Dějiny Byzance

Citation preview

DĚJINY BYZANCE POD VEDENÍM BOHUMILY ZÁSTĚROVÉ NAPSAL AUTORSKÝ KOLEKTIV

Alexander Avenarius Růžena Dostálová Vladimír Fiala Věra Hrochová Milan Loos (t) Oldřich Tůma Vladimír Vavřínek Bohumila Zástěrová (t)

ACADEMIA PRAHA 1992

© Academia 1992 ISBN 80-200-0454-8

Úvod

Jméno Byzanc zní českému čtenáři většinou cize, zanechává v něm nepříznivý dojem. Vyvolává představu strnulého absolutismu a formalistní pompy postrádající životnost i tvůrčí sílu. Výraz byzantinismus znamená v obecném povědomí arogan­ ci a servilitu zároveň. A není to mínění jen českého čtenáře. Byzantská kultura zůstala a do velké míry stále ještě zůstává cizí všem, kdo vyrostli a byli vychováni a vzděláni v tradicích západní civilizace spočívající na latinských základech. Záporný vztah k byzantské kultuře je v podstatě dědictvím evropského osvícen­ ství 18. století, kdy rodící se moderní historická věda se v programové ideologické opozici proti feudálnímu řádu obracela ke klasickému Řecku a Římu jako k vrchol­ nému společenskému i kulturnímu ideálu. Vše, co následovalo potom, bylo v jejím hodnocení už jen dobou temna a úpadku. A jestliže období od pádu západořímské říše roku 746 n. 1. až do italské renesance v 15. století bylo označováno výrazem „středověk“ (který ovšem razili už i italští humanisté), pak v očích osvícenců raného novověku nenašla milost ani byzantská říše, ačkoli byla přímým pokračová­ ním říše římské na Východě a dále udržovala její státní a společenské instituce a její kulturu. Spatřovala v ní jen úpadkovou a degenerovanou formu původní klasické velikosti a jejich odsudek byl stejně příkrý, jako jednostranný. Tak Voltaire viděl v byzantských dějinách jen „bezcennou řadu planých řečí a zázraků“ a je­ ho současník Montesquieu se o nich zase vyjádřil jako o „nekonečném předivu spiknutí, revolt a ničemností“. A jen o málo později velký anglický historik Edward Gibbon, jehož dílo, příznačně nazvané Úpadek a pád říše římské, výrazně ovlivnilo myšlení několika generací historiků, charakterizoval byzantské období jako „vítězství barbarství a náboženské víry nad rozumem“. Osvícenští intelektuálové však v sebevědomém přesvědčení o vlastní nadřaze­ nosti a o absolutní správnosti svého pohledu na svět jen ve vyhrocené podobě formulovali pocit, který vůči byzantské civilizaci choval západní člověk už ve středověku. Jeho vztah k Byzanci byl ovšem složitější. Byzantská říše byla nejmoc­ nějším státním útvarem v středověké Evropě. Konstantinopol, rezidence byzant­ ských císařů, současníky oslňovala. V celém křesťanském světě nebylo nad ni města skvělejšího výstavností, rozlohou, množstvím obyvatel i nakupeným bohat­ stvím. Ležíc na místě, kde se Evropa dotýká s Asií, chráněna ze tří stran mořem a na pevnině mohutnými hradbami, o něž se po staletí s neměnnou marností rozbíjely útoky nejrůznějších nepřátel, byla skutečně císařským městem. Cargrad,

5

Cařihrad ji později pojmenovali Slované. V lidech ze Západu vzbuzovala obdiv a závist. Tento pocit se však zároveň mísil s pohrdáním a odsudkem. A především se vyznačoval nepochopením a odcizením. Protože Byzanc byla jiná. Kořeny tohoto odcizení sahaly hluboko do minulosti. Byzanc stejně jako středo­ věké státy evropského Západu vyrůstala z téhož společného základu, jímž byla říše římská. Ovšem už v antickém období, kdy středem historického vývoje byla oblast Středozemního moře a kdy všechny země, jež je obklopovaly, byly též součástí jediného politického celku a měly společnou tutéž civilizaci, se mezi latinsky mluvícími oblastmi na Západě a Východem, kde jednotícím kulturním činitelem byla řečtina, projevovaly zřejmé rozdíly, a to jak ve společenském životě, tak zejména v duchovním uzpůsobení a kulturním projevu. Tyto rozdíly nabyly na výraznosti zejména v pozdně antickém období, ve 4., 5. a 6. století, kdy ve východních provinciích římského impéria lze sledovat oživení a silný růst regionál­ ních a národnostních tendencí, projevujících se zejména v ideologické a kulturní sféře. Vývoj politických událostí kulturní rozchod obou oblastí jen urychlil a prohlou­ bil. Pod mohutným náporem barbarských kmenů i v důsledku vleklé vnitřní krize se římská moc v druhé polovině 5. století na Západě zcela hroutí. Rok 476, kdy byl poslední západořímský císař sesazen jedním z germánských náčelníků v řím­ ských službách, neměl sice v očích současníků ten význam, který mu přisoudila pozdější staletí, přesto však symbolicky vyjadřuje konec jedné éry. Politická, společenská i kulturní tvářnost západní Evropy byla nadále trvale poznamenána skutečností, že na troskách někdejší římské říše vznikla barbarská království, v nichž jako dominující prvek nastoupil nový národnostní i kulturní živel. A jakkoli tyto země antické dědictví nikdy zcela neopustily a během doby, počínaje 9. stole­ tím, se k němu v celé řadě „renesancí“ znovu a znovu programově vracely, přeryv vytvořený germánskou expanzí dal jejich historickému vývoji nový směr a určil jejich novou, od antické už podstatně odlišnou společenskou i kulturní podobu. Na rozdíl od západních provincií dokázala východní část říše římské odolat náporu barbarských národů, které na ni jako vlna za vlnou nepřestávaly útočit. Zprvu to byly zejména různé germánské a později zase slovanské kmeny, jež prolomily dunajskou hranici a zaplavily celý Balkánský poloostrov. V 7. století říši vyvstalo největší nebezpečí na východě v podobě arabské expanze. Jestliže východořímská říše byla s to se všem těmto útokům zvenčí ubránit, i když někdy jen s největším vypětím sil, byl to důkaz její velké vnitřní síly spočívající v dokonalé a vysoce efektivní správní soustavě, vyspělé ekonomice i vysoké úrovni společenské organizace. Schopnost překonat vnitřní krizi a zároveň se ubránit proti útokům tolika nepřátel byla však podmíněna hlubokou, i když jen pozvolnou proměnou struktury celé společnosti. Zatímco západořímská říše se pod barbarským nárazem rozpadá a téměř náhle zaniká, východořímská říše dokázala svou existenci prosadit a uhájit, ale jen za cenu toho, že se postupně přetváří a že na místě antického římského 6

impéria se na historické scéně objevuje nový politicko-společenský útvar, který dnes nazýváme Byzancí. Je to ovšem název, který vytvořilo až novodobé historické bádám. Byl utvořen podle jména staré řecké osady Byzantion, na jejímž místě císař Konstantin Veliký založil nové hlavní město říše nazývané podle něho řecký Konstantinupolis (latin­ sky Constantinopoliš) — město Konstantinovo. Obyvatelé říše, kterou my dnes nazýváme byzantskou, tohoto názvu neužívali a také se k němu nikdy nehlásili. Pro ně to byla stále říše římská a oni sami se nazývali Římany, i když užívali řecké formy tohoto jména — Romaioi (což se ovšem už vyslovovalo Romeji). Snad nejvýstižnější charakteristiku byzantské civilizace podal G. Ostrogorsky, který ji definoval jako syntézu římské státní formy, řecké kultury a křesťanské víry. Vystihl tím tři nejvýraznější rysy byzantské společnosti. Dlužno však zdůraznit, že všechny tyto složky tvořily naprosto ucelenou, organicky spjatou jednotu, že splývaly jedna s druhou a navzájem se podmiňovaly. Byzantská civiliza­ ce tím nabyla zvláštní svébytné jedinečnosti, jež svou monolitickou uceleností vzbuzuje dojem až strnulé nehybnosti. Je to však představa příliš jednostranná, a tím i do určité míry klamná. Je pravda, že byzantská říše si po celou dobu svého více než tisíciletého trvání uchovala nejen stejnou státní formu, ale i řadu dalších administrativních, právních a sociálních institucí, které dostala do vínku už v pozdně antickém období. Zároveň však prokázala i značnou adaptabilitu, schopnost přizpůsobovat se nově vzniklým okolnostem, upravovat a pozměňovat své instituce podle nich a dávat jim, často při zachování téže formy, nový obsah odpovídající potřebám doby a daných podmí­ nek. V byzantských dějinách se tak jeví jakási podvojnost vývoje: vedle nápadné stability působící až dojmem neměnnosti je to zároveň i trvalá řada změn. Proces historické kontinuity a diskontinuity se dál současně a právě napětí mezi oběma těmito směry vývoje zaručovalo Byzanci její velkou vnitřní pevnost a schopnost překonávat četné krize, kterým v průběhu své dlouhé historie musela čelit. Na otázku, kdy vlastně byzantské dějiny začínají, neexistuje jednoznačná odpo­ věď. Utváření byzantské civilizace byl delší proces, v němž nelze od sebe odlišit, co je ještě „antické“ a co je už „byzantské“. Pojmy pozdní antika a raná Byzanc se v mnohém překrývají, aniž by však byly zcela totožné. Za výchozí bod byzantských dějin se nejčastěji uvádí založení Konstantinopole roku 324 n. 1. Ta sice nebyla hned od samého začátku hlavním městem říše, ale její vznik přece jen ohlašuje definitivní přenesení těžiště politického dění na východ říše. Konstantinopol byla také programově založena jako město už křesťanské. To signalizuje další událost světodějného významu, k níž došlo téměř současně — po­ volení křesťanského náboženství, které v zápase s římským pohanstvím nabývá během krátké doby rozhodující převahy a stává se nadále oficiální ideologií byzant­ ské říše. Po celé 4. století však římská říše, i když v jejím čele stojí občas i několik císařů, zůstává jediným státním celkem a ještě na jeho konci se vláda nad ní ocitá na

7

několik let v rukou jediného císaře — Theodosia I. Teprve po jeho smrti roku 395 se římské impérium definitivně rozděluje na dvě části — východní a západní, jež se pak už nadále ve skutečnosti vyvíjejí samostatně, každá s vlastním císařem v čele. Ne bez důvodu je proto za historický mezník někdy uváděn právě tento rok. Stěžejní význam má však i epocha vlády císaře Justiniána vyplňující téměř celou jednu polovinu 6. století. Ta svým pokusem o obnovu původního rozsahu římské říše představuje nejen období obrovského mocenského vzmachu, ale zároveň se v ní už ve vykrystalizované podobě představují základní složky byzantské civiliza­ ce, ať už je to soustava státní správy, právní systém, politická teorie státu a vůbec celá oficiální ideologie anebo hlavní rysy kulturního projevu, a to jak v literatuře, tak i v oblasti architektury a výtvarného umění, jež v pozdějších staletích nepřestá­ valy sloužit jako nedostižný vzor.- Přesto však až v 7. století lze proces utváření byzantského státu považovat za dokončený. V této době se vytvářejí jeho hranice, které vymezí akční radius byzantské moci pro následující staletí. Pod nárazem arabské expanze, která se rozlila naráz jako nezadržitelný příval, Byzanc ztratila své bohaté, hospodářsky nejlépe prosperující provincie na východě — Sýrii, Palestinu a Egypt, a o něco později i severní Afriku. Itálie, dobytá nedlouho předtím za cenu tak těžkých obětí vojevůdci císaře Justi­ niána, se stává z větší části opět kořistí germánských kmenů a pod byzantskou mocí zůstávají kromě jižního cípu poloostrova už jen nevelké územní enklávy, jejichž závislost na Konstantinopoli se během doby citelně uvolňuje. Rozsah byzantské říše i počet jejího obyvatelstva se tak náhle zmenšuje téměř na polovinu. Území, na němž se budou nadále vyvíjet její dějiny, tvoří už jen Balkán­ ský poloostrov a Malá Asie. Základní geografická osa, která se v době římské říše rozprostírající se od Gibraltaru až po Eufrat, táhla od západu k východu, se v důsledku arabských výborů posunula na sever. Byzantská říše má dvě hlavní pozemní hranice: východní, kterou tvoří pohoří Taurus oddělující byzantskou Malou Asii od islámského světa, a severní na dlouhém toku řeky Dunaje, kde Byzanc musela čelit novému nebezpečnému sousedu — Slovanům. Třetí hranicí bylo moře. Ještě po několik staletí zůstávala Byzanc námořní velmocí, ale ve srovnání s antickým obdobím došlo i v tomto ohledu k podstatné změně: kdežto pro římskou říši bylo Středozemní moře vnitřním jezerem a sloužilo jí jako tepna obchodu a prostředník výměny myšlenek a civilizačních hodnot, stává se moře pro Byzantince především vojenskou hranicí, na níž se musejí neustále bránit proti útokům nepřátel. A přestože Byzantinci měli k dispozici silné loďstvo a ještě po dost dlouhou dobu si dokázali na moři udržovat převahu, byli ve své podstatě všechno jiné než rodilí námořníci. Moře pro ně bylo nebezpečným a nepřátelským živlem. Vzdor své námořní síle i bohatým přístavním městům (emporiím) byla Byzanc mocností po výtce pevninskou. Arabská expanze stejně jako proniknutí slovanských kmenů hluboko na Balkán­ ský poloostrov neznamenaly však jen politicko-geografickou změnu obrazu by­ zantské říše, ale dovršily i hlubokou proměnu v jejím společenském složení.

8

Opakující se pustošivé vojenské vpády nepřátel na území říše, úbytek obyvatelstva v důsledku celé série velkých přírodních pohrom (zemětřesení, sucha, morové epidemie), které se udály v krátkých časových odstupech právě v tomto období, i celkové hospodářské zchudnutí vyvolané především přesunem obchodních cest a ztrátou ekonomického potenciálu východních provincií, způsobily úpadek měst a městského života v Byzanci vůbec. Jestliže ranou Byzanc, tj. východořímskou říši, bylo možné charakterizovat jako soubor do určité míry stále ještě samosprávných měst, z nichž každé mělo větší či menší oblast zemědělské půdy, jež mu patřila a tvořila jeho hospodářské zázemí, jeví se společensko-administrativní tvářnost Byzance pozdějších staletí podstatně jinak. Země se výrazně rustikalizuje. Správní systém je zcela centralizován a spočívá v rukou byrokracie jmenované a řízené císařským dvorem. Města sice zcela nezanikají, ale prodělávají podstatnou promě­ nu. Mění se většinou v středověká kastra — nevelké pevnosti administrativního a vojenského charakteru, jejichž ekonomická funkce je značně omezena. Mizí celá jedna společenská vrstva — třída zámožných občanů měst, jejíž příslušníci (decuriones) byli v římské i raně byzantské říši nositeli společenského života, oporou politické struktury i hlavními konzumenty kultury, kterou také materiálně zajišťo­ vali. Vymizení této sociální vrstvy mělo pro život říše nesmírné důsledky. Městem ve výlučném slova smyslu se stává Konstantinopol, v níž se téměř úplně koncentru­ je politický, společenský i kulturní život Byzance. Ztráta východních provincií, jež způsobila tak hluboké otřesy v ekonomice i společenské skladbě, však naproti tomu značně přispěla k dosažení kulturní jednoty. Východořímská říše představovala v pozdně antickém období národnost­ ně, kulturně i jazykově pestrou mozaiku. Oficiálním státním jazykem říše byla latina, která naprosto dominovala jak ve vojsku, tak i v soudnictví a měla značnou převahu i ve státní správě. Jinak byla na celém Východě už od dob výbojů Alexandra Velikého a vzniku helénistických království převládajícím jazykem řečtina. Tou mluvilo nejen obyvatelstvo vlastního Řecka, ale všech řeckých měst rozsetých, i když s rozdílnou hustotou, po celém území říše. Byl to společný jazyk obchodníků i vzdělanců a byl to také — což mělo velký význam — jazyk církve. Přesto však byla řečtina především jazykem měst. Mimo ně, ve venkovských oblastech, to už vypadalo jinak. V hornatém vnitrozemí Malé Asie stejně jako v severních částech Balkánského poloostrova nebylo domácí obyvatelstvo ještě ani zdaleka úplně pořečtěno a mluvilo dále svými původními jazyky. A jestliže pobřeží Malé Asie s hustým řetězcem řeckých měst a velkými oblastmi, jež k nim patřily, bylo řecké a na Balkáně už řečtina převládala naprosto, jinak tomu bylo dále na východ. V celé obrovské oblasti rozprostírající se od Eufratu na severu až po Sinajský poloostrov dole na jihu se mluvilo četnými aramejskými dialekty, z nichž syrština se dokonce povznesla na úroveň spisovného jazyka. I v této oblasti, jež kdysi tvořila centrum říše Seleukovců, kteří ze všech helénistických vládců nejvíce usilovali o helenizaci východních území, bylo množství řeckých měst jak na moř­ ském pobřeží, tak ve vnitrozemí. Mezi nimi nad jiné vynikala syrská Antiochie 9

ležící na řece Orontu, která se řadila k nejlidnatějším velkoměstům celé říše a v níž řecká městská kultura dosáhla bezesporu jednoho ze svých vrcholů. I ta však představovala jen řecký ostrov v syrském moři a v nevelké vzdálenosti od ní obyvatelé přilehlých vesnic nebyli často schopni nejen řecký mluvit, ale vůbec i rozumět. Názorný obraz těchto poměrů podává líčení západní poutnice Egerie, která ve 4. století vykonala cestu do Sýrie a Palestiny; vypráví, jak v syrském kostele musel vedle biskupa, který sloužil bohoslužbu a kázal řecký, stát kněz, jenž překládal jeho slova do syrštiny, aby jim lidé porozuměli. Nejinak tomu bylo v Egyptě, kde většina obyvatelstva mluvila domácím koptským jazykem, kdežto užívání řečtiny zůstávalo omezeno vedle příslušníků nejvyšších společenských vrstev jen na obyvatele měst, a to ještě ani zdaleka ne na všechny. Jazyková odlišnost byla do značné míry projevem kulturní samostatnosti vý­ chodních provincií, které stále více usilovaly o nezávislost na konstantinopolském centru a dostávaly se znovu a znovu do ideologické opozice vůči němu, ať už ta brala na sebe jakoukoli podobu. Podmanění východních provincií Araby proto značně napomohlo k tomu, že byzantská společnost posléze nabyla více homogen­ ní podoby a dosáhla kulturní jednoty projevující se i jednotou jazykovou. V 5. a 6. století hrála v kulturním a společenském životě východořímské říše ještě značnou roli latina. Samozřejmě nikoli jako řeč, kterou by hovořila podstatnější část obyvatelstva říše, ale jako jazyk státní zprávy. Latina naprosto převládala zejména ve dvou sférách veřejného života — ve vojenství a v soudnictví. Na konstantinopolské univerzitě založené začátkem 5. století, jejímž posláním byla především výchova nových státních úředníků, byla latina s řečtinou přibližně na stejné úrovni; latinsky se vyučovalo i na proslulé právnické škole ve fénickém Berytu (dnešní Bejrút), která přitahovala žáky ze všech koutů říše. V latině byl zapsán proslulý svod veškerého existujícího práva, který dal v 6. století pořídit císař Justinián. Bylo však jen typickým příznakem doby, že nové zákony, které tento císař vydával a jimiž stávající právo doplňoval (novellae), byly už z větší části formulovány řecký. Ke konci 6. století řečtina ve veřejném životě byzantské společ­ nosti už naprosto převládá a stává se řečí i státní administrativy a v plné nule řečí církve. Ztráta východních provincií, kde se zatím mluvená syrština, koptština i arménština povyšují na spisovné jazyky, tento proces jen dovršuje a činí úplným. Převládnutí a naprosté prosazení řečtiny v životě byzantské společnosti byl však jev významu spíše kulturního než etnického. Byzantská říše byla mnohonárodnost­ ním státem, v němž stěží lze hovořit o vládnoucím národě. Řekové v něm početně představovali jen menšinu. Na byzantském území žili příslušníci mnoha etnických celků a národností, ať už jako rozptýlení jedinci anebo v kompaktních skupinách obývajících ucelené oblasti. Byly to národnosti, které žily na území říše už dávno v antickém období, ale i ty, které se na ně dostaly až v otřesech příznačných pro začátek středověku, jako třeba Germáni či počtem daleko je převyšující Slované. Byli to příslušníci kmenů, které se nikdy nepovznesly nad primitivní úroveň, jako třeba Isaurové, bojovný lid z hornatých oblastí při jihovýchodním pobřeží Malé 10

Asie, anebo národy s vlastní prastarou kulturou, kterou si uchovávaly v původní čistotě i uprostřed byzantského prostředí, jako třeba Židé. Přístup do byzantské společnosti byl otevřen každému, kdo přijal křesťanskou víru, a to do všech jejích složek a na všech úrovních; příslušníky všech možných národností můžeme najít ve vojsku, v státní správě i v církevních úřadech. Nikomu nebyla uzavřena ani místa nejvyšší, počítaje v to stolec konstantinopolských pat­ riarchů či dokonce císařský trůn, na němž v sledu věků nacházíme jen málo rodilých Řeků, zato však císaře původem z Illýrie i ze Sýrie, z afrických provincií i z Makedonie a samozřejmě i několik Arménů, kteří vůbec v byzantské společnosti a zejména v byzantském vojsku hráli mimořádně významnou roli a tvořili značnou část byzantské vládnoucí vrstvy. Konstantinopol, hlavní město říše, o níž pramen ze 6. století říká, že v ní bylo možno zaslechnout kteroukoli z dvaasedmdesáti tehdy známých řečí, byla — podobně jako tak mnohé metropole už předtím i později — jakýmsi tavícím kotlem, který všechny národnostní skupiny postupně přetvářel v jeden celek. To, co byzantskou společnost spojovalo, co podmiňovalo příslušnost k ní, byla její kultura, kterou lze nejlépe charakterizovat tím, že byl řecká svou formou a křesťanská obsahem. Kdyby byl měl některý Byzantinec odpovědět na otázku, jakého je původu či jaká je jeho příslušnost, nejspíše by byl řekl, že je Romaios — Říman, občan římské (tj. byzantské) říše, a že je Christianos orthodoxos — pravověmý křesťan. Tyto dvě hodnoty byly z byzantského hlediska rozhodující a ty také vystihovaly vlastní podstatu této civilizace. Byzantská říšská myšlenka bezprostředně souvisela a přímo splývala s křesťan­ ským náboženstvím. Prosazení křesťanství v římské říši se událo téměř naráz; od povolení roku 313 až do prohlášení za státní náboženství říše roku 392 uplynulo necelé jedno století. Přitom však bylo — aspoň v městských vrstvách obyvatelstva — tak totální a mělo tak dalekosáhlé důsledky pro celou byzantskou společnost, všechny její sociální vrstvy a všechna odvětví jejího života, že právě tuto událost můžeme považovat za jeden z rozhodujících mezníků a nejcharakterističtějších projevů proměny římské říše v byzantskou. Křesťanská ideologie poskytovala byzantské říši odůvodnění její existence, os­ pravedlňovala její mocenské nároky, posvěcovala je, dávala jim vyšší smysl a cíl. Podle výkladu raně křesťanských teoretiků, jejichž řadu zahajuje Eusebios z Kaisereie, nebyla římská (či byzantská) říše jen nahodilým výsledkem politického úsilí a vojenských úspěchů římských vojevůdců a císařů, nebyla to záležitost toliko světská a dotýkající se jen lidské pospolitosti, ale projev a součást božího plánu na této zemi. Všechny předchozí státní útvary i světové říše byly jen jejími předstupni. Vznikem křesťanského impéria, k němuž došlo přijetím křesťanství v římské říši, však boží plán lidských dějin vrcholil a dospíval ke svému konečnému cíli. Starý Řím byl městem pohanských císařů, a byl proto předurčen k ztrátě své moci; nový Řím, tj. Konstantinopol, se stal hlavním městem pozemské říše Kristovy a po ní už nemělo být jiné říše na zemi. 11

A jestliže byzantská říše byla podle výkladu této politické teorie jen nástrojem k prosazení a uskutečnění božské vůle na této zemi, byla podle ní přirozeně božského původu i vláda byzantských císařů. Ideálním vládcem křesťanského impéria byl v byzantském myšlení Kristus; ve skutečném životě zaujímal Kristovo místo jeho pozemský náměstek — císař. Osoba císaře má v Byzanci jednoznačně sakrální charakter. To bylo ovšem dědictvím římského císařství, jež však v byzantském období nabývá kvalitativně nový charakter. V římské říši bývali císaři po smrti zbožněni; jejich apoteóza se stala základem císařského kultu, který tvořil základ římské imperiální ideologie. V pozdně antickém období se božské vlastnosti začaly přisuzovat už i žijícím panovníkům a koncem 3. století císař Aurelianus přijímá titul dominus ac deus — pán a bůh. Zbožnění císařovy osoby bylo ovšem s křesťanským pojetím napros­ to neslučitelné a po oficiálním přijetí křesťanství se proto od něho upustilo. Na podstatě věci se však nic nezměnilo. Konstantin Veliký, který vydal dekret povolu­ jící křesťanskou víru, byl církví obdařen přívlastkem isapostolos — rovný apošto­ lům, byl prohlášen za pozemský obraz Krista a uznán za jeho náměstka na zemi. A toto nad všednost všeho světského povznesené postavení zůstává zachováno i všem jeho nástupcům. Posvátný charakter císařovy osoby určoval i jeho postavení v církvi. Hodně se napsalo o byzantském caesaropapismu, čímž se rozumí nadvláda císařské moci nad církevní hierarchií. Tento pojem však není ani zdaleka přesný a nevystihuje správně podstatu věci. Mohl vzniknout jen na západě, kde se papežská moc vyvíjela a upevňovala v trvalém střetávání s mocí panovnickou, kde moc duchovní zápasila s mocí světskou o nadvládu. Takový stav však nikdy nenastal v Byzanci, kde křesťanské impérium trvalo nepřetržitě už od pozdně antického období. Bylo v podstatě císařského úřadu, že v sobě sdružoval imperium — moc světskou a sacerdotium — kněžský úřad. Císař samozřejmě kněžské či biskupské funkce nikdy nevykonával, nebyl duchovním ve vlastním slova smyslu, ale z titulu svého úřadu měl v církvi zvláštní postavení. Bylo jeho úkolem a povinností dbát o čistotu víry uvnitř církve a o její šíření navenek. Jeho vliv na církevní organizaci byl nesmírný: byl to on, kdo svolával církevní koncily a předsedal jim, on určoval, kdo bude konstantinopolským patriarchou, a títn i zajišťoval, v jakém směru bude vedena politika církve. Přesto však nebyla jeho moc v církvi neomezená. Císař musel být pravověrný (orihodoxos) a očekávalo se, že bude ortodoxii hájit. Musel — aspoň v zásadě — dodržovat církevní kánony — normy církevního práva. Nebyly řídké případy, kdy se patriarchové či představitelé určitých skupin ducho­ venstva nebo mnichů stavěli proti císaři, který jednal jinak, než oni považovali za správné, na odpor. Císař měl sice možnost patriarchu, který se mu protivil, sesadit anebo poslat odbojné mnichy do vyhnanství, ale často se také musel před odporem duchovenstva sklonit. V podstatě však císař a patriarcha představovali rub a líc téže mince. Mezi mocí státní a církevní nebylo v Byzanci zásadního rozporu; navzájem se prolínaly a sloužily jedna druhé, protože vycházely ze stejných ideologických základů a sledovaly totožné cíle.

12

Církev také poskytovala císařské vládě ideologické ospravedlnění a odůvodnění. Struktura říše byla podle raně křesťanské politické teorie jen pozemským zrcadle­ ním kosmického řádu. Císařská moc byla světskou obdobou všemohoucnosti boží. Jako je na nebesích jediný Bůh, může mít křesťanský svět jen jediného vládce, zástupce a náměstka Boha na zemi — císaře. Ten je jediným a svrchovaným nositelem moci, jeho absolutismus je jedinou zárukou toho, že chod věcí a uspořá­ dání záležitostí bude mít náležitý řád. Každé jeho narušení musí nezbytně vyústit v zmatek a chaos. Demokracie, jež v řeckém politickém myšlení klasického období stálá ná vrcholném stupni společensko-etických hodnot, byla v byzantském nazírá­ ní totožná s anarchií a nepořádkem, který se příčí božskému řádu. Teorie byla ideálním vyjádřením existující skutečnosti. Byzantská říše byla absolutní monarchií s centralizovaným byrokratickým aparátem, jehož struktura měla podobu pyramidy. Vrcholná moc byla soustředěna v rukou císaře a záleželo jen na něm, komu a jaký díl z ní propůjčí. Státní úředníky od ministerstva až po soudce ve vzdálených provinčních městech jmenoval císař zcela podle své vůle a také je mohl libovolně odvolat. V Byzanci se přirozeně vytvořila aristokratická společenská vrstva, jejíž přísluš­ níci soustavně obsazovali státní úřady a vykonávali jiné významné funkce a samo­ zřejmě z toho značně těžili. Ve srovnání se západními poměry byla však tato aristokracie jako společenská vrstva poměrně slabá a nemohla vytvořit dostatečně silnou protiváhu císařské moci. Byla to aristokracie v podstatě služební a přináležitost k ní byla vázána na začlenění do byrokratické hierarchie a na přízeň císaře. Osobní postavení aristokrata nebylo nikdy zcela jisté. Jeho blahobyt závisel do velké míry na úřadu, který zastával a který byl často hlavním zdrojem jeho příjmů. Jestliže upadl v pemilost, mohl být kdykoli ze svého úřadu propuštěn, jeho jmění mohlo být případně konfiskováno a on sám i se svou rodinou poslán do vyhnanství. Naproti tomu však nebyla tato vrstva společensky pevně uzavřena, kdykoli se do ní mohli dostat i noví lidé, kteří předtím stáli třeba i na nejnižším stupni společen­ ského žebříčku, a mohli postoupit až k nejvyšším úřadům. Sociální nepevnost byzantské vládnoucí vrstvy, kterou ovšem způsobovala celá řada faktorů, značně přispívala k udržení svrchovaného absolutismu císařské moci. Přesto však císařská autokracie narážela na určité překážky a omezení. Mezi ně patřila skutečnost, že zatímco své mocenské nároky opírala o ideologii, v praktic­ kém politickém životě byla značně závislá na armádě. A armáda byla vedle církve, která měla obrovskou možnost působit na mínění mas, také hlavní společenskou silou, která se mohla vládnoucímu císaři účinně postavit rta odpor, Dokladem toho byly úspěšné uzurpace trůnu, s nimiž se v průběhu byzantských dějin setkáváme až příliš často. Téměř polovina všech byzantských císařů zahynula násilím anebo byla odstraněna palácovým převratem. Dalším omezujícím činitelem císařské moci bylo právo. Byzantská politická teorie sice předjala starou helénistickou koncepci, že panovník je nomos empsychos — vtělený zákon, že panovníkova moc je zdrojem všeho práva, zatímco on 13

sám je zákonům nadřazen. Ve skutečnosti však byzantští císaři uznávali vyšší suverenitu zákonů a opakovaně se veřejně zavazovali je respektovat. Císař vystupu­ je jako zákonodárce, který právo vynáší, podle potřeby je pozměňuje nebo doplňu­ je, ale zároveň se existujícímu právnímu řádu podřizuje. Ve vztahu k zákonům se tak vytváří obdobně podvojný vztah, jaký císař zaujal k církevní organizaci. Jestliže se v byzantském nazírání absolutismus císařské moci jevil ne jako svévolná tyranie, ale jako odůvodněný, nezbytný a v podstatě spravedlivý řád, měla na tom vedle nábožensko-politické ideologie zásluhu i úloha zákonů a právního řádu v byzantské společnosti. Byzantský císař nevystupuje jen jako vykonavatel skutečné moci v jednom státním celku, jehož rozsah a vliv jsou určeny konkrétními politickými podmínka­ mi, jen jako jeden z celé řady králů, knížat a ostatních vládců. Coby reprezentant a náměstek Kristův na zemi si činí nárok na svrchovanost nad celým křesťanským světem, nad veškerou křesťanskou oikumene (tj. osídleným okrskem zemským). Byzantská říše je — alespoň v teorii a svými nároky — říší světovou. V tom navazuje na tradici říše římské, jejíž odkaz přejala. Svůj mocenský nárok však nadto odůvodňuje ideologicky: je, anebo aspoň má být, pozemským obrazem království nebeského. I Byzantinci si však byli až příliš jasně vědomi toho, že tato teorie a jejich ideální nároky se ani zdaleka nekryly se skutečnou politickou a mocenskou realitou. Už v raně křesťanském období, kdy rozsah říše byl největší a její mocenský vliv dosahoval svého maxima, museli brát na vědomí skutečnost, že se na východní hranici setkávají s jinou říší, která vznáší nemenší mocenské nároky a opírá je přitom o vlastní ideologii a kulturu — s veleříší perského „krále králů“. Mezi oběma mocnostmi trval neustále napjatý vztah, v němž dočasná příměří se pravi­ delně střídala otevřenými vojenskými srážkami, přičemž ani jedna ze stran nedoká­ zala prosadit trvalou převahu. A když se ve dvacátých letech 7. století císaři Herakleiovi konečně podařilo perskou říši definitivně (jak se aspoň v tom okamži­ ku zdálo) přemoci, na podstatě věci to nic nezměnilo. Během dvou desetiletí se na Východě konstituovala jiná mocnost, která se rovněž neopírala o křesťanskou ideologii — arabský kalifát. Ten se ujal nejen mocenského dědictví perské říše, ale projevil se vůči Byzanci jako ještě mnohem nebezpečnější soused a nepřítel, protože si v krátké době dokázal vytvořit vlastní vysokou civilizaci a obdobnými, i když s mnohem větší agresivitou prosazovanými nároky uplatňoval vlastní poža­ davek světovlády. Stejně tak v rozporu s teoriemi a nároky byzantské říše byla skutečnost, že křesťanská oikumene se rozsahem ani zdaleka nekryla se známým okrskem zem­ ským. Za hranicemi říše sídlilo množství barbarských národů a kmenů, s nimiž se Byzantinci dostávali pravidelně do styku. A ať už to byly styky mírové či nepřátel­ ské, zůstávalo skutečností, že tyto etnické celky žily na území nespadajícím pod byzantskou svrchovanost. Byly to národy vesměs pohanské a byzantští císaři pokládali za své dějinné poslání obrátit je na křesťanskou víru a přivést je do

14

společenství křesťanských národů, což se ovšem v praxi rovnalo tomu, že se dostaly do sféry mocenského vlivu byzantské říše, pokud ne přímo pod její svrchovanost a nadvládu. Tomuto cíli sloužily různé postředky, mezi nimiž nechyběla ani válka. Výbojné války byly však v byzantské politické praxi jevem spíše výjimečným. Můžeme je ovšem sledovat v různých obdobích trvání byzantské říše a vlády některých císařů, jako např. Justiniána Velikého, Herakleia, Nikefora Foky či Basileia II., abychom uvedli jen nejvýznamnější příklady, byly jimi zcela vyplněny. I v těchto případech bylo však jejich cílem především znovuzískání území, která kdysi říši patřila a byla jí v minulosti odňata cizími výboji. Je pravda, že válka byla trvalým zjevem byzantských dějin. Říše se většinou musela bránit útokům zvnější, a to jak na východní, tak na severní hranici, a tento nápor byl namnoze kombinován s válečnými operacemi na moři. Pro Byzanc mělo přímo osudné důsledky, že až příliš často musela současně čelit útokům z obou stran, přičemž vojenské prostředky jí většinou stačily nanejvýše k odražení jednoho z jejích nepřátel. Byzantinci proto vždy, kdy to bylo možné, dávali k dosažení svých záměrů a cílů přednost diplomacii. V tomto směru dosáhli pozoruhodného mi­ strovství. Prostřednictvím zvláštních poselstev udržovali styky s ostatními mocno­ stmi; vyjednávali však i s menšími barbarskými národy či kmeny, jimiž sice pohrda­ li, ale jež se jim mohly zdát nebezpečné anebo jichž zase mohli pro své zájmy využít. Výtečně se vyznali v umění vyvolat válku mezi národy na vnějším okraji své říše a vytvářet druhou frontu v týlu svého skutečného nebo potencionálního nepřítele. Byli velkorysí v poskytování různých poct, výhod a darů svým spojen­ cům a často se také raději mír vykoupili, ať už jednorázově poskytnutými částkami či pravidelným ročním tributem, k jehož placení se zavázali, než aby vedli válku. Každý prostředek byl dobrý k tomu, aby ochránili své území před nebezpečím nepřátelských vpádů, jemuž byli tak často vystaveni, a aby naopak sami rozšířili oblast své moci a svého vlivu. Jedním z nejcharakterističtějších a zároveň nejúčinnějších prostředků byzantské diplomacie a propagandy byly církevní misie. Byzantinci byli přesvědčeni o svém úkolu a přímo povinnosti šířil pravou víru Kristovu, přičemž za ortodoxii považo­ vali samozřejmě své vlastní, byzantské pojetí křesťanství. Mnoho misií bylo pod­ niknuto živelně, čistě z osobní iniciativy horlivých jednotlivců. Z hlediska zájmů říše měly však mnohem větší význam misie organizované císařem a patriarchou, jež tvořily součást státní politiky vůči sousedním, případně i podrobeným národům. Šíření ortodoxní víry s sebou logicky neslo šíření byzantské kultury a civilizace a přirozeným důsledkem toho bylo většinou i začlenění pokřtěných národů do mocenské sféry, v níž byzantská říše vykonávala svůj politický vliv. Mezi členy byzantských diplomatických poselstev byli zpravidla misionáři, dohody o uznání práva hlásat křesťanskou víru tvořily nejednou součást mírových nebo spojenec­ kých smluv, pokřtění panovníka sousední země a tůn i celé jeho země (protože při oficiálních misiích byla christianizace důsledně prováděna „shora“, tj. od křtu

15

panovníka a jeho družiny až k poddanému obyvatelstvu, jež muselo přijmout víru svých vládců) bylo leckdy mírovým (a pro Byzanc úspěšným!) završením vleklých válečných sporů. Pokřtění bulharského chána Borise v druhé polovině 9. století a zvláště pak ruského knížete Vladimíra koncem 10. století jsou přímo ukázkovým, i když zdaleka ne ojedinělým příkladem této politiky. Obě země se tím staly trvalou součástí oblasti byzantské civilizace, i když to ještě neznamenalo bezprostřední politické podrobení. Postupně se tak utvářela široká zóna zemí, které sice netvořily přímou součást říše, ale přesto k ní civilizačně a kulturně tíhly. Ortodoxní církev svým způsobem významně posunovala vliv byzantské říše daleko za její skutečnou politickou hranici, vytvářela jakousi druhou, neviditelnou hranici, která byla méně konkrétní a vymezená, ale přesto nesmírně účinná a trvalá a namnoze na dlouhou dobu přetrvala i samu vlastní existenci Byzance. Politický a kulturní vývoj jižních a východních Slovanů i četných dalších národů (Arménů, Gruzínců či Rumunů) je toho více než názorným dokladem. V čele celé této mocensko-duchovní struktury stál byzantský císař. V byzantské politické teorii jenom ortodoxní „římský“ císař sídlící v Konstantinopoli byl nejvyšším, skutečně svrchovaným světským vládcem. Vláda všech ostatních panov­ níků mu byla podřízena a teoreticky byla na něm závislá. K vyjádření tohoto komplikovaného přediva politických vztahů se v Byzanci vytvořila celá podrobně propracovaná teorie, podle níž všichni křesťanští panovníci byli spojeni poutem duchovního příbuzenství a tvořili jakousi „rodinu vládců“, jejíž hlavou byl byzant­ ský císař. Jenom jemu bylo vyhrazeno právo užívat titulu císař (basileus)', pro ostatní panovníky byla vypracována odstupňovaná škála titulů dalších — rex, archon, dux apod. Jejich nositelé byli teoreticky císařovi příbuzní, podle stupně jim přiznané hodnosti to byli jeho „synové“ či „bratři“, zatímco on byl „otcem“ celé této „rodiny“; jeho postavení bylo ojedinělé a všem ostatním nadřazené. Pro Byzantince nebyla tato titulatura jen pouhou rétorickou frází, v jakých si jinak tolik libovali. Výrazy označující duchovní příbuzenství panovníků měly hluboký symbolický smysl, byly prostředkem k vyjádření skutečných politických vztahů. Proto s rozhodnou důsledností odmítali připustit, že by titulu basileus mohl užívat někdo jiný než pravoplatný císař říše sídlící v městě na Bosporu. Když o vánocích roku 800 došlo k obnovení západního císařství, odmítli přiznat írán­ ským panovníkům císařský titul. A když k tomu byli posléze poměry přece jen donuceni, omezili aspoň jeho význam: byzantští vyslanci oslovili roku 813 Karla Velkého pouze názvem basileus, kdežto titul basileus ton Romaion — císař Římanů zůstal jako titul vyššího řádu nadále vyhrazen jen panovníkům byzant­ ským. Podobně tomu bylo i při jednáních s bulharským vládcem Symeonem v 10. století či se srbským králem Štěpánem Dušanem o čtyři století později. I v době, kdy se byzantská moc už zcela hroutila, lpěli Byzantinci dále na své představě a odmítali cokoli slevit ze svých teoretických nároků. Příznačný je v tomto směru dopis, který na samém konci 14. století, tedy v době, kdy Turci už 16

ovládli převážnou většinu někdejšího území říše v Malé Asii i na Balkáně, poslal konstantinopolský patriarcha Antonios ruskému velkoknížeti Vasilovi. Nejvyšší představitel ortodoxní církve v něm přímo zděšeně odmítá vůbec jen představu, že by církev mohla existovat bez císařské moci. Jako kdyby to bylo v době největšího rozmachu říše, obhajuje císařovo prvenství v panovnické hierarchii a požaduje, aby je uznal každý světský vládce, který se chce nazývat křesťanem. Byla to však už jen labutí píseň slávy byzantského císařství, jež se během pouhého půlstoletí mělo definitivně zhroutit pod náporem tureckých hord útočících na kdysi nedobytné hradby města založeného Konstantinem. Byzantská říše trvala plných jedenáct set let. Její význam byl nesmírný, pro současníky i pro budoucnost. Během svého dlouhého trvání prošla složitým vývo­ jem, epochy mocenského i kulturního vzmachu se střídaly s obdobími krize a úpadku. Přesto však po řadu staletí zůstávala nejmocnějším, hospodářským i společensky nejkonsolidovanějším státním útvarem celé Evropy. Už tím plnila důležitou funkci, protože svým vlivem a svou mocí značně přispívala k zajištění mocenské stability v podstatné části Středomoří i dalších přilehlých oblastí. Síla byzantské říše také způsobila, že Evropa nebyla pohlcena islámem, jako třeba říše perská, a mohla se dále rozvíjet na vlastních kulturních základech. Hradby Konstantinopole i byzantské loďstvo vyzbrojené ničivým „řeckým ohněm“ vytvořily hráz, o níž se rozrážely nesčetné útoky arabských vojsk a později seldžuckých Turků. Lze bez nadsázky říci, že vítězství íránských vojsk Karla Martela nad Araby u Poitiers či úspěšné války křesťanských rytířů proti Arabům v Hispánii, jejichž echo doznívá v hrdinských písních o Cidovi, by jen stěží byly bývaly možné, kdyby předtím císařské město nad Bosporem nebylo dokázalo odolat náporu mohamedánských útočníků. Jestliže bylo zásluhou Byzance, že dokázala ubránit evropskou civilizaci proti útoku islámu zvenčí, má nemenší význam její zásluha o to, že se tato civilizace vůbec dokázala udržet a prožila otřesy provázející konec antického světa, že klasická vzdělanost neupadla zcela v zapomenutí a díla starověkých řeckých autorů zůstala zachována a nepřestávala poskytovat středověkým tvůrcům inspira­ ci a sloužit jim jako vzor. Jen díky tomu, že rukopisy antických autorů byly znovu a znovu opisovány písaři v byzantských klášterních písařských dílnách (skriptori­ ích), mohli se s nimi seznámit jejich současníci na Západě, mohli jich později použít humanističtí učenci, mohla se tato díla stát základem obrody evropského myšlení a umění. Tím už je naznačena kulturní funkce, kterou byzantská říše plnila. Byzanc netoliko uchovala a zachránila filozofická a literární díla klasického starověku, ale byla i velkým zprostředkovatelem výměny kulturních hodnot. Její kulturní a civili­ zační vliv na sousední oblasti byl obrovský, a to nejen v křesťanské kulturní a mocenské sféře. Vznik arabské civilizace, Byzanci tak nepřátelské, by bez půso­ bení byzantského vlivu byl stěží představitelný. Nejranější dochované islámské stavby (jako tzv. skalní dóm v Jeruzalémě anebo mozaikové výzdoby paláců i mešit

17

z ummájovského období a četná díla další) jsou dodnes názorným dokladem toho, v jak velké míře byly začátky arabského výtvarného umění poplatný byzantskému vzoru. Neméně výrazné to bylo v literatuře. Zde Arabové upírali svou pozornost zejména k filozofickým a vědeckým spisům řeckých autorů a je jen příznačné, že Západ se s mnohými z nich seznámil právě arabským prostřednictvím. Obrovská kulturní převaha z Byzance nad barbarskými královstvími germán­ ských kmenů, které ovládly západní část římské říše, vedla přirozeně k tomu, že její vliv vyzařoval i tímto směrem. Předměty byzantského uměleckého řemesla (šperky, řezby ze slonoviny, vyšívané textilie, drahokamy a emaily zdobené skříňky a relikviáře aj.), jež v takovém množství nacházíme v západních chrámových i jiných pokladech, jsou toho výmluvným svědectvím. V hmotné kultuře je tento byzantský vliv samozřejmě nejnápadnější, ve skutečnosti se však projevoval v nej­ různějších oblastech života. Jako příklad uveďme třeba varhany, v obecném pově­ domí tak úzce spojené s chrámovou hudbou latinského Západu. Dostaly se tam však z Byzance, kde se ovšem varhan používalo jako prostředku k zábavě čistě světské, při dvorních slavnostech apod. Byzanc působila na západní panovnický ceremoniál, přejímaly se z ní různé politické i filosofické názory, působila na Západ i v takových oblastech, ve kterých se právě stavěl proti ní, a tím mu dávala silný podnět k vlastnímu rozvoji. Oblastí, kde se byzantský kulturní i politický vliv projevil nejsilněji, byl však slovanský svět. Byzanc se se Slovany setkávala a střetávala už od 7. století, ať už šlo o státní útvary, které se utvářely na severním pomezí říše, či slovanské kmeny, které se usadily hluboko na jejím území a jež vláda v Konstantinopoli začala účinně podřizovat své moci teprve na přelomu 8. a 9. století. Skutečný začátek byzantské civilizační expanze do slovanského světa však představuje kratičká epizoda první­ ho a v podstatě jediného dotyku našich zemí se vzdálenou Byzancí v druhé polovině 9. století. Cyrilometodějská misie vyžádaná knížetem Rastislavem nedo­ kázala sice trvale začlenit Moravu do okruhu zemí patřících do sféry byzantského mocenského vlivu, což bylo nepochybně záměrem císaře a patriarchy, kteří misii vyslali, ale kulturní dílo jejích vůdčích postav, bratří Konstantina-Cyrila a Metodě­ je — vynalezení slovanské abecedy, vytvoření slovanského písemnictví a zavedení slovanského jazyka v liturgii — vytvořilo nejúčinnější prostředek k prosazování byzantského vlivu mezi slovanskými národy. Z Moravy byli sice Metodějovi řečtí i slovanští žáci záhy po jeho smrti vyhnáni a český stát se pak po celý středověk vyvíjel už v duchovní sféře latinského Západu, ale kulturní odkaz cyrilometodějské misie byl převzat jižními a východními Slovany. Slovanské písemnictví se stalo základní osou jejich kulturního vývoje, pro nějž byla charakteristická recepce byzantských kulturních a duchovních hodnot. Byzanc ovšem nesmírně přispěla i k rozvoji západní latinské vzdělanosti a kultu­ ry, zejména tím, že západnímu světu zprostředkovala a předala díla antické litera­ tury, která tam byla od konce starověku ztracena a zapomenuta. Jestliže se středo­ věcí latinští vzdělanci seznámili s Aristotelovou filozofií, která představovala tak 18

významný impuls při vzniku scholastiky, především arabským prostřednictvím, pak Platónovy spisy a celá tradice řeckého novoplatonismu, zejména v jeho christianizované podobě, se na Západ dostaly z Byzance. Vznik italského humanis­ mu by byl nemyslitelný, kdyby četní řečtí učenci, kteří už od poloviny 14. století přicházeli z různých důvodů jako emigranti do Itálie, tam s sebou nebyli přinesli desítky a stovky rukopisů řeckých literárních děl — počínaje Homérovými básně­ mi přes díla řeckých tragiků až po spisy helénistických autorů — a kdyby tam nebyli zavedli filologické metody, které se v Byzanci rozvíjely už od 9. století, ale s nimiž se západní intelektuálové seznámili až díky jim. Vznik italské renesance, která zahájila novou epochu rozvoje evropské kultury, byl jev velmi složitý, vyrůs­ tající především z místních sociálních a kulturních podmínek, ale oplodňující dotyk řecké vzdělanosti zprostředkovatelný byzantskými emigranty už dlouho před pá­ dem Konstantinopole do moci Turků v něm sehrál nikoli zanedbatelnou roli. Zcela životní důležitost pak měly tradice byzantské kultury a byzantské státní myšlenky pro udržení řeckého národa jako etnické a kulturní pospolitosti v dlou­ hém období turecké nadvlády. Zatímco západní evropští vzdělanci se od doby romantismu zaměřovali především k antickému starověku a soustřeďovali na studium a objevování klasické řecké kultury, novodobá řecká společnost se ve svém zápase o dosažení národní nezávislosti inspirovala především velikostí byzantské říše a čerpala z jejího duchovního odkazu.

19

Východořímské impérium

Počátek byzantských dějin bývá zpravidla spojován se založením Konstantinopole — města, jež po plných jedenáct století mělo být hlavním městem římské říše a nejskvělejším urbanistickým celkem středověké Evropy vůbec. Císař Konstantin je založil jako svou novou rezidenci 8. listopadu 324 a stavba pokračovala tak rychle, že už 11. května 330 mohl město slavnostně vysvětit. Konstantinopol nebyla ovšem založena na zelené půdě. Císař si jako místo pro svou novou rezidenci vybral starobylou řeckou osadu Byzantion, která tehdy měla za sebou už tisíciletou slavnou historii. V polovině 7. století př. n. 1. ji založili kolonisté z řecké Megary a po celou dobu klasické i helénistické epochy patřila k předním řeckým obcím. Až za římské nadvlády její význam poněkud klesl a na začátku 3. století n. 1. ji císař Septimius Severus dal zbořit v odvetu za to, že se přidala na stranu jeho odpůrců. Přesto bylo Byzantion brzy zase obnoveno a v době, kdy si je Konstantin vybral za svou příští rezidenci, bylo už opět kvetoucím městem. Byl to však jen nepatrný odlesk jeho budoucí velikosti a slávy. Konstantinova, volba místa byla skutečně jedinečná. Zeměpisná poloha z něho vytvářela přirozenou pevnost. Ze tří stran bylo město chráněno vodou — na jihu Marmarským mořem (ve starověku zvaným Propontis), z východu bospórskou úžinou a na severu širokým a hlubokým zálivem nazývaným Zlatý roh. Jen z jediné, západní strany bylo tedy přístupné — a napadnutelné — po souši. Zde je však chránily mohutné hradby, které z něj činily obrovskou pevnost a o něž se po staletí rozbíjely útoky nejrůznějších nepřátel. Město mělo vynikající strategickou polohu. Ležíc na nejužším místě Bosporu, kde se Evropa téměř dotýká Asie, tvořilo přirozený střed říše: k západní, germán­ ské hranici z něj bylo téměř stejně tak daleko jako k hranici východní, kde říše sousedila s Persií; bylo z něj možno stejně snadno dosáhnout dunajské hranice na severu jako afrického pobřeží dole na jihu. Bylo tedy ideálním administrativním a vojensko-strategickým centrem. Nemenší význam mělo však i jako křižovatka obchodních cest, ať už to byly cesty pozemní, spojující Podunají s oblastmi na Eufratu a se Sýrií, anebo cesty námořní, spojující Černé moře s Egejským, odkud vedly dále do Egypta, severní Afriky, do Itálie či ještě dále na západ do Španělska až k Herakleovým sloupům, jak byl tehdy nazýván Gibraltar. V očích současníků nepředstavovalo založení Konstantinopole nic nového či mimořádného, Řím sice zůstával podle jména i nadále hlavním městem římské říše, 20

ale už od konce 3. století si jednotliví císaři podle bezprostředních potřeb volili za svá sídla města výhodněji situovaná (Milán, Trevír, Soluň či maloasijskou Nikomedeiu). Bylo ovšem příznačné, že k přebudování starého Byzantia v Konstantinopol přistoupil Konstantin krátce poté, co v září 324 porazil svého spolucísaře Licinia a soustředil tak vládu nad celou římskou říší ve svých rukou. Na rozdíl od ostatních dřívějších císařských rezidencí byla Konstatinopol zřejmě budována se záměrem, že se stane druhým hlavním městem říše, i když k realizaci této myšlenky došlo teprve postupně v delším časovém období. Zřejmě už od začátku se pro ni používalo také názvu Nea Rome (Nový Řím), i když v pramenech je tento název poprvé doložen až roku 381, a tento výraz nepochybně vyjadřoval jasný politický program. Konstantinopol se starému hlavnímu městu v leckterému ohledu podobala. Podobně jako Řím se i ona např. rozkládala na sedmi pahorcích, podle vzoru Říma byla i administrativně uspořádána. Město bylo rozděleno do 14 okresů a byly v něm zavedeny příděly chleba zdarma pro chudší vrstvy rychle vzrůstajícího obyvatelstva. Císař záměrně dbal o to, aby svému novému sídelnímu městu dodal lesku a velkoleposti. A tak stejně jako tam dal svážet umělecká díla (sochy, sloupy a jiné vzácné a hlavně starobylé předměty) z celého Řecka i dalších východních provincií, tak se snažil dodat mu na významu i tím, že do něho různými dary a výhodami lákal k přesídlení příslušníky předních aristokratických rodin. Ti měli zvýšit prestiž senátu, který byl v Konstantinopoli podle římského vzoru také ustaven. A podobně jako Řím byla i Konstantinopol vyňata z administrativní struktury říše a v jejím čele stál zvláštní úředník praefectus urbi (řecký eparchos), jenž se řadil k nejpřednějším hodnostářům říše. V jednom ohledu se však Konstan­ tinopol od Říma podstatně lišila. Nové hlavní město bylo programově založeno jako město křesťanské a tato skutečnost byla přímo symbolickým vyjádřením nového rázu římského císařství. Založení nového hlavního města bylo pro Konstantina jen součástí jeho široce pojatého plánu celkové administrativní reformy říše, jíž se projevil jako důsledný pokračovatel a dovršitel reformního úsilí svého předchůdce Diokleciána. Jejím cílem bylo překonat všestrannou hlubokou krizi, kterou římská společnost prodě­ lávala ve 3. století, a postavit římskou říši na nové společenské a hospodářské základy.

Krize římské společnosti ve 3. století Římská říše zahrnovala celé Středomoří se všemi oblastmi, které k němu přiléhaly — od Mezopotámie a Sýrie na východě až po dnešní Francii, Španělsko a Británii na západě, na severu tvořily její hranice Dunaj a Rýn, na jihu ovládla veškeré africké pobřeží až po neprostupnou poušť. Mohla se tedy považovat za říši světo­ vou a činit si nárok na vládu nad veškerým okrskem zemským (oikumene).

21

A přesto v ní během 3. století postupně mizel pocit bezpečí a jistoty a říše se stále více a více musela bránit tlaku zvnějšku. Západní provincie byly vystaveny neustá­ lému náporu germánských kmenů, na Balkánský poloostrov dotírali íránští Sarmaté. Vůbec největší nepřítel vyvstal Římanům začátkem 3. století na východě v obnovené říši perské, jejíž vládci z rodu Sasánovců si vzali za cíl obnovit starou achaimenovskou říši v jejím někdejším rozsahu, a tedy i uplatnit perskou nadvládu nad celou Asií. Vystoupili tak jako největší konkurenti římských císařů v úsilí o světovládu. Římané museli s novoperskou říší svádět tvrdé boje, v nichž zdaleka ne vždy měli převahu, jak názorně prokázala porážka římského vojska roku 260, kdy do perského zajetí upadl sám císař Valerianus. Trvalé války jen zvýšily význam vojska v římském státě. To se stalo hlavní, téměř výlučnou oporou císařské moci, ale zároveň i jejich největším nebezpečím. Půl století mezi lety 235 — 284 bývá označováno jako období vojenské anarchie. Na císařském trůnu se vystřídalo přes třicet císařů a uzurpátorů, vesměs provolaných vojenskými legiemi anebo elitní gardou praetorianů. Vláda těchto císařů, téměř ve všech případech velmi krátká, plně závisela na vojenské zvůli a téměř všichni z nich zahynuli násilnou smrtí. Říše žila v období permanentní občanské války a její jednota byla v důsledku četných uzurpací narušena. Jak na západě, tak na východě docházelo k pokusům odtrhnout od říše rozsáhlá území a vytvořit v nich nezávislá království. Snad nejpozoruhodnější z nich bylo pouštní království palmyrské krá­ lovny Zenobie (266 — 273), která na čas získala pod svou vládu velkou část východních provincií říše. Neustálé války s nepřítelem i vnitřní nepokoje těžce dolehly na hospodářský stav říše. Potřeba vydržovat velké armády i udržovat si přízeň vojáků štědrými dary zvyšovala nároky na poplatníky a vedla k trvalému růstu daní i k četným mimořád­ ným rekvizicím. A zatímco se finanční tlak na obyvatelstvo soustavně zvyšoval, zemědělská i řemeslná výroba, aspoň v některých částech říše, upadala. Rozsáhlé oblasti byly zpustošeny jak nepřátelskými vpády, tak římskými legiemi, které si často na říšském území nepočínaly o nic lépe než nepřítel. Celá města, jako např. Byzantion, byla zničena nebo vypleněna, obchodní cesty přerušeny. Obyvatelé postižených oblastí, neschopni dostát požadavkům států, utíkali leckdy z půdy, rozsáhlé pozemky zůstávaly ležet ladem, celkový počet obyvatelstva — opět podle jednotlivých oblastí říše různě — značně poklesl. Při řešení hospodářských potíží si císaři neváhali pomáhat soustavným zhoršová­ ním měny. Obsah stříbra v mincích prudce klesal a tím se snižovala jejich hodnota. Koncem 3. století nečinila hodnota stříbrných mincí už ani třetinu toho, co na začátku císařské doby. Lidé odmítali stříbrné mince přijímat a naopak se projevo­ vala výrazná tendence tezaurovat drahé kovy. Jejich nedostatek v peněžním oběhu se přirozeně odrazil na celkovém stavu hospodářství, které postupně stále více nabývalo naturálního charakteru. Velká část daní byla vybírána ve zboží, zejména v obilí, a stejně tak zase v naturáliích byly vypláceny, alespoň zčásti, platy státních úředníků a vojenský žold.

22

Celková krize se projevila i ve sféře společenské a kulturní. Velké sociální proměny vedly k podstatným změnám v společenské mentalitě. Ediktem císaře Caracally z roku 212 bylo téměř všem svobodným obyvatelům říše uděleno římské občanství. Někdejší rozdělení na privilegované římské občany a bezprávné provinciály tím bylo odstraněno. Výsledkem však nebyl společenský vzestup méně privilegovaných společenských vrstev, ale naprosté znehodnocení pojmu občan­ ství. Všichni obyvatelé říše se ve skutečnosti stali stejně bezprávnými před absolut­ ní mocí císaře a tato skutečnost našla výraz i v právní terminologii. Bylo příznačné, že v císařských zákonech a výnosech byl termín cives (občané) postupně nahrazo­ ván výrazem subiecti (poddaní). Pod tlakem vnějších nárazů i vnitřní anarchie se někdejší jistoty a ideové hodnoty rychle rozpadaly. Ve společném vědomí převládal pocit nespokojenosti, nejistoty a bezvýchodnosti. Stará víra v olympská božstva, jež během doby splynula s bohy římského státu, pozbyla přesvědčivosti. A zatímco se oficiální ideologie upínala především ke kultu císařů, který se stal projevem občanské poslušnosti a symbolem říšské jednoty, v myšlení různých vrstev společnosti se stále více prosazovaly různé východní kulty a náboženské proudy založené na mystériích. Naděje lidí se stále více upíraly k transcendentnu. Na rozdíl od tradičního polyteismu byla tato náboženství, jako např. kult „nepřemožitelného slunce“ (sol invictus) či mithraismus (kult perského původu) více či méně monoteistická, založená na božím zjevem a slibující svým vyznavačům vykoupení a spásu. Křesťanství, které se začalo v římské říši výrazněji prosazovat až během 3. století, bylo v podstatě jen jedním z těchto duchovních směrů, typických pro měnící se společenskou mentali­ tu v římské říši v době všestranné krize. Svou výlučností a netolerancí a zejména svým nekompromisním postojem k oficiální ideologii se však od ostatních nábo­ ženství odlišovalo a vyvolávalo u většiny ostatní společnosti odpor, který za urči­ tých okolností vyústil v pověstná „pronásledování křesťanů“.

Diokleciánova tetrarchie Když 20. listopadu 284 provolaly legie tábořící u maloasijské Nikomedeie velitele císařské gardy C. Valeria Aurelia Diocletiana císařem, mohlo se současníkům zdát, že jde jen o další výměnu osoby na císařském trůně, jakých byly v uplynulých desetiletích celé desítky. Jeho předchůdce Numerianus zahynul za nejasných okol­ ností při návratu z války proti Persii a Dioklecián si pospíšil, aby okamžitě odstranil mocného prefekta Apera, který rozhodoval o osudu předešlých císařů. V západ­ ních provinciích měl skutečnou moc císař Cams a teprve jeho zavraždění na jaře následujícího roku učinilo Diokleciána nesporným vládcem celé říše. Dědictví, jehož se mu dostalo, nebylo nijak záviděníhodné. Říše byla ve stavu vnitřního rozkladu, nespokojené obyvatelstvo se bouřilo. Nejhorší situace byla v Galii, kde nepokoje a místní bouře přerostly v rozsáhlé povstání vykořisťovaného 23

venkovského obyvatelstva, které ovládlo velkou část země. Proti těmto Bagaudům, jak se povstalci nazývali (původně keltské slovo, které znamenalo „bojovníci“), musel Dioklecián vyslat celé vojsko, v jehož čelo postavil svého oddaného přítele Maximiana. Tomu se zde sice podařilo hnutí Bagaudů potlačit, ale hned nato musel v Galii čelit povstání vojenského velitele Carausia, který se tam udržel u moci plných šest let. Následovala povstání další — v Egyptě, v Británii, vzbouřily se berberské kmeny v severní Africe, Dioklecián musel bojovat proti germánským kmenům na Dunaji, proti Sarmatům a Gótům na Balkáně, a zejména pak na východní hranici proti Peršanům. Byly to úkoly převyšující možnosti jednoho muže. Už roku 286 Dioklecián jmenoval Maximiana svým spoluvladařem. Oba si měli být rovni, což bylo vyjádře­ no tím, že oba měli titul augustus a oba měli spravovat říši společně: Maximianovi byla svěřena správa západních provincií, zatímco Dioklecián si ponechal východní část říše. A dělbu moci dovršil Dioklecián ještě tím, že roku 293 jmenoval dva mladší spolucísaře s titulem caesar, kteří měli svým starším, nadřízeným kolegům pomáhat a později se stát jejich nástupci. Na západě byl jako Maximianův caesar jmenován Constantius Chlorus, jemuž byla svěřena správa Galie a Británie, kdežto Diokleciánovým pomocníkem se stal Galerius, schopný, ale nevzdělaný voják nízkého původu. Bylo příznačné, že všichni vládcové byli nízkého původu a do­ mohli se svého postavení díky svým vojenským schopnostem. Vznikl tak dosti složitý vládní systém nazývaný tetrarchie (čtyřvládí), který však po celou dobu svého trvání díky síle Diokleciánovy osobnosti bezvadně fungoval. Dioklecián ve snaze předejít zápasům o moc stanovil přesný nástupnický řád. Vláda císařů měla být omezena na dobu dvaceti let. Potom měli dobrovolně abdikovat a na jejich místa měli jako augusti — skuteční císaři — nastoupit dosavadní caesaři, kteří si zase měli vybrat své pomocníky a budoucí nástupce. Výběr se měl řídit podle vojenských a vládních schopností kandidátů: rodinné zřetele měly být zcela vylou­ čeny. Bylo svědectvím Diokleciánovy velikosti, že nejenom dokázal po dlouhém období krátkodobých vlád a vzdor četným vzpourám a pokusů o uzurpaci udržet plných dvacet let vládu ve svých rukou, ale že se jí potom v souladu s vlastním ustanovením dokázal i dobrovolně vzdát. 1. května 305 při slavnostním obřadu v téže Nikomedei, kde byl před více než dvaceti lety provolán císařem a která mu sloužila jako sídelní město, sňal císařský diadém a odevzdal vládu Galerioví, který si pak za svého caesara vybral Maximiana Daiu. Totéž ve stejný den učinil v Miláně i Maximianus, i když jen na Diokleciánův nátlak a značně proti své vůli. Císařem Západu se stal Constantius Chlorus a jeho caesarem Valerius Severus. Dioklecián se uchýlil do Dalmácie, odkud pocházel a kde si v době své vlády dal blízko rodného města Salony vybudovat obrovský palác (v dnešním Splitu); je dokladem grandióznosti této stavby, že se na její rozloze ve středověku směstnalo celé město. Systém tetrarchie byl příliš umělý, než aby se mohl stát trvalou institucí. Skuteč­ ně se narušil hned poté, co jeho tvůrce odešel z politické scény, a záhy nato se zcela 24

rozpadl. Složitý nástupnický řád zcela přehlížející princip pokrevenství, který měl zamezit sporům o trůn, se naopak stal podnětem k vleklým a trvalým občanským válkám. Už roku 306 zemřel nečekaně Constantinus Chlorus a jeho vojsko bez ohledu na stanovený nástupnický řád a bez souhlasu ostatních císařů povolalo za jeho nástupce jeho syna Konstantina. Jen o něco později došlo v Římě k povstání nespokojeného obyvatelstva a praetoriánská garda, jež kdysi byla zvyklá dosazovat podle vlastní vůle císaře a jež nyní měla být na základě Galeriová rozhodnutí zrušena, provolala císařem Maximianova syna Maxentia. Když se k němu přidal jeho otec a znova přijal císařský diadém, byl už Diokleciánův systém vlády zcela v troskách. Císař Galerius, zcela neschopen situaci řešit, se obrátil na Diokleciána se žádostí, aby se znova ujal vlády. Ten to sice rozhodně odmítl, ale dal se pohnout alespoň k tomu, že roku 308 svolal do Camunta na Dunaji (na dnešní rakousko-slovenské hranici) „sněm císařů“, na němž měly být vyřešeny sporné otázky a dohodnuto nové rozdělení moci. Bylo jen přirozené, že tento sněm nakonec neuspěl a naopak rozhodnutí jmenovat císařem Valeria Licinia, který předtím nebyl ani ceasarem, jen přispělo k roztrpčenosti poškozených soupeřů. Nakonec bylo v říši kolegium čtyř císařů nesoucích titul augustus, přičemž si na tento titul činili nárok ještě další dva uzurpátoři. Byl to prozatímní stav, který nakonec po Galeriově smrti roku 311 nezbytně vedl k novým střetnutím mezi jednotlivými soupeři. Rozhodujícím z nich byla válka císaře Konstantina proti Maxentiovi, který ovládal Itálii a od roku 311 i Afriku. V bitvě svedené 28. října 312 poblíž Říma u Mulvijského mostu přes řeku Tiber Konstantin Maxentia porazil a zmocnil se vlády nad západní částí říše. Na začátku následujícího roku se v Miláně setkal s Liciniem, kterého uznal za jediného vládce Východu, a dohodl se s ním o způsobu vlády. Z ostatních císařů zbýval už jen Maximianus Daia, ale když uprostřed příprav na střetnutí s Liciniem zemřel, zdálo se období občanských válek překonáno. Oba spoluvládcové skutečně po několik let spolu vycházeli, ale roku 321 mezi nimi došlo k rozporům, jež se stupňovaly v otevřené nepřátelství. Jeho příčiny neznáme, ale vztah mezi oběma císaři se vyhrotil do té míry, že v létě roku 324 oba proti sobě vytáhli s celými armádami. Konstantin Licinia ve dvou bitvách porazil a čtyřicet let poté, co se Dioklecián zmocnil moci, se římská říše opět ocitla pod vládou jediného panovní­ ka.

Diokleciánovy a Konstantinovy reformy Těchto čtyřicet let však bylo vyplněno netoliko zápasy o moc, a válkami s vnějšími nepřáteli, ale také — a to mělo rozhodující a trvalý význam — rozsáhlou organi­ zační a reformní činností jak Diokleciána, tak Konstantina. Jejich reformy na sebe těsně navazovaly a ve svém úhrnu představují tak logický a organický celek, že dnes není vždy možné přesně rozlišit, které opatření bylo dílem kterého císaře. V kaž­

25

dém případě však tyto reformy splnily svůj účel a po dlouhém období politické anarchie, vnitřního rozvratu a hospodářského úpadku vystupuje římská říše na začátku 4. století zase jako mohutný vnitřně pevně konsolidovaný mocenský útvar, schopný čelit útokům zvenčí a obhájit svůj nárok na syětovládu, čímž se ovšem rozuměla vláda nad Středomořím a k němu přilehlými oblastmi. Reformy, kterými tohoto cíle bylo dosaženo, však znamenaly hlubokou vnitřní proměnu téměř všech státních a společenských institucí a výrazně ovlivnily i další kulturní vývoj římské společnosti. Stát, který se z této reformy vynořil, sice stále nesl jméno římské říše a jeho vládcové se považovali za přímé zástupce řady římských císařů začínajících Augustem, ale svou strukturou i vnější podobou se značně lišil od římské říše doby raného císařství. Byla to despotická absolutní monarchie, v níž veškerá moc byla soustředěna výlučně v rukou císaře, který byl svrchovaným pánem nad všemi svými poddanými. Odtud se ve starší literatuře tato epocha římských dějin nazývá také dominát (od latinského dominus = pán). Základní oporou císařské moci bylo i nadále vojsko. Dioklecián, který se sám dostal k moci pomocí armády, však dobře věděl, jak nespolehlivá a případně i nebezpečná může tato opora být. Přistoupil proto záhy k rozsáhlé reorganizaci armády, jejímž cílem bylo stejně tak posílení ochrany hranic říše proti nepříteli, jako snaha zbavit vojsko možnosti svévolně zasahovat do politických záležitostí. Ochraně hranic na severu a na západe sloužil systém hraničních pevností (castra, castelld) vybudovaných v pravidelných vzdálenostech, zatímco na východě dal Dioklecián vybudovat hustou síť silnic (strata Diocletiand), po níž se mohly vojenské oddíly podle potřeby přesunovat. Armáda byla rozdělena na dvě základní složky: byly to jednak pohraniční oddíly (limitanei) trvale umístěné v jednotlivých provinciích; jejich příslušníci dostali do užívání zemědělské usedlosti, byli ženatí s místními ženami a žili napolo usedlým způsobem života. Hlavní těžiště vojska však spočívalo ve vybraných mobilních oddílech usídlených v dosahu císařovy rezidence a neustále připravených podle potřeby rychle zasáhnout na kterémkoli místě. Příslušníci těchto elitních oddílů, nazývaní comitatenses, se rekrutovali převážně z barbarských (zejména germánských) kmenů a byli to profesionálové, kteří sloužili za bohatý žold a byli zcela oddáni svým velitelům. Zvláštního význa­ mu nabyla ve vojsku jízda, ať už to byly lehce ozbrojené, ale rychlé jízdní oddíly, či jízdní těžkooděnci (katafraktai), vyzbrojení podle vzoru těžké jízdy perské. I v tom se projevoval vliv vnějšího prostředí, jemuž se římské vojsko muselo přizpůso­ bit, aby s ním mohlo účinně bojovat. Celkový stav armády v celé říši dosáhl počtu asi 350 — 400 tisíc mužů, z čehož ovšem větší polovinu tvořily méně kvalitní oddíly hraničních armád. Aby se jistěji předešlo případným pokusům o uzurpaci, bylo vedení nad armádou rozděleno mezi dva vrchní velitele s rovnocenným postave­ ním, kteří byli přítomní u dvora — magistři equitum et peditum praesentales, zatímco další magistři militum byli pověřeni velením nad vojsky v jednotlivých oblastech říše. 26

Ještě spolehlivějším prostředkem proti soustředění příliš velké a nekontrolova­ telné moci v rukou jedinců bylo však důsledné oddělení armády od státní správy. Tento proces začal ve skutečnosti už v druhé polovině 3. století, ale Diokleciánovou a Konstantinovou reformou byl dovršen a důsledně prosazen.

Správní soustava římské říše Pozdně římské císařství bylo striktně centralizovaným státem s rozsáhlou, přímo přebujelou byrokratickou správní soustavou, v níž jednotlivé složky měly jasně vymezené pravomoci a pole působnosti a byly hierarchicky organizovány tak, aby příkazy shora byly přesně a účinně přenášeny směrem dolů až na nej nižší úroveň a aby bylo možno činnost každého úředníka stále kontrolovat. Osobní iniciativa a volnost rozhodování byly potlačeny na minimum. Hlavním principem bylo bezpodmínečné vykonávání příkazů vydaných vyššími instancemi a typickým rysem byla stálá nedůvěra v loajalitu poddaných, která s sebou logicky nesla jako průvodní jev podezírání a stálou kontrolu. Dioklecián hned na začátku své vlády přistoupil k pronikavé reorganizaci regionální správy. Rozsah jednotlivých provincií byl radikálně zmenšen, zato jejich počet téměř zdvojnásoben — z původních 57 na více než sto — a později se jejich počet ještě zvýšil. Správci tak malých proviněn nemohli přirozeně představovat větší nebezpečí proti ústřední moci, ale mohli daleko účinněji provádět úkoly, jimiž byli pověřeni. V jejich rukou byla soustředěna pravomoc soudní i finanční, zato velení nad vojenskými oddíly v provincii bylo svěřeno velitelům na civilních správcích zcela nezávislých. Provincie byly spojovány do větších správních útvarů — diecezí, v jejichž čele stáli vicarii. Bylo příznačné, že tito vicarii stejně jako správci provincií nebyli už většinou vybíráni z nejvyšší společenské vrstvy — z řad senátorů, ale z vrstev nižších, což jen tím více posilovalo jejich závislost na ústřední vládě. Od doby Konstantinovy byla celá říše rozdělena zprvu do tří a později do čtyř velkých správních celků, které se nazývaly prefektury. První z nich zahrnovala Galii s Hispanií a Británií, druhá Itálii se severní Afrikou, která představovala zásobnici Říma obilím, třetí — Illyricum — Balkánský poloostrov s dunajskými provinciemi na severu a čtvrtou tvořil celý východ říše včetně Thrákie na evropské straně Bosporu. Jejich správci s titulem praefecti praetorio byli v nich skutečnými náměst­ ky císaře s nejvyšší pravomocí správní i soudní, proti jejichž rozhodnutí se už nebylo možno odvolat ani k císaři. Původně to byli náčelníci císařských gard, které však v době vojenské anarchie nabyly takové moci a tak špatné pověsti, že je Konstantin na počátku své vlády rozpustil. Úřad prefektů, kteří se pro svůj blízký styk s císařem stali nejvlivnějšími činiteli v říši, zůstal sice zachován a zřízením prefektur ve skutečnosti ještě nabyl na významu, ale byl zcela zbaven vojenské funkce. Nadále už to byli jen nejvyšší úředníci regionální správy s pravomocí především 27

finanční a soudní. K jejich povinnostem patřil také dozor na vybírání daní v naturáliích a jejich rozdělování vojenským oddílům, péče o státní poštu a pod. Vedle regionální administrativy s preatoriánskými prefekty v čele existovaly ovšem v říši ještě ústřední úřady soustředěné v bezprostřední blízkosti císaře; odtud vycházely všechny základní příkazy a pokyny a tam se soustřeďovaly jak zprávy, tak i peněžní příjmy z celé říše. Tyto úřady tvořily comitatus (doprovod) císaře ve vlastním smyslu slova. Přestože císaři východní části říše měli sídelní město v Konstantinopoli a západní zase v Miláně a později, od konce 4. století, v Ravenně, jejich dvůr byl během čtvrtého století téměř neustále v pohybu. A kamkoli se odebral císař, tam se s ním stěhoval netoliko jeho dvůr, ale i všechny jeho úřady a vše co k nim patřilo, jakkoli to v celku představovalo několik tisíc lidí. Nejvyšším úředníkem říše byl magister officiorum (představený úřadů), jehož úkolem bylo dohlížet na chod císařských kanceláří všeho druhu; staral se o císařův pracovní program a tím ve skutečnosti do velké míry rozhodoval o tom, kdo k němu bude vůbec připuštěn. Byl pověřen i dozorem nad oddíly osobní císařovy gardy (scholae palatinaé) zřízené na místě rozpuštěných praetoriánů. A v nepo­ slední řadě mu byla podřízena i státní pošta (cursus publicus), což mu ve skuteč­ nosti zajišťovalo dozor nad vším, co se v říši dělo. Římská státní pošta se opírala o hustou síť silnic protínající říši všemi směry a spojující jednotlivé oblasti. Na všech hlavních silnicích byly v pravidelných vzdálenostech přepřažní stanice sloužící i jako hostince, kde státní poslové mohli vyměnit unavené koně za čerstvé a pokračovat v jízdě. Císařovy příkazy a naopak zase zprávy z provincií se tak mohly dostat na místo určení velice rychle. Císařští poslové (agentes in rebus), kteří byli podřízeni právě magistru officiorum, sloužili ovšem netoliko jako kurýři, ale plnili zároveň funkci tajné policie; příznačně byli proto nazýváni curiosi (zvídaví). Jejich úkolem bylo dohlížet na to, jakým způso­ bem vykonávají úředníci všech stupňů svůj úřad, informovat o náladách obyvatel­ stva a zejména o všech nepokojích a projevech nespokojenosti a pod. Vedle ústředních orgánů hrál ve správě říše nemenší úlohu vlastní císařův dvůr (sacrum palatium), který tvořily stovky různých úředníků, služebníků, příslušníků palácové stráže, duchovních a především císařovi osobní komorníci. K této službě byli vybíráni hlavně eunuši. Tento zvyk byl zaveden zčásti pod orientálním vlivem, ale svůj význam měla i skutečnost, že vykleštění — podobně jako jakékoli tělesné zmrzačení — bylo považováno za překážku pro dosažení císařské moci. Přitom však vykleštění nebylo považováno za nic potupného a četní eunuši se stali vojevůdci a někteří dosedli v průběhu doby i na stolec konstantinopolských patriarchů. Eunuši, kteří se trvale vyskytovali v císařově nejbližším okolí, měli obrovskou moc a první císařův komorník — praepositus sacri cubiculi (představe­ ný posvátné ložnice), patřil k nejvlivnějším osobám říše vůbec. Nejvyšší a naprosto ničím neomezená moc však spočívala výlučně v rukou císaře. Dostalo se tomu i vnějšího vyjádření insigniemi, ceremoniály a veškerou pompou, které byly na císařském dvoře — do velké míry pod perským vlivem 28

— zavedeny a jež měly demonstrovat výjimečnost a nadpřirozenou povznešenost císařovy osoby. Vše, co s ní souviselo, se stalo posvátným (sacrum). Posvátná byla nejen jeho osoba, ale celý jeho dvůr, jeho ložnice a pod. Posvátné či přímo božské (divinaé) byly jeho rozkazy a zákony, stejně tak posvátnou byla i jeho rada (sacrum consistorium), v níž své výnosy vyhlašoval. Kolem jeho osoby vládlo slavnostní ticho (silentium) a pocit zvláštní atmosféry zvyšovala vůně kadidla. Jen císařovi byly vyhrazeny zvláštní úbory a insignie symbolizující moc. Na hlavě nosil perlami ozdobený diadém, na ramenou nachový plášť pošitý zlatém a drahokamy, v rukou držel při slavnostních příležitostech žezlo a zlatý globus znázorňující jeho vládu nad veškerým okrskem zemským. Postupně se vytvořil složitý ceremoniál pojící se ke každému císařovu úkonu. Nedošlo jen o samoúčelnou formu. Každý úkon, předepsaný do nejmenších podrobností, měl hluboký symbolický význam. Jeho účelem bylo vyjádřit nadpřirozenost císařské moci a viditelným způsobem ji znázornit před poddanými. Každý, kdo předstoupil před císařovu osobu, byl povinen padnout před ním na zem. Povznešenost císaře nad jeho okolím byla vyjádřena i tím, že jeho sedadlo bylo vždycky vyvýšeno. Ve veřejných prostorách mu bylo vyhrazeno zvláštní místo, z něhož jako z výšin shlížel na své poddané, ať už to byla jeho osobní lóže na závodišti (kathisma) či oddělená tribuna v chrámu, kde jeho stolec, umístěný jakoby pod baldachýnem mezi sloupy, byl zčásti zahalen závoji a činil císaře téměř neviditelným. Převážná část císařského ceremoniálu se ovšem odehrávala v ústraní císařského paláce, který byl srdcem i mozkem celé říše. Císař žil skryt před veřejností a většina jeho poddaných ho znala jen z podobizny na mincích, které představovaly nejma­ sovější a také nejúčinnější prostředek císařské propagandy. Na veřejnosti se císař objevoval jen při určitých slavnostních příležitostech a tehdy jeho vystoupení měla spíše ráz náboženského procesí. Byl obklopen početným průvodem vysokých hodnostářů, služebníků a osobní stráží a jakýkoli přímý styk mezi ním a poddanými byl téměř vyloučen. Jednotlivci se k němu mohli přiblížit jen na základě zvláštního dovolení, kdežto shromážděný dav se na něj obracel v předepsaných okamžicích oslavnými nebo blahopřejnými zvoláními (aklamacemi), jejichž znění bylo předem určeno. Naproti tomu císař, který svou záměrnou strnulostí působil dojmem posvátné sochy, sám lid přímo neoslovoval, ale sdělil mu svou vůli a svá rozhodnutí prostřednictvím hlasatelů.

Pozdně antická společnost Vůči absolutní císařské moci byly všechny složky společnosti ve stavu naprosté podřízenosti. Jakkoli byla pozdně antická společnost značně členitá, všichni její příslušníci, ať už stáli na kterémkoli stupni společenského žebříčku, byli vůči císaři jen jeho poddaní. Struktura římské společnosti doznala v době krize značných 29

změn a Diokleciánovy a Konstantinovy reformy tento vývoj programově dovršily. Klasické rozvrstvení společnosti rané doby císařské na stav senátorský, jezdecký a plebs (lid) ztratilo na významu. Vývoj směřoval k stále výraznější sociální polarizaci. Celková pauperizace společnosti se projevovala nejzřetelněji v tom, že chudly a v důsledku toho nejen hospodářsky, ale i politicky ztrácely na významu ty společenské vrstvy, které bylo možno označit jako střední stav a které byly hlavním nositelem hospodářského, společenského i kulturního života římské spo­ lečnosti císařského období, a to zejména v provinciích. Sociální polarizace vedla i k tomu, že se vytvářely dvě různě velké společenské vrstvy, naprosto rozlišné majetkovými poměry, společenskou prestiží, ale i právním postavením. Na jedné straně to byla poměrně úzká vrstva bohatých privilegova­ ných jedinců, která se i oficiálně nazývala honestiores (vážení) anebo — zcela příznačně — potentes (mocní), k níž patřily zbytky původní senátorské aristokra­ cie, velkostatkáři, příslušníci početné vrstvy vyšších úředníků, část vyšších měst­ ských vrstev, tzv. kuriálů, kteří si dokázali uchovat svůj majetek a politický vliv, vyšší klérus a ta část vzdělaných vrstev, jež bychom dnes nazývali „inteligence“, jako profesoři, rétoři, advokáti a pod. Proti ní stála obrovská masa prakticky bezprávného obyvatelstva, jež je v pramenech označováno jako humiliores (nižší, obyčejní) anebo tenuiores (slabí). Tato společenská vrstva nebyla — ostatně podobně jako honestiores — ani zdaleka homogenní; tvořily ji chudší městské vrstvy, ať už to byli drobní řemeslníci a obchodníci či příležitostní nádeníci, žebráci nebo prostitutky, námořníci, mniši a nízký klérus vůbec, drobní zemědělci, propuš­ tění otroci apod. Společensky je však spojovalo zařazení do téže právní kategorie, která ve srovnání s vyššími společenskými vrstvami byla prakticky bez práv, ale zato mnohem tížeji pociťovala tvrdost zákona.

Poměry v zemědělství Převážná většina obyvatelstva římské říše žila na venkově a zemědělství bylo nej rozšířenějším hospodářským odvětvím a zároveň i hlavním zdrojem státních příjmů. Poměry v zemědělství se pozdněantickém období vyznačovaly dvojí zá­ kladní tendencí: na jedné straně to byl prudký růst velkostatku a na druhé rozvoj systému, který známe pod názvem kolonát a který představoval zvláštní formu ekonomické a zejména právní závislosti zemědělského obyvatelstva. Velkostatek byl pro římské zemědělství charakteristický už od dob republiky. Půda byla vždy hlavní formou majetku a římský senátorský stav tvořili vždy velkostatkáři. Vedle nich však existovali i četní drobní vlastníci půdy a nemalá část půdy byla také součástí kolektivního vlastnictví měst. Od počátku 4. století se však začíná utvářet nová vrstva statkářské aristokracie, která se postupně zmocňuje velké části pozemkového vlastnictví. Vedle zbytků starého senátorského stavu pocházeli její příslušníci především z řad nové úřední a vojenské vládnoucí vrstvy,

30

kteří své statky získali odměnou za služby císaři, ale také — a to ne v malé míře — né zcela legálními způsoby při vykonávání svých úřadů anebo prostě vahou své moci. Velkou část zemědělské půdy zaujímaly statky patřící přímo císaři. Jejich zákla­ dem byly velkostatky, jež římští císaři zdědili na východě už od helénistických panovníků; jejich rozsah se však v průběhu doby ještě podstatně zvětšil četnými konfiskacemi. A zatímco ve většině provincií byly tyto císařské velkostatky rozptý­ lené, v některých oblastech říše jako v severní Africe nebo v Malé Asii a zejména v Kappadokii vytvářely rozsáhlé kompaktní domény, jejichž výnos byl soukromým příjmem císaře. Už od začátku 4. století začíná nabývat pozemkové vlastnictví také jiná kolektivní instituce, a to církev. Konstantin Veliký udělil církvi právo nabývat dědictvím, odkazy a dary pozemkový majetek už ediktem vydaným roku 323, a od té doby se její majetek rychle zvětšoval. Tak např. konstantinopolský patriarcha Joannes Chrysostomos (398 — 404) pohnul nesmírně bohatou vdovu Olympias k tomu, aby vstoupila do duchovního stavu a darovala všechen svůj majetek církvi. Jenom tím se církev zařadila mezi nej bohatší pozemkové vlastníky v hlavním městě. V 5. století vydal císař Leon I. zákaz zcizovat majetek, který se jednou dostal do rukou církve, což jenom přispělo k stabilitě a rozvoji církevních velkostatkářů jak v okolí hlavního města, tak v provinciích. S rozvojem velkostatků se stále silněji prosazovala tendence k rozšiřování sociál­ ní závislosti venkovského obyvatelstva, pro pozdněantickou společnost typická. Hlavní pracovní Silou ňa těchto velkostatcích nebyli už otroci, jako tomg bylo v době římské republiky nebo za raného císařství. Velkostatkáři sami hospodařili přímo jen na menší části svých pozemků, zatímco ostatní půdu obdělávali tzv. coloni. S tímto termínem se v pramenech setkáváme častěji už od 2. století n. 1. Původně se jím označovali svobodní nájemci, kteří si od velkostatkářů pronajímali půdu za přesně stanovených právních podmínek na určité období (zpravidla na pět let). Během doby se však tento vztah měnil v trvalý a koloni byli jak ekonomickým tlakem, tak i právními nařízeními nuceni setrvávat na pronajatých pozemcích a byli v podstatě připoutáni k půdě. Podle původu se sice rozlišovali coloni liberi (svobodní) a glebae adscripti (připsaní k půdě), ale ve skutečnosti se jejich postave­ ní podstatně nelišilo. Nesměli svobodně opustit obdělávanou půdu a byli povinni odevzdávat pánovi část úrody (většinou třetinu, ale někdy i více) a měli vůči němu i další povinnosti. Už zákonodárství Konstantina Velikého stanoví povinnost na­ vrátit kolona, který by se pokusil utéci ze své půdy, a jasně formuluje odpovědnost jeho pána za splnění všech povinností kolona vůči státní pokladně. Zákony dalších císařů nařízení týkající se kolonu jen dále potvrzovaly a zpřísňovaly. Byla za nimi zřetelná snaha zajistit, aby bylo obděláváno co nejvíce půdy a aby z ní také byly státu řádně odváděny předepsané daně. Kolonát a velkostatky nebyly ovšem rozšířeny ve všech částech říše stejně. Tento způsob hospodaření převládal zejména ý severní Africe a v některých částech Malé Asie stejně jako v Sýrii. Ovšem i v těchto provinciích, zejména v odlehlejších

31

horských oblastech ve vnitrozemí, se po celé období pozdní antiky setkáváme se svobodnými vesnicemi, v nichž přežívalo staré zvykové právo (metrokomiai) a kde hospodařili drobní rolníci na pozemcích, které byly jejich vlastnictvím. A pro některé oblasti říše je naopak právě v tomto období doložen nový rozmach drobných statků. Tak např. na svazích vápencového pohoří v severní Sýrii vznikaly a až do šestého století plně prosperovaly statky drobných a středních rolníků, kteří pěstovali olivové háje a kteří zpracovaný produkt — olivový olej — prodávali do syrských měst, odkud byl i nadále vyvážen. Podmínky v této oblasti byly ovšem značně specifické, přesto však existenci svobodných rolníků a selských občin lze prokázat, byť v nestejné míře, ve všech částech římské říše. Nicméně tendence k rozšiřování velkostatků a k postupnému znevolňování většiny venkovského obyvatelstva byla základním charakteristickým rysem pozdně antické společnosti. Ústřední vláda měla na dobré organizaci zemědělské výroby velký zájem a věno­ vala jí neustálou péči, protože jí šlo o pravidelné zásobování armády a městského obyvatelstva a protože zemědělská daň byla hlavním zdrojem státních příjmů. Byla vybírána každoročně (odtud její název annona; annus = rok), a to v naturáliích. Dioklecián zavedl nový systém jejího určování, který měl zajistit, že podmínky jejího vybírání budou v celé říši jednotné. Tento systém se nazýval capitatio-iugatio, čímž bylo vyjádřeno, že byl vybírán jednak podle množství osob na statku pracujících {caput = hlava), jednak podle výměry obdělávané půdy (iugum = jho, jednotka plošné míry). Velikost daně byla určována nejen podle výměry půdy, ale i podle její kvality, druhu plodin, které se na ní pěstovaly, podle předpokládaného výnosu i množství chovaných domácích zvířat. Odhad byl pravidelně vždy po patnácti letech znovu upravován. Tato časová jednotka, zvaná indictio, měla pro současníky takový význam, že se po celý středověk stala hlavní datovací jednotkou. Zavedení tohoto systému znamenalo nepochybně spravedlivější a rovnoměrnější rozdělení daní ve srovnání s předchozím obdobím, kdy se poměry v jednotlivých oblastech říše od sebe značně lišily. V celku se tím však situace zemědělského obyvatelstva nijak neulehčila, protože daňový tlak během doby stále více vzrůstal.

Města Přestože většina obyvatelstva římské říše žila na venkově a ze zdanění zemědělské výroby čerpala ústřední vláda hlavní zdroj svých příjmů, sociálním organismem, který určoval charakter římské společnosti a na němž byla založena její organizační i kulturní struktura, byla města. Římská říše byla ve skutečnosti obrovským souborem měst, která byla sice začleněna do organizační soustavy státní admini­ strativy, ale přitom ve vnitřních záležitostech byla do značné míry samostatná. Každé město bylo centrem k němu přiléhajícího území, které patřilo pod jeho správu. Hustota měst byla v jednotlivých oblastech říše různá, v celku však platilo, že s výjimkou Egypta jich ve východní polovině bylo mnohem více než na západě. 32

Celkem jich tam bylo přes devět set, samozřejmě ovšem různé velikosti a rozdílné­ ho významu. Vedle vyslovených velkoměst, jakými vedle nově založené Konstantinopole byla Antiochie v Sýrii či Alexandrie v Egyptě, jejichž obyvatelstvo čítalo dvě stě až čtyři sta tisíc lidí, je tvořilo i velké množství zcela malých měst, v nichž žilo jen několik tisíc a někdy i jen několik set obyvatel. Některá města byla důležitými výrobními středisky a jejich výrobky byly prodávány po celé říši a někdy byly i vyváženy; význam jiných zvyšovala jejich úloha obchodních center, ať už to byly přístavy jako Thessalonike (Soluň), Efesos apod. či křižovatky cest ve vnitro­ zemí. Jiná města měla naproti tomu do značné míry agrární charakter, přesto však, stejně jako jejich velcí sousedi, to byla správní a společenská střediska k nim patřících teritorií (rovněž se značně různících svým rozsahem), v nichž sídlili místní velkostatkáři, vládní úředníci, biskup se svým duchovenstvem, zpravidla i právníci, učitelé apod. Hlavním správním orgánem města byla městská rada (curia) sdružující předsta­ vitele předních rodin, které měly určitý majetek, jehož minimální výše byla určena. Ti se nazývali curiales (případně decuriones) a z nich byli voleni přední městští úředníci. Lidové shromáždění, které v klasických dobách bylo základem politické­ ho života města, ztratilo během římského císařství, jenž nikdy nepřálo demokra­ ciím, zcela na významu a prakticky zmizelo. Městští úředníci se starali o běžné záležitosti města, ale zároveň vykonávali také základní funkce státní správy: byli zodpovědní za vybírání a včasné odevzdání dam státu, prováděli odvody mladých mužů do vojska, pečovali o údržbu silnic, mostů, stanic státní pošty apod. a zajišťo­ vali nucený výkup nezbytných potřeb pro armádu. Stát postupně stále více dohlížel na to, aby kuriálové vykonávali řádně své úřady a především plnili své povinnosti vůči státu. Tak v každém městě byli ustanoveni zvláštní exactores civitatis, kteří dohlíželi na vybírám daní. Císařové Valentinianus I. a Valens ustanovili zvláštní úředníky zvané defensores civitatis, kteří měli ochraňovat chudé před případnou zvůlí mocných a poskytovat jim zdarma právní radu a pomoc. Od kuriálů se samozřejmě také očekávalo, že budou na své náklady pečovat o potřeby města, udržovat jeho veřejné budovy a případně je rozmnoží dalšími okázalými stavbami, že se budou starat o hry v cirku či v divadle, o veřejný ceremoniál při oficiálních příležitostech a svátcích a případně pomohou městu a spoluobčanům v době přírodních či vojenských pohrom, neúrody, moru apod. Vykonávání úřadů bylo proto vždy velmi nákladné. V dobách prosperity říše v 1. a 2. století se vždy našla řada kandidátů usilujících o zvolení do městských úřadů kvůli veliké prestiži, jež byla s jejich výkonem spojena. V dobách krize se však tyto úřady stávaly těžkým břemenem, jež nejednou hrozilo kuriály přímo ožebračit. A snaha vyhýbat se povinnostem s příslušností do kurie spojeným pokračovala namnoze i ve 4. a 5. století, kdy se už hospodářské i sociální poměry stabilizovaly. Příkladem může být jedno z nejbohatších měst východu — Antiochie. Za Diokleciánovy vlády jeho kurie čítala šest set příslušníků, o sto let později si řečník Libanios stěžoval, že v ní zbylo už jen šedesát kuriálů. To ovšem jistě neznamenalo,

33

že ve všech případech šlo o zchudnutí dříve zámožných občanů. Spíš docházelo k majetkové a sociální polarizaci a bohatí kuriálové hledali způsob, jak se svých povinností zbavit. Mnozí velkostatkáři se uchylovali na statky mimo město. Pří­ značná byla snaha stát se členem senátu v hlavním městě, což nejen znamenalo obrovský vzestup na společenském žebříčku, ale zároveň i umožňovalo uniknout závazkům ve svém rodišti. Velkou přitažlivost měla i církev, protože zastávání kněžského či dokonce biskupského úřadu rovněž zbavovalo povinností vyplývají­ cích z příslušnosti ke stavu kuriálů. Už v průběhu 4. století vydávají proto jednotliví císaři edikty, jejichž cílem bylo zamezit úniku kuriálů z kurií. Tak roku 361 Constantius II. nařídil vykázat ze senátu všechny bývalé kuriály, kteří nedostáli svým závazkům vůči městům, z nichž pocházeli. Pozdější císaři tato ustanovení sice zmírnili, přesto však byla stanovena podmínka, že jeden příslušník rodiny musí vždy v kurii svého města zůstat a vykonávat z toho vyplývající povinnosti a nést příslušná finanční břemena. Tak např. jestliže se kuriál chtěl dát vysvětit knězem, směl tak učinit jenom v tom případě, že jeho syn převzal jeho místo v radě. Příslušnost k městské kurii se tak stávala dědičnou povinností, jedním z „břemen“ (munera), jimiž poddaní byli povinni vůči státu. Dědičnou povinností se stávalo nejen členství v městských kuriích, ale i výkon různých povolání a řemesel. Řemeslníci a obchodníci se v římských městech organizovali v sdruženích zvaných collegia či corporation.es, jejichž původním účelem bylo prosazování stavovských i hospodářských zájmů jejich členů a organi­ zace jejich účasti na veřejném životě obce. Pozdněřímský stát začal postupně některých těchto korporací využívat k zajištění výroby a služeb nezbytných pro protřeby státu. Týkalo se to zejména korporací, které zajišťovaly zásobování obyva­ telstva, jako byli pekaři nebo řezníci či lodní dopravci obrovských nákladů obilí, které byly pravidelně přepravovány z Afriky do Itálie a na východě z Egypta do Konstantinopole pro zásobování obou hlavních měst, ale i dalších obcí. Pod přímý státní dozor byla postavena collegia vyrábějící zbraně a jiné potřeby pro armádu. Vládou pověření úředníci dohlíželi, aby tato kollegia pravidelně odevzdávala poža­ dované množství výrobků v žádoucí kvalitě. Členové těchto korporací nesměli svého povolání zanechat, leda že by, a to jen s oficiálním povolením, za sebe jako náhradu našli kvalifikované odborníky, kteří by v plném rozsahu převzali jejich povinnosti. Členství v těchto kolegiích bylo dědičné a nej starší synové museli pokračovat v řemesle svých otců. Záruku za plnění požadovaných povinností neslo vždy celé collegium, které bylo kolektivně zodpovědno za to, že požadavky státu budou řádně splněny. Tento státní dirigismus měl však jen omezený rozsah; zásahy vlády postihovaly jen tu část hospodářské činnosti, která byla pro chod státu a obstarávání potřeb jeho byrokracie a především armády nezbytná. Jinak však jak řemeslná výroba, tak obchodní podnikání zůstávalo v oblasti soukromé iniciativy a vzdor různému krizovému kolísání způsobenému namnoze politickými událostmi městský život jevil od 4. století spíše známky nového hospodářského rozmachu. Jednou z jeho 34

příčin byla i mincovní reforma Konstantina Velikého, která postavila hospodářství římské říše na nové finanční základy. O první hospodářské reformy se pokusil už císař Dioklecián, který se roku 301 pokusil zastavit trvale stoupající inflaci vydáním dekretu, jímž stanovil závazně nejvyšší ceny všeho zboží (edictum de pretiis rerum venalium), což však skončilo naprostým nezdarem. Výsledkem ediktu bylo, že druhy zboží v něm vypočítané zmizely prakticky z trhu a prodávaly se na černo za mnohem vyšší ceny anebo se spíše jen vyměňovaly za jiné nedostatkové zboží. Neúspěšné bylo i jeho úsilí o obnovení hodnoty mincí, když nařídil, jaký mají mít obsah zlata nebo stříbra. Byl to teprve jeho nástupce Konstantin, který dokázal získat dostatek drahých kovů pro ražbu mincí a tím zajistil důsledné uskutečnění své mincovní reformy. Zavedl novou zlatou minci {solidus, řecký nomismď), jejíž obsah zlata stanovil 1/72 libry (přibližně 4,5 g). Tato mince si udržela svou hodnotu nepřerušené, vzdor všem politickým i vojenským převratům a krizím, až do 11. století a stala se základem hospodářské síly Byzance i jejího zahraničního obchodu. Konstantin stanovil rovněž, v jakém poměru má být hodnota zlata k hodnotě stříbra (1 : 24) a v pevném vztahu k nim byla nadále i v každodenním životě užívána těžká měděná mince nazývaná follis (= měšec). Tato reforma se skutečně osvědčila a zůstala trvalým základem hospodářského života v Byzanci. Díky jí došlo k novému rozma­ chu peněžního hospodářství zejména v městech, což se projevilo i tím, že na rozdíl od zemědělské annony placené převážně v naturáliích daň z řemeslné či obchodní činnosti, kterou muselo platit městské obyvatelstvo, byla vybírána v penězích (odtud její řecký název chrysargyron = daň placená ve zlatě a stříbře). Na rozdíl od zemědělské daně vybírané každoročně byla placena jen jednou za pět let (proto latinsky collatio lustralis; lustrum = pětileté období).

Křesťanství se stává hlavním náboženstvím Diokleciánovy a Konstantinovy reformy sice vnášely do římské státní správy a společenské i hospodářské strukury četné nové prvky, přesto však byly v podstatě pokračováním a vyvrcholením dosavadního vývoje; jejich záměrem a cílem byla obnova římské říše v její někdejší síle a velikosti. V jednom ohledu však Konstanti­ nova vláda znamenala naprostý rozchod s minulostí a začátek nového duchovního a kulturního utváření celé další historické epochy. Tímto převratným činem bylo jeho rozhodnutí uznat křesťanství za povolené náboženství říše. Za Diokleciána došlo ještě k poslednímu velkému pronásledování křesťanů. Během třetího století se křesťanská církev už značně integrovala do římské společ­ nosti a její původní odpor proti římskému státu a společnosti vůbec, pro některé složky raného křesťanství tak příznačný, z ní už do velké míry vymizel; nesmlouva­ vý odpor křesťanů proti oficiálnímu státnímu náboženství a zejména pak proti kultu císaře, který v podstatě představoval veřejný projev loajality a věrnosti 35

občanů vůči římskému státu, je však činil podezřelými a byl v rozporu s Diokleciánovým úsilím o prosazení císařského absolutismu a naprosté podřízenosti všech poddaných i v ideové sféře. Když roku 303 vznikl v císařském paláci v Nikomedeii za záhadných okolností prudký požár, byl v něm spatřován pokus křesťanů o aten­ tát na císařovu osobu a to dalo podnět k vyhlášení nových opatření proti nim. Dioklecianovo pronásledování předčilo intenzitou i rozsahem všechna pronásledo­ vání předcházející, přesto se však ukázalo být zcela neúčinným. Křesťané sice v této době tvořili jen malou část římské společnosti, snad asi jen jednu desetinu všeho obyvatelstva, zato však už pronikli do všech společenských vrstev a proná­ sledování ve skutečnosti nejvíce postihlo jen ty, kteří zastávali některé úřady, vojáky apod. Jejich nezlomnost a odhodlanost obětovat třeba i životy dodala křesťanské církvi nesmírně na prestiži a ta nakonec z pronásledování vyšla vnitřně upevněna a početně posílena. Jednotliví tetrarchové také prováděli příkazy o pronásledování s rozdílnou horlivostí. Constantius Chlorus je například vykonával jen velmi formálně, kdežto Galerius na východě, kde křesťanství bylo také rozšířeno nejvíce, se projevil jako urputný pronásledovatel. Ale právě on musel na konec uznat neúspěch všech snah křesťany potlačit a krátce před svou smrtí roku 311 vydal edikt, kterým přikázal křesťanství tolerovat za předpokladu, že jeho vyznavači budou po svém způsobu prosit syého boha o blaho římského státu. Pro další vývoj bylo však rozhodující, zda se křesťanství stane jen jednou z mnoha povolených náboženských sekt anebo zda je císař přijme za své vlastní náboženství a bude je prosazovat. A tento krok učinil Konstantin, když před rozhodující bitvou s Maxentiem svedenou roku 312 u Mulvijského mostu nedaleko Říma poručil svým vojákům, aby šli do boje s Kristovým monogramem na štítě. V lednu následujícího roku pak společné se svým spolucísařem Liciniem vydal na poradě v Miláně edikt, kterým bylo křesťanství povoleno v celé říši. Tento proslulý „milánský edikt“ byl v podstatě jen obměněnou verzí už dříve vydaného editku Galeriová. Křesťané v něm byli prohlášeni za povolenou sektu, která smí uctívat svého boha po vlastním způsobu; navíc jim bylo přiznáno právo na vlastní majetek, a to i pokud jim byl dříve zabaven. Přesto však vydání tohoto ediktu znamenalo rozhodující převrat ve vývoji římské společnosti a způsobilo během poměrně krátké doby její naprostou duchovní proměnu. O příčinách Konstantinova obratu ke křesťanství byly vysloveny nejrůznější názory. Podle jeho současného křesťanského životopisce bylo důsledkem zázračné­ ho zjevení, které Konstantin spatřil v noci před bitvou s Maxentiem, a někteří historici nepochybují o opravdovosti jeho vnitřního obratu; pro jiné byl Konstantin jen chladnokrevně uvažující státník, jehož rozhodnutí bylo motivováno čistě poli­ tickými hledisky a důvody. Přestože stěží bude kdy možné tuto otázku jednoznačně a přesně zodpovědět, zdá se, že skutečnost byla podstatně složitější. O tom, že Konstantin dokázal existující situaci politicky dobře zhodnotit a činit tomu odpoví­ dající prozíravá rozhodnutí, poskytují dějiny jeho vlády dostatek dokladů. Zdá se

36

však rovněž, že prošel složitým vnitřním vývojem a že jeho zájem o náboženské otázky byl opravdový. Zprvu inklinoval ke kultu božstva „Nepřemožitelného slunce“, který byl zvláště v armádě značně rozšířen. I po příklonu ke křesťanství se Konstantin zcela nerozešel s některými pohanskými představami, jak dosvědčuje chrám bohyni Tyché (Osudu), který dal vybudovat v Konstantinopoli, přestože ji založil jako město už zcela křesťanské. Duchovní atmosféru tohoto synkretismu, v němž se pojily představy pohanské s křesťanskými a novoplatonskými pojmy vystihuje římská mozaika ze začátku 4. století, na níž je Kristus znázorněn jako sluneční božstvo. Konstantin sice po dobu své vlády neodložil tradiční pohanský titul římských císařů pontifex maximus (nejvyšší velekněz) a sám se dal pokřtít doslova až na smrtelném loži, jen několik hodin před svou smrtí v říjnu roku 337, není však třeba sebeméně pochybovat o tom, že dával křesťanství stále více přednost. Podle milánského ediktu se mělo křesťanství stát jen jedním z povolených a sobě zcela rovnoprávných náboženských vyznání v říši, ve skutečnosti se však díky císařově podpoře během dvou desetiletí stalo nejvlivnější a nejmocnější ideovou silou v římské společnosti a církev se plně integrovala do administrativní soustavy římského státu. Raná křesťanská církev byla církev biskupská. Její organizace se opírala jedno­ značně o města (tam také mělo křesťanství hlavní sociální základnu, protože venkov zůstával dlouho pohanským). Křesťanská obec každého města si volila svého biskupa, který byl nejvyšším duchovním správcem všech věřících jak města, tak k němu patřícímu zemědělskému okolí (chorá), jež tvořily jeho diecézi. Vedle duchovní správy měl však biskup ještě četné funkce organizační i správní. Původně byli tito biskupové v podstatě zcela samostatní. Během doby se však v návaznosti na administrativní uspořádání vytvářelo tzv. metropolitní zřízení, spočívající v tom, že biskupové každé provincie byli podřízeni metropolitovi, tj. biskupu hlavního města této provincie, který měl rozhodčí pravomoc, za účasti dvou dalších sobě podřízených biskupů světil nové biskupy apod. Mezi těmito biskupskými sídly se některá těšila větší vážnosti jak pro apoštol­ skou tradici s nimi spojovanou, tak také pro politický význam příslušných měst. Na západě to byl Řím jako hlavní město říše a zároveň místo údajného působení a smrti apoštola Petra, na východě pak velkoměsta Alexandrie v Egyptě a Antio­ chie v Sýrii. Později, v druhé polovině 4. století, se k nim čistě jen na základě svého mocenského významu přiřadila Konstantinopol a naopak z čistě tradičních důvodů k nim byl počítán i Jeruzalém, jakkoli jeho politický význam byl nulový. Těmito pěti patriarchátům, jak byla tato sídla nazývána, byla v církvi přiznávávna před­ nost. Žádný z nich však nebyl jiným nadřazen ani neměl nad jiným jurisdikční či věroučnou přednost, přestože římští biskupové, považující se za nástupce sv. Petra, se už od 4. století snažili prosadit v církvi svůj primát. Důležitou institucí v církevním životě byly synody, tj. shromáždění biskupů, na nichž se projednávaly praktické otázky správy diecézi, církevní praxe i otázky

37

věroučné. Takové synody se pravidelně scházely v rámci jednotlivých metropolí, vedle toho však byly podle potřeby svolávány i synody biskupů větších oblastí, aby projednaly závažné otázky, které právě vyvstaly. Právě svolávám a jednání těchto synod představovalo nejvýznamnější snahu o vytváření jednotné praxe v církvi i o formulování zásad toho, co má být považováno za správné a jedině platné učení a jako takové závazné pro celou církev. Závaznou platnost měla především usnesení tzv. ekumenických koncilů, tj. synod, jichž se zúčastnili představitelé křesťanských obcí z celé říše, z nichž první se z podnětu samotného císaře sešel roku 325 v Nikaji. Biskupové pocházeli většinou z řad římské aristokracie a svým významem se řadili k předním státním úředníkům. Císařové je také za takové považovali a uzná­ vali jejich autoritu. Už roku 321 udělil císař Konstantin církvi právo nabývat majetku a krátce nato byli křesťanští duchovní osvobozeni od povinnosti platit městskou daň (chrysargyron)-, jeho nástupce Constantinus toto privilegium rozšířil i na osvobození od daně z pozemků. Konstantin přiznal biskupům i důležité postavení ve veřejném životě, které se projevilo např. v uznání jejich pravomoci vystupovat v civilních sporech jako duchovní rozhodčí. Míra autority církve ve veřejném životě byla v jednotlivých městech různá a závisela i na jednotlivých osobnostech. Od biskupů se očekávalo, že budou vystupovat jako mluvčí a ochrán­ ci zájmů svých spoluobčanů, a to v případě potřeby i před císařem nebo státními úředníky, a že svou činností doplní, případně i nahradí orgány veřejné správy. Zejména ve věcech charitativní péče převzaly církevní instituce záhy důležitou společenskou funkci. Zatímco oficiální církevní instituce od samého začátku úzce spolupracovaly a téměř splývaly se státními, utvářel se od začátku 4. století v církvi také jiný proud, který představoval odmítavou reakci na světský život a byl v opozici vůči společ­ nosti, městské civilizaci i veškeré tehdejší kultuře. Bylo to mnišství. Vzniklo původně v Egyptě a za jeho zakladatele lze označit Antonia (zemřel roku 356), který odešel ze společnosti, aby žil jako poustevník v poušti a tam bojoval s pokuše­ ním. Tato poustevnická forma mnišství, která do určité míry navazovala na tradice anachorese (tj. útěku rolníků ze svých pozemků s cílem vyhnout se plnění povin­ ností vůči státu), v Egyptě dávno zakořeněné, se na východě značně rozšířila. Téměř ve stejné době vzniká rovněž v Egyptě jiný druh mnišského života, jehož zakladatelem byl Pachomios, původně poddůstojník v římském vojsku, který do mnišské askese vnesl prvky kázně a určitý řád. Mniši, kteří se k němu připojili, žili v určité pospolitosti, v koinobiích (koinos = společný, bios — život), a dodržovali určitá pravidla, podíleli se na společném jídle apod. Nicméně společným rysem veškerého mnišského hnutí bylo, že existovalo mimo oficiální církevní organizaci a že svou lhostejností či dokonce uvědomělým negativním postojem představovalo opozici vůči existujícímu společenskému řádu. Byl to proud v podstatě lidový a původně vycházel z venkova a držel se mimo města; teprve koncem 4. století dochází ke vzniku prvních klášterů v oblasti velkých měst. Mniši také představo­ vali nejradikálnější proud v křesťanských zápasech, a to nejen proti pohanům 38

a jinověrcům, ale i v zápasech jednotlivých proudů uvnitř církve, a zejména alexandrijští patriarchové někdy využívali mnišského fanatismu k potlačování svých protivníků. Spojení s křesťanskou církví postavilo ovšem římský stát před problém, který z výkladů, co je skutečně pravé křesťanské učení, má uznat za správný, ke které z různých, často navzájem nepřátelských stran uvnitř církve se má přiklonit. Křesťanská církev si osobovala nárok na to, že jenom ona je nositelkou a oprávně­ nou vykladatelkou jediného správného náboženského učení, jehož se jí dostalo zjevením Kristovým, a zavrhovala přitom všechna ostatní náboženství jako falešná a mylná. A jestliže se vyznačovala naprostou nesnášenlivostí vůči jiným nábožen­ stvím, byla stejně netolerantní vůči všem odchylkám od ortodoxie ve vlastním středu. Přitom však v ní od samých začátků trvaly spory a přímo prudké zápasy o správnou formulaci základních článků víry, o to, který názor je pravověrný a který herezí. Epifanios ze Salaminy na Kypru, který psal ve 4. století, vypočetl ve svém spise Panarion (Lékárnička) už na šedesát různých herezí. Když bylo křesťanství prohlášeno za povolené náboženství a církev byla uznána za oficiální složku římské společnosti, nabyly tyto spory jen na intenzitě. Čím více se křesťanská církev ztotožňovala s římským státem, tím více nabýval boj o její ideovou jednotu společenského a přímo politického významu. Vývoj k absolutistic­ ké formě mocenské struktury našel nezbytně obraz i ve sféře ideologické. Formula­ ce církevního dogmatu postupně splývala s formulováním státní ideologie a ideové spory uvnitř církve se staly součástí zápasů o politickou orientaci říše. Zatímco učení uznané za ortodoxní bylo přijato za oficiální postoj vládní moci, hnutí označená za heretická, zejména pokud nabyla masového charakteru, sloužila namnoze k projevu odporu proti ústřední vládě a stávala se i projevem lokálního či kulturního partikularismu. Hlavním církevním sporem, který ovládal římskou říši po celé 4. století a který rozštěpil křesťanskou církev na dva nesmiřitelně nepřátelské tábory, v nichž se do určité míry projevil rozpor mezi latinským Západem a řeckým Východem, byl spor o Areiovo učení o božské trojici. Areios, svým svěcením pouhý kněz v egyptské Alexandrii, ale brilantní myslitel a odchovanec tamní proslulé teologické (tzv. katechetické) školy, vystoupil s učením, že nelze všechny tři osoby božské trojice považovat za rovnocenné a svou podstatou stejné, a že musela být doba, kdy Bůh-Syn ještě nebyl, a že tedy teprve z Boha-Otce vzešel a je mu podřízen. Toto učení, navazující na tradice helénistického filozofického myšlení a v podstatě v souladu s usneseními některých starších křesťanských synod, bylo alexandrij­ ským biskupem Alexandrem roku 318 prohlášeno za kacířské a Areios byl vyobco­ ván z církve. Ten se s tím ale nesmířil a obrátil se na významné představitele jiných křesťanských obcí na východě, mezi nimiž našel širokou podporu. Naproti tomu církevní představitelé západních provincií a mezi nimi zejména Hosius z Cordoby, hlavní teologický poradce císaře, proti Areiovi a jeho stoupencům ostře vystoupili a během krátké doby byla křesťanská církev, která jen krátce předtím byla uznána za legální instituci, ostře rozštěpena. 39

Císař Konstantin pociťoval nezbytnost tento rozkol odstranit a prosadit v církvi jednotu názorů. Z Hosiova podnětu svolal v květnu roku 325 do Nikaie velký církevní sněm, jehož se zúčastnilo 220 biskupů. Přestože jenom několik z nich bylo ze západní poloviny říše, byl tento sněm prohlášen za ekumenický, tj. reprezentují­ cí celou církev. Na císařův nátlak se jeho účastníci vyslovili pro formulaci, že Bůh Syn je s Bohem Otcem stejné podstaty (consubstantialis, řecký homousios). Velké části východních biskupů se toto znění muselo zdát heretické, ale ustoupili před císařovým nátlakem. Pouze dva, oba rodáci z Libye, odkud pocházel sám Areios, se otevřeně postavili proti usnesení koncilu a byli spolu s ním z církve exkomunikováni. Vítězství protiariánské strany se však ukázalo jen zdánlivým. Četní východní biskupové a teologové se i vzdor tlaku shora svých názorů nevzdali a rozvíjeli je dále, byť i v poněkud pozměněné, zmírněné podobě. Tito tzv. semiariáni učili, že Kristus je s Bohem Otcem nikoli stejné, ale podobné podstaty (homoiusios), a jejich definice, která se od nikajského vyznání formálně lišila jen přidáním jediného písmene, se nadále stala předmětetm sporu. Konstantin, který se roku 324 vítězstvím nad svým spolucísařem a soupeřem Liciniem zmocnil vlády i nad východní částí říše a více v ní pobýval, se během doby, zejména pod vlivem biskupů Eusebia z Kaisareie, svého pozdějšího životopisce a tvůrce křesťanské politické teorie římského státu, a Eusebia z Nikomedeie, který se postupně stal Konstantino­ vým dvorním teologem, k této formulaci posléze rovněž přiklonil. Jeho rozchod s katolickou stranou byl dovršen, když roku 335 Konstantin sesadil nejdůslednější­ ho a nejrozhodnějšího stoupence nikajského vyznání, alexandrijského patriarchu Athanasia a poslal ho do vyhnanství na západ do Trevíru. V témže roce svolal při příležitosti zasvěcení chrámu Božího hrobu koncil do Jeruzaléma a na něm slav­ nostně přijal Areia zpět do církve. A když o dva roky později umíral, přijal křest právě z rukou ariánského biskupa Eusebia z Nikomedeie.

Vláda Konstantinových synů a Juliánova pohanská reakce Konstantin I. panoval plných třináct let jako jediný vládce celé říše, přesto však zamýšlel obnovit po své smrti systém tetrarchie, byť i na rozdíl od systému Diokleciánova na dynastických principech. O vládu se měli rozdělit jeho tři synové a jeho synovec Dalmatius. Proti tomu se však vzbouřila armáda, která odmítla poslouchat kohokoli jiného než syny Konstantinovy. Došlo ke krvavé řeži, při níž byl Dalmatius zavražděn a s ním i všichni mužští příbuzní zesnulého císaře s výjim­ kou dvou malých synků jeho nevlastního bratra — Galia a Juliána, kteří strašnému osudu unikli spíše náhodou. Konstantinovi synové byli prohlášeni za císaře s tím, že nejstaršímu Konstantinu II. připadne vláda na západními provinciemi, Constantiu II. nad celým východem včetně Thrákie na evropském území a nejmladšímu Constantovi Itálie, severní Afrika a celé Illyricum. 40

Vztahy mezi bratry nebyly dobré. Konstantinos si jako nejstarší činil nárok na přednostní postavení a když je Constans odmítal uznat, vzal si to za záminku k tažení proti němu. Byl však poražen a zabit a Constans se tak roku 340 stal pánem celého západu. Jednotu říše to však nijak neposílilo. Zatímco Constans se postavil rozhodně na stranu katolické ortodoxie, Constantius II. pokračoval v cír­ kevní politice svého otce z posledních let jeho života a podporoval umírněné semiariány, zejména když Eusebios z Nikomedeie nastoupil na trůn konstantinopolských patriarchů. Vzdor tomu, že patřili k různým církevním stranám, oba bratři však stejně horlivě podporovali křesťanství a se stále větší rozhodností vystupovali jak proti pohanům, tak proti židům a jinověrcům. Už Konstantin Veliký, přestože na začátku své vlády vystupoval vůči pohanům tolerantně, vydal později zákony zakazující oběti pohanským bohům, dal strhnout několik pohanských chrámů a roku 331 zkonfiskoval chrámové statky a poklady. Oba jeho synové v této politice pokračovali. Zákaz pohanských obětí byl znovu a znovu opakován. Pohanské chrámy byly rušeny tak horlivě, že Constans musel vydat nakonec příkaz chránit staré římské chrámy jako historické památky. Ducho­ venstvo bylo zproštěno osobní daně a statky patřící kostelům byly osvobozeny i od pozemkové daně. Biskupové byli vyňati ze soudní pravomoci světských úřadů a sami dostali právo soudit své duchovní i v trestních případech. I když nedošlo k žádným velkým válkám s vnějším nepřítelem, obě hranice říše byly neklidné. Zatímco Constantius musel čelit opakujícím se pokusům Peršanů proniknout do římské Mezopotámie, byl Constans zapleten do trvajících bojů s germánskými kmeny na západní hranici. Roku 350 proti němu povstal jeho vojenský velitel Magnus Magnentius a prohlásil se císařem. Constans, opuštěn velkou částí své armády, se pokusil uprchnout do Hispánie, byl však na cestě zavražděn a k Magnentiovi se přidaly vojenské jednotky většiny západních provin­ cií. Zároveň však jeho postavení bylo oslabeno tím, že v Illýrii a v Římě povstali proti němu další uzurpátoři. Constantius toho využil a v září následujícího roku Magnentia, který se marně snažil dosáhnout s ním dohody, v bitvě u Mursy v Dalmácii rozhodně porazil. Magnentius se pak ještě dva roky držel tvrdým terorem u moci v Galii, ale nakonec, když bylo zřejmé, že nemůže Constantiovu rozhodnému postupu dále čelit, spáchal sebevraždu. Constantius se tím stal jediným vládcem v celé říši a to také znamenalo dočasné vítězství ariánského učení v celé církvi. Constantiovi šlo o prosazení ideologické jednoty v říši, zároveň však usiloval i o to, aby se všichni biskupové, kteří jako nejvyšší představitelé církve znamenali i velkou politickou moc, podřídili státní autoritě a uznali, že loajálnost vůči císaři je nadřazena ideologické nezávislosti. V rozporu s usnesením nikajského koncilu, který stanovil, že biskupové nesmějí přecházet z jednoho sídla do druhého, dosazoval na významné biskupské stolce sobě oddané osoby i ze vzdálených provincií, a zároveň se snažil odstranit stoupen­ ce nikajského vyznání, zejména pak nejvýznamnějšího z nich, alexandrijského biskupa Athanasia, který představoval největší výzvu císařskému absolutismu v církevních záležitostech.

41

Křesťanství zároveň sloužilo i jako nástroj římské zahraniční politiky a šíření římského vlivu za hranicemi říše. Císař proto organizoval četné misie, např. až v axumském království v Ethiopii. Dbal přitom, aby křesťanská víra byla hlásána v ariánské verzi. Právě v době jeho vlády začal křesťanství hlásat mezi germánský­ mi Góty, usazenými tehdy na sever od Dunaje v oblasti dnešního Rumunska, gótský biskup Ulfila, který — ovšem nikoli z oficiálního pověření, ale z vlastní iniciativy — přeložil do jejich jazyka bibli. Tak se stalo, že germánské kmeny přijaly křesťanství v ariánské podobě, což v pozdějším období, kdy v římské říši plně zvítězila nikajská ortodoxie, jen ještě více prohlubovalo propast mezi římským obyvatelstvem a jejich barbarskými sousedy. Už v době bojů s Magnentiem, roku 351, jmenoval Constantius svého bratrance Galla caesarem a pověřil ho správou východní části říše. Ten se však nijak neosvěd­ čil a jeho kruté zásahy, jako potlačení bouří antiochijského obyvatelstva způsobe­ ných nedostatkem chleba či poprava praefekta praetoria východu, způsobily, že jej Constantius úřadu zbavil a roku 354 dal posléze popravit. Hned následujícího roku však jmenoval císař caesarem Gallova mladšího bratra Juliána a pověřil ho bojem proti germánským kmenům na západní hranici. Sám byl zaměstnán na východě a stále více bylo zřejmé, že jediný panovník sám nestačí zvládat všechny úkoly vyvstávající před ním na vzdálených hranicích tak obrovské říše. Julián, ač mlád a bez praktických zkušeností, si v Galii vedl velmi dobře. Roku 357 dosáhl významného vítězství nad Alamany a podařilo se mu pozdvihnout morálku vojska i prestiž říše mezi Germány. Rozumnou správou také dosáhl toho, že mohl podstat­ ně snížit daň vybíranou od obyvatel provincie, což značně zvýšilo jeho popularitu. Constantius pozoroval jeho úspěchy s velkou nedůvěrou. Pokusil se jeho postavení oslabit tím, že roku 360 nařídil, aby se podstatná část jeho vojska odebrala na východ, kde je ovšem také skutečně potřeboval ve válce proti Peršanům. To však způsobilo vzpouru galských legií, které Juliána provolaly císařem. Hrozilo nebez­ pečí, že mezi oběma bratranci dojde k válce. Oba skutečně se svými vojsky vytáhli proti sobě, ale dříve než mohlo dojít k jejich střetnutí, Constantius II. v listopadu 361 předčasně zemřel. Julián se tak stal bez boje jediným císařem. Krátká vláda Juliána (361 — 363), který vešel do dějin s přídomkem Apostata (Odpadlík), představovala poslední pokus zvrátit vývoj zahájený Konstantinem Velikým a obnovit v římské říši znovu pohanství. Julián byl stejně jako jeho bratr Gallus vychováván křesťansky. Přesto však k této víře cítil odpor. Spojoval ji s lidmi, které činil zodpovědný za zavraždění svého otce i za podmínky, v nichž musel vyrůstat a jež se v podstatě rovnaly zajetí, v kterém se ani na chvíli necítil jist svým životem. Později, za pobytu v Pergamu, byl tajně zasvěcen do mithraistických mystérií, a když posléze dostal povolení studovat v Athénách, měl možnost seznámit se blíže s novoplatónskou filozofií, která tehdy představovala vrchol pohanských spekulací o božstvu a vztahu člověka mezi němu. A vůbec největší vliv na něj pak měl proslulý antiochijský rétor Libanios, s nímž Julián zůstal ve styku až do smrti. 42

Hned po nástupu k moci se Julián křesťanství veřejně zřekl a začal usilovně dbát o obnovu starých kultů. Dal obnovovat pohanské chrámy, ustanovoval k nim kněze, chrámům vracel konfiskované statky a bohatě je obdarovával, poskytoval štědré příspěvky na velkolepé oběti. Jeho vlastní víra byla směsí starých helénistických náboženských představ, novoplatónské filozofie a některých východních mystických kultů. Ve snaze účinně konkurovat křesťanství nevědomky napodobo­ val církev a snažil se vybudovat hierarchii pohanského kněžstva, které mělo plnit stejnou sociální funkci jako církev křesťanská, např. zajišťováním charitativní péče apod. Přestože pohané měli být nadále rovnoprávní s křesťany a vyznavači jiných kultů, ve skutečnosti je výrazně preferoval. Rafinovaným zásahem proti křesťanům bylo nařízení, že nikdo z nich nemá být poškozen pro svou přináležitost k některé ze stran v církvi a že biskupům, kteří byli sesazeni proto, že byli buď ariánského nebo nikajského vyznání, mají být jejich stolce zase navráceny. Ty však byly už mezitím znovu obsazeny a tak docházelo k četným sporům o to, kdo má nárok být pravým biskupem; tyto půtky samozřejmě značně poškozovaly jak organizaci, tak prestiž křesťanské církve. Největší ranou křesťanům byl edikt, jímž císař zakázal, aby se v jejich školách četli staří klasičtí, tj. pohanští autoři, jejichž díla byla základem všeobecného vzdělání a tedy předpokladem k jakékoli úřední i jiné veřejné kariéře. Reformní úsilí Juliánovo však nerůstalo omezeno jen na oblast náboženskou. Rázně omezil množství hodnostářů a služebnictva na císařském dvoře stejně jako příslušníků palácové stráže, jež se za Constantiovy vlády neúměrně rozrostlo. Velký význam měla jako snaha povznést význam měst a obnovit jejich dřívější funkci v organismu říše. Navrátil městům pozemky a důchody odebrané jim jeho předchůdci; vydal nařízení o městských kuriích a dbal o to, aby v nich byl dostatek členů schopných zastávat městské magistratury. A zatímco omezoval daňové výho­ dy poskytnuté jeho předchůdci vysokým úředníkům a vysokému kléru, snažil se snížit daňové zatížení měst; stejně tak znamenalo pro provinciály velkou úlevu omezení práv užívat státní pošty, jejíž udržování bylo pro ně velkým břemenem. S nemenší energií se Julián věnoval zajištění bezpečnosti a zvýšení zahraniční prestiže římského státu. Na západní hranici museli Římané sice stále svádět boje s různými germánskými kmeny, které narušovaly hranice provincií, ty však považo­ vali jen za obtížné, nikoli však za sobě rovné protivíky. Jedinou vážnou vyzvu svým nárokům na světovládu spatřovali v Persii, kde dynastie Sasánovců viděla své poslání v obnově velikosti staroperské říše Achaimenovců vyvrácené Alexandrem Velikým. Od té doby trvaly mezi oběma říšemi soustavné boje a války, jež zdaleka ne vždy byly pro Římany úspěšné. Roku 260 byl císař Valerianus v bitvě u Edessy netoliko poražen, ale dokonce i sám zajat a v perském zajetí posléze i zemřel. Boje s Peršany vyplnily téměř celou vládu Constantia II. Tomu vyvstal zvlášť nebezpeč­ ný soupeř v Šapurovi II. (309 — 379), nepochybně největším panovníkovi ze Sasá­ novců, jenž od roku 339 nepřestával útočit proti římskému území. Od války s ním byl Constantius odvolán Juliánovou uzurpací. Ovšem i Julián, jakmile dostatečné 43

upevnil vládu ve svých rukou, se rozhodl uskutečnit velké tažení, kterým chtěl po vzoru Alexandra Velikého definitivně zlomit moc perského protivníka a ovládnout Východ. Shromáždil největší armádu, jakou kdy římská říše pro jedinou výpravu postavila — 65 000 mužů, a v jejím čele překročil Eufrat tvořící hranici obou velmocí. Nedaleko Ktesifontu, sídelního města perského velekrále, skutečně jeho armádu porazil, útoku na město se však neodvážil. Brzy nato v jedné z řady celkem bezvýznamných potyček, v něž se jeho další tažení proměnilo, byl nešťastnou náhodou zraněn a 26. června 363 svému zranění podlehl. Vojsko na místě zvolilo za jeho nástupce jednoho z vyšších důstojníků Joviána, umírněného křesťana, jehož volba zřejmě představovala kompromis mezi stranou Juliánovou a zbylými stoupenci politiky Constantiovy. Přediiím cílem nového císaře bylo odvést vojsko bezpečně zpět na římské území. Proto uzavřel se Šapurem mír značně výhodný pro Persii, v němž jí přenechal část římské Mezopotámie s důležitými hraničními pevnostmi, zřekl se suverenity nad Arménií a snad se dokonce zavázal platit Persii roční poplatek jako příspěvek na obranu před barbar­ skými kmeny ze středoasijských stepí, proti nimž Peršané chránili nejen vlastní, ale ve skutečnosti i římskou říši. Hodně se diskutovalo o tom, zda Juliánovo úsilí obnovit pohanství mělo mož­ nost úspěchu či zda to byl jen marný, předem k nezdaru předurčený pokus zvrátit nevyhnutelný chod dějin. Během půl s®letí, které uplynulo od vydání milánského ediktu, se křesťanství z náboženského vyznání utlačované menšiny obyvatelstva stalo díky podpoře vládnoucích kruhů rozhodující společenskou a politickou silou. Až na nevelké výjimky všichni vyšší, ale většinou i nižší státní úředníci byli křesťané, křesťané byli vybíráni na velitelská místa v armádě a na východě tvořili už převážnou většinu městského obyvatelstva. Julián se o tom mohl přesvědčit ke svému zklamání i rozhořčení, když před výpravou proti Persii strávil zimu 362/63 v syrské Antiochii, snad nejvíce helenizovaném městě východu římské říše, od jejíchž obyvatel se mu dostalo výsměchu a odmítnutí jeho snah. Naproti tomu stoupenci staré víry byli ještě dosti početní a představovali nikoli zanedbatelnou sílu. Byli to zejména intelektuálové a příslušníci staré senátorské aristokracie v Římě a vůbec v západních provincicích. Silnou oporu měli pohané i v armádě a převážně pohanský zůstával i venkov (odtud sám výraz pohané — pagani; pagi = venkovské okrsky). Mnozí měšťané nebyli také přesvědčení věřící, ale přijali novou víru jen z konjunkturálních důvodů; důkaz toho podali tím, jak rychle se za Juliánovy vlády zase vraceli k pohanství, aby si udrželi vysoké úřady apod. Ovšem Juliánova snaha o obnovu víry předků byla rovněž iluzorní. Jeho vlastní přesvědčení bylo směsí tradičních klasických představ, různých orientálních nábo­ ženství a především novoplatónské filozofie vysvětlující staré bohy jen jako projevy nadřazené jim vyšší božské síly. Svým duchem se jeho způsob myšlení křesťanům v podstatě blížil, ať už šlo o jeho snahu vytvořit pevnou, hierarchicky uspořádanou organizaci pohanského kultu, snahu vytvořit pevný systém pohanského nábožen­ ství apod. Nicméně jeho předčasná smrt znamenala definitivní koně® jeho úsilí. 44

Jeho nástupce Jovianus za svou politickou zásadu vyhlásil naprostou náboženskou toleranci. V říši měli vedle sebe volně existovat příslušníci všech vyznání, aniž by někdo z nich byl kvůli tomu společensky či politicky preferován či perzekvován. Dříve však, než se tato ušlechtilá zásada mohla uskutečnit, Jovianus po vládě trvající jen několi měsíců začátkem roku 364 předčasně zemřel.

Ohrožení říše Germány Shromáždění vysokých civilních i vojenských hodnostářů říše zvolilo v únoru 364 novým císařem celkem nevýznamného důstojníka Valentiniana (364 — 375), který jako křesťan byl za Juliánovy vlády celkem v pozadí. Ten jmenoval svého mladšího bratra Valenta svým spolucísařem (364 — 378) a svěřil mu správu východu, zatímco sám si ponechal vládu na západě a v Illyriku. Oba byli křesťané, ovšem zatímco Valentinianus se přidržoval nikajského vyznám a v církevních záležitostech proje­ voval spíše toleranci, byl Valens rozhodným ariánem. Oba měli velkou nedůvěru k příslušníkům staré aristokracie vyvolanou odhalením několika spiknutí proti nim. Jejich vládu charakterizovaly četné politické procesy provázené konfiskacemi senátorského majetku. Naproti tomu však značně spoléhali na vysoké úředníky, které si sami vybrali, a ponechávali je bez kontroly dlouho dobu v jejich funkcích, což vedlo k častému zneužívání úřední moci a k obrovské korupci, jež citelně postihovala obyvatelstvo jak ve městech, tak na venkově. Zejména zemědělské obyvatelstvo říše bylo vystaveno stále se zvyšujícímu tlaku, protože trvající války vedly k velkému vzrůstu nákladů na armádu, jež bylo možno krýt jen zvyšováním daní. Odpovědnost za řádné odvádění daní byla přiřčena velkostatkářům, což způsobilo ještě větší útlak rolníků. Oba císaři se sice snažili práva prostého obyva­ telstva chránit; Valentinianus ustanovil roku 365 funkci defensores civitatis, kteří měli chránit práva chudých obyvatel měst, a Valens v roku 368 vydal ostrý zákon proti patrociniím, tj. poskytování ochrany mocnými jednotlivci celým venkovským obcím proti výběrčím daní a jiným představitelům státní moci, což však fakticky vytvářelo jejich závislost na těchto osobách. Těžký fiskální tlak státu ve skutečnosti doléhal na široké vrstvy zejména zemědělského obyvatelstva a právě v tomto období dochází k velkému rozmachu kolonátu a postupujícímu znevolnění kolonů. Rostoucí daňové nároky státu byly vyvolány především zvyšujícím se ohrožení říše, kterému bylo nutno vojensky čelit. S Persií byl sice uzavřen mír, ale západní i severní hranice byla vystavena stále sílícím útokům germánských kmenů, které byly ze svých původních sídel jednak vytlačovány pohybem nomádských národů postupujících ze středoasijských stepí, jednak byly přitahovány bohatstvím řím­ ských provincií. Zatímco v Británii musel římský velitel bojovat se Skoty a Pikty, na Rýně útočili Sasové a Alamanové, na středním Dunaji Sarmati a Kvádové (kteří postupovali z území dnešního Slovenska) a na dolním toku Dunaje trval tlak Gótů (Ostrogótů), kteří pod náporem mongolských Hunů museli ustoupit ze svého 45

království, jež si v polovině 4. století vybudovali při Černém moři. Roku 376 dospěl na římské hranice jiný silný svaz gótských kmenů — Visigóti, kteří rovněž prchali před Huny a požádali císaře o povolení usadit se na římském území. Ten jim je rád udělil, protože v nich spatřoval posílení branné síly říše, a uzavřel s nimi smlouvu (foedus) o podmínkách jejich existence ve svazku říše. Visigóti však v rozporu s jejími ustanoveními byli od římských správců nespravedlivě utiskováni a vystaveni hladu a krutým životním podmínkám. To vedlo roku 378 k velkému povstání, při němž Gótové zpustošili téměř celou Thrákii. Císař Valens se rozhodl povstání Gótů vojensky rozdrtit bez ohledu na to, že jejich vojenská síla byla mnohem větší než síla římského vojska; z prestižních důvodů nechtěl ani počkat na posily, které mu slíbil poslat Gratianus (375 — 383), jenž se stal císařem západu po smrti svého otce Valentiniana. 9. srpna 378 byla u Adrianopole svedena krvavá bitva, v níž římská armáda byla přímo rozdrcena a plné dvě třetiny římských vojáků zůstaly mrtvy na bojišti; mezi nimi zahynul i sám císař. Účinek této porážky na římskou veřejnost byl ohromný; poprvé byla otřese­ na jistota o neochvějnosti a věčném trvání římské říše. . K vyřešení germánského problému si mladý císař Gratianus vybral vrchního velitele jízdy Theodosia, kterého jmenoval svým spolucísařem a pověřil vládou nad východní částí říše. Tomu se podařilo po více než dvou letech bojů s pomocí západořímských oddílů Ostrogóty z římského území vytlačit a s Visigóty dosá­ hnout mírové dohody, podle níž se měli usadit v Thrákii, ne však jako římští poddaní, ale jako „spojenci“ (foederati). Nepodléhali římským úředníkům, nemusili platit daně, ale měli vlastní samosprávu a za službu v římské armádě pobírali zvláštní žold. Toto řešení vyvolávalo mezi římským obyvatelstvem silnou nevraži­ vost, bylo však diktováno nezbytností a pro danou chvíli pomohlo odstranit germánské nebezpečí. Vláda Theodosia L, jehož historie obdařila čestným názvem Veliký (379 — 395), znamenala hned v několika ohledech převratný mezník v dějinách římské říše. Byl rozhodným křesťanem a za jeho vlády se křesťanství definitivně stává z původně jen povoleného a později preferovaného náboženství oficiálním náboženstvím státním. Theodosios podobně jako jeho spolucísař Gratianus nepřijal pohanský titul pontifex maximus (nejvyšší velekněz), který až do té doby tvořil trvalou součást oficiální titulatury římských císařů. Oba také s důrazem postupovali proti staré pohanské aristokracii, která si stále ještě udržovala silné pozice zejména v Římě. Spor se soustředil k otázce o obnovu starobylého oltáře bohyně Victorie v římském senátě. V tomto úsilí pohanská strana, v jejímž čele stály nejskvělejší osobnosti tehdejšího Říma, městský prefekt a vynikající řečník Q. Aurelius Symmachus a historik a pozdější praefectus praetorio v Illyriku Vivius Nicomachus Flavianus, naposledy vystoupila jako společenská a kulturní síla. Theodosios však požadavky římských senátorů rozhodně odmítl a naopak vydal postupně řadu zákonů, jimiž zakázal všechny pohanské oběti. Za jeho vlády se roku 393 také naposledy konaly olympijské hry. Pohanské chrámy dal Theodosios zavřít a vše­

46

chen jejich majetek zkonfiskovat. Zákony sice nařizovaly jejich uchování jako kulturních památek, ale na mnoha místech byly barbarsky ničeny anebo použity k jiným účelům, např. i jako hospody. Teprve později, od 5. století, se některých z nich začalo používat jako chrámů křesťanských; tak i proslulý Parthenon na athénské akropoli byl proměněn v chrám Panny Marie, kterým zůstal až do dobytí Byzance Turky. Neméně horlivě usiloval Theodosios o jednotu církve. Pocházel z Hispánie a tedy z prostředí, které se přidržovalo nikajského vyznání. Hned na začátku své vlády, jakmile se jen vyrovnal s gótským nebezpečím, svolal do Konstantinopole církevní sněm, označovaný později jako 2. ekumenický koncil, a na něm dal ariánství i v jeho zmírněné podobě odsoudit jako herezi. Zároveň na něm bylo upřesněno věroučné dogma víry, prohlášené oficiálně za jedině pravé (ortodoxní). Theodosios nadále všechny projevy ariánství přísně pronásledoval. Sesazoval bis­ kupy, kteří se k němu hlásili nebo jen byli podezřelí z ariánské hereze, z jejich stolců. Od konce 4. století přestalo být ariánství v římské říši společenskou či politickou silou. Naproti tomu se stalo náboženstvím germánských kmenů a tím i dalším ideologickým projevem rozdílů mezi Římany a barbary. Nejvýznačnější osobností církevní hierarchie této doby byl milánský biskup Ambrosius, který byl hlavním iniciátorem tvrdého postupu proti pohanské aristo­ kracii i ariánství a jiným heretikům uvnitř církve, proti nimž Theodosios postupo­ val s nemenší, ne-li větší tvrdostí. Ambrosius byl dříve, než se stal biskupem, vysokým státním úředníkem. Programově usiloval o upevnění církevní moci a do vykonávání svého úřadu vnesl cílevědomou neústupnost, kterou prosazoval i vůči státním institucím a případně i proti císaři. Příznačné v tomto ohledu bylo střetnu­ tí, k němuž mezi nimi došlo kvůli vzpouře obyvatel Soluně (Thessalonike). Římské obyvatelstvo jevilo vůči Theodosiově progermánské politice značný odpor a mezi ním a germánskými vojáky v římských službách docházelo k častým incidentům. K jednomu z nich došlo roku 390 v Soluni, když gótský vojenský velitel dal pro mravnostní přečin zatknout oblíbeného závodníka. Rozhořčený dav se proti němu vzbouřil a zavraždil ho i s jeho družinou. Císař, rozlícený projevem vzpoury proti jeho představiteli, nařídil přísnou odplatu a výsledkem byl strašný masakr, při němž bylo v thessalonickém závodišti povražděno na sedm tisíc tamních občanů. Zpráva o tomto hrozném činu vyvolala velké pobouření a Ambrosius vyhlásil nad císařem klatbu a zakázal číst v jeho přítomnosti bohoslužby, dokud svými činy nevysloví veřejně lítost. Bylo pro vývoj poměrů příznačné, že zatímco jen o čtvrt­ století dříve nesmírně populární alexandrijský biskup Athanasios musel pro svůj odpor vůči politice ariánských císařů strávit celkem sedmnáct let ve vyhnanství, byl nyní všemocný císař donucen podrobit se vůli církve a provést veřejné pokání. Velká část Theodosiovy vlády byla vyplněna bojem s různými uzurpátory, vesměs v západních oblastech říše. Nejprve to byl správce Británie Magnus Maxi­ mus, který v letech 383 — 388 ovládl téměř všechny západní provincie. Theodosios s ním roku 388 musel svést několik bitev a jenom díky tomu, že vyhlásil úplnou 47

amnestii pro všechny jeho přívržence, dosáhl toho, že Maxjmus byl částí svých vojáků opuštěn, posléze zajat a hned nato usmrcen. Tím se konečně mohl ujmout vlády nad západní říší mladičký Valentinianus II. (383 — 392), bratr císaře Gratiana, který byl na počátku Maximovy uzurpace usmrcen. Theodosios mu jako hlavního rádce určil magistra mihtum Arbogasta, který byl íránského původu. Arbogast se tak stal prvním z germánských velitelů, kteří fakticky vládli v římské říši. Valentinianus byl proti němu bezmocný a roku 392 byl za záhadných okolnos­ tí, ale nepochybně z Arbogastova podnětu, zavražděn. Arbogast chtěl zprvu vládnout na západě sám jako Theodosiův místodržící, ale posléze dal za císaře provolat vysokého úředníka západního dvora rétora Flavia Eugenia, který se zřekl křesťanství a postavil se proti Theodosiovi v čele starořímské pohanské strany. Válečné střetnutí, k němuž došlo v údolí řeky Frigidus v Julských Alpách v září 394, bylo posledním zápasem obou vyznání i politických koncepcí. Průběh a výsledek bitvy měl přímo symbolickou podobu. Nad Eugeniovým vojskem byl vztyčen pozlacený Jupiter, Theodosios zahájil bitvu ve znamení kříže. V tu chvíli se však zdvihl prudký vítr, nazývaný v těchto oblastech bóra, spoustou prachu oslepil Eugeniovo vojsko, srážel jejich šípy a vržené oštěpy a v podstatě byl hlavní příčinou jejich porážky. Křesťané to přirozeně později vydávali Za zázračný zásah svého boha, jímž bylo rozhodnuto o dalším osudu a charakteru říše.

Rozdělené císařství Theodosios byl posledním císařem, který soustředil vládu nad celou římskou říší v jediných rukou. Roku 395 zemřel a vládu převzali jeho synové Arkadios a Honorius, kteří byli už za otcova života, ačkoli ještě nedospělí, přijati za spolucísaře. Starší Arkadios (394—408) se stal vládcem na východě, kdežto mladšímu Honoriovi (395 — 423) připadla západní část říše. Zdánlivě se tak opakovala situace, jaká vznikla v 4. století už několikrát. Říše zůstávala teoreticky jednotná, zákony vydané kterýmkoli z obou císařů měly mít platnost na celém jejím území. Ve skutečnosti byla však říše už nadále rozdělena, vznikly dva samostatné císařské dvory, východ­ ní i západní část říše se už od sebe jen víc a více vzdalovaly, postupně si vytvořily vlastní politickou i kulturní ictantitu a často jednaly zcela ve vlastní prospěch a na úkor druhé. Jednou z příčin tohoto vývoje byla slabost císařů. Oba Theodosiovi synové byli neschopní slaboši a naprosto postrádali jakoukoli schopnost vládnout či velet vojsku. Oba byli zcela hříčkou v rukou silných vojevůdců, dvorských hodnostářů a vlivných žen. Na západním dvoře byl až do roku 408 všemocným vládcem Vandal Stilicho a později pak romanizovaný Illyr Aětius, přičemž velký vliv měla i Honoriova sestra Galia Placidia, která po jeho smrti vykonávala vládu jako regentka za svého mladičkého syna Valentiniana III. (423 — 455). Podobně tomu byjo i na

48

Východě. Arkadios, o němž se jeho současník vyjádřil, že byl omezený nad veškeré pomyšlení, se uzavřel na svém dvoře v Konstantinopoli, a veškerou vládu měli v rukou jeho úředníci, odstraňovaní postupně palácovými převraty jako ve třetím století císaři. Na dvoře bujely intriky, zatímco obrana říše byla závislá na germán­ ských velitelích, jakými byli Gótové Alarich nebo Gainas. Zatímco císaři 4. století byli vesměs vojevůdci, kteří šli osobně do válek v čele svých legií, ani Arkadios, ani žádný z jeho nástupců až do konce 6. století nevytáhl sám do boje. Stěžejní osou dějin římské říše v pátém století byly dva problémy: germánské nebezpečí a vnitřní rozpory uvnitř křesťanské církve ohrožující ideovou i politickou jednotu říše. I v přístupu k nim a k způsobu jejich řešení se projevil zásadní rozdíl mezi oběma politickými celky, který posléze byl jednou z příčin jejich rozdílného historického vývoje. Období Honoriovy vlády znamenalo začátek rozkladu západní říše. Říše trpěla chronickým nedostatkem sil v obraně a byla z velké části závislá na nespolehlivých germánských a jiných žoldnéřských oddílech. Roku 402 pronikli do severní Itálie Visigóti, jejichž vpád tam usměrnila obratná, ale bezohledná diplomacie východořímského dvora. Stilicho je tehdy ještě dokázal po vítězství u Verony od dalšího postupu odvrátit, ale po jeho zavraždění roku 408 podnikl gótský náčelník Alarich nový vpád do Itálie a roku 410 dobyl a vyplenil samotný Řím. Vojenský význam této události byl celkem nevelký, protože Gótové záhy město zase opustili a po delším bezcílném bloudění napříč celým poloostrovem po Alarichově smrti z Itálie zase odtáhli, ale pro Římany, kteří po sedm století ve zdech svého hlavního města neviděli nepřátele jinak než jako poražené zajatce vedené v triumfu či jako otroky, to znamenalo strašlivý šok, jenž otřásl v mysli mnohých lidí jistotou o neochvějnosti římské říše a věčnosti jejího trvání. Větší význam a hlavně trvalejší dosah měla událost, k níž došlo o čtyři roky dříve. V poslední den roku 406 tři germánské kmeny — Vandalové, Alanové a Suebové — prorazily nechráněnou rýnskou hranici, vtrhly do Galie, jedné z nejbohatších západních provincií říše, a strašlivě ji zpustošily. O dva roky později přešly tyto kmeny Pyreneje a vpadly do Hispánie. Za nimi zatím do Galie proudili další Germáni. Západní dvůr neměl síly, kterými by mohl této záplavě čelit. Uzavřel proto s visigótským králem Walliou smlouvu, že v odměnu za právo usadit se ve střední Galii ujmou se jeho lidé obrany římských zájmů v Hispánii. Výsledek byl ovšem ten, že se jí později Visigóti zmocnili sami. Cílem těchto germánských kmenů nebylo vyvrátit římskou říši. Ta pro ně představovala daný, a přímo žádoucí politický útvar. K útokům na její hranice je donutil tlak jiných národů v jejich zádech a zároveň je přitahovalo bohatství římských proviněn. Jejich přítomnost na římské půdě řešila vláda vesměs tak, že s nimi uzavřela spojeneckou smlouvu (foedus), jejíž podmínky se v jednotlivostech sice případ od případu lišily, ale jejíž podstatou bylo, že barbaři se stávali „hosty“ (hospites) římských usedlíků s tím, že jim byla poskytnuta třetina (tertia) jejich pozemků (anebo výnosu z nich) odměnou za jejich vojenské služby či jako výkupné

49

za to, že nechávali římské obyvatelstvo na pokoji. Římská svrchovanost zůstávala, i když někdy jen podle jména, zachována i nadále. První nezávislý barbarský stát na římské půdě vznikl v Africe. Pod tlakem Suebů se roku 429 král Vandalů Geiserich, jeden z nejschopnějších, ale také nejbezohled­ nějších germánských náčelníků vůbec, rozhodl opustit se svým lidem Hispánii a přepravit se do Afriky. A ačkoli Vandalů nebylo dohromady více než osmdesát tisíc a z toho jenom asi čtvrtinu tvořili zbraně schopní muži, dosáhli v Africe rychlých úspěchů, podstatně ovšem usnadněných rozbroji mezi římskými správci a jejich úsilím dosáhnout nezávislosti na ústřední vládě. Když roku 493 Geiserich dobyl i hlavní město římské Afriky Kartágo, nezbylo císařskému dvoru než uznat skutečnost, že toto území bylo pro římskou říši ztraceno. Význam této ztráty byl o to větší, že Vandalové se jako první z germánských kmenů projevili jako mocnost i na moři, jež až do té doby zůstávalo pod výhradní kontrolou římského loďstva. Na rozdíl od západu dokázala východořímská říše nakonec nebezpečí hrozící od germánských kmenů odvrátit a posléze překonat, přestože to nebyl nijak jednodu­ chý proces a trval s určitými peripatiemi po celé páté století. Proti Západu byla východní říše v určité východě, protože hranice, na níž musela Gennánům čelit, byla mnohem kratší; germánské hrozbě byla vystavena v podstatě jen ve své evropské části, na Balkánském poloostrově a v Thrákii, kdežto rozsáhlé oblasti na východě tvořily pro ni nevyčerpatelný rezervoár sil. Odtud čerpala jak stálý příliv lidské síly pro armádu, tak zejména finanční prostředky, které ji pomáhaly jednak financovat vojenské akce, tak zejména rozvíjet intenzívní diplomatické úsilí, jež bylo často mnohem účinnější zbraní než války. Tento hospodářský faktor byl rozhodující. Spolu s ním však nemalý význam mělo i ideové uvědomění aspoň části Obyvatelstva východní říše a jeho rozhodný odpor vůči Germánům. Zatímco se diplomacii císařského dvora podařilo jmenováním Alaricha praefeetem praetorio pro Illyricum udržet hlavní vojenskou sílu Visigótů v Řecku a posléze ji obrátit do Itálie, vzniklo proti germánské posádce v Konstantinopoli, která sestávala hlavně z Ostrogótů, roku 401 lidové povstání. Část jich byla pobita a ostatní i se svým náčelníkem Gainasem museli hlavní město opustit. Bylo ovšem příznačné, že se to podařilo jen díky zásahu jiného gótského velitele, Fravitty. Ale i ten byl po krátké době zabit a na Východě zůstávalo potom nějakou dobu vrchní velení v rukou důstojníků římského původu, zatímco skutečnou vládu vykonávali civilní praefecti praetorio vybíraní z dvorských hodnostářů.

Období Theodosia II. Když císař Arkadios zemřel, bylo jeho synovi a nástupci Theodosiovi teprve sedm let. Vyrůstal pod silným vlivem své starší sestry Pulcherie, která si udržela rozhodu­ jící slovo na císařském dvoře i později. Byla to bigotně zbožná žena, která v tomto duchu dala vychovávat i svého bratra. Ten si liboval v pobožnostech a dvorském

50

ceremoniálu, rád opisoval rukopisy a věnoval se kaligrafii, ale o řízení státu se vůbec nestaral. Skutečnou vládu vykonávali různí dvorští hodnostáři, zprvu prefekt Anthemios a později magister officiorum Helio. Později měla na dvoře silný vliv i císařova manželka. Byla to dcera pohanského filozofa z Athén, která se však stala vášnivou křesťankou a své původní jméno Athenais změnila na Aelia Eudokia. Theodosiova vláda, která vyplnila téměř celou první polovinu 5. století (408 — 450), byla poznamenána nebezpečím, které bylo ještě mnohem hroznější než nápor germánských kmenů. Byli to Hunové, nomádský lid mongolského původu, kteří právě v době Theodosiova nástupu na trůn poprvé vpadli na římskou půdu a pustošili diecézi Dákii. Římská armáda je tehdy ještě dokázala porazit a zahnat z římského území. Nezbytnost přesunout hlavní síly na východní hranici, kde od roku 421 začaly nové války s Persií, umožnila však hunským hordám usadit se na rovinách dnešního Maďarska, kde zejména pod velením svého náčelníka Attily (434—454) vytvořily silnou říši, která se stala postrachem všech sousedů. Hunové podnikali do okolních i vzdálených zemí nájezdy, které se vyznačovaly mimořádnou krutostí a ničivostí. Ty zprvu směřovaly spíše na západ. Východořímská říše se snažila zajistit si od Hunů mír tím, že se zavázala platit jim obrovské roční poplatky — zprvu 300 liber a od roku 434 dokonce 700 liber zlata ročně (tj. 55 000 zlatých solidů). Přesto však došlo k řadě kořistných nájezdů Hunů na východořímské území, při nichž byly balkánské provincie strašlivě zpustošeny; podle jednoho pramene bylo prý Huny dobyto a vypleněno na sto římských měst. Bylo to však na západě, kde se vojevůdci Aětiovi roku 451 v bitvě na Katalaunských polích v Galii podařilo zasadit Hunům první zdrcující porážku. Konec hunského nebezpečí znamenala však až Attilova smrt roku 453, po níž se jeho říše rozpadla stejně rychle, jako vznikla. Roku 447 se ocitla v nebezpečí i sama Konstantinopol, spolehlivě ji však uchránily její mocné hradby. Během necelého století od svého založení se nové hlavní město rozrostlo tak, že jeho plocha, ač třikrát větší než území starověkého Byzantia, už dávno nestačila obyvatelstvu, jehož počet v té době se odhaduje na 400 000. Proto dal prefekt Anthemios roku 413 vybudovat novou dvojitou měst­ skou hradbu táhnoucí se v oblouku od severu k jihu asi dva až tři kilometry na západ od hradby Konstantinovy. Plocha města se tím téměř zdvojnásobila. A když pod dojmem hrozby hunských nájezdů dal prefekt Kyros tyto hradby, nazývané nadále podle tehdy vládnoucího císaře hradbami theodosiánskými, ještě podstatně rozšířit, staly se spolehlivou ochranou města proti všem útočníkům na dobu celých osmi století. Dlouhé období vlády Theodosia II. představuje významnou etapu v utváření svébytného charakteru východořímského státu. Souběžně s vytrvalým odporem proti pronikání barbarů do východořímské společnosti intenzívně pokračovala helenizace veřejného života, v němž se vedle oficiální latiny stále více uplatňovala i řečtina. Vrcholného projevu se tomuto vývojovému procesu dostalo založením vysoké školy v Konstantinopoli roku 425, k němuž dala ponět císařova manželka

51

Athenais-Eudokia. Mělo se na ní přednášet latinsky a řecký, ale je příznačné, že z 31 profesorů jich 16 bylo ustaveno pro výuku řečtině. Konstantinopolská universita byla instituce naprosto světská (studium teologie na ní nebylo vůbec zavedeno) a jejím úkolem byla výchova budoucích státních úředníků, jichž složitý východořímský správní aparát měl stále nesmírnou potřebu. Nebyl pociťován žádný rozpor v tom, že zatímco řečtina se stále více prosazovala ve všech oblastech veřejného života i kultury, vláda v Konstantinopoli se zároveň důsledně přimykala k tradicím římského státního systému a programově je uplat­ ňovala a rozvíjela ve vlastních podmínkách. Tak z Theodosiova podnětu došlo k pořízení prvního oficiálního svodu římského práva, který se stal známý pod názvem Codex Theodosianus. Až do té doby sestávalo totiž římské právo v podsta­ tě jen z jednotlivých zákonů, císařských nařízení a ediktů apod., jež pocházely z různých období a z nichž některé už zastaraly a jiné byly zase nahrazeny dalšími, takže si leckdy jednotlivá ustanovení i odporovala. Tomu měla nová sbírka odpo­ moci. Všechny zákony a edikty vydané od vlády Konstantina I. byly přezkoumány a z nich byly vybráceny jen ty, které skutečně odpovídaly potřebám a reálným podmínkám skutečnosti. Ty byly systematicky utříděny do šestnácti knih, které pak byly roku 438 slavnostně vyhlášeny za jediný oficiální zákoník platný pro celou říši.

Christologické spory v církvi Překonání ariánské hereze a formulace ortodoxního vyznání víry na konstantinopolském koncilu roku 381 nepřinesly církvi natrvalo žádanou jednotu. Vedle toho, že existoval hluboký kulturní rozdíl mezi západní a východní polovinou říše, byly i zde značné rozdíly mezi jednotlivými oblastmi s vlastní dávnou kulturní tradicí a způsobem myšlení. Řecko-maloasijský kulturní okruh, jehož centrem se stala Konstantinopol, byl v duchovní oblasti poměrně nejméně zasažen orientálními vlivy a zůstával doménou ortodoxie. Druhou základní oblastí byla Sýrie, která byla jednou z kolébek křesťanské církve a kde se už od 2. století rozvíjela proslulá antiochijská teologická škola, která byla pod silným vlivem novoplatónského způso­ bu myšlení a jež byla v trvalém napětí a občas i otevřeném sporu jak s Konstantinopo­ li, tak s Alexandrií. Třetím výrazným okruhem v náboženském životě byl Egypt, kde charakter zbožnosti a církevního života určovaly především dva faktory: bylo to jednak velmi silné mnišství, které zde vzniklo a které navazovalo na starší místní, ještě předkřesťanské tradice lidového náboženství s jeho vírou v duchy a démony; jeho příznačným rysem byla tendence k extrémům, ať už to byl útěk do meditativního života v naprosté samotě či právě naopak k davovému náboženskému fanatismu, který byl i strašlivou a velmi účinnou zbraní v církevně politických zápasech své doby. Druhým prvkem, kterým se egyptská církev vyznačovala, bylo mimořádně silné postavení alexandrijských patriarchů, kteří si osobovali nárok na přední či dokonce první místo v církvi a rozhodně odmítali ustoupit před konstantinopol52

ským stolcem, s nímž se často ocitli ve sporu. Sami se považovali už od dob patriarchy Athanasia za svrchované rozhodčí toho, co má být považováno za pravý výklad víry. Ve vlastním Egyptě byli jak díky svému obrovskému majetku, tak díky nesmírné autoritě, jíž se těšili, skutečnými vládci, kteří často a úspěšně vzdorovali i císařským místodržícím. . Základ christologických sporů 5. a 6. století spočíval už ve formulaci vyznání víry přijatého na konstantinopolském koncilu roku 381, podle něhož byly v Kristu po jeho vtělení dvě přirozenosti — božská a lidská, navzájem nesmíšené, ale přesto mystickým způsobem spojené. Tento výklad, všeobecně považovaný za alexandrij­ skou formulaci, však ani zdaleka nemohl uspokojit všechny východní teology a poskytoval řadu možností ke kritice. Zejména antiochijská teologická škola poukazovala na nedostatečnost a přímo rozpornost formulace vztahu obou Kristo­ vých přirozeností a v duchu filozofického racionalismu dospěla k tvrzení o jejich naprosté rozdílnosti a neslučitelnosti. S touto tezí vystoupil zejména antiochijský patriarcha Nestorios, který se roku 428 stal v patriarchou v Konstantinopoli. Byl to strhující řečník a jako patriarcha se pokusil své učení prosadit jako oficiální nauku církve. Ve své nekompromisnosti nakonec proti sobě popudil i lidové masy, které byly silně pobouřeny jeho tvrzením, že Panna Maria byla pouze Matkou Kristovou a nikoli „Bohorodičkou“ (theotokos). Kult Matky boží byl už tehdy v hlavním městě značně rozšířen a Nestoriův útok proti němu jej nezbytně připravil o popularitu mezi prostým obyvatelstvem. Hlavním Nestoriovým protivníkem byl alexandrijský patriarcha Kyrillos, který v prosazení ortodoxní formulace spatřoval zároveň i prostředek k prosazení nadřa­ zeného postavení svého stolce v celé východní církvi. K tomuto cíli neváhal použít jakýchkoli prostředků, a to ani podplácení vysokých úředníků na císařském dvoře či zastrašování svých protivníků prostřednictvím fanatických mnichů. Spor obou osobností se vyhrotil na třetím ekumenickém koncilu v Efesu, kde Kyrillos využil toho, že se se svými stoupenci dostavil na místo dříve než syrští biskupové a donutil ostatní účastníky přijmout usnesení odsuzující Nestoria a jeho učení. Velkými úplatky vlivných hodnostářů dosáhl pak Kyrillos i toho, že císař usnesení koncilu potvrdil a Nestoria poslal do vyhnanství. Jestliže boj proti Nestoriovi byl alexandrijským patriarchou veden pod heslem obhajoby ortodoxie, byla to právě Alexandrie, odněkud vzešlo nové a ještě mno­ hem vážnější heretické učení. Konstantinopolský archimandrita Eutyches vystou­ pil s učením, že po jeho vtělení se z obou Kristových přirozeností stala toliko jediná a že jeho tělesnost nebyla svou podstatou stejná s tělesností lidskou. Toto učení, nazývané monofysitismus (monos = jediný, fysis — přirozenost, podstata), bylo přijato i alexandrijským patriarchou a ten, spoléhaje na své výlučné postavení, se jej pokusil vyhlásit za závazné dogma. Na tzv. „zbojnické synodě“ konané roku 449 opět v Efesu dosáhl s pomocí četných zfanatizovaných mnichů i za použití fyzické­ ho násilí toho, že shromáždění biskupové uznali toto učení za platné. Ovšem hned následujícího roku ztratil po smrti Theodosia II. dosud všemocný první komorník

53

Chrysafios, který s alexandrijskou stranou spolupracoval, svůj vliv a nový císař Markianos svolal roku 451 do Chalkedonu další, v pořadí čtvrtý, ekumenický koncil. Na něm byl monofysitismus odsouzen jako hereze a bylo vyhlášeno za článek víry, že v Kristu i po vtělení zůstaly dvě různé přirozenosti, spojené ovšem nerozlučitelně v jediné osobě. Tato formulace byla dílem tehdejšího římského papeže Lva Velikého (440 — 461) a její přijetí znamenalo vítězství Říma i Konstantinopole nad mocenskými nároky Alexandrie v církvi. Římský papež ovšem prosazoval vlastní výklad z titulu nároků na jurisdikční i věroučné prvenství (primát) v círvki, které si činil jako údajný nástupce prvního z apoštolů sv. Petra. Naproti tomu se podařilo konstantinopolskému patriarchovi prosadit do usnesení koncilu odstavec, podle něhož měl římskému biskupovi náležet jako Petrovu nástupci pouze čestný primát, ale jinak nebyl ostatním patriarchům nijak nadřa­ zen. Ve skutečnosti to znamenalo velké vítězství konstantinopolského patriarchá­ tu, který se během jednoho století z obyčejného biskupství stal rovnocenným partnerem papežského stolce v Římě a díky politickému významu hlavního města ve skutečnosti nejdůležitějším církevním centrem křesťanského východu, zatímco prestiž dosavadních vedoucích patriarchátů — alexandrijského a antiochijského — značně utrpěla. Vzdor usnesení koncilu i císařskému nátlaku však nebyl monofysitismus nijak poražen. Alexandrijské obyvatelstvo chaldekonské vyznání víry rozhodně odmítlo, nově dosazený ortodoxní patriarcha byl hned po svém příchodu do Egypta zavraž­ děn, císařská posádka v Alexandrii pobita. Až na malou skupinu ortodoxních, nazývaných Melchité či Basilikoi (císařští lidé), zůstalo veškeré obyvatelstvo Egyp­ ta monofysitské a monofysitský arcibiskup a nikoli císařův místodržící byl většinou skutečným pánem země. Rozdílné náboženské vyznání se stalo prostředkem vytvá­ ření kulturní svébytnosti. V Egyptě vznikla samostatná, konstantinopolskou svr­ chovanost neuznávající národní církev s vlastní liturgií, literaturou i výtvarným uměním, používajícím vlastního egyptského (koptského) jazyka i písma, která se stala výrazem úsilí i o politickou samostatnost. Ta nakonec přetrvala i byzantskou vládu a po dobytí Egypta Araby v sedmém století pod panstvím islámu zůstala oporou samostatné kulturní a národní existence koptského obyvatelstva až do dnešní doby. Monofysitská hereze se záhy rozšířila i v Palestině a západní Sýrii. Východosyrská oblast kolem Edessy zůstávala i nadále centrem nestoriánů, kteří však většinou našli útočiště v perské Mezopotámii. Postupně tam vytvořili vlastní církev, která vysílala misionáře až do Mongolská, do Číny a do Indie. V 6. století vznikla v městě Nisibis nestoriánská teologická škola, která později po opanování Persie Araby sehrála důležitou roli při zprostředkování klasické řecké filozofie a literatury islámské vzdělanosti. V důsledku christologických sporů se tak v pátém století utvořily ve východních provinciích římské říše národní církve, které neuznávaly věroučnou a správní autoritu konstantinopolského patriarchátu a staly se tak prostředkem k rozvíjení

54

jejich vlastní kulturní svébytnosti a vážnou silou v snahách o prosazení regionální autonomie. Jejich existence představovala trvalé nebezpečí pro udržení politické jednoty říše a zůstala problémem, s nímž se všichni další císaři až do doby arabské expanze museli znovu a znovu vyrovnávat.

Období isaurské nadvlády a zánik západořímské říše Svolání chalkedonského koncilu a prosazení ortodoxie bylo především dílem energické Theodosiovy sestry Pulcherie, která v druhé polovině jeho panování byla skutečnou vládkyní říše. Ta také po Theodosiově smrti v srpnu roku 450 rozhodla o jeho nástupci. Stal se jím už starší vysoký vojenský hodnostář Markianos (450—457), s nímž Pulcheria, vyznačující se bigotní zbožností, uzavřela sňatek, ovšem pod podmínkou, že jejich manželství bude jen formální a ona si i nadále bude smět zachovat své panenství. Tato historka názorně dokládá, jak hluboce už křesťanství proniklo do způsobu myšlení a života římské společnosti, a zároveň jak výrazně se už uplatnil dynastický princip v pojetí císařské moci, protože sňatkem se sestrou zemřelého císaře byl Markianos přijat za člena theodosiánské dynastie a uznán za jejího pravoplatného nástupce. Markianova krátká vláda byla ještě dlouho po jeho smrti považována za šťastnou a přímo příkladnou. Zvolám „Ať je tvé panování stejné jako Markianovo!“, patřilo k obvyklý aklamacím konstantinopolského lidu při nastolení nového císaře ještě v následujícím století. Bylo to období klidu a vnitřní konsolidace. Většina obyvatel­ stva hlavního města, jež v nestoriánství a monofysitismu spatřovala projev kulturní­ ho a politického vlivu východních, řeckému živlu národnostně cizích provincií, uvítala uznání ortodoxie za oficiální římskou ideologii. Jiným šťastným prvkem bylo odstranění hunského nebezpečí po Attilově smrti roku 453. Říše byla zbavena nejen hrozby dalších pustošivých nájezdů, ale i těžkého finančního břemene, protože nemusela nadále platit vysoký tribut nebezpečným severním sousedům. Markianos proto mohl podniknout účinná opatření k ozdravení finanční situace státu, aniž by přitom zatížil obyvatelstvo dalšími daněmi. To se naopak konečně mohlo těšit určité hospodářské prosperitě, k čemuž nemálo přispěla i ta skuteč­ nost, že Markianos neusiloval o vojenské výboje a říše prožívala období nerušené­ ho míru. Přesto však na císařském dvoře nabyli převahy velitelé císařských gard složených do velké míry z germánských žoldnéřů a rozhodující osobností se stal náčelník Aspar z kmene Alanů. Byl to on, kdo prosadil, že za nástupce bezdětného Markiana byl vybrán celkem bezvýznamný a také neschopný důstojník thráckého původu, který jako Leon I. vládl v letech 457 — 474. Leon I. byl prvním byzantským císařem, který po svém nástupu na trůn přijal korunu z rukou konstantinopolského patriarchy. Na volbu nového císaře v Římě a později i v Konstantinopoli měly teoreticky vliv tři skupiny — senát, vojsko a lid

55

hlavního města, přičemž záviselo vždy od konkrétní situace, která z nich uplatnila svou vůli. Aktem, jímž byla vybraná osobnost prohlášena za císaře, bylo jeho vyzdvižení na štítě nad hlavami vojáků, což demonstrovalo vojenský základ císař­ ské moci. Od nastoupení Leona I. k tomu přistoupil další prvek — korunovace konstantinopolským patriarchou, jíž byla opět zdůrazněna sakrální povaha moci císaře, který vystupoval jako pozemský náměstek Kristův. Nebylo jistě náhodou, že tato ceremonie byla zavedena právě při nástupu císaře, který byl barbarského původu a zastával předtím spíše jen druhořadé postavení, aby tak jeho vláda byla skutečně sankcionována. Nadále však tato korunovace už tvořila trvalou součást nástupního ceremoniálu byzantských císařů, z něhož ovšem ale nevymizela ani vojenská složka. Zprvu byl Leon I. jen loutkou v Asparových rukou a teprve roku 466 se pokusil zlomit jeho mocenské postavem tím, že do Konstantinopole povolal jako svou gardu příslušníky divokého kmene Isaurů žijícího v hornaté oblasti na jihovýchodě Malé Asie. Jejich náčelník Tarakodissa, který v Konstantinopoli začal užívat řecké jméno Zenon, byl dokonce přijat za příslušníka císařské rodiny, protože dostal za manželku císařovu starší dceru Ariadnu. Germánský vliv ve vojsku tím byl skutečně značně oslaben a představitelé dvorské aristokracie považovali právě tuto chvíli za vhodný okamžik, aby demon­ strovali vojenskou sílu východního císařství a zasáhli proti Germánům ohrožujícím západní část říše. Cílem zamýšlené výpravy byla severní Afrika ovládaná Vandaly, kteří roku 455 dobyli a strašlivě vyplenili Řím a představovali největší barbarskou hrozbu klasickému světu. Přestože však bylo shromážděno obrovské loďstvo, jehož vyzbrojení stálo ohromnou sumu 130 000 liber zlata, výprava skončila — do značné míry neschopností svých velitelů — naprostou pohromou. To opět dočasně posílilo germánskou stranu v Konstantinopoli a mezi oběma skupinami barbarů, ovládajících římské vojsko, docházelo k střetnutím a sporům, jež byly ukončeny až zavražděním Aspara a jeho syna (471). Isaurové tak získali naprostou převahu, což vyvrcholilo tím, že po smrti císaře Leona (474) se jejich náčelník Zenon ujal vlády nejprve jako spoluvladař a ochrán­ ce nezletiletého Leonova syna Leona II. a po jeho smrti na podzim téhož roku pak jako jediný císař. Obyvatelstvo Konstantinopole však projevovalo proti barbarské­ mu uchvatiteli silný odpor a krátce po jeho nástupu na trůn proti němu vzniklo lidové povstání, které jej donutilo město vyklidit. Za císaře byl místo něho zvolen bratr císařovny Veriny Basiliskos, vůdce neúspěšné výpravy proti Vandalům z roku 468, který se však projevil stejně neschopným panovníkem jako předtím vojenským velitelem. Během dvaceti měsíců své vlády si dokázal znepřátelit všechny vrstvy obyvatelstva. Otevřeně se hlásil k monofysitismu, což mu sice získalo přízeň ve východních provinciích, ale nenávist v Konstantinopoli. Odpor všech vrstev vzbu­ dily velké daně, které Basiliskos musel vypsat, protože Zenon dokázal při svém útěku vzít s sebou i státní pokladnu. A když se Basiliskos posléze znepřátelil i s veliteli armády, bylo o jeho osudu rozhodnuto. Vojsko přešlo na stranu jeho protivníka a tak se roku 476 mohl Zenon znovu vrátit na císařský trůn. 56

Tyto vnitřní zápasy obyvatelům Konstantinopole do velké míry zastínily události probíhající na západě. Roku 476, kdy se Zenon po druhé a definitivně ujal vlády, byl shodou okolností sesazen poslední císař říše západořímské. Tato událost, která pro pozdější historiky a západoevropské lidstvo vůbec představovala zánik klasic­ kého starověku a jeden z nejpřevratnějších mezníků v dějinách evropské civilizace, neučinila na současníky ve východní části římské říše žádný dojem a nepřikládali jí podstatnějšího významu. Nešlo o nějakou náhlou či nečekanou událost, která by podstatně měnila existující mocenské vztahy či politické uspořádání. Rozlehlé oblasti na západě — Galie, Hispánie, Afrika, Pannonie — byly v průběhu pátého století obsazeny různými germánskými kmeny, které si počínaly ve skutečnosti zcela samostatně, ať už formálně uznávaly římskou vládu či nikoli. V Římě samém byla vláda jednotlivých císařů spíše jen formální a jejich jménem vládli ve skuteč­ nosti vojenští a civilní správci usilující o prosazení osobních zájmů. Vláda mladého Valentiniana III. (425 — 455) představovala poslední pokus o udržení říše a upev­ nění jejích hranic, zejména na Dunaji. Za dvacet let následujících po jeho smrti se na císařském trůně vystřídalo celkem devět císařů, vesměs dosazených germánský­ mi vojenskými náčelníky, a po více než dva roky (465 — 467) zůstal neobsazen. A tak když roku 476 Odoaker z kmene Skini, kterého si germánští žoldnéři v Itálii zvolili za svého krále, sesadil západního císaře Romula Augustula a obrátil se do Konstantinopole k Zenonovi s žádostí, aby mu udělil hodnost patrikia a pověřil ho správou Itálie, kterou by nadále vykonával jeho jménem, neviděl v tom východní dvůr nic mimořádného. Zenon Odoakrově žádosti nevyhověl, ale ani proti němu nijak nezasáhl. Existující stav mu v podstatě vyhovoval, a to tím spíše, že se musel po celou dobu své vlády vypořádávat s daleko naléhavějším germánským nebezpe­ čím v bezprostředním sousedství či přímo na území své vlastní říše. Jestliže se východní říše na začátku 5. století zbavila nebezpečí Visigótů, byla od šedesátých let stále více vystavena tlaku východní skupiny těchto germánských kmenů — Ostrogótů, kteří se usadili v severobalkánských provinciích Moesii a Thrákii sice jako „spojenci“ ve východořímských službách, ale přesto představo­ vali pro říši trvalé nebezpečí. Zejména náčelník několika spojených gótských kmenů Theodorich Strabon, který se už roku 474 podílel na povstání proti Zeno­ novi, zůstával jeho stálým protivníkem. Zenon se tomu pokoušel čelit tím, že proti němu podněcoval jinou skupinu ostrogótských kmenů, které kdysi Markianos usídlil v Pannonii a do jejichž čela se nyní dostal jako jejich král Theodorich z kmene Amalů, který své mládí strávil v Konstantinopoli jako rukojmí a nabyl tam dobrou znalost římských poměrů i klasické řecké vzdělání. Obě soupeřící skupiny Gótů střídavě válčily proti říši a zase bojovaly v jejích službách jedna proti druhé, jako spojenci podnikly společně i ničivý nájezd až hluboko do středního Řecka. Určitou úlevu přinesla až Strabonova smrt roku 481, přesto však plného vyrovnání s Góty dosáhl Zenon až roku 484, kdy udělil Theodorichu Amalovi titul patrikios. Mezitím však musel Zenon čelit i nebezpečí pocházejícímu z řad jeho vlastních soukmenovců. Jiný isaurský náčelník Ilos, který proti němu osnoval intriky už 57

dříve, se připojil k patrikiovi Leonidovi, jenž se roku 484 prohlásil císařem a se sídlem v Antiochii po více než čtyři roky ovládal východní provincie. Tuto vzpouru se podařilo Zenonovi potlačit až roku 488 a v témže roce si Konstantinopol mohla také konečně oddechnout od gótské hrozby. Zenon dokázal přesvědčit Theodoricha, aby se svými Ostrogóty odtáhl — podobně jako Alarich o 80 let dříve — do Itálie a z jeho pověření tam odstranil Odoakra, jehož vztahy vůči císaři se v průbě­ hu let podstatně zhoršily a jenž si tam počínal jako zcela suverénní panovník. Válka Theodoricha proti Odoakrovi trvala déle než tři roky. Nakonec jej oblehl v Ravenně, která byla sídelním městem západních císařů, a oba králové uzavřeli dohodu, že spojí své síly a budou nadále v Itálii vládnout společně. Z Theodorichovy strany to však byla jen lest a zakrátko dal Odoakra zrádně zavraždit. Sám pak založil v Itálii vlastní ostrogótské království, jež se tak stalo posledním z řady nezávislých germánských států vzniklých na území západořímské říše, Přestože Zenon nezískal Itálii pod svou moc, s čímž ovšem jistě vážně nepočítal, podařil se mu přece jen mistrovský diplomatický tah. Východní říše byla odchodem Ostrogótů nadobro zbavena germánského nebezpečí a mohla se věnovat řešení vlastních vnitřních problémů. Mezi ně patřily v přední řadě nadále trvající spory církevní, rozpor mezi monofysitismem, k němuž se hlásila většina obyvatelstva východních provin­ cií, a ortodoxií vyznávanou opět v evropské části říše a především v samot­ ném hlavním městě. Zenon se pokusil vyřešit spor vlastním zásahem, který měl obě strany přimět ke kompromisu. Roku 482 vydal císařský edikt zvaný Henotikon (henores = jednota, tedy Edikt jednoty, sjednocení), který potvrzo­ val věroučná usnesení prvních tří ekumenických koncilů a znovu potvrdil anathema (církevní klatbu) vynesenou nad Eutychem a Nestoriem jako před­ staviteli ariánské a nestoriánské hereze, ale vlastní spornou otázku o vztahu božské a lidské přirozenosti v podstatě obcházel neurčitými formulacemi, aniž by se vyslovil pro chalkedonské vyznání či proti němu. Zprvu se zdálo, že umírněné síly na obou stranách budou ochotny tento kompromis přijmout, zvláště když se za něj postavil konstantinopolský patriarcha Akakios. Proti tomu však vystoupil římský papež, který v jakémkoli ústupku od učení o dvou přirozenostech Kristových, jak ji formuloval chalkedonský koncil, spatřoval herezi, a roku 484 Akakia vyobcoval z církve. Ten odpověděl stejným opatřením a mezi západní a východní církví vznikla tak poprvé hluboká roztržka (tzv. Akakiovo schisma), jež byla projevem narůstajících rozdílů a rozporů mezi nimi a jakousi předehrou ještě mnohem vážnějších církevních rozporů mezi Římem a Konstantinopolí, k nimž došlo později v 9. a 11. století. Stejně tak bylo ale Henotikon odmítnuto radikálními monofýsity na východě, a tak místo uklidnění církevních poměrů a smíru obou stran způsobil Zenonův edikt jenom ještě hlubší rozpory v církvi a celé společnosti.

58

Anastasiova vláda a jeho reformy Odpor řeckého obyvatelstva proti barbarské nadvládě vyvrcholil po Zenonově smrti. V Konsťantinopoli se ozývalo jednomyslné volám, aby za příštího císaře byl zvolen skutečný Říman ortodoxního vyznání a ne zas nějaký barbar. Senátu, kterému se v této situaci skýtala příležitost projevit a zvýšit svou moc, nemohl žádný jiný požadavek přijít více vhod. Zvolil ze svého středu staršího už úředníka silentiaria Anastasia, kterého vdova po Zenonovi, dcera císaře Leona I. Ariadne, přijala za manžela a tím vlastně legimovala jako příslušníka císařské rodiny. Začátky Anastasiovy vlády (491 — 518) byly zcela ve znamení boje proti isaurským oddílům, které se nechtěly smířit se ztrátou svého privilegovaného postavení. Toho využil císařovnin bratr Longinus, který se s jejich pomocí pokusil strhnout na sebe císařskou moc. Anastasios sice jeho pokus o uzurpaci energickým zásahem rozdrtil hned v zárodku, ale přesto musel s Isaury ješt po sedm let bojovat, než se mu podařilo je z hlavního města definitivně vypudit. Isaurské oddíly zůstaly sice i nadále elitními jednotkami byzantského vojska, ale ztratily už nadobro jakýkoli vliv na utváření politických osudů říše. Nový barbarský nepřítel se objevil na severní hranici. Byli to Bulhaři, kočovníci tureckého původu, sídlící v této době ve stepích na Kubáni. Jejich jednotlivé skupiny pronikaly až na Balkán a podnikly několik výprav také do Thrákie, byly však římskými veliteli vesměs odraženy. Hlavní nebezpečí vyvstalo říši na východě, kde roku 502 vypukla opět válka s Persií. Po vleklých vyčerpávajících bojích se Anastasiovi podařilo roku 506 uzavřít s Peršany na dobu sedmi let mír a ten byl pak dodržován i později, a to i vzdor tomu, že Anastasios dal v rozporu s mírovými podmínkami vybudovat proti perskému městu Nisibis pohraniční pevnost Daras, která pak v této oblasti Římanům sloužila jako hlavní opěrný bod. V Thrákii dal zase vybudovat tzv. Dlouhou zeď, která tvořila vnější ochranu hlavního města a měla chránit jeho bezprostřední okolí před nenadálými vpády nepřátel. Období relativního míru využil Anastasios k vnitřním reformám, které měly přinést finanční ozdravení říše a pomoci řešit některé z chronických sociálních problémů. Jeho hlavní úsilí se upnulo k reorganizaci daňového systému. Zeměděl­ ská daň, annona, placená až dosud výlučně v naturáliích, měla být nadále placena z převážné většiny v penězích (chrysoteleia); obilí bylo jako daň vybíráno už jen ve velmi omezené míře, pouze tolik, aby mohlo být spolehlivě zajištěno zásobování hlavních velkoměst říše — Alexandrie, Antiochie a především Konstantinopole. Další potřeby státu měly být zajištěny nuceným výkupem obilí a dalších potravin za státem stanovené ceny (coemptio), jež byly přirozené podstatně nižší než běžná tržní cena, zejména v obdobích neúrody, živelných pohrom apod. S výjimkou Thrákie, kde byla coemptio uplatňována běžně, měl tento systém postihnout především velké vlastníky půdy. Přechod na placení daně v penězích postihl těžce některé části venkovského obyvatelstva, v podstatě však byl dokladem celkového zlepšení ekonomických poměrů v říši a vzrůstající převahy peněžního hospodářství

59

nad naturálním. Značně k tomu přispěla i mincovní opatření Anastasia, který zavedl měděné mince užívané nejčastěji v každodenní potřebě a stanovil jejich pevný poměr k zlatým mincím. Nejvíce z jeho daňových reforem těžilo městské obyvatelstvo, protože Anastasios zrušil roku 498 daň chrysargyron, která pro ně představovala nejtěžší břemeno. Anastasiova reforma daňového systému byla součástí jeho celkového úsilí o pře­ konání ekonomické i společenské stagnace městského života v říši. Ve starší literatuře se s jeho jménem spojovalo odstranění městských kurií, které v klasickém období byly základem městské samosprávy a zároveň tvořily nejdůležitější spojova­ cí článek mezi městským obyvatelstvem a císařskou vládou. Během 5. století celkový úpadek kurií skutečně pokračoval, ať už k němu vedlo celkově zchudnutí některých měst či skutečnost, že vyšší část společenské vrstvy kuriálů se různým způsobem snažila členství v kurii a povinností s tím spojených zbavit: příležitost k tomu nacházeli v členství v senátu vyplývajícím z držení vyšších státních úřadů, ve vstupu do duchovního stavu a výkonu církevních úřadů či jako mocní velkostat­ káři, kteří se stahovali na svá sídla mimo města a snažili se zbavit svých závazků vůči nim. Jednotliví císaři se pokoušeli čelit tomuto společenskému trendu různými práv­ ními výnosy, které činily pro příslušníky zámožných městských vrstev členství v kurii povinným a umožňovaly ji opustit jen za podmínky, že kuriál postaví za sebe jako náhradu jiného člena své rodiny (nejčastěji syna), kterému také předá přísluš­ ný rodinný majetek k výkonu této funkce nezbytný. Přesto však celková desintegrace kurií pokračovala, i když v jednotlivých částech říše a městech značně nerovno­ měrně. Vedle ekonomických příčin k tomu přispívala i skutečnost, že autonomie měst byla postupně stále více oklesťována a města byla podřizována dozoru ústředních úřadů anebo jimi jmenovaných úředníků. Právě Anastasios ustanovil v městech nové úředníky zvané vindices, podřízené přímo praefektům praetorio, kteří byli nadále pověřeni vybíráním daní namísto kuriálních výběrčích. O úplném zániku kurií v Anastasiově době či dokonce o jejich odstranění císařskými výnosy však mluvit nelze. Jako instituce přetrvávaly ještě do následujícího století, i když jejich význam jak v správní soustavě říše, tak v politickém i sociálním životě postupně upadal. Úpadek kurií však ještě neznamenal celkový hospodářský úpadek měst, ale spíše byl symptomem proměny způsobu jejich života. Je pravda, že některá menší města, zejména města ve vnitrozemí a města ležící stranou obchodních cest, prodělávala v 5. století hlubokou krizi, z níž se mnohá nikdy už nevzpamatovala. Tento jev však naprosto nebyl všeobecný; zejména města v pobřežních oblastech si uchovala anebo opět obnovila svou prosperitu. Velká města říše vesměs prosperovala, ovšem docházelo v nich k některým povážlivým společenským jevům; byl to zejména růst sociální polarity, když úzká vrstva bohatého obyvatelstva hromadila v svých rukou stále větší majetek a moc, zatímco výrazně vzrůstal počet těch, kteří byli stěží schopni uhájit každodenní existenci. Společenskými změnami byli postiženi pře­ 60

devším příslušníci nižší střední vrstvy — řemeslníci, drobní obchodníci apod. Jejich celková materiální situace se převážně zhoršovala, což v kritických situacích vedlo někdy k masovým výbuchům lidové nespokojenosti. V některých případech to bylo způsobeno nedostatky v zásobování, většinou však bezprostřední příčinou takovýchto lidových bouří byly politické konflikty, odpor vůči neoblíbeným vyso­ kým úředníkům či církevní spory. A od druhé poloviny 5. století pak téměř všechny tyto lidové bouře a nepokoje byly spojeny s existencí sportovních klubů v cirku. Circus (latinsky = okruh) či řeckým názvem hippodrom (= koňská dráha), tj. koňské závodiště, byl v Konstantinopoli, ale stejně i v některých dalších velkých městech říše nejen hlavním centrem zábavy, ale i důležitou společenskou a za určitých okolností i politickou institucí. V něm se shromažďovaly netoliko široké masy městského obyvatelstva, ale stejně tak sem přicházeli i nejvyšší státní hodnos­ táři. Císař v něm měl zvláštní loži (kathismd) spojenou s císařským palácem zvláštní chodbou, z níž přihlížel se svým doprovodem závodům; odtamtud dával svým vyvolávačem oznamovat lidu svá rozhodnutí a nové zákony a tam také naslouchal aklamacím lidu, které byly sice pravidelně předem připraveny a pečlivě organizovány, ale jež se za výjimečných okolností mohly stát i výrazem skutečného mínění lidu. Hippodrom převzali v Konstantinopoli ze starého Říma, kde tato zábava stále více konkurovala divadlu i gladiátorským hrám, a s tím sem odtamtud přešla i zvyklost, že příznivci jednotlivých závodníků se organizovali v jakési kluby označující se různými barvami. Byly celkem čtyři, ale mezi nimi výrazně převládly dva: Modří — venetoi a Zelení — prasinoi. Ve starší literatuře bylo obecně přijato mínění, že tyto kluby řecký zvané demoi (demos = lid) plnily funkci jakýchsi politických stran, které byly i územně organizované, jejichž příznivci žili ve stej­ ných městských čtvrtích a kteří prý organizovali i jakousi lidovou milici, jež zasahovala v krizových situacích při obraně města apod. Modří prý reprezentovali zájmy pozemkových vlastníků a byli stoupenci ortodoxie, kdežto mezi Zelenými byli hlavně řemeslníci a kupci a jejich sympatie patřily většinou monofysitům. Tyto představy byly však značně opraveny nejnovějším bádáním, které prokáza­ lo, že byzantské démy (latinsky factiones) byly především sdružení sportovních přívrženců a nikoli politické organizace. Počty jejich příslušníků byly poměrně nevelké (tak k Modrým patřilo k Konstantinopoli na začátku 6. století jenom asi 900 lidí), k nim se však neorganizovaně přidružovaly davy jejich stoupenců, takže ve vypjatých situacích obě strany dokázaly s sebou strhnout velké množství lidí. Pokoušet se přesně určit sociální složení jednotlivých stran by také bylo marné a jestli Zelení skutečně více inklinovali k monofysitismu než Modří, pak si je nutno uvědomit, že současně byli v obou skupinách i stoupenci opačných vyznání. Od poloviny 5. století se v pramenech množí zprávy o různých veřejných nepokojích a výtržnostech, na nichž se démy podílely. Většinou šlo o jejich vzájemná střetnutí, při některých příležitostech však vystupují i jako politický činitel. Nešlo o akce vyplývající z nějakého politického programu a směřující k jeho uskutečnění, ale

61

spíše o reakci na bezprostřední situaci a především o protesty proti neoblíbeným úředníkům či zase o snahu vynutit si jmenování určitých oblíbených osobností. Jen v prvním desetiletí Anastasiovy vlády si konstantinopolský lid třikrát vynutil jmenování městského eparcha podle své vůle. Tak roku 498 se přívrženci Zelených v hippodromu vzbouřili proti zatčení několika svých představitelů a při srážce s vojáky vznikl dokonce požár, který zachvátil až císařskou bránu; kámen byl přitom vržen i na samotného císaře. Výtržnosti ustaly teprve tehdy, když císař jmenoval prefektem hlavního města vůdce strany Zelených, kterým ostatně sám stranil. Podobné vzpoury a výtržnosti však vznikaly i v jiných velkým městech říše, kde byla závodiště, jako v Antiochii, kde dav donutil comita Východu Kalliopia opustit město, či v Alexandrii. Roku 507 vypukly dokonce v konstantinopolském hippodromu bouře jako akt solidarity s obdobnými výtržnostmi v Antiochii a musely být potlačeny vojskem. Mnohé z těchto výtržností souvisely s církevními spory. Anastasios při svém zvolení přislíbil, že se bude přidržovat chalkedonského vyznání víry, jež ovšem chápal ve smyslu Zenonova ediktu Henotikon, který nadále zůstával oficiální formulací císařské církevní politiky. Bylo však obecně známo, že Anastasios sym­ patizuje s monofysity, a skutečně se během své vlády k jejich straně stále více přikláněl. To mu sice získalo sympatie ve východních provinciích, zato jeho monofysitská politika vzbuzovala odpor mezi obyvateli hlavního města a roku 512 byla příčinou velkého lidového povstání. Bezprostřední podnět k tomu zavdal císařův pokus včlenit do jednoho hymnu zpívaného v liturgii ( Trishagiori) slova, jež byla chápána jako projev učení o jediné přirozenosti Kristově. Z pouhé výtržnosti v chrámu Boží Moudrosti, kterou chtěl císař nechat potlačit vojáky, se vyvinula obrovská vzpoura, při níž byli občané známí svým monofysitským přesvědčením hromadně pobíjeni, byly zapalovány a ničeny domy vysokých úředníků a posléze celá část města mezi císařským palácem a Konstantinovým fórem lehla popelem. Zelení a Modří zapomněli na svou rivalitu a společně se postavili proti císařským gardám. Zlom v povstání přineslo až vystoupení samotného císaře, který předstou­ pil bez doprovodu před rozvášněný dav neoděn v purpurové roucho a bez diadému a nabídl svou abdikaci. Teprve toto jeho gesto vůdce vzpoury zarazilo a přimělo davy, aby se rozptýlily. Nespokojenosti většiny konstantinonpolského obyvatelstva s náboženskou poli­ tikou Anastasía se však pokusil využít vojenský velitel provincie Thrákie Vitalianus, který se v letech 513 — 517 ve jménu ortodoxie třikrát pokusil na souši i po moři dobýt hlavní město a prohlásit se císařem. Anastasiovi se podařilo všechny jeho útoky odrazit, nikoli však Vitaliana porazit či zlomit odpor obyvatel Konstantinopole. Rozpor mezi monofysitismem a ortodoxií zůstával stále palčivým problé­ mem, v němž nacházely výraz rozpory mezi obyvatelstvem východních provincií a ústřední vládou a který byl trvalou hrozbou pro jednotu a vnitřní stabilitu říše. 62

Justiniánův pokus o obnovu římské říše Anastasios zemřel bez legitimního dědice. Zatím co se senát dohadoval o tom, koho zvolit jeho nástupcem, a lid shromážděný v hippodromu se bouřil, aniž by ovšem byl projevil schopnost vybrat vlastního kandidáta, rozhodlo o jmenování nového císaře vojsko. Byli to ve skutečnosti příslušníci palácové gardy (excubitores), kteří prosadili korunovaci svého velitele Justina (518 — 527). Jeho vzestup k císařské moci je dokladem veliké sociální mobility v raně byzantské společnosti, kterou umožňovalo především zastávání církevních úřadů a ještě více vojenská služba. Justinos pocházel z nejnižších společenských vrstev, z prostředí chudých illyrských zemědělců usazených v Thrákii, odkud se v mládí vydal do hlavního města hledat si obživu. Díky své tělesné síle a fyzické zdatnosti byl přijat za člena císařské gardy a během dvou desetiletí postupně povýšil až na místo jejího velitele. Nikdy se nenaučil pořádně číst a psát a prý i vlastní podpis mu činil až do smrti potíže. Nechyběla mu sice přirozená inteligence a jako vojenský velitel se plně osvědčil, ale problémy spojené s řízením státních záležitostí naprosto přesahovaly meze jeho možností. V tomto směru stále více spoléhal na svého synovce Petra Sabbatia, kterého adoptoval a povznesl k nejvyšším hodnostem a který už za Justinova života byl skutečným vládcem celé říše. Roku 525 mu byl udělen titul caesar a v dubňu 527, krátce před svou smrtí, ho dal Justinos korunovat za svého spolucísaře. Tento muž, známý pod jménem Justinián, jež přijal při své adopci a jemuž historie souhlasně přiřkla epitheton Veliký, byl nepochybně nejvýznamnějším vládcem celého raně byzantského období a jedním z největších byzantských císařů vůbec. Na rozdíl od svého strýce, i když právě jeho zásluhou, získal skvělé vzdělání, jež ovšem přineslo tak vynikající výsledky jen díky Justiniánovu mimořádnému nadání a jeho obrovské vůli a nesmírné pracovitosti. Přestože pocházel stejně jako jeho strýc z polobarbarského prostředí jen povrchně romanizovaných illyrských sedláků, považoval se sám přímo za ztělesnění tradic římského ducha a svůj životní úkol, určený mu přímo božskou prozřetelností, spatřoval v obnově velikosti a moci římské říše. Předním cílem tohoto úsilí bylo znovuzískání západních oblastí římské říše, které se v průběhu pátého století dostaly do moci barbarů. Války, jež Justinián s tímto cílem po více než dvě desetiletí vedl, se jeví nejvýraznějším rysem jeho panování a ne zcela právem zastiňují ostatní činy jeho vlády. Justiniánovo úsilí o obnovu říše však ve skutečnosti tvořil promyšlený komplexní program, který zasahoval do všech složek života její společnosti. K jeho uskutečnění si Justinián dokázal vybrat řadu schopných spolupracovníků, jako byli vojevůdci Belisarios a Narses, právník Tribonianus, Joannes z Kappadokie, praefectus praetorio, jenž ve skutečnosti stál v čele státní správy, a vedle nich desítky dalších, schopných iniciativně vykonávat císařovy příkazy a přitom mu bezvýhradně oddaných. Jeho nejbližším a nej spolehlivějším spolupracovníkem byla však jeho manželka Theodo­ 63

ra. Pocházela z nejubožejšího a nejvíce opovrhovaného prostředí konstantinopolské chudiny. Byla dcerou hlídače medvědů v hippodromu, kde ona sama už od dětství vystupovala. Když ji Justinián ještě za vlády svého strýce poznal, měla za sebou velmi pochybnou minulost. Přesto se do ní vášnivě zamiloval a aby si ji mohl vzít za ženu, prosadil i proti vůli císařovny Eudoxie změnu zákona, zakazujícího příslušníkům senátorského stavu uzavírat manželství s herečkami. Ukázalo se to být šťastnou volbou. Theodora projevila nevšední inteligenci a především rozhod­ nost a stala se Justiniánovi netoliko oddanou životní družkou, ale i užitečnou a často přímo nepostradatelnou pomocnicí při uskutečňování jeho záměrů, a to i vzdor tomu, že v některých ohledech se jejich názory a někdy i jednotlivé politické záměry různily, jako např. v otázkách církevní politiky. Justinián se o teologii osobně hluboce zajímal. Římské, tj. křesťanské imperium chápal jako pozemské uskutečnění říše Kristovy a jeho obnovení a rozšíření jako úkol svěřený mu božským příkazem. Jeho uskutečnění muselo být v jeho pojetí nezbytně založeno na prosazení jednotné pravé víry. Justinián proto hned po svém nástupu na trůn rozhodné vystoupil proti všem zbytkům pohanství. Pohanům bylo zakázáno zastávat státní a vůbec veškeré veřejné úřady, poslední zbylé pohanské svatyně, jako např. proslulý Ammonův chrám v libyjské poušti, byly proměněny v křesťanské chrámy. Roku 529 dokonce zrušil proslulou athénskou akademii, jejíž profesoři odešli na dvůr perského velekrále; znamenalo to více než jenom uzavření posledního střediska klasické řecké filosofie — byl to přímo symbolický rozchod s tradicí staré pohanské vzdělanosti. S velkou rozhodností Justinián vystupoval proti sektám a vyznáním, které si udržovaly nezávislost na křesťanské církvi, ať už to byli manichejci, montanisté či jiní. Za jeho vlády došlo také k pronásledování židů. Především však se Justiniánovo úsilí zaměřilo na prosazení jednoty v církvi samé. Hned po Justiniánově příchodu k moci došlo k radikální změně oficiálního východořímského stanoviska. Zatímco na konci Anastasiovy vlády byly styky mezi císařem a papežskou kurií zcela přerušeny, jedním z prvních Justiniánových vlád­ ních aktů bylo, že oznámil své zvolení papeži Hormisdovi, přičemž zároveň prohlá­ sil svou ochotu přidržovat se chalkedonského vyznání. Není pochyby o tom, že iniciativu v tomto směru vyvinul právě Justinián, který také měl v jednání s Římem hlavní roli. Zdá se že jeho podpora ortodoxie a odmítavý vztah k monofysitismu vyjadřovaly jeho skutečné náboženské přesvědčení, nepochybně však jeho postoj byl určován i politickými cíly. Plán dobýt nazpět ztracené západní provincie by stěží měl vyhlídku na úspěch bez podpory místního obyvatelstva, které se vesměs hlásilo ke katolické víře. Příklon k ní měl ovšem nezbytně za následek odcizení obyvatelstva východních provincií. Toho však Justinián ve své jednostranné orien­ taci na získání západních provincií nedbal a hned po svém nástupu na trůn zahájil dokonce pronásledování monofysitů. Monofysité naproti tomu nacházeli podporu u císařovny Theodory, která jim stranila a poskytovala všemožnou podporu. Pod jejím vlivem posléze Justinián 64

jejich pronásledování tiše zastavil a roku 532 se dokonce pokusil dosáhnout smíru v církvi vypracováním určitého kompromisu. Dosáhnout jej bylo cílem teologické disputace zorganizované v císařském paláci, k níž bylo přizváno po šesti biskupech z obou protivných stran. Vzdor velkému tlaku, který císař na účastníky disputace vykonával, byl však její výsledek pramalý. Přesto 15. března 533 Justinián slavnost­ ně vyhlásil vlastní „Vyznání víry“, které mělo představovat formuli, jež by byla přijatelná oběma stranám a stala se základem jednoty církve. Podobně jako Zenonovo Henotikon vyhlášené o půlstoletí dříve se však zcela minulo cílem. Justinián při jeho formulaci sice projevil nejen skvělou schopnost pronikavého teologického myšlení a smysl pro jemné formulační finesy, ale i velkou diplomatickou obratnost, nebral však v úvahu hluboké politické a kulturní rozpory mezi jednotlivými částmi říše, jež byly do velké míry hlavní příčinou a vlastním zdrojem náboženských sporů, a proto jeho úsilí muselo nezbytně ztroskotat. O deset let později, když se už zdálo, že válka na západě je v podstatě rozhodnu­ ta v římský prospěch a kdy se ale také jevilo stále více nezbytným získat dobrou vůli obyvatelstva východních provincií, na nichž záviselo zásobování hlavního města a jež představovaly nejdůležitější zdroj státních příjmů, se Justinián znovu pokusil nalézt prvek, který by mohl sjednotit rozštěpenou církev. Když se předtím nepodařilo dosáhnout shody o společném vyznání víry, měl nyní být nalezen jednotící prvek v odsouzení společného protivníka. Roku 543 nebo 544 vydal Justinián edikt odsuzující některé spisy východních církevních autorů — Theodora z Mopsuestie, Theodoreta z Kyrrhu a Iba z Edessy — jako nestoriánské. Ovšem ani tento krok nepřinesl žádoucí účinek. Monofysité přijali edikt chladně. Jakkoli nestoriánství odsuzovali, bylo už pro ně v podstatě odbytou záležitostí; to, co požadovali, bylo odsouzení chalkedonského učení o dvojí přirozenosti Kristově. Naproti tomu mezi západními biskupy vyvolal císařův výnos bouři odporu. Justi­ nián se pokusil získat pro své stanovisko papeže Vigilia, kterého pozval do Konstantinopole. Ten je sice zprvu schválil, ale později pod tlakem západního episkopátu svůj souhlas opět odvolal. Mezi ním a císařem došlo k otevřenému sporu, v němž Justinián neváhal užít vůči nejvyššímu duchovnímu představiteli církve nátlaku a dokonce přímo násilí. Donutil Vigilia setrvat v Konstantinopoli a nako­ nec zúčastnit se i proti své vůli koncilu, který Justinián roku 553 sám svolal, aby jím dal potvrdit své stanovisko ve „sporu o tři kapitoly“, jak byl spor o pravověrnost uvedených spisů nazýván. Tento koncil, přestože byl ignorován většinou západního duchovenstva, byl prohlášen ekumenickým a císař na něm donutil slabošského Vigilia, aby proti svému vlastnímu přesvědčení „tři kapitoly“ veřejně odsoudil. Tento případ názorně dokumentuje Justiniánův postoj vůči církvi. Jestliže v některém okamžiku byzantských dějin můžeme oprávněně mluvit o caesaropapismu (nadvládě císařské moci nad církví), je to právě období Justiniánovy vlády. Justinián sice sám vícekrát, jako např. v preambuli k jedné ze svých novell, zdůrazňoval specifický význam a zvláštní poslání moci světské (impérium) na 65

straně jedné a moci duchovní (sacerdotium) na straně druhé, přesto však nejvyšším a ve skutečnosti jediným svrchovaným činitelem ve všech záležitostech byl v jeho pojetí císař jako osobnost povýšená božskou prozřetelností nad ostatní lidstvo a pověřená uskutečňovat božskou vůli na zemi. Justiniánovu vládu lze charakteri­ zovat jako teokratický absolutismus, v němž panovník odvozoval svou moc z moci nadpřirozené a osoboval si z toho titulu právo na naprosto ničím neomezené rozhodování. Císař byl rovněž hlavním zdrojem a interpretem veškerého práva. Za Justiniánovy vlády můžeme konstatovat zdánlivě paradoxní zjev, že právě v období nej vyššího absolutismu dochází k intenzívní kodifikační činnosti a klasické římské právo, které se vyvíjelo po více než tisíc let, dostává svou definitivní podobu, v níž se dochovalo po následující staletí a v podstatě až do současnosti. Krátce po svém nástupu na trůn, v únoru 528, ustanovil Justinián komisi, jejímž úkolem bylo zrevidovat všechny tři dosud užívané zákoníky — kodexy Gregoria a Hermogena, jež měly spíše soukromou povahu, a zároveň oficiální kodex císaře Theodosia — a sestavit místo nich kodex nový, který by je nahradil, odstranil jejich nedůslednosti a rozpo­ ry a navíc zahrnul ještě nové zákony vydané císaři během století, jež uplynulo od vydání Theodosiova kodexu. Komise pracovala s mimořádnou rychlostí a už za 14 měsíců, v dubnu 529, mohl Justinián nový kodex, vydaný pod jeho jménem — Codex Justinianus — slavnostně vyhlásit. Římské právo vedle zákonů a výnosů vydaných císaři však sestávalo ještě z výroků a komentářů různých právníků, které se někdy opakovaly, mnohdy si zase odporovaly a především byly ve svém množství naprosto nepřehledné a chaoticky neuspořádané. Provést z nich aktuální a systematicky utříděný výběr, který by měl nadále závaznou platnost jako doplněk vlastního zákoníku, bylo úkolem nové komise, kterou Justinián jmenoval roku 530 a v jejíž čelo byl už postaven proslulý právník Tribonianus. Byl to nesmírný úkol: komise musela pročíst na dva tisíce knih od čtyřiceti různých autorů. Přesto však jej splnila během tří let a v prosinci roku 533 mohl Justinián jí vytvořenou příručku pod názvem Digesta (či Pandektai) vyhlásit jako nadále jedině platnou a závaznou pro všechny soudy říše. Současně s tím komise vytvořila ještě další příručku nazvanou Institutiones, což byla jakási učebnice pro všechny adepty právnické kariéry. Konečně pak byla ještě provedena revize a vypracována druhá, definitivní verze Codexu Justiniánova a soubor těchto tří příruček byl potom v listopadu roku 534 slavnostně vyhlášen za jedině platný zákoník. Justinián chápal právo jako vyjádření a formulování neměnného božského řádu. Nicméně potřeby každodenního života už od samého začátku ukázaly nezbytnost tento zákoník, který měl být jednou provždy daný, doplňovat a dokonce i pozmě­ ňovat. To se dělo zvláštními zákony, které byly nazývány Novellae. A bylo dokla­ dem skutečných společenských a kulturních poměrů, že zatímco Codex byl sepsán v latině, tyto nové zákony, reagující na bezprostřední situaci, byly už z větší části formulovány řecký. Řečtina se v šestém století stala už naprosto převládajícím 66

jazykem východořímské společnosti, který pronikl i do státní administrativy, zatímco latina si udržela své místo jako oficiální jazyk jen na soudech a ve vojsku. Justinián se neomezil jen na reformy zákonodárné, ale snažil se provádět i konkrétní změny v státní správě, aby mohla účinněji sloužit svým úkolům. Některé menší provincie byly sloučeny ve větší celky a v některých případech, zejména v Malé Asii a v Egyptě, byli v jejich čelo postaveni správci pověření jak civilní, tak vojenskou pravomocí. Byla to podstatná, byť jen na výjimečné případy omezená změna dosavadního správního systému zavedeného Diokleciánem, která předzna­ menala vznik nové byzantské administrativní soustavy v 7. a 8. století. Bezprostředně však ještě větší význam měl Justiniánův pokus o odstranění korupce v byrokratickém aparátu. Chtěl toho dosáhnout zrušením tzv. suffragií, tj. poplatků, které uchazeči o úřady, zejména ve správě provincií, museli za ně zaplatit. Těžili z toho sice především někteří vysocí státní úředníci jako praetoriánští prefekti, ale v době finanční tísně císař Zenon neváhal užít této praxe i ve prospěch státní pokladny. Úředníci, kteří za své postavení museli draze zaplatit, chtěli přirozeně svých úřadů využít k tomu, aby získali vynaložené peníze nazpět, a tak Justinián nepochybně právem viděl v suffragiích jednu z hlavních příčin útisku provinciálů, ale zároveň i snížení příjmů státu, protože značné částky, jež měly jako daně plynout do státní pokladny, putovaly do soukromých kapes jednot­ livých úředníků. Roku 535 vydal proto z podnětu císařovny Theodory zákon rušící suffragia, v němž zároveň přísně zakazoval úředníkům všech stupňů, aby od poddaných vymáhali jakékoli poplatky ve svůj prospěch. Chtěl tím docílit jak spravedlnost pro občany říše, tak zároveň zvýšit jejich schopnost platit daně, protože potřeby státu v důsledku válek, nákladných staveb či poplatků posílaných za hranice stále rostly. A tak zatímco se císař snažil poddané chránit před vykořis­ ťováním jednotlivců, státní daňový útlak se ve skutečnosti soustavně zvyšoval. Značně k tomu přispěla i osobnost Ioanna z Kappadokie, kterého Justinián roku 531 jmenoval praefektem praetorio a tím ho ve skutečnosti postavil do čela veškerého státního administrativního aparátu. Byl to muž mimořádně schopný, ale také naprosto bezohledný a postrádající jakýchkoli mravních zásad či ohledů. Dovedl daňový systém říše k dokonalosti a přitom také dokázal, že všechny nové daně a poplatky, které zavedl, byly skutečně řádně placeny. Jeho daňová opatření postihla všechny vrstvy obyvatelstva nevyjímaje bohaté a společensky privilegova­ né senátory, nejvíce však jimi byly postiženy nejširší masy obyvatelstva, zejména na venkově. Sociální napětí však značně rostlo i v městech a zejména v Konstantinopoli a na začátku roku 532 vybuchlo v mohutném lidovém povstání známém pod názvem Nika! („Zvítězíš!“). Povstání propuklo celkem z banální příčiny. Původ mělo v násilnostech v hippodromu vyvolaných bitkami mezi přívrženci Modrých a Zelených. Když však sedm vůdců výtržností bylo odsouzeno k smrti, nálada davu se změnila. Modří i Zelení se spojili a požadovali omilostnění dvou odsouzených, kterým se podařilo zachrá­ nit a najít útočiště v kostele. Současně však začali pokřikovat hanlivá hesla proti 67

císaři a požadovali též sesazení nejvíce nenáviděných hodnostářů — městského prefekta, právníka Triboniana a především Ioanna z Kappadokie. Císař, vyděšen rozsahem lidové vzpoury a ve snaze dav uklidnit, před něj po Anastasiově vzoru předstoupil a ohlásil propuštění všech tří ministrů. To však jen přililo oleje do ohně a dav se obrátil proti Justiniánovi. Jen s námahou se mu podařilo uniknout zpět do paláce, zatímco vzbouřené davy řádily po městě, ničily a drancovaly a zakládaly požáry. Četné veřejné budovy, kostely, pomníky i celé obytné čtvrti lehly popelem, mezi nimi i hlavní konstantinopolský chrám, bazilika Boží Moudrosti. Vzbouřen­ cům se přitom podařilo nalézt synovce zemřelého císaře Anastasia Hypatia, kterého s jásotem i proti jeho vůli odvedli do hippodromu a tam ho prohlásili císařem. Po této zprávě se Justinián odhodlal uprchnout z města. V soukromém palácovém přístavu už čekala plně vyzbrojená a připravená galéra, kterou měl odplout do Herakleie v Thrákii. Proti tomu se však postavila jeho manželka Theodora, která prohlásila, že buď bude jako císařovna vládnout, anebo jako císařovna zemře. Její rozhodnost zapůsobila. Císařovi vojevůdci Belisarios a Mundus s oddíly germánských žoldnéřů vtrhli ze dvou stran do hippodromu a způsobili tam strašlivou řež. Na třicet tisíc lidí, bez ohledu na to, zda se hlásili k Modrým či Zeleným anebo byli nestranní, bylo v jediném dni pobito. Vzpoura byla potlače­ na. Téměř třetina města ležela v doutnajících troskách, v cirku a na náměstích se vršily děsivé hromady mrtvol, ale Justiniánova vláda zůstala zachována a zdála se pevnější než kdy dříve. Hned po potlačení vzpoury přistoupil Justinián k obnově zpustošeného hlavního města. Dělo se tak podle vypracovaného plánu a za dozoru císařových architektů. Justinián poskytoval stavebníkům finanční podporu a velkorysé daňové úlevy a sám převzal péči o výstavbu veřejných prostranství a objektů. Jeho hlavní péče se však soustředila k postavení nového chrámu Boží Moudrosti (Hagia Sofia), který se měl stát symbolickým projevem moci byzantské říše a přímo ztělesněním ducha Justiniánovy vlády a dokladem její velikosti. Neměla to být pouhá rekonstrukce chrámu vybudovaného o dvě století dříve Konstantinem Velikým, ale stavba koncepcí i provedením zcela původní. K vytvoření tohoto díla zvolil Justinián dva geniální architekty hodné tohoto úkolu: Anthemia z Tralleis a Isidora z Milétu. Nebyli to obyčejní stavitelé. Oba byli zároveň vynikající teoretikové; Isidoros byl jedním z nejlepších matematiků své doby a Anthemios spojoval schopnosti inžený­ ra, které už předtím osvědčil při vojenských úkolech na perské frontě, s důkladnou znalostí mechaniky. Dílo jimi navržené a také uskutečněné technicky překonalo všechny dosavadní stavby a přitom představovalo zcela nový architektonický tvar dovedený k maximální dokonalosti, takže se stal nedostižným vzorem pro všechnu následující byzantskou architekturu. Současníkům i mnoha pozdějším návštěvní­ kům připadal chrám Boží Moudrosti jako pozemské zobrazení krásy nebes. Sám Justinián, ačkoliv dobře znal projekt a postup stavby soustavně sledoval, když jej uviděl poprvé v dokončeném stavu, stanul ohromen úžasem a potom v narážce na proslulý starověký židovský chrám v Jeruzalémě, zvolal: „Šalamoune, já jsem tě překonal!“ 68

Stavba chrámu Boží Moudrosti byla začata hned po potlačení povstání Nika! a dokončena v neuvěřitelně krátké době pěti let, takže mohl být koncem roku 537 slavnostně vysvěcen. V té době byly už hrůzy povstání Nika! zapomenuty. Na Západě se zatím vítězně rozvíjela válka s Germány a zasvěcení hlavního chrámu vyjadřovalo nadšení nad obnovou vlády říše nad jejími ztracenými oblastmi. Jejich získání bylo Justiniánovým cílem od příchodu k moci. Dříve než však mohl k uskutečňování svého programu přistoupit, musel se zabývat situací na východní hranici a dosáhnout mírového urovnání s Persií. Roku 528 vypukla z celkem malicherné příčiny válka, která se rozvinula hned na dvou frontách — v Mezopotámii, kde obě říše sousedily, a v Lazice na severovýchodním pobřeží Černého moře, kde se obě mocnosti snažily rozšířit sféru svého mocenského vlivu. Obě říše byly však v týlu fronty oslabeny vážnými vnitřními problémy. Perský král musel potlačit hnutí mazdakovců, jež z náboženských nepokojů hrozilo přerůst ve vážné sociální bouře, zatímco Justinián musel čelit velkému povstání Samaritánců vyvolanému jeho netolerantní náboženskou politikou. Po delších bojích, při nichž perská vojska jednou pronikla až před hradby Antiochie, byl roku 532 dojednán tvz. „věčný mír“, který v podstatě uznával současný stav poměrů. Peršané si ponechali svrchovanost nad Iberií (dnešní vnitrozemská Gruzie), zatímco Říma­ nům byla přiznána kontrola nad Lazikou; to Peršany fakticky odřízlo od přístupu k Černému moři. Justinián se ovšem zavázal zaplatit Peršanům obrovský jednorá­ zový poplatek 11 000 liber zlata, údajně jako příspěvek na ochranu obou říší před nájezdy barbarských kmenů (tzv. Bílých Hunů) sídlících na sever od Kavkazu. Pro římskou říši to představovalo obrovské finanční zatížení, přesto však Justinián toto řešení uvítal, protože mu uvolňovalo ruce pro jeho zamýšlené akce na západě. Jeho první úder byl zaměřen proti království Vandalů v severní Africe, kteří ze všech germánských kmenů usazených na římské půdě byli všemu římskému nejvíce nepřátelští. Teprve Hilderich, vnuk strašného Geisericha, který roku 455 vyplenil Řím, zahájil politiku přátelských vztahů s říší. To se však nelíbilo většině vandalských velmožů, kteří jej roku 530 svrhli s trůnu a zvolili za krále Gelimera, který opět obnovil pronásledování katolíků a útlak Římanů. A právě to si vzal Justinián za záminku k zásahu proti Vandalům. Přípravy k němu byly provedeny na veliké základně, nic nebylo ponecháno náhodě. Byla shromážděna armáda čítající 16 000 mužů. Do Afriky je mělo přepravit loďstvo o pěti stech lodí, z nichž bylo 92 těžce vyzbrojených válečných galér a na nichž sloužilo celkem 30 000 námořníků. Byla to největší vojenská výpravav, jaká byla až do té doby z Kontantinopole vyslána. Její vedení bylo svěřeno nejschopnějšímu z Justiniánových vojevůdců Belisariovi. Belisarios se vypravil z Konstantinopole v létě 533. Cestou se zastavil na Sicílii, jež tehdy patřila Ostrogótům, aby se zásobil a provedl nezbytný průzkum. Mezitím římští agenti vyvolali nepokoje ve vandalském zázemí. Vzpoura na Sardinii upou­ tala většinu vandalského vojska, zatímco král Gelimer sám se s hlavní silou své armády vypravil potlačit vzpouru v hraniční oblasti svého království. V této situaci se Belisarios bez jakýchkoli potíží vylodil na africkém pobřeží a krátce na to v bitvě

69

nedaleko Kartága porazil vandalskou armádu. 15. září slavnostně vstoupil do města. Gelimer se stáhl do vnitrozemí a shromáždil síly k další bitvě, k níž došlo o tři měsíce později. I v té však Belisarios germánské vojsko úplně rozdrtil a Vandalové záhy jako etnický celek zcela zmizeli. Afrika byla zase římská. V polovině roku 534 se Belisarios na císařův příkaz vrátil zpět do Konstantinopole s obrovskou kořistí. Nejcennější kořistí byl však sám Gelimer, který se předtím Belisariovi vzdal. Justinián Belisariovi dovolil projít městem po zvyku dávných římských vojevůdců v triumfu, v němž královský zajatec s ostatními vandalskými velmoži představoval nejpozoruhodnější podívanou. Justinián se ke Gelimerovi zachoval velkoryse. Věnoval mu bohaté statky v Galatii v Malé Asii, kde někdejší král prožil v pohodlí zbytek života. Poměry v Africe nebyly ovšem ještě ani zdaleka uklidněny. Mezi vojenským vítězstvím a skutečnou pacifikací byl značný rozdíl. Belisariův nástupce Solomon musel potlačit rozsáhlé povstání a pak ještě po řadu let svádět boje s berberskými kmeny. Ale Justinián podnícen úspěchem připravoval už novou a ještě větší výpravu. Jejím cílem nebylo nic menšího než dobytí Itálie. Ta byla od konce 5. století v moci Ostrogótů. Až do roku 526 v ní vládl král Theodorich, který se projevil jako schopný a skutečně osvícený panovník a v ostrogótském království dosáhlo soužití Germánů s římským obyvatelstvem nejharmoničtějSí podoby. Theodorich vedl svůj dvůr zcela v římském stylu a římské obyvatelstvo, jež sice muselo přenechat germánským dobyvatelům třetinu svých majetků a důchodů, mohlo nadále žít vlastním způsobem života. Největší latinští duchové té doby, filosof Boethius a polyhistor Casssiodorus, patřili k předním Theodorichovým rádcům a úředníkům. Theodorich vládl sice zcela nezávisle, ale stále uznával císaře v Konstantinopoli jako nejvyššího vládce jediné říše. Koncem jeho vlády se ovšem jeho vztah k římské aristokracii narušil. Pro podezření ze zrady, ve skutečnosti neodůvodněné, dal zatknout a popravit filozofa Boěthia (který právě ve vězení napsal svůj proslulý spisek „O útěše z filozofie“, poslední dílo antické filozofie vůbec). Theodorich záhy svého činu litoval. Nešlo však jen o ojedinělý případ, ale o výraz narůstajících rozporů mezi římským obyvatelstvem a gótskými předáky, Jejichž většina stále neliběji nesla postupující romanizaci germánské společnosti. Tyto rozpory se ještě vyhrotily po Theodorichově smrti roku 526, kdy vládu převzala jeho dcera Amalasuintha jako regentka ve jménu svého nezletilého syna. Ta otevřeně podporovala římskou stranu a zahájila přímá jednání s Justiniánem a dokonce posléze projevila ochotu se mu podrobit. To proti ní vyvolalo v gótském táboře vzpouru. Roku 534 byla zavražděna a Gótové si zvolili novým králem Theodahada, který slíbil prosazovat politiku germánské nadvlády. Tyto události poskytly Justiniánovi záminku k intervenci, kterou stejně zamýšlel. Roku 535 se Belisarios vypravil proti Itálii. Zprvu se zdálo, že opět půjde o bleskovou válku bez většího krveprolití. Sicílie padla bez bitvy. Aniž by narazil na jakékoli přikážky, vylodil se Belisarios v jižní Itálii a táhl na sever. S prvním odporem se setkal až v Neapoli, kterou římské oddíly po krátkém obléhání dobyly

70

a bezohledně vyplenily. Ve snaze ušetřit Řím podobného osudu začal papež Silverius tajně vyjednávat s Belisariem a po příchodu jeho vojska před hradby se město vzdalo. Pod dojmem těchto zpráv však došlo v gótském vojsku ke vzpouře. Neschopný Theodahad byl sesazen a zabit a místo něho zvolen králem Vitigis, který se opevnil v Ravenně a odtud zahájil protiútok. Belisarios byl se svým vojskem obklíčen v Římě a musel s krajním vypětím všech sil čelit obléhání, které trvalo déle než jeden rok. Prokopios, Belisariův poradce a největší historik Justiniánova období, který se italského tažení, stejně jako předtím afrického, osobně zúčastnil, plasticky vylíčil, jakému strádám byli obležení římští vojáci stejně jako obyvatelstvo vystaveni. Teprve, když císař vyslal do Itálie další pomocné oddíly, zatímco jiná římská armáda měla odlehčit gótskému tlaku na Řím operacemi v jejich týlu v Dalmácii, a když nakonec v gótském táboře vypukla epidemie, museli Gótové pokus o dobytí Říma vzdát. Pokoušeli se s Belisariem vyjednávat a nabízeli předat Římanům Sicílii a jižní Itálii s tím, že jim zůstane sever a střední část země. Belisarios však pokračoval soustavně v ofenzívě proti nim, i když průběh bojů byl komplikován rivalitou římských velitelů, kteří sledovali vlastní zájmy a odmítali plnit jeho příkazy. Nicméně na začátku roku 540 oblehl Vitiga v Ravenně a po delším vyjednávání jej přiměl ke kapitulaci. Zatímco na západě válka s Góty zdánlivě dospěla k vítěznému završení, porušil na začátku roku 540 perský král Chosroes „věčný mír” a vtrhl na římské území. Jako záminku využil stížností jak svých arabských vazalů, tak arménských uprchlí­ ků na útlak ze strany Římanů, který byl v rozporu s podmínkami mírové smlouvy; jeho hlavní pohnutkou však byla snaha využít oslabení římské říše vyčerpané válkami s Germány k rozšíření vlastní moci, zejména na černomořském pobřeží, a pak hlavně k získání kořisti. To potvrdil průběh války. Perská vojska se přímo přelila přes východní římské provincie — Mezopotámii, Sýrii a Palestinu — a zanechala za sebou strašnou spoušť. Všechny cenné věci, jež bylo možno odnést, se staly jejich kořistí, desetitisíce obyvatel těchto oblastí byly odvedeny do zajetí. Co nebylo možno uloupit, bylo systematicky ničeno. V červnu 540 oblehli Peršané hlavní město Sýrie Antiochii. Občané prostřednictvím stran v cirku zorganizovali obranu; ta se však i vzdor jejich hrdinství zhroutila, když vojenská posádka o síle šesti tisic mužů vyslaná tam Justiniánem na pomoc hned po začátku bojů uprchla. Peršané Antiochii bezohledně vyplenili, všechny obyvatele, kteří přežili, odvedli s sebou a veškeré budovy programově systematicky zničili. Z třetího největšího města říše, nazývaného pro svou výstavnost „perla Východu“, zbyla jen obrovská suť kamenných trosek. Chosroes tak chtěl před všemi národy v této oblasti okázale demonstrovat převahu perské moci a římská prestiž na východě skutečně nesmírně utrpěla. Justinián sice v následujícím roce poslal na východ Belisaria, ale jen s nedostatečnými silami. -Válka se s přestávkami vlekla ještě po více než tři roky, ale bez větších úspěchů pro Římany. Naopak na jaře 542 Chosroes znovu podnikl tažení do severní Sýrie. Nakonec na začátku roku roku 545 obé strany uzavřely mír, který měl trvat pět let a který opět v podstatě uznával status quo. Jeho podmínkou 71

ovšem bylo, že se Justinián zavázal platit Persii poplatek ve výši 400 liber zlata ročně, splatný ovšem na celé pětileté období předem (tedy 2 000 liber), opět údajně jako příspěvek na udržování perských posádek na Kavkazu chránících obě říše. Justiniánova ochota k tomuto uspořádání věcí byla způsobena především obno­ vením války v Itálii. Poražení Gótové se nechtěli vzdát. Roku 542 si zvolili za svého nového krále Totilu a ten zahájil proti Římanům novou ofenzívu. Přenesl nejprve těžiště bojů na jih, zmocnil se Beneventa a pak i Neapole a potom soustavně postupoval na sever. Zakrátko v římské moci zbyla jen Ravenna a několik dalších opevněných měst. Na konec roku 545 Totila oblehl Řím a o rok později se mu ho podařilo dobýt. Totilův úspěch byl podmíněn dvěma příčinami: jednou byla skutečnost, že římské vojenské síly, které mu měly čelit, byly naprosto neadekvátní úkolům na ně kladeným. Justinián sice poslal do Itálie opět Belisaria, ale s nedosta­ tečným počtem vojáků a bez finančních protředků. Druhou příčinou byl obratný Totilův politický postup. Dokázal získat na svou stranu podstatnou část římského obyvatelstva. Neorientoval se na bohaté senátory, ale na příslušníky středních vrstev — řemeslníky, obchodníky, drobné zemědělce, kteří válkou nejvíce trpěli, a těm poskytoval co největší výhody. Získal v nich značnou oporu a to mu umožnilo vzdorovat římským vojskům po několik let a roku 550 se dokonce po druhé zmocnil Říma, který předtím byl Belisariem donucen opustit. Průběh války doznal definitivního zlomu až v následujícím roce, kdy byl vrchním velením pověřen eunuch Narses, který jediný z římských vojevůdců mohl svými schopnostmi i neochvějnou oddaností císaři čelit Belisariovi, ale jemuž Justinián svěřil mnohem větší prostředky, než jaké měl kdy Belisarios k dispozici. Díky tomu, ale také zásluhou skvělé strategie se mu podařilo Góty zatlačit a v dubnu 552 jim pak u Busta Gallorum v Toskánsku zasadil zničující porážku. V bitvě padlo na šest tisíc gótských bojovníků a mezi nimi i sám král Totila. Gótský odpor pak na ojedinělých místech trval ještě po následující dva roky, ale to byly už jen ohníčky vzpoury, které se Narsovi podařilo bez větších potíží potlačit. Roku 554 mohl Justinián vyhlásit tzv. pragmatickou sankci, kterou obnovil římskou civilní správu v Itálii a určil její zásady. Měly být obnoveny poměry panující před utvořením gótského království, což v podstatě znamenalo obnovení vlády římské statkářské aristokracie, navrácení půdy původním vlastníkům a utužení otrokářských vztahů. Přibližně v téže době se římským vojskům podařilo opanovat i část visigótského království v Hispánii a nastolit tam Justiniánovu vládu. Římská provincie zaujímala sice jen část iberského poloostrova (od pobřeží po řeku Guadalquivir na severu), nicméně Justiniánovy državy sahaly zase od Eufratu až po Atlantik a římská říše mohla opět považovat Středozemní moře za své vlastní, za mare nostrum. Zdálo se, že Justinián dosáhl cílů, které si vytýčil. Římské impérium bylo obnoveno. Ovšem tato skvělá stavba stála na velmi slabých základech. Dlouhé války na západě říši ekonomicky strašně vysílily. Neméně nákladný byl mír na východní hranici, vykoupený jen obrovskými částkami zlata, které se Justinián 72

zavázal platit perskému velekráli. A to nebyly jediné poplatky, které císař posílal do zahraničí. Celá jeho koncepce výbojů na západě byla založena na politice vykoupit si mír na východě za každou cenu. Proto posílal pravidelně velké částky různým barbarským kmenům, aby je odradil od vpádu na římské území. Jiným prostředkem, který je měl zamezit, byla soustavná stavba pohraničních pevností po celé severní hranici říše. Byl to prostředek značně nákladný a málo účinný, protože byl nedostatek lidí i peněz na to, aby tyto pevnosti mohly být trvale účinně hájeny, a v případě nenadálého útoku nemohly proto splnit svou funkci. Ohromné částky odčerpávala nejen Justiniánova diplomacie, ale i velkolepá nádhera jeho dvora stejně jako jeho stavby, z nichž chrám Boží Moudrosti byl sice stavbou nejkrásnější a nejnákladnější, ale zdaleka ne stavbou jedinou. Historik Justiniánových válek Prokopios z Kaisereie napsal také spis o jeho stavbách, který sestává z osmi knih a přitom je nevylíčil všechny. Byly to obrovské finanční nároky, které těžce doléhaly na obyvatelstvo říše. Velké jmění zanechané císařem Anastasiem spotřeboval Justinián během krátké doby. Zahraniční obchod říše byl trvale pasivní. Císař se tomu pokoušel čelit zejména tím, že se snažil najít nové obchodní cesty, aby se vyhnul nákladnému a politicky nejistému perskému prostřednictví v obchodu s východem, odkud byly do Byzance přiváženy zejména luxusní výrobky. Jediným významným úspěchem v tomto směru však bylo zavedení výroby hedvábí v Byzanci. Hedvábí představova­ lo prestižní oděv a hrálo nesmírnou roli v dvorském ceremoniálu, státní reprezen­ taci a konečně i v styku s okolními národy. Římané museli hedvábí dovážet až z Číny, a to vesměs přes Persii. Teprve v době Justiniánovy vlády se dvěma mnichům podařilo propašovat z Číny závitky bource morušového a potom v Řecku a na Sicílii úspěšně zavést výrobu hedvábí. Tím se byzantská říše aspoň v tomto ohledu zbavila závislosti na cizím dovozu a naopak mohla využívat vlastních výrobků nejen v domácí ekonomice, ale i k záměrům své zahraniční politiky. To se však projevilo spíše až v pozdějším období a byl to také jen jeden dílčí, byť i významný úspěch. V celku však bylo nutno hradit trvalý schodek v bilanci obchodu se zahraničím vývozem velkých částek zlata, což těžce dopadalo na bedra daňových poplatníků. A přitom při stále rostoucích finančních potřebách a tím i nárocích římského státu na jeho obyvatelstvo se právě v Justiniánově období zdroje státních důchodů trvale zmenšovaly. Příčin bylo několik. V 6. století bylo území byzantské říše vystaveno nezvyklému množství přírodních katastrof. Byla to četná zemětřesení, jež postihla rozsáhlé oblasti a poničila celá města, jako např. Antiochii či Laodikeiu. Velká sucha či zase záplavy kobylek způsobily neúrodu a tím i hladomory. Je dlužno říci, že císař se snažil obyvatelstvu pomáhat, ať už přímou finanční podpo­ rou či zejména prominutím daní na určitou dobu. To ovšem vedlo zase k snížení státních příjmů, jež už tak samy o sobě nestačily obrovským nárokům armády a dvora a byly pak vyrovnávány zvýšenými daněmi. Nepomohlo císařovo úsilí o spravedlivé rozdělení finančního zatížení, protože cílem všech jeho reforem

73

a jeho zákonodárství bylo docflit, aby všichni poplatníci pravidelně dostáli všem svým povinnostem, jež trváte rostly. Byl to začarovaný kruh, který jen soustavně zvyšoval sociální napětí ve společnosti a vyvolával nespokojenost všech společen­ ských vrstev. Nejkatastrofálnější důsledky měla však epidemie dýmějového moru, který roku 541 vypukl v Ethiopii a rychle se rozšířil po celém Východě. Právě probíhající válka mezi Byzancí a Persií značně přispěla k jeho prudkému rozšíření a v létě roku 542 mor dostihl samotnou Konstantinopol. Historik Prokopios, který tam byl právě přítomen, plasticky líčí hrůzy této pohromy. Denně umíralo pět a později až deset tisíc lidí. Jestliže říká, že za tohoto moru počet obyvatelstva Konstantinopole klesl na méně než polovinu, může v tom být určitá rétorická nadsázka; ovšem odhady moderních historiků se vesměs shodují v tom, že populační ztráta činila při nejmenším třetinu. A nešlo jen o samo hlavní město. Tento velký mor zasáhl téměř celé území říše, řada měst zůstala téměř vylidněna a některá už ani nebyla obnove­ na. Přitom se tyto epidemie, áť už v lokálním měřítku či na území celé říše, v následujících letech vícekrát opakovaly. Ztráty na lidech i na ekonomickém potenciálu zřejmě byly hrozivé, a to právě v období, kdy na ně ambiciózní politika císaře Justiniána kladla nebývalé nároky. Když Justinián roku 565 umíral, byla římská říše obnovena téměř ve svých někdejších hranicích a nebylo státu, který by se jí velkolepostí i mocí mohl rovnat. Ale přesto to byla příliš křehká stavba, jejíž vnitřní možnosti byly napnuty a vyčer­ pány až do krajnosti, nepřiplacená čelit vážnějšímu nárazu z vnější. A ten se už zatím chystal ze dvou stran, aby téměř ohrozil samé základy její existence.

74

Zrod středověké Byzance

Doba krize, proměn a zvratů Justiniánovi se podařilo obnovit svrchovanost impéria na všech březích Středozem­ ního moře, které se tak opět stalo mořem římským, maře Romanům. Nicméně územní restaurace někdejší římské říše, které císař podřídil všechny zájmy státu i obyvatelstva, nemohla vyvolat nový vzestupný vývoj. Hlavní důvod tkví v tom, že impérium nemělo pevný základ ani v hospodářském a společenském zřízení, ani ve správní a vojenské organizaci. Sociální vztahy, systém státní správy i námezdní vojsko byly dědictvím pozdní antiky a jevily příznaky postupujícího rozkladu. Tento proces urychlovala a prohlubovala těžká hospodářská krize, které říše, finančně vyčerpaná válkami o obnovu impéria, na sklonku Jústiniánovy vlády propadla. Nespokojenost a neklid obyvatelstva nacházely výraz v prudké reakci proti absolutní moci císaře. Projevovaly se zejména na konci 6. století ve zvýšené aktivitě démů, v jejichž řadách hrály úlohu i lidové složky velkých byzantských měst. Ve srážkách straníků Modrých a Zelených v hippodromu se v Konstantinopoli nejed­ nou vybíjely sociální a náboženské rozpory, které byly živnou půdou vnitřních bojů podlamujících autoritu státu. Za této situace rostl politický význam senátu na úkor císařovy absolutní moci. V chaotické době, která nadcházela a která trvala i v 7. století, si senát udržel značný vliv. Mimo hlavní město byla centrální moc oslabována odstředivými tendencemi velké pozemkové aristokracie. V armádě se všeobecná krize projevovala úpadkem kázně a vzpourami, zaviněnými neschop­ ností vlády zajistit vojsku pravidelné vyplácení žoldu. Ačkoliv Justiniánovi nástupci — Justinos II. (565 — 578), Tiberios I. Konstantinos (578 — 582) a zvláště Maurikios (582 — 602) — měli dostatek energie a státnické i vojenské zkušenosti, byzantská vláda čelila jen s nej vyšším vypětím vnitřnímu rozkladů i náporu nepřátel f Evropě i v Asii. Vidina obnovení někdejší římské říše se za této situace rychle rozplývala. Itálie, kterou byzantská vojska dobyla zpět od Ostrogótů roku 555, se stala již roku 568 do značné míry kořistí Langobardů, kteří se zmocnili velké části jejího území na severu a odtud rozšířili postupně své panství do středu země, kde ovládli Spoleto s okolím, a na jihu trvale obsadili oblast Beneventa. Také severní Afrika, zaujímající zhruba dnešní Tunisko s centrem v Kartágu, byla stále znepokojována nájezdy berberských kmenů. Velmi slabé bylo postavení Byzance i ve vzdáleném Španěl­ sku. Hlavní město této provincie Cordobu dobyli Visigóti zpět zprvu na kratší dobu

75

roku 572, avšak již roku 584 bylo pro Byzanc trvale ztraceno. Ostatek území uchvátili takřka bez boje za vlády Herakleiovy. Císař Maurikios, talentovaný politik i vojevůdce, učinil energická opatření v zájmu udržení území, která zůstala Byzanci z oblastí znovu dobytých Justiniánem v západní části někdejšího římského impéria. V Itálii vytvořil Maurikios exarchát ravennský, do něhož byla zahrnuta Ravenna s okolím, územní pruh spojující tuto oblast s vévodstvím římským a zbývající země v jižní Itálii se Sicílií. S první zmínkou o ravennském exarchátu se setkáváme v roce 584. O málo později, roku 591, se prameny zmiňují o exarchátu kartaginském, do kterého Maurikios začlenil severoafrickou provincii s hlavním městem Kartágem, dále západní ostrovy (Šeptem, Ceuta), Sardinii a zbylé území v jižním Španělsku. Ustavení obou exarchátů znamenalo první průlom do správní a vojenské organi­ zace zavedené Diokleciánem a Konstantinem. Zatímco v rozvinutém a pevně utříděném státním aparátu, který se od jejich doby nezměnil, byla přísně oddělena správa civilní od správy vojenské, v exarchátech soustřeďujících vojensky ohrožené oblasti byla de facto provedena militarizace těchto zemí tím, že v rukou jejich správce a velitele, exarcha, se spojovala moc vojenská s mocí civilní. Tento nový způsob vojenského ovládání a správy zemí vystavených stálému nebezpečí nepřá­ telských útoků byl v politickém zřízení byzantského impéria tehdy ještě ojedinělým jevem. Když se však v 7. století asijské provincie Byzance proměnily na dlouhá léta v bojiště, na kterých se odehrávaly nejprve války s Peršany a potom s Araby, a byzantský stát bojoval s nasazením posledních sil o holou existenci, projevil se, jak uvidíme, tento organizační princip jako jediné účinné řešení složitých problé­ mů, kterým bylo impérium nuceno čelit. Neméně než vzdálené země exarchátů byly zanedlouho po smrti Justiniánově ohroženy i byzantské provincie v Asii a na Balkáně. Justiniánův synovec a nástupce Justinos II. si vytkl za cíl vnést pořádek do rozvrácených financí říše a obnovit její autoritu vůči druhé tehdejší velmoci na Východě — Persii. Odhodlal se proto zrušit mírovou smlouvu s Peršany, jejímuž uzavření věnovala byzantská vláda za Justiniána mnoho úsilí, a odmítl platit perskému králi nadále tribut. V důsledku toho vzplanula válka, která trvala dvacet let a byla vedena se střídavým štěstím. Oběma válčícím stranám šlo především o trvalé ovládnutí Arménie pro její strate­ gický a obchodně politický význam v oblasti Předního východu. Byzanc, která po odchodu Germánů na západ ztratila možnost získávat pravidelně žoldnéře do své armády, si slibovala, že najde v této zemi proslulé bojovností svého lidu nový zdroj vojenských sil. Velmi složitá byla již v době Justiniánově situace na Balkáně. Vyčerpávající války vedené za vlády tohoto císaře s Germány na západě a s Peršany na východě trvale vázaly byzantská vojska, takže říše byla často bezmocná proti náporu Slovanů, kteří takřka každoročně překračovali dolní Dunaj a podnikali loupežné výpravy na její balkánská území. Postupovali přitom někdy samostatně, jindy spolu s kočovný­ mi bulharskými kmeny z Čemomoří, Kutrigury a Utigury. Justinián si teprve ke 76

konci života uvědomoval význam tohoto nebezpečí a snažil se mu čelit výstavbou několika pásů pevností. První jejich linie byla vybudována na Dunaji, další v soutěskách pohoří Haemu (dnešní Staré Planiny), ochranné fortifikace byly dále postaveny jižně od tohoto horského pásma v Rodopech a posléze v thrácké rovině. Protože však nebyl dostatek vojenských sil, které by odtud mohly bránit byzantské území před vpády útočníků, měly pevnosti vybudované se značným nákladem jen malý význam a v průběhu let pustly. O tom, jak nebezpečné byly pro Byzanc přepady nepřátelských kmenů ze severu, svědčí nejlépe velký vpád podniknutý společně bulharskými a slovanskými kmeny na Balkán ještě za života Justiniánova, roku 558. Útočníci postupovali trojím proudem, jeden směřoval do Řecka, druhý postupoval k Thráckému Chersonnesu (dnešnímu poloostrovu Gelibolu), zatímco třetí proud se dostal do bez­ prostřední blízkosti Konstantinopole. Útočníci ohrožovali samo hlavní město říše a plenili jeho okolí. Téhož roku se objevila na pomezí východní Evropy nová vlna nomádských kmenů, Avaři. Po drtivé porážce, kterou utrpěli od Turků, prchali ze svých středoasijských kočovišť a dospěli až do severní oblasti Kavkazu. Poměrně rychle se zorientovali v mocenských poměrech východní Evropy a vypravili poselstvo k císařskému dvoru do Kontantinopole. Nabídli císaři Justiniánovi své služby a požadovali za ně drahocenné dary, vysoký tribut a výhodnou oblast k obývání. Byzantská vláda nabídku Avarů přijala, protože doufala, že se jí s jejich pomocí podaří oslabit síly černomořských kočovníků a slovanských kmenů ohrožujících ji ze severu. Avaři si od počátku budovali ve východní Evropě silnou vojenskou moc. Nomádské kmeny měly vždy značné organizační schopnosti. V míru i ve válce bylo třeba řídit přesuny početných stád a velkého množství lidí. Jejich dobytkářské hospodářství bylo zvlášť dobře uzpůsobeno k válce, k ustavičné mobilizaci a dale­ kým pochodům. Na těchto taženích byla zvířata hlavním zdrojem obživy, doprav­ ním prostředkem i tažnou silou. K dozoru nad stády a k jejich nezbytné obsluze byly zvláště vhodné větší kolektivy, které, jak dosvědčuje soudobý autor spisu o vojenství Maurikios, byly zároveň i bojovými jednotkami. Tomuto způsobu života vyhovovaly proto dávné organizační formy rodového a kmenového zřízení. Bohat­ ství se v této společnosti měřilo množstvím stád a moc a vojenská síla byla podmíněna počtem lidí, kteří se spojili k válečným podnikům. Puzeni těmito zkušenostmi připojili Avaři ke svému nepočetnému kmenovému svazu dohodou i násilím Kutrigury, Utigury a další nomády kočující na stepích severně od Azovského a Černého moře. Zdá se, že od počátku zaujali v jejich bojovém společenství významné postavem bulharští Kutrigurové, kteří se pak podíleli na moci s vládnoucími avarskými kmeny. Další etapou ve vzestupu avarského svazu bylo podrobení východoslovanských Antů sídlících po obou stranách Dněpru a na západ až po Dněstr. Střetnutí s těmito zemědělskými kmeny vyneslo avarskému svazu mnoho kořisti a zajatců.

77

Akcemi podnikanými v oblastech na sever od Černého moře se Avaři obohatili a rozmnožili svůj bojový potenciál. Byzanci zároveň prokazovali cenné služby tím, že vázali síly jejích nepřátel v Černomoří; odměnou za to jim plynuly bohaté tributy z Konstantinopole. Přesto však lákalo jejich kořistnický zájem samo byzant­ ské území a hledali proto vhodnou základnu pro své nové výboje. Roku 562 požádali císaře Justiniána, aby jim přikázal k obývání Malou Skythii, tj. dnešní Dobrudžu. Doufali, že v této oblasti ohraničené dolním tokem Dunaje a černomořským břehem by mohli udržovat v porobě Anty a zároveň podnikat nájezdy do balkánských provincií impéria. Byzantská vláda, která tehdy měla ještě dunajskou hranici ve své moci, zesílila oddíly pohraniční stráže odhodlána zabránit Avarům v překročení řeky. Její diplomacii se nadto podařilo vzbudit jejich zájem o výpravu proti vzdálené říši franské. Avaři táhli proti Frankům z Černomoří dvakrát, roku 562 a 566, sledujíce pravděpodobně tok Dněstru, eventuálně dalších řek pramení­ cích na severních svazích Karpat. S íránskými vojsky se patrně srazili až na Labi. Při svých dvou málo úspěšných taženích proti Frankům narazili pravděpodobně na horním Dněstru a Bugu na východoslovanské Duleby a Chorvaty a uvedli části těchto velkých kmenů do pohybu. V průběhu migračního postupu ze severu na jih se menší skupiny obou kmenů odštěpily a zůstaly v Čechách, v Pannonii a v alpských zemích, kde jsou dosvědčeny prameny v raném středověku. Po nezdařených výpravách proti říši Franků se Avaři vrátili do stepí v blízkosti podrobených antských kmenů vydaných napospas jejich kořistění a až do Justiniánovy smrti se obohacovali vydatným tributem, jímž si byzantská vláda vykupovala bezpečnost na severní hranici říše. Po Justiniánově smrti zaujala byzantská vláda k Avarům zcela odlišný postoj. Justinos II. změnil kurs dosavadní byzantské politiky nejen vzhledem k Persii. Ozdravění financí a povznesení autority impéria hodlal uplatňovat i v evropské části říše. Také tam měla být bezpečnost státu nadále zajišťována vlastní vojenskou silou Byzance, nikoli spojeneckými svazky s barbarskými kmeny a jejich neustálým uplácením. Příkře proto odmítl avarské poselstvo, které se dostavilo do Konstanti­ nopole ihned po Justiniánově smrti s žádostí o další uznání spojeneckých vztahů a o vyplácení ročních tributů. Soudobý byzantský historik Menandros vidí v tomto obratu bezprostřední příčinu druhého avarského tažení proti Frankům v roce 566. Když i tato kořistná výprava posléze ztroskotala a postoj Byzance vůči Avarům se nezměnil, přišla avarskému kaganovi Bajanovi velmi vhod žádost germánského kmene Langobardů, sídlícího od poloviny 6. století v někdejších římských provin­ ciích Pannonii a Noriku, aby jim avarská vojska přitáhla na pomoc ve válce, kterou vedli se svými východními sousedy Gepidy. Za odměnu měli Avaři získat obrov­ skou kořist a celou zemi Gepidů. Nejpřitažlivější byla pro ně vyhlídka, že se tímto způsobem zmocní někdejší klíčové byzantské pevnosti Sirmia (dnešní Mitrovica) v západní části Balkánu, kterou v té době ovládali Gepidové. Nežli však přitáhli do oblasti Sirmia, obsadila město byzantská armáda, která pohotově využila konfliktu mezi oběma germánskými kmeny. Langobardům se mezitím podařilo

78

porazit své soupeře vlastními silami. Avaři po svém příchodu podle předchozí dohody zabrali gepidské území zaujímající kraje na východ od středního Dunaje až po výběžky Karpat a zbavili tento vysoce kulturní germánský kmen navždy politické samostatnosti. Langobardi, kteří se patrně zakrátko přesvědčili, co by pro ně znamenalo trvalé sousedství Avarů, odtáhli s oddíly dalších germánských kmenů, které k této výpravě, pozvali — včetně skupiny Gepidů — o velikonocích roku 568 do Itálie, kde se postupně zmocnili značné části území dobytého nedávno zpět Justiniánem a založili tam vlastní stát, langobardské království. Po odchodu Langobardů zabrali avarští kočovníci postupně jejich zemi a podro­ bili si Slovany a zbytky Germánů, kteří sídlili již před jejich příchodem v Karpatské kotlině. Při postupu podél středního Dunaje přišli patrně již tehdy — na úseku táhnoucím se od ohbí řeky u města Vác na západ směrem k Vídni — do kontaktu s našimi dávnými předky, slovanskými kmeny obývajícími jižní Slovensko a jižní Moravu. Soudobý syrský autor Jan Efeský konstatuje, že se Avaři rozmnožili a zesílili „severními národy, které podrobili a opanovali“. Někdy před rokem 578 se avarský kagan snažil připojit ke svým vojenským silám také slovanské kmeny, které sídlily na sever od dolního toku Dunaje (na území dnešního Rumunska) a byly tehdy seskupeny ve větší kmenový svaz. Poslal k jejich náčelníkovi Daurentiovi poselstvo s žádostí, aby se Slované podrobili Avarům a aby jim odváděli tribut. Slované tento požadavek příkře odmítli a avarské posly zavraž­ dili. V roce 578 podnikly tyto slovanské kmeny samy — po dvacetiletém přerušení vpádů do Byzance — veliký nájezd do balkánských provincií impéria. Protože říše vedla dlouholetou vyčerpávající válku s Persií a byzantská armáda byla trvale vázána v bojích na východní frontě, neměl tehdejší císař Tiberios na Balkáně vojenské síly, které by mohl postavit proti nepříteli. Vyslal proto poselství k avarskému kaganovi Bajanovi s výzvou, aby vpadl do země útočníků. Doufal, že Slované opustí byzantské území a že se vrátí za Dunaj, aby bránili své ohrožené domovy. Zároveň vyslal císař do Pannonie Ioanna, správce ostrovů a illyrských měst, s pověřením, aby Avary dopravil přes byzantské území do země Slovanů. Bylo to naposled, kdy Avaři ve shodě s Byzancí měli krotit severní kmeny a bránit jim v nájezdech na impérium. Ze svědectví Menandrova zároveň vyplývá, že kagan využil této příležitosti nejen k tomu, aby pomstil nedávné pokoření, ale také proto, že ho přitahovalo bohatství slovanské země. Byly prý tam nashromážděny poklady, neboť, jak Menandros výslovně podotýká, Slované často plenili balkánské území impéria, avšak jejich vlastní země prý nebyla žádným z okolních národů nikdy napadena. Avarská výprava do zadunajských sídel Slovanů však Byzanci v její tísni mnoho nepomohla. V následujících čtyřech letech (579 — 583/4) se Slované nevra­ celi ani v zimě za Dunaj, ale pustošili a plenili Řecko, okolí Soluně a Thrákii. Tento dlouhodobý pobyt v balkánských provinciích impéria byl předzvěstí jejich trvalého usazování na byzantské půdě, které se počalo uskutečňovat o málo později. V letech 579 — 582, kdy Slované plenili balkánské državy impéria, obléhali Avaři po dvou předchozích neúspěšných pokusech znovu pevné byzantské město Sir-

79

mium. Při líčení těchto událostí se historické zprávy poprvé zmiňují o tom, že se tohoto bojového podniku účastnily i podrobené kmeny Slovanů a Gepidů. Byli nuceni vykonávat těžké práce, kácet stromy a stavět lodě a mosty. Roku 582 Avaři po obrovském úsilí Sirmium dobyli. Tím se jim otevřela cesta k ovládnutí západní části Balkánu a k loupežným výpravám do ostatních evropských držav impéria až po břehy Egejského a Černého moře. Již roku 584 se zmocnili v průběhu velikého tažení řady byzantských měst a dospěli až k černomořskému břehu, kde dobyli Anchialos. Tam za nimi přitáhli dolnodunajští Slované, kteří v té době již čtvrtý rok plenili balkánské provincie impéria. Při této příležitosti i při pozdějších společných podnicích je patrno, že válečné spojenectví těchto slovanských kmenů s Avary se liší od vztahů mezi avarskými kočovníky a Slovany a Gepidy sídlícími v Karpatské kotlině. Tyto kmeny žily v bezprostředním dosahu avarské moci a byly nuceny snášet avarskou porobu a účastnit se válečných výprav svých podmanitelů. Charakter vzájemného poměru mezi nomádskými kmeny a různými skupinami Slovanů se tedy utvářel odlišně, od přímé poroby až po volné válečné spojenectví. Byl podmíněn historickou situací a vzdáleností slovanských kmenových území od centrálních oblastí avarského svazu. Kočovníkům v něm zajišťovala nadřazené postavení vojenská převaha jízdy nad slovanskou pěchotou. V rámci těchto vztahů byli dolnodunajští Slované do té míry nezávislí, že nejednou napadali Byzanc z vlastních podnětů a zájmů, nečekají­ ce vždy na příkaz avarského kagana. Ničivé vpády do byzantských provincií tak neustávaly. Přestože císař Maurikios po velikém vpádu uskutečněném roku 584 uzavřel s Avary mír, Slované ještě téhož roku pronikli Thrákií až k velké zdi chránící Konstantinopol. Utrpěli sice tentokrát těžkou porážku, avšak již roku 586 se Avaři za nového mohutného útoku zmocnili řady podunajských měst v Moesii a Malé Skythii a ještě téhož roku došlo pravděpodobně k velikému avarsko-slovanskému obležení Soluně. Městu se podařilo ubránit se náporu nepřátel dík mohut­ ným hradbám, které je chránily. V těchto letech pronikaly zároveň avarské a slovanské vojenské síly na svých loupežných výpravách hluboko do vnitra řeckého území a postupovaly dále k jihu až na Peloponés. S těmito nájezdy v druhé polovině osmdesátých let 6. století je spjat nový historický fakt dalekosáhlého významu — první trvalé usazování Slova­ nů na byzantské půdě. Zábor byzantského území na Peloponésu asi v letech 586 — 587 byl výsledkem společného postupu dolnodunajských Slovanů a Avarů. Avšak zatímco kočovníci se po loupeživých výpravách vraceli do centrálních oblastí svého panství, do stepních krajů na středním Dunaji a Tise, slovanské zemědělské kmeny měly zájem zůstat na byzantském území, kde byla půda úrod­ nější a životní podmínky příznivější nežli v jejich severních domovech za Dunajem. Oblasti v západní části Peloponésu, ve kterých se tehdy některé slovanské kmeny usadily, se vymkly kontrole byzantské vlády a udržely si nezávislost až do počátku 9. století. Řecké obyvatelstvo prchalo před jejich přívalem hluboko do hor, na nepřístupná místa členitého peloponéského pobřeží, na okolní ostrovy i do jižní 80

Letecký snímek Istanbulu (dřívější Konstantinopole)

Hradby v Soluni (5. stol.)

Theodosiovy hradby v Konstantinopoli (začátek 5. stol.)

Chrám Boží Moudrosti v Konstantinopoli

Bazilika S. Apollinare Nuovo v Ravenně. Pohled do hlavní lodi (začátek 6. stol.)

Bazilika S. Apollinare in Classe u Ravenny (polovina 6. stol., zvonice přistavěna ve 12. stol.)

Qal’at Sim’an, klášter sv. Symeona Stylity v Sýrii (konec 5. stol.; interiér)

Qal’at Sim’an (jižní předsíň)

Dioskorides, De materia medica: farmakologický rukopis ze začát­ ku 6. stol, s portrétem Juliany Anicie, dcery západořímského císaře Olybria

Vídeňský rukopis Genese (6. stol.): scéna setkání Eliezara s Rebekkou

Stříbrná váza s Nereovnou (z let 641—651)

Stříbrná patena biskupa Paterna (z let 491-518)

Consul Magnus (řezba ve slonovině z roku 518)

Itálie a na Sicílii. Přesídlení Řeků do těchto dvou vzdálených západních oblastí byzantské říše se pak výrazně obrazilo v jejich dalším vývoji tím, že se do značné míry pořečtily po stránce jazykové, kulturní i náboženské. Bezmocnost Byzance na Balkáně trvala až do roku 591, kdy byla v Asii po dvacetiletém boji vítězně ukončena válka s Perští. Císař Maurikios obratně využil rozporů mezi příslušníky vládnoucích kruhů v perské říši. S jeho podporou se zmocnil královského trůnu Chosroes II. a mírovou smlouvou, kterou pak obě strany uzavřely, připadla impériu značná část Arménie. Teprve když byzantská vojska vázaná až dosud na asijské frontě mohla být přepravena do Evropy, byl císař s to zahájit ofenzívu proti Avarům a Slovanům. Přes tuto novou situaci se však avarsko-slovanské vpády vždy znovu opakovaly a působily obyvatelstvu těžké ztráty na životech i majetku. Války s Avary a Slovany trvaly po celá devadesátá léta 6. století. Nejednou byla ohrožena nepřáteli i sama stolice impéria. Když se např. roku 599 zmocnili Avaři města Drizipary, ležícího v její blízkosti, vznikla v Konstantinopoli panika. Přestra­ šené obyvatelstvo se chystalo opustit hlavní město a usadit se na protějším břehu Bosporu, v maloasijském Chalkedonu. Zároveň se však již tehdy objevují náznaky počínajícího rozkladu v avarsko-slovanském společenství. Jsou patrny ze zpráv pramenů o napjatých vztazích mezi Avary a Slovany, které si avarští kočovníci podmanili v blízkosti své mocenské základny. Současně se setkáváme i se svědec­ tvím o povážlivých rozporech v samotném nomádském jádru avarského bojového svazu. Když se např. roku 602 za války mezi Byzancí a Avary avarský kagan rozhodl vypravit trestné tažení proti východoslovanským Antům, kteří byli v té době spojenci impéria, přeběhl podle zprávy Theofylakta Simokatta větší počet avarských bojovníků k byzantské armádě. Kagana prý tato skutečnost značně deprimovala, takže se všemožně snažil působit na zběhy, aby se vrátili. Událost sama svědčí o určitém oslabení avarského vojenského svazu v této době. Byzantská říše však již nestačila využít hlásícího se rozkladu v řadách nepřátel. Císař Maurikios byl sice vynikající vojevůdce, avšak účinné protiofenzívé, o kterou usiloval, bránila rostoucí demoralizace armády. Krize, která zachvátila nejen voj­ sko, ale celou byzantskou společnost, spěla v té době k vyvrcholení. Ke skutečné pohromě došlo, když roku 602 vydal císař Maurikios rozkaz, aby vojsko bojující proti Avarům a Slovanům přezimovalo za Dunajem. Smyslem tohoto opatření bylo docílit, aby za nepříznivé hospodářské situace nemusela být armáda zásobována během zimy ze státních zdrojů, ale aby si opatřovala prostředky k obživě v nepřá­ telské zemi Slovanů. Maurikiův rozkaz vyvolal ve vojsku všeobecné rozhořčení, jehož bezprostředním důsledkem byla vzpoura proti ústřední vládě. Armáda pro­ volala za císaře subalterního důstojníka Foku, který pak táhl v čele vzbouřenců proti Konstantinopoli. Současně vzplanulo v hlavním městě impéria lidové povstá­ ní. Když se obě vlny odporu spojily, byl císař Maurikios svržen z trůnu a okázale popraven i se svými pěti syny. Teror, který se pak rozpoutal, byl namířen především proti staré senátorské aristokracii a proti Maurikiovým přívržencům. Pokud se 81

pronásledovaní bránili, byl jejich odpor násilně potlačován a trestán masovými popravami. Silné vnitřní nepokoje trvaly po celou dobu takto předznamenané Fokovy vlády (602 — 610). Ve východních provinciích rozněcovala nepřátelství proti Byzanci Fokova církevní politika. Nový císař se ihned po uchvácení trůnu prohlásil za ochránce ortodoxie a v jejím jménu pronásledoval monofysity a židy, kteří byli nejdůležitější složkou obchodních a řemeslných kruhů měst. Stejně tvrdě vystupo­ val i proti koptické církvi v Alexandrii a proti patriarchátu jeruzalémskému. Tato politika ostře kontrastovala s náboženskou tolerantností uplatňovanou za vlády císaře Maurikia. Odpor vůči impériu, který zbytečně rozdmychovala, nacházel živnou půdu ve východních provinciích, které se čím dále tím více odcizovaly ortodoxní části státu svým odlišným etnickým charakterem i kulturním a nábožen­ ským vývojem. Bouře živené odporem proti Fokově teroru propukaly ve všech částech říše a nabyly charakteru občanské války. Tento chaos a rozklad byl zvlášť nebezpečný vzhledem k hrozivé zahraničili situaci byzantského státu. V Asii po desetiletém míru znovu vypukla válka s Persií. Král Chosroes II., který se zmocnil trůnu díky pomoci císaře Maurikia, počal litovat po upevnění své vlády v zemi, že učinil Byzanci při sjednávání míru v roce 591 tak veliké ústupky. Státní převrat, k němuž došlo roku 602, a Fokovo kruté zacházení s Maurikiem poskytly perskému králi vítanou záminku, aby vystoupil proti novému byzantskému císaři jako mstitel svého někdejšího ochránce. Pro perskou agresi bylo zvlášť příznivé, že v sousední Mezopotámii povstal proti Fokovi jeden z nejproslulejších byzantských generálů, magister militum per Orientem Narses. Mezi perskými a byzantskými vojáky se rozpoutal tvrdý boj, ve kterém utrpěli Byzantinci řadu porážek. Když roku 606 padla klíčová pohraniční pevnost Daras, perským výbojům se otevřela cesta do asijských oblastí impéria. Peršané pak podnikali každoročně pustošivé nájezdy na byzantské území a roku 609 pronikli — poprvé za celou dobu byzantské historie — až do Chalkedonu, takže je odděloval od hlavního města impéria již jen bosporský průliv. Jiná část perské armády dospěla k palestinské Kaisareii, kde Židé vítali Peršany jako osvoboditele. Persie se zmocnila byzantské Arménie, Mezopotámie a části Sýrie. Ze zpustošeného území, které Byzanci v Asii zůstalo, přestal plynout příjem do státní pokladny. Ještě nebezpečnější však bylo protibyzantské naladění obyvatelstva, které se projevovalo lokálními povstáními a nepokoji. Per­ ská vojska se sice koncem roku 609 a počátkem roku 610 stáhla z celého maloasij­ ského území, přesto však nebylo pochyb o tom, že byzantská obrana na asijské frontě se definitivně zhroutila. Neméně ponurý obraz skýtala za vlády Fokovy balkánská část impéria. Chaos vyvolaný v Byzanci převratem roku 602 zpomalil na dlouhou dobu rozklad v avarském vojenském svazu. Aby mohl čelit na východě útoku Peršanů a povstání, jež vedl Narses, uzavřel Fokas roku 604 s Avary mír v klamné naději, že zvýšením tributu, který jim Byzanc každoročně vyplácela, získá klid na Balkáně. Když pak přesunul dunajskou armádu na asijskou frontu, zůstal v balkánských provinciích 82

pouze malý počet místních posádek neschopných účinně čelit trvalému náporu nepřátel. Obrana hranice na Dunaji a na Sávě se zhroutila a celé území poloostrova bylo nyní otevřeno přívalu Slovanů postupujících společně s Avary. Neustálé boje, pustošení země, odvlékání kořisti i obyvatelstva, to vše znamenalo pohromu pro menší zemědělská hospodářství i pro velkostatky na byzantském venkově a hubilo města, která byla pro své bohatství a pro svůj strategický význam přitažlivým cílem avarsko-slovanských nájezdů. Zkáza měst znamenala ovšem i zánik státní a církev­ ní správy, rozpad administrativního aparátu a ztrátu posledních vojenských sil schopných obrany proti nepříteli. Trýznivé poměry vnášející tragické zvraty do historie státu i do osudů jeho obyvatelstva vystupňovaly nenávist proti Fokově vládě po celé říši, avšak ani v asijských provinciích, které se proměnily v bojiště s Peršany, ani na zpustošeném a vysíleném Balkáně, ani v ravennském exarchátu těžce zápasícím s Langobardy nebylo základny, která by umožňovala, aby se všeobecný odpor rozvinul v účinnou akci proti tyranově vládě. Předpoklady k zorganizování povstání byly v té době pouze v kartaginském exarchátu, jediné části říše, která se těšila poměrně dlouhou dobu klidu a hospodářské prosperitě. Správce exarchátu Herakleios, někdejší osobní přítel císaře Maurikia, získal pro vystoupení proti Fokovi Egypt a připravo­ val svržení nenáviděného císaře se vší pravděpodobností ve srozumění s nespokoje­ nými senátory v Konstantinopoli a snad i s démem Zelených. Vypravil z Afriky proti stolici říše loďstvo, do jehož čela postavil svého stejnojmenného prvorozené­ ho syna. Již po cestě byl mladý Herakleios nadšeně zdraven v přístavech i na ostrovech. Obyvatelstvo Konstantinopole jej přijalo jako spasitele a 5. října roku 610 mu patriarcha Sergios vložil na hlavu císařskou korunu. Ukončení teroru, který byl průvodním jevem krize byzantské společnosti a státu, bylo pak zpečetěno Fokovou popravou. Říše, kterou císař Herakleios (610 — 641) převzal, byla v naprostém rozkladu. Ještě dlouhou řadu let po jeho nastoupení ji i nadále vysilovaly nepřetržité útoky nepřátel a zbavovaly ji dalších a dalších území v Evropě i v Asii. Z obou protivníků, kteří současně ohrožovali existenci Byzance, se schopnému panovníkovi a vojevůd­ ci, jakým Herakleios nesporně byl, nutně jevila Persie jako nepřítel nebezpečnější. Perská říše byla vedle byzantského impéria v tehdejším světě jedinou velmocí se staletou tradicí státního života a s dobře vycvičenou disciplinovanou armádou. Bojovné kmeny, které rozchvacovaly evropské území Byzance, byly sice nebezpeč­ né svým počtem a svou útočností, ale Byzantinci v nich spatřovali pod zorným úhlem svých tradičních ustálených názorů na okolní svět pouze neukázněné hordy barbarských útočníků. Herakleios považoval proto boj proti Persii za prvořadý problém a napřel všechny síly k zastavení perského postupu v Přední Asii. Jediným výsledkem jeho úsilí bylo, že se mu v roce 611 podařilo dobýt zpět města Kaisareie. Avšak přes tento počáteční úspěch se byzantská protiofenzíva zhroutila. Roku 613 utrpěli Byzantinci těžkou porážku u syrského města Antiochie a hned v následují­ cím roce byli přinuceni stáhnout své vojenské síly z arménského území. Téhož roku 83

padl Jeruzalém a v Byzanci, ovládané v té době již zcela křesťanskou náboženskou ideologií, vyvolala všeobecnou depresi zpráva, že Peršané posvátné město vypálili a že se zmocnili nejvzácnější křesťanské relikvie, Kristova kříže. Skoro celá Přední Asie byla nyní v perské moci. Dalším cílem perských vojsk byl byzantský Egypt a již v roce 618 nebo 619 dobyla perská armáda Alexandrie. Tehdejší prudký rozmach perské říše bývá přirovnáván k restauraci římského impéria za vlády císaře Justiniána. Tato analogie má hluboký smysl. Historický vývoj Persie v 7. století měl vskutku důležitý společenský rys s Byzancí 6. věku. V obou případech totiž přežívající zastaralý sociální systém zabránil tomu, aby po oslňujícím vnějším úspěchu dospěla říše i k vnitřní regeneraci. Stejně jako na východě ztrácela Byzanc i na Balkáně jednu oblast za druhou. Roku 614 podlehla společnému náporu Avarů a Slovanů Salona, středisko císařské správy v Dalmácii. Její pád znamenal zhroucení byzantského panství a konec byzantského kulturního života v západní části Balkánského poloostrova. Ve vnitro­ zemí byly postupně dobyly a vypleněny Viminacium (dnešní Kostolac), Naissus (Niš), Serdika (Sofie). Pouze druhé největší a nejvýznamnější město impéria Soluň odolalo, chráněno svými pevnými hradbami, dvojímu úpornému obléhání. Pod náporem těchto katastrof se hroutila nejen armáda a správa státu, ale celé dosavad­ ní hospodářsko-společenské zřízení, které bylo přežitkem pozdně antické doby a v nových podmínkách vývoje ztratilo svou někdejší životaschopnost. V této chaotic­ ké době se však ztrácejí historická i právní svědectví, na jejichž podkladě by bylo možno blíže sledovat rozpad starého řádu a vytváření předpokladů pro vznik a vývoj nových společenských vztahů. Tato další vývojová fáze, směřující již k feudalizaci byzantské společnosti, se dostává do světla pramenů teprve v následu­ jících stoletích.

První náznaky nového vývoje Ke konci prvního desetiletí Herakleiovy vlády dosáhla krize byzantského státu povážlivých rozměrů. Sasánovská Persie ovládala většinu Přední Asie a hospodář­ sky důležitý Egypt. Území Balkánu, v jehož provinciích se usazovali Slované, se čím dál tím více vymykalo kontrole konstantinopolské vlády. Poměry na Balkáně a v Malé Asii byly tak bezútěšné, že císař Herakleios se v roce 618 nebo 619 zabýval úmyslem přenést své sídlo do Kartága. Přes všechny příznaky beznadějné situace se právě v následujících letech počína­ jí objevovat výrazné změny, které jsou projevem vnitřní síly byzantské společnosti a nepochybně i odrazem jejího nového vývoje. Jak jsme již výše připomněli, svědectví pramenů, které z větší části zmizely ve víru této převratné doby, osvětlují vznik a působení nových vývojových prvků jen velmi spoře. Tu a tam padá dosti nejasné světlo na některá nová opatření v byzantské armádě a ve správě říše, zatímco o společenském vývoji se pro toto období žádné zprávy nedochovaly. 84

A přece veliké a historicky významné úspěchy Byzance ve dvacátých letech 7. století jsou nezvratným důkazem toho, že byzantská společnost byla s to sebrat síly a překonat krizi. Tento proces se poprvé konkrétně projevil v přípravě byzant­ ské protiofenzívy v Persii. Herakleios učinil nejprve řadu opatření v Evropě, aby mohl odejít do Malé Asie a plně se věnovat organizaci velkého vojenského tažení proti Peršanům. Nejspíše v roce 620 sjednal mír s avarským kaganem. V Konstantinopoli pověřil patriarchu Sergia a patricia Bona, aby v jeho nepřítomnosti vládli za jeho nezletilého syna. Církev, která představovala tehdy již velikou moc, poskyt­ la veškerou podporu chystané válce proti nevěřícím. Dala zchudlému, finančně vyčerpanému státu k dispozici všechny své poklady a rozdmýchávala horečné nadšení pro svátý boj proti nevěřícím v lidu i v armádě. Povzbuzován tímto novým projevem odhodlání, tak odlišným od všeobecné deprese minulých let, odebral se Herakleios po slavnostní bohoslužbě o velikonocích roku 622 do Malé Asie, kam vzhledem k míru s Avary přesouval od roku 621 vojenské oddíly z Thrákie. Spolu s nimi sjednotil po svém příchodu posádky roztroušené po Malé Asii a v několika východních městech sebral další nový sbor. Sjednotil a reorganizoval tuto armádu a věnoval velkou péči jejímu výcviku. Jeho hlavní stan byl v Kaisareii v Kappadokii, reformu ve vojsku provedl tedy v centrálních oblastech Malé Asie. V souvislosti s touto Herakleiovou činností se k roku 622 prvně objevuje v pramenech termín thema, který se vší pravděpodobností původně znamenal seznam, v němž byla registrována jména vojínů sloužících v jednom vojenském oddílu, a později samotný oddíl vojska. Zcela obdobně také další pojmenování seznamu vojínů — katalogos — znamenalo zároveň vojenský kontingent. Vše nasvědčuje tomu, že ve dvacátých letech 7. století se výrazu thema ještě používalo pouze k označení vojenského oddílu. Zdá se, že Herakleios před tažením proti Persii provedl, jak jsme se již zmínili, pouze reorganizaci armády a podrobil ji výcviku. Tato opatření přispěla zjevně ke zdaru následujícího vítězného postupu byzantské vojenské síly proti Peršanům. Při jeho hodnocení je však třeba mít na zřeteli zároveň skutečnost, že vítězství císař­ ských vojsk bylo usnadněno oslabením perské říše, která byla v té době již skoro padesát let ve válečném stavu. V čele vojsk stržených náboženským nadšením zahájil Herakleios již na podzim roku 622 proti Persii vítězný pochod, v němž středověcí kronikáři spatřovali první svátou válku proti nevěřícím. Byzantské armádě se podařilo přimět Peršany, aby opustili maloasijské průsmyky, a dobýt nad nimi vítězství v hornatém terénu Arménie. Poté se však císař vrátil na čas do hlavního města vzhledem k hrozbě nového avarského útoku. Byl nucen znovu zvýšit tribut vyplácený Avarům a poslat kaganovi jako rukojmí své blízké příbuzné. Za tu cenu mohl již v březnu roku 623 pokračovat v ofenzívě proti Peršanům. Po dobytí několika arménských měst, jež byla v perských rukou, pronikla byzantská armáda na perské území a zmocnila se důležitého náboženského střediska a sídla prvních Sasánovců Ganzaku, z něhož perský král Chosroes uprchl. Byzantský císař město zničil, aby tak pomstil dřívější

85

zplenění Jeruzaléma Peršany. Byzantská armáda se pak stáhla za řeku Araxes, kde se císař sblížil s některými křesťanskými kavkazskými kmeny a doplnil z nich své vojsko. Následující dva roky však nepřinesly Byzanci větší vítězství a proběhly v zápasech s Peršany. Roku 626 pronikly dokonce perské vojenské síly do Chalkedonu a ohrožovaly z asijského břehu Bosporu hlavní město impéria v době, kdy je na evropské straně obléhali Avaři s nepřehlednými zástupy Slovanů. Také v tomto nejtěžším historickém okamžiku, kdy šlo o samu existenci byzantské stolice a tím i celé říše, se projevila bojovná církev jako významná opora státu. Rozněcováním náboženského nadšení vystupňovala odolnost a statečnost obležených obyvatel Konstantinopole a přispěla vydatnou měrou k vítězství. Z vojenského hlediska o něm rozhodlo silné byzantské loďstvo, kterému se podařilo zcela porazit nesčet­ né monoxyly slovanských spojenců avarského kagana. O síle nadšení a úlevy, kterou pociťovali Byzantinci nad záchranou hlavního města, svědčí hymnus Akathistos (Zpívaný vstoje): vznikl bezprostředně po historické události a vtiskl tuto tradici do povědomí pravoslavného světa tak silně, že je v ortodoxních chrámech o velikonocích dodnes zpíván. V momentu těžké porážky vyvrcholily rozpory mezi Avary a slovanskými kmeny, které se po léta jejich společných vojenských akcí neustále stupňovaly. Slovany, kteří si zachránili po prohraném boji život tak, že po zkáze svých člunů doplavali na břeh, dal kagan odpravit. Po této pohromě nastal ve vojsku útočníků zmatek a slovanské oddíly byly pronásledovány avarskými jezdci. Zničující porážka před Konstantinopolí a kruté zacházení Avarů se Slovany měly za následek konečný rozpad avarsko-slovanského vojenského spojenectví. Zatímco západní Slované zdvihli odboj proti Avarům v čele se Sámem patrně již v letech 623 — 624 a pod tlakem avarského ohrožení se semkli v první politický útvar západoslovanský, říši Sámovu, odpadly nyní od avarského svazu definitivně i spojenecké kmeny dolnodunajských Slovanů. Osvobozovací boj Slovanů proti Avarům se ve dvacátých letech 6. století rozšířil na celé slovanské území, které obklopovalo centrální oblasti avarského panství. Z područí Avarů se vymanily i slovanské kmeny v alpských údolích, předci dnešních Slovinců. K povstání Slovanů proti Avarům došlo i v Dalmácii. S celým tímto velikým hnutím je se vší pravděpodobností spojen poslední migrační přesun slovanských kmenů, příchod Chorvatů a snad i Srbů ze severních oblastí západoslovanských na evropský jih. Zatímco dřívější usazování Slovanů na Balkáně se dálo ve spolupráci s Avary, tato poslední vlna migrace slovanských kmenů se již dostala na jih v době roztržky a bojů proti nim. Prameny prozrazují, že se Chorvati usadili na někdejší byzantské půdě se svolením byzantské vlády, která jich hodlala využít proti Avarům. Krize vyvrcholila brzy i v samotném jádru avarského kočovného svazu, když roku 631 povstali v Pannonii proti vládnoucímu kmenu Avarů Bulhaři. V tomto zápasu o vládu v avarské říši Avaři sice zvítězili, ale pokles a bezmocnost, kterým společnost propadla, trvaly ještě řadu desetiletí. Jejich ničivé nájezdy na Balkán se již nikdy neobnovily. 86

Celý Balkánský poloostrov s výjimkou Konstantinopole, Soluně a úzkého pruhu pobřeží byl nyní obsazen Slovany. Byzantské svrchovanosti i kontrole byzantské vlády se tak vymkly značné části poloostrova, které byly od té doby nadlouho čistě slovanskými zeměmi, V těchto bývalých provinciích byly tak by­ zantské společenské vztahy a byzantská státní organizace nahrazeny na poměrně dlouhou dobu společenským a politickým zřízením nových slovanských usídlenců. Na celém evropském území někdejšího byzantského impéria došlo k hlubokému převratu etnickému, hospodářsko-společenskému i politickému. Nové poměry vytvářely od základu nové předpoklady pro další vývoj byzantské společnosti a byzantského státu. K ještě hlubším proměnám a zvratům spěl však vývoj na byzantském východě. V roce 626, kdy Konstantinopol byla sevřena avarsko-slovanským a perským obležením, připravoval se císař Herakleios ve vzdálené Lazice na rozhodující průlom byzantské armády do údolí Tigridu. Navázal v té době spojenectví s kočov­ nými Chazary, kteří se tehdy ještě zdržovali u Kaspického moře. Přátelské vztahy s chazarským kaganem byly v i v pozdější době významnou oporou byzantské východní politiky. Herakleios zahájil tažení do nitra perského území na podzim roku 627. V prosinci dospěl k Ninive, kde vybojoval rozhodující vítězství nad perskou armádou. Na počátku následujího roku 628 pokračovala byzantská vojska v dalším postupu. Avšak již na jaře vyvrcholil vnitřní rozklad perské říše svržením a zavražděním krále Chosroa. Jeho syn Kovrad-Siroe, který po něm nastoupil na trůn, uzavřel s Herakleiem mír, jímž získala byzantská říše všechny provincie ztracené v minulých letech a kromě toho nová území v Arménii. Císař se po sedmileté nepřítomnosti vrátil roku 629 do Konstantinopole a byl triumfálně přijat. Na jaře roku 630 se odebral do Jeruzaléma a za nesmírného nadšení věřících tam opět vztyčil posvátný kříž, o němž se věřilo, že na něm byl ukřižován Ježíš Kristus, a který Peršané při svém dřívějším vítězném postupu ukořistili a po porážce byzantskému císaři opět vrátili. Tento akt se jevil jako symbolické dovršení velkého vítězství impéria nad odvěkými nepřáteli. Když Byzanc nyní znovu získala Sýrii, Palestinu a Egypt, vynořil se s ještě větší naléhavostí problém rozkolu mezi obyvatelstvem těchto provincií vyznávajícím monofysitismus a mezi ortodoxní církví, která byla nerozlučně Š0jata s byzantským státem. Se státní správou se vracel do těchto zemí i pravoslavný klérus, vyžadoval vrácení kostelů užívaných v posledních desetiletích monofysity a snažil se získat oficiální církvi postavení, které jí v impériu příslušelo. Od počátku 7. století, nejprve v době bojů s Peršany a potom za perské okupace došlo však v těchto provinciích k rozmachu monofysitismu. Z povědomí obyvatelstva, které nyní věřilo v jedinou božskou přirozenost Ježíše Krista, se za tu dlouhou dobu zcela vytratila vzpomínka na usnesení chalkedonského koncilu, kde bylo roku 451 zformulováno dogma o dvou přirozenostech Spasitelových, božské a lidské, dogma, na kterém lpěla ortodoxní církev. Císař Herakleios, který poznal poměry v těchto provinciích za bojů s Peršany, i patriarcha Sergios, jehož rodnou zemí byla Sýrie, si byli vědomi

87

naléhavosti smíření ortodoxní církve s monofysity v zájmu pevnějšího připoutání těchto životně důležitých oblastí k byzantskému státu. Hledali proto formuli přijatelnou pro obě strany. Nalezli ji v christologickém směru zvaném monoenergetismus; ten měl překlenout rozpor mezi chalkedonským dogmatem a monofysitismem tím, že na jedné straně přijímal dvě přirozenosti Ježíše Krista, božskou a lidskou, na druhé straně však přičítal Spasiteli jedinou energii, jedinou působící sílu vyvěrající z jeho nedílné osobnosti. Přesto, že se za toto pojetí postavil patriarcha Kyros, nastolený roku 631 v Egyptě, a že s ním souhlasil i římský papež Honorius, monoenergetismus se setkal s odporem na obou stranách. Po tomto nezdaru usilovali konstantinopolský patriarcha i císař o to, aby se formulí usmíření stal christologický směr monotheletismus, známý již dříve ve východních provinci­ ích, který rovněž uznával dogma o dvou přirozenostech Ježíše Krista, avšak přičítal mu jedinou vůli. Tyto pokusy přivést monofysity do lůna oficiální církve ztroskota­ ly a vyvolávaly naopak ve východních provinciích jitření a odpor. Nepřátelský poměr tamního obyvatelstva k ortodoxní církvi a k byzantskému státu, který v nedávné minulosti usnadnil Peršanům zábor těchto zemí, sehrál zakrátko znovu osudovou úlohu v době nečekaného zvratu byzantské historie. Po porážce avarsko-slovanských útočníků a Persie se na čas zdálo, že se Byzanc zbavila všech svých nepřátel a že konečně nadcházejí léta dlouholetého míru slibujícího územně ucelenému impériu klidnější, utěšenější vývoj. Proti očekávání však vzplanul vzápětí jako blesk z čistého nebe znovu boj na život a na smrt, boj, ve kterém byla říše nucena hájit svou existenci proti nepříteli daleko nebezpečnější­ mu, než byli Peršané nebo vojenský svaz Avarů a Slovanů. Úder přišel zcela nečekaně ze strany, ze které impériu až dosud žádné nebezpečí nehrozilo. Na jeho asijské državy počaly útočit beduínské kmeny žijící doposud kočovným životem na nedozírných pouštích Arabského poloostrova: ty se v neuvěřitelně krátké době sjednotily pod bojovým praporem nového náboženství — islámu.

Zrod a vzestup islámu Pro Byzantince rrefcyli Arabové neznámým etnickým elementem. Arabské obyva­ telstvo bylo jednou z četných složek mnohoetnické populace byzantského impéria, žilo odedávna roztroušeno v jeho asijských provinciích, v Palestině, Sýrii a dále na sever až do Mezopotámie a rovněž v Egyptě. Byzantská vláda nejednou využívala arabských náčelníků ve prospěch svých politických záměrů. Je např. známo, že arabský předák Abukarib pacifikoval nebezpečné povstání Samaritánů proti Justiniánovi v roce 529. Byzanc a Persie byly nuceny počítat ve svých politických a vojenských plánech se dvěma nárazníkovými arabskými státečky, které vznikly na jejich hranicích. Lachmovci, žijící v povodí Eufratu, stáli v bojích mezi oběma velmocemi na straně Peršanů, zatímco polousedlí Ghasánovci na syrsko-palestinské hranici byli v závis­ 88

lém postavení vůči Byzanci. Stejně jako Syřané vyznávali monofysitismus a sdíleli s nimi jejich postoje a reakce vůči náboženské politice konstantinopolského pat­ riarchátu. Naproti tomu s nesjednocenými beduínskými kmeny, které kočovaly na rozsáh­ lých pouštích uvnitř Arabského poloostrova a neustále mezi sebou válčily, neměla Byzanc žádné politické kontakty. Existovalo pouze obchodní spojení mezi jedním z několika málo arabských městských center — Mekkou a syrským Damaškem. Karavanní cestou, po níž se obchodní styky udržovaly, proudilo na byzantské území nejen zboží, ale i arabské obyvatelstvo, které nacházelo svůj nový domov podél byzantského úseku této obchodní tepny. Ze zmíněných arabských městských aglomerací, ve kterých se obyvatelstvo živilo zemědělstvím a obchodem, byla nejvýznamnější Mekka. K její svatyni, známé v arabském světě kultem posvátného meteoritu zvaného Ka‘ba, putovali každoročně poutníci z celé Arábie. Tento všearabský kult, jehož kořeny sahaly hluboko do pohanské minulosti, byl jediným jednotícím prvkem roztříštěné kme­ nové společnosti, v níž každý kmen žil pro sebe a vzýval svá vlastní pohanská božstva. Rozmanitost náboženské ideologie byla výrazem arabského politického partikularismu. Tato situace se v 7. století takřka rázem změnila. Tmelem, který spojil dosud roztříštěnou bojovnou společnost arabských kmenů v akceschopný celek, se stalo nové náboženství kořenící hluboko v jejích tradicích a cele odpovída­ jící jejímu životnímu pojetí a jejím potřebám. Zrod islámu je možno klást do doby, kdy nastoupil na byzantský trůn císař Herakleios. Právě v roce 610 zaujaly totiž náboženské problémy tehdy asi čtyřiceti­ letého Mohameda do té míry, že hluboké prožitky a psychické zkušenosti, k nimž v této souvislosti dospěl, počal pokládat za boží zjevení. Mohamed pocházel z rodu Hášimovců, jedné z větví kmene Kurajšovců, jež nevynikala ani bohatstvím ani větším významem v prostředí jeho rodné Mekky. Ve dvaceti pěti letech vstoupil jako obchodní zprostředkovatel do služeb bohaté vdovy Chadídži a brzy nato s ní uzavřel sňatek, kterým se podstatně zlepšilo jeho sociální postavení. Když se pak svěřil své ženě a úzkému kruhu svých nejbližších s náboženskými zážitky, našel u nich hluboké porozumění a oporu. Náboženské vize, které zachvacovaly Mohamedovu mysl, jej přesvědčovaly o tom, že existuje jediný Bůh, Alláh, který si vyvolil právě jeho za svého proroka a uložil mu hlásat Arabům nové náboženství. U arabských kmenů uctívajících množství idolů existovala již v předislámské době mlhavá představa o jednom bohu nadřazeném ostatním božstvům. Kromě toho tu byl další vliv, který začleňoval rodící se náboženské hnutí do širšího historického kontextu. V arabském prostředí, zejména ve městech a v oázách, žili totiž v malých skupinách židé a křesťané, takže Mohamed byl do jisté míry obeznámen s oběma velkými monoteistickými nábo­ ženstvími. Včlenil je do své věrouky v tom smyslu, že je pokládal za předstupně postupného, ivěky trvajícího zjevení Boha lidem. V tomto dlouhodobém procesu se mu mimo jiné Abrahám, Mojžíš a Ježíš Kristus jevili jako jeho předchůdci a své 89

vlastní poslání proroka či posla božího pokládal za vyvrcholení tohoto božího zjevení lidstvu. Monoteistický charakter nového náboženství odpovídal potřebám společenské­ ho vývoje tehdejšího arabského prostředí. Nové náboženské hnutí se nezrodilo uprostřed nomádských kmenů v poušti nebo na stepi, ale v nejdůležitějším měst­ ském středisku v západní Arábii, v Mekce, kde beduíni přecházeli k usedlému životu, kde se počínaly rozplývat předěly vyznačující kmenové zřízení a jejich překonáváním vznikala širší, otevřenější společnost. Protože obyvatelstvo Mekky — stejně jako dalších tehdejších arabských měst — tvořili vesměs někdejší beduíni, kteří se tu usazovali věnujíce se zemědělství a obchodu, spojovala města s kočovný­ mi kmeny arabských pouští a stepí pouta pokrevního příbuzenství stejně jako vztahy hospodářské a politické. Mekka nabývala na významu zvláště od 6. století. Odedávna tudy procházela stará obchodní cesta spojující jižní Arábii obchodující po moři s Indií a prastaré kulturní země Sýrii a Palestinu, jež byly v této době provinciemi byzantského impéria. Od 6. století přešel dálkový obchod do rukou mekkánských Kurajšovců, kteří vypravovali každoročně dvě karavany do syrského Damašku. Pro arabský svět byla Mekka nejen významným centrem obchodním, ale i kulturním. Obě tyto funkce spolu vzájemně souvisely. Každoroční pouti do Mekky byly totiž spojeny s pořádáním velikých trhů a měsíce, ve kterých se při poutních obřadech a trzích setkávali členové beduínských kmenů z celé Arábie, byly vyhlášeny za posvátné. Po dobu jejich trvání nesměl být porušován mír. Příliv poutníků a s ním spojený živý obchodní ruch přinášel obyvatelům Mekky vydatné zisky, což v neposlední řadě podmiňovalo jejich oddanost kultu pohan­ ských božstev a s ním těsně spjatý místní patriotismus. Zejména pro mekkánskou oligarchii bylo nepřijatelné uznat Mohameda za posla božího, protože by tím bylo ohroženo její vládnoucí postavení v bohatém kultovním a obchodním středisku. To bylo příčinou, že Mohamedovo úsilí získat své rodáky, aby uvěřili v jeho božské poslání a v náboženství, které hlásal, naráželo po řadu let na neporozumění a na soustavný odpor. Při Mohamedovi stál zprvu jen nejužší kruh jeho příbuzných a druhů, mezi nimi i jeho nejstarší přítel a pozdější nástupce Abú Bakr. Když pokusy získat Mekkánce pro islám zcela ztroskotaly a situace v rodném městě se jevila Mohamedovi zcela bezvýchodná, naskytla se mu příležitost navázat v roce 620 kontakt s předáky oázy Jathrib, kteří doufali, že se jim s jeho pomocí podaří uspořádat poměry v jejich obci. Když se většina jathribských kmenů a rodů zavázala, že uzná Mohameda za proroka nového náboženství, a slíbila mu posluš­ nost, odešel se svými přívrženci do Jathribu. Rok jeho vystěhování 622 se stal počátečním rokem islámské éry. Jím nadchází nová epocha dějin arabské společ­ nosti, která se stává jedním z významných určujících faktorů historického vývoje ve středověku. Samo označení této éry hidžra je pro tehdejší vývoj velmi příznačné. Toto slovo totiž znamená „porušení kmenových a rodových svazků a vztahů a navázání nových“. Nová solidarita, jejíž zrod tento historický mezník vyznačuje, nespočívala ve starém rodovém zřízení, ale byla již výrazem nových sociálních vztahů.

90

Mohamedovo působení v Jathribu položilo základy k vybudování jednotné arabské moci. Prorok získal v tamním prostředí četné přívržence, zorganizoval ve městě nové obecní zřízení a spojil Jathrib s okolím v pevný politický celek, který přijal název madínat an-nabí, tj. město prorokovo (pozdější Medina). V tomto desetiletém období organizování muslimské pospolitosti se dotvářely hlavní zásady kultu i právních a sociálních vztahů nového islámského společenství. Nová víra, jejíž zrod a vývoj byl spjat s prostředím vymaňujícím se z kmenového partikularismu, měla všechny předpoklady k tomu, aby se stala náboženskou ideologií a současně i nástrojem politického sjednocení vznikající nadkmenové společnosti. V islámu byl silně zdůrazněn sociální aspekt mezilidských vztahů a jeho etika byla zaměřena ke každodenním potřebám věřících. Předpisovala normy rodinného a společenského života a byla přitažlivá a užitečná pro nejširší vrstvy lidu i tím, že věnovala pozornost také vnějším formám modliteb, postů, almužen a dokonce i hygieně (např. umývání). Vštěpovala lidem víru, že budou za své skutky po zásluze odměňováni nebo trestáni, čímž významně usměrňovala jejich jednání. Mohamed ukládal dále muslimům povinnost šířit nové náboženství mečem a hrdinské činy vykonané v tomto svátém boji povýšil na nejvyšší zásluhu a ctnost. Je pochopitelné, že vzhledem k přirozené bojovnosti beduínů a jejich touze po válčení a kořisti se tento příkaz neminul účinkem. Příslib pozemských slastí, které budou věřící za odměnu prožívat po smrti v ráji, a fatalistická víra v boží předurčení osudu každého člověka dodávaly bojovníkům za šíření islámu bezmezné odvahy. To sehrálo nepochybně významnou úlohu v úspěšném postupu nadcházející arabské expanze. Mohamed byl zároveň talentovaný politik i vojevůdce a se svými dobře zorgani­ zovanými silami byl s to dobýt již roku 630 Mekku a vytvořit tak mocenskou základnu, ke které se připojily i ostatní, do té doby nezávislé beduínské kmeny. Mekka se svou svatyní všearabského významu Ka‘bou si podržela v novém nábo­ ženství svůj dřívější význam. Když se jí Mohamed zmocnil, dal sice pokácet sochy pohanských božstev, ale s tolerantností, která je příznačným rysem islámu, pone­ chal správu Ka‘by v rukou jejích dědičných strážců. Také pouti do tohoto velkého kultovního centra patřily i nadále k povinnostem věřících. V prostředí muslimů se po ovládnutí Mekky počala vytvářet nová nadkmenová solidarita, jejímž ideologic­ kým tmelem bylo nové náboženství, islám. Není bez zajímavosti uvědomit si, že v roce hidžry (622), kdy Mohamed odešel do Jathribu, aby tam položil základy k náboženské a politické jednotě Arabů, císař Herakleios vedl byzantskou armádu do velkého boje proti Peršanům za znovudo­ bytí Sýrie, Palestiny a Egypta. Když pak Persii porazil a když se zdálo, že byzantské impérium stojí po přemožení asijských i evropských nepřátel na vrcholu své moci, bylo sjednocení arabských kmenů pod bojovým praporem islámu bez vědomí ostatního světa v podstatě ukončeno. Mohamedovo dílo bylo nakrátko vážně ohroženo. Beduínské kmeny, které se podřídily prorokovu vedení, odpadly po jeho smrti (632) od sotva vzniklého 91

arabského státu. Neučinily tak proto, že by se distancovaly od nového náboženství. Hlavní důvod byl v jejich neochotě odvádět daně a snad i v jejich nechuti k politickému panství Medíny. Protože však nebylo mezi nimi jednoty, podařilo se Mohamedovu nástupci Abú Bakrovi revoltu po krvavých bojích potlačit a znovu nastolit politickou jednotu Arabů s mocenským těžištěm v Medíně. Toto sjednoce­ ní bylo natolik pevné, že nezakolísalo ani po brzké smrti Abú Bakra (634). Pod vedením jeho nástupce a jednoho z největších dobyvatelů v dějinách lidstva, kalifa Omara, zahájili arabští muslimové svůj neuvěřitelně rychlý vzestup k světové velmoci.

Arabská expanze a její důsledky pro historický vývoj Byzance Výboje mladého arabského státu byly determinovány jak podmínkami na Arab­ ském poloostrově, tak i situací, ve které se octly obě sousední velmoci, Byzanc a Persie. Po dosažení jednoty arabských kmenů chyběl bojovnosti beduínů, která se dříve vybíjela v mezikmenových válkách, ventil. Z těchto důvodů došlo již za života prorokova k prvním nájezdům na byzantské a perské území a vpády do sousedních zemí pokračovaly i za vlády Abú Bakra. Tyto útoky byla byzantská pohraniční vojska ještě s to odrazit. Avšak se vzrůstající finanční tísní prováděla byzantská vláda řadu úsporných opatření, a to především v oblastech, jež až dosud nebyly vystaveny většímu nepřátelskému náporu. Jakmile si Herakleios uvědomil, že arabské vpády počínají představovat skutečné ohrožení, které nemohou nepatr­ né obranné síly v Sýrii a v jižní Palestině zastavit, shromáždil početnější armádu a její velení svěřil svému bratru Theodorovi. Útočníci vzápětí nato pocítili větší účinnost byzantské obrany. Abú Bakr stáhl proto vojsko z Persie a posílil jím arabské bojové síly v Sýrii, což umožnilo Arabům porazit byzantskou armádu u Rabath-Moab roku 634. Arabští vůdci si také uvědomili slabost Byzance a cesta k dobytí Sýrie byla otevřena. Od té doby nesledovali již muslimové při svých nájezdech jen získání kořisti, ale jejich cílem se stalo trvalé ovládnutí země. Domácí, většinou monofysitské obyvatelstvo nekladlo arabskému postupu odpor, protože si bylo vědomo náboženské tolerance muslimů, a řada měst se vzdávala bez boje. Pouze Damašek se úporně bránil a teprve po šestiměsíčním obležení padl do rukou nepřítele. Herakleios zorganizoval znovu velkou armádu, ale ta byla na hlavu poražena na řece Jarmúku roku 636. Byzantská vojska se po této rozhodující bitvě stáhla částečně do Malé Asie, částečně do severní Sýrie, Palestiny a dalších asijských provincií, snažíce se zadržet arabské bojové síly a uhájit území, které zůstalo ještě v moci impéria. Ale již roku 638 dobyli Arabové Jeruzalém a hlavní město Sýrie Antiochii. Ztroskotal i poslední pokus Herakleiův zadržet muslimské síly v severní Sýrii s pomocí křesťanských arabských kmenů z Mezopotámie a arabský příval se pak hnal dál do mezopotamské oblasti, kterou Arabové ovládli v roce 639/640. Mezi tou dobou se muslimská vojska zmocnila v letech 637 — 642 92

Persie, která tak ztratila svou národní samostatnost na téměř 900 let. Z Mezopotámie vpadly arabské síly do Arménie, jejíž hlavní pevnost Dvin padla v roce 640. Již v roce 639 táhlo arabské vojsko přes Sinajský poloostrov do Egypta a počalo dobývat tamní pevnosti a města. Když roku 642 byzantská armáda a administrativa vyklidila Alexandrii a město padlo do rukou dobyvatelů, byl zpečetěn osud provin­ cie, která měla do té doby životně důležitou úlohu v hospodářském a kulturním vývoji impéria. V Egyptě více než v kterékoli jiné provincii Byzance bylo patrné, do jaké míry byl úspěch arabských výbojů usnadněn dezolátním stavem byzantské armády a provinciální správy. Vojenské oddíly Byzance byly v této zemi rozděleny do pěti samostatných vojenských okrsků. Z toho důvodu postupovalo těchto pět armád odděleně, aniž se vůbec zrodila myšlenka, aby byly postaveny pod jednotné velení a kladly nepříteli odpor koordinovaně nebo spojenými silami. Kromě toho obyva­ telstvo provincie, jehož etnická odlišnost a nechuť k byzantské vládě našly výraz v monofysitismu, bylo unaveno stále se přitahujícím daňovým šroubem a vleklými náboženskými spory s oficiální ortodoxní církví. Od arabských dobyvatelů očeká­ valo naopak určitou úlevu po stránce hospodářské a zároveň náboženskou toleran­ ci, která byla výrazným rysem islámu. Arabskou expanzí vyvrcholil v dějiných Byzance katastrofální zlom, který změnil do základů život byzantské společnosti. Územní základna státu se zmenšila o více než polovinu. Z kvetoucích asijských držav zůstala v moci impéria pouze Malá Asie. Říše pozbyla všech svých afrických provincií. Záhy po Egyptu padly i Kyrenaika a Tripolis a do konce 7. století ovládli Arabové celou severní Afriku včetně Kartága. V Itálii udržela Byzanc proti Langobardům pouze ravennský exarchát, dále úzký pruh území spojující ravennskou oblast s římským vévodstvím, značně pořečtěné země na jihu poloostrova a Sicílii. Byzantské provincie na Balkáně byly zaplaveny Slovany. Příval slovanských kmenů zredukoval balkánské území říše prakticky na Konstantinopol, Soluň a úzký pruh pobřeží. Kromě těchto několika oblastí úplně zanikla na Balkánském poloostrově na dlouhou dobu organizovaná a politická síla Byzance. Radikální zmenšení rozsahu státu změnilo výrazně i jeho etnické složení. Trva­ lou ztrátou provincií s neřeckým obyvatelstvem se významně posílilo postavení řeckého elementu, jehož jazyk a tradice bylý od počátku dominantním rysem východořímského impéria. Řečtina vytlačila nyní latinu, která byla až dosud úředním jazykem, a pronikla do státní správy, armády, školy i oficiální ortodoxní církve. Přesto, že na byzantském území žily nadále i neřecké etnické skupiny, stala se Byzanc v 7. století definitivně řeckým impériem. Stálá hrozba každoročně se opakujících arabských nájezdů a nutnost obrany na život a na smrt vedla postupně k militarizaci byzantské správy — nejprve v nejvíce ohrožené Malé Asii a později dalším dlouholetým vývojem na celém území byzant­ ského státu. Tento proces postupoval ruku v ruce s hlubokou proměnou byzantské společnosti, v níž se po zániku otrokářského řádu počaly prosazovat hospodář­

93

ské a společenské vztahy typické pro feudalismus. Výsledky tohoto vývoje jsou patrny z pramenů pro následující 8. —10. století, zatímco skoupé prameny ze 7. věku, kdy byla říše zmítána válkami a pohromami, o něm vypovídají jen velmi málo. Jádrem územně okleštěného státu byla Malá Asie. Protože právě její provincie byly každoročně cílem arabských nájezdů, stala se její obrana otázkou samotné existence zdecimovaného impéria. Teprve tato situace vyvolala nezbytnou potřebu účinných obranných opatření. Jejich postupné organizování položilo pak základy k vzniku prvních velkých maloasijských themat. Již po bitvě na Jarmúku bylo totiž zřejmé, že byzantská armáda není s to zvítězit nad arabskými vojsky v otevřené bitvě. Herakleios proto přímá střetnutí s muslimy výslovně zakázal. Jediným prostředkem k přežití byla nyní obrana. Nejnaléhavější potřebou bylo chránit území Anatolie, maloasijské provincie, která byla nejvíce vystavena útokům nepřátel. Herakleios dal proto vyklidit sousední Kilikii, takže mezi arabským a byzantským územím vznikla jakási „země nikoho“. Arabové byli při svých vpádech do Anatolie nuceni tento prostor překonávat, což ubíralo jejich útokům na rychlosti a údemosti. V zájmu zadržení nebo alespoň zpomalení arabských vpádů dal císař zřídit v pohraničním pohoří Taurus menší vojensko-administrativní pohraniční jednotku (kleisura, průsmyk). Prameny bohužel pro­ zrazují velmi málo o jejím charakteru. Byla to nejspíše vojenská obrana v horském terénu podél hranice mezi oběma protivníky, která se tu nadlouho stabilizovala. Dnešní bádání se kloní k názoru, že teprve tímto obranným opatřením začíná vývoj k novému themovému zřízení, které vysloveně odpovídalo potřebám defenzivní války. Území Kilikie bylo později čas od času znovu obsazováno byzantskými vojen­ skými silami v zájmu včasného rozpoznání arabských nájezdů a včasného varování obyvatelstva v ohrožených zemích. Zejména po roce 661 najížděli Arabové každo­ ročně do všech maloasijských provincií. Vojenská ochrana hranic z byzantské strany nebyla vážnou překážkou pro jejich postup do nitra maloasijských území. Zato si však arabští dobyvatelé nevěděli rady s pevnými městy a fortifikacemi uvnitř země, které se jim zpravidla ubránily. Byzantinci počali proto uzpůsobovat města a pevnosti tak, aby tam mohlo obyvatelstvo v době nepřátelských nájezdů najít útočiště i s nejnezbytnějším majetkem. Historické zprávy svědčí o tom, že maloasaijská města zdokonalovala tehdy svá opevnění a nejednou se i přemísťovala ze strategicky nevýhodné polohy v údolích na sousední pahorky, aby zvýšila svou obranyschopnost. Všechna tato opatření a zejména pohotová obrana při nenadálých vpádech nepřátel vyžadovala rychlé rozhodování. To však bylo nemyslitelné při starém systému provinciální správy, v níž byla oddělena moc vojenská od moci civilní a v níž bylo proto nutno řešit každou záležitost zdlouhavou instanční cestou. Je přirozené, že o organizaci obrany rozhodoval vojevůdce oddílu, který ohroženou oblast bránil, a že byl nejednou nucen řešit v této souvislosti i otázky civilní správy. 94

Vývoj od systému provincií zavedeného císaři Diokleciánem a Konstantinem k definitivní podobě themového zřízení prošel nepochybně dlouhou a složitou cestou. Dřívější provincie, jejichž názvy se stále ještě vyskytují v druhé polovině 7. a v 8. století, existovaly zprvu dále uvnitř themat, která zaujímala svým rozsahem nejednou území několika provincií. Pro nedostatek pramenů nelze však rozpoznat, jakou měly kompetenci a v jakém pořadí a jakým způsobem přecházely postupně záležitosti řešené provinciálními orgány do pravomoci stratégů. Nutnost neustálé obrany proti arabským nájezdům dala vzniknout prvním thematům v Malé Asii. Viděli jsme, jak Byzantinci postupně organizovali obranu proti útokům namířeným na důležité anatolské území. Tato defenzivní opatření vyústila v postupné vytváření thematu Anatolikon, které mělo chránit jihovýchod Malé Asie. Jeho organizace byla dovršena přibližně roku 660. Podobně se ustavilo proti arabským vpádům z Mezopotámie thema Armeniakon, když se asi roku 656 po velikých bojích mezi Araby, Armény a Byzantinci dostala Arménie znovu do sféry byzantského vlivu. K ochraně hospodářsky důležité oblasti rozkládající se na maloasijské půdě jižně od Konstantinopole vzniklo záhy thema Opsikion, jehož vojenská síla se rekrutovala zčásti z dřívějších gardových pluků někdejšího císař­ ského obsequia. Vytvářela zároveň rezervu pro případ, že by bylo zapotřebí vojensky podpořit jiná themata. Kromě toho bylo thema Opsikion pověřováno i obrannými funkcemi na Balkáně, jak se soudí ze skutečnosti, že jeho velitel, comes, býval dočasně i hypostratégem Thrákie. Silnou stránkou Byzance byla její námořní moc, zatímco pro muslimské pouštní kmeny byla mořeplavba neznámým elementem. Je proto s podivem, jak brzy a s jakým úspěchem se Arabové s tímto problémem vyrovnali. Stalo se tak nedlouho po smrti kalifa Omara zásluhou Muaviji, prozíravého vojevůdce a státníka, který získal velké zkušenosti jako dlouholetý správce Sýrie. Z jeho podnětu bylo vybudo­ váno silné loďstvo a již roku 649 došlo k první vojenské námořní výpravě proti Byzanci. Obětí tohoto náporu se stal Kypr. Roku 654 se muslimové zmocnili Rhodu a brzy nato padl do jejich rukou ostrov Kos. Směr tohoto postupu bývá vykládán v tom smyslu, že již tehdy počali Arabové pomýšlet na dobytí samotné Konstantinopole. Když se byzantská námořní moc v čele s císařem Konstantem II. střetla s jejich loďstvem roku 655 u pobřeží Lýkie, skončila námořní bitva mezi oběma protivníky těžkou porážkou Byzantinců. Protože vzrůstající námořní silou Arabů bylo nyní ohroženo pobřeží a přístavní města, vytvořila byzantská vláda k jejich ochraně thema Kibyraioton, které zaujímalo jižní pobřeží Malé Asie. Themata byla nejen vojensko-správními okrsky, ale stala se i sídelními oblastmi vojenských oddílů, které v nich byly umístěny, aby trvale chránily jejich území před arabskými nájezdy. Vojáci zůstávali dlouhou dobu posádkou na jednom místě, a protože Arabové nenapadali každoročně tytéž provincie, stávalo se, že v někte­ rých obdobích žili delší dobu v oblastech, do nichž byli přikázáni, aniž se účastnili bojů. Tím se přizpůsobovali životu domácího obyvatelstva a v mezidobích získávali i vztah k půdě, stávali se zemědělci-vojíny. Skoupé historické zprávy nedovolují

95

sledovat blíže tento vývoj, který probíhal paralelně s utvářením themat jako vojensko-správních okrsků. Snad už počátkem 8. století pokročil proces tak daleko, že byzantská armáda sestávala již ve své většině nikoli z placeného námezdného vojska, ale ze zemědělců pevně usazených na půdě a povinných zároveň vojenskou službou. Teprve z pramenů 9. a zejména 10. století je patrno, že se tímto způsobem v průběhu doby vytvořila tzv. stratiotika ktemata, vojenské statky, které stát propůjčoval rolníkům s podmínkou, že v případě potřeby budou vykonávat vojen­ skou službu. Tak vzniklo postupně nové rolnické vojsko domácího původu, které nahradilo z velké části dřívější nákladnou námezdní armádu rekrutovanou ve své většině z cizích kmenů. Tito vojíni-zemědělci (řecký stratiotai) byli tedy vázáni vojenskou povinností k půdě v thematech, jejichž obranu zajišťovali. Nové vojensko-správní zřízení takto vzájemně propojené vytvářelo základ byzantského státu po celé jeho další trvání. Bylo konečným výsledkem hlubokých proměn, které se uskutečnily zejména v průběhu převratného období 7. století a které zcela změnily charakter i strukturu byzantské společnosti a byzantského státu. Často bývá poukazováno na to, že tyto nové formy vojenského zřízení a státní správy navazují na předchozí vývoj a předchozí vzory. Již v dřívější době bylo nejednou uskutečněno spojení moci vojenské a civilní, nejprve dočasně v někte­ rých provinciích za vlády císaře Justiniána, později trvale v exarchátech ravennském a kartaginském, které byly jakýmisi nárazníkovými provinciemi zadržujícími nápor nepřátel. V historii římské a byzantské říše existovaly právě tak i vojenské statky, na kterých byli usazeni příslušníci pohraničních vojsk, tzv. limitanei. Vý­ znam těchto institucí byl však zcela odlišný v historickém kontextu pozdní antiky na jedné straně a ve středověké Byzanci na straně druhé. Kdežto v pozdně římském impériu, které spočívalo na chabých základech dožívajícího otrokářského řádu, byly tyto formy vojenského a správního zřízení prvky spíše výjimečnými, v historic­ kém vývoji byzantské říše se od druhé poloviny 7. století pevně zařadily do jeho kontextu, staly se tvůrčími složkami nového společenského a státního pořádku a posléze se všeobecně rozšířily v celostátním měřítku. Zdá se, že nové thematové zřízení se definitivně ustavilo do poloviny 8. století, kdy došlo k rozdělení velkých maloasijských themat v themata menšího územního rozsahu. Vedle praktických důvodů, které jsou z pramenů dostatečně postižitelné, hrála patrně v této reorganizaci úlohu i skutečnost, že ovládáním rozsáhlých území se hromadila v rukou stratégů značná moc, která by jim mohla poskytnout příleži­ tost k ohrožování samotných císařů, k pokusům svrhnout je z trůnu a uchvátit císařskou korunu i moc ve státě.

Boje vnitřně zmítané Byzance s Araby a Slovany Zápas s Araby byl pro byzantskou říši zejména po smrti císaře Herakleia (641) tím nebezpečnější, že ústřední moc v Konstantinopoli byla značně oslabena. Podle císařovy poslední vůle měli společně vládnout jeho dva starší synové, Konstantinos, který se narodil z prvního manželství, a Heraklonas, kterého měl císař se svou

96

druhou ženou Martinou. Oběma panovníkům testament zároveň ukládal, aby ovdovělou Martinu pokládali za „matku a císařovnu“, čímž by jí byl zajištěn vliv na řízení státu. Oba synové, kteří byli již dříve spoluvládci císaře Herakleia, byli přijati bez námitek. Zato proti Martině vznikla silná opozice. Císařovna byla neoblíbená od doby, kdy se s ní Herakleios oženil (roku 613). Byla totiž jeho neteří: sňatek byl z církevního hlediska pokládán pro blízké příbuzenství za nepřijatelný a děti, které se z manželství narodily, byly vesměs mrzáci a většinou předčasně umíraly. V Konstantinopoli se záhy vytvořily dvě strany, z nichž první stála při Konstantinovi III., zatímco ve druhé se seskupili převážně příbuzní Heraklona a Martiny. Konstantinos III. však po třech měsících od nastoupení na trůn zemřel. Za následující vlády Heraklonovy strhla na sebe všechnu moc Martina. S ní získal v říši významné postavení patriarcha Pyrrhos, horlivý přívrženec monotheletismu. Jsa vládou pověřen jednat s Araby, kteří tehdy vítězně postupovali proti Egyptu, uzavřel s nimi Pyrrhos mírovou smlouvu, kterou jim prakticky celý Egypt vydal. Rozhořčení proti císařovně stupňované podezřením, že otrávila Konstantina III., vyústilo koncem září roku 641 ve státní převrat. Heraklonas a Martina byli svrženi z trůnu a zcela neobvykle potrestáni: matka vyříznutím jazyka a syn odnětím nosu. Týto kruté tresty, známé z pozdějších byzantských zákoníků, tu byly prvně použity — nepochybně pod vlivem orientálních zvyklostí. Nato byl senátem nastolen tehdy jedenáctiletý syn Konstantina III. Konstans II., který byl v dospělém věku nazýván pro svůj bujný vous Pogonatos (Vousatý). Herakleiovská dynastie vládla pak s krátkou přestávkou až do roku 711. V době vlády Konstanta II. snášela Byzanc hlavní nápor prvních arabských útoků v Malé Asii i na moři. Byzantskou odpovědí na tuto výzvu byla — jak bylo výše vyloženo — účinná organizace obranných opatření, kterou maloasijští straté­ gové neustále zdokonalovali a která se v průběhu příštích desetiletí postupně měnila v pevné základy themového zřízení. Pro konstantinopolskou vládu znamenalo velikou úlevu, když roku 656 vypukly v arabském kalifátu vážné vnitřní rozbroje. Po smrti kalifa Othmana se jeho nástupcem v Medíně stal prorokův zeť Ali, zatímco v Sýrii byl provolán za kalifa mocný a mimořádně schopný správce této Araby nedávno ovládnuté země Muavija. Mezi oběma soupeři vzplanul boj, který nabyl charakteru občanské války a skončil až roku 661 zavražděním Aliho. Když pak Muavija pevně uchopil do svých rukou veškerou moc ve státě, byl kalifát do té míry oslaben, že byl nucen uzavřít s Byzancí roku 659 mír, jímž se Arabové zavázali platit byzantské vládě tribut. Příležitosti, kterou poskytoval dočasný klid na východní hranici, využil Konstans II. k energickému obnovování byzantské autority na Balkáně, kde slovanská kme­ nová knížectví, která zaujímala nyní území někdejších byzantských provincií, zůstávala až dosud mimo dosah svrchovanosti impéria. Roku 657 — 658 se vypravil v čele byzantské vojenské síly proti „Sklaviniím“ (zemím Slovanů) a podle stručné zprávy pramenů množství Slovanů zajal a jejich země podrobil. Byla to se vší 97

pravděpodobností drobná slovanská knížectví v okolí Soluně. Zajaté Slovany přesídlil císař do Malé Asie, kde jsou o několik let později dosvědčeny slovanské vojenské oddíly nasazené do bojů proti Arabům. Toto úspěšné vojenské tažení proti Slovanům je významným svědectvím zesílení a životaschopnosti byzantské říše. Je to totiž od dob Maurikiových — tj. od konce 6. století — první významnější protiofenzíva, kterou Byzanc byla s to podniknout. Ve výpravě proti „Sklaviniím“ a v jejích důsledcích lze již postihnout hlavní rysy politiky, kterou byzantská vláda uplatňovala vůči slovanským kmenům v nadchá­ zející nové etapě vzájemných byzantsko-slovanských vztahů na Balkáně. Je to zaprvé snaha podřídit slovanská knížectví byzantské svrchovanosti a za druhé přesídlování Slovanů do Malé Asie s cílem zmenšit jejich počet na evropské půdě a využít jich jako vojenské síly k obraně maloasijských oblastí proti arabským nájezdům. Byzanc však nespouštěla ze zřetele ani vzdálené území Itálie a zájem Konstanta II. o západní část říše nasvědčuje tomu, že konstantinopolské vládě i v této těžké době velmi záleželo na jejím udržení. Poměry v Itálii byly značně rozbouřené a spory spojené s odporem proti monotheletismu vyvolávaly prudkou opozici proti Konstantinopoli. Císař se mamě snažil o náboženské usmíření; aby ho docílil, vydal roku 648 edikt, jímž zakázal veškeré diskuse o náboženských problémech. Způso­ bil jím však ještě větší pobouření. Zakrátko nato, roku 649, se nový papež Martin ujal svého úřadu bez potvrzení ravennského exarcha a pokračoval v boji proti monotheletismu. Významnou oporu nacházel v prefektuře latinské Afriky, která byla tehdy stále ještě součástí byzantské říše. Významný podíl na této polemice měl tamní duchovní vůdce ortodoxních Řeků Maximos Homologetes, nejslavnější teolog své doby. Ve snaze přispět k vítězství ortodoxie odešel Maximos koncem čtyřicátých let z Afriky do Říma a na lateránské synodě, svolané papežem ještě roku 649 k řešení náboženských otázek, docílil odsouzení monotheletismu. Nepokoje v Itálii, jež ohrožovaly říši právě v době neblahého námořního střetnu­ tí s Araby, se vystupňovaly navíc vzpourou ravennského exarcha Olympia, který se snažil uchvátit vládu nad Itálií. Tento konflikt byl však již roku 652 zažehnán Olympiovou smrtí. Zato náboženský boj dospěl k svému vyvrcholení, když císař dal papeže Martina dopravit do Konstantinopole, kde byl odsouzen a poslán do vyhnanství, v němž záhy zemřel. Obdobný osud postihl i shora zmíněného čelného představitele tehdejší ortodoxie Maxima Homologeta. Císařovo despotické počínání vyvolávalo vůči němu nenávist obyvatelstva. Roz­ hořčení se ještě vystupňovalo, když ve snaze uzdržet moc pro sebe a pro své syny dal Konstans roku 660 popravit svého bratra Theodora proto, že si činil nárok na spoluvládu. Všeobecný odpor konstantinopolského lidu, který pokládal popravu za bratrovraždu, přispěl patrně k rozhodnutí císaře opustit hlavní město a odejít na Západ, do Itálie. Uskutečnění tohoto úmyslu usnadňovala skutečnost, že v té době nehrozilo žádné akutní nebezpečí arabského útoku. Konstans II. pobýval nejprve

98

v Tarentu, kde se pokusil zlomit válkou moc Langobardů. V bojích s nimi měl zprvu úspěchy. Když se však ukázalo, že byzantské finance nestačí na to, aby válka byla dovedena k vítěznému konci, odešel do Říma, kde jeho krátká návštěva byla v jistém smyslu kuriozitou — Konstans byl totiž prvním císařem, který navštívil Řím od pádu západní poloviny impéria (479). Posléze se odebral na Sicílii a podobně jako Maurikios a Herakleios se zanášel myšlenkou přenést sídlo říše na západ, přičemž císařovou rezidencí se měly stát sicilské Syrakusy. Udržování nákladného dvora v tomto městě znamenalo však značné finanční zatížení. Další nepříznivou okolností bylo, že císař pro svůj vypjatý despotismus vyvolal i v novém prostředí vůči sobě nenávist. Jeho pobyt v Syrakusách skončil spiknutím v jeho nejbližším okolí, při kterém byl Konstans II. roku 668 zavražděn. Vojsko provolalo pak za císaře Arména Mezezia. Avšak vojenská síla ravennského exarchátu potlači­ la tuto vzpouru již počátkem následujícího roku 669. Hlavním problémem byzantské historie zůstával však boj s Araby, kteří roku 663 počali znovu každoročně vpadat do Malé Asie. Pronikli až do Chalkedonu a nejed­ nou přezimovali na byzantském území. Zvláště důležitou úlohu v boji mezi Byzancí a kalifátem počala hrát arabská námořní síla, která od prvních úspěchů nabývala stále na významu, až se posléze stala důležitým faktorem v dějinách Středomoří. Po dobytí ostrovů Kypr, Rhodos a Kos dobyli Arabové také ostrov Chios a roku 670 se zmocnili poloostrova Kyzikos, ležícího na dosah Konstantinopole. Vytvoření arabské vojenské základny v bezprostřední blízkosti hlavního města impéria bylo velmi nebezpečné. V letech 674 — 678 došlo k úplné blokádě byzant­ ské stolice. Arabské loďstvo zůstávalo v Propontidě i přes zimu. Boj o Konstantinopol, o jejíž dobytí Muavija po čtyři roky usiloval, měl být rozhodnut na moři. Před hradbami města byla v těchto letech svedena řada námořních bitev. Nakonec se však byzantské námořní síle podařilo zvítězit dík nové zbrani — proslulému řeckému ohni. Byla to třaskavá směs vynalezená architektem Kallinikem, který se v této bouřlivé době uchýlil ze Sýrie do Konstantinopole. Třaskavinu bylo možno vrhat na nepřátelské lodě ze značné dálky. Ničila je ohněm, který při dopadu vzněcovala. Arabské loďstvo nebylo s to čelit účinkům této zhoubné zbraně a utrpělo těžkou porážku. Veliké vítězství Byzantinců na moři bylo současně provázeno úspěchem císařských vojsk v Malé Asii. Pro Araby měla katastrofa, která je postihla u Konstantinopole, těžké důsledky. Muavija byl nucen uzavřít s Byzancí mír na 30 let a zavázat se ke každoročnímu odvádění vysokého tributu. Uhájením Konstantinopole zabránili Byzantinci přívalu Arabů do Evropy v době, kdy byl tento bojový živel ještě plný svěží expanzivní síly. Reakcí Byzance na ohrožení Konstantinopole v letech 672 — 678 bylo vytvoření zvláštního námořního thematu zvaného karabisianoi (námořníci) nebo karaboi (lodi), v jehož čele stál stratég. Jeho loďstvo mělo za úkol intervenovat všude, kde byly ohroženy zájmy říše na moři. Mělo chránit obyvatelstvo ostrovů i maloasijské­ ho a egejského pobřeží před pirátskými nájezdy arabských lodí a střežit přístup do Propontidy. 99

Na Bosporu se podařilo Araby zastavit, zato však velké východní provincie byly navždycky ztraceny. Z církevně politického hlediska to znamenalo, že v říši nebylo nadále obyvatelstvo vyznávající monofysitismus. Nemělo proto již smysl trvat na monotheletismu, který se na Východě tak málo osvědčil jako prostředek k církev­ nímu smíření s monofysity a na Západě zároveň vyvolával těžké rozbroje. Byzant­ ská vláda a církev z toho vyvodily důsledky. Císař svolal roku 681 do Konstantinopole koncil, který odsoudil monotheletismus a obnovil ortodoxii. Historické zprávy dochované v hagiografickém prameni Miracula S. Demetrii (Zázraky sv. Demetria) vrhají právě v těchto letech ostré světlo na život Slovanů žijících v okolí Soluně. Je z nich patrno, že pro vývoj slovanských kmenů usazených již řadu desetiletí v této oblasti byly příznačné dvě protichůdné tendence: postupu­ jící asimilace s řeckým prostředím a zároveň proces opačný, směřující k překonává­ ní kmenové rozdrobenosti a k vytváření vlastní slovanské státní organizace. Zvlášť výrazně je tento vývoj dokumentován svědectvím o konfliktu knížete kmene • Rynchinů s byzantskými vládními činiteli. Jak přitažlivé bylo vyspělé byzantské prostředí pro vládnoucí vrstvu slovanských kmenů, vyplývá ze skutečnosti, že rynchinský předák Perbund žil v Soluni a osvojil si byzantský způsob života do té míry, že mluvil řecký a oblékal se jako Byzantinec. Pramen zároveň prozrazuje, jak se soužití Řeků a Slovanů promítalo na úrovni vzájemných vtahů politických. Když byl Perbund osočen, že chystá úklady proti Soluni, byl na rozkaz císařův dopraven do Konstantinopole a uvězněn. Vzápětí nato vyslaly slovanské kmeny Rynchinů a Strymonců spolu s představiteli města Soluně společné poselstvo na císařský dvůr s žádostí o jeho propuštění. Z toho je patrno, že Byzanc uznávala autonomní existenci slovanských knížectví a že jim přiznávala značná práva. Zároveň si však činila nárok na svrchovanost nad nimi a vyžadovala, aby vůči ní zachovávaly mír. Je pochopitelné, že zvláště v těchto letech, kdy Arabové ohrožovali Konstantinopol a pronikali každoročně Hellespontem až k jejím hradbám, měla byzantská vláda obavy ze sjednocení slovanských kmenů a z jejich společného útoku. Tuto obavu dobře ilustruje fakt, že Konstantinos IV. na žádost společného řecko-slovanského poselstva propustil sice Perbunda na svobodu, ale s podmínkou, že zůstane v Konstantinopoli až do ukončení konfliktu s Araby. Kníže však uprchl, byl na útěku dopaden a císař jej dal popravit. Nato se spojily tři slovanské kmeny, Rynchinové, Strymonci a Sagudati, oblehly Soluň a dva roky se ji snažily vyhladovět blokádou. Tyto kmeny si pak troufaly vystoupit i proti samotné Konstantinopoli a napadaly lodě na námořních cestách vedoucích do hlavního města. Je příznačné, že Soluňané v době, kdy město bylo ještě těmito Slovany ohroženo, vypravili lodě a jeli nakoupit obilí u vzdálenějšího kmene Velegezitů, který s nimi žil v míru. Z toho vyplývá, že každý slovanský kmen si v té době upravoval svůj vztah k sousedním Řekům i k císařské vládě podle vlastních potřeb a cílů. Po velkém vítězství nad Araby v roce 678 se Byzanci uvolnily vojenské síly vázané do té doby válkou a císař mohl podniknout výpravu proti Slovanům, kteří 100

vystupovali nepřátelsky vůči Byzanci. Tímto vojenským zákrokem donutil k po­ slušnosti Strymonce a se vší pravděpodobností i Drugovity a některá další kmeno­ vá knížectví v soluňské oblasti. Sjednocení slovanských kmenů, které chtěl usku­ tečnit rynchinský kníže Perbund, se nezdařilo, protože byzantská moc byla v této části Balkánu příliš silná, ale také proto, že stupeň jejich vnitřního politického a sociálního vývoje k tomu nevytvořil nezbytné předpoklady. Do jaké míry upevnilo vítězství nad Araby autoritu impéria i ve vzdálených zemích Balkánu, je patrno ze skutečnosti, že avarský kagan a předáci slovanských kmenů sídlících v západních oblastech poloostrova vyslali hned po této události do Konstantinopole poselstva, která holdovala císaři na znamení uznání byzantské svrchovanosti. Z formulace historické zprávy vyplývá, že byzantský panovník za to přiznával Slovanům právo žít na někdejší byzantské půdě, kterou ostatně za vlády císaře Herakleia obsadili se svolením Byzance. Je z ní zároveň patrno, jak výrazně pokročily tyto slovanské kmeny ve svém politickém vývoji od doby, kdy se usadily ve svých historických sídlech na Balkáně. V 6. a na počátku 7. století, kdy podnikaly loupežné výpravy na území impéria, nenacházíme v pramenech ani slova o tom, že by se byly obracely přímo na byzantského císaře. Naproti tomu se dovídáme o živých diplomatických stycích, které udržovali Avaři s byzantským dvorem od svého příchodu do Evropy až po osudnou porážku před hradbami Konstantinopole v roce 626. Jestliže v sedmdesátých letech 7. století vypravují slovanští předáci na císařský dvůr vlastní posly, aby jednali s císařem, je možno spatřovat v této skutečnosti výmluvné svědectví o pokroku v jejich politickém vývoji. Je zároveň příznačné, že byzantské prameny kladou v historické zprávě o této události poprvé slovanská knížata se zřetelem k jejich politickému významu na stejnou úroveň s avarským kaganem. Viděli jsme, že symptomy tohoto pokroči­ lého vývoje se v současné době obrážejí i ve vztahu Slovanů usídlených v Makedo­ nii k druhému největšímu městu říše i k samotnému byzantskému císaři. Politické vztahy Slovanů žijících na někdejší byzantské půdě se tedy po půl století jejich pobytu na Balkáně dostávají do nové etapy rozvoje bez zřetele na to, zda slovanské kmeny žily v bezprostřední blízkosti velkých byzantských center či ve vzdálené západní části Balkánského poloostrova. Sotva se Byzanci podařilo odrazit roku 678 Araby od Konstantinopole a obnovit autoritu říše u slovanských knížectví v sousedství Soluně, vyvstalo jí vzápětí dvojí nové nebezpečí, tentokráte ze strany Protobulharů. Viděli jsme, že kmeny této etnické skupiny se objevovaly na byzantském území již v 6. století a v dobách velkých loupežných nájezdů útočily na balkánské provincie buď samostatně nebo spolu se Slovany. Později se některé skupiny připojily k avarskému svazu. Za krize, která zachvátila avarský kaganát po velké porážce u Konstantinopole roku 626, se tito Bulhaři proti Avarům vzbouřili a jejich povstání bylo krůtě potlačeno. Když se později (po smrti někdejšího byzantského spojence Kuvrata) rozpadla velká bulharská říše na Kubáni, protobulharské kmeny, kterým stálo v čele pět Kuvratových synů, se rozešly. Skupina vedená Asparuchem přitáhla asi roku 660 101

k dunajské deltě do sousedství slovanských kmenů sídlících v někdejší byzantské provincii Moesii. Usadila se na strategicky výhodném místě, které leželo severně od ústí Dunaje a které prameny nazývají Oglos. Jiná skupina Protobulharů v čele s Kuvratovým synem, jehož jméno se nedochovalo, přibyla do Pannonie, zůstala v avarském kaganátu a získala tam se vší pravděpodobností význačné postavení. O řadu let později byl jeden z protobulharských předáků jménem Kuver — není vyloučeno, že to byl výše zmíněný bratr Asparuchův — ustanoven avarským kaganem za náčelníka skupiny obyvatelstva, kterou tvořili potomci válečných zajatců zavlečených do Pannonie v druhém desetiletí 7. století z byzantských měst. Tito Řekové se sice mísili s Avary, Protobulhary a dalšími kmeny avarské říše, avšak jejich potomci si zachovali řecké etnické povědomí a křesťanskou víru. Kagan je po šedesáti letech uznal za zvláštní kmen. Když byl postaven do jejich čela zmíněný Kuver, vzbouřil se po dohodě se svými poddanými proti kaganovi a odtáhl s nimi a se svou protobulharskou družinou na Balkán. Usadili se nejprve v blízkosti Soluně na Keramejském poli, jež bylo tehdy vylidněnou, opuštěnou oblastí, a požádali císaře, aby jim přikázal tuto zemi k obývání. Od počátku však měl Kuver v úmyslu dobýt Soluň, která ho lákala svým bohatstvím. Avšak potomci Řeků, jimž stál v čele, odcházeli z Keramejského pole, protože chtěli žít nikoli v barbarské říši, ale pod vládou byzantského císaře jako jejich předkové. Ani o Slovany se nemohl opřít, protože kmeny z okolí Soluně byly nedávno přinuceny byzantskou vojenskou výpravou k poslušnosti a neměly patrně možnost přidat se k němu. Když zásahem pohotového loďstva karabisianů ztroskotal Kuverův důmyslný plán dobýt Soluň, zanikla i Kuverova naděje vytvořit v soluňské oblasti vlastní pevnější politický útvar. Nepočetný bulharský živel z jeho družiny zůstal patrně v Makedonii a pozdě­ ji splynul s tamním obyvatelstvem. Zcela jinak probíhalo střetnutí Byzance s Protobulhary vedenými Asparuchem. Tito kočovníci po dvacetiletém pobytu u dunajské delty překročili na jaře roku 680 Dunaj a počali napadat oblasti ležící na jih od dolního toku řeky. Konstantinos IV. vypravil proti nim armádu a loďstvo, aby učinil přítrž jejich vpádům. Byzantská vláda měla zjevně odlišný postoj vůči protobulharským útočníkům ze severu nežli vůči slovanským kmenům, případně i vůči skupině obyvatelstva, které přišlo v čele s Kuverem a usadilo se posléze v oblasti, jež mu byla císařem přikázána. Slovany usídlené v někdejších balkánských provinciích impéria nehodlala Byzanc vyhnat z území, které obsadili, protože jejich přítomnost znamenala vyřešení demografic­ ké krize způsobené na Balkáně dlouhým obdobím předchozích ničivých vpádů. Slovanští zemědělci obdělávali půdu, kterou si osvojili, a Byzanc mohla tyto kmeny alespoň dočasně nutit k poslušnosti a k placení daně, jakmile ustaly na čas boje s Araby a uvolnily se potřebné vojenské síly. Obnovení svrchovanosti nad celým územím zabraným Slovany bylo proto pro byzantskou vládu otázkou času. V Protobulharech vedených Asparuchem však spatřovala nebezpečného vnějšího nepří­ tele. Cílem císařova tažení proti nim bylo vytlačit je z byzantského území obývané­ ho v té době většinou Slovany za Dunaj a učinit přítrž jejich rozpínavosti.

102

Impériu se však nepodařilo zahnat nového nebezpečného nepřítele. Byzantská armáda byla poražena a císař byl nucen uzavřít s Bulhary mír. Asparuchova družina obsadila Moesii a navázala těsný kontakt s tamními slovanskými kmeny, mezi nimiž prameny výslovně jmenují tzv. sedm kmenů a Severy. Organizačně talentovaní kočovníci vtiskli zemědělským kmenům silnou politickou organizaci. Tak vznikl roku 681 na někdejším byzantském území poprvé pevný, trvalý politic­ ký útvar. Jeho uznáním se byzantské impérium vzdalo dunajské hranice, která je dlouho chránila, a bylo nuceno stáhnout se na horský hřbet na severu Thrákie. Jak hluboko zasáhl vznik první bulharské říše do historického vývoje Byzance, je patrno z toho, že tlak bulharského nebezpečí urychlil budování nové vojensko-správní organizace, themového zřízení, které bylo až dosud omezeno na Malou Asii, i v evropské části impéria. Jako odpověď na bulharskou hrozbu bylo založeno thema Thrakia, které mělo chránit říši proti rozpínavosti Bulharů. Vzhledem k tomu, že ani Arabové ji nepřestali ohrožovat, byla Byzanc v příštích stoletích znovu nucena čelit nepříteli na dvou frontách. Mladý bulharský stát sehrál pak významnou úlohu nejen v historii Byzance, ale i ve vývoji Slovanů v Thrákii a v Makedonii. Skutečnost, že měl pro ně silnou přitažlivost a že v něm spatřovali oporu ve svých konfliktech s Byzancí, se stala brzdou jejich asimilace a integrace do byzantské říše. Když zejména v 8. a v první polovině 9. století rozšířili bulharští panovníci své panství na velkou část Thrákie a Makedonie, byli tito Slované včleněni do státu, ve kterém slovanský živel nabýval převahy. Zachovali si tak svou etnickou svébytnost na rozdíl od slovanských kmenů v Řecku a na Peloponésu, které se postupně asimilovaly v řeckém prostředí. Jak se stalo v Byzanci 7. století téměř pravidlem, v dobách ohrožení zvenčí byla říše oslabována těžkými vnitřními rozpory vyvolávanými mocenským zápasem v panovnické rodině. Také Konstantinos IV. usiloval (podobně jako jeho otec) o soustředění moci výlučně ve svých rukou. Důsledkem císařova despotismu byl krvavý konflikt mezi ním a jeho mladšími bratry Herakleiem a Tiberiem, kteří byli jeho spoluvládci. Přes slibnou opozici v senátu i v armádě zbavil císař oba prince koncem roku 681 vladařského titulu a dal je zohavit uříznutím nosu. Odstraněním bratří se Konstantinovi podařilo prosadit samovládu byzantského císaře a posílit zásadu nástupnictví císařova nej staršího syna. Spolu vláda zůstala sice i nadále významným prvkem byzantského státního zřízení, byla však pouze formální a stala se především prostředkem k zajištění nástupnictví. Skutečná moc se soustřeďovala výlučně v rukou císaře — autokratora (samovládce). Neustálé napětí vyvolané boji s vnějšími nepřáteli, nutnost rychlého přemísťová­ ní z východní hraníce na evropská bojiště stejně jako mocenský zápas uvnitř říše podlomily zdraví Konstantina IV. do té míry, že zemřel v 33 letech. V první polovině vlády jeho syna a nástupce Justiniána II. (685 — 695 a 705 — 711) vytváře­ la ještě příznivá zahraničněpolitické situace předpoklady pro další konsolidaci byzantského státu. Důsledky velkého byzantského vítězství před Konstantinopolí v roce 678 a oslabení kalifátu vnitřními rozbroji po smrti Muaviově přiměly kalifa

103

Abdalmalika k uzavření nové mírové smlouvy s Byzancí na deset let. Arabové se v ní zavázali k dalšímu zvýšení tributu, přičemž Byzanc získávala polovinu výnosu z Kypru, větší části Arménie a z provincie Iberie. Kypr se stal na několik století kondominiem obou mocností. Za těchto okolností mohla byzantská vláda použít vojenských sil uvolněných na východní hranici k obnovení svrchovanosti nad slovanskými kmeny v Makedonii. Zprávy o Justiniánově tažení proti Slovanům svědčí o tom, že slovanské kmeny v těchto letech opět setřásly byzantské panství. Císařská armáda si musela probojo­ vat cestu do Soluně, kde pak císař oslavil triumfálním vjezdem do města své vítězství. V zájmu snazšího ovládnutí tohoto slovanského území a posílení obrany proti Arabům v Malé Asii přesídlila byzantská vláda velké množství podrobených Slovanů i s ženami a dětmi do thematu Opsikion, kde z nich bylo vytvořeno vojsko o 30 000 bojovníků. Když později došlo k válce s kalifátem, přeběhli tito Slované k Arabům, kteří je posléze usídlili v Sýrii. Boje se Slovany a potřeba trvale je ovládnout vedla byzantskou vládu k založení nového thematu Hellas; vzniklo ve středním Řecku mezi rokem 687 a 695. Státní zájmy vedly dále v této době byzantskou říši k přesídlení křesťanského bojovného kmene Mardaitů z arabsko-byzantské hranice na Peloponés, ostrov Kefalenii, do přístavu Nikopolis v Epiru a na jižní pobřeží Malé Asie, kde jích bylo zapotřebí pro jejich námořnickou zdatnost. Součástí této velkorysé přesídlovací politiky byl i přesun obyvatel Kypru do oblasti Kyziku, která těžce utrpěla při obležení Konstantinopole Araby. Tato akce byzantské vlády však vyvolala roku 691 nový válečný konflikt s arabským kalifátem. Ruku v ruce s posilováním státního zřízení a s budováním themat postupovalo i upevňování církevní správy a pronikání křesťanských principů hluboko do života byzantské společnosti. Když byl roku 691 do Konstantinopole svolán koncil nazý­ vaný „trulský“ podle kopulového sálu (trullos — kopule) v císařském paláci, ve kterém zasedal, projednávaly se na něm nejen záležitosti týkající se církevní správy a ritu, ale především byl kladen důraz na důsledné uplatnění křesťanských mrav­ ních zásad v životě lidu i kněžstva. Zároveň se v řadě otázek projevilo odlišné pojetí církve východní a západní, které bylo výrazem jejich postupného vzájemné­ ho odcizování. Velké přesuny obyvatelstva uskutečňované za vlády Justiniána II. a nadměrné finanční zatížení obyvatelstva, k němuž přispívala i císařova záliba v budování velkolepých staveb, vzbuzovaly v zemi neklid a nespokojenost. Vnitřní nepokoje přerostly roku 695 v povstání, za něhož byl Justinián II. sesazen, potrestán odnětím nosu a poslán do vyhnanství v Chersonnesu. Strana Modrých provolala císařem Leontia, stratéga nově založeného thematu Hellas. Po letech, ve kterých přes všechny nesnáze zaznamenala politika byzantského státu řadu pozitivních výsled­ ků, nastává období zmatků a bojů o trůn. Významnou úlohu v nich sehráli zejména představitelé nového státního zřízení, stratégové a drungariové, kteří nabyli značné moci tím, že ovládali ve svých thematech vojenské síly i aparát civilní správy. 104

Ve víru těchto událostí si vyhoštěný císař Justinián ještě jednou vydobyl byzant­ ský trůn, a to s pomocí vojenského zásahu bulharského chána Tervela. Bulharsko získalo za odměnu Zagoru, území prostírající se mezi východní částí pohoří Balkán a Černým mořem, a jeho panovníkovi se dostalo vysokého byzantského titulu kaisar, což významně upevnilo mocenské postavení mladého bulharského státu. Druhé období Justiniánovy vlády je poznamenáno represáliemi vůči skutečným i domnělým protivníkům císařovým a všeobecným oslabením říše. Tato situace vyvolala novou arabskou ofenzívu, které padly za oběť zbytky byzantského panství v Africe. Když se sesula úplně byzantská hráz, bránící až dosud Arabům v postupu do Evropy, zaútočila později arabská vojska na území jižního Španělska, kde po jejich vítězství v bitvě u Xeres de la Frontera v roce 711 zaniklo království Visigótů. Na jeho troskách si Arabové vybudovali své panství na evropské půdě. Boje o vládu v byzantském státě, které se od smrti císaře Maurikia vždy znovu opakovaly a vyvolávaly zvraty a násilné změny na konstantinopolském trůnu, svědčí o tom, že svízelný vývoj císařské instituce byl součástí všeobecné krize, kterou procházela v 7. století celá byzantská společnost. Průvodním jevem tohoto krizového období je i dočasná kulturní chudoba, patrná ve všech odvětvích dříve tak bohatého kulturního rozvoje. Přes všechny zmatky a otřesy se ke konci 7. století objevují výsledky první konsolidace byzantského státu. Projevily se ve vítězství nad arabskou námořní silou u Konstantinopole a pokrokem v ovládnutí slovanských kmenových knížectví na části někdejšího byzantského území na Balkáně. Veliké přesuny obyvatelstva postihly sice citelně přesídlované masy, ale na druhé straně prozrazují úsilí byzant­ ské vlády o velkorysé a energické řešení demografických problémů i potřeb hospodářství a vojenské obrany státu. Příznakem pokročilé proměny a upevňování státního zřízení je nesporně postupné rozšiřování themového systému, omezeného dříve na Malou Asii, i na evropském území říše. Po ztrátě rozsáhlých provincií s jinoetnickým, kulturně a nábožensky odlišným obyvatelstvem došlo k územní koncentraci, která podmiňovala větší pevnost a vnitřní jednotu byzantského státu. Tmelem jeho nového homogenního charakteru se stal řecký jazyk, řecká kultura a ortodoxní víra. Narůstání hlubokých změn v byzantské státní struktuře a ve společenských vztazích je osvětleno historickými prameny tohoto „temného“ období jen velmi sporadicky. Jeho výsledky se plně projevily teprve v následující vývojové etapě. Přesto však není pochyby o tom, že v průběhu 7. století se dovršil proces proměny byzantské říše od pozdně antického východořímského impéria ve středověký feudalizující se stát.

105

Období ikonoklastické krize a bojů s Araby

Vojenské povstání, které vyneslo na trůn Filippika Bardana (711—713), naráz změnilo situaci v říši. Nový císař byl rozhodným přívržencem monotheletismu a jeho prvním opatřením bylo, že zrušil usnesení 6. ekumenického koncilu. Monotheletismus byl prohlášen za jediné ortodoxní učení. Toto rozhodnutí přirozeně vyvolalo reakci papežské kurie: považovala Bardana za heretika a odmítla mu všechny obvyklé pocty, které jinak byly v Římě byzantskému císaři přiznávány. (Začaly se razit mince bez císařova portrétu, jeho jméno se nepřipomínalo v litur­ gických modlitbách apod.) Obnova monotheletismu však nebyla jen nějakým efemérním vrtochem císařovým: jeho iniciativa našla podporu u četnějších před­ stavitelů kléru i vyšších světských kruhů. Filippikem dosazený konstantinopolský patriarcha loannes se stal při prosazování monotheletismu povolným nástrojem císařské politiky. Vnitřní situace země se zkomplikovala marnotratností, s níž Filippikos přistupo­ val k státnímu pokladu, nahromaděnému jeho předchůdcem: císař se totiž oddával nákladným zábavám. Nesporně to také přispělo k neúspěchům v zahraniční a vojenské politice na Východě i Západě. V letech 712 — 713 podnikli dva arabští vojevůdci, mezopotamský emir Maslama a Abbás ibn Valid, nájezdy na byzantské území a bez větší námahy dobyli velkých center Amaseie a Mistheie. Byzanci se nepodařilo zorganizovat účinnější obranu, a tak v následujícím roce (713) arabské nájezdy pokračovaly do různých částí říše. Obzvlášť citelný byl pád Antiochie, ležící v Pisidii. Ještě problematičtěji se vyvíjely události na Balkáně. Pád Justiniána II., spojence bulharského chána Tervela, měl za následek nepřátelský postoj Bulharů, takže ti roku 712 vtrhli do Thrákie. Neúspěchy v obraně říše a nespokojenost obyvatelstva s finanční politikou císařovou způsobily jeho pád. V roce 713 byl svržen z trůnu a na jeho místo byl dosazen první ministr Artemios. Ten si změnil jako císař jméno na Anastasios (713 — 715). Zkušený státní úředník, zběhlý ve finanční správě, měl nepochybně snahu zlepšit finanční situaci říše. V popředí zájmu však stály naléha­ vější úkoly. Anastasios zrušil všechna nařízení předcházejícího císaře o obnově monotheletismu a znovu nastolil ortodoxní učení. To se stalo základem jeho sblížení s papežskou stolicí. Situace se zatím zhoršila především na Východě. Zatímco v roce 714 Maslama podnikal obvyklé vpády do byzantských území, dobyl Herakleie a pronikl až do 106

Galatie, připravoval nový kalif Sulejman výpravu dalekosáhlého významu, jejímž cílem byl nájezd na samu Konstantinopol. Kalifovy plány nezůstaly Byzanci utaje­ ny. Anastasios II. se pokusil zamezit jejich uskutečnění vyjednáváním, to však bylo neúspěšné. Když se pak v Konstantinopoli dověděli o přípravě arabského loďstva, které se mělo vypravit z Alexandrie a připravit zásobu dřeva na stavbu dalších lodí, shromáždil Anastasios II. svoje námořní síly na ostrově Rhodu, aby arabský plán překazil. V byzantském vojsku, v němž získaly důležité postavení oddíly z thematu Opsikion (v severní části M. Asie), však došlo ke vzpouře. Vojsko zřejmě nerado snášelo převahu konstantinopolské úřednické byrokracie, která za Anastasia získá­ vala rozhodující postavení při řešení nejdůležitějších otázek vnitřní i zahraniční politiky říše. Vzbouřené vojsko dosadilo za císaře někdejšího výběrčího daní Theodosia (715 — 717). Byla to osobnost celkem slabá, císař projevoval zjevnou nechuť vládnout a byl donucen převzít moc do vlastních rukou jen na nátlak vzbouřenců. V období Theodosiovy vlády se zlepšily vztahy s Bulharskem; v roce 716 s ním byl uzavřen mír. Byzanc byla přinucena obnovit vyplácení daní Bulharům, z druhé strany však byly stanoveny přesné hranice obou říší, jež nebylo na základě obou­ stranného závazku dovoleno překročit, a vytvořily se i podmínky pro obnovu vzájemných obchodních styků. Na arabské frontě se mezitím schylovalo ke katastrofě: přestože se ani po dlouhé blokádě Arabům nepodařilo dobýt města Amorion, přezimovali v letech 716 — 717 v dobytém Pergamu a v Kilikii v jihovýchodní M. Asii. Vytvořili si tak příznivé podmínky a východisko pro nástup na Konstantinopol během nadcházejícího jara. V této složité situaci využil slabosti císaře Theodosia stratég thematu Anatolikon Leon, který se stal rázem klíčovou postavou. Spoléhaje na podporu thematu Armeniakon, v němž vládl jeho zeť, získal převahu nad vojsky thematu Opsikion, která byla hlavní oporou Theodosiovou, a byl dosazen na byzantský trůn.

Nástup syrské dynastie Doba vlády syrské dynastie, která se dostala k moci nástupem Leona III. na trůn, neznamenala ještě úplné překonání vnitřní krize byzantské společnosti, kterou se vyznačovalo předchozí období. Objevují se jen některé nové rysy: arabské nebez­ pečí ztrácí postupně aktuální charakter, jaký mělo v předcházejícím století; naproti tomu začalo vzrůstat ohrožení ze strany Bulharů. Krize uvnitř říše se z mocensko-politické oblasti přenesla do oblasti církevněpolitické a našla zde svůj výraz v ikonoklastických zápasech, které zmítaly říší a společností více než sto roků. Přesto lze v oblasti hospodářské, přes všechny přetrvávající těžkosti, pozorovat zejména po polovině 8. století a pak na počátku 9. století náznaky určité stabiliza­ ce. Tato tendence vyplynula nesporně z úspěšných snah císařů syrské dynastie posilnit centrální císařskou moc.íjjK,

107

Nástup Leona III. (717 — 741), podporovaného dvěma největšími maloasijskými thematy — Arménským a Anatolským, na byzantský trůn a založení syrské dynas­ tie, která z tohoto prostředí vyšla a po celou dobu své stoleté vlády tu nacházela svou podporu, je vnějším výrazem definitivního přesunu těžiště byzantské politiky do východních oblastí říše, Malá Asie a její pohraničí se stávaly stále větší měrou určujícím faktorem v životě byzantské společnosti. Především tato oblast musela nést břemeno arabských vpádů a jejich následky. Na počátku 8. století zesílil tlak Arabů natolik, že právě v době nástupu Leona III. na trůn byla bezprostředně ohrožena sama Konstantinopol. Na podzim roku 717 se pod hradbami byzantské­ ho hlavního města shromáždilo silné arabské loďstvo i pozemní vojsko. Použití tzv. „řeckého ohně“ zhatilo bleskový nástup arabského loďstva na Konstantinopol a její rychlé dobytí. Blokáda města se protáhla, takže arabské vojsko bylo nuceno přezimovat pod jeho hradbami. Mimořádně krutá zima způsobila, že řady arab­ ských vojáků prořídly, takže zjara obratný taktický zásah byzantského vojska a loďstva proti přicházející námořní posile Arabů zhoršil arabské pozice natolik, že už nebylo možno pomýšlet na rozhodující útok na Konstantinopol. Krátce předtím uzavřený mír s Bulhary (716) umožnil jejich příznivý postoj k Byzanci, která je posléze vtáhla i do svého zápasu s Araby. V důsledku toho muselo arabské vojsko odtáhnout. Neúspěch Arabů u Konstantinopole znamenal sice definitivní konec arabských aspirací na dobytí byzantského hlavního města, neznamenal však konec arabského nebezpečí pro maloasijské provincie říše. Přes nepokoje v arabském kalifátě po smrti Omara II. a přes citelné ztráty pod Konstantinopolí podnikli Arabové řadu dalších nájezdů do maloasijského vnitrozemí; počínaje rokem 720 se téměř každo­ ročně opakovaly. V roce 727 se Arabové dokonce pokusili o dobytí významného maloasijského města Nikaie, významem druhého města říše, hned po Konstantinopoli. Ani vstup Chazarů do vojenského konfliktu s kalifátem po boku Byzance a jejich stále výraznější pronikání na Kavkaz nemohly zastavit arabský postup. Roku 737 byla chazarská iniciativa definitivně zlomena a byli to naopak Arabové, kteří začali chazarskou říši nebezpečně ohrožovat. V té době však už byzantská říše zřejmě využila zaneprázdnění Arabů chazarským problémem a přešla do protiofenzívy. V roce 740 zvítězili Byzantinci v důle­ žité bitvě u Akroina. Ani toto vítězné byzantské střetnutí s Araby neodstranilo arabské nebezpečí úplně. Od těchto časů však už nabylo v podstatě charakteru poměrně omezených pohraničních potyček. Akroinonská bitva tak ukázala, že se Byzanc s arabskými vpády vyrovnávala s úspěchem. Úspěchy Byzance za prvních dvacet roků od nástupu syrské dynastie nebyly náhodné. I když jistě nelze vládu Leona III. považovat za období velkých a převrat­ ných reforem, které by se dotkly samých základů byzantské společnosti, nelze nevidět, že za celým komplexem opatření v různých oblastech života říše stála promyšlená snaha upevnit otřesenou autoritu císařské moci a centralizované říše, vnést pořádek do všech činností a funkcí sffiu-^ posílit jeho obranyschopnost. 108

Vedle rozvážné zahraniční politiky je nepochybně třeba právě zde hledat příčiny rostoucích byzantských úspěchů, které se projevily i navenek. Pokud by v souvis­ lostech s bulharským zásahem do arabské blokády Konstantinopole mohly vznik­ nout pochybnosti o cílevědomosti byzantského postupu a tento zásah Bulharů se mohl případně vysvětlovat jejich vlastní iniciativou jako odveta za arabské vpády na území Bulharska, v případě Chazarů je situace zcela jasná: byzantská říše neopomněla podchytit protiarabský nástup Chazarů a posílila tuto jejich orientaci sňatkem následníka byzantského trůnu Konstantina s chazarskou princeznou (v roce 732). Snaha o posílení centralizovaného státu a o zamezení územního partikularismu je zřejmá zejména z reorganizace jednotlivých themat. V obavách z přílišné moci územní vojenské jednotky, jakými byla některá byzantská themata v Malé Asii, jež se snadno mohla stát jádrem odstředivých sil, přistoupil Leon III. k jejich oslabení. Dosáhl toho dvojím způsobem, především však rozdělením větších themat na menší celky. Tak např. rozdělil thema Anatolikon a vytvořil nové thema Thrakesion. Již samo jeho jméno ukazuje důležitost východní otázky pro osudy říše. Do Malé Asie byla převedena a soustředěna vojska i z balkánských oblastí. Rozdělení velkých themat však nebylo důsledné. Thema Opsikion, které bylo rovněž značně rozsáhlé, ponechal císař nerozdělené, snad i proto, že do jeho čela postavil svého zetě Artabasda a spoléhal na jeho loajalitu. Právě tato nedůslednost v decentralizační činnosti měla v budoucnu ukázat, že Leonovy obavy z velkých organizačních celků nebyly neopodstatněné. Druhou cestou, kterou císař dosahoval oslabení themat, bylo oslabení moci stratégovy. Jeho soudní moc totiž přešla do rukou zvlášť ustanoveného úředníka. Tak se themata rozpadla nejen ve smyslu teritoriálním, ale i politicko-mocenském. Tato opatření šla ruku v ruce se snahou zamezit jakémukoliv vystoupení proti císařské moci a nepokojům, které byly trestány nejvyššími tresty. Za stejně těžký zločin bylo považováno zběhnutí z vojska a nekázeň. Je pravděpodobné, že tzv. Vojenský zákon (Nomos stratiotikos), sledující zvýšení vojenské disciplíny, rovněž pochází z období Leona III. Stejná snaha o posílení centralizované státní moci se zračí také ve sbírce zákonů nazvané Ekloga, která pod jménem Leona III. a jeho syna Konstantina vyšla v roce 726. Tato snaha je naprosto zřejmá už z předmluvy sbírky: jedním z důvodů jejího vydání bylo zabránit všem nezákonným kompletům, namířeným proti císařovi a jednotě říše. I soudnictví se proto dostává do větší závislosti na centrálních císařských úřadech. S tím souvisí také rozhodnutí o bezplatnosti soudního jednání — soudcové a soudní úředníci se stávají placenými státními úředníky závislými na státní kontrole. Nová zákonná opatření se snažila zabránit přílišnému ekonomické­ mu posílení úřednické vrstvy jak centrální, tak provinční. Jejím příslušníkům bylo např. zakázáno brát do arendy jakékoli cizí majetky. Toto ustanovení platilo i pro stratioty. Je zřejmé, že to, co se v následujícím období stalo hlavním sociálním a ekonomickým problémem, totiž zmohutnění velkých feudálních latifundií, mělo své kořeny už v 8. století.

109

Vydání nového sborníku zákonů bylo vyvoláno i praktickou potřebou. Obšírný kodex Justiniánův se záhy ukázal být z praktického hlediska jen velmi těžko použitelným. Kromě toho se během času objevila řada doplňků a novel, které se snažila Ekloga vzít v úvahu. Přestože se sbírka jeví jako celek vycházející ze starších tradic, nelze nevidět také nové prvky, které se projevují především v tom, že zachycuje zvykové právo; bylo to právě ono, které ovlivnilo modifikaci klasických a poklasických zákonných ustanovení. Jde především o některá ustanovení man­ želského práva, kterému je věnována velká pozornost. Ekloga už např. netrvá na rovnosti věna a manželova svatebního daru, jak tomu bylo v právu římském i Justiniánově. Nové ustanovení pramení ve východním zvykovém právu, stejně jako některá další ustanovení, zejména z oblasti práva trestního. Leckteré původní hrdelně tresty byly nahrazeny tresty tělesnými a zmrzačením, např. oslepením, useknutím ruky, uříznutím nosu apod. K východním vlivům se obvykle řadí i důraz na libelizaci (písemné zachycování) soudních procesů a soudních akt. V Ekloze se tak zřetelně projevila váha východních provincií: jejich zájmy a zvyklosti se musely náležitě projevit i v novém zákoníku. Ekloga však poměrně citlivě reagovala i na některé potřeby a změny v životě současné společnosti. Je v ní patrno zjednodušení právních úkonů a procedur, zejména snížení jejich finanční nákladnosti (např. při uzavírání manželství, zvlášť u chudých lidí). I když se při uzavírání manželství pochopitelně dává přednost církevnímu a písemně stvrzenému sňatku, považuje se za platné i takové manželství, které bylo uzavřeno bez jakýchkoli procedur, jestliže je dosvědčili blízcí lidé. Nové zákonodárství nezapomíná ani na ekonomické zájmy státu. Omezilo okruh dědiců ze zákona a zvýšilo tak pravomoc fisku v dědickém jednání, a také zabezpe­ čilo příjmy státní pokladny z vojenské kořisti. Finance byly tehdy v byzantské říši velmi aktuálním problémem. Císař byl nucen hned od počátku své vlády zavést nové daně, které byly určeny především k posíle­ ní obrany říše. Bylo to např. dikeraton určené na opravu a zlepšení stavu opevnění hlavního města, zatímco konkrétní určení hexafolia není známé. Hlavním ekonomickým zázemím říše se stala byzantská vesnice. Přestože velké zemědělské latifundie, jak je známe z předcházejících staletí, existují nesporně i nadále, jejich počet se značně zmenšil a klesl i jejich význam. Hlavní formou vlastnictví půdy se na vesnici stává občina, která jako celek platí státu daň. Organizaci a charakter byzantské občiny, sdružující svobodné zemědělské obyva­ telstvo jedné vesnice, poznáváme především z textu rolnického zákona (nomos georgikos), vydaného pravděpodobně ve dvacátých letech 8. století, snad i o něco dříve. Vyjdeme-li z něho, není byzantská občina — jak se to někdy předpokládá — umělým administrativním výtvorem, který vznikl z potřeby zajistit plynulý příliv daně z byzantské vesnice. Občina není žádný novotvar. Jak se jeví z jednotlivých ustanovení rolnického zákona, prošla dlouhou vývojovou cestou. Zákon sám už totiž odráží nesporné znaky uvolňování, ba i rozpadu jejích původních svazků. Společným majetkem občiny zůstaly v tomto období fakticky pouze louky, pastvi­ 110

ny a lesy, stejně jako vodní plochy. Vedle toho již existují jednotlivé rolnické podíly, které se stávají plnoprávným majetkem rolníka-občiníka. Tyto podíly jsou už zpravidla dědičně fixovány, k přerozdělování půdy, jež bylo v raných vývojových stádiích občiny jevem zákonitým a pravidelně se opakujícím, dochází jen sporadic­ ky Prakticky to už není ani možné: místo původního majetkového rovnostářství se v občině začíná silně projevovat sociální a majetková diferenciace. Vedle řadových členů občiny existují občiníci, kteří disponují nejen velkými podíly, ale i značnými materiálními prostředky a využívají i otrockou a námezdní sílu k jejich obdělání. Zemědělská držba těchto občiníků roste na úkor chudých členů občiny (aporoi), kteří nemají prostředky k obdělávání své půdy, a proto ji dávají do arendy, nebo občinu dokonce opouštějí. Stát brání bohaté občiníky, a to i ve vlastním zájmu. Ačkoli se povinnost platit daň i za opuštěnou půdu (tu měla občina v předcházejí­ cím období) v rolnickém zákoně nepřipomíná, stát ji podporuje, stejně jako formu arendy. V případě vlastníkova návratu musí být arendátor odškodněn za svůj vklad do opuštěného podílu (např. za vybavení mlýna apod.), případně se původnímu uživateli poskytuje nový, náhradní podíl. Cílem tohoto ustanovení bylo podpořit úsilí o obdělání opuštěné půdy a zabezpečit z ní daň ve prospěch státu. Jestliže zemědělská občina a centralizovaná forma daně, která z ní byla odvádě­ na, představovala oporu byzantského hospodářství, zdá se naopak, že úloha řeme­ slné, ať specializované nebo hromadné výroby, stejně jako úloha obchodu a města v životě tehdejší byzantské společnosti do určité míry poklesla. To však nezname­ ná, že by toto období byzantských dějin bylo dobou naprosté cézúry ve vývoji byzantského města. Byla to spíše permanentní parciální krize, postihující říši již od doby avarských nájezdů, která se postupně projevovala v různých částech říše v závislosti na ohrožení ze strany vnějšího nepřítele. Hloubka krize na různých místech závisela na rozsahu a charakteru těchto nájezdů. Zatímco řada byzant­ ských měst v Malé Asii pod arabským náporem zcela zanikla anebo se změnila v pevnosti (kastrd) čistě vojensko-administrativního charakteru, zdá se, že některé z nich, zejména na západním pobřeží Malé Asie, jako Efesoš nebo Sardy, si nadále uchovala, byť i ve zmenšené míře, svou funkci obchodních center. Právě do pobřežních měst (emporií) se přenášelo těžiště byzantského hospodářského a ob­ chodního života a na tomto obchodě se podíleli mj. i samotní Arabové. Císař Leon III. si velmi přál upevnit obchodní styky s Araby, a tak jedním z ustanovení míru z roku 717 bylo obnovení obchodních styků mezi byzantskou říší a arabským kalifátem. Zdá se, že ani monetární krizi, která nesporně souvisí s jistým poklesem významu obchodu v 8. století a projevuje se snížením oběhu mincí uvnitř říše i za jejími hranicemi, nemůžeme považovat za totální krizi. Byzantská mince v té době koluje v jižní Itálii zcela běžně a její užívání v rámci říše předpokládá také byzantské soudobé zákonodárství. Za Leona III. lze dokonce sledovat určité oživení v ražbě mincí, jak můžeme předpokládat na základě bohatého nálezu na athénské agoře.

111

Boj o kult obrazů Je zřejmé, že na všech úsecích života byzantské společnosti, a především v oblasti soudnictví, zahraniční politiky a hospodářství můžeme sledovat opatření, jimiž se Leon III. pokoušel o vnitřní i vnější konsolidaci říše. Toto úsilí však bylo závažným způsobem narušeno ikonoklastickými zápasy. Tento spor, jenž hluboko zasáhl do vývoje byzantské společnosti, se týkal funkce a poslání ikony v náboženském kultu. Především v lidovém prostředí se ikona těšila mimořádné úctě a často jí byla připisována zázračná moc. S tím souvisela i okázalá výzdoba byzantských kostelů a klášterů, na kterou byly vynakládány velké prostředky. Proti tomu se postavily především konstantinopolské dvorní kruhy a sám císař Leon III.; prostředí dvora bylo hlavním iniciátorem ikonoklastických sporů mezi zastánci tradiční úcty proka­ zované ikonám (ikonodulové) a jejich protivníky (ikonoklasti, obrazoborci). Bez ohledu na to, že ikonoklastické hnutí vycházelo z okolí císařova, rychle si získalo mnoho dalších zastánců. Především našlo oporu v byzantském vojsku, a to zejména v maloasijských thematech. K jeho rozšíření nesporně přispěl i rozmach lidového dualistického hnutí, které se tehdy začalo šířit maloasijskými provinciemi pod názvem paulikiánství. Jedním z projevů tohoto radikálního lidového směru, odmítajícího církevní organizaci, hierarchii i sám kult, bylo zavržení ikony jako náboženského symbolu — učení, které se objevuje téměř v každé takovéto herezi. Ikonoklasmus se poměrně rychle šířil do různých oblastí byzantské říše a pronikal do rozličných sociálních vrstev byzantské společnosti. Stejně jako je složitá a různorodá skladba ikonoklastického hnutí, jsou složité i samy pohnutky, které vedly k jeho vzniku. Jistou úlohu přitom bezesporu hrály také zájmy hospodářského charakteru. Císař se snažil získat alespoň část ohromné­ ho bohatství uloženého v nákladných ikonách a v bohoslužebném náčiní vyrobe­ ném z drahých kovů a drahokamů. Především bohatství klášterů bylo tehdy značné a nechyběly pokusy využít ho v zájmu světské politiky a světských cílů. Tato tendence byzantského ikonoklasmu však nikdy nepřerostla do zcela systematické­ ho tažení proti klášterům, i když nesporně citelně zasáhla především radikálnější vrstvy byzantského mnišstva, které vystupovalo proti autoritativnímu pronikání císařské moci do všech oblastí života společnosti, tedy i do oblasti církevní a náboženské. Zdá se totiž nesporným, že jedním z motivů ikonoklastického hnutí bylo ideologické upevnění císařské moci: projevilo se to tím, že místo ikon byly v byzantských chrámech umisťovány výjevy s tematikou zdůrazňující výjimečnou úlohu císaře v životě byzantské společnosti. Přestože jsou hospodářské a politicko-ideologické souvislosti a pohnutky v by­ zantském ikonoklasmu přítomny od samého počátku, nevystupují do popředí nikdy příliš zřetelní. Zpočátku nejsou ani sama opatření proti ikonám příliš radikální, a prosazují se do života spíše váhavě. I když se císař poprvé jednoznačně vyslovil proti uctívání ikon už v roce 726, vlastním opatřením uvádějícím ikono­ klasmus do života bylo až vydání ikonoklastického ediktu v roce 730.

112

Proti ikonoklastickým novotám se zdvihla vlna odporu na všech stranách. Tato reakce měla různý charakter i různý dosah. V samotné říši, zejména ve středním Řecku a na ostrovech v Egejském moři vzniklo povstání, které prohlásilo za císaře svého vlastního kandidáta Kosmu. Při pokusu o dobytí Konstantinopole však bylo povstání v roce 727 poraženo. Povstání na Balkáně mělo charakter vojenský a epizodický. Naproti tomu odpor papežské stolice vůči ikonoklasmu byl jiné povahy a měl mnohem větší dosah. Už po prvních ikonoklastických opatřeních byzantského císaře vyslovil své námitky papež Řehoř II., i když svým kriticky umírněným postojem ještě nehodlal vyvolat definitivní rozkol. Až po vydání ediktu roku 730 dochází za papeže Řehoře III. k otevřené roztržce a jednoznačnému odsouzení ikonoklasmu. Reakce císařského dvora na sebe nedala dlouho čekat, tím spíše, že papežské rozhodnutí bylo prová­ zeno protibyzantským povstáním, jež zasáhlo celou Itálii, a zvlášť výrazně se projevilo na severu země. V roce 732 vyňal císař Leon III. z papežské pravomoci rozsáhlé oblasti v jižní Itálii (Sicílii a Kalábrii) i na Balkánském poloostrově (východní Illyricum, tj. Epirus, Makedonii a Thrákii), které do té doby papeži podléhaly, a přičlenil je k jurisdikční oblasti konstantinopolského patriarchátu. Proti císařově ikonoklastické politice se zdvihla vlna odporu i v radikálnějších církevních kruzích byzantských. Postavil se proti ní především konstantinopolský patriarcha Germanos. Musel proto abdikovat a na jeho místo byl dosazen dosavad­ ní synkellos Anastasios. Současně s mocenským a politickým zápasem probíhajícím v souvislosti s ikono­ klastickým hnutím se začíná pomalu formulovat také teoretický program ikono­ klasmu, a rovněž ikonodulská teorie. Filozofickou a teologickou podstatu sporu tvořil specifický problém východního křesťanstva, který se během historického vývoje objevoval v různých podobách a který spočíval v gnozeologickém problému, nakolik a za jakých podmínek je možné přiblížit se k Bohu. V byzantských sporech o úctu k ikonám se tento aspekt projevil v podobě otázky, jak ikona umožňuje spojení člověka s Bohem a je-li vůbec schopna otevřít člověku cestu k transcen­ dentnu. Výchozím bodem ikonoklastického pojetí se stala judaistická tradice zakotvená ve Starém zákoně, zakazující zobrazovat Boha, neboť každý takovýto výtvor byl považován za modlu. Z tohoto stanoviska vycházela i starokřesťanská církev, která rovněž měla k figurální výzdobě svatyň záporný vztah. Není však vyloučené, že na formulaci ikonoklastického stanoviska působily i další vlivy, které vycházely z orientálního prostředí a mentality. Je ovšem otázkou, mohl-li tu mít bezprostřední vliv arabský kalif Jezid II., který několik roků před rozhodnutím Leona III. rovněž zakázal figurální výzdobu mešit a přikázal zničit obrazy, které je předtím zdobily. Sotva je však sporné, že se celkový vliv specificky orientálního myšlení, jemuž je cizí symbolické vidění a jež ztotožňuje obraz se svým vzorem, projevil přinejmenším v laickém proudu byzantského ikonoklasmu, reprezentova­ ném hlavně císařem Konstantinem V. Argumentace vycházející ze starozákonního chápání kultovního obrazu jako modly a ztotožňující ikonu s archetypem (originá­

113

lem, vzorem) je základem ikonoklastického pojetí a táhne se téměř celým obdobím ikonoklastických zápasů. Počátky ikonodulské teorie jsou spojeny se jménem patriarchy Germana. Ger­ manos poukazoval především na výchovnou funkci ikony, která měla vést věřící k úctě a napodobení skutků svátých. Nejvýznamnější místo při formulování ikonodulského programu, jenž se stal východiskem všech pozdějších ikonodulských polemik a argumentací, patří však Janovi z Damašku, který se postavil do čela radikálního křídla byzantského mnišstva. Vychází z antické filozofické tradice, hlavně z učení Platónova. V jeho stopách považuje ikonu za skutečný obraz, za odraz mimozemské skutečnosti, za její symbolické zobrazení. Ikonu nelze tedy považovat za modlu, protože není druhým Bohem, o kterém píše Starý zákon, ale je skutečným obrazem. Neplatí to jen o obrazech svátých, ale také, a to především, o obraze Kristově. Tím Jan z Damašku ve své argumentaci přechází z antické tradice do další sféry určující charakter jeho učení, do oblasti křesťanské christologie. Podle něho je právě Krista možno na ikoně zobrazit. Umožňují to jeho dvě přirozenosti, božská a lidská. Právě období historicky a časově vymezené, kdy Kristus na sebe vzal podobu lidskou, může být adekvátním způsobem vyjádřeno v jeho obraze. Jestliže někdo tuto možnost neuznává, popírá reálnou existenci lidské přirozenosti v Kristově osobě, a tak upadá do monofyzitismu. Vedle argumentace čerpané z antické filozofie a křesťanské christologie je v pojetí Jana z Damašku zřejmý ještě třetí inspirační zdroj, z něhož vychází. Jeho teoretické zdůvodnění potřebnosti ikon vychází v tomto bodě v ústrety mimořádně rozvinuté úctě, jíž se ikony těšily hlavně v lidových vrstvách byzantské společnosti. Ikony se podle něho stávají samy o sobě zdrojem božské milosti, stávají se prostřed­ níkem mezi člověkem a Bohem. Proto jim právem patří úcta, která jim je prokazo­ vána. V pojetí Jana z Damašku se začínají projevovat náznaky, které se v dalším vývoji ikonodulské teorie budou dále rozvíjet a které v konečném důsledku zname­ naly do určité míry překročení původního symbolizujícího platonismu a vyzdviho­ valy stále důraznějším způsobem těsné spojení obrazu s jeho archetypem. Všechny tyto náznaky se rozvinuly v následujícím období, jež lze právem považovat za vrchol ikonoklastického hnutí. Největší rozmach ikonoklasmu je spojen se jménem císaře Konstantina Kopronyma (741 — 765), jenž nastoupil po smrti Leona III. Pravděpodobně i proto je obraz té doby, jak se zachoval v dobových pramenech, vesměs ikonodulské prove­ nience, podán s nevídanou tendenčností a nenávistí vůči císaři, jemuž tradice dala dokonce hanlivou přezdívku (kopros — lejno), aby tak jasně vyjádřila svůj vztah k hlavnímu reprezentantu ikonoklastického hnutí. Tyto prameny však přesto nemohly zastřít nesporné úspěchy nadaného císaře, zejména v zahraniční politice. V jednom však mají pravdu: Konstantinos přešel od ikonoklastické propagandy a politiky k činům, které ikonoklasmus začaly rázněji uvádět do života. Dochází ke krutému pronásledování představitelů a zastánců ikonodulie, především z řad mnichů, a to zvláště po nevydařeném spiknutí v roce 765. 114

Konstantinos začal s přípravou ikonoklastického koncilu, který měl uzákonit novou církevní politiku vůči uctívání ikon, a osobně projevil snahu o vypracování fundovanějšího teoretického konceptu ikonoklastického hnutí, což se jevilo jako nezbytná aktuální potřeba. Učinil to ve spisu, z něhož se zachovaly jen zlomky, ty však přesto podávají poměrně dobrou představu a jeho názorech. Z tohoto spisu je především zřejmé, že hlavně ve srovnání s pozdějšími ikonoklastickými argu­ menty pocházejícími z pera učených teologů musíme v ikonoklastickém hnutí samém rozeznávat dva proudy, laický a teologicky školený. Ve spisu Konstantina V. jsou zdůrazněny zejména dvěma základními tezemi. První z nich vychází nesporně z prostředí ovlivněného orientálním myšlením: obraz může být skutečným obra­ zem jen tehdy, jestliže je se svým archetypem (originálem) totožný, doslovně konsubstanciální. Jelikož v případě ikony tomu tak být nemůže, nejde o ikonu (obraz) skutečnou, ale o modlu. Zdůvodnění názoru, že se na ikonu vztahuje zákaz Starého zákona, zde spočívá na hlubších teoretických základech. Při rozvíjení tohoto argumentu přechází Konstantinos V. k zdůvodňování dogmatické povahy. Znovu se tu setkáváme s christologickou argumentací, stejně jako tomu bylo u ikonodulů, je však podána opačně: jestliže jediná Kristova osoba pozůstává ze dvou přirozeností, nemůže být Kristus zobrazen, protože jeho božská stránka je nezobrazitelná. Kdo se o to pokouší, upadá do nestorianismu, neboť podobně jako zastánci této hereze vyznává oddělenost obou přirozeností v Kristově osobě, a tak porušuje chalcedonské vyznání víry. Jediným možným obrazem Krista je proto eucharistie, podávaná věřícímu jako skutečný symbol Kristova těla a krve. Proti ikonodulskému pojetí, zdůrazňujícímu historickou, časovou (temporálm) stránku Kristovy zvěsti, zdůrazňuje ikonoklasmus jeho nadčasovou, věčnou symbolickou platnost. Po teoretické přípravě, jejíž součástí byl i zmíněný spis Konstantina V., se v roce 754 sešel v Konstantinopoli první ikonoklastický koncil. I když se ho zúčastnilo více než 300 církevních hodnostářů z celé říše, papež ani jeho představitelé pozvání nepřijali, stejně jako představitelé východních patriarchátů. Koncil uzákonil ikonoklastické učení i praxi, zatratil všechny hlavní představitele ikonodulie, mezi nimi také bývalého patriarchu konstantinopolského Germana a Jana z Damašku, a po­ tvrdil nového patriarchu Konstantina, biskupa z města Sylaion, kterého císař jmenoval patriarchou. Hlavním činem koncilu však bylo vypracování a schválení závěrů, které byly vydány pod názvem Horos. V něm se rozvíjejí, ale částečně i potlačují, a zejména, což je mnohem důležitější, na vyšší teoretické úrovni rozpracovávají zásady vyslo­ vené ve spisu Konstantina V. Především tu chybí tvrzení, že obraz musí být konsubstanciální se svým archetypem. Sestavovatelé Horu do jisté míry rozšířili původní ikonoklastickou argumentaci: vychází z pozdně antických základů a od­ mítá zobrazení božského prostřednictvím mrtvé hmoty a barev. Takto postavený problém umožnil byzantským ikonoklastům rozšířit polemiku o nevhodnosti obra­ zů na všecky ikony; christologická problematika a argumentace je sice přítomna i zde, do jisté míry je však zatlačena do pozadí. 115

Vítězství ikonoklasmu na koncilu v roce 754 bylo zpečetěno následnou vlnou dosud nevídaného pronásledování představitelů a přívrženců ikonodulie, hlavně z řad mnichů. Na některých místech nabyla tato kampaň povahy krutých represálií. Nejznámějším se v tomto směru stal stratég thematu Thrakesion Michael Lachanodrakon, před jehož nemilosrdným postupem mniši opouštěli své kláštery a usazo­ vali se především v jižní Itálii. Přípravy a realizace opatření proti uctívání ikon se odehrávaly za bouřlivých událostí uvnitř říše i za jejími hranicemi, které provázely celou vládu Konstanti­ na V. Hned po nástupu na trůn musel Konstantinos čelit povstání svého švagra Artabasda. Artabasdos, stratégos thematu Armeniakon a později Opsikion, využil odporu proti Konstantinovi, který vznikl v hlavním městě, a s pomocí a podporou svého thematu vystoupil proti císaři. Využil také odporu proti ikonoklastické politice císařově, která se nesetkala všude se souhlasem, a pod záminkou boje za obnovu úcty k ikonám se pokusil dobýt hlavní město. Svůj útok uskutečnil v době, kdy se Konstantinos vydal na výpravu proti Arabům. Poměrně snadno dobyl Konstantinopol a byl korunován za císaře. Po dobu šestnácti měsíců své vlády prosazoval ikonodulskou politiku a důsledně potlačoval všechny projevy ikono­ klasmu. Po Konstantinově návratu z arabského tažení byl však z trůnu svržen. Císaři pomohla ke znovuzískání trůnu vojska maloasijských themat. Z vděčnosti jim císař povolil několik dní drancovat hlavní město. To ovšem jen prohloubilo jeho nepopulárnost v Konstantinopoli. Konstantinos se pokusil zlepšit vztah k obyvatel­ stvu hlavního města až v pozdějším období své vlády. Učinil to na úkor zemědělské­ ho obyvatelstva drastickým zvýšením daní. Při tehdejším obecném nedostatku peněz byli rolníci nuceni prodávat svoje produkty pod cenou, takže město bylo zaplaveno laciným zbožím. Důsledkem Artabasdovy porážky bylo definitivní rozdělení a zánik velkých themat. Thema Opsikion bylo rozděleno na dvě části, takže v Malé Asii vzniklo nové thema Bukellarion.

Války s Araby a s Bulhary Vnitřní nepokoje, které zmítaly říší po celou vládu Konstantinovu, byly kompenzo­ vány jeho vojenskými úspěchy na východní hranici říše i na Balkáně. Na východě zůstával stále otevřený arabský problém. Na jeho závažnost v té době ukazuje nejlépe skutečnost, že se po vypuknutí Artabasdovy vzpoury obrátily na Araby obě bojující strany se žádostí o pomoc. Arabové využili situace a během let 742 — 744 podnikali opakované nájezdy do Malé Asie. Avšak ani vnitřní nepokoje nemohly zastavit byzantskou ofenzívu. Roku 743 dobyla byzantská vojska Sozopetru a při­ bližně v téže době vyplenila také Germanikeiu. Ve vnitrozemí se hranice ustálila zhruba na pohoří Antitaurus a probíhala napříč Malou Asií k jihovýchodnímu okraji Černého moře. Tato hranice byla koncem první poloviny 8. století oběma

116

stranami překračována bez výrazných územních změn. Na moři se tehdy odehráva­ ly události, které výrazně zlepšily postavem Byzance v jejím boji s Araby. Zatímco v roce 743 bylo ještě arabské loďstvo s to zaútočit na Kypr a obsadit jej, v roce 747 byla byzantská odveta dokonalá: neznamenala jen navrácení ostrova do byzant­ ských rukou, ale zasadila navíc zdrcující úder arabskému loďstvu, které se z něho jen těžko vzpamatovávalo. Nástup nové dynastie Abbásovců a přenesení hlavního města arabského kalifátu z Damašku do Bagdádu neměly podstatnější vliv na charakter byzantsko-arabských pohraničních bojů a potyček, který se ustálil po byzantském vítězství u Akroina. Zpočátku Byzanc využila zmatků v kalifátě, takže roku 750 bylo dobyto Melitene a roku 754 padla Theodosiopolis i Kamachon, ale koncem padesátých let už byly opět v rukou Arabů. Významnější vojenské akce se odehrá­ valy pak až okolo roku 770. Byzantská vojska vtáhla do čtvrté Arménie a Arabové dobyli významné syrské město Laodikeiu. Povaha vojenských operací se však ani v dalším období podstatněji nezměnila. Zatímco v období vlády Konstantina V. ztrácela hrozba arabských nájezdů postupně naléhavost, dostávala se do popředí stále více problémy na Balkáně. Leon III. tam po celou dobu své vlády udržoval pokojnou a pro Byzanc příznivou situaci, mělo to ovšem za následek upevnění a rozšíření bulharské moci. V polovině padesátých let 8. století Konstantinos V. pochopil potenciální nebezpečí, které z toho mohlo pro Byzanc vyplynout, a proto se mu snažil předejít budováním opevnění v Thrákii. Bulhaři v tom viděli porušení dohod z roku 716 a žádali odškodnění. Konstantinos však bulharské požadavky odmítl. Protože stál po konci­ lu z roku 754 na vrcholu své moci a říše byla vnitřně konsolidovaná, rozhodl se pro konfrontaci s Bulhary. Na bulharský vpád do byzantského území, jenž se zastavil až u Dlouhé zdi, odpověděl výpravou do Bulharska v roce 756. Následující události roku 758 částečně poodhalují celou složitost situace na Balkáně. Nebyli to jen sami Bulhaři, kdo se postavil proti Konstantinovi. Spojenci Bulharů se stali nejen Slované z území bulharské říše a j ejího okolí, ale i Slované z Makedonie. Konstanti­ nos sice vyplenil slovanské území v Makedonii, sotva však lze věřit soudobé zprávě, že si podrobil také ostatní slovanské kmeny v okolí bulharské říše. Leč ani Bulhaři neměli dost sil, aby byli schopni důrazněji proniknout do byzantských provincií; omezili se na defenzívu a na vpády do blízkých pohraničních oblastí. Reálnou situaci si uvědomovala i určitá část bulharských vládnoucích kruhů, soustředěná hlavně kolem rodu Ukil, který se snažil o smířlivou politiku vůči Byzanci. Ukázalo se to při opětovném vpádu Konstantina V. do Bulharska, jenž následoval po vítězství nad makedonskými Slovany. Byzantské vojsko se roku 759 dostalo k Veregavskému průsmyku, tam však bylo na hlavu poraženo. Bulharský chán Vínech ovšem vítězství nevyužil k eskalaci vojenských akcí a navrhl Byzanci mír. To vyvolalo v Bulharsku reakci protibyzantských sil vedených rodem Ugain. K moci se dostal bojovný chán Telec (761 — 764), který začal vojenské akce proti Byzanci. Přestože mu pomáhali Slované z okolních oblastí, byl Telec u Anchialu

117

(Pomoije) poražen a k moci se v Bulharsku opět dostala umírněná strana Kormisošova. Znovu se ukázalo, že tato válka není pouze čistě bulharskou otázkou, nýbrž že zahrnuje i problém balkánských Slovanů. Upevnění bulharské moci totiž aktivi­ zovalo také Slovany, ti využili bulharských úspěchů a rovněž vystoupili proti Byzanci. Telecův neúspěch vzbudil v Bulharsku novou reakci a chaotické situace, která tam nastala, se snažil opět využít Konstantinos. Znovu se vydal s pěchotou k Veregavskému průsmyku, když však jeho loďstvo zničila bouře, byl nucen ustoupit. Umírněná strana, která se mezitím dostala v Bulharsku k moci, se pokusila uzavřít mír, ale Konstantinos roku 763 znovu vpadl do Bulharska. I když mu tentokrát přálo štěstí, nevyužil svého úspěchu k proniknutí do bulharského vnitrozemí, ale omezil se na drancování pohraničních oblastí. Jenže v Bulharsku se opět změnily poměry a k moci se dostal bojovný Telerig, takže znovu došlo ke konfrontaci s Byzancí. V roce 773 podnikl Konstantinos V. novou výpravu, charak­ terem a rozsahem připomínající výpravu před deseti lety. Nakonec k válce nedošlo, protože obě strany daly přednost míru; byl uzavřen za podmínek stanovených v roce 716: obě strany se zavazovaly, že nebudou proti sobě bojovat a že nebudou vstupovat na cizí území. Mírové podmínky brzy porušili Bulhaři. Ještě v témže roce vpadl Telerig na území makedonských Berzitů a část z nich odvlekl do Bulharska. Tato výprava nezůstala utajena a Konstantinos v letech 774 a 775 opětovně vytáhl proti Bulha­ rům. Byla to jeho poslední výprava. Již vnější průběh bulharsko-byzantských válek na Balkáně prozrazuje složitost situace, která tu v průběhu 8. století vznikla v důsledku mohutné slovanské imigrace a v důsledku vzniku bulharského státu. Bylo zřejmé, že vzájemné ohrože­ ní Byzance a Bulharska nemohlo vést k rozhodujícímu útoku, jenž by zabezpečil definitivní vítězství té či oné strany. Vedle bulharského nebezpečí však před Byzancí vyvstávalo další, slovanské. Bulhaři se pokoušeli jak pomocí spojeneckých svazků, tak násilím získat určitou kontrolu, případně mocenský vliv v okolním slovanském prostředí, což by v případě úspěchu znamenalo posílení protibyzantských sil a definitivní likvidaci byzantských pozic na Balkáně. Byzanc proto musela svými zásahy do balkánských událostí v té době sledovat dva cíle: udržet Bulhary v jejich hranicích a zamezit jejich nájezdům na byzantské území, ale také překazit jejich pokusy o získání mocenské převahy ve slovanských oblastech ležících v sou­ sedství bulharského státu. Plány Konstantina V. se úspěšně realizovaly všude tam, kde je dokázal prosadit vojenskými taženími, tj. na východním (arabském) a na balkánském (bulharském) pomezí. Nedařilo se mu tam, kde ho nedostatek vojenské síly nutil sáhnout po diplomatických prostředcích, zejména v Itálii. Postup Langobardů, který koncem první poloviny 8. století úspěšnou diplomacií zdržoval papež Zachariáš, nebylo však možno zastavit na dlouho. V roce 751 dobyl langobardský král Aistulf Ravennu, což znamenalo konec celého exarchátu. I v této situaci se papež Stě118

pán II. ještě pokusil o vyjednávání a získání pomoci od byzantské říše. Neobratnost byzantského vyslance Ioanna Silentiaria však způsobila, že vyjednávání skončilo neúspěchem, takže se papež rozhodl hledat pomoc u mohutnějící říše Franků. Setkání Pipina s papežem roku 754 v Ponthion mělo vskutku historické důsledky: znamenalo definitivní odklon papežské kurie od Byzance a položilo základy samostatného papežského státu. Podle dohody totiž Pipin vytáhl v letech 755 a 756 proti Langobardům, porazil je a dobytá území daroval papeži. Byzantská moc v Itálii utrpěla vážnou trhlinu. Přesto však dosáhla byzantská říše v období Konstantinovy vlády značného politického a mocenského rozmachu; tato doba zmamenala vrchol byzantského vývoje v ikonoklastickém období. Krátká vláda Leona IV., syna chazarské princezny (775—780), znamenala v mnoha ohledech přechod mezi předešlým obdobím relativních úspěchů a násle­ dujícím obdobím krizí. Pokračování úspěšného vývoje lze pozorovat v Malé Asii, ve válce s Araby. Zde se Leon IV. osvědčil jako poměrně energický vojevůdce. Arabský nájezd na Kilikii byl v roce 772 odražen, ale roku 776 pronikli Arabové až do Anatolie a dobyli Ankaru. Tento arabský vpád, který se zastavil až hluboko uvnitř Malé Asie a na tu dobu byl už poměrně nezvyklý, zmobilizoval byzantské síly natolik, že v roce 778 byzantské vojsko, sestavené téměř ze všech maloasijských themat, dobylo dobře opevněné město Germanikeiu. Z druhé strany usiloval Leon IV. o vyváženou východní politiku. Když vypuklo v druhé polovině sedmdesátých let povstání domácího obyvatelstva na Krymu, namířené proti chazarské nadvládě, nevyužil císař možnost, která se mu nabízela na rozšíření říše, a dal přednost udržení přátelských vztahů k chazarské říši, které byly zárukou stabilnějších poměrů v této oblasti. V politice vůči východu pokračoval vůbec trend předcházejícího období: úměrně tomu, jak ustupovalo arabské nebezpečí, se těžiště byzantské politiky nadále přesouvalo do balkánských oblastí. Je to zjevné i z opatření vedoucích k dosídlování jednotlivých částí říše. Přesuny obyvatelstva uvnitř říše byly v byzant­ ské vnitřní politice odedávna osvědčeným prostředkem demografického a vojen­ ského posilování určitých exponovaných oblastí. Zatímco v první polovině 8. stole­ tí směřovaly přesuny obyvatelstva spíše z Balkánu do Malé Asie, ve druhé polovině tohoto století převládla tendence opačná. Leon IV. pokračoval v tomto směru v politice svého otce a po dobytí Germanikeie dal přesídlit zajaté syrské Araby do Thrákie. I když balkánským událostem věnoval Leon IV. značnou pozornost, nešel přitom ve stopách svého otce. Když roku 777 našel v Konstantinopoli své útočiště bulhar­ ský chán Telerig, zbavený během nových nepokojů v Bulharsku trůnu, byl sice na císařském dvoře přátelsky přijat, ale Leon IV. se v jeho prospěch do bul­ harských záležitostí vměšovat nehodlal. Zahraniční politika říše v této době zřejmě ztratila své někdejší aspirace, i když její postavení nebylo navenek ještě ohrožené.

119

Situace se začala zvolna měnit také uvnitř říše. Především se zmírnila ikonoklastická politika. Projevilo se to především v tom, že bylo zastaveno pronásledování mnichů a klášterů, a to hlavně během druhé poloviny Konstantinovy vlády. Postup­ ně se tak připravovala půda pro návrat k ikonodulské politice. Již sňatek císaře s Irenou, přesvědčenou ikonodulkou, ukazuje, že se situace změnila. V oblasti státní správy a administrativy však zatím Leon IV. neprojevil žádnou ochotu ke kompromisům: ikonoklasmus zůstával nadále vládní politikou a císař odstranil všechny státní úředníky, kteří se projevili jako ikonodulové. Ve vnitřní sféře znamenala vláda Leona IV. další posílení císařské moci. Již za svého života určil svým nástupcem nedospělého syna Konstantina a dal ho koruno­ vat za císaře. Pomocí armády, jež stále měla ve vnitřní politice velké slovo, chtěl zabezpečit nástupnické právo tomuto nedospělému synovi na úkor svých plnole­ tých bratří, rovněž jmenovaných caesary (první hodnost po císaři). Leon IV. asi správně tušil nebezpečí odstředivých sil, které se v říši začaly vzmáhat. Brzy po synově korunovaci musel císař v roce 776 čelit povstání, do jehož čela se postavil jeho bratr Nikeforos. Jeho pokus o převrat a získání koruny však ztroskotal.

Vláda císařovny Ireny a obnovení kultu obrazů Předčasná korunovace Konstantina VI. se brzy ukázala aktuální, protože jeho otec roku 780 zemřel. Po jeho smrti vstoupila Byzanc do období krizí. Za nedospělého císaře začala vládnout jeho matka Irene (Eirene). Jestliže neskrývala své ikonodul­ ské přesvědčení již za manželova života, jakmile se dostala k moci, začala praktic­ kými kroky připravovat návrat k ikonodulii. Trvala-li tato příprava celých šest let, svědčí to nejen o císařovnině rozvážnosti, ale také o houževnatosti odporu, jejž musela překonávat. Byla to spíše příprava politická než teologická, protože Irene musela čelit především politické reakci, teprve potom čistě teologické argumenta­ ci. Reakce se projevila mocenským zápasem, k němuž dával popud okruh lidí blízkých caesarovi Nikeforovi. Ani tentokrát se mu nepodařilo získat trůn. Převážně politický charakter zápasu o návrat k ikonodulii se zřetelně odráží také na průběhu 7. ekumenického koncilu a na otázkách, které koncil řešil. Sešel se v červenci roku 786 pod vedením nového patriarchy Tarasia. Proti jeho svolání, či spíše proti nové církevní politice, kterou měl koncil prosadit, vznikl ovšem jak mezi lidem hlavního města, tak zejména mezi některými vojenskými jednotkami takový odpor, že císařovna musela jeho jednání odložit. Teprve když se jí podařilo odstranit odbojné vojenské jednotky do vzdálených provincií a nahradit je loajální­ mi oddíly, mohl koncil v září roku 787 zahájit svou práci. Nejzávažnějším problémem, který koncil řešil, byla otázka postupu vůči kléru, jenž už vyrostl a byl vychován i konsekrován v období ikonoklastickém. Při posuzování této otázky se ukázala celá složitost tehdejších církevních poměrů v Byzanci. Na pozadí sporu ikonoklasmu a ikonodulie se uvnitř ikonodulské

120

opozice právě v tomto období — samozřejmě na základě dlouhodobějšího před­ chozího vývoje — začala jasně rýsovat dvě křídla mnišského hnutí. Radikální křídlo zelotů (tj. horlivců) požadovalo, aby se otázka ikonoklastických knězi řešila důsledně a nekompromisně, zbavením kněžské jurisdikce, bez ohledu na praktické důsledky, které by z toho vyplynuly. Ve sporu zvítězilo stanovisko umírněného, hlavně světského duchovenstva, jež se postavilo za kompromisní řešení. K vypracování teoretického konceptu ikonodulského učení přispěl koncil jen velmi málo. Jeho závěry jsou spíše povahy kompilační a shrnují starší argumentaci, vycházející z názorů patriarchy Germana, a hlavně Jana z Damašku. Argumentace ikonodulského koncilu se opět pohybuje mezi zdůrazňováním výchovné fúnkce ikony — zdůrazňuje se zejména její emociální působení — a mezi christologickou argumentací. Z hlediska dalšího vývoje ikonodulské teorie mělo největší význam rozvinutí myšlenky, která se vyskytuje už u Jana z Damašku a podle které ikona otevírá cestu k Bohu. Pravděpodobně větší důsledky než pro samo rozvíjení ikonodulského programu měly závěry koncilu pro postoj církve na západě k církevním zápasům byzantským: do jisté míry se dokonce staly impulsem ke změně politických vztahů íránské říše k Byzanci. Nikajský koncil, respektující v plné míře ikonu jako skutečný obraz substanciálné odlišný od svého archetypu (originálu), dal výraz tomuto svému přesvědčení ještě dalším způsobem. Stejně jako je podstatný rozdíl mezi ikonou a jejím originálem, je podstatný rozdíl také v úctě, která je jim prokazována: Bohu náleží latreia (oddaná služba), zatímco obrazu je prokazována pouze time (pocta). Tato nuance nebyla vyjádřena y latinském překladu závěrů 7. koncilu, což zavdalo příčinu ke sporům mezi západní církví reprezentovanou hlavně íránským ducho­ venstvem a byzantskými ikonoduly. Západ se totiž vedle jednoznačného odsouzení ikonoklasmu záhy dostal i do sporu s ikonodulským pojetím, vyjádřeným v závěrech koncilu z roku 787. Stano­ visko íránského episkopátu bylo formulováno na synodě ve Frankfurtu v roce 794 a našlo výraz hlavně ve známém spise Libri carolini. Nezdá se však, že by se nesouhlas íránské církve omezoval jen na problém vzniklý nepřesným přetlumoče­ ním řeckého originálu. Libri carolini věnovaly značné místo zejména dvěma problémům. Jeden z nich se týkal charakteru a poslání ikony v náboženském životě a jejího vztahu k vlastnímu prototypu. Západní církev viděla v ikoně hlavně výchovný prostředek — obraz byl biblí chudých. Odmítala jakékoliv implikace vzbuzující dojem vnitřního spojení obrazu s jeho archetypem ve smyslu názorů, objevujících se u Jana z Damašku i v závěrech 7. koncilu, tj. názorů o možnosti přístupu k Bohu prostřednictvím ikony. Právě proti takovýmto tendencím byzant­ ské ikonoduiie je zřejmě namířeno zdůraznění ikony jako pouhého konvenčního znaku, jehož spojení s originálem je dáno jen prostřednictvím vysvětlujícího nápi­ su. Kromě nápisu neexistuje mezi ikonou a archetypem žádná bližší vazba. Libri carolini se ovšem nevyslovují pouze k otázkám souvisejícím s byzantskými ikonoklastickými zápasy. Jejich úvod je věnován polemice s byzantským pojetím

121

císařské moci a jejím ideologickým zdůvodněním. Na základě citátů některých soudobých byzantských pramenů se Libri carolini postavily zejména proti formu­ laci o spolucísařství (spoluvládě) císaře a Boha na zemi a také proti tomu, aby byzantští císařové označovali svá nařízení a své písemnosti jako božské. Důvody, jež k této polemice vedly v prostředí karolinského dvora, jsou zřejmé. Jejich cílem bylo oslabit a zpochybnit výjimečné postavení byzantského císaře jako jediného a nejvyššího představitele světské moci. Libri carolini tak připravovaly i po stránce ideologické závažnou politickou událost, která měla mimořádné důsledky v ději­ nách Evropy. Růst moci Franského království za Karla Velikého a naopak krize Byzance v témže období přivedla totiž franského panovníka k myšlence skoncovat se starou tradicí jediného císařství. Karlova snaha získat císařskou hodnost a koru­ nu našla odezvu u papežské kurie, která od dob Pipinových viděla ve franské říši svého zastánce, takže nemusela v politickém, a hlavně vojenském ohledu spoléhat výlučně na podporu byzantské říše. Za těchto okolností došlo roku 800 ke koruno­ vaci Karla Velikého za římského císaře. Byla to zásadní změna v dosavadním nazírání na císařskou hodnost i na celkové uspořádání tehdejšího světa. Využívaje skutečnosti, že v Konstantinopoli vládla tehdy žena, pokusil se Karel Veliký o znovuvytvoření jediné univerzální říše. Roku 802 vyslal do Kontantinopole poselstvo, aby požádalo císařovnu Irenu o ruku. Krátce po příchodu poslů však byla císařovna sesazena z trůnu. Vnitřní nestabilita byzantské říše, která se projevovala v poslední čtvrtině 8. století, vyplývala hlavně ze vzájemného soupeření Ireny a jejího syna Konstanti­ na VI. o trůn. Přestože se mladý císař mezitím stal plnoletým, nechtěla se jeho matka vzdát regentských práv a pokusila se legalizovat svou vládu. Proti tomu se však postavila ta themata, která byla v Malé Asii nositeli ikonoklastické politiky a která získala v byzantském vojsku převahu. Jejich zásah byl pro průběh celého zápasu rozhodující. Irene musela posléze ustoupit a císařem se stal roku 790 sám Konstantinos. Vládnout však samostatně nedokázal. Již po dvou letech povolal matku z vy­ hnanství zpět a svým postupem i řadou neúspěchů se nakonec zbavil popularity a podpory vlastních přívrženců. Vyvolal především konflikt s církví: jeho druhé manželství s dvorní dámou Theodotou považovala církev za nekanonické, takže se proti němu postavili zejména příslušníci radikálního mnišského křídla, zeloti. Konstantinův sňatek vyhrotil i rozpory uvnitř církve: zeloti vyčítali patriarchovi jeho oportunistický a nedůsledný postoj ke Konstantinovi. Konstantinos nesplnil ani očekávání ikonoklastické opozice, ačkoliv mu pomohla na trůn. Ztratil tak jakoukoli oporu uvnitř říše. Toho dokonale využila jeho ctižádostivá matka, dala ho roku 798 sesadit z trůnu a oslepit. Sama se potom ujala plné vlády, ne už jen jako regentka, ale jako skutečná císařovna. Byla to první žena na byzantském trůně, která se stala císařovnou a podpisovala se jako basileus, tj. císař. V Byzanci však nikdy nezískala popularitu, byť se o to pokoušela různými způsoby, hlavně nereálnými daňovými úlevami na úkor celkové 122

hospodářské rovnováhy v říši. Snažila se podporovat hlavně obchod ve městech, a proto značně snížila cla na dovážené i vyvážené zboží. Jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice lze pozorovat za vlády Ireniny a Konstan­ tinovy převážně neúspěchy. Zřetelné jsou především v Malé Asii. Pokud lze přece jen mluvit i o úspěších, spadají v podstatě do začátku Konstantinovy vlády a pojí se se jménem energického stratéga Michaela Lachanodrakonta, který se v roce 781 pokusil získat důležitý maloasijský průsmyk Adatu. Udržet ho se mu však nepoda­ řilo a od těch dob bylo byzantské působení v maloasijském pohraničí zaměřeno povýtce na udržení předcházejících pozic. Jestliže ještě v roce 781 mohla být výprava Arabů zastavena a bylo dosaženo míru, byť za cenu velkého výkup­ ného, od roku 785 se arabské výpravy množí a stávají se téměř každoroční skuteč­ ností. V roce 789 a 790 byly tyto vpády pro Byzanc obzvlášť citelné: Arabové porazili téměř celou byzantskou námořní hotovost v Malé Asii a v thematu Anatolikon (u Kopidanu) porazili také velké pozemní vojsko. Úspěšné akce Arabů pokračovaly i v druhé polovině devadesátých let 8. století a ještě více zintenzívněly. V té době bylo významné zejména dobytí Ankary (798) a v následujícím roce nájezd na Bithýnii a Efesos. Arabské vpády zasáhly v tomto období mnohem rozsáhlejší území a pronikly až k západnímu pobřeží Malé Asie. Teprve kalifova smrt a vzápětí následující zmatky v kalifátě znamenaly pro Byzanc určitou úlevu. Ani na Balkáně se situace nevyvíjela zcela příznivě. Využívajíc míru s Araby, vypravila Irene svého znamenitého vojevůdce Staurakia do slovanských území. V roce 783 se mu podařilo podrobit pod byzantskou moc některé slovanské kmeny v Helladě a Thessálii, které předtím neustále kladly odpor, a podniknout také první výrazný krok na cestě k podrobení Peloponésu obsazeného Slovany a získat množství kořisti i zajatců. Znovunabývání ztracených pozic na Balkáně se však střetlo s odporem Bulharů. Ti mezitím využili byzantské slabosti a postupně pronikali do Makedonie. Si­ tuace se stala vážnou zejména v roce 789. Tehdy Bulhaři pronikli až k řece Strymon a podrobili si tamější Slovany, přičemž napadli také stratéga byzantské Thrákie. Byzantská odveta přišla po dvou letech. Konstantinos se vypravil proti bulhar­ skému chánu Kardamovi, avšak jeho výprava dorazila pouze k Adrianopoli a mu­ sela se pro odpor Bulharů vrátit nazpět. Významnější byla výprava v následujícím roce. Došlo k rozhodující bitvě u pohraniční pevnosti Markellai, ve které byl Konstantinos VI. poražen a musel se zavázat platit Bulharům každoroční daň. Byzanc se pokusila zbavit tohoto závazku v roce 796, ale ani tehdy neměly akce byzantského císaře úspěch. Konstantinos se vypravil znovu proti Kardamovi, dotáhl k průsmyku Versinikii, ale bez boje uzavřel mír, aniž dosáhl řešení problémů mezi oběma říšemi. 123

Hospodářské a společenské poměry druhé poloviny 8. století a reformy Nikefora I. Druhá polovina 8. století, a hlavně jeho závěr přinesly do vývoje byzantského hospodářství nové prvky, především na vesnici. Pravděpodobně již v tomto období začíná vývoj, který vyvrcholil v následujících staletích a který se projevoval vzrůs­ tem úlohy velkých zemědělských enkláv na úkor zvolna upadající a zanikající občiny. V Paflagonii na severním pobřeží Malé Asie je např. doložen v této době velký statek Filaretův, který ovšem z různých příčin zanikl, především v důsledku ničivých arabských nájezdů. Hagiografický pramen, Život svátého Filareta, doklá­ dá na tomto hospodářství existenci otrocké pracovní síly. V důsledku úpadku bylo hospodářství rozchváceno, přičemž hlavní úlohu při jeho likvidaci už neměli občiníci, nýbrž jiní bohatí vlastníci půdy, tzv. dynastai, kteří zabírali jeho jednotlivé části násilím. Občina byla v tomto procesu zřetelně již v defenzívě. Zároveň s majetkovou diferenciací, která se na byzantské vesnici této doby začíná stále zřetelněji projevovat, lze sledovat také jisté náznaky prohlubující se diferenciace sociální. Na velkostatcích jsou kromě otrocké pracovní síly doloženi již i závislí poddám, vystupující na církevních hospodářstvích jako paroikoi. Tato vrstva se pravděpodobně rekrutuje z původních svobodných, ale zchudlých členů občin. Naproti tomu je druhá polovina 8. století obdobím, kdy se pravděpodobně začíná také rodit a upevňovat nová byzantská aristokracie. Ta zmohutněla v násle­ dujícím období a v podstatě přetrvala až do pádu byzantské říše. Jedním z důsledků tohoto vývoje uvnitř byzantské společnosti byla nespokoje­ nost s vládou císařovny Ireny. Projevovala se stále výrazněji, až posléze vedla k palácové revoltě a k Ireninu sesazení roku 802. Nespokojenost vycházela z byro­ kratických, úřednických vrstev Konstantinopole vedených zkušeným hospodář­ ským úředníkem Nikeforem. Ten byl po palácové revoluci prohlášen za nového císaře (802 — 811). Avšak ani jeho vláda se neobešla bez projevů značné nevůle a opozice, jež vyústila v ostrý konflikt vedoucí ke dvojímu pokusu o svržení Nikefora z trůnu. První z nich se uskutečnil krátce po jeho korunovaci, v roce 803; do čela spiknutí se tehdy postavil Bardanes Turkos, schopný velitel maloasijských vojsk. Získal si podporu od většiny maloasijských themat, která ho vyhlásila císařem. V rozhodující chvíli ho však opustili jeho nejvýznamnější spojenci Leon a Michael, oba pozdější císařové, a o osudu spiknutí bylo rozhodnuto. V roce 808 vzniklo další spiknutí proti císaři, tentokrát však vycházelo ze zcela jiného prostředí: proti Nikeforovi se postavili nespokojení senátoři a příslušníci církevní hierarchie. Spiknutí vedené patriciem Arsaberem však bylo odhaleno a v zárodku zlikvidováno. Obě povstání proti Nikeforovi jsou svědectvím neustále přetrvávající nestability vnitřních poměrů říše. Tato situace, projevující se nespokojeností různých sociál­ ních vrstev a mocenských skupin, byla vyvolána a živena reakcí na Nikeforovo úsilí upevnit centralizovanou moc a uskutečnit hospodářské reformy, jež měly Byzanc vyvést z krize, do které se dostala za jeho předchůdců.

124

Změnila se především Nikeforova církevněpolitická orientace. Ačkoli zůstával v podstatě na stanovisku ikonodulie, projevil značnou toleranci nejen vůči ikonoklastům, ale i k hnutí paulikiánů a jim podobných athingánů. Právě za jeho vlády dosáhlo paulikiánské hnutí v Malé Asii největšího rozmachu. Tolerantní přístup k heretickým a neortodoxním projevům byl jednou z příčin nepříznivého vztahu císaře k radikálním představitelům církve (zelotům). Druhou příčinou, která naru­ šila vztahy mezi světskou a církevní mocí, byla otázka volby nového patriarchy po smrti Tarasiově (806). Skutečnost, že se patriarchou stal opět světský člověk, bývalý vysoký státní úředník a pozdější historik Nikeforos, popudila zejména opozici vedenou Theodorem Studitem. Císař Nikeforos ovšem i jinak ukázal, že není ochoten podlehnout nátlaku církevních kruhů a že i v církevních otázkách považuje autoritu císařské moci za rozhodující. Synoda, kterou císař svolal do Konstantinopole, zrušila původní církevní rozhodnutí ve věci druhého manželství Konstantina VI. a prohlásila je kanonickým. Snaha o zvýšení autority císařské moci je patrna i z Nikeforovy činnosti v různých oblastech státního a hospodářského života. Císař začal např. pravidelně předsedat soudu, jejž předtím vedl kvestor nebo městský prefekt. Nejvýznamnějším impulsem k pohybu a nepokojům uvnitř byzantské společnos­ ti se však staly Nikeforovy reformy. Nelze je považovat za čistě hospodářské nebo pouze finanční: je nesporné, že tendence k ozdravění finanční situace a zároveň k zajištění pravidelných daňových příjmů do státní pokladny byla hlavním motivem Nikeforovy reformní činnosti. Prvním krokem bylo zrušení daňových úlev, které císařovna Irene poskytla zejména hlavnímu městu. Ve snaze zabezpečit pokud možno nejefektivnější uplatnění daňové politiky dal Nikeforos provést nový daňo­ vý soupis obyvatelstva. Výdaje s tím spojené byly hrazeny ze zvláštní daně ve výši dvou keratů, tj. stříbrných mincí, na poplatníka. Získal se tím další zdroj mimořád­ ného příjmu a současně se zavedl pořádek do odvádění daní státu i pro budouc­ nost. Nikeforos byl velmi vynalézavý v objevování nových možností, jak získávat další daňové poplatky: zdanil dosud nezdaněné paroiky, obyvatelstvo závislé na klášterech, a zavedl celní poplatky na dovoz otroků ze vzdálenějších zemí, předev­ ším z oblasti Kyklad. Ve svém úsilí o získání finančních prostředků se Nikeforos mohl opřít o výsledky hospodářských opatření císařovny Ireny, na něž nelze hledět pouze v negativním světle. Ulehčení celních dovozních i vývozních předpisů za její vlády totiž podpoři­ lo růst námořního obchodu soustředěného v rukou bohaté vrstvy vlastníků lodí. Tato vrstva se stala jednou z hlavních obětí Nikeforových finančních transakcí: císař všechny zámožné majitele z Konstantinopole, kteří se zabývali námořním obchodem, donutil, aby přijali od státu povinnou finanční půjčku na vysoký šestnáctiprocentní úrok. Některé z finančních a ekonomických reforem, i když pochopitelně také přináše­ ly státní pokladně značné zisky, nebyly diktovány jen potřebami fiskální politiky. Zpravidla sledovaly i jiné cíle; Nikeforos těmito reformami citlivě reagoval na jisté 125

negativní tendence v byzantské společnosti a její ekonomice. Jestliže například Nikeforos zavedl speciální daň z rychle nabytého majetku, který zatížil neúměrný­ mi poplatky, jde nepochybně o projev úsilí získat další příjmy. Z druhé strany však takovéto opatření do jisté míry brzdilo růst bohaté vrstvy byzantské společnosti. Jedním z nejdůležitějších problémů byzantského zemědělství té doby byla majet­ ková držba půdy a její efektivní využití. Nikeforos jednak velké majetkové domény, zejména klášterní, připojoval k doménám císařským, jednak za stanovenou cenu nucené rozprodával nedostatečně obdělávanou nebo opuštěnou půdu, hlavně v pobřežních oblastech. Znovu přitom využil nahromaděného bohatství námoř­ ních podnikatelů, které tato reforma postihla nejvíce. Reformních zásahů a korektur vyžadoval také stav byzantské armády. Nikeforos zrušil dosavadní praxi, podle níž byl do vojska povoláván pouze ten, kdo vlastnil jmění ve výši čtyř liber. Vrstva takovýchto potencionálních bojovníků se totiž neustále zmenšovala, pravděpodobně i na úkor zvětšování velkých majetkových domén; doplňování vojska tak naráželo na značné těžkosti. Nikeforos nařídil, aby byli do vojska odváděni i rolníci z méně majetných vrstev, přičemž se o finanční zabezpečení jejich výstroje měli postarat ostatní příslušníci obce: těm Nikeforos vyměřil novou roční daň ve výši 18,5 nomismat (tj. zlatých mincí) určenou na tento účel. Zvláště toto poslední Nikeforovo opatření svědčí, že jeho hospodářská reformní politika byla promyšlená a že sledovala současně několik cílů: stát získal další příjmy, zlepšil a zvýšil se stav armády a v neposlední řadě byla posílena funkce rolnické občiny na vesnici a její úloha v životě celé byzantské společnosti, jako protiváha mohutnějící vrstvy majetné pozemkové aristokracie.

Vojenské neúspěchy Přes všechny klady Nikeforova reformního úsilí se jeho výsledky přiměřeně neod­ razily v jeho zahraničněpolitické činnosti. Ta byla v převážné míře neúspěšná, a to přesto, že i zde se Nikeforos angažoval s velkými ambicemi. Projevilo se to odmítnutím platit obvyklé poplatky nepřátelům říše na Západě i na Východě. Toto rozhodnutí vyvolalo na prvním místě reakci ze strany Arabů: vojevůdcové kalifa Hárúna-ar-Rašída navázali na předchozí úspěchy a vpadli do Frýgie a Kappadokie. Vojenské události tu nabyly rychlého spádu hlavně v roce 806. Tehdy se do Malé Asie vypravil sám Hárún-ar-Rašíd a kromě jiných důležitých pevností dobyl Herakleiu a Tyanu. Donutil tak císaře, aby znovu vyplácel Arabům daň. Současně napadlo arabské loďstvo ostrov Kypr. Později se ovšem Byzanci — dík opětovným rozbrojům v arabském kalifátě — podařilo opět síly vyrovnat a dosáhnout výměny zajatců. Hlavní události se však odehrávaly na Balkáně. Tam se dostali do pohybu znovu Slované, především na Peloponésu. Využili Nikeforovy nepříznivé situace na počátku jeho vlády a zaútočili roku 805 na město Patras. Vítězství, kterého nad 126

nimi Nikeforos dosáhl, bylo snad jeho jediným velkým vítězstvím v celé jeho kariéře. V důsledku porážky Slovanů byl jejich odpor v zásadě zlomen. To umožni­ lo Byzanci získat na poloostrově po více než dvou stech letech reálnou politickou moc a znovu jej administrativně a politicky začlenit do správy říše. Projevilo se to i v reorganizaci administrativy na Peloponésu a na Balkáně. Thema Thrakia bylo rozděleno, takže vzniklo nové thema Makedonia, a zároveň vznikla další nová themata Peloponneses a Kefalenia. Druhým důsledkem porážky Slovanů na Peloponésu bylo uplatňování regrecizační politiky na území obsazeném Slovany a pozvolná grécizace samotných Slovanů, kteří začínali postupně podléhat akulturačnímu procesu. Nikeforos pod­ poroval tento trend tradiční metodou byzantské politiky. Již před vítězstvím na Peloponésu posílil řecký živel v Thrákii i Makedonii tím, že sem přesídlil řecké obyvatelstvo z Malé Asie. Období Nikeforovy vlády časově zapadlo do procesu prudkého rozmachu bul­ harské říše pod vedením energického a výbojného chána Kruma. Ten porazil poslední zbytky Avarů, dobyl město Srem (803) a posunul bulharskou hranici značně na západ. Podobně se pokusil rozšířit a upevnit své pozice i na Východě. Stejně jako všichni byzantští císařové před ním se Nikeforos obával přílišného upevnění bulharské moci a chtěl mu předejít. Sám se proto vypravil v roce 807 proti Bulharům. Pro vnitřní nepokoje ve vojsku se však musel z Adrianopole vrátit. Toho využil chán Krum. Roku 808 se bulharská vojska vypravila do oblasti řeky Strymonu. Byla to výprava především kořistnická, jejímž hlavním cílem bylo získání prostředků na žold vyplácený vojákům. Následující události a výboje však sledovaly ještě další cíle. V roce 809 se Krum vypravil proti Serdice a dobyl ji. Pád Serdiky, zřejmě nejvýznamnější pevnosti na thrácké cestě, byl vážnou ranou pro byzantskou politiku na Balkáně. Území, která císař získal nedávno v Makedonii na úkor Slovanů, byla znovu ohrožena bulharskou expanzí pokoušející se již delší čas proniknout jižním směrem do hloubky poloostrova. Nikeforos byl nucen připravo­ vat se k odvetě. Na plánovanou výpravu se byzantský císař vydal roku 811. Zpočátku měl úspěch: odmítl Krumův návrh na mír, dotáhl až k Plisce, našel ji prázdnou a vyplenil ji. Mezitím Krum shromáždil své síly a byzantské vojsko na zpáteční cestě do Konstantinopole přepadl. Odveta byla dokonalá: byzantská armáda byla pora­ žena na hlavu, císař Nikeforos v boji padl a jeho těžce raněný syn Staurakios se jen stěží dostal zpět do Konstantinopole. Přes těžké zranění — po několika měsících mu Staurakios podlehl — měl mladý císař zřejmě určité představy a dalekosáhlé záměry, které by se pravděpodobně dotkly samé podstaty politické struktury byzantské říše. Lze tak usuzovat z názna­ ku u Theofana: co však v jeho pojetí znamená demokracie, k níž Staurakios údajně chtěl říši dovést, nelze bezpečně interpretovat. Staurakiova smrt uvolnila trůn pro Nikeforova zetě Michaela Rangabe (811 — 813). Nový císař se octl v těžké zahraničněpolitické situaci, a proto se 127

alespoň pokusil uklidnit vnitřní napětí v říši. Opustil Nikeforovu politiku, jež měla výrazné rysy absolutistické vlády a supremacie nad církevními kruhy, a přiklonil se ke spolupráci s nejsilnějším seskupením kolem kláštera Studios. Studijští mniši, a především Theodoros, získali v říši ohromný vliv, jenž se odrazil i v zahraničně­ politických rozhodnutích císařových. Avšak ani změna vnitropolitické situace a politiky a příklon k mohutné politické síle v zemi neuchránily císaře před nebezpečím spiknutí. V roce 812 musel přerušit svou výpravu proti Bulharům a vrátit se do Konstantinopole, aby čelil povstání, jehož cílem bylo znovunastolení syrské dynastie. Císař Michael I. nezvládl ani jeden z obou hlavních zahraničněpolitických problémů, které před něho doba postavila. Jsa ohrožen na Balkáně Bulhary, nemohl zároveň čelit tlaku Franků na Apeninském poloostrově, kde íránská říše již za jeho předchůdců dobyla pod vedením Karla Velikého některá území na severu Itálie (810 — 811). Michael se rozhodl pro kompromis, ten však znamenal významný zisk pro íránskou říši a samotného Karla Velikého. V roce 812 přineslo byzantské poselstvo do Cách uznání císařského titulu Karla Velikého. Byla tu jistá nuance: Byzanc nepřiznala Karlovi titul císaře Římanů, kterého od té doby by­ zantští císařové důsledně užívali. Karla Velikého uznali pouze za nositele titulu basileus. Za tento ústupek dosáhla Byzanc navrácení území na severu Itálie, které íránská říše před nedávném dobyla. Hlavní pozornost musel císař Michael věnovat bulharskému nebezpečí. Nikeforova porážka dodala Krumovi novou energii, takže pokračoval ve výpravě proti Byzanci a dobyl pohraniční pevnost Debeltos. Účinnost byzantské obrany paraly­ zovala vojenská vzpoura vyvolaná oddíly z themat Opsikion a Thrakesion. Přes tuto zlou situaci Byzanc nepřijala mír, který jí Krum nabídl. Byla to bojovná skupina kolem Theodora Studijského, jež dosáhla tohoto císařova rozhodnutí. V odpověď vytáhl Krum proti Mesembrii a dobyl ji. Potom připravil Michaelo­ vi L, jenž mezitím vytáhl do Bulharska, u Versinikie zdrcující porážku. Ta přispěla ke státnímu převratu v Byzanci: Michaelovo sesazení bylo dílem armády, která tak znovu zasáhla do osudů Byzance. Novým císařem se stal Leon V. (813 — 820). Nejdůležitější úkol, před kterým císař stál, byl odrazit bulharskou hrozbu. Po úspěších roku 812 a počátkem roku 813 pokračoval Krum v dalším tažení. Část jeho vojska oblehla Adrianopol, část postupovala ke Konstantinopoli, pronikla až k Zlatému rohu a plenila v okolí hlavního města. Obléhaná Arianopol mezitím padla Bulharům do rukou a ani náhodné vítězství, kterého Leon dosáhl na podzim roku 813 u Mesembrie, nemoh­ lo zastřít skutečnost, že v tehdejší Byzanci nebylo síly, jež by byla s to zastavit Kruma při jeho tažení proti hlavnímu městu. Horečné zpevňování konstantinopolských hradeb a hledání pomoci na íránském dvoře u Ludvíka Pobožného byly jedinými prostředky, které měl Leon k dispozici pro ochranu hlavního města. Před katastrofou zachránila Konstantinopol i celou říši jen Krumova nečekaná Smrt roku 814. 128

Nový bulharský chán Omurtag sice nepokračoval v Krumově tažení na Konstantinopol, nepřijal však ani Leonovy návrhy na uzavření míru. Císař byl nucen vytáhnout do boje a v Thrákii bulharské vojsko porazil. Omurtagovi nezbývalo než přistoupit tentokrát k vyjednávání. Při něm byly v podstatě obnoveny podmínky, dohodnuté již před sto lety. Mír byl uzavřen na třicet roků.

Obnova ikonoklasmu Mír s Bulhary uvolnil Leonovi V. ruce, takže se mohl plně soustředit na otázky vnitropolitické. Nejdůležitějším opatřením jeho vlády byl návrat k ikonoklasmu. Prvním a nejdůležitějším krokem bylo zlomení odporu nejvyšších představitelů byzantské církevní hierarchie v čele s patriarchou Nikeforem a radikálního křídla byzantského mnišstva vedeného Theodorem Studijským: světský klérus, stejně jako kdysi, neprojevil vůči obnově ikonoklasmu významnější odpor. Po sesazení Nikeforově se stal patriarchou poslušný vykonavatel císařské politiky Theodotos Kassiteras; druhým významným představitelem ikonoklasmu, jenž tehdy začínal svou velkou kariéru, byl mladý loannes Grammatikos, pozdější konstantinopolský patriarcha. V roce 815 už nestálo nic v cestě svolám ikonoklastického koncilu. Ten zrušil usnesení ikonodulského koncilu z roku 787, odsoudil studijské mnichy do vyhnanství a potvrdil nového patriarchu. Ikonoklastická ideologie druhého období zřetelně zdůrazňovala svou kontinuitu s politikou a učením předcházejícího století; ikonodulskou politiku císařovny Ireny považovala spíše za nahodilý rozmar ženy, která se dostala na císařský trůn. Přesto nelze přehlédnout určité nové prvky, které se v ikonoklastickém hnutí 9. století projevují v oblasti mocensko-politické a ideologické. Zatímco v prvním ikonoklastickém období vycházel podnět k ikonoklastické politice jednoznačně z prostředí císařského dvora, podporovaného zejména voj­ skem některých themat, bylo obnovení ikonoklasmu v 9. století zcela dílem vojska, které se stalo jeho hlavní hybnou silou. Jestliže císař Leon V. v prvních dvou letech vlády neprojevoval ve věci uctívání ikon jednoznačný postoj, konstantinopolské vojsko začalo s prvními ikonoklastickými akcemi již v roce 814. Tehdy císařská garda chtěla strhnout a zneuctít Kristův obraz na hlavní bráně císařského paláce. Za této situace ještě Leon V. projevil snahu o kompromisní řešení, které by vyhovovalo jak bojovně naladěnému vojsku, tak zastáncům ikonodulie. Druhým příznačným momentem ikonoklastických zápasů v 9. století, který nepochybně rozhodující měrou přispěl k jednoznačnému císařovu příklonu k iko­ noklasmu, je politický zápas mezi císařskou a církevní mocí. V prvních polemikách a námitkách Theodora Studita se mnohem důrazněji objevují výhrady proti zasa­ hování císaře a světské moci vůbec do záležitostí církevních a věroučných než argumentace, týkající se teologické a věroučné podstaty sporu. Naproti tomu Le­ on V. více než kterýkoli z předcházejících ikonoklastických císařů vyžadoval na­ prostou poslušnost církve vůči autoritě císařské moci.

129

Je nesporné, že v druhém období nedosáhlo ikonoklastické hnutí nikdy takové intenzity a rozmachu, jaký mělo v 8. století. S tím souvisí i skutečnost, že se ikonoklastická teorie a ideologie v této druhé fázi téměř nerozvíjela a setrvávala v zásadě na pozicích staršího ikonoklastického učení. V závěrech koncilu z roku 815 se zdůrazňoval zejména ten ikonoklastický argument, který poukazoval na nemožnost zachytit obraz Krista a svátých v mrtvé, beztvaré hmotě. Prokazování úcty obrazu zhotovenému pomocí neživé hmoty považuje koncil za nepřípustné, přímo odpuzující. Výrazně estetizující přístup odsunul do pozadí argumentaci christologické povahy. V závěrech koncilu se rovněž nesetkáváme s dříve rozšíře­ ným argumentem, považujícím ikonu za modlu. Zatímco ikonoklastické učení druhého období bylo tedy v podstatě konzervativ­ ní a spočívalo na starších principech, ikonodulská teorie, zejména v učení jejích hlavních představitelů tohoto období, patriarchy Nikefora a Theodora Studita, byla podrobena nikoliv bezvýznamným korekturám. Také argumentace obou těchto ideologů vychází v podstatě z platónského pojetí, avšak na rozdíl od staršího období prohlubuje filozofický a filozoficko-teologický aspekt celé problematiky. Oba představitelé hledají a zdůvodňují těsnější spojení obrazu s jeho originálem, než je tomu v klasickém platónském pojetí. Tento vztah se zdůrazňuje v dvojím smyslu: substanciálně — tím, že obraz je na svém archetypu (originálu) účasten, a gnozeologicky — tím, že obraz nám otvírá cestu k poznání božského. V pojetí Theodorově i Nikeforově ustoupily do pozadí ty motivy a argumenty, které byly příznačné pro starší období, tj. výchovná funkce ikony, zdůrazňování historičnosti křesťanství, christologická argumentace aj.

Povstání Tomáše Slovana Ikonoklastický zápas, obnovený za Leona V., zasáhl do jisté míry i do nejzávažnější vnitropolitické události na konci jeho vlády, kterou bylo povstání Tomáše Slovana. Ve svém boji o trůn se Leon opíral především o pomoc svých spolubojovníků v armádě, Michaela a Tomáše. Po nastoupení na trůn se jim odměnil vysokými funkcemi v armádě, které se staly zdrojem jejich značné moci. Ta se stala císaři osudnou, neboť oba proti němu povstali. Jako první se vzbouřil Michael a vyvolal typicky byzantské spiknutí proti císaři. Přestože bylo předčasně prozrazeno, uká­ zalo se posléze úspěšným. Michaelovým přívržencům se podařilo Leona svrhnout z trůnu a dosadit na jeho místo svého kandidáta (820 — 829). Se stejným úmyslem získat byzantský trůn povstal proti Leonovi V. i jeho druhý spolubojovník Tomáš. Jeho povstání však spočívalo na daleko širší základně a záhy přerostlo v opravdo­ vou občanskou válku, která odhalila všechny antagonistické tendence a napětí existující hluboko v základech tehdejší byzantské společnosti. Tomáš, pocházející pravděpodobně z rodiny slovanských vysídlenců z Balkánu, kteří byli usazeni v Malé Asii (odtud jeho přízvisko Slovan), našel podporu hlavně 130

v severním Pontu a v thematu Anatolikon. Do boje proti císaři vystoupil pod jménem Konstantinos VI., za něhož se prohlásil. Tím dal svým nárokům zdání legitimity a zároveň se tak přihlásil k odpůrcům ikonoklasmu. Jeho stanovisko však nemělo v ikonodulských kruzích jednoznačnou odezvu. Získal si tím sice ikonodulsky orientované obyvatelstvo balkánských provincií, ale na ikonodulské konstantinopolské mnichy neměl velký vliv. Seskupeni kolem Theodora Studita, jenž byl povolán zpět z vyhnanství, viděli konstantinopolští mniši v povstání Tomáše Slova­ na hnutí, jež by svou povahou mohlo ohrozit samy základy byzantského společen­ ského řádu, a proto se k němu nepřidali. K Tomášovu odboji se naopak přidávali příslušníci paulikiánského hnutí v Malé Asii, kteří byli od časů Nikeforova patriar­ chátu vystaveni opět zvýšenému pronásledování. Povstání Tomáše Slovana mělo tudíž nesporně i silný aspekt sociální. Do řad povstaleckého vojska se přidávali všichni, kdo se cítili být utlačováni — nejen nábožensky, ale zejména ekonomicky. V občanské válce se tak zřetelně projevily důsledky feudalizace byzantské společnosti, která se počala výrazněji diferencovat zvláště na venkově: řadoví občiníci začali v té době zvýšenou měrou ztrácet svou svobodu i její ekonomický základ a na jejich úkor rostla a stále většího významu nabývala feudální držba půdy. Obzvlášť silně se tento proces a odpor proti němu projevil na Balkáně ve slovanském prostředí. Slované se bránili proti dvojímu útlaku: jednak proti administrativnímu začleňování do politického rámce byzant­ ského státního systému, jednak proti ztrátě ekonomické nezávislosti, která zname­ nala jejich přeměnu ve feudálně závislé obyvatelstvo. Proto se i oni přidávali na stranu Tomáše Slovana, v naději na zastavení tohoto feudalizačního procesu a ztráty svébytnosti. K povstání se ovšem přidávali také někteří příslušníci vyšších vrstev, jako např. Gregorios Pterotos, většinou však z úzce vymezených osobních důvodů. Jak průběh povstání ukázal, právě zde byla jeho nejslabší stránka. Důležitou výkonnou silou Tomášova povstání byla vojska tzv. federátů (foederati), armády žoldnéřů sestavené z příslušníků různých národností sídlících ve vý­ chodních oblastech a v pohraničí říše. Tomáš byl kdysi Leonem V. jmenován jejich náčelníkem. Prvním°činem Tomášova povstání byla demonstrace jeho vojenské síly v Malé Asii. Vpádem do arabské Sýrie donutil Tomáš kalifa Mamúna stát se spojencem vzbouřenců. Prvním důsledkem tohoto spojenectví — důsledkem vý­ znamným i z hlediska propagandistického — byla korunovace Tomáše Slovana za byzantského císaře: došlo k ní v Antiochii, korunu přijal z rukou tamějšího patriar­ chy. Tento akt by se nemohl uskutečnit bez podpory nebo alespoň souhlasu arabského kalifa. Za podpory stále rostoucích řad svého vojska přenesl Tomáš bojové akce do Thrákie a v roce 821 přistoupil k obléhání Konstantinopole. Tehdy se však ukázala nepřipravenost jeho sice velké, ale různorodé armády k takovéto rozsáhlé a rozho­ dující akci. Obléhání Konstantinopole se protáhlo a toto zdržení se stalo počátkem neúspěchu povstání, neboť v táboře povstalců docházelo k neshodám. Gregorios Pterotos se přidal na císařovu stranu, což značně oslabilo sílu Tomášova vojska. 131

Rozhodujícím momentem, který způsobil obrat událostí, byla intervence Bulharů. Ti vystoupili proti Tomášovi a v roce 823 mu připravili porážku, z níž se již nevzpamatoval. Ještě téhož roku se sám vzdal v Arkadiopoli; některé povstalecké posádky se udržely ještě do roku 825, ale pak bylo povstání definitivně potlačeno. Přestože kalif Mamún uzavřel s Tomášem Slovanem spojenectví, nedokázal jeho úspěchů a rozbrojů v byzantské říši náležitě využít, neboť v průběhu dvacátých let 9. století zachvátily nepokoje i jeho vlastní říši. Užitek z byzantské občanské války měli však Arabové usazení v Africe. Roku 826 arabští bojovníci, kteří předtím povstali proti Ummajovcům ve Španělsku a našli dočasný útulek v Egyptě, dobyli Krétu a rok nato jiná skupina arabských bojovníků, pocházející z afrického emirátu Aghlabidovců, zaútočila na Sicílii. Svého cíle dosáhli tím snadněji, že využili povstání, které na Sicílii vyvolalo proti byzantské administrativě místní obyvatel­ stvo. Byzanc nebyla schopna tento nepříznivý vývoj zastavit.

Upevnění byzantské říše za amorijské dynastie Povstání Tomáše Slovana zasáhlo hluboce do struktury byzantské společnosti. Přinutilo císaře Michaela IL, aby opatrněji přistupoval k nejdůležitéjšímu problé­ mu, který tuto společnost rozděloval a jehož necitlivé řešení mohlo za dané situace rozpory v říši jen prohloubit, tj. k problému ikonoklastickému. Císař se snažil vzít v úvahu zájmy co nejširších vrstev společnosti a řešit problémy konciliantnějším způsobem. Protože sám zřejmě byl přesvědčeným ikonoklastem, neuvedl znovu na patriarší stolec Nikefora, přestože měl k tomu příležitost. Z druhé strany dal najevo své úsilí o dosažení smíru tím, že z vyhnanství povolal do Konstantinopole oba hlavní představitele ikonodulie, expatriarchu Nikefora a Theodora Studita; zejmé­ na poslední z nich se stal jeho rozhodným spojencem v boji s Tomášem Slovanem. Ikonoklastickou otázku chtěl císař buď vůbec obejít mlčením o jejích teologických a filozofických problémech, nebo řešit diskusí za účasti všech zainteresovaných, a tak dosáhnout kompromisu. Tento na byzantské poměry ojedinělý a nezvyklý návrh byl oběma stranami odmítnut. Ikonodulská strana vedená Theodorem Studitem však přece dosáhla značného ústupku v tom, že císař souhlasil, aby do byzantského církevního sporu zasáhl jako nejvyšší církevní autorita papež. O zprostředkování tohoto kontaktu byl požádán franský císař Ludvík Pobožný. Žádost Michaela IL, adresovaná císaři roku 825, byla dostatečným důvodem, aby znovu podnítila zájem franské církve o ikonoklastické spory v Byzanci. Pařížská synoda, která se sešla téhož roku, sledovala a prohloubila postoj vyjádřený v Libri carolini: dala jasně najevo jak své námitky vůči ikonoklastům, tak i vůči ikonodulům. Franští církevní hodnostáři vytkli papežské kurii její souhlasný postoj k závěrům koncilu z roku 787. Franským biskupům nepochybně vadil již zmíněný filozofický posun v učení Nikeforově a Theodorově, jenž zdůrazňoval vzájemné vazby obrazu a jeho archetypu a jenž tak

132

ještě více vzdaloval ikonodulské pojetí od postoje západní církve, která viděla v obraze pouze prostředek k poučení. Po smrti Michaela II. nastoupil na byzantský trůn jeho syn Theofilos (829 — 842). Ani nepřízeň soudobé i pozdější historiografie nemohla zastřít, že na rozdíl od svého otce byl Theofilos člověk vzdělaný a panovník se smyslem pro spravedlnost, jenž se snažil odstraňovat a trestat alespoň nejkřiklavější případy zlovůle mocných vůči lidu. Dokládají to četné anekdotické příběhy, které se o něm šířily za jeho života i po smrti. Theofilos byl velkým ctitelem arabské kultury a vzdělanosti. Měl sklon k okáza­ losti a nádhera Bagdádu ho inspirovala k intenzívní stavební činnosti. Zasloužil se o dobudování císařského paláce a rezidence v Konstantinopoli. Starší budovy i nově zbudovaný palác Trikonchos dal vyzdobit podle orientálního způsobu. Rovněž podle bagdádských vzorů si dal v Bithýnii vybudovat letní sídlo. Theofilova vláda však nebyla vyplněna pouze bohatou stavební činností. Věno­ val se i praktičtějším úlohám, hlavně zreorganizoval administrativně politické rozdělení říše v severním pohraničí Malé Asie a na Krymu. Z dosavadního thematu Bukellarion vyčlenil nové thema Paflagonia a v severovýchodním cípu thematu Armeniakon vytvořil nové thema Chaldia. Aby zabezpečil lepší ochranu průsmyků na arabsko-byzantském pohraničí, vytvořil zde menší administrativně vojenské jednotky vyňaté z pravomoci stratéga příslušného thematu, tzv. kleisury. Zřídil celkem tři: měly chránit přístupy do nejvíce exponovaného území Kappadokie. Rovněž posílil byzantské pozice na Krymu. Z dosud rozptýlených byzantských osad a měst (kleismatd) vytvořil nové thema se sídlem v Chersonnesu. Reorganizace administrativně politického členění říše v jejím východním a seve­ rovýchodním pohraničí Vyplývala z momentální situace, která tu v době Theofilovy vlády vznikla. Tehdy se totiž hrozba arabských vpádů stala znovu akutnější. Zpočátku se však zdálo, že to bude Byzanc, která přejde do ofenzívy. Theofilos využil vnitřních nepokojů v arabském kalifátě, poskytl podporu odbojnému Bebekovi, jenž vystoupil proti kalifovi, a dobyl pevnost Zapetru (830). Následujícího roku si byzantské vojsko vedlo úspěšně v Kilikii. Nové arabsko-byzantské boje většího rozsahu byly pak obnoveny až po delší přestávce v roce 837. Byzantské vojsko proniklo tehdy k hornímu Eufratu, později se však říše musela již jen bránit mohutnému náporu Arabů, který začal roku 838. Arabové obsadili důležitou pevnost Amorion a zdá se, že nový kalif Mutasim pomýšlel na výpravu proti samotné Konstantinopoli. Situace se stala natolik vážnou, že se Theofilos obrátil o pomoc na franského císaře Ludvíka. Byzantští vyslanci, kteří přišli na íránský dvůr roku 839, neměli ovšem úspěch. Mezitím se situace na arabské frontě vyjasni­ la. Byzantská armáda přešla roku 841 v oblasti Melitene do útoku a arabské vpády byly zastaveny smrtí kalifa Mutasima a obvyklými nepokoji, které po kalifově smrti v kalifátě zpravidla propukaly. Arabsko-byzantský konflikt nebyl jedinou vojenskou a politickou událostí Theo­ filovy vlády na severovýchodním, případně východním pohraničí byzantské říše. Theofilova politika se tu neomezovala pouze na obranu proti Arabům; císař se 133

naopak pokusil rozšířit rozhodujícím způsobem mocensko-politický vliv v Armé­ nii, jež se zmítala mezi dvěma politickými a vojenskými mocnostmi, byzantskou a arabskou. Theofilův cíl získat v Arménii rozhodující převahu zůstal nedosažitel­ ný. Výsledkem císařova tažení do Arménie, k němuž došlo v souvislosti s jeho nástupem proti Arabům v roce 837, bylo pouze podrobení malého arménského knížectví Syspiritis v severovýchodním cípu Malé Asie. Kníže z rodu Bagratovců se stal vazalem byzantské říše. Ve štěpní oblasti severního Pontu se začala v třicátých letech 9. století pozvolna vytvářet nová politicko-mocenská situace, která ohrozila především říši chazarskou. Chazarský kagan požádal Theofila o pomoc při budování ochranných opev­ nění, jež měla zabránit pronikání a nájezdům národů sídlících nad Pontem. By­ zantští mistři pod vedením Petrona Kamatera pomohli Chazarům vybudovat v ústí Donu novou pevnost Sarkel. Je pravděpodobné, že nebezpečí, které ohrozilo říši Chazarů, vycházelo z utvá­ řejícího se staroruského státu, vznikajícího v této době na středním Dněpru. Už před polovinou 9. století navázala nově vznikající říše obchodní spojem s byzant­ skými městy na Krymu a v Černomori, jmenovitě s Chersonnesem a Amastridou. V roce 839 se objevili ruští vyslanci poprvé i v Konstantinopoli. Styky staroruského státu s Byzancí byly od samého počátku ambivalentní; nebyly to pouze vztahy obchodní a mírové: při navazování obchodních styků s Byzancí podnikali Rusové současně také ničivé nájezdy na oblasti ležící při Černém moři, přičemž neušetřili ani svého obchodního partnera Amastridu. Také na Balkáně byl za Theofila porušen dlouhotrvající mír s Bulhary. Obnovení nepřátelských akcí nevedlo k žádným převratným změnám. Bulharský chán Pre­ sian využil roku 837 zaneprázdněnosti byzantského vojska na arabské frontě a jeho vojsko proniklo až k Soluni. Byla to však spíše demonstrace bulharské síly a snaha získat jednorázově kořist než projev nějaké dlouhodobější koncepce směřující k získání byzantských území. Byzanc nebyla schopna bojovat na dvou frontách, proto podnítila pravděpodobně srbského knížete Vlastimíra k válce s Bulhary, a tak odvedla Presianovu pozornost od svých hranic. Theofilova složitého postavení v Malé Asii využili i Slované, kteří stále ještě vzdorovali definitivnímu podrobení a začlenění do rámce říše. Roku 836 se vzbou­ řili Slované v okolí Soluně, roku 841 pak povstaly slovanské kmeny Melingů a Jezeritů v těžko přístupných horských oblastech Peloponésu. Jejich povstání bylo zlikvidováno až po Theofilově smrti. Za Theofilovy vlády došlo k třetímu, poslednímu vzepětí ikonoklastického hnutí. Zdá se, že sám Theofilos byl sice vychován v ikonoklastickém duchu, chtěl však pokračovat v otcově konciliantní politice. Obnova ikonoklasmu byla výlučně zásluhou Ioanna Grammatika, jakmile se stal konstantinopolským patriarchou (837). Ikonoklasmus však již v tomto období neměl charakter hnutí: byl teritoriál­ ně omezen v podstatě na hlavní město a jeho okolí a byl zřetelně protimnišsky orientován. Ostatních území říše se už sotva dotkl. Ztráceje podporu nepřežil byzantský ikonoklasmus vládu císaře Theofila a přestal být hybnou politickou silou, byť se jeho reminiscence projevovaly ještě i po polovině 9. století.

134

Byzanc na vrcholu moci

Obnovení kultu obrazů v březnu 843 znamenalo nejen definitivní ukončení dogma­ tických sporů, které otřásaly východní církví vlastně už od té doby, co bylo křesťanství veřejně povoleno, ale zároveň i překonání velké společenské a duchov­ ní krize, kterou byzantská společnost s různými peripetiemi procházela po dlouhé období. Jejím překonáním byla zahájena epocha největšího rozmachu byzantské říše, který se projevil ve všech oblastech politického i kulturního života. Po období, kdy se říše jen stěží bránila útokům nejrozličnějších vnějších nepřátel, v jejichž důsledku se její rozsah zmenšil sotva na polovinu, dostala se Byzanc znovu do ofenzívy a podařilo se jí obnovit svou vládu nad velkou částí ztracených oblastí. Její území se opět rozprostíralo od jižní Itálie až po Eufrat, zatímco její severní hranici tvořily Dunaj a Drává. Obnovení byzantské vojenské síly se výrazně projevilo i na moři. Válečné akce přitom byly jen jedním z prostředků prosazování politického vlivu byzantské říše, který se výrazně projevoval daleko za jejími hranicemi a jemuž se podrobovaly četné cizí národy i barbarské kmeny; nejen vojenskou silou, ale i uměním byzantské diplomacie a působením byzantských misií byly vtahovány do okruhu byzantské civilizace, kterou pak ve větší míře přijímaly za svou. Byzantská církev po překonání velkých vnitřních sporů vystupu­ je v tomto období na historickou scénu jako důležitý politický i kulturní činitel, který aktivně spolupracuje při rozšiřování byzantského mocenského vlivu za hrani­ cemi říše. Vnější rozmach říše byl jenom logickým důsledkem a projevem její vnitřní síly. V průběhu této epochy se dotvářejí její administrativní, právní i společenské instituce, které jí dávají její osobitou podobu. Je to zároveň období nového hospo­ dářského rozmachu projevujícího se v oživení řemeslné výroby a obchodu a s ním spojeném novém rozvoji městského života. Zároveň se však v úzké souvislosti s vojenskými výboji objevují v sociální struktuře i nové společenské síly zejména v podobě provinciální aristokracie, která představuje současně jak oporu, tak i nebezpečí pro centralizovanou byrokratickou správu a nakonec i pro absolutní císařskou moc. A konečně je toto období i dobou velké tvůrčí aktivity a nového kulturního rozkvětu. Jeho nástup je poznamenán jmény velkých učenců — Aretha z Kaisareie, Leona Matematika a zejména patriarchy Fotia, kteří usilovali o oživení klasické vzdělanosti, a vrcholí činnosti celé plejády spisovatelů soustředěných kolem literá­ 135

ta a učence na císařském trůně — Konstantina Porfyrogenneta. Je to období prvního byzantského humanismu vrcholící v tzv. makedonské renesanci, která po určité sterilitě ikonoklastické epochy znovu přináší nejen rozsáhlou a žánrově mnohotvarou bohatou tvorbu literární, ale i prudký rozmach monumentálního výtvarného umění vrcholícího v nádherných kopulových chrámech typu vepsané­ ho kříže s jejich skvělou mozaikovou i malířskou výzdobou. Je to epocha, která právem bývá v literatuře nazývána zlatým věkem byzantské civilizace.

Počátky nového rozmachu: vláda Michaela III. Tento rozmach byzantské říše bývá zpravidla ztotožňován s dobou vlády tzv. makedonské dynastie vymezené nástupem jejího zakladatele Basileia I. a vládou největšího panovníka z jeho rodu Basileia II. (867 — 1025). Teprve v posledních desetiletích bylo však dostatečně doceněno, že základy této velikosti byly položeny už v době vlády posledního příslušníka dynastie amorijské Michaela III. (842-867). — Obraz tohoto císaře, který do historické tradice vešel s nelichotivým přídomkem „Opilec“, snad natrvalo ovlivnil spis Konstantina Porfyrogenneta věnovaný vylíče­ ní života jeho děda Basileia I. Aby očistil jeho památku a tím i začátky panování dynastie, k níž sám patřil a jež byla v očích veřejnosti trvale poznamenána tím, že její zakladatel zákeřně zavraždil svého předchůdce a dobrodince, vylíčil císařský spisovatel Michaela jako člověka naprosto propadlého svým vášním a neřestem a jako zcela neschopného vládce, který svým nesmyslným jednáním a pošetilým rozhazováním veřejných prostředků přivedl stát přímo na pokraj mocenské i hos­ podářské záhuby. Jeho odstranění bylo tak, v Porfyrogennetově podání, přímo politickou nezbytností, kterou Basileios zachránil říši. I když není třeba pochybovat o tom, že mnohé z toho, co Konstantinos VIL o Michaelově osobním životě uvádí, bylo pravdou, přece jen je jeho obraz tohoto panovníka krajně jednostranný. Zcela pomíjí jeho podíl na vojenských taženích, která znamenala zásadní obrat ve vztazích mezi Byzancí a jejími nepřáteli. A pře­ devším — význam doby vlády Michaela III. zdaleka nespočíval v osobě a jednání samotného císaře. Byla to doba, kdy se ve vedení státu vystřídala anebo současně spolupracovala řada vynikajících osobností, které položily základy nového mocen­ ského rozmachu i kulturního rozkvětu byzantského státu. Základní rysy epochy makedonské dynastie byly nastíněny už v době vlády jejího bezprostředního předchůdce. Michael III. byl v době smrti svého otce Theofila (20. 1. 842) ještě dítětem. (Narodil se roku 840; nové pokusy datovat jeho narození už do roku 833 zůstaly zatím neprokázanou hypotézou.) Vládu za něj vykonávala zprvu jeho energická matka císařovna Theodora v součinnosti s řadou dalších osobností, mezi nimiž byli zejména její vlastní bratři Bardas a Petronas a její strýc magister Sergios Niketiates.

136

Přední místo mezi nimi však zaujímal především mocný logothetes tu dromu eunuch Theoktistos, který byl nejmenovaným Theodořiným spoluvládcem a po čtrnáct let ve skutečnosti řídil osudy státu. Prvním krokem nové vlády byla rozhodná změna církevní politiky spočívající v obnovení kultu obrazů. Ikonoklastický patriarcha loannes Grammatikos, který se odmítl císařovnině a Theoktistově rozhodnutí podřídit a neochvějně setrvával na svém stanovisku, byl přinucen abdikovat a byl vypovězen do kláštera Kleidion na jednom z ostrůvků v Marmarském moři. Podobně zásadový postoj však zaujala jen malá část biskupů podléhajících konstantinopolskému patriarchátu. Převážná vět­ šina církevní hierarchie se podrobila císařovnině vůli a přizpůsobila se nově nastoupenému kursu. Místo Ioanna Grammatika byl za patriarchu vybrán a 4. března 843 vysvěcen vzdělaný mnich Methodios, proslulý svou oddaností k obra­ zům svátých do té míry, že i císař Theofilos s ním o této otázce rád vedl disputace a jeho odpor velkoryse toleroval. Pod Methodiovým předsednictvím se sešla církevní synoda, která na první postní neděli, přesně týden po jeho konsekraci, oficiálně vyhlásila obnovu kultu obrazů svátých v celé byzantské církvi. Theoktis­ tos, společně s Theodorou hlavní iniciátor celé akce, si přitom počínal velmi obratně a taktně. V synodiku vyhlášením při slavnostních bohoslužbách, jež mělo být nadále pravidelně každý rok o „svátku ortodoxie“ znovu veřejně čteno, byli sice odsouzeni všichni odpůrci svátých obrazů i jiní heretici, ovšem jméno zesnulé­ ho ikonoklastického císaře Theofila, jemuž Theoktistos po dlouhá léta oddaně sloužil, v něm zmíněno nebylo. Se stejnou tolerancí postupovali nový patriarcha a mocný logothet i vůči žijícím. Všichni dřívější stoupenci ikonoklasmu, pokud se podrobili usnesení synody a uznali oprávněnost kultu svátých obrazů, byli pone­ cháni ve svých hodnostech a úřadech; pouze ti, kteří veřejně setrvali při svém původním přesvědčení, byli zbaveni svých biskupských stolců, ale jinak se i vůči nim postupovalo velmi shovívavě. Tato tolerance způsobila, že se obrat v dosavadní církevní politice uskutečnil naprosto hladce a bez výraznějšího odporu, zároveň však byla zdrojem nového rozštěpení v ortodoxní církvi a nových církevně politic-. kých sporů. Proti umírněnému kursu, který sledovala vláda i patriarcha Methodios, se rozhodně postavila radikální strana v církvi představovaná především mnichy kláštera Studios, kteří už v době ikonoklasmu patřili k nesmlouvavým odpůrcům vlády a neohroženým obráncům ortodoxie. Se stejnou fanatickou nesmlouvavostí se také nyní postavili proti jakýmkoli kompromisům a požadovali bezvýjimečné potrestání i všech dřívějších protivníků kultu obrazů a jejich odstranění ze všech církevních úřadů. A stejně jako dříve byli v opozici proti ikonoklastickým patriar­ chům, tak se i nyní postavili proti ortodoxnímu patriarchovi Methodiovi a jejich spory se vyhrotily do té míry, že Studité, kteří se jen před nedávném směli vrátit z vyhnanství do svého kláštera, byli Methodiem vyobcováni z církve a znovu posláni do vyhnanství. Před svou smrtí (847) Methodios sice doporučil, aby jim byla udělana milost a byli přijati nazpět, přesto však tímto sporem vznikla v byzantské

137

církvi nová hluboká roztržka, která měla po sedmdesát let znovu a znovu vířit hladinu veřejného života v Byzanci a způsobit v budoucnu četné vážné společenské i politické krize. Theoktistos se projevil jako vynikající správní úředník. Podařilo se mu uvést do zdravého stavu státní finance a díky jeho iniciativě přistoupila říše k vojenské ofenzívě proti arabskému nepříteli, jíž měly být odčiněny pohromy utrpěné za vlády Michaelova předchůdce. Boje začaly námořní výpravou proti Krétě roku 843, již vedl osobně sám Theoktistos. První úspěchy byly sice vystřídány porážkou, kterou Arabové následujícího roku Byzantincům na Krétě zasadili, ale válečné akce pokračovaly i nadále a Byzantinci si v nich, byť s proměnlivým štěstím, vesměs podrželi aktivní úlohu. Největším úspěchem byla námořní výprava až k egyptským břehům, při níž se v květnu 853 podařilo dobýt a obsadit město Damiettu v nilské deltě. I tento úspěch byl jen dočasný, předznamenal však další byzantské aktivní úsilí v této oblasti a po desetiletích, kdy se Byzanc musela jen bránit proti arabské expanzi, ji znova kvalifikoval jako námořní mocnost prosazují­ cí svou nadvládu v celém východním Středomoří. Uvnitř vládnoucí skupiny spravující stát po boku regentky císařovny Theodory nevládly právě harmonické vztahy a zejména její bratr Bardas se stále nesnadněji smiřoval s přednostním postavením logotheta Theoktista. Mladý císař Michael mezitím rovněž dospíval a těžce pociťoval poručníkování své matky a jejího oblí­ bence. Jeho nechuť k nim vyvrcholila, když ho Theodora roku 855 donutila, aby zapudil svou milenku Eudokii Ingerinu a oženil se s jinou Eudokií, dcerou jejího chráněnce Dekapolity. Bardas císařova roztrpčení obratně využil a bez potíží ho přiměl k tomu, aby se sám ujal vlády. S jeho souhlasem byl v listopadu 855 do té doby všemocný logothet Theoktistos v císařském paláci zavražděn a o tři měsíce později byl Michael na zasedání senátu prohlášen autokratorem — samovládcem. Císařovna Theodora sice směla i nadále zůstat v císařském paláci, byla však zbavena regentské moci a jakéhokoli podílu na vládě vůbec. Když se o dva roky později pokusila o puč proti svému synovi, byla zbavena i titulu císařovny a poslána do kláštera, kde později zemřela. Jediným císařem zůstal Michael, ovšem skuteč­ nou moc vedle něho vykonával jeho strýc Bardas, kterému o něco později — roku 862 — byl udělen tehdy nejvyšší možný titul po císaři — titul caesar, který ho v podstatě činil případným nástupcem císaře. Bardas byl člověk bez velkých morálních zábran i zásad, ale nepochybně velice schopný vládce. V oblasti vnitřní politiky patřilo k jeho největším zásluhám založení univerzity umístěné v jednom z císařských paláců (Magnaura), polosoukromé a polooficiální instituce, která měla znovu obnovit tradici vysokého školství v Konstantinopoli přerušenou začátkem 7. století. Vedení této univerzity svěřil Bardas Leonu Matematikovi, bývalému arcibiskupu v Soluni, který byl jako jeden z hlavních představitelů ikonoklasmu po obnovení kultu obrazů svého úřadu zbaven. Jeho jmenování do čela nově založené university, plně opodstatněné vědeckým věhlasem Leona Matematika, jehož se nabídkou ohromného odškodně­ 138

ní ve zlatě snažil už od císaře Theofila získat pro svůj dvůr kalif Mamún, jen dokresluje liberální charakter nové vlády v církevních otázkách. Největší aktivitu však Bardas vyvinul v zahraniční politice a jak vojensky, tak i diplomaticky se zasloužil o zvýšení prestiže říše a upevnění její moci a jejího vlivu. Jeho hlavní pozornost platila především východní hranici. Hned roku 856 zahájil Bardův bratr stratégos Petronas tažení proti Arabům. Pod jeho velením dorazila byzantská armáda po dlouhé době zase k Eufratu, který kdysi býval hranicí říše, a dokonce řeku překročila a pronikla hluboko do nepřítelova zázemí. Trvalých zisků sice nedosáhla, ale o tři roky později stanulo na Eufratu byzantské vojsko znovu, tentokrát se samotným císařem v čele. Ke skutečnému obratu ve vývoji byzantsko-arabských válek došlo roku 863. Emír města Melitene Omar vytáhl se svým vojskem proti byzantským državám v Malé Asii. Petronas ho však donutil k ústupu a 3. září přinutil protivníka na hranici mezi Paflagonií a thematem Armeniakon k bitvě, v níž bylo arabské vojsko zcela rozdrceno. Sám emír v boji padl a s ním zahynulo více než tisíc jeho mužů. Toto vítězství představovalo odčinění vojenské pohromy Byzantinců u Amoria roku 838 a předznamenalo jejich velká vítězná tažení, k nimž mělo dojít o století později. Na všech frontách nebyli ovšem Byzantinci stejné úspěšní. Tak zatímco v Malé Asii zahájili vítěznou ofenzívu, na západě — v jižní Itálii a na Sicílii — stěží odolávali arabskému tlaku a vyklízeli jednu pevnost za druhou. Zejména na Sicílii zůstali v jejich moci už jen dvě opevněná města — Syrakusy a Taormina. Roku 860 se pak na severní hranici říše objevil nový hrozný nepřítel, s nímž Byzanc musela nadále ve své zahraniční politice už natrvalo počítat — Rusové. Východoslovanské kmeny sídlící v nekonečných ruských rovinách zůstávaly až do té doby mimo pozornost byzantských činitelů. V průběhu 9. století se u nich začaly utvářet první organizované politické celky, jejichž krystalizačními jádry byla města. Na severu země to byl především Novgorod a v jižních oblastech, osídle­ ných tehdy kmenem Poljanů, to byl Kyjev, kde vývoj politické organizace dosáhl nejvyšší úrovně. Na tomto státotvorném procesu se se slovanským obyvatelstvem významně podíleli i skandinávští Normané, zde v Rusku nazývaní Vaijagové. Obrovská normanská expanze v 9. století směřovala sice především do západní Evropy, ale normanské skupiny táhly podél vodních cest i dolů na jihovýchod. Podél Volgy dosáhli Vaqagové až Kaspického moře, odkud navazovali obchodní kontakty až do dalekého Bagdádu. Od poloviny 9. století se jejich zájmy stále více obracely k Černomoří a k byzantským državám. Vznikla proslulá cesta „iz Vaijag v Greki“ (z Vaijažska do Řecka), která byla hlavním prostředníkem obchodu mezi Skandinávií, Ruskem a Byzancí. Vedla z Baltského moře po řekách Něvě, Západní Dvině a Němenu, přes převlaky k Dněpru a po něm až do Černého moře, přes něž se varjažské kupecké družiny plavily do Konstantinopole. Vaijagové se usazovali v ruských městech a někdy se jejich náčelníkům podařilo podařilo zmocnit se v nich i vlády. 139

Byzantincům nebyli Varjagové zcela neznámí. Už dříve s nimi obchodovali a příležitostně jich užívali i k různým diplomatickým posláním. Tak roku 839 přišlo k íránskému králi Ludvíku Zbožnému řecké poselstvo, v němž podle autora análů bertiniánských byli i barbaři, „kteří sebe, tj. svůj kmen, nazývali Rhos“. Tito „Rhosové“ usídlení v Kyjevě podnikli v čele početných slovanských spojenců v létě 860 znenadání obrovskou výpravu proti Kontantinopoli. Na dvě stě jejich dřevě­ ných lodic se objevilo u Bosporu. Nebezpečí bylo obrovské, tím spíše že císař byl právě tehdy v čele vojenské výpravy proti Arabům v Malé Asii. Zmocnit se překvapivým útokem města se útočníkům sice nepodařilo, ale hrůzným způsobem pustošili více než šest týdnů pobřeží Marmarského moře a přilehlé oblasti. Teprve po císařově návratu se podařilo odvrátit Rusy od Konstantinopole. Při zpáteční cestě bylo pak jejich loďstvo zničeno bouří v Černém moři a tak bylo nebezpečí z této strany na nějakou dobu zažehnáno.

Patriarcha Fotios a misie u Slovanů Pokud to bylo možné, snažili se ovšem Byzantinci vycházet se svými sousedy v pokoji a zajistit bezpečnost svých hranic a případně i rozšiřovat svůj mocenský vliv jinými než vojenskými prostředky. Jedním z důležitých nástrojů jejich diploma­ cie byly církevní misie. Právě v době vlády Michaela III. a jeho nástupce došlo k novému rozmachu byzantské misijní činnosti, která doznala zvláště velkých úspěchů právě u Slovanů. To však bylo zásluhou patriarchy Fotia, jedné z největších byzantských osobností této epochy, který do velké míry určil vývoj vztahů Byzance jak ke slovanským národům, tak k západu a který svou intelektuální činností byl jedním z tvůrců první byzantské literární renesance. Byl to však také právě on, kdo způsobil nový rozkol uvnitř východní církve a její roztržku s papežskou kurií. Po smrti patriarchy Methodia (847) byl za jeho nástupce vybrán syn někdejšího císaře Michaela I. Rhangabe Ignatios, který byl už od svých čtrnácti let mnichem. Nebyl nijak vzdělán a vůči světskému vzdělání měl přímo odpor; zato byl přísných morálních zásad a svými názory měl blízko k Studitům. Během Methodiova patriarchátu vystupoval vcelku umírně a nikdy se proti němu nepostavil do otevře­ né opozice. To snad bylo důvodem jeho volby, protože Theoktistos si od něho sliboval, že dosáhne usmíření obou znesvářených stran v círvi. Tento předpoklad se ovšem nesplnil. Při výkonu svého úřadu Ignatios postupoval velice přísně a zároveň i netakticky a značně stranicky. Sesazoval biskupy, kteří vyslovili nesou­ hlas s jeho volbou, a jeho nenávist se soustředila především proti arcibiskupovi v Syrakusách Gregoriovi Asbestovi, který se proti svému sesazení Ignatiem odvolal k římskému papeži. Ignatios se záhy dostal do vážných rozporů i s vládnoucími kruhy, a to zejména poté, co byl odstraněn logothet Theoktistos a skutečné vlády se ujal caesar Bardas. Na zásadě neprokázaných pověstí, že Bardas udržuje krvesmilný poměr se svou vlastní snachou, které v Konstantinopoli rozšiřovali jeho 140

protivníci, mu patriarcha Ignatios v lednu 858 na svátek Epifanie (Zjevení Páně) — jeden z největších svátků ve východní církvi — veřejně odmítl povolit vstup do chrámu Boží Moudrosti. To byla nejen osobní potupa pro Bardu samého, ale otevřená výzva vládní moci; tu pak Ignatios o několik měsíců později dovršil tím, že odmítl udělit tonsuru císařovně Theodoře, když po nezdařeném pokusu o svrže­ ní svého syna byla násilím poslána do kláštera. Bardas však nehodlal dát si diktovat podmínky církevní mocí. Poslal Ignatia do vyhnanství a ještě předtím si od něho vynutil prohlášení, že ze svého úřadu odstupuje dobrovolně. Za jeho nástupce si zvolil Fotia, který tehdy vykonával úřad přednosty císařské kanceláře (protoasekretiš). Fotiova pravověrnost byla mimo veškerou pochybnost (jeho rodina byla za ikonoklasmu vystavena dokonce pronásledování), byl to však v té době jen laik; ačkoli jeho nesmírné vzdělání obsahovalo přirozeně i oblast teologickou, neměl ještě žádné svěcení. To však nebylo pro Bardu žádnou překáž­ kou; ostatně taková situace nebyla v Byzanci bez precedentu. Už za vlády císařovny Ireny roku 784 při prvním pokusu o obnovu kultu obrazů byl vybrán za patriarchu laik, vysoký císařský úředník (asekretis) Tarasios, který byl Fotiovým strýcem. Stejně jako on během několika dní přijal Fotios postupně všechna duchovní svěcení a na hlavní vánoční svátek 25. prosince 858 byl vysvěcen za patriarchu. Právě tato událost však způsobila nadlouho rozkol ve východní církvi. Biskupové věrní Ignatiovi, vesměs stoupenci radikálního křídla v církvi, na svém shromáždění v chrámu sv. Ireny prohlásili Fotiovu volbu za neplatnou. Když potom Fotios na synodě konané roku 869 prohlásil Ignatia a další dva biskupy za sesazené, obrátili se Ignatiovi stoupenci s žádostí o podporu svého stanoviska k římskému papeži. Fotios sice své zvolení papeži oznámil, stejné jako je oznámil i východním patriar­ chům, nijak však tento akt nechápal jako žádost o schválení. Byla to jen obvyklá zdvořilostní praxe, která naprosto neznamenala uznání papežových nároků na svrchované rozhodování v celé křesťanské církvi. Konstantinopolští patriarchové, stejně jako ostatní východní patriarchové, lpěli nadále na raně křesťanském princi­ pu „pentarchie“, tj. práva pěti patriarchů suverénně rozhodovat ve svých oblas­ tech, přičemž římskému papeži jako uznávanému nástupci sv. Petra byl přiznáván pouze čestný primát, ale nikoli vyšší pravomoc nad ostatními biskupy. Bylo osudovou shodou okolností, že na obou předních církevních stolcích zasedli v téže době dvě tak silné a neústupné osobnosti s vyhraněnými a zároveň v mnohém protichůdnými politickými koncepcemi. Ve stejném roce, kdy byl Fotios vysvěcen za patriarchu, nastoupil na papežský trůn Mikuláš I. (858 — 867), který si vzal za cíl prosadit nadřazenost papežské moci jak vůči světským panovníkům, tak uvnitř církve. Rozpory mezi byzantskými biskupy jen vyhovovaly jeho zámě­ rům. Roku 861 vyslal do Konstantinopole své legáty, aby tam tlumočili jeho rozhořčení nad tím, že řádně konsekrovaný patriarcha byl sesazen a na jeho místo zvolen laik, který předtím neměl žádné svěcení. Oba legáti, biskupové z Anagni a Porta, měli tento akt prohlásit za neplatný a konečné rozhodnutí vyhradit římské kurii. Fotiovi se ovšem podařilo přesvědčit je, aby uznali rozhodnutí jím svolané 141

synody o pravoplatnosti Ignatiovy abdikace a aby vyslovili souhlas s jeho volbou za patriarchu. Mikuláš I. se tím však nedal obelstít. Po návratu obou legátů do Říma odmítl jimi podepsané dohody uznat s odůvodněním, že jednali proti instrukcím. Na synodě svolané roku 863 do Lateránu slavnostně prohlásil Fotia za exkomunikovaného a za řádného patriarchu konstantinopolské církve uznal toliko Ignatia. Pozadí celého sporu bylo ovšem daleko složitější. Nešlo jen o otázky kanonické­ ho způsobu Fotiova vysvěcení či papežova práva zasahovat do záležitostí jiných patriarchátů, ale zároveň i o konkrétní mocenské požadavky. Papežští legáti přišli do Konstantinopole s požadavkem, jehož splněním Mikuláš I. podmiňoval případ­ nou ochotu uznat Fotia za patriarchu: tím bylo navrácení jižní Itálie a Sicílie, které císař Leon III. na začátku ikonoklastických sporů podřídil konstantinopolskému patriarchátu, zpátky pod římskou jurisdikci. Stejně tak Mikuláš I. požadoval i uznám práv papežské kurie na celou oblast někdejšího Illyrika, obsazeného ovšem mezitím z velké části barbarskými kmeny, které v něm někdejší církevní organizaci zničily. Oba tyto požadavky — ostatně naprosto v souladu s oficiální státní politikou — Fotios rozhodné odmítl, a to bylo jednou z hlavních příčin papežova neústupného postoje vůči němu. Mezi oběma církvemi existovaly ovšem i rozdíly v církevní praxi (např. v systému postů nebo v otázce manželství kněží) a rozpory v některých dogmatických otázkách. Byl to především proslulý spor o tzv. filioque, přídavek do vyznání víry, vyjadřující západní učení o původu třetí božské osoby z Otce i Syna, zatímco východní církev rozhodně odmítala jakékoli přídavky do formulace schválené církevními koncily. Tyto rozpory byly však spíše záminkou a sloužily více propagandě na obou stranách: hlavní příčina sporu a z něho pocházejícího církevního schismatu ležela v oblasti mocenských zájmů a v papežo­ vě úsilí prosadit svou nadřazenost v celé církvi. Za těchto okolností došlo k události, která z hlediska byzantských mocenských zájmů byla záležitostí vysloveně druhořadou a jíž byla byzantskými vládními kruhy věnována jen okrajová pozornost, jež však ve svých důsledcích měla výrazně ovlivnit a přímo podstatně změnit kulturní a do určité míry i politický vývoj ve velké části slovanského světa a jež měla svým zpětným dopadem dodatečně ovlivnit i situaci v Byzanci samé. Bylo to vyslání byzantské církevní misie na Velkou Moravu. Pravděpodobně v létě roku 862 přišli do Konstantinopole poslové moravského knížete Rastislava s žádostí o vyslání misie do jejich země. Rastislavovi však nešlo jen o vyslání misionářů, kteří by v jeho knížectví hlásali křesťanskou víru. Archeo­ logické objevy učiněné v posledních desetiletích přesvědčivě potvrdily dlouho už známé zprávy písemných pramenů, že Morava byla v té době zemí už do značné míry christianizovanou a že tam působili misionáři jak z východofranské říše, tak i ze severoitalské a dalmatské oblasti. Moravský kníže už dříve usiloval o prosazení naprosté nezávislosti svého státu na franské říši a vlastním obsahem jeho žádosti byla snaha získat si biskupa, který by v jeho zemi vybudoval samostatnou církevní 142

organizaci nezávislou na íránském episkopátu a podřízenou přímo konstantinopolskému patriarchovi, když římský papež předtím jeho obdobnou žádost odmítl. Pro byzantskou říši byly církevní misie jedním z tradičních prostředků jak rozšiřovat sféru svého mocenského i kulturního vlivu. Byly v tomto ohledu jakýmsi doplněním a často přímo součástí její diplomatické činnosti. Zavedení ortodoxní formy křesťanské víry a s ním spojené šíření řecké (byzantské) vzdělanosti v někte­ ré zemi mělo logicky za následek její ideologické připoutání k Byzanci; to pak získalo konkrétní institucionální podobu, jestliže v ní byla vybudována církevní organizace podřízená konstantinopolskému patriarchátu a navíc ještě řízená by­ zantskými duchovními. V případě misie na Moravě vyšla iniciativa ze strany moravského knížete. Na vzdálené slovanské zemi, která s hranicemi říše nesousedila, nikdy do římského impéria nepatřila a byzantskou zahraniční politiku nijak bezprostředně neovlivňo­ vala, neměly byzantské vládnoucí kruhy žádný zvláštní zájem. Když se však už tato příležitost sama o sobě nabídla, nechtěl ji patriarcha zase bezdůvodně opominout. Vyhovět moravské žádosti v plném rozsahu, tj. vyslat tam biskupa a zřídit v zemi okamžitě samostatné arcibiskupství, nepřicházelo vůbec v úvahu. Císař a patriar­ cha se rozhodli poslat na Moravu zkušené misionáře a diplomaty, kteří měli zjistit, jaké jsou tam podmínky, a vytvořit předpoklady pro další opatření. Fotios vybral pro tento úkol svého mladého přítele Konstantina a jeho staršího bratra Methodia (Metoděje), v té době představeného jednoho z klášterů na pohoří Olympos v severozápadní Malé Asii. Byli to synové vysokého úředníka v Soluni, v jejímž okolí silně převládal slovanský živel. Oba od dětství dokonale ovládali slovanský jazyk a se slovanským obyvatelstvem uvnitř byzantské říše měli značné zkušenosti. Starší Methodios byl předtím, než vstoupil do kláštera, po nějakou dobu archontem (správcem) slovanského území na horním toku řeky Strymon v Makedonii. Mladší Konstantin se osvědčil při různých diplomatických posláních, zejména jako člen byzantského poselstva vyslaného na podzim roku 860 po nájezdu Rusů na Konstantinopol k Chazarům sídlícím v jihoruských stepích, jež s nimi mělo obnovit spojenecké svazky zaměřené na obranu proti společnému nebezpečnému sousedu na severu. Konstantin byl jedním z předních byzantských vzdělanců své doby a v Konstantinopoli patřil k intelektuálnímu kruhu soustředěnému kolem patriarchy Fotia; jeho vlastní vědecké zájmy se zaměřovaly především k filozofii a dobře ovládal několik východních jazyků, např. hebrejštinu a syrštinu. Zabýval se i literaturou napsanou v těchto jazycích. Odtud vznikla myšlenka spojit misijní a politické poslání k mo­ ravským Slovanům s pokusem vytvořit pro ně literaturu psanou v jejich vlastním jazyce. Ve starší literatuře převládalo přesvědčení, že Byzanc schvalovala a podpo­ rovala užívání domácích jazyků v písemnictví a dokonce i v liturgii. To je ovšem přenášení praxe pozdně antického a raně křesťanského období, kdy skutečně nejen mimo hranice římské říše, ale i přímo na jejím území — zejména v Sýrii a v Egyptě — vznikaly národní kultury s literaturou ve vlastním jazyce, do doby mnohem

143

pozdější, kdy mezi byzantskými vzdělanci panovalo přesvědčení o naprosté nadřa­ zenosti řecké kultury a o výlučném poslání řečtiny jako jazyka předurčeného k hlásání slova božího. Konstantinovo rozhodnutí vytvořit pro slovanský jazyk zvláštní písmo (hlaholici) a postupně do něj překládat bibli a další texty a posléze přeložit do něj i bohoslužebný řád a sloužit liturgii slovansky byl ve své době počin doslova revoluční, který neměl tehdy obdoby. Není zde na místě podrobně líčit pohnuté osudy byzantské misie na Velké Moravě. Cíle, o nějž moravský kníže usiloval, sice nakonec dosáhla, ovšem v zcela jiné církevně politické souvislosti, než bylo původně zamýšleno. Na Moravě byla skutečně zřízena samostatná arcidiecéze, ovšem z rozhodnutí papeže a pod řím­ skou jurisdikcí. Konstantinův bratr Metoděj sice stanul v čele moravské církve, nikoli však pod konstantinopolskou obediencí, ale jako papežský legát pro slovan­ ské země. Místo toho, aby prostřednictvím cyrilometodějské misie konstantinopolský patriarchát rozšřířil svůj vliv daleko do slovanských oblastí, stala se jen díky jí dosažená církevně politická samostatnost Velké Moravy ještě pevnějším poutem, spojujícím tuto zemi s římskou kurií. Z hlediska bezprostředních politických zájmů byla proto moravská misie pro Byzanc naprostým neúspěchem. Je také příznačné, že patriarcha Fotios se ve své encyklice, kterou roku 867 poslal všem východním patriarchům a v níž vypočítával úspěchy byzantské církve v době jeho patriarchátu, o této misii ani nezmínil. Vzdor okamžitému politickému neúspěchu mělo však mít dílo právě této z četných byzantských misií nejtrvalejší dosah a stát se nejúčinnějším prostředkem k připoutám jižních a východních slovanských národů do duchovní sféry byzantské civilizace, přestože z Moravy samé byli Metodějovi žáci záhy po jeho smrti vypuzeni a západní Slované zůstali už nadále ve sféře západní kultury latinské. Kulturní dědictví cyrilometodějské misie — zavedení slovanského jazyka do literatury a církevní praxe — převzaté jižními a později i východními Slovany jim umožnilo přijímat díla byzantského písemnictví a kultury v míře jinak stěží představitelné a napomáhalo tak k tomu, aby se tyto národy i při zachování politické samostatnosti staly trvalými členy byzantského kulturního okruhu. Nej­ dříve a snad nejvýrazněji se to projevilo u nejbližšího souseda byzantské říše — u Bulharů, přestože i zde se to neudálo naráz a bez komplikací. Bulharský chán Boris (852 — 889) udržoval s byzantskou říší dobré vztahy a zachovával mírovou smlouvu uzavřenou mezi ní a chánem Omurtagem už roku 815. Stejně jako Omurtag se však bránil působení řeckých misionářů ve své zemi, protože v něm spatřoval — nikoli bez důvodu — snahu šířit mezi jeho poddanými byzantský vliv. V úsilí čelit mu hledal oporu i u svého západního souseda — výcho­ dofranské říše a dokonce prý králi Ludvíku Němci slíbil, že se dá i se svým lidem pokřtít od latinských misionářů. Nakonec však přece jen podlehl byzantskému nátlaku. Příhodnou situaci pro to vytvořil hladomor, k němuž v Bulharsku došlo v důsledku neúrody roku 863. Bulhaři podnikali menší kořistnické výpady na byzantské území, aby si tam získali potraviny. Byzantské vojsko, po vítězstvích nad Araby v září 863 morálně značně posílené, podniklo proti Bulharům okamžitě

144

odvetnou výpravu a Boris, aby předešel zničující porážce, se rozhodl kapitulovat. Jednou z podmínek mírové smlouvy bylo, že přijme z rukou byzantských duchov­ ních křest. Jeho kmotrem byl sám císař Michael III., po němž Boris převzal křestní jméno Michael. Podobně jako moravský Rastislav i bulharský vládce očekával, že mu Fotios pošle vlastního patriarchu s biskupy a že se jeho země stane v církevní organizaci samostatnou. Nic takového však císař ani patriarcha nehodlali udělat. Do Bulhar­ ska přišli toliko obyčejní misionáři, jejichž úkolem bylo pouze pokřtít pohanské Bulhary. A jestliže ve vzdálené Moravě císař a patriarcha povolili Konstantinovi zavedení domácího slovanského jazyka do místní praxe, nic takového neměli na mysli v sousedním Bulharsku. Christianizace tam v podstatě měla znamenat i postupnou hélenizaci a vedle politického připoutání Bulharska k říši měla způsobit i kulturní asimilaci jeho obyvatelstva. Zklamaný Boris proto roku 865 ze své země řecké duchovenstvo vyhnal a obrátil se s žádostí o zřízení bulharského patriarchátu k papeži Mikuláši I. Ten jeho obrat k Římu vřele uvítal a dal si dokonce práci s tím, že vypracoval rozsáhlý spis, v němž odpověděl na všechny Borisovy otázky týkající se článků víry, církevní praxe i nejběžnějších denních zvyklostí. Poslal také bulharskému vládci dva italské biskupy, aby uspořádali církevní poměry v jeho zemi. Ani on však nebyl ochoten poslat mu vlastního arcibiskupa, a tak se Boris po novém rozčarování obrátil znovu do Byzance. To se však už stalo za zcela změněných politických podmínek.

Nástup makedonské dynastie: Basileios I. Nástup nejslavnější byzantské dynastie k moci nebyl právě nejskvělejší, a i když ponecháme stranou legendární rysy, jimiž byl záhy v historickém podání zahalen, vypadá spíše jako romantický dobrodružný příběh. Její zakladatel Basileios pochá­ zel z prosté makedonské rodiny, která byla snad arménského původu a při jednom z velkých přesunů obyvatelstva, pro byzantskou vnitřní politiku tak typických, byla přesídlena do okolí Adrianopole. Vzestup chudého vesnického synka k moci je charakteristickou ukázkou toho, jaké možnosti sociální mobility skýtala byzantská společnost. Původně byl ve službě u stratéga makedonské provincie, jeho ctižádost ho však — stejně jako kdysi císaře Justina — vedla k tomu, že se vydal hledat štěstí v hlavním městě. Jeho fyzická síla a mimořádná schopnost zacházet s koňmi způsobily, že dostal službu jako podkoní u jednoho z předních členů konstantinopolské společnosti, císařova bratrance Theofilitza. Obratný a pohledný mladík dokázal k sobě upoutat pozornost předních osobností. Netravalo dlouho a povšiml si ho i císař, který ho povolal do svých služeb. A to už Basileiova kariéra dosáhla závratné výše. Rychle postupoval v hodnostech a záhy se stal císařovým osobním komorníkem a důvěrníkem. Roku 865 Michael III. dokonce Basileia adoptoval a oženil ho se svou bývalou milenkou Eudokií Ingerinou, když ho předtím přinutil 145

zapudit jeho první manželku, s níž měl syna Konstantina. Caesar Bardas sledoval vzestup nového císařova oblíbence s neskrývaným odporem a mezi oběma muži vzniklo otevřené nepřátelství. Basileiovi se podařilo císaře přesvědčit, že Bardas proti němu osnuje spiknutí s cílem odstranit ho a s Michaelovým souhlasem během vojenské výpravy na Krétě v dubnu 866 Bardu osobně zavraždil. Po návratu do Konstantinopole o měsíc později byl korunován za Michaelova spolucísaře. Jeho ctižádost však neznala mezí. Michael III. se svého přítele začal obávat a uvažoval o tom, jak by se ho zbavil. Basileios si byl hrozícího nebezpečí vědom a rozhodl se mu předejít. V noci 23. září 867 využil příhodné situace a dal spícího císaře, který se při bujné hostině opil, v jeho ložnici zavraždit, a aniž by se setkal s jakýmkoli projevem otevřeného odporu, ujal se jako autokrator vlády. Jakkoli pochybný byl způsob, jímž se dostal k nejvyšší moci, a přestože se mu nedostalo žádného vzdělání, Basileios I. (867—886) se projevil jako mimořádně schopný vládce. Jeho první starostí ovšem bylo upevnit své postavení. Zavražděný císař se těšil velké popularitě mezi vojáky a caesar Bardas, kterého Basileios odstranil jen o půldruhého roku dříve, měl velkou oporu mezi konstantinopolskou aristokracií a zejména mezi intelektuálními kruhy, jejichž předním představitelem byl patriarcha Fotios. Jak velkou váhu tomu Basileios přikládal, dosvědčuje skuteč­ nost, že hned první den po převratu Fotia sesadil a poslal ho do vyhnanství. Zanedlouho nato, 3. listopadu, právě ve výroční den jeho první konsekrace, znovu dosadil Ignatia za patriarchu. Sliboval si od toho jak podporu radikální strany v církvi, stále dosud značně silné, tak překonání roztržky s Římem, jež by mu uvolnilo ruce v zahraniční politice. Skutečně na podzim roku 869 byl svolán do Konstantinopole koncil, který měl odsoudit Fbtioyo zvolení a dodatečně potvrdit Ignatia jako jediného pravoplatného patriarchu. Papežovi legáti sice odmítali tuto otázku jako předmět dalšího jednání, odvolávajíce se na rozhodnutí lateránské synody z roku 867, a skutečně se jim podařilo prosadit, že Fotios nebyl předvolán, aby se mohl hájit; nicméně jednání skončilo kompromisy a koncil nepřiznal papeži právo rozhodovat o vnitřních záležitostech byzantské církve. Ještě větší úder římské prestiži byl zasazen jen o málo později. 28. února 870 byl koncil slavnostně ukončen. Tři dny nato však přišli do Konstantinopole vyslanci bulharského knížete Borise, aby církevnímu sněmu vznesli otázku, pod čí církevní svrchovanost Bulharsko skutečně patří. Takto formulovaná otázka se ve skutečnos­ ti rovnala nabídce podřídit se jurisdikci konstantinopolského patriarchy, protože bulharský vládce přestal mít trpělivost s papežovými průtahy a jeho zřejmou neochotou ustanovit samostatný bulharský patriarchát. Tuto příležitost si už Byzantinci nechtěli nechat ujít. Narychlo bylo dodatečně svoláno ještě další zasedání koncilu, přestože už byl předtím formálně rozpuštěn, a papežští legáti mohli jen bezmocně přihlížet tomu, jak tři východní patriarchové, zvolení za arbitry v této rozepři mezi Konstantinopolí a Římem, rozhodli, že Bulharsko má nadále navždy zachovávat obedienci konstantinopolského patriarchy. Ignatios ovšem neopakoval už Fotiův omyl a vyšel Borisově žádosti vstříc tím, že pro Bulharsko jmenoval

146

arcibiskupa a několik biskupů. Bulharský panovník tak dosáhl zřízení samostatné církevní organizace, ta však byla pořízena konstantinopolskému patriarchovi a byzantský vliv v zemi byl navíc podporován tím, že všechny takto zřízené biskupské stolce byly obsazeny řeckými duchovními. Právě proto snad Boris později s takovou ochotou přijal na svém území vyhnané slovanské žáky moravské­ ho arcibiskupa Metoděje, protože v nich viděl možnou protiváhu řecké církevní hierarchii a v slovanské liturgii a literatuře spatřoval účinný prostředek proti helenizaci své země. Papež, byl to nyní Mikulášův nástupce Hadrián II. (867 — 872), který vkládal tolik nadějí do Ignatia jako věrného spojence Říma na rozdíl od nezávislého Fotia, se cítil oklamán. Marně se pokoušel všemi jemu dosažitelnými prostředky prosadit nároky římské kurie na Bulharsko a ostatní oblasti někdejšího římského Illyrika; jeho nástupce Jan VIII. dokonce Ignatiovi, předtím protagonistovi římských zájmů v Konstantinopoli, pohrozil exkomunikací. Ve skutečnosti už k tomu nedošlo, protože Ignatios v říjnu 877 zemřel, ale tento spor přispěl nakonec k tomu, že Ignatiův protivník Fotios se opět dostal k moci. Když císař Basileios poznal, že se mu nepodařilo spor s Římem překlenout, a když už se jeho postavení upevnilo tak, že se nemusel obávat vnitřní opozice, povolal Fotia roku 875 z vyhnanství zpět do hlavního města. Zprvu mu svěřil výchovu svých mladších synů, kteří se mu narodili z manželství s Eudokií Ingerinou, a po Ignatiově smrti jej znova dosadil na trůn konstantinopolských patriarchů. Papež Jan VIII., jehož državy kolem Říma byly ohrožovány arabským loďstvem, nezbytně potřeboval byzantskou pomoc. Rovněž Fotios vystupoval nyní už mnohem smířlivěji, a tak nakonec na konstantinopolské synodě konané v zimě roku 879/880, kterou východní církev dodones uznává za 8. ekumenický koncil, byl Fotios se souhlasem papežových legátů oficiálně rehabi­ litován. Fotios se v době svého druhého patriarchátu stal jedním z nejbližších Basileiových spolupracovníků. Co způsobilo tak radikální změnu v císařově postoji k člo­ věku, jehož odstranění bylo jeho prvním činem po uchopení moci, nevíme. Život sv. Ignatia, tedy spis Fotiovi nijak přátelsky nakloněný, uvádí, že Fotios si získal Basileiovu přízeň tím, že pro něho vypracoval jeho rodokmen, v němž dokazoval, že jeho rodina pocházela z arménského královského rodu Arsakovců, z něhož vzešla i vládnoucí dynastie parthské říše. Ať už je tato historka pravdivá či nikoli, Fotios ani v tomto období nebyl ochoten pouze poslušně přisluhovat císařově vůli. Právě jemu se připisuje autorství úvodní kapitoly právní příručky Epanagoge, v níž se jednoznačně formulují práva a povinnosti císaře na jedné straně a patriarchy na straně druhé. Oba mají podle ní vykonávat svůj úřad ve shodě a svornosti, která však neznamená jednoznačné podřízení církevní moci světské. Naopak, úvod k Epagoge jasně stanoví patriarchovy prerogativy a výslovně říká, že při obhajobě formulací pravé víry má patriarcha hájit svou pravdu i proti císaři a nijak nebrat ohledy na to, co říká. V obecném povědomí se v souvislosti s Byzancí obvykle používá výrazu caesaropapismus, jímž se vyjadřuje nadřazené postavení panovníka

147

v církvi. Je pravdou, že tomu v určitých situacích tak bylo a vláda Justiniána Velikého či Herakleia toho může být dokladem. Jedním z vůdčích principů byzant­ ské církve byla oikonomia, tj. snaha vycházet se světskou mocí, která byla skuteč­ ným ochráncem církevních zájmů, a to i za cenu leckterých ústupků v otázkách církevní praxe či osobní morálky představitelů vládní moci. V zásadních otázkách se však vyžadovalo, aby se císař neodchyloval od ortodoxního učení. Záleželo samozřejmě také na konkrétní situaci, ale energičtí patriarchové dokázali svou vůli prosadit i proti císařům. Vydání Epanagoge, které časově spadá do doby po roce 879, bylo součástí velkého Basileiova právnického a zákonodárného úsilí, jež zahájil hned po svém nástupu k moci. Jeho cílem bylo „očištění“ (anakatharsis') starých zákonů, nové uspořádání existujícího práva s vyloučením ustanovení, která už přestala mít smysl, a s úpravou jiných zákonů podle současných podmínek. Tato činnost byla namířena především proti zákonodárství ikonoklastických vladařů. Platnost dosud oficiální­ ho zákoníku — Eklogy — byla odvolána a místo ní byla někdy v průběhu sedmdesátých let (snad roku 872) vydána nová právní sbírka nazvaná Procheiron. Byla to v podstatě příručka pro soudce obsahující nejdůležitější a nejčastěji použí­ vané právní normy zejména v oblasti občanského práva, čímž v podstatě navazova­ la na Justiniánovy Institutiones. Její vydání bylo zamýšleno jen jako prozatímní opatření, než bude provedena důkladná a všestranná revize Justiniánova díla a vydán nový souborný právní kodex. Prvním krokem k němu bylo vydání Epana­ goge, na jejímž zpracování se do určité míry podílel i Fotios; nicméně uskutečnění tohoto ctižádostivého cíle zůstalo vyhrazeno až pro vládu Basileiova nástupce. Nejokázalejších úspěchů dosáhl Basileios I. při upevnění a rozšíření hranic říše a v prosazení její prestiže vůči jejím protivníkům. Především obrátil pozornost k východní hranici, kde pokračoval ve vítězné ofenzívě zahájené už jeho předchůd­ cem. Prvním Basileiovým cílem byli paulikiáni. Byla to náboženská sekta, která vznikla v arménském etnickém prostředí ve východních oblastech říše už někdy v sedmém století. Její učení se vyznačovalo výrazným dualismem, pro nějž byli současníky často označováni za manichejce, tj. stoupence učení pozdně antického náboženského vůdce Maniho, jehož nauka — v podstatě gnostická — byla silně ovlivněna perským učením o nesmiřitelném protikladu Dobra a Zla jako dvou základních vesmírných principů. Paulikiáni však ve svém učení vycházeli spíše z pozdně antické gnostické sekty markionovců a jejich dualismus spočíval v tom, že hlásali základní protiklad mezi bohem a vládcem tohoto světa, kteří spolu vedou věčný zápas. Uznávali pouze spisy Nového zákona, zejména pak evangelia a Pavlo­ vy listy, odmítali četné církevní instituce, ať už to byla církevní hierarchie s biskupy v čele, či některé základní prvky církevní praxe, svátosti apod. Na byzantském území se tato sekta výrazněji rozšířila během 8. století, tedy v době ikonoklasmu. Byla to situace pro paulikiány celkem příznivá, protože jejich odpor k některým vnějším projevům církve jako k svátým obrazům, tak zejména vůči mnichům, se v mnoha ohledech blížil oficiálnímu postoji státní moci vůči církvi, a tak se sekta těšila poměrně značnému klidu. To se však změnilo na začátku 9. století.

148

Michael I. Rhangabe znovu uvedl v platnost zákony namířené proti manichejcům, za něž byli paulikiáni pokládáni, a za ikonoklastických císařů Leona V. a Theofila došlo potom už k jejich pronásledování, které nabylo zvláštní intenzity a krutosti za regentské vlády císařovny Theodory a logotheta Theoktista. Paulikiá­ ni sídlící ve východních provinciích utíkali před tímto pronásledováním za hranice, kde se jim dostalo příznivého přijetí od emíra v Melitene, který jim dovolil usadit se v některých pohraničních městech a navíc založit i vlastní město Tefrike. Paulikiáni si tak na arabském území vytvořili jakousi vlastní polosamostatnou oblast a odtud podnikali výpravy proti byzantské říši, v níž nyní spatřovali svého úhlavního nepřítele. Při byzantské ofenzívě začátkem šedesátých let utrpěli těžké ztráty a roku 863 zahynul sám jejich vůdce Karbeas. Na jeho místo však nastoupil ještě energičtější vůdce Chrysocheiros, který usiloval založit vlastní državu. Využil vojenského oslabení Byzance po zavraždění Michaela III. a podnikl nové vojenské tažení na byzantské území, při němž se mu podařilo proniknout až k Efesu a Nikomedei. Císař se pokoušel s Chrysocheirem vyjednávat, ale ten, oslepen svými úspěchy, nevyžadoval nic menšího než odstoupení celé Malé Asie. Nato se Basileios roku 871 vypravil proti paulikiánům, ale byl pod hradbami Tefrike poražen. Teprve o rok později se byzantskému vojevůdci Christoforovi podařilo zasadit paulikiánům zničující úder. Množství jich padlo, ještě větší počet byl zajat. V boji zahynul i sám Chrysocheiros. Shodou okolností právě v tu dobu těžké zemětřesení z velké části zničilo i paulikiánskou pevnost Tefrike. To jejich osud zpečetilo. Zbylí paulikiáni byli násilím hromadně obraceni na ortodoxní víru, velké množsví jich bylo přesídleno na byzantské území. Obrácení paulikiánští bojovníci byli zařazeni do byzantských oddílů a posláni na západ, kde jen o málo později pomáhali dobývat pro Byzantince jižní Itálii od svých bývalých arabských spojenců. Vítězství nad paulikiány umožnilo další vítězný postup nástup proti Arabům. Ten byl usnadněn i vnitřními podmínkami v abbásovském kalifátu, v němž stále více nabývaly převahu různé odstředivé síly. Jednotliví emírové si vytvářeli vlastní samostatná panství a ústřední moc upadala. Boje proti křesťanům také už postup­ ně ztrácely charakter „svaté války“ a ve vojsku nabývali převahu turečtí žoldnéři, jejichž vůdci získávali stále větší a větší vliv. Oslabení Arabů vedlo posléze i ke vzniku samostatného arménského království s vlastní dynastů Bagratovců, jehož nezávislost uznali posléze jak kalif, tak byzantský císař. Úspěšné boje vedl Basileios s Araby i na západě. 867 napadli Arabové latinské město Ragusu (dnešní Dubrovnik) na dalmatském pobřeží. Ze zoufalé situace je po patnáctiměsíčním obléhání vysvobodil až zásah byzantského loďstva. Byzantinci využili situace, intervenovali na dalších místech dalmatského pobřeží a záhy nato zde císař zřídil dalmatské thema podřízené byzantskému stratégovi, odkud se dál šířil byzantský vliv k slovanským kmenům ve vnitrozemí. Značně přitom pomáhalo i šíření křesťanství. Záhy po roce 867 dochází k druhé christianizaci Chorvatů (poprvé byli pokřtěni už za císaře Herakleia) i k prvnímu pokusu o pokřestění Srbů; značný pokrok tyto mise pak zaznamenaly zejména po roce 886, kdy sem 149

přišel velký počet slovanských žáků arcibiskupa Metoděje vyhnaných po jeho smrti (6. 4. 885) z Velké Moravy, kteří zde začali užívat slovanskou liturgii zavedenou původně na Moravě. S nemenší rozhodností zahájil Basileios L i boj o znovuzískání vlády nad jižní Itálií. Podnět k tomu dala skutečnost, že někteří místní vladaři znovu uznali byzantskou svrchovanost a že se na něj s žádostí o pomoc obrátil i papež Jan VIII., jehož državy ve střední Itálii byly zle tísněny arabským loďstvem. Nikeforos Fokas, předek pozdějšího císaře téhož jména, byl jmenován monostrategem (jediným velitelem) všech pěti byzantských themat na evropském území a díky jeho vytrva­ lému úsilí se mu i přes dílčí neúspěchy — právě v této době dobyli Arabové ostrov Maltu a na Sicílii město Syrakusy, předposlední pevnost, kterou tam Byzantinci ještě drželi — podařilo ovládnout celou Apulii a Kalabrii a podřídit byzantské svrchovanosti četné drobné místní vladaře a samostatná města. Úspěchy posledních let jeho vlády však byly však spíše zásluhou jeho generálů a ministrů než císaře samého. Jeho povaha se značně změnila po smrti jeho milovaného nejstaršího syna Konstantina, který pocházel z jeho prvního manželství s Makedonkou Marií a jejž Basileios chtěl učinit svým nástupcem. Jeho vztah k jeho synům z manželství s Eudokií Ingerinou nebyl ani zdaleka tak vřelý a zejména jeho city k nejstaršímu z nich, Leonu, hraničily s nenávistí. Na základě nepodložených pověstí, že Leon proti němu osnovoval spiknutí, ho dal uvrhnout do tvrdého vězení a jen díky energické přímluvě patriarchy Fotia ho nedal popravit. I tak zůstal Leon za ostrých podmínek, při nichž téměř přišel o zrak, přes dva roky v těžkém žaláři a byl z něho propuštěn jen několik měsíců před otcovou smrtí. V srpnu roku 886 se Basileios I. nešťastnou náhodou těžce zranil na lovu a 3. září zakladatel makedonské dynastie zemřel.

Leon VI.: dovršení vnitřní výstavby byzantského státu První činy nové vlády byly okázalým projevem opozice vůči zemřelému císaři. Leon VI. dal okamžitě po svém nástupu na trůn slavnostně převézt ostatky Michaela III., jehož zavražděním se Basileios dostal k moci, z Chrysopole na asijském břehu Marmarského moře do Konstantinopole a tam je dal uložit do chrámu sv. Apoštolů, který už jeho stavitel Konstantin Veliký založil jako císařské mauzoleum. Dalším, a mnohem konkrétnějším projevem rozchodu s dosavadní politickou linií bylo druhé sesazení patriarchy Fotia, který byl v určitém ohledu ideovým reprezentantem předchozího režimu. Leon VI. donutil svého bývalého učitele k abdikaci a na jeho místo dosadil svého nejmladšího bratra Stefana, který byl hned o vánocích roku 886 vysvěcen na konstantinopolského patriarchu. Leon tím jasně demonstroval, že se nehodlá přiklonit k žádné ze soupeřících stran v církvi a nechat se tak ve skutečnosti strhnout do vleku jedné či druhé z nich, ale že si chce prostřednictvím svého bratra zachovat nadřazenost nad nimi a nadvládu

150

nad celou církví. Zároveň tím však asi sledoval také cíl vycházet co nejlépe s Římem, protože nový papež Štěpán V., který sledoval jinou východní politiku než jeho předchůdce Jan VIIL, byl s Fotiem v napjatých vztazích, i když k otevřené roztržce už mezi nimi nedošlo. Leon VI. (886 — 912) byl v mnoha ohledech pravým opakem svého otce. Dostalo se mu výtečného vzdělání a sám projevoval literární a vědecké sklony. Prostředí vojenského tábora mu bylo cizí a sám se nikdy nevypravil v čele vojska do války. Zůstával v pohodlí svého paláce v Konstantinopoli a věnoval se jak všem nuancím vyumělkovaného císařského ceremoniálu, tak svým literárním zálibám. Psal učená pojednání i poezii a proslul také jako řečník, protože při různých příležitostech pronášel slavnostní řeči, které sám napsal, ať už to byly oslavné panegyriky anebo teologické homilie. Jeho rozsáhlé encyklopedické znalosti, kvůli nimž už za svého života dostal přídomek „Moudrý“, daly vzniknout legendě, která mu připisovala i různé okultní znalosti a nadpřirozené schopnosti; rovněž se věřilo, že je autorem sbírky věšteckých předpovědí, která se jak u současníků, tak i v pozdějších dobách těšila velké popularitě a která se v překladu potom značně rozšířila i v slovanském prostředí. Leon VI. byl rovněž dovršitelem zákonodárného úsilí svého otce. Záhy po svém nástupu k moci jmenoval komisi právníků pod vedením protospatharia Symbatia (Sempada), která měla v duchu Basileiem zamýšlené „očisty starých zákonů“ sestavit nový právní kodex, který by nadále sloužil jako jediný platný oficiální svod veškerých zákonů. Toto dílo bylo skutečně během několika málo let vykonáno a výsledkem byla sbírka veškerého občanského i církevního práva dochovaná pod názvem Basilika. Jejím základem byl i nadále kodex Justiniánův; v mnohém byla sice jeho ustanovení přepracována nebo upravena podle změněných potřeb a pod­ mínek doby, ale přesto do ní byla až v překvapující míře převzata i četná dávno už překonaná a zastaralá usnesení. Předností sbírky bylo ovšem její přehledné tematické uspořádání do šedesáti knih v šesti dílech (odtud i jiný její název Hexabiblos), což značně usnadňovalo její používání v každodenní praxi, stejně jako skutečnost, že byla napsána řecký; znamenalo to definitivní vytlačení latiny z právní a soudní praxe a tím z veřejného života v Byzanci vůbec. Basilika byla užívána až do posledního období trvání byzantské říše; během doby k nim vznikaly četné komentáře a ve 12. století byl k nim pořízen i věcný rejstřík nazvaný Tipukeitos („kde se co nachází“). Podobě jako o tři století dříve velký Justinián se ani Leon Moudrý neomezil jen na to, že dal sestavit svod dosavadního práva, ale vydal postupně i 113 novel, v nichž reagoval na konkrétní problémy doby a zároveň v nich formuloval své představy o postavení císaře a jeho moci. Lze říci, že právě za vlády Leona VI. se absolutistický charakter císařské moci v Byzanci prosadil naplno a rovněž vývoj centralistického uspořádání státní správy dosáhl nového vrcholu. Senát ztratil i poslední zbytky své někdejší moci a stal se pouhou dekorativní institucí stejně jako organizace městského obyvatelstva, demoi, sloužily jen jako součást císařského 151

ceremoniálu při zvláštních příležitostech. Určitou samostatnost si zachovala cír­ kevní organizace, v níž císař prosazoval svou vůli spíše nepřímo a především tím, že měl velký vliv při obsazování stolce konstantinopolských patriarchů. Jinak ovšem se veškerá státní moc soustřeďovala v rukou císařových, který zcela libovol­ ně obsazoval jednotlivé úřady a opět úředníky, i ty nejvyšší, podle své vůle sesazoval. Původ a majetkové poměry uchazečů o úřady hrály přitom spíše podruž­ nou roli, i když se už vytvářela společenská vrstva aristokracie. Na rozdíl od aristokracie západní, jež svou moc opírala o vznešený původ a zakládala ji přede­ vším na svém majektu a svých statcích a na jejich základě si činila nároky na odpovídající společenské postavení a na úřady ve státě, záviselo v Byzanci spole­ čenské postavení a možnost získat bohatství především od přízně císaře. Jím udělený úřad zakládal postavem jednotlivce ve společnosti a dával mu možnost se obohacovat; naproti tomu ztráta císařovy přízně mohla znamenat naprostý pád i těch nejvýše postavených osob, případně spojený s konfiskací majetku a někdy i se ztrátou života anebo aspoň zmrzačením. Doba Leona VI. poskytuje celou řadu takových příkladů a během jeho panování byl císařský palác dějištěm nepřetržitých intrik a spiknutí vysokých úředníků, kterým císař přenechával správu veřejných záležitostí. Na začátku jeho vlády byl nevlivnější osobou říše Armén Stylianos Zautzes, který se ke svému vynikajícímu postavení dostal díky tomu, že byl otcem císařovy milenky a později jeho druhé manželky Zoe. Jako logothetes tu dromu byl ve skutečnosti prvním ministrem říše a Leon VI. výjimečnost jeho postavení zdůraznil ještě více tím, že mu udělil pro něj zvlášť utvořený titul basileopator (císařův otec). Nicméně roku 896 upadl v nemi­ lost a jeho místo zaujal mladý eunuch jménem Samonas, na křesťanství obrácený Arab, který si získal císařovu přízeň tím, že mu odhalil chystané spiknutí, do něhož se dal zasvětit. Po patnáct let byl nejmocnějším mužem v zemi s titulem patrikios a parakoimomenos (císařův komorník). Intrikami a pomluvami odstraňoval možné protivníky, zejména jednoho z nejschopnějších generálů říše, Andronika Duku, který byl jeho úklady nakonec donucen utéci na arabské území. Ale i on skončil v nemilosti. Když se císaři doneslo, že Samonas o něm napsal a tajně dal kolovat hanlivý spis, dal zkonfiskovat veškeré jeho jmění a vykázal ho do vyhnanství v klášteře. Přestože obsazování jednotlivých, zejména nejvyšších úřadů, záviselo zcela na císařově vůli a přízni, vlastní systém státní správy byl velmi přesně vypracován a fungoval se značnou pravidelností a výkonností. O jejím složení máme dosti přesnou představu, zejména díky různým příručkám obsahujícím přehled úřadů a pořadí jednotlivých hodností v říši, jakou bylo např. tzv. Kletorologion Filotheovo. Zvláštností státní správy v středněbyzantském období bylo to, že existovala řada odstupňovaných čestných hodností a titulů, které však nebyly spojeny s výko­ nem určité úřední funkce. Nejvyšší z nich, hodnosti caesar, nobilissimos a kuropalates, byly vyhraženy výlučně pro příslušníky císařovy rodiny. Po nich následovali v přesně vymezeném pořadí další dvorští hodnostáři v čele v s první dámou u dvora 152

— zoste patrikia. Celá řada těchto hodností byla vyhrazena eunuchům, kteří stejně jako v pozdně antickém období i nyní hráli na císařském dvoře mimořádně významnou roli. Nejvyšší postavem mezi nimi měl parakoimomenos — císařův osobní komorník, který díky svému pravidelnému důvěrnému styku s císařem dosáhl leckdy postavení nej vlivnějšího člověka v celé říši. Stejně tak byly jen eunuchům vyhrazeny úřady protovestiaria — představeného císařovy šatny, protospatharia — představeného císařových koníren apod. Vedle dvorských hodnostářů stáli přední státní úředníci, mezi nimiž si přední místo uchovával logothetes tu dromu, který byl hlavním císařovým poradcem a v podstatě určoval zásady i provádění státní politiky. Sakellarios byl představeným jednotlivých odvětví finanční správy, v jejichž čele stáli protonotáři; správou státní pokladny byl pověřen chartularios, v čele císařské kanceláře byl protoasekretis, zatímco vedení císařovy korespondence bylo svěřeno úředníkovi zvanému epi tu kanikleiu. Zvláštní postavení mezi nejvyššími úředníky měl nejvyšší správce hlavní­ ho města eparchos, který vždy nosil i jeden z nejvyšších čestných titulů — hodnost patrikia. Za nejvyššími ústředními úředníky nijak nezůstávali v pozadí vrchní představite­ lé provinciální správy. Říše byla nadále rozdělena na themata, v jejichž čele stáli velitelé vojenských oddílů v nich umístěných — strategoi, jimž byla podřízena i civilní správa těchto oblastí. Ve Filotheově Kletorologiu jsou stratégové pětadva­ ceti themat postaveni výše než různí správci ústředních úřadů jako třeba sakellari­ os. Především však stratégové maloasijských themat měli nejčestnější postavení a tomu odpovídaly i jejich roční platy, které císař pravidelně jednou za rok nejvyšším úředníkům osobně vyplácel. Tak stratégové themat Anatolikon, Armeniakon a Thrakesion dostávali 40 liber zlata, stratégové dalších maloasijských themat třicet či dvacet, zatímco stratégové menších a méně významných správních jednotek byli odměňováni jen deseti nebo jen pěti librami zlata ročně. Malá Asie byla stále považována za hlavní materiální základnu říše a maloasijská hranice vedoucí po pohoří Taurus za hlavní obrannou linii proti jejím nejnebezpečnějším nepřátelům. Zároveň však Leon VI. ustanovil řadu nových themat v evropské části byzantské říše — Strymon (na stejnojmenné řece, dnešní Struma), Thessalonike, Peloponnesos a další, takže správní soustava themat obsáhla i celou oblast Řecka a té části Balkánského poloostrova, jež byla pod přímou byzantskou svrchovaností. Neméně významné byly i organizační reformy, které Leon VI. provedl. Některá příliš velká themata rozdělil a naopak zase různé menší administrativní jednotky, které nebyly správně samostatné, povýšil na themata, takže za jeho vlády dosáhl byzantský administrativní systém, vyvíjející se po dobu zhruba tří století, své definitivní podoby. Vojenské oddíly umístěné v provinciích byly složeny z místního zemědělského obyvatelstva; byli to zejména rolníci, jimž byly státem přiděleny tzv. vojenské statky a kteří za to byli povinni v případě nutnosti se buď sami zúčastnit vojenských tažení anebo k němu vyslat svého syna apod. Tyto místní síly měly ovšem svá 153

omezení, ať už šlo o možnost jejich nasazení či jejich kvalitu. Elitu byzantského vojska představovaly zvláštní oddíly profesionálních vojáků (tagmata) umístěné v hlavním městě, které tvořily císařskou gardu a byly zároveň nasazovány podle potřeby na různá bojiště. V jejich čele stáli domestikoi, kteří patřili k nejpřednějším hodnostářům říše a z nichž jeden byl zároveň i nejvyšším velitelem celého byzant­ ského vojska. S oživením akcí na moři vzrůstal za makedonské dynastie znovu význam loďstva vyzbrojeného proslulým a obávaným „řeckým ohněm“, zápalnou směsí hořící na vodě, která byla proti nepřátelským plavidlům vypalována pod tlakem ze zvláštních chrličů zvaných sifony. Lodě u pobřeží jednotlivých themat podléhaly velení jejich stratégů, zatímco veškeré loďstvo kotvící v zálivu Zlatý Roh u Konstantinopole bylo podřízeno velení admirála s titulem drungarios ton ploimon, který byl odpovědný přímo císaři a jenom od něho přijímal rozkazy. Pro význam, jaký byl loďstvu přisuzován, je příznačné, že tento drungarios, případně některý jehcx podřízený, byl pověřen i dozorem nad policií v hlavním městě. Od konce 9. a začátku 10. století lze sledovat i nový rozmach městského života v Byzanci, vážně narušený a v četných oblastech zcela přerušený v důsledku barbarských vpádů a arabské expanze v 7. století. I když mnohá města sice nepřestala existovat i v tomto období, přece jenom do velké míry zratila svůj městský charakter. Staly se z nich malé, silně opevněné vojenské pevnosti (kastra), které sloužily i jako opěrné body státní administrativy a biskupská sídla. Řemeslná výroba v nich však téměř úplně upadla a jejich tržiště sloužila vesměs jen místnímu obchodu v bezprostředním okolí. Vedle hlavního města — Konstantinopole, jež bylo úplnou výjimkou, si větší význam uchovala jen emporia — velká přístavní města (jako např. Thessalonike — Soluň) a některá vnitrozemská střediska dálkové­ ho obchodu, i když u nich je nutno ve srovnání s pozdněantickým obdobím konstatovat značný úpadek jejich výstavnosti a celé jejich aktivity. Teprve od nástupu makedonské dynastie lze v souvislosti s celkovým rozmachem vývoje byzantské říše konstatovat i nový rozvoj městského života. Začínají se rozvíjet různá lokální střediska, velká města a přístavy povstávají k novému lesku. Jeden z nových zákonů císaře Leona VI. sice ruší městské rady (curiae) a tím definitivně zpečeťuje zánik posledních zbytků městské samosprávy, ale to jen odpovídalo celkovému ovzduší doby vyznačující se naprostým dovršením centrali­ zovaného absolutismu. Ztráta samosprávy (v té době ostatně už spíše jen pomyslné a fakticky neexistující) však nezabraňovala možnosti nového hospodářského rozmachu. Naše zprávy o aktivitě menších měst v tomto období jsou jen velmi kusé; čerpáme je z ojedinělých zmínek takových pramenů, jakými byly např. životy svátých, ale ještě mnohem více z hmotných pramenů, z rozboru numisma­ tického materiálu a z výsledků archeologických výzkumů, i když ty jsou pro toto období zatím naprosto nedostatečné. Mnohem podrobněji jsme informováni o způsobu života a hospodářské činnosti v hlavním městě — Konstantinopoli, pro niž se nám dochoval jedinečný pramen, tzv. Kniha eparcha, sestavená v roce 911/912. 154

Hospodářský rozmach v některých oblastech mohl dosahovat mimořádných rozměrů. Dosvědčuje to např. vyprávění o bohaté vdově Danielis žijící na Peloponésu, která mohla darovat císaři vedle řady jiných cenných darů a pěti set otroků i sto zvláště specializovaných vyšívaček a velké množství vzácných tkanin zhotove­ ných v jejích vlastních dílnách. Velká část řemeslné výroby byzantské říše byla však přece jen soustředěna v Konstantinopoli, která byla v byzantské říši městem par excellence. Veškerá výroba byla v Byzanci podřízena přísnému dohledu státu a byla jím přímo řízena. Řemeslníci byli organizováni podle jednotlivých výrobních odvětví do pospolitostí zvaných systemata, které v mnohém sice připomínají západní cechy, ale v řadě ohledů se od nich také výrazně liší. Hodně se diskutovalo, zda tyto cechy středobyzantského období jsou pokračováním obdobných pozdně antických řemeslnických collegií, a dodnes nebylo v této otázce dosaženo shody. Na rozdíl od nich nebylo členství v těchto organizacích dědičné; byzantské cechy, zdá se, zahrnovaly také mnohem širší oblast ekonomické aktivity, než tomu bylo v pozdněantickém období. Na rozdíl od cechů západních to nebyly samosprávné organizace řemeslníků s cílem hájit zájmy svých členů, ale státem organizované instituce, jejichž předním úkolem bylo zaručit zásobování podle státních potřeb, zajistit vyžadovanou kvalitu výrobků a zabránit jejich předražování. V Eparchově knize, která jistě nepodává úplný obraz ekonomické aktivity v městě ani rozsahu její kontroly, nacházíme předpisy týkající se těch, kteří vyráběli a prodávali potravi­ ny, tkaniny domácího původu i dovážené, kožené výrobky, masti, mýdlo a svíce, klenotníků a obchodníků s drahými kovy, ale i stavebních podnikatelů, notářů atd. Pro všechny byly přesně stanoveny meze jejich podnikání, předepsána kvalita výrobků i maximální míra zisků. Zájmy státu měly jednoznačně přednost před iniciativou jednotlivců, jejichž činnost byla podrobena přísnému dozoru a jimž v případě překročení daných příkazů a povolení hrozily ostré tresty. Ale i přes tuto státní kontrolu a všechna omezení měly tyto cechy značný význam, protože vedle církve to byla jediná možnost obyvatel hlavního města, jak se organizovat a případ­ ně za určitých okolností i vyvíjet vliv na politické dění. Někdejší démy a fakcie v hippodromu ztratily během doby zcela na významu. Formálně sice nezanikly a ve Filotheově Kletorologiu jsou mezi šedesáti nejvyššími úředníky přímo podřízenými císaři uvedeni i demarchové strany Modrých a Zelených, ale tyto démy byly už jen čistě dekorativní institucí bez jakéhokoli skutečného významu a jejich jediným úkolem bylo organizovat oslavné aklamace císaři při procesích a jiných slavnostech.

Války s Bulhary a vnitřní krize: spor o čtvrtý sňatek Leona VI. Zatímco literární a legislativní činnosti stejně jako organizaci dvorského ceremo­ niálu se Leon VI. oddával s obrovským zamčením, vedení praktické politiky přenechával svým oblíbencům. Byl sice autorem teoretického spisu o vojenské strategii (Taktika), sám však nikdy v čele vojska do války nevytáhl. Chyběla mu

155

také promyšlená politická koncepce. Dopustil se zejména osudové chyby tím, že porušil tradiční zásadu byzantské politické strategie angažovat se vojensky toliko na jedné hranici a konflikty s dalšími protivníky řešit raději diplomatickými prostředky a finančními tributy. A tak přestože na východní hranici i na moři na jihu říše trvalo nepřátelství s Araby, zapletl se do válek s Bulhary, což nakonec vedlo k tomu, že říši hrozilo téměř naprosté obklíčení. Podnět k bulharským válkám dala příhoda, která je charakteristickým příkladem korupce a kořistnictví příslušníků vládnoucí vrstvy těžících z přízně císařského dvora. Stylianos Zautzes, který byl v prvním období Leonovy vlády prakticky všemocným ministrem, přenechal monopol na veškerý obchod s Bulharskem dvěma kupcům, kteří jej okamžitě z Konstantinopole přenesli do Soluně s odůvod­ něním, že tak bude hlavní tržiště a překladiště zboží blíže hranicím. Ve skutečnosti však využili skutečnosti, že mimo hlavní město byli mimo dozor ústředních orgánů, k tomu, aby na bulharské kupce uvalili mimořádně vysoké clo, a tak se sami nezákonně obohacovali. Bulharský vládce Symeon proti tomu u císaře protestoval, když však jeho stížnosti zůstaly bez výsledku, vyhlásil roku 894 Byzanci válku a vtrhl do Thrákie. Porušení obchodních dohod a zvyklostí bylo jistě dostatečným důvodem k vy­ hlášení války; je však možné, že to pro Symeona byla jen vítaná záminka pro uskutečnění jeho ambiciózních cílů. Kníže Boris-Michael, který roku 864 přijal z Byzance křesťanství, udržoval s říší až do konce své vlády úzkostlivě mírové vztahy a po krátkém (a neúspěšném) úsilí dosáhnout církevní nezávislosti pomocí římské kurie uznal opět církevní (a tím i kulturní a ideovou) podřízenost Bulharska konstantinopolskému patriarchátu. Když roku 889 dobrovolně abdikoval a uchýlil se do kláštera, pokusil se jeho syn a nástupce Vladimír obnovit v zemi opět pohanství a s ním i nadvládu původní starobulharské aristokracie. Boris proti této pohanské reakci ovšem po čtyřech letech zasáhl a roku 893 dosadil za bulharského vládce svého mladšího syna Symeona. Ten byl od dětství vychováván v Konstantinopoli, kde byl držen po řadu let jako rukojmí. Byl velmi nadaný a naprosto využil všech možností ke vzdělání, jež mu hlavní město byzantské říše skýtalo. Nabyl však nejen vynikajícího literárního vzdělání, ale dobře poznal i byzantské umění vlád­ nout a velkorysost byzantského císařského dvora jen podnítila jeho vlastní ctižádostivost. Cílem jeho pětatřicetileté vlády (893 — 927) — ať už s ním střetnutí s Byzancí zahajoval, anebo si ho jen postupně utvářel — bylo vyrovnat sé byzant­ skému císaři a posléze jej i vystřídat; on sám chtěl dosednout na trůn v konstantinopolském paláci a vládnout jako jediný basileus ohromné řecko-slovanské říši. Pokračoval totiž programově v politice zahájené jeho otcem, který ve své zemi přijal Metodějovy slovanské žáky vyhnané z Moravy. Právě v jeho době dosáhlo slovanské písemnictví v Bulharsku největšího rozmachu. Na rozdíl od velkomorav­ ské literární školy neusilovalo tolik o tvůrčí originalitu, sale sloužilo především intenzívní recepci řecké vzdělanosti. Užívání slovanského jazyka však zachránilo Bulharsko před helenizací a naopak významně přispělo k jeho dotvoření jako 156

jednotného politického a kulturního celku, v němž se původní prabulharská etnická složka (tureckého původu) asimilovala slovanskému obyvatelstvu a zcela s ním splynula. Symeon zahájil válku výpady proti byzantskému území. Císař měl ruce značně vázány boji s Araby, a proto se uchýlil k tradiční byzantské taktice. Obrátil se na nomádské Maďary, kteří v té době kočovali v oblasti mezi Dunajem a Dněprem, a vyzval je k útoku na Bulhary. Na Dunaji zatím Nikeforos Fokas, narychlo odvolaný z jihoitalské fronty, shromáždil nevelkou, ale dobře vyzbrojenou a vycvi­ čenou údernou sílu byzantských oddílů. Symeon, který se tak ocitl mezi dvěma ohni, se rozhodl na čas ustoupit. Uzavřel s Byzancí mír a obrátil se proti Maďarům, kteří pod jeho tlakem ustoupili do pannonské nížiny, odkud podnikali nájezdy do sousedních oblastí. První jejich obětí byl velkomoravský stát, který Maďaři vyvrátili na začátku desátého století. Východofranský král i moravský kníže, mezi nimiž trvalo nepřátelství, zprvu jeden druhého obviňovali, že to byl ten druhý, kdo si divoké nomády povolal na pomoc proti svému protivníkovi, ve skutečnosti to však byly důsledky byzantské diplomacie, jež způsobily, že ve středu Evropy se usídlili divocí kočovníci, kteří po řadu desetiletí představovali nejhroznější nebezpečí nejen pro své bezprostřední sousedy, ale podnikali nájezdy až daleko do Německa a Itálie, kteří zničili první velký stát západních Slovanů s jeho skvělou kulturou a kteří způsobili definitivní oddělení západních Slovanů od Slovanů jižních. Vytlačení Maďarů do Pannonie uvolnilo Symenonovi ruce k dalšímu boji s Byzancí. Roku 896 zdrcujícím způsobem porazil byzantskou armádu u místa zvaného Bulgarofygon a Leon se raději rozhodl vykoupit si mír placením pravidel­ ného ročního poplatku. Nutily ho k tomu trvající boje s Araby, které se sice nevyznačovaly okázalými vojenskými taženími, ale přesto se nevyvíjely pro byzant­ skou říši příznivě. Na moři měli Arabové stále ještě převahu a Byzanci hrozila blokáda jejího námořního obchodu. Malta a Sicílie byly v arabských rukou, zejména když roku 902 padla poslední byzantská pevnost na Sicílii — město Taormina na západním pobřeží ostrova. Arabové tak ovládli netoliko vody při maloasijském pobřeží, ale i Egejské moře a začali podnikat soustavné nájezdy na Peloponés a řecké pobřeží. Nešlo o snahu trvale se na území pevninského Řecka usadit, ale o kořistnické nájezdy, které za sebou nechávaly hroznou spoušť. Nejhorším z nich bylo dobytí Soluně roku 904. Soluň byla druhé největší a nejvýznamnější byzantské město, jediné, jež bylo možno nejen hospodářským významem, ale i kulturou života do určité míry srovnávat s Konstantinopolí. Ležíc na Thermajském zálivu se skvělým chráněným přístavem mělo znamenitou strategickou polohu a bylo výtečně chráněno silnými hradbami vybudovanými už v pátém století. O ně se rozbíjely nesčetné útoky Avarů, Slovanů i jiných útočníků, jak to popisuje pozoruhodné legendárně histo­ rické dílo, jež se k nám dochovalo pod názvem Zázraky sv. Demetria, patrona Soluně, jehož zázračnému přispění byla záchrana města připisována. Ničivá pohro­ ma však uhodila z moře. Velitel arabského loďstva Leon z Tripole, původem 157

Byzantinec, který se dal do arabských služeb a přestoupil na islám, podnikl nejprve výpravu směrem k černomořským úžinám a zaútočil na město Abydos; potom však náhle změnil směr své plavby a 31. července 904 se znenadání objevil pod soluňskými hradbami. Město vydrželo odolávat útoku jen dva dny; třetího dne obhájci kapitulovali. Arabští piráti po tři dny strašlivě pustošili město a nakonec odtáhli s ohromnou kořistí a s 30 000 jeho obyvateli, které potom na Krétě a jiných místech prodali do otroctví. Pro Byzanc to byla' strašlivá rána, pod níž však císař nehodlal kapitulovat. Kdežto až dosud se pod dojmem námořních porážek v době vlády svého otce spíše akcí na moři zdržoval, vyslal hned v následujícím roku do Egejského moře velkou flotilu pod velením admirála Himeria, který způsobil drtivou porážku arabskému loďstvu, jež tam operovalo. Roku 910 se mu dokonce podařilo dočasně znovu dobýt část Kypru a o rok později se vypravil proti Krétě s cílem získat ji pod byzantskou svrchovanost. Odtud však byl odražen a při návratu bylo jeho loďstvo u ostrova Chios napadeno arabským loďstvem pod velením Leona z Tripole a úplně zničeno. Tak skončil tento byzantský pokus o ovládnutí moře opět poráž­ kou, ale přesto byl už předzvěstí úspěšné ofenzívy byzantských sil v následujícím období. Mezitím byl odražen i jiný útok z moře, tentokrát na severu. Roku 907 podnikl kyjevský kníže Oleg znovu velku výpravu na Konstantinopoli. Vojensky proti ní nic nezmohl, ale»jeho výprava vedla k diplomatickému vyjednávání uzavřenému ob­ chodní slouvou, definitivně potvrzenou roku 911, která upravovala vzájemné vztahy a obchodní styky mezi oběma zeměmi a zaručovala ruským kupcům v Konstantinopoli značná, přesně vymezená práva. Zároveň však umožňovala byzantským císařům přijímat do svých služeb ruské námezdné vojáky, což dalo základ vzniku proslulé vaijažské družiny v byzantské císařské gardě. Jako vládce byl Leon VI. přímo ztělesněním byzantského teokratického absolu­ tismu. Ve svých zákonech se představoval jako vyvolenec boží, jehož veškeré jednání je inspirováno božskou prozřetelností. Ve vztahu k církvi vystupoval jako její ochránce a strážce pravé víry. Novelly, které vydal, obsahují četná nařízení, jak žít ve shodě s přikázáními a požadavky církve. A přesto se posléze sám dostal kvůli svému osobnímu životu s církví do vážného sporu, který nakonec představoval ohrožení samotného trvání dynastie. Ve svém osobním životě neměl Leon příliš štěstí. Byl zamilován do dcery Styliana Zautza Zoe, ale otec ho proti jeho vůli donutil, aby se oženil se vznešenou dívkou jménem Theofano. Už to by bylo stačilo, aby manželství nebylo nijak šťastné. Theofano však navíc měla k světskému životu odpor a žila i v císařském paláci jako jeptiška. Císař, který udržoval i nadále styky se svou milenkou, chtěl Theofano zapudit a ta se nakonec uchýlila do kláštera Panny Marie v Blachemách, kde zanedlouho, v listopadu 893, zemřela. Ortodoxní církev ji hned od její smrti uctívala jako světici. Když posléze zemřel i manžel Zoe Zautziny, Leon se rozhodl, že se s ní ožení, přestože jeho duchovní rádce, mnich Euthymios, který měl na 158

císařském dvoře veliký vliv, se důrazně stavěl proti tomu. Císař poslal Euthymia do vyhnanství a dal se se Zoe oddat od jednoho z kněží ve svém císařském paláci. Ale i druhá manželka zemřela, aniž by císaři porodila syna a tím i dědice trůnu. Proto se odhodlal oženit se potřetí, přestože sám o něco dříve v jednom ze svých zákonů třetí sňatek přísně zakázal a v podstatě odsoudil i uzavírání druhého sňatku. Jeho třetí žena Eudokia mu sice vytouženého syna porodila, zemřela však při porodu a maličký syn ji také nepřežil. Zdálo se, že makedonská dynastie vymře hned svým druhým panovníkem. Leon se však nechtěl vzdát svých nadějí, i když myšlenka na čtvrtý sňatek se zdála být přímo svatokrádežná. Přivedl na svůj dvůr další milenku nazývanou Zoe Karbonopsina (Černooká), a když ta mu konečně roku 905 porodi­ la syna, rozhodl se s ní oženit, přestože patriarcha i veškerá církevní hierarchie byli rozhodně proti tomuto sňatku. Konstantinopolským patriarchou byl v této době příbuzný a žák patriarchy Fotia Nikolaos zvaný Mystikos, protože byl původně osobním tajemníkem císaře. Cír­ kevní kariéru nastoupil v podstatě proti své vůli, protože jeho povaha ho vedla k politické činnosti. Ale ve svých církevních funkcích viděl možnost jak ovlivňovat a případně řídit osudy státu. Spor o císařův čtvrtý sňatek mu k tomu poskytl vítanou příležitost. Ovšem Nikolaos udržoval kontakty s různými předními funkci­ onáři říše a mezi nimi i s Adronikem Dukou, jedním z nejlepších a nejúspěšnějších byzantských vojenských velitelů, který dosáhl velkých úspěchů ve válce s Araby. Císařův oblíbenec Samonas se jeho vlivu obával a podařilo se mu zosnovovat proti Andronikovi takové intriky, že ten byl nakonec donucen uprchnout k Arabům, aby se vyhnul stíhání pro podezření z velezrady. Císaři se pak opět v důsledku různých intrik dostal do rukou důkaz, že Andronikos udržuje z arabského území styky s Nikolaem, a to nakonec patriarchu donutilo, aby slevil ze své nekompromisnosti. Souhlasil s tím, že císařova syna osobně pokřtí a uzná ho za jeho legitimního potomka, ovšem pod podmínkou, že Leon svou milenku z paláce vypudí. Císař s tím souhlasil, ale tři dny poté, co byl jeho malý syn v chrámu Boží Moudrosti pokřtěn jménem Konstantinos, oženil se vzdor svému slibu s jeho matkou a prohlá­ sil ji za císařovnu. Tím spor mezi císařem a patriarchou vzplanul nanovo a ještě ostřeji, až vyvrcholil tím, že mu Nikolaos Mystikos na vánoce roku 906 a o svátku Epifanie na začátku příštího roku odmítl povolit vstup do chrámu Boží Moudrosti. Leon nato poslal Nikolaa do vyhanství o odvolal se k římskému papeži Sergiovi III. Ten jeho sňatek, byť s výhradami a pod podmínkou pokání, schválil a tomuto rozhodnutí se nakonec podvolil i nově dosazený patriarcha Euthymios, který roku 908 korunoval tříletého Konstantina za Leonova spolucísaře a tím ho definitivně uznal za jeho legitimního nástupce. Konstantinos, v pořadí už sedmý císař toho jména, vešel do dějin s přívlastkem Porfyrogennetos, tj. v purpuru zrozený. Tento přívlastek vyjadřoval nový prvek v chápání dynamické posloupnosti a legitimity, jenž se vytvořil v době makedonské dynastie. Za řádné potomky a eventuální dědice a nástupce vládnoucího císaře byly uznány jeho děti, které se narodily v zvláštní „purpurové“ komnatě císařského 159

paláce a byly později předepsanou ceremonií představeny v hippodromu konstantinopolskému lidu reprezentovanému démy. A přestože tedy titul porfyrogennetos náležel všem takto narozeným potomkům panujících členů dynastie, stal se trvalou součástí jména právě syna Leona VI., protože jeho narození a později uznání jeho legitimnosti bylo zdrojem tolika potíží a předmětem tak hlubokých sporů. Leon VI. zemřel 11. května 912. Jeho syn Konstantinos byl teprve šestiletý a vlády se proto ujal Leonův bratr Alexandras, který byl sice stejně jako Leon ještě za života Basileia I. korunován jeho spolucísařem, ale nikdy se mu nedostalo možnosti podílet se aktivně na vládě. Zato nyní se ujal řízení státu a přestože jeho vláda trvala pouze necelých třináct měsíců, ocitla se byzantská říše jeho vinou opět na pokraji katastrofy. Alaxandros záměrně nastoupil zcela opačný kurs než jeho zemřelý bratr. Obklopil se vlastními přáteli a Leonovy ministry zbavil jejich úřadů. Podobně donutil i zbožného Euthymia, aby se vzdal hodnosti patriarchy, a na jeho místo povolal opět ctižádostivého Nikolaa Mystika. Zpit náhlou mocí a postrádaje jakýchkoli zkušeností, počínal si nejen ve vnitřní, ale i vnější politice zcela neuváže­ ně. S pocitem, že je pod úrovní římského císaře být čímkoli a jakkoli zavázán méněcenným barbarům, odmítl nadále platit Bulharům sjednaný roční poplatek. Tím však jen poskytl Symeonovi, jenž mezitím dále zkonsolidoval své síly, novou — a vítanou — záminku k válce. Ovšem ještě než skutečně propukla, Alexandros zemřel. Legitimní následník trůnu — Konstantinos Porfyrogennetos — byl teprve sedmiletý. Jeho matku Zoe Karbonopsinu poslal Alexandros hned po svém nástu­ pu k vládě do kláštera a moci se proto ujala regentská rada, v jejímž čele stál patriarcha Nikolaos Mystikos. Jeho postavem však nebylo nijak snadné. Na jedné straně proti němu stála v církvi silná strana přívrženců vypuzeného patriarchy Euthymia, na druhé straně se cítil — zřejmě právem — ohrožen mocichtivými aristokraty, v jejichž čele stál velitel císařské gardy, domestikos schol Konstantinos Dukas. A v této situaci se v létě roku 813 pod hradbami Konstantinopole objevil se svým obrovským vojskem Symeon. Pro Byzantince to nebyla nikterak nová situace. Konstantinopol musela čelit a dokázala odolat už mnoha podobným útokům i dlouho trvajícím obležením. Zcela novým prvkem byla ovšem skutečnost, že Symeon se na své tažení vydal s konkrétním cílem: netoliko dobýt město a zmocnit se ho jako své kořisti, ale sesadit legitimního císaře a sám dosednout na konstantinopolský trůn jako císař slovansko-řeckého císařství, jež hodlal založit a jež mělo vystřídat dosavadní císařství římské. Nejistá vnitřní situace nutila patriarchu pokusit se vyřešit spor se Symeonem diplomatickým jednáním. Tváří tvář mohutným hradbám Konstantinopole, na jejichž zdolání neměl dostatečné prostředky, projevil i on ochotu ke kompromisu. A tak se Nikolaos Mystikos v doprovodu mladého Konstantina se Symeonem několikrát tajně setkal a výsledkem jejich jednání byla dohoda, podle níž se byzantský regent zavázal zaplatit Symeonovi dlužné poplatky a přislíbil mu, že mladý byzantský císař si vezme za ženu jeho dceru, což by jej uvedlo do funkce basileopatora, tedy postavení císařovu nejbližší. Navíc pak Nikolaos Symeona 160

Byzantské medaile a mince

a) b) c) d) e)

medaile Theodosia II. císař Fokas císařovna Irene spolucísaři Herakleios a Konstans II. císař Michael III. a jeho matka Theodora

Mozaika z baziliky sv. Demetria v Soluni: sv. Demetrios mezi zakladateli chrámu (7. stol.)

Korunování západního císaře Otty II. a byzantské princezny Theofano (řezba ve slonovině z konce 10. stol.)

Patriarcha Nikeforos šlape na ikonoklastického patriarchu Ioanna Grammatika (Chljudovskij žaltář, druhá polovina 9. stol.)

Císař Leon VI. se klaní Kristu (mozaika v nartexu chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli, konec 9. stol.)

Patriarcha Nikeforos korunuje Michaela I. za císaře (z madridského rukopisu kroniky Ioanna Skylitza ze 14. stol.)

Hostina bulharského chána Krutna (z iluminovaného rukopisu slovanského překladu kroniky Konstantina Manassa ze 14. stol.)

Řecký oheň (z madridského rukopisu kroniky Ioanna Skylitza ze 14. stol.)

Dobytí Preslavi císařem loannem Tzimiskem (ze slovanského překladu kroniky Konstantina Manassa ze 14. stol.)

Pokřtění Bulharů (ze slovanského překladu kroniky Konstantina Manassa ze 14. stol.)

n.TKÍKAflIAHAM-tKfArOJXl'"!!'*'

Pokřtění Rusů (ze slovanského překladu kroniky Konstantina Manassa ze 14. stol.)

W .M

Klášter Hosios Lukas v Boiotii z konce 10. a začátku 11. stol, (celkový pohled od jihovýchodu)

v císařském paláci Hebdomon, nacházejícím se vně konstantinopolských hradeb, při tajné ceremonii korunoval. Nevsadil mu sice na hlavu císařskou korunu, ale svou vlastní, korunu konstantinopolských patriarchů (epirriptarion), a neudělil mu titul byzantského císaře — basileus ton Rhomanion, ale pouze titul císaře Bulharů (basileus ton Bulgaroriy Byl to však přece jen císařský titul a Symeon, spokojen s výsledkem celého jednání, odtáhl se svým vojskem od konstantinopolských hradeb zpět do Bulharska. Podrobnosti tohoto jednání zůstávají dosti nejasné. Symeonova korunovace korunou konstantinopolských patriarchů byla absurdní a udělení titulu basileus bulharskému panovníku, i když s uvedeným omezením, vyvolalo v byzantských vládních kruzích obrovské pobouření. Proti patriarchovi se utvořila silná opozice. Císařovna vdova Zoe Karbonopsina se vrátila do paláce a ujala se vedení regentské vlády. Opírala se při tom především o představitele vojenské aristokracie, která se v tomto období dostávala v byzantské společnosti stále více do popředí a v stále rostoucí míře ovlivňovala politiku úřední vlády. Nikolaos Mystikos musel čelit mocichtivosti rodiny Duků. Zoe Karbonopsina se nyní opřela především o členy rodiny Foků, zejména o Leona a Bardu, syny vojevůdce Basileia I. Nikefora Foky. Nová vláda sledovala ostře protibulharský kurs, což přirozeně vedlo k vypuknutí nové války. Ta se nevyvíjela pro Byzanc nijak příznivě. Symeonovi se podařilo zmocnit se v září 914 Adrianopole, která měla klíčovou polohu jako křižovatka cest spojujících Konstantinopol jak se severní hranicí, tak s Jaderským mořem; ostatně brzy nato museli Byzantinci vyklidit i svou důležitou pevnost na jeho jižním pobřeží — město Dyrrhachion. Fokové se proto rozhodli k protiútoku, kterým chtěli bulharskou vojenskou sílu zničit. Byzantská armáda vytáhla na sever podél čemomořského pobřeží. Symeonovi se však podařilo ji zaskočit a v bitvě svedené 20. srpna 917 u Anchialu (Pomoije poblíž dnešního Burgasu) bylo byzantské vojsko zcela zničeno. Symeon nato táhl do nitra byzantské říše a poblíž Konstantinopole porazil Byzantince podruhé. Hradby hlavního města pro něho sice zůstaly i tentokrát nezdolatelné, ale Symeonovi se otevřela volná cesta do Řecka, kam v následujících šesti letech podnikal pravidelné nájezdy.

Učený císař a jeho vojenský poručník Vzdor těmto porážkám císařovna nepřestávala preferovat Leona Foku, k čemuž vedle politických zřetelů ji vedly i čistě osobní pohnutky, protože uvažovala o tom, že se za něj provdá a tím jeho faktické moci dodá i legitimní oprávnění. Ve svých plánech však nepočítala s jinou silou, která se nakonec ukázala rozhodující. Bylo to byzantské loďstvo. Jeho velitelem byl Romanos Lakapenos, pocházející z chudé arménské rodiny. Spíše náhodou na sebe upoutal pozornost císaře Leona VI. při zápasu se lvem a to byl počátek jeho rychlé kariéry, která nakonec vyvrcholila tím, že byl jmenován velkým drungariem (admirálem) byzantského loďstva. Byla to

161

kariéra zcela zasloužená, protože Romanos prokázal, že byl jedním z nejschopněj­ ších byzantských vojenských velitelů, a posléze i státníků své doby. Mezi ním a preferovanými vojenskými aristokraty z rodiny Foků narůstala rivalita, kterou nakonec Romanos vyřešil státním převratem připravovaným v dohodě a s pomocí patriarchy Nikolaa Mystika, jenž se mezitím opět dostal k moci. V březnu 919 se svým loďstem přistál v konstantinopolském přístavu, zmocnil se císařského paláce a pod záminkou ochrany mladého císaře postupně vypudil nejen svého hlavního soka Leona Foku, kterého po neúspěšném pokusu o vojenský odpor dal oslepit a ukazovat v potupném průvodu v konstantinopolských ulicích, ale i další předsta­ vitele bývalého režimu. Sama císařovna se musela uchýlit do kláštera a Romanos upevnil svou moc tím, že mladého Konstantina oženil se svou vlastní dcerou Helenou. A tak postavem basileopatora, o něž usilovali jak bulharský vládce Symeon, tak Zoin aristokratický vyvolenec Leon Fokas, získal nakonec plebejec arménského původu; pro možnosti sociální mobility, jaké byzantská společnost skýtala, to bylo typické. Romanos se však nespokojil ani tím a ještě na podzim se dal prohlásit caesarem a v prosinci téhož roku korunovat jako basileus. Ne skutečnosti zatlačil legitimního císaře do pozadí a sám vládl jako hlavní císař (autokrator). Nebylo přitom pochyb o tom, že zamýšlí založit vlastní dynastii, protože jen o půl roku později dal svého syna Christofora korunovat za dalšího spolucísaře a jeho další dva synové, Konstantinos a Stefanos, obdrželi stejnou hodnost roku 924. Jejich nejmladší bratr Theofylaktos byl zároveň vysvěcen za kněze a jmenován synkellem v konstantino­ polském patriarchátu, což ho ve skutečnosti přímo předurčovalo k budoucímu dosažení nejvyšší církevní hodnosti. Postavení Konstantina Porfyrogenneta bylo nadto oslabeno ještě rozhodnutím církevní synody, kterou císař s patriarchou svolali roku 920 k ukončení sporů vyvolaných čtvrtým sňatkem Leona VI. Synoda sice uznala původ mladého císaře za legitimní, zároveň však přísně odsoudila uzavírám čtvrtého sňatku a prohlásila takové případy za nekanonické a neplatné. Ačkoli Konstantinos osobně byl z obecného pravidla vyňat, přesto nad ním zůstal viset stín pochybného původu. Jakkoli Romanos byl ve skutečnosti jen úspěšný uzurpátor, který se toliko s ohledem na dynastické cítění konstantinopolského obyvatelstva neodvážil legi­ timního císaře svrhout, ale pouze ho zatlačil do podřízeného postavení, projevil se po všech stránkách jako schopný státník. Jeho předním úkolem byla nutnost vypořádat se s bulharskou hrozbou. Symeon, jehož veškeré naděje se sňatkem Konstantina Porfyrogenneta s Helenou Lakapenou zcela zhroutily, zahájil nové válečné akce. Nyní měl však proti sobě na císařském trůně schopného vojevůdce, který se navíc opíral o diplomatické zkušenosti Nikolaa Mystika. Symeon sice podnikal i nadále ničivá tažení na byzantské území, utrpěl však také porážky a Byzantinci zároveň proti němu používali diplomacie. Zatímco Nikolaos Mystikos nepřestával se Symeonem vyjednávat a udržoval s ním korespondenci, byzantští vyslanci podnítili k útoku na Bulharsko srbského knížete. Symeonovi se sice

162

podařilo Srby porazit, ale přesto musel nadále počítat s nebezpečím v zádech, protože byzantská diplomacie nepřestávala podněcovat nepokoje mezi slovanský­ mi kmeny na Balkáně. Symeon se pokusil o protitah stejného druhu. Zahájil jednání s fátimovskými vládci v Egyptě, kteří mezitím už prakticky zcela uvolnili svou závislost na abbásovských kalifech v Bagdádu; navrhl jim společnou akci proti Konstantinopoli, kterou oni měli napadnout z moře, zatímco on by zaútočil na souši. Byzantská diplomacie se však i v tomto případě projevila jako mnohem schopnější. Zatímco Symeon mohl egyptským Arabům nabídnout jenom pouze sliby budoucí kořisti, byzantské zlato bylo konkrétní a k dispozici okamžitě. Egypťané nakonec své sliby Symeonovi odvolali a Byzanc si v boji s ním zůstala na moři jistá. Vyvrcholení byzantsko-bulhatských bojů přinesl rok 924. Symeon znovu stanul před hradbami hlavního města. Obě strany měly zájem na ukončení bojů, žádná však nechtěla slevit ze svých nároků. Došlo k osobní schůzce mezi Symeonem a Romanem a bulharský vládce mohl tehdy naposledy vstoupit do hlavního města, v němž byl vychován a které nepřestalo být cílem jeho tužeb, v němž se chtěl stát vládcem. Romanos sice při jednání projevil ochotu uznat Symeonův nárok nazývat se císařem, ovšem s výhradou, že se bude nazývat pouze císařem (carem) Bulharů a že jeho titul nebude mít tedy ekumenický charakter, na nějž Byzantinci důsledně odmítali rezignovat. Na tom zůstalo a nepřátelství pokračovalo dále. Byzantinci získali další spojence v Chorvatech, jejichž král Tomislav v bitvě svedené roku 926 Symeona zdrcujícím způsobem porazil. Symeon se tím nedal odradit od příprav další výpravy proti Byzanci, ale dříve než se na ni mohl vydat, na jaře roku 927 náhle zemřel. Bulharská moc pominula zároveň s ním. Vysílená země, jejíž materiální i lidské rezervy byly nekonečnými válkami zcela vyčerpány, neměla už ani sílu ani ochotu k dalším bojům. Mezi prostým lidem převládala apatie á nechuť k dalším obětem, zatímco sílící třída feudálních bojarů hleděla prosadit své zájmy a zvětšit vlastní majetek na úkor státu. Symeonův syn a nástupce Petr uzavřel s Byzancí mír. Byl mu přiznán titul basileus (car), bulharští vyslanci měli nadále mít na byzantském dvoře přednost před všemi ostatními a car Petr dostal za ženu byzantskou princez­ nu Marii. Nebyla to sice porfyrogenneta, toliko dcera Romanova syna Christofora, nicméně bulharský vládce se mohl honosit tím, že je spřízněn s byzantským vládnoucím rodem. Byzanc uznala rovněž existenci samostatného bulharského patriarchátu. Ovšem přes tyto příznivé podmínky a vnější pocty, jež z byzantského hlediska představovaly nebývalé ústupky, nic nemohlo měnit skutečnost, že smlou­ va znamenala konec bulharských mocenských aspirací a otevření Bulharska by­ zantskému politickému i kulturnímu vlivu. Car Petr po celou dobu své vlády trvající téměř půl století nikdy nezdvihl proti Byzanci zbraně a vždy se podřizoval její vůli. Ukončení válek s Bulhary uvolnilo byzantské síly pro novou aktivní politiku na východní hranici, na níž vláda Romana Lakapena znamená zahájení nepřetržité

163

byzantské ofenzívy a rekonkvisty ztracených oblastí. Předpoklad pro ni vytvořila už námořní bitva u ostrova Lemnu roku 924, v níž Byzantinci úplně zničili arabské loďstvo pod velením známého nám Leona z Tripole a obnovili tak svou naprostou kontrolu nad Egejským mořem. Tím byla i zcela zajištěna hranice mezi byzantskou Malou Asií a arabskou Sýrií vedoucí po pohoří Taurus. Zde se boje vesměs omezovaly na drobné šarvátky a kořistnické nájezdy z obou stran, v níž hlavní roli hráli příslušníci tam sídlící drobné aristokracie se svými ozbrojenými družinami, pro něž takováto permanentní lokální válka tvořila náplň jejich života. Byli to tak řečení akritai (pohraničníci), jejichž způsob života, myšlení i osudy našly umělecké vyjádření v proslulém byzantském eposu Digenis Akritas. Hlavní válečné akce se však soustředily na severovýchodní hranici, kde Roma­ nův vrchní velitel loannes Kurkuas zahájil ofenzívu útokem proti městu Melitene, jež dříve bylo jedním z hlavních center protibyzantské expanze. Roku 931 se mu ji podařilo přechodně a o tři roky později pak definitivně dobýt a byzantský postup pokračoval dále. Usnadňoval jej pokračující vnitřní rozklad abbásovského kalifátu. Jedním z jeho důsledků byl však i vznik různých polonezávislých arabských emirátů v okrajových oblastech, a tak Byzanci vyvstal nový silný nepřítel v mosulském emirovi Saif-ad-Daulahovi z dynastie Hamdanovců. Ten se projevil jako rovnocenný protivník Ioanna Kurkua, podnikal proti jeho ofenzívě četné protiakce a zejména si hleděl získat oporu v Zakavkazí ovládnutím různých gruzínských a arménských knížectví. Jako obvykle byly však byzantské vojenské akce doplněny činností diplomatickou a Byzanc neváhala využít sporů mezi Araby a dokonce nabídnout kalifovi v Bagdádu spojenectví proti jeho příliš samostatnému emirovi v Mosulu. Saif-ad-Daulah byl posléze roku 940 donucen upustit od svého tažení proti Byzanci a obrátit se do Bagdádu, odkud mu hrozilo větší nebezpečí. Mezitím Konstantinopol musela čelit novému velkému útoku Rusů, vedených tentokrát kyjevským velkoknížetem Igorem. Přestože většina byzantských vojsk byla právě na vzdálených bojištích a loďstvo operovalo na moři, císař Romanos Lakapenos shromáždil veškeré síly, které měl k dispozici, a pomocí řeckého ohně způsobil ruským lodicím zničující porážku. Zbytky ruského loďstva se stáhly do Černého moře, kde Rusové strašlivě vyplenili pobřežní oblasti v Bithýnii. Z vý­ chodní fronty narychlo povolaný Kurkuas však se svými vojáky dovršil ruskou porážku i na souši a kníže Igor nakonec přivedl do Kyeva jen malý zlomek svého původního vojska. Byzantinci ve snaze předejít dalším ničivým útokům projevili ochotu s Igorem jednat a výsledkem byla nová byzantsko-ruská smlouva uzavřená roku 944, která v podstatě byla obdobou předchozí smlouvy z roku 911, ale zaručovala Byzanci lepší podmínky; především se v ní Rusové zavazovali chránit Chersonesos, nejdůležitější byzantskou pevnost na Krymu, hlavní oporu jejich obchodu s jižním Ruskem, před útoky cizích nepřátel. Kurkuas po této epizodě s ještě větší intenzitou pokračoval ve východním tažení a v následujících letech dobyl řadu důležitých měst na Eufratu a v Mezopotámii — Martyropolis, Amidu, Daras, Nisibis a své vítězné tažení dovršil dobytím města

164

Edessy, které se po delším obléhání nakonec vzdalo bez boje. Toto vítězství mělo obrovský význam, a to nejen strategický, ale i morální. Edessa se těšila mezi východními křesťany mimořádné úctě a byla jedním z nej významnějších posvát­ ných poutních míst, protože v ní bylo uchováváno mandylion — jak legenda tvrdila, „věrný a lidskou rukou nestvořený obraz Kristův“, který podle tradované­ ho podání sám Kristus nadpřirozeným způsobem poslal edesskému králi Abgarovi. 15. srpna 944 byl tento obraz slavnostně převezen do Konstantinopole jako symbol vítězství křesťanské víry (a tím Byzance) nad islámem. Získání a přenos této ceněné relikvie byl posledním velkým úspěchem vlády Romana Lakapena. Přestože jeho vláda byla pro byzantskou říši veskrze úspěšná, on sám osobně nijak oblíben nebyl. Velká část společnosti v něm nepřestávala vidět uzurpátora, který se zmocnil práv náležejících legitimnímu, „v purpuru narozené­ mu“ císaři. Jakkoli to mohla být i jen záminka, s heslem obrany práv „skutečného“ císaře vzniklo i několik spiknutí proti Lakapenovi, která sice byla vesměs rozdrcena hned v zárodku, ale přesto do značné míry odrážela cítění společnosti. Lakapenův záměr založit vlastní dynastii posléze prakticky ztroskotal, když roku 931 zemřel jeho nejstarší syn Christoforos, kterého Romanos jmenoval svým spolucísařem (před Konstantinem Porfyrogennetem) a určil za svého následníka. Oba jeho další synové, Stefanos a Konstantinos byli rozmařilí a neschopní mladíci a jejich otec s nimi zřejmě nepočítal, protože po Christoforově smrti se jeho prvním spolucísa­ řem stal Porfyrogennetos. Mladí Lakapenové však tím více o vládu usilovali. Nejprve dosáhli toho, že byl odstraněn schopný a v byzantské veřejnosti velice oblíbený vojevůdce Kurkuas, a když jejich otec vyjednal svatbu syna Konstantina Porfyrogenneta Romana s Bertou z Provence, v čemž právem spatřovali další posílení makedonské dynastie na svůj úkor, rozhodli se zasáhnout proti němu. Několik dnů před vánocemi roku 944 otce v paláci přepadli, násilně ho vyvlekli na loď a dopravili na ostrov Prote, kde ho donutili vstoupit do kláštera. Tento puč vyvolal mezi konstantinopolským lidem obrovské pobouření. Šířily se pověsti, že byl odstraněn i legitimní císař a oba Lakapenové tváří v tvář lidovému hněvu byli donuceni se s Porfyrogennetem dohodnout a uznat ho za staršího spolucísaře. Konstantinos VIL byl však odhodlán dané situace a spontánní lidové podpory využít. Jen o měsíc později je dal oba zatknout, zbavit císařské hodnosti a poslat do vyhnanství na týž ostrov, kam oni sami dali před nedávném deportovat vlastní­ ho otce. Ve svých čtyřiceti letech, po čtvrtstoletí života stráveném ve stínu mocné­ ho uzurpátora, kdy byl císařem jen podle jména, se Konstantinos VIL Porfyrogen­ netos ujal v lednu 945 jako autokrator skutečné vlády. Jméno Konstantina Porfyrogenneta je nerozlučně spojováno s jeho rozsáhlou činností literární. Nebylo to jen vynucené ústraní, ale skutečný, přirozený zájem, který Konstantina přivedl k jeho vědeckým a literárním zlibám. Zajímal se o starou řeckou minulost, a to nejen z čistě literárního hlediska, ale sbíral poznatky a vědo­ mosti všeho druhu, snažil se je uchovat, utřídit a využít pro současné potřeby. Obklopoval se literáty, právníky, písaři a umělci všeho druhu. Ze svých skrovných 165

prostředků — Romanos Lakapenos jej omezoval i v tomto ohledu — si dával vyhledávat staré rukopisy anebo je nechával opisovat, sám z nich pořizoval excerpta a najímal pro tuto práci odborníky, pod jeho vedením anebo aspoň z jeho podnětu vznikaly odborné příručky na všechna možná témata. Mezi nimi však přece jenom vynikaly příručky týkající se různých aspektů správy říše a umění vládnout* Jeho kniha O ceremoniích představuje pro nás nejúplnější soubor informací o všech formalitách užívaných na byzantském dvoře. Byla ovšem míněna jako praktický návod, jak si počínat v různých situacích, podobně jako kniha O správě říše, kterou Konstantinos napsal pro svého syna a následníka Romana. Ta obsahuje přehled národů, s nimiž byzantská říše sousedila, a právě v tomto spise se poprvé objevuje název Velká Morava jako označení říše krále Svatopluka. Císařský antikvář ovšem tohoto výrazu užil nikoli pro vyjádření velikosti a moci prvního státu na našem území, jak se často pod vlivem romantických názorů naivně ještě dnes tvrdí, ale v duchu tradic antické geografie, která výrazu „Velká“ užívala pro země ležící mimo její mocenskou sféru, zatímco stejnojmenné oblasti ležící na území anebo při hranicích říše byly označovány přívlastkem „Malá“. Konstantinos VIL nezůstal však jen u svých literárních zálib, ale osvědčil se i jako dobrý panovník, přestože s obdobím jeho samovlády nejsou spojeny žádné mimo­ řádné nebo okázalé události. Jeho vládu charakterizovala především kontinuita s obdobím jeho předchůdců jak ve vnitřní, tak v zahraniční politice. V jednom ze svých spisů sice se zdrženlivým despektem píše o Lakapenovi jako o člověku postrádajícím vzdělání i kulturu, který nevyrostl v císařském paláci a nebyly mu proto vlastní staré římské tradice, přesto však sám v jeho politice v podstatě pokračoval. Vyměnil sice řadu Lakapenových úředníků a vojenských velitelů za lidi sobě oddané, přitom ale nešlo o pomstu či o změnu za každou cenu. Tak nejmladší syn svrženého Romana I. Theofylaktos zůstal konstantinopolským pat­ riarchou i nadále a až do své smrti roku 956 mohl nerušeně vykonávat svůj úřad. Romanův nemanželský syn Basileios, který byl eunuchem, se dokonce dostal do Konstantinovy přízně až po otcově pádů, a stal se posléze až jeho prvním komorní­ kem (parakoimomenoš) a výrazně ovlivňoval politiku konstantinopolského dvora ještě i za Konstantinových nástupců. Především však byla k moci znovu povznesena rodina Foků. Vrchní velitel, kterého dosadili Lakapenovi synové, když byl pod jejich nátlakem odstraněn loannes Kurkuas, se projevil jako zcela neschopný a jedním z prvních Konstantino­ vých činů jako samovládce bylo, že místo něho jmenoval syna Leona Foky Bardu, který byl pověřen velením na východní hranici. Nemohl se sice rovnat vojenskému géniu Ioanna Kurkua a v jeho době nedošlo k další význačnější byzantské expanzi, ale to bylo do značné míry způsobeno i tím, že právě v této době vyvstal Byzanci v severní Sýrii nový silný protivník v dynastii Hamdanovců. Emfr Saif-ad-Daulah, s nímž musel už Kurkuas urputně bojovat, se právě roku 944 po návratu z Bagdádu pevně usadil v Aleppu a vytvořil si tam samostatný, vnitřně konsolidovaný emirát, který se na čas stal hlavní překážkou byzantského postupu. Válka pokračovala spíše

166

v podobě drobných střetnutí a nájezdů na nepřátelské území z obou stran, přičemž zdaleka ne vždy byla převaha u byzantských vojsk. Přesto se však podařilo tuto hranici stabilizovat a učinit ji spolehlivým nástupištěm pro novou byzantskou ofenzívu, k níž mělo dojít jen o něco málo později. K úspěchům zahraniční politiky Konstantina VIL značně přispívala intenzívní diplomatická činnost a v době jeho panování byl konstantinopolský dvůr dějištěm přijetí četných cizích poselstev a dokonce i cizích vládců, zatímco byzantští vyslanci působili pro zajištění byzantských zájmů v řadě zemí na východě i na západě. Jedním z předních Konstantinových cílů bylo zajištění jeho držav v jižní Itálii. S tímto zřetelem navázal styky s obnoveným západním císařstvím a jednalo se dokonce o uzavření sňatku mezi Konstantinovým synem Romanem a neteří Otty I. Hedvikou, který ovšem nakonec nebyl uskutečněn. Císař se pokoušel vytvořit vojenskou a politikou alianci proti Arabům na Sicílii a s tímto cílem vyslal poselstvo dokonce na dvůr ummájovského kalifa v Cordobě Abderrahmana III., které mu přineslo jako dar nádherně iluminované řecké rukopisy. Jednou z největších událostí byzantské diplomacie této doby byla návštěva ruské kněžny Olgy (vdovy po knížeti Igorovi) v Konstantinopoli na podzim roku 946, kde se jí na císařském dvoře dostalo okázalého přijetí. Podle některých pramenů byla Olga při této příležitosti pokřtěna; průběh její návštěvy a především skuteč­ nost, že Konstantinos Porfyrogennetos, který veškeré ceremonie související s jejím přijetím podrobně popsal, se o jejím křtu v Konstantinopoli vůbec nezmiňuje, však spíše naznačují, že ruská kněžna se dala pokřtít krátce po smrti svého muže ještě v Kyjevě, dříve než se vydala na cestu do Byzance. Její křest byl nezbytným předpokladem toho, aby mohla být uznána za člena „rodiny křesťanských panov­ níků“ s byzantským císařem v čele, což povyšovalo její vztahy k byzantské říši a mezinárodní postavení ruského státu na podstatně vyšší úroveň. Tohoto uznání se jí zřejmě skutečně dostalo, protože její křestní kmotrou byla sama císařovna Helena, po níž také Olga přijala své křestní jméno. Jinou velkou poctou, jinak ve styku s cizími panovníky velmi nezvyklou, bylo pozvání, aby stolovala při soukro­ mé audienci se členy císařské rodiny. Vzdor všem těmto poctám se však vztahy mezi Byzancí a ruským státem nevyvíjely zcela tak, jak si snad Olga představovala. Především císař nevyhověl její žádosti, aby v Rusku hned zřídil samostatnou církevní organizaci. Jistě k tomu vedla i skutečnost, že křesťanství v té době bylo na Rusi stále ještě omezeno jen na malý okruh lidí v Olžině okolí a na menší skupiny vaijažských kupců, zatímco široké vrstvy zůstávaly pohanské a proti nové víře byl silný odpor i přímo mezi vládnoucí vrstvou; sám Olžin syn a pozdější nástupce Svjatoslav i vzdor jejímu přemlouvání rozhodně odmítl dát se pokřtít s poukazem na to, že celá jeho družina zůstává věrna starým bohům. Když Olžino úsilí vybudovat na Rusi církevní organizaci zřízenou z Byzance definitivně ztrosko­ talo, obrátila se posléze s žádostí o vyslání biskupa pro její zemi na západního císaře. Otto Veliký její žádost velmi ochotně přijal a poslal jí roku 961 biskupa Adalberta v doprovodu dalších kněží; ti však po svém příchodu do Kyjeva ve svém

167

poslání neuspěli a museli se zanedlouho opět vrátit do Německa. Přestože Rus se ještě nestala křesťanskou zemí a po Olžině smrti roku 964 v ní opět zcela převládlo pohanství, byly už v té době přesto vytvořeny pevné předpoklady pro její začlenění do byzantské kulturní sféry.

Růst moci vojenské aristokracie a zemědělské zákony Zastavění arabské expanze, trvalá poziční válka na východní hranici a konečně postupné zahájení neustále se rozmáhající byzantské protiofenzívy způsobily i váž­ né vnitřní proměny v byzantské společnosti. Od 7. století tvořila její hlavní základ široká sociální vrstva osobně svobodných rolníků podřízených přímo státu. Ti tvořili základ vojenské síly říše a daně, které odváděli, představovaly největší část státních příjmů. Jejich politická práva se rovnala prakticky nule, byli však osobně svobodni a do určité míry chráněni i tím, že jejich povinnosti vůči státu byly přesně vymezeny. Jejich materiální situace nebyla ovšem nijak snadná. Výnosnost půdy byla díky nízké úrovni výroby velmi slabá. Daně vyžadované státem — tj. daně z obdělávané půdy a tzv. kapnikon (doslova „daň z komínu“), určitá forma osobní daně, kterou platila každá domácnost — spotřebovaly velkou část celoročního příjmu. V příznivých letech rolníci zpravidla vystačili při skromném živobytí od sklizně do sklizně. Vážné potíže ovšem nastaly, když přišla neúroda, suchý rok, nebo když sklizeň zničilo krupobití, kobylky anebo — což byl celkem pravidelný jev — kořistnické nepřátelské nájezdy. Tu rolníci zabředli do dluhů a vesměs jim těžko kynula možnost se z nich dostat. Stát byl ve svých daňových nárocích neúprosný bez ohledu na situaci a tíži zdanění zvyšovali yýběrčí darií, kteří až příliš často hleděli využít situace a obohatit se ve svůj vlastní prospěch. Za takových okolností mnohdy rolníkům nezbývala jiná možnost než prodat svou půdu moc­ ným a bohatým sousedům a pracovat potom na ní jako jejich závislí sedláci (paroikoi). Prameny nám nedovolují učinit si do podrobností přesný obraz. V lite­ ratuře se diskutuje otázka, zda tito paroikoi museli platit zároveň daň státu a poplatek Svému pánovi, či zda s převzetta půdy velkostatkář převzal i všechny závazky vůči státu. V každém případě sb zdá, že v krizových obdobích, ať už způsobených pohromami nebo válečnými událostmi, mnozí rolníci spatřovali men­ ší zlo v tom, že se vzdali vlastnictví svých pozemků a žili dále y závislosti na mocném sousedovi, než aby byli bez ochrany vystaveni útlaku daňových výběrčí a všem požadavkům státu, Ne zřídka docházelo rovněž k případům opouštění půdy, za niž ovšem vesnická komunita nadále nesla daňovou zodpovědnost. Je jen zdánlivě paradoxním jevem, že období, kdy Byzanc byla vůči Arabům v defenzívě a kdy Malá Asie byla sužována jejich téměř pravidelnými nájezdy, bylo pro udržení malého zemědělského vlastnictví v podstatě příznivé. Bylo totiž značně obtížnější obnovovat velké šlechtické usedlosti a velkostatky zpustošené nepřítelem než malé rolnické usedlosti. V období trvalého nebezpečí nepřátel­

168

ských vpádů pokušení přisvojit si další pozemky a statky nebylo tak lákavé, jako v době, kdy se válka v postatě omezila na pohraniční oblasti a vnitrozemí začalo být bezpečné. Období trvalých válek přitom povzneslo do popředí řadu předních aristokratických rodin, na nichž spočívala tíha těchto bojů a které se proto těšily velké úctě jako ochránci křesťanství a říše proti islámskému nepříteli. Tyto rodiny sídlily v provinciích, zejména v Malé Asii, a jejich materiální základnou byly jejich rodové statky; nebyly tady tak závislé na udělení císařské přízně jako ti, jejichž postavení záviselo čistě jen na jejich začlenění do byrokratické hierarchie. Přiroze­ nou tendencí těchto dynatoi (mocných) bylo rozšiřovat své statky, a to přirozeně na úkor chudších a sociálně slabších sousedů (ptochoi). Hlavní překážkou v zvětšo­ vání jejich pozemkového vlastnictví byly zákony zajišťující vlastnická práva rolníků a zaručující jim předkupní právo (protimesis) na půdu opuštěnou, ať už z jakého­ koli důvodu, jejich sousedy. A právě tato zásada se stala jedním z hlavních problémů společenského vývoje i jednou z klíčových otázek byzantského zákono­ dárství v 10. století. Leon VI. v podstatě uznal rostoucí roli aristokracie v byzantském veřejném životě. Ve svém spisu Taktika přímo doporučil, aby nejvyšší úřady jako zejména úřad stratégů jednotlivých themat byly svěřovány osobám vyššího společenského postavení a bohatství. A v jedné ze svých novell (Nov. 114) omezil předkupní právo sousedů (protimesis) na pouhých šest měsíců, ale i to za předpokladu, že okamžitě zaplatí plnou kupní cenu za získané pozemky. Ve skutečnosti toto omezení zname­ nalo, že mocným a bohatým statkářům se i právně otevřela volná cesta k nabývání rozsáhlých statků. Romanos I. Lakapenos, který sám byl plebejského, selského původu a s byzant­ skou aristokracií byl většinou v napjatých vztazích (vzpomeňme, že se k svému vysokému postavení dostal v mocenském boji s vlivnou rodinou Foků), si dobře uvědomoval, jaké nebezpečí pro příjmy státu i pro jeho vojenskou sílu představuje ubývání svobodných zemědělců i jak rostoucí síla aristokracie vytváří potenciální nebezpečí pro samu císařskou moc. V dubnu roku 922 vydal zákon, jímž obnovil předkupní práva sousedů zrušená Leonem VI. a navíc stanovil pořadí těch, kteří se mohli o uvolněné pozemky ucházet, do pěti kategorií počínaje přímými příbuz­ nými až po prosté sousedy. Dynatoi, pokud nespadali přímo do jedné z těchto pěti kategorií, měli striktně zakázáno takovýchto pozemků jakkoli nabývat, a to i třeba dědictvím anebo darem. Ten, kdo by se proti tomuto zákonu provinil, měl být potrestán tím, že mu neprávem získaný pozemek bude bez náhrady odeberán a že navíc zaplatí ještě peněžitou pokutu. Toto nařízení se ovšem minulo účinkem. Jednak je bylo těžké vynucovat, protože značná část příslušníků státního aparátu pocházela z té společenské vrstvy, proti níž byla uvedená ustanovení namířena. Mocní aristokraté měli ve svém prostředí a díky svým stykům a příbuzenským vztahům dosti možností, jak čelit úředníkům, jejichž úkolem bylo vykonávat příkazy přicházející ze vzdáleného hlavního města. A posléze, což mělo také podstatný význam, velká část těch, o něž 169

šlo, totiž drobných zemědělců, o císařskou ochranu nestála. Bylo zřejmé, že smyslem zákonů na ochranu drobného zemědělského vlastnictví nebyla ochrana rolníků samotných pro jejich vlastní prospěch a materiální blaho, ale že císaři jimi hleděli především zajistit pravidelný příliv příjmů do státní pokladny a dostatečný počet mužů pro armádu. A tak nebylo divu, že mnozí se raději vzdávali osobní svobody, která jim tak jako tak neposkytovala skutečná společenská práva, aby se vyhnuli útlaku státních výběrčí daní a jako závislí paraikoi svých pánů měli zajištěno určité, sice skrovné, ale pravidelné živobytí. Z dlouhodobého hlediska představoval tento proces narůstání poddanské závislosti, který byl ovšem v 10. století teprve v začátcích, nebezpečný trend nejen pro jednotu centralizovaného byzantského státu, ale i pro celkové postavení rolnické vrstvy vůbec. Ovšem v obdobích krize dávali drobní rolníci, byť i donuceni podmínkami, přednost tomu stát se poddanými mocných aristokratů, kteří byli sice jejich pány, ale zároveň také ochránci. Taková situace nastala záhy po vydání Lakapenova výnosu. V roce 927/28 udeřila mimořádně tuhá zima s krutými, dlouhotrvajícími mrazy. Důsledkem byla neúroda, vybíjení stád a hladomory, které se neomezovaly jen na jednotlivé oblasti, ale zachvátily větší část území celé říše. Drobní rolníci, nemající z čeho žít a naprosto pak už neschopni dostát svým daňovým povinnostem, se hromadně zbavovali svých statků: prodávali je nebo formou fingovaných darů přenechávali mocným sousedům. V důsledku toho vydal císař nový zákon, v němž odsuzuje nelítostnou hrabivost mocných, zhoubnější než hladomor nebo morová nákaza, a nařizuje, jakým způsobem zjednat ožebračeným rolníkům spravedlnost. Ve skutečnosti však vzdor velmi ostré formulaci zákona je zřejmé, že vláda nebyla schopna realizaci svých zákonů prosadit a v mnohém od svých původních stanovi­ sek ustoupila. Rezignovala na požadavek naprostého návratu k dřívějšímu stavu pozemkové držby a nařizovala pouze navrácení (bez finanční náhrady) té půdy, jež byla zcizena protizákonně nebo za niž bylo zaplaceno méně než polovinu skutečné hodnoty pozemku. V ostatních případech byla rolníkům poskytnuta možnost během tří let vykoupit svou půdu zpět za prodejní cenu. Pouze do budoucna bylo opět zakázáno získávat půdu od drobných rolníků pod pohrůžkou její konfiskace a finančních postihů ve prospěch státní pokladny. I když nám chybějí bližší doklady o tom, jak bylo toto nařízení uskutečňováno, lze právem předpokládat, že se do velké míry míjelo účinkem. Stěží lze očekávat, že by rolníci, donucení hladem a neschopností platit daně k prodeji svých statků, byli během krátké doby tří let našli prostředky k jejich výkupu a obnově vlastního hospodářství; to samozřejmě vyžadovalo určité investice, a vůbec prostředky k tomu, aby mohli přežít do nejbližší sklizně, což normálně byl náročný úkol i za příznivých let. Vláda Konstantina VII. Porfyrogenneta představovala kontinuitu dosavadní politiky i v tomto ohledu. Konstantinos zřejmě pociťoval ke svému tchánu, který jej po celé čtvrtstoletí, často za potupných podmínek, zbavoval sktečné moci a omezoval v mnoha ohledech, hlubokou averzi a neváhal ji i veřejně projevovat,

170

přesto však ve skutečnosti pokračoval v linii jeho vládní politiky, která byla — dlužno připomenout — pro říši všestranně prospěšná. Hlavní vliv na řízení vnitřní politiky říše měli v době Konstantinovy vlády dva vysocí úředníci Theofilos a Theodores Dekapolites, se stejnými tituly patrikios a quaestor. První z nich formuloval zákon vyhlášený v březnu 947, který nařizoval okamžité vrácení půdy, kterou dynatoi získali od chudých od začátku Konstantinovy samovlády. Bylo ústupkem učiněným aristokracii, že pro drobné statky zcizené před rokem 945 platilo, že rolníci si je mohou vykoupit zpět za plnou původní prodejní cenu. Pouze ti, jejichž majetek nedosahoval hodnoty 50 nomismat, byli osvobozeni od povin­ nosti tuto cenu zaplatit. Mnohem větší péče byla věnována vojenským statkům (stratiotika ktemata), tj. těm statkům, které stát přidělil zemědělcům s podmínkou, že v případě potřeby postaví do armády plně vyzbrojeného vojáka, ať už to byl sedlák sám, jeho syn nebo kdokoli, koho držitel statku vyzbrojil na svůj účet. Očividně i tyto statky se stávaly v stále hojnější míře kořistí hrabivé aristokracie, což zájmy státu poškozovalo ještě citelněji než zcizování ostatní zemědělské půdy. Proti tomu byl namířen zákon, jehož autorem byl Theodoros Dekapolites; ten jednoznačně zakazoval takové statky zcizovat a zároveň dbal o to, aby nedocházelo k jejich rozdělování a drobem. Každý vojenský statek měl být uchován v takové míře, aby měl hodnotu při nejmenšírn čtyři libry zlata, což představovalo kapitál postačující k úplnému vyba­ vení jednoho vojáka, jejž byl statek povinen v případě potřeby postavit. Pakliže by bylo bývalo došlo k nedovolenému zcizení těchto statků nebo jejich Části, zákon nařizoval, aby byly vráceny bez jakékoli náhrady původnímu majiteli, a v tomto případě byla stanovena lhůta 40 let nazpět; šlo tedy o všechny statky zcizené od velkého hladu v kruté zimě 927/28, která zřejmě znamenala podstatný obrat ve vývoji společenských vztahů na byzantském venkově. Theodoros Dekapolites se nepřestal sledování této otázky věnovat. Připravil nové, mnohem více do detailů propracované znění tohoto zákona, které bylo vydáno až za vlády Kontantinova syna a nástupce Romana II. roku 962. Byla v něm podrobněji rozpracována otázka restituce zcizených statků bez náhrady a stanove­ ny přísné tresty pro kupce, kteří by chtěli nabýt těchto pozemků v rozporu s existujícími zákony a ustanoveními. Ovšem nezbytnost zabývat se znovu touto otázkou ukazuje, že opatření ústřední vlády zůstávala málo účinná a že desáté století bylo obdobím rostoucí moci venkovské vojenské aristokracie.

Období velkých výbojů Konstantinos VIL zemřel v listopadu 959 ve věku 54 let při návratu z Bithýnie v Malé Asii, kam se vypravil jednak hledat zotavení v tamních léčivých pramenech, jednak vykonat pouť do kláštera na hoře Olympos. Vládu po něm převzal jeho syn Romanos II. (959 — 963), jemuž bylo tehdy teprve jedenadvacet let. Zdědil matčin

171

tělesný půvab, ne však otcovu zálibu ve vědění a literatuře, ani jeho zájem o správu státu. Věnoval se jen lovu, míčovým hrám a jiným zábavám. Zájmy říše tím však nijak neutrpěly. Opět jednou se ukázalo, že slabý panovník není na škodu, pakliže se sám nevměšuje do řízení státních záležitostí a přenechá je schopným úředníkům. Skutečnou správu říše vykonával schopný eunuch losefos Bringas, který byl na místo Lakapenova syna Basileia jmenován parakoimomenem. Vrchním velením nad vojskem byl pověřen Nikeforos Fokas, který už za života Konstantina Porfyrogenneta převzal po svém otci titul domestikos schol (velitel císařských gard). Velký vliv na veřejné záležitosti měla ovšem i Romanovova manželka Theofano, jedna z několika žen, které výrazným způsobem ovlivnily vývoj byzantských dějin. Romanos II. byl ještě jako chlapec z příkazu tehdejšího autokratora Romana I. Lakapena oženěn s Bertou, nemanželskou dcerou vévody Hugona z Provence, o jehož spojenectví chtěl tento císař opřít svou politiku v severní Itálii. Ta však o pět let později zemřela v dětském věku, ještě dříve než vnucené manželství, které syn legitimního císaře pokládal za potupné, mohlo být doopravdy uskutečněno. Byzantské úřady mu o něco později se souhlasem jeho otce Konstantina VII. vyhlédly za další ženu neteř německého císaře Otty I. Hedviku Bavorskou, což mělo rovněž sloužit zájmům západní politiky říše. Zde se však mladý spolucísař a následník trůnu vzepřel. Vášnivě se zamiloval do překrásné dcery obyčejného hospodského a rozhodl se, že si ji vezme za ženu. Přes odpor dvora svůj záměr také uskutečnil a Theofano se stala netoliko císařovnou, ale skutečně také rozhodující osobností říše. Jakkoli se tento příběh může stát banální, je další barvitou ukázkou možností prudkého sociálního vzestupu z nejnižších vrstev společnosti až na nejvyšší stupně společenského žebříčku a zároveň dokladem toho, jak tato sociální mobilita závisela na osobních vztazích a především na vazbě k císaři, na jehož osobním rozhodování záviselo téměř všechno. Změna na trůně se ve vnitřní ani ve vnější politice nijak neprojevila. Válka s Araby pokračovala s nezmenšenou, spíše stále vzrůstající intenzitou. Na podnět losefa Bringase byl uskutečněn nový pokus o dobytí Kréty. Byl to riskantní podnik. Několik předchozích pokusů o její dobytí skončilo neúspěchem a výprava proti Krétě podniknutá za vlády Romanova otce roku 949 byla naprostou katastrofou. Přitom však tento velký ostrov ležící v těsné blízkosti pevninského Řecka předsta­ voval bolavé místo byzantské říše. Už více než 180 roků byl v moci arabských pirátů, kteří se na něm trvale usídlili, výtečně jej opevnili a nepřestávali z něho podnikat kořistné výpravy proti řeckému pobřeží i ostrovům v Egejském moři. Kréta byla jednou ze základen i Leona z Tripole, který roku 904 zasadil tak strašnou ránu druhému největšímu byzantskému městu — Soluni. Arabové přitom operovali jak v Egejském, tak v Iónském moři a soustavně narušovali, ba přímo znemožňovali byzantský námořní obchod. Opětné získání ostrova se proto byzant­ ským vládnoucím kruhům zdálo nezbytným. Zároveň však jen málokdo byl pře­ svědčen o možnosti tohoto cíle skutečně dosáhnout a mezi dvorskými hodnostáři byla proti chystané výpravě silná opozice. Bringas, který byl před svým povýšením 172

velitelem loďstva (drungarios ton ploimorí), však svým vlivem její uskutečnění prosadil. Zároveň také učinil vše pro její zdar. Bylo shromážděno obrovské loď­ stvo; prameny uvádějí, že je tvořily dva tisíce bojových lodí opatřených chrliči řeckého ohně, tisíc lodí na přepravu vojska a 308 zásobovacích lodí. A i když tyto údaje jsou nepochybně značně přehnané, flotila, která v červenci roku 960 vyplula ke Krétě, byla jistě imponující. V jejím čele stál Nikeforos Fokas, k tomuto úkolu zvláště odvolaný z východní fronty. Cílem jeho útoku byla Kandia (Chandax), hlavní a nejsilněji opevněné město ostrova. Nic nebylo ponecháno náhodě. Nikefo­ ros se beze spěchu připravoval na dlouhé obléhání. Krétští Arabové se obrátili o pomoc k sultánovi v Egyptě i k ummajovskému kalifovi v Cordobě; oba je však nakonec ponechali jejich osudu. Odpor obránců Kandie byl urputný. Podnikli sedm velkých výpadů, které Nikeforos odrazil jen s největším úsilím. Situace obléhatelů se stala krajně tíživou v zimním období, které bylo v tomto roce mimořádně kruté. V hlavním městě vypukl hlad, který vyvolal nepokoje mezi obyvatelstvem. Přísun potravin pro vojsko na Krétě značně vázl. Nikeforos však projevům demoralizace mezi vojáky členil přísnou kázní a jeho vytrvalost byla nakonec korunována úspěchem. 7. března 961 se byzantským vojákům podařilo prorazit opevnění Kandie a zmocnit se města. Místo, v němž byla nahromaděna kořist z tak mnoha pirátských výprav do všech části Řecka, se nyní stalo byzantskou kořistí. Zpustošení bylo nepochybně strašné. Prameny uvádějí, že 250 000 obyvatel ostrova bylo pobito a stejný počet odveden a prodán do otroctví. A přestože tyto údaje jsou nepochybně, jako ve většině obdobných případů u byzantských kroniká­ řů, silně nadsazené, úbytek obyvatelstva ostrova po jeho dobytí byl jistě značný. Z původního křesťanského obyvatelstva zbylo na Krétě po téměř dvě století trvající islámské nadvládě jistě velmi málo. Pro byzantský způsob vedení války bylo typické, že v Nikeforově armádě bylo velké množství duchovních, jejichž úkolem bylo netoliko posilovat morálku vojska během válečných akcí, ale také zahájit intenzívní misijní činnost mezi podmaněným obyvatelstvem po jejich ukončení. Christianizace byla považována za jeden z nejúčinnějších prostředků zajištění dobytých území a za nezbytný předpoklad pro jejich opětné začlenění do správní struktury říše. Ohlas, který dobytí Kréty mezi obyvatelstvem říše a zejména v hlavním městě vyvolalo, byl nesmírný. Nikeforos byl se svými vojáky v Konstantinopoli přivítán velikými oslavami. Převládal pocit, že dobytí Kréty znamená nejenom odstranění jednoho z největších nebezpečí trvale ohrožujících území říše i její styky se zahrani­ čím, ale skutečný obrat ve válce mezi křesťany a islámem. Výrazně se to projevilo v panegyriku Theodosia Diakona složeném na oslavu vítězství na Krétě, který končil varováním mohamedánskému emiru v pohraničním městě Tarsu, aby se připravil na další křesťanský útok. Ústřední postavou na východě byl stále emír Saif-ad-Daulah, který si mezitím vybudoval nové panství s centrem v městě Aleppu. Abbásovský kalifát byl v polo­ vině 10. století už v naprostém politickém rozkladu. Už od konce 9. století se

173

v okrajových oblastech islámské říše utvářely autonomní celky, z nichž některé, jako zejména stát Fátimovců (odvozujících svůj původ od Mohamedovy dcery Fátimy a cítících se proto oprávněnými činit si nárok na hodnost kalifa) v severní Africe, se prohlásily za zcela nezávislé na Abbásovcích sídlících v Damašku. Moc těchto kalifů, kteří byli původně nejvyššími duchovními i světskými vládci všech ortodoxních mohamedánů (sunnitů), byla definitivně zlomena roku 946, kdy šíitští Buwa’iovci, kteří si už dříve vybudovali zcela nezávislou državu v Íránu, napadli Irák, zmocnili se hlavního města a učinili kalifa v podstatě svým zajatcem. Od té doby zůstali kalifové jen duchovní hlavou sunnitských muslimů, ale jejich faktická moc nadále neexistovala. Skutečným protivníkem Byzance se stal emír v Aleppu, jehož panství zahrnovalo Kilikii na východě Malé Asie a severní Sýrii, tedy oblasti, jež kdysi byly součástí římské říše a na něž si Byzanc nikdy nepřestávala činit nárok. Nyní přišla doba, kdy své teoretické nároky měla učinit skutečností. K první velké srážce mezi oběma mocnostmi došlo už roku 960, kdy se Nikeforos v Konstantinopoli připravoval na výpravu proti Krétě. Saif-ad-Daulah podnikl velký nájezd do nitra Malé Asie, při němž dobyl a vyplenil město Charsianon, centrum stejnojmenné provincie (thematu). Leon Fokas, který v době nepřítom­ nosti svého bratra převzal vrchní velení na východní hranici, však připravil léčku, která se arabské armádě stala osudnou. V dlouhé a úzké horské soutěsce, která byla obvyklým průchodem pohořím Taurus a kterou Byzantinci pro její podobu nazývali „roura“, ze zálohy přepadl vracející se islámské oddíly obtížené bohatou kořistí a úplně je zničil. Z vojska, které prý mělo přes 30 000 mužů, se nazpět prý probojovalo ne více než 300 jezdců — ostatní byli pobiti; sám emír ztratil v boji, v němž nejdříve zasadil Byzantincům těžké rány, vlastního hřebce a nakonec se zachránil útěkem na nákladním koni jen díky tomu, že za sebe házel hrsti zlatých mincí, které útočníci ve své chtivosti sbírali. Tato těžká porážka byla však jen předehrou k tomu, co mělo v příštích letech následovat. Hned začátkem roku 962 se Nikeforos Fokas znovu vypravil na východ a v rychlém tažení trvajícím pouze tři týdny dobyl na padesát malých měst a pevností v Kilikii. Po krátkém oddychu v době oslav velikonočních svátků postoupilo vojsko dále a dobylo silné město Anazarbos, které střežilo vstup do severní Sýrie. Koncem roku se Nikeforos přiblížil k samotnému Aleppu. Emír uprchl a po jedenáctidenním obléhání byzantské oddíly vtrhly do sídla svého nejsilnějšího nepřítele. Zmoc­ nily se sice jenom dolního města, zatímco pevnost zůstala ještě v rukou muslim­ ských obránců. Nicméně rok 962 znamenal jedno jediné vítězné tažení Nikefora Foky, jemuž se muslimská vojska nedokázala postavit na odpor. Už jenom jeho pověst šířila v řadách nepřátel hrůzu a byli to sami Arabové, kteří ho začali nazývat barvitým epithetem „Bílá smrt Saracénů“. Vítězné východní tažení bylo však na čas přerušeno vnitřními problémy v By­ zanci. 15. března 963 císař Romanos II. zemřel ve věku 24 let, když jeho vláda trvala jen tři roky a několik měsíců. Zanechal po sobě dva syny, kteří oba byli už korunováni jako jeho spolucísaři. Staršímu z nich, Basileiovi, bylo teprve šest let

174

a mladší, Konstantinos byl tříletý. Theofano měla v době jejich nedospělosti vládnout jejich jménem jako regentka, ovšem její postavení nebylo ani zdaleka jisté. Téměř všemocný eunuch losefos Bringas chtěl strhnout veškerou vládu na sebe a vztahy mezi nimi dvěma byly více než napjaté. Theofano začala proto vyjednávat s Nikeforem a pozvala ho do hlavního města. Bringas, typický představitel dvor­ ských hodnostářů, nenáviděl Nikefora, v němž spatřoval ztělesnění arogance pro­ vinciální vojenské aristokracie a v němž nyní navíc shledal ohrožení vlastních mocenských ambicí, na život a na smrt. Rozpoutal proti němu pouliční nepokoje a Nikeforos, jehož vojsko bylo v Malé Asii a který v Konstanopoli neměl ani svou gardu, byl nucen hledat asyl v chrámu Boží Moudrosti. Zde ovšem našel velkého spojence v patriarchovi Polyeuktovi a s jeho pomocí a za přispění císařovny se mu podařilo dostat se zpět ke svým oddílům. Bringas se tedy pokusil odstranit nebez­ pečného protivníka jiným způsobem. Vyhlédl si dva vysoké důstojníky, Ioanna Tzimiska a Romana Kurkua, syna velkého vojevůdce z doby vlády Romana Lakapena, jejichž ctižádostivost a mocichtivost se mu zdály být dostatečnou záru­ kou, aby Nikefora nějakým způsobem zabili. Ti se okamžitě za ním vydali, ovšem jen proto, aby mu prozradili, jaké úklady mu vládychtivý parakoimomenos chystá. To donutilo Nikefora k rozhodnému činu. Dal se svým vojskem provolat císařem a okamžitě se v jeho čele vydal do Konstantinopole. Bringas mezitím organizoval proti uzurpátorovi odpor, který u městského obyvatelstva, jež vůči vojsku projevo­ valo většinou silnou nechuť, našel silný ohlas. Majetek rodiny Foků v hlavním městě a jeho předměstích byl vypleněn a zčásti zničen, její příslušníci — starý Nikeforův otec Bardas a jeho bratr Leon, oba válečníci pokrytí slávou z řady vítězství nad Araby — museli hledat asyl v chrámu Boží Moudrosti jako jen o něco dříve sám Nikeforos. Když se však východní armáda objevila před hradbami, opozice vůči novému císaři zmizela jak jarní sníh. Brány byly otevřeny a Nikeforos 16. srpna 963 vtáhl slavnostně do města a ještě téhož dne byl patriarchou koruno­ ván na císaře. Záhy na to došlo k dalšímu aktu, který měl upevnit jak postavení nového císaře, tak i císařovy vdovy Theofano a který prokázal, že oba jednali v dohodě a spolu­ práci. Na podzim roku 963 uzavřeli spolu sňatek. Pověsti, které v Konstantinopoli kolovaly, že mezi oběma už dříve byl milostný vztah a že dokonce Theofano kvůli tomu dala svého mladého manžela otrávit, jsou naprosto nepravděpodobné. Vždyť jen několik hodin před jeho smrtí porodila holčičku (princeznu Annu, která se později měla stát ruskou velkokněžnou). Naproti tomu Theofano a Nikeforos by tvořili tu nejméně pravděpodobnou mileneckou dvojici. Nikeforos představoval podivnou, v Byzanci však nijak zvláštní kombinaci tvrdého válečníka a nábožen­ ského askety. Celý život strávil ve vojenských táborech a smysl svého života spatřoval v obnovení velikosti křesťanského impéria, byť i bezohlednými vojenský­ mi prostředky. Přitom stále uvažoval o tom, že se uchýlí do kláštera, a vedl umrtvující způsob života, který se nelišil od života poustevníků. Na holém těle nosil žíněnou košili, nejedl vůbec maso a často se postil, volný čas strávil na modlitbách

175

a žen se stranil. Bylo mu už přes padesát a podle Liutprandova líčení, jež se ovšem vyznačuje zlomyslnou pomlouvačností, byl odpudivého zevnějšku. Stěží si lze představit, že by si krásná a rozmařilá, přepychovému dvorskému životu zvyklá Theofano, přestože její mravy nebyly patrně právě mimo veškerou pochybnot, byla vybrala právě jej za svého milence anebo se do něj dokonce vášnivě zamilovala, i když ho provázela sláva vítěze nad krétskými Araby a emíry v Aleppu. Jejich spojení bylo uzavřeno mimo vší pochybnost z čistě praktických zřetelů s cílem zajistit vládu pro nezletilé legitimní císaře. Do určité míry se tu opakovala obdobná historie jako v době nezletilosti Konstantina VIL, ovšem s tím podstatným rozdí­ lem, že se Nikeforos nesnažil založit vlastní paralelní dynastii. Nikeforos Fokas byl typickým představitelem vojenské aristokracie, která od 9. století nabývala v byzantské společnosti stále více na významu i na síle. Na rozdíl od úřednické aristokracie, která sídlila především v hlavním městě a jejíž majetek i moc měly zdroj výlučně v službě císaři, na němž naprosto závisela, utvářel se v provinciích postupem doby jiný druh aristokracie. Silné rodiny či spíše rody jako byli Fokové, Dukové, Sklerové, Kurkuové, Melissenové, Gabradové, Komnenové a další, které sídlily v oblastech neustále ohrožených arabskými nájezdy, postupně utvářely svou moc především jako protagonisté válečných akcí proti úhlavnímu nepříteli řise. Jako vojenští velitelé byli zároveň zdrojem ochrany pro své sousedy a celé přiléhající okrsky proti ničivým vpádům, což samozřejmě postupně vytváře­ lo společenská pouta a posléze i určitou závislost. Tito magnáti si zbudovali opevněná sídla, která sloužila nejenom jako centra obrany pro ně samé a pro jejich bezprostřední okolí v době hrozícího vnějšího nebezpečí, ale zároveň se stávala i základnou jejich moci. Shromažďovali kolem sebe vlastní ozbrojené družiny, které s nimi táhly do války, ale které byly hotovy pro ně bojovat i na ochranu jejich zájmů v době vnitřních bojů a rozepří. Během doby tyto rodiny nejrůznějšími způsoby — od císařských darů až po násilné uchvácení půdy slabých sousedů, od převodu pozemkového vlastnictví díky sňatkům, dědictví apod. až po vykupování statků od zbídačených sedláků v době neúrody, morových epidemií či zpustošení země válkou — získávaly rozlehlé velkostatky připomínající někdy až samotné državy. Nikdy se jim ovšem, aspoň v době před dobytím Konstantinopole křižáky, nepoda­ řilo dosáhnout takové samostatnosti a takových práv, jež by byly srovnatelné s postavením západních feudálních baronů. Byli naprosto podřízeni absolutní vládě císaře, který je mohl zcela podle libosti odvolat z úřadu, zbavit majetku, poslat do vyhnanství, jak se o tom v době Lakapenova boje o moc a pak zase jeho pádu mohli přesvědčit příslušníci těch nejpřednějších rodin jako byli Dukové či Fokové anebo takový vojevůdce jako loannes Kurkuas. Přitom však ale zároveň moc jednotlivých rodin či jednotlivců vzrůstala do té míry, že jim poskytovala možnost postavit se i ústřední vládě na odpor, když se domnívali, že jejich práva byla porušena. Představovali vážnou výzvu císařské moci, zároveň však byli pro ni nezbytnou oporou.

176

Nikeforos se považoval za jednoho z těchto aristokratů, i když dosažením císařské hodnosti se jim stal vysoko nadřazen. Spatřoval v nich základní oporu společenské struktury říše i základ její moci a vojenské síly. To se projevilo i v jeho zákonodárství týkajícím se pozemkového vlastnictví. V předmluvě novelly vydané roku 967 Nikeforos výslovně prohlašuje, že jeho přechůdci byli straníky drobných zemědělců a že vydává svůj zákon, aby zajistil stejná zákonná práva všem stranám. Změnil proto nařízení o přednostním předkupním právu malých vlastníků půdy na uvolněné pozemky. Zároveň zrušil možnost činit si jakékoli nároky na pozemky zcizené před velkým hladomorem v zimě roku 927 s odůvodněním, že jsou promlčené, protože už uplynula promlčecí lhůta 40 let. Ustanovení tohoto zákona nepřinesla tedy nějakou pronikavou změnu v dosavadních poměrech na venkově, měla však velký dopad v společenském myšlení: na rozdíl od postoje dřívějších císařů byly nyní nároky dynatoi — pozemkové aristokracie uznány za oprávněné, což mnoho příslušníků této společenské vrstvy jenom povzbudilo v jejich úsilí co nejvíce rozmnožit svůj pozemkový majetek. Nikeforos II. tím ovšem neměl v úmyslu stavět zájmy jedné společenské třídy nad zájmy státu, tím méně pak oslabit jeho vojenskou sílu. Právě naopak jeho zákono­ dárství bylo zaměřeno na podporu a uchování celistvosti tzv. vojenských statků, jež byly základem vojenského potenciálu říše. Zákonem, který neumíme přesně dato­ vat, nařídil, aby všechny pozemky zcizené z těchto statků byly k nim opět bezpod­ mínečně vráceny, a pokud tím hodnota těchto statků poklesla pod stanovenou hranici čtyř liber zlata, aby tyto pozemky byly vráceny bez jakékoli náhrady. Teprve pozemky přesahující tuto hodnotu měly být restituovány proti vyplácení odpoví­ dajícího peněžitého odškodnění. V souvislosti s tím ovšem zavedl do budoucna i významnou změnu. Zatímco až doposud hodnota vojenských statků byla stanove­ na na 4 libry zlata a jejich vlastníci byli povinni postavit v případě potřeby vojáka vyzbrojeného v míře tomu odpovídající, měla nadále nezcizitelná hodnota vojen­ ských statků být zvýšena na 18 liber zlata a jakákoli jejich část do této hodnoty, ať už by byla zcizena jakýmkoli způsobem, měla být nadále vrácena bez finanční náhrady. Tato nová zásada byla výrazem nového způsobu vedení války a zároveň sympto­ mem společenské proměny, která s tím souvisela. Zatímco v době, kdy se říše bránila proti cizím nájezdům, byl hlavní důkaz kladen na silně ozbrojenou pěchotu pocházející z provincií, kde válečné akce právě probíhaly, v době nové expanze nabyly vojenské akce daleko větší dynamičnosti, zvětšil se akční rádius vojenských tažení a zvýšila se jejich rychlost. K tomu bylo zapotřebí armády jiného typu — armády, jejíž těžiště tvořila silně ozbrojená jízda. Právě v době vlády Nikefora II. se utváří nová bojová taktika byzantské armády spočívající v užití klínových útvarů jízdy tvořených pěti sty těžce vyzbrojených jezdců a doplněných stem až sto padesáti lučištníky krytými uvnitř tohoto útvaru. Tito jezdci — katafraktai — mu­ seli mít drátěnou košili, prsní krunýř, kovovou helmici, těžký plášť, jako zbraň kopí a meč, a samozřejmě statného hřebce, který byl schopen těžce vyzbrojeného jezdce

177

unést a sám byl rovněž chráněn. Pořídit takovouto výstroj a výzbroj bylo samozřej­ mě značně nákladné. Proto se uplatňovala tendence k utváření podstatně větších vojenských statků, případně k spojování prostředků dvou či tří drobnějších vlastní­ ků, kteří společnými náklady vystrojili jednoho jezdce. Přirozeným důsledkem byla stále sílící sociální polarizace mezi pozemkovými vlastníky a postupné utváření společenské vrstvy drobné aristokracie. Tu tvořili vesměs lidé vázaní na provincie, kde ležely jejich statky, kteří byli většinou do určité míry spojeni s předními aristokratickými rody, jež v dané oblasti představovaly přirozenou vůdčí sílu. Nikeforovo úsilí o zachování vojenského potenciálu a finanční síly říše se proje­ vilo i v jeho zákonodárství, které se týkalo církevního majetku. Jeho postoj k církvi byl přirozeně, jak už vyplývalo z jeho osobní zbožnosti, velmi kladný. Vážně se zabýval myšlenkou, že sám vstoupí do kláštera. Bylo to v rodinné tradici. Jeho strýc Michael Maleinos byl představeným (hegumenos) jednoho kláštera v Thessálii a mezi lidi, kteří měli na Nikefora největší vliv, patřil velký asketa a mystik Athanasios; právě ten však Nikefora přesvědčil, aby nepodlehl svému přání oddat se životu v ústraní, ale aby věnoval své síly zájmům křesťanského impéria. Na druhou stranu však Nikeforos nemohl nevidět, že četné dary a odkazy pozemkové­ ho vlastnictví církvi a zakládání nových klášterů podlamují ekonomickou i vojen­ skou sílu státu. Teoreticky podléhala sice církevní půda rovněž zdanění, ve skuteč­ nosti však bylo toto pravidlo v praxi často obcházeno. Nedostatek pracovní síly vedl k tomu, že kláštery i jiné církevní instituce ani zdaleka neobdělávaly veškerou půdu ve svém vlastnictví. Během doby také leckteré kdysi kvetoucí kláštery zanikly anebo jenom živořily s několika málo mnichy. Ladem ležící půda však nesměla být jinak využita, protože podle zásady byzantského církevního práva nic z toho, co se kdy stalo majetkem církve, nesmělo už být nikdy zpět sekularizováno. Nikeforos II. se nikdy neodhodlal k tomu, aby sáhl na církevní statky, byť jen ladem ležící. Zákonem z roku 964 však zakázal, aby nadále někdo daroval církvi jakékoli pozemky anebo aby založil nový klášter. Možnost prokazovat dobročin­ nost vůči církvi tím neměla být nijak dotčena. Každý, kdo chtěl učinit církvi donaci, měl však věnovat své prostředky na obnovu existujících už zchudlých nebo opuště­ ných církevních institucí, ať už to byly kláštery, sirotčince, špitály apod., a měl tak učinit darem peněz či jiných cenností, ale nikoli půdy. Tento zákaz se ovšem nevztahoval na zakládání klášterů či pousteven v neosídlených či pustých oblas­ tech, a Nikeforos sám dal příklad tím, že pro svého přítele Athanasia založil Velkou Lavru na hoře Athos na skalnatém neosídleném poloostrově v Chalkidike na severu Řecka, čímž položil základ pozoruhodné klášterní pospolitosti, která jeho autonomní mnišská republika existuje v rámci řeckého státu až dodnes. Uspořádání domácích poměrů umožnilo Nikeforovi obnovit ofenzívu proti Arabům. Roku 961 překročil se svým vojskem Taurus a zahájil velké tažení proti severní Sýrii. Emír Saif-ad-Daulah, zaměstnaný boji s Buwa’iovci na severu a Fátimovci na jihu, se nezmohl na soustředěný odpor. Válka na islámské straně

178

nabyla jednoznačně obranný charakter. Když se Byzantinci utábořili před městem Adanou, její obyvatelé uprchli v noci do silně opevněné Mopsuestie, která však v červenci 965 rovněž padla po nedlouhém obléhání do byzantských rukou. A o měsíc později Nikeforos mohl slavnostně vstoupit do jednoho z předních křesťan­ ských měst dobytých v minulosti Araby, do města Tarsu, rodiště apoštola Pavla, jež dříve bylo základnou četných islámských výpadů proti byzantskému území a záro­ veň v určitém smyslu branou střežící přístup do Sýrie a dále na východ. Emír Tarsu, který měl potom závislé postavení, mamě hledal pomoc v ostatním arabském světě. Jedině z Egypta mu byly poslány po moři posily a zásoby, ale nadarmo. Tato pomoc dorazila už pozdě a egyptské lodi byly z větší části zničeny byzantskou flotilou. Nikeforos rozvinul válečné akce jak na souši, tak na moři. Roku 965 si Byzantin­ ci získali výlučnou vládu nad ostrovem Kyprem, který byl v začátcích arabské expanze strašlivě zpustošen a téměř vylidněn a který potom po dobu téměř tří století byl pod společnou nadvládou Byzance a arabského kalifátu, aniž by která­ koli z obou mocností na něm vykonávala skutečnou vládu. Ne všechny válečné akce ovšem končily stejným úspěchem. Trvalou ztrátou zůstávala Sicílie. Nikeforos proti ní poslal ve stejném roce jako proti Kypru rovněž válečnou výpravu, ta však skončila porážkou. Na rozdíl od zpustošeného Kypru byla Sicílie kvetoucí arabskou zemí s řadou opevněných měst. Nikeforos tuto skutečnost očividně podcenil a byzantské síly vyslané na tento ostrov se ukázaly být nedostatečné. A po řadě chyb, jichž se jejich velitelé, patrikiové Niketas a Manuel, dopustili, se první jednotlivá vítězství proměnila v naprostou katastrofu. Z byzantského hlediska to však byl jen dílčí neúspěch, který nic nezměnil na celkovém mocenském rozmachu říše. Nebyl to jediný omyl, kterého se Nikeforos dopustil. Záhy po svém nástupu k moci odmítl platit každoroční příspěvek Bulharům, k němuž se zavázal Roma­ nos I. mírovou smlouvou z roku 927, a když jej roku 965 bulharští vyslanci přišli upomenout, potupně je vyhnal. Dlouho trvající mír na severu byl tím narušen. Nikeforos musel přerušit východní tažení, aby mohl podniknout výpravu do Bul­ harska. Vítězně prošel pohraničními oblastmi a zničil několik bulharských pevnos­ tí; na delší dobu se však nechtěl na severní hranici vázat, a proto se uchýlil k oblíbenému byzantskému prostředku. Obrátil se na ruského knížete Svjatoslava, který právě krátce předtím vyvrátil chazarskou říši v dnešním jižním Rusku, a bohatými dary ho přiměl k tomu, aby podnikl válečné tažení proti Bulharům. Cíle zlomit sílu bulharského státu tím dosáhl. Svjatoslav Bulhary porazil a zbavil trůnu cara Borise II., syna cara Petra, který po čtyřicet let udržoval s Byzancí přátelské vztahy. Místo něho se však usadil v bulharské pevnosti Preslavci na Dunaji sám a Byzanc tak namísto přátelského spojence získala na severní hranici příliš silného a potencionálně nebezpečného souseda. Tato skutečnost však nemohla nijak výrazněji ovlivnit vítězné tažení proti Arabům. Krátce po návratu z Bulharska se Nikeforos opět osobně vypravil na 179

východ, dobyl řadu měst ve vnitrozemí severní Sýrie a z výpravy se vracel podél mořského pobřeží, aby dobytá území zajistil i z boku a opanoval přístup k moři. Byl to promyšlený taktický plán podstatně odlišný od taktiky užívané v dřívějším období na obou stranách. Nešlo už jen o jednotlivé prudké útoky s cílem pronik­ nout do hloubky nepřítelova území, způsobit tam škody, nabrat kořist a opět se vrátit do bezpečí vlastní základny, ale o systematické úsilí opanovat jednu oblast za druhou a učinit z nich součást říše. Nikeforos se po ukončení tažení v roce 968 vrátil do Konstantinopole, protože jeho dlouhá nepřítomnost v hlavním městě byla nežádoucí; převážná část armády však na východě zůstala a v následujícím roce Michael Burtzes dovršil císařovo dílo, když se mu 28. října 969 podařilo zmocnit se mohutně opevněné Antiochie, největšího města v Sýrii, jež bylo sídlem jednoho ze tří východních křesťanských patriarchů. Uprostřed tohoto nového mocenského rozmachu Byzance, jenž se projevil i v dalším vzrůstu sebevědomí a pocitu nadřazenosti byzantské společnosti nad ostat­ ním světem, dorazilo začátkem června 968 do Konstantinopole poselstvo západní­ ho císaře Otty L, vedené biskupem Liutprandem z Cremony, který už tam vykonal podobnou cestu o dvě desetiletí dříve, tehdy jako vyslanec vévody Berengara ke Konstantinu Porfyrogennetovi. Byzanc držela na Západě jen jižní cíp italského poloostrova — Apulii a Kalábrii s městem Bari jako centrem jejích držav, zatímco Sicílie zůstávala v moci Arabů. Větší část ostatního italského území byla rozdrobe­ na do drobných i větších knížectví, z nichž vévodové v Capue a Beneventu uznávali svrchovanost byzantských císařů. Když se v Německu dostala na trůn saská dynastie a zejména potom, co se dal roku 962 korunovat římským císařem, začal Otto I. usilovat o podrobení celé Itálie pod svou vládou. Podařilo se mu docílit toho, že ho kapujský a beneventský vévoda uznali jako svého suveréna; roku 967 pak podnikl pokus zmocnit se vojensky města Bari, který ovšem skončil neúspě­ chem. Proto se rozhodl k přímému diplomatickému jednání. Obsahem Liutprandova poselství byla žádost, aby byzantský císař poslal synu Otty L, který byl krátce předtím korunován jako jeho spolucísař a nástupce, „v purpuru narozenou prin­ ceznu“ za manželku, která by mu jako věno přinesla byzantské italské državy, jež by tak byly včleněny do souboru západní říše. Oba císařské rody by byly spojeny příbuzenskými svazky a mělo by mezi nimi trvat přátelství a spojenectví založené na jasném vymezení sfér mocenského vlivu. Západní císař si stěží mohl zvolit méně vhodný okamžik k vyslovení takové nabídky. Ani v době nejhlubšího úpadku své moci se Byzanc, aspoň v teorii, nikdy nevzdala svých universalistických nároků na svrchovanost nad celým křesťanským světem a stejně tak snahy udržet, co z jejích držav na západě zbylo, případně je podle možností rozšířit. Tím méně byl Nikeforos Fokas, který si za životní cíl zvolil rozšíření území říše a který v tomto směru docílil tak velkých úspěchů, ochoten popřát sluchu takové nabídce. Návrh byl striktně odmítnut jako nepřijatelný a Liutprand přitom musel vyslechnout ostře formulované, urážlivé poučení, že jeho pán nemá sebemenší nárok na to nazývat se římským císařem, ale že je to jen

180

barbarský král, který se pokouší uzurpovat si nároky jedině oprávněného císaře, který sídlí v Konstantinopoli. S ním samým bylo zacházeno krajně přísně, jako nebezpečný cizinec byl držen v izolaci a celý jeho pobyt byl podle vlastního Liutprandova líčení jen dlouhou řadou různých urážek a příkoří. Spis, který Liutprand o svém pobytu v Konstantinopoli napsal a který se vyznačuje krajně nepříznivým líčením byzantských poměrů, je nejen pozoruhodným kulturně histo­ rickým pramenem, ale také výmluvným dokladem toho, jak hluboká propast už zela v 10. století mezi evropským východem a západem. Nikeforos Fokas se netěšil dlouho ze zprávy o dobytí Antiochie; nebylo mu dopřáno aby dovedl svůj úmysl do konce a získal nazpět Palestinu a tím i svátá místa křesťanů. V noci z 10. na 11. prosince 969 byl zavražděn skupinou svých důstojníků vedených jeho někdejším přítelem a jistě nej schopnějším z jeho vojen­ ských velitelů loannem Tzimiskem, který se okamžitě prohlásil císařem. Příčin, které způsobily Nikeforův pád, bylo více. Přestože se mohl vykázat tak velkými úspěchy a jeho vláda přivedla byzantskou říši k novému vrcholu moci, nebyl v byzantské společnosti oblíben, ať už šlo o konstantinopolský lid, armádu a konec konců i církev. Byl tvrdý a uzavřený, s neúprosnou přísností vyžadoval dodržování vojenské kázně a všechna provinění ostře trestal. Aby získal prostředky na vedení válek, zvýšil všeobecnou daň (kapnikori) a bez milosti vyžadoval, aby všichni občané bez výjimky plnili do poslední maličkosti své povinnosti vůči státu. Přestože byl osobně silně nábožensky založen, vystupoval ostře i vůči církvi, jejíž hodnostáře popudily jak jeho zákony zakazující pozemkové donance, tak i jeho snaha rozhodovat o obsazování uvolněných biskupských stolců a vybírat daně z církevních diecézí. Postupně si znepřátelil i četné příslušníky aristokracie. Ioanna Tzimiska odvolal už roku 965 z funkce domestika Východu a podobně se šířily pověsti, že bude sesazen Michael Burtzes, když císař vítěze nad Antiochií krátce nato povolal na svůj dvůr. Tzimiskovi se proto bez potíží podařilo získat jej pro spiknutí proti Nikeforovi, na němž se podíleli už i další přední důstojníci. Podporo­ val je i parakoimomenos Basileios, který se rovněž obával o svůj úřad, a nikoli zanedbatelnou roli v spiknutí sehrála i císařovna Theofano, o níž v tomto případě není třeba pochybovat, že byla Tzimiskovou milenkou. Právě ona totiž zařídila, že se spiklenci mohli v noci tajně dostat do paláce, a nechala jim otevřeny dveře do císařovy ložnice. Burtzes a další důstojníci Nikefora v Tzimiskově přítomnosti ubodali meči a komorník Basileios se pak hned v průvodu silného oddílu vojáků vydal do konstantinopolských ulic, aby ohlásil vládu nového císaře. loannes Tzimiskes (969 — 976) byl stejným typem vládce jako jeho předchůdce. Byl to vojenský uzurpátor, který vládl jako starší spoluvládce (autokrator) jménem obou nedospělých legitimních císařů. Byl typickým představitelem vojenské aris­ tokracie. Pocházel z arménské rodiny, z otcovy strany byl spřízněn s rodem velkého vojevůdce Ioanna Kurkua, po matce byl spřízněn s Foky; jeho první manželka, která zemřela nedlouho před jeho uzurpací, byla z rodu Sklerů, o něž se i nadále především opíral. Na rozdíl od Nikefora Foky však usiloval i o dobrý vztah k státní 181

byrokracii a zejména k církvi. Jedině zde narazil zprvu na významnější odpor. Patriarcha Polyeuktos odmítl uzurpátora uznat, pokud nesplní tři základní pod­ mínky: nezapudí cizoložnou manželku zavražděného císaře, nepotrestá jeho vrahy a sám nevykoná pokání. Tzimiskes považoval dobré vztahy s církevní hierarchií za podstatnou oporu své vlády a patriarchovým požadavkům se bez odporu podrobil. Svou milenku, které se nedostalo příležitosti sklízet plody z činu, při němž pomá­ hala, pokud jej vůbec nepodnítila, poslal do vyhnanství; své dva spoluspiklence, kteří Nikefora zavraždili a tím mu uvolnili cestu k trůnu, poslal bez jakýchkoli skrupulí na smrt; sám svou spolůvinu před očima církve vykoupil tíhl, že ze svých rodových statků poskytl štědré donace církevním institucím. Zvláště štědré dary poskytl klášteru Velká Lavra na hoře Athos a současně tam položil základy dalšího rozvoje mnišského života tím, že vyřešil spory mezi klášterem a poustevníky, kteří tam žili ve svých celách. Jeho chrysobulla (listina opatřená zlatou pečetí) z roku 970 představuje skutečnou zakládací listinu athoské klášterní komunity. Navíc Tzimiskes bez prodlení zrušil Nikeforovy zákon zakazující zvětšování pozemkového majetku církve a uznal církev jako samostatnou moc ve společnosti vedle moci státní. Legitimitu své vlády hleděl Tzimiskes posílit také tím, že se oženil s Theodorou, dcerou Konstantina Porfyrogenneta a tím tetou obou mladých legitimních císařů. Sňatkem také vyřešil spor se západním císařem. Po určitém vyjednávání byl dohodnut kompromis. Ottovi II. byla roku 972 poslána jako nevěsta princezna Theofano, která sice nebyla porfyrogenneta, ale Tzimiskova vlastní neteř; díky jeho sňatku s dcerou Konstantina Porfyrogenneta ji však bylo možno považovat za příbuznou s legitimní dynastií, takže prestiž západního císaře zůstala přece jen zachráněna, aniž by Byzanc musela slevit ze svých zásad. Otázka byzantských držav v Itálii zůstala stranou a mezi oběma říšemi byl dohodnut přátelský vztah při zachování mocenského statu quo. Aktuální se ovšem stala otázka Bulharska a Nikeforův nástupce musel platit za nedomyšlenou zpupnost svého předchůdce, kvůli níž ztroskotal půl století trvající mír na severní hranici a přátelský poměř S nebezpečným slovanským sousedem. Ruský kníže Svjatoslav, který se usídlil v bulharské Malé Preslavi, hodlal využít vnitřních zmatků v Byzanci po nástupu nového císaře, který musel čelit povstání zesnovanému několika příslušníky rodiny Foků, a podnikl velkou výpravu proti říši. Na jaře roku 970 překročil s třiceti tisíci bojovníky, z nichž většina byli obávaní normanští Varjagové, pohoří Balkán, zaútočil na Filippopolis (dnešní Plovdiv) a vtrhl do Thrákie. Zdálo se jen otázkou času, kdy stane před hradbami hlavního města jako kdysi Symeon. Tzimiskes se s ním nejdříve pokusil vyjednávat, ale zpupnost a sebevědomí ruského knížete předčily i byzantskou aroganci. Jako podmínku míru nestanovil nic menšího než požadavek, aby mu Byzantinci přene­ chali všechna svá evropská území včetně Konstantinopole a stáhli se do Asie, zatímco on by byl svrchovaným pánem celé východní Evropy. Jeho ambice překo­ naly i někdejší plány velkého bulharského panovníka. Na rozdíl od něho našel však

182

v Tzimiskovi zcela jiný typ protivníka a byzantská říše představovala také jinou politickou a vojenskou sílu než v době vnitřních zmatků po smrti Leona VI. Tzimiskes byl právě zaměstnán potlačením vzpoury Foků, a proto proti Svjatolavovi poslal vojsko vedené svým přítelem a nej schopnějším velitelem Bardou Sklerem, jiným přestavitelem byzantského aristokracie arménského původu. A přestože se byzantské síly početně rovnaly sotva dvěma třetinám Svjatoslavova vojska, y roz­ hodné bitvě je přímo rozdrtily; jenom nepatrné trosky ruského vojska se zachránily útěkem na bulharské území, zatímco na byzantské straně prý padlo pouze 25 vojáků. V následujícím roce se pak už proti Svjatoslavovi vypravil sám císař. V dubnu 971 oblehl hlavní bulharské město Preslav a po krátkém boji ji dobyl, Osvobodil Syjatoslavem sesazeného cara Borise a veřejně ho uznal za bulharského vládce. To mu získalo přízeň mezi bulharskými bojary, kteří nyní začali houfně odpadat od ruského knížete a přidávali se na stranu byzantského císaře. Syjatoslav se se svými lidmi uchýlil do silně opevněného města Dorostolon (Silistria) na Dunaji. Tzimis­ kes mu však neposkytl čas k oddechu a tím méně k přivolání posil. Urychlenými pochody jej dostihl a znova oblehl. Ve stejné době tam z Černého moře po Dunaji doplulo i byzantské loďstvo vyzbrojené strašlivým „řeckým ohněm“, které Rusům odřízlo možnost ústupu po vodě. Syjatoslav podnikl proti Byzantincům několik výpadů, z nichž každý se proměnil v krvavou bitvu s velkými ztrátami na obou stranách. Poslední z nich byla svedena 21. července. V obrovském horku byl boj veden s urputnou zuřivostí do konce sil. Nakonec ji rozhodl útok byzantské jízdy. V čele hrozivého klínu těžce ozbrojených jezdců a koní jej vedl sám císař oděný v pozlaceném brnění. Ruským vojákům, oslepeným odpoledním sluncem, se zdálo, že v mraku prachu zvířeném kopyty koní vidí nadpřirozenou bytost. Věřili, že je to sám svátý Theodoras Stratelates (Vojevůdce), patron byzantských vojáků, jehož svátek právě na ten den připadal, který vede byzantské vojsko proti nim. Zděšeně zanechali odporu a dali se na bezhlavý útěk. Většina jich byla pobita a jen málo se jich zachránilo před meči stíhajících jezdců. Po této porážce se Syjatoslav byzantskému císaři vzdal. Podmínky mírové smlou­ vy byly pro něj kruté. Musel slíbit, že se vrátí do Kyjeva a už nikdy nevstoupí na bulharské území, že Rusové nebudou nikdy jakýmkoli způsobem obtěžovat byzant­ skou pevnost na Krymu Chersonnesos, který byl hlavní stanicí Byzance pro obchod s jižním Ruskem, a že naopak budou Byzantincům pomáhat v boji proti jejich nepřátelům. Zato jim císař přislíbil obnovit jejich obchodní privilegia v Konstantinopoli a považovat je nadále za přátelský národ. Zdecimovaná Svjatoslavova armáda se však přesto nedostala zpět domů. Jejich dřívější spojenci, nomádští Pečeněgové sídlící na východním břehu Dněpru, Rusy při pokusu překročit velké peřeje na této řece přepadli, donutili je tam přezimovat a nakonec celé ruské vojsko i s jejich knížetem při pokusu o přechod řeky pobili. Tzimiskes, který se tak zbavil nebezpečného nepřítele, nepovažoval už za po­ třebné brát dále ohledy na poražené Bulhary. Roku 972 dal přivést celou rodinu

183

bulharského vládce do Konstantinopole a v triumfálním pochodu, kterým oslavil své vítězství, byl car Boris veden jako jeho zajatec. Na Konstantinově fóru byl před přihlížejícím davem veřejně zbaven carského pláště a dalších odznaků panovnické moci a nato pak, jako akt císařovy milosti, povýšen do hodnosti magistra. Nikdy se však už nesměl vrátit do Bulharska, které bylo jako jedna z provincií opět včleněno do správní soustavy byzantské říše. Tzimiskes rovněž zrušil bulharský patriarchát a podřídil bulharské biskupy pod konstantinopolskou jurisdikci, aby likvidace bulharské samostatnosti byla úplná. Na paměť zázračné pomoci, která — jak Byzantinci věřili — jim dopomohla k vítězství, nařídil přejmenovat Dorostolon na Theodoropolis (město sv. Theodora). Teprve ukončení války s Rusy umožnilo Tzimiskovi obrátit pozornost opět k východu a dovršit zde Nikeforovo dílo. Emír v Aleppu přestal být nebezpečím. Krátce po pádu Antiochie stratopedarches Petros Fokas obklíčil v zimě 969/970 samotné Aleppo a donutil jeho správce ke kapitulaci a uzavření mírové smlouvy, která z Aleppa učinila ve skutečnosti jen vazala byzantské říše. Nová výzva byzantské moci však vyvstala na jihu, když Fátimovci, původně vládci v severní Africe, se zmocnili i vlády nad Egyptem a odtud opanovali Palestinu. Už roku 971 zaútočili, i když bez úspěchu, na Antiochii a nepřestali už nadále dorážet na byzantské pozice. Tzimiskes se na východ vypravil roku 974. Stejně jako jeho předchůdce postupo­ val systematicky podle předem připraveného strategického plánu. Dříve než proti arabskému nepříteli táhl na severovýchod, kde v Arménii hrozilo nebezpečí, že sjednocení arménští magnáti by pod velením krále Ašota III. mohli vytvořit nepřátelskou frontu proti Byzanci. Mír a zároveň prorazení jejího vlivu v kavkazské oblasti mělo pro Byzanc, stejně jako už dříve ve starověku pro říši římskou, vždy velký význam. Problém se stal aktuální zejména nyní, když se Tzimiskes chystal k velké protiarabské ofenzívě. Podařilo se mu docílit toho, že jeho tažení nevyústilo ve válečné střetnutí, ale že naopak s králem Ašotem uzavřel spojeneckou smlouvu. S posilou 10 000 arménských jezdců se nyní vypravil na jih a jeho tažení trvající pouze jeden a půl roku rozšířilo byzantskou moc až do Palestiny. Nejprve obsadil oblast horní Mezopotámie. Neobrátil se však na východ, kde sídlo arabských kalifů, nyní zbavených jakékoli skutečné moci, se zdálo být snadnou kořistí. Důvodem byly zřejmě strategické úvahy — problémy se zásobováním, příliš nap­ nutá spojovací linie s jeho bezpečným zázemím a trvalá hrozba z jihu obsazeného Fátimovci. Tzimiskes proto postupoval do Sýrie, kde upevnil dosavadní výboje. Přezimoval v Antiochii a odtud se na jaře roku 975 vydal do Palestiny. Slavnostně vstoupil do Emessy, po krátkém odporu obsadil Baalbek, Apameiu a Damašek a odtud už vstoupil do Galileje, kde se mu vzdalo bez boje netoliko město Tiberias, ale i Nazaret, rodiště Kristovo. Tzimiskes se ocitl na dosah samotného Jeruzaléma. Silná přístavní města na středomořském pobřeží byla však ještě v arabské moci a císař, podobné jako o rok dříve v případě Bagdádu, nechtěl riskovat, že by byl napaden zezadu. Obrátil se proto zpět na sever a postupně podrobil jedno město

184

za druhým své moci: Akra, Bejrút, Sidon, Bykos a další města — s výjimkou silné pevnosti Tripolis — se mu po větším či menším odporu musela vzdát a Tzimiskes svou výpravu dokončil tím, že soutavně pacifikoval vnitrozemí a dobyl tam jednotli­ vé pevnosti, které předtím byly základem arabské vojenské síly. Tzimiskovo tažení byla skutečná křižácká výprava, která byzantské moci podro­ bila velkou část křesťanských posvátných míst ztracených v době arabské expanze. Od 7. století se byzantské území nerozpínalo ještě nikdy tak daleko na východ, a navíc bylo těchto zisků dosaženo za cenu nepatrných ztrát. Nelze však také přehlédnout skutečnost, že svého nejvyššího cíle — obsazení Jeruzaléma — tato křižácká výprava nedosáhla. V byzantských očích ovšem Jeruzalém neměl tak velký význam, jaký měl pro středověkého západního člověka, protože místem, k němuž se upínalo náboženské myšlení Byzantinců a jež pro ně představovalo a v sobě soustřeďovalo vše nejposvátnější na zemi, byla Konstantinopol, která jim byla novým pozemským Jeruzalémem, významnějším a důležitějším než Jeruzalém skutečný. Ještě důležitější byla skutečnost, že vlastní centra arabské moci na území Iráku, Íránu a v severní Africe zůstala těmito výboji nedotčena. Jakkoli Nikeforovy a Tzimiskovy výboje navazující na úspěchy jejich předchůdců posunuly východní hranici zřetelně o 200 až 300 kilometrů dále na východ a přivtělily k říši široký pruh území táhnoucí se od Arménie přes severní Mezopotámii a Sýrii až do Palestiny (která ovšem byla záhy zase ztracena), obnovit vládu nad východními provinciemi římské říše bylo nad možnosti středověké Byzance. Není třeba pochybovat o tom, že Tzimiskes by byl ve svých výbojích pokračoval. V zimě roku 975/76 však už cestou zpět do Konstantinopole onemocněl tyfovou horečkou a 10. ledna 976 zemřel.

Vyvrcholení byzantské epopeje: Basileios II. Tzimiskova náhlá smrt uvolnila cestu k skutečné vládě oběma legitimním, „v purpuru zrozeným“ císařům, synům Romana II., kteří mezitím dosáhli věku 19 a 16 let. Zdálo se už, že příslušníci makedonské dynastie jsou odsouzeni k tomu, aby byli císaři jen podle jména a těšili se pouze vnějším projevům svého postavení, zatímco skutečná moc zůstane y rukou jejich spolucísařů, kteří budou fakticky vládnout jejich jménem podobně jako kdysi majordomové na dvoře íránských Merovejců. Oba mladí císaři také nebyli k vládním záležitostem vedeni, či přesněji ani připuštěni, a skutečně také mladší z nich Konstantinos neprojevoval o vládu sebemenší zájem a zcela se vyžíval v rozmařilém způsobu života. Skutečná moc po Tzimiskově smrti spočívala v rukou parakoimomena Basileia, nemanželského syn Romana Lakapena, který tento vysoký úřad zastával s krátký­ mi přestávkami už plných třicet let od začátku samovlády Konstantina Porfyrogenneta. Tento eunuch měl mnoho nectností; byl to lstivý intrikán, chtivý majetku a moci, arogantní a pochlebující podle situace a potřeby, poživačný rozmařilec, ale 185

beze vší pochyby schopný administrátor. Vůbec mu nepřišlo na mysl, že by měl považovat Basileia, který už dosáhl dospělého věku, za skutečného vládce, ale hodlal nadále vládnout sám císařovým jménem. Nebezpečí pro svou moc však spatřoval v představitelích armády mezi nimiž přední místo zaujímal Bardas Skleros, příslušník mocné aristokratické rodiny arménského původu, který byl za Tzismikovy vlády vrchním vojenským velitelem (domestikem Východu). Basileios se ho pokusil odstranit tím, že ho jmenoval stratégem pohraničního thematu Mesopotamia. Skleros však na to odpověděl tím, že se dal svými vojáky prohlásit císařem a vytáhl proti hlavnímu městu. Získal podporu velké části maloasijské aristokracie a podařilo se mu strhnout na svou stranu i provinciální loďstvo operující u maloasijských břehů. Ve dvou bitvách, na podzim roku 976 a na jaře 977, porazil císařské armády, a táhl proti hlavnímu městu, kde císaři zůstalo věrné hlavní loďstvo kotvící v konstantinopolském přístavu. V této situaci se Basileios obrátil na Bardu Foku, který byl až do té doby držen v internaci v klášteře na ostrově Chios. Byl to zoufalý čin, protože Bardas Fokas byl potencionálně stejně nebezpečný jako Skleros a navíc po svých zkušenostech neměl důvod mít současné vládce v lásce. Představoval však jedinou sílu schopnou Sklerovi čelit. Fokas, který věděl, kde je zdroj jeho síly, se nezdržoval v obklíčeném hlavním městě, ale pronikl do vnitrozemí Malé Asie a začal tam shromažďovat armádu. Skleros nato zanechal obléhání a urychleně se vrátil, aby zničil nebezpečí vyrůstají­ cí mu za zády hned v zárodku. V první bitvě se mu podařilo svého protivníka porazit, ale Fokas unikl ke gruzínskému knížeti Davidovi, od něhož získal podporu a především silné vojenské posily pod velením Ioanna Tomikia — mnicha-vojáka, který se později uchýlil jako poustevník na horu Athos. Fokova a Sklerova armáda se střetly v březnu 979 na řece Halys. Podle líčení Ioanna Skylitza však oba vojevůdci souhlasili s tím, že místo toho, aby nechali bojovat své armády, bude spor vyřešen jejich osobním soubojem. Tato přímo romantická historka ukazuje, že v občanské válce nešlo o zájmy říše nebo legitimní dynastie, ale především o soupeření předních aristokratických rodů, který z nich bude mít v říši převahu. V souboji byl Bardas Skleros zraněn a s malou družinou svých věrných se uchýlil na území mosulského emíra, kde požádal o azyl. Na kalifův příkaz byl poslán do Bagdádu, kde pak strávil sedm let v pohodlné internaci. Tak skončila první občanská válka v době Basileiovy vlády. Posílila postavení parakoimomena Basileia, který zůstal všemocným ministrem a v podstatě regen­ tem, zejména však podpořila rozvoj odstředivých tendencí mezi provinciální aris­ tokracií reprezentovanou nyní zejména Bardou Fokou, který v hodnosti domestika východu byl vrchním velitelem byzantských vojsk a opíral se o podporu dalších mocných rodin, zejména Melissenů a Maleinů. Utrpěla pouze prestiž moci císař­ ské. V jednom ohledu však přece jen došlo k podstatné změně: legitimní císaři nestáli už ve stínu mocného spolucísaře, který byl ve skutečnosti autokratorem a skutečnou vládu strhl výlučně na sebe, ale titul a nadřazené postavení absolutních vládců se všemi odznaky a projevy moci, jež byly při nejrůznějších příležitostech 186

a ceremoniích veřejně prezentovány, zůstaly vyhrazeny jim. Mladší Konstantinos byl ochoten se s tím spokojit a o více neusiloval. Pro císaře Basileia byla však revolta předních hodnostářů a aristokratů říše, kteří v občanské válce bojovali ať už na té či oné straně pouze za vlastní zájmy, tvrdým poučením. Někdy v této době došlo podle shodného svědectví všech pramenů k podstatné proměny jeho povahy. Zavrhl všechny rozkoše a přepych císařského dvora — vy­ braná jídla, skvělé oděvy, slavnosti; ženy neměly v jeho životě žádné místo, nikdy se neoženil a není ani známo, že by kdy měl nějaké milenky. Byl přísné, zasmušilé, podezřívavé povahy, neměl přátel, nedbal ani o vnější projevy moci, ani o jakákoli rozptýlení. Veškerý jeho zájem se upíral jen ke správě státu a k výkonu moci. To ovšem muselo narážet na odpor jeho všemocného ministra, který nechtěl připustit, aby byl jakkoli omezována nebo kontrolován. O událostech v letech 980 — 985 nejsme téměř vůbec informováni, zdá se však, že eunuch Basileios v obavě před stále rostoucí snahou mladého císaře ujmout se skutečné vlády, se pokusil proti němu zosnovat spiknutí. Basileios II. odpověděl rázným protiúderem. Neočekávaně nařídil parakoimomena zatknout, zbavil jej všeho majetku a poslal do vyhnanství. Nejpozoruhodnější na celé věci bylo však to, že tento příkaz byl vykonán bez jakéhokoli pokusu o odpor a že eunuch Basileios, který byl jeden den všemocným správcem řfie oplývajícím nesmírným bohatstvím, se druhý den stal bezmocným žebrákem zbaveným i těch nejnutnějších prostředů k životu. Zcela zlomen touto náhlou změnou svého osudu byl ochromen šokem a za několik dnů zemřel. Jako příčinu parakiomemonova sesazení císař uvedl jeho zpronevěru státního majetku a korupci. Když však byla provedena konfiskace jeho majetku, byl sám císař ohromen tím, jaké ohromné jmění si jeho ministr úplatky a jiným využíváním svého úřadu na úkor státu nahromadil. A i když to byl výjimečně extrémní případ, přece jen v něm nacházíme typický doklad skutečnosti, že hlavním zdrojem majetku a moci bylo v byzantské společnosti postavení v žebříčku císařské byrokaracie. Císař Basileios se neomezil jen na to, že konfiskoval veškerý majetek svrženého parakoimomena ve prospěch koruny (dokonce včetně všech nadací, které kdy učinil, jako byly např. bohaté statky kláštera sv. Basileia), ale zrušil i platnost veškerých zákonů a nařízení jím kdy vydaných, pokud on sám ji nepotvrdí vlastoručním přípisem na rubu příslušné listiny. Byl to zřejmě nejen projev zášti vůči zpupnému eunuchovi, který si osoboval postavení císařova poručníka a omezoval ho v jeho moci, ale záměrný krok v úsilí o prosazení absolutní vlády. Byl tu ovšem ještě Bardas Fokas. Existovalo podezření, že se podílel na spiknutí chystaném Basileiem Lakapenem, anebo že o něm aspoň věděl. Císař se neodvážil proti němu zakročit podobně jako proti parakoimomenovi a také mu k tomu nepochybně chyběly mocenské prostředky. Spokojil se tedy aspoň s tím, že jmeno­ val Foku správcem (dux) pohraniční provincie Antiochie a pod touto záminkou ho zbavil titulu domestika Východu a vrchního velení nad vojskem. To mu však nestačilo. Chtěl se sám osobně uplatnit jako vojenský velitel a příležitost se mu k tomu právě nabízela.

187

Bulhaři, jejichž stát loannes-Tzimiskes roku 972 znovu začlenil do soustavy byzantské říše, nezůstali dlouho pod byzantskou nadvládou. Zdá se ostatně, že byzantská správa byla plně zavedena především ve východní a přímořské části bulharské říše, zatímco hornaté vnitrozemí na západě, obtížně přístupné, zůstalo stranou pozornosti a podrželo si možná i určitou samostatnost. A právě zde, na území dnešní Makedonie, vypuklo po zprávě o smrti Ioanna Tzimiska a o zmatcích, které ji následovaly, nové bulharské povstání proti byzantské nadvládě. Do jeho čela se postavili čtyři bratři — David, Moses, Aaron a Samuel, nazývaní Komitopulové (podle toho, že jejich otec Nikolaos byl byzantským správním úředníkem s titulem komeš). Kolem roku 980 tři starší bratři byli už mrtví, ale zato nejmladší z nich, Samuel, se prosadil jako samostatný vládce, který ovládl celou jihozápadní část někdejší bulharské říše a dále rozšiřoval svou vládu tak, že opanoval nejen celé území mezi Dunajem a pohořím Balkán, ale postupně ovládl i Epirus, část Albánie a začal podnikat nájezdy do Řecka. Větší města, jako Théby, Athény či Korint mu dokázala odolat, ale řecký venkov byl bez milosti vydán na pospas jeho plenění. Důležitou překážkou jeho útokům tvořilo město Larissa v Thessálii, jejíž guvernér Kekaumenos bulharský nápor několikrát odrazil. Roku 985 se jí však Samuel nakonec zmocnil a na jaře roku 986 bulharský vládce oblehl Berrhoiu. A Berrhoia byla vzdálena jen několik hodin jízdy od Soluně. Císař Basileios II. považoval za nutné proti Samuelovi rozhodně zasáhnout a zároveň v tom viděl vhodnou příleži­ tost projevit se osobně jako vojenský velitel. Jeho výprava však skončila pohromou. Strategicky byla plánována dobře. Basi­ leios se rozhodl proniknout Samuelovi do zad a opanovat Serdiku (dnešní Sofii), která tvořila křižovatku všech strategicky důležitých i obchodních cest v Bulhar­ sku. V důsledku špatně koordinovaných akcí jeho podřízených velitelů a nedosta­ tečné přípravy obléhání nemělo úspěch a když se projevil nedostatek zásob, bylo nutno od něho upustit a zahájit ústup. Mezitím se však Samuel vrátil urychlenými pochody nazpět, předem obsadil strategicky vhodné místo v horské soutěsce, nazývané podle velkého římského císaře a dobyvatele Balkánu Trajánova brána, a 17. srpna vracející se Byzantince nečekaně napadl a úplně rozdrtil. Většina byzantského vojska byla pobita a samotnému Basileiovi se jen s námahou podařilo uprchnout v doprovodu několika důstojníků a vojáků do Thrákie. Zničení Basileiova vojska Bulhary vyvolalo veliký ohlas. Maloasijská aristokra­ cie, která vedení vojenských záležitostí považovala za své dědičné privilegium a která už byla pobouřena způsobem, jak Basileios odstranil z čela armády Bardu Foku, projevila otevřený odpor nad tím, že nezkušený císař si dovolil organizovat vojenské tažení bez jakékoli konzultace s některým z nich a že vojsko vedl sám místo toho, aby si k tomu vybral některého zkušenéno vojevůdce z jejich řad. Bardas Skleros, který už sedm let nečinně trávil čas v Bagdádu, si byl jist, že nyní definitivně přišel jeho čas. Přesvědčil kalifa, aby ho propustil a poskytl mu podpo­ ru, a vydal se zpět na byzantské území, kde se v Melitene znovu prohlásil císařem. Rychle se zvětšující počet jeho příznivců přiměl Basileia, aby nebral nebezpečí na 188

lehkou váhu. Jeho vojsko bylo však předtím zničeno a slabé síly, jež mu zbyly, jen stěží stačily zadržovat bulharský tlak na severní hranici. Z Malé Asie, tradičního rezervoáru byzantské vojenské síly, on sám podporu stěží mohl očekávat. Proto se rozhodl obrátit se na tradičního Sklerova nepřítele Bardu Foku. Znovu ho jmeno­ val domestikem východu a vyzval ho, aby sestavil armádu, kterou by porazil uzurpátora. Uražený Fokas však nechtěl už nic mít společného s mladíkem, který jeho, představitele jedné z nejmocnějších rodin a příbuzného zemřelého císaře, ponížil a který navíc prokázal svou neschopnost. Uchýlil se na statky svého přítele Eustathia Maleina zahrnující nemalou část provincií Charsianon a Kappadokia a v jeho sídle, připomínajícím spíše královský palác než venkovský statek, povolal k sobě představitele všech maloasijských šlechtických rodin. V jejich středu se za jejich nadšeného souhlasu dal v srpnu 987 provolat císařem. Nezapomínal ovšem, že blízko arabské hranice je připraven bojovat o moc ještě další uzurpátor, jehož síly nebylo možno podceňovat a který by ho mohl při tažení na hlavní město zezadu nečekaně ohrozit. Obrátil se proto na Sklera s návrhem, aby se o císařskou moc rozdělili jako spolucísaři; aby místo vyčerpání svých sil vzájemným bojem naopak společně rozdrtili Basileia a potom se o vládu podělili tak, že jednomu připadne správa západní a druhému správa východní poloviny říše. Skleros na nabídku přistoupil, ovšem Bardas ho záhy zrádně přepadl, zajal a uvěznil v jeho vlastním sídle. Takto zajištěn vydal se Bardas Fokas na pochod proti Konstantinopoli. Na začátku jara roku 988 stanula větší část jeho vojska u Chrysopole na asijské straně Bosporu, přímo naproti hlavnímu městu, zatímco Bardas sám se s vybranými oddíly utábořil u Abydu, byzantské celnici na Hellespontu, jenž byl jediným městem v Asii, jež zůstalo v Basileiově moci. Basileios se ocitl v zoufalém postave­ ní. Mohl se sice spolehnout na loajalitu konstantinopolského obyvatelsva, jež maloasijské aristokraty upřímně nenávidělo, ale jediná vojenská síla, jež mu zbyla, byla císařská garda. Nemohl počítat ani s podporou iberských (gruzínských) spojenců, protože jejich král David byl přítelem Fokovým a poskytl svou pomoc jemu. V této situaci, jež se mohla zdát beznadějnou, projevil Basileios II. rozhod­ nost a strategickou prozíravost, které byly pro jeho celou vládu příznačné. Podle smlouvy, kterou loannes Tzimiskes uzavřel roku 971 s knížetem Svjatoslavem, byl ruský panovník povinen poslat v případě potřeby císaři vojenskou pomoc. A právě s odvoláním na tuto dohodu byli vysláni na rychlých člunech po Černém moři a dále po Dněpru do Kyjeva poslové s žádostí o poslání vojenských oddílů. Vládcem v Kyjevě byl v té době Svjatoslavův nejmladší syn Vladimír, původně kníže v Novgorodu, který se po násilné smrti svých starších bratří stal roku 980 nejvyšším ruským knížetem. Vladimír projevil ochotu půjčit byzantskému císaři silný oddíl svých normanských (varjažských) bojovníků, a to o to ochotněji, že se mu tito silní, ale také příliš samostatní spojenci, kteří mu v bratrovražedných válkách pomohli na trůn, stali mezitím nepohodlní. Zároveň však chtěl co nejvíce vytěžit z beznadějné situace, v níž se Basileios ocitl, a tak si za slíbenou pomoc 189

diktoval svou cenu — a ta byla vysoká: ruský kníže požadoval, aby mu císař dal za manželku byzantskou „v purpuru narozenou“ princeznu. Z byzantského hledis­ ka to byl nehorázný požadavek; vážně ohrožoval nároky na výlučné nadřazené postavení v hierarchii křesťanských panovníků, které si byzantští císaři osobovali. A nadto ruský vládce byl dosud pohan! Basileios ovšem neměl možnost rozhodo­ vat se pro nebo proti. Jiná záchrana než přijmout ruskou pomoc, a to i za tuto neslýchanou cenu, mu nezbývala. A tak přislíbil Vladimírově žádosti vyhovět, ovšem za podmínky, že se dá pokřtít a zapudí všechny své dosavadní ženy ze svého dvora. Ruský kronikář uvádí, Že Vladimír měl kromě svých čtyř řádných manželek (z nichž dvě t>yly českého původu) ještě na osm set souložnic na různých svých hradech; je očividné, že toto nepravděpodobně vysoké číslo je jen literární zveliče­ ní vytvořené podle biblického vzoru (král Šalamoun a jeho ženy), není však také třeba pochybovat o tom, že tento údaj v podstatě vystihuje způsob života běžný na Vladimírově dvoře a v prostředí jeho družiny. A tak v létě nebo na podzim roku 988 dorazily po Černém moři do konstantinopolského přístavu ruské lodice s družinou šesti tisíc obávaných normanských bojovníků, kteří už nadále zůstali natrvalo v Konstantinopoli a stali se jádrem proslulé varjažské gardy byzantských císařů. S jejich příchodem nabyl vývoj udá­ lostí rozhodujícího obratu. Basileios nejprve díky obratnému taktickému postupu porazil a zcela zničil Fokovo vojsko tábořící proti Konstantinopoli u Chrysopole. Potom se v čele ruských Vaijagů a dalších svých oddílů vydal proti uzurpátorovi, jehož síly, doplněné osvědčenými iberskými spojenci, nebylo možné podceňovat. Obě vojska se srazila před Abydem 13. dubna 989. Ještě však než se mohla bitva skutečně rozvinout, Bardas Fokas před zraky celého vojska náhle padl s koně mrtev na zem, pravděpodobně postižen infarktem nebo mrtvicí. Po této ohromující události se bitva proměnila v masakr vzbouřeneckých sil a Basileios byl rázem zbaven nebezpečí hrozícího zničit jeho vládu. Zbýval ovšem ještě Bardas Skleros na východní hranici říše, který se po zprávě o Fokově smrti a rozbití jeho sil osvobodil ze svého zajetí a znovu kolem sebe shromáždil řadu přívrženců. Basileios nechtěl riskovat další občanskou válku a s ní spojené vysílení říše a starý už Bardas Skleros, jehož zdraví bylo vážně podlomeno předchozími událostmi a který navíc téměř oslepl, už také ztratil vůli k boji. Mezi oběma muži došlo k slavnostnímu usmíření; Basileios formálně uznal Sklera za svého spolucísaře a ponechal mu právo nosit některé odznaky panovnické hodnos­ ti. Ve skutečnosti však neměl Skleros žádou moc a dožil zbývající léta svého života v přepychovém ústraní. Je nepochybné, že na Basileiově vítězství nad jeho protivníky měl značný podíl zásah ruské vojenské družiny vyslané knížetem Vladimírem. Dohoda mezi ním a Basileiem II. povznesla byzantsko-ruské vztahy na podstatně novou úroveň a především ve svých důsledcích určila kulturní vývoj Ruska na četná další staletí. Rozhodující událostí v tomto směru byl křest samotného Vladimíra a s ním spojená christianizace Rusí z Byzance. Může se zdát zvláštní, že o této události světodějné­ 190

ho významu se byzantské prameny téměř ani nezmiňují; ovšem právě tak žádný byzantský pramen neuvádí ani zmínku o vyslání cyrilometodějské misie na Moravu a o jejím úspěšném díle. Byzantští kronikáři byli příliš soustředění na dění v Konstantinopoli, jež pro ně představovala střed celého světa, a událostem na pomezí říše věnovali vesměs jen málo zájmu. O pokřestění Ruska se tak dovídáme přede­ vším jen z domácí ruské tradice, která však také nepodává jednotný obraz sledu všech událostí. Podle nejstarší ruské kroniky, která vznikla postupně v 11. století v klášteře „Pečorskaja lavra“ (Jeskynní klášter) v Kyjevě a jíž dal definitivní podobu začát­ kem 12. století mnich téhož kláštera jménem Nestor, se Vladimír rozhodl zavrh­ nout pohanství a přijmout křest teprve potom, co prozkoumal všechna tehdejší hlavní náboženství, jejichž představitelé postupně přišli na jeho dvůr, aby ho přesvědčili o přednostech své víry — islámu, judaismu a západního i východního křesťanství. Toto legendární vyprávění není zcela bez historického podkladu. Judaismus znali Rusové z chazarské říše, rozprostírající se v 9. století v jihoruských stepích. Kníže Svjatoslav po nějakou dobu uvažoval o tom, že přenese centrum své říše na území volžských Bulharů, kteří vyznávali islám. A jeho matka, kněžna Olga, udržovala styky s německým králem Ottou I., od něhož si vyžádala misionáře. Největší kulturní a politickou přitažlivost měla však pro kyjevské vládce Byzanc. Když na podzim roku 987 přišlo poselstvo knížete Vladimíra do Konstantinopole, byly pro ně v chrámu Boží Moudrosti uspořádány slavnostní bohoslužby. Ruští vyslanci, oslnění nádherou chrámu, množstvím světel a velkolepostí bohoslužeb­ ných ceremonií, se domnívali, že se ocitli v nebi a že během liturgie sestoupili mezi ně shůry andělé a vznášeli se nad jejich hlavami (dojem snadno pochopitelný, představíme-li si nádherné mozaiky chrámu chvějící se v mihotavém svitu svící a zahalované oblaky kadidla). Takové vnější dojmy měly nepochybně velký vliv na uvažování středověkého člověka, a snadno proto uvěříme, že pod dojmem tohoto zážitku ruští poslové pak svému knížeti doporučovali, aby přijal křest z Konstanti­ nopole. Skutečné důvody jeho obratu ke křesťanství byly však motivovány především politickými ohledy a Vladimírův křest nebyl jen otázkou náhodného náhlého rozhodnutí, ale přirozeným vyvrcholením dlouho trvajícího procesu. První pokus o christianizaci Rusi byl učiněn už za patriarchy Fotia, který ve svém okružním listě východním patriarchům z roku 867 nadšeně popisoval, jak velkých úspěchů zde byzantští misionáři dosáhli. Bylo to zřejmě ovšem velmi nadsazené a po církevní organizaci, kterou Fotios ve svém listě zmiňuje, nezůstalo později ani stopy. Snahy o šíření křesťanské víry — a tím i byzantského kulturního a politického vlivu — v Rusi však neustaly. Císař Leon VI. využil příchodu Olegových vyslanců do Kon­ stantinopole, aby se pokusil získat je pro křesťanskou víru. Hlavní význam v tomto směru měly však nepochybně obchodní styky. Dosvědčuje to skutečnost, že mezi svědky, kteří měli přísahou stvrdit obchodní smlouvu uzavřenou mezi Byzancí a Rusy roku 994, byli vedle pohanů i křesťanští Vaijagové. 191

Největšího úspěchu tyto snahy dosáhly, když se dala pokřtít sama kyjevská kněžna Olga, vdova po knížeti Igorovi, kterou Konstantin Porfýrogennetos slav­ nostně přijal už jako křesťanskou panovnici. Jejího příkladu ovšem následovala jen nevelká skupina osob v jejím bezprostředním okolí, zatímco převážná část vlád­ noucí vrstvy s jejím vlastním synem Svjatoslavem zatvrzele zůstávala věrna staré víře v pohanské bohy. Za jeho vlády převládla opět protikřesťanská strana, ovšem někteří jednotlivci i celé skupiny obyvatelstva se hlásily ke křesťanské víře i nadále. Svjatoslavův syn Jaropolk pak už ke křesťanům zaujímal daleko příznivější stano­ visko. Zpráva latinského kronikáře, že se dokonce dal sám pokřtít od západních misionářů, není zřejmě věrohodná (jde asi o pozdější interpolaci textu), ale jeho diplomatické styky se západním císařem Ottou I. jsou mimo veškerou pochybnost. V tomto ohledu navazoval zřejmě na politiku své báby kněžny Olgy. K trvalejšímu připoutání Rusi k latinské civilizaci to sice nevedlo, přesto však jsou tyto diploma­ tické styky dokladem trvající oscilace kyjevských vládců mezi Konstantinopolí a latinským Západem. Když se roku 980 po zavraždění Jaropolka zmocnil v Kyjevě vlády jeho mladší bratr Vladimír, do té doby jen kníže v severním Novgorodu, převládl zprvu opět pohanský směr. Vladimír se pokusil zorganizovat pohanský kult, na vyvýšenině u svého dvoru dal vztyčit sochy slovanských bohů s Perunem v čele a přikázal, aby jim byly pravidelně přinášeny oběti. Příležitostně docházelo i k pronásledování Rusů vyznávajících křesťanskou víru, přičemž se zdá, že ti pocházeli především z vaijažské části obyvatel Kyjeva. Když však Vladimír měl už svou vládu pevně zajištěnu a začal usilovat o pevnější stabilizaci a další výstavbu vnitřní struktury ruského státu, jevilo se mu stále více nezbytné spojit ji s odpovídající ideologií; pohanství už očividně nedostačovalo potřebám rychle se vyvíjející ruské společ­ nosti. K tomu přistupovaly i ohledy zahraničně politické, protože pouze přijetí křesťanství mohlo ruskému knížeti zajistit mezinárodní uznání jako rovnocenného panovníka. Vzdor všem předchozím kontaktům se západními císaři i králi jevil se Vladimírovi císař v Konstantinopolí jako nejmocnější a skutečně nejvyšší ze všech křesťanských vládců. Proto rozhodnutí přijmout křest z Byzance nebylo jen naho­ dilou událostí, ale spíše naopak žádost Basileia II. o vojenskou pomoc mu poskytla příležitost, aby si za přijetí nové víry a začlenění své země do sféry byzantského kulturního vlivu mohl diktovat vlastní podmínky — a nebylo to nic menšího než sňatek s „porfyrogennetou“ — příslušnicí byzantské vládnoucí dynastie, což nemělo dosud precedens. V otázce data Vladimírova křtu a jeho sňatku stejně jako prvních etap vývoje církvení organizace na Rusi není zcela jasno. Starší bádání přijímalo většinou líčení Nestorovy kroniky, která ovšem na tomto místě přejímá údaje legendy chersonského původu (tzv. Korsuňské legendy), podle níž Basileios II. po porážce svých nepřátel odmítl splnit slib daný Vladimírovi a poslat mu svou sestru Annu za ženu. Nato se prý ruský kníže vypravil se svým vojskem na Krym, obsadil tam město Chersonnesos a všechny další byzantské državy a vyhrožoval byzantskému císaři 192

nepřátelskými akcemi, pokud nedostojí svému slovu. Teprve pod touto hrozbou byla prý princezna Anna vypravena s početným doprovodem do Chersonnesu a tam byla oslavena její svatba s Vladimírem; odtud se oba manželé v doprovodu četných knězi a s množstvím relikvií a ikon odebrali do Kyjeva, zatímco Chersonnesos byl vrácen byzantské svrchovanosti. Toto legendární vyprávění ovšem zřejmě upravuje skutečný průběh událostí, aby dodalo Vladimírovi a jeho vojenské síle většího lesku. Podle přesvědčivého rozboru všech dochovaných pramenů, který provedl A. Poppe, lze však sled jednotlivých událostí rekonstruovat asi takto: na podzim roku 987 přišlo do Kyjeva byzantské poselstvo, které dohodlo podmínky ruské pomoci císaři Basileiovi. Po krátkém, asi tříměsíčním katechumenátu byl na svátek Zjevení Páně (6. ledna) roku 988 kníže Vladimír pokřtěn a s ním i ti členové jeho družiny, kteří ještě křesťany nebyli. Na jaře 988, jakmile bylo možno plavit se dolů po Dněpru, vydali se ruští bojovníci do Konstantinopole na pomoc císaři. S nimi šli i Vladimírovi poslové, kteří potom provázeli princeznu Annu s četným byzantským doprovodem zpět do Kyjeva. Vladimír sám se svou družinou se vydal tomuto průvodu vstříc až k pověstným velkým peřejím. Byla to jednak pocta císařské nevěstě, zároveň však i bezpečnostní opatření proti případnému nájezdu Pečeněgů, kteří právě v těchto místech pravi­ delně ohrožovali kupecké výpravy i diplomatická poselstva. Na začátku léta 988 se konala svatba vládnoucí dvojice. Přibližně v téže době, možná už o svatodušních svátcích, došlo na Vladimírův rozkaz k hromadnému křtu kyjevského obyvatelstva v Dněpru, do něhož byly předtím skáceny pohanské modly. Na podzim 988 se Vladimír odebral na Krym a oblehl město Chersonnesos. Nebyl to však projev nepřátelství vůči Byzanci, jak líčí Nestor, ale právě naopak součást dohody s Basileiem, protože město se přidalo na stranu uzurpátora. Po smrti Bardy Foky neměl však další odpor už význam a Chersonnesos se vzdal Vladimírovi, který jej opět vydal svému císařskému švagru. I když se obyvatelé Kyjeva dali na rozkaz svého knížete naráz hromadně pokřtít, skutečné pokřestění celé ruské společnosti byl dlouhý a pomalý proces a pohanské přežitky se udržovaly ještě po celá desetiletí. Šíření křesťanství značně napomáhala i ta skutečnost, že se v ruské církvi velmi záhy začalo užívat vedle řečtiny i církevně slovanského jazyka, který v ní brzy zcela převládl. Slovanské knihy se do Ruska dostávaly jednak z Bulharska, ale i z Čech, s nimiž ruská knížata udržovala intenzívní styky. Byzantští misionáři sloužili liturgii nepochybně v řeckém jazyku, ale vedle toho museli zjevně tolerovat i liturgii slovanskou a díky podpoře knížete tento směr brzy převládl, až konečně užívám řečtiny prakticky vytlačil. Ruská církev byla ovšem pod správou řeckých metropolitů, kteří byli do Kyjeva vysíláni z Konstantinopole a ortodoxní víra a církevní organizace se staly nejúčinnějším prostředkem udržování byzantského vlivu v Kyjevské Rusi. Porážkou Bardy Foky a podrobením se Bardy Sklera se Basileios II. stal konečně skutečným absolutním vládcem. Víc než dvacet šest let uplynulo od smrti jeho otce. Z toho třináct let byl císařem jen podle jména, zatímco skutečnou vládu vykonávali

193

vojenští uzurpátoři. Dalších třináct let jeho panování bylo vyplněno poručnickou vládou nenáviděného eunucha Basileia, dvěma občanskými válkami, trvalou hroz­ bou ze strany mocných maloasijských aristokratických rodin, kdy se Basileios musel neustále obávat netoliko o císařský trůn, ale několikrát i o vlastní život. Teď už nebyl nezkušený mladík, jako když ho v devatenácti letech předčasná smrt Ioanna Tzimiska učinila posléze císařem. Ve svých dvaatřiceti letech byl zkušeným válečníkem i politikem, který měl svou vlastní vyhraněnou koncepci i rozhodnost a schopnost ji prosadit. Jeho přehled í rozhodování zahrnovaly všechny složky i oblasti vnitřní politiky i zahraničních vztahů byzantské říše. Přesto však v jeho jednání a rozhodování po celou dobu jeho téměř půlstoletí trvající vlády výrazně dominovaly dva určující faktory: byla to jeho nenávist k bohaté a mocné maloasij­ ské aristokracii a jeho přímo urputná vůle zničit bulharský stát. Basileiův životopisec poznamenal, že jen zřídka prominul, ale spise nikdy neod­ pouštěl příkoří, jež na něm bylo spácháno. V případě mocných aristokratů, kteří v době jeho dětství a mládí vůči němu vystupovali s takovou arogancí a zvůlí a tolik ponížili jeho císařskou moc, to platilo do důsledků. Během celé své vlády nepřestá­ val proti nim vystupovat jak proti jednotlivcům, tak jako proti společenské třídě. Při nejrůznějších příležitostech a záminkách drasticky zasahoval proti mocným jednotlivcům, aby udržoval strach mezi ostatními příslušníky této třídy. Konfiskace veškerého majetku eunucha Basileia Lakapena, který po čtyři desetiletí zastával nejvyšší postavení v říši, byla zmíněna už výše. Nebyl to však ojedinělý případ. Podobně byl zbaven všeho majetku a uveden do stavu obyčejných sedláků hrabivý protovestiarios Filokales. V obou případech to byli příslušníci vysoké byrokracie, na císaři přímo závislí. Basileios II. však stejně drasticky zasahoval i proti maloasij­ ským magnátům, jejichž moc měla základ v rozsáhlých pozemkových državách daleko od hlavního města. Za klasickou ukázku Basileiova postupu může sloužit případ jednoho z největších maloasijských magnátů Eustathia Maleina, jehož pozemky se rozkládaly v provinciích Kappadokia a Charsianon a v jehož sídle se roku 987 dal Bardas Fokas prohlásit císařem. Při návratu z východního tažení koncem roku 995 se císař na jeho statcích zastavil. Byl královsky hoštěn a na vlastní oči viděl, v jakém přepychu Maleinos žije, jakým množstvím služebnictva je obklopen, jak rozsáhlé a četné jsou jeho statky a kolik na nich žije paroiků, kteří je obdělávají a jsou na něm osobně závislí. Vzal si z toho poučení, jaké potencionál­ ní nebezpečí tak velké bohatství pro císařovu moc představuje, a vyvodil z toho poučení také konkrétní závěry. Po návratu do Konstantinopole pozval Maleina s celou rodinou do hlavního města a tam ho až do smrti držel v čestné vazbě, zatímco jeho statky byly zkonfiskovány ve prospěch koruny. Podobně byly drastic­ kým způsobem okleštěný statky rodiny Foků a bohatá aristokratická rodina Musele byla přivedena prakticky na mizinu. Těmto zásahům proti mocným statkářům dal Basileios II. právní podklad svými zemědělskými zákony, jimiž navázal na zákonodárné dílo svých dřívějších přechůdců, zejména Romana Lakapena a Konstantina Porfyrogenneta. 1. ledna 966 vydal 194

zákon, jímž zrušil dříve vydané zákony, podle nichž 40 let nepřetržité držby pozemků, proti níž nebyly vzneseny námitky, zakládalo právo na jejich plné vlastnictví. Basileios vycházel ze skutečnosti, že pro mnohé statkáře nebylo nijak obtížné zamezit žádostem o navrácení půdy, jíž se zmocnili, ať už hrubou mocí, zneužitím své úřední pravomoci, podplácením či hospodářským vydíráním. Bylo běžnou praxí, že statky přecházely z otce na syna a na další generace, aniž by jejich uživatelé na ně měli platný právní titul. Tato praxe se nyní měla radikálně změnit. Bylo uznáno vlastnické právo pouze v těchto případech, kdy majitelé drželi pozemky po 75 let a mohli se vykázat platnými listinami prokazujícími legálnost jejich nabytí. Všechny ostatní pozemky měly být bez náhrady navráceny původním majitelům. Toto ustanovení platilo ovšem jen v případech soukromého vlastnictví. Pokud šlo o půdu, která kdy patřila státu, nebyla stanovena žádná lhůta promlčení nároků na ni, příp. byla rozšířena na plné tisíciletí, na celou dobu trvání římského císařství, a od uživatelů těchto pozemků se vyžadovalo, aby se vykázali platným titulem z doby císaře Augusta. Platnost všech listin vydaných císařskými úřady, které potvrzovaly pozemkové donace, byla odvolána a zejména všechny výnosy učiněné za úřadování eunucha Basileia byly prohlášeny za neplatné, pokud by císař sám nepotvrdil jejich platnost vlastoručním přípisem na rubu přílušné listiny. Tento zákon byl po následujících třicet let uplatňován s krajní přísností a těžce postihl řadu aristokratických rodin. Ještě větší břemeno však pro ně znamenal zákon týkající se kolektivní odpovědnosti za placení daní, který Basileios II. vydal o osm let později (roku 1003/4) ve prospěch vesnických pospolitostí. Hlavním zájmem byzantského státu bylo dostávat pravidelně veškeré předepsané daně, a to zejména zemědělskou daň, protože ta tvořila hlavní část státních důchodů. Státní úřady hleděly proto předejít možnosti, že by byly zkráceny o důchody z pozemků, které jejich vlastníci opustili a které proto zůstaly ležet ladem. Tomu měla odpo­ moci instituce zvaná allelengyon, která tuto povinnost přenášela na vesnickou pospolitost, k níž příslušné pozemky patřily. V určitém smyslu tím navazovala na obdobnou pozdně antickou instituci zvanou epibole, ovšem s tím rozdílem, že zatímco epibole nucené přidělovala sousedům do obdělávání ladem ležící pozem­ ky, allelengyon určovalo, že sousedé, tj. členové vesnické pospolitosti, jsou povinni převzít kolektivní odpovědnost za daně z neobdělávaných pozemků a zajistit jejich plné placení. Podle nového zákona Basileia II. připadala tato povinnost nadále nikoli na „chudé“ (ptochoi), ale stala se výlučnou povinností „mocných“ (dynatoi), kteří měli své statky v okolí. Tento zákon silně postihl i řadu církevních institucí a klášterů, jejichž pozemky zůstávaly často neobdělány a za něž jim tento zákon s novým důrazem přikládal daňovou odpovědnost. Basileios II. v dubnu roku 988, tj. v době, kdy byl v podstatě obklíčen v hlavním městě a musel čelit povstání ze všech stran, vydal pod nátlakem konstantinopolského patriarchy zákon rušící zákaz Nikefora Foky odkazovat církvi pozemkové vlastnictví anebo zřizovat nové církevní nadace. Tento nátlak Basileios církvi nezapomněl, a i když svůj ústupek už později neodvolal, přece jen jeho

195

pozdější zákonodárství bylo namířeno stejně tak proti církevním velkostatkům jako proti světským a především bralo v ochranu vesnické komunity, které ostatně byly základem finanční síly státu. V uvedeném zákonu z roku 996 zakázal, aby si biskupové přisvojovali drobné odkazy, které zbožní jednotlivci činili ve prospěch náboženských nadací. V případech, kdy několik jednotlivců založilo kapli či modli­ tebnu, aby při ní trávili kontemplativní život, a k tomu jí odkázali také své pozemky, neměla být tato instituce považována za klášter a jako taková připadnout i s veškerým majetkem ve prospěch a pod pravomoc biskupa. I po smrti donátora či donátorů měla taková kaple i se všemi pozemky zůstat vlastnictvím vesnické pospolitosti, která nesla daňovou povinnost s tím spojenou. Teprve instituce s osmi mnichy a více byly uznány za kláštery, jejichž jmění tím podléhalo pravomoci církevních a nikoli světských autorit. Aniž by tím zabraňovalo zřizování církevních nadací, přece jen toto nařízení mělo zamezit tomu, aby se církevní vlastnictví rozmáhalo na úkor selské půdy a zejména na úkor finančních nároků státu. Pozornost byla věnována i vojenským statkům. V tomto ohledu byly uplatňová­ ny zejména dva zákony vydané už loannem Tzimiskem v letech 974 a 975, které zakazovaly, aby se stratiotové, tj. svobodní držitelé pozemků přidělených jim státem a povinní za to vojenskou službou, uchylovali na statky velkých pozemko­ vých vlastníků, ať už světských nebo církevních, jako jejich paroikoi a tím unikali daňové evidenci. Nařizovalo se v nich, aby takovíto uprchlíci byli vyhledáni a bez ohledu na jejich vůli opět usídleni na původních statcích, kde měli povinnost zůstat. Nešlo tedy o obnovení jejich původního statutu svobodných rolníků, ale místo paroiků soukromých magnátů se tak stávali paroiky státu. Byl to výrazný krok v procesu utváření feudálních vztahů v Byzanci, které se na rozdíl od západu vyznačovaly velkou rolí centralizovaného státního aparátu a přitom závislostí zemědělského obyvatelstva na státní moci. Starost o stálý a jistý zdroj příjmů i pravidelné doplňování armády byla nezbytná, protože jen díky tomu mohl Basileios II. uskutečnit své velké výboje, jimiž dovršil dílo svých předchůdců a zvětšil území říše v míře od dob Herakleiovy vlády nepoznané. Na východě dosáhl podstatných územních zisků především v kavkazské oblasti. Právě sem poslal hned roku 990 vojenskou výpravu proti gruzínskému králi Davidovi, kterému dříve za pomoc poslanou Bardovi Fokovi proti povstání Bardy Sklera udělil vysoký čestný titul kuropalates. David ovšem zůstal Fokovi věrný i v době jeho povstání proti Basileiovi. Spor s ním však Basileios vyřešil mírovou dohodou, podle níž měl David zůstat až do své smrti nezávislým knížetem, kdežto potom mělo jeho knížectví Tao připadnout Byzanci. Když byl David začátkem roku 1000 zavražděn, byl Basileios náhodou právě v Tarsu, kde přezimo­ val se svou armádou, v níž byla i jeho obávaná ruská družina. Okamžitě se s ní vypravil na sever a na řece Fasis se srazil se spojeným vojskem arménských a gruzínských knížat a předáků, v jejichž čele stál král Abasgů Bagrat. Pp předběž­ né, spíše náhodné bitvě, v níž se projevila výrazná převaha byzantského vojska, bylo dosaženo mírové smlouvy obdobné smlouvě uzavřené dříve s knížetem Davi196

dem. Knížectví Tao bylo včleněno do území byzantské říše. Bagrat byl naproti tomu uznán samostatným panovníkem, opět s čestným titulem kuropalates, ovšem s tím, že po jeho smrti knížectví Vaspurakan ležící na východ od jezera Van připadne Byzanci. Třetí a poslední výpravu na Kavkaz pak Basileios uskutečnil roku 1021. Syn krále Bagrata Georgios porušil po jeho smrti roku 1014 smlouvu s Byzancí a zaútočil na knížectví Tao, které teprve nedávno získala. Basileios II. zaměstnaný válkou s Bulhary nechal tyto akce bez větší pozornosti a teprve když se po konečné porážce Bulharska jeho síly zcela uvolnily, vypravil se znova, v podstatě už naposledy, osobně na východ. Podrobil odbojná arménská a gruzínská knížectví pod svou vládu, opanoval Vaspurakan a uzavřel smlouvu s králem arménského území Ani loannem Sembatem, že jeho země po jeho smrti připadne byzantskému státu. Ve srovnání s tím byly Basileiovy vojenské akce proti Arabům celkem nevelké. Územní zisky Tzimiskova tažení do Palestiny nebyly trvalé a téměř veškeré území, které zde opanoval, se po jeho smrti dostalo opět do moci Arabů. Byzantinci naproti tomu drželi pevně ve své moci přímořskou část severní Sýrie s městem Antiochií jako centrem, zatímco emirát v Aleppu byl vasalským státem říše pod její ochranou a svrchovaností. Basileios II. se omezil celkem jen na to, aby tato území ochránil před arabskými nájezdy. Dvakrát se do těchto oblastí vypravil osobně. Koncem roku 994 bylo Aleppo ohroženo silným útokem fátimovských vojsk a byzantská posádka v Antiochii byla vinou neschopného velitele Michaela Burtza téměř zničena. Císař Basileios, který právě přezimoval se svým vojskem v Bulhar­ sku, opět projevil rozhodnost a schopnost okamžité energické akce, jež byla pro něj příznačná. S vybranými oddíly se vydal okamžitě na pochod. Vzdálenost téměř tisíc kilometrů ze severozápadní hranice říše až na její nejzazší jihovýchod urazil za pouhých dvacet šest dní a jako smršť udeřil na útočící arabská vojska. Po zprávě, že sám císař se objevil na bojišti, fátimovská vojska uprchla zpět do Damašku. Basileios prošel celé území až dolů k Tripoli, zpustošil města Emessu a Rafaneiu, která byla pod arabskou mocí, a tažením, které netrvalo déle než půl roku, zajistil byzatskou vládu ve východních provinciích. Podobnou výpravu podnikl do Sýrie ještě jednou v roce 999/1000 a od té doby už zavládl na arabsko-byzantské hranici v podstatě klid. Roku 1001 uzavřel fátimovský kalií v Egyptě, pod jehož vládou se nacházela i Palestina, s Basileiem mírovou smlouvu, která na delší dobu zajistila mír a status quo v této oblasti. Hlavní cíl Basileiovy zahraniční politiky, který zřejmě bral i za své osobní životní poslání, bylo zničení bulharského státu a naprosté podrobení Bulharů byzantské říši. Basileios byl odhodlán zlomit bulharskou vzpouru za každou cenu a přivést odpadlou provincii znovu pod bulharskou moc. Tento cíl sledoval s usilovnou a urputnou programovostí po třicet let a uskutečnil jej s bezohledným užitím všech mocenských prostředků. Jeho tvrdost, přecházející až v nepochopitelné projevy krutosti, mu vynesla příznačné epitheton Bulgaroktonos (Bulharobijce), s nímž vešel — obáván i nenáviděn — do dějin. Urputnost, s níž svůj cíl vyvrátit bulhar­ 197

skou říši sledoval, a nenávist a odpor, jež vůči Bulharům projevoval, vzbuzují až podiv a vyvolávají otázky, zda jeho motivy byly skutečně diktovány jen politickými zřeteli a vůlí obnovit velikost říše, zda zde nehrály roli i pohnutky více osobního rázu. Když bylo Basileiovi devět let, dal jej jeho nenáviděný nevlastní otec z politic­ kých důvodů zasnoubit s jakousi bulharskou princeznou. Neohlížel se přitom přirozeně ani sebeméně na Basileiovu vůli, nedbal toho, že mladičký císař, který se už stejně cítil odstrčen uzurpátorem, jenž si osvojil místo jeho zemřelého otce jak na trůně, tak po boku jeho matky, se tímto chystaným nuceným sňatkem s jakousi barbarkou tím více cítil pokořen ve své odepřené císařské důstojnosti. Vražda Nikefora Foky zosnovovaná Basileiovou matkou ve prospěch jiného uzurpátora sice připravované svatbě zabránila, ale je dost možné, že vzpomínka na toto pokoření v době jeho dospívání hrála také svou roli při určování jeho postupu vůči Bulharům mnohem později. Samuel dokonale využil vnitřních zmatků v Byzanci v době občanské války k upevnění svých pozic a rozšíření svého panství. Zmocnil se města Berrhoie, které mělo klíčové postavení jako brána do vlastního Řecka i jako možné nástupiště k útoku proti Soluni. Posléze ovládl i nejjižnější část dalmatského pobřeží s důleži­ tým přístavem Dyrrhachiem, který měl funkci výchozího bodu pro námořní spojení s Itálií. Fakticky ovládal asi dvě třetiny balkánského poloostrova a Řecko leželo otevřeno jeho útočným nájezdům. Basileios na jaře 991 vytáhl osobně v čele vojska do Makedonie a po čtyři roky soustavně vytlačoval Bulhary z jejich pozic. Zpětným dobytím Berrhoie zajistil Thessaloniku proti možnosti neočekávaného přepadu a potom soustavně dobýval jednu bulharskou pozici za druhou; bulharské obyva­ telstvo v dobytých územích bylo pobito nebo vzato do zajetí. Poučen svou první porážkou z roku 986 se však Basileios nesnažil o uskutečnění rychlé, daleko sahající výpravy; nepokoušel se svého cíle dosáhnout jedinou velkou bitvou. Nic nenechával náhodě, ale soustavným, byť i pomalým a neokázalým postupem provázeným důsledným ničením nepřítelova materiálního i lidského potenciálu usiloval o ovládnutí dobytých měst. Basileios přitom nespoléhal jen výlučně na vojenskou sílu, ale užíval pro dosaže­ ní svého cíle i diplomatických prostředků. Snažil se získat spojenectví a podporu slovanských kmenů sídlících v týlu bulharského protiníka. Tak poslal odznaky královské moci chorvatskému vládci Štěpánu Držislavovi, udělil mu vysoký titul patrikios a jmenoval ho správcem (eparchos) dalmatských měst na pobřeží přiléha­ jícím k jeho území. Podobně navázal styky se srbským knížetem Janem Vladimírem v Diokleii (Duklja), jehož poselstvo přicestovalo roku 992 po moři do Konstantinopole. Téhož roku vydal Basileios chrysobullu, která upravovala výši a způsob vybírání celních poplatků z nákladů na benátských lodích obchodujících s Konstantinopolí za podmínek pro Benátky velmi příznivých. Tato námořní republika se naproti tomu zase zavázala, že poskytne své lodi Byzanci k dispozici pro styk s jejími državami v jižní Itálii a že tak bude ve skutečnosti doplňovat její námořní sílu v Jaderském moři. 198

Události na východě roku 996 odvolaly Basileia z bulharského bojiště. Samuel toho okamžitě využil a hned následujícího roku podnikl velké tažení do Řecka, při němž pronikl až zcela na jih ke Korintskému zálivu. Při návratu se ho sice podařilo byzantskému veliteli Nikeforu Uranoví poblíž Thermopyl překvapivě přepadnout a porazit, takže Samuel, jenž sám utrpěl v bitvě zranění, byl nucen uprchnout do Thessálie. Jeho bojovou sílu však tento dílčí nezdar nijak neoslabil. Naopak v následujících letech se mu podařilo znovu dobýt Dyrrhachia a zmocnit se srbských knížectví Diokleie a Rašky. Dukljanský kníže Jan Vladimír byl zajat a v zajetí uznal Samuelovu svrchovanost, oženil se s jeho dcerou a vládl pak dále v Diokleii jako bulharský vasal. Na základě těchto úspěchů se Samuel roku 998 prohlásil carem. Byzantský císař na to odpověděl až po návratu ze svého druhého východního tažení a po uzavření míru s Fátimovci roku 1001. Od té doby ovšem pokračoval ve válce s Bulhary důsledně a bez přestání až do jejich úplného zničení. Nejdříve zamířil své tažení k Serdice, která tvořila křižovatku komunikací spojujících jednot­ livé oblasti Bulharska a tím i klíčový bod k jeho ovládnutí. Jejím dobytím odřízl Samuela od severovýchodních území, která se svými centry Pliskou a Preslaví tvořila ústřední oblast původní bulharské říše. Úkol ovládnout tato území přene­ chal Basileios svým velitelům a sám se obrátil do Makedonie. Berrhoia se mu poddala dobrovolné, prudkými útoky se zmocnil silně opevněných měst Serbie a Voděnu. Odtud táhl na sever až k Dunaji, kde oblehl důležitou pohraniční pevnost Vidin. Zde narazil na houževnatý odpor a obléhání se protáhlo na plných osm měsíců. Samuel se neodvážil zaútočit na Basileiovu armádu přímo, ale pokusil se pomoci obráncům města tím, že podnikl výpad na byzantské území proti Adrianopoli. Basileios se však nenechal odradit od svého plánu. Obranu byzant­ ského území nechal místním velitelům a sám pokračoval v obléhání Vidinu, až se mu podařilo jej dobýt, bulharskou posádku zničit a z města učinit další svou vlastní základnu. K velké bitvě mezi oběma císaři došlo až v polovině roku 1004. Basileios zamířil od Vidinu zpět na jih do Makedonie a na řece Vardar poblíž Skopje se mu Samuel s celou svou armádou postavil do cesty. Bitva skončila naprostým rozdrcením Samuelova vojska. Jen málo Bulharům se podařilo uniknout, většina byla pobita. Město Skopje otevřelo Basileiovi své brány. Tento moment představoval zásadní obrat ve vývoji celé války a zdá se, že to bylo jasné i oběma zúčastněným stranám. Během necelých čtyř let Samuel ztratil přibližně polovinu celého svého území; východní část jeho říše byla, až na malé enklávy, zcela v byzantské moci. Opanová­ ním hlavních pevností jako Skopje a Voděny sevřeli Byzantinci zbývající Samuelovo území jakoby do kleští. A tento úspěch byl dovršen na jaře 1005, když do byzantské moci padl zpět přístav Dyrrhachion a Samuel byl zcela odříznut od přístupu k moři. O událostech následujících deseti let nejsme podrobněji informováni. Basileios systematicky postupoval kus po kuse v dobývání bulharského území provázeném nelítostným pleněním a ničením. Válečné akce se neomezovaly jen na letní období,

199

ale docházelo k nim i v zimě, kdy bulharští rolníci a pastýři opouštěli se svými stády horské stráně a shromažďovali se ve vesnicích a údolích, takže ničení a loupení nepřátelského majetku i lidí bylo Snazší a úplnější. K rozhodné bitvě došlo roku 1014. Basileios vytáhl od severu a postupoval údolím Strymonu mezi horskými hřebeny Ogražden a Belasica. Samuel se se svým vojskem opevnil v horské soutěsce Kleidion, ale Basileiovi se — snad pomocí zrady — podařilo obklíčit ho a následující bitva znamenala naprosté zničení bulharské armády. Carovi se sice podařilo s několika lidmi uniknout, jinak však byli Bulhaři pobiti nebo zajati. Celkem prý bylo zajato 14 000 Bulharů. A tu se Basileios rozhodl k činu, který představoval nepochybně vyvrcholení jeho krutosti vůči Bulharům a plně odůvod­ nil jeho přezdívku Bulgaroktonos. Všechny zajatce dal oslepit a vždy jednomu ze sta ponechal jedno oko, aby mohl být setnině svých druhů vůdcem. A takto zmrzačené bulharské bojovníky, kteří se už nikdy nemohli stát nebezpečím pro byzantské vojsko, poslal pod vedenírn jejich jednookých druhů nazpět k jejich caru. Když Samuel tento strašný průvod spatřil, byl raněn mrtvicí a o dva dny později, 6. října 1014, zemřel. Co následovalo, byl už jen smutný epilog někdejší slávy. Bulharský odpor nebyl sice ještě zlomen, ale byl neorganizovaný a propukal jen sporadicky. A byzantský císař jej systematicky a zcela nelítostně ničil; už jeho jméno nahánělo hrůzu a při pohledu na císařskou standartu bulharští vojáci zahazovali zbraně a zděšeně prcha­ li. V bulharské vládoucí rodině propukly krvavé spory. Samuelův syn Gabriel Radomir byl zavražděn svým bratrancem Janem Vladislavem, který se zmocnil vlády a dal povraždit další své příbuzné. Sám však zahynul při pokusu o útok na Dyrrhachion v únoru 1018 a pak už se bulharský odpor zcela roztříštil. Roku 1019 vstoupil Basileios II. do někdejšího Samuleova sídelního města Ochridu jako nepopiratelný vládce země. Byzantský císař se opět stal po řadě staletí vládcem celého Balkánu. A zatímco až do té doby postupoval Basileos vůči Bulharům s neúprosnou tvrdostí a krutostí, zaujal nyní vůči podrobené zemi shovívavé stanovisko a prová­ děl velmi umírněnou politiku. Rozdělil území někdejší bulharské říše do pěti provincií, ale snažil se zachovat co nejvíce domácích zvyklostí, aby poražené obyvatelstvo zbytečně nejitřil. Podstatné bylo, že Bulhaři měli i nadále platit daně v naturáliích a ve stejné výši jako za panování jejich cara a nikoli v penězích, jak bylo zavedeno v Byzanci. Méně vyspělá bulharská ekonomika založená na směně v naturáliích tím nebyla násilně narušena a daně nepředstavovaly pro domácí obyvatelstvo větší zatížení než dříve. Největší význam vůbec však měla skutečnost, že Basileios ponechal zemi její vlastní organizaci. Bulharský patriarchát byl sice zrušen, ale jen pokud šlo o jeho hodnost. Byl nahrazen autokefálním (samospráv­ ným) arcibiskupstvím, které nepodléhalo konstantinopolškému patriarchovi, ale jako autonomní církevní instituce bylo podřízeno přímo císaři. Bulharský lid v tom spatřoval zachování aspoň části svých práv a svéprávnosti a císař docílil toho, že moc konstantinopolských patriarchů nebyla ještě více zvětšena a že dobyté území i církevně zůstalo pod jeho vlastní kontrolou. 200

Basileiův návrat z Bulharska do Konstantinopole se proměnil v triumfální tažení. Nevracel se přímo, ale se vším vojskem táhl napříč celým Řeckem a své tažení vyvrcholil slavnostními bohoslužbami v Athénách, kde v Parthenonu na Akropoli, už od 5. století přeměněném na křesťanský chrám, vzdal Bohorodičce dík za to, že byzantská říše opět obnovila svou vládu nad ztracenými zeměmi. Přestože Basileiova pozornost byla soustředěna především k jeho výbojům na Balkáně, neztrácel ze zřetele ani západní oblasti, i když zde se přímá byzantská vláda omezovala jen na jižní cíp italského poloostrova. Svou západní politiku Basileios opřel o spojenectví s benátskou republikou. Smlouva uzavřená mezi nimi roku 992 byla jen začátkem. Trvalá spolupráce obou mocností, jež se projevila např. pomocí, benátského loďstva při byzantských vojenských akcích v jižní Itálii, byla nakonec formálně zpečetěna, když roku 1004 císař dal nej staršímu synovi dóžete Pietra II. Orseola Giovannimu za manželku svou vzdálenou sestřenici Marii z rodu Argyrů. Sňatková politika měla však sloužit i mnohem významnějším cílům. Roku 996 byl oblíbenec císařovny Theofano, která sama byla byzantského původu, řecký mluvící biskup z Kalábrie loannes Filagathos poslán do Konstantinopole, aby vyjednával o sňatku mladičkého císaře Otty III. s princeznou Zoe, dcerou Basileio­ va bratra, císaře Konstantina VIII. Rýsovala se skvělá vidina možnosti spojit obě části někdejšího římského císařství, které se od korunovace Karla Velikého roku 800 za římského císaře a ve skutečnosti už od doby ikonoklasmu a vlády karolinských majordomů ubíraly zcela různými cestami, opět v jeden celek. Otto III. byl jediný dědic západního císařství; Basileios II. sám žádné děti neměl a jeho bratr a spolucísař Konstantinos měl jen dcery. Západní nabídka byla byzantským dvo­ rem velmi příznivě přijata. Ovšem jednání o sňatku bylo záhy na čas přerušeno, neboť Filagathos se dal získat římským protiněmeckým patriciem Crescentiem, aby se prohlásil vzdoropapežem proti Ottony podporovanému Řehoři V. Tento neuvá­ žený pokus sice jednání mezi Byzancí a západním císařem zcela nezmařil, ale přece jen značně zpomalil a k zasnoubení byzantské porfyrogennety Zoe s Ottou III. došlo až roku 1001. Začátkem následujícího roku dorazila císařská nevěsta se skvělým průvodem do Bari, ovšem jen aby se dozvěděla, že k svatbě už nedojde: její mladý ženich zemřel 24. ledna 1002 na malárii. Z historické perspektivy je zřejmé, že plány na spojení obou císařství, pokud vůbec existovaly, nemohly mít žádnou naději na úspěch. Západ a východ představovaly už kulturně i společensky zcela rozdílné celky a Kerullariovo církevní schisma stejně jako střetnutí západních rytířů s Byzancí v době křížových výprav jen o něco málo později jasně ukázaly, jak daleko se obyvatelé obou říší od sebe dostali a jakou averzi k sobě chovají. Přesto však je plán na sňatek Otty III. s byzantskou princeznou názorným dokla­ dem neuhasínajféí myšlenky o římské nadvládě nad celým (křesťanským) světem. Michael Choniates píšící ve 13. století označil Basileia II. společně s Herakleiem za největší z byzantských císařů. Skutečně ze všech byzantských císařů snad právě

201

Basileios II. nejvíce ztělesňoval představu naprosto absolutního vládce — svrchova­ ného pána nad státní správou, nad církví i nad armádou, který diktuje svou vůli nejen uvnitř vlastní říše, ale prosazuje ji i vůči jejím sousedům. Jediný dochovaný portrét Basileia II., miniatura z jeho žaltáře vytvořená mezi lety 1017 — 1025, výtečně vyjadřuje toto pojetí: Basileios stojí v majestátním postoji jako válečník ve skvělém krunýři s kopím a mečem v ruce na štítě symbolizujícím okrsek zemský. A zatím co ho anděl korunuje korunou seslanou samotným Bohem, poražení barbarští náčelníci leží na zemi u jeho nohou a vzdávají mu úctu. Za jeho vlády se byzantská říše rozpínala od Kavkazu po Dunaj. Arabský výboj byl dávno zastaven a islámští sousedé říše zůstávali v defenzívě a zachovávali klid. Rozsáhlé oblasti obsazené po staletí Slovany byly znova včleněny do správní soustavy říše a podrobeny byzantské moci. Byzantská armáda neměla sobě rovné. Uvnitř říše byla moc císaře absolutní. Státní byrokracie vykonávala přesně jeho pokyny a i ti nejvyšší státní hodnostáři byli zcela závislí na císařově vůli. Odbojná aristokracie byla poražena a soustavně potlačována císařovým drakonickým zákonodárstvím. Systém svobodných vesnických pospolitostí (ovšem ve skutečnosti stále více závislých na státní organizaci) stejně jako systém vojenských statků prožíval díky daňovým úle­ vám a přenesení různých jejich břemen na třídu „mocných“ období nového rozkvětu. A přestože Basileios II. snížil zdanění obyvatelstva, byla říše bohatá a ekonomicky prosperovala více než kdykoli dříve. Při Basileiově smrti bylo v státní pokladně na 15 miliónů zlatých nomismat a navíc ještě mnohem větší hodnota v drahých kovech, uměleckých předmětech, klenotech atd. Zdálo se, že skutečně lze mluvit o zlatém věku byzantské říše, jejíž moci a bohatství se nic nevyrovná. A přesto tato velkolepost už v sobě skrývala leckterá nebezpečí, která se měla v nedaleké budoucnosti projevit. Moc aristokratických rodin byla sice potlačena, ale naprosto ne zlomena. Císař mohl zkonfiskovat jmění jednotlivých aristokratů, mohl dát některé z nich zmrzačit či popravit, přesto však na nich jako na třídě zůstával závislý. Bez nich se byzantská armáda neobešla a po celou dobu Basileiovy vlády různí Argyrové, Dalassenové, Komnenové, Melissenové a mnozí další veleli jeho oddílům anebo celým armádám. Bylo zapotřebí takové osobnosti s železnou vůli a neochvějnou kázní, jako byl on sám, aby udržela všechny tyto sebevědomé velmože stejně jako celý rozsáhlý státní aparát v poslušnosti a podřídila jejich činnost zájmům státu. Říše dosáhla rozsahu, jaký od Herakleiovy doby nepoznala. A přesto na Východě dosáhla zřejmě meze svých možností, přes něž už nedokázala jít. Tzimiskovy výboje v Palestině byly zase opuštěny a Basileios se je ani nepokusil znovu získat. Nepřichá­ zelo vůbec v úvahu pokusit se o dobytí dalších ztracených provincií někdejší říše římské — Egypta, severní Afriky. A stejně tak na Západě dokázali Byzantinci pouze bránit nepatrné zbytky svých někdejších držav v Itálii, a to ještě jen s pomocí normanských žoldnéřů, což se později rovněž ukázalo osudným. Je pravda, že v polovině roku 1025 začal Basileios chystat velkou výpravu, která měla z moci Arabů dobýt Sicílii. Zda by se mu to podařilo, nelze říci. 15. prosince 1025, ve věku 68 let, když byl císařem po celých 49 let, Basileios II. zemřel. 202

Byzantská společnost na přelomu vývoje

Období mezi vládami dvou z nejvýznamnějších byzantských císařů — Basileia II. a Alexia I. — bylo sice krátké, ale plné důležitých zvratů a změn. Říše, která po smrti Basileia II. stála na vrcholu moci, byla o necelých šedesát let později na pokraji úplného zhroucení. Ještě za vlády bezprostředních Basileiových nástupců, jeho bratra Konstantina a Konstantinových dcer Zoe a Theodory, či vlastně jejich manželů, Byzanc žádné vážnější ztráty neutrpěla. Naopak, za Konstantina IX. Monomacha dosáhla významného územního zisku, o který po staletí usilovala: připojení Arménie. Přesto však říši již ve třicátých letech oslabovaly vnitřní spory a bylo zřejmé, že byzantská expanze už dosáhla svého vrcholu. Vláda Konstantina IX. je považována za období relativního uklidnění. Bývá charakterizována jako doba, kdy vyvrcholila nadvláda vrstvy úřednické aristokracie, jíž se přičítají důleži­ té změny ve správním a vojenském uspořádání, ale i v ekonomickém a sociálním ustrojení říše. Před polovinou století započal také velký kulturní rozmach. Přesto však i vláda Konstantina IX. byla provázena pokusy o převrat a vnitřními rozbroji; ty pak ve druhé polovině století přerostly takřka v anarchii. V téže době vzrostlo drastickým způsobem i vnější ohrožení: útoky nově se objevivších nepřátel — Pečeněgů, Turků a Normanů — znamenaly nebezpečí nejen pro územní celistvost, ale pro samu existenci řfse. Situaci z dlouhodobého hlediska vážně zhoršil i cíkevní rozkol s Římem. Roku 1081, v době nástupu zakladatele komnenovské dynastie Alexia I. na trůn, se byzantská říše nacházela ve stavu krajního ohrožení a její budoucnost byla víc než nejistá.

Vláda Basileiových nástupců: konec byzantské expanze Velký Basileios zemřel v 67 letech bez potomstva a císařská moc zůstala v rukou jeho o dva roky mladšího bratra Konstantina VIII. (1025 — 1028), který od začátku byl Basileiovým spolucísařem, ale nikdy se za jeho života na vládě skutečně nepodílel; zdá se, že mu ani nebylo zatěžko smířit se s podřadnou úlohou, kterou mu vykázal jeho suverénně vládnoucí bratr. Konstantinova živelná povaha nalezla plné uspokojení v bezstarostném a nejednou nezřízeném užívání života, k němuž mu jeho postavení poskytovalo bohaté možnosti. 203

Zmizení mocné autority Basileiovy se hned projevilo neklidem na východní periférii, kde zejména aleppský emír využil vhodné chvíle, aby setřásl závislost na Byzanci a opakovanými nájezdy sužoval byzantské sousedství i samotnou Antio­ chii. Jistým znepokojivým zjevem bylo oživení opozičního hnutí uvnitř státu. Byzantští historikové tohoto období mluví o Konstantinově libovůli, jež prý nelid­ sky postihla řadu významných osob, bez výběru oslepovaných z císařova příkazu vydaného v prvním návalu hněvu a nejednou na pouhé podezření. Pozorná analýza těchto zpráv a jejich srovnávání se svědectvím arménského autora však ukazuje, že mezi aristokracií, jejíž moc a bohatství byly bezohledně omezovány Basileiem II., se za slabé vlády Konstantinovy vskutku objevily vážné pokusy o spiknutí. Vnitřní neklid byl vyvolán i daňovým útlakem. Bezohledná hrabivost fisku obzvláště těžce doléhala na selské obce, jejichž úroda v oněch letech byla zle postižena trvajícím suchem. Zatímco Basileios jim odročil lhůtu ke splnění daňových povinností, po jeho smrti byly nelítostně vymáhány dlužné daně za poslední dva roky spolu s dávkami uloženými již v letech vlády Konstantinovy. Starost o fiskální správu a o celé vedení státních věcí přenechával ovšem Konstantinos svým zkušeným důvěrníkům, namnoze vybraným z řad enuchů. Jeho vlastní účast na vládě se omezovala spíše jen na formální úkony a vnější obřadnost. Na rozdíl od venkovansky drsného bratra měl Konstantinos nepochybný dar společenské obratnosti a pohotovosti slovního projevu. Jeho hlavní zájem však upoutával lov, závody v hippodromu a jiné kratochvíle. Na samém konci života se však nemohl vyhnout výběru nástupce, který by se zasnoubil s jednou z jeho dcer a tím získal legitimní nárok na vládu. Nejstarší Konstantinova dcera Eudokia si zvolila již před nějakou dobou život v klášteře, zbývaly tedy její dvě sestry, Zoe a Theodora. Císařova volba padla posléze na Romana Argyra, který patřil k před­ ním členům senátorské aristokracie, byl spřízněn s vládnoucím rodem a zastával úřad konstantinopolského eparcha, v té době ještě velmi významný. Když nejmlad­ ší dcera Konstantinova Theodora odmítla Romanovu ruku, prostřední Zoe dala svůj souhlas. Podle platných církevních předpisů měl ovšem bránit uzavření sňatku příbuzenský vztah snoubenců, ještě více však skutečnost, že Romanos byl už ženat. I tuto překážku se podařilo překonat, když Romanova žena byla (dovednou lstí) vzdálena do kláštera. Romanův sňatek se Zoe se uskutečnil ještě před Konstanti­ novou smrtí. V šedesáti letech oblékl Romanos III. (1028 — 1034) císařský purpur a jeho vladařská ctižádost směřovala velmi vysoko: toužil přiblížit se nejskvělejším vzo­ rům období římského císařství i velkým postavám z minulosti ještě vzdálenější. Jeho skutečné schopnosti však zůstávaly daleko za těmito vypjatými představami, opravdovou velikost nahrazovala jen napodobivá póza. Příležitost k uplatnění domnělého vojenského talentu se mu brzy naskytla, když bylo třeba uspořádat poměry v Sýrii, kde Arabové nedávno zasadili Byzanci citelné rány. Aleppský emír se v poslední chvíli pokusil vyhnout střetnutí s mohutnou vojenskou silou, kterou proti němu v létě 1030 vedl sám Romanos. Byzantská moc

204

byla doposud obávaná a Romanovi se tak naskýtala možnost bez boje obnovit svrchovanost nad Aleppem, znovu ochotným odvádět roční poplatek. Aleppské poselstvo přinášející bohaté dary zastihlo císaře ještě v Malé Asii. Romanos však zůstal hluchý jak vůči emírovým nabídkám, tak i vůči radám jeho vlastních lidí, kteří se právem obávali letních veder v Sýrii a uvědomovali si, v jaké nevýhodě bude těžkooděná byzantská jízda v boji proti nepříteli uvyklému domácím klima­ tickým podmínkám. Po prvním úspěšném střetnutí utrpělo byzantské vojsko poblí­ že pevnosti A‘záz zdrcující porážku. Za obecného útěku sám Romanos stěží unikl zajetí, jeho císařský stan s mnoha cennými věcmi zůstal v rukou Arabů. Dosud však měla Byzanc dosti síly, aby novými úspěchy zahladila dojem z trapné pohromy a stabilizovala celou situaci na východním pomezí. Tehdy poprvé se projevil skvělý vojenský talent Georgia Maniaka. Jako stratég thematu Teluch (poblíže Eufratu, severně od Aleppa) beze zbytku zničil početný oddíl Arabů opojených předchozím snadným vítězstvím. Největším Maniakovým činem v této oblasti však bylo dobytí Edessy (1032), odkud před necelým stoletím loannes Kurkuas přinesl do Konstantinopole zázračné mandylion s otiskem Kristovy tváře. K němu nyní přibyla další vzácná relikvie získaná v Edesse — domnělý vlastoruční list Kristův králi Abgarovi. Současně Byzanc zaznamenala ještě další úspěchy v boji proti syrským Arabům a také arabští vládcové Aleppa, z jihu ohrožení fatimovskou mocí, měli zájem na smíru s byzantskou říší. Syn emíra, se kterým se nešťastně utkal Romanos III., se znovu zavázal k dřívějšímu poplatku. Nezdařená výprava do Sýrie přivedla císaře Romana do blízkého styku s obyva­ teli východních krajů, jež v předešlém století byly znovu přičleněny k byzantské říši. Vítězný postup vojsk Nikefora Foky a Ioanna Tzimiska zanechal na východ od Tauru rozsáhlé pásmo zpustošené a vylidněné země. Vzápětí však ony opuštěné kraje v Kilikii, severní Sýrii a severní Mezopotámii byly osidlovány křesťanským obyvatelstvem, jež sem přicházelo z nitra islámského světa. Za vlády Nikefora Foky se také znovu zalidňovala oblast Melitene, důležité pevnosti při horním Eufratu. Od roku 934 bylo město pevné v byzantských rukou, po léta však ještě bylo vydáno opakovaným arabským nájezdům. Nyní se tam ve velkém počtu stěhovali syrští obchodníci hledající na nově osidlovaném byzantském území výhodnější fiskální status, než jaký měli pod arabskou správou. Přes Eufrat přecházeli tito lidé se značným movitým jměním. Jedním ze způsobů, jak investovali tento kapitál, bylo zakládání klášterů, o jejichž výstavnosti se nám zachovaly zevrubné zprávy. Někte­ ré z nich se staly významnými středisky výuky kléru a intenzivního opisování rukopisů. Vedle skutečného přistěhovalectví zaznamenávají prameny nový příliv Arménů. Arménský živel, odedávna usazený na půdě byzantské Malé Asie (v její severový­ chodní části), dostával novou posilu jednak postupným připojováním arménských zemí, jednak stěhováním obyvatelstva. Již v 10. století historik Leon Diakonos psal o „zemi Arménů“, jež začíná od Lykandu. Vedle Arménů se ovšem v těchto končinách usazovali i jiní přistěhovalci, mezi nimi pokřtění Arabové. Thema 205

Lykandos v jihovýchodní části Malé Asie vzniklo na pustém území, kde se v opuštěných pevnostech s podporou Byzance uchytili počátkem 10. století náčel­ níci arménských ozbrojených band. Nová vlna arménské kolonizace, jež přišla o několik desetiletí později, neměla už onen dobrodružný a vojenský ráz. Nebyla také vyvolána žádnými katastrofálními událostmi, jakými byly na přelomu 9. a 10. století arabské vpády, jež strašlivě zpustošily Arménii a způsobily hromadný útěk obyvatel. Od sedmdesátých let 10. století jsme naopak svědky přesunu arménské­ ho obyvatelstva, který svým pokojným charakterem připomíná skoro současnou syrskou emigraci do Byzance. Migrační pohyb Arménů vyvolaný přebytkem obyva­ telstva v jejich vlasti směřoval tehdy především do řídce osídlených krajů v Kappadokii, kde arménští kolonisté se souhlasem byzantské správy zabírali půdu nejprve v oblasti Sebasteie a odtud se šířili dále. Nebylo snadným úkolem včlenit do organismu říše onu velkou masu syrského a arménského obyvatelstva, které si s sebou přinášelo odlišné sociální struktury a kulturní tradice a v neposlední řadě také svou tradiční víru, projevující se v odlišné formulaci dogmatu i ve zvláštních obřadech a zvyklostech. V očích monofysitských Syřanú a Arménů přílušnost k byzantskému státu rozhodně nemo­ hla spadat v jedno s ortodoxií pojatou ve smyslu chalkedonského koncilu z roku 451. Na druhé straně byzantská vláda z počátku musela zachovávat značnou míru náboženské tolerance vůči přistěhovalcům, bez jejichž pomoci by byla nemohla vskutku ovládat nově získaná území. Cílem, který Byzance sledovala, nepochybně bylo nenásilné sjednocení Syřanů a Arménů s konstantinopolskou církví, nikoli trvalé spolužití různých náboženských skupin pod jedinou vládou. Místní ortodox­ ní hierarichie v Melitene, stejně jako v Sebasteii však neuznávala žádná pravidla snášenlivosti vůči „heretickým“ Syřanům a Arménům. Zejména existence jakobitského patriarchy v samé blízkosti Melitene znamenala pro ortodoxního metropoli­ tu sídlícího v tomto městě velmi nevítanou konkurenci. V Konstantinopoli však stížnosti místních církevních činitelů dlouho nenacházely očekávanou odezvu. Zejména Basileios II. zachovával v politice vůči heterodoxnímu obyvatelstvu vý­ chodních částí říše prozíravou obezřetnost. Arménská historická tradice okrášlila období Basileiovy vlády legendami hovořícími o císařově netajené sympatii k ar­ ménské církvi a dokonce o jeho obrácení na její víru. V jeho postavě zůstal ztělesněn ideál císaře, který je vládcem Arménů a Syřanů stejně jako Řeků. Pronikavý obrat přinesla teprve vláda Romana III. V létě 1030, kdy podle zprávy arménského historika Romanos III. za svého tažení do Sýrie nařídil odvést do vojska mnichy z arménských a syrských klášterů rozsetých v pohoří Taurus, byl v Konstantinopoli již skončen proces vedený od června 1029 proti jakobitské hierarchii z oblasti Melitene. Patriarcha loannes Mar Abdun byl exkomunikován a zemřel v exilu a perzekuce si vyžádala ještě jiné oběti mezi jakobitským klérem. Závěrečný výrok konstantinopolské synody (květen 1030) připomíná představi­ telům provinciální správy v Melitene platnost zákonů zbavujících heretiky občan­ ských práv a postihujících příslušné úředníky za nedbalost v trestání heretiků. 206

Místnímu kléru se ukládala povinnost pronásledovat herezi a zjištěné případy hlásit úřadům. Z těchto výzev vysvitá indiferentní postoj úředních činitelů v dogmatic­ kých a církevních sporech a jejich nechuť vůči provádění perzekuce, jež by narušo­ valo řádný chod administrativy v kraji, kde monofysité tvořili většinu obyvatelstva. Lze také soudit, že zdaleka ne všechen klérus melitenské metropole byl zajedno s tvrdě nesnášenlivým postojem metropolity. Situace se nezměnila, ani když nový jakobitský patriarcha byl pronásledováním donucen přenést svoje sídlo na arabské území. Bylo to již na počátku vlády Romanova nástupce Michaela IV. V roce 1039 synodální výrok patriarchy Alexia Studita hovoří o dalším vzrůstu jakobitské „hereze“ v celé melitenské oblasti a stěžuje si na nerespektování protiheretických zákonů ze strany tamějších činitelů. Neúspěch centralizačních snah Konstantinopole je již z těchto dokumentů jasně patrný — vývoj ve východních provinciích byzantské říše se začal ubírat svými vlastními cestami. Po neúspěchu syrské výpravy se pozornost císaře Romana obrátila ke správě fiskálních zdrojů: jejich plným využitím chtěl vyvážit nemalé výdaje, jež si vyžádala jeho neslavně skončivší válečná akce. Na chvíli se Romanos stal — jak o něm píše Michael Psellos — spíše výběrčím daní než císařem. Peněžní sumy získané důsled­ ným fiskálním účtováním se však zčásti neúčelně rozplývaly v průběhu stavby chrámu a kláštera Bohorodičky, jejž císař dal budovat s neslýchanou nádherou v samotné Konstantinopoli. I v této věci vedla Romana epigonická ctižádostivost: jeho stavební dílo se mělo vyrovnat Justiniánovu chrámu Boží Moudrosti. Nadměmost fiskálních nároků a povážlivé plýtvám finančními zdroji státu jistě nepřispěly k Romanově popularitě. Vzmáhající se nespokojenost vytvářela vhod­ nou půdu pro pokusy o spiknutí, jež vycházely z aristokratických kruhů. Sám Romanos náležel svým původem k maloasijské aristokracii a první kroky jeho vlády odpovídaly zájmům této vrstvy. Především navrátil z vyhnanství a zahrnul projevy přízně významné osobnosti, krůtě postižené za pokus o spiknutí proti Kosntantinovi VIII. Nesporně si také zavázal velké pozemkové vlastníky — světské i církevní — tím, že je zbavil břemene allelengyon, jež na ně uvalil Basileios II. Spiklenectví a pokusy o uchvácení moci však byly v podmínkách byzantské autokracie normálním jevem a v některých rodech vytvářely jakousi rodinnou tradici. Mezi těmi, kdo osnovali vzpouru proti Romanovi Argyrovi, se objevují členové rodin, které i za předcházejících vlád byly zapleteny do podobných akcí. Opozice se soustřeďovala kolem císařovniny sestry Theodory, velmi nespokojené bezvýznamným postavením, jež zaujímala za Romanovy vlády. Smrtelné nebezpečí však císaři nevyvstalo z kruhu přívrženců Theodory, ale z okolí samotné císařovny Zoe. Napjatý vztah mezi císařem Romanem a jeho chotí vyvěral ze zklamání Roma­ nových nadějí na založení dynastie. Zoe, když se provdala za Romana Argyra, byla již padesátiletá. Přesto císař po jistou dobu důvěřivé naslouchal hlasům pochlebníků předpovídajících mu nejenom dlouhou vládu, ale i početné potomstvo. Když si konečně uvědomil marnost svého očekávání, přestal si své ženy vůbec všímat, 207

uzavřel ji přístup k penězům a ponechal jí jen skoupě odměřený důchod. Osudnou chybou Romanovou bylo, že podcenil nebezpečí plynoucí z císařovniny nenávisti vůči němu a že ani vážně nepočítal s možností její nevěry. Vzdor svému věku si Zoe doposud zachovávala mnoho ze svého půvabu. V paláci kolovaly pověsti o její milostné náklonnosti k tomu či onomu muži z císařova okolí, všechny však znenadání zastínil mladý Michael, který se dostal do císařského paláce díky pomoci svého bratra, eunucha Ioanna, blízkého důvěrníka císaře Romana. Jejich rodina pocházející z Paflagonie rozhodně neměla za sebou vznešenou rodovou tradici. Michael však vynikal svým zjevem i duševní bystrostí a jeho mladistvá krása si císařovnu rázem zcela podmanila. Její pozdní vzplanutí poskytovalo Paflagoncům jedinečnou příležitost, kterou loannes okamžitě vystihl. Poslušen bratrových pokynů vzal na sebe mladý Michael roli milence císařovny. Jejich vztah se brzy stal veřejným tajemstvím a nevšímavý postoj císaře dával podnět k nejrůznějším dohadům. Zatímco Romanos nepodnikal zjevné kroky proti své ženě a jejímu milenci, druhá strana nezůstávala v nečinnosti. Ti, kdo tušili nebezpečí a naléhavě císaře varovali, byli zavčas odklizeni z cesty a ostatní tím byli spolehlivě umlčeni. Mezitím císaře začala stravovat záhadná nemoc a na jeho zjevu byly patrny příznaky pozvolné otravy. Jeho osud se však naplnil nad očekávání rychle: o velikonocích roku 1034 byl císař utopen v lázni. Ještě téže noci byl do paláce povolán patriarcha, aby požehnal sňatku Michaela a Zoe. Situace byla obdobná jako po smrti císaře Nikefora Foky, Alexios Studites však nebyl patriarchou Polyeuktova typu. Značný dar ve zlatě, jehož se od eunucha Ioanna i od samotné Zoe dostalo jemu i kléru sv. Sofie, účinně rozptýlil patriarcho­ vy pochybnosti. Ozdoben znaky císařské moci jako jeho choť byl Michael spolu s ní aklamován obyvateli císařského paláce a nato i davem městského lidu, na druhý den pak přijal hold členů senátu. Eunuch loannes, který byl vlastním původcem násilné změny na trůně, hned od začátku pamatoval na to, aby jeho bratr byl uchráněn před osudem Romana III. Císařovna Zoe, svěřená dohledu žen z císařova příbuzenstva, byla zcela zbavena volnosti pohybu uvnitř paláce a její styk s okolním světem byl pod přísnou kontrolou. Uvězněna v ženských komnatách císařského sídla byla nyní v postavení bezmocnějším nežli za vlády svého prvního muže. Michael IV. (1034 — 1041) se v krátkém čase obeznámil se složitostí a nesnad­ ností vládních úkolů a chopil se rozhodování o státních věcech s překvapující bystrostí úsudku. Po vládcích, jakými byli Konstantinos VIII. a Romanos III., se vláda nad velkou říší Basileia II. opět dostala do schopných rukou. Tím tragičtější bylo, že Michael byl od mládí postižen epilepsií. Druhou osudovou zátěží bylo Michaelovo příbuzenstvo, v první řadě tři další bratři, jejichž lačné sobectví si nekladlo žádných zábran. Císařův vtah vůči nim byl krajně nevlídný, Michael však nic nezmohl proti ochraně, kterou jim poskytoval nejstarší bratr. Enuch loannes se vedle bratra velkou měrou podílel na vládě a zejména pevně držel v rukou fiskální správu. Již na konci vlády císaře Romana zastával významný 208

finanční úřad spočívající ve správě důchodů z oněch císařských domén, jejichž výnos byl určen na vydržování útulku pro sirotky v hlavním městě (orfanotrofeiorí). Proto také byl nazýván Orfanotrofos. Vynikal pronikavostí rozumu a velkou znalostí lidí, jimž se dovedl obratně přizpůsobovat podle okamžité situace. Neměl v ničem morálních skrupulí a jediným vyšším příkazem, jejž uznával, byl zájem jeho rodiny. Proto nejednou kryl pochybené jednání bratrů a ochránil je před hněvem císaře Michaela, jemuž jinak bezvýhradně sloužil. loannes se obával možného spiknutí a jeho obavy nebyly neodůvodněné vzhle­ dem k tomu, že mezi aristokratickou elitou stále doutnala nespokojenost pramenící z toho, že císařská hodnost se ocitla v rukou společensky bezvýznamného Paflagonce. S obzvláštní nedůvěrou hleděl Orfanotrofos na Konstantina Dalassena, který po Michaelově nastolení dal hlasitě najevo svůj nesouhlas. Příležitost k zása­ hu proti němu poskytly události, k nimž došlo na místě tak citlivém, jakým byla v říši Antiochie. Město na řece Orontu bylo tradičním centrem římského Orientu. Tím byl dán jeho mimořádný význam, ale i nebezpečí, které odtud mohlo ohrozit jednotu státu. Nově dobyté kraje na Východě, výrazně odlišné od ostatního byzantského území svou přírodní tvářností i kultutním vývojem, mohly lehce znovu odpadnout od říše, kdyby se Antiochie zmocnily odstředivé síly. Odboj proti ústřední vládě mohl v Antiochii snadno nalézt oporu jednak mezi místními odpůrci byzantské ortodoxie, jednak v islámském sousedství. Byzanc měla v této věci čerstvou zkušenost z počátků vlády Basileia II. Je pochopitelné, že k východní metropoli se upínala zvýšená pozornost byzantské politiky. Jen pomalu a obezřetně byl obnovován antiošský patriarchát, jemuž byla ponechána velmi omezená teritoriální oblast, a patriarchové byli vyměňováni při sebemenším náznaku nespolehlivosti. Vedle chalkedonsky ortodoxní (melkitské) církve byli v Antiochii stále ještě četní monofysité, na ně však se nevzahovala ona poměrná tolerance, jakou si v Konstantinopoli po jistou dobu ukládali vůči syrské jakobitské církvi v Melitene a vůči Arménům v Sebasteii. V Antiochii monofysitští Syřané a Arméni nesměli mít uvnitř města svoje kostely a svůj klérus. Nepřátelství mezi nimi a chalkedonity tam nejednou spadalo vjedno s antagonismem mezi místní nobilitou a představiteli byzantské správy. Guvernér Antiochie s titulem dux (vybavený vojenskou a civilní pravomocí) byl obvykle vybírán z členů císařské rodiny. V době Michaela IV. byl na tuto funkci jmenován nejprve císařův bratr Niketas a po jeho předčasné smrti zaujal jeho místo druhý bratr Konstantinos. Niketovu příchodu do města předcházela dramatická událost. Nespokojenost s nespravedlivým vymáháním daní vyústila ve vzpouru a Niketas nebyl do Antiochie vpuštěn, dokud přísahou nezaručil městu beztrest­ nost za zabití výběrčího daní. V zápětí však bez ohledu na přísahu dal ve městě pobít větší počet lidí a odvést do Konstantinopole jedenáct předních Antiochijců, jež obvinil z tajného společení s Konstantinem Dalassenem. Orfanotrofos nyní neváhal ostře zakročit proti muži, jehož vliv mezi aristokracií byl stálou latentní

209

hrozbou vládě paflagonského rodu. Dalassenovo uvěznění vyvolalo nové vření mezi maloasijskými aristokraty; tři z nich byli postiženi zabavením celého jmění, které potom Orfanotrofos přidělil svému bratru Konstantinovi. Bezostyšné obohacování paflagonského příbuzenstva a nelidské fiskální prakti­ ky byly zdrojem obecné nenávisti vůči Orfanotrofovu režimu. Rolnické obce byly zatíženy placením pravidelné peněžní dávky (aerikori). Nová daň byla tím neúnos­ nější, že úrodu zemědělců nepřestávaly stíhat přírodní pohromy. Po záplavě koby­ lek, která v době Romana III. vyháněla v maloasijských provinciích mnoho lidí z jejich domovů, přišlo za Michaela IV. katastrofální sucho. Nedostatek chleba začal ohrožovat i obyvatele hlavního města, jejichž spokojenost byla životním zájmem každé byzantské vlády. Orfanotrofos nakoupil tehdy velké množství obilí na Peloponésu a ve středním Řecku, aby zajistil zásobování Konstantinopole. Císař Michael si udržoval aktivní účast na vládě — alespoň v první době, dokud jeho zdraví nebylo zcela podlomeno. Vojsko, které soudobý historik Psellos nazval „nervem státu“, bylo Michaelovou přední starostí. Chtěl udržet říši v nezmenše­ ných hranicích a k tomu cíli užíval jak diplomatických prostředků, tak i vojenské síly. Ve druhém roce Michaelovy vlády byzantská pobřežní obrana způsobila zničující porážku africkým a sicilským Arabům, kteří přepadali Kykladské ostrovy a západní břehy Malé Asie. S arabským vládcem Sýrie byl nato sjednán mír a spojenectví. Krátce poté sicilský emír žádal v Konstantinopoli o pomoc proti svému vlastnímu bratrovi; Byzanc dostala příležitost zasáhnout do poměrů na ostrově a upevnit tam svůj vliv. Za velitele vojenského sboru vyslaného na Sicílii byl vybrán Georgios Maniakes. Před jeho příchodem se však situace podstatně změnila: Oba bratři se usmířili a proti byzantské intervenci přivolali vydatnou pomoc z Afriky. Maniakes v jedné bitvě rozdrtil sílu afrických Arabů a zmocnil se pak celé řady měst ve východní části ostrova. Nová výprava z Afriky, podniknutá s ještě mohutnějšími silami, skončila další krvavou pohromou Arabů. Skvělý úspěch však nakonec přišel nazmar v důsledku Orfanotrofovy rodinné politiky. Spolu s Maniakem byl na Sicílii vyslán velitel loďstva, císařův švagr Stefanos, a prudké střetnutí s tímto Orfanotrofovým chráněncem se Maniakovi stalo osudným. Vítěz­ ný vojevůdce byl obviněn z pokusu o vzpouru proti císaři, dopraven v poutech do Konstantinopole a tam uvězněn. Stefanos a jemu přidružený velitel však nebyli schopni udržet Maniakovy výboje. Dobytá města upadla brzy znovu do rukou Arabů a Byzanci zůstala na Sicílii jediná Messina, chráněná díky vynikajícímu strategickému talentu tamějšího velitele, proslulého Katakalona Kekaumena. Největší otřesy zažila říše v letech Michaelovy vlády na Balkánském poloostrově, kde nájezdy normádskýách hord od severu tvořily neustálou hrozbu pro nedávno dobytá bulharská území. Ještě vážnější nebezpečí tam ohrozilo byzantskou moc zevnitř. První trhlina se objevila na západní periferii bývalé Samuelovy říše. V přímořské srbské oblasti, na území někdejší římské provincie Diokleie, si po zhroucení ochridského carství udržela pod byzantskou vládou jisté postavení srbská kmenová knížata. Dioklejský kníže Stefan Vojislav, který se hned po smrti 210

císaře Romana III. pokusil vymanit ze závislosti na Byzanci, byl tehdy zajat a odveden do Konstantinopole. Po krátké době však uprchl a znovu ovládl zemi, odkud vyhnal představitele byzantské moci. Vojsko vyslané proti odbojnému dioklejskému knížeti uvázlo v neschůdném horském terénu a bylo pobito. V téže době propuklo na severu poloostrova povstání, které rychle zachvátilo větší část území někdejší Samuelovy říše. Podle shodného svědectví soudobých byzantských autorů dvě desetiletí cizí nadvlády nad Bulharskem naprosto neutlumila v této zemi touhu po vymanění z poroby. Doba preslavského a ochridského carství zůstávala ještě v živém povědomí. Část vládnoucí vrstvy, včetně členů panovnické rodiny, byla ovšem hned po podmanění Bulharska ze své země odveze­ na. Podle osvědčené metody se Byzanc snažila připoutat dosavadní nepřátele tím, že je obdařila hodnostmi, vysokým úředním postavením a pozemkovými statky. Odtržena od rodného prostředí měla tato bulharská elita nalézt novou možnost společného vzestupu ve službě byzantskému státu a splynout tak s ostatní byzatskou aristokracií. Větší část bulharských boljarů však zůstala na svých místech, kde jim bylo ponecháno pozemkové jmění i jistá správní pravomoc. Území bulharské říše bylo ovšem začleněno do byzantského administrativního systému a všechna vyšší místa v civilní správě byla hned od začátku zaujata Řeky, v jejichž rukou bylo také velení vojska. Za vlády Michaela IV. začali Řekové pronikat i do bulharkého episkopátu a dokonce i do řad nižšího kléru, přestože bulharská církev zůstala i nadále autokefalní (tj. nebyla podřízena žádnému jinému patriarchátu). Spolu s tím začal řecký jazyk, ovládající v Bulharsku provinciální administrativu, vnikat i do církve. Upevňování vlády cizích institucí, zákonů, zvyklostí a v neposlední řadě i cizí řeči se nepochybně setkalo s odporem v celé bulharské společnosti. Boljarská aristokracie se nemohla smířit s podřízeným postavením, do něhož byla zatlačena nenáviděnou cizí mocí. Bylo nepochybně mnoho těch, kdo pomýšleli na ozbroje­ nou vzpouru a čekali jen na schopného jedince, který by měl dost autority, aby pod svým vedením soustředil všechny odbojné síly. Roku 1040 se objevil dosud neznámý muž bulharského původu jménem Petr, uváděný pod přízviskem Deljan. Podle Skylitzova svědectví unikl z Konstantinopo ­ le, kde do té doby sloužil. Petr Deljan se prohlásil za Samuelova vnuka, byl provolán za „cara Bulharů“ a v čele stále vzrůstajícího povstalecklého vojska se vydal na jih do Skopje. Ovládnutím tohoto města se v rukou povstalců ocitlo samotné centrum byzantské správy na území Bulharska. Jeden z Deljanových oddílů dobyl Dyrrhachion, zatímco jiný podnikl úspěšný vpád do středního Řecka. Na vojenské organizaci povstání měla podstatný podíl boljarská aristokracie, z níž v době bulharského státu byli vybíráni velitelé vojska. Deljanova revolta se však nepochybně opírala o daleko širší sociální základnu. Její rozmach byl z velké míry podmíněn nespokojeností, jakou v širokých vrstvách vyvolala náhlá proměna dosavadního daňového systému. V bulharské říši byla pozemková daň vybírána v naturáliích. Vycházelo se přitom, podobně jako v Byzanci, z výměry zemědělské půdy obdělávané jedním spřežením. Podle výslovné zprávy Skylitzovy kroniky 211

Bulhar mající jedno volské spřežení odváděl státu 1 modios (tj. měřici) pšenice, stejné množství prosa a vědro vína. Basileios II. ponechal tyto dávky, jak se odváděly za Samuela. Teprve Orfanotrofos, který bezohledně zaváděl nové daně, necouvl před tak radikálním zásahem, jakým bylo nahrazení naturálních dávek peněžními, což ve skutečnosti znamenalo několikeré zvýšení. Situace drobného rolníka byla zoufalá a není pochyby, že vesnický lid všude vítal Deljana jako svého osvoboditele a přidával se k povstání. Není náhodné, že vlna vzpoury se přelila i do sousedního nikopolského thematu, jehož severní část po nějakou dobu patřila k Samuelově říši. Tamnější obyvatelé znali tedy z vlastní zkušenosti rozdíl mezi bulharským a byzantským systémem daní a Skylitzes výslovně poznamenává, že nepovstali proti Byzanci ze sympatií k Deljanovi, ale pro nadměrnost daňových požadavků Orfanotrofova režimu. V té době území ovládané povstalci dosáhlo největšího rozsahu. Znenadání se však objevil na scéně druhý syn posledního ochridského cara Jana Vladislava Alusianos, který do té doby byl stratégem v západoarménské Theodosiopoli. Pro křivdu, kterou utrpěl od Orfanotrofa, tajně utekl a v přestrojení se dostal do Bulharska, kde se přidal k Deljanovi. Příchod onoho nepochybně legitimního potomka bulharského vládnoucího rodu změnil celou situaci: Deljanovi nezbylo než přijmout jej za spoluvládce a svěřit mu část vojska. Alusianos však utrpěl těžkou porážku před hradbami Soluně a od té doby vzrůstalo napětí mezi oběma vládci. Nakonec se Alusianos lstí zmocnil Deljana, dal jej oslepit a sám přešel k císaři, od něhož dostal vysokou hodnost magistra. Císař Michael se pak sám v čele vybraného vojska vypravil do Bulharska. Oslepený Deljan se brzy ocitl v jeho moci. Po zlomení posledního odporu povstalců v makedonské oblasti, jež byla jádrem Samuelova státu, se císař navrátil do Konstantinopole, kde své vítězství oslavil triumfem v hippodromu. Bulharské tažení bylo posledním činem, k němuž se Michael, zcela již vysílený nemocemi, ještě vzchopil. Vedle padoucnice byl v posledních letech postižen vodnatelností a marně hledal zázračné uzdravení u hrobu sv. Demetria v Soluni. Brzy po návratu z Bulharska Michael IV. zemřel v klášteře, který sám založil. Prozíravý Orfanotrofos dávno předtím pamatoval na to, aby v případě bratrovi smrti vláda nad říší bezpečně zůstala v jeho rodě. Velice dobře si uvědomoval, co znamená tradice legitimity, v obecném povědomí pevně spjatá s makedonskou dynastií. Zoe, jejíž osoba byla obzvláště blízká lidu hlavního města, byla hlavním činitelem v loannových výpočtech. Vskutku se mu podařilo ještě za bratrova života dosáhnout toho, že Zoe adoptovala císařova synovce, kterému se hned nato dostalo nejvyšší hodnosti caesara, udělované jedině členům císařské rodiny. Tím byl učiněn první krok k přechodu vlády do rukou členů paflagonského rodu. Po císařově smrti záleželo na rozhodnutí Zoe, v té chvíli jediné legitimní vládkyně. Osamocená císařovna neodolala obratně vedenému nátlaku a svolila přijmout svého adoptivního syna za spoluvládce, ujištěna slavnostními přísahami, že míra jeho účasti na vládě bude záviset na její vůli. 212

Nový císař Michael V. (1041 — 1042) byl synem Michaelovy a Orfanotrofovy sestry Marie. Jeho otcem byl onen Stefanos, který v čele loďstva doprovázel Maniaka na Sicílii. Kdysi se živil prací v loděnicích, kde bylo jeho úkolem vysmolo­ vání lodí. Přízvisko Kalafates, upomínající na jeho původní zaměstnání, přešlo pak i na jeho syna. Mladý Michael měl hodně společného s loannem Orfanotrofem, záludnost však u něho nabývala mnohem nebezpečnějších forem a na rozdíl od strýce se necítil vázán žádnými pouty oddanosti k vlastnímu rodu. Nebyl ochoten sebeméně se dělit o moc s příbuznými a záhy pomýšlel na jejich odstranění. Kalafatovy nepřátelské úmysly vůči vlastnímu příbuzenstvu zčásti vyplývaly z poli­ tických úvah. Paflagonská rodina, jejíž členové zaujímali nejvýznamnější místa ve státě, byla v obecné nenáviti. Na sklonku vlády Michaela IV. bylo odhaleno několik spiknutí, do nichž byli zapleteni lidé z aristokratických kruhů. Je příznačné, že vlastním smyslem chystaného převratu bylo odstranění císařovy rodiny. Nešlo o samotnou osobu Michaela IV.: jeho sesazení mělo být jen nezbytným prostřed­ kem k dosažení cíle. Dalo se očekávat, že podobné pokusy se budou opakovat i za vlády Michaela V, a bylo proto v zájmu nového císaře, aby se zavčas oddělil od svého rodu a vytvořil si tak pevnější základ pro vlastní popularitu. V první řadě se musel zbavit Orfanotrofa, kterého poslal do vyhnaství, a potom mohl odstranit i ostatní příbuzné. Učinil tak zcela brutálním způsobem: mladší členové rodu byli na jeho rozkaz vykleštěni, jmi byli vypovězeni. Michael V. měl dobré důvody nedůvěřovat aristokracii, od začátku nepřátelsky naladěné vůči vládě plebejského paflagonského rodu. Proto se podle osvědčené praxe obklopil novými lidmi z řad eunuchů cizího původu. Chtěl však opřít svou vládu o širší základ, a proto všemožně usiloval o přízeň lidu hlavního města. Jeho pozornost se zaměřovala v první řadě na zámožnější kruhy z obchodní a řemeslné vrstvy a těmto lidem také dával okázale přednost před úřednickou elitou. Tato politika směřovala k upevnění vlády a k přervání posledních pout závislosti na staré dynastii. Bez ohledu na slavnostní přísahy Michael velmi brzo odsunul císařovnu Zoe od všeho vlivu na vládu a znovu ji podrobil ponižujícímu dohledu. Teoreticky však stále byl jejím spoluvládcem, její jméno bylo všude vzpomínáno na prvním místě. Kalafates byl odhodlán zbavit ji i tohoto formálního prvenství a vyhladit tak z povědomí lidí nepříjemnou skutečnost, že jeho vladařská moc je odvozena od legitimní moci makedonského rodu. Michael V., příliš spoléhající na oddanost obyvatel hlavního města, nepočítal ovšem s pověstnou měnivostí smýšlení a nálad konstantinopolského lidu a na druhé straně nevzal v úvahu sílu poutající široké vrstvy obyvatelstva k makedonské dynastii. Mýlil se osudně i v předpokladu, že nápravou některých křivd a drastickým postupem vůči vlastní rodině již dostatečně upevnil své posta­ vení. Císařova opatření směřovala k uklidnění obecné nálady, neměnila však dosavadní správní systém. Ani zásah proti neoblíbeným osobám nebyl proveden důsledně: Kalafatůy strýc, nenáviděný Konstantinos si nadále podržel vlivné postavení. 213

Všecky tyto okolnosti přispívají k objasnění příčin neslavného konce vlády Michaela V. Nadšené projevy přízně, jimiž byl zahrnut při slavnostním průvodu o první povelikonoční neděli roku 1042, jej utvrdily v přesvědčení, že půda je dostatečně připravena k uskutečnění jeho záměru. Nedbaje varovných hlasů, které se předtím ozývaly v jeho okolí, podnikl osudný krok. Zoe, oviněná z travičských úkladů proti císaři, byla v noci odvezena do vyhnanství na Princův ostrov v Marmarském moři, kde byla donucena přijmout mnišský stav. Její vypovězení bylo na druhý den veřejně oznámeno, reakce lidu však byla zcela jiná, než Michael očekával. Jeho nepřátelé nemuseli vyvinout mnoho námahy, aby podnítili obecnou vzpouru. Napětí vládnoucí ve městě propuklo v živelnou bouři, která smetla vratké základy, na nichž spočívala moc Paflagonců. Všechna nenávist vůči této rodině se nyní vybila v útoku na její nádherně zbudované domy. Císař byl obklíčen v paláci, kam za ním přispěchal jeho jediný spojenec, strýc Konstantinos. Lidová bouře se neuklidnila, ani když se v císařské lóži hippodromu objevila Zoe, narychlo přiveze­ ná nazpět z vyhnanství. Bylo zřejmé, že odstranění populární císařovny se stalo jen podnětem k výbuchu povstání vyvěrajícího z daleko hlubších příčin. Na shromáž­ dění, jež se v chrámu sv. Sofie seskupilo kolem patriarchy Alexia, bylo rozhodnuto povolat k vládě Theodoru, která od doby Romana III., kdy byla přinucena k přijetí mnišského stavu, žila zcela v ústraní. Zatím dav lidu útočil na velký císařský palác, jehož obránci nemohli dlouho odolávat početní přesile. Kalafates a jeho strýc unikli na loď a hledali záchranu ve Studijském klášteře, kde oba přijali mnišské roucho. Lidé kolem Theodory se však obávali, aby se Zoe z řevnivosti vůči sestře v poslední chvíli s Kalafatem nedohodla. Michael a Konstantinos byli proto vytrženi ze svého asylu a oslepeni. Zoe posléze svolila rozdělit se o vládu s Theodorou. Společná vláda obou sester (1042) však trvala jen necelé dva měsíce.

Konstantinos Monomachos: vláda byzantské civilní aristokracie Sotva lze pochybovat o tom, že shoda mezi oběma vládnoucími císařovnami byla jenom povrchní. Theodora, do nedávná zcela zatlačená do pozadí, nabyla na významu od chvíle, kdy sehrála tak závažnou úlohu ve svržení Michaela V. Je možné, že právě nedůvěra vůči sestře byla hlavním důvodem, proč se Zoe přes všechny dosavadní trpké zkušenosti rozhodla uzavřít nový sňatek. Její volba nako­ nec padla na Konstantina Monomacha, s nímž ji spojovala dávná sympatie. Mladý Monomachos byl často vídán u dvora Romana III., s nímž byl v příbuzenském svazku. Jako muž okouzlujícího zjevu a duchaplný společník si rychle získal přízeň císařovny. Jejich důvěrné rozhovory se staly vděčným tématem klepů, nebezpeč­ nější však bylo podezření, že Konstantinos pomýšlí na vládu. Brzy po nastoupení Michaela IV. se ocitl ve vyhnanství na Lesbu, kde strávil dlouhých sedm let. Teprve pád Michaela V. mu přinesl vysvobození a nečekaně prudký vzestup. Zoe jej nejprve ustanovila na významné místo v provinciální správě a brzy nato povolala

214

do Konstantinopole, kde měl po jejím boku nastoupit vládu. Zoe i Konstatninos uzavírali již třetí sňatek. Z hlediska církevních předpisů to znamenalo velmi vážnou překážku, patriarcha Alexios však dovedl toto úskalí obratně obeplout. Konstanti­ nův příchod do hlavního města provázela radostná nálada, kterou živě zachytil Michael Psellos na stránkách své Chronografie. Celé volné prostranství až k sa­ mým hradbám se naplnilo davy, jež přišly uvítat nastávajícího císaře. Po tísnivých letech paflagonské vlády nastalo zřetelné uvolnění. Konstantinos IX. Monomachos (1042 — 1055) neopakoval chyby svých před­ chůdců vůči ženě, která jej povznesla k císařské moci. Legitimní nároky Zoe i Theodory byly navenek plně respektovány, jejich jména se objevovala vedle jména Konstantinova na všech důležitých státních aktech. Jako císař vystupoval Konstan­ tinos spolu s oběma císařovnami a po Zoině smrti (1050) s Theodorou. Již šedesátiletá Zoe nežárlila na císařův soukromý život. Bez odporu se smířila s tím, že vedle ní zaujala významné postavení neteř zemřelé Konstantinovy druhé ženy. Mladá Marie Sklerovna byla oddanou životní družkou ovdovělého Konstanti­ na. Neopustila ho ani v trpkých letech vyhnanství a Monomachos na ni nezapom­ něl ani tehdy, když jej politická nutnost přiměla ke sňatku s legitimní císařovnou. Se souhlasem Zoe dal přivést svoji milenku do hlavního města a posléze dosáhl uzavření „přátelské dohody“, která legálně upravovala její statut u dvora. Sklerovně se dostalo titulu sebasta a dvorský ceremoniál jí vyhrazoval místo hned za oběma císařovnami. Měla ovšem nepřátele mezi přísnými mnichy i v okolí císařovy sestry Euprepie, avšak Zoe a Theodora nad ní držely ochrannou ruku a zavčas utišily výbuch pobouření, jenž se proti ní zvedl mezi konstantinopolským lidem. Celá atmosféra císařského dvora byla teď jiná než v předcházejícím období. Konstantinos Monomachos měl nepochybný talent získávat si lidi. Přístup k císaři byl nyní snadný a navíc Konstantinos se nijak nestaral o vlastní bezpečnost. Vcelku se nerad znepokojoval vážnými starostmi a neukládal si mnoho kázně v užívání života. Velkou ranou pro něho byla nenadálá smrt Sklerovny — sebasta odešla dříve než Zoe a Konstantinovy naděje, že jednou bude moci učinit svou milenku císařovnou, zůstaly neuskutečněny. Marnotratná Konstantinova štědrost dala Michaelu Psellovi podnět k obvinění, že Monomachos lehkomyslně rozházel nesmírné poklady, jimiž Basileios II. naplnil komnaty i rozsáhlá podzemní sklepem císařského paláce. Podobně císaře kritizova­ li i jiní byzantští autoři. V objektivním pohledu historie však mnoho z dobových žalob vznášených proti Monomachovi ztrácí opodstatnění. Léta dlouhých válek minula, uklidnily se i vnitřní zmatky, zájem lidí se obracel k pokojné činnosti a život znovu nabýval svých práv. Je možno si představit, že právě Konstantinos Monoma­ chos se svými sklony k bohémské bezstarostnosti byl typem vládce, který dobře odpovídal náladě doby a zčásti i jejím skutečným potřebám. Přesto počátky Monomachovy vlády nebyly nijak klidné — nebezpečí vyvstávalo na různých stranách a vlny se několikrát hrozivě vzedmuly. 215

Na jihu Itálie se tehdy situace vyvíjela pro Byzanc nepříznivě. Po pádu Michaela V. císařovna Zoe znovu vyslala do této ohrožené oblasti Georgia Maniaka. Maniakes patřil k vrstvě maloasijských magnátů, která dala Byzanci tolik vynikajících vojenských velitelů. Jeho osobnost také nesla zřetelnou pečeť prostředí, z něhož vyšel. Byl to drsný svět, v němž egoistické zájmy silných jedinců opírající se o oddanou klientelu a o vlastní ozbrojené oddíly na sebe nejednou nepřátelsky narážely. Maniakovy statky sousedily s pozemky Romana Sklera, se kterým se již dávno dostal do prudkého konfliktu. Tento sousedský svár se mu stal osudným, když prostřednictvím Marie Sklerovny nabyl rod Sklerů velkého vlivu u císaře Konstantina Monomacha. Tak se stalo, že Georgios Maniakes brzy po svém vyslání do Itálie byl znovu zbaven velení a obava o další osud jej roku 1043 zahnala do otevřené vzpoury. Maniakes se přeplavil z Itálie na druhý břeh Jadranu a střetl se s vojskem, jež proti němu vyslal císař. Bitva se vyvíjela pro povstalce příznivě a jejich vítězství se již zdálo jisté. Zcela neočekávaně však byl Maniakes zasažen kopím do boku a po chvíli bezvládně klesl na zem — rána byla smrtelná. Jeho vojsko se rozpadlo a Konstantinos Monomachos mohl slavit svůj pochybný triumf, při němž byla nesena hlava Maniakova a potupně byli vedeni jeho zajatí vojáci. Nebezpečí, jež na chvíli tak vážně ohrozilo Monomachovo postavení se rozplynulo; snadno také byla zlikvidována vzpoura, kterou na Kypru podnítil tamnější stratég Theofilos Erotikos. Zato však v přímořských srbských krajinách postihla Byzantince nová pohroma. Početné vojsko tam bylo na zpáteční cestě z výpravy na území nepřítele zaskočeno v horských soutěskách a z větší části pobito. Území staré provincie Diokleie, jež předtím na čas patřilo k bulharské říši nyní zcela uniklo byzantské moci. V této oblasti, která podle řeky tam protékající dostala jméno Zeta, se utvářel první vskutku nezávislý srbský stát. Nebezpečí přišlo i z jiné strany, když hlavní město byzantské říše zažilo nový útok Rusů. Podnět k němu dal konflikt s ruskými kupci, při němž došlo k zabití jednoho z jejich významných lidí. Kyjevský kníže Jaroslav Moudrý podnikl proti Byzanci velkou odvetnou výpravu. Obrovské množství monoxylů (původně lodí zhotovených z jediného kmene) se v červnu roku 1043 objevilo před Konstantinopolí. Síla Byzantinců stále ještě byla v tom, že měli v rukou řecký oheň, který na Rusi zanechal děsivou vzpomínku od nešťastné výpravy knížete Igora z roku 941. Také tentokrát dokonalé ovládání této zbraně přinutilo ruské loďstvo k ústupu. Moře rozbouřené silným vichrem pak způsobilo v jeho řadách velkou zkázu. Část Rusů, která se po ztrátě svých lodí navracela po pevnině, byla ještě na černomořském pobřeží poblíž Varny zdecimována ve střet­ nutích s byzantským vojskem. Tak skončil poslední ruský útok proti metropoli byzantské říše. Bezpečná na této straně mohla se Byzanc soustředit na konečné ovládnutí Arménie. Dědický nárok na vládu nad královstvím Bagratovců Ani dávala byzant­ skému císaři listina, kterou vydal Basileiovi II. arménský král loannes Sembat. Jedině z arménských pramenů se dovídáme, že již na sklonku vlády Michaela IV. 216

se Byzanc neúspěšně pokusila dobýt svého dědictví silou zbraní. V líčení dal­ šího běhu událostí arménští autoři osvětlují vnitřní situaci v Arménii a doplňují tak zprávy byzantské kroniky Skylitzovy. K pádu království Ani podstatnou měrou přispěly i vnitřní síly, neboť část arménské aristokracie i hlava arménské církve (katholikos) se přiklonily k Byzanci. Za této situace se mladý král Gagik odebral do Konstantinopole a předal zemi Konstantinu IX. Dostalo se mu vysoké­ ho titulu magistra a rozsáhlých pozemků v Kappadokii, Lykandu a jinde. Sídelní město Ani ještě nějakou dobu úspěšně odolávalo, avšak ani aliance s gruzínskou větví rodu Bagratovců je už nemohla zachránit. Anijské království padlo — po­ dobně jako již předtím jiné arménské a gruzínské državy — především pro vnitřní nesjednocenost vyplývající ze zeměpisné a historické situace zakavkazských území. Město Ani se stalo centrem byzantského thematu Iberia, k němuž bylo přivtěleno území někdejšího arménského království Bagratovců. Byzanc se ještě dostala do válečného konfliktu se svým dosavadním spojencem Abul Asfarem — emírem z kurdské dynastie vládnoucí v arménském městě Dvinu. Boje však musely být ukončeny příměřím; bylo totiž nutno urychleně stáhnout vojenské síly z Východu k hlavnímu městu, ohroženému vzprourou západního vojska. Tento nový uzurpátorský pokus měl pro vládu Konstantina IX. ještě nebezpeč­ nější průběh než nedávná vzpoura Maniakova. Projevy nespokojenosti oddílů západní armády nabyly otevřených forem na jaře 1047. Revoltu se tehdy podařilo utlumit, ale jen na krátko. Odpor se koncentroval především ve dvou provinciích patřících k zázemí hlavního města — v thematu Thrakia a v thematu Makedonia (ve skutečnosti zaujímalo nikoli Makedonii, ale západní Thrákii). Vzpoura propu­ kla naplno, když se nalezl vhodný vůdce. Stal se jím Leon Tomikios, po matce císařův bratranec. Sídlil v Adrianopoli, jež byla centrem thematu Makedonia a ohniskem nespokojenosti. V době, kdy došlo k první revoltě, byl Tomikios jako stratég jednoho z východních themat daleko odtud. Přesto i on upadl v podezření ze zrady, byl zbaven funkce a přinucen obléci mnišský šat. Byl však ponechán v Konstantinopoli bez dozoru. V září 1047 se podařilo spiklencům převést Tornikia do Adrianopole, kde byl vojáky provolán císařem. Tomikios kolem sebe v krátké době soustředil mohutnou vojenskou sílu, se kterou oblehl hlavní město. Vzhledem k tomu, že v Konstantinopoli s výjimkou císařovy tělesné gardy nebylo žádné vojsko, byla situace takřka beznadějná. Narychlo byla utvořená milice z ozbroje­ ných civilistů a i z propuštěných vězňů, ale takto improvizované oddíly Tomikios před hradbami snadno porazil. Ve městě propukla panika, hradby byly ponechány prakticky nestřeženy. Tomikios, který snad doufal, že se mu hlavní město poddá bez boje, odložil konečný útok na druhý den. Mezitím se však podařilo znovu zorganizovat nejnutnější obranu a když oblehatelé narazili na nový odpor, ukázalo se, že vzpoura už překročila svůj kulminační bod a začíná se hroutit. Tomikios byl nucen od Konstantinopole ustoupit a po příchodu císaři věrné východní armády byl zajat a oslepen. 217

Jestliže období významných vojenských úspěchů říše za velkých vládců makedonské dynastie nebylo právě dobou kulturního rozmachu, tvoří následující období z tohoto hlediska úplný protiklad. Během 11. století dochází postupně k velkému rozkvětu duchovního života, intenzívně je pěstována filozofie, poezie, rétorika, stoupá zájem o klasickou literaturu. Vrchol rozkvětu spadá především právě do doby panování Konstantina IX. Z řady vzdělanců oné doby vynikají zvláště tři učenci, kteří byli navzájem i dobrými přáteli: loannes Mauropus a jeho dva žáci loannes Xifilinos a již zmiňovaný Konstantinos (známější ovšem pod přijatým mnišským jménem Michael) Psellos. Tito muži ovlivnili vývoj byzantské kultury nejen svou učitelskou a tvůrčí činností, ale i významným postavením ve státních či církevních funkcích. Do důležitého postavem u dvora byli uvedeni jiným význačným vzdělancem té doby, jehož učitelem byl rovněž loannes Mauropus, Konstantinem Leichudem, který zastával úlohu jakéhosi prvního ministra císaře Konstantina Monomacha. Později se stal — jako Konstantinos III. — konstantinopolským patriarchou (1059 — 1063). Mauropus upadl poměrně brzy v nemilost a byl z hlavního města koncem čtyřicátých let odsunut: stal se biskupem v maloasijské Euchaitě. Psellos zastával různé vysoké státní funkce a byl od čtyřicátých do sedmdesátých let význančným činitelem u dvora několika císařů. Důležité postavení měl i Xifilinos, který se také stal patriarchou (1063 — 1075). Vlivu těchto osobností je možno přičíst i obnovení vyššího školství v Konstantinopoli za Konstantina IX. V nejnovějším bádání je odmítán názor, že by učiliště zřízená Konstantinem IX. byla pokračováním konstantinopolské univerzity z 9. a 10. století. Spíše se předpokládá, že tyto školy měly středoškolskou úroveň; jisté ovšem je, že jejich založením došlo ke zvýšení úrovně vzdělání i k růstu počtu žáků. Vedle ostatních škol existovala ještě vyšší škola při konstantinopolském patriarchá­ tu. Zlepšení vzdělávacího systému bylo v té době pociťováno jako nutnost a bylo i předmětem zájmu veřejnosti: dle Psellova svědectví docházelo ke sporům prová­ zeným i pouličním shlukováním, zda má být zřízena právnická či filozofická (tj. všeobecně vzdělávací) škola. Nakonec byly roku 1045 zřízeny školy obě. Představe­ ným filozofického učiliště a nositelem titulu konsul filozofů (hypatos ton filosofori) se stal Psellos. Xifilinos obdržel titul strážce zákonů (nomofylax) a stal se předsta­ veným právnické školy, jež byla umístěna do kláštera sv. Georgia Mučedníka. Velkolepá a nákladná přestavba tohoto kostela a kláštera, známého též jako Manganský klášter, je příkladem kulturního rozkvětu za vlády Konstantina IX. z jiné oblasti. O založení škol jsme podrobně informováni nejen z děl Mauropodových a Psellových či z veršů soudobého básníka Christofora z Mitylene, ale i ze zachovaného ediktu o zřízení právní školy. Tato novela Konstantina IX. z roku 1045 je velmi zajímavým textem vysoké úrovně a poskytuje nanejvýš cenné po­ drobné údaje o organizaci studia, ale také o příjmech učitelů apod. Kulturní rozkvět nebyl však výsledkem klidných politických poměrů. Právě naopak; v druhé polovině Monomachovy vlády bylo odhaleno několik dalších 218

spiknutí a pokračovaly i vnější konflikty. Z nich nejzávažnější byly pro Byzanc války s Pečeněgy. Z nových nepřátel, kteří v 11. století Byzanci vyvstali, právě Pečeněgové jako první způsobili říši vážné těžkosti. Tento nomádský národ sídlící ve stepích severně od Černého moře byl ve stycích s byzantskou říší již dlouho. Na jejich význam — především jako byzantského spojence — upozorňoval ve své práci O správě říše již Konstantinos VIL Porfyrogennetos. Situace se však změnila po připojení Bulharska, kdy se Byzanc dostala s Pečeně­ gy do přímého sousedství. Divoký nomádský svět byl kolem poloviny století v neklidném varu. Na pečeněžské kmeny zmítané spory mezi jejich náčelníky se z ruských stepí tlačili další kočovníci tureckého původu — Uzové a Kumáni. To vše vedlo k pohybu na jih od Dunaje, na byzantské území. Přesná chronologie válek s Pečeněgy je poněkud sporná. Zdá se však, že po řadě menších vpádů a potyček došlo k masové invazi Pečeněgů za tuhé zimy 1048/1049. Zamrzlý Dunaj umožnil přechod početným oddílům nájezdníků. Zhoubná epidemie však ochromila jejich řady a hrozivý vpád skončil rychlou kapitulací Pečeněgů (jaro 1049), jejich usídle­ ním v říši a zařazováním do byzantské armády. Téhož roku vypukla ale nová válka. Část v říši usazených Pečeněgů se vzbouřila, další početné skupiny jejich soukmenovců překročily dunajskou hranici. V sérii bitev, které následovaly, dosahovala byzantská armáda úspěchů jen střídavě, spíše ale méně často. V jedné z bitev byl vážně raněn a zajat i slavný vojevůdce a pravděpodobný autor velice zajímavého spisu Strategikon (Pojednání o vojenství) Katakalon Kekaumenos. Situace na Balkáně se na počátku druhé poloviny 11. století podobala poměrům za avarských a slovanských nájezdů v 6. a 7. století. Pečeněgové ve velkém měřítku drancovali a plenili celé provincie. Ve snaze zastavit tuto pohromu byla na rok 1053 připrave­ na rozhodná protiakce. Západní i východní armády (tj. z evropské i asijské části říše) spojené pod vedením akolutha (titul velitele námezdních oddílů) Michaela podnikly všeobecnou ofenzívu. Byzantské vojsko překročilo pohoří Stará Planina a zatlačilo Pečeněgy na sever. U Preslavi však bylo obleženo a muselo nakonec ze zásobovacích důvodů ustoupit. V horských průsmycích padla byzantská armáda do léčky a bitva skončila, jak napsal Skylitzes, strašlivým útěkem Římanů. Po drtivé porážce byl císař nucen uzavřít s Pečeněgy nevýhodný mír. Ani ten však neměl mít dlouhé trvání a situace na Dunaji brzy přinesla Byzanci nové komplikace. Byla-li válkám s Pečeněgy v dílech soudobých byzantských historiků věnována velká pozornost, pak jiná závažná a z dlouhodobého hlediska viděno i závažnější událost, která se odehrávala ještě před koncem vlády Konstantina IX., zůstala prakticky nepovšimnuta. Touto událostí bylo nové církevní schisma. Na konci 9. a v 10. století nebyly styky byzantské církve a Říma nijak intenzivní. Východní i západní církev si zachovávala některé rozdílné obyčeje, jejich vztahy však byly vcelku korektní. Situace se ale postupně měnila. Římskou korunovací Otty I. roku 962 bylo formálně obnoveno západní císařství a papežský stolec se jak mocensky, tak ideově dostal do sféry vlivů, jejichž centrum bylo v zaalpských 219

zemích, daleko od kultury, civilizace i tradic, jež vycházely z Byzance a k nimž samotný Řím měl mnohem blíže. Od přelomu 10. a 11. století se v západní církvi stále silněji uplatňoval vliv reformních hnutí, jejichž střediskem bylo Lotrinsko a klášter v Cluny. Tyto reformní snahy (posílení papežské moci, utužení církevní disciplíny atd.) byly vedeny především zřetelem na situaci církve na Západě a zvláště snahou o vymanění církve z přílišné závislosti na světské moci. Tyto zásady byly však uplatňovány i ve vztazích s byzantskou církví a stávaly se tak zdrojem nových sporů. Také neústupné stanovisko východní církve bylo mnohdy ovlivněno spíše její vlastní vnitřní situací než zásadním významem sporných otázek v dogmatu, liturgii či církevní disciplíně, jako byla např. otázka o původu Ducha svátého, užívání nekvašeného chleba při mši či prosazování celibátu kněží na Západě. Konfrontace stanovisek byla poznamenána zásadním neporozuměním pro postoj druhého a ráz polemiky představitelů obou církví byl výstižně charakterizován jako „dialog hluchých“. Od počátku 11. století nebyla jména římských papežů zaznamenávána do konstantinopolského diptychu (tj. do seznamu osob, které mají být vzpomenuty při bohoslužbách). Příčinou bylo patrně prosazení dodatku filioque ve vyznání víry, jejž pod vlivem německé teologie nakonec přijala i papežská kurie. Sama o sobě měla tato skutečnost jen formální význam a Konstantinopol i nadále uznávala primát římského papežství. Zájem na zlepšení vztahů s papeži měli z politických důvodů i byzantští císaři. Za vlády Konstantina IX. nabyly podněty pro vzájemnou spolupráci Byzance a papeže ještě více na intenzitě. V jižní Itálii dosahovali na úkor zájmů papeže i Byzance stále nových úspěchů Normani a Monomachos usiloval o vytvoření protinormanské aliance. Hlavním činitelem při dojednávání byzantského spojenec­ tví s papežem byl byzantský místrodržící v Itálii Argyrus, původem Langobard. Naopak vážnou překážkou v tomto úsilí byl konstantinopolský patriarcha (od roku 1043) Michael Kerularios. Kerularios byl jedním z nejsilnějších byzantských pat­ riarchů; jeho ambice se ani zdaleka neomezovaly jen na církevní záležitosti, ale sahaly i do sféry politiky. Situaci komplikovaly trvající církevní spory a ty se císař snažil odstranit. Nový zdroj napětí vytvářely i papežské nároky na církevní juris­ dikci v jižní Itálii. Tyto oblasti, patřící buď dříve anebo stále ještě pod byzantskou svrchovanost, byly zčásti obývány řeckým obyvatelstvem a existovaly zde vedle sebe kostely přidružující se západních i východních zvyklostí; církevní organizace v byzantských provinciích v Itálii podléhala konstantinopolskému patriarchátu. V rámci všeobecných snah o církevní jednotu a disciplínu se reformní síly, které v této době ovládaly stolec sv. Petra, pokoušely podřídit toto území papežské obedienci. Jako odvetné opatření nechal Kerularios roku 1052 uzavřít v Konstantinopoli kostely latinského ritu, které tam existovaly pro severské příslušníky císař­ ské tělesné gardy, pro kupce z Almafi atd. K tomuto kroku Kerularia zčásti přivedla i logika vnitřní situace východní církve. Po anexi Arménie byla hlavním 220

cílem konstantinopolského patriarchy integrace dosud samostatné arménské církve s byzantskou a v té souvislosti usiloval i o odstranění některých odlišných zvyklostí, které tato církev praktikovala. Shodou okolností některé z těchto praktik byly totožné s praktikami západní církve a už z tohoto důvodu nechtěl Kerularios latinské kostely tolerovat. Situaci vyostřila i písemná polemika o rozdílech mezi oběma církvemi, kterou na Kerulariův podnět započal Leon, arcibiskup v Ochridu. Z římské strany byl hlavním protagonistou jednání kardinál Humbert z Moyenmotiers, horlivý zástup­ ce reformních snah a silné papežské vlády. Papež Lev IX. byl po porážce byzant­ ských a papežských vojsk roku 1051 v „čestném zajetí“ Normanů a jeho zdravotní stav nebyl nijak dobrý. Tím spíše byl, stejně jako byzantský císař, nakloněn snaze o vyřešení konfliktu mezi Konstantinopolí a Římem. Je paradoxní, že konečná roztržka obou církví byla výsledkem akce, která měla vést k celkovému urovnání. Po přátelském dopise Konstantina IX. papeži, který na císařův nátlak podepsal i patriarcha, bylo na jaře do Konstantinopole vysláno papežovo poselstvo, aby se pokusilo najít řešení situace. Jeho členy byli kardinál Humbert, papežův kancléř Fridrich Lotrinský a Petr, arcibiskup z Amalfi. Vůdčí postavou v něm byl kardinál Humbert, povahou v mnohém podobný Kerulariovi: byl krajně ctižádostivý a neú­ stupný, ovšem v záležitostech východní církve se dokázal orientovat jen velice povrchně. Hned po příchodu delegace do Konstantinopole se situace vyvinula nepříznivě. Průvodní papežův dopis nebyl dostatečně smířlivý a patriarchu Kerularia rozhořčil. Prohlásil jej za podvržený a celou záležitost s poselstvem za intriku zesnovanou proti své osobě v Itálii Argyrem a odmítl proto uznat delegaci za oprávněnou. Shodou okolností vývoj událostí jeho stanovisko dodatečně osprave­ dlnil. 14. dubna totiž Lev IX. zemřel a z právního hlediska se tím papežovi legáti skutečně stali soukromými osobami. Humbert však na tuto skutečnost nebral ohled a účastnil se ostrých teoretických polemik se zástupci byzantské církve, které se císař marně pokoušel mírnit. Když patriarcha nadále západní poselstvo ignoro­ val, položili delegáti 16. července 1054 na oltář v chrámu sv. Sofie bulu, jíž byli Michael Kerularios a jeho stoupenci exkomunikováni s církve, a opustili pak byzantské hlavní město. Jednalo se o podivný text, plný nehorázných, zčásti mylných, ale i na první pohled nepravdivých útoků na východní církev. O charakteru dokumentu svědčí, že císař, když mu byl předložen řecký překlad buly, nevěřil v jeho autetičnost a domníval se, že byl na Kerulariův popud úmyslně zkreslen, aby roztržka byla neodvratná. Když se však přesvědčil o pravém stavu věcí, nemohl ovšem už ani on nezaujmout jednoznačné stanovisko, a to tím spíše, že veřejné mínění bylo zcela na straně patriarchově. 24. července rozhodla synoda svolaná do Konstantinopole o exkomunikaci papežských legátů, zatímco Humbertova bula byla slavnostně spálena. Přesto roztržka nemuselá být konečná. Vzájemné exkomunikace postihly jen určité osoby, nikoli instituce jako celek, a byl tedy ponechán prostor pro případná nová jednání. Další vývoj však takovou eventualitu znemožnil. Na západě 221

byla roztržka považována za definitivní a hlavní protagonista schismatu, kardinál Humbert, byl pro nejbližší léta rozhodujícím činitelem v papežově okolí; a jiný z legátů, Fridrich Lotrinský, se později sám stal pod jménem Štěpán IX. papežem. Pokusům o smír brzy nepřály ani politické okolnosti: po roce 1059 se papeži stali spojenci Normanů. A i když v bližší i vzdálenější budoucnosti po schismatu z roku 1054 nechyběly snahy a pokusy o církevní smír, vzájemné odcizení a zášť byly již příliš velké, než aby takové pokusy mohly být úspěšné. Je ovšem zřejmé, že pravou příčinou církevního rozkolu nebyly osobní ambice několika mužů, kteří v kritické době stáli ve středu událostí, ani dogmatické či liturgické rozdíly. To, co západní a východní církev v 11. století a později rozdělo­ valo, mělo mnohem hlubší kořeny. Značné duchovní a kulturní rozdíly mezi řeckým a latinským civilizačním okruhem měly svůj počátek už ve starověku a neodstranilo je ani křesťanství, kterému — velice zjednodušeně řečeno — dali východní církevní otcové přece jen optimističtější a ke kompromisu se světem náchylnější ráz než přísnější doktrína sv. Augustina, která se prosadila na Západě. Závažné bylo i samotné reálné oddělení obou civilizačních a kulturních okruhů a následné oslabení kontaktů mezi nimi od raného středověku. Příznačné je, že svoji roli hrály i jazykové problémy: dopisy Konstantina IX. a patriarcha Kerularia se do rukou papeže Lva IX. či kardinála Humberta dostaly v nepřesných či někdy nesprávných latinských překladech, což jen podpořilo vzájemné neporozumění. Vliv takových dlouhodobě působících tendencí pak prohloubil vývoj poměrů od konce 11. století, kdy od západu opakovaně přicházelo pro říši smrtelné nebezpečí v podobě útoků Normanů, křižáků atd. a lidé ze Západu (zejména italští kupci) stále výrazněji a úspěšněji pronikali do ekonomických struktur říše. O stupni vzájemné animozity pak svědčí stále nově vznikající pamflety, v nichž se obě strany častovaly fantasticky znějícími obviněními, která však přesto u širšího publika docházela sluchu a víry. Za takové situace nebyli byzantští císaři s to prosadit církevní unii ani v dobách, kdy se to zdálo jediným prostředkem k záchraně byzantské říše. V roce 1054 ovšem v Konstantinopoli círekvní schisma žádnou větší pozornost nevzbudilo, a pokud ano, tak spíše jen jako záležitost, ve které patriarcha dosáhl zcela nezávislé postavení vůči Římu a prosadil svůj postoj proti stanovisku císařo­ vu. Postavení a nároky Michaela Kerularia vůči císařské moci byly v byzantských dějinách něčím velmi ojedinělým; Psellos o něm dokonce napsal, že stál nad císařem. Konstantinos IX. události kolem Humbertova poselství dlouho nepřežil. Zemřel 11. ledna 1055 a na císařském trůně zůstala sama Theodora (1055 — 1056). Psellos i jim byzantští autoři, kteří z menšího či většího časového odstupu psali historii vlády Konstantina IX. nebo se jí aspoň ve svých spisech dotkli, Monomacha většinou ostře kritizují. Svalují na tohoto vládce zodpovědnost za pozdější úpadek finanční i vojenské síly státu. Závažné změny ve vojenském i administrativním

222

systému a posléze i ve společenské stuktuře říše, k nimž během 11. století došlo, byly ovšem vyvolány působením dlouhodobě se prosazujících trendů a faktorů. Je proto na místě o těchto změnách a jejich příčinách pojednat podrobněji.

Vojenské a správní reformy 11. století Kritické úsudky byzantských historiků o Konstantinu IX. silně poznamenaly i novodobou historiografii. Doba Konstantina Monomacha se historikům namnoze jevila jako vyvrcholení nadvlády konstantinopolské civilní elity, která neváhala omezovat brannou sílu říše, aby tak podlomila moc provinciálních pozemkových magnátů, v jejichž rukou bylo velení vojska. Přitom tato úřednická aristokracie hlavního města nedovedla vybavit ústřední vládu silnou autoritou, schopnou čelit růstu velkých pozemkových domén na úkor nezávislých selských obcí. Byzantská vláda také stále více ustupovala snaze velkých vlastníků o daňovou imunitu. Odtud vyplývalo dvojí zlo: na jedné straně byla vojenská síla státu značně ztenčena nahrazováním vojenské povinnosti peněžními dávkami a převahou civilního živlu v provinciální administrativě, na druhé straně nezadržitelný zánik nezávislých rolnických majetků a rozšiřování daňových imunit vedly k úbytku daňových příjmů. Finanční tíseň pak měla za následek první znatelné znehodnocení byzant­ ské měny. Tento tradiční obraz byl však v posledních desetiletích v důsledku nového intenzivního kritického zkoumání všeho pramenného materiálu značně pozměněn a celá otázka se dostala do podstatně jiné perspektivy. Ukazuje se, že pronikavé změny ve vojenském a adminstrativním systému Byzance a posléze i v její spole­ čenské struktuře byly podmíněny vojenskou expanzí předcházejícího období, a nikoli slabostí „civilního režimu“ 11. století. Systém vojenských statků (stratiotika ktematá), který se přes všechny slabiny projevil jako velmi prospěšný při obraně maloasijských provincií, nemohl stačit požadavkům ofenzivní války. Vojáci obdělávající půdu se málo hodili k válečným výpravám, které je přiváděly daleko od jejich domovů. Mnohem lépe se tam osvědčovala tagmata, mobilní vojenské útvary profesionálních vojáků podléhají­ cích přímo ústřednímu velení, jež měly mnohem dokonalejší výcvik a byly neustále ve zbrani. Toto profesionální vojsko mohlo být kdykoliv rychle přesunuto tam, kde ho bylo zrovna zapotřebí. Ustavičné války vedené na východě proti Arabům vyžadovaly nadto jednotné velení pro celou armádu tagmat i themat účastnící se válečného tažení. Tuto úlohu nemohli dost dobře zastávat stratégové themat, na nichž vedle vojenského velení spočívala i odpověnost za civilní správu rozsáhlých územních oblastí. Daleko vhodnější osobou byl domestik schol, který neměl jiné úkoly kromě vojenských. Jako velitel schol — nejvybranějšího vojenského sboru — měl zároveň ve svých rukou velení nade všemi tagmaty a patřil k nejbližšímu okolí císaře. Od 9. století vskutku bylo vedení válečných podniků na Východě 223

svěřováno domestikovi schol. Pro Západ bylo podobné hlavní velitelství natrvalo ustanoveno teprve později, když si to vyžádaly války s bulharskou říší Symeonovou a Samuelovou. Funkční období domestika schol nepřesahovalo zpravidla 3 — 4 roky. Nicméně loannes Kurkuas, který podle slov kronikáře posunul hranice byzantské moci až k Eufratu a Tigridu, zůstal domestikem schol více než 22 let. Po něm se v tomto postavení objevuje od roku 945 caesar Bardas Fokas a pak jeho syn Nikeforos, pozdější císař. Bardovi Fokovi a jeho synům náležela patrně zásluha o uplatnění nového ochranného systému na východním pomezí. Spočíval na pečlivě vypracované taktice, při níž s poměrně malými silami bylo možno zadržet a zneškodnit větší i rozsáhlejší útočné akce nepřítele. Taktické pokyny vycházející z mnohaleté zkušenosti přikazovaly zejména pečlivé hlídání přístupových cest, promyšlené rozestavení záloh, obratné využití terénních možností a zvolení vhodné doby k nečekaným přepadům. Vedle jízdy se úspěšně využívalo pěších oddílů, které dovedly účinně bránit nájezdnickým skupinám v pronikání horskými soutěskami a proti větším nepřátelským silám úspěšně hájily opevněná místa. Pro vybudování východní obrany bylo možno nalézet dostatek levné vojenské síly mezi cizími přistěhovalci, jimiž se postupně zaplnily kraje vylidněné po vítěz­ ném postupu byzantských vojsk započatém již ve druhé polovině 9. století. Armén­ ský živel, mající v pohraničním vojsku výraznou většinu, byl málo spolehlivý a velení nad místními vojenskými silami se tu ocitalo v rukou lidí cizího původu, někdy i „heretické“ víry. Byzanc proto měla mnoho důvodů k nedůvěřivé opatr­ nosti. Přiznávala sice místním velitelům honosný titul stratégů, vyhrazovala jim však v celkové hierarchii hodností jen skrovné postavení. Také jejich vojensko-správní pravomoc byla zpravidla omezena na malý územní okruh, obvykle nesoucí jméno pevnosti, jež byla sídlem stratéga. Od poloviny 10. století tak v pramenech jasně vyvstává síť drobných themat pokrývajících rozlehlé územní pásmo. Soudobé byzantské texty je příznačně nazývají „arménskými“ (armeniaka themata) v kon­ trastu ke starým byzantským thematům (romaika themata). Dělící čára mezi oběma typy neprobíhala všude důsledně, zpravidla však vidíme, že se „arménská themata“ odlišují etnickým složením, skrovnou teritoriální základnou i zvláštní vnitřní strukturou: jejich vojáci byli namnoze pouhými pěšími bojovníky a velitel­ ské kádry byly v poměru k nevelkým kontingentům nápadně početné. Byzanc se tak zřejmě zabezpečovala, aby se nové vojsko nemohlo obrátit proti ní. Stratégové „arménských themat“ byli podřízeni vyšším velitelům, kteří v tomto hraničním pásmu nesli dávný latinský titul dux, nejednou zaměňovaný řeckým výrazem katepano (ho kaťepano znamená „ten, kdo je nahoře“, nadřízený). Jejich velení podléhala armáda tagmat soustředěných ve východní pohraniční oblasti. Byly to vybrané jízdní oddíly připravené kdykoli zasáhnout proti nepříteli. Od druhé poloviny 10. století se mezi nimi významně uplatňují těžkoodění jezdci. Dux či katepano tedy mohl lehce udržet v poslušnosti místní stratégy a měl tak stále k dispozici dostatečné síly pro útok i obranu.

224

Podrobnou vojenskou organizaci postihujeme i v jiných exponovaných oblas­ tech, tj. na jihu Itálie, stejně jako v severní části Balkánského poloostrova. Na východě i na západě tak byla vytvořena dostatečně hluboká obranná pásma, schopná účinně zachycovat nepřátelské útoky. Vnitřní oblasti, chráněné takto před vnějším nebezpečím, se zřetelně demilitarizují. V Konstantinopoli zůstávají jenom malé vojenské síly, zatímco v provinciích pozbývá svého významu staré thematové vojsko těsně spjaté s rodnou půdou. Vývoj nevyhnutelně spěje k nahrazování vojenské služby selských stratiotů peněžními částkami. Odpovídalo to celkové byzantské tendenci k postupné proměně naturálních dávek a služeb v peněžité platy. Strateia jakožto vojenská povinnost zatěžující určité selské usedlosti ostatně vždycky měla dvojí stránku. Po smrti stratiota museli jeho dědicové nést náklady na vyzbrojení a vydržování nového bojovníka. Pokud se k tomu účelu nehodil nikdo z rodiny, byla určena jiná vhodná osoba z téhož daňového obvodu — snad někdo ze zchudlých stratiotů. Jindy vidíme dvě či více stratiotských rodin společně přispívat na vybavení bojovníka. Pojem strateia se v těchto případech nevztahuje na přímou službu ve zbrani, ale znamená souhrn závazků uložených rodině, jež vlastnila vojenský statek. Obtížnost a nákladnost vojenské služby, obzvláště citelná v době neustálých bojů na východě i na západě, patrně brzy začala odrazovat lidi od dobrovolného vstupu do vojska a themata byla ohrožena nedostatkem bojovníků. Tak alespoň si lze vysvětlit skutečnost, že již počátkem 9. století bylo nařízeno povinné odvádění chudých vesničanů a výdaje spojené s jejich vojenskou službou byly uvaleny na příslušnou selskou obec, aby je úměrně rozdělila mezi svoje členy. Bylo to jedno z nepopulárních opatření Nikefora L, jak je vypočítává Theofanova kronika, a nevíme, jak dlouho zůstalo v platnosti. Je však známo, že v pravomoci stratéga thematu bylo dát vyzbrojit chudé na útraty bohatých, kteří sami nechtěli sloužit ve vojsku. Dosvědčuje nám to na začátku 10. století vojenský spis Taktika císaře Leona VI. Vedle toho však stát mohl kdykoliv uložit obyvatelstvu zvláštní finanční břeme­ no, jestliže válečná situace vyžadovala zvýšené výdaje na vojsko. Arabský autor Ibn Hawkal píše v 10. století o peněžní dávce, kterou byzantští císařové požadovali od obyvatel pobřežních vesnic. Z peněz takto vybraných byl vyplácen žold těm, kdo sloužili na lodích odplouvajících na námořní výpravu proti Arabům. Ještě větší byly — podle svědectví téhož autora — ty dávky, jež císař Nikeforos II. Fokas ukládal majitelům zemědělských usedlostí, aby získal prostředky pro financování pozem­ ních výprav. Jejich výše byla odstupňována podle majetnosti poplatníků, přičemž nejzámožnějším bylo uloženo úplné vybavení jízdního bojovníka. Podrobnější údaje přináší byzantský historik Zonaras. Podle jeho zprávy Nikeforos II. zvýšil všechna břemena vojenské povinnosti, která do té doby zatěžovala různé kategorie obyvatelstva. Dokonce i nejchudším lidem byla teď uložena strateia státní pošty, takže byli núceni starat se o koně sloužící k rychlé dopravě různých poselství na státních cestách. Ti, kdo dříve nesli tuto službu, byli nyní zapsáni mezi námořní 225

vojsko, dosavadní námořníci byli vřazováni mezi pěší vojáky, ti zase mezi jezdce a obyčejní jízdní bojovníci mezi těžkou jízdu. Jedna z novel téhož císaře stanoví minimální množství půdy, která je registrová­ na jako nezcizitelné vlastnictví stratiota. Zatímco doposud šlo o půdu v hodnotě 4 liber (tj. 4 X 72 nomismata), pro budoucnost byla tato kvóta ztrojnásobena (12 liber). Vysvětlení této změny je třeba hledat, jak sama novela naznačuje, ve velkém rozšíření těžkooděné jízdy. Výzbroj těžkooděnců (katafraktol) vyžadovala daleko větší náklady než u obyčejných jezdců, a proto bylo nutno zvýšit kvantum registro­ vané půdy. Vidíme, že zvláštní statut „vojenské půdy“ (stratiotike gé) zůstal v době Nikefora II. Foky ještě zachován. Přitom však je zřejmé, že škrtnutím pera nebylo možné prostě změnit námořníka v pěšího bojovníka nebo pěšáka v jezdce. Smy­ slem Nikeforových opatření nemohlo tedy být nic jiného nežli zvýšení platů odváděných z vojenské půdy a určených na vydržování vojska. Fiskální stránka vojenské povinnosti spočívající na stratiotských statcích tu zřetelně nabývá převa­ hy. Tím však začínal pozbývat smyslu rozdíl mezi půdou vojenskou a nevojenskou a strateia se posléze stala jedním z druhů daní zatěžujících všechnu selskou půdu. Jsme tak svědky paradoxního jevu. Na jedné straně byla vydávána zákonná ustanovení, jež měla brátnit toriíu, aby vojenské statky nebyly pohlcovány velkými pozemkovými vlastníky a aby se ze stratiotů nestávali námezdní dělníci nebo paroikové na statcích „mocných“. Na druhé straně však postupující fiskalizace vojenské povinnosti nevyhnutelně směřovala k zániku celého systému stratiotských statků. Státní moc nejenom nemohla tento proces zastavit, ale naopak mu sama napomáhala, jak je vidět z některých opatření císaře Nikefora Foky. Vývoj se ovšem neubíral všude přímou cestou a staré leckde přetrvává vedle nového — ve vojenské oblasti stejně jako v jiných sférách byzantského života. Existence selských stratiotů opatřujících si výzbroj a celé vojenské vybavení z vlastních prostředků je dobře dosvědčeno ještě v 11. století, není však již dominujícím jevem. Vojenské oddíly rekrutované z provincií mají nyní převážně povahu tagmat, plně vydržovaných ze státních zdrojů. Strateia, vybíraná jako obecná daň z veškeré zemědělské půdy, sloužila právě k financování tohoto vojska z povolání. Konstantinopolské elitní sbory, již dlouhou dobu etablované v provinci­ ích, postupně zanikají, zato se objevuje mnoho tagmat nových. Jejich názvy odvozené od různých provinciálních oblastí prozrazují, odkud byli rekrutováni jejich vojáci (z Frýgie, Lykaonie, Kappadokie, Chaldie atd.) Na rozdíl od starého thematového vojska však tagmata nejenom mohou být wgensky použita kdekoliv, ale mohou i sídlit daleko od místa svého původu. Soustředěním vojenských sil v ohrožených krajích a demilitarizací vnitřních provincií se mění dosavadní charakter themat, která v chráněném jádru říše nejsou již vojensko-administrativními celky. Civilní činitelé se tam začínají osamostatňo­ vat a již ve druhé polovině 10. století vidíme, že soudce thematu vystupuje vedle stratéga a je mu kladen na roveň. Pramenná svědectví z 11. století nás pak již nenechávají na pochybách, že soudce (označovaný řeckým výrazem krites nebo 226

latinským praetor) stojí v čele civilní správy thematu vymaněné z područí vojen­ ských orgánů. Vedle soudní a policejní pravomoci měl tehdy soudce pod svou kontrolou i rozpis daní a jejich vybírání. Dosavadní teritoriální obvody themat zůstávaly přitom zachovány na půdě Malé Asie, zatímco v západní části říše okruh pravomoci civilního guvernéra, jímž byl krites či preaetor, zahrnoval oblast dvou nebo tří themat. (Takové velké celky vznikly spojením themat Makedonia a Thrakia, Hellas a Peloponnesos, posléze Thessalonike, Strymon a Boleron). Ve všech těchto starých říšských oblastech (východních i západních) je provinciální správa v rukou civilních orgánů odpoutaných od vojenské autority. Naproti tomu v okrajových končinách má vojenský velitel (dux, katepano) jako představitel císařské moci vrchní pravomoc i ve věcech finanční správy a soudnic­ tví. Oblast „arménských themat“ na Východě byla rozdělena na tři velké vojensko-správní okruhy, kde rozhodovali dukové Antiochie, Mesopotamie a Chaldie. Na Balkánském poloostrově vidíme podobnou organizaci na území podrobené bul­ harské říše. Oblasti, jež tvořily její jádro, byly organizovány jako velké thema Bulgaria. Jeho guvernér zvaný katepano a v pozdější době dux sídlil ve Skopji a byli mu podřízeni lokální stratégové vybavení jako on vrchní pravomocí i ve věcech civilních. Severovýchodní podunajské kraje tvořily samostatné thema Paristrion (Paradunavon), v jehož čele stál dux, podobně jako na západě poloostrova, v thematu Dyrrhachion. V jižní Itálii byl plnomocným představitelem byzantské správy katepano sídlící v Bari. Vojenské zabezpečení nově ovládnutých krajů a jejich administrativní uspořádá­ ní nebyly jedinými úkoly, jež vyplývaly byzantskému státu z jeho úspěšné expanze na Východě i Západě. Vojenskými výboji, ale i konfiskacemi statků odbojné aristokracie značně vzrostl fond státní půdy. Snaha o její rozmnožení a intenzívní využití souvisela jistě s celkovou politikou Basileia II., směřující k oslabení moci velkých pozemkových magnátů a k upevnění autority ústřední moci. Lze říci, že plánovitým budováním vlastní pozemkové domény si stát nahrazoval úbytek daní způsobený zanikáním nezávislých rolníků a oslabováním daňové odpovědnosti selských obcí. Podobně jako v předcházejícím století, ani teď nemohl stát v praxi uplatňovat právo přesunout povinnost platit daně z opuštěných pozemků na zbylé členy obce. Bylo by to vedlo jen k dalším útěkům z půdy. Krajem se neustále pohybovaly skupiny lidí bez domova, označovaných v byzantských listinách jako „volní“ (eleutheroi) či „neznámí fisku“. U těchto lidí se již nedalo prokázat, že někdy měli vlastní půdu a že by byli vázáni daněmi či jinými povinnostmi vůči státu. Jedině z nich si klášter nebo světský velmož směl opatřovat nové paroiky, tj. závislé zemědělce, kteří by obdělávali jeho pozemky. Tato podmínka je vždy uváděna v císařských listinách povolujících velkému majiteli půdy přesně stanove­ ný počet nových paroiků, které si ovšem musel sám sehnat. Na tyto lidi mu byla císařským privilegiem udělena imúaita. To znamenalo, že stát se v jeho prospěch vzdal daní, kterými by jinak byli povini fisku. Arithmos — tj. počet povolených paroiků — se stává technickým pojmem. Stát nepouštěl z rukou kontrolu pracovní 227

síly na soukromých statcích zřejmě proto, že sám potřeboval dostatek dělných rukou pro velké rozlohy půdy, jimiž teď vládl. Otrocká síla v 11. století ze zemědělství mizí a půda, kterou si majitel ponechal ve své přímé správě, byla obdělávána pomocí námezdných dělníků. Ze sklonku 11. století se zachoval soupis zemědělského majetku náležejícího k Bačkovskému klášteru (poblíž dnešního Plovdivu). Z něho poznáváme, že vedle početných pozemků obdělávaných paroiky si klášter ponechával značnou část půdy, kterou obhospodařoval ve vlastní režii. Je však třeba mít na paměti, že struktura bačkovské klášterní domény jeví jisté svérázné rysy, jimiž se tento klášter odlišoval od běžného byzantského typu. Ostatní známé příklady nasvědčují spíše tomu, že v Byzanci převládala nepřímá exploatace půdy pomocí nájemců nebo paroiků. Pojem paroikos byl v Byzanci dávno znám, objevuje se už v Justiniánově Codexu a Novellách, kde odpovídá pojmu colonus. Vývojová souvislost mezi pozdně římskými kolony a byzantskými paroiky však není dosud vyjasněna. Jisto je, že na rozdíl od kolonů nebyli paroikové připoutáni k půdě: mohli z ní být vyhnáni, ale mohli také sami kdykoliv odejít a vzít si s sebou mateiál ze staveb, které zbudovali za pobytu na cizích pozemcích. Existence paroiků je jasně dosvědčena již pro začátek 9. století a císařské novely ze století 10. znají paroikii jako dávno vžitou instituci. „Právo paroiků“, ustálené dlouhým zvykem, bylo v té době již oficiálně uznáváno. Pokud paroikos setrval po 30 let na stejném místě a přitom řádně odváděl nájem (paktori), nemohl již být vyznán z půdy, kterou měl v držení. Přesto jeho postavení bylo právně méně zajištěno ve srovnání s nájemcem, jehož práva a povinnosti vůči majiteli pronajatých pozemků přesně vymezovala oboustranná smlouva, zakotvená v ustanoveních veřejného práva. Paroikos nemohl být rovno­ právným partnerem již proto, že byl, jak napovídá sám název, pouze přistěhoval­ cem na cizí půdě. Od začátku se ocital ve sféře soukromoprávních vztahů regulova­ ných pouhou zvyklostí. Dovolení usadit se s rodinou na cizím pozemku nikterak nebylo jeho právem — byla to milost, které se mu dostalo od majitele půdy. Ten také, pokud to uznal za vhodné, poskytl novému přistěhovalci tažný dobytek a vše ostatní nezbytné k vedení hospodářství. Taková pomoc nebyla nezištná: umožňo­ vala ukládání dodatečných dávek přesahujících ustálenou výši paroikova nájmu a de facto také osobně připoutávala paroika k pánovi pozemků. Před zákonem zůstával paroikos nadále svobodným člověkem, nebyl nevolníkem; ve skutečnosti však velmi těžko mohl opustit půdu, kterou obdělával. Pro toho, kdo pozbyl svůj majetek anebo prostředky k jeho obhospodařování, nebylo z bludného kruhu závislosti úniku. Paroikie byla pro takové lidi takřka jedinou cestou, jak zajistit obživu rodiny. Jestliže se paroikos přece jen odhodlal odejít z místa, kde se podmínky jeho existence staly neúnosnými, neměl nakonec jiné východisko než usídlit se na statcích jiného pána, přijmout jeho pomoc a tím na sebe vzít novou závislost. Paroikie mohl vznikat spíše na soukromých statcích než na státních doménách, kde platilo oficiální právo a kde nová zvyklost obtížněji zapouštěla kořeny. Statky

228

soukromých vlastníků se však konfiskacemi ocitaly v rukou státu, stávaly se součás­ tí jeho pozemkové domény. Je možné, že na státní půdě se po staletí držely zbytky kolonů či otroků obdařených přídělem pozemku (pectiHum), záborem pozemkové­ ho majetku části aristokracie však stát navíc získal značné množství paroiků. Nemohl přitom nevidět výhody, které z nich plynuly každému majiteli půdy, a tedy i jemu. Na rozdíl od toho, kdo prostě uzavíral s pánem půdy nájemnou smlouvu, paroikos se usídlil s rodinou na panském pozemku. Tím byla dána možnost obnovovat pracovní sílu přímo na místě a nebylo třeba vždy znova ji shánět jinde. Nájem paroiků zajišťoval významný zdroj příjmů, i když majitel půdy, pokud neměl daňovou imunitu, musel platit státu daň z pozemků, na nichž byli usídleni. Základní jednotkou pro výměr zdanění bylo 24 měřic (modioi) orné půdy první jakosti obdělávané jedním volským spřežením. Takováto ideální usedlost se oceňo­ vala na 48 zlatých mincí (nomismat). Z toho polovina byla za samotnou půdu a druhá polovina za ostatní hospodářský majetek. Základní daň (ponecháme-li stranou různé daně přidružené) se rovnala 1/24 ceny zemědělského majetku — tedy v daném případě 2 nomismatům: 1 nomisma se platilo z půdy a 1 nomisma z ostatního. Daň ze samotné půdy platil ovšem její majitel, nikoliv paroikové, kteří ji měli jen v nájmu. Paroikos, vládnoucí jedním volským spřežením, neplatil tedy 2, ale pouze 1 nomisma. Důležité je, že tato norma zdanění paroika zůstávala neměnná, ať už měl jen oněch 24 modiů půdy nebo třeba desetkrát tolik. Z 11. století máme doklady o tom, že za 10 modiů pronajaté orné půdy se v Byzanci platil nájem 1 nomisma, tedy celá desetina její ceny. Ze 24 modiů orné půdy dostával tedy pán od paroika 2,4 nomismatu. Pozemková daň z téže výměry činila, jak víme 1 nomisma, zůstával tedy majiteli půdy ziska 1,4 nomismatu. Církevní a světští pozemkoví vlastníci usilovali o získání daňové imunity, jež by se vztahovala jak na samostatnou půdu, tak i na paroiky (nejenom ty, které si majitel teprve opatří, ale i ty, kteří již sídlili na jeho statcích). Dosažením plné daňové imunity se majitelův čistý příjem ze zmíněné ideální usedlosti zvedl až na 3,4 nomismatu vzhledem k tomu, že nemusel odvádět daň z půdy a že jemu samému napříště plynula daň paroika do té doby placená státu. Tato věc je nesmírně důležitá pro pochopení situace závislých zemědělců v Byzanci. Za žádných okol­ ností nebyli ubaveni povinnosti platit daně; odváděli je buď státu nebo v důsledku daňové imunity vlastníkovi půdy. Nebyly nezvyklé ani případy, kdy zemědělec byl jako paroikos usídlen na cizí půdě, zároveň však měl sám určitou výměru půdy ve svém plném vlastnictví. Za tuto půdu nadále odváděl daň státu, i když daň z oněch pozemků, které měl v držení jako paroikos, udělením imunity připadala vlastníkovi půdy. Paroikové mohli být spolu s půdou prodáni nebo darováni; jsou známy i případy výměny paroika za mlýn či za opuštěnou zahradu. Statut paroiků se těmito majetkovými přesuny neměnil: zůstával stále stejný, i když se konfiskací soukromé půdy dostali pod správu státní domény a později opět v důsledku darování byly s půdou přičleněni ke statkům kláštera či jiného majitele. V praxi se snad projevo­ 229

val určitý rozdíl tím, že na státních pozemkových doménách bylo možno se snáze dovolat právní ochrany a naopak zase na statcích církevního či světského vlastníka půdy se spíše dalo počítat s materiální pomocí. Půda obdělávaná paroiky zpravidla představovala pro majitele největší hodnotu. Proto také darováním pozemků s paroiky si stát mohl úspěšně získávat podporu vlivných jednotlivců z kruhů vojenských, civilních i církevních. Vyhlídka na daro­ vání zemědělské půdy s paroiky byla účinným stimulem podněcujícím bojovnou horlivost velitelů vojska při válečných taženích. Od poloviny 11. století, kdy Byzanc již nevedla výbojné války a další rozmnožování fondu státní půdy tím bylo podstat­ ně omezeno, stát obvykle již nepostupuje pozemkové statky s paroiky v neomezené vlastnictví, ale spíše používá různých forem podmíněného darování. Je zřejmé, že nezadržitelný postup paroikie nelze vyložit pouhou slabostí ústřed­ ní vlády, jež nedovedla bránit tomu, aby nezávislí rolníci nepozbývali svoje pozem­ ky a tak či onak neupadali do závislého postavení. Systém paroikie se upevňoval a šířil v neposlední řadě proto, že sloužil zájmům státu, který vládl rozsáhlými pozemkovými statky. V praxi neexistovala neoddělitelná přehrada mezi majetkem státu (fisku) a císa­ ře (vlastnictvím koruny), protože císař neomezeně disponoval i fiskálním majet­ kem. Přesto nadále trvalo administrativní oddělení dvou sfér. Korunní statky byly organizovány ve větší celky vybavené vlastním finančně správním aparátem. Tako­ vé komplexy, označované tradičním latinským názvem kuratoria nebo řeckým výrazem episkopsis, existovaly v různých oblastech říše. Celá řada jich vznikla na nově dobytých územích, kde stát získal rozsáhlé plochy zemědělské půdy. Tak byly organizovány císařské „kuratorie“ v Melitene, v Tarsu, na Kypru a jinde; zachovala se i pečeť svědčící o existenci kurátora, jehož působnost se vztahovala na celou oblast „arménských themat“. Od doby císaře Maurikia trval úřad „velkého kurátora“, který měl ve svých rukou správu všeho císařského pozemkového jmění. Basileios I. však vyčlenil ze sféry jeho pravomoci jisté pozemkové statky, jejichž výnos byl určen na vydržování císařské tabule. Správa těchto důchodů byla zřejmě soustředěna především v paláci zbudovaném v konstantinopolské čtvrti Mangana. S tímto jménem je v pramenech pravidelně spojována celá instituce nazývaná kuratorikion nebo prostě „dům“ (oikos). Tohoto výrazu se v Byzanci často užívalo k označení jistého hospodářsko-správního celku. Manganskému „kurátorovi“ byla vil. století podřízena i správa císařské domény pojící se k paláci v konstantinopolské čtvrti ta Eleutheriu. Vznikl tak významný úřad (sekretori), který se podílel i na výnosu daní z určitých územních oblastí. Vedle „manganské“ kuratorie měla samostatný statut i správa orfanotrefeia, tj. útulku pro sirotky v Konstantinopoli, k jehož vydržování byly určeny důchody plynoucí z různých státních pozemků. Orfanotrofeion nebylo tedy pouhou dobro­ činnou institucí, ale skutečně úřadem se značně rozsáhlou finanční agendou. Jeho správce orfanotrofos patřil v 10. století mezi nositele šedesáti nejvyšších

230

civilních i vojenských funkcí ve státě. Vil. století existovala již celá řada podob­ ných institucí označovaných jako zbožné funkce (doslova: „zbožné domy“). Název sám nebyl pro táto státní založení nijak specifický. V nejširším smyslu se vztahoval i na kláštery a dobročinné ústavy zakládané různými osobami. Stát podporoval soukromé fundace, jež pomáhaly plnit úkoly sociální péče tím, že poskytovaly přístřeší putujícím, útulek a zaopatření sirotkům a těm, kdo byli postiženi chudo­ bou, stářím či nemocí. Ústavy zakládané státem však měly výjimečné postavení. Jejich vlastním smyslem byla centralizovaná správa různých státních pozemků a příjmů všeho druhu (s výjimkou normálních daní), jež by jinak zůstávaly rozptýle­ ny, zatímco takto mohly být daleko efektivněji využity. Z celkového příjmu byla vydržována vlastní fundace včetně kostela, kláštera, sirotčince, chudobince či jiného dobročinného ústavu. Přebytek, který zůstával po uhrazení těchto pevně stanovených výdajů, plynul císaři anebo některé jiné osobě, již bylo toto právo výslovně postoupeno (formou doživotního darování). Významnou ukázkou tohoto typu je proslulá fundace Konstantina Monomacha, jež se pojila k chrámu sv. Georgia Tropaiofora (Vítězného) zbudovanému v blíz­ kosti Manganského paláce. Nápisy na pečetích z 11. století ukazují, že v jejich čele Stál úředník zvaný ekonom (oikonomos). Svou povahou se „zbožné domy“ zaklá­ dané státem čím dále tím více blížily typu (domus divinaé), jak byly v rané Byzanci nazývány císařské domény. Ve srovnání s kuratoriemi či episkepsiemi znamenaly státní zbožné fundace toliko jinou formou správy císařského korunního jmění. Toto skutečnost byla posléze zdůrazněna i v jejich názvu, když slovo oikoi (domy) bylo postupně vytlačeno výrazem sekreta (úřady). Všecka tato založení podléhala kontrole vysokého úředníka, který měl titul ekonoma či velkého ekonoma (megas oikonomos) a měl právo dohledu i nad soukromými fundacemi tohoto druhu. Jeho úřad se později dělil na dvě sekce, z nichž jedna byla pro východní, druhá po západní část říše. Není nijak překvapující, že do sféry pravomoci tohoto úředníka patřily i některé císařské domény, jako byla milétská episkepsis. „Velký ekonom zbožných fundací“ tak přebíral funkci někdejšího „velkého kurátora“, o němž je poslední zmínka z roku 1012. Tento vývoj byl dovršen na samém konci 11. století, kdy nejvyšší úředník nad „zbožnými sekrety“, titulovaný tehdy megas logariastes, soustředil ve svých rukou správu všeho korunního jmění. Připomeňme si znovu, že vedle císařských či korunních statků existovalo ode­ dávna pozemkové vlastnictví fisku. Tento fond státní půdy vzrůstal připojováním opuštěných selských pozemků (klasmatd), jež po 30 letech byly odděleny od katastru obce a stát jimi mohl volně disponovat. V 11. století množství těchto klasmat značně přibývalo, stát je však už neprodával za nízkou cenu jako dří­ ve, ale těžil z nich sám tůn, že je propůjčoval nájemcům a paroikům. Tomuto vzrůstu příjmů z fiskálních důvodů odpovídalo zřízení nového finančního úřadu, který byl vyčleněn z celkové fiskální správy. Agenda tohoto úřadu byla mnoho­ tvárná; ve 12. století sé stal hlavní institucí pro Vybírání fiskálních příjmů v provinciích.

231

Soustředění správy důchodů z korunního a státního majetku v nových centrál­ ních úřadech (sekretech) spadá z největší části ještě do doby Basileia II. Doba Konstantina Monomacha přidala již poměrně málo k dobudování centrální správy říše, jejíž podoba se v důsledku velkých válečných výbojů tolik změnila jak co do územního rozsahu, tak i ve společenské a státní struktuře. Za vlády Konstantina IX. byl ustanoven centrální soudní úřad, jehož úkolem bylo kontrolovat a přezkoumávat činnost provinciálních soudců, Tehdy také popr­ vé vidíme, že císař pověřuje někoho ze svých důvěrníků koordinováním působnosti všech ústředních úřadů. Tuto úlohu „prvního ministra“ zastával nejprve vzdělaný právník a rétor Konstantinos Leichudes.

Hospodářské a společenské změny Ovládnutí provinciální správy civilními činiteli a značné rozšíření centrálního administrativního aparátu vedly k pronikavým společenským přesunům, které za vlády Konstantina Monomacha zřetelně vystupují na povrch. Nejvýraznějším rysem doby je příliv nových lidí zaujímajících významná místa ve správě státu. Neztrácíme tu ovšem ze zřetele skutečnost, že v krátkém období byzantské historie se lidem jakéhokoliv původu naskýtaly možnosti rychlého vzestupu a ovsem i prudkého pádu. Tato „vertikální pohyblivost“ vyplývala ze samotné centralizace státní moci, vrcholící v osobě císařově. Proto také Byzanc nepoznala stavovskou uzavřenost, jaká se postupně vyvinula v západní společnosti. Z právního hlediska byzantská aristokracie nikdy netvořila dědičnou kastu. Hodnosti nebyly v Byzanci dědičné, každému jednotlivci se jich dostávalo nově z moci císaře. Stejně jako jiné instituce byzantského státu podléhal v průběhu staletí pronikavým změnám i systém hodností; ani zde však nový vývoj nedovedl beze zbytku vytlačit staré pořádky. Tím se vysvětluje složitost obrazu, jaký posky­ tují soupisy z 9. a 10. století, kde je dopodrobna stanoveno pořadí hodností při císařských banketech. Nicméně přes všechny nepravidelnosti, jak je nakupil histo­ rický vývoj, umožňují tyto cenné dokumenty rozpoznat dva druhy hodností, které se alespoň ve vyšších polohách společenské stupnice navzájem ostře odlišovaly. Jedny z nich znamenaly vysoké funkce civilní a vojenské, jež byly časově omezené a snadno mohly přecházet z jedné osoby na druhou. Udělovaly se ústním, popřípa­ dě písemným jmenováním a byly proto nazývány axiai dia logu. Hodnosti spadající do druhé kategorie původně rovněž odpovídaly skutečné službě u dvora nebo ve správě státu. Časem však ztratily tento konkrétní obsah a nabyly významu nobilitních titulů, jejichž platnost byla doživotní. To byly axiai dia brabeion — hodnosti udělované předáváním rozličných insignií. Vzájemný vztah mezi oběma kategorie­ mi nebyl ani jednoduchý, ani pevně ustálený. Vyšší funkce ve státní službě otevíra­ ly přístup k vyšším nobilitním titulům a císař také mohl za tímto účelem propůjčit někomu vysokou funkci bez závazku skutečné služby. Bylo dokonce možno dostat od císaře samotný titul, bez doprovodu jakékoli úřední funkce. 232

Jako již v raném období byzantského vývoje, byl i nadále senát vrcholným cílem společných ambicí. Mluva soudobých pramenů nerozlišuje mezi senátem jako poradním sborem a jako určitou společenskou vrstvou. Oby tyto pojmy se kryjí pod slovem synkletos (bule), tj. „svolaná rada“. Nenacházíme již ani stopy po rozdílech mezi různými kategoriemi senátorů, jak je znala doba Justiniánova, kdy jen ti, kdo se dostali do nobilitní třídy illustres, požívali plnosti senátorských práv. Nyní měli všichni členové senátorské vrstvy (synkletikoi) stejné právní postavení, z praktic­ kých důvodů však nebylo možné, aby se všichni účastnili svolaného zasedání senátu, a pokaždé záleželo na samotném císaři, koho z nich výslovně pozval. Císařové svolávali senát, aby dodali větší autority svému rozhodnutí, zejména šlo-li o neobvyklá nebo málo populární opatření, jako například byla adopce Michaela Kalafata císařovnou Zoe nebo „přátelská dohoda“ o uvedení Marie Sklerovny do císařského paláce. Shromáždění senátu však nabývalo na významu ve chvílích mezivládí, kdy mohlo rozhodujícím způsobem zasáhnout od otázky ná­ stupnictví. Senátorství neslo s sebou významné výsady, ale zároveň zavazovalo i k určité morální a společenské úrovni. Je zřejmé, že senátoři tvořili v byzantské společnosti stav obdařený privilegovaným postavením a povinný dbát své stavovské cti. V pra­ menech je jasně odlišován od lidí vojenské profese, stejně jako od církevní hierar­ chie a od lidových vrstev. Zhruba lze říci, že senát v byzantské společnosti byl totožný s vysokým úřednictvem. Funkce ve státním aparátu byly, jak už bylo řečeno, provázeny nobilitními tituly. Vstup do řad senátu závisel vždy na určitém postavení v nobilitní stupnici. V době, o níž pojednáváme, bylo k tomu třeba dosáhnout přinejmenším titulu protospatharios. Vzhledem k tomu, že se nobilitní tituly nedědily, ale byly dávány jenom doživotně, nemohl také nikdo podědit senátorská práva a výsady. V pramenech je sice doložen výraz „synové senátora“ (synkletiku paides), ale tento čestný název sám o sobě neopravňoval k ničemu. Patřilo však k přirozenému běhu věcí, že přístup k vysokým úřadům a titulům a tím i senátu se nejčastéji otvíral členům senátorských novin. Tak se i mezi úřednickou elitou hlavního města vytvářela jistá rodová kontinuita, která dlouhou dobu značně omezovala sociální pohyblivost. Teprve za vlády Konstantina Mono­ macha byl učiněn radikální průlom do této tradice. Řady senátu se nyní znatelně rozšiřují o lidi nižšího společenského původu, kterým změněná doba dává nebývalé možnosti uplatnění v ústředních úřadech a soudních tribunálech. Nevíme, do jaké míry přitom spolupůsobila i snaha nového císaře, popřípadě lidí z jeho okolí, poskytnout vládě širší oporu ve společnosti hlavního města, jak se o tom svým způsobem pokoušel již Michael V. Jisto je, že dávno vžitá formule o převládnutí konstantinopolské civilní aristokracie nad vojenskou aristokracií z provincií nevy­ stihuje celou složitost společenského vývoje v onom období. Nelze nevidět, že se pronikavě mění především struktura samotné civilní společnosti (politikon genos) v hlavním městě, kde postavení staré senátorské elity je silně podemleto přívalem plebejského živlu. 233

Prestiž rodového původu přestává být spolehlivou zárukou úspěšné kariéry — daleko více nyní záleží na získání opory v nových vlivných kruzích. Mnoho lidí teď usiluje o výhodné místo v civilní službě. Znamená to tvrdý konkurenční boj, ale na druhé straně se vytvářejí i jistá pouta solidarity mezi lidmi odkázanými na vzájemnou pomoc. Pojem „přátelství“ (filia) tolikrát se opakující v listech Michae­ la Psella má v mnoha případech tento přízvuk společného stavovského zájmu. Protekce vlivných přátel byla nezbytná a Psellova korespondence nám ukazuje její naprosto rozhodující úlohu při obsazování místa soudce thematu. Místa se vskutku neuvolňovala snadno. Nedalo se spoléhat na stanovenou časovou hranici, jež by omezovala trvání soudcovy působnosti v provincii, vzhledem k tomu, že odejít mohl teprve po vyřízení všech akt, jež se nakupila za dobu jeho služby. Jindy vidíme, jak nemocný soudce marně čeká na odvolání z úřadu, protože jmenování jeho nástupce je zdržováno nevyzpytatelnou vládní libovůlí. Zejména bylo nesnad­ né dostat se ke správě velkého thematu a nový uchazeč o místo soudce nejednou musel vzít zavděk thematem menším nebo dokonce živořit v podřízeném postavení u jiného soudce. Na druhé straně úspěch v provinciální kariéře dával možnost rychlého obohacení. Ten, kdo dovedl obratně využívat výhod svého úředního postavení, mohl snadno získat rozsáhlé pozemkové vlastnictví. A přesto služba v provinciální správě byla pokládána jen za počáteční etapu na cestě k vrcholné kariéře a společenskému lesku, jež mohlo poskytout jedině hlavní město. Blízkost k císařskému dvoru přinášela mnoho možností vyniknout a zbohatnout. Nobilitní tituly s sebou nesly pravidelný roční plat označovaný běžným byzantským výrazem roga. Je známo, že s titulem protospatharia vyjadřujícím nejnižší senátor­ skou hodnost byla spojena roga ve výši 1 libry ( = 72 nomismat). Plat ve zlatých mincích byl ještě doplňován dary v podobě drahých hedvábných oděvů. Doživotní nobilitní titul bylo možno si zakoupit — to byla běžná praxe, na které nikdo neshledával nic závadného. Byla nadto velmi výhodná pro obě zúčastněné strany: stát dostával do rukou značný kapitál, zatímco uživatelé titulů získávali doživotní rentu ve formě rogy. Takovéto ukládání peněz u státní pokladny dávalo spolehlivěj­ ší záruku, než jakou mohl poskytovat soukromý úvěr, a navíc bylo spojeno s přitaž­ livým leskem titulů. Jinou možností spolehlivého investování soukromého kapitálu bylo zakládání klášterů a s nimi spojených dobročinných ústavů. Je třeba si uvědomit, že v Byzanci klášter mohl být rodinným patrimoniálním majetkem. Byl to produktivní celek, jehož výtěžek obvykle přesahoval výdaje na liturgické úkony, jež měly sloužit spáse duše zakladatele a jeho potomků, jak to stanovila zakládací listina kláštera (typikori). Tento přebytek pak zůstával k volné dispizici zakladatele a jeho dědiců. Církevně právní předpisy stanovily, že klášter si musí zachovat svůj charakter duchovní instituce a jeho majetek nesmí být zcizován. Proto takováto investice poskytovala zakladateli záruku, že jeho patrimoniální jmění připsané zbožné fundaci se nebude ztenčovat, ale naopak byla naděje, že postupně bude ještě vzrůstat dalšími donacemi. A přece vidíme, že soukromá založení neměla zpravidla

234

dlouhého trvání. Pokud zakladatel za svého života nezabezpečil svému klášteru samosprávné postavení, popřípadě jeho přechod do vlastnictví jiné osoby či institu­ ce, přešla fundace po jeho smrti do rukou biskupa či metropolity, jímž byla posvěcena a jemuž nyní také podle práva připadala. Ve vlastnictví biskupství a metropolí se tak ocitalo množství malých klášterů, které naprosto nebyly soběstačné. Jejich úpadek byl nezadržitelný; mniši odcháze­ li, klášterní budovy se rozpadaly, pozemky zůstávaly neobdělány. Proto císař Nikeforos II. Fokas v novele z roku 964 zakázal nová založení a stejně tak i rozmnožování pozemkových donací klášterům již existujícím, zato však vyzýval k hospodářské obnově těch, které upadaly. Z podobných důvodů se i sama církev chápala iniciativy a přesunovala tuto starost na laiky. Podle kanonických předpisů nemohla ovšem církev nikomu předávat do plného vlastnictví jmění, jež podle církevně právní teorie sama nevlastnila, ale pouze spravovala. Nic jí však nebránilo postupovat tento majetek v doživotní držení, někdy i na jednu až dvě generace dopředu. Takto svěřený majetek se nazýval charístike (dorea), tj. „milostivé daro­ vání“, a jeho držitel byl označován jako charistikarios. Charístike byla v Byzanci velmi rozšířena v 10. a 11. a zčásti ještě ve 12. století. Pamflety církevních autorů žalujících na nezodpovědnou ziskuchtivost charistikariů dlouho bránily objektivní­ mu zhodnocování této instituce. Současné bádání právem obrací pozornost k do­ brému působení systému charístike na hospodářský život i na vývoj společných vztahů. Ukazuje se, že převodem do laické správy bylo ladem ležící pozemkové jmění klášterů opět racionálně využito a tím se značně zmírnily neblahé následky jeho nadměrného vzrůstu. Dlužno ovšem dodat, že v 11. století císaři často používali donací pozemkových komplexů klášterů, které jim podléhaly, jako pro­ středku k odměnění poskytnutých služeb anebo k zajištění věrnosti určitých osob. Vysoké úřednictvo nebylo samozřejmě v Konstantinopoli jedinou vrstvou, v jej® rukou se hromadilo pozoruhodné bohatství. Nebývalá koncentrace lidí, jež do hlavního města přiváděly hové možnosti úplatném' a vzestupu, sama o sobě posky­ tovala i řemeslníkům a obchodníkům více příležitosti k výdělkům a zbohatnutí. Navíc však město ležící na Bosporu nemohlo zůstat stranou středomořského obchodu, ve kterém měly iniciativu Benátky a Amalfi — italská města ve skuteč­ nosti již zcela nezávislá na byzantské říši, ale stále ještě uznávající její svrchovanost. Benátky měly již od karolinského období rozvinutou síť obchodních styků s Byzancí a arabským světem. Vztahy mezi Benátkami a Byzancí na čas vážně narušila roztržka vyvolaná politickým převratem v Benátkách roku 976. Avšak již na sklonku 10. století se věci upravily, když Basileios II. obnovil Benátčanům dřívější výhodný celní tarif. Benátští obchodníci se tak zbavili dozoru lokálních celních úředníků (kommerkiaríoi) a znovu byli přímo podřízeni centrálnímu orgánu, do jehož kompetence spadala péče o veřejné cesty, státní poštu a zčásti i zahraniční politika říše. Zatím již od první poloviny 10. století existovala v Konstantinopoli obchodní kolonie Amalfiťanů. Poloha města Amalfi, jež se tísnilo na úzkém pásu pobřeží

235

odděleného od sousední Kampánie hradbou lesnatých svahů, nezbytně donutila jeho obyvatele k tomu, že se — podobně jako Benátčané — záhy obrátili k námoř­ nímu obchodu. Na rozdíl od Benátek však v Amalfi nebylo obchodní podnikám opřeno o vlastní výrobní základnu, ale mělo veskrze distributivní charakter. Amalfiťany přitahovaly bohaté trhy v berberských krajích severní Afriky a v Egyptě. Obchodování s islámským světem mohlo v té době výhodně těžit z poměrně liberárního systému vládnoucího ve fatimovském Egyptě. Obchod tam nebyl brzděn ani předpisy svazujícími volnost pohybu, ani vysokými cly. Zisky v arab­ ských zlatých dinárech bohatě vynahrazovaly amalfijským kupcům deficit z jejich obchodů s Byzancí, odkud více vyváželi, nežli jí sami dodávali. Podobně jako Benátčané přiváželi i Amalfiťané z byzantské říše především luxusní orientální zboží a drahé byzantské tkaniny — včetně těch, jejichž vývoz Byzanc zakazovala. Je nasnadě domněnka, že rozmach řemeslné produkce a obchodu vyvolával v Byzanci zvýšenou potřebu peněz v oběhu. Ve stejném směru nepochybně působi­ ly i jiné jevy, jež lze lépe postihnout v pramenech, tj. postupující přeměna naturál­ ních dávek a robot v peněžité platy a v neposlední řadě fiskalizace vojenské povinnosti. Příznačné je, že od doby Romana III. se objevují drobné stříbrné mince. Vedle toho archeologické nálezy ukazují od konce 10. století nápadné rozhojnění mincí bronzových, svědčící o intenzivnější peněžní směně v místních okruzích. Růst potřeby bronzových mincí musel v zápětí vést ke zvýšení poptávky po měně zlaté. Celková zásoba zlata na území byzantského státu se však od doby Basileia II. nijak nezvětšila, a proto bylo nezbytně třeba snížit obsah zlata v nomismatu, aby bylo možno dát do oběhu větší počet mincí než dosud. Skutečnost, že toto snížení následovalo teprve po velkém rozšíření mincí bronzových, sama o sobě ukazuje, že vysvětlení je třeba hledat jinde než v domnělém deficitu státních financí. Úvahy založené na ekonomické teorii vedou k závěru, že pokles zlata v nomismatu mohl v dané době být způsoben jedině zvýšením peněžních transakcí, jež si nutně vyžadovalo rozmnožení počtu zlatých mincí v oběhu. Numismatický výzkum využívající nové analytické metody poskytl historické vědě přesnější představu o skutečné povaze „devalvace“ nomismatu za Konstantina Monomacha. Především se ukázalo, že zmenšení obsahu zlata v nomismatu v letech Monomachovy vlády postupovalo umírněně a po etapách. Celkově se obsah zlata snížil přibližně na 18 karátů a tento stav se držel ještě za nejbližších nástupců Konstantina IX. až do roku 1067. Přitom chybějící váha zlata v nomismatu nebyla nahrazována mědí, ale stříbrem. Tato skutečnost, stejně jako zmíněný už výskyt drobných stříbrných mincí, svědčí o tom, že Byzanc nepoznala nedostatek stříbra, jaký v současné době postihoval západní i islámský svět. V soudobých pramenech nenacházíme ani náznak toho, že by byzantská společnost byla nepříznivě reagova­ la na pokles zlaté hodnoty nomismatu. Michael Psellos a jiní byzantští autoři odsuzují Konstantina Monomacha za lehkomyslné rozptýlení státních pokladů, tím pozoruhodnější však je, že nikdo z nich neklade tomuto vládci za vinu zhoršení mince. Není tedy ani zdaleka možné ekonomický a sociální vývoj v Byzanci 236

v 11. století charakterizovat jednoduše jako úpadkový. Bezpochyby se ovšem prosazovaly hluboké změny jak ve společenské struktuře, tak v hospodářském organismu říše. Nejzjevnějším vnějším projevem tohoto vývoje byly změny a roz­ pory uvnitř vládnoucí vrstvy a ve vzájemném poměru hlavního města a proviněn. Nelze zapomínat ani na to, že situace Byzance byla ovlivňována dynamickým rozvojem hospodářských a jim odpovídajících společenských a politických vztahů v celoevropském měřítku, především v oblasti tradičně (a geograficky nepřesně) označované jako západní Evropa. Tento rozvoj je možno zaznamenat zhruba od 10. století. Jedním z jeho důležitých projevů byl prudký růst námořního obchodu ve Středozemním moři a zvláště podílu italských měst na něm. Z hlediska Byzance se tento trend projevil pronikáním italských kupců do hospodářského života říše. Všechny tyto faktory nacházely odezvu i v politickém životě Byzance; a teprve v této souvislosti je možno mluvit o krizi. Vyvolávaly totiž nutnost závažných, ale nesnadno proveditelných reforem, především nutnost reformy systému vlády a výkonu vládní moci ve státě.

Čtvrtstoletí rozvratu a porážek Průvodním jevem hospodářských a společenských změn a jimi vyvolávaného tlaku na přiměřené reformy v různých sférách veřejného života bylo otřesení vnitropoli­ tické stability říše. Během čtvrstoletí, jež uplynulo mezi koncem vlády makedonské dynastie a nástupem dynastie Komenovců, byla patrná snaha zavést určitá opravná opatření v některých oblastech správy, vojenství atd. Zájmy a postoje jednotlivých skupin byzantské vládnoucí vrstvy byly ovšem odlišné a tomu odpovídaly i rozdílně zaměřené a motivované pokusy o řešení problémů. To vedlo k četným vnitřním konfliktům; zřetelným indikátorem vnitřní krize byl stoupající počet spiknutí a pokusů o uzurpaci, které zvláště v sedmdesátých letech 11. století přerostly v takřka úplnou anarchii. Situaci komplikovalo i zvyšující se ohrožení říše zvenčí, přičemž útočníci dovedli úspěšně využívat vnitřní destabilizaci Byzance. Poslední žijící příslušnice makedonské dynastie Theodora panovala jen krátce; zemřela koncem léta 1056. Ještě před smrtí adoptovala a jmenovala císařem muže, jehož vybrala ze svého středu skupina, která měla u dvora rozhodující moc. Tímto mužem byl vysoký úředník Michael, jako císař VI. (1056 — 1057). Podle úřadu, který zastával (Jogothetes tu stratiotiku: měl na starosti zvláště finanční záležitosti armády), byl nazýván Stratiotikos nebo také (vzhledem k pokročilému věku) Stařec. Michael Stratiotikos byl představitelem konstantinopolského civilního úřednictva a jeho činnost (udílení hodností, poskytování peněžních i pozemkových donací atd.) také sledovala prospěch této skupiny. Za jeho vlády se byrokratický aparát nadměrně rozrůstal, zatímco potřeby armády byly zanedbávány. Vojenské kruhy si císař odcizil i nepřívětivým chováním vůči armádním velitelům při audien­ ci na velikonoce 1057. Prakticky hned nato vyvrcholila nespokojenost armády s vládou Michaela VI. povstáním v Malé Asii. 237

V čele povstání stáli významní a zasloužilí vojevůdci Isaakios Komnenos a Katakalon Kekaumenos (ještě donedávna dux Antiochie; Michael VI. jej ale tohoto významného úřadu zbavil), účastnili se i další vojenští činitelé, členové předních maloasijských aristokratických rodin. Za císaře byl povstalci provolán Isaakios Komnenos a na jeho straně stála celá východní část říše. Michael se pokusil vyjednávat a do hlavního stanu povstalců u Nikomedeie v Bithýnií vyslal delegaci, jíž tvořili Michael Psellos, Konstantinos Leichudes a předák senátu Leon Alopos. Michael jejich prostřednictvím nabízel Komnenovi hodnost caesara, spoluvládu a nástupnictví. Mezitím ale vypukly nepokoje i v Konstantinopoli a na stranu opozice se přidal i patriarcha a senát. Micheal VI. byl nucen obdikovat a přijmout mnišský stav. 1. září 1057 vtáhl do Konstantinopole Issakios Komenos a byl slavnostně patriarchou korunován za císaře. Vláda Issakia I. Komnena (1057 — 1059) představuje první případ, kdy se moci ujal zástupce té skupiny byzantské vládnoucí vrsrig?, jež bývá tradičně nazývána vojenskou či pozemkovou aristorkarcií. Následkem změn v držbě půdy, ktreré I Byzanci dlouhodobě probíhaly, se v 11. století nacházely v ruku některých rodin mimořádně velké pozemkové majetky. Takové statky zaujímaly obrovskou rozlohu a zvláště v Malé Asii se celé provincie dostávaly do závislosti na rodinách, které tyto domény ovládaly. Takové rodiny se pak stávaly rozhodující mocenskou silou v jednotlivých krajích; následkem toho se uvolňovala pouta mezi hlavním městem a provinciemi, resp. byla oslabena úloha centrální administrativy. Také po hospo­ dářské stránce, zvláště s rozvojem výroby pro obchod, se uvolňovalo spojení jednotlivých krajů s Konstantinopoli (i když tento vývoj vyvrcholil až ve 12. století a později). Z rodů pozemkových magnátů se tradičně rekrutoval velitelský sbor byzantské armády a bylo tedy přirozené, že právě tato sociální skupina požadovala lepší péči o armádu. Zlepšení stavu ozbrojených sil říše ovšem naléhavě vyžadovala i aktuální neutě­ šená situace, kdy Byzanc byla vystavena stupňovaným nájezdům nepřátel. Záleži­ tosti armády tedy byly přední starostí noyeho císaře. V zájmu zvýšení vojenské síly říše provedl Isaakios I. řadu opatření, která měla za cíl především poskytnout přiměřené prostředky na budování a udržování ozbrojených sil. Ozdravění státních financí se pokusil dosáhnout mj. důsledným vymáháním daňových nedoplatků, vypracováním evidence daňových povinností a rozšířením pozemkového vlastnic­ tví patřícího státu (tj. císaři, přičemž ovšem Issaakiovi naprosto nešlo o obohacení sebe sama či rodiny, jako tomu bylo např. za Orfanotrofova režimu). Tohoto cíle se snažil dosáhnout i konfiskacemi pozemků a rušením donací, které ve velké míře poskytoval Michael VI. Tato opatření postihla nejen soukromé osoby, ale i církev. Isaakiovo úsili bylo zřejmě alespoň částečně účinné, soudě dle toho, že vojenské záležitosti vzaly za jeho vlády pro Byzanc příznivý obrat. Isaakios byl úspěšný v nové válce s Pečeněgy, odrazil útok Uhrů na Dunaji, úspěšně byla bráněna i východní hranice. Na druhé straně ale císařovy radikální zásahy (Psellos napsal, že se snažil předělat všechno a najednou) přivedly do opozice proti němu důležité

238

síly, především vysoké úřednictvo, jehož moc byla omezena a jež bylo postihováno rušením finančních i pozemkových donací. Také církev byla hospodářsky postižena císařovými opatřeními ke zlepšení státních financí a Isaakios se navíc snažil omezit či dokonce úplně odstranit její politický vliv. To ovšem vedlo k ostrému konfliktu se ctižádostivým a mocichtivým patriarchou Kerulariem. Císař se rozhodl řešit spor silou: v listopadu 1058 dal Kerularia zatknout a poslat do vyhnanství. Je ovšem příznačné, že s ohledem na velkou patriarchovu popularitu mezi obyvatelstvem hlavního města Isaakios vyčkal se zákrokem proti Kerulariovi až na okamžik, kdy patriarcha opustí Konstantinopol. I po svém zatčení však Kerularios odmítl abdi­ kovat, a proto císař svolal církevní synodu, která jej měla sesadit. Ale ještě než se sešla, Kerularios zemřel a novým patriarchou se stal Konstantinos Leichudes. Vojenské úspěchy i odstranění Kerularia se zdály otevírat příznivé perspektivy dalším záměrům Isaakia L, ve skutečnosti se však už přiblížil konec jeho panování. Konfrontace s patriarchou sice přinesla císaři vítězství, opatřila však Kerularia aureolou mučednické smrti a značně snížila Isaakiovu oblíbenost mezi lidem i v církevních kruzích. Pro neúspěch Komnenovy vlády byla však rozhodující ta okolnost, že svá reformní opatření prosazoval pomocí převzatého starého státního aparátu. Státní aparát nejenže zůstal nezměněn jakožto instituce, ale rozhodující úlohu v něm hráli tíž lidé jako za předchozí vlády. V jejich čele stál Michael Psellos. Za udržení své důležité pozice u dvora vděčil roli, kterou v kritickém okamžiku pádu Michaela Stratiotika hrál v jednáních o předání moci Isaakiovi. Okolnosti konce vlády Isaakia I., jenž abdikoval v prosinci 1059, nejsou zcela jasné. Určitou roli hrála snad císařova zdravotní indispozice; ovšem v pozadí abdikace a předání moci nové osobě byla intrika, jejímž hlavním strůjcem byl opět Psellos. Isaakios se stál mnichem a několik měsíců nato zemřel v klášteře Studios. Po Isaakiově abdikaci byl korunován za císaře dosavadní první muž senátu, Konstantinos Dukas. Panování Konstantina X. (1059 — 1067) představuje v mnoha ohledech reakci proti období předchozí vlády. S Konstantinem X. přišel na trůn představitel zájmů úřednické aristokracie. Konstantinova vláda se opírala i o církev a senát. (Ovšem senát, do kterého nyní měli přístup i nižší vrstvy, především zástupci kupců a řemeslníků hlavního města.) Také Konstantinos X. se snažil zlepšit stav státních financí, ale užíval k tomu často zcela opačných prostředků než Isaakios I. Omezoval především výdaje na armádu, naproti tomu značné prostřed­ ky ze státní pokladny odčerpávaly donace důležitým osobám státní správy a církvi, jimiž si císař hleděl zajistit jejich loajalitu. Finančními subsidiemi Konstantinos X. také hodlal odvracet sousedy od nepřátelských akcí proti říši. Zdroje státních příjmů se snažil rozšířit zaváděním nových druhů daní a prodejem úřadů. Stálá starost o finance byla hlavním rysem jeho vlády. Dějepisec Michael Attaleiates to charakterizoval ve zkratce: obolos mu byl ze všeho nejdražší. Přitom ovšem bývá (a v tom se prameny shodují) Konstantinos X. hodnocen jako výjimečně spravedli­ vý císař. 239

Zanedbávání ozbrojených sil se brzy nepříznivě projevilo neúspěchy v Itálii, na východních hranicích a hlavně na Balkáně. Roku 1064 dobyli Uhři Bělehrad. Na podzim téhož roku stihla říši nová pohroma: balkánské provincie byly znovu vystaveny útoku kočovného turecko-tatarského národa. Stejně jako dříve Pečeněgové, nyní jim příbuzní Uzové pod tlakem dalších nomádů z východu (Kumáni) překročili hranice na Dunaji a pronikli až k Soluni a dále na jih, aniž by císař proti tomu organizoval účinný odpor. Evropská část říše byla vystavena strašlivému pustošení. Podobně jako před lety nakonec zkázu zastavil osud — nájezdníky doslova zdecimovala zhoubná epidemie, která mezi nimi vypukla. Zbytky Uzů byly usazeny v Makedonii nebo začleněny do byzantské armády. Neuspokojování potřeb armády a celkové zaměření politiky Konstantina X. pochopiteně vyvolávalo nespokojenost, zvláště v kruzích vojenské aristokracie. Připravované spiknutí bylo však předčasně odhaleno a jeho vůdci potrestáni vyhnanstvím. Konstantinova vláda skončila až císařovou přirozenou smrtí v květnu 1067. Vládu po něm převzala jeho manželka, Eudokia Makrembolitissa, neteř bývalého patriarchy Michaela Kerularia. Ještě před Konstantinovou smrtí složila Eudokia zvláštní přísahu, jejíž text se zachoval. Jde o velice zajímavý dokument — Eudokia zde především přislíbila, že se již znovu neprovdá, že zajistí nástupnictví Konstantinovým dětem a že ponechá u moci Konstantinova bratra, caesara Ioanna Duku. Vláda císařovny Eudokie (1067) byla více méně nominální. Skutečná moc byla v rukou představitelů úřed­ nické šlechty, především Psella a caesara Ioanna. Stále se horšící vojenská situace říše však volala po řešení. V tomto směru se angažoval i patriarcha loannes Xifilinos a 1. ledna 1068 byla skupina dosud u dvora rozhodující postavena před hotovou skutečnost: Eudokia se znovu provdala a císařem se stal vrchní velitel armády Romanos Diogenes. S vládou Romana IV. Diogena (1068 — 1071) se opět dostala k moci strana vojenské aristokracie. Sám Romanos patřil k maloasijským pozemkovým magná­ tům; jeho rodina vlastnila rozsáhlé statky v Kappadokii. Romanos se již dříve osvědčil ve válkách na Balkáně jako schopný vojevůdce. Byl také zapojen do spiknutí proti Konstantinovi X. Po odhalení spiknutí byl odsouzen k hrdelnímu trestu, ten mu však byl změněn na vyhnanství v Kappadokii. Po Konstantinově smrti byl Romanos povolán zpět do Konstantinopole, pověřen vrchním velením armády a nakonec se stal císařem. Není vyloučeno, že utváření osudů Romana Diogena bylo ovlivněno i osobní náklonností Eudokie Makrembolitissy. Vládu schopného vojáka však vyžadovala především celková nepříznivá situace říše. Zkvalitnění byzantských ozbrojených sil a zvýšení jejich počtu bylo hlavním zájmem císaře, který v tomto ohledu provedl různá opatření, např. vypracování přesnější evidence povinných odvodů apod. Romanos IV. také záhy projevil své velitelské schopnosti — v taženích proti Turkům v Malé Asii. Psellos sice jeho úspěchy bagatelizoval (příslušné pasáže jeho Chronografie, kde při zaujetí zdánlivě sympatizujícího stanoviska zlehčuje císařovo

240

Interiér chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli

Císař Justinián se svým průvodem (výřez z mozaiky v chrámu San Vitale v Ravenně, 6. stol.)

Císař Basileios II. Bulharobijce (miniatura v rukopisu benátského žaltáře, po roce 1017)

Trůnící Panna Maria mezi sv. Theodorem a sv. Jiřím (ikona z kláštera sv. Kateřiny na Sinai, 6. stol.)

Kristus Pantokrator — Vládce světa (mozaika v kopuli chrámu sv. Petra v Cefalii, polovina 12. stol.)

David hrající na harfu (miniatura z pařížského rukopisu žaltáře, začátek 10. stol.)

Zmrtvýchvstání. Freska v kostele kláštera Chora (Kariye Džami) v Konstantinopoli (kolem roku 1320)

Kalich z pokladu chrámu San Marco v Benátkách (10. stol.)

vojenské úsilí, patří k příkladům skutečně mistrovsky podané potměšilé ironie), Romanovy válečné výpravy však nekončily nezdarem. Je ovšem paradoxem, že ačkoli Romanos IV. byl ve svých vojenských akcích vesměs úspěšný a zdálo se, že situace říše se postupně lepší, byl poslední rok jeho nečekaně krátké vlády pozna­ menán dvama katastrofálními nezdary dalekosáhlých důsledků. Na západě padl poslední opěrný bod v Itálii do rukou Normanů a Itálie byla pro říši definitivně ztracena, na východě pak císař utrpěl těžkou porážku od Seldžuků a její následky byly ještě hrozivější. Obě pohromy byly ovšem jen završením dějů, které se táhly už po desetiletí. Příběh Normanů v jižní Itálii je skutečný pozoruhodný. Evokuje témata středo­ věké hrdinské epiky; na jeho počátku je akce dobrodruhů, na konci mocné a kvetoucí království. První skupina normanských rytířů se v Itálii objevila někdy roku 1016. Šlo o exulanty, kteří museli opustit vlast z politických a snad i kriminál­ ních důvodů a hledali uplatnění jako žoldnéři. Tito válečníci vstoupili do služeb langobardského aristokrata z Bari Mela. Melo byl vůdcem protibyzantského pov­ stání z let 1009 — 1010, po jeho porážce žil v exilu a připravoval novou válku proti Byzanci. S pomocí Normanů ji zahájil roku 1017, ovšem znovu bez úspěchu. Normani však už zůstali v Itálii trvalým činitelem. Na jihu poloostrova panovaly v 11. století složité poměry. Rozhodující silou zde byla stále Byzanc. Vedle Kalábrie a Apulie, které byly přímo pod byzantskou správou, byla další území sice nominálně podřízena Byzanci, ale podle okolností prováděla více či méně samostatnou politiku: langobardská knížectví Benevento, Salerno a Capua a drobná vévodství, jejichž moc spočívala hlavně v námořní síle — Neapol, Gaeta a Amalfi. Uplatňovaly se zde i zájmy papežů, popřípadě západních císařů a jihoitalská území byla stále často terčem nájezdů Arabů. Za takových okolností nacházeli Normani jako zdatní vojáci ve službách jednotlivých stran stále plné uplatnění. Důležitým předělem byl rok 1029, kdy neapolský vévoda Sergius IV. udělil normanskému baronu Rainulfovi v léno město Averzu. Averza s okolím zůstala již trvale v držení Normanů a stala se jádrem jejich postupně rostoucí moci. Taková situace přitahovala i nadále Normany, kteří se ve vlasti nemohli uplatnit. V jižní Itálii zvláště vynikli někteří z dvanácti synů chudého normanského šlechtice Tankreda z Hauteville: Guillaume Bras-de-fer (Železná ruka), Dreux a jejich mladší bratři z druhého Tankredova manželství Robert Guiscard (Lstivý) a Roger. Roku 1040 začalo v jižní Itálii nové povstání Langobardů proti Byzanci. V jeho čele stál Argyrus, Melův syn, který byl kdysi odvezen do Konstantinopole jako rukojmí, ale po letech se do Itálie znovu vrátil. Na straně Langobardů bojovali opět Normani. Jejich spojená vojska dobyla roku 1041 důležitého vítězství nad katepanem Itálie Dukianem v bitvě na řece Ofanto. Roku 1042 ale přistál v Tarentu Georgios Maniakes. Tento vynikající vojevůdce brzy zvrátil průběh války ve prospěch Byzance a na byzantskou stranu navíc přešel Argyrus. Situace se pro Byzanc opět zhoršila po Maniakově odvolání a jeho smrti za povstání proti

241

Konstantinu IX. Po Argyrově přechodu do byzantských služeb se stali rozhodující silou odporu proti Byzancí na jihu Itálie Normani, kteří pokračovali ve válce. Celkové postavení Normanů posílila i skutečnost, že nejvýznamnější z nich, Rainulf a Dreux, přestali být nominálními vazaly jihoitalských vévodů. Roku 1Ů47 byli' dosazeni do svých lén přímo císařem Jindřichem III. Na konci Čtyřicátých let přibyl do Itálie Robert Guiscard, který se z pána drobného údělu v údolí řeky Grati v Kalábrii stal rychle vůdčím činitelem normanských výbojů. V té době byla navázána užší spolupráce proti Normanům mezi Byzancí a papežem Lvem IX. Tvůrcem této aliance byl především Argyrus, nyní ve funkci guvernéra byzantských provincií v Itálii. Argyrus byl ale roku 1052 Normany ve třech bitvách poražen a v červnu 1053 byla pak v bitvě u Civitate oblíčena a poražena i papežova armáda, která se snažila o spojení s Argyrem; papež sám byl Normany zajat. Již vylíčené události, které vyvrcholily církevním schismatem roku 1054, znemožnily další účinnou spolupráci mezi Byzancí a pape­ ži. Naopak v srpnu 1059 bylo v Melfi mezi Normany a papežem Mikulášem II. uzavřeno spojenectví. Robert Guiscard složil papeži vazalský slib a Mikuláš II. mu udělil v léno provincie Apulii a Kalábrii (dosud stále ještě částečně byzantské) a Sicílii, tehdy stále ještě pod arabskou mocí. Tím okamžikem nastala konečná fáze normanského záboru jižní Itálie. V letech 1059 — 1069 dobyl Guiscard prakticky celou Kalábrii a většinu Apulie. V šedesá­ tých letech přešla důležitá apulijská města Tarent, Brindisi, Otranto několikrát z byzantských do normanských rukou a zpět. Rychlost Guiscardova postupu v té době poněkud brzdily jeho spory s bratrem Rogerem a povstání některých jeho normanských vazalů, která Byzanc podněcovala a podporovala. Roku 1068 se Robert se vzbouřenci definitivně vypořádal a nastoupil k závěrečné ofenzívě. Císař Romanos IV. byl v té době vázán válkou s Turky na východě a nemohl proto v Itálii výrazněji zasáhnout. V srpnu 1068 oblehl Guiscard město Bari. To bylo nejdůleži­ tější byzantskou pevností v Itálii a zároveň jedním z nejlépe opevněných míst v celé Itálii vůbec. Obléhatelům dlouho odolávalo, přestože bylo blokováno i od moře. Normani se tedy poprvé ve větším měřítku uplatnili i jako námořní moc. Konečně po téměř tříletém obléhání Bari 16. dubna 1071 padlo. Dobytím Bari byla završena důležitá etapa vytváření normanského státu v Itálii. Prakticky celý jih poloostrova byl nyní v Guiscardových rukou. Po pozdějším připojení Sicílie, kterou Normani dobyli v letech 1060 — 1091 hlavně úsilím Guis­ cardova bratra Rogera, se normanský stát stal v rámci Středomoří skutečnou velmocí. Normani ve značné míře přejímali dřívější byzantské správní uspořádání, užívali byzantské tituly apod. V mnohém se cítili oprávněnými byzantskými dědici. Na neštěstí pro Byzanc se tyto jejich nároky neomezily jen na bývalé byzantské državy v Itálii. Po celé následující století měli italští Normani znamenat pro Byzanc smrtelné nebezpečí. V daném okamžiku vsak mnohem bezprostřednější nebezpečí hrozilo říší daleko na východě. 242

Toto nebezpečí představovali seldžučtí Turci. Do politického orbitu Byzance náleželi Turci (tohoto jména ovšem užívali byzantští spisovatelé často i pro jiná etnika, např. pro Chazary) už po staletí. Do 11. století přicházela Byzanc do kontaktu s příslušníky tureckých národů nejčastéji jako se žoldnéři či otroky ve vlastních, ale hlavně arabských službách. Kočovný kmen Seldžuků, jehož název byl odvozen od jména jejich náčelníka ve druhé polovině 10. století Seldžuka, náležel k národnostní skupině tureckých Oghuzů. Po roce 1000 se posunul ze Střední Asie na jihozápad, do krajin při východním pobřeží Kaspického moře. Zde také přijali Seldžuci islám v jeho ortodoxní, tj. sunnitské formě. Prudký mocenský nástup seldžuckých Turků spadá do doby kolem poloviny 11. století, kdy jim vládli Seldžukovi vnukové Toghrul-beg a Čanghri-beg. Ve třicátých letech Seldžukům hledajícím nové pastviny pro svá stáda povolil Mas’úd, vládce z dynastie Ghazánovců, aby se jako námezdní vojáci usadili na území jeho říše rozkládající se od Persie až po indický Pandžáb. Nároky Seldžuků na nové území však stále rostly a brzy se s Mas’údem dostali do otevřeného konfliktu. Roku 1040 jeho vojska porazili a zatlačili Ghazánovce daleko na východ. V následujících letech se zmocni­ li Chórasánu, Chórezmu i celého Íránu a jejich další expanze směřovala na jih. Roku 1055 a znovu už definitivně roku 1059 se Toghrul-beg zmocnil Bagdádu a zároveň i abbásovského kalifa al-Ká’ma. Kalif Toghrul-bega jmenoval sultánem, tj. nejvyšším vykonavatelem světské moci v islámu, zatímco on zůstal jen jeho nejvyšší duchovní hlavou. Seldžucká říše se stala nejsilnějším mocenským činitelem v celé Přední Asii. Již předtím se Seldžuci dostali do přímého kontaktu i s Byzancí; od čtyřicátých let znepokojovali byzantská pohraniční území opakovanými nájezdy. Nájezdy byly zvláště úspěšné v letech, kdy ochrana hranice byla oslabena, např. v letech 1047 a 1057, kdy byzantská východní armáda byla odvolána na Západ v souvislosti s revoltami Leona Tomikia a Isaakia Komnena. S ohledem na organizaci byzantské armády, tak jak se prosadila během 11. století, nebyla obrana proti tureckým nájezdům snadná. Opírala se především o posádky v pohraničních pevnostech, které byly sice početné, ale rozmístěny daleko od sebe. V jednotlivých krajích nebyla v podstatě místní milice, což umožňovalo nájezdníkům, když pronikli do hloubi byzantského území, prakticky nerušenou činnost. Byzantské armádě dělala potíže i odlišná válečná taktika používaná Turky: opírala se o akce lehké jízdy, která byla velmi pohyblivá, často se rozptylovala po krajině v malých oddílech a nedala se snadno přinutit k boji. Turečtí jezdci navíc výborně ovládali lukostřelbu za jízdy. Po smrti bezdětného Toghrul-bega se stal sultánem syn Čanghri-bega Alp-Arslán. Za jeho vlády (1063 — 1072) nabyly útoky proti Byzanci systematičtějšího rázu. To se projevilo jednak trvalými zábory některých byzantských pohraničních území, jednak mohutnějšími výpady hluboko do vnitrozemí Malé Asie. Roku 1064 dobyli Turci hlavní město byzantské Arménie Ani, roku 1067 vyplenili dokonce už Kaisareiu v Kappadokii a zpustošili přitom hlavní chrám ve městě, ve kterém byly 243

uloženy ostatky slavného kappadockého rodáka, jednoho z nejvýznamnějších byzantských světců, Basileia Velikého. Situace při nástupu Romana IV. na trůn byla skutečně kritická. V letech 1068 a 1069 Romanos Diogenes osobně vedl dvě velká tažení proti Turkům — podél východní a jižní maloasijské hranice říše až k Eufratu. Zmíněné hodnocení Psella úmyslně znevažovalo výsledky císařova úsilí, přece však v jádru vystihlo obtíže a malou efektivnost tažení, při němž bylo těžké dostat se vůbec do kontaktu s unikajícími pohyblivými oddíly protivníka. Romanos však přece jen do jisté míry situaci na hranicích konsolidoval a dobyl zpět některé důležitá města, zvláště Sebasteiu a Tefrike. Ve snaze o odvrácení tureckého nebezpečí musel císař překo­ návat různé překážky. Přes veškeré úsilí nebyla byzantská armáda ani zdaleka v optimálním stavu. Představovala značně nestejnorodou sílu: vedle vlastních byzantských jednotek v ní důležité místo zaujímaly žoldnéřské oddíly složené z vojáků různého původu (Pečeněgů, Uzů, Rusů, Normanů a příslušníků národů západní Evropy, které byzantští kronikáři souhrnně nazývali Franky). Soudržnost a ochota ke vzájemné součinnosti takových oddílů byla velmi malá. Roku 1069 musel císař dokonce likvidovat vzpouru vedenou velitelem íránských žoldnéřů Robertem Crispinem. Císař se musel také vypořádávat s intrikami vnitřní opozice, která si nepřála úspěch vlády vojenského císaře ani za cenu porážky ve válce s Turky. Lidé jako Psellos či loannes Dukas byli velmi nebezpečnými protivníky. Největší problém ovšem představovali Seldžuci sami, přestože vlastním cílem Alp-Arslána nebyla ofenzíva proti Byzanci. Jeho zájem se soustřeďoval především na útok proti fatimovskému Egyptu a v první řadě na podrobení aleppského emirátu, jehož vládci z dynastie Mirdasovců byli vůči Egyptu v určitém podříze­ ném, ale dost autonomním postavení. Přesto Turci nerezignovali ani na snahy o zisk nových, strategicky důležitých území na hranicích s byzantskou říší, ani na další pustošivé nájezdy do jejího vnitrozemí. Nájezdy směřovaly stále dále na západ a oddíly turecké jízdy operovaly daleko v týlu Romanových armád. Roku 1068 bylo např. vystaveno útoku Seldžuků město Ikonion, 1069 Amorion, 1070 Chonai. Roku 1071 vytáhl císař v čele velké armády proti Turkům ke třetímu tažení, které mělo vše rozhodnout. Císař nepřijal návrhy některých vysokých velitelů, aby byla uplatněna vyčkávací taktika s cílem znemožnit zásobování nepřítele, ale rozhodl se táhnout dále na východ a svést s Turky rozhodující bitvu. Alp-Arslán se po zprávách o byzantské ofenzívě stáhl ze Sýrie na sever. Byl ochoten k uzavření mírové dohody, ale Romanos IV., odhodlaný s tureckým nebezpečím jednou provždy skončit, jeho vcelku smířlivé návrhy rozhodně odmítl. Byzantské vojsko dobylo Mantzikert a nedaleko tohoto města, severně od jezera Van, došlo — pravděpodobně 26. srpna 1071 — k proslulé bitvě. Průběh bitvy líčí jednotlivé prameny různě. Podle některých arabských dějepis­ ců a stejně tak i podle byzantského historika Nikefora Bryennia zanedbal Romanos nezbytný průzkum a padl do nastražené léčky. Naopak Attaleiates shledává císařo­ vo počínání bezchybným a vinu za porážku přičítá zradě ve vlastním táboře. 244

Průběh událostí skutečně podezření ze zrady podporuje. Některé důležité části byzantské armády, např. početné oddíly pod vedením losefa Trachoniota, vůbec na místo bitvy nedorazily. Oddíl složený ze žoldnéřů — Uzů, národnostně se Seldžuky příbuzných, přímo přešel k nepříteli. Z bojiště prchl a do bitvy nezasáhl ani zadní voj byzantské armády, jemuž velel sytí Ioanna Duky Andronikos. A Andronikos Dukas přiměl ke stejnému postupu i velitele íránských žolnéřů Roussela de Bailleul. Samotný ráz bitvy určil oblíbený taktický manévr nomádských vojsk — předstí­ raný ústup. Byzantské vojsko zasypávané mračny šípů namáhavě a bezvýsledně pronásledovalo ustupující Turky. V okamžiku, kdy císař poznal, že další postup nemá smysl a nařídil obrat, přešli Seldžuci do útoku. V byzantské armádě nastala panika; část se dala na útěk, Část vedla marný boj v obklíčení. Sám Romanos byl raněn a zajat, jeho armáda na hlavu poražena. Bitva u Mantzikertu je patrně nejproslulejší a nejčastěji komentovanou bitvou byzantských dějin. Bývá označována za strašlivou katastrofu, za jeden z nejdůleži­ tějších momentů dějin Byzance, popřípadě i dějin celé Evropy. Ve skutečnosti bitva sama byla spíše jen jakýmsi katalyzátorem a pouze jednou z okolností, které způsobily zhroucení byzantského impéria. Je ovšem pravdou, že od toho okamžiku začal a přes různé zvraty pokračoval nepřetržitý postup Turků na západ, který vyvrcholil dobytím Konstantinopole a nakonec je přivedl až pod hradby Vídně. Stejně tak je také pravdou, že Romanos IV. byl prvním byzantským císařem, který padl do zajetí v bitvě s cizím nepřítelem. Bezprostřední vojenský význam bitvy ovšem nebyl tak osudový. Bitvy se zúčastnila a byla v ní rozdrcena jen menší část byzantské armády. Říše měla k dispozici ještě další, dosud nedotčené síly. Sám Alp-Arslán v žádném případě neměl v úmyslu vyvrátit byzantské impérium. Již od dob římského císařství existovala přes všechny vzájemné boje tradice určité mo­ censké rovnováhy a vědomí užitečnosti současné existence dvou velmocí, Říma či Byzance a jejich východního souseda, ať již to byli Peršané, Arabové anebo nyní Turci. Tato tradice byla respektována, snad s výjimkou počátečního mocného rozmachu islámu, a vcelku ji respektoval i Alp-Arslán. Navíc jeho bezprostřední zájmy směřovaly především k podrobení Egypta. Alp-Arslán také přijal zajatého Romana Diogena se všemi náležitými poctami a uzavřel s ním rychle pro Byzanc v dané situaci celkem výhodný mír. Císař se jím zavázal k určitým územním ústupkům, které v zásadě jen potvrzovaly vytvářený status quo, a k zaplacení vysokého peněžního obnosu. Mír měl být zpečetěn sňatkem Romanovy dcery a sultánova syna. Po osmi dnech byl Romanos IV. ze zajetí prouštěn. Zatím se ale v Konstantinopoli vyvíjely události pro Diogena nepříznivě. Při prvních zprávách o výsledku nešťastné bitvy se chopila iniciativy opozice. loannes Dukas, který se z císařova rozkazu zdržoval mimo hlavní město na svých statcích v Bithýnii, přispěchal do Konstantinopole. Spolu s Psellem přesvědčili císařovnu Eudokii, že je třeba jednat bez ohledu na další osudy Romana Diogena. Za jejího spolucísaře byl prohlášen její syn z manželství s Konstantinem X. Michael. Po 245

zprávě o propuštění Romana Diogena ze zajetí byla pak Eudokia odeslána do kláštera a od 24. října vládl Michael VIL Dukas jako samovládce (1071 — 1078). Romanos se ovšem nemínil vzdát trůnu bez boje. Vypukla občanská válka. Roma­ nos byl vojskem, jemuž velel Andronikos Dukas, ve dvou velkých bitvách poražen, oblehnut v pevnosti Adana v Kilikii a nakonec se v bezvýchodné situaci vzdal, když mu byla zaručena osobní bezpečnost. Byl však oslepen a brzy poté (roku 1072) zemřel. Spíše než prohraná bitva u Mantzikertu měly pro Byzanc osudové následky vnitřní rozbroje, které po ní následovaly. Vůči nové vládě Alp-Arslán nerespekto­ val uzavřené dohody a domácí války paralyzovaly možnost účinného odporu proti pronikám Seldžuků. Ti nyní zaplavili celou Malou Asii, nikoli už jako nájezdníci, ale jako dobyvatelé. Během několika let stáli Turci na pobřeží Egejského a Marmarského moře. Byzantská správa v nitru Malé Asie přestala existovat, celé kraje byly vylidněny a obsazeny Seldžuky. Vnitrozemským byzantským městům, z nichž se náhle stala podivná rezidua řádu, který ještě nedávno platil, nezbylo než se vzdát a podrobit se nové moci. Byzantské armády samozřejmě ještě nadlouho z Malé Asie nezmizely. Během desetiletí 1071 —1081 však bojovaly především mezi sebou navzájem a pokoušely se získat Turky za spojence. Turecký zábor ani tak nebyl úplně kompletní. V západní části poloostrova a v pobřežních oblastech byla později za Komenovců opět postupně obnovována byzantská svrchovanost. Ale i po roce 1071 se některé oblasti dokázaly proti Seldžukům uhájit. Dělo se tak ovšem nezávisle na ústřední vládě v Konstantinopoli, díky úsilí místních magnátů, kteří ovládali jednotlivé kraje a vytvořili z nich na přechodnou dobu vlastrfe samostatné státy. Příkladem takového vývoje byla rozsáhlá oblast při jižním pobřeží Černého moře s centrem v Trapezuntu, kterou ovládal Theodoros Gabras, anebo rozsáhlá doména v Kilikii a severní Sýrii (včetně Antiochie), jíž stál v čele kuropalates Filaretos Vrachamios. Vnitrozemí Malé Asie, které bylo po staletí hospodář­ ským (výroba obilí) i mocenským (rekrutování vojáků) těžištěm říše, bylo však od sedmdesátých let 11. století pro Byzanc definitivně ztraceno. Jejím jádrem se nadále staly balkánské provincie. Michael VIL vděčil za svou vládu především dvěma mužům: svému strýci loannu Dukovi a Michaelu Psellovi. Závěrečná část Psellovy Chronografie, kterou psal během Michaelova panování, se mění ve zcela neobjektivní chvalořeč na mladého císaře a jeho příbuzné. Nakonec ale Psellos upadl v nemilost, byl od dvora odstraněn a tím skončila více než třicetiletá politická kariéra této pozoruhodné postavy byzantských dějin 11. století. Podobně se vedlo i caesaru loannu Dukovi. Také on upadl v nemilost a byl znovu poslán z hlavního města do vyhnanství na venkov. Skutečnou vládu za panování Michaela VIL vykonával místo slabého a nerozhodného císaře eunuch Nikeforitzes. K pohromám, které říši stíhaly, stálým vnitřním válkám a útokům nepřátel, přistoupily za Michaelovy vlády i zásobovací obtíže. Odříznutí oblastí v Malé Asii, které byly tradiční obilnicí říše, způsobilo značné stoupání cen obilí a hlad. Odtud také přízvisko, pod nímž je Michael VIL 246

znám: Parapinakes. Za jeho vlády bylo nutno zaplatit jedno nomisma nikoli za celý medimnos, ale za (pard) pinakion, tj. jednu čtvrtinu medimnu obilí. Těmto obtížím se Nikeforitzes snažil čelit zavedením určitého druhu státního monopolu na ob­ chod s obilím, zřízením centrálního obilního skladu v Raidestu a také, což bylo v dobách finanční tísně obvyklé opatření, pokusy o sekularizaci církevních majet­ ků. Jeho zásahy ale nebyly příliš úspěšné. Ostatně v sedmdesátých letech lze jen těžko mluvit o nějaké skutečné efektivní vládě. Státem zmítaly domácí války; povstání a pokusy o uzurpaci neměly konce. Hned po skončení občanské války a porážce Romana Diogena vypuklo na západě nové bulharské povstání. Povstalci se s pomocí zetského vladaře Michaela, jehož syn Konstantinos Bodin byl povstalci povolán za cara, zmocnili důležitých měst Niše, Skopje a Ochridu a byli poraženi jen s vypětím všech sil roku 1073. Vzápětí však vypukla na Balkáně další vzpoura. V jejím čele stál katepano thematu Paristrion Nestor. Jeho akce byla namířena především proti Nikeforitzovi, jehož odstoupení požadoval. Jádro Nestorových sil sestávalo z Pečeněgů a Uzů, kteří se s ním spojili. Vzbouřenci přitáhli až k hlavnímu městu a teprve obratné intriky způsobily v jejich řadách rozkol, odchod kočovníků zpět k Dunaji a porážku povstání. Další z řady povstání vypuklo v Antiochii. V letech 1073 — 1074 ovládal rozsáhlé oblasti Galatie a Lykaonie vzbouřený velitel íránských žoldnéřů Roussel de Bailleul. Když porazil vojsko vedené Andronikem Dukou a zajal caesara Ioanna Duku, prohlásil jej císařem. Skvělého válečníka Roussela se podařilo porazit a zajmout teprve s pomocí Turků. V roce 1077 vypukla takřka ve stejnou chvíli na západě vzpoura Nikefora Bryennia a na východě Nikefora Botaneiata, který se nakonec stal novým císařem. I za jeho vlády však domácí války pokračovaly. Pod vedením jistého Dobromira došlo k novému nezdařenému povstání Bulharů, tentokrát ve východní části teritoria někdejšího bulharského státu, v oblastech při Černém moři. Kompromisem s ústřední vládou skončil pokus o uzurpaci bratrů sesazeného Michaela VIL, Konstantina Duky. Neúspěšně skončilo i povstání, v jehož čele stál magister Basilakios a jehož centrem bylo Dyrrhachion a oblasti západního Balkánu. A střediskem dalšího (také neúspěšného) povstání, v jehož čele stál caesar Nikeforos Melissenos, byla maloasijská Nikaia. Je jasné, že za takovýchto okolností byly často snahy o skutečné uplatnění a výkon moci ústřední vlády spíše fiktivní. Nutno přitom upozornit, že celkový úpadek centrální autority nepůsobily jen obvyklé pokusy o uzurpaci. Samotné vzpoury a povstání nebyly v byzantských dějinách ničím zvláštním. „Normální“ pokusy o uzurpaci měly však pravidelně buď formu spiknutí přímo na císařském dvoře, anebo se jednalo o klasická pronunciamenta, kdy se vojevůdce či jiný vysoký hodnostář v provincii prohlásil císařem. Zpravidla následovalo tažení na hlavní město. Ať srážka dopadla tak či onak, jednotná vláda byla obnovena. V sedmdesátých letech 11. století přesáhla ovšem četnost takových revolt všechny meze: v některých okamžicích vystupovalo i několik různých pretendentů na trůn najednou. V téže době se také neustále více prosazovaly odstředivé a decentrali-

247

začni tendence, a to nejen v oblastech okrajových, etnicky odlišných či jen nedávno k říši připojených (jako bylo např. Bulharsko). Existovaly i případy, kdy jednotliví magnáti, např. uvedení Theodoros Gabras a Filaretos Vrachamios, vybudovali državy prakticky nezávislé na ústřední vládě v Konstantinopoli, aniž by si přitom činili nároky na císařský titul. Centrální autoritu, která stejně nebyla schopna se v jimi ovládaných oblastech prosadit, prostě ignorovali. Takové trendy se ovšem naplno prosadily až později, na přelomu 12. a 13. století, kdy přispěly k definitivní­ mu rozpadu impéria. I na konci 11. století však tyto případy signalizovaly oslabení a celkovou změnu úlohy ústřední moci, a to i přesto, že nakonec přece jen došlo ke sjednání určitého modu vivendi mezi Konstantinopoli a takovými nezávislými doménami a k uznání svrchovanosti císaře panujícího v hlavním městě. I v takovém případě bylo ale zasahování centrální autority do místních záležitostí omezeno na minimum. Velmi nebezpečným jevem pro další osudy říše byla i snaha jednotlivých soupe­ řících stran získat v boji o moc ve státě cizí pomoc. Tak kapetano Nestor táhl proti Konstantinopoli společně s Pečeněgy a Uzy. O pomoc Seldžuků proti Michaelovi VII. usiloval již Romanos Diogenes. Teprve s tureckou pomocí se podařilo porazit povstání Roussela de Bailleul. Turecké pomoci využil při svém povstání Nikeforos Botaneiates i Nikeforos Melissenos, který přijímal do měst, jež stála na jeho straně, turecké posádky. Po neúspěchu jeho revolty však většina těchto měst zůstala v moci Turků. Takové krátkozraké akce Turkům značně ulehčily ovládnutí Malé Asie. Seldžucká říše sama se ovšem po Alp-Arslánově smrti rozpadla na řadu menších států. Na území Malé Asie vznikl rumský sultanát s centrem v Nikaii a později v Ikoniu, v němž se moci ujala dynastie potomků Toghrul-begova bratrance Kutlumiše (jako první roku 1077 Sulejman L). O mocenském úpadku Byzance svědčí i skončení (ovšem tehdy stejně už formální) závislosti Chorvatska a Zety na říši. Roku 1076 přijal od papeže královský titul chorvatský panovník Zvonomír I., roku 1077 i Michael Zetský. Co bylo příčinou, že krize byzantského státu se neustále prohlubovala, přestože si ji byzantští císaři posledních desetiletí uvědomovali a snažili se jí aktivními opatřeními čelit? Proč tato opatření zůstávala neúčinná? Důležitou roli samozřej­ mě hrála skutečnost, že jednotlivé vlády se od roku 1056 až příliš rychle střídaly a jimi aplikovaná opatření byla nesourodá a často si navzájem odporovala. Nelze také nevidět, že úsilí jednotlivých císařů sestávalo především z jednorázových zásahů (jako bylo rušení pozemkových donací, sekularizace církevního majetku apod.), které situaci nemohly dlouhodobě ovlivnit, anebo z opatření, která se snažila odstranit dílčí nedostatky a přivodit efektivnější fungování jednotlivých složek systému (vzpomeňme např. úsilí Isaakia I. o vymáhání nedoplatků daní a vypracování přesnějších daňových katalogů nebo snahy Romana IV. o sestavová­ ní dokonalejších odvodních seznamů apod.). Jádro věci spočívalo ovšem v tom, že situaci nemohla napravit lepší výkonnost té či oné složky existujícího vládního systému, protože právě tento systém stále méně odpovídal existujícím společen­ 248

ským poměrům. Jejich podstatu tvořil rozpor mezi centralizovaným státním apará­ tem podřízeným úřednické aristokracii hlavního města a rostoucí mocí velkých rodů provinciální šlechty opírající se o vlastnictví obrovských pozemkových do­ mén, politicky i hospodářsky na hlavním městě stále méně závislých. Teprve reformy komnenovských císařů uskutečněné v následujícím období, které přizpů­ sobily systém vlády skutečným společenským a hospodářským podmínkám, umož­ nily vnitřní konsolidaci byzantského státu a opětné obnovení jeho velmocenské role. Hlavním rysem těchto forem byla decentralizace, výrazné omezení úlohy ústřední moci, nahrazení byrokratické správní soustavy systémem založeným spíše na osobní závislosti a na osobních svazcích (doplněných nezřídka složitým komple­ xem svazků příbuzenských) mezi císařem a rodinami velkých pozemkových vlast­ níků, jimž náležela skutečná moc v provinciích. Epilog předkomnenovské éry tvořila vláda Nikefora III. Botaneiata (1078 —1081). Jak bylo již uvedeno, revolta Nikefora Botaneiata, stratéga maloasijského thematu Anatolikon, vypukla takřka ve stejnou dobu jako povstání Nikefora Bryennia na Balkáně. Zatímco Bryennia podporovala západní armáda, za Botaneiata se posta­ vila většina moci, která ještě Byzanci v Malé Asii zbyla, a Botaneiates si zajistil i podporu sultána Sulejmana I. Do Botaneiatova tábora se sjížděla vládě nepřátel­ ská vojensku šlechta; předním ideologem vzpoury byl historik Michael Attaleiates. Když se Botaneiates zmocnil i Nikaie, ležící nedaleko hlavního města, vypuklo otevřené povstání i v Konstantinopoli. I zde panovala nespokojenost s vládou, již ztělesňoval eunuch Nikeforitzes, a převrat podporovala i církev. Michael Dukas abdikoval a stal se mnichem; Nikeforitzes uprchl, byl však později zajat a popraven. 3. dubna 1078 byl Botaneiates v Konstantinopoli slavnostně patriarchou koruno­ ván císařem. Vládu senátu a civilní aristokracie tedy znovu vystřídal zástupce armády. Botaneiatova vláda však nepřinesla zásadní zlom ve vývoji, říší nadá­ le otřásaly domácí války. Nový císař se musel nejdříve vypořádat se svým sou­ peřem Bryenniem, jehož vojska ležela před hradbami hlavního města a který odmítl nabízený kompromis a spoluúčast na vládě. Po jeho porážce násle­ dovaly další revolty, z nichž zvláště závažné byly vzpoury Basilakia a Nikefora Melíssena. Klíčovou úlohu při potlačování vzpoury Nikefora Bryennia a Basilakia (stejně jako drive při přemožení Roussela de Bailleul) hrál mladý Alexios Komnenos, syn bratra císaře Issakia I. Ioanna, který byl hlavou tehdy nejmocnějšího a nejbohatšího klanu vojenské šlechty — široce rozvětvené rodiny Komnenů. Byl nepochybně velmi schopným vojevůdcem, politikem a diplomatem. Přesto však pozdější obrat ve vývoji byzantské říše za jeho vlády není možné připisovat výlučně jen jeho osobním schopnostem, jak to ve svých historických dílech činili jeho dcera Anna a její manžel Nikeforos Bryennios a po nich i někteří moderní badatelé. Ačkoli Nikeforos III. vděčil Alexiovi za mnohé, bylo zřejmé, že mladý Komnenos — jako příliš silná osobnost a možný nebezpečný rival — se ocitá ve stále větší nemilosti. Koncem roku 1080, po začátku revolty Nikefora Metissena (Alexiova švagra), se 249

Alexios stáhl do ústraní, tajně opustil spolu se svými příbuznými Konstantinopol a postavil se otevřeně proti Botaneiatovi. Střediskem jeho akce se stalo thrácké město Tzurullon; zde se shromáždili jeho stoupenci, mezi nimiž byli příslušníci četných byzantských rodů a především příslušníci rodiny Duků, jež právě byla vedle Komnenů jednu z nejvýznamějších rodin říše. Právě dohoda a spolupráce s touto rodinou, jež stála v čele strany civilní aristokracie, byla jedním ze základ­ ních předpokladů úspěchu Alexiovy revolty. Když na velikonoce 1081 stanulo Alexiovo vojsko pod hradbami Konstantinopole, přiblížil se na dosah ruky nejen další z převratů na císařském trůně, ale především začátek nové éry byzatských dějin. Bylo ovšem zřejmé, že i jen částečné urovnání poměrů bude velmi těžkým úkolem a bude vyžadovat obrovské úsilí.

250

Byzanc v období prvých křížových výprav

Na přelomu 11. a 12. století dochází ve vývoji Byzance k hlubokým proměnám v sociálně ekonomické sféře. Někteří historikové hodnotili tento úsek byzantských dějin jako období posledního rozmachu a doznívající slávy, jiní v něm již nacházeli příznaky pozvolné agónie, jejíž průvodním jevem byla určitá rezignace v zahraniční politice. Model společnosti, který se v této komnenovské epoše vytvořil, trval až na ojedinělé pozdější změny do pádu říše v roce 1453. V 11. století se. dostala do četa státu průbojná dynastie Komnenoyců. Její panovníci Alexios I. (1081 — 1118), loannes II. (1118 — 1143) a Manuel I. (1143 — 1180) byli představiteli provinciální vojenské aristokracie, která defini­ tivně skoncovala s úřednickou aristokracií hlavního města vládnoucí předtím v Konstantinopoli. Hospodářské reformy uskutečněné v tomto období významně zasáhly do společenského, sociálního a vojenského života Byzance — což se projevilo zejména v následujícím století — a znamenaly další upevnění nových forem byzantského feudalismu. Současně se obrazil tento nový vývoj i v zahraniční politice Byzance, která zaměřila všechny své síly na zoufalou obranu. Alexios I. Komnenos, který byl pro vladařské schopnosti, diplomatickou obrat­ nost a zvláště pro válečnické umění jedním z nej schopnějších panovníků na byzantském trůně, se ocitl tváří v tvář nástupu Normanů ze Sicílie a Seldžuků v Malé Asii. Byzantská zahraniční politika a diplomacie — až do té doby suverénně vedená — poprvé vážně utrpěla ztrátou Bari a porážkou u Mantzikertu. O deset let později nastoupil nový útok Normanů y čele s Robertem Guiscardem a jeho ještě bojovněj­ ším synem Bohemundem Tarentským. Robert Guiscard, který měl ve své moci Brindisi, s roku 1081 vylodil v Epiru a ovládl ostrov Korfu. Jeho syn Bohemund vedl pozemní armádu, která současně směřovala k Epiru z Aviony. Právě zde v roce 1081 došlo k velkému střetnutí normanských oddílů s byzantským vojskem, do jehož čela se postavil sám císař Alexios I. Bitva znamenala pro byzantskou stranu totální porážku. Opěrným bodem normanské agresivní politiky vůči Byzanci se stalo Dyrrhachion, důležitý přístav na albánském pobřeží. Normané pronikli v této době do Thessálie (až do Larissy) a v Makedonii postoupili až k Soluni. Aby bylo možno vyzbrojit byzantské vojenské oddíly proti nepříteli, bylo nutné sáhnout na církevní poklady. Za vydané církevní skvosty byla postavena nová armáda, která byly vyslána k Soluni. Aby zabránil dalšímu útoku Normanů, vyvolal Alexios na 251

Sicílii protinormanské spiknutí, které mělo za následek stažení části normanských oddílů ze Středomoří. Nicméně Bohemund, který zůstal i poté na Balkánském poloostrově, znamenal pro Byzanc trvalou hrozbu. Teprve roku 1085 jej přiměla smrt jeho otce ke krátkému návratu do Itálie. Byzantský dvůr byl nucen hledat pomoc a vojenskou protiváhu proti normanskému nebezpečí. Našel ji v městské benátské republice. Protože si Benátčané bedlivě střežili své mocenské postavem v Itálii a v dalmátské oblasti, dívali se na tento normanský útok též s velkou nevraživostí. Vojenskou pomoc, kterou poskytli Byzanci, si ovšem nechali dobře zaplatit: privilegiem vydaným roku 1082 císařem Alexiem I. byli Benátčané oprávněni vykonávat bezcelní obchod v řadě byzant­ ských přístavů. Důležité bylo, že benátští obchodníci se usadili přímo v Konstantinopoli, kde dostali právo založit si vlastní čtvrť. To byl začátek pozdějšího obchod­ ního nástupu benátské republiky do oblasti východního Středozemí, který se v průběhu následujícího vývoje posílil dalším zvýhodňováním Benátčanů na území Byzance. Tak byl v komnenovském období položen základ k budoucímu koloniál­ nímu panství benátské republiky. Nepříznivě se vyvíjela situace byzantské říše i na nově získaných územích na Balkáně, kde narůstal odpor a nespokojenost s byzantským panstvím. Formálně sice trvala nadvláda Byzance nad Bulharskem, podmaněným roku 1014, ale stále častěji zde propukala povstání zemědělského obyvatelstva sužovaného jak vysokými dávkami naturálními, tak i nově zavedenou peněžní rentou. Ne­ spokojenost bulharských rolníků našla výraz v sociálním učení bogomilů. Organizovaný odpor bogomilů zlomil císař Alexios I. roku 1082. Povstalci byli poraženi u Filippopole (Plovdivu) a jejich vůdcové byli po inscenovaném procesu zlikvidováni. Dočasným oddychem pro vládu v Konstantinopoli byla smrt normanského vévody Roberta Guiscarda v roce 1085. Rok nato se však objevili stejně útoční a nebezpeční Pečeněgové. Tento kočovný kmen tureckého původu překročil Dunaj a v roce 1086 způsobil Byzanci velkou porážku u Dorostolu (Drastar, Silistria). Nespokojili se však s tímto výbojem, ale spojili se se Seldžuky vedenými emírem ze Smyrny Tzachasem a společně s nimi oblehli roku 1091 Konstantinopol. Hlavní město říše se tak ocitlo ve vážném nebezpečí. Situaci zachránila diplomacie císaře Alexia, který obratným způsobem získal proti Pečeněgům nomádské Polovce. Spojená vojska Byzance a Polovců se srazila s Pečeněgy roku 1091 v krvavé bitvě v ústí řeky Marice. Zdrcující porážka Pečeněgů vedla prakticky k vyhlazení tohoto kočovného kmene, který po dobu půl století napadal usedlé balkánské obyvatel­ stvo. Tím se i Konstantinopol zbavila nebezpečného nepřítele. Byzantská diploma­ cie zároveň zkompromitovala emíra ze Smyrny v očích ikonského sultána Kilič-Arslána, který v Tzachasových výbojích spatřoval zrádnou politiku vůči sultanátu. Arslán zajal Tzachase a dal jej usmrtit, takže Byzanc byla zbavena i hrozby ze strany tohoto útočného maloasijského emíra. 252

První křížová výprava Dobytí Jeruzaléma Seldžuky v letech 1077 — 1078, velké hrozící nebezpečí od nomádských Pečeněgů, kteří se spojili byť dočasně, se Seldžuky, a trvalá obava z normanských výbojů vedla posléze císaře Alexia I. k hledání pomoci v západní Evropě. Prvou žádostí o ni byl dopis z roku 1089 adresovaný hraběti Robertu Flanderskému, v němž císař žádal o vojenskou pomoc a námezdné vojsko. Téhož roku byla zahájena i jednání o církevní unii mezi papežem Urbanem II. a císařem Alexiem I. Po schizmatu z roku 1054 byly tak po dlouhé době oživeny vztahy mezi ortodoxní Byzancí a papežskou kurií. O vojenskou pomoc vyjednávali Byzantinci znovu v roce 1090 a poté v roce 1095. Úkolem byzantských vyslanců bylo vytvořit jednotnou frontu východních i západních křesťanů proti nevěřícím. Byzantské poselstvo vyslané císařem Alexiem se objevilo v březnu roku 1095 na koncilu v Piacenze, kam svolal papež Urban II. představitele západního křesťanstva. Na tomto shromáždění se řešila celá řada problémů. V rámci sporu o investituru zde probíhala i ostrá kritika císaře Jindřicha IV. Byzantští vyslanci obeznámili církevní hodnostáře s islámskou invazí, jež nebezpečně ohrožovala křesťanstvo na Východě, a žádali západní křesťany, aby vstoupili do služeb byzantského císaře. Koncil velmi pozorně vyslechl jejich žádost, ale nedal jim žádnou konkrétní odpověď. V Římě totiž vznikla nová situace: papežského stolce se zmocnil známý odpůrce Urbana IL, Kliment III. Papež Urban zatím odešel do Francie a svolal zde nový koncil do Clermontu, který slavnostně zahájil 18. listopadu roku 1095. Deset dní se rokovalo jen o církevních otázkách za účasti dvou set biskupů, čtrnácti arcibiskupů a četných duchovních. Teprve 27. listopadu ohlásil papež své veřejné vystoupení a přednesl řeč, v níž bylo vyjádřeno stanovisko k žádosti byzantského císaře Alexia I. Komnena a postoj papežské kurie k islámu. Tento projev je v historické literatuře tradován jako vyhlášení křížových výprav a výzva k účasti na nich. Na koncilu v Clermontu se upustilo od záměru poslat byzantskému císaři na pomoc křižácké vojsko. Od počátku se zde usilovalo o postavení vlastního samostatného rytířského vojska. Na historické scéně se tak objevují křižácké výpravy, nový faktor v zahraniční politice světské i duchovní západního křesťanství. Budou po staletí hrát důležitou úlohu ve vztazích mezi Západem a Východem a v mnohém budou určovat konstelace politických a vojenských sil v Evropě i v Levantě. Papežovy výzvy nejdříve uposlechly vrstrvy sociálně nejslabších, houfy chudiny, které se rekrutovaly ze severní Francie a z Porýní a táhly přes Bělehrad a Niš. Jejich vůdci byli Gautier Sans-Avoir (Bezzemek) a Petr Poustevník. Neuspořádané a nedostatečně ozbrojené zástupy dorazily v srpnu roku 1096 přes Kontantinopol. Vzhledem k tomu, že docházelo k častým potyčkám mezi poutníky a Byzantinci, nehodlal císař ponechat tento neklidný element poblíž hlavního města. Rozkázal, aby houfy byly dopraveny k Nikomedei a do Malé Asie, kde jim byl vybudován opevněný tábor zvaný Řeky kibotos (tj. schránka, truhlice), Frankové jej nazývali civetot. V následujících střetnutích bylo však toto nepravidelné chudinské vojsko Seldžuky rozehnáno a civetot byl vypleněn a zničen. 253

Tyto lidové houfy nepovažoval papežský dvůr za partnera k jakékoli formě vyjednávání. Zcela jiný postoj císař zaujal, když od prosince roku 1096 přicházela postupně k hradbám Konstantinopole vojska jednotlivých západoevropských stá­ tů. Mezi veliteli rytířských sborů byli Hugo z Vermandois z Francie, Geoffrey z Bouillonu z Lotrinska s bratrem Balduinem a s Eustachem z Boulogne. Největší odvahou mezi nimi vynikaly oddíly Bohemunda, syna Roberta Guiscarda, a jeho synovce Tankreda. Provensálskou skupinu vedl Raymond z Toulouse a jako po­ slední dorazili ke Konstantinopoli feudálové ze severní Francie v čele s vévodou Robertem a Štěpánem z Blois. Ačkoliv byzantský císař nepovažoval přední zápa­ doevropské vladaře za sobě rovné, setkal se s nimi v Konstantinopoli a přijal je jako příslušníky vládnoucí třídy. Příchod křižáků do byzantské metropole vylíčila Anna Komnena, dcera císaře Alexia I. Komnena, která podala ve svém díle konfrontaci obou civilizací, západní a východní. Politické vztahy mezi byzantským císařem a jeho „hosty“ ze západu byly určová­ ny dvěma základními otázkami. První z nich se týkala způsobu a podmínek, za jakých měli křižáci co nejrychleji projít byzantským územím, a byzantské pomoci v boji se Seldžuky. Druhým, závažnějším problémem bylo stanovit, komu budou patřit území, která křižáci na Seldžucích dobudou. Většinou totiž šlo o oblasti, které dříve náležely byzantské říši a byly jí odňaty arabskými nebo seldžuckými útočníky. Proto císař vystoupil s požadavkem, aby mu přední západní velitelé křižáckého vojska složili lenní přísahu věrnosti. V praxi to znamenalo, že území znovu dobytá křižáky zůstanou pod byzantskou svrchovaností i v tom případě, že se stanou lénem západních feudálů. Za této podmínky byl pak císař ochoten pravidelně zásobovat křižácké vojsko, vojensky je podporovat a poskytovat námoř­ ní pomoc. Požadavek lenní přísahy vyplýval z obavy byzantské vlády před přílišnou samostatností křižáků a před možností, že by rozhodovali o znovudobytých územ­ ních bez byzantského císaře. Přísahy věrnosti se však později staly zdrojem velké nevraživosti západních feudálů vůči byzantské říši. Toto silné protibyzantské cítění se výrazně odráží na stránkách soudobých íránských kronik. Společně postupující franské a byzantské vojenské oddíly dobyly nejprve Nikaiu. Poté došlo k střetnutí s vojáky Kilič-Arslána u Dorylaia (1097) a nakonec padla Antiochie (1098). V této bitvě se zvláště vyznamenal Bohemund, který vojensky i takticky překonal Korbughu, seldžuckého náčelníka z Mosulu. Když se jednalo o kapitulaci města, Turci se vzdali výhradně jemu. Při této příležitosti se znovu vynořila otázka, kdo bude ovládat křesťanskou Antiochii. Rozpory mezi nároky byzantského císaře a úspěchy křižáckých vojsk později vyhrotil Balduin tím, že dobyl v roce 1098 Edessu, ve které se prohlásil sám suverénním pánem. Bylo zřejmé, že katolické arménské obyvatelstvo v Edesse bylo nakloněno křižác­ kým dobyvatelům a nechtělo být nadále byzantskou provincií. Tím se ovšem porušily lenní přísahy, složené v Konstantinopoli císaři Alexiovi. Avšak hlavní síla křižáckého vojska směřovala k Jeruzalému. Město bylo ovládá­ no od roku 1095 Araby v čele s fátimovskými veliteli. Když bylo zřejmé, že křižáci 254

nemají v úmyslu s nimi vyjednávat, obrátili se Fátimovci na císaře Alexia s dota­ zem, zda křižáci postupují v intencích byzantského císaře. Nebylo divu, že po zkušenostech u Antiochie a Edessy se Alexios od výpravy křižáků, táhnoucích Palestinou na Jeruzalém, zcela distancoval. V pozdější íránské historiografii byl postoj byzantského císaře vykládán jako otevřená zrada křesťanstva. Město bylo s úspěchem dobyto v roce 1099. V bojích se vyznamenal jeden z vůdců sicilských Normanů Tankred. Jedna část křižáků považovala úkol výpravy za splněný a vrátila se do Evropy, druhá (početnější) zůstala a snažila se obohatit. Prvá křížová výprava znamenala nejen úspěšné dobytí Jeruzaléma, ale dala základ vzniku tří význačných křižáckých států v Edesse, Antiochii a v Jeruzalému. Jejich specifický ráz společensko-sociální struktura jsou jedním ze závažných problémů současné medievalistiky. Na rozdíl od byzantské říše nepovažoval islámský svět nově vytvořené křižácké státy za vážné nebezpečí. Bylo však zřejmé, že právě roztříštěnost islámské moci umožnila krystalizaci státních útvarů západních dobyvatelů v těch formách, které byly i později zcela legalizovány ve specifických právních sbírkách. Nepřátelství mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Seldžuky bylo výhodou pro Byzanc i pro rané křižácké státy, které těžily z rozporů mezi Aleppem, Mosulem a Damaškem. Také Bagdád se zmítal ve vnitřních sporech a síly Seldžuků byly vázány stálou byzantskou ofenzívou na maloasijském pobřeží. Jedinou silou nebezpečnou v této době pro Byzanc i západní křižáky byli Danišmendovci, seldžucká dynastie z Melitene, kteří ovládali východní Anatolii. Silně nepřátelský postoj vůči Byzanci šířil zejména Bohemund, který se po vyváznutí ze zajetí Danišmendovců rozhodl hledat na vlastní pěst znovu pomoc na Západě. Ještě před koncem roku 1104 odplul i s velkým bohatstvím, které ukořistil na Východě, do normanské Apulie. Odtud se vydal k papeži Paschalisovi a snažil se ho získat pro výpravu proti Byzanci, kterou vylíčil jako hlavního nepřítele křesťanstva, nebezpečnějšího než islámští dobyvatelé. Toto jednání bylo úspěšné, takže papežský nuncius, který doprovázel Bohemunda na cestě do Francie, vyhla­ šoval nezakrytě výpravu proti Byzanci. Idea křížových výprav doznala radikální změny. Původní myšlenka pomoci Byzanci se změnila v pravý opak. Císař Alexios, který o Bohemundových záměrech věděl, rozkázal, aby se byzantské loďstvo soustředilo k západnímu pobřeží Balkánu. Na podzim roku 1107 se císař Alexios setkal již podruhé s nebezpečnými Normany před hradbami Dyrrhachia. Byzant­ ské loďstvo tentokráte prokázalo v boji vyspělejší taktiku. Odřízlo Bohemundovi cesty po moři i do vnitrozemí, takže byl téměř rok obléhán a posléze kapituloval. Podmínky jeho propuštění ze zajetí byly obsaženy v mírové smlouvě z roku 1108, kterou mělo být Antiochijské knížectví navráceno Byzanci jako léno. Zároveň byl v Antiochii dosazen i ortodoxní patriarcha. Touto smlouvou získala sice Byzanc v Evropě na prestiži, avšak praktické výsledky pro konkrétní situaci na Východě nenabyly většího významu vzhledem k tomu, že po brzké smrti Bohemundově se stal Tankred opět nezávislým vládcem Antiochie. 255

Císař loannes II. (1118 — 1143) pokračoval po smrti svého otce Alexia v organi­ zaci vojenských výprav na Východě. Nejdříve se zabezpečil na maloasijském pobřeží a poté se mu podařilo zatlačit Danišmendovce. Roku 1137 podnikl velkou výpravu do severní Sýrie a znovu upevnil nejen panství v Antiochii, ale i byzant­ skou svrchovanost nad Edessou. Rovněž z řady měst v Kilikii vyhnal arménské posádky. Byzanc tak názorně manifestovala své představy o vazalských povinnos­ tech křižáků. Pod dojmem těchto úspěchů došlo k dočasné spolupráci obou stran. Byzantská vojska se společně s vojenskými silami íránských dobyvatelů vypravila proti velmi nebezpečnému mosulskému atabegovi Zengímu, který se poprvé vážně pokusil sjednotit islámské síly proti západním křižákům. Ale vzájemná nedůvěra mezi křižáky a císařem omezila společný zdárný postup jen na obléhání města Aleppa a dále Šajzaru v roce 1138. V následujících letech bojovaly byzantské oddíly se Seldžuky jen na čemomořském pobřeží. Pokus císaře Ioanna II. v letech 1142 — 1143 o další ofenzívu na Východě byl zmařen jeho smrtí. Neméně konfliktní mezinárodní situace se vytvořila na Balkáně. Po likvidaci kočovných Pečeněgů v roce 1122 a Polovců v roce 1148 se počaly prosazovat se svými územními nároky dvě nové síly. Menší nebezpečí představoval srbský Štěpán Nemanja, který si v roce 1168 činil nárok na panství v Rašce. Vážnější nebezpečí však hrozilo byzantské říši z Uher v osobě uherského krále Štěpána II., který usiloval hlavně o území Sirmia (Srem). Uhry byly sice v roce 1128 poraženy, avšak boje se znovu obnovily v letech 1151 a 1163 — 1164. Ke zlepšení vzájemných vztahů došlo teprve za vlády loannova nástupce Manuela. Jeho výrazem byl sňatek uherského krále Bély III. s byzantskou princeznou. Dočasně zklidněná východní hranice byla znovu narušena výboji islámských dobyvatelů. Znovu vystoupil do popředí al-malik-al-Mansúr Zengí, „vítězný král“, který se zasloužil o dobytí Edessy v roce 1144. Tato událost vyvolala značný ohlas nejen v Byzanci, ale i v západní Evropě, kde okamžitě byla zahájena agitace pro druhou křížovou výpravu. Byzantská říše byla značně znepokojena vývojem na východní hranici, zvláště poté, co se v západní Evropě připravoval proti ní nový útok sicilského Rogera II. Věrný tradici svých normanských předků zahájil sicilský král útok na byzantské državy na ostrově Korfu, dále na Korint, Théby a Euboiu. Roger II. zasáhl byzantskou říši náhlým vojenským úderem v době, kdy značná část byzantského vojska byla vázána na východní hranici. Poškodil Byzanc i ekonomic­ ky, protože Normané odvlekli zejména z Théb pracovníky hedvábnické výroby, barvíře znalé techniky nachového barvířství, kteří se později stali zakladateli prosperující hedvábné výroby na Sicílii. Za vlády Manuela Komnena (1143 — 1180) nastala v zahraniční politice byzant­ ského státu určitá změna. Více než dobrý válečník se Manuel projevil jako vynikají­ cí diplomat rozehrávající mezinárodní komploty na Bosporu, na Východě i na Západě. Patřil k těm byzantským panovníkům, kteří byli ochotni slevit z přísných ortodoxních zásad ve prospěch politického úspěchu. Uvádí se o něm, že byl nábožensky vlažný, spíše tolerantní jak k islámu, tak k latinské církevní unii. 256

Manuelova matka i obě jeho manželky byly latinského původu, stejně jako jeho společníci u dvora i úřadech. Přízeň, kterou jim Manuel projevoval, byla později pramenem řevnivosti u císařského dvora i příčinou nenávisti řeckého obyvatelstva vůči Latinům. Za něho se také nesmírně rozrostla menšina benátských obchodníků v Konstantinopoli, jimiž byla již za jeho otce potvrzena a rozšířena významná hospodářská privilegia. Sicilský Roger II. bez skrupulí využíval spojenců, jako byli Arabové a Uhři, a obrátil se i na francouzského krále Ludvíka VII. Jeho počínání donutilo císaře Manuela hledat protiváhu. Podařilo se mu získat pomoc německého císaře Konrá­ da III. a benátské signorie. K tomuto sblížení došlo v zájmu společného postupu proti sicilským Normanům, kteří představovali nebezpečí pro všechny tři strany. Jejich spojenectví bylo upevněno i sňatkem, který Manuel uzavřel s Bertou ze Sulzbachu, švagrovou císaře Konráda. Roku 1148 uzavřeli oba císaři v Soluni dohodu o rozdělení Itálie, podle níž měla manželka císaře Manuela získat věnem Apulii a Kalábrii. Manuel za význačné pomoci benátského loďstva dobyl zpět Korfu (1150). V nadšení nad tímto úspěchem se pokusil o restauraci byzantského panství na Sicílii, chtěje tak oživit Justiniánovy plány na opevnění byzantského impéria ve Středomoří, zejména v Itálii. Prvým krokem k tomuto cíli se jevilo Manuelovi dobytí Ancony (1155), jež bylo ovšem jen dočasné. V císařových představách se Ancona měla stát nástupní stanicí dalších politických a vojenských akcí. Společné mocenské plány a jejich další realizace byly však zmařeny smrtí Konráda III. (1152). Jeho nástupce Fridrich I. Barbarossa, mocný příslušník štaufovské dynastie, se považoval za dědice celé Itálie, což podstatně změnilo mocenské aspirace Manuelovy.

Druhá křížová výprava a byzantská politika Druhá křížová výprava neúnavně připravovaná Bernardem z Clairveaux (v roce 1145) získala opět mnoho přívrženců z řad francouzské šlechty a pod vedením francouzského krále Ludvíka VIL se k ní připojil i Konrád III. Jeho vojsko přešlo nejprve Balkánem celkem bez konfliktů a s jeho souhlasem bylo poté přepraveno na maloasijský břeh. Avšak v další etapě nemělo mnoho úspěchů. Německý král neuposlechl rady zkušeného válečníka Manuela L, který mu doporučoval, aby táhl podél pobřeží, kde byly ještě byzantské posádky, které mu mohly v čas nebezpečí přijít na pomoc. Konrád podobně jako účastníci prvé křížové výpravy táhl napříč Malou Asií. Po prvním seldžuckém útoku vedeném Nur-ad-dínem bylo křižácké vojsko donuceno vrátit se k Nikaii. Zde se setkalo s vojenskými oddíly francouzské­ ho Ludvíka VIL Ani Konrádovi ani Ludvíkovi bojovníci neoplývali nadšením a vojenským zápalem. Rada velitelů z oddílů Konrádových, mezi nimi i český kníže Vladislav II., se chtěla vrátit domů. Vojska se společně zmohla na pochod až k Efesu, poté se začala rozpadávat u Antiochie. Část jich dorazila v roce 1148 až

257

k Attaleii, která byla v byzantských rukou. Po zkušenostech z bojů se Seldžuky se obě západní armády, německá i francouzská vrátily bez větších územních zisků a vojenských úspěchů do Evropy. Z neúspěchu byla však v dobové literatuře znova obviňována byzantská říše. Bylo jí vytýkáno, že dostatečně nepomohla a že dokon­ ce podporovala seldžucké Turky. Jak bylo výše řečeno, s nástupem Fridricha I. na císařský trůn se německé a byzantské zájmy střetly zejména na půdě Itálie. Císař Manuel na jedné straně hájil své pozice tak těžce dobyté proti Normanům, ale zároveň žárlivě střežil úspěchy Fridricha I. v Itálii, zvláště poté, co Fridrich dobyl Milán (v roce 1158) a zahájil rozhodný nástup do střední Itálie k Římu. Rozpínavost štaufské dynastie nemohl císař Manuel zabránit vojenský, a tak zvolil tajnou diplomacii. Byzantští poslové začali vyjednávat s lombardskými městy a dokonce došlo k dočasnému sblížení s Normany i s papežskou kurií. V roce 1166 bylo donuceno byzantské duchovenstvo na synodě v Kosntantinopoli, aby se vyslovilo k vleklé sporné otázce o výraz filioque ve Vyznání víry shodně s pojetím západní církve. Císař tím chtěl vyjít vstříc římské kurii, ale za tento ústupek požadoval od papeže Alexandra III., aby ho korunoval za západořímského císaře. Papež si však kladl jako podmínku, aby byzantský císař přesídlil do Říma, který se měl stát znovu hlavním městem obou císařství. Když další spolupráce s papežem namířená proti Fridrichovi začala váznout, císař Manuel se snažil získat sňatkovou politikou za spojence v Itálii Viléma II. Sicilského. Slíbil mu za manželku svoji dceru Marii a vyslal ji roku 1172 do Tarentu. Již v následujícím roce se vyhrotil otevřený konflikt mezi Fridrichem I. a Manuelem, když se německý panovník pokusil znovu dobýt strategicky důležité město a přístav Anconu. Tento záměr skončil pro Fridricha nezdarem. Nic však nezískala ani západní politika Manuelova. Její nákladnost postihovala zejména byzantské poddané, kteří projevovali netajenou nevraživost vůči latinofilské politi­ ce Manuelově. Ve vztahu k Benátkám a Janovu lavíroval císař Manuel mezi dvěma soupeřícími signoriemi. Benátčany, kterým nejprve poskytoval značná privilegia, postihl v roce 1171 rozsáhlým zatýkáním na celém byzantském území a konfiskací značného majetku. Benátská republika se ocitla ve válečném stavu s Byzancí a vztahy se normalizovaly až za Andronika, kdy bylo Benátkám slíbeno odškodně­ ní. Spor o zaplacení odškodného, které Benátky na Byzanci požadovaly, se stal později zdrojem velkého nepřátelství a snad byl i motivací pro účast Benátek na čtvrté křížové výpravě 1202 — 1204. Manuel I. stanul na vrcholu moci v letech 1170 — 1171, kdy jeho postavení v Itálii vůči Fridrichovi, Vilému II. i papežovi bylo dočasně pevné. Zároveň se císaři podařilo obnovit byzantské panství na Jadranu, zejména v Dalmácii, a to přes nároky Benátek na tuto oblast. I na Balkáně byla politika byzantské vlády úspěšná. V Rašce se jí podařilo omezit vliv srbského Štěpána Nemanji, kterého v odboji proti Byzanci podporovaly Benátky. Manuel chtěl své velmocenské aspirace realizovat i na Východě proti Seldžukům. Udržel si víceméně protektorské postavení vůči křižáckým státům. S jeruzalémským

258

králem Balduinem III. (díky společného postupu) dobyl na Arménech území Kilikie a znovu obnovil byzantské panství v knížectví Antiochijském roku 1159. V roce 1161 uzavřel s ikonským sultánem Kilič-Arslánem II. dvanáctiletý mír, který mu umožnil, aby se více soustředil na politický vývoj v Itálii. V této smlouvě byla podmínka, že sultán vrátí byzantské říši řadu přístavů a měst v maloasijské oblasti. Výsledek však byl opačný pod zdánlivým přátelským vzta­ hem získával Kilič-Arslán pozice v Malé Asii a zbavoval tak byzantského císaře důležité opory, kterou byla tato země pro byzantskou říši. Roku 1173 se rozhodl Manuel k ráznému vojenskému zásahu vůči Ikoniu (Konya), přecenil však své síly. Bitva u hradu Myriokefalon £1176) v Kappadokii rozhodla ve prospěch Seldžuků. Výprava z roku 1176 byla posledním pokusem restaurovat byzantské panství v Malé Asii. Porážka byzantských vojsk nebyla náhodná. Předcházelo jí pomalé, ale rozhodné formování jednotné fronty muslimů v Přední Asii, ke které dal popud známý vládce Aleppa a Mosulu Nur-ad-dín, nástupce Zengího, a v níž cílevědomě pokračoval sultán Egypta a Sýrie Saladin. Budoval krok za krokem spolehlivou vojenskou základnu s cílem dobýt Jeruzalém. Ideologicky se přitom opíral o myš­ lenku džihádu, svaté války proti křižákům. Je pozoruhodné, že rok 1176 ukončil definitivně byzantské panství nejen v Malé Asii, ale i v Itálii, kde po těžké porážce Fridricha u Legnana (1176) došlo ke sblížení a spojenectví německého císaře s papežem a dokonce i se sicilským králem Vilémem II. Dlouholeté nákladné výboje byzantského vojska v Itálii skončily bez velkého výsledku. Neúspěchy jak na Západě, tak na Východě zřejmě ovlivnily i život byzantského císaře, který krátce poté, co musel pokořujícím způsobem srovnat se zemí bývalé pevnosti v Malé Asii, zemřel v roce 1180. Vdova, císařovna Marie, kterou si svého času přivezl císař Manuel z Antiochie, se ujala regentské vlády za nezletilého Alexia, ale byla velmi nepopulární pro svoji prolatinskou politiku. Nenávist proti ní vybuchla v povstání, za něhož bylo v Konstantinopoli pobito mnoho západních křesťanů a zvláště janovských a pisánských kupců. Povstalci povolali na trůn Andronika Komnena, dobrodruha, který byl ostře proti Latinům. Vypověděl jim všechny smlouvy a uzavřel dohodu se Saladinem, jemuž ponechával v boji proti křižáckým státům zcela volnou ruku. Převrat dovršil fyzickou likvidací císařovny Marie. Dal ji uškrtit a jejího syna přinutil podepsat rozsudek. Sám Andronikos nevládl dlouho. V roce 1185 byl svržen z trůnu a zavražděn. Mohutný nástup islámských vojsk pod vedením Saladinovým skončil vítěznou bitvou nad křižáky u Hattíňu v červenci róku 1187. Ještě téhož roku v říjnu dobyl Saladin Jeruzalém a stál tak u cíle, o němž snil: rozbít křižácké státy v Levantě. Byzantský císař Isaakios Angelos, zakladatel dynastie Angelovců, která vystřídala Komnenovce na byzantském trůnu, spěchal Saladinovi blahopřát k vítězství a navr­ hoval mu spojenectví proti latinským vetřelcům. Požadoval však za to, aby ochrana svátých míst byla opět svěřena ortodoxnímu duchovenstvu. Za vlády Angelovců

259

(1185 — 1204) dochází k rozkladu politické moci uvnitř státu a selhání v zahraniční politice. Chyběla jim politická iniciativa a rozhodnost, kterou se vyznačovali Komnenovci v jednání se Západem i s křižáky v Levantě.

Třetí křížové tažení a Byzanc Nezdar druhé křížové výpravy ztlumil zájem feudálních špiček o tažení do Levanty. Mnozí z předních feudálů v západní Evropě byli zaměstnáni svátou válkou proti pohanským Slovanům na Labi a Baltu. Jediným možným vůdcem nového křížové­ ho tažení byl římský císař a německý král Fridrich, který si upevnil pozici v Itálii porážkou lombardských měst a získal v roce 1184 i převahu nad papežem. V této době jej navštívili jeruzalémští poslové, kteří líčili barvitě útoky muslimů vedených Saladinem. Fridrich Barbarossa dohodl v roce 1184 s papežem ve Veroně novou výpravu, kterou společně připravovali na rok 1186. Vlažnost západních feudálů byla vyburcována v roce 1187, kdy po bitvě u Hattínu bylo dobyto Jeruzaléma. Zejména francouzský král Filip II. August a později i anglický Richard Lví srdce začali uvažovat o výpravě na Východ. Iniciativa však zůstala ve střední Evropě; o velikonocích roku 1189 se shromáž­ dilo velké křižácké vojsko v Řezně na Dunaji a za jeho hlavního velitele byl zvolen císař Fridrich Barbarossa. Vojsko procházelo Balkánem za výrazné pomoci byzant­ ských posádek a císař Isaakios Angelos povolil Fridrichovi Barbarossovi i průjezd byzantským územím v roce 1190. Vojsko císaře Fridricha Barbarossy, v němž bojoval i český oddíl pod vedením knížete Děpolda, táhlo do Malé Asie a dosáhlo v roce 1190 vítězství nad Seldžuky poblíže Ikonia. Avšak na dalším tažení Fridrich při přechodu přes řeku Kalykadmos (Salef) utonul. Zbytků vojska se ujal jeho stejnojmenný syn, který však v roce 1191 u Akry rovněž zemřel. V tomto roce konečně dorazila vojska francouzská vedená Filipem II. Augustem a anglosaská v čele s Richardem Lví srdce. Anglický král stačil při této výpravě vyplenit důležitou strategickou základnu byzantké říše Kypr a obsadit jej. Třetí výprava neznamenala mnoho z hlediska územních zisků v Levantě kromě skutečnosti, že byla dobyta důležitá pevnost Akra a ostrov Kypr. Západní panovní­ ci se vrátili brzy do Evropy a smlouva mezi Saladinem a Richardem Lví srdce, podepsaná v roce 1192, oficiálně ukončila třetí křížové tažení do Svaté země. Ani na Balkáně se příznivě nevyvíjel vztah mezi Byzancí a sousedními státy. Dynastie Angelovců (1185 — 1204) byla velice slabá a způsobila skutečnou krizi nerozhodnými postoji v zahraniční politice říše. Velice závažnou skutečností bylo osvobození Bulharska z byzantského područí v roce 1186. Do popředí se dostali představitelé bulharské šlechty Petr a Asen, kteří zvolili za sídlo druhého bulhar­ ského království město Trnovo. K obnovené bulharské říši náleželo v této době severní Bulharsko mezi Dunajem, pohořím Balkán, Černým mořem a Dobrudžou. Jihozápadní bulharské země a kraj kolem Varny zůstaly v byzantských rukou. 260

Bulharsko se posílilo i ideologicky a vyžádalo si zavedení vlastní církevní správy reprezentované arcibiskupstvím v Trnově. Byzantský císař Isaakios Angelos ohro­ žený bulharskou říší a prudkým nástupem srbského státu za Nemanjičů se spojil s uherským králem Bélou III., aby čelil tomuto dvojímu nebezpečí. Svůj postoj manifestoval i uzavřením sňatku s dcerou Bély III. Uhry si činily nárok na dalmatské pobřeží, což byla pro Byzanc citelná ztráta. Sjednocení srbských zemí Zety a Rašky dynastií Nemanjičů v druhé polovině 12. století vytvořilo základnu pozdější velmocenské politiky srbské říše na Balkáně. Proti Byzanci vystoupil srbský stát v roce 1183 a byzantský císař musel uznat v roce 1190 jeho nezávislost. V Srbsku v této době definitivně zvítězilo pravoslaví povýše­ né na státní víru a tím se i Srbsko začlenilo do okruhu východní kultury. Nemalou zásluhu na sjednocení srbského státu a na jeho ideologické jednotě měl Štěpán Nemanja. Později předal vládu svému synovi Štěpánovi a odešel na Svatou horu Athos, kde založil slavný Chilandarský klášter, který později proslavil sv. Sáva. Po velkých proměnách na Balkáně nebyl klid ani na západní hranici byzantské říše. Spolehlivý i nespolehlivý spojenec Byzance, benátská republika, se znovu dožadovala dalších obchodních výhod. Vystoupila se svými požadavky v roce 1187. O několik let později, v roce 1192, si činila nárok na obchodní práva a privilegia za vojenskou pomoc ve Středozemí i další význačná italská města, Janov a Pisa. Roku 1185 započala nová vlna normanských útoků. Tažení Normanů směřovalo tradičně do oblasti Dyrrhachion-Soluň. U Mosynopole byli však Normané zastave­ ni. Přesto Byzanc ztratila v roce 1187 Kefalenii a Zakynthos, kde se prvně usadi italský rod Orsini. Také Sicílie byla zdrojem stálých konfliktů s Byzancí i po smrti Viléma II. Sicilského (1189). Ačkoli po sobě nezanechal následníka, byla Byzanc z této strany i nadále ohrožena. V roce 1194 přišel na Sicílii představitel německé říšské politiky, energický Jindřich VI., syn zemřelého Fridricha Barbarossy, a stal se zde dědicem normanského panství, které získal sňatkem se sicilskou dědičkou Konstancií. Zájem o středomořskou politiku byl dále posílen i sňatkem císařova bratra Filipa Švábského s dcerou byzantského císaře Isaakia Angela Irenou. Vztahy mezi Byzancí a německou říší se však přes příbuzenskou blízkost ochladily, když došlo k násilné výměně císaře na byzantském trůně v roce 1195. Mladší bratr Isaakia Angela Alexios svrhl bratra z trůnu, dal bývalého císaře oslepit a sám dosedl na trůn jako Alexios III. V této atmosféře se začalo připravovat další vyhlášení křížové výpravy, do jejíhož čela se postavil v roce 1195 sám německý císař. Cílem mělo být nejen tažení do Palestiny, ale zároveň posílení štaufských pozic u byzantského dvora a na Sicílii. Avšak negativní postoj papeže vůči Jindřichovi VI. a zejména odbojnost němec­ kých knížat zabránily císaři odplout na Východ. Zemřel v Messině během příprav loďstva, které po jeho smrti skutečně odplulo do Palestiny. Tato výprava však nepřinesla významnější a trvalejší výsledek. Proto se v následujících letech iniciati­ vy k vyhlášení nové výpravy ujal sám papež Innocenc III. Ve své encyklice z roku 1198 propagoval aktivní účast na nové výpravě do Svaté země, na níž měli mít 261

významný podíl zejména duchovní. Duchovenstvo mělo vrátit výpravám někdejší čistý smysl „svaté války“ proti nevěřícím. Takové byly půdní představy o výpravě, která skončila nikoli dobytím Jeruzaléma, ale pádem Konstantinopole. Na tento napohled paradoxní jev může vrhnout jasnější světlo analýza vnitřního vývoje byzantské společnosti v komnenovské epoše.

Hospodářský vývoj Byzance za dynastie Komnenovců Hospodářská situace byzantské společnosti komnenovské doby závisela na ně­ kolika činitelích. Především se zmenšil půdní fond. Velká část úrodné východní Anatolie byla nenávratně ztracena v důsledku nájezdů seldžuckých Turků. Záro­ veň uvnitř společnosti probíhaly společenské proměny, jež vedly k výraznému posílení vládnoucí provinciální šlechty. V rukou této vrstvy se v 11. století koncen­ trovala většina obdělávané půdy, kterou získávala vládnoucí vrstva od státu jako podmíněné vlastnictví různých forem. Relativně vyvážený stav mezi pozemkovou aristokracií a úřednickou byrokracií v Konstantinopoli v době makedonské dyna­ stie byl zcela narušen v 11. století. Stát musel ustupovat nárokům provinciální pozemkové šlechty, v jejíchž silách bylo pozdvihnout potenciální vojenskou sílu říše, čehož nebyl schopen zkorumpovaný byrokratický aparát a vládnoucí kruhy v Konstantinopoli. Vnitřní proměny uskutečňující se v ekonomice během 12. století a zvláště na jeho konci jsou rozhodující pro poznání specifické situace byzantské společnosti před vstupem křižáckých vojsk na území Byzance. K objektivnímu posouzení byzantského společenského zřízení a systému, jejž uvedli v život v Levantě křižáci, je možno dospět konfrontací obou feudálních struktur, byzantské a latinské (írán­ ské). Není pochyb o tom, že určitou relativní vzpruhou pro byzantské hospodářství a zejména pro posílení vojska bylo zavedení instituce pronie (pronoia), jež byla svým způsobem blízkou analogu západního léna. Pronie byla poprvé zmíněna v pramenech v letech 1136 a 1162, za vlády císaře Ioanna Komnena, častěji se pak objevuje za Manuela I. Komnena (1143 — 1180). Pronie původně znamenala péči, správu, ochranu. Nového významu se tomuto slovu dostalo, až když císařská vláda začala udělovat jednotlivcům do podmíněného, dočasného vlastnictví buď daňový výnos ze statků nebo půdu s rolníky. Půda svěřená do péče (eis ten pronoian, kata logon pronoias) i různá fiskální práva z ní vyplývající byly později zkráceně nazývány pronoia nebo oikonomia. Časem se oba pojmy staly totožnými. Diskuse o tom, zda podstatou pronie byla fiskální práva či pozemkový úděl, není dodnes uzavřena. Velice záhy však došlo k prolínání obou forem. Pro komnenovské období bylo rozhodující, že pronie byla spjata s vojenskou povinností. Tomuto spojení předcházel v Byzanci dlouhodobý proces. Zprvu byly totiž vojenské povinnosti odděleny od výhod pramenících z držby pozemků. V oficiální daňové terminologii

262

se objevoval výraz strateia (fiskální daň) související s vojenskou službou, jejíž počátek sahá do doby makedonské dynastie. Aby byzantský stát stačil krýt výdaje na vojsko, začal odměňovat vojáky tím, že jim propůjčoval do užívání a správy (eis pronoiari) různá fiskální práva. Nejčastěji to byl přesně vymezený daňový výnos, který plynul ze zemědělské půdy. Pronie byla přidělována uživateli na základě vojenské služby často v kraji, ze kterého nepocházel. Byly to pozemky i s lidmi na nich usedlými, jejichž povinnosti bylo tuto půdu obdělávat. Tím se definitivně rozbíjela stará struktura vojenských statků (stratiotika ktematdy. jejich základem byl individuální vlastnický vztah k půdě, kterou držitel půdy sám obdělával bez závislých rolníků. Tím se diametrálně od sebe lišili proniárové od stratiotů. Přesto však i držitel pronie zdědil starý název stratiotes — voják. Proniár-stratiotes byl pánem nad rolníky obhospodařujícími svoji půdu, kteří mu odváděli dávky a musili plnit i různé další služby a povinnosti. Ve vojsku pak náleželi takto ekonomicky zajištění proniárové k těžkooděncům a představovali určitou obdobu západních rytířů. S prvními zmínkami o nich se setkáváme v polovině 10. století. V této fázi vývoje nebyla pronie ještě dědičná a stát ji mohl uživateli kdykoliv odebrat a přidělit někomů jinému. Klasický systém thematového zřízení, v němž byly harmonicky sloučeny země­ dělské povinnosti s vojenskými, se rozpadl a s ním i jádro byzantské armády. Zůstala jen fiskální odpovědnost vojáka, který velice často nepocházel z Byzance, ale byl to žoldnéř z Východu či Západu. Proto první proniáři nebyli vždy příslušní­ ky vládnoucí vrstvy. Často to byli různí barbaři — Kumáni, ale i Normané a Anglosasové. Tohoto nebezpečného složení byzantské armády si povšiml vynika­ jící kronikář Niketas Choniates, který s hořkostí popisoval osud závislých rolníků (paroiků) na proniárských pozemcích. Největšího rozvoje dosáhla vojenská pronie za císaře Manuela I. Komnena. Rolníci, kteří platili daně vojenskému veliteli — stratiotovi, byli považováni za podřízené armádě (estrateumenoi). To nezname­ nalo, že by byli sami vojáky, ale jejich dávky byly určeny na vydržování jejich velitele-stratiota. Tím byl narušován morální stav armády a ohrožována celá říše. Situace se poněkud zlepšila, když se vrchními veliteli (proniáry) stávali příslušníci vládnoucí vrstvy. Závislým rolníkům (paroikům) tato změna žádnou úlevu v jejich povinnostech nepřinesla. V 11. — 12. století prodělala byzantská společnost nejhlubší proměny v celém svém historickém vývoji. Jako vládnoucí vrstva se etablovala a plně prosadila provinciální aristokracie, opírající svou moc o pozemkové vlastnictví v provinciích daleko od hlavního města. Její sílu umožnila skutečnost, že se starý systém vojen­ ských statků v provinciích rozpadal. Po vojenských velitelích nastupovali do popře­ dí místní feudálové, kteří bezohledně zabrali poslední zbytky občinové půdy a dostávali i velké pozemkové úděly ze státních domén. Takto ekonomicky zabez­ pečeni vystoupili s vlastními politickými požadavky. Pozemková aristokracie po­ cházející hlavně z Malé Asie, Thrákie a Makedonie se ostře postavila proti privile­ gované civilní byrokracii vládnoucí dosud v Konstantinopoli. Dávný rozpor mezi 263

oběma složkami vládnoucí vrstvy tak v období komnenovském kulminoval. Komnenovci, pocházející sami z provincie, tuto tendenci podporovali a pokusili se o přestavbu státní správy za pomoci nové, dravě se prosazující provinciální aristo­ kracie. Byla provedena řada změn zejména ve státním aparátě. Proti tomuto vývoji se jako jediný z dynastie Komnenovců postavil Andronikos 1. (1183 — 1185). Vystoupil proti představitelům provinciální šlechty v Konstantinopoli i proti ital­ ským obchodníkům. Jeho tvrdý teror a konfiskace nemohly však zabránit nástupu aristokracie z venkova a zásah proti Latinům jen znovu vyhrotil již takto napjatý vztah mezi Západem a Byzancí a velice nepříznivě ovlivnil i další události v mezi­ národní politice. Vládnoucí byzantská vrstva 11. —12. století nebyla stavovsky uzavřena, jako tomu bylo na Západě. Stejně tak nebyla přísně vázána lenním systémem, lenní přísahou a slibem věrnosti. V Byzanci byla sice známa lenní závislost (ligessé), vazalové (Zízioi) však nebyli vázáni přísahou. Termín vazal (lizios anthropoš) byl ekvivalentem západoevropskému výrazu ligius, ale vztahy mezi feudály a členy družin tu byly volnější, připomínaly spíše klientelu z antického Říma než přísný západní vazalský systém. Základem síly vládoucí vrstvy bylo pozemkové vlastnic­ tví, tedy pronie, která byla zároveň i předpokladem pro služební kariéru aristokra­ tické vrstvy a pro její společenský vzestup. Avšak již z druhé poloviny 11. století se dochovaly pramenné údaje o tom, že závěti bohaté aristokracie převyšovaly možnosti výnosu jejích statků. A tak jedinou nepochybně správnou cestou bylo hledat základ jejího rozhojněného majetku v udělování daňových úlev. Bohatství nastupující pozemkové aristokracie pramenilo z jejího význačného podílu na státních příjmech. Nespokojila se však jen s udělením pozemků, privilegií a podílu na státních důchodech, záhy vztahovala ruce i po důležitých úřadech a funkcích v Konstantinopoli. Její představitelé začali zaujímat významná místa ve státním aparátě. V 11. a 12. století se začala plně projevovat vertikální pohyblivost aristo­ kracie ve státních úřadech a funkcích. Nejvyšší státní funkce se kumulovaly v rukou příslušníků několika málo vyvolených rodů, které si je pevně držely. Některé úřady zůstávaly v jednom rodu po dobu dvou staletí. S Komnenovci se dostala do popředí nejen vojenská pozemková aristokracie, ale vytvořil se „klan“ spočívající na rodinné politice, tj. na tom, jak blízko byli jeho členové vládnoucí rodině. Tento „klan“ nepředstavoval ještě zcela uzavřenou privilegovanou vrstvu, nicméně v jeho rukou se stabilizovala a soustřeďovala nejvyšší moc vojenská a státní. Teprve v této době měla Byzanc rodovou šlechtu, kterou až dosud ve svém vývoji postrádala. Kromě komnenovského rodu náležely ke „klanu“ silné provinciální rody, jako byli Dukové, Melissenové, Palaiologové apod. Tím, že provinciální pozemková šlechta nabyla převahy v úřadech a v administrativě nad civilní konstantinopolskou byrokracií, se vyřešil dávný spor mezi hlavním městem a opomíjenými provinciemi. Strukturální společenské proměny se samozřejmě projevily v úřednickém apará­ tě, kde nastala výměna lidí, neboť nová místa zaujali „noví lidé“. Byly zavedeny 264

nové administrativní reformy, které našly výraz v nových titulaturách i v nových úředních funkcích. Provinciální feudálové se etablovali nejdříve v provincích, kde jim byly svěřeny státní nebo vojenské hodnosti, a poté se prosadili i v Konstantinopoli. A tak úřady a hodnosti získané v provinciích byly často jen odrazovým můstkem nastupující šlechty, která hledala cílevědomě cestu k císaři. Tímto způso­ bem se aristokratizovala i původně vojenská šlechta. Aristokracie spřízněná s komnenovským rodem začala bohatnout, protože dostávala z císařských domén velké úděly. Takto byl např. odměněn vojenský velitel Leon Kefalos, který zastavil nebezpečný útok normanského Bohemunda u Larissy. Další úděly obdržely členo­ vé císařského rodu, nejbližší císařovi příbuzní, jako byla žena Alexia I. Irene z rodiny Duků, jeho třetí syn Isaakios Komnenos a dcera císaře Ioanna II. Je pozoruhodné, že členové císařské rodiny dostávali své apanáže již v této době do dědičné držby, což se nevztahovalo na pronie světských feudálů. Vedle proniárova světského majetku byly neméně důležitou ekonomickou jed­ notkou v byzantském hospodářství kláštery. Jejich pozemkový fond během staletí narůstal a vytvářel z nich v určitém smyslu samostatnou společenskou kategorii, s níž se muselo v různých politických vnitřních konstelacích počítat. Základním rysem 11. století bylo, že kláštery se nespokojovaly se svým postavením ve městech, ale že se snažily získat pozemkový majetek mimo města. Expandovaly za městské hradby a získávaly na základě císařských privilegií ohromné pozemkové domény obdělávané závislými rolníky, paroiky. K dosavadním klášterům z předcházejícího období přibyly za komnenovské dynastie další. Celkem bylo v 11. století podle dochovaných pramenů založeno nebo obnoveno na 57 klášterů, nejvíce v Konstantinopoli (22) a v jejím okolí, sedm v Thrákii a Makedonii, osm v Athénách, osm na ostrovech a dvanáct v Malé Asii. S pronikáním Seldžuků do Anatolie došlo i k přesunu klášterů a jejich představených, kteří prchali do oblastí západní Anatolie, na ostrovy a do Konstantinopole. Klášternímu majetku se dostávalo největší pod­ pory v hlavním městě a v západní části byzantské říše. S rostoucím významem provinciálních měst stoupl i význam klášterů v provinciích, např. Bačkovský klášter v Rodopech, kláštery na Strymonu, v Makedonii, v Soluni, na ostrově Patmos a samozřejmě bohaté kláštery na Svaté hoře Athosů. Jen tamní klášter sv. Lavra vlastnil v roce 1089 podle přibližného přepočtu asi na 4 000 ha půdy. Běžně se setkáváme s kláštery, které měly administrativní a ekonomickou převahu nad menšími, sobě podřízenými jednotkami zvanými metochia (metochion). Vil. století se plně rozvinula další instituce, která měla svůj základ již v 10. století, tzv. charistikariát {charistike). Charistike za císaře Alexia I. znamenala „ podmíněné propůjčení církevního majetku do správy světského feudála. Charistikarios měl určité povinnosti jako starat se o prosperitu klášterního hospodářství, o pracovní sílu, o dobytek, o klášter i o jeho opevnění. Měl chránit nedotknutelnost klášterních pozemků a měl zejména pečovat o úrodnost půdy. Obě formy (jak pronie, tak charistike) byly propůjčeným, dočasným vlastnictvím. Lišily se v tom, že pronie byly udělovány císařem, ke kterému měl proniár bezprostřední vztah, 265

kdežto charistikarios měl ještě důležité a neopomíjitelné povinnosti k představe­ ným kláštera, i když hlavním donátorem byl císař. Odtud potom vznikaly velké neshody a počátky roztrpčeného nedorozumění mezi světskými správci církevního majetku (charistikarioi) a představenými kláštera, kteří znovu a znovu vyžadovali na zasedáních církevních synod autonomii kláštera a předání administrativní a ekonomické správy klášterů výhradně do rukou duchovních osob. Stát v této situaci hrál v osobě císaře roli proměnlivou. Někteří z císařů spíše usilovali o světské vedení klášterního hospodaření a tím i kontrolovali a omezovali nenasyt­ nou touhou církevních hodnostářů po pozemkovém majetku, jiní zase byli známý­ mi podporovateli klášterního bohatství a vyjadřovali své sympatie bohatými dona­ cemi. Jedním z velmi radikálních císařů, kteří omezovali klášterní majetek a svěřo­ vali jej světským správcům, byl Isaakios I. Komnenos. Zkonfiskoval část církevního majetku a rozdělil jej laickým feudálům. Z těchto důvodů zahájil patriarcha Nikolaos Grammatikos roku 1089 ostrou polemiku proti charistikariům a obnovil v intencích kritiky Alexia Studita boj o prvořadá práva patriarchátu nad klášterním a církevním vlastnictvím. Výsledkem bouřlivé polemiky byla novela císaře Alexia I. Komnena, jež ukončila tyto spory ve prospěch patriarchátu. Charistike vyšla ze zápasu mezi světskou a církevní mocí jako instituce značně omezeného rozsahu a mizela pomalu z byzantské ekonomiky koncem 12. století. Církevní i klášterní půda v Byzanci podléhala podle práva daňovým povinnos­ tem a poplatkům, jež vypisoval a určoval stát. Proto se téměř v každé listině vydané klášteru setkáváme s regulací těchto dávek, s určováním počtu závislých rolníků obhospodařujících klášterní domény. Kláštery se snažily především zvětšit svůj půdní fond a zbavit se dávek státu. Časem se skutečně stalo, že platy a daně, které měly kláštery odevzdávat státu, zanikly a všechny výtěžky z pozemkového vlastnic­ tví se dostávaly do klášterních pokladen. Již v roce 1078 v chrysobule vydané Botaneiatem byly vypočteny povinnosti a dávky, jichž byl zproštěn významný athoský klášter Iberon. Zůstala mu jen povinnost odvádět obvyklý roční důchod. Poměrně harmonické vztahy, které se vyvinuly mezi státem a kláštery, komplikovala instituce charistike. Jak bylo svrchu řečeno, ve fiskální válce zvítězily koncem 12. století kláštery a upevnily se jako mocné ekonomické jednotky. Dokladem tohoto zápasu byl pamflet Ioanna Oxeita, patriarchy antiochijského, který zachytil korupci při udělování církevní půdy světským magnátům a zesměšnil je. O rozvoj klášterního bohatství v období komnenovském vydává svědectví by­ zantská diplomatika. Dochovalo se množství listin o donacích vydaných císařskou kanceláří a patriarchátem. V obdobích let 1025 — 1118 vyšlo z císařské kanceláře na 123 listin, z čehož pro soubor klášterů na Athosů byly vydány 103 listiny. Velmi bohatým klášterem v této době byl klášter sv. Jana Theologa na ostrově Patmos, který obdržel jen za období vlády Alexia I. devatenáct donačních listin. Kláštery sehrály důležitou úlohu v byzantské ekonomice. Tendenci koncentrovat pozemko­ vý majetek si udržely nejen v komnenovské době, ale i v následujících obdobích za

266

daleko nepříznivějších společenských podmínek. V průběhu celých byzantských dějin existovalo v říši rozsáhlé pozemkové státní vlastnictví, jehož jádro tvořily císařské domény, zahrnující i značný díl půdy z dobytých území a z konfiskátů. I když v komnenovské opoše se půdní fond zejména v maloasijské oblasti celkově zmenšoval, zůstávaly státní domény rozsáhlé. Bylo to zřejmě způsobeno i tím, že součástí státních pozemků se v té době stávaly zbytky selských občin. Odpovědnost za likvidaci zbytků svobodného selského vlastnictví na byzantském venkově měl stát a velcí feudálové světští i duchovní. Na státních doménách pracovali státní paroikové (demosiakoi paroikoi), kteří podléhali přímo státu a kteří ve 12. století tvořili většinu venkovského obyvatelstva. Rozvinutá fiskální soustava daní a dávek byla od raného období Byzance stále zdokonalována. To se projevilo v přesně vymezených dávkách, jež museli odvádět státní rolníci, ale jež přecházely i na úděly spravované byzantskými feudály. Zemědělskou půdu v Byzanci obdělávali rolníci různého společenského postave­ ní. Ještě vil. století nacházíme zmínky o bezprávných otrocích jako čeleď, dále se vyskytují i zbytky osobně svobodných usedlíků, největší skupinu však tvoří závislé rolnictvo. Je tu ovšem značný rozdíl ve srovnání s předcházejícím obdobím makedonské dynastie. Systém zdanění a soubor povinností, jimž podléhali rolníci v 10. století, se nyní rozpadal, protože s rozpadem centralizované renty se pochopitelně proměňovala a diferencovala vrstva zemědělských výrobců. Základní vrstvou obhospodařující půdu byli závislí rolníci (paroikové). Byli osobné svobodní, měli plnou možnost právního jednání i právo disponovat svým majetkem. Nebyli poutáni k půdě jako koloni raně byzantského období, ale byli vázáni ke svému pánovi, na jehož pozemcích pracovali. Jejich závislost spočívala v tom, že byli povinni odvádět platy a vykonávat různé služby. Mohli se dokonce usadit i na jiném místě, ale museli nadále plnit své původní povinnosti. Paroikos nebyl vlastníkem půdy, na níž byl usazen, byl toliko jejím uživatelem. Platil státu daně a odváděl svému pánovi rentu (choropaktori), což představovalo v komne­ novské době dvojnásobek státní daně. Jeho postavení nebylo určováno nájemnou smlouvou, ale zvykovým právem. Tímto způsobem se stávalo postavení paroiků labilním. Zvykové právo paroiků se vytvářelo na soukromých pozemcích, poté přešlo i na paroiky usídlené na státních doménách. Soukromí paroikové byli více poutáni povinnostmi k pánovi a odtud pramenila jejich těžší osobní závislost ve srovnání s paroiky státními. Stát, i přes určitou ztrátu vlivu na prvořadé určování a zejména vymáhání pozemkové daně a dávek od závislého rolnictva, si udržel ještě v 11. —12. století vliv na určování takzvaného počtu usedlíků (arithmoš), kteří se směli usadit na pozemcích světského či duchovního feudála. Tímto způsobem se stát snažil kontrolovat zemědělskou pracovní sílu. V roce 1158 musel císař Manuel vydat opatření, která sice chránila klášterní pozemkové vlastnictví, ale přísně zakazovala zvětšovat či zmenšovat počet rolníků obhospodařujících klášterní po­ zemky. Zápas a boj o pracovní sílu byl stejně vážným problémem jako obrana státu proti sílícím nájezdům Seldžuků, Normanů a Slovanů. Vedle paroiků se vyskytova­ 267

ly v pramenech ještě další skupiny rolnického obyvatelstva, jehož postavení je dodnes málo osvětleno. Jedná se o kategorii proskathemenoi, což byli patrně přistěhovalí rolníci, a duloparoikoi nebo duleutai, tj. rolníky, kteří měli pravděpo­ dobně blízko k postavení otroků. Konkrétní obraz zemědělského byzantského obyvatelstva se dochoval v zemědělských knihách, tzv. praktikách. Dávky zde uváděné byly vyměřeny podle velikosti usedlosti (stasis) a podle toho, zda rolníci vlastnili tažná zvířata. Dalšími sociálními kategoriemi byli aktemones a pezoi, tj. nemajetní rolníci, kteří náleželi zřejmě k vesnické chudině a živili se příležitostnou prací. Velice slabá byla vrstva svobodného obyvatelstva. Tvořily ji zbytky rolníků z bývalé vesnické občiny, kteří se nazývali choritai. V byzantských pramenech se s nimi často setkáváme při sporech s místními feudály (dynatoí) o práva na pozemkové vlastnictví. Jejich agresivitě svobodné rolnictvo ve 12. století podlehlo. Tzv. eleutheroi nebyli ve skutečnosti svobodnými rolníky. Nemohli totiž dispono­ vat svobodně svou osobou a majetkem. „Svobodnými“ byli označováni pouze z toho hlediska, že nepodléhali fiskálním povinnostem. Renta závislých rolníků byla v 11. a 12. století vybírána v peněžních pokutách, dále ve formě naturálních dávek a v úkonech. Nevíme, v jakém poměru se podílel na pozemkové rentě velký pozemkový vlastník na jedné straně a stát na straně druhé. Byla však zřetelná tendence ke komutaci naturálních a robotních povinnos­ tí. Odpovědí na vymáhání výhradně peněžní renty byla v řadě provincií sociální povstání, která se vyhrotila zejména v bulharských zemích. V 11. století se dále setkáváme v byzantské ekonomice s rozvojem imunit, udělovaných především světským feudálům. Práva, která si osobovali feudálové na základě imunit, zavdávala příčinu k častým sporům s paroiky. Vládnoucí vrstva byla vybavena soudními privilegii, díky kterým se právní spory mezi feudály a paroiky jednoznačně řešily ve prospěch feudálů. Spory mezi feudály a kláštery přecházely k rozhodnutí nejvyšších představitelů provinciální správy nebo k císař­ skému tribunálu. Světští feudálové však na základě imunit dostali právo soudit závislé rolníky, což vytvořilo základ pro ustanovení patriarchálních soudů. Byzantská ekonomika 11. —12. století procházela těžkým obdobím vnitřních proměn, které probíhaly navíc za neustálých nepřátelských nájezdů. Zahraniční politika Manuelova, nesená vypjatými vojenskými plány výbojů na Západě, nepři­ spěla ke klidnému vnitřnímu vývoji. Problémem 11. —12. století byl zápas o pra­ covní sílu, protože záborem velkých území v Malé Asii v době seldžuckých nájezdů část obyvatelstva sice odešla do Konstantinopole a evropské části říše, ale velká část se adaptovala, využívajíc islámské tolerance, a zůstala pracovat v jednotlivých sultanátech. Tento úbytek obyvatelstva znamenal citelnou ztrátu pro byzantské zemědělství a zemědělskou výrobu.

268

Městský život v komnenovské době Pro Byzanc byla příznačná kontinuita městského hospodářství podmíněná předev­ ším tím, že od antiky trvala velká emporia, jež uchovávala organizaci a běžný provoz městské výroby a spojem s dalšími lokalitami prostřednictvím dálkového obchodu. Dokladem toho byla největší centra Konstantinopol a Soluň. Konstantinopol jako emporion si udržela do 11. století privilegované postavení ve výrobě a zejména v dálkovém obchodě. Vytvořila vlastně jakýsi stát ve státě, jemuž bylo po stránce výrobní, obchodní a administrativní vše podřízeno. V komnenovském období zaznamenal městský život nový stupeň rozvoje díky tomu, že do popředí vystoupila provinciální města. Hlavní město se muselo o své výrobní a obchodní prvenství podělit s nově nastupujícími městskými centry, která začala vykazovat aktivní podíl na zbožní výrobě i obchodu. Tak se na půdě Byzance dovršil proces, který probíhal v celé západní a střední Evropě, tj. oddělení řemeslné výroby od zemědělství. Projevem tohoto vývoje byl vzestup měst spojený s intenzivnější a pružnější směnou zboží mezi městem a venkovem. Rozvoj zbožní výroby byl základem prosperity provincionálních měst. Korint, Sparta a Athény byly významnými středisky keramické výroby. Hedvábnictví se rozvíjelo na Peloponésu, dále v Soluni a Thébách. Známý cestovatel Benjamin z Tudely uváděl, že v Thébách pracovalo na 2 000 tkalců. Velkou ekonomickou vitalitu prokázala ještě v 11. století města anatolská. Předpokladem pro jejich rozvoj byla těžba stříbra, mědi, železa a cínu, tradičně rozvinutý místní i dálkový obchod a velice úrodné zemědělské zázemí kolem vnitrozemských měst a maloasijských přístavů. K nejproduktivnějším lokalitám náležely: Efesos, Brussa, Nikaia, Pergamon a Smyrna, kam přicházeli obchodníci z ostrovů. Severoanatolská města měla přímé spojení s Konstantinopolí i s přístavy v Černém moři. Rovněž vnitroanatolská města (např. Ankara, Dorylaion) měla až do seldžuckého záboru význačné ekonomické postavem, stejně jako Attaleia, vynikající přístav v jižní Anatolii, který si dlouho uchoval zprostředkující obchodní spojení s ostrovy v Egejském moři a Kyprem. Tento pozitivní vývoj výrobních sil v Malé Asii byl koncem 11. století zabrzděn seldžuckou invazí. Ale i tak si ještě dlouho zachovala přístavní města výrobní i obchodní aktivitu, přizpůsobila se a navázala i dobré obchodní vztahy se seldžuckým Ikonským sultanátem. Jak bylo řečeno v předchozích kapitolách, rozvoj měst ovlivňovaly v nemalé míře státní zásahy. Makedonská dynastie prováděla přímou státní reglementaci, regulovala výrobu i obchod co do množství i kvality, kontrolovala ceny a zasahovala do organizace výroby. Za vlády komnenovské dynastie zůstala sice dřívější struktu­ ra byzantské cechovní výroby tak, jak ji zachycovala sbírka cechovních nařízení (Eparchikon bibliori) z 10. století, avšak stát již nebyl schopen přísné kontroly ani v Konstantinopolí, ani v provinciálních střediscích. Města se sice emancipovala, ale nestala se oporou panovníka, jak tomu bylo v západní a střední Evropě. Bylo tomu tak proto, že iniciativu v emancipačním procesu na sebe nestrhly byzantské střední 269

vrstvy (tzv. mesoi), ale feudální aristokracie, která začala rozhodovat o výrobě, obchodu a později i o administrativě. Tak se střední stav v Byzanci nestal pevnou vrstvou a jeho funkce ve společnosti plnili provinciální feudální a zahraniční obchodníci. Pro některé oblasti prameny dochovaly velice konkrétní svědectví o působení velkých feudálů v provinciálních městech, např. v Thrákii ve Filippopoli (Plovdivu), v Makedonii v městě Berrhoia, v Soluni, dále v boiótských Thébách a na Peloponésu v Monembasii. Všechny význačné rody byly nejen ekonomicky zvýhodněny, ale zaujímaly navíc důležité pozice ve vojenských, soud­ ních a administrativních funkcích. Tendence velkých feudálů soustředit ve svých rukou ekonomický, byrokratický i soudní aparát se rozvíjely v 11. století, plně se však prosadily po čtvrté křížové výpravě po roce 1204. Do konce 11. století spadá i vznik separatistických snah provinciální šlechty, jež se rovněž plně uplatnila až v následujícím období. Tento vývoj měst se stal charakteristickým rysem pro feudalismus v jihovýchodní Evropě a osudově zasáhl do jejího společenského vývoje. Byzantská říše vil. století byla velice dynamickým organismem, v němž důleži­ tou úlohu hrála síť trhů a tržních center jak na pevnině, tak na ostrovech. Zajímavé světlo na tyto jevy vrhá satirický spisek Timarion z 12. století, který podává zprávy o průběhu trhů v Soluni, kam se na svátek sv. Demetria (26. října) sjížděli obchodníci nejen místní a z blízkého makedonského okolí, ale i kupci z cizích zemí, z nichž nejaktivnější přicházeli z Itálie. Zahraniční obchod zprostředkovávaly městské italské státy spolu s některými podnikavými obchodníky ze Španělska a z jadranského pobřeží. Nejdříve se usadili v Konstantinopoli italští kupci pocházející z Benátek, Janova, Ancony, Pisy, Flo­ rencie a později i obchodníci z Ragusy (Dubrovníku) a z Provence. Nejpodnikavěj­ ší v tomto směru byla benátská signorie, která začala plánovitě pronikat na území byzantské říše již za prvních Komnenovců. Alexios I. Komnenos udělil Benátčanům privilegium, kterým jim povolil založit si v Konstantinopoli vlastní obchodní čtvrť. Za pomoc, kterou poskytli Byzantincům proti Robertu Guiscardovi, obdrže­ li Benátčané některá přístaviště u Zlatého rohu, dílny, pekárny a svobodný průjezd některými důležitými byzantskými přístavy bez placení cla (kommerkiori) a bez poplatku za skladování zahraničního zboží (skaliatikori). Tento průlom do byzant­ ské ekonomiky byl o to silnější, že v Byzanci mu nemohla čelit pevná vrstva středního stavu obchodníků a řemeslníků, která byla vyřazována z podnikání, zůstávala na okraji a často i revoltovala. Hlavní obchodní transakce rozhodovali již v této době Benátčané, kteří zaváděli nové obchodní praktiky a techniky. Byzantští kupci se jim přizpůsobovali, v obchodě jim však zůstala pouze role zprostředkova­ telů. Významná privilegia pro benátskou republiku byla vydána v letech 1147 — 1148 a v období 1161 —1194. Není proto nadsázkou, jestliže se o této době hovoří jako o „zlatém věku“ prosperity benátské signorie ve Středozemí. Přítomnost italských obchodníků v byzantské říši vedla nejen k napjatému vztahu mezi Byzantinci a Latiny, ale byla i zdrojem nevraživosti mezi Latiny 270

samotnými. Rivalita italských kupců, kteří žárlivě sledovali svá práva a požadavky na byzantském území, vedla k Častým konfliktům, jež byly nejednou řešeny vojen­ skými střetnutími. Docházelo k námořním bitvám a útokům na čtvrtě, které jim byly přiděleny v Konstantinbpoli. Vil. století získalo značné výhody italské město Amalfi a ve 12. století (v roce 1111) upevnila své postavení v Konstantinopoli také Pisa, která obdržela právo bezedného obchodu. Její zájem se však záhy orientoval do Levanty, kde si vybudo­ vala hospodářské pozice ve městech Tyros, Jaffa, Tripolis, a později pronikla i do Egypta. Mimořádně cílevědomí byli Janované, kteří se usadili v Konstantinopoli později — za vlády Manuela, který jim zvláštním privilegiem přidělil vlastní čtvrť v Kon­ stantinopoli a povolil jim postavit si katolický kostel. Janovští obchodníci byli zároveň zrovnoprávněni s ostatními Italy a byla jim přislíbena ochrana v dalších přístavech. Jako všichni italští obchodníci byli povinni platit jen čtyřprocentní dávku z hodnoty zboží. Ze své základny v Konstantinopoli, ze čtvrti Galata (Pera), pronikali v následujících stoletích do oblasti Černého moře. Velký příliv latinského obyvatelstva vedl k vyhrocené konfrontaci dvou odlišných kulturních okruhů. Byzantince hluboce pobuřovalo nenucené a často i arogantní chování Latinů, jejich obchodnické a řemeslnické spekulace, katolický ritus s odlišnými náboženskými obřady a celkově jiný způsob života. To vše budilo v konstantinopolském obyvatelstvu nevraživost vůči Latinům, která z tichého protestu a nepřátel­ ství přerostla v ostrou nenávist. Prvý vážný konflikt řešil sám císař Manuel. Snažil se omezit moc benátských obchodníků zásahem shora a konfiskacemi benátského majetku na území byzantské říše, které dostoupily 400 000 nomismat. Nicméně podle Eustathia Soluňského to příliš nezměnilo situaci. Benátčany totiž rychle vystřídali obchodníci z Pisy a z Janova, kterých prý bylo v hlavním městě na 60 000. Druhým zásahem proti latinskému obyvatelstvu v Konstantinopoli byl masakr zorganizovaný uzurpátorem trůnu Andronikem I. v roce 1182. Dočasné a kruté zúčtování zvláště s italskými kupci dopomohlo sice Andronikovi ke krátké vládě, ale výrazně zhoršilo jeho vztahy se Západem. Zahraniční obchod Byzance nebyl však jednostraně zaměřen na západní Evro­ pu. Písemné zprávy a zejména archeologické nálezy z této doby svědčí o intenzívní výměně zboží s Rusí, zejména s městem Kyjevem. O rozvoji městského hospodářství v období komnenovském vydávají svědectví i četné nálezy mincí, jež měly svůj původ v rozvinuté lokální provinciální ražbě (Athény, Korint, města v Makedonii, v Argolidě a na ostrově Thasu). Byly raženy většinou mince měděné; u byzantské měny zlaté a stříbrné se značně zmenšil okruh jejího působení. Setkáváme se s ní jen v Konstantinopoli, v pontské oblasti, v Trapezuntu a v Nikaii. Alexios I. se pokusil koncem 11. století o mincovní reformu, ale jejím výsledkem byla značná devalvace měny, přičemž zlato v mincích bylo nahrazeno ze dvou třetin stříbrem. Brzy však došlo i k znehodnocení stříbrné měny. Nově zavedená mince obsahovala jen 6 % stříbra, ostatek tvořila měď. Podle

271

zakládací listiny (typikon) kláštera sv. Pantokratora v Konstantinopoli z roku 1136 byli vyšší církevní hodnostáři honorováni ve zlaté měně, zatímco běžné výdaje byly placeny měděnou mincí. Podobně i zahraniční transakce se uskutečňovaly na bázi zlaté nebo stříbrné měny, avšak lokální směna se realizovala mincí měděnou. Toho značně využívali italští (zejména benátští) obchodníci, kteří získávali hodnotovou zlatou byzantskou minci a vyváželi ji na Západ. Benátčané již před čtvrtou křížo­ vou výpravou považovali v obchodním smyslu Byzanc za svou „koloniální zónu“.

Vojenská a námořní síla za Komnenovců Vedle těchto změn v oblasti hospodářské proběhl v komnenovském období nemé­ ně závažný vývoj na poli vojenství a administrativy. Komnenovci věnovali systematickou péči byzantskému loďstvu, které mělo tvořit bariéru jednak proti seldžuckým útokům v Propontidě a na Černém moři, jednak zastavit normanský postup v albánské oblasti a na Jadranu. Byzantské loďstvo mělo vynikající technickou úroveň. Za svou kvalitu vděčily byzantské lodi staré tradici a znalostem i dobré organizaci práce v loděnicích. Díky rychlým a pohyblivým lodím zvaným akatia si Byzanc udržovala kontrolu na moři, zejména proti Turkům, kteří neměli ve stavbě lodí potřebné zkušenosti. Císař Alexios I. zavedl novou funkci vrchního velitele loďstva (megas dukas), čímž vyjádřil důleži­ tost námořnictva a jeho velení pro celou říši. Tato funkce byla svěřována jen vysoce postaveným osobám, příbuzným nebo blízkým císaře, tedy příslušníkům komnenovského „klanu“. Prvým jejím držitelem byl loannes Dukas. V rukou admirála zvaného megas dukas se soustřeďovala velká pravomoc, neboť mu přímo podléhali nižší námořní velitelé v přímořských provinciích. Pokud na vydržování válečného loďstva nedostačovaly prostředky ze státní pokladny, sahal stát často ke konfiska­ cím církevního a klášterního majetku a vydržování posádek. Námořní posádky umístěné v blízkosti klášterů si vynucovaly i peníze a různé služby. Povinnosti klášterů vůči armádě byly zachyceny i v řadě listin. Pro tyto zásahy byl Alexios I. představiteli klášterů ostře kritizován. Velkým problémem pro byzantský stát bylo od 11. století vojsko. Národní armáda téměř vymizela a stát se musel opírat o oddíly (tagmata) žoldnéřů různých národností a nepříliš velké spolehlivosti. V armádě sloužili vedle Kumánů, Rusů, Turků také Valaši, Albánci, Angličané aj. V 11. století se objevil titul vrchního velitele pozemního vojska — megas domestikos. V provinciích bylo vedení v rukou proniárů, kteří sice museli vykonávat vojenskou službu, ale zároveň s tímto závaz­ kem získali i moc. Dux katepano byl titul velitele provincie, obvykle proniára vybaveného plnou pravomocí vojenskou i civilní. Staré thematové zřízení se tak rozpadlo, zbylo z něj pouze geografické rozdělení říše a skutečnou pravomoc měl ve svých rukou dux katepano. K této změně došlo v druhé polovině 12. století. Seznamy nových úředníků se dochovaly pro řadu oblastí v Malé Asii a Evropě

272

i pro ostrovy. Je pochopitelné, že se u těchto velitelů brzy projevily v provinciích separatistické a decentralizační tendence. Za Alexia I. se sice ještě podařilo udržet armádu relativně celistvou, když však byl císař Manuel nucen přejít od velkých plánů k systematické obraně, začaly se vytvářet v provinciích úzké lokální vztahy mezi vojskem a úředníky bez vědomí a kontroly Konstantinopole. Komnenovci rovněž usilovali o provedení reforem v oblasti administrativy. Došlo k propojení funkcí správních a vojenských s finančním aparátem. Dvorská elita spřízněná s císařem plně ovládla ústřední administrativu a nahradila zcela předchozí byrokracii. Objevily se i nové dvorské titulatury, jejichž podstatou byla jen příbuzenská blízkost s císařem. Dosavadní dvorské úřady {sekreta) byly nahra­ zeny funkcí prvního ministra (zvaného mesazon, prostředník, který měl přímý dohled nad všemi ministry a byl císařovým poradcem. Neobyčejnou aktivitou se komnenovská doba vyznačovala i na poli výstavby. Byly obnovovány městské hradby, vznikaly nové kláštery a kostely, nákladně byl vybudován nový císařský palác v Konstantinopoli Blacherny, který nahradil dřívěj­ ší Justiniánovu rezidenci. Pozoruhodné bylo vybudování a rozšíření klášterního komplexu na Athosů a neméně byly zvelebeny i jiné kláštery a k nim náležející charitativní instituce. Např. u kláštera sv. Pantokrator byla na příkaz Ioanna Komnena vybudována nemocnice i s lékařskou školou. Komnenovská doba byla právem zvána zlatým věkem byzantské kultury. Byla jím nejen na poli výtvarné tvorby a architektury, ale vysokou úrovní se vyznačovalo i písemnictví. Dodnes obdivujeme dílo Anny Komneny a historika Nikety Choniata. V některých spisech se projevoval i racionálnější pohled na společenský život. Nad kulturními hodnota­ mi vytvořenými během vlády Komnenovců a Angelovců stanuli v nepokrytém obdivu i západní dobyvatelé po násilném ovládnutí Konstantinopole roku 1204.

273

Vláda Angelovců a čtvrtá křížová výprava

Koncem 12. století prožívala byzantská říše hlubokou vnitřní krizi, kterou navíc prohlubovaly dynastické rozpory. Dynastie Angelovců (1195 — 1204) nezvládla politickou situaci uvnitř státu a neměla úspěch ani v zahraniční politice, ve které se opírala o štaufskou dynastii. Silná decentralizace, jež měla svůj počátek ještě v epoše komnenovské, nabyla takových rozměrů, že byzantský císař bezprostředně ovládal pouze územně malý prostor. Velcí pozemkoví vlastníci se stali v provinciích neomezenými pány a poddaní jim byli vydáni zcela napospas. Hospodářskou krizi způsobovala i nevyváženost jednotlivých byzantských oblastí, jejich administrativ­ ní roztříštěnost, korupce i daňové zatížení obyvatelstva. Tato krizová situace byla dovršena rozkladem byzantské armády a oslabením námořního loďstva. Nedostá­ valo se peněz na obnovu a výstavbu nových lodí. Rozvinuté pirátství taktéž nepřispívalo ke klidu ve vodách Středozemí. Piráti se rekrutovali z Byzantinců, islámského obyvatelstva a ve velké míře i z italských zběhlých námořníků. Pirátské lodě brázdily vody Středozemního moře, přepadaly byzantské ostrovy a odvažova­ ly se loupit přímo v byzantských přístavech. Tak byli postiženi nejen klidní obyva­ telé přístavních měst, ale i byzantští rolníci v jejich úrodném zázemí. Oblasti na pobřeží Malé Asie a na Peloponésu stejně jako ostrovy v Egeidě byly vystaveny plenění těchto námořních dobrodruhů. Jedinou autoritou ve Středozemí bylo benátské loďstvo. Bylo rozmístěno v řadě přístavů na pevnině i na ostrovech díky štědrosti, s níž udíleli byzantští císaři — zejména Komnenovci — obchodní privile­ gia benátské signorii. A tak bývalá byzantská thalassokratia (nadvláda nad mo­ řem) byla vystřídána benátskou námořní mocí. Postavení Byzance nebylo dobré ani z hlediska mezinárodních vztahů, poněvadž impérium nemohlo očekávat podstanou pomoc ze Západu. Vztah ke schizmatickým Řekům se nezlepšil, naopak na Západě se záměrně živilo nepřátelství vůči Byzantincům. V živé paměti tu stále byly agresivní plány císaře Manuela I., spojené s výboji do Itálie a na Sicílii. Rovněž benátská signorie vystupovala s ostrou kritikou politiky byzantské říše. V této atmosféře byla v západní Evropě vyhlášena nová — v pořadí již čtvrtá — křížová výprava. Jejím ideologem byl papež Innocenc III., jenž adresoval výzvu ke křižáckému tažení duchovním, rytířům, baronům a městům, ale roku 1199, kdy se měla vojska soustředit, se shromáždili na papežovu výzvu pouze ojedinělí francouzští baroni a velmoži. Mezi prvními byli Theobald ze Champagne, Ludvík 274

z Blois a hrabě Flanderský se svými vazaly. Teprve během roku 1200 je následovali velmoži ze severní Francie. Válečné přípravy na výpravu do Levanty byly tentokráte organizovány v Benát­ kách pod přímým vedením dóžete Enrika Dandola, ctižádostivého starce a zapřísá­ hlého nepřítele říše na Bosporu. Smlouva o přepravě vojska na Východ byla připravena na duben roku 1201. Podle ní měla republika sv. Marka zajistit na benátských lodích místa pro 4 500 rytířů, 9 000 jízdních a 20 000 pěších vojáků. Křižákům bylo vyměřeno zaplatit 85 000 marek ve stříbře. Benátčané uzavřeli s francouzskými feudály dohodu, že připojí k výpravě padesát válečných lodí, ovšem za podmínky, že dostanou polovinu kořisti. Prvním cílem tažení byl Egypt, kde Benátčané očekávali úspěch v boji proti Saladinovi. Z hlediska ideologie křížových výprav mohl ovšem prostý účastník stěží pochopit, že má právě v Egyptě bojovat za osvobození Kristova hrobu z rukou muslimských nevěřících. Uprostřed jednání o financování výpravy zemřel velitel vojsk Theobald ze Champagne. Vedení bylo svěřeno italskému hraběti Bonifácovi z Montferratu, jehož osud byl tradičně spjat s Levantou a s Byzancí: jeho otec obdržel od císaře Manuela jako léno Soluň. Bonifác byl nadto osobním přítelem následníka Jindři­ cha VI., Filipa Švábského, kterého navštívil, aby se pokusil zlomit ostří nepřátelství mezi ním a papežem Innocencem III. Poselství, se kterým se dostavil později Bonifác Montferratský k papeži, již obsahovalo návrh, aby výprava nesměřovala do Svaté země, ale do Byzance. Během roku 1202 se vojsko pomalu a se značným zpožděním shromažďovalo v Benátkách. Značná část bojovníků se do Benátek nedostavila, ale rozhodla se zorganizovat si vlastní přepravu přes Marseille. Benátčané však vyžadovali zapla­ cení poplatků i za ty účastníky výpravy, kteří se nedostavili. Vojáci zatím celkem pohodlně tábořili na ostrůvku San Nicolo de Lido a stále více a více se zadlužovali, až jejich dluh dosáhl výše 34 000 marek ve stříbře. Benátský dóže Dandolo navrhl křižákům, aby se zbavili dluhu dobytím města Zadaní, čímž by pomohli Benátčanům zničit jednoho z jejich důležitých rivalů v oblasti dalmatského pobřeží. Zadar byl křesťanským městem, starou benátskou kolonií, která přešla v roce 1186 pod nadvládu uherského krále. Po bouřlivé diskusi na náměstí sv. Marka v Benátkách byl posléze návrh dóžete přijat. V přístavu zavládl čilý ruch a počátkem října roku 1202 vyplulo loďstvo, jež nemělo dosud ve Středozemním moři obdoby: skládalo se z 200 lodí, z toho bylo 60 galér. V listopadu zakotvilo před Zadarem. Znovu vzplály diskuse o smyslu výpravy proti křesťanskému městu, zvláště mezi rytíři a prostými vojáky. Papež Inocenc pohrozil těm, kteří se zúčastní obléhání města, exkomunikací. Sám Bonifác Montferratský nebyl při obléhám Zadaru, který 24. listopadu roku 1202 kapituloval. Po jeho pádu se křižácké vojsko rozhodlo, že zde přezimuje. Bonifác Montferratský se objevil v Zadaru až v prosinci. Zřejmě v tutéž dobu se dostavili do města i poslové Filipa Švábského s návrhem, aby na byzantský trůn 275

byl dosazen Alexios Angelos, syn Isaakia Angela, který byl svržen a oslepen v roce 1195. Alexios Angelos byl svým způsobem tragickou postavou byzantských dějin. Původně byl vězněn spolu se svým otcem Isaakiem a po propuštění uprchl v přestrojení do Itálie, aby tam hledal pomoc u svého švagra Filipa Švábského a své sestry Ireny. Iniciativní Alexios Angelos navštívil i papeže a jeho zástupci přišli do Benátek. Jeho žádost o urovnání vnitřních záležitostí v Byzanci v jeho prospěch byla tehdy zamítnuta. Na přelomu let 1202 — 1203 nabyla však tato žádost pro křižáky shromážděné v Zadaru nového smyslu. Přitahovala je zřejmě vidina bohatého legendárního města na Bosporu. Jednání mladého Alexia přineslo však později Byzanci těžké důsledky finančního rázu. Princ slíbil křižákům za pomoc částku 200 000 marek ve stříbře. Zavázal se dále, že bude zásobovat vojsko po celý další rok, a konečně se uvolil podpořit křižáky postavením desetitisícové byzantské armády, jestliže bude uveden na trůn. Návrh tak lákavý pro křižácké vojsko byl naprosto nezodpovědný vůči byzantské říši vzhledem k tomu, že státní pokladna zela prázdnotou. V křižáckém vojsku vyvolal diskusi. Baroni s ním souhlasili, zatímco velká část rytířstva i duchovenstva a hlavně prostí vojáci jej odmítali. Bez výhrad jej přijímali pouze Benátčané. A tak se v Zadaru opakovala situace, k níž došlo již dříve v Benátkách. Benátčané tvrdili, že vojsko nemá dostatek peněz na cestu do Svaté země a že je nutné přistát blíže, konkrétně v Konstantinopoli. V dubnu roku 1203 se loďstvo pohnulo dále na jih a zakotvilo na ostrově Korfu (Kerkyra). Mladý Alexios Angelos se výpravy rovněž zúčastnil. Podle kronikáře Villehardouina došlo na Korfu znovu k výměně názorů, zda pokračovat do Konstantinopole či do Palestiny. 24. května 1203 vypluli křižáci z Korfu ke Konstantinopoli. Výprava se zastavila krátce u ostrovů Euboia a Andros a to zřejmě proto, že Alexios Angelos tu potřeboval vybrat daně. Vojsko se dostalo bez potíží do ústí Dardanel a vplulo do Marmarského moře. S ohromením se křižáci dívali na mohutné hradby a věže tehdejšího evropského města měst. Výraz jejich údivu zachovali křižáčtí kronikáři. K vylodění došlo v Chalkedonu a v Chrysopoli na protilehlé straně Bosporu. Byzantský uzurpátor trůnu Alexios III., bratr oslepeného Isaakia, neučinil žádné přípravy k obraně města. Vyslal ke křižákům posly se vzkazem, že je ochoten jim pomoci při tažení do Svaté země, ale nehodlá se vzdát trůnu bez boje. Místní obyvatelstvo však nezahořelo pro mladičkého Alexia, když byl manifestačně před­ veden na jedné z galér. Benátské loďstvo se připravilo k útoku a dosáhlo hned napoprvé značného úspěchu. Bylo dobyto Galaty, kterou od Konstantinopole odděloval jen záliv Zlatý roh. Snadné vítězství Benátčanů ukázalo, v jak špatném stavu bylo byzantské loďstvo. Poté křižáci uvolnili řetězy, které tvořily osvědčenou a spolehlivou zábra­ nu při vstupu do Zlatého rohu, a dostali se do málo chráněných a zranitelných míst. Narušili tím podstatně obranný konstantinopolský systém. Nato pohyblivé benát­ 276

ské galéry zničily trosky byzantského loďstva. V další fázi dobývání Konstantinopole zůstávali Benátčané na galérách a vojsko vybavené pro boj na pevnině se soustředilo v severní části Konstantinopole pod císařským palácem Blacherny. K rozhodnému boji mělo dojít 17. července. Vojenské operace řídil sám dóže Dandolo, který se přiblížil s loděmi těsně pod hradby. Za pomoci žebříků na korábech se benátskému vojsku podařilo pevně se zachytit na některých baštách. Na odpor se jim postavili odvážní příslušníci císařovy gardy, kterou tvořili dánští a angličtí žoldnéři. Benátčané poté zapálili okrajové části města a setrvali na dobytých baštách a věžích. Alexios III. dlouho váhal a nepodnikal nic ve prospěch aktivní obrany města. Posléze se rozhodl shromáždit všechny ozbrojené síly a vytáhl s nimi z města proti menšině nepřátelského vojska, kterou tvořily francouzské oddíly. Dóže Dandolo však přispěchal Francouzům na pomoc. K rozhodné bitvě nedošlo a byzantské vojsko se opět stáhlo za hradby. Další dramatické události přinesla až následující noc. Císař Alexios III. po poradě se svými nejbližšími hodnostáři vzal z pokladny nej cennější klenoty a spolu se svou dcerou opustil město, v němž zanechal nejen bezradné vojáky a poddané, ale také manželku a příbuné. Jeho útěk otevřel oslepenému excísařovi Isaakiovi Angelovi cestu z vězení přímo na císařský trůn. Tím se také vytvořily předpoklady pro jednání s křižáky. Zástupci křižáků hned při prvém setkání s Isaakiem požadovali bezostyšně a sebevědomě to, co jim lehkovážně nasliboval jeho syn Alexios. Isaakiovi tudíž nezbývalo nic jiného, než přistoupit na podmínky západních rytířů, z nichž část pronikla bez boje do Konstantinopole. Princ Alexios byl 1. 8. 1203 korunován a prohlášen za spolucísaře Isaakia Angela. Velká část křižáckého vojska však zůstala ležet před Konstantinopolí, protože bylo dohodnuto, že v září padne rozhodnutí o další cestě do Svaté země. Alexios IV. se obával ztráty trůnu, sám žádal křižáky, aby zůstali u Konstantinopole. Ti byli velice ochotni zde přezimovat, ale dožadovali se zaplacení dávek a dluhů, které jim byly slíbeny. Protože však v byzantské pokladně nebyla tak velká hotovost, museli oba císaři sáhnout k vypsá­ ní nových dávek, což postihlo hlavně obyvatelstvo Konstantinopole a okolí. Nové daňové opatření se setkalo s velkou nevolí. Navíc vzbudila pobouření skutečnost, že drahé kovy určené pro křižáky byly získány z církevních a klášterních pokladů. Nenávist domácího obyvatelstva vůči západním vetřelcům se vyostřovala. Osleplý císař Isaakios Angelos nebyl již schopen žádné aktivity. Jeho syn Alexios IV. vojensky zasáhl u Adrianopole proti svému strýci Alexiovi III. a zastavil pronikání Bulharů v této oblasti. Po této výpravě byly dlužné částky spláceny křižákům ještě liknavěji. V lednu roku 1204 se situace vyhrotila. Rozhořčený konstantinopolský lid ultimativně vyžadoval změnu na císařském trůně. V chrámu Boží Moudrosti se konalo několikadenní shromáždění, během něhož byl prohlášen novým císařem mladý Nikolaos Kanabos. Alexios IV. se obrátil o pomoc k západním spojencům; 277

to jej však zbavilo opory u řady byzantských velmožů, kteří provedli palácový převrat a připravili cestu Alexiovi Dukovi, zvanému Murtzuflos (Zachmuřený), pravnukovi císaře Alexia I. Komnena a zeti uprchlého císaře Alexia III. Poměry byly neudržitelné. Jedinci, kteří se dostávali na krátkou dobu k moci, představovali vždy jen část byzantské společnosti. Rychlé střídání na byzantském trůně bylo projevem rozkladu politické moci. Murtzuflos začal postupovat velmi tvrdě. Dal Alexia IV. uvěznit a posléze ve vězení uškrtit. Za záminku si vzal skutečnost, že Alexios IV. povolal do říše Latiny. Podobně zemřel ve vězení i Isaakios Angelos a úplně beze stopy zmizel lidem provolaný Nikolaos Kabanos. Murtzuflos byl představitelem strany nepřátelské Latinům a chtěl proti nim vojensky zasáhnout. Nejprve posílil opevnění města a ujal se úlohy velitele zbytků vojenských byzant­ ských oddílů. Křižáci pak sledovali už jen své zájmy. Nechtěli déle nechat město v rukou loutkového císaře, ale pojali záměr získat je pro sebe. V březnu roku 1204 se oblehatelé dohodli o dalším postupu i o způsobu dělení kořisti. Benátčané, kteří byli hlavními organizátory celé akce, si vymínili tři čtvrtiny jako odškodnění za pohledávky vůči Francouzům. Zároveň žádali obnovení všech svých privilegií vydaných byzantským císařem. Pány říše se měli stát západní feudálové, mezi něž měla být Byzanc rozdělena formou lén. Po této smlouvě definitivě padla myšlenka výpravy do Svaté země. 13. dubna 1204 vpadli křižáci do Konstantinopole. Město jim skýtalo kořist nesrovnatelně větší, než jakou mohli najít v islámském světě. Nastalo třídenní drancování paláců, domů, kostelů, klášterů i obydlí prostých obyvatel. Jásavý tón autora franské kroniky Geoffroye Villehardouina výrazně kontrastuje se smutným líčením očitého svědka této porážky, byzantského historika Nikety Choniata: „V onen den, kdy město padlo, vpadli dobyvatelé do všech domů, loupili vše, co našli, a nutili obyvatele, aby jim ukázali skrýše: některé tloukli, některé vzali na milost, ale všechny ohrožovali. Když dosáhli majetku, pídili se po jiném a nutili vlastníky domů, aby jim přinášeli další. Nešeřili nikoho a nic majitelům neponechávali. A nepovolili jim dokonce ani používat jejich obydlí a společně s nimi jíst, nýbrž s opovržením odmítali každé soužití s Romaji (tj. s Byzantinci), uráželi je, vyloupili je a poté je vyhnali z jejich příbytků. Velitele křižáků rozhodli, aby obyvatelstvo opustilo město. V sevřených skupinkách odcházeli obyvatelé z města, zahaleni v hadrech, vysíleni hladem, s bledými, smrtelně vpadlými obličeji a krvácejícíma očima, neboť plakali více krev než slzy. Jedni naříkali pro svůj majetek, jiným se zdála ztráta majetku nejméně bolestnou a naříkali, poněvadž jim někdo uloupil dospívající dceru a zneužil ji, nebo proto, že ztratili svoji manželku. Tak táhli svou cestou, každý oplakávaje jinou bolest...“ Tehdy ukořistili a na Západ odvedli křižáci i mnohá díla antického a byzantského umění, četná umělecká díla a rukopi­ sy však byly nenávratně ztraceny.

278

Vznik Latinského císařství Dramatické události čtvrté křížové výpravy hluboce zasáhly do dalšího vývoje byzantské společnosti. Na troskách dosavadní byzantské říše se vytvořilo Latinské císařství, které trvalo do roku 1261. Latinským císařstvím bylo nazváno proto, že jeho zakladateli byli západní rytíři, jejichž oficiálním jazykem byla latina a kteří sami se nazývali „Latiny“. Západním dobyvatelům se ale nepodařilo zmocnit celého území impéria. Řecká moc zůstávala zachována ve třech nezávislých státech: v Epirském despotátu, v Trapezuntském císařství a v Nikajském císařství, které bylo z nich nejmocnější. Rozkládalo se v severozápadním cípu Malé Asie, v oblasti mezi Nikaiou a Smyrnou. Měsíc před dobytím Konstantinopole se sešli pod jejími hradbami hlavní velitelé křižáckého vojska spolu s Benátčany vedenými dóžetem Enrikem Dandolem, aby se dohodli o dělení byzantské říše. Prvá verze dohody je známa v pramenech jako Partitio terrarum Imperii Romaniae. Nejdříve se přistoupilo k volbě císaře. Byla vytvořena rada složená ze šesti íránských představitelů a ze šesti předních Benátčanů. Předpokládalo se, že se císařem stane hlavní velitel výprav Bonifác z Montferratu, ale dóže Enrico Dandolo spolu s íránskými rytíři prosadili volbu Balduina Flanderského. Slavnou korunovaci dne 16. 5. 1204 v chrámu Boží Moudrosti provedli latinští hodnostáři v čele s nově jmenovaným latinským patriarchou, Benátčanem Thomassem Morosinim. Balduin Flanderský obdržel jako císař čtvrtinu území, o další tři čtvrtiny říše se rozdělili franští obyvatelé a Benátčané. Balduinovi připadla Thrákie, severozápad­ ní část Malé Asie, Bospor, Hellespont a dále Lesbos, Chios a Samos v Egejském moři. Bonifác z Montferratu, jemuž byla přiřčena část Malé Asie, usiloval i o území v Evropě. S vypětím sil dobyl Soluň a založil království soluňské, k němuž náležely i přilehlá Makedonie a Thessálie. Největších zisků na dobytém byzantském území dosáhli Benátčané; jejich cílevě­ domý dóže Enrico Dandolo střežil a žárlivě bránil pozice benátské signorie. Benátská republika měla pod svou správou území v Epiru, Akamánii, Aitolii. Na Peloponésu se opírala o dva význačné přístavy Koron a Modon. Po roce 1205 získala Dyrrhachion (Dráč) a Ragusu (Dubrovnik). Dále jí podléhaly Iónské ostrovy, Kréta jí sloužila jako obilní základna, patřila jí většina ostrovů v egejském archipelágu, z nichž nejdůležitějším byla Euboia, ostrovy Andros a Naxos a nejdů­ ležitější přístavy v pontské oblasti a v Marmarském moři: Kallipolis, Raidestos, Herakleia. Ve vnitřní Thrákii náležela Benátkám i Adrianopol. Podobně bylo rozděleno i samo město Konstantinopol, kde Benátčanům náležely tři osminy, pět osmin získal Balduin Flanderský. Benátčané se tak stali námořní velmocí ve Středozemním moři a nic jim již nebránilo volně provozovat obchod od západního Středozemí až po Konstantinopol. Tuto základnu své koloniální politiky pak udrželi až do osmanské invaze v 15. —16. století. 279

Vedle těchto velkých územních celků vznikala řada drobných feudálních knížec­ tví, spočívajících na lenním systému. Frankové rozšířili na byzantském území lenní vztahy v té podobě, jak se vyvinuly v jejich mateřské zemi. Knížectví, jež se vytvořila, zejména v oblasti středního a jižního Řecka, byla ve velmi volném vztahu k latinskému císaři. Attiku s Athénami a Boiotii spravoval Burgunďan Otto de la Roche, který měl titul vévoda athénský a thébský. Byl zpočátku vazalem soluňského krále. Později se stal vazalem římského papeže a byla mu přiřčena i část Peloponésu s městy Argos a Nauplion. Negropontos na Euboii byl franským lénem, avšak od roku 1209 se tento význačný přístav dostal pod vliv benátské obchodní republiky. Na Peloponésu, zvaném v této době též Morea, bylo vytvořeno Achajské knížectví, které bylo pod správou Guillauma Champolitta a Geoffroye Villehardouina, synovce stejnojmenného íránského kronikáře. Na tomto území došlo k nejhlubšímu prolnutí byzantských a íránských feudálních forem v ekonomickém životě. Tento svébytný synkretismus se obrazil i v dobové literatuře. Rozdělení byzantské říše mezi franské dobyvatele a benátskou republiku se však neobešlo bez problémů a dramatických konfliktů. Bonifác Montferratský a Balduin Flanderský nežili ve vzájemné harmonii stejně jako vládcové jednotlivých feudálních knížectví. Bylo pochopitelné, že se vyvinul velice napjatý vztah mezi bývalou vládnoucí byzantskou feudální vrstvou a západními dobyvateli. Kladnější vztah k ní měl pouze Bonifác Montferratský, který byl spjat s řeckou aristokracií svým původem. Balduin však neprojevoval nejmenší ochotu sblížit se s byzantský­ mi archonty. Velice nepřátelsky se postavili Byzantinci vůči latinské vládě v Thrákii. S podpo­ rou porobeného byzantského obyvatelstva počítal nový bulharský car Kalojan, když přitáhl s vojskem k Adrianopoli. V dubnu roku 1205 došlo u Adrianopole k bitvě, v níž byl latinský císař Balduin Flanderský zajat. Byl uvězněn ve věži carského paláce v Trnovu, kde podle legendy i zemřel. Přes velký úspěch, kterého bylo ve čtvrté výpravě dosaženo, se hlavní účastníci tažení do Konstantinopole netěšili dlouho ze svých trofejí. Po smrti Balduina Flanderského zemřel dóže Enrico Dandolo, který jen zázrakem unikl z prohrané bitvy u Adrianopole. Zřejmě pak zahynul cestou do Konstantinopole na následky válečných útrap. Podobně skončil i Bonifác Montferratský, který sice nadále ovládal severní a střední Řecko, ale padl roku 1207 v bitvě u Soluně. Inspirátorem tohoto konfliktu byli opět nespokojení Bulhaři. Z arény evropské politiky odešel Filip Švábský, který byl v roce 1208 zavražděn v Bamberku, i dobrodruh Alexios Dukas Murtzuflos, marně hledající útočiště u svého tchána Alexia III., který jej nejdříve licoměrné přijal a poté dal oslepit. To však nestačilo; slepého vzdorocísaře se zmocnili Latinové, odsoudili jej pro vraždu Alexia IV. svrhli z triumfálního sloupu na konstantinopolském náměstí. Způsoby, jimiž Latinové fyzicky likvidovali své odpůrce, si v ničem nezadali s tvrdými metodami Byzantinců. Jediný, kdo klidně dožil svůj život, byť v zajetí vojska Bonifáce Montferratského, byl

280

Alexios III. Ze západních organizátorů čtvrté křížové výpravy měla velký prospěch papežská kurie. Západní církvev se znovu snažila prosazovat autoritu na dobytém byzantském území. Po smrti Balduina Flanderského nastoupil na císařský trůn Jindřich Flanderský (1206 — 1216), který se snažil upevnit své pozice v Konstantinopoli rozvíjením přátelských vztahů s byzantskou aristokracií. Rozdával jí léna a tím si ji politicky zavazoval. Jedním z největších byzantských feudálů, který dostal velké lenní úděly v oblasti Adrianopole a v Thessálii, byl známý velmož Theodoros Branas. Flanderské vládce v Konstantinopoli vystřídala francouzská šlechta, (rody de Courtenay a de Brienne), která se udržela na Bosporu do konce čtyřicátých let 13. století, do doby, v níž začínala byzantská rekonquista.

Společensko-ekonomické důsledky čtvrté křížové výpravy Expanze západních dobyvatelů na území byzantské říše měla své vojenské, politic­ ké a ekonomicko-demografické důsledky. Ekonomické vztahy se nadále rozvíjely diferencovaně podle toho, zda v určité oblasti přetrvaly byzantské ekonomické formy, nebo zda převládaly formy lenních vztahů, které s sebou přinesli křižáci. Místy se prosazovaly i zvyklosti benátské signorie. Tuto skutečnost je třeba brát v úvahu, chceme-li lépe porozumět variabilnosti ekonomických vztahů a spo­ lečenského vývoje na dobytém byzantském území. Problém vzájemné konfrontace forem západoevropského a byzantského feudalismu je velice aktuální, poněvadž se ještě setkáváme s tvrzením, že Byzanc před příchodem křižáckých vojsk neznala formy a instituce typické pro feudání řád a že jeho nositeli byli až západoevropští dobyvatelé. Byzantská společnost na přelomu 12.— 13. století žila z ekonomických základů, jež byly vybudovány za dynastie Komnenovců. Byla společností převážně agrární. Moc byla v rukou velkých světských i církevních feudálů v čele s císařským dvorem. Řada pramenů vypovídá o existenci velkých pozemkových vlastníků (archontů), kteří drželi pozemkové úděly (pronie). Vládnoucí byzantská vrstva ještě před příchodem křižáků vlastnila pozemkové domény a zároveň jí byla přidělována místa v administrativě. Podle toho se objevily titulatury aristokracie, např. archon thematikos, což byl nositel církevní funkce, a archon tagmatikos, který byl vojen­ ským velitelem ve vysoké funkci. Kromě toho se v této době objevuje bohatá škála hodností a titulatur kolem císařského dvora, založená na příbuzenských vztazích k císaři. Vysoký administrativní aparát byl ovládán klanem, do něhož se pronikalo jen sňatkovou politikou. Důležitou roli začali hrát nejen bezprostřední následníci a dědici panovníka, ale i jejich švagrové a tchánové ze strany jak císaře, tak i císařovny. Např. hodnost sebastokrator byla vyhrazena pro císařovy příbuzné a gambros (zeť, švagr) pro nejbližší příbuzné císařovny. Zápornou stránkou narůs­ tající politické moci archontů vybavených plně vojenskou, administrativní a ekono­

281

mickou pravomocí byly separatistické tendence, které se již začaly prosazovat za dynastie Komnenovců, ale plného rozsahu dosáhly až v období angelovské dyna­ stie. Při rozdělování a udělování půdy na dobytém byzantském území nejaktivněji vystupovali franští rytíři a velitelé vojska (franc, sergents). Mezi ně byly rozděleny fiskální domény, císařské statky a domény bývalého konstantinopolského dvora. Mnoho lén však bylo v této části uděleno i byzantským archontům za vojenskou pomoc a spolupráci. Jádro morejské aristokracie tvořili ligii (vazalové baronů, franští či byzantští), kteří byli vázáni vojenskou povinností. Na Peloponésu bylo celé dobyté území rozděleno asi na 500 — 600 lén. Rytíři, kteří přicházeli z různých částí západní Evropy, zaváděli nové pořádky, rozvinutý lenní vazalský systém západního typu, seigneuriální vztahy. Někde nava­ zovali na domácí rozvinutý proniární systém, jinde budovali lenní vztahy bez kontinuity s původním vývojem. Geoffroy Villehardouin, jeden z hlavních kroniká­ řů čtvrté výpravy, je prvořadým pramenem pro poznání tohoto vývoje. Z jeho Pamětí \ze konstruovat složení účastníků Flander a Hainaut, z hrabství Champag­ ne, z Blois a z Clermontu. Docházelo k tomu, že řečtí archonti se stávali vazaly franských feudálů. Tato infiltrace pomalu zasahovala do větší hloubky feudální byzantské vrstvy, jejíž příslušníci si své ztracené pozice snažili udržet spoluprací s dobyvateli a zpevnit je i uzavíráním smíšených manželství. Zvláště výrazně se tento rys projevil na Pelopo­ nésu. V tamních pramenech nacházíme pro příslušníky smíšených manželství termín „gasmulové“. Řecká byzantská aristokracie směla zůstat na svých pozem­ cích buď odměnou za spolupráci s podmínkou, že je bude pravidelně obhospodařovávat, nebo dostávala novou půdu. (tzv. gonikori), což odpovídá západnímu lénu (fief). Byzantští feudálové se tak dostávali do kategorie lidí vázaných přísahou (hommage). Tento důstojný ceremoniál probíhal v Andravidě na Peloponésu. Zdejší gotické oblouky jsou dnes posledním svědectvím velké slávy tamnějšího franského panství. Rozdíly mezi Latiny a Byzantinci spočívaly v tom, že léno např. morejského peloponéského rytíře přecházelo na nejstaršího syna, ale léno řeckého archonta bylo rozděleno mezi syny a dcery, a to rovným dílem. Následkem bylo značné štěpení a dělení pozemkové majetku, zatímco latinské léno zůstávalo podle typické západoevropské formy celistvé. Z narativních pramenů i z byzantských katastrů je známo, že na těchto feudál­ ních údělech pracovalo závislé obyvatelstvo, jež Řekové nazávali villani. Tito závislí rolníci byli bezprávní a nemohli odejít od svého pána, který rozhodoval i o jejich osobním životě, např. o uzavření sňatku. Zemřel-li villanus bez potomka, připadl jeho pozemkový podíl pánovi. Žena, která se provdala za villana, ztrácela majetek i svobodu, což nápadně připomíná ustanovení barbarských zákoníků známých z 6.-7. století z území dnešní Francie a Španělska. Ještě horší postavení měli vicarii, kteří nevlastnili žádný majetek a po třiceti letech služby u pána (seigneur) 282

se stali poddanými. Žádal-li však jejich předchozí pán, aby se k němu vrátili, museli tak učinit. Povinnosti poddaných villanů byly zaznamenány v katastrech (pozem­ kových knihách). Poddaný musel platit peněžní rentu (akrostich), která závisela na tom, jak velký úděl obdělával. K rentě se vázaly i povinnosti naturální, robota (angareia). Povinnosti v úkonech, které byly přísně vyžadovány, se týkaly hlavně udržování pevností, neboť Frankové důsledně dbali o údržbu pevnostního systému. Z jejich působení na Peloponésu se dochovala pestrá mozaika středověkých pev­ ností, hradů zcela nově vybudovaných i obnovených starých byzantských pevností. Kromě feudální vrstvy ze Západu však přicházeli na byzantské území i nešlechtické vrstvy, neurození Latinové zejména italského původu, kteří jsou v pramenech označováni termínem burgenses. Velká část z nich byli bankéři a obchodníci z Florencie a ze Sieny, kteří pronikli i do peloponéské aristokratické vrstvy. Všechny tyto proměny jsou zachyceny v právnické sbírce Assises de Romanie, jež byla pořízena podle vzoru jeruzalémských assis. Jedná se o soubor právních norem týkajících se vazalských práv a povinností. Benátčané se při usazování v Byzanci snažili zachovávat dřívější pořádky. Re­ spektovali původní dávky a daně, které obyvatelé platili vládnoucí byzantské vrstvě. V Egeidě, zejména na Krétě a ve velkých přístavech Peloponésu, způsobili Italové velké demografické proměny. Jestliže na území „Romanie“, jak Italové nazývali Byzanc, před čtvrtou křížovou výpravou žil v přístavech malý počet italského obyvatelstva, po roce 1204 byla latinská složka nesmírně posílena a pod­ statně diferencována. V pramenech nacházíme jednak bohaté italské benátské rody (milites), dále nešlechtické obyvatelstvo zabývající se většinou obchodem {burgenses} a rolníky živící se obdělováním půdy (coloni). Většina obyvatelstva italského původu však dávala přednost životu v opevněných přístavních městech, kde se necítila tolik ohrožována porobenými byzantskými usedlíky. Podobně jako docházelo k integraci mezi byzantským a franským obyvatelstvem, došlo po roce 1204 ke stejnému procesu mezi obyvatelstvem byzantským a benát­ ským na Krétě a na ostrovech Naxos, Tenos a Mykonos. Ekonomické zvyklosti se sice změnily, ale vytvořila se nová sociální stratifikace. Zdá se, že tento proces probíhal rychleji na Krétě než na Peloponésu a v jiných částech Řecka, jak na to ukazuje vzájemná spolupráce řeckých archontů s benátskými šlechtici. I na Krétě tvořili velkou skupinu obyvatelstva gasmulové, potomci smíšených manželství. Smíšená manželství i nelegitimní svazky mužů a žen italského a řeckého původu byly tak časté, že benátská signorie na Krétě vydala zákaz uzavírat sňatek s řeckými ženami. Bála se o léna a majetek, který sňatkem přecházel zpět do rukou Řeků. Církevní život v období Latinského císařství byl velice komplikovaný. Papež Innocenc III. předpokládal po dobytí Konstantinopole, že bude snadné uzavřít s poraženými schizmatickými Řeky unii, a usiloval o naplnění svého snu. Tatam byla klatba, kterou kdysi vyřkl nad dobyvateli Konstantinopole. Papežská kurie ji inscenovala, aby si jako Pilát umyla ruce nad rozporuplnou situací na Bosporu. Hlavním účelem klatby bylo potrestat Benátčany. Papežská kurie zahájila nyní politiku zaměřenou na získám moci v Orientě. 283

V byzantské církevní správě došlo k citelným proměnám. Většina vysokého a vzdělaného kléru odešla do Nikaie a ti, kteří zůstali, neústupně setrvávali na pravoslavné víře. Hlavním představitelem a novým patriarchou v Konstantinopoli se stal Thomasso Morosini (1204 — 1211), pocházející z bohatého benátského rodu. Byzantští duchovní, diákoni a kazatelé v provinciích od počátku vytvořili pevnou hradbu vůči dobyvatelům, zejména pak proti latinskému kléru. Zaujímali sice podřadné místo v diecézích, ale byli jediným uchovatelem řeckého jazyka. Tento nižší klérus podléhal zdanění a musel se podílet i na rentě v úkonech. Bylo však pozoruhodné, že výše uvedenou pozemkovou daň (akrostich) museli platit nejen byzantští, ale i latinští duchovní a že jejím základem bylo zdanění, které zavedl císař Alexios III, Angelos. Navíc však byl nad byzantským klérem ustanoven latinský soud, který byl zrušen až v roce 1222. Jiná situace se vytvořila v známém komplexu byzantských klášterů na Athosů. Athoskě kláštery v čele s klášterem Iberským se jako celek postavily proti křižá­ kům. Mamě však žádali duchovní klášterů o ortodoxního patriarchu, čehož dosáhli jejich církevní bratři v Jeruzalémě a v Antiochii. Innocenc III. jejich žádost pone­ chal bez odpovědi. Podobně jako světský majetek bylo i klášterní vlastnictví rozděleno do lén. Jednou z nejbohatších diecézí bylo patraské arcibiskupství, které vlastnilo 32 lén. Zároveň s omezením moci hlavních athoských klášterů i velkých arcibiskupství začali pronikat do Byzance františkáni, dominikáni a cisterciáci jako prodloužená ruka a stále bdící oko papežské diplomacie. Františkáni se usadili přímo v Konstan­ tinopoli, cisterciáci nedaleko Athén v Dafni, kde přetrvali až do 14. —15. století. Církevní řády poskytovaly papežské kurii nepostradatelné informace o politické situaci uvnitř Byzance i v Levantě. Žádnému ze šesti latinských patriarchů v Konstantinopoli se však nepodařilo, ač o to nesmírně usilovali, uzavřít s Řeky unii. Možná, že k neúspěchu přispěl známý antagonismus mezi Francouzi a Benátčany uvnitř Latinského císařství a z něj vyplývající nejednotný postup vůči porobeným Řekům. Nepřátelství mezi Fran­ couzi a Benátčany vedlo totiž k zápasu o kontrolu patriarchátu v hlavním městě na Bosporu. Rozladěný papež proto usiloval spíše o dialog s porobenými Řeky. Byl to však experiment bez výrazného úspěchu. Mnohem pozitivnějšího výsledku dosáhl papež v Srbsku a v Bulharsku, kde nakrátko došlo k obnovení latinského patriarchátu, ovšem za slib královské koruny.

Nikajské císařství Na bývalém byzantském území se po roce 1204 vytvořily mocenské útvary, v nichž se udržoval a rozvíjel odpor a protest vůči latinským dobyvatelům. Na severozápadě Malé Asie vzniklo mezi Nikaiou a Smyrnou Nikajské císařství, kam se uchýlila většina feudálních špiček i prostého obyvatelstva z Konstantinopo284

le. Na Balkáně se vytvořil Epirský despotát s centrem v západním Řecku. Jeho odpor vůči Latinům byl povzbuzován četnými povstáními byzantských rolníků a nadto jej podporovali i Bulhaři. V jihovýchodní oblasti Černého moře se rozklá­ dal svérázný útvar Trapezuntského císařství. Dynastie, která nastoupila v Epirském despotátu, navazovala bezprostředně na vládnoucí rod Angelovců. Dynastie Trapezuntského císařství odvozovala svůj původ od Komnenovců. V Nikaii se dostal do popředí Theodoros Laskaris, zeť Alexia III. Angela, který zaujímal již dříve na konstantinopolském dvoře důležité postavení v blízkosti císaře a obdržel proto titul despoty. Měl za ženu druhou dceru Alexia III. Annu. V Malé Asii si svým vystupováním získal vážnost a úctu v boji proti Latinům, když se postavil do čela vojska bojujícího s křižáky u Brussy. Poté byl korunován patriar­ chou loannem X. Kamaterem nejen za nikajského císaře, ale za císaře římského, tj. byzantského (basileus ton Romaion, 1208 — 1222). Titul „římský“ císař mani­ festoval kontinuitu a návaznost na dědictví i tradici byzantských císařů v Konstantinopoli a byl důležitým politickým aspektem v byzantské rekonquistě. Nikaia byla od počátku považována za hlavní útočiště Byzantinců v boji proti křižákům. V ní se uchovalo povědomí kontinuity byzantského státu a pravoslaví a jednoty byzant­ ské říše. Nikajští vládcové tak představovali od počátku byzantskou vládu v exilu. Nikajské císařství si své území muselo zabezpečit jak proti Latinům ze západu, tak proti Seldžukům, kteří ohrožovali nové nikajské území z jihovýchodní Anatolie. Proces upevňování politických a ekonomických vztahů probíhal za neustálého napětí na obou hranicích. Zvláště trvalé seldžucké útoky ohrožovaly toto nové centrum. Seldžuci napadali západní část Malé Asie, pustošili úrodné pobřeží a vysídlovali obyvatelstvo. Proto se Theodoros I. Laskaris pokusil zabránit dalším islámským invazím vytčením hranice mezi nikajským a seldžuckým územím. Dosá­ hl toho bitvou u Antiochie v roce 1210 — 11. Antiochie Pisidijská se poté stala nejjižnějším místem na půdě nikajského státu. Nikaii náleželo úrodné západní pobřeží s městy Nymfaion, Smyrna, Magnesia a Pergamon. V severní části se prostírala k přístavu Amastris na Černém moři a dále k Paflagonii, kde sousedila s Trapezuntským císařstvím. Strategicky ovládla důležité pevnosti a karavanní cesty, jež protínaly rozsáhlé území Anatolie. Ikonský sultanát, nazývaný Turky Rum, s hlavním městem Ikonion (dnešní Konya v Kappadokii) zaujímal převážně východní a jižní maloasijskou oblast. Jeho soužití s Nikaiou bylo od počátku šedesátých let 13. století relativně klidné. Pohyblivost hranice mezi Latinským a Nikajským císařstvím závisela zejména na situaci v Thrákii. V této oblasti se vůdcem protilatinského hnutí stal bulharský car Kalojan, který donutil křižáky v bitvě u Adrianopole v roce 1205 k ústupu z thráckého území, což nikajskému státu usnadnilo situaci. V roce 1211 pronikl Jindřich Flanderský až k Pergamonu a Nymfaiu, nicméně byl zastaven. Následující smlouvou uzavřenou v roce 1212 v Nymfaiu byla vymezena Latinskému císařství politická pravomoc jen v severozápadní části Malé Asie, čímž došlo k podstatné redukci původně velkých latinských lén v Malé Asii.

285

Po vnitropolitické stránce začal Theodores I. Laskaris budovat stát v Nikaii v ostrém nepřátelství vůči velkým feudálům a pozemkovým magnátům, kteří zde získali své úděly již v době komnenovské dynastie. Snažil se je získat pro svou reálnou politiku vůči Latinům, nebo je pokořit. Decentralizační tendence proniárů ohrožovaly jednotu státu, který žil v neustálém napětí a existenčním ohrožení. Léta 1212 — 1214 byla — co se týče zahraniční politiky — relativně klidným obdobím, a proto přistoupil Theodores Laskaris k ekonomickým reformám, jejichž důsledky se projevily v dalším vývoji císařství. Velké pozemkové úděly byly propůjčovány vojákům a císařským úředníkům. Podstatná část pozemkového majetku náležela totiž do vzniku Nikajského císařství císařské koruně v Konstantinopoli. Značný majetek zde měla rovněž konstantinopolská církev a kláštery. Tato oblast byla vždy centrem napětí mezi provinciální aristokracií a ústředním aparátem v Konstantinopoli. Za Theodora Laskarise byla považována všechna půda za státní doménu a panovník sám rozhodoval o jejím dalším osudu. To platilo pro oblast kolem Smyrny, kde do roku 1204 nemáme o pronii zmínky. Byly tu jen konfiskované korunní statky, které se nazývaly demosiake ge (státní půda), a část majetku císařovny, tzv. despoiniaka ktemata. Teprve po roce 1204 byla tato císařská půda rozdělena jako pronie Theodorem Laskarisem. Velké proměny zasáhly i majetky konstantinopolské církve. Po roce 1204 už nenacházíme v pramenech údaje o vlastnictví konstantinopolského patriarchátu v Malé Asii. Majetek patriarchy byl rozdělen mezi tamní kláštery. Chrám Boží Moudrosti v Konstantinopoli ztratil statky kolem Smyrny, které byly Theodorem Laskarisem přiděleny klášteru Lembo u Smyrny. Císař nakládal s církevními statky, jako by náležely státu. Prováděl konfiskace bývalých domén církevních konstantinopolských statků a díky jejich znovurozdělení, často i mezi světské feudály protidohodou za vojenské služby, vytvořil v Malé Asii pevnou feudální vrstvu oddanou jeho cílevědomé politice. Císař loannes Vatatzes pokračoval v agrární politice svého předchůdce. Prameny v této době uvádějí dva typy velkého světského vlastnictví. Pronie udělované za vojenskou službu byly označovány jako vojenské pronie (stratiotikai pronoiai). Vedle nich existovaly pozemkové majetky vysokých úředníků s právem vybírat daně či dávky, které byly spojeny s půdou (epiteleid). Tyto dvě formy známé z doby komnenovské dynastie se v období vlády dynastie Laskarisů plně rozvinuly na celém nikajském území. Vojenská pronie byla propůjčeným nedědičným vlastnictvím, které zůstávalo ve stejných hranicích. Nebylo možno je zvětšovat, prodávat a disponovat jím, protože skutečným vlastníkem a propůjčovatelem byl stát. Další formu světského vlastnictví tvořily velké domény zvané též apanáže, jež na rozdíl od pronie byly vlastnictvím dědičným, se kterým mohl majitel volněji nakládat. Například beneficiaire zastupoval svým způsobem císaře nebo stát. Část půdy mohl pronajímat závislým rolníkům. Tyto velké domény však musely být

286

znovu potvrzovány při nastoupení nového císaře, který je buď blahosklonně znovu udělil, anebo je zrušil. Držiteli velkých domén (apanáží) byly aristokratické rodiny, jež měly nejblíže k císařskému rodu. Jak pronie vojenské, tak velké domény (apanáže) byly obdělávány závislými rolníky, kteří měli dosti dobré životní podmínky. Objevuje se i určitá emancipace závislého rolnictva v tom smyslu, že paroikové mohli kromě povinností vůči pánovi vlastnit svůj malý osobní pozemkový úděl, z něhož již nebyli povinni odvádět ani rentu, ani dávky do státní pokladny. Údaje o prodeji půdy mezi paroiky svědčí o možnosti jejich poměrně svobodného rozhodování. Tento fakt potvrzuje i další terminologické označení paroiků jako obdělavatelů půdy a pěstitelů (epoikoi, oikodespotoi). Ovšem většina paroiků v Nikaii byli závislí rolníci, kteří pravidelně odváděli daň do státní pokladny (telos) a rentu (mořte) feudálovi světskému nebo církevnímu. Významným činitelem jak v ekonomickém, tak v duchovním životě Nikajského císařství byly kláštery. Jejich počet byl značný. Navazovaly zřejmě na mnišské hnutí z období raně křesťanského, měly spojení s kláštery na maloasijském pobřeží, na ostrovech Patmos a Chios i s kláštery konstantinopolskými a s Athosem (zejména s klášterem Velká Lavra). Ekonomické zázemí klášterů v Nikajském císařství tvořila úrodná zemědělská oblast, zejména území v okolí Smyrny hustě osídlené vesnicemi a statky. Některé kláštery byly dokonce osvobozeny od státních dam. Toto privilegium bylo např. v roce 1235 uděleno klášteru Lembiotissa u Smyrny. Navíc byla Malá Asie, a to už od seldžucké invaze, prostoupena sítí arcibiskupství a biskupství. Maloasijský klérus počtem i vzdělaností silně konkuroval církevním hodnostářům v evropské části Byzance a často je i převyšoval. Představitelé dynastie Laskarisů se snažili obnovit a rozvinout i městský život. Byl to zejména loannes Vatatzes, který první přistoupil k obnově strategicky významných měst ve vnitrozemí Malé Asie i na západním maloasijském pobřeží. Byly obnoveny městské i pevnostní hradby a obranný systém důležitých lokalit. V tomto smyslu navazovala dynastie Laskarisů na dílo komnenovské dynastie. Nejvíce pozornosti však bylo věnováno maloasijským přístavům, zejména Smyrně. Obnova přístavů probíhala společně s výstavbou loďstva, které — pokud nebylo křižáky vyřazeno z provozu, bylo po roce 1204 v katastrofálním stavu. Tím Nikaia prosadila svou autoritu v Egeidě, kde se záhy stala rivalem křižáckého loďstva. Obnovení námořního života nikajské říše bylo korunováno prvými úspěchy, když bylo znovudobyto ostrova Chiu, Rhodu a Samu. Po vojensko-námořních vítězstvích následovaly i úspěchy ve vnitřním životě říše, zejména v organizaci obchodu. Pokud se jedná o dálkový obchod, byly obnoveny obchodní styky se sultanátem ikonským, zatímco se výrazně omezil dovoz zboží z italských republik. Hospodářská politika nikajských císařů vedla k protekcionalismu, k ochranářské celní a autarktní výrobní politice, což se projevovalo v tom, že byla prosazována zásada „především vyrábět a nedovážet“; základem obchodu 287

byla zásada, co „řecká půda urodí a co řecké ruce vyrobí“. Zvláště silně byl omezován dovoz luxusního zboží, které konkurovalo domácí výrobě, a proto na ně bylo uvaleno vysoké clo. Nikaia přes to, že byla v neustálé vojenské pohotovosti, byla ve srovnám s byzantskou říší ekonomicky čilým regionem. Vhodně provedené reformy i ekonomická opatření v Malé Asii dokázaly i po tragickém roku 1204 ozdravit společnost natolik, že dokonce prosperovala. Vláda Ioanna II. Duky Vatatza byla obdobím velkého kulturního rozvoje. Císař sám byl velmi vzdělaný a Nikaia se stala rezidencí dvorské kultury. Rovněž města Magnesia a Nymfaion se těšila jeho velké podpoře. „Vláda v exilu“, jak se někdy označuje vláda Nikajského císařství, se snažila posílit ekonomický život a rozvíjela ty prvky, které se začaly objevovat za komnenovské dynastie. Týž cíl sledovala i ve sféře administrativní. Tím se vytvořil základ ke strukturálním proměnám. Do vládnoucích kruhů původních maloasijských rodů byli začleněni příslušníci aristokracie, přistěhovalí hlavně z Konstantinopole a z ostrovů. I zde zaujali prvořadé místo oddaní úředníci, opírající svůj vliv o velké pronie a o vysoké postavem ve státním aparátě. Úloha císařova prvního ministra, který od poloviny 11. století byl nazýván mesazon (doslova prostředník), našla i zde své uplatnění. Byla udělována tomu, kdo požíval největší důvěry a stal se proto zprostředkovatelem mezi císařem a dalšími výkonnými úředníky. Na něm záleželo, jaké stanovisko zaujímal panovník k určitým důležitým problémům vnitřní i zahraniční politiky. Význačného postave­ ní ve funkci masazonta dosáhl Andronikos Tomikes, původem Armén, a po něm další z význačných rodin, jako byli Kariantes, Mouzalon a Petritzes. Mezi nimi docházelo, jak bylo ostatně zvykem, ke značnému sblížení prostřednictvím sňatkové politiky, jež jim upevňovala postavení u dvora. A tak i zde velice záhy důležité pozice ve vládě, ve státním aparátu i administrativně obsazovaly bohaté a mocné rody. K administrativním funkcím náležela i vysoká funkce ministra financí (vestiarios). Byl to velice odpovědný úřad, proto jej mohli zastávat jen lidé vybraní a nejspolehlivější. Jejich povinností bylo pečovat o císařské důchody a spravovat je; zároveň měli největší přehled o daňových rozpisech na území říše. Armáda v Nikajském císařství měla velmi různorodé národnostní složení. Vel­ kou část tvořila vojska „latinská“, což byli vojáci rekrutující se z Evropy a pocháze­ jící z anatolských provincií. Druhá složka byla problematičtější, byla nazvána „skythská“ a její základ tvořili Kumáni, kteří nevynikali přílišnou loajálností a byli značně nespolehliví. Vládu Theodora I., zakladatele nikajské říše, převzal jeho švagr, loannes III. Dukas Vatatzes (1222—1254). Za panování této význačné osobnosti byly upevně­ ny počáteční úspěchy byzantské rekonquisty. Z některých částí bývalé byzantské říše byli vypuzeni Latinové a císařství se územně rozrostlo. V roce 1205 bylo latinské panství omezeno jen na území Konstantinopole s okolím a městem Nikomedeia. Území nově dobytá Nikaiou, zejména strategicky významné ostrovy 288

Chios, Samos, Lesbos a později i Rhodos, znamenala spolu s postupným obnove­ ním loďstva a přístavů výraznou posilu nikajského státu v Egejské oblasti. loannes III. Dukas Vatatzes se však nespokojil jen námořními úspěchy, ale vstoupil i na evropskou pevninu, do Thrákie, kterou obsadil včetně hlavního města Adrianopole. V této době se již zdálo, že nikajští císařové budou mít cestu do Konstantinopole otevřenou. Nebyli však jediní, kdo o dobytí Konstantinopole usilovali. Podobné záměry měl i epirský despota Theodoras Angelos a bulharský car Ivan Asen II.

Epirský despotát Vedle Nikaie byl druhým, neméně důležitým politickým centrem odporu vůči Latinskému císařství despotát Epirský. Jeho zakladatelem byl Michael Angelos Dukas Komnenos, nezákonný syn sebastokratora Ioanna Angela Komnena. Ještě v době vlády Alexia III. Angela se sebastokrator loannes stal vévodou (dux) v Epiru a Thessálii, kde se podobně jako v sousední Makedonii snažil získat velký pozemkový majetek, který se stal materiální a poté i politickou oporou této rodiny v západním Řecku a v Makedonii. Michael Angelos se opíral o území, jež se rozkládalo od Dyrrhachia po Korint­ ský záliv. K despotátu náležela ještě Aitolie a Akamánie. Administrativní i vojen­ ská správa despotátu byla soustředěna do Arty. Přírodní podmínky Epiru byli velice odlišné od maloasijské oblasti. Hornaté pásy nedovolovaly rozvíjet ve velké míře zemědělskou výrobu. Pouze epirské pobřeží bylo úrodné a výnosné. V země­ dělství převažovalo velké pozemkové vlastnictví proniárů a klášterů, ale bylo silněji zastoupeno jen v Thessálii a Makedonii. Dochovalo se i hodně přežitků vesnické občiny. V popředí stály silné rody, jež vlastnily pozemkové domény obdělávané paroiky. V úrodných pásech střední a jižní Makedonie, Thessálie a jižního Epiru se rozkládaly rozsáhlé bohaté statky císařských rodů Komnenů, Angelů, Duků a také zámožného rodu Melissenů. V okolí Nikopole se prostíraly církevní domény, v jižní Makedonii pak statky athoských klášterů, jejichž pozemkové vlastnictví v této oblasti podobně jako na Athosů zůstalo beze změny. Athoské kláštery si udržely proti latinským dobyvatelům nejen církevní suverenitu, ale i ekonomickou nezávis­ lost. I když tendence vývoje feudálního vlastnictví v Epiru byla obdobná jako v Nikajském císařství, přesto zde ekonomický život nevykazoval takovou celistvost, a to především pro různorodost přírodních podmínek a rozličný stupeň rozvoje výrob­ ních vztahů. Zachoval se však — zejména v horských oblastech — velký počet svobodného obyvatelstva, jež nebylo zdaňováno a mělo i určitou závislost. Etnická paleta epirského obyvatelstva byla velice bohatá. Ve střední a jižní Makedonii převládal slovanský živel, ve středním a jižním Epiru a v Thessálii

289

řecký. V severní části Epiru většinou sídlili Albánci. V Thessálii, která se nazývala „Veliká Vlachie“, jakož i v Makedonii a v Epiru bylo mnoho kočujících i usedlých Vlachů. Právě u tohoto obyvatelstva se uchovaly zbytky rodových občinových vztahů. Epirské území zaznamenalo po roce 1204 velký příliv obyvatelstva, jež uprchlo z Peloponésu před latinskými dobyvateli a které se usadilo zde nebo v Akarnánii či Aitolii. Nacházelo útočiště zejména v opevněných městech. Společenská struktura Epirského despotátu nebyla plně konsolidována. Ani vládnoucí vrstva netvořila pevnou politickou sílu, jak tomu bylo v Nikajském císařství. S udělováním pronií se zde setkáváme jen náhodně. Ač mnoho pronií dostali přistěhovalci z různých částí říše, nejednalo se o systém uvědomělé hospo­ dářské aktivity, na níž by se podílela cílevědomě státní moc. Udělování pronií vycházelo zcela z libovůle vládnoucí vrstvy a nemohlo se srovnávat se systematic­ kým budováním pevného ekonomicko-politického celku, jakým byla Nikaia. Nao­ pak se zde v důsledku nerovnoměrného a zcela volného nakládám s pozemkovými statky rozvinuly decentralizační prvky a vytvářely se na sobě nezávislé regiony, jež byly sice spojeny nominální mocí, ale nebyly schopny v čas nebezpečí účinné, společné vojenské akce. Hlava státu vydělovala pro svoje příbuzné ohromné úděly, jejichž správa nepodléhala žádné kontrole. Proniárové si prosadili úplou nezávi­ slost na státní moci, ba co více, jejich agresivní zásahy postihly i klášterní vlastnictví a církevní statky. Bratr Theodora Angela, Konstantinos Dukas, (1224 — 1230), klidně zkonfiskoval klášterní bohatství i půdu a dokonce vyhnal z Naupaktu řeckého metropolitu, hlavu řeckého duchovenstva. Některá města Epirského despotátu však značně prosperovala, a to díky vlastní­ mu rozvoji zbožní výroby a proto, že byla zapojena do dálkového obchodu. Do centra, jako byla Soluň, Dyrrhachion (Dráč), Ochrid, Arta, Naupaktos, Larissa, přijížděli hlavně benátší a dubrovničtí kupci, kteří zaujali důležité postavení nejen ve městech, ale navázali i obchodní spojení s jejich úrodným zázemím. Archonti zůstávali i přesto ve městech předními osobnostmi a rozhodovali o městské správě. Vzhledem k tomu, že byli zemědělskými magnáty, představovali ve výrobě a v obchodě spíše brzdu než aktivní sílu. Po správní stránce bylo území rozděleno na themata, v jejichž čele stál dux, který měl administrativní i soudní pravomoc. Themata se dále dělila na daňové okruhy zvané katepanikia. Několik themat tvořilo téměř nezávislá feudální knížectví. Území se rozpadala na víceméně samostatné útvary, jen slabě spojené s centrální mocí. Např. dobytí Soluně v roce 1224 neznamenalo pro Epirus zvětšení území ovládaného centralizovanou mocí, ale fakticky přispělo k vytvoření dvou center, Arty a Soluně, neboť Theodores Angelos předal Soluň svému bratrovi Konstantinu Dukovi. Dalším rozdělováním země mezi syny panovníků roztříštěnost dále vzrůtala. Manuel Angelos (1230 — 1237), vládce Soluně po bitvě u Klokotnice, svěřil Epirus zákonnému následníkovi Michaelovi II. Angelovi (1231 —1258). Michael II. poté rozděloval území Epirského despotátu až do smrti mezi své syny: Epirus s Artou dal Nikeforovi, Thessálii s městem Neai Patrai nezákonnému synovi loannu Dukovi. 290

Epirský despotát jako celek nebyl vnitřně konsolidovanou hospodářsko-politickou jednotku, ale souborem různorodých oblastí na odlišném stupni ekonomické­ ho vývoje, v nichž natrvalo zvítězila tendence k decentralizačnímu vývoji. Rovněž církev v Epirském despotátu i v Soluňském království postrádala pev­ nou správu a centrální vedení. V čele církve v Epiru stál poté, co byl vyhnán latinský patriarcha, naupaktský metropolita. Byl zcela nezávislý, i když v liturgic­ kých záležitostech později podléhal nikajskému patriarchovi. Po dobytí Ochridu Bulhary přešly špičky církevní hierarchie do arcibiskupství bulharského a zostřily se již dostatečně napjaté vztahy mezi Bulharskem, Epirem a Nikaiou. Silná rivalita mezi duchovenstvem Epirského despotátu a Nikajského císařství odpovídala ne­ přátelským aspiracím obou státních útvarů. Epirští panovníci se pokoušeli strhnout na sebe vůdčí postavení v obnovování byzantské říše a dělali si ambice na získání císařského titulu a na dobytí Konstantinopole. Bitva u Klokotnice v roce 1230 podstatně oslabila tyto ambice. Vítězní Bulhaři se zapojili do protilatinského tažení na Balkáně se stejnými úmysly strh­ nout na sebe hegemonii. Největších úspěchů zde ale dosáhl třetí z pretendentů usilujících o obnovení byzantského impéria, Nikaia. Ve čtyřicátých a padesátých letech 12. století se začal nikajský císař úspěšně prosazovat na decentralizovaném epirském území.

Trapezuntské císařství Třetím státním útvarem, který byl původně součástí byzantské říše a který se osamostatnil po čtvrté křížové výpravě, bylo Trapezuntské císařství. Vytvořilo se po roce 1204 jako výsledek dlouhodobého procesu decentralizace a narůstajících separatistických tendencí v Byzanci. Zárodky tohoto procesu se objevily.již na přelomu 11. a 12. století, kdy v pontské oblasti existovalo polozávislé feudální knížectví, ve kterém vládla dynastie Gabradů-Taronitů. Decentralizační snahy feudálů byly podporovány vývojem tamějších měst, která se snažila osvobodit od centrální, fínační a administrativní kontroly ze strany Konstantinopole. Hospodář­ skou emancipaci těchto prosperujících měst prosazovaly rozvinuté složky řemesl­ nického a obchodního obyvatelstva. Byly v tom podporovány místními feudálními rody, které si ve městech vynahrazovaly to, o co je Konstantinopol ochuzovala, totiž privilegovaný podíl na vysokých funkcích v městské správě. Místní aristokra­ cie měla oporu i v rolnictvu, které bylo seldžuckými nájezdy sužováno a hledalo proto ochranu v opevněných přístavních městech. Zdá se, že v období „komnenovské restaurace“ v Trapezuntě si decentralizační síly ještě více prorazily cestu k moci. V kritické době oslabení Byzance koncem 12. a počátkem 13. století sehrálo důležitou roli Gruzínské království v čele s králov­ nou Tamarou, která se aktivně postavila proti Seldžukům a umožnila taktickými zásahy upevnit pontskou oblast kolem hlavního emporia Trapezuntu.

291

Prvními představiteli trapezuntského státu byli vnuci císaře Andronika I. Komnena (1183 — 1185), císař Alexios I. (1204 — 1222) a jeho bratr David Komnenos. Základním jádrem trapezuntské říše byla oblast Pontu, jihovýchodní pobřeží Černého moře od Batumi po Sinope. Geografické i klimatické podmínky byly velmi příhodné obchodnímu podnikání, takže vykrystalizovala silná podnikavá vrstva řemeslnicko-obchodnická. Feudálové spolu s patriciátem tvořili význačnou mocenskou skupinu a politickou sílu v říši. Mezinárodní postavení Trapezuntského císařství se nerozvíjelo úspěšně. Střet­ nutí s Nikaiou, ve kterém trepezuntský panovník bojoval jako spojenec latinského císaře, skončilo pro Trapezunt porážkou. Nikajský císař anektoval Paflagonii, území západně od Sinope, spolu s městy Amastris a Herakleia. Seldžukové v této době znovu zaútočili na oslabený Trapezunt a ovládli Sinope. Trapezuntský císař se stal vazalem Ikonského sultanátu. Císařství se ještě dále hospodářsky rozvíjelo, zejména ve 13. a 14. století, díky čilým obchodním stykům s italskými republikami, zvláště s Janovem. Janovská republika si udržela prvenství v černomořském obcho­ dě a měla zde své kolonie. Nejznámější z nich byla Kaffa na Chersonnesu (Krym). Trapezuntské císařství tak reprezentovalo svérázný model státu, nápadně se blížící modelu obchodních italských republik. Udrželo se i po pádu Konstantinopole a teprve roku 1461 se stalo kořistí osmanských dobyvatelů. Po roce 1204 projevily o byzantské dědictví zájem kromě zmíněných tří „ře­ ckých“ nástupnických států ještě dva slovanské státy na Balkáně, a to obnovené Bulharské carství a Srbsko. Jejich vzestup začal kolem 12. století jako důsledek úpadku byzantské moci. Na obou územích probíhal tuhý souboj mezi římskou církví a ortodoxií, kterého bylo využito k posílení státní samostatnosti obou územních celků. V Srbsku získala římská církev rozhodující vliv za vlády syna zakladatele dynastie Nemanjičů, Štěpána (1196 — 1228). K papeži se rovněž obrátil Štěpánův spojenec, bulharský car Kalojan, který získal od papežské kurie králov­ skou korunu. Roku 1217 korunoval papežský legát i srbského vladaře Štěpána Nemanju, zvaného proto Prvověnčaný (= kdo první obdržel korunu). Roku 1219 se ale Srbsko odklonilo od Říma a zřízením arcibiskupství zde došlo k posílení pravoslaví. Bulhaři využili situace okolo roku 1204 a zmocnili se západní Makedonie. Brzy poté se střetli s Latiny. Vítěznou bitvou u Adrianopole roku 1205 podlomili aktivitu Latinského císařství. Svého vítězství však přímo nevyužili, protože po smrti cara Kalojana upadlo Bulharsko do vnitřních zmatků a z oslabení Latinského císařství vytěžila nejvíce Nikaia. V boji o získání hegemonie pak Bulhaři mnohok­ ráte měnili spojence. V zápase proti Uhrám, Srbsku a Epiru se na čas sblížili nejen s papežskou kurií, ale i s Latinským císařstvím a rovněž i s Nikaiou. Zatímco Srbsko prožívalo období určité stagnace, zaskvěla se hvězda Bulharska znovu v nebývalé síle za cara Ivana Asena II. (1218 — 1241). Stal se nejprve spojencem latinských císařů. Bitvou u Klokotnice roku 1230 definitivně rozmetal prudce vyhaslou moc Epirského despotátu a mocenská převaha na Balkáně přešla 292

načas na Bulharsko. Ivan Asen II. tak ovládl epirské državy v Thrákii, Makedonii a v Albánii. Tehdy vystřídal své latinské spojenectví přátelstvím s Nikaiou a narušil zároveň svazek Bulharska s římskou církví, díky čemuž získal od Nikaie roku 1235 souhlas k založení samostatného bulharského patriarchátu. Za slabé vlády dvou Štěpánových synů nabyl i značného vlivu v Srbsku. Uvažoval nyní o dobytí Konstantinopole a obnově jednotného císařství. Tento velkolepý sen však zemřel zároveň se svým tvůrcem roku 1241 a Bulharsko bylo v následujících letech značně popleněno mongolským vpádem. Mongolové oslabili nejen jihoevropské státy, ale i Trapezunt i Ikonský sultanát v Malé Asii. Jediným možným uchazečem o vůdčí roli v boji za obnovení byzantské říše se tak ve čtyřicátých letech 13. století stala Nikaia, která se dokázala prosadit jak proti Trapezuntu, tak proti Bulhary rozdělenému Epiru, který ještě více oslabila dobytím Soluně v roce 1246. Vážná konkurence ze strany Bulharů ji v této době neohrožo­ vala. V zahraniční politice navázal nikajský císař dobré vztahy s německým císařem Fridrichem II. Hohenštaufským. Tento panovník měl zájem o východní Středomo­ ří. Považoval je za součást a oporu štaufských univerzalistických cílů, které se zdály po pádu Konstantionopole tak lehko dosažitelné. Štaufské období bylo jedním z nejnapjatějších z hlediska vzájemného poměru mezi mocí světskou a církevní. Papežům byla solí v očích pevná pozice Štaufů na Sicílii a tím i v Itálii. Pokoušeli se podlomit císařskou moc v Evropě hojným vyhlašováním církevní klatby. Stejně tak se snažil i císař oslabit postavení papeže Innocence IV. v Latinském císařství a Jeruzalémském království. Usiloval o získání pozice v Jeruzalémě nejdříve sňatkovou politikou. Když toho dosáhl, vypudil jeruzalémského krále Jana z Brienne. Tento starý muž však našel útočiště u papeže, který jej jmenoval poručníkem nezletilého dědice Latinského císařství. Získal i císařský titul, kterým se honosil až do své smrti v roce 1237. Po nepříliš zdařilém císařově vojenském vystoupení v Jeruzalémě byla zahájena diplomatická jednání, ve kterých Fridrich II. s úspěchem nahrazoval své vojenské nedostatky kultivovanou diplomacií spojenou s náboženskou tolerancí. Navázal jednání s císařem loannem III. Vatatzem, jak o tom svědčí vzájemná koresponden­ ce. Fridrichova politika směřovala i zde k oslabení papežova vlivu v Latinském císařství. loannes III. Vatatzes nabídl Fridrichovi spojenectví s tím, že mu pomůže proti papeži restaurovat politickou moc v Konstantinopoli. Jeho vztahy byly ještě těsnější poté, co se císař loannes Vatatzes po smrti své ženy z rodu Laskarisů rozhodl vzít si za manželku dceru Fridricha II. Konstancii, která přijala na byzant­ ské půdě jméno Anna. Oba spojoval odpor vůči papežské nadvládě ve Středomoří, jehož cílem bylo podlomit latinské panství a oslabit vliv papeže na Východě. Vzájemný vztah obou politiků byl přerušen smrtí Fridricha II. v roce 1250 a vbrzku i smrtí Ioanna Vatatza v roce 1254. Syn a nástupce Fridricha II. Manfred nejevil o východní otázky zájem a směřoval spíše k dohodě s papežem. 293

Dále postupovala Nikaia proti slábnoucímu Latinskému císařství již zcela samo­ statně a cílevědomě. Tento rozhodný nástup nemohla ovlivnit ani krátká peripetie jednání o církevní unii s papežským státem. Papežská kurie neměla u kléru s výjimkou úzké vrstvy kněží dosazených do hlavních církevních úřadů v Konstantinopoli a v některých městech žádnou podporu. Nikajský císař v otázce unie zastával stejné stanovisko jako v jednání s císařem Fridrichem II. Byl ochoten uzavřít církevní kompromis jen za podmínky, že za unii získává vládu v Konstantinopoli. Jednání o unii s Innocencem IV. bylo jen formální a žádného úspěchu dosaženo nebylo. Nikajské císařství za Ioanna III. Vatatza a později za Theodora II. Laskarise (1254 — 1258) bylo důležitým kulturním centrem, které uchovávalo byzantské povědomí a udržovalo starou tradici. Projevovala se snaha, aby Nikaia připomínala svou vzdělaností strarověké Athény. Kontinuita vzdělání byla zabezpečena ediktem císaře Ioanna Vatatza o založení filozofické školy v Nikaii, kde působil známý vzdělanec Nikeforos Blemmydes, učitel císaře Theodora II. Laskarise a dvou význančných historiků Georgia Akropolita a Georgia Pachymera. Císař Theodo­ res II. Laskaris podporoval vzdělání a zakládal knihovny a byl i autorem teoretic­ kých traktátů filozofického zaměření. Nikaia byla po pádu Konstantinopole jedi­ ným živým kulturním centrem, v němž bylo možno pokračovat ve vědeckém i duchovním odkazu předků. Politická snaha nastolit v říši znovu poměry, které vládly před rokem 1204, vedla k posílení tradicionalismu v byzantské kultuře. Rozvinuly se diskuse o Platónovi a zvláště o Aristotelovi. Sahalo se znovu k samým kořenům antické tradice. Zároveň se vytvářil i nový typ literárního hrdiny, který byl podle mínění některých řeckých historiků počátečním symptomem rodícího se řeckého národního povědomí.

Restaurace byzantského trůnu v Konstantinopoli Klidnou hladinu politicko-ekonomických vztahů uvnitř Nikajského císařství rozčeřily spory mocných rodů nacházejících se v přímé blízkosti panovníka. Nový císař Theodoros II. Laskaris začal projevovat jednoznačně přízeň jen svému příteli, protovestiariovi Georgiovi Muzalonovi, čímž podráždil ostatní představitele vyso­ ké aristokracie. Císař se distancoval od svého otce i v mezinárodních otázkách. Především neprojevoval ochotu ke sblížení ze Západem a s papežem pomocí unie. Navíc dosadil na místo patriarchy omezeného asketu Arsenia, který byl fantastic­ kým odpůrcem této unie. A tak se pomalu v řadách šlechty vytvářela opozice vůči Theodorovi. Vedl ji Michael Komnenos Palaiologos, který dočasně uprchl k Seldžukům — k sultánovu dvoru. Po krátké době se znovu vrátil do Nikaie a s císařem se formálně smířil. Zřejmě jej bylo zapotřebí jako zkušeného velitele v bojích proti Srbům a Bulharům na Balkáně. 294

Císař Theodoras Laskaris, který byl od dětství postižen epilepsií, zemřel roku 1258 ve věku 36 let. Zanechal po sobě sedmiletého syna Ioanna IV. Laskarise. Svěřil jej do péče a ochrany svému příteli Georgiovi Muzalonovi, kterého svrhlo spiknutí vysoké aristokracie vedené Michaelem Palaiologem. Již třetí den po smrti Theodora Laskarise byl Muzalon při smutečním obřadu zavražděn spolu se svým bratrem v chrámu před oltářem. Došlo ke změně regentské vlády, do jejíhož čela se postavil výše zmíněný Michael Palaiologos, potomek význačného aristokratic­ kého rodu spřízněný sňatkem s císařskou rodinou. Oplýval politickými schopnos­ tmi a zkušenostmi úspěšného válečníka. Systematicky si připravoval půdu u dvora a bylo mu oddáno nejen vojsko, ale i klérus. Získal nejvyšší hodnosti, nejdříve titul megas dux, potom despota. Na přelomu roku 1258/9 byl korunován na spolucísaře nedospělého Ioanna IV. Laskarise. Byl nucen velice rychle reagovat v zahraniční politice a čelit nepřátelství proti postupující nikajské rekonquistě. Na Západě se vynořila idea „nového křížového tažení proti schizmatickým Řekům“. Vystoupil s ní syn Fridricha II., obávaný a nebezpečný sicilský král Manfred, jehož program byl značně rozdílný od progra­ mu jeho otce. Sicilští Normané spolu s Manfredem obsadili v roce 1258 Korfu a důležitá města epirského pobřeží Dyrrhachion, Avionu a Butroton. Navíc byl jejich nástup vítán některými separatisty v západním Řecku a představiteli zbytků latinského panství v Achajském knížectví a na Peloponésu. Nebezpečnou koalici ještě posílil další nepřítel Nikaie, srbský car Uroš I., který se svými vojsky obsadil v roce 1258 význačná města v Makedonii — Skopje a Přilep. Michael VIII. Palaiologos spoléhal na pomoc svého bratra, sebastokratora Ioanna Palaiologa, který byl vrchním velitelem pozemního vojska, v němž význač­ nou část tvořily oddíly kumánské a seldžucké. K rozhodující bitvě došlo v údolí u Pelagonie v roce 1259. V boji byli Manfredovi spojenci poraženi a byl pobit i výkvět 400 rytířů vyslaných Manfredem. Sám Guillaume Villehardouin, správce Achajského knížectví na Peloponésu byl zajat. Po této bitvě už byl osud Latinského císařství, které se snažilo zoufalou situaci v Konstantinopoli zachránit vojensky, rozhodnut. Rychlou orientací Michaela VIII. Palaiologa, nedávného rivala benátské signorie ve Středozemí, na janovskou republiku vstoupil do hry další činitel, jenž zatím zůstával ve stínu benátské obchodní a politické aktivity. Dne 13. března 1261 byla v Nymfaiu podepsána dohoda, kterou byla udělena janovským kupcům privilegia a výhody, a to téměř v takovém rozsahu, jako tomu bylo v roce 1082 při udělování obchodních privilegií a výsad Benátčanům. Janované se zavázali vojensky pomáhat nové dynastii a obdrželi za to bezcelný průjezd i obchod ve všech přístavech říše a zejména právo zřídit si v Konstantinopoli vlastní čtvrť — Galatu. Zde byl dán základ volného průjezdu a obchodu Janovanů do Černého moře. Tento diplomatický tah a rychlá vojenská akce byly pro budoucího císaře Michaela VIII. velmi významné. Společně s vojskem Alexia Strategopula došlo k obléhání Konstantinopole, jejíž obránci však nekladli žádný odpor. 13. srpna

295

roku 1261 oslavoval Michael VIII. svůj vjezd do hlavního města obnovené říše. Byl to však smutný vjezd. Město bylo vyloupeno, kostely zbaveny pokladů, císařský palác Blachemy byl v troskách. Slavnostní ráz císařovu vjezdu dodával jen přátel­ ský jásot byzantského obyvatelstva a vzápětí i náboženský obřad. Slavnostního aktu obnovení byzantského císařství se zúčastnil i konstantinopolský patriarcha. Byl to akt znovuvrácení života městu, tak těžce zkoušenému a pokořenému. Michael Palaiologos a jeho žena Theodora přijali korunu a jejich korunovace se zúčastnil i jejich tříletý syn Andronikos. Tím bylo dáno najevo, že vládnoucí dynastií bude nadále rod Palaiologů, nikoli poslední potomek císaře nikajského loannes IV. Laskaris, který byl na příkaz Michaela Palaiologa oslepen a slavnostní­ ho ceremonielu se nezúčastnil. Plody dlouholetého úsilí o znovuobnovení říše i tíhu vlády vzala na sebe dynastie palaiologovská, jíž se uzavírá epilog byzantské říše, období 13. —15. století.

296

Epilog byzantské říše

Poslední dvě století trvání byzantské říše vládla na jejím trůně palaiologovská dynastie (1261 — 1453), která uzavřela jedno z nejtěžších údobí, jimiž procházela byzantská společnost během historického vývoje. Tato pozdní epocha je v současné historiografii nejednotně hodnocena. Vyplývá to zřejmě ze skutečnosti, že posky­ tovala rozporuplný obraz již svým současníkům. Na jedné straně zachycujeme společensko-ekonomický úpadek říše, který urychlovala osmanská agrese, na druhé straně se setkáváme s vynikajícími výsledky nejen v uměleckých výtvorech tzv. „palaiologovské renesance“, ale zejména s literárními díly byzantských mysli­ telů, jež v mnohém předznamenávaly nové proudy známé z italské renesance a humanismu. Jen citlivým přístupem ke společensko-ekonomické situaci a ideolo­ gickým směrům této doby je možno pochopit tento zdánlivě rozporuplný jev. Palaiologovská dynastie vládla bez přerušení do roku 1453, až na samozvané vystoupení uzurpátora trůnu Ioanna VI. Kantakuzena v letech 1341 —1354. V me­ zinárodním vývoji byl důležitým předělem rok 1354, kdy se uchytili na evropské půdě osmanští Turci, kteří z politického hlediska znamenali pro říši mnohem závažnější nebezpečí než stálé ideologické spory či vojenské plány a výpravy, které neustále organizovali exponenti a reprezentanti států západní Evropy. Bohužel v této době se ještě osmanské nebezpečí nezdálo západní Evropě tak hrozivé. Zároveň Byzanc prožívala hlubokou vnitřní krizi, na jejíž sociální motivaci pouka­ zovali již současníci a jež našla výraz ve dvou velkých občanských válkách a sociál­ ních a náboženských zápasech prvé poloviny 14. století. V nedávno obnovené říši pomalu uhasínal život civilizace, která zmizela pod tíhou neřešitelných vnitřních sporů a pod tlakem vítězného osmanského nástupu. Tento obraz neklidu kontras­ toval s vývojem v západní Evropě, které se podařilo nejen překonat krizi 14. století, ale nastoupit i k dalšímu ekonomickému a ideovému rozvoji.

Obnovení říše za císaře Michaela VIII. Palaiologa Michael VIII. Palaiologos nastupoval na trůn za situace, která byla velice složitá, neboť v oblasti středního Řecka a na Peloponésu ještě trvalo latinské panství. Zároveň byl ze severu znepokojován stálými útoky Bulharů a Srbů pronikajících na území Thrákie a Makedonie. I benátské panství, které zůstalo neotřeseno na 297

egejských ostrovech, vyžadovalo silnou byzantskou protiváhu na moři, kterou se mohlo stát jen nově zbudované a silné loďstvo a armáda. Velkou zásluhu na znovuobnovení námořní síly měli Tzakonové pocházející z východního Peloponésu, kteří početně posílili obyvatelstvo Konstantinopole a vybudovali nové loďstvo, nezávislé na pomoci Benátčanů či Janovanů. Podobně i gasmulové, obyvatelé smíšeného řeckého a íránského původu, se podíleli na rekonstrukci byzantského loďstva a sami vynikali jako schopní veslaři. Kromě oslabeného námořnictva a armády, kterou bylo nutno znovu postavit, byl zcela rozbit úřední aparát. Bylo třeba překonávat separatismus různých oblastí spravovaných mocnými feudály, kteří již zcela odvykli podřizovat se centrální moci a respektovat ji. Hospodářská situace byla ještě neutěšenější. Hlavní město na Bosporu se podo­ balo vesnici, bylo z velké části vylidněno a život se do něj jen pomalu vracel; nedostávalo se peněz na výstavbu paláců, klášterů, kostelů a administrativních budov. Výdaje na obnovu hlavního města postihly hlavně provinciální oblasti, které byly zdrojem daňového přílivu do Konstantinopole. Nejtěžší bylo obnovit zemědělskou prudukci a zajistit pravidelné obdělávání půdy závislými rolníky. Palaiologové podporovali zainteresovanost feudálů na zemědělské výrobě tím, že jim poskytovali velké pozemkové úděly s paroiky do dědičné držby. Nejdříve obdarovali své příbuzné. loannes Palaiologos obdržel jako pronii ostrov Mitylene a Rhodos; podobně i další osoby spřízněné s rodem Palaiologů dostávaly velké úděly. Tato pozemková panství byla vybavena imunita­ mi, čímž se feudálové stali do značné míry nekontrolovatelnými. Tendence komnenovské hospodářské politiky se v pozdně byzantském období zcela rozvinuly a naplnily. V obchodní politice Palaiologové mnoho nezískali; střídavě se opírali o Janovany či Benátčany, kteří si svoji pomoc dali zaplatit celními výhodami v západním i východním Středozemí a později i v Černomoří. Vzhledem k tomu, že celní poplatky tvořily důležitý obchod a byly pramenem velkých příjmů, Byzanc tím ztrácela velké peněžní hodnoty. Obnovený stát si pomáhal tradičními nepopulární­ mi opatřeními, jež postihovala zejména byzantské rolnictvo daňovým zatížením a zvyšováním dávek. Není divu, že došlo již v samých počátcích vlády palaiologovské dynastie k velkému povstání rolníků v Bithýnii, jež vypuklo rok po instalaci byzantského panství na Bosporu. Povstání bylo vyvoláno nespokojeností pohranič­ ních rolníků zvaných akritai, kteří střežili východní hranici. V době Nikajského císařství byli zbaveni placení daní a povinností, nyní však s nástupem Palaiologů na trůn byli zdaňováni. Tato nová hospodářská reforma likvidovala prakticky strážce a ochránce východní hranice, což usnadnilo pronikání osmanských Turků. Dynastie Palaiologů nastoupila rovněž za velmi složité mezinárodní polické situace. Michael VIII. se snažil sňatkovou politikou čelit různým nepřátelským konstelacím, usiloval o soulad, ale úplný úspěch byl už předem vyloučen. Diploma­ tické manévrování ve sňatkové politice bylo jen dočasně zárukou klidnějšího 298

vnitřního i zahraničního vývoje. Aby císař zabezpečil severní hranici, dal jednu ze svých dcer za manželku bulharskému caru, druhou provdal za císaře v Trapezuntě, třetí za syna epirského despoty, čtvrtou nabídl mongolskému chánovi Zlaté hordy a pátou poslal k Ilkhánovi do Persie. Jeho nej starší potomek, syn Andronikos, byl jmenován jeho nástupcem a stal se manželem dcery uherského krále. Takto prozíravě rozehraná diplomacie však nezachránila Byzanc od nového nebezpečí ze Západu. V západní Evropě se rozvinula nepřátelská kampaň proti Palaiologům na byzantském trůně a vytvořilo se několik skupin, které se nechtěly smířit se ztrátou svých pozic v bývalém Latinském císařství. Proto se opět vynořila obnovená idea křižáckého tažení proti Byzanci a byla rozvinuta nová agitace za obnovení latinské­ ho panství na Bosporu. Prvý, kdo aktivně vystupoval proti Byzanci, byl uprchlý bývalý představitel Latinského císařství Balduin II., který našel velkého podporovatele svých plánů v osobě Manfreda Sicilského. Tento význačný představitel Hohenštaufů převzal pozice Normanů nejen na Sicílii, ale i v Epiru, v Albánii a na pobřeží severního Řecka, odkud pak vojensky připravoval útok proti Soluni a Konstantinopoli. Papež však nebyl příliš nakloněn křížové výpravě vedené německými Hohenštaufy. Situa­ ce se podstatně změnila v roce 1266, kdy na papežovo pozvání přišel do Itálie Karel z Anjou, hrabě provensálský, bratr Ludvíka IX., a u Beneventa Manfreda porazil. Karel z Anjou se stal po vítězné bitvě králem sicilským a neapolským; byl hlasate­ lem nového tažení proti Byzanci v oblasti, která byla říši tradičně nepřátelská — na Sicílii. V roce 1267 pak papež Kliment IV. spolu s Karlem z Anjou uzavřel ve Viterbu smlouvu o přátelství, k níž se připojil svržený latinský císař Balduin II. Nebezpečná situace pro Byzanc se ještě více vyhrotila poté, co se hlavní představi­ telé organizovaného útoku sblížili na základě uzavřených nových sňatků. Balduinův syn Filip si vzal za ženu Beatrici, dceru Karla z Anjou. K nim se přidal i z Byzance vyhoštěný Guillaume Villehardouin, který se nemohl smířit se svým pokořením ani se ztrátou panství na Peloponésu, a proto toužil po odvetě. Spojil se s Karlem s Anjou a spojenectví upevnil novým sňatkem. Jeho dcera Izabela, v této době dědička již ztraceného „morejského panství“, si vzala za manžela syna Karla z Anjou, Filipa. Karel z Anjou se poté za výrazné pomoci benátské městské republiky a papeže prosadil na balkánské půdě, kde byl prohlášen v roce 1272 „albánským králem“. O rok později (1273) se připojili ke Karlovi z Anjou i Srbové a Bulhaři, kterým toto spojenectví slibovalo kořist ze společného postupu proti Byzanci. Okruh nepřátel byzantské říše se tím nebezpečně rozšířil a vládnoucí dynastii nezbývalo nic jiného než uchýlit se k použití osvědčených diplomatických manévrů a komplotů v zahraniční politice. Michael VIII., který se ocitl ve velmi svízelném postavem, se snažil rychlým diplomatickým tahem rozbít západní koalici. Jedinou možnou obranou bylo tváří v tvář tolika nepřátelům rozvinout tradiční diskusi o unii s katolickou církví a tím ulomit hrot současné papežské politice, nepřátelsky namířené vůči Byzanci. Argu­ 299

menty pro pasivní tažení do východního Středomoří, kterým se papežská politika propůjčovala či sama je inspirovala, měly být odstraněny. Nebezpečí na Balkánu hrozící ze strany Srbů a Bulharů se císař snažil čelit sblížením s uherským králem, ale i se Zlatou hordou (1272). Zároveň se však jeho vyslanci představili na dvoře francouzského krále Ludvíka IX. a pokoušeli se ho ovlivnit při rozhodování o cíli křížové výpravy. Ludvík IX. se skutečně rozhodl pro tažení do Tunisu, na které se měl podílet vojenskou pomocí i Karel z Anjou. Načas tedy křížové tažení proti Byzantincům bylo zažehnáno. Jednání o unii probíhalo v několika fázích. Prvé kroky byly učiněny již za papeže Urbana IV. (1261 — 1264) a jednání pokračovalo za Klimenta IV. (1264 — 1268). Teprve za Řehoře X., který byl Byzanci nakloněn, se dospělo k pozitivnějším výsledkům. Díky diplomatickému umění císaře Michaela VIII. se podařilo uzavřít unii s papežem dříve, než Karel z Anjou mohl vyhlásit dlouho připravovanou křížovou výpravu proti „schizmatickým Řekům“. V Byzanci byla otázka unie velice odvážným krokem. Císař ji bral jen jako nutný politický kompromis vůči Západu; to bylo však těžké vysvětlit prostému ortodox­ nímu lidu, který nedávno skončil s latinskou invazí a nyní znovu slyšel v chrámech o připravovaném jednání s papežem. Původní nadšení projevované při vítání císaře v Konstantinopoli pomalu opadá­ valo, a to ze dvou důvodů. Veřejné mínění odsuzovalo jeho tvrdý postoj vůči legitimnímu nástupci loannu Laskarisovi, který byl z jeho příkazu oslepen a zbaven nástupnictví. Církevní hodnostáři, zprvu velice přátelští, ochladli po císařově pokusu o dialog se Západem. Arsenios, konstantinopolský patriarcha, který přišel do Konstantinopole z Nikaie, začal ostře vystupovat proti panovníkovi a označil jej za uzurpátora trůnu. Michael Palaiologos zbavil v roce 1266 Arsenia úřadu a na jeho místo dosadil patriarchu losefa. Po odstranění patriarchy Arsenia došlo ke kritickému hnutí mezi lidem, v jehož čelo se postavil sám Arsenios. Jeho přívrženci se nazývali arsenité a byli zapřísáhlými odpůrci unie. Arsenité vzbudili velký ohlas mezi prostými věřícími; když vešlo ve známost, že by byzantská církev měla opět uznat svrchovanost papeže, rozpory v církvi se prohloubily. Sám patriarcha losefos nebyl dostatečně horlivým stoupencem unie, a proto jej císař sesadil. Nový partriarcha loannes Bekkos, muž velice vzdělaný, původně archivář, rovněž nejdříve s vyhlášením unie váhal, ale později ji propagoval. Michael VIII. si byl vědom výhod, které mu zaručovala unie ve světové politice, a proto i uvnitř říše na ní důsledně setrvával a ostře pronásledoval ty, kteří se postavili proti ní. Problém byl v tom, že nedávné působení Latinů v Byzanci bylo ještě v příliš živé paměti a že unie tato léta velké poroby a útisku znovu připomínala. Ti, kdo nesouhlasili s unií, byli žalářováni, ať již pocházeli z vládnoucího rodu Palaiologů nebo byli prostými příslušníky byzantského lidu. Jak uvádí byzantský kronikář Pachymeres, řada význačných odpůrců unie byla odvezena na ostrov Lesbos a do Malé Asie (do Nikaie).

300

Znění budoucí unie připravili Theofanes, metropolita nikajský, a velký logothet Georgios Akropolites. Význačnými body navrhovaného textu byla formulace o svrchované moci papeže v křesťanské církvi, jurisdikce papeže v kanonických otázkách a uvádění jména papežova při bohoslužbách. Zároveň se císař Michael VIII. zavázal vojensky zasáhnout proti narůstající moci kočovných Mongolů. Po dramatické plavbě dospěli císařovi vyslanci s textem unie do Lyonu, který byl zvolen za hlavní město jednání. Hlavními aktéry lyonského zasedání, které započal 6. 7. roku 1274, byli již zmíněný Georgios Akropolites za byzantskou stranu a františkánský teolog Bonaventura za stranu západní. Tomáš Akvinský, který se měl rovněž zúčastnit jednám a který se na ně teoreticky připravoval, se vypravil z Neapole, ale cestou do Lyonu zemřel. Unie uzavřená v Lyonu předešla útok Karla z Anjou a byla velkým vítězstvím papeže Řehoře X. Pro Byzanc byla důležitým úspěchem pouze z mezinárodněpolitického hlediska. V náboženských otázkách unie mnoho neznamenala. Byzantské veřejné mínění se vzbouřilo proti svrchovanosti Říma a papežova kardinála se do Konstantinopole nepodařilo prosadit. Masové vystoupení proti unii ztrácelo již jednoznačně náboženský ráz, nebez­ pečně se přibližovalo kritice vládnoucí dynastie a našlo vyjádření v četných pam­ fletech na vládnoucí vrstvy. Nejnenáviděnější byl patriarcha loannes Bekkos, který byl v dobové publicistice často napadán (1278 — 1282) a jeho pozice se povážlivě oslabovala. V době lyonského jednání využil Michael Vlil, situace a zaútočil na anjouovské pozice v Albánii. Dobyl strategicky důležité pevnosti jako Berat, Butroton a při­ stoupil k obléhání Aviony a Dyrrhachia. Podobně se snažili Byzantinci získat převahu na Euboii a na ostrovech v Egejském moři (1276). Formálně uzavřená unie se západní církví však nebyla dlouhodobou zárukou míru a klidu mezi Východem a Západem. V roce 1278 zemřel Guillaume Villehardouin. Jeho smrtí připadlo bývalé Achajské knížectví na Peloponésu Karlovi z Anjou. I když v této době již achajské panství bylo dávno integrální součástí obnovené byzantské říše, odchod Guillauma Villehardouina posloužil Karlovi z Anjou za záminku k novému útoku na Byzanc, který záhy tradičně zahájil obsazením albánského pobřeží. Jeho tažení bylo vedeno za přímého souhlasu papeže Martina IV. Sám papež označil byzantského císaře Michaela VIII. za heretika, uzavřel v roce 1281 v Orvietu novou alianci s Karlem z Anjou, s titulárním „latinským císařem“ Filipem II., synem Balduina II., a s Benátkami. Zdálo se, že se situace bude ještě jednou nebezpečně opakovat, protože na stranu Karla z Anjou se znovu připojili nejen Bulhaři a Srbové, ale i odbojní řečtí archonti z Thessálie a Epiru. Císař hledal rychle pomoc u uherského krále, a mamlúckého sultána v Egyptě, který mu poslal lodě, a u chána Zlaté hordy. Kromě toho se Michael VIII. snažil získat na svou stranu Petra Aragonského, který byl úhlavním nepřítelem Karla z Anjou, a jak se později ukázalo, nešetřil přitom zlatém. 301

Karel z Anjou připravoval novou křížovou výpravu proti Byzanci na rok 1283, ale v roce 1282 nastal zvrat v politických událostech. Tehdy vypuklo na Sicílii velké povstání proti nenáviděnému francouzskému panství, známé jako Sicilské nešpory. Během těchto březnových událostí v Palermu bylo mimo jiné spáleno i loďstvo Karla z Anjou připravované na křížové tažení proti Byzanci. V srpnu roku 1282 přijel Petr Aragonský na Sicílii a Karel z Anjou byl odtud vyhnán. Smrtelné nebezpečí hrozící ze Západu bylo zažehnáno díky obratně vedené byzantské diplomacii, orientující se v této době na silně sociálně motivované protifrancouz­ ské hnutí na Sicílii. Císař Michael VIII. se však z tohoto mezinárodního úspěchu dlouho neradoval. Zemřel v prosinci v roce 1282 v malé vesnici v Thrákii, kam se vypravil ztrestat odbojné feudály. Po smrti byl odsouzen nejen latinskou církví, která v něm spatřo­ vala heretika, ale i ortodoxním klérem a byzantským lidem, který v něm viděl zrádce pravé víry a latinofila. Bilance Michaelovy vlády byla rozporuplná. Nebylo doceněno jeho velké dílo obnovitele byzantské říše, jemuž věnoval tolik síly a energie. Naopak mnoho dalších problémů v zahraniční politice a zejména uvnitř říše zůstalo jeho následní­ kům. Nejpalčivějšími z nich byly neuspokojivá hospodářská situace a ideologicko-náboženské neshody vyvolané unií. V ortodoxních kruzích začaly vítězit extrémní proudy netolerantního směru. Tzv. zeloté (horlivci) tvořili spolu s arsenity nekom­ promisní skupinu v církvi. Za kompromisním a formálním uzavřením církevní unie se Západem stály v podstatě jen někteří vysoce vzdělaní duchovní hodnostáři zvaní politikoi, k nimž náležel sám patriarcha loannes Bekkos, Konstantinos Melitenios a Georgios Metochites. Tito představitelé špičky byzantské inteligence projevili schopnost slevovat z přísných náboženských dogmat a domýšlet další vývoj a osud říše vzhledem k naléhavým politickým cílům, se kterými se Byzanc musela vyrov­ návat zejména v oblasti zahraničních vztahů. Obnovením říše se však nepodařilo zdolat separatismus řeckých oblastí, jako byl Epirus nebo Thessálie, kde si velcí feudálové odvykli podřizovat se ústřední konstantinopolské vládě a uplatňovali dvojakou politiku, která neměla daleko od zrádných úmyslů a kompletů. Na Balkáně zůstali nebezpečnými rivaly Byzance Bulhaři a Srbové až do konce byzantské říše. Byzantská vláda se rovněž nemohla spolehnout na námořní ob­ chodní republiky Benátky a Janov. Obě byly nespolehlivými spojenci sledujícími jen svoji ekonomickou prosperitu a výhodné strategické postavení ve Středozemí a později i v Čemomoří. Těžily z nově uzavřených smluv s Byzancí z roku 1275 a zůstávaly suverénními pány na moři, přestože Byzanc obnovila po roce 1261 své loďstvo. Císař Michael VIII. byl zavázán janovské signorii za pomoc, kterou mu poskytla při znovudobývání Konstantinopole. Zároveň však se snažil vyjít a žít v přátelských vztazích i s benátskou republikou, která velice žárlivě sledovala svého rivala Janov ve vodách Středozemního moře. Výsledným postojem vlády bylo proto lavírování a politické kompromisy. 302

Již v roce 1263 se v blízkosti Nauplia střetlo loďstvo janovské a benátské a v této námořní bitvě zvítězili Benátčané. Byzanc však neváhala uzavřít v roce 1265 s poraženými Janovany novou obchodní dohodu, ve které jim nejen obnovovala stará práva a privilegia, ale zároveň je podstatně zvýhodňovala v Konstantinopoli. Roku 1267 byla přidělena Janovanům čtvrť Galata, která se stala důležitým opěrným bodem janovské republiky, obchodním a strategickým centrem, odkud vyjížděli janovští kupci do oblasti Černého moře. Tak započala éra velké prosperity janovských kupců, kteří od této doby zprostředkovávali směnu zboží mezi západní Evropou a Čemomořím; Konstantinopol a Galata byly pro ně jen překladiště a skladiště zboží. Východní hranice Byzance byla nechráněná a zanedbávaná. V důsledku toho byla otevřena útočníkům, kteří na sebe nenechali dlouho čekat. Mongolové vtrhli do Malé Asie, dobyli v roce 1258 Bagdád a seldžucké Turky učinili svými vazaly. Tím byla porušena dočasná rovnováha mezi Seldžuky a Nikajským císařstvím. Mongolská říše pod vedením chána Hulagu se rozkládala od Indie až po Malou Asii. Mongolové způsobili pohyb tureckých kočovných kmenů, přičemž docházelo k ostrým střetům mezi pravoslavným obyvatelstvem a islámskými Ghazy. Turecké kmeny začaly pronikat kolem roku 1270 do úrodného údoli západní Malé Asie, do nebezpečné blízkosti byzantské hranice. Stará opevněná města se mohla jen dočas­ ně bránit a chránit obyvatelstvo, které v nich nacházelo krátkodobé útočiště. Města byla od sebe značně vzdálená, což ztěžovalo přísun vojenské pomoci zejména z Konstantinopole. Michaelovu synu Andronikovi se v roce 1278 částečně podařilo zastavit turecké kmeny v údolí řeky Meandros, ale o dva roky později, v roce 1280, bylo již toto území definitivně obsazeno muslimskými Turky. Jediným schopným protivníkem Mongolů byli egyptští mameluci, kteří se dostali k moci převratem v roce 1250 a udrželi si své postavení po dobu vlády dynastie Ajjubovské, tj. až do 16. století. Jestliže se Byzanc nemusela bezprostředně obávat útočných mameluků, kteří ukončili v roce 1291 panství západních křižáckých států v Levantě dobytím pevnosti Akry, o to bezprostředněji se jí týkaly mongolské vpády. Proto přistoupil císař Michael ke sblížení se Zlatou hordou prostřednictvím sňatkové politiky, aby tak neutralizoval mongolské útoky v Malé Asii a na Balkáně a zabránil sblížení Zlaté hordy a Bulharů, jejichž vojska v roce 1264 a 1271 vyplenila Thrákii tak, že — jak uvedl byzantský kronikář Nikeforos Gregoras — tu nezbyl kousek úrodné půdy. Obnovená byzantská říše neměla však sílu ubránit se náporu ze Západu i z Východu. Podařilo se nanejvýše odrazit útoky vedené ze Západu, a to za cenu kompromisu, který stál byzantskou říši mnoho po stránce vojenské i ekonomické. Byzanc se vyčerpala finančně a úpadek ještě urychlila opatření nástupce císaře Michaela, Andronika II.

303

Období vlády Andronika IL Palaiologa a Andronika III. Relativně dlouhá vláda císaře Andronika II. (1282 — 1328) nepřinesla říši stabilitu. Byzanc územně ztrácela, mizela zcela soudržnost říše a ochabovaly vztahy mezi provinciemi a ústřední mocí. Andronikos II. byl oficiálně uznán jako spolucísař Michaela Vlil, roku 1272. Hodnost spolucísaře mu byla potvrzena dekretem, jímž byla stanovena nejen účast a podíl na vedení státu, ale byl mu přiznán i titul autokratora. Znamenalo to, že v byzantském státu se přistoupilo k novému statutu vládnoucí palaiologovské dynastie, jímž bylo určováno, kteří členové vládnoucího rodu budou ovládat území říše. Palaiologové se tak museli o správu říše dělit a jednotliví členové císařské rodiny a nejbližší příbuzní se stávali mocnými auto­ nomními zeměpány a zároveň i největšími vlastníky půdy. Římská koncepce nedělitelnosti státu byla podstatně narušena. Tím se posílily i tendence decentralizačního vývoje v říši, jehož počátky spadají již do období latinské nadvlády. K vítězství byzantské aristokracie přispěla skutečnost, že pronie se stala dědič­ nou držbou. Renta a poplatky, které dříve plynuly do státní pokladny, se stále více soustřeďovaly v rukou feudála. Toto odčerpávání finančních zdrojů mělo dalekosá­ hlé důsledky pro státní pokladu a ovlivňovalo finanční politiku a organizaci vojenského života v říši. V této době zcela upadly vrstvy rolnického obyvatelstva a drobné aristokracie. Rovněž se značně oslabila vojenská síla státu, zejména pozemní armáda, a podstatnou měrou se zredukovalo i válečné loďstvo. Místo nich nastoupila žoldnéřská armáda, jež kořistila ze svízelné situace říše. Byzanc v době Andronika II. neměla více než 3 000 mužů jízdního vojska a asi 20 vojenských lodí. I tento malý počet byl udržován z dávek a daní, jež byly vymáhány z rolnického obyvatelstva. Většina peněz ze státní pokladny byla určena na zaplacení pohledá­ vek a půjček italským republikám, které musel byzantský stát pravidelně splácet, protože jinak hrozilo nebezpečí, že by se mohly připojit i k některému ze západních nepřátel Byzance. Hospodářské i vojenské kompromisy vedly ke stálým ústupkům vůči italským státům: říše se stávala stále zranitelnější, zejména na moři. Napětí mezi italskými republikami ve vodách Středozemního moře se nezmírnilo. Právě naopak. Koncem 13. století, v roce 1291, poté, co padla poslední křižácká pevnost Akra v Levantě, se obě republiky snažily vynahradit si hospodářské ztráty způsobené ústupem křižáků na území byzantské říše. Do konfliktní situace se dostaly Benátky a Janov v roce 1294 a v roce 1302. Tehdy Byzanc vstoupila do konfliktu v naději, že vytěží z nepřátelství obou republik, ale bylo tomu naopak. Říše v námořních bitvách jen ztratila, a to jak hmotně, tak na lidských životech. Bylo třeba přistoupit znovu ke smíru a k jednání s oběma městskými státy. Benátčané v této době získali ostrovy v Egeidě a Janované, kteří již měli Galatu v Konstantinopoli, se zmocnili v roce 1304 ostrova Chiu. Tím výrazně posílili své postavení na pobřeží Malé Asie, ve Smyrně a ve Fokidě. Vzhledem k tomu, že získali právo těžby cínu a podíl z těžby aluminiových dolů v této oblasti, znamenalo to pro ně velké hospodářské posílení.

304

Ani za Andronika II. se nezmírnilo nebezpečí hrozící ze severu od srbského a bulharského státu. Zejména nástup cara Miljutina budil velké obavy, a proto se Andronikos v roce 1291 rozhodl provdat za něho dceru Simonidu. Díky tomuto sňatku se skutečně podařilo zhruba na dvacet let zklidnit severní hranici Byzance a vytvořit relativně přátelské vztahy mezi oběma zeměmi. Mnohem komplikovanější situace však nastala na východní hranici, kam začali do bývalých domén Seldžuků pronikat osmanští Turci, kteří se stali trvalou hroz­ bou pro byzantský stát. Andronikos II. se snažil o záchranu maloasijských oblastí zvláště v období let 1293 — 1295, kdy byl do čela armády postaven schopný velitel Alexios Filantropenos. Tento vojevůdce, proslavený několika vítězstvími nad Turky, se však postavil proti Konstantinopoli a proti představitelům palaiologovské dynastie. Byl to vážný pokus využít daleko od centra říše místního vojska pro separatistické cíle. Jeví se zároveň jako jeden z dokladů, že obranný systém vytvořený v obdobích Nikajského císařství byl za císaře Andronika II. definitivně rozbit. Do roku 1300 zůstávaly v Malé Asii v byzantských rukách jen malé ostrůvky izolovaných měst obklopené tureckými kmeny. Nejútočnější z nich byli Osmani v Bithýnii. Ještě v roce 1302 proti nim poslal Andronikos II. svého syna Michaela IX., který však byl krůtě poražen v blízkosti Nikomedie. Zakladatel malého tureckého emirátu v Bithýnii Osman záhy rozšířil své území o Nikomedeiu, Nikaiu a Brussu. Z tohoto emirátu vzešla velká osmanská říše, jež později tragicky rozhodla o osudu byzantské civilizace. Další osmanské emiráty Aydinský a Menteše severně a jižně od řeky Meandru začaly útočit na maloasijské pobřeží a ostrovy, zejména na Rhodes, který odolával jejich náporům pod vedením rytířského řádu johanitů do roku 1308. Emír aydinský v roce 1304 dobyl Efesos a Smyrnu a svými pirátskými akcemi ztrpčoval život maloasijskému řeckému obyvatelstvu na pobřeží i na přilehlých ostrovech. Andronikos II. hledal intenzívně pomoc proti osmanským útokům v Malé Asii. Počátkem 14. století po bitvě u Magnesie se rozhodl pro radikální vojenskou pomoc, pro nájem žoldnéřského vojska. Najal katalánskou kompanii, což byli žoldnéři, kteří několik let bojovali na Sicílii pod vedením aragonského krále proti Karlovi II. z Anjou. V roce 1302 byla armáda rozpuštěna a jejich velitel Roger de Flor se snažil uplatnit se v Byzanci. Byzantský císař vojáky přijal na měsíční žold. Cizí námezdné vojsko na území Byzance bylo však spíše danajským darem než pozitivní pomocí. V roce 1303 přibylo do Konstantinopole na 6 500 Katalánců, kteří vyplenili okolí a zázemí hlavního města. Roku 1304 se sice přemístili do Malé Asie, aby bojovali proti osmanským Turkům, jak bylo dohodnuto, brzy se však stáhli zpět ke Kallipoli, kde chtěli přezimovat. Navíc docházelo k častým sporům mezi předáky katalánského vojska a byzantskými veliteli o žold a o finanční vyrovnání. Syn Andronika II. Michael IX., pověřený jednáním s Katalánci, těžko obstarával peníze na jejich vyplácení a na vydržování. Po smrti svého velitele Rogera de Flor se armáda definitivně rozhodla setrvat v okolí Kallipole a vytvořit si zde jakýsi model španělského státu. Navíc vyjížděli do thráckého území, decimo305

váli zemědělské obyvatelstvo a byli skutečnou pohromou a drahou cenou za několik efemérních vítězství nad Osmany v Malé Asii. Z Thrákie pořádali loupež­ né přepady až k Soluni a na Chalkidiku a vyloupili i athoské kláštery. Nakonec je přijal do svých služeb francouzský vévoda Walter de Brienne, který stál v čele Athénského království, jednoho ze zbytků latinského panství ve středním Řecku. Vévodství athénské jim padlo za oběť a poté následovalo i vévodství thébské. V letech 1311 — 1388 se na troskách athénsko-thébského království vytvořilo katalánské panství, jež již nemělo nic společného s plány Andronika II., tj. zabez­ pečit Byzanc proti vnějším, osmanským nepřátelům, ale stalo se nežádoucím útvarem, který si v ničem nezadal s kořistnickou politikou bývalých latinských dobyvatelů. I když statut o nástupnictví v palaiologovské dynastii předpokládal bezkonfliktní vládu, nebylo tomu tak. Prvé spory se objevily v roce 1294, kdy byl za nástupce Andronika II. prohlášen jeho spolucísař Michael IX., císařův syn z prvého manžel­ ství, jehož matkou byla Anna Uherská. Druhá manželka Andronika II., Irena Jolanda z Montferratu, však požadovala kategoricky vládu pro své tři syny, a to podle západního lenního systému; chtěla byzantskou říši rozdělit a jednotlivé oblasti udělit synům způsobem, který, jak uváděl kronikář Gregoras, byl „neslý­ chanou věcí“ a odporoval římské koncepci nedělitelnosti říše. Císař se postavil proti a Irena se rozhořčeně odebrala do Soluně. Za spoluvládce si Andronikos zvolil roku 1316 svého stejnojmenného vnuka, staršího syna Michaela IX., kterého měl původně ve velké oblibě. Sympatie však rychle opadávala a měnila se ve výrazné nepřátelství, když u Andronika III. vzrůstala touha po moci a po vládě. Z těchto důvodů se podílel na likvidaci svého mladšího bratra. Jeho otec Michael IX. tuto ztrátu nepřežil a zemřel v roce 1320. Rok poté (1321) vypukla občanská válka známá jako válka dvou Androniků, která pustošila Byzanc do roku 1328. V této občanské válce nedošlo k žádné velké bitvě, jen k přemísťování armád obou císařů, čímž pochopitelně nejvíce trpělo zemědělské obyvatelstvo. Nejposti­ ženějšími oblastmi byly Thrákie, Thessálie a Makedonie. Za mladým Andronikem III. stála bohatá šlechta, feudálové, za jejichž služby mladý císař platil udílením pronií. Zároveň se však snažil získat pro svou politiku i střední vrstvy a rolnické obyvatelstvo tím, že je zbavil daní, které musely platit za císaře Andronika II. Takovýmto způsobem si zajistil Andronikos III. úspěch právě v Thrákii. Občanská válka se však promítla i do zahraničních vztahů na Balkáně zvláště poté, co se rozšířila až na území Makedonie. Balkánské státy Srbsko a Bulharsko zasáhly do vnitřního vývoje byzantské říše. Zatímco Srbové v čele se Štěpánem Urošem III. stáli na straně Andronika II. Staršího, bulharský car Michal Šišman podporoval Andronika III. Rovněž makedonská města v čele se Soluní a oblasti v Thrákii se přidaly k Andronikovi III. a pomohly mu význačnou měrou na cestě k trůnu v Konstantinopoli. Andronikos II. musel abdikovat, odešel do kláštera a ve věku 73 let zemřel. S ním odešel i jeho význačný sekretář a představitel byzantského humanismu Theodoros Metochites. 306

Občanská válka v letech 1321 — 1328 znamenala prohloubení společenské, ekonomické a politické krize v Byzanci. Nejvíce postihla zemědělské obyvatelstvo a střední vrstvy. Do popředí se dostaly význačné rody, zejména ty, které podporo­ valy mladého Andronika III., např. Kantakuzenové. Z nich přední místo zaujímal loannes Kantakuzenos, vrchní velitel armády a pravá ruka Andronika III. V po­ dobném postavem se ocitl Syrgiannes, správce Soluně, a Apokaukos, správce státní pokladny. Všichni uvedení vysocí hodnost® byli zároveň největšími vlastníky půdy, zejména loannes Kantakuzenos, který během prvé občanské války za své služby získal obrovské pozemkové úděly v severní Thrákii, Makedonii a Thessálii. Jeho příkladu následovali i jiní feudálové; připravovali si cestu k dalším hospodář­ ským zvýhodněním a k politickým aspiracím, které později realizovali v druhé občanské válce a v době povstání zelotů v Soluni v letech 1342 — 1349. První občanskou válkou nejvíce získali velcí feudálové a nepřátelé ze severu i z východu, kteří pronikali na oslabená místa byzantské říše. Jedním z nich byla severozápadní část Malé Asie, kam se v roce 1326 probojoval osmanský sultán, a hlavním sídlem osmanské říše učinil město Brussu. Andronikos III. (1328 — 1341) se pokusil o řadu reforem, jež měly posílit byzantskou společnost. Aby se odstranila korupce, jíž se vyznačovalo období vlády Andronika IL, dal v roce 1326 podnět k vytvoření instituce „generální soudy římské“, složené ze čtyř členů; dva z nich byli zástupci církve, dva byli světští úředníci, kteří podléhali bezprostředně císaři. Jejich moc byla prakticky neomeze­ ná a jejich rozsudky neodvolatelné. Kromě této centrální instituce vznikly lokální soudy v Soluni, na ostrově Lemnu a na Peloponésu, zřejmě jako důsledek decen­ tralizace. Důležité bylo, že do těchto úřadů pronikli zástupci církve, což bylo příznakem toho, že ortodoxní církev rozšířila svůj vliv do tribunální jurisdikce světské a že se značně rozšířila její pravomoc ve státě. Hlavním inspirátorem v tomto směru byl loannes Kantakuzenos, ktútý rozhodoval nejen o vnitřních záležitostech říše, ale významnou měrou ovlivňoval i zahraniční politiku Androni­ ka III. Na prvý pohled nedocházelo v zahraniční politice ve srovnání s vládou Andronika II. k velkým změnám. Rozhodnější postoj zaujal vůči slovanským státům na severu, zejména vůči Srbům. Prvým krokem byla snaha získat pevnější pozice v Thessálii a Epiru, kam začali Srbové nebezpečně pronikat po vítězné bitvě nad Bulhary u Velbuždu v roce 1330. • K italským republikám, zejména k Janovu, se Andronikos III. postavil jedno­ značně nepřátelsky a nepovažoval je za spolehlivé spojence. Jeho nedůvěra v pozi­ tivní spojenectví s italskými signoriemi zřejmě vznikla poté, co se dověděl o nepřá­ telské lize proti Byzanci, která se vytvořila v Avignonu v roce 1334. Andronikos III. jí čelil na návrh Ioanna Kantakuzena spoluprací a jednáním s tureckými emiráty tak, že uzavíral se vzájemně znepřátelenými emiráty dohody. Sledoval tím oživová­ ní vzájemné nevraživosti mezi jednotlivými kmeny v dosud nejednotném osmanském světě a zároveň hledal i protiváhu vůči hrozícím útokům ze Západu. Dohody s osmanskými emiráty se ukázaly v následujících desetiletích jako nespolehlivé.

307

Nepřinesly říši ochranu východních hranic a navíc přispěly k tomu, že západní svět lhostejně přihlížel tragickému konci byzantského státu. Výsledkem alespoň částečně pozitivním bylo v roce 1320 získání ostrova Chiu a oslabení západní protibyzantské ligy řízené římským papežem, ke které se připojily kromě Benátek i ostrovy Rhodes a Kypr. Žádné dohody však nezastavily agresivitu osmanských Turků. Bylo to zřejmé již po bitvě u Pelekanonu v roce 1329, kdy vítězný sultán Orchan rozhodl v potupné mírové smlouvě, že Byzanc bude platit Osmanům roční tribut ze všeho, co jí zůstalo v Bithýnii. V dalších letech (1331 — 1337) padla největší tamější města Nikaia a Nikomedeia. Byzanci zůstala v Malé Asii jen města Filadelfie a Herakleia na Pontu, zcela utopená v tureckém obklíčení. V této zoufalé situaci musel Andronikos III. opět uzavřít mírovou smlouvu s emirátem Aydinským (v roce 1335). Východní hranice tak již definitivně zůstávala nechráněna a byla vydána na pospas osmanské agresi.

Hospodářský vývoj pozdní Byzance Starší bádání zdůrazňovalo, že hospodářský úpadek pozdní byzantské společnosti vedl neodvratně k pádu říše v roce 1453. Avšak s objevením nových písemných pramenů zejména k dějinám dálkového obchodu, k hospodářským dějinám a díky rozvoji středověké archeologie v Řecku dochází v současné době k přehodnocování jednostranných závěrů. Představitelé současné byzantské historiografie hledají naopak prvky kontinuity vývoje v městském životě, řemeslné výrobě a věnují pozornost adaptaci byzantského středního stavu ve sféře obchodního podnikání, ovládaného v této době výhradně italským obchodním kapitálem. Decentralizační faktor, který byl bezesporu negativním jevem v politickém životě pozdní Byzance, měl však i druhou stránku. Rozpadem staré administrativní soustavy velkých oblastí (thernata) se vytvořily menší správní celky (katepanikia). Důležitou roli v nich hrálo provinční město řízené nejčastěji správcem (kefalé), který byl původně velkým pozemkovým vlastníkem. Zároveň byl vybaven politic­ kou, správní, vojenskou a fiskální pravomocí. Město takto spravované bylo stále ještě silnou jednotkou v soustavě feudálních vztahů pozdní Byzance. Známá velká emporia Konstantinopol a Soluň pokračovala v řemeslné výrobě i v dálkovém obchodu. Taktéž tomu bylo i v dalších městech nacházejících se převážně v evropské části říše. Převládajícím typem městského osídlení v tomto údobí byla města s opevněnou akropolí (ano poliš) tyčící se nad podhradím (kato poliš). Tento typ nacházíme ve vnitrozemí a v horských oblastech. Určitou varian­ tou bylo opevněné město (paleo-kastrori) na ostrovech v Egejském moři. Některá byzantská města prosperovala díky rozvinuté řemeslné výrobě a úrod­ nému zázemí, s nímž udržovala pravidelnou výměnu zboží prostřednictvím míst­ ních trhů. K takovým náležela v Thessálii Trikkala, Larissa, Halmyros a Pteleon, 308

v Epiru Joannina a Arta, ve středním Řecku Athény a Théby. Mimořádné postave­ ní zaujímal v této době Peloponés, kde si některá města udržela relativní samostat­ nost a jejich hospodářský význam byl posílen císařskými privilegii. Týkalo se to hlavně měst Monembasie a Mystry, která prosperovala až do konce byzantské říše. Někteří badatelé na nich dokládali i prvky emancipačního hnutí. Zcela zvláštní postavení na Peloponésu měla města Koron a Modon; podléhala přímo benátské signorii, která si z těchto význačných přístavů zřídila překladiště zboží dováženého z Levanty do západní Evropy. Podobně si v Makedonii řemeslné a obchodní prvenství udržela Soluň. Významné byly též Serres, Kastoria a Berrhoia. I v Thrákii, tak těžce zkoušené častými vojenskými vpády Osmanů, prosperovala Adrianopol, Ainos, Filippopolis a Mesembria. Velká část lokalit městského charakteru ztrácela ekonomické funkce a zůstává pouhými pevnostmi, plnícími jen funkci vojenskou. Pozoruhodným jevem tohoto období bylo zapojení byzantských měst a přístavů do dálkového obchodu, který zprostředkovávala benátská a později i janovská republika. Lokality tohoto charak­ teru měly relativně delší životnost i určitou prosperitu. Pod vlivem působení italského obchodního kapitálu docházelo k výraznějším přesunům ekonomické aktivity měst směrem k výhodnější obchodní cestě, předev­ ším k moři, kde rozhodovali italští kupci. A tak na jedné straně jsme svědky ekonomické závislosti byzantských měst na italském obchodním kapitálu, na druhé i relativní prosperity těch lokalit, které se přizpůsobily a zároveň byly schopny realizovat výměnu zboží s úrodným zázemím na místních trzích. Stále větší počet byzantských měst podléhal italským republikám. Zanikala dřívější podřízenost hlavnímu městu Konstantinopoli, které ztrácelo na významu a stále složitějším způsobem se muselo starat o zásobování obyvatelstva a císařského dvora. Intenzívní zapojení byzantských lokalit a přístavů do sféry italského obchodního kapitálu přineslo prosperitu jen několika mála byzantským městům. Ve skutečnosti vedlo k dezintegraci a oslabení říše, protože stát ztrácel podíl na zisku z obchodní­ ho podnikání. Sami byzantští kupci vystupovali často ve službách benátské republi­ ky ve Středozemí a později janovské signorie v Černomoří. Řemeslná výroba v pozdní Byzanci nebyla již řízena pevnou cechovní organiza­ cí, jak tomu bylo v době vlády makedonské dynastie v 10. století. Přestože se řemeslníci v největších byzantských městech shromažďovali v korporacích, usidlovali se ve zvláštních městských čtvrtích a v určitých ulicích. Prameny dochovaly zprávy o zbytcích cechovní organizace v Soluni, kde byl v roce 1295 uváděn cech notářů (tabellaroi), v roce 1320 cech mydlářů (myropsoi) a v roce 1326 cech stavitelů domů (oikodomoi). V thrácké Dimotice se v roce 1344 dochovaly zmínky o cechu notářů. Pevnou cechovní organizací si udržovali v té době námořníci jak v Konstantinopoli, tak v Soluni. Z dalších řemesel uvádějí prameny obuvníky, provazníky, kožešníky, koželuhy, kováře aj. Vliv státní reglemence výroby a obcho­ du byl značně oslabený v důsledku nepevné centrální moci. Cech však nebyl spravován středními vrstvami, ty si nevybojovaly na rozdíl od Západu větší podíl 309

na politickém a administrativním řízení městského života. Kromě cechů (systerna) se výroba rozvíjela ve státních dílnách a velice často v dílnách náležejících klášte­ rům (ergasteria). Ve výrobě se setkáváme v pozdní Byzanci s různými skupinami obyvatelstva, jež vytvářely velice svéráznou a bohatou mozaiku společenské diferenciace. Tvořily ji kvalifikovaní řemeslníci, námezdní dělníci, učedníci. Nejobecnější název pro vý­ robce byl ergatai. Velice důležitou složkou byli technitai, specializovaní dělníci, kteří vlastnili nářadí pro svou práci, ale neměli vlastní dílnu. Byli velice vyhledáva­ nými odborníky zvláště v uměleckém řemesle. Mistři v byzantských ceších neměli však svobodné postavení a rozhodování jako ve městech západní Evropy a byli pod kontrolou státního aparátu. Velice početnou skupinou byli námezdní dělníci (misthioi), kteří většinou po­ cházeli z blízkého venkova. Pracovali ve státních a církevních dílnách a v přísta­ vech. Byli právně svobodní a pracovali jen na základě smlouvy. Jim byli svým postavením velice blízcí učedníci (mathetai), kteří pracovali za mzdu a měnili svého zaměstnavatele. Kromě těchto sociálních skupin byla v Byzanci známa a velice rozšířena ženská práce, hlavně v hedvábnictví a v tkalcovství. Velkou zručností při tkaní a barvení vynikaly hlavně ženy v Peloponésu. O této formě práce podávají bohaté zprávy relace západoevropských cestovatelů. Zcela zvláštní skupinou obyvatelstva podílející se na řemeslné výrobě byli Židé. Prameny zachytily jejich dovednost ve zlatnických dílnách a v hedvábnictví, zvláště vynikajícími byli v umění barvířském. V Konstantinopoli měli vyhrazené místo, kde pracovali a barvili kůži. Rozhodující složkou ve městech byli až po pádu Byzance feudálové; udrželi si prvořadé postavení, jež vyplývalo z význačných politických pozic a ekonomických privilegií a práv. V pramenech byla aristokracie označována různými termíny: dynatoi, plusioi, archontes, aristoi, eupatridai apod. Známí pozemkoví magnáti, jako byli Palaiologové, Angelové, Argyrové, Kontakuzenové, Synadenové, Dukové, Melissenové, se nyní častěji objevovali zejména v provinciálních městech. Lze předpokládat, že občanské války, jež slibovaly půdní fond v Byzanci, přivedly aristokracii do měst, kde se začala zajímat o řemesla a podílet se na obchodním podnikání. To ji spojovalo se střední vrstvou, kterou namnoze nahrazovala. Střední stav (mesotes, mesoi) tvořili řemeslníci a obchodníci v Konstantinopoli, Soluni, Adrianopoli, Dimotice, Monembasii a jiných městech. Náleželi k nim i tzv. burgenses, obchodníci či řemeslníci cizího původu, a gasmuloi, v době Latinského císařství; zůstali zde i po rekonquistě. Vrstva středního stavu se v některých městech částečně emancipovala, ale nikdy a nikde nedosáhla větších politických a administrativních práv. V byzantských městech byla ve všech obdobích velice početná městská chudina, jež v pramenech vystupovala pod různými termíny (ptochoi, aporoi, koinon, laos, ochlos aj.); označení vždy vyjadřovalo chudobu a nemajetnost. Velké přesuny 310

obyvatelstva z venkova do měst byly zřejmě vyvolány nejistou obživou v zeměděl­ ství, sužovaném stálými nepřátelskými nájezdy a vnitřními válkami. Tím vznikla silná vrstva městské chudiny pohybující se na samé hranici životní existence. Pochopitelně tyto skupiny hrály v sociálních bojích a politických zápasech o trůn ve 14. století velice důležitou roli. Byly zálohou pro různé politické konstelace císařů i velkých feudálů. Nezanedbatelnou složkou městského obyvatelstva pozdní Byzance byly vrstvy byzantského duchovenstva, jež byly od vysoké hierarchie až po potulující se mnichy význačným demografickým fenoménem, na němž je možno dokumentovat přesuny obyvatelstva, zejména z Malé Asie do Konstantinopole po seldžuckém a později osmanském záboru. Již zcela neodmyslitelnou součástí městského obyvatelstva v Byzanci byli v této době Latinové, kteří zůstali po rekonquistě na území říše, dále zmínění již gasmulové a nově přišlí italští obchodníci a řemeslníci, kteří se na základě privilegií usazovali ve speciálních čtvrtích (kvartálech) Konstantinopole nebo v některých velkých provinciálních městech. Demografické údaje o obyvatelstvu měst pozdní Byzance nejsou zcela spolehlivé a značně se rozcházejí. Kromě velkých přesunů, ke kterým docházelo ve 14. století, byla Byzanc poznamenána tak jako celá Evropa morem, černou smrtí, jež způsobi­ la markatní pokles městského obyvatelstva. O Konstantinopoli se uvádí, že počet obyvatelstva poklesl do roku 1453 asi na 50 000 — 70 000. Soluň zaznamenala do roku 1430, kdy byla definitivně dobyta osmanskými Turky, úbytek ze 40 000 obyvatelů na 7 000. V administrativním vývoji podléhaly městské záležitosti municipálnímu senátu, v jehož čele stáli feudálové (dynatoi), jen zcela ojediněle do něho pronikali zástupci středního stavu, a to jen v některých městech (v Soluni, Joannině, Monembasii). Emancipační hnutí ve městech nedosáhlo nikdy takových výsledků jako v západní Evropě a bylo zcela závislé na feudálech. Jeho první náznaky byly však záhy utlumeny osmanskou agresí. Decentralizace palaiologovského období našla výraz i ve zrušení starých zabě­ hnutých administrativních pořádků, zejména v likvidaci systému thematového zřízení. Jak bylo výše uvedeno, nastoupily v této době místo velkých regionů (themat) menší správní celky zvané katepanikia, uváděné v pramenech i pod dalšími termíny (topos, chorá, tneros, perioché), jež se v podstatě kryjí s výrazem pro oblast či krajinu. Od poloviny 14. století se decentralizace plně projevila vytvořením apanáží, jakýchsi autonomních knížectví, jež byly udíleny členům vládnoucí dynastie, nebo jiným význačným feudálům nacházejícím se v blízkosti císařského dvora. Tak např. thrácko-makedonské pomezí od Selymbrie po město Chrysopolis náleželo Andronikovi III., zatímco synové Andronika II. Konstantinos a Demetrios ovládali Soluň, která po roce 1350 byla postoupena loannu V. Palaiologovi. Se Soluní se nakládalo jako s dědictvím císařského dvora. Další velkou oblastí (katepanikií) byla Propontida; byla udělena Andronikovi IV. v roce 1381. Výnosnou

311

apanáží se stala i města při Černém moři — Anchialos, Mesembria a města Morejského despotátu na Peloponésu. Udělané apanáže neznamenaly posílení císařské moci, byly výsledkem odstředivých sil a Často ohniskem odbojných povstá­ ní proti ústřední moci v Konstantinopoli. Základním rysem palaiologovské ekonomiky byl růst velkých světských domén, což byl výsledek politického a hospodářského nástupu byzantské aristokracie. Velké pozemkové úděly narůstaly z dědických odkazů, novými manželskými svaz­ ky, koupí a v neposlední řadě rozdílením císařských domén, jež pokrývaly téměř celé území byzantské říše, Velcí pozemkoví magnáti pocházející z provincií proni­ kali do měst. Do politického života nastoupily dosud neznámé rodiny, jako byli Melissenové, Strategopulové, Gabrielopulové v Thessálii, Angelové v Makedonii (kolem města Serres) a Thrákii (kolem města Dimotika), dále pak ambiciózní členové rodu Kantakuzenů a Synadenů. Někteří z jmenovaných byli známí již v 10. —11. století. Kantakuzenové se dostali do popředí ve 12. století, ale k politic­ kým hodnostem a k moci pronikli až ve 14. století a udrželi si zde monopol. V blízkosti císařského dvora nově zaujaly důležité postavení rodiny Metoehitů, Chumnů a Sfrantzů. Feudální aristokracie neměla v Byzanci týž právní status jako aristokracie západoevropská, ani se neetablovala na základě dědičných práv. Obje­ vila se v souvislosti s ovládnutím vysokých byrokratických pozic nebo s význačným postavením v armádě a loďstvu. Základem ekonomické síly byzantských feudálů bylo pozemkové vlastnictví (pronoia), které se změnilo z doživotního, propůjčeného vlastnictví v dědičnou držbu (gonikorí). Feudál (proniár) na tomto základě dostával nejen půdu do dědičného vlastnictví, ale také právo na dávky z pozemků, které obdělávali závislí rolníci (paroikoi). Byzantští závilí rolníci byli základní vrstvou, která obstarávala zemědělskou výrobu na feudálních statcích, na klášterních pozemcích i ňa státních doménách. Byli osobně svobodní, měli určitý pozemkový majetek, hospodářský inventář a dobytek. Jejich povinnosti byly vyměřeny a zaznamenány v pozemkových kni­ hách (praktika) a v pozdějších donačních listinách jednotlivým klášterům nebo světským feudálům. Při výměru výše daně či feudální renty bylo rozhodujícím ukazatelem paroikovo vlastnictví (stasis), tj. počet dobytka, množství půdy a hos­ podářský inventář. Výše státní daně byla určována podle toho, zda paroikos vlastnil potah o jednom páru volů (zeugaratai), měl jedno tažné dobytče (boidatoi) anebo nevlastnil žádný dobytek, který by mohl zapřahat a obdělávat s ním pole (aktemones nebo pezoi). Z toho je zřejmé, že docházelo k velké diferenciaci závislého rolnictva. Dodnes jsou problémy v interpretaci terminologických názvů odrážejících dožitý proces feudalizace v Byzanci. K závislému obyvatelstvu náleželi dále duleutai, duloparoikoi, proskathemenoi a eleutheroi. Často se od sebe lišili jen místem svého působení. Např. eleutheroi byli donedávna považováni za svobodné rolníky nezapsané v pozemkových knihách a v důsledku toho unikající fisku. V poslední době bylo zjištěno, že na klášterních panstvích měli přesně vymezené 312

povinnosti a dávky. Hlavní masa paroiků byla zdaněna a musela platit státu pozemkovou daň (telos) a feudálovi, na jehož panství pracovala, feudální rentu, která byla v balkánské oblasti známá pod názvem dekateia a v Malé Asii mořte. Výše naturálních dávek byla určována velikostí obdělaných polí a vinic. Závislí rolníci museli odevzdávat zhruba jednu desetinu úrody z obilí a jednu třináctinu z úrody sklizeného vína. K těmto naturálním dávkám přistupovali i povinnosti tzv. košíčků (kaniskid), které se odevzdávaly feudálům jako dary. Značně nejednotné názory jsou na rentu v úkonech. V pramenech nacházíme velké rozdíly, někdy je uváděn jeden den povinných prací v týdnu, jindy celkový nutný počet odpracova­ ných dní dvanáct až čtnáct dní v roce. Ve 14. století se postavení závislého rolníka podstatně zhoršilo, protože se jeho povinnosti staly dědičnými. Tím si feudálové zajišťovali pravidelný přísun pozemkové renty. V tomto smyslu je velký rozdíl mezi hospodářským postavením závislého rolníka 11. —13. století a v období 14. a 15. století. Badatelé zabývající se hospodářskou situací pozdní Byzance uvádějí, že tento jev vznikl zřejmě pod vlivem franské nadvlády z let 1204 — 1261. Tíhu daňového zatížení nesla rodina a její jednotliví příslušníci. Počet rodinných přísluš­ níků klesal v důsledku stálých nepřátelských útoků Osmanů koncem 13. a počát­ kem 14. století, dále díky demografickým přesunům, sbíhání a utíkání z feudálních panství a následkem již zmíněné morové rány. Právě tak, jak se zmenšoval počet rodinných příslušníků, zmenšovala se i peněžní renta. V letech 1300 — 1314 se podstatně změnilo základní jádro rodiny. Jak ukázaly demografické výzkumy v Makedonii, klesl průměrný počet členů v jedné rodině ze 4,7 na 3,7 členů. Vznikly sice zámožné rodiny, které měly potah, ale počet jejich příslušníků se od roku 1301 — 1341 zmenšil z 5,82 na 4,33 osob. Chudí rolníci bez potahu rovněž početně poklesli ze 3,80 na 2,65 osob. Nesourodost obrazu závislých rolníků v pozdní Byzanci je dána torzovitou pramennou základnou, která se dochovala jen pro oblast Makedonie, Thrákie, Malé Asie a pro určité kláštery. Neméně významné postavení mělo v pozdní Byzanci klášterní a církevní vlast­ nictví. Bylo pozoruhodným jevem byzantské ekonomiky. Při hluboké hospodářské krizi si jedině klášterní a církevní domény udržely celistvost a koncentraci pozem­ kového majetku až do pádu říše v roce 1453. Představení klášterů úzkostlivě sledovali jakékoli změny ve vlastnických vztazích; došlo-li k nim, vyžadovali v následujících obdobích nápravu, revizi původních donačních listin či privilegií, jež jim měla znovu obnovit vlastnická práva zpravidla na základě nových císařských donací. Palaiologové byli velkými příznivci církve a klášterů. I Michael VIII., ač oriento­ ván na unii, nešetřil donacemi, jež po rekonquistě vytvořily základ ohromného pozemkového klášterního vlastnictví. Největším pozemkovým vlastníkem na Svaté hoře (Hagion Oros) Athos byl klášter Velká Lavra sv. Athanasia, který vlastnil pozemky až v okolí Soluně, dále v severní Makedonii a v povodí řeky Strymon. I srbští carové respektovali toto vlastnictví a potvrdili je. Podobně tomu bylo 313

s kláštery v Soluni, v Konstantinopoli, na ostrovech Lemnos, Chios a Patmos. Kromě kultivace půdy usilovaly kláštery o právo vlastnit mlýny a podílet se na rybolovu v jezerech a řekách. Císař Andronikos II. měl hluboké sympatie ke klášternímu životu a projevoval je náležitou štědrostí. Podobně postupoval i jeho nástupce Andronikos III., za něhož bylo vydáno nějvětší množství darovacích císařských listin a chrysobul, jež chránily, potvrzovaly, udělovaly či rozmnožovaly klášterní a církevní majetek. Organizace klášterního hospodaření v pozdní Byzanci je velmi složitá a dosud nejasná. Souvisí s celkovou strukturou klášterního života. Pod duchovní i ekono­ mickou správu velkých klášterů náležely menší kláštery, zvané metochia. Vzájemné vztahy mezi nimi byly velmi často napjaté. Jablkem sváru byl zápas o závislého rolníka (paroika), jedinou důležitou pracovní sílu na feudálních panstvích. Závislí rolníci museli platit pozemkovou daň (telos), případně museli pravidelně odpracovávat určitý počet dní v roce na klášterní půdě. Byli však také paroikové, kteří dostali půdu do nájmu a tu obhospodařovali. Kromě zemědělské výroby se kláštery ve značné míře podílely na zemědělské činnosti, tj. na řemeslné výrobě a částečně i na obchodním podnikání. Zejména athoské kláštery uváděly ve svých majetkových seznamech dílny a některé řemesl­ níky. Kláštery měly své kováře, pekaře, tesaře, ševče, bečváře, krejčí, tkalce i lodníky. Některá z řemesel vykonávali sami mniši. Je však otázkou, do jaké míry vyráběly klášterní dílny pro klášter a do jaké míry vyráběly určitý nadvýrobek, který se realizoval na blízkých nebo místních trzích. Velice pozoruhodné a důležité z hlediska ekonomického vývoje pozdní Byzance bylo opětovné uvádění práva athoských klášterů na podíl ze solných dolů (Chrysopolis) a na roční důchody z těžby v železných dolech v Tripolisu (severní Makedonie). Podobně bylo velice důležité zjištění, že některé athoské kláštery měly právo na důchody z těžby stříbra v srbském Novém Brdu, což bylo zmiňováno ještě na začátku roku 1452. Je rovněž otázkou, do jaké míry se podílely kláštery na obchodním podnikání a jak se samy účastnily trhů. Zřejmě se účastnily velkých trhů, jako byl trh sv. Demetria v Soluni, a trhů v thráckých přístavech, kde docházelo k výměně zboží mezi makedonským územím a ostrovy v Egeidě. Kláštery jak na Athosů, tak na ostrovech nebyly osamocenými jednotkami, udržovaly čilé dopravní spojení. O jejich samostatnosti svědčí skutečnost, že dovážely zemědělské produkty z různých oblastí říše na ostrovy a zpět na vlastních lodích. Mnohé listiny uváděly kláštery jako přímé vlastníky lodí, jindy byli mniši určitého kláštera označováni za lodníky. Klášterní lodě dovážely zboží z ostrovů do byzantských přístavů a zvláště do Konstantinopole. Na této činnosti se podílely zejména athoské kláštery, které vozily obilí z ostrova Lemnos, kde měly též své domény. Lemnos byl svým způsobem jakousi zásobárnou obilí nejen pro Athos, ale i pro Konstantinopol, zvláště po záboru Propontidy janovskými kupci. Podobně i klášter sv. Jana Theologa na ostrovu Patmos a klášter Nea Mone na ostrově Chios 314

vlastnily lodě a byly zbaveny poplatků, které museli platit jiní majitelé lodí za kotvení v přístavech. Touto obchodní činností nahrazovaly kláštery v Byzanci střední stav. Nesmírně velkou úlevou pro ně bylo vynětí klášterního majetku ze státního físku a skutečnost, že veškeré příjmy se staly součástí feudální renty, o níž rozhodoval klášter. Velmi výhodné bylo pro kláštery i vynětí z celních poplatků a z řady dávek týkajících se námořního obchodu (kotvení v přístavech, skladování zboží, volný průjezd přístavy, svobodný nákup apod.). Uvedené výhody a hospodářské výsady vytvořily v Byzanci z klášterů pevné nezávislé jednotky, do nichž nemohl zasahovat ani státní aparát ani světský feudál a kde mohl často běh věcí ovlivnit jen patriarcha. V tomto smyslu tvořily kláštery a církevní majetek i v palaiologovském období důležité instituce ve feudální byzantské společnosti. Finanční krize v pozdní Byzanci vyplývala z disproporcí mezi peněžními pro­ středky, které měla k dispozici byzantská státní pokladna, a jejími výdaji, jež byly ovlivňovány politickými událostmi a velkými proměnami v sociálně ekonomickém životě říše. Vyčerpání finančních zdrojů se projevilo ve sféře zemědělské, výrobní i obchodní. Hospodářskou krizi ještě prohloubilo přerušení důlního podnikání. Od latinského záboru mizely totiž výtěžky z dolů a zásoba kovů byla téměř vyčerpána. Neustálé vojenské nebezpečí, v němž pozdní Byzanc žila, vedla císaře k vydávám finančních prostředků převážně na vojenské účely. V této době byla zároveň Byzanc pravidelným poplatníkem tributu osmanské říši, jehož výše byla určena na 10 000 hyperpyrů. Hyperpyron (lat. hyperperum) se nejspíše už od doby Alexia I. nazývala zlatá byzantská mince zvaná dříve nomisma. Impérium neustále zraňo­ vané osmanskými vpády hledalo zoufale pomoc v západní Evropě. Západní státy, které připadaly v úvahu, zejména italské městské republiky, si však dávaly svoji pomoc draze zaplatit. Byzantský stát musel uzavírat smlouvy a dohody s italskými republikami, které se stávaly věřiteli říše a činily si nárok na značnou část státního důchodu a na celní úlevy. ■ Rozpory mezi peněžními zdroji státní pokladny a rostoucími výdaji, jež byly řešeny znehodnocením domácí zlaté byzantské mince, se projevily zejména za vlády císaře Manuela II. Palaiologa, který razil převážně minci s větším obsahem stříbra. To znamená, že došlo ke snížení obsahu zlata v hyperpyrů. Jestliže se v letech 1081 —1143 snížila hodnota hyperpyrů v karátech z 20,75 na 20,25, v době vlády císaře Ioanna V. Palaiologa (1347 — 1354) prudce poklesla až na 11,25 karátů. Znehodnocení bylo prohloubeno emisemi mincí s rozličnými přísadami kovů. Velice záhy se začala rozlišovat běžná mince a mince „preferovaná“, hlavně benátská. Byzantská mince se musela zcela podřídit silné minci zahraniční a stát dokonce začal vymáhat daně v cizí měně. I když nemáme k dispozici všechny číselné údaje potřebné k tomu, abychom stanovili tehdejší výši byzantského zahra­ ničního dluhu, svědčí dostupné údaje o tom, že říši více než zahraniční dluh zatěžoval pokles příjmů z daní. Víme například, že v roce 1343 dosahoval dluh výše 35 000 hyperpyrů, v roce 1352 5 000 zlatých dukátů, při čemž hodnota jednoho 315

dukátu se rovnala asi dvěma hyperpyrům. Příjem z „nepřímých daní“ dosahoval výše 25 000 dukátů. Turkům byla Byzanc povinna platit roční tribut ve výši 10 000 hyperpyrů. Tyto údaje můžeme pro větší názornost srovnat s cenou obilí na konstantinopolském trhu. Průměrný výnos typického obilního hospodářství v By­ zanci odpovídal v té době asi 300 modiů obilí, za jeden modius (10,5 1) se platilo pět hyperpyrů, celkový obnos tedy činil 1 500 hyperpyrů. Částka 40 000 dukátů (asi 80 000 hyperpyrů) se tedy rovnala výnosu z 53 typických zemědělských podniků nebo pozemkové rentě z 530 rodinných hospodářství představujících populaci 2 200 osob. V téže době však zároveň náklad zboží jedné lodi odpovídal hodnotě 40 000 hyperpyrů. Byzanc vybrala v roce 1328 v Konstantinopoli na celních poplatcích 12 000 hyperpyrů, v roce 1355 10 000 hyperpyrů, Janované však v této době získali jen v Konstantinopoli 200 000 hyperpyrů. Tohoto závratného rozdílu si povšimli již současníci, například význačný vzdělanec a kronikář 14. století Nikeforos Gregoras. I když musíme předpokládat, že jeho údaj je přehnaný, byl rozdíl v příjmech z celních poplatků mezi Konstantinopoli a Janovem už tehdy velmi značný. Politická a ekonomická krize se projevila v zemědělské výrobě. Úrodná Thrákie, odkud se čerpalo hlavní množství obilí, byla devastována osmanskými útoky, jež vyvolaly přesuny obyvatelstva, sbíhání rolníků z půdy a značné demografické proměny. Tíha zdanění spočívala na těch, kteří zůstali. Někteří byzantští císaři se snažili ekonomickou krizi v pozdní Byzanci řešit zvláštními hospodářskými opatře­ ními. Jedním z nich byl loannes VI. Kantakuzenos, který usiloval o zlepšení situace v obchodním podnikání uvnitř říše a zvláště v zahraničním obchodě. Aby povzbu­ dil obchod, zrušil loannes VI. 10 % daň z obchodních transakcí a nahradil ji 2 % daní. Snažil se postihnout zejména cizince, kteří vyváželi obilí. Uvalil na ně dávku půl zlaté mince za každý modius obilí, což znamenalo 10 až 17 % hodnoty produkce. Jeho snahou bylo zvýšit státní příjmy tím, že se sice obchodovalo na území Byzance za snížené dávky, ale současně se postihoval vývoz obilí vyššími dávkami. Zároveň usiloval vyrovnat ceny obilí na trzích v Konstantinopoli s tržními cenami v provinciích. Císař loannes VI. Kantakuzenos se pokusil podpořit obchod s vínem, které se podobě jako obilí stávalo stále více vyhledávaným druhem vývozu zahraničních kupců. Zahraniční kupci museli platit za 50 měřic vína předem jeden hyperpyron, čímž císař zvýšil nákupní cenu za víno pro cizince na dvojnásobek. Zdvojnásobení ceny při nákupu vína mělo postihnout nákupčí, kteří kupovali přímo od výrobců. Byli tak nuceni zaplatit dávky za obchodní transakce, a to přímo na místě. Těmito opatřeními se byzantský dvůr snažil zvýšit pokleslou prestiž byzantského námořní­ ho obchodu a oživit jej. Avšak jak dále uvidíme, byla to opatření jen dočasná a bez většího a trvalého účinku. Dálkový byzantský obchod zůstal nadále pod kontrolou italských republik, z nichž prvořadé místo zaujímaly Benátky a Janov. Hlavním zájmem městských republik bylo dovážet na Západ obilí z byzantského úrodného území, tj. z pobřeží 316

Epiru, Makedonie, Peloponésu aj. Nejvíce získávala benátská republika z Kréty, která byla její zásobárnou obilí až do 17. století. Druhá význačná městská republika Janov vozila obilí z Černomoří, z Krymu a z Kaffy a podstatně odčerpávala obilní možnosti, které měla předtím Konstantinopol v této části Černomoří i na celé Propontidě. Konstantinopol si zejména v pozdním období musela opatřovat obilí k zásobování obyvatelstva s velkým úsilím. Dařilo se to jen částečně, protože vlastní zdroje se citelně zmenšily osmanským záborem Thrákie a konkurencí janovské republiky v Propontidě. Podle dochovaných smluv, uzavřených s měst­ skými republikami v letech 1265 a 1285, byl vývoz obilí povolen jen do určité výše, aby nedocházelo ke zvýšení cen obilí pro domácí trh, což by znesnadňovalo zásobování hlavního města. Balancování mezi udržením rovnováhy cenové hladiny při nákupu obilí na vnitřním i zahraničním trhu se podařilo udržet až do druhé poloviny 14. století. Od sedmdesátých let 14. století Byzanc již nebyla schopna kontrolovat zásoby obilí na svém území a ztratila přehled o zahraničním obchodu. Ceny obilí v této době stouply až na dvojnásobek. Prudké zvýšení základních prostředků obživy těžce dolehlo na prosté spotřebitele, což se odrazilo v dobových kritických traktátech a v nářcích byzantských současníků nad stálým znehodnoco­ váním byzantské mince. Kupecký italský král začal ovládat byzantskou ekonomiku a byzantští obchodní­ ci se dostali do područí italského obchodování. Stávali se jen zprostředkovalteli, kteří se s větší či menší úspěšností adaptovali v systému zbožně peněžních vztahů řízených oběma republikami. Pronikání Benátčanů zejména do úrodného byzant­ ského zázemí mělo však i některé pozitivní rysy, projevující se podporou a rozvo­ jem pěstování zemědělských plodin a kultivací pozemků (pěstování cukrové třti­ ny). Benátčané tak posilovali vztahy různých oblastí a udržovali styk s jednotlivými regiony v Byzanci. Příkladem byl stálý obchodní styk se vzdálenými místy, jako byla Kréta a Peloponés, Soluň a Negropontos, Malá Asie, Egypt apod. Dobré obchodní vztahy udržovala v této době známá benátská rodina Contarini, která se snažila o navázání obchodních styků s Kyprem, Epirem a ostrovem Korfu. Všechna námořní doprava byla již v této době zajišťována hlavně benátskými loděmi. Janovské lodě se pohybovaly především na ostrovech v Egeidě a v blízkosti maloasijského pobřeží; Janované vlastnili doly ve Fokidě a dále směřovali do Černomoří, Propontidy a na Krym. K oběma republikám, jež udržovaly svoji vládu nad Středozemím a Černým mořem, přistoupili počátkem 14. století podnikaví obchodníci z Dubrovníku, k jejichž obchodnímu podnikání byla byzantská vláda rovněž velmi shovívavá, jak dokazuje několik obchodních smluv uzavřených s dubrovnickým patriciátem. Byzantské hospodářství prožívalo ve 13. —15. století vážnou krizi. Až na některé výjimky, jako byla částečná adaptace středního stavu v zahraničním obchodě, dále snaha některých panovníků vytvořit podmínky pro zlepšení situace a oživení námořní síly a vydávání privilegií pro jednotlivá města, byzantské hospodářství jako celek retardovalo, a to nejvíce v nejdůležitějším odvětví, v zemědělské výrobě. 317

Pokus o autarktní hospodaření, o které usilovali panovníci Nikajského císařství, se neudržel a ani návrhy reforem pozdních myslitelů, jako byl Plethon či Bessarion, nepomohly byzantskému hospodářství a byly v nejlepším smyslu slova jen utopie­ mi. Nebylo možné realizovat platónský model uspořádání společnosti ve feudální struktuře, tvrdě ovládané státním fiskem či pevně fixovanou pozemkovou rentou, bezohledně vymáhanou světskými i duchovními feudály. Kromě návrhů velkých reformátorů řada anonymních autorů vyjádřila sociální kritiku v traktátech či polemikách proti lichvě a v nářcích na znehodnocenou situaci.

Druhá občanská válka a povstání zelotů v Soluni Hospodářské a politické problémy byzantské říše se vyhrotily y roce 1341, v dru­ hou občanskou válku. Vypukla bezprostředně po smrti císaře Andronika IIL, který po sobě zanechal nezletilého syna Ioanna V. Palaiologa. Nešťastný politický konflikt vyvolal dlouholetou politickou krizi a nabyl ještě větší dramatičnosti, když v rámci boje za legitimitu císaře proběhlo v Soluni v letech 1342 — 1349 jedno z největších sociálních povstání, známé pod názvem zelotská komuna. Tato druhá občanská válka i povstání zelotů definitivně vyčerpala státní pokladnu, zlikvidova­ la produktivní síly země a uvedla na scénu dalšího činitele, který od této doby trvale zasahoval rozhodujícím způsobem do vnitřního vývoje byzantské říše, osmanské Turky. Je rovněž pozoruhodné, že zároveň se zápasem o trůn, v němž se utkaly všechny sociální složky byzantského obyvatelstva, proběhl ve sféře ideolo­ gické zápas o prosazení hésychasmu, mystického iracionálního hnutí, kterým se uzavírá myšlenkový vývoj v Byzanci. Do centra dění se dostal jako dominantní osobnost loannes Kantakuzenos, který získal důležité postavení a hodnosti; za pomoc císaři Andronikovi III. proti Andronikovi II. obdržel hodnost (megas dukas) vrchního velitele armády. V této době zároveň nabyl největší pozemkové domény v Thessálii a Thrákii a měl i značný majetek v Konstantinopoli. Byl nejen vynikajícím velitelem, ale i diplomatem a velmi vzdělaným mužem, jehož pozdější paměti náležejí i přes svou tendenčnost k největším historickým dílům 14. století. Konflikt vypukl poté, co se ujala za nezletilého Ioanna V. Palaiologa regentské vlády jeho matka Anna Savojská spolu s konstantinopolským patriarchou loannem Kalekou a Alexiem Apokaukem, vrchním velitelem byzantského loďstva. loannes Kantakuzenos se proti regentské vládě postavil v Thrákii; nalezl oporu zejména v provinciální šlechtě a prohlásil se v Dimotice v roce 1341 byzantským císařem. Politická krize tak přerostla v občanskou válku, během níž se zároveň projevily ostré sociální rozpory. V řadě měst došlo k protifeudálnímu hnutí, které sice mělo ráz boje za legitimitu panovníka, ale bylo vyhraněně třídním a sociálním konflik­ tem. 318

První vystoupení lidu proti aristokracii stojící na straně Ioanna Kantakuzena bylo zahájeno v Konstantinopoli. Na této agitaci měl podíl jak patriarcha, tak Alexios Apokaukos. Šlechtické paláce v Konstantinopoli byly vypleněny a šlechta se zachránila útěkem ke Kantakuzenovi do Thrákie. Podobný vývoj probíhal v Adrianopoli, která se postavila za Ioanna V. Palaiologa. Od začátku byla sociální hnutí spjata s bojem za legitimního panovníka a ostře vyhrocena proti uzurpátorovi trůnu loannu Kantakuzenovi, zatímco přívrženci Kantakuzenovými byli především mocné provinciální rody a proniáři s velkým pozemkovým vlastnictvím. Sám Kantakuzenos ve svých Pamětech tento aspekt uznává. Dokumentoval jej zvláště na událostech v Adrianopoli, kde se vytvořila vláda lidu, jež vydržela až do roku 1345. Od počátku konfliktu se opoziční strana Kantakuzenova spolu s jeho příznivci ideologicky opírala o mystický směr v církvi, o hésychasmus, který rozvinuli athoští mniši ve 14. století. Zápasy hésychasmu se promítaly do dlouhotrvající politické krize a byly několikráte řešeny na církevních synodách. Hésychasmus původně vznikl mimo půdu byzantské církve, ale ve 14. století se rozvinul na Athosů. Hésychasté viděli cíl náboženského života v zírání k věčnému světlu (k Bohu), jehož může člověk dosáhnout jen tehdy, jestliže je naprosto pohroužen do sebe sama. Tomuto cíli byly podřízeny i náboženské úkony (zatajování dechu, zírám na břicho s bradou přitlačenou na prsa — tzv. omfaloskopie — apod.). Byl to směr vysloveně protiintelektuální a iracionální, připomínající v mnohém mechanické modlitby východních náboženství, odmítajících jakékoliv rozumové argumenty. V třicátých letech 14. století se pokusil Gregorios Palamas utvořit z hésychasmu ucelený myšlenkový systém. Odmítal logické argumenty ve věcech božských, neboť považoval Boha za něco mimo bytí a nad bytím, a tudíž za něco, co se vymyká zákonům lidského myšlení. Tento nepostižitelný Bůh se mohl cestou milosti spojit s člověkem, jemuž tak bylo dopřáno jeho „nazírání“. Bůh se přitom nezjevuje ve své podstatě (usiá), ale ve formě energií, které byly odlišné od božské podstaty. V tomto bodě — v otázce dělitelnosti Boha a jeho projevů — soustředil jeho největší odpůrce, kalabrijský mnich Barlaam, hlavní útok proti hésychasmu. Hájil racionalistické stanovisko s důrazem na rozumové uvažování. Barlaamův důkaz na rozumové uvažování měl v boji proti Palamově mystické „vnitřní modlitbě“ určité úspěchy. Logiku považoval za nejlepší prostředek k postižení pravdy, v syllogismech viděl hlavní sílu argumentace — zcela v duchu západní scholastiky. Je-li Bůh pravdou, argumentoval Barlaam, moudrost a vědění pravdu nutně doprovázejí. Kdo pozná moudrost, pozná i pravdu; poznal-li kdo pravdu, poznal tím i Boha. Nejlepší cestou k poznání Boha nebylo tedy podle Barlaama pouhé „zírání na pupek“, nýbrž aktivní vědění, poznávání. Poznávám pravdy, reality, jejíž poznatelnost Barlaam zdůrazňoval, bylo dokonce podle jeho názoru závaznou povinností každého křesťana. Palamas využil konfliktu mezi následníkem trůnu loannem V. Palaiologem a uzurpátorem trůnu loannem Kantakuzenem, ke kterému se veřejně přiklonil. Učinil tak z otázek vyloženě náboženských záležitost politickou. 319

Císařský dvůr (pod vlivem humanistů a zejména pod vlivem Anny Savojské) svolal spolu s patriarchou do Konstantinopole v roce 1341 synodu, kde právě ústy Barlaamovými bylo zpochybněno Palamovo učení. Podobně se situace opakovala ještě v roce 1345, kdy se vyostřily konflikty obou stran v tvrdých zápasech jak v provincionálních městech, tak v Konstantinopoli. Situace se změnila, když se Kantakuzenovi podařilo strhnout na sebe moc v říši. Prosadil na synodě roku 1347 rehabilitaci hésychasmu, dal sesadit patriarchu Ioanna Kaleku, nastolil patriarchu Isidora a Barlaama uvrhl do klatby. Shodou okolností však Barlaam, unavený a znechucený věčnými spory, odjel zpět do Kalábrie. Jeho odpůrce Palamas triumfoval. V letech 1349 — 50 byl dosazen na arcibiskupský stolec právě v místě, jež tak dlouho odolávalo Kantakuzenovi — v odbojné zelotské Soluni. Další doznívání boje o hésychasmus přinesla synoda z roku 1351; zde bylo Palamovo učení přijato jako jediná oficiální doktrína ortodoxní církve. Bylo později přizpůso­ beno zejména balkánskými Slovany a našlo svůj výraz i v ruské kultuře a jejím dědictví. Hésychasmus se svým pasivním oddáním se osudu připravoval půdu i pro pasivní přijímání pozdějších osmanských útoků. Klid a nezájem o okolní svět vytvářel podvědomou rezignaci. Tento směr našel množství stoupenců jak mezi feudály, tak mezi prostými limi. Jeho vítězství definitivně zmařilo jakoukoli mož­ nost sloučení náboženské víry s logickým myšlením a zformovalo tak řadu trvalých a zčásti dodnes existujících rysů východní církve a východoevropského myšlení. Do politické krize, ideologických a náboženských polemik zasahovaly složky sociálně nejslabších, vrstvy nespokojených rolníků venkovské i městské chudiny, jež byly hnací silou mnoha povstání v řadě provinciálních měst. Největšího organi­ zovaného odporu vůči šlechtě a uzurpátorovi trůnu loannu Kantakuzenovi nabylo povstání v Soluni, známé pod názvem povstání zelotů nebo soluňská komuna. Soluň byla po Konstantinopoli nejbohatším a nejrozvinutějším městem. Sociální rozpory se zde vyhrotily nejvíce a zde také probíhala pod vedením Barlaama Kalabrijského první kritika Palamova učení. Název zeloté, horlivci, původně označoval nejhorlivější zastánce pravoslaví proti straně politiků (politikoi), ochotných k určitému politickému kompromisu a jedná­ ní se Západem. Zeloté v Soluni však nepředstavovali rigorózní stoupence pravosla­ ví, ale aktivní složku odmítající hésychasmus a zřejmě se stavějící za Barlaamovo učení. Již jejich praktické cíle, organizace i program vykazovaly zcela reálný postoj k současnému životu, neomezující se jen na nekonečné náboženské politiky. Soluň byla na počátku občanské války ovládána předním feudálem Synadenem, který byl přívržencem Kantakuzenovým. Byli to právě zeloti, kteří zaktivizovali odpor vůči Kantakuzenovým přívržencům v Soluni, ozbrojili lid a napadli přední feudály ve městě. Jakmile byla vyhnána aristokracie, obrátili se i proti majetným složkám středního stavu. Kantakuzenovo vojsko, které postupovalo k Soluni, bylo nuceno zastavit svůj postup zvláště poté, co se roznesla zpráva, že z Konstantinopo­ le přichází zelotům významná vojenská posila. loannes Kantakuzenos, tísněný 320

Korunování Rogera II. Sicilského (výřez z mozaiky v nartexu chrámu Martorana v Palermu, polovina 12. stol.)

Císař loannes II. Komnenos a císařovna Irene (mozaika v chrámu Boží Moudrosti v Konstantinopoli z let 1118 — 1122)

Kostel Panny Marie Parigoritissy v Artě z konce 13. stol, (pohled do kopule)

Chrám sv. Apoštolů v Soluni (začátek 14. stol.)

Istanbul, Tekfur Serayi — císařský palác ze 13. stol, (tzv. palác Konstantina Porfyrogenneta)

Kostel Kapnikarea v Athénách (11. stol.)

Mystra, katholikon v klášteře Brontochion (začátek 14. stol.)

Mystra, palác despotů morejských (14. stol.)

Císař Nikeforos III. Botaneiates mezi postavami Ioanna Chrysostoma a anděla (miniatura v rukopisu, 11. stol.)

Císař loannes VI. Kantakuzenos předsedá církevnímu koncilu (miniatura v rukopisu, 14. stol.)

Theodores Metochites jako donátor. Mozaika v kostele kláštera Chora — Kariye Džami (začátek 14. stol.)

konstantinopolským vojskem, hledal pomoc nejdříve u Srbů a později navázal vážné jednání o vojenské spojenectví s osmanskými Turky. Turci se pochopitelně chopili nabízené příležitosti rozšířit svůj vliv na území Byzantinců a vyslali v roce 1343 loďstvo před Soluň. Obléhám Soluně trvalo asi deset dní a ukázalo pevnost a sílu vlády zelotů. Město se uhájilo, pokusy o zradu byly v zárodku potlačeny. Nepřátelské vojsko v čele s loannem Kantakuzenem se stáhlo do Thrákie i s osmanskými spojenci. V letech 1344—1345 se dostavila prvá únava z povstání, která se však nejvíce projevila v Konstantinopoli. Lid žádal důrazně od nové vlády ráznější zúčtování s loannem Kantakuzenem a urovnání a zklidnění poměrů v říši. Nešlo jen o prokla­ mování sociálních požadavků. V roce 1345 vzplanulo ozbrojené povstání konstantinopolského lidu, jemuž padl za oběť i sám Alexios Apokaukos, odpůrce uzurpátora Ioanna Kantakuzena. Této situace opět rychle využil loannes Kantakuzenos, který získal během roku 1345 značnou vojenskou posilu a zahájil další útočné akce. V Soluni se mezitím k moci dostal přívrženec konstantinopolské strany loannes Apokaukos (syn Alexia Apokauka), který ovšem již po zkušenostech s povstalec­ kým lidem v Konstantinopoli nebyl nijak zelotům nakloněn. Naproti tomu jeho koarchont (spoluvladař) Michael Palaiologos spolupracoval velmi úzce se zelotskou stranou a v důsledku toho měl i větší vliv ve městě. loannes Apokaukos se však po zprávě o smrti svého otce v Konstantinopoli rozhodl spolupracovat s Kantakuzenem a pokusil se získat na svou stranu zbylou aristokracii. Zákeřně zavraždil svého spoluvladaře Michaela Palaiologa; jeho bratrovi Andreiovi Palaiologovi se podařilo utéci k zelotům a k námořníkům do přístavu. Teror vyvolal teror. Andreios Palaiologos spolu se zeloty zorganizoval útok proti loannu Apokaukovi, který musel ustoupit spolu se svými přívrženci do pevnosti. Již potřetí vzbouřený lid zaútočil v Soluni proti feudálům, kteří se znovu pokusili podpořit Ioanna Kantakuzena. Ozbrojený lid vtrhl v roce 1345 do pevnosti, pobil šlechtu a svrhl své odpůrce z pevnosti a znovu vyplenil domy boháčů. Soluň si v roce 1345 udržela nezávislost a nepřidala se ani později (v roce 1347) ke smíru vyhlášenému konstantinopolskou stranou, která rezignovala a smířila se s loannem Kantakuzenem. Když se Solunští dověděli, že loannes V. Palaiologos se spojil s loannem Kantakuzenem, rozhodli se, že raději město předají Srbům, než aby se podrobili. V době, kdy spojené vojsko obou panovníků spěchalo k Soluni, navázal s ním styk soluňský koarchont loannes Metochites, povstání zradil, provedl ve městě převrat a zelotskou stranu spolu s Andreiem Palaiologem zlikvidoval. loannes Kantakuze­ nos se na přelomu roku 1349 — 1350 dostal do Soluně a povstání tvrdě potlačil. Po dobytí města Kantakuzenos označil za hlavní viníky zeloty. Část jich byla uvězněna a část byla z města vyhnána. Hlasatelem a poslem míru ve městě se stal Gregorios Palamas, nastolený nově na biskupský stolec. V jeho řeči o míru byli opět tvrdě kritizováni solunští zeloté. loannes Kantakuzenos svěřil problémy Soluně do rukou Ioanna V. Palaiologa a sám spěchal urovnat státní záležitosti do Konstantinopole. 321

Zelotské povstání náleželo svým charakterem k typům povstání, k nimž dochá­ zelo v rámci tzv. první krize feudalismu, mělo výrazně sociální charakter a vyrůsta­ lo z vlastních vnitřních podmínek. Spojování zelotské komuny s některými sociál­ ními hnutími v západní Evropě a hledání paralel přímo v povstání Simona Boccanegry v Janově (1339) není současnou historiografií uznáváno, spíše se hledají jen některé shodné projevy a symptomy. Program soluňské komuny je možno rekon­ struovat jen z pramenů nepřátelské provenience, což je příznačné a typické pro protifeudální vzpoury, ale lze z něho poznat, o jaké cíle hnutí šlo. Zeloté požadovali konfiskaci velkého pozemkového vlastnictví světského i klášterního a jeho použití k obnově vojska, loďstva a zlepšení sociálních podmínek nejchudších vrstev (rol­ nictva, řemeslnictva, chudiny). Povstání mělo skoncovat s nerovnoměrným rozdě­ lením majetku a vytvořit jakousi vládu lidu, kterou soudobí autoři posměšně nazývali „vládou lůzy“ (ochlokratia). Promyšlený program a dobrá organizace vedla k dlouholetému odporu. Toto sociálně revoluční hnutí bylo posledním pokusem Byzance o regeneraci společenského zřízení. Plány dalších reforem, které byly rozvíjeny na Peloponésu, byly víceméně jen utopistickými představami (Plethon, Bessarion).

Vláda Ioanna Kantakuzena S nastoupením a probojováním císaře Ioanna Kantakuzena k vládě triumfoval hésychasmus, zvítězilo konzervativní mnišství a extrémní pravoslaví, jež již nikdy veřejně nepřipustilo další dialog se Západem na poli diplomatickém ani kulturním. Říše spravovaná nyní legálně loannem Kantakuzenem byla v těžké hospodářské situaci. Znovu to byla oblast Thrákie, která byla velmi zpustošena zejména osmanskými vpády. Státní pokladna zela prázdnotou, o což se přičinila i Anna Savojská, která si vypůjčila od Benátek 30 000 dukátů a dala zástavou císařské šperky. V roce 1347 vypukl navíc (jako v ostatní Evropě) černý mor, který si vyžádal značný počet obětí: města ztratila v této době asi 7 % — 8 % obyvatelstva. Plán císaře vytvořit pevnou jednotnou říši byl iluzí, protože jednotlivé oblasti byly s Konstantinopolí spojeny jen formálně. Území, o která se mohl panovník opřít, tvořila část Thrákie, Soluň, ostrovy v Egeidě a Peloponés (Morea). Změnila se i správa země. Místo jednotného suverénního státu vznikla jakási kolektivní správa. Jednotlivé oblasti byly nyní svěřeny nejbližším příbuzným rodu Kantakuzenů. Syn Matthaios se stal pánem západní Thrákie, zatímco druhý syn Manuel dostal do správy Moreu (střed Peloponésu). Vzniklo jakési samostatné knížectví mající vlastní administrativu a autonomii. Tím se od roku 1348 datuje vznik Morejského despotátu, který sehrál v dějinách Byzance význačnou politic­ kou a kulturní úlohu. V zahraniční politice byl Kantakuzenos orientován na osmanské Turky, s nimiž hrál nebezpečnou hru, neboť od nich žádal vojenskou pomoc během občanské

322

války. Byl zodpovědný za to, že se vojska Orchanových vojevůdců objevila na evropské půdě, a za to, že se Turci usadili v Thrákii a nevraceli se již zpět do maloasijských oblastí. Roku 1352 byla obsazena pevnost Tzympe a v roce 1354 význačná Kallipolis. Tak se vytvořila základna pro budoucí sultánovy expedice proti balkánskému vnitrozemí. Marně se snažil loannes Kantakuzenos vykoupit penězi tento důležitý strategický bod. Neméně závažnýám nebezpečím byly výboje srbského cara Štěpána Dušana (1346 — 1355), který získal v době občanské války území na úkor Byzance hlavně v Makedonii a Thessálii. Jeho slavnostní korunovace ve Skopje v roce 1346 toto vítězství utvrdila a manifestovala. Italské republiky zůstávaly dále pány na moři, jejich rivalita se však jen vyhrotila, loannes Kantakuzenos využíval vůči nim politiky lavírování. V roce 1352 utrpěli Benátčané spolu s Petrem IV. Aragonským od Janovanů porážku na Bosporu a loannes Kantakuzenos se přiklonil k janovské republice. Obě republiky využívaly stále trvajícího nepřátelství mezi loannem V. Palaiologem a loannem Kantakuzenem a za pomoc si vynucovaly další územní zisky. loannes V. se snažil získat Benátčany pro svoje cíle a nabídl jim za 20 000 dukátů ostrov Tenedos, otevírající vstup do Hellespontu a do Propontidy. Dlouholeté rozpory mezi oběma císaři skončily v roce 1354, kdy se podařilo loannu V. Palaiologovi za význačného přispění janovského korzára Francisca Gattilusiho obsadit Konstantinopol. Janované získali za pomoc ostrov Lesbos. loannes Katakuzenos musel v roce 1354 abdikovat a vstoupil do kláštera. Dalších asi 30 let strávil v Mystře. Jako mnich losefos napsal vynikající, i když tendenčně zabarvené historické dílo, jež je prvořa­ dým pramenem pro první polovinu 14. století. Jeho syn Matthaios zůstal ještě nějakou dobu guvernérem v Rodopech. Roku 1357 byl nucen odvolat své nároky na císařský trůn. Uvedení Ioanna V. Palaiologa na trůn zklidnilo sice rozčeřenou hladinu a skon­ covalo s politickou krizí, ale reálného osmanského nebezpečí tím Byzanc zbavena nebyla. Byzantská vláda musela — ač nerada — znovu přistoupit k jednání se Západem o náboženské ústupky. Od poloviny 14. století lze pozorovat, že osmanská agrese postupovala s pevným cílem dobýt „Rumelii“ — Byzanc, zemi „Římanů“. Odrazovým můstkem byla Kallipolis, odkud byly vedeny osmanské útoky do vnitrozemí Balkánu, kde se vytvořily pro Osmany příznivé podmínky rozpadem velké srbské říše po smrti cara Štěpána Dušana v roce 1355. V téže době odeslal loannes V. Palaiologos papežovi Inocenci VI. do Avignonu dopis, v němž zformuloval návrhy na vytvoření protiosmanské ligy, na které by se podílely značnou měrou západní státy. I když se ve Smyrně v roce 1357 vytvořila křesťanská liga proti Osmanům, nešlo o nic jiného, nežli o obranu obchodních zájmů rytířů z Rhodu, Benátek a Kypru v Levantě. Byzanc potřebovala v této době hlavně vojenskou pomoc. Její vlastní armáda byla slabá, byla doplňovaná žoldnéři a často bojovala bez zájmu a do vojenských akcí vstupovala apaticky. 323

loannes V. se snažil vyjednávat na Západě i o náboženských otázkách. Věděl, s jakým odporem byla v Byzanci přijímána unie. Přistoupil proto k individuálnímu obrácení na katolickou víru a nenutil ke konverzi byzantské duchovenstvo ani prostý lid. Vyslal svého syna Manuela k papeži, čímž projevil svoji dobrou vůli k maximální pohodě. Mezitím však se Osmani rozhodli k dalším výbojům. Vroce 1359 oblehli Konstantinopol, dobyli roku 1361 Dimotiku a brzy poté Adrianopol, kterou učinili od roku 1365 svým hlavním sídlem na evropské půdě. Odtud se zintenzívnily výpady do Bulharska a Srbska. Rozdrobená údělná knížectví na Balkáně neschopná vytvořit pevnou sjednocenou armádu postupně podléhala. Pod vedením Muradovým (1362 — 1389) se objevil s velmi úspěšnými výboji nový, velice nebezpečný jev, přesídlování obyvatelstva z dobytých území Balkánu do Malé Asie. loannes V. žá­ dal o pomoc italské republiky i slovanské státy, ale bez velkého výsledku. Západní Evropa sice přijala návrhy kyperského krále Petra I. Lusignana na vytvoření křesťanského vojska proti Osmanům, ale ani velké přípravy na dvoře Karla IV. v Praze a později v Uhrách na dvoře krále Ludvíka nepřinesly Byzanci významnější podporu. Již to, že cílem výpravy byla Alexandrie, prozrazovalo spíše kořistnické cíle než vážnou obranu křesťanského státu. loannes V. se proto pokusil vyřešit situaci osobním jednáním s panovníky. V roce 1366 se vydal do Uher ke králi Ludvíkovi. Při návratu byl však na bulharsko-maďarských hranicích potupně zajat Bulhary ve Vidinu. Ze zajetí mu pomohl jeho bratranec Amadeus VI. Savojský, zvaný „Zelený hrabě“, který jediný na Západě byl schopen shromáždit v roce 1366 vojsko a svého příbuzného osvobo­ dit. Dobyl zpět přístavy Mesembrii a Sozopol a vyhnal v roce 1366 osmanské Turky dočasně z Kallipole. Po této hořké zkušenosti se loannes V. znovu vydal do západní Evropy, tentokráte do Říma, doprovázen některými vysokými hodnostáři, kteří byli pro unii se Západem (např. novoplatonik Demetrikos Kydones). V roce 1369 (za papeže Urbana V.) přijal loannes V. v Římě latinská dogmata, jednalo se však jen o osobní obrácení císařovo, bez účasti církevních hodnostářů. Poté se vydal loannes V. žádat o pomoc finanční a vojenskou pomoc ještě Benátky. Osmanští Turci, opevnění v Adrianopoli, postupovali dále a porazili v bitvě na Marici (1371) vojsko krále Vukašína a vojsko despoty Uglejši. loannes V. se v tomto roce vrátil, ale v Konstantinopoli vládl jeho syn Andronikos IV. a v Soluni druhý syn Manuel. Dvouletá absence panovníka oslabila císařovu moc a vzbudila u jeho synů předčasné nároky na vládu. To se projevilo v následujících letech. Byzanc byla jako ostatní balkánské státy vázána poplatky sultánovi Muradovi, ba co více, loannes V. musel doprovázet Murada na jeho expedici proti seldžuckým emirátům v Malé Asii. Právě za této výpravy vzplanula v Konstantinopoli proti loannu V. Palaiologovi vzpoura vedená jeho synem Andronikem IV., který se zmocnil v hlavním městě vlády. Stejně tak vystoupil proti sultánovi Muradovi I. jeho syn Sardži Čelebi. Výsledek byl zdrcující, hlavně pro sultánova syna, kterého dal Murad I. oslepit. Totéž požadoval sultán i od byzantského císaře, který zasáhl

324

proti Andronikovi IV., ale dal jej pouze uvěznit, aniž jej oslepil. Andronikos IV. však ztratil právo na následníka trůnu a spolucísařem byl v roce 1357 prohlášen jeho bratr Manuel. Andronikos IV. neuspokojen svým postavením vyvolal znovu konflikt. Podařilo se mu utéci z vězení a hledal pomoc u Janovanů v Galatě. Janovští kupci žádali za pomoc Tenedos, význačný strategický ostrov kontrolující Hellespont a bosporské úžiny, ale ten byl zakoupen Benátčany. Mezi benátskou a janovskou signorií vypukl zápas o Tenedos, jehož se účastnili i znepřátelení členové rodu Palaiologů. Janované skutečně pomohli Andronikovi IV. v roce 1376 na trůn, doufajíce, že se Tenedu zmocní. Murad I. však znovu zasáhl a uvedl na trůn Ioanna V. Palaiologa. V této době však měl již sultán rozhodující vliv i na vývoj vnitřních záležitostí oslabené Byzance. Zápas o Tenedos byl zakončen přidělením ostrova Amadeovi Savojskému podle úmluvy v Turínu (z roku 1381), kde bylo rozhodnuto, že se stane neutrálním územím. Obyvatelstvo bylo přesídleno na Krétu a Euboiu, aby zde Byzanc ani italské republiky neměly žádný vliv. Zároveň byla Kallipolis, vybojovaná Amade­ em Savojským, za Muradovu pomoc udělena opět Turkům. Mnohé lokality na byzantském území se stávaly jablkem sváru mezi italskými republikami a nastupují­ cí osmanskou mocí. Byzanc již koncem 14. století hrála v tomto zápase často jen úlohu pasivního pozorovatele. Chmurný a bezperspektivní vývoj byzantské říše však přece přinutil despotu Manuela Palaiologa v Soluni k určitým ekonomickým opatřením, která měla alespoň částečně ozdravit byzantskou společnost. Pokusil se vytvořit v Soluni bariéru proti osmanským útokům; aby povzbudil vojenskou sílu byzantské armády, zkonfiskoval polovinu císařských domén, které náležely athoským klášterům, a proměnil je v pronie. Sekularizací klášterního majetku se snažil posílit vojenskou sílu a získat byzantské feudály pro boj proti hrozivému tureckému nebezpečí. Na tento pokus relativního osamostatnění odpověděl Murad I. novým útokem, v němž bylo dobyto města Serres ve východní Makedonii. Soluň si ještě udržela určitou autonomii, tu však zrušil nástuce Muradův Bajezid I., který na město vložil od roku 1395 právo tzv. devširme, tj. odnímání části křesťanských dětí (řecký paidomazomd), aby z nich byli vychováni bojovníci za islám, janičáři. V letech 1376—1381 nastoupila výrazná konsolidace osmanské moci za Muradal., který provedl strukturální proměny v armádě. Začal udělovat půdu na dobytých územích vojákům a tím docházelo k velkému přesídlování obyvatelstva. Nástup a kolonizace osmanského obyvatelstva na dobytých balkánských úze­ mích vedl i k velkým organizačním přesunům křesťanů. Po znovudobytí Kallipole pronikali Osmani rychleji do nitra Balkánu. Záhy jim padla za oběť města Niš (1386), Sofia (1387), východní část Bulharska; obsadili Trnovo a řadu pevností na Dunaji (Silistria aj.). Poté se Murad obrátil znovu na území Srbska ke Kosovu (1389), kde sídlil Vuk Brankovič, vůdce protiturecké koalice na Balkáně vytvořené za aktivní účasti srbského prince Lazara. Bitva na Kosově poli v roce 1389 však jenom dosvědčila

325

slabost slovanských států a byla jedním z posledních pokusů postavit se mohutné vojenské osmanské moci. Murad I. zde nalezl smrt, avšak tím se nic nezměnilo na nezadržitelném postupu Osmanů do nitra Balkánu. Vítěznou štafetu osmanských výbojů převzal Muradův syn Bajezid I. (1389 — 1402), kterému otec zanechal skvělé dědictví. Palaiologovci, neschopní vládnout z jednoho centra, si rozdělili území říše: Andronikos IV. se musel spokojit až do smrti (1381) s městy v Propontidě a v Marmaře; Manuel se snažil, bez většího úspěchu, získat pevnější postavení v Soluni a Theodoros L, třetí syn Ioanna V, ovládal Peloponés s hlavním městem Mystrou. * V roce 1390 byl za pomoci Bajezida na byzantský trůn uveden nej starší syn Andronika IV., loannes VIL Manuel II. se však nechtěl vzdát trůnu. Musel se jako rukojmí zúčastnit výpravy proti jedné z posledních byzantských pevností v Malé Asii, proti Filadelfii. Na této ponižující výpravě se v roce 1391 dověděl o smrti svého otce Ioanna V. a v noci uprchl ze sultánova vojska, aby si v Konstantinopoli vydobyl nástupnická práva. Bojoval o ně nyní rezolutně i proti sultánovi, který chtěl sám suverénně rozhodovat o osudech byzantského trůnu.

Úsilí Manuela II. o záchranu říše S Manuelem II. přišla do čela byzantské společnosti výrazná osobnost, která se snažila konstruktivně čelit osmanskému nebezpečí. Bylo mu 40 let, když nastoupil vládu v Konstantinopoli, byl nesmírně vzdělaný a ne nadarmo jej nazývali součas­ níci filozofem na byzantském trůně. Jeho zájem o literaturu a teologii byl na státníka pozoruhodný. Literární talent projevil v bohaté korespondenci se svými přáteli, filozoficko-etické názory vyjádřil v četných polemikách s islámskými teolo­ gyOdpovědnost za vedení upadající říše pociťoval velmi silně, snad o to více než jiní, že jeho manželkou byla srbská princezna, která se nemohla smířit s pádem srbského státu. Jinak se jeho osobní život zdál šťastný, manželka jej obdařila šesti dětmi. V roce 1393 znovu vytáhl sultán Bajezid I. na Balkán, aby ztrestal odbojné Bulhary. Podařilo se mu to dokonale, zlikvidoval vládce druhého bulharského království, vyvrátil Trnovo a obsadil je tureckými obyvateli. Zároveň svolal do města Serres v roce 1393 —1394 všechny své vazaly a poplatníky včetně byzantské­ ho císaře, aby jim znovu připomněl jejich povinnosti a ukázal jim jejich slabost a bezmocnost vůči narůstající osmanské moci. Po této schůzce namířil do středního Řecka a na Peloponés, kde přinutil místní feudály, ať to byli Acciajuolové v Athé­ nách nebo Navarrové v Thébách a v Achaii či despota v Mystře, k vazalským povinnostem. Jediný, kdo se ještě dočasně ubránil, byl valašský vévoda Mirgea. O něco později (v roce 1417) padlo i Valašské království a osmanští Turci se stali pány Dobrudže. Ovládali a kontrolovali důležité strategické body v ústí Dunaje. 326

Západ se začínal konečně znepokojovat nad nebezpečným vývojem na Východě a na Balkáně. První výzvu k vytvoření společné křesťanské vojenské ligy proti osmanským Turkům začal organizovat Zikmund Lucemburský, král uherský, který se pochopitelně cítil nejohroženější, zejména po pádu bulharského carství. Jako první se přihlásili k uherskému králi francouzští rytíři s vojskem (Jan hrabě z Nevers, ke kterému se přidal Jan le Meingre, známý jako maršál Boucicaut), dále rytíři z českých zemí, Polska, Itálie, Španělska a Anglie, takže se pozemní armáda rozrostla. Městské státy Benátky a Janov se postaraly o vyzbrojení lodí a k nim se přidali i rytíři z ostrova Rhodu. Armáda byla značně početná, asi kolem 100 000 lidí, ale chybělo pevné jednotné vedení a dohoda mezi veliteli. Bajezid, který plánoval v roce 1396 obležení Konstantinopole, změnil rychle své plány a napadl křesťanské vojsko na Dunaji u Nikopole. Osmanské vojsko připravilo křesťanské lize zdrcující porážku. Většina zajatých byla zabita a samotnému Zikmundovi se jen stěží podařilo uniknout na benátské lodi nejdříve po Dunaji do Černého moře a poté do Konstantinopole. Byl to prvý pokus vytvořit mezinárodní vojsko proti osmanskému nebezpečí, ale byla to i hořká zkušenost z porážky křesťanské vojen­ ské ligy. Ti, kteří přežili, podávali svědectví o skutečném osmanském nebezpečí. Tak tomu bylo i s maršálem Boucicautem, který se vrátil na francouzský dvůr. Informoval krále Karla VI., který mu povolil vrátit se opět k císaři Manuelovi a pomáhat mu podobně, jako to dělal svého času Amadeus Savojský. V roce 1399 odešel k Manuelovi s vojskem čítajícím 1 200 mužů. Jak malý počet to byl po tak těžké zkušenosti! Sám Manuel psal dopisy západním králům, papežovi do Říma i moskevskému panovníkovi. Nezůstal však jen při dopisech a výzvách. Navštívil země, o kterých předpokládal, že by mu mohly vojensky pomoci. Na rozdíl od svého otce necestoval jako prosebník, ale s důstojným doprovodem. Byl přijímán s respektem a se sympatiemi. První zemí, kde se dále zdržel, byla Itálie. Navštívil Benátky, Padovu, Vicenzu, Pavii a Milán. V roce 1400 dorazil do Paříže a odtud odcestoval do Londýna, kde byl hostem Jindřicha IV., od kterého konečně získal částku asi 2 000 liber na vojenské výdaje proti Turkům. Francie i Anglie sice přátelsky přijaly císaře, ale samy byly ve finančních potížích, jež vyvolala stoletá válka. Přes krásné přijetí, které nebylo spojeno s uzavřením ponižující unie s Ří­ mem, jak tomu bylo u předešlých císařů, výsledky vojenské pomoci byly mizivé. O této slabině diplomatických jednání věděl i Bajezid. Otázka dobytí hlavního města na Bosporu byla jen otázkou času. Manuelova cesta měla vliv na zintenzívnění zájmu Západu o byzantský a antický svět. Byzantští učenci (např. Manuel Chrysoloras, žák Demetria Kydona) se proslavili v Itálii, kde bylo jejich působení spojeno s výukou řeckého jazyka, což pozitivně ovlivňovalo vztah k ohrožené byzantské říši, která byla chápána jako kulturní dědic antiky. Bajezid se zatím pokoušel obléhat Konstantinopol; aby jeho blokáda byla účin­ nější, vystavěl na asijském bosporském pobřeží známou pevnost Anadolu-Hisar, k níž později přibyla ještě druhá, nazvaná Rumeli-Hisar, na evropské straně Bosporu. K obléhám Konstantinopole došlo za Ioanna VIL, který zastupoval císaře 327

Manuela cestujícího po Evropě. Bajezid se opevnil v některých byzantských městech (Larissa, Patras, Athény 1397) a v Malé Asii dobyl sultanát Aydinský a Menteše. Ovládl východní Anatolii a v roce 1400 se jeho říše rozkládala od Bosny až po východní Anatolii. Není divu, že sultán v roce 1402 povýšeně vyzýval Ioanna VIL ke kapitulaci. Shodou okolností však do vojenských záměrů sultána Bajezida zasáhl kočovný kmen Mongolů vedený Timurem Lenkem, nazývaným na západě Tamerlán. Tento Turek, který z matčiny strany pocházel z Džingischánova klanu, vytvořil během několika let ohromnou říši s hlavním městem Samarkandem rozkládající se od pomezí Číny a Bengálského zálivu až ke Středozemnímu moři. Ze Samarkandu pak organizoval výboje do Ruska proti Zlaté hordě, do Persie a do Indie. Poté, co se zmocnil Arménie a Gruzie, napadl v roce 1400 osmanskou osadu na Černém moři Sivaš (Sebasteia). Odtud směřovali mongolští dobyvatelé do oblasti Levanty, do Sýrie a do Bagdádu. Na Mongoly se snažila působit byzantská diplomacie i papež, který k nim vysílal misionáře, aby získali jejich spojenectví proti Osmanům. loannes VII. slíbil Timurovi za účinnou pomoc proti Bajezidovi placení tributu. Bajezid musel za takovéto situace obléhat Konstantinopol a rychlým pochodem směřoval do východní Anatolie, kde se utkal 25. července roku 1400 u Ankary s vojsky Timurovými. Přesto, že sultánova armáda měla 10 000 janičářů, hlavně ze Srbska, Bajezid bitvu prohrál, byl zajat a později zemřel ve vězení. Osud Konstantinopole se jakoby zázrakem změnil a město bylo zbaveno osmanské blokády. Týto události zastihly Manuela II. v roce 1402 v Paříži. Evropa přijala vítězství Mongolů u Ankary s velkým nadšením. Začala navazovat jednání s mongolskou říší a vysílala k ní misionáře z řad dominikánského a františkánského řádu. Porážka sultána Bajezida znamenala dočasné oslabení osmanské říše a přivodila zároveň velké rozpory mezi sultánovými syny bojujícími o nástupnictví a moc. Z bojů vyšel vítězně Mehmed I. Čelebi (1413 — 1421). Byl velmi rozumným panovníkem a snažil se o dobrý vztah k císařovi Manuelovi IL, kterému vrátil Soluň a některá města v Malé Asii. Podařilo se mu říši upevnit a vnitřně ji posílit.

Morejský despotát Manuel věnoval velkou pozornost despotátu Morejskému a snažil se z této oblasti vytvořit pevnou základnu proti osmanským útokům. Despotát, jehož centrem byla Mystra, vykázal relativně samostatný politický a ekonomický vývoj. Byl řízen nejdříve potomky Ioanna Kantakuzena v letech 1383 — 1384 a poté se stal domé­ nou bratrů Manuela a Theodora Palaiologů, kteří zde zkonsolidovali a upevnili vládu. V roce 1407 se zde ujal vlády Manuelův syn Theodoros II. V letech 1415 — 1416 zabezpečil Manuel despotát výstavbou Hexamilia, což byla dlouhá hradba mezi Saronským a Korintským zálivem, která měla být silnou bariérou proti Osmanům 328

a měla chránit celé jižní Řecko i proti případné benátské intervenci. V této době totiž nemohl císař spoléhat na pomoc ze Západu, nejednotného a rozvířeného výsledky kostnického koncilu, za situace, kdy se papežská politika zcela soustředila na vnitřní problémy v církvi. Je pozoruhodné, že právě oblast Peloponésu (Moreje) se stala v posledních obdobích byzantské říše důležitým politickým střediskem a zároveň i ohniskem, kde působili největší byzantští učenci a vzdělanci. Mezi ně náležel Bessarion, Gennadios Scholarios, Isidoros, biskup Kyjevský, a ti, kdo připravovali v letech 1438/9 ve Florencii unii s papežem. Nejvýznamnější z nich byl filozof Georgios Gemisthos Plethon (1355 — 1452), který se zabýval teologickým systémem založe­ ným na novoplatónském učení o idejích. Později bylo oživení polyteismu, které hlásal, odsouzeno a jeho spisy byly spáleny. Zachovaly se jen zlomky a v nich i velmi cenné návrhy na uspořádání státu. Reformy se nevztahovaly na celou říši, ale jen na klasický antický region Peloponés, který se zdál Plethonovi nejzdravější oblastí, odkud by se mohla realizovat určitá regenerace říše. Byzantinci jsou zde poprvé nazýváni Heléni, nikoli Romaioi, čímž se měla naznačit sounáležitost se slavnými antickými Řeky. Plethon, zneuznaný ve své zemi, se stále více zdržoval v Itálii, kde založil platónskou akademii ve Florencii. Zemřel v Řecku, ale jeho pozůstatky byly převezeny do Ravenny, kde má hrobku. Zoufalé postavení uhasí­ nající byzantské říše si vyžadovalo naléhavou potřebu změn ve společnosti. Mystra, hlavní město Morejského despotátu, ležící několik kilometrů od antické Sparty, byla v této těžké době střediskem shromažďujícím intelektuální špičky byzantské kultury a byzantského humanismu. Město samo zůstalo dodnes jedinečným kom­ plexem středověkého osídlení, kde se zachovaly paláce, chrámy zdobené nádherný­ mi freskami, kláštery; je svým způsobem unikátem na půdě současného Řecka uchovávajícím sugestivní atmosféru středověké Byzance. Nástupce císaře Manuela loannes VIII. (1425 — 1448) se musel od počátku své vlády potýkat s cílevědomými a organizovanými útoky zkušeného sultána. Protože nebylo možné zvládnout politickou situaci z jednoho místa, říše se stále více dělila na velké oblasti, v jejichž čele stáli císařovi příbuzní. Byli to vlastně autonomní despotové, jako byl bratr císařův Konstantinos v Mesembrii (Nesebar) a v Anchialu (Pomotje). Druhý bratr vládl na ostrově Lemnu, zatímco Theodoros II. zůstal na Peloponésu až do roku 1427, kdy jej vystřídali Konstantinos a Thomas Palaiologové.

Florentská unie a poslední pokus Západu o záchranu Byzance loannes VIII. přistupoval k zděděné vládě podstatně jinak než jeho otec. Rozhodl se pro to, před čím jej tento důrazně varoval, pro jednání o unii. Vedlo jej k tomu nové ohrožení Konstantinopole. Hledal zprvu vojenskou pomoc a vydal se proto na cestu do Benátek, Milána a Uher, ale mnoho nedosáhl. Poté přistoupil na 329

kompromis a začal jednat se západní církví. Evropa zmítaná politickou a ekono­ mickou krizí se stále ještě vyčerpávala stoletou válkou a husitskými boji a nemohla tedy finančně a vojensky Byzanci pomoci. Ale papežská kurie nabízenou ruku od Byzance přijala. Jednání o unii neprobíhala v Římě, ale byla organizována na úrovni koncilu, který byl na Východě pokládán za jedině kompetentní. V letech 1431 —1433 probíhalo zasedání koncilu v Basileji, kde byl zvolen papežem Eugenius IV. Účastnili se ho i zástupci konstantinopolské círvke. Zde poprvé se orto­ doxní Řekové ostře postavili proti tomu, aby byli srovnáváni s českými „heretiky“. A zde také bylo rozhodnuto, aby dalším místem společného jednání mezi Byzancí a papežem byla Ferrara v severní Itálii. loannes VIII. se v listopadu roku 1437 znovu vypravil do Itálie. Svého bratra Konstantina dočasně odvolal z Morejského despotátu do Konstantinopole a pověřil ho správou byzantské říše. Postoj k unii byl v byzantském prostředí složitý, a to jak mezi prostým lidem, tak v kruzích církevních intelektuálů. Základním problémem bylo podřízení konstanti­ nopolské církve Římu, proti čemuž se jednoznačně postavil byzantský lid. Složitější byl postoj intelektuálních vrstev a vysokého byzantského kléru, který se v této době stavěl k unii diferencovaně. Vytvořila se skupina příznivců unie (Jilenotikoí) a jejích protivníků (anthenotikoi). Obě skupiny vedly tvrdé polemiky, jež byly vlastně výrazem obav ze dvou hrozících zel, ze zničení vlastní svébytnosti Latiny nebo Osmany. Koncil byl svolán do Ferrary v roce 1438 a poté pokračoval v roce 1439 ve Florencii. Byzantskou delegaci vedl císař loannes VIII. spolu s vážně nemocným patriarchou losefem II., který během dlouhého jednání zemřel. Spolu s nimi přijeli patriarchové z Alexandrie, Antiochie a Jeruzaléma, dále význačné kulturní osob­ nosti, jako byl filozof Georgios Gemisthos Plethon, Gennadios Scholarios, pozdější první patriarcha konstantinopolský po pádu říše, metropolita nikajský Bessarion, Isidoros, řecký metropolita kyjevský, a Markos Eugenikos, biskup efeský. Přijelo na 700 osob a pobyt delegace musel značně zatížit papežskou pokladnu. Dnes je již velmi těžké si představit zaujatost, s jakou se po dlouhé měsíce setkávaly latinská i řecká strana na zasedáních, kde se řešily otázky, zda Duch svátý vychází z Otce a Syna nebo jen z Otce (tzv. spor o filioque ve Vyznání víry), dále latinská doktrína o očistci apod. Každá z polemizujících stran se snažila dokázat chyby protivníka a tak byly také formulovány základní spisy: Contra errores Graecorum (Proti omylům Řeků) a Contra errores Latinorum (Proti omylům Latinů). Byzantinci se nemohli smířit v diskusích s tím, že dodatek o Svatém duchu (filioque = a ze Syna), jenž byl přivtělen katolickou stranou k nikajskému Credu, narušuje hierarchii a vztahy v učení o Trojici a tím i výklad boží osobnosti. Proto bylo velice důležité nalézt kompromisní řešení zejména k výkladu podsta­ ty Ducha svátého, které bylo po nekonečně dlouhých debatách formulováno díky rozdílům v předložkách „ze“ a „skrze“. Byzantinci přistoupili na formulaci, že Duch svátý vychází z Otce „skrze Syna“, čímž se rozuměla a připouštěla formulace „ze Syna“. Byl připraven dekret o unii, v němž byla zdůrazněna podřízenost 330

ortodoxní církve papežovi, a 6. července roku 1439 se přistoupilo k podpisu. Latinský text dekretu o unii přečetl kardinál Cesarini a v řečtině byl pak přednesen slavným Bessarionem. Zdálo se, že bariéra mezi křesťanským Východem a Zápa­ dem padla a že nastala doba společného postupu. Řím jásal, všichni byzantští hodnostáři unii podepsali, jediný efeský biskup Markos Eugenikos odmítl. Rene­ sanční umělci dlící tehdy ve Florencii se snažili zachytit a vyjádřit ve svých dílech tuto atmosféru. Vittorio Pisano vytvořil medaili s portrétem císaře Ioanna VIII. Palaiologa a Benozzo Gozzoli vyzdobil palácovou kapli Medici-Riccardi freskami znázorňujícími jeho doprovod. Podobně byly scény z florentského koncilu výtvarně zachyceny Antoniem Filaretem, který jimi vyzdobil ústřední portál chrámu sv. Petra v Římě. Zcela jiná reakce byla však v Konstantinopoli po návratu delegace z Itálie. Byzantský lid nepřijal unii a přimkl se k jedinému, kdo v jeho očích nezradil, k efeskému biskupovi Markovi Eugenikovi. Tento vášnivý odpůrce unie se logicky stal vedoucím opozice proti ní. Unii odmítly též patriarcháty v Alexandrii, Antio­ chii a v Jeruzalémě, s odmítavým postojem se setkala i na Rusi. Metropolita Isidoros, který unii podepsal, byl moskevským carem Vasilem III. svržen z úřadu a uvězněn. Později se mu podařilo uprchnout do Itálie, kde konvertoval ke katoli­ cismu podobně jako Bessarion. Oba pak v hodnosti kardinálské strávili život v Itálii. Gennadios Scholarios se zalekl reakce byzantských věřících, i když byl velice nakloněn latinskému kléru a zejména latinským vzdělancům, jako byl Tomáš Akvinský. Začal se dívat na své jednání jako na zradu. Z horlivého zastánce se téměř přes noc stal vášnivý protivník unie. Vyneslo mu to později i důležité postavení v církevní hierarchii. Postoj k unii však znamenal i změnu ve vztazích byzantské církve k ostatním ortodoxním církvím na Balkáně i v Rusku. Od této doby se o byzantském kléru hovořilo velice kriticky. Na Rusi vznikla tendence požadovat osamostatnění pravo­ slavné církve, která by nebyla ani vázána Západem, ani poplatná tureckým sultá­ nům. Vytvořila se teorie, že byzantský císař, který buď jedná se Západem o kom­ promis či dokonce o podřízení papežovi, nebo je v osmanském područí, není již plnohodnotným zastáncem křesťanské oikumene. Negativní důsledky unie, jak je předvídal císař Manuel II., se do písmene potvrdily. V atmosféře pobouření širokých vrstev začali hésychastičtí mniši rozvíjet fanatickou agitaci. Reálné vojenské pomoci ze Západu nebylo ani za cenu unie dosaženo. Na florentském koncilu nebyla sice vyhlášena ihned křížová výprava proti Turkům, ale bylo zřejmé, že bude nutno zabývat se otázkou obrany křesťanstva co nejdříve. Podnět k tomu daly další Muradovy útoky na Balkáně. Murad přepadl roku 1439 Smederovo, jednu z posledních srbských pevností na Dunaji ovládanou Jiřím Brankovičem, který se snažil zastavit sultána a dokonce mu dál svoji dceru za manželku. To však nezabránilo tomu, aby sultán znovu nevytáhl do boje, tentokráte proti Bělehradu (v roce 1440), který byl součástí Uherského království. 331

Zde však příliš neuspěl. Přesto bylo třeba aktivně prosazovat novou křížovou výpravu, zejména na obranu bezprostředně ohrožených katolických Uher. Iniciáto­ rem výpravy se stal kardinál Cesarini. Polský a uherský král Vladislav Jagelonský se postavil do čela výpravy spolu se sedmihradským vévodou Janem Hunyadim a odvážným despotou Jiřím Brankovičem. K nim se připojil kníže Vlád z Valašska a Benátky přislíbily podílet se na výstavbě loďstva. Pomoc přislíbil i papež a vévoda z Bourgogne. Zároveň se v této době organizovalo i vojsko pod Georgiem Kastoriem Skanderbegem, legendárním hrdinou albánského odporu proti Turkům. Podobně i na Peloponésu se začalo opravovat již jednou zbořené Hexamilion, obranný val proti Turkům překlenující Korintskou šíji. Plán výpravy proti Osmanům byl podobný jako při výpravě, která tak neslavně skončila u Nikopole. V čele armády o počtu 25 000 vojáků stál kardinál Cesarini s králem Vladislavem, a Jiřím Brankovičem a s Hunyadim. Vojska sestoupila do dunajského údolí. Loďstvo bylo vysláno do Černého moře, kde se mělo spojit s armádou na pobřeží nebo v ústí Dunaje. Murad II. byl zaměstnán bojem ve východní Asii. Protože potřeboval čas, navázal s křižáky jednání v Adrianopoli. Výsledkem byla mírová smlouva na deset let, která byla Vladislavem ratifikována v Szegedu roku 1444. Podle této smlouvy byla osvobozena Niš a Sofia, část území dostal zpět Jiří Brankovič. Murad II. odtáhl znovu do východní Anatolie. Avšak křižáci, zejméma Benátčané, císař loannes VIII. navrhovali další vojenské akce. Vojsko začalo dále postupovat bulharským územím směrem k Černému moři. Sultán byl šokován křesťanskou věrolomností. S armádou, která byla třikrát tak velká jako křesťanská liga, se rychle vrátil z Malé Asie, přešel s ní přes Bospor a v listopadu již čekal na křesťanské vojsko u Varny. 10. listopadu 1444 došlo k bitvě, v níž nalezli smrt kardinál Cesarini a Vladislav Jagellonský, zvaný na památku místa, kde padl, Varenčik. Pouze Janu Hunyadimu se podařilo uprchnout. Bitvou u Varny zvanou „bitva národů“ skončil poslední pokus dát dohromady křesťanské vojsko proti Osmanům se zdůvodněním, že jde o pomoc křesťanské Konstantinopoli. Prohraná bitva, ač se jí císař loannes VIII. nezúčastnil, byla vykládána jako trest za zradu víry, jíž se císař dopustil podepsáním unie na florentském koncilu. V tomto duchu agitovali hésychastičtí mniši v Konstantinopo ­ li i v celé říši. Zdůrazňovali věrolomnost západního světa a vytvářeli atmosféru extrémního nepřátelství vůči Západu. Naopak osmanská agrese i přes svoji tvrdost začala být přijímána s pasivitou, ba co více, hledal se určitý modus vivendi. Murad II. pronikl v roce 1446 do Řecka, kde znovu zničil Hexamilion, opevnění na Korintské šíji, a již podruhé vyplenil Moreu. Asi 60 000 lidí bylo zotročeno. Despoti Konstantinos a Thomas museli platit tribut a stali se pod přísahou sultáno­ vými vazaly. Nakonec se vyrovnal Murad II. i s Janem Hunyadim, kterému se podařilo utéci do Uher, ale byl zajat v bitvě na Kosově poli (1448). Jediný, kdo přežil, byl Jiří Brankovič, kterého Murad II. učinil svým vazalem. Posledním protivníkem Muradovým byl Skanderbeg v Albánii; jediný vydržel zápasit se sultánem v nerovném boji. Ale i on našel smrt v roce 1468 v albánských horách.

332

Poražený císař a vítězný sultán loannes VIII. zemřel v roce 1448 a stará císařovna matka Helena prosadila na trůn svého oblíbeného syna Konstantina, který dosud dlel v hlavním městě Morejského despotátu, v Mystře. Bylo to poprvé v byzantských dějinách, kdy byl císař koruno­ ván mimo Konstantinopol bez účasti patriarchy, kterého zastoupil místní metropo­ lita. Konstantinos XI. přibyl do Konstantinopole 12. března 1449 a byl přijat s velký­ mi sympatiemi a důvěrou. V této době mu bylo již čtyřicet let a byl známý svou rozvahou. V boji se osvědčil jako dobrý velitel a v míru jako významný úředník. Morejský despotát svěřil po odchodu do hlavního města svým dvěma bratrům, Thomasovi a Demetriovi. Prvým císařovým záměrem bylo získat západní státy k ofenzívě proti Turkům. Snažil se mamě vzbudit u nich zájem o osud své říše. Snad se po prohrané bitvě u Varny dostavila na Západě únava a neschopnost mobilizovat dále odpor proti osmanské agresi. Konstantinos se rozhodl pro proklamaci unie. Bývalý kyjevský metropolita, nyní již římský kardinál Isidoros přijel roku 1452, aby unii slavnostně vyhlásil. Většina konstantinopolského kléru se však vyhlášení unie nezúčastnila, protože s ní nesou­ hlasila. Velkou zásluhu na jejím odmítnutí měl zřejmě Gennadios Scholarios, který stačil ještě před příchodem Isidorovým pronést vášnivý protest proti unii a vzbudit v prostých věřících nedůvěru k chabé pomoci ze Západu. Bylo to zřejmě v téže době, kdy přišli do Konstantinopole z Prahy poslové husitské pražské církve, které vedl Konstantin Platris, zvaný též Anglikos. Gennadios Scholarios i Konstantin Anglikos vyjádřili na veřejném shromáždění v chrámu sv. Sofie v Konstantinopoli negativní postoj vůči papeži a západní církvi a získali tím srdce prostých věřících. Hledali sblížení proti papeži ve společném postupu české utrakvistické a ortodoxní konstantinopolské církve. Gennadios Scholarios připravil otevřený list s řeckým textem a paralelním zněním latinským. Byl adresován všem lidem dobré vůle a všem pražským utrakvistům. List byl podepsán sedmi církevními hodnostáři a byl opatřen voskovou pečetí, takže budil dojem, že byl podepsán konstantinopolským patriarchou. Negativní postoj k unii vyjádřili jak prostí věřící, tak i příslušníci vysoké aristo­ kracie. Zvlášť příznačný je výrok, který pronesl Lukas Notaras (megas dux), naturalizovaný Janovan, krerého sbližovaly s Janovem především obchodní zájmy. Prohlásil, že raději přijme turecký turban než papežskou tiaru, čím vyjadřoval názor valné části vládnoucí vrstvy v Konstantinopoli. Bylo ironií osudu, že přes takto proklamovaný postoj oba Notárovi synové museli po příchodu Turků do Konstantinopole zemřít před jeho očima. Nový sultán Mehmed II. Dobyvatel (1451 —1481) byl od svého nastolení přímo posedlý touhou zmocnit se Konstantinopole. Zpočátku veřejně nedával najevo své agresivní válečné plány a západní státy i byzantský císař doufali, že bude pokračo­

333

vatelem Muradovy relativně mírové politiky. To však byl hluboký omyl. Velice záhy Mehmed II. narušil byzantské evropské pobřeží a dal zbudovat na Bosporu proti Anadolu-Hisar novou pevnost, nazvanou Rumeli-Hisar (Boghaz-kesen, „přetínač úžiny“). Byla dokončena v srpnu roku 1452. Nebylo pochyb o tom, že měla sloužit jako důležité místo při vylodění v blízkosti konstantinopolského opevnění a zajišťo­ vat kontrolu nad Bosporem. Císař Konstantinos XI. se cítil osamocený, jeho město, o jehož obranu tolikrát poníženě žebral v západní Evropě, bylo ostrůvkem utopeným v mocné převaze islámskými dobyvatelů. Jediné, co zbývalo, bylo rychle posílit obranný systém a vytvořit takové podmínky, aby se obklíčení mohli bránit co nejdéle. Konstantinopol tvořila jakýsi trojúhelníkový poloostrov obehnaný pozemními hradbami, které se táhly kolem města a byly proslavené již od nejranější doby říše. Jen délka hradeb od císařského paláce Blachemy v severní části Konstantinopole k jižní části města, k Marmarskému moři, byla 9 km. Velice dobře byla opevněna východní část města kolem Zlatého rohu a rovněž západní, obrácená k Thrákii, kde se pomalu soustřeďovala většina uherského pozemního vojska. Jak hradební opev­ nění u Zlatého rohů, tak hradby západní části města byly přerušovány řadou bran, které sloužily k veřejnému užívání nebo jen vojenským účelům. Je pochopitelné, že nejzranitelnějšími místy byly právě brány, kde mohl být očekáván intenzívní nápor osmanských dobyvatelů. Konstantinos XI. se zaměřil na co nejrovnoměrněj­ ší rozestavení byzantských obránců. Ebměr vzájemných vojenských sil osmanských a byzantských byl nesouměřitel­ ný, i když se zprávy o počtu ozbrojených vojáků rozcházejí. Uvádělo se, že osmanští Turci měli k dispozici asi 165 000 až 400 000 lidí ozbrojených i neozbrojených, zatímco Byzantinci měli k obraně jen 4 773 ozbrojených mužů, některé prameny uváděly až 7 000 lidí. V tomto počtu byla zahrnuta i pomoc italských republik Janova a Benátek a dobrovolníků z ostrovů Chiu a Rhodu. Byzantské prameny uváděly v té době počet obyvatelstva Konstantinopole na 50 000, z toho 2 000 cizinců, především italských obchodníků, námořníků a vojáků. V obležené Konstantinopoli připadalo na jednoho byzantského obyvatele asi 15 Turků. Rovněž 26 lodí kotvících ve Zlatém rohu nemohlo být proti velkému tureckému loďstvu (400 lodí) zárukou dlouhého odporu v námořních bitvách. S čím tedy mohla byzantská obrana vedená císařem Konstantinem XI. počítat poté, co západní státy zklamaly a žádnou slíbenou vojenskou pomoc nerealizova­ ly? Nejdříve se přihlásila benátská kolonie v Konstantinopoli, která přislíbila vojenskou a námořní pomoc. Povolala své lodě z Kréty a společně s některými statečnými příslušníky význačných benátských rodů, jako byli Cornaro, Mocenigo i Contarini, se zapojila do obrany města. Podobně tomu bylo i s Janovany, kteří na své náklady najali a vyzbrojili družinu žoldnéřů; do jejich čela se postavil známý a úspěšný janovský Giustiniani Longo, představitel jedné z nejvážnějších janov­ ských rodin, kterému císař Konstantinos XI. svěřil dohled nad celým obvodem vnějších hradeb. 334

Osmanští obléhatelé měli kromě přesily ještě jednu velkou výhodu. Již od roku 1452 pro ně pracoval uherský inženýr Urban, který vyráběl pro sultána děla. Původně nabídl služby císaři Konstantinovi, ten mu však nemohl za jeho služby dobře zaplatit. U sultána dostal nejen čtyřikrát více peněz, ale i veškerou technic­ kou pomoc. Prvá děla byla ulita v městě Adrianopoli a dopravena k byzantským hradbám. Podstatně přispěla k narušení byzantského nedobytného pevnostního systému nejen z thrácké strany, ale později zejména při dobývání Zlatého rohu. 7. dubna 1453 se pohnula velká část turecké pozemní armády s děly od Adrianopole a směřovala k západní části Konstantinopole. Začal první útok, ve kterém byla vyzkoušena kvalita sultánových děl a síla byzantského opevnění. Velká část hradeb byla neustálou palbou poškozena. Avšak obránci stačili ještě během noci hradby opravit a vybudovat palisádu. Po setmění přicházeli muži a ženy, přinášeli prkna, kůže, dřevo, pytle a pískem a nahoru dávali sudy naplněné hlínou. Byla to zoufalá a jen dočasná obrana obležených. Protože osmanský útok byl soustředěn na západní straně města, podařilo se janovským lodím, které přivážely obleženým potraviny, proniknout do Zlatého rohu. Snad právě to bylo příčinou, že sultán Mehmed II., aby zbavil obležené možnosti získat jakoukoli pomoc z moře, začal uvažovat o dobytí Zlatého rohu. Za pomoci italských techniků dal sultán zbudovat jakýsi dřevěný most (diolkos) dlouhý asi 12 km; byl ve výši 70 m nad mořem a z 21. na 22. dubna po něm bylo přemístěno 70 osmanských lodí z Bosporu do Zlatého rohu. Celá akce byla chráněna neustálým dělostřeleckým ostřelováním byzantských lodí umístěných ve Zlatém rohu. Nyní byli Turci silní nejen v pozemním vojsku, jež neustále útočilo na konstantinopolské hradby, ale také na moři. 23. května se znovu objevil v Konstantinopoli před císařem vyslanec Mehmedův a žádal o kapitulaci města. Bylo velkým morálním vítězstvím byzantského lidu a císaře, že odmítli kapitulaci s tím, že město nevydají nikomu a že jsou odhodláni v boji zemřít. Krátce nato, dne 27. a 28. května 1453, se shromáždilo všechno pravoslavné i katolické obyvatelsvo města ve velké procesí, které za zvuku kostelních zvonů procházelo podél hradeb a zastavovalo se tam, kde byly hradby nejvíce poškozeny. Žehnali těmto místům ikonami, které nesli na ramenou. Procesí se účastnil i císař. Pronesl svoji poslední řeč svědčící o velké osobní statečnosti, k níž nabádal také své spolubojovníky. Připomenul jim, že jsou potomky hrdinů starého Řecka i Říma. Všichni přítomní pak slíbili císaři, že obětují svůj život za Konstantinopol a pravoslaví, a odešli do chrámu Boží Moudrosti, kde se konala po pětiměsíční přestávce velká mše. Ortodoxní křesťané se totiž chrámu vyhýbali, protože zde byla, i když formálně, vyhlášena unie za přítomnosti patriarchy Isidora. V této době je však spojilo velké společné neštěstí a utrpení. Pravoslavní i katoličtí obyvatelé Konstantinopole, Řekové, Italové i Katalánci k sobě nalezli cestu ve společném obřadu. Byl to jediný okamžik v závěru byzantské historie, kdy bylo možno hovořit o skutečném sjednocení konstantinopolské a latinské církve. 335

29. května nastoupil hlavní útok osmanských Turků, který probíhal ve třech etapách. Soustředil se znovu na západní část opevnění, kde byly na několika místech prolomeny hradby a branami pronikali první dobyvatelé. Elitní pluky janičářů nastoupily v poslední fázi boje, aby dokončily krvavou řež již přímo v Konstantinopoli. V této bitevní vřavě našel smrt i statečný Konstantinos XI., jehož tělo po skončení bitvy nebylo možno identifikovat. Jak bylo zvykem, dobyva­ telé pak plenili město celé tři dny. Očití svědkové, kteří zanechali zprávu o dobytí Konstantinopole, vypovídají shodně o vybíjení křesťanského obyvatelstva bez rozdílu majetku a postavení. Jen malý počet křesťanů se zachránil na benátských lodích. Nebyly ušetřeny chrámy a kláštery — byly vydrancovány a oloupeny o své poklady. Jen chrám sv. Apoštolů ušel jako zázrakem velkému plenění. Janovská čtvrť Galata se poddala sultánovi, který ji zachoval a ponechal jí obchodní privile­ gia. Zpráva o pádu Konstantinopole se rozletěla do celého tehdejšího světa a koneč­ ně vytrhla z letargie vládoucí vrstvy rozhodující v této době o osudech politického vývoje Západu i Východu. Byli to zejména italští obchodníci, často očití svědkové tragických událostí v Konstantinopoli, kteří názorně na svých osudech dokazovali hrozbu osmanského neúprosného útoku ve Středomoří a na Balkáně. Eneas Sylvius, pozdější papež Pius II. Piccolomini, prý při zprávě o pádu Konstantinopole plakal a srovnával její pád s „druhou smrtí Homéra a Platóna“. V letech 1459 — 1460 se pokusil vyhlásit nové křížové tažení proti bezbožným islámským útočníkům, ale unavená západní Evropa, zejména Francie po skončení stoleté války, i střední Evropa, vyčerpaná dlouholetými husitskými válkami, nere­ agovala, a proto jeho výzva zůstala jen zbožným přáním na papíře. Bezprostředním odrazem událostí na Bosporu byly strach a lítost nad pádem krásného města, jež byly literárně ztvárněny v četných dobových žánrech, jako byly „Nářky“ a „Pláč“ nad pádem „druhého Říma“. Obě formy byly velmi známé i ve slovanském prostředí a rozšířeny zejména v ruském podání. Osudy palaiologovského rodu byly velmi pohnuté. Jednotliví příslušníci skončili svůj život v různých částech Evropy, rozptýleni, bez vzájemné opory i pomoci. Snad to bylo i výrazem jejich předcházejících rivalit a věčných sporů a nesouladů, jež podstatnou měrou přispěly k dobytí poslední enklávy byzantského panství, despotátu Morejského s centrem Mystrou na Peloponésu. Zde mezi sebou bojovali synové posledního statečného císaře Konstantina XI., Thomas a Demetrios, kteří byli přemoženi Mehmedem v roce 1460. Thomasů Palaiologovi se poté podařilo utéci do Itálie, kde byl dobře přijat kardinálem Bessarionem u papežské stolice a velmi uspokojivě hmotně zaopatřen. Jeho bratr Demetrios se vydal do rukou sultána, který mu povolil pobývat na svém dvoře v Adrianopoli. Demetrios se stal mnichem a zůstal jím až do své smrti v roce 1470. Pokračování palaiologovského rodu se uskutečnilo až sňatkem dcery Thomase Palaiologa Zoe (Sofie) s ruským carem Ivanem III. v roce 1472. Začala se tak legalizovat idea „třetího Říma“ a Moskva se stala význačným centrem politického a církevního života a bedlivou strážkyní odkazu čisté ortodoxní víry s nesmírnou mezinárodní prestiží. 336

Kromě Morejského despotátu ještě vzdorovalo Trapezuntské císařství pod vlá­ dou Komnenovců, jež si sultán definitivně podřídil v roce 1461. Jeho vládci však neskončili tak, jako příslušníci rodu Palaiologů — byli po dvouletém věznění v Adrianopoli fyzicky zlikvidováni. Rovněž italské republiky Benátky i Janov se musely smířit se zmenšenými obchodními transakcemi ve Středomoří, Černém moři či v Levantě. Janovská signorie ztratila důležité přístavy v Černomoří a jeji aktivita se omezila jen na oblast ostrova Chiu (do roku 1566). Benátská republika ztratila ještě více, téměř všechny územní zisky z doby čtvrté křížové výpravy. Zůstaly jí jen Kréta (do roku 1669) a v Jónském moři Korfu. Podstatnou ranou bylo i dobytí ostrova Rhodu Turky v roce 1522 a vyhnání příslušníků johanitského řádu a poté pád Kypru v roce 1571. Tím zmizely ze Středomoří dvě pevné základny možného organizova­ ného odporu proti Osmanům. Osmanské vítězství nad Byzancí v roce 1453 nebylo jen výsledkem systematické­ ho vojenského náporu cílevědomého útočníka; bylo umožněno vnitřním rozkla­ dem byzantské společnosti, jež nebyla schopna po úspěšné rekonquistě v roce 1261 zvládnout hospodářsko-sociální vývoj uvnitř říše a potácela se v chronických krizích, které nebyly ničím jiným než odrazem slabé a nepevné politické vlády. Byzantská feudální vrstva nebyla oporou centrální moci a stále více směřovala k odstředivým tendencím a k politické a ekonomické nezávislosti. Střední vrstvy jí byly podřízené nebo byly ve vleku podnikavých italských republik, zejména Benátek a Janova, do jejichž služeb musely vstoupit. Italský obchodní kapitál nejen prolnul ekonomickou strukturu pozdní byzantské společnosti, ale čato ovlivňoval i zahraniční politiku císařského byzantského dvora. Ani závislé rolnictvo, vystave­ né ňepřetižitému vykořisťování stupňovanému ještě osmanskými zábory, nemohlo být spolehlivou ekonomickou zálohou a oporou. Co tedy zůstalo! Po dobytí Konstantinopole se stal ostrov Kréta asylem uprchlí­ ků a utečenců z hlavního města či jiných oblastí byzantské říše. Mezi nimi bylo mnoho vzdělanců a umělců, kteří v příznivé atmosféře rozvíjeli a uchovávali kulturní byzantskou tradici a antické dědictví. Jejich zásluhou a za význačného přispění italského obyvatelstva na Krétě se toto kulturní dědictví dostalo do Itálie, kde se stalo důležitou složkou italské renesance a humanismu. Zachována také zůstala církevní ortodoxní organizace v čele s patriarchou v Konstantinopoli, jímž byl jmenován Gennadios Scholarios. Uchování této institu­ ce bylo jediným prostředkem jak udržet v nejtěžích dobách spojení s lidem, jak tlumočit dědictví byzantské civilizace a řecké kultury. V období nej těžšího útisku byla církev jedinou kulturní silou, jež později přispěla k tomu, že se vytvořil základ identity národní, a to nejen u Řekůs ale i u ostatních slovanských národů a Albán­ ců, kteří si vybojovali svoji národní nezáviste®! v 19. století.

337

Byzantská kultura v slovanském prostředí

Přibližně v době, kdy se odehrávala přeměna antické výchořímské říše v středově­ kou Byzanc, objevují se na historické scéně Evropy Slované. V průběhu 5.-7. století se šíří ze svých původních sídel mezi Dněprem a Vislou do východoevrop­ ského lesostepního pásma a pronikají až k Černému moři, usazují se na středním Dunaji a doslova zaplavují byzantské provincie na Balkáně. Vztah byzantské říše ke každé z těchto tří slovanských skupin se lišil; jeho charakter byl určován především zeměpisnou polohou a historickými osudy jed­ notlivých území. Oblast nad středním Dunajem se stala z hlediska byzantských zájmů důležitou zejména poté, co se bývalá římská provincie Pannonia stala v době stěhování národů přechodným domovem nejrůznějších národů napadajících by­ zantská území jižně od Dunaje. V slovanském prostředí na středním Dunaji hledala Byzanc účinnou protiváhu k měnícím se poměrům a událostem v těch oblastech, které kdysi tvořily součást římské říše. Byla to však poměrně krátká epizoda: příchod Maďarů a vznik uherského státu přímé spojení dvou geograficky odleh­ lých a kulturně vzdálených oblastí přerušil. Situace ve východoevropské pontické oblasti byla v tomto směru zcela jiná a z hlediska Byzance také mnohem závažnější. Osudy nomádského i nenomádského slovanského etnika byly totiž od dob stěhování národů velmi těsně spjaty s osudy byzantské nse po celé tisíciletí její existence. Rostoucí politické moci kyjevského státu se Byzanc snažila využít v boji se stepními kočovníky, z druhé strany ovšem všemožně podporovala tendence vedoucí k politické roztříštěnosti Rusi. Všestranné pronikání byzantského vlivu do ruského prostředí bylo prováze­ no úsilím dostat Rus do sféry byzantského mocenského působení. Balkán byl odedávna součástí římské říše. Přestože se Byzanc musela v době stěhování národů smířit s tím, že se hlavně její provincie v jihovýchodní části poloostrova stávají terčem kořistných nájezdů různých národů a že později vznikl na tomto území bulharský stát, nikdy nepřestala nahlížet na tyto oblasti jako na své vlastní území. A kdykoliv byla schopna svůj nárok na tato ztracená území reálně uplatnit, neváhala se pokusit o jejich opětovné nabytí. Snaha o reintegraci byla vždy pevnou součástí byzantské politiky vůči slovanským národům a státům na Balkáně. Jakkoli však byl byzantský koncept ve vztahu k jednotlivým slovanským oblas­ tem vyhraněný, nebyl to koncept neměnný — a stejně tvárné bylo i civilizační 338

a kulturní působení, jež politickou činnost provázelo. V průběhu svých dějin se byzantská říše ocitala v nejrůznějších situacích a její vývoj byl podmiňován rozlič­ nými a mnohostrannými okolnostmi? které způsobily, že byzantský kulturní vliv procházel za různých historických okolností různými transformacemi. Příčina rozporu mezi byzantským ideologickým konceptem a politickou a kulturní skuteč­ ností tkvěla především vě slovanských národech samých. Charakteř vzájemných byzantsko-slovanských vztahů nebyl určován pouze byzantskými představami. Jakmile slovanské národy dosáhly ve svém společenském, ekonomickém a politic­ kém vývoji vyšší úrovně, stávaly se aktivními receptory byzantské kultury a stále více spoluurčovaly charakter byzantského působení ve svém prostředí. To mělo dalekosáhlé následky nejen pro vývoj v slovanských zemích, ale v konečném důsledku i pro osudy samé byzantské kultury a civilizace. Je nepochybné, že v prvním období byzantsko-slovanských vztahů (přibližně do poloviny 9. století) nemohlo v slovanském prostředí dojít ani z hlediska vnitřního vývoje slovanských národů, ani z hlediska širších historických souvislostí, zejména v zemích východní a jihovýchodní Evropy, k uplatnění byzantského vlivu ve větším rozsahu. Bránila tomu převážně nepřátelská povaha vztahů a značný rozdíl v civili­ zační úrovni byzantské společnosti a Slovanů. Byzantské působení se v tomto období omezovalo v podstatě na sféru materiální kultury. Nejvýrazněji se to projevilo v Černomoří. Slované přicházeli do prostředí, kde přežívaly helénistické umělecké tradice, poznamenané rodícím se byzantským výtvarným cítěním a silný­ mi orientálními prvky. Na tomto základě se v 6.-7. století rozvíjí ve stepním a lesostepním pásmu v symbióze nomádských a nenomádských prvků internacio­ nální kultura typu Martinovka. Svůj podíl na jejím vyjádření mají i východní Slované: jim pravděpodobně patří paprsčitě spony a stříbrné i pozlacené figurky lidí a koní. Vývoj v Černomoří ovlivnil i počátky a celkový charakter materiální kultury Slovanů na středním Dunaji. Pronikající Slované !sg tu v 5.—6. století Střetli s doznívající římskou provinciální kulturou, která zasáhla především do vývoje slovanské keramiky. Avarským prostřednictvím proniká v 7. — 8. století na Sloven­ sko i na Moravu litá bronzová industrie. Její nejvýraznější složkou jsou nákončí opasků, zdobená zpočátku antropomorfnůni a zoomorfními, později rostlinnými motivy. V jejich ikonografii i uměleckém ztvárnění se znovu vrací vliv pozdně helénistického umění. K němu se koncem avarského období přidružují prvky ornamentální výzdoby vycházející z islámského prostředí. Kulturní podněty, které vyšly v první polovině 9. století jednak z prostředí íránského, kde dozrávalo západní středověké křesťanské umění, jednak z dalmatské oblasti, uchovávající si silnou antickou tradici, jednak posléze i z území vlastní byzantské říše, dovršily heterogenní vývoj v prostředí vznikajícího moravského státu. Zároveň však toto kulturní působení daleko přerostlo rámec materiální kultury. Přicházelo v rámci christianizačních misií: franská, vycházející ze Salcbur­ ku a Pašova, kladla především základy křesťanství, církevní organizace a písemnic­ 339

tví, akvilejská pak působila zejména v oblasti církevního stavitelství. Díky jí se v moravských střediscích objevuje už před polovinou 9. století několik typů staveb s centrálním půdorysem. Z nich vyniká především dvouapsidová rotunda a rotun­ da se čtyřmi konchami v Mikulčicích. Původ těchto a jim podobných staveb bývá kladen do adriatické oblasti. Existovala ještě jedna slovanská oblast, kde se byzantský vliv neomezil pouze na hmotnou kulturu — Makedonie. Mohutná, několikanásobná kolonizační vlna, která poprvé zasáhla Makedonii koncem 6. století, měla za následek, že se v 7. — 8. století stala tato byzantská provincie územím slovanským vytrženým z rámce byzantské administrativní a územní organizace. Zároveň se tu však již v tomto období projevuje působení byzantského a řeckého jazykového a civilizačního vlivu na slovanské prostředí. Jakmile začala Byzanc od 9. století znovu získávat kontrolu nad těmito oblastmi, hned na tento trend navázala; její politika v slovanském prostředí v Makedonii byla provázena násilnou grécizací a začleňováním Slovanů do byzantské společenké struktury. Zcela jiné povahy bylo byzantské působení na slovanské prostředí v době, kdy se začínají vytvářet slovanské státy. Byla to poměrně krátká, zato však významná etapa byzantsko-slovanských vztahů, trvající přibližně jedno století. Vznik slovan­ ských států a rozvoj slovanské společnosti vyžadoval konstituování vzdělanosti a kultury v nej širším smyslu slova, což nebylo ve středověku myslitelné mimo rámec křesťanství a církevní organizace. V případě Velké Moravy se k tomu přidružuje zcela konkrétní cíl politický: příklonem k Byzanci se moravský stát za Rastislavovy vlády snažil čelit rostoucímu tlaku franské říše ohrožující jeho samo­ statnost. V tomto směru konstantinopolský dvůr moravské očekávání tak zcela nesplnil. Nehodlal vybudovat na Moravě církevní organizaci napojenou na kon­ stantinopolský patriarchát ani nepomýšlel na přílišné připoutání Velké Moravy k Byzanci. Misie vyslaná roku 863 a vedená Konstantinem a Metodějem měla upevnit na Moravě křesťanství a otevřít cestu případnému pronikání byzantského politického vlivu. Konstantin duchovně vyrůstal v dvorském prostředí hlavního města, kde se právě rodil první byzantský humanismus, a na jeho intelektuální rozvoj působila nejen byzantská soudobá kultura, ale i duchovní odkaz křesťanské antiky a patristiky a v menší míře i podněty přicházející z křesťanského Orientu. To mu pomohlo proniknout hluboko do podstaty předchozího kulturního vývoje na Moravě a vy­ tvořit základy první svébytné slovanské kultury a vzdělanosti. Jejím obdivuhodným rysem je duchovní synkretismus a tolerance. Cyrilometodějská misie vystupuje jako prostředník a katalyzátor různých kulturních impulsů a ve svém zprostředku­ jícím poslání se nezastavuje před žádnými geografickými, kulturními ani časovými kategoriemi. V době působení Konstantina a Metoděje proto na Moravě vedle sebe existují a účinkují jak dřívější latinská misie, tak misie byzantská; ve vlastním liturgickém obřadu konaném staroslověnsky, řecký i latinsky se prolínají a doplňují východní a západní prvky; v materiální kultuře a v architektuře se nadále projevují

340

impulsy přicházející ze západního i výhodního kulturního okruhu; v právním odkazu velkomoravského období vycházejícím v podstatě z byzantských vzorů zanechaly svou stopu i prvky západního vlivu. Zavedením speciálního slovanského písma, hlaholice, a povýšením staroslověn­ ského jazyka na liturgický a literární jazyk byly vytvořeny příznivé podmínky pro rozvoj široce založené literární činnosti. Zpočátku to byly překlady liturgických textů, později celého čtveroevangelia i ostatních knih Nového zákona. Významná byla i překladatelská a upravovatelská činnost Metodějova, která překročila rámec literatury spojené s církevními obřady; zpřístupnil moravské společnosti církevněprávní příručku, byzantský Nomokánon, i sbírku zákonných ustanovení pro laiky, Soudní zákoník pro lid — Zákon sudnyj Ijudem. Charakteristickým rysem překla­ datelské metody Konstantinovy a Metodějovy školy je snaha o věrné přetlumočení myšlenky originálu, vystižení jeho ducha a srozumitelnost. Tyto zásady stanovil sám Konstantin v předmluvě k překladu evangeliáře. Tento text, navazující na předchozí Konstantinovu původní tvorbu psanou řecký ještě v době pobytu v Byzanci, stojí na počátku vlastní literární tvorby velkomorav­ ského období. Samostatná literární činnost na Moravě vyvrcholila hagiografickým žánrem, Životy Konstantina a Metoděje. V souladu se základním zaměřením cyrilometodějské misie je charakteristickým rysem těchto děl, především Života Konstantinova, vyzdvižení a zdůraznění potřeby vzdělanosti. Životy se tím odlišují od soudobých západních i byzantských děl s podobnou tematikou. Překračují běžný rámec a typ tehdejšího hagiografického žánru i realistickým podáním osudů svých hrdinů, posunutých z roviny ryze křesťanského ideálu světce k prototypu vzdělance své doby. Prvořadý zájem o vzdělanost a kulturu a jejich ocenění je oním rysem, jenž se stal vlastní i pozdější literární činnosti vycházející z cyrilometoděj­ ského základu a jenž se především zachoval a našel další ohlas. Vyhnání Metodějových žáků z Velké Moravy za vlády Svatoplukovy neznamená totiž definitivní konec cyrilometodějské kulturní a misijní tradice. V prostředí rodícího se českého státu prosvítá ve své prvotní podobě především ze staroslověn­ ského Života Václavova, sepsaného v 10. století: přesně v intencích velkomorav­ ského vzoru zdůrazňuje vysokou kulturní úroveň knížete Václava. Cyrilometoděj­ ská tematika nevymizela ani z pozdějšího latinského písemnictví, bez ohledu na to, zda jeho cílem byla obhajoba slovanské kultury (legenda Kristiánova z konce 10. století), nebo boj proti jejím pozůstatkům (Kosmas, začátek 12. století). I to svědčí o hloubce cyrilometodějského působení v tomto prostředí. Zmíněný Život Václavův je zároveň výstižným dokladem dvoukolejnosti kultur­ ního vývoje Čech, která trvala přibližně 200 roků. Václav se učil „knihám slověnským i latinským“, v Čechách vedle sebe působila dvojí kultura — slovanská a latinská. Je nesporné, že základem slovanské kultury byla tradice cyrilometoděj­ ská. Nebyla to však jediná složka, která ji tvořila. Vil. století se centrem slovanské kultury v Čechách stal Sázavský klášter, založený v roce 1032, který si udržel svůj slovanský ráz téměř až do konce 11. století. Rozhodující význam pro prohloubení 341

jeho slovanské orientace měl dočasný pobyt sázavských mnichů v uherském vy­ hnanství, kam je vyhnala nepřízeň knížete Spytihněva (1057 — 1061). V 11. století se Uhry staly křižovatkou různých kulturních vlivů vycházejících ze Západu i z Východu. Zvláště v jihovýchodních oblastech země působil už od 10. století přímý byzantský vliv. Jeho výsledkem bylo založení prvních uherských klášterů východ­ ního ritu (Csanád, Veszprém), ale i pronikání některých východních liturgických a církevních zvyklostí do Uher (uctívání sv. Demetria podle byzantského kalendá­ ře, tolerování kněžských sňatků) a posléze i přijímání byzantských vlivů ve výtvar­ ném umění. Jejich dokladem je například výzdoba kostela v Kostolanech pod Tribečem na Slovensku z konce 11. století. Vedle přímého byzantského vlivu se v této době na kulturním vývoji Uher podílely i vlivy vycházející z jadranského pobřeží. Projevují se zvláště v architektuře, jak to dokazují tetrakonchy, centrální kostely na čtvercovém půdorysu v Székesfehérváru a v Chrasti nad Hornádem z 11. století. Podněty z Ruska se do Uher dostaly s příchodem Anastázie, manželky uherského krále Ondřeje I., dcery ruského knížete Jaroslava Moudrého. Zároveň s ní přišli do Uher i ruští mniši, které Ondřej I. usadil v klášteře na Visegrádu. Krátkodobý kontakt sázavských mnichů s ruskými na uherské půdě měl ovšem dalekosáhlé následky. Kult ruských mučedníků Borise a Gleba v sázavském klášte­ ře a naopak ohlas českých legend (psaných slovansky i latinsky) v genezi ruského písemnictví jsou dostatečným dokladem živých kulturních kontaktů rusko-českých v 11. století. Pro Čechy měly vzájemné styky s ruskou kulturou ještě jeden mimořádný význam: ruský vliv posílil pomalu zanikající tradici cyrilometodějskou a způsobil, že slovanská kultura v Čechách byla rovnocennou složkou kulturního vývoje až do konce 11. století, kdy zaniká. Ani potom však povědomí cyrilometo­ dějské tradice a slovanské kultury v českém prostředí úplně nevymítá. Má nepo­ chybně své místo v kulturní politice císaře Karla IV., který ve 14. století založil v Praze slovanský klášter Emauzy. Prolínání dvojího vlivu, vycházejícího ze dvou kulturních oblastí, ale spočívající­ ho původně na jednom společném základě, lze sledovat i v architektuře. Od 10. století se v Čechách objevuje typ jednoapsidové rotundy, který má nesporně původ v podobných centrálních stavbách velkomoravského období. Původ složitějších centrálních českých církevních staveb již není tak průhledný, u některých z nich — např. čtyřapsidové Václavovy rotundy na Pražském hradě — se uvažuje o mož­ nosti karolinských vlivů. Současně se ovšem objevuje v Čechách další typ čtyřapsi­ dové rotundy, jejíž původ je zřejmě jiný. V areálu Sázavského kláštera byla objeve­ na tetrakoncha datovaná do 11. století, jejíž nejbližší analogie se nachází v uher­ ském Székesfehérváru. Její vzory a paralely lze nejspíš hledat v adriatickém prostředí. Přes všechny tyto skutečnosti lze od konce 9. století sledovat v slovanských oblastech severně od Dunaje pouze tradici, a to stále více slábnoucí tradici byzant­ ského působení, přímého i nepřímého. Vznik uherského státu v 10. století přerušil přímý styk českých zemí s mediteránní oblastí a definitivní příklon Uher k západ­ 342

nímu kulturnímu okruhu ve století 12. znamenal, že Uhry přestaly plnit úlohu významného zprostředkovatele kulturních hodnot mezi Východem a Západem. Vliv cyrilometodějského díla zasáhl také slovanské země na Balkáně. Snad již v 9. století pronikly slovanská liturgie a slovanské hlaholské písmo do dalmatského Chorvatska. Uhájily svou existenci na dlouhá staletí a spoluurčovaly svébytný charakter chorvatské kultury. Převážná většina Cyrilových a Metodějových žáků se uchýlila do Bulharska. Přišli tam v době, kdy se země nacházela na konci dlouhotr­ vajícího zápasu o zásadní charakter vlastní kulturní a církevní orientace. Také Bulharsko dospělo přibližně kolem poloviny 9. století do stadia, kdy přijetí křesťan­ ství odpovídalo požadavkům vnitřního vývoje bulharské společnosti. Charakter byzantského misijního působení měl však v Bulharsku zcela jiné zabarvení než na Velké Moravě. Nanejvýš zřetelně z něho vysvítá snaha co nejúžeji připoutat Bulharsko k Byzanci pomocí kulturního a církevního vlivu. Následkem toho byla nestálost bulharského postoje v církevní otázce a jeho kolísám mezi Byzancí a Římem. Příchod Metodějových žáků jako by ukončil tuto etapu hledání a zdůraz­ nil kompromisní povahu řešení. Bulharsko zůstalo v rámci byzantské církevní organizace, avšak získalo aspoň dočasně větší svébytnost; mimo jiné se to projevilo záměnou řečtiny slovanským jazykem v liturgickém obřadu. Byzanc, která nebyla s to v úplnosti prosadit vůči Bulharsku svou kulturně politickou doktrínu spočívají­ cí v preferenci řečtiny jako liturgického jazyka, byla nucena akceptovat misijní působení, vycházející z cyrilometodějské tradice. V koncepci zaměřené na šíření křesťanství a vzdělanosti představovala takováto misie relativně nejmenší ohrožení byzantských politických zájmů na Balkáně. Právě v takové prvotní podobě se cyrilometodějský odkaz uchoval v literární škole ochridské, založené přímými Metodějovými žáky Klimentem a Naumem. Nejvýznamnější literární památka této školy, Život Klimentův, věrně odráží atmos­ féru její misijní a osvětové činnosti. Nezdá se, že by hlouběji pronikla do bulharské politické a kulturní současnosti; zůstala zahleděna do minulosti. Projevilo se to především ve lpění na hlaholském písmu, poměrně nepraktickém a rostoucím kulturním potřebám rozvíjející se bulharské společnosti nedostačujícím. Jeho erudovanou Obranu sepsal jiný představitel tradičního cyrilometodějského zamě­ ření, mnich Chrabr. Svou argumentaci opírá o byzantské autory, z jeho díla vane pocit sounáležitosti s byzantskou kulturní sférou. Rozhodující úlohu při formování bulharské kultury, a zejména ideologie sehrála literární škola preslavská. Již samo její složení je příznačné: pouze jeden z hlavních představitelů školy, Konstantin Presbyter, může být považován za přímého žáka Metodějova. Avšak i on — podobně jako pozdější bulharský car Symeon a několik dalších příslušníků bulharských vyšších vrstev — nabyl vzdělám v Konstantinopoli. Právě tato skupina vzdělanců se měla postavit v čelo bulharského politického a kulturního života. Odchovanci Konstantinopole se po návratu na bulharskou půdu pokusili adaptovat byzantskou kulturu domácím potřebám. Převzali její formy, které byly natolik silné, že v Bulharsku zpočátku ani nevznikala vlastní 343

literatura; těžiště písemnictví spočívalo v překladech byzantských děl. V tomto okruhu sledovala preslavská škola věrně cyrilometodějskou tradici a dále ji pro­ hloubila ; například překladatelské dílo Jana Exarchy se vyznačuje lehkostí, klade důraz na správné přetlumočení obsahu a myšlenky díla, snaží se vymanit z doslov­ né závislosti na originálu. Zároveň však preslavská škola neváhala sáhnout na cyrilometodějské dědictví a záměnou hlaholice cyrilicí přiblížit bulharské písmo byzantskému vzoru. V pozdějším období to s sebou přineslo snahu o doslovné přiblížení překladu řeckému originálu. Stejný trend lze pozorovat v bulharském symeonovském prostředí v oblasti ideologie. Kulturní činnost preslavské školy záhy přerostla rámec čistě kulturních potřeb a rozpracovala ideologický koncept bulharské panovnické moci. Výrazně patrný je tento posun v nej významnějším díle preslavské školy, Šestodněvu Jana Exarchy (Šestodněv, Hexaemeron — výklad o stvoření světa v šesti dnech). Při překladu byzantské předlohy si autor našel dostatek místa, aby načrtl obraz moudrého vládce Symeona, obklopeného nádherou vlastního dvora a hlavního města. Spolu s dílem Konstantina Preslavského představuje Šestodněv Jana Exar­ chy ideologickou průpravu i živnou půdu Symeonovy praktické politiky. Jak v ideologii, tak v její praktické podobě je tento koncept namnoze poplatný byzant­ skému modelu. Jeho podstata spočívala v dobytí Konstantinopole a nahrazení ekumenické byzantské říše obdobným státem Římanů (Byzantinců) a Bulharů, jehož sídlem se měla stát bývalá východořímská metropole. Byť cyrilometodějská tradice podlehla v preslavské škole značné transformaci, doznívá zvolna ještě v 11. — 12. století. Zaznívá z řecké verze Života Klimentova, sepsaného v 11. století podle dnes ztracené slovanské předlohy, i ze slovanské Apologie, sestavené podle spisu Chrabrova, která v období byzantské nadvlády v Bulharsku zdůvodňovala oprávněnost slovanské liturgie a písemnosti. Kontinuitu této kultury dokládají i slovanské rukopisy, které v tomto období v Bulharsku vznikly, např. rilské hlaholské zlomky. Cyrilometodějská tradice proniká i na Rus, i když poměrně pozdě. Její přijetí a uvědomělé přepracování je doloženo v Nestorově historickém díle, Letopisu (Povesť vremennych let), který vznikl počátkem 12. století. I za cenu určitých historických nepřesností se Povesť hlásí k tradici všeslovanské kulturní jednoty. Dokazuje, že východní Slované participují jako součást jednoho slovanského národa na všech kulturních výdobytcích západního a jižního Slovanstva, zprostřed­ kovaných dílem Konstantinovým a Metodějovým. Při rozpracovávání své koncepce čerpal Nestor z cyrilometodějského pramene, který vyzdvihuje především potřeby a přednosti slovanského písemnictví a vzdělanosti. I to je dokladem hlubokého působení a dokonalého pochopení smyslu cyrilometodějského odkazu na Rusi. Cyrilometodějská tradice přichází do Ruska především bulharským prostřednic­ tvím. To stojí na počátku dlouhotrvajícího jihoslovanského působení na ruskou kulturu, k němuž se v 11. století také přidává krátkodobý vliv písemnictví českého. Právě dík slovanskému vlivu nabývá ruská kultura a literatura od počátku rysů 344

svébytné povahy a od počátku byla s to přizpůsobovat svým potřebám stále více převažující byzantské působení. 11. a 12. století, kdy cyrilometodějské dílo v slovanských zemích pozvolna doznívá a mění se, přináší nemálo nových prvků. Předchozí vývoj charakterizoval prolínání dvojího vlivu vycházejícího z byzantského civilizačního okruhu. Vedle převládající cyrilometodějské kultury nepřestává proudit do slovanských zemí přímý byzantský vliv, realizovaný v bezprostředních kontaktech Slovanů s byzant­ skými územími. Tyto vlivy nabývají stále většího významu a nastupují místo počáteční jednoty slovanské kultury^ Vývoj v slovanských zemích se vyznačuje stále větší divergencí, která je patrna zejména v oblasti politické: Čechy a Morava se ztrácejí z byzantského horizontu, Bulharsko se po roce 1018 stává téměř na 200 let součástí byzantské říše a hrozí mu ztráta kulturní svébytnosti. Jen Rusko zůstává zemí, kde se byzantská kultura může podílet na vytváření samostatné kultury. Proti homogenně působící cyrilometodějské tradici se tyto vlivy jeví značně různorodě, rozdílná je i jejich míra adaptace a dosahu ve vývoji ruské společnosti. Počátky byzantské misijní činnosti na Rusi sahají pravděpodobně již do druhé poloviny 9. století a záhy pronikají až do nejvyšších vrstev ruské společnosti. V Kyjevě existoval již v 10. století chrám, kolem poloviny téhož století přijala v Konstantinopoli křest kněžna Olga. To všechno připravilo půdu pro definitivní a všeobecné přijetí křesťanství za knížete Vladimíra v roce 988. Christianizace Rusi byla provázena další neméně závažnou událostí, sňatkem knížete Vladimíra s by­ zantskou princeznou. Ruský kníže se stává příslušníkem císařské rodiny. To z jedné strany znamenalo vstup mezi tehdejší civilizované národy, z druhé strany otevřelo široký prostor pronikání mnohostranného byzantského vlivu do kyjevského státu. V Kyjevě vznikla církevní organizace v čele s řeckým metropolitou podřízeným konstantinopolskému patriarchátu. I proto se v církevním stavitelství a umění projevil byzantský vliv nejdříve a velmi intenzívně. Architektura nej starších kyjevských chrámů (Desátkový chrám, ale hlavně chrám Boží Moudrosti, sv. Sofia) je odvozena z byzantských vzorů, i když se ve stavbě mnohokopulové sv. Sofie projevily pravděpodobně i tradice ruského dřevěného stavitelství. Uspořádání a vnitřní členění chrámové výzdoby sleduje tehdy již ustálený byzantský kánon. První výtvarná díla na ruské půdě (nejstarší výzdoba sv. Sofie a kláštera sv. Michala v Kyjevě) datovaná do 11. století jsou v podstatě exkluzivním importem konstantinopolské dvorské malby. Ideové vyznění této výzdoby, pocházející většinou z doby Jaroslava Moudrého, není jednoznačné. Na jedné straně jsou mozaiky a fresky jakoby ilustrací byzantské politické supremace nad Rusí, na druhé straně lze cítit v Jaroslavově rodinném portrétu zdůraznění suverenity ruské panovnické moci. Stopy ideologické a politické emancipace je možno sledovat v různých oblastech ruského života. Dosazení Ilariona, prvního Rusa, za kyjevského metropolitu se považuje za projev ruské národní opozice v církevní oblasti. Samo literární dílo Ilarionovo, kázání O zákonu a milosti (Slovo o zákone i blagodati),]& typickým příkladem zpracování byzantských vlivů v ruském prostředí. Jeho forma a výstavba 345

vychází z byzantských vzorů, jeho ideové vyznění je v jistém smyslu rovněž ovlivněno byzantskými impulsy: kníže Vladimír je podle vzoru Konstantina Veli­ kého považován za „rovného apoštolům“ — isapostolos, ravnoapostolnyj. Podsta­ ta díla však spočívá v zdůraznění rovnoprávného postavení ruského národa v rámci ostatních křesťanských národů a států, a nepřímo tedy utvrzuje autonomii Ruska i vůči Byzanci. Nestorovo dílo jde v tomto směru ještě dále: jeho Letopis (Povesť vretnennych let) čerpá historické údaje z byzantských pramenů, jeho forma, zejmé­ na v úvodní části sleduje byzantskou kronikářskou praxi, ale obsah díla a jeho ideové vyznění je čistě ruské: výběr fakt a historických problémů je podřízen jedinému aktuálnímu cíli, posílení myšlenky jednotného ruského státu. Podle byzantského příkladu dochází na Rusi záhy ke kanonizaci prvních ruských světců. Za svaté byli prohlášeni knížata Boris a Gleb, kteří podstoupili nevinnou smrt a obětovali vlastní život v zájmu zachování jednoty panovnické moci a jednoty kyjevského státu. Tato idea vyplývá z čistě ruské politické reality, která nemá v byzantském prostředí paralelu. Nestor, který byl autorem Vyprávění o Borisovi a Glebovi (Skazanije o Borise i Glebe), jen literárně podchytil a umocnil toto ideové poselství. Emancipační proces směřující k nezávislosti se neomezil jen na oblast kultury. V polovině 12. století došlo za vlády knížete Andreje Bogoljubského k pokusu o osamostatnění ruské církve a její odpoutání od konstantinopolského patriarchá­ tu. Přestože to byl pokus neúspěšný a ztroskotal na neústupnosti byzantského dvora i patriarchy Lukáše Chrysoberga, snaha o svébytnost trvá po celé 12. století. Nejspíš odtud lze snad vysvětlit výskyt reminiscencí skytského zvířecího ornamen­ tu ve výzdobě některých ruských chrámů z tohoto období (Pokrovský chrám na Nerli, chrám sv. Demetria ve Vladimíru). Skytské umění bylo pravděpodobně považováno za projev původního, vlastního umění ruského. Přes převažující divergenci kulturního vývoje v slovanských zemích vil. — 12. století existovaly i rysy, které je nadále spojovaly. Bylo to především mnišství, pronikající do všech slovanských zemí. V Bulharsku sahají jeho počátky až do doby cyrilometodějské. První kláštery v Ochridě a Preslavi vznikají kolem roku 900, další klášterní středisko vzniká v Rilském pohoří na přelomu 9. a 10. století a jeho zrod je spojen se jménem Ivana Rilského. Ten svým působením položil základy jednomu z nejvýznamnějších bulharských klášterů ve středověku a současně jedné z nejsilnějších bulharských nacionálních tradic. Tato tradice přetrvala spolu s tradi­ cí cyrilometodějskou i období byzantské nadvlády a zanechala stopy i v byzantské kultuře a církevní tradici. Ivan Rilský byl jako první slovanský světec kanonizován i byzantskou církví. Zachoval se rovněž jeho řecký psaný Život — jeho autorem je Georgios Skylitzes. Rozkvět bulharského i ostatního slovanského mnišství souvisí s rostoucím vli­ vem klášterního komplexu na Athosů. Ze skromných poustevnických začátků se tu k roku 963 zformovala klášterní komunita, do níž přichází značný počet mnichů ze slovanských zemí. Brzy si začínají budovat vlastní kláštery. Nejstarší z nich,

346

bulharský Zografu, vznikl asi již v 10. století. Na počátku 11. století existovalo již ruské hesychasterion Xylurgu; k němu přibyl roku 1169 nový klášter sv. Panteleemona (Pantelejmona). Jako poslední byl vybudován na samém sklonku 12. století srbský Chilandar. Jeho vznik stojí na počátku závažnějšího pronikání byzantské církve a kultury i do prostředí srbského. Jedním z prvních ruských návštěvníků Athosů byl pravděpodobně mnich Antonij. Po návratu na Rus založil první ruský klášter, Pečerskou lavru v Kyjevě (Kijevo-Pečerskaja lavra). Její význam vzrostl zvláště za působení Antonijova žáka Feodosije. Je dobře možné, že klášter neudržoval spojení jen s Athosem; své typikon, soubor pravidel, jímž se řídil klášterní život, převzal ze Studijského kláštera v Konstantinopoli. V klášterním životě se záhy začaly projevovat svérázné rysy ruského mnišství, doložené už v Životě Feodosijově. Ruský mnich se neuzavírá jen do klášterní samoty, je pro něho typická sociální a politická angažovanost, zasahující do různých oblastí života ruské společnosti. Život Feodosijův se zachoval v tzv. Pateriku Kyjevské pečerské lavry, které vznikalo od 11. století a definitivní podobu dostalo ve století 13. Tento typ literatury měl v Byzanci dlouhou tradici i ustálené formy. Je to obvykle sbírka krátkých příběhů, anekdot, výroků a mravoučných sentencí byzantských mnichů i o nich, shromážděných z různých byzantských klášterů a pocházejících z různých dob. Byzantské paterikon se do Ruska brzy dostává v překladech, přesto nemělo na utváření prvního ruského paterika přílišný vliv. V Kyjevském pateriku lze jistě nalézt mnoho výpůjček z byzantských pramenů, nejeden vliv byzantského vzoru v jeho formování, přece však představuje první ruské paterikon jako celek poměr­ ně samostatné a na byzantských předlohách nezávislé dílo, a to nejen v obsahovém zaměření, ale i formální výstavbou. Kyjevské paterikon je hybridní útvar zakotvený v ruském prostředí a čerpající z místní tradice lavry. Obsahuje životy významných mnichů kláštera a je současně jeho první historií. Je dalším dokladem svérázného a volného přepracovávám byzantských archetypů i v tak konzervativním prostředí, jakým byl pravoslavný klášter. Význam Athosů v životě slovanských národů nespočívá jen v šíření monastického ideálu. Stal se důležitým centrem řecké, ale i slovanské vzdělanosti a písemnic­ tví. Setkávala se tu byzantská kultura se slovanskou i představitelé jednotlivých slovanských kultur navzájem. Výsledkem této vzájemné výměny kulturních hodnot byly překlady byzantských děl do slovanské řeči. Seznam inventáře z roku 1142 dokládá, že v klášteře Xylurgu se nachází větší počet slovanských knih. Klášterní komunita na Athosů nebyla ani prvním, ani jediným cetrem byzantsko-slovanských a mezislovanských kulturních vztahů. Tato centra se začala formovat již v době povelkomoravské a nacházela se v různých slovanských zemích i v Byzanci. Patřil k nim Sázavský klášter v Čechách, Kyjev, Preslav, Soluň a Konstantinopol. Rozpadající se jednota cyrilometodějská je postupně nahrazována jinou slovanskou kulturní jednotou, projevující se vytvářením společné překladové lite­ ratury pro všechny slovanské národy (zejména ovšem pro Bulhary a Rusy), u níž 347

je nejen autorství, ale i stanovení země, ze které ten který překlad pochází, otázkou velmi problematickou. Překladatelská práce těchto center navazuje na dílo cyrilometodějské. Převádějí se hlavně životy svátých, díla apologetické a polemické povahy, upevňující dogma­ tické učení východní církve. Již v těchto překladech lze vysledovat jistý cílevědomý výběr. Slovanští překladatelé, zejména v Bulharsku, projevují mnohem větší zájem o díla období patristického než o díla období byzantského. Je možné, že se tu projevuje ještě vliv tradice cyrilometodějské, i když může být i jiné vysvětlení. V každém případě byla tématika těchto děl právě v slovanských zemích mimořád­ ně důležitá. Ještě neupevněné a nezakořeněné křesťanství, bojující se značnými přežitky pohanství, bylo zejména v Bulharsku již asi od poloviny 10. století ohroženo dualistickou bogomilskou herezí. Základy tohoto učení, sahajícího k paulikiánství a dále až ke gnosi, se dostaly do Bulharska rovněž prostřednictvím byzantským. V Bulharsku se objevuje dílo Veslované objasnění tohoto učení, tzv. Tajná historie. Pro bogomily je příznačný přísně výběrový přístup ke kanonickým knihám: zavrhujíce Starý zákon, přizpůsobovali i jednotlivé knihy Nového zákona potřebám svého učení. Bogomilství tak vytvářelo prostor pro recepci děl apokryfní povahy, z nichž některá odpovídala bogomiiským představám téměř bez adaptace. Byla to hlavně díla zaměřená eschatologicky a apokalypticky. Proto se v Bulharsku a později i na Rusi a v Srbsku rozšířila různá Zjevení a Vidění (Zjevení Methodia z Patary — Otkrovenije Mefodija Patarskogo, Vidění Izaiášovo — Videnije Isajevo apod«). Nejslavnějším apokryfem tohoto druhu je Mariina apokalypsa — Choidenije Bogorodicy po mukám, jistý předchůdce a východoevropský pandán Dantovy Boíské komedie. Je tu přítomen určitý „existenciální“ prvek; neuva­ žuje se tu jen o hříchu a trestu, Bohorodička, hlavní jednající osoba, znající hloubku lidského utrpení, prosí o jeho zmírnění. Spolu s teologickou literaturou se dostává z Byzance do slovanských zemí i světská literatura nejrůznějšího charakteru a žánru. Je příznačné, že rozvíjející se státní a národní povědomí Slovanů sahalo po dílech historické povahy. Nebyla to však díla byzantských historiků, alé téměř výlučně byzantské kroniky. Z nich se v slovanském prostředí těšily velké oblibě především kroniky Ioanna Malaly, Georgia Hamartola a Georgia Synkella. Je nesporné, že jednodušší jazyk a průzračnější obsah kronik vytvářel v porovná­ ni s učenými, filozofickými exkursy přeplněnými „historiemi”, sledujícími antické vzory, předpoklad širšího ohlasu a přijetí v slovanských zemích. Zdá se však, že toto běžné vysvětlení nevystihuje v úplnosti podstatu jevu. Byzantské „historie” měly silný ideologický náboj, příliš z nich vyzařuje byzantská idea císařské moci a církevní hegemonie. Díla s takovouto tendencí sotva mohla rezonovat v slovan­ ském prostředí usilujícím o vlastní ideologický koncept. Pro slovanské kultury bylo přijatelnější více méně deskriptivní líčení historických událostí vtěsnaných do šablonovitého teologického a církevního rámce, které dodávalo slovanskému tvůrci potřebný faktografický materiál, ale nevnucovalo mu své představy a ponechalo možnost tvořivě se zmocnit řešení vlastních problémů. 348

Mezi díly zprostředkovanými Byzancí a určenými k poučení i zábavě se vedle orientálních pověstí (Barlaam a loasaf) a byzantských legend dostává k Slovanům i důležitá skupina děl antických nebo aspoň vědomosti o antických událostech a reáliích — o Alexandru Velikém, o válce trojské, o filozofických a přírodověd­ ných poznatcích. Prostřednictvím byzantské literatury čerpaly slovanské kultury impulsy nejen z geograficky vzdálených kultur, ale překročily i rámec, ve kterém samy vznikaly, a navázaly kontakt s kulturou předcházejících stupňů vývoje lidské civilizace, z nichž antika představovala tu nejpodnětnější a nej vyspělejší. Překladová slovanská literatura se začíná rozvíjet větší měrou v 11. století a přetrvává po celé následující období byzantsko-slovanských vztahů, a to dokonce i v takových situacích, v jakých se počátkem 13. století octla sama byzantská říše, její kultura i celková struktura jejího působení v slovanských zemích. Rok 1204 přinesl do byzantsko-slovanských vztahů zásadní změnu. Nečekané vyústění čtvrté křížové výpravy znamenalo pád Konstantinopole do rukou křižáků a rozpad byzantské říše. Tato událost došla velkého ohlasu v celém tehdejším civilizovaném světě; nejinak tomu bylo i v prostředí slovanském. Vyprávění o dobytí Konstantinopole Franky (Skazanije o vzjatii Konstantinopolja frjagami), jehož autorem je s největší pravděpodobností pozdější novgorodský arcibiskup Dobryňa Jaderkovič, je nejen objektivní a historicky cennou zprávou o událostech roku 1204, ale i jejich stručným a výstižným zhodnocením z ruského hlediska. Ruskému pozorovateli bylo zřejmé, že nebyla pouze dobyta Konstantinopol a že se nerozpadla jen jedna říše, ale zanikla zároveň celá struktura byzantské ekumeny, spočívající na jednotné církevní organizaci. Pád Konstantinopole zaznamenalo i Bulharsko, vyvodilo z něho však zcela jiné důsledky než rozdrobené a rozbroji zmítané Rusko. Po obnovení bulharské samo­ statnosti a vzniku Druhého bulharského carství se sídelním městem Trnovém v roce 1186 začíná obnovený stát v krátké době, zejména za vlády Kalojanovy, znovu získávat důležité politické a mocenské pozice na Balkáně. Kalojan využil nespokojenosti řeckého obyvatelstva na Balkánském poloostrově, když se dostalo do područí křižáků, rozšířil teritoriálně své území a pokusil se o dobytí Konstanti­ nopole. Obdobně jako kdysi Symeon, měl v úmyslu vytvořit nový stát Bulharů a Římanů (tj. Byzantinců) s hlavním městem Konstantinopolí. Jakkoli byly reakce na pád Konstantinopole v Rusku a v Bulharsku rozdílné, jeden rys měly společný: v obou zemích hrozila ztráta vědomí jednoty byzantského společenství spočívajícího na jednotě východní církve. Nástupnické státy byzant­ ské říše, Nikaia a Epirus, stály tudíž před dvojím úkolem: musely se nejen pokusit o mocenskou a politicko-administrativní obnovu říše samé, ale také znovu dosá­ hnout její schopnosti politického, církevního a kulturního působení na okolní, zvláště slovanské národy — musely udržet povědomí byzantského společenství národů a obnovit jeho reálnou existenci. Zdá se, že právě Epirus zanedbal tento druhý nevyhnutelný úkol a rozpad byzantské říše pochopil zároveň jako rozpad kulturní a církevní jednoty Východu. Příčinou takovéhoto postoje bylo především

349

to, že konstantinopolský patriarchát byl přenesen do Nikaie. Rivalita s Nikaiou způsobovala, že Epirus připustil možnost samostatného, na patriarchovi nezávislé­ ho rozhodování v rámci jednotlivých státních celků. Epirský postoj však nebyl důsledný; projevilo se to v odmítavém postoji k církevním emancipačním snahám balkánských slovanských států. Reprezentant epirské církevní politiky Demetrios Chomatianos se především ostře postavil proti církevní autonomii srbské, jelikož v tom spatřoval okleštění práv a územního rozsahu ochridského arcibiskupství. Epirský postoj byl úzkoprsý a nerespektoval soudobou politickou realitu; ještě menší cit však projevil pro budoucí vývoj událostí. Na Balkáně nebylo v té době síly, která by mohla zabránit slovanským státům úplně se osamostatnit i v oblasti církevně administrativní; záporný postoj k jejich snahám mohl jen prohloubit pocit rozpadu a zbytečnosti byzantské církevní jednoty a vést k úplnému odcizení slovanských států od dědiců byzantské státnosti. Nikaia naopak novou situaci pochopila a snažila se vypracovat nový koncept vztahu k okolním národům. Projevilo se to především v oblasti církevněpolitické. Je pochopitelné, že Nikaia k tomu měla lepší předpoklady než Epirus: za dané situace se změny v církevně administrativní organizaci na Balkáně přímo nedotý­ kaly zájmů nikajského patriarchátu. Poskytnutí církevní samostatnosti Srbsku v roce 1219 a Bulharsku v roce 1235 bylo ovšem v byzantské církevní politice naprosto novým prvkem. Znamenalo to především, že Nikaia opustila tradiční byzantskou tendenci pokoušet se o přímé začleňování slovanských států do konstantinopolské církevní administrativy. Byť byl tento postoj diktován tehdejší politickou situací, nesnižuje to jeho význam pro následující období byzantsko-slovanských vztahů a pro utváření jejich celkové povahy. Církevní autonomie poskytnutá slovanským státům neznamenala úplné odpoutání od byzantské kul­ turní sféry. Slovanské národy neztratily pocit jednoty východní církve, tento pocit se však neopíral o víceméně vynucenou církevně administrativní jednotu, nýbrž vyrůstal spíše z hlouběji pochopených souvislostí společného kulturního a církev­ ního vývoje. Konstantinopolský patriarchát a byzantská církev zůstaly pro slovan­ ské národy nadále zdrojem přirozené autority, byzantská kultura pak vzorem a ideálem, z něhož bylo možno čerpat a učit se. Přes všechny peripetie získával nový pohled na slovansko-byzantské vztahy pevnější obrysy a nabýval na síle — jednak pod vlivem stále méně optimistické byzantské politické reality, jednak proto, že se setkal se souběžnými souhlasnými tendencemi ve vývoji slovanských národů. Pro slovanskou kulturu měl tento rodící se byzantský názor určující význam ve dvojím smyslu: na jedné straně umožňoval propracovanější a domácím potřebám více vyhovující přijímání byzantských kul­ turních hodnot, na druhé straně poskytoval prostor pro začleňování autonomněji se vyvíjejících slovanských kultur do rámce nadstátní a nadnárodní mediteránní civilizace, jejíž základ tvořila byzantská kultura. Jejím charakteristickým rysem je rozmanitost ideového a uměleckého obsahu a forem, vyrůstajících také ze společ­ ného kulturního archetypu. 350

Prvá desetiletí 13. věku jako by naznačovala, že nejodvážněji vykročí novou cestou Srbsko. Založení srbského kláštera na Athosů a dosažení církevní samostat­ nosti byly výsledkem snažení sv. Sávy. Byl mladším synem Štěpána Nemanji, který zase poprvé v dějinách vybudoval na přelomu 12. a 13. století teritoriálně i mocensko-politicky významnější státní útvar Srbů. Téměř současná závažná rozhodnutí a činy obou mužů jako by signalizovaly celkovou kulturní a politickou situaci v zemi, jak trvala od nejranějších počátků dějin: zatímco Sáva činil poslední kroky k připoutání Srbska k byzantskému kulturnímu okruhu, přijímá jeho otec králov­ skou korunu z rukou papežových. Převládající latinský vliv, jenž pronikal do Srbska z románského dalmatského pobřeží od nejstarších dob, přece jen v 13. století ustupuje před stále silnějším působením byzantským. Tento trend lze velmi dobře pozorovat na srbském výtvarném umění 13. věku. Italské vlivy se objevují hlavně v první polovině století a kulminují ve výzdobě kláštera Mileševo. Naproti tomu je možno od 13. století sledovat nepřerušený vývoj výtvarného projevu vycházející­ ho z byzantského expresionismu: projevil se v klášteře Studenica (1209) a přes výše zmíněné Mileševo dospíval ke klasické monumentalitě kláštera v Sopočanech (1260), a tak předznamenal rozkvět srbské malířské školy v následujícím období. Sáva se nestal pouze zakladatelem srbské církevní organizace. Stál také u koléb­ ky srbské literatury a svým Životem sv. Symeona vytvořil prototyp srbského hagiografického žánru. Sávovo dílo vychází z reálných potřeb srbské společnosti. Proto Život sv. Symeona, tj. Štěpána Nemanji, jenž se vzdal trůnu a stal se mnichem chilandarského kláštera, věnuje více pozornosti činům panovníkovým než askezi zbožného mnicha. Svým dílem tlumočil Sáva naléhavý požadavek doby — nevyhnutelnost centrální panovnické moci, která překonává každou partikularistickou snahu ohrožující jednotu státu. Tento ideový podtext prostupuje celé Sávovo dílo a vzdaluje je od běžných schémat byzantských „Životů“. Je v něm cítit vznikající tradici společensky angažovaného srbského mnicha. V jeho stopách pokračuje ještě ve druhé polovině 13. století Domentijan, který sepsal Život sv. Sávy. Přestože byl jeho hrdinou mnich, neupadlo dílo do běžného průměru hagio­ grafické tvorby, ale je skutečným životopisem i širokou historickou freskou a živým dokumentem své doby. Až koncem 13. století přiblížil opět srbský hagiografický žánr více k byzantským vzorům další z významných srbských autorů, Teodosij. Bulharská kultura 14. století začíná po dvou stoletích byzantské nadvlády teprve hledat svou tvář a v počátcích existence 2. bulharského státu namnoze setrvává v zajetí byzantských konceptů a vzorů. Hlavní město druhé bulharské říše Trnovo bylo urbanisticky i architektonicky komponováno jako vědomý pandán Konstantinopole — tak to pociťovali nejen Bulhaři, ale i byzantští a západní současníci. Do bulharského společenského, hospodářského a kulturního života proniká mnoho byzantských prvků; projevují se v přebírání dvorských titulů, ale i v praktické oblasti finanční a daňové organizace a v dvorské kancelářské praxi. Listiny vydané bulharskými cary sledují po jednoduchých začátcích ve 14. století věrně byzantské vzory. 351

Kulturní a společenský život v období cara Bořila byl poznamenán bojem proti znovu se rozmáhající sektě bogomilů. Pro boj proti nim bylo opět z řečtiny přeloženo a podle bulharských poměrů upraveno byzantské Synodikon, liturgický text, jehož čtením byzantská církev každoročně oživovala paměť svých vítězství nad stoupenci heretických nauk. V bulharském prostředí bylo byzantské Synodikon doplněno bulharskými částmi. První náznaky oživení a směřování k vlastnímu kulturnímu projevu lze nejdříve pozorovat v oblasti výtvarného umění. Z roku 1259 pochází malířská výzdoba malého chrámu v Bojaně. Zobrazení bulharského cara Konstantina Asena a sebastokratora Kalojana a jejich manželek výmluvně poukazuje na měnící se ideovou atmosféru této doby. Samo umělecké ztvárnění výzdoby zase ukazuje na souvislosti s nejlepší tradicí byzantského malířství, ke které přistupuje nesporný vliv jistých domácích i provinciálních rysů a tradic. Týto tradice v dalším vývoji převládají, dokonce i v takových nesporně kvalitních dílech, jakými jsou nástěnné malby v Zemenu. Zatímco se Bulharsko postupně vymaňuje ze závislosti na byzantských kultur­ ních vlivech, v ruském prostředí je byzantské působení na určitý čas zcela přeruše­ no. Příčinou je tatarská poroba, do níž se Rusko dostává roku 1240, a vznik mongolské říše ve východní Evropě — Zlaté hordy. Na metropolitním stolci v Kyjevě nastává dlouhé údobí sedisvakance. S růstem politické i územní moci Nikaie se situace začíná pozvolna měnit. Nikaia dosáhla jistého modu vivendi se Zlatou hordou: uznala fakt tatarské politické nadvlády nad Ruskem, zato si uchovala pozice v oblasti církevní. V Saraji, hlavním sídle tatarské Zlaté hordy, bylo v roce 1261 založeno ruské biskupství, které se stalo prostředníkem tatarsko-byzantských a rusko-byzantských vztahů. Ani pro Rusko neztratila obnovená byzantská říše svou přitažlivost. V období vlády Andronika II., na přelomu 13. a 14. století, se neznámý ruský kníže označuje jako stolnik byzant­ ského císaře; to znamená, že v příklonu k byzantskému dvoru a v uznání jeho supremacie hledá ruská vládnoucí vrstva protiváhu tatarské nadvlády. V počátcích tatarské poroby ustal celý kulturní rozvoj jižních a středních oblastí Ruska. Ve 13. století se ruská kultura svobodně rozvíjela jenom v novgorodské městské republice a v odlehlejších územích, která se nedostala do tatarské závislos­ ti. Lze to pozorovat především v umění. V chrámech sv. Spasitele na Neredici v Novgorodě (Spas-Neredica) a sv. Jiří ve Staré Ladoze dozrává po dlouhém vývoji svérázné novgorodské umění do období svého prvního rozkvětu, charakterizova­ ného lineární monumentalitou. Ve 14. století se situace ve slovanském světě mění. Tím, co do značné míry určovalo charakter slovanské kultury, a zejména literatury tohoto období, byl i rozporný duch palaiologovské doby. Rodící se humanismus vyvolal v Byzanci hésychastickou reakci. Přesto, že hésychasmus zvítězil a udal tón celé následující etapě byzantského kulturního vývoje, nelze nevidět, že i on byl do jisté míry poznamenán novým ideovým prouděním své doby. Zápas dvou ideových směrů se 352

neomezoval jen na kulturu a teologii, nýbrž v mnohém a rozhodujícím způsobem ovlivnil i politické myšlení a praxi své doby. Humanistické ideje byly v Byzanci ještě víc než na Západě spojeny s řeckou antikou a oživováním helénských tradic. I ony přispěly k tomu, že v prostředí, jež se vždycky pečlivě vydělovalo od okolního barbarského světa, se pojem Romaioi stal synonymem Řeků. Nacionalistická tendence v byzantském ideologickém vývoji nebyla ze slovanského hlediska nijak příznivá. Převládající politický názor východního hésychastického prostředí zaujal v této otázce stanovisko odlišné: Romaioi jsou všichni křesťané, pokud patří k byzantské církevní a kulturní sféře, v jejímž čele stojí císař a ekumenický patriarcha. To umožnilo slovanským národům plně rozvinout ideu své nacionální svébytnosti a státní suverenity. Ani působení hésychasmu ve vlastní kulturní oblasti nelze považovat jen za retardující. Je to zřetelné právě z jeho úlohy ve vývoji slovanských kultur. Vlivy spojené s pronikajícím hésychastickým světonázorovým pojetím nabývají v tomto prostředí rysů progresivního ideového a uměleckého působení. S novými kulturními impulsy proniká do Bulharska nový umělecký styl, nazýva­ ný palaiologovskou renesancí. Umělecký projev této doby je však mnohostrannější. Palaiologovská renesance se spojuje s prvky zvýšené emocionality a expresívnosti, které jako by měly svůj původ v prostředí klášterním. Ve 14. století lze v Bulharsku sledovat kromě starší tradice předchozího období také opětný příklon k nejlepším dílům byzantské provenience, např. na některých freskách chrámu v Ivanovu. Vliv hésychasmu se v Bulharsku projevil vzrůstem významu klášterů, především Rilského. Stejné pozornosti se těšil bulharský klášter Zografu na Athosů. Ve 14. století došlo v Bulharsku dokonce k přímému napodobení athoské komunity: v pohoří Vitoša byl vybudován podle jejího vzoru komplex několika klášterů s jednotnou organizací. Starší i nové kláštery zůstaly i v tomto období tradičními nositeli kulturního života země. Jeden z nich, Kilifarevo, se stal centrem, odkud se po celém Bulharsku šířilo hésychastické učení. Zdomácnělo tu zásluhou zakladate­ le kláštera, Teodosije Tmovského. Ten trávil určitý čas na Athosů a byl žákem Gregoria Sinajského, duchovního otce hésychasmu. V Kilifarevu se zrodilo kultur­ ní a literární hnutí, jehož centrum se později přeneslo do Trnová a dostalo název „tmovská literární škola“. S jejími počátky je spjato především jméno patriarchy Evtimije Tmovského, pokračovatele díla Teodosijova. Reforma bulharského pra­ vopisu a písma, jíž škola svou činnost zahájila, implikuje několik významových vrstev a prozrazuje mnohostranné vlivy, které ji utvářely. Zásady tohoto opravného hnutí zformuloval až Evtimijův žák Konstantin Kostenecký, v mnohém ohledu bohužel nejasně a těžkopádně. Je zřejmé, že ideovou výchozí základnou reformy byl konsekventní středověký filozofický realismus, jenž v mnohém ovlivnil hésy­ chastické učení. Podle tohoto učení je Bohem už samo slovo, kterým označíme nebo napíšeme jeho jméno. Jakákoli nepřesnost v psaní a vyslovování slov nebo v jejich gramatickém tvaru má za následek nepřesné tlumočení samého pojmu, rovnocenného podstatě. Podle starého apokryfu je nepřesné pojmenování Boha 353

hříchem. Reforma písma a pravopisu však současně překračuje středověký „realis­ tický“ rámec. Grafická a gramatická unifikace byla vědomě realizována také s ohledem na maximální přiblížení řeckým tvarům a formám, aby se umožnil co nejspolehlivější překlad řeckých textů do bulharské církevní slovanštiny. Zde se skrývá další aspekt reformy, vycházející vstříc dobovým snahám a tendencím, směrujícím k vytváření organického byzantského kulturního a církevního spole­ čenství. Reforma tedy vyrůstá i z tohoto druhého ideového podhoubí palaiologovské doby. Ryze církevně kulturní rámec však také přerůstá, neboť vytváří předpo­ klady pro možný rozkvět jazyka, literatury a kultury v nej širším smyslu slova, nemyslitelný bez kodifikace jistých základních pravopisných a gramatických no­ rem. Úsilí tmovské literární školy se tak v určitém bodě setkává s obdobným úsilím rodícího se humanismu na Západě. Nelze ovšem nevidět, že určité humanistické tendence nejsou dominantním znakem reformy. Jako celek má tato forma charak­ ter konzervativní; v praxi se projevil těžkopádným jazykem, přizpůsobováním řecké gramatice a stylistice, vzdálením od úzu živého jazyka. Spolu s tímto jazyko­ vým vývojem dochází k analogickému jevu v literatuře. Vytváří se nový styl, sledující vývojové tendence byzantské literatury a do značné míry poznamenaný rozporností doby. Z jedné strany lze pozorovat prosazování realističtějšího světo­ názorového pohledu, reálnější přístup k historičnosti událostí. Prohlubuje se pře­ kreslení hrdinů tradičního středověkého literárního žánru — „životů“, začíná se v nich projevovat jistý psychologický přístup. Zvýšený zájem o psychologické podložení děje měl za následek expresívnost výrazu a patetičnost podání, které jsou dalšími typickými příznaky tohoto stylu. Z druhé strany však nebyl psycholo­ gizující prvek nijak individualizován a podléhal schematizaci. Spolu se snahou o maximální přesnost vyjádření skutečnosti a pocitů měl za následek vytvoření literárního stylu, pro nějž je typické opakování, hromadění epithet a vžitých stylistických obratů i literárních obrazů a přirovnání. Všechny znaky nového vysokého stylu se projevily v díle patriarchy Evtimije. Vedle překladů teologických děl a bohoslužebných knih, které se měly stát praktic­ kou ukázkou uplatnění reformních snah, se jeho literární tvorba soustředila na žánr hagiografický. Výběr témat většinou z bulharského prostředí, sám obsah a ideové vyznění odhalují druhý rozměr činnosti evtimijovského kroužku, jemuž potřeby domácího ideového a kulturního vývoje nezůstaly cizí. Vliv palaiologovské kultury začíná pronikat také do Srbska, když za vlády Miljutinovy na přelomu 13. a 14. století dochází po půlstoletém odstupu k politic­ kému upevnění státu a novému kulturnímu rozkvětu. Byzantské působení se stalo mnohostrannějším. Projevilo se v přebírání byzantské dvorské titulatury i ve zřízení dvorské kanceláře podle byzantského vzoru, která vydávala srbské i řecké listiny. Ani v tomto období se ovšem v Srbsku neprojevil byzantský vliv v admini­ strativní sféře tak jednoznačně jako v Bulharsku. Byzantské prvky se tu i nadále setkávají se západními.

354

Ve výtvarném umění Miljutinovy doby spěje vývoj od překonání posledních zbytků západního vlivu k definitivnímu příklonu k byzantskému okruhu. Dvorská malířská škola Miljutinova, v níž pracovali hlavně domácí mistři pod vedením Astrapovým, navazovala ve freskách v Žiči, Studenici a Gračanici na předcházející vývoj a v živých, bohatě kolorovaných obrazech plných dynamiky a využívajících světla a stínu se přiblížila stylu byzantské renesance. V době největšího rozkvětu srbského státu za Štěpána Dušana v polovině 14. století však překvapivě vysoká umělecká aktivita srbských klášterů začíná ochabovat. Je zajímavé, že ve výzdobě chrámů je kladen důraz na ideový aspekt — stejně jako v celém srbském společen­ ském dění. Často zobrazovaným motivem je tzv. ktétorská skupina, zpravidla srbští panovníci — chrámoví donátoři obklopení svými rodinami. Po úspěšných výbojích Štěpána Dušana, které znamenaly dobytí velkých byzant­ ských území na Balkáně, se srbská říše stala nejmocnějším státem poloostrova. Štěpán Dušan se prohlásil císařem Srbů a Řeků. V porovnání s obdobnými tituly bulharských panovníků v minulosti měl ovšem tento titul přece jen jiné zabarvení. Vyjadřuje spíše skutečnost, že se mnohá byzantská území stala součástí srbského státu. Po jejich dobytí se ukázalo, že v Srbsku nebylo ještě byzantské působení organicky přetaveno do vlastní kulturní struktury rozdíly mezi oběma částmi byly zřetelné. Sám Dušan rozlišoval mezi zemí srbskou a řeckou. Výrazem této etnicko-kulturní dichotomie Dušanovy říše je i vrcholné dílo jeho kulturní politiky, zákonodárná činnost. Zatímco pro potřeby srbských úředníků dosazených do dobytých byzantských území dává urychleně překládat do srbské církevní slovan­ štiny byzantské Syntagma a Kodex Justiniánúv, vydává se pro potřeby vlastního Srbska v době jeho vlády Zákoník, který se důstojně řadí k dílům podobné povahy z doby vrcholného evropského středověku. Není pochyb, že sama idea kodifikova­ ného práva vychází z Byzance a že v jednotlivých právních ustanoveních a jejich formulacích se uplatnil byzantský vliv. V zásadě jde ovšem o kodifikaci vlastního zvykového práva, což jenom znovu potvrzuje snahu o vybudování politicky a kul­ turně svébytného státu. Byzantské podněty v oblasti politických teorií, práva a ideologie však v slovan­ ském prostředí na Balkáně neměly podmínky k trvalejšímu působení. Turecký postup na Balkán od druhé poloviny 14. století čím dál tím více omezoval samy základy existence a samostatnosti slovanských států, až jim posléze učinil konec. Tím bylo znemožněno uplatnění případných tendencí, jež mohly v slovanském prostředí vést k rozvoji koncepcí vlastních národních států, ideologií a právních systémů. Říše Štěpána Dušana je v tomto směru výjimkou. První slovanskou zemí, která se pod tureckým tlakem zhroutila, bylo Bulharsko. Vláda Jana Alexandra v druhé polovině 14. století je posledním obdobím kulturní­ ho rozkvětu Bulharska, v němž dominující úlohu sehrála tmovská literární škola. Po pádu Trnová roku 1396 se její žáci dostali hlavně do Srbska. Přes úzké vztahy Srbska k Athosů, kde srbský vliv vystřídal předchozí převahu bulharskou, a přes spojení Štěpána Dušana s Gregoriem Palamou se na sklonku 14. století osudy 355

srbské literatury a duchovní kultury nesou jinými cestami: jejich vývoj nebyl ani tak spojen s přímými kontakty s byzantským prostředím jako s působením přísluš­ níků tmovské literární školy, kteří našli v Srbsku útočiště. Přichází sem nej význam­ nější pokračovatel díla patriarchy Evtimije Konstantin z Kostence a dává podnět k založení srbského literárního centra, tzv. resavské školy. V duchu evtimijovských zásad se Konstantin z Kostence i zde pokusil o reformu jazyka, pravopisu a písma. Nedostatky reformy, které se ukazovaly již v Bulharsku, vystoupily tu ještě plastič­ těji : reformovaný jazyk, jeho výrazové prostředky a gramatická stavba se velice vzdálily od běžného úzu a působily nepřirozeně a uměle. Narazily proto v Srbsku na poměrně silnou opozici. Sama reforma a její teoretické zformulování je však jen jednou stránkou činnosti Konstantina z Kostence. Ten přichází do Srbska v době, kdy země po bitvě na Kosově poli za vlády Štěpána Lazareviče usiluje o svou politickou a duchovní obrodu. A tu se ukázalo, že se ideály trnovské školy, resp. alespoň některých jejích příslušníků neomezovaly jen na teoretické a vědecké problémy. Konstantin se zapojil svým literárním dílem do boje proti demoralizaci srbské společnosti. Svým Životem Štěpána Lazareviče opouští — podobně jako kdysi Sáva — byzantské vzory a koncipuje široce pojaté historické dílo, pevně zakotvené v domácí reálné situaci. Těsně před pádem srbského státu tak zanechal odkaz, jenž prokázal svou životnost i v období tureckého panství. Jiným význam­ ným představitelem tohoto směru byl Grigorij Camblak. Jeho Život sv. Štěpána Dečanského jakoby pokračoval v tradici Teodosijově, která v srbské literatuře nadále přetrvávala. V době, kdy začala turecká moc rázněji postupovat do balkánského vnitrozemí, setrvávalo Rusko v područí tatarské Hordy, jejíž konec nebyl zatím v polovině 14. století v dohledu. A přece se v tomto období projevuje v ruské společnosti, jinak úplně strnulé, nová aktivita. V hospodářsky zničené zemi, kterou se šířil pesimis­ mus a defétismus a v které se po dlouhá léta dívávali na svět a život v něm jako na chaos, zlobu a zmatek, nacházejí lidé útočiště v tiché klášterní samotě, kde se jim poskytovalo i relativně slušné materiální zabezpečení. V průběhu jednoho staletí (1340-1440) vzniká hlavně ve středním Rusku na 150 nových klášterů. Podmínky, v nichž nastal tento nový rozmach ruského monasticismu, určily do značné míry i jeho charakter. Kláštery byly budovány v lesních a močálovitých oblastech ruského severu; půda tu vyžadovala značného kultivačního úsilí, aby jí bylo možno využít k zemědělským účelům. Proto se ruský mnišský život vyznačuje činorodostí a práce je neodmyslitelnou součástí klášterního života. Rozmach ruského mnišství je spojen s činností a životem Sergije Radoněžského (asi 1314-1392). Trojickosergijská lavra, založená roku 1345, byla prvním klášte­ rem založeným po dlouhé přestávce zaviněné Tatary a zároveň centrem, z něhož se rozcházeli Sergijovi žáci, aby zakládali vlastní kláštery. Z nich vynikly hlavně klášter Bělozerský, založený mnichem Kirillem, a Solovecký. Mnišský ideál Sergijův je mnohostranný a jeho vliv zasahuje do mnoha oblastí ruského života, ale dominantní složkou ruského mnišství zůstal ideál kontemplativ-

356

ní. Nejvýznamnější projev byzantského duchovního života ve 14. století, hésychasmus v palamitské podobě, si hledal cestu na Rus poměrně těžce. Metropolita Theognostos zaujal vůči němu vysloveně negativní postoj. V Rusku působila a nacházela odezvu spíše díla autorů, z nichž palamismus ideově vycházel. Byli to hlavně Isaakios Syrský (z Ninive), Pseudo-Dionysios Areopagita, Symeon Nový Teolog, a zejména učitel hésychastů Gregorios Sinajský; většina těchto autorů byla pro Rusko objevena a poprvé přeložena právě ve 14. století. Hésychastické hnutí však přece jen našlo na Rusi odezvu, byť v transformované podobě, a to zásluhou Sergije Radoněžského. Z celého komplikovaného a teologic­ ky zdůvodněného učení vybral tento ruský mnich požadavek nepřetržité „tiché“ modlitby a duševního míru; expresívně laděný hésychastický ideál přetlumočil do polohy, v níž se důraz kladl na harmonický a emocionálně nevzrušený stav lidské duše. Uvedení hésychastických idejí na Rus otevřelo cestu jiným kulturním podně­ tům přicházejícím ze soudobé Byzance a slovanského Balkánu a připravilo půdu pro jejich recepci a organičtější začlenění do vývoje domácí kultury, umění a litera­ tury. Pro rozvoj umění byl událostí rozhodujícího významu příchod byzantského umělce Theofana Řeka do Ruska v šedesátých letech 14. století. Je pravděpodob­ né, že jeho činnost přesahovala rámec výtvarného umění, jak lze usuzovat z toho, že současníky byl označen za člověka moudrého, ba filozofa. Není vyloučeno, že se v Byzanci aktivně účastnil sporů, které hýbaly tehdejší společností. Sotva v něm však můžeme vidět jednoznačného reprezentanta antipalamitské opozice nebo dokonce humanismu a spojovat jeho odchod z Byzance s porážkou tohoto směru. Spíše je pravděpodobné, že příliš mnohostranný duch Theofanův se nemohl vtěsnat do úzkého rámce teologických sporů byzantského 14. století. V každém případě vykazuje jeho umění rysy, které naznačují, že jeho umělecký vývoj neza­ znamenal striktní příklon k jedinému světonázorovému pojetí a že spíše odráží a v sobě přetavuje celou hloubku duchovního dění své doby. S byzantskou renesancí ho spájí životnost postav a vysoká umělecká hodnota díla, s hésychastickými ideály pak zvýšená emocionalita a expresívnost uměleckého ztvárnění. Prvním Theofanovým působištěm na Rusi byl Novgorod, město, jehož umění nepochybně vycházelo z byzantských uměleckých výdobytků a v době Theofanově dospívalo k výtvarné­ mu projevu, jenž byl ze všech ruských oblastí poměrně nej samostatnější. Je zajíma­ vé sledovat nejen vývoj Theofanova vlastního stylu v jeho novgorodských dílech (chrám sv. Spasitele), ale zejména jeho vliv na domácí tvorbu (chrám Theodora Stratelata, chrám ve Volotově), kterou přiblížil soudobému vývojovému trendu konstantinopolského výtvarného projevu. Moskva byla druhou Theofanovou za­ stávkou ; tady mělo jeho působení jiný akcent. Moskevské umění bylo velmi úzce spojeno s byzantským, konstantinopolským; Theofanes mu jen dal trochu jiné pojmenování, které vyvrcholilo v díle jeho žáka — Andreje Rubleva. Nebyl to ovšem pouze Theofanes, kdo Rubleva ovlivňoval (Theofanův vliv se projevil hlavně na Rublevových malbách kremelského chrámu Zvěstování v Moskvě).

357

Ideově vychází Rublev rovněž z duchovního odkazu Sergije Radoněžského — jeho ideál tichého kontemplativního života jako by ztělesnil ve své nej slavnější ikoně, Starozákonní Trojici. Přestože nechybějí názory, které se v leckterém ruském díle 13. a 14. století pokoušejí nalézt stopy balkánského, především srbského umění, mělo v tomto období rozhodující vliv na ruské umění přece jen umění byzantské. Jiná je situace v literatuře. Dominujícím faktorem utvářejícím ráz ruské literatury v období slábnoucí tatarské nadvlády bylo působení balkánských, hlavně bulharských im­ pulsů. Jsou natolik silné, že lze mluvit o druhém jihoslovanském vlivu na Rus. Jeho šiřiteli se stávají příslušníci trnovské literární školy, přicházející do Ruska — Kiprian a Grigorij Camblakové. Svou literární činností přispěli rozhodujícím způso­ bem ke zdomácnění nového stylu na Rusi. Charakter ruské literatury se jen málo liší od soudobé literatury bulharské, především po stránce formální. Hlavním představitelem nového literárního stylu je v Rusku Epifanij Moudrý (Jepifanij Premudryj). Jeho světový názor se formoval v kroužku Sergije Radoněžského a jeho literární forma dozrávala pod vlivem literatury bulharské. Vděčíme mu mj. za stručné, ale instruktivní vylíčení života a díla Theofana Řeka. Z jeho děl je nejzajímavější, i když snad nikoli nejlepší, Život Stepána Permského. Ve srovnání se soudobými díly bulharskými mu snad chybí propracovanější individualizace a historická konkrétnost, kterou nahrazuje brachylogickým projevem. Z jeho díla však na více místech vyzařuje nejen obeznámenost se soudobou literární produkcí, ale i znalost literárního dědictví cyrilometodějského, které namnoze ovlivnilo ideovou koncepci jeho díla, vyzdvihujícího ideál vzdělanosti na úkor obligátního výčtu světcových zázraků. V průběhu dlouhého působení Sergije Radoněžského a jeho následovníků se v Rusku postupně mění celková politická situace. Vítězství Dimitrije Donského nad Tatary roku 1380 na Kulikově poli znamenalo počátek oslabování tatarské moci a zároveň dávalo ruským velkoknížatům pocit větší nezávislosti ve vztahu k Byzanci. Nepotřebovali ideologickou fiktivní oporu, kterou v době tuhého tatarského panství nacházeli ve zdůrazňování sounáležitosti s byzantským spole­ čenstvím. Prohlášení, jež koncem 14. století zaznělo na dvoře velikého knížete Vasila II. — „Nemáme císaře, máme jen patriarchu“ —, je vyvrcholením a formu­ lací nové ideologické doktríny. Ta ovšem zároveň potvrzuje příslušnost Ruska k byzantské církevní organizaci. Tento pocit spolupatřičnosti k byzantské církvi neohrozila v zásadě ani florentská unie z roku 1437. Na florentském koncilu se přes odpor celé ruské společnosti a církve připojil ruský metropolita, Řek Isidoros, k byzantským snahám o církevní unii se Západem. Přesto však neustával v duchov­ ním životě Ruska působit vedle vlivu slovanského Balkánu ani přímý vliv byzant­ ský. V tomto období se vytváří v ruské společnosti vrstva lidí, kterým se dostalo dobrého byzantského řeckého školení. K této společnosti patřil např. kroužek vzdělaných mnichů kláštera Zjevení Páně (Bogojavlenskij monastýr) v Moskvě. Druhým střediskem, v němž se šíří byzantská vzdělanost, je Rostov, kde dostal školení pozdější permský biskup Štěpán. 358

Zánik byzantské říše v roce 1453 znamenal zásadní obrat v povaze byzantského působení v Rusku, ale i v jiných slovanských zemích. Styky s byzantským kulturním prostředím se omezovaly v podstatě na spojem s Athosem a v slovanských zemích už mohla existovat pouze kultura, která sice měla své počátky v civilizaci byzant­ ské, žila však už svým autonomním životem. Pro její působení byly ovšem v Rusku a na Balkáně podmínky úplně odlišné. Balkánské slovanské státy se ve 14. století staly součástí osmanské říše a praktic­ ky ztratily možnost rozvíjet svou kulturu. Nejrezistentnější se za dané situace ukázala být pravoslavná církev, úplně grécizovaná. Vyplývalo to z relativně přízni­ vého postoje osmanské administrativy, která blahosklonně trpěla existenci církve v podmaněných zemích. Tolerance vůči církvi nenalezla však přiměřený odraz v církevní architektuře a umění: chrámy, zejména ty, které byly vybudovány v 15. — 16. století, představují ty nejjednodušší typy. Zároveň nastává také hluboký úpadek výtvarného umění, patrný zvláště v Srbsku. Výdobytky předcházejícího období jsou degradovány na úroveň pouhé řemeslné výroby (kaple sv. Michala v Kučerišči). V bulharském výtvarném umění, které již před pádem říše působí značně provinciálně, se projevuje silný vliv Athosů. Bulharské kláštery si i nadále udržovaly pozici center vzdělanosti. Ve druhé polovině 15. století působí v Rilském klášteře Vladislav Gramatik, pokračující v díle a tradicích trnovské školy. Vedle přepisování a překladů bohoslužebných děl je zejména jeho Vyprávění o přenesení ostatků Ivana Rilského uvědomělým oživováním tradice bulharské samostatnosti. V 16. století doznívá v bulharských klášterech (Slepče, Lešov) literární tvorba, která se ještě nese v duchu středově­ kých, z Byzance odvozených archetypů. Vzdělanost se již udržuje pouze v tzv. kelijních školách, které poskytovaly minimální průpravu, nezbytnou ke konání církevních obřadů. První příznaky oživování bulharské kultury, které lze pozorovat ve druhé polovině 18. století v činnosti Paisije Chilandarského a Sofronije Vračanského, vycházejí už ze zcela jiných ideových pozic, předznačujících směřování novodobé bulharské kultury. V Srbsku doznívá středověká kulturní, duchovní a literární činnost v první polovině 17. století v díle patriarchy Paisije, který je autorem Života krále Uroše, díla nevelkých literárních kvalit a slabého náboje ideového, které sleduje vývojovou linii srbských středověkých biografií. Oživení srbské vzdělanosti a kultury souvisí již s vlivem dubrovnického kulturního centra, které je neseno duchem humanistic­ kých idejí 16. století. Jestliže na Balkáně lze v průběhu pozdního středověku mluvit pouze o dohasínajícím a dožívajícím kulturním působení byzantském, platí to o Rusku jen částečně. Rusko bylo ovšem zároveň jediným slovanským státem ve sféře byzantského působení, který neztratil svou samostatnost, ba naopak, od konce 14. století vykročilo k budování centralizovaného státu. Tím se vytvořil prostor pro uvědomě­ lou transformaci byzantského dědictví a jeho začlenění do ruského kulturního a ideového vývoje. 359

Zdálo by se, že po odmítnutí byzantské světské vlády nad Ruskem ve 14. století je nové uznání byzantských politických prerogativ rok před pádem Byzance jakýmsi anachronismem, neboť mocensko-politické souvislosti ukazovaly v polovi­ ně 15. století jednoznačně na likvidaci byzantské říše a na současné upevňování ruského státu. Tento nečekaný fakt z ruských politických dějin dostává logiku nikoli z hlediska retrospektivního, ale perspektivního. Už tady nutno vidět první náznak myšlenky, která byla jasně formulována v průběhu druhé poloviny 15. století v ruské teorii jako translatio imperii (přenesení impéria). Zatímco soudobá literatura o pádu Konstantinopole {Pověst Nestora-Iskandera aj.) ještě spatřuje v Rusku zachránce a obnovitele byzantské říše, sňatek ruského knížete Ivana III. s byzantskou princeznou v roce 1462 již nepochybně přispěl ke krystalizaci vlastní ideje translace impéria. Sňatek poskytl důležitý argument pro vytváření ideologic­ ké doktríny „třetího Říma“. Její definitivní formulace přísluší moskevskému mni­ chu Filofejovi. Myšlenka translace impéria zaznamenala v ruském prostředí (ve srovnání s ob­ dobným slovanským pokusem v minulosti) závažnou změnu. Teorie byla založena na myšlence, že svět byl vždy řízen z jednoho politického centra: nejprve z Říma, potom z Konstantinopole, posléze z „třetího Říma“ — Moskvy. Dochází tu k jisté sekularizaci myšlenky o jednotě světa, dosud vždycky spojované především s jed­ notou církve. Oddělení teorie translace od představy církevní ekumeny výrazně dokládá skutečnost, že její tvůrcové neusilovali o vytvoření patriarchátu v Moskvě — ten vznikl až o sto roků později a za úplně jiných podmínek. Duchovní život v Rusku byl ve znamení sergijovského ideálu, duchovního i politického. Ten byl jednak rozpracován a rozvinut, jednak modifikován a do jisté míry i odmítnut. Byl to především Nil Sorskij, mnich kláštera Kirilla Bělozerského, jenž rozvinul Sergijovu myšlenku o rozumné modlitbě a hlouběji pronikl do byzantského hésychastického odkazu. Zcela v duchu byzantského hésychastického učení podal hluboký rozbor lidské duše a vášní, které jí hýbou. To je nesporně rys, jenž ho sbližuje s expresívněji laděným byzantským učením. Expresívnost Nilova učení je však přece jen tlumená a v posledním důsledku vyznívá v typicky ruském zjemnělém podání byzantské rigorozity. Nil neklade důraz na vnější projevy mnišského asketismu a netrvá na nekompromisním potlačení jakýchkoli lidských potřeb. I jeho ideálem je činorodý mnich, který je schopen si udržovat ničím nerušenou integritu osobnosti duchovní modlitbou a směřovat k sebezdokonalová­ ní. Obecně se Nil Sorskij vrací spíše k prvním církevním otcům než k byzantským vzorům a s tím souvisí i jeho kritický vztah k ruské tradici. Nilovo učení, které v mnohém ustupuje od aktivního chápání sergijovského mnišského ideálu, vyvola­ lo reakci v ruském církevním prostředí, ale i celé ruské společnosti. Opozice vedená Josifem Volockým dovedla lépe sladit odkaz Sergije Radoněžského s potře­ bami své doby. Avšak i v Josifově díle lze sledovat nejeden odkaz byzantské tradice. Prostředí, z něhož vyšel Nil Sorskij, mělo úzké vztahy k Athosů a ty nezanikly ani po pádu byzantské říše. Dokládá to nejenom výskyt značného počtu řeckých 360

rukopisů v Rusku v 15. a 16. století, ale i vzájemné osobní styky. Jejich hlavní náplní byla oprava a nové překlady bohoslužebných knih z řeckého originálu. Je to kulturní iniciativa, která počíná Nilem Sorským a vychází částečně z tradic tmovské literární školy. V popředí zájmu nestojí však gramatická reforma, důraz se klade na přesnost a správnost překladu. Šlo o aktuální potřebu ruské společnos­ ti. Na této práci se počátkem 16. století podílel athoský mnich Maxim Řek a v 17. století v ní pokračoval patriarcha Nikon. V té době se zásluhou Arsenije Suchanova dostává do Ruska značné množství knih a rukopisů z Athosů. 17. století je z hlediska dožívání transformace byzantských kulturních hodnot stoletím pro Rusko hraničním. Církevní umění prožívá ve stroganovské škole svou poslední velkou epochu. V literatuře končí období vycházející ideově, obsahově i formálně ze středověkého názorového pojetí, a tudíž bezprostředně související s byzantským kulturním dědictvím. V celkovém kulturním klimatu dochází v obdo­ bí panování cara Alexeje k zřetelnému postupnému odklonu od jednoznačné orientace na byzantskou tradici. Ruská společnost se stále více snaží přiblížit ke světu západní civilizace a pochopit jej. Osoba i doba Petra Velikého má v tom význam zásadní.

361

Slova knih — obraz světa a duše Eikon dia logu tais biblois engrafomenu — Existuje obraz podaný slovem v knihách (Jan z Damašku, PG 94, 1341)

Psyches eikones hoi logoi — Slova jsou obrazem duše

(Theodores Studijský, PG 99, 1193)

Kde jsou tvé svatyně, ty město ubohé? To vše je dávno pryč a žije v bájích jen: tvé soudy, zákony a slavná náměstí, kde řečník věhlasný svým slovem jímal lid. Kde sněmy mudrců, kde skvělé slavnosti,

kde všechny druhy Múz a síla myšlenek? Bez stopy zanikla ta sláva athénská a ani náznak už tu po ní nezůstal. Tuto bolestnou otázku si nekladl jen athénský metropolita Michael Choniates ve 12. století v slavné elegii Na město A thény, ale bezpečně si ji položí při četbě byzantských literárních děl každý, kdo se dnye seznámil s vrcholnými díly řecké antiky, s její poezií, filozofií a tragédií. Snad si přitom ani neuvědomí, že tato otázka má hlubší smysl, že se za ní skrývá problém kontinuity kulturního vývoje a optimis­ tická představa moderního člověka o tom, že dějiny lidstva a jeho kultura směřují lineárně vpřed, podobně jako pokrok v technice vyplývá z kumulace stále nových vynálezů, které předčí své předchůdce. I samo pojetí času, jeho plynutí, cílů, k nimž lidská společnost směřuje, pojetí smyslu tvůrčí kulturní činnosti a krásy jejich výtvorů jsou historické, tudíž i proměnlivé kategorie, kterým nelze stanovit absolutní normy. A tak i byzantskou literaturu musíme chápat jako autentickou výpověď o společnosti a o člověku doby, v níž vznikala, a hodnotit ji podle toho, jak odpovídala vkusu a potřebám vlastní epochy. Změny, k nimž postupně docházelo ve společenském a ekonomickém vývoji na přelomu antiky, našly přirozenou odezvu i v kulturní oblasti. Vedle prvků kontinui­ ty tradovaných zejména školským systémem se objevují nové prvky, které na východě římského impéria zpočátku vyplývají hlavně z napětí mezi římskou říšskou ideologií, vyjádřenou založením Konstantinopole jako druhého centra, „Druhého Říma“ na východě, a mezi ideologií řecké poliš jako samosprávní jednotky. Říšská idea se spojuje s křesťanskou ideologií, jejíž univerzalismus je v souladu s univerza362

listickými tendencemi římské imperiální politiky, a „Druhý Řím“ se brzy stává „Novým Římem“, novým, tj. lepším pro své křesťanství:

Přijď tedy, už kdysi dávno zrozený latinský Říme, zazpívej s námi teď novému Římu radostnou píseň, přijď tedy, jásej teď, když vidíš, jak tvoje dcera matku svou překoná slávou, to přece je rodičů pýcha. Těmito slovy oslavuje Konstarttinopol v roce 562 Paulos Silentiarios.Křesťanství se stává jednou z hlavních složek byzantské kultury a stejně jako na Západě dává východní středověké kultuře její svébytný charakater. Samo o sobě ovšem není produktem středověku — nejen jeho vznik, ale i jeho vítězství je spojeno s historií císařského Říma, geneticky je spojeno s židovstvím, jeho kořeny tkví v Orientu, i když bylo později proniknuto prvky pozdně antické filozofie. V orientalizaci řecké kultury bývá rovněž shledáván jeden z významných rysů byzantské kultury. Ale kulturní těžiště antického světa se přeneslo na Východ už za vlády nástupců Alexandra Velikého v období tzv. helénismu. Tehdy se egyptská Alexandrie, syrská Antiochie a maloasijské Pergamon staly významnými kulturními centry antického světa a k Východu obracel tvář od svého počátku i císařský Řím. Jednotícím prvkem národnostně pestré východní části římské říše byla řecká vzdělanost, řecká paideia. Tak už antický svět vytvořil všechny předpoklady pro vznik nové kultury: řeckou vzdělanost jako nadnárodní kulturu, křesťanskou ideologii a tíhnutí k Východu. Mezi antickou a byzantskou literaturou nelze vést přesnou hranici. Křesťanská inteligence se nikdy nevymanila z pout formální antické vzdělanosti a byzantská kultura se od samých počátků vyvíjela ve znamení dualismu antických tradic a křesťanství, žila v trvalém napětí mezi školským Homérem a mezi biblí; tato polarita však nikdy nedosáhla plodné syntézy. Řadu děl můžeme déle než na Západě označovat jako literární plody antické vzdělanosti. Tak je tomu např. u epika Nonna nebo u filozofa Prokla v 5. či u historika Prokopia v 6. století. U řady autorů tohoto období se badatelé přou o to, zda tito autoři byli křesťany či pohany, což samo je svědectvím dlouhodobé kulturní transformace společnosti. Přitom však je byzantská literatura i nejranější středověkou evropskou literaturou vůbec. Dílo tak typické pro evropský středověk, jako je Fysiologos, anonymní lidová kniha vykládající různé přírodní jevy alegoricky v duchu křesťanské morál­ ky, vznikla už někdy kolem 3. století n.l. Už literární teoretikové 1. století římské doby císařské Longinus a Quintilianus viděli v napodobování (řecký mimesis, latinsky imitatio) dokonalých děl antické klasické literatury jednu z hlavních cest k básnickým výšinám. A právě touto cestou šla většina byzantských autorů; jejich metou nebyla originalita celku, ale jemné umění variace originálních detailů. Čtenář či posluchač vzdělaný četbou a hlavně filologickým rozborem klasických textů oceňoval hru s citáty se zapojováním „cizího slova“ do nového kontextu. V této souvislosti je třeba dotknout se pojmů 363

„byzantský klasicismus“ a „byzantský tradicionalismus“. Jeho ideologické a psy­ chologické příčiny můžeme hledat v pojetí římského císařství spojeného z boží prozřetelnosti s křesťanskou ideologií jako dovršením světského pořádku, jako dosaženým vrcholem vývoje lidské společnosti. Toto pojetí formuloval ve 4. století historik Eusebios, v 9. století je nacházíme v básnickém výrazu veršující jeptišky Kasie: Když Augustus na zemi ujal se vlády, tu skončila moc všech ostatních vládců. Pod císařskou mocí se spojily veškeré obce a národy pojaly víru jen v jednoho pána a Boha. Stejně jako společenský vývoj měl ustrnout v podobě christianizovaného římské­ ho impéria, které bylo pozemským obrazem nebeského Jeruzaléma, i vývoj literár­ ního stylu se měl neustále držet klasického kánonu, který vytvořil vrcholné hodno­ ty jazyka a stylu. Byzantský klasicismus není obsahový, ale jen formální — autoři usilují o dostižení svých vzorů jen po stránce stylistické a jazykové, přičemž klasiky jsou pro ně už řečtí autoři římského období Lukianos (2. století) a Libanios (4. století) a dokonce i řečtí církevní otcové 4. století Gregorios z Nazianzu a Basileios z Kaisareie. Ti se ovšem stali klasiky i obsahem svých děl, protože naplnili staré formy již novým obsahem. Ať už literární dílo na sebe bere jakékoli roucho, zůstává vždy obrazem a výra­ zem své doby — tím, o čem vypovídá, i tím, co svým kostýmem zakrývá. Vždy zůstává dílem člověka své doby s jeho tužbami, radostmi, bolestmi i přáními. Řekli jsme již, že estetické normy jsou proměnné a chceme-li podat obraz určitého historického období, musíme jeho umělecká díla hodnotit především podle tehdej­ ších hledisek. Dnešní normy uplatňujeme až tehdy, vybíráme-li z kulturního dědictví minulosti díla k překladu pro dnešního čtenáře. Historický obraz byzant­ ského období by nebyl úplný, kdybychom jej nedokreslili oživením literárních památek — výmluvných svědků minulosti.

Škola — základ literární vzdělanosti Jedním ze základních předpokladů přijetí estetické informace obsažené v literár­ ním díle je prostá schopnost umět číst. Není tomu ještě tak dávno, kdy ani ve vyvinutých civilizovaných zemích neexistovala úplná gramotnost obyvatelstva. Ve středověké západní Evropě svědčila už pouhá znalost čtení a psaní o poměrně vysoké vzdělanosti. Toto umění bylo vyhrazeno téměř výhradně kněžím, klerici a literáti tvořili specifickou společenskou vrstvu intelektuálů. Na východě říše si centralizovaná civilní i vojenská administrativa vyžadovala velké množství lidí znalých písma z nejširších občanských vrstev. Až na Justina I. a Basileia I. uměli všichni byzantští císaři číst a psát, mnozí z nich, jak dále uvidíme, 364

se dokonce sami věnovali literární činnosti. I vojenští velitelé si ve svých zavaza­ dlech vezli příruční knihovnu s příručkami o taktice a strategii, o meteorologii a o výkladech snů. Právní předpisy předpokládaly schopnost vlastnoručního podpisu při uzavírání smluv a závětí. Je nepochybné, že celková úroveň světského vzdělání byla v Byzanci vyšší než na Západě. Byzantský systém hodností byl založen na zásluhách, nikoli na výsa­ dách dědičné rodové aristokracie, která se v Byzanci začala utvářet až v pozdním období. Vzdělanost proto zasahovala více sociálních vrstev a nebyla vyhrazena jen kněžím a církvi jako na Západě. Proto tu mohly být i početnější řady konzumentů literární produkce. Je příznačné, že vzdělání je vysokou hodnotou v legendách o byzantských světcích, kteří jako modeloví hrdinové měli výchovně působit na občany byzantské říše. Jako ideál je tu představován hoch, který se v rodné obci naučí číst a psát a odchází pak za vyšším vzděláním do hlavního města. Spektrum gramotnosti ovšem bylo velmi široké a sahalo od umění podepsat se velkými písmeny až po zvládnutí celé řecké literární tradice a schopnost stylizovat psaný projev bezvadnou klasickou řečtinou. Vzhledem ke kontinuitě kulturního vývoje od antiky k Byzanci nepocítil Východ v rané fázi středověku nutnost shrnovat kulturní dědictví do encyklopedických děl, jak to na Západě činili v 5. století Cassiodorus a Martianus Capella a o něco později Isidorus ze Sevilly. Proto se též nevytvořil hned encyklopedický kánon předmětů všeobecného vzdělání, který na Západě tvořilo tzv. sedm svobodných umění. Ideálem byzantského školství byl třístupňový systém. Spočíval v tříletém základ­ ním vzdělání, které podával grammatistes (čtení na základě bible, psaní, základy počtů) a které bylo po celou dobu trvání řSe dosažitelné i na školách při venkov­ ských kostelech. Na druhém stupni učil grammatikos gramatice v nejširším smyslu slova, zde se četly a filologicky vykládaly básně Homérovy, které spolu s biblí tvořily základ byzantského všeobecného vzdělání (enkyklios paideia). Na třetím stupni vyučovali profesoři zvaní rétorové nebo sofisti rétorice, filozofii a matematice. Na tento všeobecný základ navazovala pro zájemce výuka odbor­ ných nauk, hlavně právních věd a lékařství. Celý vzdělávací cyklus trval osm až devět let. Od 9. století se i v Byzanci, snad vlivem sousedních Arabů, setkáváme s větším uplatněním přírodních věd ve školském systému. Např. patriarcha Nikeforos I. (758 — 829) studoval po základním vzdělání gramatiku, rétoriku a čtveřici matematických věd (tj. astronomii, geometrii, aritmetiku a harmonii) a teprve potom se věnoval odbornému studiu filozofie. Vyšší vzdělání ovšem bylo dosažitel­ né jen v hlavním městě, pouze v rané fázi říše též v Athénách (filozofie), Alexandrii (filozofie a lékařství) a Bejrútu (práva). V souvislosti s rozšířenou představou o úzkém spojení státu a církve v Byzanci je překvapivé, že vyšší školství bylo spravováno státem a že se zde neučilo teologii. O teologické vzdělání pečovala církev ve svých zařízeních. Církev usilovala o kontrolu školství až do 12. století, kdy se vytváří integrovaný systém světského a církevního školství a kdy se vytváří i vyšší

365

škola při konstantinopolském patriarchátu. Protiklad světské vědy (thyrathen paideia, exo mathemata, doslova „vnější“ věda) a teologie zůstal však v Byzanci vždy zachován. O byzantském školství jsme poměrně dobře informováni z právních památek, z korespondence a řečí profesorů, ze zpráv historiků, ale také z životů svátých. Už za Theodosia II. se vyšší škola v Konstantinopoli stala institucí blížící se svým charakterem univerzitě. V dalším vývoji prošla různými reorganizacemi i dobami úpadku a občas snad i zcela umlkla, ale základní směr, který jí dal v roce 425 svým ediktem císař Theodosios, vždy znovu nabýval vrchu. Locus communis o podpoře a znovuoživení upadajícího vzdělání právě nastupujícím císařem patřil u historiků k běžným prvkům chvály vládnoucího císaře. Na tomto místě nás škola zajímá především jako nejdůležitější prostředek k tradování kulturních hodnot z generace na generaci a jako rezervoár potenciál­ ních tvůrců a konzumentů literatury. Z prvního hlediska je nejvýznamnějším znakem byzantské literární výchovy její krajní konzervatismus. Kánon byzantské školní četby tvořili titíž autoři a tatáž díla, která byla čtena na školách helénistické Alexandrie — Homér, Demosthenes a Isokrates, Thukydides, výběr z řeckých tragiků. Byzantská škola si nevšímala literárního vývoje, nikdy se nezajímala o soudobé autory ani o autory dřívějších století vlastní epochy. Na základě těchto textů se také vytvářel literární výraz, který žáci procvičovali v propracovaném systému dvanácti typů přípravných slohových cvičení (v tzv. progymnasmatecti) podle pravidel pozdně antických rétorů Hermogena (2. — 3. století) a Afthonia (4. — 5. století). Sestával z těchto stupňů: bajka (většinou o zvířatech, mythos), krátké vyprávění (většinou mytologického charakteru, diegema), krátká poučná moralizující anekdota (chreia), úvaha nad výrokem (gnome), vedení důkazu a protidůkazu k určité sentenci nebo příběhu (anaskeue a kataskeué), locus communis (koinos topos), chvála a hana (enkomion a psogos), srovná­ ní dvou postav, měst, činností ap. (synkrisis), charakteristika historické nebo mytické postavy řečí (ethopoiia), popis osob, dějů, období nebo míst (ekfrasis), teze o odborné nebo praktické otázce, předložení návrhu zákona. Ze sestavy těchto cvičení je zřejmé, že jejich cílem byla příprava státních úřední­ ků a právníků, zároveň však téměř každý z prvních deseti typů těchto cvičení se mohl stát částí struktury literárního díla. Látku ovšem čerpala byzantská řečnická cvičení zpočátku téměř výhradně z antické mytologie, jejich hrdiny jsou postavy z homérských eposů a z antických tragédií. Rétor Nikeforos Basilakes, profesor školy při patriarchátu, mohl ještě ve 12. století psát úvahy na téma „Co by řekl námořník, kdyby viděl Ikara letícího vzduchem“ nebo „Jak Pasifae vyznala svou lásku k býkovi“. Později se postupně objevují i postavy biblické, jen zřídka součas­ ná témata. V literární praxi ovšem dovedli autoři využít dovedností, jež získali ve škole, i na současné látce. Rétorické enkomion (chvalořeč), ethopoiia (charakteris­ tika chování) a ekfrasis (popis) do velké míry určily charakter nejen byzantské prózy a poezie, ale i ikonografie výtvarného umění.

366

Abychom však uvedli výklad o byzantské vzdělanosti na pravou míru, je třeba uvést několik číselných odhadů. Rétor Libanios učil v druhé polovině 4. století v Antiochii vždy asi 50 žáků, jeho výukou prošlo asi 700 studentů. V Antiochii tehdy působilo více profesorů a rétorskou školu mělo každé větší město. V 6. století bylo v Byzanci ještě asi 900 měst a u města se vždy předpokládalo, že má vedle vodovodu a lázní i školu a knihovnu, profesora a lékaře, agoru a divadlo. Arabský vpád v 7. století znamenal však ztrátu 470 měst v Sýrii a Egyptě a dalších desítek v Palestině. S touto ztrátou souvisel i náhlý úpadek vzdělanosti, který se dařilo jen postupně překonávat. Soudí se, že v 10. století dosahovalo všeobecného vzdělání v Konstantinopoli jen asi 200 až 300 hochů, v jedné generaci lze tedy počítat asi s tisíci osobami, které prošly celým třístupňovým vzdělávacím cyklem. Některé odhady počítají přibližně s pěti procenty obyvatelstva jako s více či méně vzděla­ nou vrstvou. Bylo-li světské vzdělání v Byzanci na vyšší úrovni než v středověké západní Evropě, byla na druhé straně nesrovnatelně nižší vzdělanost mnichů, v jejichž ideologii bylo vzdělání spojeno s marností pozemského života. Hoši v klášterních školách se učili zpaměti pouze žalmům a textům potřebným pro liturgii, na jejich gramotnost nebyly kladeny vysoké požadavky. Klášterní knihovny byly poměrně malé a méně klášterů než na Západě mělo opisovačské dílny. Kdo ovšem toužil po „slavné životní dráze“, kdo chtěl udržet sociální statut rodiny nebo jí chtěl umožnit vzestup na společenském žebříčku, musel nabýt vzdělání, které bylo v Byzanci nespornou hodnotou. Rétor Libanios sahá k po­ hrůžce vyloučení ze školy jako ke krajní zbrani proti líným studentům: „Bojím se, aby v případě, že by se rodina dozvěděla o jejich vyloučení, nepova­ žovala to za horší neštěstí než smrt... taková hanba provází člověka od mládí do smrti a navždy ho zbaví práva svobody slova. Nestoudníku, což jsi nebyl vyhnán z chrámu vzdělání, protože jsi poskvrnil posvátný okrsek Múz?“

Autoři a čtenáři Je pochopitelné, že badatel zabývající se obdobími dávné minulosti hledá mnohem obtížněji odpovědi na otázky, které klade literární sociologie. Anketu musí nahra­ dit interpretace fragmentámě zachovaných pramenů a každá odpověď může usilo­ vat pouze o větší či menší míru pravděpodobnosti. V období přechodu od antiky k Byzanci převládají mezi autory, pokud známe jejich sociální zařazení, rétoři a profesoři, jako byli ve 4. století Libanios a Themistios, jimž se vzděláním rovnali i raně křesťanští církevní otcové. Sociální složení autorů byzantského období předznamenávají Julián Apostata jako císař-literát na trůně, Zosimos (5. — 6. století) jako vysoký dvorský úředník a Georgios Pisides (7. století), jáhen a archivář chrámu sv. Sofie, tedy příslušník vyššího kléru. 367

Na počátku 9. století je většina literárně činných osobností spojena s kláštery, většina autorů pravděpodobně pocházela z mnišské vrstvy (Theofanes, Theodoras Studijský, Georgios Monachos, Symeon Nový Theolog, Kasia). V polovině 10. století se situace mění a opět se objevují císaři, příslušníci vysoké státní administrativy a vysokého kléru (císaři Leon VI., Konstantinos Porfyrogennetos, patriarcha Fotios, biskup Arethas, logothet Symeon Metafrastes); ve vrcho­ lícím 11. a ve 12. století se literární aktivitou prosazují také příslušníci nižších vrstev — úředníci, učitelé, vystupují i profesionální literáti (loannes Tzetzes, Theodoras Prodromos). Pro 14. století byla provedena důkladnější analýza společenského postavení tehdejších byzantských spisovatelů. Šedesát ze sta autorů, jejichž jména známe, působilo v Konstantinopoli. Více než polovina patřila do okruhu církve, mnozí z nich zastávali nejvyšší církevní hodnosti při konstantinopolském patriarchátu. Mezi světskými autory tohoto období byli tři císařové, jedenáct příslušníků císař­ ských nebo urozených rodin, tři vlastníci latifundií. Zbytek byli příslušníci intelek­ tuálních povolání, učitelé, lékaři, právníci. Téměř všichni pocházeli z poměrně zámožných rodin, sotva pět jich bylo nižšího původu. Zdá se, že postava „žebrové­ ho básníka“ objevujícího se pod společnou nálepkou Ptochoprodromos byla spíše literární manýrou než skutečnou osobou. Literární činnost a vzdělání poskytovaly v Byzanci téměř vždy možnost sociálního vzestupu, otvíraly cestu k vyšším státním nebo církevním hodnostem. O byzantském čtenáři víme ještě méně než o autorech: čtenář, jakým byl Fotios, který zaznamenal v Bibliothece zvané též Myriobiblon (Množství knih) čtenářské dojmy o 279 knihách, byl nepochybně výjimkou. Folklórní vyprávění, pohádky a písně se, jak tomu bývá ve všech kulturách, šířily orálně. Ústní přednes souvisel i s životem chrámů a klášterů (liturgie, hymny, kázání, čtení životů svátých). Slavnostní řeči a chvalořeči složené podle všech pravidel rétoriky byly však i součástí dvorského ceremoniálu. V posluchárnách (theatrech) byly předčítány a kritice podrobovány řeči, eseje v podobě listů a básně. Dokonce i dějepisci hovoří někdy o svých „posluchačích“. Tato theatra, v nichž přednašeči provázeli přednes výraznou gestikulací a mimikou, o níž ostatně slyšíme i v souvislosti s raně křesťanskými kázáními, nahrazovala zčásti i dramatic­ ká představení, která vymizela již koncem antiky. Masovou kulturu antických divadel a slavností nahradila do určité míry i bohoslužba s nádherou obměňova­ ných rouch, liturgických zpěvů a s divadelními efekty, která slovem, hudbou, obrazy i vůní kadidla působila na všechny smysly účastníků. Křesťanství však přejalo z Východu (ze židovství) úctu ke knize, k psanému slovu. Biblický text stál v centru byzantské liturgie, svitek a později kniha měly důležité místo v ortodoxní ikonografii Krista Pantokratora a v zobrazování evange­ listů nebo církevních otců. Nejslavnější byzantský skladatel hymnů, Romanos Melodos (6. století), byl podle legendy inspirován k tvůrčí činnosti, když ve snu spolkl svitek papíru, který mu podala Bohorodička. 368

Hlavní část byzantské literatury byla určena k tichému individuálnímu čtení. Lze předpokládat, že byzantští čtenáři pocházeli z týchž vrstev jako autoři. Vzhledem k vysoké ceně sloužily knihy především profesionálním odborným potřebám kněží a teologů, právníků, lékařů, úředníků, důstojníků a učitelů. Na základě některých zpráv lze soudit, že v Byzanci existovaly v určitých obdobích literární salóny. Právník a historik Agathias (6. století) se zmiňuje o diskusích s přáteli, kteří ho přesvědčili, aby zanechal historie a věnoval se poezii. I Fotiova Bibliotheke bývá někdy považována za plod diskusí literárního salónu. Podle střízlivých odhadů lze počet skutečných čtenářů, kteří sahali ke knize nejen z profesionálního zájmu, odhadovat v dobách rozkvětu, a to i v hlavním městě, spíše na desítky než na stovky. Z Boilovy závěti (11. století) však víme, že čtenářkami byly i jeho dcery. Nejširší čtenářské publikum nacházela moralizující teologická literatura — živo­ ty a výroky svátých, příběhy o poustevnících, která obsahovala mnoho novelistických prvků. Světská literatura měla nejspíše jen úzký okruh čtenářů. Patřili k nim hlavně přátelé nebo žáci autorovi, lidé, kteří prošli týmž způsobem vzdělání jako autoři a dovedli vnímat stylistické jemnosti jazyka jejich děl. Pro středověkého člověka nebyla četba snadnou a pohodlnou záležitostí, věnoval-li jí čas, měla mu hlavně přinášet praktický nebo morální a výchovný užitek. Generál Kekaumenos píše v 11. století ve svých radách synovi: „Kdykoli máš volný čas a nejsi zaměstnán vojenskými záležitostmi, čti historické a teologické knihy. — Vezmi knihu a čti ji v ústraní a až přečteš malý kousek, nezačínej počítat listy, vybírat si a číst jen to, co se ti zdá lepší. Z takové četby bys neměl užitek. Začni první stránkou a čti do posledního písmene a budeš z toho mít velký užitek.“ V průběhu byzantského kulturního vývoje můžeme pozorovat měnící se postoj autora k vlastnímu dílu. Mnich raného období potlačuje v souladu s křesťanským učením svou osobnost, hovoří o své nedostatečnosti, k tvůrčí činnosti přistoupil na příkaz, označuje se obecným jménem (Georgios Hamartolos = hříšník), je pouze neosobním nástrojem, jehož ústy hovoří Duch svátý. Od 11. století však vstupuje autor spontánně do svého díla. Psellova osobnost se prosazuje natolik, že do historického díla o byzantských císařích vkládá kapitol­ ky z vlastních pamětí. Humanista 14. století Theodoras Metochites chápe svá díla už plně jako nezcizitelný duševní majetek, svými verši je svěřuje péči přítele jako svá „nejmilejší dítka“:

Příteli milý, ty střež a hlídej má převzácná díla, jediný trvalý pomník, jejž nezničí plynoucí věky, milené plody mé duše, jež nad dítky vzácné mi byly, neb ony potomkům příštím, kteří po nás sem přijdou, ukáží památku slávy a budou jim drahé a milé. 369

Vývojová období Stylistický tradicionalismus a středověká žánrová etiketa byzantské literatury vedly k názoru, že statičnost této literatury, nedovoluje sledování vývojových trendů a period. Literatura, v níž autoři nepoměřovali své tvůrčí síly a invenci s bezpro­ středními předchůdci či současníky, ale neustále usilovali o soupeření s dávnými předky klasické antiky, literatura, v níž leckteré anonymní dílo nabízí možnost datování do 4. i do 12. století (drama Trpící Kristus), do 2. i do 10. století (lukianovský dialog Filopatris), vytváří na první pohled dojem statického monoli­ tu. Studium byzantské literatury je však stále ještě poměrně mladým odvětvím. V řeckých klášterních knihovnách se snad dosud skrývá leckteré neznámé dílo a zdaleka ne všechna známá díla byla vydána tiskem. Práce na moderních mono­ grafiích o jednotlivých autorech jsou dosud v počátcích a ještě nenastal čas, aby bylo možno podat obraz vývoje této literatury na základě analýzy díla jednotlivých autorů ve srovnání s literární činností jejich předchůdců a následovníků, rozestřít široké plátno literárních epoch, jak tomu bývá v dějinách moderních literatur. Vzhledem k nízké dynamičnosti vývoje byzantské literatury to snad nebude možné ani v budoucnosti. Těžko by si ovšem bylo možné představit, že by některá společnost během tisíciletého vývoje neprošla takovými změnami, které by nenašly výraz v její literární činnosti. Již v předchozích kapitolách jsme ukázali, že díky tradici školské vzdělanosti se udržela kontinuita stylistického a jazykového výrazu od pozdní antiky k rané Byzanci. Ani antické řecké myšlení nezaniká rázem s oficiálním nástupem křesťan­ ství, spíše dochází k jejich postupnému splývání. Mezníky mezi obdobím antiky a obdobím byzantským bývají ztotožňovány s nejrůznějšími historickými událos­ tmi, jako je počátek samovlády Konstantina Velikého v roce 324, založení Konstantinopole a přenesení těžiště římského impéria na východ v roce 330 či uzavření filozofických škol v Athénách Justiniánem I. v roce 529 nebo dokonce nástup vlády Herakleiovy v roce 610. Už tato nejednotnost je svědectvím přechodného charak­ teru uvedeného období, které lze chápat jako pozdně antické nebo raně byzantské. Jsouce si vědomi, že podobné časově přesně stanovené mezníky jsou jen pomůckou historiků, která slouží praktickému utřídění látky, pokusíme se charakterizovat čtyři hlavní vývojová období byzantské literatury. První období pokrývá dobu od 4. do poloviny 7. století, tj. od založení Konstantinopole v roce 330 do konce vlády císaře Herakleia v roce 641. Prolínají se v něm prvky pozdní antiky s prvky raně byzantskými. Řečtina dosud není jediným jazykem říše, latina si zpočátku ještě udržuje význam ve státní správě a v armádě, je nadále, byť v této východní oblasti už uměle, jediným oficiálním jazykem říše. Po určitou dobu se dokonce zdálo, že prakticismus ve vzdělání 370

ohrožuje vývoj řecké vzdělanosti. Libanios ve své autobiografii naříká nad klesají­ cím počtem svých posluchačů a kritizuje tento vývoj: „Pokud se týče vzdělanosti v našem jazyce, nyní více než kdy předtím ustupuje druhému (tj. latinskému jazyku). Obávám se proto, že studium práva přivodí její úplný zánik. Nezpůsobila to nařízení a zákony, ale to, že lidé znalí latiny dosahují poct a moci. Bozi, jejichž darem naše (tj. řecká) vzdělanost je, se snad postarají o to, aby jejich dar se uplatnil a znovu nabyl své někdejší moci.“ Justiniánův kodex je ještě koncipován latinsky. Na cařihradské univerzitě reor­ ganizované v roce 425 Theodosiem II. působili tři rétoři a deset gramatiků pro latinský jazyk vedle deseti gramatiků a pěti sofistů pro výuku řeckého jazyka. Byla-li latina jazykem praxe, byla řečtina už v tomto období jediným jazykem literární tvorby. V tomto prvním období byzantského vývoje se ještě rozvíjejí městská kulturní centra, která vznikla už v helénistickém období — Alexandrie v Egyptě, Antiochie v Sýrii, Kaisareia v Kappadokii, Gaza v Palestině a Athény, vesměs města, která jsme již poznali jako proslulá střediska rétorského vzdělání, i Bejrút se slavnou právnickou fakultou, kam utíkali před samoúčelným formalistickým vzděláním rétorských škol ti, kteří se chtěli vzdělávat pro praktický život. Na těchto školách působili a vedle sebe se bez rozdílu vzdělávali křesťané i vyznavači pozdně antic­ kých pohanských kultů. Jen krátké trvání mělo úsilí císaře Juliána Apostaty oddělit od sebe v roce 361 ediktem o zákazu působení křesťanských učitelů na školách obě ideologické sféry ve vzdělávacím systému. Tak se křesťanství, které vzešlo z židovství a bylo původně převážně náboženstvím otroků a nižších vrstev, teoreticky a myšlenkově prohlubuje a po formální stránce se utváří za přispění tradic řeckého filozofického myšlení. Rozpor mezi řeckou kulturou a křesťanstvím se řeší jejich syntézou v křesťanském helénismu, který se stane výrazným rysem byzantské kultury. Významným přeryvem v kontinuitě kulturního vývoje je invaze Arabů, která v letech 634-740 vedla k politickému i kulturnímu odtržení Egypta, Sýrie a Palesti­ ny od byzantské říše. Nadále patří tyto oblasti do kulturní sféry islámu. Řecký svět ztratil tím i většinu tradičních kulturních středisek a byzantská kultura se nadlouho stává monocentrickou — kulturní monopol přechází ke konci tohoto období na hlavní město Konstantinopol, sídlo byzantského císařského dvora. Za vlády Theodosia I. se křesťanství stalo státním náboženstvím (391) i rozhodu­ jícím činitelem v dalším kulturním vývoji. Tyto dva póly — císařský dvůr a církev — dají impuls a ráz dvěma hlavním odvětvím byzantské prózy, historiografii a teologické literatuře, jejímiž nositeli budou státní úředníci a hodnostáři na jedné a církevní hodnostáři na druhé straně. Vedle těchto vzdělaných vrstev byzantské společnosti vstupuje v tomto období na literární pole i společenská skupina dosud v kultuře neznámá a původně jí vlastně nepřátelská, totiž mnišstvo. Zatímco první dvě skupiny jsou vyškoleny a vzdělány v tradičním antickém školském systému, mniši vzdělání zavrhují. Libanios ve své řeči na obranu chrámů o nich hovoří jako

371

o lidech, „kteří opustili své kleště, kladiva a kovadliny a činí si nárok na diskuse o nebi i o těch, co v něm sídlí“, kteří „dokazují svou ctnost životem v oděvu zhotoveném z pytloviny“, kteří „utekli ze své půdy a tvrdí, že na horách rozmlou­ vají se stvořitelem všehomíra“. V mnišském světě pak vznikla rozsáhlá literatura vzdálená antických tradic, nedržící se gramatických a stylistických předpisů starověké řecké literatury. Vedle životů svátých jsou to v byzantské literatuře zvláště kroniky. V těchto dílech proniká poprvé do řecké literatury jazyk blízký mluvenému jazyku širokých vrstev. V tomto období vzniká též pro potřeby propracované křesťanské liturgie nový básnický žánr nesouvisející nikterak s klasickou tradicí — hymnografie, jejímž zakladatelem je Syřan Romanos Melodos (6. století), který navázal na raně křes­ ťanskou syrskou hymnografii melodií i veršem. Jako následek fonologických změn v řeckém jazyce, který ztrácí melodický přízvuk, ztrácejí se i starověké verše založené na různosti slabičných délek (hexametr, elegické distichon) a jsou nahrazeny v poezii přízvučným veršem. Pokud se básníci drží antických vzorů, píší už své verše jen pro oko, nikoli pro sluch. Georgios Pisides (7. století) nahrazuje ve svých epických básních hexametr dvanáctislabičnými jamby. Rozhodujícími činiteli pro vznik nových kulturních a literárních kvalit v tomto období tedy bylo po dočasném revindikačním úspěchu Justiniánově definitivní oddělení východního řeckého světa od římského západu přetrháním komunikač­ ních spojů při vpádech Avarů a Slovanů, odtržení starých kulturních oblastí Blízkého východu arabskou invazí, a tím i omezení na jediné kulturní centrum, dále vznik ideologického monopolu křesťanství a vstup mnišství, jemuž byly cizí antické tradice, do oblasti kultury. Tito činitelé svým společným působením teprve vtiskly byzantské kultuře její svérázný ráz. Druhé období trvá od poloviny 7. století do poloviny 9. století, tj. od smrti císaře Herakleia (641) až do obnovení ortodoxie po zvládnutí ikonoklastické krize (843). Je to období značného kulturního úpadku a bývá označováno jako „temná staletí“ nebo „období velkého mlčení“. Na kulturní úpadek má vliv ikonoklastická krize. Malé množství literárních památek z tohoto období lze vysvětlit snad tím, že vítězná ortodoxie zničila díla svých obrazoboreckých protiv­ níků, ale působil zřejmě i asketický odpor mnichů proti kultuře. Polemika ve prospěch uctívání ikon, tj. obrazů svátých, dala v tomto období impuls k vzniku teoretické systemizace ortodoxní dogmatiky Janem z Damašku (7. století) i k polemickému dílu Theodora Studijského (8. — 9. století). S polemikou proti obrazoborectví souvisí množství hagiografických děl oslavujících mučedníky, kteří trpěli za ikonoklasmu pro věrnost kultu obrazů. Zastoupen je i žánr kronikářský Georgiem Synkellem a Georgiem Hamartolem (9. století). V oblasti poezie vzkvé­ tá pouze hymnografie. Viděli jsme již, že na rozdíl od předcházejícího období jsou nositeli písemné kultury tohoto období hlavně mniši a že veškerá literární činnost je postavena 372

výhradně do služeb církve. Památky tohoto období jsou svědectvím hloubky i prudkosti náboženských sporů této doby, která strhla veškeré písemnictví na funkční pole s mimoliterárními cíli a postavila je do služeb univerzálního křesťan­ ského náboženství. Třetí období pokrývá staletí od vítězství ortodoxie v roce 843 až po pád komnenovské dynastie a dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204. V oblasti kultury je obdobím značného rozkvětu, k němuž dalo impuls upevnění impéria za makedonské dynastie. Východiskem kulturní obnovy byla i reorganizace císařské univerzity v paláci Magnaura v roce 863. Shoda letopočtu s příchodem Konstanti­ na a Metoděje na Moravu není náhodná. I jejich mise souvisela s expanzivním nástupem byzantské kultury. Toto období obnovy bývá někdy označováno jako období „první byzantské renesance “ nebo „první byzantský humanismus“, poně­ vadž byzantská kultura tehdy znovu hledala své antické kořeny. Vhodněji však hovoříme o období encyklopedismu, protože vedoucí představitelé tohoto kultur­ ního období jsou hlavně sběrateli, editory a komentátory starověkých řeckých textů, které jsou přepisovány soudobou kurzívní minuskulí. Tato nová praxe vede k relativnímu usnadnění výroby knih a přispívá k rozmachu knižní kultury. Toto období nám v podstatě zachránilo většinu památek řecké literatury, které dnes známe. Jako aktivní filologové tehdy působili i nejvyšší představitelé státu, např. císař Konstantinos Porfyrogennetos svými encyklopedickými snahami, i představi­ telé církve, např. patriarcha Fotios a biskup Arethas. Jednalo se však o pouhé formální přijetí antického dědictví bez vnitřního porozumění. V 10. století splnily klasicizující tendence předchozího století svou úlohu překo­ náním hiátu „temných století“ a na literární scénu znovu vstupuje světská beletrie eposem Digenis Akritas, který se jazykem, veršem i námětem odpoutal od antic­ kých tradic. V 10. až 12. století jdou vedle sebe oba literární proudy — klasicizující (nazýva­ ný někdy „druhou, tj. komnenovskou renesancí“) i onen mající živý smysl pro jazyk a kulturu širších vrstev. Období vlády císařů z rodu Komnenovců patří ke kultur­ ním vrcholům Byzance. V roce 1045 dochází znovu k reorganizaci vysokého učení, které se přizpůsobuje vyšším kulturním nárokům doby. Aktivní přístup ke kultur­ nímu dědictví antiky oplodňuje byzantské myšlení i kulturu a oživuje senzualistické vidění světa. Obnovuje se studium filozofie, která nachází představitele v obdi­ vovateli Platóna Michaelu Psellovi. Vzkvétá historiografie, jejímž představitelem pro toto období je sama princezna a manželka césara Nikefora Bryennia Anna Komnena (11. — 12. století). Opět se ozývá hlas světské poezie, jejíž nejrůznější žánry splývají v epigramech Christofora z Mytileny (11. století). Bohatě je zastou­ peno kronikářství loannem Skylitzem, Kedrenem, Manassem, Zonarou i Glykou (11. — 12. století). Církevní schisma z roku 1054 dává vznik teologické polemické literatuře namířené proti římským katolíkům. Typickým představitelem tohoto období je Theodoros Prodromos (12. století), v jehož osobě a díle se spojily všechny dobové literární tendence — je autorem 373

románů i životů svátých, básníkem satirické světské poezie i autorem básní prod­ chnutých náboženským obsahem. Literárním nástrojem je mu stejně klasický jazyk učenců jako živý jazyk prostého lidu. Je zosobněním protikladů rozštěpené byzant­ ské kultury a dosud se nepodařilo dokázat, že by se za jeho jménem skrývali dva různí autoři. Čtvrté období byzantské literární kultury zahrnuje dobu od obsazení Konstantinopole křižáky v roce 1204 až po pád byzantského císařství a dobytí Konstantinopole Turky v roce 1453. Nejcharakterističtějším rysem tohoto období je konec monopolu města Konstantinopole jako kulturního centra říše, který neobnovilo ani znovudobytí města císařem v roce 1261. Z nově vznikajících kulturních center je nejvýznamnější Nikaia, která v letech 1204—1261 byla i poli­ tickým centrem říše. Dalšími středisky kulturního rozkvětu se stávají Soluň, Mystra na Peloponésu a Trapezunt u Černého moře, kde vzkvétaly zvláště přírodní vědy, jejichž rozvoj tu byl podnícen kontakty s vědou perskou. Toto období je charakterizováno v teologické literatuře zvláště polemikou s římskokatolickou církví, která je rubem politických snah usilujících o smíření a sjednocení obou církví, o tzv. církevní unii. V ní obě strany vášnivě obhajovaly dogmatické zvlášnosti učení svých církví, které byly i odrazem protikladů národ­ nostních. V této polemice vystupují nejvýznamnější byzantští teologové Nikeforos Blemmydes, loannes Bekkos (13. století), Demetrios Kydones (14. století) a poz­ dější kardinál římské církve Bessarion (15. století). V tomto období vzplanul i poslední veliký teologický spor v lůně byzantské církve, tzv. hésychastický spor spojený s jmény teologů mystika Gregoria Palamy a racionalisty aristotelovského ražení Barlaama (14. století). Spor palamismu s barlaamismem je v podstatě sporem vzniklým na rozporech národních a psycho­ logických, na rozporu mezi východními sklony k mysticismu a západním raciona­ lismem. Poněvadž po rozpadu impéria na několik menších, národnostně kompaktnějších nástupnických států (despotát epirský, císařství nikajské a později i despotát morejský) už nebyla pociťována povinnost udržování kontinuity římské státní myšlenky, vzniká v tomto období i nové vědomí řecké národní sounáležitosti založené na společném národnostním původu. Místo termínu Romaioi, (Římané), jímž se Byzantinci po celý středověk označovali, objevuje se znovu označení Hellenes, které dlouho bylo jen označením pohanů. Zatímco v době rozkvětu impéria v 10. až 12. století byla státní ideologií hrdost na toto impérium, přesouvala se v období snah o církevní unii s Římem a v období ústupu hrdost na společné genos, na společný původ, na slávu společných předků. Georgios Plethon v memo­ randu císaři Manuelu II. Palaiologovi v 15. století píše hrdě „jsme Heléni podle jazyka i kultury“. Návrat k antické minulosti je tentokráte návratem k domácím tradicím v době ohrožení kulturní svébytnosti. Vedle zájmů teologických jsou tedy pro 13. až 15. století charakteristické snahy humanistické. Tentokrát se hovořívá o „třetí (palaiologovské) renesanci“. Poně­ vadž toto období je časově blízké italské renesanci, je třeba zmínit se o tom, že 374

i mezi byzantology se vede živá diskuse o existenci „humanismu“ a „renesanci“ v Byzanci samé před zrodem renesance evropské. Nelze popřít — a čtenář to mohl vyčíst i z výše podaného přehledu — že i Byzanc přes nepřerušenou kontinuitu antické učenosti a antických uměleckých tradic poznala určitá období prohloube­ ného úsilí o oživení kulturních hodnot antického světa. Až na málo výjimek se však tyto snahy nedotkly samých základů středověkého světového názoru zakotveného v křesťanské ideologii. Řecká antika zůstala převážně záležitostí formálního vzdě­ lání (he exothen nebo thyrathen paideia, ta ektos mathemata, tj. vnější, světské vzdělání), antické reminiscence však plnily i významnou sociální a estetickou funkci vyvoláváním iluze úzkého spojení se slavnou minulostí. V tomto století se však hrdost na řecký monopol v oblasti vzdělání a kultury a nepřekonatelnost vzorů na pozadí politického a hospodářského úpadku říše stávaly brzdou plodného vývoje. Byzantští vzdělanci trpěli pocitem, že nemohou a ani nemají kam postoupit za klasický kánon hodnot, že „žijí jen z dědictví nejlepších předchůdců“ a „že všechno už bylo řečeno a vykonáno“, jak to vyjádřil ve 14. století Theodores Metochites. O návrat k pohanskému helénství usiloval jen tak výjimečný zjev, jakým byl Georgios Gemistos Plethon, a také v postavě Theodora Metochita nacházíme celou řadu rysů charakteristických pro západní humanismus. Plethonův žák Bessarion pak skutečně vštípil svou lásku k Platónovi svým italským přátelům ve Florencii. Nový je v tomto období i po dlouhých staletích oživlý zájem o díla římské antiky, jak jej vidíme u Maxima Planuda (13. století), překladatele děl Ciceronových a Ovidiových. V souvislosti s příchodem křižáků do Byzance a se vznikem latinských státních útvarů na jejím území dochází v literatuře tohoto období ke kulturnímu synkretismu, v němž se plodně spojují inspirace řecké i západní. V tomto období vládne obliba veršovaného románu, ze Západu se přejímají i zbeletrizované antické látky ve veršované Achilleidě, ve Vyprávění o Apolloniovi, králi tyrském, v Románě o válce trojské. Literárním odrazem dobytí Peloponésu (středověké Moreie) Fran­ ky je veršovaná Kronika morejská. Byzantská literatura před svým zánikem splnila ve vývoji světové kultury čtverou historickou úlohu: 1. svou klasicizující větví předala Západu zájem o řeckou antiku a oplodnila renesanční hnutí v Itálii a jejím prostřednictvím v Evropě vůbec; 2. od počátku podněcovala rozvoj východoevropských, zvláště slovanských literatur — i u nás se o ni opírá literatura velkomoravská; 3. svou lidovou větví dala vznik novořecké literární kultuře; 4. byla mostem, po němž na Západ přecházely kultur­ ní hodnoty Východu.

Autoři a žánry „Kdykoli máš volný čas a nejsi zaměstnán vojenskými záležitostmi, čti historické a teologické knihy“, radí Kekaumenos svým synům — tyto dva druhy tvoří i páteř a základ byzantské literární produkce. 375

Filozofie a teologie V průběhu vývoje od pohanské antiky k byzantskému křesťanství ztrácely mnohé pojmy svůj původní smysl a přijímaly nový křesťanský spirituální obsah. Takovou změnou významu, či spíše rozšířením původního významu o další možnosti, prošel i termín filosofia. V těchto změnách se odráží radikální přehodnocování hodnot, jimiž tehdejší společnost procházela, ale jak tomu bývá i u mnoha jiných jevů středověké kultury, byly možnosti tohoto vývoje dány už ve starověku, v tomto případě v platónské filozofii směřující od člověka k transcendentnu, k „připodob­ nění se bohu“ (homoiosis theo). Neztratil-li pojem filosofia v Byzanci nikdy svůj původní význam, bylo to výrazem trvalého antagonismu mezi antickou tradicí a ortodoxní vírou. Rozdíl mezi křesťanským a helénským myšlením byl označován přívlastky „na­ še“ filozofie, „pravá“ filozofie proti „vnější, světské“ filozofii. U kappadockých církevních otců slovo filosofia nabylo významu „křesťanský způsob života“, který vede k připodobnění člověka k Bohu, a konečně byl nový význam přijat i pro označení „mnišského způsobu života“ a slovem filosofoi bývali označováni mniši. Po celé období byzantského vývoje nacházíme oba významy — racionální i spiritu­ ální — paralelně vedle sebe: „Filozofie ... zkoumá a předkládá podstatu a poznání skrytých věcí.“ — „Filozofy nenazývám lidi zkoumající podstatu jsoucna... , ale lidi, kteří pohrdli věcmi tohoto světa a žili pro věci nadzemské.“ — „Vyšší filozofie ... spočívá v tajemství našeho náboženství.“ Všechny tyto definice čteme vedle sebe v témže díle, v Kronice Michaela Psella (11. století). Byzantská filozofie patří k nejméně prozkoumaným oblastem humanitních věd. Je jisté, že filozofická aktivita se projevovala hlavně komentováním Aristotela a Platóna, ale úsilí uvádět filozofické myšlení v soulad s požadavky teologie nutilo i k samostatnému, novému promýšlení antického dědictví. Cílem byla integrace přijatelných tezí antického myšlení do křesťanského systému. Středověké filozofické myšlení tak často splývá s teologií, z níž je nutno vyčleňo­ vat i názory estetické, etické, pedagogické ap. Vztah filozofie k teologii patří k hlavním problémům vývoje filozofie v Byzanci. Přestože počáteční vývoj připouš­ těl ještě názorovou různost (např. v učení filozofických škol v Athénách a v Alexandrii), pohlížela ortodoxní církev vždy s nedůvěrou na myšlenkové dědictví antiky a počínaje spiskem Basileia Velikého (asi 330 — 379) K mládeži o užitku z četby antických autorů doporučovala přísný výběr studovaných antických textů a v Synodiku ortodoxie (11. století) podávala i návod, jak toto studium chápat: „Prokleti nechť jsou ti, kteří se zabývají pohanskými vědami nejen pro své (formál­ ní) vzdělání, ale řídí se jejich pošetilými naukami, považují je za pravdivé a hlásí se k nim! Anathema!“ Nicméně raně byzantská teologie používala ještě volně antických myšlenkových modelů k výstavbě nových křesťanských variant. Využila zejména aristotelovských pojmů pro konstrukci spekulativního obrazu světa, v teologii kappadockých otců 376

se uplatnily novoplatónské vlivy a platónská filozofie dopomohla v ikonoklastických sporech k vítězství ikonodulů. Základní učebnicí logiky zůstalo Aristotelovo Organon, rukopisy tohoto díla převládají v počtu více než tisíce rukopisů Aristotelových děl, které vznikly v byzantském období. Aristotelovská logika byla ovšem v duchu Úvodu novoplatonika Porfyria pojímána jen jako předstupeň k studiu Platóna, z jehož učení působi­ ly na křesťanství nauky o účasti předmětného světa na světě idejí, učení o duši a o démiurgu — stvořiteli. Platónské nauky byly přijímány prostřednictvím novoplatónských komentářů. V novoplatonismu přitahovalo východní křesťanství Plotinovo učení o očistě duše a jejím osvobození z tělesných pout mystickým vzestupem k Bohu i jeho učení o Logu a jeho vztahu k Bohu-Otci. Nejmladší z trojice kappadockých otců, bratr Basileia Velikého Gregorios z Nyssy (asi 335 — 394), usiloval o obsahovou asimilaci antického myšlení a spojil platonismus s křesťanským mysticismem. Jeho platonizující dialog O duši a vzkří­ šení byl nazván křesťanským Faidonem. Platónský „eros“ v něm splynul s křesťan­ skou „gnosí“, tj. poznáním dosaženým mystickou kontemplací. U Kappadočanů došlo k dokonalému prolnutí antických tradic s novou křesťanskou ideologií. Jinak tomu bylo u Synesia (370 — 413/4), žáka novoplatoničky Hypatie. Jeho dílo je dokladem pokojného spolužití novoplatonismu s křesťanstvím. Synesios byl obdi­ vovatelem antických literárních tradic a racionalismu, který stavěl do ostrého protikladu k neřeckému emocionálnímu mysticismu a asketismu mnišského hnutí: „Filozof nesmí být nevzdělaný, musí být Helénem v plném smyslu tohoto slova“ - píše ve spisu Dion neboli o životě podle jeho vzoru - „to znamená, že musí znát celou klasickou literaturu. -Přál bych si, aby bylo v naší povaze být schopný neustálé soustředěné kontemplace, poněvadž je to však zřejmě nemožné, chtěl bych občas dosahovat nejvyšších vrcholů a občas sestupovat k lidské přirozenosti, účastnit se radosti a krášlit život veselou myslí. Jsem si vědom toho, že jsem člověk a ne bůh.“ Uvidíme, jak i později rozpory v ortodoxní církvi, např. ikonoklastický spor i spor mezi palamismem a barlaamismem v dalším vývoji řeckého středověkého myšlení, byly převážně variantou rozporů mezi evropským řeckým racionalismem a orientálním emotivním mysticismem. Koncem 5. století působil neznámý autor, snad antiošský biskup Petros Gnafeus (Petrus Fullo), který se kryl jménem současníka apoštola Pavla, údajného prvního athénského biskupa Dionysia Areopagity. V jeho díle se projevuje silný vliv novoplatonika Prokla, novoplatonismus je tu však podáván v křesťanské interpre­ taci, nejvyšším cílem je splynutí duše s Bohem (theosiš) prostřednictvím mystické lásky (eros). Na ortodoxní teologii působil přenesením antinomické metody z oblasti rétoriky do oblasti noetické. Tato metoda měla napomáhat k překonání paradoxů věrouky, měla sloužit k postižení transcendentální ideje, „skutečné“ pravdy, Boha, o němž lze říci pouze čím není, nikoli čím je (tzv. apofatická teologie). Dílo Dionysia Areopagity je výrazem posledního velkého pokusu o spo­ 377

jení novoplatonismu s křesťanstvím. K jeho rozšíření přispělo i podvržené jméno autora, které dílu zaručovalo autoritu a zbavovalo je podezření z hereze. Jen tak bylo možno, že velký díl novoplatónského dědictví vplynul do byzantské křesťan­ ské mystiky. Jedním z předních zástupců tohoto směru je Maximos Homologetes (Vyznavač, 580 — 662), jehož Komentáře o lásce k Bohu a Pojednání o askezi, v nichž převažu­ je emotivní přístup nad filozofickým racionalismem, měly velký vliv na byzantskou teologii a v dalších staletích hluboce zapůsobily na vývoj byzantského mysticismu. Přes nepopiratelný vliv novoplatonismu se i v ortodoxii uplatnila aristotelovská formální logika, o níž se při výkladu křesťanských dogmat a rozporných míst v Písmu opíral komentátor Aristotelových spisů loannes Filoponos (6. století), zakladatel křesťanského aristotelismu. 7. a 8. století je ve vývoji byzantského myšlení charakterizováno angažovaností v ikonoklastických sporech, v nichž teologicky vzdělaní intelektuálové podporovali platonizujícími filozofickými konstrukcemi kult obrazů. Vítězství ikonodulů bylo sice vítězstvím mnišské kultury odvrácené od antických tradic, přesto však bylo i vítězstvím starých platónských představ o vztahu reality k obrazu nad orientální­ mi spiritualistickými tendencemi vycházejícími z islámu a židovství, vítězství „bohočlověka“ vzešlého ze syntézy křesťanského a antického myšlení. Byzantské pojetí obrazu definoval Jan z Damašku (2. polovina 7. — asi polovina 8. století): „Když Bůh přijal v Kristovi podobu člověka, lze jej zobrazovat.“ Obraz je v novoplatónském duchu a v duchu učení Dionysia Areopagity pojímán jako symbolický prostředník, mezistupeň, který umožňuje člověku přiblížit se k Bohu, a teorie obrazu je obratně spojena s učením o inkarnaci Kristově. Jan z Damašku byl i posledním velkým teologem východní církve; v díle Pramen poznání podal na základě aristotelovské logiky systematiku byzantské teologie, jak se vytvořila na základě děl církevních otců a rozhodnutí koncilů mezi 4. a 7. stoletím. Podněty Jana z Damašku v otázce teorie obrazu systematicky propracoval Theodoros Studijský (759 — 826). Ikonoklastické období je považováno za temné období vývoje byzantské kultury, přineslo však řadu myšlenkových inspirací k este­ tickému myšlení úsilím o definici obrazu a slovního projevu a analýzou jejich vzájemného vztahu i jejich vnímání smyslu. Pro vývoj byzantského myšlení i umění bylo důležité, že ikonodulové podtrhli noetický aspekt obrazu, který měl pět funkčních aspektů: didaktický, jako text pro lidi neznalé písma, symbolický, který odpovídal alegorickému výkladu Písma, sakrálně mystický, který zprostředkuje nadpřirozenou energii archetypu, liturgický a umělecký, který emocionálně este­ tickým přijímáním informace vede asociativními procesy k poznání transcendent­ ního „archetypu“. Umělecký symbol se tak mohl stát základem byzantského malířství, jehož úkolem bylo vyvolávat psychologickou iluzi překonám noetické antinomie mezi jsoucnem a nadjsoucnem a rušit tak rozpory spekulativního myšle­ ní. 378

Z temnoty protiintelektuálních postojů ikonoklastického období vystupuje v 9. století postava učence Leona Filozofa, zvaného též Matematik, jemuž později césar Bardas svěřil výuku na reorganizované škole v paláci Magnaura, aby zde učil filozofii, geometrii, astronomii a gramatice. Podle legendy, kterou vypráví pokra­ čovatel kronikáře Theofana o jednom z jeho žáků, kladl Leon Filozof důraz na kauzální výklad faktů, „u každé poučky a u každé věci mu byla prvotní příčina a důvod“. Zabýval se i textovou kritikou Platónova díla, zejména Zákonů. Jeho žákem prý byl i významný představitel myšlenkového ruchu 9. století patriarcha Fotios (asi 820 — 891): „Měl takové znalosti v gramatice a poezii, rétorice a filozofii, lékařství a téměř ve všem světském vědění, že vynikl nejen nad všechny své současníky, ale mohl soupeřit i se starými. Vše se v něm spojovalo, přirozené nadání, píle i bohatství, které mu umožnilo získání všech knih, a přede­ vším ctižádost, která jej nutila, aby probděl celé noci a zasvěcoval je četbě.“ Tomuto svědectví Nikety Davida, životopisce Fotiova soka patriarchy Ignatia, nelze ani dnes upřít bystrost a postřeh. Fotiovy filozofické spisy jsou ztraceny. Díla, která studoval, známe z jeho spisů Bibliotheke a z díla Amfilochia, sbírky teologic­ kých, filozofických a filologických esejů, podle literární stylizace úvodního dopisu údajně odpovědí na tři sta různých otázek kyzického metropolity Amfilocha. V duchu křesťanských postojů v nich dává před Platónem přednost Aristotelovi, „který je užitečný i pro křesťany“. Literárním plodem Fotiovy církevně politické činnosti je traktát O původu sv. Ducha a polemika Proti těm, kteří prohlašují Řím za první stolec. Odráží se v nich Fotiův postoj proti trinitářskému učení římské církve a proti papežskému nároku na prvenství a pravomoc nad celým křesťanstvím, proti němuž prosazoval ideu samostatnosti a svébytnosti Byzance. Za Fotiova žáka bývá prohlašován kaisarejský biskup Arethas (asi 850 — 932). Pro dějiny platonismu je důležitý Arethův zájem o shromažďování a opisování starověkých řeckých rukopisů, jejich komentování a vydavatelská péče o filologic­ kou kritiku jejich textu. Opis Platónova díla, který byl pořízen na jeho objednávku, se stal základem všech moderních vydám tohoto slavného řeckého filozofa. Vedle těchto racionalistických teologů praxe se v mnišském prostředí rozvíjí byzantská mystika ve veršovaných Láskách božích hymnů Symeona Nového Teo­ loga (asi 949 —1022), v nichž autor dal básnický výraz světelným vizím, jež chápal jako splynutí s Bohem prostřednictvím mystické lásky, jako zrození „nového, duchovního člověka“:

Raduji se nyní z toho, že jsem všeho stvořeného, vůbec smrtelného zbaven. Splynul jsem teď s nestvořeným, s vším, co na věky je věčné — tohleto je právě láska.

379

Střízlivý racionalismus, opírající se o myšlenkové dědictví antiky, a mystický spiritualismus, jehož novoplatónské kořeny byly posilovány východními vlivy, se srážely po celý vývoj byzantského náboženského myšlení. V závěrečných stoletích Byzance se tento protiklad vyhrotil nejostřeji v hésychastickém hnutí, které v mno­ hém čerpalo z díla Symeona Nového Teologa. Myšlení 11. století charakterizuje návrat k Platónovi a prosazující se racionalis­ mus. Po dlouhé době lze v Byzanci opět hovořit o filozofickém myšlení, které není úzce vázáno na dogmatické spory. Dobové tendence vyjadřuje epigram Ioanna Mauropoda (Mauropus):

Kdybys, Ú Kriste můj, chtěl z pekla zachránit někoho z pohanů, pak Platóna mi zvol a k němu přidruž též slavného Plutarcha. Vždyť tito muži dva svým celým učením se blíží zákonům, jak jsi je hlásal ty. Představiteli tohoto vývoje jsou Michael Psellos (1018 —asi 1097) a loannes Italos (1025 — ?). Byl-li přístup k antickým tradicím v Byzanci do této doby spíše formální, pak myslitelé tohoto období se poprvé snaží proniknout k jejich smyslu a vytvořit z nich systém platný pro současníky. Psellos byl vysoce vzdělaným učencem, literátem i významným politickým činitelem své doby a v době Konstan­ tina IX. Monomacha patřil mezi nej vlivnější osobnosti císařského dvora. Pochopil brzy, že právě platonismus obohatil myšlení raného křesťanství v dílech církevních otců 4. století: „Ovšem, že jsem si zamiloval Platóny, jak říkáš, a Chrysippy — jak také ne? ... Některé jejich názory jsem sice hned zavrhl, ale jiné jsem vybral a postavil je do služeb našeho učení a připojil je k Písmu, jak to už kdysi učinili Gregorios a Basileios, veliká světla naší církve“ — píše v listu loannu Xifilinovi (1010 nebo 1012 — 1075), v němž musel „odvolat“ své názory. Víra ve schopnosti lidského rozumu jej přitahovala i k studiu přírodních věd. Byl přesvědčen, že přírodní jevy lze postihnout rozumem, že není nutné vysvětlovat je působením nadpřirozených sil. V souladu se středověkým světovým názorem byl však Psellův racionalismus spjat ještě s teologickým myšlením. V abstraktnosti matematiky viděl nástroj k zvládnutí metafýziky, cestu k supraracionálnímu „čistému poznání“. Psellův racionalismus nutně upadl do konfliktu se soudobým mysticismem: „Ty jsi nebeský anděl ... já jen člověk, rozumem nadaná duše užívající těla ... ty máš skrytou a mystickou moudrost, ale nemáš tu, kterou získáváme rozumem a vhod­ nou úvahou“ — těmito slovy charakterizuje tento vleklý rozpor byzantského myšlenkového vývoje v listu patriarchovi Kerullariovi. V encyklopedickém díle Všeliké učení pojednal Psellos o otázkách teologických, filozofických, psycholo­ gických, lékařských, astronomických a zemědělských, postupuje od světa myslitel­ ného (Boha) k světu vnímatelnému smysly (k přírodě) a usiluje o hierarchickou systematizaci světa v novoplatónském duchu. 380

Psellovo senzualistické vnímání světa se tápavě vracelo k antickému ideálu kalokagathie, v jeho estetice je krása těla, byť i s omluvami, opět stavěna na roveň kráse duševní. Byzantské filozofii lze vytknout, že žádný z jejích představitelů nevytvořil ucele­ ný systém a neusiloval o novou interpretaci světa. Psellos tak činil vědomě, protože v oné už v antice kořenící diskusi o významu teorie (bios theoretikos) a praxe (bios praktikos) dával přednost spojení filozofie s životní praxí: „Pro mne se filozofie dělí na dvě části: první se zdá být bez citu a soucítění, jen rozum v ní rozvíjí své představy, druhá část je společenská a vyznačuje se láskou k člověku ... právě v ní rozvíjím svou činnost.“ V úsilí o přímé navazování filozofického vývoje na pozdně antický novoplatonismus, v úsilí vymanit filozofii z teologického myšlení, učinit ji nástrojem hledání pravdy a poskytnout jí možnost autonomního vývoje postoupil nejdále Psellův žák a nástupce na konstantinopolské katedře filozofie loannes Italos. Charakter těch částí jeho učení, které byly v rozporu s ortodoxií, známe jen z jedenácti kapitol anathematu, jež se zachovaly v synodiku pro Neděli pravověrnosti a jimiž byl Italos obviněn, že chtěl rozumovými důvody (pomocí aristotelovské logiky a syllogismů) vysvětlit dogma o vtělení Slova božího, že oživil omyly pohanských filozofů o duši, nebi, zemi a stvoření, že šířil nauku o převtělování duší, popíral nesmrtelnost duše a zmrtvýchvstání, hlásal učení o věčnosti, a tedy nestvořenosti hmoty a idejí a že stavěl řecké filozofy nad církevní otce a svaté, odmítal víru v zázraky a hledal v antických dílech nejen nástroj formálního vzdělání, ale pramen pravdivého poznání. Heretické spisy Italovy byly spáleny a i z dogmaticky nezávadného díla je dosud vydaná jen část. Je pravděpodobné, že myšlení tohoto filozofa, který pocházel z jižní Itálie, bylo oplodněno soudobým rozkvětem západní středověké dialektiky a sporem nominalismu s realismem, s nímž se snad seznámil už v Itálii. Italovo učení působilo silně na další vývoj, boj racionalismu a mysticismu zůstal v Byzanci nadále živý. Teologie už nedovedla proti racionalistickým filozofickým tendencím stavět nové argumenty, jedinou zbraní zůstalo odsuzování dalších heretiků na církevních synodách. Dialog mezi západní a východní církví obnovený v třicátých letech 14. století byl předehrou k vnitřní byzantské kontroverzi známé pod jménem hésychastického sporu. Řecký výraz hesychia (klid, mlčení) již od pozdního starověku přijal význam označující stav, v němž mnich monotónně opakovanou modlitbou „Ježíši Kriste, smiluj se“ a soustředěnou kontemplací dosahoval emotivního „sjednocení s Bo­ hem“, tzv. „zbožnění“ (theosis). Rozšíření této formy mnišské mystiky na hoře Athos bylo ve 14. století spjato především s působením Gregoria Sinajského. Tehdy se tato modlitební formule spojila také s psychofyzickými praktikami dechových cvičení a pohledu soustředěného na jeden bod. Tyto metody připomí­ nají vnější podobou indickou jógu, na jejich utváření patrně nezůstaly bez vlivu obdobné praktiky známé z islámského světa. Takováto koncentrovaná rytmická

381

dechová cvičení bývají provázena světelnými vizemi, jejichž teologické interpretaci v polemice s italským Řekem Barlaamem z Kalabrie věnoval své síly Gregorios Palamas (1296 — 1359), zejména v dílech Důkaz o zvláštních jevech, k nimž dochází, a o těch, kteří se oddávajíposvátnému klidu. Barlaam (1290 — 1350) přišel do Konstantinopole studovat díla Aristotelova. S mystickými praktikami se sezná­ mil v Soluni, a to ve značně primitivním podání málo vzdělaných mnichů, které mu nedovolilo pochopit vnitřní smysl učení, jehož vnější forma mu nadto byla zcela cizí. Palamas a jeho stoupenci si vykládali světelné vize mnichů jako vidění nestvořeného světla na biblické hoře Tábor, světla, v němž se Kristus zjevil apošto­ lům. Barlaam je obvinil z kacířství, neboť prý předstírají, že tělesnýma očima vidí neviditelného Boha. Spor se přenesl na politické pole, když se loannes Kantakuzenos opřel o mnichy z athoských klášterů. Palamovo učení, které oponovalo Barlaamově výtce tezí o nepostižitelné podstatě Boha a o jeho vnímatelných „energiích“, bylo v roce 1351 přijato jako dogma, Barlaam byl uvržen do klatby a jeho knihy spáleny. Vedle tradicionalistů nepřipouštějících žádný rozvoj myšlenek církevních otců a usnesení koncilů, a to ani rozvoj konformní s těmito tradicemi, byli největšími odpůrci hésychastů byzantští humanisté, k nimž lze řadit i Barlaama. Ti kladli důraz na intelektuální schopnosti člověka a na světské vzdělání. Palamas charakte­ rizuje jejich stanovisko slovy: „Někteří tvrdí, že i mniši by měli usilovat o nabytí světské moudrosti, poněvadž bez ní se nikdy nezbaví nevědomosti a mylných názorů. Ani dosažením stavu úplného klidu nelze dosáhnout dokonalosti a svatosti, neshromáždíme-li odevšad vědění, zvláště s přihlédnutím k starověké řecké vzdě­ lanosti. I ona je darem božím, stejně jako zjevení, jehož se dostalo apoštolům a prorokům, i ona zprostředkuje duši poznání jsoucna a zdokonaluje naši schop­ nost poznávat a ta patří mezi nejvýznamnější duševní schopnosti.“ Palamovi odpůrci se pokoušeli překonat omezení daná středověkou nábožen­ skou ideologií tezí, že Bůh, který je podle dogmatu nehmotný a neviditelný, je smyslovému poznání nepřístupný, a tudíž nepoznatelný. Racionalismus v oblasti světského poznám byl spojen s agnosticismem na poli teologie. Palamité byli naopak skeptiky v oblasti rozumového poznání, protože „každé slovo odporuje jinému slovu ... je nemožné najít slovo, které by bylo konečným vítězem“. Palamity rovněž neuspokojoval nedostatek a neutralita etického obsahu racionálního vědě­ ní: „znalost a půvab různých jazyků, rétorika, znalost historie, zkoumání tajemství přírody, znalost různých metod logiky a různých výpočetních metod, různá měření abstraktních obrazců — to vše může být dobré i špatné, obsah těchto znalostí se mění podle názorů jejich uživatelů i v souladu s jejich cíli.“ Hranice mezi barlaamity a palamity nebyly jednoznačné. Složitost filozofických diskusí v Byzanci 14. století si uvědomíme, konfrontujeme-li tři nejvýznamnější osobnosti této doby — Nikefora Gregoru, Palamu a Barlaama. V polemice proti Palamovi stáli Gregoras a Barlaam na téže straně. Opírali se o aristotelovskou senzualistickou noetiku, uznávali pouze smyslové vnímání a připouštěli tedy mož­

382

nost vnímat Boha pouze v symbolech. V Palamově učení, jež rozlišovalo neviditel­ nou božskou podstatu (usia) a smysly vnímatelné působení (energeiai), viděli Palamovi odpůrci pokračování novoplatónského učení o emanacích. Platonikem byl však i Nikeforos Gregoras a vedl ostrou polemiku proti Barlaamovi jako představiteli západní scholastiky. Literárním zobrazením tohoto sporu je dialog Florentios neboli O moudrosti, který je ostrou kritikou aristotelovské scholastiky. Gregoras odmítal aristotelskou noetiku a její metodu založenou na sylogismech, jimiž se prý nelze povznést ke skutečnému (platónsky chápanému) metafyzickému jsoucnu, jak se o to pokoušela západní scholastika. V této oblasti nelze uplatňovat „vědecký důkaz, který si vyžaduje nesporných a nevyvratitelných soudů ..., jejichž platnost lze dokázat indukcí, smyslovým vnímáním nebo empiricky“. Gregorovo studium přírodních věd jej vedlo k dualistickému oddělení vědeckého poznání světa a teologického myšlení. V polemice Barlaama i Nikefora Gregory se odráží spor aristoteliků s platoniky. Tento spor přetrval existenci byzantské říše a po pádu Konstantinopole byl byzant­ skými učenci přenesen do renesanční Itálie. Otevřena zůstává otázka, do jaké míry lze spatřovat v Barlaamově myšlenkovém systému obdobu západního nominalismu. Jisto je, že barlaamismus, ponechávající lidskému myšlení autonomnost v poznání světa, mohl významně přispět k tomu, aby i byzantská kultura byla uvedena na cestu renesance v západním smyslu. Vítězství palamismu jako mnišské teologie nepochybně zabránilo takovému vývoji. Je však třeba mít na paměti, že celý vývoj byzantské společnosti nevytvářel podmínky pro myšlenkový přerod toho rozsahu, jaký znamenala renesance v zá­ padní Evropě. Byzantský humanismus se nemohl opřít o širší společenskou základ­ nu, vycházel vždy jen z poměrně úzké vrstvy vzdělanců. Tím lze vysvětlit i snadné vítězství hésychasmu. Toto vítězství ochromilo rozvoj racionálního humanismu, renesanční sekulariza­ ci a modernizaci myšlení a prohloubilo propast mezi západoevropskou a východo­ evropskou kulturou. Odpůrci hésychasmu se v dalším vývoji z velké části přiklonili k myšlenkám unie s římskou církví a odešli po pádu Konstantinopole do Itálie. Tito humanisté byli ochotni ustoupit od ortodoxie za cenu záchrany státu. Hésychasté naopak kladli důraz na zachování neporušené ortodoxie, byť i pod tureckým jhem; těžiště jejich seberealizace leželo mimo tento svět. Pro vývoj východoevropské civilizace je významné, že byzantská kultura právě v této době intenzivněji pronikala do Ruska v překladech děl se silnými hésychastickými a protiřímskými tendencemi. Ve výtvarném umění se hésychasmus projevil zdůrazňováním tématu světla a působil kladně na umělecký projev slavných malířů ikon Theofana Řeka a Andreje Rubleva. K byzantským aristotelikům se na přelomu 13. a 14. století řadí Nikeforos Chumnos (asi 1250 — 1327) zejména dosud nevydaným dílem O hmotě a idejích, jímž se blíží názorům západních nominalistů, pro něž ideje byly jen abstrakcí, 383

jmény věcí. Proti Plotinovu novoplatónskému učení o preexistenci a stěhování duší je namířen spis O duši, v němž Chumnos obhajuje křesťanskou nauku o nesmrtel­ nosti duše založenou na Aristotelovi. Chumnos je představitelem onoho proudu byzantské kultivované inteligence, která spojovala klasické literární a filozofické knižní vzdělání s křesťanstvím a s politickou aktivitou. Rozhodně nebyl představitelem humanismu v západoevrop­ ském smyslu, byl jen pokračovatelem oněch postojů církevních otců 4. století, kteří uznávali antické autory jako velké formální vzory, ale odmítali všechny myšlenky, které byly v rozporu s církevními dogmaty. V souvislosti s jeho dílem lze hovořit o literárním humanismu, snad i o křesťanském humanismu vzhledem k jeho ideálům kultivovaného člověka, který v sobě spojuje hluboké vzdělání s morálními kvalitami tak, jak tento ideál uvádějící antickou kalokagathii do souladu s čtyřmi základními křesťanskými ctnostmi poznáváme z Chumnových chvalořečí. Evropským renesančním humanistům se více blíží osobnost Chumnova přítele a později literárního a politického soka Theodora Metochita (1260—1332). K stu­ diu přírodních věd, zejména matematiky jej přivedly platónské rysy jeho myšlení, které se projevují v novoplatónsky zabarvených komentářích k Aristotelovi a v přesvědčení o nestálosti hmoty, jež podléhá změnám. V jistotě matematického poznání hledal tento myslitel nejistého období byzantského vývoje i vzor pro společenský soulad, protože „v názorech o jejich obtížných výrocích jsou všichni jednotní a v těchto věcech tvoří lidé společnou obec (koinopoliteidf ať žijí daleko či blízko od nás, a kdyby lidský život probíhal jen v této oblasti, byl by stále hluboký mír, společnost by žila bez krizí a lidé by všechno řešili společně.“ Tak matematické jistoty vyvolávaly v Metochitovi, jehož osobní život i život jím jako prvním mini­ strem řízené říše podléhaly libovůli bohyně Štěstěny-Tyche, vizi celosvětového mírového společenství vědců. Ve sbírce 120 esejů Rozmanitosti filozofické a historické zaujal Metochites neobyčejně kritické stanovisko k byzantské intelektuální tradici. Odmítal mrtvý, formální klasicismus, poznal, že omezený „helénocentrismus“ zabránil Řekům chápat velikost jiných kultur, a v předtuše konce říše pochopil i trpkou pravdu, že vývoj dějin nelze zastavit, že Byzanc není dovršením, ale jen jednou z etap věčného koloběhu historie. Metochites byl jedním z prvních myslitelů, který se v krizovém období byzantského vývoje pokoušel přenést biologické představy a cykly do filozofie historie. Svět chápal jako divadlo (pankosmion theatrori), na němž probí­ hají scény věčného lidského dramatu: „stejně jako jiné pozemské a lidské věci nedávno ještě vzkvétající a prudce se vzmáhající národy, obce a říše zanikají a mizí, po nich přicházejí jejich nástupci a mění jejich trosky v život..., až zase oni dosáhnou jim určených mezí... a tak je tomu na věky... část lidských věcí odchází, část zůstává, část zaniká a nová raší a tak se to střídá ve věčném koloběhu času, jen celek je trvalý.“ Ve 14. století se část humanisticky orientovaných byzantských vzdělanců začala vymaňovat z helénocentrismu, který jim vytýkal Theodoros Metochites, a počala

384

věnovat svou pozornost soudobému západnímu myšlení: „Věděl jsem, že naše dva národy už odedávna rozděluje teologický spor, který nelze rozřešit, aniž bychom přesně definovali myšlenky teologů obou stran ... Naši totiž se přidržovali starého rozdělení a dělili všechny lidi na Helény a barbary ... a mezi barbary počítali i Latiny ... Přivlastňovali jen sobě, jako jakési dědictví, Platóna a Aristotela a celou řeckou filozofii a Latinům přenechávali jen zbraně a neušlechtilé obchodování a kupčení“ — takovými slovy charakterizoval situaci Demetrios Kydones ze Soluně (1324—1397), který spolu s bratrem Prochorem (1330 — 1368) patřil k nejvýznam­ nějším osobnostem tohoto proudu. Demetrios Kydones ovládl výborně latinu a přeložil díla Tomáše Akvinského Summa contra gentiles a Summa theologica. Překládal i díla Augustinova a díla některých středověkých západních teologů, zvláště Anselma z Canterbury. Na Demetriově překladatelském díle se podílel i jeho bratr Prochoros, athoský mnich exkomunikovaný později pro svůj odpor proti hésychasmu, proti němuž se stavěl pod vlivem znalosti západní scholastiky. Snad žádný jiný byzantský autor se do této doby nezasloužil tolik o intelektuální sblížení Východu a Západu jako Demetrios Kydones, jehož dílo ohlašuje i blížící se renesanci a jehož překlady děl Tomáše Akvinského zanechaly v byzantské teologii trvalé stopy. Mezi humanisticky a platónsky zabarvená díla patří jeho spis O pohrdání smrtí, v němž autor dokazuje, že lidský duch se může vlastní silou i bez zjevení dopracovat k nejvyšší pravdě a že nejvyšší povinností člověka je „podle svých schopností usilovat o pravdu a vědění“. Byzantské teologicko-filozofické myšlení v první polovině 15. století bylo deter­ minováno třemi skutečnostmi. Za prvé tu byla stále častější konfrontace s islámem, která vedla k polemickému dialogu, ale občas i k úsilí o harmonické smířlivé odstranění diferencí v obou náboženských učeních. Hlavními spornými body byly islámská víra v nezvratnost osudového určení (kismet) proti křesťanskému učení božské „prozřetelnosti“ (pronoia) a o spáse jako odměně za individuální zásluhy člověka a důsledný monoteismus islámu proti trinitářským a christologickým naukám křesťanství. V těchto dogmatech viděl islám polyteismus a ostře je napa­ dal. Nejsilněji inspirovala konfrontace s islámem ve spojení s antickými reminis­ cencemi Georgia Gemista Plethona (1355 — 1452) v traktátu O osudu, z něhož se zachoval zlomek, který byl součástí spisu Svod zákonů. Plethon se v něm projevuje jako zastánce idealistického determinismu chápajícího svobodu jako poznanou nutnost. Dominantou tohoto období bylo ovšem jednání o unii s římskou církví na koncilu ve Florencii, které bylo na poli filozofického myšlení provázeno oživením polemiky aristoteliků a platoniků a rostoucím významem platonismu. Z něho pak vycházelo humanistické myšlení v politicko-sociální a morální oblasti mající vliv i na náboženské teorie evropské reformace. Při zjednodušeném pohledu na vztah aristotelismu a platonismu ve středověku by se mohlo zdát, že západní myšlení se opíralo o Aristotela, z něhož vycházela scholastika, a že platonismus, ovšem v novoplatónské podobě, byl pěstován jen 385

některými mysliteli na Východě. Je však třeba mít na paměti, že platonismus stál prostřednictvím Plotina, Prokla a Dionysia Areopagity u samé kolébky formulace základních křesťanských dogmat a že platonikem byl i jeden z největších římských teologů raného křesťanství Augustinus. Byzanc, přestože neměla myslitele, jakým byl Tomáš Akvinský, měla řadu přesvědčených aristoteliků a ortodoxie odmítala krajní platonismus v učení Ioanna Itala. V 15. století však můžeme pozorovat rozkvět platonismu — vzplál s touto intenzitou poprvé od doby Psellovy a Italovy a stal se společnou filozofií byzantské humanistické inteligence uvažující podobně jako kdysi Platón v dílech Ústava a Zákony o organizaci společnosti. Podnět k novému sporu o Platóna a Aristotela dalo dílo Georgia Gemista Plethona; ten působil na dvoře peloponéského despoty Theodora II., kde k jeho žákům patřil i pozdější kardinál Bessarion. Zde se Plethon počal zabývat myšlenkami na novou organizaci řecké společnosti v duchu Platóna a starého helénství a formuloval je ve dvou memorandech adresovaných císaři Manuelovi II. Palaiologovi: jejich jádrem je návrh ekonomické reformy založené na agrárním hospodářství. Reformní návrhy byly jistě inspirovány zkušeností, ale v teorii vycházely z Platónova etatismu. V tomto období se také objevují myslitelé, kteří se snaží pro svět rozervaný různými náboženskými systémy nalézt společnou sjednocující ideologii, ať už v jednotném křesťanství či v islámu. Plethonovo svérázné univerzální „třetí nábo­ ženství nelišící se od pohanství“ bylo teismem založeným na novoplatónském učení o idejích označených jmény dávných řeckých božstev. Vyložil je v díle Svod zákonů (též Nejlepší zákonodárství), které charakterizoval takto: „Tato kniha obsahuje teologii podle Zoroastra a Platóna ... etiku podle uvedených mudrců a také podle stoiků, lakonskou ústavu bez nadměrných tvrdostí ... platónské nauky o státě ... fyziku podle Aristotela. Kniha se dotýká i základů logiky, řeckých starožitností a trochu i zdravého způsobu života.“ Z knihy, jež byla nalezena po Plethonově smrti a z příkazu patriarchy Gennadia spálena na hranici jako kniha kacířská, se zachovaly jen malé zlomky. Jsou mezi nimi i poetické modlitby vyjadřující Plethonovy filozofické myšlenky o předurčenosti osudu, o vztahu lidského rozumu k božské prozřetelnosti a o významu dobrého státního zřízení pro lidské štěstí. Plethonovo krátké pojednání O rozdílu mezi Platónem a Aristotelem, napsané za pobytu na koncilu ve Florencii, v němž mu jeho lhostejnost ke křesťanství dovolila pojednávat, na rozdíl od jiných středověkých platoniků, zcela volně o platónské filozofii bez snahy uvést ji do souladu s křesťanskými dogmaty, mělo nesmírný kulturně historický význam. Plethonovy přednášky urychlily rozkvět platonismu v Itálii a přispěly k založení platónské akademie Kosmy Medicejského. Toto pojednání vyvolalo velkou kontroverzi, v níž na straně aristoteliků stáli Theodoras Gazes (1400 — 1476), Georgios z Trapezuntu (1395 — 1484) a Georgios Scholarios (jako patriarcha Gennadios II., 1405 — 1472), který v útoku na Aristo­ tela viděl útok na církevní dogmata. Tábor platoniků hájil loannes Argyropulos a zejména vynikající žák Plethonův Bessarion (1395 — 1472), jehož dílo přejímající 386

mnoho myšlenek jeho učitele, ale nezříkající se křesťanské věrouky odstranilo poslední překážky na cestě Platónova díla na Západ a otevřelo mu brány do renesanční Itálie. Byzantský humanismus neměl všechny historické a ekonomické předpoklady k tomu, aby se jeho zárodky rozvinuly stejnou měrou, jako tomu bylo na Západě. Nebyla tu měšťanská třída, která by byla mohla poskytnout živnou půdu rozvoji renesanční ideologie. Vzhledem k historické realitě blížícího se zániku nše tu nemohl být ani onen optimismus a víra v moc a schopnost člověka, který charakte­ rizuje soudobé západní myšlení. Byzantské politické myšlení, pokud se ojediněle projevuje v díle Metochitově a v utopii Plethonově, je buď pesimistické (biologizující teorie o nutnosti zániku každého, i společenského organismu), nebo regresivní (návrat k bezpeněžnímu zemědělskému hospodářství). Přece se však i v Byzanci objevují poměrně intenzívní tendence charakteristické pro nástup nového myšlenkového vývoje; je to platonismus jako filozofický základ světového názoru, novopohanství usilující o přejímání obsahu antického dědictví a kosmopolitní smysl pro cizí kultury (zejména pro kulturu latinskou) a uvědomo­ vání si společných kořenů řeckořímské civilizace. Tyto tendence jsou však předem odsouzeny k zániku, protože se pohybují pouze v intelektuální ideové rovině, v uzavřeném kruhu učenců: chybí jim společenská základna pro jejich rozvoj a realizaci. Zárodky nových postojů byly vyvolány rozkolísáním starých jistot a zklamáním nad jejich zhroucením.

Historiografie „Nebuď nikdy liknavý v četbě staré historie. V ní totiž najdeš bez námahy, co ti druzí s námahou shromáždili. Odtud poznáš ctnost řádných lidí i špatnost zlých, časté změny lidského osudu i převraty, k nimž v životě dochází, nestálost světa a vratkost říší, zkrátka, jaký trest stíhá špatné činy a jaké odměny se dostává dobrým skutkům.“ V úryvku z Morálních naučení, jež odkázal císař Basileios I. svému nástupci, se odráží přístup Byzantinců k historické literatuře. Hledali v ní především morální ponaučení a příklady pro jednání. V počátcích byzantského vývoje si nová náboženská ideologie vynutila i nové pojetí dějinného vývoje. Prvním autorem, v jehož díle se odrážejí radikální změny, k nimž sáhl Konstantin Veliký, je Eusebios z Kaisareie (263 — 339), který přizpůso­ bil antické historické myšlení nové skutečnosti a stal se zakladatelem církevní historie. Podobně jako Konstantin spojil osud římského státu s křesťanstvím, vypracoval Eusebios ve svých Církevních dějinách a v Kronice syntézu pohanské a křesťanské historiografie. Už helenizovaní Židé, např. Josephus Flavius, obhajovali stáří svých tradic v porovnání s řeckořímskou civilizací. Eusebios vycházel ze souvislosti křesťanství s židovstvím a dokazoval prioritu křesťanství vůči řeckému filozofické­

387

mu myšlení, v starozákonním Mojžíšovi viděl učitele Platónova. Nové bylo Eusebiovo historicko-filozofické pojetí světových dějin, které spočívalo v tzv. providencialismu, tj. v myšlence zákonitého a věčného úsilí dějinného vývoje řízeného boží prozřetelností (pronoia, latinsky providentia) o uskutečnění království božího na zemi. I předkřesťanská historická období hodnotil jako přípravné stadium jednot­ ného, zákonitého, celosvětového procesu. V oslavných spisech na císaře Konstanti­ na aplikoval Eusebios helénistickou politickou filozofii na politickou teorii římské­ ho impéria, které se přijetím křesťanství mělo stát pozemským obrazem nebeské monarchie. Tuto historickou úlohu impéria předznamenalo už narození Krista jako vtěleného jediného Boha v době císaře Augusta, který jako jediný vládce sjednotil národy světa v jediné říši. V době Konstantinově se pak Konstantinopol jako Nový Řím stala i pozemským Novým Jeruzalémem a Byzantinci vyvoleným národem Nového zákona. V Eusebiově pojetí se monarchie stává z boží vůle ideálem státní formy, realizací božského plánu bylo dosaženo posledního stadia světových dějin. Filozofie historie zformulovaná Eusebiem se stala ideologickým vodítkem by­ zantského kronikářství. Tento druh historické literatury nenavazoval na tradice klasické řecké historiografie ani jazykem, ani formou, tím méně pragmatickým a kauzálním pojetím dějin a dějinného procesu. Kroniky usilují o zachycení světových dějin od stvoření světa. Theofilos z Antiochie byl prvním křesťanem, který koncem 2. století provedl na základě řeckého překladu Starého zákona (tzv. Septuaginty) chronologické propočty a datoval stvoření světa rokem 5515 př.n.l. Byzantská éra se později stabilizovala na chronologii, která vycházela od roku 5508 př.n.l. Autoři byzantských kronik kladli veliký důraz na přesné časové údaje, snad je k tomu vedlo spojení historického času s eschatologickým očekáváním druhého příchodu Kristova (deutera parusid). V tomto pojetí každá událost mohla mít hlubší smysl, podobně jako v Starém zákonu byla hledána prefigurace novozákon­ ního dění. Podle raně křesťanských mystických eschatologických očekávání měl svět „trvat jen šest tisíc let“ (analogicky podle šesti „dnů“, po něž trvalo jeho „stvoření“) a jeho konec i druhý příchod Kristův byl tedy blízký. Základem světových dějin byla v kronikách bible, čerpaly však i z tradic asyrských, egyptských; pokud se týče antických pramenů, navazovaly v duchu monar­ chické ideologie spíše na tradice římského císařství než na bohatou řeckou histo­ riografii, čerpaly i z románové literatury, např. z Románu o Alexandrovi a z Trojské války Dareta a Diktyse. Kroniky byly zpravidla dovedeny do roku smrti jejich autora, pokračovatelé používali volně svých předchůdců a vypisovali z nich celé části, osobnost autorů ustupovala zcela do pozadí, o jejich životě nevíme téměř nic. Cílem kronik nebylo kriticky pojaté vylíčení světových dějin, ale výchovné zřetele a také pobavení čtenářů. Byly jakýmsi světským protějškem hagiografické literatury. Hlavní pozornost věnovaly vynikajícím osobnostem, skandálním histor­ kám císařského dvora, pokusům o převrat, „zázračným“ událostem a zvláštním přírodním jevům a katastrofám a zejména událostem týkajícím se církve, i když už 388

v nich dnešní věda nevidí čistě mnišskou a klášterní literaturu. Vcelku lze říci, že svou ortodoxií a monarchistickými tendencemi vycházely vstříc mentalitě širších vrstev a zároveň je manipulovaly podporou oficiální ideologie. Je příznačné, že kroniky jsou jediným pramenem pro ikonoklastické období, v němž také vzniklo nejvíce životů svátých. Z byzantských kronikářů jsou významnější Joannes Malalas (491 — 578), Georgios Synkellos ( = Sekretář, tj. patriarchy; zemřel asi 810/11), Theofanes Homologetes (752 — 818), Georgios Hamartolos (9. století), loannes Skylitzes (2. polovina 11. století), jehož dílo se řadí rozvržením látky podle vlád jednotlivých císařů k tzv. „císařským kronikám“. loannes Xifilinos a loannes Zonaras (11. — 12. století) byli pozdními pokračovateli encyklopedických snah Konstantina Porfyrogenneta, v jejich kronikách je zachováno množství i rozsáhlejších zlomků jinak nedochovaných starověkých a byzantských autorů. Dokladem kroniky, jejímž cílem bylo hlavně pobavení, je veršovaná kronika Konstantina Manassa (zemřel asi 1187). Kronika je psána veršem lidové poezie, patnáctislabičným jambem, a nezapře, že její autor byl také autorem veršovaného milostného románu. Manasses se opírá o dobré historické prameny, literární zřetel však u něho převažuje nad střízlivou kritičností historika. Romantický posun od historické kroniky do idealizované sféry románu ilustruje epizoda o hříšné lásce císařovny Zoe, manželky Romana III., k pozdějšímu císaři Michaelu IV.: Romanos po něm zase nastoupil tam na císařský stolec, on moudrý byl a zbožný též, studia zbožná konal, byl velkým milovníkem knih, po nocích studoval je. Císařovna ta zatím však mladostí překypujíc a plná touhy tělesné a také žhavých vášní, když viděla, jak Romanos si klidně po svém žije a na ženu svou nemyslí, k níž připoutal ho sňatek, nedbá o to, že mladá je a po muži též touží, začala spřádat úvahy, jež špatností svou děsí. U dvora sličný jinoch žil, tvář jeho byla krásná, ten jmenoval se Michael, původem Paflagoňan. Na toho Michaela pak, na jeho krásné líce, když po paláci chodíval, se chtivě zahleděla a spočinula zrakem svým i císařovna sama. A došlo to tak daleko, že spojili se v lásce a Zoe stále toužila po jeho sličné tváři. A když pak jednou Romanos se osvěžoval lázní a znavenému tělu tak dopřával odpočinku, tu muži jacís zlotřilí se k němu přiblížili, uchopili ho za hrdlo a tak ho uškrtili. Já říci přesně nemohu, kdo dal jim k tomu podnět, vždyť říká se, že Zoe též na tom svůj podíl měla neb aspoň o tom věděla, to těžko rozhodnout lze. 389

Na rozdíl od Manassa čteme u historika Psella: „Zoe milovala opravdu, Michael však po odkvetlé císařovně netoužil. Myslel však stále na císařskou slávu a pro ni byl ochoten činit a snášet cokoli.“ Manassově „císařovně překypující mladostí“ bylo tehdy ve skutečnosti asi 56 let. Charakter lidové četby má též kronika, jejímž autorem je Michael Glykas (12. století). Kniha, která byla asi určena mládeži, si klade výchovný cíl v duchu křesťanské morálky vycházející z bible. K výkladu používá lidových přísloví i parabol ze světa zvířat: k názornému osvětlení byzantské společenské ideologie je např. použito podobenství ze života včel, u nichž „císař“ má nárok na nejpřed­ nější místo mezi nimi..., „protože se od ostatních včel liší velikostí, postavou i laskavým chováním.“ Byzantské kronikářství mělo pro svou obsahovou i jazykovou přístupnost velký vliv na starší východoslovanské i jihoslovanské literatury. Malalova kronika byla přeložena v Bulharsku v 10. století a stala se vzorem slovanského kronikářství. Později byla přeložena i kronika Hamartolova a Manassova, jejíž bulharský překlad ze 14. století se rozšířil i do ruského a srbského prostředí. Kronikářský žánr přetrval jako lidová četba i pád byzantské říše, kronika Doro­ thea z Monembasie (16. století) povzbuzovala řecké národní vědomí v době turecké nadvlády. Dvojí kořen byzantské kultury hlásící se jak k christianizované císařské tradici Říma, tak ke kulturnímu dědictví starověkých Athén, se nejzřetelněji projevuje na poli historického žánru. Jedním z hlavních rozdílů mezi byzantským kronikářstvím a klasicizující histo­ riografií zůstává vázanost historiografie na antickou řeckou tradici; od svých počátků navazuje na Herodota a Thukydida nejen jazykem, ale i teoretickou koncepcí díla. Zanikající pohanská historiografie římského impéria byla pozorným svědkem rozkladu říše rozpadající se pod náporem barbarů. Bystřejší pozorovatelé si všímali i společenských příčin tohoto vývoje. V úplnosti se z této doby zachovalo jen latinsky psané dílo Ammiana Marcellina (4. století) a Zosimovy Soudobé dějiny (5.-6. století): „Polybios vyprávěl, jak Římané v krátké době vybudovali říši, já vylííčm, jak ji vlastní vinou v krátké době rozbili“ — říká Zosimos, který chápe rozklad jako trest bohů za opuštění pohanského kultu otců. V čem Eusebios, optimistický ideolog nastupujícího řádu, vidí dovršení historické zákonitosti, dosa­ žení ideálního stadia světových dějin i počátek boží říše na zemi, v témže jevu shledává pesimismus pohanského historika konec a zánik: „Z Theodosiovy vůle byly zakázány oběti a zanedbaly se i jiné věci otcovské tradice. Proto se rozpadla římská říše a stala se útočištěm barbarů.“ Později, po tisíci letech, budou historiko­ vé zanikající říše byzantské, vydané do rukou Turků, hledat příčinu porážky v božím trestu za opuštění křesťanské pravověrnosti. Byzantinci se učili teorii historiografie od řeckých historiků a teoretiků římského období — z úvodu k Polybiovi (2. století př.n.L), z Dionysia z Halikamassu 390

(1. století př.n.l.) a z Lukianova spisku Jak psát dějiny (2. století n.l.). Tyto teorie zdůrazňovaly povinnost psát pravdivě, zkoumat příčinné souvislosti, psát pouze o událostech, které historik sám prožil, nejlépe na základě vlastních politických a vojenských zkušeností, nebo kriticky zkoumat ústní tradici a písemné prameny. Zdůrazňovány byly didaktické cíle historiografie, autoři měli vyzdvihovat dobré vzory a kárat špatné aktéry dějinných událostí. Byzantští historiografové opakují tyto zásady v úvodech k svým dílům. Ve smyslu pedagogizujících tendencí byzantské literatury vyzdvihují především paradigmatický a výchovný význam díla pro rychlé předávám zkušeností starší genera­ ce generaci mladší, význam studia historických děl pro praktické jednání generálů a politiků, dokonce i význam pro prognostiku na základě analogických situací v minulosti. Silně je zdůrazňována schopnost historického díla poskytovat realitu minulosti a zajišťovat nesmrtelnost přítomnosti. Tato myšlenka vystupuje do popředí zejmé­ na ve vrcholném období Byzance u děl, která jejich autoři věnují památce členů své rodiny, jak to učinili Nikeforos Bryennios (1062 —po 1137) a Anna Komnena (1083 —po 1148), příslušníci rodové aristokracie kladoucí důraz na schopnosti a aktivitu silných jedinců. Princip „pravdivosti“ díla nebyl chápán jen v etickém slova smyslu, odlišoval také historickou prózu jako literaturu faktu od poezie a beletristické fikce. By­ zantští historikové si také namnoze uvědomovali, že zásada „vyzdvihování vzorů, kladných hrdinů“ je přivádí do nebezpečné blízkosti rétorického žánru pochvalné řeči (enkomion), a cítili, že historikové soudobých dějin nemohou být nestranní. Psellův učitel loannes Mauropus (11. století) raději upustil od psaní historického díla, protože: ... historie, ta překročit nesmí mez a lživé myšlenky za skutek vydávat. Už její zákon sám vždy k pravdě vede ji,

když přímo nesmí jít, raději se zastaví. Analýza kritiky císařů v dílech byzantských historiků ukázala, že byzantská historiografie je poměrně velmi objektivní, že však zřídka jsou historikové schopni vyváženého úsudku o jednotlivých císařích. Zpravidla snižovali význam zaniknu­ vších dynastií nebo dřívějších císařů ve prospěch dynastie nebo císaře vládnoucího. Zčásti tato praxe souvisí i se zálibou byzantského stylu v rétorickém kontrastu. Anna Komnena zdůrazňuje, že píše historii vlády svého otce až v době, kdy vládne po něm už třetí císař, poněvadž lidé lichotí vždy jen tomu, kdo je právě u moci, kdežto o minulých vladařích říkají holou pravdu. Poměrně často se objevuje i nepřímá nebo skrytá kritika současnosti, např. prostřednictvím kritiky vysokých úředníků nebo celkové kritiky doby. 391

Byzantští historikové se při své práci opírali o prameny, ať už o ústní tradici nebo o starší historická díla, hlavně v úvodních částech svých děl, v nichž líčí dobu, kterou sami neprožili. Z množství faktů představujících komplikovanou realitu vybírali ovšem fakta z hlediska svých zájmů a představ sociální vrstvy, kterou reprezentovali. Připouštěli i manipulaci zamlčováním některých faktů: „Zamlčet některé věci je lepší než líčit je jinak, než se přihodily, raději ať se čtenář některé věci nedozví, než aby mu byly podávány v podobě, které neodpovídají historické pravdě“ — říká Georgios Pachymeres (1212 — 1310). Z moderního hlediska je na úkor historické akribie i okolnost, že autoři si vedle vlastních historiografických cílů kladou i cíle umělecké a chtějí, jak to požadovali již antičtí literární teoretikové, své čtenáře nejen poučovat, ale i bavit. Záliba Byzantinců pro neobvyklé příběhy (paradoxori), které působily na čtenáře jako šok (ekplexis), a požadavek pestrosti líčení (poikilid) obohatily byzantskou historiogra­ fii o četné geografické a etnografické exkursy prohlubující naše znalosti o náro­ dech a kmenech, které v té době neměly ještě své písemné dějiny. V těchto exkurzech historikové přejímali podle principu stylistického napodobení klasic­ kých autorů celý popis určité situace: např. popis moru nebo řeč nad padlými stylizují podle Thukydida, cizím kmenům dávají nejen antická jména kmenů, které kdysi žily v dané oblasti, ale přenášejí na ně i antickou charakteristiku. Moderní historická kritika však ukázala, že tyto tzv. etnografické nebo novelistické topy ( = loci communes, klišé) jsou z velké části věrohodné a odívají pouze zprávy o součas­ ných poměrech do antického roucha. Kompozičním zpestřením jsou i vložené smyšlené listy a řeči vypracované podle pravidel byzantské rétoriky a přispívající k individualizaci a charakterizaci postav. Zachovaná díla byzantské historiografie netvoří jednotný literární žánr. Jsou tu zastoupeny memoáry (Michael Psellos, 11. století; loannes Kantakuzenos, 14. století), biografie (Psellos, Konstantinos Porfyrogennetos, 905 — 959), historický pamflet (Prokopiova Anekdota, 6. století), historická monografie (Eustathios, 12. století; loannes Kaminiates, 9. —10. století), historická encyklopedie (Konstanti­ nos Porfyorgennetos). Mezi biografií a epickou prózou stojí dílo Nikefora Bryennia a Anny Komneny (11. —12. století).Při kritickém používání těchto byzantských pramenů je vždy třeba přihlížet k jejich žánrové specifičnosti. Jedním z hlavních rozdílů byzantské historiografie ve srovnání s kronikářstvím je pojetí času a prostoru historických dějů. Zásada psát o historii pouze na základě autopsie či nanejvýše na základě zpráv očitých svědků dala byzantské historiografii přirozené časové mezníky. Rozsah popisovaného období v zachovaných dílech činí v průměru 63 roky (6 roků v díle Agathiově, 6. století, 165 roků u Laonika Chalkondyla, 15. století), zpravidla se čerpají zprávy nejvýše do generace dědů, těžiště díla však téměř vždy spočívá v době, kterou autoři sami prožili, a díla jednotlivých historiků na sebe často vědomě a přesně navazují. Na rozdíl od kronikářů zanedbávají historikové přesné chronologické údaje. Tato praxe zjištěná u řady historiků nemůže být náhodná a souvisí pravděpodobně s didaktickými 392

a výchovnými principy byzantské historiografie a s obecnou tendencí byzantské literatury k zevšeobecňování. Jak již bylo řečeno, měly dobré či špatné činy historických postav sloužit jako kladné či záporné příklady k jednání, znalost minulosti měla četbou urychleně poskytnout mladé generaci zhuštěnou zkušenost a učinit „z mladých starce“. Z tohoto hlediska byla honba za přesnými časovými údaji nazírána jako „neužitečné a zbytečné akademické studium“. Zákonem autopsie byl přirozené omezen též prostor, který historik mohl zahr­ nout do svého díla a který byl z velké části dán osobní zkušeností a omezoval se na obzor byzantského dvora. Rozšířen mohl být účastí na vojenských taženích, jak tomu bylo např. u Prokopia. Výjimkou je z tohoto hlediska Laonikos Chalkondyles s rozsáhlými geografickými exkursy po vzoru Herodotově, které zahrnují i zprávy o západní Evropě. Zjištění příčinných souvislostí bylo už součástí historiografického programu starověkých historiků. K této zásadě se hlásili i byzantští historikové. Už u antic­ kých historiků ovšem zasahovala do úrovně kauzálních vztahů tohoto světa dimenze supranaturální kauzality. Proti lidské „pýše“ stála u Herodota „závist bohů“ a v pozdně antické době se lidé stali hříčkou nevypočitatelného Osudu zosobněného bohyní Tyche. Tím spíše stáli byzantští historikové jako nositelé středověké křesťanské ideolo­ gie před rozporným problémem úlohy člověka v dění světa ve vztahu k dogmatu o všemohoucnosti a prozřetelnosti boží. Pro byzantské historiky bylo řešení tohoto rozporu, alespoň z formálního hlediska, o to těžší, že se přísně drželi klasických forem a jazykových prostředků a že neznali západní augustinovskou antinomii mezi „obcí vezdejší“ (civitas terrená) a „obcí boží“ (civitas Del), poněvadž byzantská říše jim byla sama o sobě dokonalým ztělesněním nehezkého Jeruzaléma. Pro ortodoxii dal návod pro řešení tohoto problému Jan z Damašku (7.-8. století), podle něhož: „Bůh vše předvídá, ale nepředurčuje“, čímž byl lidské vůli ponechán určitý prostor, přestože pro Byzantince nemohlo být pochyb, že svět je řízen božskou prozřetelností. Mezi jednotlivými historiky lze nalézt rozdíly pouze v dů­ razu, který kladou buď na zásah prozřetelnosti, nebo na lidské možnosti. U byzantských historiků raného období, zejména u Prokopia, splývá často ještě „božská prozřetelnost“ s antickou tyché jako principem náhodnosti. Později je úspěch a prosperita historických osobností nerozlučně spojována s jejich ortodoxii a morálními kvalitami. Zejména ve vrcholném období Byzance se objevují tenden­ ce přiznávající člověku větší význam v historickém dění: tak soudí Psellos, že člověk může svými zásluhami působit na vlastní osud, mít naň vliv, pokud jedná v souladu s božskou prozřetelností. Tyto myšlenky se nejsilněji prosazují u již dříve zmíněných představitelů rodové aristokracie 12. století, Nikefora Bryennia a Anny Komneny. „Prozřetelnost“ je u nich už pouze spojencem síly, aktivity a odvahy. Úpadek Byzance ve 14. a 15. století vedl k pesimistickému nazírání na dějiny; člověk je bezmocný proti jejich běhu, v němž vládne pouze nestálost. Po vítězství islámu se zejména hroutí ona teze byzantské filozofie dějin, podle níž prosperita

393

společnosti a národa souvisí s věrností dogmatům ortodoxie, a prosazuje se fatalistická myšlenka o osudovém střídání a zániku říší. Je zajímavé, že velké množství děl byzantských historiků se zachovalo pouze v jednom rukopise. Zdá se, že řada z nich se ztratila právě pro nízký počet jejich rukopisů. Ze čtrnácti děl, která v úvodu ke své kronice vypočítává Skylitzes, se zachovala jen čtyři díla a tři z uvedených autorů vůbec neznáme. Zdá se tedy, že okruh uživatelů historických děl byl úzký a čtenáře je třeba hledat mezi členy císařské rodiny a mezi příslušníky politické a vojenské administrativy. Byzantská historiografie podává převážně dějiny nazírané z hlavního města říše. Z byzantských historiků vynikl dějepisec období Justiniánova Prokopios (konec 5. století) svým dílem O válkách, „které vedl císař Justinián proti barbarům na západě i na východě“, a knihou O stavbách císaře Justiniána, dílem významným pro dějiny byzantské architektury. Zvláště jej proslavila Tajná historie, která je nenávistnou obžalobou Justiniánova režimu a v níž chtěl autor objasnit „všechno, co předtím zamlčel, poněvadž se o těch věcech nedalo psát náležitým způsobem, dokud byli původci těch událostí ještě na živu. Tehdy nebylo možno uniknout davům špehů a prozrazení by bylo znamenalo bídnou smrt“. V období encyklopedismu 10. století dal Konstantinos Porfyrogennetos uspořá­ dat i rozsáhlou historickou encyklopedii, pro kterou jeho spolupracovníci pořídili výpisky z děl řeckých historiků od Herodota až po současnost. Výpisky byly uspořádány tematicky do 53 dílčích encyklopedií, z nichž se v neúplné podobě zachovaly sbírky o poselstvích, o nástrahách, o výrocích, o ctnostech a neřestech. Tyto encyklopedie byly určeny pro praktické potřeby vnitřní a zahraniční politiky. Řádné správě dobře uspořádané říše, opírající se o pevné staré tradice, o pevný řád (taxis), který byl analogií k božskému řádu vesmíru, sloužilo i dílo O ceremoniích byzantského dvora. Ve spise O správě říše shromáždil císař zprávy o národech a zemích sousedících s Byzancí. Dílo bylo jakousi encyklopedií byzantské zahranič­ ní politiky, opíralo se o tajné archivní dokumenty i o zprávy císařské výzvědné služby. Je v něm zachována i jedna z nejstarších písemných zpráv o velkomoravské říši, legenda o prutech Svatoplukových. Vnitřní obraz administrativního rozdělení říše mělo podat dílo O thematech, tj. o správních celcích říše. Záliba ve starých pramenech, odpor k uznávání historického vývoje a změn však vedly k zcela ahistorické koncepci díla. K literárně nejlepším dílům byzantské historiografie patří Letopisy Michaela Psella, líčící období vlády deseti císařů let 976 — 1077. Dílo vyniká živými portréty členů císařského dvora a hlubokou psychologickou analýzou jejich povah. Jedineč­ nost Psellova díla vynikne zejména ve srovnání s díly jeho současníků Ioanna Skylitza a Michaela Attaleiata, který popsal období let 1034 — 1079. Princezna Anna Komnena a Nikeforos Bryennios jsou představiteli rodové vojenské aristo­ kracie, kteří se pokoušeli o založení dynastické historiografie starobylých rodů Duků a Komnenů. Annino dílo Alexias, které líčí historii let 1069 — 1118 a v němž se paměti prolínají s historickou monografií, patří koncepcí, stylem i uměleckou

394

hodnotou ke skvostům byzantské historické literatury. Hrdinové díla tu vystupují plasticky nejen se svými hrdinskými činy a politickými akcemi, ale i se všemi rysy lidských slabostí. Alexias, která už svým názvem ukazuje, že chce být jakýmsi prozaickým hrdinským eposem, je jednou z nej významnějších památek komnenovské renesance, jíž připravilo půdu dílo Psellovo. Zajímavá jsou líčení křižáckých tažení viděná byzantskými historiky „z druhého břehu“, nikoli očima romantizujících francouzských rytířů, ale kritickým pohle­ dem strany postižené západoevropskými kolonizačními snahami na Blízkém vý­ chodě. K historikům tohoto období patří vysoký státní úředník Niketas Choniates, který vylíčil události let 1118 — 1206. Dynastie Laskarovců v Nikaii našla svého historiografa v Georgiu Akropolitovi, který popsal dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204 a dějiny nikajského císařství let 1203 — 1261. Jeho dílo je i obrazem sílících feudálních tendencí v Byzanci, kde vzmáhající se aristokratické rody těžce nesly císařovu snahu o udržení tradičního byzantského centralismu a omezování moci šlechty. Jeho žákem a pokračovatelem byl Georgios Pachymeres. Jeho dílo je jediným a značně objektivním pramenem pro rané palaiologovské období (1260 — 1308), v němž tlak a postup Turků z východu sílil a byzantská moc v Malé Asii se počala omezovat na pobřežní enklávy. Pro další vývoj byzantské historiografie je dílo významné pozorností, již autor — sám spíše odpůrce unie s latinskou církví — věnuje církevním dějinám a dogmatickým sporům. Nikeforos Gregoras, autor Římských dějin let 1204 — 1359 a představitel rene­ sančního myšlení, je pramenem pro období hésychastických sporů a pro historii povstání zélótů v Soluni. Na svou dobu jeví pozoruhodný zájem o vědecké objevy, o státoprávní, sociální a ekonomické problémy; jeho dílo je tak nejen politickou, ale i kulturní historií. Dějiny let 1320 — 1362, které napsal císař Joannes Kantakuzenos, jsou pamětmi politika a obhajobou jeho politické aktivity za občanské války, v níž se císař opíral nejen o vrstvy nejvyšší aristokracie a o fanatické přívržence hésychasmu z řad athoských mnichů, ale také o sílící tureckou moc v Malé Asii. Toto neklidné období bylo již hrozivou předzvěstí pádu říše. Laonikos Chalkondyles, žák Plethonův v peloponéské Mystře a jediný Athéňan, s nímž se setkáváme v dějinách byzantské literatury, chápe svůj Výklad dějin let 1298 — 1463 už ne jako dějiny Byzance, ale jako dějiny osmanských Turků a opírá se i o turecké prameny. Soudobé dějiny hodnotí pod zorným úhlem pádu Byzance a vzestupu turecké moci, herodotovský protiklad Východu a Západu interpretuje jako protiklad islámu a křesťanství, dobytí Konstantinopole je odplatou za dobytí Tróje Řeky. Zároveň však hodnotí význam řecké vzdělanosti pro evropskou kultu­ ru již v duchu italského humanismu: „Myslím, že není nevhodné, že svůj výklad píši řeckým jazykem, poněvadž řečtina je rozšířena na mnoha místech světa ... její sláva je veliká už dnes a bude ještě větší, až jednou řecký císař (tehdy nikoli již římský císař podle tradiční ideologie — R.D.) a jeho následovníci i synové Řeků 395

svorně a podle svých zvyků budou spravovat významnou říši tak, aby se v ní dobře žilo jejím občanům a aby byla v zahraničí uznávána její moc.“ V duchu soudobého humanismu se Chalkondylův zájem neomezil na Konstantinopol a osudy jeho vladařů, jak tomu dosud bylo v byzantské historiografii, ale rozšířil se na celý tehdy známý svět. Historiky zániku říše jsou očití svědkové událostí Dukas (1400—1470), Georgi­ os Sfrantzes (1401 — 1478) a Michael Kritobulos (1410 — 1467), který píše své dějiny už z hlediska zájmů osmanské říše, ale i s hlubokou bolestí nad zánikem skvělého města: „Sultán stál před hlavní hradbou ... a pozoroval dění, neboť už nastával den ... Město bylo podrobeno a vojáci syti zabíjení. Celé jednotky a oddíly se vrhaly na paláce a chrámy, aby je plenily a loupily ... Byla to hrozná podívaná vyvolávající větší žal než kterákoli tragédie ... Posvátné a božské knihy, ale i velké množství knih vědeckých a filozofických bylo spáleno, pošlapáno a většina prodá­ na — ne pro zisk, ale s pohrdáním za dva, tři zlaťáky či dokonce za pár drobných mincí... Zdálo se neuvěřitelné, že tu kdysi bylo lidské sídlo, místo plné bohatství a skvělých staveb, skvělé a velké město. — A bylo dobyto Konstantinopole za vlády císaře Konstantina, sedmého z rodu Palaiologů, 29. května podle řeckého kalendá­ ře roku 6961 od počátku světa a 1124 let po jeho založení.“ Je pozoruhodným kulturním jevem, že řecká společnost zahrnovala do svých snah o pozorování, analýzu a spekulaci jako objekt vždy i sebe samu, takže Řekové, jako málokterý jiný národ, mají v autentických dobových dílech popsán vývoj vlastních dějin od prvních dochovaných zlomků iónských logografů z 6. století př.n.l. až po účastníky bojů za svobodu proti Turkům v roce 1821 a po novodobé historiky. Do tohoto proudu se důstojně řadí i byzantská historiografie, která nemá v soudobé západní Evropě obdoby. Ústy historika Nikety Choniata (asi 1150 — 1213) lze říci, že „historie je nejznamenitější odkaz a nejkrásnější vynález Řeků“.

Hagiografie V souvislosti s procesem upevňování křesťanství ve 4. století vznikl nový žánr beletristické výpravné prózy s náboženskou tematikou, tzv. hagiografie (hagios = svátý; grafo = píši). Byla to vyprávění o životě a skutcích svátých (tzv. bios kal praxeis), o utrpení mučedníků (martyria), vyprávění o poutnících, zázracích a viděních a o divotvorných obrazech často lidskou rukou „nestvořených“ (acheiropoietos). Za zakladatele tohoto žánru bývá považován řecký teolog Athanasios z Alexandrie svým dílem Život a činy našeho svátého otce Antonína. Už pozdní antika znala oslavné životy různých divotvůrců s novelistickými rysy, jakým byl např. Filostratův Život Apollonia z Tyany nebo Eunapiova sbírka životů novoplatónských filozofů, která snad byla přímo pojata jako pohanský protiklad křesťan­ ské hagiografie. 396

Na základě tohoto pozdně antického žánru se začal vyvíjet nový útvar literární biografie — životy svátých, zvláště mnichů a asketů, který snad představuje nej početněji zastoupený literární útvar v byzantské literatuře. Druhým kořenem tohoto žánru jsou tzv. mučednická akta, zápisy o soudních procesech s prvními křesťany v období jejich pronásledování v římské říši. Životy svátých představují tematicky i žánrově velmi pestrou oblast beletristické prózy. Nacházíme mezi nimi krátké dobrodružné romány, anekdotické příběhy ze života mnichů i pohádkové příběhy plné zázraků. Cílem životů nebylo vylíčení skutečných historických událostí ani psychologická charakteristika hrdiny, jak tomu bylo např. v antických životech Plutarchových, ale podání zápasu hrdiny se světským pokušením. Z tohoto zápasu vycházel světec vždy jako vítěz a především jako vzor hodný následování. Už zakladatel žánru Athanasios chtěl ve svém díle vykreslit ideální vzor křesťana. Později byly tyto novelistické životopisy sestavovány do sborníků, jak to učinil loannes Moschos (6. století) ve svém Luhu duchovním. Moschos, mnich orientál­ ního původu, byl i z rodu orientálních vypravěčů se zálibou v detailu a v barvitosti příběhu. Na svých cestách navštívil kláštery v Palestině, Egyptě, Sýrii, na Sinaji a Kypru a zaznamenával tu anekdoticky pointované výroky z mnišského prostředí i moralizující vyprávění sloužící k výchově mnichů. Zajímavou ukázkou mnišské hagiografie jsou životy „bláznů“ (řecký salos, ve slovanské verzi „jurodivý“), např. Život Symeona Blázna od Leontia z Neapole (540 — 650). Tito mniši plnili evange­ lijní příkaz „zdá-li se komu z vás, že jest moudrý na tomto světě, budiž bláznem, aby byl učiněn moudrým“ a svým provokujícím chováním protestovali proti oněm kněžím a mnichům, kteří věnovali svou péči a zájem jen bohatým a mocným a přehlíželi chudé. Jejich postoje byly sociálním protestem ve prospěch nej slabších sociálních vrstev, do jejichž čtvrtí a domovů docházeli, aby sem vnášeli své „zázra­ ky“, pomoc nebo alespoň zábavu: „Symeon Blázen se jednu dobu živil tím, že roznášel v hospodě teplá jídla ... díky bláznovi stoupl obrat, protože lidé z něho byli celí pryč a pořád si říkali: Pojďme na skleničku k Bláznovi.“ Prostředí, které z životů svátých poznáváme, je daleko členitější než ono, jež nám poskytuje např. historiografie. Vedle císařského paláce vcházíme i do dílen řemesl­ níků, do venkovské školy, účastníme se nebezpečné a dobrodružné plavby, při níž upadneme do zajetí pirátů, poznáváme život na venkovském statku či v městské krčmě a vmísíme se do pestré směsice obyvatel mnohonárodnostní byzantské říše a do jejich hemžení na ulicích a tržištích města. Zejména rané legendy neřídící se ještě stylistickými zákony vysokých žánrů usilují o realistickou scenérii mystického nebo folklórního příběhu a naopak podřizují reálný životní materiál ustálenému schématu. Tak je Život Filareta Milosrdného modelován podle folklórního vyprávění, podle pohádky o šťastném hlupáčkovi a Legenda o Pelagii]e naopak křesťanskou transpozicí mýtu o Afroditě Pelagia (= mořská). Jiné legendy se opírají o biblické prototypy: postavy Marie Magdaleny či Samaritánky se staly modelem pro typ „obrácené hříšnice“, marno­ 397

tratný syn z biblického vyprávění prototypem pro látku „ztracený syn“. Předkřesťanské kořeny mají i legendy o odměně za pohostinné přijetí svátého nebo Krista (např. Filemon a Baucis). Hagiografie se podřizuje požadavku výchovného principu literárního díla ještě větší měrou než ostatní žánry byzantské literatury. Hagiografický styl je založen na krajní idealizaci zobrazovaného typu, na jeho úplném podřízení mravně nábožen­ ské normě: světec „žije už na zemi nadzemským způsobem“, proto pro něho mohou platit i jiné zákony času a prostoru, ba i jiné zákony fyziologické při snášení bolesti a utrpení. Příznakem hagiografického středověkého stylu je i antiestetismus („krása oškli­ vosti“): vnější všednost až ošklivost měla napomáhat proniknutí ke skrytým, transcendentálním hodnotám. Vývoj hagiografického stylu se vyznačuje zvyšující se abstrakcí. Tento jev může­ me dobře sledovat na souboru legend přepracovaných Symeonem Metafrastem (10. století). Při srovnání se zachovanými staršími předlohami pozorujeme, že zpracovatel vypustil všechny konkrétní časové údaje, jména méně významných postav ap. Měly-li být životy svátých, které byly dominujícím žánrem 8. a první poloviny 9. století, čteny vzdělanci i v době, která už představovala určitý návrat k antice, a výchovně na ně působit, bylo nutno přizpůsobit je dobovému literární­ mu vkusu a estetickému cítění, upravit jejich jazyk a styl, ovšem beze „změny látky a myšlenkového obsahu“, jak zdůrazňuje Psellos v chvalořeči na Symeona Metafrasta. Rétorizace, potlačení fabulace a reálií ve prospěch obecných moralizujících úvah, nepřítomnost vypravěče, posun k mezní abstrakci a spiritualismu, to vše je vil. století znakem dovršení vývoje žánru a jeho vstupu do literatury vysokého stylu. Nových legend vzniká později už velmi málo, jejich autory jsou však vzdělan­ ci nejvyšší vrstvy — loannes Mauropus, Psellos (11. století), Theodoros Prodro­ mes, Eustathios (12. století), Maximos Planudes (13. století), Theodoros Metochites (13. —14. století) aj. V širokých lidových vrstvách a v klášterech byly však dále čteny starší životy a sbírky, které byly v Byzanci i později v Řecku od turecké nadvlády až do nové doby nejoblíbenější lidovou četbou, která měla veliký vliv i na vznik literatur jižních a východních Slovanů. Připomeňme, že i na prahu naší literatury stojí Životy Konstantina a Metoděje, že Život sv. Antonína inspiroval G. Flauberta a že největší řecký prozaik 20. století Nikos Kazantzakis vzpomíná, jak na něho působi­ la četba životů svátých: „v mé dětské fantazii se rozprostírala daleká moře, tajně odplouvaly koráby, uprostřed skal zářily kláštery a lvi přinášeli poustevníkům vodu, má hlava oplývala datlovými palmami a velbloudy, nevěstkami tlačícími se do kostela. Ohnivé vozy se vznášely k obloze, pouště se ozývaly klapotem dřeváků a ženským smíchem. Pokušitel přicházel k poustevníkům jako dobrácký svátý Mikuláš a přinášel jim dary — jídlo, zlato a ženy. ... A tak se ve mně probouzela prudká žízeň po tajných únicích a dalekých cestách.“ 398

Je možno lépe vystihnout, proč a čím působila byzantská hagiografie na své čtenáře? Filologie a rétorika

Byzantská filologie a její výsledky patří k vrcholným výkonům byzantské kultury. Bez píle a bádání byzantských filologů by se novodobé evropské kultuře dostalo daleko méně inspirujících podnětů z děl antických řeckých autorů, která se zacho­ vala a byla komentována díky jejich péči. Počínaje dobou aticismu za římské nadvlády v Řecku byla kultivace a úsilí o zachování jazyka i literárního dědictví politicum, jazyk byl prostředkem udržujícím kontinuitu se slavnou národní minu­ lostí i kulturní svébytnost, byl též vnějším znakem vzdělanosti i nástrojem umožňu­ jícím rétorice plnit v Byzanci její politickou a sociální funkci. Požadavek dokonalé mimese klasických vzorů si vynutil především široký lexikografický výzkum (sestavování slovníků, atických výrazů) a i později podněcovala zásada napodobení starých vzorů trvale k filologické činnosti. Studium starých textů umožnila i téměř devět století trvající kontinuita knihoven a do určité míry i vyšších škol hlavního města říše, do něhož až do roku 1204 nevkročil nepřítel. Opisování textů potřebných pro výuku si vynutilo i textově kritickou aktivitu. V 9. a 10. století podnítil tuto činnost hromadný přepis antic­ kých řeckých autorů z pracné unciály do úspornější a písařsky rychlejší minuskule. Bylo třeba vyhledávat texty nejen v knihovnách hlavního města, ale i v knihovnách různých klášterů a stanovit pravopisné zásady pro přepis i pravidla pro zachycování variant. V té době, která byla rovněž návratem k tradičnímu obsahu vzdělání, se věnovali filologii i nejvýše postavené osobnosti, jako patriarcha Fotios (820 — 891) a metro­ polita kaisarejský Arethas (850 —po 932). Fotiova Bibliotheke (Knihovna) neboli Myriobiblon (Množství knih) je jediným byzantským dokladem z oboru literární historie a literární kritiky, nehledíme-li na ojedinělé pozdější eseje o několika málo autorech. Obsahuje výpisky nebo obsahy 279 knih, s nimiž se prý chtěl podle úvodního listu díla seznámit Fotiův bratr. Více než polovina spisů, o nichž autor pojednává, jsou díla teologická, přestože zápisky vznikaly v době, kdy jejich autor ještě nebyl vysvěcen. Asi třetinu tvoří díla historická, ať už jejich autoři byli křesťany či pohany. Vesměs se jedná o historiky římské doby císařské a historiky raně byzantské; mezi těmito obdobími, jež se rovněž kryla se vznikem a rozšířením křesťanství, je pociťována silná kontinuita. Další větší skupinu tvoří díla řečníků a lexika poučující o správné řecké mluvě a uhlazeném stylu. Četba a studium těchto děl měly praktický cíl: osvojení uhlaze­ ného jazyka. U většiny excerpovaných pohanských autorů hodnotí Fotios přede­ vším jejich styl, šlo mu o to, zda dílo může sloužit jako vzor aticismu. Z literárního díla se měl uživatel učit správné jazykové formě, nikoli uspokojovat jím své citové a estetické potřeby. 399

Praktickému cíli tříbení jazyka sloužil též Fotiův spis Lexikon, slovník vysvětlují­ cí neobvyklá slova a termíny, s nimiž se autor setkal při četbě. Dílo bylo patrně autorovou pracovní pomůckou a vzniklo nejspíše za jeho studia v mládí. Za Fotiova žáka bývá prohlašován Arethas, biskup v Kaisareii. Pro kulturní historii má význam jeho shromažďování starých rukopisů, jejich komentování a vydavatelská péče o jejich text. Jeho zájem vzbuzovaly řečtí rétoři doby římského císařství, ale zejména dílo Platónovo, jehož novodobé edice jsou založeny právě na rukopisu, který dal pořídit Arethas. S kritickými metodami, jimž se byzantští filologové naučili na dílech antických autorů, přistupovali i k patristické literatuře, lze u nich hovořit o jakémsi „křesťan­ ském humanismu“. S milovníky knih, textů a starých rukopisů se v Byzanci setkáváme zpravidla v obdobích zvýšeného zájmu o staré řecké tradice. Mezi tyto bibliofily a filology se řadí i soluňský arcibiskup Eustathios (asi 1125 — 1194), který v opisování a studiu rukopisů viděl prostředek nápravy způsobu života mnišských komunit. Sám byl autorem rozsáhlého komentáře k eposům Homérovým a k básním Pindarovým. K filologům vyznačujícím se spíše dobrou pamětí a schopnostmi reprodukce než tvůrčím nadáním patří Joannes Tzetzes (asi 1110 —mezi 1180 až 1185). Jeho sečtělost zahrnovala téměř vše, co se do jeho doby z antické řecké literatury zachovalo. Množství nepřesných a chybných citací v jeho díle ovšem dosvědčuje, že citoval především zpaměti. Sám o sobě napsal: Vždyť nestvořil Bůh člověka, jenž lepší paměť měl by, co Tzetzes zná, to neobsáh ’ v svém žití nikdy nikdo.

107 zachovaných Tzetzových dopisů se hemží mytologickými a historickými naráž­ kami a o jeho téměř patologické filologické vášni svědčí, že tyto narážky sám vysvětloval ve veršovaném komentáři zvaném pro obrovský rozsah Chiliades ( = tisícovky). Ve své filologické činnosti se zabýval Homérem, napsal veršovaný alegorický výklad homérských eposů a celou homérskou látku zpracoval v díle zvaném Trojské básně, zabýval se i Hesiodem, Aristofanem, dramatickou a pastýř­ skou poezií a Aristotelem. Činnost byzantských filologů palaiologovské doby je svědectvím, o jak živé dobové problémy šlo. Filologie se stala jedním z předních vědeckých oborů té doby, která obnovila kontakty se Západem i v oblasti jazyka. Maximos Planudes (1255 — 1305) vynikl svými znalostmi latiny a zprostředkováním předních děl antické římské vzdělanosti byzantské kulturní veřejnosti. Nepochybně souvisel tento zvýšený dobový zájem o latinskou literaturu s rostoucími diplomatickými a obchodními styky se Západem. Rozšíření znalosti latiny si vyžádala i jednání o unii mezi římskou a řeckou ortodoxní církví na koncilu v Lyonu v roce 1274. Planudes překládal Augustina, Boethia, Cicerona, Ovidia a Juvenala. Výběr byl dán asi dostupností díla, rozsáhlejší veršované skladby překládal Planudes prózou. 400

Vazba knihy evangelií zdobená emaily, drahokamy a perlami (Benátky, Bibliotheca Marciana, 9. stol.)

Evangelista Matouš u psacího stolku s psacím náčiním a poličkami pro uložení svitků (rukopis z kláštera Dionysiu na hoře Athos, začátek 11. stol.)

Rukopis s miniaturami světců (11. stol.)

Prochoros píše evangelium Janovo (miniatura z evangeliáře kláštera Dionysiu na hoře Athos, začátek 11. stol.)

Iniciála písmene K (rukopis z kláštera Dionysiu na hoře Athos, 13. stol.)

Byzantská škola (miniatura z madridského rukopisu kroniky Ioanna Skylitza, 14. stol.)

Portréty donátorů — sebastokrata Kalojana a Desislavy (kostel v Bojaně, Sofia, 1259)

Zvěstování Panny Marie (ikona z Ochridu, 14. stol.)

Oplakávání Krista (freska z chrámu v Neřeži, 12. stol.)

Nástěnná výzdoba v chrámu sv. Sofie v Kyjevě (11. stol.)

S obdobným rozmachem překladatelské aktivity se už později nesetkáváme. Byzantský odpor proti unii a proti jejím přívržencům uváděl studium latiny v podezření. Planudova filologická aktivita spočívala ve vydávání a komentování děl starověké řecké literatury. Komentoval Hesioda, vydával školní výbory z tragédií Sofoklových a Euripidových, Pindara, Nonna, Thukydida, Euklidovu Geometrii, obohatil byzantské znalosti o etických spisech Plutarchových, které měly vliv na eseje Theodora Metochita. Zajímal se i o poezii a vydal antologii helénistických a raně byzantských epigramů. Obtížnost filologické práce srovnával s námahou melioračních prací rolníků kultivujících půdu se stejnou pečlivostí jako filolog text. Planudes byl filologem v plném smyslu tohoto slova, totiž „milovníkem slova“, jak o tom svědčí úryvek z jeho listu: „není ušlechtilé, nedovede-li se člověk oddat kouzlu slov ... správné je, když člověk dobře ví, že má duši nadanou rozumem (logike psyche), a má citlivý smysl pro ušlechtilost slov, vždyť jinak by ani nemohl dosahovat pokroku ve vědění, protože právě slovo (logos) dává všemu správný směr ... člověk, který nemá úctu k slovu, otevírá cestu hlouposti (alogia)“ V českém překladu nelze vystihnout slovní hříčku obsaženou v řeckém textu a založenou na polysémii řeckého slova logos, jež znamená „slovo“, ale i „rozum“. Slovo „alogia“ tedy neznamená jen „nerozum, hloupost“, ale i „neschopnost tvořit slova, řeč“, „alogos —■ hlupák“ je pravým opakem filologa — vzdělance“. V Planudově ediční činnosti pokračovali jeho žáci Manuel Moschopulos(asi 1265 — 1315) — autor gramatiky, která se pro evropské humanisty stala základní učebnicí řečtiny, a Slovníku antických slov — a o něco mladší Thomas Magistros (asi 1270 — 1375). Žákem Magistrovým byl Demetrios Triklinios (asi 1280—1340), nejvýznamnější filolog 14. století, který přistoupil i k textové kritice založené na kolaci (na srovnávání různých rukopisů, zejména antických tragiků). Některé jeho opravy přejali i moderní editoři. Množství a kvalita rukopisů pocházejících z této doby jsou dokladem širšího zájmu vzdělanců o tyto texty, bez nichž bychom si sotva dovedli představit rozvoj pozdější evropské renesanční literární kultury. Rostoucí chudoba byzantské říše vedla už desetiletí před pádem hlavního města k exodu vzdělanců, zejména do Itálie na univerzity ve Florencii a Padově. Odtud později někteří z nich odcházeli jako učitelé řečtiny do Německa a Francie. Patřil k nim Manuel Chrysoloras, loannes Argyropulos, Theodoras Gazes a Demetrios Chalkondyles (též Chalkokondyles). Manuel Chrysoloras (asi 1350 — 1415) byl v roce 1395 členem poselství, které mělo pro Byzanc získat pomoc Západu proti Turkům, kteří se po bitvě na Kosově poli (1389) nebezpečně blížili k srdci byzantské říše. Pro tehdejší ovzduší v Itálii je příznačné, že Byzantinci nezískali pomoc vojenskou ani hospodářskou či politickou, ale jen nadšené žáky řeckého jazyka a čtenáře řecké literatury. K zřízení katedry řeckého jazyka v roce 1360 ve Florencii nevedly ovšem městské otce kulturní zájmy — slavný Boccaccio je nejdříve musel přesvědčit o významu znalosti řečtiny pro levantský obchod a býly tu i politické cíle ve východním Středomoří.

401

S politikou souvisela i vleklá jednání o unii řecké a římské církve na koncilu ve Florencii a Ferraře (1438 — 1442), při nichž byly pedanticky porovnávány texty řeckých a latinských církevních otců a latinské a řecké verze aktů prvních ekume­ nických koncilů. Koncil se tak stal největším historicko — filologickým seminářem italské renesance. Sbírka 482 řeckých rukopisů kardinála Bessariona se později stala základem slavné benátské knihovny při chrámu sv. Marka. Na byzantskou filologii první poloviny 15. století nebyly kladeny nároky vědec­ ké, ale stály před ní aktuální požadavky praktické školské výuky, pro niž bylo zejména třeba vydávat gramatiky a slovníky, jak to činili Manuel Chrysoloras, Theodoros Gazes (1400 — 1478), Demetrios Chalkondyles (1424 — 1511), Joannes Argyropulos (1415 — 1487) a Konstantinos Laskaris (1434—1501). Jejich gramati­ ky uspořádané často formou otázek a odpovědí (erotapokriseiš) se těšily velké oblibě a dosáhly v 16. století desítek reedicí. Význam řeckých filologů 15. století pro evropskou kulturu ocenil jeden ze zakladatelů řeckých studií v Německu, profesor univerzity v Túbingen ze 16. století, Martin Crusius slovy: „Laskarům, Chrysolorům, Argyropulům a Chalkondylům vděčíme my Italové a Němci za položení základů našich řeckých studií.“ Poněkud nostalgičtěji zní epitaf, který si složil řecký humanista loannes Laskaris:

Laskaris leží zde, poutníku, v zemi, jež cizí mu byla. Proto se netrápí však, přátelská byla to zem. Našel v ní laskavou vlast, ale jedno ho trápí, že v Řecku nenajdou na jeho hrob svobodné půdy ni hrst. Již při výkladu o byzantském školství jsme poznali význam teorie rétoriky v byzantském vzdělávacím systému. V oblasti praktické rétoriky se plně uplatňoval kladný vztah k slovu, který je etymologickým základem termínu filologia, totiž „láska k slovu“. Řecká rétorika, kterou teoreticky propracovali sofisté 5. století př.n.l. a kterou řečník Isokrates ve 4. století prosadil jako základ všeobecného vzdělání, vyrostla z občanské svobody a angažovanosti svobodných občanů řecké poliš. Rétorika nepozbyla na významu, ani když po zániku městských států zprvu v říši Alexandra Velikého a poté v římském císařství zanikla v centralizovaných systémech svoboda slova (parresia). Kouzelná psychologická moc slova zařazeného do promyšlených řečnických figur a do promyšleného rytmu, který stíral hranice mezi prózou a poezií, ono „umné splétání slov“, jak říkali Byzantinci, už nikdy neupadlo v zapomenutí, ale bylo postaveno do služeb císaře, říše i církve. Upadl-li význam politických projevů a po písemné kodifikaci práva i význam soudních řečí, mohla se rétorika těšit plnému rozvoji v oblasti slavnostního projevu při nejrůznějších příležitostech dvorského života — při císařově nastoupení na trůn, při výročích této události, při výjezdech k válečným výpravám, při úmrtích či sňatcích členů císařského dvora: „Sladký je den, v němž si přivádí mladý císař

402

mladou nevěstu, sám krásný si přivádí krásnou dívku, sám kvetoucí si kvetoucí přivádí dívku ... císař je sluncem a spojuje svou cestu se zářivou lunou, aby společně zářili na klenbě císařství... Krásná je dívka, která se ti zasnubuje, císaři ... celá je krásná až nadmíru ... svou krásou je královnou mezi všemi... a vyslyšela slova o sňatku s tebou jako dcera Davidova, která zapomněla na svůj lid a odešla z otcovského domu.“ V takto rétorsky stylizované řeči mizel rozdíl mezi prózou a poezií, spojovaly se antické tradice s ohlasy biblických žalmů a Písně písní. Církevní rétorika se uplatňovala zpočátku v obhajobě křesťanství (apologetika), později v kazatelské činnosti (homiletika, z řeckého homilo = mluvím) při jeho propagaci i při oslavách církevních svátků. V této oblasti vynikli již církevní otcové Gregorios z Nazianzu, Basileios z Kaisareie a loannes Chrysostomos, kteří v rétorské výzbroji našli zbraň pro šíření víry. Omezení podle působnosti rétoriky ve veřejném životě vyvolalo už v římské době její rozšíření na všechny literární žánry. Uplatnění řečnických figur a rytmic­ kých závěrů větných členů (např. i v soukromých listech) mělo smysl v souvislosti se zvykem hlasitého čtení. Jednotné rétorické vzdělání totožné pro všechny vyšší úředníky a hodnostáře státu i církve sloužilo stabilizaci společenského systému, jehož představitelé v ustá­ lených formulích vždy znovu potvrzovali „věčnost“ i dokonalost tohoto systému. Proto měly byzantské vládnoucí vrstvy po celou dobu existence říše životní zájem na pěstování a udržení tradiční rétoriky i na jejím rozprostření po prakticky všech oblastech slovního projevu a hledaly dokonce její teologické zdůvodnění v nauce o božském Slovu-Logu jako původu lidského jazyka a umění řeči. Rétoričnost pronikla svým způsobem i do oblasti výtvarného umění, které např. v malířství dovedlo vlastními prostředky uplatnit slovesné rétorické nauky, literární zdobnost kázání inspirovala svými ekfrazemi, hyperbolami a antitezemi imaginaci malířů fresek a ikon a pomáhala jim spojovat didaktičnost obrazu s dramatickým účinkem. Beletrie

Až dosud jsme se zabývali funkčními žánry sloužícími převážně oficiální státní nebo církevní ideologii. Moralisticky byla zaměřena i značná část beletristických děl, která si kladla skromnější cíle a byla zaměřena k pozemskému životu člověka. Především jsou to tzv. knížecí zrcadla, napomenutí (logoi parainetikoi) udělova­ ná vladaři, navazující na antický žánr tzv. „královských řečí“ (logoi basilikoi), jež vycházely z Isokratovy řeči Nikokles a zejména z Pseudoisokratovy řeči K Demonikovi. Patří sem v 6. století traktát Agapeta, diakona chrámu sv. Sofie, Výklad morálních zásad, který se pro styl, jazyk a sentence poplatné soudobé praktické morálce stal školskou příručkou. V 9. století sepsal anonymní vzdělanec nebo 403

veršované skladbě Spaneas a je zřejmě odrazem reálných poměrů. V Byzanci lze vidět jedno z hlavních řečišť, jímž pronikala orientální novelistika na Západ. Patriarcha Fotios nám ve své Bibliothece zanechal toto hodnocení Lukiana, autora četných satirických dialogů 2. století: „Byl přečten Lukianův Falaris a Hovory záhrobní, Hovory hetér a jiné dialogy a různé náměty. Téměř ve všech zesměšňuje autor myšlení pohanů, jejich mylné a hloupé představy o bozích. Zesměšňuje a tropí si žerty z názorů jiných ... a jeho názorem je asi nemít žádný názor. Ale jeho styl je vynikající ... výstavba díla uhlazená.“ Toto hodnocení nám pomáhá pochopit i velkou oblibu anonymních lukianovských dialogů v Byzanci, jimiž je často vyjadřována ostrá kritika současníků. V 10. století je napodobil autor dialogu Filopatris (Vlastenec) tak dokonale, že literární historikové dlouho přičítali dialog Lukianovi nebo jej alespoň kladli do doby polemiky mezi pohany a křesťany na konci starověku. Některá jeho místa lze chápat jako kritiku klášterů a mnišského života a jako podporu politiky Nikefora Foky (963 — 969), který pro své válečné podniky potřeboval finanční prostředky a omezoval růst klášterního majetku. Ve 12. století představuje tento žánr dialog Timarion, jehož vzorem byly Lukianovy Hovory záhrobní. Satira tu má formu literárního motivu „cesty do podsvětí“, který byl v řecké literatuře známý od dob Homérovy Odysseie a objevuje se i v řeckých mýtech o Herakleovi a později v novořeckém folklóru. S filozofickým myšlením se spojil v učení Platónově, Pythagorově a v orfismu. Vzdáleným ohla­ sem těchto myšlenkových proudů je i dialog Timarion. Obliba satiry ve 12. století ukazuje na rozvoj kritického myšlení, které podrobovalo revizi soudobou společ­ nost a její struktury — filozofii, literaturu, vědu i náboženství. Dialog Timarion zaměřuje své satirické ostří proti formě soudních procesů, proti lékařům, které v Byzanci často postihovaly satirické šlehy, proti byzantským filozofům i profeso­ rům. Pro tendenci díla a autorův postoj k pohanské antice a odpor k středověkému pronásledování heretiků je příznačné toto místo: „Neboj se pohanských soudců“ — říká Timarionův průvodce podsvětím sofista Theodoros ze Smyrny — „oni příliš lpí na spravedlnosti, jen proto byli vyzdviženi na soudcovský stolec. Rozdíly ve víře u souzených je nezajímají. Každý si smí vybrat víru, kterou chce.“ Řadu lukianovských satir napsal i Theodoros Prodromos (1098 — 1166). Patří mezi ně dialogy Amarantos neboli Stařecké lásky o výhodnosti či nevýhodnosti sňatku chudé krasavice s bohatým starcem a dialog Milovník Platóna neboli Jirchář zesměšňující nevzdělance předstírajícího okázale zájem o starou řeckou filozofii tím, že na veřejnosti stále s sebou nosil nějaký Platónův spis. Nechybí ani satira proti soku ve výuce gramatiky Nevzdělanec neboli Soukromý učitel a satira proti špatnému lékaři s výmluvným názvem Kat neboli Lékař. Na velmi zatrpklou ironickou strunu hraje v 15. století na Peloponésu za vlády Manuela II. Palaiologa autor dialogu Mazaris, který zesměšňuje úplatnost soudců, neschopnost ziskuchtivých lékařů, kteří přivádějí své pacienty do záhrobí, zesměš­ ňuje závist a řevnivost úředníků a hodnostářů císařského dvora, pranýřuje udavač406

ství, krutost daňových výběrčí i pokrytectví mnichů. Autor, který podle byzantské­ ho zvyku zaměřuje svou kritiku spíše proti jednotlivým konkrétním zástupcům určitého povolání než proti celým sociálním skupinám či společenskému systému, snad polemizoval s reformními plány Plethonovými. Zlomky lukianovských dialogů, které se občas ještě vynořují ze středověkých řeckých rukopisů, jen znovu potvrzují obdivuhodnou oblíbenost tohoto ateisty v ortodoxní Byzanci. Častěji už bylo konstatováno, že byzantské mentalitě byla blízká ironie a satira, ne však humor. Jisté je, že byzantské lukianovské dialogy jsou zajímavými kulturně historickými památkami, v nichž se odráží neoficiální obraz byzantské společnosti a její mentality.

Poezie

Zde je třeba na chvíli se zastavit a vrátit se k výkladu o kráse a funkci literárního textu. Slovo poezie je utvořeno od řeckého slova poio (činím, tvořím). Z tohoto hlediska byl pro pravověrného křesťana nejdokonalejším tvůrcem ho poietes ton panton — tvůrce všehomíra a nejdokonalejší poiesis vesmír jako výsledek jeho tvůrčí činnosti. Pokud se týkalo básnické tvořivosti, nabylo slovo v raném křesťan­ ství negativního významu: „každý básník ... vytvořil zlatou číši plnou modloslužebnictví a hanebností“, horlí křesťanský učenec Origenes. Fikce byla v souladu s učením Platónovým ztotožňována se lží a stejně tak byla podle Platónova učení o duši fantazie spojována s „nerozumnou částí duše“, byla považována za „stav nerozumné duše“ a Jan z Damašku zakazoval, aby se „křesťan dával unášet snivým stavem mysli“. Přestože už raní církevní otcové plně přijali zásady antické řecké rétoriky pro uhlazený slovní projev, neupustila ortodoxie nikdy od požadavku, že každý literární projev má být, řečeno slovy Fotiovými, „prospěšný pro život, nikoli oblažovat nerozumné vnímání“. I humanista 11. století loannes Mauropus byl ochoten připustit jen poezii „bez lží a fikce“. Tolik bylo třeba předeslat — a připomeňme k tomu ještě zásadní negativní postoj křesťanství k erotice a smyslovosti, abychom pochopili, jaké myšlenkové bariéry musela v byzantském prostředí překonávat básnická tvůrčí činnost, to jest nikoli pouhé skládání veršů. Zde je třeba připomenout, co bylo již řečeno ve výkladu o rétorice, že hranice mezi rétorickou rytmickou prózou a veršem byly plynulé a že např. v didaktickém žánru byl verš volen často jen z mnemotechnic­ kých důvodů pro lepší zapamatování. V Byzanci se rovněž rozpadl tradiční antický žánrový systém, který dělil poezii na lyriku, epiku a drama, z nichž ovšem velký epos nebyl už živý ani v pozdní antice a také drama postupně ustoupilo mimu. V 5. století se poezie pokusila o návrat k epickým kořenům eposem Dionysiaka Nonna z Panopole. Báseň, která se rozsahem a počtem zpěvů rovná oběma básním Homérovým, je spíše sledem epylií, drobných epických básní, které byly moderní v období helénismu. Báseň je odrazem dobových synkretistických tendencí, proje­ 407

vuje se v ní záliba v astrologii, magii i mysticismus s novoplatónskými rysy vrcholící v závěrečném „nanebevzetí Dionysově“:

Pak tedy bůh, který dal nám révu, na otcovské nebe vstoupil a s plodným otcem u jednoho sedával stolu, hostinu smrtelných když opustil s úlitbou vína, nebeský nektar jen pil vždy z plných nebeských číší, Apollón druhem mu byl a s ním pil syn bohyně Máji. Básníkova sčetlost a učenost, rétorický způsob vyjadřování, nejistota v žánru, projevující se v rozpadu eposu nejen do sledu epylií, ale i hymnů, idyl, ekfrazí a epigramů, ukazuje již do období byzantského. Z tohoto raného období by bylo možno uvést ještě hymny novoplatonika Prokla a hymny Synesia, biskupa z egyptské Ptolemaidy (370 — 413/4), žáka novoplatoničky Hypatie, jehož dílo je ještě dokladem relativně pokojného spolužití pozdně antické novoplatónské filozofie s křesťanstvím:

Zas je světlo, zas je ráno zas nám září den a slunce po tmě, jež se plíží nocí. A zas srdce moje zpívej ranní hymny o mém bohu, který dal nám světlo jitra, který dal nám hvězdy noci, jejichž tanec kosmem víří. V dalším literárním vývoji nahradil téměř všechny ostatní básnické žánry epi­ gram, který v Byzanci patřil k nejoblíbenějším básnickým výrazům. Epigramy dovedl skládat každý vzdělanec, děti se tomu učily ve škole. Víme, že učitelé ukládali dětem skládání jambů na počest příznivce a mecenáše školy a že tyto verše vyvěšovali v ulicích a na náměstích hlavního města, aby tak svou školu a její výsledky propagovali. Díky oblibě tohoto žánru se nám zachovaly rozsáhlé sbírky epigramů, které sestavil v 9. století Konstantinos Kefalas (filologové ji znají pod názvem Anthologia Graeca Palatind) a ve 13. století Maximos Planudes. Tyto sbírky zahrnují antickou i byzantskou tvorbu. Z byzantských epigramatiků vynikli loannes Geometres (10. století) a Christoforos z Mytilene (11. století). V období přechodu od antiky k Byzanci dal pesimistickým náladám doby plné zvratů a pocitu ztráty jistot i kulturní identity výraz epigramatik Palladas (4. století): Život je výhružná plavba, sem tam se zmítáme při ní, dopadnem často i hůř, nežli když ztroskotá člun.

Jedním z mála teologů, který byl i básníkem s hlubokým smyslem pro poezii a estetickou stránku literárního díla, byl Gregorios z Nazianzu (4. století), autor 408

epigramů i reflexívní lyriky. Svůj vlastní život vylíčil v autobiografické básni, která není jen popisem vnějších událostí, ale i výrazem básníkova nitra, jeho nadějí, víry, pochyb i zklamání: Trápen jsa starostmi zlými zas seděl jsem od lidí vzdálen ve stinném háji tak sám, v srdci měl hluboký žal. Vždy je mi vítán ten stav, jenž mé duši úlevu dává, když k sobě promlouvám sám, mysli své podávám lék. Kde jsem se na světě vzal? Kdo jsem a čím budu zítra? Moudřejší neví to muž, jak pak to vědět mám já? Jak v mlze sem a tam já bloudím, neznaje cíle, a z toho, co chtěl bych znát, nejmenší nevidím stín.

K ceremoniálu byzantského dvora patřila i dvorská poezie, jejímiž zástupci jsou v 6. století Paulos Silentiarios, autor básnického popisu chrámu sv. Sofie v Konstantinopoli, a v 7. století Georgios Pisides, autor oslavných básní na císaře Herakleia. Paulos Silentiarios přednesl svou báseň o vánocích roku 562, v den zasvěcování chrámu, který dal obnovit císař Justinián a který okouzlil současníky nádherou pestrých dlažeb, mramorových sloupů a barvitou výzdobou stěn. Báseň je především oslavou císaře jako donátora stavby. Georgios Pisides není jen básní­ kem, ale i historikem doby Herakleiovy, pozdější kronikáři z jeho básní čerpali jako z historického pramene. Básník se zúčastnil spolu s císařem jeho perských tažení a byl svědkem císařova vítězství nad tímto odvěkým soupeřem Řeků a později Římanů. Básně O perském tažení a Heraklias ovšem oslavují toto vítězství jako vítězství křesťanské víry nad pohanstvím, jako vítězství Dobra nad Zlem, Světla nad Temnotou, které bylo předpovězeno již ve Starém zákoně: Oni chtí vinici, kterou nám svěřil Bůh, svým mečem rozkopat a zničit barbarsky. To o nich David sám jsa Bohem osvícen řekl, že blažen ten, kdo syny Peršanů svou rukou porazí a k zemi přibije.

Císařská politika je tak v oficiální dvorské poezii uváděna v soulad s božskou prozřetelností a poezie slouží k propagaci císařské ideologie, v níž tzv. filanthropia — lidumilnost je jedním z hlavních atributů císaře: Do rukou císař vzal ten obraz drahý všem, ten s božskou podobou a stručně řekl jim: Já jako císař váš chci za bratry vás mít, jen lásku chci k vám mít a být vám přítelem. Mým cílem nyní jest postavit proti zlu a proti násilí, jímž tyran vládne vždy, jen lásku k lidem všem, ji za zákon vždy mít. 409

Císař Justinián se proslavil výstavbou velkolepých chrámů, jejichž nádhera i rity soutěžily s nádherou dvorského ceremoniálu. Součástí ceremoniálu se staly i cír­ kevní hymny, náboženské lyrickoepické či lyrickodramatické skladby spojené s hudebním projevem, v němž hlavní strofy {troparia) zpíval kněz a věřící zpívali refrén (efymniori). Je to zcela nový básnický útvar bez návaznosti na klasické formy po stránce obsahové, metrické i jazykové. Do byzantské kultury jej uvádí Syřan Romanos zvaný Melodos (Sladkopěvec, 6. století), jemuž se přičítá více než tisíc hymnů. Z dokonalé propracovanosti i nejstarších hymnů je zřejmé, že Romanos pravděpodobně adaptoval syrské předlohy. Jeho hymny se někdy hodnotí jako veršovaná kázání na biblické náměty a církevní svátky. Dramatickou hloubkou vynikají hymny na náměty Nářek Bohorodičky pod křížem a Soudný den. Roma­ nos je výrazem oné tváře rané Byzance justiniánovského období, které se zcela odvrátila od antické minulosti a hledí vstříc nové kultuře spojené s církevní ideologií. Bývá mu přičítáno i autorství nejslavnějšího byzantského hymnu Akathistos (Hymnus zpívaný vstoje), který prý byl složen na oslavu odvrácení avarského nebezpečí za císaře Herakleia roku 626. Tento hymnus podstatně inspiroval byzantskou knižní i nástěnnou malbu a dosud se zpívá v chrámech ortodoxní církve. V ovzduší rozbouřeném ikonoklastickými spory se dostaly liturgickému zpěvu nové podněty. V 7. století byla zavedena forma kánonu skládajícího se z ód lišících se metrickou stavbou i melodií. Zatímco hymny Romanovy jako jakási veršovaná kázání kladly důraz na text a slovo, byla v kánonu primární hudba a melodie, liturgické působení na sluch. Tato změna souvisela s dobovými sklony k mysticismu i s platónskými tendencemi v ikonodulské estetice, které podle Platóna i podle novoplatonika Plotina vyzdvihovaly bezprostřední vnímání krásy zrakem (ikona) a sluchem (hudba). Podle byzantské tradice byl zakladatelem kánonu Andreas z Kréty (650 — 720). Jeho mistrovským dílem je Velký kánon, který v 250 slokách rekapituluje biblické příběhy. Ojedinělou postavou v byzantské literatuře je jeptiška — básnířka Kasia (naro­ zena asi 810), jíž svobodomyslná odpověď císaři Theofilovi, který se o ni ucházel, uzavřela cestu k trůnu. Za jejími vtipnými gnómickými verši o přátelství, štěstí, kráse, hlouposti i bohatství se rýsuje portrét energické inteligentní ženy velmi samostatného myšlení: Je věru hrozná věc, když získá vědění hlupák, když slávu má, to už je strašlivé. Když navíc mladý je a tupý, mocný též, pak běda, přeběda, ach ouvej, jéjejé!

Vedle oficiální dvorské poezie se zachovaly už z raného období Byzance stopy lidových písní a popěvků. O posměšných politických popěvcích máme zprávy již z rané doby římského císařství. V Byzanci je prozpěvovali příslušníci tzv. démů, 410

cirkusových „stran“ modrých a zelených, při hrách v cirku. Na císaře Foku (7. století) prospěvovali zelení:

Zase celou číši vypil, rozum při tom zcela pozbyl.

Ustálený císařský ceremoniál dal tomuto zvyku oficiální charakter a učinil jej v uhlazené a slavnostní formě součástí slavností. Některé aklamace (řecký eufemia) se nám zachovaly v díle Konstantina Porfyrogenneta O ceremoniích. Nalézáme tu např. Jarní píseň, která navazuje na starou řeckou tradici jarních koled, tzv. vlaštovčích písní (chelidonisma). Jiný druh písní navazoval na historické události. Období bojů na hranicích říše za císařů Nikefora Foky a Basileia L, zvláště boje s Araby, daly podnět k vzniku epických písní. Nejstarším dokladem takových písní je Arethova zpráva o potul­ ných zpěvácích v Paflagonii, kteří opěvali hrdinné činy slavných mužů písněmi, jež sami skládali. Nejstarší dochovanou hrdinskou písní je Píseň o synu Armurisově, jejíž vznik bývá spojován s těžkými boji o pevnost Amorion, jež padla roku 838 do rukou Arabům s mnoha zajatci. Píseň vypráví o zázračné statečnosti dvanáctiletého synka Armurisova, který sám rozmetal arabské vojsko a vysvobodil otce ze zajetí. Mnohé z těchto starých písní zapsali až moderní badatelé z ústního podání v 19. a 20. století, kdy tyto písně byly dosud živé. Nejrozšířenější je tzv. akritovský cyklus, písně, jejichž hrdinou je Digenis Akritas, který je i ústřední postavou rozsáhlého národního eposu Byzantinců vzniklého snad v 11. nebo 12. století spojením různých kratších písní. Zdá se, že původním jádrem byla Píseň o emírovi, jejímž námětem je únos dcery byzantského velitele (stratéga) arabským emírem. Spor mezi emírem a bratry unesené dívky je vyřešen smírně sňatkem emíra, který přijme křest, s unesenou dívkou. Z jejich spojení se narodí Digenis (tj. Dvojrodý, syn křesťanky a muslima) Akritas (tj. Strážce hranic). Identifikace některých historických postav eposu umožnila datovat jeho původní jádro jako odkaz histo­ rické situace bojů na Eufratu v 9. a 10. století. Druhá část eposu, líčení činů Digenisových, byla písemně ztvárněna nejspíše až vil. nebo 12. století, v době, kdy se těšily oblibě románové skladby napodobující milostné romány. Pravzorem, který autorovi tanul na mysli, byl román o Alexan­ drovi Velikém, s nímž má Digenis řadu společných motivů (zázračně rychlé dospívání, hrdinské činy v raném mládí, odvážné lovy, boj s Amazonkou). Tyto motivy spojil autor se staršími kratšími písněmi o únosu nevěsty, o boji s loupežní­ ky — apelaty a s písní o boji se Smrtí — Charonem. Dílo proto postrádá jednotnou koncepci a je spíše sledem epizod. Historické pozadí této druhé, spíše románové části eposu je mlhavé a ani hlavního hrdinu se nepodařilo identifikovat s určitou historickou postavou. Autor konečné redakce eposu asi pocházel z pohraniční oblasti kolem města Melitene na Eufratu a využil k složení eposu místních legend, písní a folklórních tradic. 411

Pro celkový vznik eposu je však určující záliba komnenovského období v erotic­ kých románových látkách:

A když jsme přišli ke stromům, jež lemovaly řeku, Maximo ruku zraněnou omyla v chladné vodě, pak ovázala ránu svou a natřela ji mastí, již válečníci nosí vždy, když chystají se k boji. Protože slunce pálilo, plášť svůj si odložila a zůstala jenom v chitónu, jemném jak pavučina, v němž zcela jako v zrcadle já spatřil její údy a ňadra, jež jen maličko se nad hrudí jí pjala. Mé srdce bylo raněno tou nevídanou krásou.

Žár touhy ve mně vznítil se, jak pochodeň jsem vzplanul, co se mnou je, jsem nevěděl a prudkou vášní hořel a tak můj rozum podlehl mé nespoutané touze.

Už z výpisků ve Fotiově Bibliothece víme, že byzantská literární kritika oceňova­ la poměrně vysoko žánr antického erotického románu, který vznikl někdy ve 2. nebo 1. století př.n.L a byl oblíben až do konce antiky. Byzantinci oceňovali styl těchto děl a snad i pojetí milenecké dvojice, která si přes všechny zkoušky a pokušení zachovávala věrnost, čistotu i cudnost až do šťastného konce: „Heliodorova Aithiopika líčí lásku muže a ženy a ukazují nám touhu po morální čistotě, která je přísně zachovávána“ — tak hodnotí jeden z antických románů Fotios. U románu Achillea Tatia O Leukippě a Kleitofontovi hodnotí jazyk a styl, ale odmítá „neslušnost a necudnost myšlenek“, které „znechucují četbu a odpuzují od ní“. Nicméně první byzantský prozaický milostný román Příběhy o Hysmině a Hisminiovi, jehož autorem byl Eustathios Makrembolites (12. století), si vybral za vzor právě Achillea Tatia, jehož neslušnost podle Fotia „překračovala všechny meze“. Vysoké postavení autora, který byl nositelem titulů protonobelissimos (velmi urozený) a megas chartofylax (nejvyšší správce archívu), dokazuje, že v Byzanci patřily tyto romány k četbě vyšších vrstev. Další díla tohoto žánru hledala formální výraz ve verši. Žánr veršovaného románu se stal v Byzanci plodnou křižovatkou, na níž se stýkaly antické a folklórní řecké tradice se západními vlivy rytířských románů, které sem přinesly křižácké výpravy. Ve 12. století vzkvétal klasicistický román, jehož autoři použili jambického trimetru, který se už začátkem byzantského období stal veršem epické poezie. Theodoros Prodromos napsal po vzoru Heliodorově román Rodanthe a Dosikles, v němž se mísí antické a orientální pohádkové motivy; děj se odehrává na Kypru. Brzy po Prodromově smrti použil tohoto románu jako předlohy Niketas Eugenia412

nos v románu O Drosille a Charikleovi. Román nevypovídá o době svého vzniku, ale odráží se v něm velká autorova sčetlost ve starověké anakreontské a bukolské poezii i jeho znalosti antických románů a pozdně antického epigramu: Sám Zeus Olympský nechtěl nám oheň dát, tak ženu vytvořil, tím dal nám větší žár. Kéž by to plémě žen vášnivě planoucí nestouplo nohou svou na naši klidnou zem! Měsíci, lucerno, ty veď cizince tmou!

Tvé rty, má Kalligó, žhnou jako plameny, ale k úžasu všech, kdož na tě pohlédnou, máš na nich ohně žár i rosu chladivou. Rosou mě k sobě zveš, ohněm mě zaháníš. Měsíci, lucerno, ty veď cizince tmou! Z románu Konstantina Manassa O Aristandrovi a Kallithei známe jen zlomky. Román byl napsán v patnáctislabičném jambu, tedy ve verši lidové poezie, a připra­ voval už půdu anonymním pololidovým románům palaiologovského období ve 13. a 14. století. Autorem románu O Kallimachovi a Chrysorrhoe je velmi pravděpodobně Andronikos Palaiologos, synovec císaře Michaela VIII., jak víme z jednoho epigra­ mu Manuela Fila, v němž autor interpretuje románový příběh alegoricko-mysticky jako zobrazení hrdinovy cesty k ctnosti. Podobným způsobem interpretovala by­ zantská literární kritika i antické erotické romány. V každém případě je prokázáno, že tyto romány nebyly ani produktem ani četbou širších lidových vrstev a že také jejich jazyk je hovorovým jazykem kultivovaných vrstev. Ty v té době přejaly do svého způsobu života již mnoho západních prvků (např. rytířské turnaje na dvoře Manuela I.), takže v západních motivech byzantských románů není možno hledat jednoznačnou oporu pro hypotézu o předpokládaných západních vzorech všech románů palaiologovského období. Mezi takové motivy patří např. Erotokastron, Hrad Lásky z románu Belthandros a Chrysantza, který bývá srovnáván s chateau ďamour provensálské poezie, nebo řecký termín lizios vzniklý z fran­ couzského liěge a označující lenní vztah vazala k pánu a objevující se na územích ovládaných Franky už od 12. století. Některé etymologické výklady hledají západ­ ní předlohy jmen románových hrdinů, např. Rodofilos = Rudolf, Belthandros = Bernard, které nejsou vždy zcela průkazné. Proti těmto hypotézám stojí celková stavba a koncepce schématu antického řeckého milostného románu: náhlé vzpla­ nutí lásky, rozdělení milenců neúprosným Osudem, strastiplná cesta za shledáním a šťastný konec. Prostředí i doba, v níž se děj byzantských románů odehrává, jsou neskutečné, iluzionistické, s nepatrnými vztahy k realitě a dokonce bez vztahu ke křesťanské ideologii. Romány neznají psychologický vývoj hrdinů, růst osobnosti překonáváním překážek, charaktery jsou předem dány a život řídí stejně jako na 413

konci starověku vševládnoucí Osud. Tak mají tyto romány svou iluzívností blíže k světu pohádek než k epickému světu lidí. Nejvíce pohádkových motivů obsahuje román O Kallimachovi a Chrysorrhoe. Objevuje se tu Dračí hrad, čarodějnice i kouzelné jablko jako v pohádce o Sněhur­ ce: Jestliže někdo přiloží to jablko ti k tělu, v tu chvíli padni bez ducha a lež tu jako mrtvý, však jestli někdo přidrží to jablko ti k nosu, pak vyskoč znovu živ a zdráv a zažeň stíny smrti.

V románu Belthandros a Chrysantza bojuje hrdina s loupežníky jako Digenis, v Hradu Lásky je rozhodčím v soutěži krásek, jakou známe i z byzantského dvorského ceremoniálu při výběru nevěsty pro císaře, udělí žezlo neznámé „krá­ lovně krásy“ Chrysantze, s níž se na další pouti setká jako s dcerou antiošského krále. Po prozrazení tajné lásky prchá do vlasti , kde nastupuje na trůn a slaví šťastný sňatek se svou milenkou. Pohádkové bytosti, čarodějnice a kouzelný prsten, Stříbrný hrad krále Chrysa i sny plné předtuch a věšteb se objevují v románě Libystros a Rhodamne, který je rámcovým vyprávěním milostných dobrodružství dvou přátel Libystra a Kleitoba a jejich soků. Zatímco uvedené tři romány navazovaly na tradice antického románu a přes všechnu iluzívnost nezapřely některé motivy vycházející z byzantské reality, např. státoprávní instituce nebo soukromoprávní vztahy, zachovaly se z palaiologovské doby dva romány, které se zřetelně opírají o západní vzory: Florios a Platziaflora a Imberios a Margarona. Román Florios a Platziaflora převzal italským prostřednictvím látku francouz­ ského románu Floire et Blancheflor z 12. století. Překážky stavějící se do cesty jejich lásce překonávají Florios, syn maurského španělského krále Filipa, a Platzia­ flora, osiřelá dcera královniny otrokyně, která byla kdysi manželkou římského rytíře. V závěru románu, který usiluje o kompromis mezi byzantským Východem a francouzským Západem, maurský královský pár přijímá „katolickou víru pravověrných Římanů“ a Florios se stává císařem „starého Říma“. Méně jasná je předloha románu Imberios a Margarona, který nepochybně navazuje na západní, snad provensálský vzor. Některé paralelní motivy se objevují v legendě o založení kláštera Dafni u Athén, v němž se po čtvrté křížové výpravě usadili provensálští cisterciáci. Látka obou románů patřila k látkám rozšířeným v celé evropské středověké literatuře a je zpracována i ve staročeských verzích. Zásadní rozdíl mezi západními a byzantskými romány spočívá v odlišné moti­ vaci děje a hrdinských činů jeho postav. Hrdina západního románu chevalier errant (bludný rytíř) vyjíždí s úmyslem hledat dobrodružství, které spolu se službou dámě jsou smyslem jeho rytířství. Byzantské romány neznají kodex ctností křesťanského 414

rytíře, jejich hrdina podstupuje své zkoušky spíše dobrovolně, je k nim donucen nepřízní Osudu. Jeho cílem je šťastný sňatek s milenkou, případně i získání trůnu v závěru románu. V románu O Kallimachovi a Chrysorrhoe sice Kallimachos odchází s oběma bratry na dobrodružnou výpravu, aby se ukázalo, kdo z nich je „nejlepší“, ale i tento způsob výběru vladaře lze uvést do souladu s antickou římskou představou o „nejlepším vladaři“ (optimus princepš), kterou převzala i byzantská císařská ideologie. Byzantský román neklade svým hrdinům žádný ideální cíl, který by odpovídal myšlence sv. Grálu artušovského cyklu. Románový žánr měl v Byzanci tradici vycházející už z pozdní antiky a bylo zcela přirozené, že v kulturně smíšeném prostředí íránského Peloponésu a některých ostrovů sáhli Řekové i k západním látkám. Převyprávěli je ovšem tak, aby odpovídaly jejich vlastní mentalitě, tradici a uměleckému cítění. Podobným způsobem postupovali ve středověku i autoři, kteří sahali k antickým novelistickým látkám, jako bylo vyprávění o trojské válce či o taženích Alexandra Velikého. Tehdy se antické řecké látky vracely po staletích oklikou přes západní Evropu a v románovém rouše do své původní vlasti. Návrat k hrdinským námětům dávné minulosti snad souvisel s probouzejícím se národním vědomím v dobách ohrožení říše. Byzantská literatura vedle přejímání západních děl rozvíjela i své domácí tradice a podivuhodným způsobem měnila homérské hrdiny ve středověké rytíře, přestože Homérovy básně byly po celou byzantskou dobu známy a čteny ve školách. Dokladem toho je byzantská Achilleis. Její hrdina se stává feudálním rytířem, jehož doprovází družina dvanácti rytířů a jehož předkem a vzorem je spíše Digenis než hrdina Homérovy Iliady. Středověký Achilleus unáší s pomocí své družiny dceru nepřátelského krále, jako Digenis bojuje s bratry své milenky a po smíru s nimi si ji bere za ženu. Po šesti šťastných letech plných rytířského hrdinství umírá nejdříve mladá manželka a po ní žalem i Achilleus. Neznámý autor básně, v níž je řada ohlasů lidových písní, zná z Homéra už pouze jméno Achillova druha Patrokla: je tu žoldnéřem středověkého rytíře, jenž vítězí ve všech bojích a podléhá pouze lásce jako romantičtí hrdinové rytířských románů. Alexandrovská legenda se začala díky oslavné historiografii rozvíjet už za života Alexandra Velikého. Základem středověké literární tradice, která se zachovala v 35 jazycích, je pozdně antický anonymní prozaický román, tzv. Pseudokallisthenes (Kallisthenes byl jedním z historiků, kteří provázeli Alexandra Velikého na jeho taženích). V Byzanci byla alexandrovská látka velmi oblíbena a měla velký vliv na byzantskou epiku od Nonna po Digenise. V rétorice bylo jméno Alexan­ drovo vedle jména Digenisova symbolem řeckého národního hrdiny. Látka byla zpracovávána prozaicky i ve verších. Báseň o Alexandrovi nečerpá jen z Pseudokallisthena, ale i z byzantských kronikářů. Autor byzantského překladu jedné z nejčtenějších knih středověku — Trojské války, jejíž předlohou byl stejně jako u naší Kroniky trojánské francouzský román Benoita de St. More (12. století), projevuje překvapující neznalost řecké mytologie a mytologických jmen, která přejímá ve zkomolené latinské podobě. 415

Z hlediska středověké literatury, jež neznala pojem literární originality a autor­ ského práva, jsou uvedená díla překlady západních předloh, i když přejímají text předlohy s různým stupněm věrnosti a rozšiřují jej někdy o úvahy v duchu byzant­ ských moralizujících tendencí. Všechny tyto látky byly do řeckého kulturního okruhu převzaty po čtvrté křížové výpravě a po vzniku feudálních knížectví na území bývalé byzantské říše v Malé Asii a zvláště na Peloponésu. Teprve tehdy se Byzanc zahleděná po staletí k Východu začala seznamovat se západní kulturou. Již dříve jsme konstatovali, že Byzantinci měli vyvinutý smysl po satiru. I na tomto poli se projevuje dvojí proud byzantské literární kultury — klasicistický, obracející se k starověkým vzorům, a obecně středověký, který nachází paralely i v západních středověkých literaturách. Theodores Prodromes (asi 1098 — 1166) je autorem Války koček a myší, paro­ die na homérskou Žabomyší válku, která dramatickou formou paroduje i antické drama na hrdinské náměty. Do druhé linie se řadí jako paralela západních satir na různá řemesla a stavy tzv. Ptochoprodromika, čtyři satirické básně, jejichž ostří je zaměřeno proti strastem manželského života, proti těžkému životu mnichů trápených igumenem i nuznému životu literátů: Tak učil jsem se moudrosti, námahou nešetřil jsem. Teď konečně, když stal jsem se literatury znalcem, dostal jsem chuť i na chleba pořádně namazaný a se slzami proklínám ty knižní učenosti: Ježíši, čert vem učenost a ty, co po ní touží! Buď proklet nešťastný ten čas a ještě více ten den, kdy otec dal mě do školy a nutil studovati, abych se učil moudrosti a snad se tím i živil!

Autorství těchto žebravých básní, jimiž se autor označující se jménem Ptochoprodromos obracel na císaře nebo členy císařské rodiny, bývá někdy přičítáno Theodoru Prodromovi, jindy se soudí, že jméno Ptochoprodromos (tj. Chudý nebo Žebravý Prodromes) je pouhou literární etiketou. Básně patří mezi nejstarší literární doklady lidové řečtiny, snad jsou výrazem literárního proudu, který na módní klasicismus reagoval zájmem o lidovost. Satirický tón se objevuje i ve veršovaných zvířecích bajkách palaiologovského období, které odpovídají západoevropským radám zvířat a v nichž jsou různým živočichům přičítány lidské nešvary. Byzantské skladby tohoto typu zesměšňují s oblibou společenské, církevní a politické poměry v říši. Kniha o ptácích (14. století) líčí hádky ptáků na svatbě orlova syna, které utiší až orlova hrozba, že na své poddané pošle jestřába a sokola. Pro sociální postoje Byzantinců je příznačné, že autor nezakrývá hluboké sociální rozpory, ale spíše než soucit s chudými projevuje obdiv k mocným. Ostří politické satiry nemíří proti domácím pofněrům, ale proti vnějšímu nepříteli — proti západním Frankům a sousedním Bulharům. 416

Vyprávění o čtvernožcích (14. století) popisuje shromáždění čtvernožců, kteří za předsednictví lva jednají o věčném míru ve zvířecí říši a jejichž jednání končí vypuknutím vzájemného boje:

Ať vzplane zase prudký boj, jak tomu bylo dříve, nechť zase všichni čtvernožci, co po krvi jen touží, nechť žerou zase ostatní, jak tomu bylo dříve, nechť silný zase vítězí, jak tomu bývá zvykem. Válečné nebezpečí bylo v posledních dvou stoletích Byzance ovšem stále na obzoru a odráží se i v historických literárních námětech. Dokladem z období křižácké okupace Peloponésu (zvaného ve středověku Morea) je anonymní veršo­ vaná Kronika morejská, která vznikla mezi lety 1333 — 1346. Jejím autorem byl pravděpodobně nějaký gasmul, to jest pořečtělý Francouz nebo francouzsko-řecký míšenec. Kronika je napsána z hlediska francouzského koloniálního „zámořského“ vlastenectví a je hrdinským eposem francouzských dobyvatelů na řecké půdě. O oblibě a rozšířenosti díla svědčí, že se vedle řecké verze zachovala i verze francouzská, italská a španělská a dosud není ani jasné, v jakém jazyce byl napsán originál. Dílo je však nesporně zajímavým kulturně politickým dokladem smýšlení francouzských feudálů a obrazem vzájemného prohnání íránského vazalského a byzantského feudálního systému za vlády Geoffreye de Villehardouina na Pelo­ ponésu. Pan Champlitte pak ho oslovil a vyvolal ho z řady:

Od této chvíle sir Geoffrey, já jsem tvým lenním pánem, neboť z mé vůle vladařské se stáváš pánem země, od této chvíle sluší se, bys byl mi věrný navždy, a já zas ze vší moci své tě budu ochraňovat. Protože nyní musím se zpět vrátit do Francie, já prosím tě a káži ti pro svoji lásku ke mně, bys půdu, kterou v Moreji já v těžkém boji získal, převzal ted' v svoje držení a pro mne věrně střežil. Epická báseň Belisar (13. —14. století) sice čerpá látku z justiniánovské doby, za rouškou morality o vratkosti lidského štěstí a o závisti, která je ničí, se však skrývají rostoucí sociální rozpory a napjaté ovzduší občanských válek palaiologovského období. Tón básně je zabarven nepřátelstvím vůči mocným feudálním šlechtickým rodům, odsuzuje se proradnost mocných a vyzdvihuje věrnost lidu, o který se má císař opřít, aby ho nesvornost šlechty nepřivedla k pádu. Historickou předlohou 417

legendárního Belisara je snad generál Andronika II. Alexios Filanthropenos, jehož pád přivodila cařihradská aristokracie. Bouřlivé válečné události a ohrožení říše nepřáteli ze všech stran poskytovaly látku i k skladbám o aktuálních událostech. Tak Nářek o Tamerlánovi je ohlasem vpádu mongolského chána Tamerlána do Malé Asie v roce 1402. Předehrou pádu Konstantinopole byla roku 1444 bitva u Varny, jejíž průběh vylíčil ve verších Paraspondylos Zotikos, očitý svědek bitvy, v níž na straně křižáků bojovali proti Turkům vedle Byzantinců, Benátčanů a papežských vojsk i Maďaři a Poláci: jejich velitel, polský král Vladislav Varnenčik, tu padl. Porážky otřásaly oficiální ideologii podle níž se Byzantinci jako vyvolený národ Nového zákona těšili zvláštní boží ochraně, nezbývalo než vysvětlovat vítězství islámu jako dočasný boží trest za viny a hříšnost. Tato myšlenka se odráží v morali­ zující poezii, která je výrazem pokání či marnosti lidského snažení. Patří sem skladby jako Burcující a prospěšná abeceda o marnosti tohoto světa nebo Modlitba hříšníka (13. století). Poslední desetiletí Byzance jsou i dobou, kdy mnozí Byzantinci opouštějí domov a hledají obživu v cizině. Z motivu touhy po domově a nářku nad smutným životem v cizině (xeniteid), který se v řecké literatuře i v písňovém folklóru objevuje od Homérovy Odysseie, Vychází báseň O životě y cizině se smutným refrénem: Jak nešťastný je život všech, co v cizí zemi žijí!

Byzantinci prózou i veršem oplakávali postupné ztráty svých měst, ale žádná z těchto katastrof nenašla takový odraz ve vysoké i folklórní literatuře jako pád Konstantinopole. Snad hned v roce 1453 vznikla Píseň o dobytí Konstantinopole, jejímž aktuálním politickým cílem bylo vyburcování západních mocností k tažení proti Mehmedu Dobyvateli. Z písňového folklóru vychází Nářek nad Konstantinopolí: Jen smutek, žal a sténání a nekonečné hoře tu na Římany padly dnes a nevýslovná tíseň, vždyť domov svůj teď ztratili i svoje svaté Město, svou odvahu i naději i všechnu svoji pýchu.

Takové písně byly zpívány ještě v 19. století. V nich nalézal lid oporu za turecké nadvlády, stejně jako v legendách o zkamenělém králi, posledním byzantském císaři, který jednou znovu ožije, aby osvobodil Řeky. Symbolem Konstantinopole i řecké ortodoxie, chloubou skvělé Byzance byl od samého počátku velechrám sv. Sofie (Hagia Sofia), který kdysi dávno v době rozmachu 6. století oslavil veršem Paulos Silentiarios jako „chrám nesmírné krásy“. 418

Píseň o sv. Sofii se stala i labutím zpěvem byzantské říše: Už Bůh dal zaznít zvonům všem a země zní i nebe, už zvoní svata Sofie i celý monastýr. Zní zvonů dvaašedesát a zvonků čtyři stovky, co zvonů, tolik kněží je a na kněze vždy jáhen. Teď vlevo císař zpívá žalm a patriarcha vpravo, až tímto mocným zpěvem žalmů otřásly se sloupy.

Tu dolehl k nim zhůry hlas samého archanděla: Už cherubíny nechvalte, ba ani Spasitele, teď, kněží, chraňte svátosti a svíce zhasínejte: je přece boží vůle to, by město Turek dostal.

419

Byzantské výtvarné umění

Pojem byzantské umění není jednoznačný. Nevztahuje se jen k politicky určitelné­ mu území, ani pouze k řecké společnosti ve středověku a také jeho stylistický výraz není snadné, zvláště na počátku, přesně vymezit. Byzantské umění se vyvíjelo po celé tisíciletí na rozsáhlém území, kde se uplatňovaly starší a místní tradice nejen římské antiky, ale po pádu západního impéria zejména tradice a vlivy křesťanského Východu, Íránu, starého Egypta, muslimských a ještě jiných kultur. Začátky dějin byzantského umění se obvykle spojují s dějinami umění raně křesťanského, protože až do pokročilého 5. století lze sotva vést mezi obojím dělící čáru. S přenesením císařského sídla do Konstantinopole (330) nezačínají ještě dějiny byzantského výtvarného umění. Teprve s narůstajícím úpadkem západní části říše a celkem nepřerušeným rozkvětem asijských provincií i Egypta, jejichž vliv roste také z toho důvodu, že se tu záhy rozšířilo mezi početným obyvatelstvem křesťan­ ství formující vznik nového umění, dochází ke změnám, které se manifestují v umění nazývaném předbyzantským. Rozvíjelo se kolem několika význačných center.

Umění předbyzantské Architektura

Umění 5. století ve východořímské říši spojovalo mnohé s raně křesťanským obdobím v letech vlády Konstantina I. a jeho prvních nástupců. Konstantinovské baziliky se staly základem, z něhož vyrůstala raně křesťanská i raně byzantská architektura. V Římě vzniká Santa Constanza (polovina 4. století, původně mau­ zoleum Konstantinovy vnučky), centrální typ s ochozem odděleným od lodě deseti dvojicemi kompozitních sloupů, která zahajuje stavbu podobných ochozových centrál křesťanského světa. Z bazilik založených Konstantinem na území od Itálie po Palestinu vyrůstá tradice podélného chrámového prostoru jak v raně křesťan­ ské, tak v předbyzantské architektuře. V Římě na ně navazují baziliky Santa Pudenziana (konec 4. století), Santa Maria Maggiore (432 — 440) nebo Santa Sabina (422—432), které ukazují na variabilitu typu narůstající se vzdáleností od sídelního města. Římské baziliky založily v Itálii tradici, která se udržovala po celá 420

staletí, zatím co ve východořímské a pak v byzantské říši spěl vývoj k novým formám. Nej důležitější centra byla patrně na řecké půdě a v Konstantinopoli, ale právě z této oblasti se do našich dnů zachovalo jen málo. Na území Balkánu je především archeologicky doloženo téměř sto bazilik, hlavně díky poválečným objevům, ale jen desetina v přijatelném stavu. Svým charakterem se hlásí ještě k pozdně antické­ mu umění a jsou to mnohdy veliké stavby. Jedna z nich v Korintu — Lechaion zasvěcená sv. Leonidovi (450 — 460) dosahovala i s atriem délky 186 m. Význam­ ným centrem tohoto římskohelénistického stavebního umění bazilikálního pojetí jsou v řecké Makedonii chrámy v městech Filippoi, Nea Anchialos a severněji Nikopolis. Tyto chrámy měly zaklenutou pouze širokou centrální apsidu, zatím co nad loděmi byly dřevěné otevřené krovy. Nad bočními loděmi spočívaly v patře zpravidla tribuny. Tuto řeckou skupinu charakterizuje také tribelos, totiž tři vstupy z nartexu (předsíně) do jednotlivých lodí. V druhém největším městě balkánského poloostrova, v Soluni, stojí dosud bazilika Acheiropoietos (kolem 470) a chrám sv. Demetria (konec 5. století). Poslední z nich je rozsáhlé pětilodí zbudované z cihel, zvenčí až nevzhledné, a dožívá v něm ještě raně křesťanské pojetí vztahu mezi funkčně prostým vnějším a mezi vnitřním, působivým prostorem. Z konstantinopolských chrámů stojí dnes jen zčásti zachovaná trojlodní bazilika sv. Jana v kláš­ teře Studios (založen 463). Dochovaly se také zbytky propylaia chrámu Boží Moudrosti (sv. Sofie, 415) vybudovaného v souvislosti s přestavbou starší podoby téže stavby z předchozího století. Jako v klasických staletích a za helénismu připadla důležitá úloha v uměleckém vývoji Malé Asii, zejména městům na pobřeží Egejského moře. Vynikají mezi nimi oba chrámy v Efesu, chrám P. Marie (kolem 400) a chrám sv. Jana (kolem 450) vystavěný nad hrobem uctívaného evangelisty, starším o půl století. První z nich, téměř stometrová trojlodní katedrála, měla nartex a podél atrium, k němuž od severu přiléhalo baptisterium s dalšími prostorami, které si žádal složitý proces přijímání do církve. Oproti tomuto biskupskému chrámu měl chrám sv. Jana především funkci poutního centra. Už v prvních stoletích křesťanství mělo puto­ vání k posvátným místům velký význam pro výměnu uměleckých zkušeností, šíření kultu v podobě např. výtvarných artefaktů a také funkci poznávací. Platí to zvláště o památných místech a chrámech v Palestině založených většinou už za Konstan­ tina Velikého. Velký hmotný prospěch, který z toho pramenil, vedl ke zřizování dalších podobných center v celé Evropě až do nové doby. Sv. Jan se rozkládal na křížovém půdorysu vzniklém průnikem čtyř bazilik, z nichž jen západní s apsidou měla pětilodní dispozici. Tehdy ještě nebylo závazné orientovat oltářní stranu k východu. Z četných dalších chrámů je třeba uvést alespoň baziliku v Meriamliku (kolem 480) a o něco mladší „baziliku A“ v Perge. Druhá z nich napovídá, že přes nepříznivý stav dochování maloasijské architektury lze tuto oblast považovat za významnou pro rozvoj vlastního byzantského stavebnictví nejen v sídelním městě, 421

ale v mnoha lokalitách východního Středozemí až po Ravennu. Mluví pro to typ závěru, výskyt příčné lodě s deambulatoriem i obdélné prostory po stranách polygonální apsidy. Ačkoli křesťanský Egypt měl významný vliv na utváření křesťanského kultu a ikonografie v souvislosti s četnými světci a mučedníky egyptského původu i s ohledem na celkové bohatství země a vzkvétající alexandrijskou kulturu, na osudy rané byzantské architektury pronikavě nepůsobil. V Egyptě sice vznikly nej starší kláštery na místech hustě osidlovaných poustevníky a askety, ale jejich podobu určovaly římské a v nemenší míře i staroegyptské stavební tradice. Zvlášť vý­ znamný byl klášterní celek v Abu Mina zasvěcený sv. Menovi (1. polovina 5. stole­ tí), budovaný od konce vlády císaře Arkadia na starších základech. Mohutné trojlodí s velkým transeptem, na nějž nasedá široká apsida s bematem pod kříže­ ním, se stalo východiskem pro mnohé podobné celky i v jiných provinciích. Myšlenka velkého prostoru vzniklého křížením obou trojlodí byla rozpracována do složitější podoby v katedrále v Hermopoli (430 — 440), která tvoří dominantu komplikovaného areálu biskupského sídla. Příčná loď se uzavírá polokruhově, což společně s apsidou vytváří trikonchální závěr příznačný pro koptské kláštery a přejímaný někdy pozdější byzantskou architekturou. Klasickou ukázkou je Deir-el-Abiad (Červený klášter) u Sohágu. Jeho půdorys uzavírá podélná vnější zeď pevnostního vzezření připomínající současně staroegyptské chrámy. Loď chrámu je sice členěna sloupořadím, to ji však nerozděluje (podobně jako je tomu v Hermopoli), ale tvoří na západní straně ochoz, proti němuž leží složitě a dekora­ tivně článkovaný trikonchální závěr. Jádrem východní křesťanské architektury v prvních stoletích je Palestina a jí blízká Sýrie opírající se o staré tradice i vyspělost Antiochie a o vážnost, jaké se těšil tamní patriarchát. Palestinské chrámy jsou ještě raně křesťanské, hlavně konstantinovské; syrské památky, alespoň zachované, jsou o něco pozdější a jsou i poměrně četné. Po příchodu Arabů byla někdejší křesťanská centra opuštěna, a protože se stavělo z dobře opracovaných kamenných bloků, které byly odolné, skýtá syrská architektura mnoho podnětů a příkladů. Je velmi rozmanitá ve svých dispozicích. Od vesnických kostelů až po katedrály a velká poutní střediska ji poznamenává několik společných znaků: vyspělá kamenická práce, ornamentální pásový dekor, sloupy, ale častěji podélné pilíře spojené arkádami, otevřené dřevěné krovy, polokruhové a zhusta podkovovité hluboké apsidy často vtažené do obdélní­ ku obvodového zdivá pomocí bočních čtyřúhlých prostor (pastoforií) důležitých pro liturgii. Atria se téměř nevyskytují, zato nartex člení vnitřní zdi tak, že vznikají nárožní prostory, které mnohdy jsou substrukcemi věží svírajících západní průčelí prolomené arkádou, zdáli připomínající římský triumfální oblouk. Jím se z tohoto světa vstupovalo do vnitřku chrámu jako obrazu království nebeského. Tato myš­ lenka je velmi důležitá pro celou další středověkou architekturu. Kromě výstavných klášterů vznikala celá sídliště chudých mnichů a jeptišek poustevnického typu, takže časem byla města jimi obklopena jako prstencem, což s sebou neslo i sociální a ekonomické problémy.

422

K typickým syrským stavbám 5. století patří Charab Šems, klášter Umm-es-Surab (489) a zejména Kalb Luseh (kolem 500), vyznačující se bohatstvím dekora­ ce mohutného zdivá a širokými oblouky nesoucími podélné zdi střední lodě, které jsou nad úrovní lodí bočních prolomeny rytmickou řadou bazilikálních klenutých oken. Přední památkou je Kalat Siman (kolem 470), kostel a klášter sv. Symeona Stylity. Kolem sloupu, na jehož hlavici žil po dlouhé roky tento východním křesťanstvem uctívaný „sloupník“, vznikl oktogon, z jehož stran vybíhala čtveřice bazilik. Tento stavební typ lze funkčně označit jako martyrion, kultovní stavbu nad ostatky světce, zpravidla mučedníka. Martyrion, svatyně centrálního typu (rotunda, čtverec, oktogon na křížovém nebo čtyřlistovém půdorysu) určená k uctění mučedníků, byla hojně rozšířena od samých začátků křesťanství a v monumentálnější podobě zejména po roce 313, kdy byl vydán Milánský edikt. Byla to centra poutnictví a konaly se tu bohoslužby ve výroční den světcova úmrtí. Časem však došlo ke zvyku v martyriích konat i běžné mše, a tak se jeho funkce rozšířila spojením se zvyklostmi liturgie dodržované v jiných chrámech. Protože v oblastech východních a řeckých byl zvlášť hojný výskyt těchto mučednických svatyň a také jejich rozměry byly často značné, dochází v dalších stoletích ke spojení bazilikálního chrámu s centrálou v nový útvar, který je příznačný pro byzantskou architekturu. Příkladem raného martyria na Východě je sv. Babylas (381) v Antiochii a zejména ještě starší závěry chrámů Božího hrobu, Sestoupení Krista a Nanebevstoupení v Jeruzalému. Centrální typ křesťanských chrámů vycházel z antické tradice budovám tzv. heroonů, ale záhy se uplatnil i při jiných chrámech, jako byl kdysi slavný a jen z popisů známý oktogon v Antiochii. Zdá se, že právě jeho příklad zapůsobil na vznik mnoha dalších centrál, např. čtyřlistý chrám s vnitřním ochozem v Seleukeii Pieria (konec 5. stole­ tí), mimo jiné také v Arménii a v Gruzii. Nejlépe se zachovala katedrála v Bosře (512) a chrám sv. Georgia v Ezře (515) v palestinsko-syrském pomezí. Tyto stavby spočívaly na centrálně uspořádaných podpěrách, kolem nichž obíhal ochoz. Jaké­ ho typu a z jakého materiálu byly jejich kopule, nelze stanovit. Plastika

Rozkvět architektury v 5. a na začátku 6. století kontrastoval se stagnací sochařské práce. Církev odmítala trojrozměrné zobrazování a již na prvním koncilu v Nikaii (325) odsoudila idolatrii, klanění se sochám. Doznívající portrétní umění se uplat­ ňovalo v nečetných zhrublých hlavách vládců a veřejných činitelů (Podobizna filozofa, Vídeň, 5. století). Tradice římského historického reliéfu doznívala ještě v plošně stylizovaných výjevech, které pokrývaly sokl nedochovaného sloupu Theodosia Velikého a obelisk Arkadiův na hippodromu v Konstantinopoli, ale další vývoj směřoval do oblasti drobného reliéfu a k pracím prováděným ve slonovině. Přední místo má výzdoba ambonu chrámu sv. Georgia v Soluni (5. století, nyní v Archeologickém muzeu v Istanbulu), která kombinuje hlubokou

423

i plošnou dekoraci kolem nik s motivem Marie a andělů v barbarizované helénistické tradici, ale s velkým uměleckým účinkem. Dekorativní sochařství nalezlo hojné uplatnění v interiérech chrámů na oltářních přehradách, na římsách a hlavicích sloupů. Klasický tvar kompozitního slohu ustoupil plošnějšímu pojetí, v němž dominuje podoba obráceného komolého jehlanu pokrytá stylizovaným akantovým dekorem, ale ještě se zřetelnými volutami na nárožích. Tento typ zvaný theodosiánský převládal po celé 5. století. Drobných, ve slonovině vyřezávaných reliéfů se zachovalo ve světových muzeích mnoho. Není snadné rozhodnout, do které oblasti patří svým původem. Dříve převládal názor, že valná část je z Alexandrie, protože tamní dílny jsou bezpečně doloženy místní produkcí, která se opírala o doznívající helénistické tradice. Naopak výrazně východní pojetí se přisuzovalo Sýrii. Středisek této práce bylo však víc a důležité místo patřilo jistě hlavnímu městu. Reliéfy se většinou upevňo­ valy na různé objekty (např. pyxidy). Zvláštní skupinu mezi nimi tvoří tzv. konsulské dyptichy. Byly to sklápěcí destičky s téměř shodnými zobrazeními, jež dával zhotovovat konsul při nástupu do úřadu pro své významné úředníky, přátele i pro císaře. Protože jsou přesně datovatelné, zvyšuje to jejich kulturně historický vý­ znam. Zachovaný materiál pochází ze začátku 5. století a poslední příklady jsou z poloviny následujícího věku. Většina starších je však západořímského původu. Bývá na nich zobrazen konsul trůnící v nice, kterak drží v rukou bulu a žezlo. Scénu doprovázejí hojné alegorické postavy, hlavičky v medailonech, spodní část zachy­ cuje mnohdy výjevy z cirkusových zápasů (dyptich Anastasiův, 517; Magnův, 518). Významným příkladem práce ve slonovině je destička zvaná Barberini (Louvre), jejíž střed znázorňuje jezdce na koni v téměř průčelném podání. Četné alegorické postavy antické i křesťanské ikonografie svědčí o trvající dualitě dvor­ ského ovzduší. Proto není správné v jezdci vidět postavu císaře Justiniána, vášnivé­ ho představitele ortodoxie, nýbrž je třeba tento reliéf připsat na samý začátek 6. století, do let vlády Anastasia, jehož je patrně zobrazením.

Malířství

Z malířských památek protobyzantských známe dnes jen málo příkladů. Existova­ la sice desková malba a první ikony, ale jsou málo spolehlivě doloženy jen církevní­ mi legendami. Knižní iluminace byly hojné, ale nedošly nás a známe jen jejich pozdější kopie. A tak hlavním svědectvím stavu malířství jsou dnes mozaiky. Tato neobyčejně oblíbená a rozšířená antická technika se původně uplatňovala předev­ ším na podlahách komnat a v 5. století ještě dožívá i v dvorském prostředí, jak o tom svědčí zbytky podlahové výzdoby císařského paláce v Konstantinopoli, nebo ji najdeme v honosných obydlích Antiochie, která byla po staletí střediskem tohoto malířského druhu. Výzdobné náměty navazovaly na mytologické a bukolické tradice, objevovaly se scény z vinobraní a jiných venkovských prací, které jsou pojaty ještě v duchu doznívajícího iluzionismu. Mozaiku začíná využívat i křesťan­ 424

ská ikonografie při výzdobě chrámů. Stěhuje se však z podlah na zdi a klenby, kde svým zářivým koloritem evokuje nadsmyslný duchovní svět. Stále častěji se mezi přírodními barevnými kostičkami objevuje i sklo různých barev a také zlato, které zdůrazňuje pomyslnou nádheru nebes. Nejlepší příklady poskytují chrámy v Solu­ ni. Acheiropoietos svými zbytky výzdoby dokládá ještě oblibu raně křesťanské symboliky, zatímco v sv. Davidovi (zvaném také Hosios Lukas) se setkáváme již s pokročilejším programem v mozaice apsidy a ve fragmentech jednotlivých novozákonních scén. Trvale diskutabilní zůstává otázka raně křesťanského umění 5. století na území Itálie. Jeho začátky dokládají mozaiky v Santa Constanza v Římě, které mají tradiční římskou podobu založenou na iluzivním pojetí; to se tehdy uplatňovalo skoro v celé říši. Nový výraz a současně nejstarší ze zachovaných evangelijních cyklů představu­ jí mozaiky horní části lodě v Santa Maria Maggiore z doby Sixta III. Jejich zjednodušené kompoziční uspořádání omezuje prostorovost a někdejší antické motivy nahrazuje vidění směřující ke znakovému pojetí, jaké se uplatňovalo i ve východní polovině římské říše. Na západní tradici poukazuje např. mozaika se sv. Ambrožem ve velkém stejnojmeném centrálním chrámu v Miláně (založen kolem roku 370), který i jinak navazuje na římskou stavební techniku. Architektonické i malířské památky Ravenny upoutávaly odedávna a byly zdro­ jem sporů z hlediska jejich příslušnosti k západnímu nebo k východnímu umění. Dnes se soudí, že starší vrstva vychází z římské tradice, ale již za Theodoricha pronikají do Ravenny byzantské vlivy, které posilovalo i období byzantského exarchátu. Přesto lze ravennské umění chápat jako především místní projev vstře­ bávající podněty z Říma přes Konstantinopol a Sýrii až po Alexandrii. Mauzoleum Gaily Placidie (po roce 422), prostá a drobná křížová centrála, je první stavbou, kde se uplatnila převážně skleněná mozaika na klenbách. Přidržuje se římské ikonografie, ale výtvarným výrazem se již otevírá i ke středověku. Individualita postav a prostrový vývin se začínají potlačovat ve prospěch účinné dekorativnosti celku. Podobně obě baptisteria, Ortodoxních (449—473) a Ariánů (konec 5. století), se svou architekturou a mozaikovou výzdobou se scénami křtu Krista v Jordánu a kruhem apoštolů přimykají spíše k raně křesťanské než k raně byzantské tradici.

Umění od vlády Justiniánovy do začátku ikonoklastického období Justiniánovo období je obdobím prvního rozkvětu byzantského umění. Rostoucí kult císaře ve světské i církevní sféře a pokus o obnovu starého impéria si žádal odpovídající činy i v oblasti stavební a umělecké. Justiánova aktivita patří význa­ mem svých výsledků i celkovým rozsahem mezi přední v celých dějinách umění. Do našich dnů se zachovalo málo památek, o čemž si můžeme učinit představu, 425

srovnáme-li zachované památky s prací soudobého historika Prokopia z Kaisareje, jenž sepsal dílo Peri ktismaton (latinsky De aedificiis, O stavbách). Architektura Stavební činnost se za vlády Justiniánovy kvantitativně soustřeďovala na budování fortifikačních pohraničních systémů, pevností a městských hradeb. Skládaly se z vysokých vnitřních zdí s cimbuřím a s pravoúhlými věžemi, z parkánu a vnějšího opevnění zesíleného příkopy. Nejlépe je známe z pozůstatků v oblasti západního Iráku, severní Sýrie a z Tunisu. Hlavní město bylo po rozšíření Konstantinovy zástavby podruhé opevněno za vlády Theodosia II. V 6. století se však nepřestalo zvelebovat. Budovala se nejen uliční síť, ale také inženýrské stavby, jakou byla zejména podzemní cisterna Bin-bir-Direk (528), jejíchž 212 sloupů o výšce přes 9 m podpíralo rozsáhlý prostor zaklenutý systémem křížových polí. Město vždy trpělo nedostatkem pitné vody, takže se přiváděla až z dalekých kopců, což si vyžádalo stavby akvaduktů (vodovodů) a s nimi spojených mostů. Největší z nich, Mu’allak Kermer, patří do let Justiniánovy vlády a lze ho řadit mezi přední inženýrské konstrukce římské tradice. Podnětem k mnoha stavbám v Konstantinopoli bylo poškození města, paláce a chrámů za povstání Nika. Bezprostředně po jeho potlačení se přistoupilo ke stavbě chrámu Boží Moudrosti (sv. Sofie), během níž v letech 532 — 537 byla zcela přestavěna starší stejnojmenná bazilika. Chrám se stal demonstrativním symbolem císařovy moci a bohatství, byl také katedrálou konstantinopolského patriarchy a místem, kde tisíce účastníků bohoslužeb mohlo přihlížet ceremoniálním průvo­ dům, kdy se Justinián představoval lidu. Jinak zůstával ve zvláštní místnosti, mutatoriu, kde se mohl zabývat státnickými úkoly. Císařovna Theodora se svým doprovodem dlela na tribuně. Tento starý zvyk — věřící jsou rozděleni podle pohlaví — respektují židé i muslimové a v ortodoxní církvi přetrvával donedávna. Návrhem a provedením stavby byli pověřeni maloasijští Řekové Isidoros z Milétu a Anthemios z Tralleis, kteří vynikali jako statici a matematici a prošli i teoretickým studiem, ale stavitelské zkušenosti jim chyběly. Údajně měl každý z nich po stu pomocníků a ti pak každý stejný počet dělníků. Pětileté období výstavby nám i na dnešní poměry připadá velmi krátké, neboť k ní přistupuje i náročná vnitřní výzdoba. Půdorys sv. Sofie vychází z myšlenky krátké trojlodní baziliky s výrazně převýše­ nou střední lodí dosahující dnes výšky 55 m. Základem konstrukce je čtveřice mohutných pilířů nesoucích oblouky a na ní prostřednictvím pendantivů spočívá kopule. Poněvadž její průměr činí 31,4 m, bylo třeba nesmírnou váhu podchytit zejména ve složce horizontálně působících tlaků. Ve směru hlavní osy se tak stalo polokopulemi o stejném průměru, na severní a jižní straně uzavíraly vnitřní prostor pouze zdi pod oblouky, navíc bohatě prolomené četnými okny. Teprve pod nimi procházel tlak klenební soustavou nad tribunami a bočními loděmi do poměrně

426

úzké obvodové zdi. I když hlavní pilíře jsou výrazně příčně podélné, zdá se, že rozdílnost konstrukcí, o něž se kopule opírala, se neosvědčila, protože již v roce 558 neodolala zemětřesení a Isidoros Mladší ji obnovil kopulí o něco vyšší, což chrámu přidalo sice na odolnosti, ale kopule musela být znovu opravována v letech 989 a 1346. Její konstrukce je originální a nepodobá se kopulím římským. Tvoří ji čtyřicet žeber s vylehčeným zdivém mezi nimi a na úrovni paty je prolomena čtyřiceti okny. Celek chrámu je tektonicky jedinečně promyšlen způsobem, který se již nikdy neopakoval. Ze západu ke sv. Sofii přiléhá vnitřní i vnější nartex, zatímco atrium se dnes už nezachovalo. Výpravnost interiéru spočívala především v nádheře použitých materiálů. Stěny až po úroveň římsy nad tribunami jsou podle helénistické tradice obloženy mramo­ rovými deskami v barevných obrazcích a dříky čtyřiašedesáti sloupů jsou z egypt­ ského červeného porfyru a zeleného basaltu (byly částečně přeneseny z Artemidina chrámu v Efesu). Bohatě zdobené košíkové hlavice se zhotovovaly z prokonéského mramoru těženého na ostrovech v Marmarském moři. Vývoj tvaru hlavice se tu již uzavíral. Z antiky přežívala jen jeho funkce a rafinovaný dekor nerespektuje stará naturalistická východiska tvaru. Mramorovou výzdobou byly opatřeny také četné vnitřní římsy a jiné detaily. O původní mozaikové výzdobě víme něco z dobových pramenů. Byla celkem jednoduchá — hlavní kopuli zdobil velký kříž a její zlaté pole bylo poseto hvězdami. O mimořádnosti chrámu sv. Sofie svědčí, že k ní patřil pětisetčlenný klérus. Je pochopitelné, že se bohoslužby neodehrávaly jen před oltářem, ale ceremoniálu byl vyhrazen i střední prostor pod kopulí. Ten má výrazné osvětlení, takže ostatní účastníci shromáždění (především v bočních lodích, které jsou tmavší) se ocitali v úloze návštěvníků divadla. Protože kopule měla mezižeberní okna, vznikal při pohledu na její plochu, na níž se mihotalo zrcadlící se zlato, dojem, že se vznáší na světelném věnci. Iluze zpřítomnělých nebes se tedy zdála zvlášť přesvědčivá. Je třeba doplnit, že v prvních staletích tu ještě byl nádherný mobiliář a také mensa ze zlata, podobně jako ciborium nad ní a císařova katedra. Patriarcha sedával na pozlacené katedře ze stříbra, četné další doplňky byly zhotoveny z drahých kovů. Jen stříbra se spotřebovalo na dvacet tun. Mnohé informace přináší ve svém spise Prokopios a ve verších, které předčítal před Justiniánem při druhém vysvěcení (558), oslavil chrám sv. Sofie Paulos Silentiarios. Po dlouhá staletí byl chrám středem východní ortodoxie a zůstával nedostižitelným vzorem. Druhá nejvýznamnější Justiniánova stavba, chrám sv. Apoštolů, byla mauzoleem císařů, a proto i středem tradice byzantské státnosti. Chrám se začal stavět roku 536 a budování se protáhlo na deset let. O jeho podobě víme však mnohé. Byť to byla stavba svou kubaturou ještě větší než sv. Sofie, nepřinesla tolik nového do dějin architektury. Proto ji bylo možno napodobit, což se v různě redukovaných měřítcích stalo. Skvostným příkladem toho je chrám San Marco v Benátkách (11. století), který lze považovat za památku byzantského umění. Chrám sv. Apoštolů

427

byl vlastně martyrion, a proto měl centrální půdorys na rozvrhu rovnoramenného řeckého kříže. Vznikl spojením pěti v podstatě shodných celků a není jisto, zda k tomu nedala již popud starší stavba Konstantinova, která se prostírala na témž místě, na návrší Mesolofos. Nedosahovala však rozměrů Justiniánova chrámu. Z Prokopiova díla víme, že centrální kopule měla stejný rozměr jako ve sv. Sofii, není však jasné, zda ostatní kopule, přistavěné ze čtyř světových stran, měly také samostatné osvětlení. Rozhodně však kolem celého komplexu obíhal ochoz. Ve svém pojetí byl tedy chrám sv. Apoštolů vývojově méně pokročilý; těžiště i bu­ doucnost byzantské architektury spočívala v kopulové bazilice a zejména v chrá­ mech typu vepsaného kříže, kde ve čtverci obvodového zdivá podobu kříže vytvářel systém pilířů, nad nimiž byla vztyčena kopule. S chrámem sv. Apoštolů souvisí svou koncepcí přestavba baziliky sv. Jana Evangelisty v Efesu. Dlouhodobé výzkumy dovolují dojít k závěru, že k ní došlo již v předjustiniánské době, kdy vznikl transept, střední část pod křížením a vý­ chodní křídlo uzavřené bematem a apsidou. Západní dvě pole rovněž překryté kopulemi dokládají změnu pojetí. Kopule jsou eliptické s příčnou osou a také počet sloupů mezi nosnými pilíři je redukován. Teprve tuto část, která vytvořila z celku kopulovou baziliku na půdorysu latinského kříže (jako tomu je v Benátkách a v Angouleme), dal dostavět Justinián. Dosvědčuje to jeho monogram i monogram císařovny Theodory na sloupových hlavicích. Chrám byl podobně jako jiné chrámy té doby obložen barevnými mramory zevnitř a klenby zdobily mozaiky. Význam tohoto kultovního střediska byl větší, než se mohlo dosud předpokládat, a to nejen pro Západ, ale i pro ranou fázi turecké architektury. Poukazují na to zejména slepé kopule bez tamburu. V 6. století pokračuje vývoj centrálních staveb — chrámů, baptisterií, martyrií, ale také prostor při obytných komplexech. Neporušen se zachoval jen chrám sv. Sergia a Bakcha, s jehož stavbou Justinián začal již před nástupem na trůn, nejspíše roku 525. Byl vtěsnán mezi tehdejší Hormidas, sídelní palác budoucího císaře, a novostavbu baziliky sv. Petra a Pavla, dnes zcela zaniklou. Tím lze sotva vysvětlit některé nepravidelnosti půdorysu, jehož základem je čtverec o straně 28 m. Zesíle­ né zdivo v nárožích otevírající se dovnitř nikami již naznačuje oktogonální řešení, které se plně uplatňuje osmi kónickými pilíři propojenými dvojicemi sloupů střída­ vě nesoucích rovný a konkávní architráv. Nad ochozem přízemí leží v poschodí tribuna z obou stran až k chóru. Sloupy tribuny jsou spojeny arkádami, nad kterými je zase střídavě konkávní a rovná zeď podpírající mezipilířové oblouky. Protiklad výšek přízemí a patra působí nezvykle, protože architektonická kompo­ zice by si žádala spíše obrácené výškové vztahy. Uplatnění architrávu se nám tak jeví jako dožívající prvek předchozího století, a protože naznáme rok dokončení stavby, můžeme jen předpokládat, že se protáhlo. Mluví proto koncentrace všech sil při budování sv. Sofie a právě tato změna je v koncepci, kterou navíc zdůrazňují hlavice sloupů obou podlaží. V přízemí mají ještě tvar připomínající svou již krajně omezenou plasticitou někdejší klasické volutové typy, zatímco v patře se uplatňuje 428

hlavice geometrizovaná do podoby obráceného komolého jehlanu, který pokrývá plošná kamenořezba. Kopule se skládá ze šestnácti segmentů spojujících se ve vrcholu a v interiéru nasedajích na oktogonální konstrukci, ale při pohledu zvenčí vzniká dojem, že se mírně převýšená kopule opírá o nízký falešný tambur prolome­ ný osmi okny. Dnešní stav však neodpovídá původní podobě. Dedikační nápis vytesaný v architrávu nad sloupy přízemí dokládá, že šlo o významnou stavbu dvorského určení, a uvádí jména obou císařských manželů. Z Prokopia víme, že Justinián dal v téže době přestavět také centrální, nejspíše oktogonální stavbu sv. Jana Křtitele, která tvořila součást paláce Hebdomon, jenž ležel mimo město u břehů Marmarského moře. Varianty centrálních stavebních typů lze v různém stavu zachování nebo alespoň z pramenů shledat na mnoha místech říše. Z nich však nad jiné vyniká chrám San Vitale v Ravenně svým dokonalým stavem i uměleckou kvalitou. Byl založen na konci vlády ostrogótského krále Theodoricha, který byl vychován v Konstantopoli, za biskupa Ecclesia, jenž rok předtím vykonal cestu do Konstantinopole. Myšlenka centrálního oktogonálního pojetí je důsledně dodržena, již obvodní zdivo opisuje osmiúhelník. Z jeho nároží vystupují opěráky spojené klenebními pasy s osmi vysokými pilíři vymezujícícmi osmibokou loď chrámu. Mezi nimi stojí, až na prostor chóru, vždy dvojice sloupů ustupující do prostoru ochozu tak, že nesou zeď hlubokých exeder. Tento proncip se opakuje i na úrovni tribun, nad kterými základní oktogonální řešení zdůrazňují arkády mezi pilíři. Celá stavba dodržuje důsledně klenební systém, který není narušen horizontálami. Přechod mezi osmiúhelníkem a kružnicí, na kterou nasedá kopule, umožňuje použití mělkých trompů, které se považují za východní stavební prvek. Zvenčí se kopule jeví jako nasazená na tambur, ale podobně jako u Sergia a Bakcha tvoří v interiéru značně převýšenou kopuli prolomenou osmi okny, takže se nepodobá pozdějším kopulím byzantské architek­ tury. Celý centrální systém má téměř 40 m v průměru, a to bez polygonální apsidy a obou nartexů, před nimiž ještě původně leželo atrium. Chrám San Vitale, dokončený roku 547 za biskupa Maximiana, patří mezi vrcholná díla začátku středověku. Jeho řešení je konstrukčně jednotné a technicky vyvážené, což napovídá o zkušenostech získaných při stavbě podobných předcho­ zích typů. Působení vnitřního prostoru vyvolává jedinečný dojem svou lehkou vznosností a vertikalismem, barevným řešením mramorových obkladů, krajkovou výzdobou hlavic a říms. To vše doplňuje mozaiková dekorace chóru a geometrické ornamenty dlažby. Jednotící žlutavé světlo proniká četnými okny, která jsou opat­ řena průsvitnými destičkami z alabastru. Malířská výzdoba vlastní lodě dnes pochází až z konce baroka. O chrámu San Vitale se v minulosti vedla diskuse, zda patří závěru římského umění nebo zda je odrazem soudobé konstantinopolské tvorby. Poslední názor již zcela převládl a stavbu považujeme za doklad širokého působení justiniánské architektury v téměř celém tehdejším Středomoří. 429

Z četných dalších staveb z let Justiniánovy vlády se v sídelním městě zachoval již jen chrám sv. Ireny (Božího Míru). Původně Konstantinova bazilika vyhořela za povstání Nika a hned roku 532 započalo s její novou výstavbou. Dnešní půdorys ještě zřetelně dokládá dispozici původního trojlodí, které bylo přizpůsobeno typu tzv. kopulové baziliky. Na bočních stranách základního čtverce vymezeného velký­ mi pilíři s průchody v bočních lodích bylo postaveno nové arkádové sloupořadí, které neslo bezpochyby tribuny. Hlavní kopule z této stavební etapy sotva už měla tambur. Chrám totiž padl za oběť požáru roku 564 a znovu byl poškozen zemětře­ sením roku 740. Dnešní stav, odmyslíme-li si turecké úpravy, je tedy výsledkem složitých a někdy i zásadních zásahů, což se zračí hlavně v partiích nad bočními loděmi v patře, kde chybí tribuny a které se pod velkými oblouky volně otevírají do prostoru. Také západní část střední lodě, která je dnes zaklenuta velmi nízkou a oválnou slepou kopulí, je výsledkem pozdějších úprav. Loď bývala zřejmě kratší a měla valené zaklenutí. Nová úprava vznikla odstraněním vnitřního nartexu. V chrámu sv. Ireny se v široké apsidě velmi dobře zachovalo velké synthronon o šesti řadách. Tak se jmenovalo amfiteatrálně a stupňovitě uspořádané místo pro zasedání kléru, zejména při místních a jiných koncilech. Těžištěm přínosu justiniánské architektury bylo tedy vybudování krátkých bazi­ lik s kopulemi a budování centrálních staveb. V té době došlo k technickému obohacení stavebních postupů. Místo kamene se stále víc používala cihla (plinthos), která se podobala větší čtvercové dlaždici. Na mnoha z nich byly, podle starší římské tradice, otisky Justiniánova monogramu. Vrstvy spojovací malty byly někdy vyšší než samotná cihla a také způsoby vazeb dosahovaly značné různorodosti. Významným přínosem tehdejší byzantské techniky bylo objevení možnosti budovat klenby a dokonce kopule bez lešení, jen na zásadě samonosných přizdívek jednotli­ vých polí a vrstev. Tento objev byl snad anatolského původu, ale jeho prvopočátky je asi třeba hledat už o celé věky dříve v údolí Nilu. Do 6. století patří řada kopulových bazilik, jako je „bazilika B“ ve Filippi (před 540), chrám Panny Marie Sta dveří v Hekatonpylai na ostrově Paros (550) nebo chrám sv. Tita v Gortyně na Krétě (konec 6. stpletí). Do této jen naznačené řady lze zahrnout výborně zachovanou katedrálu sv. Sofie v dnešním hlavním městě Bulharska. Její půdorys na obzvláště protáhlém schématu latinského kříže se slepou kokpulí nad křížením s pilíři křížového řezu a s rekonstruovanou apsidou přiváděl do rozpaků svým raným datováním, ale archeologický průzkum i uměleckohistorická analýza zařazují chrám do desetiletí po Justiniánově vládě. Stavby, jimž jsme věnovali pozornost jako reprezentantům justiniánské architektury, mají svá východiska v podnětech a tradicích Balkánu, Malé Asie, Sýrie a Palestiny. V souvislosti s tím se vyskytuje také pojem anatolské baziliky, což je bazilika nepravá, překrytá jednou širokou sedlovou střechou. Její vlastí je oblast Kappadokie, zejména kraj zvaný pro hojný výskyt chrámů Bin-bir-kilisse (turecky tisíc a jeden kostel). 430

Vedle těchto orientálních bazilik, jak bývají nepřesně označovány, se uplatňují baziliky nazývané rovněž s výhradou helénistickými. Pro ně je charakteristické, že trojlodí rozděluje zásadně sloupořadí spojené plnými arkádami, nebývají zaklenuté a mají apsidu prakticky v celé šířce hlavní lodě. Jejich délka není v proporční vazbě k ostatním rozměrům a tím vlastně navazuje na východořímskou, ještě antickou tradici. Do 6. století patřila v Konstantinopoli nezachovaná bazilika P. Marie Blachernské (510 — 527) z let vlády Justina I. a celá řada jiných. Avšak nejlépe se dochovaly baziliky v Ravenně a v Poreči. Ještě za vlády Theodorichovy vznikla kolem roku 504 palácová svatyně zasvěcená Spasiteli. Když ji převzala po polovině 6. století ortodoxní církev, byla přejmenována na chrám sv. Martina a teprve v polovině 9. století (po přenesení ostatků sv. Apollinaria z Classis do Ravenny) je známa jako San Apollinare Nuovo. Je to arkádová bazilika klasického typu východního, což ještě zdůrazňují typy hlavic sloupů, nad kterými jsou náběžníky, prvek pro byzantskou architekturu příznačný. Tvoří ho zpravidla nezdobený komo­ lý jehlan opakující v podstatě tvar hlavice, dává jí však více vyniknout a zvětšuje výškově kolonádu. Podobně je pojata také stavba San Apollinare in Classe (535 — 549). Její vazbu na byzantskou architekturu připomínají rovněž náběžníkové hlavice, které se — jako pro tolik staveb celého Justiniánova impéria — zhotovova­ ly v dílnách na ostrovech v Marmarském moři. V letech 532 — 543 dal v Poreči (Parenzo) biskup Eufrasius přestavět starší chrám v novém stylu s bohatou vnitřní sochařskou dekorací nejspíše konstantinopolského původu a se štukovou a mozai­ kovou výzdobou. Katedrála v Poreči patří k nejlépe zachovaným vůbec, má atrium, na západní straně k němu přiléhá osmiboké baptisterium a na severní straně biskupova rezidence s audienční síní (salutariem). K celku patří také mučedníkova svatyně ukončená trikonchálním závěrem. Přes svá nesporná byzantská východiska se katedrála stavební technikou liší od okruhu dvorské architektury. Podobně je tomu u baziliky San Eufemie v Gradu, přestavěné do dnešní podoby za biskupa Eliáše v letech 571 — 579, která je předchozí velmi blízká, ale bývala náročnější svou výpravou a charakterističtější svou příslušností k místní, adriaticko-byzantské stavební skupině. Justiniánova aktivita se projevila četnými stavebními podniky po celé říši. Nelze opomenout ani město založené roku 535 a pojmenované lustiniana Prima. Sem bylo přeneseno ze Sirmia sídlo prefekta Illyrika nejen ze strategických důvodů, ale také proto, že tato místa byla rodištěm císařovým. Po osmdesáti letech se stalo obětí slovanských vpádů a dnes je známo pod jménem Caričin Grád. Během poměrně krátké doby tu vzniklo město, v němž se odkrylo mnoho prvořadých staveb fortifikačních, světských i církevních. Nejdůležitější z nich je katedrála a baptisterium, které nesou výrazné znaky soudobé byzantské architektury, jaké najdeme v Istrii a v Ravenně, ale také v Malé Asii a v Sýrii. K předním památkám patří komplex Kasr-ibn-Vartan v severní Sýrii. Už jeho název naznačuje, že patřil do systému pohraničních pevností. V polovině století tu vzniká rozlehlý palác s klenutými sály a neveliký chrám spojující bazilikální typ 431

s kopulovou stavbou. Na rozdíl od jiných památek Sýrie té doby jsou budovy zděny z cihel způsobem obvyklým v Konstantinopoli, odkud byly importovány i sloupové hlavice. Tato okolnost vysvětluje uplatnění vyspělého klenebního umění obou staveb. Vročení v paláci určuje jejich datování do roku 564. V západní Mezopotámii bylo za Justiniána dokončeno budování kdysi malé římské pevnosti, která se nově rozprostírala na ploše 540 X 380 m a kterou obepínaly dvanáctimetrové hradby. Kromě starší baziliky, zbudované patrně nad ostatky sv. Sergia (480), která dala celku jméno Sergiopolis, vznikl zde před rokem 553 tetrakonchální chrám, jenž má zachovanou jen východní zeď s apsidou. Půdorys zřetelně ukazuje, že se v něm uplatnily konstrukční a prostorotvorné znaky justiniánské architektury, provedené však v kamenných blocích a místními silami. Působení konstantinopolské architektury, ať v Itálii nebo v Sýrii, mělo předev­ ším koncepční dosah. Provedení záviselo na místní tradici. Uplatnila se také při přestavbě tak významného chrámu, jakým je chrám Narození Páně v Betlémě. K hlavní změně došlo ve východní části baziliky, kde byl konstantinovský oktogon nahrazen transeptem, takže celek měl trikonchální monumentální řešení. Není jasné, zda toto pojetí nebylo převzato z Konstantinopole, kde Justinos II. (564 — 576) dal podobné přestavět baziliku P. Marie Blachernské. Z mnoha jiných staveb té doby je třeba uvést klášter sv. Kateřiny na Sinaji. I zde se pojila fortifikační funkce s církevní, jak tomu bylo po celou dobu vývoje byzantské architektury, a to i ve slovanských zemích, až do závěru středověku. Plastika

6. století přineslo v dějinách architektury nesmírné množství podnětů a stavebních variant. Technická i výtvarná vynalézavost učinila z této doby nedostižný příklad pro další dlouhý vývoj. V sochařství tomu tak nebylo. I když vezmeme v potaz, kolik památek vzalo za své, můžeme je charakterizovat jako doznívání minulosti. Z pramenů víme, že v Konstantinopoli stávaly sochy císaře Justiniána i jeho manželky, vojevůdce Belisaria, Justina II. a dalších. Bližší představu máme však jen o soše Justiniánově, která se tyčila až do dobytí Konstantinopole Turky na náměstí Augusteion. Na několika zachovaných ikonách již ruského původu se objevuje schematické zobrazení sochy, zachycující císaře na koni a stojící na vysokém sloupu. Prokopios nás informuje, že toto bronzové dílo v nadživotní velikosti znázorňovalo císaře se zdviženou pravicí a se sférou završenou křížem, kterou držel v druhé ruce jako symbol křesťanské vlády nad světem. Sochařská práce se pojímala jako dekorativní výzdoba interiérů a výjimku do jisté míry tvoří jen reliéfy sarkofágů. Jejich stěny již nejsou architektonicky členěné, nýbrž jednotlivá pole se pokrývají symbolickými znaky křesťanství (holubice, páv, jelen, ovce, Kristovy monogramy) zasazenými do rostlinných ornamentů; pro svou symbolickou platnost stále zřetelněji převládá nad klasickým akantem či palmetou motiv vinné révy. Lidské postavy jsou méně časté a stávají se nehybnými, převládá 432

frontální pojetí a plastický cit ustupuje plošnému, grafičtějšímu pojetí. Tento proces probíhá již v 5. století, ale přece jen až v 6. najdeme několik dosti pozoru­ hodných příkladů, které, jak se stalo zvykem, označujeme jako helénizující. Jsou zachovány hlavně v Ravenně. Postavy světců ve vypouklém reliéfu a obklopující je jižní rostlinné prvky ukazují na jejich vzdálený původ. Jsou to zřejmě importy z Alexandrie a zčásti ze Sýrie. Jinak sochařská práce sloužila jednoznačně architek­ tuře a dekorativizující poslání měla jen na deskách oltářních přehrad, na římsách a hlavicích sloupů. S výjimkou krajně plošně stylizovaných akantových a košíko­ vých hlavic se lze v jejich výzdobě v menší míře setkat i se zoomorfními symboly křesťanství a také s monogramy císařovými. Takzvaná drobná plastika přecházející do polohy uměleckých řemesel dosaho­ vala vysoké úrovně. Hlavní památku představuje biskupská Maximianova katedra (asi 550). Kromě ornamentu vinné révy se symbolickými zvířaty upoutávají pozor­ nost hlavně plošné výplně s biblickou tematikou. Postavy světců a jejich pojednání prozrazuje, že tyto slonovinové reliéfy vznikly v různých místech, takže je lze považovat za dovezené snad zčásti ze Sýrie (přední strana), ale bezpochyby i z Egypta (výjevy ze života sv. Josefa).

Monumentální a deskové malířství Malířství zaujímalo v raném byzantském umění významné místo. Lze je členit na monumentální (mozaika a freska), knižní a deskové. O posledním z nich jsme nejméně informováni. Jako celek dosahovalo vynikající úrovně a stalo se nedílnou součástí celé výtvarné kultury, ba celého duchovního života. V něm a v jeho vyobrazeních se materializovalo církevní učení a v úzké navázanosti na císařskou římskou tradici se oslavoval Kristus jako vládce nebes a v návaznosti na něho i další biblické a novozákonní postavy a později i jednotliví světci a mučedníci. Důležité místo měla propaganda teologie a jejích různých, často soupeřících proudů. I pro průměrně vzdělaného návštěvníka chrámu poskytovala malířská výzdoba nemálo informací, které nám dnes připadají složitě zašifrované. Počátky deskové malby, jejíž díla ne zcela přesně označujeme jako ikonv , položilo vlastně už odsouzení okrouhlého sochařství na koncilu v Nikaii. Teprve v 5. století zřejmě došlo k jejímu rozšíření. K původu ikonomalby můžeme shrnout, že se opírá o římský zvyk portrétování císařů, ale také o orientální tradice zobrazování zesnu­ lých, jak to v-hojném počtu představují enkaustické tzv. fajúmské portréty z Egypta císařské doby. Je však také známo, že poutníci si přinášeli ze „svátých míst“ vyobrazení zejména světců-sloupníků. Pro vznik a vývoj malířství je důležitý jeho tematický program, jeho ikonografie. Od 5. století postupně upadá význam původ­ ní křesťanské symboliky i jejího antického východiska a vzniká nový umělecký svět. Ikonografie se rodila na Východě, především v Palestině, ale doklady toho téměř zmizely. Zřejmé je však např. opuštění typu jinošského bezvousého Krista, kterého nahrazuje přísná tvář bradatého, tmavovlasého muže, tzv. syrský typ.

433

Tento proces byl pomalý a vlastně se nikdy neskončil, neboť střídavě i souběžně se v celém byzantském umění objevuje ideál klasického vyjádření lidské postavy vedle sražených a drsných figur, které někdy vznikaly i z neznalosti a z nepochope­ ní antického odkazu v prostém klášterním prostředí. Nesmíme se však dopustit omylu, abychom měřítkem starověkých antických norem zvažovali díla daleko pozdější. Byzantské křesťanství nevidělo ve vyjádření lidské krásy takové hodnoty jako staří Řekové, naopak, středem úcty byly spirituál­ ní hodnoty a vyjadřovaly se ustáleným způsobem, který podléhal vývoji jen v důsledku individuálního nadání a zvláštností místních podmínek. Byzantský umělec nikdy nezachycoval přírodní skutečnost, své náměty čerpal z tradice a z teologických textů, hlavně z bible. Ty už měly podobu literárního obrazu mravního, a nikoli vizuálního a smyslově básnivého jako v dílech vyšlých z antické mytologie. V průběhu 5.-7. století vzniklo množství ikon, ale zachovalo se jich jen několik, hlavně v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji. Nejstarší z nich jsou malované enkaustikou, barevnými vosky, což je svazuje se starší egyptskou tradicí. Víra v zázračnou moc ikon se upevnila až v druhé polovině 6. století. Z této doby pochází zřejmě také Bohorodička trůnící mezi sv. Theodorem a Jiřím, kteří mají na sobě šat císařské gardy. Dosti volná pastózní malba a jemnost barevného, chladného ladění podtr­ hují okázalost celku, který doplňuje dvojice andělů v pozadí, v jejichž obličejích ještě žije antické iluzivní pojetí. Považuje se za dílo ovlivněné konstantinopolským slohem. Ikona apoštola Petra je malovaná zkušenou rukou a se smyslem pro plnost objemu. Při horním okraji jsou umístěny tři medailony s Kristem, Marií a Janem, což je předstupeň budoucí oblíbené skupiny „Deesis“. Pojetí medailonové vychází ze staršího zvyku malovat císařské podobizny a pak světce na kulatém formátu, aby je bylo možno připevnit k tyčím a nést v průvodu nebo na tažení. Medailony světců, zejména mučedníků, se rychle ujaly a ještě za vlády makedonské i dalších dynastií se jako archaismus objevují na ikonách i ve výzdobě chrámů. Ikona se sv. Petrem patří již 7. století. V Paříži, Berlíně i v Kyjevě je ještě několik ikon této nejstarší doby; jsou vesměs provinčního původu, především koptského a syrského. Nejvíce malířských památek patří mozaikové výzdobě chrámů. Světská, resp. historická témata se také vyskytovala, ale známe je pouze z dobových popisů. Tak např. v nezachované Justiniánově přestavbě císařského paláce v hlavním městě dominoval velkou kopulí zaklenutý audienční sál v Chalke. Podle Prokopia je známo, že ho pokrývaly rozsáhlé mozaiky líčící bitvy a dobytá města v Itálii a v Africe. Nechyběly tu triumfální scény, v nichž Belisarios symbolicky předává císařským manželům připojené země a zajaté barbarské náčelníky za přítomnosti senátorů a přátel. O čtyřicet let později dal císař Maurikios v trikliniu Blanchernského paláce vyzdobit stěny scénami ze svého života až po nastoupení na trůn. Tato svědectví císařského kultu však neměla pokračování. Oběma hlavním konstantinopolským chrámům chyběly zprvu figurální mozaiky, což naznačuje, že budoucí ikonoklastické hnutí tu mělo své základy. Teprve za Justina II. vznikly mozaiky ve sv. Sofii, jejichž námětem byl život Krista propagující

4.34

božskou Trojici. Jejich stav se postupně zjišťuje v posledních desetiletích, protože byly zakryty za turecké nadvlády omítkou. V chrámu sv. Apoštolů vznikl ve stejné době obsáhlý evangelijní cyklus, jehož obsahem bylo učení o dvojí přirozenosti Krista, takže se výzdoba stala ilustrací usnesení 5. konstantinopolského koncilu zaměřených proti monofyzitům. Z ostatní výzdoby chrámů zbyly zanedbatelné fragmenty. A tak o rozkvětu byzantského monumentálního umění můžeme soudit jen chabě podle provinciálních památek, mezi kterými vůdčí místo patří mozaikám v apsidě kostela P. Marie v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji [540]. Střed konchy zaujímá kompozice Proměnění Páně, námět tehdy aktuální, chápaný jako zdůraz­ nění Kristova božství. Scéna vyniká jasnou barevností a důstojností naznačených pohybů. Její okraj tvoří medailony s poprsími apoštolů a světců, které byly tehdy v oblibě. Na Kypru se zachovala část výzdoby apsid chrámů Panagia Angeloktistos a Panagia Kanakaria. Na obou stojí Marie s děckem na ruce mezi dvojicí andělů. Jsou to díla mladší, převzatá z neznámého, snad syrského vzoru. Výjimečným stavem zachování vynikají nástěnné malby koptského Egypta. Známe je podle výzdoby maličkých apsid klášterů sv.-Jeremiáše v Sakkáře a hlavně z Bawitu. Scény ze života Marie a Krista jsou podány živě, uvolněným rukopisem, ale poněkud naivně. Vynikají jasnou barevností čistých tónů kladených vedle sebe, jsou dekorativní a prostoupené vypravěčským záměrem. Toto nemálo rustikalizované umění překvapuje ikonografickou vyspělostí; mnohé rysy, včetně dekorativ­ ních bordur, připomínají výzdobu ravennských chrámů. Vlastí tohoto slohového proudu byla nejspíše Sýrie, takže lze konstatovat, že o umění hlavního města podává dochovaný materiál jen zcela okrajové informace. Významnou úlohu v něm měla jistě dogmatická symbolika: jediný příklad odrážející konstantinopolskou tvorbu to potvrzuje. V adriatické oblasti jsou známé především mozaiky chrámů v Ravenné. Nelze je jednoznačně připsat byzantskému umění, zejména ty, které vznikly ještě hluboko v 5. století v mauzoleu Gaily Placidie a baptiseriu ortodoxních. Mozaiková výzdoba San Apollinare Nuovo vznikla ve dvou etapách. Starší z nich, z doby Theodorichovy (493 — 536), patří nejvyšší pás na zdech hlavní lodě líčící Kristovy zázraky a scény utrpení; podobně se časově určují postavy proroků a apoštolů na meziokenních pilířích a zobrazení města Ravenny i přístavu Classis, z nichž vycházely průvody směrem k trůnícímu Kristu a na opačné straně k Marii. Za episkopátu Angellova (553 — 566) byly mozaiky přizpůsobeny ortodoxnímu ritu (Ostrogóti byli ariáni), což se projevilo výměnou účastníků. Ke Kristu na jižní straně směřuje procesí mučedníků v tógách, na severní straně mučednice přistupují k Marii obklopené anděly. Na sloupech portiku Theodorichova paláce se zachovaly zbytky rukou ze staršího zobrazení, což je vlastně přesvědčivý důkaz, že scény byly zaměněny. Mozaiky nejsou spjaty s uměním Konstantinopole, na to se v nich uplatňuje přílišná drsnost, linearita a ostrá barevnost. Navíc výběr a řazení christo­ logických námětů prozrazuje příklon k syrské liturgii. 435

Vyšší etapu vývoje tohoto orientalizujícího pojetí představuje mozaiková výzdo­ ba arcibiskupské kaple s apokalyptickými anděly kolem Kristova monogramu a se symboly evangelistů. Arkády pod kopulí zdobí 28 medailónů s poprsími světců. Výtvarně i obsahem složitější jsou mozaiky San Vitale soustředěné v kněžišti a v apsidě chrámu. Vznikaly ve třech etapách. Nejprve mozaika konchy s Kristem Immanuelem a anděly po stranách. Mladistvý Kristus podává mučednickou korunu sv. Vitalovi, zatímco Ecclesius, tehdy již jistě mrtvý zakladatel chrámu, přináší Kristu model stavby. Ten sedí ve vesmírné sféře uprostřed rajské krajiny se čtyřmi řekami a skalnatá půda pod scénou je prorostlá květinami. Smysl výjevu slibuje rajské spasení tomu, kdo se obětuje a slouží Kristu, tedy církvi. Další výjevy jsou prostoupeny stejnou ideou, jejich náměty jsou ze Starého zákona: andělé návště­ vou u Abraháma, obětování Izáka, obětování Melchisedekovo, přijetí Desatera, dále Agnus Dei jako vrcholný symbol obětování. Ve svém celku výzdoba zdůrazňu­ je eucharistii a tím dvojí přirozenost Krista. Na půdě ariánských Ostrogótů to byla výzva k boji proti jejich učení. Výtvarně jsou mozaiky dekorativně velmi efektní, mají intenzívní barvy v široké škále, ale uplatňované v lokálním podání. Je v nich zdůrazněn lineární princip a hrubá až neobratná kresba, což je zřetelné zejména v obličejích světců, kteří v medailónech zdobí triumfální oblouk. Tváře jsou orientální, lze říci semitské, ale typika jednotlivých světců je již dávno ustálena. Nejpozději roku 547 vznikly po stranách kněžiště dvě slavné, tzv. císařské mozaiky zachycující Justiniána a Theodoru, jak doprovázeni vysokými úředníky, gardou a dvorními dámami vstupují s dary v rukou do chrámu. Jsou to mozaiky vyšší kvality, což lze vidět na podání charakteristik obličejů hlavních aktérů, takže se někdy považují za portrétní. Upoutává také bohatý dvorní šat s výšivkami — ze­ jména ženy zdobí četné šperky. Celek vyvolává slavnostní dojem znázorněné ceremonie. Pozadí scén je pokryto zlatou mozaikou, terén je ještě zelený. Mnohé mluví pro to, že je to dílo místních mozaicistů, kteří však měli za předlohu kartóny dovezené z Konstantinopole, možná pořízené podle některé nezachované tamní mozaiky. Vedle Justiniána stojí ravennský arcibiskup Maximianus, jak je vidět podle nápisu. Jeho tvář je vskutku až portrétní a nápis vlastně zdůrazňuje, jak záleželo na tom, aby ho každý poznal v sousedství císaře. Ostatní nemají připojena jména, což je proti etiketě. V tom lze vidět důkaz ravennského původu mozaik, protože předloha s ním nepočítala, takže pak zbylo málo místa na představitele gardy, kteří jsou stěsnáni vedle i za sebe. Mezi císařem a arcibiskupem vyhlíží téměř zakrytá postava, také nevšedně individualizovaná. Možná, že je to Julius Argentarius, dvorní finančník a stavebník pozdní fáze chrámu. Císařské mozaiky nám přibližují představu o historických reprezentativních pracích tohoto druhu v Konstantinopoli. V San Apollinare in Classe, kde se uzavírá vývoj ravennské mozaiky, se zachova­ la výzdoba široké apsidy a stěny nad triumfálním obloukem (kolem 549). Na ní jsou kromě Kristova medailonu a symbolů evangelistů zobrazeny dvě šestice oveček vycházejících z Betléma a z Jeruzaléma. Podobně abstraktně symbolické je

436

pojetí mozaiky v apsidě. Mezi Mojžíšem a Eliášem vynořujícími se z oblaků je velký medailón s křížem, který tu nahrazuje zobrazení Krista, jako to bylo v ikonoklastické době. K němu se modlí s gestem oranta sv. Apollinaris, který stojí uprostřed dekorativní rajské krajiny, v níž jsou beránci zastupující Petra, Jakuba a Jana. To umožňuje scénu dešifrovat jako Proměnění Páně. Ve spodní řadě jsou opět symbo­ licky znázorněni apoštolově v podobě oveček. Ostatní scény jsou na nízké úrovni, restaurované nebo daleko pozdější. Mozaika západní zdi a apsidy baziliky v Poreči (kolem 550) pochází od ravennských mozaicistů, je však ještě hrubá provedením a schematická výrazem. Námě­ tem výzdoby konchy je trůnící P. Marie s anděly a světci, mezi nimi také postava donátora Eufrasia. Vliv školy s orientálním výrazem na vývoj italské mozaiky byl dlouhodobý. V Římě, zejména za řeckých i arménských papežů: dokládají to např. mozaiky v bazilice Kosmy a Damiana a v San Venanzio (obojí 6. století) a svou kvalitou důležité pozdější fresky nejstarší vrstvy v Santa Maria Antiqua, které odrážely vývoj v Konstantinopoli. Knižní iluminace Dalším úsekem malířství byla knižní iluminace. Ještě dozníval knižní typ podoby svitkové, ale v 6. století již zcela převládal kodex. Památek, které lze bezpečně zařadit do byzantského umění 6. století, známe málo. Navíc to jsou vlastně opisy starších knih. To platí o traktátu Pedania Dioskorida, jehož nejstarší opis chovaný ve Vídni byl objednán byzantskou princeznou Julianou Anicií v druhém desetiletí 6. století. Kromě kopií je tu i nový výjev uprostřed velkého medailónu lemovaného ornamentem a kombinovaného s osmiúhelníkem. Písmena v jeho rozích tvoří jméno princezny. V drobných polích jsou miniaturně namalované různé výjevy, jako okřídlení geniové při stavebních pracích, malíř pracující u stojanu a jeho pomocník míchající barvy, personifikovaná Vděčnost umění líbá Julianě střevíc; princezna sama je oblečena do dvorského šatu. Styl malby je lehký, barevně lahodný, spíše pozdně antický, ale s rysy nového pojetí 6. století. Podle pramenů je známo, že 6. století bylo zlatým věkem knihy, a to spisů světských i církevních, tedy i knižní výzdoby. Zachovalo se jich jen šest, většinou fragmentámě. Nejvýznamnější je skupina tzv. purpurových rukopisů nazvaných tak proto, že byly psány a malovány na pergamenu předem purpurově zbarveném. Patří k nim pařížský Zlomek ze Sinope (po polovině 6. století) s Matoušovým evangeliem. Christologické motivy jsou malované temperou, živě, bez kresebného omezení a v sytých barvách. Celkem podobná je výzdoba Evangelia Rossánského (z téže doby), z něhož se zachovalo 188 listů. Novozákonní scény se omezují na figurální výjevy. Jen výjimečně se tu setkáváme s náznaky krajinného nebo archi­ tektonického prostředí. Mají expresionostický výraz a doplňují je postavy proroků, kteří drží rozvinuté svitky s textem svých proroctví. Celek tak demonstruje nábo­ ženské pravdy a připomíná, že Nový zákon tvoří se Starým jednotu. Antická

437

tradice se už ve stylu maleb prakticky neuplatňuje. Nejvýznamnějším z této skupiny je rukopis Vídeňské geneze, objevený v Itálii v 16. století. O jeho ilumina­ cích se navršila obsáhlá literatura obsahující až protikladné názory. Dnešní poznat­ ky lze shrnout v tom smyslu, že rukopis vznikl v první čtvrtině 6. století patrně v Malé Asii pod syrským vlivem. Jiný soudobý názor ho datuje až třetí čtvrtinou téhož století a v jeho slohu vidí odraz konstantinopolských dílen. Dříve se soudilo, že v kompozičním uspořádání je zřetelná svitková předloha, scény na sebe navazují nebo se zalamují tak, jak to žádala plocha vymezená tvarem kodexu. Zachovalo se 48 iluminací z původního počtu snad 192. Náměty ilustrují text od prvotního hříchu až po smrt Jakubovu. Malířsky a barevně svěží styl není zcela jednotný, takže lze rozeznat několik autorských rukou. Z ostatních iluminovaných knih je zdaleka nejdůležitější Rabulovo evangelium, jehož syrsky psaný text vznikl v severní Mezopotámii v klášteře Zagba. Podle přípisu z roku 586 byl vedoucím práce mnich Rabula, jména iluminátorů však nejsou známa. Toto nejstarší v úplnosti zachované evangelium je zdobeno sedmi celostránkovými ilustracemi, čtyřmi titulními zobrazeními k jednotlivým částem a devíti kánonovými srovnávacími tabulkami v bohatě zdobených triumfálních obloucích doplněnými o sedm desítek drobných marginálií. Výtvarné pojetí jedno­ tlivých skupin je disparátní v tradici i v úrovni. Nejpozoruhodnější jsou velké iluminace na námět Nanebevstoupení, Sestoupení Ducha svátého a stránka s Ukři­ žováním Krista, v jejíž dolní polovině je výjev Ženy u Kristova hrobu a Zjevení Krista po smrti. První z nich je výtvarně nejlepší, postavy jsou plastické a celek dramaticky laděný v pohybové kompozici a barvách. Proti tomu Ukřižování nepů­ sobí svým přednesem tak zručně, ale jeho expresivita ještě narůstá. O tého ilumina­ ci lze říci, že vznikla na základě syrské ikonografie. Svědčí o tom kolobium, dlouhé roucho zahalující ukřižovaného Krista, jenž bývá jinak zakryt jen bederní rouškou. Pojetí celostránkových iluminací prozrazuje inspiraci předlohami monumentálního malířství. Nejspíše tu působila nedochovaná mozaiková výzdoba jeruzalémských chrámů, východisko jednotící ikonografie a stylu raně byzantského malířství. Mnohé mluví pro to, že celostránkové iluminace mohly vzniknout až později a teprve pak byly vevázány do kodexu. Tím by se měnilo i jejich datování a přibližo­ valo by je časově např. k malbám v Bawitu. Rabulův evangeliář přináší také nejstarší příklad kánonových tabulek, které se později stávají běžnou součástí výpravy kodexu tohoto obsahového typu.

Umělecké řemeslo Z období prvního rozkvětu byzantského umění se zachovala také uměleckořemeslná díla, jejichž počet byl větší, než lze tušit, a význam rostl se vzácností materiálu a s dokonalostí zpracování. Byly to dary, zřídka předměty denní potřeby; nejčastěji sloužily liturgické praxi v nejširším smyslu slova. Zbylo jich jen velmi málo, protože podléhaly zkáze, a to, co bylo vyrobeno ze zlata a stříbra, se časem většinou 438

přetavovalo k novému užití. Ze zlatnických výrobků je nejvýznamnější kříž, který Justinos II. věnoval okolo roku 575 do Říma; patří k pokladu Svatopetrského chrámu. Přední strana s medailóny evangelistů kolem beránka, Kristova symbolu, však byla později přepracována, takže drahokamy zdobený revers s dobovými texty nám dává lepší představu o drahocenných předmětech 6. století. Byzantici zdoko­ nalovali také umění smaltu, kterým byl zdoben i oltář ve sv. Sofii. Užíval se jak starší jamkový smalt, tak přihrádkový, v němž dosahovali řečtí umělci stále větší dokonalosti v dalších stoletích. Starším příkladem práce přihrádkovým emailem (smaltem) je kříž, chovaný dnes v pokladnici Sancta Sanctorum v Římě, se sedmi christologickými figurálními motivy. Justinos II. věnoval také smaltem zdobený relikviář sv. Kříže sv. Radegondě. Byl chován v Poitiers, ale dnes ho známe jen podle kresby. . Toreutické a zlatnické práce jsou opatřeny raženými značkami, které neuvádějí jen čistotu kovu, ale také jméno císaře, za jehož vlády vznikly. Proto můžeme dosti přesně časově určit řadu stříbrných mis a patén, které se chovají v různých světových sbírkách. Mezi léty 565 — 578 vznikly dvě patény s motivy eucharistie provedené nízkým reliéfem v orientalizujícím stylu. Z let vlády Justiniána se zachovala v Istanbulu vynikající stříbrná mísa zdobená trůnící ženskou postavou, která personifikuje Indii. Pozadí je hladké a doplňují ho figurky zvířat, při spodním okraji lovecká scéna. Hlavní postava nese výrazné antické rysy, ale její účes a ozdoba hlavy patří jednoznačně už 6. století. Slavný poklad sestávající hlavně ze stříbrných mis byl nalezen roku 1902 v Kyrenii na Kypru a je dnes rozptýlen v různých muzeích světa. Jeho jádrem jsou mísy líčící výjevy z Davidova života, jako je např. Davidova svatba. Zachycuje skupinu pěti postav před stavbou se středovým obloukem portiku, čímž je naznačeno, že děj probíhá v interiéru. Centrální trojice figur je oblečena i pojata už v byzantském stylu, postranní pištci obměňují tradiční antické postavy. Kromě podobných mis (o průměru cca 27 cm) patří k pokladu další, polovičního rozměru, které zdobí krajinné a florální motivy, lovecké i pastevecké výjevy. Poklad se dříve určoval 6. stoletím, ale po rozeznání ražených značek se váže k době vlády Herakleiovy (610 — 629). Nejbohatší sbírka stříbrných nádob, mis a patén patří leningradské Ermitáži. Našly se v Zakavkazí, v jižním Rusku, ale i na Sibiři. Datovány jsou už koncem 5. století, ale žádná z nich není z doby po prvních arabských výbojích. Jejich provedení si udržuje vysokou uměleckou úroveň se smyslem pro dekorativní kompozici, jemnou modelaci nízkého tepaného reliéfu, ale celkový charakter a hlavně náměty patří antické minulosti. Jsou to Pastýř se stádem, Athéna rozsuzu­ je spor Ajanta a Odyssea o Achillovu zbroj, Venuše a Anchises, Pasoucí se kůň (vesměs 6. století). Výjimkou je paténa s křížem a archanděly: jejich oděv i hlavy prozrazují hrubší ruku neškolenou na antickém odkazu. Další mísy a jiné nádoby patří také do doby Herakleiovy. Najdeme tu tanec Siléna a Maenady, bukolický výjev s Meleagrem a Atlantou, nádoby zdobené reliéfy s Nereidovnami i rybářské výjevy. To vše ukazuje, že v byzantském umění

439

celého předikonoklastického období koexistovala doznívající antická tradice s no­ vým křesťanským světem, který měl dominující místo především v církevním umění; to ovšem převládalo a formovalo stále víc i dvorské prostředí, tedy svět umění oficiálního. V roce 552 byl do Byzance dovezen bourec morušový a tím se urychluje výroba hedvábných látek. Textil měl v chrámovém interiéru, v palácích a v odívání důležité místo. Na Východě známe jeho starší tradici hlavně na základě četných kolekcí koptských tkanin na pozdně egyptských mumiích většinou již z křesťanské éry. Víme také, jaké bohaté závěsy s figurální a dokonce portrétní tematikou zdobily chrám sv. Sofie. Nicméně teprve hedvábný materiál umožnil jemnost tkaniva, jeho lesk a barevnou variabilitu. Nejstarší dochované textilie jsou však ze 7. století. Výzdoba se obvykle skládá z ornamentálního medailónu, v němž jsou zachyceny lovecké scény, především souboje lidí se lvy a pardály. Tvoří zrcadlové dvojice, mezi nimiž bývá starý předoasijský motiv, strom života. Na hrobce Karla Velikého v Cáchách se našla hedvábná tkanina s průčelným zobrazením kvadrig, oblíbeného antického motivu, který se opakuje také na látce z muzea Cluny v Paříži. Náměty i pojetí ornamentu jsou výrazně poznamenány sasánovským vlivem, takže se mnohdy předpokládá, že tkalci pocházeli z Íránu. Výjimkou jsou textilie vatikán­ ské, v jejichž medailónech se objevuje scéna Zvěstování a Nanebevzetí P. Marie.

Doznívání justiniánské epochy

Od doby Justina II. až po léta Herakleiovy vlády doznívá umění justiniánské epochy. Dalších více než sto let nezanechalo ve výtvarném umění valné stopy. Války proti Slovanům, Peršanům a Arabům oslabily vnitřní vývoj Byzance směřují­ cí k feudalismu a upadající ekonomika tento vývoj jen prohlubovala. Tehdy se nepřipravovalo jen období ikonoklastické, ale lze tušit i zrod tendencí, jejichž rozkvět nastal až s vládou makedonských císařů. Dokládají to především nečetné stavební památky. Žádná z nich svými rozměry ani významem zdaleka nedosaho­ vala měřítek chrámů 6. století. Byly to především farní kostely, ať na venkově nebo v městských čtvrtích, které neměly státní nebo dvorské poslání. A protože ani kláštery nehrály — a to po celou dobu trvání byzantského státu — takovou úlohu a nebyly organizačně spjaty do řádů jako na Západě, nepřispěly k rozvoji monu­ mentálnější architektury. V průběhu 7. století v Konstantinopoli nevznikla jediná významnější památka. Stavba Kalander Hané džami, pozdější turecké mešity totožné nejspíše s chrámem Krista Akatalepta, se kdysi datovala do 7. století, ale nově se zařazuje až do let po obnovení uctívání ikon. Navíc se z ní zachovalo jen torzo. Nověji se datuje také vznik chrámu Zesnutí Bohorodičky (Koimesis) v Nikaii (dnešní Iznik) do desetiletí před vydáním ikonoklastického ediktu Leona III. (726). Chrám byl roku 1920 zničen za řecko-turecké války, ale starší důkladný průzkum ukazuje, že patřil k typu, který stojí na rozhraní dvou hlavních fází byzantské architektury. Měl

440

centrální čtvercový půdorys s mohutnými pilíři v rozích, které nesly široké oblouky a pendantivový systém, o nějž se opíral nízký tambur završený kopulí. Taková křížově kopulová dispozice se stala jedním z vůdčích typů pozdější architektury byzantského světa. Boční lodě spojovaly s hlavním prostorem trojité arkády, na východě byl závěr trojapsidální, ze západu přiléhala předsíň. Větším a zralejším příkladem podobné orientace je chrám sv. Sofie v Soluni, který vznikl nejpozději za vlády Leona III. (717 — 741), rozhodně ještě před rokem 726. Dispozičním východiskem je tzv. makedonská bazilika blížící se svými rozměry čtverci. Je to neobyčejně kompaktní stavba, jejíž mohutné středové pilíře bylo možno v přízemí prolomit zaklenutými průchody, takže vzniká náznak pětilodí. Kopule není velká a má již výrazný tambur. Zevně polygonální protáhlé apsidy výrazně vystupují ze základního kubusu, který tvoří ochoz obíhající jádro ze tří stran. Tento prvek se později opakuje i v jiných soluňských chrámech až do 14. století. Západní průčelí má podobu spíše vysoké hradby a jeho součástí se stala neznámá stavba světského určení ze 4. století. Vnitřek již není okny dostatečně osvětlen. Nejvýznamnějším odkazem umění 7. století jsou mozaiky v chrámu sv. Demetria v Soluni. Projevuje se v nich návaznost na umění 6. století, ale pojetí je ztmulejší, postavy jsou viděny přísně frontálně. Zachovalo se jich málo a mají nezvyklé náměty. Na všech třech scénách je zobrazen sv. Demetrios. Jednou s biskupem loannem a s městským prefektem Leontiem, jindy se světcem nebo zase s dětmi. Zřejmě tyto izolované scény měly roli ex vota. Kvalita mozaik spočívá v až básnivě něžné a složité barevnosti, na které se podílí kombinace kamenné, skleněné i smaltové kostky.

Období ikonoklasmu Ikonoklastická období jsou vlastně dvě, první od roku 724 až po 7. koncil v Nikaii v roce 787, druhé vymezené léty 815 — 843. Jejich důsledky pro dějiny umění byly tragické, protože došlo k soustavnému ničení všech památek, které zobrazovaly postavy nejen Krista a Marie, ale koneckonců jakýchkoli lidských figur. Církevní východisko sporů a z nich vyplývajícího zákazu uctívání svátých obrazů spočívalo v tvrzení, že zobrazení duchovní podstaty božství není možné, takže obrazy Krista a svátých se vlastně omezují jen na jejich tělesnou schránku, a to se posuzovalo jako klanění se modlám. Tím lze vysvětlit i nevraživost ikonoklastů vůči figurálním památkám antického umění, které se ničily stejnou měrou jako obrazy křesťanské. Na ikonoklastickou ideologii působily zčásti i vlivy východní, ať už muslimské nebo názory některých křesťanských sekt. Nelze tvrdit, že by za ikonoklastických císařů výtvarné umění neexistovalo vůbec. Skoupé doklady a nepřímá svědectví umožňují soudit, že se v konchách a kopulích chrámů postavy světců nahrazovaly zobrazením kříže a že na klenbách 441

se pořizovala výzdoba florálního charakteru. V chrámu sv. Sofie v Soluni vznikla na konci 8. století mozaika zpodobňující kříž v konše apsidy a v bematu. Podobná výzdoba existovala v některých chrámech Konstantinopole a v jiných městech, např. v chrámu Koimesis v Nikaii. Patří sice většinou časově do krátkého období obnovení úcty k obrazům, ale odrážejí nepochybně charakter ikonoklastického umění. Jedinou prokazatelně ikonoklastickou uměleckou památkou je výzdoba apsid čtyř malých svatyň na ostrově Naxos. Nejzajímavější je v kostelíku sv. Kyriaka, kde kromě zdobných křížů najdeme dekorativně pojaté motivy ptáků se stuhami, což je běžný perský sasánovský motiv. Tyto motivy jsou podány iluzivním způsobem a nejsou odpozorovány ze skutečnosti. Skromné pozůstatky odpovídají slovům Jana z Damašku, který rozhorleně kritizuje, že „Ikony Krista, Bohorodičky a svět­ ců byly vydány plamenům a zničení, zatímco zobrazení stromů, ptáků, zvířat a zvláště takových ďábelských scén jako koňských dostihů, lovu, divadelních představení a her v hippodromu se pečlivě chránily“. V chrámu Bohorodičky Blachemské byl zničen evangelijní cyklus, aby uvolnil místo „květinám, různým ptákům a jiným zvířatům...“, takže chrám se změnil v „zelinářskou zahradu a ptačí klec“. Do souvislosti s byzantským uměním se kladou také mozaiky umajjovské mešity v Damašku z počátku 8. století, jejichž program tvoří bohaté rostlinstvo a pohledy na dekorativní palácovou architekturu. Jsou dílem byzantských mozaicistů v arab­ ských službách. Dekorativní a znakové symbolické umění ikonoklastů vlastně nepřinášelo nic nového. Naopak, místo realistického projevu, který by měl odpovídat logickým dedukcím ikonoklastických teologických názorů, nastoupilo umění, které vycháze­ lo z odkazu helénistických a sasánovských dekorativních tradic, takže je lze pova­ žovat za archaické.

Umění makedonské a komnenovské epochy Obnovení uctívání ikon, ke kterému došlo za regentské vlády císařovny Theodory roku 843, otevřelo výtvarnému umění nové možnosti. Nejstarší díla poloviny století však ještě naznačují, že nebylo snadné navázat na přerušenou kontinuitu tvorby. Protože v klášterním prostředí Sýrie a Kappadokie s největší pravděpodobností přetrvávalo i za ikonoklasmu zobrazování figur, uplatnilo se tamní umění i na evropské půdě. Bylo však tvarově prosté, až primitivní, opíralo se o lineární expresivitu a pestrý kolorit. Četné malé kláštery Kappadokie byly vytesány v homolovitých pískovcových skalách a přitom respektovaly základní typy byzantských půdorysů. K nejstarším patří klášter v Čauš-In, jehož výzdoba zahrnuje z Kristova života pojaté v syrsko-mezopotamském stylu. Kappadocká ikonografie i výtvarné pojetí tvoří celou kapitolu v dějinách byzantského provinčního umění a prostřed­ 442

nictvím klášterní tvorby ještě dlouho ovlivňovalo malbu na území říše. Zralé příklady poskytují kláštery a kaple v okolí dnešní obce Góreme, jejichž nástěnná malba je rozvržena do pásových kompozic ležících v několika řadách nad sebou; je pro ně příznačné, že se tu objevují četné předikonoklastické motivy. Také na Latmu v jeskyni Pantokratora se objevuje typ Marie kojící (Galaktotrofusa), jenž je dokladem pronikání syrské ikonografie do Řecka (8.-9. století). Hlavní památkou těch let jsou mozaiky sv. Sofie v Soluni (kolem 885), které se vyznačují mnoha východními rysy. Převládá ostrá barevnost, strnulost pohybů, tělesné tvary podléhají dekorativnosti pojetí opírajícího se o lineární rytmus. Ve středu kopule je zobrazeno Nanebevstoupení Krista trůnícího na duze, pozadí tvoří kruh rámovaný modrými odstupňovanými pásy jako symbol vesmíru, podepřený dvojicí andělů. Kolem Krista je velká kompozice uzavřená do kruhu kopule se stojící Marií a párem andělů, zbytek vyplňují postavy dvanácti apoštolů, kteří jsou odděleni vysokými palmami. Podnoží celku tvoří stylizovaný skalnatý pás. Nápad­ ný expresionismus výjevu podtrhuje nerespektování proporcí postav, Kristus je sražený, ostatní figury nadměrně protáhlé a mají v detailu až barbarizovaný výraz. Konchu pokrývá kompozice trůnící Marie s děckem připomínající svým pojetím kappadocké malby. Na východní původ mozaiky sv. Sofie zřetelně ukazuje typ rostlinstva a další detaily. Umění po roce 843 lze pojímat jako přechodné, opírající se ještě o archaická východiska. Zřetelně se to jeví v iluminacích Chludovského žaltáře (2. polovina 9. století) z moskevského Státního historického muzea. Ilustrace zdobí okraje stránek a jsou provedeny živým malířským stylem. Lomené, lehké barvy připomí­ nají ještě antický kolorit, ale pojetí postav prozrazuje východní vliv a téměř lidový názor. Mají velké hlavy a sražená těla, jejich pohyby vynikají dynamikou, snahou po dramatičnosti dějového líčení, místy se uplatňují prvky až naivní narativnosti a humoru. Kromě tradičních námětů nacházíme nové motivy líčící svým způsobem realistické scény ničení ikon v předcházející epoše ikonoklasmu. Do těchže let se nově zařazuje mozaiková výzdoba chrámu Zesnutí Bohorodičky (Koimesis) v Nikaii. Jejich nejstarší část se dříve datovala 7. stoletím a pokrývala klenbu bematu. Střed tvořila Hetoimasie (Trůn připravený), z níž vycházely paprs­ ky směřující k později odstraněnému kříži v apsidě a ke čtyřem archandělským postavám symbolizujícím nebeské síly (Kyriotetes, Exousiai, Arche a Dynamis). Každá z nich držela v ruce praporec s trojím nápisem hagios. Tyto a ještě další detaily vysvětlují smysl celku, jenž směřuje k oslavě Trojice, Krista a Neposkvrně­ ného početí. Tento program byl obhajobou ortodoxie proti herezím. Díky včasné dokumentaci jsme informováni o vynikajícím provedení mozaik po výrazové i barevné stránce. Krásné hlavy archandělů upoutávají svou oduševnělostí, jejich postavy svou smělostí barevného zpracování a celek hlubokým malířským citem. Mozaicisté se vyvarovali i jen náznaku linearity, tvary opírají o bohatou škálu jemně odstupňovaných tónů: to vše dokládá dobrou znalost odkazu helénistické minulosti. Datování mozaik do doby kolem roku 850 vychází z charakteru stavby, 443

který neodpovídá ranému 7. století, a z faktu, že mozaiky by nemohly přežít období ikonoklasmu. Odporuje mu na druhé straně klasičnost pojetí a vytříbená kultivova­ nost tváří. S blízkým, ale přece jen schematičtějším podáním se setkáváme v konše, kterou ovládá vysoká a štíhlá postava Bohorodičky se zobrazením děcka na těle, jakoby je matka přijímala do lůna. Opakuje se tu starší symbolická varianta Neposkvrněného početí. Bohorodička je znázorněna namísto kříže, jehož obrysy na klenbě konchy byly zřetelné, takže někteří autoři soudí, že vznikla už po prvém pádu ikonoklasmu, po roce 787 za 2. nikajského koncilu. Protože však tvoří s předchozími mozaikami jeden ideový celek, není takové časové zařazení pravdě­ podobné. Výzdobu chrámu v Nikaii je tady možné považovat za předzvěst nástupu makedonské renesance.

Architektura S vládou Basileia I. dochází k novému rozvoji architektury. Liší se od 6. století nejen tvarově, měřítkem, ale skutečností, že jí chybí jednotící tendence. Vznikají poznenáhlu jednotlivé místní tzv. školy byzantské architektury. Jednou z prvních památek je chrám Panagie ve Skripu (střední Řecko, starověký Orchomenos), datovaný nápisem do let 873 — 874. V půdorysném i prostorovém vývinu se uplatňuje proporční harmonie vycházející z výpočtu rozměrů opřených o základní délkový modul, jak tomu bylo v byzantské architektuře vždy zvykem. Je to vlastně podélná trojlodní bazilika s transeptem. Nad křížením je vztyčena kopule na tamburu. Ramena hlavní a příčné lodě mají stejnou délku i výšku, takže i vnějškově vyniká princip rovnoramenného kříže. Boční lodě, uzavřené třemi okrouhlými apsidami, které přerušuje vysoký transept, jsou podstatně nižší. Tento typ, jenž je kombinací chrámu typu vepsaného kříže s bazilikou, působí provinčním dojmem tloušťkou zdí, chudobou výzdoby a hrubým kamenným materiálem převzatým v nemalé míře z blízké antické stavby. Je to však typ technicky solidní a s jasně vyjádřeným vnitřním prostorem. Proto také mohl být napodobován nebo alespoň obměňován. Svědčí o tom chrám sv. Sofie v Ochridu ve své první podobě, kdy se stavěl pro nový bulharský patriarchát. Oba měly stejné rozměry, 26 X 16 m, ale ochridská katedrála byla ještě přestavována po celá staletí. Tento typ tzv. přechod­ ného stylu se uplatňoval hlavně v Řecku (Panagia v Episkopi v Evritanii, na ostrově Skyros, katolikon Monis Filosofu na Peloponésu atd.). Z konce 10. století pochází nejstarší ze zachovaných klášterních chrámů na Athosů Protaton, vzdáleně navazující na příklad baziliky ve Skripu. O desetiletí později se tamtéž staví katolikon kláštera Lavra (před 1006), založeného již roku 963, jehož příčná loď je uzavřena apsidami, takže vzniká trikonchální typ, který po staletí dominuje nejen na Athosů, ale při stavbě mnoha (hlavně balkánských) klášterů. Dalším jejich znakem jsou široké, často dvojité předsíně, někdy i s vnitřními podpěrami, které si vyžadoval typ klášterních bohoslužeb; sloužily také poutníkům. Protože časem každý z ortodoxních národů zbudoval na Athosů svůj

444

klášter (nejstarší Srbové, Chilandari, 1197), tento typ se rozšířil a dlouho přetrvá­ val. S nástupem makedonské dynastie dozrává nový výtvarný program vítězné orto­ doxní církve, který se opíral o nové, feudální vztahy nyní již pořečtělého státu. Grecizace veřejného života s sebou přináší i zájem o minulost a o anticko-helénistické tradice. Ty se uplatňovaly především v dvorském prostředí Konstantinopole, které se lišilo od umění jiných oblastí. Velký význam pro rozvoj architektury měly přestavby i novostavby palácového císařského komplexu, k němuž přispěl téměř každý z panovníků. Basileios I. dal postavit jižně od staršího Chrysotriklinia nový palác Kainourgion, jehož nádhera se líčí v dobových pramenech. Tak Velký sál měl 16 sloupů, z toho polovinu ze zeleného mramoru, četné reliéfy a zvířecí zobrazení. Nechyběly tu ani výjevy s vojenskou triumfální tematikou provedené v mozaice. Zvlášť skvostná byla výzdoba císařské ložnice s figurální mramorovou podlahou. V západní části areálu vzniká tehdy Pentakubuklion, prostor o pěti kopulích s přilehlou dvorní kaplí sv. Pavla postavenou na čtyřlistém půdorysu. V celku paláce nechyběly další stavby, jako pokladnice, šatny, lázně, budova zvaná Palác Orla. Podle líčení i stále ještě nedostatečných archeologických průzkumů si lze učinit představu o Velkém nebo také Svatém paláci jako o konglomerátu jednotli­ vých budov, které byly jen volně svázány a které obklopovaly zahrady; největší se jmenovala Nový Eden — zde se pěstovalo uprostřed vodojemů, fontán a vodopádů vzácné rostlinstvo. Zahradu uzavírala budova Tzykanisterion určená k hraní póla na koních. Císař Konstantinos Porfyrogennetos pokračoval ve stavbě Velkého paláce připo­ jením triklinia o 19 lehátkách pro pozvané soustolovníky. Za Nikefora Foky vzniká na mořském břehu blízký palác Bukoleon, nazvaný podle sousoší býka a lva, který se otevíral schodištěm k luxusnímu přístavišti. Ten zůstal jakž takž zachován až do roku 1891, kdy ustoupil nově budované železnici. Za vlády Komnenovců císaři přesídlili do o něco menší, ale stejně nádherné novostavby Blanchemského paláce nad Zlatým rohem. Lze si o něm učinit před­ stavu ze svědectví zejména západních cestovatelů. V popisech obdivují hlavně vnitřní zařízení, zlatý trůn, stříbrem a drahokamy zdobené stěny, mozaiky, emailo­ vané předměty. V té době již Velký palác byl značně poškozen a také pozdější křižácké pustošení zanechalo jistě mnoho stop. A později, několik desetiletí po dobytí Konstantinopole Turky, zbylo ze všech císařských sídel, která po staletí svou nádherou a bohatstvím udivovala celý tehdejší svět, jen něco přes půl čtverečního kilometru ruin. Poznatky o císařských palácích umožňují určité závěry. Bezpochyby existovala civilní, obytná architektura budovaná propříslušníky feudální třídy. Jejich vzdále­ ným ohlasem jsou typy benátských paláců. Důležité však je, že světská, reprezenta­ tivní architektura měla skoro po celou dobu trvání Byzance významnější úlohu než na evropském Západě, kde se věnovala pozornost spíše chrámovým stavbám, zatímco šlechta dlouho udržovala zvyky spojené v podstatě s vojenským stavem. 445

Od nástupu makedonské dynastie existoval propastný rozdíl mezi prostředím dvora a ostatním světem, což se projevilo malými dimenzemi stavebního podnikání na venkově i v klášterech. Výjimkou zůstávaly stále ještě fortifikační podniky, které měly imperiální charakter, ale soustředily se spíše na údržbu předchozích opevňovacích systémů než na výstavbu nových (Akropolis v Athénách, Akrokorinth, Soluň). Pro vývoj církevní architektury měly prvotní význam Nea basilike (Nová basili­ ka) vystavěná za Basileia uvnitř Velkého paláce. Ačkoli známe její popisy z děl Konstantina Porfyrogenneta i patriarchy Fotia, nevládne jistota o její podobě. Mírně podélné pětilodí mělo uprostřed kopuli na tamburu a na pendentivovém systému, který se opíral o čtyři valené klenby, takže vznikl křížový půdorys vepsaný do čtyřúhelníku. Tento typ zcela převládl v celém byzantském světě. Nea měla kopulí pět, pravděpodobně čtyři další ještě neležely nad nízkými nárožími, ale na ramenech klenebního kříže. Měla nartex a atrium, na jehož dvoře stály mramorové fontány ozdobené bronzovými sochami zvířat v podobě chrličů. Chrám měl čtvero zasvěcení, Kristu, Marii, Gabrielovi a Mikuláši. Prameny nadšeně líčí bohatství výzdoby, zlaté ciborium, mramorové obklady zdí prostřídané stříbrnými deskami, vykládanou podlahu a zejména mozaikou zdobené klenby, jejíž ikonografie se ustálila na hlavních christologických a mariánských výjevech. Důležitou součástí výzdoby byly hedvábné ornamentální textilie pořizované v dílnách Velkého paláce. Hedvábnictví patřilo totiž k vůbec nejvýznamnějším uměleckým řemeslům doby a bylo i předmětem exportu. Jako většina výroby také ono tvořilo státní monopol. Ve své době význam chrámu Nea příliš neustupoval starší sv. Sofii a měl tu přednost, že to nebyla stavba konstrukčně zcela jedinečná, takže se mohla stát i vzorem pro další vývoj. V Konstantinopoli se z 10. —12. století dochovalo přes deset chrámů, které lze typově spojit s basilikou Nea, ale žádný z nich nezůstal nedotčen pozdějšími zásahy, kdy se přizpůsobovaly islámskému kultu. Většinou jsou známé pod svými turecký­ mi názvy mešit a jejich datování není vždy spolehlivé. K nejstarším patří Budrum džami (Myrelaion, kolem 930) představující nezvyklý typ. Je totiž patrový, spodní podlaží je trojlodím se čtyřmi sloupy, mezi nimiž je křížová klenba vzniklá průni­ kem dvou vzájemně kolmých valených kleneb, východně je půdorys protažen a lodě odděluje pár zdí. Snad zde byl pohřben císař Romanos Lakapenos. Vlastní chrám v patře vystavěný již pouze z cihel má křížovokopulové řešení s tím, že nad rameny kříže nejsou valené, ale křížové klenby. Bema je prodlouženo východním směrem o další klenební pole, což si vynutilo třetí pár pilířů. Centrální kopule na vyšším tamburu, který je v jednotě s kopulí složen z osmi ve vrcholu se spojujících výsečí. Na úrovni tamburu je tedy i osm oken. Nezvykle působí řešení průčelí, které je členěno výraznými polosloupy posilujícími obvodové zdivo v místech, kde se o ně opírají vnitřní klenební pasy. Slepá nízká kopule se nad nartexem zvenčí neuplatňuje, ze severu a jihu je však jeho zeď obloukovitě vyzděná, což přispívá k tvarově a proporčně působivému vyznění chrámu. 446

Ostatní konstantinopolské chrámy z období 9. —12. století jsou vesměs pětilod­ ní. Ze stejné doby jako Budrum pochází Fenari Isa džami, dříve chrám kláštera Konstantina Lipsa (kolem 930)’jenž padl roku 917 jako admirál flotily. Fenari Isa se dochovala v trojlodní podobě tvarově blízké předchozímu chrámu, byť spíše jeho přízemní části. To proto, že z jihu byl k němu přistavěn kolem roku 1300 další chrám; prostorově se spojily a ze západu sjednocuje fasádu protáhlý exonartex. Pohled na apsidy celku ukazuje, kterak se za ta dlouhá léta celkem málo změnil základní přístup k chrámové architektuře; pouze narostl smysl pro ozdobnost, což se projevilo ornamentální skladbou vazeb ve fasádě, pročleněním zdí nikami a zmnožením hran na apsidách a tamburech. K nejvýznamnéjším památkám období patří Kilise džami, patrně chrám sv. Theodory z let kolem 1100. Představuje klasické řešení stavby kopulové na půdorysu řeckého kříže. Je postaven z vrstev cihel a kamene kombinovaných barevně účinným způsobem. Okenní otvory ve zdech a na tamburech rámují cihelné oblouky a pilastry, na hranách tamburů se uplatňují polosloupky a pod římsami trojité zubořezy. Štíty převýšených příčných ramen klenebního systému jsou nyní prolamovány stále většími okny a celku vévodí dvanáctiboký tambur, jehož dekorovaná vějířovitá římsa sleduje stejný počet okenních oblouků. Jako všechny byzantské chrámy ani Kilise džami nezná půdní prostor. Pálená krytina spočívá na klenbách, sleduje jejich tvar a plně postihuje tektoniku hmot. Vývojová tendence směřovala ke stále většímu odhmotnění, k dekorativnosti, ale současně i ke zdrobnění celku. Kompaktnost stavby technicky dobře promyšlená se již nevztahovala na pětilodní chrámy, takže v Konstantinopoli se první a pátá loď nikde nezachovala. Tak tomu je u chrámu Eski Imaret džami (Kristus Pantepoptes, před 1087), jehož jádro ještě dnes působí úměrností tvarů a výzdobou zdivá, které se skládalo z nízkých cihel, přičemž každá druhá vrstva byla zapuštěna, takže ji překrývala malta. Do ní se přizdívala cihelná drť a tak se střídaly pásy červené a růžové doplněné o ornamenty z cihel, o meandry, zubořezy, rozety a také o stále větší počet majolikových detailů, které svou barevností stupňovaly celkové vyznění fasád. Záliba v malebnosti průčelí se v Konstantinopoli uplatňovala patrně pod vlivem makedonské architektury. Stavebně sochařská výzdoba se zachovala jen nepatrně. Podle několika hlavic a patek lze usoudit, že ve 12. století narůstala geometričnost, ba suchost ornamentu a vytrácejí se zoomorfní prvky. Hlavní památkou té doby je Zeirek džami, jak je nazýván celek kláštera Krista Pantokratora. Skládá se ze tří chrámů, menšího severního (mezi 1118 — 1143), jenž byl funerálmm prostorem komnenovské dyna­ stie, a z jižního chrámu (před 1180), který je posledním konstantinopolským pětilodím. Prostorný chrám dosahuje vrcholu ve snaze o jednotu vnitřku a o potlačení hmotnosti. Sloupy dělící lodě mezi sebou stojí daleko od pilířů, okna jsou veliká a uplatňují se hlavně v apsidách, z nichž střední je zvenčí sedmiboká a má protáhlé niky, které dodávají chrámu vertikálně vznosné vzezření. Na místě styku vnějších lodí obou chrámů, které byly odstraněny, vznikl ještě ve 12. století nejspíše 447

další funerální prostor, vlastně kaple, která bývá spojována s Manuelem Komnenem. K architektuře sídelního města patří také chrám Kahrie džami, jinak zvaný Chora, který vznikl ve dvou etapách v 11. a 12. století a je znám hlavně svými palaiologovskými mozaikami, a konečně Gul džami (sv. Theodosie, kolem 1150) s vysokými a bohatě členěnými apsidami. Zvláštní skupinu byzantské architektury tvoří chrámy tzv. řecké školy, která svými východisky sahá ke Konstantinopoli. Vil. století se typ chrámů vepsaného kříže, pro ni charakteristický uplatňuje v mnoha variantách na území Řecka a ostrovů. Patří sem chrámy Kapnikarea (polovina 11. století) a sv. Theodorů (kolem 1170), Panagia Gorgoepikoos, jinak Malá metropole (12. století), která má 6 vnitřních podpěr a zaujímá sekundárním použitím pozdně antických a jiných reliéfů na fasádách. Všechny tyto chrámy se nalézají v Athénách. Nad starou agorou v Athénách se tyčí chrám sv. Apoštolů, který svým tetrakonchálním půdorysem, zčásti přizpůsobeným řecké škole, je zcela výjimečný (1020). Téměř žádný z chrámů a ani další chrámy rozptýlené po Řecku nemají pět kopulí, což bylo vyhrazeno spíše stavbám sídelního města. Výjimkou je chrám Pantanassy nedaleko Monembasie nebo Koimesis v Nikli, obojí na Peloponésu. Výjimečnou stavbu této skupiny představuje soluňský chrám Panagia Chalkeon (jinak Kazadžilar džami) v Soluni z roku 1028. Je celý z režného cihelného zdivá s trojmo odstupňovanými oblouky kolem oken a v hlavních štítech a na tamburu, vyvážený v praporcích. Jeho plasticky členěná průčelí využívají efektu slunečního osvětlení. V nezvykle vysokém tamburu je zasazeno 16 oken, vždy po dvou nad sebou na každé straně. Také nad nartexem jsou po krajích dvě kopule na tambu­ rech, zdůrazňující malebnost celku. Za zmínku stojí též místní makedonská skupi­ na reprezentovaná kostelíky v Kastorii. Tyto téměř miniaturní stavby vycházejí z bazilikálního půdorysu a některým chybí kopule, např. Hagioi Anargyroi (kolem 1000). Druhá zvláštnost skupiny spočívá v svérázné dekorativnosti zdivá skládané­ ho z horizontálních vrstev cihel a z lomového kamene, odděleného ornamentálně seskupenými cihlami do křížů, hvězdic a tvarů připomínajících hvězdy a slunce. Zvýšený zájem o dekorativní zdivo byl v této oblasti, stejně jako v sousedním Bulharsku, pozorovatelný již dříve a časem narůstá. V 11. a téměř po celé 12. století patřila Byzanci jak severní Makedonie, tak i někdejší bulharské území. Z té doby pochází řada staveb, z nichž je znám zejména klášterní chrám sv. Panteleimona v Neřeži u Skopje (1164). Drobná stavba s pěti kopulemi prozrazuje sice konstantinopolský vliv vysvětlitelný tím, že stavebníkem byl jeden z komnenovských princů, ale provedení má místní znaky. V 10.— 12. století vzniká mnoho klášterů, které jsou zasazeny ponejvíce do odlehlých míst a s citem využívají krajinného prostředí. Byzantský klášter předsta­ vuje komplex staveb uzavřených do pevnostních zdí s věžemi. Do nádvoří se zdi otevírají arkádami, které mnohdy sloužily jako cely. Vnitřnímu prostoru vévodil nevelký hlavní chrám, katolikon, dále tu byl refektář s kuchyní, knihovna, špitál,

448

lázně, cisterna, zimní sál s ohništěm a další místnosti potřebné ke každodennímu životu. Budovy však nebyly propojené do závazného systému, jako tomu bylo na Západě. Kláštery se rozkládaly na velké ploše a kromě církevní a kulturní úlohy plnily i důležité hospodářské a strategicko-vojenské funkce. Na ostrově Chiu vznikl na pokyn císaře kolem roku 1044 klášter Nea Moni. Jeho chrám má nezvyklý jednolodní půdorys vycházející z čtvercového prostoru, který je zaklenut jedinou kopulí postavenou na trompovém systému, takže se opíral o osm podpěr, mezi nimiž je ve dvou podlažích po osmi exedrách. Myšlenka křížovokopulového trojlodí tu ustoupila potřebě vytvořit jednolodní světlý prostor. Lze to vysvětlit úmyslem učinit mozaikovou výzdobu dobře viditelnou. Chrám má dva nartexy, vnější se na severu a jihu prodlužuje okrouhlými apsidami. Utrpěl v minulém století částečně zemětřesením, ale byl opět rekonstruován. Jiným příkladem trompového chrámu je katolikon kláštera Hosios Lukas ve Fokidě pod Parnasem (1020), který je kombinací pětilodního křížovokopulového systému se sálovým prostorem pod nízkou širokou kopulí, kolem kterého jsou seskupeny malé a poměrně uzavřené místnosti. V této myšlence lze najít vzdálené reminiscence na justiniánskou architekturu sv. Sofie. O dvacet let později byl k severní straně přistavěn chrám Bohorodičky (Theotokos), který má typické křížovokopulové založení se třemi apsidami a navíc kryptu, která je v byzantské architektuře nezvyklá, ale v tomto velkém klášteře měla oprávnění jako funerální prostor. Další z významných byzantských klášterů pochází z doby kolem roku 1080 a leží v Dafni několik kilometrů západně od Athén na místě, kde už stával justiniánský klášter. Dafni představuje vrcholný typ trompového chrámu jak svým půdorysem, tak provedením, v němž se uplatňuje proporční účin s dekorativním smyslem pro detail. Zvláštností dnes už ve svém celku nedochovaných klášterních budov je přítomnost věků, kterou dokumentuje iónská sloupová hlavice s dříkem, raně byzantské zdivo i hrotitý gotický oblouk a sotva čitelné základy minaretu. Původ trompových konstrukcí, které se v Konstantinopoli neobjevují, není jasný. Známe je jen na řeckém území; existuje ještě několik méně významných staveb, ale nelze tuto skupinu označovat za východní, jak tomu bývalo dříve, protože je nenajdeme ani v maloasijských provinciích.

Monumentální malířství

Rozvoj architektury 9. —12. století šel ruku v ruce s rozkvětem nástěnného malíř­ ství. Padla již zmínka o nezachovaných mozaikách Velkého paláce a podobně se nezachovala ani mozaiková výzdoba Basileiovy stavby Nea. Podle jednoho z kázání patriarchy Fotia si lze o nich učinit jakousi představu opřenou také o předpoklad, že její ikonografický program se stal východiskem pro další výzdobu chrámů. Porážka ikonoklasmu a zpřísnění regulí církevního života posílily dogmatické tendence v malířství. Každý výjev měl svou symbolickou platnost a celek narostl ve velkolepou demonstraci teologického učení výtvarnými prostředky. Obrazové 449

celky, ba i jednotlivá díla přibližovaly nebeský svět pozemskému bytí a staly se konkretizovaným spojením Boha, světců a lidí. Kanonizovaný program i podoba malby se přes svou dokonalost časem staly brzdou dalšího vývoje. V hlavní kopuli bylo vyobrazeno poprsí Krista Pantokratora, kolem něho čtyři andělé, na pilířích mezi okny tamburu se tyčili apoštolové nebo častěji proroci zvěstující příchod Kristova království. V pendantivech se rozmisťovali jednotliví evangelisté a na obloucích čtyř středních pilířů medailóny se 40 mučedníky, „neboť na jejich kostech jako na pilířích spočívá církev“. Významné místo v konše apsidy patřilo stojící nebo trůnící Bohorodičce, která se modlícím gestem někdy přimlou­ vá za hříšníky u Krista, hrozivého soudce. Protože v apsidě stála mensa, byla pod Marií znázorněna scéna Přijímání, a sice vždy tak, že po stranách ciboria uprostřed stály dvě postavy Krista a vedle nich po šesti apoštolech, neboť ortodoxní eucharis­ tie probíhá pod obojí. V jedné nebo (ve větších chrámech) ve dvou řadách se znázorňovali církevní otcové, zejména loannes Chrysostomos, Gregorios Theologos, Nikolaos z Myry, Basileios Velký nebo Athanasios Alexandrijský a místní světci i další hierarchové. Na pilířích bylo lze najít archanděla Gabriela a zprava Marii, což tvoří scénu Zvěstování. Klenbu nad bematem pokrývalo zobrazení Hetoimasie nebo kruhová kompozice Sestoupení Ducha svátého s postavami všech apoštolů. Na rozdíl od programu předikonoklastického období, se nyní výběr a pořadí námětů stává závazným. V 5.-7. století připadalo významné místo výjevům ilustrujícím Starý zákon, od makedonského období se s jeho motivy spojují hlavně epizody vázané k eucharistii. Jinak se objevují jako archaismy. Těžištěm se stává evangelijní cyklus, který na rozdíl od staré redakce již není chápán v časové následnosti, ale jako sled hlavních církevních svátků roku. Proto bývá nazýván svátkovou řadou a soustředil se do dvanácti výjevů od Zvěstování až po Sestoupe­ ní. Na zdech chrámů mu byla vymezena zpravidla severní stěna boční lodě. Na něj navazoval cyklus života Bohorodičky, jemuž patřilo stejně důležité místo, neboť Mariin kult v jeho božské i mateřské podobě silně vzrůstal a v jeho rámci docházelo k mnoha novým tendencím, které se postupně dotkly malířství celé Evropy. Rozhojnily se také apokalyptické náměty spojené s představou konce světa, Po­ sledního soudu a druhého příchodu Krista. Mezi nimi přední místo patřilo výjevu Posledního soudu, který postupně zaujímal celou západní stěnu chrámu, takže se stal hrozivou výzvou a připomínkou věřícím, když vycházeli ven. Jiné, lidštější řešení výzdoby této části přinášela kompozice Zesnutí Bohorodičky, v níž převlá­ dala idea spasení nad hrozbou zatracení. Do tohoto okruhu patří také kompozice Deesis (Modlení), zachycují Krista soudce s Marií a Janem Předchůdcem (Křtite­ lem), kterak se přimlouvají za lidstvo. Kromě těchto základních částí chrámové výzdoby tu mohly být jiné výjevy i cykly v souvislosti s místními potřebami a hlavně s typem zasvěcení stavby. Ustálila se však kompoziční podoba scén, které se časem obohocovaly o nové postavy skloubené ve výtvarně citlivé vyvážený obraz, takže ideální řešení se již jen

450

málo pozměňovalo. Platí to rovněž o typice jednotlivých světců, jejíž prohloubení přivádí diváka až dojmu setkání s konkrétní osobou. Platí to však jen o hlavách, větší uvolnění v pojetí postavy poprvé dozrává až v pokročilém 12. století. Význam­ né místo si v byzantském umění v důsledku sakralizace vládců zachovává portrétní tradice. Není dnes možné dostatečně zvážit míru individualizace zpodobení císařů a někdy i dalších osob, ale výtvarně nejvýznamnější díla zvláště pozdější doby lze označit za podobizny v pravém smyslu slova. Vztahuje se to především ke knižní iluminaci. V tom dožíval ještě ohlas antické minulosti. Mozaiky

Z mozaik, které bývaly v Konstantinopoli, se zachovalo málo. Podle textu básníka Konstantina Rhodského byla za vlády Basilea I. obnovena výzdoba tehdy již zchátralého chrámu sv. Apoštolů, ale nelze zjistit, zda tu vznikly také nové kompo­ zice. V chrámu sv. Sofie se nedávno objevila pod pozdější omítkou postava trůnící P. Marie s archanděly pojatá tradičním způsobem. Dvě další mozaiky se nacházejí v nartexu na lunetách . Za vlády Leona VI. Moudrého (886 — 912) vznikla mozaika s velkou postavou Krista na trůnu a s medailóny Marie a anděla po stranách. Před Kristem klečí hluboce skloněn císař s nimbem nad hlavou. Nad jižním vchodem do lodě tvoří střed mozaiky sedící Marie s děckem na klíně a po jejích stranách stojí císař Konstantin Veliký s modelem města, zleva Justinián držící model chrámu sv. Sofie (kolem 950). Námět prvé mozaiky čerpá z ceremoniálu, protože císař při vstupu do chrámu třikrát padal na kolena a dostával tak od Krista investituru moudrosti, což souviselo se zasvěcením chrámu. Názorně se tak ukazovalo, že byzantský vládce má moc od Boha. Výzdoba druhé lunety je klasičtější a vyznačuje se větším citem pro objem, působí však chladně: pokládání krychliček do řádků nezdůrazňuje objem, ba ani plošnost, ale kresebnost pojetí. Na jižní tribuně, která byla vyhrazena pro císařskou rodinu, byly objeveny postupně tři votivní mozaiky. Na nejstarší (asi 1030) je opět trůnící Kristus s císařem Konstantinem IX. Monomachem a císařovnou Zoe po stranách. Konstantinos byl jejím třetím manželem, takže jeho postava měla původně hlavu císaře Romana Argyra. Pojetí je konvenční, císařští manželé přistupují ke Kristu oděni do bohatých dvorských rouch s obvyklými dary v rukou a celý výjev má zlaté chladné pozadí. Kolem roku 1118 vznikla poblíž další mozaika, tentokrát zachycující císaře Ioanna II. s manželkou Irenou a mezi nimi Bohorodičku Hodegetrii [Ukazující cestu); na nedalekém sloupu byl objeven portrét císaře Alexia Komnena. Výtvarné pojetí těchto prací charakterizuje stále narůstající linearita a chladnost úzké barev­ né škály. Od nich se výrazně liší skupina Deesis rovněž na jižní tribuně. Oduchovnělé a provedením něžné plastické podání s barevně až rafinovanými přechody znesnadňuje datování. Nejvíce se badatelé přiklánějí ke konci 12. století, což by znamenalo, že nástup nového uměleckého slohu nezačíná až s příchodem Palailogovců na trůn. Tento názor podporují i některé další památky té doby. 451

Nejvýznačnější mozaikové celky se zachovaly na řeckém území a najdeme je vesměs v klášterech. Časově první je výzdoba hlavního chrámu kláštera Hosios Lukas (začátek 11. století), která však nesouvisí s uměním města. Vyplývá to již z faktu, že není respektován klasický ikonografický program, takže kromě zcela závazných výjevů se setkáváme s dosti nahodile zvolenými a porůznu roztroušený­ mi tématy. Navíc výtvarně je celkové pojetí drsné, mnohdy až neobratné, pojetí postav ukazuje na malou zkušenost a malířské podání je vytlačeno až samoúčelným rytmem ornamentalizujících těžkých linií. Také bledý inkarnát přispívá k schema­ tickému účinku celku. Je mu však třeba přiznat dekorativní působivost vyplývající ze splynutí s architekturou. Zobrazení Pantokratora v hlavní kopuli se nezachova­ lo, v konše trůnící osamocená Bohorodička Hodegetria zdůrazňuje osovost výzdo­ by, slepou kopuli bematu pokrývá scéna Seslání Ducha svátého stylově připomína­ jící mozaiku klenby sv. Sofie v Soluni. Z ostatních kompozic jsou pro celek charakteristické scény Omývání nohou a Nevěřící Tomáš, protože shluky postav jsou nediferencované, jako by byly násilím přizpůsobeny plochám podle jiného vzoru. Výrazně expresívní je skupina Ukřižování v nartexu. Pokročilý makedonský styl prozrazuje hladké, zlaté pozadí bez jakýchkoli doplňků a zejména až křečovitě vyjádřené emoce účastníků dramatu: Kristus s esovitě prohnutým tělem, pokleslou hlavou a nadměrně tvrdě zdůrazněným svalstvem stupňuje dojem utrpení. To prostupuje také tvářemi i gesty Marie a Jana, jenž si pravicí přidržuje hlavu. Celek mozaik, ač neúplný, navozuje depresivní atmosféru stupňovanou velikostí slavnost­ ního prostoru. Mezi léty 1042 — 1056 vznikly mozaiky kláštera Nea Moni na Chiu pod patrona­ cí císařského dvora. Zachovaly se v daleko větší úplnosti, chybí jen původní výzdoba kopule. Ikonograficky vycházejí z programu baziliky Nea; svědčí o tom zejména stojící Marie Orans (Modlící se) v konše apsidy a rozsáhlý cyklus svátků doplněný některými pašijovými výjevy. Ve svém celku jasně naplňuje dogmatický ortodoxní program vykoupení na christologické tematice. Mozaiky však prováděli provincionální mistři, je tu patrný i vliv kappadockého stylu. Asketické protáhlé postavy mají tváře východního typu a jako novum se tu uplatňuje členění liniemi, svědčící o pronikání vlivu knižních iluminací do monumentálního malířství. S fragmenty mozaik se lze setkat porůznu, ale důležitou památkou jsou mozaiky chrámu sv. Sofie v Kyjevě (1037—1067). Patří sice počátkům dějin ruského umění, je však vhodné se o nich zmínit ze dvou důvodů. Představují nejlépe dokumentova­ ný výzdobný rozvrh konstantinopolského typu Nea; opět to podtrhuje veliká postava stojící Marie Granty v apsidě a celý další program. Navíc je nepochybné, že práce vznikly za vedení byzantských mozaicistů, kteří vyškolili místní umělce. Mozaiky ve sv. Sofii kyjevské doplňují fresky, mezi kterými jsou zvláště pozo­ ruhodné ty, jež zdobí schodiště na tribuny. Jejich náměty jsou zřejmě převzaté z výzdoby císařských paláců, protože se setkáváme s motivy světskými, jako jsou lovecké scény a hlavně zápasy a hry v aréně charakterizované císařskou tribunou. 452

Nejvýznamnější památkou jsou mozaiky kláštera Dafni nedaleko Athén. Patří již do let vlády komnenovských císařů, datování se vymezuje posledními čtyřmi desetiletími 11. století, ale svým výtvarným projevem prozrazují smysl pro klasičnost citlivě skloubených obrazových celků, které by nás méně udivovaly v předchá­ zejícím století. Svědčí to o souběžnosti různých stylových zaměření, z nichž sice některé v jednotlivých fázích převládalo, ale nebylo jediným. Umělecká hodnota spočívá v barevnosti vycházející z bohatství jemně odlišených tónů, které umožnily postihnout plasticitu tváří i detailů a které střídají podle zákona kontrastu vztah chladných modří k teplým červenohnědým barvám. Nové a působivé je řešení jednotlivých scén, které se omezují na podstatné motivy. Spočívá v tom, že každá z nich tvoří kompozičně uzavřený celek vymezený plochou obdélníku, jenž sleduje rytmus a proporčnost s elegancí, která se již nikdy v této podobě neopakovala, byť vliv tohoto proudu je ještě po staletí patrný dokonce i mimo hranice byzantské říše. Některé náměty, jako Modlitba Jáchyma a Anny, Narození P. Marie, Nevěřící Tomáš, ale také postavy jednotlivých světců prostupuje jemný cit a smysl pro intimitu mezilidských vztahů. S nimi kontrastuje veliké zobrazení Krista Pantokratora v kopuli provedené v temných barvách a představující neúprosně přísného soudce s tváří zasmušilou a hrozivou, opřenou o pojetí Krista podle východních tradičních představ. Několikerými cestami pronikalo v těchto dobách byzantské umění také do Itálie, zejména na Sicílii a do oblasti benátské laguny. Roku 1090 dobyli Normané na Arabech celou Sicílii a podnikali válečná tažení do Epiru i severního Řecka. Když se dal Roger II. roku 1130 korunovat za krále, zahájil stavbu chrámu v Cefalú a přestavbu hradu v Palermu. Pozvaní byzantští umělci se podíleli zejména na mozaikových výzdobách. Od roku 1148 zdobili chrám v Cefalú. Ve východní části a na tribunách se zřejmě uplatnili mistři, kteří sem přinesli zkušenosti konstantinopolského umění vrcholné úrovně. Protože bazilika románská neměla kopuli, uplat­ nila se polopostava Krista Pantokratora v konše apsidy a nápadně ovládá celý prostor. Pod ním je Bohorodička Orans a celý další ikonografický program. Jak z námětů a uměleckého výrazu, tak i z připojených názvů, které jsou řecké, je zřejmé, že mozaiky jsou dílem řeckých umělců. Slohově se mozaiky v Cefalú přimykají ke komnenovskému umění, což dokládá protáhlost postav i typika tváří s dlouhými, ohnutými nosy. Téměř současně vznikají mozaiky chrámu zvaného Capella palatina v Palermu. Nejstarší z nich patří Byzantincům, ale vzhledem k rozsahu i délce prací uplatňova­ li se po jejich boku také jejich místní žáci. Proto je celek mozaik různorodý. Respektuje sice tradiční program námětů, ale mnohým chybí ve výrazu spiritialistický účin a proniká do nich prvek narativnosti opřený o lineární pojetí blížící se románskému projevu. Některé mozaiky doprovázejí již latinské nápisy. Podobného pojetí jsou mozaiky Martorany (1143—1151) opírající se o výzdobu v Celafú. Vyznačují se stále ještě rysy konstantinopolského umění, uměřeností a vyváženým dekorativním rytmem. Jsou převážně dílem byzantských mistrů. Ukazuje to i tra­ 453

dičně pojatý výjev znázorňující korunovaci Rogera II. Kristem. Obě figury jsou hieraticky pojaté, jak to bylo zvykem v korunovačních byzantských zobrazeních. I Rogerovo jméno je psáno řecký. Někdy v 60. —70. letech vznikly mozaiky jedné ze síní královského paláce v Palermu. Ve dvou pásech a navzájem odděleni palmami a jinými stromy se tu znázorňují v symetrických dvojicích pávi, kentaurové nebo pardálové na kolmých stěnách, zatímco klenby pokrývá mozaika tvořená rozvalinami. Celek překvapuje orientálním rázem, ale podobná výzdoba byla i v císařském paláci v Konstantinopoli. Zřejmé byl perský vliv ve světských stavbách běžný a uplatňoval se v příkrém kontrastu k výzdobě chrámů, v níž se respektovaly církevní tradice. Největším mozaikovým cyklem byzantského světa je výzdoba chrámu Monreale v Palermu, která vznikla před rokem 1190. Opět se setkávala v konše s Pantokratorem a i jinak si celek zachovává byzantskou ikonografii. Umělecky nedosahuje úrovně předešlých mozaik, ve volbě barev chybí jemnost, v kresbě i v technice kladení kostiček se objevuje schematismus, pojetí prostorotvomých prvků svědčí o nepochopení. Celkově je to již dílo místních mazaicistů, kteří pracovali spíše drsným románským stylem a uplatňovali nadměrný zájem o nepodstatné dekora­ tivní prvky. Příkladem může být scéna, v níž Kristus na trůně pokládá korunu na hlavu krále Viléma II. Vývojově novými rysy však působí větší smysl pro pohyb, pro některé prostorotvomé prvky (např. šachovnicová dlažba podlahy), nezvyklá je též snaha o vyjádření duševních emocí. Monreale se tak jeví jako konec byzantského slohového cítění. V ravennsko-benátské oblasti ještě ve 12. století nezanikla starší tradice mozai­ kové práce, jak to dokládají mozaiky v arcibiskupské kapli v Ravenně nebo v San Giusto v Terstu. Nejstarší vrstva v chrámu v Torcellu patří do téže doby a k stejnému proudu. Byzantský vliv zabarvoval tvorbu místních umělců také ve známé mozaice Posledního soudu (před 1150), námětu, který tehdy získával na oblibě v celém křesťanském umění. Apsidu katedrály v Torcellu ovládá protáhlá stojící postava P. Marie (kolem 1190), jak jsme to již poznali v řadě starších příkladů z Byzance. Svěží proud byzantského umění se však uplatnil teprve ve výzdobě chrámu sv. Marka (San Marco) v Benátkách. Již dříve bylo řečeno, že samotná přestavba starší baziliky obměňující chrám sv. Apoštolů z doby Justiniánovy patří do okruhu byzantské architektury. Z počátku byl asi po dlouhá desetiletí bez výzdoby a teprve po požáru roku 1145 se začalo s prací na mozaikách. Roku 1159 byly dokončeny první mozaiky, které jsou spjaty se jménem Petrus. Práce na zdech, klenbách a v pěti kopulích se táhla až do začátku 16. století. Mnohé z mozaik se také přepracovávaly a restaurovaly, takže o nich zdaleka nelze mluvit jako o jednotném díle. Jen v samém začátku jsou mozaiky, které se nalézají v hlavní apsidě a ve vstupu z nartexu do lodě, dílem rukou pozvaných byzantských mistrů. Až do roku 1200 převládá též byzantské výtvarné cítění; uplatnilo se ve východní kopuli a v řadě evangelijních scén. Jemná byzantská barevnost a celistvost účinku začíná zatlačo­

454

vat drsně lineární členění plochy, draperie se ornamentalizuje a tvary zplošťují. Mariánský cylus (kolem 1220) se již vymyká okruhu vlastního byzantského proje­ vu, takže většinu mozaik chrámu sv. Marka lze označit za byzantizující variantu románsko-gotického umění. V Benátkách vyškolení mozaicisté v té době odešli také pracovat do Říma a po roce 1300 byli pozváni do Florencie. Ohlas byzantské­ ho malířství měl v Itálii dlouhé trvání, zejména po stránce ikonografické; zaniká postupně až s nástupem renesance a v Benátkách o století později. Byzantské umění mělo vliv daleko za hranicemi vlastní říše. Jedna z památek je pro dějiny malířství zvláště důležitá. Vznikla v Neřeži u Skopje, která tehdy, roku 1164, patřila územně pod Konstantinopol. V souvislosti s vývojem architektury již zmiňovaný malý chrám sv. Panteleimona byl postaven pod komnenovskou patro­ nací, a proto byly na jeho výzdobu přizváni malíři zřejmě z hlavního města. Část fresek, později překrytých novou vrstvou maleb, se celkem dobře zachovala. Jejich objevením se změnily představy o časovém nástupu malířství, které se vyznačovalo smyslem pro lidské emoce. Scény jako Snímání z kříže nebo Oplakávání Krista se skládají z postav, které nejen svými postoji a gesty, ale i výrazem tváří dávají najevo hluboký, ba tragický smutek. Navíc jsou kompozice skoubeny v celek, který je podřízen vskutku monumentáknímu výtvarnému záměru. Účastníci dramatizova­ ných scén jsou zachyceni tak, že jejich obrysy, údy a osy postav vytvářejí obloukové rytmizované vazby podtrhující obsahové sdělení. V technice fresky se z této doby zachovalo málo památek a malby v Neřeži představují jejich vrchol. Lze obdivovat lehkost a úspornost vedení štětce i zkušenost, s níž autor dosáhl při omezené škále vrcholného barevného účinu. Také na dalekém severu, v novém sídelním městě ruských velkoknížat — Vladi­ míru nad Kljazmou byli Vsevolodem Velikým kolem roku 1194 přizváni k freskové výzdobě dvorního chrámu sv. Dimitrije byzantští malíři. Dnes je zachován jen fragment scény Posledního soudu, a sice řady stojících andělů a sedící apoštolově. Jsou však vynikající úrovně, v jejich tvářích se zračí oduševnělost zprostředkovaná dávnými tradicemi helénismu a jemnost barevného řešení, které se nejspíše uplat­ ňovalo v dvorském prostředí.

Deskové malířství Ikona, zvláště v podobě deskového obrazu, měla v životě Byzantinců mimořádný význam. Jejím prostřednictvím vstupovali věřící do duchovního spojení s nadsmyslným světem. Základní typy ikon, acheiropoietů (tj. obrazů rukou nestvořených), vznikly ještě v 5.-6. století se jen málo měnily. Byzantská ikona nebyla jen předmětem kultu, ale i jeho obrazem, a tím pro věřící duchovní realitou. Proto se nechápala jako umělecký předmět. Malíři zůstávali anonymní a byli pojímáni jen jako pasivní vykonavatelé vůle vyšší síly nezávislé na člověku. Ikony byly určeny k dlouhému, soustředěnému pozorování jako prostředek kontenplace a spojem s božským principem, takže ve vztahu k nim bylo možné spatřovat předstupeň

455

nebeského blaženství. Tím se vysvětluje přísná frontalita postav a výraznost vel­ kých očí, potlačení materiální složky postav světců i časté uplatnění obrácené perspektivy. To vše magickým způsobem vtahovalo věřící do sféry transcendentna. Ve středobyzantské epoše měly ikony větší úlohu i v chrámovém interiéru a stále hojněji zdobily oltářní přehrady, tzv. ikonostasy, které oddělovaly loď od bematu i apsidy. Původně nízké zábradlí s několika sloupky nesoucími ponejvíce dřevěný architráv, mezi nimiž visely vzácné textilie, se od 12. století pomalu měnilo v oltářní přehradu, na kterou se upevňovaly ikony podle ustáleného systému. V dolním pásu bývala ikona Krista, Bohorodičky, církevních otců nebo místně významných svět­ ců; na dalším zpravidla dvanáct menších ikon na náměty hlavních svátků roku (svátková řada). Třetí pás měl uprostřed kompozici Deesis doplněnou po stranách postavami apoštolů a proroků. Výškovou dominantou byl nad nimi vztyčený kříž. Vývoj ikonostasu probíhal pomalu a svého vrcholu dosáhl až ve středověké Rusi 15. —16. století, kdy dorůstal pod klenbu. Smysl ikonostasu spočíval v oddělení lodě od prostoru, kde probíhaly neveřejné části bohoslužby, zvláště Proměnění, skryté před zrakem věřících. Za ikonostas směl vstupovat dvoukřídlými středními dveřmi kromě duchovních také panovník, a proto se nazývaly císařské. Boční dveře vedly do místnosti prothesis a diakonion, tedy do prostoru určeného pro dary, přípravu symbolické oběti a uložení liturgických knih a šatu. Monumentální malířství mělo ještě velký společenský ohlas a vliv. Ve své době mu asi příliš neustupovalo ani deskové malířství, malovaných ikon se však zachova­ lo málo . Z let vlády makedonských císařů známe sice několik desítek desek, ale jsou velmi různé kvality. Zachovaly se většinou mimo řecké území jako kořist a dary; výjimkou je soubor ikon chovaný v klášteře sv. Kateřiny na Sinaji. Mezi nimi zasluhuje pozornost ikona sv. Tadeáše, která zcela ve stylu zralé makedonské renesance opírající se o pozdně antické dědictví představuje sedící postavu v tóze pojednanou malířsky živým a barevně kultivovaným způsobem. O něco později, ale stále ještě v 10. století, vznikla ikona se stojícím mladým apoštolem Filipem. Skladebné uspořádání jeho tógy je však už výrazně formalizováno a také hladkost abstraktního pozadí ukazuje na časový rozdíl. Hlava s krásnou jinošskou tváří prozrazuje velmi zkušeného umělce, který vládl štětcem s výjimečnou lehkostí. Závěr vývoje na zlomu století představuje ikona sv. Mikuláše, typické zobrazení poprsí světce, který je tradičně chápán v roli myslitele. Nej starší ukázka z dlouhé řady podobných zobrazení přesvědčivě dokládá, že v době jejího vzniku se i světecká postava pojímala jako věcný pohled na lidskou bytost. Navíc se na ikoně setkáváme s deseti drobnými medailóny na rámu, do nichž jsou miniaturně nama­ lovaná poprsí různých světců. Je to první příklad takového doplnění hlavního námětu. Tento jev s každým stoletím v byzantské malbě narůstal. Příkladem s ještě bohatěji zdobeným rámem je ikona konstantinopolského původu s Ukřižováním na středním poli. Pojetím i gesty postav připomíná mozaiku v klášteru Hosios Lukas na stejné téma. Do komnenovského období patří také ikona Vidění Ioanna Klimaka pocházející ze Sinaje. Každá z příček žebříku, po

456

kterém stoupá zástup mnichů, symbolizuje překonávání třiceti pokušení, jak jsou podána v textu klášterního předpisu, jehož autorem byl opat loannes. Ten také první přijímá Kristovu ruku, což se zdaleka všem nepodaří, protože jejich slabosti využívají ďáblové a strhávají je do pekla. Jemná malba na abstraktně zlatém pozadí napovídá, že vzorem pro ikonu byla knižní iluminace. Umění komnenovského období je mimo jiné charakterizovatelné rostoucím smyslem pro nádhernost. Projevuje se to ve volbě barev s využitím zlaté, v jemném rukopisu, který potlačuje malířskost ve prospěch kaligrafie. Tato tendence se uplatňovala s úspěchem při tvorbě mozaikových ikon; řada z nich se zachovala v různých muzeích Evropy. Ikona Proměnění z Louvru se váže ještě k monumentalizujícímu pojetí, ale vyznačuje se nesmírně jemným provedením, takže jednotlivé kostičky jsou zrakem sotva postižitelné. Navíc vyniká zářivou a jemně nuancovanou barevností, kterou zdůrazňují zlaté a stříbrné nitkovité linie. Následujícímu století patří např. ikona Milosrdného Krista z Berlína nebo ikona Křtitele z poklad­ nice chrámu San Marco. Z doby kolem roku 1125 pochází ikona Vladimirské Bohorodičky z Treťjakovské galerie. Původní je pouze inkarnát, ale to stačí, aby se dílo přičlenilo k nejvý­ znamnějším, a to pro výrazovou citlivost a nové pojetí mariánského kultu. Tvář Marie vyjadřuje hlubokou něhu a současně hluboký mateřský zármutek. K její tváři se vine děcko a rukama objímá matku. Marie má programově sličný obličej se zdůrazněnýma očima, s protáhlým a mírně zahnutým štíhlým nosem, s drobnými rty. Lze říci, že se tu setkáváme s novým estetickým programem, který odpovídá potřebám myšlení již dosti pokročilého evropského středověku. Ikona vznikla mimo pochybnost v konstantinopolské dvorní dílně a záhy byla poslána darem kyjevskému velkoknížeti. Podobného lyrického charakteru jsou také dvě ikony z Neřeži (Hodegetria a Panteleimon) současné se stavbou chrámu, protože zdobily zděný ikonostas. Ikony 12. století, kterých je známo dost, zdaleka nepocházejí všechny z Konstantinopole. Proto jsou disparátní svým pojetím, stylem a kvalitou. Důležitým středis­ kem malířství byla Soluň, o němž však víme málo, pak Athos, klášter na Sinaji a nově se také zdůrazňuje úloha Jeruzaléma. Dnes je nejvíce ikon této doby v Eremitáži, mezi nimi např. deska s Proměněním na temně červeném pozadí, což ukazuje na předikonoklastickou předlohu. Stejnou barevnost a expresivitu má ikona Vzkříšení Lazara z Athén, takže je možné, že patřívaly do téhož ikonostasu.

Knižní iluminace

Byzantské malířství, ne-li veškeré umění, se začalo studovat nejprve podle knižních iluminací, protože byly snadněji datovatelné a také se jich dost zachovalo. Ilustro­ vaná liturgická nebo světská kniha se pořizovala pro nejvyšší kruhy vládnoucí třídy, takže její výtvarná úroveň byla téměř vždy na kvalitní úrovni. Nejen byzantští teologové a vědci, ale také významné osobnosti politického života v čele s přísluš457

niky císařské rodiny sbírali, studovali, objednávali a někdy i sami pořizovali knihy, které se jako vzácný předmět těšily mimořádné úctě. Již Basileios I. dal po roce 880 zhotovit slavný rukopis Kázání sv. Gregoria z Nazianzu (Paříž, Bibl. nat., gr. 510). Přes 40 celostránkových ilustrací, z nichž mnohé jsou vážně poškozeny, patří k vrcholným projevům byzantského malířství, nejsou však pojaty v jednotném stylu. Najdeme tu stránky s malbami stručné a ostré charakteristiky, jiné kontemplativně pojaté, řada jich připomíná narativní líčení. Vyplývá to nejen z účasti řady mistrů, ale také z faktu, že se umění makedonské renesance teprve formovalo. Pro většinu iluminací byly zřejmě předlohou nástěnné malby dnes neznámé provenien­ ce. Pro jiné, jako je stránka s Viděním Ezechiela, sloužila za předlohu pozdně antická iluminace, soudě podle elegantních postav i podle ornamentálního rámce. Pozadí tvoří hornatá krajina osvětlená růžovým tónem oblohy při západu slunce. Jednotlivé scény evokují církevní dějiny 4. století. Návrat k pozdně antické tradici dokládá rukopis, který vznikl v polovině 6. století; jeho autorem je Kosmas Indikopleustes, vzdělaný a zcestovalý kupec z Alexandrie. Zachovaly se však jen pozdější opisy. Nejstarší a současně umělecky cenný patří vatikánské knihovně (Vatic., Cod. gr. 699). Bývá též nazýván Kosmografia Christiana, protože přináší směs zeměpisných a přírodovědných poznatků své doby a s nimi také líčení o vzniku a podobě země až po události Starého a Nového zákona. Alexandrijský originál i vatikánský opis byl ilustrován. Ilumina­ cím konce 9. století však mnohé chybí. Zcela je potlačen terén a celkové prostředí scén, výjevy se často řadí nad sebe nebo se až vzájemně prostupují, aby mohly být převedeny ze svitkové předlohy do rámce kodexu. Kromě ilustrací řekněme vědec­ kých tu najdeme personifikace Jordánu, slunce, smrti, zobrazení Damašku i Jeru­ zaléma. Postavy figurálních výjevů vzdáleně evokují antické sochy, chybí jim však půvab a smysl pro jemný detail, proporce a gesta. Je to umění robustní, až pasivně závislé na předloze a ohlašuje nástup klasicizující malby makedonské epochy. Ta teprve o něco později získává na barevné svěžesti a slavnostním charakteru. Jiné proslulé dílo (již ze začátku 10. století) je Pařížský žaltář (Paříž, Bibl. Nat., gr. 139), kniha velikého formátu a rovněž zdobená celostránkovými ilustracemi. Jejich podání vyniká slavnostní atmosférou a skvělostí barev. Nezachovaly se všechny a také se zdá, že byly vevázány do již hotového rukopisu. Jsou nejdůsled­ nější transmutací antické předlohy, která pocházela zřejmě z Alexandrie. Obrazové pojetí stránkových ilustrací zdůrazňují široké rámové bordury, jejichž ornamenty se nikde neopakují. Hlavní postavy zpravidla doprovázejí alegorické, většinou ženské figury Noci, Síly, Moudrosti a další, oblečené do antického šatu, který však dává vyniknout jejich tělesně plným tvarům. K nejkrásnějším ilustracím patří zobrazení Davida hrajícího uprostřed bukolické krajiny na harfu. O záda se mu opírá postava Melodie, v pravém dolním rohu leží mužská alegorie hory, pod ní v pozadí stojí za sloupem nymfa Echo a zbytek skalnaté krajiny zaplňují ovce a kozy. Celek tvoří personifikaci Betlémské hory. Vyniká kompozičním souladem a ušlechtilostí tvarů. Jen málo detailů prozrazuje, že jde o kopii 10. století, lze to 458

poznat hlavně podle způsobu řasení tunik, do něhož se vkrádá hranatost a ostrost záhybů typická pro byzantské malířství. Čtrnáct celostránkových iluminací má za námět historii krále Davida, Jonášovy příhody, Izajášovu modlitbu mezi Nocí a Aurorou, Přechod Židů přes Rudé moře aj. K těmto klasicizujícím iluminacím se řadí i jiné rukopisy, jako Bible královny Kristiny pořízená pro byzantského feudála Leona (Vatic, gr. 1), Vatikánský žaltář (Pal. gr. 755), evangeliáře z kláštera Stauronikita na Athosů (č. 43) a z Vídně (Vindob. theol. gr. 240). Všechny jsou pojaty malířsky svěžím způsobem, uplatňují se v nich prvky monumentálně cítěné architektury viděné v prostoru a najdeme v nich četné motivy helénistického malířství. Zvláštní případ představuje Jozuův svitek. Má za námět činy Jozuy a dobytí země Kanaan. Ilustrace jsou provedeny lineární sépiovou kresbou svěžího a zkrat­ kovitého podání a jen místy je koloruje transparentní akvarelová barva. Svitková forma knihy a mnoho antických prvků způsobilo, že se dlouho uvažovalo o jejím rané křesťanském původu. Hlubší analýza anatomie postav a jejich oblečení zařa­ zení rukopis bezpečně do 1. poloviny 10. století. Svědčí o hlubokém osvojení antického odkazu, takže pojem makedonské renesance se v souvislosti s knižní iluminací uplatňuje odůvodněně. Celou skupinu tvoří světské rukopisy a jejich ilustrace. Císař Konstantinos VIL Porfyrogennetos dával kopírovat antické profánní rukopisy a kopie sestavoval v nové celky. Jejich poslání bylo funkční, takže jsou prosté, bez zdobných prvků. Patří k nim florentský traktát o ošetření luxací pořízený podle díla Apollonia z Kitia. Kopistu prozrazují schematizované akty bezpohlavních bytostí, ostře nasa­ zená světla, nelogická omamentalizace muskulatury. Navíc jsou jednotlivé výjevy znázorňující pacienta a lékaře rámovány dekorativními arkádami na způsob kánonových tabulek. Jiný lékařský rukopis pojednává o uštknutí hady. Jsou to Nikandrova Theriaka, jejichž předloha vznikla někdy po roce 400, ale kuželovité podám údů a různé disproporce ukazují na 10. století. Rukopis Oppiana z benátské Marciany pojednává o praktikách lovu a také ilustruje historické a mytologické výjevy řecké antiky. Význam těchto rukopisů pro další vývoj mnoho neznamenal, ale jsou ukázkou kulturně historické situace makedonského období. S pokročilým 10. stoletím se mění malířský sloh. Klasickým příkladem je výzdoba Menologia Basileia II. (Vatic., gr. 1613). Na každý den liturgického roku připadá jedna scéna mučení světce nebo jeho vyobrazení. Iluminace drobných rozměrů jsou signované celkem sedmi dvorními malíři (jejich počet podle různých badatelů kolísá). Tento církevní kalendář vznikl kolem roku 986 a vyznačuje se smyslem pro výtvarnou jednotu textu s výzdobou. Postavy jsou viděny frontálně, příroda se znázorňuje schematicky, ztrácí se trojrozměrnost architektonických prvků, která se naznačuje dekorativním pojetím. Pozadí je zlaté, takže antikizující modř předchozího období mizí. Postavičky malované suše výraznými barvami jsou jakoby protkány zlatými nitkami, což připomíná šperkařskou práci emailem. Ně­ žná, pastelová škála se již přestává uplatňovat. 459

Pro téhož císaře vznikl o něco později žaltář (Benátky, Maře., gr. 17), sice jen málo zdobený, ale obsahující celostránkovou iluminaci s obrazem Basileia II. Bulharobijce. Nad císařem stojícím ve zbroji se vznášejí dva andělé, z nichž jeden mu přidržuje kopí a druhý korunu. Nahoře uprostřed shlíží z nebes polopostava Krista a drží nad císařovou hlavou jakýsi předmět, patrně korunu triumfátora. Na zemi se před císařem sklánějí v hlubokém pokleku poražení. Klasické tradice již vytlačilo soudobé pojetí, na které působí orientální představa o moci a přepychu. Se zobrazením císařů se lze v pozdějších rukopisech často setkat. Evangelium Pařížské národní knihovny (gr. 64) představuje klasické dílo rané­ ho 11. století. Text tvoří na stranách kříž, ve volných rozích stojí postavy světců. Práce písařova se spojuje s malbou v jeden výtvarný celek, v němž převládá kaligrafický přístup. Nejbohatší je pojednání kánonových tabulek čtyř evangelií; nemá již podobu antické arkády, ale složité dekorace odvozené z perského umění. Doplňují je drobné lovecké výjevy a ptáci (volavky, bažanti nebo pávi). Inspirace orientálním světem vede k zdůraznění nádhery a k imitaci zlatnických a emailérských prací, kaligrafický sloh 11. století pak ke zmenšování iluminací, které mají buď jen marginální podobu nebo prostupují různými způsoby textem. Typickými příklady jsou Žaltář Britského muzea (Add. Ms. 19 352) z roku 1066 a Evangeli­ um Pařížské národní knihovny (gr. 74) zhruba ze stejné doby. V prvé knize jsou drobné iluminace provedené mistrem Theodorem rytmicky rozloženy na stranách, jimž se text přizpůsobuje. Navíc upoutávají širokým, až nezvyklým námětovým rejstříkem doslova ilustrativního pojetí, jako např. výjev ze sporu mezi zastánci a odpůrci uctívání ikon. Ve druhém rukopisu najdeme iluminace různých velikostí, jejich měřítko je však krajně zdrobnělé. Zajímavá je stránka s Posledním soudem, protože je to raná ukázka později tolik oblíbeného námětu. Zde je již podán v ikonograficky ustáleném způsobu, který se uplatňoval ještě po celá staletí. Většina rukopisů této doby je zdobena drobnými malbami, někdy až mikrosko­ pických rozměrů. Výjimkou je soubor Kázání sv. Ioanna Chrysostoma chovaný v Paříži (Bibl. Nat., Coislin 79), který vznikl mezi lety 1078 — 1081 pro císaře Nikefora Botaneiata. Dokládá vazbu mezi monumentální a knižní malbou. Kom­ pozice a jednotlivé postavy jsou viděny zcela dvojrozměrně, se zdůrazněnými obrysy a pestrými barevnými skvrnami i ornamenty bohatých oděvů. Pozadí je převážně hladké, zlaté. Pohyb se vytrácí, linie nerespektují tvary a mají jen orna­ mentální význam. Ze zajímavějších stránek lze připomenout zobrazení císaře a jeho ženy Marie nebo trůnícího Nikefora s vysokými úředníky. Orientální vliv se zračí v krásné tváři a v neúměrně velikém měřítku postavy vladaře ve srovnání a ostatními. Zvláštní místo mezi rukopisy konce 11. století zaujímá Evangelium parmské (Palat. 5), protože se v něm prolínají různé dobové tendence v čele s okázalostí projevu. Celostránkové iluminace rámuje široká klasická bordura, která také člení pole do čtyř dílů. V každém z nich je znázorněna jedna i dvě scény podrobně ilustrující Kristův život. Jsou zasazeny do prostoru zpravidla omezeného schema­

460

tickou, ale trojrozměrně podanou architekturou ideálních budov. Výjevy jsou komponovány podle ustálených zvyklostí a překvapují snahou po dramatičnosti a spojením jednotlivin v propojený celek. Tak je tomu zejména ve scéně Jidášův polibek, Sejmutí z kříže nebo Narození Krista. Tyto miniatury se řídí stejnými zákony výstavby jako ikony nebo monumentální malířství. Smysl pro drobnou malbu se uplatňuje průběžně a zejména postavy vypadají jako utkané z jemných zlatých pavučin. Zvláště bohatá je výzdoba arkád kánonových tabulek, které opět překvapují orientální dekorativností a přidruženými motivy četných ptáků, opic a rostlinstva. Záhlaví jsou řešena jako čtverce se zlatou plochou zdobenou neoby­ čejně jemným rostlinným ornamentem, v jehož středu je rámovaný kvadrilob obsahující vlastní ilustraci. Celek doplňují iniciály a z nich vyrůstající rostlinné motivy. Mnohé tu, včetně cípatých oděvů, připomíná budoucí gotickou miniaturu. Období 12. století přináší byzantské knižní iluminaci plytké opakování dosaže­ ných hodnot a pak úpadek. Hrubne ornamentika, upadá úroveň kaligrafického projevu, kresebné linie ztrácejí lehkost duktu a barevná harmonie je nahrazena drsnou pestrostí. Téměř všechny uváděné rukopisy pocházejí z dvorských skripto­ rií, nyní však narůstá význam klášterní produkce. Klasickým příkladem je Homiliář mnicha Jakuba z Kokkinobafy (Vatic., gr. 1162), jenž vznikl ve druhé čtvrti 12. století. Ikonograficky vycházejí iluminace hlavně z mariánských apokryfů — není znám jiný takový příklad — takže upoutávají nezvyklostí námětů, jako je Kristus na Šalamounově loži v doprovodu šedesáti andělů, Marie mezi chóry vyvolených nebo Jakub na břehu Jordánu. Velmi bohatě iluminovaný rukopis trpí monotón­ ností, mnohé malby jsou až neobratné a ani mystický symbolismus a barevná pestrost nezastřou, že umělci byla výtvarnost projevu celkem lhostejná. Ostatní četné rukopisy 12. století mají nejednotnou podobu, ale platí o nich, že jsou projevem pokleslé umělecké úrovně, kterou nevyvažují dílčí zajímavosti, jako jsou drolerie v Kázání Gregoria z Nazianzu (Paříž, Bibl. Nat., gr. 550). Mnohé rukopisy se již omezují jen na obrazy evangelistů nebo na ornamentální záhlaví. Příkladem iluminované knihy z 2. poloviny 12. století může sloužit Evangelium florentské Laurentiany (Plut. VI, 23); na krajích textu jsou roztroušeny drobounké scény blížící se znakovým sdělením. Ale ani soudobé pokusy o kopie klasických alexandrijských prací se nedokázaly vyvarovat schematické suchosti plošného pojetí. Tak je tomu i v Pentateuchu athoského kláštera Vatopedi (č. 515). Umělecké řemeslo

Mnohé iluminované byzantské rukopisy se různými cestami dostávaly na evropský Západ již dávno před dobytím Konstantinopole křižáky a nemálo ovlivňovaly prerománské i románské umění. Snad ještě ve větší míře se přemětem exportu staly drobné reliéfy ze slonoviny. V Byzanci do jisté míry nahrazovaly sochařsví a jejich uplatnění bylo široké. Zdobil se jimi nábytek, truhlice, skříňky a měly své místo i v chrámech. Zvláštní pozornost se věnovala výrobě diptychů a triptychů, sloužily

461

také k ozdobě desek liturgickýck knih. Slonovinových reliéfů je zachováno velké množství, ale jen několik z nich je pojato jako volná plastika (Hodegetria, Vict. and Alb. muz., Londýn, 2. polovina 10. století). Můžeme mezi nimi najít dokonalé příklady rozkvětu makedonské renesance antiky a navíc je zajímavé, že řada památek přímo těží z antické mytologie. Především to jsou skříňky obkládané slonovinovými reliéfy. Najdeme na nich výjevy jako je Únos Europy, Heraklovy činy, řecká božstva, ale také scény lovecké a bitevní, císaře na koních, různá zvířata; časté jsou výjevy z her v hippodromu. V muzeích Paříže, Londýna, Leningradu nebo Florencie i New Yorku jsou uložena díla dokládající míru respektu, který byzantská vyšší společnost a umění jí sloužící chovaly k antické minulosti. Umělecky ještě dokonalejší jsou reliéfy s náboženskou tematikou. Klasickým příkladem je Harbavillský triptych z Louvru. Jeho námět je konvenční, představuje na střední destičce trůnícího Krista s Marií a Janem po stranách, tedy výjev Deesis; pod nimi stojí pět apoštolů. Na křídlech triptychu jsou symetricky zobrazeny dvě dvojice svátých vojínů a dva páry dalších světců. Všechny postavy zachovávají jednotu měřítka. Jejich gesta nenavozují zdání pohybu, ale jsou výrazově výmluv­ ná. Zaujme také dokonalost řasení antického oblečení světců. Nelze říci, že by pod ním zřetelně vystupovaly tělesné tvary, a přece je lze vycítit. Pozoruhodné jsou hlavně výrazy obličejů hlavních postav, krásná a ušlechtilá tvář Krista a citem prodchnutý zjev Mariin. Ideál tělesné krásy zděděný z antiky zde vstupuje do středověkého světa jako zcela nová hodnota, která ovlivní vývoj pozdního evrop­ ského středověku. Třeba ještě podtrhnout, že tento i další reliéfy jsou značně vysoké, čímž překonávají podobné slonovinové práce z 6. století, a že tu má mnohdy významné místo i ornamentální složka. O málo později vznikl triptych Britského muzea, který bývá spojován s princez­ nou Annou, manželkou kyjevského velkoknížete Vladimíra. Jeho hlavní pole znázorňuje Ukřižování a celek vysoké umělecké úrovně dvorských dílen. Polovi­ nou 10. století je datován reliéf zachycující korunování Romana a Eudoxie, který je pro jemnost řemeslného projevu třeba řadit k vrcholným dílům tehdejšího evropského umění. Na desce Evangeliáře Oty III. (konec 10. století) bylo použito byzantského slonovitého reliéfu se scénou Zesnutí Bohorodičky. Pohybově živější kompozice již není tak ušlechtilá, neopírá se o znalosti antického odkazu, nýbrž připomíná soudobé malířství. Ještě po celé 11. století si byzantský reliéf zachoval obdivuhodnou úroveň; jejím svědectvím je známý reliéf s Janem Křtitelem a se čtyřmi apoštoly (Vic. and. Alb. muz., Londýn). Jsou to všechno madailónová poprsí dokonalého provedení i vyso­ ké výtvarné kultury. Prolamovaný akantový ornament mezi medailóny připomíná budoucí gotický výzdobný systém. V dalším vývoji klesá úroveň práce a drahá slonovina se postupně nahrazuje dřevem. Byzantské reliéfy se vyráběly také z kamene, nejvíc z mramoru, břidlice a mast­ ku, drobnější přívěskové ikonky hlavně z achátu, chalkedonu nebo jaspisu. Větší reliéfy znázorňovaly jednotlivé světce, ponejvíc Bohorodičku v ikonografických

462

obměnách. Řada se jich dostala do Benátek a některé zdobí průčelí chrámu sv. Marka. Drobné práce, dnes roztroušené po sbírkách celého světa, představují soubor neobyčejného významu. Najdeme tu kameje imitující antické vzory nebo vycházející z dobového názoru — mnohé z nich zdobí knižní desky, relikviáře a kříže chrámových pokladnic. Větší glyptické práce měly samostatnou funkci; umělecky významným příkladem je např. jezdecké reliéfní zobrazení sv. Demetria z Eremitáže (11. století), které bylo později opatřeno stříbrným figurálním rámem. Tato umělecká technika si udržela dobrou úroveň i ve 12. století nejspíš proto, že existovaly specializované dílny udržující po generace výtvarnou tradici výroby. Příkladem mohou být některé patény z Athosů, zejména z pokladnice kláštera Xeropotamu, na níž reliéf po obvodu zpodobuje nebeskou liturgii a apoštoly, uprostřed pak Panagii Blachemiotissu, tedy Orantu s anděly (konec 12. století). Důležitou kapitolu byzantského uměleckého řemesla tvoří práce v kovu. Z mo­ numentálních děl se vlastně zachovaly jen bronzové dveře chrámů. Již roku 838 vznikly dveře ve sv. Sofii konstantinopolské, které objednali císařové Theofilos a Michael. Ty byly ještě téměř bez výzdoby. V hlavním městě se dlouhou dobu udržela kovolijecká dílna, ale nebýt exportu do Itálie, mnoho bychom o ní nevěděli. Z 11.století pochází řada chrámových dveří konstantinopolského původu, zejména v Monte Cassinu, v Monte Gargano a v Salemu. Pro benátský chrám sv. Marka byly dveře objednány roku 1085. Vrcholným příkladem z roku 1070 jsou lité dveře pro římský chrám Sao Paolo fuori le Můra; známe i jméno kovolijce Stauracia, který je rozčlenil 34 figurálně zdobenými poli. Expoziturou byzantského obchodu bylo tehdy město Amalfi, kde pracovali byzantští kovolijci a také zprostředkovávali dodávky z hlavního města. Na těchto památkách se uplatňoval reliéf a technika niella doplňovaná vpalovaným zlatém, kterou se pořizovaly výjevy ze Starého i Nového zákona. Největší význam mělo však zlatnictví, které odpovídalo svou nádherou požadav­ kům bohatých vrstev a dokreslilo Konstantinopol v očích tehdejší Evropy jako centrum obdivovaného přepychu. Velmi málo památek uvedeného druhu se za­ chovalo na území někdejší byzantské říše, ale díky exportům a hlavně po dobytí Konstantinopole křižáky mnohé předměty obohatily šlechtické a chrámové po­ kladnice. Mezi známé památky patří relikviářová schránka na ostatky golgotského kříže zvaná staurotheke z pokladu chrámu v Limburgu na Lahnou. Vznikla mezi lety 948 — 959 pro potřeby dvora Romana I. Měří 40 X 34 cm a její střed je rozdělen do devíti polí, v nichž je na zlatém plechu technikou přehrádkového emailu kompozice Deesis a šest dvojic apoštolů. Široký trojitý rám je opatřen nápisy a emailovým ornamentem, vnitřní rám zdobí kromě dalších emailů množ­ ství leštěných, ale nebroušených drahokamů a perly. Celek tvoří dokonalou ukázku zlatnického a emailérského umění neobyčejně zářivých barev a mikroskopicky jemného provedení, navíc kultivovaný v kresbě a v celém řešení. Staurothek se zachovalo více. Z nejlepších jsou ty, které se chovají v Granu a v athoské Lavře (11. století), v pokladnici chrámu sv. Marka a v Eremitáži (12. století).

463

K nejproslulejším zlatnickým památkám středověku patří benátský oltář v chrá­ mu sv. Marka, zvaný Pala d’Oro. Jeho dnešní podoba s částečným gotickým architektonickým ornamentem pochází z poloviny 14. století a svými rozměry 2,10 X 3,15 m je největším dílem středověkého zlatnictví. Umělecky nejdůležitější však není jeho bohatě zdobený zlatý korpus, ale téměř 200 emailových vyobrazení zahrnujících vše podstatné z byzantské ikonografie. Jeho nejstarší část dal v Konstantinopoli zhotovit dóže Pietro Orseolo v 10. století, na začátku 12. století byl zvětšen a po vyplenění hlavního města v roce 1204 poskytla Benátčanům bohatá kořist možnost postupně ho dopracovat. Proto také nejvíce emailů lze datovat do 11. —12. století. Mnohé zlaté nebo pozlacené tepané práce zdobily desky liturgických knih. Nejproslulejší opět patří do pokladnice chrámu sv. Marka. Jedna z nich představuje stojícího okřídleného archanděla Michaela s mečem a sférou v rukách na pozadí pokrytém různorodým drobounkým emailovým ornamentem. Rám je vyzdoben řadou figurálních emailů a mnoha vzácnými kameny. Druhá kniha má uprostřed zobrazení stejného námětu, ale jen po pás. Obličej archanděla je reliéfně vytepán ze zlata, ale křídla, oblek, nimbus a všechny ostatní složité výzdoby včetně rámu pokrývá emailérská práce vrcholné kvality a jemnosti násobené leskem mnoha broušených kamenů. Nádherou, barevností a efekty odraženého světla nelze tyto dvě práce s ničím podobným srovnat. Přihrádkový email, který byzantští mistři dovedli k naprosté dokonalosti, zdobil však i liturgické náčiní: jen v pokladnici chrámu sv. Marka lze ještě dnes najít 32 kalichů. Také ve sbírkách mnoha zemí tvoří památky byzantského zlatnictví a emailérství významnou součást inventáře. Louvre se může pochlubit tepanou a zlacenou stříbrnou plaketou s motivem Ženy u hrobu Kristova (12. století), která je pojetím odvislá od malířských vzorů. Artoforos, schránku na hostie v podobě modelu chrámu najdeme v cášské pokladnici (12. století, v jiných opět četná enkolpia v podobě kříže. Nejkrásnější (zdobený emaily) patří katedrále v Cozence. Také uherská královská koruna je v podstatě byzantská a podobně zdobená. Tisíce dnes rozptýlených vzácných předmětů vytvářejí představu o přepychu, který vládl na byzantském dvoře a ve vysokých kruzích šlechty i církve. Vliv byzantského umění na celou Evropu byl mimořádný a není dosud dostateč­ ně rozpoznán. Nejvíce však zasahoval do ortodoxních zemí, které přijímaly byzant­ skou kulturu a vzdělanost. Utvářelo se v nich postupně samostatné umění, které v užším smyslu pojmu nepatří do umění byzantského. Platí to hlavně o území balkánských Slovanů, o středověké Rusi a o Arménii a Gruzii. I když se tu všude uplatňovaly nejen byzantské importy uměleckých děl, ale také přímý podíl řeckých umělců, je třeba přiznat těmto oblastem a státům ve vývoji umění národní samo­ statnost.

464

Umění palaiologovské epochy Architektura Když Michael VIII. Palaiologos dobyl roku 1261 opět Konstatinopol, neznamenalo to ještě sjednocení byzantské říše. V době Latinského císařství vznikly nové státní útvary a centra, jejichž výtvarná kultura se vzájemně odlišovala. Dokládá to již chrám sv. Sofie v Trapezuntu (1260), sídelním městě stejnojmenného císařství. Na tradičním půdorysu vepsaného kříže, ale výrazně podélně protáhlém, se objevují nové složky, a sice trojice rozlehlých předsíní, které svým pojetím dávají tušit vliv blízké zakavkazské architektury. V epirském centru Arta vzniká pozoruhodný chrám Panagie Paragoritissy (1282 — 1289), důsledně centrální typ s trompovou konstrukcí nad středním prostorem, který je výškově členěn do tří podlaží, jež se otevírají arkádami do tribun. Každá z osmi podpěr má stejné členění, jež zdůrazňu­ jí místy zdvojené představěné sloupky elegantních tvarů s jemně provedenými hlavicemi. Na Peloponésu se buduje po roce 1287 chrám sv. Sofie v Monembasii, který se jeví jako pokračování typu katolikonu kláštera Hosios Lukas, má opět zaklenutí na trompech a obměňuje zdrobnělý pětilodní typ. Důležitým střediskem pozdně byzantského umění je Mystra poblíž Sparty. Za Franků tu na vysokém kopci vznikl hrad a stráň pod ním byla postupně zastavěna církevními a světskými stavbami v souvislosti s dočasným rozkvětem Morejského despotátu, který o sedm let přečkal pád Konstantinopole. Metropolitní chrám sv. Demetria (1291 — 1292) a chrám sv. Theodorů v klášteře Brontocheion (kolem 1295) patří rané fázi a přetrvává v nich typ baziliky a typ trompový o osmi podpěrách. V letech 1308 —1311 vzniká další stavba, Theotokos Hodegetria zvaná též Afendiko, která má již vyhraněné znaky pelaiologovdké architektury. V pří­ zemní části má trojlodní řešení, na úrovni tribun se mění v typ křížovokopulového prostoru. Ze tří stran k chrámu přiléhá otevřená galerie, která se stává oblíbenou součástí architektury 14. století. V Konstantinopoli se stejná tendence projevuje již při stavbě jižního chrámu Fenari Issa džami (1282 — 1304), a sice snahou o odhmotnění interiéru i v řešení zdí. Již dříve zmíněná severní část celku se spojila nyní společným exonaretem, k němuž přiléhá nová jižní galerie. Ve zřizování nových vnějších nartexů se pokračovalo na mnoha místech. Ze začátku 14. století je také přestavba staršího chrámu Spasitele v klášteře Chora, známějšího pod názvem Kahrie džami. Staveb­ níkem tu byl Velký logothet Theodores Metochites, přední mecenáš své doby, který dal také postavit nový exonartex. Má dekorativně pojaté průčelí, v němž se výrazně uplatňuje motiv odstupňovaných arkád. Ale nejefektivnější příklad nové západní fasády poskytuje chrám sv. Sofie v Ochridu; člení ji čtyři trojdílné akády opakující se též v poschodí (1313 — 1318), Chrámy té doby se dále vyznačují velmi zdobnými osmi i vícebokými tambury, které vyrůstají nad kubickými stavbami jako jejich vyvrcholení. 465

V hlavním městě stojí dobře zachovaný chrám Fetie džami (po 1315), jehož průčelí jsou pročleněna slepými oblouky až čtyřikrát odstupňovanými, mnoha okny a nikami; zdivo je místy šachovnicově vykládané, římsa lemuje několikaná­ sobný zubořez. Celek připomíná spíše umělecko-řemeslný výrobek než monumen­ tální stavbu. Takovému dojmu napomáhá stále drobnější měřítko staveb. Ačkoli Byzanc prožívala období značného úpadku, stavebí činnost se neobyčejně rozšířila. Způsobila to decentralizace kdysi rozsáhlého území a s tím spojená aktivita mnoha místních feudálů a klášterů. Ve stejných letech vzrůstá úloha Soluně. Z řady staveb má největší význam chrám sv. Apoštolů (1312 — 1315). Svými tvary podmíněnými logickou a proporční vyvážeností působí velmi ústrojně, což zdůrazňuje i promyšlenost detailů ozdobné­ ho zdivá a barevnost, ve které převládá režná cihla. Jádrem celku je nevelký chrám o třech párech vnitřních podpěr, který však vyniká výškou. Ze tří stran kolem něho obíhá nižší široký ochoz, charakteristický znak architektury této oblasti již od 9. století. Na západní straně přiléhající nartex se původně otevíral do prostoru sloupovou arkaturou, jak tomu bylo u řady památek palaiologovského období. Po vítězství hésychasmu se stavební činnost prudce omezuje na budování až zlidovělých vesnických modliteben a nové chrámy vznikají již jen v některých klášterech, např. na Athosů. Novou lokalitou té doby jsou kláštery Meteora v Thessálii, které upoutávají spíše zasazením do vysokých, sloupům podobných skal než výtvarným pojetím. Mužský klášter Velká Meteora byl donedávna přístup­ ný jen pomocí koše zavěšeného na kladkostroji. Závěr církevní architektury se omezil pouze na Mystru. Po chrámech sv. Sofie (kolem 1350) a Bohorodičky Peribleptos (1348 — 1387) je poslední významnější stavbou Bohorodička Pantanassa (1428). Představuje pro zdejší oblast příznačný typ — spojení baziliky v přízemí s patrem typu vepsaného kříže, které se uzavírá složitým klenebním systémem, v němž kopule vytlačují klenbu a společně s tambu­ ry vytvářejí vlnovité zastřešení celku. Navíc se zde prvně setkáváme s goticko-arabskou arkaturou na apsidách, které člení hluboké niky a zdobí svébytný festonový ornament. V Mystře se zachovala v ruinách také řada světských staveb. Město obsadili Turci bez odporu, takže nebylo příliš zničeno. Palác despotů zakládali ještě Frankové, patrně Guillaume de Villehardouin, ale jeho nejzajímavější křídlo patří palaiologovským vládcům. Velká trojpatrová stavba vyrůstá z přízemí otevírajícího se otevřenými arkádami do dvora. Připomíná sice vzdáleně italské paláce, ale jeho průčelí není rytmizované a skromné výzdobné prvky ukazují na místní, hluboce středověký názor. Podobné jsou menší domy v Mystře, jako Laskarisův nebo Frangopulův. Nechybí jim arkádové motivy a otevřené terasy, ale vyznívají přísně, což podtrhuje jejich až pevnostní zasazení do skalisté stráně městského teritoria. Lépe zachovanou palácovou stavbou je Tekfur serail v Konstantinopoli, součást císařského komplexu datovaná dnes až první třetinou 14. století, a nikoli léty vlády Konstantina VIL (912 — 959). V jeho uspořádání se totiž hlásí prvky západního 466

hradního paláce, třebaže je postaven Byzantinci v dekorativním slohu opírajícím se o ornamentální smíšené zdivo. Střídáním materiálů a cihelných vazeb včetně využití majolikových vkládaných detailů připomíná chrámy stejné doby v bulhar­ ském Nesebaru, který tehdy spadal střídavě pod byzantskou a bulharskou nadvlá­ du. Mozaika a nástěnná malba

Nejvýznamnějším odkazem palaiologovského umění, které bývá také označováno jako umění palaiologovské renesance, jsou mozaiky a nástěnná malba. Nový sloh byl připravován již koncem 12.století a o sto let později zcela dozrál. Jeho hlavními znaky jsou smysl pro prostor, zájem o narativnost opřený o dějovou vazbu postav a skupin mezi sebou, pozornost k přírodnímu pozadí a zejména opuštění frontální hieratické ztrnulosti, kterou nahradila dynamická kompozice celku. Měřítko po­ stav i celé výzdoby je nyní podstatně drobnější a jednotlivé scény se často zasazují do obdélníků volně přikládaných navzájem, takže malby nerespektují stavební tektoniku, nýbrž vytvářejí jakousi tapiserii. K tomuto dojmu přispívá změna barev­ nosti, ve které převládají světlé a bohatě nuancované odstíny. To platí jen o vý­ znamnějších památkách, některé se přidržují ještě suchého pojetí komnenovského stylu. Objev mozaik v konstantinopolském chrámu Chora na začátku 20. století umožnil přehodnotit umění palaiologovského období. Mozaikový cyklus s výjevy ze života Krista a Marie, mnohé z nich podle apokryfního evangelia Jakubova, vznikl po roce 1310 péčí soudobého politika, myslitele, historika a básníka Theo­ dora Metochita, vysokého úředníka, který sám zanechal veršovaný popis výzdoby. Mozaika nad dveřmi spojujícími vnější a vnitřní nartex znázorňuje donátora s modelem chrámu v rukou klečícího před Kristem. Metochites zaujme pohled diváka oblekem a téměř orientálním vzezřením, které zdůrazňuje pokrývka hlavy na způsob vysokého turbanu. Navíc to je poprvé, kdy se světská osoba objevuje ve výzdobě před tváří Krista, dříve to bylo vyhrazeno jen císařům nebo nejvyšším duchovním. Jako celek jsou mozaiky velmi působivé výraznými barvami, kompoziční skloubeností a smyslem pro děj, který se odehrává v prostorech vymezených krajinnými a zejména architektonickými prvky. Jsou velmi plastické a přidržují se většinou obrácené perspektivy dle byzantské tradice. Každá ze staveb je však z jiného úhlu vidění, což přispívá k tomu, že prostor se zdůrazňuje a potlačuje současně, takže splývá s povrchem architektury. V některých scénách se projevuje výrazný smysl pro citový prožitek. V severní kopuli nartexu je vykreslen detail s výjevem laskání Marie jako dítěte Jáchymem a Annou, na jedné z jeho lunet je znázorněno Sčítání lidu před Quirinem v Betlému, které je naplněno až divadelní dramatičností, s níž soupeří niterný zjev Mariin. Na mohutně plastickém pozadí tvořeném palácovou architekturou se odehrává výjev Josefovy výčitky Marii, který je poetickým dialo­ 467

gem obou postav. Podobných scén včetně Kristových zázraků najdeme v Choře množství. Doplňují je mnohé detaily zvířat a rostlinstva a bohaté ornamentální dekorace bordur. Nejsou však odpozorovány ze života: opírají se o dávné tradice, takže zdrojem zdánlivých inovací není vizuální zkušenost, nýbrž literární učenost. Proto také nelze palaiologovské umění pojímat jako vykročení k renesanci, ale jako projev zcela středověký, i když četné formální rysy spojují byzantskou tvorbu tohoto období s italským uměním. Řada mozaikových fragmentů se zachovala i v chrámech mimo Konstantinopol. Nejvýznamnější jsou v chrámu sv. Apoštolů v Soluni (1315). Ve scéně Zvěstování pastýřům je třeba obdivovat rozhodnost pohybů, plastičnost a cit pro perspektivní pojetí postav, které umělec zachycoval v různých obratech a z různých stran. Řada malířských výzdob je v klášterech, hlavně na Athosů, ale nic nového nepřinášejí. Palaiologovské období se neomezovalo jen na poměrně už malé území tehdejší Byzance, jeho vliv pronikal do Srbska a Bulharska, do Ruska, Arménie a Gruzie stejně jako do Itálie. Vysokých hodnot dosahovalo především tam, kde zasahoval ještě dvorský vliv. A to bylo především v Mystře, která byla dynasticky spjata s konstantinopolskými císaři. V téměř všech chrámech tohoto peloponéského města, o nichž jsme se zmínili už v souvislosti s architekturou, jsou zachovány alespoň zbytky freskové výzdoby. Palaiologická interpretace tradičních námětů ukazuje mnoho nového v stylistickém a ikonografickém podání. Postavy jsou mnohdy zachycovány v prudkých pohybech, jejich oděvy jakoby ovíval vítr, scény inklinují k žánrovému podání a počet drobných postav se stále zvětšuje. Štětec zkušených mistrů se pohybuje lehce a rychle, používá dlouhé tahy se schopností naznačit přesvědčivě detail, aniž se u něj zastaví. Je tu stejný smysl pro plastičnost i prostor a na jedné ze scén chrámu Peribleptos, Setkání Jáchyma a Anny u Zlaté brány, lze vidět pokusy o prostorovou perspektivu zmenšováním měřítek postav. Na téměř monumentálním krajinném pozadí uzavřeném pohledem na bohatou a dosti celistvou městskou architekturu probíhá mnohofigurová scéna Vjezd do Jeruzaléma blížící se historickému líčení. Vzkříšení Lazara ukazuje skalnatou krajinu, po níž kráčí průvod vedený Kristem. Zprava je otevřený sarkofág s mrt­ vým, jehož bratr si rukávem chrání nos před mrtvolným puchem. Fresky chrámů v Mystře patří k předním středověkým dílům a mohly vzniknout jen v prostředí vysoké kultury, která však byla vyhrazena jen ozoučké vrstvě vzdělanců. Proto se v tíživých poměrech doby nemohla dále rozvíjet.

Deskové malířství

Z pokročilého 13.— 15. stoetí se zachovalo mnoho ikon, ale jejich úroveň značně kolísá. Nejlepší díla lze spojit s dílnami hlavního města; jsou to často jemné mozaikové ikony — nej významnější příklad poskytuje dvojice desek z muzea Opera dell Duomo ve Florencii, na nichž je zobrazeno 12 hlavních svátků roku. Tvarově uvolněný a svěží malířský výraz, dynamická a výrazná charakteristika scén 468

a osob má svým pojetím blízko ke stylu mozaik v Kahrie džami. V této epoše nabývá na oblibě mariánská tematika zobrazení Bohorodičky s děckem nebo scény z jejího života, mezi nimiž se často opakuje hlavně Zvěstování a Zesnutí, tedy takové, v nichž bylo možné vyjádřit citový přístup k námětu. Na oblibě získává typ Bohorodičky Eleusy („Poskytující slitování“), příkladem je mozaiková ikona By­ zantského muzea v Athénách (konec 13. století). Malba té doby spěje k zdrobnění, detaily se vykreslují jemnými štětci a v barevnsti celku převládají teplé, světlé tóny slavnostního ladění. Důležité místo patří zlatu, ale nikoli hladkým pozadím, nýbrž předvším jemným nitkovým tahům podtrhujícím schematickou skladbu bohatě řasených rouch. Dramatizace celku opřená o podání prudkých pohybů vervních dotyků štětce se zdůrazňuje složitostí figurálních kompozic, v nichž má důležité místo architek­ tura naznačená však spíše symboly, podobně jako krajinné pozadí. Protáhlé posta­ vy jsou často skloněné. Na scénách, jako je Proměnění, jsou apoštolově padající z hory Tábor viděni až v křečovitých pohybech. Podobně postava Ukřižovaného se nyní esovitě prohýbá až ke zdůraznění váhy mrtvého těla. Není možné stručně přehlédnout množství ani těch nej významnějších ikon, které naplňují světová muzea, tím spíše, že se také jejich ikonografický program rozhojňuje o stále nové motivy opřené o hagiografické, apokalyptické náměty a o mariánské apokryfy. Vývoj spěl ke zdůrazňování linearity, která přechází až do tvrdé suchosti provedení. I zde se projevil neblahý vliv hésychasmu a v pokročilém 14. století nic nezbývá z elegance malby zralého papaiologovského období, které se rozvíjelo jen něco přes půl století.

Knižní iluminace

Knižní malba nedosáhla ve 13.— 15. století dřívější nádhery ani dokonalosti. Přibyly jí však nové rysy, které lze charakterizovat podobnými slovy jako soudobé monumentální malířství. Prvními zralými příklady nového stylu jsou malby Evan­ gelia z athoského kláštera Iviron (č. 5). Jeho 38 půlstránkových iluminací zahrnuje kromě svátkového cyklu náměty oblíbené v Konstantinopoli, včetně tehdy častého výjevu Zjevení Trojice Abrahámovi. Byť iluminátor použil starší předlohu, vnesl do svých prací obdivuhodný smysl pro celistvost kompozičního uspořádání figurál­ ních scén v souhlase s nezvykle jednotícím krajinným a jindy architektonickým prostředím. To vytváří kulisovitě vymezený prostor, v němž má každá z postav nebo skupin vymezené místo, což ještě zdůrazňuje jejich plasticita a podíl na dějovém vyjádření. Většina rukopisů té doby se omezuje hlavně na zobrazení jednotlivých evangelistů, která jsou sice jednotvárná, ale dobré úrovně. Z poloviny 14. století pochází vynikající kodex z Moskevského historického muzea (gr. 407) zahrnující Nový zákon a žaltář. Na jeho četných celostránkových iluminacích se podílelo několik autorů. První místo patří malíři, který maloval postavy jednotli­ vých proroků a světců, např. Habbakuka a Jana. Virtuózní kresba je zachycuje ve 469

složitých obrazech naplněných vypjatým pohybem, uplatňují se prostorové zkrat­ ky, energické tahy poměrně širokého štětce i prosvětlování lokálních barev, což vede k zdůraznění objemu. Mariánské scény patří jiné ruce, která dbala na kompo­ ziční propojení linií, na skloubení a na rytmus barevných skvrn. Podobné úrovně již nebylo později dosaženo. Novým jevem v knižní ilustraci palaiologovského období je portrét. Objevuje se vzácně i na rámech ikon, ale v rukopisech se zachoval přes tucet císařských podobizen. Otázka míry realismu zobrazení není zcela jasná, zdá se, že typika tváří přece jen převládá nad možností pravdivého vidění. Proto je na místě mluvit o portrétu ve středověkém smyslu slova, v němž se individuální črty omezují na základní znaky jedince. Výjimečným příkladem jsou portréty v teologických spi­ sech Ioanna Kantakuzena (Paříž, Bibl. Nat., gr. 1242), v nichž je císař zobrazen celkem třikrát. Nejdříve jak roku 1351 předsedá církevnímu koncilu, dvakrát stojí ve vladařském oblečení a v mnišském šatu. Podobizny se jen poněkud liší délkou a tvarem vousu, jinak postihují individualitu osobnosti nejen přesvědčivým výra­ zem, ale také vysokou uměleckou úrovní modelace tváře. V oblibě byly i světské rukopisy. Většinou to jsou pozdní redakce pořizované hlavně podle památek makedonského období. Typickým příkladem historických ilustrací je pozdní opis rukopisu Ioanna Skylitza ze 14. století (Madrid, Nár. knih.), který doprovází na 600 vyobrazení. Patří nejméně třem umělcům, jsou kolísavé kvality a nesou znaky chvatného provedení. Od druhé poloviny 14. století úroveň iluminátorské práce rychle upadá a omezuje se na několik základních námětů nebo jen na ornamentální výzdobu.

Umělecké řemeslo Ještě horší úděl postihl umělecká řemesla. Nedostatek drahých materiálů, slonovi­ ny i zlata, způsobil, že se používalo především dřeva, mědi a jejích slitin, nanejvýše pozlaceného stříbra. Ale i u dvora se začínalo jíst z keramických nádob. Nový styl jen nesnadno pronikal do tradičních forem a řemeslná, ba zlidovělá tvorba začala převládat nad uměleckou. Jen výjimečně se ještě objevují lité bronzové dveře v chrámu kláštera Vatopedi na Athosů. Reliéf se omezil na jedinou scénu Zvěsto­ vání a zbytek plochy pokrývají v ornamentálních rámcích zoomorfní motivy provedené technikou niella. Několik málo příkladů zlatnické a emailérské doved­ nosti dokládají kalichy a mísy, drobnější šperky, enkolpia a kameje, ale celkově klesá výtvarná náročnost podání. Obliby nabývá technika filigránu. Rozšířeným druhem uměleckého řemesla se od 13. století stává zhotovování kovových obkladů ikon, nebo alespoň jejich rámů a světeckých nimbů. Technikou kovotepectví se pořizovaly jakési duplikáty hlavních scén, které kromě inkamátu pokrývaly často celé ikony. Tím je chránily před začouzením svícemi, ale současně měly také devociální funkci. Příkladem je obklad Vladimirské Bohorodičky ze Zbrojnice moskevského Kremlu, který objednal v Byzanci metropolita Fotij, když se ujal roku 1410 svého úřadu.

470

V pozdně byzantském období došlo k rozkvětu uměleckých výšivek a tkanin, které se zdobily figurálními scénami. Jsou to hlavně epitrachelia a dalmatiky, epitafy a liturgická roucha. Z hlavních památek lze uvést tzv. dalmatiku Karla Velikého z chrámu sv. Petra v Římě, epitaf z Ochridu nebo sakkos metropolity Fotije v Moskvě. Zvláštní oblibě se těšily vyšívané epitafy zdobené hojně i perlami. Za námět měly zpravidla scénu Krista ležícího v hrobě obklopeného anděly a různými symboly nebo Zesnutí Bohorodičky.

*





Už nejméně pátá generace badatelů zpracovává odkaz byzantského umění, které se jen velmi těžko dá systematizovat pro svou rozptýlenost a nedostatek pramenů. Bariéry náboženské nesnášenlivosti jsou dnes již překonány, někdy se dokonce v tomto umění hledá nejen vysvětlení zdrojů evropského středověku, ale pro jeho převážně asketickou mystičnost i pramen obnovení obecné religiozity. Tyto desinterpretační tendence však nesmějí zabránit, aby se v odkazu dějin byzantského umění nenacházely vysoké umělecké hodnoty, bez nichž by obraz i tradice evrop­ ského uměleckého dění nebyly úplné a mnohdy ani vysvětlitelné. Pádem Konstantinopole umění byzantského světa nekončí. Jednak pokračuje v sousedních ortodoxních státech, jednak žije ve zdech klášterů nebo se posouvá na pozice lidového projevu. Kromě historizujících návratů ve schematických kopi­ ích pozdějších let se skutečné hodnoty už nedosáhlo a kreativní umělecký projev nahradilo zlidovělé řemeslo, do něhož jen velmi pomalu prosakovaly prvky novově­ kého názoru a světského umění.

471

Byzantská studia v Československu

S výjimkou poměrně krátké epizody působení cyrilometodějské misie na Velké Moravě se české země od počátku svého historického vývoje nikdy nedostaly pod přímý vliv byzantské civilizace, ale vyvíjely se trvale ve sféře západní kultury latinské. Je proto pochopitelné, že i novodobé historické a filologické bádání u nás zaměřilo svou pozornost především na studium středověku v západní a střední Evropě a byzantologické bádání se začalo rozvíjet až poměrně pozdě a zůstávalo spíše jen na okraji zájmu naší kulturní veřejnosti. Ke konstituování byzantologie jako samostatné historické a filologické disciplíny dochází u nás vlastně až na začátku tohoto století. Její základy položil Jaroslav Bidlo (1868 — 1937), profesor dějin východní Evropy a poloostrova Balkánského na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, obsáh­ lým kritickým článkem Studia byzantologická a Karla Krumbachera „Geschichte der byzantinischen Literatur“ publikovaným v Českém časopise historickém, v němž netoliko kriticky referoval o základ­ ním Krumbacherově díle, jež představovalo soubor byzantologických filologických znalostí své doby, ale zasvěceně pojednal o celé byzantologii jako disciplíně a představil její hlavní reprezentanty. Jak už vyplývá z názvu jeho univerzitní stolice, jejímž byl prvním držitelem, byzantologie u nás vycházela ze slavistiky, ze studia dějin slovanských národů, pro něž byzantská civilizace tvořila základ jejich vlastního kulturního vývoje. V tom navazoval na dílo dřívějších českých historiků, zejména vynikajícího znalce balkánských dějin Konstantina Jirečka (1854—1918), který však jako profesor vídeňské univerzity české prostředí přímo neovlivnil. Jiným vynikajícím českým znalcem starých dějin balkánských národů a jejich vztahů s Byzancí byl mladší současník Bidlův Karel Škorpil (1859 — 1944); i ten však žil v cizině a jako první vedoucí archeologických významů v Plisce a v Preslavi si právem zasloužil označení „otec bulharské archeologie“. Ke skutečnému rozvoji byzantologie v Československu dochází až po první světové válce. Způsobily to především dva podněty: jednak to byl příchod skupiny vynikajících ruských historiků a zejména znalců byzantského a starého slovanského umění s N.P. Kondakovem v čele do Prahy. Pod jeho vedením vznikl ústav, který pokračoval v činnosti i po Kondakovově smrti roku 1924 a který poskytl ruským i dalším slovanským badatelům, kteří se usadili v Praze, organizační a do určité míry i materiální základnu pro jejich vědekou činnost. Pravidelný sborník, vydávaný každoročně až do roku 1941 pod názvem Seminarium Kondakovianum (celkem 11 svazků), se okamžitě zařadil mezi nejlepší periodika v oboru a neztratil svou cenu ani dnes. Druhým, a to rozhodujícím podnětem bylo založení Slovanského ústavu v Praze roku 1928, který se nadále stal organizační základnou veškeré české slavistiky. V něm začal od roku 1929 vycházet časopis Byzantinoslavica, vydávaný do začátku II. světové války jako pravidelný „Sborník pro studium byzantsko-slovanských vztahů“. Jeho výkonným redaktorem a sku­ tečným tvůrcem byl až do své předčasné smrti v roce 1939 vynikající český slavista Miloš Weingart, který dokázal pro spolupráci s časopisem získat netoliko prakticky všechny přední slavisty působící v Československu, ale i četné další odborníky ze všech slovanských zemí včetně SSSR a rovněž některé badatele ze zemí západních, kteří se zabývali nejrůznějšími aspekty této problematiky. Vznikl tak časopis vysoké odborné úrovně uveřejňující studie zásadního významu a prezentující vesměs originální a někdy přímo převratné objevy či názory. Zároveň plnil důležitou funkci informativní svou stále se rozvíjející kronikou, v níž kriticky referoval o všem důležitějším a novém, co se v oboru v mezinárodním

472

rozsahu dálo. Bylo přirozené, že tento sborník měl zaměření převážně slavistické a že v duchu svého programu akcentoval studím byzantologie především z hlediska šíření byzantské kultury mezi slovan­ skými národy. Podstatnou část jeho obsahu představovaly studie věnované otázkám cyrilometodějské misie a problematice staroslověnské literatury vůbec. Ze studia této problematiky vyšel i František Dvomík, který ovšem studium byzantsko-slovanských vztahů založil na široce pojatém zhodnocení celkových mocenských a politických vztahů v celé Evropě 9. století a který zejména převratným způsobem přistoupil k řešení otázky vzniku staroslověnské hagiografie v souvislosti s jejím vztahem k soudobé literatuře byzantské. Toto zaměření jej stále více vedlo k byzantologii vlastní, v níž ve skutečnosti zahájil svou vědeckou činnost vůbec prvním vydáním důležitého hagiografického textu — Života Gregoria Dekapolity. Jeho pozdější práce jej vedla k na­ prostému přehodnocení tzv. Fotiova schismatu a později, po druhé světové válce, kdy už působil jako profesor Harvardovy univerzity a řádný člen byzantologického ústavu „Dumbarton Oaks“ ve Washing­ tonu, k studiu politických teorií v Byzanci, jimž věnoval několik základních monografií. Přitom nepřestal věnovat pozornost problematice byzantských misií mezi slovanskými národy a jeho poslední monografie na toto téma, shrnující výsledky jeho celoživotního díla, vyšla roku 1970 současně s americkým vydáním i česky v Praze. Přestože v osobnosti Františka Dvorníka dosáhla česká byzantologie nesporně vrcholu, nebyl zjevem ojedinělým. Je třeba připomenout aspoň Karla Můllera, který se soustavně věnoval překládání běžných děl byzantské krásné literatury, hlavně románu a eposu, do češtiny a napsal i první (a zatím jediný) český přehled dějin byzantské literatury. Theodor Saturník se věnoval otázkám byzantského práva u Slovanů, v čemž na něj originálním způsobem později navázal Josef Vašica. Není možno opomenout přínos četných paleoslovenistů v čele s Josefem Vajsem, kteří, ačkoli se zabývali běžnými problémy staroslo­ věnské literatury, svým bádáním značně přispěli k poznání jejich byzantských předloh. A vysoké úrovně dosáhlo v Československu v době mezi válkami i studium byzantského a jím ovlivněného starého slovanského umění; i když zde vedoucí roli měli především ruští badatelé působící v Praze s N.L. Okuněvem v čele, značný přínos znamenalo i dílo jejich českých kolegů. Byl to zejména přední znalec raně křesťanské archeologie Josef Cibulka a někteří jeho žáci, z nichž třeba jmenovat především Josefa Myslivce, jehož vědecká dráha byla ovšem násilně přerušena dlouholetým nespravedlivým vězněním v období padesátých let. Druhá světová válka znamenala ve vývoji byzantských a slovanských studií v Československu hluboký předěl. Možnosti vědeckého bádání a zejména zveřejňování jeho výsledků byly na dobu šesti let potlačeny, mezinárodní styky přerušeny. Někteří z předních odborníků v té době zemřeli, jiní odešli do zahraničí. Po této vynucené přestávce však začala doba o to intenzivnějšího rozvoje. Krátce po ukončení války obnovuje profesorka Milada Paulová, nástupkyně profesora J. Bidla na Karlově universitě, ve spolupráci s paleoslovenistou Bohuslavem Havránkem a historikem umění N.L. Okuně­ vem vydávání časopisu Byzantinoslavica, který ovšem přetvořila v mezinárodní časopis značně širšího zaměření; měl pěstovat všechna odvětví byzantských studu, aniž by ztrácel ze zřetele své původní specifické zaměření. Dalším cílem obnoveného časopisu bylo uveřejňovat bibliografický oddíl, který by v anotovaných záznamech pohotově uveřejňoval informace o vývoji byzantologického bádání na mezinárodní úrovni, přičemž i zde měla být věnována zvláštní pozornost studiu vlivu Byzance na slovanské národy. Pro spolupráci s časopisem byla získána i řada předních zahraničních byzantologů jak ze slovanských, tak i západních zemí; záhy proto nabyl předního postavení mezi vedoucími byzantologickými časopisy a to si udržel i poté, co bylo po několikaleté přestávce obnoveno vydávání mnichovské Byzantische Zeitschrift, nejstaršího a nesporně předního vědeckého orgánu světové byzan­ tologie. Organizační předpoklady vydávání časopisu Byzantinoslavica byly ještě upevněny, když roku 1953 byl Slovanský ústav začleněn do nově založené Československé akademie věd, kde bylo kolem redakce utvořeno malé, leč aktivně pracující byzantologické oddělení. Ve vedení časopisu vystřídal profesorku Paulovou v polovině padesátých let slavista Antonín Dostál, zatímco organizaci redakční práce stejně jako dříve i nadále zajišťovala Bohumila Zástěrová, s níž po dlouhou dobu spolupracoval předčasně zesnulý Milan Loos, vynikající odborník v oboru byzantských náboženských dějin a zejména

473

znalec středověkých herezí. O něco později se k nim připojil Vladimír Vavřínek, který po smrti obou svých starších kolegů převzal redakci časopisu Byzantinoslavica a je nyní jeho vedoucím redaktorem. V. Vavřínek původně vyšel ze studia starověkých dějin a později se zaměřil na otázky změn v pozdně antické společnosti, které vyústily ve vznik středověké Byzance. Hlavní těžiště jeho badatelského zájmu však spočívalo ve studiu dějin byzantských misií u Slovanů, christianizace Velké Moravy a vztahu staroslověnské literatury k literatuře byzantské, v čemž do určité míry navázal na dílo Františka Dvomíka. Redakce Byzantinoslavik však nebyla jediným pracovištěm, které se zabývalo byzantologií. I při svém rozšířeném programu časopis nadále udržoval úzké pracovní styky s českou paleoslovenistikou, jejímž centrem se stalo pracoviště vydávající monumentální Slovník jazyka staroslověnského vycházejí­ cí od roku 1958 pod redakcí Josefa Kurze; jeho vydávání v současné době spěje ke konci pod redakcí Kurzovy dlouholeté spolupracovnice a nástupkyně Zoe Hauptové. Jako jeho pokračování je zároveň připravován slovník řecko-staroslověnský, jehož koncepci vypracovala mezitím ale rovněž zesnulá Ilona Pádová. Vedla paleoslovenistiky, kterou v redakci Byzantinoslavik zastupuje Emilie Bláhová, se českosloven­ ské byzantologické bádání v poválečném období programově zaměřilo i na spolupráci s bádáním o antickém starověku, z něhož vlastně historicky vyrostlo a na něž přirozeně navazuje už jazykem svých pramenů. Základy v tomto směru byly položeny už dříve, zejména dílem dvou předních profesorů klasické filologie na filozofické fakultě Karlovy univerzity. Prvním z nich byl Karel Svoboda, který věnoval pozornost byzantskému románu a některým problémům díla Michaela Psella, druhým byl Antonín Salač, jenž vydal některé prameny k byzantským dějinám (zejména zakládající listinu právnic­ ké školy v Konstantinopoli), věnoval se vztahům husitských Čech s cařihradskou církví a při svých archeologických výzkumech v Řecku se vedle antických objektů věnoval i nálezům z doby byzantské. Žačka K. Svobody a dlouholetá spolupracovnice A. Salače Růžena Dostálová potom soustavně rozvinula studium byzantské literatury, redigovala byzantskou a novořeckou část Slovníku řeckých spisovatelů, založila řadu překladů děl byzantských historiků, která vychází v nakladatelství Odeon, a uveřejnila v ní některé vlastní překlady. Zároveň usiluje i o rozvoj novořeckých studií jako logického pokračování byzantologie a v této souvislosti věnovala pozornost řecko-českým stykům v minulosti. Byzantská studia tvoří přirozenou součást balkanistiky, která se zejména od šedesátých let stále výrazněji utváří jako samostatná vědecká disciplína. V Československu je její studium soustředěno zejména na Masarykově univerzitě v Brně, kde ji založil profesor Josef Macůrek, autor faktograficky bohatého díla Dějepisectví evropského východu, a kde také působil předčasně zesnulý znalec raně tureckého období Josef Kabrda. V sedmdesátých letech se tohoto bádání na brněnské univerzitě ujal profesor František Hejl a v současné době stojí v čele této vědní disciplíny u nás Ivan Dorovský, jehož zájem se ovšem soustřeďuje k novějším dějinám a k balkánské filologii. Na žádné z našich univerzit není sice samostatná katedra byzantologie, což je v jiných zemích, zejména slovanských, běžné, ale byzantská historie je zde přednášena v rámci všeobecných dějin. Na Karlově univerzitě v tradici své učitelky M. Paulové pokračuje Věra Hrochová, specialistka na proble­ matiku pozdně byzantských měst a období křižáckých tažení, zatímco v Brně přednášel byzantské dějiny Lubomír Havlík, který se stal známý svými pracemi o raně slovanských dějinách. Historii umění v Byzanci a u slovanských národů přednášel na pražské univerzitě po řadu let Vladimír Fiala, který se specializoval na dějiny umění v Bulharsku, a v současné době se tohoto úkolu ujala také Jana Hlaváčková, jejíž hlavní odborný zájem se soustřeďuje k byzantské ikonografii. Okrajově se problematiky byzantského umění dotýká i naše archeologie, zejména nálezy z doby stěhování národů a z doby velkomoravské. Mezinárodní proslulost si v tomto ohledu získali Josef Poulík a Vilém Hrubý. Vlivem byzantské architektury na Velkou Moravu se zabývali Josef Pošmourný a Josef Cibulka, drobné umění bylo v popředí zájmu Zdeňka Klanici a předčasně zesnulého Klementa Bendy. Na Slovensku se této problematice věnoval především Ján Děkan, zatímco z historického hlediska se problematikou byzantsko-avarských a byzantsko-slovanských vztahů zabývá Alexander Avenarius. Na bratislavské univerzitě přednáší byzantskou a středověkou slovanskou archeologii a dějiny hmotné kultury Taťána Štefanovičová.

474

V souvislosti s organizačními změnami v rámci ČSAV byla během roku 1969 redakce Byzantinoslavik převedena do Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská (který byl zcela nedávno přejmenován na Ústav pro klasická studia). Časopis tím získal novou organizační základnu, což se příznivě projevilo i v rozvoji jeho mezinárodních styků. I v nesnadném období sedmdesátých a osmdesátých let nepřestala být Byzantinoslavica časopisem skutečně mezinárodním. Jeho redakce se opírala o spolupráci netoliko s badateli v tehdejších socialistických státech, ale udržela si a dále rozšířila široký okruh spolupracovní­ ků a přispěvatelů v téměř všech zemích, kde se byzantská studia pěstují. To jí umožnilo i nadále vydávat soustavnou bibliografii současných publikací, jíž se dostalo významného ocenění na 16. mezinárodním byzantologickém kongresu ve Vídni v roce 1981. Dalším konkrétním prostředkem styků naší byzantologie se zahraničními kolegy se stalo pořádání mezinárodních symposií. V Československu byla zatím uspořádána tři taková byzantologická symposia. Roku 1977 se v Liblicích konalo symposium na téma „Byzanc na vrcholu své moci“, jehož se zúčastnilo 36 badatelů ze šesti socialistických zemí; přednášky na něm proslovené vyšly ve sborníku Beitráge zur byzantinischen Geschichte im 9. —11. Jahrhundert, vyd. V. Vavřínek, Praha 1978. V září roku 1982 bylo pak v rámci 16. mezinárodní konference EIRENE, tradičně věnované jen klasickým studiím, poprvé uspořádáno i byzantologické symposium věnované problematice kontinuity či diskontinuity historického vývoje v době přechodu od pozdní antiky k rané Byzanci. Tohoto symposia se zúčastnilo už 67 badatelů z 13 zemí Západu i Východu a jeho akta vyšla ve sborníku From Late Antiquity to Early Byzantinum, vyd. V. Vavřínek, Praha 1985. O významu, který tomuto setkání byl v mezinárodním měřítku přisouzen, svědčí nejen množství účastníků a počet přednesených referátů, ale i skutečnost, že na vydání sborníku poskytlo podporu i UNESCO. Poslední takové setkání se uskutečnilo v září 1990 na zámku v Bechyni na téma „Byzanc a její sousedé od poloviny 9. do 12. století“. I tohoto symposia se zúčastnila přes 60 byzatologů ze 14 zemí. V nejnovější době byla pak mezinárodní spolupráce významně rozšířena i jiným směrem. V rukopis­ ném oddělení Státní knihovny v Praze je chována sbírka řeckých papyrů sahajících chronologicky od helénistického období až po dobytí byzantského Egypta Araby, mezi nimiž jsou i papyry raně byzant­ ského období. Na základě dohody mezi ČSAV a florentskou Bibliotheca Laurentiana se vydávání těchto papyrů ujal italský odborník Rosario Pintaudi za spolupráce dvou vědeckých pracovníků KRŘL Ladislava Vidmana a Růženy Dostálové; první díl této edice byl vydán právě v době, kdy rukopis této knihy byl odevzdán do tisku. Předložená kniha představuje shrnutí badatelské práce jedné generace československých byzantologů. S odhlédnutím od příslušných kapitol v melantrišských Dějinách lidstva z konce třicátých let, jejichž autory byli Jaroslav Bidlo, Milada Paulová a Felix Tauer, ale jež zůstaly jen nedokončeným torzem, je to první pokus o syntézu dějin a civilizace Byzance napsaný v češtině. Jeden z autorů, Milan Loos, jistě jeden z nejlepších znalců byzantských dějin u nás vůbec, nestačil pro zhoubnou chorobu, která předčasně ukončila jeho život, své kapitoly dokončit; Oldřich Tůma dopsal jeho příspěvek v duchu, v němž jej M. Loos koncipoval. Bohumila Zástěrová, která práci autorského kolektivu koordinovala, provedla poslední redakci díla rovněž postižena těžkou chorobou; dokázala ještě odevzdat ukončený rukopis do nakladatelství, ale jeho vydání se už také nedočkala. Spoluautoři vzpomínají na oba zesnulé kolegy s úctou a s uznáním jejich práce, bez níž by toto společné dílo stěží bylo vzniklo.

475

Vybraná literatura

Následující soupis má uživateli otevřít cestu k dalším informacím o byzantských dějinách. Jde samozřej­ mě o pouhý výběr; rozsáhlejší přehled může zájemce najít v publikaci Historische Búcherkunde, Súdosteuropa I, Mittelalter, vyd. M.Bernath, Munchen 1978. Anotovanou bibliografii vybraných byzantologických prací zde uspořádal W. Hórandner (sv. 1, s. 131—408). Velmi dobře uspořá­ danou bibliografií je vybaven 4. díl Cambridge Medieval History, který je věnován Byzanci (práce do poloviny šedesátých let). Práce československých autorů do roku 1965 zaznamenává Bibliographie de la byzantinologie tchécoslovaque I— II, Praha 1966. Systematicky informují o nové byzantologické produkci průběžně uveřejňované anotované bibliografie časopisů Byzantinoslavica (Praha), Byzantinische Zeitschrift (Můnchen) a — pokud jde o církevní dějiny — Revue ďhistoire ecclésiastique (Louvain) a Ostkirchliche Studien (Wúrzburg). Skvělou orientaci ve vývoji světové poválečné byzantologie je možno čerpat z přehledů, které uspořádali P. Wirth: Literaturbericht liber byzantinischen Geschichte. Veróffentlichungen der Jahre 1945—1967 (Hist. Zeitschrift Sonderheft 3), Můnchen 1969, s. 575 — 640, a G. Weiss: Byzanz. Kritische Forschungs- und Literaturbericht 1968—1985 (Hist. Zeitschrift Sonderheft 14), Mun­ chen 1986. Základní přehled o byzantologických studiích své doby či aspoň o některých blíže vymeze­ ných problémech přineslo také několik článků českých autorů: J. Bidlo, Studia byzantologická a Karla Krumbachera „Geschichte der byzantinischen Literatur", Čes. čas. hist. 14 (1902), 129—158, 270 — 284; V. Hrochová, Základní problémy studia byzantských déjin, Čs. čas. hist. 12 (1964), 153—170; B. Zástěrová, Přehled vývoje a dnešního stavu byzantologie, Čs. čas. hist. 14 (1966), 161 — 178; naposledy sborník Vybrané problémy současné byzantologie, Praha 1978 (autoři jednotli­ vých statí: R. Dostálová, V. Hrochová, M. Loos, V. Vavřínek).

Prameny Uvedený výběr zaznamenává několik nejdůležitějších edic dokumentů, antologie dokumentů a výňatků v překladech, překlady byzantských literárních děl do češtiny a do světových jazyků. Detailní poučení o všech druzích pramenů k byzantským dějinám může čtenář najít v publikaci: J. Karayannopoulos — G. Weiss, Quellenkunde zur Geschichte von Byzanz I— II, Wiesbaden 1982. By­ zantské vyprávěcí prameny byly tiskem vydávány již od 16. století. Z různých sérií edic jsou nejvýznam­ nější tzv. bonnský korpus (Corpus scriptorum historiae byzantinae, 50 sv., Bonn 1828 — 1897, díla historiků) a řecká patrologie (Patrologiae cursus completus, series graeca, vyd. J. —P. Migne, 161 sv., Paris 1857 — 1866, díla církevních autorů). V obou případech jsou edice řeckých textů doplněny latinským překladem. Edice bonnského korpusu i řecké patrologie jsou ovšem dnes již zastaralé. Jen částečně byly zatím nahrazeny novou, široce koncipovanou řadou Corpus fontium historiae byzantinae (vychází od roku 1967 v několika sériích). Jde o vědecky dokonale zpracované, podrobným komentá­ řem vybavené edice, doprovázené často i překladem do některého moderního jazyka. Plánováno je asi 75 svazků; zatím vyšla zhruba jedna třetina. Texty církevních autorů jsou vydávány v rámci různých programů; zvláště významným podnikem je řada Corpus Christianorum, Series Graeca (publikovaná společně nakladatelstvími v Turnhoutu a v Louvainu v Belgii).

476

Stále častěji jsou nyní publikovány také samostatné překlady byzantských historiků; i ty bývají někdy vybaveny kvalitním komentárem. K dispozici jsou přehledy překladů publikovaných v němčině — W. Schule, Bibliographic der Ubersetzungen griechisch-byzantinischen Quellen, Wiesbaden 1982 ( = Glosář zur frůhmittelalterlichen Geschichte im óstlichen Europa, Beiheft 1) — a v angličtině: E.A. Hanawalt, An Annotated Bibliography of Byzantine Sources in English Translation, Byzantine Studies / Etudes byzantines 9 (1982), 68 — 87.

Dokumenty Acta et diplomata Graeca medii aevi sacra et profana, vyd. F. Miklosich — J. Muller, 6 sv., Wien 1860—1890 (různé listiny) Archives de TAthos, vyd. P. Lemerle a další, Paris od 1937 (listiny klášterů na hoře Athos, zatím 15 sv.) Regesten der Kaiserurkunden des Ostrdmischen Reiches von 565—1453, vyd. F. Dólger (a P. Wirth), 5 sv., Můnchen-Berlin (West) 1924—1965 (sv. III v přepracovaném vydání 1977) Les regestes des actes du Patriarcat de Constantinople I: Les actes des patriarches, vyd. V. Grumel — V. Laurent — J. Darrouzěs, 6 sv., Paris 1932—1979

Antologie E. Barker, Social and Political Thought in Byzantium from Justinian to the Last Palaeologus, Oxford 1957 H. — G. Beck, Byzantinisches Lesebuch, Munchen 1982 Byzantské legendy, přel. E. Bláhová, Z. Hauptová, V. Konzal, I. Pádová, studie S.V. Poljakovová, Praha 1980 L.A. Frejberg, Pamjatniki vizantijskoj literatury IV—IX vv., Moskva 1968 L.A. Frejberg, Pamjatniki vizantijskoj literatury IX—XIV vv., Moskva 1969 D.J. Geanakoplos, Byzantinum. Church, Society and Civilization seen through Contempora­ ry Eyes, London 1984 V. Hrochová, Výběr textů k byzantským dějinám, Praha 1967 (skripta) V. Hrochová, Křížové výpravy ve světle soudobých kronik, Praha 1982 R. Lange, Imperium zwischen Morgen und Abend. Die Geschichte von Byzanz in Dokumenten, Recklinghausen 1972 J. J. Novák, Patristická čítanka, Praha 1988 N. Thon, Quellenbuch zur Geschichte der orthodoxen Kirche, Trier 1983 N.G. Wilson, An Anthology of Byzantine Prose, Berlin (West) 1971

Překlady Agathias: Agafij, M. V. Levčenko, Moskva 1953; Agathias, The Histories, J.D. Frendo, Berlin (West) 1975

Ammianus Marcelijnus: Soumrak římské říše, J. Češka, Praha 1975 Anna Komnena: Anne Comněne, Alexiade I—III, B. Leib, Paris 1937 — 1945; Anna Komnina. Alexiad, Ja. N. Ljubarskij, Moskva 1965; Alexiad of Anna Comnena, E. Sewter, Harmondsworth 1969 Basileios Veliký: Výbor z řečí, J.N. Desolda, Blahověst 2 (1856), 3 (1857), 4 (1858), 15 (1865), 16 (1866), 24 (1874), 26 (1876), Čas. katol. duchovenstva 17 (1876)

477

Epos Digenis Akritas: Byzantské epos Basilios Digenis Akritas, K. Muller, Praha 1916 Eusebios z Kaiseareie: Církevní dějiny, J. J. Novák, Praha 1988 Eustathios ze Soluně: Die Normannen in Thessalonike, H. Hunger, Graz 1967; Eustathios of Thessaloniki, The Capture of Thessaloniki, J.R,M. Jones, Canberra 1988

Georgios Pachymeres: George Pachymeres, Relations historiques, A. Failler — V. Lau­ rent, Paris 1984

Georgios Sfrantzes: Die letzten Tage von Konstantinopel, E. Ivánka, Graz 1954; Sphrantzes, The Fall of the Byzantine Empire, M. Philippides, Amherts 1980

Ioannes Kameniates: Die Einnahme Thessalonikes durch die Araber im Jahre 904, G. BÓhling, Graz 1975; Dve vizantijskije chroniki X veka, R.S. Nasledova, S.V. Poljakova, I.V. Fallenkovskaja, Moskva 1959 Ioannes Kantakuzenos: Johannes Kantakuzenus, Geschichte I. —II, G. Fatouros — T. Kirschner, Stuttgart 1982 — 1986 Ioannes Kinnamos: Deeds of John and Manuel Comnenus, Ch.M. Brand, New York 1976; Jean Kinnamos, Chronique, J. Rosenblum, Paris 1972 Ioannes Lydos: On Powers, or the Magistracies of the Roman State, A.C. Bandy, Philadelphia 1983 Ioannes Maialas: The Chronicle of John Malalas, L. Jeffreys, M. Jeffreys, P. Scott, Melbourne 1986 Ioannes Skylitzes: Byzanz wieder ein Weltreich. Das Zeitalter der makedonischen Dynastie, H. Thurn, Graz 1983 Ioannes Zonaras: Militárs und Hoflinge im Ringen um das Kaisertum 969 bis 1118, E. Trapp, Graz 1986 Iosefos Genesios: Byzanz am Vorabend neuer Grofie, A. Lesmuller-Werner, Wien 1989 Katakalon Kekaumenos: Vademecum des byzantinischen Aristokraten, H.— G. Beck, Graz 1956; Sověty i rasskazy Kekavmena, G.G. Litavrin, Moskva 1975 Laonikos Chalkokondyles; Poslední zápas Byzance, J. Kalivoda — R. Dostálová, Praha 1988 Leon Diakonos: Nikephoros Phokas und Johannes Tzimiskes, F. Loretto, Graz 1961; Lev Diákon, Istorija, M. Kopylenko, Moskva 1988 Konstantinos Porfyrogennetos: Vom Bauernhof auf den Kaiserthron, L. Breyer, Graz 1981 (Život Basileia I.); Constantin VII Porphyrogéněte, Le livre de cérémoniis I—II, A. Vogt, Paris 1935 — 1940 (neúplné); Constantine Porphyrogenitus, De administrando imperio, G. Moravcsik — R. Jenkins, Washington 1967 Menander Protektor: Byzantinische Diplomaten und bstliche Barbaren, E. Doblhofer, Graz 1955 (spolu s výňatky z Priska); The History of Menander the Guardsman, R.C. Blockley, Liverpool 1985 Michael Attaleiates: Michel Attaleiatés, Histoire, H. Gregoire, Byzantion 28 (1958), 325-362 (část) Michael Dukas: Decline and Fall of Byzantium to the Ottoman Turks by Doukas, H.J. Magoulias, Detroit 1975 Michael Kritobulos: Kritovulos, History of Mehmed the Conqueror, G.T. Riggs, Princeton 1954; Mehmed II. erobert Konstantinopel, D.R. Reinsch, Graz 1986 Michael Psellos: Byzantské letopisy, R. Dostálová, Praha 1982 Nikeforos Bryennios: Nicephori Bryenni Historiarum libri quattuor, A.P. Gautier, Bruxelles 1975 (francouzský) Nikeforos Gregoras: Nikephoros Gregoras, Rhomaische Geschichte I— IV, J. — L. van Die­ ten, Stuttgart 1973 — 1979 Niketas Choniates: Die Krone der Komnenen, Abenteurer auf dem Kaiserthron, Die Kreuzfahrer erobern Konstantinopel, F. Gabler, Graz 1958 (3 sv., Anály), Kaisertaten und Menschenschicksale im Spiegel schoner Rede, F. Gabler, Graz 1966 (listy a řeči); O City of Byzantinum. Annals of Nicetas Choniates, H. J. Magoulias, Detroit 1984

478

Prokopios

z Kaisareie: Válka s Peršany a Vandaly. Válka s Góty, A. Hartmann, K. Kube­ šová, P. Beneš, 2 sv., Praha 1985; celé dílo: Prokop, Werke I— IV, O. Veh, Míinchen 1966 —1971; Procopius I— VII, H.B. Dewing, London 1961 Sokrates Scholastikos: Církevní dějiny I— II, J.J. Novák, Praha 1989 — 1990 Theofanes: Bilderstreit und Arabersturm in Byzanz. Das 8. Jahrhundert (717— 813) aus der Weltchronik des Theophanes, L. Breyer, Graz 1957; Vizantijskije istoričeskije sočiněnija: „Chronografija“ Teofana, „Brevijarij“ Nikifora, I.S. Cičurov, Moskva 1980 (spolu s dílem patriarchy Nikefora); The Chronicle of Theophanes, H. Turtledove, Philadelphia 1982 Theofylaktos SlMOKATTES: Na přelomu věků, V. Bahník, Praha 1987 Zosimos: Stesky posledního Římana, A. Hartman, Praha 1983

Celková zpracování V tomto oddíle jsou uvedena díla, která zpracovávají byzantské dějiny v úplnosti jejich časového rozsahu — popřípadě aspoň v jeho převážné části. Zvláštní postavení v byzantologické literatuře náleží dílům vydávaným v rámci řady Byzatinisches Handbuch (dále BH). Jde vždy o práce zásadního významu; tato zatím nedokončená řada má postupně pokrýt celou oblast byzantologických studu. Předem je třeba upozornit také na úvody do byzantologie (J. Irmscher, Einfůhrung in die Byzantinistik, Berlin 1971; G. Moravcsik, Einfůhrung in die Byzantinologie, Darmstadt 1976), na příručku (O. Mazal, Handbuch der Byzantinistik, Graz 1989) a na dějiny disciplíny (G.L. Kurbatov, Istorija Vizantii. Istoriografija, Leningrad 1975).

Politické dějiny L. Bréhier, Le monde byzantin, 3 sv., Paris 1969 — 1970 R. Browning, The Byzantine Empire, London 1980 The Byzantine Empire, vyd. J.M. Hussey, 2sv. (Cambridge Medieval History IV, 1 — 2), Cam­ bridge 1966 — 1967 E. Gibbon, The History of the Decline and Fall of the Roman Empire, 7 sv., London 1966 (1. vyd. 1776 — 1788, česky i slovensky výbor 1983) L.E. Havlík, Přehledné dějiny Byzance, Brno 1979 (skripta) G.F. Hertzberg, Geschichte der Byzantiner und des Osmanischen Reiches bis gegen Ende des sechszehnten Jahrhunderts, Berlin 1883 C. Hopf, Geschichte Griechenlands vom Beginne des Mittelalters bis auf die unsere Zeit, 2 sv., Leipzig 1867 — 1868 Istorija Vizantii, vyd. S.D. Skazkin, 3 sv., Moskva 1967 J. Karayannopoulos, Historia tu byzantinu kratus I— II, Thessaloniki 1978 — 1981 K. Můller, Vznik a sláva byzantské říše. Soumrak byzantské říše, 2 sv., Praha 1927 G. Ostrogorsky, Geschichte des byzantinischen Staates (BH 1/2), Munchen 1963 P. Schreiner, Byzanz, Munchen 1986 F.I. Uspenskij, Istorija vizantinskoj imperii, 3 sv., St. Petěrburg-Moskva 1913 — 1948 A. A. Vasiliev, History of the Byzantine Empire, 2 sv., Madison 1952 D.A. Zakythinos, Byzantinische Geschichte 324—1071, Graz 1979

Dějiny byzantské civilizace G.~ H. Beck, Das byzantinische Jahrtausend, Munchen 1978 J. Bidlo, Kultura byzantská, její vznik a význam, Praha 1919 Byzantium, vyd. N.H. Baynes — S.L.B. Moos, Oxford 1948 Ch. Diehl, Byzance, grandeur et décadence, Paris 1919

479

A. Ducellier, Le drame de Byzance, Paris 1976 H. Gelzer, Byzantinische Kulturgeschichte, Tubingen 1909 A. Guillou, La civilisation Byzantine, Paris 1974 H.W. Haussig, Kulturgeschichte von Byzanz, Stuttgart 1966 H. Hunger, Das Reich der neuen Mitte. Der christliche Geist der byzantinischen Kultur, Graz 1965 A. Kazhdan — G. Constable, People and Power in Byzantium, Washington 1982 F. Koukoules, Byzantinon bios kai politismos, 6 sv., Athina 1948 — 1955 Kul’tura Vizatii, vyd. Z.V. Udal’cova, (zatím 2 sv.), Moskva 1984 — 1989 G.G. Litavrin, Kak žili Vizantijci, Moskva 1974 C. Mango, Byzantinum. The Empire of the New Rome, London 1980 D. Obolensky, The Byzantine Commonwealth, London 1971 S. Runciman, Byzantine Civilisation, London 1961 Z.V. Udal’cova, Vizantijskaja kul’tura, Moskva 1988 K. Wessel, Die Kultur von Byzanz, Frankfurt a.M. 1970

Hospodářské a sociální dějiny Besonderheiten der byzantinischen Feudalentwicklung, vyd. H. Kops t ein, Berlin 1983 G. Bratianu, Etudes byzantines ďhistoire économique et sociále, Paris 1948 M.F. Hendy, Studies in Byzantine Monetary Economy c. 300—1450, Cambridge 1983 W. Heyd, Histoire du commerce du Levant au Moyen-age, 2 sv., Leipzig 1922 E. Kersten, Die byzantinische Stadt, Munchen 1958 P. Lemerle, The Agrarian History of Byzantium from the Origins to the 12th Century, Galway 1979 B. Mendl, Les corporations byzantines, Byzantinoslavica 22 (1961), 302 — 319 G. Ostrogorsky, Pour Phistoire de la féodalité byzantine, Bruxelles 1954 G. Ostrogorsky, Queleques problěmes d’histoire de la paysannerie byzantine, Bruxelles 1956 G. Rouillard, La vie rurale dans [’empire byzantin, Paris 1953

Církev a náboženství H. — G. Beck, Kirche und theologische Literatur im byzantinischen Reich (BH II/1), Munchen 1959 H. — G. Beck, Geschichte der ortodoxen Kirche im byzantinischen Reich, Gottingen 1980 The Byzantine Saint, vyd. S. Hackel, London 1981 F. Dvornik, Byzantium and the Roman Primacy, New York 1979 G. Every, The Byzantine Patriarchate (451—1204), London 1962 N.G. Garsoian, The Paulician Heresy, Paris 1967 F. Grivec, Byzantské pojímání církevního prvenství a jednoty, Kroměříž 1922 F. Halkin, Saint moines d’Orient, London 1973 J.M. Hussey, The Ortodox Church in the Byzantine Empire, Oxford 1986 M. Loos, Dualist Heresy in the Middle Ages, Praha 1974 J. Meyendorff, Byzantine Theology, New York 1974 D.M. Nicol, Meteora: the Rock Monasteries of Thessaly, London 1975 D. Obolensky, The Bogomils, London 1948 K. Onasch, Liturgie und Kunst der Ostkirche in Stichwbrten, Leipzig 1981 T. Spidlik, La spiritualitě de I’Orient chretien, 2 sv., Roma 1978 — 1981 J.P. Thomas, Private Religious Foundations in the Byzantine Empire, Washington 1987

480

Politika, správa, armáda H. Ahrweiler, Byzance et la mer, Paris 1966 H. Ahrweiler, L’idéologie politique de 1’empire byzantine, Paris 1975 H. Antoniadis —Bibicou, Recherches sur les douanes a Byzance, Paris 1963 Das byzantinische Herrscherbild, vyd. H. Hunger, Darmstadt 1975 F. Dvorník, Early Christian and Byzantine Political Philosophy, I —II, Washington 1966 J.F. Hal don, Byzantine Preatorians, Bonn 1984 T.G. Kolias, Byzantinische Waffen, Wien 1988 J.E. Lipšic, Právo i sud v Vizantii v IV— VIII vv., Moskva 1976 J.E. Lipšic, Zakonodatel’stvo i jurisprudencija v Vizantii v IX—XI vv., Moskva 1981 J. Vernadskij, K otázce o rozměrech byzantského rozpočtu, Čes. čas. hist. 28 (1929), 421 — 425

Vzdělanost M. Anastos, Studies in Byzantine Intellectual History, London 1979 R. Dostálová, Byzantská vzdělanost, Praha 1990 F. Fuchs, Die hbheren Schulen von Konstantinopel im Mittelalter, Leipzig 1926 H. Hunger, Byzantinische Geisteswelt von Konstantin dem Grofien bis zum Fall Konstantinopels, Amsterdam 1967 P. Lemerle, Le premier humanisme byzantin, Paris 1971 I. Ševčenko, Ideology, Letters and Culture in the Byzantine World, London 1982 N.G. Wilson, Scholars of Byzantium, Leiden 1983

Historická geografie a jednotlivé oblasti A. Bon, Le Peloponnese byzantin jusqu’en 1204, Paris 1951 A. Bryer — D. Winfield, The Byzantine Monuments and Topography of the Pontos I—II, Washington 1985 V. von Falkenhausen, La dominazione bizantina nellTtalia meridionale, Bari 1978 J. Ferluga, L’amministrazione bizantina in Dalmazia, Venezia 1978 A. Guillou, Studies on Byzantine Italy, London 1970 R. Janin, Constantinople byzantin, Paris 1964 J. Kodér, Das Lebensraum der Byzantiner. Historisch-geographischer Abrifl ihres mittelalterlichen Staates im óstlichen Mittelmeerraum, Graz 1984 E. Malamut, Les iles de /’ empire byzantin. VIIF—XIT siěcle, 2 sv., Paris 1988 Tabula imperii Byzantini, vyd. H. Hunger, Wien, zatím 5 sv.:J. Kodér — F. Hild — P. Šoustal, Hellas und Thessalia (1976) F. Hild — M. Restle, Kappadokien (1981) P. Šoustal — J. Kodér, Nikopolis und Kephallenia (1981) K. Belke — M. Restle, Galatien und Lykaonien (1984) K. Belke — N. Mersich, Phrygien und Pisidien (1990)

Pomocné historické disciplíny A.R. Bellinger — P. Grierson, Catalogue of the Byzantine Coins in the Dumbarton Oaks Collection and in the Whittemore Collection, 3 sv., Washington 1966 — 1973 T. Bertelé — C. Morrisson, Numismatique byzantin, Wetteren 1978 F. Dólger — J. Karayannopoulos, Byzantinische Urkundenlehre 1: Die Kaiserurkunden (BH III/l), Munchen 1968

481

I.F. Fichman, Vvedenije v dokumental'nuju papirologiju, Moskva 1987 V. Gardthausen, Griechische Paleographie, 2 sv., Leipzig 1911 — 1913 P. Grierson, Byzantine Coins, London 1982 V. Grumel, La chronologie (Etudes byzantines I), Paris 1958 V. Laurent, Le Corpus des sceaux de I’Empire hyzantin V: L’Eglise, 4 sv., Paris 1963 — 1972 C. Morrisson, Catalogue des monnaies byzantines de la Bibliothéque nationale, 2 sv., Paris 1970 M. Salam on, Mennictwo bizantyňskie, Kraków 1987 É. Schilbach, Byzantinische Metrologie (BH IV), Miinchen 1970 G. Schlumberger, Sigillographie de 1’Empire Byzantin, Paris 1884 W. Wroth, Catalogue of the Byzantine Coins in the British Museum, 2 sv., London 1908 G. Zacos — A. Veglery, Byzantine Lead Seals, 2 sv., Basel 1972 — 1984

Práce ke kratším časovým úsekům Monografie s užším časovým záběrem jsou rozděleny do pěti částí tak, aby každá z nich vždy přibližně pokrývala obsah jedné popřípadě dvou kapitol.

do 565 (I. kapitola) G.W. Bowersock, Julian the Apostate, Cambridge 1978 R. Browning, Justinian and Theodora, London 1987 J.B. Bury, A History of the Later Roman Empire (395— 565), 2 sv., London 1923 A. A. Čekalova, Konstantinopol’v VI veke. Vosstanije Nika, Moskva 1986 J. Češka, Římský dominát, Brno 1978 J. Češka, Římský stát a katolická církev ve IV. století, Brno 1983 J. Češka, Poslední století starověku, Brno 1987 G. Dagron, Naissance ďune capitale. Constantinople et ses institutions de 330 á 451, Paris 1974 T.D. Darnes, The New Empire of Diocletian and Constantine, Cambridge, Mass. 1982 A. Demandt, Der Fall Roms. Die Auflbsung des romischen Reiches im Urteil der Nachwelt, Miinchen 1984 A.H.M. Jones, The Later Roman Empire 284—601, 3 sv., Oxford 1964 W.E. Kaegi, Byzantium and the Decline of Rome, Princeton 1968 Kulturbuch oder Kulturkontinuitdt im Ubergang von der Antike zum Mittelalter, vyd. P.E. Hiibinger, Darmstadt 1968 G.I. Kurbatov, Osnovnyje problémy vnutrennogo razvitija vizantijskogo goroda v IV— VII vv., Leningrad 1971 A. Lippold, Theodosius der Grofle und seine Zeit, Munchen 1960 J. Meyendorff, Imperial Unity and Christian Divisions, Crestwood-New York 1989 Prosopography of the Later Roman Empire, Cambridge, zatím 2 sv.: A.H. Jones — J.R. Martindale - J. Morris, 260-395 (1971) J.R. Martindale, 395-525 (1980) B. Rubin, Das Zeitalter Justinians, Berlin (West) 1960 E. Stein, Histoire du Bas Empire, 2 sv., Paris 1948 — 1958 F. Tinnefeld, Die friihbyzantinische Gesellschaft, Munchen 1977 Z.V. Udafcova, Idejno-političeskaja bor’ba v rannej Vizantii po dannym istorikov IV—VII vv., Moskva 1974 Z.V. Udafcova, Italija i Vizantija v VI v., Moskva 1959 Der Untergang des Romischen Reiches, vyd. K. Christ, Darmstadt 1970 F. Winkelmann, Die bstlichen Kirchen in der Epoche der christologischen Auseinandersetzungen (5.— 7. Jh.), Berlin 1980

482

565-842 (II. a III. kapitola) A. Avenarius, Die Awaren in Europa, Bratislava 1974 J.B. Bury, A History of the Later Roman Empire II (565— 800), London 1889 J.B. Bury, A History of the Eastern Roman Empire from the Fall of Irene to the Accesion of Basil I, London 1912 Der byzantinische Bilderstreit, vyd. J. Irmscher, Leipzig 1980 Byzanz im 7. Jahrhundert, vyd. F. Winkelmann — H. Kopstein — I. Rochow, Berlin 1978 P. Delogu — A. Guillou — G. Ortali, Longobardi i Bizantini, Torino 1980 A.P. Každan — I.S. Čičurov, O struktuře vizantijskogo obščestva VII—IX vv., v: Vizantijskije očerki HI, Moskva 1977, 107 — 137 R. —J. Lilie, Die zweihundertjdhrige Reform: Zu den Anfángen der Themenorganisation im 7. und 8. Jahrhundert, Byzantinoslavica 45 (1984), 27 — 39, 190 — 201 E.E. Lipšic, Oterki istoriji vizantijskogo obščestva i kultury, VIII — pervaja polovina IX veka, Moskva-Leningrad 1961 G. Ostrogorsky, Studien zur Geschichte des byzantinischen Bilderstreites, Amsterdam 1964 N.V. Pigulevskaja, Vizantija i Iran na rubeže VI i VII vekov, Moskva 1946 A.N. Stratos, Byzantium in the Seventh Century, 5 sv., Amsterdam 1968 — 1980 Studien zum 8. und 9. Jahrhundert in Byzanz, vyd. H. Kopstein — F. Winkelmann, Berlin 1983 W. Treadgold, The Byzantine State Finances in the 8th and 9th centuries, New York 1982 W. Treadgold, The Byzantine Revival 780— 842, Stanford 1988 M. Vasmer, Die Slawen in Griechenland, Berlin 1941 (reedice Leipzig 1970) M. Weithmann, Die slavische Bevblkerung auf der griechischen Halbinsel, Munchen 1978 M. Whitby, The Emperor Maurice and his Historian, Oxford 1988 F. Winkelmann, Byzantinische Rang- und Amterstruktur im 8. und 9. Jahrhundert, Berlin 1985 B. Zástěrová, Les Avares et les Slaves dans le Tactique de Maurice, Praha 1971

842-1025 (IV. kapitola) K. Bártová, Igorova výprava na Cařihrad r. 941, Byzantinoslavica 8 (1939 — 1946), 87 — 108 F. Dvorník, The Photian Schism, Cambridge 1948 F. Dvorník, Les Slaves, Byzance et Rome au IX siécle, Paris 1929 W. Felix, Byzanz und die islamische Welt im fruheren 11. Jahrhundert, Wien 1981 A.P. Každan, Dérevnja i gorod v Vizantii IX—X vv., Moskva 1960 G.G. Litavrin, Vizantijskoje obščestvo i gosudarstvo v X—XI vv., Moskva 1977 S. Runciman, The Emperor Roman Lecapenus and his Reign, Cambridge 1929 M.Ja. Sjuzumov, Řemeslo i torgovlja v Konstantinopole v načale X v., Vizantijskij vremennik 4 (1951), 11-41 G. Schlumberger, L’épopée byzantine á la fin du Xm‘ siécle, 3 sv., Paris 1896—1905 P. Speck, Die kaiserliche Universitat von Konstantinopel im 9.—10. Jh., Munchen 1974 A. Toynbee, Constantine Porphyrogenitus and his World, London 1973 A. A. Vasiliev — M. Canard, Byzance et les Arabes (827— 959), 3 sv., Bruxelles 1935-1968 A. Vogt, Basil 1" et la civilisation byzantine, Paris 1908 (reedice Hildesheim-New York 1973) T. Wasiliewski, Bizancjum i Slowianie w IX wieku, Warszawa 1972

483

1025-1204 (V. a VI. kapitola) M. Angold, The Byzantine Empire 1025—1204, London 1984 Ch.M. Brand, Byzantium confronts the West, Cambridge, Mass. 1968 A. Harvey, Economic Expansion in the Byzantine Empire 900—1200, Cambridge 1989 J. Hoffmann, Rudimente von Territorialstaaten im Byzantinischen Reich (1071—1210), Miinchen 1974 V. Hrochová — M. Hroch, Křižáci v Levantě, Praha 1975 F. Chalandon, Les Comněnes, 2 sv., Paris 1900 — 1902 J. — C. Cheynet, Pouvoir et contestations á Byzance (963—1210), Paris 1990 R. Jenkins, The Byzantine Empire on the Eve of the Crusades, London 1969 A. Kazhdan — A. Wharton Epstein, Change in Byzantine Culture in the Eleventh and Twelfth Centuries, Berkeley 1986

A.P. Každan, Social'nyj sostav gospodstvujuščego klassa Vizantii XI—XII vv., Moskva 1977 A.P. Každan, Zagadka Komninov, Vizantijskij vremennik 25 (1964), 53 — 98 P. Lemerle, Cinq études sur le XT siěcle, Paris 1977 R. — J. Lilie, Byzanz und die Kreuzfahrerstaaten, Miinchen 1981 ‘ R.—J. Lilie, Handel und Politik zwischen dem byzantinischen Reich und den italienischen Kommunen Venedig, Pisa und Genua in der Epoche der Komnenen und der Angeloi (1081—1204), Amsterdam 1984 R. — J. Lilie, Des Kaisers Macht und Ohnmacht. Zum Zerfall der Zentralgewalt in Byzanz vor vierten Kreuzzug, v: Varia I, Bonn 1984, 9 — 120 G.G. Litavrin, Bolgarija i Vizantija v XI—XII vv., Moskva 1960 K. Neumann, Die Weltstellung des byzantinischen Reiches vor den Kreuzziigen, Stuttgart 1894 D.E. Queller, The Fourth Crusade, Philadelphia 1981 Recherches sur le XT siěcle, vyd. P. Lemerle (Travaux et Mémoires 6), Paris 1976 S. Runciman, The Eastern Schism. A Study of the Papacy and the eastern churches during the Xlth and Xllth centuries, Oxford 1963 S. Runciman, A History of the Crusades, 3 sv., Cambridge 1971 N. Skabalanovič, Vizantijskoje gosudarstvo i cerkov v XI v., St. Peterburg 1894 V.G. Vasilevskij, Vizantija i Pečenegi, v: Trudy I, St. Peterburg 1908 (reedice Haag 1968), 1-175 O. Tůma, Obchodní styky Benátek a Byzance v 9. —12. století, Čs. čas. hist. 34 (1986), 727-738, 875-887

1204-1453 (VIL a VIII. kapitola) M. Angold, A Byzantine Government in Exile: Government and Society under the Laskarids of Nicaea (1204—1261), Oxford 1975 M. Balard, La Romanie génoise, 2 sv., Roma 1978 A. Bon, La Morče franque, 2 sv., Paris 1969 A. Carile, Per una storia dell’ Impero latino di Costantinopoli (1204—1261), Bologna 1978 M. Dqbrowska, Bizancjum, Francja i Stolica Apoštolská w drugiej polowie XIII w., Lodž 1986 I. Djurič, Sumrak Vizantije 1392—1448, Beograd 1984 D.J. Geanakoplos, The Emperor Michael Palaeologus and the West, Cambridge, Mass. 1959 V. Hrochová, Byzantská města ve 13. —15. století, Praha 1967 V. Hrochová, Dálkový obchod a jeho zprostředkovatelé v pozdní Byzanci (13. —15. století), Sborník hist. 15 (1967), 129-161

484

V. Hrochová, Povstání zelotů v Soluni, Čs. čas. hist. 7 (1959), 405 — 427 K.V. Chvostová, Osobennosti agrarnopravovych otnošenij v pozdněj Vizantii XIV—XV vv., Moskva 1980 S.P. Karpov, Trapezundskaja imperia i zapadno evropskije gosudarstva v XIII—XV vv., Mos­ kva 1981 A.E. Laiou, Peasant Society in the Late Byzantine Empire, Princeton 1977 A.E. Laiou, Constantinople and the Latins. The Foreign Policy of Andronicus II 1282—1328, Cambridge, Mass. 1972 J. Longnon, L’empire latin de Constantinople et la principauté de Morée, Paris 1949 L. Maksimovič, The Byzantine Provincial Administration under the Palaiologi, Amsterdam 1988 J. Meyendorff, Byzantine Hesychasm, London 1974 W. Miller, Trebizond, the Last Greek Empire, London 1969 W. Miller, The Latins in the Levant. A History of Frankish Greece, London 1908 D.M. Nicol, The Despotate of Epiros, Oxford 1984 D. M. Nicol, Church and Society in the Last Centuries of Byzantium, Cambridge 1979 N. Oikonomides, Hommes d’affaires grecs et latins a Constantinople (XIIT—XV siěcles), Pa­ ris 1979 Prosopographisches Lexikon der Palaiologenzeit, E. Trapp — R. Walter — H. —V. Be­ yer, Wien od 1976 (zatím 9 sv.) S. Runciman, Pád Cařihradu, Praha 1970 K.M. Set ton, The Papacy and the Levant 1204—1566, 2 sv., Philadelphia 1976 — 1978 G.Ch. Soulis, The Serbs and Byzantium during the Reign of Tsar Stephen Dušan (1331—1355) and his Succesors, Washington 1984 F. Thiriet, La Romanic vénitienne au moyen age, Paris 1959 E.A. Zachariadou, Romania and the Turks (c. 1300— c. 1500), London 1985 D.A. Zakythinos, Le despotat grec de Morée (1262—1460), 2 sv., London 1976

Byzanc a Slované A. Avenarius, Byzantský podiel na vytváraní velkomoravské) kultúry, Hist. čas. 33 (1985), 240-256 A. Avenarius, K počiatkom transformácie byzantského vplyvu v Kyjevskej Rusi, Slavica Slovaca 21 (1986), 187-195 V. Beševliev, Byzantinisch — bulgarische Aufsatze, London 1978 R. Browning, Byzantium and Bulgaria, Berkeley 1978 A. Dostál, K slovanským revizím byzantských chronik, v: Slavica Pragensia IV, Praha 1962, 663-670 A. Dostál, Vztahy Velké Moravy s Byzancí a počátky slovanské psané kultury, Annali d. 1st. Univ. Orient., Sez. Slava (Napoli 1964), 1 — 25 I. Dujčev, Medioevo bizantino-slavo, 3 sv., Roma 1965 — 1971 F. Dvorník, Byzantine Political Ideas in Kievan Russia, Dumbarton Oaks Papers 9 — 10 (1956), 76-94 '

F. Dvorník, Byzantské misie u Slovanů, Praha 1970 F. Dvorník, Les légendes de Constantine et de Méthode vues de Byzance, Praha 1933 E. Ferjančič, Vizantija i južni Slaveni, Beograd 1966 L.E. Havlík, Slovanské státní útvary raného středověku, Praha 1987 N. lorga, Byzance aprés Byzance. Continuation de I’histoire de la vie byzantine, Paris 1935 J. Kadlec, Byzantské křesťanství u slovanských národů, Praha 1946

485

M.V. Levčenko, Očerki po istorii russko-vizantijskich otnošenij, Moskva 1956 J. Meyendorff, Byzantium and the Rise of Russia, Cambridge 1981 L. Muller, Die Taufe Russlands, Munchen 1987 D. Obolensky, The Byzantine Inheritance of Eastern Europe, London 1982 G. Ostrogorsky, Byzanz und Welt der Slawen, Darmstadt 1974 M. Paulová, L’empire byzantin et les Tchéques avant la chute de Constantinople, Byzantinoslavica 14 (1953), 158-225 A. Poppe, The Rise of Christian Russia, London 1982 A. Salač, Constantinople et Prague en 1452, Rozpravy ČSAV 68 (1958), 11 — 111 T. Saturník, Příspěvky k šíření byzantského práva u Slovanů, Praha 1922 S. Stan oj evic, Vizantija i Srbi, 2 sv., Novi Sad 1903 — 1906 R. Turek, Byzantský kulturní kruh, Slovensko a české země v 7.-77. věku, Slovenská archeológia 36 (1988), 329-341 Z. V. Udal’cova, Kul’turnyje svjazy Rusi i Vizantii, Vizantijskij vremennik 42 (1981), 25 — 34 Z.V. Udal’cova, Kijev i Konstantinopol’ — kul’turnyje svjazi do XIII veka, Voprosy istorii (1987) 4, 56-69 J. Vajs, Byzantské recenze a evangelijní kodexy staroslověnské, Byzantinoslavica 1 (1929), 1 — 9; 4 (1932), 1-12 J. Vašica, Slovanská liturgie sv. Petra, Byzantinoslavica 8 (1939—1946), 1 — 54 V. Vavřínek, Církevní misie v dějinách Velké Moravy, Praha 1963 V. Vavřínek, Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje, Praha 1963 Velká Morava a počátky československé státnosti, vyd. J. Poulík — B. Chropovský, Praha 1985 V. Vodoff, Naissance de la chrétienté russe. La conversion du prince Vladimir de Kiev (988) et ses consequences (LX'—XIIF siěcles), Paris 1987 B. Zástěrová — V. Vavřínek, Byzantium’s Role in the Formation of Great Moravian Cul­ ture, Byzantinoslavica 43 (1982), 161 — 188 Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982

Byzantské písemnictví B. Altaner — A. Stuiber, Patrologie. Leben, Schriften und Lehre der Kirchenváter, Frei­ burg 1978 H. — G. Beck, Geschichte der byzantinischen Volksliteratur (BH II/3), Miinchen 1971 H. — G. Beck, Das literarische Schaffen der Byzantiner, Wien 1974 Bibliotheca hagiographica Greaca, vyd. F. Halkin, 3 sv., Bruxelles 1957 Byzantine Books and Bookmen, Washington 1975 Clavis patrum graecorum, vyd. M. Geerard — F. Winkelmann, 4 sv., Turnhout 1974-1983 V. Cottas, Le théátre á Byzance, Paris 1931 H. Delehaye, Les légendes hagiographiques, Bruxelles 1927 F. D61ger, Die byzantische Dichtung in der Reinsprache, Berlin 1948 R. Dostálová, Filozofie dějinného vývoje v dílech raně byzantských historiků, v: Problémy křesťanství, Praha 1986, 75 — 91 L.A. Frejberg — T.V. Popova, Vizantijskaja litěratura epochi rascveta IX—XV vv., Mos­ kva 1977 Griechische Kodikologie und Textůberlieferung, vyd. D. Harlfinger, Darmstadt 1980 F. Halkin, Recherches et documents ďhagiographie byzantine, Bruxelles 1971 H. Hunger, Aspekte der griechischen Rhetorik von Gorgias bis zum Untergang von Byzanz, Wien 1972

486

H. Hunger, Die Hochsprachliche profane Literatur der Byzantiner, 2 sv. (BH V/1,2), Munchen 1978 H. Hunger, Schreiben und Lesen in Byzanz, Munchen 1989 O. Jurewicz, Historia literatury bizantyňskiej, Wroclaw 1984 A.P. Kazhdan — S.F.C. Franklin, Studies on Byzantine Literature of the Eleventh and Twelfth Century, Cambridge, Mass. 1984 A.P. Každan, Kniga i pisatel' v Vizantii, Moskva 1973 G.A. Kennedy, Greek Rhetoric under Christian Emperors (A History of Rhetoric III), Leiden 1983 K. Krumbacher, Geschichte der byzantinischen Literatur von Justinian bis zum Ende des ostrómischen Reiches, Munchen 1897 (reedice New York 1958) Z. Kuksewicz, Zarys filozofii s'rednowiecznej. Filozofia bizantyňska, Warszawa 1982 G.L. Kustas, Studies in Byzantine Rhetoric, Thessaloniki 1973 G. La Piana, The Byzantine Theatre, Speculum 11 (1936), 171 — 211 J. Macůrek, Déjepisecťví evropského východu, Praha 1946 C. Mango, Byzantine Literature as a Distorting Mirror, Oxford 1975 K. Mfiller, Přehled literatury byzantské, Praha 1929 K. Oehler, Antike Philosophic und byzantinisches Mittelalter, Miinchen 1969 G. Podskalsky, Theologie und Philosophic in Byzanz, Munchen 1977 L. Politis, A History of Modern Greek Literature, Oxford 1973 S.V. Poljakova, Iz istorii vizantijskogo romana, Moskva 1979 Slovník spisovatelů — Recko. Antická, byzantská a novořecká literatura, vyd. B. Borecký — R. Dostálová, Praha 1975 K. Svoboda, La démonologie de Michel Psellos (Spisy Filosofické fakulty Masarykovy university v Brně, 22), Brno 1927 V. Smelhaus, Řecká patrologie, Praha 1972 (skripta) B. Tatakis, La philosophic byzantine, Paris 1949 C.A. Trypanis, Greek Poetry. From Homer to Seferis, London 1981 Tusculum. Lexikon griechischer und lateinischer Autoren des Altertums und des Mittelalters, vyd. W. Buchwald — A. Hohlweg — O. Prinz, Munchen 1982 . E. Wellesz, History of Byzantine Music and Hymnography, Oxford 1961 H.A. Wolfson, The Philosophy of the Church Fathers, Cambridge, Mass. 1964

Byzantské výtvarné umění A. V. Bank, Vizantijskoje iskusstvo v sobranijach Sovetskogo sojuza, Leningrad 1966 A.V. Bank, Prikladnoje iskusstvo Vizantii IX—XII vv., Moskva 1978 J. Beckwith, Early Christian and Byzantine Art, Harmondsworth 1979 J. Cibulka, Starokřesťanská ikonografie a zobrazování Ukřižovaného, Praha 1924 E. Coche de la Ferté, L’Art de Byzance, Paris 1982 R. Cormack, Writing in Gold. Byzantine Society and Its Icons, London 1985 O.M. Dalton, Byzantine Art and Archeology, Oxford 1911 F.W. Deichmann, Friihchristliche Bauten und Mosaiken von Ravenna, Baden-Baden 1958 Ch. Delvoye, L’Art byzantin, Paris 1967 O. Demus, Byzantine Mosaic Decoration, London 1947 O. Demus, The Church of San Marco in Venice, Washington 1960 O. Demus, The Mosaics of Norman Sicily, London 1949 J. Ebersolt, La miniature byzantine, Paris 1926 E. Felicetti —Liebenfels, Geschichte der byzantinischen Malerei, Lausanne 1956

487

V. Fiala, Pojem byzantského umění, v: Sborník k sedmdesátinám Jana Květa, Praha 1966, 30-35 A. Grabar, L’áge ďor de Justinien, Paris 1966 A. Grabar, L’art de la fin de 1’antiquité et du moyen áge, 3 sv., Paris 1968 A. Grabar, La peinture byzantine, Geneve 1953 J.A. Hamilton, Byzantine Architecture and Decoration, London 1956 E. Kitzinger, Byzantine Art in Making, 3rd-7th Century, London 1977 R. Krautheimer, Early Christian and Byzantine Architecture, London 1965 J. Lassus, Raně křesťanské a byzantské umění, Praha 1971 V.N. Lazarev, Istorija vizantijskoj tivopisi, 2 sv., Moskva 1947 — 1948 C. Mango, The Art of the Byzantine Empire. Sources and Documents, Englewood Cliffs 1972 G. Millet, Monuments byzantins de Mistra, Paris 1910 J. Myslivec, Dvě studie z dějin byzantského umění, Praha 1948 N. Nickel, Byzantinische Kunst, Heidelberg 1964 H.L. Nickel, Osteuropáische Baukunst des Mittelalters, Leipzig 1981 K. Onasch, Die Ikonenmalerei, Leipzig 1968 L.V. Pisarskaja, Pamjatniki vizantijskogo iskusstva V— XV vv., Leningrad-Moskva 1965 V.M. Polevoj, Iskusstvo Grecii, srednije veka, Moskva 1973 Reallexikon zur byzantinischen Kunst, vyd. K. Wessel — M. Restle, Stuttgart od 1966 (zatím 5 sv.) D.T. Rice, Byzantské umenie, Bratislava 1968 Ch. Schig-Wille, Byzanz und seine Welt, Bade-Baden 1969 W.F. Volbách — J. Lafontaine-Dosogne, Byzanz und der christliche Osten (Propyláen Kunstgeschichte III), Berlin (West) 1968 W.F. Volbách, Elfenbeinarbeiten der Spdtantike und des friihen Mittelalters, Mainz 1952 W.F. Volbách, Fruhchristliche Kunst, Míinchen 1958 K. Weitzmann, Die byzantinische Buchmalerei des 9. und 10. Jahrhunderts, Berlin 1935 K. Weitzmann — W. Loerke — E. Kitzinger — H. Buchthal, The Place of Book Illumination in Byzantine Art, Princeton 1976 K. Weitzmann, Die Ikone. 6. bis 14. Jahrhundert, Munchen 1978 A.J. Wharton, Art of Empire. Painting and Architecture of the Byzantine Periphery, London 1988 O. Wulff, Altchristliche und byzantinische Kunst, 2 sv., Berlin 1914

488

Přehled byzantských císařů

Konstantin I. Veliký Constantius Julián Jovianos Valens Theodosios I. Arkadios Theodosios II. Markianos Leon I. Leon II. Zenon Basiliskos Zenon (znovu) Anastasios I. Justinos I. Justinian I. Justinos II. Tiberios I. Maurikios Fokas Herakleios Konstantinos III. a Heraklonas Heraklonas Konstans II. Konstantinos IV. Justinián II. Leontios Tiberios II. Justinián II. (znovu) Filippikos Anastasios II. Theodosios III. Leon III. Konstantinos V. Leon IV. Konstantinos VI. Irene

324-337 337-361 361-363 363-364 364-378 379-395 395-408 408-450 450-457 457-474 474 474-475 475-476 476-491 491-518 518-527 527-565 565-578 578-582 582-602 602-610 610-641

641 641 641-668 668-685 685-695 695-698 698-705 705-711 711-713 713-715 715-717 717-741 741-775 775-780 780-797 797-802

Nikeforos I. Staurakios Michael I. Rangabe Leon V. Michael II. Theofilos Michael III. Basileios I. Leon VI. Alexandros Konstantinos VII. Romanos I. Lakapenos Romanos II. Nikeforos II. Fokas loannes I. Tzimiskes Basileios II. Konstantinos VIII. Romanos III. Argyros Michael IV. Michael V. Zoe a Theodora Konstantinos IX. Monomachos Theodora (znovu) Michael VI. Issakios I. Komnenos Konstantinos X. Dukas Romanos IV. Diogenes Michael VII. Dukas Nikeforos III. Botaneiates Alexios I. Komnenos loannes II. Komnenos Manuel I. Komnenos Alexios II. Komnenos Andronikos I. Komnenos Issakios II. Angelos Alexios III. Angelos Issakios II. (znovu) a Alexios IV. Angeloi

802-811 811 811-813 813-820 820-829 829-842 842-867 867-886 886-912 912-913 913 — 959 920-944 959-963 963-969 969-976 976-1025 1025-1028 1028-1034 1034-1041 1041-1042 1042 1042-1055 1055-1056 1056-1057 1057-1059 1059-1067 1068-1071 1071-1078 1078-1081 1081-1118 1118-1143 1143-1180 1180-1183 1183-1185 1185-1195 1195-1203

1203-1204

489

Alexios V. Murtzuflos 1204 Michael VIII. Palaiologos 1261 (1259)-1282 Andronikos II. Palaiologos 1282-1328 Andronikos III. Palaiologos 1328-1341 loannes V. Palaiologos 1341-1391 loannes VI. Kantakuzenos 1347-1354 Andronikos IV. Palaiologos 1376-1379 loannes VII. Palaiologos 1390 Manuel II. Palaiologos 1391-1425 loannes VIII. Palaiologos 1425 -1448 Konstantinos XI. Palaiologos 1449-1453 Latinské císařství

Balduin I. z Flander Jindřich z Flander Petr z Courtenay Jolanta Robert z Courtenay Balduin II. (Jean de Brienne

1204-1205 1206 — 1216 1217 1217-1219 1221-1228 1228-1261 1231-1237)

Nikajské císařství Theodoros I. Laskaris loannes III. Dukas Vatatzes Theodoros II. Laskaris loannes IV. Laskaris Michael VIII. Palaiologos

1204-1222 1222-1254 1254-1258 1258-1261 1259-1261

Epirský despotát Michael I. Theodoros Soluň Theodoros císařem Manuel loannes Demetrios

490

1204-1215 1215-1224 1224-1239 1239-asi 1237 asi 1237-1244 1244-1246

Epirus Michael II. Nikeforos I. Thomas Nikolaos Orsini loannes Orsini Nikeforos II.

asi 1231-1271 1271-1296 1296-1318 1318-1323 1323-1335 1335-1340

Trapezuntské císařství

Alexios I. Komnenos Andronikos I. loannes I. Manuel I. Andronikos II. Georgios loannes II. Alexios II. Andronikos III. Manuel II. Basileios Anna Komnena loannes III. Michael Alexios III. Manuel III. Alexios IV. loannes IV. David

1204-1222 1222-1235 1235-1241 1241 -1263 1263-1266 1266-1280 1280-1298 1298-1330 1330-1332 1332 1332-1340 1341-1342 1342-1344 1344-1349 1349-1390 1390-1417 1417-1446 1446-1458 1458-1461

Morea

Manuel Kantakuzenos Matthaios Kantakuzenos Demetrios Kantakuzenos Theodoros I. Palaiologos Theodoros II. Palaiologos týž s bratry Konstantinem a Thomasem Konstantinos a Thomas Thomas a Demetrios

1348-1380 1380-1383 1383 1383-1407 1407-1428

1428-1443 1443-1449 1449-1460

Srovnávací chronologické tabulky Byzanc

284 — 305 Dioklecián, zavedení tetrar­ chie 303 — 304 poslední velké pronásledo­ vání křesťanů 313 edikt milánský povolující křesťanství 324 — 337 Konstantin I. jediným vlád­ cem římské říše i 324 založení Konstantinopole 325 I. ekumenický koncil v Nikaii 361—363 pohanská reakce za Juliana Apostaty 363 tažení Juliána Apostaty pro­ ti Persii, císař umírá na zra­ nění 378 porážka Římanů v bitvě s Góty u Adrianopole, císař Valens padl 381 li. ekumenický koncil v Konstantinopoli, konstantinopolským patriarchům je přiznáno druhé nejvyšší po­ stavení v církvi 392 Theodosios I. zakazuje po­ hanské kulty 393 poslední olympijské hry v Řecku 395 rozdělení římské říše na říši východní a západní 401 lidové povstání proti Gótům v Konstantinopoli

Západ

309 — 379 Šapúr II. z dynastie Sasánovcú; trvalé války s Římany

392

uzurpace Eugeniova, posled­ ní pokus o obnovení pohan­ ství

406

proražení římské hranice na Rýně germánskými kmeny dobytí Říma Alarichem Vandalové se přepravují do Afriky a zakládají tam poz­ ději své království; Hunové se usazují v Pannonii

410 429

491

431

III. ekumenický koncil v Efcsu; odsouzení nestoriánství

Východ

Slované

492

Byzanc 438

451

vyhlášení Codexu Theodosiova IV. ekumenický koncil v Chalkedonu; odsouzení monofysitismu

Západ

451 453

455 476 481 482 484

císař Zenon vydává edikt Henotikon tzv. Akakiovo schisma mezi Konstantinopolí a Římem 493

vpád Hunů do Galie, bitva na Katalaunských polích smrt Attily a rozpad hunské říše vyplenění Říma Vandaly zánik říše západořímské Chlodvík z rodu Merovejců zakládá Franské království v Galii

dobytí Ravenny Ostrogóty, vznik Theodorichova Ostrogótského království v Itálii

527 — 565 Justinián I. Veliký 529 uzavření platónské akade­ mie v Athénách; vyhlášení první verze Codexu Justiniánova 532 povstání „Nika!“; uzavření „věčného míru“ s Persií 533 — 534 vyvrácení království Vanda­ lů v Africe Belisariem 534 vyhlášení přepracované úpl­ né verze Codexu Justiniánova 535 — 555 války v Itálii a vyvrácení krá­ lovství Ostrogótů

553

562

Východ

483

hromadný odchod nestoriánů z římské říše do Persie

494

počátky mazdakovských bou­ ří; vnitřní krize v Persii

Slované

517

první vpády Slovanů do Illýrie a Makedonie

534

Slované pustoší Mocsii a Thrákii

544

Antové se podřizují Justiniánovi

558

Bulhaři a Slované pronikají až na Thrácký Chersonesos; smlouva mezi Avary a By­ zancí

531 — 579 Chosroes I. perským králem

V. ekumenický koncil v Konstantinopoli, odsouzení „tří kapitol“ „padesátiletý mír“ s Persií

568

Avaři se usazují v Pannonii; Langobardi pronikají do Itá­ lie

Byzanc

zřízení Ravennského exarchátu 591 mír mezi Chosroem II. a cí­ sařem Maurikiem 602 Fokas se zmocňuje vlády, hrůzovláda v Konstantinopoli; Chosroes II. obnovuje válku s Byzancí a v následu­ jících letech obsazuje vý­ chodní provincie říše 610 Herakleios se zmocňuje vlá­ dy v Konstantinopoli 622 Herakleios zahajuje tažení na východ proti Peršanům 626 obléhám Konstantinopole Avary a Peršany 630 vztyčením sv. kříže v Jeruza­ lémě Herakleios demonstru­ je obnovení byzantské vlády nad znovudobytými východ­ ními provinciemi 634 — 638 Arabové dobývají Sýrii a Pa­ lestinu . 638 Herakleios ediktem Ekthesis zakazuje náboženské spory o Kristově přirozenosti 642 Byzantinci opouštějí Ale­ xandrii; ztráta Egypta ve prospěch Arabů

Západ

Východ

578 a později Slované se začínají usa­ zovat v Thrákii a sever­ ním Řecku a pronikají až na Pcloponcs 582 Avaři dobyli Sirmium 584 obléhání Soluně Avary a Slovany

584

493

674—678 Arabové obléhají Konstantinopol 680 — 681 VI. ekumenický koncil v Konstantinopoli: odsouze­ ní monoenergetismu a monotheletismu

Slované

591

Chosroes II. perským králem

610

Mohamed začíná svou kaza­ telskou činnost v Mekce hidžra: Mohamedův útěk z Mekky do Mediny smrt Mohameda

cca 610

622

623

632—634 kalifem Abu Bakr

624

631

634 — 642 kalifem Omar

velké migrační pohyby slovanských kmenů; vznik prvních „Sklavinií“ (slovanských oblas­ tí) na Balkáně západoslovanské kmeny se pod vedením íránské­ ho kupce Sama sjedno­ cují proti Avarům vítězství Sama nad írán­ ským králem Dagobertem v bitvě u Vogastisburgu

660

Bulhaři vedeni chánem Asparuchem se usazují na Dunaji

681 681—702

vznik bulharského státu chán Asparuch vládcem Bulharska

umajjovský kalifát se sídlem v Damašku 670—686 Arabové dobývají severní Af­ riku (Maghreb)

661

494

Západ

Byzanc 690

Východ

synoda „in Trullo“ v Konstantinopoli: vyhlášení důle­ žitých církevně právních ustanovení

Slované 689

násilné přemístění 30.000 Slovanů z Balkánu do Malé Asie

702 — 718 chán Tervel vládcem Bulhar­ ska

bitva u Xeres de la Frontera, zánik království Visigótů 711 — 714 Arabové dobývají Pyrenejský poloostrov 713 — 714 Liutprand, král Langobardů 714 Karel Martell majordomem Merovejského království 722 sv. Bonifác, „apoštol Germa­ nii“, ustanoven biskupem 732 Karel Martell vítězstvím v bitvě u Poitiers zastavuje postup Arabů v Evropě 711

717 — 718 druhé obléhání Konstantinopole Araby 726 Leon III. vyhlašuje první ikonoklastické edikty

750 741 754

Konstantinos V. vydává zá­ koník nazvaný Ekloga Ikonoklastický koncil v Konstantinopoli

751

756 774

787

797

VII. ekumenický koncil v Nikaii — první obnovení kultu obrazů císařovna Irene dá oslepit svého syna Konstantina VI. a prohlašuje se jedinou císa­ řovnou v Byzanci

majordom Pipin Krátký sesazuje posledního mero­ vejského krále a prohlašuje se králem Francie; langobardský král Aistulf dobývá Ravennu; konec Ravennského cxarchátu a byzantské moci v severní Itálii vznik papežského státu Karel Veliký vyvrátil králov­ ství Langobardů

795 — 796 vyvrácení avarské říše vojsky Karla Velikého 800 papež Lev III. uděluje v Ří­ mě Karlu Velikému císařskou korunu, obnova západního císařství

751

vznik abbásovského kalifátu se sídlem v Bagdádu vítězství Číňanů nad Araby v bitvě u Talasu; konec arab­ ské expanze na východ

786

Hárún-ar-Rašíd kalifem v Bagdádu

800

v fůnisu se zmocní vlády dy­ nastie Aghlabovců

Byzanc

Západ

Východ

Slované porážka Slovanů u Patrasu na Peloponésu 805 — 814 chán Krum vládcem Bulhar­ ska

805

císař Nikeforos I. zabit v bit­ vě s Bulhary 813 Bulhaři obléhají Konstantinopol 814 mírová smlouva s bulhar­ ským chánem Omurtagem 815 Leon V. obnovuje ikonoklasmus, patriarcha Nikeforos poslán do vyhnanství 821 — 823 povstání Tomáše Slovana 824 Arabové dobývají Krétu 831 Arabové dobývají Palermo na Sicílii 838 Arabové dobývají Amorion v Malé Asii 843 synoda v Konstantinopoli z podnětu císařovny Theo­ dory obnovuje ctění obrazů (neděle ortodoxie) 855 Bardas regentem říše; zalo­ žení univerzity Magnaura 860 nájezd Rusů na Konstantinopol 860 patriarcha Ignatios donucen k rezignaci, Fotios vysvěcen patriarchou 863 byzantské vítězství nad arab­ ským emírem v Melitene Omarem; Michael III. vysílá na žádost Rastislava na Mo­ ravu misii vedenou bratry Konstantinem-Cyrilem a Metodějem 867 církevní schisma mezi pa­ pežskou kurií a konstantinopolským patriarchátem Basileios I. dá zavraždit Mi­ chaela III. a zahajuje vládu makedonské dynastie; Foti­ os poslán do vyhnanství 811

809

814 smrt Karla Velikého 814 — 840 Ludvík Zbožný íránským cí­ sařem

smrt Hárúna-ar-Rašída; kon­ flikt mezi jeho syny, počátek dlouholetých vnitřních bojů v abbásovském kalifátu, úpa­ dek autority kalifu

asi 830

839

843

verdunská smlouva o rozdě­ lení íránské říše

845

kníže Mojmír dovršuje vytvo­ ření velkomoravského státu

ruské poselstvo u císaře Lud­ víka Zbožného kníže Trpimír dokončuje proces sjednocení chorvat­ ských kmenů a vytváří samo­ statný chorvatský stát

858 — 867 papež Mikuláš I. prosazuje zásadu o svrchovanosti moci církevní nad mocí světskou

863 — 885 cyrilometodějská misie na Velké Moravě; vytvoření slo­ vanského písemnictví

868

odtržení Egypta od abbásovského kalifátu; vláda dynas­ tie Túlúnovců

495

496

Byzanc

Západ

Východ

869 — 870 církevní synoda v Konstantinopoli potvrzuje příslušnost bulharské církve pod juris­ dikci konstantinopolského patriarchátu 872 vítězství nad paulikiány 877 — 886 Fotios podruhé patriarchou v Konstantinopoli 879

892

902 904

sesazení posledního íránské­ ho císaře Karla Tlustého Maďaři se usazují v Pannonii

vojsko císaře Leona VI. po­ raženo Bulhary u Bulgarofygon pád Taorminy, Sicílie zcela v moci Arabů Leon z Tripole dobyl a vy­ plenil Soluň

Metoděj vysvěcen arcibisku­ pem pannonsko-moravské arcidiecéze

Oleg, příbuzný vládce novgorodských Vaijagů Rurika, se zmocnil vlády v Kyjevě

878

Túlúnovci se zmocňují Sýrie

po 878

885

Ašat V. z dynastie Bagratiovců obnovuje nezávislost Ar­ ménie a přijímá královskou korunu Adarnase, vládce knížectví Tao (rovněž z rodu Bagratiovců) se prohlašuje králem Ibérie (Gruzie)

885

911

Symeon pod hradbami Konstantinopole

888

909 910

913

869

vydání právní příručky Epanagoge

888

896

Slované

založení kláštera v Cluny v Burgundsku, centrum re­ formních snah v západní cír­ kvi vymření dynastie Karlovců v Německu

umírá moravský arcibiskup Metoděj; papež Štěpán V. zakazuje slovanskou liturgii, Metodějovi žáci se uchylují do Bulharska 889 abdikace bulharského chána Borise-Michaela, pohanská reakce v Bulharsku 893 — 927 Symeon vládcem Bulharů, obnovení křesťanství, slo­ vanský jazyk prohlášen za oficiální řeč bulharského stá­ tu a bulharské církve 894 Symeon zahajuje válku proti Byzanci

907

porážka moravského vojska Maďary v bitvě u Bratislavy, rozpad velkomoravského stá­ tu; vojenská výprava Rusů proti Konstantinopoli

911

první rusko-byzantská ob­ chodní smlouva

913

Symeon pod hradbami Konstantinopole

v severní Africe se zmocní vlády dynastie Fátimovcú a postupně ovládne všechny země Maghribu

Byzanc 917 920

Západ

Východ

Slované

porážka byzantského vojska u Anchialu uzurpace Romana Lakapena

925 927

mírová smlouva s bulhar­ ským carem Petrem 927

941 — 944 úspěšné tažení Ioanna Kurkuase na východ; po jeho ukončení přivezl z Edessy do Konstantinopole mandylion, údajně „lidskou rukou ne­ stvořený obraz Kristův“ 941 výprava ruského knížete Igora proti Byzanci 944 Romanos Lakapenos a jeho synové posláni do vyhnan­ ství; Konstantinos Porfyrogennetos se ujímá vlády 961 Nikeforos Fokas dobývá na Arabech Krétu 969 Nikeforos Fokas dobývá An­ tiochii, emír v Aleppu uzná­ vá byzantskou svrchovanost 971 loannes Tzimiskes porazil ruského knížete Svjatoslava a vypudil ho z Bulharska 974—975 Tzimiskovo východní tažení

497

976 — 989 boje Basileia II. s maloasij­ skými magnáty

955

962

972

931

severní Sýrii ovládá emír Mosulu Saif-ad-Daulah

946

šíitští Buwa’iovci se zmocňují vlády nad Bagdádem a pod­ řizují abbásovské kalily své moci

Otto I. porazil Maďary v bit­ vě na Lechu; konec maďar­ ských nájezdů

německý král Otto I. (936 — 973) korunován pape­ žem na císaře, obnovení zá­ padního císařství

946

návštěva ruské kněžny Olgy v Konstantinopoli

960

počátky polského státu; Měšek I. ruský kníže Svjatoslav pod­ nikne tažení proti Bulharsku

968

969

Fátimovci se zmocňují vlády i v Egyptě

976

vládce knížectví Tao David sjednocuje většinu gruzínských knížectví

papež uděluje chorvatskému knížeti Tomislavovi králov­ skou korunu, vznik Chorvat­ ského království umírá bulharský car Symeon

sňatek byzantské princezny Theofano, neteře Ioanna Tzimiska, s Ottou II.

976

povstání Komitopulú (čtyř synů komita Nikolaa), obno­ vení bulharské samostatnosti

498

Byzanc

Západ

Východ

Slované

9797 — 1014 Samuel, nejmladší z Komitopulů, jediným vládcem Bulharska 980 — 1015 kníže Vladimír vládcem v Kyjevě Basileios II. poražen bul­ harským vládcem Samue­ lem v bitvě u Trajánovy brány 991 — 1014 války Basileia II. s Bulha­ ry 986

987

1000

1018

Samuelovo vojsko zničeno v bitvě u Kleidion; oslepe­ ní 14.000 bulharských vo­ jáků Bulharsko znovu začleně­ no do byzantské říše

1025

smrt Basileia II.

1034

zavraždění Romana III., počátek vlády „paflagonského klanu“ povstání v Konstantinopoli, pád Michaela V.; cí­ sařem Konstantinos IX. Monomachos, u moci ci­ vilní aristokracie přípojem arménského království Ani k Byzanci; zřízení právnického a filo­ zofického učiliště v Konstantinopoli

1042

1045

988

995

997

1014

vymření dynastie Karlovců ve Francii

1003

1016

konsolidace uherského státu; přijetí křesťanství v Uhrách; Štěpán I. výprava benátského loď­ stva do Dalmácie; vůdčí postavení Benátek na Ja­ dranu smrt Otty III., zánik ottonské dynastie příchod prvních Normanů do Itálie

1000

loannes Sembat III. uznán za nezávislého vládce ar­ ménského království Ani 1023—1079 vláda emírů dynastie Mirdásovců v Aleppu 1037—1043 Seldžuci zničili moc Ghazánovců a zmocnili se roz­ sáhlých území v Íránu, Chorásánu a jiných území v Přední Asii

1021

1024—1039 Konrád II., zakladatel franské dynastie, němec­ kým králem a římským cí­ sařem

1039 — 1059 Jindřich III. římským císa­ řem

po Davidově smrti Basile­ ios II. přivtěluje knížectví Tao k byzantské říši; Davi­ dův bratranec Bagrat III., král Abasgů, uznán nezá­ vislým králem jednocené Ibérie (Gruzie)

998

Vladimírův sňatek s by­ zantskou porfyrogennetou Annou; pokřestění Rusi srbský kníže Jan Vladimír uznává Samuelovu svrcho­ vanost

Samuel se prohlásil bul­ harským carem

1019 — 1054 Jaroslav Moudrý knížetem kyjevským; definitivní pro-. sazení křesťanství, kulturní rozkvět Kyjevské Rusi

asi 1032

založení Sázavského kláš­ tera (opatem sv. Prokop), středisko slovanského pí­ semnictví v Čechách

1042 — 1053 knížectví Zeta prvním samostatným státem Srbů, vrchol moci za Štěpána Vojislava (zemřel asi 1050)

Byzanc

1048

1054

1056

1071

1071 — 1081 1081 — 1118

1081 —1085 1082

1091

1096 — 1097

počátek invazí turko-tatarských kočovníků (Pečeněgové, Uzové, Ku­ tnám) na Balkán Kerulariovo schisma, trva­ lý rozkol se západní církví smrtí císařovny Theodory končí vláda makedonské dynastie

porážka Romana IV. v bitvě se Seldžuky u Mantzikertu, Seldžuci se postupně zmocňují větší části Malé Asie; pád Bari, Normani ovládají celé bý­ valé byzantské državy v jižní Itálii nse oslabena trvalými vnitřními konflikty císařem Alexios I., nástup komnenovské dynastie, stabilizace poměrů v říši válka Byzance s Normany Alexios I. poskytuje vý­ znamná obchodní privile­ gia Benátkám porážka Pečeněgů, konec nebezpečí nomádských in­ vazí na Balkáně křižáci pod Konstantinopolí; jejich boje se Seldžu­ ky; počátek obnovy by­ zantského panství na se­ verozápadě Malé Asie

Západ

uzavření smlouvy v Melfi mezi Normany a papežem 1056—1106 římským císařem Jindřich IV., boje s papeži o investi­ turu 1059 zavedení volby papeže ko­ legiem kardinálů, namíře­ no proti zásahům císaře a světské moci v církvi

Východ

Slované

1053

1072-1109 Alfonso VI. kastilským králem; velké úspěchy reconquisty na Pyrenejském poloostrově 1073 — 1085 papežem Řehoř VII., pro­ gram papežské nadřaze­ nosti světské moci; boje s Jindřichem IV.

1055

1063 — 1072 seldžucký -Arslán

sultán

Alp-

1076

1077

1080

1083—1084 boj o Řím mezi Jindři­ chem IV. a Normany 1090 Normané (Roger I.) do­ končují dobytí Sicílie na Arabech

Seldžuci dobyli Bagdád

1092

1096 — 1099 první křížová výprava

1099

vznik seldžuckého sultanátu Ikonion (Rum) v Ma­ lé Asii vznik arménského státu (Malá Arménie) v Kilikii; založen uprchlíky z ar­ ménských území dobytých Túrky

smrt seldžuckého sultána Malikšáha; rozpad jednot­ né seldžucké říše; již před­ tím (1077) vznik seldžuc­ kého sultanátu Ikonion (Rum) v Malé Asii křižáci dobývají Jeruza­ lém; vznik křižáckých stá­ tů v Sýrii a Palestině

1080

1096

chorvatský panovník De­ meter Zvonimír přijímá královskou korunu od pa­ peže Řehoře VII. Řehoř VII. zamítá žádost Vratislava I. o povolení slovanské liturgie v Če­ chách

vyhnání slovanských mni­ chů ze Sázavského kláštera

499

konec nezávislosti Chor­ vatska, personální unie Chorvatska a Uher 1113 — 1125 knížetem Kyjevské Rusi Vladimír Monomach, po jeho smrti postupný roz­ pad Kyjevské Rusi na řadu samostatných knížectví 1102

500

Byzanc

Západ

1119 1122

1130

1137—1138 úspěšné tažení Ioanna II. do Kilikie a severní Sýrie

Východ

založení první evropské univerzity v Bologni wormský konkordát, kom­ promisní zakončení boje o investituru mezi císařem Jindřichem V. a papežem Kalixtem II. spojení normanských dr­ žav v jižní Itálii a na Sicílii, vznik království obojí Sicí­ lie (Roger II.)

1138 — 1152 císařem Konrád III., ná­ stup štaufské dynastie 1147 — 1149 druhá křížová výprava 1151 — 1190 císařem Fridrich I. Barba­ rossa, dlouholeté snahy o ovládnutí Itálie

vládce Mosulu a Aleppa Zengi dobývá na křižácích Edessu 1146 — 1174 vláda Nureddina Zengiho v Aleppu a Damašku, konsolidace muslimské mo­ ci v Sýrii

1144

1156—1159 Manuelovo tažení na vý­ chod, byzantský protekto­ rát nad Antiochií 1161 — 1172 války Manuela I. se Srby a Uhry, rozšíření byzant­ ské moci na Balkáně a v Dalmácii 1171

1176

1182

1185

1187

Manuelův zásah proti Benátčanům v říši, válka s Benátkami porážka Manuela I. v bit­ vě se Seldžuky u Myriokefalon

Andronikos I. se zmocňu­ je Konstantinopole, masa­ kr Latinů svržení Andronika I., ná­ stup Angelovců na trůn povstání Asenů v Bulhar­ sku

Slované

1159 — 1195 Štěpán Nemanja, zaklada­ tel dynastie Nemanjičú, srbským panovníkem, sjednocení větší části Srb­ ska

1171

Saladin dobývá na Fátimovcích Egypt; nástup dynastie Ajjúbovcú

1187

Saladin vítězí nad křižáky u Hattinu, dobývá Jeruza­ lém

porážka Fridricha I. vojsky Lombardské ligy v bitvě u Legnana, neúspěch jeho snah o ovládnutí Itálie 1180 — 1223 Filip II. August francouz­ ským králem

1176

1189—1199 Richard Lví srdce anglic­ kým králem 1189 — 1192 třetí křížová výprava

1187

vznik druhého bulharské­ ho státu

Byzanc

1203

1204

1205

křižáci před Konstantinopolí, dosazení Alexia IV. na trůn křižáci dobývají Konstantinopol; rozpad byzantské říše — vznik Latinského císařství, Nikajského cí­ sařství, Epirského despotátu, Trapezuntského cí­ sařství porážka křižáků v bitvě s Bulhary u Adrianopole, zastavení expanze Latin­ ského císařství

1222—1254 císařem v Nikaii loannes III. Vatatzes, politický a kulturní rozmach, byzant­ ská reconquista

1259

Michael VIII. v Nikaii spolucísařem nezletilého Ioanna IV., nástup dyna­ stie Palaiologovců

Západ

Východ

1194

po smrti Viléma II. (1189) přechází Sicilské králov­ ství do moci Štaufů (Jin­ dřich VI.) 1198 — 1216 papežem Innocenc III., vnitřní konsolidace církve 1202 — 1204 čtvrtá křížová výprava

1196

maloarménští panovníci v Kilikii dostávají od císaře Jindřicha VI. a papeže Celestýna III. královský titul

1209 — 1229 křížové výpravy proti albi­ genským 1212 dětská křížová výprava; porážka Arabů v bitvě u Las Navas de Tolosa; vý­ znamné úspěchy reconquisty na Pyrenejském polo­ ostrově 1212—1250 císařem Fridrich II. 1218—1221 pátá křížová výprava

1210

mongolská invaze do Číny, počátek okupace Číny Mongoly

1220

Mongolové pod Džingischánem dobývají Transoxánii a Chorézm

1243

Mongolové porážejí malo­ asijské Seldžuky a podro­ bují si sultanát Ikonion

1258

Mongolové dobývají Bag­ dád; konec abbásovského kalifátu

1226 — 1270 francouzským králem Ludvík IX. Svatý 1228 — 1229 šestá křížová výprava

1248 — 1254 sedmá křížová výprava 1257 — 1270 první benátsko-janovská válka: boj o námořní nad­ vládu ve východním Stře­ domoří

Slované

1196—1228 srbským panovníkem Ště­ pán Pěrvověnčaný, 1217 korunován králem

1218 — 1241 bulharským carem Ivan Asen II., největší rozkvět druhé bulharské říše 1223 porážka ruských knížat v bitvě s Mongoly na řece Kalce 1237 — 1240 invaze Mongolů do Ruska, Polska a Uher 1243 Rusko odvádí vazalské po­ platky tatarskému chanátu Zlatá horda 1253 — 1278 českým králem Přemysl Otakar II.

502

Byzanc

Západ

Východ

Slované

1261

Michael Vlil, se zmocňuje Konstantinopole, konec Latinského císařství, ob­ nova byzantské říše 1267 Janovanům je postoupena Galata 1267 —1282 útoky Karla z Anjou proti Byzanci 1274 uzavření církevní unie v Lyonu

1303

příchod katalánské kom­ panie do Byzance; v le­ tech 1311 — 1388 ovládají katalánští žoldnéři střední Řecko

1322—1328 občanská válka v Byzanci: válka dvou Andronikú 1326—1337 osmanští Turci dobývají většinu byzantských držav v Malé Asii

1342—1354 druhá občanská válka: loannes V. proti loannu Kantakuzenovi 1342 — 1349 povstání zelotú v Soluni 1347 schválení učení Gregoria Palama (hésychasmus) na synodě v Konstantinopoli

1266

pád štaufské moci na jihu Itálie, Karel z Anjou krá­ lem obojí Sicílie

1282

sicilské nešpory, vyhnání Karla z Anjou ze Sicílie 1294 — 1299 druhá benátsko-janovská válka

1281 — 1326 Osman L, počátky osmanského státu v Bithýnii 1291 muslimové dobývají Akru, zánik křižáckých států v Sýrii

dynastie Anjouovců v Uhrách 1309 — 1377 pod nátlakem francouz­ ského krále přeneseno sí­ dlo papežů do Avignonu 1312 Jindřich VIL Lucembur­ ský korunován římským císařem

1307

1308

1337

začátek stoleté války mezi Francií a Anglií

1348 — 1349 „černá smrt“, zhoubná morová epidemie ve větší části Evropy

zánik sultanátu Ikonion

1326 — 1359 osmanským sultánem Or­ chan

1306

vymření Přemyslovců v Če­ chách

1325—1340 moskevským panovníkem Ivan Danilovič Kalita, titul velkoknížete. přesídlení rus­ kého metropolity do Mos­ kvy, Moskva jádrem sjedno­ cování Ruska ve 14. a 15. st. 1330 vítězství Srbů nad Bulhary v bitvě u Velbuždu 1331 — 1355 srbským panovníkem Ště­ pán Dušan, vrchol moci srb­ ského státu 1345 Štěpán Dušan se prohlašuje „carem Srbů a Řeků“ 1346—1378 Karel IV. českým králem a římským císařem 1348 založení Karlovy univerzity 1349 zákoník Štěpána Dušana, první písemná památka srb­ ského jazyka

Byzanc

Západ

Východ

1350—1355 třetí benátsko-janovská válka

1354

1365

1373

Turci obsazují první místo na evropském kontinentě — Kallipolis Turci dobývají Adrianopol, ta se stává hlavním městem osmanské říše Byzanc se zavazuje odvá­ dět vazalský poplatek os­ manským sultánům

Turci obsazují poslední město v byzantském drže­ ní v Malé Asii — Filadelfii 1394 neúspěšné obléhání Konstantinopole Bajezidcm I. 1399 — 1402 Manuel II. žádá na cestě po panovnických dvorech západní Evropy o pomoc proti Turkům

1359 — 1389 osmanským sultánem Mu­ rad I.

1378 — 1381 čtvrtá benátsko-janovská válka 1378 počátek velkého schisma­ tu v západní církvi: v Římě zvolen papežem Urban VI., v Avignonu Kliment VII. 1387—1437 Zikmund Lucemburský uherským králem

1430 1439

neúspěšné obléhám Konstantinopole Muradem II. lůrci dobývají Soluň uzavření církevní unie ve Florencii

1396

porážka křižáckých vojsk v bitvě s Turky u Nikopole

1414—1418 církevní koncil v Kostnici, volbou papeže Martina V. (1417-1431) odstra­ něno schisma v západní církvi 1431 — 1449 církevní koncil v Basileji 1440 Fridrich II. Habsburský římským císařem, císařská hodnost trvale v rukou Habsburků

1353 — 1391 Štěpán Tvrdko panovní­ kem (báném), od 1377 králem Bosny, vymanění Bosny z uherské nadvlády 1363 rozdělení Bulharska na carství Vidinské a Tmovské 1371 porážka Srbů v bitvě s Turky na řece Marica

vítězství Rusů nad Tatary v bitvě na Kulikově poli, později obnovení závislosti Ruska na Zlaté hordě 1386 spojení Polska a Litvy, ná­ stup dynastie Jagellovců v Polsku 1389 porážka Srbů v bitvě na Kosově poli, Srbsko vaza­ lem osmanské říše 1393 — 1396 ovládnutí Bulharska Tur­ ky 1380

1389—1402 osmanským sultánem Bajezid I.

1390

1422

1370—1405 vládcem mongolské říše Timur Lenk, vrchol moci Mongolů 1375 zánik maloarménského království v Kilikii

Slované

osmanští Turci poraženi v bitvě u Ankary Timurem Lenkem, smrt Bajezida I. 1402—1421 osmanským sultánem Mehmed I., obnovování osmanské moci v Malé Asii 1422 — 1451 sultánem Murad II. 1402

1419 — 1434 husitské války v Čechách

1440 — 1444 polsko-uherská unie pod Jagellovcem Vladislavem II., padl v bitvě u Varny

504

Západ

Byzanc 1444

1449

1453

1460

1461

nástup posledního by­ zantského císaře Konstan­ tina XII. na trůn 29. května osmanský sul­ tán Mehmed II. dobývá Konstantinopol, konec by­ zantské říše Turci dobývají poslední enklávu byzantského pan­ ství — Morejský despotát na Peloponésu Turci dobývají Trapezunt, konec Trapezuntského cí­ sařství

Východ

Slované

porážka křesťanských vojsk Turky v „bitvě ná­ rodů” u Varny

1451 — 1481 sultánem Mehmed II. Do­ byvatel

poselství českých utrakvis­ tů do Konstantinopole 1454 — 1459 definitivní ovládnutí Srb­ ska Turky

1452

Jmenný rejstřík

Aaron, vůdce povstání v Bulharsku 188 Abasgové 196 Abbás ibn Valid, arabský vojevůdce 106 Abbásovci, arabská dynastie 117, 174 Abdalmalik, kalif 104 Abderrahman III., kordobský kalif 167 Abgar, král Edessy 286, 357 Abu Bakr, kalif 90, 92 Abukarib, arabský náčelník 88 Abul Asfar, emír z Dvinu 271 Abu Mina 422, E 5 Abydos 158, 189, 190, D 3 Acciajuoliové, florentská rodina 326 Adalbert, biskup a vyslanec Otty I. v Kyjevě 167 Adana 179, 246, F 3 Adata, průsmyk 223, G 3 Adrianopol 46, 123, 127, 128, 145, 161, 199, 217, 277, 279-281, 285, 289, 292, 309, 310, 319, 324, 332, 335-337, D 2 Aelia Eudokia-Athenais, manželka Theodosia II. 51, 52 Aetius, západořímský vojevůdce 48, 51 Afrika (severní) 9, 20, 24, 31, 40, 56, 57, 69, 70, 83, 93, 98, 105, 132, 174, 184, 185, 202, 210, 236, 434 Afthonios, rétor 366 Agapetos, rétor 403 Agathias, historik 369, 392 Aghlabidovci, arabská dynastie v sev. Africe 132 Achala 326 Achaimenovci, perská dynastie 43 Achilleus Tatios, řecký romanopisec 412 Ainos 309, D 2 Aistulf, langobardský král 118 Aitolie 219, 289, 290 Akakios, patriarcha 58 Akarnánie 279, 289, 290

Akra 185, 260, 303, 304, F 4 Akroinon 108, 117, E 3 Alamanové 42, 45 Alanové 49, 55 Alarich, náčelník Visigótů 49, 50, 58 Albánci 272, 290, 337 Albánie 188, 293, 299, 301, 332 Aleppo 166, 173, 174, 176, 184, 197, 205, 255, 256, 259, G 3 Alexandr III., papež 258 Alexandr Veliký 9, 43, 44, 349, 363, 402, 411, 415 Alexandrie 33, 37, 52-54, 59, 62, 82, 84, 93, 107, 324, 330, 363, 365, 366, 371, 376, 396, 424, 425, 433, 458, E 5 Alexandras, alexandrijský biskup 39 Alexandras, bratr Leona VI. 160 Alexej, ruský car 361 Alexios I. Komnenos, císař 203, 249 — 256, 265, 266, 270-273, 278, 315, 404, 451 Alexios II. Komnenos, císař 259 Alexios III. Angelos, císař 261, 276—278, 280, 281, 284, 285, 289 Alexios IV. Angelos, císař 276 — 278, 280 Alexios V. Murtzuflos, císař 278, 280 Alexios I., traupezuntský císař 292 Alexios Apokaukos, megas dux 307, 318, 319, 321 Alexios Filantropenos, vojevůdce 305, 418 Alexios Strategopulos, vojevůdce 295 Alexios Studites, patriarcha 207, 208, 214, 215, 266 Ali, kalif 97 Alp-Arslán, seldžucký sultán 243 — 246, 248 Alusianos, syn bulh. cara Jana Vladislava 212 Amadeus Savojský, vojevůdce 324, 325, 327 Amalasuintha, ostrogótská královna 70 Amalfi 220, 221, 235, 236, 241, 271, 463, B 3 Amalfiťané 235, 236

505

Amalové 57 Amaseia 106, F 2 Amastris 134, 285, 292, F 2 Ambrosius, milánský biskup 47 Amfilochos, kyzický metropolita 379 Amida 164, G 3 Ammianus Marcellinus, historik 390 A morion 107, 133, 139, 244, 411, E 3 Anadolu-Hisar 327, 334, E 2 Anagni 141, B 2 Anastasios I., císař 59—64, 68, 73, 424 Anastasios II., císař 106, 107 Anastasios, patriarcha 113 Anastázie, manželka uherského krále Ondřeje I. 342 Anatolie 94, 119, 255, 262, 265, 269, 285, 328, 332 Anatolikon, thema 95, 182, 185, 210, 224, 265, 434 Anazarbos 174, F 3 Ancona 257, 258, 270, B 2 Andravida 282, C 3 Andreas z Kréty, básník 410 Andreios Palaiologos, vůdce zelotů 321 Andrej Bogoljubský, ruský kníže 346 Andrej Rublev, malíř 357, 358, 383 Andronikos I. Komnenos, císař 258, 259, 264, 271, 292 Andronikos II. Palaiologos, císař 296, 299, 303-307, 311, 314, 318, 326, 352, 418 Andronikos III. Palaiologos, císař 304, 306-308, 311, 314, 318, Andronikos IV. Palaiologos, císař 311, 324-326 Andronikos Dukas (st.), vojevůdce 152, 159 Andronikos Dukas (ml.), syn kaisara Ioanna Duky, vojevůdce 245 — 247 Andronikos Tomikes, mesazon 288 Andros 276, 279, D 3 Angellus, ravennský biskup 435 Angelové, Angelovci 259, 260, 273, 274, 285, 289, 310, 312 Angličané 272 Anglie 327 Anglosasové 263 Angouléme 428 Anchialos (Pomorje) 80, 117, 161, 312, 329, E2 Ani 217, 243, H 2 Ani, Anijské království 197, 216, 217

506

Ankara 119, 123, 269, 328, F 2 Anna, dcera Romana II., manželka kyjevského knížete Vladimíra 175, 192, 193, 462 Anna, manželka Theodora I. 285 Anna Komnena, historická 249, 254, 273, 373, 391-394 Anna-Konstancie, manželka Ioanna III. 293 Anna Savojská, manželka Andronika III. 318, 320 Anna Uherská, manželka Andronika II. 306 Anselm z Canterbury 385 Anthemios, prefekt 51 Anthemios z Tralleis, architekt 68, 426 Antiocheia, thema 227, 238 Antiochie v Pisidii 106, 285, E 3 Antiochie v Sýrii 9, 33, 37, 44, 58, 59, 62, 69, 71, 73, 83, 92, 131, 180, 181, 184, 187, 197, 203, 209, 246, 247, 254-257, 259, 284, 330, 331, 363, 367, 371, 388, 422-424, G 3 Antitaurus, pohoří 116 Antonij, mnich 347 Antonios, patriarcha 17 sv. Antonios (Antonín), poustevník 38, 396, 397 Antonios Filaret, malíř 331 Antové 77, 78, 81 Apameia 184, G 4 Apeninský poloostrov 128 Aper, prefekt 23 Apokaukos v. Alexios Apokaukos Apollonios z Kitia, řecký lékař 459 Apulie 150, 180, 241, 242, 255, 257 Arábie 89, 90 Arabové 10, 17, 18, 54, 76, 88, 89, 91 -102, 108, 111, 116, 117, 119, 123, 126, 132-134, 138-140, 144, 149, 150, 152, 156, 157, 159, 163, 164, 167, 168, 172-176, 179, 197, 202, 204, 205, 210, 223, 225, 241, 245, 254, 257, 365, 371, 411, 422, 440, 453, 475 Arabský poloostrov 88, 89, 92 Araxes, řeka 86, H 2 Arbogast, magister militum 48 Areios, teolog 39, 40 Arethas z Kaisareie, biskup, teolog 135, 368, 373, 379, 399, 400, 411 Argolis 271 Argos 280, D 3 Argyrové, byz. rodina 202, 310 Argyrus, langobardský aristokrat 220, 221, 241, 242

Ariadne, manželka Anastasia I. 56, 59 Aristofanes 400 Aristoteles 18, 294, 376-379, 382, 385, 386, 400 Arkadiopolis 132, E 2 Arkadios, císař 48 — 50, 422, 423 Arméni 11, 16, 95, 99, 152, 205, 206, 209, 259, 288 Armeniakon, thema 95, 107, 108, 116, 133, 139, 153 Arménie 44, 76, 81, 82, 85, 87, 93, 95, 104, 117, 134, 184, 185, 203, 206, 216, 217, 220, 243, 328, 423, 464, 468 Arsaber, patrikios 124 Arsakovci, arménská dynastie 147 Arsenij Suchanov, ruský mnich 361 Arsenios, patriarcha 294, 300 Arta 289, 290, 309, 465, C 3 Artabasdos, stratégos, proticísař Konstantina V. 109, 116 Asen, bulharský car 260 Aspar, náčelník Alanů, velitel císařské gardy 55, 56 Asparuch, bulharský chán 101 — 103 Astrap, malíř 355 Ašot III., arménský král 184 Athanasios, alexandrijský patriarcha 40, 41, 47, 53, 396, 397, 450 Athanasios, mystik 178 Athenais v. Aelia Eudokia Athény 42, 51, 188, 201, 265, 269, 271, 280, 284, 294, 309, 326, 328, 365, 371, 376, 390, 414, 446, 448, 449, 453, 457, 469, D 3 Athos, hora 178, 182, 186, 261, 265, 266, 273, 284, 287, 289, 313, 314, 319, 346, 347, 351, 353, 355, 359-361, 444, 457, 459, 463, 466, 468, 470 Atlantik 72 Attaleia 258, 269, E 3 Attaleiates v. Michael Attaleiates Attika 280 Attila, hunský náčelník 51, 55 sv. Augustin 222, 385, 386, 440 Augustus, římský císař 26, 195, 388 Aurelianus, římský císař 12 Avaři 77-86, 88, 101, 102, 127, 157, 372 Avenarius A. 474 Averza 241, B 2 Avlona (Aulon) 251, 295, 301, C 3 Avignon 307, 323

Aczáz (Azazion) 205, G 3 Azovské moře 77 Baalbek 184, G 4 Bagdád 117, 133, 139, 163, 164, 166, 184, 186, 188, 243, 255, 303, 328, H 4 Bagrat, král Abasgů 196, 197 Bagratovci, arménská dynastie 134, 149, 216, 217 Bajan, avarský kagan 78, 79 Bajezid I., osmanský sultán 325 — 328 Balduin I., jeruzalémský král 254 Balduin III., jeruzalémský král 259 Balduin I. Flanderský, latinský císař 279 — 281 Balduin II., latinský císař 299, 301 Balkán, poloostrov porůznu Balkán, pohoří 105, 182, 188, 260 Balt, Baltské moře 139, 260 Bamberk 280 Bardanes Turkos, proticísař Nikefora I. 124 Bardas, kaisar, strýc Michaela III. 136, 138-141, 146 Bardas Fokas, syn vojevůdce Nikefora Foky 161 Bardas Fokas, kaisar, otec Nikefora II. 166, 175, 224, 379 Bardas Fokas, synovec Nikefora II., proticísař Basileia II. 186-190, 193, 194, 196 Bardas Skleros, proticísař Basileia II. 183, 186, 188-190, 193, 196 Bari 180, 201, 227, 241, 242, 251, B 2 Barlaam Kalabrijský, teolog 319, 320, 374, 382, 383 Basilakios, proticísař Nikefora III. 247, 249 Basileios I., císař 136, 145—151, 160, 161, 230, 364, 387, 404, 411, 444 - 446, 449, 451, 458 Basileios II., císař 15, 136, 174, 185 — 190, 192-204, 206-209, 212, 215, 216, 227, 232, 235, 236, 459, 460 Basileios Lakapenos, syn Romana I., parakoimomenos 166,172,181,185-187,194, 195 Basileios Veliký, teolog 244, 364, 376, 377, 380, 403, 450 Basilej 330 Basiliskos, císař 56 Batumi 292, G 2 Bawit 435, 438 Beatrice, dcera Karla z Anjou 299 Bebek, rival kalifa Mamúna 133

507

Bejrút (Berytus) 10, 185, 365, 371, G 4 Béla III., uherský král 256, 261 Belasicei, horský hřeben 200 Bělehrad (Singidunum) 240, 253, 231, C 1 Belisarios, vojevůdce 63, 68 — 72, 418, 432, 434 Benátčané 235, 236, 252, 258, 270-272, 275-279, 283, 284, 295, 298, 303, 304, 317, 323, 325, 332, 418, 464 Benátky (Venetia) 198, 235, 236, 270, 275, 276, 279, 301, 302, 304, 308, 316, 322-324, 327, 329, 332, 334, 337, 427, 428, 454, 455, 460, 463, A 1 Benda K. 477 Benevento 72, 75, 180, 241, 299, B 2 Bengálský záliv 328 Benjamin z Tudely, židovský cestovatel 269 Benoit de St. More 415 Benozzo Cozzoli, malíř 331 Berát (Belegrada) 301, C 3 Berengar, italský král 180 Berlín 434, 457 Bernard z Clairveaux 257 Berrhoia 188, 198, 199, 270, 309, C 3 Berta z Provence, manželka Romana II. 165, 172 Berta ze Sulzbachu, manželka Manuela II. 257 Berytus v. Bejrút Betlém 432, 436, 467, G 5 Berzité 118 Bessarion, teolog 318, 322, 329 — 331, 374, 375, 386, 402 Bidlo J. 472, 473, 475 Bithýnie 123, 133, 164, 171, 238, 245, 298, 305, 308 Bláhová E. 474 Blois 282 Boccacio 401, 405 Boethius, filozof 70, 400 Bohemund, kníže antiochijský 251, 252, 254, 255, 265 Boiotie 280 Bojana 252, D 2 Boleron, thema 227 Bonaventura 301 Bonifác z Montferratu, vůdce 4. křížové výpra­ vy, soluňský král 275, 279, 280 Bonus, patrikios 85 Bořil, bulharský car 352 Boris-Michael, bulharský car 16, 144—147, 156

508

Boris II., bulharský car 179, 183, 184 Boris, ruský světec 342, 346 Bosna 328 Bospor 16, 17, 27, 81, 86, 100, 140, 189, 235, 256, 275, 276, 281, 283, 284, 298, 299, 323, 327, 332, 334-336, E 2 Botaneiates v. Nikeforos III. Botaneiates Boucicaut v. Jan le Meingre de Brienne, francouzský rod 281 Brindisi 242, 251, C 3 Bringas v. losefos Bringas Británie 21, 24, 27, 45, 47 Brussa 269, 285, 305, 307, E 3 Bug, řeka 78 Bukellarion, thema 116, 133 Bulgaria, thema 227 Bulgarofygon 157, Z) 2 Bulharsko 105, 107, 117-120, 144-147, 156, 161-163, 179, 182, 184, 188, 193, 197, 211, 212, 219, 248, 252, 260, 261, 284, 291-293, 306, 324, 325, 343-346, 348-350, 352-356, 390, 430, 448, 468 Bulhaři (v. i Protobulhaři) 59, 86, 103, 106 109, 116-118, 123, 127-129, 132, 134, 144, 145, 155-157, 160, 161, 163, 179, 183, 188, 197-200, 211, 212, 247, 277, 280, 285, 291, 293, 294, 297, 299-303, 307, 324, 326, 344, 347, 349, 351, 416 Bulhaři volžští 191 Burgas 161 Butroton 295, 301, C 3 Buwa’iovci, arabská dynastie 174, 178 Bykos 185, G 3 Busta Gallorum 72 Byzanc porůznu Byzantinci porůznu Byzantion (v. i Konstantinopolj 7, 20 — 22 Cáchy 128, 440 Capua 180, 241, B 2 Caracalla, římský císař 23 Carausius, proticísař Diokleciána 24 Caričin Grád v. Justiniana Prima Carnuntum 25 Carus, římský císař 23 Cassiodorus, historik 70, 365 Cefalů 453, B 3 Cesarini, kardinál 331, 332 Ceuta 76 Cibulka J. 473, 474

Cicero 375, 400 Civitate 242, B 2 Classis 431, 435, 436, B 2 Clermont 253, 282 Cluny 220 Constans, západonmský císař 40, 41 Constantius Chlorus, západonmský císař 25, 36 Constantius II., císař 34, 38, 40—44 Contarini, benátská rodina 317, 334 Cordoba 39, 75, 167, 173 Cornaro, benátská rodina 334 de Courtenay, francouzský rod 281 Cozenca 464, B 3 Cremona 180, A 1 Crescentius, římský patricius 201 Csanád 342 Cyril v. Konstantin-Cyril

24,

Čanghri-beg, náčelník Seldžuků 243 Cauš-In 442 Cechy 78, 193, 341, 342, 345, 347, 474 Černé moře 20, 46, 69, 78, 80, 105, 134, 139, 140, 164, 183, 189, 190, 219, 246, 247, 260, 269, 271, 272, 285, 292, 295, 303, 312, 317, 327, 328, 332, 337, 338, 374 Cernomoří 76, 78, 134, 139, 298, 302, 303, 309, 317, 337, 339 Československo 472, 474, 475 Čína 54, 73, 328

Dafni 284, 414, 449, 453, D 3 Dákie 51 Dalassenové, byz. rodina 202 Dalmácie 24, 41, 71, 84, 86, 258 Dalmatius, synovec Konstantina Velikého 40 Damašek (Damaskos) 89, 90, 92, 114, 115, 117, 121, 174, 184, 197, 255, 372, 378, 393, 404, 407, 442, 458, G 4 Damietta 138, F 5 Dandolo v. Enrico Dandolo Danielis, peloponéská aristokratka 155 Danišmendovci, seldžucká dynastie v Melitene 255, 256 Dante 348 Daras 59, 82, 164, H 3 Dardanely v. Hellespontos Dares, řecký romanopisec 388 Daurentius, slovanský náčelník 79 David, gruzínský kníže 186, 189, 196

David, vůdce povstání v Bulharsku 188 David Komnenos, trapezuntský císař 292 Debeltos 128, E 2 Děkan J. 474 Dekapolites, otec císařovny Eudokie, manželky Michaela III. 138 Deljan v. Petr Deljan sv. Demetrios 100, 157, 212, 270, 314, 342, 441 Demetrios, syn Andronika II. 311 Demetrios Chalkokondyles, filolog 401, 402 Demetrios Chomatianos, arcibiskup ochridský 350 Demetrios Kydones, teolog, humanista 324, 327, 374, 385 Demetrios Palaiologos, despota morejský 333, 336 Demetrios Triklinios, filolog 401 Demosthenes 366 Dépold, český kníže, účastník 3. křížové výpra­ vy 260 Didymoteichos (Dimotika) 310, 312, 318, 324, D 2 Diktys, řecký romanopisec 388 Dimitrij Donský, ruský velkokníže 358 Dimotika v. Didymoteichos Dioklecián (G. Valerius Aurelius Diokletianus), římský císař 21, 23—27, 30, 33, 35, 36, 40, 67, 76, 94 Diokleia (Duklja) 198, 199, 210, 216, C 2 Dion Chrysostomos, rétor 404 Dionysios Areopagita (Petros Grafeus, Petrus Fullo), filozof 357, 377, 378, 386 Dionysios z Halikamassu, řecký historik- 390 Dněpr, řeka 77, 134, 139, 157, 183, 189, 193, 338 Dněstr, řeka 77, 78 Dobromir, vůdce povstání v Bulharsku 247 Dobrudža (Malá Skythie) 78, 80, 260, 326 Dobryňa Jaderkovič, novgorodský biskup 349 Domentijan, srbský hagiograf 351 Don, řeka 134 Dorostolon (Silistra, Theodoropolis) 183, 184, 252, 325, D 1 Dorotheos z Monembasie, historik 390 Dorovský I. 474 Dorylaion 254, 269, E 3 Dostál A. 473 Dostálová R. 474 Dra( v. Dyrrhachion

509

Drává, řeka 185, B 1— C 1 Dreux, normanský válečník 241, 242 Drizipara 81, E 2 Drugoviti 101 Dubrovnik v. Ragusa Dukas, historik 369 Dukianos, dux Itálie 241 Duklja v. Diokleia Dukové, byz. rodina 161, 176, 250, 264, 265, 289, 310, 394 Dulebové 78 Dunaj, řeka 8, 21, 24, 25, 42, 45, 57, 76-81, 83, 102, 135, 157, 179, 183, 188, 199, 202, 219, 238, 240, 247, 252, 260, 325 - 327, 331, 332, 338, 339, 342, C 1-E 1 Dvin 93, 257, H 2 Dvomík F. 473, 474 Dyrrhachion (Dráč) 161, 198 - 200, 211, 247, 251, 255, 261, 279, 289, 290, 295, 301, C 2 Dyrrhachion, thema 227 Džingischán, vládce Mongolů 328 Ecclesius, ravennský biskup 429, 436 Edessa 43, 54, 65, 165, 205, 254-256, G 3 Efesos 33, 53, 111, 123, 149, 257, 269, 305, 421, 427, 428, E 3 Egejské moře, Egeis 20, 80, 113, 157, 158, 164, 172, 269, 274, 279, 283, 287, 289, 301, 304, 308, 314, 317, 322, 421 Egerie, poutnice 10 Egypt 8, 10, 20, 24, 33, 34, 37, 38, 52-54, 67, 83, 84, 87, 88, 91, 93, 97, 132, 143, 163, 173, 179, 184, 197, 202, 236, 244, 245, 259, 271, 275, 301, 317, 367, 371, 397, 420, 422, 433, 435, 475 Eliáš, biskup gradenský 431 Emessa 184, 197, G 4 Enrico Dandolo, benátský dóže 275, 277, 279, 280 Epifanij Moudrý, ruský hagiograf 358 Epifanios ze Salamíny, teolog 39 Episkopi 444 Epirus 104, 113, 188, 251, 279, 289-293, 299, 301, 302, 307, 317, 349, 350, 453 Ethiopie 41, 74 Euboia 256, 276, 279, 280, 301, 325, D 3 Eudokia, manželka Michaela III. 138 Eudokia, manželka Leona VI. 159 Eudokia, dcera Konstantina VIII. 204 Eudokia Ingerina, manželka Basileia I. 138,

510

145, 147, 150 Eudokia Makrembolitissa, manželka Konstanti­ na X. a Romana IV. 240, 245, 246 Eudoxia, manželka Justina I. 64 Eudoxia, manželka Romana II. 462 Eufrasius, biskup porečský 431, 437 Eufrat, řeka 8, 9, 20, 44, 72, 88, 133, 135, 139, 205, 224, 244, 411, G 3-H 4 Eugenius IV., papež 330 Eugenius (Flavius Eugenius), římský rétor 48 Euchaita 218, F 2 Euklides 401 Eunapios, historik 396 Euprepia, sestra Konstantina IX. 215 Euripides 401 Eusebios z Kaisareie, církevní historik 11, 40, 364, 387, 388, 390 Eusebios z Nikomedeie, patriarcha 40, 41 Eustach z Boulogne, vůdce 1. křížové výpravy 254 Eustathios Makrembolites, romanopisec 412 Eustathios Maleinos, vojevůdce 189, 194 Eustathios Soluňský, historik 271, 392, 398, 400 Euthymios, patriarcha 158 — 160 Eutyches, alexandrijský archimandrita 53, 58 Evtimij Tmovský, bulharský hagiograf 353, 354, 356 ............

Ezra 423, G 4 Fasis, řeka 196, H 1 Fátima, Mohamedova dcera 174 Fátimovci, arabská dynastie 174, 178, 184, 199, 255 Feodosij, ruský mnich 347 Ferrara 330, 402, A 1 Fiala V. 474 Filadelfie 308, 326, E 3 sv. Filaretos Milosrdný, paflagonský aristokrat 124, 397 Filaretos Vrachamios, kuropalates, magnát v sev. Sýrii 246, 248 Filip, syn Karla z Anjou 299 Filip II., syn císaře Balduina II. 299, 301 Filip II. August, francouzský král 260 Filip Švábský, německý král 261, 275, 276, 280 Filippikos Bardanes, císař 106 Filippoi 421, 430, D 2 Filippopolis (Plovdiv) 182, 228, 252, 270, 309, D 2

Filofej, ruský mnich 360 Filokales, protovestiarios 194 Filostratos, řecký novelista 396 Filotheos, autor Kletorologia 152, 153, 155 Flandry 282 Flaubert G. 398 Flavianus (Vivius Nicomachus Flavianus), histo­ rik 46 Florencie 270, 283, 329-331, 375, 385, 386, 402, 455, 462, 468, A 2 Fokas, císař 81 — 83,411 Fokida 304, 317, 449 Fokové, byz. rodina 161, 162, 166, 169, 175, 176, 181-183, 194 Fotij, moskevský metropolita 470, 471 Fotios, patriarcha 135, 140 — 144, 146 — 148, 150, 151, 159, 191, 368, 369, 373, 379, 399, 400, 406, 407, 412, 445, 449, 473 Francie 21, 253-255, 275, 282, 327, 336, 401 Francisco Gattilusi, janovský korzár 323 Francouzi 277, 278, 284, 417 Frankfurt 121 Frankové, germánský kmen 78, 119, 128 Frankové ( = Západoevropané) 244, 253, 280, 283, 375, 410, 416, 465, 466 Fravitta, gótský důstojník v byz. službách 50 Fridrich I. Barbarossa, západní císař 257 — 261 Fridrich II. Hohenštaufský, západní císař 293-295 Fridrich Lotrinský—Štěpán IX., papež 221, 222 Frigidus, řeka 48 Frýgie 126, 226 Gabradové, byz. rodina 176 Gabradové-Taronité, byz. rodina 291 Gabriel Radomir, syn cara Samuela 200 Gabrielopulové, byz. rodina 312 Gaeta 241, B 2 Gagik, arménský král 217 Gainas, gótský náčelník v byz. službách 49, 50 Galata (Pera) 271, 276, 295, 303, 304, 325, 336, E 2 Galatie 70, 107, 247 Galerius, císař 24, 25, 36 Galie, 23, 24, 27, 41, 42, 49, 51, 57 Galilea 184 Galia Placidia, matka Valentiniana III. 48, 425, 435 Gallus, caesar, synovec Konstantina I. 40, 42

Ganzak, sídlo Sasánovcú 85 Gautier Sans-Avoir, účastník 1. křížové výpravy 253 Gaza 371, F 5 Geiserich, král Vandalů 50, 69 Gelibolu v. Thrácký Chersenésos Gelimer, král Vandalů 69, 70 Gennadios (II.) Scholarios, patriarcha 329 — 331, 333, 337, 386 Geoffrey z Bouillonu, vůdce 1.křížové výpravy 254 Geoffroy Villehardouin, historik 276, 278, 282 Geoffroy Villehardouin, kníže achajský 280, 417 Georgios, gruzínský kníže 197 Georgios Akropolites, historik 294, 301, 395 Georgios Gemisthos Plethon, filozof 318, 322, 329, 330, 374, 375, 385 - 387, 395, 407 Georgios Hamartolos (Monachos), historik 348, 368, 369, 372, 389, 390 Georgios Maniakes, vojevůdce 205, 210, 213, 216, 217, 241 Georgios Metochites, teolog 302 Georgios Muzelon, protovestiarios 294, 295 Georgios Pachymeres, historik 294, 300, 392, 395 Georgios Pisides, básník 367, 372, 409 Georgios Sfrantzes, historik 396 Georgios Skylitzes, hagiograf 346 Georgios Synkellos, historik 348, 372, 389 Georgios z Trapezuntu, teolog 386 Gepidové 78 — 80 Germáni 10, 42, 49, 50, 56, 69-71, 76, 79 Germanikeia 116, 119, G 3 Germanos (II.), patriarcha 113 — 115, 121 Ghasánovci, křesťanský arabský kmen 88 Ghazánovci, arabská dynastie 243 Ghazové 303 Gibbon E. 5 Gibraltar 8, 20 Giovanni Orseolo, syn dóžete Pietra Orseola 201 Giustiniani Longo, janovský válečník v byz. službách 334 Gleb, ruský světec 342, 346 Glykas v. Michael Glykas Gořeme 443 Gortyne 430, D 4 Gótové (v. i Ostrogótové, Visigótové) 24, 42, 45, 46, 49, 57, 70-72

511

Gračanica 355, C 2 Grado 431, B 1 Grati, řeka 242 Gratianus, západořímský císař 46, 48 Gregoras v. Nikeforos Gregoras Gregorios Asbestos, syrakuský biskup 140 Gregorios z Nazianzu, teolog 364, 380, 403, 408, 450, 458, 461 Gregorios z Nyssy, teolog 377 Gregorios Palamas, teolog 319 — 321, 355, 374, 382, 383 Gregorios Pterotos, maloasijský aristokrat 131 Gregorios Sinajský, teolog 353, 357, 381 Grigorij Camblak, metropolita kyjevský 356, 358 Gruzie 69, 328, 423, 464, 468 Gruzínci 16 Guadalquivir, řeka 72 Guillaume Bras-de-fer, normanský válečník 241 Guillaume Champolitte, správce Achajského knížectví 280, 417 Guillaume Villehardouin, správce Achajského knížectví 295, 299, 301, 466 Guiscard v. Robert Guiscard

Hadrián II., papež 147 Haemus v. Stará Planina Hainaut 282 Halmyros 308, D 3 Halys, řeka 186, H 3- H 2 Hamdanovci, arabská dynastie 164, 166 Hárún-ar-Rašíd, kalií 126 Hášimovci, arabský rod 89 Hattin 259, 260, G 4 Hauptová Z. 474 Havlík L. 474 Havránek B. 473 Hedvika Bavorská, neteř Otty I. 167, 172 Hejl E 474 Hekatonpylai 430 Helena, manželka Konstantina VII. 162, 167 Helena, manželka Ioanna VIII. 333 Heléni 329, 374, 377, 385 Helio, magister officiorum 51 Heliodoros, řecký romanopisec 412 Hellas, thema 104, 123, 227 Hellespontos (Dardanely), průliv 100, 189, 276, 279, 323, 325, E 3 Herakleia 68, 106, 126, 279, 292, 308, E 2

512

Herakleios, císař 14, 15, 76, 83-85, 87, 91, 92, 94, 96, 97, 99, 101, 148, 149, 196, 201, 202, 370, 372, 409, 410, 439, 440 Herakleios, kartaginský exarcha, otec císaře Herakleia 83 Herakleios, bratr Konstantina IV. 103 Herakleovy sloupy v. Gibraltar Heraklonas, císař 96, 97 Hermogenes, řecký rétor 366 Hermopolis 422, F 5 Herodotos 390, 393, 394 Hesiodos 400, 401 Hilderich, král Vandalů 69 Himerios, admirál 158 Hispánie 17, 27, 41, 47, 49, 50, 57, 72 Hlaváčková J. 474 Hohenštaufové v. Staufové Homér 19, 336, 363, 365, 366, 400, 406, 407, 415, 418 Honorius, západořímský císař 48, 49 Honorius, papež 88 Hormisd, papež 64 Hosius z Cordoby, teolog 39, 40 Hrochová V. 474 Hrubý V. 474 Hugo z Provence, vévoda 172 Hugo z Vermandois, vůdce 1. křížové výpravy 251 Hulagu, mongolský chán 303 Humbert z Moyenmontiers, kardinál 221, 222 Hunové 45, 46, 51, 69 Hunyadi v. Jan Hunyadi Hypatia, filozofka 377, 408 Hypatios, synovec Anastasia 68

Chadídža, Mohamedova manželka 89 Chaldia, thema 133, 227 Chaldie 226 Chalkedon 54, 81, 82, 85, 99, 276, E 2 Chalkidike, poloostrov 178, 306 Chalkokondyles v. Laonikos Chalkokondyles Champagne 282 Chandax v. Kandia Charsianon, město 174, F 2 Charsianon, thema 189, 194 Chazaři 87, 108, 109, 134, 143, 243 Chersonnesos 104, 133, 134, 164, 183, 192, 193, F 1 Chios 99, 158, 186, 279, 287, 289, 304, 308, 314, 334, 337, 449, 452, D 3

Chonai 244, E 3 Chórásán 243 Chórezm 243 Chorvati 78, 86, 149, 163 Chorvatsko 248, 343 Chosroes I., perský král 71 Chosroes II., perský král 81, 82, 85, 87 Chrabr, bulharský mnich 343, 344 Chrast n. Hornádem 342 Christoforos, vojevůdce 149 Christoforos, syn Romana I. 162, 163, 165 Christoforos z Mitylene, básník 218, 373, 408 Chrysafios, parakoimomenos 54 Chrysippos, řecký filozof 380 Chrysocheiros, vůdce paulikiánů 149 Chrysopolis 150, 189, 190, 276, 311, 314, E 2 Chumnové, byz. rodina 312

Iberia, thema 217 Ibérie 69, 104 Ibn Hawkal, arabský historik 225 Ibos z Edessy, teolog 65 Ignatios, patriarcha 140 — 142, 146, 147, 379 Igor, kyjevský kníže 164, 167, 192, 216 Ikonion (Konya) 244, 248, 259, 260, 285, F 3 Ilarion, metropolita kyjevský 345 Illyricum 27, 40, 45, 46, 50, 113, 142, 147, 431 Illýrie 11, 41 Illyrové 48 Ilos, isaurijský náčelník 57 Indie 54, 90, 303, 328, 439 Innocenc III., papež 261, 274, 275, 283, 284 Innocenc IV., papež 293, 294 Innocenc VI., papež 323 loannes I. Tzimiskes, císař 175, 181 — 185, 188, 189, 194, 196, 197, 202, 205 loannes II. Komnenos, císař 251, 256, 262, 265, 273, 451 loannes III. Vatatzes, císař 286 — 289, 293, 294 loannes IV. Laskaris, císař 295, 296, 300 loannes V. Palaiologos, císař 311, 315, 318, 321, 323-326 loannes VI. Kantakuzenos, císař 297, 307, 316, 318-323, 328, 382, 392, 395, 470 loannes VIL Palaiologos, císař 326 — 328 loannes VIII. Palaiologos, císař 329 — 333 loannes, správce Illýrie 79 loannes (VI.), patriarcha 106 loannes, biskup soluňský 441

loannes Angelos Komnenos, sebastokrator 289 loannes Apokaukos, správce Soluně 321 loannes Argyropulos, filolog 386, 401, 402 loannes (XI.) Bekkos, patriarcha 300 — 302, 374 loannes Dukas, bratr Konstantina X., kaisar 240, 244-247 loannes Dukas, megadux 272 loannes Dukas, syn Michaela II. Angela 290 loannes Filagathos, biskup kalabrijský 201 loannes Filoponas, filozof 378 loannes Geometres, básník 408 loannes (VII.) Grammatikos, patriarcha 129, 134, 137 loannes (I.) Chrysostomos, patriarcha 31, 403, 450, 460 loannes Italos, filozof 380, 381, 386 loannes (XIV.) Kalekas, patriarcha 318, 320 loannes (X.) Kamateros, patriarcha 285 loannes Kameniates, historik 392 loannes z Kappadokie, praefectus praetorio 63, 67, 68 loannes Klimakos, mnich 456, 457 loannes Komnenos, otec Alexia I. 249 loannes Kurkuas, vojevůdce 164—166, 176, 181, 205, 224 loannes Laskaris, humanista 402 loannes Malalas, historik 348, 389, 390 loannes Mar Abdun, jakobitský patriarcha 206 loannes Mauropus, arcibiskup z Euchaity, uče­ nec 218, 380, 391, 398, 407 loannes Metochites, správce Soluně 321 loannes Moschos, hagiograf 397 loannes Orfanotrofos, bratr Michaela IV. 208-210, 212, 213, 238 loannes Oxites, patriarcha antiochejský 266 loannes Palaiologos, sebastokrator, bratr Micha­ ela VIII. 295, 298 loannes Sembat, arménský král 197, 216 loannes Silentiarios, byz. vyslanec u papeže 119 loannes Skylitzes, historik 186, 211, 212, 217, 219, 373, 389, 394, 470 loannes Tomikios, vojevůdce 186 loannes Tzetzes, básník 368, 400 loannes (VIII.) Xifilinos, patriarcha, právník 218, 240, 380, 389 loannes Zonaras, historik 225, 373, 389 losefos (I.), patriarcha 300

513

losefos (II.), patriarcha 330 losefos Bringas, parakoimomenos 172, 175 losefos Trachoniotes, vojevůdce 245 Irák 174, 185 Irán 174, 185, 243, 420, 440 Irena Jolanda z Montferratu, manželka Andronika II. 306 Irene, císařovna 119, 122—125, 129, 141 Irene, manželka Alexia I. 265 Irene, manželka Ioanna II. 451 Irene, dcera Isaakia II., manželka Filipa Šváb­ ského 261, 276 Isaakios I. Komnenos, císař 238, 239, 243, 248, 249, 266 Isaakios II. Angelos, císař 259 — 261, 276-278 Isaakios Komnenos, syn Alexia I. 265 Isaakios Syrský, teolog 357 Isaurové 10, 56, 59 Isidoros, patriarcha 320 Isidoros, metropolita kyjevský 329 — 331, 333, 335, 338 Isidoros z Milétu, architekt 68, 426 Isidoros Mladší, architekt 427 Isidorus ze Sevilly 365 Italos v. loannes Italos Isokrates, řecký rétor 366, 402 — 404 Istanbul (v. i Konstantinopol) 423, 439 Istrie 431 Itálie 8, 19, 20, 25, 27, 34, 40, 49, 50, 57, 58, 70-72, 75, 76, 79, 81, 93, 98, 111, 113, 116, 118, 119, 128, 135, 139, 142, 149, 150, 157, 167, 172, 180, 198, 202, 216, 220, 221, 225, 227, 240-242, 252, 257-260, 270, 274, 276, 283, 299, 327, 329-331, 336, 337, 375, 381, 383, 420, 432, 434, 438, 453, 463, 468 Italové 271, 283, 335, 402 Ivan III., ruský car 336, 360 Ivan Asen II., bulharský car 289, 292, 293 Ivan Rilský, mnich 346 Ivanovo 353 Izabela, dcera Guillaume Villehardouina 299 Iznik v. Nikaia

Jadran, Jaderské moře 161, 198, 216, 258, 272 Jaffa 271 Jakub z Kokkinabafy, mnich 461 Jan VIII., papež 147, 150, 151 Jan Alexandr, bulharský car 355

514

Jan z Brienne, latinský císař 293 Jan z Damašku, teolog 114, 115, 121, 372, 378, 393, 404, 407, 442 Jan Efeský, syrský historik 79 Jan Exarcha, bulharský církevní autor 344 Jan Korvín Hunyadi, správce Uher 332 Jan le Meingre (maršál Boucicaut), francouzský válečník 327 Jan z Nevers, francouzský válečník 327 Jan Vladimír, srbský panovník 198, 199 Jan Vladislav, bulharský car 200, 212 Janov 258, 261, 270, 271, 292, 302, 304, 307, 316, 317, 321, 327, 333, 334, 337, A 2 Janované 271, 295, 298, 303, 304, 316, 317, 323, 325, 333, 334 Jarmúk, řeka 92, 94, G 4 Jaropolk, kyjevský kníže 192 Jaroslav Moudrý, kyjevský kníže 216, 342, 345 Jathrib v. Medina Jeruzalém 17, 37, 40, 68, 84, 86, 87, 92, 184, 185, 253-255, 259, 260, 262, 284, 293, 330, 331, 364, 393, 423, 436, 457, 458, G 5 Jezerité 134 Jezid II., kalif 113 Jindřich III., západní císař 241 Jindřich IV., západní císař 253 Jindřich VI., západní císař 261, 275 Jindřich IV., anglický král 327 Jindřich Flanderský, latinský císař 281, 285 Jireček K. 472 Jiří Brankovič, srbský panovník 331, 332 Joannina 309, 311, C 3 Jónské moře 172, 337 Jordán, řeka 425, 458, 461, G 4- G 5 Josefus Flavius, židovský historik 387 Josif Volockij, ruský církevní autor 360 Joviánus, císař 44, 45 Julián Apostata, císař 40, 42 — 45, 367, 371, 404 Juliana Anicia, patrikia 437 Julius Argentarius, Justiniánův finančník 436 Julské Alpy 48 Justinián (Petr Sabbatius), císař 8, 10, 15, 63-78, 84, 88, 96, 110, 148, 151, 207, 228, 233, 257, 273, 370-372, 394, 410, 424, 432, 434, 436, 439, 451, 454 Justinián II., císař 193—106 Justiniana Prima (Caričin Grád) 431, C 2 Justinos I., císař 63, 145, 364, 431 Justinos II., císař 75, 76, 78, 432, 434, 439, 440 Juvenalis 400

Kabrda J. 474 Kaffa 292, 317, F 1 Kaisareia v Kappadokii 85, 135, 243, 364, 371, 403, F 3 Kaisareia v Palestině 11, 40, 73, 82, 83, 387, 400, F 4 Kalábrie 113, 150, 180, 201, 241, 242, 257, 320, 382 Kalafates v. Michael V. Kalafates Kallinikos, vynálezce řeckého ohně 99 Kalliopios, prefekt Antiochie 62 Kallipolis (Gallipoli) 279, 305, 323-325, D 3 Kallisthenes, řecký historik 415 Kalojan, bulharský car 280, 285, 292, 349, 352 Kalykadmos (Salef), řeka 260, F 3 al-Ká’m, kalif 243 Kamachos 117, G 2 Kampánie 236 Kandia (Chandax) 173, D 4 Kantakuzenos v. loannes VI. Kantakuzenos Kantakuzenové, byz. rodina 307, 310, 312 Kappadokia, thema 189, 194 Kappadokie 31, 63, 67, 68, 85, 126, 133, 206, 217, 226, 240, 243, 259, 285, 371, 430, 442 Karbeas, vůdce paulikiánů 149 Kardamos, bulharský chán 123 Karel IV., český král 324, 342 Karel VI., francouzský král 327 Karel z Anjou, sicilský král 299—302, 305 Karel Martell, majordom Merovejců 17 Karel Veliký, západní císař 16, 122, 128, 201, 446, 470 Kariantes, byz. rodina 288 Karpatská kotlina 79, 80 Karpaty 78, 79 Kartágo (Carthago) 50, 70, 75, 76, 84, 93, A 4 Kasia, básnířka 364, 368, 410 Kaspické moře 87, 139, 243 Kasr-ibn-Vartan 431 Kastoria 309, 448, C 3 Katakalon Kekaumenos, vojevůdce 210, 219, 238, 369, 375, 404, 405 Katalánci 305, 335 Katalaunská pole 51 Kavkaz 69, 72, 77, 108, 197, 202 Kazentakis N. 398 Kedrenos, historik 373 Kefalenia, thema 127 Kefalenie 104, 261, C 3

Kekaumenos, správce Thessálie 188 Kekaumenos v. Katakalon Kekaumenos Keramejské pole 102 Kerkyra (Korfu) 251, 256, 257, 276, 295, 317, 337, C 3 Kerullarios v. Michael Kerullarios Kibyraioton, thema 95 Kilič Arslan I., seldžucký sultán 252, 254 Kilič Arslan II., seldžucký sultán 259 Kilifarevo 353 Kilikie 94, 107, 119, 133, 174, 205, 246, 256, 259 Kiprian Camblak, metropolita kyjevský 358 Kirill, ruský mnich 356, 360 Klanica Z. 474 Kleidion, soutěska 200, D 2 Kliment III., papež 253 Kliment IV, papež 299, 300 Kliment (Ochridský), Metodějův žák 343, 344 Klokotnica 290 — 292, D 2 Komnenové, Komnenovci 176, 202, 237, 246, 249-251, 259, 260, 262, 264, 270, 272-274, 281, 282, 285, 289, 337, 373, 394, 445 Kondakov N. P. 472 Konrád III., západní císař 257 Konstancie, manželka Jindřicha VI. 261 Konstancie v. Anna-Konstancie Konstans II. Pogonatos, císař 95, 97—99 Konstantin Asen, bulharský car 352 Konstantin Bodin, srbský panovník 247 Konstantin-Cyril 18, 143 — 145, 340, 341, 343, 344, 737, 398 Konstantin Kostenecký, bulharský církevní autor 353, 355 Konstantin Platris Anglikos, husita 333 Konstantin Presbyter, bulharský církevní autor 343 Konstantin Preslavský, bulharský církevní autor 344 Konstantinopol porůznu, E 2 Konstantinos I. Veliký, císař 7, 12, 20, 21, 25, 27, 30, 31, 35-38, 40-42, 52, 68, 76, 94, 150, 346, 370, 387, 388, 420, 421, 430, 451 Konstantinos II., císař 40, 41 Konstantinos III., císař 96, 97 Konstantinos IV., císař 102, 103 Konstantinos V. Kopronymos, císař 109, 113-120 Konstantinos VI., císař 120, 122, 123, 125 Konstantinos VII. Profyrogennetos, císař 136,

515

159, 160, 162, 165-167, 170-172, 176, 180, 182, 192, 194, 219, 368, 373, 389, 392, 394, 411, 445, 446, 459, 466 Konstantinos VIII., císař 175, 185, 187, 201, 203, 204, 207, 208 Konstantinos IX. Monomachos, císař 203, 214-223, 231-233, 236, 241, 451 Konstantinos X. Dukas, císař 239, 240, 245 Konstantinos XI. Palailogos, císař 329, 332-336, 396 Konstantinos (II.), patriarcha 115 Konstantinos, syn Basileia I. 146, 150 Konstantinos, syn Romana I. 162, 165 Konstantinos, bratr Michaela IV. 209, 210, 213, 214 Konstantinos, syn Andronika II. 311 Konstantinos Dalassenos, maloasijský aristo­ krat 209, 210 Konstantinos Dukas, domestikos schol 160 Konstantinos Dukas, bratr Michaela VI. 247 Konstantinos Dukas, epirský despota 290 Konstantinos Kefalas, básník 408 Konstantinos Laskaris, filolog 402 Konstantinos (III.) Leichudes, patriarcha 218, 232, 238, 239 Konstantinos Lipsos, admirál 447 Konstantinos Manasses, historik 373, 389, 390, 410 Konstantinos Melitenios, teolog 302 Konstantinos Rhodský, básník 451 Konya v. Ikonion Kopidan 123 Korbugha, mosulský atabeg 254 Korfu v. Kerkyra Korint 188, 256, 269, 271, 421, D 3 Korintská šíje 332 Korintský záliv 199, 289, 328 Kormisoš, bulharský chán 118 Koron 279, 309, C 4 Kos 95, 99, E 3 Kosma Medicejský 386 Kosmas, proticísař Leona III. 113 Kosmas, český kronikář 341 Kosmas Indikopleustes, cestovatel 458 Kosovo 325, C 2 Kosovo pole 325, 332, 356 Kostolac v. Viminacium Kostolany p. Tríbečom 342

516

Kovrad-Široe, perský král 87 Kréta 132, 138, 146, 158, 172-174, 283, 317, 325, 334, 337, 410, 430, D 4 Kristián, český hagiograf 341 Krum, bulharský chán 127 — 129 Krumbacher K. 471 Krym 119, 133, 134, 164, 183, 192, 193, 292, 317 Ktesifon 44 Kubáň 59, 101 Kučerišče 359 Kulikovo pole 358 Kumáni 219, 240, 263, 272, 288 Kurajšovci 89,90 Kurkuas v. loannes Kurkuas Kurkuové, byz. rodina 176 Kurz J. 474 Kutrigurové 76, 77 Kutlumiš, náčelník Seldžuků 248 Kuver, bulharský chán 102 Kuvrat, bulharský chán 101, 102 Kvádové 45 Kyjev 139, 140, 164, 167, 183, 189, 191-193, 271, 345, 347, 352, 434, 452 Kyjevská Rus 193 Kyklady, Kykladské ostrovy 125, 210 Kypr 39, 95, 99, 104, 117, 126, 158, 179, 216, 230, 260, 269, 308, 317, 323, 337, 397, 412, 435, 439, F 4 Kyrenaika 93 Kyrenia 439, F 4 Kyrillos, alexandrijský patriarcha 53 Kyros, konstantinopolský prefekt 51 Kyros, alexandrijský patriarcha 88 Kyrrhos, teolog 65 Kyzikos, poloostrov 99, 104

Labe, řeka 78, 260 Lachmovci, křesťanský arabský kmen 88 Lakapenos v. Romanos I. Lakapenos Langobardi 75, 78, 79, 83, 93, 99, 118, 119, 220, 241 Laodikeia 73, 117, 259, E 3 Laonikos Chalkokondyles, historik 392, 393, 395, 396 Larissa 188, 251, 265, 290, 308, 328, D 3 Laskarisové, byz. rodina 286, 287, 293, 395

Latinové (= Západoevropané) 257, 259, 264, 270, 271, 278 - 280, 282, 283, 285, 286, 288, 292, 300, 311, 330, 385 Lazar, srbský princ 325 Lazika 69, 87 Legnano 259, A 1 Lemnos 164, 307, 314, 329, D 3 Leningrad 462 Leon L, císař 31, 55, 56, 59 Leon II., císař 56 Leon III., císař 107-109, 111-114, 117, 142, 440, 441 Leon IV., císař 119, 120 Leon V., císař 124, 128-131, 149 Leon VI., císař 150-162, 169, 183, 191, 225, 368, 451 Leon, arcibiskup ochridský 221 Leon Alopos, proedros 238 Leon Diakonos, historik 205 Leon Fokas, domestikos schol, strýc Nikefora II. 161, 162, 166 Leon Fokas, kuropalates, bratr Nikefora II. 174, 175 Leon Kefalas, vojevůdce 265 Leon Matematik (Filozof), učenec 135, 138, 379 Leon Tomikios, proticísař Konstantina IX. 217, 243 Leon z Tripoli, arabský admirál 157, 158, 164, 172 Leontios, proticísař Zenona 58 Leontios, proticísař Justiniána II. 104 Leontios, prefekt Soluně 441 Leontios z Neapole, hagiograf 397 Lesbos 214, 279, 289, 300, 323, D 3 Lešov 339 Lev I. Veliký, papež 54 Lev IX., papež 221, 222, 242 Libanios, rétor 33, 43, 364, 367, 371 Libye 40 Licinius (Valerius Licinius), římský císař 21, 25, 36, 40 Limburg 463 Liutprand z Cremony, biskup, vyslanec Otty I. v Konstantinopoli 176, 180, 181 Londýn 327, 462 Longinus, proticísař Anastasia 59, 363 Loos M. 473, 475 Lotrinsko 220, 254 Ludvík VIL, francouzský král 257

Ludvík IX., francouzský král 299, 300 Ludvík, uherský král 324 Ludvík z Blois, účastník 4. křížové výpravy 274 Ludvík Němec, německý král 144 Ludvík Pobožný, západní císař 128, 132, 133, 140 Lukas Chrysoberges, patriarcha 346 Lukas Notaras, megas dux 333 Lukianos 364, 391, 406 Lykandos 205, 217 Lykandos, thema 206 Lykaonie 226, 247 Lýkie 95 Lyon 301, 400 Macůrek J. 474 Maďarsko (v. i Uhry) 51 Maďaři (v. i Uhři) 157, 418 Madrid 470 Magnentius (Magnus Magnentius), proticísař Constantia 41, 42 Magnesia 285, 288, 305, E 3 Magnus, konsul 424 Magnus Maximus v. Maximus Makedonia, thema 127, 217, 227 Makedonie 11, 102-104, 113, 117, 123, 127, 143, 188, 198, 199, 217, 240, 251, 263, 265, 270, 271, 279, 289, 290, 292, 293, 295, 297, 306, 307, 309, 312-314, 317, 324, 325, 340, 448 Malá Asie porůznu Malá Preslav (Preslavec) 179, 182, E 1 Malá Skythie v. Dobrudža Maleinos v. Eustathios Maleinos Maleinové, byz. rodina 186 Malta 150, 157, B 4 Mamún, kalif 131, 132, 139 Manasses v. Konstantinos Manasses Manfred, sicilský král 293, 295, 299 Máni, perský náboženský myslitel 148 Maniakes v. Georgios Maniakes Mantzikert 244-246, 251, H 2 Manuel I. Komnenos, císař 251, 256 — 259, 262, 263, 267, 268, 271, 273-275, 410, 448 Manuel II. Palaiologos, císař 315, 324—329, 331, 374, 386, 406 Manuel, patrikios 179 Manuel Angelos, vládce Soluně 290 Manuel Filos, básník 413 Manuel Chrysoloras, filolog 327, 401, 402

517

Manuel Kantakuzenos, syn Ioanna VI., morejský despota 322 Manuel Moschopulos, filolog 401 Mardaité 104 Marica, řeka 252, 324, H 2 Marie, manželka Basileia I. 150 Marie, vnučka Romana I., manželka bulharského cara Petra 163 Marie, matka Michaela V. 213 Marie, manželka Nikefora III. 260 Marie, dcera Manuela I. 258 Marie Antiochejská, manželka Manuela I. 259 Marie Argyrovna, neteř Basileia II., manželka Giovanniho Orseola 201 Marie Sklérovna, milenka Konstantina IX. 215, 216, 233 Markellai, pevnost 123 Markianos, císař 54, 55, 57 Markos Eugenikos, metropolita efeský 330, 331 Marmara, Marmarské moře (Propontis) 20, 99, 137, 140, 150, 214, 271, 276, 279, 311, 314, 317, 326, 327, 334, 427, 429, 431 Marseille 275 Martianus Capella 365 Martin I., papež 98 Martin IV., papež 301 Martin Crusius 402 Martina, manželka Herakleia 97 Martyropolis 164 Maslama, arabský vojevůdce 106 Mas’úd, arabský vládce v Persii 243 Matthaios Kantakuzenos, syn Ioanna VI. 322, 323 Maurikios, císař 75, 76, 80 — 83, 98, 99, 105, 230, 434 Mauropus v. loannes Mauropus Maxentius, proticísař Konstantinův 25, 36 Maxim Řek, ruský mnich 361 Maximianus, římský císař 24, 25 Maximianus, ravennský biskup 429, 433, 436 Maximianus Daia, římský císař 24, 25 Maximos Homologetes, teolog 98, 378 Maximos Planudes, filolog 375, 398, 400, 401, 408 Maximus (Magnus Maximus), proticísař Theodosia I. 47, 48 Meandros, řeka 303, 305, E 3 Medina (Jathrib) 90 — 92 Megara 20

518

Mehmed I. Čelebi, osmanský sultán 328 Mehmed II. Dobyvatel, osmanský sultán 333-336, 418 Mekka 89 — 91 Melfi 242, B 2 Melingové 134 Melissenové, byz. rodina 176, 186, 202, 264, 289, 310, 312 Melitene 117, 133,139,149,164, 188, 205, 206, 209, 230, 255, 411, G 3 Melo, langobardský aristokrat 241 Menandros, historik 78, 79 Meriamlik 421 Merovejci, franská dynastie 185 Mesembria (Nesebar) 128, 309, 312, 324, 329, 467, E 2 Mesopotamia, thema 186, 227 Messina 210, 261, B 3 Methodios (I.), patriarcha 137, 140 Metoděj (Methodios) 18, 143, 144, 147, 150, 156, 340, 341, 343, 344, 373, 398 Metochité, byz. rodina 312 Metochites v. Theodoros Metochites Mezezios, proticísař Konstantina IV. 99 Mezopotámie 21, 41, 44, 54, 69, 71, 82, 88, 92, 93, 95, 164, 184, 185, 205, 432, 438 Michael I. Rangabe, císař 124, 127, 128, 140, 149 Michael II., císař 130, 132, 133 Michael III., císař 136, 138, 140, 145, 146, 149, 150, 463 Michael IV, císař 207-213, 389, 390 Michael V. Kalafates, císař 213, 214, 216, 233 Michael VI. Stratiotikos, císař 237, 238, 239 Michael VII. Dukas, císař 245 — 249 Michael VIII. Palaiologos, císař 294 — 304, 313, 413, 465 Michael IX., syn a spolucísař Andronika II. 305, 306 Michael (akolouthos), vojevůdce 219 Michael (I.) Angelos, epirský despota 289 Michael II. Angelos, epirský despota 290 Michael Attaleiates, historik 239, 244, 249, 394 Michael Burtzes, vojevůdce 180, 181 Michael Burtzes (ml.), vojevůdce 197 Michael Glykas, historik 373, 390 Michael Choniates, athénský arcibiskup 201, 362 Michael (I.) Kerullarios, patriarcha 201, 220-222, 239, 240, 380

Michael Kritobulos, historik 396 Michael Lachanodrakon, vojevůdce 116, 123 Michael Maleinos, strýc Nikefora II, 178 Michael Palaiologos, správce Soluně, vůdce zelotů 321 Michael Psellos, historik 207, 210, 215, 218, 222, 234, 236, 238-240, 244-246, 369, 373, 376, 380, 381, 386, 390-395, 398, 400, 474 Michael Šišman, bulharský car 306 Michael Zetský, srbský panovník 247, 248 Mikuláš I„ papež 141, 142, 145, 147 Mikuláš II., papež 242 Mikulčice 340 Milán (Mediolanum) 21, 24, 25, 28, 36, 258, 327, 329, 425, A 1 Mileševo 351 Milét 68, 426, E 3 Miljutin, srbský panovník 305, 354, 355 Mirgea, valašský panovník 326 Mirdásovci, arabská dynastie 244 Mistheia 106, F 3 Mitrovica v. Sirmium Mitylene 218, 298, 408 Mocenigo, benátská rodina 334 Modon (Methone) 279, 309, C 4 Moesie 37, 80, 102, 103 Mohamed 89-92, 174 Monembasia 270, 309-311, 390, 448, 465 Mongolové (v. i Tataři) 293, 301, 303, 328 Mongolsko 54 Monomachos v. Konstantinos IX. Monomachos Monte Cassino 463 Monte Gargano 463 Montesquieu M. 5 Mopsuestia 65, 179, F 3 Morava (v. i Velká Morava) 18, 79, 142 — 145, 150, 156, 191, 339-341, 345, 373 Morea 280, 322, 329, 332, 375, 417 Moses, vůdce povstání v Bulharsku 188 Moskva 336, 357, 358, 360, 471 Mosul 164, 254, 255, 259, H 3 Mouzalon, byz. rodina 288 Mosynopolis 261, D 2 Muavija, kalif 95, 97, 99, 103 Muller K. 473 Mundus, vojevůdce 68 Murad I., osmanský sultán 324 — 326 Murad II., osmanský sultán 331, 332, 334 Mursa 41 Musele, byz. rodina 194

Mutasim, kalif 133 Mykonos 283, E 3 Myra 450, E 4 Myriokefalon 259, E 3 Myslivec J. 473 Mystra 309, 323, 326, 329, 333, 336, 374, 395, 465, 466, 468

Naissus v. Niš Narses, vojevůdce 63, 72 Narses, magister militum per Orientem 82 Naum, Metodějův žák 343 Naupaktos 290, D 3 Nauplion 280, 303, D 3 Naxos 279, 283, 442, D 3 Nazaret 184 Nazianzos 364, 403, 408, 458, 461, F 3 Nea Anchialos 421 Neai Patrai 290, D 3 Neapol 70, 72, 241, 301, B 2 Neapol na Kypru 397 Negropontos 280, 317, Ď 3 Nemanjičové, srbská dynastie 261, 292 Němci 402 Německo 157, 168, 180, 401, 402 Němen, řeka 139 Něredica 352 Neřeži 448, 455, 457 Nerli 346 Nesebar v. Mesembria Nestor, ruský letopisec 191 — 193, 344, 346 Nestor, katepano Paristria 247, 248 Nestorios, patriarcha 53, 58 Něva, řeka 139 New York 462 Nikaia (Iznik) 38, 40, 108, 247 - 249, 254, 257, 269, 271, 279, 284-295, 300, 305, 308, 349, 350, 352, 374, 395, 433, 440-444, E 2 Nikandros, řecký didaktický básník 459 Nikeforitzes, logothetes 246, 247, 249 Nikeforos I., císař 124 — 129,225 Nikeforos II. Fokas, císař 15, 172—182, 184, 185, 195, 198, 205, 208, 224-226, 235, 406, 411, 445 Nikeforos III. Botaneiates, císař 247 — 250, 266, 460 Nikeforos, patriarcha 125, 129 — 132, 365 Nikeforos, syn Konstantina V. 120 Nikeforos, syn Michaela II. Angela 290 Nikeforos Basilakes, rétor 366

519

Nikeforos BJemmydes, teolog 294, 374 Nikeforos Bryennios, proticísař Nikefora III. 247, 249 Nikeforos Bryennios, kaisar, historik 244, 249, 373, 391-394 Nikeforos Fokas, vojevůdce 150, 157 Nikeforos Gregoras, historik 303, 306, 316, 382, 383, 395 Nikeforos Chumnos, filozof 383, 384 Nikeforos Melissenos, proticísař Nikefora III. 247-249 Nikeforos Uranos, vojevůdce 199 Niketas, patrikios 179 Niketas, bratr Michaela IV., dux Antiocheie 209 Niketas David, hagiograf 379 Niketas Eugenianos, romanopisec 412 Niketas Choniates 263, 273, 278, 395, 396 Nikli 448, D 3 Nikolaos, otec bulharského cara Samuela 188 Nikolaos (III.) Grammatikos, patriarcha 266 Nikolaos Kanabos, proticísař Alexia IV. 277, 278 sv. Nikolaos z Myry 450 Nikolaos (I.) Mystikos, patriarcha 159 — 162 Nikomedeia 21, 23, 24, 36, 40, 149, 238, 253, 288, 305, 308, E 2 Nikon, patriarcha moskevský 361 Nikopolis u Dunaje 327, 332, D 2 Nikopolis v Epiru 104, 289, 421, C 3 Nil Sorskij, ruský mnich 360, 361 Ninive 87, 357 Nisibis 54, 59, 164, H 3 Nis (Naissus) 84, 247, 253, 325, 332, C 2 Nonnos z Panopole, básník 363, 401, 407, 415 Norikum 78 Normani (v. i Vaijagové) 139, 203, 220 — 222, 241, 242, 244, 251, 255 - 258, 261, 263, 267, 295, 299, 453 Nové Brdo 314 Novgorod 139, 189, 192, 352, 357 Numerianus, římský císař 23 Nur-ad-Din, aleppský emír 257, 259 Nymfaion 285, 288, 295, E 3 Nyssa 377, F 3 Odoaker, germánský náčelník 57, 58 Ofanto, řeka 241 Oghuzové, turecký kmen 243 Oglos 102

520

Ogražden, horský hřeben 200 Ochrid 200, 221, 247, 290, 291, 346, 444, 465, 471, C 2 Okuněv N. L. 473 Oleg, kyjevský kníže 158, 191 Olga, kyjevská kněžna 167, 168, 191, 192, 345 Olympias, aristokratka 31 Olympios, ravennský exarcha 98 Olympos, pohoří 171 Omar I., kalif 92, 95 Omar II., kalif 108 Omar, melitenský emír 139 Omurtag, bulharský chán 129, 144 Ondřej L, uherský král 342 Opsikion, thema 95, 104, 107, 109, 116, 128 Orfanotrofos v. loannes Orfanotrofos Orchan, osmanský sultán 308 Orchomenos v. Skripu Origenes, teolog 407 Orontes, řeka 10, 209, G 3 Orsiniové, italský rod -261 Orvieto 301, A 2 Osman, turecký emír 305 Osmani 305, 306, 308, 309, 313, 323, 324, 326, 328, 330, 332, 337 Ostrogorsky G. 7 Ostrogótové 45, 46, 50, 57, 58, 69, 70, 75, 435, 436 Othman, kalif 97 Otranto 242, C 3 Otta I., západní císař 167, 172, 180, 191, 192, 219 Otta II., západní císař 182 Otta III., západní císař 201 Otto de la Roche, vévoda athénský a thébský 280 Ovidius 375, 400 Pádová I. 474 Padova 327, 401, A 1 Paflagonia, thema 133, 139 Paflagonie 124, 208, 285, 292, 411 Pachomios, mnich 38 Pachymeres v. Georgios Pachymeres Paisij, srbský patriarcha 359 Paisij Chilandarský, bulharský obroditel 359 Palaiologové 264,296, 298 - 300, 304,310, 313, 325, 326, 337, 396 Palamas v. Gregorios Palamas Palermo (Panormos) 302, 453, 454, B 3

Palestina 8,10, 54,71, 87,88, 90 - 92,181,184, 185, 197, 202, 255, 261, 276, 367, 371, 397, 420-422, 430, 433 Palladas, básník 408 Pandžáb 243 Pannonie 57, 78, 79, 86, 102, 157, 338 Panopolis 407 Paraspondylos Zotikos, básník 418 Paristrion (Paradunavon), thema 227, 247 Parenzo v. Poreč Pamasos, pohoří 449 Paros 430, D 3 Paříž 327, 328, 434, 440, 458, 460, 462, 470 Paschalis, papež 255 Pasov 339 Patmos 265, 266, 287, 314, D 3 Patras 126, 328, C 3 Paulos Silentiarios, básník 363, 409, 418, 427 Paulová M. 473 — 475 Pavie 327, A 1 Pečeněgové 183, 193, 203, 219, 238, 240, 244, 247, 248, 252, 253, 256 Pedanios Dioskorides, řecký lékař 437 sv. Pelagia 397 Pelagonia 295 Pelekanon 308, E 2 Peloponés (v. i Morea) 80, 104, 123, 126, 127, 134, 155, 157, 210, 270, 274, 279, 280, 282, 283, 290, 295, 297-299, 301, 307, 309, 310, 312, 317, 322, 326, 329, 332, 336, 374, 375, 406, 415 - 417, 444, 448, 465 Peloponnesos, thema 127, 153, 227 Pera v. Galata Perbund, slovanský náčelník 100, 101 Pergamon 42, 107, 269, 285, 363, E 3 Perge 421, E 3 Persie 20, 23, 43-45, 51, 54, 59, 69, 72-74, 76, 78, 79, 81-85, 88, 91-93, 243, 299, 328 Peršané 24, 41-44, 59, 69, 71, 76, 82-88, 91, 245, 409, 440 Petr, syn Symeonův, bulharský car 163, 179 Petr, Asenovec, bulharský car 260 Petr, arcibiskup z Amalfi 221 Petr III. Aragonský, král 301, 302 Petr IV. Aragonský, král 323 Petr Deljan, vůdce povstání v Bulharsku 211, 212 Petr I. Lusignan, kyperský král 324 Petr Poustevník, účastník 1. křížové výpravy 253 ~

Petr Sabbatius v. Justinián I. Petr Veliký, ruský car 361 Petritzes, byz. rodina 288 Petron Kamateros, architekt 134 Petronas, stratégos thematu Thrakesion 136, 139 Petros Fokas, vojevůdce 184 Petros Grafeus (Petrus Fullo) v. Dionysios Areopagita Petrus, benátský malíř 454 Piacenza 253, A 1 Pietro II. Orseolo, benátský dóže 201 Piktové 45 Pindaros, řecký básník 400, 401 Pintaudi R. 475 Pipin, franský král 119, 122 Pisa 261, 270, 271, A 2 Pisidie 106 Pius II. (Eneáš Silvius Picolomini), papež 336 Planudes v. Maximos Planudes Platón 19, 114, 294, 336, 375 - 380, 385 - 388, 400, 406, 407, 410 Plethon v. Georgios Gemisthos Plethon Pliska 127, 199, 471, D 2 Plotinos, filozof 377, 386, 410 Plovdiv v. Filippopolis Plutarchos 380, 397, 401 Podunají 20 Poitiers Yl, 439 Poláci 418 Poljané 139 Polovci 252, 256 Polsko 327 Polybios, řecký historik 390 Polyeuktos, patriarcha 175, 182, 208 Pomorje v. Anchialos Ponthiou 119 Pontos 131, 134, 292, 308 Poppe A. 193 Poreč (Parenzo) 431, 437, B 2 Porfyrios, filozof 377 Porfyrogennetes v. Konstantinos VII. Porto 141 Porýní 253 Pošmourný J. 474 Poulík J. 474 Praha 324, 333, 342, 471, 473, 475 Presian, bulharský chán 134 Preslav 183, 199, 219, 346, 347, 471, D 2

521

Preslavec v. Malá Preslav Přilep 295, C 2 Princův ostrov 214 Prodromes v. Theodores Prodromes Prochoros Kydones, filozof 385 Proklos, filozof 363, 377, 386, 408 Prokopios z Kaisareie, historik 71, 73, 74, 363, 392-394, 427-429, 434 Propontis v. Marmarské moře Prote 165 Protobulhaři 101, 102 Provence 168, 172, 270 Přední Asie 83, 84, 243, 259 Přední východ 76 Psellos v. Michael Psellos Pteleon 308, D 3 Ptolemais 408 Pulcherie, sestra Theodosia II. 50, 55 Pyreneje 49 Pyrrhos (I.), patriarcha 97 Pythagoras, řecký filozof 406 Quintilianus, římský rétor

363

Rabath-Moab 92 Rabula, syrský mnich 438 Rafaneia 197, G 4 Ragusa (Dubrovnik) 149, 270, 279, 317, C 2 Raidestos 247, 279, E 2 Rainulf, normanský baron 241, 242 Rastislav, velkomoravský kníže 18, 142, 145 Raška 199, 256, 258, 261 Ravenna 28, 58, 71, 72, 76, 118, 329, 422, 425, 429, 431, 433, 435, 454, A 2 Raymond z Toulouse, vůdce 1. křížové výpravy 254 Rhodos 95, 99, 107, 287, 289, 305, 308, 323, 327, 334, 337, E 4 Richard Lví Srdce, anglický král 260 Rilské pohoří 346 Robert Crispin, velitel franckých žoldnéřů v byz. službách 244 Robert (I.) Flanderský, hrabě 253 Robert Guiscard, normanský válečník 241, 242, 251, 252, 254, 270 Robert (II.), vévoda z Normandie, vůdce 1. křížové výpravy 254 Rodopy, pohoří 77, 265, 323 Roger I., bratr Roberta Guiscarda 241, 242 Roger II., sicilský král 256, 257, 453, 454

522

Roger de Flor, velitel katalánských žoldnéřů v byz. službách 305 Romaioi 7, 11, 16, 278, 329, 353, 374 Romanos I. Lakapenos, císař 161—166, 169, 170, 172, 176, 179, 185, 194, 446, 463 Romanos II., císař 165 — 167, 171, 172, 174, 185, 462 Romanos III. Argyros, císař 204 — 208, 210, 211, 214, 236, 389, 451 Romanos IV. Diogenes, císař 240 — 242, 244-248 Romanos Kurkuas, vojevůdce 175 Romanos Melodos, básník 368, 372, 410 Romanos Skleros, maloasijský aristokrat 216 Romulus Augustulus, západořímský císař 57 Rostov 358 Roussel de Bailleul, velitel íránských žoldnéřů v byz. službách 245, 247 — 249 Rumeli-Hisar 327, 334, E 2 Rumuni 16 Rumunsko 42, 79 Rus, Rusko (v. i Kyjevská Rus) 139, 164, 167, 168, 179, 183, 190-193, 216, 271, 328, 331, 338, 342, 344 - 349, 352, 356 - 361, 383, 439, 456, 464 Rusové (Rhosové) 134, 139, 140, 143, 164, 183, 184, 191, 192, 216, 244, 272, 347 Rýn 21, 45 Rynchinové, slovanský kmen 100 Recko 5, 9, 21, 50, 57, 73, 77, 79, 104, 113, 139, 153, 157, 161, 172, 173, 178, 188, 198-200, 210, 211, 280, 283, 285, 289, 295, 297, 299, 306, 308, 309, 326, 329, 332, 335, 398, 399, 402, 443, 444, 448, 453, 474 Řehoř II., papež 113 Řehoř III., papež 113 Řehoř V., papež 201 Řehoř X., papež 300, 301 Řekové (v. i Heléni) 11, 81, 100, 102, 206, 211, 253, 274, 282-284, 295, 300, 329, 335, 337, 353, 355, 382, 384, 390, 395, 396, 409, 415, 418, 434 Rezno 260 Rím (Roma) 5, 11, 20, 21, 25, 27, 36, 37, 41, 44, 46, 49, 54-58, 61, 64, 69, 71, 72, 98, 99, 106, 142, 145-147, 151, 203, 219 - 222, 245, 253, 258, 264, 292, 301, 324, 327, 330, 331, 335, 336, 343, 360, 362, 363, 374, 390, 414,

420, 425, 437, 439, 455, 471, B 2 Římané (v. i Romaioi) 7, 11, 16, 22, 43, 47, 49, 59, 69, 71-73, 128, 219, 323, 344, 349, 374, 390, 409, 414, 418 Sagudati, slovanský kmen 100 Saif-ad-Daulah, aleppský emír 164, 166, 173, 174, 178 Sakkára 435, F 5 Salač A. 474 Saladin, egyptský a syrský sultán 259, 260, 275 Salamis 39, F 4 Salcburk 339 Salef v. Kalykadmos Salerno 241, 463, B 3 Salona 24, 84, B 2 Samarkand 328 Sámo, slovanský náčelník 86 Samonas, patrikios a parakoimomenos 152, 159 Samos 279, 287, 289, E 3 Samuel, bulharský car 188, 198—200, 210-212, 224 San Nicolo di Lido 275 Saraj 352 Sardinie 69, 76, A 3 Sardy 111, E 3 Sardži Celebi, syn Murada I. 324 Sarkel 134 Sarmaté 22, 24, 45 Sarónský záliv 328, D 3 Sasánovci, perská dynastie 22, 43, 85 Sasové 45 Satumík T. 473 sv. Sáva, srbský arcibiskup a hagiograf 261, 351, 356 Sáva, řeka 83, B 1 — C 1 Sebasteia (Sivas) 206, 209, 244, 328, G 2 Seldžuci 241, 243 - 246, 248, 251 - 256, 258 - 260, 265, 267, 285, 291, 292, 294, 303, 305 Seldžuk, turecký náčelník 243 Seleukeia Pieria 423, F 3 Seleukovci, helénistická dynastie 9 Selymbrie 311, E 2 Šeptem 96 Septimius Severus, římský císař 20 Serbia 199, C 3 Serdika v. Sofie Sergij Radoněžský, ruský mnich 356—358, 360

Sergiopolis 432, G 3 Sergios, patriarcha 83, 85, 87 Sergios Niketiates, magister 136 Sergius III., papež 159 Sergius IV., neapolský vévoda 241 Serres 309, 312, 325, 326, D 2 Severové, slovanský kmen 103 Sfrantzové, byz. rodina 312 Sibiř 439 Sicílie 69-71, 73, 76, 81, 93, 99, 113,132,139, 142, 150, 157, 167, 179, 180, 202, 210, 213, 242, 251, 252, 256, 261, 274, 293, 299, 302, 305, 453, B 3 Sidon 185, G 4 Siena 283, A 2 Silistra v. Dorostolon Silverius, papež 71 Simon Boccanegra, Janovan 322 Simonida, dcera Andronika II., manželka Miljutina 305 Sinaj, Sinajský poloostrov 9, 93, 397, 432, 434, 435, 456, 457 Sinope 292, 437, F 2 Sirmium (Srěm, Mitrovica) 78 — 80, 127, 256, 431, C 1 Sivas v. Sebasteia Sixtus III., papež 425 Skanderbeg (Georgios Kastriota), albánský náčelník 332 Skandinávie 139 Skirové, germánský kmen 57 Sklerové, byz. rodina 176, 181, 216 Skopje 199, 211, 227, 247, 295, 323, 448, 455, C2 Skotové 45 Skripu (Orchomenos) 444, D 3 Skyiitzes v. loannes Skylitzes Skyros 444, D 3 Slepče 359 Slované 8, 10, 16, 18, 76, 79-81, 83, 84, 86-88, 93, 97, 98, 100-104, 117, 118, 123, 126, 127, 131, 134, 140, 143, 144, 157, 202, 260, 267, 320, 338, 339, 344, 345, 348, 349, 372, 398, 440, 464, 473, 474 Slovensko 45, 79, 339, 342, 474 Slovinci 86 Smederevo 331, C 1 Smyrna 252, 269, 279,284 - 287, 304, 305, 323, 400, E 3 Sofie (Serdika) 84, 124, 127, 188, 199, 325,

523

332, D 2

Sofokles 401 Sofronij Vračanský, bulharský obroditel 359 Sohág 422 Solomon, vojevůdce 70 Soluň (Thessalonike) 21, 33, 47, 79, 80, 84, 87, 93, 98,100-102,104, 134,138, 143,154, 156, 157, 172, 188, 198, 212, 240, 251, 257, 261, 265, 269, 270, 275, 279, 280, 290, 293, 306-311, 313, 314, 318, 320-322, 324-326, 328, 347, 374, 382, 385, 395, 423, 425, 441-443, 446, 448, 452, 466, 468, D 3 Sopočany 351 Sozopetry (Zapetra) 116, 133, G 3 Sozopol 324, D 2 Sparta 269, 329, D 3 Split (Spalato) 24, B 2 Spoleto 75, B 2 Spytihněv, český kníže 342 Srbové 86, 149, 163, 294, 297, 299-302, 306, 307, 321, 351, 355, 445 Srbsko 261, 284, 292, 293, 306, 324, 325, 328, 348, 350, 351, 345-356, 359, 468 Srěm v. Sirmium Stará Ladoga 352 Stará Planina, pohon 77, 219 Staurakios, císař 127 Staurakios, vojevůdce 123 Stefan Vojislav, dukljanský kníže 210 Stefanos (I.), patriarcha 150 Stefanos, syn Romana I. 162, 165 Stefanos Kalafates, otec Michaela V. 210, 213 Stilicho, vandalský náčelník v západořímských službách 48, 49 Strategopulové, byz. rodina 312 Strymon, řeka 123, 127, 143, 153, 200, 265, 313, D 2 Strymon, thema 153, 227 Strymovci, slovanský kmen 100, 101 Střední Asie 243 Středozemí, Středomoří 17, 21, 26, 99,138, 242, 252, 261, 270, 274, 279, 293, 295, 298, 300, 302, 309, 315, 336, 337, 401, 422, 429 Středozemní moře 6, 8, 72, 75, 274, 275, 279, 302, 304, 328 Studenica 351, 355, C 2 Stylianos Zautzes, otec Zoe Zautziny 152, 156, 158 Suebové 49, 50 Sulejman, kalif 107

524

Sulejman I, seldžucký sultán 248, 249 Svatopluk, velkomoravský panovník 166, 341, 394 Svjatoslav, kyjevský kníže 167, 179, 182, 183, 189, 191, 192 Svoboda K. 474 Sylaion 115 Symbatios, protospatharios 151 Symeon, bulharský car 16, 156, 157, 160 — 163, 182, 224, 344, 349 Symeon Blázen, světec 397 Symeon Metafrastes, hagiograf 368, 398 Symeon Nový Theolog, teolog 357, 368, 379,' 380 Symeon Seth, lékař, překladatel 405 Symmachus (Q. Aurelius Symmachus), římský prefekt, rétor 46 Synadenos, soluňský aristokrat 320 Synadenové, byz. rodina 310, 312 Synesios, biskup z Ptolemaidy 377, 404, 408 Syrakusy 99, 139, 140, 150, B 4 Syrgiennes, správce Soluně 307 Sýrie 8,10, 11, 20, 21, 31, 33, 37, 52, 54, 71, 82, 87, 88, 90-92, 95, 97, 99, 104, 131, 143, 164, 166, 174, 178-180, 184, 185, 197, 204-206, 210, 244, 246, 256, 328, 367, 371, 397, 422, 424-426, 430-433, 435, 442 Syřané 89, 206, 209, 372, 410 Syspeirites 134, G 2 Szeged 332 Székesféhervár 342

Sajzar 256, G 4 Šapur II., perský král 43, 44 Škorpil K. 472 Španělsko (v. i Hispánie) 20, 21, 75, 76, 105, 152, 270, 282, 327 Staufové, Hohenštaufové 293, 299 Štefanovičová T. 474 Štěpán II., papež 118 Štěpán V., papež 151 Štěpán IX., papež v. Fridrich Lotrinský Štěpán II., uherský král 256 Štěpán z Blois, vůdce 1. křížové výpravy 254 Štěpán Držislav, chorvatský panovník 198 Štěpán Dušan, srbský panovník 16, 323, 355 Štěpán Lazarevič, srbský despota 356 Štěpán Nemanja, srbský panovník 256, 258, 261, 292, 293, 351 Štěpán Permský, biskup 358

Štěpán Pěrvověnčaný, srbský panovník 261 Štěpán Uroš III., srbský panovník 306

Tamara, gruzínská královna 291 Tamerlán v. Timur Lenk Tankred, synovec Bohemunda, vůdce 1. křížové výpravy 254, 255 Tankred z Hauteville, normanský baron 241 Tao 196, 197 Taormina 139, 157, B 3 Tarakodissa v. Zenon Tarasios, patriarcha 120, 125, 141 Tarent 99, 241, 242, B 3 Torsos 173, 179, 196, 230, F 3 Tataři 356, 358 Tauer F. 475 Taurus, pohoří 8, 94, 153, 164, 174, 178, 205, 206 Tefrike 149, 244, G 2 Telec, bulharský chán 117, 118 Telerig, bulharský chán 118 T^luch, thema 205 Tenedos 323, 325, D 3 Tenos 283, D 3 Teodosij, srbský hagiograf 351, 356 Teodosij Tmovský, bulharský mnich 353 Terst 454 Tervel, bulharský chán 105, 106 Thasos 271, D 2 Théby 188, 256, 264, 270, 309, 326, D 3 Theobald ze Champagne, organizátor 4. křížové výpravy 274, 275 Theodahad, ostrogótský král 70, 71 Theodora, císařovna 203, 204, 207, 214, 215, 222, 237 Theodora, manželka Justiniána I. 63, 64, 67, 68, 426, 428, 436 Theodora, manželka Theofila 136 — 138, 141, 149, 442 Theodora, manželka Ioanna I. 182 Theodora, manželka Michaela VIII. 296 Theodoretos z Kyrrhu, teolog 65 Theodorich Strabo, náčelník Ostrogótů 57 Theodorich Veliký, ostrogótský král 57, 58, 70, 425, 429, 431, 435 Theodoros 1. Laskaris, císař 285, 286, 288 Theodoros II. Laskaris, císař 294, 295 Theodoros, bratr Herakleia 92 Theodoros, bratr Konstanta II. 78 Theodoros, iluminátor 460

Theodoros Angelos, epirský despota 289, 290 Theodoros Branas, thessalský aristokrat 281 Theodoros Dekapolites, patrikios 171 Theodoros Gabras, maloasijský aristokrat 246, 248 Theodoros Gazes, teolog 386, 401, 402 Theodoros Metochites, filozof 306, 369, 375, 384, 387, 398, 401, 465, 467 Theodoros z Mopsuestie, teolog 65 Theodoros I. Palaiologos, morejský despota 326, 328 Theodoros II. Palaiologos, morejský despota 328, 329, 386 Theodoros Prodromos, básník 368, 373, 398, 406, 412, 416 sv. Theodoros Stratelates 183, 184, 434 Theodoros Studites, teolog 125, 128 —132, 368, 372, 378 Theodoropolis v. Dorostolon Theodosiopolis v Mezopotámii 117, G 3 Theodosiopolis v Arménii 212, G 2 Theodosios I. Velký, císař 8, 46 —48, 371, 390, ’ 423 Theodosios II., císař 50 — 53, 55, 66, 366, 371, 426 Theodosios III., císař 107 Theodosios Diákon, básník 173 Theodota, manželka Konstantina VI. 122 Theodotos Kassiteras, patriarcha 129 Theofanes, metropolita nikajský 301 Theofanes Homologetes, historik 127, 225, 368, 379, 389 Theofanes Řek, malíř 357, 358, 383 Theofano, manželka Leona VI. 158 Theofano, manželka Romana II. a Nikefora II. 172, 175, 176, 181 Theofano, neteř Ioanna I., manželka Otty II. 182, 201 Theofilitzes, bratranec Michaela III. 145 Theofilos, císař 133, 134, 136, 137, 139, 149, 410, 463 Theofilos, patrikios 171 Theofilos z Antiochie, řecký historik 388 Theofilos Erotikos, stratégos Kypru a proticísař Konstantina IX. 216 Theofylaktos, patriarcha 162, 166 Theofylaktos Ochridský, arcibiskup 404 Theofylaktos Simokattes, historik 81 Theognostos, ruský metropolita 357 Theoktistos, logothetes 137, 138, 140, 149

525

Thermajský záliv 157, D 3 Thermopyly 199 Thessálie 123, 178, 188, 199, 251, 279, 281, 289, 290, 301, 302, 306-308, 312, 318, 323, 466 Thessalonike v. Soluň Thessalonike, thema 153, 227 Thomas Magistros, filolog 401 Thomas Palaiologos, morejský despota 329, 332, 333, 336 Thomasso Morosini, latinský patriarcha konstantinopolský 279 Thrácký Chersonésos (Gelibolu) 77 Thrakesion, thema 109, 116, 128, 153 Thrakia, thema 103, 127, 217, 227 Thrákie 27,40,46, 50, 57, 59,62, 63,68,79, 80, 85, 95, 103, 106, 113, 117, 119, 123, 129, 131, 156, 182, 188, 217, 263, 265, 270, 280, 285, 289, 293, 297, 302, 303, 306, 307, 309, 313, 316-319, 321-323, 334 Thukydides 366, 390, 401 Tiber, řeka 25, B 2 Tiberias 184, G 4 Tiberios I. Konstantinos, císař 75, 79 Tiberios, bratr a spoluvládce Konstantina IV, 103 Tigris, řeka 87, 224, G 3— H 3 Timur Lenk (Tamerián), vládce Mongolů 328, 418 Tisa, řeka 80, C 1 Toghrul-beg, seldžucký sultán 243, 248 Tomáš Akvinský 301, 331, 385 Tomáš Slovan, proticísař Michaela II. 130 —132 Tomislav, chorvatský král 163 Torcello 454, B 1 Tomikios v. Leon Tomikios Toskánsko 72 Totila, ostrogótský král 72 Trajánova brána, průsmyk 188 Tralleis 68, 426, E 3 Trapezunt 246, 271, 291-293, 299, 374, 465, G 2 Trevír 21, 40 Tribonianus, konstantinopolský prefekt, právník 63, 66, 68 Trikkala 308, C 3 Tripolis v Makedonii 314 Tripolis v Sýrii 157, 158, 164, 172, 185, 197, 271, G 4 Trnavo 260, 261, 280, 326, 349, 351, 353, 355,

526

D2 Trója 395 Tubingen 402 Tůma O. 475 Tunis, Tunisko 75, 300, 426 Turci (v. i Seldžuci, Osmani) 16, 17, 19, 47, 77, 203, 240, 242-248, 254, 258, 262, 272, 285, 297, 298, 303, 305, 308, 311, 316, 318, 321-325, 327, 328, 331-337, 374, 390, 395, 396, 401, 418, 419, 432, 445, 466 Turín 325, A 1 Tyana 126, F 3 Tyros 271, F 4 Tzachas, seldžucký emír 252 Tzakonové 298 Tzetzes v. loannes Tzetzes Tzimiskes v. loannes I. Tzurullon 250 Tzympe 323, E 3

Ugain, bulharský rod 117 Uglješa, srbský despota 324 Uhry 256, 261, 292, 324, 329, 332, 342, 343 Uhři 238, 240, 257 Ukil, bulharský rod 117 Ulfila, gótský biskup 42 Ummajovci, arabská dynastie 132 Urban II., papež 253 Urban IV., papež 300 Urban V, papež 324 r Urban, uherský konstruktér děl 335 Uros L, srbský panovník 295 Utigurové 76, 77 Uzové 219, 240, 244, 245, 247, 248

Vác 79 sv. Václav, český kníže 341, 342 Vajs J. 473 Valaši 272 Valašsko 332 Valens, císař 33, 45, 46 Valentinianus I., západořímský císař 33, 45, 46 Valentinianus II., západořímský císař 48 Valentinianus III., západořímský císař 48, 57 Valerianus, římský císař 22, 43 Valerius Licinius v. Licinius Valerius Severus, caesar 24 Van, jezero 197, 244 Vandalové 48 — 50, 56, 69, 70 Vardar, řeka 199, D 2

Varjagové 139,140,182,190-192 Varna 216, 260, 332, 333, 418, E 2 Vasil II., ruský velkokníže 17, 358 Vasil III., ruský car 331 Vaspurakan 197 Vašica J. 473 Vavřínek V. 474, 475 Velbuíd 307, D 2 Velegezité, slovanský kmen 100 Velká Morava 142,144,150,166, 340, 341, 343, 471, 474 Veregavský průsmyk 117, 118, D 2 Verina, manželka Leona II. 56 Verona 49, 260, A 1 Versinikia 123, 128, D 2 Veszprém 342 Vicenza 327, A 1 Vídeň 79, 245, 423, 437, 475 Vidin 199, 324, D 2 Vidman L. 475 Vigilius, papež 65 Vilém II., sicilský král 258, 259, 261, 454 Viminacium (Kostolac) 84, C 1 Vínech, bulharský chán 117 Visegrád 342, C 1 Visigóti 46, 49, 50, 57, 75, 105 Visla, řeka 338 Vitalianus, vojevůdce 62 Viterbo 299, A 2 Vitigis, ostrogótský král 71 Vitoša, pohoří 353 Vittorio Pisano, malíř 331 Vlad, valašský kníže 332 Vladimír, bulharský car 156 Vladimír, kyjevský kníže 16, 189 — 193, 345, 346, 462 Vladimir n. Kljazmou 346, 455 Vladislav II., český král 257 Vladislav Gramatik, bulharský hagiograf 259 Vladislav Jagellonský, polský a uherský král 332, 418 Vlachové 290 Vlastimír, srbský panovník 134 Voděna 199, C 2 Volga, řeka 139

Volotov 357 Voltaire F. 5 Vsevolod Veliký, vladimirský kníže 455 Vuk Brankovič, srbský panovník 325 Vukašín, srbský panovník 324 Wallia, visigótský král 49 Walter de Brienne, athénský vévoda Washington 473 Weingart M. 472

306

Xeres de la Frontera 105 Xifilinos v. loannes Xifilinos Zadar 275, 276, B 2 Zagora 105 Zachariáš, papež 118 Zakavkazí 164, 439 Zakynthos 261, C 3 Západní Dvina, řeka 139 Zapetra v. Sozopetra Zástěrová B. 473, 475 Zengí, mosulský atabeg 256, 259 Zenobie, palmyrská královna 22 Zenon (Tarakodissa), císař 56 — 59, 62, 65, 67 Zeta 216, 248, 261 Zemen 352 Zikmund Lucemburský, uherský král 327 Zlatá horda 299-301, 303, 328, 352, 356 Zlatý roh 20, 128, 154, 270, 276, 334, 335 Zoe, císařovna 201, 203, 204, 207, 208, 212, 216, 233, 389, 390, 451 Zoe Karbonopsina, třetí manželka Leona VI. 159-162 Zoe Palaiologovna, dcera Thomase Palaiologa, manželka ruského cara Ivana III. 336 Zoe Zautzina, druhá manželka Leona VI. 152, 158, 159 Zonaras v. loannes Zonaras Zosimos, historik 367, 390 Zvonimír L, chorvatský král 248

Žiči 355 Židé 11, 82, 89, 310, 387, 459

Kurzívou jsou vytištěny geografické názvy a jejich souřadnice na mapě.

527

Obsah

Úvod (Vladimír Vavřínek)

5

Východořímské impérium (Vladimír Vavřínek) Zrod středověké Byzance (Bohumila Zástěrová) Období ikonoklastické krize a bojů s Araby (Alexander Avenarius)

20 75 106

Byzanc na vrcholu moci (Vladimír Vavřínek) Byzantská společnost na přelomu vývoje (Milan Loos — Oldřich Tůma)

135 203

Byzanc v období prvých křížových výprav (Věra Hrochová) Vláda Angelovců a čtvrtá křížová výprava (Věra Hrochová)

251 274

Epilog byzantské říše (Věra Hrochová) Byzantská kultura v slovanském prostředí (Alexander Avenarius) Slova knih — obraz světa a duše (Růžena Dostálová) Byzantské výtvarné umění (Vladimír Fiala) Byzantská studia v Československu (Vladimír Vavřínek)

297 338 362 420 472

Vybraná literatura (Oldřich Tůma) Přehled byzantských císařů (Oldřich Tůma)

476 489

Srovnávací chronologické tabulky (Vladimír Vavřínek — Oldřich Tůma) Jmenný rejstřík (Oldřich Tůma)

491 505

529

DĚJINY BYZANCE Pod vedením PhDr. Bohumily Zástěrové napsal autorský kolektiv PhDr. Alexander Avenarius, doc. PhDr. Růžena Dostálová, doc. PhDr. Vladimír Fiala, doc. PhDr. Věra Hrochová, PhDr. Milan Loos, PhDr. Oldřich Tůma, PhDr. Vladimír Vavřínek, PhDr. Bohumila Zástěrová Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd Praha 1992 Obálku navrhl dr. Oleg Man Redaktorka publikace dr. Zuzana Vaněčková Technická redaktorka Lucie Nachtigalová Vydání 1. — 532 stran + 40 str. křídové přílohy 51,21AA - 51.86VA Náklad 1900 výtisků - 02/63-6564 Vytiskla Polygrafia 01, Svobodova 1, 128 17 Praha 2 21 - 038 - 92 Kčs 190,— ISBN 80-200-0454-8