Energie und Umwelt: Schritte zu einer nachhaltigen Entwicklung in der Tschechischen Republik [1 ed.] 9783896448163, 9783896730503

Citation preview

Ansgar Peiß ♦ Horst Günter (Hrsg.)

Energie und Umwelt Schritte zu einer nachhaltigen Entwicklung in der Tschechischen Republik

Verlag Wissenschaft & Praxis

Die Deutsche Bibliothek - CIP Einheitsaufnahme

Energie und Umwelt: Schritte zu einer nachhaltigen Entwicklung in der Tschechischen Republik / Ansgar Peiß und Horst Günter (Hrsg.). Mit Beiträgen von: F. Baikau ... - Sternenfels ; Berlin : Verl. Wiss, und Praxis, 1999 ISBN 3-89673-050-9 NE: Peiß, Ansgar [Hrsg.]; Baikau, Fritz [Mitverfasser];

ISBN 3-89673-050-9 © Verlag Wissenschaft & Praxis Dr. Brauner GmbH 1999 D-75447 Sternenfels, Nußbaumweg 6 Tel. 07045/930093 Fax 07045/930094

Alle Rechte vorbehalten Das Werk einschließlich aller seiner Teile ist urheberrechtlich geschützt. Jede Verwertung außerhalb der engen Grenzen des Urheberrechtsgesetzes ist ohne Zustimmung des Verlages unzulässig und strafbar. Das gilt insbesondere für Vervielfältigungen, Übersetzungen, Mikroverfilmungen und die Einspeicherung und Verarbeitung in elektronischen Systemen.

Die Wiedergabe von Gebrauchsnamen, Handelsnamen, Warenbezeichnungen usw. in diesem Werk berechtigt auch ohne besondere Kennzeichnung nicht zu der Annahme, daß solche Namen im Sinne der Warenzeichen- und Marken­ schutz-Gesetzgebung als frei zu betrachten wären und daher von jedermann benutzt werden dürften.

Printed in Germany

Inhaltsverzeichnis Seite

Vorwort 1 Eröffnungsreden

8

10

Dipl.-Ing. Vratislav Kulhánek: „Umgang mit der Heraus­ forderung ‘Umweltschutz’ in ŠKODA AUTO a.s.“

10

Dr. Petra Buzková: „Politik und politische Zusammenhänge im Bereich Umweltschutz in der Tschechischen Republik“

12

Dipl.-Ing. Erik Geuss: „Einige Bemerkungen zurtschechischen Umweltpolitik“

Fritz Baikau: „Klimaveränderungen, Energie, saubere Produktion und Industrie “

16 19

Ulrich Klinkert: „Die historische Verantwortung der Industrie­ staaten - Nachhaltige Entwicklung und Internationalisierung als Herausforderung für die deutsche Energiewirtschaft “

24

Dr. Klaus Bussfeld: „Möglichkeiten der internationalen Zusam­ menarbeit in der Energiewirtschaft“

35

Dr. Hans-Jürgen Budde: „Diskussionsstand und Beispiele der internationalen und nationalen Zusammenarbeit in der Tschechi­ schen Republik“

40

Prof. Dr. Horst Günter, Ansgar Peiß: „Nachhaltige Entwicklung und Internationalisierung: Zwei grundlegende Konzepte für die Energiewirtschaft“

44

Prof. Dr. Wolfgang Straßburg: „Joint Implementation - Ein ergänzendes Instrument für den globalen Klimaschutz?“

54

5

Seite

2

Das UN-Konzept und deren Umsetzung in der natio­ nalen Gesetzgebung der Tschechischen Republik 67 Dipl.-Ing. Pavel Brychta, CSc.: „Hauptziele des Entwurfes der Energiepolitik“

3

67

Dipl.-Ing. Bohuslav Brix: „Gegenwärtige Lage und voraussicht­ liche Ent-wicklung des legislativen Rahmens des Klimaschutzes der Tschechischen Republik“

82

Joachim Frey, Hans Christian Schröder: „Prinzipielle Über­ legungen zur Bewertung und Überprüfung von älteren Kraftwerks­ anlagen“

85

Dr. Franz-Josef Schöne: „Umweltrechtliche Entwicklungsten­ denzen innerhalb der EU und mögliche Auswirkungen auf die Energiewirtschaft der ČR“

98

Voraussetzungen für die Schaffung eines effizienten Energiemarktes 112 Wilhelm Niise: „Überlegungen zur Neustrukturierung des tsche­ chischen Energiemarktes aus Sicht einer Bank“ 112

Dipl.-Ing. Martin Fuchs: „Beteiligungen ausländischer Firmen an der Energiewirtschaft der ČR: Ziele - Chancen - Grenzen“

4

Entwicklung der Umwelt im Gebiet Mladá Boleslav Dipl.-Ing. Pavel Vesely: „Die ŠKODA AUTO a.s. Mladá Boleslav und die Umwelt“

120

127 127

Dipl.-Ing. Vladimir Handlik: „Aufbau des neuen ŠKO-ENERGOKraftwerkes in Mladá Boleslav“ 13 0 Dipl.-Ing. Ulf Nagel: „Erfahrungen bei der Planung und dem Bau des Heizkraftwerkes Mladá. Boleslav und andere Infrastrukturmaß­ nahmen“

6

133

Seite

5

Erfahrungsaustausch bei der Modernisierung von Industriekraftwerken zur Verbesserung der Umwelt 139 Miroslav Pine: „Ökologische und energetische Ergebnisse der Modernisierung des Heizkraftwerkes Královodvorské železárny KŽ ENERGO, s.r.o. Králův Dvůr“ 139

Josef Šotkovský: „Allmähliche Verbesserung der Strom- und Wärmeversorgung fur Eisenwerke Třinec, a.s. sowie für die ganze Region“

144

Dipl.-Ing. Ivo Malý: „Aufbauzustand einer neuen Strom- und Wär­ mequelle in Kladno“

151

Dipl.-Ing. Oldřich Tichý: „Aufbau einer neuen Strom- und Wär­ mequelle“

6 Innovationen bei verschiedenen Kraftwerksanlagen Dr. Günter Scheffknecht: „Neue Kesselkonzepte mit emissions­ armer Feuerung für fossile Brennstoffe“ Dipl.-Ing. Miroslav Frank, Doz., Dipl.-Ing. Ladislav Vilimec: „Auswirkung des Betriebs von Wirbelschichtkessel auf die Umwelt“ Dipl.-Ing. Werner Emsperger: „Aktuelle Tendenzen in der Ent­ wicklung fossiler Kraftwerke“

158

164 164 171

180

Dipl.-Ing. Jörn M. Fetköter: „Neue Werkstoffe / neue Technolo­ gien im Kraftwerksrohrleitungsbau“ 185

7

Ein Kraftwerk als Instrument zur Lösung von Umweltproblemen 191 Dr. Heinz Lorson: „Verbrennungvon Sonderabfallen in Spezial­ anlagen“

191

Dr. Dipl.-Ing. Winfried Blümel: „Verwertung von Produktions­ rückständen in einem Industriekraftwerk - neue Erkenntnisse“

200

7

Vorwort Zu den fundamentalen Herausforderungen, mit denen sich die Menschheit im ausgehenden 20. Jahrhundert konfrontiert sieht, zählen die ökologischen Proble­ me und die zunehmend weltweite Verflechtung nahezu aller Bereiche der Ge­ sellschaft. Die globale Annäherung der menschlichen Gesellschaften in sozia­ ler, kultureller, politischer und ökonomischer Hinsicht stellt die traditionellen nationalstaatlichen Strukturen in Frage. Auch die Tschechische Republik kann sich diesem Prozeß nicht entziehen. Die geplanten Beitritte zu EU und NATO sowie die Umstellung des Wirtschaftssy­ stems auf die Marktwirtschaft sind markante Schritte, die zeigen, daß man sich den Aufgaben und Herausforderungen aktiv stellt.

Auch im Bereich der Energiewirtschaft, die stets ein Musterbeispiel eines stark monopolistisch strukturierten, von staatlichem Dirigismus geprägten Wirt­ schaftszweiges ist, sind umfassende Veränderungen bereits eingeleitet und weitere abzusehen. Diese ökonomischen und politischen Aspekte sind eng verbunden mit der Liberalisierung und Internationalisierung der Energie­ wirtschaft auch in der Tschechischen Republik. Sie werden verstärkt durch das von allen UN-Mitgliedstaaten verfolgte Konzept einer „nachhaltigen Ent­ wicklung“, dessen Operationalisierung auch in der Energiewirtschaft erst in den Kinderschuhen steckt. Vom 18. bis 20. 5. 1998 fand in der Tschechischen Republik eine Tagung zum Thema „Das UN-Umweltkonzept und seine Auswirkungen auf die Energie­ wirtschaft“ statt. Veranstalter waren die Assoziation der Energiemanager (AEM) der Tschechischen Republik und der Verband der Industriellen Energie- und Kraftwirtschaft (VIK) in Deutschland. Die Konferenz fand in Mladá Boleslav, dem Sitz des tschechischen Automobilherstellers SKODA AUTO a.s. statt. Hier errichtet die ŠKO-ENERGO, s.r.o., deren Gesellschafter ŠKODA AUTO a.s., VW Kraftwerk GmbH, RWE Energie AG, OB AG AG und die STE a.s. sind, eines der modernsten Heizkraftwerke in der Tschechischen Republik. Dieses Heizkraftwerk soll das Automobilwerk mit Strom und Wärme sowie die Stadt Mladá Boleslav mit Fernwärme versorgen. Entsprechend den Festlegungen der Berliner UN-Klimakonferenz von 1995 ist dieses Heizkraftwerk ein beispielge­ bendes Projekt im Rahmen der Pilotphase des sog. Joint implementation“, aber auch für die wechselseitigen Abhängigkeiten zwischen ökonomischem Nutzen und ökologischem Vorteil.

8

Den Referenten, aber auch allen Organisatoren und Helfern dieser Konferenz möchten wir recht herzlich für ihre Arbeit und Unterstützung danken. Besonders herausheben möchten wir Frau Pavlína Fraňková und Frau Blanka Trčanová, die für ihr überdurchschnittliches Engagement unsere Anerkennung verdienen. Unser besonderer Dank gilt im Zusammenhang mit der Überarbeitung der Redebeiträge und deren Übersetzungen Frau Meike Niehaus.

Dieses Buch hätte nicht ohne die Unterstützung der RWE AG, Bayemwerk AG, Alstom Energy Systems GmbH, Český TÜV Bayern s.r.o. - Gruppe TÜV Süd­ deutschland und STE Středočeská energetická, a.s. erscheinen können. Ihnen gebührt daher ein besonderer Dank.

Mladá Boleslav, im Oktober 1998

Ansgar Peiß

Braunschweig, im Oktober 1998

Horst Günter

9

Umgang mit der Herausforderung „Umweltschutz“ in der SKODA AUTO a. s.

Ing. Vratislav Kulhánek Vorstandsvorsitzender von ŠKODA AUTO a.s.

Eines der Ziele der Konferenz „Das UN-Umweltkonzept“ ist, den Inhalt zu erklären und die Ziele des UN-Konzeptes für eine Verbesserung der Umwelt festzulegen. Warum hat gerade SKODA AUTO die Schirmherrschaft über die Veranstal­ tung dieser Konferenz übernommen? Selbstverständlich hauptsächlich deshalb, weil SKODA AUTO führend in der tschechischen Industrie sein möchte, das heißt auch auf dem Gebiet des Umweltschutzes. Jede Industrie sollte eigentlich auf den Umweltschutz und auf die Minimierung der negativen Nebenerschei­ nungen orientiert werden. Aber auf der anderen Seite müssen immer mehr Finanzmittel sowohl für die Beseitigung von Altlasten im Boden als auch für den Rückgang der Luftverschmutzung ausgegeben sowie neue Produkte entwickelt werden, die die Umwelt nicht mehr so wie die vorgehenden belasten werden. ŠKODA AUTO möchte an der Spitze dieser Entwicklung stehen. Diese Problematik kann von zwei Seiten betrachtet werden. Einerseits ist es eine Frage des Produktes, d. h. des Automobils, andererseits ist es eine Frage des Prozesses, d. h. der Fertigung dieses Automobils. Unsere Fahrzeuge entspre­ chen z. Z. bereits den strengsten europäischen ökologischen Vorschriften, und wir arbeiten daran, daß sie auch der EURO 4-Norm entsprechen, die außer­ ordentlich anspruchsvoll ist. Man kann also bereits heute sagen, daß die ŠKODA Fahrzeuge die Luft kaum belasten, ihre Emissionen liegen praktisch bei Null.

Auf den Prozeß bezogen, ist für uns charakteristisch, daß wir einen wesentlichen Teil der Investitionen, im Schnitt ein Zehntel der Investitionen, in den Bereich der Ökologie, in den Bereich der Verbesserung des Umweltschutzes in unserer Firma richten. Sie selbst wissen sehr gut, daß der Druck vom Staat auf die Unternehmen nicht so dramatisch ist. Wir sind uns jedoch dessen bewußt, was dafür zu tun ist, damit auch für die künftigen Generationen eine gute Umwelt erhalten bleibt. Wir leben jetzt am Ende des 20. Jahrhunderts, und

10

wir wissen, wie verschmutzt die Umwelt wirklich ist. Wir müssen deshalb daran denken, wie sie im 21. Jahrhundert sein wird. Und darüber sollten nicht nur wir bei ŠKODA AUTO nachdenken, darüber sollte die Energiewirtschaft als ent­ scheidender Faktor Umweltverschmutzung nachdenken. Wir stellen uns dazu so, daß wir zusammen mit unseren Partnern ein neues Kraftwerk und ein neues Heizkraftwerk errichten, das auch den strengsten Ansprüchen gerecht wird. Damit tragen wir zumindest hier in der Region von Mladá Boleslav zu einer markanten Verbesserung bei.

Wir haben jedoch einen Vorteil gegenüber den anderen Firmen. Dadurch, daß wir ein Bestandteil des VW-Konzems sind, bemühen wir uns hier in der Tschechischen Republik sowohl für das Produkt als auch für die Prozesse die ökologischen Normen anzuwenden, die in der Bundesrepublik Deutschland gültig sind. Vielleicht gibt uns gerade das das Recht, uns als führend auf dem Gebiet zu bezeichnen. Zum gegenwärtigen Zeitpunkt erfüllen wir also, wie ich bereits erwähnt habe, alle Parameter, wir sind nach IŠO 9001, 9002, erweitert um den Artikel 23 „Umweltschutz“ zertifiziert, wir haben ein eigenes Konzept der Umweltpolitik erklärt und akzeptieren voll die Verantwortung für die Umwelt hier bei uns in ŠKODA AUTO und in Mladá Boleslav. Noch einmal zurück zu unserem Produkt. Es ist nicht allgemein bekannt, daß im Jahr 1997 das Heidelberger Institut für Energie und Forschung einzelne Pro­ dukte seitens ihrer Umweltfreundlichkeit beurteilt hat. ŠKODA AUTO gehört zu den zehn besten Marken in der Welt hinsichtlich des Umweltschutzes bzw. der Umweltfreundlichkeit des Produktes. Wenn ich über die Investitionen in die Technologien und die Hilfsbetriebe spreche, ist zu betonen, daß wir hiermit nicht am Ende sind, daß wir fortsetzen und weitere neue den ökologischen Maßstäben gerecht werdende Betriebe bauen werden. Unsere Investitionspolitik ist auf ihre Art und Weise eine heilende Investitionspolitik, und so können wir mit Hinblick auf den Effekt keine positive Bilanz der Investitionen innerhalb von sechs oder zehn Jahren erwarten. Diese Investitionen zahlen sich erst in einem Zeitraum von zehn, zwanzig, dreißig Jahren aus. Deshalb sprechen wir nicht darüber, wie schnell sich diese Investitionen auszahlen, sondern wir sprechen über ihre Unerläßlichkeit.

11

Politik und politische Zusammenhänge im Bereich Umweltschutz in der Tschechischen Republik Dr. Petra Buzková stellvertretende Vorsitzende des Abgeordnetenhauses im Parlament der Tschechischen Republik

Der Schutz der Umwelt stellt im Prinzip ein globales Problem dar. Wenn wir die Situation in der Tschechischen Republik betrachten, müssen wir meiner Meinung nach von dem Widerspruch ausgehen, der für alle globalen Probleme charakteristisch ist: Eine langfristige Lösung kann sinnvoller Weise nur auf globalem Niveau erfolgen, aber die meisten praktischen Entscheidungsprozesse wie Abstimmung der Gesetzgebung, Schaffen und Betreiben von notwendigen Institutionen können heute nur durch Aktivitäten einzelner Staaten vollzogen werden. Hierbei gibt es sowohl die direkten Verbindungen durch Gesetzgebung, nationale Behörden für Umwelt- und Naturschutz, nationale Ökologiepolitik und ökologische Projekte innerhalb weiterer Bereiche der Staatspolitik als auch die indirekten Verbindungen durch den Abschluß von internationalen Verträ­ gen und Konventionen als Verpflichtung einzelner Staaten unter Berücksichti­ gung ihrer nationalen Interessen bzw. ihrer nationalen Politik. Das limitiert sehr deutlich den Inhalt der internationalen Vereinbarungen bezüglich deren Umsetzung und Erzwingbarkeit. Beispiel hierfür ist die amerikanische Ein­ stellung zu den Verpflichtungen in Sachen Reduzierung von Emissionen, die auf der Konferenz in Kyoto beschlossen wurde. Ich möchte nicht in mora­ lisierende Verbitterung abgleiten, wie kurzsichtig diese Länder ihre momen­ tanen sog. nationalen Interessen vor die Chance des Überlebens der menschli­ chen Rasse stellen, wie sich der Blickwinkel einzelner politischer Repräsen­ tationen im Zeithorizont von einer Wahl zur nächsten verändert, wie die Welt­ öffentlichkeit die Wichtigkeit nur der globalen Umweltprobleme anerkennt, deren Lösung am wenigsten ihre Behaglichkeit berührt. Das alles ist mehr oder weniger wahr. Falls wir jedoch überhaupt sachlich über die Möglichkeiten innerhalb des globalen Systems Umweltschutz nachdenken wollen, müssen wir als gegeben hinnehmen, daß diese Lösungen vor allem unter dem Einfluß der

12

Nationalstaaten und deren Dominanz gegenüber den internationalen Strukturen vollzogen werden. Die Grenze der Möglichkeiten eines jeden Staates wird in dieser Hinsicht nicht unwesentlich dadurch bestimmt, in welchem Umfang er die Umweltschutzfragen beim Definieren der Strategie der eigenen Interessen und Entscheidungsprozesse integrieren und berücksichtigen kann. Betrachtet man unter diesem Gesichtspunkt die Tschechische Republik, gerät man auf relativ unübersichtliches Terrain. Die Gründe für diese Unübersichtlichkeit können wir aus historischer und politischer Sicht interpretieren. Der Zustand der Umwelt in der Tschechoslowakei Ende der 80er Jahre spiegelte die Situa­ tion des Landes wider, in der sich die politische Ideologie einer überstürzten, aber einseitigen sozialistischen Industrialisierung insbesondere in den 70er und 80er Jahren mit einer Tendenz zu technologischer Rückständigkeit verband. Wir haben damals, vielleicht nur mit zwei bedeutenden Ausnahmen, eine Umweltkrise durchlitten, die an Intensität und Spektrum mit der westlichen Situation voll vergleichbar ist. Dies geschah jedoch bei einer ungleich gerin­ geren Wohlstandsproduktion, so daß noch weniger Raum und Mittel für die Lösung der kritischen Situation zur Verfügung standen. Die revolutionären Positionen des Jahres 1989 waren daher durch Verantwortung für die Umwelt und ein Bewußtsein für die Dringlichkeit des Problems gekennzeichnet. Viele Dissidenteninitiativen haben sich durch ökologische Fragen profiliert. Die erste Zeit nach der Revolution ist daher eng mit dem Namen Josef Vavroušek und einer intensiven Umweltreform verbunden. Diese wurde mit dem Bestreben nach einer Annäherung Tschechiens an die Europäische Union verflochten. Diese Bestrebungen gibt es nach wie vor, leider fünktionieren jedoch die Standards und Empfehlungen der EU eher als ökologisches Ultima ratio. Der Zerfall des „An-einem-Strang-Ziehens“ nach der Revolution und der Erfolg einer scharfen Konfrontationspolitik im Jahr 1992 brachte folgende Erschei­ nungen mit sich: Die Umweltproblematik wurde zunächst als ein marginales Thema im Bereich Gesellschaft und Politik beiseite geschoben. Es folgte die Ära der sog. „Schlagsahne auf der Torte“. In der sich ständig polarisierenden Atmosphäre kam es in den ersten Jahren der Regierung Klaus zu einer Art Selbstzensur. Zweifel am immer problematischeren Handeln oder besser Nichthandeln der Regierung auf diesem Gebiet hätten damals viele Fachleute und Aktivisten als Zweifel an der sonst richtigen und erforderlichen Trans­ formation gedeutet. Die Öffentlichkeit, die politische Repräsentanz und auch die Regierung Klaus selbst haben somit nur unzureichende Signale zurück­ bekommen. Langfristig war ein solcher Zustand nicht haltbar. Schrittweise hat sich dies in politischer Konsequenz gegen diejenigen gewendet, die ursprüng-

13

lieh versucht hatten, davon zu profitieren. Allerdings sind zwei für diesen Stand der Dinge charakteristische Phänomene nach wie vor lebendig. Erstens werden Umweltfragen auch im Alltag der Bevölkerung kontrovers diskutiert, während ein Zusammenhalt möglich und darüber hinaus auch erforderlich wäre. Zweitens wurde die Kommunikation zwischen den politi­ schen Parteien und den Nichtregierungsorganisationen für Umweltschutz geschwächt oder deformiert. Der Regierungswechsel am Ende des Jahres 1997 bedeutete für die politische Thematisierung des Umweltproblems eine grund­ sätzliche Änderung. Ich meine damit nicht eine mehr oder weniger glaubwür­ dige Deklaration von Vertretern der „altneuen“ Koalition, sondern den Wegfall von bestimmten Überzeugungen und politischen Strategien. Wesentlich dabei ist, daß sich nach einigen Jahren der Raum für eine politische Diskussion und damit auch ein politischer Raum für den Wettbewerb verschiedener politischer Parteien und ihrer eigenen unvollkommenen Lösungen von Umweltfragen geöffnet hat. Ich möchte die Bedeutung von Regierungen und Politikern für die Lösung brennender Umweltfragen nicht überschätzen. Wenn ich jedoch den minimalen möglichen Umfang dieser Bedeutung bestimmen sollte, würde ich sagen, daß das Handeln der Staaten und der Politiker auf diesem Gebiet bedauerlicherweise durch ein gewisses Nichtstun gekennzeichnet ist. Beurteile ich nach dieser „minimalen Bedeutung“ die politische Situation des Umwelt­ problems bei uns, kann ich ein Phänomen nicht übersehen, nämlich das Phänomen der sog. „marginalen Probleme“. Worum geht es? Es wäre nicht schwierig zu zeigen, wie heute die meisten politischen Parteien der Umwelt­ politik eine hohe Priorität einräumen. Diese Tatsache bestätigen auch die Meinungsumfragen. Dabei stoßen wir jedoch auf aktuelle Probleme, deren Lösung keinen inakzeptablen hohen gesellschaftlichen Aufwand mit sich brächte oder eine langfristige Vorbereitung forderte. Sicherlich kann man das Zögern der Regierung und des Parlaments nachvollziehen bei z. B. der Lösung von Fragen bezüglich der Braunkohlegebiete, die mit ihren Arbeitsplätzen und der sozialen Infrastruktur für mehrere Regionenvon großer Bedeutung sind. Man kann ein solches Zögern jedoch nicht entschuldigen. Eine Zurückhaltung bei den zuvor genannten sog. marginalen Problemen ist ebenfalls unentschuld­ bar. Die zu investierenden Kosten sind - oder sollten sein - der politischen Repräsentanz voll zugänglich, es sind nämlich meist Investitionen von Intellekt und dem Mut, die politische Verantwortung zu tragen. Ein klassisches Beispiel stellt die Frage der Bodenschätze dar, konkret bei uns die Goldgewinnung und die Steinbrüche in den Gebieten von Tlustec oder Tmáň. Präzise Regeln für die Nutzung von Mineralbeständen würden auch in Extremfallen den Zufluß von Auslandskapital bzw. die Einnahme öffentlicher Mittel nicht stark einschränken

14

und somit auch keinen bedeutenden Druck auf den Arbeitsmarkt auslösen und einen Anstieg der Arbeitslosigkeit zur Folge haben. Die verwendbaren gesetz­ lichen Regelungen wurden vom zuständigen Ministerium bereits im Jahr 1992 bearbeitet, es fehlte nur der Mut zur politischen Verantwortung. Ähnlich wirkt auch das Problem von EI und allgemein das Entscheiden über ökologisch anspruchsvolle Bauten. Die gegenwärtige Regelung provoziert einerseits unnötigen Streit, andererseits ist sie oft nicht in der Lage, nicht einmal ernste Umweltinteressen in reale Entscheidungen über ein Projekt überzuleiten. An dieser Stelle soll keine Auflistung solch sog. marginaler Probleme folgen. Trotzdem müssen wir uns über folgendes im Klaren sein: Wenn wir nicht an der Basis, nämlich bei den sog. Randproblemen, anfangen, schaffen wir keinen Raum für die Lösung wirklich kostspieliger Probleme - vom Verkehr über die Energiewirtschaft bis zu Abfallen etc. Ich möchte daher die sog. marginalen Probleme als ein wirksames Lackmus­ papier empfehlen, das den Emst und die Verantwortung jeder politischen Repräsentanz für die Umwelt zeigt - der heutigen sowie der zukünftigen Reprä­ sentanz.

15

Einige Bemerkungen zur tschechischen Umweltpolitik

Ing. Erik Geuss stellvertretender Minister für Umwelt der Tschechischen Republik

In allen Dokumenten der Europäischen Union wird die Energie, deren Herstellung und Verbrauch, als Schlüsselbereich herausgestellt, dem eine strate­ gische Bedeutung für die industrielle Entwicklung, für die Schaffüng neuer Arbeitsplätze sowie den Erhalt einer bestimmten Lebensqualität zukommt. Zu­ dem muß heutzutage ein Nachdenken über den Begriff Energie auch immer den Umweltschutz bzw. die Erforschung erneuerbarer Energiequellen zur Erhaltung der Umwelt beinhalten. Auch die tschechische Umweltpolitik bzw. die konkrete Realisation dieser Umweltpolitik spiegelt die radikalen gesellschaftlichen und wirtschaftlichen Veränderungen nach November 1989 wider. Deshalb gehen die meisten Vorschriften im Bereich des Umweltschutzes, die in den letzten acht Jahren entstanden sind, noch nicht von einer konsequenten ökonomischen Analyse aus. Einerseits führte dies zu einer grundsätzlichen Wende der Entwicklungstrends und damit verbunden zu einer Verbesserung des Umweltschutzes, der von den EU-Ländern sehr hoch bewertet wird; andererseits kam es jedoch auch zu ineffektiven Ausgaben von öffentlichen und privaten Geldern. Als z. B. am Anfang der 90er Jahre eine strenge Gesetzgebung zum Umweltschutz ver­ abschiedet wurde und strenge Limitwerte für die Luftverschmutzung eingeführt wurden, standen Wirtschaftsanalysen nicht an erster Stelle. Der Luftzustand war einfach so alarmierend, daß es notwendig war, Sofortmaßnahmen ohne Rücksicht auf die Kosten einzuleiten.

Ein allgemeines Problem, das sich auf die Umwelt negativ auswirkt, ist die gesamte Währungs-, Gehalts-, und Kostendisparität der Tschechischen Re­ publik im Vergleich zu den meisten Mitgliedsländern der Europäischen Union bzw. der OECD. Diese Probleme können sehr einfach am Beispiel einer Ener­ gieaufwandsanalyse unserer Wirtschaft illustriert werden (es handelt sich um das Verhältnis von Energiebedarf und Einheit des Bruttosozialproduktes). Wenn wir z. B. diesen Faktor mit anderen europäischen Ländern vergleichen, 16

stellen wir fest, daß nach dem Wechselkurs unsere Republik fünfmal so hohe Energieausgaben hat. Wenden wir eine objektivere Umrechnung, nämlich über die Parität der Kaufkraft, an, kommen wir im Schnitt auf doppelte Energie­ kosten im Vergleich zu den Ländern der Europäischen Union. Ein ähnliches Beispiel ist auch die Harmonisierung der Verbrauchssteuern (z. B. die Besteue­ rung von Kraft- und Schmierstoffen), die durch eine Umrechnung über den Wechselkurs und durch eine direkte Einführung der europäischen Normen eindeutig zu einer überproportionalen Steuerbelastung in der Tschechischen Republik führen würde. Deshalb legen wir in der Umweltpolitik großen Wert auf die Analyse der Änderungen von makroökonomischen Faktoren, die durch den Einfluß auf staatliche und öffentliche Budgets bzw. durch die Maßnahmen zur Angleichung von elementaren Standards hervorgerufen wurden. Diese Analyse ist absolut unerläßlich. Die Europäische Union strebt eine allgemein akzeptable Energiepolitik an sowie ein Programm für die Nutzung erneuerbarer Ressourcen und für Energie­ einsparungen. Im Januar 1995 gab eine Kommission der Europäischen Union das sog. Grüne Dokument über die Strategien der Union heraus, in dem die Grundprinzipien der Energiepolitik und die Nutzung von erneuerbaren Ressourcen formuliert und mögliche Lösungsvorschläge der damit verbundenen Probleme vorgestellt werden. Als strategisches Ziel für die Verwendung erneuerbarer Energien legt die Europäische Union einen Anteil von 12 % eben dieser Energien am Bruttoenergieverbrauch bis zum Jahr 2010 fest. Dieser Wert ist als Vorgabe für alle Mitgliedsstaaten der Europäischen Union zu verstehen und muß als politisches Ziel bezeichnet werden, da er keinen rechtsver­ bindlichen Charakter hat. Es wird vorausgesetzt, daß die einzelnen Länder eige­ ne Strategien entwickeln und gleichzeitig damit ihren Beitrag zur Verwirkli­ chung dieses Ziels leisten.

Die Tschechische Republik rechnet mit einer vollen Mitgliedschaft in der EU um das Jahr 2005 und muß daher ihre Energiepolitik und die Strategiepläne den vorgegebenen Zielen der Europäischen Union anpassen, das bedeutet die Erhöhung des Anteils erneuerbarer Energien zu unterstützen. Dieses Vorhaben ist sehr anspruchsvoll, denn der heutige Anteil dieser Energien beträgt im Durchschnitt in den EU-Ländern ca. 6 %, in Tschechien sogar nur 2 %. Aus diesem Grund definieren wir in der Umweltpolitik drei grundlegende Maßnah­ men, um eine Angleichung an die EU entsprechend zu unterstützen: Als erstes zu nennen ist ein Komplex von freiwilligen Vereinbarungen mit den Industrie­ unternehmen, die als unmittelbar den Umweltschutz Praktizierende für besonders bedeutend gehalten werden. Z. Z. werden bereits einige solcher Ver­ 17

einbarungen mit Vertretern verschiedener Konzerne vorbereitet. Eine weitere Maßnahme ist die ökologische Leitung der Unternehmen sowie die Einführung des hoch geschätzten Ökologiestandards ISO 14000. Die dritte und neueste Maßnahme ist der Entwurf eines staatlichen Programms zur Unterstützung von Energieeinsparungen und Nutzung erneuerbarer Energien, der vom Mini­ sterium für Umwelt in Zusammenarbeit mit dem Ministerium für Industrie und Handel vorbereitet wird. Ziele eines solchen Programms sind die möglichst effektive Nutzung primärer Energieressourcen, eine Reduzierung umweltschä­ digender Einflüsse bei der Energieerzeugung, eine Erhöhung des Anteils erneuerbarer Energien bei gleichzeitiger Abnahme des Anteils fossiler Energie­ quellen. Darüber hinaus soll der Energieverbrauch insgesamt reduziert sowie die Bevölkerung zum Energiesparen motiviert werden. Dieses Programm wird in naher Zukunft der Regierung vorgelegt und dann entsprechend breit publiziert.

18

Klimaveränderungen, Energie, sauberere Produktion und Industrie F. Baikau UNEP Paris

Die Klimaveränderung ist eine der Hauptbedrohungen der Umwelt, mit denen die Gesellschaft gegenwärtig konfrontiert wird. Die Hauptkomponente dieser Bedrohung ist der Umgang mit der Energie, gemeinsam mit der Emissions­ reduzierung anderer Treibhausgase. Die Industrie verbraucht einen großen Teil der Energie auf der Welt und beliefert darüber hinaus andere Energiekon­ sumenten mit Anlagen. In Folge dessen spielt die Industrie - sowohl die großen, als auch kleinen Branchen - bei allen sich mit der Treibhausemission befassen­ den öffentlichen Diskussionen und bei der Entwicklung der Energiepolitik eine zentrale Rolle. Die Erfahrungen haben gezeigt, daß, wenn ein Verfahren im Gebiet Erfolg haben soll, sowohl die Industrie als auch andere öffentliche Institutionen einbe­ zogen werden müssen. Die Wirksamkeit eines solchen Verfahrens hängt also überwiegend vom Bewußtseinsgrad und den Kenntnissen der Firmenleitungen auf der ganzen Welt ab. Gegenwärtig gibt es bereits keinen Ort mehr, sich die­ ser Verantwortung zu entziehen, die vollkommen übernommen werden muß, wenn das Konzept der anhaltenden Entwicklung realisiert werden soll, das vom Earth Summit in Rio 1992 verabschiedet (und auf der UNO-Sondersitzung 1997 bestätigt) wurde. Gegenwärtig werden in vielen Ländern und auf internationalen Treffen Mecha­ nismen für die Wirkung auf Treibhausemissionen ausgearbeitet. Bei dem Tref­ fen in Kyoto im letzten Jahr wurden die Quoten für die Emission von Treib­ hausgasen festgelegt. Derzeit wurde mit deren Korrekturen mittels solcher Mechanismen begonnen, wie es eine gemeinsame Realisierung und ein Aus­ tausch von Emissionen sind. Einige Länder, wie z.B. Norwegen, führten für ausgewählte Industriebranchen eine Kohlendioxid-Steuer ein, währenddessen in den Niederlanden bereits einige Jahre Sondervereinbarungen betreffend Industriemissionen gelten.

Gleichzeitig sind wir Zeugen einer Vielfalt freiwilliger Handlungen, wie es z.B.

19

das Programm Greenhouse Challenge in Australien ist, wo sich die einzelnen Firmen verpflichten, sich an das Programm zu halten, das von der Industrie selbst entwickelt wurde. Eine Schlüsselrolle bei dem Treffen von Entscheidungen über eine solche Tätigkeit spielen offensichtlich die wirtschaftlichen Folgen. Es wird oft gesagt, daß, wenn ein sparsamer Umgang mit der Energie ökonomisch wäre, sich die Industrie bereits dementsprechend verhalten würde. Aus persönlicher Beobach­ tung wissen wir jedoch, daß dem nicht so ist und daß an vielen Stellen durch einfache Änderungen von Produktionsverfahren und Technologien noch Ein­ sparungen erzielt werden können. Um zu verstehen, warum es so langsam vorangeht, muß man sich nur an die vergleichbare Erfahrung mit dem von der UNEP bekanntgegebenen Programm der saubereren Produktion erinnern. Untersuchungen zeigten wiederholt, daß die Hauptgründe, weswegen es zu keinen Änderungen kommt, enger mit dem Faktor Mensch - prinzipiell dem Widerstand, aus welchem Grund auch immer, gegenüber Veränderungen - als mit der Wirtschaft, den Finanzen oder Techno­ logien verbunden sind. Eine unausweichliche Schlußfolgerung ist, daß eine große Informationskam­ pagne, die zum Industriepersonal, zu den von der Industrie abhängenden Insti­ tutionen und Agenturen durchdringt, diese sensibilisieren, motivieren und erziehen muß, sich bei Energiefragen mehr einzuschalten.

Das ist genau jene Aufgabe, die sich die UNEP selbst in ihren Programmen der sauberen Produktion und Energie gestellt hat, die von dem Industrie- und Um­ weltzentrum in Paris koordiniert werden. Das bereits 1989 gestartete Programm der saubereren Produktion konzentriert sich auf die Verbesserung der Produktionsprozesse im Interesse einer besseren Nutzung der Naturressourcen - incl. Energien, um so eine höhere Effektivität und zugleich eine Senkung der Auswirkungen auf die Umwelt zu erzielen. Dieses Programm, incl. seiner vielfältigen Tätigkeiten und Dienstleistungen und mit Unterstützung der von der UNEP und UNIDO in einigen Ländern (incl. der Tschechischen Republik) gegründeten National Cleaner Production Centres, knüpft zwecks Durchführung von zur Realisierung dieses doppelten Ziels notwendigen Aktionen Kontakte mit der Industrie an. Das nächste CP-Treffen auf höherer Ebene im September dieses Jahres in Korea will den führenden Industrievertretern und Ministern der Regierungen eine Internationale Dekla­ ration über die sauberere Produktion zur Unterzeichnung vorstellen.

Die effektivere Energienutzung bleibt ein wichtiger Aspekt des Programms der 20

saubereren Produktion. Alle Industriezweige sind aufgefordert, die Entwicklung dieser Initiative durch die eigene Arbeit in ihren Betrieben und Geschäfts­ bereichen zu unterstützen. Eine wichtige Voraussetzung für die Aktionsfähigkeit ist der Informationszu­ gang. Viele Informationen über energieeffiziente Technologien liegen im kom­ merziellen Aufgabengebiet und sind untrennbar mit Geschäftsinteressen ver­ bunden. UNEP und einige andere internationale Agenturen versuchen einen besseren Informationszugang zum Zweck der vollkommenen Erfüllung der Kyoto- und sonstigen Abkommen über die globale Erwärmung und Energie sicherzustellen. Obgleich schon eine Reihe Datenbanken über Energietechno­ logien existieren, ist ihre Reichweite nicht ausreichend breit. Es fehlen diesen insbesondere ergänzende Hinweise auf Management- und Wissenschaftsaspek­ te, die den Hintergrund dieser Abkommen bilden. Diese versuchen nicht, ein globales Informationsnetz herauszubilden, das die bereits existierenden Daten von Ressourcen verbindet.

UNEP IE schlägt derzeit vor, ihre Umwelt-Clearinghouse-Funktionen durch Aufnahme des bedeutenden Energiesektors in ihr Programm zu erweitern. Solch ein Clearinghouse soll nicht nur die Technologieinformation liefern, son­ dern sich auch auf die Klärung aller Aspekte von Tätigkeiten im Energiegebiet, incl. der Beurteilung der Methoden, Managementmöglichkeiten, Schulung und Bewußtseinserhöhung einstellen. Es soll die Funktion eines elektronischen und eines elektronischen und gedruckten Mediums sowie die wichtigte Networkbauund Schulungsfunktion haben.

Das Industrie- und Umweltzentrum als Manager des UNEP-Energieprogramms hat die einzigartige Stellung, einen Globalservice zu geben, der alle Aspekte und Fragen in einem integrierten Paket für die Beratung von Industrie und Regierungen einbezieht. Die UNEP-Informationservices für vielfältige Bereiche haben schon begonnen, die Betonung auf die Bedeutung der Möglichkeiten im Bereich Energie zu legen. Die ICPIC-Datenbank, die ca. 600 Fälle umfaßt, die andere Aspekte der Verunreinigungsverhütung betreffen, wird z. B. durch die Aufnahme von die Energieeffizienz betreffenden Beispielen erweitert. Das Programm der Tou­ ristik-Branche publiziert z. B. die Bedeutung der Energieprogramme in Hotels, und das Bergbau- und Umweltprogramm sieht ein Forum für diese Industrie­ zweige vor, damit diese ihre eigenen Management- und Technologiemöglich­ keiten erforschen.

Das UNEP-Energieprogramm selbst liefert den strategischen Rahmen für diese 21

Tätigkeiten bei Bestimmung der geeigneten Vorgehensmöglichkeiten für ver­ schiedene interessierte Seiten. Angesichts der offenkundigen und weitreichen­ den wirtschaftlichen Folgen der Klimawechsel-Initiativen hat die UNEP ebenso auf Regierungsebene eine Kommission für Wirtschaftsinstrumente zum Umweltschutz zwecks Sammlung der besten Ratschläge aus der ganzen Welt ernannt.

Die Aufgabe der UNEP ist es teilweise, die aktuellste Information bezüglich Energiemanagementmöglichkeiten zu liefern, aber, noch wichtiger, ebenso zu gewährleisten, daß die Energieüberlegungen adäquat bei wirtschaftlichen und sozialen Entscheidungen in den Organisationen integriert sind. Es ist ebenso wichtig zu gewährleisten, daß die Umweltprogramme selbst die Energiefragen in ihren Arbeitsaktivitäten integrieren.

Dabei arbeitet die UNEP eng mit anderen internationalen und überregionalen Organisationen wie u.a. Konventionssekretariaten, UNIDO, OECD und IEA zu­ sammen. Eine sehr wichtige Rolle der UNEP IE ist es, die Industriebranchen über ihre Assoziationen und Institutionen zu sensibilisieren, eine aktivere Führungsrolle bei Treibhaus- und Energiefragen gegenüber ihren Mitgliedern zu übernehmen. Diese Rolle umfaßt nicht nur eine Bewußtseinserhöhung, sondern ebenso die Gewährung solcher Dienstleistungen wie Beratung, technische Unterstützung, Networking und Schulung. Die UNEP IE ist fähig, die Assoziationen zu unter­ stützen, solche Programme in den jeweiligen Bereichen aufzustellen und der Industrie als Komplex zu helfen, auf dem effizientesten und effektivsten Weg das voranzubringen, was manches Mal als die „Umweltfrage des Jahrhunderts“ beschrieben wird.

Schlußfolgerung Angesichts der unbestreitbaren Dringlichkeit in der Treibhausfrage, sofort zu handeln, ist es wichtig, daß sich die Industrie voll bei dem Unternehmen mit Schritten engagiert, die Treibhausgasemissionen reduzieren. Einer der ein­ fachsten Schritte in diese Richtung ist der Umgang mit der Energie, was den weiteren Vorteil hat, daß sich damit in kurzer Zeit Kosteneinsparungen erzielen lassen.

Die effektive Vorgehensweise hängt von der Tiefe des Bewußtseins in Umweltund Energiefragen ab. Die Industrieassoziationen haben eine wichtige Rolle bei 22

der Bewußtseinserhöhung ihrer Mitglieder und bei der Unterstützung ihres praktischen Handelns. Ein solches Handeln kann als ein nützlicher Ausbau der Programme der saubereren Produktion angesehen werden, mit denen die meisten Industriebranchen bereits vertraut sind. UNEP ist bereit, durch das Geben von Informationen, Beratung und Networking alle aktiven Partner zu unterstützen.

23

Die historische Verantwortung der Industriestaaten - Nachhaltige Entwicklung und Internationalisierung als Herausforderung für die deutsche Energiewirtschaft

Ulrich Klinkert parlamentarischer Staatssekretär bei der Bundesministerin für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit

Im ausgehenden 20. Jahrhundert ist die Umweltpolitik vor globale Ent­ wicklungstrends gestellt. Bedingt durch: 1. den Anstieg der Weltbevölkerung

2. den zunehmenden Verbrauch der natürlichen Ressourcen 3. das Wachstum der Wirtschaft

4. die Globalisierung der Wirtschaftsbeziehungen nehmen die Ursachen und Folgen von Umweltproblemen vermehrt globalen Charakter an. Hinzu treten Umweltprobleme wie der Treibhauseffekt, die das Ökosystem Erde als ganzes betreffen. Es liegt auf der Hand: Lösungen können nur auf globaler Ebene durch ein koordiniertes Vorgehen der Völkergemeinschaft gefunden werden.

Vor diesem Hintergrund hat die Konferenz der Vereinten Nationen für Umwelt und Entwicklung (UNCED) 1992 in Rio de Janeiro die „Nachhaltige Ent­ wicklung“ zu einem zentralen Leitbild gemacht. Ziel ist es, wirtschaftliche Leistungsfähigkeit, soziale Verantwortung und Um­ weltschutz so miteinander zu verzahnen, daß allen Staaten faire Entwicklungs­ möglichkeiten offengehalten und die natürlichen Lebensgrundlagen für zukünf­ tige Generationen gesichert werden.

24

Die historische Verantwortung der Industriestaaten Der Begriff der historischen Verantwortung der Industriestaaten hat zwei Dimensionen:

1. In der Rückschau: Die Industriestaaten haben in ihrer Entwicklung bereits eine ungeheure Menge der natürlichen Ressourcen aufgezehrt und verur­ sachten durch ihre Wirtschaftsweise den Hauptanteil der gegenwärtigen Umweltbelastung. Noch immer gilt die viel zitierte Formel: ein Viertel der Erdbevölkerung verbraucht drei Viertel der natürlichen Ressourcen.

2. Die Verantwortung in der Gegenwart für die Zukunft: Hier sind zwei große Aufgabenfelder zu unterscheiden: a)

Die Änderung der mit einem hohen Natur- und Ressourcenverbrauch verbundenen Produktions- und Konsummuster in den Industriestaaten selbst und

b)

die Bereitstellung von Technologie, Wissen und Erfahrung zur Ent­ wicklung einer nachhaltigen Wirtschaftsweise auch der Schwellen- und Entwicklungsländer sowie der Transformationsstaaten.

Letzteres ist die größte Herausforderung:

denn würde man die Wirtschaftsweise der Industrieländer auf die Entwick­ lungsländer übertragen, so würde dies zum ökologischen Kollaps fuhren. Zwei Beispiele: 1. Würden China und Indien das Niveau des deutschen Energieverbrauchs pro Kopf erreichen, würde dies alleine den weltweiten Energieverbrauch ver­ doppeln.

2. Stellt man denselben Vergleich bei der PKW-Dichte an, würde dies zu insgesamt rd. 1 Mrd. zusätzlichen Fahrzeugen fuhren. Überschlägt man den Verbrauch an Ressourcen für die Autoproduktion, die notwendigen Ver­ kehrsflächen und den Verbrauch an Treibstoffen, so werden schnell die Grenzen eines solchen Wachstums deutlich.

25

Nachhaltigkeit und Energiewirtschaft Die Energiewirtschaft ist ein zentraler Ansatzpunkt für die Entwicklung einer nachhaltigen Wirtschafts- und Lebensweise. Global betrachtet gehen von der Gewinnung, dem Transport und der Nutzung von Energie weitreichende Um­ weltbelastungen für das Klima sowie die Umweltmedien Luft, Wasser und Bo­ den aus. Die eingangs angesprochene Globalisierung der Weltwirtschaft findet auch in der Energiewirtschaft ihren Ausdruck. Dabei geht es längst nicht mehr nur um die Frage der Versorgungssicherheit der Industriestaaten mit möglichst preisgünstigen Brennstoffen, sondern zunehmend auch um strategische Koo­ perationen von Unternehmen auf den internationalen Märkten. Die Qualität des untemehmenspolitischen Engagements ändert sich hierdurch entscheidend. Längerfristige Geschäftsinteressen verbinden sich zunehmend mit der allge­ meinen ökonomischen Entwicklung des Standorts. Der Strukturwandel in der betreffenden Region insgesamt wird beschleunigt. Unter diesen Gesichts­ punkten erwarte ich prinzipiell auch für die Umwelt mehr Entlastungen als neue Belastungen.

Bezüglich der praktischen Umsetzung eines solchen Konzeptes sollen hier die tschechischen ŠKODA-Werke angeführt werden. Mladá Boleslav ist nicht nur ein gutes Beispiel für die wirtschaftliche Zusammenarbeit deutscher und tsche­ chischer Unternehmen, sondern auch ein Beispiel für positive Umwelteffekte, die sich aus dem strategischen Zusammengehen von VW und ŠKODA ergeben. Der Entschluß, die Energieversorgung durch Outsourcing sicherzustellen, hat zu der Möglichkeit der Zusammenarbeit von RWE, der Energieversorgung Ostbayern (Bayemwerk), dem ŠKODA Automobilwerk und dem lokalen tsche­ chischen Energieunternehmen STE (STŘEDOČESKÁ ENERGETIKA) geführt. (Die Unternehmen haben hierzu eine gemeinsame Eigentums- und Finanzie­ rungsgesellschaft, die ŠKO-ENERGO-FIN und eine gemeinsame Betriebs­ führungsgesellschaft, die ŠKO-ENERGO, gegründet.)

Aus umweltpolitischer Perspektive ist die Inbetriebnahme des Steinkohlekraft­ werks mit Kraft-Wärme-Kopplungstechnologie für die Versorgung des Automo­ bilherstellers ŠKODA und der Stadt Mladá Boleslav mit ihren rund 40000 Einwohnern zu begrüßen. Durch das neue Heizkraftwerk können zukünftig die Emissionen erheblich vermindert werden, so bei:

26

Stäuben

um

95%

SO2

um

85%

NOX

um

61%

CO

um

51%

CO2

um

45%

Ich finde dieses Ergebnis umweltpolitisch für die weitere Entwicklung des Marktes für Kraft-Wärme-Kopplungsanlagen - insbesondere in den mittel- und osteuropäischen Staaten - sehr beachtens- und nachahmenswert. Es stellt ein gutes Beispiel für eine nachhaltige Energieversorgung dar.

Klimaschutzpolitik Der zentrale Ansatzpunkt einer nachhaltigen Energiepolitik ist seit Beginn der 90er Jahre der Klimaschutz.

Hier muß kurz auf die Bedeutung der klassischen Umweltpolitik im Bereich der Energiewirtschaft hingewiesen werden: der mediale Ansatz der Luftreinhaltung hat weiterhin auch in Deutschland hohe Bedeutung, während die mittel- und osteuropäischen Staaten diese Frage - auch aus Gründen der Gesundheitspolitik - ganz oben auf der Tagesordnung sehen. In diesem Sinne ist der Begriff Rauchgasentschwefelung zum Stichwort geworden. Die Reduktionsziele, festgelegt auf dem Klimagipfel in Kyoto, sollen hier kurz angesprochen werden:

Die Industrieländer müssen insgesamt eine Reduktion der Emissionen der Treibhausgase Kohlendioxid (CO2), Methan (CH4), Distickstoffoxid (N2O), zweier Gruppen von fluorierten Kohlenwasserstoffen (HFCs und PFCs) sowie Schwefelhexafluorid (SF6) um mindestens 5 % im Zeitraum von 2008 bis 2012 gegenüber der 5-fachen Emissionsmenge des Basisjahrs 1990 bzw. 1995 für die drei letztgenannten, fluorhaltigen Gase, erreichen.

27^

Die 5%ige Gesamtreduktion, bezogen auf 1990/1995, entspricht einer 30%igen Reduktion gegenüber dem für das Jahr 2010 prognostizierten Emissions-niveau für den Trendfall. Die EU-Staaten, die meisten osteuropäischen Staaten und auch z. B. die Schweiz müssen ihre Emissionen um 8% verringern. Innerhalb der EU ent­ fallen auf die einzelnen Mitgliedstaaten unterschiedliche Beiträge; die exakte Lastenverteilung muß noch vereinbart werden.

Die USA müssen um 7%, Japan, Kanada, Polen und Ungarn um 6% redu­ zieren. Rußland, die Ukraine und Neuseeland erhielten die Auflage, ihre Emissionen zu stabilisieren. In Norwegen dürfen die Emissionen hingegen um 1 % und in Australien um 8 % ansteigen. Um Mißverständnissen vorzubeugen: Deutschland bleibt unabhängig von seinen internationalen Verpflichtungen bei seinem Ziel: 25 % CO2-Reduktion bis 2005 gegenüber 1990.

Instrumente der Klimaschutzpolitik Ein wichtiges Kapitel der Klimaschutzpolitik sind die sog. Flexibilisierungsinstrumente, die es vor allem den Industriestaaten erlauben sollen, die eigenen Verpflichtungen auch in Drittstaaten durchzufuhren:

• Emissions Trading • Clean development mechanism

• Activities Implemented Jointly/Joint Implementation.

Ziel ist in jedem Fall unter Ausnutzung von Kostenvorteilen an den unter­ schiedlichen Standorten und zum wirtschaftlichen Nutzen der kooperierenden Unternehmen und Staaten die Fortschritte beim Klimaschutz zu beschleunigen. Aus deutscher Sicht sollten die Flexibilisierungsinstrumente insgesamt nach­ rangig zu heimischen Reduktionen eingesetzt werden. Auch im tschechischen Umweltministerium wird die Diskussion über den Umgang mit den Flexibilisierungsinstrumenten intensiv geführt. Bei allen international noch zu klärenden Fragen sollten die Instrumente auch aktiv genutzt werden. Von deutscher Seite liegen z.B. für eine Reihe deutsch-tsche­ chischer AU-Projekte Vorschläge vor:

28

• Kraft-Wärme-Kopplungsanlage für VW/ŠKODA in Mladá Boleslav • Modernisierung der Zementwerke Pragocement und Dvůr Králové

•

Wärmeversorgung Cheb

• Kreiskrankenhaus Most

Die Situation in Deutschland Für die Wettbewerbsfähigkeit eines Wirtschaftsstandortes sind eine effiziente und umweltschonende Energieversorgung sowie ein sparsamer und rationeller Energieeinsatz auf allen Ebenen der Energiewirtschaft Voraussetzung. Dabei wurden in Deutschland in den zurückliegenden Jahren bereits gute Erfolge erzielt. Während das Brutto-Inlandsprodukt (BIP) in Deutschland von 1991 bis 1997 real um rund 9% zunahm, sank der Primärenergieverbrauch (PEV) um 1%. Im gleichen Zeitraum ist das Verhältnis von energiebedingten CO2Emissionen zum BIP um 16% gesunken. Bezogen auf das international ver­ einbarte Basisjahr 1990 sind die CO2-Emissionen bis 1997 in Deutschland um 12,5% zurückgegangen. Die oftmals zitierte Entkopplung von Wirtschafts­ wachstum und Energieverbrauch hat also in Deutschland durchaus ein beein­ druckendes Maß erreicht.

Zur Energiestruktur in Deutschland allgemein •

Mineralöle machen in Deutschland derzeit rund 40% des primären Energieanteils und rund 1% an der Stromerzeugung aus. Erdöl muß Schritt für Schritt eingespart werden, sowohl als Treibstoff im Verkehrsbereich als auch als Brennstoff zu Heizungszwecken. In beiden Bereichen gibt es erhebliche Potentiale zur Energieeinsparung und CO2-Minderung.

•

Der Einsatz von Kohle muß so effizient wie möglich erfolgen. Der Anteil von Kohle am gesamten Primärenergieeinsatz beträgt in Deutschland zur Zeit rund 25% (Steinkohle: 14%, Braunkohle 11%), der Anteil Kohle an der Stromproduktion rund 52% (Steinkohle: 26%, Braunkohle 25%). Es gilt, die Entwicklung des Kraftwerksprozesses zu höheren Wirkungs­ graden zu beschleunigen. Auch in Zukunft werden Dampfturbinen-Kraftwerke auf Kohlebasis in großem Umfang zur Stromerzeugung beitragen. Für die heutige Technik sind durchaus Wirkungsgrade von mindestens 45% bei

29

Steinkohle- und 42% bei Braunkohlekraftwerken erreichbar. Weitere Wir­ kungsgradsteigerungen sind möglich und erforderlich.

•

Erdgas hat in Deutschland rund 21% Primärenergieanteil und 9% Anteil an der Stromerzeugung. Erdgas ist der fossile Energieträger mit den geringsten spezifischen Treibhausgas-Emissionen geringe Methanverluste vorausge­ setzt. Der Einsatz von Erdgas ist daher aus Gründen des Klimaschutzes erwünscht allerdings mit geringstmöglichen Verlusten und höchstmög­ lichen Wirkungsgraden. Beispiele für entsprechende Anlagen sind Blockheizkraftwerke mit über 90% Jahresnutzungsgrad, GuD-Kraftwerke mit ho­ hen Stromwirkungsgraden bis zu rund 60% oder Brennwertheizkessel mit einem Wirkungsgrad, der bei 100% liegt.

•

Die Kernenergie trägt in Deutschland mit rund 10% zum Primärenergieund mit rund 31% zur Stromerzeugung bei. Sie vermeidet je nach hypothe­ tisch angenommener Ersatzenergie bis zu 150 Mio. Tonnen CO2 pro Jahr. Auch weiterhin hält die Bundesregierung angesichts des in Deutschland verwirklichten hohen Sicherheitsniveaus den Einsatz der Kernenergie für verantwortbar. Panikmache und Ideologisierung, wie sie in manchen Ländern in der Frage der Kemenergienutzung betrieben werden, können wir uns ökonomisch und ökologisch nicht leisten. Wer Klimaschutz will und Kernenergie ablehnt, der wird unglaubwürdig.

•

Ein wesentliches Element einer nachhaltigen Energieversorgung sind erneuerbare Energien. Wasser, Wind, Sonne, Biomasse, Geothermie und Abfall tragen derzeit in Deutschland mit rund 2% zur Primärenergie und mit rund 5% zur Stromerzeugung bei. Langfristig können erneuerbare Ener­ gien rund 50% des derzeitigen Energieverbrauchs in Deutschland decken. Die Bundesregierung hat die stärkere Nutzung erneuerbarer Energien als eine der zentralen Aufgaben der Energie- und Umweltpolitik definiert.

Bund und Länder haben die erneuerbaren Energien seit Anfang der 90er Jahre mit bislang über 3 Mrd. DM gefordert ( z. B. zinsgünstige Kredite: 250.000 Dächer-Solarinitiative der Deutschen Ausgleichsbank [DtA] aus dem DtA-Umweltprogramm). Eine zusätzliche Förderung, insbesondere der Windenergie, gelang mit Hilfe der Stromeinspeisevergütung (StrEG).

30

Weiterentwicklung des Stromeinspeisungsgesetzes (StrEG) Die Novelle des Stromeinspeisungsgesetzes ist am 29. April 1998 in Kraft ge­ treten. Sie bringt eine deutliche Verbesserung für Strom aus Biomasse mit sich, die nunmehr umfassend berücksichtigt ist. Der Kem der Regelung, der sich sehr gut bewährt hat, wurde beibehalten, d.h. insbesondere die Pflicht zur Abnahme von Strom aus erneuerbaren Energien und die Pflicht zur Mindestvergütung. Zur Weiterentwicklung muß unter Zuhilfenahme des neuen § 4a (Selbstver­ pflichtung der Wirtschaft und Ziele) rechtzeitig vor Erreichen des 5% „Deckels“, spätestens 1999, eine Anschlußregelung gefunden werden. Die Wirtschaft sollte über eine Selbstverpflichtung einen überregionalen Ausgleich der unterschiedlichen Belastungen in Eigenregie regeln. Erfolgt dies nicht, sollten den Gesetzgeber Ziele und Quoten vorgegeben werden.

Erneuerbare Energien - derzeitiger Stand, Ziele, Haupteinsatz­ bereiche in Deutschland Den größten Anteil stellt die Wasserkraft, allerdings sind hier die Zuwachs­ möglichkeiten begrenzt. Der Anteil der Windenergie an der gesamten Stromer­ zeugung 1998 nimmt rund 1% ein. Mit etwa 2080 MW (Stand Ende 1997) ist Deutschland bei der Windenergie weltweit in Führung gegangen. Ein konti­ nuierlicher Ausbau von rund 500 MW pro Jahr (1997: ca. 530 MW) würde eine CO2-Minderung um rund 1% bis 2005 (bei Steinkohlesubstitution) bedeuten (bei etwas geringeren Zubauarten: 1% CO2-Minderung bis 2010). Biomasse sowie Solarwärme können in etwa einem Jahrzehnt (bis 2005/2010) in derselben Größenordnung wie die Windenergie liegen (jeweils rd. 1% CO2Minderung), wenn die bestehenden Förderprogramme und Rahmenbedingungen weiter verbessert werden.

31

Derzeitiger Anteil der erneuerbaren Energien an der Stromversorgung:

%

1990

1992

1994

1996

Wasserkraft

3,7

3,8

4,1

3,6

Windenergie

0,0

0,0

0,2

0,5

Biomasse

0,0

0,0

0,1

0,2

0,0001

0,0005

0,0010

0,0014

3,8

3,9

4,5

4,3

Photovoltaik Summe Quelle: VDEW

Bei der Windenergie wird 1998 aller Voraussicht nach die 1% -Marke erreicht werden.

Der globale Anteil erneuerbarer Energien am Primärenergieverbrauch und an der Stromerzeugung beläuft sich auf ca. 18%. Ein Ausbau der erneuerbaren Energietechniken bedeutet den Einstieg in einen außerordentlich großen und expandierenden Weltmarkt.

Das Orientierungsziel für die EU ist laut „Weißbuch Erneuerbarer Energien“ die Verdoppelung von heute 6% auf 12% im Jahr 2010 (Anteil an Primär­ energie in der EU). Dies ist im Hinblick auf die EU-assoziierten Staaten besonders wichtig.

Erneuerbare Energien - Haupteinsatzbereiche in Deutschland Prämisse ist hier, daß in vielen anderen Staaten ähnliche Perspektiven vorhan­ den sind: -

Begrenzter Ausbau der kleinen und mittleren Wasserkraft (vor allem Reaktivierung und Modernisierung), Unterstützung notwendig.

-

Ausbau der Windenergie (kontinuierliche Installationszahlen von rund 400500 MW pro Jahr in Deutschland bedeutet Erschließung der guten Standorte im Binnenland sowie der off-shore-Bereiche, da die sehr guten Küstenstand­ orte nur noch begrenzt zur Verfügung stehen); Unterstützung notwendig;

-

Solarwärme (Solarkollektoren zur Warmwassererzeugung, Solarwärmenut­ zung, transparente Wärmedämmung, Solararchitektur, Wärmepumpen);

32

ähnlich wie Windenergie und kleine Wasserkraftwerke nicht mehr weit von Wirtschaftlichkeit entfernt; d.h. noch Unterstützung notwendig; -

Energetische Biomassenutzung: hohes erschließbares Potential für Wärme und Strom (Holz, Stroh, Abfallbiomasse, Biogas) in der Nähe der Wirt­ schaftlichkeit; Unterstützung notwendig;

-

Treibstoffe aus Biomasse/nachwachsenden Rohstoffen: begrenzt verfügbar, größere Unterstützung notwendig (Treibstoff ist derzeit die energetisch ungünstigste Lösung im Bereich Biomasse);

-

Photovoltaik: heute noch weit von der Wirtschaftlichkeit entfernt (rund 1,5 DM pro kWh, allerdings mit hohem langfristigem Potential und hoher Exportkapazität; auch heute schon interessante Anwendungsfelder, An­ schluß an Weltspitze (USA, Japan) muß auch im Hinblick auf Zukunfts­ technik und Arbeitsplätze gehalten bzw. erarbeitet werden; besonders hohe Unterstützung notwendig; aber auch bei Unterstützung im nächsten Jahr­ zehnt erst sehr geringe Beiträge zur CO2 Minderung: d.h. Photovoltaik ist Langfristoption, die allerdings heute schon vorangebracht werden muß.

-

Wasserstoff und andere Sekundärenergieträger auf der Basis erneuerbarer Energien sowie zugehörige Energiewandlungstechniken und -Systeme (z. B. Brennstoffzellen): wichtige Zukunftsfelder, die erschlossen werden sollten; Unterstützung notwendig.

In den einzelnen Branchen kann eine Dynamik nur dann entstehen, wenn sie von den Fesseln der monopolistischen Strukturen befreit sind, die Liberali­ sierung der Energiemärkte (mehr Wettbewerb, mehr Dienstleistung, mehr Umweltschutz) und die Gleichrangigkeit von Versorgungssicherheit und Um­ weltschutz gewährleistet sind. Ein erster Schritt in Richtung Liberalisierung der Energiemärkte ist in Deutschland mit der Novellierung der Energiewirt­ schaftsgesetze gemacht worden, die am 29. April 1998 in Kraft getreten sind. Ein besonderes Gewicht sollte künftig auf der Kraft-Wärme-Kopplung sowie auf erneuerbaren Energien liegen.

Leitbild der nachhaltigen Entwicklung Lassen Sie mich abschließend auf das Stichwort Nachhaltigkeit zurückkommen. Im Rückblick auf die Konferenz von Rio de Janiero 1992 kann man heute feststellen, daß das Thema Nachhaltigkeit einen ungeheuren Aufschwung

33

erfahren hat. Wichtige Schritte sind eingeleitet worden. Aber es wäre verfrüht zu sagen, der Weg zu einer nachhaltigen Entwicklung sei bereits eingeschla­ gen. Dies gilt auch für den Energiebereich.

Die Themen Energie, Klimaschutz und Umwelt müssen immer mehr fachüber­ greifend begriffen werden, sie können nur in interdisziplinärer Zusammenar­ beit bewältigt werden. Umweltpolitik an der Schwelle zum 21. Jahrhundert muß ökonomische, gesellschaftliche und ökologische Prozesse stets im Zusammen­ hang betrachten und auf die Sicherung unserer Lebensgrundlagen ausgerichtet sein. Es wäre viel gewonnen, wenn die Managementregeln der Nachhaltigkeit immer öfter zum Leitbild von Entscheidungsprozessen werden würden:

• Regeneration: Erneuerbare Naturgüter (wie z.B. Holz) dürfen auf Dauer nur im Rahmen ihrer Regenerationsfähigkeit genutzt werden, andernfalls gingen sie zukünftigen Generationen verloren. •

Substitution: Nicht-erneuerbare Naturgüter (wie z.B. fossile Energieträger) dürfen nur in dem Maße genutzt werden, wie ihre Funktion durch andere Materialien oder durch andere Energieträger ersetzt werden kann.

•

Anpassungsfähigkeiten: Die Freisetzung von Stoffen oder Energie darf auf Dauer nicht größer sein als die Anpassungsfähigkeit der Ökosysteme, z.B. des Klimas und der Wälder.

Anders ausgedrückt: Nachhaltigkeit ist Weg und Vision zugleich.

34

Möglichkeiten der internationalen Zusammenarbeit in der Energiewirtschaft Dr. Klaus Bussfeld Mitglied des Vorstands der RWE Energie AG

Die Möglichkeiten der internationalen Zusammenarbeit in der Energiewirt­ schaft unterliegen - wie alle anderen wirtschaftlichen und politischen Prozesse auch - dem zunehmenden Einfluß internationaler Verflechtung. Mit dem Stichwort Globalisierung bezeichnen wir einen komplexen Vorgang, zu dem das weltweite Zusammenwachsen von Märkten für Güter und Dienst­ leistungen genauso gehört wie die größer werdende Mobilität der Produktions­ faktoren - insbesondere des Kapitals. Unternehmerische Initiative und techni­ sches Wissen breiten sich in dem Maße aus, wie Handelsschranken und investi­ tionsfeindliche nationale Wirtschaftspolitiken abgebaut werden. Dies alles gilt im Grundsatz auch für die Energiewirtschaft.

Zusätzlich zu dieser allgemeinen dynamischen Entwicklung sieht sich die Energiewirtschaft allerdings zusätzlichen Anforderungen. Dies ist zum einen die Aufgabe, den stetig steigenden Bedarf an Energie in weiten Teilen der Welt zu befriedigen und zum anderen die Forderung, dieses auf eine möglichst umweltgerechte und dabei kostengünstige Art und Weise zu leisten. Glaubt man den einschlägigen Szenarien, wird der Verbrauch von Energie als Motor für die Entwicklung der Welt dramatisch ansteigen. Gegenüber 1990 soll sich der globale Energieverbrauch bis zum Jahr 2050 mit 28,3 Mrd. t Steinkoh­ leeinheiten mehr als verdoppeln.' Während sich der Energieverbrauch in den OECD-Ländern „nur“ um ein Drit­ tel erhöhen soll, wird für die Länder Zentral- und Osteuropas einschließlich der früheren UdSSR bereits ein Anstieg um über 40 Prozent prognostiziert. Die Entwicklungsländer, in denen sich der größte Teil des Bevölkerungswachstums

1 Vgl. World Energy Council, 1995, mittleres Szenario

35

abspielt, sehen schließlich sogar fast einer Vervierfachung ihres Energiever­ brauches entgegen.

Insbesondere für die Entwicklungsländer wird Energie also in Zukunft ein „Grundnahrungsmitter sein, das für den Aufbau leistungs- und wettbewerbs­ fähiger Volkswirtschaften unverzichtbar ist. Sie werden ihren Energiebedarf deshalb konsequent ausweiten, um bei Entwicklung und Lebensstandard aufzu­ holen. Die Ausweitung des Energieverbrauchs, insbesondere in den Entwicklungs­ ländern, wird nach den gegenwärtigen Erkenntnissen im wesentlichen durch den Einsatz von fossilen Primärenergieträgern bewältigt werden. Die damit einhergehende Umweltbelastung, insbesondere durch CO2-Emissionen, liegt auf der Hand. Sollte die Nutzung fossiler Brennstoffe zudem nicht unter Einsatz modernster Technik bei Wirkungsgraden und Luftreinhaltung erfolgen, wird zu der immensen CO2-Belastung noch das Problem des Schadstoffausstoßes hinzukommen.

Eine möglichst moderne, d. h. umweltverträgliche Kraftwerkstechnik in den Ländern mit den höchsten Zuwachsraten beim Energieverbrauch ist daher unverzichtbar. Das mit moderner Kraftwerkstechnik verbundene ökologische Potential ist vom Rheinisch-Westfalischen Institut für Wirtschaftsforschung geschätzt worden. Modellrechnungen zeigen, daß die globalen CO2-Emissionen um jährlich 3,8 Mrd. Tonnen oder fast 20 Prozent geringer wären, wenn in der Industrie weltweit deutscher technischer Standard angewendet würde. Das entspräche dem Vierfachen der aktuellen deutschen CO2-Emissionen.

Der zur Erreichung dieses Reduktionsvolumens erforderliche Finanzbedarf ist allerdings gewaltig.

Schätzungen des Weltenergierates beziffern den Finanzbedarf zur Modernisie­ rung allein der Energiewirtschaften Zentral- und Osteuropas (inklusive der GUS) für die nächsten 30 Jahre auf mehr als 2 Billionen US $. Dies entspricht in etwa dem jährlichen deutschen Bruttoinlandsprodukt. Diese Zahlen belegen, daß die vor uns stehenden Aufgaben weder über inter­ nationale Finanzinstitutionen noch durch öffentliche Haushalte allein finanziert werden können.

Dies ist nur möglich durch privatwirtschaftliche Investitionen - Investitionen in technischen Fortschritt und nicht zuletzt in den Aufbau von Humankapital. Nur so kann es gelingen, immer knapper werdende Primärenergieressourcen spar­ samer und effizienter einzusetzen.

36

Träger dieses Prozesses können nur die Unternehmen aus den Industriestaaten sein, denn nur sie können technologische Entwicklungen auf breiter Front vorantreiben und diese an den internationalen Märkten durchsetzen. Nur sie sind in der Lage, das notwendige Kapital aufzubringen.

Modemisierungsinvestitionen dieser Unternehmen sind nicht nur Ausdruck des Bewußtseins, die Lebensgrundlagen der Erde dauerhaft intakt zu halten, sie sind auch ökonomisch vernünftig. Oder anders gesagt: Engagements in ausländische Energiemärkte sind nicht nur mit Vorteilen für die globale Umwelt im allgemeinen und Empfangerländer im besonderen verbunden; sie bieten vielfach auch interessante Markt- und Ren­ ditechancen für die Investoren. Diese Investitionsmöglichkeiten bilden die Basis für eine internationale Zusam­ menarbeit in der Energiewirtschaft. Diese Zusammenarbeit kann in vielfältiger Art und in verschiedenen Inten­ sitätsstufen erfolgen:

-

In einer frühen Stufe sind Kooperationen zwischen Unternehmen denkbar, in denen Erfahrungen und Informationen ausgetauscht werden, Personal weitergebildet oder technisches Know-how verfügbar gemacht wird;

-

später sind Beteiligungen an Projektgesellschaften wie IPPs möglich und

-

schließlich kann es zu Direktinvestitionen, bspw. finanziellen Beteiligungen an Energieversorgungsuntemehmen oder unabhängigen Erzeugern, kom­ men.

Aufgrund der regelmäßigen langen Amortisationsdauer von Investitionen im Energieversorgungsbereich ist ein unternehmerisches Engagement im Ausland allerdings nur unter langfristig-strategischen Aspekten sinnvoll. Ziel muß sein, mit geeigneten Partnern vor Ort auf lange Sicht angelegte Formen der Zu­ sammenarbeit auf- bzw. auszubauen. Diese Grundsätze für eine internationale Zusammenarbeit in der Energiewirtschaft werden auch von der RWE Energie AG praktiziert.

Dort, wo wir uns an Unternehmen beteiligt haben, wollen wir die anstehenden Probleme gemeinsam und unter Berücksichtigung sozialer Belange lösen. Für den Aufbau der internationalen Zusammenarbeit sind wir vor allem in Mittel- und Osteuropa frühzeitig Kooperationen eingegangen. Diese Koope­ rationen wurden in den folgenden Jahren mit Schwerpunkten im Erfahrungs-

37

und Informationsausstausch sowie umfangreichem Beratungs- und Dienstlei­ stungsangebot ausgebaut.

Darauf aufbauend hat sich RWE Energie bereits im Jahre 1995 an zwei großen regionalen Stromversorgungsuntemehmen sowie einer Bergbau- und Kraft­ werksgesellschaft und einem Gasversorgungsuntemehmen in Ungarn beteiligt. Weitere Kooperationen und Engagements sind wir unter anderem in Polen, Rußland und Spanien eingegangen.

Nicht zuletzt sind wir auch in der Tschechischen Republik mit 12% bei den Prager Gaswerken und mit 10% bei STE, dem Stromversorgungsuntemehmen für die mittelböhmische Region engagiert. STE wiederum ist ja auch an der Eigentums- und Finanzierungsgesellschaft sowie der Betriebsgesellschaft des ŠKODA-Kraftwerkes beteiligt. Bei derartigen unternehmerischen Engagements sind Steigerung des Energie­ angebots, wirtschaftliche Transformation, Modernisierung der Energiewirt­ schaft und Verbesserung der Umweltqualität direkt miteinander verknüpft.

So wird es auch mit dem neuen Kraftwerk im tschechischen Mladá Boleslav gelingen, die Schadstoff-Emissionen drastisch zu reduzieren. Staub- und Schwefeldioxid-Emissionen gehen um über 95%, Asche und Stickoxide um über 70% und Kohlenmonoxid immerhin um 62% zurück. Vor allem aber auch bei den näher zu betrachtenden Treibhausgasen und hier insbesondere im Hinblick auf das wichtigste dieser Gase, das CO2, ist unser Kraftwerk in Mladá Boleslav vorbildlich. Mir diesem Kraftwerk können die CO2-Emissionen um 333.0001 oder 44% pro Jahr reduziert werden - insgesamt also ein Beispiel einer wirksamen Maßnahme zum Klimaschutz. Es ist eine Selbstverständlichkeit, daß private Investoren bei ihren Investitionen in die Modernisierung der Energiewirtschaften der mittel- und osteuropäischen Staaten sowie der Entwicklungsländer auf die Rentabilität ihrer Engagements achten.

Auch die internationale Umweltpolitik orientiert sich immer mehr an den Kriterien wirtschaftlicher Machbarkeit und ökonomischer Effizienz der einge­ setzten Instrumente. Die UN-Klimapolitik baut ebenfalls auf flexible Instru­ mente wie Emissions Trading, Joint Implementation und den im Kyoto-Proto­ koll neu eingeführten Begriff des Clean Development Mechanism.

Diese Entwicklung ist nachdrücklich zu begrüßen.

Im Rahmen dieser Flexibilisierung dürfen allerdings einzelne Projekte nicht diskriminiert werden. Es wäre ökologisch kontraproduktiv und auch praktisch 38

nicht durchführbar, zwischen „guten“ (weil unrentablen) und „schlechten“ (weil betriebswirtschaftlich sinnvollen) Maßnahmen zu unterscheiden und von dieser Entscheidung eventuelle Anrechnungen von Emissionskrediten abhängig zu machen.

Das Kraftwerk in Mladá Boleslav ist meines Erachtens ein gutes Beispiel dafür, daß energiewirtschaftlich Vorteilhaftes durchaus mit ökologisch Sinnvollem einhergehen kann.

39

Diskussionsstand und Beispiele der internationalen und nationalen Zusammenarbeit in der Tschechischen Republik

Dr. Hans-Jürgen Budde Geschäftsführer des VIK (Verband der Industriellen Energie- und Kraftwirtschaft e.V)

Die Assoziation der Energiemanager (AEM) und der deutsche Verband der Industriellen Energie- und Kraftwirtschaft e.V. (VIK) haben im Dezember 1996 eine auch in der Politik viel beachtete Vereinbarung zur Zusammenarbeit auf dem Gebiet der Förderung der rationellen Energienutzung in den Volks­ wirtschaften beider Länder abgeschlossen. Beide Verbände wollen damit ihrer Verantwortung für ein „sustainable deve­ lopment“ von Ökonomie und Ökologie bei der Erzeugung und Verwendung von Energie in Industrie und gewerblicher Wirtschaft gerecht werden.

Die gemeinsam veranstaltete Konferenz „Das UN-Umweltkonzept und seine Auswirkungen auf die Energiewirtschaft - Diskussionsstand und Beispiele der internationalen und nationalen Zusammenarbeit in der Tschechischen Republik, dargestellt am Beispiel von Industriekraftwerken und deren Einbeziehung in die kommunale Wärmeversorgung“ ist ein weiterer Höhepunkt in der Zusammen­ arbeit beider Verbände, um ganz im Sinne des UN-Klimaschutzkonzeptes von Rio, Berlin und Kyoto sowie des deutsch-tschechischen Regierungsabkommens zum Klimaschutz aus dem Jahre 1996 den Technologie- und Wissenstransfer zwischen den Fachleuten beider Länder zielorientiert zu fördern.

In allen Teilen der Welt ist ein verstärktes Bewußtsein gegenüber dem Umwelt­ schutz und der Klimavorsorge zu beobachten. Die Regierungen in den jewei­ ligen Staaten stehen sowohl unter nationalem als auch weltweitem politischen Handlungsdruck, wenn auch partiell unterschiedlich. Unter den Stichworten „Liberalisierung des Welthandels“ und „Globalisierung der Wirtschaft“ laufen gegenwärtig Prozesse ab, die weit in das 21. Jahrhundert hineinreichen und die

40

nigen Staaten erforderlich machen, die auf dem Weltmarkt miteinander in Handelsbeziehungen stehen. Ziel hierbei muß sein, den Wettbewerb zu stärken und alle künstlichen Hemmnisse im Rahmen der WTO (World Trade Orga­ nisation) sukzessive abzubauen. Wenn dieser Prozeß von Erfolg gekrönt sein will, muß es allen Teilnehmern langfristig gelingen, ökonomische Interessen und ökologische Erfordernisse nachhaltig in ein vertretbares Gleichgewicht zu bringen. Ohne Übertreibung wird der Produktionsfaktor „Energie“ in diesem Kontext eine zentrale Rolle spielen.

Die Erfahrungen in Deutschland zeigen, daß eine weitere Verschärfung des Ordnungsrechts unter den gegenwärtigen Welthandelsbedingungen zu einer nicht erwünschten Verlagerung von Produktionsprozessen und damit letztlich zu Arbeitslosigkeit und Verminderung des Lebensstandards der Bürger führen würde. Dies aber darf in keinem der Länder passieren, die unter den Bedingun­ gen der WTO miteinander Handel betreiben, d. h. auch nicht in Tschechien und Deutschland. Alle Beteiligten müssen hier, sowohl aus Gründen der Wert­ schöpfung im eigenen Land als auch der Verhinderung von kontraproduktiven Maßnahmen beim Umwelt- und Klimaschutz, marktwirtschaftlich sinnvolle Vorsorge betreiben. Für die Wirtschaft in allen Staaten gilt dabei der Grundsatz, daß bei allen Maßnahmen des Umwelt- und Klimaschutzes das sog. „ökono­ mische Prinzip“ beachtet wird, d. h. die Kosteneffizienz muß zu den wichtigsten Entscheidungskriterien gehören. Die deutsche Wirtschaft hat deshalb gemein­ sam mit der Bundesregierung das Instrument der freiwilligen Selbstverpflich­ tung zur Minderung der CO2-Emissionen entwickelt und erfolgreich eingeführt. Das UN-Kyoto-Protokoll mißt solchen flexiblen, marktwirtschaftlich kompa­ tiblen Instrumenten zur Eindämmung der Treibhausgasemissionen vorrangige Bedeutung bei. Ausgehend von der Diskussion der letzten Jahre wurden hier im Dezember vorigen Jahres jedoch nur die folgenden Instrumente ausdrücklich genannt: - Handel mit Emissionsminderungseinheiten zwischen den sogenannten Annex-B-Staaten (Industriestaaten inkl. Staaten des ehemaligen Ostblocks) - Joint Implementation als projektbezogenes Instrument zwischen den AnnexB-Staaten - Clean-Development-Mechanismen als noch genauer zu definierendes projektbezogenes Instrument zwischen Industriestaaten und Entwicklungs­ ländern

- Einführung des Bubble-Konzepts für Staatengemeinschaften, z.B. die EU,

41

- Anrechenbarkeit von Treibhausgassenken. Deutschland und natürlich auch VIK werden sich deshalb im weiteren dafür einsetzen, daß auch die Idee der freiwilligen Selbstverpflichtung zur CO2Minderung als Bestandteil der im Kyoto-Protokoll vorgesehenen flexiblen Instrumente genutzt werden kann. VIK würde es sehr begrüßen, wenn auch die Tschechische Republik und AEM diesen Weg der freiwilligen Selbstver­ pflichtung mitgehen würden. Selbstverständlich sind alle diese flexiblen Instrumente noch interpretations­ fähig. In der gegenwärtigen Umsetzung des Kyoto-Protokolls sind sie mit weiteren Inhalten zu füllen. Dies wird zum Teil schon zu erfolgen haben bis zur nächsten Konferenz der Vertragsstaaten, die bereits im November 1998 in Bue­ nos Aires stattfinden wird. Auch innerhalb Deutschlands laufen gegenwärtig intensive Diskussionen darüber, wie all diese Instrumentarien - und zwar er­ gänzt durch das Instrument der freiwilligen Selbstverpflichtung - bestmöglich umgesetzt werden können. Die deutsche Wirtschaft wird sich weiterhin intensiv und aktiv in diesen Prozeß einbringen. Dabei wird VIK immer wieder darauf hinweisen, daß alle Maßnahmen zur Klimavorsorge so flexibel, unbürokratisch und marktwirtschaftlich kompatibel angelegt sein müssen, daß sie der Volks­ wirtschaft keinen Schaden zufugen, d. h. daß Aufwand und Nutzen stets in einem ausgewogenen Verhältnis zueinander stehen. Aufgrund der im inter­ nationalen Vergleich sehr hohen Vorleistungen, die in Deutschland auf dem Gebiet des Umweltschutzes und der Klimavorsorge erbracht wurden, wird eine weitere Erhöhung der Umweltschutzkosten beim Produktionsfaktor Energie vom VIK so lange abgelehnt, bis in der EU und der OECD ein angemessener Stand der Harmonisierung erreicht wurde. Die Konferenz findet selbstverständlich nicht zufällig in Mladá Boleslav, dem Sitz des tschechischen Automobilkonzems SKODA, statt. Hier errichtet ein deutsch-tschechisches Konsortium für den zukünftigen Betreiber ŠKO-Energo eines der modernsten Heizkraftwerke in der Tschechischen Republik. Das Heiz­ kraftwerk auf der Basis von Steinkohle wird die ŠKODA-Automobilwerke sowie die rund 40.000 Einwohner der Stadt Mladá Boleslav mit Strom und Wärme versorgen. Das neue Kraftwerk wird aber auch - und zwar in erster Li­ nie - dem ŠKODA-Automobilkonzem Strom sowie Prozeß- und Raumwärme zu wettbewerbsgerechten Preisen verkaufen und damit die internationale Kon­ kurrenzfähigkeit der Automobilproduktion hier am Standort erhöhen. Gleich­ zeitig aber wird durch Anwendung modernster Technologien, u.a. der zirkulie­ renden Wirbelschicht bei der Verbrennung der Steinkohle, ein wesentlicher Beitrag zum Umweltschutz in der Region geleistet. So werden sowohl die

42

Staubbelastung von gegenwärtig 800 mg/m3 Rauchgas auf 30 mg/m3 als auch die SO2-Emission von gegenwärtig 4.000 mg/m3 auf 200 mg/m3 Rauchgas, d.h. um rd. 95 %, zurückgehen. Durch eine beträchtliche Wirkungsgradsteigerung des neuen Kraftwerks im Vergleich zur Altanlage wird neben der Primär­ energie- und Kosteneinsparung natürlich auch eine spürbare Reduktion des CO2-Ausstoßes um 330.000 t pro Jahr, das entspricht ca. 45 % der CO2Emissionen der Altanlage, realisiert. In diesem Sinne zeigt dieses Projekt beispielhaft den Zusammenhang und die wechselseitigen Abhängigkeiten zwischen ökonomischem Nutzen und ökologischem Vorteil auf. Für den ŠkodaAutomobil-Konzem war und ist die Gewährleistung einer wettbewerbsgerechten Energiebeschaffung ein notwendiges Muß, um auf dem international hart umkämpften Automarkt zu bestehen. Gleichzeitig wird aber auch mit dieser ökonomisch sinnvollen Investition die Verantwortung der Wirtschaft für den Klima- und Umweltschutz effizient wahrgenommen. Dieses Kraftwerksprojekt in Mladá Boleslav ist aber auch deshalb von beson­ derem Interesse, weil es nach unserer Meinung unbedingt auch - entsprechend den Festlegungen der Berliner UN-Klimakonferenz von 1995 - als ein vorbild­ liches Projekt in dem Rahmen der Pilotphase des sog. Joint Implementation einzuordnen ist. Die Projekte dieser Pilotphase sollen ja dazu dienen, international verbindliche Regelungen für das flexible und unbürokratische Funktionieren von Joint Implementation zu erarbeiten. Es ist ein Anliegen der gemeinsamen AEM/VIK-Konferenz, sowohl die Probleme und Schwierigkeiten als auch die Chancen solcher Maßnahmen, praxisnah zu erörtern. Sie soll weiterhin die Diskussion zwischen den tschechischen und deutschen Fachleuten gerade zu dieser Thematik fordern und unterstützen sowie das Pro und Kontra marktwirtschaftlich kompatibler Lösungen für den Umweltschutz und die Klimavorsorge ausloten.

43

Nachhaltige Entwicklung und Internationalisierung: Zwei grundlegende Konzepte für die Energiewirtschaft Prof. Dr. Horst Günter Technische Universität Braunschweig

Ansgar Peiß Geschäftsführer ŠKO-ENERGO s.r.o.

Das ausreichende Vorhandensein von Energie ist eine Vorbedingung für nahezu jede wirtschaftliche Tätigkeit. Kein Wirtschaftssystem und keine Gesellschaft kann ohne eine zuverlässige und sichere Energieversorgung funktionieren. Vor diesem Hintergrund erscheint es gerechtfertigt, die Energiewirtschaft als einen Schlüsselsektor jeder Volkswirtschaft zu bezeichnen. Die besondere gesell­ schaftliche Verantwortung, die ihr zufällt, äußert sich jedoch auch in einer aus­ geprägten Abhängigkeit dieses Sektors von gesellschaftlichen Entwicklungen und von Tendenzen der öffentlichen Meinung. Zwei wesentliche Herausforderungen, mit denen sich die Gesellschaften im späten 20. Jahrhundert konfrontiert sehen, sind die zunehmende Belastung und Zerstörung der natürlichen Umwelt sowie die beobachtbare, stetig wachsende globale Angleichung von Kulturen, Lebensbedürfnissen und Lebensstilen. Da die Umweltzerstörung Ausmaße anzunehmen droht, die auch für die mensch­ lichen Gesellschaften existenzbedrohend sind, ist die Suche nach ökologisch verträglicheren Formen des Wirtschaftens überlebenswichtig geworden. Globa­ lisierung und Infragestellung traditioneller nationalstaatlicher Kulturen zwin­ gen wiederum die Wirtschaft dazu, neue Formen grenzen- und kulturüber­ greifender Zusammenarbeit und internationaler Verständigung zu kreieren.

In beiden Bereichen (Umwelt und Wirtschaft) kommt dem Energiesektor eine besondere Bedeutung zu. Auf der einen Seite stellt er neben der Land- und 44

Forstwirtschaft den ökologisch relevantesten Wirtschaftszweig dar und greift in vielfältiger Weise in die natürlichen Lebensgrundlagen des Menschen ein; hier seien exemplarisch nur der Bergbau und die klimatischen Veränderungen durch die Nutzung fossiler Brennstoffe genannt. Auf der anderen Seite wären auch die Globalisierungstendenzen ohne die Leistungen der Energiewirtschaft nicht in dem Ausmaß denkbar, wie sie heute zu beobachten sind, denn Faktoren wie das Wohlstandsniveau oder die Mobilität der Gesellschaft als wesentliche Grund­ lage dieser Einrichtungen beruhen zu einem wesentlichen Teil auf der aus­ reichenden Verfügbarkeit von Energie.

Zur Bewältigung der genannten Herausforderungen im ökonomischen Bereich wurden seit den siebziger Jahren - und mit verstärkter Dynamik in diesem Jahr­ zehnt - mehrere Lösungskonzepte erarbeitet, von denen sich in den vergan­ genen Jahren vor allem zwei durchsetzten: zum einen das Konzept der „Nach­ haltigen Entwicklung“ als differenzierter Ansatz zur Vereinbarkeit von Ökolo­ gie und Ökonomie, zum anderen das Konzept der „Internationalisierung“ als betriebswirtschaftliche Strategie zur Bewältigung der Herausforderungen, die durch die kulturellen und gesellschaftlichen Globalisierungstendenzen an die Wirtschaft herantreten. In dem folgenden Beitrag sollen beide Konzepte in ihren Grundzügen kurz vorgestellt werden, um sodann nach ihren Umsetzungsmöglichkeiten speziell im Bereich der Energiewirtschaft zu fragen.

Das Konzept der nachhaltigen Entwicklung Das Nachhaltigkeitskonzept stellt eine Antwort auf die Frage dar, wie es gelingen kann, die Erhaltung der natürlichen Lebensgrundlagen des Menschen auf der einen Seite und die industrielle Produktionsweise sowie den Wohlstand der modernen Gesellschaft auf der anderen Seite miteinander zu vereinbaren. Es knüpft an eine seit dem Spätmittelalter bekannte forstwirtschaftliche Maxi­ me an, derzufolge ein Wald nur dann langfristig nutzbar sei, wenn ihm nicht mehr Holz entnommen werde, als gleichzeitig unter natürlichen Bedingungen nachwachsen könne. Übertragen auf globale ökologische bzw. ökonomische Zusammenhänge, bedeutet dies, daß alle natürlichen Ressourcen, die der Mensch nutzt, so bewirtschaftet werden sollten, daß sie auch für zukünftige Generationen möglichst unbeeinträchtigt erhalten bleiben. Dabei zielt das Konzept jedoch, wie der Begriffsbestandteil der „Entwicklung“ andeutet, kei­

45

neswegs nur auf die Erhaltung und Bewahrung des Bestehenden, sondern betont sehr deutlich auch den dynamischen Charakter der modernen Gesellschaft und Wirtschaft.

Als wesentliche Grundprinzipien des Konzeptes lassen sich die folgenden Punkte festhalten:

• Intergenerationelle Gerechtigkeit Das philosophisch-ethische Grundaxiom der Gerechtigkeit liegt dem Nachhaltigkeitskonzept zugrunde. Intergenerationelle Gerechtigkeit bedeu­ tet hier, daß keine zukünftige Generation schlechtere Rahmenbedingungen für ihre Existenz vorfinden sollte als die heute lebende. Daraus ergibt sich für letztere die Verpflichtung, die natürlichen Lebensgrundlagen der Menschheit an keiner Stelle irreversibel zu verändern oder gar zu zerstören.

• Vereinbarkeit von wirtschaftlicher Entwicklung, Wohlstand und Umweltschutz Die Vertreter des Nachhaltigkeitskonzeptes gehen davon aus, daß die Bereiche Ökonomie, soziales System und Ökologie - repräsentiert durch die Faktoren wirtschaftliche Entwicklung, Wohlstand und Umweltschutz - mit­ einander vereinbar sind. Damit wenden sie sich gegen die Annahme der thermodynamischen Schule, derzufolge jede ökonomische Wertschöpfung automatisch eine ökologische Schädigung bewirke. Die Nachhaltigkeits­ theoretiker vertreten dagegen die Auffassung, Wirtschaft wirke keineswegs nur naturzerstörend, sondern weise andererseits ein erhebliches produktives Potential auf.

• Synthese von Ökonomie und Ökologie Im Zentrum des Nachhaltigkeitskonzeptes steht die Annahme der Verein­ barkeit von Ökonomie und Ökologie. Nachhaltige Entwicklung verfolgt das grundlegende Ziel, die Übereinstimmungen zwischen beiden Komponenten immer weiter zu steigern, bis sich im Idealfall eine Synthese von Ökonomie und Ökologie ergibt.

• Abkehr vom traditionellen industriellen Wirtschaftsmodell Das Nachhaltigkeitskonzept beruht auf der Annahme, daß ein starres Festhalten am traditionellen neoklassischen Wirtschaftsmodell die Synthese von Ökonomie und Ökologie verhindere. Während das neoklassische Modell die zum Wirtschaften erforderlichen Ressourcen auf die Faktoren Arbeit und

46

Kapital reduziere, sei es notwendig, die Natur als weitere gleichberechtigte Ressource in die ökonomische Betrachtung mit einzubeziehen.

• Leitprinzipien der Suffizienz, Effizienz und Konsistenz Die konkrete Operationalisierung des Nachhaltigkeitskonzeptes stützt sich im wesentlichen auf drei Säulen: die Handlungsstrategien der Suffizienz, der Effizienz und der Konsistenz. Suffizienz meint die Einschränkung bzw. Substituierung von Produktion und Konsum in solchen Bereichen, in denen ein Ausgleich mit der Natur nicht möglich erscheint. Unter Effizienz ist ein sparsamer, ökologischer Umgang mit den zum Wirtschaften notwendigen Ressourcen unter Beibehaltung des Produktivitäts- und Wohlstandsniveaus zu verstehen. Die Strategie der Konsistenz schließlich zielt auf die natur­ angepaßte Beschaffenheit von Stoffströmen und Energiegewinnung.

Insgesamt verfolgt das Nachhaltigkeitskonzept das Ziel einer ökologisch durch­ dachten Nutzung der natürlichen Ressourcen, um das Überleben wie auch den Wohlstand der Menschheit zu sichern. Es handelt sich demzufolge nicht um ein sozialromantisches, wachstumsfeindliches Leitbild, sondern um ein wachstumsund wohlstandsfreundliches Konzept, das nicht auf die Beschneidung der Wirt­ schaft zugunsten der Natur, sondern auf die Versöhnung beider Bereiche zielt. Aus den genannten theoretischen Grundannahmen lassen sich die folgenden konkreten Handlungsmaximen ableiten:

• Die Bevölkerungsentwicklung darf die ökologische und ökonomische Tragfähigkeit der Erde nicht übersteigen. •

Die Belastung der Umwelt mit Schadstoffen muß im Rahmen der Aufnahme- und Regenerationskapazitäten bleiben.

• Der Verbrauch von erneuerbaren Stoffen und erneuerbaren Energiequellen darf das Reproduktionspotential nicht übersteigen. • Der Verbrauch von nicht erneuerbaren Ressourcen sollte durch Substitution, Effizienzsteigerung und Recycling so weit wie möglich reduziert werden. • Das Zeitmaß der menschlichen Eingriffe muß sich an dem Zeitmaß der natürlichen Prozesse orientieren, z. B. an der Dauer des Abbauprozesses von Abfällen oder des Regenerationsprozesses von Ökosystemen. • Risiken, deren ökologische Folgen die oben genannten Postulate verletzen könnten, müssen auf ein kalkulierbares Maß reduziert werden. •

Die intensive Nutzung bzw. Einführung von umweit- und sozialverträg­ lichen Ressourcen, Technologien und Produkten ist zu fördern. 47

• Zur Erhaltung der Artenvielfalt sowie der Vielfalt der Ökosysteme besteht eine ethische Verpflichtung. Diese Ressourcen sind nicht substituierbar. •

Die Wirtschaft trägt die Verantwortung für die Ausbildung ressourcen­ schonender Produktionsmuster, die Gesellschaft für die Einhaltung ressour­ censchonender Lebens- und Konsummuster. Die Politik regelt und fordert beides durch entsprechende Vorgaben, Verbote und Anreize.

Das Konzept der Internationalisierung Internationalisierung im ökonomischen Bereich ist keineswegs eine neue Erfindung, sondern begann im Grunde bereits mit den ersten Formen grenz­ überschreitenden Handels. Auch nach 1945, in den Zeiten des GATT-Abkommens und der weltweiten Deregulierungsmaßnahmen, bildete das Intemationalisierungskonzept zunächst einen rein betriebswirtschaftlich motivierten Leitfaden zur unternehmerischen Expansion in Auslandsmärkte. Erst mit dem Aufkommen der Debatten um die Globalisierungstheorie erhielt das Konzept seit den achtziger Jahren deutlich verstärkte politische und soziale Dimensio­ nen. Gleichzeitig nahmen die Intemationalisierungsaktivitäten der Wirtschaft an Zahl und Intensität rapide zu. Als Gründe für diese Entwicklung lassen sich in erster Linie die folgenden Faktoren herausstellen:

• Soziokulturelle Faktoren - Globale Angleichung der Nachfragestrukturen durch die länder- und kulturenübergreifende Homogenisierung der Verbraucherbedürfnisse - Höhere Mobilität der Verbraucher und Anbieter aufgrund verbesserter Transport- und Reisemöglichkeiten

• Politische Faktoren - Liberalisierung geschützter Märkte vor allem durch die politischen Umwälzungen im ehemaligen Ostblock und durch internationale Ab­ kommen

- Vollendung des Europäischen Binnenmarkts und Herausbildung weiterer regionaler Wirtschaftszonen

48

• Technologische Faktoren - Schnellere Kommunikation und Informationsübertragung durch ver­ besserte Kommunikationstechnologie

- Erhöhte Dynamik des technischen Fortschritts und dadurch Verkürzung der Produktlebenszyklen

• Ökonomische Faktoren - Internationalisierung des Wettbewerbs aufgrund gesättigter Inlandsmärk­ te und aufgrund der „Globalisierung“ der Nachfrage

- International leichter realisierbare economies of scale Das Konzept der Internationalisierung stellt eine der entscheidenden ökono­ mischen Strategien dar, um diesen Herausforderungen bzw. Chancen zu begeg­ nen. Damit kommt ihm hinsichtlich seiner Bedeutung für den Beitrag, den die Wirtschaft zur Lösung der übergreifenden Gegenwartsprobleme leisten kann, ein ähnlich hoher Stellenwert wie dem Nachhaltigkeitsprinzip zu. Das Konzept versucht vor allem, eine Antwort auf die Frage zu geben, wie internationa­ lisierende Unternehmen einerseits die Probleme, die mit der Ausdehnung in verschiedene Kulturkreise verbunden sind, zu ihrem eigenen Vorteil lösen und andererseits in diesem Zusammenhang gleichzeitig einen Beitrag zur interna­ tionalen Verständigung leisten können. Zu diesem Zweck sucht das Konzept, unter dem Leitbegriff der „Untemehmenskultur“ wirtschaftswissenschaftliche und kulturwissenschaftliche Aspekte mit­ einander zu verbinden. Unter diesem Begriff ist die Summe aller Wertvor­ stellungen, Denkweisen und Normen zu verstehen, von denen sich die Mitarbei­ ter eines Unternehmens in ihrem Denken und Handeln leiten lassen und die das Selbstverständnis sowie das äußere Erscheinungsbild eines Unternehmens prä­ gen. Die Vertreter des Intemationalisierungskonzeptes gehen davon aus, daß sich ein Unternehmen um so erfolgreicher entwickelt, je besser es ihm gelingt, seine Untemehmenskultur in Einklang mit der soziokulturellen Umwelt zu bringen. Dies ist für nationale Unternehmen in der Regel kein Problem, da hier nur selten kulturelle Barrieren zu überwinden sind. Hingegen ist die Abstim­ mung der Untemehmenskultur mit der soziokulturellen Umwelt im Zuge des Akkulturationsprozesses für den Erfolg internationaler bzw. sich internatio­ nalisierender Unternehmen ein entscheidender Faktor. Daher zählt die Akkultu­ ration zu den zentralen Untersuchungsobjekten im Rahmen des Intemationali­ sierungskonzeptes. Vor allem folgende Fragen stehen im Mittelpunkt:

49

•

Wie kann eine Untemehmensphilosophie entwickelt werden, die ein stimmi­ ges Gesamtbild aufweist und doch den verschiedenen kulturellen Gegeben­ heiten der Länder, in denen das Unternehmen tätig ist, Rechnung trägt?

•

Welche besonderen Qualifikationen (z.B. Denken in internationalen Zusam­ menhängen, übergreifendes Kulturverständnis) müssen Führungspersonen in internationalen Unternehmen besitzen, und wie sind sie zu schulen?

•

Wie kann ein Führungsstil entwickelt werden, den die Mitglieder der kulturellen Gemeinschaft, in die ein Unternehmen expandiert, akzeptieren?

•

Welche Veränderungen des betrieblichen Kommunikationsstils sind notwen­ dig, um den Informationsfluß zwischen Angehörigen verschiedener Kultu­ ren zu gewährleisten und die Gefahr von Mißverständnissen zu reduzieren?

•

Welche Form von Konfliktmanagement ist geeignet, um Differenzen beizu­ legen, die aus unterschiedlichen Verhaltensweisen, Erwartungen und Be­ dürfnissen im interkulturellen Bereich resultieren?

•

Wie kann eine Corporate Identity entwickelt werden, die international einheitlich ist, aber genügend Flexibilität aufweist, um sie den Besonder­ heiten der kulturellen Dimensionen verschiedener Länder anpassen zu können?

So wie das Nachhaltigkeitskonzept auf die Verbindung von Ökonomie und Ökologie abzielt, beschäftigt sich das Internationalisierungskonzept mit der Vereinbarkeit von Wirtschaft und Kultur im interkulturellen Maßstab.

Nachhaltige Entwicklung und Internationa­ lisierung in der Energiewirtschaft Was bedeuten diese Ausführungen nun für die Energiewirtschaft? Zu Beginn des Beitrags wurde bereits festgestellt, daß der Energiesektor sowohl eine hohe ökologische als auch eine hohe soziokulturelle Relevanz aufweist und hinsicht­ lich seiner Entwicklung in einer starken wechselseitigen Abhängigkeit mit diesen Bereichen steht. Die Konzepte der Nachhaltigen Entwicklung und der Internationalisierung stellen daher gerade für die Energiewirtschaft in hohem Maße interessante Strategien zur Bewältigung der Herausforderungen dar, mit denen sie sich heute konfrontiert sieht. Eine Umsetzung des Nachhaltigkeits­

50

konzeptes im Rahmen der Energiewirtschaft würde u.a. die folgenden Punkte beinhalten: •

Substituierung umweltbelastender, nicht erneuerbarer Energieträger durch umweltverträgliche, erneuerbare Energieträger mit ähnlichen Funktionsund Qualitätsmerkmalen. Einsatz fossiler Brennstoffe so viel wie nötig, um die Wettbewerbsfähigkeit von heute aufrechtzuerhalten; Einsatz alternativer Energieträger so viel wie möglich, um die Wettbewerbsfähigkeit von morgen vorzubereiten.

• Minimierung der Schadstoffemissionen bei der Nutzung fossiler Brennstoffe durch Maßnahmen wie die Erhöhung der Kraftwerkseffizienz, die KraftWärme-Kopplung oder die Verminderung der Emissionen durch geeignete Filteranlagen. •

Gezielte Bemühungen der Energieuntemehmen zur Senkung des Energie­ verbrauchs (Demand-Side-Management, Least-Cost-Planning). Nicht Um­ satzmaximierung um jeden Preis, sondern optimaler Energieeinsatz auf allen Ebenen kann auch betriebswirtschaftlich sinnvoll sein.

• Verwirklichung des Konsistenzprinzips durch die konsequente Wiederver­ wertung von Energie und Reststoffen. •

Intensiver Dialog mit der Öffentlichkeit, aktive Öffentlichkeitsarbeit (z.B. Umweltsponsoring) und intelligentes Umweltmarketing, um die eigene Glaubwürdigkeit zu erhöhen und die Akzeptanz der Bevölkerung gegenüber den eigenen Zielen zu stärken.

• Förderung der Ressourcen- und Technologienvielfalt im Bereich der Ener­ gieerzeugung und -Versorgung, um jederzeit auf aktuelle ökologische, poli­ tische oder gesellschaftliche Entwicklungen reagieren zu können.

• Betonung einer langfristigen, ganzheitlichen Perspektive gegenüber kurz­ fristigem Gewinndenken; Umgestaltung der Energieversorgungsuntemehmen zu umfassenden Energiedienstleistungsuntemehmen. •

Stärkere Dezentralisierung der Energieerzeugung, da die traditionellen, zentralen Anlagen zur Stromerzeugung und Stromversorgung mit unnötig hohen Energie-, Stoff- und Materialflüssen verbunden sind.

Die Umsetzung des Intemationalisierungskonzepts im Bereich der Energie­ wirtschaft beinhaltet u.a. die folgenden Punkte: 51

•

Toleranz gegenüber der kulturellen Sozialisation der Mitarbeiter aus verschiedenen Kulturkreisen sowie gegenüber den soziokulturellen Werten und Normen, kulturell-religiös-ethischen Einstellungen und dominierenden Konsummustem eines Gast- bzw. Ziellandes.

• Da Energie in Form von Elektrizität ein „grenzenloses“ Produkt ist, ermög­ licht die Ware Strom den Energiekonzernen ein weltweit nahezu einheitli­ ches Marketing, was den Energiesektor für Internationalisierungsstrategien geradezu prädestiniert. •

Mitwirkung an der globalen wirtschaftlichen Entwicklung sowie an der glo­ balen Wohlstandssteigerung durch die quantitativ wie qualitativ ausreichen­ de Versorgung der Gesellschaften mit Energie.

•

Aktive Unsicherheitsreduzierung durch gezielte Intemationalisierungsaktivitäten, indem sie die Geschäftsaktivitäten und damit die Geschäftsrisiken auf mehrere Länder verteilen.

•

Vernetzte, multiperspektivische Denk- und Handlungsstrukturen bei der Durchführung von Internationalisierungsmaßnahmen im Energiebereich und bei der Führung internationaler Energiekonzeme.

•

Schaffung geeigneter Rahmenbedingungen für kontinuierliche kulturelle Lernprozesse aller Mitarbeiter eines Unternehmens und Gewährleistung einer permanenten untemehmenskulturellen Anpassung an die allgemeine gesellschaftliche und kulturelle Entwicklung.

In beiden Bereichen hat die Energiewirtschaft bereits wesentliche Leistungen vollbracht. Im Hinblick auf das Nachhaltigkeitskonzept gilt dies etwa für die Bemühungen auf dem Gebiet des Klimaschutzes, für die technologischen Wei­ terentwicklungen in der Ausnutzung regenerativer Energiequellen, für die Minimierung des Störfallrisikos in der Kernenergie wie auch für die Durch­ führung von Maßnahmen zur Reduzierung des Energieverbrauchs. Hinsichtlich des Intemationalisierungskonzeptes sind vor allem auf dem Gebiet der Libera­ lisierung und Deregulierung des Energiesektors in zahlreichen Staaten Fort­ schritte erzielt worden, die eine wesentliche Voraussetzung für Internationali­ sierungsmaßnahmen darstellen und auch bereits zu einer deutlichen Belebung der Aktivitäten in diesem Bereich geführt haben. Das Potential zur Ausnutzung der Möglichkeiten, die das Nachhaltigkeitskon­ zept und das Internationalisierungskonzept im Energiesektor bieten, ist jedoch noch lange nicht ausgeschöpft, wie etwa das Beispiel des Joint Implementation-

52

Modells zeigt (vgl. den Beitrag von Wolfgang Straßburg). Auch in der Tsche­ chischen Republik bestehen hier noch vielfältige Perspektiven, wie die Beiträge dieses Buches zeigen werden.

53

Joint Implementation - Ein ergänzendes Instrument für den globalen Klimaschutz? Prof. Dr. Wolfgang Straßburg Direktor RWE AG, Essen

1

Einleitung

Die internationale Staatengemeinschaft hat mit der Unterzeichnung des Protokolls auf der Weltklimakonferenz in Kyoto mit einem tragfahigen Kom­ promiß einen weiteren wichtigen Schritt in der Klimapolitik1 ’ getan. Hierdurch wurde der Rahmen für eine international abgestimmte Vorsorge gegen die Auswirkungen eines befürchteten Klimawandels geschaffen. Vorrangige Bedeu­ tung mißt das Kyoto-Protokoll neben den sechs festgelegten, zu berücksich­ tigenden Treibhausgasen den flexiblen Instrumenten zur Eindämmung der Treibhausgasemissionen bei. Ausdrücklich genannt wurden folgende Instru­ mente: Handel mit Emissionsrechten, Joint Implementation, Clean-Development-Mechanism, Berücksichtigung von CO2-Senken sowie Anerkennung des Bubble-Konzepts für die EU. Zielsetzung / Begrenzungsquote

Vertragsparteien

(Budgetperiode 2008-2012)

Basisjahre 1990/1995 Österreich, Belgien, Bulgarien, Tschechien, Dänemark, Estland, Europäische Gemeinschaft, Finnland, Frankreich, Deutschland, Griechenland, Irland, Italien, Lettland, Liechtenstein, Litauen, Luxemburg, Monaco, Niederlande, Portugal, Rumänien, Slowakei, Slowenien, Spanien, Schweden, Schweiz, Vereinigtes Königreich

54

minus 8 %

Vertragsparteien

Zielsetzung / Begrenzungsquote (Budgetperiode 2008-2012)

Basisjahre 1990/1995

USA

minus 7 %

Kanada, Ungarn, Japan, Polen

minus 6 %

Kroatien

minus 5 %

Neuseeland, Rußland, Ukraine

plus/minus 0 %

Norwegen

plus 1 %

Australien

plus 8 %

Island

plus 10 %

Tabelle: Ziele des Kyoto-Protokolls für Reduktions- bzw. Begrenzungsver­ pflichtungen westlicher und östlicher Industriestaaten („basket“ aus CO2, CH4, N20, SF6i PFCundHFC) Die vorgenannten, teils sich auch ergänzenden Instrumente, müssen nun mit Leben erfüllt werden, auch wenn sie noch der weiteren Konkretisierung bedür­ fen. Es würde den Rahmen dieses Beitrages sprengen, ginge man allen vorge­ nannten Gesichtspunkten nach. Bewußt erfolgt mithin die Beschränkung auf „Joint Implementation“ - ein bereits danach allenfalls ergänzendes Instrument für den globalen Klimaschutz.

2

Problemstellung

Der Beweis der Eignung des Konzeptes „Joint Implementation“ steht ebenso noch aus wie die nähere Ausgestaltung der über nationale Grenzen hinaus­ gehenden, gemeinsamen Vorgehensweise. Noch gibt es keine belastbaren Nach­ weis- und Anrechnungsmodelle, deren Erarbeitung die Projekte der z. Z. vorlaufenden Pilot-Phase „Activities Implemented Jointly“ u. a. dienen sollen. Die in der internationalen Diskussion teils gezeigte Euphorie entbehrt mithin bislang ebenso der Rechtfertigung wie die z. T. stark emotionale Negierung des Konzeptes.

55

Unstreitig handelt es sich beim Klimaschutz um ein globales Problem. Dem kann allein mit nationalen Lösungsansätzen nicht wirksam begegnet werden. Nach bisherigen Erkenntnissen spricht immerhin einiges dafür, daß mit dem Konzept „Joint Implementation“, und zwar als einem von mehreren notwen­ digen Bausteinen, der ökologischen Herausforderung der Gegenwart und Zu­ kunft angemessen begegnet werden kann; ferner, daß das Konzept - mit entsprechenden Anreizen ausgestattet - infolge dann ökonomischer Anreize zügig Verbreitung finden kann. Nachfolgend werden die Ausgangssituation, das Konzept „Joint Implemen­ tation“, der derzeitige Stand der internationalen Diskussionen, eine vorläufige Bewertung des Konzeptes sowie beispielhaft erste Umsetzungsmaßnahmen auf­ gezeigt.

3

Ausgangssituation

Die Umwelt- und Energiepolitik wird auch in den kommenden Jahren unver­ meidbar vom Klimaschutz bestimmt. Ein erkennbarer Einfluß des Menschen auf das globale Klima liegt - aufgrund der nun auch stärker abgesicherten Wer­ te - nahe2). Im Hinblick auf die Tragweite, die eine Klimaänderung nach sich ziehen würde, ist Vorsorge trotz noch bestehender Wissensdefizite gerecht­ fertigt. Jene 25 Prozent der Weltbevölkerung, die in den OECD-Ländem leben, sind heute für 75 Prozent der weltweiten CO2-Emissionen verantwortlich. Ange­ sichts dieser Verteilung ist es offensichtlich, daß die Industrieländer den größ­ ten Teil der Emissionsreduktionen in ihren Ländern zu leisten haben. Glaubt man den einschlägigen Szenarien, wird der Verbrauch von Energie als Motor für die Entwicklung der Welt dramatisch ansteigen. Gegenüber 1990 soll sich der globale Energieverbrauch bis zum Jahr 2050 mit 28,3 Mrd. t Steinkohle­ einheiten mehr als verdoppeln3). In den OECD-Ländem erwartet man eine Erhöhung des Energieverbrauchs um ein Drittel, in den Ländern Osteuropas einschließlich der früheren UdSSR immerhin um über 40 Prozent. Die Entwick­ lungsländer, in denen sich der größte Teil des Bevölkerungswachstums ab­ spielt, sehen dagegen fast einer Vervierfachung ihres Energieverbrauches entge­ gen.

56

Die deutsche Bundesregierung hat das Ziel gesetzt, die KohlendioxidEmissionen bis zum Jahr 2005 um 25 Prozent, gemessen an 1990, zu reduzie­ ren. Die deutsche Wirtschaft teilt diese klimapolitische Zielsetzung. Aus diesem Grund hat sie sich am 27. März 1996 dazu verpflichtet, die spezifischen Kohlendioxid-Emissionen bis zum Jahr 2005 um 20 Prozent im Vergleich zu 1990 zu reduzieren0. Dieses Ziel ist international bislang ohne Beispiel. Angesichts der weltweiten Gesamtemissionen und der zu erwartenden Anstiegsraten in vielen Regionen der Welt ist eine Reduktion der CO2-Emissionen um 250 Mio. t pro Jahr - und genau diese jährliche Menge entspricht dem Ziel der Bundesregierung - eher gering. Ein nationaler Alleingang zur Klimavorsorge wäre also wenig effektiv. Unter Berücksichtigung des in zahlreichen Industrieländern bereits erreichten hohen Standards reichen allein national weitergehende Bemühungen nicht aus, um dem Treibhauseffekt wirksam zu begegnen. Bei den Teilnehmern der ersten Vertragsstaatenkonferenz in Berlin im März/April 1995 bestand vielmehr mehrheitlich Einvernehmen, daß Industrieländer darüber hinausgehende Ver­ pflichtungen übernehmen müßten. Allerdings sei auch von den Entwicklungs­ ländern ein Beitrag zum Klimaschutz zu leisten. Sie bräuchten zwar vorerst nicht ihre Emissionen zu reduzieren, sollten aber frühzeitig umweltverträgliche Strukturen, insbesondere im Energiebereich, in ihren Ländern aufbauen.

Überraschend war zunächst, daß Länder der Dritten Welt als potentielle Begünstigte des „Joint Implementation“ harte Kritik übten. Das Wort des „puren Öko-Kolonialismus“ machte mit dem Hinweis die Runde, daß die Ärm­ sten nun auch noch die Emissionen des Nordens einsparen sollten. Richtig ist, daß die Industrieländer gefordert sind, über die Effizienzsteigerungen und Energieeinsparungen in ihren eigenen Ländern hinaus, mit moderner Technolo­ gie und Kapital auch im Ausland dazu beizutragen, weltweit CO2-Emissionen zu verringern. Der teils mit Vorurteilen behaftete Begriff „Joint Implemen­ tation“ der Klimakonventionen von Rio wurde zumindest fur die Pilotphase durch den der „Activities Implemented Jointly“ (AIJ) ersetzt. Damit ist im eigentlichen Sinne keine inhaltliche Veränderung des Konzeptes verbunden, so daß nachfolgend auch weiterhin vereinfachend von „Joint Implementation“ gesprochen wird.

57

4

Das Konzept „Joint Implementation“

Sämtliche Emissionen gelangen in die nur einmal vorhandene Atmosphäre der Welt, die es zu schützen gilt. Es ist mithin ökologisch ohne Belang, wo Treib­ hausgase emittiert bzw. reduziert werden. An diesem Grundgedanken setzt das Konzept „Joint Implementation“ an. Es beinhaltet, daß ein Akteur (Staat oder auch nach Ausgestaltung Unternehmen) die Verpflichtung, Treibhausgas­ emissionen zu reduzieren bzw. zu begrenzen, nicht nur durch Anstrengungen im eigenen Land, sondern auch im Ausland, und zwar gemeinsam mit dortigen Partnern, erfüllen kann. Die letztgenannte, partnerschaftlich gemeinsame Um­ setzung gibt dem Instrument seinen Namen. Für den Investor ist ein solches Vorgehen bereits dann nicht nur ökologisch, sondern auch ökonomisch sinnvoll, wenn sich die Emissionsreduzierung im Ausland kostengünstiger bzw. wirkungsvoller gestaltet als zu Hause und ihm auf eine zu erfüllende Verpflich­ tung, z. B. mengenbezogene Selbstverpflichtung, angerechnet wird.

Bei derart gemeinsam umgesetzten Investitionen kann es sich z. B. um die Beteiligung an einem Unternehmen, die Ertüchtigung eines Kraftwerks, die Stromerzeugung durch erneuerbare Energien, die Senkung des Stromverbrauchs durch Maßnahmen integrierter Ressourcenplanung oder auch um Aufforstungs­ programme handeln. Das Vorgehen bedarf selbstverständlich des Einverneh­ mens der staatlichen Behörden sowohl des Gastlandes als auch der zuständigen Stellen des Landes, aus dem der Investor kommt. „Joint Implementation“ soll in einer mehrjährigen Pilotphase erprobt, und anschließend soll basierend auf den Erfahrungen bis Ende des Jahrzehnts darüber entschieden werden, ob in Zu­ kunft ein weltweiter Mechanismus, der auch eine Kreditierung von Emissions­ minderungen zuläßt, eingeführt werden kann5).

58

Vorschlag für JI-Schema Information über Emissionsreduktion

Geberland Information über Emissionsreduktion

Empfängerland

Beglaubigte Investition teilt „Credits“ zu

Unternehmen im Geberland

Investition

Unternehmen im Empfängerland

Etwas überraschend ist, daß im Protokoll von Kyoto6) - schon vor Abschluß der Pilotphase - „Joint Implementation“, wenn auch ohne ausdrückliche Nennung, im Rahmen des Clean-Development-Mechanism teilweise Anerkennung findet. So sollen danach Emissionsreduktionen aus gemeinsamen Projekten, die zwischen dem Jahr 2000 und dem Beginn der Budgetperiode 2008 bis 2012 realisiert werden, auf Reduktionsverpflichtungen des beteiligten Industrielandes bereits Anrechnung finden. Dies gilt vorerst nicht für entsprechende Projekte zwischen Industrieländern, wodurch zunächst die Anwendung des Instruments mit Entwicklungsländern attraktiver erscheint als mit Ländern Mittel- bzw. Osteuropas. Ob diese Konsequenz wirklich gewollt ist, erscheint zweifelhaft. Es bleibt abzuwarten, welche generelle Regelung nach Abschluß der Pilotphase zu „Joint Implementation“ erfolgt.

Alle, auch die in der Pilotphase gemeinsam umgesetzten Aktivitäten bedürfen der vorherigen Genehmigung, Zustimmung bzw. Bestätigung seitens der Regierungen der an diesen Aktivitäten beteiligten Vertragsparteien. Gemeinsam umgesetzte Aktivitäten müssen zu tatsächlichen, meßbaren und langfristigen Umweltvorteilen in bezug auf die Abschwächung von Klimaveränderungen führen. Die Finanzierung solch gemeinsam umgesetzter Aktivitäten hat ergän­ zend zu den eingegangenen finanziellen Verpflichtungen der Klimakonferenz in Berlin (1995) und zusätzlich zur derzeitigen offiziellen Entwicklungshilfe zu erfolgen. Schließlich darf während der Pilotphase keine Vertragspartei hierdurch erzielte Emissionsreduzierungen auf die eigenen Treibhausgas­ emissionen mindernd anrechnen.

59

Bei der abschließenden Beratung und Entscheidung über „Joint Imple­ mentation“ sollte vorrangig Berücksichtigung finden, daß eine enge Zusammen­ arbeit zwischen der investierenden Industrie mit internationalen und supranationalen Organisationen sowie Finanzinstitutionen nicht nur erwünscht, sondern erforderlich ist, um durch eine bessere Koordination zahlreicher Maßnahmen für Schwellen- und Entwicklungsländer den Wirkungsgrad langfristig und möglichst selbsttragend zu erhöhen7).

5

Vorteile von „Joint Implementation“

Die Kosten zur Vermeidung einer Tonne Kohlendioxid bei der Sanierung oder Ersetzung eines alten Kohlekraftwerkes, z. B. in China, liegen deutlich unter dem, was effizienzsteigemde bzw. energieeinsparende Maßnahmen bei gleichem Effekt in Industrienationen kosten würden. Die Einsparpotentiale in der Dritten Welt sind zudem bei weitem noch nicht so ausgeschöpft. Ferner können die hierzu notwendigen Arbeiten in den Schwellenländem erheblich billiger erbracht werden. Die Dritte Welt ist z. Z. zwar nur mit einem Viertel am CO2-Ausstoß beteiligt. Ihr Energieverbrauch wird allerdings schneller als der der Industrieländer steigen und mehr als die Hälfte des Zuwachses der energiebedingten CO2-Emissionen künftig bewirken. Für Asien, Südostasien wie auch Lateinamerika bedarf es in Ansehung der ehrgeizigen Energie­ ausbauprogramme zügig des Technologie- und Kapitaltransfers, um hierdurch für die Zukunft ökologisch eine nachhaltige Entwicklung beschleunigt zu fördern. Selbstverständlich müssen die Länder entsprechende Rahmenbedingun­ gen bereitstellen, um die gemeinsam umgesetzten Aktivitäten zum Erfolg führen zu können. In der Zusammenarbeit mit branchengleichen Partnern aus dem Ausland besteht für Schwellen- und Entwicklungsländer ergänzend die Chance, den zügigen Aufbau ihrer Infrastrukturen, u. a. auch der Energieversorgung, an mo­ dernen ökologischen und ökonomischen Kriterien ausgerichtet zu bewerkstelli­ gen. Solche Projekte beinhalten den Transfer moderner Technologien, schaffen im Gastland Arbeitsplätze und steigern in der Regel den Ausbildungsstand der Beschäftigten. Frühe Pilotprojekte dienen sowohl ökologisch als auch ökono­ misch als Referenz. Schließlich verbleiben dem Gastland finanzielle Vorteile in Form von Steuereinnahmen. Aus „Joint Implementation“-Projekten können folglich gerade für ausländische Partner eine Vielzahl von ökologischen, ökono­

60

mischen, sozialen und entwicklungspolitischen Vorteilen - auch Win-WinWin-Optionen genannt - resultieren. Global betrachtet kann es zu Kapital- und Know-how-Transfers kommen, die tendenziell zu einem Ausgleich der Grenzvermeidungskosten von Treibhausemissionen führen8). „Joint Implementation“ und das damit u. a. angestrebte Kompensationsprinzip wird von einigen potentiellen Investoren kritisch betrachtet, da sie - vermeint­ lich - glauben, hiermit einer CO2- bzw. Energiesteuer ungewollt das Wort zu reden. Die von der deutschen Wirtschaft eingegangene Selbstverpflichtung belegt hingegen, daß eine unmittelbare Gegenrechnung von eingesparten Emissionen möglich ist, ohne daß es einer monetären Bilanzierung bedarf. Soll über „Joint Implementation“ ein wirklich spürbarer Investitionsschub aus­ gelöst werden, dürfen keine Projekte diskriminiert werden. Für eine wirksame Klimavorsorge ist ein marktwirtschaftlicher Ansatz geboten. Wer den Klima­ schutz ernsthaft will, kann und darf nicht danach unterscheiden, ob dieser kommerziell oder nicht kommerziell erreicht wird9). Für das über staatliche Maßnahmen hinaus gewünschte und notwendige industrielle Engagement bedarf es geradezu marktwirtschaftlicher Anreize. Einige der Projekte erlangen möglicherweise auch erst durch Emissionsgutschriften die Wirtschaftlichkeit, womit die Anzahl, der zur Realisierung kommenden Projekte steigt. Die Rahmenbedingungen für „Joint Implementation“ müssen so gesetzt werden, daß dieses Konzept gefordert und nicht behindert wird. Das gilt insbesondere auch für die in Erarbeitung befindlichen Konzepte zur Nachprüfbarkeit einzelner emissionsmindemder Maßnahmen. Das sogenannte „Monitoring“ hierfür muß transparent und nachvollziehbar gestaltet werden. Hiermit wird grundsätzlich kein Neuland betreten. Es kann vielmehr weitgehend auf bewährte Verfahren des „Öko-Audit“ bzw. erarbeitete „Monitoring“-Verfahren zum Nachweis von Selbstverpflichtungen zurückgegriffen werden.

Die zukünftig angedachte, weitere Flexibilisierung von Maßnahmen zur Klimavorsorge, wie z.B. Emissionstrading, ist positiv zu bewerten. Die nächste Vertragsstaatenkonferenz im November 1998 in Buenos Aires soll sich hiermit im einzelnen befassen. Grundgedanke des „Emission Trading“ ist gleich dem „Joint Implementation“, die Treibhausgase möglichst dort zu reduzieren, wo dies am kostengünstigsten und am wirkungsvollsten erfolgen kann. Der KostenNutzen-Aspekt muß bei der Umsetzung der Treibhausgasreduktion zukünftig verstärkt berücksichtigt werden.

61

6

Praktische Umsetzung

In zahlreichen Ländern ist man bemüht, das Pilotprogramm zu „Joint Implementation“ mit Leben zu erfüllen. Mit möglichst vielen Projekten sollen Erfahrungen gesammelt werden, die dann 1999 für eine hoffentlich zukunfts­ weisende Entscheidung hinsichtlich des „Joint Implementation“ zur Verfügung stehen. Die deutsche Elektrizitätswirtschaft tritt für eine nachhaltige Entwicklung ein, wie die von ihren Unternehmen abgegebene Selbstverpflichtungserklärung belegt10). Deutsche Stromversorger beteiligen sich derzeit mit acht Pilotprojek­ ten an der Joint-Implementation-Pilotphase, die unter dem Dach der Klimarah­ menkonvention stattfindet. Der globale Charakter des Problems „Klimavorsorge“ legt eine Zusammenarbeit der in den Industrieländern führenden Elektrizitätsversorgungsunternehmen (EVU) eigentlich nahe und führte schon 1992 zur Gründung der sogenannten E7-Initiative. Im Rahmen dieser Gruppierung arbeiten derzeit weltweit acht EVU zusammen. Die Namensgebung erfolgt in Anlehnung an den politischen Zusammenschluß der G7-Industrieländer. Mit Ausnahme bislang von Großbri­ tannien ist jedes G7-Land mit bis zu zwei national bedeutenden EVU vertreten:

E7-Mitglieder: •

Electricité de France, Frankreich

•

ENEL S.p.a., Italien

•

Hydro-Quebec, Kanada

•

Kansai Electric Power Company, Japan

•

Ontario Hydro, Kanada

•

RWE AG, Deutschland

•

Southern California Edison, U.S.A

•

Tokyo Electric Power Company, Japan

Die E7-Mitglieder haben gemeinsam das Ziel, auf ihrem Gebiet aktiv für einen globalen Umweltschutz im Sinne von „Sustainable Development“ tätig zu sein. Die E7-Initiative will die effiziente und ökologisch verantwortliche Erzeugung

62

und Nutzung von Elektrizität über Anstrengungen im eigenen Land hinaus auch in Entwicklungs- und Schwellenländem fördern. Dies geschieht z. B. durch kostenlose Beratungsleistungen, die von Experten der E7-Mitglieder vor Ort erbracht werden, ebenso wie durch Seminare und Training von Personal. Etwa 20 Projekte sind bereits abgeschlossen und etwa die gleiche Zahl von Projekten in der laufenden Bearbeitung. Im Rahmen von E7 ist RWE derzeit an Projekten in Indonesien, China, Jordanien, Südafrika und Zimbabwe beteiligt. RWE wirkt insgesamt an vier Joint-Implementation-Pilotprojekten mit. Die Projekte „Erneuerbare Energiesysteme in Indonesien“, „Effizienzsteigerungen an Kraftwerken in Jordanien“ und „Wasserkraft in Zimbabwe“ werden im Rahmen der E7-Initiative durchgefiihrt. Das Projekt ŠKODA ist ein Gemeinschaftsprojekt in der Tschechischen Republik, an dem die deutsche RWE Energie AG, die Bayemwerk-Beteiligungsgesellschaft OBAG, die VWKraftwerke GmbH sowie ŠKODA und STE (Středočeská energetická) als tschechische Partner mitwirken.

1. „JI“-Projekt in Indonesien Bei dem Projekt in Indonesien handelt es sich um die dezentrale Versorgung einer abgelegenen Region mit erneuerbaren Energien. 1.000 PhotovoltaikKleinanlagen zur Versorgung von Einzelhäusern, eine Hybrid-Anlage (z. B. Wind) und voraussichtlich vier Klein-Wasserkraftwerke zur Dorfversorgung sind vorgesehen. Auf der Basis praktischer Erfahrungen soll gezeigt werden, daß in entlegenen Gebieten nachhaltige Beiträge zum Klima- und Umwelt­ schutz unter Einsatz erneuerbarer Energien zur ausreichenden und kostengünstigen Stromversorgung geleistet werden können. Mit diesem Gesamtsystem werden mehr als eine halbe Millionen kW/h pro Jahr erzeugt und rd. 900 t CO2-Emissionen - verglichen mit der zuvor betriebenen Versorgung mit Dieselkraftstoff - eingespart. Dem Projekt kommt bei der vergleichsweise geringen Emissionseinsparung Pilotcharakter zu. E7 unter Federführung von RWE fuhrt das Projekt zusammen mit indonesischen Stellen durch. Die indonesische Regierung hat das Projekt bereits im Dezember 1996 als ein solches in der AIJ-Pilotphase der Klimakonvention anerkannt. In Kooperation mit der Weltbank will die E7-Initiative eine Studie zur Finanzierbarkeit solcher Projekte erarbei-ten. Im Falle einer positiven Bewertung könnten hiervon positive Impulse für vergleichbare Projekte ausgehen.

63

2. “JI”-Projekt in Zimbabwe Vorrangiges Ziel dieses Projektes ist es ebenfalls, entlegene Gebiete über erneuerbare Energien zu versorgen und somit den Einsatz von Dieselkraftstoff zu reduzieren. Zur Erreichung dessen soll ein bereits existierender, der Bewässerung dienender Staudamm mit zwei 350-kW-Wasserturbinen ausgerüstet werden. Partner des Projektes sind die E7-Initiative, die staatliche Elektrizi-tätsversorgung sowie die Regierung von Zimbabwe. Die Finanzierung des Projektes erfolgt durch die Partner gemeinsam. Mit dem Projekt können drei Millionen kW/h pro Jahr durch erneuerbare Energien bereitgestellt und 1.400 t CO2 pro Jahr gegenüber dem Referenzpfad (gleiche Bereitstellung von Strom über Dieselgeneratoren) eingespart werden. Dieses Projekt ist von der Regierung Zimbabwes als “Activity Implemented Jointly” nach der Klima­ rahmenkonvention anerkannt.

3. “JI”-Projekt in Jordanien Ziel des Projektes ist die Verbesserung des Energiewirkungsgrades von ausge­ wählten ölgefeuerten Kraftwerken der staatlichen jordanischen Elektrizitätsver­ sorgung. Dazu werden technische Möglichkeiten auf Umweltverträglichkeit sowie hinsichtlich der finanziellen Möglichkeiten untersucht und bewertet. Die bisher vorliegenden Ergebnisse lassen Einsparungen von rd. 73.000 t CO2Emissionen pro Jahr erwarten. Das Projekt wird von E7 zusammen mit jordanischen Stellen durchgefiihrt. Die jordanische Regierung hat das Projekt als “Activity Implemented Jointly” nach der Klimarahmenkonvention anerkannt.

4. “JI”-Projekt in der Tschechischen Republik Von quantitativ größerer Bedeutung ist das Projekt in der Tschechischen Republik. Hierbei handelt es sich um die Modernisierung und Erneuerung einer überalterten Kraft-Wärme-Kopplungsanlage des ŠKODA-Automobilwerks. Die neue Anlage auf Basis zweier steinkohlegefeuerter Wirbelschichtkessel sowie eines zusätzlichen Heizwasserkessels auf Erdgas- bzw. Erdölbasis wird das alte Kraftwerk auf Braunkohlebasis ersetzen. Mit dem neuen Kraftwerk wird sowohl

64

das ŠKODA-Automobilwerk mit Elektrizität und Dampf versorgt als auch Fernwärme für die nahegelegene Stadt Mladá Boleslav bereitgestellt. Durch die Neuanlage erfolgt eine CO2-Emissionsminderung von insgesamt 330.000 t pro Jahr oder 44,5 % gegenüber der Altanlage. Von deutscher Seite wurde das Projekt für die Joint-Implementation-Pilotphase bereits akzeptiert. Die zustän­ digen tschechischen Behörden prüfen derzeit das Projekt. Mit einer Aner­ kennung wird in absehbarer Zeit gerechnet.

7

Ausblick

„Joint Implementation“ bei vernünftiger und allem voran marktwirtschaftlicher Ausgestaltung wird künftig einen substantiellen Beitrag zur Klimavorsorge leisten können. „Joint Implementation“ und Selbstverpflichtung lassen sich, da sie beide auf Mengenreduzierungen abzielen, in idealtypischer Weise miteinan­ der verknüpfen. Die deutsche Wirtschaft, die sich mit der von ihr abgegebenen Selbstverpflichtung zum Vorsorgeprinzip im Klimaschutz bekannt hat, empfiehlt dies nachhaltig.

JI wird seine Dynamik entwickeln, falls

•

klare, international anerkannte Regeln dafür aufgestellt werden;

•

die Anrechenbarkeit von Emissionsreduktionen gegeben ist;

•

Emissionsrechte handelbar werden;

•

das Instrument einfach strukturiert ist und keinen hohen Verwaltungsaufwand erfordert.

Ziel muß es sein, das weltweit beschränkt verfügbare Kapital mit fortschrittli­ cher Technologie und Know-how zügig dort zum Einsatz zu bringen, wo es sowohl für den globalen Umweltschutz als auch zum Vorteil aller Beteiligten den größten Nutzen bringt. Die globalen ökologischen Herausforderungen können nur bei partnerschaftlicher Zusammenarbeit zwischen Politik und Wirtschaft im Rahmen ökonomisch vernünftiger Strategien gemeistert werden. „Joint Implementation“ bietet hierzu eine von mehreren Möglichkeiten, die wie ich meine - nicht vertan werden sollte.

65

1.

Siehe zu den Ergebnissen insbesondere: Lamprecht, F., Kyoto-Gipfel hat deutliches Signal gesetzt, in: ET 1998, 6 fr, Schafhausen, F., Kyoto - und was kommt danach? in: ET 1998, 11 n.; ScnmidtKüster, W.-J., Ein tragbarer Kompromiß, in: Siemens Standpunkte, 1/98, S. 34 f; Coenen R. und Sardemann, G., Kyoto: Protokoll zum Schutz des Klimas, in. atw 1998, 243 ff

2 In diesem Sinne bereits der 2. Sachstandsbericht des Panels on Climate Change (IPCC) vom Dezember 1995, erhärtet um jüngere Untersuchungen insbesondere amerikanischer Wissenschaftler. 3. So World Energy Council, 1995, mittleres Szenario.

4 Aktualisierte Erklärung der deutschen Wirtschaft zur Klimavorsorge. Bundesverband der Deutschen Industrie, BDI (Hrsg.), Köln, 27. März 1996 sowie Pressemitteilung des Presse- und Informationsamtes der Bundesregierung, Nr. 118/96, Bonn, 27. März 1996. 5. So das Protokoll von Berlin (1995), 1. Vertragsstaatenkonferenz.

6. Siehe hierzu Art. 12 des Protokolls von Kyoto. Die Amerikaner setzten sich hierfür besonders ein, um finanzielle Bußen als Sanktionen für die Nichterfüllung von Verpflichtungen zu vermeiden, was auch gelang. 7. Umfassende Darstellungen des Konzeptes „Joint Implementation“ finden sich z.B. in: Barett, S.: The Strategy of Joint Implementation in the Framework Convention on Climate Change, New York und Geneva 1995; Rentz, H.: Kompensation im Klimaschutz - Ein erster Schritt zu einem nachhaltigen Schutz der Erdatmosphäre, Berlin 1995; ferner Straßburg, W.: Joint Implementation, ökologische Herausforderung una ökonomische Chance? in: ET 1996, 280 ff Kritisch äußern sich z. B. Climate Network Europe, Joint Implementation - From a Europe Perspective, Brüssel 1995; Robin Wood (Hrsg.): Joint Implementation im Klimaschutz. Analyse der ersten Projekte, Bonn 1995;

8. Vgl. hierzu ausführlich Rentz, H. (Fn. 7), a.a.O., S. 141 ff und S. 241 ff Abweichende Konzepte wie der Umweltraum“ oder „Faktor vier“ sind zwar geeignet, das Problembewußtsein zu erhöhen und Effizienzpotentiale aufzuzeigen, sie dürfen aber nicht mit ökonomisch effizienten Lösungsansätzen verwechselt werden. 9. Vgl. Straßburg, W. (Fn. 7), a.a.O., S. 282 f.

10. Teil der Erklärung der deutschen Wirtschaft zur Klimavorsorge (Fn. 4)

66

Hauptziele des Entwurfes der Energiepolitik Dipl.-Ing. Pavel Brychta, CSc Handels- und Industrieministerium der Tschechischen Republik, Sektion für Energiepolitik

1

Hauptziele des Entwurfes der Energiepolitik

Die Hauptziele des Entwurfs der Energiepolitik vom Ministerium für Industrie und Handel sind folgende: • Erhaltung des bisherigen Liberalisierungsstandes auf dem Markt für Kohle und Erdölprodukte •

Schafiüng von Konkurrenzbedingungen im Bereich der Energieerzeugung mit der Möglichkeit des Beitritts unabhängiger Erzeuger in diesen Bereich sowie der schrittweise Übergang zu einem Mechanismus des vereinbarten Beitritts der dritten Seite in den Energiewirtschaftssektor

•

Gründung eines Instituts, eines starken Regulationsorgans im Bereich Ener­ giewirtschaft, ausgestattet mit ausreichenden Rechtsvollmachten

• Beseitigung der bisher andauernden Preisdeformation

•

Schafiüng von Bedingungen zur effektiven und langfristig erfolgreichen Privatisierung der Energiewirtschaftsbetriebe

•

Absicherung einer effektiven Nutzung der inländischen Energiequellen

• Absicherung von garantierten und langfristig stabilen Bedingungen für den Import von energiewirtschaftlichen Medien aus dem Ausland und für die Diversifikation von Energiequellen

•

Senkung der negativen Auswirkungen der Energiewirtschaft auf die Umwelt

•

Vorbereitung des Energiesektors auf legislativer, wirtschaftlicher und tech­ nischer Basis für den Beitritt in die Europäische Union und zur Zusammen­ arbeit mit den anderen Wirtschaftsgruppierungen

67

Für die angeführten Ziele der Energiepolitik werden derzeit konkrete Schritte vorbereitet In der Mehrzahl der Fälle werden deren Termine für den Zeitraum bis zum Jahr 2000 angegeben. Sie sind nicht (und können auch nicht sein) in allen Bereichen völlig detailliert und konkret. Deren Erfüllung bietet jedoch die Voraussetzung dafür, die tschechische Energiewirtschaft zu Beginn des neuen Jahrzehnts mit einer systematischen Ordnung, garantierten stabilen Angeboten angesichts der steigenden Nachfrage in die Europäische Union einzubringen. Dies entspricht dem Maß an Konkurrenz innerhalb dieses Wirtschaftsbereiches, dem Druck zur Kostensenkung in diesem Bereich sowie den Preisen - sowohl für die Erzeuger, als auch für die Verbraucher, die durch die existierenden komparativen Vorteile der tschechischen Wirtschaft gehalten und vertieft werden.

Der letzte Entwurf der Energiepolitik wurde im Juni vergangenen Jahres auf der tschechischen Ministerkonferenz behandelt. Die Konferenz nahm das vorgelegte Material zur Kenntnis und empfahl den Entwurf in Übereinstimmung mit den diskutierten Anmerkungen zu erarbeiten und nach deren Erfüllung und der tschechischen Regierung zur Billigung zu unterbreiten.

In Verbindung mit dem Beschluß dieser Ministerkonferenz wird derzeit unter dem Vorsitz des Ministeriums für Industrie und Handel an den einzelnen Fragen der Energiepolitik unter Mitarbeit des Finanzministeriums gearbeitet. Es handelt sich hierbei um folgende Vorschläge:

•

zur Vorgehensweise bei der Preiskorrektur für Strom und Erdgas, die für Haushalte gültig ist (dazu wurden vor allem eine Kostenanalyse und eine Einschätzung der autorisierten Tätigkeiten von Verteilergesellschaften in der Strom- und Gaswirtschaft erarbeitet)

•

zur Vorgehensweise bei der Beendigung der Privatisierung in den Stromund Gasverteileraktiengesellschaften und der Beendigung der Privatisierung von Kohleaktiengesellschaften

•

zur Lösung des Regulierungsproblems der natürlichen Monopole in der Energiewirtschaft

Diese Vorschläge werden zu dem festgesetzten Termin vorbereitet und zur Behandlung durch die Regierung oder durch die Privatisierungskommission der Regierung vorgelegt.

68

Die bisher letzte Aufgabe, die Einschätzung der Umwelteinflüsse durch die Wahl der maßgebenden Primärenergiequellen für die Erzeugung von Strom und Wärme für die Zeit nach dem Jahre 2000 (gemäß § 14 des Gesetzes Nr 224/1992 der Ges. Sig. über die Einschätzung des Einflusses auf die Umwelt), die vom Umweltministerium gefordert wird, bedarf noch mehre Monate Arbeit. Diese Zeit ist unerläßlich, einmal aus Gründen der klaren und eindeutigen Formulierung aller Bedingungen dieser Einschätzung und deren Annehmbar­ keit für alle Seiten, die sich entsprechend dem Gesetz daran beteiligen, und zum anderen angesichts der gesetzlichen Fristen, einschließlich der öffentlichen Anhörung, die in dem zitierten Gesetz angeführt werden. Zugleich ist es notwendig zu unterstreichen, daß oben genannte Einschätzung der Strategie des gesamten Wirtschafszweigs (in diesem Falle der Energiewirtschaft) in der Tschechischen Republik erstmals durchgeführt wird.

Gegenstand der angeführten Einschätzung wird die Energiewirtschaftskonzep­ tion sein, die in dem letzten Entwurf der Energiepolitik enthalten ist. Zugleich werden Modellvarianten einer möglichen Entwicklung der tschechischen Ener­ giewirtschaft in mindestens folgendem Umfang vorgeschlagen:

•

Nutzung einheimischer Energiequellen (Braunkohle)

• Nutzung der eingeführten Energiequellen (Steinkohle, Erdgas) •

Nutzung der Kernenergie (in derzeitigen und in neuen Lokalitäten)

•

Stromimport

Es wird von real zu erzielenden Energieeinsparungen beim Verbrauch ausge­ gangen, von realen Beiträgen der Kogeneration und der alternativen Energie­ quellen (erneuerbaren sowie sekundären Ressourcen, einschließlich Abfallen), ausgehend von den technischen und wirtschaftlichen Bedingungen der Versor­ gung der Tschechischen Republik mit Energie bei Respektierung der Dynamik, die dieser Entwicklung innewohnt. Bei den einzelnen Entwicklungsvarianten werden dies vor allem sein:

• die Einschätzung der hauptsächlichen negativen und positiven Einflüsse auf die Umwelt, die sich aus dem Gesamtablauf der Gewinnung, Umwandlung, dem Transport und letztendlich aus dem Verbrauch von Energie ergeben • Einschätzung der Limitbedingungen (beispielsweise Disponibilität, territo­ riale Umweltlimite)

69

• vorgeschlagene Lösungsmöglichkeiten der Entwicklung (einschließlich Unterstützung der Einsparungen, Entwicklung, Forschung und Nutzung von Ressourcen von staatlicher Seite). In der Endfassung des Materials werden die einzelnen Varianten entsprechend dem Grad ihrer Vorteilhaftigkeit eingestuft. Der Gesamtvorteil wird aus der Sicht eines zweckmäßigen Kompromisses zwischen dem ökologischen und ökonomischen Gesichtspunkt eingeschätzt. Zur Energiewirtschaft sind derzeit Materialien aus folgenden Bereichen er­ gänzt: • Beseitigung der Preisdeformation (bei Strom- und Erdgaspreisen) • Beendigung der Privatisierung Energiewirtschaftsbetriebe •

Schafiüng eines neuen Regulierungsrahmens in der Energiewirtschaft

Die angeführten Bereiche gehören zugleich auch zu den grundlegenden - un­ mittelbaren - Vorhaben der Energiepolitik und werden daher weiter im Detail ausgeführt.

2

Beseitigung der Preisdeformation

Die derzeitigen Preise für Strom und Erdgas, die den einzelnen Abnehmerkategorien angerechnet werden, entsprechen nicht den tatsächlich aufgewandten Kosten für deren Erzeugung (Import), Übertragung und Vertei­ lung. Die vorgeschlagene Energiepolitik setzt sich daher für eine Korrektur der Preispolitik dieser energiewirtschaftlichen Medien ein, die eine Preisstruktur schafft, welche die Kosten möglichst gut widerspiegelt. Die richtige und transparente Wertung der Energielieferungen und der einzelnen Dienstleistungen auf dem Energiemarkt trägt bei :

•

zur Stärkung des Vertrauens privater Investoren in die Einträglichkeit des investierten Kapitals bei der weiteren Privatisierung von Energiefirmen,

• zur Beseitigung der Unsicherheit von Investoren und Verbrauchern bei der Wahl der Energiequellen •

zur Verbesserung der Alokationseffektivität der Investitionen

• zur Erhöhung der wirtschaftlichen Nutzung der Energie im Sektor Haushalt • 70

zur Steigerung der Konkurrenzfähigkeit der tschechischen Industrie

•

zur Stabilisierung der Inflationserwartung

Die Energiepolitik fordert daher, daß die Regierung in allerkürzester Zeit ein verbindliches Szenarium annimmt, welches die Entwicklung der Preisregulation so festlegt, daß alle Abnehmergruppen Preise bezahlen, die den durch den Verbrauch verursachten Kosten entsprechen. Bestandteil der Preiskorrektur wäre auch die Erarbeitung eines neuen Tarifsystems. Der Preisausgleich würde dann unter strenger Kontrolle der Regulationsorgane erfolgen, die die Korrekt­ heit dieses Prozesses absichem. Von staatlicher Seite muß zugleich eine detaillierte Analyse der sozialen Auswirkungen durchgeführt und dementspre­ chende soziale Maßnahmen müssen vorbereitet werden. Auf der Grundlage der Aufgabenstellungen aus dem Beschluß der tschechischen Regierung wurden zum Ende des Jahres 1997 die aufgewandten Kosten, Inves­ titionen und Erträge der Strom- und Gaswirtschaft für die grundlegende Ver­ braucherkategorie analysiert. Für diese Verbraucherkategorie wurde auf dem Niveau der Durchschnittspreise die benötigte Erhöhung (Senkung) dieser Preise beziffert, damit sie die Kosten für die Lieferung der Energie über die einzelnen Spannungs-(Druck)stufen widerspiegeln. Diese Angaben sind unserer Meinung nach eine ausreichende Grundlage für die Regierungsstrategie des Preisaus­ gleichs, vor allem im Bereich des Haushaltsverbrauchs. In den weiteren Maßnahmen in Verbindung mit der Regierungsentscheidung über die schrittweise Angleichung der Preise wird es notwendig sein, die einzelnen Durchschnittspreise in die konkreten Tarife und Sätze einschließlich des zu erweiternden Spektrums der Tarife so einzugliedem, daß jeder Abnehmer die Möglichkeit hat, sich einen Tarif oder Satz auszuwählen, der dem Charakter seiner Entnahme am besten entspricht.

Aus den Schlußfolgerungen der durchgeführten Analyse geht eindeutig hervor, daß es unerläßlich ist, die durchschnittlichen Preise für die Haushalte um min­ destens 80 bis 100% gegenüber den seit dem 01. 08. 1996 gültigen Tarifen bei lediglicher Umbilanzierung des Kostenaufwands der Stromlieferungen für die einzelnen entscheidenden Abnehmerkategorien (Höchstspannung, Hochspan­ nung, Niederspannung - Abnahme der Haushalte und Gewerbekleinabnahme) zu erhöhen. Für den Fall der Umbewertung des Eigentums von Erzeugern und Verteilergesellschaften auf das derzeitige Preisniveau sowie der entsprechenden Rebilanzierung der Preise für die einzelnen Hauptabnehmer-kategorien würde dies einen noch höheren Preisanstieg bedeuten. Ähnliche Analysen aus dem Bereich der Gaswirtschaft begründen die Unerläßlichkeit einer Preissteigerung für Haushalte um mindestens 80 bis 90% des

71

gleichen Niveaus damit, daß die weitere Preisentwicklung von den Importprei­ sen für Erdgas (zu über 80% des Gesamtpreises für den Endverbraucher) und dem Ausmaß der Erweiterung der Gasanschlüsse in der Tschechischen Republik abhängig ist.

Die durchgeführten Analysen spiegeln sich in unterschiedlichem Maße auch in den Preisen der übrigen Verbraucherkategorien ohne die Haushalte wider. All diese Änderungen erscheinen demnach in den Tarifen und Sätzen bei weiteren Maßnahmen zur Konstruktion eines neuen Systems der Tarife, die bereits in Angriff genommen worden sind.

3

Beendigung der Privatisierung von Energiebetrieben

Im Energiebereich werden mittelfristig lediglich verschiedene Teile der Raffinerieindustrie (Transport und Lagerung von Erdöl und Erdölprodukten) sowie Kernkraftwerke und staatliche Unternehmen wie z. B. Transgas und Diamo Stráž pod Ralskem von der Privatisierung ausgenommen. Zugleich wird ebenso nicht mit einer weiteren Senkung der staatlichen Eigentumsbeteiligung an den Hochspannungsnetzen gerechnet, die sich derzeit im Besitz der ČEZ a.s. befinden. Es werden detaillierte Überlegungen über die weitere Privatisierung von OKD, a.s. Ostrava (Bergwer-ke) angestellt, wobei das Hauptproblem in den großen Verbindlichkeiten aus der vergangenen Förderung und der bisher realisierten Dämpfung besteht. Alle anderen energiewirtschaftlichen Betriebe werden schrittweise und ohne grund-legende Einschränkungen privatisiert. Derzeit ist vor allem die Beendigung der Privatisierung von Stromverteiler­ aktiengesellschaften aktuell, wobei die vorgeschlagene Strategie zur Beendi­ gung der Privatisierung der Verteilergesellschaften wie folgt zusammengefaßt werden kann:

•

72

in einer Situation, in der das Entstehen eines Majoritätseigentümers bei den Verteilergesellschaften unabwendbar ist, stellt es eine optimale Lösung dar, wenn die Regierung diesen Eigentümer selbst bestimmt

• es werden also ganze Vermögensanteile, die sich im Besitz des Fonds zur Verwaltung des Nationalvermögens befinden, an einen konkreten Erwerber privatisiert, • für die einzelnen Gesellschaften werden also in Form von öffentlichen Ausschreibungen geeignete strategische Partner gesucht, die in gleichen oder in ähnlichen Untemehmensbereichen tätig sind. Deren definitive Auswahl bzw. die endgültige Zustimmung liegt jedoch in der Hand der Regierung. •

im Besitz des Fonds zur Verwaltung des Nationalvermögens verbleiben für jede Gesellschaft lediglich Aktien in Verbindung mit besonderen Rechten (goldene Aktie)

4

Die Regulation in der Energiewirtschaft

Der Grundgedanke der Regulation in der Energiewirtschaft ist ein Ersatz der Konkurrenzbedingungen bei Tätigkeiten, wo keine Konkurrenz entstehen kann (Übertragung und Verteilung der Energie), oder dort, wo heute institutioneile oder technische Monopole bestehen (Erzeugung und Import von Energie) und es möglich ist, schrittweise eine Konkurrenz zu schaffen.

In dem Regierungsbeschluß Nr. 228/1997 über die Korrektur der Wirtschafts­ politik formulierte die Regierung auch die Aufgabe, die Regulationstätigkeit der natürlichen Monopole durch die Schaffung entsprechender Regulationsinstitu­ tionen sowie transparenterer Regulationsinstrumente, vor allem im Preisbereich, zu erhöhen.

Die Elektroenergetik, die Gaswirtschaft und die Wärmewirtschaft sind klassische Bereiche mit begrenzter Konkurrenz auf dem Markt, bedingt durch das hohe Maß an Monopolisierung und der Konzentration der monopolistischen Marktkräfte (es spielt keine Rolle, ob natürliche, technische oder institutio­ nelle). Zu den Grundaufgaben der Regulationsorgane in der Energiewirtschaft zählen vor allen folgende Funktionen:

•

Ausübung von Kontrolltätigkeit über die Unternehmungen der Monopol­ gesellschaften, vor allem aus Gründen der Begrenzung eines Mißbrauchs dieser Monopolstellung auf den Märkten im Bereich von Übertragung und

73

Verteilung, in konkreten Fällen auch bei der Erzeugung von Strom, Gas und Wärme

•

die Schafiüng von Bedingungen auf den Energiemärkten für die Ausweitung der Konkurrenz überall dort, wo dies in Zukunft möglich und geeignet sein wird

•

Absicherung von nicht diskriminierenden sowie von transparenten Bedingungen für alle Untemehmenssubjekte

Zu den Hauptargumenten für die Geltendmachung einer Regulation der natürli­ chen Monopole in der Energiewirtschaft zählen vor allem:

•

die Schaffung von Bedingungen mit dem Ziel, daß die Forderungen nach Lieferungen von Strom, Gas und Wärme zu angemessenen Preisen befriedigt werden

•

langfristiger Schutz der Verbraucherinteressen und deren Ausgleich mit den Interessen der regulierten Energiegesellschaften

•

Absicherung der für die finanzielle Stabilität energetischer Firmen notwen­ digen Quellen.Femer sind Quellen zu erschließen, die die weitere Entwicklung der Gesellschaft, verbunden mit einem steigenden Strom-, Gasund Wärmeverbrauch, erfordern wird.

•

Absicherung der benötigten Quellen für die vorhersehbare Entwicklung der Energiepreise für den Bedarf der Industrie; dies ist einer der Faktoren, die die Konkurrenzfähigkeit unserer offenen Wirtschaft beeinflussen.

Zur Verwirklichung dieser Aufgaben wurde im Ministerium für Industrie und Wirtschaft zum 01.01.1998 die Sektion Energieregulationsverwaltung gegrün­ det, die im Rahmen der gültigen Gesetzgebung die Regulationstätigkeit ausübt. Sie ist in maximalem Maße von der Tätigkeit des Ministeriums im Bereich der Ausübung des Aktionärsrechts an den Energiefirmen getrennt und direkt dem Minister unterstellt. Es ist das Ziel, alle mit der Regulation der Energiewirtschaft verbundenen Rechtsbefugnisse, die derzeit zwischen dem Ministerium für Industrie und Handel und dem Ministerium für Finanzen aufgeteilt sind, an einer Stelle zu vereinen.

74

Zur Erreichung dieses Zieles, also der Ausübung der Regulationstätigkeit als ein von der Produktionssphäre wie auch den zuständigen Ministerien unabhängiges Organ, sind folgende Maßnahmen unerläßlich:

a) kurzfristige Maßnahmen •

Ausweitung der Tätigkeit der Energieregulationsverwaltung im Rahmen des Ministertiums für Industrie und Handel, so daß sie im Rahmen der existierenden Gesetzgebung und im Rahmen der derzeit definierten Kompetenz der Staatsorgane in vollem Umfang die bestehende Kompetenz als Regulator ausüben kann, wobei die letzte Phase der Regulation, das heißt die Entscheidung über die Energiepreisbildung, gemäß der gelten-den Gesetzgebung auf der Grundlage des Vorschlags der Regulations-organe lediglich das Finanzministerium verwirklichen kann

• Beginn der benötigten legislativen Korrektur mit dem Ziel der Konstitu­ tion eines selbständigen Regulationsorgans, welches völlig unabhängig von den Ministerien der Branche wäre

Dieses Organ würde sich vor allem mit der Regulation der natürlichen Monopole im Energiebereich beschäftigen und später, entsprechend dem Vorschlag des Finanzministers, auch mit den übrigen natürlichen Monopolen der Branchen außerhalb der Energiewirtschaft

•

Im Rahmen der weiteren legislativen Tätigkeit, sollte der entsprechende Teil des bestehenden Energiegesetzes überarbeitet, eventuell ein selb­ ständiges Gesetz verabschiedet werden, damit die Schaffung eines selbständigen Regulationsorganes ermöglicht wird

b) längerfristige Maßnahmen

• nach der Erfüllung der oben angeführten, vor allem legislativen Voraus­ setzungen sollte eine selbständige Regulationsverwaltung als von den Branchenministerien völlig unabhängiges Organ konstituiert werden. Dieses Organ würde sich einmal mit der Regulation der natürlichen Monopole in ausgewählten Energiezweigen beschäftigen, aber auch die Regulationstätigkeit anderen natürlichen Monopolen von Branchen außerhalb der Energiewirtschaft offen stehen.

75

5

Weitere Hauptvorhaben der Energiepolitik

Die weiteren Hauptvorhaben der Energiepolitik betreffen folgende Bereiche: •

endgültige Gestaltung einzelner Sektoren der Energiewirtschaft

•

Diversifikation der Energielieferungen und Unterstützung der Nutzung heimischer Energiequellen

•

Steigerung der Effektivität und Nutzung alternativer Energiequellen

•

Energiewirtsgesetzgebung

•

Umweltschutz und internationale Integration

Anordnung der einzelnen Energiesektoren Entscheidender Faktor der Weiterentwicklung des Energiesektors ist vor allem der Strukturwandel innerhalb eines Wirtschaftszweiges, der in großem Maße von der Entscheidung des Staates abhängt. Die Struktur des Marktes mit Kohle und Erdölprodukten läßt heute bereits Konkurrenz zu. Im Bereich der Wärme­ versorgung nahm die Regierung ein Programm der schrittweisen Entregulation der Preise an und realisiert dies auch. Der Markt mit Uranprodukten bleibt hingegen aus wirtschaftlichen Gründen während der gesamten Zeit der Beendigung der Uranförderung in der Tschechischen Republik auch weiterhin unter staatlicher Kontrolle. Es ist jedoch notwendig, die Struktur des Stromund Gasmarktes zu ändern.

Im elektroenergetischen Bereich ist es notwendig, den derzeitigen Stand zu ändern, bei dem der Eigentümer der Übertragungsnetze zugleich auch dominan­ ter Produzent von Elektroenergie ist und seine Aktivitäten nicht klar voneinander getrennt sind. Die Vorgehensweise zu einer schrittweisen Schaf­ fung einer neuen Marktstruktur im Bereich Strom unter den Bedingungen der Tschechischen Republik kann offensichtlich vom derzeitigen Stand als ein Übergangsmodell bezeichnet werden. Zunächst gibt es einen Käufer, dann jedoch werden schrittweise Bedingungen (Gesetzgebung, Regulation) geschaf­ fen, die den vereinbarten Beitritt Dritter - zuerst bei den Kunden mit dem größ­ ten Stromverbrauch - ermöglichen. In fünf bis zehn Jahren wird sich dieses Modell zu einem vollen Konkurrenzmodell mit der Möglichkeit der Liefe­ rantenwahl auch für kleinere Verbraucher in Übereinstimmung mit den Forderungen der Europäischen Union entwickeln. 76

Ziel in der Gaswirtschaft ist die maximale Ausweitung der Konkurrenz und die Schaffung eines solchen Marktmodells für Gas, welches die derzeitigen Richtli­ nien der Europäischen Union über den inneren Handel mit Gas respektiert. (Angesichts des strategischen Charakters des Gasimportes ist es jedoch notwen­ dig, für die Dauer von zwei bis drei Jahren das Monopol des Staatsbetriebes Transgas zu erhalten.) Als Grundlage der Beziehungen der tschechischen Gaswirtschaft erachten wir die Existenz langfristiger Kontrakte für zuverlässige Gaslieferungen an alle Abnehmer in der Tschechischen Republik.

Die vom Staat definierten Mittel werden sowohl den Lieferanten schrittweise eine freie Konkurrenz der einzelnen Energiearten ermöglichen, als auch die Konkurrenz zwischen den einzelnen Energiearten anfachen. Der Staat wird Be­ dingungen für die Absicherung der garantierten Lieferungen und den Umwelt­ schutz übernehmen.

Diversifikation der Energielieferungen und Unterstützung der Nutzung einheimischer Energiequellen Die Forderungen zur Diversifikation der Energiequellen ist durch den Bedarf der Absicherung der Energielieferungen für alle real vorherzusehenden Situa­ tionen gegeben. Die vorgeschlagene Energiepolitik ist nicht als Politik der Autarkie charakterisiert - und zwar nicht nur da sich eine Reihe von pn-mären Energiequellen nicht auf dem Gebiet unserer Republik befindet. Sie bemüht sich, die Tschechische Republik in den internationalen Handel mit Energieressourcen einzugliedern. Die Deckung des Bedarfs an neuen Energie­ quellen wird mittels Nutzung heimischer Quellen sowie stabiler und preisgünstiger ausländischer Quellen mit hoher Liefersicherheit abgesichert. Mit der Absicherung der Stabilität und der Versorgung erzielte der Staat vor allem die Schaffung eines vorteilhafen Rahmens für die Tätigkeit der Untemehmenssubjekte in der Energiewirtschaft bei klar definierter strategischer Planung des Staates zu erzielen. Zu den bedeutesten inländischen Primär­ ressourcen zählt zweifellos die Kohle. Deren Anteil am Gesamtverbrauch der primären Energiequellen sinkt zwar in den letzten Jahren ständig weiter ab, aber trotzdem hält die Kohle ihre führende Stellung weiterhin (im Jahre 1996 entfielen auf feste Brennstoffe 54% der primären Energiequellen und 27% des Endverbrauchs). Die Kohlevorräte in der Tschechischen Republik sind ein wertvoller Natur­ schatz, der zur Befriedigung der energiewirtschaftlichen und nichtenerge­ tischen Bedürfnisse des Staates verwandt werden kann. Die Größe der Vorräte 77

in der Tschechischen Republik ermöglicht die Nutzung der Kohle auch im nächsten Jahrtausend. Nach 2000 ist bei der Verwendung von Kohle außerdem mit einem nachdrücklichen Anstieg auch in anderen Richtungen bei der Verwendung von Kohle als bisher zu rechnen, vor allem bei der sogenannten reinen Kohletechnologie, auf die man sich orientieren muß.

Steigerung der Effektivität und Nutzung alternativer Energie­ quellen Das Programm zur Unterstützung der Energieeinsparung und der entspre­ chenden legislativen- bzw. regulierenden Maßnahmen und deren nachfolgende Einhaltung beinhaltet vor allem:

• die Unterstützung der Investitionen zur Anregung der Energieeinsparung •

Schafiüng eines Finanzierungsmechanismus von Projekten zur Verwirkli­ chung der Energiesparmaßnahmen

• Unterstützung der Bildung und Information im Bereich des Energiespar­ verhaltens auf Seiten des Energieverbrauchs

• Erweiterung und Nutzung der Energiespartechnologie, vor allem der höhe­ ren Nutzung der kombinierten Erzeugung von Strom und Wärme • Unterstützung der Nutzung alternativer Energiequellen In dieser Richtung entwickelt die Tschechische Energieagentur mittels eines jährlich verkündeten Energiesparprogramms bereits ihre Aktivitäten.

Energiewirtschaftliche Gesetzgebung Die Änderung der wirtschaftlichen Mittel in der Tschechischen Republik machte die Schaffung eines neuen legislativen Rahmens für die Energiewirt­ schaft notwendig, der im Kontext mit der allgemeinen Gesetzgebung, die Besonderheiten des Energiemarktes korrigiert und die Grundinteressen des Staates vor allem in Hinsicht auf die Sicherheit und Stabilität der Lieferungen energiewirtschaftlicher Quellen absichert.

Als Ausgangspunkt der Energiegesetzgebung wurde das Gesetz Nr. 222/1994 der Ges.-Sig. über die Untemehmensbedingungen, die Staatsverwaltung im Energiebereich sowie die Staatliche Energieinspektion verabschiedet. Das

78

Gesetz korrigiert in direkter Verbindung mit dem Handelsgesetzbuch sowie den Preis- und Steuergesetzen die Grundbedingungen für die Regulation dieser Untemehmensaktivitäten.

Dieses Gesetz wurde bereits durch elf Durchführungsbestimmungen des Ministeriums für Industrie und Handel ergänzt. Ein weiterer entscheidender Schritt ist das Gesetz Nr. 18/1997 Ges.-Sig. über die friedliche Nutzung der Kernenergie und der ionisierenden Strahlung (Atomgesetz) sowie über die Änderungen und Ergänzungen verschiedener Gesetze. Auch zu diesem Gesetz wurden eine Reihe von Ausführungsbestimmungen erlassen. Während der Gültigkeit des Gesetzes Nr. 222/1994 der Sig., zeigten sich bei dessen Anwendung eine Reihe von Problemen. Spätestens Ende des Jahres 1998 wird daher eine Novelle dieses Gesetzes vorbereitet sein, die darauf reagieren wird. Es geht dabei vor allem um die genaue Definition der Position und Rechtsbefügnisse des Regulationsorgans und der damit zusammenhängenden Probleme. Nachfolgend wird dann auch die sekundäre Gesetzgebung über­ arbeitet (d. h. die einzelnen Verordnungen des Ministeriums für Industrie und Handel). Ein weiteres legislatives, grundlegendes Instrument zur Verwirklichung der Energiepolitik wird in naher Zukunft das Gesetz über die gesetzlich vorge­ schriebenen Vorräte an Erdöl und Erdölprodukten sowie das vorbereitete Gesetz über das Wirtschaften mit Energien sein.

In Verbindung mit der schrittweisen Dämpfüng des Kohlebergbaus und vor allem mit der Vorbereitung dieses Industriezweigs zum Beitritt in die Europäische Union, wird es notwendig sein, auf Regierungsebene der Tsche­ chischen Republik Entscheidungen anzunehmen, die an die Beschlüsse der Regierung zur Beendigung des Dämpfüngsprogrammes der Bergwerke und Tagebaugruben anschließen. Außerdem wird dies in Übereinstimmung mit dem Beschluß der Europäischen Gemeinschaft Nr. 3632, vom 28. 12. 1993 sein, mit welchem die Regeln für die staatliche Unterstützung in der Kohleindustrie für die Zeit bis 23.7.2002 festgelegt sind. Vor Ablauf dieser Frist wird es notwendig sein die gesamte Problematik nochmals im Detail einzuschätzen und mit der Europäischen Union zu verhandeln.

Umweltschutz und internationale Integration Die Bereiche, in denen der Staat offensichtlich nicht auf seinen direkten Einfluß auf Energiewirtschaft verzichten wird, sind der Umweltschutz und die Unter­ 79

Stützung der Einsparungstechnologie. Im Interesse des Umweltschutzes und der Unterstützung neuer Arten der Energiegewinnung (vor allem von Strom) wird die Regierung in begrenzten Fällen die Struktur der Primärquellen zugunsten der ökologisch reinen und erneuerbaren Energiequellen beinflussen. Ebenfalls im Interesse der möglichst effektiven Energienutzung wird sich die Regierung für eine schnellere Ausweitung der energiewirtschaftlich effektiven Techno­ logien, der Verbrauchsgeräte und der Art und Weise der Beheizung einsetzen. Die Regierung wird diese Aktivitäten auch unterstützen, damit es nicht zugleich zu einer nicht adäquaten Erhöhung der Energiepreise über eine vernünftige Grenze hinaus kommt und damit die anderen Subjekte des Energiemarktes nicht benachteiligt werden. Die legislativen Maßnahmen werden zu jedem Zeitpunkt von den Bedingungen der Kompatibilität mit der Legislative und Praxis der Länder der Europäischen Union ausgehen.

6

Zusammenfassung

Es ist das Ziel der aktuellen Energiepolitik, das langfristige Engagement des Staates im Energiewirtschaftssektor lediglich auf folgende grundlegende Berei­ che zu begrenzen:

•

das Dämpfimgsprogramm der Förderung von Kohle und Uran, einschließ­ lich dessen sozialer Auswirkungen bei Respektierung der ökonomischen Dämpftmgsvorschriften in den Ländern der Europäischen Union

•

die Unterstützung der effektiven Nutzung von Energiequellen sowie alterna­ tiver Energiequellen, einschließlich der Unterstützung von Forschung und Entwicklung auf diesem Gebiet

•

die Absicherung finanzieller und legislativer Bedingungen für die Schafiüng und Aufrechterhaltung von Havarievorräten an Erdöl und Erdölprodukten sowie die Unterstützung der Diversifikation des Imports von Erdgas und Erdöl

•

die Unterstützung der Nutzung heimischer Energiequellen für den Fall, daß sie aus politischer und ökonomischer Sicht unerläßlich werden

80

•

die Kontrolle des Imports und Exports von Energiequellen unter Berück­ sichtigung der Sicherheit und Zuverlässigkeit der Energielieferungen

• die konsequente Regulation der durch ihre natürliche Beschaffenheit begründeten Monopolsegmente des Energiemarktes •

die Fertigstellung des Baus des Kernkraftwerkes Temelín

Der Entwurf der Energiepolitik der Tschechischen Republik stellt einen be­ stimmten Kompromiß zwischen dem Inhalt der Energiepolitik in den Staaten mit standardisierter Marktwirtschaft und den Staaten dar, die sich auf dem Weg der Transformation zur Marktwirtschaft befinden.

Die kurzfristigen Ziele bedingen in bedeutendem Maße die Beendigung der Transformation auf diesem Sektor. Langfristige Ziele sind vor allem die Vorbereitung der vollen Integration des Energiesektors in die Regeln des Binnenmarktes der Europäischen Union und die Schaffung von Bedingungen zur Liberalisierung der Energiemärkte.

81

Gegenwärtige Lage und voraussichtliche Entwicklung des legislativen Rahmens des Klimaschutzes in der Tschechischen Republik (Thesen) Dipl.-Ing. Bohuslav Brix Direktor der Sektion Umweltschutz beim Umweltministerium der Tschechischen Republik

1.

Beim Klimaschutz ebenso wie beim Schutz der anderen Bestandteile der Umwelt geht das Umweltministerium (UWM) von dem durch die Regierung genehmigten Dokument (August 1995) „Staatliche Umwelt­ politik“ aus. Bei dessen Umsetzung konzentriert sich die Aufmerksamkeit nicht nur auf die Lösung der eigenen vorrangigen Probleme, auch die globalen Probleme, verankert in internationalen Verträgen und Konven­ tionen, die von der Tschechischen Republik (ČR) unterzeichnet sind oder werden sollen, werden nicht vernachlässigt.

2.

Auf dem Gebiet Klimaschutz ist die durch das UWM repräsentierte ČR Vertragspartner aller bedeutenden internationalen Verträge und Proto­ kolle, vor allem der Protokolle, die im Rahmen der Konvention zur Ver­ hinderung grenzüberschreitender Schadstoffausbreitung (CLRTAP) ange­ nommen wurden. Des weiteren trat die ČR der Wiener Konvention über den Schutz der Ozonschicht bei sowie dem Montrealprotokoll einschließ­ lich seiner Anhänge und der Klimarahmenkonvention (FCCC).

3.

Vor allem in den Jahren 1990-94 wurden ein Gesetzespaket und damit zusammenhängende Rechtsvorschriften verabschiedet, die das System von Instrumenten zum Umweltschutz begründeten. Im Bereich des Klima­ schutzes handelt es sich um das Klimagesetz (Gesetz Nr. 309/1991 Sig. in seinem ursprünglichen Wortlaut einschließlich der die Änderungen und Ergänzungen enthaltenden Nachträge - die vollständige Neufassung hat die Nr. 211/1994 Sig.), das Gesetz über die staatliche Verwaltung des Klimaschutzes und die Gebühren für die Klimaverunreinigung (Gesetz der ČNR Nr. 389/1991 Sig. in seinem ursprünglichen Wortlaut einschließlich

82

der die Änderungen und Ergänzungen enthaltenden Nachträge - die vollständige Neufassung hat die Nr. 212/1994 Sig.), die Verordnung Nr. 117/1997 Sig. über Emissionsgrenzen und weitere Bedingungen des Betriebs der stationären Quellen der Klimaverunreinigung und über den Klimaschutz (sie ersetzt die Verfügung des FVŽP zum Klimagesetz aus dem Jahre 1991 in ihrem ursprünglichen Wortlaut einschließlich der die Änderungen und Ergänzungen enthaltenden Nachträge aus dem Jahr 1992, die im Teil 84/1992 Sig. veröffentlicht wurden, sowie weitere drei Verordnungen aus den Jahren 1993-1995), die die Smogsituation und Imissionsgrenzen betreffende Verordnung Nr. 41/1992 im Wortlaut der Änderungen und Ergänzungen in der Verordnung Nr. 279/1993 Sig. (Ani. Nr. 4 zur Verfügung des FVZP zum Klimagesetz, Teil 84/1991 Sig.). 4.

Der ständig sinkende Anteil an Emissionen von nicht nur „klassischen“ Schadstoffen in der Atmosphäre ist eine durchweg positive Erscheinung, die zweifelsohne vor allem durch die Umsetzung der geltenden Vorschrif­ ten hervorgerufen wird. Diese Erfolge spiegeln sich auch in der sichtlich abnehmenden Verunreinigung des Bodenklimas (d.h. dem Imissionsgrad) wider. In diesem Jahre läuft die zur Umsetzung der Anforderungen des Klimagesetzes bemessene Frist aus. Die meisten Eigentümer bzw. Betrei­ ber der großen Verunreinigungsquellen machten sich die Anforderungen des Klimagesetzes „zu eigen“ und unternahmen eindeutige Schritte zur Realisierung erforderlicher Maßnahmen. Das UWM schätzt diese Bemü­ hungen sehr hoch ein, denn es ist sich darüber klar, daß die einsetzbaren Lösungskonzepte weder einfach noch billig sind.

5.

Nicht nur auf dem Gebiet der Brennstoffverbrennungsprozesse sind die gegenwärtigen Anforderungen der tschechischen Legislative im Prinzip mit den in Europa gültigen Vorschriften vergleichbar. Mit ihrer Um­ setzung im Zuge der Qualitätsverbesserung hinsichtlich der Klimabe­ lastung v. a. großer Verunreinigungsquellen mit entscheidendem Anteil an den Gesamtemissionen wird sich die ČR gut in die Riege der EU-Länder einreihen.

6.

Aufgrund der Tatsache, daß die Vorschriften und Anforderungen im Bereich des Klimaschutzes heutzutage bereits den EU-Vorschriften sehr ähnlich (in einigen Fällen sogar rigoroser) sind, bestehen keine schwer überwindbaren Unterschiede bei der Koordinierung. Dies bedeutet jedoch nicht, daß bereits alles vorbereitet ist. Im Gegenteil, man geht nun in die entscheidende Phase: die endgültige Ausgestaltung und Koordinierung der Details. 83

7.

84

In Anbetracht der vorgesehenen Aufnahme Tschechiens in die EU folgt aus den bisherigen Ausführungen u. a., daß der nächste Schritt im Rah­ men der tschechischen Rechtsvorschriften, die mit den EU-Vorschriften (auch bei eventuell strengeren Anforderungen) völlig vergleichbar sind - v. a. in Bezug auf neu zu errichtende Quellen angewandt wird.

Prinzipielle Überlegungen zur Bewertung und Überprüfung von älteren Kraftwerksanlagen

Joachim Frey Český TÜV Bayern s.r.o., Gruppe TÜV Süddeutschland

Hans Christian Schröder TÜV Süddeutschland, A W-Mannheim

1

Einleitung

In der heutigen Situation ergibt sich bei der Bewertung und Überprüfung von Kraftwerksanlagen folgende Fragestellung:

Wie lange lassen sich Kraftwerksanlagen nach Erreichen der ursprünglich geplanten Lebensdauer, kostenwirtschaftlich mit erhöhten Verfügbarkeitsanfor­ derungen an den Betrieb und gleichzeitiger Reduzierung der Schadstoffemissio­ nen betreiben?

Die o.g. Fragestellung gewinnt zunehmend an Bedeutung, wenn man die Tat­ sache berücksichtigt, daß der prozentuale Bestand bestehender und in Betrieb befindlicher Kraftwerksanlagen mit einem Alter größer als30 Jahre zunimmt. Hierzu ist es erforderlich, mit entsprechenden Maßnahmen zunächst einmal die Betriebsfahigkeit der vorhandenen Anlage zu untersuchen. Im ersten Ansatz stellt sich daher die Frage, was ist in den früheren Betriebsreisezeiten der Anla­ ge an Schäden, Störungen, Materialversagen usw. aufgetreten und wie war de­ ren Häufigkeit? Aus dieser Analyse ergeben sich im wesentlichen die erforder­ lichen strategischen Ansätze für das weitere Vorgehen.

Im Prinzip geht es darum aufzuzeigen, ob Modemisierungsmaßnahmen an An­ lagen eine wirtschaftliche Alternative zum Neubau darstellen. Eigentlich ein kaum zu erreichendes Ziel, da hier die Verknüpfung von erforderlichen Kosten­ aufwand, technischer Notwendigkeit und Ausführung, Verfügbarkeitskriterien,

85

Machbarkeit der einzelnen Maßnahmen, Risikoabschätzungen und Wunschvor­ stellungen alle in Einklang gebracht werden müssen.

Wichtig hierbei ist, daß viele Partner-Institutionen (Firmen, Betreiber, TÜV, Behörden, Kreditgeber usw.) bei der Beurteilung dieser Fragestellung zusam­ menarbeiten und daher bei der Realisierung dieser Vorhaben mehrere Kompro­ mißlösungen den Projektweg zwangsläufig begleiten werden, besonders im Hin­ blick auf die Tatsache, daß diese Kraftwerksanlagen hohe Betriebszeiten auf­ weisen und der Kraftwerksbestand zunehmend älter wird.

Dieses gilt es erst einmal zu akzeptieren und deshalb weiter zu klären, ob eine Anlage mit vorhandenen Fehlstellen vielleicht allein durch sinnvolle Reduzie­ rung der Betriebsbeanspruchung und Veränderung von Betriebsparametem si­ cher weiterbetrieben werden kann. Auch bei Einhaltung der vorgesehenen Einsatzdauer von Kraftwerksanlagen muß man sich rechtzeitig mit der endlichen Lebensdauer von Bauteilen beschäf­ tigen, um beizeiten Eingriffe einzuleiten, die mit wenig Aufwand zu einer er­ heblichen Lebensdauerverlängerung fuhren könnten, ohne daß immer ein Austausch bzw. Sanierungsmaßnahmen notwendig werden.

Hierbei muß man sich im klaren sein, daß die hochbeanspruchten Bauteile noch keine wesentliche Schädigung haben dürfen. Dieser Zustand müßte aus bishe­ rigen Überprüfungen dokumentiert werden können. Erst im nächsten Schritt geht es dann darum, sich über Sanierungs- und Austauschkonzepte Gedanken zu machen. „Weniger ist mehr“ - auch in diesem Fall ein bedenkenswertes Prinzip!

2

Warum müssen Kraftwerksanlagen geprüft werden?

Die Notwendigkeit eine Kraftwerksanlage zu prüfen ergibt sich u.a. bei

1) Beginnenden Schädigungen und Schadensfällen 2) Überschreitung der ursprünglich geplanten Lebensdauer 3) Änderung von Betriebsweisen der Anlage z. B. von Grundlastkraftwerk zu Spitzenlastkraftwerk

86

4) Geänderte Grenzwertvorgaben von Umweltschutz- bzw. Genehmigungsbehörden

Das Ergebnis der Überprüfungen soll im wesentlichen eine Entscheidungshilfe für die weitere Vorgehensweise liefern, z. B. Abschätzung der Restlebensdauer, Notwendigkeit von Sanierungsmaßnahmen, Kosten-Nutzen-Analyse.

Der Aufwand für diese Überprüfungsmaßnahmen ist abhängig von der techni­ schen Notwendigkeit, Wirtschaftlichkeits- und Verfugbarkeitskriterien, Sicher­ heitsvorschriften und speziellen Anforderungen des Auftraggebers.

3

Was muß in einer Kraftwerksanlage geprüft werden?

Besondere Beachtung hinsichtlich ihrer Lebensdauer innerhalb einer Anlage bedürfen insbesondere Komponenten, die

1) einem natürlichen Alterungsprozeß unterliegen, bedingt z. B. durch Witterungseinflüsse (Betonbauwerke, Kühltürme, usw.) 2) einem Verschleiß unterliegen, bedingt durch Erosion, Kavitation, Korrosion, Abrasion, oder durch hohe Temperaturen und Überlagerungen von Zusatz­ beanspruchungen, Kriechvorgängen (Zeitstandbeanspruchung) unterliegen

3) durch nicht geplante An- und Abfahrtransienten hohen Wechselbeanspru­ chungen unterliegen 4) durch Schwingungs- und Überbeanspruchung ermüden

5) durch die Betriebsweise der Anlage /An-, Betriebs- und Abfahrtvorgänge bzw. Abschaltungen bedingt durch nicht logische Verknüpfungen betriebli­ cher Belange) einem besonderen Verschleiß unterliegen

4

Wie werden Kraftwerksanlagen geprüft?

Im folgenden soll aufzeigt werden, welche Möglichkeiten und Methoden zum Einsatz kommen. Hier handelt es sich um die Analyse von unvorhergesehenen Betriebszuständen und Systemschäden, Berechnungsmethoden, zerstörungsfreie

87

Werkstoffprüfungen (ambulante Metallografie), Dehnungsmessungen, Sicht­ kontrollen, zerstörende und zerstörungsfreie Prüfungen.

Die Kunst bei der Ermittlung des Istzustandes und des Lebensdauerverbrauchs der Anlage liegt in der Kombination von entsprechenden Analysenbetrach­ tungen, Berechnungsmethoden, der relevanten zerstörungsfreien Prüfungen einschließlich Dehnungsmessungen und der richtigen Auswahl der Komponen­ ten, bei denen mit den entsprechenden Schädigungen zu rechnen ist. Aus einer Kosten/Nutzen-Betrachtung ist es daher das primäre Ziel, sich anhand von repräsentativen und ausgewählten Anlagenteilen einen Überblick hinsichtlich des Istzustandes der gesamten Anlage und der Weiterverwendbarkeit von Komponenten und Anlagenteilen zu verschaffen.

4.1

Analyse unvorhergesehener Betriebszustände und vorhandene Systemschäden

Unvorhergesehene Schäden können durch eine Überschreitung von thermischen, statischen und/oder dynamischen Berechnungsannahmen auftre­ ten. Diese können unter anderem durch folgend genannte Zustände verursacht werden:

•

Ausfall von Meß- und Regeleinrichtungen (hierdurch können unkontrollier­ te Betriebszustände entstehen)

• falsche Dimensionierung von Kühl- bzw. Einspritzwasserleitungen und un­ dichten Armaturen (Problemstellungen können u.a. sein: Thermoschock, Strähnenbildung, Dehnungsbehinderung defekter Einspritzhemde, usw.) •

Wasserschläge, Kondensationsschläge (Auswirkungen können sein: Kavita­ tionen und Errosionserscheidungen)

• Falsche bzw. ungünstige Formgestaltung von kriech- und wechselbean­ spruchten Komponenten • Falsche Fahrweise bei Komponenten, die einer Wechselbeanspruchung unterliegen, insbesondere bei dickwandigen Bauteilen während der An- und Abfahrtvorgänge •

Aufheizung eingesperrter Flüssigkeiten durch fehlende Aufheizabsicherun­ gen

•

Rohrsysteme sind nicht mit entsprechendem Gefalle verlegt und somit nicht gut entwässerbar

88

• Falsche bzw. ausgefallene Lastabtragungen bei Rohrleitungssystemen • Dehnungsbehinderungen innerhalb verschiedener Systeme (Rohrleitungen, Kompensatoren, Dampferzeuger, Rauchgaskanäle usw.)

• Einsatz nicht geeigneter Werkstoffe

Die Aussage hinsichtlich des Istzustandes der Anlage ist abhängig von der Kenntnis der realen betrieblichen Fahrweise, eingetretenen Systemschäden und dem bei der Überprüfung festgestellten Zustand. Wesentliche Grundlage zur Ergebnisfindung sind die Analyse der tatsächlichen Betriebsdaten (z.B. Temperatur, Druck, Transientenbeanspruchung), Betriebs­ erfahrungen und Betriebsaufschreibungen. Nur eine sinnvolle Verknüpfung der betrieblichen Beanspruchung und der Istzustand der Anlage/Komponenten aufgrund der durchgefuhrten Untersu­ chungen ermöglicht eine systematische Gesamtbetrachtung, anhand derer die momentane Betriebsfahigkeit der Anlage beurteilt werden kann.

Ausgehend von diesen Ergebnissen können dann entsprechende Schritte zur weiteren Vorgehensweise sinnvoll eingeleitet werden.

Inwieweit sich eine Sanierungsmaßnahme bzw. Umbaumaßnahme der alten Anlage wirtschaftlich rechnet, ist von der Kenntnis vieler Randbedingungen abhängig, die letztlich nur ein Betreiber einer Anlage selbst beurteilen kann (z.B. Restnutzungsdauer, standortspezifische Gesichtspunkte, Brennstoffkosten, Einbindungen in Kraftwerksverbund, Personalkosten usw.)

Die Zielrichtung und Veranlassung von Bewertungs- und Untersuchungs­ maßnahmen einer Anlage hinsichtlich erforderlicher Modemisierungsmaßnahmen ergeben sich aus den folgend genannten Frage- bzw. Aufgabenstellungen: 1. Anpassung an gesetzliche Auflagen, Vorschriften zur Reduzierung von Schadstoffemissionen

2. Sicherstellung von Kreditzusagen zu Modemisierungsmaßnahmen

3. Lebensdauerverlängerung erschöpfter Komponenten durch Sanierung bzw. Austausch 4. Behebung von Schäden 5. Konstruktionsverbesserungen im Sinne von

a) Schadensminimierung b) Reduzierung von Beanspruchung und Zusatzkräften

89

c) bessere An- und Abfahrtvorgänge d) höher temperaturbelastbare Werkstoffe einsetzen

6. Änderung der Betriebsweise der Anlage (Kraftwerksbetrieb von Grundlast zu Mittel- bzw. Spitzenlastbetrieb) 7. Verbesserung des Wirkungsgrades durch verfahrenstechnische Änderungen

a)

im Bereich der Feuerung

b)

An- und Abfahrverluste reduzieren (Umwälzsystem nachrüsten)

c)

Anwärmsystem

d)

Kondensatorvakuum verbessern

e)

Austausch von Turbinenläufem (Niederdruckläufer mit optimaler Be­ schaufelung versehen)

f)

Optimierung der Heizflächenschaltung zur Erreichung der Auslegungsdampfparameter

g)

Abdichten von Falschlufteinbrüchen im Kesselbereich

h)

Verbesserung des thermodynamischen Prozesses durch Verregelung der ZÜ-Einspritzung

i)

Verbesserung der Heizflächenreinigung

j)

Absenken der Abgastemperatur unter Berücksichtigung des Säuretau­ punktes

Schwieriger wird es in der Beurteilung der Funktionsfähigkeit, und zwar mit der Aussage, wann das jeweilige Bauteil ausfallt bzw. versagt. Im folgenden soll kurz aufgezeigt werden, mit welchen Hilfsmitteln die Erreichung dieses Ziels „Ermittlung des zu erwartenden Ausfalls“ bzw. des Erschöpfungszustandes mit Ansätzen möglich ist. Hier handelt es sich um Berechnungsmethoden, zerstö­ rungsfreie Werkstoffprüfungen (ambulante Metallografie) Dehnungsmessun­ gen, Sichtkontrollen und zerstörungsfreie Prüfungen.

4.2

Berechnung

Die Lebensdauerberechnung nach TRD 301 und 508 bietet im Vergleich zur Einzelkomponentenbewertung die Möglichkeit, diejenigen Bauteile statistisch zu erkennen, die einer höheren Beanspruchung unterliegen.

90

Diese Bauteile sind dann als Führungsgröße für weitergehende Maßnahmen wie verstärkte Revisionsüberwachung, zerstörungsfreie Prüfungen, ambulante Metallografie, innerhalb der Anlage zu betrachten.

4.3

Prüfmethoden

4.3.1 Dehnungsmessungen Die Dehnungsmessung gehört zu den klassischen Meßmethoden zur Ermittlung von Kriechvorgängen, die die Dehnung als Funktion der Zeit kontinuierlich erfassen kann. Der Idealfall wäre, wenn für jedes relevante Bauteil von Beginn der Betriebszeit an eine Dehnungsmeßstelle vorhanden wäre, anhand derer dann eine Zeit-Dehn-Kurve erstellt wird. Aus dieser könnten dann die einzel­ nen Kriechstadien wie Primärbereich, Sekundärbereich und Tertiärbereich ermittelt werden.

Für die Bewertung hinsichtlich der Lebensdauerbeanspruchung ist der Über­ gangsbereich vom Sekundär- zum Tertiärbereich von Interesse.

Dieses Verfahren ist jedoch aus Kostengründen 'nicht immer anwendbar und zum anderen ist die Bestimmung der kritischen Bauteile im Anfangsstadium schwierig. Eine übliche, oft angewendete Meßmethode ist die Umfangsmessung bzw. Messung von definierten Abständen mittels Schieblehre anhand vorher einge­ brachter Markierungsabstände. Sie erscheint aufgrund ihrer hohen Ungenauig­ keit wenig sinnvoll und aussagefahig und ist daher nicht empfehlenswert.

Seit einiger Zeit wurden daher andere Meßverfahren erprobt und eingesetzt z.B. die Kriechdehnungsmessung mit Hochtemperatur-Dehnungsmeßstreifen (HATDMS). Da diese Meßmarken nur sehr kleine Meßlängen erfassen, eignen sie sich nur in Sonderfallen für eine Überwachung größerer Umfange.

4.3.2 Gefügeabdnicktechnik

Dieses Verfahren der ambulanten Metallografie erlaubt es, anhand von vor Ort entnommenen Geftigeabdrücken den jeweiligen Gefügezustand und somit den Beginn und Fortschritt der Zeitstandschädigung durch Feststellen von Poren bzw. Komgrenzentrennungen zu erfassen. Diese Methode bietet sich somit ideal unterstützend für die Auswahl und Anbringung von Dehnungsmeßstellen an, wie diese vorher beschrieben wurden.

91

4.3.3 Übrige zerstörungsfreie Prüfverfahren (ZfP) Die klassischen ZfP-Verfahren der Volumenprüfüng (Ultraschall- und Röntgenprüfung) sind aufgrund ihres Auflösungsvermögens für Makrorisse erst im fortgeschrittenen Stadium der Lebensdauerbeeinträchtigung einsetzbar. Die Oberflächenrißprüfung weisen ebenfalls ein recht geringes Auflösungs­ vermögen auf und ist daher auch erst im fortgeschrittenen Stadium einsetzbar.

4.3.4 Zerstörende Prüfverfahren Die Feststellung des Istlebensdauerverbrauchs mit Hilfe zerstörender Prüfver­ fahren bietet als einzige die Möglichkeit, quantitativ befriedigende Ergebnisse zu liefern. Es ist jedoch auf die Prüfung von Einzelbauteilen nicht anwendbar, da es die Zerstörung dieser Bauteile bedingt. In Einzelfällen ist die Anwendung jedoch dann in Betracht zu ziehen, wenn eine Anzahl ähnlicher bzw. gleicher Bauteile beurteilt werden soll.

Eine Voraussetzung hierfür ist, daß vergleichbare Schmelzen- und Wärmebe­ handlungen vorliegen. Für die Vergleichbarkeit dieser Bauteile bieten sich die vorgenannten Prüfverfahren wie ZfP-Verfahren und ambulanten Metallografie an. 4.3.5 Sichtprüfungen Die klassische Sichtprüfung ist die einfachste Prüfungsmethode, die ohne großen Aufwand durchführbar ist. Im Prinzip ist sie als Erstprüfüng durchzu­ führen, um alle wesentlichen erkennbaren Vorortabweichungen, Schädigungen, Dehnungsbehinderungen, usw. zu erfassen.

Alle weiteren Maßnahmen werden dann durch diese Ergebnisse im wesent­ lichen mitbeeinflußt.

5

Maßnahmen zur Lebensdauerverlängerung

Aus der Schadenstatistik und der täglichen Praxis kennen wir viele Ursachen und Wirkungen die zu Schäden führen und letztendlich eine Lebensdauer­

92

reduzierung zur Folge haben, wie dieses im vorherigen Abschnitt beschrieben wurde.

Im folgenden soll auf einzelne Maßnahmen eingegangen werden, die eine Lebensdauerverlängerung begünstigend beeinflussen.

5.1

Planungsphase

Schon bei der Planungsphase sind nach Möglichkeiten alle betrieblichen Belange zu berücksichtigen, um ungünstige und nicht betriebsgerechte Konst­ ruktionen zu vermeiden.

Im einzelnen bedeutet dieses, daß die ausgefuhrten Anlagenteile beanspru­ chungsgerecht und prüffreundlich (erstmalige und wiederkehrende zerstö­ rungsfreie Prüfungen) ausgeführt werden. Desweiteren müssen durch geeignete Meßeinrichtungen die sich ergebenden Betriebsbeanspruchungen wie Druck, Temperatur, Transienten, Relativbewegungen, usw. sicher erfaßt werden kön­ nen. Hierfür ist es u.a. erforderlich, daß eine anlagengerechte Betriebsdokumenta­ tion erstellt wird, insbesondere mit Berücksichtigung einer reproduzierbaren Aussage.

5.2

Korrekturmaßnahmen von festgestellten Planungsfehlern

Nach Möglichkeiten sind frühzeitige Änderungsmaßnahmen und Verbesserun­ gen der Konstruktionsausfuhrungen durchzufuhren. Nur so lassen sich eventuell zu erwartende Schäden rechtzeitig sinnvoll und kostengünstig vermeiden.

5.3

Schonende und optimierte Fahrweise

Hier geht es im wesentlichen darum, rechtzeitig nach der Inbetriebnahme und während des Betriebes entsprechende Schwachstellen aufzudecken, die die Le­ bensdauer maßgeblich beeinträchtigen können und diese dann zu eliminieren.

Durch die Fahrweise der Anlage sollen im wesentlichen Einwirkungen wie ho­ he Transienten, Thermoschock, Schwingungen, Wärmedehnungen, Dehnungs­ behinderungen, Verschiebungen, Leitungsverlagerungen, ungünstige An- und Abschaltvorgänge durch eine nicht optimal eingestellte Meß- und Regeltechnik, usw. möglichst gering gehalten werden.

93

Ein gutes Verfahren sind sogenannte „Übungsfahrten“, in denen die entspre­ chenden Betriebsparamater wie Druck, Temperatur, Transienten, Bewegungen, äußere Zusatzbeanspruchungen real ermittelt und ausgewertet werden. Die bei diesen Übungsfahrten ermittelten Erschöpfungsanteile werden dann mit den bisherigen Lastwechselzahlen hochgerechnet und ergeben somit eine relativ gute Abschätzung der Istverhältnisse.

5.4

Rechtzeitiges Erkennen von Materialerschöpfungen ermöglicht eventuell den Weiterbetrieb unter verkürzten Prüffristen

Dieses läßt sich durch die Auswahl geeigneter Prüfmaßnahmen, wie sie in der TRD 301 und 508 beschrieben sind, realisieren.

Bei der Beurteilung der Gesamterschöpfung nach der TRD 508 interessiert uns im wesentlichen der Bereich größer 100% (ein Zusammenhang zwischen der tatsächlichen Werkstoffschädigung und dem rechnerischen Erschöpfungsgrad nach TR 508, ergibt sich nach Kussmaul erst, wenn sich der Werkstoff bereits am Ende des sekundären Kriechbereichs-Übergang von Porenketten zu Mikro­ rissen - befindet).

Um möglichst realistische Erschöpfungsgrade ermitteln zu können, ist es notwendig, die für die Berechnung notwendigen Parameter möglichts genau vorzugeben.

Nach der TRD 508 müssen abhängig von Erschöpfungsgraden kleiner/größer 60 bzw. 100% und der gemessenen Dehnung kleiner/größer 1 bzw. 2% entspre­ chende Prüfmaßnahmen durchgefuhrt werden. Der wesentliche Punkt ist dabei: So lange bei einer Erschöpfung die oberhalb 100% errechnet wurde, mittels zerstörungsfreier Prüfverfahren keine Makro- und Mikrorisse sowie keine bleibenden Dehnungen größer 2% festgestellt wurden, ist der Weiterbetrieb unter verkürzten Prüffristen möglich.

5.5

Schadenvorsorge

Bei drucktragenden Hohlkörpern von Dampfkesseln wie Kesseltrommeln, Anfahrflaschen,, Abschneidegefaßen, Zyklonen, Sammlern, usw. sind nach TR 506 z. B. regelmäßige innere Prüfungen durchzufuhren.

94

Für druckbelastete, jedoch nicht zeitstandbeanspruchte Bauteile läßt sich die Lebensdauer durch eine gegenüber der TRD 503 und 507 wiederkehrende und verbesserte Wasserdruckprüfung erhöhen. Hierbei ist u.a. daran zu denken, daß unter Berücksichtigung der auslegungsmäßig schwächsten Bauteile wie z.B. Economiser-Eintrittsammler ein Prüfdruck bis zu 10% Sicherheitsabstand zur Streckgrenze aufgebracht werden kann.

Beim An- und Abfahren müssen sich entsprechende Gleichgewichtszustände zwischen der Beheizung und Kühlung der Bauteile und Rohre einstellen. Ansonsten ergeben sich z.B. bei der Feuerung von Brennkammerwänden erhöhte Materialtemperaturen während der Aufwärmphase des Speisewassers bis der Sattdampfzustand erreicht wird. Erst dann beginnt die Dampfbildung und somit die Kühlung der Innenteile. In der Praxis werden diese Zustände oft sehr spät erkannt, da diese nicht erfaßt werden und Materialtemperatur weit oberhalb von 500°C sind keine Seltenheit. Hierdurch ergeben sich meistens zwei Effekte und zwar: zum einen erfolgt eine thermische Beanspruchung oberhalb der berechneten Zeitstandbeanspruchung und zweitens erfolgt eine Wechselbeanspruchung durch Thermoschock, wenn schnell ablaufende Abkühlungseffekte eintreten.

Die genannten Überprüfungen sind für die Revisionsplanung hilfreich, weil hierdurch Fehlerarten und Schwachstellen aufgelistet und entdeckt werden können sowie die Entstehungsursachen und die geeigneten zugehörigen Prüfverfahren zugeordnet werden können. Diese Maßnahmen dienen der unmittelbaren Schadenvorsorge und sind somit lebensdauerverlängemd.

5.6

Rechtzeitige Teilsanierung

Durch die vorher beschriebenen Maßnahmen, richtigen Einsatz und Durch­ führung von inneren Untersuchungen der Anlagenteile sowie sinnhafte Inter­ pretation von Betriebsabläufen und Betriebsaufschreibungen können notwen­ dige und fällige Sanierungsmaßnahmen rechtzeitig eingeplant werden.

95

6

Schlußwort

Der heutige Umfang von Untersuchungsmöglichkeiten und Berechnungs­ methoden versetzt uns in die Lage, umfangreiche Lebensdauerprognosen zu erstellen. In der Verbindung mit diesen gezielten Objektuntersuchungen an den relevanten Bauteilen, fälligen Sanierungs-, Austauschmaßnahmen ist der sichere Weiterbetrieb von Kraftwerksanlagen auch beträchtlichen Alters möglich. Das wesentliche Aufgabenziel aller Beteiligten ist daher, daß sich die einzelnen Interessen zu einem gemeinsamen Ziel bezüglich

•

Kostenwirtschaftlichen Weiterbetriebs

•

Reduzierung von Schadstoffemissionen

•

hohe Verfügbarkeit

•

hohe Verfahrens- und Prozessicherheit

•

Einschätzung von technischen Problemstellungen und Lösung dieser hin­ sichtlich ihrer systemischen Ansätze

•

Einhaltung von technischen Regeln und Umweltvorgaben mit entsprechen­ den Interpretationsspielräumen (buchstabengetreue Umsetzung von Vorga­ ben sind nicht das alleinige Ziel)

verknüpfen lassen. Wenn es sich um Überprüfung und Bewertung von Altanlagen speziell in Ost­ europa handelt sind schwerlich fundierte Nachweise über

• bisherigen Betriebsverlauf und Betriebsbedingungen •

ehemalige Schäden und Schadensfälle

•

erfolgte Rekonstruktionen und Wartung

•

durchgeführte Prüfungen und deren Methodik

zu fuhren.

Diese teilweise fehlenden Informationen und Dokumentationen erschweren einem Gutachter die notwendigen Analysen zu einer konkreten und sicheren Prognose für die weitere Restlebensdauer und Funktion von Anlagen zu erstel-

96

len. Gerade diese Aussage bedeutet aber für Investoren einen wesentlichen Faktor zur Beurteilung und Festlegung notwendiger Investitionsmaßnahmen und folglich deren Kostenhöhe. Die jüngsten Beispiele beim Neubau von Kraftwer-ken, bei Rekonstruktionen wie z. B.: • Einbau von Rauchgasentschwefelungsanlagen • UmbauaufWirbelstromkessel • Umstellung auf Kombiverfahren von Energie- und Wärmegewinnung zeigen, daß sich ein weiteres spezielles Problem auftut, nämlich die Divergenz zwischen den Ländern Osteuropas und der EU bzw. dem übrigen Ausland im Bereich der gesetzlichen Regelungen, Vorschriften, Genehmigungsverfahren und Dokumentierung von technischen Anlagen.

Hier sind Investoren und Betreiberfirmen gut beraten, sich einer national und international anerkannten technischen Inspektionsgesellschaft, wie sie die Český TÜV Bayern s.r.o., Gruppe TÜV Süddeutschland Holding AG dargestellt, zu bedienen, da mit deren Hilfe nicht nur die erforderlichen Prüfungen und Analysen durchgeführt werden können, sondern diese auch den kompletten Genehmigungsservice, den Verkehr und Abwicklung mit relevanten Behörden und Institutionen bis hin zur erfolgreichen Kollaudation der kompletten Anlage für Investoren und Betreiber in deren Auftrag übernimmt.

97

Umweltrechtliche Entwicklungstendenzen innerhalb der EU und mögliche Auswirkungen auf die Energiewirtschaft der ČR Dr. Franz-Josef Schöne Rechtsanwalt und Partner in der Sozietät Haarmann, Hemmelrath & Partner Aufgrund der jüngeren gesetzgeberischen Aktivitäten der Europäischen Union („EU“) besitzt das Thema der umweltrechtlichen Tendenzen innerhalb der EU und deren mögliche Auswirkungen auf die Energiewirtschaft, in concreto auf die Energiewirtschaft Tschechiens, große Aktualiät.

1

Grundlegung

Bereits die erste Betrachtung zeigt, das dieses Thema drei Thesen impliziert:

1. These: Das Umweltrecht innerhalb der Europäischen Union ist nicht mehr den einzelnen Mitgliedstaaten vorbehalten, sondern Sache der Europäischen Union. Umweltschutz ist keine nationale Aufgabe, sondern eine Aufgabe der Europäischen Union. In der Tat wird durch Art. 2 und durch Art. 3 k sowie durch den Titel VII zum Vertrag zur Gründung der Europäischen Gemein­ schaft, dem sog. EG-Vertrag, seit 1987 der Umweltschutz als wesentliche Auf­ gabe der Gemeinschaftsordnung definiert und zugleich als verbindliches Prinzip für das Handeln der Gemeinschaft vorgeschrieben. So ist in der Vertrags­ zielbestimmung des Art. 2 EG-Vertrag, welcher für die Gemeinschaftsorgane die Vertragsziele unmittelbar rechtlich verbindlich festlegt, festgeschrieben, daß es „Aufgabe der Gemeinschaft (ist), durch die Errichtung eines gemeinsamen Marktes und einer Wirtschafts- und Währungsunion sowie durch die Durch­ führung der in den Art. 3 und 3a genannten gemeinsamen Politiken oder

98

Maßnahmen eine harmonische und ausgewogene Entwicklung des Wirt­ schaftslebens innerhalb der Gemeinschaft, ein beständiges nicht inflationäres und umweltverträgliches Wachstum, einen hohen Grad an Konvergenz der Wirtschaftsleistungen ...zu fördern".

In Art. 3k über die Tätigkeiten der Gemeinschaft ist niedergelegt, daß diese auch eine „Politik auf dem Gebiet der Umwelt“ umfaßt. Nach Art. 130r über die umweltpolitischen Ziele und die Schutzmaßnahmen trägt „die Umweltpolitik der Gemeinschaft zur Verfolgung der nachstehenden Ziele bei:

- Erhaltung und Schutz der Umwelt sowie Verbesserung ihrer Qualität - Schutz der menschlichen Gesundheit

- umsichtige und rationelle Verwendung der natürlichen Ressourcen - Förderung von Maßnahmen auf internationaler Ebene zur Bewältigung re­ gionaler und globaler Umweltprobleme".

2. These: Das EU-Umweltrecht, der Umweltschutz der Europäischen Gemeinschaft, bezieht auch die Energiewirtschaft mit ein. In der Tat, der Umweltschutz in der Europäischen Union ist eine allumfassende Aufgabe und umfaßt das gesamte Handeln der Europäischen Union, insbesondere auch die Energiepolitik der Europäischen Union und die Energiewirtschaft innerhalb der Europäischen Union. Dieser Grundsatz der Einbeziehung der Umweltschutzerfordernisse in andere Politiken der Gemeinschaft ist nicht nur ein politischer Programmsatz, sondern eine rechtliche Verpflichtung der Gemeinschaft, die durch die bereits erwähnte Vertragszielbestimmung des Art. 2 des EG-Vertrages sowie durch die Neuformulierung in Art. 130 r Abs. 2 Satz 3 EG-Vertrag festgeschrieben ist. In dieser Vorschrift ist ausdrücklich normiert, daß „die Erfordernisse des Umweltschutzes bei der Festlegung und Durchführung anderer Gemeinschaftspolitiken einbezogen werden (müssen) ".

Daß der Umweltschutz auch die Energiewirtschaft einbezieht, ist sachlich begründet. Energieeinsatz ohne Beeinflussung der Umwelt, sei es bei der Förde­ rung, Umwandlung, beim Transport oder bei der Anwendung, ist undenkbar. Da die eingesetzten Brennstoffe endlich sind, ist außerdem ein ressourcen­ ökonomischer Umgang eine wichtige langfristige Zielsetzung.

99

3. These: Umweltrechtliche Entwicklungen innerhalb der EU haben möglicherweise auch Auswirkungen auf die Energiewirtschaft in der Tschechischen Republik. Diese These versteht sich vor dem Hintergrund, daß die Tschechische Republik seit dem 1. Februar 1995 Assoziierungsmitglied der Europäischen Union ist und nicht erst seit diesem Zeitpunkt, sondern bereits mit dem Kollaps des totalitären Systems und dem Beginn der Demokratisierung Ende der 80er Anfang der 90er Jahre insbesondere im Bereich der Luftreinhaltung die EU-rechtlichen Entwick­ lungen im Umweltschutz umgesetzt hat. Zurückzuftihren ist diese Praxis auf die Entscheidung der Tschechischen Regierung Nr. 396 vom Oktober 1991 über die Harmonisierung des tschechischen Rechtssystems mit der EU-Gesetzgebung. Mit dieser Entscheidung wurden die einzelnen Ministerien verpflichtet, im Rah­ men ihres Zuständigkeitsbereiches die Kompatibilität des tschechischen Rechts­ systems mit der EU-Gesetzgebung im Umweltschutz sicherzustellen. Wie auch die europäische Kommission anerkennend feststellt, hat die Tschechische Republik die wesentlichen umweltschutzrechtlichen Bestimmungen der EU in fast allen Bereichen umgesetzt bzw. eingefuhrt. Lediglich bestimmte Bereiche des Umweltrechtes der EU sind bislang noch nicht im tschechischen Recht verankert, wie etwa der freie Zugang zu Umweltinformationen oder das Um­ weltauditing. Auch angesichts der Intention der Tschechischen Republik, Vollmitglied der EU zu werden, ist davon auszugehen, daß die Tschechische Republik auch die jüngsten Entwicklungen im EU-Umweltrecht in das nationale Recht überführen wird.

2

Derzeitige Entwicklungstendenzen im Recht der Luftreinhaltung

Welche umweltrechtlichen Entwicklungstendenzen sind nun in der EU zu verzeichnen? Auch vor dem Hintergrund, daß es angesichts der Komplexität der gesetzgeberischen Aktivitäten im Umweltrecht im Rahmen dieser Abhandlung unmöglich ist, einen vollständigen Überblick über sämtliche Bereiche zu geben, soll dieser Frage nachfolgend für einen bestimmten Bereich nachgegangen werden, und zwar für den Bereich der Luftreinhaltung. Denn die Luftreinhal­ tung stellte in der Vergangenheit bekanntlicherweise eines der größten, wenn nicht das größte Problem in der Tschechischen Republik dar, und zwar insbe­ 100

sondere im Zusammenhang mit der Energieerzeugung. Denn die extreme Luftverschmutzung in Tschechien - Ende der 80er Jahre war Tschechien noch einer der größten Erzeuger von Schwefeldioxid, der Ausstoß an Kohlenwasser­ stoff belief sich auf ca. 60,4 Mio./t im Jahr, entsprechend 1,1 % der jährlichen weltweiten Emissionen - war im wesentlichen auf die Energieerzeugung, insbesondere den Einsatz der Braunkohle im Rahmen der Energieerzeugung zurückzufuhren.

Die damit auf den Bereich der Luftreinhaltung konzentrierte Frage nach den umweltrechtlichen Entwicklungstendenzen soll im Rahmen dieser Abhandlung unter Darstellung des bestehenden rechtlichen Rahmens nachgegangen werden. Wie - so stellt sich die Frage, der nachfolgend primär nachgegangen werden soll -, schaut das EU-Recht der Luftreinhaltung aus, welche Neuerungen sind festzustellen? Die Luftreinhaltung ist gemeinschaftsrechtlich vielschichtig und in zahlreichen Stoff- bzw. bereichsbezogenen Einzelregelungen normiert. Indessen können die gemeinschaftsrechtlichen Regelungen in drei Gruppen eingeteilt werden, näm­ lich in Immissionsnormen, Emissionsnormen und Qualitätsanforderungen an Produkte.

1 Immissionsnormen a) Bestehender Rahmen

Die Gemeinschaft hat bislang nur für Schwefeldioxid, Schwebestaub, Stickstoffdioxid und Blei Luftqualitätsnormen festgelegt. Ebenso wie die von der Gemeinschaft erlassenen immissionsbezogenen Gewässerschutz­ richtlinien verfolgen die in diesem Bereich erlassenen Richtlinien eine parallele Konzeption und weisen zudem untereinander eine weitgehend ähnliche Regelungsstruktur auf: Die Richtlinien setzen für eine unterschiedliche Zahl von Stoffen einer­ seits verbindliche Grenzwerte als Mindestvorgaben, andererseits Leit­ werte als längerfristig zu verwirklichende Zielvorgaben fest. - Die Richtlinien beruhen auf dem Konzept der Mindeststandards; die Mitgliedstaaten können also in jedem Fall strengere Werte festlegen. - Durch einen Ausschuß werden die Meßmethoden und die Häufigkeit der durchzuführenden Analysen sowie die Anpassung der Vorgaben an den Stand der Technik geregelt.

101

- Die Anwendung der Emissionsnormen darf keinesfalls zu einer merk­ baren Verschlechterung der Luftqualität fuhren. - Entsprechen die Konzentrationen nicht den Luftqualitätsnormen, teilt der betroffene Mitgliedstaat dies der Kommission mit und arbeitet Pläne aus, die die Einhaltung der Immissionsnormen innerhalb be­ stimmter Frist sicherstellen sollen. - Die Informationsübermittlung erfolgt entsprechend den Verfahren der Richtlinie 91/692 zur Informationsübermittlung auf der Grundlage eines von der Kommission erstellten Fragebogens.

Im einzelnen handelt es sich in diesem Bereich um folgende Richtlinien: (i)

RL 80/779 vom 15. Juli 1980 über Grenzwerte und Leitwerte der Luftqualität für Schwefeldioxid und Schwebestaub, ABI. L 229 vom 30.08.1980, S. 30, zuletzt geändert durch RL 91/692 vom 23.12.1991, ABI. L 377, S. 48. Diese Richtlinie legt in einem Anhang I Grenzwerte fest, d. h. Konzentrationen von Schwefel­ dioxid und Schwebestaub. Diese dürfen nach Art. 2 Abs. 1 im gesamten Hoheitsgebiet der Mitgliedstaaten während bestimmter Zeiträume unter im einzelnen festgelegten Bedingungen nicht überschritten werden.

(ii) RL 82/884 vom 3.12.1982 betreffend einen Grenzwert für den Bleigehalt in der Luft, ABI. L 378 vom 31.12.1982, S. 15, zuletzt geändert durch RL 91/692 vom 23.12.1991, ABI. L 377, S. 48. Diese Richtlinie verpflichtet die Mitgliedstaaten, einen Grenzwert von zwei Mikrogramm Blei/m3 festzulegen, der unter bestimmten Bedingungen nicht überschritten werden darf. Eine Ergänzung zu dieser Richtlinie stellt die Richtlinie über den Bleigehalt des Benzins dar, die ausschließlich dieses bestimmte Produkt erfaßt (RL 85/210 vom 20.03.1985, ABI. L 96, S. 25, zuletzt geändert durch RL 87/416 vom 21. Juli 1987, ABI. L 225, S. 33).

(iii) RL 85/203 vom 7.03.1985 über Luftqualitätsnormen für Stick­ stoffdioxid, ABI. L 87 vom 27. März 1985, S. 1, zuletzt geändert durch RL 91/692 vom 23.12.1991, ABI. L 377, S. 48). Diese Richtlinie legt in Anhang I einen Grenzwert für Stickstoffdioxid von 200 jig/m3 Luft pro Jahr in der Atmosphäre fest. 102

(iv) Darüber hinaus ist noch auf die Richtlinie 92/72 vom 21. September 1992 über die Luftverschmutzung durch Ozon (ABI. L 297 vom 13.10.1992, S. 1) hinzuweisen. (v) RL 96/62 EG vom 27. September 1996 über die Beurteilung und die Kontrolle der Luftqualität (ABI. L 296 vom 21.11.1996, S. 55). Diese Richtlinie bestimmt, daß die Kommission Luftquali­ tätsziele für die Gemeinschaft (Grenzwerte und Alarmschwellen) im Hinblick auf die Vermeidung, Verhütung oder Verringerung schädlicher Auswirkungen auf die menschliche Gesundheit und die Umwelt insgesamt definiert und festlegt, daß die Luftqualität durch die Mitgliedstaaten anhand einheitlicher Methoden und Kriterien beurteilt wird, daß die Luftqualität erhalten bzw. ver­ bessert wird und daß die Öffentlichkeit mit sachdienlichen Infor­ mationen über die Luftqualität unterrichtet wird.

b) Entwicklungstendenzen

Gemäß dem Vorschlag der Kommission für eine Richtlinie des Rates über Grenzwerte für Schwefeldioxid, Stickstoffoxide, Partikel und Blei in der Luft (98/C 9/05, ABI. C 9 vom 14. Januar 1998, S. 5) sollen die Richtlinie 80/779 über Grenzwerte und Leitwerte der Luftqualität für Schwefeldioxid und Schwebestaub, die Richtlinie 82/884 betreffend einen Grenzwert für den Bleigehalt in der Luft und die Richtlinie 85/203 über Luftqualitätsnormen für Stickstoffoxid schrittweise ab dem Jahr 2000 aufgehoben und durch die Bestimmungen dieser neuen Richtlinie ersetzt werden. Die Richtlinie sieht vor, daß die Mitgliedstaaten die erforderlichen Maßnahmen ergreifen, um sicherzustellen, daß die festge­ legten Grenzwerte und ggf. Alarmschwellen für die Konzentrationen für Schwefeldioxid, Stickstoffoxiden, Partikeln und Blei in der Luft nicht überschritten und eingehalten werden. Weiterhin schreibt die Richtlinie einheitliche Methoden und Kriterien für die Beurteilung der Konzentra­ tionen dieser Stoffe fest. Schließlich verpflichtet die Richtlinie die Mitgliedstaaten sicherzustellen, daß die Öffentlichkeit über die aktuellen Konzentrationen dieser Stoffe in der Luft in angemessener Weise unter­ richtet wird.

103

2 Emissionsnormen In zahlreichen Bereichen greift die Gemeinschaft auf Emissionsnormen zurück. Emissionsvorschriften existieren sowohl für bewegliche als auch für ortsfeste Emittenten. Sie sind mithin produkt- oder produktionsbezogen. a) Bewegliche Emittenten

Die Angleichung von Rechtsvorschriften von Emissionen aus beweg­ lichen Quellen war schon recht früh Gegenstand gemeinschaftlicher Tätigkeiten. Dies ist in erster Linie darauf zurückzuführen, daß verschie­ dene Regelungen in diesem Bereich Beschränkungen des freien Waren­ verkehrs nach sich ziehen können. Die gemeinschaftlichen Emissions­ regelungen für bewegliche Quellen erfassen verschiedene Kategorien von Fahrzeugen: (i)

RL 70/220 vom 20.03.1970 zur Angleichung der Rechtsvor­ schriften der Mitgliedstaaten über Maßnahmen gegen die verun­ reinigte Luft durch Emissionen von Kraftfahrzeugen, ABI. L 76, S. 1, zuletzt geändert durch RL 94/12 vom 23.03.1994, ABI. L 100, S. 42. Nach dieser Richtlinie werden alle Kraftfahrzeuge mit Fremdzündungsmotor oder Dieselmotoren mit mindestens vier Rädern und einer zulässigen Gesamtmasse von mindestens 400 kg und einer Höchstgeschwindigkeit von mindestens 50 km/h erfaßt. Die heute geltenden Werte sind inzwischen relativ streng und können nur mit einem geregelten Drei-Wege-Katalysator erreicht werden.

(ii) RL 72/306 vom 02.08.1972 zur Angleichung von Rechtsvor­ schriften der Mitgliedstaaten über Maßnahmen gegen die Emis­ sion verunreinigender Stoffe aus Dieselmotoren zum Antrieb von Fahrzeugen, ABI. L 190, S. 1, geändert durch RL 89/491 vom 17.07.1989, ABI. L 738, S. 43. Diese Richtlinie gilt heute noch für Fahrzeuge mit Dieselmotor mit einer Höchstgeschwindigkeit von unter 50 km/h. Für Fahrzeuge mit Dieselmotor mit einem Gesamtgewicht von über 3,51 legt die (a)

104

RL 88/77 vom 03.12.1987 zur Angleichung der Rechts­ vorschriften der Mitgliedstaaten über Maßnahmen gegen die Emissionen gasförmiger Schadstoffe und luftverunreini­ gender Partikel aus Dieselmotoren zum Antrieb von Fahr­

zeugen Emissionsgrenzwerte fest, ABI. 1988, L 36, S. 33, zuletzt geändert durch RL 96/1, ABI. L 40, S. 1. (b) RL 77/537 vom 28. Juni 1997 zur Angleichung der Rechts­ vorschriften der Mitgliedstaaten über Maßnahmen gegen Emissionen verunreinigender Stoffe aus Dieselmotoren zum Antrieb von land- und forstwirtschaftlichen Zugmaschinen, ABI. L 220, S. 38, geändert durch RL 82/890 vom 17.12.1982, ABI. L 378, S. 45. Falls derartige gemeinschaftliche Emissionsnormen festgelegt sind, dürfen die Mitgliedstaaten die erfaßten Kraftfahrzeuge nur unter der Voraussetzung ihrer Konformität mit diesen Werten zulassen.

b) Ortsfeste Quellen

Die gemeinschaftlichen Regelungen zur Begrenzung von Emissionen aus ortsfesten Quellen besteht in erster Linie aus Richtlinien zur Begrenzung von Emissionen aus Industrieanlagen. (i)

RL 84/360 vom 28.06.1984 zur Bekämpfung der Luftverun­ reinigung durch Industrieanlagen, ABI. L 188, S. 20, geändert durch RL 91/692 vom 23.12.1991, ABI. L 377, S. 48. Diese Richtlinie bezweckt die Verhinderung und Verringerung der Luftverunreinigung durch die von ihr erfaßten Industriebetriebe und will darüber hinaus zur Schaffung gleicher Wettbewerbs­ bedingungen für die betroffenen Betriebe beitragen. Der zentrale Regelungsgehalt der Richtlinie besteht in der Verpflichtung der Mitgliedstaaten, den Betrieb und die wesentliche Änderung der erfaßten Industrieanlagen einer Genehmigungspflicht zu unter­ werfen. Diese Genehmigung darf von den zuständigen nationalen Behörden nur unter bestimmten Voraussetzungen erteilt werden, nämlich:

-

Alle geeigneten Vorsorgemaßnahmen gegen Luftverschmut­ zungen müssen unter Rückgriff auf die beste verfügbare Technik getroffen worden sein, sofern diese keine unverhält­ nismäßig hohen Kosten verursacht.

105

-

Der Betrieb darf keine signifikante Luftverunreinigung, insbe­ sondere durch Emissionen der in Anhang 2 aufgefiihrten Stoffe verursachen.

-

Die geltenden Emissionswerte müssen eingehalten werden.

-

Die geltenden Luftqualitätsgrenzwerte müssen berücksichtigt werden.

Darüber hinaus eröffnet die Richtlinie den Mitgliedstaaten einen weiten Gestaltungsspielraum zur Ergreifung strengerer Maßnahmen. Insbeson­ dere können die Mitgliedstaaten für besonders belastete oder schutzbe­ dürftige Gebiete strengere Emissions- oder Immissionsgrenzwerte als die geltenden bestimmen und die Genehmigung nur unter der Voraussetzung ihrer Einhaltung erteilen. Auch können sie die Errichtung von Anlagen in derartigen Gebieten ganz allgemein unter bestimmten Voraus­ setzungen zulassen. Schon bestehende Anlagen fallen grundsätzlich nicht unter die Genehmigungspflicht. Allerdings sollen die Mitglied­ staaten geeignete Maßnahmen treffen, um diese Anlagen schrittweise an die beste verfügbare Technik anzupassen. Die Richtlinie selbst legt also keine Emissionsgrenzwerte fest. Vielmehr wird nur eine Genehmigungspflicht statuiert, die bestimmte, relativ weit gehaltene Vorgaben beachten muß. Emissionsgrenzwerte können später durch den Rat im gesonderten Rechtsrahmen festgesetzt werden.

(ii) Die vorbenannte Richtlinie wird fortgefuhrt und erweitert durch die Richtlinie über die integrierte Vermeidung und Verminderung der Umweltverschmutzung (RL 96/61 vom 10.10.1996, ABI. L 257, S. 26), (nachfolgend "IVU-Richtlinie") und gilt nur so lange, bis die mitgliedstaatlichen Behörden nach der neuen Richtlinie vorgehen. Gemäß Art. 20 Abs. 3 der IPPC-Direktive wird die RL 480/360 zum 31.10.2010 gänzlich aufgehoben.

(a)

106

Die IVU-Richtlinie zielt auf ein integriertes Konzept zur Bekämpfung der Umweltverschmutzung. Zu diesem Zweck will sie die bestehenden Gemeinschaftsvorschriften auf dem Gebiet der Vermeidung und Verminderung der Umweltver­ schmutzung durch Industrieanlagen ändern und ergänzen. Bislang erfaßten die gemeinschaftsrechtlichen Regelungen die Umweltverschmutzung lediglich in einzelnen Bereichen. Die Richtlinie zur Bekämpfung der Luftverunreinigung

durch Industrieanlagen betraf die Notwendigkeit der Geneh­ migung einer Industrieanlage, die Luftverschmutzung verur­ sachen kann, die Gewässerschutzrichtlinie die Erforderlich­ keit einer Genehmigung für das Einleiten bestimmter ge­ fährlicher Stoffe in Gewässer. Vergleichbare Gemein­ schaftsvorschriften zur Vermeidung und Verminderung der Emissionen in den Boden fehlen. Vom grundsätzlichen her ergibt sich das Problem, daß getrennte Konzepte, die le­ diglich der isolierten Verminderung der Emissionen in einem Umweltmedium dienen, dazu fuhren können, daß die Verschmutzung auf ein anderes Umweltmedium verlagert wird. Daher bedarf es eines die Umwelt insgesamt schützen­ den, integrierten Konzeptes. Demgemäß erfaßt die IVURichtlinie Emissionen in Luft, Wasser und Boden und bezieht die Abfallwirtschaft ein. Die genannten Emissionen sollen vermieden und - wo dies nicht möglich ist - vermin­ dert werden, um ein hohes Schutzniveau für die Umwelt insgesamt zu erreichen. Indirekt werden damit auch Flora und Fauna geschützt, wie die Definitionen der Umweltver­ schmutzung in Art. 2 Nr. 2 zeigen.

(b) Zu erreichen sucht die IVU-Richtlinie dieses Ziel durch die Normierung materieller Grundpflichten und Genehmigungs­ voraussetzungen für den Betrieb (nicht für die Errichtung) bestehender und neuer Industrieanlagen, die in Anhang I abschließend aufgeführt sind. Sie betreffen die integrierte Vermeidung und Verminderung der Freisetzung von Stoffen, Erschütterungen, Wärme oder Lärm in Luft, Wasser und Boden unter Einbeziehung der Abfallwirtschaft, außerdem die Einhaltung der Umweltqualitätsnormen sowie eine regel­ mäßige Überprüfung und ggf. Anpassung der Genehmi­ gungsauflagen. Die anlagenbezogenen Anforderungen sind von bestehenden Anlagen spätestens acht Jahre nach An­ wendung der Richtlinie zu erfüllen. Darüber hinaus enthält die Richtlinie verfahrensrechtliche Anforderungen: Neuanlagen bedürfen einer Genehmigung in einem Verfahren mit Öffentlichkeitsbeteiligung. Die Richtli­ nie enthält Bestimmungen über den Inhalt der Antragsunter­

107

lagen und den Inhalt der Genehmigung. Änderungen des Betriebes bedürfen der Anzeige, wesentliche Änderungen der Genehmigung mit Öffentlichkeitsbeteiligung. Ferner regelt die Richtlinie die Überwachung genehmigter Anlagen sowie den Informationsaustausch zwischen den Mitgliedstaaten. Gemeinschaftsrechtliche Emissionsgrenz­ werte sind nur vorgesehen, falls sich herausstellt, daß die Gemeinschaft tätig werden muß. Solange auf der Grundlage der IVU-Richtlinie keine Emissionsgrenzwerte festgelegt sind, gelten mindestens die einschlägigen Emissionsgrenz­ werte anderer bereits bestehender Richtlinien.

Die Richtlinie richtet sich an die Mitgliedstaaten. Sie soll innerhalb von drei Jahren umgesetzt werden. Sie enthält aufgrund von Art. 130 s Abs. 1 EG-Vertrag Mindestanfor­ derungen, so daß weitergehende innerstaatliche Anforderun­ gen nach Art. 1301 EG-Vertrag zulässig sind.

(c)

108

Materiell rechtlicher Kem der Richtlinie ist die Statuierung der Grundpflichten in Art. 3, die zugleich Genehmigungs­ voraussetzungen sind. Ihre Einhaltung ist durch Genehmi­ gungsauflagen sicherzustellen. Nach Art. 3 S. 1 treffen die Mitgliedstaaten die erforderlichen Vorkehrungen, damit die zuständigen Behörden sich vergewissern, daß die Anlage so betrieben wird, daß -

alle geeigneten Vorsorgemaßnahmen gegen Umweltver­ schmutzung, insbesondere durch den Einsatz der besten verfügbaren Techniken getroffen werden,

-

keine erheblichen Umweltverschmutzungen verursacht werden,

-

die Entstehung von Abfallen vermieden wird, Abfälle verwertet oder beseitigt werden,

-

Energie effizient verwendet wird,

-

die notwendigen Maßnahmen ergriffen werden, um Un­ fälle zu verhüten und deren Folgen zu begrenzen,

-

bei einer endgültigen Stillegung die erforderlichen Maß­ nahmen getroffen werden, um jegliche Gefahr einer Um­

weltverschmutzung zu vermeiden und um einen zufrie­ denstellenden Zustand des Betriebsgeländes wiederher­ zustellen.

Wesentliche Bedeutung kommt der ersten Grundpflicht zu, wonach insbesondere durch den Einsatz der besten verfüg­ baren Technik die geeigneten Vorsorgemaßnahmen gegen Umweltverschmutzungen getroffen werden müssen. Die besten verfügbaren Techniken sind in Art. 2 Nr. 11 definiert. Sie bezeichnen üden effizientesten und fortschrittlichsten Entwicklungsstand der Tätigkeiten und entsprechenden Betriebsmethoden, der spezielle Techniken als praktisch geeignet erscheinen läßt, grundsätzlich als Grundlage für die Emissionsgrenzwerte zu dienen, um Emissionen in und Auswirkungen auf die gesamte Umwelt allein zu vermeiden oder, wenn dies nicht möglich ist, zu vermindern

Verfügbar sind Techniken, die in einem Maßstab entwickelt sind, der unter Berücksichtigung der Kosten-/Nutzen-Ver­ hältnisse die Anwendung unter den in dem betreffenden industriellen Sektor wirtschaftlich und technisch vertret­ baren Verhältnissen ermöglicht, gleich ob diese Techniken innerhalb des betreffenden Mitgliedstaats verwendet oder hergestellt werden, sie müssen nur zu vertretbaren Bedin­ gungen für den Betreiber zugänglich sein. Die beste Technik ist diejenige, die am wirksamsten zur Erreichung eines allgemein hohen Schutzniveaus für die Umwelt insgesamt ist. Bei der Festlegung der besten verfügbaren Techniken sind die in Anhang IV aufgeführten Punkte besonders zu berücksichtigen.

(iii) RL 88/609 vom 24.11.1988 zur Begrenzung von Schadstoff­ emissionen von Großfeuerungsanlagen in die Luft, ABI. L 336, S. 1, geändert durch RL 90/656 vom 4.12.1990, ABI., L 353, S. 59. Diese Richtlinie, die auf Feuerungsanlagen Anwendung findet, deren Feuerwärmeleistung mindestens 50 MW beträgt, verpflichtet die Mitgliedstaaten zunächst, Programme aufzu­ 109

stellen, die die schrittweise Verringerung der jährlichen Gesamt­ emissionen aus bestehenden Anlagen zum Gegenstand haben. Die Genehmigung von Neuanlagen darf nur unter der Voraussetzung erfolgen, daß die in Anhang III bis VII festgelegten Emissions­ grenzwerte beachtet werden. Für bestimmte Anlagen und Brennstoffe sind allerdings weniger strenge Werte maßgeblich. Gegenüber der Kommission bestehen umfassende Informations­ pflichten. (iv) Die RL 89/369 vom 8.06.1989 über die Verhütung der Luftver­ unreinigung durch neue Verbrennungsanlagen für Siedlungs­ müll, ABI. L 163 vom 14. Juni 1989, S. 32, legt Emissionsgrenz­ werte für eine Reihe von Stoffen fest, deren Einhaltung Voraus­ setzung für die Erteilung der Betriebsgenehmigung ist. (v) Die RL 89/429 vom 21. Juni 1989 über die Verringerung der Luftverunreinigung durch bestehende Verbrennungsanlagen für Siedlungsmüll, ABI. L 203 vom 15.07.1989, S. 50, legt konkrete Vorgaben mit zeitlichen Begrenzungen für die Anpassung von Altlasten an die beste verfügbare Technik fest.

3 Qualitätsanforderungen an Produkte Der Rückgriff auf stoffbezogene Vorschriften ist vor dem Hintergrund zu sehen, daß die Beschränkung des Gehalts von Schadstoffen in bestimmten Produkten schon die Entstehung von Emissionen verhindert oder verringert, so daß der­ artige Regeln insbesondere den Ursprungs- und Vorsorgeprinzipien Rechnung tragen. Auf diesem Gebiet hat die Gemeinschaft zwei Rechtsakte erlassen: (i)

Die RL 85/210 vom 20.03.1985 zur Angleichung der Rechts­ vorschriften der Mitgliedstaaten über den Bleigehalt von Benzin, ABI. L 96 vom 3.04.1985, S. 25, schreibt zum einen bestimmte Höchstkonzentrationen von Blei und Benzol in Benzin vor. Zum anderen setzt sie in Art. 3 Abs. 1 fest, daß allen Mitgliedstaaten unverbleites Benzin zur Verfügung stehen muß.

(ii) RL 93/12 vom 23.03.1993 über den Schwefelgehalt bestimmter flüssiger Brennstoffe ABI. L 74 vom 27.03.1993, S. 81, ersetzt die RL 75/716 und legt nunmehr selbst die Grenzwerte für den Schwefelgehalt bestimmter Brennstoffe fest. Diese Vorgaben sollen vor allem die Einhaltung der vorgeschriebenen Emissions­ grenzwerte für Dieselmotoren sicherstellen. 110

3

Schlußbemerkung

Bereits diese Übersicht zeigt, daß das Luftreinhalterecht der Gemeinschaft insgesamt sehr differenziert ausgestaltet ist. Zurückgegriffen wird auf eine Vielzahl regulativer Instrumente, die von Immissions- über Emissionsnormen bis hin zu stofforientierten Vorschriften reichen. Soweit ersichtlich sind diese Richtlinien bislang allesamt in der Tschechischen Republik umgesetzt worden. Im Gegensatz zu der Bundesrepublik Deutschland ist zum größten Teil ins­ besondere auch bereits die IVU-Richtlinie in tschechisches Recht eingeführt worden.

111

Überlegungen zur Neustrukturierung des tschechischen Energiemarktes aus Sicht einer Bank

Wilhelm Nüse Direktor, COMMERZBANK AG, Prag

1

Vorstellung der Commerzbank

Die Commerzbank ist seit über fünf Jahren in Prag mit einer Filiale vertreten. Die CB gehört mit einer Bilanzsumme von über 500 Mrd. DEM und auslän­ dischen Stützpunkten in über 60 Ländern zu den größten Europäischen Kredit­ instituten. Weltweit beschäftigt die Commerzbank 30.000 Mitarbeiter.

Ein besonderer Schwerpunkt beim Ausbau des internationalen Netzwerkes wur­ de in den letzten Jahren auf die Länder Mittel- und Osteuropas gelegt. So gehört die Commerzbank in allen diesen Ländern zu den führenden Aus­ landsbanken und wickelt jeweils zwischen 15 und 30 Prozent des gesamten Außenhandels mit diesen Ländern ab.

In der Tschechischen Republik ist die Commerzbank (nicht zu verwechseln mit der Komerční banka) mit einer Bilanzsumme von über 80 Mrd. CZK die größte Auslandsbank und nach Spořitelna, Komerční banka, ČSOB und IPB die fünftgrößte Bank Tschechiens. Wir sind von unserem Verständnis her eine Universalbank mit einer kompletten universalbanktypischen Produkt- und Dienstleistungspalette. Ein besonderer Schwerpunkt bzw. eine besondere Stärke sind maßgeschneiderte Problemlösungen, die spezielle Marktkenntnisse und großes Know-how erfor­ dern.

Dies gilt insbesondere für die Entwicklung und Realisierung von Projekten im Zusammenhang mit dem Kauf von Unternehmen oder dem Erwerb von Beteili­ gungen an Unternehmen sowie deren Finanzierung.

112

2

Projekte der Commerzbank auf dem tschechischen Energiesektor

In diesen Zusammenhang gehört auch der „Bereich der sogenannten struktu­ rierten oder auch Projektfinanzierungen“. Als typische Anwendungsgebiete für derartige Beratungs- und Finanzdienst­ leistungen sind die klassischen Infrastrukturbereiche wie Transport, Telekom­ munikation und Energie zu nennen. Am Beispiel des Energiesektors soll dies hier näher erläutert werden.

2.1

Investitionsfinanzierung

Im Dezember des letzten Jahres hat die Commerzbank die Verträge fiir eine Kraftwerksfinanzierung in Mladá Boleslav unterschrieben. Hierbei handelt es sich um eine 15-jährige Projektfinanzierung, die dazu dient, das Projekt eines Heizkraftwerkes für ŠKO-ENERGO, s.r.o. zu realisieren.

Im Jahre 1995 wurden der Commerzbank seitens ŠKODA AUTO a.s. Pläne vorgestellt, das bestehende, veraltete Strom- und Wärmekraftwerk zu erneuern und entsprechend dem erhöhten zukünftigen Leistungsbedarf der ŠKODAWerke zu erweitern. Aus Anlaß der Erneuerung der derzeitigen Kraftwerksanlagen sollte die Ener­ gieversorgung aus dem Tätigkeitsbereich der ŠKODA ausgegliedert werden. Zur Umsetzung des Projektes und zur Betreibung des neuen Kraftwerkes wurden zwei Gesellschaften nach tschechischem Recht mit Sitz in Mladá Boleslav gegründet. (ŠKO-ENERGO s.r.o. als Betreibergesellschaft und ŠKOENERGO FIN s.r.o. als Besitzgesellschaft).

Das zu errichtende Heizkraftwerk in Mladá Boleslav hat im wesentlichen die Aufgabe der Energie- und Prozeßwärmeversorgung der ŠKODA-Werke. Des weiteren soll die Femwärmeversorgung der Stadt Mladá Boleslav sowie die Einspeisung von Reststromanteilen in das Versorgungsnetz des Regionalver­ sorgers STE a.s. erfolgen.

Der Gesamtinvestitionsbedarf von über DEM 200 Mio soll über Eigenkapital und vor allem Fremdkapital dargestellt werden. Der zu finanzierende Fremdmittelanteil beläuft sich auf DEM 180 Mio.

113

Die Aufgabe der Commerzbank bestand darin, über einen Zeitraum von über einem Jahr in enger Zusammenarbeit mit dem Projektbetreiber (ŠKO-ENERGO bzw ŠKO-ENERGO FIN) sowie den Sponsoren RWE, OBAG und STE, ŠKO­ DA AUTO sowie der Volkswagen Kraftwerk GmbH ein tragfähiges finan­ zielles Konzept zu entwickeln, um hierauf eine über 15 Jahre laufende Projekt­ finanzierung aufzubauen. Die Struktur der Projektfinanzierung soll es hierbei dem Kreditnehmer ermöglichen, mittels der durch das Projekt selbst erwirt­ schafteten finanziellen Mittel den Kredit in Form von Zins und Tilgungen zu bedienen. An der für Projektfinanzierungen typischen, relativ langen Verhandlungsdauer wird deutlich, welche Vielzahl von Fragen und insbesondere unterschiedliche Szenarien bei der Strukturierung einer derartigen Finanzierung zu berücksich­ tigen sind (hierbei geht es unter anderem um so komplexe Dinge wie Preis- und Mengenprojektionen sowie die Entwicklung des tschechischen Energiemarktes in seiner Gesamtheit). Im Rahmen der o.a. Finanzierung waren folgende Zielsetzungen der Sponsoren adäquat zu berücksichtigen:

•

Minimierung der Währungs- und Zinsrisiken bei maximaler Flexibilität für die Projektgesellschaften sowie deren Gesellschafter

• Funding in tschechischen Kronen • Zinsgünstiges Funding • Berücksichtigung supranationaler bzw. öffentlich-rechtlicher Institute •

maximale - im Bankenmarkt darstellbare - Laufzeit

• Umsetzung eines Konzeptes, das als Pilotprojekt für Folgeprojekte in der Tschechischen Republik füngieren kann.

Voraussetzung seitens der finanzierenden Bank für die Realisierung einer derartig komplexen Finanzierung sind neben der Beherrschung der finanztech­ nischen Expertise präzise und fündierte Sektorkenntnisse. Diese Sektorkennt­ nisse beinhalten Kenntnisse über den Energiemarkt und die daraus resultieren­ den Besonderheiten einer Kraftwerksfinanzierung.

114

2.2

Akquisitionsberatung und Finanzierung

Unter Aquisitionsberatung verstehen wir die Beratung von in- und auslän­ dischen Unternehmen beim Erwerb von Beteiligungen an Energieerzeugem und Energieverteilungsuntemehmen. Die mögliche Aufgabenstellung für eine beratende Bank soll hier in mehreren Phasen unterteilt dargestellt werden.

Beratungs-Anaiysephase • Mitwirkung bei der Entwicklung einer globalen oder regionalen Strategie für den Investor

• Beratung bei der Erstellung einer Markt- bzw Sektoranalyse •

Identifizierung von konkreten, zur Strategie passenden Objekten

•

Analyse bzw. Beratung bei der wirtschaftlichen bzw. technischen Analyse des Kaufobjektes

Realisierungsphase

In dieser Phase geht es um die konkrete Realisierung eines Objektes.

Wertermittlung In diesem Schritt wird versucht, einen Untemehmenswert zu ermitteln. Dieser dient dann in einem späteren Schritt zur Festlegung einer Angebotssumme oder bei Akzeptanz des Angebotes des endgültigen Kauf- oder Übemahmepreises. Die rechnerische Preisobergrenze ist hierbei eine mögliche Basis für die Festlegung und Realisierung des späteren Kaufpreises.

In Abhängigkeit von den jeweiligen Umständen können sich in der Praxis natürlich Faktoren ergeben, welche die rechnerische Preisobergrenze sehr schnell zur Makulatur werden lassen (sehr wenig gehandelte Aktien an der Börse, daher starke Kursausschläge, Paketzuschläge, die zu zahlen sind, mehre­ re Interessenten bieten im Rahmen eines Tenders etc.).

Aus diesem Grunde werden in der Praxis häufig andere Methoden der Untemehmensbewertung angewandt. Ein ganz wesentlicher Beratungspunkt ist in diesem Zusammenhang die Er­ arbeitung einer fündierten, in der Regel auf diskontierten Cash-Flows basie­

115

renden Unternehmensbewertung. In enger Zusammenarbeit und unter beson­ derer Berücksichtigung der Renditanforderungen des Investors wird eine sogenannte Value Range ermittelt, innerhalb derer ein zu vertretender Kauf­ preis für die angebotene Untemehmensbeteiligung liegt. Die Orientierung am Börsenkurs zur Wertfmdung hilft aufgrund der fehlenden Liquidität nicht besonders weiter. Bei allen wesentlichen, in diesem Markt und auf diesem Sektor getätigten Transaktionen wurde insofern eine zum Teil deutliche Prämie auf den Börsenkurs bezahlt.

Eigentumsverhältnisse

Hierzu gehört zunächst die Klärung der eigentumsrechtlich relevanten Fragen: •

Aktionärsstruktur ?

•

Wer sind die Aktionäre?

•

Ist das Unternehmen börsennotiert?

•

Gibt es einen liquiden Markt für diese Aktien?

In Abhängigkeit von der Beantwortung dieser Fragen werden die nächsten

Schritte in enger Abstimmung mit dem Investor festgelegt:

•

Gespräche mit Mehrheitsaktionären oder Paketbesitzem

•

Gespräche mit dem zu erwerbenden Unternehmen

•

technisches Handling der Vertragsgestaltung bzw. der Übertragung und Umregistrierung der Aktien

•

Kauf der Aktien

•

Verwaltung und Verwahrung der Aktien als Depotbank und Custodian.

Finanzierung

Zur Finanzierung einer Akquisition bieten sich eine Vielzahl von möglichen Finanzierungsvarianten an, auf die im einzelnen hier einzugehen zu weit fuhren würde. Aufgabe des Beraters ist es, eine situationsgerechte Finanzierungsstruktur zu ermitteln. Der Vorteil einer Universalbank als Berater besteht darin, daß auf Grund der vorausgegangenen Beratungs- und Analysearbeiten eine optimale Finanzie­

116

rungsstruktur nicht nur ermittelt, sondern auch aus einer Hand mitangeboten und realisiert werden kann.

3

Änderungen der Eigentümerstruktur der tschechischen Energieunternehmen

3.1

Allgemeine Vorteile ausländischer Direktinvestitionen

Langfristige Stabilisierung der Aktionärsstruktur Für jedes Unternehmen ist es von elementarer Bedeutung, über eine stabile und, leider muß man das hier sagen, auch eine seriöse Aktionärsstruktur zu verfu­ gen. Gerade auf dem Energiesektor mit der Notwendigkeit von Investitionen mit langfristigem Charakter ist diese Frage fast schon überlebenswichtig.

Die dringend notwendigen Ergänzungs- und Ersatzinvestitionen verlangen darüber hinaus nach Aktionären, die über die notwendige finanzielle Potenz und ein klares unternehmerisches Konzept verfugen. Synergieeffekte über Kooperation

Die technische und wissenschaftliche Entwicklung auf dem Energiesektor hat mittlerweile solche Dimensionen erreicht, daß viele, insbesondere kleine und mittlere Unternehmen, an ihre technische und finanzielle Leistungsgrenze kom­ men. Ein Aufbau von technischem Know-how ist aus Kapazitätsgründen nicht möglich, der Zukauf von technischem Know-how scheitert oft aus finanziellen Gründen. Durch eine enge Kooperation mit einem ausländischen Partner/Investor besteht die Möglichkeit, gemeinsam Entwicklungsarbeit zu betreiben und in Form von Know-how-Transfer in erheblichem Maße Synergien zu nutzen, die die eigene Wettbewerbsfähigkeit sichern bzw. für die Zukunft garantieren können.

Kapitalzufluß und Verbesserung des Ratings eines Unternehmens Durch die Beteiligung eines soliden, strategisch orientierten ausländischen Partners im Rahmen einer Kapitalerhöhung fließt dem Unternehmen frisches Kapital zu.

117

Aufgrund der in der Regel erstklassigen Bonität der internationalen Energieunternehmen partizipiert das lokale Energieerzeugungs- bzw. VerteilungsUnternehmen unmittelbar von dem in der Regel erstklassigen Kreditrating des ausländischen Investors. Hierdurch bietet sich die Möglichkeit, bei künftigen Finanzierungen die Finanzierungskosten signifikant zu reduzieren.

3.2

Bereits erfolgter Beteiligungserwerb durch ausländische Investoren

Die Perspektiven auf dem tschechischen Energiesektor werden von ausländischen Investoren trotz bestehender kurzfristiger Probleme als durchaus gut eingeschätzt. Nur so läßt sich erklären, daß eine Vielzahl namhafter inter­ nationaler Versorger wie z. B. RWE Energie AG, Wintershall AG, Verbund­ netzgas, Meag, Geso, National Power, Generale des Eaux, Eastern Electricity und Horizon Energy bereits Beteiligungen an Kraftwerken und/oder Verteilungsuntemehmen erworben haben. Diese Investoren erwarten mit Spannung die weiteren Privatisierungsschritte auf dem Energiesektor. In vielen Fällen bestehen zwischen ausländischem Investor und tschechischem Energieunter­ nehmen bereits langjährige Kooperationsverträge, man hofft, diese durch eine Kapitalbeteiligung untermauern zu können. Für die tschechischen Energie­ unternehmen bringt die ausländische Beteiligung die soeben genannten Vorteile mit sich, vor allem aber bindet sie diese Unternehmen in internationale Unter­ nehmensstrukturen ein und stärkt auch im Hinblick auf eine EU-Mitgliedschaft der Tschechischen Republik die Wettbewerbsfähigkeit.

3.3

Weitere Privatisierung

Zur Zeit wird auf staatlicher Ebene wieder intensiv das Thema der weiteren Privatisierung der 16 regionalen Gas- und Elektrizitätsverteilungsunternehmen Tschechiens diskutiert, ein Thema, das uns alle nun schon seit einigen Jahren beschäftigt. Aus Sicht interessierter Investoren sowie der finanzierenden Banken ist die Verläßlichkeit des Privatisierungsplanes von herausragender Bedeutung. Dies gilt ebenso für eine klare und eindeutige Aussage zur weiteren Preisderegulierung, ohne die Planungsrechnungen mit einem extrem hohen Un­ sicherheitsgrad versehen werden. Nur wer Planungssicherheit schafft, die Priva­ tisierung transparent, professionell und zügig betreibt, wird letztlich einen attraktiven Verkaufspreis erzielen und eine Vielzahl von Investoren gewinnen können.

118

4

Ausblick

Abschließend kann das oben Dargestellte wie folgt zusammengefaßt bzw. erweitert werden: •

Der tschechische Energiesektor ist für Investoren wie Banken von hohem Interesse und von volkswirtschaftlich großer Bedeutung, er verdient deshalb verstärkte Aufmerksamkeit.

•

Seine Struktur verändert sich, da ausländische, strategische Investoren mit erheblichen finanziellen Reserven und einem langfristigen Planungs­ horizont Beteiligungen erwerben und Kooperationen eingehen. Dies bindet die tschechischen Unternehmen in globale Untemehmensstrukturen ein, in denen nationale Zugehörigkeiten eher zweitrangig werden.

•

Die aufgezeichneten Veränderungen der Eigentümerstruktur ermöglichen es diesen Unternehmen, mit Optimismus in die Zukunft zu schauen, in der es mit dem geplanten Beitritt der Tschechischen Republik zur EU zu wesentlichen Veränderungen auf dem Energiemarkt kommen wird.

•

Aus Bankensicht sind all die Neuerungen auf dem tschechischen Energie­ markt zu begrüßen, die zu vergrößerter Planungssicherheit und einer Verbesserung der unternehmerischen Position der Marktteilnehmer fuhren.

119

Beteiligungen ausländischer Firmen an der Energiewirtschaft der ČR Ziele - Chancen - Grenzen

Dipl.-Ing. Martin Fuchs Direktor Bayernwerk AG, München

Seit einigen Jahren werden Überlegungen zur Neustrukturierung des tsche­ chischen Energiemarkts diskutiert. Verschiedene Schritte wurden bereits einge­ leitet, am bekanntesten wohl die Übereignung von 34 % der regionalen Stromund Gasuntemehmen an die Kommunen. Insbesondere Erzeugungsprojekte werden oft mit internationalen Partnern durchgefiihrt. Chancen und Risiken solcher internationaler Beteiligungen werden dabei aus tschechischer Sicht und je nach politischer oder unternehmerischer Zugehörigkeit unterschiedlich bewertet - siehe auch die aktuelle Diskussion über Partner bei den tschechischen Kohlegruben. Ich versuche deshalb, aus dem Blickwinkel eines ausländischen Unternehmens darzulegen, was einen strategischen Investor bewegt, wenn er sich am Umbau der tschechischen Energiewirtschaft aktiv beteiligt, welche Ziele typischerweise verfolgt werden, welche Chancen man sich davon verspricht, aber auch, wo die Grenzen für ein Engagement liegen. Ich versuche dies insbe­ sondere für Beteiligungen an tschechischen Versorgungsbetrieben darzustellen. Für isolierte Engagements an lokalen Erzeugungsanlagen wäre die Situation etwas überschaubarer.

Natürlich kann ich konkret nur für mein Unternehmen, das Bayemwerk, sprechen. Ich halte unsere Auffassungen aufgrund vieler Gespräche mit Kollegen sowie aufgrund der Erfahrungen in anderen Ländern jedoch durchaus für repräsentativ. Vorab ein paar Daten zum Bayemwerk, das zu fast 100 % zur an der Börse gehandelten VIAG gehört. Das Bayemwerk ist selbst erst vor wenigen Jahren privatisiert worden (bis zuletzt lag die Mehrheit beim Bayerischen Staat).

Wir verfügen heute in Bayern und Thüringen über ca. 11 000 MW Erzeugungs­ leistung, fast 15 000 km Hoch- und Höchstspannungsnetz und versorgen hier über unsere Töchter etwa 2,6 Mio Endkunden mit ca. 45 TWh Energie. Als 120

erstes Verbunduntemehmen in Deutschland haben wir unser Unternehmen „unbundelt“, d. h. in Erzeugung, Übertragung/Verteilung und Vertrieb aufge­ spalten und uns so auf die Anforderungen des liberalisierten Marktes vorbereitet. Das Bayemwerk versucht darüber hinaus zunehmend auch durch internationales Engagement seine Position als eines der großen Energieversorgungsuntemehmen in Europa zu festigen. Erfahrungen mit strategischen Beteiligungen sammelten wir hier vor allem in Ungarn.

Vorweg einige grundsätzliche Bemerkungen. Strategische Beteiligungen und auch Untemehmenspartnerschaften für Konsortien oder Joint Ventures sind im Zeitalter der Globalisierung zur Normalität geworden. Hier nur einige von inzwischen unzähligen Beispielen der jüngeren Vergangenheit:

• nordamerikanische und europäische EVU haben sich in Argentinien, Chile und Brasilien beteiligt, •

die US-amerikanische Southern Company engagierte sich an der Energie­ versorgung in der deutschen Hauptstadt Berlin

• die italienische ENEL teilte sich 15 000 MW Erzeugungsleistung mit u. a. US-Gesellschaften, wie z. B. ENRON • die französische EDF kaufte sich in der österreichischen Steiermark ein •

Gesellschaften aus aller Welt - auch das Bayemwerk - engagieren sich beim Kraftwerksausbau in Südostasien.

Man könnte diese Liste beliebig fortsetzen. Kaum ein Land würde dann fehlen. Und die Ziele der Akteure sind immer die gleichen.

Ziele Das übliche Ziel jedes Investors und jeden Unternehmens in einer Markt­ wirtschaft ist - das sollten wir ganz offen aussprechen - Geld zu verdienen. Es wäre heuchlerisch, dies nicht ehrlich auszusprechen, schließlich kann kein Unternehmen dauerhaft überleben, wenn das finanzielle Gleichgewicht nicht gewahrt ist.

121

Ein weiteres natürliches Ziel eines Investors muß im Sinne der Erfolgser­ höhung auch sein, Know how einzubringen und Einfluß auszuüben, um Synergien zu erreichen. Dies kann nur ein strategischer Investor. Wenn er nicht in der Mehrheitsposition ist, benötigt er Partner, mit denen er über einen Konsortialvertrag die gemeinsame Untemehmensführung sichern kann. Ein drittes Ziel ist, die gemeinsame Wettbewerbsfähigkeit - für den Inves-tor wie für das Beteiligungsuntemehmen - zu verbessern. Der Europäische Wett­ bewerb - dem sich auch die ČR mit ihren Stromversorgungsuntemehmen, spätestens mit dem EU-Beitritt, öffnen muß - stellt alle Unternehmen in eine Konkurrenzsituation. Nur große Untemehmensverbände, d. h. UnternehmensPartnerschaften werden dann in allen wettbewerblichen Bereichen - Stromer­ zeugung, -Verteilung und -vertrieb - über optimale Voraussetzungen verfügen können (Übertragung als diskriminierungsfreie Monopolleistung sei hier bewußt ausgeklammert).

Chancen Strategische Investoren in der Energiewirtschaft sehen also nicht den kurzfris­ tigen finanziellen Erfolg, sondern die dauerhafte Entwicklung zum Wohle aller Beteiligten: Der Eigentümer, der Mitarbeiter und vor allem auch der Kun­ den. Westliche Investoren können hier eine Menge Know how einbringen, weil sie in den letzten Jahrzehnten in einem marktwirtschaftlichen und zunehmend wettbewerblichen Rahmen viele Erfahrungen, zum Teil leidvolle, selbst machen mußten.

Know how darf aber kein abstrakter Begriff bleiben, sondern zeigt sich in unseren Mitarbeitern als unserem wichtigstem Kapital. Der Aufbau fester Beziehungen auf der Expertenebene und der damit verbundene wirksame Know how Transfer kann nur gelingen, wenn unsere Mitarbeiter auch mit persön­ lichem Engagement dahinter stehen. Dies gelingt um so leichter, wenn die angestrebten Partnerschaften in einer erreichbaren lokalen Nähe liegen bzw. wenn sogar die familiären Wurzeln in die betreffenden Gebiete zurückreichen. Nicht zuletzt aus diesem Grund hat das Bayernwerk nach der Öffnung des Eisernen Vorhangs 1989 als strategische Zielregion für die angestrebte Markt­ expansion u. a. Tschechien gewählt. Unsere Engagements in Thüringen - ehe­ mals DDR - und in Ungarn sind gute Belege für die wirtschaftlichen Chancen eines erfolgreichen Know how-Transfers.

122

Ganz konkret möchte ich dies am Beispiel Ungarn zeigen, wo wir nach der Privatisierung in 1995 ca. 40 % Marktanteil an der elektrischen Endkunden­ versorgung erwerben konnten. Die neuen Töchter der Bayemwerkgruppe sind im Strombereich die DÉDÁSZ in Südwestungam, die TITÁSZ in Nordost­ ungam sowie zusammen mit der EDF die ÉDÁSZ in Nordwestungam. Darüber hinaus engagiert sich das Bayemwerk zusammen mit der österreichischen EVN beim südwestungarischen Gasversorger Kögaz. Unsere Aktivitäten werden in Ungarn durch eine mit Mitarbeitern aus Deutschland und Ungarn ausgestatteten Landesgesellschaft, der Bayemwerk Hungaria, koordiniert. Der Erfolg der Zusammenarbeit läßt sich an den Ergebnissen der EVU eindrucksvoll ablesen, die nach Verlusten in 1995 nun alle Gewinne ausweisen können. Ein Erfolg, der sowohl den ungarischen Aktionären wie auch dem ungarischen Staat über Steuereinnahmen hoch willkommen ist.

Von nicht zu unterschätzender Bedeutung für die erfolgreiche Umsetzung von Chancen ist meines Erachtens auch eine Harmonie der Unternehmenskul­ turen, ein Verstehen der Denkweise der Mitarbeiter. Dies kann sich nur in ständigen Kontakten ausbilden. Erlauben Sie mir an dieser Stelle einen Hinweis auf die wichtigsten Berührungspunkte der tschechischen Energiewirtschaft mit dem Bayemwerk. •

Seit 1915 bzw. den 70er Jahren beziehen wir Braunkohle aus den Revieren in Sokolov und Most für den Betrieb unserer Kraftwerke in Arzberg und Schwandorf.

•

1992 Eröffnung unserer Repräsentanz am Wenzelsplatz in Prag. Sie dürfte die Keimzelle für eine spätere Gesellschaft zur Koordinierung unserer Aktivitäten in der ČR werden.

• Nach etwa 15jähriger Verhandlungszeit im Juli 1993 Inbetriebnahme der Gleichstromkurzkupplung Etzenricht als Gemeinschaftsprojekt zwischen ČEZ und Bayemwerk, um einen Stromaustausch zwischen den verschiede­ nen Verbundsystemen in Ost und West zu leisten.

• Das Bayemwerk hat im Technischen Kommitee zur Schaffung des Synchronanschlusses der CENTREL an die UCPTE im Oktober 1995 mitgewirkt.

•

Seit Juli 1995 ist unsere Tochter OBAG gemeinsam mit der RWE und der STE bei Finanzierung, Errichtung und Betrieb der Energieversorgung der Skoda Automobilwerke engagiert.

123

•

Seit Mitte der 90er Jahre sind eine Reihe weiterer gemeinsamer Gesellschaf­ ten entstanden. Sie engagieren sich z. B. bei der Konzeptentwicklung für Städte mit Femwärmeversorgung, bei der Archivierung von Anlagen mittels elektronischer Datenverarbeitung oder im Netzbau: - ZCE/OBAG

EN Projekt

- JCE/OBAG

Energetika Invest

- SCE/EVO

Energo Zdroj

- ZCE/SEG

SEG Stavby pro energetiku společnost s.r.o.; Karlsbad

SEG silnoproudá energetika s.r.o., Pilsen - Karel Dobrovodský/SEG

SEKV silnoproudé energetické kabely a

vedení spol. s.r.o.; Brünn

• Vor kurzem sind wir Partner bei der Errichtung einer 23 MWei KWK-Anlage in Kyjov zusammen mit JME und JMP in Südmähren geworden. Dieses Projekt wird von der Weltbank über den General Enviromental-Fond (GEF) mit 5,7 Mio US$ gefördert und wird einen wichtigen Beitrag zur Klimaverbesserung leisten. Warum zähle ich alle diese Engagements auf? Ich will zeigen, daß wir wissen, was uns bei einem größeren Engagement hier in Tschechien erwartet. Umge­ kehrt können auch die tschechischen Partner das Bayemwerk und seine hier tätigen Tochtergesellschaften einschätzen. Wir sind kalkulierbare Partner geworden. Jeder weiß um die Bedeutung einer zuverlässigen und preiswürdigen Energie­ versorgung für die volkswirtschaftliche Entwicklung in einem Land. Erfolge aus der Privatisierung der Energieversorgung werden also sicher auch auf die gesamtwirtschaftlichen Investitionsanreize positiv ausstrahlen. Nicht zu unterschätzen sind m. E. in diesem Zusammenhang auch die Einnah­ men, die der tschechische Staat aus der Privatisierung an strategische Investoren erzielen kann und mit deren Hilfe es möglich wird, neue Investitionen an anderer Stelle anzustoßen.

124

Den aufgezeigten Chancen stehen jedoch auch Risiken gegenüber. Jeder Investor wird deshalb auch klar die Grenzen für ein Engagement im Auge haben.

Grenzen Von Investoren erwartet man, daß sie eine Menge Geld ausgeben. Sie brauchen dazu naturgemäß die Freigabe ihrer eigenen Aufsichtsgremien und Aktionäre. In Abwägung der Risiken werden sie dabei insbesondere auf folgende Punkte achten: •

Funktionierendes Rechts- und Bankensystem

•

Politische Stabilität, wobei ich hier nicht auf einen Regierungswechsel von der einen zur anderen Partei abziele, sondern eine grundsätzliche politische Stabilität anspreche

•

Verläßliche Rahmenbedingungen für die Energiewirtschaft, z. B.

- Energiegesetz - Ausführungsverordnungen - klare Rahmenbedingungen für die Regulierung

• Ein kostengerechtes Tarifsystem oder zumindest die Gewißheit, daß dieses in absehbarer Zeit erreicht werden kann.

• Eine auf die Verhältnisse aufbauende, belastbare Rentabilitätsbetrachtung für das eingesetzte Kapital • Unternehmerische Freiheiten, die echtes Agieren erlauben und nicht auf die Rolle eines reinen Geldgebers beschränkt sind.

Kein Investor, da bin ich ganz sicher und spreche wohl für alle, wird zur Alimentierung der Bevölkerung nach sozialistischem Muster herangezogen wer­ den können. Ich denke, im Namen vieler potentieller Interessenten zu sprechen, wenn ich sage, daß wir aber eine zuverlässige, kundenfreundliche und gegenüber Dritten wettbewerbsfähige Versorgung sicherstellen werden bzw. würden. Aber nur, wenn es uns möglich ist, dabei auch eine angemessene Verzinsung für das von uns eingesetzte Eigenkapital zu erreichen. Angesichts der Risiken und dem

125

notwendigen personellen Einsatz muß diese natürlich über den Werten für sichere Kapitalanlagen am Finanzmarkt liegen. Alles in allem halte ich die wesentlichen Ausgangsbedingungen in Tschechien für gut. Die Unternehmen verfügen über eine hervorragende technische und personelle Substanz und die wirtschaftlichen Kenndaten des Landes sind ermu­ tigend. Mit der derzeitig laufenden Auswahl eines Verkaufsberaters hat die Regierung einen wichtigen und m. E. richtigen Schritt getan.

Schlußbewertung Bei allen Spekulationen über Ziele, Chancen und Grenzen von ausländischen Finnen hier in der ČR steht eines fest. Die Unternehmen in der ČR müssen sich in relativ kurzer Zeit einem verstärkten europäischen Wettbewerb stellen. Die Liberalisierung und die Privatisierung bringen hier große Chancen, aber auch große Herausforderungen. Nicht zuletzt im Sinne maximaler Erlöse sollten die Bedingungen der tschechischen Regierung für die seit Jahren geplante Privati­ sierung der regionalen Strom- und Gasversorger möglichst wenig Restriktionen enthalten. Wie sollen z. B. Kooperationssynergien genutzt werden, wenn a priori der Einstieg bei Strom- und Gasuntemehmen innerhalb des gleichen Gebietes oder der Einstieg in zwei benachbarte Strom- oder Gasuntemehmen ausgeschlossen wird? Auf den Privatisierungserlös für den Staat ebenso wie längerfristig auf die Wettbewerbsfähigkeit der betroffenen Unternehmen werden sich derartige Gren­ zen negativ auswirken, denn die wesentlichen Weichenstellungen haben in den ersten Jahren nach der Privatisierung zu erfolgen.

Abschließend möchte ich hier deshalb noch einmal mein Vertrauen in die Gesetzmäßigkeiten der Marktwirtschaft zum Ausdruck bringen. Der Staat muß die Zügel loslassen und einen klaren Rahmen vorgeben, dann werden aus den wirtschaftlichen Zwängen heraus alle erforderlichen Weichen gestellt werden, zur Sicherung des unternehmerischen Erfolges und zur dauerhaften, wettbe­ werbsfähigen Belieferung der Kunden.

126

Die SKODA AUTO a.s. Mladá Boleslav und die Umwelt Dipl.-Ing. Pavel Veselý Leiter der Werktechnik, ŠKODA AUTO a.s. Die Marke ŠKODA AUTO, die bereits eine mehr als 100-jährige Tradition hat, gehört gegenwärtig zu den sich am dynamischsten entwickelnden Automobil­ firmen der Welt.

Mit einem Jahresumsatz von 91 Mrd. CZK ist die Firma das größte tsche­ chische Industrieunternehmen. Im Jahre 1997 wurden 357.405 Škoda-Fahrzeuge hergestellt, was einen Produktionszuwachs von 36% gegenüber dem Jahr 1996 bedeutet. An dem gesamten Export der Tschechischen Republik ist SKODA AUTO a.s. mit 8 % beteiligt. Im Jahr 1997 wurden 235.875 Fahrzeuge ins Ausland verkauft, was einen Zuwachs von 29% gegenüber dem Voijahr dar­ stellt. Zum bedeutendsten Exportmarkt avancierte die Bundesrepublik Deutschland mit einem Verkaufszuwachs von 40% im Jahr 1997 gegenüber dem Jahr 1996. Im Inland wurden 1997 ca. 30% der hergestellten Automobile verkauft. ŠKODA AUTO a.s. beschäftigt direkt sowie indirekt ca. 3% der Arbeitnehmer in der Tschechischen Republik.

Im Jahr 1998 erwartet ŠKODA AUTO a.s. einen weiteren Anstieg der Produk­ tion, und zwar nicht nur mengen-, sondern auch sortimentsmäßig (Facelift von ŠKODA FELICIA und OCTAVIA COMBI). ŠKODA AUTO a.s. hat die Grundsatzdokumente „Politik des Umweltschutzes“ und „Ziele des Umweltschutzes im Rahmen der technischen Entwicklung“ erarbeitet und setzt sie auch konkret in die Tat um. Im Produktionswerk für die Aggregate läuft ein Pilotprojekt über den Aufbau eines Managementsystems für den Umweltschutz entsprechend EMAS 1836/93. Dies ist ein Bestandteil der Vorbereitungen für die Einführung dieses Systems im gesamten Werk. •

Die tschechischen Vorschriften für den Umweltschutz sind gegenwärtig kaum weniger streng als die deutschen oder europäischen Vorschriften. Der Prozeß der Harmonisierung aller Normen - auch der ökologischen - im Rah­ men der EU verläuft sehr schnell, und bestehende Unterschiede werden schrittweise aufgehoben. 127

Bereits seit dem Jahre 1991 setzt ŠKODA AUTO mit bedeutender Hilfe des Know-hows aus dem VW-Konzem die Konzemstandards auch im Bereich Umwelt um.

ŠKODA AUTO a.s. hat bereits im Jahre 1994 ein Zertifikat gemäß ISO 9002 erhalten. Im Jahre 1997 wurde das System um das Element 23 „Umweltschutz“ ergänzt und ŠKODA AUTO a.s. hat das Zertifikat ISO 9001 bekommen. •

Bei der Entwicklung von ŠKODA AUTO-Erzeugnissen werden, wie auch im gesamten VW-Konzem, die internationalen Vorschriften vollständig eingehalten. Dies betrifft sowohl die verwendeten Materialien als auch den künftigen Betrieb der Fahrzeuge, sowie deren ökologische Endentsorgung mit maximaler Wiederverwertbarkeit (Recycling).

•

In der Produktion konzentrieren wir uns auf eine schrittweise Ökologisie­ rung unserer Produktionsverfahren, der Betriebsmittel und der Produktions­ betriebe. Die wesentlichste Verbesserung in dieser Richtung stellt die Ände­ rung des Prozesses für den Oberflächenschutz in der Lackiererei dar. Auch die älteren, heute bereits zum Teil stillgelegten Lackierereien wurden entsprechend den Möglichkeiten durch die Installation einer Verbrennungs­ anlage für Abgase aus der Trockenanlage und von ESTA-Automaten sowie durch den Einsatz von Farben mit einem geringeren Lösungsmittelanteil umwelttechnisch nachgerüstet. Die neue Lackiererei arbeitet auf Basis von wasserlöslichen Farben und erfüllt damit in allen Parametern die gesetz­ lichen Vorschriften für Umweltschutz.

•

Der Energiebedarf in der Produktion wird systematisch gesenkt. Es ist in den letzen drei Jahren gelungen, den spezifischen Wärmeverbrauch um 60% herabzusetzen. Dies wurde nicht nur durch eine Erhöhung der Anzahl der produzierten Fahrzeuge, sondern insbesondere durch die zusätzliche Isolierung der Betriebsstätten und die Installation von Systemen zur automatischen Heizungsregulierung erreicht. Die eingesparte Wärme deckt vollkommen den Bedarf der neu errichteten Anlagen ftir die Lackiererei und die Montage des Octavias ab, was u.a. eine Senkung der Emissionen um mehr als 8 % darstellt. Im Bereich des Stromverbrauchs wurde in den letzten drei Jahren eine Senkung des spezifischen Bedarfs um ca. 30% erreicht. Die ökologischen Effekte dieser Senkung des Energiebedarfs erscheinen weiterhin ganz markant in Verbindung mit dem neu errichteten Kesselhaus der ŠKO-ENERGO s.r.o. Eine wesentlich höhere Effektivität der kombinierten Strom- und Wärmeerzeugung unter Nutzung der modernen

128

Wirbelschichtkessel-Systeme ermöglicht eine Minderung der spezifischen Emissionen des Treibhausgases CO2 um ca. 40%. •

Gemeinsam mit der Tochtergesellschaft ŠKO-ENERGO s.r.o. wird z. Z. die Realisierung einer ganz neuen Wasserwirtschaft-Konzeption abgeschlossen. Die industriell vorgereinigten Abwässer werden in der Stadtkläranlage bio­ logisch nachgereinigt und der organischen Belastung entledigt.

•

Große Aufmerksamkeit widmet ŠKODA AUTO a.s. ebenso der Senkung aller Abfallarten und deren anschließender Entsorgung mit einem hohen Grad an Wiederverwertbarkeit.

• In Zusammenarbeit mit den staatlichen Organen werden zielstrebig Untersuchungen alter ökologischer Belastungen auf dem Gelände von ŠKO­ DA AUTO a.s. durchgefiihrt und die betroffenen Gebiete schrittweise saniert. •

ŠKODA AUTO a.s. beeinflußt als Endhersteller von Automobilen einen sehr breiten Kreis seiner Sublieferanten in der Tschechischen Republik sowie im Ausland (insgesamt 760 Firmen). Auch in diesem Zusammenhang werden umweltfreundliche Konstruktionslösungen sowie auch der Einsatz von umweltfreundlichen Materialien durchgesetzt.

ŠKODA AUTO a.s. achtet auf die Umwelt auch bei der Gewährleistung des Kundendienstes. Die Firma stellt ökologische Beratung für das gesamte Ver­ kaufs- und Servicestellennetz sicher. Sie bewertet ökologisches Verhalten dieser Dienstleistungsstellen und kennzeichnet diesen erfolgreichen Service durch das „Grüne Siegel“. Darüber hinaus wird schrittweise ein Re­ cyclingkreislauf einiger Teile, wie z. B. Autoglas, Akku-Batterien, Pneus, Katalysatoren u.a., eingeführt. Durch solch ein integriertes, komplexes System der Umweltpolitik bringt die ŠKODA AUTO a.s. das Bewußtsein ihrer Mitverantwortung für die Verbes­ serung der Umwelt und für die Senkung des Rohstoffverbrauchs zum Ausdruck.

129

Aufbau des neuen SKO-ENERGO-Kraftwerkes in Mladá Boleslav Dipl.-Ing. Vladimír Handlik Geschäftsführer - ŠKO-ENERGO, s.r.o.

Installierte Wärmeleistung

Installierte el. Leistung

410MWth

88 MWe

Baubeginn

1996

Inbetriebnahme

1998

Die Firma SKODA AUTO, a.s. hat im Jahre 1993 die Entscheidung getroffen, einige Tätigkeitsbereiche, die mit der Produktion nicht direkt Zusammenhän­ gen, d. h. auch die bestehende Energiewirtschaft, auszusondem. Es handelt sich vor allem um die Versorgung mit Strom, Wärme, Industriewasser, Kühlwasser, Druckluft und Erdgas sowie um die Aufbereitung und Ableitung der Abwässer.

Es wurde die Gründung einer selbständigen Gesellschaft vorgeschlagen, zu de­ ren Aufgaben außer der Energieversorgung, der Fahrzeugeproduktion von ŠKO-DA a. s. auch die Versorgung eines großen Teiles der Stadt Mladá Boleslav (50.000 Einwohner) mit Fernwärme gehören sollte.

Zur Umsetzung des Projektes hat ŠKODA als Partner die Volkswagen Kraft­ werk GmbH (eine 100%-VW-Tochtergesellschaft) und ein Konsortium der Fir­ men RWE Energie AG Essen, Energieversorgung Ostbayem AG Regensburg (OBAG) und Středočeská energetická a.s. (STE) gewählt. Gemäß der entworfenen Konzeption wurde einerseits die Finanzierungsge­ sellschaft ŠKO-ENERGO FIN, s.r.o. und andererseits die Betriebsgesellschaft ŠKO-ENERGO, s.r.o., beide mit Sitz in Mladá Boleslav, gegründet. Beide Ge­ sellschaften haben ihre Tätigkeit am 1. 7. 1995 aufgenommen. Die Hauptaufgabe der neu gegründeten Gesellschaften wurde der Bau eines neu­ en Heizkraftwerkes. Das bestehende Heizkraftwerk ist mehr als 30 Jahre alt und entspricht nicht mehr den Anforderungen der Umweltvorschriften sowie -geset-

130

ze, deren Härte sich ab Anfang 1999 auf alle Strom- und Wärmeerzeuger auswirken wird. Im Rahmen der Entwurfskonzeption für das neue Kraftwerk wurden alle bis dato bekannten Entscheidungen in Anspruch genommen. In Frage kamen fol­ gende Lösungen: nur Wärmeerzeugung in Heißwasserkesseln und dazu kom­ pletter Stromeinkauf aus dem STE-Netz oder ein Dampf-Gas-Zyklus oder als letzte Alternative die Dampfproduktion in Wirbelschichtkesseln und die Strom­ erzeugung teilweise im Kondensations- und teilweise im Gegendruckzyklus. Als Brennstoff für die zuletzt genannte Variante wurden Stein- sowie Braunkohle vorgesehen. Für die Kessel- und Turbinenausgestaltung war die Steigerung des Wärme- und Stromverbrauchs seitens ŠKODA entscheidend. Durch die Erweiterung des Werkes vor allem im Zusammenhang mit dem Anlauf des neuen Typs OCTA­ VIA und mit der Modernisierung des Typs FELICIA erhöht sich die Fahrzeug­ produktion im Jahre 2000 von geplanten 200.000 Fahrzeugen auf 300.000 Fahrzeuge jährlich. Daraus ergeben sich auch die Grundparameter für die Kraftwerksausgestalltung:

Wärmeleistung für die Stadt sowie für das Werk

Anschlußleistung des Kraftwerkes

260 MW

70 MW

Unter allen erwogenen Varianten hat zuletzt die gekoppelte Kraft-Wärme-Produktion auf Basis der mit Steinkohle gefeuerten Wirbelschichtkessel, für Spitzenbelastungen mit einem Heißwasserkessel ausgestattet, gewonnen. Vom alten Heizkraftwerk werden für den künftigen Betrieb zwei Heißwasser­ kessel 2x58 MW genutzt, deren Maschinen- und Elektroteile sowie Steuerungs­ technik modernisiert und an die neue Anlage angeschlossen werden. Der Basis­ brennstoff bleibt weiterhin Erdgas, als Ersatzbrennstoff wird das Heizöl mit niedrigem Schwefelgehalt genutzt.

Der dritte Heißwasserkessel mit derselben Leistung, 1x58 MW, wurde von der Firma ABB im Jahre 1997 gebaut und ist als erste Etappe des Kraftwerkaufbaus für die Inbetriebnahme vorbereitet.

Den Kem der neu geplanten Anlage bilden ein Doppel-Block mit 2x140 t/St Dampfleistung der Wirbelschichtkessel und mit atmosphärischer Wirbel­ schichtverbrennung der Steinkohle sowie zwei Kondensationsturbinen mit einer Leistung von 2x45 MWe im Kondensationsbetrieb und 2x35 MW* im Abnahmebetrieb.

131

Die Wirbelschichtkessel werden mit hochwertiger Steinkohle von 28MJ/kg bis zu 10% Asche- und 10% Wassergehalt gefeuert.

Der Rücklaufdampf hat 125 bar und 535°C. Die Zündung und die Unterstüt­ zung der Verbrennung wird durch Erdgas sichergestellt. Das Additiv zur Entschwefelung bildet gemahlener Kalkstein, der dosiert in das Wirbel­ schichtbett gegeben wird. Der erwartete Jahresverbrauch an Kohle in diesen zwei Blöcken beträgt 180.000 t/Jahr. Die Ascheproduktion, die von z. Z. 100.000t/Jahr auf 23.000 t/Jahr sinkt, wird in Autozisternen in trockenem Zustand abtransportiert.

Einen Ersatz für den Ausfall des Wirbelschichtkessels bildet ein bereits im Bau befindlicher Dampfkessel mit einer Leistung von 60t Dampf pro Stunde. Dieser Dampf hat dieselben Parameter wie der Dampf in den Wirbelschichtkesseln. Der Basisbrennstoff dieses Kessels ist Erdgas.

Der elektrische Teil des Kraftwerks wird über zwei Block-Transformatoren an die bestehende HOkV-Schaltanlage angeschlossen. Die Kühlwasserversorgung wird aus einem neuen Kühlsystem mit einem Ventilator-Kühlturm sicher­ gestellt. Einen weiteren Bestandteil dieses Bauvorhabens bildet eine Bekohlungsanlage mit einem Tiefbunker für die Entladung der Waggons und einer Halde mit einer Lagerkapazität von 60.000 Tonnen. Der Zweck der Lieferungen von entsalztem Wasser ist die Rekonstruktion des bestehenden Objektes zur Wasseraufbereitung vorgesehen.

132

Erfahrungen bei der Planung und dem Bau des Heizkraftwerks Mladá Boleslav und andere Infrastruktumaßnahmen

Dipl.-Ing. Ulf Nagel, Leiter Umwelttechnik der VW Kraftwerk GmbH, Wolfsburg

Wie bereits an anderer Stelle erwähnt, wurden bei dem tschechischen Automobilhersteller ŠKODA automobilová a.s. im Zuge der Konzentration auf das Kerngeschäft wesentliche Bereiche der Ver- und Entsorgung der Werke ausgegliedert und der „ŠKO-ENERGO“, einem tschechisch-deutschen Konsor­ tium in diesem Geschäftsfeld tätiger Firmen, übertragen. Mit der Gesamtpla­ nung und Steuerung der hierzu notwendigen Maßnahmen und Anlagen wurde die VW KRAFTWERK GmbH, eine Tochter des VOLKSWAGEN-Konzerns und Mitgesellschafter der ŠKO-ENERGO, Mitte 1995 beuftragt. Bei der Heizkraftwerkanlage in Mladá Boleslav handelt es sich um die hinsichtlich Investitionsvolumen und Komplexität bei weitem größte Einzel­ maßnahme. Degegen gliedern sich die sogenannten Infrastrukturmaßnahmen in mehrere unabhängige und jeweils in sich abgeschlossene „kleinere“ Einzel­ projekte. Wie nachfolgend gezeigt wird, ergibt sich eine der wesentlichen Erfahrungen gerade aus der teilweise unterschiedlichen Art der Planung, Genehmigung und Abwicklung dieser kleineren Einzelprojekte gegenüber der gewählten Vorgehensweise bei dem Großprojekt Heizkraftwerk.

An dieser Stelle sollen im wesentlichen Erfahrungen aufgezeigt werden, die beim Kraftwerksprojekt insbesondere durch die Art der Planung und Abwicklung dieses Projektes sowie durch besondere technische und terminliche Vorgaben entstanden sind.

Heizkraftwerkanlage Für die Konzeption und Auslegung des neuen Kraftwerks waren folgende Prämissen zu berücksichtigen: 133

-

Sicherstellung des gesamten Wärmebedarfes des ŠKODA-Werkes sowie des Wärmebedarfes der Stadt Mladá Boleslav.

-

Sicherstellung des zuküftigen Strombedarfes des ŠKODA-Werkes (auch im Inselbetrieb)

-

(sehr) hohe Verfiigberkeit und Betriebssicherheit

-

optimaler Brennstoffausnutzgsgrad durch Kraft-Wärme-Kopplung

-

Einsatz der Wirbelschichttechnologie zur Ausnutzung eines breiten Spekt­ rums des weltweiten Brennstoffmarkets sowie Einsatz von Restoffen aus z.B. Produktionsrückständen

-

Begrenzung der zulässigen Emissionswerte mindestens auf die Grenzwerte der Bundesrepublik Deutschland,

oder auch anders gesagt: die Planung und Anfertigung eines Maßanzuges ohne die genaue Figur des zukünftigen Trägers zu kennen.

In terminlicher Hinsicht war die Vorgabe: -

Abschluß des vollständigen Probebetriebes der Gesamtanlage zum 1.12.1998, somit eine Planungs- und Bauzeit, einschließlich Inbetriebset­ zung von weniger als 3 1/2 Jahren.

Die für die Planung und Abwicklung des Vorhabens jedoch ganz wesentliche Prämisse lautete:

-

keine Gesamtvergabe an einen General-Unternehmer, sondern Vergabe von Teilsystemen bzw. Komponenten mit Funktionalausschreibung der Haupt­ systeme im europäischen Wettbewerb.

Ziel war es, durch die volle Ausnutzung des Wettbewerbes und des spezifischen Know-hows von System- und Komponentenlieferanten und dabei insbesondere durch einen hohen Anteil kostengünstiger tschechischer Lieferungen und Leistungen (local content) die für die Wirtschaftlichkeit der Maßnahme notwen­ digen geringen Investitionskosten bei gleichzeitig hohem technischen Standard zu sichern.

Ferner ermöglicht das System des Anlagensplittings und der Komponenten­ vergabe Planungsänderungen und Anlagenanpassungen, z. B. wegen Bedarfs­ unsicherheiten, noch vergleichsweise spät durchzuführen und auch bei engen Terminplänen - in gewissen Grenzen - darauf flexibel zu reagieren, was auf­

134

grund der erfreulichen Entwicklung der ŠKODA-Automobilproduktion dann auch während der Planungsphase erforderlich war und ausgenutzt wurde.

Auf die Planung und Abwicklung der Anlage umgesetzt hieß das: -

Aufteilung der Gesamtanlage und funktionale Ausschreibung von Teilsys­ temen bzw. Komponenten entsprechend dem Liefer- und Leistungspotential der im Wettbewerb stehenden Systemanbieter; Bearbeitung und Schließung der Schnittstellen durch den Gesamtplaner.

Die Erfahrung zeigt hier, daß der tschechische Anlagenmarkt gerade diese Funktionalausschreibungen nicht bzw. nur begrenzt bedienen kann. Grund hierfür ist die aus bisherigen Planungs- und Abwicklungsstrukturen berührende fast vollständige Trennung zwichen der Planungsfirma, d.h. dem Projektanten einerseits, und andererseits der reinen sachlichen Umsetzung durch die ausführende Firma. Wegen der Ausprägung des Projektanten als Gesamtkonstrukteur und Aus­ führungsplaner (Detailingenieur) war daher bisher kein Raum, aber auch kein Bedarf für firmenspezifische Anlagenentwicklungen und Systemlösungen. Für die Angebotsbearbeitung und Auftragsdurchführung von Funktionalaus­ schreibungen mit den hiermit verbundenen umfangreichen technischen und kommerziellen Bedingungen fehlt daher den Firmen häufig das notwendige Anlagen-Know-how sowie der notwendige Ingenieurbereich, um die erforder­ lichen System- und Ausführungsplanungen überhaupt anzubieten, sowie die erforderlichen Funktionsgarantien und zugesicherten Eigenschaften zu gewähr­ leisten.

Genehmingungsverfahren Ein weiteres Problem ergab sich im Zusammenhang mit dem für diese Heizkraftwerkanlage durchzuführenden Genehmigungsverfahren. Konform zu dem bisher üblichen Zentralplanungssystem ist in der ČR ausschließlich eine Gesamtgenehmigung mit einer erheblichen Verfahrenstiefe möglich. Das für die Heizkraftwerkanlage angewandte - geteilte - Planungs- und Abwicklungs­ system „benötigt“ jedoch ein Genehmigungssystem mit der Möglichkeit von ebenfalls funktional geteilten und zeitlich angepaßten Teilerrichtungsge­ nehmigungen, wie in der BRD.

135

Vollgenehmigungsverfahren sind sicher kein Problem, wenn der Projektant in „Schubladen“ mit standardisierten Komponenten greifen kann und diese dann, auf die jeweilige Anlagen zugeschnitten, konstruktiv verbindet. In Verbindung mit terminlich verschobenen Komponentenvergaben unter Funktionalaus­ schreibungen die stehen dagegen die für die Genehmigung notwendigen „Da­ ten und Angaben“ genehmigungsrelevanter Hauptkomponenten erst zu einem Zeitpunkt zur Verfügung, zu dem man schon lange die Genehmigung benötigt, weil an anderer Stelle bereits gebaut wird. Im konkreten Fall heißt das, daß dort wo im Gesamt-Genehmigungsverfahren kein „Treffer“ zu verzeichnen ist, mit Änderungsgenehmigungen und aufwendigen Abweichungsdokumentationen gearbeitet werden muß. Trotz der erheblichen Zahl der im Genehmingungverfahren beteiligten Behör­ den und Institutionen lief das notwendige Baugenehmigungsverfahren sowie das getrennte wasserrechtliche Genehmigungsverfahren jedoch ohne Probleme und in einer bemerkenswert kurzen Zeit.

Normen und Vorschriften Hinsichtlich der Anwendung von nationalen und internationalen Normen ist nicht besonders zu betonen, daß sich natürlich die Mindestanforderungen aus den tschechischen Gesetzen und den dazugehörenden konkretisierenden Vorschriften ergeben. Daneben wurde in den Ausschreibungen festgelegt, daß internationale Vor­ schriften und Normen anzuwenden sind, soweit sich hieraus im Sinne des Auftraggebers „darüber hinausgehende“ Anforderungen und Verbesserungen ergeben. Eine Formulierung, die gerade auch den Wettbewerb fördern und höherwertige technische und wirtschaftliche Lösungen ermöglichen sollte, sich jedoch tückisch bei der Anwendung der ČSN erwies und teilweise zu erheblichen Problemen und Mehrkosten führte. Die Problematik ergibt sich aus der Änderung des Status der ČSN von einer konkretisierenden Vorschrift in eine mehr unverbindliche Richtlinie, die gleichwertig quasi als Richtschnur bzw. Mindestmaß neben anderen, auch ausländischen Normen, steht. Bei der im Einzelfall zu treffenden Entscheidung über die formale Anwendbarkeit, oder noch schlimmer, die Gleichwertigkeit von Ausführungen unterschiedlicher Normen und Vorschriften. Original wurde dann ggf. die ČSN zusätzlich durchgedrückt, was nicht nur zu Mehrkosten ohne Erhöhung des technischen

136

Standards (eher das Gegenteil) sondern teilweise auch zu Betriebsmehrkosten führte. Vor allem die vor der Schlußabnahme durch die Genehmigungsbehörden (Kollaudierung) notwendige Bestätigung eines Sachkundigen, des sogenannten Revisionstechnikers, daß die Anlage den ČSN und der Genehmingung entsprechend gebaut wurde, führte nicht selten wegen der Fragestellung hinsichtlich der Anwendung der ČSN erst einmal zurVerweigerung der Abnahme oder Freigabe zur Inbetriebnahme.

Die Erfahrung zeigt, wie nicht anders zu erwarten: letzlich wurde dann die CSN doch wieder in den Stand der bedingungslosen Vorschrift erhoben und ausgeführt.

Bauabwicklung Herausragendes Ereignis der Bauabwicklung war der bei der Gründung des Maschinen- und Schaltanlagengebäudes aufgetretene hydraulische Grundbruch durch einen zweiten, nicht vorhergesehenen Grundwasserhorizont mit artesisch gespanntem Wasser bei einer Aushubtiefe von ca -5,00m (1. Grundwasserhori­ zont ca. -2 m).

Bei Erreichen der Aushubtiefe von ca. 5,0 m drückte die darunter befindliche gespannte Grundwasserschicht durch den Mergel und trat in kleinen Fontänen aus. Eine Weiterführung der Arbeiten war unter diesen Umständen nicht möglich. Um größere Terminverzüge zu vermeiden, galt es, in einer Sofortaktion die Baugrube vor Verschlammung zu retten und damit die vorgesehene Gründung und Fundamentierung im Prinzip zu erhalten. Es wurden folgende Sofort­ maßnahmen eingeleitet:

-

Sicherung der Baugrube durch Schotterung und Aufbringung einer dünnen Betondichtung als Wassersperre

-

Entlastung des Wasserandranges durch Einsatz von zwei Hochleistungs Vakuumpumpanlagen

-

Stabilisierung und Verfestigung des Bodenbereichs durch HochdruckZementinjektion; Erhöhung der Bettungskennziffer

137

-

Umstellung der Fundamentierung auf eine 40 cm bewehrte - weiche - Fun­ damentplatte (Matratze) mit aufgesetzen, stark bewehrten Vouten im Bereich der Gebäude- und Turbinenfundamentstützen.

Obwohl die 3m starken Turbinentische bereits über Stahl-Federelmente auf den Stützen gelagert sind, wurde u. a. wegen des 2. Grundwasserhorizontes und der damit gegebenen hydraulischen Kopplung des Kraftwerks mit dem Preßwerk von ŠKODA die Fundamentplatte nunmehr weich, d.h. stoßdämpfend, ausgelegt.

Zusammenfassung Die von ŠKO ENERGO für das modernste Automobilwerk der Tschechischen Republik ŠKODA AUTO errichteten Energieversorgungsanlagen sowie sonstigen Infrastrukturmaßnahmen, z.B. Vakuumverdampferanlagen zur Emul­ sionsaufbereitung, Kläranlagen für Lackierereiabwässer und Oberflächen­ gewässer gehören ebenfalls zu den modernstem Anlagen dieser Art.

Im Vergleich der unterschiedlichen Methoden der Ausschreibung, Beschaffung und Implementierung der Infrastruktur-Projekte mit dem Projekt des Heiz­ kraftwerkes werden derzeit noch vorhandene Strukturprobleme der Tsche­ chischen Anbieter im Anlagengeschäft deutlich. Weitere Probleme ergaben sich im Zusammenhang mit dem ebenfalls aus der zentralen Planung und Steuerung der ehemaligen Comecon-Staaten geprägten Abwicklungs- und Genehmigungsverfahren.

138

Ökologische und energetische Ergebnisse der Modernisierung des Heizkraftwerkes Králodvorské železárny ENERGO, s.r.o. Králův Dvůr Miroslav Pine Direktor der Gesellschaft Králodvorské železárny ENERGO, s.r.o

Die Gesellschaft Králodvorské železárny ENERGO, s.r.o. (Eisenwerke ENER­ GO GmbH in Dvůr Králové) enstand im Jahre 1994 als eine der Tochterge­ sellschaften der Aktiengesellschaft Králodvorské železárny durch Transforma­ tion aus den ehemaligen Werken „Energetika“ und „Doprava“ (Energetik und Transport). Im Produktionsprogramm sind enthalten: einmal die für den ener­ getischen Bereich des Werks und den Transport klassischen Tätigkeiten und ferner Tätigkeiten, die den Rahmen der Aktiengesellschaft Králodvorské žele­ zárny überschreiten. Eine der entscheidenden Tätigkeiten der Gesellschaft sind die Wärme- und Stromproduktion sowie die Stromverteilung. Bis zum Jahre 1994 hat das Heizkraftwerk Králodvorské železárny Wärme in drei Kohle­ kesseln mit Staubfeuerung und Flammenstabilisierung mit Heizöl hergestellt. Aus den Kesseln mit den Kennwerten 3 x 25 t/h (Tonnen pro Stunde) Dampf, mit einer Temperatur von 445° C und einem Druck von 3,9 MPa wurde der Dampf über eine Gegendruckturbine mit einer elektrischen Leistung von 6 MW geführt. Die Wärme wurde vom Heizkraftwerk als Dampf und Heißwasser in die Eisenwerke und durch eine Wärmeleitung in die Städte Králův Dvůr und Beroun verteilt. Der insgesamt erzeugte Strom wurde von den einzelnen Werken der Králodvorské železárny verbraucht. Die Králodvorské železárny und ihr Heizkraftwerk sind im Zentrum der Berouner Mulde gelegen, an deren Rande der Fluß Berounka fließt.

Bei einer Inversion, die in diesem abgeschlossenen Talkessel häufig vorkommt, ist es in der Folge unserer Tätigkeit zur Verseuchung des Tales durch feste und gasförmige Exhalate gekommen. Unsere vor allem auf die Senkung von festen Exhalaten abzielenden Versuche haben keinen zufriedenstellenden Effekt ge­ bracht.

139

Die Gewebefilter, die wir als zweite Stufe für die Entstaubung verwendeten, haben nur eine kurze Lebensdauer und eine beträchtliche Störanfälligkeit auf­ gewiesen. Diese negativen Erfahrungen hingen mit einem anderen Problem zusammen; wir hatten nämlich einen Mangel an geeigneten Lagerstätten für die Flugasche. Verlassene Kalksteinbrüche im Karstgebiet des geschützten Land­ schaftgebiets „Český kras“ (Böhmischer Karst) waren aus ökologischer Sicht für eine Flugaschelagerung nicht geeignet. Zu dem Zeitpunkt, als wir eine Rekonstruktion des Heizwerkes erwogenen, wurde in unserer Region die Ak­ tion „Übergang vom Stadtgas zum Erdgas“ umgesetzt. All diese Einflüsse haben wir in Betracht gezogen, so daß am Ende entschieden wurde, von der Verbrennung von Kohlenstaub auf Erdgas überzugehen. Die eigentliche Umstellung des Heizkraftwerkes auf Gas hat im Jahre 1994 begonnen, als anstelle eines der Kohlekessel ein gasgefeuerter Dampfkessel mit einer Nennleistung von 25 t/h Dampf mit den gleichen Kennwerten, wie sie die vorhandenen Kohlekessel aufweisen, installiert wurde. Hersteller und Lieferant des Kessels war die Firma ČKD - Dukla Prag. Im folgenden Jahr wurde mit dem Einbau eines weiteren Gaskessels fortgefahren, dessen Hersteller die Firma Strojírny Kolín war. Die Montagefirma, die an dem Bau gearbeitet hat, ging bankrott, so daß wir gezwungen waren, den Bau mit eigenen Kräften fertigzu­ stellen. Parallel mit dem Bau dieses Kessels ist die Rekonstruktion der che­ mischen Wasseraufbereitung verlaufen, die ebenfalls aufgrund des Bankrotts der Montagefirma unvollendet blieb.

Im Jahre 1996 standen wir erneut vor dem Problem, den letzten Kohlekessel auf Gas umzustellen und die Rekonstruktion der chemischen Wasseraufbereitung zu beenden. In dieser Situation wurde entschieden, die Rekonstruktion des Kessels nicht weiter auf klassische Weise zu führen, sondern eine neue Art der Wärmeund Stromproduktion zu entwerfen. Aufgrund unserer Vergabe haben wir eine Anfrage erstellt, auf deren Basis wir dann neun Angebote erhielten. In einer mehrstufigen Ausschreibung wurde am Ende das Angebot von ŠKODA Prag AG ausgewählt.

Bestandteil des Angebotes waren folgende Punkte: 1. Abbruch des vorhandenen Kohlekessels einschließlich des Zubehörs.

2. Installation von zwei Gasturbinen mit einer elektrischen Leistung von 2x5 MW, Hersteller ist die schweizerische Firma TUMA TURBOMACH.

140

3. Ein Verbrennungskessel, in den die oben angeführten Turbinen einmünden Hersteller PBS mit einer Leistung von 25 t/h Dampf und den gleichen Parametern, wie sie die vorhandenen zwei Gaskessel aufweisen. Der Kessel wurde ferner durch einen SAACKE-Nachbrenner von 6,4 MW ergänzt.

4. Errichtung eines Hochdruckgasanschlusses in einer Länge von ca. 1 km 5. Anschluß der elektrischen Leistung an das öffentliche Netz.

6. Durchgehende Bauzeit: 11 Monate. Eine Begleitaktion war die Rekonstruktion und Fertigstellung der chemischen Wasseraufbereitung. Diese Aktion hat die Firma MEMSEP gewährleistet, die diese Bauleistung in der ersten Hälfte des Jahres 1997 zu Ende geführt hat. Die Bauleistung gemäß dem Angebot wurde Ende September 1997 beendet.

Zur Zeit sind im Heizkraftwerk zwei Gaskessel mit einer Wärmeleistung von 2x25 t/h Dampf, eine Kogenerationseinheit mit einer Wärmeleistung von 25 t/h Dampf und einer elektrischen Leistung von 2x5 MW und ferner eine Gegen­ druckturbine mit einer Leistung von 6 MW installiert.

Sofern wir den Einfluß des Heizwerkes auf die Umwelt vor der Rekonstruktion mit dem Stand nach der Rekonstruktion vergleichen, d. h. das Jahr 1994 mit dem Jahr 1997, ist eine Verbesserung auf den ersten Blick ersichtlich. Zur Anschaulichkeit sind einige Zahlen anzuführen: Im Jahre 1994 wurden in die Luft 4361 Emissionen ausgestoßen.

Im Jahre 1997: 0 (Null) Im Jahre 1994 wurde die Umwelt mit 633 t SO2 belastet.

Im Jahre 1997: 0 (Null) Ähnlich könnte man auch bei den übrigen verunreinigenden Stoffen und bei der Ascheproduktion fortfahren. Neben diesen gemessenen Größen ist es gelungen, die Quellen für die sekundäre Staubbildung, die bei der Lagerung und der Handhabung mit Brennstoffen, bei der Abfuhr von Flugasche usw. entsteht, zu beseitigen. Die ehemalige Brennstoffhalde wurde mit Ackerboden bedeckt und bepflanzt.

141

Wie bereits im vorangegangenen Teil angeführt, ist es infolge der Rekon­ struktion des Heizkraftwerkes zu einem deutlichen positiven Einfluß auf die Umwelt gekommen. Wenn auch wir vor dem Umbau des Heizkraftwerkes auf Gas der lokalen Wärmeproduktion Konkurrenz geboten haben, hat sich diese Situation nach der Rekonstruktion deutlich geändert. Auf den Preis für die Wärme wirkt der hohe Erdgaspreis. Der Erdgaslieferant nimmt keine Rücksicht auf die Größe der Abnahme sowie auch nicht darauf, aus welcher Druckebene das Gas bezogen wird. Die hohen Investitionskosten und die aus den Krediten hervorgehende Zinsbelastung führen dazu, daß der Wärmepreis nicht mehr gegenüber den kleinen, privaten Hauskesseln konkurrenzfähig ist.

Soweit von Seiten des Staates keine bestimmten, energetischen, ökologischen und legislativen Regeln verabschiedet werden, kann der Verbraucher in Zukunft der ökologischen, zentralen Wärmeversorgung den Rücken kehren und eigene kleine Wärmequellen bauen, die im Endeffekt die Umwelt in den Wohnungs­ zentren negativ beeinflussen und zur Errichtung weiterer Kraftwerke führen werden.

Die Stromproduktion in den Kogenerationsanlagen ist interessant, sofern der hergestellte Strom für den Eigenbedarf verteilt oder für einen Preis gemäß Bescheid 01/97 des Finanzministeriums umgesetzt wird. Weniger günstig sind schon die Preise für Strom, der von den Energiegesellschaften angekauft wird. In diesem Zusammenhang ist es interessant, die Stromproduktion an den Ge­ gendruckturbinen vor dem Hintergrund der Dampfproduktion aus Erdgas zu betrachten. Der Stromaufkaufpreis außerhalb der Spitzenzeit liegt nur leicht über den Brennstoffkosten. Ich will keine konkreten Zahlen anführen, denn sie können von Fall zu Fall abweichen, aber in unserem Falle liegt die Strom­ produktion auf den Gegendruckturbinen bei Lieferungen außerhalb der Spitzen­ zeit an der Rentabilitätsgrenze. Zum Schluß möchte ich gern einige Probleme erwähnen, die wir im Rahmen des Baus der Kogeneration nicht gelöst haben, bzw. wo wir Fehler begangen haben, die wir erst nachfolgend lösen müssen. 1. Die Ausnutzung der Wärme aus Verbrennungsprodukten, die in den Verbrennungskessel eintreten, ist sehr niedrig. Der eigentliche Kessel wurde so ausgelegt, daß die Ausgangstemperatur am Schornstein ca. 195 bis 200°C beträgt. Wenn wir in Betracht ziehen, daß der Inhalt an Verbrennungs­ produkten gegenüber dem klassischen Kessel vergleichbarer Leistung unvergleichlich höher ist, müssen wir sagen, daß die Verluste im Schorn­ stein Raum Zehnerprozente erreichen. Der Konstrukteur des Kessels war

142

sich dieser Tatsache bewußt und hat vor dem Eintritt in den Schomsteinraum für die Auslegung eines Wärmetauschers gelassen. Leider haben wir während der Bauzeit für diese Abfallwärme keine Nutzungs-möglichkeit gehabt. Es bestanden ferner Probleme mit Finanzmitteln usw. Erst jetzt möchten wird diese Wärme einmal für das Vorwärmen des Speise-wassers und zum anderen zur Aufheizung des Wassers im Heißwassemetz ausnutzen. Der Wärmetauscher wird aus zwei Teilen bestehen, die selb­ ständig oder gemeinsam mit Serien- oder Parallelanschluß betrieben werden können. Nach seiner Installation erwarten wir eine Senkung der Verluste im Schomsteinkörper um ca. 50 % bei einer Temperatur der Verbrennungs­ produkte am Schornstein von ca. 80 bis 85°; das sind Temperaturen, die wird bei vorhandenen Kesseln erreichen.

2. Ein weiteres Problem, auf das wir gestoßen sind, ist die Beeinflussung des äußeren elektrischen Netzes durch die Blindkomponente der elektrischen Leistung. Die Einhaltung des cos cp vor der Inbetriebnahme der Kogeneration war ausreichend. Nach der Inbetriebnahme der Kogeneration haben sich die Bedingungen deutlich geändert. Der Stromabnehmer ist zu einem Lieferanten geworden. Zur Zeit suchen wir eine geeignete technische Lö­ sung für dieses Problem. Wir verfügen bereits über eine erabeitete Studie mit einem Lösungsvorschlag.

143

Allmähliche Verbesserung der Strom- und Wärmeversorgung für die Eisenwerke Třinec, a.s. sowie für die ganze Region

Josef Šotkovský Heizkraftwerk ET, a.s.- Betriebsleiter

Beschreibung der Betriebsanlage Energetika Třinec, a.s. (Energiewirtschaft Třinec AG - „ET, a.s.“) wurde am 1.1.1994 als Tochtergesellschaft der Firma Třinecké železárny, a.s. (Eisenwerke Třinec, a.s. -„TŽ, a.s.“) durch Ausgliederung eines Vermögensteiles mit einem Stammkapital von 1 Milliarde CZK gegründet. ET, a.s. stellt für den Bedarf der Eisenwerke TŽ, a.s. die Erzeugung und Verteilung von Strom, technologischem Dampf, Sauerstoff, technischen Gasen, Gebläseluft, Druckluft, sowie Industriewasser, Heißwasser und entsalztem Wasser sicher. Sie ist gleichzeitig auch für die Verteilung der Hüttengase, Lagerung und Verteilung der Heizöle gemäß Bedarf der TŽ, a.s. zuständig.

ET, a.s. liefert zugleich das Heißwasser in das Heißwassemetz der Stadt Třinec und beliefert weitere Firmen in der Nähe des Geländes von TŽ, a.s. Die Firma Linde Technoplyn verteilt durch ihr Netz auch den überschüssigen Sauerstoff sowie weitere technische Gase.

ET, a.s. ist außerdem auch der Lieferant von Montagearbeiten (Rohrleitungen, Elektroinstallationen).

144

Heizwerke bei der ET, a.s. Das Heizkraftwerk ET, a.s. verfugt über vier Betriebsstellen, die die Erzeugung und Verteilung von Strom, Gebläseluft, technologischem Dampf, Heißwasser und Druckluft absichem.

Heizwerk E2 Das Heizwerk E2 erzeugt Dampf an vier Kesseln mit einer Leistung von 2 x 62 und 2 x 64 t/h. Die insgesamt installierte Wärmeleistung beträgt 192 MWt. Brennstoffe sind Hüttengas (Hochofen-, Kokerei- und Konvertorgase) sowie schweres Heizöl. Der Strom wird in zwei Turbogeneratoren mit einer instal­ lierten Leistung von insgesamt 24 MWej. erzeugt. Dieser Betriebsteil stellt die Verteilung des technologischen Mitteldruckdampfes (durchschnittlich 80t/h) auf dem Gelände der Eisenwerke Třinec, a.s sicher. Die Druckluft für den Bedarf des Sauerstoffwerkes bzw. für das Netz der Eisenwerke Třinec, a.s. wird durch drei Dampfturbokompressoren mit einer Leistung von 3 x 30.000 m3 abgesi­ chert. Die Anlagen sind mit Dampfanzapftmgen für den Heißwassererhitzer ausgestattet.

Heizwerk E3 In diesem Betriebsteil sind für die Erzeugung von Hochdruckdampf zwei Gra­ nulatkessel mit einer Leistung von 2 x 125 t/h und zwei Wirbelschichtkessel mit einer zirkulierenden Wirbelschicht installiert, die eine Leistung von 2 x 160 t/h aufweisen. Die insgesamt installierte Wärmeleistung beträgt 444 MWt, die Nutzleistung beträgt 347 MWt. Als Brennstoff werden energetische Steinkohle, Bergemittel sowie Kohleschlamm eingesetzt. Der Strom wird mittels dreier Turbogeneratoren mit einer installierten Gesamtleistung von 61 MWei erzeugt. Die Maschinen sind mit Dampfanzapftmgen für die Heißwassererhitzer ausgestattet. Die Lieferungen von der Gebläseluft für Hochöfen wird durch drei Dampfturbogebläse abgesichert. Beide Heizwerke verfügen über Wärmetau­ scherstationen für das Heißwasser zu Heizzwecken. Zur Erzeugung von Heiß­ wasser wird vorwiegend der abgenommene Dampf genutzt. Die installierte Gesamtleistung der Wärmetauscher beträgt 173 MWt.

Betriebsstelle - Stromverteilung Dieser Betriebsteil stellt die Stromverteilung bis zu den Abnehmern sicher. Ein Teil der verteilten Strommenge (ca. 25%) wird von der Severomoravská ener-

145

getika, a.s. (Nordmährische Energiewirtschaft AG) aufgekauft. Der Stromver­ kauf erfolgt über drei HS-Schaltanlagen mit einer Gesamtübertragungsleistung von insgesamt 303 MVA.

Betriebsstelle - chemische Wasseraufbereitung Sie stellt die Versorgung der Eisenwerke Třinec, a.s. mit aufbereitetem Speiseund Kühlwasser mit einer Produktionskapazität von insgesamt 240 t/h ent­ salztem Wasser sicher.

Verbesserung der Strom- und Wärmeversorgung der Eisenwerke Třinec AG sowie der ganzen Region Im Zusammenhang mit der Verbesserung der Umweltbedingungen ist es möglich, die Tätigkeiten und Maßnahmen, die beim Betreiben des Heizkraft­ werkes ET, a.s. umgesetzt worden sind, wie folgt aufzugliedem: •

Bau und Modernisierung der Kesseleinheiten zur Erfüllung des Gesetzes Nr. 309/a der Verordnung 117/97b

•

maximale Nutzung des Abdampfes, das heißt Senkung des Reduktions­ dampfanteils

•

Verbrennung der überschüssigen Hüttengase aus den Eisenwerken Třinec, a.s.

•

Installierung eines Verbrennungskessels hinter dem Schrittmacherofen im Walzwerk

•

Nutzung der installierten Anlagen bei der Änderung der Konzeption des Hüttenwerkes.

•

Zeitgemäße Ausnutzung der Anlagen

146

Aufbau und Modernisierung der Kesseleinheit bei ET, a.s. Energetika Třinec, a.s. beschloß im Jahre 1991 (damals gehörte die ET, a.s. noch zu den Eisenwerken Třinec, a.s.), die Modernisierung der überalterten Granulatkessel durch den Bau der Wirbelschichttechnologie mit Verbrennung von Steinkohle zu verwirklichen. Im Dezember 1991 wurde ein Vertrag über den Aufbau eines Wirbelschichtkessels mit zirkulierender Wirbelschicht unter­ zeichnet. Der Lieferant der Anlage war die Firma SES Tlamače, a.s. auf der Grundlage der Technologie von [basic ingeniering] der Firma LURGI. Der Kessel wurde im Jahre 1993 in Betrieb genommen, und ET, a.s. übernahm die Anlage im Februar 1994.

Im September 1993 wurde ein Vertrag über den Aufbau eines zweiten Kessels mit zirkulierender Wirbelschicht unterzeichnet. Der Lieferant war wiederum die Firma SES Tlamače, a.s. auf der Grundlage der Technologie von [basic ingeniering] der Firma LURGI. Der Kessel wurde ET, a.s. im Dezember 1996 übergeben.

In der Tabelle Nr. 1 sind einige ausgewählte Parameter der Wirbelschichtkessel Kl 1 und K12 des Heizkraftwerkes EIII dargestellt. In der Tabelle Nr. 2 wird der Brennstoff dargestellt, der in beiden Wirbel­ schichtkesseln verbrannt wird, sowie die Additive, die in beiden Wirbelschicht­ kesseln verbraucht werden. Die Konstruktionsausgestaltung beider Kessel ist ähnlich, sie unterscheidet sich lediglich durch die Zahl der Zyklone, die Verteilung der Wärmeumwandlungs­ flächen in dem Druckbehälter sowie der Ausführung der externen Kühler der Wirbelschicht. Kessel K11 Jahr

A

B

C

D

E

F

Dispositions­ zeit

Betrieb

BO, Vorbereitung zur Garantiemessung (h) 1117 1333 1075 -

Stillstand andere Einflüsse (h)

Störung

Störanfällig­ keit (%) E/B x 100

(hy- bzw. der CO-Emissionen und des Staubgehaltes aus. Wenn es sich auch wieder um nicht optimalisierte Werte handelt, die erzielt wurden, sind die während des Betriebs der Anlage erreichten Werte in bedeutendem Maße von der Auslegung und Konzeption der Wirbelschichtfeuerstelle sowie von den angeschlossenen Anlagen abhängig.

Anfahren des Kessels Auch trotz bedeutender Schwankungen der Kesselleistung nach Beginn der Kohledosierung liegen die Staubemissionen und vor allem die CO-Emissionen tief unter den Grenzwerten. Dies gilt auch für den gesamten kontrollierten Ablauf, das heißt auch für den stabilisierten Betrieb und die Leistungsverringe­ rung. Ebenso befinden sich die NOx-Emissionswerte trotz bedeutender Schwan­ kungen in der Anfangsphase beim Anfahren des Kessels ebenso weit unter dem vorgeschriebenen Grenzwert. Bei SO2 wurde der Grenzwert in Einzelfallen mehrere Male überschritten, die Dauer dieser Überschreitungen ist jedoch ge­ ringfügig, in der Regel handelt es sich dabei lediglich um Minuten (bis zu 10 Minuten).

Änderungen der Leistung Ebenfalls bei Leistungsveränderungen von 70% auf Null-Leistung und nachfolgender schwankender Leistungssteigerung auf 60% liegen die Emissionen bei Staub und CO weit unter dem Grenzwert. In diesem Fall überschreiten weder die NOX- noch die SO2-Emissionen die Grenzwerte.

Die Emissionsrichtwerte wurden weder bei der Senkung noch bei der nachfol­ genden steilen Erhöhung der Leistung überschritten. Es ist lediglich bei SO2 eine vereinzelte kurzzeitige (in der Regel nur Minuten dauernde) Grenzwert­ überschreitung zu verzeichnen. In dem gesamten Prozeß von Leistungsänderung (Steigerung - ausgeglichener Betrieb - Senkung) liegen wiederum die Emissionen bei Staub und CO weit

174

unter dem Grenzwert. Die NOx-Emissionen liegen bei ca. 60% des Grenzwertes. Vereinzelt wurde bei SO2 mehrere Male für kurze Zeit (Minuten) das Limit überschritten, bei der Senkung der Leistung ist die Überschreitung höher als bei der Leistungssteigerung.

Äußere Aschewirtschaft Die Umweltbelastung mit Staubemissionen verdeutlicht die Bilanz der Asche und der Entschwefelungsprodukte. Garantiekohle

Kohle schlech­ tester Qualität

Asche aus dem Wirbelschichtsbett Asche aus dem Textilfilter Insgesamt

8,75 t/h 20,37 t/h 29,12 t/h

10,8 t/h 25,2 t/h 30,0 t/h

Die Ascheabfuhr aus dem Wirbelschichtsbett wurde entsprechend der Kohle schlechtester Qualität ausgelegt. Die Asche aus den Filtern ist wesentlich feiner, es kommen Fraktionen von ma­ ximal 0,1 mm vor. Im Gegenteil weist die Asche aus dem Wirbel-schichtsbett eine Körnung bis zu 3 mm auf, und vereinzelt treten auch Stücke in der Größe von 10 mm auf. Der CaO-Gehalt in der Asche aus den Filtern liegt bei 4%, maximal bei 8%, während der CaO-Gehalt in der Asche aus dem Wirbelschichtbett rund 8% und in Ausnahmefallen auch 15% beträgt.

Bereits während der Vorbereitungsphase des Wirbelschichtprojektes wurden Verbrennungstests in einer EVT StuttgartTestanlage in Polen durchgefiihrt und Aschemuster erzeugt. Gemäß diesen Tests wurde eine Anlage zur Verarbeitung der Asche aus Wirbelschichtkesseln entworfen. Diese Anlage verarbeitet Asche zu einem Stabilisat, welches auf normalen Abfalldeponien gelagert werden darf, undurchlässig ist und nicht ausgelaugt werden kann. Desweiteren wurde eine Deponie für diesen Abfall ausgerüstet, zu jener Zeit nach dem Abfallgesetz, als „Sonstiges“ klassifiziert wurde. Die Festasche wird

175

pneumatisch in den äußeren Asche-Silos transpotriert, die ein Fassungs­ vermögen von 1250 m3 aufweisen und verkehrstechnisch gut angebunden sind. Die Feinasche aus dem Textilfilter wird mittels zweier Kammerzubringer wiederum pneumatisch in die Außensilos gepreßt. Die gesamte Transportanlage und die Aufbereitung der Asche sind äußerst kompliziert, störanfällig und in bezug auf Reparaturen anspruchsvoll. Aus diesem Grund ist eine Rekonstruk­ tion zu deren Vereinfachung, erhöhter Zuverlässigkeit und besserer Abdich­ tung geplant.

Ascheaufbereitung Für eine vollkommene Vermengung der Asche mit Wasser werden Mischer der Firma Eirich eingesetzt, die mittels Wirbler, die, in der Mischtrommel ange­ bracht, die Asche zur Verbindung mit Wasser in ein bestimmtes Verhältnis bringen, denn, wie bekannt, vermischt sich die Asche nur ungern mit Wasser. Den von Expertenfirmen durchgeführten Tests zufolge beträgt das günstigste Verhältnis von Wasser zu Asche aus Textilfiltem 40% und zu Grobasche von 25%. Die Einhaltung dieses Mischungsverhältnisses ist für die nachfolgende Reaktion äußerst wichtig. Wenn die Asche im richtigen Verhältnis mit Wasser vermengt ist, ist sie mittels Förderbändern transportfähig und kann gut zur Endlagerung auf die Deponie befördert werden. Nach richtiger Vermengung mit Wasser beginnt die Asche in einem Zeitraum von zwei Stunden zu erhärten. Auf der Deponie vollzieht sich nach der Endlagerung eine Reaktion, mit der erzielt wird, daß die Asche undurchlässig und unlöslich ist. Diese Reaktion dauert ganze 28 Tage. Die Aufbringung der Stabilisatschicht auf der Deponie wird mit Mechanisierung der Firma Liebher vorgenommen. Nach der Verhär-tung ist das deponierte Stabilisat fest, es verfügt über Eigenschaften wie Magerbeton und staubt nicht. Da das Wasserverhältnis bei Grobasche anders ist als bei Asche aus Filtern, wurde eine Trennung vorgenommen, wobei die Grobasche stets in einem Silo und die Filterasche in einem anderen Silo gelagert werden.

176

Aschetransport auf die Deponie Nach vollkommener Vermischung der Asche mit Wasser wird sie mittels über­ dachter Förderbandbrücken auf einen Lagerplatz transportiert. Dort sind die Gummiförderbänder bereits abgedeckt. Beim Transport per Förderband kommt es durch das Anhaften der Produkte auf den Förderbändern sowie an den Schüt­ ten zu Problemen. Trotz einer ganzen Reihe von Maßnahmen wurde das Problem immer noch nicht endgültig gelöst.

Die eigentliche Deponie wird etappenweise errichtet. Die Jahresproduktion von Flugasche aus einem Wirbelschichtkessel beträgt bei der derzeitigen Betriebs­ weise und dem Aschegehalt in Kohle rund 150.000 t. Der eine Teil der Depo­ nie, der als Kassette (mit undurchlässigem Boden) bezeichnet wird, reicht für den Betrieb von zwei Wirbelschichtkesseln ca. zwei, maximal drei Jahre. Daher müssen mit ständigem Vorsprung weitere Deponien und Kassetten geschaffen werden. Dies ist eine anspruchsvolle Investition.

Nutzungsmöglichkeiten der Asche aus Wirbelschichtkesseln Es wurden weitere Tests zur Aufbereitung der Asche durchgeführt, verschiedene Mischungsverhältnisse ausprobiert und eine ganze Reihe von Proben ausgewertet. Aufgrund positiver Resultate wurde die Zertifikation dieser Materialien eingeleitet. Die Tests und Untersuchungen werden ununterbrochen fortgesetzt, es handelt sich hierbei um eine äußerst anspruchsvolle Tätigkeit.

Dabei ergab sich, daß sich Asche mit einem Gehalt an freiem CaO zwischen 48% für eine Weiterverarbeitung eignet, ein höherer Gehalt von freiem CaO verursacht bei der Weiterverarbeitung und dem Deponieren Probleme. Es ist daher äußerst wichtig, das richtige Verhältnis der beigemischten Kalksteinmen­ ge in den Wirbelschichtkesseln einzuhalten.

Das Interesse der Baufirmen besteht in erster Linie an der feinen Asche aus den Textilfiltem. Diese Asche ist von hervorragender Qualität, denn der Wirbel­ schichtkessel verzeichnet einen hohen Verbrennungsgrad mit äußerst geringem Gehalt an Verbrennungsrückständen (zwischen 0,1 bis 0,4%), daher ist die Asche sehr gut verwendbar.

177

Auch die Eigenschaften des Materials, das nach dem Mischvorgang mit Wasser entsteht, sind für die Baufirmen beachtenswert. Es besteht Interesse dieses Material als Plastifikator für Beton, oder direkt bei den Bauarbeiten, als Unterlage der wasserdichten Schicht unter die Aufschüttung beim Bau von Straßen und Autobahnen zu nutzen. Um dieses Material nutzen zu können, muß es außer der Zertifizierung auch noch als Material in einem Baukatalog bzw. einem anderen Dokument enthal­ ten werden, wobei der Katalog von den öffentlich-rechtlichen Organen gebilligt werden muß.

Diese Phase läuft derzeit, und es bestehen äußerst gute Voraussetzungen, daß sie positiv beschieden wird. Bisher bekundeten Baufirmen Interesse an der Verwendung von 160.000 t Filterasche jährlich, was annähernd die gesamte Produktion eines Wirbelschichtkessels darstellt. Die Asche würde in trockenem Zustand mittels Autozisternen abgenommen. Für eine derartige Expedition, direkt ab dem Außensilo, ist das Kraftwerk Tisová ausgerüstet.

Ziel der Lösung ist die Expedition der Produkte aus unseren Silos, dem Katalog gemäß nicht als Abfall, sondern als Baumaterial für den Bau wasserdichter Schichten. Der vorläufige Preis dieses Materials, der von der Hauptverwaltung der Firma ČEZ, a.s. Prag festgelegt wurde, liegt bei 10,-CZK/t. Nach der Erfüllung aller Bedingungen der öffentlich-rechtlichen Organe wird es möglich sein, die Asche aus den Textilfiltem zu Bauzwecken zu verwenden. Dadurch werden Inves­ titionskosten für den Bau unserer Deponien eingespart.

Schlußfolgerung Aus den unterbreiteten Informationen ist ersichtlich, daß die vorgeschriebenen Emissionslimits eingehalten werden und wir noch über bedeutende Reserven verfugen. Beachtenswert sind die außerordentlich niedrigen Emissionen bei CO, Staub und NOX wie auch die Begrenzung der Emission bei CO2, was durch den hohen Wirkungsgrad des Kessels bedingt ist. Der Gehalt an brennbaren Stoffen bei Grobasche und in der Flugasche aus dem Kessel ist ebenfalls außerge­ wöhnlich niedrig. Dies ist eine gute Voraussetzung für die Weiterverwendung der Asche aus dem Wirbelschichtkessel als Rohstoff.

178

Zum Umweltschutz trägt in der betreffenden Lokalität auch die umweltfreund­ liche Lösung der äußeren Aschewirtschaft einschließlich der Deponierung bei.

Die Technologie der Kohleverbrennung in der Wirbelschicht zeigt, daß sie umweltfreundlich ist und angesichts der erzielten Resultate auch Perspektive (sog. „saubere“ Technologie) für die Kohleverbrennung hat.

179

Aktuelle Tendenzen in der Entwicklung fossiler Kraftwerke

Werner Emsperger Siemens AG, Energieerzeugung (KWU)

Einleitung Die Energiewirtschaft ist eine der größten Promotoren für wirtschaftliche, aber auch soziale Entwicklungen. Um die Entwicklungsbedürfnisse einer Erdbe­ völkerung bei steigendem Lebensstandard erfüllen zu können, steigt der Bedarf an Energie entsprechend an. Etwa 90% des Primärenenergiebedarfs der Welt werden mit den fossilen Brennstoffen Kohle, Öl, Erdgas gedeckt. Eine Prognose, die sich mit der Entwicklung der Stromerzeugung bis zum Jahre 2010 beschäftigt, nennt für das Jahr 2000 die Zahl 15.000 TWh/a, wobei der Verbrauch in 2010 um 2,5 - 2,7% auf knapp 20.000 TWh/a ansteigen soll. 65 70% der elektrischen Energie werden dabei auf der Basis fossiler Brennstoffe erzeugt. Der Schwerpunkt liegt bei Kohle und Erdgas. Die größten Zuwachs­ raten sind mit 4,5 - 5,0%/a für Erdgas zu erwarten. Prinzipiell zeichnen diese Prognosen ein sehr positives Bild, allerdings war die Energiewirtschaft in den letzten Jahren durch gravierende Änderungen geprägt, die hauptsächlich angestoßen wurden, durch

• Globalisierung • Deregulierung • Entstehung von IPPs (Independent Power Producer) neben den klassischen Energieversorgungs-Unternehmen • Veränderung der Märkte

Das Kraftwerksgeschäft ist wesentlich komplexer geworden - und das auf einem deutlich niedrigeren Preisniveau. Gleichzeitig war die Entwicklung verbunden mit einer Jagd nach höheren Wirkungsgraden, was zwangsläufig Risiken in bezug auf Anlagenverfügbarkeit in sich birgt.

180

Den geschilderten Änderungen im Kraftwerksgeschäft bzw. den daraus abgeleiteten Anforderungen muß der Kraftwerkshersteller versuchen, mit seinen Produkten gerecht zu werden. Die Produktpalette und deren Entwicklung muß darauf abgestimmt werden. Dabei nehmen Schonung der Brennstoff-Resourcen und möglichst geringe Schadstoffemissionen einen hohen Stellenwert ein.

Dampfkraftwerke Das konventionelle Kohlekraftwerk ist nach wie vor das traditionelle „Arbeitspferd“ in der Stromerzeugung und hat auch das Ende seiner Entwick­ lung noch nicht erreicht. Durch weitere Anhebung der Dampfparameter sowie durch Prozeß- und Komponentenverbesserungen sind mit dieser Technologie Wirkungsgrade von über 50% erreichbar. Dabei besteht allerdings noch Entwicklungsbedarf, insbesondere auf der Werkstoffseite. Für Dampftempera­ turen von über 600°C werden im Rahmen eines europäischen Gemeinschafts­ programms (COST) Werkstoffe mit hohen Chromgehalten entwickelt, mit dem Ziel, Dampftemperaturen von bis zu 700°C zuzulassen und so den Sprung über die 50% Wirkungsgradmarke zu ermöglichen. Voraussetzung für die Verwirklichung überkritischer Dampfzustände, wie sie für die hohen Wirkungsgrade unabdingbar sind, ist der Einsatz von Zwang­ durchlaufkesseln. Siemens ist Lizenzgeber für den BENSON-Zwangdurchlaufkessel und entwickelt zusammen mit seinen Lizenznehmern ein neuartiges Kesselkonzept mit senkrechtberohrter Brennkammer unter Einsatz sorgfältig optimierter innenberippter Rohre, die auch bei niedrigen Massenstromdichten gutes Kühlverhalten zeigen. Dieses Kesselkonzept zeichnet sich aus durch einen einfachen Aufbau der Brennkammer-Umfassungswände, gutmütiges Verhalten bei großen Beheizungsunterschieden zwischen den einzelnen Parallelrohren und durch die Möglichkeit, die Last im Zwangdurchlaufbetrieb auf etwa 20% absenken zu können.

Auch auf der Dampfturbinenseite ist die Entwicklung nicht stehengeblieben. So kommen heute sogenannte 3 DS® - Turbinenschaufeln mit einer dreidimensio­ nalen Blattgestaltung zum Einsatz, um Randzonenverluste zu mindern. Zusätzlich wird auch der Reaktionsgrad für jede Turbinenstufe individuell festgeigt bzw. optimiert. Dadurch erhöht sich der Wirkungsgrad der Dampfturbinen-Beschaufelung um etwa 2%. Ermöglicht wird dies durch die Entwick­ lung sehr leistungsfähiger Computerprogramme. Weitere Verbesserungen im 181

Dampfturbinenbereich werden erzielt durch Verminderung der Abströmverluste zum Kondensator, indem die Abströmfläche vergrößert wird. Derartige Verbesserung im Dampfturbinenbereich beschränken sich jedoch nicht nur auf Neuanlagen, sie können auch bei der Rekonstruktion von Altanlagen angewendet werden. Ein aktuelles Beispiel ist die Modernisierung des Steinkohlekraftwerks Enstedvaerket (Dänemark) durch Siemens. Haupt­ sächlich durch Verbesserungen im Dampfturbinenbereich konnte die Leistung bei gleichem Brennstoffeinsatz von 630 auf 664 MW angehoben werden, was einer jährlichen Kohleeinsparung von etwa 60 000 Tonnen entspricht.

Durch weiterführende Rekonstruktionsmaßnahmen, wie zum Beispiel durch den Zubau einer Gasturbine, können weitere Verbesserungen bei Altanlagen erzielt werden.

GUD® - Kraftwerke Durch die Kombination eines Gasturbinenprozesses mit einem Dampfturbinen­ prozeß lassen sich sehr hohe Wirkungsgrade erzielen. Außerdem sind bei diesem Kraftwerkstyp die Investitionskosten niedrig, die Emission von Schadstoffen gering und die Bauzeiten kurz. Die Schlüsselkomponente bei diesem Prozeß ist die Gasturbine. In den vergangenen Jahren wurden bei der Strömungsführung und beim Verbrennungsprozeß große Fortschritte erzielt, was zu einer deutlichen Erhöhung der Gasturbinen-Eintrittstemperatur führte.

In Kombination mit einem nachgeschalteten Dampfprozeß werden derzeit die höchsten Wirkungsgrade aller fossil gefeuerten Kraftwerke erzielt. Die heutigen Eintrittstemperaturen bei stationären Gasturbinen betragen etwa 1400°C. Dabei gehören die Schaufeln zu den höchstbeanspruchten Bauteilen mit Oberflächen­ temperaturen von bis zu 950°C. Als Schaufelwekstoffe werden Nickel- und Kobalt-Legierungen verwendet. Mit diesen verbesserten Werkstoffen allein lassen sich jedoch die hohen Prozeßtemperaturen nicht beherrschen. Einen wesentlichen Anteil daran haben auch die weiterentwickelten Kühlverfahren insbesondere für die Gasturbinenbeschaufelung. Zur Realisierung noch höherer Gasturbinen-Eintrittstemperaturen arbeitet Siemens an einer weiteren Verbesserung der Komponentenkühlung, der Werk­ stoffe und der Schutz- und Wärmedämmschichten sowie der Aerodynamik in Verdichter und Turbine. Ein GUD-Wirkungsgrad von 60% ist in greifbarer

182

Nähe und wird wahrscheinlich bis zum Anfang des nächsten Jahrhunderts verwirklicht.

GUD® - Kraftwerk mit integrierter Vergasung (IGCC) Aufgrund der herausragenden Vorteile des GUD* -Prozesses, der einen sau­ beren Brennstoff erfordert, arbeitet Siemens auch daran, diese Technik für Brennstoffe wie Kohle, Biomassen oder Rückstände aus Raffinerien zugänglich zu machen. Dabei durchläuft der Brennstoff einen Vergasungsprozeß; das entstandene Synthesegas wir sorgfälltig gereinigt und dann in der Gasturbine und damit im GUD ®-Prozeß genutzt. Mit heutiger Gasturbinentechnologie lassen sich mit diesem Prozeß schon Wirkungsgrade von über 50% erreichen. Verbesserungen in der Gasturbinen- und GUD ®-Technik lassen sich unmittel­ bar auf diesen neuen Kraftwerkstyp übertragen.

Bedeutung des Kraftwerkswirkungsgrads bezüglich Resourcenschonung und Emissionsminderung Unabhängig von den bekannten individuellen Rauchgasreinigungsmaßnahmen wie Entschwefelung, Entstickung und Entstaubung, die einen merklichen Anteil an Investitionskosten verschlingen, fuhrt eine Verbesserung des Kraftwerkswir­ kungsgrades ebenfalls unmittelbar zu einer Senkung der Emissionen. Das hängt damit zusammen, daß bei einem höheren Wirkungsgrad für die Erzeugung einer bestimmten Kraftwerksleistung weniger Brennstoff verbrannt werden muß. Damit ergeben sich insgesamt kleinere Massenströme, insbesondere auf der Rauchgasseite und die damit verbundenen geringen Emissionen. Zur Minderung der CO2-Emission ist die Steigerung des Kraftwerkswirkungsgrads zur Zeit der einzig wirtschaftlich und energetisch verantwortbare Weg. Schon 1866 konnte Werner von Siemens mit der Erfindung der Dynamo­ maschine und deren Einführung in die Energiewirtschaft den Wirkungsgrad so

183

erhöhen, daß der Brennstoffeinsatz zur Erzeugung einer Kilowattstunde dras­ tisch gesenkt werden konnte. Gleichzeitig gingen auch die Emissionen zurück, und es konnten zusätzliche Emissionsminderungen durch Rauchgasreinigungs­ maßnahmen erzielt werden. Bei einem modernen Kohlekraftwerk mit Rauch­ gaseinrichtungen können - abhängig vom Heizwert - durch Einsparungen einer Tonne Kohle der CO2-Ausstoß um etwa 2-3 Tonnen und die SO2- und NOXEmissionen um jeweils 2-2,5 kg gesenkt werden. Übertragen auf ein Kraftwerk mit einer Leistung von 600 MW ergibt sich bei einer Verbesserung des Wirkungsgrads um einen Prozentpunkt eine jährliche Kohleeinsparung in der Größenordnung von 20 000 Tonnen, verbunden mit einer Senkung der CO2-Emission um etwa 50 000 Tonnen und der SO2- NOXEmissionen um jeweils mehr als 30 Tonnen.

Zusammenfassung Fossile Energieträger werden über einen absehbaren Zeitraum einen wesentlichen Anteil an der Stromerzeugung behalten, um den Bedarf für eine wachsende Erdbevölkerung bei steigendem Lebensstandard decken zu können. Zur Begrenzung der damit verbundenen Emissionen und zur Schonung der begrenzten Ressourcen dürfen die Entwicklungen in der Kraftwerkstechnik nicht stehen bleiben. Aktuelle Tendenzen für Dampfkraftwerke und GUD®Kraftwerke sind aufgezeigt, einschließlich der Bedeutung des Wirkungsgrads für die Minderung von Emissionen.

184

Neue Werkstoffe / neue Technologien im Kraftwerksrohrleitungsbau Dipl.-Ing. Jörn M. Fetköter Leiter der Niederlassung Osterode Babcock Kraftwerksrohrleitungsbau GmbH

1

Einleitung

Rohrleitungssysteme sind bei komplexem Aufbau nachgeordnete Bauteile der Kraft­ werksanlage. Während Kessel und Turbine als Herzstücke die Leistungs- und Auslegungsdaten der Anlage bestimmen, dienen die Rohrleitungen zum Transport der Medien Dampf und Wasser. Rohrsystemkomponenten, Pumpen und Wärmetauscher können die energetischen Parameter des Kraftwerkes nicht aktiv verändern.

Trotzdem haben diese Komponenten mit einem Anteil von ca. 10 bis 15 % am Gesamt-Investitionsvolumen jeden Entwicklungsschritt der Hauptkomponenten mit­ gemacht und selbst einen großen Anteil zur Steigerung der Wirkungsgrade und Senkung der CO2-Emissionen je erzeugter KW-Stunde geleistet.

2

Entwicklung der Kraftwerkstechnik

Für die weltweite Entwicklung neuer Generationen fossil befeuerter Kraftwerke müssen Komponenten zur Verfügung stehen, die den gesteigerten mechanischen und thermischen Belastungen standhalten können. Im Rahmen einer großen Anzahl von internationalen Forschungsprojekten arbeiten Wissenschaftler in den USA, Ja­ pan und Europa bereits seit vielen Jahren an der Entwicklung neuer Techniken und Materialien für dieses erweiterte Belastungsprofil (z. B. COST 501 - Projekt 11). Das Kraftwerk der Zukunft wird im Vergleich zu historischen und heutigen Anlagen durch folgende Anforderungen gekennzeichnet sein:

185

• Erhöhter thermischer Wirkungsgrad und damit geringere CO2-Emissionen bei gegebener Stromleistung. Hier ist die Entwicklung des Wirkungsgrades von Kraftwerken seit 1930 ersichtlich. Die physikalische Grenze des Kreisprozesses wird mit 48 % bei den überkritischen Blöcken Avedöre in Dänemark im Jahr 2002 fast erreicht. •

Verringerte Schadstoffemissionen, insbesondere für Schwefeldioxid, Stickoxid, Kohlenmonoxid und Staub.

•

Vergleichbare oder bessere Verfügbarkeit.

•

Vergleichbare oder bessere Betriebsflexibilität.

• Niedrigere Gesamtinvestitionskosten. Da eine Drucksteigerung einen geringeren Einfluß auf den Wirkungsgrad kon­ ventioneller Kraftwerke hat als eine Temperatursteigerung, kann der Wirkungsgrad und damit eine Emissionssenkung im Wesentlichen nur durch Anhebung der Frischdampftemperatur gesteigert werden.

Dazu ist es notwendig, auch im Rohrleitungsbau Techniken und Werkstoffe zu ent­ wickeln, die gegenüber den Betriebsparametem herkömmlicher Kraftwerke (550 °C, 180 bis 250 bar) Temperaturen von 600 °C und einem Druck bis zu 300 bar und mehr standhalten können.

3

Entwicklung im Rohrleitungsbau

Die begleitenden Entwicklungen zu Wirkungsgradsteigerung und Emissionssenkung im Sektor Rohrleitungsbau möchte ich Ihnen anhand folgender Themenbereiche darstellen: • Entwicklung der Rohrleitungsbau-Werkstoffe • Entwicklung der Rohrsystemberechnungen • Entwicklung der Unterstützungstechnik

3.1

Entwicklung der Rohrleitungsbau-Werkstoffe

Zur Erfüllung aller genannten Anforderungen müssen die Werkstoffe und Schweiß­ gutlegierungen eine Reihe besonderer Eigenschaften besitzen:

186

• hohe Fließgrenze und Zugfestigkeit,

•

hohe Kriechfestigkeit bei erhöhten Temperaturen,

•

hohe Duktilität und Zähigkeit,

•

gute Verafbeitungseigenschaften (Verformbarkeit, Schweißbarkeit),

•

hohe Wärmeleitfähigkeit bei möglichst niedrigen Wärmeausdehnungskoeffi­ zienten,

•

HT-Oxidations-undHT-Korrosions-Beständigkeit.

Es kan festgehalten werden, daß die aus Umweltschutzgründen gestellte Auf-gabe, den Wirkungsgrad fossil befeuerter Kraftwerke durch Druck- bzw. Tempe­ raturerhöhung zu verbessern, auch im Rahmen der Stahl- und Werkstoffentwic­ klung in den vergangenen Jahren bedeutende und weiterhin steigerungsfähige Innovationen ausgelöst hat.

Für die fiktiven Auslegungsparameter 580 °C/300 bar einer Frischdampfleitung mit 255 mm Innendurchmesser ergibt sich folgende historische Entwicklung: 80er Jahre Werkstoff

X20

Wanddicke

97 mm

Gewicht

Gesamtgewicht der Rohrleitungen incl. Armaturen

gleich 100 % •

•

90er Jahre Werkstoff

P9 1 oder besser X 10

Wanddicke

66 mm

Gewicht

60 %, d. h. eine Gewichtseinsparung von 40 %

2000

Werkstoff

P92/E911/Nf616

Wanddicke

46 mm

Gewicht

40%

187

Durch den Einsatz neuer, hochtemperatuibeständiger Werkstoffe kann also die Ge­ samttonnage einer Frischdampfleitung um bis zu 60 % reduziert werden, die Materialeinsparungen im Stahl- und Betonbau sind ebenfalls erheblich.

Entwicklung der Rohrsystemberechnungen

3.2

Auch im theoretischen Umfeld des Rohrleitungsbaues ist seit den 80er Jahren ein Wandel der angewandten Berechnungssysteme und -methoden zu beobachten, für Rohrsystemanalysen und Lebensdauerberechnungen kann folgende Historie aufge­ zeigt werden:

•

80er Jahre

Analyse auf Basis statischer Lasten und Wärmedehnung bauteilbezogene Lebensdauerermittlung anhand der Lastaufzeichnungen

•

90er Jahre Statische Analyse unter Berücksichtigung von Schieflasten, Reibung sowie fluiddynamischen Belastungen

Fenite Elemente, Methode zur Berücksichtigung von instationären Bauteilbe­ lastungen. •

2000 Dynamische Abbildung der komplexen Wechselwirkungen zwischen Fluid, Rohrbauteilen und Komponenten zur Ermittlung der Systembelastungen.

Insbesondere durch die weiter fortschreitende Entwicklung im EDV-Bereich sind hier Berechnungsergebnisse zu erwarten, die auch komplexe Rohrsysteme noch wirklichkeits- und belastungsgetreuer abbilden werden. Auf Basis dieser Systemanalysen werden Unterstützungssysteme zur Lastauf­ nahme und Lasteinleitung im Stahl- und Betonbau konzipiert.

3.3

Entwicklung der Unterstützungstechnik

In der Entwicklung von Unterstützungsbauteilen und deren Systemtechnik lassen sich folgende Meilensteine feststellen:

188

•

80er Jahre Philosophie der schwimmenden Systeme durch Abhängung der statischen Lasten unter Berücksichtigung aller anderen Freiheitsgrade.

•

90er Jahre Philosophie der kontrollierten Systembewegungen durch Einsatz hochwertiger Komponenten (wie Lenker, Federtöpfe und Konstanthänger) zur kontrollierten Aufnahme wechselnder Lasten).

• 2000 Philosophie der intelligenten Unterstützungssysteme, die geregelte Aufnahme dynamischer Lasten durch Steuerung und Abgleich der Bauteilgruppen mit den Lastaufschreibungen aus der MSR-Technik. Das bedeutet beispielsweise, daß die Federsteifigkeit von Konstanthängem in Abhängigkeit vom Lastzustand von KessebTurbinc variabel steuerbar ist.

4

Entwicklung verschiedener Kraftwerke des VW-Konzerns

Auch in verschiedenen Kraftwerken des VW-Konzems läßt sich die eben beschriebene Entwicklung ablesen:

•

80er Jahre

VW Wolfsburg, KW West

Brennstoff Kohle, Altöl, Lackgranulat mit Auslegungsparametem von 540°C/ 212 bar Rohrleitungswerkstoff X 20 •

90er Jahre

ŠKODA, HKW Mladá Boleslav

Wirbelschichtfeuerung Steinkohle, Heizöl, Erdgas mit Auslegungsparametem von 540 °C /150 bar Rohrleitungswerkstoff P 9 1 (X 10) mit deutlich reduzierten Tonnagen für Rohrsysteme und Stahlbau 189

•

2000 Es ist zu wünschen, aber bei der kostenbewußten und innweltpolitisch engagier­ ten Führung des VW-Konzem auch zu erwarten, daß im neuen Jahrtausend auch Kraftwerke der neuen Generation errichtet werden, mit Auslegungsparametem von 600 °C/250 bar und Nettowirkungsgraden höhe als 45%.

5

Resümee

Dieser Aufsatz soll verdeutlichen, daß auch Rohrleitungssysteme und deren Bauteile einer ständigen Weiterentwicklung unterliegen und ebenfalls ihren Teil zu energetisch besseren Wirkungsgraden und einem reduzierten CO2-Ausstoß beitra­ gen.

190

Verbrennung von Sonderabfällen in Spezialanlagen

Dr. Heinz Lorson Noell-KRC Energie- und Umwelttechnik GmbH

1

Einleitung

Die gesetzliche Vorgabe, Abfälle zu vermeiden und zu verwerten, kann und darf nicht darüber hinwegtäuschen, daß zu einer gesicherten und ökologisch sinnvollen "Abfallwirtschaft" immer die thermische Behandlung gehören muß. Dies gilt auch und in besonderem Maße für die thermische Behandlung von besonders überwachungspflichtigen Abfällen. Das klassische Verfahren zur thermischen Behandlung von Sonderabfällen ist die Verbrennung im Drehrohr. Allerdings sind auch Altematiwerfahren, die auf den Verfahrensprinzipien Pyrolyse und Vergasung beruhen, entwickelt und zum großtechnischen Einsatz gebracht worden.

2

Sonderabfallverbrennung im Drehrohr

2.1

Eingangslager

Entsprechend der Aggregatzustände umfaßt das Lager der Abfälle einen Tanklagerbereich für flüssige und pastöse Stoffe und den Lagerbereich für feste Stoffe.

Das Tanklager ist normalerweise ab A I-Bereich ausgeführt und untergliedert in • Tanklager für flüssige Stoffe, wobei über separate Stationen heizwertreiche, heizwertarme und halogenhaltige Abfälle getrennt angenommen werden

• Tanklager für flüssige Stoffe, die aus nicht selbst entleerbaren Tankfahr­ zeugen über eine Vakuumanlage abgesaugt werden müssen

191

•

Schlamm; Slunytanklager für pastöse Stoffe mit hohen Feststoffanteilen

Das Feststofflager ist häufig als Containerlager ausgeführt, wobei die Container in einen Vorlagebunker entleert werden. Dieser Bunker kann auch direkt durch Anlieferfahrzeuge beschickt werden.

2.2

Technische Beschreibung der Drehrohranlage

Die Feuerungsanlage läßt sich generell in 3 Teilbereiche einteilen: • Beschickungsbereich (Stirnwand des Drehrohrofens, untere Zone der Nachbrennkammer) • Drehrohrofen

• Nachbrennkammer Die Stirnwand wird so gestaltet, daß feste Abfalle und Fässer über ein Schleu­ sensystem, das Falschlufteintritt und Rückzündungen verhindert, in das Dreh­ rohr eingetragen werden. Die Beschickung kann erfolgen über einen Müllkran und Aufgabetrichter oder alternativ über Aufzug und Abkippvorrichtung.

Flüssige brennbare Abfalle werden über Abfallbrenner bzw. über entsprechende Lanzen in den Drehrohrofen eingedüst, Sonderchargen werden über eine spezielle Lanze aufgegeben. Als Stütz- und Zündbrennstoff kann, sofern der Energieinhalt der flüssigen Abfälle nicht ausreicht, Heizöl EL zugefeuert werden. Für die Aufgabe der Dickstoffe ist eine Dickstofflanze vorgesehen. Die Förderung der Dickstoffe erfolgt über eine Spezialpumpe. Als Zerstäubungs­ medium wird je nach Abfallzusammensetzung und Abfalleigenschaften wahl­ weise Dampf oder Druckluft eingesetzt.

Wäßrige Abfälle werden über eine Abwasserlanze eingedüst; zur Zerstäubung wird ebenfalls Dampf oder Druckluft eingesetzt. Die Abfälle werden bei Ver­ brennungsluftüberschuß verbrannt. Die Stirnwand ist als Schweißkonstruktion ausgeführt, die Innenseite ist mit Feuerfestmaterial ausgemauert. Alle thermisch hochbelasteten Komponenten wie Lanze, Düsen etc. werden wassergekühlt.

Das Drehrohr besteht je nach Länge aus einem oder mehreren Stahlschüssen mit Verstärkungen im Bereich der Lagerung. Der Endschuß ist konisch einge192

zogen, um eine längere Verweilzeit und besseres Aufschmelzen der Schlacke zu gewährleisten.

Die Lagerung des Drehrohres erfolgt auf zwei Lagerböcken. Der Antrieb erfolgt über Zahnkranz oder Triebstock, dessen Schmierung als Sprühschmierung vollautomatisch ausgeführt ist. Die Drehzahl des Rohres ist stufenlos regelbar (0-3 Umdrehungen/min.). Integriert in das Antriebsystem ist eine Zwangsführung.

Die Abdichtung des Drehrohres gegen die Stirnwand und die Nachbrenn­ kammer erfolgt mittels Segment- oder Scheibendichtung. Das Drehrohr ist mit Feuerfeststeinen zugestellt, wobei die Steinqualität von der Verbrennungstem­ peratur (Betrieb mit Schlackefluß oder ohne Schlackefluß) und der Zusammen­ setzung des Abfalls abhängt. Der Drehrohrofen ist für Temperaturen von 1.000-1.300° C am Trommelende ausgelegt. Die Materialverweilzeit beträgt je nach Neigung und Trommel­ drehzahl 30-60 min. Normalerweise wird das Drehrohr mit O2-Gehalten zwi­ schen 7 und 10 % betrieben. Werden große Fässer oder große Gebinde mit aufgegeben, so wird die Luftmenge angehoben und die Anlage mit Sauerstoffgehalten von mehr als 10% gefahren. Die heißen Rauchgase verlassen das Drehrohr und gelangen in die Nachbrennkammer. Die Brennkammer ist mit Feuerfestmaterial ausgekleidet und dient als Hochtemperatur-Nachreaktionsraum. Sie ist so auszulegen, daß Strähnenbildung vermieden wird und eine gute Durchmischung der Rauchgase erfolgt. Zusätzlich können in den unteren Brennkammerbereichen noch flüssige Abfallstoffe eingedüst werden, die in der Nachbrennkammer zur Gewährleis­ tung der ausreichend hohen Nachverbrennungstemperaturen verbrannt werden. Stehen keine flüssigen Abfalle zur Verfügung, so muß die Temperatur der Nachbrennkammer durch Einsatz von Heizöl EL konstant gehalten werden.

2.3

Kessel

An der Nachbrennkammer schließt sich der Kessel zur Abwärmenutzung an. Generell sind bei der Sondermüllverbrennung zwei Kesselbauarten vertreten: Horizontalzug- ("Dackel") oder Vertikalzugkessel. (Die Kesselaustrittstempera­ tur der Rauchgase liegt zwischen 350° und 370° C.) Wegen des hohen 193

Korrosionspotentials der sauren Schadgaskomponenten wird die Dampftempe­ ratur auf 30 bar / 300° C begrenzt. Der Dampf wird normalerweise in einer Dampfturbine zur Stromerzeugung genutzt.

2.4

Rauchgasreinigung

Bei der Rauchgasreinigung haben sich generell nasse Verfahren zur Abscheidung von HCl und SO2 durchgesetzt, wobei die separate HCl-Abscheidung und Erzeugung einer marktfähigen HCl aus Kostengründen z.Z. an Be­ deutung verloren hat.

Das heiße Rauchgas gelangt in einen Sprühtrockner, von dem die wäßrige Suspension aus dem Kalksteinwäscher eingedüst und getrocknet wird. Das Trockenprodukt wird in einen Staubabscheider, entweder E-Filter oder Gewe­ befilter, zusammen mit den Flugstäuben abgeschieden. Dieses Produkt wird untertägig in Salzbergwerken deponiert. Die saure Schadgasabscheidung erfolgt in einem 2-stufigen Naßwäscher, in dem HCl und SO2 abgeschieden werden.

Daran anschließend werden die Rauchgase katalytisch entstickt (SCR-Ver­ fahren). Optional kann ein Flugstromabsorber zur Quecksilber, Dioxin- und Furanabscheidung nachgeschaltet werden.

3

Sonderabfallpyrolyse

Die Pyrolyse-Anlage Salzgitter, mit Standort auf dem Gelände der Preussag Stahl AG ist für den Einsatz von festem und flüssigem Sondermüll ausgelegt. Die zu verarbeitenden Abfälle werden durch Straßenfahrzeuge angeliefert, vom Labor hinsichtlich ihrer Eignung überprüft und entsprechend ihrer Beschaffen­ heit im Bunker bzw. im Input-Tanklager zwischengelagert. Durch die getrennte Lagerung verschiedener Sondermüllarten und deren Mischung und Zerkleine­ rung wird eine Einflußnahme auf die Pyrolyseprodukte ermöglicht.

Um sicherzustellen, daß die Pyrolyse unter Sauerstoffausschluß verläuft, wird der Sondermüll über eine Schleuse und über eine hydraulisch angetriebene Schnecke in den Reaktor befördert. Vor und nach dem Befüllen mit Müll wird die Schleuse mit Stickstoff inertisiert. Die Anlage ist für die Entsorgung von 6 Mg Sondermüll/h unter der Zielsetzung der Energie- und Rohstoffrückgewinnung konzipiert. Als

194

Pyrolysereaktor ist ein indirekt beheiztes Drehrohr mit einem Durchmesser von 2,8 m und einer Länge von 28 m gewählt worden.

Der so eingetragene Abfall durchläuft das geneigte und beheizte Drehrohr und wird dabei bis auf einen Pyrolyserückstand verschwelt. Der Pyrolyserückstand wird über einen Naßaustrag ausgetragen. Sowohl der Austrag als auch die Abdichtungen des Drehrohres zu den feststehenden Teilen sind so gestaltet, daß es auch bei starken Druckschwankungen weder zu Pyrolysegasdurchbrüchen noch zu Sauerstoffeinbrüchen kommen kann. Zur sicheren Einstellung eines gezielten axialen Temperaturprofiles wird das Drehrohr über 18 Brenner, aufgeteilt in sechs in ihrer Kapazität dem örtlichen Bedarf angepaßten, einzeln regelbaren Brennerzonen, beheizt. Die während des Durchganges des Abfalles durch das Drehrohr entstehenden Spaltprodukte werden als heißes Rohgas mit einer Temperatur bis zu 650° C aus dem Reaktor abgeführt. Um die im Rohgas befindlichen kondensierbaren Bestandteile zu gewinnen, wird das Gas in zwei direkten Wassersprühkühlern gequencht bzw. gekühlt. Die dabei anfallenden Pyrolyseöl/Wasseremulsionen werden in zwei entsprechend dimensionierten statischen Dekantern getrennt. Das abgetrennte Wasser wird nach Kühlung durch einen internen Kühlkreislauf wieder den Sprühstufen zugeführt.

Das gekühlte Pyrolysegas wird über eine Druckerhöhungsstufe in die 3-stufige Gasreinigung geführt. Während Schwermetalle aufgrund der niedrigen Temperatur bevorzugt im Pyrolysekoks verbleiben, werden Schwefel- und Halogenverbindungen weitge­ hend gespalten und gelangen als H2S und HCl bzw. HF ins Pyrolysegas. Es ist notwendig, diese Schadstoffe abzutrennen, um unzulässige Emissionen zu vermeiden, was bei den Schadstofifgehalten mit vertretbarem Aufwand am sichersten mit einer Naßwäsche zu realisieren ist. Die Abtrennung aus dem Pyrolysegas ist dabei der aus dem Rauchgas vorzuziehen, da das Rauchgas ein 20mal größeres Volumen einnimmt und damit wesentlich größere Appa­ ratedimensionen erfordert.

Als Waschverfahren wurde eine 3-stufige Wäsche gewählt, die wahlweise mit Kalkmilch-Suspension und wäßriger NaOH-Lösung betrieben werden kann. Um eine intensive Reinigung und eine zusätzliche Restentstaubung des Gases zu erreichen, sind die einzelnen Waschstufen als Venturiwäscher ausgeführt.

In einer der Gasreinigung nachgeschalteten Tiefkühlung wird das Pyrolysegas bis auf etwa 5° C abgekühlt, wobei eine BTX-Fraktion auskondensiert, die in

195

der chemischen Industrie eingesetzt werden kann. Die Zusammensetzung variiert naturgemäß mit dem Einsatzmaterial und den Temperaturbedingungen. Die in den Kühlstufen und in der Gasreinigung anfallenden Abwässer werden in einer Abwasseranlage einer Behandlung unterzogen. In einer chemisch-physikalischen Behandlungsstufe mit Luftoxidation, Fällung und Flockung werden Schwermetalle und Schwebstoffe entfernt. Nach einer Vergleichmäßigung der Abwässer im Abwasserstapeltank erfolgt eine biolo­ gische Reinigung nach dem aeroben Belebtschlammverfahren der Bayer AG. Das gereinigte Abwasser gelangt über Kiesfilter in Rückhaltebecken. Nach einer Qualitätskontrolle kann es an das Abwassemetz der Preussag Stahl AG abgegeben werden.

Das gereinigte Pyrolysegas besitzt einen hohen Heizwert von Hu = 30.000 bis 40.000 kJ/m3N und wird in einer Brennkammer mit angeschlossener konven­ tioneller Dampferzeugung und Kondensationsturbinen-Generatoranlage zur Erzeugung von elektrischem Strom genutzt. Der Brenner, ein Combustor, ist so konstruiert, daß auch Brennstoffe mit Anteilen an polychlorierten Aromaten sicher und unter Einhaltung der gesetzlich vorgeschriebenen Schadstoffgrenz­ werte im Rauchgas verbrannt werden. Die gegenüber allen zur Zeit bekannten Verbrennungssystemen herausragende Eigenschaft des hier eingesetzten Com­ bustors ist die äußerst intensive Vermischung der Brenngase durch die Erzeu­ gung einer starken Pulsation. Damit werden Strähnenbildung und unerwünschte Verbrennungsbedingungen zuverlässig vermieden. Die Brennkammer ist darüber hinaus so ausgelegt, daß in Notsituationen Pyrolysegas sowie sämtliche in der Anlage anfallenden kohlenwasserstoffhaltigen Gase unter definierten Bedingungen verbrannt werden können.

4

Vergasung

Eine weitere Möglichkeit der thermischen Nutzung von Sonderabfällen besteht in der Vergasung, bei der aus dem Abfall ein Synthesegas erzeugt wird. Um auch stückigen Abfall in einer solchen Anlage verarbeiten zu können, ist es notwendig, dem Staubdruckvergasungsreaktor eine Pyrolysestufe vorzuschalten.

Als Pyrolysereaktor wird ein außenbeheiztes Drehrohr verwendet. Zur Behei­ zung wird eigenerzeugtes Reingas eingesetzt, das in Low-NOx-Brennem verbrannt wird. Das Pyrolysedrehrohr wird mit leichtem Überdruck betrieben. Es können daher die gleichen Dichtelemente eingesetzt werden, die sich bereits

196

in Salzgitter bewährt haben. Die Wärmeübertragung erfolgt lediglich über den Außenmantel des Drehrohres. Auf Einbauten zur Verbesserung der Wärme­ übertragung und zu einer möglichen besseren Durchmischung wird verzichtet, da diese Einbauten insbesondere beim Einsatz von niedrig schmelzenden Kunststoffen zu Anbackungen und Verklebungen neigen. Der Abfall wird in der Pyrolysestufe unter Luftabschluß auf eine Temperatur von etwa 550° C erhitzt. Diese vergleichsweise hohe Behandlungstemperatur wurde gewählt, weil sich im Versuchsbetrieb in Salzgitter zeigte, daß Pyrolyse­ rückstände, die bei diesen Temperaturen thermisch behandelt wurden, nahezu dioxin- und furanfrei waren. Dies bedeutet eine erhebliche Vereinfachung der Sicherheitstechnik bei der weiteren Aufbereitung des Pyrolyserückstandes. Für die Durchführung der Pyrolyse als chemisch-thermischer Vorbehandlungs­ schritt für die Abfallbehandlung im NOELL-KONVERSIONSVERFÄHREN werden Standardpyrolysemodule eingesetzt. Ein Standardmodul für einen maximalen Durchsatz von 71 Abfall pro Stunde hat beispielsweise einen Durch­ messer von 2,80 m und eine Länge von 28 m.

Der Pyrolysekoks wird über einen Trockenaustrag aus dem Prozeß ausgetragen. An diesen Austrag schließt sich eine Kokstrockenkühlung an, bei der der Pyrolysekoks von etwa 550° C auf unter 60° C abgekühlt wird. Über eine Magnet- und NE-Scheidung werden die Eisen- und Nichteisenmetalle sorten­ rein aus dem Pyrolyserückstand entfernt und können einer Verwertung zuge­ führt werden. Der verbleibende Pyrolysekoks wird in einer Mahlstufe zu Brennstaub vermahlen. In der Regel werden für die Mahlung Kugelmühlen eingesetzt, wobei in einem nachgeschalteten Sichtprozeß Grobkom wieder in die Mühle zurückgeführt wird. Der fertige Brennstaub wird pneumatisch in ein Zwischensilo gefördert. Auf eine Aussortierung von Inertmaterialien wird bewußt verzichtet.

Die heißen Pyrolysegase, die mit einer Temperatur bis zu 650° C aus dem Reaktor abgeführt werden, werden in zwei direkten Wassersprühkühlem gequencht bzw. gekühlt. Die dabei anfallenden Pyrolyseöl/Wasser-Emulsionen werden in zwei entsprechend dimensionierten statischen Dekantern getrennt. Das abgetrennte Wasser wird nach Kühlung durch einen inerten Kühlkreislauf wieder den Kühlstufen zugeführt. Die verbleibende Emulsion, die aus den kondensierten Kohlenwasserstoffen, dem Staub und dem Überschußwasser besteht, wird zwischengespeichert und steht ebenfalls als Brennstoff für den Vergasungsprozeß zur Verfügung.

197

Das verbleibende kondensatfreie Pyrolysegas wird über ein Pyrolysegasgebläse zu einem Gasspeicher gefördert. Aus diesem Gasspeicher wird dieses Gas geregelt entnommen und dreistufig verdichtet ebenfalls der Flugstromvergasung zugeführt. Durch diese Verfahrensführung ist sichergestellt, daß alle Pyrolyseprodukte einer optimierten Hochtemperaturbehandlung im Flugstromvergaser unterzogen werden. Durch die verfahrenstechnische Trennung und die Vorsehung von Speichermöglichkeiten an der Schnittstelle zwischen Pyrolyse und Vergasung wird weiter dafür gesorgt, daß der Flugstromvergaser immer unter optimalen Betriebsbedingungen betrieben werden kann. Der eigentliche Vergasungsprozeß, die Partialoxidation mit technisch reinem Sauerstoff in einer Flammenreaktion, findet innerhalb eines zylindrischen Re­ aktionsraumes statt, dessen Kontur durch eine wassergekühlte Rohrwand gebil­ det wird. Über den am Kopf des Reaktors sitzenden Vergasungsbrenner wird das Einsatzmaterial und der Sauerstoff zugeführt sowie zusätzlich Brenngas für die Pilotflamme. Bei dem Brenngas kann es sich um Erdgas, Faulgas oder rückgeführtes Reingas aus dem Prozeß handeln. Die organische Substanz setzt sich in einer Flammenreaktion um, wobei ein CO- und H2-reiches Gas entsteht, das frei von höherwertigen Kohlenwasser­ stoffen ist. Die Reaktionstemperatur wird so eingestellt, daß die mineralischen Bestandteile des Einsatzmaterials sicher aufgeschmolzen werden. Die Schmelze fließt als Schlackefilm an der gekühlten Wand des Reaktionsraumes nach unten. Flüssig­ schlacke und das heiße Rohsynthesegas verlassen gemeinsam den Reaktions­ raum durch eine zentrale Öffnung im Boden. Dadurch kommt es beim Schlackeauslauf zu einem intensiven Wärmeaustausch zwischen Schlacke und Rohsynthesegas, so daß in allen Betriebszuständen gesichert ist, daß das Gas eine höhere Temperatur aufweist als die Schlacke.

In einer unterhalb des Reaktionsraumes angeordneten Kühlzone werden Gas und Schlacke direkt durch Eindüsung von Wasser gekühlt. Je nach Betriebsdruck verläßt das Gas wasserdampfgesättigt den Quencher mit Tempe­ raturen zwischen 150° C und 210° C. Die Schlacke erstarrt zu einem Granulat und wird über eine Schleusenkammer in einen Kratzbandentschlacker ausge­ tragen. Nach dem Quencher wird das Gas in zwei hintereinander geschalteten VenturiWäschern von mitgerissenen Staubpartikeln, Salzen und Ruß befreit. Danach erfolgt in einem Wärmetauscher die Abkühlung des Gases unter Gewinnung

198

eines 5 bar-Sattdampfes. Bei dieser Abkühlung auf etwa 150° C kondensiert Wasserdampf aus. Diese Kondensation fuhrt zu einer Feinstentstaubung des Gases vor der nachfolgenden Entschwefelungsstufe. Da die vorgesehene oxidative H2S-Wäsche nicht geeignet ist, das ebenfalls im Gas vorhandene COS in ausreichendem Maße abzuscheiden, ist nach der Kondensationsstufe eine katalytische COS-Hydrolyse vorgesehen. Dabei wird das COS vollständig in H2S umgewandelt. Nach der COS-Hydrolyse wird das Gas von etwa 150° C auf 30° C abgekühlt, wobei der Wärmeinhalt des Gases wieder in den Prozeß eingekoppelt wird.

Zur H2S-Entfemung wird ein oxidatives Verfahren eingesetzt, bei dem das H2S mittels 3-wertigem Eisen ausgewaschen wird. Die beladene Absorptionslösung wird nach der Entspannung mit Luft oxidiert. Dabei entsteht elementarer Schwefel, der in einer Filtrationsstufe aus der Waschlösung abgezogen wird und vermarktet werden kann.

Das Vergasungsreingas wird mit einem Druck von etwa 25 bar einer Gasturbine zugeführt. In dieser Gasturbine wird zur NOx-Minderung gereinigtes Wasser aus der Gaskühlung zugegeben. Die heißen Abgase aus der Gasturbine werden in einem nachgeschalteten Kessel energetisch genutzt. Dieser Kessel ist so ausgelegt, daß auch Überschuß­ reingas, das in der Gasturbine nicht genutzt werden kann, als Unterfeuerung eingesetzt werden kann.

Der entstehende Dampf wird in einem Dampfturbosatz in elektrische Energie umgewandelt.

199

Verwertung von Produktionsrückständen in einem Industriekraftwerk - neue Erkenntnisse

Dr. Dipl.-Ing. Winfried Blümel VW Kraftwerk GmbH In dem vorliegenden Beitrag wird die Konzeption sowie deren Realisierung der Verbrennung von Abfallen in einem konventionellen Industriekraftwerk be­ schrieben. Vorteilhaft ist die Nähe zur Anfallstelle dieser speziellen Abfalle einerseits, sowie die räumlich vorhandenen modernen Kraftwerksanlagen, die die technische Voraussetzung für die Durchführung derartiger Verwertungen bedingen, andererseits. Es werden die Ergebnisse der durchgeführten Emis­ sionsmessungen sowie über Betriebserfahrungen berichtet. Zudem sollen einige Erfahrungen bei der Durchführung der Genehmigungsverfahren vermittelt wer­ den.

1

Einleitende Bemerkungen

Im letzten Jahr hat sich die generelle Situation bezüglich des Themas der Abfallmitverbrennung erheblich verändert. Das Kreislaufwirtschaftsgesetz hat, obwohl es eher ein Ermächtigungsgesetz ist, eine Entwicklung in der Praxis in Gang gebracht, die die Vorgänger (AbfG) nicht zu verzeichnen hatten. Es ist nämlich zu bemerken, daß bei der Erteilung von Genehmigungen schon stark auf die durch das Kreislaufwirtschaftsgesetz vorgezeichnete Richtungen Rück­ sicht genommen wird. Teilweise wird in der Diskussion unter Fachleuten der Abfallbegriff schon in dem neuen Sinne verstanden. Angesichts der Tatsache, daß es dieses Gesetz nun schon gibt und mit einer Art Eingewöhnungsphase verkündet wurde, wäre es bedauerlich, wenn der momentane Tatendrang da­ durch verpufft, daß die Vielzahl der angekündigten Ausfuhrungsbestimmungen, die das praktische Handeln im wesentlichen bestimmen, nun verzögert beschlossen werden.

Unabhängig von diesen einleitenden Betrachtungen möchte der vorliegende Beitrag aus der Sicht von Praktikern eine Konzeption der Integration von Rest-

200

Stoff- und Energiewirtschaft und deren Realisierung beschreiben und zur Dis­ kussion stellen.

2 Das Konzept Im Mittelpunkt dieser Konzeption stehen konventionelle Energieumwandlungs­ anlagen - überwiegend mit Kohle gefeuerte Kraft-Wärme gekoppelte Anlagen die von der VW Kraftwerk GmbH zur Zeit in Wolfsburg betrieben werden. Diese Kraftwerksanlagen versorgen zentral sowohl den hier ansässigen indust­ riellen Großverbraucher - die VOLKSWAGEN AG Wolfsburg - als auch die Stadt Wolfsburg mit Strom und Wärme. Darüber hinaus werden größere Strommengen an das überregionale Netz abgegeben. Es ist hinlänglich bekannt, daß durch diese kombinierte, d.h. gekoppelte Erzeu­ gung von Strom und Wärme die Brennstoff-Nutzungsgrade im jährlichen Mittel gegenüber der getrennten Strom- und Wärmeerzeugung erheblich steigen. Durch die räumliche Nähe der Strom- und Wärmenutzer zur Kraftwerkanlage, sowie eine entsprechende Abnehmerstruktur vorausgesetzt, lassen sich hier jährliche Brennstoffeinsparungen von 20 % und mehr erzielen.

Dies sind erhebliche Vorteile, die sich in gleicher Höhe mindernd auf die Emissionen an umweltrelevanten Stoffen (S02; N02; Staub, C02) auswirken.

Die Verwandtschaft, eher noch die unmittelbare Nachbarschaft zu diesem Indu­ strieunternehmen mit einem erheblichen Umfang an produktionsspezifischen Rückständen löste dann, anläßlich eines akuten Entsorgungsproblems bei den sogenannten Lackschlämmen, das Interesse der Energiewirtschaftler an diesen Stoffen aus. Jedenfalls, soweit es sich um energiereiche Reststoffe handelt. Da findet sich auf dem "Hinterhof eines Automobilwerkes vieles, was sich lohnt, näher betrachtet zu werden.

So zum Beispiel: •

Altöle,

•

Rückstände aus Lackieranlagen wie Lackschlämme (-Koagulate) und Lösemittel,

•

Klärschlämme aus industriellen und kommunalen Abwasserreinigungs­ anlagen,

201

•

Kunststoffe (Thermo-, Duroplaste)

•

Kautschukprodukte (Altreifen, technische Gummiartikel).

Dabei wird und soll auf keinen Fall außer acht gelassen werden, daß teilweise für die Gewinnung und Herstellung dieser Stoffe erhebliche Energiemengen aufgewendet werden, somit die quasi "latente Energie" deutlich höher anzu­ setzen ist als die bei der Verbrennung verfügbare Brennstoffenergie dieser Stoffe. Gerade den manchmal als "Pyromanen" gescholtenen Energiewirtschaftlem ist es bewußt, daß deshalb eine stoffliche Verwertung an erster Stelle stehen sollte, dies jedoch nur solange und soweit dies technisch machbar und ökologisch­ ökonomisch bilanziert sinnvoll ist. Die stoffliche Verwertung darf nicht zum Dogma erhoben werden und schon gar nicht dazu führen, daß, wenn eine solche Verwertung ökologisch nicht sinnvoll ist, dann ersatzweise sogar nutzbare Brennstoffressourcen - der lieben Verwei­ gerungshaltung wegen - deponiert oder womöglich kompostiert (kalt verbrannt) werden.

Selbstverständlich ist, daß die energetische Nutzung dieser Stoffe nur in dazu geeigneten Anlagen erfolgt. Dies bedeutet, daß diese konventionellen Kraftwerke mit modernen und effektiven Emissionsminderungstechniken auszurüsten sind, die die Einhaltung der gesetzlichen Grenzwerte jederzeit sicherstellen können. Es sollte an dieser Stelle noch einmal darauf verwiesen werden, daß gerade durch die Nutzung vorhandener Kraftwerkskapazitäten, die durch hohe ther­ mische Wirkungsgrade eine maximale Energienutzung der Abfalle gewähr­ leisten und nicht erst gebaut werden müssen, die Entsorgungskosten deutlich reduziert werden können. Da es sich bei den o.g. Rückständen jedoch in der Regel - hervorgerufen durch den Entledigungswillen des Besitzers und die entstehenden Entsorgungskosten juristisch um Abfalle (Sonderabfalle) handelt, geht die Öffentlichkeit, genährt von diesen Begriffen, grundsätzlich von einem hohen Gefahrenpotential bei diesen Stoffen aus. Sollen dann diese Stoffe auch noch energetisch genutzt verbrannt - werden, ist die mentale Mauer dementsprechend noch um einiges höher.

Keinesfalls sollen hier solche Rückstände "schön geredet" werden, doch es lohnt sich oft das nähere Hinsehen, sprich: analysieren und vergleichen.

202

Auch bei Kohlen handelt es sich um Naturprodukte, deren Aschen geologisch bedingte Inhaltsstoffe, z. B. Schwermetalle, in erheblichem Maße mitfuhren.

Verfahrens- und Anlagenbeschreibungen

3

Aus der oben aufgeführten Aufzählung der möglichen Stoffe soll hier die anlagentechnische Umsetzung für die Verbrennung von • Lack- und Farbabfällen •

Altölen

•

Altreifen, technischem Gummi und Kunststoffen (Anlagen befinden sich in Planung)

beschrieben werden.

3.1

Thermische Verwertungen von Lack- und Farbschlämmen

3.1.1 Entstehung des Lackschlammes

Die bei der Großserienlackierung anfallenden Lackschlämme entstehen bei der Reinigung der Abluft der Spritzkabinen. Das in der Abluft enthaltene „Over­ spray“ wird dabei mit Wasser in Kontakt gebracht und somit aus der Abluft ausgewaschen. Im weiteren Verlauf werden die im Wasser enthaltenen Lack­ partikel entweder durch Sedimentation oder Flotation wieder vom KreislaufWaschwasser getrennt. Das Gemisch aus Wasser und den Lackpartikeln wird mit Koaguliermitteln versetzt, um ein Verkleben in der wäßrigen Phase zu ver­ hindern und die Abtrennung vom Wasser zu erleichtern. Der gewonnene Lack­ schlamm enthält deshalb neben organischen Bestandteilen bis zu 40-80 % Wasser.

Die auf diese Weise anfallende Lackschlammenge des Volkswagen-Konzerns Inland beträgt ca. 8.000 t/a (ca. 4 kg/Fahrzeug). Eine sowohl für die stoffliche wie energetische Verwertung notwendige Voraus­ setzung ist es, das Wasser sowie die flüchtigen organischen Bestandteile von den Bindemitteln und Pigmenten zu trennen. Dieses Ziel verfolgt ein Verfah­ ren, das von der VW Kraftwerk GmbH in Zusammenarbeit mit der Gesellschaft für die Aufbereitung und Verwertung von Reststoffen mbH (GFR) entwickelt 203

wurde. Eine entsprechende großtechnische Anlage wurde in Wolfsburg errichtet und soll im folgenden beschrieben werden.

3.1.2 Konditionierung der Lackschlämme

Das Ziel des Verfahrens ist es, die Lackschlämme in drei Phasen aufzutrennen: -

getrocknete Feststoffe (Lackgranulate)

-

wäßrige Phase mit wasserlöslichen organischen Lösemitteln (Alkohole, Aliphate)

-

organische, aromatenreiche Phase (Lösemittel, Aromáte)

Diese Sekundärprodukte lassen sich bei der weiteren Verwertung wegen ihrer definierten physikalischen Konsistenz leichter handhaben.

204

Bild 1: Technologisches Schema der Lackschlammaufbereitung

205

Der in Containern angelieferte Lackschlamm (A) wird nach einer Behandlungs­ stufe, in der prozeßbedingte Verunreinigungen entfernt werden, jn einen be­ heizten Pastenbunker (1) mit einem Fassungsvermögen von 7,2 m gekippt. In diesem befindet sich ein horizontales Rührwerk, welches die Aufgaben hat, die Charge zu homogenisieren und den Schlamm der unter dem Pastenbunker be­ findlichen Doppeldosierschnecke zuzufuhren. Diese wiederum nimmt den Transport des Schlammes in den Trockner vor. Über eine Wägeeinrichtung am Pastenbunker ist die Menge des dosierten Lackschlammes meßbar. Der einge­ setzte Kontakttrockner (2) ist als beheizter, kontinuierlich arbeitender Knet­ trockner mit weitgehender Selbstreinigung ausgeführt. Die Beheizung geschieht durch eine Wärmeträgerölanlage (3) mit einer elektrischen Anschlußleistung von max. 1.2 MW bei einer Vorlauftemperatur des Öles (C) von max. 280 °C. Die durch die Beheizung des Trockners aus den Lackschlämmen ausgetriebenen gasförmigen Stoffe (B) passieren zuerst den beheizten Brüdendom, bevor sie in einem mit Wasser gekühlten Kondensator (4) niedergeschlagen werden. Dieser Kondensator ist als senkrechtes Rohrbündel ausgefuhrt. Das Kondensat gelangt danach in einen Dekanter (5), der eine Trennung in eine organische (E) und eine wäßrig-alkoholische Phase (F) vomimmt. Diese verschiedenen Phasen wer­ den dann entsprechenden Lagerbehältem (8,9) zugeführt. Die den Kondensator verlassende Abluft wird, bevor sie die Anlage verläßt, in einer katalytischen Nachverbrennungsanlage (11) gereinigt.

Die Feststoffphase wird durch die ebenfalls beheizte Rührwelle zur Austragsöffnung transportiert. Er verläßt den Trockner als pulvriges, mahlbares Produkt (D) mit einer Temperatur von max. 200°C. Danach gelangt dieses Produkt über eine Zellenradschleuse als Systemabdichtung und eine Austragsschnecke in zwei in Reihe geschaltete Kühlschnecken (6), in denen es auf eine Temperatur von 50 °C abgekühlt wird. Den Kühlschnecken nachgeschaltet ist eine Sieban­ lage. Durch Förderanlagen (7) wird das Produkt in eine Siloanlage (10) trans­ portiert, welche aus vier Stahlbehältern mit einem Nutzvolumen von je 30 m besteht. Sowohl die organische Phase als auch der getrocknete Feststoff werden anschließend in einer Staubfeuerung verbrannt. Die wäßrig-alkoholische Phase wird der werksinternen Kläranlage zugeführt. Nach neueren Erkenntnissen geschieht dies mit großem Erfolg, da durch die hohe Konzentration an organischem Substrat und chemisch gebundenem Sauer­ stoff der Einsatz in der Denitrifikationsstufe der biologischen Behandlung zu einer deutlichen Verbesserung des Abbaus an Stickstoff bei gleichzeitiger Redu­ zierung des Bedarfs an Rührer-ZLüfterleistung führt. In diesem Zusammenhang wurden umfangreiche Versuche an der Kläranlage der VOLKSWAGEN AG

206

durchgeführt, um den Verbleib anderer biologisch schwer abbaubarer Stoffe zu untersuchen. Dabei wurde unter ungünstigsten Bedingungen (im Februar 1994 betrugen die Beckentemperaturen minimal 7°C) herausgefunden, daß auch schwerabbaubare Stoffe wie Benzol, Toluol, Xylol, aber auch chlorierte Kohlen­ wasserstoffe wie Dichlormethan u.a. in den aeroben und anaeroben Stufen abge­ baut wurden.

Insbesondere während der Inbetriebnahme gesammelte Erfahrungen gestatten es nunmehr, eine sehr breite Palette an Lackschlämmen zu behandeln. Dies ist nach unseren Erkenntnissen momentan ein entscheidender Nachteil anderer Verfahren, insbesondere auch der anderen stofflichen Verwertungsverfahren. Die Lackgranulate werden dann mengendosiert der Kohle zugemischt, gemein­ sam mit dieser in den Kohlemühlen vermahlen und in den konventionellen Kohlenstaubbrenneranlagen der Dampfkessel verbrannt.

3.2

Thermische Verwertung von Altölen

Diese Anlagenkonzeption gestaltet sich gegenüber dem vorherigen Beispiel wesentlich einfacher. Unter dem Begriff "Altöl" sind hier insbesondere solche Öle gemeint, die ihren Ursprung in Emulsionen bzw. KühlSchmierstoffen ha­ ben. In der überwiegenden Anzahl werden bzw. müssen die Emulsionsge­ mische aufbereitet werden, um die Mineralöle und eingesetzten Hilfschemi­ kalien (Emulgatoren, Tenside u.ä.) von dem im Kreislauf gefahrenen Wasser zu trennen. Dieser, dem Recycling des Wassers dienende Schritt, erzeugt damit ein mineralölstämmiges Gemisch, das sehr unterschiedliche und schwankende physikalische und chemische Eigenschaften aufweist. Der Heizwert dieser Altöle beträgt ca. 40 - 42 MJ/kg (Steinkohle ca. 29 MJ/kg), bezogen auf die wasserfreie Substanz. Der zugelassene Wassergehalt beträgt technisch bedingt 30% sowie genehmigungsrechtlich max. 50%.

Die auf diese Art anfallenden Altöle bedürfen vor einer Verbrennung vor allem einer mehrstufigen Filtration, bevor sie der Tankanlage zugeleitet werden (Bild 2). Diese dient lediglich einer kurzfristigen Bevorratung. Von hier aus wird das Altöl über separate Leitungen den am Kessel vorhandenen Brennern für leichtes Heizöl zugeleitet und verbrennt damit im Kern einer Kohlenstaubflamme. Die bei diesem Verbrennungsprozeß gemesse­ nen Emissionen an verschiedenen Schadstoffgruppen sind in den Bildern 3 und 4 dargestellt.

207

Bild 2: Schema der Verbrennung von Altölen und Lackgranulaten

208

Vergleich Kohle- Altölmessung Emission organischer Inhaltsstoffe

■Kohle ■Gemisch (18% Altöl)

Bild 3:

Vergleich der Emissionen verschiedener organischer Stoffe bei der Verbrennung reiner Kohle sowie einem Gemisch von Kohle und ca. 20% Altöl

209

Vergleich Kohle- Altölmessung Schwermetallfrachten

Bild 4:

4

Vergleich der Schwermetallfrachten bei der Verbrennung reiner Kohle sowie einem Gemisch von Kohle und ca. 20% Altöl

Genehmigungsrechtliche Situation

Die oben beschriebene Anlagenkonzeption für die Verbrennung von Lack­ schlämmen und Altölen wurden in den beschriebenen Formen technisch realisiert.

In den beiden ersten Fällen wurden sie durch ein Verfahren nach BundesImmissionschutz-Gesetz mit Öffentlichkeitsbeteiligung genehmigt. In beiden Fällen war auch der Umstand gleich, daß es Verfahren nach §15 BImSchG, d.h. eine wesentliche Änderung der Lage, der Beschaffenheit und des Betriebes der Anlagen waren.

210

Der Grund dafür liegt nahe, denn es handelt sich im technischen Sinne um ein bestehendes Kraftwerk, das ebenfalls in einem Verfahren mit Öffentlichkeits­ beteiligung genehmigt wurde. Die neu zu errichtenden Anlagen sind Neben­ anlagen im Sinne des BImSchG und fallen als solche unter die Bündelungs­ wirkungen des BImSchG.

4.1

Genehmigungsverfahren zur Altölverbrennung

Im Verfahren zur thermischen Verwertung von Altölen wurde, auch aus formalen Gründen, weil die Änderung der 9. BImSchV noch nicht rechtskräftig geändert war, auf ein Verfahren nach dem UVP-Gesetz verzichtet. Dieses Verfahren beanspruchte jedoch trotzdem 18 Monate. Von Vorteil war es, daß mit der engen Anbindung an eine Anlage, die nach BImSchG genehmigt wer­ den mußte, kein zusätzlicher Regelungsbedarf nach AbfG notwendig war. Solange die Genehmigung unter Beteiligung der Öffentlichkeit nach BImSchG erteilt wird, sind im Falle der Verwertung von Reststoffen und Abfällen glei­ chermaßen die formalen Erfordernisse nach § 4 AbfG erfüllt, so daß damit ggf. auch eine Genehmigung nach § 7 für Abfalle und Reststoffe verbunden ist. Die Konzeptionen der Genehmigungsanträge bezogen sich auf beide juristischen Kategorien (Abfälle, Reststoffe) der zur thermischen Verwertung beantragten Stoffe.

Bezüglich der Bewertung der Auswirkungen auf die Umwelt wurde auf eine Immissionsvorbelastungsmessung zurückgegriffen, die ca. 6 Jahre zurücklag. Bei der Festlegung der Grenzwerte waren die Bestimmungen der gerade gülti­ gen 17. BImSchV angezogen worden.

Dabei trat erwartungsgemäß das Problem bei der Festlegung der Grenzwerte für die Schwermetalle des § 5 der 17. BImSchV sowie für die Dioxine und Furane (PCDD/ PCDF) auf. Zur Lösung dieses, den gesamten Verlauf des Verfahrens bestimmenden Problems, wurden zwei verschiedene Wege beschritten. Im Sinne der „tatsächlichen Emissionen“ für die Schwermetalle und PCDD/PCDF lagen umfangreiche Messungen bei ähnlichen, aber nicht unbedingt alle mögliche Be­ triebsfalle repräsentierenden Fahrweisen vor. Das Problem bestand nun darin, für die Grenzwertfmdung zu Berechnungsmodellen zu gelangen, die einerseits den immer wieder vorgebrachten Vorwurf der Vermischung berücksichtigten, andererseits aber den Betrieb aller geplanten Kohlearten und Kessellasten weiterhin zu ermöglichen. Die Vorstellungen der Einwender gingen bei der Grenzwertfestlegung soweit, daß der Betrieb gerade für einige Ruhrkohlen hätte eingeschränkt werden müssen. Der gefundene Lösungsansatz bestand darin, die 211

Meßwerte rechnerisch auf die anderen Betriebsfalle, nämlich gerade auf die mit hohen Gesamtstaubwerten - d.h. 50 mg/nP - zu extrapolieren und diese Berech­ nungswerte als Basis für die Grenzwertfestlegung zu nehmen. Damit waren die Vermutungen der Untermischung der Schwermetalle in den Rauchgasstrom aus der Kohleverbrennung natürlich nicht beseitigt. Um diesen Rechnung zu tragen, wurden für den Rauchgasstrom aus der Verbrennung von Altölen zusätzliche Grenzwerte für die Schwermetalle in diesen Abgasstrom festgelegt. Ähnlich diffizil war die Festlegung der Grenzwerte für die PCDD/ PCDF. Das Problem bestand darin, daß zwar Meßwerte für die Verbrennung von Kohle und Altölen in den zu genehmigenden Anlagen vorlagen, es aber aus der Literatur keine weiteren Messungen außer denen von Hagenmaier u.a. gab. Es lagen auf beiden Seiten extreme Unsicherheiten bezüglich der Vergleichbarkeit und Repräsentativität dieser Zahlenwerte vor. Die Forderungen seitens der Einwänder gingen dahin, für die reine Kohleverbrennung 3den Wert "Null" anzu­ nehmen. Damit hätte der Grenzwert bei ca. 0,02 ng/m gelegen. Diese Größen­ ordnung befand sich dicht an den bis dahin gefunden Meßwerten. Letztendlich wurden für die reine Kohlverbrennung 0,01-0,015 ng/m angesetzt. Dies ist natürlich auch keine beruhigende Größenordnung, hat aber für beide Seiten einen tragbaren Kompromiß erzeugt.

Damit wurde die Verbrennung von bis zu 30.000 t/a an Altölen genehmigt. Dies war ein für Niedersachsen zu dieser Zeit sicher einmaliger Vorgang, der natürlich auch besonders von den entsprechenden politischen Parteien beurteilt, als auch von der Landesregierung aufmerksam beobachtet wurde.

4.2

Genehmigungsverfahren zur Lackschlammverbrennung einschließlich Umweltverträglichkeitsprüfung

Bei dem relativ kurz darauf eingeleiteten Genehmigungsverfahren zur ther­ mischen Verwertung von Lackschlämmen, hat sich dieser eher zurückhaltende Charakter vor allem der politischen Parteien grundlegend geändert. Entspre­ chend heftig waren die Angriffe auf die formalen, d.h. juristischen Aspekte des Verfahrens. Dies war jedoch im Vorfeld erwartet worden, so daß in dessen Vorbereitung die Immissionsvorbelastungsmessung erneuert wurde. Ebenfalls, aus eher präventiven Gründen, wurde von Seiten der Behörde die Durchführung eines Verfahrens nach der nunmehr gültigen 9. BImSchV, d.h. mit einer Umweltverträglichkeitsprüfimg angeordnet. Es war dies die erste in einem Geneh­ migungsverfahren nach BImSchG innerhalb der zuständigen Bezirksregierung und natürlich für den Antragsteller. Deshalb war die gesamte Datenermittlung

212

für den IST-Zustand sowie die Beschaffung von Vergleichswerten (Maßstäben) mit allgemeinem Charakter und natürlich auch regional sehr spezifischem Charakter durchzufiihren. Daran waren die gesamten Änderungen, die durch das beantragte Verfahren eintreten, zu spiegeln und beim Vergleich mit den gefundenen Maßstäben eine entsprechende Bewertung durchzufiihren. All dies führte nicht zu einer Beschleunigung des Verfahrens und entkräftete Vorwürfe seitens der Einwänder in keiner Weise.

Auch dieses Verfahren hielt sich wieder an der Findung der Grenzwerte für Schwermetalle und PCDD/PCDF fest, wobei dies ausschließlich ein formales Problem war. Der Lösungsansatz in diesem Verfahren bestand darin, daß für den Rauchgasstrom aus der Verbrennung der Kohle, diesmal die Grenzwerte der TA-Luft 86, insbesondere des Punktes 3.1.4, herangezogen wurden.

Die auf dieser Basis beantragten Grenzwerte für alle Schwermetalle und die PCDD/ PCDF ergaben aufgrund der durchgeführten extrem konservativen Be­ rechnung der Zusatzbelastung (das gesamte Kraftwerk wurde, obwohl es in den Immissionswerten schon enthalten war, komplett hinzugerechnet) an allen Auf­ punkten des Beurteilungsgebietes keine untolerierbaren Belastungen aller Schutzgüter. Das heißt, das Ziel der UVU/UVP, die Emissionkonzentrationen und die Emissionsfrachten und deren Wirkungen auf die Umwelt zu ermitteln, ist eindeutig erreicht worden und hat sensible Bereiche und auch andere Emittenden (Straßenverkehr, Baugebiete) aufgedeckt. Gerade ein Baugebiet führte an Meßstellen entgegen der Hauptwindrichtung zu deutlichen Überschreitungen der Grenzwerte für Schwebstaub und dessen Inhaltstofie. Teilweise ließen sich die Auswirkungen durch das beantragte Verfahren nur im Rechnerischen belegen, weil sie innerhalb der meßtechnischen Toleranzen lagen.

Dieser weitestgehend objektive Maßstab war seitens der Einwender nicht akzeptiert worden. Man forderte strikte Einhaltung jeglichen Vermischungs­ verbotes und drängte auf absolute Minimierung aller Emissionen. Das heißt, man verdrängte völlig die Unerheblichkeit des beantragten Verfahrens und blieb bei den bekannten, extremen Forderungen. Hinsichtlich der Akzeptanz gegenüber der Einwender hat die Durchführung der UVU/UVP keinerlei sub­ stantiellen Vorteile ergeben. Der Erörterungstermin verlief nach Inhalt und Form fast genauso, wie für die Hausmüllverbrennungsanlage in Fürth. Es bleiben somit im Verlaufe derartiger öffentlichkeitsrelevanter Genehmi­ gungsverfahren unvermindert Kommunikationsprobleme bestehen, die nach Meinung der Autoren auch durch eine UVU, und sei sie noch so umfassend

213

nicht gelöst werden können. Es sind politisch-soziale Ursachen die sich im Rahmen solcher Genehmigungsverfahren entladen. Es ist z. B. nicht selten, daß wir als Betreiber für den Treibhausefifekt, das weltweite Waldsterben u. U. sogar für die den Nord-Süd-Konflikt verantwortlich gemacht wurden. Hier bedarf es anderer kommunikativer Instrumentarien, die sich mit Sicherheit jeglicher starren Regelung entziehen. Aber an wen sollen sich diese richten? In dem hier beschriebenen Fall, wurden gegen diese Verfahren ca. 6540 Einwendungen vor­ gebracht. Bis auf ca. 30 bestanden die anderen aus einer Unterschrift auf einem Formular, auf dem die Kritikpunkte in Stichworten aufgelistet waren. Von den genannten 30 Einwendungen waren lediglich 5-10 mit individuellen und auch substantiellen Anmerkungen. Der Erörterungstermin war für zwei Tage ange­ setzt und wurde am ersten von ca. 40 Einwändem und am zweiten von max. 10 Einwändern besucht und das obwohl an diesen Tagen bei der VW AG Kurzarbeit angesetzt war. Zahlenmäßig handelte es sich in diesem Fall mit Sicherheit um Minoritäten. Für die Genehmigungsbehörde ergab sich dagegen ein erhebliches Maß an Sicherheit, gerade bei Entscheidungspunkten die sich im Ermessensbereich befinden. Die Genehmigung wurde nach 13 Monaten erteilt. Dies ist allerdings lediglich der Zeitraum zwischen der offiziellen Abgabe der Antrages, bis zur Erteilung des Bescheides. Davor lagen für den Antragsteller die Fixierung der genehmi­ gungsrelevanten Konzepte und Daten, auf deren Basis der Umfang der Vorbe­ lastungsmessung und der UVU festgelegt wurde. Rechnet man diesen Zeitraum hinzu, dann beträgt die Gesamtdauer ca. 24 Monate. Dazu kam, daß die Vorbelastungsmessung auf Grund der weiträumigen Ausdehnung der dicht besiedelten Bereiche der Stadt Wolfsburg, weit über den nach TA-Luft vor­ geschriebenen Radius ausgedehnt wurde. Außerdem hat die unmittelbare Nähe zu der Großlackiererei der VW AG die Vorbelastungsmessung um eine Reihe organischer Komponenten erweitert.

5

Schlußbetrachtungen, Ausblick

Im Sinne der oben beschriebenen Konzeption sehen wir es als logische Konsequenz an, weitere an diesem Standort entstehenden Stoffe bezüglich der Möglichkeit der thermischen Nutzung näher zu untersuchen.

214

Diesem Weg folgend, wird es weitere, gänzlich neue Konzepte geben, um auch andere Stoffe (Produktionsabfälle, Recyclingstoffe, Kunststoffe, Hausmüll usw.) in Kombination mit bestehenden konventionellen Kraftwerksanlagen thermisch zu verwerten. Die technischen Lösungen dazu werden bereits erarbeitet.

215

Bild Nr. 1

Nordansicht des neuen und alten ŠKO-ENERGO-Heizkraftwerkes auf dem Werksgelände der ŠKODA AUTO, a. s. Mladá Boleslav, Tschechische Republik. Severní pohled na novou a starou teplárnu ŠKO-ENERGO v areálu závodu ŠKODA AUTO, a. s. Mladá Boleslav, Česká republika.

Bild Nr. 2

Geöffneter Turbinenkörper einer der beiden neu installierten Entnahme- und Kondensationsturbinen (35 MWei - Entnahme, 45 MWei - Kondensation). Otevřené turbínové těleso jedné ze dvou nově instalovaných odběrových kondenzačních turbín (35 MWe - odběr, 45 MWe - kondenzace).

Bild Nr. 3 Wirbelschichtkessel - 140 t Dampf/h (Alstom Vítkovice) - mit einer Tragkon­ struktion kurz vor der Fassadenmontage.

Fluidní kotel 140 t páry/h (Alstom Vítkovice) s nosnou konstrukcí krátce před instalací fasády. Bild Nr. 4

Funktionsschema des neuen ŠKO-ENERGO-Heizkraftwerkes zur Versorgung der Automobilwerke ŠKODA AUTO, a. s. (Strom, Wärme) und der Stadt Mladá Boleslav (Wärme). Funkční schéma nové teplárny ŠKO-ENERGO, která zásobuje automobilku ŠKODA AUTO, a. s. el. proudem a teplem a město Mladá Boleslav teplem.

216

TEPLÁRNA MLADA BOLESLAV

H

Ansgar Peiß ♦ Horst Günter (vydavatelé)

Energie a životní prostředí Postupy k dosažení udržitelného vývoje v České republice

Verlag Wissenschaft & Praxis

Die Deutsche Bibliothek - CIP Einheitsaufnahme

Energie und Umwelt: Schritte zu einer nachhaltigen Entwicklung in der Tschechischen Republik / Ansgar Peiß und Horst Günter (Hrsg.). Mit Beiträgen von: F. Baikau ... - Sternenfels ; Berlin : Verl. Wiss, und Praxis, 1999 ISBN 3-89673-050-9 NE: Peiß, Ansgar [Hrsg.]; Baikau, Fritz [Mitverfasser];

ISBN 3-89673-050-9 © Verlag Wissenschaft & Praxis Dr. Brauner GmbH 1999 D-75447 Sternenfels, Nußbaumweg 6 Tel. 07045/930093 Fax 07045/930094

Alle Rechte vorbehalten Das Werk einschließlich aller seiner Teile ist urheberrechtlich geschützt. Jede Verwertung außerhalb der engen Grenzen des Urheberrechtsgesetzes ist ohne Zustimmung des Verlages unzulässig und strafbar. Das gilt insbesondere für Vervielfältigungen, Übersetzungen, Mikroverfilmungen und die Einspeicherung und Verarbeitung in elektronischen Systemen.

Die Wiedergabe von Gebrauchsnamen, Handelsnamen, Warenbezeichnungen usw. in diesem Werk berechtigt auch ohne besondere Kennzeichnung nicht zu der Annahme, daß solche Namen im Sinne der Warenzeichen- und Marken­ schutz-Gesetzgebung als frei zu betrachten wären und daher von jedermann benutzt werden dürften. Printed in Germany

Obsah str.

Předmluva 1

2

8

Úvodní projevy

10

Ing. Vratislav Kulhánek: „Jak se ŠKODA AUTO a.s. vyrovnává s náročným úkolem ochrany životního prostředí“

jq

Dr. Petra Buzková: „Vliv politiky na oblast životního prostředí v České republice“

22

Ing. Erik Geuss: „Několik poznámek k české ekologické politice“

15

Fritz Baikau: „Změny klimatu, energie, čistší výroba a průmysl“

17

Ulrich Klinkert: „Historická zodpovědnost průmyslových států trvalý rozvoj a internacionalizace jako výzva pro německé energe­ tické hospodářství“

21

Dr. Klaus Bussfeld: „Možnosti mezinárodní spolupráce v energe­ tickém hospodářství“

31

Dr. Hans-Jürgen Budde: „Stav jednání a příklady mezinárodní a národní spolupráce v České republice“

35

Prof. Dr. Horst Günter, Ansgar Peiß: „Trvalý vývoj a interna­ cionalizace: dvě základní koncepce pro energetiku“

39

Prof. Dr. Wolfgang Straßburg: „Joint Implementation - doplňko­ vý nástroj pro globální ochranu klimatu?“

47

Koncepce OSN pro zlepšení životního prostředí a její uplatnění v legislativě ČR 58 Ing. Pavel Brychta, CSc.: „Hlavní cíle návrhu energetické poli­ tiky“

58

Ing. Bohuslav Brix: „Současný stav a předpokládaný vývoj legisla­ tivního rámce ochrany ovzduší v ČR“

70 5

str.

3

4

5

6

Joachim Frey, Hans Christian Schröder: „Principiální úvahy na téma hodnocení a prověřování starších elektrárenských zařízení“

72

Dr. Franz-Josef Schöne: „Vývojové tendence v OSN z hlediska práva životního prostředí a jejich potenciální vliv na energetické hospodářství České republiky“

84

Předpoklady pro vytvoření efektivního energetického trhu 97 Wilhelm Niise: „Úvahy o novém strukturování českého energe­ tického trhu z pohledu banky“

97

Dipl.-Ing. Martin Fuchs: „Účasti zahraničních firem v energe­ tickém hospodářství ČR: cíle - šance - hranice“

105

Vývoj životního prostředí v regionu Mladá Boleslav

112

Ing. Pavel Veselý: „ŠKODA AUTO a.s. a životní prostředí“

112

Ing. Vladimír Handlík: „Výstavba teplárny ŠKO-ENERGO v Mla­ dé Boleslavi“

115

Dipl.-Ing. Ulf Nagel: „Zkušenosti při plánování a výstavbě teplárny Mladá Boleslav a další opatření v rámci infrastruktury“

118

Výměna zkušeností při modernizaci průmyslových tepláren za účelem zlepšení životního prostředí 124 Miroslav Pinč: „Ekologické a energetické výsledky modernizace teplárny KŽ ENERGO, s.r.o. Králův Dvůr“

124

Josef Šotkovský: „Postupná realizace zlepšení zásobování el. energií a teplem pro Třinecké železárny, a.s. a celý region“

128

Ing. Ivo Malý: „Stav výstavby nového zdroje elektřiny a tepla v Kladně“

134

str. Ing. Oldřich Tichý: „Výstavba nového zdroje elektřina a tepla“

6

Inovace teplárenských zařízení

141

146

Dr. Giinter Scheffknecht: „Nové koncepty kotlů s nízkoemisním spalováním pro fosilní paliva“

146

Ing. Miroslav Frank, Doc. Ing. Ladislav Vilimec: „Vliv provozu fluidního kotle FK1 v elektrárně Tisová na životní prostředí“

153

Dipl.-Ing. Werner Emsperger: „Aktuální tendence ve vývoji elektráren na bázi fosilních paliv“

160

Dipl.-Ing. Jörn M. Fetköter: „Nové suroviny / nové technologie v oblasti výstavby elektrárenských potrubí“ 165

7

Teplárna jako nástroj k řešení problémů životního prostředí 170 Dr. Heinz Lorson: „Spalování zvláštního odpadu ve speciálních zařízeních“

170

Dr. Dipl.-Ing. Winfried Blümel: „Zužitkování zbytkových výrobních látek v průmyslové elektrárně - nové poznatky“

178

7

Předmluva K základním výzvám, s nimiž je lidstvo konfrontováno na sklonku 20. století, patří ekologické problémy a stále silnější celosvětové propojení téměř všech oblastí společnosti. Globální sbližování lidských společenství v sociálním, kulturním, politickém a ekonomickém ohledu vyvolává otázky ohledně tradičních národně-státních struktur. Ani Česká republika nemůže v tomto procesu stát stranou. Plánované vstupy do EU a NATO jakož i změna hospodářského systému na tržní hospodářství jsou markantními kroky, které ukazují aktivní přístup k úkolům a výzvám. Také v oblasti energetického hospodářství, které je stále vzorným příkladem silně monopolisticky strukturovaného odvětví hospodářství, vyznačujícího se státním řízením, byly realizovány rozsáhlé změny a další jsou na obzoru.Tyto ekonomické a politické aspekty jsou úzce spojeny s liberalizací a internacio­ nalizací energetického hospodářství též v České republice. Jsou posilovány koncepcí „trvalého rozvoje“ respektovanou všemi členskými zeměmi OSN, jejíž konkretizace určitými operačními kroky je i pro energetické hospodářství teprve v plenkách.

Od 18. do 20. 5. 1998 se v České republice konala konference na téma „Koncepce ochrany životního prostředí OSN a její význam pro energetické hospodářství“. Pořadateli byli Asociace energetických managerů (AEM) České republiky a Verband der Industriellen Energie- und Kraftwirtschaft (VIK) v Německu. Konference se konala v Mladé Boleslavi, sídle českého výrobce automobilů ŠKODA AUTO a.s.. Zde staví ŠKO-ENERGO, s.r.o., jejíž společníci jsou ŠKODA AUTO a.s., VW Kraftwerk GmbH, RWE Energie AG, OBAG AG a STE a.s., jednu z nejmodernějších tepláren v České republice. Tato teplárna bude zásobovat automobilku elektrickou energií a teplem jakož i město Mladá Boleslav dálkovým teplem. Ve smyslu ustanovení berlínské konference OSN o klimatu z roku 1995 je tato teplárna příkladným projektem v rámci pilotní fáze tzv. Joint implementation“, ale též pro vzájemné závislosti mezi ekonomickým užitkem a ekologickým přínosem. Přednášejícím, ale i všem organizátorům a pomocníkům této konference chceme srdečně poděkovat za jejich práci a podporu. Zejména chceme vyzdvihnout přínos paní Pavlíny Fraňkové a paní Blanky Trčanové, které si za své nadprůměrné úsilí zaslouží naše uznání.

Náš zvláštní dík patří v souvislosti s přepracováním projevů a jejich přeložení paní Meike Niehaus. 8

Tato kniha by nemohla být vydána bez podpory firem RWE AG, Bayemwerk AG, Alstom Energy Systems GmbH, Český TÜV Bayern s.r.o. - Gruppe TÜV Süddeutschland a STE Středočeská energetická, a.s. Těm patří proto zvláštní dík. Mladá Boleslav, říjen 1998

Ansgar Peiß

Braunschweig, říjen 1998

Horst Günter

9

Jak se SKODA AUTO a. s. vyrovnává s náročným úkolem ochrany životního prostředí

Ing. Vratislav Kulhánek předseda představenstva ŠKODA A UTO a. s.

Jedním z cílů konference „Koncepce OSN o životním prostředí“ je objasnit obsah a stanovit cíle konceptu OSN ke zlepšení životního prostředí. Proč převzala právě ŠKODA AUTO záštitu nad pořádáním této konference? Samozřejmě hlavně proto, že ŠKODA AUTO chce být v čele českého průmyslu, tzn. i na poli životního prostředí. Každý průmysl by měl být vlastně zaměřen na ochranu životního prostředí a na omezení negativních doprovodných jevů. Ale na druhé straně je třeba vynakládat stále více peněz na odstranění starých zatížení jak půdy, tak ovzduší, a vyvíjet nové výrobky, které nebudou již životní prostředí tak zatěžovat jako předchozí. ŠKODA AUTO chce být v čele tohoto procesu. Na tuto problematiku je možné se podívat ze dvou pohledů. Jednak je to otázka produktu, tj. automobilu, a za druhé je to otázka procesu, tj. výroby tohoto automobilu. Naše vozy v současné době již odpovídají těm nejpřísnějším evropským ekologickým předpisům a pracujeme nadále na tom, aby odpovídaly i normě EURO 4, která je mimořádně náročná. Takže se dá vlastně již teď říci, že vozy ŠKODA nezatěžují ovzduší, jejich exhalace se blíží prakticky nule.

Pokud bych měl hovořit o procesu, je pro nás charakteristické, že značnou část investic, v průměru 0,1 investic, směřujeme do oblasti ekologie, do oblasti zlepšení životního prostředí v naší firmě. Sami dobře víte, že státní tlak na firmy až zas tak dramatický není. My si však uvědomujeme, co je nutné udělat pro to, aby i budoucím generacím bylo zachováno dobré prostředí. A my žijeme teď na konci 20. století a víme, jak je životní prostředí všeobecně znečištěné. Musíme proto myslet na to, jaké bude v 21. století. A o tom bychom neměli přemýšlet pouze my ve ŠKODA AUTO, o tom by měla přemýšlet energetika jako rozhodující faktor znečišťování životního prostředí. My se k tomu stavíme tak, že spolu s našimi dalšími partnery stavíme novou elektrárnu a novou

10

teplárnu, která vyhovuje i těm nejpřísnějším nárokům. Tím přispíváme alespoň zde v regionu Mladá Boleslav k výraznému zlepšení.

My máme ale jednu výhodu oproti ostatním firmám. Tím, že jsme součástí koncernu VW, se snažíme aplikovat tady u nás v České republice jak na výrobu, tak na procesy ekologické normy, které jsou platné v SRN. Snad právě to nám dává právo nazývat se leaderem v této oblasti. V současné době splňujeme tedy, jak už jsem uvedl všechny parametry, jsme certifikováni na ISO 9001, 9002, rozšířené o článek 23 „Ochrana životního prostředí“ a přihlásili jsme se k vlastní koncepci politiky životního prostředí a hlásíme se plně k zodpo­ vědnosti za životní prostředí tady u nás ve ŠKODĚ a v Mladé Boleslavi. Ještě zpět k našemu výrobku. Není až tak všeobecně známo, že v roce 1997 hodnotil heidelberský institut pro energii a výzkum jednotlivé výrobky z hledis­ ka šetrnosti k životnímu prostředí. ŠKODA AUTO patří mezi deset nejlepších značek na světě z hlediska ochrany životního prostředí resp. šetrnosti produktu k životnímu prostředí. Jestliže hovořím o investicích do technologií a do pomocných provozů, je třeba zdůraznit, že jsme tímto neskončili, že budeme pokračovat dál, budeme stavět další nové ekologické provozy. Naše investiční politika je svým způsobem ozdravná investiční politika, a tak s přihlédnutím k efektu nemůže očekávat okamžitou návratnost investic během šesti či deseti let. Ty se vracejí v horizontu deseti, dvaceti, třiceti let. Proto nehovoříme o blízké návratnosti těchto investic, ale mluvíme o jejich nezbytnosti.

11

Vliv politiky na oblast životního prostředí v České republice

Dr. Petra Buzková místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Ochrana životního prostředí je ve své podstatě globálním problémem. Jestliže se máme zabývat situací v České republice, musíme proto podle mého názoru vyjít z rozporu, který je charakteristický pro všechny globální problémy. Dlouhodobé problémy lze smysluplně řešit pouze na všeobecné úrovni, ale většina praktic­ kých rozhodovacích procesů jako je přijímání legislativy, vytváření a provo­ zování potřebných institucí, to vše se v dnešní situaci může uskutečňovat pouze ve vazbě na jednání jednotlivých států. Přitom existuje vzájemná vazba přímá, což je např. zákonodárství, národní instituce ochrany životního prostředí a ochrany přírody, národní ekologická politika a ekologické aspekty dalších státních politik apod., tak i vazba nepřímá, což je uzavírání mezinárodních smluv a konvencí jako závazků jednotlivých států s ohledem na jejich národní zájmy a politiky. To limituje velmi citelným způsobem obsah mezinárodních dohod ohledně jejich realizace a vynutitelnosti. Jako příklad lze uvést význam amerického postoje k závazkům o snižování emisí na konferenci v Kjótu. Nechci v tomto okamžiku sklouznout do moralizujícího rozhořčení nad tím, jak krátkozrace upřednostňují státy své okamžité tzv. národní zájmy vůči šanci na přežití pro lidský druh, jak se mění úhel nazírání jednotlivých politických reprezentací na daný problém v době mezi volbami, či jak se pro světovou veřejnost stávají nejdůležitějšími ty globální problémy životního prostředí, jejichž řešení se nejméně dotýká jejich pohodlí. To vše je ve větší či menší míře pravda, avšak chceme-li vůbec uvažovat o možnosti věcně pokročit v postojích ke globálnímu problému životního prostředí, pak si musíme přiznat, že tato řešení se budou prosazovat hlavně vlivem národních států a jejich dominance vůči mezinárodním strukturám. Hranice možností každého státu je z tohoto pohledu určována, a to nikoliv v nepodstatné míře, tím, na kolik dokáže otázky životního prostředí integrovat a zohlednit při definování strategií svých zájmů a rozhodovacích procesů. Uvažuji-li z tohoto hlediska o situaci v České republice, mám před sebou relativně nepřehlednou situaci. Důvody této nepřehlednosti

12

bychom mohli vykládat z historického a politického úhlu pohledu. Stav životního prostředí v České republice na konci 80. let odrážel situaci země, ve které se politicky vynucená forma překotné, avšak jednostranné socialistické industrializace plynule v 70. a 80. letech provázala zvláště s tendencí k techno­ logickému zaostávání. Snad jen až na dvě významnější výjimky jsme tehdy trpě­ li krizí životního prostředí, co do intenzity a spektra plně srovnatelné se západ­ ními státy. Dělo se tak ale při neporovnatelně nižší produkci blahobytu a tím prostoru a prostředků k řešení kritické situace. Revoluční postoje roku 1989 byly proto prostoupeny odpovědností k životnímu prostředí a vědomím naléhavosti problému. Mnohé disidentské iniciativy se profilovaly na ekologických otáz­ kách. První porevoluční období pak logicky charakterizuje jméno Josefa Vavrouška a intenzivní ekologická reforma. Ta se vyznačovala úsilím o přiblížení České republiky k Evropské unii. Toto úsilí existuje dosud, bohužel však dnes fungují standardy a doporučení Evropské unie spíše jako ekologické ultima ratio. Rozpad porevolučního koncenzu a úspěch ostré konfrontační politiky v roce 1992 přinesl několik nových jevů. Problematika životního prostředí byla nejprve jako marginální společenské a politické téma vytlačena na okraj dění. Nastala éra tzv. šlehačky na dortu. Ve stále se polarizující politické atmosféře došlo v prvních letech Klausovy vlády k jakési autocenzuře. Zpochybnění stále problémovějšího jednání či spíše nejednání vlády v této oblasti by tehdy mnozí odborníci i aktivisté považovali za zpochybnění jinak správného a žádoucího směru transformace. Veřejnost, politická reprezentace i sama Klausova vláda tak dostávali jen velmi nedostatečné zpětné signály. Dlouhodobě nebyl takový stav udržitelný a politicky se postupně obrátil proti těm, kteří z něj původně zkoušeli profitovat. Ostatně dva relikty typické pro tento stav dosud živé jsou. Za prvé se o otázkách životního prostředí vedou kontroverzní diskuse mezi obyvatelstvem, kde by byla možná a ovšem také žádoucí široká shoda. Za druhé byla komunikace mezi politickými stranami a nevládními organizacemi životního prostředí oslabena či deformována. Změna vlády na konci roku 1997 znamenala pro politickou tematizaci problému životního prostředí zásadní změnu. Nemám tím na mysli nějakou více či méně důvěryhodnou deklaraci představitelů staronové koalice, ale pád určitých postojů a politických strategií. Podstatné na tom je, že se po několika letech znovu rozevřel prostor politické diskuse a tedy i politický prostor pro konkurenci různých politických stran a jejich vlastní nedokonalá řešení otázek životního prostředí. Nechci přeceňovat význam vlád a politiků pro řešení palčivých otázek životního prostředí. Kdy­ bych však měla určit minimální možný rozsah tohoto významu, řekla bych, že jednání států a politiků se v této oblasti dokáže velmi bolestně skvět svojí nepřítomností. Posuzuji-li podle tohoto minimálního významu politickou situaci

13

problému životního prostředí u nás, nemohu si nepovšimnout jednoho feno­ ménu, a to fenoménu tzv. marginálních problémů. Oč jde? Nebylo by těžké ukázat, jak dnes naprostá většina politických stran deklaruje relativně vysokou prioritu, kterou problematice životního prostředí dává. Podobný stav ukazují i průzkumy veřejného mínění. Ale při tom se setkáváme s aktuálními problémy, jejichž řešení by sebou nenesla nějaké nepřijatelně vysoké společenské náklady, či by vyžadovala dlouhodobou přípravu. Váhání vlády a parlamentu je zcela jis­ tě patrné např. při řešení otázek hnědouhelných revírů, které váží rozhodující zaměstnanost a část sociální infrastruktury celých regionů, není však omlu­ vitelné. Již jmenované tzv. marginální problémy podobnou omluvu nenabízejí. Náklady, které by bylo třeba do těchto oblastí investovat, jsou či by měly být politické reprezentaci plně dostupné. Jsou to totiž vesměs investice intelektu a odvahy nést politickou odpovědnost. Klasický příklad představuje otázka horni­ nového prostředí, u nás zpopularizovaná v kauzách těžby zlata, Tlustce a nebo Tmaně. Striktní pravidla využívání nerostného bohatství by i v extrémních případech nijak razantně neomezila příliv zahraničního kapitálu, příjem veřej­ ných financí, ani by nevyvolala významnější tlak na nezaměstnanost. Použitelné legislativní úpravy byly zpracovány příslušným ministerstvem již v roce 1992. Chyběla pouze odvaha k politické odpovědnosti. Podobná je situace s problé­ mem El a obecným rozhodováním o ekologicky náročných stavbách. Současná úprava na jedné straně často provokuje zbytečné střety, na druhé straně není často schopna převést ani vážné zájmy životního prostředí do reálného rozho­ dování o projektu takové stavby. Nechci na tomto místě uvádět další výčet podobných tzv. marginálních problémů. Přesto by nám mělo být jasné jedno: Jestliže však nezačneme od nich, nevytvoříme si prostor pro řešení problémů, které jsou společensky velmi nákladné od dopravy přes energetiku k odpadům apod..

Dovoluji si proto doporučit tyto tzv. marginální problémy jako účinný lakmusový papírek, který ukazuje vážnost odpovědnosti každé politické repre­ zentace země k životnímu prostředí, reprezentace dnešní i reprezentace budoucí.

14

Několik poznámek k české ekologické politice

Ing. Erik Geuss náměstek ministra životního prostředí České republiky

Ve všech dokumentech Evropského společenství je výroba a spotřeba energie považována za zcela klíčový sektor, který má strategický význam pro průmys­ lový rozvoj, pro ovlivňování životního prostředí a kvality života, pro čerpání neobnovítelných přírodních zdrojů i pro vytváření pracovních příležitostí.

Celý systém nástrojů politiky životního prostředí v polistopadovém období plně odrážel okolnosti jejího vzniku a implementace jednotlivých nástrojů v podmín­ kách radikální ekonomické reformy a souvisejících společenských změn. Proto většina předpisů na úseku ochrany životního prostředí, vzniklých v posledních osmi letech, nevychází z důsledné ekonomické analýzy. Na jedné straně to vedlo k zásadnímu obratu ve vývojových trendech a stavu životního prostředí, které jsou v současné době ve vyspělých zemích velmi vysoce hodnoceny, na druhé straně však došlo i k neefektivnímu vynakládání finančních prostředků ze sou­ kromých i veřejných zdrojů. Když byla např. na počátku 90. let přijímána přísná legislativa k ochraně ovzduší a zaváděny tvrdé limity pro znečisťování ovzduší, nebyly ekonomické rozvahy prvořadé. Stav ovzduší byl prostě tak alarmující, že bylo nutné provést razantní opatření bez ohledu na náklady.

Obecným problémem působícím negativně na životní prostředí je celková měno­ vá, mzdová i nákladová disparita České republiky ve srovnání s většinou srovnávaných zemí Evropské unie a OECD. Tyto problémy lze velice prostě ilustrovat na příkladu zkoumání energetické náročnosti naší ekonomiky, na kterou je velmi často poukazováno (jde o vztah spotřeby energie na jednotku hrubého domácího produktu). Pokud například porovnáme tento ukazatel s dalšími evropskými zeměmi, zjistíme, že dle směnného kursu má naše ekonomika pětinásobnou energetickou náročnost. Použijeme-li objektivnějšího přepočtu přes paritu kupní síly, dojdeme v průměru k dvojnásobné energetické náročnosti ve srovnání se zeměmi Evropské unie. Obdobným příkladem je i harmonizace spotřebních daní (např. daně z paliv a maziv), kde by přepočet přes směnný kurs a prostá implementace evropských norem vedla k jednoznač­ ně neproporcionálnímu daňovému zatížení v České republice. Proto v politice životního prostředí přikládáme značný význam analýze změn makroekono­

15

mických ukazatelů vyvolaných vlivem na státní a veřejné rozpočty, vlivem opatření k dosahování elementárních standardů. Tato analýza je naprosto nezbytná.

V Evropské unii je trvalým úsilím formulování obecně přijatelné energetické politiky a program využívání obnovitelných zdrojů a úspor energie. V lednu 1995 vydala komise Evropské unie tzv. Zelený dokument pro strategie společnosti, kde jsou formulovány základní principy energetické politiky a využívání obnovitelných zdrojů energie a je navrhováno možné řešení těchto problémů. Evropská unie si vytkla za strategický cíl pro uplatnění obnovitelných zdrojů podíl 12% hrubé domácí spotřeby energie do roku 2010. Tato hodnota se týká průměru za všechny členské státy Evropské unie. Tento cíl má politický, nikoliv právně závazný charakter. Předpokládá se, že jednotlivé země zpracují svoji vlastní strategii a současně definují svůj vlastní příspěvek k dosažení tohoto cíle. Česká republika počítá s plným členstvím v EU okolo roku 2005 a měla by tedy svoji energetickou politiku a strategické plány přizpůsobit naznačeným cílům Evropské unie, tj. podpořit zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie. Bude to velmi náročné, neboť dnešní průměr zemí EU činí přibližně 6%, zatímco v ČR je přibližně 2%. Z tohoto důvodu vidíme v politice životního prostředí tři základní nástroje pro podporu. V první řadě jde o celý komplex dobrovolných dohod s průmyslovými podniky, které jsou považovány za jeden z nejvýznam­ nějších nástrojů politiky životního prostředí. V současné době již připravujeme několik takovýchto dohod s různými zástupci podnikatelů. Dalším nástrojem je problematika ekologického řízení podniku a zavádění vysoce uznávaného ekolo­ gického standardu ISO 14000. Třetím a nejnovějším nástrojem je připravovaný návrh státního programu na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie, který je připravován Ministerstvem životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem průmyslu a obchodu, a jehož cílem je dosažení co nejefektivnějšího využívání primárních energetických zdrojů, snížení negativ­ ních vlivů výroby energie na životní prostředí, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů a omezení čerpání fosilních zdrojů, snížení energetické náročnosti a motivace veřejnosti k šetrnému využívání energie. Tento program bude v nejbližší době předložen vládě České republiky a po té bude široce publikován a zveřejněn.

16

Změny klimatu, energie, čistší výroba a průmysl

Fritz Balkau UNEP Paříž

Změna klimatu je jedním z nejzávažnějších problémů životního prostředí, s nímž se musí společnost v současné době vypořádat. Hlavní součástí tohoto problému je zacházení a energií řízení spolu s omezováním emisí jiných skleníkových plynů. Průmysl spotřebovává velkou část světové energie a navíc dodává zařízení dalším konzumentům energie. V důsledku toho hraje průmysl jak velká, tak i malá odvětví - ústřední úlohu při veškerých veřejných diskusích zabývajících se skleníkovým efektem a při vypracovávání energetické politiky. Ze zkušenosti víme, že má-li určitý postup v oblasti životního prostředí dosáh­ nout úspěchu, musí se do něho zapojit průmysl i ostatní veřejné instituce. Účinnost takového postupu tedy závisí převážně na míře uvědomění a zna­ lostech představitelů podnikatelských kruhů na celém světě. Dnes již není kam se před touto zodpovědností ukrýt. Tu je třeba převzít v plné míře, pokud se má realizovat koncepce udržitelného rozvoje vypracovaná na Summitu Země v Rio de Janeiro v roce 1992 (a opětovně potvrzená vládami na zvláštním zasedání OSN v roce 1997). V současné době se v řadě zemí a na mnoha mezinárodních setkáních rozpracovávají mechanismy pro ovlivňování skleníkových plynů. Na loňském setkání v Kjótu byly stanoveny kvóty pro emise skleníkových plynů. Nyní se započalo s jejich úpravami pomocí takových mechanismů, jako je společná rea­ lizace a výměna emisí. Některé země, jako například Norsko, zavedly pro vybraná průmyslová odvětví daň z emisí kysličníků uhličitého, zatímco v Nizozemí již několik let platí zvláštní úmluvy týkající se průmyslových emisí.

Současně jsme svědky mnoha dobrovolných akcí, jako je program Greenhouse Challenge v Austrálii, kde se jednotlivé firmy zavazují dodržovat program, který vyvinul samotný průmysl. Klíčovou úlohu v rozhodování o těchto akcích zjevně hrají jejich hospodářské důsledky. Často se tvrdí, že pokud by bylo úsporné zacházení s energií

17

hospodárné, by se průmysl už podle toho choval. Z osobní zkušenosti však víme, že tomu tak není a že na mnoha místech lze i nadále dosáhnout úspor jednoduchými změnami výrobních postupů a technologií. Abychom pochopili, proč se postupuje tak pomalu, stačí připomenout obdobnou zkušenost s programem čistší výroby vyhlášeným UNEP. Průzkumy opakovaně prokázaly, že hlavní důvody, proč nedochází ke změnám, jsou těsně spjaty spíše s lidským faktorem - v zásadě s různě motivovaným odporem vůči změnám než s hospodářstvím, financemi či technologiemi.

Nevyhnutelným závěrem je potřeba rozsáhlé kampaně, zaměřené na zaměst­ nance průmyslových podniků i na instituce a agentury, které jsou na průmyslu závislé. Úkolem kampaně bude činit tyto kruhy citlivějšími vůči těmto otázkám, motivovat je a vychovávat tak, aby se více zapojili do řešení problematiky energií. A to je právě úkol, který si UNEP stanovil ve svých programech čistší výroby a energie, programech koordinovaných Centrem průmyslu a životního prostředí v Paříži. Program čistší výroby, zahájený již v roce 1989, se soustřeďuje na zlepšení výrobních procesů v zájmu lepšího využívání přírodních zdrojů, včetně energií, aby se tak dosáhlo vyšší efektivity a zároveň se snížily dopady na životní prostředí. Prostřednictvím různorodých činností a služeb, které tento program poskytuje, a s pomocí národních center čistší výroby založených UNEP a UNIDO v několika zemích (včetně České republiky) navazuje tento program kontakty s průmyslem za účelem podnikání akcí nutných k realizaci tohoto dvojího cíle. Příští setkání Programu čistší výroby na vyšší úrovni, které se bude konat letos v září v Koreji, připravuje mezinárodní Deklaraci o čistší výrobě, kterou chce předložit k podpisu vedoucím představitelům průmyslu a členům vlád.

Efektivnější využívání energií zůstává i nadále důležitým aspektem Programu čistší výroby. Veškerá průmyslová odvětví jsou vyzývána, aby k rozvoji této iniciativy přispěla vlastním úsilím v odpovídajících podnicích a sektorech. Důležitým předpokladem akceschopnosti je přístup k informacím. Značná část informací o energeticky účinných technologiích je doménou podnikatelů a je neoddělitelně spojena s obchodními zájmy. UNEP a některé další mezinárodní agentury se pokoušejí zajistit lepší přístup k informacím s cílem plné realizace dohod z Kjóta a dalších smluv o globálním oteplování a energii. I když již byla vytvořena řada databází o energetických technologiích, nemají dostatečně široký rozsah a postrádají zejména doplňující informace z oblasti managementu a

18

vědy, které mají pro tyto smlouvy zásadní význam. Nepokoušejí se ani o vytvoření globální informační sítě k soustředění již existujících údajů o zdrojích.

UNEP IE nyní navrhuje rozšířit svou funkci mezinárodního výměnného střediska pro otázky životního prostředí tím, že do svého programu zařadí důležitý energetický sektor. Takové výměnné středisko bude nejen poskytovat technické informace, ale bude mít také za cíl objasňovat veškeré aspekty čin­ ností v oblasti energií, včetně posouzení metod, možností managementu, školení a osvěty. Středisko bude poskytovat informace jak elektronickými, tak i tištěnými médii a bude mít i důležitou funkci vytváření informačních sítí a školící funkci.

Centrum průmyslu a životního prostředí, které řídí energetický program UNEP, má jedinečnou možnost poskytovat globální službu začleňující veškeré aspekty a záležitosti péče o životní prostředí do jediného souboru poradenských služeb pro průmysl a vládní orgány. Služby UNEP podávající informace z různých odvětví už započaly klást důraz na energetické alternativy. Příklady týkající se energetické efektivnosti jsou nyní zařazovány například do databáze ICPIC, obsahující okolo 600 případů týka­ jících se jiných aspektů prevence znečišťování. Program týkající se turistiky propaguje např. energetické programy v hotelích a program týkající se těžby a životního prostředí organizuje fórum pro tato průmyslová odvětví, které by bylo věnováno analýze možností vlastního managementu a technologií.

Samotný energetický program UNEP zajišťuje strategický rámec pro tyto činnosti a vyhledává vhodné alternativy pro různé zainteresované strany. Vzhledem ke zjevným dalekosáhlým dopadům iniciativ týkajících se změn klimatu založil UNEP rovněž Mezivládní tým pro hospodářské nástroje na ochranu životního prostředí za účelem shromažďovaní nejlepších informací z celého světa. Úkolem UNEP je nejen poskytovat nejčerstvější informace o alternativách energetického řízení, nýbrž - a to především - zajišťovat, aby energetické úvahy tvořily adekvátní součást ekonomického a sociálního rozhodování v podnicích. Je také důležité zajistit, aby ekologické programy do svých pracovních aktivit začlenily otázky energií.

V tomto ohledu UNEP úzce spolupracuje s jinými mezinárodními a nadregionálními organizacemi, mj. se sekretariáty Konvence, s UNIDO, OECD a IEA. Velmi důležitou úlohou UNEP IE je vést jednotlivá průmyslová odvětví prostřednictvím jejich asociací a institucí k tomu, aby přijala aktivnější vedoucí

19

úlohu v otázkách skleníkových plynů a v energických otázkách vůči svým čle­ nům. Tato úloha zahrnuje nejen osvětu, ale také poskytování takových služeb, jako je poradenství, technická podpora, navazování kontaktů a školení. UNEP IE je schopen poskytovat asociacím podporu při vytváření příslušných programů v těchto odvětvích a pomáhat průmyslu jako celku co nejůčinněji a nejefektivněji přispívat k řešení toho, co bývá popisováno jako "problém století v oblasti životního prostředí".

Závěr Vzhledem k nepopiratelné nutnosti okamžitě jednat v otázce skleníkových plynů je důležité, aby se průmysl odhodlal podniknout kroky ke snižování emisí skleníkových plynů. Jedním z nejsnadnějších kroků tímto směrem je zacházení s energií, které má tu další výhodu, že se jím i v krátké době dá dosáhnout úspor. Účinný postup závisí na tom, aby si vedoucí představitelé podnikatelských kruhů byli vědomi otázek ochrany životního prostředí a energetiky. Průmyslová sdružení mají důležitou úlohu při zvyšování uvědomění svých členů a při podpoře jejich konkrétních kroků. Takový postup lze považovat za užitečné navázání na programy čistší výroby, které jsou značné části průmyslových odvětví již dobře známy.

UNEP je připraven podporovat všechny aktivní partnery poskytováním informací, poradenstvím a navazováním kontaktů.

20

Historická zodpovědnost průmyslových států trvalý rozvoj a internacionalizace jako výzva pro německé energetické hospodářství

Ulrich Klinkert parlamentární státní tajemník při ministryni životního prostředí, ochrany přírody a bezpečnosti reaktorů

Na sklonku 20. století stojí politika životního prostředí před globálními trendy rozvoje.

Vlivem:

1. nárůstu světového obyvatelstva 2. vzrůstající spotřeby přirozených zdrojů

3. růstu ekonomiky 4. globalizace ekonomických vztahů získávají příčiny a následky problému životního prostředí stále více globální charakter. K tomu se přidávají ekologické problémy jako skleníkový efekt, které se týkají ekosystému Země jako celku.

Je to jednoznačné: Řešení mohou být nalezena pouze na globální úrovni koordinovaným postupem lidského společenství.

Na základě tohoto pozadí určila Konference Spojených národů pro životní prostředí a rozvoj (UNCED) 1992 v Rio de Janeiro „Trvalý rozvoj“ jako hlavní vzor. Cílem je skloubit navzájem ekonomickou výkonnost, sociální zodpovědnost a ochranu životního prostředí tak, aby všechny státy měly k dispozici spravedlivé podmínky pro rozvoj a přirozené základy života byly zajištěny pro budoucí generace.

21

Historická zodpovědnost průmyslových států Pojem historické zodpovědnosti průmyslových států má dva rozměry: 1. Vpohledu zpěť. Průmyslové státy spotřebovaly při svém rozvoji již obrovské množství přirozených zdrojů a způsobily svým způsobem hospodaření hlavní díl dnešní zátěže životního prostředí. Dosud stále platí často citovaný vzo­ rec: jedna čtvrtina obyvatel Země spotřebovává tři čtvrtiny přirozených zdrojů.

2. Zodpovědnost v přítomnosti za budoucnost: Zde je nutno rozlišovat dvě oblasti úkolů:

a) změna výrobních a spotřebních struktur v průmyslových zemích, spoje­ ných s vysokou spotřebou přírody a zdrojů a b) poskytnutí technologie, vědomostí a zkušeností k rozvoji trvalého způso­ bu hospodářství také rozvojovým jakož i transformujícím se zemím. Posledně jmenované je tou největší výzvou:

neboť, pokud by způsob hospodářství průmyslových zemí byl přenesen na rozvojové země vedlo by to k ekologickému kolapsu. Dva příklady:

1. Jestliže by Čína a Indie dosáhly úroveň německé spotřeby energie na hlavu, zdvojnásobilo by jen to celosvětovou spotřebu energie.

2. Provedeme-li to samé srovnání u hustoty osobních automobilů, vedlo by to celkem ke zhruba 1 miliardě vozidel navíc. Propočteme-li spotřebu zdrojů pro výrobu automobilů, nutné dopravní plochy a spotřebu pohonných hmot, uvědomíme si velice tychle hranice takového růstu.

Trvalost a energetické hospodářství Energetické hospodářství je centrální výchozí bod pro vývoj trvalého způsobu hospodářství a života. Z globálního pohledu vyplývají ze získávání, přepravy a využívání energie dalekosáhlé ekologické zátěže pro klima, jakož i pro média životního prostředí vzduch, vodu a půdu. Na počátku zmíněná globalizace 22

světové ekonomiky nachází uplatnění též v energetickém hospodářství. Přitom se již zdaleka nejedná pouze o otázku zabezpečení zásobování průmyslových zemí co možná nejlevnějšími palivy, nýbrž stále více o strategické kooperace podniků na mezinárodních trzích. Kvalita podnikatelsko-politického angažmá se zde rozhodným způsobem mění. Dlouhodobější obchodní zájmy se stále více spojují s obecným ekonomickým rozvojem místa podnikání. Změna struktury v dotčeném regionu se celkově urychluje. Z těchto hledisek očekávám v principu také pro životní prostředí spíše ulehčení než nové zátěže. Ohledně praktické realizace takové koncepce by zde měly být uvedeny české závody ŠKODA AUTO. Mladá Boleslav není pouze dobrým příkladem hospodářské spolupráce německých a českých podniků, nýbrž také přikladeni pozitivních ekologických efektů vyplývajících ze strategického spojení VW a ŠKODY. Rozhodnutí zajišťovat zásobování energií z externího zdroje (out­ sourcing) vedlo k možnosti spolupráce firem RWE, Energieversorgung Ostbayem (Bayernwerk), ŠKODA AUTO a.s. a lokálního českého energetického podniku STE (STŘEDOČESKÁ ENERGETIKA). (Tyto podniky založily za tímto účelem založily společnou majtkovou a kapitálovou společnost, ŠKOENERGO-FIN a společnou provozovatelskou společnost, ŠKO-ENERGO). Z perspektivy politiky životního prostředí je nutno uvedení do provozu elektrár­ ny na černé uhlí s technologií propojení výroby elektrické energie a tepla pro zásobování výrobce automobilů ŠKODA AUTO a města Mladá Boleslav se zhruba 40,000 obyvateli uvítat. Novou teplárnou mohou být v budoucnu výrazně sníženy emise, jako:

prach

0

95%

SO2

0

85%

Nox

0

61 %

CO

0

51%

co2

0

45%

Považuji tento výsledek po stránce politiky životního prostředí za hodný respektování a napodobení pro další rozvoj trhu se zařízeními na spojenou výrobu elektřiny a tepla, zejména ve středo- a východoevropských zemích. Představuje dobrý příklad trvalého zásobování energií.

23

Politika ochrany klimatu Ústředním výchozím bodem trvalé energetické politiky je od počátku 90. let ochrana klimatu. Zde musí být krátce poukázáno na význam klasické politiky životního prostředí v oblasti energetického hospodářství: mediální výchozí bod zachování čistého ovzduší má i nadále také v Německu velký význam, zatímco středo- a východo­ evropské země této otázce - též z důvodů zdravotní politiky - přikládají zcela prvořadý význam. V tomto smyslu se stal pojem odsíření kouřových plynů hlavním heslem.

Redukční cíle, stanovené na vrcholném setkání o klimatu v Kjótu, by zde měly být krátce zmíněny:

Průmyslové země musí dosáhnout celkového snížení emisí skleníkových plynů kysličníku uhličitého (CO2), metanu (CH4), kysličníku dusného (N2O), dvou skupin fluorovaných uhlovodíků (RFCs a PFCs), jakož i sírohexafluoridu (SF6) minimálně o 5 % v období 2008 - 2012 oproti pětinásobnému množství emisí výchozího roku 1990 resp. 1995 u třech posledních jmenovaných plynů obsahujících fluor. Celková 5procentní redukce, vztažená léta na 1990 - 1995, odpovídá 30procentní redukci oproti úrovni emisí, předpovídané pro rok 2010 v případě trendu.

Země EU, většina východoevropských zemí a také např. Švýcarsko musí své emise snížit o 8 %. Uvnitř EU připadají na jednotlivé členské státu rozdílné příspěvky; přesné rozdělení zátěží musí být ještě dohodnuto.

USA musí snížit o 7 %, Japonsko, Kanada, Polsko a Maďarsko o 6%. Rusko, Ukrajina a Nový Zéland dostaly za úkol stabilizovat své emise. V Norsku smí emise naproti tomu o 1 % a v Austrálii o 8 % stoupnout. Abychom předešli nedorozumění: Německo zůstává bez ohledu na své mezinárodní závazky u své­ ho cíle: 25procentní snížení CO2 do 2005 oproti 1990.

Nástroje politiky ochrany klimatu Důležitou kapitolou politiky ochrany klimatu jsou tzv. flexibilizační nástroje, které mají umožnit především průmyslovým zemím realizovat vlastní závazky též ve třetích zemích: 24

• Emissions Trading

•

Clean development mechanism

•

Activities Implemented Jointly/Joint Implementation.

Cílem je v každém případě - při využití nákladových výhod - urychlit na růz­ ných místech a pro ekonomický přínos kooperujících podniků a států pokrok při ochraně klimatu. Z německého pohledu by měly být flexibilizační nástroje jako celek postupně využívány pro domácí snižování. Také na českém Ministerstvu životního prostředí je intenzivně vedena diskuse o zacházení s flexibilizačními nástroji. Ve všech otázkách, vyžadujících mezi­ národní vyjasnění, by měly být tyto nástroje aktivně užívány. Z německé strany existují např. návrhy pro řadu německo-českých projektů AU: •

zařízení s kombinací výroby elektřiny a tepla pro VW/ŠKODA v Mladé Boleslavi

•

modernizace cementáren Pragocement a Dvůr Králové

•

zásobování teplem v Chebu

•

okresní nemocnice Most.

Situace v Německu Pro dosažení konkurenceschopnosti podniků je dostatečné a ekologické zásobování energií jakož i šetrné a racionální využití energie na všech úrovních energetického hospodářství předpokladem. V tomto směru bylo v Německu v uplynulých letech dosaženo již dobrých výsledků. Zatímco hrubý domácí produkt (HDP) v Německu od roku 1991 do roku 1997 reálně vzrostl o 9 %, klesla primární spotřeba energie (PSE) o 1 %. Ve stejném období klesl poměr emisí CO2 podmíněných výrobou energií oproti HDP o 16 %. Vztaženo na mezinárodně dohodnutý základní rok 1990 klesly emise CO2 v Německu do roku 1997 o 12,5%. Často citované oddělení hospodářského růstu od spotřeby energie dosáhlo v Německu tedy úctyhodné míry.

25

K energetické struktuře v Německu všeobecně • Minerální oleje mají v Německu v současné době zhruba 40procentní podíl na primární energii a připadá na ně zhruba 1 % z výroby elektřiny. Ropa musí být krok za krokem uspořena, ať již jako pohonná hmota v oblasti dopravy, tak i jako palivo pro účely vytápění. V obou oblastech existují značné potenciály pro úspory energie a snížení CO2. • Použití uhlí musí být co možná nejefektivnější. Podíl uhlí na celkovém užití primární energie činí v Německu dnes zhruba 25 % (černé uhlí 14%, hnědé uhlí 11 %), podíl uhlí na výrobě elektřiny se pohybuje kolem 52 % (černé uhlí 26%, hnědé uhlí 25 %). Je třeba urychlit vývoj elektrárenského procesu k vyšší účinnosti. Také v budoucnu budou elektrárny na bázi uhlí s parními turbínami ve velkém rozsahu přispívat k výrobě elektrické energie. S dnešní technikou lze dosáh­ nout účinnosti ve výši minimálně 45 % pro elektrárny na bázi černého uhlí a 42 % pro elektrárny na bázi hnědého uhlí. Další zvýšení účinnosti jsou možná a potřebná.

• Zemní plyn má v Německu zhruba 21procentní podíl na primární energii a 9procentní podíl na výrobě elektřiny. Zemní plyn je fosilní nositel energie s nejnižšími specifickými emisemi skleníkových plynů - za předpokladu malých ztrát metanu. Použití zemního plynu je proto z důvodu ochrany ovzduší žádoucí - ovšem s co možná nejmenšími ztrátami a maximálními účinnostmi. Příklady pro odpovídající zařízení jsou blokové teplárny s ročním stupněm využití přes 90 %, elektrárny typu GuD (plyn/pára) s vysokými účinnostmi proudu (až do 60 %) nebo výhřevností kotle blížící se 100 %. • Jaderná energie přispívá v Německu zhruba 60 % ke spotřebě primární energie a přibližně 31 % k výrobě elektřiny. Zabraňuje - podle hypoteticky předpokládané náhradní energie - emisím až 150 milionů tun CO2 ročně. Spolková vláda považuje použití jaderné energie s ohledem na uskutečněnou vysokou úroveň bezpečnosti v Německu i nadále za zodpovědné. Vyvolávání paniky a ideologizaci, jak jsou v některých zemích v otázce využití jaderné energie provozovány, si ekonomicky a ekologicky nemůžeme dovolit. Kdo požaduje ochranu klimatu a odmítá jadernou energii, ten se stává nedůvě­ ryhodným.

26

• Podstatným faktorem trvalého zásobování energií jsou obnovitelné energie. Voda, vítr, slunce, biomasa, využívání zemského tepla a odpady přispívají dnes v Německu se zhruba 2 % k primární energii a se zhruba 5 % k výrobě elektřiny. Dlouhodobě mohou obnovitelné energie pokrýt okolo 50 % současné spotřeby energie v Německu. Spolková vláda definovala inten­ zivnější využití obnovitelných energií jako jeden z hlavních úkolů ener­ getické a ekologické politiky. Spolková republika a jednotlivé spolkové země podpořily obnovitelné energie v období od počátku 90. let prozatím částkou přes 3 miliardy DM (např. výhodné úvěry: Solární iniciativa 250 000 střech od Deutsche Ausgleichsbank (DtA) z ekologického programu DtA). Dodatečná podpora, zejména využití větrné energie, byla získána z plateb za napájecí proud (StrEG).

Další vývoj zákona o napájení proudem (StrEG) Novela zákona o napájení proudem nabyla platnosti dne 29. dubna 1998. Přináší podstatné zlepšení pro energetické využití biomasy, které je nyní rozsáhle zohledněno. Jádro této úpravy, které se velmi dobře osvědčilo, bylo zachováno, to znamená zejména povinnost k odběru proudu z obnovitelných energií a povinnost minimální sazby.

Pro další vývoj musí být za využití nového § 4a (Vlastní závazek hospodářství a cíle) nalezena včas před dosažením hranice 5 %, nejpozději v roce 1999, navazující úprava. Hospodářství by mělo prostřednictvím vlastního závazku řídit nadregionální vyrovnání rozdílných zátěží ve vlastní režii. Pokud toto neproběhne, měly by být zákonodárcům stanoveny cíle a kvóty.

Obnovitelné energie - současný stav, cíle, hlavní oblasti použití v Německu Největším podílem přispívá vodní energie, možnosti růstu jsou zde ovšem omezeny. Podíl větrné energie na celkové výrobě elektřiny v roce 1998 představuje cca 1 %. Se zhruba 2080 MW (stav koncem roku 1997) se Německo ujalo celosvětového vedení v oblasti větrné energie. Plynulé rozšiřování v roz-

27

sáhu 500 MW ročně (1997: cca 530 MW) by znamenalo snížení CO2 o zhruba 1% do roku 2005 (při náhradě černého uhlí). (Při menší míře rozšiřování snížení o 1 % CO2 do roku 2010.)

Biomasa i solární energie se mohou za zhruba jedno desetiletí (do roku 2005/2010) nacházet na stejné úrovni jako větrná energie (u obou snížení zhru­ ba o 1 % CO2), jestliže budou stávající podpůrné programy a rámcové podmínky dále zlepšovány. Současný podíl obnovitelných energií na výrobě elektrické energie: %

1990

1992

1994

1996

vodní energie

3,7

3,8

4,1

3,6

větrná energie

0,0

0,0

0,2

0,5

biomasa

0,0

0,0

0,1

0,2

fotovoltaik

0,0001

0,0005

0,0010

0,0014

celkem

3,8

3,9

4,5

4,3

Zdroj: VDEW

U větrné energie bude v roce 1998 podle všech předpokladů dosaženo úrovně 1%. Globální podíl obnovitelných energií na spotřebě primární energie a na výrobě elektřiny představuje cca 18 %. Rozšiřování techniky obnovitelných energií znamená vstup do mimořádně velkého a expandujícího světového trhu. Orientační cíl EU je dle „Bílé knihy obnovitelných energií“ zdvojnásobení z dnešních 6 % na 12 % v roce 2010 (podíl na primární energii v EU). Toto je s ohledem na státy asociované v EU zvláště důležité.

Obnovitelné energie - hlavní oblasti použití v Německu Premisou zde je, že v mnoha ostatních zemích existují podobné perspektivy: • v omezeném rozsahu rozšiřování malých a středních vodních elektráren (především reaktivace a modernizace), podpora nutná

28

•

rozšiřování větrné energie (plynulá instalace zhruba 400-500 MW ročně v Německu znamená napojení výhodných míst pro podnikání ve vnitrozemí jakož i oblastí off-shore, neboť velmi výhodných míst pro podnikání je na pobřeží k dispozici velmi omezeně); podpora nutná;

•

solární teplo (solární kolektory pro ohřev vody, využití solárního tepla, transparentní tepelná izolace, solární architektura, tepelná čerpadla); podob­ ně jako větrná energie a malé vodní elektrárny již přibližují hospodárnosti; to znamená podpora dosud nutná;

•

energetické využití biomasy: vysoký potenciál pro teplo a elektřinu (dřevo, sláma, odpadová biomasa, bioplyn), velmi blízko hospodárnosti; podpora nutná;

• pohonné hmoty z biomasy/dorůstajících surovin: omezeně k dispozici, větší podpora nutná (pohonné hmoty jsou v současnosti energeticky nejnevýhod­ nějším řešením v oblasti biomasy); •

energetické využití světla: dnes ještě daleko od hospodárnosti (zhruba 1,5 DM za kWh, ovšem s velkým dlouhodobým potenciálem a vysokou exportní kapacitou; již dnes existují zajímavá pole použití, nejlepší úroveň ve světě (USA, Japonsko) musí být chápána, resp. rozvíjena také s ohledem na techniku budoucnosti a pracovní místa; nutná zvláště vysoká podpora; ale i přes podporu v příštím desetiletí zatím velmi nízké příspěvky ke snížení CO2: to znamená, energetické využití světla je volbou pro budoucnost, která musí ovšem být již dnes posunována kupředu.

• vodík a jiní nositelé sekundární energie na bázi obnovitelných energií jakož i příslušné techniky a systémy přeměny energie (např. palivové články): důle­ žitá pole budoucnosti, která musí být odkryta; podpora nutná.

V jednotlivých oblastech může vzniknout dynamika pouze tehdy, jestliže budou osvobozeny od pout monopolistických struktur a bude zajištěna liberalizace energetických trhů (více konkurence, více služeb, více ochrany životního prostředí) a rovnocennost zajištěného zásobování a ochrany životního prostředí. První krok směrem k liberalizaci energetických trhů byl v Německu učiněn novelizací zákonů o energetickém hospodářství, které 29. dubna 1998 vstoupila v platnost. Zvláštní důraz by měl být v budoucnu kladen na spojení výroby elektřiny a tepla jakož i na obnovitelné energie.

29

Vzor trvalého rozvoje Dovolte mi, abych se na závěr vrátil ke klíčovému slovu trvalost. Při zpětném pohledu na konferenci v Rio de Janeiro v roce 1992 můžeme dnes konstatovat, že téma trvalosti se dostalo do obrovského pohybu. Důležité kroky byly zahájeny. Ale bylo by předčasné říkat, že cesta k trvalému rozvoji byla již nastoupena To platí též pro oblast energetiky.

Témata energie, ochrana klimatu a životní prostředí musí být chápána stále více nadoborově, mohou být zvládnuta pouze v interdisciplinární spolupráci. Politika životního prostředí na prahu 21. století musí ekonomické, společenské a ekologické procesy vždy v souvislostech a musí být zaměřena na zajištění základů našeho života.

Získali bychom mnoho, kdyby se pravidla managementu trvalosti stále častěji stávala vzorem pro rozhodovací procesy: • Regenerace: obnovitelné přírodní látky (jako např. dřevo) smí být používány pouze v rámci jejich regenerační schopnosti, v opačném případě by byly pro budoucí generace vyčerpány.

•

Substituce: neobnovitelné přírodní látky (jako např. fosilní nositelé energie) smí být používány pouze v té míře, v jaké může být jejich funkce nahrazena jinými materiály nebo jinými nosiči energie.

•

Schopnosti přizpůsobení se: odebírání látek nebo energie nesmí být trvale větší než přizpůsobovací schopnost ekosystémů, např. klimatu a lesů.

Jinak řečeno: trvalost je cesta a vize zároveň.

30

Možnosti mezinárodní spolupráce v energetickém hospodářství Dr. Klaus Bussfeld člen představenstva RWE Energie AG

Možnosti mezinárodní spolupráce v energetickém hospodářství podléhají - stej­ ně jako všechny ostatní hospodářské a politické procesy - vzrůstajícímu vlivu mezinárodního propojení. Klíčovým slovem globalizace označujeme komplexní proces, k němuž patří celosvětové srůstání trhů zboží a služeb stejně jako rostoucí mobilita výrobních faktorů - zejména kapitálu. Podnikatelská iniciativa a technické vědomosti se rozšiřují v té míře, jak jsou odstraňovány obchodní bariéry a národní hospo­ dářské politiky nepřející investicím.

Toto vše v zásadě platí také pro energetické hospodářství.

Kromě tohoto všeobecného dynamického vývoje jsou na energetické hospo­ dářství ovšem kladeny další požadavky. Jednak je to úkol uspokojovat stále rostoucí potřebu energie v mnoha částech světa a dále požadavek dokázat toto způsobem co možná nejšetrnějším vůči životnímu prostředí a s co nejmenšími náklady. Pokud máme věřit příslušným scénářům, pak spotřeba energie jako motoru vývoje světa dramaticky poroste. Oproti roku 1990 má globální spotřeba ener­ gie do roku 2050 dosáhnout 28,3 mid jednotek černého uhlí a tím se více než zdvojnásobit.1

Zatímco v zemích OECD se má spotřeba energie zvýšit „pouze“ o jednu třetinu, je pro země střední a východní Evropy včetně bývalého Sovětského svazu předpovídán nárůst o více než 40 %. Rozvojové země, ve kterých se odehrává největší část nárůstu obyvatelstva, očekávají dokonce nárůst na čtyřnásobek své spotřeby energie. Zejména pro rozvojové země tedy bude energie v budoucnu „základní potravinou“, nepostradatelnou pro vybudování výkonného a konkurence­ 1 viz World Energy Council, 1995, střední scénář

31

schopného národního hospodářství. Budou proto svou potřebu energie rozši­ řovat, aby dohonily vývoj a životní standard.

Zvýšení energetické spotřeby, zejména v rozvojových zemích, bude podle sou­ časných poznatků zvládnuto v podstatné míře využitím fosilních nositelů primární energie. S tím související zátěž životního prostředí, zvláště emisemi CO2, je víc než zřejmá. Pokud by navíc došlo k využití fosilních paliv bez nasazení nejmodemější techniky ovlivňující účinnost a dodržení čistoty ovzduší, přidal by se k obrovské zátěži CO2 ještě problém vylučování škodlivých látek. Co nejmodernější technika, to znamená elektrárenská technika šetrná k život­ nímu prostředí, je proto v zemích s největšími přírůstky spotřeby energie ne­ postradatelná. Ekologický potenciál spojený s moderní elektrárenskou technikou byl odhadnut Rýnsko-westfálským institutem pro hospodářský výzkum. Modelové výpočty ukazují, že pokud by byl celosvětově v průmyslu použit německý technický standard, byly by globální emise CO2 ročně o 3,8 miliard tun nebo téměř o 20 % nižší. To by odpovídalo čtyřnásobku aktuálních německých emisí CO2.

Potřeba financí k dosažení tohoto objemu snížení je ovšem obrovská. Odhady světové energetické rady uvádějí finanční náklady potřebné na modernizaci energetických hospodářství pouze ve střední a východní Evropě (včetně SNS) na příštích 30 let ve výši více než 2 bil. USD. To odpovídá zhruba ročnímu němec­ kému hrubému domácímu produktu. Tato čísla dokazují, že před námi stojící úkoly nemohou být financovány ani prostřednictvím mezinárodních finančních institucí, ani z veřejných rozpočtů.

Toto je možné pouze investicemi soukromého hospodářství - investicemi do technického pokroku a v neposlední řadě do lidského kapitálu. Pouze tak se mů­ že podařit využívat stále se tenčící zdroje primární energie úsporněji a efektiv­ něji. Nositeli tohoto procesu mohou být pouze podniky v průmyslových zemích, neboť pouze ony mohou technologický vývoj na široké základně urychlit a prosadit jej na mezinárodních trzích. Pouze ony jsou schopny opatřit potřebný kapitál.

Modernizační investice těchto podniků nejsou pouze výrazem vědomí o nutnosti zachování funkčnosti základních podmínek života, jsou také ekonomicky rozumné.

32

Nebo jinak řečeno: angažmá ve prospěch zahraničních energetických trhů nejsou spojena pouze s výhodami pro globální životní prostředí obecně a pro přijímající země zvláště; nýbrž nabízejí mnohdy i zajímavé šance pro trh a zisky investorů.

Tyto investiční možnosti v energetickém hospodářství.

tvoří

základ

pro

mezinárodní

spolupráci

Tato spolupráce může probíhat mnoha způsoby a v různých stupních intenzity: • v rané fázi přicházejí v úvahu kooperace mezi podniky, v jejichž rámci jsou vyměňovány zkušenosti a informace, je vzděláván personál nebo poskyto­ váno technické know-how; • později jsou možné účasti na projektových společnostech typu IPP a •

na konec může docházet k přímým investicím, např. finančním účastem na podnicích zásobování energií nebo nezávislých výrobcích.

Z důvodu zpravidla dlouhé doby amortizace investic v oblasti zásobování ener­ gií má ovšem podnikatelské angažmá v zahraničí smysl pouze při dlouhodobě strategických aspektech. Cílem musí být budovat popř. rozšiřovat s vhodným místním partnerem dlouhodobé formy spolupráce. Tyto zásady pro mezinárodní spolupráci v energetickém hospodářství jsou praktikovány také firmou RWE Energie AG.

Tam, kde jsme kapitálově vstoupili do podniků, chceme řešit existující problémy společně a při respektování sociálních potřeb. Pro vybudování mezinárodní spolupráce jsme zejména ve střední a východní Evropě včas nastoupili cestu kooperací. Tyto kooperace byly v následujících letech rozšiřovány zejména v oblastech výměny zkušeností a informací jakož i rozsáhlou nabídkou poradenství a služeb. Jako další krok RWE Energie AG již v roce 1995 získala účast ve dvou velkých podnicích pro zásobování elektřinou jakož i jedné důlní a elektrárenské společ­ nosti a plynárenském podniku v Maďarsku. Další kooperace a aktivity jsme zahájili mimo jiné v Polsku, Rusku a Španělsku.

V neposlední řadě jsme zainteresováni také v České republice s 12 % u Pražských plynáren a s 10 % u STE rozvodným podnikem pro střední Čechy. STE se naopak podílí na majetkové a kapitálové společnosti jakož i provozovatelské společnosti elektrárny ŠKODA.

33

Při takových podnikatelských aktivitách jsou navzájem přímo spojeny zvýšení nabídky energie, ekonomická transformace, modernizace energetického hospo­ dářství a zlepšení kvality životního prostředí. Tak se podaří i u nové elektrárny v české Mladé Boleslavi radikálně snížit emise škodlivých látek. Emise kysličníku siřičitého a prach se sníží o více než 95 %, popílku a kysličníků dusíku o 70 % a kysličníku uhelnatého o 62 %.

Především ale u blíže sledovaných skleníkových plynů a zde zejména s ohledem na nejdůležitější z těchto plynů, CO2 je naše elektrárna v Mladé Boleslavi příkladem. S touto elektrárnou mohou být emise CO2 sníženy ročně o 333.000 tun nebo o 44 % - celkem tedy příklad účinného opatření pro ochranu ovzduší.

Je samozřejmostí, že soukromí investoři dbají při svých investicích do moderni­ zace energetického hospodářství v zemích střední a východní Evropy jakož i v rozvojových zemích na rentabilitu svých aktivit. Také mezinárodní politika životního prostředí se stále více orientuje podle kritérií hospodářské proveditelnosti a ekonomické efektivity použitých nástrojů. Politika OSN k ochraně klimatu staví rovněž na pružných nástrojích jako Emmissions Trading, Joint Implementation a na pojmu, nově zavedeném v pro­ tokolu z Kjóta, totiž Clean Development Mechanism.

Tento vývoj je nutno důrazně přivítat.

V rámci této flexibilizace nesmí být ovšem jednotlivé projekty diskriminovány. Bylo by ekologicky kontraproduktivní a prakticky neproveditelné rozlišovat me­ zi „dobrými“ (protože nerentabilními) a „špatnými“ (protože hospodářsky smysluplnými) opatřeními a v závislosti na tomto rozhodnutí provádět započí­ távání emisních kreditů.

Elektrárna v Mladé Boleslavi je podle mého názoru dobrým příkladem toho, že energetická výhodnost může být doprovázena ekologickou prospěšností.

34

Stav jednání av příklady mezinárodní a národní spolupráce v České republice

Dr. Hans-Jürgen Budde jednatel Svazu průmyslového energetického a elektrárenského hospodářství (VIK) Asociace energetických managerů (AEM) a Svaz průmyslového enrgetického a elektrárenského hospodářství (Verband der Industriellen Energie- und Kraft­ wirtschaft e.V. - VIK) uzavřely v prosinci 1996 dohodu o spolupráci v oblasti podpory racionálního využívání energií v národním hospodářství obou zemí, která i v politice nachází značného uznání. Oba svazy tím chtějí vyjádřit svoji zodpovědnost „sustainable development“ ekonomie a ekologie při výrobě a používání energie v průmyslu a různých živ­ nostenských oblastech.

Společně pořádaná konference „Koncepce OSN ke zlepšení životního prostředí a její vliv na energetické hospodářství - stav diskusí a příklady mezinárodní a národní spolupráce v České republice, uvedeno na příkladu průmyslových elektráren a jejich začlenění do komunálního zásobování teplem“ je další vrcholnou událostí ve spolupráci obou svazů. Rovněž i tato událost se uskuteč­ ňuje s cílem podporovat přenos technologií a vědomostí mezi odborníky obou zemí a to zcela ve smyslu Koncepce OSN k ochraně klimatu přijaté v Rio de Janiero, Berlíně a Kjótu a ve smyslu německo-české vládní dohody k ochraně klimatu z roku 1996. Ve všech částech světa je možno pozorovat sílící vědomí nutnosti ochrany ži­ votního prostředí a péče o ovzduší. Vlády v příslušných státech, třebaže s částeč­ nými rozdíly, jsou jak pod národním, tak i světovým politickým tlakem, který je nutí jednat. Pod hesly „Liberalizace světového obchodu“ a „Globalizace hospo­ dářství“ probíhají v současné době procesy, které směřují daleko do 21. století a které vyžadují koordinované a sladěné jednání všech států, které vstupují na světovém trhu do vzájemných obchodních vztahů. Cílem přitom musí být zesílit konkurenci a postupně odstranit všechny umělé překážky ve smyslu WTO (World Trade Organisation). Má-li být tento proces korunován úspěchem, musí 35

se všem účastníkům dlouhodobě dařit, aby ekonomické zájmy a ekologické požadavky byly trvale v únosné rovnováze. A bez přehánění bude výrobní faktor „energie “ v tomto kontextu hrát ústřední roli.

Zkušenosti v Německu ukazují, že další zostření pořádkového práva by za současných podmínek světového obchodu vedlo k nežádoucímu přemísťování výrobních procesů a tím nakonec k nezaměstnanosti a snížení životní úrovně. To se však nesmí stát v žádné ze zemí, které spolu navzájem za podmínek platných v WTO obchodují, to znamená ani v České republice ani v Německu. Všichni zúčastnění musí, jak z důvodů tvorby hodnot ve vlastní zemi, tak i proto, aby zabránili kontraproduktivním opatřením při ochraně ovzduší a životního prostředí, provádět smysluplnou prevenci z hlediska tržního hospo­ dářství. Pro hospodářství ve všech státech přitom platí zásada, že při všech opatřeních pro ochranu životního prostředí a ovzduší se dbá na tzv. „ekono­ mický princip“, což znamená, že k důležitým kritériím rozhodování musí patřit efektivnost a hospodárnost nákladů. Německé hospodářství vyvinulo proto spo­ lečně se spolkovou vládou „nástroj dobrovolného vlastního závazku ke snížení emisí CO2“ a úspěšně jej také zavedlo.

Protokol OSN z Kjóta přikládá takovýmto pružným nástrojům, které jsou kompatibilní s tržním hospodářstvím a slouží k potlačení emisí skleníkových, plynů, přednostní význam. Vycházeje z diskuse posledních let, byly v prosinci minulého roku výslovně jmenovány pouze tyto nástroje : - Obchod s jednotkami snížení emise mezi tzv. státy Annexu B ( průmyslové státy včetně států bývalého východního bloku)

- Joint Implementation jako nástroj orientovaný na projekty mezi státy Annexu B - Mechanism-Clean Development jako nástroj orientovaný na projekty mezi průmyslovými státy a rozvojovými zeměmi, který musí být ještě přesněji defi­ nován

- Zavedení tzv. koncepce Bubble pro společenství států, např. pro EU - Započitatelnost snižování skleníkových plynů . Německo a přirozeně i VIK se budou i nadále zasazovat o to, aby myšlenka dobrovolného vlastního závazku ke snížení CO2 jako součásti pružných nástrojů předpokládaných v protokolu z Kjóta, mohla být využívána. VIK by velmi uvítal, kdyby se k této cestě dobrovolného osobního závazku připojily i Česká republika a AEM.

36

Samozřejmě, že všechny tyto pružné nástroje mohou být ještě dále interpretová­ ny. Při současné realizaci protokolu z Kjóta je třeba je naplňovat dalším obsa­ hem. To by se mělo stát do příští konference smluvních států, která se bude konat již v listopadu 1998 v Buenos Aires. I v rámci Německa probíhá v současné době intenzívní diskuse o tom, jak by bylo možno všechny tyto nástroje - doplněné nástrojem dobrovolného vlastního závazku - co možná nejlépe uplatnit v praxi. Německé hospodářství se i nadále bude do tohoto procesu intenzívně a aktivně zapojovat. Přitom však VIK bude neustále poukazovat na to, že všechna preventivní opatření k ochraně ovzduší musí být založena pružně, nebyrokraticky a kompatibilně s tržním hospodářstvím tak, aby se nezpůsobila národnímu hospodářství škody, tj. aby náklad a užitek byly vždy ve vyváženém poměru. Na základě v mezinárodním srovnání značně vstřícných činů, které byly v Německu v oblasti ochrany životního prostředí a péče o ovzduší již učiněny, bude VIK odmítat další zvyšování povinností vyplývajících z ochrany životního prostředí pro výrobní faktor energie tak dlouho, dokud nedosáhneme v EU a OECD na tomto úseku přiměřené harmonizace. Tato konference se v Mladé Boleslavi, sídle českého automobilového koncernu ŠKODA, nekoná náhodou. Zde buduje německo-české konsorcium pro budou­ cího provozovatele ŠKO-ENERGO jednu z nejmodemějších tepláren v České republice. Teplárna na bázi černého uhlí bude zásobovat automobilové závody ŠKODA, jakož i asi 40.000 obyvatel města Mladá Boleslav elektřinou a dálkovým teplem. Nová elektrárna bude však také - a to v první řadě - prodávat automobilovému koncernu ŠKODA proud i teplo pro výrobní procesy a prostory za ceny odpovídající konkurenci a tím zde přímo na místě bude zvyšovat mezinárodní konkurenceschopnost automobilové výroby. Současně však s využitím nejmodernějších technologií, mj. cirkulující fluidní vrstvy, přispěje při spalování černého uhlí podstatně k ochraně životního prostředí v regionu. Tak se např. sníží zatížení prachem ze současných 800 mg/m3 na 30 mg/ m3 kouřového plynu a emise SO2 ze současných 4.000 mg/ m3 na 200 mg/ m3 kouřového plynu, tj. asi o 95%. Značným zvýšením účinného stupně nové elektrárny ve srovnání se starým zařízením bude také vedle úspory primární energie a nákladů probíhat citelná redukce emise CO2 o 330.000 t za rok, což odpovídá cca 45-ti %. V tomto smyslu ukazuje tento projekt příkladně souvislost a vzájemnou závislost mezi ekonomickým užitkem a výhodami pro ekologii. Pro automobilový koncern ŠKODA bylo a je zajištění konkurenceschopného opatřo­ vání energie nutností, aby obstál na mezinárodním trhu, o nějž se tvrdě bojuje. Současně se však touto ekonomicky smysluplnou investicí účinně a hospodárně plní odpovědnost hospodářství za ochranu ovzduší a životního prostředí.

37

Tento projekt elektrárny zde v Mladé Boleslavi je však také proto zvláště zajímavý, že - v souladu s ustanoveními berlínské konference OSN o klimatu z r. 1995 - je podle našeho názoru jednoznačně vzorovým projektem v rámci pilotní fáze tzv. Joint Implementation. Projekty této pilotní fáze mají sloužit k tomu, aby se vypracovala mezinárodně závazná pravidla pro pružné a nebyrokratické fungování Joint Implementation. Cílem společné konference AEM a VIK je nalézt možnost, jak řešit v přímé návaznosti na praxi jak problémy a potíže, tak i šance těchto opatření. Konference má dále také rozvinout a pod­ pořit diskuse mezi českými a německými odborníky právě k této tématice a dokonale analyzovat všechna pro i proti takových řešení v oblasti ochrany ovzduší a péči o klima, která by byla kompatibilní s tržním hospodářstvím.

38

Trvalý vývoj a internacionalizace: dvě základní koncepce pro energetiku

Prof. Dr. Horst Günter Technická universita v Braunschweigu Ansgar Peiß jednatelŠKO-ENERGO, s.r.o.

Dostatečný výskyt energie je předpokladem téměř každé hospodářské činnosti. Žádný hospodářský systém a žádná společnost nemůže fungovat bez spolehli­ vého a bezpečného zásobení energií. Na tomto základě se jeví jako oprávněné označit energetiku jako klíčový sektor každého hospodářství. Tato zvláštní spo­ lečenská odpovědnost, která jí připadá, se však projevuje i ve výrazné závislosti tohoto sektoru na společenském vývoji a na tendencích veřejného mínění.

Dvě hlavní výzvy, se kterými jsou společnosti v pozdním 20. století konfron­ továny, je rostoucí znečištění a ničení přírodního životního prostředí a pozo­ rovatelné stále rostoucí přizpůsobování kultur, životních potřeb a životních stylů. Protože ničení životního prostředí hrozí nabýt rozměrů, které ohrozí i existenci lidských společenstev, je hledání ekologických forem hospodaření životně důležitou otázkou. Globalizace a zpochybnění tradičních národněstátních kultur nutí opět hospodářství k hledání nových forem spolupráce a mezinárodního pochopení překračujícího hranice a kultury.

V obou oblastech (životní prostředí a hospodářství) náleží energetickému sektoru zvláštní význam. Na jedné straně představuje vedle zemědělství a les­ nictví ekologicky nejrelevantnější hospodářské odvětví a zasahuje rozličným způsobem do přirozených základů lidského života; zde uveďme jako příklad pouze hornictví a klimatické změny jako důsledek využívání fosilních paliv. Na druhé straně by však globalizační tendence nebyly bez služeb energetiky mys­ litelné v takovém rozsahu, v jakém je dnes můžeme pozorovat, neboť faktory jako úroveň blahobytu nebo mobilita společnosti jako podstatný základ těchto zařízení se zakládají na dostatečné disponibility energie.

39

Pro zvládnutí naléhavých otázek v ekonomické oblasti bylo od sedmdesátých let a se zesílenou dynamikou v tomto desetiletí vypracováno několik koncepcí ře­ šení, ze kterých se v posledních letech prosadily zejména dvě: na jedné straně koncepce „trvalého vývoje“ jako diferencovaný přístup k souladu mezi ekologií a ekonomií, na druhé straně koncepce „internacionalizace“ jako strategie podnikového hospodářství ke zvládnutí naléhavých úkolů, s jejichž řešením se hospodářství díky kulturním a společenským globalizačním tendencím musí vyrovnat. V následujícím příspěvku představíme v základních rysech obě koncepce, abychom si poté položili otázku na možnosti realizace speciálně v oblasti energetiky.

Koncepce trvalého vývoje Koncepce trvalosti představuje odpověď na otázku jak uvést do souladu udržení přírodních základů lidského života na jedné straně a průmyslovou výrobu a blahobyt moderní společnosti na straně druhé. Navazuje na lesnickou zásadu známou z pozdního středověku, která praví, že les lze užívat po dlouhou dobu pouze tehdy, pokud z něj nebude odebíráno více dřeva, nežli za přirozených podmínek opět může narůst. Přeneseno na globální ekologické resp. ekono­ mické souvislosti to znamená, že s veškerými přírodními zdroji, kterých člověk užívá, je nutné hospodařit tak, aby zůstaly pokud možno v nezkrácené formě zachovány i pro příští generace. Přitom ale koncepce, jak naznačuje součást pojmu „vývoj“, není v žádném případě zaměřena pouze na uchování a zacho­ vání stávajícího, nýbrž zdůrazňuje velmi zřetelně i dynamický charakter moder­ ní společnosti a moderního hospodářství.

Jako podstatné základní principy koncepce lze zachytit následující body:

• Intergenerační spravedlnost Koncepce trvalosti se zakládá na filozoficko etickém základním axiomu spravedlnosti. Intergenerační spravedlnost zde znamená, že by žádná z bu­ doucích generací neměla nalézt horší rámcové podmínky pro svou existenci než generace dnes žijící. Z toho vyplývá pro dnešní generaci závazek nedo­ pustit v žádném případě nevratnou změnu, nebo dokonce zničení přiro­ zených základů lidského života.

40

• Slučitelnost hospodářského vývoje, blahobytu a ochrany životního prostředí Zástupci koncepce trvalosti vycházejí z toho, že oblasti ekonomie, sociální systém a ekologie, reprezentované faktory hospodářského vývoje, blahobytu a ochrany životního prostředí, lze uvést do souladu. Tím se obracejí proti domněnce termodynamické školy, na jejímž základě každý ekonomický výtvor vede k ekologickým škodám. Teoretici trvalosti naproti tomu zastupu­ jí názor, že hospodářství nemá pouze ničivý účinek na přírodu, nýbrž má na druhé straně značný produktivní potenciál.

• Syntéza ekonomie a ekologie Centrem koncepce trvalosti je předpoklad slučitelnosti ekonomie a ekologie. Trvalý vývoj sleduje základní cíl stálého zvyšování souladu mezi oběma komponentami, až v ideálním případě vznikne syntéza ekonomie a ekologie.

• Odvrat se od tradičního průmyslového hospodářského modelu Koncepce trvalosti se zakládá na předpokladu, že tvrdošíjné ulpívání na tradičním neoklasickém modelu hospodářství zabraňuje syntezi ekonomie a ekologie. Zatímco neoklasický model redukuje zdroje nutné pro hospodaření na faktory práce a kapitál, je nutné zahrnout do ekonomického pohledu přírodu jako další rovnocenný zdroj.

• Základní principy suficience, eficience a konzistence Konkrétní operacionalizace koncepce trvalosti se opírá v podstatě o tři pilíře: strategie jednání suficience, eficience a konzistence. Suficiencí je míněno omezení resp. substituce produkce a konzumu v těch oblastech, ve kterých se vyrovnání s přírodou nejeví reálným. Pod eficiencí chápeme úsporné, ekolo­ gické zacházení se zdroji nutnými pro hospodaření při zachování úrovně produktivity a blahobytu. Strategie konzistence je pak zaměřena na pohyb látek a získávání energií vyhovující přírodě.

Celkem sleduje koncepce trvalosti cíl ekologicky promyšleného užívání přírodních zdrojů s cílem zajistit a přežití a blahobyt lidstva. Nejedná se tedy o sociálně romantický růstu nepřátelský ideál nýbrž o koncepci podporující růst a blahobyt, koncepci, která není zaměřena na omezení hospodářství ve

41

prospěch přírody, ale na usmíření obou oblastí. Z uvedených teoretických základních předpokladů lze odvodit následující konkrétní zásady jednání.

• Vývoj obyvatelstva nesmí překročit ekologickou a ekonomickou únosnost Země.

• Zatěžování životního prostředí škodlivými látkami nesmí přerůst rámec zachycovacích a regeneračních kapacit. • Spotřeba obnovitelných látek a obnovitelných zdrojů energií nesmí překročit reprodukční potenciál. • Spotřebu neobnovitelných zdrojů je nutné co nejvíce snížit substitucí, zvyšováním eficience a recyklací. • Časový rozměr lidských zásahů se musí orientovat podle časového rozměru přírodních procesů, např. podle doby likvidace odpadů nebo regeneračního procesu ekosystémů. • Rizika, jejichž ekologické následky by mohly porušit výše uvedené poža­ davky, je nutné snížit na kalkulovatelnou míru.

• Je nutné podporovat intenzivní využívání resp. zavádění únosných ekolo­ gických a sociálních zdrojů, technologií a produktů. • Zachování rozmanitosti druhů a rozmanitosti ekosystémů je morálním zá­ vazkem. Tyto zdroje jsou nenahraditelné. • Hospodářství nese odpovědnost za vytváření výrobních struktur úsporných ne spotřebu přírodních zdrojů, společnost nese zodpovědnost za dodržování konzumních a životních zásad šetřících zdroje. Politika reguluje a podporuje obojí příslušnými předpisy, zákazy a podněty.

Koncepce internacionalizace Internacionalizace v ekonomické oblasti není v žádném případě novým objevem ale její počátky jsou v zásadě spjaty již s prvními formami obchodu překraču­ jícího hranice. I po roce 1945, v dobách dohody GATT a celosvětových deregulačních opatření, tvořila koncepce internacionalizace nejdříve čistě podnikovou ekonomikou motivovanou vedoucí ideu pro podnikatelskou expanzi na cizí trhy. Teprve s počátkem debat o teorii globalizace dostala koncepce od osmdesátých

42

let značně zesílené politické a sociální rozměry. Současně získaly aktivity internacionalizace hospodářství rapidně na počtu a intenzitě. Za důvody tohoto vývoje lze považovat v první řadě následující faktory:

• Sociálně kulturní faktory - globální vyrovnání struktur poptávky homogenizací potřeb spotřebitelů přes hranice zemí a kultur - vyšší mobilita spotřebitelů a prodejců na základě zlepšených dopravních a cestovních možností

• Politické faktory - liberalizace chráněných trhů, především politickými změnami v bývalém východním bloku a mezinárodními dohodami

- završení vnitřního evropského trhu a vytvoření dalších regionálních hospodářských zón

• Technologické faktory - rychlejší komunikace a přenos informací na základě zlepšení komunikační techniky - zvýšená dynamika technického pokroku a tím zkrácení životních cyklů produktů

• Ekonomické faktory - internacionalizace konkurence na základě nasycených tuzemských trhů a na základě „globalizace“ poptávky - mezinárodně snadněji realizovatelné economies of scale

Koncepce internacionalizace představuje jednu z rozhodujících ekonomických strategií k naplnění těchto výzev a šancí. Díky významu této koncepce pro pří­ nos, jímž je hospodářství schopno přispět k řešení nadnárodních problémů dnešní doby, náleží koncepci internacionalizace obdobný význam jako principu trvalosti. Koncepce se pokouší především zodpovědět otázku, jak mohou podni­ ky s mezinárodní působností najedené straně vyřešit ve svůj prospěch problémy, které jsou spojeny s rozšířením činností do různých kulturních okruhů, a součas­ ně na druhé straně v této souvislosti přispívat k mezinárodnímu pochopení.

K tomuto účelu se koncepce snaží pod ústředním pojmem „Kultury podnikání“ spojit hospodářsko-vědecké a kultumě-vědecké aspekty. Pod tímto pojmem chápeme součet všech hodnotových představ o hodnotách, způsobů myšlení a 43

norem, kterými se řídí zaměstnanci podniku ve svých myšlenkách a činech a které tvoří vzhled podniku. Zástupci koncepce internacionalizace vycházejí z toho, že se podnik vyvíjí o to úspěšněji, čím lépe se mu podaří uvést svou kulturu podnikání do souladu se sociálně kulturním prostředím. To zpravidla pro národní podniky nebývá problémem, protože překonávat kulturní bariéry je zde nutné pouze výjimečně. Avšak v průběhu procesu přizpůsobení se kultur je sladění podnikové kultury se sociálně kulturním okolím rozhodujícím faktorem pro úspěch internacionálních, resp. intemacionalizujících se podniků. Proto pat­ ří tato akulturace k centrálním objektům zkoumání v rámci koncepce interna­ cionalizace. Ve středu pozornosti se nacházejí především následující otázky: • Jak vyvinout filozofii podniku, která by měla správný celkový obraz a přesto odpovídala různé kulturní skutečnosti zemí, ve kterých je podnik činný?

• Jaké zvláštní kvalifikace (např. myšlení v mezinárodních souvislostech, nadnárodní kulturní chápání) musí mít vedoucí pracovníci mezinárodních podniků a jakým způsobem je nutné provádět jejich školení? • Jak vyvinout styl vedení, který budou akceptovat členové kulturní společnosti, do které podnik expanduje?

• Jaké změny stylu komunikace v podniku jsou nutné, aby byl zajištěn tok informací mezi příslušníky různých kultur a aby se zredukovalo nebezpečí nedorozumění?

• Jaká forma managementu konfliktů je vhodná pro urovnání rozdílných názorů, které se zakládají na různých způsobech chování, očekávání a potřeb v interkulturní oblasti? • Jak lze vytvořit tzv. corporate identity, která bude mezinárodně jednotná ale bude vykazovat dostatek pružnosti, aby se vyrovnaly zvláštnosti kulturních rozměrů různých zemí? Tak, jak se koncepce trvalosti zaměřuje na spojení ekonomie a ekologie, zabývá se koncepce internacionalizace souladem hospodářství a kultury vinterkultumím měřítku.

Trvalý vývoj a internacionalizace v energetice Co znamenají tyto skutečnosti pro energetiku? Na začátku tohoto příspěvku již bylo konstatováno, že sektor energetiky vykazuje jak vysokou ekologickou tak i 44

vysokou sociálně kulturní relevanci a je ve svém vývoji vystaven silné závislosti na těchto oblastech, která je ovšem vzájemná. Koncepce trvalého vývoje a internacionalizace představují tedy právě pro energetiku vysokou měrou zajíma­ vé strategie pro zvládnutí výzev, se kterými je dnes konfrontována. Realizace koncepce trvalosti v rámci energetiky by zahrnovala mimo jiné následující body : • Nahrazení neobnovitelných nosičů energie poškozujících životní prostředí ekologickými, obnovitelnými zdroji energií s podobnými funkčními a kvali­ tativními znaky. Využívání fosilních paliv v míře, která je nutná, pro zacho­ vání dnešní konkurenceschopnosti; používání alternativních nosičů energie v co možná největší míře jako přípravu pro konkurenceschopnost zítřka.

• Minimalizace emisí škodlivých látek při využívání fosilních paliv opatřeními jako zvýšení eficience elektráren, spojení energie a tepla, nebo snížení emisí vhodnými filtračními zařízeními. • Cílené snahy energetických podniků pro snížení spotřeby energie (DemandSide Management, Least-Cost Planning). Nikoli maximalizace za každou cenu ale optimální využití energie na všech úrovních může být i z hlediska podnikového hospodářství smysluplné.

• Uskutečňování principu konzistence důsledným znovuzhodnocováním ener­ gie a zbytkových látek. • Intenzivní dialog s veřejností, aktivní public relations (např. sponzoring ži­ votního prostředí) a inteligentní marketing životního prostředí pro posílení vlastní věrohodnosti a důvěry obyvatelstva vůči vlastním cílům.

• Podporování rozmanitosti zdrojů a technologií v oblasti výroby energie a zásobování energií, aby bylo kdykoliv možné reagovat na aktuální vývoj v ekologické, politické a společenské oblasti. • Důraz na dlouhodobou celistvou perspektivu jako protiklad vůči krátkodo­ bému myšlení zaměřenému na zisk; přeměna podniků dodávajících energii na podniky s rozsáhlými energetickými službami. • Silnější decentralizace výroby elektřiny; tradiční centrální zařízení pro výrobu elektrické elektřiny jsou totiž spojena s nadměrně vysokými energe­ tickými, látkovými a materiálními toky.

Realizace koncepce internacionalizace v oblasti energetického hospodářství obsahuje mimo jiné následující body:

45

• Tolerance vůči kulturní socializaci zaměstnanců z různých kulturních kruhů a vůči sociálně kulturním hodnotám a normám, kulturním, náboženským a morálním postojům a převládajícím konzumním strukturám cílové země.

• Protože je energie ve formě elektřiny produktem bez hranic, umožňuje zboží ve formě proudu energetickým koncernům celosvětově téměř jednotný mar­ keting, což energetický sektor pro strategie internacionalizace téměř predestinuje. • Součinnost na globálním hospodářském vývoji a na globálním zvyšování blahobytu kvantitativně i kvalitativně dostatečným zásobováním společností energií.

• Aktivní redukování nejistot cílenými intemacionalizačními aktivitami, vycházejícími z toho, že se obchodní aktivity a tím i obchodní rizika rozloží do několika zemí. • Zesítěné, multiperspektivní struktury myšlení a jednání při provádění intemacionalizačních opatření v oblasti energetiky a při řízení meziná­ rodních energetických koncernů. • Vytváření vhodných rámcových podmínek pro kontinuální kulturní procesy učení u všech zaměstnanců podniku a zaručení průběžného přizpůsobování podnikové kultury všeobecnému společenskému a kulturnímu vývoji. V obou oblastech uskutečnilo energetické hospodářství již podstatné kroky. U koncepce trvalosti to platí pro snahy v oblasti ochrany klimatu, pro technolo­ gický vývoj ve využívání regenerativních zdrojů energie, pro minimalizaci rizi­ ka poruch v jaderné energetice a pro provádění opatření na redukování spotřeby energie. V oblasti koncepce internacionalizace bylo především v oblasti liberali­ zace a deregulace energetického sektoru v mnoha státech dosaženo značných úspěchů, které představují podstatný předpoklad pro intemacionalizační opatře­ ní a které již také vedly ke značnému oživení aktivit v této oblasti.

Potenciál pro využití možností, které koncepce trvalosti a internacionalizace v energetickém sektoru nabízejí, však ještě z daleka není vyčerpán, jak ukazuje příklad modelu Joint Implementation (viz příspěvek Wolfganga Straßburga). I v České republice zde ještě existují rozličné perspektivy, jak ukáží příspěvky tomto svazku.

46

Joint Implementation - doplňkový nástroj pro globální ochranu klimatu ? Prof. Dr. Wolfgang Straßburg ředitel RWEAG, Essen

1

Úvod

Mezinárodní společenství států učinilo tím, že podepsalo protokol na světové konferenci v Kjótu, tedy přijatelným kompromisem, další důležitý krok v politice ochrany klimatu.^ Tím se vytvořil rámec pro mezinárodně koordinovaná preventivní opatření proti účinkům obávané změny klimatu. Prvořadý význam přikládá protokol z Kjóta kromě šesti stanovených skleníkových plynů, jež je třeba sledovat, i pružným nástrojům k omezení emisí skleníkových plynů. Výslovně byly uvedeny tyto nástroje: obchod s emisními právy, Joint Implementation, Clean Development Mechanism, sledování poklesu CO2, jakož i uznání koncepce Bubble pro EU. Smluvní strany

Stanovení cíle/ redukční kvóty (rozpočtové období 2008-2012 ) základní léta 1990/1995

Rakousko, Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Evropské společenství, Finsko, Francie, Německo, Řecko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Lichtenštejnsko, Litva, Lucembursko, Monako, minus 8 % Nizozemí, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Spojené království USA minus 7 % Kanada, Maďarsko, Japonsko, Polsko minus 7 % Chorvatsko minus 5 % Nový Zéland, Rusko, Ukrajina plus/minus 0 % Norsko plus 1 % Austrálie plus 8 % Island plus 10 % Tabulka: Cíle Protokolu z Kjóta pro závazky západních a východních průmyslových států („ basket“ z CO2, CH4, N2O, SF6, PFC aHFC “) k redukci resp. omezeni.

47

Shora uvedené částečně se doplňující nástroje musí být nyní uvedeny v život, i když vyžadují ještě další konkretizaci. Rámec tohoto příspěvku by byl narušen, kdybychom se chtěli pokusit objasnit všechny shora uvedené aspekty. Vědomě se tedy omezujeme na „Joint Implementation“ podle všeho již nanejvýš vhodný doplňující nástroj pro globální ochranu.

2

Vymezení problému

Důkaz vhodnosti koncepce „Joint Implementation“ právě tak jako bližší vypracování společného postupu přes hranice zemí ještě neexistují. Rovněž tak ještě nejsou k dispozici zatížení schopné důkazní či hodnotící modely, k jejichž vypracování mají posloužit mj. projekty pilotní fáze „Activities Implemented Jointly“, která v současné době probíhá. Ani pro euforii, která se v mezinárodní diskusi částečně projevila, ani pro silně emocionální negování této koncepce, tedy zatím až dosud neexistuje důvod. Bezesporu se u ochrany klimatu jedná o globální problém. A tomu nelze účinně čelit pouze náznaky národních konceptů řešení. Na základě dosavadních poznatků však přece jen mnohé hovoří pro to, že se koncepcí „Joint Implementation“, a to jako jedním z mnoha nutných důležitých prvků celé koncepce, může ekologickým problémům současnosti i budoucnosti vhodně čelit; dále pak, že koncepce - vybavena odpovídajícími podněty - v důsledku potom již ekonomických podnětů může dosáhnout postupného rozšíření. Následně jsou nastíněny výchozí situace, koncepce „Joint Implementation“, současný stav mezinárodních diskusí, předběžné hodnocení koncepce a příklady prvních praktických opatření.

3

Výchozí situace

Ekologická a energetická politika bude i v příštích letech nevyhnutelně určována ochranou klimatu. Rozpoznatelný vliv člověka na globální klima - na základě teď i již lépe podložených hodnot - je nasnadě. 2) S ohledem na důsledky, které by s sebou změna klimatu přinesla, jsou preventivní opatření přes ještě existující nedostatky v poznatcích plně odůvodněná.

48

Oněch 25 procent obyvatelstva světa, které žije v zemích OECD, je dnes zodpovědných za 75 procent světových emisí CO2. Vzhledem k této proporci je zřejmé, že největší část snížení emisí musí provést průmyslové země. Věříme-li příslušným scénářům, bude spotřeba energie jako motoru pro rozvoj světa, dramaticky stoupat. Oproti roku 1990 se tak má do roku 2050 globální spotřeba s 28,3 miliardami t jednotek černého uhlí více než zdvojnásobit.3) V zemích OECD se očekává zvýšení spotřeby energie o jednu třetinu, v zemích východní Evropy včetně bývalého SSSR minimálně o více než 40 procent. Rozvojové země, v nichž je nárůst obyvatelstva největší, očekávají naproti tomu zvýšení své spotřeby energie o čtyřnásobek.

Německá spolková vláda si vytkla za cíl snížit do roku 2005, oproti roku 1990, emise kysličníku uhličitého o 25 procent. Německé hospodářství sdílí tento cíl stanovený politikou klimatu. Z tohoto důvodu se 27. března 1996 zavázalo k tomu, že sníží specifické emise kysličníku uhličitého oproti roku 1990 o 20 procent.4) Tento cíl nemá dosud v mezinárodním měřítku obdoby. Vzhledem k celosvětovým emisím a v mnoha regionech světa očekávanému zvýšení je redukce emisí CO2 o 250 mil. t ročně - a přesně toto roční množství odpovídá cíli spolkové vlády - spíše malá. Preventivní opatření v oblasti klimatu přijímaná pouze v národním měřítku by však byla málo efektivní. S ohledem na vysoké standardy dosažené již v řadě průmyslových zemí nestačí ani zvýšené úsilí probíhající pouze v národním měřítku k tomu, aby se proti skleníkovému efektu účinně čelilo. Většina účastníků první konference smluvních států v Berlíně v březnu/dubnu 1995 souhlasila s tím, že průmyslové země musí převzít závazky přesahující národní rámec. Ovšem i rozvojové země musí k ochraně klimatu přispět Zatím sice nemusí snižovat emise, ale měly by včas začít budovat ve svých zemích, zejména v energetické oblasti, struktury příznivé pro životní prostřední. Bylo překvapivé, že země třetího světa, které jsou záměrem „Joint Implementation“ potenciálně zvýhodněny, vůči němu vyslovily tvrdou kritiku. Rychle se rozšířil pojem „čistého ekokolonialismu“ s tím, že ti nejchudší by nyní ještě měli šetřit na emise severu. Je faktem, že se od průmyslových zemí žádá, aby navíc ke zvýšením účinnosti a hospodárnosti a úsporám energie ve svých zemích přispěly i v zahraničí ke snížení emise CO2 moderní technologií a kapitálem. Pojem z úmluv o klimatu z Ria, „Joint Implementation“, zatížený částečně předsudky, byl alespoň pro pilotní fázi nahrazen pojmem „Activities Implemented Jointly“ (AIJ). S tím není ve vlastním slova smyslu spojena žádná obsahová změna koncepce, takže i nadále se ve zjednodušené formě hovoří o „Joint Implementation“.

49

4

Koncepce „ Joint Implementation“

Všechny emise se dostávají do atmosféry světa, existující jen jednou, a tu je třeba chránit. Z ekologického hlediska je tudíž nepodstatné, kde dochází k emisi resp. redukci skleníkových plynů. Na této základní myšlence spočívá koncepce „Joint Implementation“. Jejím obsahem je, že aktér ( stát nebo i podnik ) může plnit závazek k redukci příp. omezení emisí skleníkových plynů nejen úsilím ve vlastní zemi, ale i v zahraničí, a to společně s tamními partnery. Právě toto naposled uvedené, partnersky společné úsilí dává nástroji jeho název. Pro investora je takový postup pak nejen ekologicky, ale i ekonomicky smysluplný, provádí-li se snížení emisí s nižšími náklady, příp. účinněji než doma a započítává-li se mu to do jeho závazku, který má plnit, tedy např. do vlastního závazku týkajícího se množství.

U takto společně realizovaných investic může jít např. o účast na nějakém podniku, o zdokonalení elektrárny, výrobu proudu obnovitelnými energiemi, snížení spotřeby proudu opatřeními integrovaného plánování zdrojů, nebo i programy zalesňování. Postup samozřejmě vyžaduje souhlas státních úřadů jak země hostitelské, tak i příslušných úřadů země, z níž investor přichází. „Joint Implementation“ bude podle předpokladu vyzkoušen v několikaleté pilotní fázi a poté na základě zkušeností se má do konce desetiletí rozhodnout o tom, zda se v budoucnosti zavede 5) celosvětový mechanismus, který připustí také kreditování snížení emisí. Návrh schématu JI

země poskytující

informace o redukci emisí

země přijímající

ověřená investice přidělí „ Credits “

podnik v zemi poskytující

50

Informace o redukci emisí

investice

podnik v zemi přijímající

Poněkud překvapující je, že se „Joint Implementation“ v Protokolu z Kjóta 6) již před ukončením pilotní fáze - dostává, i když bez výslovného pojmenování, částečného uznání v rámci Clen Development Mechanism. Podle toho se mají redukce emisí ze společných projektů, které budou realizovány mezi rokem 2000 a počátkem rozpočtového období 2008 do 2012, již započítávat do redukčních závazků, které zúčastněná průmyslová země přijala. To zatím neplatí pro příslušné projekty mezi průmyslovými zeměmi, čímž se použití tohoto nástroje u rozvojových zemí jeví atraktivnějším než v zemích střední / východní Evropy. Zda je takovýto důsledek žádoucí, je pochybné. Nezbývá než vyčkat, jaký všeobecně platný postup bude po skončení pilotní fáze přijat. Všechny i v pilotní fázi společně realizované aktivity vyžadují předchozí schvá­ lení, souhlas příp. potvrzení ze strany vlád smluvních stran, které se na těchto aktivitách podílejí. Společně prováděné aktivity musí vést ke skutečným, měřitelným a dlouhodobým výhodám ve vztahu k zmírnění změn klimatu. Financování takových společně prováděných aktivit musí probíhat jako doplněk k přijatým finančním závazkům z konference o klimatu v Berlíně (1995) a jako přídavek k současné oficiální rozvojové pomoci. Koneckonců nesmí žádná smluvní strana během pilotní fáze započítávat redukce emisí dosažené započítávat do snížení vlastních emisí skleníkových plynů.

Při závěrečné poradě a rozhodování o „Joint Implementation“ by se mělo přednostně respektovat to, že těsná spolupráce mezi investujícím průmyslem a internacionálními a supranárodními organizacemi i finančními institucemi je nejen žádoucí, nýbrž i nutná, aby se lepší koordinací četných opatření pro prahové a rozvojové země stupeň účinnosti zvyšoval dlouhodobě a pokud možno jejich vlastními silami.7)

5

Výhody „Joint Implementation“

Náklady na to, abychom při sanaci nebo náhradě staré uhelné elektrárny, např. v Číně , zabránili vzniku tuny kysličníku uhličitého, jsou zřetelně nižší než náklady, které by si vyžádala účinnější, příp. energeticky úsporná opatření při stejném efektu v průmyslových zemích. Navíc úsporné potenciály ve třetím světě nejsou ještě zdaleka vyčerpány. Dále pak práce k tomu potřebné se mohou v prahových zemích provádět značně levněji. Třetí svět se sice v současné době

51

na emisi C02 podílí pouze jednou čtvrtinou. Avšak jeho spotřeba energie bude stoupat rychleji než spotřeba v průmyslových zemích a způsobí v budoucnu více než polovinu přírůstku energeticky vyvolaných emisí CO2. Pro Asii, jihovýchodní Asii i Latinskou Ameriku je třeba s ohledem na ctižádostivé programy energetické výstavby dosáhnout plynulého transferu technologie a kapitálu, aby tak ekologickými prostředky byl urychlen a podporován budoucí trvalý vývoj. Samozřejmě musí tyto země vytvořit odpovídající rámcové podmínky, aby společně realizované aktivity mohly vést k úspěchu.

Ve spolupráci se zahraničními partnery ze stejných odvětví mají prahové a rozvojové země navíc šanci k tomu, aby plynule vybudovaly své infrastruktury, mj. i infrastrukturu zásobování energií, podle moderních ekologických a eko­ nomických kritérií. Takové projekty obsahují transfer moderních technologií, vytvářejí v hostitelské zemi pracovní místa a zvyšují zpravidla stav vzdělání zaměstnanců. Rané pilotní projekty slouží jak z ekologického, tak ekono­ mického hlediska jako reference. A konečně v hostitelské zemi zůstávají výhody ve formě daňových příjmů. Z uskutečňování projektů „Joint Implementation“ může tedy právě pro zahraniční partnery vyplynout celá řada ekologických, ekonomických, sociálních výhod, jakož i výhod v rámci rozvojové politiky zvaných rovněž volba Win-Win-Win-. Globálně posuzováno, může dojít k transferům kapitálu a know-how, které tendenčně vedou k vyrovnání nákladů na emise skleníkových plynů bez ohledu na hranice . „Joint Implementation“ a princip kompenzace, o nějž se zde mj. usiluje, posuzují někteří potenciální investoři kriticky, protože - domněle - věří, že se tím nechtěně vyslovují pro energetickou nebo daň z CO2. Vlastní závazek přijatý německým hospodářstvím však naproti tomu dokazuje, že bezprostřední kompenzace ušetřených emisí je možná, aniž by bylo třeba bilancování v penězích. Má-li se prostřednictvím „Joint Implementation“ vyvolat skutečně citelný přísun investic, nesmějí být žádné projekty diskriminovány. Pro účinná preventivní opatření v oblasti klimatu se nabízí tržně hospodářská kalkulace. Ten, kdo chce skutečně vážně chránit klima, nemůže a nesmí rozlišovat, zda se toho dosáhne komerčním či nekomerčním způsobem.9) Pro žádanou a potřebnou angažovanost průmyslu přesahující státní opatření jsou právě tržně hospodářské podněty nutné. Některé projekty také možná dosahují hospodárnosti teprve emisními dobropisy, čímž stoupá počet realizovaných projektů.

Rámcové podmínky pro „Joint Implementation“ musí být vytvořeny tak, aby tato koncepce byla podporována, a nikoli omezována. To platí zejména také pro právě vypracovávané koncepce zaměřené na kontrolovatelnost jednotlivých

52

opatření ke snížení emisí. Takzvaný „monitoring“ k tomuto účelu musí být vypracován transparentně a srozumitelně. Tím se však v zásadě neobjevuje nic nového. K dokladování vlastních závazků je možno se spíše vrátit k osvěd­ čenému způsobu „ekoauditu“, příp. k vypracovanému postupu „monitoringu“.

Další do budoucnosti zamýšlenou flexibilizaci preventivních opatření v oblasti ochrany klimatu, jako např. trading emisí, je třeba hodnotit pozitivně. Příští konference smluvních států v listopadu 1998 v Buenos Aires se tím má zabývat podrobně. Základní myšlenka metody „Emission Trading“ se rovná myšlence „Joint Implementation“, t.j. skleníkové plyny redukovat pokud možno tam, kde je to možné s co nejnižšími náklady a největší účinností. Aspekt náklady-užitek musí být v budoucnu více respektován při praktickém prosazování redukce skleníkových plynů.

6

Praktická realizace

V četných zemích je patrná snaha naplnit pilotní projekt vypracovaný k „Joint Implementation“ obsahem. Pomocí co možná největšího počtu projektů se mají shromáždit zkušenosti, které pak budou k dispozici v r. 1999 při rozhodování o „Joint Implementation“ orientovaném do budoucnosti. Německé elektrárenství se zasazuje za trvalý rozvoj, jak to dokazuje prohlášení o vlastním závazku vydané jeho podniky10). Německé podniky dodávající proud se v současné době v rámci pilotní fáze „Joint Implementation“podílejí na osmi pilotních projektech, které probíhají pod hlavičkou Rámcové úmluvy o změnách klimatu.

Globální charakter problematiky preventivních opatření k ochraně klimatu staví špičkové dodavatele elektrické energie (Elektrizitätsversorgungsunternehmen EVU), působící v průmyslových zemích, před úkol vzájemné spolupráce a již vr. 1992 vedl k založení tzv. Iniciativy E7. V rámci tohoto seskupení spolupracuje v současné době ve světovém měřítku osm EVU. Název byl zvolen podle vzoru politického seskupení průmyslových zemí G7. Doposavad s výjimkou Velké Británie je každá ze zemí G7 zastoupena až dvěma národně významnými EVU.

53

Členové E7: • Electricité de France, Francie • ENEL S.p.a., Itálie • Hydro-Quebec, Kanada • Kansai Electric Power Company, Japonsko • Ontario Hydro, Kanada • RWE AG, Německo • Southern California Edison, U.S.A • Tokyo Electric Power Company, Ja-ponsko

Členové E7 mají společný cíl, totiž působit na svém území aktivně ve prospěch globální ochrany životního prostředí ve smyslu „Sustainable Development“. Iniciativa E7 chce podporovat ekologicky zodpovědnou, účinnou a hospodárnou výrobu a užívání elektřiny nejen úsilím ve vlastní zemi ale i v zemích rozvojových a prahových. To se děje např. bezplatným poradenstvím, které poskytují experti z členů E7 přímo na místě, právě tak jako formou seminářů a výcviku personálu. Asi 20 projektů bylo již ukončeno a přibližně na stejném počtu projektů se průběžně pracuje. V rámci E7 se podílí RWE v současné době na projektech v Indonésii, Číně, Jordánsku, Jižní Africe a Zimbabwe. RWE spolupracuje celkem na čtyřech pilotních projektech typu „Joint Implementation“. Projekty „Obnovitelné energetické systémy v Indonésii“, „Zvýšení účinnosti a hospodárnosti elektráren v Jordánsku“ a „Vodní energie v Zimbabwe“ se provádějí v rámci Iniciativy E7. Projekt ŠKODA je společný projekt v České republice, na němž se podílejí německé společnosti RWE Energie AG, Bayernwerk - Beteiligungsgesellschaft OBAG. VW-Kraftwerke GmbH, jakož i ŠKODA a STE jako čeští partneři.

1. Projekt „JI“ v Indonésii U projektu realizovaného v Indonésii se jedná o decentralizované zásobování odlehlého regionu obnovitelnými energiemi. Plánuje se 1.000 malých fotovoltaických zařízení k zásobování jednotlivých domů, hybridní zařízení (např. vítr) a pravděpodobně čtyři malé vodní elektrárny k zásobování vesnic. Na základě praktických zkušeností má být demonstrováno, že v odlehlých oblastech lze použitím obnovitelných energií pro dostačující a finančně výhodné

54

zásobování elektřinou trvale napomoci k ochraně klimatu a životního prostředí. Tímto komplexním systémem se bude vyrábět více než půl milionu kW/h ročně a - ve srovnání s předcházejícím zásobováním na základě motorové nafty - asi 900 t emisí CO2. Tento projekt má při relativně nízké úspoře emisí pilotní charakter. E7 pod garancí RWE provádí projekt společně s indonéskými úřady. Indonéská vláda uznala projekt již v prosinci 1996 jako projekt v pilotní fázi AU Úmluvy o klimatu. V kooperaci se světovou bankou zamýšlí Iniciativa E7 vypracovat studii o možnostech financování takovýchto projektů. V případě pozitivního hodnocení by z toho mohly vzejít pozitivní impulsy pro srovnatelné projekty.

2. Projekt „JI“ v Zimbabwe Prioritním cílem tohoto projektu je rovněž zásobování odlehlých oblastí za využití obnovitelných energií a tím snížené používání motorové nafty. K dosa­ žení toho má být již existující přehradní hráz sloužící k zavodňování vybavena dvěma vodními turbinami o výkonu 350 kW. Partnery projektu jsou Iniciativa E7, státní elektrorozvodné podniky a vláda Zimbabwe. Projekt financují partneři společně. Prostřednictvím projektu je možno za využití obnovitelných energií dodat ročně 3 miliony kW/h a oproti referenční cestě (stejná výroba proudu dieselovými generátory) ušetřit ročně 1.400 t CO2. Tento projekt uznala zimbabwská vláda jako „Acitivity Implemented Jointy“ podle Rámcové úmluvy o změnách klimatu.

3. Projekt „JI“ v Jordánsko Cílem projektu je zvýšení účinnosti energií ve vybraných elektrárnách státních jordánských elektrorozvodných závodů vytápěných olejem. K tomu se zkoumají a hodnotí technické možnosti ve vztahu k únosnosti pro životní prostředí i finančním možnostem. Na základě výsledků, které jsou dosud k dispozici, lze očekávat úspory ve výši přibližně 74.000t emisí CO2 ročně. Projekt provádí společně E7 s jordánskými úřady. Jordánská vláda uznala projekt jako „Acitivity Implemented Jointy“ podle Rámcové úmluvy o změnách klimatu.

4. Projekt „JI“ v České republice Kvantitativně větší důležitost má projekt v České republice. U projektu se jedná o modernizaci a obnovení zastaralého zařízení automobilového závodu ŠKODA na elektřinu i teplo. Nové zařízení na bázi dvou fluidních kotlů vytápěných

55

černým uhlím a dalšího horkovodního kotle na bázi zemního plynu/oleje nahradí starou elektrárnu na bázi hnědého uhlí. Nová elektrárna bude zásobovat elektřinou a párou automobilový závod ŠKODA a teplem blízké město Mladá Boleslav. Díky novému zařízení se oproti starému zařízení sníží emise CO2 celkem o 330.000 t neboli o 44,5% ročně. Německá strana již přijala projekt do pilotní fáze Joint Implementation. Příslušné české úřady v současné době projekt prověřují. S jeho uznáním se počítá v nejbližší době .

7

Výhled

„Join Implementation“ může při rozumném a především tržně hospodářském ztvárnění znamenat v budoucnosti podstatný přínos pro preventivní opatření na ochranu klimatu. „Joint Implementation“ a vlastní závazek, neboť obojí jsou za­ měřena na snížení množství, na sebe mohou navzájem ideálně navazovat. Německé hospodářství, které se svým závazkem přihlásilo k zásadě prevence v ochraně klimatu, to naléhavě doporučuje.

JI bude svou dynamiku rozvíjet,

•

budou-li pro to budou stanovena jasná, mezinárodně uznávaná pravidla

•

bude-li možno sčítat redukce emisí;

•

bude-li možno obchodovat s emisními právy;

•

bude-li nástroj jednoduše strukturován a nebude-li vyžadovat vysoké administrativní náklady

Cílem musí být, aby se použitelný kapitál, který je celosvětově omezen, s pokrokovou technologií a know how uplatnil postupně tam, kde to jak pro glo­ bální ochranu životního prostředí, tak ve prospěch všech zúčastněných přinese co největší užitek. Globální ekologické výzvy mohou být zvládnuty jen partnerskou spoluprací me­ zi politikou a hospodářstvím v rámci ekonomicky rozumných strategií. „Joint Implementation“ k tomu nabízí jednu z několika možností, která - jak se domní­ vám - by se neměla promarnit. 1.

56

Viz k výsledkům zejména: Lamprecht F., Světová konference OSN v Kjótu dala zřetelný signál, v: ET 1998, str. .6, Schafhausen, F., Kjóto - a co přijde potom? v: ET 1998, str. 11; Schmidt - Küster, W.-J, Únosný kompromis, v: Siemens Standpunkte, 1/198, str. 34; Coenen R. a Sardemann, G, Kjóto: Protokol k ochraně klimatu, v atw 19^8, str. 243.

2.

V tomto smyslu již 2.zpráva o stavu věci Panelu on Climate Change (IPCC) z prosince 1995, doplněná o novější výzkumy, zejména amerických vědců.

3.

Tak podle World Energy Council, 1995, střední scénář.

4.

Aktualizované prohlášení německého hospodářství k preventivním opatřením v oblasti klimatu. Spolkový svaz německého průmyslu. BDI (vydavatel), Kolín, 27. března 1996 a tiskové sdělení Tiskového a informačního úřadu spolkové vlády, č. 118/96, Bonn, 27.března 1996.

5.

Tak Protokol z Berlína (1995), 1. konference smluvních států.

6.

Viz k tomu čl. 12 Protokolu z Kjóta. Američané se zde zasazovali zejména o to, aby se vyhnuli finančním pokutám jako sankcím za neplnění závazků, což se také podařilo.

7.

Obsáhlý popis koncepce Joint Implementation najdete např. v : Barett, S.: The Strategy of Joint Implementation in the Framework Convention on Climate Change, New York a Zeneva 1995; Rentz, H.: Kompenzace v ochraně klimatu - první krok k trvalé ochraně zemské atmosféry, Berlín 1995; dále Straßburg, W.: Joint Implementation, ekologická výzva a ekonomická šance? v : ET 1996, str. 280. Kriticky se např. vyjadřují Climate Network Europe, Joint Implementation - From a Europe Perspective, Brusel 1995; Robin Wood (vydavatel): Joint Implemantation v ochraně klimatu. Analýza prvních projektů, Bonn.

8.

Srv. k tomu podrobně Rentz, H. (pozn. 7), tamtéž, str. 141 an. a str. 241. Odchylné koncepce jako „Prostor životního prostředr nebo „Faktor 4“ jsou sice vhodné j?ro zvýšení vědomí o problému a ukázání potenciálů účinnosti, avšak nesmějí být zaměňovány s ekonomicky účinnými řešeními.

9.

Srv. Straßburg, W. (pozn. 7), tamtéž, str. 282.

10.

Část prohlášení německého hospodářství k preventivním opatřením v oblasti klimatu (pozn. 4).

57

Hlavní cíle návrhu energetické politiky

Ing. Pavel Brychta, CSc. Ministerstvo obchodu a průmyslu České republiky - sekce energetické politiky

1 Hlavní cíle návrhu energetické politiky Hlavní cíle návrhu energetické politiky Ministerstva průmyslu a obchodu jsou: •

zachování dosaženého stupně liberalizace na trhu s uhlím a ropnými pro­ dukty

• vytvoření konkurenčního prostředí v oblasti výroby energie tím, že bude nezávislým výrobcům umožněn vstup do odvětví a postupně se bude pře­ cházet na mechanismus sjednaného přístupu třetí strany do sektoru energe­ tiky •

ustanovení silného institutu regulačního orgánu pro oblast energetiky, který bude vybaven dostatečnými pravomocemi

•

odstranění přetrvávající cenové deformace

• vytvoření podmínek pro efektivní a dlouhodobě prospěšnou privatizaci ener­ getických podniků •

zabezpečení efektivního využívání domácích energetických zdrojů

•

zajištění bezpečných a dlouhodobě stabilních podmínek pro dovozy ener­ getických médií ze zahraničí a pro diverzifikaci energetických zdrojů

•

snížení negativního působení energetiky na životní prostředí

• příprava sektoru energetiky na vstup do Evropské unie a na spolupráci v ostatních ekonomických seskupeních po stránce legislativní, ekonomické a technické

Energetická politika rozpracovává uvedené cíle do podoby konkrétních kroků. Ve většině případů uvádí jejich termíny v období do roku 2000. Není (a ani nemůže být) ve všech oblastech zcela detailní a konkrétní. Její naplnění však 58

dává předpoklady pro přivedení české energetiky na začátek dalšího desetiletí do Evropské unie se systémovým uspořádáním zaručujícím stabilitu nabídky vzhledem k vývoji poptávky, odpovídající míru konkurence uvnitř odvětvi, tlak na minimalizaci nákladů v odvětví a ceny jak pro výrobce, tak pro spotřebitele, které udrží a prohloubí existující komparativní výhody české ekonomiky.

Poslední návrh energetické politiky byl v červnu loňského roku projednán na poradě ministrů vlády ČR. Porada vzala předložený materiál na vědomí s tím, že návrh energetické politiky bude zpracován v souladu s diskutovanými připo­ mínkami a po jejich splnění a zapracování bude předložen ke schválení vládě ČR.

V návaznosti na závěry porady ministrů vlády ČR probíhají pod gescí Ministerstva průmyslu a obchodu práce na jednotlivých dílčích otázkách energetické politiky, za spoluúčasti Ministerstva financí. Jedná se o tyto návrhy: •

návrh postupu pro nápravu cen elektrické energie a zemního plynu platných pro domácnosti (k tomu byla zejména zpracována analýza nákladů a ocenění autorizovaných činností regulovaných společností v elektroenergetice a plynárenství),

•

návrh postupu doprivatizace elektroenergetických a plynárenských distribuč­ ních akciových společností a doprivatizace uhelných akciových společností,

•

návrh řešení regulace přirozených monopolů v energetice

Tyto návrhy byly ve stanoveném termínu připraveny k předložení na jednání vlády nebo vládní privatizační komise. Dosud poslední úkol - posouzení ekologického vlivu volby rozhodujícího primárního zdroje pro výrobu elektřiny a tepla v období po roce 2000 podle § 14 zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, které je poža­ dováno Ministerstvem životního prostředí, - si vyžádá ještě několik měsíců. Tento čas je nezbytný jednak z důvodů jasné formulace všech podmínek tohoto posouzení a jejich akceptovatelnosti všemi stranami, které se posouzení podle zákona zúčastní, a jednak vzhledem k zákonným lhůtám včetně veřejného slyšení, které jsou uvedeny přímo v citovaném zákoně. Zároveň je třeba podot­ knout, že uvedené posouzení strategie celého odvětví (v tomto případě energe­ tiky) je v České republice prováděno poprvé.

59

Předmětem uvedeného posouzení bude energetická koncepce zahrnutá v posledním návrhu energetické politiky. Současně bude provedeno modelování variantních scénářů možného rozvoje české energetiky nejméně v tomto rozsahu:

• využití domácích zdrojů energie (hnědé uhlí) • využití dovážených zdrojů energie (černé uhlí, zemní plyn)

• využití jaderní energie (v současných lokalitách, v nových lokalitách) •

dovoz elektřiny

Bude se vycházet z možností reálně dosažitelných úspor energie ve spotřebě, z reálně dosažitelného přínosu kogenerace a alternativních zdrojů energie (obnovitelné a druhotné zdroje včetně odpadů) a z technických i ekonomických podmínek zásobování České republiky energií při respektování dynamiky jejich vývoje.

U jednotlivých variant rozvoje budou zejména: • posouzeny hlavní záporné i kladné vlivy na životní prostředí vyplývající z celého řetězce získání, přeměny, přepravy a konečné spotřeby energie •

zhodnoceny limitující podmínky (např. disponibilita, územní ekologické limity)

•

navrženy možnosti řešení rozvoje (vč. podpory úspor, vývoje, výzkumu a využití zdrojů ze strany státu).

V konečném materiálu budou jednotlivé varianty seřazeny podle stupně celkové výhodnosti. Celková výhodnost bude posuzována z hlediska účelného kompro­ misu mezi ekologickými a ekonomickými hledisky. K energetické politice jsou v současné době doplněny materiály z oblasti:

•

odstranění cenových deformací (u cen elektrické energie a zemního plynu)

•

doprivatizace energetických podniků

• vytvoření nového regulačního rámce energetiky Uvedené oblasti zároveň patří mezi základní - bezprostřední - záměry energetic­ ké politiky a budou proto dále podrobněji rozvedeny.

60

2

Odstranění cenových deformací

Současné ceny elektrické energie a zemního plynu, účtované jednotlivým kategoriím odběratelů, neodpovídají oprávněně vynakládaným nákladům na jejich výrobu (dovoz), přenos a distribuci. Navrhovaná energetická politika proto prosazuje takovou úpravu cen těchto energetických médií, která tvoří strukturu cen co nejlépe odrážející náklady. Správné a transparentní ocenění dodávek energie a jednotlivých služeb na energetických trzích přispěje k • posílení důvěry soukromých investorů ve výnosnost vloženého kapitálu při připravované doprivatizaci energetických firem, •

odstranění nejistoty investorů a spotřebitelů při volbě energetických zdrojů

•

zvýšení hospodárnosti užití energie v sektoru domácností

•

zvýšení konkurenceschopnosti českého průmyslu

•

stabilizaci inflačních očekávání

Energetická politika proto požaduje, aby vláda v co nejkratší době přijala závaz­ ný scénář, který by určil vývoj regulovaných cen tak, aby všechny skupiny odběratelů platily ceny odpovídající nákladům, které svou spotřebou vyvolávají. Součástí cenové nápravy by bylo i vypracování nového tarifního systému. Na­ rovnání cen by probíhalo pod přísnou kontrolou regulačního orgánu, který zajistí korektnost tohoto procesu. Ze strany státu musí být současně prováděn detailní rozbor sociálních dopadů a musí být připravena odpovídající sociálná opatření.

Na základě úkolu z usnesení vláda ČR byly závěry roku 1997 v elektro­ energetice a plynárenství analyzovány potřebné náklady, investice a zisky pro základní kategorie odběratelů. Pro tyto kategorie odběratelů byla na úrovni průměrných cen vyčíslena potřebná zvýšení (snížení) těchto cen, aby tyto ceny odrážely náklady na dodávku energie na jednotlivých napěťových (tlakových) stupních. Výsledné údaje jsou podle našeho názoru dostatečným podkladem pro vládní strategii narovnání cen, zejména pro oblast spotřeby domácností. V dalších pracích, v návaznosti na rozhodnutí vlády o postupu narovnání cen, bude nutné jednotlivé průměrné ceny promítnout do konkrétních tarifů a sazeb, včetně rozšíření spektra tarifů tak, aby každý odběratel měl možnost si vybrat tarif nebo sazbu, která nejlépe odpovídá charakteru odběru. 61

Ze závěrů provedených analýz jednoznačně vyplývá, že nezbytné minimální zvýšení průměrné ceny elektřiny pro domácnosti by mělo činit cca 80 až 100 % oproti tarifům platným od 1.8.1996 při pouhém přebilancování nákladovosti dodávek elektřiny pro jednotlivé rozhodující kategorie odběrů (velmi vysoké napětí, vysoké napětí, nízké napětí - odběr domácností a podnikatelský maloodběr). V případě přecenění majetku výrobních a distribučních společností na současnou úroveň a tomu odpovídající rebilanci cen pro jednotlivé hlavní kategorie odběru by bylo toto zvýšení ještě vyšší. Obobné analýzy za oblast plynárenství ukazují nezbytnost zvýšení cen pro domácnosti minimálně o cca 80 až 90% stejné úrovně s tím, že další cenový vývoj bude závislý na dovozní ceně zemního plynu (více než 80% celkové ceny pro konečné uživatele) a rozsahu další plynofikace v České republice.

Provedené analýzy se v různé míře promítají také do cen ostatních kategorií spotřebitelů mimo domácnosti a všechny tato změny bude možné promítnout do jednotlivých tarifu a sazeb v dalších pracích na konstrukci nového systému tarifu a sazeb, které probíhají již v současné době, a jejichž ukončení je předpokládáno v prvním pololetí roku 1998.

3

Doprivatizace energetických podniků

V oblasti energetiky nebudou ve střednědobém horizontu privatizovány pouze některé části rafinérského průmyslu (doprava a skladování ropy a ropných produktů), jaderné elektrárny, s.p. Transgas a Diamo s.p. Stráž pod Rálskem. Rovněž se nepředpokládá další snižování majetkové účasti státu ve vysokonapěťové přenosové soustavě, která je zatím v majetku ČEZ a.s.. Detailně je zvažován postup další privatizace OKD, a.s. Ostrava, kde hlavní problém představují velké závazky vyplývající z minulé těžby a doposud realizovaného útlumu. Všechny ostatní energetické podniky budou postupně privatizovány bez zásadních omezujících podmínek.

Nyní je aktuální zejména doprivatizace distribučních akciových společností, kde navrhovanou strategii pro dokončení privatizace distribučních společností lze shrnout takto: • v situaci, kdy je vznik majoritního vlastníka u distribučních společností nevyhnutelný, je optimálním řešením, aby vláda určila tohoto vlastníka sama

62

• budou tedy privatizovány celé majetkové podíly v držení Fondu národního majetku vždy jednomu konkrétnímu nabyvateli • pro jednotlivé společnosti budou formou veřejných výběrových řízení vyhledáni vhodní strategičtí partneři (působící ve stejném nebo obdobném předmětu podnikání), jejichž definitivní výběr bude podléhat definitivnímu schválení vlády • ve vlastnictví Fondu národního majetku zůstane pro každou společnost pouze akcie spojená se zvláštními právy (zlatá akcie)

4

Regulace v energetice

Základním smyslem regulace v energetice je náhrada konkurenčního prostředí v činnostech, kde konkurenční prostředí nemůže vzniknout (rozvod a distribuce energie) nebo tam, kde dnes existují institucionální nebo technické monopoly (výroba a dovoz energie) a je možné zde postupně vytvořit konkurenci.

V usnesení vlády č. 228/1997 o korekci hospodářské politiky formulovala vláda i úkol zvýšit účinnost regulace přirozených monopolů vytvořením příslušných regulačních institucí a transparentních regulačních nástrojů, zejména v cenové oblasti. Elektroenergetika, plynárenství a teplárenství jsou klasickými obory s omezenou konkurencí na trhu způsobenou existencí vysoké míry monopolizace a koncentrace tržní síly monopolů (ať již přirozených, technických nebo institucionálních).

K základním úkolů regulačního orgánu v energetice patří zejména tyto funkce: • výkon kontroly podnikání monopolních společností, především z důvodu zamezení zneužití monopolního postavení na trzích v oblasti přenosu a distribuce, v určitých případech i výroby elektřiny, plynu i tepla

• vytváření podmínek na energetických trzích pro rozšiřování konkurence všude tam, kde je to do budoucna možné a vhodné •

zajištění nediskriminačních a transparentních podmínek pro všechny subjekty.

K hlavním argumentům pro uplatnění regulace přirozených monopolů v energetice patří zejména:

63

•

vytváření podmínek k tomu, aby byly uspokojeny požadavky na dodávky elektřiny, plynu a tepla za přiměřené ceny

•

dlouhodobá ochrana zájmu spotřebitelů a jejich vyvážení se zájmy regulo­ vaných energetických společností

•

zajištění potřebných zdrojů pro finanční stabilitu energetických firem a na pokrytí dalšího rozvoje společnosti, spojeného s růstem spotřeby elektřiny, plynu a tepla

• potřeba stabilizace a předvídatelného vývoje cen energie pro průmyslovou spotřebu, což je jeden z faktorů ovlivňujících konkurenceschopnost naší otevřené ekonomiky.

K realizaci tohoto úkolu byla v rámci Ministerstva průmyslu a obchodu k 1.1.1998 zřízena sekce Energetická regulační správa, která vykonává v rámci platné legislativy regulační činnost. Je v maximální možné míře oddělena od působnosti ministerstva v oblasti výkonu akcionářských práv v energetických firmách a je přímo podřízena ministrovi. Cílem je sjednocení všech pravomocí spojených s regulací v energetice, které jsou v současnosti rozděleny mezi Ministerstvo průmyslu a obchodu a Ministerstvo financí, nejednom místě.

K dosažení cílového stavu regulační činnosti, jako orgánu nezávislého jak na výrobní sféře, tak i na odvětvových ministerstvech, jsou nezbytná tato opatření: a) opatření krátkodobá

64

•

rozvíjet činnost Energetické regulační správy v rámci Ministerstva průmyslu a obchodu tak, aby v rámci existující legislativy a v rámci současně definovaných kompetencí státních orgánů mohla v plné míře vykonávat stávající kompetence regulátora s tím, že poslední fázi regulace, tzn. rozhodnutí o tvorbě cen energie ve smyslu platné legisla­ tivy na základě návrhu regulačního orgánu může realizovat pouze Ministerstvo financí,

•

zahájit potřebné legislativní úpravy s cílem konstituování samostatného regulačního orgánu, který by byl zcela nezávislý ne odvětvových ministerstvech. Tento orgán by se zabýval především regulací přiro­ zených monopolů v energetických odvětvích a později, podle návrhu ministra financí a ostatních přirozeně monopolních odvětví mimo energetiku,

• v rámci další legislativní činnosti upravit příslušnou část stávajícího energetického zákona, případně vydat samostatný zákon tak, aby v oblasti energetiky převedla z Ministerstva financí samostatný regulační orgán. b) opatření dlouhodobější:

• po splnění výše uvedených, zejména legislativních předpokladů konsti­ tuovat státní regulační správu jako orgán zcela nezávislý na odvětvových ministrech. Tento orgán by se zabýval hlavně regulací přirozených mo­ nopolů ve vybraných energetických odvětvích, ale zůstal by otevřen i pro regulační činnosti ostatních přirozeně monopolních odvětví mimo energetiku.

5

Další hlavní záměry energetické politiky

Další hlavní záměry energetické politiky jsou v těchto oblastech: • uspořádání jednotlivých sektorů energetiky • diverzifikace dodávek energie a podpora využívání domácích energetických zdrojů

• prosazování efektivnosti a využívám alternativních zdrojů energie • energetická legislativa •

ochrana životního prostředí a mezinárodní integrace

Uspořádání jednotlivých sektorů energetiky Rozhodujícím faktorem dalšího rozvoje energetického sektoru je změna struktury odvětví, která do značné míry závisí na rozhodnutí státu. Struktura trhu s uhlím a s ropnými produkty je již dnes konkurenční. V oblasti zásobování teplem vláda přijala a realizuje program postupné deregulace cen. Trh s urano­ vými produkty naopak zůstane z ekonomických důvodů po celou dobu ukončování těžby uranu v ČR nedále pod kontrolou státu. Je však potřeba změnit strukturu trhu s elektřinou a plynem.

V oblasti elektroenergetiky je nutné změnit nynější stav, kdy vlastník přenosové soustavy je zároveň dominantním producentem elektrické energie a tyto jeho

65

aktivity nejsou od sebe průhledně odděleny. Přístup k postupnému vytváření nové struktury trhu s elektřinou v podmínkách ČR bude zřejmě směřovat od současného stavu k přechodnému modelu jediného kupujícího s postupným vytvářením podmínek (legislativních i regulačních) pro možnost implementace sjednaného přístupu třetích stran nejdříve u zákazníků s největší spotřebou elektřiny. V horizontu 5-10 let s tento model postupně vyvine v plně konkurenční model s možností volby dodavatel i pro menší spotřebitele ve shodě s požadavky EU. Cílovým stavem v plynárenství je maximálně možné rozšíření konkurence a vytvoření takového modelu trhu s plynem, který bude respektovat Směrnici EU o vnitřním obchodu s plynem, která je v současné době dokončována (vzhledem k strategickému charakteru dovozu plynuje však nutné po dobu 2-3 let zachovat monopol s.p. Transgas). Za základ vztahů českého plynárenství považujeme existenci dlouhodobých kontraktů zajišťujících spolehlivé dodávky plynu všem odběratelům v ČR.

Státem definované prostředí bude postupně umožňovat volnou konkurenci, jak mezi dodavateli jednoho druhu energie, tak konkurenci mezi jednotlivými druhy energie. Stát také bude vytvářet podmínky pro zajištění bezpečnosti pohledávek a ochranu životního prostředí.

Diverzifikace dodávek energie a podpora využívání domácích energetických zdrojů Požadavek na diverzifikaci zdrojů energie je dán potřebou zabezpečit dodávky energie pro všechny reálně předvídatelné situace. Navrhovaná energetická politika není charakterizována jako politika soběstačnosti, a to nejen z důvodů, že řada primárních energetických zdrojů se na území naší republiky nenachází. Snahou je zapojení České republiky do mezinárodního obchodu s energetickými zdroji. Krytí poptávky po energetických zdrojích bude zajišťováno s využitím vnitřních zdrojů a diverzifikovaných, stabilních a cenově přijatelných zahra­ ničních zdrojů s vysokou jistotou dodávek. Zajištění stability a bezpečnosti zásobování stát docílí především vytvořením vhodného rámce pro činnost podnikatelských subjektů v energetice při jasném definování základních strategických záměrů státu. Nej významnějším tuzemským primárním energe­ tickým zdrojem je nesporně uhlí. Jeho podíl na celkové spotřebě prvotních energetických zdrojů sice v posledních letech trvale klesá, ale přesto si uhlí stále

66

udržuje významné postavení (v roce 1996 zajišťovala tuhá paliva 54% prvotních energetických zdrojů a 27% konečné spotřeby).

Zásoby uhlí v ČR jsou cenným přírodním bohatstvím využitelným k uspoko­ jování energetických i neenergetických potřeb státu. Velikost zásob ČR umožňuje využívání uhlí i v dalším tisíciletí. Po roce 2000 lze totiž navíc očekávat výraznější nástup i jiných směrů využití uhlí než dosud, především tzv. čistých uhelných technologií, na které je nutné se orientovat.

Diverzifikace dodávek energie a podpora využívání domácích energetických zdrojů Program podpor energetických úspor a příslušných legislativních a regulačních opatření a jejich následné dodržování obsahuje zejména: • podporu investic k iniciaci energetických úspor,

• vytvoření mechanismů pro financování projektů k realizaci energetických úspor • podporu vzdělávání a informovanosti v oblasti energeticky úsporného chovám na straně spotřeby energie •

rozšiřování a využívání energeticky úsporných technologií, zejména vyšší využití kombinované výroby elektřiny a tepla,

• podpora využívání alternativních zdrojů energie

Aktivity v této oblasti již vyvíjí České energetická agentura prostřednictvím každoročně vyhlašovaných Programů úspor energie.

Energetická legislativa Změna ekonomického prostředí ČR vyvolala potřebu vytvoření nového legislativního rámce pro energetiku, který v kontextu nově koncipované obecné legislativy upravuje zvláštnosti trhu s energií a zabezpečuje základní zájmy státu zejména z hlediska bezpečnosti a stability dodávek energetických zdrojů. Jako základ energetické legislativy byl přijat zákon č. 222//1994 Sb. o pod­ mínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Stát­ ní energetické inspekci. Zákon v přímé vazbě na Obchodní zákoník a cenovou i daňovou legislativu upravuje základní podmínky pro regulaci těchto podnikatelských aktivit. Tento zákon byl již doplněn jedenácti prováděcími

67

vyhláškami Ministerstva průmyslu a obchodu. Další klíčovou legislativou je zákon č. 18/1997 Sb. o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů. Rovněž i k tomuto zákonu již byla vydána řada prováděcích vyhlášek. Za dobu platnosti zákona č. 222/1994 Sb. se vyskytla řada problémů spojená sjeho uplatňováním. Nejpozději na konci roku 1998 bude proto připravena novela tohoto zákona, která na ně bude reagovat. Půjde především o zpřesnění definice pozice a pravomocí regulačního orgánu a o problémy s tím související. Následně pak bude upravena i sekundární legislativa (tj. jednotlivé vyhlášky) MPO).

Dalším legislativním nástrojem realizace energetické politiky v blízké budoucnosti bude zákon o povinných zásobách ropy a ropných produktů a připravovaný zákon o hospodaření s energií.

V souvislosti s postupem útlumu uhelného hornictví a zejména s přípravou tohoto odvětví ke vstupu do EU bude nutné z úrovně vlády přijmout rozhodnutí, které naváže na závěry platných usnesení vlády ČR k dokončení programu útlumu dolů a lomů, a dále bude v souladu s Rozhodnutím ES č. 3632 ze dne 28.12.1993, kterým se stanovují pravidla pro státní podporu v uhelném průmyslu pro období do 23.7.2002. Před koncem této lhůty bude nutné celou problematiku ještě jednou detailně posoudit a projednat s EU.

Ochrana životního prostředí a mezinárodní integrace Oblastí, v níž se zřejmě stát nevzdá přímého vlivu na fungování energetiky, je ochrana životního prostředí a podpora úsporných technologií. V zájmu ochrany životního prostředí a podpory vývoje nových způsobů získávání energie (zej­ ména elektrické) bude vláda ve vymezených případech ovlivňovat strukturu primárních zdrojů ve prospěch ekologicky čistých a obnovitelných zdrojů. Rovněž v zájmu co nejefektivnějšího využívání energie bude vláda usilovat o rychlejší rozšíření energeticky efektivních technologií, spotřebičů a způsobu vytápění. Vláda bude tyto aktivity podporovat tak, aby souběžně nedocházelo k neadekvátnímu zvyšování cen energie nad rozumnou mez, a aby ostatní subjekty energetického trhu nebyly poškozovány. Legislativní opatření budou muset v každém okamžiku vycházet z podmínky kompatibility s legislativou a praxí zemí Evropské unie.

68

6

Závěr

Cílovým stavem navrhované energetické politiky je, aby dlouhodobá angažovanost státu v energetickém sektoru byla omezena pouze na tyto základní oblasti:

•

útlumové programy těžby uhlí a uranu, včetně jejich sociálních dopadů při respektování ekonomických pravidel útlumu v zemích EU

•

podporu efektivního využívání energetických zdrojů a alternativních zdrojů energie, včetně podpory výzkumu vývoje v této oblasti,

•

zajištění financování a legislativních podmínek pro vytvoření a udržování havarijních zásob ropy a ropných produktů a podporu diverzifikace dovozů zemního plynu ropy,

•

podporu využívání domácích energetických zdrojů v případě, že bude nezbytná z politického i ekonomického hlediska,

•

kontrolu dovozu a vývozu energetických zdrojů s ohledem na bezpečnost a spolehlivost dodávky energie,

•

důslednou regulaci přirozeně monopolních segmentů energetického trhu,

•

dokončení výstavby jaderné elektrárny Temelín

Návrh energetické politiky české republiky představuje určitý kompromis mezi obsahem energetických politik ve státech se standardní tržní ekonomikou a ve státech, které jsou na cestě transformace k tržní ekonomice.

Krátkodobé cíle podmiňují ve značné míře dokončení transformace v tomto sektoru. Dlouhodobým cílem je pak především příprava plné integrace energetického sektoru s pravidly vnitřního trhu v Evropské unii a vytvoření podmínek pro liberalizaci energetických trhů.

69

Současný stav a předpokládaný vývoj legislativního rámce ochrany ovzduší v ČR (teze)

Ing. Bohuslav Brix ředitel odboru ochrany ovzduší na Ministerstvu životního prostředí České republiky 1. Při ochraně ovzduší, stejně tak jako při ochraně dalších složek životního prostředí, vychází MŽP z vládou schváleného (srpen 1995) dokumentu „Státní politika životního prostředí“. Při jeho naplňování se pozornost nesoustřeďuje jen na řešení vlastních prioritních problémů, zanedbávány nejsou ani potřeby globální, zakotvené v mezinárodních smlouvách a konvencích, jichž ČR je či chce být signatářskou zemí.

2. V oblasti ochrany ovzduší je ČR, reprezentovaná MŽP, smluvní stranou všech významných mezinárodních smluv a protokolů, především: protokolů, přijatých ke Konvenci o zabránění přenosu škodlivin přes hranice států (CLRTAP); Vídeňské úmluvy o ochraně ozónové vrstvy, Montrealského protokolu včetně jeho dodatků a Rámcové úmluvy o změnách klimatu (FCCC). 3. Především vletech 1990/94 byla přijata ucelená soustava zákonů a navazujících právních předpisů, které založily systém nástrojů ochrany životního prostředí. V ochraně ovzduší jde o zákon o ovzduší (zákon č. 309/1991 Sb. ve znění změn a doplňků - úplné znění má č. 211/1994 Sb.), zákon o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování (zákon ČNR č. 389/1991 Sb. ve znění změn a doplňků - úplné znění má č. 212/1991 Sb.), vyhlášku č. 117/1997 Sb. o emisních limitech a dalších podmínkách provozování stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší a ochrany ovzduší (nahrazuje Opatření FVŽP k zákonu o ovzduší z r. 1991 ve znění změn a doplňků z r. 1992, vyhlášené v částce 84/1992 Sb. a další tři vyhlášky z let 1993-95), vyhlášku č. 41/1992 ve znění změn a doplňků ve vyhlášce č. 279/1993 Sb., týkajících se smogových situací a imisních limitů (příloha, č. 4 Opatření FVŽP k zákonu o ovzduší, částka 84/1991 Sb.).

70

4. Pozitivním jevem, nepochybně především působením platných předpisů k ochraně ovzduší, je vytrvale klesající množství emisí nejen „klasických“ škodlivin do ovzduší. Tento pokles nachází již svůj odraz i ve zřetelně klesajícím znečištění přízemního ovzduší (imisích). V tomto roce končí lhůta, vyměřená k naplnění požadavků zákona o ovzduší. Většina vlastníků/provozovatelů velkých zdrojů znečisťování vzala požadavky zákona o ovzduší „za své“ a podnikla jednoznačné kroky k realizaci potřebných opatření. MŽP tuto skutečnost velmi oceňuje, neboť je si vědomo, že použitelná řešení nejsou ani snadná, ani levná. 5. Nejen v oblasti procesů spalování paliv jsou současné požadavky české legislativy v principu dobře porovnatelné s předpisy v Evropě. Jejich naplněním se z pohledu kvality zdrojů ve vztahu k ovzduší, především u velkých zdrojů znečišťování s rozhodujícím podílem na celkových emisích, ČR dobře zařadí mezi země EU.

6. Tím, že předpisy a požadavky v oblasti ochrany ovzduší jsou již dnes minimálně velmi podobné předpisům EU (v něktetých případech dokonce náročnější), neexistují obtížně překonatelné rozdíly při jejich slaďování. To ovšem neznamená, že je vše již hotovo - naopak; přichází fáze nejnáročnější, dopracování a sladění v detailech. 7. Ze všeho uvedeného lze např. odvodit, že další krok české právní úpravy, plně srovnatelné s předpisy EU (i s případným zpřísněním požadavků) bude aplikován, a to opět v souladu s přístupem EU, především na nově budované zdroje.

71

Principiální úvahy na téma hodnocení a prověření starších elektrárenských zařízení

Joachim Frey Český TÜV Bayern s.r.o., Gruppe TÜV Süddeutschland

Hans Christian Schröder TÜV Süddeutschland, A W-Mannheim

1

Úvod

V dnešní situaci vyvstává při hodnocení a prověřování starších elektrárenských zařízení následující otázka:

Jak dlouho po uplynutí původně plánované životnosti lze provozovat elektrá­ renská zařízení hospodárně, se zvýšenými požadavky na disponibilitu provozu a současným snížením emisí škodlivých látek? Výše uvedená otázka získává stále více na významu, uvážíme-li skutečnost, že vzrůstá procentuální podíl existujících a v provozu se nacházejí-cích elektrárenských zařízení se stářím více než 30 let. Zde je nejprve nutné prověřit pomocí odpovídajících opatření provozuschopnost daného zařízení. Jako první je nutno zodpovědět otázku, jaké se v dřívější provozní době zařízení vyskytly poruchy, škody, poruchy z důvodu únavy materiálu atd. a jak často k nim docházelo? Z této analýzy vyplynou zejména potřebná strategická východiska pro další postup.

V principu jde o to ukázat, zda modernizace zařízení je hospodárnou alterna­ tivou ke stavbě nového zařízení.

Vlastně je to sotva dosažitelný cíl, neboť zde musí být dosaženo souladu potřebných finančních nákladů, technické nutnosti a provedení, kritérií na

72

provozní disponibilitu, proveditelnosti jednotlivých opatření, možných rizik a také přání a představ. Důležité přitom je, aby mnohé partnerské instituce (firmy, provozovatelé, TÜV, úřady, financující ústavy atd.) při posouzení této otázky spolupracovaly. Proto budou projekt při realizaci těchto záměrů nutně provázet kompromisní řešení, zejména s ohledem na skutečnost, že tato elektrárenská zařízení vykazují vysoké provozní časy a stávající elektrárny jsou čím dále tím starší.

Toto je třeba nejprve akceptovat, a proto dále vyjasnit, zda zařízení s existujícími nedostatky může být bezpečně dále provozováno pouze rozumným snížením provozních nároků a změnou provozních parametrů. Též při dodržení plánované doby provozování elektrárenských zařízení se musíme včas zabývat omezenou životností stavebních prvků tak, aby bylo možné včas realizovat zásahy, které mohou vést s nízkými náklady ke značnému pro-dloužení životnosti, aniž by byla vždy nutná výměna popř. sanace.

Zde nám musí být jasné, že vysoce namáhané stavební prvky nesmí vykazovat jakékoli podstatné poškození. Tento stav by mělo být možné dokumentovat z předešlých šetření. Teprve v dalším kroku se jedná o to přemýšlet o koncep­ cích sanací a výměn.

„Méně je více“ - také v tomto případě princip hodný úvahy!

2

Proč musí být prováděny zkoušky elektrárenských zařízeních?

Nutnost přezkoušení elektrárenského zařízení nastává mimo jiné při 1) počínajících poškozeních a výskytu škod

2) překročení původně plánované životnosti 3) změně způsobu provozu zařízení např. z elektrárny se základním zatížením na elektrárnu s maximálním zatížením

4) změněných limitech mezních hodnot ze strany schvalovacích úřadů či úřadů pro ochranu životního prostředí

73

Výsledek těchto zkoušek by měl ulehčit rozhodování o dalším postupu a ukázat např. odhad zbývající životnosti, nutnost sanačních opatření, poměr nákladů a užitku. Náklady na tato zkušební opatření jsou závislé na technické nutnosti, na krité­ riích hospodárnosti a disponibility provozu, bezpečnostních předpisech a zvláštních požadavcích zadavatele.

3

Co se musí v elektrárenském zařízení prověřovat?

Zvláštní pozornost ohledně životnosti vyžadují v rámci zařízení zejména komponenty, které

1) podléhají přirozenému procesu stárnutí, podmíněnému např. povětrnostními vlivy (betonové stavby, chladící věže, atd.)

2) podléhají opotřebení, podmíněnému erozí, kavitací, korozí, oděrem, nebo z důvodu vysokých teplot a interferencí přídavných namáhání podléhají procesům tečení 3) vlivem neplánovaných transientů při rozjezdu a zpomalování podléhají vysokému střídavému namáhání

4) jsou vystaveny únavě materiálu vlivem kmitavého a nadměrného namáhání

5) z důvodu způsobu provozu zařízení (průběh rozběhu, provozu a zpomalo­ vání resp. odstavení vlivem nelogických spojení provozních potřeb) podlé­ hají zvýšenému opotřebení.

4

Jak se elektrárenská zařízení prověřují?

Níže by mělo být ukázáno, jaké možnosti a metody nacházejí uplatnění. Zde se jedná o analýzu nepředvídaných provozních stavů a systémových chyb, výpoč­ tové metody, nedestrukční zkoušky materiálu (ambulantní metalografie), měření protažení, vizuální kontroly, destrukční a nedestrukční zkoušky.

Umění při zjišťování skutečného stavu a čerpání životnosti zařízení spočívá v kombinaci odpovídajících analýz, výpočtových metod, relevantních nede74

strukčních zkoušek včetně měření protažení a správném výběru komponentů, u kterých je nutno počítat s poškozením. Úvaha o vztahu nákladů a užitku má proto primární cíl získat pomocí reprezen­ tativních a vybraných dílů zařízení přehled o skutečném stavu celého zařízení a další použitelnosti komponentů a dílů zařízení.

4.1

Analýza nepředvídaných provozních stavů a vyskytujících se systémových škod

Nepředvídané škody se mohou vyskytnout vlivem překročení termických, static­ kých a/nebo dynamických výpočtových předpokladů. Tyto mohou být způsobeny mimo jiné níže uvedenými okolnostmi: •

Výpadek měřících a regulačních zařízení (tímto mohou vzniknout nekontro­ lované provozní stavy)

•

Chybné dimenzování vedení chladící popř. vstřikové vody a netěsné arma­ tury (zde mohou mimo jiné nastat problémy jako tepelný ráz, tvorba proudů, zábrana protažení defektních vstřikovacích komor, atd.)

• Vodní rázy, kondensační rázy (důsledkem mohou být kavitace a erozní jevy) •

Chybné popř. nevýhodné tvarování komponentů, namáhaných tečením a střídavým zatížením

•

Chybný způsob provozu u komponentů, které jsou vystaveny střídavému namáhání, zejména u silnostěnných stavebních prvků během procesů rozbě­ hu a zpomalování

• Zahřátí uzavřených kapalin z důvodu chybějícího zajištění proti zahřátí • Potrubní systémy nejsou instalovány s dostatečným spádem a tím nejsou dobře odvodnitelné • Chybná resp. vynechaná ubrání zátěže u potrubních systémů • Zábrany protažení v rámci různých systémů (potrubí, kompenzátory, výrob­ níky páry, kanály spalin atd.) • Použití nevhodných materiálů Úsudek o skutečném stavu zařízení je závislý na znalosti reálného způsobu provozu, vyskytnuvších se systémových škodách a stavu zjištěném při prověřování.

75

Důležitým základem pro stanovení výsledku jsou analýza skutečných pro­ vozních údajů (např. teplota, tlak, namáhání transienty), provozní zkušenosti a provozní záznamy.

Pouze smysluplné spojení provozního namáhání a skutečného stavu zařízení/komponentů na základě provedených šetření umožňuje systematický celkový pohled, s jehož pomocí může být posouzena momentální provozní schopnost zařízení. Na základě těchto výsledků může být přikročeno k dalším krokům. Nakolik je sanace resp. přestavba starého zařízení hospodárná, závisí na znalosti mnoha okrajových podmínek, které může v konečném důsledku posoudit pouze sám provozovatel zařízení (např. zbytková doba použitelnosti, hlediska specifická pro místo provozu, náklady na palivo, zapojení do svazku elektráren, personální náklady atd.).

Základní směr a zadání kroků pro hodnocení a prověření zařízení v souvislosti s nutnými modernizačními opatřeními vyplývají z níže uvedených otázek či úkolů:

1. Uvedení v soulad se zákonnými ustanoveními, předpisy o snížení emisí škodlivých látek 2. Zajištění úvěrových příslibů na modernizační opatření 3. Prodloužení životnosti opotřebovaných komponentů sanací resp. výměnou

4. Odstranění škod 5. Konstrukční zlepšení ve smyslu

a) minimalizace škod b) snížení namáhání a přídavných sil

c) lepších procesů rozjezdu a zpomalení d) použití tepelně více zatížitelných materiálů

6. Změna způsobu provozu zařízení (provoz elektrárny ze základního zatížení na provoz se středním resp. maximálním zatížením) 7. Zlepšení účinnosti technologickými změnami a) v oblasti topeniště

b) snížit ztráty při rozjezdu a zpomalení (doplnit cirkulační systém)

76

c) systém zahřívání

d) zlepšit kondenzátorové vakuum e) výměna rotorů turbín (nízkotlaké rotory vybavit optimálním osazením lopatkami)

f) optimalizace zapojení výhřevných ploch k dosažení konstrukčních parametrů páry g) utěsnit před vniknutím vzduchu v oblasti kotle

h) zlepšení termodynamického procesu uzavřením vstřiku ZÜ

i) zlepšení čištění topných ploch j) snížení teploty zplodin při respektování bodu tání kyselin

Složitější to je při posouzení funkční schopnosti, při konstatování, kdy ten který element vypadne, popř. selže. V následujících řádcích má být krátce znázor­ něno, s kterými pomocnými prostředky je dosažení tohoto cíle „zjištění očeká­ vaného výpadku“ resp. stavu vyčerpání možné. Zde se jedná o výpočtové meto­ dy, nedestrukční materiálové zkoušky (ambulantní metalografie), měření prota­ žení, vizuální kontroly a nedestrukční zkoušky.

4.2

Výpočty

Výpočet životnosti dle TRD 301 a 508 nabízí v porovnání s hodnocením jednotlivých komponentů možnost statisticky rozpoznat ty stavební prvky, které jsou vystaveny vyššímu namáhání. Tyto stavební prvky jsou pak v rámci zařízení posuzovány jako řídící veličina pro další opatření jako intenzivnější revizní kontroly, nedestrukční zkoušky, ambulantní metalografie.

4.3

Metody zkoušek

4.3.1 Dilatační měření

Měření protažení patří ke klasickým metodám měření pro zjištění procesů tečení, které je schopno plynule evidovat protažení jako funkci času. Ideální případ by byl, kdyby pro každý relevantní stavební prvek bylo od počátku doby provozu k dispozici místo pro měření protažení, podle kterého by pak byla vytvořena křivka času a prodloužení. Z této by se pak dala zjistit jednotlivá stádia tečení jako primární oblast, sekundární oblast a terciální oblast.

77

Pro hodnocení z hlediska namáhání je zajímavá přechodná část mezi sekun­ dární a terciální oblastí. Tento postup není však z důvodu nákladů vždy použitelný a navíc je určení kri­ tických dílů v počátečním stádiu obtížné.

Obvyklou, často používanou metodou je obvodové měření resp. měření defino­ vaných vzdáleností pomocí posuvného měřidla za pomoci předem vyznačených vzdáleností. Z důvodu své vysoké nepřesnosti se jeví jako málo smysluplná, s nízkou vypovídací schopností a nelze ji proto doporučit.

Již před časem proto byly vyzkoušeny a používány jiné metody, např. měření protažení při tečení vysokoteplotními měřícími pásky (HT-DMS). Protože tyto měřící značky obsáhnou pouze malé měřené délky, hodí se pouze ve zvláštních případech pro kontrolu větších obvodů. 4.3.2 Technika otisku struktury Tato metoda ambulantní metalografie umožňuje pomocí na místě odebraných otisků struktury zjistit okamžitý stav a tím pomocí zjištění pórů a oddělování zrn stanovit začátek a pokračování poškození v čase. Tento postup se proto ideálně nabízí jako podpora pro výběr a umístění měřících míst protažení, jak bylo dříve popsáno.

4.3.3 Ostatní nedestrukční zkušební metody Klasické nedestrukční metody objemové kontroly (zkoušky ultrazvukem a rent­ genováním) jsou z důvodu své malé rozlišovací schopnosti pro makrotrhliny použitelné až v pokročilém stádiu omezení životnosti.

Kontrola povrchových trhlin vykazuje rovněž velmi malou rozlišovací schop­ nost a je proto též použitelná teprve v pokročilém stádiu.

4.3.4

Destrukční zkušební metody

Zjištění skutečného vyčerpání životnosti pomocí destrukčních zkušebních metod nabízí jako jediné možnost poskytnout kvantitativně uspokojivé výsledky. Není však použitelné pro kontrolu jednotlivých dílů, neboť podmiňuje zničení těchto dílů. V jednotlivých případech lze o použití uvažovat tehdy, pokud má být posuzováno více podobných či shodných dílů.

78

Předpokladem pro toto je, aby zde probíhaly srovnatelné tavné a tepelné proce­ sy. Pro zjištění srovnatelnosti těchto dílů se nabízejí výše uvedené zkušební me­ tody jako nedestrukční zkoušky a ambulantní metalografie.

4.3.5

Vizuální zkoušky

Klasická vizuální zkouška je nejjednodušší zkušební metoda, která je provedi­ telná bez velkých nákladů. V principu by měla být provedena jako první zkouš­ ka, aby byly podchyceny všechny podstatné místní odchylky, poškození, omeze­ ní roztažnosti atd. Všechna další opatření jsou pak v podstatné míře těmito výsledky ovlivněna.

5

Opatření k prodloužení životnosti

Ze statistiky škod a z denní praxe známe mnoho příčin a působení, které vedou ke škodám a nakonec mají za následek zkrácení životnosti, jak bylo popsáno v předcházející části. Dále se budeme věnovat jednotlivým opatřením, která pozitivně ovlivňují prodloužení životnosti.

5.1

Projekční fáze

Již ve fázi projektování je nutno podle možností respektovat všechny požadavky provozu, aby bylo možné vyloučit všechna nevýhodná a provozu neodpovídající konstrukční řešení.

Konkrétně to znamená, aby jednotlivé díly zařízení vyhovovaly požadovanému namáhání a umožňovaly zkoušení (první a opakované nedestrukční zkoušky). Kromě toho musí být možné vhodným měřícím zařízením zjistit skutečná provozní namáhání jako tlak, teplotu, transienty, relativní pohyby atd.

Zde je mimo jiné zapotřebí, aby byla zpracována zařízení odpovídající provozní dokumentace, zejména s ohledem na reprodukovatelnou výpověď.

79

5.2

Opravná opatření při zjištěných projekčních závadách

Podle možností je nutno provést včasné změny a zlepšení konstrukčního provedení. Jen tak lze včas smysluplně a efektivně vyloučit případně očekávané škody.

5.3

Šetrný a optimalizovaný způsob provozu

Zde se jedná v podstatě o to, jak včas po uvedení do provozu a během provozu odhalit odpovídající slabá místa, která by mohla značně ovlivnit životnost, a tato pak eliminovat.

Způsobem provozu zařízení by v podstatě měly být minimalizovány vlivy jako vysoké transienty, tepelný ráz, kmitání, tepelná protažení, zábrany roztažnosti, posuny, přesuny instalací, nepříznivé procesy zapínání a vypínání vlivem ne optimálně nastavené měřící a regulační techniky atd. Dobrou metodou jsou tak zvané „cvičné jízdy“, při kterých jsou reálně zjišťo­ vány a vyhodnocovány příslušné provozní parametry jako tlak, teplota, transien­ ty, pohyby, ostatní vnější namáhání. Podíly vyčerpání, zjištěné při těchto cvič­ ných jízdách, jsou pak přepočítány na dosavadní počty střídavých zatížení a podají tak relativně dobrý odhad skutečných poměrů.

5.4

Včasné rozpoznání únavy materiálu umožňuje případně další provoz při zkrácených zkušebních lhůtách

Toto lze realizovat výběrem vhodných zkušebních opatření, tak jak jsou popsána v TRD 301 a 508. Při posuzování celkového vyčerpání dle TRD 508 nás zajímá zejména oblast větší než 100 % (vztah mezi skutečným poškozením materiálu a početním stup­ něm vyčerpání dle TRD 508, příloha 1 vzniká podle Kussmaula teprve tehdy, když se materiál nachází na konci sekundární oblasti tečení - přechod od pórových řetězců k mikrotrhlinám).

Aby bylo možné zjistit co možná nejrealističtější stupně vyčerpání, je nutné, co nejpřesněji zadat parametry potřebné pro výpočet. Podle TRD 508 musí být v závislosti na stupních vyčerpání menší/větší než 60 resp. 100 % a naměřeném protažení větší/menší než 1 resp. 2 % provedena odpovídající zkušební opatření.

Podstatné je přitom následující:

80

Dokud při vyčerpání, vypočteném nad 100 %, nebyly pomocí nedestrukčních zkoušek zjištěny žádné makro- a mikrotrhliny ani trvalá protažení větší než 2%, je další provoz při dodržení kratších revizních lhůt možný.

5.5

Prevence škod

U tlakově nosných dutých těles parních kotlů, jako jsou kotlové bubny, rozjezdové láhve, nádoby odlučovačů, cyklónové odlučováky, sběrače atd., je dle TR 506 např. nutno provádět pravidelné vnitřní zkoušky. Pro tlakově zatěžované, avšak tečením nenamáhané díly lze zvýšit životnost vodní tlakovou zkouškou, opět používanou a zlepšenou oproti TRD 503 a 507. Zde je nutno mimo jiné myslet na to, že při zohlednění konstrukčně nejslabších dílů jako např. vstupního sběrače ohříváku vody může být vyvinut zkušební tlak až na 10 % bezpečnostní odstup od meze pevnosti v tahu. Při rozjezdu a zpomalování se musí dostavit odpovídající rovnovážné stavy mezi ohřátím a chlazením dílů a trubek. Jinak nastanou, např. při spuštění spalovacích komor, zvýšené teploty materiálu během fáze zahřívání napájecí vody až do dosažení stavu nasycené páry. Teprve potom začíná tvorba páry a tím chlazení vnitřních dílů. V praxi jsou tyto stavy rozpoznány často velmi pozdě, neboť nejsou evidovány a teploty materiálu značně nad 500 °C nejsou žádnou zvláštností.

Z tohoto vyplývají většinou dva následky, a sice:

Za prvé dochází k tepelnému namáhání nad úrovní počítaného namáhání tečením a za druhé ke střídavému namáhání tepelným rázem, pokud nastanou rychle probíhající efekty chladnutí. Uvedené zkoušky jsou vítanou pomocí pro plánování revizí, protože tímto postupem mohou být sepsány a odhaleny druhy chyb a slabá místa, rovněž tak mohou být k sobě přiřazeny příčiny vzniku a vhodné zkušební metody. Tato opatření slouží pro bezprostřední prevenci škod a tím i přispívají k prodloužení životnosti.

5.6

Včasná dílčí sanace

Pomocí výše popsaných opatření, správného použití a provedení vnitřních prověření dílů zařízení jakož i smysluplné interpretace provozních procesů a provozních záznamů mohou být včas naplánována nutná a aktuální sanační opatření. 81

6

Závěr

Dnešní rozsah možností zkoušek a výpočtových metod nás posouvá do polohy, kdy jsme schopni vypracovat rozsáhlé prognózy životnosti. Ve spojení s těmito cílenými objektovými šetřeními na relevantních dílech, aktuálními sanačními a výměnnými opatřeními je pokračování bezpečného provozu též elektrárenských zařízení značného stáří možné. Podstatným úkolem a cílem všech zúčastněných proto je, aby jednotlivé zájmy byly spojeny k jednomu společnému cíli ohledně

•

hospodárného dalšího provozu

•

snížení emisí škodlivých látek

• vysoké provozní disponibility •

vysoké technologické a procesní bezpečnosti

•

odhadu technických problémů a jejich řešení s ohledem na jejich systema­ tické příznaky

•

dodržování technických pravidel a limitů ochrany životního prostředí s pří­ slušným volným prostorem pro interpretaci (doslovná realizace zadání není jediným cílem).

Pokud se jedná o posouzení a prověření starších zařízení zvláště ve východní Evropě, jedná se zejména o to vést fundované důkazy o •

dosavadním průběhu provozu a provozních podmínkách

•

dřívějších škodách a případech poškození

•

realizovaných rekonstrukcích a údržbě

•

provedených zkouškách a jejich metodice.

Tyto částečně chybějící informace a dokumentace ztěžují znalcům nutné analýzy pro vypracování konkrétní a bezpečné prognózy další zbytkové životnosti a funkce zařízení. Právě tyto výpovědi představují ale pro investory rozhodující faktor pro posouzení a stanovení nutných investičních opatření a následně výše

82

jejich nákladů. Nejnovější příklady novostaveb elektráren a u rekonstrukcí jako např.: •

instalace zařízení pro odsíření zplodin

• přestavba na fluidní kotel •

přechod na kombinovaný způsob výroby energie a tepla

ukazují, že se objevuje další speciální problém, totiž divergence mezi zeměmi východní Evropy a EU, resp. ostatním zahraničím, v oblasti zákonných ustano­ vení, předpisů, schvalovacích řízení a dokumentování technických zařízení. Zde je pro investory a provozovatelské společnosti velice výhodné využít služeb národně a mezinárodně uznávané technické inspekční společnosti, kterou představuje Český TÜV Bayern s.r.o., Gruppe Süddeutschland Holding AG, neboť sjejí pomocí mohou být provedeny nejen všechny potřebné zkoušky a analýzy, nýbrž tato společnost převezme také kompletní schvalovací servis, korespondenci a projednání s relevantními úřady a institucemi až k úspěšné kolaudaci kompletního zařízení jako službu pro investory a provozovatele.

83

Vývojové tendence v OSN z hlediska práva životního prostředí a jejich potenciální vliv na energetické hospodářství České republiky Dr. Franz-Josef Schöne advokát a společník advokátní kanceláře Haarmann, Hemmelrath & Partner,

V důsledku novějších zákonodárných aktivit Evropské unie („EU“) je téma vývojových tendencí v OSN z hlediska práva životního prostředí a jejich možných důsledků pro energetické hospodářství - v konkrétním případě energetické hospodářství v České republiky - velmi aktuální.

1

Úvod

Již při prvních úvahách o tomto tématu se ukazuje, že toto téma zahrnuje tři teze:

1. teze: Právo životního prostředí v rámci Evropské unie již není výhradou jednotlivých členských států, nýbrž je věcí celé Evropské unie. Ochrana životního prostředí není pouze národním úkolem, ale i úkolem Evropské unie. Ve skutečnosti je ochrana životního prostředí definována od roku 1987 v článku 2 a článku 3k v titulu VII ke Smlouvě o založení Evropských společenství, tzv. Smlouvě o ES, jako významný úkol stanov Společenství a současně jako závazný princip veškerého jednání Společenství. Tak je v ustanoveních článku 2 vytyčujícího cíle Smlouvy o založení ES stanoveno, že „kolem Společenství (je) podporovat harmonický a vyvážený rozvoj hospodářského života v rámci Společenství, stálý, bezinflační růst ohleduplný k životnímu prostředí, vysoký stupeň konvergence hospodářských výkonů, a to

84

vytvořením společného trhu a hospodářské a měnové unie, stejně Jako realizací společných politických cílů nebo opatřeni stanovených v článcích 3 a 3a

V článku 3k o činnostech Společenství je stanoveno, že tyto zahrnují rovněž „politiku v oblasti životního prostředí“. Podle článku 130r o cílech politiky životního prostředí a opatřeních k jeho ochraně přispívá politika životního prostředí Společenství k dosažení níže uvedených cílů: - zachování a ochrana životního prostředí a zlepšování jeho kvality

- ochrana lidského zdraví - opatrné a racionální využívání přírodních zdrojů

- prosazování opatření na mezinárodní úrovni k řešení regionálních a globálních problémů spojených s životním prostředím

2. teze: Právní režim ochrany životního prostředí EU zahrnuje rovněž energetické hospodářství. Ve skutečnosti ochrana životního prostředí v Evropské unii představuje velmi rozsáhlý úkol a zahrnuje v sobě veškeré jednání Evropské unie, zejména též politiku v oblasti energetiky Evropské unie a energetické hospodářství v rámci Evropské unie. Tato zásada širšího pojetí požadavků na ochranu životního prostředí do jiných politických úkolů Společenství není pouze politickým programovým prohlášením, ale právní povinností Společenství zakotvenou v již zmíněných ustanoveních o cílech smlouvy v článku 2 Smlouvy o založení ES a novou formulací v článku 130 odst. 2 věta 3 Smlouvy o založení ES. V tomto ustanovení se výslovně stanoví, že

„při vytýčení a realizaci jiných politických úkolů Společenství (musí) být zohledněny požadavky na ochranu životního prostředí“.

To, že ochrana životního prostředí zahrnuje i energetické hospodářství, je věcně odůvodněno. Použití energie bez vlivu na životní prostředí, např. při těžbě, přeměně, přepravě nebo při jejím využívání, je nemyslitelné. Vzhledem k tomu, že zdroje používaných paliv jsou omezené, patří dále mezi důležité dlouhodobé cíle i hospodárné zacházení s těmito zdroji.

85

3. teze: Vývoj právních předpisů o životním prostředí v rámci EU bude mít s velkou pravděpodobností vliv i na energetické hospodářství v České republice. Tato teze se opírá o skutečnost, že Česká republika je od 1. února 1995 přidruženým členem Evropské unie a zavedla do svého právního řádu právní úpravu EU v oblasti ochrany životního prostředí, a to nikoliv teprve od tohoto data, nýbrž již s pádem totalitního systému a počátkem demokratizace společnosti koncem 80. let/počátkem roku 1990, a to zejména v oblasti udržování čistoty ovzduší. Tato praxe se zakládá na usnesení vlády České republiky č. 396 z října 1991 o harmonizaci českého právního řádu se zákonodárstvím EU. Tímto rozhodnutím byla jednotlivým ministerstvům uložena povinnost zajišťovat v rámci své působnosti kompatibilitu českého právního řádu se zákonodárstvím EU v oblasti ochrany životního prostředí. Jak též s uznáním konstatovala evropská Komise, podařilo se České republice realizovat resp. zavést v téměř všech oblastech nejdůležitější právní předpisy EU o životním prostředí. Pouze určité oblasti práva životního prostředí EU dosud nebyly do českého práva inkorporovány, jako například volný přístup k informacím o životním prostředí nebo audit životního prostředí. Avšak vzhledem k záměru České republiky získat plné členství v EU lze předpokládat, že Česká republika přetransponuje do svého národního právního řádu i nejnovější právní předpisy práva životního prostředí EU.

2

Současné vývojové tendence zachování čistoty ovzduší

v právu

Jaké vývojové tendence v právu životního prostředí panují nyní v EU? Jelikož v rámci této přednášky není vzhledem ke komplexnosti zákonodárných aktivit v právu životního prostředí možné podat vyčerpávající přehled o všech oblas­ tech, budu se této otázce dále věnovat pouze určité oblasti, a to oblasti zachování čistoty ovzduší. To proto, že otázka čistoty ovzduší představovala v minulosti, jak je známo, jeden z největších, ne-li vůbec největší problém v České republice, a to zejména v souvislosti s výrobou energie. Extrémní znečištění ovzduší v Českých zemích - koncem 90. let byly České země stále jedním z největších producentů oxidu siřičitého, hodnota emisí uhlovodíku činila ca. 60,4 mil./t ročně, a odpovídala 1,1 % roční hodnoty emisí ve světovém

86

měřítku - bylo způsobeno v převážné míře výrobou energie, zejména spalováním hnědého uhlí v rámci výroby energie.

V rámci této přednášky se budu zabývat otázkou vývojových tendencí v oblasti práva životního prostředí se zaměřením na problematiku čistoty ovzduší na podkladě současného právního rámce. Otázka, kterou se budu v následujících pasážích zabývat v první řadě, zní: Jak vypadá právo EU v oblasti čistoty ovzduší, jaké byly provedeny změny? Čistota ovzduší má z pohledu komunitámího práva více rovin a její právní úprava se rozpadá do mnoha oblastí. Nicméně mohou být právní předpisy komunitámího práva rozděleny do tří skupin, a to na předpisy o imisích, předpisy o emisích a normy jakosti výrobků.

1 Imisní limity a) Stávající úprava Společenství dosud stanovilo limity koncentrace škodlivých látek v ovzduší pouze pro oxid siřičitý, popílek, oxid dusičitý a olovo. Stejně jako směrnice pro ochranu vodních toků s limity imisí vydané Společenstvím, sledují směrnice vydané v této oblasti paralelní koncepci a vykazují navíc podobnou strukturu úpravy:

Tyto směrnice stanoví pro různý počet látek na jedné straně závazné limity jako minimální zadání, na druhé straně směrné hodnoty jako cílový závazek, který by měl být splněn v dlouhodobějším výhledu. - Tyto směrnice spočívají na koncepci minimálního standardu; členské státy mohou tedy v každém případě stanovit přísnější hodnoty. - Příslušný výbor upraví měřicí metody a četnost prováděných analýz, stejně jako přizpůsobení zadání stavu techniky.

- Aplikace emisních limitů nesmí v žádném případě vést k patrnému zhoršení kvality ovzduší. - Neodpovídají-li koncentrace normám kvality ovzduší, sdělí tuto skutečnost příslušný členský stát Komisi a vypracuje plány, jejichž cílem je zajistit k určitému datu dodržení imisních limitů. - Přenos informací se uskutečňuje v souladu s procesem stanoveným směrnicí 91/692 o přenosu informací na základě dotazníku sestaveného Komisí.

87

Konkrétně se jedná v této oblasti o následující směrnice:

(i)

Směrnice 80/779 ze dne 15. července 1980 o limitech a směrných hodnotách pro oxid siřičitý a popílek, Úřední věstník L 229 ze dne 30.08.1980, str. 30, naposledy změněna směrnicí 91/692 ze dne 23.12.1991, Úřední věstník L 377, str. 48. Tato směrnice stanoví v dodatku I limity, tj. koncentrace oxidu siřičitého a popílku. Tyto limity nesmějí být podle čl. 2 odst. 1 překročeny na celém výsostném území členských států během určitých období a to za konkrétně stanovených podmínek.

(ii) Směrnice 82/884 ze dne 3.12.1982 týkající se limitu obsahu olova v ovzduší, Úřední věstník L 378 ze dne 31.12.1982, str. 15, naposledy změněna směrnicí 91/692 ze dne 23.12.1991, Úřední věstník L 377, str. 48. Tato směrnice zavazuje členské státy stanovit limit ve výši 2 mikrogramů olova/m3, který nesmí být za určitých okolností překročen. Dodatkem k této směrnici je směrnice o obsahu olova v benzínu, která zahrnuje pouze tento konkrétní produkt. (Směrnice 85/210 ze dne 20.03.1985, Úřední věstník L 96, str. 25, naposledy změněna směrnicí 87/416 ze dne 21. července 1987, Úřední věstník L 225, str. 33). (iii) Směrnice 85/203 ze dne 7.03.1985 o limitech kvality ovzduší pro oxid dusičitý, Úřední věstník L 87 ze dne 27. března 1985, str. 1, naposledy změněna směrnicí 91/692 ze dne 23.12.1991, Úřední věstník L 377, str. 48). Tato směrnice stanoví v dodatku I roční limit pro oxid dusíku ve výši 200 pg/m3 vzduchu v atmosféře.

(iv) Dále je třeba upozornit na směrnici 92/72 ze dne 21. září 1992 o znečišťování ovzduší ozónem (Úřední věstník L 297 ze dne 13.10.1992, str. 1).

(v)

88

Směrnice 96/62 EU ze dne 27. září 1996 o posuzování a kontrole kvality ovzduší (Úřední věstník L 296 ze dne 21.11.1996, str. 55). Tato směrnice určuje, že Komise je povinna globálně definovat a stanovit cíle kvality ovzduší pro Společenství (limity a prahové hodnoty) s ohledem na zabránění vzniku, prevenci nebo snížení

škodlivých následků pro lidské zdraví a životní prostředí, dále že kvalitu ovzduší budou posuzovat členské státy na základě jednotných metod a kritérií, že kvalita ovzduší bude udržována resp. zlepšována a že veřejnost bude odpovídajícím způsobem informována o kvalitě ovzduší.

b) Vývojové tendence

Na základě návrhu Komise na vypracování směrnice Rady o limitech koncentrace oxidu siřičitého, oxidů dusíku, částic a olova v ovzduší (98/C 9/05, Úřední věstník C 9 ze dne 14. ledna 1998, str. 5) mají být směrnice 80/779 o limitech a směrných hodnotách kvality ovzduší pro oxid siřičitý a popílek, směrnice 82/884 o limitu obsahu olova v ovzduší a směrnice 85/203 o normách kvality ovzduší pro oxidy dusíku postupně od roku 2000 zrušeny a nahrazeny ustanoveními této nové směrnice. Tato směrnice předpokládá, že členské státy učiní potřebná opatření k zajištění toho, aby stanovené limity a popř. prahové hodnoty koncentrace oxidu siřičitého, oxidů dusíku, částic a olova v ovzduší nebyly překročeny a byly dodržovány. Dále tato směrnice předepisuje jednotné metody a kritéria pro posuzování koncentrace těchto látek. Závěrem směrnice zavazuje členské státy, aby zajistily přiměřeným způsobem informovanost veřejnosti o aktuálních koncentracích těchto látek v ovzduší.

2 Emisní limity Společenství využívá emisní limity v mnoha oblastech. Předpisy o emisních limitech existují jak pro pohyblivé (mobilní), tak pro stacionární zdroje znečišťování ovzduší, tzn. že jsou závislé na výrobku nebo na výrobě.

a) Pohyblivé zdroje znečišťování Harmonizace právních předpisů o znečišťování ovzduší z pohyblivých zdrojů znečišťování ovzduší se záhy stala předmětem společných aktivit. To lze vysvětlit zejména tím, že různé úpravy v této oblasti mohou způsobit omezení volného pohybu zboží. Právní úprava pohyblivých zdrojů znečišťování ovzduší v rámci komunitámího práva zahrnuje různé kategorie vozidel:

89

(i)

Směrnice 70/220 ze dne 20.03.1970 o harmonizaci právních předpisů členských států o opatřeních proti znečišťování ovzduší škodlivými látkami z motorových vozidel, Úřední věstník L 76, str. 1, naposledy změněna směrnicí 94/12 ze dne 23.03.1994, Úřední věstník L 100, str. 42. Podle této směrnice se evidují všechna motorová vozidla se vznětovým nebo dieselovým motorem, s minimálně čtyřmi koly a dovolenou celkovou hmotností ve výši minimálně 400 kg a nejvyšší povolenou rychlostí minimálně 50 km/h. V současné době platné limity jsou poměrně přísné a může jich být dosaženo pouze použitím řízeného trojcestného katalyzátoru.

(ii

) Směrnice 72/306 ze dne 02.08.1972 o harmonizaci právních předpisů členských států o opatřeních proti vypouštění škodlivých znečišťujících látek z dieselových motorů užívaných k pohonu, Úřední věstník L 190, str. 1, změněna směrnicí 89/491 ze dne 17.07.1989, Úřední věstník L 738, Str. 43. Tato směrnice platí ještě i dnes pro vozidla s dieselovým motorem a nejvyšší povolenou rychlostí pod 50 km/h. Pro vozidla s dieselovým motorem a celkovou hmotností více než 3,5 t jsou limity škodlivých látek znečišťujících ovzduší stanoveny

(a) směrnicí 88/77 ze dne 03.12.1987 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se opatření proti vypouštění plynných škodlivých látek a ovzduší znečišťujících částic z dieselových motorů užívaných k pohonuvozidla, Úřední věstník 1988, L 36, str. 33, naposledy změněna směrnicí 96/1, Úřední věstník L 40, str. 1.

(b) směrnicí 77/537 ze dne 28. června 1997 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se opatření proti vypouštění znečišťujících látek z dieselových motorů užívaných k pohonu zemědělských a lesních strojů, Úřední věstník L 220, str. 38, změněna směrnicí 82/890 ze dne 17.12.1982, Úřední věstník L 378, str. 45.

90

Jsou-li takové společné emisní limity stanoveny, jsou členské státy oprávněny přihlásit evidovaná motorová vozidla k provozu pouze za předpokladu, že odpovídají těmto normám. b) Stacionární zdroje znečišťování ovzduší Právní úprava komunitámího práva týkající se omezení vypouštění škodlivých látek ze stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší je tvořena zejména směrnicemi omezujícími zejména vypouštění škodlivých látek z průmyslových závodů.

(i)

Směrnice 84/360 ze dne 28.6.1984 o boji proti znečišťování ovzduší škodlivými látkami z průmyslových závodů, Úřední věstník L 188 str. 20, změněna směrnicí 91/692 ze dne 23.12.1991, Úřední věstník L 377, str. 48. Tato směrnice sleduje zamezení vzniku znečištění ovzduší a snížení znečištění ovzduší průmyslovými závody zde uvedenými a klade si za cíl přispět k vytvoření stejných podmínek hospodářské soutěže pro dotčené podniky. Centrální bod této úpravy spočívá v závazku členských států, aby provoz a podstatná změna evidovaných průmyslových zzařízení podléhaly schvalovací povinnosti. Takový souhlas může být udělen příslušnými státními orgány jen za určitých předpokladů, a to:

-

Musí být učiněna veškerá vhodná opatření proti znečišťování ovzduší s použitím nejkvalitnější dostupné techniky, pokud toto nezpůsobí nepoměrně vysoké náklady.

-

Provoz nesmí způsobit výrazné znečištění ovzduší, zejména vypouštěním látek uvedených v dodatku 2.

-

Musí být dodrženy platné emisní limity.

-

Musí být zohledněny platné limity kvality ovzduší.

Kromě toho dává tato směrnice členským státům dostatečně velký prostor, aby přijaly přísnější opatření. Členské státy jsou zejména oprávněny stanovit pro z ekologického hlediska zvláště zatížené oblasti nebo oblasti vyžadující zvláštní ochrany přísnější emisní a imisní limity, než jsou současně platné, a vydat souhlas k provozu pouze za předpo­ kladu jejich dodržování. Rovněž mohou schválit výstavbu závodů v takových oblastech zcela všeobecně za určitých podmínek. Schvalovací povinnosti zásadně nepodléhají již existující závody. Členské státy by 91

však měly učinit vhodná opatření, aby se tyto závody postupně přizpů­ sobily nejlepší dostupné technice.

Tato směrnice sama nestanoví emisní limity, nýbrž pouze schvalovací povinnost, která se musí řídit určitými, relativně široce koncipovanými ustanoveními. Pro emisní limity může být Radou později stanoven zvlášt­ ní právní rámec.

(ii) Výše uvedená směrnice je doplněna směrnicí o integrovaném zabránění a snížení znečišťování ovzduší (Směrnice 96/61 ze dne 10.10.1996, Úřední věstník L 257, str. 26), (dále jen ’’IPPCDirective”) a platí jen do doby, kdy správní úřady členských států budou postupovat podle nové směrnice. Podle čl. 20 odst. 3 IPPCDirective bude směrnice 480/360 kdni 31.10.2010 v celém rozsahu zrušena. (a)

92

IPPC-Directive směřuje k integrované koncepci proti znečišťování životného prostředí. Za tímto účelem hodlá změnit a doplnit stávající komunitámí předpisy v oblasti zabránění a snížení znečišťování životního prostředí průmyslovými závody. Dosud se komunitámí právo vztahovalo pouze na znečišťování životního prostředí v jednotlivých oblastech. Směrnice týkající se boje proti znečišťování ovzduší průmyslovými závody se týkala potřeby povolení průmyslového závodu, jež může způsobit znečištění ovzduší, směrnice na ochranu vodních toků se týkala nezbytnosti povolení pro vypouštění určitých nebezpečných látek do vody. Chybějí však srovnatelné předpisy komunitárního práva k zabránění a snížení vypouštění škodlivých látek do půdy. V této souvislosti zde vyvstává ten zásadní problém, že oddělené koncepce, které slouží pouze izolovanému zabránění vypouštění škodlivých látek do jednoho média životního prostředí, mohou vést k tomu, že znečišťování se přenese na jiné médium životního prostředí. Proto je zapotřebí vypracovat integrovaný koncept komplex­ ní ochrany životního prostředí Na základě toho zahrnuje IPPC-Directive vypouštění škodlivých látek do ovzduší, vody a půdy a vztahuje se též na odpadové hospodářství. Výše uvedeným emisím by mělo být zabráněno, a tam, kde to není možné, by emise měly být sníženy tak, aby bylo dosažena

celkově vysoká úroveň ochrany životního prostředí. Nepřímo tím bude chráněna i flóra a fauna, jak ukazují definice znečišťování životního prostředí v čl. 2 č. 2. (b)

IPPC-Directive hodlá tohoto cíle dosáhnout výčtem věcných základních povinností a schvalovacích podmínek pro provoz (nikoli pro výstavbu) existujících a nových průmyslových závodů obsažených v dodatku I. Týkají se integrovaného zabránění a snížení vypouštění látek, otřesů, vypouštění tepla nebo hluku do ovzduší, vody a půdy se zahrnutím odpadového hospodářství, dále dodržování kvalitativních norem životního prostředí jakož i pravidelné kontroly popř. harmonizace schvalovacích podmínek. Požadavky na závody a zařízení musí být existujícími subjekty splněny nejpozději do osmi let od aplikace směrnice.

Kromě toho směrnice obsahuje procedurální náležitosti: Provozování nových zařízení vyžaduje souhlas v rámci řízení za účasti veřejnosti. Tato směrnice obsahuje ustanovení o obsahu podkladů k žádosti a o obsahu povolení. O změnách provozu musí být zveřejněna informace a podstatné změny vyžadují souhlas za účastí veřejnosti.

Dále upravuje tato směrnice kontrolu schválených zařízení jakož i výměnu informací mezi členskými státy. Komunitámí emisní limity jsou stanoveny jen tehdy, pokud se prokáže, že společenství musí zasáhnout. Pokud nejsou na základě IPPC-Directive stanoveny emisní limity, platí jako minimum příslušné emisní limity jiných, již existujících směrnic. Tato směrnice se vztahuje na členské státy a má být realizována do tří let. Obsahuje v článku 130 s odst. 1 Smlouvy o založení ES minimální požadavky s tím, že rozsáhlejší vnitrostátní požadavky podle čl. 130 t Smlouvy o založení ES jsou přípustné.

(c)

Jádrem směrnice z hlediska hmotného práva je stanovení základních povinností v čl. 3, které jsou zároveň schvalo­ vacími podmínkami. Jejích dodržování musí být zajištěno

93

schvalovacími pokyny. Podle čl. 3 str. 1 jsou členské státy povinny učinit potřebná opatření, aby se příslušné úřady přesvědčily o tom, že závod je zprovozněn tak, aby

- byla učiněna veškerá vhodná opatření proti znečišťování ovzduší, a to zejména použitím nejlepší dostupné techniky,

- nebylo způsobeno výrazné znečištění životního prostředí, - se předcházelo vzniku odpadů a odpady byly zužitkovávány nebo ukládány, - energie byla zužitkovávána účinně a hospodárně,

- byla učiněna potřebná opatření, aby k nehodám a byly omezeny jejích následky,

nedocházelo

- při konečném zastavení provozu zařízení byla učiněna potřebná opatření k zamezení jakéhokoli nebezpečí zne­ čištění životního prostředí a areál závodu byl uveden do uspokojivého stavu.

Podstatný význam má první základní povinnost, podle které musí být učiněna veškerá vhodná opatření proti znečišťování ovzduší, a to zejména použitím nejlepší dostupné techniky. Nejlepší dostupná technika je definována v čl. 2 č. 11 jako: „ nejúčinnější a nejpokrokovější stav vývoje činností a příslušných provozních metod, na jehož základě se speciální technika jeví jako prakticky způsobilá pro dosaženi takových emisních limitů, aby bylo zabráněno emisím a dopadům na životní prostředí; pokud toto není možné, alespoň je snížit“. Dostupná jsou technická zařízení, která byla vyvinuta tak, že s přihlédnutím k poměru nákladů a užitku umožňují použití za podmínek ekonomicky a technicky akceptovatelných v da­ ném průmyslovém sektoru. Ať již jsou používána nebo vyráběna vdaném členském státě tato technická zařízení pro provozovatele za akceptovatelných podmínek musí být dostupná. Nejlepší technika je ta, která je nejůčinnější k dosažení všeobecně vysoké úrovně ochrany životního

94

prostředí. Pro stanovení nejlepších dostupných technických zařízení je třeba přihlédnout zejména k bodům uvedeným v dodatku IV.

(iii) Směrnice 88/609 ze dne 24.11.1988 o omezení emise škodlivých látek z velkých spaloven do ovzduší, Úřední věstník L 336, str. 1, změněna směrnicí 90/656 ze dne 04.12.1990, Úřední věstník L 353, str. 59. Tato směrnice, která se vztahuje na velká spalovací zařízení s výkonem minimálně 50 MW, zavazuje členské státy k vytvoření programů, jejichž předmětem je postupné snižování celkové roční emise stávajících zařízení. Schválení nových zařízení je možné jen za předpokladu, že se přihlíží na emisní limity uvedené v dodatku III. až VII. Pro určitá zařízení a paliva jsou avšak stanoveny méně přísné limity. Komise je povinna poskytovat podrobné informace. (iv) Směrnice 89/369 ze dne 8.06.1989 o zabránění znečišťování ovzduší novými spalovacími zařízeními městského odpadu, Úřední věstník L 163 ze dne 14. 06.1989, str. 32, stanoví emisní limity pro řadu látek; dodržování těchto limitů je předpokladem pro schválení provozu. (v)

Směrnice 89/429 ze dne 21.06.1989 o snížení znečišťování ovzduší stávajícími spalovacími zařízeními městského odpadu, Úřední věstník L 203 ze dne 15.07.1989, str. 50, stanoví konkrétní termínované úkoly pro odstraňování starých zátěží nejlepší dostupnou technikou.

3 Nároky na jakost výrobků Předpisy týkající se látek byly uvedeny proto, že omezení obsahu škodlivých látek ve některých výrobcích samo od sebe zabrání nebo sníží vznik emisí, a proto se tyto předpisy zaněřují na princip původu a prevence. V této oblasti schválilo společenství dva právní akty: (i)

Směrnice 85/210 ze dne 20.03.1985 o harmonizaci právních předpisů členských států o obsahu olova v benzínu, Úřední věstník L 96 ze dne 3.04.1985, str. 25, stanoví nejvyšší dovolenou koncentraci olova a benzolu v benzínu a v čl. 3 odst. 1 dále

95

stanoví, všechny členské státy musejí mít k dispozici bezolovnatý benzín. (ii) Směrnice 93/12 ze dne 23.03.1993 o obsahu síry v některých tekutých palivech, Úřední věstník L 74 ze dne 27.03.1993, str. 81 nahrazuje směrnice 75/716 a stanoví limity pro obsah síry v některých tekutých palivech. Tyto limity slouží zejména k zajištění dodržování předepsaných emisních limitů pro dieselové motory.

3

Poznámka závěrem

Tento přehled ukazuje, že právo Společenství týkající se udržování čistoty odvzduší je upraveno velmi diferencovaným způsobem. Používá se množství regulativních nástrojů, které sáhají od imisních a emisních norem až k předpisům týkajícím se látek a materiálů. Jak je zřejmé, byly všechny tyto směrnice dosud v České republice realizovány. Na rozdíl od Spolkové republiky Německo byla do českého práva z větší části začleněna i tzv. IPPC-Directive.

96

Úvahy o novém strukturování českého energetického trhu z pohledu banky Wilhelm Nüse, ředitel Commerzbank a.s. Praha

1

Základní informace o Commerzbank

Commerzbank působí v Praze prostřednictvím své pobočky již více než pět let. Tento ústav patří se svou bilanční sumou přesahující částku 500 miliard. DEM a sítí zahraničních poboček ve více než 60 zemích k největším evropským úvěrovým ústavům. Commerzbank zaměstnává na celém světě asi 30.000 pracovníků.

Zvláštní důraz při rozšiřování mezinárodní sítě svých zastoupení banka v pos­ ledních letech kladla na země střední a východní Evropy. Ve všech těchto zemích patří Commerzbank k nejdůležitějším zahraničním ústavům a její aktivity pokrývají 15 až 30 procent celkového objemu zahra­ ničního obchodu s těmito zeměmi. V České republice je Commerzbank (nezaměňujte, prosím, náš ústav s Komerční bankou) s bilanční sumou přes 80 miliard Kč největší zahraniční bankou a po České spořitelně, Komerční bance, ČSOB a IPB pátou největší bankou v České republice. Firemní filozofií našeho ústavu je, že působíme jako univerzální banka nabí­ zející kompletní paletu produktů a služeb, jež jsou pro ústav tohoto charakteru typické. Jednou z priorit, nebo chcete-li specializací či silnou stránkou naší banky, je skutečnost, že poskytujeme řešení „na míru“ přesně odpovídající individuálním potřebám klientů, jež vyžadují speciální znalosti trhu a zvláštní know-how.

Toto platí zejména pro vytváření a realizaci projektů souvisejících s nákupem podniků a nabýváním účastí v podnicích a s jejich financováním.

97

2

Projekty Commerzbank v české energetice

Do této souvislosti patří i oblast tzv. „strukturního“ nebo „projektového“ financování. Typickými oblastmi, jichž se tyto konzultační a finanční služby týkají, jsou klasické infrastrukturní prvky jako doprava, telekomunikace a energetika.

Tuto problematiku lze blíže ozřejmit na příkladě energetického sektoru:

2.1

Investiční financování

V prosinci loňského roku podepsala Commerzbank smlouvy o financování elektrárny v Mladé Boleslavi. Jednalo se zde o zajištění financování po dobu 15 let zaměřené na realizaci projektu výstavby teplárny pro společnost ŠKO-ENERGO. Škoda AUTO a.s. předložila Commerzbank v roce 1995 plány na obnovu stávající zastaralé elektrárny a teplárny a na její rozšíření, jež by odpovídalo vyšším potřebám závodů Škoda na energii, které se v budoucnu očekávají. V rámci modernizace současných elektrárenských zařízení měla být problematika zásobování energií vyčleněna z působnosti společnosti ŠKODA. Pro účely realizace projektu a provozování nové elektrárny byly podle českých právních předpisů založeny dvě společnosti se sídlem v Mladé Boleslavi (ŠKOENERGO, s.r.o. jako provozovatel a ŠKO-ENERGO-FIN s.r.o. jako vlastnická společnost). Hlavní úkol projektované teplárny v Mladé Boleslavi spočívá v dodávání energie a provozního tepla závodům ŠKODA. Dále se počítá s dodávkami dálkového tepla pro město Mladou Boleslav a s přiváděním zbytkového proudu do provozní sítě regionálního dodavatele elektrické energie STE a.s. Celková potřeba investic přesahující částku 200 mil. DEM má být zajištěna pomocí vlastního kapitálu a především kapitálu cizího.

Podíl cizího kapitálu potřebného k financování projektu činí asi 180 mil. DEM.

Úkol Commerzbank spočíval v tom, že banka měla během o něco více než jednoho roku v úzké součinnosti s provozovatelem projektu (ŠKO-ENERGO, resp. ŠKO-ENERGO FIN) a se sponzory RWE, OBAG a STE, ŠKODA AUTO a Volkswagen Kraftwerk GmbH vypracovat reálný finanční projekt, jenž by se stal základem financování po dobu 15 let. Struktura financování projektu má

98

přitom nabyvateli úvěru umožnit splácení úvěru pomocí finančních prostředků, které sám získá na základě realizace projektu, a to formou úroků a splátek.

Již na skutečnosti, že jednání o projektu trvala poměrně dlouho (což je ostatně u projektů financování typické), můžete vidět, jaké množství otázek a zejména rozdílných scénářů je nutno při takovémto financování zohlednit (mimo jiné zde jde i o tak komplexní a složité záležitosti jako jsou cenové či množstevní projekce nebo vývoj českého trhu v oblasti energií jako celku). V rámci výše popsaného financování bylo nutno přiměřeně zohlednit níže uvedené záměry sponzorů:

•

minimalizace měnových a úrokových rizik při zachování co největší flexibility společností podílejících se na projektu i jejich společníků

•

financování v českých korunách

•

úrokově výhodné financování

•

respektování nadnárodních, resp. veřejnoprávních ústavů

•

maximální možná doba financování z hlediska bankovního trhu

•

realizace konceptu, jenž by mohl sloužit jako pilotní projekt pro následné projekty v České republice

Aby se mohlo takovéto komplexní financování uskutečnit, musí financující banka kromě zvládnutí fmančně-technické expertizy disponovat i přesnými a fundovanými znalostmi v daném sektoru. Tyto znalosti zahrnují vědomosti o trhu s energiemi, jakož i znalosti o zvláštnostech financování elektrárenských projektů.

2.2

Poradenství v oblasti akvizice a financování

Pod pojmem akvizičního poradenství rozumíme konzultační činnost pro tuzemské a zahraniční podniky při nabývání účastí na společnostech, které energii vyrábějí nebo rozvádějí. Úkoly, které v daném případě mohou vyplynout pro poradenskou banku, lze rozdělit na několik dílčích fází: Fáze poradenství a analýz

•

spolupůsobení při vypracovávání globální nebo regionální strategie investora

•

poradenství při vyhotovování analýzy trhu nebo situace v daném sektoru 99

•

identifikace konkrétních objektů zapadajících do strategického záměru

•

rozbory a poradenství v rámci ekonomické či technické analýzy předmětu koupě

Fáze realizace V této fázi jde o konkrétní realizaci objektu.

Zjištění hodnoty V této fázi probíhá pokus o stanovení hodnoty podniku. Tato hodnota pak slouží při pozdějším předložení nabídky nebo při akceptaci nabídky spojené s konečnou kupní cenou, příp. cenou za převzetí objektu.

Horním účetním cenovým limitem je zde možný základ stanovení a realizace pozdější kupní ceny. V závislosti na konkrétních okolnostech se mohou v praxi přirozeně objevit faktory, které horní účetní cenový limit ovlivní natolik, že již není použitelný (akcie, s nimiž se na burze téměř neobchoduje, v důsledku toho silné kursové výkyvy, přirážky k balíku cenných papírů, nabídka většího počtu zájemců v rámci tendru atd.). Z tohoto důvodu se v praxi často využívá jiných metod hodnocení podniku.

Jedním z dosti podstatných poradenských prvků je v této souvislosti vypracování fundovaného hodnocení podniku založeného zpravidla na diskontovaných peněžních tocích (cash flow). V úzké spolupráci a s pečlivým přihlédnutím k renditním požadavkům investora se zjišťuje tzv. Value Range, v jejímž pásmu se pohybuje reálná kupní cena nabízené účasti na podniku. Orientace na burzovní kurz za účelem stanovení hodnoty nám zde vzhledem k chybějící likviditě příliš nepomůže. U všech důležitých transakcí na tomto trhu a v tomto sektoru byl tudíž zaplacen zčásti poměrně vysoký příplatek k burzovnímu kurzu. Vlastnické vztahy Do této oblasti patří nejprve vyjasnění otázek důležitých zejména z hlediska vlastnických práv. •

Složení akcionářů?

•

Kdo vystupuje jako akcionář?

•

Je podnik kótovaný na burze?

100

• Existuje pro tyto akcie likvidní trh? V závislosti na zodpovězení těchto otázek se intenzivně spolu s investorem rozhoduje o následujících krocích • jednání s většinovými akcionáři nebo vlastníky balíku akcií • jednání s podnikem, jenž má být zakoupen

• technická příprava smlouvy, resp. převod a nová registrace akcií •

nákup akcií

•

správa a uložení akcií jako depozitní banka a správce

Financování

K financování akvizice je možné využít řady možných variant, jejichž podstatu zde není možné podrobně rozebírat.

Úkolem poradce je najít takovou strukturu financování, která by co nejlépe odpovídala dané situaci. Výhoda univerzální banky jakožto poradenské firmy spočívá v tom, že na základě předchozí konzultační a analytické činnosti může banka optimální strukturu financování nejen stanovit, nýbrž zároveň i nabídnout a realizovat.

3

Změny ve vlastnických strukturách českých energetických podniků

3.1

Všeobecné přednosti přímých zahraničních investic

Dlouhotrvající stabilizace ve složení akcionářů U každého podniku má naprosto zásadní význam otázka struktury akcionářů, která by měla být stabilní a - bohužel je to zde třeba také říci - i seriozní. A právě v sektoru energetiky, jejž charakterizuje nutnost dlouhodobých investic, je tato otázka téměř životně důležitá. Nezbytně nutné doplňkové a náhradní investice vyžadují kromě toho takové akcionáře, kteří disponují potřebnými finančními kapacitami a mají jasnou podnikatelskou koncepci.

101

Synergické efekty vzájemné spolupráce

Vývoj techniky a vědy v oblasti energetiky mezitím dosáhl takové dimenze, že řada zejména malých a středních podniků se dostala na hranice svých technických a finančních možností. Další vlastní vývoj technického know-how není z kapacitních důvodů možný a nákup technického know-how často nelze uskutečnit z finančních důvodů. Úzká spolupráce se zahraničním partnerem či investorem poskytuje příležitost pracovat společně na vývoji nových projektů a využívat ve značné míře synergického efektu na základě transferu know-how, jenž může zajistit vlastní konkurenceschopnost a zaručit její existenci i v budoucnu.

Příliv kapitálu a vylepšení ratingu podniku

Na základě účasti solidního strategického zahraničního partnera dochází v podniku v rámci navýšení kapitálu k přílivu nových kapitálových zdrojů. Na základě zpravidla prvotřídní bonity mezinárodních energetických podniků participuje místní podnik zabývající se výrobou či rozváděním energie přímo na zpravidla prvotřídním úvěrovém ratingu zahraničního investora. Tím vzniká i možnost značného snížení nákladů na financování v budoucnu.

3.2

Případy, v nichž již došlo k nabytí účastí na podnicích zahraničními investory

Zahraniční investoři považují perspektivnost české energetiky navzdory současným a dočasným problémům za velice dobrou. Jen tak se dá vysvětlit skutečnost, že celá řada věhlasných mezinárodních dodavatelských firem jako RWE Energie AG, Wintershall AG, Verbundnetzgas, Meag, Geso, National Power, Generale des Eaux, Eastern Elektricity a Horizon Energy již nabyly účastí na elektrárenských nebo rozvodných společnostech. Tito investoři s napětím očekávají další opatření na úseku privatizace energetiky. V řadě případů existují mezi zahraničními investory a českými energetickými podniky dlouholeté smlouvy o spolupráci a existuje předpoklad, že tato spolupráce bude podložena kapitálovou účastí. Pro české energetické podniky představuje zahraniční účast výhody popsané výše a navíc integruje tyto podniky do

102

mezinárodních struktur a posiluje tak jejich konkurenceschopnost i v souvislosti s očekávaným vstupem České republiky do Evropské unie.

3.3

Další privatizace

V současné době se na státní úrovni opět intenzivně hovoří o otázkách souvisejících s další privatizací 16-ti regionálních plynárenských a elektroroz­ vodných podniků, což je téma, kterým se my všichni zabýváme již několik let. Z hlediska zainteresovaných investorů a bank, které zajišťují financování těchto projektů, má solidnost a spolehlivost privatizačních projektů naprosto prvořadý význam. Toto platí i pro jasné a jednoznačné stanovisko k další deregulaci cen s tím, že projektové kalkulace nesmí obsahovat takové údaje, které by jejich věrohodnost podstatným způsobem zpochybňovaly. Pouze ten, kdo zajistí věrohodnost projektu, kdo privatizuje otevřeně a poctivě, profesionálně a kontinuálně, dosáhne nakonec atraktivní prodejní ceny a bude moci získat řadu investorů.

4

Perspektiva

Závěrem lze již uvedené skutečnosti následujícím způsobem shrnout resp. doplnit:

•

Česká energetika je pro takové investory, jakými jsou banky, velice zajímavá, z národohospodářského hlediska má velký význam a zasluhuje si tudíž značné pozornosti.

•

Struktura české energetiky se mění, protože zahraniční strategičtí investoři kupují své účasti se značnými finančními rezervami a v rámci dlouhodobých projektů a uzavírají se stávajícími společnostmi smlouvy o spolupráci. To integruje české podniky do globálních podnikatelských struktur, v nichž hraje příslušnost podniku k té či oné národní ekonomice spíše jen druhořadou roli.

• Výše uvedené změny ve vlastnických strukturách umožňují těmto podnikům pohlížet s optimismem do budoucnosti, v níž se počítá se začleněním České republiky do Evropské unie, což bude spjato se značnými změnami na energetickém trhu.

103

• Z pohledu banky lze na českém energetickém trhu novinky, které mají za následek vyšší spolehlivost projektů a zlepšení podnikatelského postavení tržních subjektů, pouze přivítat.

104

Účasti zahraničních firem v energetickém hospodářství ČR cíle - šance - hranice

Dipl. Ing. Martin Fuchs ředitel Bayernwerk AGt Mnichov

Již několik let se v diskusích uvažuje o tom, jak nově strukturovat český energetický trh. Bylo již započato s různými kroky, nejznámější je předání asi 34% regionálních elektrických a plynárenských podniků do vlastnictví obcí. Zejména výrobní projekty se často realizují za účasti mezinárodních partnerů. Šance a rizika takovýchto mezinárodních účastí jsou přitom z českého pohledu a podle politické či podnikatelské příslušnosti hodnoceny rozdílně - viz také aktuální diskuse o partnerech pro české uhelné doly. Pokusím se proto vyložit ze zorného úhlu zahraničního podniku, co vede strategického investora k tomu, aby se aktivně podílel na přestavbě českého energetického hospodářství, jaké typické cíle jsou sledovány, jaké šance se od toho očekávají, ale také, kde jsou pro tuto angažovanost hranice. Pokusím se tuto problematiku osvětlit zvláště na příkladu účastí na českých rozvodných závodech. Pro izolovaná angažmá v místních výrobních zařízeních by situace byla o něco přehlednější. Samozřejmě mohu konkrétně hovořit pouze za svůj podnik, Bayernwerk. Pokládám však naše názory na základě mnoha rozhovorů s kolegy i na základě zkušeností v jiných zemích za naprosto reprezentativní.

Předem několik údajů k podniku Bayernwerk, který téměř ze 100% patří k pod­ nikům VIAG (Vereinigte Industrie-Unternehmungen AG - Spojené průmyslové podniky AG) obchodovaným na burse. Sama firma Bayernwerk byla privatizována teprve před několika málo lety (až do té doby měla většinu spolková země Bavorsko). V Bavorsku a Duryňsku disponujeme více než 10 000 MW výrobní kapacity, sítěmi vysokého a velmi vysokého napětí v délce téměř 15 000 km a zásobujeme prostřednictvím našich dceřiných společností cca 45 TWh energie asi 2,6 mil. konečných odběratelů. Jako první podnik v rámci jednotného energetického systému v Německu jsme náš podnik „rozpojili“, tj. rozdělili jej na výrobu,

105

přenos/ rozvod a distribuci, a tak se připravili na požadavky liberalizovaného trhu. Bayemwerk se navíc i větší mezinárodní angažovaností snaží upevnit si svou pozici jako jeden z velkých energetických podniků v Evropě.

Zkušenosti se strategickými účastmi jsme na tomto úseku získali především v Maďarsku.

Předem několik zásadních poznámek. Strategické účasti a partnerství podniků pro vytvoření konsorcií nebo joint ventures se ve věku globalizace staly normál­ ní. Zde jen několik z nesčetných příkladů poslední doby : •

severoamerické a evropské energetické podniky se podílely na podnicích v Argentině, Chile a Brazílii,

• americká společnost Southern Company se angažovala na zásobování energiemi v hlavním městě Německa - Berlíně •

italská firma ENEL se podělila o 15 000 MW výrobní kapacity s novými partnery, mj. s americkými společnostmi ENRON a Entergy

• francouzský podnik EDF si koupil účasti v rakouské firmě Steiermark

•

společnosti z celého světa - i Bayemwerk - se angažují při výstavbě elektrá­ ren v jižní Asii.

V tomto seznamu bychom mohli libovolně pokračovat. Snad žádná země by pak nechyběla. A cíle aktérů jsou vždy stejné.

Cíle Obvyklý cíl každého investora a každého podniku v tržním hospodářství je - a to bychom měli vyslovovat zcela otevřeně - vydělat peníze. Bylo by pokrytectvím, kdybychom to upřímně neřekli, nakonec žádný podnik nemůže trvale přežít, není-li zachována finanční rovnováha. Dalším přirozeným cílem investora tedy musí ve smyslu zvýšení úspěchu být také vnesení know how a vykonávání vlivu, aby se dosáhlo synergií. A to může jen strategický investor. Nemá-li většinovou pozici, potřebuje partnery, s nimiž může prostřednictvím konsorciální smlouvy zajistit společné vedení podniku.

106

Třetím cílem je zlepšit společnou konkurenceschopnost - jak pro investora, tak i pro podílnický podnik. Evropská konkurence - té se musí i ČR se svými elektrorozvodnými závody, nejpozději svým přistoupením k EU, otevřít - staví všechny podniky do konkurenční situace. Jen velké svazy podniků budou pak moci disponovat ve všech oblastech soutěže - výroba, rozvod a distribuce proudu - optimálními předpoklady .(Přenos proudu jako nediskriminující výkon monopolu ponechme zatím vědomě stranou).

Šance Strategičtí investoři v energetice sledují tedy nejen krátkodobý finanční úspěch, nýbrž trvalý vývoj ku prospěchu zúčastněných, a to vlastníků, pracovníků a především také zákazníků. Západní investoři zde mohou vnést množství know how, protože v minulých desetiletích museli sami v tržně hospodářském a ve stále konkurenčnějším rámci učinit mnoho z části trpkých zkušeností. Know how nesmí však zůstat pouhým abstraktním pojmem, naopak know how se manifestuje v našich pracovnících jako našem nejdůležitějším kapitálu. Budování pevných vztahů na úrovni expertů a s tím spojený účinný transfer know how se může podařit jen tehdy, stojí-li za ním naši pracovníci s osobní angažovaností. To se podaří o to snadněji, nachází-li se partnerství, o něž usilujeme, v dostupné lokální blízkosti příp. sahají-li dokonce do dotyčných oblastí rodinné kořeny. V neposlední řadě z tohoto důvodu zvolila společnost Bayernwerk po pádu Železné opony 1989 jako region strategického cíle pro zamýšlenou tržní expanzi m.j. Českou republiku. Naše angažování v Duryňsku - bývalé NDR - a v Maďarsku jsou dobrým důkazem pro hospodářské šance úspěšného transferu know how. Zcela konkrétně bych to chtěl ukázat na příkladu Maďarska, kde se nám po privatizaci v r. 1995 podařilo získat cca 40procentní podíl na trhu pro zásobování zákazníků elektřinou. Novými dceřinými společnostmi skupiny Bayernwerk jsou v oblasti elektřiny firmy DÉDÁSZ v jihozápadním Maďarsku a TITÁSZ v severovýchodním Maďarsku, spolu s firmou EDF provozujeme společnost ÉDÁSZ v severozápadním Maďarsku a. Navíc se Bayernwerk angažuje s rakouskou firmou EVN na jihozápadě v plynárenském podniku Kögaz. Naše aktivity v Maďarsku koordinuje společnost Bayern Hungaria, která je zaměstnává pracovníky z Německa a Maďarska. Působivý úspěch spolupráce lze vidět na výsledcích elektrorozvodných závodů, z nichž po ztrátách v r. 1995

107

mohou nyní všechny vykazovat jen zisky. To je úspěch, který velmi vítají jak maďarští akcionáři, tak i maďarský stát v podobě daňových příjmů. Nemalý význam podle mého názoru pro úspěšné prosazování šancí v praxi má vytváření harmonie podnikových kultur, pochopení způsobu myšlení pracovníků. Toho lze však dosáhnout jen při stálých kontaktech. Dovolte mi na tomto místě poukázat na důležité styčné body českého energetického hospodářství s firmou Bayemwerk. •

Od r. 1915 resp. 70. let odebíráme hnědé uhlí ze sokolovského a mosteckého revíru pro provoz naší elektrárny v Arzbergu a Schwandorfii.

•

V r. 1992 otevření naší reprezentace na Václavském náměstí v Praze. Ta by se mohla stát zárodečnou buňkou pro pozdější společnost koordinující naše aktivity v ČR.

•

Po asi 15 letech jednání - v červenci 1993 - uvedení do provozu sdruženého vedení stejnosměrného proudu Etzenricht jako společný projekt mezi ČEZ a Bayemwerk, kterým se má dosáhnout výměny proudu mezi různými sdruženými systémy v německo/české pohraniční oblasti.

•

Intenzívní spolupůsobení v Technickém výboru pro vytvoření synchronního napojení CENTREL na UCPTE v říjnu 1995.

•

Od července 1995 se angažuje naše dceřiná společnost OBAG společně s RWE a STE při financování, budování a provozu zařízení pro zásobování energií automobilky ŠKODA

•

Od poloviny 90. let vznikla řada společných společností. Angažují se např. při rozvíjení koncepce měst s dálkovým vytápěním, při archivaci zařízení prostřednictvím elektronického zpracování dat nebo při budování sítí:

- ZČE/OBAG

EN projekt

- JČE/OBAG

Energetika Invest

- SČE/EVO

Energo Zdroj

- ZČE/SEG

SEC Stavby pro energetiku, společnost s.r.o.; Karlovy Vary SEG silnoproudá energetika, s.r.o. Plzeň

Karel Dobrovodský/SEG

108

SEKV silnoproudé energetické kabely a vedení, spol. s r.o., Brno

•

Od dubna 1998 výstavba zařízení na sdruženou výrobu tepla a energií o 23 MWei v Kyjově spolu s JME a JMP na jižní Moravě. Tento projekt je prostřednictvím firmy General Enviromental-Fond (GEF) podporován Světovou bankou částkou 5,7 mil. amerických dolarů a významně přispěje ke zlepšení ovzduší.

Proč všechny tyto účasti vypočítávám? Chci ukázat, že víme, co nás při větším angažování zde v České republice čeká, a naopak i čeští partneři mohou ohod­ notit společnost Bayemwerk a její zde působící dceřiné společnosti. Stali jsme se partnerem, s nímž je možno počítat.

Každý ví, jaký význam má spolehlivé a levné zásobování energií pro rozvoj národního hospodářství země. Výsledky privatizace rozvodných závodů budou tedy mít jistě pozitivní vliv i na vývoj investic do celého hospodářství. Podle mého názoru nelze v této souvislosti podcenit ani příjmy, kterých může český stát dosáhnout z privatizace za účasti strategických partnerů, a s jejichž pomocí bude možné vynakládat investice i na jiném místě.

Šance, které jsem ukázal, mají však také svá rizika. Každý investor musí mít proto zcela jasně na zřeteli i hranice své angažovanosti.

Hranice Od investorů se očekává, že vynaloží velké množství peněz. Potřebují k tomu přirozeně i souhlas svých vlastních dozorčích grémií i souhlas akcionářů. Při zvažování rizik budou dbát obzvláště následujících bodů:

• fungující právní a bankovní systém • politická stabilita, přičemž zde nemám na mysli přechod vládní moci z jedné politické strany na druhou, nýbrž hovořím o zásadní politické stabilitě •

spolehlivé rámcové podmínky pro energetické hospodářství, např. - zákon o energiích

- prováděcí nařízení -

jasné rámcové podmínky pro regulaci

• tarifní systém odpovídající nákladům nebo přinejmenším jistota, že jej bude možno v dohledné době zavést

109

•

spolehlivá analýza rentability vloženého kapitálu vycházející z daných poměrů

•

svoboda podnikání, která umožňuje skutečně jednat a neomezuje se pouze na roli pouhého dárce peněz.

Žádný investor, v tom jsem si zcela jist a mluvím jistě za všechny, nemůže být získán k tomu, aby živil obyvatelstvo podle socialistického vzoru. Myslím však že mohu mluvit jménem mnoha potenciálních zájemců, když řeknu, že zajistíme, příp. že bychom zajistili, spolehlivé, pro zákazníka vyhovující a vůči třetím osobám konkurenceschopné zásobování. Přitom očekáváme přiměřené zúročení vlastního nám vloženého kapitálu. Vzhledem k rizikům a potřebné personální angažovanosti musí toto zúročení být vyšší než u bezpečných kapitálových investic na finančním trhu. Celkově vzato pokládám výchozí podmínky v České republice za dobré. Podniky mají vynikající technickou a personální substanci a hospodářské ukazatele země jsou povzbudivé. Právě probíhající volbou poradce pro prodej učinila vláda důležitý a podle mého názoru správný krok.

Závěrečné hodnocení Při všech spekulacích o cílech, šancích a limitech zahraničních firem zde v ČR je jedno jisté. Podniky v ČR se budou muset v relativně krátké době čelit sílící evropské konkurenci. Liberalizace a privatizace zde přinášejí velké možnosti, ale i velké nároky. V neposlední řadě ve smyslu maximálních výnosů by měly podmínky české vlády pro privatizaci regionálních elektrických a plynárenských podniků, která se plánuje již několik let, obsahovat co možná nejméně restrikcí. Jak se má např. využívat synergie kooperace, když se a priori vylučuje vstup do elektrárenského nebo plynárenského podniku uvnitř stejné oblasti nebo vstup do dvou sousedících elektrárenských a plynárenských podniků? Takovéto omezení bude mít dlouhodobě negativní účinek jak na výtěžek z privatizace pro stát, tak i na konkurenceschopnost dotyčných podniků, neboť k zásadnímu „nastavení výhybek“ musí dojít v prvních letech po privatizaci.

Na závěr bych zde proto ještě jednou chtěl vyjádřit svou důvěru v zákonitost tržního hospodářství. Stát musí uvolnit otěže a zadat jasný rámec a pak si již ekonomika sama vynutí správné nastavení výhybek - k zajištění podnika­

110

telského úspěchu a k trvalému zásobování zákazníků, schopnému obstát v konkurenci.

111

SKODA AUTO a.s. Mladá Boleslav a životní prostředí Ing. Pavel Veselý vedoucí útvaru výstavby a provozní techniky, ŠKODA AUTO a.s. Značka ŠKODA AUTO, která má již více než lOOletou tradici, patří v současné době k nejdynamičtěji se rozvíjejícím automobilkám na světě.

S ročním obratem firmy 91 miliard. Kč je největším českým průmyslovým podnikem. V roce 1997 bylo vyrobeno 357 405 vozů Škoda, což znamená 36% nárůst produkce oproti roku 1996. Na celkovém exportu České republiky se ŠKODA AUTO a.s. podílí 8%. Za rok 1997 bylo do zahraničí prodáno 235 875 vozů, což činí 29% nárůst oproti roku 1996. Nejvýznamnějším exportním trhem se stala SRN s nárůstem prodejů v roce 1997 o 40% oproti roku 1996. V tu­ zemsku bylo v roce 1997 prodáno cca 30 % vyrobených automobilů. ŠKODA AUTO a.s. zaměstnává přímo i nepřímo cca 3 % pracujících České republiky. V roce 1998 předpokládá ŠKODA AUTO a.s. další růst své produkce a to nejen co do počtu, ale i co do sortimentu (Facelift ŠKODA FELICIA a OCTAVIA COMBI).

ŠKODA AUTO má zpracované a schválené základní dokumenty „Politika ochrany životního prostřed“ a „Cíle ochrany životního prostředí v technickém vývoji“. V závodě výroby agregátů probíhá pilotní projekt výstavby systému managementu ochrany životního prostředí podle EMAS 1836/93 jako součást přípravy pro zavedení tohoto systému v celém podniku.

•

České předpisy pro ochranu životního prostředí v současné době již nejsou výrazně měkčí než předpisy německé či evropské. Proces harmonizace všech norem v rámci ES, tedy i ekologických, probíhá velmi rychle a rozdíly postupně mizí. ŠKODA AUTO a.s. již od roku 1991, za významné pomoci know-how koncernu VW AG, aplikuje i v oblasti životního prostředí koncernové stan­ dardy.

112

ŠKODA AUTO a.s. získala již v roce 1994 certifikaci podle ISO 9002. V roce 1997 byl do systému zařazen element 23 - Ochrana životního prostředí - a ŠKODA AUTO a.s. získala certifikát ISO 9001.

•

Vývoj výrobků ŠKODA AUTO a.s. - tak jako v celém koncernu VW AG plně respektuje platné mezinárodní předpisy týkající se jak použitých mate­ riálů, tak budoucího provozu vozidel i jeho ekologické konečné likvidace s maximálním využitím recyklace.

•

Výroba je zaměřena na postupnou ekologizaci výrobních postupů, provoz­ ních materiálů a výrobních provozů. Nejvýraznější zlepšení v tomto směru představuje změna procesu povrchových ochran lakováním. Starší - dnes již postupně odstavované - lakovny byly podle možnosti modernizovány insta­ lací spalování odpadních plynů ze sušek a automatů ESTA a nasazováním barev s nižším obsahem ředidel. Nová lakovna pracuje na bázi vodou ředitelných barev a ve všech parametrech splňuje zákonné předpisy k ochraně životního prostředí.

•

Systematicky se snižuje energetická náročnost výroby. Za poslední tři roky se podařilo snížit specifickou spotřebu tepla o 60 %, a to nejen zvýšením počtu vyráběných vozů, ale zejména dodatečnou izolací objektů a hal a instalací systémů automatické regulace vytápění. Uspořené teplo plně kryje potřeby nově vybudovaných objektů lakovny a montáže OCTAVIA, což představuje mj. i snížení emisí o více než 8 %. V oblasti spotřeby elektrické energie se za poslední tři roky dosáhlo snížení specifické spotřeby o cca 30%. Ekologické efekty tohoto snížení energetických spotřeb se dále výrazně projeví ve spojení s nově budovanou kotelnou ŠKO-ENERGO. Podstatně vyšší efektivnost kombinované výroby tepla a elektrického proudu s využitím moderních systémů fluidních kotlů umožní o cca 40 % snížit specifické emise skleníkových plynů CO2.

•

Společně s dceřinou společností ŠKO-ENERGO je dokončována realizace zcela nové koncepce vodního hospodářství. Průmyslově předčištěné odpadní vody jsou v městské čistírně biologicky dočištěny a zbaveny organického zatížení.

•

Velkou pozornost věnuje ŠKODA AUTO a.s. snižování odpadů všeho druhu a jejich následné likvidaci - s vysokým stupněm jejich opakovaného použití.

•

Ve spolupráci se státními orgány je cílevědomě prováděn průzkum starých ekologických zátěží na území ŠKODA AUTO a.s. a zasažená území jsou postupně asanována.

113

•

ŠKODA AUTO a.s. jako finální výrobce automobilů ovlivňuje velmi široký okruh svých subdodavatelů v České republice i v zahraničí (celkem 760 firem). I zde jsou uplatňována konstrukční řešení a použité materiály šetrné k životnímu prostředí.

ŠKODA AUTO a.s. dbá na životní prostředí i při servisních službách zákazníkům. Poskytuje ekologické poradenství celé síti svých prodejních a servisních zástupců. Hodnotí se jejich ekologické chování a úspěšné servisy se označují „zelenou pečetí“. Postupně se zavádí recyklační okruhy někte­ rých dílů jako např. autoskel, akubaterií, pneumatik, katalyzátorů a dalších. Takto komplexně pojatým systémem politiky životního prostředí vyjadřuje ŠKODA AUTO a.s. vědomí své spoluzodpovědnosti za zlepšení ekologických podmínek života a snižování nároků na přírodní zdroje.

114

Výstavba teplárny SKO-ENERGO v Mladé Boleslavi

Ing. Vladimír Handlík ŠKO-ENERGO, s.r.o. - jednatel

Instalovaný tepelný výkon Instalovaný elektrický výkon

410 MWt 88 MWei

Zahájení stavby

1996

Zahájení provozu

1998

Vedení automobilové společnosti ŠKODA a.s. se v roce 1993 rozhodlo vyčlenit některé činnosti, které přímo nesouvisí s výrobou, tedy i stávající energetické hospodářství. To představuje především zásobování elektrickou energií, teplem, průmyslovou a chladící vodou, stlačeným vzduchem a zemním plynem, dále pak úpravu a odvádění odpadních a povrchových vod. Byl podán návrh na založení samostatné společnosti, k jejíž úkolům by patřilo kromě zásobování energiemi pro automobilovou výrobu ve ŠKODA AUTO a.s. i zásobování dálkovým teplem velké části města Mladá Boleslavi s cca 50 tis. obyvateli.

Pro realizaci projektu si ŠKODA jako partnery vybrala firmu Volkswagen Kraftwerk GmbH, 100% dceřinou společnost VW a konsorcium firem RWE Energie AG Essen, Energieversorgung Ostbayem AG (OBAG) Regensburg a Středočeskou energetickou a.s.. Podle předem připravené koncepce byla na jedné straně založena finanční společnost ŠKO-ENERGO FIN, s.r.o. a na druhé straně provozní společnost ŠKO-ENERGO, s.r.o., obě se sídlem v Mladé Boleslavi. Obě společnosti zahájily svou činnost k 1.7.1995. Hlavním úkolem nově zřízených společností se stala výstavba nové teplárny. Současná teplárna je stará více než 30 let a je technicky nevyhovující z pohledu požadavků ekologických předpisů a zákonů, jejichž tvrdost počínaje rokem 1999 dopadne na všechny výrobce tepla a elektrické energie.

115

Při navržení koncepce nové teplárny byla brána v úvahu všechna doposud známá řešení. Byla zvažována pouze výroba tepla v horkovodních kotlích a kompletní nákup elektrické energie ze sítě STE, dále paroplynový cyklus a nakonec varianta výroby páry ve fluidních kotlích a výroba elektrické energie částečně v kondenzačním a částečně protitlakovém cyklu. Jako palivo pro tuto poslední variantu bylo uvažováno jak hnědé, tak černé uhlí.

Pro velikost kotlů i turbín byly rozhodující nárůsty spotřeby tepla a elektrické energie ve ŠKODA AUTO a.s.. Rozšířením závodu zejména v souvislosti s náběhem vozu OCTAVIA a modernizací vozu FELICIA dojde v roce 2000 k nárůstu výroby z původně plánovaných 200 000 na 300 000 vozů ročně. Z toho také vycházejí základní údaje pro bilanci teplárny: tepelný výkon pro závod i město

elektrický příkon závodu

260 MW 70 MW

Mezi všemi uvažovanými variantami nakonec zvítězila varianta kombinované výroby tepla a elektrické energie na bázi čemouhelných fluidních kotlů, dopl­ něná pro špičkové zatížení plynovými horkovodními kotli.

Ze staré teplárny budou pro další provoz využity dva horkovodní kotle 2x 58 MWt, u nichž bude v oblasti strojní a elektrotechnické a v oblasti řídící techniky provedena modernizace a propojení s novými zařízeními. Základním palivem zůstává zemní plyn, jako záložní palivo bude použit TTO s nízkým obsahem síry.

Třetí horkovodní kotel o stejném výkonu 1x58 MWt byl postaven firmou ABB v roce 1997 a je připraven k provozu jako první etapa výstavby teplárny. Jádrem plánovaných nových zařízení je dvojitý blok 2 x 140 t/hod parního výkonu na fluidních kotlích s cirkulačním atmosférickým fluidním spalováním černého uhlí a dvě odběrové kondenzační turbíny s elektrickým výkonem 2 x 45 MWei v kondenzačním provozu a 2 x 35 MWe, v odběrovém provozu.

Fluidní kotle budou spalovat kvalitní černé energetické uhlí se základními parametry 28 MJ/kg do 10% obsahu popela a 10% obsahu vody. Výstupní pára má parametry 125 bar a 535°C přehřátí. Zapalování a podpora spalování bude zajištěna zemním plynem. Aditivum pro odsíření je mletý vápenec, který bude dávkován do fluidního lože.

116

Roční předpokládaná spotřeba uhlí těchto dvou bloků je 180 000 t/rok. Produkce popelovin, která klesne ze současných 100 000 t/rok na 23 000 t/rok, bude odvážena autocisternami v suchém stavu.

Záskok při výpadku fluidního kotle je zajištěn výstavbou parního kotle s výko­ nem 60 t/hod páry o stejných parametrech jako u fluidních kotlů. Základním palivem pro tento kotel bude zemní plyn. Připojení elektrické části teplárny bude provedeno přes dva blokové transfor­ mátory na stávající rozvodnu 110 kV. Zásobování teplárny chladící vodou bude zajištěno z nového chladícího systému s ventilátorovou chladící věží.

Součástí stavby je i zařízení pro zauhlování s novým výsypným bunkrem pro vykládám vagónů a uhelnou skládkou se skladovací kapacitou 60 tis. tun. Pro zajištění dodávky kvalitní demineralizované vody je připravena rekonstrukce objektu stávající úpravny vody.

117

Zkušenosti při plánování a výstavbě teplárny Mladá Boleslav a další opatření v rámci infrastruktury Dipl.-Ing. Ulf Nagel, vedoucí ekologické techniky společnosti VW Kraftwerk GmbH, Wolfsburg

Jak již bylo uvedeno na jiném místě, byly u českého automobilového výrobce ŠKODA automobilová a.s. v rámci koncentrace na vlastní předmět činnosti důležité oblasti zásobování závodů a likvidace odpadů vyčleněny a přeneseny na „ŠKO-ENERGO“, česko-německé konsorcium firem činných v této oblasti. Celkovým plánováním a řízením staveb a zařízení nutných pro tento účel byla v polovině roku 1995 pověřena společnost VW KRAFTWERK GmbH, dceřiná společnost koncernu VOLKSWAGEN a jeden ze společníků ŠKO-ENERGO. U zařízení elektrárny v Mladé Boleslavi se jedná o s odstupem největší jednotli­ vou stavbu s ohledem na objem investicí a komplexnost. Naproti tomu se člení tzv. opatření v rámci infrastruktury na několik nezávislých do sebe uzavřených „malých“ projektů. Jak ukážeme dále, vyplývá jedna z hlavních zkušeností právě z tohoto zčásti rozdílného způsobu plánování, schvalování a provádění těchto menších jednotlivých projektů oproti postupu zvolenému u „velkoprojektu“ teplárny.

Na tomto místě chceme ukázat hlavně zkušenosti, které vznikly u projektu elektrárny především způsobem plánování a provádění tohoto projektu a zvlášt­ ním technickým a termínovým zadáním.

Zařízení tepelné elektrárny Pro koncepci a dimenzování nové elektrárny bylo nutné zohlednit následující předpoklady:

118

-

Zajištění celkové tepelné potřeby závodu ŠKODA a tepelné potřeby města Mladá Boleslav.

-

Zajištění budoucí potřeby el. energie závodu ŠKODA (i vostrůvkovém provozu)

-

(velmi) vysoká použitelnost a provozní bezpečnost

-

optimální stupeň využití paliva vazbou energie-teplo

-

použití technologie vířivých vrstev pro využití širokého spektra celosvě­ tového palivového trhu a použití zbytkových látek např. z výroby

-

ohraničení přípustných emisních hodnot minimálně na mezní hodnoty Spolkové republiky Německo,

nebo i řečeno jinak: plánování a vyhotovení obleku šitého na míru bez znalostí postavy budoucího nositele. Zadání termínů vypadalo následujícím způsobem:

-

Ukončení zkušebního provozu celého zařízení k 1. 12. 1998, což znamená dobu plánování, stavební dobu včetně uvedení do provozu v celkové délce méně než tři a půl roku.

Pro plánování a provedení záměru však zněla hlavní zásada:

-

nezadávat celkové provedení jednomu generálnímu dodavateli, nýbrž zadávat dílčí systémy resp. komponenty s popisem funkcí hlavních systémů v evropské soutěži.

Cílem bylo zajistit plným využitím soutěže a specifického know-how dodavatelů systémů a komponent a současně především vysokým podílem cenově výhodných českých dodávek a výkonů (local content) nízkých investičních nákladů nutných pro hospodárnost stavby při současném vysokém technickém standardu.

Dále umožňuje systém rozdělení zařízení a zadávání komponent provést změny v plánování a uzpůsobení zařízení, např. kvůli nejisté potřebě, relativně pozdě a reagovat na ně pružně - v určitých mezích - i při náročných termínových plánech, což bylo potom na základě úspěšného vývoje automobilové výroby ŠKODA i během fáze plánování potřebné a bylo toho využito. Převedeno na plánování a provádění zařízení to znamenalo:

-

Rozdělení celého zařízení a vypsání výběrového řízení na dílčí systémy a komponenty podle potenciálu dodávek a výkonnosti konkurenčních firem 119

nabízejících systémová řešení; zpracování a sladění celého projektu generálním projektantem.

Zkušenost ukazuje, že český investiční trh není schopen plnit nároky právě takových výběrových řízení na dodávky funkčních celků, nebo je schopen plnit je pouze v omezené míře. Důvodem toho je z dosavadních struktur plánování a realizace vyplývající téměř kompletní oddělení mezi plánovací firmou, tzn. projektantem na straně jedné a na druhé straně zcela věcnou realizací prováděcí firmou.

Díky pojetí funkce projektanta jako hlavního konstruktéra a odborníka plánujícího provedení zde proto doposud nebyl prostor ale ani potřeba pro vývoj zařízení specifických pro určitou firmu a pro systémová řešení. Pro zpracování nabídky a provedení zakázky jako výsledku výběrových řízení na dodávky funkčních celků za s tím spojených rozsáhlých technických a komerčních podmínek proto firmám často chybí nutné know-how o zařízení a potřebný inženýrský úsek, aby mohly vůbec nabídnout potřebné plány systému a prováděcí plány a aby mohly poskytnout potřebné funkční garance a zajistit přislíbené vlastnosti.

Schvalovací řízení Další problém vyplynul v souvislosti se schvalovacím zařízením, které muselo být provedeno pro tuto teplárnu. V souladu s doposud běžným systémem centrálního plánování je v ČR možné pouze celkové povolení se značnou hloubkou řízení. Rozdělený plánovací a prováděcí systém použitý pro teplárnu však „potřebuje“ schvalovací systém s možností dílčích zřizovacích povolení, které jsou rovněž rozdělené podle funkcí a časově přizpůsobené, jako je tomu v SRN. Schvalovací řízení na celek jistě nejsou problém, jestliže může projektant sáh­ nout do „zásuvky“ se standardizovanými komponentami a ty potom, přizpůso­ bené pro příslušné zařízení, konstrukčně spojí. Ve spojení s termínově posunu­ tým zadáváním komponent pro výběrová řízení na dodávku funkčních celků jsou naproti tomu potřebná „data a údaje“ hlavních komponent relevantních pro schválení k dispozici teprve v okamžiku, kdy již povolení dávno potřebujete, protože se na jiném místě již staví. V konkrétním případě to znamená, že tam, kde se vám nepodaří získat schvalovací řízení pro celek, je nutné pracovat s povoleními změn a nákladnou dokumentací odchylek.

120

Navzdory značnému počtu úřadů a institucí zúčastněných ve schvalovacím řízení však proběhlo potřebné stavební schvalovací řízení a od něho oddělené vodohospodářské schvalovací řízení bez problémů a v pozoruhodně krátké době.

Normy a předpisy Ohledně použití národních a mezinárodních norem není nutné zvláště zdůraz­ ňovat, že minimální požadavky vyplývají přirozeně z českých zákonů a přísluš­ ných upřesňujících předpisů.

Kromě toho bylo ve výběrovém řízení definováno, že se použijí mezinárodní normy a předpisy, pokud z toho ve smyslu zadavatele zakázky vyplynou poža­ davky a zlepšení „navíc“. Formulace, která měla podpořit právě i soutěž a měla přinést kvalitnější technická a ekonomická řešení, se však ukázala záludnou při použití ČSN a zčásti vedla ke značným problémům a nepředpokládaným vícenákladům. Problematika vyplývá ze změny statutu ČSN z konkretizujícího předpisu ve spíše nezávaznou směrnici, která vedle ostatních i zahraničních norem funguje jako měřítko respektive minimální míra při rozhodování prováděném v jednotlivých případech o formální použitelnosti, nebo ještě hůře o rovnocennosti realizace určitých norem a předpisů. V ojedinělých případech byla „protlačena“ ČSN, což nevedlo pouze k vyšším nákladům bez zvýšení technického standardu, ale i částečně k vyšším provozním nákladům.

Vzhledem k tomu, že před závěrečnou kolaudací schvalovacími úřady je nutné potvrzení znalce, takzvaného revizního technika, o tom, že zařízení bylo postaveno podle ČSN a odpovídá povolení, docházelo nezřídka ktomu, že kolaudace nebo povolení k zahájení provozu byly nejprve odepřeny; důvodem toho byla problematika uplatnění ČSN.

Zkušenost ukazuje a nebylo možno očekávat nic jiného: nakonec byla ČSN přece jen povýše do postavení bezpodmínečného předpisu a provedena.

Realizace stavby Dominantní událostí provádění stavby byl hydraulický průlom podloží při zakládání budovy strojovny a rozvodny druhým nepředpokládaným horizontem

121

spodní vody s artézskou vodou v hloubce výkopu cca -5,00 m (1. horizont spodní vody cca 2 m). Při dosažení hloubky výkopu cca 5,0 m se slínem protlačila pnutá spodní voda nacházející se níže a začala vystřikovat ve fontánách. Pokračování prací nebylo za těchto podmínek možné.

Aby se zabránilo větším zpožděním v termínech, bylo nutné zachránit v blesku­ rychlé akci stavební jámu před zatopením a tím v principu zachovat zakládání a stavbu základů. Byla zavedena následující okamžitá opatření:

-

Zajištění stavební jámy štěrkem a vytvoření tenké betonové vrstvy jako blokace proti vodě

-

Snížení návalu vody nasazením dvou vysokovýkonných vakuových čerpacích zařízení

-

Stabilizace a zpevnění půdní oblasti vysokotlakými cementovými injekcemi; zvýšení charakteristického čísla lože

-

Změna pokládání základů na zpevněnou měkkou základovou desku o síle 40 cm (matraci) s nasazenými, silně zpevněnými náběhy v oblasti podpěr základů budov a turbín.

Ačkoli jsou 3 m silné turbínové stoly již uloženy pomocí ocelových pružinových prvků na podpěrách, byla mimo jiné kvůli 2. hladině spodní vody a tím dané hydraulické vazbě mezi elektrárnou a lisovnou závodu ŠKODA základová deska dimenzována jako měkká, tzn. s tlumícími účinky proti nárazům.

Shrnutí Zařízení na zásobování energií a ostatní stavby infrastruktury zřízené pro nejmodernější automobilový závod České republiky ŠKODA AUTO firmou ŠKO-ENERGO, např. vakuové odparky pro přípravu emulze, čističky odpadních vod pro odpadní vody z lakovny a povrchové vody patří knejmodernějším zařízením tohoto druhu. Porovnání rozdílných metod výběrového řízení, obstarávání a implementace projektů infrastruktury na projekt teplárny osvětluje existující strukturální problémy českých dodavatelů v oblasti investičního obchodu.

122

K dalším problémům došlo v souvislosti s prováděcím a schvalovacím řízením, které jsou rovněž poznamenány centrálním plánováním a řízením bývalých stá­ tů Comecon.

123

Ekologické a energetické výsledky modernizace teplárny KŽ ENERGO, s.r.o. Králův Dvůr Miroslav Pinč ředitel společnosti Králodvorské železárny ENERGO, s.r.o.

Společnost Králodvorské železárny ENERGO s.r.o. vznikla v roce 1994 jako jedna z dceřiných společností a.s. Králodvorských železáren transformací z bývalých závodů Energetika a Doprava. Ve výrobním programu jsou tedy jednak činnosti klasické pro podnikovou energetiku a dopravu, a dále činnosti přesahující rámec a.s. Králodvorských železáren. Jednou z rozhodujících čin­ ností společnosti je výroba a distribuce tepla a elektrické energie. Do roku 1994 vyráběla teplárna Králodvorských železáren teplo na třech uhelných kotlích s práškovým topeništěm a se stabilizací plamene mazutem. Z kotlů o parametrech 3 x 25 t/h páry o teplotě 445°C a tlaku 3,9 MPa byla pára vedena přes protitlakou turbinu 6 MWei výkonu. Teplo z teplárny bylo distribuováno do Králodvorských železáren ve formě páry a horké vody a horkovodem do měst Králův Dvůr a Beroun. Veškerá vyrobená elektrické energie byla spotřebována skupinou společností Králodvorských železáren. Králodvorské železárny a jejich teplárna jsou umístěny ve středu Berounské kotliny, po jejímž okraji protéká řeka Berounka.

Při inverzi, která v uzavřeném údolí je dosti častá, docházelo v důsledku naší činnosti k zamořování údolí tuhými a plynnými exhalacemi. Naše pokusy zaměřené především na snížení tuhých exhalátů nedosahovaly takového efektu, abychom s nimi byli spokojeni. Tkaninové filtry, které jsme používali jako druhý stupeň odprášení, vykazovaly krátkou životnost a značnou poruchovost. Tyto negativní zkušenosti byly doprovázeny dalším problémem, a to nedostatkem vhodných úložišť popílku. Opuštěné vápencové lomy v krasové oblasti chráněné krajinné oblasti „Český kras“ nebyly z ekologického hlediska nejvhodnější pro ukládání popílku. V období, kdy jsme rozhodovali o rekon­ strukci teplárny, byl v našem regionu realizován přechod ze svítiplynu na zemní plyn. Všechny tyto vlivy jsme vzali v úvahu, a nakonec bylo rozhodnuto přejít ze spalování práškového uhlí na spalování zemního plynu.

124

Vlastní plynofikace teplárny začala v roce 1994, kdy na místě jednoho z uhelných kotlů byl instalován plynový parní kotel o jmenovitém výkonu 25 t/h páry o stejných parametrech jako u stávajících uhelných kotlů. Výrobcem a dodavatelem kotle byla ČKD - Dukla Praha. V následujícím roce 1995 pokračovala investiční akce výstavbou dalšího plynového kotle, jehož výrobcem byly Strojírny Kolín. Montážní firma, která výstavbu prováděla, zkrachovala, takže jsme byli nuceni výstavbu dokončit vlastními silami. Současně s výstavbou tohoto kotle probíhala rekonstrukce chemické úpravny vody, která rovněž v důsledku krachu montážní firmy zůstala v nedokončeném stavu.

V roce 1996 jsme stáli znovu před problémem, zda rekonstruovat zbývající uhelný kotel na plyn a dokončit rekonstrukci chemické úpravny vody. V této situaci bylo rozhodnuto nepokračovat v rekonstrukci kotle klasickým způsobem, ale navrhnout nový způsob výroby tepla a elektrické energie. Na základě našeho zadání jsme provedli poptávkové řízení, ze kterého vzešlo asi devět nabídek na řešení. V několikastupňovém výběrovém řízení byla nako­ nec vybrána nabídka ŠKODY PRAHA a.s..

Předmětem nabídky byly následující body: 1) Demolice stávajícího uhelného kotle včetně příslušenství 2) Instalace dvou kusů spalinových plynových turbin o el. výkonu 2x5 MW, jejichž výrobcem je švýcarská firma TŮMA TURBOMACH 3) Spalinový kotel, do kterého jsou výše uvedené turbiny zaústěny - výrobce PBS - o výkonu 25 t/h páry a stejných parametrech jako stávající dva plyno­ vé kotle. Kotel byl dále doplněn dopalovacím hořákem SAACKE 6,4 MW. 4) Vybudování vysokotlaké plynové přípojky v délce cca 1 km 5) Vyvedení el. výkonu do veřejné sítě 6) Průběžná doba výstavby 11 měsíců Doprovodnou akcí bylo dokončení a rekonstrukce chemické úpravny vody. Tuto akci zajišťovala firma MEMSEP, která dokončila dílo v první polovině r. 1997. Dílo dle nabídky bylo dokončeno koncem 9. měsíce 1997.

V současné době jsou na teplárně instalovány dva plynové kotle o tepelném výkonu 2x25 t/h páry, jedna kogenerační jednotka o tepelném výkonu 25 t/h páry a el. výkonu 2x5 MW a dále jedna protitlaká turbina o výkonu 6 MW.

125

Pokud budeme porovnávat vliv teplárny na životní prostředí před rekonstrukcí, tj. rok 1994, se současným stavem, tj. konec r. 1997, je zlepšení patrné na první pohled.

Pro názornost je možno uvést několik čísel:

V roce 1994 bylo do ovzduší vypouštěno 4361 tuhých emisí. V roce 1997: 0 V roce 1994 bylo ovzduší zatěžováno 633 t SO2 V roce 1997: 0

Obdobně lze pokračovat i u ostatních znečišťujících látek a u produkce popílku. Kromě těchto měřených veličin se podařilo odstranit zdroje druhotné prašnosti vznikající při skládkování a manipulaci s palivem, při odvozu popílku, apod..

Bývalá skládka paliva byla zakryta omicí a ozeleněna. Jak již bylo uvedeno, došlo v důsledku rekonstrukce teplárny k výraznému pozitivnímu vlivu na životní prostředí. Jestliže před plynofikací teplárny jsme konkurovali lokální výrobě tepla např. ze zemního plynu, tak po rekonstrukci se situace výrazně změnila. Na cenu tepla působí vysoká cena zemního plynu, kde ze strany dodavatele není brán ohled na velikost odběru a na to, z jaké tlakové úrovně je plyn odebírán. Vysoké investiční náklady a úrokové zatížení z úvěrů posouvají ceny tepla do oblasti, kdy již nelze konkurovat např. domovním kotelnám.

Pokud nebudou ze strany státu přijata určitá energetická, ekologická a legislativní pravidla, může v blízké budoucnosti nastat situace odklonu spotřebi­ telů od ekologizovaných centrálních dodavatelů tepla a budování vlastních malých zdrojů tepla, které budou zpětně negativně ovlivňovat životní prostředí v sídelních centrech a bude nutné stavět další elektrárenské zdroje. Z hlediska dílčích ekonomických otázek lze výrobu el. energie na kogeneračních zdrojích považovat za zajímavou v tom případě, že vyrobená el. energie je distribuována pro vlastní spotřebu nebo realizována za ceny dle výměru 01/97 Ministerstva financí. Méně výhodné jsou již ceny, za které je el. energie vykupována energetickými společnostmi. V této souvislosti je zajímavé podívat

126

se na výrobu elektrické energie na protitlaké turbině při výrobě páry ze zemního plynu. Výkupní cena el. energie v mimošpičkovém období je jen těsně nad pali­ vovými náklady. Nechci zde uvádět konkrétní čísla, neboť se mohou případ od případu lišit, ale v našem případě je výroba el. energie na protitlaké turbině při dodávkách v mimošpičkovém tarifu na hranici rentability.

Závěrem bych se rád zmínil o některých problémech, které jsme v rámci výstavby kogenerace neřešili, případně, kde jsme se dopustili chyb, které musíme řešit následně. 1.

Využití tepelného obsahu spalin vstupujícího do spalinového kotle je nízké. Vlastní kotel je konstruován tak, že výstupní teplota na komíně je cca 195-200°C. Vezmeme-li v úvahu, že objem spalin je nesrovnatelně vyšší oproti klasickému kotli srovnatelného výkonu, musíme konstatovat, že komínová ztráta dosahuje desítek procent. Konstruktér kotle si byl vědom této skutečnosti a ponechal před vstupem do komína prostor pro vložení výměníku tepla. Bohužel v době výstavby jsme pro toto odpadní teplo neznali využití, byly zde problémy s finančními prostředky, atd. Teprve v současné době bychom chtěli toto teplo využít, jednak pro předohřev napájecí vody a pro příhřev horkovodní sítě. Výměník bude složen ze dvou částí, které bude možné provozovat samostatně nebo společně se zapojením sériovým nebo paralelním. Po této úpravě očekáváme snížení komínové ztráty o cca 50 % při teplotě spalin na komíně cca 80-85°C, což jsou teploty, kterých dosahujeme u stávajících kotlů.

2.

Dalším problémem, se kterým jsme se setkali, je ovlivňování vnější el. sítě jalovou složkou el. výkonu. Regulace dodržování cos fí před uvedením kogenerace do provozu byla vyhovující. Po zprovoznění kogenerace se podmínky výrazně změnily. Z odběratele el. energie se stal dodavatel. V současné době hledáme vhodné technické řešení tohoto problému. Máme zpracovanou studii s návrhy řešení.

127

Postupná realizace zlepšení zásobování el. energií a teplem pro Třinecké železárny, a.s. a celý region

Josef Šotkovský vedoucí provozu v teplárně ET, a.s Popis výrobního zařízení Energetika Třinec, a.s. (ET.a.s.) vznikla k 1.1.1994 jako dceřiná společnost Třineckých železáren, a.s. vyčleněním části majetku se základním jměním 1 mi­ liardy Kč. ET, a.s. zabezpečuje výrobu a dodávku elektrické energie, technolo­ gické páry, kyslíku, technických plynů, dmýchaného vzduchu, stlačeného vzdu­ chu, průmyslové vody, horké vody pro topení a demineralizované vody pro potřeby TŽ, a.s.. Zajišťuje rovněž distribuci hutních plynů, skladování a distri­ buci topných olejů pro potřeby TŽ, a.s..

ET, a.s. je rovněž dodavatelem horké vody do horkovodní sítě města Třinec a pro další firmy situované v blízkosti areálu ET, a.s..

Prostřednictvím firmy Linde Technoplyn je přebytečný kyslík, jakož i další technické plyny, distribuován v síti LTP. ET, a.s. je také dodavatelem montážních prací (potrubí, elektro).

Teplárny ET, a.s. Provoz teplárny má čtyři střediska, která zabezpečují výrobu a distribuci elektrické energie, dmýchaného vzduchu, technologické páry a výrobu horké vody a stlačeného vzduchu.

128

Středisko - teplárna E2 Středisko E2 vyrábí páru na čtyřech kotlích o výkonech 2x62 a 2x64 t/hod.. Celkový instalovaný tepelný výkon je 192 Mwt. Palivem jsou hutní plyny (vysokopecní, koksárenský a konvertorový) a těžký topný olej. Elektrická energie je vyráběna na dvou turbogenerátorech o celkovém instalovaném výkonu 24 MWe. Toto středisko zajišťuje distribuci technologické středotlaké páry (průměrně 80t/hod.) v areálu TŽ, a.s.. Stlačený vzduch pro potřeby kyslíkámy, respektive do sítě TŽ, a.s., je dodáván třemi parními turbokompresory o výkonu 3x30000m3/hod. Stroje jsou vybaveny parními odběry pro ohřev horké vody.

Středisko - teplárna E3 Na středisku teplárna E3 jsou pro výrobu vysokotlaké páry instalovány dva granulační kotle o výkonu 2xl25t/hod. a dva fluidní kotle s cirkulující vrstvou o výkonu 2xl60t/hod. Celkový instalovaný tepelný výkon je 444 MWb využitelný výkon je 347 MWt. Palivem je černé energetické uhlí, proplastek a uhelné kaly. Elektrická energie je vyráběna na třech turbogenerátorech o celkovém instalovaném výkonu 61 MWe. Stroje jsou vybaveny parními odběry pro ohřev horké vody. Dodávka dmýchaného vzduchu pro vysoké pece je zabezpečována třemi parními turbodmychadly. Obě teplárny mají instalovány výměníkové stanice pro ohřev horké vody k vytápění. K výrobě horké vody je využívána převážně odběrová pára. Celkový instalovaný výkon výměníkových stanic je 173 MWt.

Středisko elektrorozvodu Středisko zajišťuje distribuci elektrické energie odběratelům. Část dodávané

elektrické energie (cca 25%) je nakupována od Severomoravské energetiky, a.s.. Nákup energie je realizován přes tři vysokonapěťové rozvodny s celkovým

přenosovým výkonem 303 MVA.

Středisko chemické úpravny vody Středisko chemické úpravny vody zabezpečuje zásobování tepláren a TŽ, a.s. upravenou napájecí a chladící vodou s celkovou výrobní kapacitou 240t/hod. demineralizované vody.

129

Zlepšení zásobování elektrickou energií a teplem TŽ, a.s. a regionu V souvislosti se zlepšováním životního prostředí je možno činnosti a opatření zrealizované v rámci provozu teplárny ET, a.s. rozdělit takto:

-

výstavba a modernizace kotelních jednotek za účelem splnění podmínek zákona 309/ a vyhl. 117/97b.

-

maximální využití entalpie vyrobené páry, tj. snížení podílu redukcí páry

-

spalování přebytků hutních plynů z TŽ, a.s.

-

instalace spalinového kotle za krokovou pecí ve válcovně

-

využití instalovaného zařízení při změně koncepce hutě

-

časové využití strojů

Výstavba a modernizace kotelních jednotek v ET, a.s. Energetika Třinec, a.s. se v roce 1991 (tehdy divize TŽ, a.s.) rozhodla řešit modernizaci dožití granulačních kotlů výstavbou fluidní technologie na spalo­ vání černého uhlí. V prosinci 1991 byl podepsán kontrakt na výstavbu kotle s cirkulující fluidní vrstvou. Dodavatelem zařízení byla fa SES Tlmače, a.s. na základě basic inženýrinku fy LURGI. Kotel byl uveden do provozu v roce 1993 a ET, a.s. převzala zařízení v únoru 1994. V září 1993 byl podepsán kontrakt na stavbu druhého kotle s cirkulující fluidní vrstvou. Dodavatelem byla fa SES Tlmače, a.s. na základě basic inženýrinku fy LURGI. Kotel byl předán ET, a.s. v prosinci 1996.

V tabulce č. 1 jsou uvedeny některé vybrané parametry fluidních kotlů K 11 a K 12 teplárny E III. V tabulce č. 2 jsou uvedena paliva spalovaná na obou fluidních kotlích a aditivum používané u obou fluidních kotlů.

130

Konstrukční řešení obou kotlů je podobné, liší se počtem cyklónů, rozmístěním teplosměnných ploch tlakového celku, provedením ext. chladiče fluidní vrstvy, apod..

Kotel K11

A

B

C

D

E

F

Dispoziční

Provoz

BO, pří­ prava na gar. měř.

Odstávka

Porucha

Porucho­ vost

rok

čas

(h)

jiný vliv

(h)

(%) E/B x 100

(h)

(h) (%)

1995

7452

5966/80

1117

-

369

6,2

1996

8784

7168/81

1333

-

283

3,9

1997

8760

7614/87

1075

-

71

0,9

1998

2160

2148/99

-

-

12

0,6

A

B

C

D

E

F

Dispoziční

Provoz

BO, pří­ prava na gar. měř.

Odstávka

Porucha

Porucho­ vost

(h)

1.4.1998

Kotel K12

rok

čas

(h)

(h)

(h) (%)

1996

504

355/70

-

1997

8760

7474/85

1286

1998

2160

1971/91

-

jiný vliv

(h)

E/B x 100

(h) -

16

(%)

149

42

430

5,8

173

8,8

131

Poruchy fluidních kotlů Z hlediska závažnosti poruch (délky odstavení zařízení) je možno vzniklé poruchy seřadit takto:

Kotel K 11 1. Netěsnost závěsných trubek III. přehřívače, netěsnost převáděcí trubky II. přehřívače a netěsnost EKA. Příčinou byly špatně provedené sváry.

2. Netěsnost luva. 3. Netěsnost ext. chladiče fluidní vrstvy - popelová část

4. El. zařízení, měření a regulace

Kotel K 12 1. Netěsnost závěsných trubek III. přehřívače

2. Netěsnost uzavřeného okruhu chladiče popela a úprava tohoto okruhu. 3. El. zařízení, měření a regulace

Provozní zkušenosti - údržba zařízení Na základě dosavadních výsledků provozování fluidních kotlů na teplárně E III ET, a.s. je možno bez obav prohlásit, že pokud je přísun paliva a aditiva bez­ problémový, jsou kotle schopné bezpečně a s velkou rezervou zvládat výkonové parametry a odpovídat emisním limitům. Stejně tak dobře a spolehlivě musí být řešen odsun popelovin.

Na kotlích K 11 a K 12 byly a jsou spalovány různé druhy černého uhlí. Nebyly zjištěny žádné problémy s vlastním spalováním, pokud je palivo podáno do drtičů. Uvedené kotle se vyznačují pomalejší změnou výkonu než granulační kotle. Reakce parametrů na provedenou změnu se projevuje cca po pěti minutách, ustálení parametrů následuje do 15 minut.

Vysoká setrvačnost výkonu poskytuje operátorovi delší dobu pro rozhodování o řešení poruchových stavů. 132

Z principu kotle s cirkulující fluidní vrstvou vyplývá rozdíl v údržbě vůči jiným srovnatelným uhelným kotlům, především v podstatně vyšším opotřebení v důsledku abraze způsobené obrovským množstvím cirkulujícího popela. Pokud výrobce vyzdívku navrhne správně, omezuje se údržba na pravidelné čištění a doplňování dilatačních spár keramickou vatou. To by se mělo provádět po kaž­ dém odstavení kotle a vychladnutí vyzdívky. Zanedbání údržby znamená zate­ čení žhavého popela do spár a za abrazivzdomé cihly, nemožnost dilatace zdivá, a tedy jeho poškození.

Na kotli Kil provedl výrobce po 4550 hod. provozu záruční opravu. Během ní bylo nutné vyměnit část vyzdívky na stropech cyklónů, na přepážce v externím chladiči fluidní vrstvy a v chladiči popela. Původně zděné nebo torkretované části byly opraveny technologií litého betonu. Kompletně byly vyčištěny a doplněny dilatace. Během další odstávky kotle v červnu 1996 - po 9850 hod. provozu - byla provedena důkladná kontrola vyzdívky. Byl zjištěn dobrý stav, což dovoluje předpokládat několikaletý provoz

Trvalou pozornost musí údržba věnovat odsunu a dopravě popela a popílku. Šnekové pumpy na dopravu ložového popela podléhají značnému opotřebení.

Pro opakované poruchy dilatačního kusu na vypouštěcím potrubí ložového popela (vyvolané poddimenzováním) musel být původní kompenzátor nahrazen novým.

Trvalá pozornost je věnována tlakovému celku, především těm částem, které jsou v přímém styku s obíhajícím popelem. Pravidelně se měří tloušťka stěn trubek tlakového celku.

Závěr Probíhající modernizace granulačního kotle K 14 z pohledu splnění podmínek zákona č. 309/1991 završí modernizaci kotelních jednotek vET, a.s. která přináší několikanásobné snížení emisí škodlivin a přispívá ke zlepšení životního prostředí v regionu.

133

Stav výstavby nového zdroje elektřiny a tepla v Kladně Ing. Ivo Malý specialista ABB Energetické systémy, s.r.o. Brno

Energetické centrum Kladno, s.r.o. (ECK) provozuje teplárnu zásobující teplem město Kladno (ve formě horké vody) a průmyslové podniky (ve formě horké vody a páry). Tato teplárna je v současné době na hranici ekonomické životnosti a nesplňuje ekologické požadavky kladené na tento druh výrobních zařízení. Z těchto důvodů je stávající teplárna modernizována a rozšiřována o nová technologická zařízení s ohledem na ekonomický a ekologický provoz teplárny na období minimálně příštích dvaceti let. Za tímto účelem uzavřela firma ECK) smlouvu s nově vzniklou firmou ECK Generating, s.r.o. (ECKG) o pronájmu pozemků pro výstavbu nových bloků, o jejich budoucím provozování a o provozu stávajícího kotle K3. Na základě výběrového řízení se stala dodavatelem nového technologického zařízení („formou na klíč“) firma ABB Energetické systémy s.r.o. (ABB ENS).

Základní údaje Investor : ECK Generating, s.r.o.

Generální dodavatel: ABB Energetické systémy, s.r.o. Financování: Ručení úvěrů vlastním projektem, smlouvami o odběru energií a dodávkami materiálů. Věřitelé:

• Investiční společnost Světové banky International Finance Corporation (IFC)

• Nissho Iwai Corporation • ČSOB a Česká spořitelna

134

• ABB Structured Finance Zürich

Uzavření kontraktu : 28. 3. 1997

Hodnota kontraktu : 240 milionů USD Zahájení stavby: 05/1997

Ukončení stavby : cca 11/1999 Výstavba projektu ECKG Kladno je rozdělena do několika provozně-technologických celků:

1 zařízení sloužící pro provoz celého komplexu: •

zásobování palivem a likvidace zbytků po spalování

zauhlování, včetně rekonstrukce skládky paliva hospodářství najížděcího a záložního paliva (ETO)

odpopílkování a odstruskování kotlů 3H, 4H a 5H • rozvody horké vody a páry

parní rozvody pro dodávky páry horkovodní rozvody pro dodávky tepla v horké vodě •

chladící voda hlavní chladící okruh chladící věž s přirozeným tahem

• pomocné systémy

2 úprava odpopílkování stávajícího kotle K3: • odpopílkování

• chladící věž s umělým tahem

3 energetické bloky: • fluidní kotel K4 s příslušenstvím parní turbína včetně příslušenství

pomocný uzavřený chladící okruh - blok č.4

135

• fluidní kotel K5 s příslušenstvím parní turbína včetně příslušenství pomocný uzavřený chladící okruh - blok č.5

4 plynová turbína s horkovodním kotlem: •

horkovodní kotel na odpadní teplo z plynové turbíny plynová turbína včetně příslušenství hospodářství zemního plynu pro plynovou turbínu 6MB

5 zařízení společná pro oba energetické bloky • elektrické rozvodny a linky velmi vysokého napětí • vývody elektrické energie a napájení vlastní spotřeby systém kontroly a řízení

•

drtící stanice uhlí

vápenné hospodářství

• přídavná voda

136

Hlavní technická data teplárny po modernizaci Zařízení

Zdroje tepla Práškový kotel 3H (K3) množství páry tlak páry teplota páry tepelný výkon Fluidní kotel 4H (K4) množství páry tlak páry teplota páry tepelný výkon Fluidní kotel 5H (K5) množství páry tlak páry teplota páry tepelný výkon Spalinový kotel 6H tepelný výkon

Parametry

Poznámka

stávající zařízení jmenovité parametry t/h MPa °C MWt nové zařízení jmenovité parametry 375/329,9 t/h 12,5/1,97 MPa 538/538 °C přehřátá/přihřátá pára 300 MWt nové zařízení jmenovité parametry 375/329,9 t/h 12,5/1,97 MPa přehřátá/přihřátá pára 538/538 °C 300 MWt nové zařízení 80 MWt ohřev 270kg/s vody z 70 na 140 °C Hlavní soustrojí______________________________________________ stávající zařízení na Parní turbína 3MA (TG9) 28,0 MWe svorkách generátoru elektrický výkon odběr tepla: 1,86 MPa tlak páry do parní sítě 80 t/h množství páry 0,2 MPa tlak páry do výměníkových stanic a 60 t/h množství páry horkovodní sítě 240 9,0 540 173

137

Zařízení

Parametry

Parní turbína 4MA typ turbíny elektrický výkon

Poznámka

nové zařízení VAX 135 MWe Instalovaný výkon 125 MWe neto výkon

odběr tepla: tlak páry množství páry tlak páry množství páry

1,86 80 0,2 45

Parní turbína 5MA typ turbíny elektrický výkon

MPa t/h max. - do parní sítě MPa t/h max. - do výměníkových stanic a horkovodní sítě nové zařízení

VAX 135 MW. instalovaný výkon 125 MW« neto výkon

odběr tepla: tlak páry množství páry tlak páry množství páry

1,86 80 0,2 45

Plynová turbína 6MA typ turbíny elektrický výkon

MPa t/h max. - do parní sítě MPa t/h max. - do výměníkových stanic a horkovodní sítě nové zařízení

GT8C 70 MW. instalovaný výkon 66,9 MWe neto výkon

Emisní hodnoty spalin za fluidním kotlem (6% O2, suché spaliny, O°C, 101,32 kPa): tuhé látky

50 mg/Nm3

SO2

500 mg/Nm3

NOx

333 mg/Nm3

CO

222 mg/Nm3, 60-100% MCR 300 mg/Nm3, 40-60% MCR

138

Emisní hodnoty spalin za plynovou turbínou (15% O2, 0°C, 101,32 kPa):

Zemní plyn: NOx CO

LTO

: NOx

CO

50 mg/Nm

10 mg/Nm' 86,1 mg/Nm3

19 mg/Nm3

Postup výstavby Projekt ECKG Kladno má několik specifických vlastností: • Je instalován v existující teplárně na malém prostoru s kontaminovanou zeminou - tato zemina musela být před zahájením výstavby odbagrována, odvezena a dekontaminována. • Výstavba je prováděna etapovitě s rozsáhlými demoličními pracemi.

• Při postupném uvádění do provozuje důležitou podmínkou udržení stávajícího zařízení v provozu. Jsou povoleny pouze krátké odstávky, potřebné na připoje­ ní stávajícího zařízení na nové. • Vývod elektrické energie je umístěn ve velmi malém prostoru, který neodpo­ vídá odváděnému výkonu teplárny.

Stavební část: Byly udělány stavební práce spadající do 1. etapy výstavby:

• přeložky kanalizací a technologického potrubí uloženého v zemi • demolice pro uvolnění staveniště - chladící věže - čerpací stanice chladící vody - částečně popelová sila

• byla provedena úprava „černého moře“ (zkrácení) • byla provedena dekontaminace zeminy celého prostoru 139

• byla dokončena stavební připravenost pro kogenerační jednotku

• byla zahájena stavba pro energetické bloky

Technologická část: •

30. 8. 1997 byla dokončena přeložka potrubního mostu

•

30. 9. 1997 byla dokončena montáž zařízení pro vynášení strusky od kotlů Kl, K2, K3

•

31.1. 1998 byla dokončena montáž zařízení chladícího systému pro TG9: - potrubí DN 800 k turbíně TG9 - potrubí DN 2000 k novým blokům - částečně

- čerpací stanice - část pro TG9 - chladící věž s umělým tahem • Dokončuje se popílkové silo pro kotel K3 •

Je zahájena montáž kogenerační jednotky

- plynová turbína - horkovodní kotel

Celkové dokončení stavby je harmonogramem stanoveno na 30. 11. 1998

140

Výstavba nového zdroje elektřiny a tepla Ing. Oldřich J. Tichý generální ředitel společnosti ECK Generating, s.r.o. Účelem tohoto příspěvku je seznámení s vlastnickou strukturou společnosti ECK Generating, se základními principy použitého financování pro výstavbu nového zdroje elektřiny a tepla, analýzou projektových rizik a způsoby jejich kontroly či omezení, s technickými parametry zdroje, průběhem výstavby a v neposlední řadě s vlivem zdroje na životní prostředí kladenského regionu.

Fáze financování projektu V první fázi, fázi vývoje, je nejdůležitějším účastníkem projektu tzv. developer, kterému v přípravné fázi asistují finanční a právní poradci. Na tuto fázi, která by měla trvat jeden až dva roky, navazuje fáze financování s přibližně shodnou dobou trvání. Do druhé fáze vstupují navíc vlastníci majetkových podílů a nezá­ vislá inženýrská firma, která pracuje pro věřitele. Ve třetí fázi je financování již zajištěno a je zahájena vlastní výstavba projektu - květen 1997. V této fázi jsou nejdůležitějšími účastníky nejen vlastníci a věřitelé, ale také odběratelé energií, generální dodavatel a dodavatelé paliva, materiálů a služeb, se kterými je nutné uzavřít dlouhodobé smlouvy. Po fázi výstavby (předpokládaná doba trvání jsou dva až tři roky) nastává konečná výrobní fáze. Zahájení společného provozu nových uhelných bloků se v našem projektu přepokládá v říjnu 1999 a zahájení komerčního provozu zdroje pak v lednu 2000.

Přehled projektových rizik 1. Rizika akceptovaná vlastníky a věřiteli - obchodní rizika: konkurence, náklady, poptávka

- konírola obchodních rizik: kontrola peněžních toků 141

kvalitní personální program

realistický obchodní záměr kontrola rozpočtu portfolio zákazníků

2. Rizika nevítaná vlastníky a věřiteli • tržní rizika: hospodářský vývoj • finanční rizika: inflace, stabilita měny, projektový rozpočet, nedodržení harmonogramu • politická rizika: změny regulace, změny zákonů, odpor veřejnosti, naříze­ ní o vlastnictví, autorizace, licence, povolení • technická rizika: inženýrské chyby, výkon zdroje, technologie, ekologické vlivy, začlenění do sítě • palivová rizika: vhodnost, množství, kvalita, alternativní palivo

• pozemková rizika: ceny pozemků, kontaminace, geologické podmínky Nástroje k rozložení nevítaných projektových rizik: - kontrakty

- vlastnictví - pojištění

Doporučené rozložení projektových rizik Následující rozložení projektových rizik je třeba chápat jako model, který doporučujeme pro projektové financování. V první fázi vývoje nese rizika plně developer. Ve fázi financování přebírají 1020% krytí vlastníci projektu. Po uzavření financování se na krytí projektových rizik podílí ze 30% vlastníci a 30% generální dodavatel; věřitelé, odběratelé energií, dodavatelé paliva, materiálů a služeb a provoz a údržba pak každý 10%. Ve fázi výrobní nesou opět vlastníci největší podíl (30% ) rizik; odběratelé,

142

dodavatelé a provoz a údržba pokrývají rizika každý z 20%; věřitelé nesou v této poslední fázi 10% rizika.

Technické parametry zdroje stavěného

v Kladně 1. Kogenerační jednotka se spalovací turbínou

• spalovací turbína ABB Baden GT8C • základní palivo: zemní plyn; záložní palivo: extralehký olej • výkon stroje cca 67 MWe při 0°C •

horkovodní výměník spaliny/horká voda

2. Základní výrobní jednotka spalující uhlí

• cirkulační fluidní kotle konstrukce ABB CE Flextech • výkon kotle: 375 t/hod. přehřáté páry o teplotě 540°C a tlaku 12,5 MPa • základní palivo: kladenské uhlí • kotel dvoutahový s dvěma cyklóny

•

turbogenerátory ABB Stahl, Švédsko, systém VAX, dvoutělesové, s generátorem mezi vysokotlakým a středotlakým/nízkotlakým dílem, s pětistupňovou regenerací a dvěma regulovanými odběry • výkon stroje při 100% kondenzaci: 135 MWe • odběr technologické páry: 1,9 MPa, 300°C • odběr topné páry: 0,2 MPa, 220°C • plynulý přechod z kondenzačního do hluboce odběrového režimu

3. Rekonstruovaná teplárenská jednotka

•

membránový podtlakový kotel s dvoutahovou spalovací komorou

143

• rok výroby: 1975, výrobce Tatra Kolín • výkon kotle: 240 t/hod. přehřáté páry o teplotě 540°C a tlaku 8,85 MPa •

hlavní rekonstrukce: nový tkaninový filtr, nový systém DENOX

• turbogenerátor PBS Brno, dvoutělesový s potlačenou kondenzací, dvěma odběry a třístupňovou regenerací •

rok výroby: 1976, výrobce PBS

• výkon stroje: 28 MWe •

hlavní rekonstrukce: řídící systém

• nový turbogenerátor ABB G18A, axiální, jednotělesový • výkon stroje: 6,9 MWe

Vliv zdroje na životní prostředí Nový zdroj i zrekonstruovaná zařízení budou vyhovovat ve všech parametrech nejen českým ekologickým zákonům, ale vzhledem k účasti IFC i požadavkům Světové banky. Vzhledem k předchozí exploataci územní hutní a koksárenskou výrobou, byl před zahájením výstavby proveden ekologický audit pozemku, který určil nezbytný rozsah sanace. Z lokality bylo vytěženo a odvezeno k likvidaci 18500 t zemin kontaminovaných škvárou, popelem, stavebním odpadem, atd., 101 t dehtu, 591 t kontaminovaného betonu, 12434 t zemin kontaminovaných PAU nad povolený limit, 929 t zemin s konzistencí dehtu a 225 t zemin kontaminovaných ropnými uhlovodíky. Celkový náklad sanace činil 40 mil. Kč. Přes značné rozšíření zdroje bude nová i zrekonstruovaná technologie produ­ kovat mnohem méně celkových emisí do ovzduší, než kladenské kotelny a výtopny v roce 1993. Roční emise zrekonstruovaného zařízení budou dosahovat u pevných látek pouze 7% a u Nox 61% hladiny roku 1993.

Popeloviny budou ekologicky ukládány převážně zpět do vytěžených uhelných slojí.

144

Po ukončení rekonstrukcí a výstavby budou materiály pro zdroj převážně transportovány železnicí, což omezí průjezdy nákladních aut přes město.

Závěr Úspěšného zajištění projektového financování dosáhl tým ECK Generating pečlivou přípravou, jejíž podstatnou částí byla včasná analýza projektových rizik. Výsledek této činnosti se projevil ve složení vlastníků i finančních institucí podílejících se na projektu. Schopnost předvídat a rozdělit vyváženě rizika lze také pozorovat na výběru obchodních partnerů a na dlouhodobých projektových a zajišťovacích smlouvách, které jsou pro projektové financování nutné.

Velikost a skladba zdroje je výsledkem ekonomických a inženýrských analýz. První studie proveditelnosti jednoznačně naznačily, že pro budoucí investory nebude atraktivní ani únosné pouze modernizovat stávající zařízení. Bylo nutné rozšířit základnu příjmů. Přes absenci jasně formulovaného a vykonávaného záměru energetického sektoru byla vytvořena skladba zdroje, která má podle našeho názoru nejlepší perspektivu pro uplatnění na trhu.

Z hlediska životního prostředí prokázal zodpovědný přístup ECK Generating, jako investora nového energetického zdroje, jednoznačně možnost využití stávajících průmyslových pozemků i přes možnost kontaminace vzniklé exploatací předchozím průmyslem. Znovu je třeba zdůraznit nutnost zpracovat eko­ logický audit před zahájením jakýchkoliv prací, aby tak bylo zamezeno případ­ ným překvapením vyvolaných nutnými náklady na sanace, či zdržení stavby. Odhadovanou částku na dekontaminaci je nutno zahrnout do ekonomických analýz.

145

Nové koncepty kotlů s nízkoemisním spalováním pro fosilní paliva

Dr. Günter Scheffknecht ALSTOM Energy Systems GmbH, Stuttgart

Úvod Primárním cílem elektrárenské techniky je udržovat vlivy, které působí na životní prostředí při výrobě elektrické energie a tepla na bázi spalování fosilních paliv, na co možná nejnižší úrovni. Kamenné a hnědé uhlí představují i nadále jeden z nejdůležitějších fosilních zdrojů energie. Při výrobě energie z uhlí je třeba mít na zřeteli nejen primární škodliviny SO2, NOx, CO a prach, ale také emise takzvaných klimaticky významných skleníkových plynů, v první řadě oxidu uhličitého. Moderní elektrárenské koncepty musí proto dnes zaručit nejen dodržování požadovaných mezních hodnot zmíněných primárních škodlivin, ale musí vykazovat také co možná nejvyšší míru využití paliva. V dolní a střední výkonnostní oblasti je toho možno dosáhnout zvlášť efektivně použitím sloučeného energetického hospodářství. V horní výkonnostní oblasti oproti tomu obecně chybí vhodný spotřebič tepla, takže emise CO2 mohou být sníženy pouze zvýšením účinnosti elektrárny.

Parní generátory s cirkulačním fluidním spalováním Parní generátory s cirkulačním fluidním spalováním nalezly v posledních letech v Evropě a Americe široké rozšíření, zejména jako průmyslové elektrárny a teplárny. Hlavním úspěchem jejich úspěchu přitom bylo to, že mohly splnit značně zpřísněná ustanovení týkající se životního prostředí i bez dodatečných přídavných vybavení. V případě cirkulačních fluidních ohnišť lze díky nízké spalovací teplotě cca 850°C při odstupňovaném přívodu vzduchu a přídavku aditiv do spalovací komory dosáhnout dnes běžně požadovaných mezních hodnot bez nákladných dodatečných vybavení. Vedle toho se ukazuje, že u

146

fluidních systémů je možno používat široké spektrum paliv, které již zahrnuje i různé kaly a výrobní zbytky. Hu

obsah vody

obsah popela

MJ/kg

hm. %

hm. %

černé uhlí

19-29

7-24

3-25

hnědé uhlí

8-12

35-58

1-20

papírový kal

2,4

62

15

usazeniny z odpadních vod

0,6

73

15

kůra

16

15

3

speciální paliva:

Tabulka 1: Paliva pro cirkulační fluidní topeniště

V tabulce 1 jsou shrnuty hodnoty analýz při fluidním spalování uhlí a speciálních paliv. Hnědé uhlí s vysokým obsahem vody až po plnohodnotné černé uhlí stačí pro tento druh spalování. Speciální paliva lze u cirkulačního fluidního topeniště bez problémů využít termicky jako doplňkové palivo. Toto spalování neznamená jen hospodárnou a ekologickou alternativu. Fluidní spalování umožňuje navíc jako jediný druh spalování termické využití takových paliv. Kombinovanou výrobou el. proudu a tepla vzniká právě v dolní oblasti výkonu (jak již bylo uvedeno) zvláště vysoký stupeň využití paliva. Cirkulující fluidní spalování přitom také splňuje požadavek na minimalizaci emisí SO2 a NOX. Typickým příkladem pro takové použití je parní kotel pro průmyslovou elektrár­ nu ŠKO-ENERGO v Mladé Boleslavi v České republice. Obě zařízení, každé o kapacitě 140t/h budou v průběhu tohoto roku uvedena do provozu.

Ve střední a horní výkonnostní oblasti konkuruje fluidní vrstvě konvenční technika parních generátorů s práškovým topeništěm, u nějž je vyhověno ochraně životního prostředí dodatečnými zařízeními na čištění kouřového plynu a odsiřovacími zařízeními kouřového plynu. Rozhodnutí, která z technik má být použita, musí být učiněno individuálně případ od případu s přihlédnutím k tech­ nickým a hospodářským hlediskům. O těchto zařízeních bude pojednáno v následující části.

147

Konvenční parní generátor s tangenciálním topeništěm Zatímco i konvenční technika práškového topeniště ještě má - jak bude následně blíže vysvětleno - značný potenciál snižování emisí NOx jen pomocí primárních opatření, mohou být emise SO2 u této spalovací techniky účinně sníženy pouze připojením odsiřovacích zařízení. Snížení emisí CO2 u čistě kondenzačních elektráren je možno dosáhnout pouze zvýšením účinnosti elektrárny.

Opatření dotýkající se spalování ke snížení emisí NOX Poté, co v Německu vstoupil v roce 1983 v platnost Vyhláška o velkých spalovacích zařízeních (GFAVO), a po interpretaci stavu techniky na konferenci ministrů životního prostředí v dubnu 1984 musí být u parních generátorů se systémem spalování uhlí emise NOX nižší než 200 mg/m3 (za normálních podmínek 6% O2) a emise CO nižší než 250 mg/m3 (6% O2). U zařízení se spalováním černého uhlí bylo možno v tehdejší době dosáhnout tohoto cíle pouze pomocí sekundárních opatření, jako je například selektivní katalytická redukce zkráceně metoda SCR. U systémů spalujících hnědé uhlí se na základě obecně nižší hladiny NOx očekávalo dosažení požadovaných mezních hodnot pouze pomocí primárních opatření. Tohoto cíle bylo také dosaženo, což bylo demonstrováno úspěšně přestavěnými zařízeními o celkovém elektrickém výkonu více než 6000 MW a zprovozněním dvou nových bloků o výkonu 800 MW.

Na základě výše uvedených zkušeností se spalovací systém ALSTOM pro moderní parní generátor pracující na základě spalování hnědého uhlí, např. zařízení v elektrárně Schwarze Pumpe, vyznačuje následujícími charakte­ ristikami:

•

pokles celkového nadbytku vzduchu na 1,15 nebo méně,

•

odstupňování vzduchu i na několik hladin vypalovacího vzduchu,

•

koncentrované vdmýchávání uhelného prachu nad hlavní hořáky,

•

optimalizace přidávání vzduchu v oblasti hořáků podle zkušeností z přestavených zařízení z rýnského a východolabského hnědouhelného revíru.

•

optimalizace příčného promíchávání - jednak pomocí dokončovacích reakčních hořáků, jednak pomocí trysek vypalovacího vzduchu.

148

Oba parní kotle v elektrárně Schwarze Pumpe byly předány provozovateli koncem roku 1997 respektive na jaře roku 1998. Ohledně spalovacího systému je třeba vyzvednout to, že zařízení je možno provozovat s nepatrným přebytkem vzduchu ve výši 10-12%. Důsledkem toho jsou nižší ztráta odpadního plynu a snížená spotřeba paliva jak ventilátorů čerstvého vzduchu, tak i sacích tahů. Požadované emisní hodnoty NOX a CO budou přitom bezpečně dodrženy. Stejně tak velmi dobré jsou spalovací vlastnosti topeniště. Provedené analýzy popelů prokázaly spalnou ztrátu menší než 0,2%. Druhým zásadním požadavkem na systém spalování hnědého uhlí je vedle dodržení emisních hodnot NOX a CO zabránění tvorbě struskovitých usazenin v oblasti spalovací komory. Toho se dosahuje za pomoci silného impulsu proudu paliva a vzduchu při současně nízkých stechiometriích. Díky vysokým impulsům hořáku se přitom spalování paliva přesouvá z blízké oblasti hořáku do centrální části spalovací komory. Tím se zabrání vysokým teplotám částic, které jsou dány na začátku reakce, v oblasti stěn hořákové komory, kde mohou být příčinou tvorby struskovitých usazenin. Pro získání vysokých impulzů se i u výkonnostně větších bloků nové generace nepoužívá více než osm hořáků na jedné úrovni.

Malý sklon k tvorbě struskovitých usazenin byl potvrzen i u zařízení Schwarze Pumpe. Např. spalovací komora byla tak zbavována sazí profukováním po již téměř ročním provozu pouze jednou. To, že u zařízení spalujících kamenné uhlí je možno dodržet limitní hodnoty požadované v Německu pouze za použití technologie SCR, bylo již uvedeno. Přesto byly tangenciální spalovací systémy pro spalování černého uhlí vyvíjeny dále ze dvou důvodů. Jednak jsou v ostatních zemích limitní hodnoty NOX vyšší, takže je možno je dodržet za použití pouze primárních opatření, jednak i při použití potřebné technologie SCR ze snížení spotřeby amoniaku a katalyzátoru a z nízkého nadbytku vzduchu vyplývají hospodářské přednosti. Ty mohou za určitých okolností opravňovat přestavbu topeniště již existujících zařízení.

Tento vývojově pozměněný systém spalování byl realizován přestavbou dvou existujících zařízení o výkonech 110 a 750 MWei. Základem přitom bylo radiální a axiální odstupňování vzduchu. Teprve radiální odstupňování vzduchu umožňuje provoz v hořákové části pod stechiometrickými poměry, protože v důsledku toho je v oblasti stěn dostatečně vysoká koncentrace kyslíku při současně nízké koncentraci oxidu uhelnatého a koroze stěn výpamíku je tak bezpečně vyloučena. Aby toho bylo možno dosáhnout, převádí se část horního vzduchu z tangenciálního obvodu do směru ke stěně. V další úrovni vypalovacího vzduchu se nakonec přivádí zbývající spalovací vzduch. 149

Po přestavbě bloku na černé uhlí o výkonu 750 MW v roce 1997 bylo zjištěno, že hodnoty emisí NOX v rozsahu od 250 do 300 mg/m3 nad pásmo zatížení se pohybují ve výši 40 až 100%. Obsah nespalitelného uhlíku v polétavém popelu je i při provozování s malým obsahem NOX zřetelně nižší než stanovené hodnoty. Spalná ztráta se navzdory provozu se značně sníženými emisemi zvýšila pouze nepatrně o méně než 0,1 %-bodů. Na výpamíku bylo rovněž provedeno husté měření koncentrací CO a O2. Na začátku uvedení do provozu byla tak provedena optimalizace množství vzduchu směřujícímu ke stěně výparníku a toto množství bylo kontrolováno při provozu v celém rozsahu zatížení. Porovnání s výsledky získanými před přestavbou a s periodicky prováděnými kontrolními měřeními tloušťky stěny výparníku dává důvod k prognóze, že na stěnách výparníku nebude docházet ke korozi. Souhrnem lze konstatovat, že pouhými technickými úpravami topeniště lze dosáhnout hodnot NOX menších než 200 mg/m3 (při běžných podmínkách) u hnědého uhlí a 300 až 400 mg/m3 u černého uhlí. K tomu je třeba se zmínit o relativní náchylnost ke znečištění při použití hnědého uhlí a dále sníženém nadbytku vzduchu při stejně vysoké účinnosti topeniště. Moderní technika spalování tak také přispívá ke zlepšení celkové účinnosti.

Opatření ve vodní / parní části vedoucí ke snížení CO2, resp. ke vzrůstu účinnosti U moderního elektrárenského bloku musí v dnešní době být nadto rovněž udržovány i co nejnižší emise CO2. To se daří u elektrárenských bloků pracujících na principu spalování uhlí zvýšením účinnosti elektrárny. Z možností, které jsou v tomto směru k dispozici, se u bloků postavených nebo navržených v nedávné době již využívá tepla odpadních plynů a vysokých parametrů páry. Oproti tomu sušení uhlí - to je energeticky výhodné zejména u hnědého uhlí - a také kombinované procesy při výhradním použití uhlí pro dnešní velikosti zařízení od 500 do 1000 MWei ještě nejsou zcela tržně zralé na jejich realizaci se však intenzívně pracuje.

K dosažení takového zvýšení účinnosti, které by stálo za zmínku, je zapotřebí pečlivé optimalizace všech procesů podílejících se na přeměně energie. To začíná u spalování s nízkým obsahem škodlivin s dobrou účinností topeniště, pokračuje přes vysoké stavy páry a nízké ztráty tlaku u procesu voda/pára a zahrnuje rovněž zlepšenou vnitřní účinnost parní turbíny a co nejnižší tlak kondenzátoru. Dokonce i zdánlivě nevyhnutelná ztráta odpadního plynu může být ještě zredukována poklesem teploty odpadního plynu, snížením nadbytku 150

vzduchu a nákladnými systémy převodu tepla. Podobně je tomu u potřeby energie pro pomocné agregáty. Na příkladu parního generátoru o výkonu 950 MW pracujícího na základě spalování hnědého uhlí pro elektrárnu Niederaußem by v úvahu přicházející opatření bylo možno popsat podrobněji. Dnešní materiály, které jsou k dispozici - zde je třeba zmínit se zejména o devítiprocentní chromové oceli P91 a austenitu - umožňují zvýšení stavů páry na cca 260 barů a 580, resp. 600°C.

Snížení ztrát odpadního plynu a tím i emisí CO2 je zajímavé právě u bloků na hnědé uhlí s velkými hmotovými proudy kouřového plynu a vysokými teplotami odpadního plynu. Jako tepelný spád pro využití tohoto tepla je zejména tehdy, jestliže není k dispozici žádná externí tepelná síť a jestliže je kouřový plyn přiváděn do chladicí věže bez opětovného zahřátí, k dispozici pouze předehřívací vedení kondenzátu, resp. přívodní vody. U takzvaného „malého řešení“ se kvůli nízké teplotní hladině v kouřové části předehřívá pouze kondenzát. U takzvaného „velkého řešení“ se oproti tomu teplotní hladina zvedá zparalelizováním odevzdávání tepla k předehřívači vzduchu tak, že je možný i předehřev napájecí vody, aby bylo možné přiškrcení, resp. uzavření odběrových potrubí parní turbíny s vyššími hodnotami a aby se tak dosáhlo vyššího stupně účinnosti. Zatímco v již uvedeném zařízení Schwarze Pumpe se realizuje „malé řešení“, v zařízení Niederaußem bude použito „velké řešení“.

Dnes se rovněž používají modernější parní generátory výkonnostní třídy 800 MW pracující na principu spalování černého uhlí. Jejich základními rysy jsou tentýž materiálový koncept s austenickými topnými plochami a sběrači a potrubními vedeními z chromových ocelí P91 a tudíž stavy páry 260 barů/580°C/600°C a více. Tangenciální topeniště s nízkým obsahem NOX umožní dosažení hodnot NOX od 300 do 400 mg/m3 i.N.. Případ od případu je třeba rozhodnout, zda bude ekonomicky vhodné využívat teplotu výfukového plynu.

Shrnutí Cirkulační fluidní topeniště představuje v malé a střední oblasti výkonu zařízení vyzrálou techniku, která rovněž respektuje požadavky ochrany životního prostředí. V dnešní době jsou možné výkony zařízení do cca 250 MWei. Tato technologie je vhodná pro spalování nejrůznějších paliv a zbytkových materiálů.

151

Zařízení pracující na základě spalování prachu se používají účelně v horní výkonnostní oblasti až do 1000 MWei. Díky spalně technickým opatřením se již podařilo snížit hodnoty NOX natolik, že u hnědého uhlí mohou být hodnoty NOX dodržovány obecně a u kamenného uhlí hodnoty požadované národními zákony bez dodatečných oddusíkovacích opatření. Emise SO2 oproti tomu mohou být sníženy na požadované hodnoty pouze připojením odsiřovacích zařízení. SDíky parametrům páry dosažitelným pomocí nových ocelí pro parní generátory a optimalizaci všech procesních kroků podílejících se na přeměně energie je dnes možno dosáhnout účinností elektráren, které v souladu s průvodními okolnostmi mohou být z části značně vyšší než 45 %.

152

Vliv provozu fluidního kotle FK1 v elektrárně Tisová na životní prostředí

Ing. Miroslav Frank ETI, ČEZ, a.s., Praha

Doc. Ing. Ladislav Vilimec VÍTKOVICE, a.s„ Ostrava

Hlavním důvodem pro výstavbu fluidních kotlů bylo zlepšení životního prostředí na Sokolovsku a splnění zákonem stanovených emisních limitů včetně ekologicky přijatelného způsobu ukládání popela. Poslední bylo řešeno jako samostatná stavba pod názvem „Úprava popelovin pro ekologické ukládání“. Smlouva o výstavbě prvního fluidního kotle FK1 byla podepsána 16.9.1993, stavba byla zahájena 18.10.1993, poprvé byl kotel zapálen 27.10.1995 a do trvalého provozu byl předán 1.8.1996.

Dodavatelem kotelny formou dodávky na klíč byly VÍTKOVICE, a.s., Ostrava, kotel byl dodán podle inženýringu firmy EVT-Energie und Verfahrenstechnik Stuttgart GmbH, která je součástí společnosti GEC Alsthom. Základní parametry kotle

Garanční palivo Sokolovské hnědé uhlí těchto parametrů: 10,72 MJ/kg

- Jmenovitý výkon

3 50 t/h

- Jmenovitý tlak páry

9,42 MPa - Obsah vody Wr

- Jmenovitá teplota páry

505°C

- Obsah popela Ad

32,25%

- Teplota napájecí vody

165°C

- Obsah síry Sd

2,16%

_ výhřevnost Q ,r

- Prchavá hořlavina

37,02%

52-55%

153

Kotel je vyložen na spalování paliva v dále uvedeném rozsahu při aditivním odsiřování vápencem v uvedené kvalitě. Spalované palivo

Vápenec pro odsiřování

Rovněž sokolovské hnědě uhlí, parametry Důl Čížkovice/Čertovy schody: jsou:

- Výhřevnost Q fr

9,75 - 12,75 MJ/kg

- CaCO3

75,5% 7 97,3%

- Obsah vody Wr

36,5 - 40,0%

- MgCO3

1,05% 70,84%

- Obsah popela Ad

20,2 - 39,0%

- voda max.

1,0% 7 1,0%

- Obsah síry Sd

0,6 - 5,65%

Při garančním měření byly splněny garantované parametry,dosažené hodnoty jednotlivých emisí jsou v porovnání s garantovanými výrazně nižší. Emise (6%02; suché spaliny) [mg7m3N]

NOX CO SO2 prach

Garantované 400 250 500 20

Dosažené 254 14 467 6,0

Parametry páry jsou splněny v rozsahu výkonu kotle 30-100%, fluidní kotel má dobré dynamické vlastnosti, lze jej využít v systémových regulacích ES ČR a splňuje i požadavky provozu dle UCPTE.Účinnost kotle při jmenovitém výkonu byla dosažena 91,6% a při 70% výkonu 92,54%, při obsahu spalitelných látek v popelu z ohniště 0,4-0,49% a v popílku za kotlem 0,1 - 0,4%. S vysokou účinností kotle souvisí i maximální, technicky dosažitelné, omezení emisí CO2.

154

Emise při nestacionárních stavech kotle Z hlediska emisí a vlivu provozu kotle na životní prostředí jsou samozřejmě závazné hodnoty, které jsou prokazované podle zákona.

Kromě těchto prokazovaných hodnot jsou zajímavé i informace z vyhodnocení dosažených emisí při nestacionárních stavech kotle, tj. např. při najíždění, odstavování, změnách výkonu apod. Provoz kotle nebyl nikterak přizpůsobován zamýšlenému hodnocení emisí, v provozu byly běžné regulační okruhy včetně regulace odsiřování.

Zjištěné hodnoty SO2 přestavují tedy provozní hodnoty dosažené jako výsledek regulace pro splnění zadaného limitu a nejsou výsledkem optimalizace provozu pro dosažení maximálního stupně odsiřování. Poněkud odlišná je situace při hodnocení emisí Nox, CO a prachu. I když se opět jedná o provozně dosahované (neoptimalizované) hodnoty, je jejich dosažená úroveň do značné míry předurčena vyložením a koncepcí fluidního ohniště a navazujících zařízení.

Najíždění kotle I přes značně rozkolísaný výkon kotle po zahájení dávkování uhlí jsou emise prachu a především CO hluboko pod limitní hodnotou, to platí pro celý sledovaný průběh, tj. i pro následný ustálený provoz a snížení výkonu. Rovněž emise Nox jsou hluboko pod limitní hodnotou i přes značné kolísání v počáteční fázi najíždění. U SO2 je ojediněle několikrát překročen limit, délka překročení je malá, řádově se jedná o minuty (do 10 min.).

Změny výkonu Rovněž při změnách výkonu ze 70% na nulový výkon a následné kolísavé zvyšování výkonu na 60% jsou emise prachu a CO hluboko pod limitní hodnotou. V tomto případě limitní hodnotu nepřekročily ani emise Nox a SO2.

155

Ani při snížení a následném okamžitém zvýšení výkonu nepřesáhly emise limitní hodnoty, pouze u SO2 lze pozorovat ojedinělé krátkodobé (řádově minuty překročení limitu.

V celém průběhu změny výkonu (zvýšení - ustálený provoz - snížení) jsou opět emise prachu a CO hluboko pod limitní hodnotou, emise Nox jsou do cca 60% limitní hodnoty. Ojediněle je u SO2 několikrát krátkodobě (minuty) překročen limit, při snižování výkonu je překročení vyšší než při zvyšování výkonu.

Vnější popelové hospodářství O zatížení životního prostředí emisemi prachu dává představu bilance popela a produktů odsiřování. garantované palivo nejhorší palivo 8,75 t/h 10,8 t/h popel z fluidního lože 20,37 t/h 25,2 t/h popel z textilního filtru Celkem 29,12 t/h 36,0 t/h Odvod popela z fluidního kotle byl dimenzován na nejhorší spalované palivo. Popel z filtrů je podstatně jemnější, vyskytují se frakce max. do 0,1 mm, kdežto popel z fluidního lože má zrnění do 3 mm a vyskytují se jednotlivé kousky do 10 mm. Obsah zbytkového CaO v popelu z filtrů je kolem 4%, max. 8%, kdežto u popela z ohniště je obsah CaO kolem 8%, výjimečně do 15%.

Již v době přípravy projektu fluidního kotle byly provedeny spalovací zkoušky na zkušebním zařízení EVT Stuttgart v Polsku a byly vyrobeny vzorky popelů. Podle nich bylo navrženo zařízení na úpravu popela z fluidních kotlů na tzv. stabilizát, to jest produkt, který bude možno ekologicky uložit na skládce odpadu, nebude propustný ani vyluhovatelný. Dále bylo zajišťováno složiště pro tento odpad, který v té době byl podle zákona o odpadech klasifikován jako „ostatní“. Popel z ohniště s upravenou granulometrií je pneumaticky dopravován do venkovních popelových sil o objemu 1250 m3 umístěných v blízkosti dopravní komunikace. Jemný popel z textilního filtru je dopravován dvěma komorovými podavači opět pneumaticky do venkovních sil. Celé zařízení dopravy a úpravy popela je velmi komplikované, velmi poruchové a náročné na opravy. Z tohoto důvodu je

156

připravována rekonstrukce na zjednodušení, zvýšení spolehlivosti a zlepšení těsnosti celého zařízení.

Úprava popela Pro dokonalé promíšení popela s vodou jsou použity míchačky firmy Eirich, které pomocí vířičů umístěných v míchacím bubnu donutí popel ke spojení s vodou ve správném poměru, protože popel jak známo se neochotně směšuje s vodou. Podle zkoušek provedených odbornou firmou je nejvýhodnější poměr vody u popela z textilního filtru 40% vody, u ložového (hrubého) popela 25% vody. Dodržení tohoto poměřuje pro následující průběh reakcí velmi důležitý.

Jestliže se promísí popel s vodou ve správném poměru, pak je popel dopravitelný pomocí gumových pásů na složiště a je dobře připraven k ukládání. Po správném promíšení s vodou popel začíná asi o 2 hodinách tvrdnout. Po jeho uložení probíhají na skládce reakce, které způsobují, že popel je nepropustný a nevyluhovatelný. Reakce proběhnou úplně do 28 dnů po uložení. Vrstva stabilizátu na složišti je upravována strojem Liebher. Po ztvrdnutí je uložený stabilizát pevný, má vlastnosti jako hubený beton a nepráší. Protože poměr vody je jiný u ložového popela a u popela z filtrů, je popel z ohniště ukládán trvale do jednoho sila a popel z filtru do druhého sila, tj. odděleně.

Doprava popela na složiště Po dokonalém promíšení popela s vodou je popel dopravován na složiště soupravou gumových dopravníků vedených po krytých mostech. Na složišti jsou gumové pásy odkryté.

Při dopravě gumovými pásy vznikají potíže s nalepováním produktu na dopravní pásy a nalepováním ve svodkách na přesypech. Přes realizaci celé řady opatření není tento problém stále dořešen. Vlastní složiště je budováno po etapách. Roční produkce popelovin z jednoho fluidního kotle při současném způsobu provozování a obsahu popela v uhlí je asi

157

150 000 tun. Jedna část složiště označována jako kazeta (s nepropustným dnem) vydrží na provoz dvou fluidních kotlů přibližně dva max. tři roky. Proto musí být neustále v předstihu budováno další složiště, další kazeta. Toto je investičně náročné.

Možnosti využití popela z fluidního kotle Byly provedeny nové zkoušky úpravy popela, vyzkoušeny různé poměry míchání a zhotoveny celé série vyhodnocených vzorků. Na základě pozitivních výsledků byla zahájena certifikace těchto materiálů. Zkoušky a sledování neustále pokračují, jedná se o velmi náročnou činnost.

Ukázalo se, že pro zpracování je výhodný popel s obsahem volného CaO 4-8%, vyšší obsah volného CaO způsobuje problémy se zpracováním i s ukládáním na složišti. Proto je tedy důležité udržovat správný poměr dávkování vápence do fluidního kotle. Zájem mezi stavebními firmami je především o jemný popel z textilního filtru. Tento popel je velmi kvalitní, neboť fluidní kotel má vynikající spalování s velmi nízkým obsahem spalitelných látek, od 0,1 až 0,4 a tudíž dobře využitelný. Rovněž vlastnosti materiálu po smíšení s vodou jsou pro stavební firmy velmi zajímavé. Lze jej využít jako plastifikátoru do betonů, nebo přímo při stavebních pracích, jako podkladové nepropustné vrstvy pod náspy silnic, dálnic apod.

K tomu, aby bylo možné materiál využívat, je nutné jej kromě certifikace zařadit jako materiál do katalogu stavebních či jiných hmot, čili musí být vypracován a veřejnoprávními orgány schválen katalogový list.

Tato fáze nyní právě probíhá a je velmi dobrý předpoklad, že dopadne úspěšně. Stavební firmy zatím projevily zájem o využití až 160 000 tun filtrového popele ročně, což je téměř celá produkce jednoho fluidního kotle. Popel by odebírán v suchém stavu pomocí autocisteren. Na tuto expedici je Elektrárna Tisová vybavena, přímo z venkovních sil.

Konečným cílem našeho řešení je expedice produktu z našich sil podle katalogového listu nikoliv jako odpadu, ale jako stavebního materiálu pro stavbu nepropustných vrstev.

158

Předběžně byla hlavní správou ČEZ, a.s. Praha stanovena cena tohoto materiálu 10 Kč/tunu. Po splnění všech podmínek veřejnoprávních orgánů bude možno popel z textilních filtrů využívat ke stavebních účelům. Tím budou uspořeny investiční náklady na budování dalších ukládacích prostor.

Závěr Z předložených informací vyplývá, že předepsané emisní limity jsou dodrženy se značnou rezervou. Za povšimnutí stojí mimořádně nízké emise CO, prachu a NOX, jakož i omezené emise CO2 v důsledku vysoké účinnosti kotle. Rovněž mimořádně nízký obsah spalitelných látek v popelu z ohniště i v popílku za kotlem je dobrým předpokladem pro využití popela z fluidního kotle jako suroviny. K ochraně životního prostředí v dané lokalitě přispívá i ekologicky řešené vnější popelové hospodářství, včetně skládky.

Technologie spalování uhlí ve fluidní vrstvě prokázala, že je šetrná k životnímu prostředí a vzhledem k dosaženým výsledkům je i perspektivní tzv. čistou technologií pro spalování uhlí.

159

Aktuální tendence ve vývoji elektráren na bázi fosilních paliv Werner Emsperger Siemens AG, Energieerzeugung (KWU)

Úvod Energetika je jednou z největších hybných sil hospodářského, ale i sociálního vývoje. Aby bylo možno pokrýt potřeby vyvíjejícího se obyvatelstva Země při stoupajícím životním standardu, zvyšuje se příslušně i potřeba energie. Přibližně 90 % světové potřeby primární energie je uspokojováno fosilními palivy, jako je uhlí, ropa a zemní plyn.

Prognóza, která se zabývá vývojem výroby elektrické energie do roku 2010, uvádí pro rok 2000 výrobu cca 15 000 TWh za rok, přičemž má spotřeba v roce 2010 stoupnout o 2,5 - 2,7 % a dosáhnout téměř 20 000 TWh. Asi 65 - 70 % elektrické energie bude přitom vyráběno na bázi fosilních paliv a těžištěm bude uhlí a zemní plyn. Nejvyšší přírůstky je nutno očekávat u zemního plynu ve výši 4,5 - 5,0 % ročně. Tyto prognózy ukazují v zásadě velmi pozitivní obraz. Energetika byla nicméně v uplynulých letech charakterizována závažnými změnami, které byly vyvolány zejména: •

globalizací

•

deregulací

• vznikem IPP (independent power producer) vedle klasických energetických podniků •

změnou trhů

Oblast obchodní činnosti elektráren se stala mnohem komplexnější a je na výrazně nižší cenové úrovni. Vývoj současně souvisel s úsilím o vyšší míru účinnosti, což v sobě nezbytně skrývá rizika související s dostatečným množstvím podobných zařízení.

160

S těmito vylíčenými změnami v elektrárenské oblasti, resp. s požadavky, které z toho vyplývají, se musí vyrovnat výrobce svými produkty. Škála produktů a jejich vývoj musí být s těmito změnami uveden v soulad. Velkou důležitost mají šetrné zacházení se zdroji paliva a co nejnižší emise škodlivin.

Parní elektrárny Tradiční tepelné elektrárny na uhlí jsou stejně jako dřív „tažným koněm“ ve výrobě elektřiny a ještě nedospěly ke konci svých vývojových možností. Díky dalšímu zvýšení parametrů páry i dalšímu zdokonalení procesů a komponent jsou nyní díky této technologii dosažitelné stupně účinnosti vyšší než 50%. Přitom však existuje ještě potřeba dalšího rozvoje, zejména pokud jde o materiály. Pro teploty páry nad 600 °C jsou v rámci programu Evropských společenství (COST) vyvíjeny materiály s vysokým obsahem chrómu s cílem umožnit teploty páry až do 700 °C a tím docílit skok nad 50procentní míru účinnosti

Předpokladem pro dosažení nadkritických stavů páry, jež jsou nezbytné pro provoz s vysokou účinností, je použití kotlů s nuceným průtokem. Siemens je majitelem licence pro průtlakové kotle BENSON a společně se svými odběrateli licence vyvíjí novou koncepci kotlů se svislými trubkami ve spalovací komoře, kde se používají pečlivě optimalizované trubky s vnitřním žebrováním, které vykazují dobrý chladicí účinek i při nízkých proudových hustotách. Tato kon­ cepce kotlů se vyznačuje jednoduchou konstrukcí obvodových stěn spalovací komory, dobrými vlastnostmi při velkých rozdílech v ohřevu mezi jednotlivými paralelními trubkami a možností snížit zatížení v režimu nuceného průtoku na cca 20 %. Vývoj se nezastavil ani na straně parních turbín. Nyní jsou uplatňovány lopatky turbín tzv. 3 DS® s trojrozměrným uspořádáním listů, jejichž úkolem je snížit ztráty v okrajových oblastech. Navíc je stanovena resp. optimalizována míra reakce individuálně pro každý stupeň. Tím se zvyšuje účinnost olopatkování parních turbín o cca 2 %. Tento výsledek je umožněn vývojem velice výkonných počítačových programů. Další zlepšení v oblasti parních turbín jsou dosahována snížením ztrát na výstupu ke kondenzátoru díky zvětšení plochy výstupu. Takováto zlepšení v oblasti parních turbín se však neomezují jen na nová zařízení; mohou být použita také při rekonstrukci stávajících systémů. Aktuál­ ním příkladem je modernizace uhelné elektrárny Enstedvaerket (Dánsko) prove-

161

děná firmou Siemens. Hlavně díky zdokonalení parních turbín se výkon při stejném množství paliva zvýšil z 630 na 664 MW, což odpovídá roční úspoře cca 60 000 tun uhlí. Pomocí dalších opatření při rekonstrukci, jako je například přístavba plynové turbíny, je možno dosáhnout dalšího zdokonalení stávajících zařízení.

Elektrárny typu GUD® (Gas- und Dampfturbine) Kombinací procesu plynové turbíny s procesem parní turbíny lze docílit velmi vysoké stupně účinnosti. Elektrárny tohoto typu mají navíc nízké investiční náklady, nepatrné emise škodlivin a krátké termíny výstavby. Klíčový prvkem u tohoto procesu je plynová turbína. Klíčovým komponentem v tomto procesu je parní turbína. V uplynulých letech bylo při vývoji plynových turbín dosaženo významného pokroku v oblasti vedení proudění a spalovacího procesu, což mělo za následek značné zvýšení teplot na vstupu do plynových turbín. V kombinaci s parním procesem následně zařazeným v sérii jsou v současné době dosahovány nejvyšší stupně účinnosti u všech tepelných elektráren na fosilní palivo. Dnes obnášejí teploty na vstupu do stacionárních plynových turbín přibližně 1 400 °C. Lopatky přitom patří k nejvíce namáhaným dílům s teplotou na povrchu až 950 °C. Jako materiál pro lopatky se používají slitiny niklu a kobaltu. Pouze díky zdokonaleným materiálům by však nebylo možné zvládnout vysoké teploty procesu. Významný podíl na tomto pokroku mají také zdokonalené chladicí postupy, zejména v případě osazení lopatek u plynových turbín. Pro umožnění ještě vyšších teplot na vstupu do plynových turbín pracuje Sie­ mens na zdokonalovaném chlazení komponent, materiálů a ochranných a tepelně izolačních vrstev, jakož i na aerodynamice kompresorů a turbín. 60procentní účinnost zařízení typu GUD je na dosah a pravděpodobně začátkem příštího století bude také dosažena.

162

Elektrárny typu GUD® s integrovaným zplyňováním (IGCC) Na základě vynikajících předností procesu GUD®, který vyžaduje čisté palivo, pracuje Siemens také na zpřístupnění této techniky i pro paliva jako je uhlí, biomasa nebo zbytkové produkty z rafinerií. Palivo přitom projde zplyňovacím procesem, vzniklý syntetický plyn je pečlivě vyčištěn a poté využit v plynové turbíně a tímto i v procesu GUD®. Při dnešní technologii plynových turbín lze tímto procesem dosáhnout účinnosti již více než 50 %. Zdokonalení plynových turbín a techniky GUD® je možno uplatnit bezprostředně v tomto novém typu elektráren.

Význam účinnosti elektráren ve vztahu k šetrnému zacházení se zdroji a ke snižování emisí Nezávisle na známých individuálních opatřeních k čištění spalin, jako je odsiřování, odstraňování dusíku a prachu, které pohlcují značnou část investič­ ních nákladů, má zvýšení účinnosti elektráren za následek rovněž bezprostřední snižování emisí. Souvisí to s tím, že při vyšší účinnosti je pro dosažení určitého výkonu elektrárny zapotřebí menší množství paliva. Z toho vyplývá celkově nižší proudění masy zejména na spalinové straně a s tím související nižší emise. Pro snížení emisí CO2 se zvyšování míry účinnosti elektráren v současné době jeví jako jediná ekonomicky a energeticky obhajitelná cesta.

Již v roce 1866 umožnil vynález dynama Wernerem von Siemens (1866) a zavedení nového vynálezu do energetiky zvýšit účinnost tak, aby se radikálně snížilo množství paliva pro výrobu jedné kilowatthodiny. Současně se snižovaly i emise a dodatečná snížení emisí byla výsledkem čištění spalin. U moderní uhelné elektrárny s čištěním kouřových plynů lze v závislosti na výhřevnosti úsporou jedné tuny uhlí snížit emisi CO2 o přibližně 2-3 tuny a emise SO2 a NOX o dalších 2 - 2,5 kg. 163

Aplikováno na elektrárnu o výkonu 600 MW vyplývá při zlepšení účinnosti o jedno procento roční úspora řádově 20 000 tun uhlí; s tím souvisí snížení emisí CO2 o cca 50 000 tun a emisi SO2 a NOX v obou případech o více než 30 tun.

Závěr Fosilní nosiče energie si v dohledné době zachovají podstatný podíl výroby elektrické energie, aby bylo možno pokrýt potřebu stále většího počtu obyvatel Země při zvyšujícím se životním standardu. V zájmu omezení emisí, které s tímto růstem souvisí, a šetrného zacházení s omezenými zdroji se vývoj elektrá­ renské techniky nesmí zastavit. Aktuální tendence pro parní elektrárny a pro elektrárny typu GUD® jsou již vytyčeny, a to včetně významu míry účinnosti pro snížení emisí.

164

Nové suroviny / nové technologie v oblasti výstavby elektrárenských potrubí Dipl.- Ing. Jörn M. Fetköter vedoucí pobočky Osterode Babcock Krqftwerksrohrleitungsbau GmbH

1

Úvod

Při komplexní výstavbě elektrárenského zařízení tvoří potrubní systémy stavební jednotky „druhého sledu“.

Zatímco kotel a turbína jsou srdcem celého zařízení a určují parametry výkonu a rozměrové dispozice díla, slouží potrubí k dopravě médií pára a voda. Komponenty potrubního systému, čerpadla a výměníky tepla nemohou aktivně měnit energetické parametry elektrárny.

Přesto tyto komponenty, které se na celkovém investičním objemu podílí 10 až 15 procenty, prodělaly každý vývojový krok hlavních komponent a mají velký podíl na zvyšování účinnosti a snižování emisí CO2 na vyrobenou kilowatthodinu.

2

Vývoj elektrárenské techniky

Pro vývoj nových generací tepelných elektráren na bázi fosilních paliv musí být v celosvětovém měřítku k dispozici komponenty, které budou odpovídat zvýšenému teplotnímu a mechanickému zatížení. V rámci velkého počtu mezinárodních výzkumných projektů pracují vědci v USA, Japonsku a v Evropě již po mnoho let na vývoji nových technických postupů a materiálů pro tento rozšířený profil zatížení (např. COST 501 - projekt 11).

Elektrárna budoucnosti se bude ve srovnání s historickými a dnešními zařízeními vyznačovat následujícími požadavky: •

Zvýšená tepelná účinnost a tím nižší emise CO2 při daném proudovém výkonu. Zde je vývoj účinnosti tepelných elektráren patrný již od roku 1930. Fyzikální 165

mez kruhového procesu bude se 48% téměř dosažena u nadkritických bloků Avedöre v Dánsku v roce 2002. •

Snížené emise škodlivých látek, především kysličníku siřičitého, oxid dusíku, kysličníku uhelnatého a prachu.

•

Srovnatelná nebo lepší použitelnost.

•

Srovnatelná nebo lepší provozní pružnost.

•

Nižší celkové investiční náklady.

Protože zvýšení tlaku má na účinnost elektráren tradičního typu menší vliv než zvýšení teploty, lze účinnost a tím snížení emisí zlepšit pouze zvýšením teploty čerstvé páry. K tomu je nutné i ve výstavbě potrubí vyvíjet technické postupy a suroviny, které na rozdíl od provozních parametrů dosavadních tepelných elektráren (550 °C, 180 až 250 barů) snesou teploty 600 °C a tlak až do 300 barů a více.

Vývoj v oblasti konstrukce potrubí

3

Doprovodný vývoj pro zvýšení účinnosti a snižování emisí v oblasti výstavby potrubí Vám chci ukázat na základě následujících okruhů témat: •

Vývoj konstrukčních materiálů

•

Vývoj výpočtu potrubních systémů

•

Vývoj podpůrné techniky

Vývoj materiálů pro konstrukci potrubí

3.1

Pro splnění všech uvedených požadavků musí mít suroviny a slitiny svařovaných kovů řadu zvláštních vlastností:

• vysokou mez kluzu a pevnost v tahu, • vysokou odolnost proti tečení při zvýšených teplotách, • vysokou duktilitu a houževnatost, •

dobrou opracovatelnost (tvarovatelnost, svařitelnost),

• vysokou vodivost tepla při co nejnižších koeficientech teplotní roztažnosti,

166

•

odolnost proti oxidaci a korozi při vysokých teplotách.

Lze konstatovat, že úkol stanovený z důvodů ochrany životního prostředí, který spočívá ve zlepšování účinnosti elektráren na fosilní paliva, odstartoval i v rám-ci vývoje oceli a surovin v minulých letech významné a dále zlepšovatelné inovace.

Pro fiktivní dimenzační parametry 580°C/300 bar potrubí pro čerstvou páru s vnitřním průměrem 255 mm lze zaznamenat následující historický vývoj: •

80. léta

materiál

X20

tloušťka stěny

97 mm

hmotnost

celková hmotnost potrubí včetně armatur rovna 100 %

•

•

90. léta

materiál

P 9 1 nebo lépe X 10

tloušťka stěny

66 mm

hmotnost

60 %, tzn. úspora hmotnosti o 40 %

2000

materiál

P92/E911 /Nf616

tloušťka stěny

46 mm

hmotnost

40%

Použitím nových materiálů odolných proti vysokým teplotám lze tedy zredukovat celkovou tonáž potrubí na čerstvou páru až o 60 %, materiálové úspory v oblasti ocelových a betonových staveb jsou rovněž značné.

3.2

Vývoj výpočtu potrubních systémů

I v teoretických souvislostech konstrukce potrubí lze od 80. let pozorovat změnu v používaných výpočtových systémech a metodách. Pro analýzy potrubních systémů lze doložit tento vývoj:

167

•

80. léta

analýza na bázi statických zátěží a teplotní rozpínavosti zjišťování životnosti na základě záznamů zátěže

•

90. léta

statická analýza při zohlednění šikmých zátěží, tření a fluidních dynamických zátěží fenitní prvky, metoda pro zohlednění nestacionárních zatížení stavebních dílů. •

2000

dynamické zobrazení komplexního vzájemného účinku mezi fluidem, díly potrubí a komponentami pro zjištění zatížení systému.

Zvláště na základě pokračujícího vývoje počítačových systémů zde lze očekávat výsledky výpočtů, které budou komplexní potrubní systémy a jejich zatížení zobrazovat ještě reálněji. Na základě těchto systémových analýz se koncipují podpůrné systémy pro zachycení a rozdělení zátěže betonovými resp. ocelovými prvky.

Vývoj podpůrné techniky

3.3

Ve vývoji podpůrných stavebních dílů a jejich systémové techniky lze zaznamenat následující milníky:

•

80. léta

Filozofie plovoucích systémů zavěšením statických zátěží při zohlednění všech ostatních stupňů volnosti. •

90. léta Filozofie kontrolovaných pohybů systému použitím vysoce kvalitních komponent (jako jsou řídící prvky, pružinové hrnce a konstantní závěsy pro kontrolované zachycení proměnlivých zátěží).

168

•

2000

Filozofie inteligentních podpůrných systémů, které umožní regulované zachycení dynamických zátěží řízením a vyrovnáváním skupin stavebních dílů se zápisy zátěží z měřící a regulační techniky. Znamená to například, že bude tuhost pružiny konstantních závěsů volitelně řiditelná v závislosti na stavu zátěže kotle / tuibíny.

4

Vývoj elektráren koncernu VW

I na elektrárnách koncernu VW lze zaznamenat právě popsaný vývoj: •

80. léta

VW Wolfsburg, elektrárna West Palivo uhlí, starý olej, granulát laku, dimenzační parametry 540°C/ 212 barů su­ rovina potrubí X 20

•

90. léta

ŠKODA, teplárna Mladá Boleslav

Fluidní spalování černého uhlí, lehkého topného oleje, zemního plynu s para­ metry 540 °C /150 bar, materiál potrubí P 9 1 (X 10) se značně zredukovanou tonáží pro potrubí a ocelové konstrukce •

2000 Je třeba si přát, ale díky vedení koncernu VW, které je si dobře vědomo nákladů a je ekologicky angažované, lze rovněž počítat s tím, že v novém tisíciletí budou stavěny i elektrárny nové generace s parametry 600 °C/25O bar a s čistou účinností vyšší než 45%.

5

Závěr

Tento příspěvek má ukázat, že i potrubní systémy a jejich stavební díly podléhají neustálému vývoji a rovněž svým dílem přispívají k lepší účinnosti a snížení emito­ vaných množství CO2.

169

Spalování zvláštního odpadu ve speciálních zařízeních

Dr. Heinz Lorson Noell-KRC Energie- und Umwelttechnik GmbH

Úvod

1

Zákonné ustanovení o nutnosti omezování vzniku odpadů a o jejich zhodno­ cování nemůže a nesmí vést k mylnému názoru, že k zajištěnému a ekologicky účelnému „odpadovému hospodářství“ musí vždy patřit termické zpracování. To platí také, a to ve zvlášť velké míře, pro termické zpracování odpadů vyža­ dujících mimořádně pozorné sledování.

Klasickým postupem při termickém zpracování zvláštního odpadu je spalování v rotační troubové peci. Byly však vyvinuty a ve velkém technickém měřítku jsou uplatňovány také alternativní postupy, vycházející z technologie pyrolýzy a zplynování.

2

Spalování zvláštního odpadu v rotační troubové peci

2.1

Vstupní sklad

V závislosti na stavu agregátů zahrnuje sklad odpadů oblast skladových nádrží pro kapalné a pastózní látky a skladovou oblast pro pevné látky. Skladové nádrže jsou běžně provedeny od oblasti Ala dělí se na •

nádrže pro kapalné látky, přičemž lze pomocí samostatných stanic odděleně přijímat odpady s vysokou výhřevností, odpady s nízkou výhřevností a látky obsahující halogeny

•

nádrže pro kapalné látky, které musí být vakuovým zařízením nasávány z cisternových vozů bez vlastní čerpadlové jednotky

170

•

skladové nádrže pro kaly a koagulační kaly pro pastózní látky s vysokým obsahem pevných částic

Sklad pevných látek je často pojednán jako kontejnerový sklad, přičemž kontejnery jsou vyprazdňovány do zásobníku pro předběžné skladování. Tento bunkr může být zavážen také přímo najíždějícími vozy s odpadem.

2.2

Technický popis rotační troubové pece

Spalovací zařízení lze všeobecně rozdělit na 3 dílčí oblasti: •

oblast zavážení (čelní stěna rotační troubové pece, dolní zóna komory dodatečného spalování)

•

rotační troubová pec

• komora dodatečného spalování Čelní stěna je uspořádána tak, že pevné odpady a sudy se dostávají do rotační pece přes systém propustí, který zabraňuje pronikání falešného vzduchu a zpětný zážeh.

Zavážka může být provedena pomocí jeřábu, trychtýře nebo alternativně výta­ hem a vyklápěcím zařízením. Kapalné hořlavé odpady jsou přiváděny do rotační troubové pece hořákem na spalování odpadu nebo příslušnými tryskami, zvláštní šarže jsou podávány speciální tryskou. Jako podpůrné a zápalné palivo může být přidáván, pokud energetický obsah kapalných odpadů není postačující, topný olej EL.

Pro přivádění hustých látek je určena tryska pro tyto látky. Přepravu hustých látek zajišťuje speciální čerpadlo. Jako rozprašovací médium se používá v závislosti na složení odpadu a jeho vlastnostech pára nebo tlakový vzduch. Vodnaté odpady jsou vstřikovány tryskou pro odpadní vody ; pro rozprašování se používá rovněž pára nebo tlakový vzduch. Tyto odpady jsou spalovány při pře­ bytku spalovacího vzduchu. Čelní stěna je provedena jako svařovaná konstrukce, vnitřní strana je vyzděna ohnivzdorným materiálem. Všechny termicky vysoce namáhané komponenty, jako jsou trysky atd., jsou chlazeny vodou.

Rotační pec sestává v závislosti na délce z jednoho nebo několika ocelových prstenců s výztuhami v oblasti ložisek. Koncový prstenec je konicky zúžen, aby byla zajištěna delší doba setrvání strusky v peci a její lepší roztavení.

171

Uložení rotační troubové pece je provedeno dvěma stojany ložisek. Pohon zajišťuje ozubený věnec nebo céva, jejichž rozprašovací mazání je plně automatické.

Otáčky pece jsou plynule nastavitelné (0-3 ot/min.).

Do systému pohonu je integrováno nucené vedení. Rotační troubová pec je utěsněna vůči čelní stěně a komoře dodatečného spa­ lování segmentovým nebo kotoučovým těsněním. Rotační pec je vyzděna ohni­ vzdornými cihlami, přičemž kvalita vyzdívky závisí na teplotě spalování (provoz se struskovým tokem nebo bez struskového toku) a na složení odpadu.

Rotační troubová pec je dimenzována na teploty 1.000-1.300 °C na konci bubnu. Doba setrvání materiálu je podle sklonu a otáček bubnu 30-60 min. Obvykle je rotační pec provozována se 7 až 10 % obsahu 02. Poklud jsou spalovány velké sudy nebo velké nádoby, zvýší se množství vzduchu a zařízení je provozováno s obsahem kyslíku vyšším než 10 %.

Horké spaliny vycházejí z pece a dostávají se do komory pro dodatečné spa­ lování. tato spalovací komora je vyložena ohnivzdorným materiálem a slouží jako vysokoteplotní prostor pro dodatečnou reakci. Musí být koncipována tak, aby bylo zabráněno vzniku pásem a mohlo být zajištěno dobré promíšení spalin.

Navíc mohou být do dolních prostor spalovací komory vstřikovány kapalné odpadní látky, které jsou spalovány v komoře dodatečného spalování a zajišťují tak dostatečně vysoké teploty dodatečného spalování. Pokud nejsou kapalné odpadní látky k dispozici, musí být teplota v komoře dodatečného spalování udržována v konstantní výši pomocí topného oleje EL.

2.3

Kotel

Za komorou dodatečného spalování je připojen kotel využívající získané teplo. Všeobecně jsou v zařízeních pro spalování zvláštního odpadu zastoupeny dva konstrukční typy kotlů: kotel s horizontálním tahem (Jezevčík“) nebo s verti­ kálním tahem (teplota spalin na výstupu z kotle je 350° až 370 °C). Vzhledem k vysokému koroznímu potenciálu kyselých komponent odpadních plynů se omezuje teplota páry při 30 barech na 300 °C. Pára je obvykle využívána k výrobě elektrické energie v parní turbíně. 172

2.4

Čištění spalin

Při čištění spalin se všeobecně prosadily mokré postupy pro odloučení HC1 a SO2, přičemž oddělené odlučování HC1 a výroba HCl pro tržní účely ztratily v současné době na významu z důvodu nadměrných nákladů.

Horký kouřový plyn je přiváděn do rozprašovací sušičky, kde je vstřikována a sušena vodní suspenze z pračky vápence. Suchý produkt je pak zachycován v odlučovači prachu, buď elektrickém nebo tkaninovém filtru, společně s po­ pílkem. Tento produkt je ukládán v podzemí v solných dolech.

Odlučování kyselých škodlivých plynů probíhá ve dvoustupňové mokré pračce, v níž je odlučován HC1 a SO2. V návaznosti jsou plyny katalyticky zbaveny dusíku (postup SCR). Volitelně může být připojen absorbér polétavých částic pro odlučování Hg, dioxinu a furanu.

3

Pyrolýza zvláštního odpadu

Pyrolytické zařízení v Salzgitteru umístěné na pozemku Preussag Stahl AG je určeno pro zpracování pevného a kapalného zvláštního odpadu.

Odpady určené ke zpracování jsou dopravovány silničními vozidly, prověřovány v laboratoři co do jejich vhodnosti a v závislosti na jejich povaze předběžně ukládány buď v zásobníku nebo vstupních skladových nádržích. Díky odděle­ nému skladování různých druhů zvláštního odpadu a jejich míšení a drcení lze ovlivňovat výsledný produkt pyrolýzy. Pro zajištění průběhu pyrolýzy bez přítomnosti kyslíku je zvláštní odpad při­ váděn do reaktoru propustí pomocí hyrdraulicky poháněného šneku. Před naplněním a po naplnění je propust inertována dusíkem.

Zřízení je koncipováno na likvidaci 6 Mg zvláštního odpadu za hodinu s cílem výroby energie a zpětného získávání surovin. Jako pyrolytický reaktor byla zvolena nepřímo vytápěná rotační trubková pec o průměru 2,8 m a délce 28 m. Takto vnesený odpad prochází nakloněnou a vytápěnou rotační pecí a je přitom karbonizován až na pyrolytický zbytek. Tento zbytek je pak odstraněn mokrým vynášením. Výpadový konec i těsnění rotační pece vůči nepohyblivým dílům jsou koncipovány tak, že i při velkých výkyvech tlaku nemůže dojít k úniku pyrolytického plynu ani k průniku kyslíku do pece. Pro zajištění cíleného 173

axiálního teplotního profiluje rotační pec vytápěna 18 hořáky rozdělenými do šesti samostatně regulovatelných hořákových zón, jejichž kapacita je přizpůsobena příslušné potřebě v daném místě. Štěpné produkty vznikající průchodem odpadu rotační pecí jsou odváděny z reaktoru jako horký surový plyn o teplotě až 650 °C. Za účelem získání kondenzovatelných složek nacházejících se v surovém plynu je tento plyn prudce ochlazen (quenching) ve dvou přímých vodních mlhových chladičích. Emulze pyrolytického oleje a vody, která přitom vzniká, je oddělována ve dvou příslušně dimenzovaných statických dekanterech. Odloučená voda je po ochla­ zení v interních chladicích obvodech opět přiváděna do stříkacích jednotek chladičů.

Ochlazený pyrolytický plyn je pak přiváděn přes kompresní stupeň do tří­ stupňového čištění plynu.

Zatímco těžké kovy zůstávají vzhledem k nízké teplotě především vpyrolytickém koksu, jsou sloučeniny síry a halogenů ve značné míře štěpeny a jsou v podobě H2S a HCl resp. HF obsaženy v pyrolytickém plynu. Je tedy nutné tyto škodlivé látky oddělit, aby bylo zabráněno nepřípustným emisím, což lze při daném obsahu škodlivin s přiměřenými náklady nejspolehlivěji zajistit mokrým praním. Jejich odlučování z pyrolytického plynu je přitom nutno dát přednost před odlučováním z kouřových plynů, protože kouřové plyny zaujímají dvaceti­ násobně větší objem a vyžadují značně větší rozměry zařízení. Pro čištění bylo zvoleno třístupňové propírání, které lze provozovat volitelně se suspenzí vápenného mléka a vodným roztokem NaOH. Za účelem dosažení intenzivnějšího čištění a dodatečného zbavení plynu zbývajících částeček prachu byly jednotlivé stupně praní provedeny jako Venturiovy pračky.

Po hlubokém ochlazení, které je zařazeno po čištění a v němž se pyrolytický plyn ochladí až na cca 5 °C, dochází ke kondenzaci frakce BTX, která může být použita v chemickém průmyslu. Složení se různí podle povahy vsádky a teplotních podmínek. Odpadní voda vznikající v chladicích stupních a při čištění plynu je zpracová­ vána v čističce odpadních vod.

V chemicko-íyzikálním stupni čištění vzdušnou oxidací, srážením a vločko­ váním se odstraní těžké kovy a rozptýlené látky. Po homogenizaci odpadních vod ve sběrné nádrži dochází k biologickému čištění metodou aerobního oživení kalu podle Bayer AG. Očištěná voda je pak přes štěrkový filtr vedena do

174

retenční nádrže. Po kontrole kvality může být voda předána do kanalizační sítě Preussag Stahl AG. Očištěný pyrolytický plyn má vysokou výhřevnost Hu = 30.000 až 40.000 kJ/m3N a využívá se k výrobě elektrické energie ve spalovací komoře s návaz­ nou komvenčí výrobou páry a generátorovým zařízením s kondenzačními turbínami. Hořák - combustor - je konstruován tak, aby bylo možno bezpečně a za dodržení zákonem předepsaných limitů škodlivin ve spalinách spálit i palivo s obsahem polychlorovaných aromatických látek. Tato vlastnost, kterou se zde uplatněný combustor odlišuje od všech v současné době známých spalovacích systémů, je mimořádně intenzivní směšování hořlavých plynů díky silné pulzaci. Tím je zabráněno vzniku vrstev a nežádoucích podmínek hoření. Spalovací komora je navíc koncipována tak, že v situaci nouze zde může být za definovaných podmínek spálen pyrolytický plyn i všechny plyny obsahující uhlovodíky, které v zařízení vznikají.

4

Zplyňování

Další možností termického využití zvláštního odpadu je zplynování, při němž je z odpadu vyráběn syntetický plyn. Aby bylo možno v těchto zařízeních zpraco­ vávat i kusový odpad, je nutné, aby před tlakovým prachovým zplynovacím reaktorem byl zařazen stupeň pyrolýzy.

Jako pyrolytický reaktor je použita rotační troubová pec s vnějším vytápěním. K vytápění se využívá čistý plyn vyráběný na tomto zařízení, spalovaný v hořácích low NOX. Pyrolytická rotační pec je provozována s lehkým přetlakem. Proto mohou být použity stejné těsnicí prvky, které se již osvědčily v Salzgitteru. Přenos tepla je zajištěn pouze přes vnější plášť rotační troubové pece. Od vestaveb za účelem zlepšení přenosu tepla a případného lepšího promíchání se upustilo, neboť tyto vestavby mají za následek tendenci k zalepování a spékání plastů tavících se při nízkých teplotách.

Odpad se ve stupni pyrolýzy zahřeje bez přítomnosti vzduchu na teplotu cca 550 °C. Tato poměrně vysoká teplota zpracování byla zvolena proto, že se při zkušebním provozu v Salzgitteru ukázalo, že pyrolytické zbytky, které byly termicky zpracovány při těchto teplotách, neobsahovaly téměř žádný dioxin a furan. To znamená výrazné zjednodušení bezpečnostní techniky při dalším zpracování pyrolytických zbytků.

175

Pro provádění pyrolýzy jako chemicko-termického kroku předběžné úpravy odpadu při KONVERZNÍM PROCESU NOELL se používají standardní pyrolytické moduly. Takový standardní modul o maximální kapacitě 71 odpadu za hodinu má například průměr 2,80 m a délku 28 m. Pyrolytický koks je z procesu odstraněn suchým vynášením, na které navazuje suché chlazení koksu, při němž je pyrolytický koks ochlazen z cca 550 °C na méně než 60 °C. Pomocí magnetického a neželezného rozdružování jsou ze zbytků pyrolýzy druhově čistě odstraněny železné a neželezné kovy, které mohou být předány dalšímu zhodnocení. Zbývající pyrolytický koks je v drticím stupni rozemlet na topný prach. Zpravidla se při mletí používají kulové mlýny, přičemž hrubé částice zachycené v navazujícím rozdružovacím procesu jsou opět vraceny do mlýna. Hotový topný prach je pneumaticky přepravován do sila k prozatímnímu uskladnění. Od vytřídění inertních materiálů bylo záměrně upuštěno.

Horké pyrolytické plyny, které jsou odváděny z reaktoru při teplotě až 650 °C, jsou prudce ochlazeny (quenching) ve dvou přímých vodních mlhových chladičích. Emulze pyrolytického oleje a vody, která přitom vzniká, je oddělo­ vána ve dvou příslušně dimenzovaných statických dekanterech. Odloučená voda je po ochlazení v interních chladicích obvodech opět přiváděna do stříkacích jednotek chladičů. Zbývající emulze sestávající z kondenzovaných uhlovodíků, prachu a zbytkové vody, se skladuje a je k dispozici rovněž jako palivo pro proces zplynování. Zbývající pyrolytický plyn bez obsahu kondenzátů je přepravován dmychadlem pyrolytického plynu do zásobníku plynu. Odtud je tento plyn řízené odebírán a po trojstupňové kompresi rovněž přiváděn do proudového zplynování.

Tímto postupem je zajištěno, že všechny produkty pyrolýzy jsou podrobeny optimalizované úpravě za velmi vysokých teplot při proudovém zplynování. Díky technickému oddělení procesů a možnosti skladování plynu na rozhraní mezi pyrolýzou a zplynováním je dále zajištěno, že proudový zplynovač může být provozován vždy za optimálních provozních podmínek. Vlastní proces zplynování, parciální oxidace technicky čistým kyslíkem v reakci s plamenem, probíhá ve válcovité reakční komoře, jejíž prostor ohraničuje ostění z vodou chlazených trubek. Kolem zplynovacího hořáku umístěného v horní části reaktoru je přiváděn zplynovaný materiál a kyslík, jakož i navíc plyn pro pilotní plamen. Tento plyn může být zemní plyn, kalový plyn nebo zpětně přiváděný čistý plyn z procesu.

176

Organická substance se přeměňuje v reakci s plamenem, přičemž vzniká plyn bohatý na CO a H2, který neobsahuje vyšší uhlovodíky.

Teplota reakce je nastavena tak, aby byly minerální složky vsádky spolehlivě roztaveny. Tavenina stéká jako struskový film po chlazené stěně reakčního prostoru. Tekutá struska a horký surový syntetický plyn opouštějí reakční prostor centrálním otvorem ve spodní části. Tím dochází při vynášení strusky k intenzivní výměně tepla mezi struskou a surovým syntetickým plynem, takže je ve všech provozních stavech zajištěno, že plyn má vyšší teplotu než struska. V chladicí zóně umístěné pod reakčním prostorem jsou plyn i struska ochlazovány přímým vstřikováním vody. V závislosti na provozním tlaku opouští plyn nasycený vodními parami quencher s teplotou 150 °C až 210 °C. Struska tuhne na granulát a je vynášena propustní komorou hřeblovým vynašečem. Po ochlazení v quencheru je plyn zbaven stržených částeček prachu, solí a sazí ve dvou do série zařazených Venturiových pračkách. Poté dochází ve výměníku tepla k ochlazení plynu při získání nasycené páry o tlaku 5 barů. Při tomto ochlazení na cca 150 °C se vysráží vodní pára. Při této kondenzaci je plyn zbaven jemného prachu před následujícím odsiřováním. Vzhledem k tomu, že předpokládané oxidační praní H2S není vhodné pro dostatečné odloučení COS, který je rovněž v plynu obsažen, je za kondenzací zařazena katalytická hydrolýza COS. Přitom je COS beze zbytku přeměněn na H2S.

Po hydrolýze COS se plyn ochladí z přibližně 150 °C na 30 °C, teplo odváděné z plynuje opět využito v procesu. Pro odstranění H2S byl uplatněn oxidační proces, při němž je H2S vymýván roztokem s trojmocným železem. Nasycený absorpční roztok je pak okysličován na vzduchu. Přitom vzniká elementární síra, která je na filtračním stupni jímána z pracího roztoku a může být tržně uplatněna.

Čistý plyn jako produkt zplynování je přiváděn pod tlakem cca 25 barů do ply­ nové turbíny. Do této plynové turbíny je za účelem snížení obsahu NOX přidá­ vána očištěná voda z chlazení plynu. Horké spaliny z plynové turbíny se energeticky využívají v následně zařazeném kotli. Tento kotel je zkonstruován tak, aby bylo možno využít také přebytečný čistý plyn, který nemůže být v plynové turbíně využit, pro spodní topení.

Vznikající páraje přeměňována v parním turboagregátu na elektrickou energii.

177

Zužitkování zbytkových výrobních látek v průmyslové elektrárně - nové poznatky

Dr.-Ing.Winfried Blümel, VW Kraftwerk GmbH

V tomto příspěvku je popsána koncepce spalování odpadů a její realizace v konvenčních průmyslových elektrárnách. Výhodou této koncepce je na jedné straně malá vzdálenost od místa vzniku těchto speciálních odpadů a na druhé straně jsou to dostupná elektrárenská zařízení, která dávají předpoklad pro realizaci zhodnocování odpadů takovýmto způsob. V této práci jsou prezentována uskutečněná měření emisí a provozní zkušenosti. Mimo jiné jsou zde uváděny i zkušenosti se schvalovacími řízeními.

1

Úvodní poznámky

V minulém roce se podstatně změnila zásadní situace týkající spalování odpa­ dů. Ačkoli je zákon o recyklaci v hospodářství spíše zákonem zmocňovacím, zahájil v praxi takový vývoj, který v souvislosti s jeho předchůdci (AbfG - tedy zákony o odpadech) dosud nebyl zaznamenán. Je totiž třeba podotknout, že při udělování povolení již brán ohled na směry, které zákon o recyklaci předznamenal. Mezi diskutujícími odborníky je pojem odpad z části chápán již nově. Vzhledem k tomu, že tento zákon již existuje a byla vyhlášena jakási počáteční fáze jeho uplatňování v praxi, bylo by politováníhodné, kdyby momentální aktivní přístup opět ustrnul, protože by četná prováděcí ustanovení, která v podstatě řídí faktické činy, byla vydána se zpožděním. Nezávisle na těchto úvodních poznámkách si tento příspěvek klade za cíl popsat z pohledu odborníků z praxe koncepci integrace zbytkových produktů do energetického hospodářství i její realizaci a předložit ji k diskusi.

178

2

Koncepce

V centru této koncepce jsou tradiční zařízení na přeměnu energií - převážně zařízení na spojenou výrobu proudu a tepla vytápěná uhlím - tak, jak je v sou­ časné době provozuje VW Kraftwerk GmbH ve Wolfsburgu. Tato elektrárenská zařízení centrálně zásobují proudem a teplem jak průmyslo­ vého velkoodběratele, který zde sídlí - VOLKSWAGEN AG Wolfsburg -, tak i město Wolfsburg. Navíc se větší množství proudu dodává do sítě nad rámec regionu. Je dostatečně známo, že se touto kombinovanou, tj. spojenou, výrobou proudu a tepla se v ročním průměru podstatně zvyšuje stupeň využití paliv oproti oddělené výrobě proudu a tepla. Tím že se odběratelé proudu a tepla nacházejí v blízkosti elektrárny a mají odpovídající strukturu, je zde možno dosáhnout ročně úspory paliv o 20 i více procent.

To jsou podstatné výhody, které mají ve stejné míře vliv na snížení emisí látek (SO2; N02;prach, CO2) relevantních pro životní prostředí.

Příbuznost, či spíše ještě bezprostřední sousedství s těmito průmyslovými podni­ ky se značným rozsahem specifických zbytkových látek z výroby vyvolala v souvislosti s aktuálním problémem likvidace takzvaných lakových kalů zájem energetiků o tyto látky. V každém případě pokud se jedná o zbytkové látky s vysokým obsahem energie. Na „zadním dvoře“ automobilky se totiž najde lecos, co se vyplatí blíže zkou­ mat. Tak na příklad: • staré oleje

•

zbytkové látky z lakýrenských zařízení jako jsou lakové kaly (koaguláty) a rozpouštědla,

•

kaly z průmyslových a komunálních čistíren odpadních vod,

• umělé hmoty (termoplasty, duroplasty) •

produkty z kaučuku (staré pneumatiky, výrobky z technické gumy).

Přitom je třeba mít stále na zřeteli to, že pro získávání a výrobu těchto látek se často vynakládá značné množství energie, takže jakási „latentní energie“ těchto látek je vlastně zřetelně vyšší, než je energie paliv, s níž lze disponovat při je­ jich spalování. 179

Právě energetici, kteří jsou někdy s despektem nazýváni „pyromany“, jsou si vědomi toho, že by zužitkování takových látek mělo z výše uvedeného důvodu být na prvním místě. To je však smysluplné jen potud, pokud je to technicky realizovatelné a ekologicky i ekonomicky rozumné. Zužitkování zmíněných látek se nesmí stát dogmatem a již vůbec nesmí vést k tomu že, není-li takové zužitkování ekologicky smysluplné, pak se dokonce využitelné palivové zdroje místo toho jakoby naschvál deponují nebo pokud možno kompostují (spalují za studenta).

Je samozřejmé, že energetické využití těchto látek probíhá jen v zařízeních, která jsou k tomu vhodná. To znamená, že tyto elektrárny běžného typu musí být vybaveny moderní a účinnou technikou ke snižování emisí, která je schopna kdykoliv zajistit dodržování zákonných mezních hodnot. Na tomto místě bychom měli ještě jednou poukázat na to, že právě využíváním stávajících kapacit elektráren, které vysokou termickou účinností zaručují maximální využívání energie z odpadů a které není třeba teprve budovat, mohou být náklady na likvidaci odpadů zřetelně redukovány.

Protože se však u shora uvedených odpadů - na základě snahy vlastníka zbavit se problému a vznikajících nákladů na jejich likvidaci - jedná z právního hlediska o odpady (zvláštní odpady), vychází veřejnost, živena těmito pojmy, v zásadě z vysokého potenciálu nebezpečí těchto látek. Mají-li se pak tyto látky také ještě energeticky využít - tedy spálit, je mentální bariéra v důsledku toho ještě větší. V žádném případě zde nechci situaci v souvislosti s ukládáním odpadů přikrášlovat, ale vyplatí se, abychom se na ně blíže podívali, tím chci říci abychom je analyzovali a porovnali.

I u uhlí se jedná o přírodní produkty, jejichž popel obsahuje značnou míru geo­ logicky podmíněných látek, např. těžké kovy.

3

Popis postupu a zařízení

Na základě shora uvedeného výčtu možných látek zde bude popsán technický proces v zařízeních pro spalování • odpadních laků a barev • starých olejů. • starých pneumatik, technické gumy a plastů (zařízení se plánují) 180

3.1

Termické zužitkování kalů z laků a barev

3.1.1 Vznik lakového kalu

Lakové kaly vyskytující se při velkosériovém lakování vznikají při čištění odpadního vzduchu z nástřikových kabin. “Overspray“ obsažený v odpadním vzduchu se přitom uvádí do styku s vodou a tím je z odpadního vzduchu vymýván. Lakové částice obsažené ve vodě se pak buď sedimentací, nebo flotací oddělují opět od cirkulující mycí vody. Do směsi vody a lakových částic se přimísí koagulační prostředky, aby se ve fázi vodního roztoku zabránilo slepení a aby se ulehčilo oddělení od vody. Získaný lakový kal obsahuje proto vedle organických součástí 40-80% vody. Takto vzniklé množství lakových kalů u koncernu Volkswagen činí na německém území cca 8.000t/a (cca 4 kg/automobil).

Nutným předpokladem jak pro látkové, tak i energetické zužitkování je zásada oddělit vodu a těkavé organické součásti od pojivá a pigmentů. Tento cíl je sledován technologickým postupem, který vyvinula společnost VW Kraftwerk GmbH ve spolupráci se Společností pro úpravu a zhodnocování zbytkových látek GFR. Jedno takové technické zařízení bylo vybudováno ve Wolfsburgu a bude dále popsáno.

3.1.2 Kondicionování lakových kalů

Cílem postupuje rozčlenit lakové kaly do tří fází: vysušené pevné látky (lakové granuláty) vodnatá fáze s organickými rozpouštědly rozpustnými ve vodě (alko­ holy, alifáty)

organická, aromatická fáze (rozpouštědla, aromáty) S těmito sekundárními produkty lze při dalším zužitkování pro jejich defino­ vanou fyzikální konzistenci snadněji pracovat.

181

Obrázek 1: Technologické schéma úpravy lakových kalů.

Lakový kal dopravený do kontejnerů ( A) se po stupni zpracování, kdy se odstraní nečistoty, které jsou způsobeny procesem, překlopí se do vytápěných pastových bunkrů (1) s kapacitou 7,2 m3. V něm se nachází horizontální míchadlo, jehož úkolem je dávku homogenizovat a kal dopravit do dvojitého dávkovacího šneku nacházejícího se pod pastovým bunkrem. Ten opět provede transport kalu do sušiče. Pomocí vážícího zařízení na pastovém bunkru je možno měřit množství dávkovaného lakového kalu. Použitý kontaktní sušič (2) je proveden jako vytápěný, plynule pracující hnětači sušič s velkou měrou samočištění. Vytápění probíhá prostřednictvím teplonosného olejového zařízení (3) s elektrickým přípojným výkonem max. 1.2 MW při předkapové teplotě oleje max. 280°C. Plynné látky (B) vypuzované vytápěním sušiče z lakových kalů procházejí dříve, než se vysrážejí v chlazeném kondenzátoru (4), nejprve 182

vytápěným brýdovým dómem. Tento kondenzátor je proveden jako vertikální svazek rour. Kondenzát se pak dostane do dekantační nádrže (5), která provede rozdělení do organické (E) a vodnato-alkoholové fáze (F). Tyto různé fáze se pak odvádějí do odpovídajících zásobovacích nádrží (8,9). Odpadní vzduch opouštějící kondenzátor se před opuštěním zařízení vyčistí v katalytickém zařízení pro dodatečné spalování (11).

Fáze pevné látky se poté přivádí rovněž vytápěným čechračem k výpadovému otvoru. Látka opouští sušič jako práškovitý, rozmělněný produkt (D) s teplotou max. 200° C. Poté se dostane produkt přes turniketový uzávěr sloužící k utěsně­ ní systému a vývodovým šnekem do chladicích šneků (6) řazených do dvou řad, v nichž je zchlazen na teplotu 5O°C. Za chladicími šneky je zařazeno síto. Dopravním zařízením (7) je produkt transportován do sila (10), které se skládá ze čtyř ocelových nádrží s užitkovým objemem po 30 m3. Jak organická fáze, tak i usušená pevná látka se poté spálí v práškovém topeništi.

Vodnato-alkoholová fáze se přivádí do závodní čističky. Podle novějších poznat­ ků to probíhá s velkým úspěchem, protože vysokou koncentrací organického substrátu a chemicky vázaným kyslíkem vede použití v denitrifikačním stupni biologického zpracování ke zřetelně lepšímu odbourání dusíku a současně se zredukuje potřeba výkonu míchadel/ větráků. V této souvislosti byly provedeny rozsáhlé pokusy na čističce společnosti VOLKSWAGEN AG, aby se prozkoumal zůstatek jiných biologických obtížně odbouratelných látek. Přitom za minimálně nepříznivých podmínek (v únoru 1994 činily teploty nádrží minimálně 7°C) bylo zjištěno, že i těžko odbouratelné látky, jako je benzen, toluen, xylen, ale i chlorované uhlovodíky jako dichlormetan aj. byly v aerob­ ních i neaerobních stupních odstraněny. Především zkušenosti nashromážděné během uvedení do provozu dovolují tedy nyní zpracovávat velice širokou paletu lakových kalů. A zde spočívá momen­ tálně podle našich poznatků rozhodující nevýhoda jiných postupů, obzvláště i postupů pro zužitkování jiných látek. Granuláty laku se pak v dávkovaném množství přimísí k uhlí, spolu s ním se ro­ zemelou v mlýnech na uhlí a spálí v běžných hořácích na práškové uhlí na­ cházejících se v parních kotlích.

183

3.2

. Termické zužitkování starých olejů

Koncepce tohoto zařízení je oproti předcházejícímu příkladu podstatně jedno­ dušší . Pod pojmem „staré oleje“ jsou zde myšleny zvláště takové oleje, jejichž původ je třeba hledat v emulzích příp. chladicích a mazacích látkách. Z pře­ vážné části jsou, příp. musí být, emulzní směsi upravovány, aby se minerální oleje a použité pomocné chemikálie (emulgátory, tenzidy aj.) oddělily od cirkulace obíhající vody. Tento krok sloužící recyklaci vody tím vytváří směs původem z minerálních olejů, která vykazuje velice rozdílné a kolísající fyzikální a chemické vlastnosti. Výhřevnost těchto starých olejů je cca 40-42 MJ/kg ( černé uhlí cca 29 MJ/kg ) vztaženo na substanci bez vody. Přípustný obsah vody činí podle technických předpisů 30% a podle právních předpisů max. 50%. Staré oleje vyžadují před spalováním, dříve než budou přivedeny do nádrží (obrázek 2), především několikastupňovou filtraci. Nádrže slouží pouze ke krátkodobému uložení.

Odtud se staiý olej přivádí zvláštním potrubím k hořákům kotle pro lehký topný olej a shoří v podstatě v plameni z uhelného prachu. Emise různých skupin škodlivin naměřené při tomto spalovacím procesu jsou znázorněny na obrázcích 3 a 4.

184

Obrázek 2: Schéma spalováni starých olejů a lakových granulátů

185

Vergleich Kohle- Altölmessung Emission organischer Inhaltsstoffe

■Kohle ■Gemisch (18%Altöl)

Obrázek 3: Srovnáni emisí různých organických látek při spalováni čistého uhlí, a směsi uhlí a cca 20% starého oleje

186

Vergleich Kohle- Altölmessung Schwermetallfrachten

10000 ■Klasse 3

1000

Hl Klasse 2 100

□ Klasse 1

10

1 Kohle Gemisch Eintrag

Kohle Austrag

Gemisch

Obrázek 4 : Srovnání nálože těžkých kovů při spalováni čistého uhlí a směsi uhlí a cca 20% starého oleje

4

Právní základ pro schvalování

Shora uvedené koncepce zařízení pro spalování lakových kalů a starých olejů byly v popsaným způsobem technicky realizovány. V obou prvních případech byly schváleny řízením podle spolkového zákona o ochraně proti imisím za účasti veřejnosti. V obou případech se také jednalo o ří­ zení podle § 15 MImSchGI (spolkový zákon o ochraně proti imisím - dále jen SZOpI), což znamená podstatnou změnu situace, kvality a provozu zařízení.

Důvod je jasný, neboť v technickém smyslu se jedná o již stávající elektrárnu, která byla rovněž schválena řízením za účasti veřejnosti. Zařízení, která je třeba 187

nově vybudovat, jsou vedlejší zařízení ve smyslu SZOpI a jako taková spadají pod účinky SZOpI.

4.1

Schvalovací řízení pro spalování starých olejů

Při procesu termického zhodnocování starých olejů se i z formálních důvodů, upustilo od řízení podle zákona UVP, protože změna 9. SVOpI (spolková vy­ hláška ochrany proti imisím - dále jen SVOpI) ještě nenabyla právní moci. Přesto si však i toto řízení vyžádalo dobu 18 měsíců. Výhodou bylo, že v těsné návaznosti na zařízení, které bylo povoleno podle SZOpI a povoleno také být muselo, nebylo třeba žádné další úpravy podle zákona o odpadech ( AbfG), ne­ boť pokud se uděluje povolení podle SZOpI za účasti veřejnosti, jsou v případě zhodnocování zbytkových látek a odpadů stejnou měrou plněny formální poža­ davky § 4 zákona o odpadech, takže s tím je v daném případě spojeno i po­ volení podle § 7 pro odpady a zbytkové látky. Koncepce žádostí o povolení se týkaly obou právních kategorií látek (odpady, zbytkové látky), jichž se žádost o povolení k jejich termickému zužitkování týkala.

Pokud jde o hodnocení účinků na životní prostředí, použilo se měření před­ cházejícího imisního zatížení, které proběhlo asi před 6 roky. Při stanovení mezních hodnot se použila ustanovení právě platné 17. SVOpI.

Přitom se podle očekávání vyskytl problém při stanovení mezních hodnot pro těžké kovy podle § 5 17. SVOpI, jakož i pro dioxíny a furany (PCDD/PCDF ). Pro řešení tohoto problému, který byl pro celkový průběh řízení rozhodující, se zvolily dvě rozdílné cesty. Ve smyslu „skutečných emisí“ pro těžké kovy a PCDD/PCDF proběhla rozsáhlá měření u podobných, avšak nikoliv všechny možné provozní případy reprezentujících postupů. Problém nyní spočíval v tom, aby se pro nalezení mezních hodnot dospělo k výpočtovým modelům, které by na jedné straně zohledňovaly výtku přiměšování těžkých kovů, avšak na druhé straně aby se umožnil provoz všech plánovaných druhů uhlí a náloží kotlů. Představy těch, kteří vyslovovali námitky, šly při stanovení mezních hodnot tak daleko, že by býval musel být omezen provoz právě pro některé druhy ruhrského uhlí. Řešení spočívalo v tom, aby se hodnoty měření matematicky extrapolovaly na jiné případy provozu, totiž právě na ty s vysokými hodnotami celkového pra­ chu - tj. 59 mg/m3 - a tyto vypočtené hodnoty aby se vzaly za základ pro stano­ vení mezních hodnot. Tím přirozeně nebyly domněnky o přiměšování se těž­ kých kovů do proudu kouřového plynu ze spalování uhlí odstraněny. Aby se vy­ hovělo požadavkům, byly pro proud spalin ze spalování starých olejů stanoveny dodatečně mezní hodnoty pro těžké kovy v tomto proudu. 188

Podobně nesnadné bylo i stanovení mezních hodnot pro PCDD/OCDF. Problém spočíval v tom, že zde sice již byly k dispozici hodnoty naměřené pro spalování uhlí a starých olejů v zařízeních, která měla být schválena, ale z literatury ne­ byla kromě měření Hagenmaiera aj. známá žádná jiná měření. Na obou stranách byla extrémní nejistota, pokud jde o srovnatelnost a reprezentativnost těchto číselných hodnot. Požadavky ze strany těch, kteří vyslovovali námitky, šly tak daleko, že by se pro spalování čistého uhlí měla použít hodnota „nula“. Tím by se bývala nacházela mezní hodnota u cca 0,02 ng/m3. Tato hodnota se řádově těsně blížila k dosud konstatovaným hodnotám. Nakonec se stanovila pro spalování čistého uhlí hodnota 0,01-0,015 ng/m3. To sice není žádná uklidňující veličina, ale pro obě strany tím bylo dosaženo únosného kompromisu.

Tímto schválením bylo povoleno spalování až 30.000 t/a starých olejů. Pro Dol­ ní Sasko to byl v této době jistě jedinečný případ, který byl samozřejmě posuzován zejména odpovídajícími politickými stranami a také pozorně sledován zemskou vládou.

4.2

Schvalovací řízení pro spalování lakových kalů včetně prověření únosnosti pro životní prostředí

Při schvalovacím řízení ve vztahu k termickému zužitkování lakových kalů, zahájeném krátce poté, se tento spíše zdrženlivý postoj, především politických stran zásadně změnil. S odpovídající prudkostí byly napadány formální, tj. právní aspekty řízení. To se však již předem očekávalo, takže v jeho přípravě se obnovilo měření předcházejícího imisního zatížení. Rovněž tak, spíše z preven­ tivních důvodů, nařídily úřady provádět řízení podle nyní platné 9. SVOpI, tj. spolu s prověřováním únosnosti pro životní prostředí. Bylo to poprvé ve schva­ lovacím řízení podle SZOpI v rámci příslušného vládního okrsku a po prvé rovněž pro žadatele. Proto bylo třeba zjistit celková data platná pro současný stav a obstarat srovnatelné hodnoty (kritéria) všeobecného a přirozeně i velmi specifického charakteru regionálního. V tom se měly odrazit všechny změny, které nastanou používáním postupu, o nějž se žádalo, a při srovnání s naleze­ nými kritérii se mělo provést odpovídající zužitkování. Všechno toto nevedlo k urychlení řízení a v žádném případě ani k oslabení výtek kritiků.

I toto řízení zdůrazňovalo, že je třeba nalézt mezní hodnoty pro těžké kovy a PCDD/PCDF, přičemž to byl pouhý formální problém. Řešení v tomto řízení

189

spočívalo v tom, že pro proud spalin ze spalování uhlí byly tentokrát použity mezní hodnoty TA-Luft 86 (Technický pokyn pro vzduch), zejména bodu 3.1.4.

Mezní hodnoty pro všechny těžké kovy a PCDD/PCDF požadované na této bázi nevykázaly na základě provedeného extrémně konzervativního propočtu dalšího zatížení (celá elektrárna, ačkoli to v emisních hodnotách již bylo obsaženo, byla kompletně připočtena) na žádném z měřicích bodů posuzované oblasti netolerovatelná zatížení všech oblastí, které jsou předmětem ochrany. To znamená, že cíl UVU/UVP zjistit koncentrace emisí a emisní zátěže a je-jich účinky na životní prostředí, jejž bylo jednoznačně dosaženo, odhalil další citlivé oblasti a také jiné zdroje emisí (silniční provoz, oblasti staveb). Právě jedna stavební oblast ukázala na měřicích místech proti směru hlavního větru značné překročení mezních hodnot zvířeného prachu a látek v něm obsažených. Částeč­ ně bylo možno doložit účinky postupu, o jehož povolení se žádalo, pouze matematicky, protože se pohybovaly v rámci technických tolerancí měření Toto maximálně objektivní měřítko kritici neakceptovali. Požadovali striktní dodržení jakéhokoliv zákazu přiměšování a naléhali na absolutní minimum všech emisí. To znamená, že se bez ohledu na nevelkou závažnost případu zůstávalo u známých, extrémních požadavků. Vzhledem k akceptanci ze strany kritiků nepřineslo provedení UVU/UVP žádné podstatné výhody. Projednávání proběhlo z hlediska obsahu i formy téměř přesně tak, jako tomu bylo při řízení pro spalovací zařízení ve Fürthu.

V průběhu takovýchto schvalovacích řízení, v nichž hraje postoj veřejnosti důležitou úlohu, přetrvávají tedy značné komunikační problémy, které podle názoru autorů nemohou být řešeny UVU, ať je seberozsáhlejší. Jsou to politickosociální příčiny, které se zde vybíjejí. Nezřídka se např. stává, že nás jako provozovatele činí zodpovědnými za skleníkový efekt, světové odumírání lesů, případně dokonce i za konflikt sever-jih. Zde je třeba jiných komunikativních instrumentárií, která by se zcela vymykala jakékoliv dogmatické úpravě. Ale na koho se mají obrátit? V případě zde popsaném bylo proti uvedeným postupům vzneseno cca 6540 námitek. Až na cca 30 spočívaly ostatní v podpisu na formuláři, na němž byl v heslech uveden seznam kritizovaných bodů. Z uvedených 30 námitek bylo pouze 5-10 opatřeno individuálními a podstatnými poznámkami. Termín projednávání byl stanoven na dva dny a první den se ho zúčastnilo asi 40 oponentů a druhý den maximálně 10, a to i když byla pro tyto dny u VW AG zkrácena pracovní doba. Početně se v tomto případě jednalo zcela jistě o menšinu.

190

Schvalující úřady z toho naproti tomu nabyly značné jistoty, právě při rozho­ dování o bodech týkajících se rozsahu měření. Povolení bylo uděleno po 13 měsících. To je ovšem pouze období mezi oficiálním podáním žádosti a udělením rozhodnutí. Tomu předcházela pro žadatele etapa ověřování koncepcí a údajů nutných pro schválení, na jejichž základě byl stanoven rozsah měření předcházejícího zatížení a znečistění prostředí. Připočteme-li k tomu ještě tuto dobu, pak celková délka schvalovacího řízení činila asi 24 měsíců. To bylo ještě komplikováno tím, že měření předcházejícího zatížení sahala v důsledku velkého prostoru hustě osídlených oblastí města Wolfsburgu daleko nad rádius předepsaný technickým pokynem pro vzduch. Kromě toho v důsledku bezprostřední blízkosti k velké lakovně VW AG se měření předcházejícího zatížení rozšířilo o řadu organických komponent.

5

Závěrečné úvahy, perspektiva

Ve smyslu shora popsané koncepce vyvozujeme logický důsledek, že je třeba blíže zkoumat další látky vznikající v tomto prostoru a to z hlediska možnosti jejich termického využití. Touto cestou se budou ubírat další, zcela nové koncepce, aby i jiné látky (odpad z výroby, recyklační látky, umělé hmoty, domácí odpad atd.) bylo v kombinaci se stávajícími elektrárenskými zařízeními běžného typu možno termicky zhodnotit. Na technických řešeních směřujících k tomuto cíli se již pracuje.

191