Jiné dějiny Římského impéria: kniha pro ty, kteří chtějí historii nejen znát, ale také chápat 8090735142, 9788090735149

Citation preview

Alexandr Tamanskij

Jiné dějiny

Římského impéria

A. Tamanskij

v Jiné dějiny Římského impéria Kniha pro ty,

kteří chtějí historii nejen znát,

ale také chápat

2021

Aleksandr Tamanskij Jiné dějiny Římského impéria Pojem renesance byl do vědecké terminologie historiky zaveden až v XIX. století. Kdo a proč potřeboval rozdělit události XV. - XVII. století do dvou historických epoch pojmenovaných antika a renesance a oddělit je tisíci temnými lety takzva­ ného středověku a informačního vakua? Tak o tom je tato kniha. Pro plnoleté, dospělé čtenáře

© Aleksandr Tamanskij, 2020 ISBN 978-80-907351-4-9

Obsah

Kapitola první

lOOOletý architektonicko-chronologický propad Říma

12

Kapitola druhá

Kdy se Řím stal centrem katolického světa

18

Kapitola třetí

O Etruscích, Etrurii a o městě Trója

34

Kapitola čtvrtá

43

Římská všeobecná církev Kapitola ■ pátá

Gaius Julius Caesar a dvouhlavý orel

54

Kapitola ■ šestá

Výpočet doby života Julia Caesara

70

Kapitola sedmá

Kdy se objevila města

87

Kapitola osmá

Apoštol svátý Petr

120

Kapitola devátá

Poprava apoštola Petra ve Vatikánu

138

Kapitola desátá

Slované a Římská říše

155

Kapitola jedenáctá

Moskevský stát a Římská říše

175

Kapitola dvanáctá

Král Šalamoun, sultán Sulejman a Hagia Sophia

198

Kapitola třináctá

Konstantin Veliký

209

3

Kapitola čtrnáctá

Konstantinopol: od Alexandra Velikého po Mustafu Kemala Atatúrka

221

Kapitola patnáctá

Turecké artefakty

245

Kapitola šestnáctá

Kdy byly sepsány Starý zákon a Korán?

274

Kapitola sedmnáctá

Energetická složka státnosti

285

Kapitola osmnáctá

Formování etnického společenství

294

Kapitola devatenáctá

Antika skončila v XVII. století

305

Kapitola dvacátá

Juliánský kalendář

322

Kapitola dvacátá první

Tridentský koncil a antitrinitářské hnutí

328

Kapitola dvacátá druhá

Gregoriánský kalendář

339

Kapitola dvacátá třetí

Kde se nalézal biblický Jeruzalém?

346

Kapitola dvacátá čtvrtá

Struktura Římské říše

378

4

Vážený čtenáři,

dnes se ti dostala do rukou kniha aktivního a úspěšného ruského autora, bada­ tele a blogera Alexandra Tamanského, kterou naše vydavatelství Zakázané vzdě­ lání pro své čtenáře otevírá edici Nová chronologie. Protože knihy spadající do této kategorie zatím v naší zemi nevycházejí a význam pojmu nová chronologie tak není většině čtenářů znám, dovol mi v úvodu pár objasňujících slov. Renesance je klíčovým obdobím evropské historie. Dodnes se k tomuto obdo­ bí váže řada oficiálními historiky chabě vysvětlených či záměrně opomíjených otázek, týkajících se chronologie a historie vývoje společnosti. Podle dlouhodobě neměnného stanoviska oficiální historiografie byla renesance zcela prozkoumá­ na a vysvětlena oficiálními historiky a tvoří nezpochybnitelné základy evropské civilizace. Tý základy, na kterých stojí dnešní sjednocená Evropa. Zamlčovaná skutečnost je však podle všeho taková, že v důsledku činnosti několika málo ge­ nerací chronologů XVI. - XIX. století byla na objednávku vládnoucí moci vypra­ cována nová globální chronologie starověku a středověku, v jejímž rámci byla událostem předešlých období, které chronologové napsali a vládnoucí moc od­ souhlasila, přiřazena data podle juliánského kalendáře. Je třeba připomenout, že v té době chronologie nespadala pod obor historie (jak je tomu dnes), ale byla součástí matematiky a astrologie. Od té doby je datování pozdějšími oficiálními historiky přiznaných událostí prováděno podle pravidla, že dějiny píše vítěz. Přesto se v každém porenesančním století našli v řadě zemí vzdělaní autoři, kterým neušly zásadní chyby a rozpory v oficiální historii a vlastním výzkumem odhalovali skutečnosti, nepříjemné pro oficiální historii a pro vládnoucí moc. Díky rozvoji komunikačních technologií a zejména internetu ve XX. století práce výzkumníků začaly být dostupné a známější pro veřejnost, a v důsledku toho počet výzkumníků neustále narůstá. Celá oblast tohoto výzkumu lidské historie dostala souhrnné pojmenování nová chronologie a účastní se jej nejenom odbor­ níci různých profesí, ale i řada tzv. blogerů a samostatných badatelů. Pochopitel­ nou podmínkou pro zařazení výsledků výzkumu do skupiny nové chronologie je, že získané poznatky musí být podloženy nashromážděnými důkazy. Mezi země s nejvyšším počtem výzkumníků a nejvýznamnějšími výsledky výzkumu v sou­ časnosti patří Ruská federace. Ostatně zavedení již zobecnělého pojmu nová chronologie zůstane navždy spojeno se jmény ruských matematiků A. Fomenka a G. Nosovského.

5

Kniha je určena hloubavým čtenářům, kteří chtějí znát, jaké jsou skutečné kořeny evropské historie. Jak to skutečně bylo s Římskou říší a Svatou říší řím­ skou národa německého? Kdy žil a kým vůbec byl skutečný Julius Caesar? Jak to bylo s tisíciletou ztrátou technických znalostí z doby Antiky a jakou hlavní úlohu v evropských dějinách sehrála renesance? Jak to bylo s katolickou církví a sku­ tečným svátým Petrem? Kde sídlili papežové předtím, než přišli do Říma? Kdy žil a jakou úlohu plnil Alexandr Veliký? Kdy vznikala města? Kdo a proč nechal zfalšovat dějiny? Proč byly chronology a později oficiálními historiky vypracová­ ny pouze dějiny důležitých států a dějiny malých (zejména slovanských) států zůstaly nedopracovány? Jaký byl účel juliánského kalendáře v dějinách? Odpovědi na tyto a mnohé další historické otázky, na jejichž pochopení je postaveno i porozumění vývoji a stavu naší současnosti, ve stravitelné formě pro naše čtenáře přináší ruský autor Alexandr Tamanskij. Ve své knize překvapují­ cím způsobem odhaluje a vysvětluje řadu našich dějepisných vědomostí o evrop­ ských dějinách, které nosíme uloženy v paměti již od školních lavic. Logika jeho uvažování utváří zcela jiný, racionální pohled na tyto vědomosti i jejich dějinné souvislosti. Přitom autor svá odhalení pečlivě dokládá volně dostupnými důkazy, které všichni máme celý život na očích, ale nepovšimli jsme si jich, protože naše uvažování bylo blokováno výkladem školního dějepisu a autoritou našich kanto­ rů a oficiálních historiků vůbec. Nemohu ovšem opomenout nezbytnou výstrahu: kníhaje to nebezpečná! I kdy­ by snad žádný z autorových závěrů neodpovídal realitě nebo kdyby ani jeden z nich nebylo možné přijmout, způsob autorova uvažování ovlivní a pravděpo­ dobně změní i tvé vlastní vnímání světa. Ghceš-li tedy, milý čtenáři, vytěžit z této knihy maximální užitek, sleduj způsob, jakým autor přemýšlí, a pouč se z něj. Kníhaje názornou učebnicí dialektické metody myšlení. Předpokládám, že nejvíce tato kniha potěší studenty a příznivce Koncepce obecné bezpečnosti (nebo KSB, chceš-li). Skýtá veliký prostor k vlastním úva­ hám nad otázkou, kterou nadnesl Vladimír Michajlovič Zaznobin krátce před svou smrtí: „Kdo nebo co je globální prediktor, jaká může být jeho podstata?“ Vladimír Michajlovič již nestačil odpověď ani prodiskutovat v kolektivu, ani na­ značit svou vlastní hypotézu; smrt byla, bohužel, rychlejší. Jeho výzvu lze však považovat za odkaz těm, kdo mají na hledání odpovědi vyměřeno více času, nežli se dostalo jemu samotnému. Tato kniha, stejně jako Tamanského další výzkumy, jejichž obsah se do této knihy již nevešel, obsahují mnohá vodítka a paralely. Autorovo bádání a tvorba se neomezuje na tuto knihu. Ruštináři jistě ocení Tamanského YouTube kanál AneKcaHdp TaMaHCKuu https://www.youtube.com/ channel/UGb04n4WELnzgT_67RXapDfQ , ® na kterém naleznou padesát dokumentárních filmů věnovaných vy­ braným kapitolám této knihy i knihy příští, dojde-li na ni. vydavatel

6

Úvodní slovo Kdy se objevila potřeba studovat všechny možné zdroje o minulosti? Možná ve stejnou dobu, kdy vznikly první kroniky, ve kterých kronikář odvyprávěl uplynulé události v chronologickém pořadí. Pokud je však historie (kronika) určitým produktem lidské činnosti (kroniká­ ře), potom se tento produkt nemohl objevit dříve, než po něm začala být stabilní poptávka, závislá na řadě hledisek. Například poptávka po letenkách přišla te­ prve po nástupu letectví a poptávka po softwaru také přišla až spolu s počítači. Lze počítačový program napsat dříve, než se objeví první počítač? - Technicky vzato ano, protože počítačový program se skládá ze stejných znaků a symbolů jako běžné texty z doby před příchodem počítačů. Ale žádný praktický smysl ta­ kový produkt mít nebude. Z hlediska poptávky se kroniky neliší od letenek ani od počítačových progra­ mů: pokud po nich byla poptávka, znamená to, že byla i nabídka. Kdy se ale po­ ptávka po kronikách objevila? Masová poptávka po kronikách se objevila v době knihtisku, kdy vydavatelé platili slušnou cenu za dávnověké rukopisy, čehož mimochodem využili četní podvodníci, kteří zavedli celé odvětví padělání starožitností, a to nejen rukopisů. Ale existovala vůbec poptávka po kronikách ještě před érou tisku? A hlavní otázka: kdo tuto poptávku zajišťoval a náležitě financoval? Pro nejvyšší státní představitele - knížata, cary, krále a ostatní hrabata a vé­ vody kroniky obsahovaly pouze obecné informace o záležitostech dávno minu­ lých dní. V kanceláři Jeho nebo Jejího Veličenstva byly nej různější dokumenty, na jejichž základě si král (car, princ, vévoda - monarcha) mohl vyžádat chronologic­ ký výpis nebo analytickou zprávu o vztazích s tím či oním státem... Například pro cara Borise Godunova byla Sbírka tváří Ivana Hrozného (JlnneBOH nemonucHbiu CBog - dějepisná učebnice sepsaná pro děti Ivana Hrozného - pozn. překl.) něco jako slabikář pro akademika. Zeptáte-li se historiků, jaký praktický význam mělo sepsání Pověstí dávných let (PDL) nebo Anglosaské kroniky, na tuto otázku vám neodpoví. Objednateli kronik nemohli být ani představitelé aristokracie, ani duchoven­ stva, ani obchodníků či jiných majetných vrstev. Zaprvé proto, že sami neměli výchozí materiál (původní zdroje) k jejich sepsání, a zadruhé byla výroba kronik velice nákladná:

7

SCRIPTORWM MONK AT work. (From Lacroix.}

„Klášterní skriptorium se nacházelo v samostatné budově, kde mu byl vyčle­ něn velký sál." Uprostřed byl dlouhý stůl s rozloženými nástroji. U oken byly stoly s šikmou deskou, za nimiž pracovali písaři. Jejich práce byla velmi namáhavá, protože museli neustále držet ruce ve vzduchu nad textem. Mniši měli pořekadlo - „dva prsty drží pero, ale pracuje celé tělo“. V chladném období si pro zahřátí rukou brali kouli s uhlíky uvnitř. U malých stolů stáli začínající písaři, kteří se teprve učili umění výroby knih. Vedle modliteb patřilo k povinnostem mnichů čtení a přepisování textů. Písaři pracovali pouze za denního světla, protože prá­ ce při svíčkách byla zakázána, aby nedošlo k požáru. Ve skriptoriích převládala manuální práce a chybělo její jasné rozdělení. Každý mnich přepisoval rukopis od začátku do konce a na konec vepsal svoje vlastní barevné iniciály. Produktivita práce byla nízká a výroba jednoho ruko­ pisu trvala i několik měsíců. V průměru byl jeden písař schopen za celý život přepsat jen několik desítek knih.“ (T. G. Kuprijanova, Dějiny knižního řemesla v Evropě. Učebnice. Moskevská státní univerzita polygrafie). Jak vidíme, výroba jedné ručně psané knihy vyžadovala několik měsíců usilov­ né písařské práce. A to nejsou zdaleka všechny náklady na její výrobu:

8

„Pergamen nebyl lacinější než papyrus, protože na výrobu velkoformátových knih (a svaté knihy se často vyráběly ve velkém formátu) padla spousta kůží. Například na každou dvoustranu Lorschského evangelia (kolem roku 810, Řím, Vatikánská knihovna) bylo zapotřebí jedné telecí kůže; na výrobu Knihy Keltů (Keltské evangelium, kolem roku 800, Dublin, knihovna Trinity College) bylo ne­ zbytné vybít přibližně stopadesátihlavé stádo a na výrobu Winchesterské bible (1160-1175, Winchester, knihovna katedrály) padlo stádo 250 telat. K vytvoření monumentálního formátu celé Bible bylo zapotřebí kůží z přibližně pěti set zví­ řat“, (Wikipedia). Je patrné, že středověký román v hodnotě automobilu v současných cenách je naprostý nesmysl. Máme tedy veškeré důvody předpokládat, že žádné kroniky jakožto samo­ statný literárně historický žánr před érou zlevňování knih díky použití papí­ ru a tiskových technologií neexistovaly. Dochovaly se dopisy některých státníků (například korespondence Ivana Hrozného s anglickou královnou Alžbětou), dokumenty z různých archivů v podo­ bě listin, dekretů, zpráv, kartografických a jiných ruěně psaných materiálů. Ale žádné kroniky, tím spíš „po klášterech“, v předtiskové éře nebyly a být nemohly. Protože na svět dosud nepřišel hlavní objednatel kronik národních dějin národní stát: „Systém národních států se začal formovat po Vestfálském míru (1648), kte­ rý stvrdil výsledky třicetileté války a reformace a v mezinárodních smlouvách zakotvil mezinárodně-právní ustanovení nového světového řádu v Evropě: nad­ řazenost, nezávislost a samostatnost státní moci na území státu, nezávislost v mezinárodních stycích, zajištění integrity a nedotknutelnost území“. Kde se najednou vzaly nadřazenost, nezávislost a samostanost státní moci? Copak před Vestfálským mírem evropské státy nezávislost a samostatnost ne­ měly? „Vznik národních států znamenal konec politické nadvlády papežství, reálný rozpad Svaté říše římské a příchod nové společensko-politické síly - buržoazie - na scénu. Buržoazní revoluce a následné šíření nacionalismu v XIX. století při­ spěly k přechodu na kapitalistickou ekonomiku, ke zvýšení efektivity národních států a růstu jejich ekonomické síly.“ Odpověď je celkem jasná: dějiny samostatného národního státu mohly vznik­ nout až po jeho odtržení od říše. A teprve tehdy, a ne dříve, se poprvé objevila potřeba národní myšlenky coby ideologického základu státnosti. Národní myš­ lenka potřebovala kvalitní a pokud možno starobylé národní dějiny. Proto bylo v rámci prvního kroku zapotřebí oddělit vlastní národ od ostatních: „... Slované přišli, usadili se u Dněpru a říkali si Polané, jiní si říkali Drevljané, protože se usídlili v lesích, další se usadili mezi Připjatí a Dvinou a říkali si 9

Dregovičové, a jiní se usadili u Dviny a říkali si Poločané podle řeky zvané Palo­ ta, která se vlévá do Dviny. Titíž Slované, kteří se usadili poblíž jezera Ilmeneja, si nechali své jméno - Slované a postavili město a pojmenovali ho Novgorod. Jiní se usadili podél Desny, podél Seimu a podél Suly a říkali si Seveřané. A tak se slovanský lid rozptýlil a podle jeho jména se jeho písmu říkalo slovanské“, (PDL). Pověsti dávných let nemohly být sepsány před vestfálským uspořádáním, kte­ ré rozdělilo Evropu nejen podle náboženské, ale také podle etnické příslušnosti. Zohledňovat etnická specifika místního obyvatelstva v době před náboženskými válkami v Evropě nemělo žádný smysl. V říši byli všichni naši (jako jednotný so­ větský lid za éry SSSR). K dělení na naše a cizí docházelo pouze z náboženských důvodů, bez ohledu na etnickou příslušnost, kterými PDL oplývá: „... kočovníci se řídí zákonem svých otců: prolévají krev, a dokonce se tím chlubí, pojídají zdechliny a kdejakou špínu - křečky a sysly, berou si své nevlast­ ní matky a snachy a řídí se dalšími zvyky svých otců. Naopak my, křesťané všech zemí, v nichž věříme v Nejsvětější Trojici, v jediný křest a vyznáváme jednu víru, máme jeden zákon, protože jsme byli pokřtěni ve jménu Krista a jsme zasvěceni Kristu“, (PDL). Zmínka o Nejsvětější Trojici v Pověstech dávných let prozrazuje dobu sepsání tohoto literárního díla - nejdříve po Tridentském koncilu (1545-1563), na kterém „bylo potvrzeno nikajské vyznání víry“. Potvrzeno bylo 1200(!) let po jeho přije­ tí na Prvním nikajském koncilu (První nikajský koncil svolal císař Konstantin v roce 325 n. 1. - pozn. překl.). Po Tridentském koncilu nastal vrchol hnutí takzva­ ných antitrinitaristů, odmítačů - podle jejich názoru - umělé, vymyšlené a křes­ ťanům vnucené koncepce jediného Boha z Jeho tří božských osob - Boha Otce, Boha Syna a Ducha svátého... Ano, milí čtenáři, v této knize se dozvíte, že Kristu a křesťanství není 2000 let, ale něco málo přes pět století, ať už to vašemu vědomí zní jakkoliv neobvykle. Ale co Dějiny od založení Města, jedna ze 142 knih Tita Livia, a Zápisky o válce galské od Julia Caesara? Vždyť to jsou také kroniky, ne? Originály rukopisů těchto děl se nedochovaly, stejně jako žádné další rukopi­ sy starořímských a starořeckých autorů. K dnešnímu dni existují pouze kopie vytvořené z kopií dřívějších kopií:

„První dekáda vlády Tita Livia se dochovala díky kopiím z IX. - XI. století, kte­ ré čerpají z jediného dochovaného rukopisu, editovaného na přelomu TV. a V. sto­ letí. ... S přihlédnutím k pozdně středověkým kopiím vytvořeným krátce před vynálezem knihtisku“...

Dobrá, tak se tedy antické originály rukopisů nedochovaly, ale existují přece pozdně středověké rukopisy, například Anglosaská kronika (http://mcllibrary.org/Anglo/partl.html ) IX. - XII. století, ve kterých je letopočet počítán od narození Krista (Anno Domini aneb

10

A. D.) a jsou v nich přesně uvedeny roky vlády Julia Caesara a prvních římských císařů. - Ano, takové rukopisy existují. Ale zaprvé, až do XVI. století nebyly leto­ počty uváděny ani na mincích. A zadruhé, před Josephem Scaligerem a jeho dí­ lem De emendatione temporum (0 korekci chronologie, 1583) ještě neexistovala žádná chronologická vazba dob vlád římských císařů na datum narození Krista. Jednotlivé roky byly zaznamenány v podobě, například, v tolikátém roce vlády našeho krále Jindřicha Vlil. Proto se Anglosaské kroniky nemohly objevit dříve než na konci XVI. století, kdy se vyhrotil problém prodloužení historie křesťanství a společně s ním i dějin celého lidstva o 1500 let. V této knize se dočtete a uvidíte, že Julius Caesar i Alexandr Makedonský (Alexandr Veliký) žili v XV. století - v období zrodu kapitalismu, jehož byli prota­ gonisty: jeden na Západě a druhý na Východě. Veškeré závěry a důkazy v této knize vycházejí z dostupných oficiálních zdro­ jů: Wikipedie (elektronické encyklopedie) a dalších informačních publikací, Knih Google (kolekce digitalizovaných knih, včetně historických), map z období renesance, rytin, fresek, obrazů, knižních miniatur, tapisérií a soch. Proč byla pro tuto knihu jako hlavní zdroj výňatků z oficiální verze historie vy­ brána právě Wikipedie? - To je velmi jednoduché: Wikipedie je nej dostupnějším a nejpohodlnějším zdrojem informací podle dat, jmen a historických událostí. Pokud se například ve Wikipedii píše, že druhá světová válka začala 1. září 1939, potom i všechny ostatní oficiální zdroje budou uvádět stejné datum. Více toho od Wikipedie ani nepotřebujeme: Stačí mít po ruce srovnání s oficiálním pohledem na historické události - a to je vše. Tím končí předmluva a začíná první kapitola, ve které si povíme o stavebních technologiích ve starověkém Římě, které zbytek Evropy nepostřehl po více než 1000 let a převzít je a zvládnout dokázal až v období renesance...

11

Kapitola první 1 OOOletý architektonicko chronologický propad Říma

Pokud bychom na časové ose uspořádali architektonické památky Říma podle oficiálního data jejich vzniku, pak mezi IV. a XrV. stoletím vznikne velký lOOOletý propad. Podle oficiální historie nic z toho, co bylo během 10 století od konce antiky do začátku období renesance v Římě postaveno, se do dnešní doby nedo­ chovalo, dokonce ani jako rozvaliny. Přesto jsou veškeré římské ruiny výhradně antické, tedy velmi starobylé architektonické památky. Podle téže oficiální historie vše, co bylo postaveno v temných dobách před XrV. stoletím - buď na prach shořelo; - nebo bylo zničeno barbary; - anebo bylo přestavěno od nuly na místě nebo na základech raně křesťan­ ských bazilik; - nebo bylo postaveno ze standardních pálených cihel, které se v Evropě a dále po celém světě začaly masově používat až od XV. století. Oficiální data výstavby domů a staveb v Římě jsou roztažena v čase.

Architektonicko-chronologická osa© Říma Některá oficiální data stavebních projektů v Římě nejsou pevně stanovena. Od položení základního kamene do dokončení stavby mohlo uplynout několik století. Proto se budeme řídit následujícím pravidlem: datem stavby se rozumí datum, kdy budova získala finální podobu - tedy bez zohlednění následných re­ staurací a přístaveb (nikoliv rekonstrukcí). Například: „Má se za to, ze první závody vozů tažených koňmi uspořádal král Tarquinius Priscus (asi rok 500 př. n. I.),“ ale „Circus Maximus vděčí za svou trvalou archi­ tektonickou podobu Augustovi,“ a to je již I. století př. n. 1. až počátek I. století n. 1. - takže použijeme „I. století př. n. 1.“.

12

Na základě těchto předpokladů a pravidel si můžeme uspořádat architekto­ nickou časovou osu Říma: I. století př. n. 1. - Cestiova pyramida, Circus Maximus, Titův triumfální ob­ louk, Portunův chrám I. století n. 1. - Koloseum, Neronův Zlatý dům II. století n. 1. - Pantheon, zámek SanťAngelo, Trajánovo fórum, Trajánovy lázně, Trajánův sloup, Sloup Marca Aurelia III . století n. 1. - Caracallovy lázně, Vítězný oblouk Septimia Severa IV . století n. 1. - Konstantinův vítězný oblouk, Maxentiova bazilika, Konstanti­ novo mauzoleum V­ VI .VII .VII .­ IX. X. - lOOOletý architektonický propad XI. XII. XIII. XIV. - bazilika Santa Maria sopra Minerva, bazilika Santa Maria Maggiore XV. - Sixtinská kaple, San Pietro in Vincoli XVI. - Apoštolský palác, Vatikánský obelisk, kostel II Gesů, villa Medici, villa Giulia XVII. - bazilika sv. Petra, Svatopetrské náměstí, kostel sv. Ondřeje, villa Bor­ ghese, Lateránská bazilika

Tento seznam staveb Říma by bylo možné podstatně rozšířit. Například mno­ ho kostelů, zejména titulárních kostelů v Římě, má mnohasetletou historii. Ale všechny mají podobný osud: buď shořely, nebo byly až na vzácné výjimky zničeny (pokud nedošlo k chybě v datech) a poté byly obnoveny v období renesance, ale již v jiném architektonickém stylu: „Na rozdíl od jiných patriarchálních bazilik si chrám sv. Pavla za zdí ne­ prošel výraznými změnami ani během renesance, ani v době baroka, nicméně 15. července 1823 vyhořel téměř do základů“;

„Bazilika Svatého kříže v Jeruzalémě byla postavena papežem Luciem II. (1144-1145) na místě Helenianské baziliky, vestavěné na žádost svaté Heleny do hlavního sálu jejího paláce (postaveného v letech 180-211)... Bazilika byla mno­ hokrát přestavována - v VIII. století papežem Řehořem II. a papežem Adriá­ nem I. Ve XII. století budovu kompletně přestavěl papež Lucius II. a proměnil ji v trojlodní kostel se zvonicí v románském stylu. Dnešní barokní podobu chrám

13

získal v XVII, - XVIII. století za Benedikta XIV., který vydláždil ulice od baziliky

do Lateránu a k Santa Maria Maggiore“; „Císař Konstantin Veliký předal, po přijetí křesťanství, Lateránský palác (který zdědil jako věno) římskému biskupovi. Papež Silvestr I. v roce 324 vysvětil nově vybudovanou baziliku na počest Krista Spasitele... Během avignonského zajetí papežů bazilika dvakrát vyhořela a chátrala. Po svém návratu do Říma se papežové usadili ve Vatikánu a zchátralý Lateránský palác byl zbořen. Sixtus V. nařídil zbořit i starou baziliku a rozhodl se postavit chrám mnohem větší a bohatě zdobený... Chrám byl mnohokrát přestavován, v důsledku čehož nyní představuje pestrou směsici různých architektonicko-uměleckých stylů. Na re­ konstrukci Lateránské baziliky se významně podílel Domenico Fontáne, který mimo jiné instaloval obří sochy apoštolů do výklenků (kolem 1386). Prvky ba­ rokní architektury dal bazilice Francesco Borromini (1646-30). Současnou kla­ sicistní fasádu s ních otců církve v roce 1735“.

obřími plastikami Jana Křtitele, Jana Evangelisty, hlav­ s Ježíšem uprostřed kompozice postavil Alessandro Galilei

A tak dále...

Architektonicko-chronologická osa Říma

-1000

-500

500

1000

1500

2000

1.1. Architektonicko-chronologická osa Říma

Mimochodem, oficiální chronologie architektonických stylů (1.1) si také všímá tohoto lOOOletého propadu v římské architektuře: město nemá žádné významné budovy, které by bylo možné bez váhání připsat románskému nebo gotickému stylu a které by překlenuly mnohasetletou propast mezi římskou antickou ar­ chitekturou a architekturou renesanční. v Například v Moskvě, na rozdíl od Říma, takový architektonicko-chronologický propad nenajdeme: staroruský sloh končí a hned na něj navazuje sloh naryškinský. Ostatní evropská a italská města jsou v tomto ohledu také v pořádku:

14

románský styl - gotika - renesance - baroko - klasicismus. Problémy vznikají pouze u těch měst, která mají antické architektonické památky. Lhostejno v ja­ kém městě stojí, pokaždé však následuje lOOOletý stavební propad jako v Římě. A pokud se pozorně zahledíme na antické památky Říma, třeba na lázně Ca­ racalla nebo Circus Maximus, uvidíme zdivo z cihel. A keramické cihly, jak víme, byly obrozeny až v XV. století. Co jen přimělo lidskou civilizací opustit tento po­ hodlný stavební materiál na 1000 let? - Historici nám tvrdí, že Řím byl zničen barbary. Pouze není jasné, jak to dokázali, pokud podle týchž historiků za starořímskou civilizací zaostávali o několik vývojových fází. Co se týká cihel a cihelných technologií ve stavebnictví, oficiální historie má za to, že výroba standardních (jednotného tvaru a velikosti) pálených cihel v Římě začala v době Římské říše a nezastavila se ani najedno století. To zname­ ná, že římská cihla ani nemusela být obrozována. „Zatímco tradice výstavby z cihel trvala nepřetržitě od doby Ří­ manů, v severní Evropě cihly s rozpadem Římské říše úplně zanikly. Na cihly se tam rozpomněli teprve ve XII. století“... „Důvody, proě se výroba cihel znovu objevila ve XII. století..., nejsou zcela jasné“, (https://de.wikipedia.org/wiki/MauerziegelttMittelalter ). Přeložíme-li do srozumitelné lidské řeči závěry autorů článku Cihla v němec­ ké verzi Wikipedie, získáme následující obraz: Italové po staletí ve stavebnictví používají pohodlné a levné cihly, a zbytek Evropanů, včetně sousedů Italů za alp­ skou ohradou, o tom nemají tušení a pokračují ve zpracovávání kamene kladi­ vem, čímž vůči Italům hrubě ztrácejí na nákladech na pracovní sílu i výstavbu. Samotné XII. století jako jedno z dat obrody cihel v Evropě (v daném případě v Německu) je také daní historii uměle prodloužené z politických důvodů. Jde o to, že výskyt a šíření cihelných technologií ve světě za hranicemi Itálie byl ofi­ ciálně zaznamenán až v XV. století: „Standardní pálená cihla je v Rusku používána od konce XV. století. Názor­ ným příkladem takového použití byla stavba zdí a chrámů moskevského Kremlu v době Ivana III., kterou měli na starosti italští mistři.“ Po výstavbě moskevského Kremlu převzali ruští řemeslníci cihelné technolo­ gie, sami stavěli cihelny a potom i cihlové budovy a stavby. Přistoupíme-li na takový výklad dějin cihelných technologií, potom musíme připustit také skutečnost, že Němci ve stavebních technologiích zaostali za Ří­ many o více než 1000 let a Rusové (Moskvané) zase za Němci přinejmenším o dal­ ších 300 let. - Vychází nám z toho jakási šovinistická verze historie založená na nadřazenosti některých národů nad jinými. A to navzdory skutečnosti, že všech­ ny tyto národy spolu sousedí, neodděluje je oceán a pravidelně spolu při různých příležitostech komunikují a obchodují.

B

15

Ve skutečnosti žádný velký rozdíl ve vývoji evropských národů nebyl. Pokud někde objevila nová technologie, potom se během jedné, maximálně dvou ge­ nerací rozšířila nejen po Evropě, ale po celém světě, nebo přinejmenším po celé Eurasii. Se

1.2. Koloseum (vnitřní části jsou většinou z cihel)

1.3. Pantheon v Římě (detail cihlového zdivá)

16

1.4. Neronův Zlatý dům v Římě

Vnitřek Kolosea je postaven z cihel, Pantheon v Římě je prakticky celý po­ staven z cihel, kromě betonové kupole. Neronův Zlatý dům je také z cihel. Také moskevský Kreml je postaven z cihel. V jedné z kapitol této knihy vám povím a do­ kážu, že císař Nero žil na přelomu XV. a XVI. století. Ale v další kapitole si povíme o legendárním Trojanovi Aeneovi, který z Říma udělal hlavní město papežských států... v roce 1461...

17

Kapitola druhá Kdy se Řím stal centrem katolického světa

Sienská katedrála V italském regionu Toskánsku, v historické zemi Etrusků, leží malé starobylé město Siena. V centru města stojí majestátní Sienská katedrála, která svědčí o jiné historii Říma, ba co více - o jiných dějinách Římské říše. Oficiální zdroje uvádějí dokončení stavby Sienské katedrály v roce 1370.

2.1. Sienská katedrála

18

Dá se tomuto datu věřit? Je možné jej ověřit? - Zkusme to pomocí této meto­ dy: budeme hledat příklady technologií, které byly použity při stavbě Sienské katedrály, na jiných místech. Rovněž budeme přihlížet k tomu, že stavební těch nologie se z generace na generaci mění a zdokonalují. Stejnou rychlostí se mění tvary postavených objektů a jejich jednotlivých částí: móda platí nejen v odívání, ale také v architektuře. Nejprve ale musíme zjistit, z jakého materiálu jsou vystavěny zdi katedrály. To je dnes celkem snadné a potřebné fotografie nalezneme na Wikipedii. Takže, zdi katedrály jsou postaveny ze standardních cihel, což okamžitě posouvá její výstavbu ze století XIV. do století XV.

2.2. Cihlové zdi Sienské katedrály

19

2.3. Křtitelnice Sienské katedrály

2.4. Fazetový palác moskevského Kremlu

V téže Wikipedii jsou i další snímky, například stropní klenby křtitelnice v ka­ tedrále, které jsou téměř identické se stropními klenbami Kazetového paláce moskevského Kremlu, kterou postavili italští architekti Marco Ruffo a Pietro An­ tonio Solari. Stavba Kazetového paláce byla dokončena v roce 1491, tedy na konci XV. století, v témže století, kdy se cihly začaly masivně používat nejen v Evropě, ale i v jiných částech světa.

20

To proto, že na této technologii nebylo nic tajného ani složitého. Stejně tak neexistovaly žádné překážky, aby výroba cihel nemohla být zavedena po celém světě během jedné nebo dvou generací od vzniku této technologie. Italové při­ vezli do Moskovie konstrukční řešení pro výstavbu, kterou si již otestovali ve své domovině.

2.5. Velká čínská zeď

Jedním z takových řešení byly zdi moskevského Kremlu s cimbuřím ve tvaru vlaštovčího ocasu, které poprvé vyzdobilo a bránilo zdi hradu Sforza v Miláně. Není na tom nic překvapivého, vždyť na stavbě hradu Sforza se podílel otec ar­ chitekta Kremlu Antonia Solariho, Guiniforte Solari starší.

21

2.7. Hrad Sforza v Miláně

2.8. Podlaha Sienské katedrály

Stavba hradu Sforza začala v roce 1450 a byla dokončena v roce 1499. V inter­ valu mezi těmito daty byl postaven moskevský Kreml. A nyní se znovu vrátíme k Sienské katedrále a podíváme se na její nádherné vykládané mramorové podlahy (2.8), které by si zasloužily sepsání samostatné knihy. Nás ale primárně zajímá detail se sienskou vlčicí - symbolem města Siena. 22

Ale copak to není kapitolská vlčice s nemluvňaty, symbol Říma, zeptáte se? Tuto otázku si zodpovíme o něco později, ale nyní se soustředěně podíváme na tento historický, doslova do žuly a mramoru odlitý dokument. Kolem sienské vlčice jsou rozmístěny symboly dalších měst. Jedná se o města Sieně podřízená, včetně Říma, Florencie a Pisy. Pozoruhodná je také skutečnost, že symbolem Říma v tomto schématu není kapitolská vlčice, nýbrž slon (2.9).

2.9. Podlaha Sienské katedrály (detail)

V oficiálních zdrojích se mi nepodařilo najít žádné komentáře o tom, zda byl někdy před kapitolskou vlčicí symbolem Říma slon. Nicméně v Římě jednoho slo­ na přece jen mají: jedná se o slona s obeliskem na zádech od italského socha­ ře Berniniho, instalovaného na náměstí Piazza Minerva v roce 1667. Možná že v Římě byli i další sloni, ale byli časem odstraněni, protože neodpovídali nové verzi historie Věčného města, a přestali tak být jeho symbolem. Podle římské legendy Sienu založili Senius a Askius, synové Removi a synovci Romulovi. Dvojčata našla útočiště na toskánském kopci, kde bylo později posta­ veno město, které bylo po Seniovi pojmenováno Siena. Tato legenda se odráží v městském erbu - nemluvňata Romulus a Remus sající mléko vlčice. Podle mytologické verze zakladatel Říma, Romulus, zabil svého bratra Rema a rozhodl se zahubit rovněž jeho syny, Senia a Askia, kteří si mohli dělat nárok na trůn. Bratři uprchli z Říma a vzali s sebou mramorovou sochu vlčice, která byla symbolem Říma. Na co ale bratři Senius a Askius potřebovali mramorový symbol Říma? A kte­ rak chápat vzali s sebou? Nejednalo se přece o šperkovnici ani o truhlu s uchy, ale o pořádnou mramorovou sochu!

23

2.10. Sienská vlčice, Siena

l23.Hw)ournal.com

2.11. Sienská vlčice, Siena

A navíc je jedno z nemluvňat v sousoší s vlčicí podle oficiální historie vrahem jejich otce. Proč na něj uchovávat vzpomínku? Jako mnohem věrohodnější se jeví verze, že nemluvňata s vlčicí jsou bratři Senius a Askius, a nikoliv Romulus a Remus.

24

2.13. Interiér Sienské katedrály, vitrážové okno s papežskými klíči a tiárou, busty papežů

Do Říma se socha vlčice dostala jako symbol Sieny, v níž se před Římem na­ cházel papežský stolec - centrum papežské nebo církevní oblasti, jak se říkalo a psalo ještě v XIX. století. Legenda o vlčici s nemluvňaty navazuje na jinou řecko -římskou legendu o Trojanovi Aeneovi: „Aeneas byl Etrusky uctíván... Zachovalo se 58 etruských váz s jeho vyobrazením. Možná že základem etruské (a později i římské) legendy o přesídlení Aenea do Itálie je ta skutečnost, že se tam sami Etruskové přestěhovali z východního Středomoří, kde žili národy jim příbuzné... 25

S růstem moci Římské republiky vznikla legenda, že Řím založili právě po­ tomci Aenea... O putování Aenea vyprávějí římští autoři různě. Podle Virgilia Aeneas v doprovodu svého zbrojnoše Ahata opustil hořící Tróju, vzal s sebou svou manželku Kreúsu (která zůstala pozadu a zemřela), syna lula [zapamatuj­ te si toto jméno] a na ramenou nesl starého otce Anchisea.“ „První mince s vyobrazením Aenea byly raženy za Julia Caesara [i tuto sku­ tečnost si zapamatujte]. Kult Aenea byl ve starověkém Římě obzvláště populární mezi patriciji. Římská šlechta se považovala za potomky Aeneátů - společníků Aeneových, kteří přišli z Tróje. V XV. a XVI. století uvěřili antikou fascinovaní renesanční vědci a filozofové všem příběhům starověkých spisovatelů. Aeneas a Jeho společníci pro ně byli stejnými historickými postavami Jako skutečně historicky doložení římští vojevůdci a císaři. Na konci XVII. a na za­

čátku XVIII. století se přístup k mýtu o Aeneovi změnil. Začal být odmítán jako dějinně nepodložený. Italský filozof a zakladatel filozofie dějin a etnické psy­ chologie Giambattista Vico považoval příběh o Aeneovi za nepravděpodobnou legendu, založenou na ,domýšlivosti národa’, na touze starých Římanů spojit svou historii se starořeckým eposem. Současně připouštěl určitou historickou opodstatněnost legendy o Aeneovi“. Dějepisci sami nejprve rozdělí události XV. a XVI. století na dvě historické epo­ chy, mezi nimiž je lOOOletý evoluční a dějinný propad, a pak se diví, proč v období renesance bylo s Aeneem a jeho společníky nakládáno zhruba stejně jako v sovět­ ských časech s hrdiny nedávných událostí Říjnové revoluce a občanské války.

2.14. Oltář Piccolomini v Sienské katedrále

26

Oltář Piccolomini Nejvýznamnějším a ikonickým místem Sienské katedrály je oltář Piccolomini, což je architektonický a sochařský komplex v levé lodi katedrály. Byl postaven v letech 1481-1485. Podívejme se na tento sochařský oltář zblízka. Vlevo v papežské tiáře - Pius II., známý jako Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini - římský papež od roku 1458 do roku 1464. Vpravo - je také on v oděvu starořímského váleěníka se starořímskou standar­ tou, na níž je viditelný nápis S. P. Q. R. (Senátus Populusque Rómánus - pozn. překl.) - senát a oběané Říma. Oficiální historie datuje tuto symboliku do období Římské republiky a Římské říše. Tuto zkratku ve IV. století za Konstantina Veli­ kého nahradil křesťanský symbol Labarum (2.15). Co ale má papež Pius II. spoleěného s Římskou republikou a Římskou říší? Podle oficiální historie vůbec nic: Pia II. a posledního římského císaře dělí přesně 1000 let. „Piccolomini je vznešený italský rod s obrovským vlivem v Sieně již od XIII. sto­ letí.“ - V překladu z italštiny Piccolomini znamená nemluvně. A aby si všichni Sieňané a hosté města byli vědomi toho, ze kterého nemluvněte pochází rodi­ na Piccolomini, byly v Sieně na mnoha místech města instalovány mramorové a bronzové sochy se sienskou vlěicí a nemluvňaty, která krmí. V Sieně je řádově více vlěic s nemluvňaty než v Římě. Na jednom z podstavců můžeme vidět zkrat­ ku SPQS (2.16), což znamená, že Siena byla kdysi městskou republikou: Senatus Populusque Sienus - senát a oběané Sieny.

2.15. Labarum

27

2.16. Sienská vlčice, Siena

V mnoha městských republikách renesanční Itálie, a dokonce i v Evropě, najde­ te tato 4 písmena, z nichž to poslední je první písmeno názvu městské republiky. Historikové o tom neradi mluví, protože je to v rozporu s oficiální verzí historie, podle které tato pyšná zkratka patřila jen jedinému městu - starověkému Římu. No dobrá, Aeneas, Siena, vlčice, nemluvňata. Co ale má papež Pius II. společ­ ného se založením Říma, pokud je to ve skutečnosti Aeneas? Na fresce Pinturicchia v Sienské katedrále papež Pius II. svatořečí Kateři­ nu Sienskou (1461), „která přispěla k návratu papežů z avignonského zajetí do Říma: přesvědčila sedmého avignonského papeže Řehoře XI., aby v roce 1377přenesl Svatý stolec zpět do Říma“. No dovolte, Kateřina Sienská zemřela, jak se oficiálně věří, v roce 1380. Co s tím má Pius-Aeneas společného a v čem spočívá jeho role při založení Říma? „Zpočátku byla Kateřina pohřbena na římském hřbitově Minervy, ale její hrob se brzy stal poutním místem, a tak byly ostatky přeneseny do kostela Santa Maria sopra Minerva, kde jsou nyní uloženy pod hlavním oltářem v přepychové svatyni“. Bylo by tedy logické položit si otázku: jak se Kateřina Sienská vůbec dostala do jednoho z hlavních chrámů římskokatolické církve, aniž by byla svatořečena? A proč tak dlouho, po celých 80 let, nebyla prohlášena za svátou, navzdory sku­ tečnosti, že Kateřina Sienská ,Je jednou z nej uznávanějších svátých žen katoli­ cismu a je uznávána jako jedna ze čtyř žen - učitelek církve “?

28

2.17. Freska Pinturicchia v Sienské katedrále: papež Pius II. svatořečí Kateřinu Sienskou v roce 1461

Odpověď je pochopitelně na dosah: za takové zásluhy vůči církvi probíhá sva­ tořečení ihned po smrti, která nastala nikoliv v roce 1380, ale v roce 1461. Povšimněte si, že sarkofág Kateřiny Sienské (2.18) je dole odříznutý. Jako kdy­ by někdo záměrně skrýval skutečná data jejího života?

2.18. Hrob (schránka s relikviemi) Kateřiny Sienské v Santa Maria sopra Minerva, Řím

29

A ještě jednou pohlédněme na fresku (2.17), na které Kateřina nevypadá, jako by ostatky byly přeneseny, ale jako by zemřela právě teď. A skutečnost, že je Si­ enskou a nikoliv Avignonskou, ba ani Římskou, je jen dalším potvrzením toho, že papežské stěhování nebylo z Avignonu, ale ze Sieny. Ale stejně, jak Pius-Aeneas založil Řím, a kdy? Obraťme se k jednomu známému francouzskému autorovi: „V roce 1458 nastoupil na apoštolský trůn Pius II. Aeneas Silvio Piccolomini. V krutosti, chtíči, chamtivosti a aroganci se vyrovnal svým předchůdcům. Ale Piovi II. se dostalo nejrůznějšího vzdělání, nelze ho nazvat hlupákem, už proto je hoden nemilosrdného odsouzení. Aeneas Silvio se mimo jiné považoval za spiso­ vatele. Bizarní směs pohanství a křesťanství v jeho spisech spolehlivě dokládá, že náboženství pro něj bylo pouze výnosným obchodem. Cožpak mohl věřit ab­ surditám, kterých je křesťanská mytologie plná? Když se přesvědčil, že apoštolskou pokladnici vyplenili dědici předchozího papeže, Pius II. se nejdříve pustil do zajištění svých finančních záležitostí. Na zasedání sněmu v Mantově vyhlásil tažení proti Turkům a od panovníků získal svolení uvalit na nešťastné poddané nové daně, ačkoliv ani papež, ani králové neměli sebemenší úmysl vypravit se do Turecka, natož bojovat proti nevěřícím. Na posledním zasedání vydal Pius II. dekret potvrzující nejvyšší moc papeže ne­ jen nad všemi panovníky, ale dokonce i nad samotným sněmem. Poté Svatý otec spěšně shromáždil oddíly žoldáků... a vytáhl na Řím, kde v době jeho nepřítom­ nosti obyvatelé vyhlásili republiku. Město bylo obléháno a obyvatelstvo, které nebylo na obléhání připraveno, kapitulovalo. Následujícího dne začal papež masakrovat rebely. Po několik dní k němu kati přiváděli římské občany, kteří byli věšeni a stínáni. Dlouho si Řím tento masakr pamatoval!“ - Toto je výňatek z knihy Posvátné doupě Lea Taxila, francouzského spisovatele a veřejného činovníka XIX. století, známého odpůrce katolicismu a klerikalismu. Možná že žádná nepřítomnost Pia II. v Římě neexistovala, jelikož papežský stolec i papež se nacházeli v jiném městě - Sieně?

Pohanští římští císaři v křesťanském chrámu Jednou z největších hádanek Sienské katedrály jsou busty římských císařů (pohanů!), které se nalézají hned vedle bust papežů (2.19). Jak se vůbec dostaly do křesťanského kostela?!

30

2.19. Busty ''římských císařů v Sienské katedrále (pod bustami papežů, což dokládá jejich nižší status než papežský)

„Hlavní loď a chór jsou korunovány okenní římsou, v jejíž výklencích jsou busty 171 papežů od neznámých umělců z let 1497 až 1502. Seznam začíná svá­ tým Petrem, prvním (symbolickým) papežem, a končí 171. papežem Luciem III. (pontifikát 1181-1185). Pod bustami papežů v obloucích je třicet šest bust císařů, vyřezaných ze dřeva v XVI. století ve dvou etapách, a to v letech 1503-1506 (cent­ rální loď a kupole) a v letech 1568-1571 (chór). Na rozdíl od papežů chybí císařům popisky, což znemožňuje jejich identifikaci. Důvod, proč se busty těchto necír­ kevních postav ocitly v katedrále, je stále předmětem diskuzí. Pravděpodobně to byla pocta ghibellinské tradici města“. - Tak takovýto tajemný komentář si můSžete přečíst v italské verzi Wikipedie (https://it.wikipedia.org/wiki/ Duomo_di_Siena). - Ghibellini mělo být politické hnutí příznivců cí­ saře Svaté říše římské, a jejich oponenti, kteří prosazovali omezení imperiální moci ve prospěch papežského stolce, si říkali guelfové. Takže to možná budou busty císařů Svaté říše římské? Budeme-li počítat od prvního císaře Svaté říše římské, Karla Velikého, který si císařskou korunu nasadil v roce 768, pak 36. císařem je Ferdinand II., korunovaný v roce 1619. Jenže to pak nesedí s datem dokončení prací na bustách - 1571. I s papeži je to zmatené: práce na bustách byly dokončeny v roce 1502 a po­ slední papež v této řadě - Lucius III. - zemřel v roce 1185. Ale kde jsou ostatní papežové z více než třísetletého období do roku 1502? Nebo nebyli hodni být jako papežové zvěčněni v Sienské katedrále? - Tady je nám zjevně něco tajeno. Jestliže 31

jména římských císařů byla vymazána, potom i jména papežů mohla být pře­ psána. Sama skutečnost blízkosti papežů (velikých pontiflků) a římských císařů prozrazuje imperiální povahu Sienské katedrály. Udělejme si tedy první shrnutí po úvodních dvou kapitolách: - v Římě se po TISÍC let nic nestavělo, a pokud ano, pak jen na papíře, slovy historiků; - stavby antického období byly až na vzácné výjimky provedeny technologií ci­ hel a betonu; - podlahy Sienské katedrály svědčí o původní podřízené roli Říma a dalších měst ve střední Itálii městu Siena, jehož symbolem je sienská vlčice se dvěma nemluvňaty; - podle prastaré legendy Řím založil Aeneas a jedno z nemluvňat Kapitolské vlčice. Papež Pius II. (jinak Aeneas Sylvius Piccolomini) je Aeneem i ne­ mluvnětem současně; - legenda o Romulovi, Removi a Kapitolské vlčici se na pozadí sienské vlčice očividně tváří jako pozdější fikce; - rok 1460 - nepokoje v Římě. Pius II. shromáždil oddíly žoldáků a poslal je zklidnit vzpurný Řím. Mimochodem, vzpoura v Římě a jeho vymanění se z podřízenosti Sieně moh­ lo nastat kvůli tomu, že poblíž Říma bylo objeveno velké naleziště kamence v XV. století strategického minerálu, který se používal k výrobě textilních barviv a střelného prachu (významem srovnatelné s dnešním nalezištěm ropy nebo zemního plynu): „Od XIV. století se kamenec těžil poblíž Sieny, Volterry a na ostrově Ischia. V roce 1461 bylo velké ložisko kamence objeveno v Tolfě, což je poblíž Říma. Těžba byla prováděna hlubinnou metodou. V XVI. a XVII. století nabylo Tolfské naleziš­ tě mezinárodního významu, když uspokojovalo potřeby této průmyslově důležité suroviny textilních center v Itálii, Anglii, Flandrech a dalších zemích.“ (Geolo­ gická encyklopedie. Článek Itálie). „Papež Pius II., zvolený v roce 1458, vydal roku 1463 proslulou bulu, která od věřících požadovala, aby vynechávali Aenea a soustředili se na Pia.’ Sám se,zaměřil' na příjmové položky kuriálního rozpočtu a jakékoliv apelace k církevnímu koncilu prohlásil za kacířství a urážku papeže. Zrušil kanonický zákaz účtování úroků, byl podílníkem v obchodních podnicích, zavedl různé obchodní monopoly spekulující s kamencem a zároveň uvalil anatému (klatbu) na ty, kteří nakupo­ vali turecký ^rouhačský’kamenec“, (Samuil Lozinskij. Dějiny papežství). A konečně, v roce 1461 papež Pius II. Aeneas kanonizuje Kateřinu Sienskou za to, že přispěla k návratu papežů do Říma. Evidentně nikoliv z Avignonu, ale ze Sieny. Proto se Kateřině říkalo Sienská, a nikoliv Avignonská. 32

jména římských císařů byla vymazána, potom i jména papežů mohla být pře­ psána. Sama skutečnost blízkosti papežů (velikých pontifiků) a římských císařů prozrazuje imperiální povahu Sienské katedrály. Udělejme si tedy první shrnutí po úvodních dvou kapitolách: - v Římě se po TISÍC let nic nestavělo, a pokud ano, pak jen na papíře, slovy historiků; - stavby antického období byly až na vzácné výjimky provedeny technologií ci­ hel a betonu; - podlahy Sienské katedrály svědčí o původní podřízené roli Říma a dalších měst ve střední Itálii městu Siena, jehož symbolem je sienská vlčice se dvěma nemluvňaty; - podle prastaré legendy Řím založil Aeneas a jedno z nemluvňat Kapitolské vlčice. Papež Pius II. (jinak Aeneas Sylvius Piccolomini) je Aeneem i ne­ mluvnětem současně; - legenda o Romulovi, Removi a Kapitolské vlčici se na pozadí sienské vlčice očividně tváří jako pozdější fikce; - rok 1460 - nepokoje v Římě. Pius II. shromáždil oddíly žoldáků a poslal je zklidnit vzpurný Řím. Mimochodem, vzpoura v Římě a jeho vymanění se z podřízenosti Sieně moh­ lo nastat kvůli tomu, že poblíž Říma bylo objeveno velké naleziště kamence v XV. století strategického minerálu, který se používal k výrobě textilních barviv a střelného prachu (významem srovnatelné s dnešním nalezištěm ropy nebo zemního plynu): „Od XIV. století se kamenec těžil poblíž Sieny, Volterry a na ostrově Ischia. V roce 1461 bylo velké ložisko kamence objeveno v Tolfě, což je poblíž Říma. Těžba byla prováděna hlubinnou metodou. V XVI. a XVII. století nabylo Tolfské naleziš­ tě mezinárodního významu, když uspokojovalo potřeby této průmyslově důležité suroviny textilních center v Itálii, Anglii, Flandrech a dalších zemích/* (Geolo­ gická encyklopedie. Článek Itálie). „Papež Pius II., zvolený v roce 1458, vydal roku 1463 proslulou bulu, která od věřících požadovala, aby vynechávali Aenea a soustředili se na Pia.* Sám se na­ měřil* na příjmové položky kuriálního rozpočtu a jakékoliv apelace k církevnímu koncilu prohlásil za kacířství a urážku papeže. Zrušil kanonický zákaz účtování úroků, byl podílníkem v obchodních podnicích, zavedl různé obchodní monopoly spekulující s kamencem a zároveň uvalil anatému (klatbu) na ty, kteří nakupo­ vali turecký ,rouhačský* kamenec**, (Samuil Lozinskij. Dějiny papežství). A konečně, v roce 1461 papež Pius II. Aeneas kanonizuje Kateřinu Sienskou za to, že přispěla k návratu papežů do Říma. Evidentně nikoliv z Avignonu, ale ze Sieny. Proto se Kateřině říkalo Sienská, a nikoliv Avignonská. 32

Dáme-li všechna tato fakta dohromady, vychází nám, že rok 1460 nebo 1461 je rokem začátku skutečné, nikoliv fiktivní, mytologizováné, velmi, velmi dávné historie Říma jako hlavního města papežské oblasti a centra katolického světa, který se později stal základem pro sepsání antických dějin starověkého Říma a, Římské říše. V další kapitole si povíme o tajemných Etruscích a jejich zemi Etrurii, a také ^ tom, zdali byli Etruskové natolik starověcí, jak nám tvrdí historici...

33

Kapitola třetí O Etruscích, Et i*ui*i i a o městě Trója

Dobrá, dejme tomu, že s cihlou a Kapitolskou vlčicí to není tak jednoznačné, jak nás ujišťují historici. Ale kde se v životopise papeže Pia II. píše, že do Itálie uprchl z města Trója? Vždyť i sochařské ztvárnění papeže Pia II. v Sienské ka­ tedrále v podobě starořímského válečníka je poplatné módě čehokoliv antického v období renesance. Copak to autor nevěděl? Ale jistě, že věděl. Jen mě neuspokojovalo nepodložené a, mírně řečeno, za uši přitažené vysvětlení lOOOletého propadu v evoluci lidské civilizace. A tak jsem se pustil do vlastního vyšetřování. Takže teď už o všem po pořádku. Začněme s Etrusky a jejich údajně dávnově­ kými dějinami... „Název národa ,Etruskové( je latinského původu. Sami si ovšem říkali - Rasenna nebo Řasna - a jednalo se o starodávnou civilizaci, obývající v prvním tisíciletí před naším letopočtem severozápad Apeninského poloostrova, která vytvořila rozvinutou kulturu předcházející kultuře římské, kterou významně ovlivnila. Od Etrusků Římané převzali pokročilý inženýring, zejména stavitelství kle­ nutých budov... Etruského původu jsou rovněž římské zvyky, jako například gla­ diátorské zápasy, závody koňských spřežení nebo podoba pohřebních obřadů. Po ztrátě nezávislosti si Etrurie ještě po nějakou dobu uchovala kulturní identitu. Velí. -I. stoletípř. n. I. ještě existovalo místní umění... Toto období také bývá nazýváno etrusko-římským. Postupně ale Etruskové přijali způsob života Římanů. V roce 89 př. n. I. obyvatelé Etrurie získali římské občanství. Tou dobou již byl proces romanizace etruských měst prakticky ukončen, což platí i pro sa­ motné etruské dějiny.“ Podle oficiální historie skončily dějiny Etrusků v I. století před naším letopo­ čtem. Mnozí z těch, kdo se zajímají o historii, znají frázi, že etruština není čitelná (etruscum non legitur). Akademik Ruské akademie věd Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov, sovětský a ruský lingvista, překladatel, sémiotik a antropolog, popsal tento problém slovy: „Situace ohledně studia etruských textů je paradoxní. Je­ jich studium a pravděpodobná fonetická interpretace nepůsobí vážnější potíže,

34

irotože etruský grafický systém známe dostatečně. Přesto v pochopení etrusých textů jsme dosáhli extrémně malého pokroku, snad jen vyjma nepatrných láhrobních nápisů, které jsou obsahově standardní a obvykle sestávají ze sek­ vence vlastních jmen a určení příbuzenského vztahu jejich nositelů. Jakékoliv ložitější texty zatím zůstávají naprosto nepřeložitelné.“ V překladu do normálního lidského jazyka nám akademik sděluje následují1: Rozumíme fonetickému významu písmen etruských textů, to znamená jejich ýslovnosti (aby také ne, když latinka vychází z etruské abecedy), ale žádný z evopských jazyků v rozluštění etruských textů nepomáhá. Jako by akademik Ivanov nevěděl, že existují další výzkumy etruských nápisů Jejich rozkódování za pomoci slovanských jazyků, například ruského historika , archeologa Alexandra Dmitrieviče Čertkova nebo Poláka Tadeusze Wolanskélo, poddaného ruského impéria, autora hypotézy o slovanském původu Etrusků , řady dalších starověkých civilizací, jehož knihy byly katolickou církví zakázány , polští jezuité mu hrozili represáliemi. Nakonec Wolanski přežil jen díky osobní ► římluvě cara Nikolaje I. Samozřejmě, že akademik Ivanov tyto autory znal. Nemohl je neznát, od toho e akademik. Jenže nebyl jen akademikem Ruské akademie věd, ale od počát­ ku 90. let minulého století byl také profesorem na Stanfordské univerzitě a na kalifornské univerzitě v Los Angeles, kde strávil posledních 25 let svého života irakticky v exilu. Jde tady ještě také o to, že západní historická škola neuznala a neuznává xistenci Slovanů v dobách Etrusků, v důsledku čehož se nikdy ani nepokusila ozluštit etruské texty na základě raně slovanského písma. Protože pokud by iřiznala, že etruská slova mají slovanské kořeny a Etruskové-Slované byli za­ kladateli Říma a římské kultury, zhroutila by se celá oficiální chronologie aniky i středověku a spolu s ní i uměle prodloužené dějiny křesťanství, a zároveň nimi i historická nadřazenost západoevropské římské civilizace nad východovropskou, slovanskou. Starobylost Etrusků a nečitelnost jejich textů jsou zákla­ dem osnov oficiálních dějin a červenou dělící čarou, kterou nesmí nikdo překroit, s výjimkou okrajových soukromých badatelů, jakým je váš pokorný služebník, terému nehrozí vyloučení z univerzitních a akademických kruhů. Akademik Ivanov nebyl jen vědec, ale také veřejný činitel, který se angažoval >roti politice současné ruské vlády a jejího vůdce. Ironií osudu skonal v den naroenin toho, koho v posledních letech svého života tak ostře kritizoval: akademik yanov zemřel 7. října 2017 v nedožitých 89 letech v Los Angeles... Nicméně zpět k Etruskům. Na Wikipedii lze nalézt historikům a fandům hisorie dobře známou jazykovou mapu Evropy Europa Polyglotta od Gottfrieda lensela, kterou publikoval v roce 1741. Tato mapa ukazuje jazyky národů obývajíích Evropu v první polovině XVIII. století. 35

3.1. Detail jazykové mapy Europa Polyglotta z roku 1741

Podíváme-li se na Apeninský poloostrov, uvidíme na severu Itálie slovo Italica, což v latině znamená italština, tedy italský jazyk. Přibližně na úrovni Říma je ná­ pis Latina - latinský jazyk. A o něco výše, mezi Římem a Florencií, vidíme nápis Hetrusca - etruský jazyk. Opakuji, jedná se o mapu z první poloviny XVIII. století.

3.2. Detail jazykové mapy Europa Polyglotta z roku 1741

Ve spodní části mapy jsou 4 abecedy (3.2): hunská (čili maďarská), slavonská (Slavonie nebo Sclavonie se v XVIII. století říkalo oblasti Polska a Čech), illirská 36

Qiho slovanské národy), a čtvrtá na tomto seznamuje etruská abeceda. V XVIII. sto­ letí se v Moldávii a Maďarsku užívaly převážně slovanské dialekty. Mapa dokládá, že její autoři řadili etruský jazyk do skupiny západoslovanských jazyků. V levém dolním rohu mapy jsou další abecedy skupiny evropských jazyků zalo­ žených na latině, konkrétně: abecedy latinská, germánská a anglosaská. A nyní prozkoumáme, zda v první polovině XVIII. století existoval stát Etrusků. Co nám sděluje ruská verze Wikipedie na dotaz Etruria? Mimochodem, v ital­ ské Wikipedii není o Etrurii prakticky nic. Protože v ní vystupuje pod názvem Toskánské velkovévodství. Ale bylo to její oficiální jméno? V ruské Wikipedii si o Etrurii můžete přečíst toto: „Od III. století našeho letopočtu je jméno Etruria vytěsňováno nejprve jmé­ nem Tuscia a později Toscana. Ale název Etruria s titulem království byl obno­ ven teprve na konci XVIII. století Napoleonem Bonaparte, který dal bývalé Tos­ kánské vévodství korunnímu princi Ludvíku Parmskému.“ To znamená, že podle oficiální historie nejen Etruskové, ale i samotné jméno Etruria, vypadli na 2000 let z historie, a teprve za Napoleona Bonaparte vystou­ pili ze zapomnění, jeden by řekl, z dobové veliké vášně ke všemu antickému, jak nás historici ujišťují. Nicméně velkovévodové Etrurie - Medicejští - Wikipedii sice nečetli, zato přes­ ně věděli, jak se jejich stát v XVI. - XVIII. století jmenoval a jak zněl jejich králov­ ský titul, který razili na svých mincích a medailích.

3.3. Ferdinand I. Medicejský, kardinál (v Římě), a velkovévoda Etrurie III. (v pořadí třetí, 1587-1609)

37

3.4. Ferdinand II. Medicejský, velkovévoda Etrurie V. (pátý v pořadí, 1621-1670)

3.5. Gian Gastone Medicejský, velkovévoda Etrurie VII. (sedmý a poslední vládce Etrurie z rodu Medicejských, 1723-1737)

No dobrá, připusťme, že ani s těmi Etrusky není všechno tak jednoznačné, jak nám to oficiální historie předkládá. Ale kde je spojení mezi Piem II., má-li být skutečně Aeneem, a legendární Trójou? Každý zná váhovou jednotku zvanou trojská unce: „Trojská unce je jednotkou hmotnosti rovnající se 31,1034768 gramů... Její ná­ zev pochází z města Troyes ve Francii... Používá se v bankovnictví a v klenotnic­ tví při vážení drahých kovů, jakož v některých dalších oborech.“ Co však představuje město Troyes? - Je to maličké provinční město, které ni­ kdy nemělo věhlas mezinárodního obchodního centra. Rovněž neexistují, kromě tvrzení historiků, žádné důkazy o tom, že sezónní zemědělské trhy v Troyes daly

38

e středověku jméno mezinárodnímu trojskému měrnému systému a jednomu ; jeho etalonů - trojské unci. Trojská unce je hodnota odvozená z trojského zrna, kterých je v jedné unci iřesně 480. Proč 480, a ne 100 nebo 1000? - Taková otázka může napadnout pouze aoderního člověka, protože dnes jsme zvyklí a rozumíme pouze jedné číselné oustavě, té desítkové. Ale ještě před nějakými 200 až 300 lety existovalo někoik číselných soustav: osmičková (osmičky), dvanáctková (tucty), šestnáctková Lexadecimální (jedna unce se rovnala 16 drachmám v anglickém imperiálním ystému), a dokonce i šedesátková (pro měření úhlových hodnot). Číslo 480 je děitelné kterýmkoliv z uvedených čísel beze zbytku, což bylo praktické pro dohody kupci z různých zemí s různými systémy počtů. A je tu ještě jeden důležitý okamžik, kterému je třeba věnovat pozornost: incemi (31 gramů) byly měřeny slitky drahých kovů nebo zvláště cenné zboží, tapříklad zámořské koření a čaj. Ovšem na zemědělském trhu žádná potřeba akových váhových jednotek neexistovala, už proto, že se tam s takovými druhy boží neobchodovalo. Zato v Konstantinopoli, na Velkém bazaru (největší krytý rh na světě v XV. století), se trojská unce používala spolu s dalšími menšími ednotkami - trojským zrnkem a karátem pro vážení šperků. „Karát dostal své jméno podle semen lusků rohovníku. Rohovník nebo Ceratonia nebo cařihradské rohy [od slova Carihrad - slovanké jméno pro Konstantinopol] (v Čechách známý jako svatojánský chléb -pozn. )řekl.)je rostlina z čeledi luštěnin. Ve Středomoří se pěstuje od nepaměti. Právě eho semena, která se vyznačují konstantní hmotností, jsou od dob starověkého ýchodu používána jako míra hmotnosti.“ V dnešní době se šperky a ušlechtilé kovy pro jejich výrobu váží zejména v kaátech a trojských uncích. Je zřejmé, že verze historiků o původu trojské unce ; maličkého provinčního francouzského městečka nedává smysl. A stejně tak e zřejmé, že Trója v dobách svého rozkvětu musela být velikým, ne-li největším něstern na světě. Proto je rodiště trojské unce třeba hledat na křižovatce mezilárodních námořních a obchodních cest. Ta Trója, kterou vykopal podvodník a dobrodruh Heinrich Schliemann, se na oli střediska mezinárodního obchodu ani pouhého přístavního města naprosto tehodí. Což znamená, že legendární Tróju je třeba hledat jinde. A lepší kandidát iež Konstantinopol, která měla několik různých jmen (Byzanc, Cařihrad, Istan>ul), prostě neexistuje. Dobrá, trojskou unci lze spojit prostřednictvím trojských zrn a karátů (cařiiradských rohů) s Konstantinopol! (byť ne přímo). Jak ale souvisí Pius-Aeneas i Trójou-Cařihradem-Konstantinopolí? Hlavním politickým projektem papeže Pia II. od samého počátku do posled­ ním dne jeho života byla organizace křížové výpravy proti Turkům a osvobození 39

Konstantinopole od nevěřících. Pius II. nakonec zemřel v přímořském městě An­ cona na východním pobřeží Itálie, kde měla být shromážděna křižácká flotila. Jenže evropským panovníkům se do účasti v tomto dobrodružství nechtělo. Čím hlavní město východní Římské říše tak přitahovalo papeže Pia II., že až do posledního dne svého života choval naději na jeho osvobození? Pojďme se podívat na erb rodu Piccolomini (3.6): kříž a 5 půlměsíců. Dnes víme, že půlměsíc je muslimským symbolem. Mohl římský papež Pius II. použít symboliku pohanů, které nenáviděl? - Ne, nepoužil ji, a to z jednoho pros­ tého důvodu: jejich náboženství v XV., a dokonce ani v XVI. století, ještě neexisto­ valo, čemuž se budeme podrobněji věnovat v následujících kapitolách.

3.6. Erb papeže Pia II. (1458-1464)

Kříž a půlměsíc jsou předkřesťanskými a následně i křesťanskými symboly Cařihradu a celé východní říše, čemuž se rovněž budeme věnovat zvlášť. Na plánu Konstantinopole v Norimberské kronice (Liber Chronicarum) z roku 1493 kartograf na městských branách vyobrazil symboly Konstantinopole - kříž se čtyřmi půlměsíci a dvouhlavého orla s korunou z okvětních lístků. Ale co Turci-muslimové, kteří v roce 1453, 50 let před sepsáním Norimberské kroniky, obsadili Konstantinopol, čímž dějiny křesťanské Byzance skončily?

40

3.7. Detail plánu Konstantinopole z Norimberské kroniky z roku 1493, kříže s půlměsíci na branách města a dvouhlavý orel

3.8. Detail plánu Konstantinopole z roku 1520 od benátského kartografa Andrey Vavassore

Ano, tak zní verze oficiální historie, na kterou jsme všichni zvyklí. Reálné dé­ my byly ovšem zcela jiné. O důvodech zkreslení a prodloužení dějin a o tom, COMU to bylo k užitku, si povíme v následujících kapitolách. Nyní se podívejme ia ještě jeden plán Konstantinopole z roku 1520, který nakreslil benátský karto­ graf Giovanni Andrea Vavassore (3.8).

41

Na tomto plánuje velmi zajímavá budova jménem Alma ratro, jež lze přeložit jako městská rada, tedy orgán městské samovlády nebo prostě radnice. Komplex budov Alma ratro zdobí dva obelisky se špičkami ve tvaru půlměsíců. Je zřejmé, že tyto půlměsíce nemohly v té době být symbolem muslimské víry, protože měst­ ská rada není náboženskou, nýbrž obecní institucí, a jako taková nemá s žád­ ným náboženstvím nic společného. Takže pokud je to městská rada, potom je ten půlměsíc symbolem města, symbolem Konstantinopole. Shrňme si třetí kapitolu: - staří Etruskové byli, podle jedné z verzí, potomky přesídlenců z Anatolie, tedy dnešního Turecka; - Trojan Aeneas a jeho druhové byli vyhnáni z Tróje, což je také Turecko; - trojská unce a karát, jednotky pro měření hmotnosti ušlechtilých kovů a šper­ ků, nemohly vzniknout na provinčním zemědělském trhu; - nej lepším kandidátem na roli legendární Tróje je Konstantinopol coby stře­ disko mezinárodního obchodu a tvůrce norem pro míry délky a váhy; - na erbu papeže Pia II. i na obeliscích radnice v Konstantinopoli jsou vyobra­ zeny půlměsíce; - až do svého posledního dne snil Pius-Aeneas o návratu do Konstantinopole a z přípravy křížové výpravy do toho města učinil hlavní projekt svého života.

Je tu ještě jedna skutečnost, která naznačuje, že přesně do poloviny XV. sto­ letí byla Byzanc-Konstantinopol hlavním městem světa: poslední latinský patri­ archa Konstantinopole Řehoř III. Mamma byl roku 1450 doslova vyhnán z města, po čemž došlo ke konečnému rozdělení jednotné církve na východní, s hlavním městem v Konstantinopoli, a na západní, s centrem zpočátku v Sieně a později v Římě. Historici tento rozkol nazvali „rozdělením církví“ a v rámci projektu prodloužení dějin křesťanství a celého lidstva jej přesunuli hluboko zpět do roku 1054. V další kapitole si povíme, zda byli papežové období renesance křesťané a proč se Ivan Hrozný domníval, že římská víra zahrnuje „60 vyznání a nábo­ ženství“...

42

Kapitola čtvrtá Římská všeobecná církev

Římští papežové XV. - XVII. století byli ke křesťanské symbolice naprosto lho­ stejní, jako by papežský trůn nebyl centrem celého křesťanského světa, zejména poté (podle oficiálního mínění), co osmanští Turci v roce 1453 obsadili východní hlavní město křesťanů (druhý Řím) - Konstantinopol. Kdo jsou to Turci a co obsadili (nebo neobsadili) v polovině XV. století, o tom si povíme v následujících kapitolách. Nyní se podívejme na to, kde a jak žili pa­ pežové období renesance, jak trávili čas, a pokusíme se v tom najít alespoň něco křesťanského.

4.1. Villa Giulia, nádvoří

Villa Giulia (vila Julia) (4.1) je bývalým venkovským letním sídlem papežů. Vila byla postavena v letech 1550-1555 Bartolomějem Ammannatim pro papeže Ju­ lia III. (odtud její jméno). Mramorové podlahy nádvoří vily zdobí jakési pohanské mořské nebo říční božstvo. 43

4.2. Galerie Spada v Římě (Palazzo Spada)

4.3. Vila papeže Pia IV. (pontifikát 1559-1565) ve Vatikánských zahradách, postavená antikvářem a architektem Pirrem Ligoriem v polovině XVI. století pro papeže Pavla IV. a Pia IV. jako letní sídlo

Palác (galerie) Spada v Římě (4.2) byl postaven „u polovině XVI. století ar­ chitektem Bartolomějem Baroniem pro kardinála Giacoma Capodifera. Fasáda a lodžie budovy jsou vyzdobeny překrásnými plastikami ze sádry od Giulia Mazzoniho.“ - Významnou dvojici z nich představují erby papeže Julia III. (1550-1555) a francouzského krále Jindřicha II. (1547-1559) - polovina XVI. století. A níže vidí­ me scény ze starověké římské mytologie s vyobrazením faunů s kozíma nohama. Inu, taková normální křesťanská symbolika. 44

4.4. Hrobka papeže Sixta V. (1585-1590) v Santa Maria Maggiore - naprostá absence křesťanských prvků a symbolů

Hrobka papeže Lva XI. (1605) v bazilice sv. Petra (4.5). Vlevo od papeže je bohylě moudrosti a spravedlivé války Minerva s odříznutým kopím (kopí bylo zjevně )dřížnuto později - v XVIII. nebo dokonce v XIX. století, když byla sepisována noderní verze historie, aby si prostí občané nedělali těžkou hlavu z jasně pohan­ ských symbolů v hlavním křesťanském chrámu římské katolické církve). Napravo )d papeže je bohyně náhody a osudu Fortuna s rohem hojnosti. Roh hojnosti 'ovněž nelze nijak přiřadit ke křesťanské symbolice. Bible navíc říká: „Pro vel­ blouda je jednodušší projít okem jehly než pro bohatého člověka vstoupit do ne­ beského království.“ Jak zapadá pohanský roh hojnosti do křesťanské morálky? - To mi není jasné. Už pohled na tuto fotografii (4.6) je do nebe volající: Tritonova fontána v Římě ^yia postavena v roce 1642 na objednávku papeže Urbana VIII., který umístil svůj )sobní erb přímo na Tritona, boha hlubin moře... - Jak to zapadá do mnohaseteté křesťanské historie a kultury? - Nezapadá to vůbec nijak! Vůči italskému lidu i italským úřadům chovám vysloveně hlubokou úctu za ;o, že bez ohledu na cokoliv zachovali tyto vynikající památky skutečné historie i nezničili je, jak se to dělo po celém světě, včetně našeho Ruska, v zájmu nové rerze křesťanské historie, prodloužené o 1500 let. Díky těmto památkám nám ^yia zachována příležitost obnovit skutečnou historii starověkého Říma (byť už ie tak starověkého) a Římské říše.

45

4.5. Hrob papeže Lva XI. (rok 1605)

4.6. lYitonova fontána v Římě

46

4.7. Hrobka papeže Řehoře XIII. (1572-1585)

Hrobka papeže Řehoře XIII. (léta pontifikátu 1572-1585) v bazilice sv. Petra 4.7). Vlevo od papeže je múza historie Cleió. Napravo - bohyně moudrosti a spra­ vedlivé války Minerva (její štít zůstal na svém místě, ale kopí bylo Minervě později )dstraněno, aby pozorovatele neprovokovalo k otázkám, na které oficiální histo­ rie nemá přesvědčivé odpovědi).

4.8. Oblouk papeže Klementa XIV. (pontifikát 1769-1774) v Santarcangelo di Romagna. Nic křesťanského. A to je druhá polovina XVIII. století!

A teprve na počátku XIX.(!) století se objevuje alespoň nějaká křesťanská sym)olika (s kříži). Ale ani hrdinové starořímské a starořecké mytologie ještě neopus;ili svá tradiční místa. Hrobka papeže Pia VIL (1800-1823) v bazilice sv. Petra (4.9).

47

A konečně hrobka papeže Pia VIII. (1829-1830) v bazilice sv. Petra (4.10). Zde již vidíme, že místa starořímských bohů a bohyň konečně obsadili Ježíš Kristus a apoštolově Petr a Pavel. Jak je patrné z těchto dokumentů, odlitých do žuly a mramoru, byli římští papežové období renesance až do XIX. století vůči křesťanské symbolice neteční, ale nebyli lhostejní ke zdánlivě dávno zaniklému pohanskému kultu starověkých římských bohů, bohyň a božstev.

4.9. Hrobka papeže Pia VII. (1800-1823) v bazilice sv. Petra

4.10. Hrobka papeže Pia VIII. (1829-1830) v bazilice sv. Petra

48

Na závěr toho tématu - výňatek z Wikipedie, který jasně ilustruje život a zvyky idajně křesťanského hlavního města světa. „Politická a náboženská činnost Lva X. (léta pontifikátu 1513-1521) mu nebrálila v tom, aby u papežského dvora vedl vysoce světský životní styl. Oblíbenou ábavou Lva X. byl lov a pořádání velkolepých slavností s divadelními předsta­ veními, baletem a tanci. Papež utrácel peníze za početné umělce, sochaře, malíe, spisovatele, komedianty, papežské šašky atd. Lev X. si velmi vážil práce Raffaela Santiho, naopak Leonardo da Vinci, po Ivou letech strávených v Římě,,zkažené' město opustil. Mnozí známí humanisté tavštěvovali Řím, aby žasli nad nádherou papežského dvora. Jedni velebili vel­ kolepost slavností, Jiné ohromoval, a dokonce i pohanský způsob života hlavního města křesťanství"...

rmoutil

luxus

duchovenstva

Co jiného zbývá oficiální historické vědě tvrdit o papežském dvoře v období enesance? - Byla to taková móda, raěte pochopit, čehokoliv antického, včetně >ohanské kultury a symboliky, která se nevyhnula ani římským papežům. Ale ačte mi odpustit, papež zemřel, opustil tento svět a na jeho hrobě nenalézáme líc křesťanského, ani jediný řádek z Bible. Jenže hrob člověka je přece krátkým hrnutím celého jeho života. Pokud v jeho životě nic křesťanského nebylo, potom e absence křesťanských symbolů na jeho hrobě v pořádku, tak to má také být. l tak to také skutečně je, protože v období renesance bylo křesťanství jen jedním mnoha náboženství v římském panteonu kultů a náboženství. Historici o tom Leradi mluví, a aby ospravedlnili takové chování papežů a kardinálů, vymýšlejí Lejrůznější bajky, jako je ta o módě čehokoliv antického...

Ivan Hrozný o římské víře Slovo katolický pochází ze starořeckého KaOoXik0(? (Catholicos), v překladu šeobecný. Doslovný překlad Římskokatolické církve by zněl Římská všeobecná írkev. (například v - katolickém, pochopitelně - vyznání víry ve slovenském jazye se dodnes zachovala věta „Verím ... v svatů ' církev všeobecná...“ - pozn. překl.) A co znamená všeobecná? Možná sjednocující různá vyznání a náboženství ío jediné církve, pod jednou střechou? - Pro ověření této domněnky se obrátíme : oficiálním zdrojům, včetně samotné katolické církve: „Během livonské války se Ivan Hrozný, znepokojený úspěchy polského krále Ště­ pána Bathoryho, pokouší uspořádat mírová Jednání, v zájmu čehož se 25. srpna 580 rozhoduje požádat o jejich zprostředkování papeže Řehoře XIII. Římská kurie uto situaci přirozeně využila jako záminku pro novou návštěvu papežského zátupce v Moskvě. Pro tuto misi byl vybrán [jezuita] Antonio Possevino. Possevino se pokusil cara Ivana získat pro unii s katolíky: papež Řehoř XIII. loufal, že Ivan Hrozný, který se nacházel v extrémně obtížných podmínkách, se

49

nejen připojí ke koalici proti Turkům, ale také udělá významné ústupky v otáz­ kách víry. Důvěra papeže Řehoře XIII. v úspěch Possevinovy mise vyplývala ze skutečnosti, že již v roce 1573, během voleb krále polsko-litevského společenství, sněm diskutoval mimo jiné o kandidatuře Ivana IV. (Hrozného - pozn. překl.), který výměnou za polskou korunu přislíbil unii uznat. Possevino byl uvítán s extrémní pompou a zdvořilostí. Car zpočátku papežo­ vy plány neodmítal, ale jen do uzavření Jam-Zapolského příměří v únoru 1582, jehož bylo dosaženo Possevinovým zprostředkováním. Poté byly všechny papežo­ vy návrhy zamítnuty.“ Ivan Hrozný, jakmile dostal to, co potřeboval, tedy příměří s Poláky, v podstatě papeže v záležitosti unie zradil. Ale Possevinovi přislíbené veřejné spory o víře přece jen uspořádal. Possevinovy paměti vyšly tiskem ve vatikánské tiskárně. Zde je úryvek z této knihy v překladu z italštiny, ve kterém se Possevino s Iva­ nem Hrozným přou o víře (4.11): „A tehdy panovník [Ivan Hrozný] řekl: Víry jsme nabyli v okamžiku příchodu křesťanství, když Ondřej, bratr apoštola Petra, přišel do těchto zemí, než odešel do Říma, a vyhlásil toto vyznání za vlády Vladimírovy, ze které pocházíme. A od té doby se naše víra rozšířila na veliká území. V době, kdy jste vy v Itálii přijali základy vyznání, přijali jsme jej i my v Moskovii, a na rozdíl [od vás] naše víra zůstala navždy zachována v původní podobě, bez jakéhokoliv zkreslení, zatímco víra Říma je, podle vašeho vlastního přiznání [zde se car odkazuje na slova sa­ motného Possevina], rozdělena na 60 různých vyznání a náboženství.“ Máme tedy před sebou úžasný dokument, vydaný vatikánskou tiskárnou na konci XVI. století, který přímo poukazuje na to, že římská víra je rozdělena na „60 různých vyznání a náboženství“. Car Ivan přímo uvádí, že 60 vyznání a nábo­ ženství bylo nikoliv v Římě jako takovém, nýbrž že v samotné Církvi („víře Říma“) bylo v té době 60 vyznání a náboženství a křesťanská víra byla jen jednou z nich. Ukazuje se snad, že katolická (všeobecná) církev v té době, tedy v období rene­ sance, byla něco jako Rada pro náboženské záležitosti při vládě SSSR? Nebo by to mělo být chápáno tak, že pod křídly římskokatolické církve existovalo množ­ ství (třeba ne 60, ale prostě mnoho) vyznání a náboženství, nad kterými římsko­ katolická církev držela kuratelu, chránila je a prováděla nad nimi státní dohled? Edward Gibbon psal o římském náboženství takto: „Římské náboženství, založené na pověrách, mělo tu vlastnost, že bylo v sou­ ladu se všemi sektami. Mnohobožství a nejrůznější způsoby uctívání, které byly obecně tolerantní, předcházely nejrůznějším sporům mezi stoupenci rozličných učení a vybízely je ke vzájemné toleranci. Římské náboženství sledovalo mrav­ ní cíl a povznášelo duši povyšováním mudrců a hrdinů, kteří svou vzdělaností a odvahou proslavili vlast, na úroveň bohů.“ (Edward Gibbon, Dějiny úpadku a rozpadu Římské říše, rok vydání 1824, Moskva). 50

•

V

10 itá dbi i Papi di Roma hanno d* ogni tempo infegnata AUora Baíilio cosi prefe a dire „. Noi abbiam » riceruta la fede fin dalla nafcita del Criltianei> fimo, quando Andrea Fratello di Pietro Apoftolo venne in quefti paefi prima di portarfi a Roma. Indi queíla fede lotto il Regno di Vo„ lodimero, da cut difcendiamo , fece progrcíG ,, maggiori , e ftefefi per quelle vafte regioni ,, Pero nel tempo ftefso, che Voi in Italia rice-. » velle i principj della Religione , noi la rice­ ,, vemmo tnMoícovia con queílo grande divario, „ che tra noi fi é femprc coníerrata la fteísa ,, fenza veruna alterazione, laddove per vollra' ,, confeflione medefima la fede di Roma trovalj ,, divifa in ben fefsanta diverlc tedi o Religio-

Comprcfe il Pofsevino efsere il Czarnel medefimo errore intorno allo ftabilimento della fede Criíliana nella Mofcovia , di cui aveva giá tro-* ▼ati inteílati i Senátoři, a’quali pero col tcílimonio delle loro ftefse memorie dovette manifellattiente provare, che nell’ Italia erafi ella piantata dodici fecoli prima , che non in Mofcovia , Ma non iofFriva il rifpetto dovuto a quel Principe, che il Pofserino mettefse in chiaro la di lui igno­ ranta in prefenza di tutta la Corte. Peró detta appena una parola in pafsando deU’Apoftolo S. Andrea , applicoili a togliere la prevenzione, in cui era il Czar conrro la Chiefa Romana, cui 4.11. Úryvek z memoárů papežského vyslance Antonia Possevina

Ano, tento detail se týká římského náboženství Římské říše. Ale což atmosféra prostředí renesance neopakují jedna ku jedné epochu dávno minulou? Cožpak ir Ivan Hrozný neříká papežskému vyslanci totéž, že v Římě je mnohobožství různé druhy bohoslužeb? Gibbonovo římské (nikoliv starořímské) náboženství bylo ve své zásadě kato ±é - všeobecné, tolerantní a spojující všechna lidová (tedy pohanská) nábomství, bylo v souladu se všemi sektami a různými naukami a mezi bohy řadilo ilozofy a hrdiny. To je ale přece přesný popis stavu římskokatolické církve v období renesance, ) kterého patří řečtí a římští bohové a božstva, stejně jako hrdinové a filozofové.

51

4.12. Freska od Raffaela Aténská škola

„Roku 1508 Raffael na objednávku papeže Julia II. maluje stanze, což jsou obřadní síně Vatikánského paláce. ,Stanza della Segnatura’ byla první z Raffaelem malovaných (1508-1511) síní... Freska,Aténská škola’ je právem považována zajedno z nejlepších děl nejen Raffaelových, ale i renesaněního umění vůbec.“ Římští papežové XVI. - XVII. století a římští císaři z doby raného křesťanství (podle oficiální historie před Konstantinem Velikým) měli velmi podobné koníčky: „Inteligence, úzce spojená s vládnoucí třídou, si získala zvláštní záštitu cézarů. Adrian, brilantně a všestranně vzdělaný muž, věnoval velkou pozornost kulturnímu životu v Aténách, byl osobně zapojen do zájmů aténských filozofic­ kých škol. Donedávna pronásledovaní filozofové, básníci a vědci byli nyní zváni ke dvoru jako přátelé a společníci. Učitelé rétoriky a filozofie dostávali od vlády plat a různá privilegia.“ (E. M. Štaerman, Suetonius a jeho doba). Ale pokud byli císaři tak osvícení, proč potom pronásledovali křesťany? Čím se křesťané vůči moci tak provinili, za co je popravo váli jako zločince - ukřižova­ li, upálili nebo předhodili divokým zvířatům v cirkuse? - Důvod byl v samotných křesťanech: Pokud by křesťané souhlasili, stejně jako teosofové, s názorem, že ,Boží jmé­ no' není důležité, že Bůh má ,mnoho tváří' a že proto lze uctívat Dia, Mithru, Osirise a Krista současně, nebyli by pronásledováni. Křesťané se zříkat Kris­ ta nemuseli. Požadovalo se po nich, aby byli loajální k oficiálním pohanským božstvům. Mučednice Tatiana trpěla za císaře Alexandra Severa. Alexandrova matka Julia Mammaea byla křesťanka, on sám se považoval za křesťana. V jeho domácí modlitebně byl obraz Krista spolu s obrazy Abrahama, Orfea, Apollóna. Ale skutečnou křesťanku poslal na mučení. A právě za odmítnutí umístit Kris­ ta ,mezi' jinými bohy. Taťjana byla zabita ,křesťanským' císařem za odmítnutí

52

osofické,náboženské tolerance' - to byl výňatek z knihy Satanismus pro inteli­ nci Andreje Kurajeva, ruského náboženského a veřejného činitele, spisovatele, psychloga, filozofa, odborníka na křesťanskou filozofii. Císař Severus se považoval za křesťana jen proto, že v jeho rodinném panstvuu měl spolu s dalšími olympskými bohy také Krista. A stejně to vypadalo že XVI. století: protestanti požadovali po papežském stolci očištění církve od eho, co nesouvisí s Kristovým učením. Vatikán ignoruje všechny výtky Martina Luthera a jeho příznivců. A jako jakousi odpověď papež Lev X. pohřbívá Raffaela mtiho v Pantheonu - chrámu všech bohů. Ale Raffael od roku 1508 do roku 1520, ku jeho smrti, dalo by se říci, ve Vatikánu bydlel, vymaloval Sixtinskou kapli ými božskými freskami a plnil další zakázky papežů - Julia II., Lva X. a kardi­ nálů římské kurie. Tak proč by tedy měl být on, proslulý malíř hlavního města esťanského světa, potrestán pohřbením v pohanském chrámu (rus. paganyj amená ohavný, lat. paganus znamená pohanský)? A co je nej zajímavější, Rafel byl první, kdo byl poctěn (nikoliv potrestán!) pohřbením v Pantheonu. To nás ještě vrací k otázce, o které jsme diskutovali v úvodních kapitolách této tihy: Kdy byl cihlový Pantheon skutečně postaven? Období renesance není napodobeninou ani kopií antiky, je svým vlastním iginálem, na který byl natažen pauzovací papír, z něhož bylo možné vytvořit itiku, čistě na papíře, a nepohodlné události XV. - XVI. století pak přenést do uboké historické minulosti, o čemž (o těch nepohodlných událostech) si povíe v následujících kapitolách této knihy.

4.13. Pantheon (chrám všech bohů), Řím (cihlové zdi, betonová kupole)

Mezitím jsme se již přiblížili k našemu Gaiu Juliu Gaesarovi...

53

Kapitola pátá Gahis Julius Caesar a dvouhlavý orel

Do našich dní se zachovala spousta fotografií, dá li se to tak říct, počátku období renesance - rytiny, fresky, tapiserie a miniatury knih, na nichž je Julius Caesar vyobrazen s dvouhlavým orlem Svaté říše římské (jak ji nazývají výhradně historici, byť stát takového jména nikdy neexistoval. O tom si povíme později, ale prozatím budeme muset používat tento název - Svatá říše římská, anebo jeho další verzi, rovněž vymyšlenou historiky - Svatá říše římská národa německého, která údajně měla existovat od roku 1512). Vysvětlovat obrazy Julia Caesara v podobě středověkého rytíře historickou negramotností malířů XV. - XVI. století nepůjde. Rytiny se státními symboly ne­ můžete tisknout jen tak. Toto pravidlo platilo vždy. A doba byla tehdy krutá, na hony vzdálená konceptům, jako jsou humanismus, liberalismus a tvůrčí svobo­ da. Umělci žijící v různých částech Evropy se neměli mezi sebou jak dohodnout, že budou moderní historické vědě naschvál zobrazovat Julia Caesara ve společ­ nosti dvouhlavého orla. To znamená, že Julius Caesar měl přímý vztah ke dvouhlavému orlu a ke Svaté říši římské (nebo jednoduše k Římské říši).

5.1. Znak Svaté říše římské

54

Pro každý případ si ověříme, kdy se podle oficiální verze historie objevily prv­ ní erby: „Erby vznikly ve XII. století v Anglii a Francii a v průběhu jednoho století se rozšířily po celé západní a střední Evropě. Podnětem k rozvoji erbové kultury posloužily křížové výpravy,... kdy se vyostřily problémy se sebeidentifikací“.

5.2. Julius Caesar. Virgil Solis, německý malíř a grafik, rytina ze XVI. století

55

5.3. Tři dobří pohané. Hans Burgkmair starší, německý malíř, grafik a sochař, rytina ze XVI. století

5.4. Hektor TYojský, Alexandr Makedonský, Julius Caesar. Lucas van Leyden, holandský malíř a grafik, rytina z počátku XVI. století

56

Caesar překračuje Rubikon. Jean Fouquet, XV. století

5.5. Julius Caesar překračuje Rubikon. Jean Fouquet, francouzský malíř miniaturista, knižní miniatura druhé poloviny XV. století

Ještě informace ke dvouhlavému orlu: „Jako státní znak Svaté říše římské byl dvouhlavý orel přijat za císaře Zikmunda v roce 1434 nebo krátce před tímto datem. Orel byl vyobrazován černý na zlatém štítu se zlatými zobáky a drápy a hlavy měl obklopeny svatozáří“. I kdyby Antika skutečně existovala a nebyla jen výmyslem historiků, jak by se šlechtické rody starověkého Říma obešly bez rodových erbů? - Historici na tuto otázku žádnou odpověď nenabízejí. Erb je osvědčení o vlastnictví pozemků v majetku vládnoucí rodiny. Pokud šlechtic z nějakého důvodu o své pozemky přišel, ztratil tím také právo na erb s jejich symboly. Bez pečeti s erbem nemohla existovat žádná státnost, natož celá Římská říše. Historici nám vykládají pohádky o tom, jak se šlechtici staro­ věkého Říma mohli obejít bez heraldických symbolů a osobní heraldické pečeti.

57

5.6. Julius Caesar přijímá německé vyslance. Jean Fouquet, francouzský malíř miniaturista, knižní miniatura druhé poloviny XVI. století

5.7. Caesar a pomocníci. Tapiserie ne starší než z druhé poloviny XV. století, detail, Metropolitan, New York

Některé rytiny zobrazují Caesara v ocelovém brnění se standartou římského senátu S. P. Q. R. - Senát a občané Říma (5.8). Tato zkratka byla také symbolem římských legií.

58

A ještě jedna oficiální informace z oficiální historie: „Předpokládá se, že senát jako instituce zanikl kolem roku 630, kdy byla se svole­ ním byzantského císaře Heraklia I. v římské kurii postavena bazilika sv. Adriana.“ Z toho vyplývá, že podle oficiální historie římský senát ve středověku a v obdo­ bí renesance neexistoval.

5.8. Julius Caesar s dvouhlavým orlem a zkratkou SPQR

A podle stejné oficiální historie se tato zkratka objevila na erbu města Říma již ve XIV. století. Jak to? - Na znaku města sice senát je, ale ve skutečnosti ne­ existuje?! Stejná zkratka byla na erbech dalších městských republik, například Sieny Senát a občané Sieny (2.16), o čemž jsme se již zmínili ve druhé kapitole. Občané jsou ve skutečnosti měšťané, tedy obyvatelé města, kteří v něm trvale bydlí. A ve skutečných, tedy nikoliv fiktivních dějinách nebylo na výrazu občan Říma nic výjimečného. Úplně stejní občané byli i v dalších městských republikách Itálie i zbytku Evropy. A když vám historici se zatajeným dechem říkají, že to bylo za Římské 59

republiky, můžete sami v klidu dodat: stejně jako v dobách Sienské republiky, Janovské republiky, Benátské republiky atd., podle seznamu desítek, ne-li stovek městských republik Itálie a Evropy. V XV. - XVII. století, dokonce i později, byla tato zkratka používána bez ohledu na Řím a jeho smyšlenou jedinečnou antickou starobylost. Že by Řím v období renesance neměl senát? - To už je od historiků do očí bi jící lež: vyslanec papeže Řehoře XIII. v Moskovii, Antonio Possevino, se ve svých pamětech vyjadřuje o moskevských bojarech jako o senátorech. Používá slovo, na které je zvyklý (4.11).

5.10. Detail rytiny zhotovené na objednávku papeže Řehoře XIII. roku 1580

5.11. Detail rytiny zhotovené na objednávku papeže Řehoře XIII. roku 1580

Na rytině vydané týmž papežem Řehořem XIII. (jehož vyslancem byl Antonio Possevino) stojí pozoruhodný nápis (5.10), který škrtá celou oficiální verzi histo­ rie prodlouženou o 1500 let:

60

Cum privilegieis Pontiflcis, Imperatoris, regum, Republicae Venetae, et Ducum - [Oslav] měli tu čest se účastnit pontiflkové, císařové, králové, zástupci Benátské republiky a vévodové (přeloženo z latiny). Patrně si kladete otázku, proč jsou pontiflkové v množném čísle? To vám povím: protože pontiflkové neznamená nejvyšší pontiflkové, ale prostě pontiflkové. Jedná se o velekněze svých církví. Pontiílků římských vyznání, chápej v katolické (všeobecné) církvi (pamatujeme slova Ivana Hrozného) bylo stejně, kolik bylo vyznání a náboženství. A proč bylo císařů (imperátorů) více, nikoliv pouze jeden? V době Benátské republiky byl přece pouze jeden císař - císař Svaté říše římské... Ne, to není pravda. To vám navykládali historici. Císařů (imperátorů) bylo ve skutečnosti mnohem více: kolik bylo římských legií, tolik bylo jejich vůdců, tedy císařů: „Císař (lat. imperátor znamená ,šéf*9,vládce*, také ,vojevůdce*, později ,císař* v současném slova smyslu) - titul panovníka, hlavy říše. Původně - titul vůdce římských legií.** - O císařích budeme mluvit zvlášť...

5.12. Titulní strana Statutární listiny městského státu Říma z roku 1523

61

Senátoři údajně neexistujícího římského senátu jsou na rytině (5.11) z roku 1580 přítomni také. Je na ní úplný soubor antických státních funkcí z dob Římské říše. Bohužel vévodové a císaři v množném čísle a zástupci Benátské republiky kazí historikům celý obraz (viz celá rytina na webových stránkách Knihovny kongresu USA, ještě se k ní vrátíme - https:// www.loc.gov/resource/miller.0218.0 ). V Knihách Google jsem našel knihu z roku 1523, jejíž název lze přeložit jako: Statut a nové reformy města Říma (5.12), a dal jsem vyhledat slovo senát a slovo senátor (5.13). Ctp. 1 » IdLBJtK.

DE EODEM.

Cap.iiii.

k 1 Vllus poffit eligi ad officium Senatuv qui alicui de magn*u> J^Jbus Vibis vfm FrtHttftu* G«»* P«»JM>«» *yMM** r~l Kt+iffW**/ ■ t>axertšř»» rtp«w*♦.»» *i* r^ww^nw’’*"*

23.22. Rekonstrukce Hierapolisu III. století našeho letopočtu

Není těch náhod nějak hodně? „Blížil se židovský Pesach a Ježíš přišel do Jeruzaléma a shledal, že v chrámu je prodáván skot, ovce a holubi a sedí tam směnovníci. A upletl si bič z provazů ci vyhnal z chrámu všechny, i ovce a skot. A rozházel peníze směnovníků a převr­ hl stoly. A řekl těm, kteří prodávali holuby: Vezměte si to odtud pryč a nedělejte z domu Otce mého dům obchodu“, (Janovo evangelium 2:13-16).

Titův oblouk v Římě „Uvnitř oblouku jsou dva basreliéfy vyobrazující dvě epizody vítěz­ ství nad Židy. Jižní plastika znázorňuje poěátek triumfálního obřa­ du s procesím Branou vítězství, při kterém služebníci odnášejí kořist z jeruzalémského chrámu - menoru, stříbrné roury a stůl na chléb“ (23.23), (https://de.wikipedia.Org/wiki/Titusbogen#cite_note-4 ). Rovnou dvě připomínky - zaprvé, proč trofeje nesou v rukou, a ne vezou, tím spíš při tak dalekém pochodu? - Obvykle se s trofejemi nakládalo jinak - převá­ žely se v nákladních vozech naložené na hromadě. Jednotlivě v rukou byly pře­ nášeny jen obzvlášť cenné trofeje. Proč by ale měla být taková čest prokazována nějakým židovským trofejím cizí víry? Zadruhé, schránka na nosítkách není stůl na chléb (23.20), ale spíše kadidlo­ vý oltář nebo dokonce Archa úmluvy (23.15) bez cherubínů, které možná z archy odstranili za pochodu, nebo až z basreliéfu (práce historiků).

365

23.23. Basreliéf na Titově oblouku v Římě

Ale proč by měla být evidentní archa vydávána za stůl na chléb? Že by proto, aby zůstala skryta zbožná úcta Říma a Vatikánu k židovským posvátným reli­ kviím, a tím i k židovskému náboženství?

23.24. Geiserichův vpád do Říma, Karl Brúllow, detail

Na obraze ruského malíře Karla Brůllowa (1799-1852) Geiserichův vpád do Říma (23.24) vidíme kněze v katolické mitře a zlatou menoru z chrámu Páně, kterou z Jeruzaléma do Říma přivezl císař Titus Vespasian. Žádné obsazení Říma barbary se nekonalo - všechno to jsou fantazie historiků v rámci projektu prodloužení historie. Prostý fakt - malíř XIX. století umístil židovskou menoru

366

vedle katolického kněze, a to se tehdy považovalo za normální. Připomeňme si, že teprve na Tridentském koncilu byla evangelia křesťanských evangelistů Ma­ touše, Marka, Lukáše a Jana katolíky spojena s Mojžíšovým Pentateuchem (Sta­ rým zákonem) do jedné knihy - Bible. Nešlo o nic jiného než o vstřícný krok vůči protestantům, protože ti v té době v souladu s augsburským vyznáním, přijatým na augsburském říšském sněmu v roce 1530, kromě Evangelia žádná posvátná pís­ ma neuznávali: „Luteráni věří v jednu svátou církev - v této církvi se věrně kážou evangelia a udílejí se svátosti“. - O žádném Starém zákoně ani o Bibli se augsbur­ ské vyznání přímo ani alegoricky nezmiňuje. Zmiňuje pouze evangelium...

Rekonstrukce událostí souvisejících s Jeruzalémem Až do první poloviny XVII. století ležel Jeruzalém na místě současného Hierapolisu: Svaté město ve Svaté zemi - místo chrámu Páně, v němž byla uložena archa s tabulkami, které dal Bůh židovskému proroku Mojžíšovi. Proč bylo pro nej důležitější chrám impéria vybráno právě toto místo? Odpověď je nabíledni - na toto místo přicházelo mnoho bohatých turistů. „Na místě, kde z 200 metrů vysokého kopce vyvěrá minerální voda bohatá na vápník, vznikl úžasný přírodní úkaz Pamukkale (což znamená ,bavlněný hrad) Jedná se o celou kaskádu terasovitých jezírek, zdobených sněhobílými vápennými sta­ laktity. Na konci II. století před naším letopočtem dynastie Attalidů, vládců Pergamonského království, založila lázně Hierapolis. Můžete zde vidět ruiny staro­ věkých lázní, chrámů a dalších helénistických památek.“ Jeruzalém-Hieropolis měl tedy dva městotvorné podniky: léčivé prameny, za nimiž se přijížděli bohatí lidé uzdravovat nebo se na zbytek svého života usadit, a chrám Páně, který od těchto bohatých lidí přijímal dary. Dnešní Jeruzalém v Izraeli byl v tomto ohledu zjevně horší než turecký Hierapolis (Pamukkale), který zůstal dodnes známým centrem zdravotní turistiky vytvořeným samotnou přírodou (23.25). To až nyní se z Mrtvého moře stala turistická destinace, ještě nedávno bylo jen mrtvé a žádné léčivé vody jako v Pamukkale, Baden-Badenu nebo v Karlových Varech tam neměli. Tudíž neexistoval žádný zdroj příjmů od bohatých lidí, kteří by si na taková místa přijížděli napařit své kosti a léčit různé neduhy. Z marke­ tingového hlediska na tom byl současný Jeruzalém coby poutní místo mnohem hůř než turecký Hierapolis (Svaté město, u všech všudy)...

367

23.25. Travertinové terasy Pamukkale v Turecku

V první polovině XVII. století již bylo jasné, že se Římská říše zhroutí a Řím ztratí mnohá území, která ovládal - právě ta, která byla na mapách označena pa­ pežskými zkříženými klíči (19.4). Papež Urban VIII. (1623-1644) alias císař Titus Vespasianus, o kterém jsme již hovořili v devatenácté kapitole, se rozhodl zavča­ su postarat o přemístění nej důležitějších svátostí církve do Říma. Samozřejmě, že žádná první židovská válka nikdy nebyla, stejně tak příběhy Josepha Flavia jsou dalším výmyslem historiků. A národní státy, z nichž jedním měla údajně být Judea, se objevily až po skončení třicetileté války ve druhé polovině XVII. století. Projekt Jeruzalém byl na dlouhou dobu uzavřen a zapomenut. Nebýt této okol­ nosti, možná by moskevský patriarcha Nikon (1652-1666) nikdy nepřišel s nápa­ dem postavit si poblíž Moskvy vlastní Jeruzalém: „V lednu 1665 se Arsenij Suchanov vrátil ze své poslední cesty, v rámci které přivezl z Jeruzaléma model chrámu Božího hrobu, který si u něj objednal pa­ triarcha Nikon. Podle tohoto modelu byl vystavěn chrám Vzkříšení Krista v Novojeruzalemském klášteře (u města Istra asi 70 kilometrů na západ od Moskvy - pozn. překl.). Arsenij Suchanov zemřel 14. srpna 1668 v Moskvě a je pochován ve Svatotrojicko-sergejevském klášteře.“ „Toto není první pokus o přenesení vzoru chrámu Božího hrobu sjeho svaty­ němi na území Ruska. Mezi památníky, do kterých by se mohl promítnout vliv palestinského ,předobrazu*, řadí badatelé chrám Vasila Blaženého a projekt ,nejsvětější svatyně* v moskevském Kremlu (zamýšlený ještě Borisem Godunovem, ale nikdy nerealizovaný). Otázkou zůstává, co melo být v tomto projek­ tu vzorem pro ,nejsvětější nebo chrám Božího hrobu“.

svatyni*,

zdali

starozákonní

Šalamounův

chrám

Rád bych připomněl, že nejsvětější svatyně je „nejutajenějším místem stanu setkávání a poté i jeruzalémského chrámu, kde byly uloženy kamenné tabulky 368

s přikázáními. Tento název označoval vnitřní část stanu setkávání, od vnější místnosti oddělenou plentou (parochetem), ve které byla Archa úmluvy. Posvát­ nost místa se projevila také tím, že právě tam, nad archou, se Pán zjevil vele­ knězi, aby zvěstoval svou vůli a přikázání židovskému národu“ - to znamená, že nejsvětější svatyně není z pohledu moderních představ o křesťanství nijak zvlášť křesťanská. O to však ani nejde. Podstatné ale je, že poté, co byl projekt Jeruza­ lém opuštěn a zapomenut, Moskva se rozhodla využít této příležitosti a vybudo­ vat si vlastní Jeruzalém na své půdě: „Okolí budoucího kláštera prodělalo přestavbu - les podél břehů řekylstra byl vykácen a pahorek, na kterém byl klášter postaven, byl navršen a zpevněn. Pů­ vodní názvy byly změněny na nové, převzaté z textů evangelia. Mužský kláš­ ter byl založen na kopci pojmenovaném Sión. Na východ od něj se nalézala Olivová hora s kamennou Olivovou kaplí, na severu - hora Tábor. Na břehu řeky Istra, přejmenované na Jordán, byla postavena patriarchova poustevna

(do poloviny. XIX. století sejí říkalo ,poušť rozjímání'), v níž byly rozmístěny dva kostely - Zjevení Páně a apoštolů Petra a Pavla (vysvěcené v roce 1662). Založen byl také menší ženský klášter - Betánie, pojmenovaný po městu zmíněném v No­ vém zákoně. Některé budovy kopírují obrysy staveb Jeruzaléma, například ka­ tedrála Vzkříšení (1656-1685), vytvořená podle předlohy chrámu Božího hrobu.“ Později, když bylo rozhodnuto o vzkříšení Jeruzaléma na Blízkém východě, byl Jeruzalém poblíž Moskvy ponechán svému osudu, přeměnil se v Novojeruzalémský klášter a řeka Jordán byla přejmenována zpět na Istru. Tedy dobrá, pokud byl projekt Jeruzalém nejprve zapomenut, ale později bylo rozhodnuto o jeho obnovení, proě ale nebyl obnoven na původním místě, pokud to byl Hierapolis? Důvod spoěíval v tom, že Hierapolis ležel na území Turecka a pro Jeruzalém bylo vybráno nové místo, s přihlédnutím k předpokladu, že Turci brzy ztratí svá arabská území, na která si dělali choutky Francouzi a Angliěané, kteří vždy plá­ novali v delších perspektivách. Ani trochu je netrápilo, že nové místo pro Svatou zemi na Blízkém východě se nápadně odlišovalo od Judeje popisované v Bibli, hlavní bylo, že je dokázali lépe kontrolovat. Arabové jsou slabší než Turci, takže volba padla na arabské území na Blízkém východě. Ale rozdíly mezi novou Svatou zemí a tou původní byly více než zásadní: ř A řekl Hospodin Mojžíšovi: Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bo­ lesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců“ (Exodus 3: 7-8). Dnešní Izrael, to je zavlažované zemědělství a všechno ostatní je jen písek, kameny a Mrtvé moře. 369

Mnoho poutníků, kteří v XIX. století navštívili Svatou zemi, očekávalo, že uvidí „zemi dobrou a prostornou, oplývající mlékem a medem“, ale viděli pravý opak: „Co může současný pohled na celou Judeu s jejími monotónními horami, po­ dobnými nekonečným šedým vlnám rozbouřeného moře, říci básníkovi, malíři? To vše, pravda, bývalo malebné, když celá Judea byla zahradou a každý Žid se­ děl ve stínu stromu, který sám zasadil. Ale dnes, když zřídka potkáš pět nebo šest oliv na celém svahu hory, barva jejich zeleně je stejně šedivá a zaprášená jako samotné kameny, když jen jemný mech a občasná stébla trávy zazelenají se uprostřed obnaženého nerovného pole kamení. Po asi pěti nebo šesti hodi­ nách cesty někde narazíš na arabskou chýši přilepenou k hoře, podobnou spíše hliněnému hrnci, peci nebo zvířecí noře než lidskému obydlí. Jak v takovéto krajině rozpoznat zemi mléka a medu? Představ si uprostřed takové pusti­ ny Jeruzalém, Betlém a všechna východní města, podobná ledabyle nasklá­ dané hromadě kamenů a cihel. Představ si Jordán, neúrodný, uprostřed holé

hornaté pouště, tu a tam zastíněný malými jívovými keři“ (z dopisu N. V. Gogola V. A. Žukovskému, rok 1850). A ještě jeden citát z vědecké práce E. S. Lavrentjevy, výzkumné pracovnice Od­ dělení dějin architektury a urbanismu starověkého světa a středověku, CNIIP Ministerstva výstavby Ruska: „30. září 1808 vypukl v chrámu Božího hrobu požár, který trval dva dny a zni­ čil téměř dvě třetiny budovy. Když došlo na otázku obnovy svatyně, úřady Osmanské říše vydaly povolení k provedení oprav architektovi řeckého původu, sloužícímu u sultánova dvora, Nikolaosi Kalfasi Komninosovi. Oheň způsobil na budově obrovské škody, takže její rekonstrukce nebyla možná bez konstrukčních zásahů. Stejně ničivé požáry postihly chrám již dříve, podle písemných pramenů v roce 614 během dobytí Jeruzaléma Peršany a v roce 1008(9) na příkaz kalifa al -Hakima. Chrám byl přestavěn v 1. polovině XII. století, pravděpodobně v letech 1119 až 1149, pod záštitou latinských králů Jeruzalémského křižáckého státu. Při požáru v roce 1808 úplně shořela dřevěná kupole rotundy Vzkříšení - zhroutila se polovina jejího válcového nástavce a poškodila sloupy a mramorovou podla­ hu. Vážně utrpěl vnější vzhled kuvuklie. Východní stěna katholikonu se téměř celá zhroutila a poškodila tak deambulační oddělení a oltářní prostor apsidy. Byly poškozeny stěny hlavní lodi katholikonu, stejně jako malá kamenná kupole a čtyři pilíře, které ji nesly. Golgotská kaple ve druhém podlaží shořela - oheň zničil schody, dřevěnou sakristii, štukové ozdoby z mramoru, z mozaikové vý­ zdoby nepřežilo téměř nic... Chrám Božího hrobu (nebo chrám Vzkříšení Krista) začal být zkoumán jako architektonická památka v 1. polovině XIX. století. Pří­ val vědeckého zájmu o jeho architektonické řešení byl důsledkem rozsáhlého požáru z roku 1808, který zničil dvě třetiny budovy. Seznání, že nej důležitější chrám

křesťanského

světa, jeho podoba,

370

byly

téměř

zcela

ztraceny,

se

stalo

důvodem pro

vznik vědeckých

expedic ke studiu zachovaných

svatyní ve Sva­

té zemi/* - Gogol ve Svaté zemi viděl jen ledabyle naskládané hromady kamenů a cihel a nej důležitější křesťanský chrám byl postaven až na počátku XIX. století ... po požáru, kterým novostavbu ve starožitném stylu zamaskujete nejlépe. Kdv začala oficiální historie moderního Jeruzaléma? E-^íf^E „V roce 1842 anglikánská církev jmenovala anglikánského bisku­ pa v Jeruzalémě a bezprostředně nato otevřela své zastoupení v Pa­ lestině ruská pravoslavná církev (běžně zkratkou RPC/PHU - pozn. Ek.O&X1 překl.). 23. července 1847papež Pius IX. obnovil latinský patriarchát jeruzalémský“, (https://it.wikipedia.org/wiki/Patriarcato_di_Gerusalemme_ dei_Latini). Když viděl v Palestině ledabyle naskládané hromady kamenů a cihel, zachytil Gogol první roky (byl tam v roce 1850) budování Svaté země na novém místě. Ale co dělají Judea a Jeruzalém na všech starobylých mapách přesně tam, kde je dnes Jeruzalém, a to včetně těch map, na které autor odkazuje? Ve svých filmech jsem již poukazoval na příklady knih ze XVI. a XIX. století, které mají totožný typ písma (dnes bychom řekli font - pozn. překl.). To se jako knižní písmo za 300 let nezměnilo? To se přece nestává! Samozřejmě že se změ­ nilo, ale historici si s tím vrásky nedělali a knihy XVI. - XVII. století přetiskli písmem XIX. století, když je předtím zkorigovali v souladu s novou prodlouženou verzí historie. To samé udělali s mapami a mnoha rytinami. V každém případě bylo zapotřebí zaplnit období renesance (vlastně antiku) polygrafickými arte­ fakty, a tak zaplňovali - vzali staré knihy, mapy, rytiny, a upravovali pouze ta místa, která neodpovídala nové verzi historie. Přitom část antického obsahu pře­ ce jen unikla. Někdy možná i proto, že k okamžiku nového vydání té či oné knihy nebo mapy nová verze historie ještě nezískala svou finální podobu. Mimochodem, existuje jeden významný indikátor svědčící o tom, že historie je filtrována dodnes. Řada z vás zná Google Books Ngram Viewer, Online vyhle­ dávací službu od Google, která umožňuje graficky zobrazit frekvenci jazykových jednotek na základě velkého počtu tištěných pramenů publikovaných od XVI. sto­ letí a soustředěných ve službě Knihy Google. - Tak tedy, více než polovina všech knižních zdrojů XV. - XVI. století je vytištěna v latině. Ale tato skvělá statistická služba s latinou nepracuje dodnes!!! - Píši tři vykřičníky. - Proč to? - Dost mož­ ná proto, že existuje mnoho knih v latině, které obsahují opomenutí z oficiální verze historie... Přitom Knihy Google dotazy v latině přijímají - hledejte, koukejte se, prosím, ale statistiku zmínky určitých slov nebo frází v knihách napsaných v latině vám Google neukáže. Současně je mnoho starých knih v Knihách Google k dispozici pouze jako náhled jednoho bezvýznamného úryvku. Skutečná historie XV. - XVII. století je stále zapovězena...

371

Oblouk císaře Domiciána v Hierapolisu A ještě jeden artefakt z Hierapolisu, který toto město spojuje s římským císa­ řem Titem Vespasianem, který, jak známo, zniěil Druhý chrám: „Podle Flaviova svědectví měl Titus v úmyslu chrám ušetřit, ale římští vojáci jej zapálili. Současně jiný zdroj uvádí, že Titus zničení chrámu požadoval. Ať tomu bylo jakkoliv, chrám shořel. Povstalci, kteří chrám drželi, bojovali až do konce, a když budovu zachvátily plameny, mnozí z nich se vrhli do ohně. Chrám hořel po dobu 10 dní a do září se celý Jeruzalém proměnil v ruiny. Chrámová hora byla rozorána. Římané zajali téměř 100000 obyvatel. Podle svědectví Josepha Flavia byl celkový počet zabitých mečem, hladem a vězněných po dobu války okolo 1 milionu 100 tisíc.“ Jeden milion a 100 tisíc mrtvých - už to samo o sobě představuje, vzhledem ke skalnaté a zbídaěené půdě současného Izraele, neuvěřitelnou hustotu oby­ vatelstva Judeje a Josephus Flavius je očividně literárněhistorickým projektem historiků nejdříve z XVIII. století (podobně jako Shakespeare). Ale o něm teď řeč není. Hlavní bráně Hierapolisu se říká oblouk císaře Domiciána (23.18) - syna Tita Vespasiana. Nebude to ta brána, kterou Ježíš Kristus vjížděl na oslu do Jeruzaléma? Mi­ mochodem, Titův oblouk v Římě s menorou a archou “nechal postavit císař Domicián krátce po Titově smrti v roce 82 n. I. na památku dobytí Jeruzaléma v roce 70 n. I.“ - takže i to do sebe zapadá...

23.26. Domiciánova brána (oblouk) v Hierapolisu

372

Kde se nachází Archa úmluvy, kterou historici ztratili v VII. století před naším letopočtem? Pokud byly menora a schránka podobná Arše úmluvy z Druhého chrámu od­ vezeny z Jeruzaléma a císař Titus Vespasianus, který podle mé rekonstrukce je papež Urban VIII. (devatenáctá kapitola), tyto relikvie přivezl do Říma, znamená to, že Archu úmluvy je třeba hledat v Římě nebo zde své pátrání zahájit. Stejně tak je logické předpokládat, že nové místo pro uložení Archy úmluvy by se mělo podobat původnímu místu ve Druhém chrámu, který byl Vespasianem zniěen nebo prostě ponechán bez relikvií, ěímž chrám přestal být chrámem a stal se hromadou kamenů. Kde nejsou relikvie, tam nepřicházejí poutníci a ne­ vznikají ani žádné příjmy.

23.27. Herodes Veliký vstupuje do Jeruzaléma jako vítěz, kolem let 1470-1475

373

Na obraze Jeana Fouqueta (23.10), který jsme v této kapitole již zkoumali, jsou v nejsvétéjší svatyni jeruzalémského chrámu kroucené sloupy. Stejné sloupy jsou i na jeho dalším obraze Herodes Veliký vstupuje do Jeruzaléma jako vítěz (23.27). Téměř identické sloupy jsou v bazilice sv. Petra v Římě (23.28): „Mistrovským dílem barokní architektury je ciborium (baldachýn) nad hrob­ kou apoštola svátého Petra ve středu křižujících se uliček baziliky sv. Petra ve Vatikánu. Vytvořil jej Giovanni Lorenzo Bernini z bronzu na čtyřech kroucených sloupech, které zvedají stan s křížem do výšky 29 metrů! (1624-1633)“. „Zdá se, že původní symbolickou předlohou krouceného sloupu byl model sloupů, které tradičně zdobily Jeruzalémský chrám, po­ stavený králem Šalamounem“, (https://it.wikipedia.org/wiki/Colonna_tortile). Kroucené sloupy jsou napodobeninou tradic a architektonických prvků hlav­ ního židovského chrámu. A mimochodem, rok 1633 byl rokem dokončení ciboria ve sv. Petru - je blízko roku 1631 - roku erupce sopky Vesuvu. Jen připomínka: „Titus Flavius Vespasianus (30. prosince 39, Řím, 13. září 81, Aquae Cutiliae), na rozdíl od svého otce, svého plného jmenovce, vstoupil do historie pod vlast­ ním jménem Titus... Od roku 67 let bojoval pod otcovým velením s povstaleckými Židy. V 70. letech, kdy Vespasianus uchvátil císařskou moc, vedl Titus armádu v Judeji. Po urputných bitvách zaútočil na Jeruzalém, zničil chrám a po svém návratu do Říma slavil triumf (roku 71)... V domácí i zahraniční politice pokra­ čoval Titus v otcově kurzu. Jeho krátká vláda byla poznamenána velkým požá­ rem v Římě a výbuchem Vesuvu“ . Co je to kivorium? - Moderní historici a filologové nerozumí etymologii tohoto slova: „Kivorium je co do původu kontroverzní slovo. Podle některých názorů po­ chází z arabského ,gtáh‘ - nádoba, pohár; podle jiných - z hebrejštiny ,kábar‘ ,kábarim( - rakev (prof. E. E. Golubinskij, Dějiny ruské církve 1, 2, str. 145, pozn. 2), podle dalších (prof. N. V. Pokrovskij, Původ starokřesťanské baziliky, str. 161, pozn. 1) je za její kořen považován řecký ,xlPo)/qiOV’ což byl název slupky plodů jedné egyptské rostliny - ,koKokci‘(.iov‘ (Pravoslavná teologická encyklopedie). A hned vedle, v téže pravoslavné encyklopedii, stojí další slovo - kivot, kivot úmluvy: „Kivot úmluvy viz Archa úmluvy.“ - Co způsobuje takovou slepotu?! Dokonce i nějaké egyptské slupky do toho zatáhli... jen aby skryli spojení mezi kivoriem (lat. ciborium) a kivotem/archou, která se nachází v bazilice sv. Petra? - Stojí na ní kříž a šest svíček, těžko se ubránit asociaci se sedmiramenným svícnem, a na baldachýnu kivoria jsou heraldické vosy papeže Urbana VIII. (28.29), který byl v mládí císařem Vespasianem (vespa - vosa, devatenáctá kapitola)... - Další náhody? - Těch náhod začíná být nějak hodně.

S

374

Ml 23.28. Kivorium v bazilice sv. Petra v Římě, Berním, rok 1633

375

23.29. Kivorium v bazilice sv. Petra v Římě, horní část (baldachýn)

S největší pravděpodobností to bylo takhle: papež Urban VIII. (1623-1644), který byl rovněž císařem Vespasianem, odvezl chrámové relikvie z Jeruzaléma-Hierapolisu, v důsledku ěehož jeruzalémský patriarchát přestal de iure existovat; - u Berniniho si objednal výrobu kivoria s kroucenými sloupy a cherubíny, jako jsou v jeruzalémském chrámu, a do něho uložil Archu úmluvy; - tamtéž, poblíž nebo přímo na arše, stála menora z chrámu, kterou viděl ruský malíř Karl Brůllow, který žil v Římě a v Itálii 13 let; - později, když byly přepisovány dějiny křesťanství a dalších náboženství, byla legenda o kivoriu a kivotu ve sv. Petru změněna a menora byla ukryta. Nej­ prve byla nahrazena sedmi svíčkami (28.30) a později byla prostřední svíčka vyměněna za kříž (23.28), aby zde narážky na židovskou menoru nebyly příliš nápadné. Můj zrak je však vycvičen na takové znaky a symboly, které vládnou světu, a ne na slovo a zákon (Konfucius). -

376

23.30. Galileo před svátou inkvizicí v roce 1633, Joseph-Nicolas Robert-Fleury, rok 1847

V další, poslední kapitole si povíme o hlavních klíčových momentech formová­ ní, vývoje a rozpadu Římské říše a jejích následnících...

377

Kapitola dvacátá čtvrtá

Struktura Římské říše

Předpoklady a důvody vzniku říše Do XV. století nebyly na planetě Zemi žádné státy, žádná města, natož říše. Kdyby tu existovaly nějaké jiné civilizace, musely by po sobě zanechat platební prostředky - mince nebo jiná platidla. Ale nic takového se nedochovalo. Někteří mí oponenti se domnívají, že minulé civilizace po sobě buď zametly stopy, nebo peníze vůbec nepo­ třebovaly, protože byly dokonalejší než my. V tomto případě navrhuji přidat ještě další možnost, že to byli mimozemšťané, neviditelní, a žijí mezi námi dodnes. Tak. Ale mám-li se vyjadřovat vážně, potom nej důležitějším klíčovým a zlomovým bodem v historii naší civilizace byly peníze, před jejichž příchodem byl největ­ ším lidským uskupením kmen, složený z jednotlivých rodů (rodové nebo kmenové vztahy). Největším sídlem byla vesnice, která mohla být obehnána kamennou zdí a mohla mít i kamennou pevnost. Přitom stále zůstávala vesnicí, protože většina jejích obyvatel se zabývala zemědělstvím. S cílem umožnit směnu zemědělských produktů, včetně nepotravinářských, byly organizovány trhy, na kterých nejprve probíhal výměnný obchod, v jehož rámci vynikla nej frekventovanější komodita, například obilí - to bylo možné dlouhodobě skladovat i libovolně balit - od malé nádoby až po pytle (českého čtenáře možná pobaví zjištění, že polský se obilí řekne zbože - pozn. překl.). Mělo to však i významné nedostatky: obilí mělo nízkou jednotkovou cenu a tak vyžadovalo mnoho místa na uskladnění a tažná zvířata pro přepravu. - Tudíž byl zapotřebí kompaktnější univerzální ekvivalent. Už se nikdy nedozvíme, kdo vynalezl kovové mince, aby se používaly na jar­ marcích jako platební prostředek, ale právě tím okamžikem dostali obchodníci a řemeslníci možnost opustit své vesnické komunity a usadit se ve zcela novém typu sídla - ve městě. Díky kovovým mincím se měšťané již nemuseli věnovat ze­ mědělství, protože okolní vesnice jim výměnou za jejich městskou řemeslnou pro­ dukci přivážely své zemědělské produkty. Pro vesničany byla taková dělba práce také přínosná - mohli se soustředit na samotnou produkci zemědělského zboží a nerozptylovali se výrobou oděvů, obuvi, řady dalších předmětů pro domácnost a ostatních věcí. Tím se zvyšovala produktivita jejich práce a s ní i jejich příjmy. 378

Díky penězům se efektivita lidské práce zvýšila řádově. Peníze umožnily hlu­ bokou dělbu práce a rozdělení výrobního procesu na množství technologických fází. A co je nej důležitější, díky penězům vybraným v podobě daní a cel bylo možné vydržovat státní aparát. Tak se objevily nejprve městské státy a poté státy-knížectví, založené na základech bývalých kmenů, jejichž vůdci se stali knížaty nebo vévody. Na území knížectví nebo jejich sdružení, království, se objevily také cizí svobodné městské státy, které žily podle svých vnitřních korporativních zákonů. Jejich vztah s místními knížaty lze charakterizovat jako symbiotickou unii: kní­ žata se na svém území zabývala organizací komerčního zemědělství a města se věnovala výrobě průmyslových produktů a zahraničnímu obchodu, včetně vývozu zemědělských produktů místních farmářů. Nejnázornějším příkladem takové spolupráce je Polsko, na jehož území bylo v XVI. století několik svobodných německých měst (11.2).

Říše jako unie států Poté, co se objevily první městské státy, státy v podobě knížectví a království (sdružených knížectví), v první polovině XV. století, vyvstala otázka organizace jejich vzájemného obchodu podle jednotných mezinárodních pravidel. To zna­ mená, že vznikla naléhavá potřeba mezistátního regulátora, který by vypracoval obecně platné zákony a vydával signály účastníkům tohoto systému. Tento regu­ látor se také musel ujmout policejních funkcí (římské legie), protože mezinárod­ ní i domácí obchod potřeboval ochranu a patronát. Samotné policejní funkce zde však nestačily. Nebo to řekněme takto - stačily by, pokud by na každé míli cesty obchodních karavan hlídkoval alespoň jeden legionář. To však nebylo ekonomic­ ky výhodné tehdy, natož pak nyní. Taková organizace mezinárodního obchodu by pohltila veškeré zisky.

Církev Proto byla vynalezena církev - mezistátní organizace, do jejíchž základů byly vloženy city věřících. Ti byli shromážděni a systemizováni. Jejich řízení bylo za­ loženo na pochopení, že pomocí citů věřících lze manipulovat vědomím, ovládat každého jednotlivce zvlášť i celou společnost jako celek. Obzvláště silná byla víra v život po smrti, kterou duchovenstvo využívalo trvale a naplno formou nabídky známého vzorce věčného života - člověku umírá pouze tělo, ale jeho duše zůstává a přemisťuje se buď do nebe, pokud se otrok Boží choval dobře a patřičně a dodr­ žoval všechny zákony, nebo do pekla, pokud byl hříšný. Peklo, to je oheň a věčná muka.

379

Někteří moderní vědci se pokoušeli měřit hmotnost lidské duše v miligramech vážením lidského těla před a po smrti. To bylo prováděno za jediným úěelem, aby se prokázalo, že lidská duše je také hmotná. Protože něco cítit, například bolest vyvolanou ohněm v pekle, může jen hmota. Je možné, že si tyto vědecké experi­ menty s umírající osobou objednala a financovala nějaká církev, i když se mimo jiné stejně nic neprokázalo. Protože duše ělověka je jeho program, software, jeho myšlenky, pocity a paměť, které umírají spoleěně s hardwarem, tedy spolu s lid­ ským tělem. Celá duše ovšem neumírá. Děti hodně získávají od rodiěů, kteří do nich, jak se říká, vkládají svou duši. A byl-li člověk užitečný pro společnost, potom jeho dobrá vzpomínka, tedy jeho duše, zůstává žít v lidech, a ne někde v ráji. Proto­ že církevní ráj je konzumním souborem různých výhod a požitků přislíbených stádu, které ovšem nehmotná duše nepotřebuje - duše oddělená od těla nemá čím cítit, protože všechny receptory, smyslové orgány nebo jiná čidla jsou pouze v živém lidském těle. Vůbec netvrdím, že církevní hodnostáři, kteří to všechno vymysleli, byli ateis­ té. Věřili v Boha. Nemohli však nevyužít tak důležitý nástroj pro správu společ­ nosti, jakým je strach z Boha, který byl čistě církevním vynálezem: „Strach z Boha (také bohabojnost, strach z Hospodina) je ve všech abrahámovských náboženstvích ctností, úctou k Bohu, strachem Boha urazit nebo po­ rušit Jeho vůli, rozvíjející zvláštní bdělost, pokoru a modlitby.“ Díky vštěpování strachu z Boha do vědomí lidí se církvi podařilo udělat to, co nedokázala sekulární moc - přimět většinu obyvatelstva k dodržování zákonů. Význam církve v období renesance nelze docenit. Technologie, kterou používala, byla na tu dobu absolutní high-tech. - Knížata pouštěla církev na svá území zcela zdarma, poskytovala jí půdu pro farnosti a kláštery. To proto, že knížata uměla ovládat svůj lid na úrovni kmenových vztahů a naturálního hospodářství. Ale jak udržet na uzdě lidi, kteří opustili vesnickou komunitu a ocitli se obklo­ peni tolika novými pokušeními, o tom neměli tušení. V tom jim mohla pomoci pouze církev, která nejenže pracovala se stádem ve svých farnostech (což byla její exkluzivní odbornost), ale rovněž se ujala otázky vzdělání.

Vzdělání jako nej důležitější prvek říše „Zavedení kontroly nad vzděláváním věnovali Jezuité zvláštní pozornost. Or­ ganizovali vlastní vzdělávací instituce nebo pronikali do již zavedených. Jezui­ tům se prostřednictvím sítě jejich škol podařilo dosáhnout vlivu na zástupce vládnoucích tříd různých zemí, ať už španělského granda, francouzského aris­ tokrata, benátského patricia, polského magnáta nebo ušlechtilého čínského mandarína. Jeden jezuita byl dokonce rádcem čínského císaře. 380

Jezuitské vzdělávací instituce byly velmi populární v řadě zemí. V roce 1640 měli jezuité 150 tisíc studentů, v roce 1710 provozovali 612 vysokých škol a 137 internátních škol, z nichž v každé studovalo od 200 do 3000 studentů. Mnoha světoznámým osobnostem se dostalo vzdělání v jezuitských školách. Patří mezi ně Montesquieu, Descartes, Moliere, Voltaire a řada dalších. Takový neuvěřitelný úspěch měl jednoduché vysvětlení - bezplatné vzdělá­ ní pro děti vlivných rodiěů [dovolím si dodat, že ne všude, například jezuitská vysoká škola v Petrohradě byla velmi drahá]. A tento princip sloužil jezuitům k užitku zejména v jižní Itálii, kde ne každý šlechtic disponoval prostředky na vzdělávání svých dětí. A ve Francii a Německu vedlo bezplatné vzdělávání dokonce i protestantské rodiče k tomu, aby svěřili své děti jezuitům“, (páté číslo časopisu Mladý vědec, ročník 2013, Kazaň). Výchova mládeže vládnoucích tříd té doby byla pod kontrolou jezuitů. Ani v současnosti jezuité na svém vlivu v oblasti vzdělávání mnoho neztrácejí. Jen v USA dodnes existuje 28 jezuitských vysokých škol, jejichž absolventi zaujímají nejvlivnější posty v politice, obchodu, médiích, vědě, sportu a dalších oblastech. Mezi nejznámější absolventy jezuitských vzdělávacích institucí patřili preziden­ ti Francie Charles de Gaulle a Spojených států Lyndon Johnson. Cestou vzdělávání dětí z vlivných rodin v Evropě a poté téměř po celém světě vytvořila římskokatolická církev globální síť spolehlivých kádrů, kterým pomá­ hala nejen při studiu, ale současně je prosazovala na kariérním žebříčku pomo­ cí vlastních absolventů, kteří již důležité pozice zaujímali. Význam církve v historii vzniku a formování městské lidské civilizace je na­ prosto zásadní. Postupem času církev ztratila část svých státních funkcí a ješ­ tě později byla od státu oddělena úplně. Tedy formálně. Ale neformálně církev i nadále kontroluje a ovlivňuje mnoho procesů ve společnosti, dokud lidé chovají silnou víru v Boha a v posmrtný život. Církev se včas přizpůsobila. Aby si ovšem zachovala svou image, musela při­ způsobit i svou historii. To se jí plně podařilo, takže všechny kolosální náklady na přepisování historie, o něž se podělila s protestanty, se mnohonásobně vypla­ tily. A historie je rovněž součástí vzdělání.

381

Světské a církevní složky Římské říše

24.1. Kosmografie od Sebastiana Múnstera z roku 1544, titulní strana

Historici pečlivě vyčistili prameny, ze kterých by bylo možné čerpat informace o struktuře Římské říše v XV. - XVII. století. Některé artefakty se však přece jen dochovaly. V Kosmografii Sebastiana Miinstera (1544) je obraz vládců států, které byly součástí Římské říše (24.1). Vyjmenujme si je v pořadí podle jejich umístění zleva doprava: Kypr, Maďarsko, Sicílie, Dánsko, Čechy, Galie, Římské království (Romanům Regnum), Španělsko, Portugalsko, Anglie, Skotsko, Švédsko, Neapolské království, Polsko. Dovolte mi připomenout, že Římským královstvím je míněno Německo aneb Gaesarea, v jejímž čele v XVI. století stál římský král. Uprostřed tohoto seznamu je římský císař, nikoliv Svaté říše římské, ale jedno­ duše římský císař (Romanorum Imperator - 6.5). S%8F*EI To bychom měli krále. A dole, na stejném místě, jsou obrazy knížat a erbů odpovídajících německých knížectví, mezi nimiž byla knížata-volitelé římského císaře. Vpravo jsou knížata-biskupové - https:// en.wikipedia.org/wiki/Prince-bishop . Pod tímto odkazem najdete řadu knížectví-biskupství po celé Evropě, z nichž většina byla po reformaci seku­ larizována: „Kníže-biskup (německy Fůrstbischof) je biskup, který kromě výkonu kněž­ ských funkcí disponoval světskou mocí na určitém území a byl panovníkem odpovídajícího územního celku - církevního knížectví. Knížata-biskupové jsou zvláště charakteristická pro Svatou říši římskou, v níž byla církevní knížectví důležitým pilířem státní moci, jejich vládci měli postavení říšských stavůapoží-

382

váli úplné nezávislosti ve vnitřních záležitostech. Knížata-biskupové byli i v An­ glii (biskup Durhamu), ve Francii, v Černé Hoře a v některých dalších zemích.“ Římské církvi náležela celá knížectví v Německu, Francii, Anglii, a dokonce i v Polsku a ve Švédsku. To by bylo nemožné bez mocenské složky římské církve římských legií (připomeňme si papežské klíče na mapě Martina Waldseemullera z roku 1507 - 11.4).

Svatá říše římská Těmito třemi slovy s dodatkem „národa německého“ nazvali historici svou Velkou Historickou Lež - jinak ji ani nazvat nelze. Protože Svatá říše římská (Sa­ crum Romanům Impérium) v XV. - XVII. století neměla nic společného se svět­ skou součástí moci římského císaře (Romanorum Imperator) téhož Karla V. nebo Ferdinanda L, které historici označují za císaře Svaté říše římské národa německého. Velmi by se (ti císaři) urazili, kdyby se jim tak říkalo za jejich života. Protože Svatá říše římská byla SOUČÁSTÍ Římské říše, ale nikoliv tou jejich sou­ částí. Byla druhou hlavou dvouhlavého římského orla - římské církve, papežské­ ho trůnu. Proto se jí také říkalo Svatá (Sacrum) říše římská. Na webových stránkách Muzea vévody Antona Ulricha v Braunschweigu je jed­ na povedená rytina (24.2), která dokonale ilustruje, jak specialisté tohoto muzea nepochopili, co ve skutečnosti je Svatá říše římská. Zaznamenali slovo Ferdinandus a zkratku S. R. I. - a to jim stačilo, aby rytinu označili jako Ferdinand IL, císař Svaté říše římské (24.3). Copak v takovém úžasném muzeu nejsou odbor­ níci, kteří by vládli latinou? Jednoduše tam být musí - jako součást personálu. Ve skutečnosti je na této rytině jiný Ferdinand - Ferdinand Bavorský (1577-1650), kurfiřt a arcibiskup z Kolína nad Rýnem (kníže-biskup z Kolína nad Rýnem), arcikancléř pro Itálii.

383

MHU

P-SIg AB 3.1088; [Ferdinand IL Kaiser des Heiligen Rdmischen Reiches]

24.2. Ferdinand Bavorský (1577-1650), kurfiřt a arcibiskup z Kolína nad Rýnem (kníže-biskup z Kolína nad Rýnem), arcikancléř pro Itálii title

[Ferdinand II. Holy Roman Emperor]

Dating

1619-1650

Involved person

Unknown (engraver)

school

Unknown Q.

Museum No. / Signature

P-SIg FROM 3.1088

institution

HAUM

technology

Engraving Q.

Watermark

without

size in mm

Sheet: 250 x 225

24.3. Stránka webu Muzea vévody Antona Ulricha v Braunschweigu

384

Když historici dostali od politiků povel k prodloužení historie, zamysleli se a navrhli takovou variantu - Římskou říši přeneseme do antické minulosti a sku­ tečnou Římskou říši XV. - XVII. století nazveme Svatou říší římskou, čímž toto jmé­ no odebereme římské církvi, která si jím označila svůj majetek v Evropě z mnoha knížectví-biskupství od Anglie po Polsko. A skutečně, nenajdete ani jedinou rytinu, na které by byl římský císař označen jako císař Svaté říše římské. Ferdinand II., kterého historici označují za císaře Svaté říše římské (24.4), se ve skutečnosti po­ depisoval jako římský císař (Romanorum Imperator). Proč by také měla mít jeho říše v názvu slovo Svatá? - Sacrum je církevní terminologie a výsada. OgAnton Ulrich-Museum; JColbius AB 3.4; Ferdinand II., Kaiserdes Romisch-Deutschen Reiches

24.4 Ferdinand II. (1578-1637), z Boží milosti římský císař, král německý, uherský, český, arcivévoda rakouský

385

Ovšem úplný titul knížat-biskupů skutečně zahrnoval zkratku S. R. I. nebo její plný výklad (24.5).

24.5. Václav (1629-1673), z Boží milosti arcibiskup z Pašova a Gurky, princeps (v latině kníže-biskup) Svaté říše římské, detail rytiny ze XVII. století

Císaři římské církve Úplný titul císaře Trajána: „Císař (imperátor), Caesar, syn božského Nervy, Nerva Traján, Nejlepší Au­ gustus, germánský, dákijský, parthský, nejvyšší pontifik, 21krát obdařen mocí tribuna lidu, 13násobný císař, 6násobný konzul, Otec vlasti (imperátor Cae­ sar Divi Nervae Filius Nerva Traianus Optimus Augustus Germanicus Dacicus Parthicus, Pontifex Maximus, Tribuniciae potestatis XXI, Imperátor XIII, kon­ zul VI, Pater Patriae).” Římský císař byl volen knížaty-voliteli, o čemž již byla řeč v jedenácté kapito­ le, a císaře Římské církve vybíral římský senát (senát města Říma), podle všeho na dobu jednoho roku, s uvedením místa služby - germánský, dákijský, parth­ ský, kde byly také později nalezeny mince příslušného císaře. A velmi důležitá poznámka - žádný ze starořímských císařů neměl titul Romanorum Imperátor (římský císař). Tento titul měli pouze římští králové - krá­ lové Německa - Cesareje (neboli Svaté říše římské, jak ji nazývají historici). Císařů Říma nebo římské církve, jejichž busty jsou umístěny pod bustami pa­ pežů v Sienské katedrále (2.19), bylo několik současně a každý svou službu vykoná­ val v jiné provincii. Historici však dostali za úkol prodloužit historii, a tak všechny tyto regionální císaře římské církve jednoho po druhém vyskládali do řady a roz­ táhli Římskou říši do pěti antických století. A pokud by název funkce vůdců řím­ ských legií zněl například ministr, potom bychom se nyní nebavili o Římské říši, ale Římském ministerstvu. - Co však měli dělat? Historici se museli chytit alespoň nějakých artefaktů, aby fiktivní příběh nebyl celý jen na papíře. V tom okamžiku jim mince císařů, které nechali razit, aby zajistili své legie v leženích, přišly vhod... 386

Ivan Hrozný o Římském království a římské pečeti Znovu se začtěme do úryvku dopisu Ivana IV. Vasiljevlče švédskému králi Jo­ hanu III.: „Chceš-li být s námi v přímém kontaktu bez prostřednictví místodržících novgorodských, musíš nám nějakým způsobem poděkovat. Proto jsme ti to také napsali; a bez takové vděčnosti ti nelze dovolit s námi komunikovat bez pro­ střednictví místodržících. Pokud jde o pečeť Římského království, o které jsi psal, tak my máme vlastní pečeť od našich předků; a římská pečeť nám také není cizí, svůj rod odvíjíme od Augusta Caesara.“ Podle prodloužené verze historie je Římské království „nejstarším obdobím dějin starověkého Říma, v němž existovala volená monarchie s římskými králi v čele. Tradiční chronologie ji vede od roku 753 př. n. I. (založení Říma) až do svržení posledního krále Tarquinia Hrdého a založení republiky kolem roku 509 př. n. I. Historické prameny o královském období byly sepsány již v době republi­ ky a Římské říše a do značné míry mají povahu legend.“ Takže Ivan Hrozný s tím Římským královstvím blafoval? - Vůbec ne, právě naopak - to, co je pro historiky Římské království, je do značné míry legendární. Ale Ivan Hrozný měl na mysli Římské království - Romanům Regnum, protože Regnum v latině znamená království - svazek menších států (knížectví nebo vé­ vodství) pod vládou nejmocnějšího knížete nebo vévody, nebo ne nutně nej moc­ nějšího, ale toho, kterého většina monarchů pověřila jako svého soudce.

Dvě hlavy římského dvouhlavého orla Římská říše měla dvě hlavy - dvě větve moci - světskou a církevní: evropští panovníci (světská moc) se spojili do říše pod vedením římského císa­ ře (Romanorum Imperátor), který byl souěasně králem Římského království (Romanům Regnum) - Německa-Caesareje; - a církevní úřady sjednocené pod vládou nejvyššího pontiíika (Pontifex Romanus - římský pontifik nebo Pontifex Maximus - nejvyšší pontifik).

-

Existovaly však i jiné kombinace vstupu do systému Římské říše - Ivan Hrozný měl římskou pečeť (s dvouhlavým římským orlem), ale s druhou hlavou římského dvouhlavého orla - s římskou církví - nechtěl mít nic společného a upřednost­ ňoval více vegetariánský Konstantinopolský patriarchát. Proto na titulní stra­ ně Kosmografie Sebastiana Můnstera z roku 1544 (24.1) jsou Polsko a Švédsko součástí Římské říše, ale Moskovia nikoliv. A to vše proto, že už dědeček Ivana Hrozného, Ivan III., nedal všechna vejce do jednoho hnízda římského dvouhla­ vého orla a své potomky zapřísahal, aby nevstupovali do unie s římskou církví

387

(nedávat všechna vejce do jednoho košíku - ruské pořekadlo pro předcházení totálním ztrátám - pozn. překl.). iWrafienit btfTreminitre »'•» Btyfirtítoml Ueaufraumb ttgitrt/ bu«t>(kb ®b« barev tm wnnmttn frtunb btnftt ř4»»ar» Valrnrtnunabtnbut ttn. ;S»fMbtn&«X4mtrb4«lrr inttnrenwi.titn^tUn ítsmhM^MvoitfvnbrrNbursitrmttptrCatbírjan* vnb >4» tetsmV/ >4* ftt řtrf wt ri jr< fytnb anjóftmfftn jkkfc «rá ÍM 4»lre »iwrf4»t< W»nrr/ t* AMMb jm |Uuh ----------- lín Nt Wgra/vnb nrttffí jníwtntrubtr tin fclfrn Unab.Pcm líIrt^Irebtatambalíbatiflř^S!/ **»>« bs«wt> ftnworemajjftwtyrr fnft. tCbfMx bi^ťtwjdmt »> naMbMa nit tflrahtn. Dlabu abtr »fw btrb«vtn angín fcpn mít jrtn nauwu vnb aibnanj wtt fi« nM «ín*nt>trngítn babra.

gT U( 9cr fa>fmn fo nad? 9cm often Xtyfétjfultumtnjttóareímiretbabťn. * SXllÚlK brrtrgftyfre/ífl^mreffr«vatb tribnftn ftibbauprmaň vnbtmítíiavuibtr wirertiWtr/ íutbjálttfiřtritrubrrattbttrrr. £t w«r*HcMt trř«ni;so»nM6tt^rtmreUrtnjatbhttni'tffd madbcn bratr Uan&t tm í5tn4tV»»btU$fm»*tU*ttre4nrtóHb»burd> vnn-bttb fw«< VfOTi> rbtt hmtmmraftfrttm brejájm ťum tre*n barumb

twfbtn/nag, btm re ftst» vnb fúnfaia jaraitt «*» w«btn, Ktbttttn tecbut*btr řanfanbarambrnarbtre jamtttxnCJXwuittmfdrutfdjw^refím. 0eínatbtirtlf»iwir/tJ>ub