Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku 9788074780134, 9788074780141

Citation preview

OBČANSKÉ

PRÁVO PRO KAŽDÉHO

Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku Karel Eliáš Bohumil Havel Petr Bezouška Daniela Šustrová

Vychází pod záštitou Ministerstva spravedlnosti České republiky

Wolters Kluwer Česká republika

(WQjl P

lllll l llll ll lllll Ill/ 1111

1111111 111111111111111 1111111111

"

R

r

N

E

R

s

----------------------. 1 Občanské právo pro každého. Pohledem (nejen) Vzor citace: ELIÁŠ, K. a ko · kéh zákoníku. Praha: Wolters Kluwer CR, tvůrců nového občans o 2013. 316 s.

Obsah

Předmluva .. „ .. ·„ ··········„ ····„ ·················„ ········„ ·····„ ······· ····„ ········„ „ ·····„ „ ·· 13 úvodem ...................................................................................................... . 17

Jak funguje soukromé právo (Karel Eliáš) „„„„„„„.„„„.„.„„„„„„„„. 19

„ „ „ „ „ „ „„„ „ „„„ „ „ „ „„ „ „ „. „ „ „ „. „ „ „„ „ „ „ „ „„„ „.„ ·

19

Soukromé právo ......... ..... .......... „.„ ..... „.„„ ... „.„ ... „ ... „ .. „.„„„ ....... „ ....... Proč potřebujeme občanský zákoník a proč potřebujeme nový „„„„.„„. Zásady ..................... ... ............. ................................................................ Hranice svobody soukromé vůle „„. „ „. „ „. „ „. „. „. „ „ „„.„ „. „ „„. „ „„. „ „ ·„

21 22 25 27

Soukromé a

veřejné

Pravidla výkladu .. „ ..... „. „ ... „ .... „ .. „ .. „. „ ... „ „. „ „ ······„ ···„ ·„ „ ·„ ··„ ·„ „ ···„ „ · 30 Mlčení zákona a analogie „ „„ „ „. „. „ „. „. „ „. „ „„ ... „ „ „„. „ „ .„ „ ·„ „ ·„ „ ·.„.„. 31

~~~=:~~~::

·: : : ::: :: :: :: : ::: : : : : : :: :: : :: :: : :: :: ::: :: : : : ::: : :: : : : : ::~~

. Prolínání starého práva s novym

„„„ .... „ .. „.„„.„.„„„ .. „„„„.„.„„.„.„„ .. „

35

kvůli lidem (Karel Eliáš) .... „.„.„„.„„„„„„„„„„„„„„„„„.„„ 38 Jak se nový občanský zákon i k staví k člověku? „ „ „„„ „ „ „ „ „ .... „ .„ „ „ „ „ 38 Přibuzní a osoby blízké „ „ „ „ „ .. „„„ „ „ „„.„ „„„ „ „„ „ „ „ „ .„ „„ „.„„„„ „. „.„ 39

Právo je tu ©prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, doc. JUDr. Bohumil Havel , Ph .O. , JUDr. Petr Bezouška, Ph.O., JUDr. Daniela Šustrová, 2013 Lektoroval prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc. Kapitoly Jednáme spíše platně, ale s riziky, O co můžeme pfijft, když se nestaráme?, Bytová politika všude kolem a Škodils? Nahraď! vznikly při plněni projektu podpořeného Grantovou agenturou CR (GAP408/10/0461 ). Kapitoly Jak funguje soukromé právo, Právo je tu kvůli lidem, Neziskový sektor v novém, Co nového doma? Rodinné právo v novém občanském zákoníku, Co lze vlastnit? A co s tfm dál?, Právní panství nad cizí věci, Vydej, co ti nepatři a Zůstavuji- dědíš vznikly s podporou na dlouhodobý koncepčni rozvoj výzkumné organizace Ústavu státu a práva AV CR, v. v. i., RVO: 68378122. ISBN 978-80-7478-013-4 {brož., Wolters Kluwer, Praha) ISBN 978-80-7478-014-1 (e-pub, Wolters Kluwer, Praha)

~~a~a~~z=~í~j· .::::: :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: :~ Svéprávnost. Postupné rozvíjení způsobilosti právně jednat při dospívání „.„.„.„„„„„„„ ..... „ .. „ ... „ ... „.„„ ..... „.„„ ... „ ... „.„.„„„.„„ ... „. 43 Narušení schopnosti zletilého právně jednat „„„„„.„.„„.„„.„„.„„„.„„„. 46

Jmé~o ... „„.„ .... „.„.„„.„„ .. ..... „.„ ........ „„ .. „.„.::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: ~~ Bydliště ....... .................. ...... ........................... . Ochrana osobnosti člověka „„.„„.„„„„„„„„„.„„.„„.„„.„„„„„„„„„„„.„ 51

Lidské tělo ..... „ „. „ ... „ „ „. „. „ „ ... „ .... „ „ „ .. „. „ „ .. „ „ „. „ „ ···„ „ „ ·„ ···„ ····„ ····„ 54

Jednáme spíše platně, ale s riziky (Petr Bezouška) „„„„.„„.„„„.„„. 57 Labyrint se spoustou slepých uliček „.„. „„„ „ „ .. „ .. „ ..„. „. „„„„ „ „„. „ ·· „ „ · 57 . . d ná ni. „„.„.„„.„.„„.„„.„„„.„ .. „„„„„„.„„„.„.„„„ 58 Právni ukon 'f. prá vn i 1e

5

OBČANSKÉ

OBSAH

PRÁVO PRO KAŽDÉHO

Kdy právně jednáme a kdy je to pouhý sen .... ·.. ·· · ·· ·· · · · ·· · ·· „

60

... „ ...... „... .. ..

Formalisté, plačte ····················································;······················· ········ 61 .Udělejte to načerno .. ." aneb Co tím_vlastně myslel ........... ................... 61

Ať trpl ten, kdo je na vině ... ale n~ vzdy ·····;····················~····················· 63 Já jsem sice plnil, ale ta smlouva je neplat~a ... aneb~ ne. ··:················· 64 Neplatnost jen výjimečně, protože neplatna smlouva je draha smlouva! ....................... ················ ·· ······· ··· ···· · ·· ·· ··· ·· · · ·· ·· · · · · · · · ·· · · · ·· · ·· · ·· ·· ····· 65 Když už ta neplatnost musí být ... ······· ·· ···· ··· ·· ··· · ·· · ·· · · ·· · · ·· · · ·· · · · · · · · ·· · ·· · ··.... .. 68 Mýlit se je lidské ...................................................................................... 71 Když se dlužník zbavuje majetku .............. · ··· ·· ·· ·· ·· · ·· · · ·· · ·· · · · ·· · · ·. ·.... ...... .. .. 72 Evoluce, ne revoluce .................... .. .. ·· ···· ···· ·· ··· · ·· · ··· · · · ·· · · ·· · · · · · ·· · · · · ·· · ··........ 72

Jednám sám, nebo s pomocí jiných? (Bohumil Havel) .................. „ 74 Jednáme vždy přímo? ............ ..... ...... ... .. .. .... .. ... .. .. . .. . ... . . . . .. . . . . .. . . . .. . .. .. ..... A jak jednáme v zastoupení? ...... „. ..... .. . ... . .. .. .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .. . . . . .. . Co když se někomu pleteme do jeho věcí? .. . ... .. . .. . .. . . . .. . . . . . .. . . . .. .. .. . .. . .... .. Dobrovolné zastoupení ........................................................................... Nedobrovolné zastoupení ........ ........ ....... .. .... .. .. .. ... . . .. . .... . . . . . ... . . . .. . .. . .... .. .

74

75 77

78 80

Co víc zavazuje: smlouva, nebo zákon? (Bohumil Havel) ............... 83 Závaznost zákona a smluvní svoboda . .... ... .... .. .. . . .. . . . .. . . . .. .. . . . . . .. . .. . . .. ... ... Všichni jsme si podobní, ale občas je někdo slabší .. .. ............................ Právní pouto ...... ...... .. ........................ .. ..... .... .. ... .. . .. . . . .. . . . .. . . . . . .. . . . . .. . .. . ..... . Vyjednávání o smlouvě ........ .. ........... .. ..... ... ..... .. .. . .. . ... . . . .. . . . . . . .. . . . . .. .. .. ... .. Měnit nečekaně názor se nevyplácí ... ... .. .... .. ... .. .. . .. . .. .. . . . .. .. . . . .. .. .. . ... .. .. ... Otevřený výčet smluvních typů ..... ........... .. ... .. ... . .. . .. . . . .. . . . . .. .. . . . . .. . . .. .. .. .... Jak zajistit, aby dlužník plnil? ........................................ „. .. . . . . . . . . .. . . . . . . . . . .. Smlouva se leckdy mění vůlí stran, změní se však i bez toho? .............. I závazky zanikají... ......... ...................... ...... .. ... .. .. . . .. . .. . . . . . . .. . . . . . .. . . .. . ... .. .. .

83 85 86 87 89 90 93

95 97

O co můžeme přijít, když se nestaráme? (Petr Bezouška) ............ 101 Lhůty, doby a jak nám ten čas běží 101 Promlčení a prekluze .······ ····· ·· ·· ·· ·· · ··· · · · ·· · ·· · ·· · · · · · · ·· · · ·· · ·· ·· ··· .. „ ...•........•..........•.....•.....................................•.....

Ma~~ ~ démoni (Bohumil Havel) ........ .................................. .................

D

~zdy ~ech~ se stará, jak chce a jak umí

103 111

............................................... 111 K~m.oni a demonizace ............................................................................ 113 YJe právnická osoba právnickou osob ? 114

F

' '

.

OU . ·········································

ungovani .a organizace právnické osoby v reálném světě ................... 116 Typy právnických osob .............. 118 Spolkové rávo ······· ····· ······· ·· ··· ··· · · · ·· · · ·· · · · · ·· · · · · · ·· · ·· · ·· ·· ····

Obchodní~orpo~~~·::::::::::::::::······························································ ~~~ ······························································

6

Fundace .... .. ................. ..... ....... ..... .. ................................... .. .............. ... 122 Ústav ..................................................................................................... 122 Smrt právnické osoby .. . .. .. .. . .. . .. .. .. .. . .. .. .. .. .. . .. ... . .. .. .. . .. .. .. .. .. .. .. . .. .. .. .. . .. .. . . 122

Neziskový sektor v novém (Karel Eliáš) ....................... ..... ..... ........... 125 Je péče o obecné blaho věcí státního monopolu? ........ .............. .......... Tres faciunt collegium ............................ „ .................. „ . .. . . . . . . . . . . . .. . . . . . .. . . Nadační právo nejen pro mecenáše a filantropy . .. .. .. .. . ... . .. .. .. . .. .. . ... . .. .. . Národní galerie a jiné ústavy ................... „ •••..••.••.•....•..•.•••••••••.•.......•.•.• Rozostřené hranice právnických schémat ........ .... ............... .......... ....... . Umění darovat ................................. ............................................. .... .....

126 128 132 137

139 139

Jak založit firmu? (Bohumil Havel) ....................................................... 143 Podnikatel a firma .................................................................................. Závod a zastoupení podnikatele .................... ....................................... Tajemství a konkurence v podnikání ..................................................... Jaký nástroj k podnikání zvolit? ............................................................. Jak založit podnikající právnickou osobu? ............................................ Jaké podnikající právnické osoby nejčastěji potkáme? ........ „............... Osobní obchodní společnosti ................................................................ Kapitálové společnosti . . . .. .. . .. . .. .. . .. .. .. . .. .. . .. .. . .. .. . ... . .. .. . .. .. . .. .. .. .. .. .. . .. .. .. .. . . Družstva . .. .. . .. .. .. . . .. .. . .. .. . .. .. . .. .. . .. . .. . .. .. .. .. . .. . .. . .. .. .. . .. .. .. .. . .. .. . .. .. .. . ... . .. .. .. . ..

143

145 147 148 149 150 151 154 159

Co nového doma? Rodinné právo v novém občanském zákoníku (Karel Eliáš) .............................................................................. 162 Rodina a rodinné právo ... .. . . .. .. .. . .. .. . .. . .. .. . .. .. . .. .. . .. .. . ... . . .. .. .. .. . .. .. . .. .. . .. ... . . Manželství .. . .. . .. . .. .. .. . .. .. . . .. . .. .. . .. .. . .. .. . . .. .. .. . .. .. . ... . .. . .. .. .. . .. .. .. .. .. . . .. .. .. .. . .. .. . Manželská práva a povinnosti . .. . .. .. . . .. ... . . .. .. . ... . . .. . .. .... . ... . .. .. .. . .. .. . ... . .. .. .. Kdo je matkou a kdo otcem? . .. . .. .. . .. . ... . .. . .. .. .. . .. . ... . . ... .. .. .. .. .. . ... . .. .. . .. .. .. . . Osvojení . .. .. . .. . .. .. . .. . .. . .. .. . .. .. . . .. .. .. . .. .. . .. . .. .. . .. .. .. .. . .. .. . . .. .. .. .. .. . . .... .... . . .. . .. .. . Rodiče a dítě . . .. .. . . .. .. . .. . .. .. .. . . .. .. . .. . .. .. .. .. ... .. . .. . .. .. . ... . . .. .. . .. .. ... . .. .. . ... . .. . .. .. . Majetkové záležitosti . .. . ... .. . . . ... . . .. .. .. . .. . .. . .. .. .. . .. .. . .. .. .. . .. .. .. . .. .. .. . .. .. .. .. .. . .. . Život rodinného společenství . .. ... . .. .. . .. .. . ... . . .. . .. . ... . .. .. .. . .. . ... . .. .. .. . .. .. .. . .. .. . Když už to jinak nejde... ................. .......................................................

162 163 165 166 169 170 173

177 180

Co lze vlastnit? A co s tím dál? (Karel Eliáš) ................. .. ................. 184 Proč je patent věcí a špinavá hromada sněhu už ne? .. .. . .. .. .. . .. . .. .. .. .. .. .

184

Není věc jako věc .... ...... ........ .................................................... ............ 187 Součást a příslušenství. Superficiální zásada ....................................... 190

Detence - držba - vlastnictví . .. . .. .. . .. .. .. . .. . .. . .. . .. .. .. .. . . .. .. . .. .. .. ... ... ... . .. .. .. . . 192 Ohraničené území svobody, kde je každý králem .. . ... .. ... .. .. .. .. . .. ...........

195

Se sousedy je to někdy složité . . .. .. . .. .. .. . .. . .. . .. . ... . .. .. . .. . ... . . .. .. .. .. . .. . .. .. ... . . . 199

7

OBČANSKÉ

OBSAH

PRAVO PRO KAŽDÉHO

Spoluvlastnictvl „ .„ „. · · ·· •·• · · ·· · ·• · •• · · · · · · • · · · · · · · · · · ·· · · • · · · ·· · · · · · · · · • · · · · · · · · · · · · · · · · • · · · · · · · 204 Svěřenský fond ........ ··········································· ············· ······················ 206

Právní panství nad cizí věcí (Karel Eliáš) .......................................... 208 Když chci stavět a nemám na čem ........................ „ .....••....•....•...•........ 209 Právní archaismy v novém světle : služebnosti a reálná břemena ........ 212

Nepominutelnl dědici ............................................................................. Kdy neděd í ten, kdo by jinak děd it měl .................................................. Odkaz .................................................................................................... A co věřite l é? ................................................... ....... .. ........... ..... .... ..... .. .. Potvrzen í d ěd ictvi ...................................................... ............................

291 293 296 298 301

O autorech ....... ............................ .............................................................. Summary ........ ..... ... .. .... ... ........ .. ............... ... .. .... ... .. ... ... ..... .... ..... ...... ..... .... Literatura .. .. .... ..... ... ................... .... .. ....... ... .. .. ... .. .. ......... ......... .. ... ............. . Rejstřík ......................................................................................................

304 305 307 31O

Zástava .................... ··································································· ··········· 218

Katastr nemovitostí v novém hávu (Daniela Šustrová) ................... 223 Než půjdete na katastr ........................ ··· ··········································..... Je pozemek totéž co parcela? .. ... ............ ... ... ... .... .... ... ... ..... .. ...... ..... ..... Budova je stavba, stavba nemusí být budova ........... ......... ........... ..... ... Jednotka je byt a něco k tomu .. ...... ....................... ........................ ........ I právo je někdy nemovitou věcí .................. .......................... ................ Katastr má své zásady ..................................... ....... ............ .................. Zápis je leccos ... .. .. ...... ............... ................................ ........... ..... ...........

223 224 226 227 228 229 236

Bytová politika všude kolem (Petr Bezouška) ........................ ...... .... 239 Pan domácí a nájemníci ......... .... .. .... ........... .............. ............. ....... .. ... .. . Život v podnájmu ... .............. .. ................................................ ................ Koupili jsme byt- a co se děje v domě? ............................................... A když spolu bydlí manželé... .... .......... ...... ... ..... ... ........... ... .. ....... ....... ..

239 250 251 253

Škodils? Nahraď! (Petr Bezouška) ....................................................... 257 Krása jednoduchosti ... .... ...... ..... ................................ ............................ Není újma jako újma ........... ...... ...... .... ...... ... .. .. ... ..... .. .... ...... ...... ..... ....... ... a ani porušení zákona není vždy stejné ........................................... Smlouva, náhrada újmy a třetí subjekty ............................. ....... ............ Jakým způsobem a v jakém rozsahu se nahrazuje škoda ................... ··. a jak je to s odčiněním nemajetkové újmy .... .. .. .................. ... ........... Konkurenční boj ....................................................................................

258 259 261 264 265 267 269

Vydej, co ti nepatří (Karel Eliáš) ........................................................... 272 e:~~~~~:~obohacení ······ ········ ...... ·············· ·········........ .. ... ........ .. ....... 272 ························································································· 278

Zůstavuji - dědíš (Karel Eliáš)

...................

.. ·············· ············ ·· ············

281 2 82

3. Zákon ................. :::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

~:~

Proč se vlastně dědí? ................................. :·········································· Dědické titul 1.

Závěť .....~.:::::::::::::::::::::::::································································ 283 .. ..................... ......................................... 284

2. Dědická smlouva

8

9

Vážené

čtenářky,

vážení

čtenáři,

je spíše náhodou , že jedna z prvních publikací o novém soukromém právu , Občanské právo pro každého pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku, vychází právě v mém funkčním období , neboť více než dvanáctiletý postupný zrod občanského zákoníku by se byl neobešel bez významné podpory několika mých předchůdců . Za všechny mi dovolte jmenovat váženého JUDr. Otakara Motejla, který stál na samém počátku cesty rekodifikace soukromého práva v české republice . Proto považuji za správné udělit knize záštitu Ministerstva spravedlnosti české republiky nejen svým jménem , ale také s odkazem na zásluhy těch mých předchůdců , kteří se podporou a rekodifikačním optimismem zasloužili o vznik nových zákonů a jejich uvádění v život. Tato publikace je od autorů odborně nejpovolanějších , neboť patří do okruhu tvůrců nové právní úpravy. Profesor Karel Eliáš je autorem hlavním , který strávil sepsáním nového občanského zákoníku a jeho věcného záměru plných dvanáct let života . Profesor Eliáš, docent Havel a doktor Bezouška jsou dlouholetými spolupracovníky Ministerstva spravedlnosti a zároveň pedagogy, kteří nejsou jen skvělými právníky s mezinárodním rozhledem , ale též lidmi, kteří umějí téma vysvětlovat. Tato publikace proto není suchou vědeckou monografií, ale srozumitelnou a čtivou exkurzí po změnách , které přináší nový občanský zákoník lidem. Autoři je představují na příkladech , z nichž mají být jasné důvody těchto změn a které dokumentují, že nové soukromé právo zde není samo pro sebe, pro autory, právní vědce či pro gesční ministerstvo, ale zejména pro veřejnost; tedy pro všechny občany, podnikatele i právnické osoby. Má jim přinést užitek a dopřát standardy, které jsou běžné jinde v Evropě . Nový občanský zákoník přináší více svobody v soukromoprávních vztazích , nová práva a nové možnosti, ale také více odpovědnosti. Kdo je bude znát, může je lépe využívat a lépe se vystříhat rizik, která na něj v soukromém životě číhají. Děkuji tedy autorům za jejich přínos právnímu prostředí české republiky, nakladatelství Wolters Kluwer ČR a advokátní kanceláři PRK Partners za rozhodnutí podpořit popularizaci našeho práva. Knize přeji nespočet výtisků a především hodně ohmatané hřbety „.

JUDr. Pavel Blažek, Ph.O. ministr spravedlnosti

11

Předmluva

Název knihy, kterou zde vyprovázím na cestě ke čtenářům, lze vysvětlit dvojím způsobem . Především je jím vyjádřena nepochybná skutečnost, že občanské právo se týká doslova každého. Zároveň zmíněný název sleduje obecnější účel knižních titulů, tj. zaujmout možné uživatele díla. Proto výraz „pro každého" musíme brát s mírnou rezervou , i když je obsažen v názvu knihy o novém občanském zákoníku . Pomocí slov z jeho § 4 odst. 1 lze charakterizovat hlavní cílovou čtenářskou skupinu knihy. Jsou to lidé mající rozum průměrného člo­ věka a schopnost užívat jej s běžnou péčí a obezřetností. Takovou vlastnost označuje Bohumil Havel, jeden z autorů knihy, za soudný intelekt a na straně 85 k tomu dodává: „Předpokládá se, že když spolu dva lidé jednají, mají mít běžnou schopnost si rozumět a posoudit obsah vzájemného jednání. Vstupuje-li však do takového vztahu lékař, advokát nebo jiný profesionál , předpokládá se na jeho straně vyšší soudný intelekt. Takový člověk by měl brát na druhého ohled, a tedy jednat pro něho srozumitelně ." Právě uvedený pokyn vztahuji autoři knihy i na sebe, pokud jde o komunikaci se čtenáři jejich díla. Řeší nesnadný úkol každé právnické publikace s popularizačními clli: podat srozumitelnou, zajímavou a zároveň nezkreslenou právní informaci. Činí to především tak, že výklad jednotlivých právních norem doprovázejí četným příklady a někdy i minipříběhy, jež berou z každodenního života nebo je sami konstruuji . Z velkého množství takových příměrů či příhod uvádím jen malou hrstku z pera Karla Eliáše. Ten na straně 26 knihy následovně demonstruje zneužití práva: „Kdysi dávno si jeden měšťan často hlasitě prozpěvoval na zahradě , což je samo o sobě právně nezávadné, ale při zjištění, že tak činí záměrně jen v časech , kdy jeho soused advokát přijímá své mandanty nebo pracuje na právních podáních , aby ho rušil, bylo v jeho počínáni zjištěno zakázané zneužiti práva ." Jindy autor uvádí smyšlenou situaci naznačujlcl, co vše se fakticky sice dá , právně však nesml činit s částmi lidského těla . Na straně 55 pak čteme: „Když jdeme k holiči , předpokládáme , že s ostřihanými vlasy bude naloženo, jak je obvyklé, a že skončí v odpadu. Pokud by tomu mělo být jinak, vyžaduje se souhlas dotčené osoby. Karel Gott by jistě nestál o to, aby se jeho ostřihané vlasy staly předmětem doplňkového

13

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

· h lasového stylisty a končily u koupěchtivých fanynek." Na straně byznysu ie o v . . • . . •. • 134 ak Karel Eliáš objasňuje právní pojet1 vec1 a Jeho předpoklady - uz1tecnost a ovfadatelnost. Problém demonstruje následujícím ~r~zumitelným p~íkladem ; •Dés je sice většinou užitečný, ale poručit mu nedokazeme, • , proto, ani . ten neni věcí. zachytím-li však dešťovou vodu do sudu , stane se vec1 v pravn 1m smyslu

·c

a mým vlastn ictvím." • . • , • , Předchozí řádky nechtějí přesvědčovat, ze zmmeny zpusob vykladu poskytne každému a vždy spolehlivé vodítko, jak postupovat v určité životní situaci . Kniha také neradí k naprosté .právní samoobsluze"; pomáhá čtenáři zvážit, kdy okolnosti svého denního života může řešit sám na základě běžné péče a kdy si vyžadují zvýšenou obezřetnost a kvalifikovanou právní pomoc. K takové základní orientaci v životě samém i v knize o novém občanském zákoníku pomáhá podrobná struktura této knihy a instruktivní označení jejích dílčích částí. Namátkou vybírám několik mezititulků z partií , které psal Petr Bezouška : „ Udělejte to načerno ... " aneb Co tím vlastně myslel?; Já jsem sice plnil, ale ta smlouva je neplatná .. . anebo ne?; Když se dlužník zbavuje majetku; Pan domácí a nájemníci; tivot v podnájmu; Koupili jsme byt - a co se děje v domě? Někdo by mohl soudit, že knihy •.. . pro každého" nemají zvláštní informační význam pro současné i budoucí specialisty v těch či oněch otázkách . Obecně to občas platí, nikoliv však o publikaci zabývající se novým občanským zákoníkem. Ta může být užitečnou pomůckou, popřípadě návodem pro studenty práv, jejich učitele i všechny ty, kteří při jiných příležitostech seznamují druhé s novým občanským zákoníkem či právem vůbec . Platí to již s ohledem na četné instruktivní příklady, které publikace o novém občanském zákoníku obsahuje . Studentům práv, mladší právnické generaci a často i laické veřejnosti bude k užitku skutečnost , že kniha příležitostně operuje i s odbornými právnickými termíny (někdy i latinskými), které pak většinou překládá i vysvětluje . Dokladem tu budiž pravidlo prior tempore, potior iure . To v oddíle o katastru nemovitostí uplatnila Daniela Šustrová a v poznámce pod čarou na straně 231 překládá jako .Přednější v čase je silnější v právu". Zároveň je objasňuje pomocí přísloví .Kdo dřív přijde , ten dřív mele".

P~EDMLUVA

občanský zákoník nahl íželi optikou jeho tvůrců . I tím dávají najevo, že samozřejmě počítaj í s existencí jiných a jinak pojatých publikací o tomto zákoníku .

Počítá s tím ostatně i vydavatel knihy nakladatelství Wolters Kluwer ČR , jež k novému občanskému zákoníku chystá též tradičněji pojatý komentář. Zvýšená produkce originálních myšlenek, nový impulz pro někdy u nás dost ospalé právní myšlení, je a po delší čas bude jedním významným (a ne vždy dost zdůrazňovaným) vedlejším efektem nového občanského zákoníku . Knize, jejíž předmluvu uzavírám, pak přeji , aby podstatnou měrou přispěla k takovému duchovnímu jiskření.

prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.

I zasvěceným odborníkům v soukromém právu pomůže kniha o novém občanském zákoníku přizpůsobit se změnám v právní úpravě . v řadě otázek totiž porovnává novou úpravu s tou současnou . Všímá si i dosavadní judikatury a ~snad~í tak _zjisti~, co z dřívější rozhodovací praxe obstojí v režimu nového obcanskeho za~on1ku a co někdy jeho úpravu předjímalo či inspirovalo. Pokud publikace o novém občanském zákoníku hodlala být knihou pro mnohé, nemohla mít příliš velký rozsah . Nelze pak ovšem předpokládat že bude publikací o všem co novy' ob· ký . k . . . '. . . • „ cans za oni k obsahuje a co s nim souv1s1. (Osob.~ě byc~ v ni na~nklad očekával podrobnější partii 0 právu proti nekalé ~outě~1.) Nepredstavuje také jediný možný způsob, jak pojednat o novém obcanskem zákoníku v dopl" „ • • · nuj1c1m nazvu knihy její autoři uvádějí , že na nový

14

15

úvodem

Nový

„c k b b u jt

.I č

ti;

a ol

m bt (C

se Čé

občanský

zákoník a s ním propojená nová zákonná úprava obchodních společností a družstev významně mění svět soukromého práva. Tato knížka jej chce čtenáři přiblížit. Je jiná než další publikace, které se stejnému tématu věnují nebo budou věnovat. Není psána především pro právníky. Obrací se k širšímu okruhu uživatelů . Chce zájemce s novou úpravou seznámit tak srozumitelně , aby v knize mohl najít informace a poučení i právní laik - člověk , který si uvědomuje význam práva pro své vlastní záležitosti , ale kterému svět práva vzdalují složité formulace a právnická latina, v nichž si právníci tolik libují. Tato knížka je jiná než ostatní publikace i v tom , že se neutápí v detailech. Sleduje hlavní myšlenky rekodifikace soukromého práva. Chce čtenáři přiblížit celek, smysl jeho základních skladebních prvků . Upozorňuje na změny. Srovnává staré právo a nové. Vysvětluje , proč se soukromé právo mění , ale hlavně dává návod, jak se k nové právní úpravě postavit, jak ji pochopit a přiblížit si ji. Podává základní informace nutné pro celkový rozhled po nové právní úpravě . Nový občanský zákoník i zákon o obchodních korporacích nejednou navazují na to, k čemu se vývojem dosavadního zákonodárství již dospělo , oba nové zákony si často osvojily, co ve svých rozhodnutích již dávno sledovala soudní judikatura a hlavně náš ústavní soud . Zároveň nová úprava logicky přináší i řadu novinek. Je to zvláště směrem k ochraně a podpoře člověka, neboť zde došlo především v posledních desetiletích k významnému vývoji v měřítku evropském i světovém . K mnoha změnám došlo rovněž v oblasti vlastnictví a dě­ dění, kde se občanský zákoník vrátil k tradičním úpravám kontinentální Evropy, od nichž se naše právo po druhé světové válce uměle oddělilo a dlouho nemělo sílu k návratu. Protože tu jde o příručku o soukromém právu, klade se na jeho hlavní myšlenky zvláštní zřetel. Jednou z nejdůležitějších je důraz na svobodu soukromé vůle. Zásada autonomie vůle je pro soukromé právo klíčová . Z toho však nelze usuzovat, že lidská svoboda je samospasitelná a že stát (autorita), veřejná moc a veřejné právo představují nutné zlo. Soukromé a veřejné právo nejsou oddě­ lené světy, propojují se v ústavním a veřejném pořádku a v rámci celku sledují týž cíl - zajistit ve společnosti takový řád , který zaručí její rovnováhu a klidný

17

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

rozvoj a jednotlivci bezpečí. Že se k tomuto cíli přibližujeme obtížně , s výkyvy a otřesy, že se soukromé a veřejné leckdy ostře střetává , vnímá každý, kdo se zajímá o společenské děn i. Přesto nelze popřit , že společnost nemůže existovat bez organizačního uspořádání zajištěného veřejnou mocí . Zároveň je však třeba mít na mysli , co vyjádřil člověk moudřejší než autoři této předmluvy slovy .organizace je dobrý sluha, ale strašlivý, protože nepřemožitelný pán". Kdo má moc, podlehne nejednou pokušení , lhostejno, zda to je moc veřejná , či soukromá. Proto i soukromé právo nebere zřetel jen na svobodu vůle , ale také na ochranu slabších, ať již jsou to děti , zdravotně postižení , oběti domácího násili , spotřebitelé , zaměstnanci , nebo nájemci bytů . Před zákonem jsme si všichni rbvni , ale už Aristoteles věděl , že faktickou nerovnost osob rovnost před zákonem neodstraní a že je zapotřebí vyvažovat rozdíly tam , kde je toho v zájmu spravedlnosti zapotřebí . Knížka, kterou předkládáme veřejnosti , vznikala dlouho, v diskusích a po opakovaných úpravách . Vážili jsme každou větu , zda má v textu své místo. Potlačili jsme přirozenou touhu akademiků sdělovat moudra, vymezovat se vůči odpůrcům , chlubit se, jaká cizí slova lze použít, a dokládat širokým lemem poznámek pod čarou , co vše bylo prostudováno a přečteno . Naši snahou bylo ~ořit jednoduchý, přehledně uspořádaný a dobře pochopitelný text, kterému laik porozumí a nad kterým se profesionál nebude nudit. Nakolik byla naše snaha o osvětu vysvětlující novou úpravu soukromého práva úspěšná posoudí jistě čtenář sám . '

~ovažujeme z~ důležité uvést, že vzniku našich rukopisů a jejich přeměně v kn~~u všestranne pomohli partneři advokátní kanceláře PRK Partners . Chce'.11~ J•m proto ~o~ěkovat _s respektem a uznáním za podporu, předevšim za iei1ch porozumeni. pr~ pot~:bnost nového soukromého práva i za pochopení pro svobodu akadem1cke tvonvosti. „ V~domi si riz!k. auto~s~é práce, zvláště toho, že autor nevidí to, čeho si vs1ma erudovany _ctenár, !~me požádali 0 soukromou recenzi rukopisu pana JUDr. Karla Čermaka stars1ho, muže, jehož erudice a moudrosti s·1le' t ·„ K Ič 'k . • a vaz1me. are erma se zhostil dukladné kritiky způsobem i·emu vlastním J h I •1 t d ·k . e o s ova s a u _o z_a _ladu prob~ému , tu do detailu a tu do filosofie. Jeho poselství nám , a to pnznavame, nadelalo mnoho vrásek, ba jsme něco vnímal' · i·b t' I t k. t k . 'k • I I s ne I os I , a e a Je o u nt1 vzdy. Právě proto jeho názory, rady a doporuc·e · · 1 d k „. ni vys e e h· v mno__ ~m posu~uly- JIZ proto, že nás donutily otevírat již napsané a sahat zpět do zaz1tých schemat. Nejen za to mu s pokorou děkujeme .

autoři

Jak funguje soukromé právo

Každý, kdo žije ve společnosti, dokáže rozlišit, nakolik se různé záležitosti týkají veřejné sféry, nebo jeho soukromí. Mám-li ušetřené peníze, je na mé vůli, zda si něco koupím, zda dám sponzorský dar místním hasičům nebo příspěvek nadaci podporující postižené děti. Ale úvaha, jestli zaplatím daň z nemovitosti nebo v jaké výši ji zaplatím, je už mimo mou rozhodovací volnost - o tom rozhoduje stát jako veřejná moc. Zákony upravující daňové povinnosti, stíhání dopravních přestupků nebo parlamentní volby spadají do okruhu nazvaného veřejné právo. Naproti tomu zákonná ustanovení upravující rodinný život, vlastnictví, smluvní právo nebo dědění označujeme jako právo soukromé. Ustáleně se v této souvislosti mluví o právním dualismu. Základ soukromého práva je ve většině států řadících se právnf kulturou k tradici vytvořené na půdě kontinentální Evropy upraven v občanském zákoníku. Také naše země se k této tradici hlásí: první občanský zákoník, který u nás platil, byl zákoník Josefa li. z roku 1786. Od té doby naše soukromé poměry postupně upravily ještě čtyři občanské zákoníky (z let 1811, 1950, 1964 a 2012). Podobné střídání kodifikací nezaznamenala snad žádná jiná evropská země. Změny v civilním zákonodárství z let 1950 a 1964 dokládají, jak právu škodí jeho bezprostřední závislost na politice. Chceme-li se zabývat občanským zákoníkem, musíme odlišit soukromé od veřejného, uvědomit si, že mezi obojím není nepřekročitelná hráz, že svoboda člověka má v nutném zájmu jiných i celku své právní limity, a také se vzdát iluze, že veškeré právo dokážeme zachytit v zákonném textu.

Soukromé a veřejné Rozdíl mezi soukromým a veřejným právem můžeme uvést následovně . Úkolem veřejné moci je starat se o fungováni celku . Za pomoci prostředků veřejné­ ho práva dbá, aby se lidé neokrádali a nezabijeli, aby stát měl armádu způsobi­ lou jej chránit, aby provoz na silnicích probíhal podle pravidel zajištujících jeho bezpečnost, aby byl těžce zraněný ošetřen v nemocnici, aby senioři dostávali

18 19

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

důchod, a dbá o řadu dalších věcí v zájmu celku . To vše financuje ze svých

respektovat majetek jiných, a tisíc dalších záležitostí vnímaných jako normální podmínky lidského spolužití, aniž přitom zvlášť řeší, co je upraveno právem soukromým a co veřejným .

přijmů, mezi nimiž je na prvnim místě výnos z daní od obyvatel státu. Odlišně

od toho soukromé právo dává jednotlivci nástroje, jak prosazovat své osobnl zájmy soukromé povahy - stanovuje , jak se uzavírá manželství a jak smlouvy, jak se povinnosti ze smluv plní, jak se nabývá dědictví nebo za jakých podmínek je někdo povinen nahradit škodu , kterou způsobil. Různou funkcí práva soukromého a veřejného je dán i způsob jejich úpravy. Právě proto, že veřejná moc má v sobě potenciál rozšiřovat se a omezovat privátnl sféru, nařizuje náš ústavní pořádek, že veřejná moc smí , jen co ji zákon zvlášť povolí . Tím se brání státní svévoli. Pro soukromou sféru naopak platí , že jednotlivec může činit cokoli , co mu není zvlášť zákonem zakázáno, a že nemusí dělat , co mu není zákonem zvlášť nařízeno. Tak se soukromé i veřejné právo stýkají v respektu k lidské svobodě. To je základní myšlenka naší Listiny základních práv a svobod , která zdůrazňuje přednost svobody člověka před státem: člověk tu není kvůli státu, ale stát tu je kvůli lidem. Běžný občan vnímá většinu právních pravidel , o nichž ví, jako omezování své rozhodovací volnosti. Je to především tím , že si uvědomuje hlavně naří­ zení veřejného práva: ví, že nesmí přecházet ulici na červenou, že při jízdě autem nesmí překročit stanovenou rychlost, že musí platit poplatek za psa, že si na svém pozemku nesmí postavit dům bez stavebního povoleni a že nedostane živnostenské oprávnění, pokud nesplní stanovené podmínky. Nejednou mu zákony připadají jako státní šikana . Spěchajícího obtěžuje, že na semaforu dlouho nenaskočí zelená nebo že mu v rychlejší cestě brání zákaz vjezdu, ale musí mít na mysli, že tato a podobná omezení chrání nejen jeho, ale i ostatní a že mají svůj smysl. Dílčí projevy zákonných omezení mohou působit nelogicky; zákony tvoří lidé, tudíž v nich nutně jsou chyby, nedomyšlenosti; v právních předpisech se odrážejí názory i předsudky jejich původců . V tomto směru není Česko výjimkou a spíš lze tvrdit, že je na tom lépe než některé jiné státy, neboť nemáme zákony, které by nám zakazovaly splachovat v činžovním domě po 22. hodině , chodit doma nazí nebo nazí spát, usínat v autobuse nebo se připojovat k internetu rychlostí vyšší než 56 kB za vteřinu. 1 I v našich zákonech jsou samozřejmě chyby, které se s celkem a celkovým účelem práva nesrovnávají. Jednotlivec má pak často tendenci vnímat celek prizmatem toho, v čem vidí zbytečné obtěžování , ať už proto, že nechápe smysl pravidla, anebo že v zákoně je zjevná chyba nebo hloupost. Ale přes všechny své dílčí nedostatky směřuje právo jako celek k udržování rovnováhy ve společnosti. Řadu právních pravidel respek~u­ jeme jako samozřejmá - i člověk s průměrným rozumem si dobře u~ěd~~uie, že má dostat i splnit, co si s někým ujednal, že se musí starat o sv~ ~eti , do~ kud nejsou schopny samy se živit, že nemá slídit v cizím soukrom1, ze musi 1

Crombie, O. Nejhloupějšl zákony světa . 1. vyd . Praha: lkar, 2002 , s. 26 • 34 . 46 • 57 · 105 ' 147.

20

Soukromé právo Soukromé právo se liší od veřejného viditelně i v tom , že hlavním nástrojem komunikace veřejné moci s obyvatelstvem je rozhodnutí nějakého úřadu . Rozhodnutím se nám uděluje stavební povolení i přiznává důchod , vyměřuje se penále za opožděně zaplacenou daň , policie nám ukládá blokovou pokutu, když spácháme přestupek, sděluje obvinění , když spácháme trestný čin , soud za trestný čin rozsudkem ukládá trest. Soukromé právo se ale týká komunikace mezi osobami, u kterých moc jedné končí tam , kde začíná soukromá moc druhého. Pro oblast privátního styku nedává žádný zákon jednomu člověku moc nad druhým. V soukromé sféře rozhoduje každý o svém právním postavení sám. 2 Leč to jde, jen když něco závisí opravdu jen na mém rozhodnutí. Je moje věc, pokud věnuji svůj volný čas surfování po internetu, vynalézání nového technického řešení automobilového motoru anebo sběru hub v lese. V řadě pří­ padů ale jednotlivec formuje své právní postavení ujednáním s někým jiným a tady je nástrojem smlouva. Smlouva je hlavní instrument, kterým si pořádá­ me své soukromé záležitosti. Denně uzavíráme řadu smluv (např. při vstupu do autobusu MHD, při vhození dopisu do poštovní schránky) a denně právně jednáme na bázi smluv již uzavřených (placením záloh za elektřinu, výběrem bankovek z bankomatu), aniž si mnohdy plně uvědomujeme právní důsledky svého jednání. Přesto tu jsou. Pověsíme-li sí kabát při návštěvě restaurace nebo kadeřnictví na věšák, vzniká nám právo na náhradu škody, pokud se kabát ztrati, ačkoli jsme si o tom v provozovně nic neujednali. V řadě případů prostě spoléháme, že jsou někde stanovena pravidla, která řeší konfliktní situace, v nichž se můžeme ocitnout, protože ve smlouvě si všechny otázky zpravidla nevyjednáme. Při koupi páru bot nás zajímá konkrétní předmět a cena, ale ne-

dohadujeme si s prodávajícím , jaká nám vzniknou práva, pokud se u bot projeví vada, protože předpokládáme , že to je někde standardizovaným způsobem již vyřešeno .

2

To pnrozeně plati jen u lidi plně svéprávných. Záležitosti těch, kdo plně svéprávni nejsou , ať již pro nedostatek věku , nebo v důsledku zdravotního postiženi, se svěřují k rozhodováni jiným osobám. Právo však tyto případy nespojuje s moci jednoho nad druhým, ale s odpovědnosti za řádnou správu cizlch záležitosti.

21

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

Proč potřebujeme občanský zákoník

Velkým zákoníkům upravujícím společně právo osob a záležitosti rodiny,

a proč potřebujeme nový

dědění, smluv a závazků vůbec i práva k věcem jsme si zvykli říkat občanské

Soukromé právo vzniklo před necelými třemi tisíci lety ve starém Římě . Řím­ ský stát spojoval svůj základ se svobodou římského občana - stejně jako jej moderní západní civilizace spojují se svobodou jednotlivce, neboť tato sociální zřízení se svobodnou iniciativou člověka stojí a padají a na ní závisí jejich rozvoj a pokrok.

Staří Římané žádný občanský zákoník neměli. Jejich soukromé právo vyrostlo ze zvyklostí a smluv mezi svobodnými, z rozhodnutí o sporech mezi nimi. Z tohoto základu zpracovali obecná právní pravidla učení římští právníci. Řím­ ské soukromé právo představuje trvalý kulturní vklad euroamerické civilizaci. Dodnes je studováno, množství jeho pravidel žije v platných zákonech i dnes. Mohli bychom říci , že římské právo je dodnes vzorem dokonalosti právě proto, že nevznikalo v parlamentu. ~ rozkladem feudalismu došlo v myšlení ovládnuvším postupně evropský kontinent k obnovení důrazu na svobodu člověka . Myšlenky v dílech Kanta, Rousseaua a dalších pronikly i do zákonodárství a ovlivnily obsah občanských zákoníků vydaných počátkem 19. století císaři Francie a Rakouska .3 Takto založenou tradici civilních kodexů si osvojila i demokratická zřízení a schvalování občanských zákoníků v parlamentech evropských zemí se vnímalo a vnímá jako projev obecné vůle lidu, jehož zástupci jsou lidmi volení členové zákonodárných s~~r~ . O~čans~é z~koníky se tak staly běžnou součástí právních řádů m~oh~ statu. ~x1ste~c1 obcanského zákoníku odůvodňuje zákonodárcův zámer dat obecna pravidla sloužící minimalizaci konfliktů v soukromé sféře a jejich odstraňování. 3

•

~ejde jen ~velké myšlenky, že život a svoboda jednotlivce není závislá na státu a že i jeho moc ie z _vlastni podstaty omezena (např. Rousseau. J. J. o společenské smlouvě d Praha· 1 V Lmhart, 1949, s 37_a násl.), ale 1o řadu detailů. Vliv Kantova učení na ob~ah ~e~becné~ ho občanského zákomku, který u nás platil v letech 1811 až 1950 R k • ď kl d ě a v a ousku plat1 dosud u a n zmapoval Emst Swoboda (Oas allgemeine bOrgertiche Gesetzbuch im Lichte de; Lehrens Kants. 1 vyd. Graz: Ulr. Mosers Buchhandlung , 1926). v detailu lze ká t ř na Kantovo stanovisko k protichůdným právním regulim koupě ruš'i á' • pou za n~p · š.. · · · " n iem a . koupě náiem neru 1 ve spise o m_eta~ckých základech právní vědy (Metaphysische Anfan s rOnde der Rechtslehre) , kde zduvodnil, proč koupě věci vede ke zrušeni nájemního ráva k ~ g . · lo formulaci § 1120 všeobecného občanského zákoníku. Na to - kromě SP b d n(1, což ovhvni.l ďl ) kaz - · wo o Y s. 79 a násl ci 1a - pou oval napr. Kliment, J. R. Platnost hesla Kup ru~f nájem" v á k · 1 vyd. Praha Unie, 1908, s 65 a násl.). " P" vu ra ouském. Některé státy kontinentální Evropy občanské zákoniky nemají - jde 0 skandiná ké tá sko, Švédsko, Norsko, Finsko, Island) a s nimi kulturně spjaté Estonsko rovně~s n~k? iD:n0 kánské státy (např. Slovinsko, Chorvatsko, Bulharsko). V těchto zemich ·~ materie s ker éalpráva up rav.ena sem · „ Je · dno ti rvyc ' · h zákonu. • Naproti tomu občanské zákoniky na·d ou rom ho tát h Lati k · · • • J eme ve všech s ec . ns e Amenky a v radě státu Asie a Afriky (Japonsko, Thajsko, Filiplny, Egypt a' V oblasti angloamerického práva se občanské zákonlky nevyskytují vyjma některé d J.). ' P ipa Y tzv. smíšených junsd1kcí (Louisiana, Kalifornie, Québec).

1

zákoníky. Je to tradice z dřívější doby 5 - dnes nemá občanský zákoník s obča­ ny a se státním občanstvím nic společného . Jeho ustanovení dopadají na každého soukromníka , který se nachází na příslušném území. Je samozřejmé , že se českým občanským zákoníkem řídí smlouva , na jejímž základě se japonský turista ubytuje v pražském hotelu nebo si rakouský návštěvník Znojma koupí v tamějším obchodě pár lahví vína . Proto se občanské zákoníky nazývají také civilní kodexy, protože se týkají civilního života. Občanský zákoník neshrnuje celé soukromé právo. Soukromoprávní povahu mají i četná ustanovení dalších zákonů (zákoník práce, zákon autorský, zákony zasahující instituty duševního a průmyslového vlastnictví, zákon směnečný a šekový, zákon o dluhopisech a mnohé další). Ale občanský zákoník má mezi nimi výsadní postavení nejen proto, že obsahuje všeobecná právní pravidla pro soukromý život, ale i proto, že se všeobecnost jeho pravidel projevuje i tím , že se podpůrně (subsidiárně) uplatní všude, kde zvláštní zákony nestanoví něco jiného. Dnes platí v našem státě občanské zákoníky dva. Ten starší je z roku 1964 6 , novější z roku 2012 .7 To je situace vyvolaná rozhodnutím parlamentu , který přijal nový občanský zákoník. Ten nabyl platnosti publikací ve Sbírce zákonů 22. března 2012, ale jeho účinnost je odložena až k 1. lednu 2014 . Od toho dne budou jeho ustanovení působit na soukromý život; do té doby se novou úpravu mají naučit advokáti, notáři , soudci a připravit na ni podnikatelé a další. Proč vlastně potřebujeme nový občanský zákoník? Při jeho přijímání se v mediální zkratce uvádělo , že ten starý je z dob komunismu . Na tom je hodně pravdy, ale také hodně zjednodušení. Občanský zákoník z roku 1964 byl při­ jat v době, kdy se tvrdilo, že v naší zemi zvítězil socialismus, a této ideologii odpovídaly stavba i pojetí tohoto zákoníku . Nad jeho ustanoveními se klenuly myšlenky, že moudrý stát řízený komunistickou stranou ví všechno lépe než jednotlivec a že vše, co se v soukromí děje , je také záležitostí státu, který i proto má např. možnost bezbřeze vstupovat do soukromých smluv a prohlašovat je za neplatné. Po roce 1989 se zákonodárci pokoušeli zákoník přizpůsobit novým poměrům, nejvýrazněji rozsáhlou novelou z roku 1991, ale žádná z provedených změn starého zákoníku nemohla změnit jeho myšlenkový svět. Obhájci starého zákoníku tvrdí, že dosavadní úprava soukromého práva v zásadě vyhovuje a že nebyla potřebná jeho razantní změna. Pomíjejí však základní vady dosavadní úpravy našeho soukromého práva. Jsou tři.

5

r·

6 7

Např. Code civil v čl. 8 přiznal soukromá práva každému Francouzovi. Všeobecný občanský zákoník spojil v § 28 plné požíváni občanských práv s nabytím státního občanství ; cizincům sice přiznal v zásadě stejná práva, avšak s výhradami (§ 33). Zákon č. 40/1964 Sb. Zákon č. 89/2012 Sb.

22

23

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

V oblasti .zá~azkového práva došlo k tomu , že vedle jeho úpravy v občan­ ském .záko~1ku je .~áme upraveno i v obchodním zákoníku , v zákoníku práce a v nekterych . ?als1ch zák~~ech (v zákonech o pojistné smlouvě, 0 cenných ~api.rech , o najmu a podna1mu nebytových prostor i jinde). Výsledek je ten ze -~~~e ~ám.e zás~du ~ml.uvní svobody a můžeme si ujednat, co chceme, al~ 1 vn::1s • pravni pra_v1~la rad1 . práva a povinnosti ze smluv do různých právních re~imu-, T~ vyvol.ava komplikace zejména v oblasti obchodu a podnikání. Prona1_me-h _s1 ~~dnikatel provozovnu od vlastníka domu , má smlouva jiný režim, 1 nez kd~ s1 1 pr?najme od jiného podnikatele, jiný režim má smlouva o koupi ~~tom~~il~ ~~z1. ne~~dnikajícími soukromníky, jiný koupě téže věci mezi podkateh, ~este JlnY muze mít smlouva, kterou si nepodnikající osoba koupí věc od po~ni~atele. · · Modifikací je celá řada, u každé situace je nutné složitě řešit, podle Jakych pravidel se má plnit, jaká pravidla platí v případě vadného plnění náhrady škody nebo pro 1• • • • ' „ . . . m ceni prav. V takovych složitostech se často nevyznaJ1ani specializovaní právníci.

~á~e sice smluvní svobodu, ale občanský zákoník z roku 1964 zakotvil take zasadu absolutní neplat t' Ti • • nos 1. o znamena, ze se soudu otvírá doširoka prostor aby v •· d • • pnpa e sporu o plnění ze smlouvy o odstranění vad plněni a v podobných případech kd · ' . • Y Jsou strany se smlouvou spokojeny a žádají soud Jen o rozhodnutí dílčí · · licherny·ch d . d . sporne otazky, soud prohlásil smlouvu často i z mauvo u za neplatnou -k 1· t ·· . Tak sin • d • ac o 1 o ani Jedna ze smluvních stran nechce a nenavrhuje dům . d · • . apr. nes nelze ve smlouvě, kterou někdo dá do zástavy , UJe nat, ze zastavce dům z t . . . . prona1'me nelze . I t ě . a _rvani zastavniho práva neprodá nebo nesi Pan UJednat ze s ··b · „. , práva na dědictví, které b mu ze ' e Pn uzny JIZ za mého života zřekne z prodlení v sazbě . k y h zákona po mně napadlo, nelze si ujednat úrok . . , 1a ou c ceme apod Takov· . d . . . ·• a UJe nan1, Jakkoli se podle nich strany třeba i léta chov 1 1 . ' Vedle práv ze smlu a yk,t záe i po dlo.~he době prohlásit za neplatná. v, er zavazu11 strany ap ' b' · . . • uso 1Jen mezi nimi, jsou také práva 1'ež působ ·1 vu· c--1 ' vsem - oznacova · · k0 absolutní. Jejich existence ne• na Ja závisí v prvé řadě na smlou • ve, a1e na zakonné úp - Jd -· nu osobnosti a některa· pr· d' . rave. e predevs1m o ochraava ro inna i o vla t . tv·1 - . . . obcanský zákoník chudičký a mi· . . . s n!c a děden1. Tady 1e stary v jiných státech běžně k dispozic~e~im br~ni vyu~ít pr~vní ná~troje, které jsou ~ na~r. nelogické, ze osvojují-li si manželé šestileté děvčátko nemohou . • s1 soucasne osv "t 1 ·· h tra - i kdyby to všichni chte· i·1 . k t OJI Je o devatenáctiletého bra, za on omu brání a n ť1k 0 d - . u trzen1 sourozenců. Nový občanský zákoník sleduJ·e • d „ . pre evs1m myšlenk - . . soukrome záležitosti uspořádat sami podle s . ch . • u, ze _lidé s1 dokázou zumněji, než jim to dokáže nadirigovat ťt ~ . zá1_m~. a„potreb zpravidla rojak se svým soukromím naloží Proto . s ~k· al ze J~ vec~ 1e11ch osobní iniciativy, „ • • . Je u o em zakon1ku nabídn t . k vyuz1t1, dat pravidla pro vyřízení konfliktů a do ln' . . . ou moznost1 že si strany něco samy nevyřeší. P it pravn1 pravidla pro případ, 24

Nový občanský zákoník staví na pojetí , že taková pravidla nemají přinášet komplikace , proto ruší roztříštěnost obligací a sjednocuje závazkové právo včetně úpravy smluv v jednom režimu . Nadále nemá být zvláštní obligační právo občanské , obchodn í, pojistné atd . - úprava bude jedna, spojená s jedním režimem splnění , následků vadného plnění i prodlení s plněním , náhrady škody nebo promlčení . Jde o dílčí projev záměru označovaného jako integrace . Rozdílně od starého nemá být nový občanský zákoník torzem , z něhož jsou i významné segmenty vyvedeny do jiných zákonů , ale obecným základem pro řešení právních otázek týkajících se soukromého života vůbec - opěrným pilířem pro celou konstrukci soukromého práva . Významným projevem integračního záměru je včlenění rodinného práva do občanského zákoníku , jiným zařazení úpravy vlastnictví bytů . 8 Třetí úvaha provázející tvorbu nové kodifikace je spojena s důrazem na konvenci. Hlavním cílem prací byl normální občanský zákoník pro normální evropský stát založený na demokratickém zřízení a tržním hospodářství , jehož ustanovení budou podporovat racionální rozhodování , a ne je zakazovat nebo v něm jinak bránit. Racionální především z hlediska toho, kdo jednat chce, a ne z pohledu sociálního inženýra kdesi na vrcholu pyramidy. Proto se nový zákoník inspiruje v úpravách řady států , kde právní vývoj nepoznamenaly levicové diktatury. Ve shodě se zahraničními úpravami obnovuje mnohé, co u nás minulý režim z občanského práva v letech 1950 a 1964 vyškrtal nebo zdeformoval zvláště vlastnické a dědické právo bylo poničeno k nepoznání a až do přijetí nového zákoníku nedošlo k jejich rekonstrukci. Koncept občanského zákoníku byl u nás po opanování státu komunistickou stranou zúžen na oblast majetkového práva. Rovněž to nový zákoník opouští a jako zákon pro soukromý život věnuje velkou pozornost i osobním právům člověka a jeho rodině . V tom směru zaznamenalo občanské právo v Evropě mohutný posun zvláště v posledních desetiletích, ale náš starý zákoník ustrnul na několika málo ustanoveních, která představovala pokrok v polovině šedesátých let, ale dnešku už nestačí. přepjaté

Zásady Podstatný myšlenkový základ pro nový občanský zákoník představují principy našeho ústavního pořádku - pro soukromou sféru má značný význam zvláště Listina základních práv a svobod s akcentem na prioritu svobody člověka před státem. Hledisko lidské svobody zdůrazňuje nový občanský zákoník důrazem 8

Do nového občanského zákoníku se z politických důvodů nezdařilo zařadit vše, co se původně zamýšlelo. Na základě rozhodnutí Zemanovy vlády z roku 2001 , které i následná politická reprezentace respektovala, zůstala i nadále úprava pracovního poměru mimo občanský zákoník. Konzervativní politické sily naproti tomu prosadily, že mimo občanský zákonik setrvá i úprava registrovaného partnerství.

25

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO JAK FUN GUJE SOUKROM É PRÁVO

na _Přirozené právo člověka hledat si své štěstí sám (§ 3 odst. 1) i na povinnost kazdého. res~ektovat právo člověka žít podle svého (§ 81 odst. 1).

. K~~ je~na svobodně, jednani v jeho soukromé

může

sféře,

jednat dobře i zle . Odrazí-li se něčí špatné nestane se z pohledu soukromého práva nic

co by bylo hodno zvláštní pozornosti. Zničí-li např. někdo z nedbalosti vlastn f ~ěc, konstatuje soukromé právo jen zánik jeho vlastnického práva. Lidé však ~sto š~odí spíše jiným než sobě a na to i soukromé právo reagovat musí. Vych~disko, n~ němž staví, je obdobou přístupu trestního práva k podezření

z nez~konnost1. Zásada presumpce neviny, všeobecně známá z trestního práva, ~a _v soukro~ém právu paralelu v presumpci poctivosti. Občanský zákoník vychaz1 z ~omnenky, že lidé jednají poctivě a v dobré víře, a pokud někdo tvrdí op~k, mus1 to dokázat(§ 7). Zákoník také stanoví, že ten , kdo vykonává své pravo, není odpovědný za škodu , která tím vznikne jinému (§ 2909). Důsledná

oc~r~na ~ab~C:h práv a dobré víry patří mezi hlavní zásady nové úpravy, leč ~~de pravo. muze být i zneužito - uplatněno v rozporu s jeho účelem ke škodě

~mych. Kdysi dávno si jeden měšťan často hlasitě prozpěvoval na zahradě, což

je samo o sobě právně nezávadné, ale při zjištění že tak činí záměrně jen v ča­ sec~. ~dy jeho soused advokát přijímá své mand~nty nebo pracuje na právních podanich aby ho rus··11 bylo v j"eho po·· · · ·· ·t· k. . •. . . . • . •. . • cinani Zjls eno za azane zneuz1t1 prava. Hranic: ~ez1 uz1t1m a zneužitím práva je velmi tenká. Proto - a také z toho důvo~u. _ze 1?amotný zákaz zneužití práva může být zneužit- odpírá nový občan­ s~ zako~ik ochranu jen zjevnému zneužití práva (§ 8) tak, aby se na samotný vykon prava nemohlo šikanózně útočit. Vedle svobody člověka bere n · b. . . • . ovy o cansky zákon1k v ochranu i lidskou (§ 3 odst. 1 ). Tato ochrana se nepromítá jen do obecných úprav sleduj1c1ch ochranu j"mén d b . . • a, po o Y. soukrom1, cti nebo duševní a tělesné in. • tegnty cloveka Promítá sed 1· •t · . o zv as nich uprav sledujících rozumnou ochranu •. · slabs1ch. Slabším se n ·· •. erozum1 jen slabs1 strana, pod níž si většinou předsta. • . vi~e spotrebitele, zaměstnance nebo nájemce bytu . Slabším je i ten kdo je stizen nedostatkem rozumu ·k b . ' . • ve u ne o kdo se ocitne vůči druhému v závislém postaven 1, a vlastně každy' kd . . . . . • o se ocitne v poz1c1, v níž si s využitím běžného . instrumentaria soukrom · h · . e oprava pomocí nemůže. Tak občanský zákoník bere v ochranu nezletilé děti d sam t • .• z ravo ne postizené, osoby zadržené proti své vu i ve ~dravotnickém zařízení, oběti domácího násilí ale i ty kdo se ocitnou v _patrnem a bezprostředním ohrožení života (§ 1542 odst 1') Z . kl d . 1· . vsak vede ři · ě . . · . a a ni 1n1e . k .Pé .uprav pravniho styku profesionála s laikem. Občansky' zákoník st av1 na nt nu průměrnéh . svéprávn . . d. o rozumu - vychazí z domněnky, že každý kdo je · •· y, je na . an a~:spoň průměrným rozumem a schopností jej s běžnou pouzivat, a z že to každý od druhého 0 4 1). Naproti tomu se u osoby hlásící se k určité ~e avat (§ odst. profes1 nebo stavu před kládá . . profesionalita spojená s tímto povoláním nebo po hl d k . • s tavem (§ 5 odst 1) · · z e em tomu se podnikatel um zakazuje zneužít jejich

dusto!~~st

.„

.

.

~~~~: ~pa!:~sti

předpokladu,

v

26

může

kvalitu odborn íka nebo hospod ářské postave ní k vytvářen í nebo využití závislosti slabší strany nebo k dosažení zřejmé a n ed ůvodn é nerovnováhy v právech a povinnostech k újmě slabší :t r~n y ~§ 433). z:el ~ ~ peci~cká j ~ oc~rana ~ ~otře­ bitele, kterou stanoví komun itam i pravo ve smerrnc1ch zavaznych 1pro nas stát, jejichž úpravu i nový ob čan s ký zákon ík p řejí má (§ 1810 až 1867).

Hranice svobody soukromé vůle Vyjdeme-li z pojetí, že svobodní a svéprávní lidé si dokážou nejlépe uspo řádat své soukromé záležitosti sami, vede to k závěru , že mezi nimi má platit, co si sami ujednají a jaká práva a povinnosti si pro sebe zří dí smlouvou . Ta strany zavazuje(§ 1759) a jej í obsah pro ně představuje jejich vlastní (autonomní) právo , které si smluvní strany samy vytvo řily. Pravidla autonomního práva vznikají rovněž v manželství a rodině , kde také záleží předevš í m na dohodě zúčastně­ ných , jak bude jejich společenstv í fungovat. Vedle autonomního práva existuje i právo vnější (heteronomní), nařízené jednotlivcům bez zřetele na jejich vůli. Skutečnost vnějš í ch pravidel není sama o sobě špatná a lidé si je mnohdy osvojují buď jako samozřejmá (např. právní pravidlo o nabytí zletilosti dovršením 18 let věku) , anebo prostě spoléhají, že nějaká pravidla v zákoně jsou a že nastoupí v případě , kdy autonomn í ujednání chybí nebo když se objeví konflikt. Při koupi lyží si v obchodě většinou neujednáváme pravidla pro případ , že se lyže zlomí při běžném užívání, při darování si nikdo nevyhrazuje právo odvolat dar, pokud se obdarovaný bude vůči dárci chovat v rozporu s dobrými mravy, a nastěhujeme-li se do nového rodinného domu, neuzavíráme smlouvy se sousedy, jak se k sobě budeme vzájemně chovat, protože spoléháme, že to zákon nějak rozumně řeší. Vychází se z p ředpo­ kladu , že v zákoně jsou pravidla racionálního chování. Působení heteronomního práva na naše poměry můžeme vyloučit , pokud si ujednáme ve smlouvě něco jiného. Jakkoli zákon stanoví, že se úrok platí v téže měně jako hlavní dluh Uistina), stranám nic nebrání ujednat si, že úrok bude placen v českých korunách , ačkoli má být jistina zaplacena v eurech . Leč v některých případech se odchýlit od zákona nemůžeme - rodiče nemohou uzavřít se sedmnáctiletou dcerou smlouvu , podle které by se dcera stala plně svéprávnou ihned , nebo naopak až dosažením věku 24 let, ani si nemohou smluvit se synem, že se nikdy neožení, snoubenci se nemohou dohodnout, že jejich manželství nebude nikdy rozvedeno , při koupi pozemku není možné ujednání , že se kupující stane vlastníkem jinak než vkladem svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Podle toho se zákonná ustanovení rozlišují na dispozitivní a kogentní. Dispozitivní právní pravidla dává zákonodárce osobám k volnému použití a je na každém , zda je použije nebo zda je pro sebe změní nebo vyloučí.

27

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

R?~dílně od. t.oho mají kogentní právní pravidla donucující povahu, působí ne-

zavisle ~a v~I~ o~~b, a dokonce i proti ní - tím veřejná moc omezuje moc soukro~ou. Pravnic1 s1 casto lámou hlavu , jak poznat, které ze zákonných ustanovení J_e kogentní a které dispozitivní, a nejednou končí rezignovaným povzdechem ze pro takové P~so~zení není jednotné bezpečné kritérium. Právě proto, že j~ te~ zák~na sta~1~~y a společnost dynamická, jsou občanské zákoníky, které k teto ota.zce mlc1 , . ponechávajíce výkladu a praxi, jak si s tímto úkolem poradí. poznamenal vývoj právních úprav po roce 1990 Ve starém ob~~nském zákoníku máme od roku 1991 právní pravidlo, že není .možné odchyht s: projevem soukromé vůle od zákonného ustanovení, z jehož povahy pl~ne, .ze se odchýlit nelze. To je výměr tak neurčitý, že soudci dává do rukou nastroj oz~ačit_libovolné ustanovení zákona za kogentní a odchylné ujednání ~a ~eplatne. A ze se to děje v míře vrchovaté, ví každý, kdo se prokousává naší Jud_ik~turou. Obchodní zákoník zvolil opačné a stejně špatné kritérium -v§ 263 uvadi úplným výčtem paragrafy závazkového práva od nichž se smlouvou odchýlit nelze Jde 0 tech · · t · - - . . ' . _ · ._ nic1s ni reseni , ktere generuje chyby. Opakovaně se ~kazu1e, ze ve vyctu něco chybí nebo že v něm něco přebývá - a jak to už v nasem p~ost!e?í bývá, co chybí, se průběžně doplňuje takřka s každou novelou, a _co .preb~a, ve výčtu zakázaných odchylek zůstává. Na dynamiku sociálního ~OJ~ neni § 263 obchodního zákoníku s to reagovat a jeho řešení bylo kritizovano Jako nepružné, nedávající nauce a judikatuře žádný prostor. I se zřetelem k tomuto stavu obrací novy· obc" k· . k 'k . . .. • . . ans y za oni paradigma vnímáni donucui1c1 povahy pravnich pravidel a volí kritéria sice abstraktní, ale konkrétnější než poukaz na povahu ustanovení (§ 1 odst. 2).

Česke prostřed1

~tano~í se, že se lze odchýlit od zákona, pokud to není výslovně zakázáno. V pnpade konkrétního zákaz · . . k . u Je srozum1telne, kde se prostor pro projev sou.d rome vule uzavírá Takové z. k koli s · . . · a azy naJ eme v jednotlivých ustanoveních, jakmm1 zakoník šetří (.Čím více zákazů tím chudší je lid" 1o) Tak např § 2975 zakazu1e konkurenční d0 1 "ky ' · · . oz na dobu delší než pět let. V některých případech J·e zákaz formulovan nepřímo al - t . . . . za neplatna. nebo právn•- be pres prohlášením určitých ujednan1 . o oč1v1dně . kterým

dědic odmítá dědictví . e e~~namna.

některých projevů vůle

podle §

Neplatný je

např.

projev

vůle,

·a~~~ zčásti(§ 1489 C:dst. 1). Právní bezvýznamnost 1 16 se nep"ihl'1- . vyk r:uJe zákon slovy, ze se k nim nepřihlíží - např.

ProJevu vůle který "kd • ' m se ne o vzdá svéprávnosti 1 odst. 2, podle něhož ~~~v vu le n:má právní účinky, jak se stalo např. v § 2728 V§ 1 odst 2 b" e vy ouc1t právo společníka na podíl na zisku · o canského zákoníku je také 0 b • . · odchýlit se nelze od pravidel u r .. . sazen Jeden konkrétní zákaz Je dobře srozumitelné že se: ~V~JICt.ch post~vení osob a ochranu osobnosti. , to og1cky otec d1těte záletné vdané paní nemůže r

z1

popřípadě že určitý P ·

9

Například občanské Zák

lk Ně

JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

s nf a jejím manželem dohodnout, že bude otcem dítěte i právně (o tom musí rozhodnout soud), že je právně nemožná dohoda mezi sourozenci zbavující je statusu osob blízkých stejně jako ujednání snoubenců , že uzavřou manželství způsobem neupraveným v zákoně , či smlouva , podle níž by se jeden stal otrokem druhého atd . Konečně § 1 odst. 2 občanského zákoníku zakazuje i ujednání odporující dobrým mravům nebo veřejnému pořádku . To jsou dva krajní limity, které nelze překročit.

Pojem dobrých mravů je každému znám a soukromé právo s ním pracuje odedávna . Dobré mravy odpovídají tomu , co je všeobecně uznáváno jako zvyklosti slušných lidí. Jakkoli se je nauka i judikatura pokoušejí blíže definovat, 11 ani sebekošatější vymezení nepopře ani starý aforismus, že definicí pojmu zabíjíme skutečnost , ani věčnou pravdu , že pokaždé rozhodnou především konkrétní okolnosti jednotlivého případu . Tak byla např. shledána jako rozporná s dobrými mravy smlouva o zápůjčce peněz na 100% úrok nebo ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti ze smlouvy o dílo ve výši desetinásobku ceny díla. Kritérium veřejného pořádku se staví ke stejnému problému z druhé strany. Zatímco dobré mravy, obrazně řečeno , působí v terénu mezilidského stýkání, veřejný pořádek zajišťuje fungování celku. Určitá právní pravidla jsou mravně indiferentní, např. ta, jež stanoví , které věci jsou nemovité, jak vznikají právnické osoby, kdy se uplatní promlčení a kdy prekluze, nebo ta , jež spojují nabytí vlastnického práva k nemovité věci s vkladem do katastru . Některá mohou být dokonce i mravně pochybná, např. pravidla o vydržení vlastnického práva k věci nebo založení právní domněnky otcovství manželu matky i v případě , že manžel je neplodný. Přesto taková právní pravidla platí a projevem soukromé vůle je změnit nelze. Veřejný pořádek staví na hodnotách představujících základy konkrétního sociálního a hospodářského zřízení. Pravidly veřejného pořádku se chrání určité hodnoty, např. bezpečnost obchodu nemovitými věcmi , nebo určité skupiny osob, které jsou vzhledem ke svému postavení sociálně nebo ekonomicky zranitelné (nezletilí, zdravotně postižení , spotřebitelé, nájemci bytů, zaměstnanci). Dobré mravy a veřejný pořádek jsou pojmy relativně neurčité, vyvíjejí se v čase a v prostoru , a proto je zákon nedefinuje. To může vést k obavě z nepředvídatelných rozhodnutí odkazující na některou z těchto kategorií. Takové riziko nelze jistě vyloučit. Ale minimalizuje je vžitá zásada, že není namístě dovolávat se dobrých mravů nebo veřejného pořádku v případech , kdy k rozumnému výsledku vede výslovný text zákonného ustanovení sám, minimalizují je i pravidla nového zákoníku o neplatnosti právních jednání (zejména§ 588).

•o Lao C' Ti Ti t on Y mecka nebo Rakouska ao- e- mg Praha Pragokoncert, 1969, s. 100

28

" Srov. např. usneseni ústavnlho soudu ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. li ÚS 249/97.

29

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

Pravidla výkladu Známé úsloví o třech právních názorech vyprodukovaných již dvěma právníky poukazuje na obtíže v hledání správného smyslu některých zákonných ustanovení, nemůže však popřít fakt, že smysl zákona je jen jeden a že z mnoha diskutovaných výkladů zákonného pravidla může být v daném čase jen jeden správný.12 V řadě případů nevyvolává porozumění zákonnému textu obtíže. Napřiklad právní pravidla, že splněním dluhu závazek zaniká(§ 1908 odst. 1) nebo že dlužník je zavázán plnit ve střední jakosti , není-li mezi stranami ujednána jiná jakost(§ 1915), zvláštní výklad nevyžadují. Ale pokud jde např. o§ 1411 , kde se stanoví , že správce cizího majetku vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře , je třeba k porozumění vědět, co je péče řádného hospodáře, a v této souvislosti zohlednit obsah § 159 odst. 3. Vůbec je třeba mít na mysli, že jazyk zákona sleduje v první řadě účelnost vyjadřování, označování téhož týmiž slovy, což nutně vede ke stereotypům, přičemž hledisku účelnosti, a tudíž i srozumitelnosti se podřizuje i hledisko jazykové a stylistické elegance. Věta „Zlepší-li propachtovatel propachtovanou věc do té míry, že pachtýř může při řádném hospodaření dosáhnout vyššího výnosu, může se propachtovatel domáhat přiměřeného zvýšení pachtovného" (§ 2335 odst. 2) jistě nezní jako jambický verš, ale přesně vyjadřuje, co se chtělo stanovit. Jazyk zákona je jazykem odborným. Jakkoli např. ústav pro jazyk český zhodnotil nový občanský zákoník jako .obecně dobře srozumitelný i pro ,běž­ ného' občana bez speciálního právnického vzdělání", je nutné mít na paměti, že ~nam slov a obratů v právním jazyce je jiný a pravidelně jednoznačnější než v Jazyce obecném. Zákazem zcizení (§ 1569) se v právu nerozumí zákaz věc uk~ás~, -~I: zá_kaz převést vlastnické právo k věci. Zvláštní význam mají obraty vy1ad~1~1 . pravní ~omněnky a fikce . Právní domněnka uvozená slovy „má se za :o. ze ~e domnenkou vyvratitelnou. Stanoví-li se např. v § 1803 „má se za t~, ze se UJedn~ná ':?~e úroků týká ročního období", znamená to, že právní pravidl~ se u~l~tn1, urc1-h ~e ve smlouvě výše úroků bez vyjádření, jakého období se u~_ok týk:. Nev:'r~titelnou právní domněnku vyjadřuje sousloví „platí, že". Na?,n~lad pn zaloz~ni ~a~~~ je nezbytné zavázat se ke vkladové povinnosti . Urci-li zakladatel, v Jake vys1 vklad poskytne, ale neuvede-li co konkrétně vklad:~ ~ude - zda hm~t~á věc, právo nebo jiná hodnota - pa k platí, že jde openez1tý vklad, a protoze Jde o nevyvratitelnou domne· nku d k , . • • k . , vy 1ucuie se o azovan1 opa u_(§ ~13)._ Za_timc~ práv~í d~~něnky vyjadřují pravděpodobnost nějaké skutecnost1, pravni fikci se predstira existence • - h · · . _ .. nece o, co zievne nen1. Tyto - tv' fikce se vy1adru11 obraty .považuje se" nebo hleďi se" Uza - . • . vre- 1I manze 1S I 0

12

Nelze ztrácet z patrnosti, že právní pravidla v zákoně klád . Proto se výklad některých ustanovení v čase měn· fivy • á~e se zretelem k současnosti . se soc1álni poměry mohou vést ke změně náhle~ a P iz~usobu1e se aktuálnl situaci. Změní-li Tím se zákon přizpÓsobuje měnicl se společnosti. u na vyznam a obsah zákonného pravidla.

muž, který je již ženatý, je jeho druhé manželství neplatné a soud je prohlásí za neplatné i bez návrhu (§ 685). Přesto se takové manželství považuje za platné, dokud nebude rozhodnuto o jeho neplatnosti. A vysloví-li soud neplatnost tohoto manželství , považuje se za neuzavřené , ačkoli ve skutečnosti uzavřeno bylo (§ 681 ). Podle § 25 se na počaté dítě hledí jako na dítě již narozené , přestože se zjevně ještě nenarodilo. Zákoník poukazuje v§ 2, jak mají být jeho ustanovení vykládána - ústavně konformně , se zřetelem k vlastnímu smyslu jeho slov, z jejich vzájemné souvislosti a podle jasného úmyslu zákonodárce, a tím poukazuje na standardní interpretační postupy (výklad jazykový, systematický, logický a historický), popsané nesčetněkrát v každém díle, jež se jejich metodám věnuje . Zároveň v§ 2 odst. 3 brání právnickému kejklířství a snahám dospět výkladem zákonného ustanovení k absurdnímu výsledku . Zákon je lidské dílo, a v důsledku toho není jeho jazykové vyjádření prosto některých nejasností nebo chyb. Výklad slov zákona musí v takovém případě směřovat k tomu výsledku, aby se nedostatek odstranil. Na to občanský zákoník odkazuje v druhé větě § 2 odst. 1 i v závěru § 2 odst. 2. Například § 1341 stanoví v odst. 1: „Má-li se stát zástavou věc , k níž má zástavnímu dlužníku vzniknout zástavní právo teprve v budoucnu, vznikne zástavní právo nabytím vlastnického práva zástavním dlužníkem." Proložená část textu nedává smysl , protože zástavní právo nemůže zástavnímu dlužníku vzniknout nikdy. Je tedy nutné vyložit, jaký je vlastní obsah uvedeného právního pravidla. Jak ze zamýšleného obsahu citovaného ustanovení, v jehož slovech je očividná chyba, tak i z výslovného znění a obsahu souvisejících § 131 O odst. 2 a § 1341 odst. 2 je zjevné (výklad logický a systematický), že věcně jde o vznik vlastnického práva k věci zástavnímu dlužníkovi teprve v budoucnu .

Ml čení zákona a analogie

I sebeobsáhlejší zákon o některých otázkách mlčí. Tehdy přicházejí v úvahu dvě možnosti. Buď mlčí proto, že zákonodárce něco upravovat nechce. Existuje

řada případů sociálního chování, při nichž se lidé nechtějí právně vázat. I když se muž a žena domluví, že půjdou na schůzku anebo že kamarádi zajdou posedět u piva, nevzniká mezi nimi právní závazek a splnění slíbeného nelze soudně vymáhat. Anebo zákon mlčí proto, že předpokládá obdobné (analogické) použití výslovného zákonného pravidla . Například § 2222 odst. 2 občanského zákoníku poskytuje zvláštní ochranu osobě, která kupuje věc, o níž nemůže vě­ dět, zda byla pronajata. Dovolává-li se toto ustanovení výslovně případu koupě (tj. směny věci za peníze), klade se otázka, jak posoudit případ, kdy nabyvatel věc nezíská za peníze, ale za jinou protihodnotu . Například při výměně jednoho pozemku za jiný půjde o směnu, nikoli o koupi, na niž§ 2222 výslovně

30 31

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

po~k~zuje . ~akkoli však citované usta~ovení o směně mlčí , nepochybně jeho pravn1 pravidlo dopadá i na směnu . Učelem § 2222 není odepřít nabyvateli ochranu v případě směny, tj . vydání vlastního statku jako protiplnění s cílem získat za něj jinou hodnotu . Účelem je nepřiznat zvláštní ochranu tomu, kdo získal věc, aniž za to převodci musel dát protiplnění , tedy např. darem. K tomuto závěru ohledně nabytí věci směnou vede § 1O odst. 1: pokud chybí výslovné ustanovení, posoudí se právní případ podle ustanovení obsahově a účelově nejbližšího. Výslovné ustanovení však musí skutečně chybět - to znamená, že nelze použít ani ustanovení obecné povahy. Starý ani nový občanský zákoník např. výslovně neřeší , jaké majetkové poměry vznikají u nesezdaného páru. To ale neznamená, že by se na majetkové poměry ženy, která žije ve společné domácnosti s přítelem (v poměru druha a družky), mohla analogicky použít ustanovení o společném jmění manželů, protože se přímo použijí obecná ustanovení o spoluvlastnictví. Mlčení zákona může znamenat i zákaz - v soukromém právu máme upraveno rozdělení domu na byty Qednotky) za účelem vlastnictví bytů , ale nemáme upraveno vlastnické rozdělení domu jiným způsobem : z toho plyne, že si nelze ani ujednat, že se dům rozdělí tak, že vlastníkem střechy bude jeden a zbývajících částí domu někdo jiný.

JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

Právo vychází i tak z pojetí , že vynutit si splnění povinnosti lze jen způsobem zákonem předvídaným . Vynucuje-li si někdo , čeho chce dosáhnout, vlastní silou a způsobem zákonem nepředvídaným , jedná svémocně a jeho jednání není v souladu s právem , protože svévolně , bez opory v zákoně , zasahuje do právní sféry někoho jiného a ruší jeho soukromou moc(§ 993, 1003, 111 O, 2935). Takovému rušení se lze vzepřít i silou (§ 1006). V tom se liší od svémoci svépomoc. Při svépomoci neposkytují právní pomoc osobě dotčené v jejích právech soud ani exekutor, ale právní pomoc si zajišťuje ohrožený sám - vycházeje z úvahy, že zákon je na jeho straně , je sám exekutorem ve svůj vlastní prospěch . Svépomoc byla hlavním nástrojem právní ochrany v dobách , kdy právo bylo v počátcích ; její hlavní vadou je, že při svépomoci neřeší otázku , na čí straně je právo, nezúčastněný třetí (neutrál) - ten , kdo zasahuje do cizí sféry, i ten , kdo mu to odpírá, tak často činí v představě , že právo je na jeho straně , a pak vítězí ten silnější. Zda vítěz konal po právu či proti němu , lze zjistit testem následného soudního přezkumu a případným uložením náhrady škody, pokud bylo ze zákazu vybočeno . Moderní právo váže dovolenou svépomoc na splnění několika podmínek (bezprostřední ohrožení, přiměřenost obrany) a obecně na situaci, že by veřejná moc přišla ohroženému se svou právní pomocí pozdě(§ 14).

Ochrana práv

Úloha soudce

'.~.~kce pr~va je v tom, že dodržování jeho pravidel zajišťuje veřejná moc, pod

Slova zákona jsou mrtvá písmena vytištěná na papíře Sbírky zákonů - do života je uvádí soudce. Soudci jsou rozličných povah a intelektu stejně jako jiní lidé, a jak řekl jeden moudrý muž, chytrý soudce si poradí i se špatným zákonem, ale hloupému ani sebelepší zákon nepomůže . Faktem je, že soudce je při rozhodování zákonem vázán (čl. 95 Ústavy). Klade se otázka, jaký zákon bude soudci při rozhodování nejlepší oporou . U těch, kdo se zabývají výkladem a používáním zákona, pozorujeme často dva krajní proudy. Jeden žádá, aby zákon dal již svými slovy řešení jakéhokoli případu, který se v praxi vyskytne, a chybí-li v zákoně takové řešení, nastává bezradnost. 13 Druhý extrém představuje

j:j•z. a~tor~tou_ se zákon vyhlašuje a která má mocenské prostředky, jak dodrzovani pravnich pravidel vynutit. Proto zákoník zakládá každému kdo se cítí ve _s~é~ právu zkrácen , oprávnění domáhat se ochrany u přísluš~ého orgánu · · verejne moci r t · 1m o organem Je - pokud jde o soukromá práva - pravidelně ~oud_ (§ 12); -~e _na s?udu, aby v konfliktní situaci , kdy jedna strana tvrdí, že ~ha. má vuc1 ni povinnost, a druhá strana to popírá, zjistil kde je právo a autontati~ně ~slevil existenci nebo neexistenci povinnosti ~plnit. Uloží-li soud spl~ěni povinnosti a není-li ani poté povinnost splněna nastupuje vynucení povinnosti veřei· nou mocí (exek ) St · t . . •. ' . . . . . . . uce . a ni vysost pn prosazovani prava lze nahradit soukromopravn1m1 prostředky - ujednají-li si strany rozhodčí smlouvu •. . . nebo rozhodčí doložku vylou • · t• •„ • c1 trn pro svuj majetkovy spor pravomoc soudu u· d „ . . a sven rozhodnuti někomu „ • • jinemu. je naj1-lt s1 strany že daJ'í svému proJ·evu vule formu notá • kéh · · ' • _ rs o zap1su, mohou si ujednat i to, že notářský zápis bude opatren. d~l~zkou vykonatelnosti, a v důsledku toho vyloučí možnost, aby právo. ~ez~ nimi na~é~al s~ud, a ta ze stran, jíž vykonatelné oprávnění svědčí, se muze P_n nesplneni ~.ovin_nosti domáhat bez dalšího exekuce. Ani exekuce není dne~ vtučnou zálezitost1 státní výsosti, vedle exekučního řízení prováděného ~ou Y orm?u výkonu.rozhodnutí mohou exekuci provádět i soukromí exekutoři. yto nástroje modern1 doba doplňuje i o některé další (mediace).

13

Svého času se stalo, že jednatel s. r. o. na výzvu všech společníků svolal k zasedáni valnou hromadu společnosti , ale neučinil tak v písemné formě, nýbrž telefonicky. Na zasedáni se dostavili všichni společnici i jednatel (který byl současně také společnlkem) a jednomyslně schválili návrh usnesení. Presto jednatel vzápětí soudu navrhl , aby vyslovil neplatnost usneseni, s odůvodněnlm , že valná hromada nebyla řádně svolána. Jakkoli šlo o zjevné zneužití práva, jemuž měla být i podle § 265 obchodního zákoníku odeprena právní ochrana, soud prvního stupně návrhu vyhověl , protože abstraktní úvahu nezvládl a kazuistické ustanovení v zákoně neměl. Očividná nesprávnost rozhodnuti byla v akademických kruzích dosti odsuzována . Zákonodárce poté novelou§ 131 obchodního zákoníku stanovil , že soud neplatnost nevysloví, jestliže .se vyslovení neplatnosti valné hromady proto, že byla svolána v rozporu se zákonem („. ), domáhá jen osoba, která takto valnou hromadu svolala („. )". Zákonodár~va reakce nebyla správná, protože kazuistická právní pravidla vedou k neúplnosti zákonné upravy. Dosavadní úprava byla vzhledem k abstraktně pojatému § 265 obchodního zákoníku

32

33

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAlDÉHO

volunt?ri~mus , projevující se snahou upravit právní poměr mezi stranami podle vlastni predstavy co možná volným nalézán lm práva, bez zřetele k jasným slo-

vům zákona. Nový zákoník vede uvedené krajnosti v patrnosti, ale nemůže· na 14

nich stavět jako na základu . Kodex staví na soudcích , u nichž je namístě před­ pokládat znalosti a pečlivost standardního představitele soudcovského stavu jichž je naprostá většina . S nimi zákoník spojuje svoji budoucnost a svůj osud.' .• ~tará moudrost pravi, že zákon má být prostředně jasný. Půjde-li do pří­ hsnych podrobností .tvrdými" ustanoveními, nastav! bariéry sociálnímu a ekonomickému vývoji, ustrne-li na holé abstrakci, dá motivaci k voluntaristickému a nepředvídatelnému zasahování do soukromých záležitostí (vzpomeňme, jak odkaz starého zákoníku v § 2 odst. 3 na „povahu ustanovení" jako kritérium kogentnosti umožnil omezování autonomie vůle prohlašováním kdejakého ustanoveni zákona za donucující). Nový zákoník usiluje jít střední cestou , snaží se vyhnou~ záhadným formulacím i kazuistickým pravidlům , staví na generálních k~au~uhch a adresuje svoji důvěru soudci. Proto je zákoník vystavěn jako otevre~~ te:ctu_r~ - na soudci bude, aby pro konkrétní připad zvážil , zda tu je mimoradny zaiem (§ 98), spravedlivý důvod (§ 220, 1244), mimořádná okolnost (§_75~~ ne~o ~dálost (§ 1542), aby posoudil, zda jde o zjevnou svévoli(§ 1551 ), mimoradny pnpad (§ 1659), hrubý nepoměr(§ 1299, 1765, 1793, 1796), hrubý rozpor s obchodními zvyklostmi(§ 1801) nebo zjevnou či hrubou nespravedlnost(§ 1162, 1963) apod .

~~vý občanský

zákoník se staví čelem k myšlence, že vedle zákonodárpráva - manifestem soudcovské tvorby práva je § 1O ce Je sou~ce..~ůrcem _ odst. 2 ukladaJ1c1 soudci, aby v případech, kdy zákon mlčí a kdy právní případ nelze_ :o~h?dn~ut ani podle analogie, rozhodl tak, aby se dospělo k dobrému usporad~nr ~rav a P?vinností sporných stran . Samozřejmě, ani za této situace nelz~ d~t ~ruchod libovůli - i při takovém rozhodování musí mít soudce na mysh pnnctp spravedlnosti , zásady soukromého práva vzít ohled na zvyklosti "ád •· · · ' soukromého života a musí se .. . vypor at s pnpadnym1 stanovisky právní nauky a ~osava~~· JUd1katu_ry. Ob~obná ustanovení, jaká představuje náš § 1O odst. 2, ~aJdem: 1Jtnde, napr. v obcanských zákonících Rakouska, Švýcarska nebo ltáhe. Zkusenost ukazui·e že ne· • •. • Jsou masove vyuz1vána a že soudní rozhodnutí , 1

,4

dostatečná. Zákonodárce se měl ťt d . čkat, Jak si s analogickými situace;f~~~~di~ud~:!~~;~v: r~akce ~a jeden ~patný j~dik~t a vyo korporacích uvedené kazuistické "dl • · ro 0 novy občansky zákonik ani zákon . prav1 o neprevzaly. Jakkoli § 140 starého občanského zákoník · ě • předkupní právo při převodu spoluvlastnic:é~~sn s.Ianovi, ze. spolu~lastnici mají ze zákona vlastník převádi svůj podfl na osobu blizkou) po~ilu některym z nich (ledaže tento spoluobsah slova ,převod" významově zúží na prod:j~utu~·'=db~I t~~oto ustanov~ni a rozhodl , že darování Tím motivuje spoluvlastníky kte.ří se ( dk iz "! ou i z dosa~u predkupního práva lovalí darování, byt' ve skutečnosti z~izí za pe~·1zee Nupni.mubpčarávu ~nazí vyhnout, aby simuN · šš' · ovy o nsky zákoník na tyt eivy iho soudu reaguje výslovným ustanovením§ 1124 odst 2 ž ři b . o excesy spoluvlastnického podílu maji spoluvlastnici právo vykoupit je1· ~a · o::'c~ouezuplatném p7evodu cenu .

JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

která se těchto ustanovení dovolávají, lze spočítat na prstech . Přesto má i § 1O odst. 2 svůj význam, byť bude aplikován v mimořádných situacích. s myšlenkou na rizika , kterými může poznamenat soukromý život rozhodování v rámci abstraktních formulací , obecných pojmů nebo generálních klauzulí, byl do nové kodifikace zařazen § 13. Koncepčně sleduje doktrínu stare decisis (setrvat na rozhodnutém) a ukládá soudci , aby při rozhodování sledoval judikaturu k případům v typově shodných znacích a neodchyloval se od ní, pokud nebude mít pro odchylku přesvědčivý důvod, který v odůvodnění rozhodnutí řádně vysvětlí.

Prolínání starého práva s novým Bylo by zpozdilé myslet si, že se účinností nového občanského zákoníku změní svět a že se rázem změní uvažování lidí. Taková očekávání s 1. lednem 2014 nelze spojovat. Starý občanský zákoník bude ještě dlouho působit na konkrétní právní poměry a jen zvolna bude vyklízet pole tomu novému. Nový zákoník však vede právní praxi k tomu, aby i při posuzováni starých právních poměrů respektovala jeho základní hodnotová paradigmata (§ 3030), především ústavní konformitu výkladu, rozdíl mezi soukromým a veřejným, respekt k autonomii vůle, hledisko poctivosti a dobré víry a odepření právní ochrany zjevnému zneužití práva. Nový kodex nevstoupí do života násilně - práva a povinnosti vzniklé před jeho účinností se posoudí podle dosavadních právních předpisů . Teprve od účinnosti nového zákoníku se budou posuzovat nově vzniklá práva a povinnosti z oboru práv osobních , rodinných a věcných . Lhůty, které počaly běžet podle starého zákona, doběhnou podle původní úpravy až do svého konce. Avšak zejména u smluv, které byly uzavřeny před účinností nového zákoníku, se vychází z pojetí, že strany uzavíraly smlouvu v určitém právním prostředí, s jeho znalostí a že není zákonodárcovou věcí, aby jim práva a povinnosti následně měnil. Proto je výslovně stanoveno(§ 3028 odst. 3), že se práva a povinnosti z těchto smluv, jakož i z jejich porušení a také zajištěni smluvních povinností (§ 3073) budou až do svého zániku řídit dosavadními právními pravidly. Ale i tento výměr sleduje zákonnou dispozici a nebrání ujednáni, že se právní režim smlouvy přizpůsobí nové zákonné úpravě . Výjimky, kdy i do starých smluv zasahuje nový zákoník, jsou dvě . První se týká nájmu nemovité věci (ovšem i její části, tedy i bytu nebo nebytového prostoru), druhá smluv o účtu. Obligace založené těmito smlouvami jsou pravidelně dlouhodobé, a z toho důvodu je zákoník ode dne své účinnosti převádí na nový právní režim . Nejvážněji se přechodná ustanovení zákoníku věnuji vyrovnání se s obnovenou zásadou označovanou latinským výrazem superficies so/o cedit a překláda­ nou zpravidla slovy „povrch ustupuje pozemku". Nový občanský zákoník opouští právní pravidlo zavedené u nás v roce 1950, podle něhož jsou i pozemek, i stavba

34

35

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

s nim pevně spojená dvěma samostatnými věcmi , a prohlašuje je v§ 506 za věc jedinou - pozemek Oehož součásti je i stavba). Vzhledem k tomu, že vlastnictví stavby i pozemku bylo u nás dlouhá desetiletí odděleno , 15 spojuje § 3054 oboje v jedinou věc , pokud je vlastníkem pozemku i stavby jediná osoba. Je-li vlastnictví stavby i pozemku v rukou různých osob, zachovává se dosavadní stav, vlastnictví obojího zůstane i nadále odděleno , dokud se nespojí vznikem vlastnického práva náležejícího jediné osobě. K naplnění tohoto cile se zakládá vlastníku pozemku k stavbě i vlastníku stavby k pozemku zákonné předkupní právo. Tohoto práva se nelze platně vzdát, ale ani při prodeji nebo jiném zcizení stavby nebo pozemku nemusí být konzumováno (§ 3056); pozemek i stavba mohou tedy i přes výměr § 506 ještě velmi dlouho existovat jako dvě samostatné věci, dokud nedojde k jejich spojení. Rovněž tato úprava dokládá, že nová kodifikace vstoupí do existujících právních poměrů nenásilně a s citem pro pozvolný vývoj. Vůbec je třeba mít na paměti, že nový zákoník vstoupí do sociálniho prostředí postupně a volným krokem. Na papíře se toho změní hodně . Lidem se otevřou nové možnosti. Ale nelze očekávat, že by se po 1. lednu 2014 začaly na soudech vršit návrhy nezletilých, aby bylo rozhodnuto o jejich emancipaci (§ 37), že by katastrálním úřadům byly masově adresovány návrhy na zápisy výhrady vlastnického práva pro stroje upevněné ve zdech obchodních závodů (§ 508), že by si strany běžně ujednávaly kratší či delší promlčecí lhůtu (§ 630), že by začali být po desítkách osvojováni zletilí lidé (846), že by se pozemky hromadně zatěžovaly právem pastvy(§ 1278), že by pořizovatelé závěti povolávali v každé z nich dědicům fideikomisární substituty(§ 1512) nebo že by platnost velkého počtu pojistných smluv byla napadána pro nedostatek pojistného zájmu(§ 2764). Běžným adresátům právních pravidel občanského zákoníku bude srdečně jedno, že budou do 31 . prosince 2013 činit právní úkony a od 1. ledna 2014 začnou právně jednat. Budou prostě žít a chovat se, jak se chovali dosud, a za účinnosti nového občanského zákoníku si snad čas od času uvědomí, že je zákonná úprava zaskoč! méně než ta, kterou zaznamenávali v dosavadních zákonech , protože - vyjádřeno slovy veřejného ochránce práv - .stoji ( ... )na zásadách, se kterými nemůže mít žádný slušný člověk problém. Bráni přiro­ zené právo každého brát se o štěstí své a rodiny. Střeži poctivost a dobrou víru. Dbá na suverenitu jedince a ochraňuje slabší. v neposlední řadě pak je i srozumitelný.•1s

JAK FUNGUJE SOUKROMÉ PRÁVO

Na změny soukromého práva se ovšem musí připravit profesionálové, zejména právnici a podnikatelé - a zkušenost učí , že někteří budou včas připra­ veni a jiní nikoli. Tak tomu bylo vždycky v souvislosti s každou velkou změ­ nou - a nejen v právní úpravě . Leč i tady platí okřídlené úsloví, že štěstí přeje připraveným . Samozřejmě že změny v soukromém právu postaví velký úkol před právní praktiky a především před ty, kteří budou stát v první linii - před advokáty, notáře a firemní právníky. Na nich bude, jak se nový zákoník začne usazovat v praxi a jak se nastaví jeho praktické užívání, neboť zavedený stav právní praxe bude v mnohém i jedním z významných vodítek pro následné nalézání práva soudy.

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Nové pojmy •

veřejný pořádek

• • •

větší důraz

• • • • • •

Právní úprava významně změněná co do obsahu na lidskou svobodu a odpovědnost presumpce poctivosti a dobré víry vymezeni dispozitivních a kogentních pravidel Zcela nová právní úprava výslovný zákaz zjevného zneužití práva výslovná ochrana slabší strany výslovná pravidla o výkladu právních předpisů presumpce průměrného rozumu u svéprávného člověka presumpce profesionality spojená s určitým povoláním nebo stavem formulování úlohy soudce při ochraně práv (soudcovská tvorba práva, pravidla pro rozhodování typově obdobných případů)

•s K oddělení vlastnického práva k pozemku od vlastnictvl stavby u nás došlo {obdobně jako

18

v někde1šlm sov~~kém Rusku , kde se tak stalo dekretem o půdě z roku 1917) s odkazem na ze~ědělsko~ politiku K?č , tj . s cflem zlikvidovat soukromé rolníky a kolektivizovat zeměděl­ stv1 vytvárernm Jednotnych zemědělských družstev. Rusko však model nastolený v roce 1917 opustilo už v roce 1992, zatímco v našem občanském právu zůstal ještě víc než dvacet let po · pádu komunismu Varvarovský, P Nejen o plotech Lidové noviny- Orientace, 19. listopad 2011 , s. 23.

36

37

PRÁVO JE TU KVŮLI LIDEM

Právo je tu kvůli lidem

• Právní řád má smysl 1·e 1· t . • • . . . , -1 u spo1ecnost l1d1. Vere1né právo má především na ':1ys~i ce/Jstvost ~poleč~nství, dbá o jeho klid a o řád v obci, kraji, ve státě, peču­ ~e 0 Jeho celkovy rozvo1 tam, kde jednotlivci a jejich soukromé iniciativy nestač! ' tam, kde by soukromá hl . ' . . . • moc mo a celek ohrozit. Soukromé právo se upíná k 1ednotl1vc1 s vedomím že t · t ké . h „ . . , o Je a Je o tvonvost a soukromá iniciativa, co Je - _ty~,~~y- v _euroamerické kultuře - nositelem sociálního vývoje. /to je důvod proc tez1ste upravy obč k 'h . , • ' _ ans e o zakomku predstavuje člověk jako jednotlivec a soukrommk se svými · · • . , tý ďl "' za1my a potrebam1. Zat1mco se jiné zákony věnují urči1 1 . m ~ m_ ?blastem života jednotlivce i společnosti, občanský zákoník zasahuje do zalez1tostí člověka · ·t· - d · . 1es e pre Jeho narozením a také dlouho po jeho smrti. Stanovu1e kdy člověku vz k • . nt a zpusob1/ost mít práva, kdy jeho právní osobnost .k, . ' , zam a, 1ake podmínky m -být 1 , us1 sp neny, aby člověk mohl z vlastní vůle nabývat • prava a zavazovat se k p . t . , • . ovmnos em. S osobou clověka se pojí jeho právo na 1meno, na dusevm a tělesnou integritu i na jeho soukromí I soukromé právo nahlí"' čl • . . · Jinak by á , . zt na oveka Jako Jednotlivce žijícího ve společnosti. pr. vm pravidla obča k ' h á , ri ns e o z kontku neměla smysl Tato kapitola věnuie pozornost těm kte -- · • · oznac· · ' n 1sou c1oveku nejbližší - jeho přfbuzným a těm které u1eme za osoby blízké J' „ , ' práva a povinnosti které se · tm _s~_pnznavá ~vlá~tní status a z toho plynoucí práv majetkových.' promita}I do oblasti prav osobních a rodinných i do

Jak se novy' obča

k· · . ns Y zakonik staví k člověku?

Recipientem - tím k jehož vůl'1 • , , domí působí_ j·e č;ověk •~ vedomi se pravo obrací a na jehož vůli a vě. a nemuze to být nikdo j·iny' n • · 1 ·k, K •. pmají právní pravidla zák 'k „ . , ez c ove . nemu se pnoni u a zasahuji lldske pom· · ·t· • člověka i ještě dlouho po . h . . ery jes e pred narozením je o smrti Pravě proto z"e . ·1 , k d k • .' • c1v1 ni o ex shrnuje právní pravidla vztaže · k na sou romému z1votu, je přirozeným těžištěm jeho pozornosti ' Knapp, V Teorie práva. 1 vyd Praha: C. H. Beck, 1995, s. 70.

38

člověk se svými zájmy a potřebami. Také z toho důvodu se zákoník výrazu „člo­ věk" nevyhýbá a najdeme jej v řadě ustanovení. Právnické synonymum pro člo­

věka- „osoba fyzická" - je vytvořené jako paralela k označení právnické osoby; často je užívá zákon o obchodních korporacich i další zákony a i v občanském zákoníku je sporadicky najdeme. Terminologická paralela fyzických a právnických osob jako by naznačovala , že obě skupiny osob - subjektů práva - si jsou rovny. Tak tomu ale není. Člověk je výjimečný tím, že je nadán přirozenými právy a má je nezávisle na státu . Se zřetelem k nim je postavena naše Listina základních práv a svobod . Soudci ústavního soudu slibují chránit neporušitelnost přirozených práv člověka (čl. 85 Ústavy). Proto náš právní řád vychází z faktu svobody člově­ ka. Jejím logickým důsledkem je skutečnost , že každý člověk je způsobilý mít práva a povinnosti , že je osobností ve smyslu práva - každý člověk má právní osobnost2 od narození až do smrti . Právní osobnost je s živým člověkem tak pevně spjata, že se jí nemůže zbavit z vlastní vůle a nemůže tak učinit ani veřejná moc. Faktický výskyt otroctví, třeba i převzatého dobrovolně a „smluvně", zakládá protiprávní stav. Právní osobnost člověka zůstává po celý jeho život neměnná. Lékařská věda dnes dokáže nejrůznější výkony včetně změny muže na ženu nebo ženy na muže v rámci léčby transsexuálů . Avšak ani takový zásah(§ 29) nemá za následek zánik právní osobnosti osoby jednoho pohlaví a vznik nové právní osobnosti osoby pohlaví opačného . Právní osobnost zůstává stále táž, mění se jen sexus .

Příbuzní a osoby blízké

Idealisté se sice hlásí k myšlence, že všichni lidé jsou bratry, ale každý člověk má kolem sebe jen úzký okruh lidí, kteří jsou mu opravdu blízcí. Občanský zákoník vychází z toho, že blízkými člověku jsou vedle jeho manžela (popř. registrovaného partnera) především jeho nejbližší příbuzní. Příbuzenství je pravidelně založeno na pokrevním poutu mezi lidmi. To je dáno buď tím, že jeden člověk pochází od druhého (matka a syn , děd a vnučka) , anebo že dva lidé mají stejného předka (bratr a sestra , sestřenice a synovec). V prvém případě mluvíme o přímé linii příbuzenství, v druhém o linii vedlejší. U příbuzenství rozlišujeme stupně určené podle toho, kolika zrození je třeba, aby příbuzenský poměr mezi osobami vznikl. Narodí-li se rodičům dítě , tak právě v důsledku jeho narození vzniká mezi matkou nebo otcem a dítětem příbu­ zenství v přímé linii a v prvním stupni. Ke vzniku příbuzenství mezi prarodičem 2

Způsobilost mlt práva a povinnost se v nauce běžně označuje jako právní subjektivita. Slova subjektivita, subjekt jsou odvozena z latinského subiectus, podfízený, podrobený, poddaný. To je_ieden z důvodů , proč se občanský zákoník přiklonil k pojmu právní osobnosti. Týž výraz použila Všeobecná deklarace lidských práv a běžný je i v různých evropských jazycích.

39

OBČANSKt: PRÁVO PRO KA.loi;Ho

a vnukem Je zapotřebí dvou zrozeni : proto děd a vnučka jsou příbuzní rovněž v přímé hn11, ale ve druhém stupni. Rovněž u sourozenců existuje příbuzenstvl ve druhém stupni, u bratrance a sestřenice ve stupni čtvrtém , v obou přípa­ dech ovšem v linii vedlejší, atd. Pokrevní pouto muže být nahrazeno poutem právním - t1m je osvojení. Proto i osvojitel a osvojenec jsou příbuzní v prvním stupni. (Mezi manžely není přibuzenský poměr, ale vztah založený uzavřenfm manželství. Pokud se manželstvf rozvodem zruší , stávaji se z nich cizí lidé. To platí 1o registrovaných partnerech .) Osobami blízkými si navzájem nemusí být všichni příbuzní. Prateta se třeba nemusi s prasynovcem ani znát. Proto občanský zákoník kodifikuje poměr osob blízkých napevno jen mezi lidmi příbuznými v řadě přímé a mezi sourozenci. Nebráni však vzniku poměru osob blízkých i mezi jinými příbuznými, váže to však na podmínku, že by jeden z nich považoval újmu vzniklou druhému jako svou vlastní. Stejná podmínka je nutná ke vzniku poměru osob blízkých mezi lidmi, jejichž vzájemný poměr je obdobný poměru rodinnému. Tento poukaz občanského zákoníku (§ 22) míří především na poměr druha a družky (druhovský). V součas­ né řeči se o takových osobách běžně mluví jako o příteli a přítelkyni. Přáteli v tomto smyslu mohou být ovšem i osoby stejného pohlaví. Vedle příbuzenství zná občanský zákoník i švagrovství. To je poměr mezi pří­ buznými jednoho z manželů a druhým manželem. Uzavřením manželství dojde ke vzniku švagrovského poměru mezi matkou, strýcem nebo bratrem manželky a jejím manželem. Rovněž u švagrovství rozlišujeme linie a stupně . Podle toho, jak Je kdo příbuzný s jedním z manželů, je sešvagřen v téže linii a v témž stupni s druhým manželem. Tak jsou tchán a tchyně se zetěm sešvagřeni v přímé linii v prvním stupni, sestra manželky je s jejím manželem sešvagřena v pobočné hnu v druhém stupni apod. I osoby sešvagřené si mohou být navzájem blízké. Leč zákoník takový poměr mezi sešvagřenými osobami nestaví napevno. Zvolil vyvratitelnou právní domněnku, a tudíž umožňuje důkaz opaku. Takový důkaz musí být opřen o fakticitu konkrétního sociálního vztahu: strýc manželky, s nímž se manžel setká nanejvýš občas na svatbách a pohřbech v rámci širší rodiny, v pozici osoby blízké spíše nebude, stejně tak ani tchyně a snacha častující se vzájemně pojmenováními z říše sudokopytníků. Ve všech případech, které jsme zatím uvedli, se nevyžaduje, aby lidé v po~ěru oso~ _si blízkých společně žili. I když mají rodiče vlastní domácnost a jejich d1tě rovnez svou, poměr osob blízkých to neruší. Ani manželé, kteří si „dají

pauzu", protože cítí krizi svého svazku, a žijí na čas odděleně, nepřestanou být osobami blízkými. Pokud ale určití lidé spolu žijí trvale - bez zřetele k tomu, zda mez~ nimi Je nějaký pokrevní nebo právní svazek-, zakládá i to právní domněn­ ku, ze Jde o osoby blízké. Leč i v tomto případě jde o domněnku vyvratitelnou. . K~t~gone blízkých osob má v soukromém právu zvláštní význam. Osoba bhzka Jinému člověku může za určitých okolností vystoupit na ochranu jeho osobnosti. z kruhu osob blízkých má být přednostně vybrán opatrovník; jde-li

PRÁVO JE TU KVŮLI LIDEM 0 dltě, které nemá rodiče, pak se z osob blízkých zpravidla vybere pěstoun nebo poručník ditěte . U osob blízkých se předpokládají vzájemné užší sociální

i ekonomické vazby, které mohou přerůst i v majetkové operace cílené k poškození třetích osob, zejména věřitelů . Nejsou vzácné případy, kdy dlužník zamýšlí zachránit vlastní majetek před věřitelem tím , že vše cenné převede bratrovi , družce nebo prarodičům . Dosavadní občanské právo chránilo věřitele před takovým poškozováním a ustanoveními o relativní neúčinnosti je chrání i nový občanský zákoník. Nezřídka se však stává , že dlužník usiluje skrýt vlastní majetek před věřiteli tak, že jej vloží do akciové společnosti , kterou založil , nebo do společnosti s ručením omezeným, kde je jedinou společnicí jeho manželka nebo sestra . Pro účel ochrany majetkových práv třetích osob nový občanský zákoník staví v těchto případech na roveň osobám blízkým i ty právnické osoby, na něž má dlužník podstatný vliv.

Od narození. .. Každý člověk je způsobilý mít práva a povinnosti . Právní osobnost se k člověku připíná již před jeho narozením - i počaté dítě může mít práva a mohou na ně dopadnout povinnosti (§ 25) . Početí nového života vyvolává ten následek, že právo na takové dítě hledí jako na již narozené - označuje se jako nasciturus (ten, kdo se má narodit). Nenarodí-li se však dítě, jež bylo počato , hledí se na ně , jako by nikdy nebylo. Někdy může vzniknout pochybnost, zda se dítě narodilo živé, anebo zda mu nebylo dopřáno spatřit světlo světa. Takovou situaci nemůže právo uzavřít s otazníkem: vyřešení otázky má závažné majetkové důsledky - narodilo-li se dítě živé, mohlo např. již po početí nabýt dědictví. Zákoník na tuto otázku odpovídá vstřícně k životu . Vyvratitelnou domněnkou stanoví, že se dítě živé narodilo; kdo tvrdí opak, musí jej dokázat. Nasciturus ale nemůže mít stejná práva a povinnosti jako živý člověk. Zákoník stanoví, že se na počaté dítě hledí jako na již narozené, jen pokud to vyhovuje jeho zájmům. Touto hranicí je nasciturova právní osobnost limitována . Nasciturus může zdědit nebo dostat darem dům s pozemky, ale není způsobilý zajistit splnění cizího dluhu zástavním právem k vlastnímu majetku . Leč pokud by dům byl poškozen a vyžadoval opravu, na jejíž financování vlastní nasciturův majetek nestačí, lze opatřit příslušné peněž­ ní prostředky úvěrem a za tím účelem zatížit nemovitosti hypotékou.

. .. až do smrti Smrti mizi člověk z tohoto světa . Smrtí zaniká i jeho právní osobnost. Projevy jeho vůle, které učinil za svého života, však působí i nadále. Nejde jen o pořízení

40 41

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAlDEHO PRÁVO JE TU KVŮLI LIDEM

pro případ smrti, ale také o smlouvy, které uzavřel , pokud práva nebo povinnosti z nich nadále trvají a vstupují do nich právní nástupci zemřelého.

. Smrt člověka se pravidelně osvědčuje úmrtním listem, který vystaví lékař. Umrtní list slouží jako důkaz smrti. K vystavení úmrtního listu je nezbytné ohledat tělo zemřelého. Jsou však případy, kdy je sice z okolností jisté, že člověk zemřel , ale mrtvé tělo chybí. I takové případy se vyskytují: letadlo s cestujícími se zříti do moře, výbuch v dole zavalí horníky. Tehdy je nutné provést důkaz smrt.i jin~k a provádí jej soud . Takové řízení může být zahájeno na návrh osoby, ktera ma na výsledku zájem , ale i z podnětu veřejné správy nebo i z vlastního podnětu soudu (§ 26).3 Stávají se však i jiné případy. Mnohem častěji , než že se vulkanolog před zraky vědecké výpravy zřítí do kráteru sopky, dochází k tomu, že se člověk svému okolí prostě jen ztratí, nedá o sobě zprávu, ani o něm není známo, kde se zdržuje. Nastane-li taková událost, zasáhne sociální vazby spojené se zmizelým.Má-li manželku, je jeho souhlas nutný k určitým opatřením ohledně společ­ ného jmění, má-li dítě, které se hlásí na střední školu, vyžaduje se podpis rodičů na přihlášce , je-li společníkem obchodní společnosti, může chybět jeho hlas ke sc~opnosti valné hromady usnášet se, problémy mohou vzniknout, pokud je zamestnancem, spoluvlastníkem, i v řadě dalších situací. Pouhé zmizení nemůže ~é:t ~prohlášení člověka za mrtvého. Dosavadní právo umělo podobné situace resit jen jmenováním opatrovníka nebo prohlášením člověka za mrtvého. Nyní se nabízí ještě možnost prohlásit zmizelého za nezvěstného. 4 Stane-li se tak, nehle~í se k nezvěstnému v případech, kdy je jinak potřebný jeho souhlas, přivoleni neb0 ·· · · • . . . jlíly projev vule. Rozhoduje-li se bez nezvěstného, může rozhodovani z_a~a.hnout i do jeho sféry, např. manželka zatíží hypotékou společný dům, spolecnic~.na valn~ hromadě s. r. o. rozhodnou o změně společenské smlouvy. Pro ~o p~ipady zakon stanoví, že taková rozhodnutí musí brát zřetel i na zájmy ·k .h •. nezvestneho Porušen·1 tohot · o za onne o pnkazu nemá za následek neplat·h • nost ale j·en práv0 • •' na na radu skody. Za nezvěstného prohlašuje člověka soud. Muze tak ale rozhodnout · á . .. . . . jen na n vrh osoby, která na tom má právni zajem, j_ak~ je typicky manžel, ale třeba i zaměstnavatel nebo spoluvlastník. Prohlásenim za nezvěstnéh • š. · • • o se re 1 situace prechodného charakteru j·akmile o sobě nezvestn · ď · ď · . ' Y a ve et, ztrác1 soud ni rozhodnutí o nezvěstnosti účinky. 5

Může se stát, že určitá událost ved k · ě . snad některá z nich_ ř fi e . smrti n kolika osob a že má význam rozhodnout, zda protože na tom závisi :~~tý P ~do~ravnim neštěstí - zemřela dříve nebo později než osoba jiná, leží pojistné plněni Nelz / .. ~ni následek - typicky určení, kdo bude dědicem nebo komu nádomněnka JeJich součas~ ~~~/~§z;;{den člověk přežil jiného, nastupuje vyvratitelná právní • I nezvěstnému lze ovšem Jmen t . nutné (např. vyžaduje-lit á ova opatrovnika - v někt.erých případech to bude dokonce nebo jsou-li pro to Jiné vá~~rd~~~~~ni zmizelého nebo Je-h Jim člověk nezletilý či nesvéprávný 5 Občanský zákonik převzal hláš . Francie, Québec) Rozdílně: eni _za nezvěstného z galorománských kodifikací (Itálie, těchto uprav se však nezakládá soudu pravomoc rozhodnout 3

42

Může

se stát, že o zmizelém nejsou zprávy dlouhou dobu. Tehdy se přiro­

zeně naskýtá otázka , zda je v ů bec ještě naživu . Tím se otvírá prostor k závě­

ru 0 domněnce smrti - pokud okolnosti odůvodňují úsudek, že člověk zemřel. Byl-li prohlášen za nezvěstného , nastupuje domněnka smrti po pěti letech od prohlášení , jinak po sedmi letech ode dne , kdy se objevila poslední zpráva , že dotyčný ještě žil. Tyto doby se zkracují na tři roky v případě , že někdo byl účasten na události , při níž byl na životě ohrožen větší počet osob - např. byl na dovolené v zámořské lokalitě , kterou zasáhla tsunami. Zvláště jsou však chráněni nezletilí; stane-li se osoba mladší osmnácti let nezvěstnou , lze ji prohlásit za mrtvou až po uplynutí pětadvaceti let od jejího narození. úpravy důkazu a domněnky smrti se liší v tom, že o domněnce smrti lze rozhodnout jen na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Společná oběma úpravám je konstrukce právní bezvýznamnosti rozhodnutí o prohlášení člověka za mrtvého, ukáže-li se posléze , že dotyčný žije - pak se na jeho prohlášení za mrtvého hledí, jako by k němu nedošlo. Z toho platí jediná výjimka: je-li někdo prohlášen za mrtvého, zaniká tím jeho manželství, a i když se následně ukáže, že žije, zaniklé manželství se neobnoví.

Svéprávnost. Postupné rozvíjení způsobilosti právně jednat při dospívání Starý občanský zákoník ztotožnil zletilost člověka s nabytím plné způsobilosti projevovat právně významnou vůli . Nový zákoník oboje odlišil. Zletilost upravil jako záležitost věku; zletilý je ten, kdo dovršil osmnáct let věku . Ten, kdo je plně způsobilý právně jednat, je svéprávný - svéprávný je proto, že je osobou svého práva, rozhoduje o sobě sám, nerozhoduje o něm a za něho ani zákonný zástupce ani opatrovník. Svéprávnosti se nelze vzdát: je údělem člověka vyrovnávat se po celý život s vlastní svobodou a být odpovědný za to, co dobrého či špatného činí. Za běžných okolností se člověk stane svéprávným dosažením zletilosti. Podle dosavadního práva mohl nabýt plné způsobilosti právně jednat i dříve, pokud po dovršení šestnácti let uzavřel se souhlasem soudu manželství. Toto řešení nový občanský zákoník zachoval , doplnil však k němu i možnost emancipace nezletilého, kdy soud přizná nezletilému svéprávnost, aniž je ten nucen v odůvodněných případech , že nezvěstný pozbývá právo nabývat majetek. Různé specifické situace dokáže české právo vyřešit jiným způsobem Protože se nezvěstným může stát i nezletilé dltě, diskutovala se otázka, jak nezvěstnost d ítěte zasáhne případnou povinnost některého z rodičů (např. po rozvodu manželstvi) k placeni výživného. I po prohlášení dítěte za nezvěstné bude povinnost k placeni výživného trvat, výše výživného však musí být upravena přiměřeně k nové situaci (péče o dítě bude spočívat v nákladech spojených s jeho hledáním, popřlpadě půjde i o vytvořeni úspor; srov. § 917)

43

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

uzavírat manželstvl (§ 37). Podmínkou je důkaz, že nezletilý je s to sám se živit a obstarávat si sám své záležitosti , zpravidla i dosažení věku alespoň šestnácti 5 let. Mohou tedy nastat situace, kdy někdo bude sice nezletilý, ale bude přitom plně svéprávný. . V ~ivo.tě to přirozeně není tak, že by před nabytím plné svéprávnosti bylo Jen pravni vakuum. Rozum i vůle člověka se rozvíjejí postupně a právo to musi odrážet. V některých právních řádech - a tak tomu bylo před r. 1964 i u nás pozorujeme snahu odlišit vývojové stupně v životě mladého člověka pevnými 7 daty. Nový občanský zákoník se k této tradici nevrátil a s respektem k různosti individualit zachoval současné řešení , že nezletilý má pravidelně způsobilost právně jednat v rozsahu přiměřeném rozumové a volní vyspělosti nezletilých příslušného věku .

Ale i z hlediska soukromého práva jsou některé věkové hranice důležité. Při rozhodování o právních poměrech dítěte má zvláštní význam právní domněn­ ka spojující s dosažením věku dvanácti let schopnost dítěte přijmout informaci, vytvořit si vlastní názor a sdělit jej(§ 867). To je důležité pro rozhodování soudu v záležitostech rodiny a při osvojení. čtrnáctiletý může s pomocí soudu zabrá~it úkonům zasahujícím do jeho integrity, anebo naopak takové úkony prosadit 1 •proti vůli zákonného zástupce (§ 100). Zvláště významná je hranice patnácti let. Změna příjmení patnáctiletého je možná jen s jeho souhlasem(§ 863).8 Patnáctiletý může o svém majetku pořídit závětí, třebaže jen veřejnou listinou (§ 1526), a za mimořádných okolností je způsobilý i při pořizování závěti svědčit. ?os~ení věku patnácti let má hlavně velký význam pro způsobilost mladéh~ cloveka sám se živit. Tradice dosavadní úpravy, že je patnáctiletý způsobilý sam "'t · . u_za~n pracovni smlouvu a stát se zaměstnancem, pokud se ve smlouvě UJedna, ze do práce nastoupí, až skončí povinnou školní docházku, pochází z roku 1950 · Sťl ··1·· _ a e pn 1s stran1· zaměstnavatelům a potlačuJ·e práva rodičů. To melo ·· I ·k · • SVOJ~ og1 u v dobe, kdy stat budoval uzavřenou ekonomiku, sám byl hlavnm~ zamestnavatelem a v zájmu vlastní ideologie usiloval oslabit soudržnost ro~iny. Dn~s je situace podstatně jiná. Soukromí zaměstnavatelé nejsou pod kazdodenntm drobnohledem státní kontroly, hranice republiky jsou otevřené, Dnes je patnáctiletý způs0 b 11• ř' Y uzav it pracovnl smlouvu a stát se po ukončeni povinné školni docházky ě zam stnancem přijímat úplatu z á . I . dokonce ani zaregistro d kód a pr ci, a e neni např. způsobilý pronajmout si byt, fungujlci rodině zajisté va s1 e o~aci kartu k satelitnímu televiznimu vysilání. V normálně něm společenství fatáln~n:oh_?u rodiče Jak~ zákonnl ~ástupci, ale tam, kde je soužiti v rodinmanželstvi není ideálnlm . ruhsode~ok, se mlady člověk ocitá v obtížné situaci, ze které ani útěk do , . . vyc 1s em . Klasické Je rozlišeni věku dovršením d é . nost. omezená své rávnost se m ho, čtrnáctého a Jednadvacátého roku (nesvéprávdětí právně jednat~ do dovrš ' plná_sšvép~ávnost); občanský zákonlk z r. 1950 vyloučil způsobilost • eni est1 let věku . 6 Jde 0 pňpady kdy rodiče ditět · posléze uzavř~u manželstvi U e n:is~u manžely, dltě má přijmenl po matce a rodiče dltěte Novákovou. ale s nebo dcer zavr:~ ..m man~elstvi s.e paní Horáková stane ze své vůle panl příJmeni ponechai- pokud do:á~epr~~~tcté~lětr dospěl~.' moh?u mít své důvody, proč si původnl 1 e , nelze Jim pflJmeni proti jejich vůli změnit.

6

t.

PRÁVO JE TU KV Ů LI LIDEM

možnostem nechat se zaměstnat jako děln í k na ropných polích v Rumunsku nebo v portugalských docích nic nebrán í. Občanský zákoník nyní stanovil , že pracovní smlouvu může nezletilý samostatně uzavřít , až dokončí povinnou školní docházku (§ 35). Tím brání spontánnímu uzavření pracovních smluv při náborových akcích pořádaných zaměstnavateli případně i ve spolupráci se základní školou. Zároveň zákoník umožňuje v případě , že to vyžaduje vzdělávání , vývoj nebo zdraví dítěte , aby jeho zákonní zástupci rozvázali jeho pracovní poměr - to však jen v případě , že nezletilý nedosáhl věku šestnácti let. Právní úprava dosud pamatovala jen na zaměstnávání nezletilých . Občan­ ský zákoník zohlednil , že se mladý člověk , byť nedovršil ještě osmnáctý rok věku, může sám živit rovněž samostatně (např. jako programátor), aniž by nutně musel být zaměstnán. Proto stanovil , že i nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, může být způsobilý samostatně provozovat obchodní závod a činit vše, s čím je tento provoz spojen . K nabytí této způsobilosti potřebuje souhlas zákonného zástupce i soudu (§ 33). Soudní přivolení se vyžaduje, aby bylo objektivně ověřeno, že řešení je v zájmu nezletilého a odpovídá jeho schopnostem. Pokud je soud schválí, nahradí soudní rozhodnutí podmínku dosažení určitého věku, kterou pro samostatný provoz výdělečných činností vyžaduje správní právo. V podnikatelských rodinách mohou tato právní pravidla umožnit, aby si podnikatelův potomek rozvíjel schopnost sám podnikat. Lze pro něho např. vytvořit samostatný obchodní závod vyčleněním jedné z několika provozoven obchodního závodu rodičů . Osoby mladší patnácti let nemohou vykonávat závislou práci jako zaměst­ nanci za mzdu nebo plat. 9 Mezinárodní smlouvy i komunitární právo, jejichž zásady tuzemská zákonná úprava sleduje, znají z limitu vázaného na tento věk určité výjimky, ty však naše právo nepřevzalo s odkazem na dosavadní tradici a kulturní standard zdejšího prostředí. Tento přístup je správný ve vztahu k zaměstnávání nezletilých . Ale pokud jde o provoz rodinných firem , nelze přehléd­ nout, že právě tam děti rodičům zcela samozřejmě pomáhají a i to právní úprava tradičně reflektuje ustanovením o povinnosti dětí podílet se na péči o chod rodinné domácnosti 10 jako hospodářské jednotky(§ 886). Na to nový občanský zákoník reaguje mimo jiné i ustanoveními o rodinném závodu a ochranou těch , kteří v něm pracují , třebaže nejsou plně svéprávní (§ 700 a násl.).

9

0 '

Výjimkou jsou aktivity v oblasti umění , kultury, reklamy nebo sportu, pokud vyhovuji podmínkám stanoveným zákonem o zaměstnanosti. Starý občanský zákonik pojal domácnost jako spotfebnf společenství lidí, kteří spolu trvale žiji. To odpovídalo ideologii totalitního státu a jeho koncepci závislosti člověka na státu. Kromě toho popiralo toto pojati i fakt, že i člověk žijící samostatně má také vlastni domácnost. Nový občan­ ~ký zákonlk domácnost nedefinuje a respektuje dvoji význam slova - domácnost představuji !ednak lidé, kteří spolu žiji a hospodař! (domácnost v tomto smyslu je aktivnf hospodárskou Jednotkou), ale i zařízeni lidského obydli. V jakém smyslu je o domácnosti v zákoníku řeč, pochopi každý z obsahu jednotlivých ustanoveni.

44 45

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉH O

Narušení schopnosti zletilého právně jednat

Při běžném vývoji události se člověk stane plně svéprávným dovršením osmnácti let věku . Lidé však mohou být zasaženi psychickými onemocněnimi která významně podlomí jejich rozum nebo vů li a záporně ovlivní jejich sch~pnost sa~ostatně právně jednat. Dosavadní právo přistupovalo k těmto truchlivým strankám lidského života podle schémat vytvořených v 19. století - omezením svéprávnosti nebo jej ím zbavením. Občanský zákon ík přichází se škálou několika variant, jak se vytvořily zejména v poválečné době v angloamerické a skandinávské oblasti, odkud postupně pronikly i do tradičních právních řádů kontinentální Evropy. Naši úpravu významně ovlivnila také mezinárodní Úmluva o právech osob se zdravotním postižením , kterou náš stát ratifikoval. Nemoci zasahující duši přicházejí velmi často stejně pozvolna jako mnohé z těch , jež zasahují tělo . Alzheimerova či Parkinsonova choroba, roztroušená skleróza nebo schizofrenie nezničí lidskou mysl přes noc. Nejde přitom o statisticky bezvýznamné záležitosti ; zmíněné nemoci postihují nezanedbatelný počet lidí - např. jen počet postižených Alzheimerovou chorobou přesahuje v Česku výrazně sto tisíc osob. Člověk s touto nemocí si dosud mohl jen postupně uvě­ domovat, jak se jeho postižení rozvíjí, jak se propadá do demence - s vědo­ mím, že ho znalci a soud po čase uznají nezpůsobilým , že bude ve způsobilosti samostatně právně jednat omezen, či jí dokonce bude zbaven ,11 a že mu bude jmenován opatrovník, na jehož ustanovení již nebude mít sám právní vliv. Opatrovník pak bude rozhodovat o jeho záležitostech, aniž bude vůle opatrovance právně významná. Dokonce i v případech , kdy nemocný učinil ještě při zdravé ~ysli opatření ohledně svých záležitostí (např. sám si zvolil správce svého majetku), mohl opatrovník tato opatření změnit.

~ový občanský zákoník přichází s úpravou předběžného prohlášení (§ 38 a n~sl.)'. Umožňuje tím člověku , který předpokládá závažné narušení své způ­ sob1lost1 právně j'ednat • prove·st za t'1m uce · • Iem prevent1vn1 · · opatreni • · a projev1 · 't . za~a~n~ vůli , jak mají být jeho záležitosti v budoucnu spravovány nebo kdo

ma být jeho opatrovníkem. Závažnost takového projevu vůle vyžaduje, aby se tak stalo veř · r · . . :Jnou 1stmou nebo v p1semné formě před svědky. Nastane-li následe~, jehoz se původce prohlášení obával, bude obsahem prohlášení vázán soud 1 opatrovník j·ím j·me . · . . •. novany. 8 ude-h napr. v prohlášení projevena vule doz1t v domku na před • ť · ·• . mes 1, Jejz s1 zdravotně postižený opatřil nebude možné • •h . . ' rozhodnout o prodeji dam • u a preste ovani opatrovance do garsoniéry v pane1 ov~m domě. Mohou však nastat mimořádné události které původce prohláeni nemohl • d 'd ' pre vi at. Za takové situace, pokud by v jejím důsledku hrozila

š 11

Dosavadní právo znalo omezeni i b i • . . bilosti k právním úkonum je jed : ~e~J zpusobilosti právně jednat. Zbavit člověka způso1v tom je důvod , proč se k němu no u ' ade n:ienši nároky na pracnost výroku rozhodnutí. úkonum je u nás kolem tficeti tisfc~kračuje častěji. Lidi zcela zbavených způsobilosti k právním

46

PRÁVO JE TU KVŮLI LI DEM

dotčenému závažná újma , může do prohlášení vstoup it soud a projevenou v ů li změnit nebo zrušit. Podm ínkou je závě r, že by p ů vod ce prohlášen í u rčité pro-

hlášen i neu či nil nebo že by je uč in il s jiným obsahem , pokud by m ě l o změn ě­ ných okolnostech vědomost. Tv ů rce p ředběž ného prohlášení m ůže možnost případných následných zás ah ů soudn í moci do svého projevu vů le omezit např. nařízením alternativn ího ře šení svých poměrů , pokud by mu to , co si p řál před ­ nostně , hrozilo v d ů sledku podstatné změny okolností závažnou újmou . Psychická onemocnění zasahuj í duševní integritu člověka s rů znou mírou dravosti. Někdo může mít jen obtíže p ři sociální komunikaci a ochraně vlastních zájmů při závažných rozhodnutích , u jiného m ůže dojít k poruchám rozumu a vůle tak podstatným , že jeho vůli musí nahrazovat opatrovník. Proto občan­ ský zákoník nabízí tři úrovně péče o takto postižené osoby (§ 45 a násl. }. Všem je společné , že podléhají soudnímu rozhodování a kontrole. Při volbě mezi nimi se uplatní zásada subsidiarity - je-li vzhledem k zájmům zdravotně postiženého dostačující méně omezující opatření , musí se mu dát přednost před výrazněj­ šim zásahem. Nejmírnějším opatřením je nápomoc při rozhodování , při které člověku se zdravotním postižením postačí asistence . Jsou např. lidé postižení fobiemi ztě­ žujícími jim normální sociální kontakt nebo lidé s demencí nižšího stupně , kteří zapominají a nevybavují si včas podstatné souvislosti. Tato a podobná postižení působí člověku komunikační obtíže a negativně působí na jeho rozhodování , ale nepředstavují důvod pro omezeni svéprávnosti. Tyto situace lze prakticky řešit pomocí příbuzných nebo přátel. Jsou však i případy, kdy postižený z růz­ ných osobních důvodů nechce své blízké obtěžovat, nebo k nim nemá důvěru , anebo kdy nemá nikoho takového. Tehdy lze využít podpůrce , který mu bude poskytovat na smluvním základě asistenční služby - bude provázet postiženého při právních jednáních , opatří mu potřebné informace, pomůže radou apod . Nově je rovněž upraveno zastoupení členem domácnosti. Nový občanský zákoník už nezná, rozdílně od starého, omezování či zbavování svéprávnosti u nezletilých. Dokud je člověk nezletilým , je dítětem a péče o ně je věcí rodičovské odpovědnosti bez zřetele na to, zda je to dítě „zázračné" nebo zda je těžce postiženo Downovým syndromem . Případný soudní zásah do svéprávnosti mladého člověka připadá v úvahu po dosažení zletilosti. Pokud však žije dospělý člověk s duševní poruchou , která mu brání samostatně právně jednat, ve funkční rodině, lze jeho situaci vyřešit i tak, že ho bude zastupovat člen jeho domácnosti. Takové zastoupení je omezeno jen na vyřizování obvyklých záležitostí. Podobně jako tomu bylo dosud , zná i nový občanský zákoník omezení svéprávnosti pro případ, že dlouhodobá duševní porucha významně rozruší schopnost člověka právně jednat. Za takových okolností mu jmenuje opatrovníka. Rozdíl proti dosavadní úpravě je zejména v tom, že omezit svéprávnost lze nanejvýš na tři roky. Po uplynutí stanovené doby musí soud stav postiženého přezkoumat

47

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KALDÉHO PRÁVO JE TU KVŮLI LIDEM

a zjistit, zda nedošlo k takové změně okolností, která odůvoď · ě hodn ť1 N . . . nuJe zrn nu roz~ : ove J~ 1 to, .~~ ~oud nesmí zasáhnout do svéprávnosti člověka, aniž ho uv1d1 a pokus1 se ZJ1st1t Jeho vlastní názor a přání. Občansky' zákoník vyl č · dosavad ·1 · kd d u uie . ~ pra_x1,. ~sou rozhodl o tak závažném zásahu do osobnosti člověka Je~ na zaklade lekarských zpráv a znaleckých posudků . Více než dosud musí být brá~ ohle? na ~řání opatrovance při jmenováni opatrovníka. v souladu s dosa~adn~ praxi mus1 soud ve výroku rozhodnutí určit, v jakém rozsahu omezuje ~pu~obilost zdravotně postiženého právně jednat, výslovně se však stanoví, že cloveka_nelze zbavit způsobilosti samostatně právně jednat v běžných záležitostech kazd~den~ího života. Koupi potravin nebo běžného vybavení domácnosti, ~lace~ naiemneho a podobné úkony nelze stíhat neplatnostr. 12 Leč i v případě, ze by člověk omezený ve svéprávnosti právně jednal s jinou osobou a překročil 13 meze své .způs~bilo~ti, nemusí nutně jít o neplatnost smlouvy, jak tomu bylo podle st~r~ho ~a~on1ku. Nově se umožňuje, aby platnost smlouvy byla zachována, na~r. t1m , ze JI_opatrovník zdravotně postiženého schválí. Navíc se výslovně stanov1 (§ 1934), ze splnil-li dlužník, byť není plně svéprávný, svůj jistý a splatný dlu.h, ~talo se tak po právu. Právní pravidlo se uplatní i v případě, že soud omezil svepr~vnost člověka nakládat s penězi do určité částky a ten přesto vyrovná • •· T' . . . . .• . dluh predstavovany· částkou . . • vyss1. 1m se 1hde se zdravotnim post1zenim zbaví nzika, ze je ~~s~h~e povinnost platit úrok z prodlení. Pokud ovšem bylo plněno na ~l~h, ktery Jeste nedospěl, nebo na dluh, jehož existence je sporná, musí být pinem vráceno. Je-li zletilý omezen ve svéprávnosti, rozhoduje za něho v určených záležitoste~h opatrovník. Pokud se osud člověka svěří do rukou jediné osoby může

to u nt vyvolat různá pok • · p • . . ' . „ usen1. roto obcansky zakoník umožňuje , aby příbuzn1 nebo. pra~elé opatrovance vytvořili opatrovnickou radu (§ 452 a násl.). Jejímu schvaleni podléhaJ·í závaž • . na opatrovnikova rozhodnutí o osobě či jmění opatrovance. Každé opatrovnictv· · d •. . . • 1Je nou skonc1 - opatrovanec se může uzdravit do te mi~, ze op~trovníka již nepotřebuje, opatrovník může být nahrazen jiným opatrovnikem pnpadně opat • . · rovanec zemre. Tehdy opatrovník musí vyúčtovat , Jak spravoval opatrovancovo . • • p k r ti . Jmen1. o ud zemře opatrovník musí všechny 1 is ny a .P s:mnosti týkající se opatrovance vydat soudu ten kďo J·e má u sebe. Stary obcanský · k ·k · . • . . za oni upravoval i plné zbavení svéprávnosti (úplné zbaveni zp~soKbilosti k právním úkonům). Podobné opatření novy· občansky· zákoník · nezna do byl před · • · .k • · ucmnosti nového zákoníku zbaven způsobilosti k právním u onum stane se dnem účinn ť éh · os 1 nov o zákon lku člověkem ve svéprávnosti 2 '

„

Jsou samozfeJmě při ad že . reálně schopen ani d~Jit ~o ob~~š~vni ~emo.c natolik rozlož! osobnost člověka, že s1 nenl sám sobtlý samostatně právně ·edna; u a o.upit si chl.éb nebo mléko Pak sice bude právně zpuprávo nebude ve skutečno!11 vyk v ábě~n~ch záležitostech každodenního života, ale toto své volební právo nebo právo na sv ~v~ ff a tom nenr nic zvláštního - VŽdyt' kolik lidi má napf Např. s1 koupi račku za . o ny P. stup k informacím, aniž je vykonává? P 14 tis Kč, ačkoli mu soud zakázal obchody nad limit 10 tis. Kč

jen omezeným - to znamená , že nebude moci být zpochybňována platnost jeho právních jednání v běžných zá ležitostech každodenního života .

Jméno Nová zákonná úprava upravuje jméno člověka návazně na úpravu dosavadn í. Náleží k přirozeným právům člověka mít jméno a užívat je. Jméno zahrnuje nejen osobní jméno 14 a příjmení , ale i další jména a rodné příjmení , které člověku podle zákona náleží . Pokud jde o soukromý styk, má člověk právo - nikoli povinnost15 - své jméno v tomto styku užívat. Pokud ale užije jiné jméno než své vlastní, nese následky případných omylů nebo újem, které tím způsobí. Osobní jméno zvolí člověku při narození jeho rodiče , případně ten z rodičů , který je znám. Příjmení dítěte určuje zákon tak, že shodné příjmení rodičů nese i dítě . Mají-li manželé různá příjmení , protože si svá původní příjmení při uzavření manželství ponechali , musí již při sňatečném obřadu určit, jaké příjmení bude mít jejich dítě . Mají-li různá příjmení rodiče , kteří nejsou manžely, zvolí dítěti příjmení při jeho narození. Nezvolí-li rodiče jméno dítěti včas , urči mu je soud. Člověk může mít několik osobních jmen ; zákon o matrikách připouští u českých občanů dvě taková jména . Zvláštním případem příjmení je příjmení připojované . Při uzavření manželství si manželé mohou zvolit příjmení jednoho z nich jako společné , ale druhý manžel může prohlásit, že ke společnému příjmení připojí (na druhém místě) své příjmení dosavadn í. K připojení příjmení může dojít také při osvojení. Zákon ale bráni přílišnému řetězeni. Uzavírá-li manželství s panem Novákem paní Klimová Křešničková , nelze rozhodnout, že společné příjmení bude Novák/Nováková a připojovaným příjmením Klimová Křešničková. Zvolit lze jen Nováková Klímová . Pokud by naopak pan Novák přijal jako společné příjmení své manželky, může se po uzavřeni manželství jmenovat Klíma Křešnička a své původní příjmení ke společnému již připojit nemůže (§ 662). Podle běžné životní zkušenosti se příjmení člověka mění při uzavření manželství. K takové změně však může dojít i při jiných příležitostech . Nejčastě­ ji k tomu dochází při rozvodu manželství, kdy se ten z manželů, který přijal příjmení druhého manžela , může do šesti měsíců vrátit ke svému původnímu příjmeni. Ke změně příjmení může dojit i při osvojení. Rovněž v případě, že uzavře manželství matka dítěte , jehož otec není znám, a přijme příjmení svého 14

15

Výraz .osobnl jméno" {tj. Marie, Filip) občanský zákonlk zvolil rozdflně od vžitého .krestnlho" jména jednak proto, že většina obyvatel nenl krtěna, ale i z toho důvodu , že pro obyvatele českých zemi náležejlcl napr. k arabskému nebo vietnamskému etniku by označeni .krestnl" jméno vyznělo nepflpadně . Ve styku s orgány vefejné moci , tedy pro úkony týkajlcf se práva vefejného, člověk takovou povinnost má. Ukládá mu ji zákon o matrikách (zákon č. 301/2000 Sb.) v§ 61 .

48

49

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA2DÉHO

s:

m~.nžel~, pak ~tejně změn í i příjmen í nezletilého d ítěte - ale pokud dftě do~rs1I~ vek. pa_tnac~1 let, ~a~uje se k takové změně jeho souhlas. Patnáctiletý ~love.k ma prec~ je~ uz s~lne sociální vazby mimo vlastní rodinu a změna pří­

jmeni představuje vyrazny zásah do jeho identity.

• . Ke z_mě~ě jména nebo příjmení může dojít i podle zákona o matrikách. Na z~dost clovek.a ',jehož osobní jméno nebo příjmení zapsané v matrice je směš­ ~e .~e.bo h~~h~e, rozhodne matriční úřad o změně jména. Může k tomu dojít

1z jmych vaznych důvodů .

Rozdílně od

dosavadního práva upravil nový občanský zákoník také pseudonym (§ 79). Kdo je Lucie Bílá nebo Hana Hegerová, se všeobecně ví. Kdo byla Ema Destinová, věděl před sto lety celý svět. Přesto některé projevy soukro':'~ .~ůle učiněné pod pseudonymy mohou vyvolat vážnou pochybnost o~led~e Jej1·c-~ platnosti, např. při vystavení nebo přijetí směnky. Nový občanský ~akonik vnas1 do podobných situací jasno. Je-li zřejmé , kdo pod pseudonymem jednal, nelze dovodit neplatnost. . Jmé~o -. a _také pseudonym , pokud vešel ve známost - je chráněno. Proti n:opravnenemu zásahu do jména bylo možné se chránit i dřív: zákazem dalsiho zasahování, uložením povinnosti k odstranění následků způsobených neoprávněny· m zásahem 1 ·h d • . .. . • · vym • · . ozenim na ra y zpusobene Ujmy. Novy obcan. .

s~ zako~ik ~o~avadní ochranu rozšiřuje. Jsou případy, kdy se člověk dotčeny neopravnenym zásahem do sve· h · · b . •t •• • • . • . o jmena rani nemuze napr. proto ze je •ť · · ' ' udrzovan • v ume em spanku na jednotce intenzivní péče . Pro tyto situace novy· obca k ' ' k 'k · · · . .~~ . Y za oni zaklada pravo vystoupit na jeho obranu těm kteří jsou mu nejbltzs1. ' Bydliště

Stejně jako dosud tak · dl . . • . . • ani po e nove upravy nelze ztotožnit bydliště s ohlásenym m1stem trvalého pobyt u · . . . _ u. rcen1 trvaleho pobytu je důležité pro veřejné • pravo (napr. pro určení k j'aké · mu vo 1ebn1mu obvodu volič náleží) a pro evidenci o byvatelstva v bě" . h ~ amenovani vyznamu míst bydliště a trvalého pobytu k němuž znyc predstavách často do h · · . ' sl . . c azi, se obcansky zákoník snaží předejít výus:~novenim 0 bydlišti (§ 80). Bydliště má člověk tam, kde se zdržuje s ~vnyml . . . umys em z1t tam trvale u bydl„tě t d · 1s e Y rozhoduje fakt1c1ta zatímco u trvalého . . . po bytu udaJ v evidenci B dl 1„ ť · · ' ní místa plne·n·1 d · ~ ~ ~ ma vyznam pro soukromý styk osob (pro urče, pro orucovan1 apod ) i z hl d' k . • Jsou ovšem lid· k •. .• · e is a ochrany soukrom1 človeka . notlivci aby s· e, :.~n b.ydhst~. nemají nebo nechtějí mít. Není důvod bránit jedi zváo ' zpusob z1vota, jaký chce. Nemůže to ale být k újmě okolí l ten k,d • o nem stálé bydliště p ot • • ·· · č . . • r oze ZIJe tu u jedné partnerky tu u J'iné tu U d I •. • • a s1 a nema um 1 "'t přivedl~ k tom • '!..s ~1 trvale s kteroukoli z nich, anebo proto, že ho okolnosti u, ze ZIJe Jako squatter, se má postarat, aby ho mohly kontaktovat

z ·· · · ·

PRÁVO JE TU KVŮLI LIDEM

soukromé osoby, pokud k tomu mají právní důvod . Pokud se o to nepostará , finguje se jeho bydliště na základě pomocných kritérií místem, kde žije, kde má majetek, popřípadě kde měl bydliště naposledy. To má význam pro doručování a zvláště pro posouzení , zda adresát doručení zmařil(§ 570) . určitých případech má význam určení , zda je některá osoba tuzemská či zahraniční. Občanský zákoník převzal do§ 2974 právní pravidlo z obchodního zákoníku , podle něhož je člověk zahraniční osobou , pokud má bydliště v zahraničí. hlediska tohoto určení nemá význam občanství - tedy i český státní občan může být zahraniční osobou .

v

z

Ochrana osobnosti člověka Občanský

zákoník chrání osobnost člověka - v rámci toho zvláště jeho život, zdraví , ale také vážnost, čest, soukromí a projevy osobní povahy.16 Zásahům dotýkajícím se protiprávně jeho osobnosti se člověk může bránit: domáhat se, aby od nich bylo upuštěno , aby byl odstraněn jejich škodlivý následek nebo aby byla nahrazena újma takovým zásahem způsobená . Postmortální ochrana dotčeného , již dosavadní právo umožňovalo jen manželu , rodičům a dětem zemřelého , je novým zákoníkem rozšířena ve prospěch osob blízkých . Pro případ, že útok na osobnost člověka souvisí s jeho působením v právnické osobě , obnovil nový občanský zákoník právní pravidlo, že - zásadně však jen se souhlasem dotčeného - může na jeho ochranu vystoupit i příslušná osoba. Podoba a soukromí člověka jsou chráněny a bez jeho souhlasu nelze narušit jeho soukromé prostory a soukromý život, pořizovat nebo rozšiřovat záznamy o nich , rozšiřovat podobu člověka, zveřejnit jeho soukromé písemnosti. Tato ochrana se týká soukromého života každého , ale z ochrany je vyňat „veřejný" život jednotlivce. Tím není míněno , že by bylo možné fotografovat nebo pořizo­ vat videozáznam každého , kdo se pohybuje ve veřejném prostoru - např . na ulici nebo v parku . Občanský zákoník vyjímá z ochrany jen člověka , který vystupuje veřejně v záležitosti veřejného zájmu . Objímající se dvojice v parku , která si vyměňuje vášnivé polibky, tak sice činí na místě veřejnosti přístupném , ale co dělá, provádí v zájmu ryze soukromém. Ale kandidát na obecního zastupitele, který v témž parku vystoupí na předvolebním shromáždění , vystupuje veřejně a ve veřejném zájmu a nemůže bránit, aby záznamy jeho vystoupení byly poří­ zeny a rozšiřovány. Totéž ale platí i pro účastníky takového shromáždění, kteří důstojnost,

16

Výsledkem působeni Strany zelených v Topolánkově vládě je zařazení práva žít v příznivém životním prostředi do příkladmého výčtu práv spojených s ochranou osobnosti v § 81 . Jde o promítnutí ústavnlho principu vyjádřeného v čl. 35 Listiny základnlch práv a svobod. Z hlediska soukromého práva jde především o právní důsledky promítající se do úpravy sousedských práv, práv a povinností pronajímatelů a nájemců , zneužití práva, zvláště vlastnického, náhrady škody (§ 2925) nebo nekalé konkurence.

50 51

OBČANSKÉ

PRÁVO PRO KAŽDÉHO PRÁVO JE TU KVULI LIDEM

~ ~andidátem

diskutují a kladou mu dotaz . . . re1nou zakázku pokud se d .. • . y. Take vyběr vrtěze v soutěži o vel • ' e1e vere1ně (vzpomeňm • osovacku"), je záležitostí veřejného zájmu. e na slavnou karlovarskou Ochranu soukromí lze prolomit M .. .. jde o ochranu soukromých ráv .. ·. uze k tomu do11t ze dvou důvodů. Předně pomocí. Dále je to veřejný z~jemJ~:~;dos.ob; to.to. hled.isko úzce souvisí se svéní a na informovanosti obyvatelstva n~.a~~rnrstratrvě, na rozvoji věd a umě­ vědecká umělecká a z d . . Trad1cne Je proto upravena licence úřednl ' pravo a1ská Ale i při vy • · · · • ' do práv člověka za • _ · uzivan1 techto licencí nesmí být sazeno nepnměřený • b . jem veřejnosti upíná více • k .. . ~ zpuso em . _Jsou hdé, k nimž se zásportovního nebo uměl k ~ez •. Jrnym lrde~. Ti, kdoz se účastní politického, řejným a společensk . mec e o z1v?t~ a s~·~' s~ v?či veřejnosti stávají svým veseríózních i neser"ó Y_ hvys~u~ovanrm oc1v1dnym1, musí snášet zvýšený zájem 1 znrc medu o svoji osobu PI ť ·· popularitu a 0 h . .. · a ' za svo11 kladnou i zápornou Paroubka to c ranla 1e11ch podoby a soukromí je oslabena. Manželka premiéra pozna a na vlastní kůži když t terčem karikaturisty Šť . .· se s a1a společně se svým manželem

nosti, jakkoli komiks Z elpa~a Marese a n~uspěla _se ž~lobou na ochranu osobmanžela Pod b • e ~ny .Raul v nadsazce znazornrl erotické fantazie jejího · o ne obstala Jako p·· t · ·k . npus na ' ankatura významného bývalého ministra zdrav 0 t . . nrctvr a poslance Rath • ·· · s Adolfem H.tl . a naznacu11c1 podobu jeho fyziognomie ' erem v reakci na jeho . ky h i při těchto přístup h .. . ~ro o ospodářské politice třetí říše. Ale celebrit své me epc ~a~i zákonne licence prolamující ochranu soukromí tzv. ze. rot1pravně poříz · f t ena o agrafie politika obviněného z korupce na dvoře va b . • . ze ni veznrce může být t h0 "'kl d .. . • ~ prr a em. "Obyčejný" člověk je na tom samozřejmě lé e Z to jejich privátní zái :.t ataJi-h pred manzelkou něco ze společného majetku, je ezr ost ale odkloní 1 t kt • • osoba veřejného • . t ' . " - a o pred vlastní ženou pár milionu zrvo a ocitne se v meď . I . čase i na titulních strá k'. h . . ia nim prostoru v hlavním vysílacím •. n ac novin Jak se st I . . z1 z výletního místa 1 .. ě ' a o ministru Kocourkovi. Při reportá. ze jist zachytit i sku · b • • · . • raci. Ale už je nepřípustné „ pinu eznych turistu v zahradní restauskJenicí piva jako ilustrač _Po~~rt ze zá_b~rů takto pořízených fotografii muže se S ochranou soukro . n_1 o razek k clanku o alkoholismu. . m1 uzce souvisí och . • prsy, deníky a jiné souk é . rana pro1evu soukromé povahy. Dozákoník chrání. lntimn·1 rofém .prsem~osti (i v elektronické podobě) občanský J t s ra jednothvc · h . e edy porušením práva e je c ráněna 1 v rodinném prostředí. její d · na soukromí čte li • I • ' - manze bez souhlasu manželky opisy nebo prohledává-ť mobilním telefonu. Tak tom ' manzelka utajeně textové zprávy v manželově tut h u ostatně bylo · d"' ~ oc ranu prolomit (např. použitím do . 1• nve a stejně jako dosud lze i nyní k dukazu rozvratu společného souž·r ~1su adresovaných jednomu z manželů Moderní doba a techni k. ' ' v rizení o rozvod manželství) · právo c Y pokrok s ní s · · • na_ ochranu podoby a soukromí o • ~Ojeny pnnesly prostředky, které ~oz~é predstavit. Mobilní telefony inte hr~zu11 m~ohem více, než si dříve bylo nzen . kamerové systémy - t š ' rne ' sofistikovaná odposlouchá . o v e atakuje privát . vac1 zan1prostor. Občanský zákoník

„„

52

nepřijal v tomto směru podrobná pravidla jako veřejné právo.17 Občanský zákonik vychází z pojetí , že soukromá osoba může narušit soukromý prostor člo­ věka jen s jeho svolením (veřejná moc jen s výslovným povolením zákona). Proto různé soukromé instituce, např . banky nebo letiště, opatřují své prostory upozorněn lm, že jsou opatřeny kamerovým systémem . Vychází se ze skutkové domněnky, že ten , kdo tuto informaci má, a přesto do sledovaného prostoru vstoupí, dal konkludentně (i bez výslovného projevu) souhlas k vlastnímu sledování soukromou kamerou . Kdo se tomu chce vyhnout, nemá příliš na vybranou . Může si jistě zvolit elektronickou komunikaci s bankou a hotovost z účtu vybírat prostřednictvím bankomatu , může se rozhodnout, že nebude využívat letecké dopravy, ale s některými volbami tohoto druhu se pojí řada obtíží komplikujících praktický život. S ochranou osobnosti člověka se pojí i ochrana jeho integrity. Zásada je, že člověk je nedotknutelný (§ 91 ). Zasáhnout do jeho integrity lze jen s jeho souhlasem. V životě se tak také běžně děje - a nejen u holiče nebo v nehtovém studiu, ale i v soukromém styku daleko intimnějším. Souhlas k zásahu do vlastní integrity nemůže být ale bezbřehý. I právo na tělesnou a duševní integritu náleží k přirozeným právům člověka , jichž se nelze vzdát a která nelze zcizit(§ 19 odst. 2). Omezení z vůle dotčeného jistě možná jsou, mají však své limity: zákon, dobré mravy a veřejný pořádek . Postmoderna zbořila nejrůznější tabu a internet je v tom významným hráčem , byť leckterá prolomení tradičních sociokulturních dogmat budí nesouhlas i diskuse. Přesto některé zákazy a urči­ tá omezení svobody nakládat s vlastní duší i tělem zůstávají nedotčeny. Člověk sleduje různými zásahy tohoto druhu vlastní uspokojení estetické, náboženské nebo sexuální, nebo usiluje o nové zážitky. Doby, kdy se zkrášlování vzhledu omezilo na trvalou , propichování uší otvory pro náušnice nebo na depilaci, jsou dávno pryč. Lidé se běžně zdobí piercingem, tetováním, někdy dokonce skarifikací. V tom jim právo nebrání, ledaže by si někdo chtěl dát vytetovat na hrudník hákový kříž. Ale i tyto aktivity mají svůj právní rámec: provádí-li je na těle člověka někdo jiný, má ze soukromoprávního hlediska právní význam smlouva a důležité jsou otázky spojené s řádným plněním nebo s právy vznikajícími z vadného plnění, s povinností k náhradě škody apod . Ustanovení občanského zákoníku stanovují obecný rámec těmto zásahům . Profesionální zásahy do lidské integrity ve zdravotnických zařízeních nebo při lékařské péči řeší speciální zákony, které mají pro tyto případy přednostní uplatnění, ale ani tato úprava nemůže popřít, že péče o zdraví má svůj smluvní základ a podstatu (§ 2636 a násl.).

Jsou situace, kdy zdravotní stav člověka vyvolává nebezpečí pro něho i pro jeho okolí, a tehdy výkon zdravotní péče nezávisí na souhlasu dotčeného. Onemocní-li někdo úplavicí, záškrtem, cholerou nebo některou z jiných závažných 1 '

Zákon

č. 101/2000 Sb„ o ochraně osobních údajů .

53

OBCANSKE PRÁVO PRO KALDÉHO PRÁVO JE TU KVŮLI LIDEM 18

nakažlivých nemoci nebo jde-li o osobu jevíc1 známky duševní choroby nebo intoxikace a ohrožu11ci sebe nebo své okolí, lze je i proti jejich umístit ve zdravotnickem - pokud se do dostavil dobrovol- ho lze v tomto zadržet. Nesouhlas í-li pacient s takovým opatoznámí se to soudu , který rozhodne o do sedmi a odst. 6 Listiny) v jako zákoník ukládá paskytovatelt zdravotní povinnost informovat manžela zadrženého nebo jinou osobu blízkou. Kdo byl ve zdravotnickém má právo zvolit si zástupce nebo komunikovat s nimi bez nosti osob nebo domáhat se nezávislým odborníkem. se stanoví, že soudní souhlas s detencí není souhlasem s Qde jen o schválení nuceného pobytu), takže pacientovo právo odmítnout zákrok nebo výkon nedotčeno (§ 11 O).

zařizeni, popřípadě zařízení

ně řením,

zařízení

umístění detenční. Občanský

řizen1 označovaném péče

věka

třetích

vůli

umístěn důvěrníka,

Při nelékařských

tělesné

léčebný

může

zůstává

zásazích do integrity být nejednou obtížné Nemuposoudit, zda Jde o rozví1ení osobnosti nebo o její poškozování sí jít o tak jako inženýra Brandese, kterému se v 2001 splnilo jeho být zabit a kde je rozpor se všemi paradigmaty práva Masochista svoji "Venuši v kožichu" s binebo aby byl a pokud to oba baví, pokud jsou zletilí a užíPaparazzo vají s1 v soukromí, nestaví se k tomu ani soukromé právo slidicí v soukromí dvou a prodávající bulváru by naopak jednal jako médium, jež by je Zasáhnout lze i do duševní integrity látek a zkušenost s tím má každý, kdo ochutnal alkohol. Soukromé právo se k omamným látkám staví nestíhá neplatností kupní smlouvy na alkoholické nápoje nebo tabákové výrobky. S kokainem, heroinem nebo pervitinem je to ovšem jiné, í když tady má hlavní slovo právo a trestní. zákoník v dané právní význam jednání ve stavu, kdy se souvislosti nedokáže ovládnout nebo posoudit následky vlastního jednání (§ 24, 551 , 2846 . 2922), a také se zabývá právním významem trvalých poruch osobnosti vyvolaných návykových látek (§ 38 a násl., § 1528, 1585).

případy březnu

čem

důtkami,

děsivé

případ německého přání sněden, očividný. potřebuje

šťastný,

negativně. těch skrytě pořízené záběry protiprávně, stejně zveřejnilo. působením různých

některým

tolerantně:

veřejné zvláště

řeší hlavně

věk

či ničení.

Občanský

učiněných

člo­

působením

,

•

" p deJ· lldskych vlasu na vy cestou obnovu11. ro . . • .. . ho • , lze si však představit I neco Jtne , predstavam, • . • k m)

člo­

přezkoumání závěrů ošetřujícího lékaře

Výslovně určitým způsobem léčení určitý

•

dnů (čl.

zařízení, přítom­

• 19 Ob ča nský

zákoník tuto zásadu prola-

těla podléhá zvlá~tni zakon~-~ u:rahv:~ávech a biomedicíně. Připouští, aby člomuje ve shodě s Umluvou o_I s _Y~atu takové části svého těla, jako jsou vlasy věk přenechal jin_é~u , a to i za ~P ·mo.ut bez znecitlivění a které se přirozen?u nebo podobné čast1, kter_ é lz~ o eJ • . robu paruk odpovídá standard nim např. ma~ers~~~

1

k u:

čemu

. "t ( b nemá smysl bran1 o -

dozvědět

choduje se s m e:_, e • má právo se, jak s ní bylo Odejme-li se část tela z1vemu c ove ha nemusí mu být jedno , kde 1 · k mu amputovana no . • naloženo. Pokud by a ne o , . f maci co se s ní stalo . Pokud by mela •. k a má tedy pravo na in or • • d . e vzala SVUJ onec, . , , k n . m nebo vyza UJe s být použita k účelům zdravotnickym , vy~ um tyyt spekty Když 1"deme k holiči , • · h N ·de však 1en o oa · • k tomu souhlas dotcene e1 _ . bude naloženo , jak je obvyklé , a ze předpokládáme, že s ostnhanym1 v~~s~ýt ·· nak vyžaduje se souhlas dotčené skončí v odpadu . Pokud by to~u me o JI . ,ho ostříhané vlasy staly před­ osoby. Karel Gott by jistě nes.ta! o to, ab~hse Jte !'sty a končily u koupěchtivých mětem doplňkového byznysu Jeho vlasov o s y I

vědeckým,

~:

částem

fanynek.

• • . zákoník chová k lidského se vsak obcansky I t . mohou být samo• určené k transp an ac1 0 · jako k vecem . . . • • · praktické zřejmě pojištěny. Pojištěno muze být 1 mrtve telo ,( co z ~~) • • .h · · k pohřbu do tuzemska § · prevozu zemrele o z ciziny , • h . • Neudělil-li k tomu I po smrti člověka jsou jeho ostatky pravne c r~tn e_ny. 1·en ze zákonných •. • • být mrtvola p1 vana 1 člověk za svého z1vota souh as, _muze_ . k má být pohřben . Nádůvodů. Každý má také právo zava~ne rozhod_n ou:. Ja ěkdo přál ebenovou klady pohřbu jdou k tíži pozůstalosti. Pokud -~' ovse~ n . koc· áře se šesti, rakev a její odvoz na m1sto pos 1e d ni'ho odpoctnku• v cernem . . ou ochotni přispět • • spřežím vraníku , ale pozustalost nes t aci„ a ani pozusta•11ne1st' b se tak stalo "' d · pohřeb podle moznos 1, a Y . na náklady ze sveho, uspora a se , . • • • b sám za svého alespoň slušným způsobem. Nezvoll-11 clovek zpuso h d. . .. „ ěl-li zemrely nikoho, Je roz o života, rozhodnou o tom Jeho neJbllzsi , a nem • .k mřel označuje

V

určitých případech

těla obdobně

.r~any_

zvlášť

28

ohřbu

Y. .

nutí na obci, kde

člověk zemřel(§ 114): Za mí~to, kde~ 1ove

občanský zákoník vyvratitelnou právn1 domnenkou m1sto,

jeho tělo .

lidské tělo

k::

při

.

b

' nalezeno Y10

tělo požívá zvláštní ochrany. Občanský zákoník stanovuje, že lidské tělo zásadně vyjmuty z právního obchodu. Většina dispozic s částmi lidského

Lidské není jsou

věcí věcmi ne1sou ani části lidského těla, byť byly od něho odděleny. Tím

Je11ch výčet uvád1 vyhláška

č

440/2000 Sb 19

54

Napr. zákon

č. 285/2002 Sb„

o darovánfch , odběrech a lransp Ian tacfch tkání a orgánú.

55

OBČANSKE PRÁVO PRO KAŽDEHO

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

• •

•

platně,

Nové pojmy právní osobnost svéprávnost Právní úprava významně změněná co do obsahu podrobnějši právní úprava poskytující zletilému člověku podporu a zastoupení při narušení jeho schopnosti právně jednat -

s novými instituty (předběžné prohlášení, nápomoc při rozhodování, zastoupení členem domácnosti) a detailnějším stanovením podmínek pro omezení svéprávnosti

•

zrušení institutu zbavení způsobilosti k právním úkonům (svéprávnosti)

•

pravidla pro zásahy do integrity člověka a pro umístěni člověka proti jeho vůli do zdravotnického zařízení

• • • • •

Jednáme spíše ale s riziky

Zcela nová právní úprava švagrovství nezvěstnost

přiznání svéprávnosti

Pravidla nového občanského zákon/ku majl vést všechny subjekty k tomu, aby respektovaly svobodnou vůli člověka. Na právní jednánf se tedy má nahlížet jako na spfše platné než jako na neplatné. To by měl mít každý na, paměti. Nejde o revoluci, ale spíše o evoluci, kterou začal svoji judikaturou Ustavní soud a nový občanský zákoník ji nyní dovršuje. Vychází totiž z přesvědčení, že člověk má mít co nejširšf prostor ke svobodnému rozhodnutí, a vyjadřuje-li je prostřed­ nictvím právně závazného projevu vůle (nejčastěji smlouvou), že se následně nemajf hledat důvody pro jeho neplatnost, ale spíše se má udržet jeho platnost. K tomu směřuji dílčí změny v pojetí právního jednání jako jedné z právních skutečností, s nimiž zákon spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinnosti soukromníků. Vyložfme, proč se opustil termín „právní úkon" a proč je důležité odlišit od právního jednání přfpady, kdy vůbec o právní jednání nejde a jednání je jen zdánlivé. Nejvíce pozornosti budeme věnovat výkladu právnfho jednání a odklonu od pouze gramatické interpretace, jakož i rozhodování o neplatnosti právního jednání s důrazem na omezeni počtu případů, kdy soud o neplatnosti rozhoduje z úřední povinnosti.

částečná svéprávnost nezletilých pseudonym

labyrint se spoustou slepých uliček V současné právní praxi se stále ještě setkáváme s jistými pochybnostmi o schopnostech lidí utvářet si podle vlastní vůle své životní poměry. Starý občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.) tomu poskytuje silný základ tím, že soud až na několik málo výjimek musí přihlížet k vadě právního úkonu z úřední povinnosti. Stranám není dán dostatečný prostor, aby zvážily, co je pro ně výhodnější ponechat právní úkon v platnosti, nebo se neplatnosti dovolat? Ujednají-li si dlužník s věřitelem např. zákaz postoupení pohledávky a věřitel zákaz poruší , přihlédne k tomu teď soud z úřední povinnosti a prohlásí smlouvu za absolutně neplatnou , přestože nový věřitel jednal v dobré víře a dlužníku postoupení vů­ bec nevadí, protože od sjednání zákazu se jeho zájmy změnily. 1

56

' Rozsudek Nejvyššlho soudu ze dne 27. 2. 2006 sp. zn. 29 Ode 88212005.

57

OBCANSKE PRAvo PRO KAžDi=Ho

Navíc se na řadu pravidel starého občanského z . ného důvodu Jako na kogentní od nich . t ákonrku nahlíží bez rozum. si sjednat jinou sazbu úroků z ,prodl _z se _s rany n~~?ho~ odchýlit. Nemohou jiný proces uzavírání smlouvyJ neboe~á::~:tano~1 pnslusné vládní nařízení,2 odstupného, i když již došlo k částe: . I s~o~~1t ~d smlouvy s poskytnutím Ne1vyšší soud stíhá absolutní neplatn~:~u Pn n1. Vsechny tyto případy dnes Soudy nav1c často řeší právní s nout lze např. nedávný rozsudek ~o~ ~?~kazem na form.ální vady. Připome­ platnou smlouvu o nájmu nebyto . he1vyss1ho so~du_, kterym prohlásil za nea úhrady za související služby · ~~ prostor, v n1z s1 strany sjednaly nájemné téhož soudu ve kterém dos ěl Je in~u souhrnnou částkou.s anebo usnesení doucí z důvodu že . t P .k záveru o neplatnosti smlouvy o smlouvě bu, s1 s rany neu1ednaly kupní cen b , termin .kupní cena· s Právní řád •. . u, ne ot ve smlouvě není užit uliček který dnes pnpominá labyrint se spoustou slepých když ~e bud~~pcohs yttu1e s~u~romníkům dostatečnou právní jistotu v tom že ova poct1ve a rozumně 'kd 0 ·· ' zasahovat. • nr Jim nebude do jejich smluv

k .

Je racionální předpokládat ž . vystihuje§ 57 4 kt . . ' • e nikdo nechce uzavřít neplatnou smlouvu. To • ery stanov1 ze na právn 1 ·· d · .. • na platné nez· 1·ako na t '. Je nan1 Je treba spíše hledět jako nep1a ne Tento •· t · . . vhv na celou oblast souk . h. . pns up Je pro pravnr praxi zásadní a má jde nejen aplikace pr . ro_me o prava, neboť bez právního jednání se neobeava zavazkového ale · á • . . rodinného nebo korporačního. ' ani pr v vecnych, prava dědického,

Právní úkon~ právní jednání V textu výše se Objevují dva 0 · . • • zvyklí na první z nich v no _P ~mby. - pravnr ukon a právní jednání. Všichni jsme ' vem o canském záko 'k · · • nahrazen pojmem právní .ed • • P • n1 u JeJ vsak již nenajdeme. Je 1 nan1. roc? . Prvnr duvod je věcný. Právní . . . . • Právní úkon je vymezen v§ J~dnani neni presně totéž co právní úkon. 34 stareho občanského z. k 'k . • s ě. .. . m ru11c1 zejména ke vznik • • a oni u Jako projev vule k · u, zmene nebo zániku · · ovym projevem vůle spojují á . • . prav a povinností, které s tavého občanského zákoník P: v~i pr~~~isy. Právní jednání podle § 545 nov • . • u ma vsak š1rs1 následk · • d • · nem vyJádreny (čímž se opět kl d • • ~- pre evs1m ty, které jsou nouze zákona, dobrých mravů a e d~raz na vuh stran), a též ty, které ply, zvyklosti a zavedené praxe stran . lio , ze • novy. , Rozsudek NeJVYššiho soudu ze dne 17 Rozsudek NeJVYššiho soudu ze d 3 2005 sp zn 33 Odo 1117/2003 dne 26 3 2001 sp zn 33 Cdo 2994/99 • Rozsudek Neivyššiho soudu s Rozsudek NeJvyššiho soudu ze dne 29 11 2010 sp zn 33 Cdo 2330/2009 e Usneseni NeJvyššiho soudu z:e dnne 1185 4 2010 sp zn 32 Cdo 4051/2008 e . 9 2003 sp. zn 33 Odo 400/2003

58

JEDNÁME SPfšE PLATNi; , ALE S RIZIKY občanský zákoník uvádí širší následky vyvolané právním jednáním , však neznamená, že by tyto následky nebyly spojeny již dnes s právním úkonem. Jen to bylo tu opomíjeno, tu přijímáno jako samozřejmé . Zvyklostí, na niž se odkazuje v § 545 , se rozumí určitá skutečnost , která je natolik dlouhodobě a pravidelně zachovávána v právním styku , že je spravedlivé očekávat její dodržování obecně i v případech , kdy se na ni strany výslovně neodvolávají, případně ji ani neznají. Lze uvést tři příklady. První se týká placení na základě fakturace . Ze zvyklosti vyplývá povinnost poskytnout k zaplacení faktury přiměřenou lhůtu , což je přibližně 5 až 7 dní; není-li nic zvlášť 0 splatnosti ujednáno, pak nelze zaplacení žádat dříve (to ostatně potvrzuje i§ 1959, který zvyklost staví nad své dispozitivní pravidlo, a neodporuje to ani pravidlu v§ 1963). Z jiného soudku je příklad přenocování vodáka v tábořišti. Je obvyklé, že si před další cestou nejen zabalí stan a všechny ostatní věci , ale že po sobě též uklidí všechny odpadky a místo zanechá ve stavu , v jakém si je na noc pronajal. Byť to nebylo výslovně sjednáno , jde o následek, který vyplývá ze zvyklosti a může být vlastníkem tábořiště vynucen . Konečně třetí příklad - zvyklost se může týkat též určitého specifického významu užitého slova ve smlouvě; kupuje-li si člověk „sodovku" v Čechách nebo na Moravě , je v tom určitý rozdíl. V prvém případě ze zvyklosti vyplývá, že číšník přinese sifon (perlivou neochucenou vodu), ve druhém ochucenou limonádu. Od zvyklostí je třeba odlišit zavedenou praxi stran . Zvyklosti jsou ustálené v širším měřítku (např. při určitém typu činností, v určité oblasti), kdežto zavedená praxe stran představuje pravidlo vytvořené a platící pouze mezi konkrétními stranami. Její vliv na práva a povinnosti smluvních stran lze dokumentovat na případu dodavatele, který opakovaně od svého zákazníka přijímá a vyřizuje reklamace kvality dodaného zboží i více než dva týdny po dodání zboží (i když mají být vady vytknuty bez zbytečného odkladu). Z této zavedené praxe lze za splnění dalších okolností pro dodavatele vyvodit povinnost přijmout opožděnou reklamaci i v případě dalších dodávek, pokud to předem nevyloučil a zavedenou praxi tím nepopřel. Druhý důvod pro změnu právního úkonu na právní jednání je psychologický. K pojmu právního úkonu, k jeho výkladu či neplatnosti existuje bohatá judikatura - nový pojem by měl každého varovat před jednoduchým přejímáním starších závěrů, a to právě z důvodu zásadní změny spočívající v přístupu ke svobodné vůli soukromníků. Zbývá otázka, co se stane s právními úkony a se smlouvami, které byly uzavřeny podle dosavadní právní úpravy, tedy před účinností nového občanského zákoníku? Občanský zákoník to v rovině závazkového práva obecně ponechává na vůli stran. Nesjednají-li si nic jiného, jejich práva a povinnosti vyplývající ze smluv se i nadále budou řídit starým právem, i když vzniknou až po účinnosti nového občanského zákoníku(§ 3028 odst. 3, § 3073): smlouva přežívá v kleci starého práva, dokud se nevyčerpá (s výjimkami smlouvy o nájmu nemovité

59

OBCANSKÉ PRAvo PRO KA2DÉHO JEDNÁME SPIŠE PLATN~ . ALE S RIZIKY

věci či Jej i součásti a smlouvy o účtu). Stran . • . a SVUJ zavazek podřídit nové právní úprav/ s1 vsak mohou Ujednat i jiné řešení

Kdy

právně jednáme a kdy je to pouhý sen

Nabídne-li Jedna osoba druhé v žertu uzavř . Jednání dnes jako absolutně neplatné N . eni sml~u'":, p~suzujeme takové Tam, kde chybí vůle jednajícího nen.í :ívy obča~~~ zakonik volí jiný přístup. srozumitelně či neurčitě ne· d á' • něna vazne anebo je projevena ne, Je n se vubec o právn 1 · · d á · To označujeme jako zdánlivé rávn í ·e . . . ~e n n1. akové případy

pro právo prostě neexistu·i n .1 dn_a~'. (jd~ o pouhy sen). Nejsou neplatná, k nim (§ 554) Tento •. t J , =P~~?b1 zadne právní následky a nepřihlíží se · pns up Pnnas1 dvě zásadn 1 ' ě první souvisí s problematik čá • zrn ny pro praktický život Obsahu1·e-1·1 dn I ou . stecné neplatnosti, druhá s náhradou škody. es srn ouva Ujedná · kt · · . . je absolutně neplatné N . d • n'., ere Je nesrozum1telne nebo neurčité, 1 oddělitelná od ostatní~h asle n~ mus1me zkoumat, zda je tato neplatná část . srn uvnich ujednání zda t d •• . v1dlo o částečné neplatn ť1 P k .• ••. e Y muzeme aplikovat pra0 oddělitelná není je nepl~: : ~d totiz dospe1eme k závěru, že neplatná část 1 nému řešení· k 'u·edn . . nkta ~.a smlouva. Nový občanský zákoník vede k ji1 ani ere Je pr0 ·· . . nepřihlíží na zbytek ' SVOJI nesrozumitelnost jen zdánlivé, se • srn 1ouvy nemá • · d · 1. . • se totiž vztahuje pra· • . •. za ny v iv. Pravidlo o cástečné neplatnosti ve Jen na pnpad neplat t· nání (§ 576). nos I, ne na případ zdánlivosti ujedProhlašujeme-li určité jednání za . . . •• pravidlo stanovící že kd • . zdanhve, nemuzeme na ně aplikovat ani du z toho vzniklo~ stran: ~~u~obil neplatno~t právního jednání, nahradí ško-

s:. mohlo jevit na první P~hle:~a~onepla!nost1 .nevěděl~ (~ 579 ~dst. 2). To by pnpady zdánlivého právního ·e~ . ~rde pravidl~: ale Je treba s1 uvědomit, že o nich každy' pru' me·me· J nani Jsou ze SVOJI povahy natolik očividné že rozumný člo ·k (hl · ' a může se jim tak bránit ··• . ve. edisko § 4) musí od počátku vědět •. . JIZ v samem zarodku ( • •. . pn Jednání Jen na oko" pak - h. . napr. Pn vyjednávání smlouvy); • pne az1 v · h smluvní odpovědnosti (§ 1728 . uva u obrana podle pravidel o předN • • a nasl.). .. • . • .. - a .r.~de míst občanský zákoník volí nepnhhz1. Jedná se 0 pří d k ~Jadreni, ze se k urč1temu jednání promlčení(§ 610 odst 1) PJ·ead yá, 1·d y s.: subjekt vzdá předem práva namítnout · • n - 1rod1c bez ť b odst. 3). přijme-li korporace d . po_re něho souhlasu soudu(§ 898 dědic dědictví, ačkoli již svý o z~_sta~ vlastni podíl(§ 1321) nebo odmítne-li (§ 1489 odst. 2) aJ. V těcht m po iná~m dal najevo, že chce dědictví přijmout 0 á · ' a spouste dalších •· d • n ni odnímá právní účinky a • • . .• pnpa u zákoník právnímu jedmuzeme Je tez označit za zdánlivé., ' I kdybychom Je za Zdánhvé nepcvažovalí n pro právo opět laková Jednání vubec neeXJs~;á lo z praktického hlediska žádný vliv na to, že

Formalisté, plačte I když to tak někdy podle médií nevypadá , převážná většina lidí drží slovo a dodržuje ústně uzavřené smlouvy. Mít vše „zachycené na papíru" nepotřebují. Tomu vychází vstříc i soukromé právo a nový občanský zákoník, který povětši­ nou nechává volbu formy právního jednání na jednajícím(§ 559). Nová právní úprava je důslednější nežli ta dosavadní. Proto se v řadě případů ruší zákonný požadavek na dodržení písemné formy - zmínit lze např. sjednání smluvní pokuty(§ 2048 a násl.), smlouvu o tiché společnosti(§ 2747 a násl.) nebo smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání(§ 2302 a násl.). Něco jiného než písemná forma je tzv. textová podoba . Nově se totiž pamatuje na situaci, kdy osoba pouze poskytuje informace či něco oznamuje a tyto informace či oznámení mají být adresátům poskytnuty v uchovatelné podobě, aby se s nimi mohli seznámit kdykoli v budoucnu , nemusejí však být podepsány (absence podpisu nepůsobí jejich neplatnost). Textová podoba je zavedena např. pro poskytování informací spotřebitelům (§ 1819). Vyžaduje-li občanský zákoník, aby podnikatel spotřebitele informoval o různých skutečnostech, postačí, učiní-li tak prostřednictvím svých webových stránek, které též umožňují sdělení zobrazit a uchovat. Tím se právní styk zjednodušuje, což je ve vztahu podnikatele a spotřebitele žádoucí .

„Udělejte to načerno ... " aneb Co tím vlastně myslel? Jazyk je mnohotvárný, užívá velké množství synonym a homonym a slova v různém spojení nabývají různých významů . Proto nikdy nemůžeme plně vyloučit pochybnosti o tom, co jednající zamýšlel , když použil konkrétní slova , která složil v určitém kontextu do jedné věty zasazené např. do několikastránkové smlouvy. Abychom zjistili skutečný smysl jednání, užíváme k tomu metodicky vedený postup - výklad (interpretaci). Každé jednání , byt' se na první pohled zdá sebejasnější, vyžaduje výklad, neboť teprve výkladem zjistíme jeho obsah a můžeme např. určit, zda nejde o zdánlivé nebo neplatné právní jednání. Na paměti bychom měli mít, že se lidé chovají zpravidla řádně, poctivě a logicky, že chtějí dosáhnout výsledku, který není absurdní a je v souladu se zákonem i dobrými mravy (k tomu lze poukázat na§ 7, který u každého předpokládá, že jedná poctivě a v dobré víře)-že tedy strany např. nechtějí uzavřít neplatnou smlouvu. Tomu odpovídá již zmíněné pravidlo přikazující nahlížet na právní jednání jako spíše na platné než jako na neplatné. Ostatně k tomuto výkladovému pravidlu se hlásí i Ústavní soud, když preferuje výklad smluv zakládající platnost smlouvy před výkladem opačným (neplatnost smlouvy má být výjimkou, nikoliv zásadou).8 8

60

Nález Ústavnlho soudu ze dne 21 . 4. 2009 sp. zn. li. ÚS 571/06.

61

OBCANSKt PRÁVO PRO KAŽDtHO JEDNÁME SPIŠE PLATN~ . ALE S RIZIKY

předpoklad,

pravidelně chovají po právu a poctivě, neurčitý stupeň ostražitosti je vždy na místě a vyžaduje jej 1 zákoník k vyloučení nedbalosti (§ 2912). Přiveze-li např. vlastník své rudé Ferran do autodílny, aby je nechal přelakovat, a po delším vyjednávání o ceně řekne - "udělejte to načerno", nemuže zhotovitel bez dalšího předpokládat, že se objednatel chová v souladu se zákonem, tudíž nenavrhuje zkrácení daně, Avšak ani že se lidé lze pojímat schematicky,

ale chce svuj

vůz přelakovat černou barvou .

začíná

vyjádření

vůle. Předpokládá

u slovního projevu Každý vyklad jednání se, že shoda vůle a projevu není něco nahodilého, ale naopak přirozeného. praxe lpí na jazykovém projevu a požaduje, aby jednání bylo objektivně srozumitelné, má-li být právní. Připomenout lze rozsudek Nejvyššího soudu, ve kterém přijal závěr, že nestačí, že stranám je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, není-li to poznatelné z textu listiny: určitost písemného projevu vůle je dle Nejvyššího soudu objektivní kategorii a takovy projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.9 Takovy přistup však na jedné straně stranám vnucuje vůli, kterou vůbec neměly, a zároveň bez rozumného důvodu odnímá ochranu jejich nesporné shodné vůli.

Současná

přespříliš

nezřídka

Občanský zákoník postupuje jinak. Předně platí, že panuje-li mezi stranami shoda, není důvodu ji mařit. Dále se však chrání i jednající před adresátem, který zná pravou vůli jednajícího, ale z nějakého důvodu to popírá a snaží se z toho docílit pro sebe vyhodu. Proto občanský zákoník stanoví, že právní jednání je třeba primárně vyložit podle úmyslu jednajícího, byl-li takovy úmysl druhé straně v okamžiku jednání znám anebo o něm musela vědět (§ 556 odst. 1 věta první). Pokud prodávající nabídne ke koupi svému dobrému příteli svůj .poklad", čímž označuje svou sbírku starých knih, a kupující toto označení zná, smlouvu posoudíme jako platnou, byť ostatní nemají tušení, co je vlastně před­ mětem prodeje.

řešení

plně

dlouhodobě

Zvolené je též v souladu s tím, co prosazuje Ústavuvedl, že „„. právní formalismus orgání soud. V jednom svém nálezu moci a jimi vznášené nároky na formulaci smlouvy nelze z hlediska akceptovat, zasahuji do smluvní (. ..). vule smluvních stran k jinému významu a posvobody se procesem hodnocení skutkových a právních otázek má shodná vule smlouvy doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. " 10

nů veřejné ústavněprávního

např. přehnané neboť evidentně

občana Směřuje-li daří-li vůli účastníku ozře1mit, účastníků

přednost před

~e

přistup

vodně nější

~~~ za~::

respektuj~CI ~ul1

obcho~-

dněprávních senátů konů

primární úmysl jednající.ho. l't kd ž strana které je právní jednání adresoJiný přístup ale mus1me zvo I • Y. - o ne~ m vůbec vědět. V takovém pří. d „ 'ho nezná a nemuze váno, úmysl je naj1c1 kd . ést riziko nesouladu mezi jednajícím a admusime . m:dno projev ovlivnit (použitými resátem. Jelikoz je Jednaj1~1 im , . d k ntextu apod .) chrání právo více • b ' . . 1· ádřen1 zasazen1m o o slovy, zpuso em vy · b . v to z"e se proj·ev shoduje s t1m , co . . „ d áta j'eho do rou viru druhou stranu - a res ' • . . k 'k v souladu s stavajljednající skutečně chce. Obcansky za o~1 - ( takovém případě projevu vůle

padě

r~~h~dnou~'. t~

může svůj

vůle

opět

cího

přístupem

ob~ho~ního z~ko~íku) proto stai~~:1 , ~~l=~a~a osoba v postavení adresáta

přisuzuje vyznam , jaky by mu zprav ~ menout na § 4 odst. 1 a § 5 (§ 556 odst. 1 věta druhá). P~itom nesm1me zapko ozumnosti a odbornosti. Jiodst. 1, které

přinášejí do

naseho_pohle~~

~~~ j~k by mu rozuměl průměrně

~!:~~~v~;:::~~;::~:;;~~:~~~:: ~~b~rn°ostl adresáta projevu vůle.

Ať trpí ten , kdo je na vině„. ale ne vždy . zákoník Kromě těchto dvou základních výkladovych pra~i'd eI stanoví éobčanský povyšuje pravýslovně i další pravidla, která je nutno zohlednit. Na ol bec_n s:o i celé smluv-

.

.

„. ..

.

h á vy· raz užitý ve srn o uve ne v1dlo znamé jlZ z rrmske o pr va „ být interpretovány . . . · zené jednou stranou, majl n1 Ujednánr, formulovane a prosa .• . ne·asné připouštějící různý v neprospěch této strany, pokud se ukazou Jako J • ' ě' v současnosti výklad (interpretatio contra proferentem - § .55 :~·. 1 kd~z n~ ~eJrých rozhodnupamatuje výslovně jen obchodní zákoník, NeJvyssi sou v ne . . .11 tuto 0, 'dl I tné pro celé soukrome prav 0 tich dovodil, že jde o vykladové pravi Pa • . h t v . kladového pravi12

tezi však nedrží absolutně. Proto výslovné prevzeti to ~? t yty a k dia v novém občanském zákoníku vede ke zvýšení právni JIS 0

odstranění

rozporů v soudobé judikatuře Nejvyššího soudu.

1

Rozsude Neivyššiho soudu ze dne 27 3 2002 sp zn 33 Cdo 51212000 Jindy Nejvyšší soud uvedl, že podmínkou pro pfihlédnuti k vuli stran Je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazy(rozsudek ze dne 18 12 2002 sp. zn . 25 Cdo 1116/2001). kového projevu vyJád7eného Nutno dodat že tyto neisou toliko výmyslem Nejvyššího soudu, ale opíra1í se o text§ 35 odst 2 starého občanského zákoníku . Nález ústavního soudu ze dne 21 . 4. 2009 sp zn li ús 571/06

závěry

'°

. lime z širšího pohledu, není to až taková novinka . Když nad .• volí obchodní zákoník (srov. § 266 odst. 1 Stejný tot1z jlZ d . • zde nedochází k revoluci , pouze se dva nedu.. k 'k ) To znamena, ze ního zá oni . " , pne ···emž se volí ten z nich , ktery je rozum, „ 'š u é . „ tupy Sjednocuji odlr n prrs .• , •.. dna'ícího. V tomto ohledu tak lze ve velke m1re a více je bj h Nejvyššího soudu , ávěry judikatury o c o .. d . navázat 1 na z . á . h . Pro výklad právního jednán1 je te Y které se vztahují k vykladu pr vn1c u .

62

slovně

. t' j'eho ukázko· · z principu poct1vos 1•a dnání sazbě Pravidlo contra proferentem vyc hazi vou aplikaci předvedl Nejvyšší soud v případu, kdy posuzova 1 Uje 0 " 12

864/2008. Napr. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008 sp. zn · 28 Cdo Odo 2006, ve kterém se 32d který7631 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11 . 2008 sp. do obchodního uvádí, že§ 266 odst. 4 obchodního zákoníku nelze užít na P ipa • práva.

z~.

nepatří

63

OBCANSKt PRÁVO PRO KAŽDÉHO

smluvní p~kuty. Strany si ujednaly, že v ří . p/ati kupupcí smluvní pokutu z prodl . " P . P~dě pozdnf uhrady faktury za. Odvolací soud takovou doh d em. v~ vyš1O,1 % za každý den prodlen1• 0 u posoudil jako neplat .k • · za lad pro výpočet smluvn í pokuty N . - . nou, protoze v ní nenašel přichází dvoii vy' klad · buď se sml .• ejvysš1 soud naopak dovodil, že v úvahu J • uvn1 pokuta v „ t· je ve prospěch věřitele), anebo se . YP?~1 ~z fakturované částky (což úhradou je dlužník v prodlení (c - '-!Poč1tá z té_ casti f~kturované částky, s jejíž výkladů se má soud přiklonit zá~z-~e ve prospech dluzníka). K jakému z obou smlouvy navrhl. 13 ' ezi na tom, kdo toto ujednání formuloval a do Zvláštní výkladové pravidlo obsah . smlouvám. Lze-li obsah tak é Uje § 18 12 ve vztahu ke spotřebitelským · ov smlouvy vyložit různy· • b m zpuso em, použije se vyklad pro spotřebitele ne· •. . •.•. jej § 55 odst. 3 starého o~:~:~V.ejs1. Toto ~ravidlo je platné již dnes, obsahuje telské smlouvy j·sou ve·t·· eho zákoniku. Vychází se z toho, že spotřebi· sinou uzavírány adhez · • b •• „ . . „ ni~ z~u~o em, a proto pokud obsahují výraz či formulaci ři a tím i případné nepřízniv . d ~ toustej1~1 j.ej1ch ruzny vyklad, jsou nejasnosti nezkoumá se proto kd e. us edky s nimi spojené přičteny k tíži podnikatele; 0 Nově se výslov~ě nkeJas~ost ~působil, zda to byl podnikatel či spotřebitel. • (§ 1747) Vz k za otvuje vykladové pravidlo pro bezúplatné smlouvy . ni ne-1i pochybnost předp 0 kl . d . • spíše méně než více Ti t ' . a a se, ze se dlužník chtěl zavázat . o o ustanoveni nedopad .. lze je uplatnit i v tako . ch ří . . a j~n na darovací smlouvy, ale pit k dluhu nebo se svyta· t P•. tpal dech, kdy je nejasne, zda osoba chtěla přistou. ruc1 e em ( · • ·•· · zek), nebo na situaci kd b . mirnejsi je v tomto ohledu ručitelský závavzdal práva na náhra,d u ~k uddeme interpretovat rozsah , v jakém se poškozený

o y.

Já jsem sice p1n ·1 I '·a e ta smlouva je neplatná ... anebo ne? Právo ne1sou jen slova. Přihlížet . . . Je nutno 1k okolnostem, které projev vůle provázejí - k tomu co pra'vn · , 1mu Jednání • d h · • pre c azelo (predběžná jednání) a k následnému chování Hovo"' . nme o pravidle • d · ' pruvo nich okolností. I na to výslovně pamatuje občansky· zák .k k · . oni • onkrétně v § 556 vykladu pro1evu vůle se přihlédne k r . odst. 2'. kde stanoví, že při styku. k tomu co právn 1 · mu . d . . p ax1 zavedené mezi stranami v právním • Je nan1 předchá I 1· k . d aly na1evo, Jaký obsah a . . . z~ o, tomu, Jak strany následně pro případ. kdy nebyla sml vyznam p~avn1mu Jednání přikládají. Obdobné platí Opět .d ouva uzavrena slovy (§ 1756). ne1 e o něco zcela nového n b současný obchodní zákoník (§ 26 , e oť obdobně formulované pravidlo zná 6 odst 3 obchod 'h s · ·· · nim' Judikatura. Za příklad lze ·. ni o zákoníku) a pracuje 1 vz t nález Ustavního soudu ohledně posouzeni

JEDNÁME SPišE PLATNt , ALE S RIZIKY

platnosti pojistné smlouvy. 14 Pojistitel se ve smlouvě zavázal poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění , nastane-li ve smlouvě určená nahodilá událost a pojištěný se zavázal platit pojistné. Zaměstnanci pojistitele , který smlouvu sjednával , přitom byla známa skutečnost , že pojištěný není vlastníkem pojištěné nemovitosti. Přesto smlouvu uzavřel. Ústavní soud (oproti soudům obecným) dovodil , že vůle smluvních stran směřovala k pojištění nemovitosti bez ohledu na to, že pojištěný nebyl v době uzavírání pojistné smlouvy vlastníkem této nemovitosti. Tomuto závěru nasvědčovalo i chování pojistitele , který , i přes svá následná tvrzení o absolutní neplatnosti smlouvy, na jejím základě částečně plnil. Tak jako je důležité následné chování , je podstatné i to, jak se strany chovají již při jednání o smlouvě . Do budoucnosti mohou mít velký význam např. dopisy, které si strany vyměnily během kontraktačního procesu , zaslané prospekty a katalogy, předvedení výrobku , ke kterému došlo před uzavřením smlouvy apod. Zákoník vychází z předpokladu , že jednající se zpravidla nedostává do rozporu se svým předchozím chováním , že jedná dobromyslně . Nepopiratelný význam má i zavedená praxe mezi smluvními stranami. Před­ stavme si případ , kdy mezi společnostmi Alfa a Beta jsou opakovaně uzavírány smlouvy se stejným obsahem . Alfa vždy zašle dvě vyhotovení smlouvy v písemné formě společnosti Beta k podpisu , její prokurista už je ani nečte, jen je podepíše v dobré víře , že se ve smlouvě nic nemění. Jednou však Alfa vypustí jedno z vedlejších ujednání a druhou stranu na to zvlášť neupozorní. To je překvapivé a odporuje zavedené praxi stran . Prokurista společnosti Beta předpokládá , že uzavírá smlouvu včetně tohoto ujednání a s ohledem na dlouhodobě zavedenou praxi stran bude takové ujednání součástí smlouvy, byť v ní není výslovně zachyceno. To podporuje též širší pojetí právního jednání , které vyvolává mimo jiné právní následky plynoucí ze zavedené praxe stran . Tato dvě ustanovení (§ 545 a § 556 odst. 2) se tak vhodně doplňují.

Neplatnost jen výjimečně, protože neplatná smlouva je drahá smlouva! Již zde bylo několikrát zdůrazněno , že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. K naplnění této zásady slouží přede­ vším výklad právního jednání, jehož účelem je odstranit nejasnosti a napomoci tím k udržení platnosti právního jednání. To lze dokumentovat např. na § 553 odst. 1, který dovoluje právní jednání považovat za zdánlivé (k němuž se nepřihlíží) jen v případě, kdy neurčitost nebo nesrozumitelnost nelze odstranit ani výkladem.

„ Rozsudek Nejvyššiho soudu ze dne 1 9 11 2008 sp zn 32 Cdo 2887/2007

64

" Nález Ústavnlho soudu ze dne 24. 7 2007 sp . zn. I. ÚS 557/05

65

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

Preference platnosti právního jednání je zřejmá i z dalšich pravidel, která občanský zákoník obsahuje.

Každý, kdo posuzuje neplatnost právního jednání , by měl vždy přemýšlet též o dusledcích této neplatnosti. Přitom nejde jen o filosofický pohled na svobodnou vůh člověka. To, že se preferuje platnost před neplatností, má také praktický ekonomický efekt. Smluvní partneři , zvláště podnikatelé , usilují o maximální efektivitu . Uzavírají smlouvy tak, aby minimalizovali náklady a maximalizovali svůj užitek. Jednání o uzavření smlouvy může být velmi nákladné. Prohlášení neplatnosti nutí strany k novému jednání s dalšími finančními náklady. Může vést dokonce i k tomu , že jedna ze stran kvůli neplatnosti nemůže splnit svůj další závazek (protože nebude mit potřebný stroj , prostory nebo finance apod.), bude proto vystavena sankcím od jiného smluvního partnera a může skončit až v úpadku. Formalistický pohled na neplatnost může též podnítit stranu, která si je vědoma možné neplatnosti, ke .zneužití" tohoto výkladu a „přinucení" druhé smluvní strany k uzavření nevýhodného dodatku, na který druhá smluvní strana přistoupí jen proto, aby např. nepříšla o klientelu. To všechno jsou následky, které nejsou v právní praxi žádoucí, a nový občanský zákoník se jim svými pravidly snaží předejít. Dosud je bezvýjimečně přijímán závěr o tom, že když jedná člověk omezený ve svéprávnosti (doposud způsobilosti k právním úkonům) v rámci tohoto omezení, jde o absolutně neplatný právní úkon. Není zde žádná možnost zhojení , byť by takové jednání jeho opatrovník nerozporoval. Přitom se často jedná o osoby, u nichž není na první pohled jejich nesvéprávnost zřejmá . V zájmu ochrany třetích osob, které s těmito osobami vstupují do smluvních vztahů, přichází ~ový. ~bčanský zákoník s pravidlem umožňujícím zhojit neplatnost opatro~n~k ~~ze dodatečně jednání svého opatrovance schválit(§ 65 odst. 2); samozrejme ze dodatečný souhlas může dát též sám opatrovanec poté, co se stal k danému jednání sám způsobilým .

~ro-chu ji~á ~ituace je u nezletilých, kteří také nejsou plně svéprávní, a tudíž ma1 1zako~ne zas~.upc~. I.z.de se občanský zákoník snaží poskytnout vyšší míru o~hrany. te'.11, kten s nimi jednají, a udržet v platnosti smlouvy, které uzavřou . Zakonny zastupce (postačuje jeden z rodičů) může svému dítěti udělit ve shodě se zvyklostmi s~ukro~éh~ živ.~ta souhlas k určitému právnímu jednání (§ 32 odst. .1 ). V ta kovem pnp~d~ muze nezletilý v rámci tohoto souhlasu sám jednat, uzavirat smlouvy. ~ych~z1 se .z toh~, že rodíče svého potomka znají nejlépe a dovedou posoudit, k cemu je zpusobílý. Souhlas moho d · t · d ti· · k k ·t · · d · , . . u a pro Je no 1ve on re ni Je_nani , a~e 1pro Jednání týkající se určité oblasti (např. právního styku s mob1l~1m operatorem). Takový souhlas bude většinou dáván předem, ale ni: n:bránt tomu, aby byl souhlas dán i po právním jednání a to tím bylo dodatecne schváleno (tento závěr lze opřít o § 574 - měli bychom se - 't d - t I . . . . snaz1 u rze P atnost právmho jednant , a též o § 65 odst. 2 - může-li následně s h ál"t _ tr 'k • · · d . , c v 1 opa ovm pravni je nani opatrovance, není logícké, aby to v obdobném případě

JEDNÁME SPIŠE PLATNt , ALE S RIZIKY

nemohl učinit zákonný zástupce v případě právního jednání nezletilého). Zákonný zástupce může nezletilému udělit souhlas dokonce s provozováním obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti , pak se však navíc vyžaduje schválení soudem (§ 33), z čehož vyplývá , že k tomu může zákonný zástupce dát souhlas jen předem . Mezi další instituty, které se snaží předejít neplatnosti , patří konverze právního jednání(§ 575). Opět se nejedná o nic nového , konverzi zná i dosavadní právní úprava (§ 41 a odst. 1). Předpokládáme , že zájem stran směřuje k dosažení určitého hospodářského cíle , přičemž použité právní prostředky jsou spíše druhotné. Když výkladem dospějeme k závěru , že právní jednání je neplatné, můžeme podle pravidla o konverzi rozhodnout, že dojde k jeho nahrazení jiným právním jednáním. Jinými slovy - původní cesta je nepřípustná , neplatná, ale nabízí se jiná cesta, která vede k přibližně srovnatelnému hospodářskému výsledku . Ke konverzi může dojít např. u neplatné směnky na uznání dluhu , u šeku na poukázku, v pracovním právu u okamžitého zrušení pracovního poměru na výpověď. Vždy je však třeba zkoumat, zda takové opatření vyjadřuje vůli jednajícího. Další způsob, jak zachránit právní jednání jako celek, nabízí pro určité pří­ pady pravidlo o oddělitelnosti neplatné části právního jednání od jeho zbytku (např. jednoho smluvního ujednání od zbytku smlouvy), které je obsaženo v§ 576 a je vlastní i staré právní úpravě(§ 41 starého občanského zákoníku). Zde však musíme být opatrní. Nelze se spokojit jen se závěrem , že část jednání lze oddělit, ale musíme se vždy též ptát, zda by jednající bez této oddělené části vůbec chtěl , aby jednání vydrželo a bylo platné. Když si chce člověk např. propachtovat prostory k podnikání, přilehlý pozemek a vnitřní vybavení jako jeden celek za účelem provozování pohostinských a ubytovacích služeb, těžko můžeme přijmout závěr, že by smlouvu uzavřel i v případě , kdyby byla její část neplatná (např. v části týkající se vnitřního vybavení). V takovém případě by byla neplatná celá smlouva.15 Výslovně se pamatuje též na případy, kdy důvod případné neplatnosti spočívá jen v nezákonném určení množstevního, časového , územního nebo jiného rozsahu (§ 577). V takovém případě je dán soudu do rukou nástroj, jak neplatnosti zabránit - změní nezákonný rozsah tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Přitom není vázán návrhy stran, ale musí vzít v úvahu hypotetickou vůli stran - zda by vůbec k takovému jednání přistoupily, pokud by rozpoznaly neplatnost včas. Například zákon o majetku České republiky stanoví, že majetek státu lze jedné osobě pronajmout nejvýše na dobu pěti let. Byla-li by ujednána delší doba, mohl by soud uplatnit pravidlo § 577 a udržet tím smlouvu v platnosti.

15

Srov. rozhodnuti Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003 sp. zn . 26 Cdo 299/2002.

66 67

JEDNÁME SPIŠE PLATNt , ALE S RIZIKY

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA2DEHO

Zvlaštni poznámku je třeba učinit k nedodržení formy právn ího jednánl. I zde se promita snaha udržet jednání spíše platné. Proto má jednající vždy možnost dodatečně zhojit nedostatek formy(§ 582 odst. 1)- jak v případě právních jednán í. u kterých určitou formu vyžaduje zákon, tak u těch , kdy je určitá forma ujednána stranami. Zákoník např. vyžaduje písemnou formu u darovací smlouvy, má-li být dar předán později po uzavření smlouvy (§ 2057 odst. 2). Nedodrží-li strany požadavek formy a smlouvu uzavřou 15. dubna 2014 toliko ústně. mohou kdykoli později toto napravit s tím, že účinky zůstanou zachovány k 15. dubnu 2014. Pokud strany nedostatek formy nezhojí , hrozí jim potenciální nebezpečí neplatnosti. Jednající mohou též sami aktivně zabránit následku neplatnosti, pojmou-li do smlouvy tzv. salvátorskou doložku. Jde o ujednání, které zpravidla obsahuje závěrečná pasáž smlouvy, a mnohdy mu není věnována taková pozornost, jaká by měla . Tato doložka slouží k tomu, aby v případě, že určité ujednání smlouvy je neplatné, neměla tato částečná neplatnost vliv na ostatní ujednání. Lze v ní jednak určit , která ujednání považuji strany za oddělitelná, a případně též to, čím (nebo jak) se má neplatné ujednáni nahradit.

Když už ta neplatnost musí být... Přestože se zákoník snaží zabránit neplatnosti právního jednání, seč mu paragrafy stačí, nastávají v praktickém životě případy vad, jejichž nutným následkem je neplatnost. Hlavní důvody neplatnosti vymezuje občanský zákoník v§ 580 až 582 - rozpor se zákonem, rozpor s dobrými mravy, počáteční nemožnost plnění, nezpůsobilost k jednání, nedodržení formy. Jsou to důvody, které jsou tradiční a pro praxi známé. K některým z nich je ale nezbytné učinit pár poznámek, neboť se pohled zákoníku na ně podstatně mění. První , co každého napadne, je rozpor se zákonem. Důležité však je, že není r~zpor jako rozpor. Existuje-li podezření, že určité smluvní ujednání by mohlo být v rozporu se zákonem, musí se nejdříve zjistit, jaký je smysl a účel daného zákon~ , a na základě toho určit, zda se vůbec zákonný zákaz na daný případ vztahuje ._ To opět není nic nového, jedná se o přístup, který ve své judikatuře používá Ustavní soud. 16 Ten řešil případ , kdy obec jako pronajímatelka uzavřela nájemní smlouvu, přičemž byl dodržen celý předepsaný proces tvorby její vů1le (s uzavřením smlouvy souhlasila obecní rada) . Následně byl uzavřen dodatek k _této sm!ouvě , kterým se zvyšovalo nájemné (tedy výhodněji pro obec), což uz obecni rada neprojednala, neschválila a dodatek tak uzavřel sám starosta. Sou~ vyšel z toho, že výše nájmu není podstatnou náležitosti nájemní smlouvy, tou Je pouze ujednání, že věc se přenechává za nájemné do užívání. Pokud 16

Srov např nález Ústavního soudu ze dne 11 . 5 2005 sp. zn. li.

68

ús 87/04.

tarosta podepsal dodatek k nájemní smlouvě, kterým se upravovalo poute dY s' š n'i na·i·emného nevybočil z puvodního • ' rozho d, nut1' koIe kt·1vn1'ho organu ze zvy e , , ktery' m byl udělen souhlas s uzavřením nájemni smlouvy, a dodatek neni obce, , k · - d · · neplatný, protože nebyl narušen účel a smysl zakona, tery pre ep1suie proces tvorby vůle obce. _ . , ,. , , Učiníme-li závěr, že smysl a účel zákona vyzaduJe, aby bylo pravni Jednani ne latné, je třeba rozhodnout, zda půjde o neplatnost, ke které musí soud při­ hl:dnout z úřední povinnosti. Zde dochází asi k té největší změně. Doposud se s většinou vad pojila absolutní neplatnost; jen taxativně vymezených případů se týkala neplatnost relativní (§ 40a starého občanského záko~í~u) . N~ní je to naopak- soud má z úřední povinnosti přihlédnout k neplatnosti ien v ~zce pojatých výjimečných případech(§ 588). Nestačí , že došlo k rozporu se zako~e~ , navíc zde musí existovat zjevný rozpor s veřejným pořádkem . Zákon mus1 být porušen tak, aby byl zasažen nejen soukromý zájem jednotlivce či jednotlivců , ale musí být narušen i některý z řídicích principů právního řádu , na kterém staví naše společnost. Zjevný rozpor s veřejným pořádkem je dán např. u smluv, které zavazují ke spáchání trestného činu, jejichž podstatou je snaha vyloučit fungování ústavních principů , nebo bránění řádnému výkonu veřejné moci , stejně jako u smluv, které mají dopad na ochranu zdraví obyvatel. K dokreslení můžeme uvést dva konkrétní příklady. Zákoník práce zakazuje úředníkům veřejné správy přijímat dary v souvislosti s jejich činností, což má důvod ve snaze zabránit jakýmkoli podezřením z korupčního jednání. Proto by taková darovací smlouva byla v rozporu s veřejným pořádkem a absolutně neplatná. Stejně tak absolutně neplatnou by byla kupní smlouva týkající se předmětu (potraviny, léku apod .), který by nebyl úředně schválen k prodeji; zájmem je ochrana zdraví a bezpeč­ nosti obyvatel. Z úřední povinnosti soud přihlédne též k neplatnosti jednání těch osob, které k takovému jednání nejsou způsobilé , které nejsou s to posoudit své jednání a ovládnout je (§ 24 ). K nim patří nezletilí (§ 31 ), osoby s omezenou svéprávností(§ 57) a osoby jednající v duševní poruše(§ 581). Těmto osobám soud odepírá právo samostatně jednat, což lze vyložit i tak, že jim to zakazuje (pro jejich ochranu). Jelikož by odporovalo podstatě demokratického právního státu (a tím veřejnému pořádku) nechat takové osoby „na holičkách" v situaci, kdy se jejich zástupci nemusejí ani dozvědět, že k určitému právnímu jednání došlo, je třeba jim poskytnout ochranu z úřední moci. V případě lidi omezených soudem ve svéprávnosti je však třeba pamatovat na dva korektivy. První spočívá v § 65 odst. 1 - soud přihlédne z úřední povinnosti k neplatnosti jen tehdy, působí-li jednání opatrovanci újmu a nestačí-li k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinnosti. Druhý korektiv je v § 65 odst. 2 - soud nemůže k neplatnosti z úřední povinnosti přihléd­ nout, pokud opatrovancovo jednání následně schválil opatrovník (nebo sám

69

OBČANSKÉ

PRAVO PRO KAŽDÉHO JEDNÁME SPÍŠE PLATNt , ALE S RIZIKY

opatrovanec poté co nabyl sve· . s . á , pravnosti) Uzavře li h' vepr vnosti např. smlouvu o kou . I d .• · - se izofrenik omezený ve platí kupní cenu a bude žalován n~1·e~í :cky za ?bvyklou cenu, přičemž nezataková smlouva působí újmu - b ~ J ~lacenr , soud musí posoudit, zda mu zda potřebuje právě tuto ledničku (ut· ebnapr. ~koumat, zda ledničku potřebuje ž 'd . • re a velmi drahou) a d 0 · . ' e J e o vystrefek, ze kterého vzniká to • • . . po . OJde-lr k závěru, ne, jinak ne. muto cloveku UJma, k neplatnosti přihlédOstatní případy rozporu se zákonem m . . ohou m1t z~ nasledek jen neplatnost, které se musí dovolat o . • . o~ okamžiku, kdy bylo právn~r:~ne_na o~oba (a to ~eJpozději ve lhůtě tří let prrpadě se musíme ptát č' .. J n~no, Jinak se pravo promlčí) . V takovém neplatnost prospěje) neb ;. za1em ma t~to neplatnost chránit (komu případná (§ 586 odst 1) Tio J.'e r· _o ~ouze takova osoba se může neplatnosti domáhat · · eseni kte · · (§ 267 odst. 1 obchodního zák • re zna~e z ~nešního obchodního zákoníku v prvním odstavci této kapit I on.1ku)-,V~at1m~-lr s~ k příkladu, který byl zmíněn postoupení pohledávky) . ; Y (uJednani ~~zi dluzníkem a věřitelem zakazující s§ 1881 odst 1) •.• ·}e. nalo by se 0 prrpad relativní neplatnosti (pro rozpor · • prrcemz teto neptat ťb nos 1 Y se mohl dovolávat dlužník postoupené pohledávky Soud „. . JIZ nebude mít možn t ·h os zasa nout ex offo a bez ohledu na pro1evenou vůli dlu. 'k d Nalezneme-li op . zn~ a ovodit, že postoupení pohledávky je neplatné. jedno hodnocení_ zrdaavnt et~ou ?sobu dle § 586 odst. 1, musíme provést ještě o rz neJde zá • Pro takový případ jí totiž zák • ro~e~ 0 o_sobu , která neplatnost způsobila . odst. 1). Zvláštní omezení r ?nrk odntma pravo namítnout neplatnost (§ 579 který pro smlouvu . p ~va dovolat se neplatnosti obsahuje též § 1855 mezi spotrebitelem d · ' ubytovacího zařízení a ji . h a po n1katelem o dočasném užívání semnou formu a zárov ~ycd ~ek;eačních službách (time-sharing) požaduje píen n1ma podnikat r1 · neplatnost takové sml e pravo namítnout vůči spotřebiteli ve vzt h ouvy pro nedostatek formy· to . I . „ . a u k nájemní smlou • k b •. · same p atr o prona11matelr Výše zmíněný nový •. v~ ytu cr domu (§ 2237). hodování o vadě form prr.s u~ k .neplatnosti lze dobře dokumentovat na rozy pravn1ho Jedn . . v· semnou formu , je třeba . . • anr . sude tam, kde zákon vyžaduje pís 1 ·• prrmarne posoudit zd · • mys a ucel zákona{§ 580 ). • a zaver o neplatnosti vyžadují d · , pokud ano způs 0 b'1 ure n1 povinnosti k ní d •. . · nedostatek formy neplatnost. my ve zjevném rozporu :o~e·p·n~ledne tam, kde bude nedodržení zákonné forre1nym pořádkem ( • ve • · re1n_ou lis~nu , nebo v případech , kd . . napr. ~am, ~de zákon vyžaduje • . . Y ma být na zaklade projevu vůle v písemne forme něco zapsáno d s veřejným pořádkem PŮJ.de í ~ v::e1neho rejstříku1 1 nebo seznamu 1a). O rozpor I . prrpadech kdy n „ . . ochra nu s abšr strany, např. v ří • , „ anzenr p1semné formy sleduje " Na f p pade prona11matelovy výpovědi z nájmu bytu .19

°

z ··

" 9

P . do obchodního rejstříku Napf. do katastru nemovitostí iutno podotknout. že je možný ' tako . ormy spo1uje neplatnost bez dalšlho ~ poi:::ed, který s nedodržením zákonem vyž d é ' y z nutnosti provést test skrze§ 580. Ten~oonváan ~

ro

Je-li forma právn ího jednání ujednaná stranami , soud k jejímu nedodržení nebude přihlížet z úředni povinnosti. Neplatnost může nastat jen tehdy, pokud se ji dovolá oprávněná strana (§ 586) . Navíc zde zákoník staví časový limit neplatnost může oprávněný namítnout jen do okamžiku , než bylo plněno ; to samé platí i v případech , kdy je určitá forma vyžadována v části zákoníku , která se věnuje závazkovému právu (část čtvrtá nazvaná Relativní majetková práva). Vrátíme-li se k příkladu s darovací smlouvou , pak neplatnost by bylo možné namítat jen do okamžiku , než byl dar obdarovanému předán .

Mýlit se je lidské Každému se může stát, že uzavře smlouvu , aniž ví o některé důležité skuteč­ nosti. Právo na to tradičně reaguje různými instituty, jedním z nich jsou i pravidla o omylu . I zde dochází k posunům oproti současné právní úpravě . Ale nejdříve k tomu , co se nemění. Každý musí při svém jednání vyvinout obvyklou péči, jednat s obvyklou mírou opatrnosti , jak lze od osoby průměrných vlastností v soukromém styku důvodně očekávat(§ 4). Jak uvedl Nejvyšší soud, nikdo není zbaven povinnosti sám si zajistit odpovídající míru objektivních informací o skutečnostech , které má za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního jednání. 20 Konkrétně to znamená např. nutnost prověřovat prohlášení a deklarace uči­ něné ve smlouvě druhou smluvní stranou , a to objektivně dostupnými prostřed­ ky (např. nahlédnutím do listin vážících se k předmětu smlouvy, vyžádáním si informací z rejstříků , soudů apod .). Tudíž ne každý omyl je omluvitelný a ne při každém omylu je brán jednající v ochranu pomocí práva dovolat se neplatnosti právního jednání. Osoba se může dovolat neplatnosti jednání jen ve dvou případech . Prvním z nich je situace, kdy se omyl týká rozhodující skutečnosti a původcem omylu je druhá strana(§ 583). To známe i ze současné právní úpravy a nic se na posouzení této skutkové podstaty nemění. K výraznému posunu však dochází v pří­ padech , kdy omyl jednajícího vyvolá třetí osoba. Pak musíme zjistit, zda ten , se kterým bylo jednáno, měl na činu třetí osoby podíl, anebo o tomto činu věděl či alespoň vědět musel. Jen tehdy se může jednající dovolat neplatnosti. Dnes je koncepce omylu širší, postačuje, že druhá strana ví, že se jednající mýlí. 21

se oplrá o to , že zákonodárce zde výslovně neplatnost zdůraznil , a sám tedy rozhodl , že další zkoumáni je zbytečné (v opačném případě by vůbec nebyl§ 582 potřebný, neboť by stačila jen dflčf ustanovení, která přikazuji dodržet určitou formu) . :, Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009 sp. zn . 33 Odo 1560/2006. To však neznamená, že by byla mýlícl se osoba méně chráněna. Jsou zde totiž jiné instituty, které ji chránf , např. zákonná předsmluvní informačnl povinnost dle§ 1728 odst. 2.

71

JEDNAME SPIŠE

OBCANSKÉ PRAVO PRO KA2.DÉHO

Druhý případ , kdy se lze dovolat neplatnosti , spočivá v omylu, který se sice týka vedlejší skutečnosti , ale byl druhou stranou vyvolán lstivě(§ 584 odst. 2). Lstive jednání mužeme charakterizovat jako jednáni nečestné, podvodné, nepoctivé nebo proradné. Pokud by nebyl omyl vyvolán lstivě , pak jednajicimu vznika jen pravo na přiměřenou náhradu (§ 584 odst. 1). Vykoná-li např. zhotovitel v ramci díla omylem práce, ke kterým nebyl povinen , může jako přiměře­ nou náhradu požadovat zaplacení těchto prací. Toto právo podléhá promlčeni v obecné tříleté promlčecí lhůtě , která začíná plynout ode dne uzavření smlouvy.

PLATN~ .

ALE S RIZIKY

i účinků právního jednánl (nebo jejich odpadkonkludentně (§ ~4~) . Nastoupe~ • ní podminky nebo doloženi času (§ 548 a~ nutí) může jedna1lc1 vázat na ~pne "dlo o tom kdy adresované právní jednáni 550). Zachovává. se i .~~kladni ;av1adresáta ~ § 570 odst. 1). Hlavní zn;ěny nabývá účinnosti (do11~1m do s ryd • t rávní i·ednání platné, byť ne za kazdou

f

„ eferován1 a snaze u rze P • · · ·ádek spočivaJI v pr navlc zjevně narušuje vereiny por · cenu. Je-li v rozporu se záko~em a bo zavazuje k jednání od počátku neplat• . . . ně dobrým mravum ane . prlč1-h se z1ev . t osti soud z úřední povinnosti. 1 němu, přihlédne k Jeho nep a n

Když se dlužník zbavuje majetku

ZÁVĚREČNÉ

Dosavadni občanský zákoník umožňuje věřitelům dosáhnout ochrany před právním jednáním dlužníka, kterým zkracuje uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Tento institut se označuje jako odporovatelnost. Nový občanský zákoník jej samozřejmě zachovává, ale v určitých dílčích pravidlech jej mění. První změna je terminologická, občanský zákoník se vraci k tradičnímu označení relativní neúčinnost. Změna pojmenování je logická, neboť právní jednáni je nadále platné a např. smlouva účinná mezi stranami je platná a účinná jako právní skutečnost i vuči všem dalším osobám, ba i vůči orgánům veřejné moci (vliv na daňové či poplatkové povinnosti), ale nemá účinky jen vůči zkrácenému věřiteli, pokud se toho úspěšně dovolá. Další změny tohoto institutu spočívají v rozšíření skutkových podstat nebo v prodloužení lhůt, ve kterých se musí věřitel domáhat svých práv. Pozornost si zaslouží pravidlo stanovené v§ 593, výhrada relativní neúčin­ nosti. Dnes se může stát, že dříve než věřitel získá exekuční titul ke své pohledávce, uplyne mu lhuta k podání odpůrčí žaloby (odporovat lze totiž pouze ty právní úkony dlužníka, které učinil v posledních třech letech počítaných od podání žaloby). Aby takovému následku věřitel zamezil, může si nově dopředu vyhradit právo dovolat se neúčinnosti právniho jednání dlužníka, i když ještě nemá vykonatelnou pohledávku . Výhrada se činí prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu, který Ji oznamuje tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání věřitel dovolává. Lhuta k dovolání se neúčinnosti právního jednání po sdělení výhrady neběží, dokud se pohledávka věřitele nestane vykonatelnou.

SHRNUTÍ

Nové pojmy právní jednání relativní neúčinnost

• •

- - á co do obsahu Právní úprava významne zm.ene~ . • preference platnosti právního J~d~a;1 b lutní neplatností • preference relativní neplatnosti pre a so právního jednání -· . . . větší respekt k vůli jednajícího pn vykladu pravniho

•

jednání

. -·

t(

podrobnější pravidla pro rel~tivní neucinnos za

•

vedení

_ . . výhrady relativní neúčinnosti) nové pravidlo o omylu ve vedlejší skutecnost1 (s pravem

•

na přiměřenou náhradu)

Zcela nová právní úprava • zdánlivé právní jednání . . . . • pravomoc soudu moderovat obsah právniho jednan1, spočívá-li důvod případné neplatnosti v nezákonn.~~ h • · h ·zemního nebo jlíle o určení množstevního, casove o, u

Evoluce, ne revoluce

•

rozsahu . možnost zhojit právní jednání lidí omezenych

Mnohé z výše popsaných změn nejsou naprostými novinkami. Mnohdy se opiraJí o. pravidla současného obchodního zákoníku, Jindy o závěry, ke kterým dospěl Ustavní soud. Ne všechno se boří, z určitých znalostí lze tak i nadále vycházet. Stále platí, že jednat lze konáním nebo opomenutím, výslovně nebo

•

ve svéprávnosti . možnost zhojit nedostatek formy právního jednáni

73 72

I

JEDNÁM SÁM, NEBO S POMOCI JIN ÝC H?

Jednám sám, nebo s pomocí jiných?

Svět je Odjakživa spletitý a • t . . žel však časem necest . cash o mus1me být na více místech najednou. Bohu. .. UJeme, ologramy moc n · t · . c11mak Pra' • eumime, edy s1 mus1me porno. vo proto predpokládá • čl ·k • • . s pomocí třetí osoby, b d k , ze . ove muze Jednat nejen sám, ale také prostřednictvím třetí , : o onc~ se ~~e tak daleko, že někdy zákon jednání me ne proto že ne ~so ~ vnucu1e. M_uze se totiž stát, že sami jednat nemůže­ či nemocní 'a pak má me ca~, a!e zkratka proto, že jsme příliš mladí, nebo staří • n m mus1 nekdo po ·h t t k . . ma a a , abychom mohli uspokojovat své potřeby a há ··t • 'fl sve zá1my. Obcanský zákoník před kl · d · · jedná tedy za t . po a a Jednotnou úpravu situace, kdy za nás někdo ' s oupem Pokusil se vytv -t · ní, tak zákonné tak ab b . on . pravidla pro zastoupení jak smluvSoučasně sjednotil ~še~n ylařjochopitelna a ~ala možnost rychlého úsudku. zmocněnec rodíc· t y? pady zastoupem, tedy zástupcem je nejen např. ' • opa rovmk ale také ·t t t · osob tak 1·;z- ne . . ' cen s a utárntho orgánu. U právnických mus1me hrat hry k 0 1 „ . nání nepřímého Oedná . • em pnmého Jednání Oednání jménem) a jed1 u právnických osob h ~ za nekoho), protože to bude napříště stejné. Ostatně ra1e zastoupení 0 t0 -1-- · na vlastní vůli a tu tak h „ . ve s1 vyznam, že nemají podle zákona razup a projevují jejich statutární orgány. Jednáme VŽdy přímo?

Člověk to má jednoduché, když mluví i • . • . a muže vstupovat do práv . h • kdyz jedna. Má totrž vůli, může j.i projevit • . nrc vztahu Kd • · •• kdyz sam jednat nechce mu· "k · yz jednat nemuze, dostane zástupce, U r. . . ' ze ne oho zmocnit . P avnrcke osoby Je to složitě"ší •• : _1 . Nemuze Jednat přímo. Nemá vůli nemá usta. nemá mozek pr·esto I • a e pravo s e"' · . . . • stence statutárních orgánu t d . j 1rm Jednánrm počrta . Řešením je exia projevují. Fakticky JI tím ~ 0__. yb~t právnrck~ _osoby, které její vůli nahrazují sleduje i vnitřní procesy pra·vrr , ké Je samozreJmé, že cesta k projevení vůle a d Iš' nrc osoby na • a rch orgánu. O vuli právn· ké , pr. rozhodování valné hromady na k · rc osoby nikdo tř r · vene usty statutárního orgánu. e 'nevr , dokud není projevena

0

74

Jednání statutárního orgánu navenek bylo léta vnímáno jako přímé jednání rávnické osoby, tedy vlastně obdobné případu , kdy jedná sám člověk . To v no~ém občanském zákoníku neplatí a každý, kdo projevuje vůli právnické osoby, ji projevuje jakožto zástupce, tedy včetně členů statutárního orgánu . Statutární orgán je zástupce, kterého si právnická osoba vybere, tedy kterého určí a do funkce instaluje. O tom jsme ale již psali v kapitole o právnických osobách . člověk nemusí vždy jednat osobně . I přímé jednání se může dít jinak než osobně . Jistě mohu jednat písemně , e-mailem , per rollam, pomocí telemostů, telekonference apod . Takové jednání , byť u něho člověk zpravidla není fyzicky přítomen , je stále jednáním přímým , a je tedy přímým projevem vůle . Obdobně takto mohou samozřejmě jednat zástupci, projevují-li vůli za někoho jiného.

A jak jednáme v zastoupení? Nejen právnická osoba si může vnitřně rozrůznit pravidla pro svá jednání (stratifikace správy), potkat to může i člověka. Každý z nás může mít příliš mnoho úkolů , a proto raději část svých věcí na někoho deleguje - pověří jimi někoho jiného. No a ten pověřený, to je zástupce, tedy někdo , kdo jedná za zastoupeného a z jehož jednání vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému . Zástupce je tak možné alter ego zastoupeného, byť je to odlišná osoba . Dlouhá léta nebylo pravidlem, že by členem orgánu právnické osoby mohla být jiná právnická osoba, nově to možné je. Ale protože i zde platí , že právnická osoba nemá vůli, musí ji projevit vždy nějaký člověk . Je-li zástupcem právnická osoba, musí za ni vždy jednat buď její statutární orgán , nebo jinak určený zástupce člověk . Vidíme, že na konci jednání vždy nacházíme člověka, tedy někoho , kdo existuje i mimo právo. Zástupce je sice samostatná osoba, nicméně je zřejmé , že má-li hájit zájmy zastoupeného, což musí vždy, měl by vůči němu být loajální, neměl by upřed­ nostňovat vlastní zájmy nebo se jinak dostat do rozporu s posláním zástupce. Ostatně zástupce známe již dávno, a to nejen z práva soukromého, ale také z práva veřejného (velvyslanci, poslové, poslanci), a je zjevné, že právě otázky konfliktu zájmů jsou velmi významné, a proto je jim i v občanském zákoníku věnována velká pozornost. Ono totiž asi nejde si vážně myslet, že při správě záležitostí někoho jiného nemůže dojít ke konfliktům nebo k úvahám zástupce, že by třeba mohl mít z jednání za někoho jiného vlastní prospěch apod . Zástupce tak může podlehnout svodům vlastních výhod a může dát přednost svým zájmům . Tomuto riziku se také někdy říká morální hazard a právo již dávno poznalo, že ho neumí vyloučit, a tak to ani nezkouší. V každém zastoupení je napětí, byť samozřejmě různé intenzity v návaznosti na to, jak složitá je struktura zastoupení - ta je jistě odlišná u spolku a u akciové společnosti. Konfliktnost uvnitř zastoupení se léta diskutuje jako

75

OBČANSKÉ

PRÁVO PRO KAlDÉHO JEDNÁM SÁM , NEBO S POMOCI JINÝCH?

tzv. probl.em (dilema) zastoupení s tím , že právo se snaží formulov t . mot1vuj1c1 ke snižen l nepříjemných dopadů tohoto konfliktu S ča a ěpr~v1dla I • • . OU sn Sl také a e pravo .uve~omuje, že jak ~ásahy, tak vnitřní kontrola zástupce zastoupen .m něco stoji , coz je take nutne zohlednit. Náklady zastoupení jsou sice ně:d nutn~ a roz~mne, někdy však nikoli, což je třeba vždy posoudit. Y Zakon

vyslovn.ě stanov1 , že zástupcem nemůže být ten , jehož zájmy jsou se

Zajm~zastoup~neho v rozporu . I zde však platí, že tento zákaz mohou strany

vy~ou~it nebo ze se zastoupený může

rozhodnout, že rozsah a důsledky ponemají význam. Pokud se střet zájmů objeví až v rámci jednan1 z_ástu~ce, tedy např. někdo začne vyjednávat jakožto váš zástupce, ale v~ skutecno.st1 jedná v zájmu někoho jiného, bude třeba zkoumat, jak jednání zastupce vn1mala osoba , se kterou bylo jednáno. Pokud by ta o konfliktu věděla n~bo musel~ v~_dět, může se toho zastoupený dovolat a tvrdit, že nebylo jednano v dobre vire, a proto je z jednání zavázán zástupce sám. I zde totiž platí ochrana toho, kdo jedná v dobré víře .

ruse~i .tohoto zakazu

.

Záko~ v té~? souvislosti také pamatuje na případy, kdy zástupce jedná nad

~~ec ~as~pc1h~ oprávnění (také se tomu říká jednání ultra vires) . V takovém pn~a~e tot1z proti sobě stojí dva ochranné principy. Na jedné straně chceme

dohodnout např. odbornost, nebo se bude odbornost předpokládat , pokud dám plnou moc třeba advokátovi . . . . • , nicrnene Lec kd y docházi k tornu , že zástupce sice vykonává zastoupeni · k • · ho úspěšné naplnění potřebuje pomoc třetích osob - typ1c Y rnus1 pro pro Je •. . • t V . . ramc1 kon krét ni· dílčí plnění najmout advokáta nebo vyuz1t sve zarnes nance. .. rporací i·e pak zcela běžné že vnitřní pravidla pro zastoupeni JSOU správy ko ~ . • • . mi složitá a že např. jednatel nedela vse , ale cást sve kompetence posul ve · 'k ne na jiné osoby. Tento proces, také označova~ý jak~ delegac~ , ~e za onem • dvídán , byt' i·e samozřejmě limitován. Obecne se predpokláda., ze. zástupce pre . může část svého zastoupení delegovat na jiného zástupce, ale Jen ie-h to potřeba a nedojde-li tím k úplnému vyprázdnění původního zastoupení. I zde ale platí, že původní zástupce je tím , komu zastoupený dal d.ů.věru, a proto te~to zástupce odpovídá za řádný výběr dalšího zástupce . Nemuze tedy bez dalš1ho delegovat, ale musí pro to mít jasné důvody a současně musí vždy řádně kontrolovat, koho volí, a následně by měl vykonávat dohled nad jeho činností. V ně­ kterých případech oprávnění delegovat dává přímo zákon (např. advokát může v rámci svého zmocnění určitým jednáním pověřit svého koncipienta apod .).

chra~it zastoupeného proti zlovolnému jednání zástupce, na druhé straně ale musirne chránit toho, s kým bylo jednáno a kdo jednal v dobré proto ruzná řešení.

víře.

Zákon má

Překročí-li zástupce sve· opr ·

• · · h · d . . . • • . avnen1, je o je nani zastoupeného zavazuje, pokud prekroceni bez zbytečného odkladu schválí. Neučiní-li tak, jednání zavazuje zástupce samotného. Pro smluvní zastoupení tedy typicky pro plnou moc pak plať • • k •· · ' . •. . . '· ze pre roc1-h zmocněnec své oprávnění, předpokládá se, že Jeho Jed~ani :astoupeného zavazuje, ledaže dá tomu. s kým bylo jednáno, •. najevo. ze doslo k překroc·en 1· op á • · A . • • r vnen1. v pnpadě zastoupení podnikatele plat1. ze prekročení oprávne·n· · . . . . . . • . 1 vyznam nerna, Jednan1 zastupce Je vzdy pro zastoupeneho zavazuJ'ící 1 d • t . . .• , e aze en , s kym bylo Jednáno nebyl v dobré vire • a o prekročení měl neb I · . • ' .• . . . . • o rnuse rn1t znalost. Vidime • ze pro snizeni nz1k Je třeba neJe · • . . n precizne formulovat případné plné moci, ale je také potřeba vždy sve zastupce kontrolovat pr t • h · zavázání k něčemu ' co jste nechtěli.. I zde sarnoz· · · • o oze • • roz1, ze budete • . b . reJme muzete poté pozadovat náhradu škody ale je to d aIš 1 a z ytečny spor. •

Pbroězajištění funkčnostiz·zastoupení se také předpokládá že zástupce J·edná oso n - tedy přím k . ' ho hos áře ..o on. a on nepozaduJe, aby zástupce jednal s péčí řádnépod • s YyJ•rnkou prokuristy a členů orgánů právnické osoby nicméně ze dovod1t že zástupce b d . ' 'kaz t d u e zpravidla vykonávat své oprávnění v rámci příse a vždy podle svých schopností. o své vlastní t '.z~ se ~á zastupce starat o záležitosti zastoupeného jako jen vžd s r~pr~ oz~ ~akožt~ zástupce by se vždy měl chovat ostražitěji - přece y p VUJe c1z1 zález1tosti. Je samozřejmě možné, že si strany mohou

b.

.

~~P~~:k::d~ěl_plnit poctrv~ pečlivě,

76

Opět

Co když se někomu pleteme do jeho věcí? Už jsme viděli , že zákon má pravidla pro případ , když někdo překročí své zástupčí oprávnění a tak vlastně vstupuje do sféry, kam vstupovat nemá. Zákon nicméně reaguje i na další případy vměšování se do záležitostí jiného, a to již proto, že platí zásada nikomu neškodit - tomuto vměšování říkáme nepřikáza­ né jednatelství. Platí proto, že pokud se někdo vmísí do cizích záležitostí, ač k tomu není oprávněn , jdou následky z toho vzniklé k jeho tíži. Jinými slovy, plete-li se někdo do věcí jiného, aniž k tomu byl vyzván nebo aniž má jiný právní důvod, a vznikne-li třeba v důsledku jeho jednání škoda nebo smlouva , zavazují toho, kdo konal. Zákon tak motivuje každého, aby se nestaral o cizí svět, ledaže jsou pro to nějaké rozumné důvody. Typickou výjimkou je prevenční povinnost, tedy povinnost předcházet škodám , odvracení škody či záchrana cizí věci. Obdobných výjimek můžeme v právním řádu nalézt více a jejich vzkazem je pouze to, že se sice nemáme bezdůvodně plést do světa jiných, nicméně současně se máme chovat slušně a ohleduplně , a je-li to potřeba, pomoci i zásahem do zájmů druhého. Působí to jako vnitřní paradox, ale není, jen se odlišuje rozumný účel zásahu od samotného zásahu . Současně zákon předpokládá, že stará-li se někdo z těchto důvodů o cizí záležitosti , mají mu být uhrazeny náklady, které v souvislosti s tím vynaložil , a v některých případech mu také náleží přiměřená odměna. Je zjevné, že zákon pamatuje na poctivě jednající, ač k tomu nemají oprávnění, a porovnává jejich chování s efektem, kterého tím pro někoho jiného dosáhli.

77

OBČANSKÉ

PRÁVO PRO KAŽDÉHO

Ostatně se také muže stát, že někdo se samov

•.

.

naol~ě UJ~~ zález1t?st~ ~ěkoho jeho zahrady nebo opravu jeho auta . V takovém pří~a·d~~~1~::0 ~~1~t1t uprav~ Jiného, ale

učiní tak v jeho prospěch -

JEDNÁM SÁM , NEBO S POMOCI JINÝCH?

.

ne1en to, zda takové Jednání

muže tak

skutečně přineslo

užitek pro to:O

v ~1 ~o~oud1t

~~ěch byl~ Je~~áno •. ar: také zda to bylo v souladu s jeho zájmy ~ z~~ě0~. ~~: z~

~se tot1z muze_ stat~ ze posekáni trávy sousedovi sice přináší užitek uklizené rady, ar:. sou~s~: .to naruší jeho potřebu mít na zahradě džungli. Pokud

Pece Jen

uz1t~k prevaz1 , pak náleží jednajícímu náhrada nákladů.

do:ao~ud s~ Jedn~tel

příkazu

něčí

nicméně

bez chopí záležitosti, musí ji již ncit a nasledne to tomu, pro koho jednal, vysvětlit, doložit a převést na něj v~e, co z tohoto jednání získal. Zde je tak chráněn ten, kdo by následně mohl být volan k náhradě nákladu , nebo dokonce odměny. •

Dobrovolné zastoupení NejběžněJ.ším případem t · · . . . • . •. . zas oupeni Je zastoupeni dobrovolne, smluvn1, tedy zmocnen1 c1 plna moc Zmocne·n ·1 m ·t Id. . • . . •. . . . · zmocni e ava zmocnenc1 opravnern , aby Jeho Jmenem a na J'eh · • t k . o uce vy onal to, co v plné moci uvede. Předpokladem pro vznik zmocnění 1·e s I • . . • • m ouva zmocnence a zmocnitele s t1m, ze se zmocnenec navenek vykazuJ·e 1 • • • • •• . . Pnou moci , kde se take vymez1 rozsah zastupc1ho opravněn1 Zmocně · t k ·· , ·. n1 a neni Jednostranné právní jednání, ale vždy se předpokláda existence sml byť · . • . • ouvy, n1koh nutne v p1semné formě. Ostatně ani sama PIna moc nemusí být pís • 1d • . . • • emna, e aze se Jedna o vseobecnou plnou moc nebo se zmocnenec zmoc • · k · d . . nu1e Je nani, pro které se písemná forma vyžaduje (např. . prodej nemovitosti). Zmocnění sleduJ·e · d · · „ • . . Je nani za Jiného, tedy je logické že se zastoupený nemuze vzdat sveho prá ' 1 . va se vede v1cestupňové vy·P dnou. moc . . odvolat. V praxi však existují situace, kdy -· Je navani a zástupce např. vystupuje jako zástupce . vice osob, pncemž pří d é d . . . „ . lé . . pa n volan1 pine moci Jednou z nich by mohlo zhatit ce YyJednáván1 Proto zák d· . • ly z·e . · on ava maznost, aby se strany zmocnění dohod. zmocnitel plnou moc n b d . dem popsa . d • e u e moci odvolat, ledaže budou naplněny přene uvody odvolání Lz · t k · • •• být odvoláno v období do uz ·• : si a UJednat, ze např. zmocnění nemuze va uzavřena nebud 1 d avreni ~mlo~~· ledaže by bylo zjevné, že smlouzmocnitel zmocněn~~d: e rncméne plati , ze nezávisle na této dohodě může že zmocněnec jedná ne~a \ pokud k tomu má závažné důvody, např. zjistí-li, Z a 1ně, Je ve střetu zájmu apod mocněnec navenek vystu u· . . . jednající v dobré víře mají duv:d J:eJ~ko zastupce_ někoho jiného a třetí osoby a tuto skutecnost spolehnout. Proto platí, že vyvolá-li zmocnitel u d héh ru o pocit že někd 0 · . . • nec, např. říká-li opakovaně t hl . · . vystupuje Jako Jeho zmocnetoho, že zmocnění neex1·stu1·e· o : Je muJ advokát", nemůže se pak dovolávat . a ze tedy ho 1·ed á · n ni zmocněnce nezavazuje.

°

1

78

Obdobně platí, že rozhodný rozsah zmocnění určí plná moc, a není-li to jinak zjevné např . z označen í zmocněnce, může chtít další osoba tento rozsah znát. zmocnitel jistě může dát zmocněnci pokyny, ale ty musí být uvedeny v plné moci, a musí tedy být zjevné tomu , s kým zmocněnec jedná . Proto také platí, že omezeni zástupčího oprávnění vnitřním předpisem právnické osoby má účinky navenek, jen je-li známo . Výjimka je zde pro podnikatele, zejména pro obchodní korporace, protože tam platí , že jakékoli omezení jednatelského oprávnění jejich orgánů nemá účinek navenek, i kdyby bylo zveřejn.ěno v obchodnír:i _r~js~ tříku . Samozřejmě je ale možné po tom , kdo takto kona v rozporu s vrntrn1m1 pravidly, požadovat náhradu škody. Zmocnění není nekonečné , může být odvoláno, ale také zaniká typicky smrtí zmocněnce nebo zmocnitele, ledaže si dohodnou , že tomu tak nebude. Vždy ale platí, a je to dáno ochranou zájmů zmocnitele, že zemře-li , musí zmocně­ nec učinit vše potřebné proto, aby zmocnitel nebo jeho dědici neutrpěli újmu. Zmocnění také zaniká vykonáním toho, co bylo jeho předmětem , tedy dostane-li někdo plnou moc ke koupi auta, koupí zmocnění zaniká. Podnikatelskou formou zmocnění je prokura, nově upravena také v občan­ ském zákoníku . Prokura je obecná plná moc, kterou podnikatel uděluje člověku a kterou ho zmocňuje ke všem jednáním, ke kterým při provozu jeho závodu dochází. Prokura je tedy velmi široká , a i proto je to nástroj pouze pro podnikatele, a navíc jen pro ty, kdo se zapisují do obchodního rejstříku , protože i prokura se do něj zapisuje. Prokurista pří základní prokuře nesmí převést nemovitosti nebo je např. dát do zástavy, ledaže toto oprávnění dostane v tzv. rozšířené prokuře. Protože podnikatel může vlastnit více závodů nebo si své závody dělit do poboček , lze udělit i závodní nebo pobočkovou prokuru , tedy ji vázat jen na dílčí závod či pobočku . Je zjevné, že prokurista má při obecném plnění svých povinností oprávnění blízké statutárnímu orgánu , ač jím není , a proto se mu dává povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Ač se to může jevit jako nesmyslné , dobrovolné zastoupení může vzniknout i ze zákona , byť se v mnohém podobá plné moci. Typickým příkladem je zastoupení zaměstnancem, kdy, je-li někdo podnikatelem pověřen výkonem určité činnosti, je ze zákona oprávněn ke všemu jednání, ke kterému při této činnosti obvykle dochází. U právnických osob zákon předpokládá, že ji mohou zastupovat její zaměstnanci v rozsahu obvyklém vzhledem k jejich zařazení s tím, že se ona obvyklost posuzuje podle náhledu veřejnosti. Pokud tedy např. nadace pověří někoho výkonem funkce „ředitele", může veřejnost očekávat, že je to výkonný úředník s velmi širokou působností , a těžko se pak bude moci nadace bránit tím, že se sice jedná o ředitele , ale s působností pouze v rozsahu

zařizování občerstvení .

Jiným případem dobrovolného zákonného zastoupení je tzv. krámský institor, tedy zástupce v provozovně . Platí , že podnikatele zavazuje i jednání něko­ ho v jeho provozovně, pokud třetí osoba nemohla v dobré víře předpokládat, že

79

JEDNÁM SÁM , NEBO S POMOCI JINÝCH? OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA~DtHO

ten neni k jednani oprávněn . Pokud jdete do obchodu a s někým vyjednáváte oup1 televize, nemuže pak podnikatel tvrdit, že smlouva nevznikla, protože to nebyl jeho zaměstnanec . I zde se zpravidla vždy bude vycházet z náhledu veřejnosti. tedy z toho, jak konkrétní jednáni tohoto zástupce mohl pochopit běžny člověk.

Nedobrovolné zastoupení se často stane, že někdo dostane zástupce, aniž by to chtěl , nebo že dokonce tento zástupce je zástupcem , aniž by to on sám chtěl. Je zřejmé , že účelem takovýchto pravidel je ochrana zastoupeného, často pro nedostatečnost jeho věku , ducha, zdraví apod . Zákon tak zastoupení vnucuje oběma stranam, ale činí tak většinou z dobrých důvodů . Nedobrovolné zastoupení vzniká buď ze zákona, nebo z rozhodnutí soudu, pak se jedná o zákonné zastoupení, nebo o opatrovnictví. Asi nepřekvapí, že klasickým zákonným zástupcem je rodič dítěte, byť současně platí, že nesmí zasahovat např. do záležitostí týkajících se vzniku a zániku manželství. Zákonný zástupce vždy musí zohledňovat osobní poměry a potřeby zastoupeného, a to i kdyby tento sám nebyl schopen projevovat svou vůli . Jinde jsme probrali pravidla pro nápomoc člověku, který je obtížně schopen obstarávat své vlastní záležitosti, a víme, že velmi významný zásah do práv člo­ věka spočívá v Jeho opatrovnictví. Opatrovníka člověku totiž soud jmenuje tehdy. je-li to potřebné k ochraně zájmů nebo je-li na tom veřejný zájem . Opatrovník sice na jedné straně vystupuje jako zástupce opatrovance, ale současně musí s opatrovancem udržovat pravidelné spojení tak, aby nedošlo ke stavu. kdy opatrovanec bude spíše loutkou než opatrovaným člověkem . I proto se stanoví, že opatrovníkem bude ten, koho navrhne opatrovanec, případně jeho příbuzný nebo Jinak mu blízký člověk. Není-li to možné, může soud jmenovat i veřejného opatrovníka, tedy obec, ze které opatrovanec pochází, nebo právnickou osobu, která má v předmětu činnosti právě činnost zaměřenou na takovouto pomoc. Opatrovanec však zpravidla nežije ve vzduchoprázdnu, může mít rodinu či přátele. kterým není jeho osud lhostejný. Zákon proto umožňuje, aby vedle opatrovníka, kterého Jmenuje soud, byla ustavena také opatrovnická rada, tedy sbor osob opatrovanci blízkých Schuzi opatrovnické rady musí svolat opatrovník, je-li o to požádán Účelem opatrovnické rady je kontrola opatrovníka a jeho jednání. Zákon jí však dává i silnější nástroje, protože bez jejího souhlasu opatrovník např. nesmí umístit opatrovance do uzavřeného ústavu, nesmí nabýt nebo zcizit majetek převyšující jednu třetinu opatrovancova majetku apod . Rozhodnutí opatrovnické rady. resp. Její schuze, je přezkoumatelné soudem. Ostatně 1 kdyby nebyla opatrovnická rada ustavena, zakazuje se opatrovníkovi, aby bez souhlasu soudu zasáhl do osobního stavu opatrovance, tedy

V

životě

80

hal rohlásit za omezeně svéprávného . Současně jsou opataby ho např. nec p d akázána j'ednání která podstatně měnl struk. b souhlasu sou u z ' rovnlkov1 ez . tk ebo by měla opatrovance nedůvodně k něčemu turu opatrovancova maje u n ravidla o opatrovnictvl člověka stoji opatrovnictví právni~rávnická osoba nemá podle zákona vůli a tu nahrazuje ké osoby. V~~e jlZ, ze p . . Přesto zákon předpokládá , že je-li to potřebné a projevuje je!I s:atutárn·~~~g~:~by může ji soud ustanovit opatrovníka , jehož k ochra~ě z~!.m.u . ~r~~ni Tako . ~ opatrovník je velmi blízko statutárnímu orúkolem je haj1t j:jl zaj~Yd kl že se na jeho práva a povinnosti použiji pragánu, a i proto zakon ~re po a • . mích or ánů. Případem , kdy takto může vidla o právech a povm~o~tech :ta~~ta e kdy ~rávnická osoba nemá statutární být jmenován opatrovn.1k, je napr. s1 uac , to ktery· z nich byl platně jmenován . • b „ h má v1c a vede se spor o • orgány ne o jlC 'k . však třeba vnímat jako ultimativní možnost, protoze Vy~žitel~ost ~patronvy~lza~~=h do osobnosti právnické osoby, a důvody tedy musí se jedna o vyznam

zavázat apo_d . .

částečn: m1~~ ~

·'1:

býtNvíuct~~ej.:š~~z~~:~·že zde popisovaný případ opatrovníků sleduje opatr~vní:

, . kt . • že za opatrovance pravne ky hmotněprávní, tedy se jedná o zastupce, ery m~ . . ce o atrojednat. Vedle pak stojí také opatrovník procesněpravni , tedy zastup P vance pro soudní nebo jiná řízení.

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Nové pojmy opatrovnická rada

•

Právní úprava významně změněná co do obsahu . důsledné odlišeni typů zastoupení podle důvodu vzniku , - zákonné zastoupení, opatrovnictvi, smluvnl zastoupeni • statutární orgán právnické osoby je zástup~em této ?soby • podrobnější pravidla pro řešeni konfliktu zajmu mezi

•

• •

zástupcem a zastoupeným . podrobnějši pravidla pro odvolání plné mo:i . , . vznik prokury udělenlm (zápis do obchodn1ho rejstř1ku je ··tú bchodnl deklaratorní), možnost vázat prokuru na urci., 0 závod (nebo pobočku)

81

OBCANSKt PR VO PRO KAŽDÉHO

•

Zcela nová právnl úprava členem orgánu právnické osoby může být jiná právnická osoba opatrovnická rada jako dohledový orgán nad opatrovnikem

•

opatrovnictví právnické osoby

•

Co víc zavazuje: smlouva, nebo zákon?

člověka

Asi všichni často s někým jednáme, kupujeme si jídlo, auta či noviny. Málokdy si ale uvědomíme, že tím okamžikem vstupujeme do právních vztahů a že jednání, které vedeme, je jednáním o smlouvě. Smlouva je jedním z nejstarších právních institutů a je základním nástrojem směny- prostředku, který nám dává možnost od jiných dostávat, co nemáme, a naopak jim dávat, co zas nemají oni. Smlouva je tak všudypřítomná, jedno, zda je to dar, koupě, příkaz nebo třeba dílo. Ačkoli je smlouva tak důležitá, po celou dobu existence české republiky jsme měli smluvní právo regulováno duálně, tedy jak v občanském zákoníku, tak v zákoníku obchodním. Tento stav vedl k tomu, že se vedlo mnoho sporů o tom, kterým z obou zákonů se konkrétní vztah řídí, jak se promlčují práva z něho apod. To nyní odpadá a úprava smluvního práva je jednotně obsažena v občanském zákoníku. Cílem a základem nové úpravy je smluvní svoboda a možnost, aby si člověk svůj soukromý život ve vztahu k jiným organizoval po svém, aby mohl volně uzavírat smlouvy, aby nebyl zbytečně vázán formou právního jednání a aby vě­ děl, že jeho smlouvy jsou spíše platné než neplatné. Současně se však zavádí zvýšená ochrana těch slabších, ať ekonomicky, nebo třeba mentálně, a také celkový důraz na rozumné obstarávání vlastních věcí.

Závaznost zákona a smluvní svoboda Právo se snaží lidem dávat určité hranice a pravidla, a je to proto, aby byly zachovány řád a funkčnost společnosti. Zákonné normy jsou dávány veřejnou mocí vytvořenou na demokratických principech , a tedy bychom s tímto darem měli být smířeni. Chceme-li společnost jako celek udržet, měli bychom zákonné normy dodržovat, případně nést při jejich porušení sankci , kterou nám zákon a transparentní autorita nařídí. Zákon zavazuje ze své vlastni povahy, ačkoli s tim třeba i nesouhlasíme, přichází z venku a nedává nám moc prostoru pro vlastní úvahu.

82

83

OBCANSKt PRÁVO PRO KAlDtHO

Zakonné normy mají však někdy i jiný charakter a umožňují či předpokládajf odlišné chování adresátů . Pokud zákonná norma , resp. pravidlo v ní obsažené volnost nedává, zpravidla je chápeme jako donucujfcí (kogentní) a jinak než v souladu s nim se zkrátka chovat nesmíme. Dává-li právnf pravidlo možnost odchylného chováni , a ve smluvním právu by to měla být většina pravidel , jedná se o pravidlo dispozitivní, tedy pouze spádové. Platí jen tehdy, pokud si neujedname něco jiného - a často bude naše mlčení chápáno jako důvěra v toto dispozitivní pravidlo. Nutno proto vnímat, že uzavíráme-li smlouvu, kterou zákon výslovně upravuje (koupě, nájem, dar), tato podpůrná pravidla se stanou součástí takové smlouvy, ledaže je vyloučíme nebo nějak změníme . Někdy zákon řadu věcí vůbec neupravuje. Nečiní tak proto, že by to vše chtěl zakázat, ale činí tak proto, že soukromé právo ovládá zásada .co není zakázáno, je dovoleno·. V takovém případě je opět na nás, co si dohodneme, Jak se budeme chovat. Ve smluvním právu, v té oblasti práva, kde by vždy měla hrát rozhodující rolí vule člověka něco (ekonomicky) směnit s někým jiným, by z povahy věci mělo být donucujících pravidel co nejméně, a pokud jsou, tak z nějakého dobrého důvodu . Pokud nebudou, tedy budeme-li ve světě pravidel dispozitivních, nebo dokonce ve světě bez konkrétních pravidel, dostáváme se do světa smluvní svobody - autonomie vůle. Každý z nás má svobodnou volbu v tom, zda bude s někým uzavírat smlouvu, kdo bude ten někdo, jaká to bude smlouva atd. Zkrátka předpokladem fungováni člověka ve společností je, že má svobodnou vůli sí v mezích obecných limitů právního řádu dělat, co chce. Obecnými limity jsou zde vždy nejen dobré mravy nebo veřejný pořádek, ale také předpoklad, že svým jednáním jiného nepoškodím nebo jinak nedůvodně nenaruším jeho soukromý život. Pro smluvní právo to občanský zákoník výslovně předpokládá nejen přiklo­ nem. k přirozenému právu člověka brát se o své štěstí způsobem, který jiným nepusobí nedůvodně újmu, ale í výslovnou proklamací, když praví, že v mezích právního řádu je stranám smlouvy ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit Její obsah. Vidíme, že smluvní svoboda, ostatně svoboda obecně , jsou předpokladem zákona, který proklamuje jejích existenci a dává nejen normativní řešení pro případ sporů, ale také řadu omezení či upřesnění. A smlouva zavazuje stejně jako zákon, je to zákon vytvořený smluvními stranami.Jsou-li důvody smluvní svobodu zákonem omezit, musí to být dobré důvody a vždy musí zachovávat ústavní pravidla a princip přiměřenosti. Svoboda samozřejmě není neomezená. Nikdo svým jednáním nesmí zasáhnout do oprávněných zájmů někoho jiného, ledaže ten s tím souhlasí. Vždy musíme při svém jednání sledovat í zájmy druhé strany, není možné zneužit své postavení nebo sjednat něco, co by druhému ublížilo. Zákon navfc předpokládá, že některá jednáni nejsou možná vůbec. Nemůžeme si sjednat vraždu někoho jiného, nemůžeme se prodat do otroctví, nemůžeme dát jako zajištění závazku

84

co vlc

ZAVAZUJE : SMLOUVA , NEBO ZÁKON ?

jiného člověka . Svobodu vždy omezují hraníce, které zohledňují lidskost, dobré mravy a veřejný pořádek , vše s účelem zachování člověka a společností.

Všichni jsme si podobní, ale občas je někdo slabší Svoboda má tedy limity právní a etické. Už jsme zmínili , že okruh svobody jednoho člověka někdy naráží na okruh svobody druhého člověka a chtějí-li dosáhnout svého cíle, musí se dohodnout. Oba mají mít stejné možnosti dohody, a proto zákon předpokládá , že rozsah smluvní svobody má dopadat na všechny stejně . Strany smlouvy si ale rovny nejsou . Před zákonem jsme si sice všichni rovní, ale v běžném soukromém životě to takto nefunguje. Někdo je šikovnější, někdo chytřejši , někdo bohatší , někdo silnější atd . Občanský zákoník o rovností smluvních stran nic nestanoví. Mlčen í o rovností neznamená, že si právo neuvědomuje možné zneužití postavení jedné ze stran . Zákoník obecně předpokládá , že každý z nás má rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej s běžnou péčí a obezřetností (soudný intelekt) a že to také můžeme v právním styku vzájemně očekávat. Předpokládá se, že když spolu dva lidé jednají , mají mít běžnou schopnost si rozumět a posoudit obsah vzájemného jednání. Vstupuje-li však do takového vztahu třeba lékař, advokát nebo jiný profesionál, předpokládá se na jeho straně vyšší soudný intelekt. Takový člověk by měl brát na druhého ohled, a tedy s ním jednat pro něho srozumitelně . Hlavní pozornost však zákon věnuje situaci, kdy jedna ze stran je slabší a druhá silnější, ať jíž ekonomicky, nebo proto, že má větší znalosti. Silnější strana musí dbát na to, aby své výhody nezneužila na úkor druhé strany. Zákon neříká nic o tom, kdo je slabší stranou, často je jí spotřebitel, ale slabší může být i ekonomicky silný subjekt, který v konkrétním vztahu třeba s bankou žádá půjčku nebo úvěr. Síla a slabost stran jsou relativní podle konkrétních okolností, za nichž strany jednají. Nikoli tedy rovnost, ale ochrana slabší strany, to je předpoklad, který občanský zákoník ctí. Zákon proto nevytváří dojem rovnosti mezí slabší a silnější stranou, protože ví, že to není pravda, ale klade pravidla, která silnější straně zakážou zneužít jejího postavení a slabší straně umožní více ovlivňovat obsah smlouvy. Smluvní právo proto dává pravidla , jak zajistit í pro slabší strany stejnou smluvní svobodu, jakou má strana silnější, požadavek na rovnost je nahrazen požadavkem na stejnou smluvní svobodu, stejné zbraně pří vyjednávání smlouvy. Nejčastěji se problém silnější strany projevuje ve vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem, což zákon řeší specifickou ochranou spotřebitele . Leckdy se ovšem silnější a slabší strany vyskytují i mimo spotřebitelské vztahy, což se zákon snaží regulovat zákazem zneužití postavení silnější stranou s cílem

85

OBČANSKE PRÁVO PRO KAŽDÉHO

co vlc

vytvořit

nebo využít závislosti slabší strany a dosažení nedůvodne' . hy P"ed kl · d · • . , nerovnova. . r P? ~ a se, ze vzájemna plněn í by měla být v rovnováze , a pokud ne m_u~r to být vysledkem svobodného rozhodnutí slabší strany. Pokud se •· · d~ nani o smlouvě použijí formuláře nebo jiné tiskopisy, jedná se 0 adhezní ~~:~u­ 0 vy, te:1y smlou~, k~~ j~ jedna ze smluvních stran smlouvy fakticky omezena v mozn~stech urceni jej1ho obsahu , a zákon proto vytváří pro slabší stranu ~echa~'.smy zajišťující její volnější vyjednávací pozici. Zákon zejména chráni slab~1 str:a~u proti překvapivým ujednáním, zvlášť nevýhodným ujednáním nebo _ujed~anim nesrozumitelným. I zde ale současně platí, že i slabší strana by me_la _mrt soudný intelekt, tedy by měla potřebné listiny přečíst, protože zákon ~ava ochranu jen těm, kdo se jinak o svá práva starají. . Zakon ,také obsahuje pravidla, kterými se snaží zajistit vyváženost celého :avaz~oveh~ .vztahu, je-li to potřebné. Otázka, zda je konkrétní závazek vyvá~~~ · vzdy. lez~ hlavně v rukou samotných stran, a nikoli zákona nebo soudce. YJt~kou je s1!uace, kdy by zde byl tak hrubý nepoměr v plnění, že by tím byla zalo~e~a n~du~odná výhoda jedné ze stran a nebyly by pro to nějaké konkrétní vy~vethtelne duvody, nebo nedala-li zkrácená strana souhlas. Je-li tento nepomer můž k · · • • ~z racena strana smlouvy požadovat, aby byl odstraněn, tedy aby byla plneni vyrovnána j.. k • • h· . • . • • tna muze c t1t obnoveni puvodniho stavu tedy stavu pred uzavřením smlouvy Je lo · k · • k db . . ' . . • . · g1c e, ze po u y takoVýto problem vznikl mezi spotře~i~~lem a podnikatelem, má spotřebitel i zde zvýšené možnosti obrany. A rovnez je logické z·e tat ·dl · . . . • • · o prav1 a neplat1 ve styku mezr podnikatel!. Protoze se predpokláda· z·e ka"d · •. d . • •. . . • z Y ma je nat poct1ve a nezneuz1vat svych znalosti a schopností na · k d h · . . , . u or ru eho, upravuje zakon také lichvu. Lichvu zname z hteratury a z trestn'tho prá . „. . .. . . . va a nyni jtz vyslovne 1 z prava obcanského. • Lichvou se chápe takové · d á . k . je n nt, terym nekdo zneužij·e tísně nezkušenosti rozumové ned t t • · ' ' . . . os a ecnost1, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhého k tomu , že s1 necha sltbtt plnění ·eh • h d . . • · j oz o nota je v hrubem nepoměru k protiplnění které sam poskytuje Lichva j. · d · • · ' . . · e je nan1 pravem zapovídané a jednání které je lichevnt , Je proto neplatné Jak · 'd •t 1• . ' . · je v1 e , tchvou nejsou jen případy zneužití nezkušenosti nebo neznalosti ale t k · •· . . . . • a e pnpady zneužití rozrušení jiného - např. radost · z vyhry v ramc1 předvád • 'h . ec1 o prodeje apod . Ani regulace lichvy se nicméně neuplatni mezi podnikatel' · · • · . t, ntcmene 1zde plat1 dobré mravy a veřejný pořádek.

Právní pouto

Občanský zákoník předpoklád · • a, coz ho podstatně odlišuje od původní právní . I 'h . upravy. jednotnou regulac· ' srn uvn1 o prava . Odpadnou proto diskuse o tom zda se smlouva řídí tím b • ' . ne o on1m zákonem, a soukromé smluvní vztahy vždy budou podléhat . kon také s d zakonrku__ob~nskému (a pracovní pak zákoníku práce). ZáJe nocuje pouz1vane pojmy, aby měly stejný význam. Ujednáme-li

ZAVAZUJE . SMLOUVA , NEBO ZÁKON?

a uzavřeme-li smlouvu, vytváříme tím právní vztah, který z této smlouvy plyne (závazkový vztah čili závazek, obligace) . Smlouva je právní titul, který zakládá závazek. Samotný závazek je tvořen z povinností a práv - povinnosti označuje­ me za dluhy, práva za pohledávky. Ne vždy jsou závazky oboustranně zavazujíc!, což ale podstatu závazku a jeho odlišení od smlouvy nenarušuje. Smlouva tedy zakládá vztah , právní vztah , který je výsledkem úmyslu a projevu vůle smluvních stran . Smlouva zakládá právní pouto, které nutí obě smluvni strany, aby v souladu s ním poskytly a přijaly plnění , ke kterému se zavázaly. Jak jsme si již řekli , právní pouto zde získává sílu zákona , byť stranám je ponecháno na vůli , jak si v mezích práva své vztahy upraví. Zákon předpokládá , že smlouvou strany projevují vůli závazek nejen zřídit , ale zejména se řídit jeho obsahem a také jej splnit. Proto se mezi základní zásady občanského práva vkládá teze, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny. Předpokládá se tak, že závazek vzniká jako výsledek chtěného jednání a obě strany ho tvoří s úmyslem být jím vázány. Účelem smlouvy je vzájemná výměna hospodář­ ských statků , proto je cílem zákonodárce vést strany k vzájemnému plnění , byť i třeba ne zcela v souladu s původní textací smlouvy. Ostatně i proto zákon předpokládá , že je-li plněno , je obtížné dovolávat se toho, že smlouva je neplatná, protože pokud někdo plní a druhý toto plnění přijme , těžko následně bez dalšího dovozovat, že smlouva nevznikla a že se jedná o bezdůvodné obohacení.

Vyjednávání o smlouvě Máme-li svobodu v tom, zda a s kým budeme o smlouvě vyjednávat, musíme mít také svobodu v tom , jak budeme vyjednávat. Dosavadní právo tento před­ poklad dlouho popíralo a předpokládalo závazný proces vzniku smlouvy. Nový občanský zákoník touto cestou nejde a ponechává na stranách, jak si případně proces vyjednávání o smlouvě (negociaci) upraví. Může se tak stát praxí , že si strany, dříve než začnou vyjednávat, dohodnou nejen pravidla pro ochranu sdě­ lených informací, ale také pravidla pro budoucí vyjednávání. Zákon navíc dává možnost, aby si strany dohodly základní teze budoucí smlouvy, aniž by to vedlo ke vzniku smlouvy (punktace), nebo aby dohodly základní body, které jsou pro ně tak důležité, že bez dohody o nich následně smlouva nevznikne. Zákon zde nicméně dává pro vyjednávání standardy, které jsou rozumné, a dává tím každému možnost se na ně spolehnout. Předpokládá se, že strany chtějí smlouvu uzavřít, a proto o jejím obsahu vyjednávají. Bude samozřejmě častou praxí, že se žádné dohody o vyjednávání neuzavřou, a pak se tedy bude aplikovat zákon a jeho pravidla o uzavření smlouvy. I zde se ovšem zákon přiklání k fakticitě jednání, tedy k tomu , že pokud strany jednají a v průběhu jednání a po něm se nějak chovají, není

86 87

OBCANSKE PRAVO PRO KAŽD~HO

duvod to posléze znevažovat, formalizovat, č1 dokonce zneplatňovat. Zákon navíc kromě zejmena nakládáni s nemovitostmi , nepředpokládá ani pro Jednání o smlouvě , ani pro smlouvu samotnou žádnou formu. Samotné smluvní vyjednáván i počíná okamžikem , kdy Jedna strana osloví druhou Předchozí pohnutky nebo motivy nemají význam, ledaže by nějakým zpusobem byly druhé straně komunikovány. Pokud někdo někoho oslovi s urči­ tym záměrem , neznamená to, že učinil nabídku , klidně mohl oznámit že chce začít vyjednávat, nebo mohl druhou stranu vyzvat, aby učinila nabídk~ ona. Ne každé zahaieni vyjednáváni o smlouvě tak znamená , že byla učiněna nabídka. Ostatně při složitych procesech vyjednávání je i běžné , že před seriózní nabídou uplyne mnoho času a proběhne mnoho jednání. Je-li již nějaká poptávka projevena. např.•koupím vaše auto", je pro toho, kdo nabízí, závazná, ale pořád to neni nabídka Je-li poptávka formulována přesněji , např. „Koupím Vaše auto značky Škoda Octavia, a to za 200 tis. Kč", jedná se již o nabídku, která zavazuie Jak nabízeJíclho, tak toho, komu byla určena . Pokud učiním nabídku ústně, je vuč1 druhé straně účinná okamžitě. Pokud ji však např. zašlu poštou ~ebo e-mailem, je to okamžikem, kdy si ji oslovený může vyzvednout nebo ji Jinak dostane do své moci, a muže s ní tedy nakládat. Nabídka muže mít pravidla pro svou závaznost určena jinak, nicméně nikdy nemůže být formulována tak, že pouhé mlčení druhé strany znamená souhlas. Ačkoli se často říká, že mlčení značí souhlas, v právu to zpravidla neplatí. S~uhlas J_e třeba projevit, tedy pouhé mlčení nestačí. Samozřejmě že např. pn osobnim Jednání Je možné souhlas projevit i konkrétním chováním (kývnutí hla_vy). což.je si~ ~aké mlčky, ale podstatné je právě ono chování. Někdy tedy ml~ni. muze m1t vyznam a bude záležet i na praxi stran a na okamžiku vyjednávan1. . Ten, komu Je nabídka určena, nemusí na nabídku vůbec reagovat, má vždy pravo volby Pokud ji chce přijmout, musí tak učinit v rozumné lhůtě, někdy hned, někdy bez zbytečného odkladu dát naievo souhlas. Dám-li druhé straně čas na ~ozm!.šl~nou , říkám jí tím. dokdy očekávám, že bude reagovat. Předpokládá se, ze pniet1. nabídky by mělo být obsahově shodné s nabídkou, tedy že příjemce be.z dalš1ho nabídku akceptuje Současně ale také platí pravidlo, že není pro~~em, pokud se přijetí nabídky od Jejího textu nepodstatně liší. Pokud se bude hsit pods~tně. n~~ přijetí nebude přijetím, ale dalším požadavkem, chápe se takovéto Jednani Jako protinabidka. Smlouva sama vzniká až okamžikem, kdy se strany shodnou. Ujednají s1 obsah Vzhledem k tomu, že zákonná úprava je zde v mnohé_m dispozitivní, tedy podpůrná, je třeba vnímat, že pokud se strany dohodly napr. na tom, že za konkrétní cenu prodají auto, aniž by řešily další otázky, ~zavírají kupní smlouvu, a budou se tedy řídit jeJí zákonnou regulací. N~bidku a st~Jně ~k její přijetí lze samozřejmě zrušit, ale vždy musí zrušení druhe str~ně_?oJ1t ~eJpozděJi s puvodní nabídkou nebo s jejím přijetím. Pokud tedy napr. PílJmu p1semně nabídku, ale náhle si to rozmyslím a přijetí zruším,

88

co vlc

ZAVAZUJE SMLOUVA , NEBO ZAKON?

je zrušení účinné, jen když dojde _dru~é straně nejp~zději .s ~uvod~í~ ~řijetím . zemře-li některá ze stran vyjednaváni, nabidka zanikne, Je-h to zreime ze samotné nabídky nebo to plyne z povahy a účelu smlouvy. Tak např. jistě zanikne nabídka malíře , pokud on sám zemře, stej ně tak zanikne nabídka koncertu, zemřel-li nabízející zpěvák . Zemře-li vlastník domu, který dal nabídku bytu do nájmu, nabídka sama zaniknout nemusí , protože namísto zemřelého nabizejícího nastoupí jeho dědicové .

Měnit nečekaně názor se nevyplácí

Jak jsme již naznačili , smluvní vyjednáváni je svobodné, proto nikdo neodpovídá za to, že smlouvu neuzavře a vyjednávání o ní může vést podle svého. Je současně zvykem, že strany si při vyjednáváni sdělují informace a skutečnosti , které jsou často citlivé nebo mají konkurenční potenciál , což se mnohdy řeší různými dohodami o utajování informace apod . Zákon nicméně sám předpo­ kládá, že někdy má smysl chránit strany proti jednání , které bude překvapivé a nečekané , tedy nepoctivé. Vždy se očekává , že strany budou jednat v dobré víře , tedy s úmyslem smlouvu skutečně uzavřít. Totiž ve smluvním právu platí daleko více ono obecné pravidlo, že každý musí jednat poctivě a v dobré víře , a to zejména proto, že je tím chráněna druhá strana a její zájmy. Pokud někdo jedná jen jako (na oko), nebo s jiným úmyslem než smlouvu uzavřít, nebo sice chce smlouvu uzavřít, ale již ji nechce plnit, jedná způsobem, který nemůže druhá strana rozumně očekávat. Stejně tak není možné bez dalšího přejít situaci , kdy někdo s ně­ kým vyjednává, ale náhle a bezdůvodně ukonči jednání , ač se zatím zdálo, že smlouva bude uzavřena . Zákon na tyto případy pamatuje, a ač obecně stanoví, že nikdo neodpovídá za to, že smlouvu uzavře, dává dvě zákonné výjimky. Předně je chráněna druhá smluvní strana proti někomu , kdo vede jednání o smlouvě jen na oko, tedy bez skutečného zájmu smlouvu uzavřít a být jí vázán. V takovém případě nastupuje jeho možná povinnost k náhradě škody. Tento případ nastane např. tehdy, pokud někdo sice vede vyjednávání, ale jen proto, aby z druhé strany vylákal určité konkurenčně ocenitelné informace apod . Bude samozřejmě obtížně důkazně prokázat, že takovéto jednání zde bylo, protože úmysl stran je často znám jen jim samotným, nicméně důkaz­ ně mohou pomoci informace od třetích osob , e-mailová komunikace apod. Je samozřejmé , že bude-li jednající vést jednání o smlouvě takto, je sice nucen k náhradě škody, ale jeji výši musí doložit smluvni strana druhá (poškozená). Druhou výjimkou, velmi důležitou , je předsmluvní odpovědnost. Je zjevné, že kolem možné náhrady škody za jednání na oko může být mnoho dohadů a sporů . Zákon proto jde dále a reaguje na situaci, kdy někdo vede vyjednávací proces a náhle a bezdůvodně ho ukončí. Každé vyjednávání totiž něco stojí,

89

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

co vlc strany plat1 sve poradce, reaguji na dotazy a žádosti druhé strany apod. T naklady, označované Jako transakční náklady, si zpravidla strany nesou yto

t~ ~še ~ ~čekaváni smlouvy, kterou vyjednávají. Pokud však jedna ze s:t~~ cele Jednani v:de ta~. ž~ ~ává najevo svuj skutečný zájem , který v druhé straně vyvola opra~n:na ocekavaní, nelze bez dalšího přejít, když náhle změní názor. Je sice ~asn:, ze smlouva není uzavřena do té doby, než se strany dohodnou al~ sou~~ne také platí, že vyjednávání vyvolává očekávání, která není možné n~sledne smahem a jednostranně měnit či rušit. Proto, pokud jedna ze smluvnic_h stra~ v době: kdy ~e uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, nece~ane a_ b~zduvodne od vyjednávání odstoupí, vzniká jí povinnost uhradit druhe str~ne nahradu škody, která jí vznikne. Zákon zde vychází z toho, že ten, k~o .J~dna takto překvapivě, jedná nepoctivě, a možnost obrany se mu zachoa

~ava Jen pro případy, kdy k ukončení jednání měl závažný důvod (např. zjistí-li, z: dru~á str~na podvádí, zatajuje nebo zkresluje informace apod.). Opět bude veci ?ukazn1, zda Je ukončeni jednání skutečně překvapivým a jednostranným Jedn~nim, nebo zda má své důvody v jednání smluvního partnera apod.

. Zako~ nicméně nepředpokládá, že myšlenka předsmluvní odpovědnosti má 1 ZaJ st1t nahradu všech nákladů nebo ztrát, které poctivě vyjednávající smluvní strana měla c·11 ·k · em za ona Je urovnat vztahy do rozumného stavu. Proto zákon · stanoví, že se nahrazuje ztráta, která by v obdobných případech z neuzavřené smlouvy _vznikla, JIŽ ale ne např. transakční náklady smlouvy apod. Bude však samozreJmě VŽdy • · • mozne uvazovat, zda současně nedošlo na straně toho kdo zrněni~ náhle vůli Při vyjednáváni, k jednání na oko - tedy že vlastně nikd~ vůli nezmenil t • ·· ·k o:e JI ni dy ve skutečnosti neměl. Pokud by se toto podařilo prokazat. muze cht1t poškozený náhradu i další škody,

.

·?ro

např. transakčních nákladů.

Otevřený výčet smluvních typů Kromě toho že máme svobod

. d . . . • u vyje navani, a to nejen ohledně toho, zda . • · . . a s kym se dohodneme al · · e 1v moznem vlastnim procesu vyjednávání, mame . . . . take velmi š1roke spektru m maznosti ohledně toho co si dohodneme Je-li zá1 'h ' · kJadním účelem . h . . srn uvni o práva dát směně pravidla a hranice nemůže být Je o amb1c1 popsat vše h · . ' . .. . . c ny varianty, ktere mohou nastat. Cílem právní úpravy Je ale zaJ1st1t pravidla pro b • • é l"d k. . . • . _ něco dát eznk 1 s e Jednám, které téměř vždy sleduje jednu • z těchto maznosti • . , onat, zdrzet se něčeho nebo něco strpět. Občanský zákoník svobodu t' • . . c 1, a nepredpokladá proto že si umí představit všech ny vananty života Prot0 . ' · se nezakazuje, aby si strany v mezích právního r·adu SJ.ed 1 . .. é na Y 1Jin smluvní typy •· však I ť1 ě . • nez JSOU ty, které zákon sám pojmenovává. I zde • ze_~ lo-h by touto dohodou dojít k poškození slabší strany, spotřebiteIe, kpeazneuz1t1 práva nebo k ob h · . • och ranu Možnost lb c azeni_ zákona apod„ zákon garantuJ·e oprávně nym vo Y pro nepojmenovaný smluvní typ tak neznamená, ·

90

ZAVAZUJE SMLOUVA , NEBO ZÁKON?

·e smluvnl strany opustí právní rámec. Strany si pouze upraví dílčí náplň své od zákona, aniž by tím zrušily aplikovatelost obecny· ch ochranných korektivu (dobré mravy či veřejný pořádek) . n • b Je samozřejmé , že se lze v rámci této svobody také dohodnout, ze v udoucnosti uzavřeme nějakou smlouvu . Můžeme tak vytvořit vztah , ze kterého bude plynout, že se jedna ze stran zavazuje druhé prodat třeba obraz _µoté , co se vrátí z výstavy v zahraničí. Takováto smlouva - smlouva o smlouve budoucí_ není jen nějaké nezajímavé ujednání , ale zakládá skutečný závazek. Pokud tedy budou splněny podmínky a obraz se vrátí do Čech , muže oprávněný vlastníka vyzvat, aby smlouvu o smlouvě budoucí splnil a obraz mu prodal. Pokud by vlastník v rozporu se smlouvou obraz odmítl prodat, může se oprávněný dovolávat, aby soud nahradil vůli vlastníka , tedy aby došlo k uzavření smlo~vy i bez jeho výslovné vůle . Vidíme , že slib skutečně zavazuje, zde o důvod vice , že založil závazkový vztah . Každý zákon, a zejména zákoník soukromého práva, by měl být prostředně jasný a prostředně předvídavý a má jít lidským očekáváním na~roti. Proto se

~mlouvy odlišně

případně úplně nově,

postupně upravují ty smluvní typy, které v našich životech ~pravidla. P?tk~_m: · Zákon proto nabízí pravidla pro ta právní jednání, ke kterym dochaz1 bezne, která jsou pro nás všechny snadno představitelná . Zákon tak výslovně upra~u~ je smlouvy, kterými převádíme vlastnické právo k určité věci , smlouvy, kterym1 své věci přenecháváme k užití jinému , smlouvy schovací, příkazní, přepravní, bankovní, zaopatřovací či smlouvy odvážné. Zákon samozřejmě neupravuje vše, co se dnes může stát, byť by to život i využíval často, a to buď proto, že se jedná o vysoce specializované vztahy, které nejsou pro běžného občana využitelné , nebo se jedná o smluvní typy, které kombinují jiné zákonem předvídané smlouvy. Proto zákon neupravuje nejen franšízing nebo factoring , ale ani leasing . Otevřenost smluvních typů a jejich možná kombinace ani těmto smlouvám nečiní problém a strany si je mohou snadno dojednat. Smlouvy o přenechání vlastnického práva všichni známe, jsou jimi dar, koupě a směna . Protože nově se chápe velmi široce pojem věc, většinu z věcí, co známe a v životě užíváme, lze darovat nebo prodat. Zákon zde ale dává nejen obecná pravidla , ale také pravidla pro prodej závodu nebo pro prodej zboží v obchodě .

Druhou velkou skupinou jsou smlouvy, kterými něco někomu přenechává­ me. Typicky je zde regulována výprosa, výpůjčka a zápůjčka (dříve půjčka), přičemž se jedná o funkčně obdobné nástroje. Výprosou něco jinému bezplatně přenechám k užívání, aniž bych mu dal limity času nebo účelu užití. Výpůjčkou již sleduji jasné časové omezeni doby, na kterou nějakou věc někomu přene­ chám k užlvání. Zápůjčkou pak druhému přenechávám věc, aby si ji ponechal a po čase mi druhově shodnou věc vrátil. A pokud se zavážu někomu za úplatu přenechat peníze, jedná se o úvěr. Protože ale i zde věc chápeme široce, i přenechání věci je nově širší a kromě zmíněných smluv zákon upravuje také

91

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA2DÉHO

co vlc nájem, pacht. ubytováni či licenci. Trochu staromilské slovo pacht" · vzt h kt · •. • Jen oznaue a . ery se od svého pnbuzného - nájmu - odlišuje trm, že se pachtýr zav~zu1e prop.ac~tovanou věc nejen užívat, ale i poživat, tedy brát z ni plody a u.z1tky.- napr. prenecháni zemědělského pozemku k obděláváni nebo přene­ cha~1 zav_?du neni náj.mem, ale pachtem, protože se předpokládá nejen braní plodu a uz1tku, ale take vlastní přičinění pachtýře na výsledku. č 1·

S~louvy příkazního typu se vážou na situace, kdy někdo někomu něco při­ ~azuJe, resp .. ten se zavazuje to pro příkazce učinit. Standardním případem techto smluv je příkaz {dříve také mandát), komise, zprostředkování nebo obchodní :astoupení. Zaopatřovacími smlouvami zákon rozumí důchod či výmě­ nek'. coz ~e s1~e ~pět může zdát archaické, nicméně jedná se o i dnes využiteln~.a u~1vane nastroje. Důchod totiž pokrývá vztahy, kdy se někdo smluvně

zavaze jinemu poskytovat pravidelné peněžní dávky (důchod), a výměnek pak nayř. situaci, kdy si vlastník domu vymíní při jeho převodu pro sebe právo v d~me ~y.dlet a dostávat od jeho vlastníka standardní zaopatření (služby spojene s uz1t1m bytu, jídlo apod.).

samozřejmě upravuje také řadu smluv, které do některých možných skup'.n_nezařadíme, ale současně se jedná o smlouvy důležité a velmi často Zákon

JS?~ jejich stranami silné entity. Pravidla jsou proto dána pro pojištění, zájezd, peci o zdraví nebo účet. Obdobně se jako zvláštní smluvní typ upravuje dílo

(bez právní osobnosti). Zákon i těmto smlouvám dává zápravidl.a s tím, že v nich mnohdy nacházíme velmi silný vliv evropského sp~třebrtelskeho práva (typicky zájezd), nebo se jedná o smlouvy, které byly zati':': u~raveny zvláštním zákonem (pojištění). Pojištění je ostatně jednou z tzv. odvaz~ych smluv, tedy smluv, které vážou plnění na nejistou událost, zde např. na maznost zranění apod. Proto se také mezi tyto smlouvy zařazuje sázka, hra nebo los s tím z· hl d · k • . . . • e po e av y, které z techto smluv vzniknou (typicky vyhra), JSOU nevymahatelné, tedy se jich nemůžeme dovolávat u soudu ledaže b dl • "k • Y uzni em byl oficiální provozovatel sázky, hry nebo loterie (typicky výhry v rámci sazky - sportky). nebo

klad~i

společnost

Pr~cházíme-li si zákonem předvídané (pojmenované) smlouvy, snadno zjis-

ti~e, ze se skutečně re v ž t•

snaží popsat většinu běžného smluvního 1·ednání kte' rvo e potkáme. Současně platí, Jak jsme již řekli, že je možné sjednat smlouvy takto nepojmenované (inominátní). Nutno ovšem vždy vnímat, že • • volba nepojmenované smlo vy á é 1- · . •• . proteze nekdy sice muzeme m1t tou hu vlastní úpravy ale u • m •sv 1m1ty, •• . · soucasne se muzeme ve skutečnosti podřadit pod určitou smlouvu ani· t · H . • . · z o v1me. roz1 pak riziko, že soud určité jednání přehod. not 1a podradr určité po,im · • • J enovane smlouve. Mužeme si tak např. sjednat koupi auta, aniž bychom chtěr1k · Mu• z·eme sr. Sjednat převodupni ·cenu, pak se bude jednat o smlouvu darovací. ale zprav1·d1 b d pozice ve smlouvě, tedy převod práv a povinností, a se u e jednat 0 ce · I • • . pozornost Zejména vyme · t h s1 srn ouvy apod. Vzdy bude treba věnovat zeni o o, co Je hlavní částí smlouvy, tedy toho, co se . 1

ZAVAZUJE SMLOUVA , NEBO ZÁKON ?

vlastně

chce - chci-li převést vlastnické právo , musím mít Jasno, zda za úplatu, bez ní , chci-li někomu přenechat své věci , musím vážit, zda za úplatu , či zda na čas . Soudce bude v případě sporu vždy zohledňovat nejen výslovně projevenou vůli , ale také předchozí či následné jednání stran , protože i to může mít pro výklad smlouvy význam. či

Jak zajistit, aby dlužník plnil? Protože strany vstupují do vyjednávání a následně do smlouvy s přesvědče­ ním, že budou plnit, je logické, že zákon předpokládá , že toto plněni bude řádné a včasné . V podstatě by bylo možné říci , že jelikož se předpokládá jednání v dobré víře a platí zásada, že slib zavazuje a smlouvy se mají plnit, není nutné nic dalšího řešit a život běží dál. Jenže takhle jednoduché to zpravidla není. Smluvní strany mohou předpokládat , že se něco stane, že plnění bude obtížné, že dlužník padne do úpadku nebo exekuce, zkrátka mohou předvídat , že nastane prodlení s plněním, nebo že dokonce nebude plněno vůbec. Zákon proto umožňuje , aby si strany pro zvýšeni vymahatelnosti svých práv sjednaly různé formy posílení své pozice, ať již formou utvrzení dluhu , zajištění dluhu, nebo jiných obdobných mechanismů. Význam těchto ujednání je i v tom , že dávají věřiteli k dispozici další možný majetek dlužníka, nebo dokonce i třetí strany, tedy zvyšují možné ekonomické splnění původního dluhu. Některá práva lze sjednat jako práva věcná , tedy spojená s konkrétní věcí, jedno, kdo je její vlastník, některá jen jako práva obligační , tedy spojená s určitými osobami. Pokud si např. sjednáme předkupní právo k domu jako právo věcné , bude existovat i poté, co původní vlastník svou nemovitost převede na třetí osobu, aniž by oprávněný z předkupního práva svého práva využil. Sjednáme-li si je ale jen jako právo obligační, zavazuje jen tu smluvní stranu , která s tím souhlasila, a již ne toho, na koho byl dům převeden . A ještě jeden důvod pro takovéto ujednáni zde je, důvod, který je dnes stále silnější, totiž možné insolvenčni řízení na majetek dlužníka. Pokud si totiž vě­ řitel sjedná některé ze zajištění, které insolvenčni zákon předpokládá, dostane se mu v případě úpadku dlužníka lepšiho postavení, protože má právo na přednostní uspokojení z toho majetku dlužníka, který mu sloužil jako zajištění. Zde nutno připomenout, že zajištěním pro potřeby insolvenčního řízení není utvrzení, jak je zná zákoník občanský a jak je ještě zmíníme. Zákon zná primárně dvě možnosti posílení pozice, buď na majetku samotného dlužnlka, nebo majetkem někoho jiného. O využití vlastního majetku dlužnika pojednáme dále, posilení pozice věřitele za využití majetku někoho třetího krátce popíšeme nyní. Nejčastěji se jedná o ručení, tedy že se někdo, třeba otec, zaručí za syna, že ten dluh splní řádně včas . Nesplní-li, pak věřitel ví, že může chtít splnění po otci a otec má pak za synem zpětnou pohledávku

92

93

OBCANSKÉ PRAVO PRO KAŽDÉHO

(regres) . Obdobně lze Sjednat finančni záruku , tedy záruku kdy ruc··1tel hl · . • •-t I • • • • pro asi, ze ven e e uspokojt do urc1te penězni částky, pokud dlužník nebude plnit b budou-li splněny jiné ?odminky. Finančni záruka je od ručení odlišná tim, ;: j~

~ _ab~t:aktni , ~:dy ~sto existuje nezávisle na puvodním dluhu a současně dava venteh vyss1 m1ru ekonomické garance. Pokud finanční záruku vystaví banka , jedna se o zaruku bankovní.

Jmo~ f~~ou posíleni věřitele je zástavní právo majetkem třetí osoby, což je obdobn~ pnpad, jen je využito silnějš í zástavní právo. Samozřejmě že lze sjed-

nat napr. '.vystaveni směnky nebo dlužního úpisu třetí osobou , ale to už jsou cesty, ktere by se měly využívat převážně mezi podnikateli. Pokud půjdeme do možného zajištění vlastním majetkem, zná zákon něko­ li~ možností. Předně dává smysl si postavení věřitele posílit tím, že si sjednáme p~snou smlouvu a současně si pro případy porušení smluvních pravidel sjedname smluvní pokuty. To sice není zajištění, ale utvrzení, stejně jako uznání dluhu. ale přece jen hrozba možné sankce velmi často jako posílení pozice věřitele slouží. Smluvní pokuta má však ta omezení, že zvyšuje dluh dlužníka, tedy ve skutečnosti nepřináší věřiteli posílení, protože neplní-li dluh, neplní ani smluvní pokuty. Proto se pro skutečné posílení používají spíše běžné zajišťo­ vací nástroje.

_. Nejběžnějším zajištěním je zástavní právo, tedy stav, kdy dlužník vymezí :ast svého majetku, např. dům, a dá ho do zástavy věřiteli, tedy mu tím sděluje, ze bude-li v prodlení s placením dluhu , bude se moci věřitel uspokojit prodejem ~oho.to domu Zástavní právo je zpravidla právo věcné, tedy se zapisuje do ver~1neho ~eznamu - typicky katastru nemovitostí - zápisem se z něj stane právo vaznouc~ na domě nezávisle na tom, kdo dům vlastní. Zkrátka je to časově omezena vlastnost onoho domu. Podobného efektu omezení určitého majetku lz.e dos~hnout také možnou negativní zástavou, tedy ujednáním, kdy se dlužntk j_akožto vlastník určitého majetku zaváže, že tento majetek po určitou dobu neprevede nebo nedá např. do zástavy apod. Tímto sice věřitel nezískává pro msolvenční řízení postavení zajištěného věřitele, ale zajišťuje si, že ve vztahu k takt~ ome~enému majetku ho nikdo nepředběhne v pořadí na uspokojení a soucasně ze tento maietek u dlužníka zůstane . Zástavě je Podobné také jiné zajištění, totiž ~ajišťovací převod práva. Jedna se .0 nástroj, kterým dlužník převede na dobu trvání jeho dluhu na věřitele vlastnické právo nap· k · b' • . . . r. e sve s 1rce obrazu s t1m, že si současně dohodnou ~;~;~dl~, Jak se s touto sbírkou naloží, pokud by dlužník neplnil. Zákon předpo· a a, ze vlastnické právo se takto převádí s rozvazovací podmínkou tedy že se automaticky vrátí zpět na dlužníka, pokud ten svúi· dluh řádně a vťas splní. Je ale m - · ·1·· · ozna Jtna dohoda. tzv. fiduciární převod práva tedy řešení kdy věřitel na kt · h · ' · ere o Je takto vlastnické právo převedeno ie následně musí převést • zpět konkrétním i·ednáním t ' • a nes ane se tak automaticky. Zai" išťovací převod . . . prava Je Jedním - · z moznych proievu fiducie, kdy někdo pro jiného spravuje jeho

co vlc

ZAVAZUJE SMLOUVA , NEBO ZÁKON?

majetek, zde za účelem zajištění splnění dluhu. Je samozřejmé, že se nemusí týkat jen vlastnického práva , takto může být pro ~-ajiště.ní př':ve~eno i tř~ba je_n právo požívací apod . Podobného efektu lze doc1ht take napr. predkupntm pravem sjednaným na dočasnou dobu. _ _ . Další formou zajištění je také dohoda o srázkách ze mzdy, kde dluzn1k souhlas! s tím , že mu budou z jeho konkrétních příjmů strhávány částky, kterými bude plnit dluh. Tato forma zajištění se hodí spíše pro malé dluhy, často spojené se spotřebitelskými půjčkami apod .

Smlouva se leckdy mění vůlí stran, změní se však i bez toho? Předpoklad smluvní svobody v sobě nese i to, že smlouvu lze vždy ~ěnit pře­ devšlm dohodou smluvních stran , tedy za souhlasu obou smluvn1ch stran . Zákon nepředpokládá , že by bylo možné měnit smlouvu jednostranně , až na výjimku u obchodních podmínek, ale současně nezakazuje str~ná~ dohodnout se jinak. Je tak možné se dohodnout, že určitá strana bude ~1t ~ravo sml?uvu změnit sama , pokud se tak stane za transparentních a vyvázenych podmmek. Při takovýchto ujednáních je třeba vždy mít na paměti ochranu slabší strany, protože v případě sporů budou soudy inklinovat k jejich ochraně a využijí korek-

ce dobrými mravy apod . Někdy se závazek nezmění obsahově , ale tím, že se změní jeho smluvní strany. Věřitel často nechce být věřitelem. případně již nechce řešit možné ~po­ ry s dlužníkem, na což zákon reaguje a umožňuje mu, aby svou pohledavku převedl - postoupil. Věřitel samozřejmě nemusí postoupit vše, co má, ale jen některou ze svých pohledávek ze stejné smlouvy nebo jen splatnou část ně­ které z pohledávek, pak v původním závazku zůstává . Postoupení pohledávky (nebo dokonce jejich celého souboru) se děje smluvně mezi věřitelem a postupníkem, tedy tím, na koho je převáděno, a nevyžaduje se souhlas samotného dlužníka. Tomu se nicméně skutečnost postoupení musí oznámit, protože jinak může plnit svůj dluh původnímu věřiteli. Obdobně může někdo převzít dluh od dlužníka, ale v takovém případě se vyžaduje souhlas věřitele, jinak se ten, kdo dluh převzal, stává spoludlužníkem s původním dlužníkem. Vždy je proto třeba věnovat pozornost obsahu změny, protože i když například bude někdo chtít převzít dluh někoho jiného, a toho tedy osvobodit, není-li k tomu souhlas věřitele , vzniká spoludlužnictví - dluží nový i původní dlužník. Někdy se ale může stát, že již ani tak nejde o to, zda se převede pohledávka nebo převezme dluh, ale o to, aby byla převedena smlouva jako celek~ někdy se tomu dnes říká převedení pozice, někdy převod práv a povinností. Učelem je, aby se smluvní strana ze svého postavení strany smlouvy zcela vyvázala, tedy aby se smluvní stranou již existující smlouvy stal někdo jiný. Nástroj, který

94 95

OBCANSKt PRÁVO PRO KAŽDÉHO

co vrc k tomu slouží. Je postoupeni ~převo~~ smlouvy. Tímto právním jednáním jedna strana smlouvu převede, n1cmene Je to jednání, které předpokládá so hl druhe strany - t:n m~že být_dán i dopředu, např. již v puvodní smlouvě. ~en~~ proces neni ~ozny vzdy, zeJmena ne u těch smluv, které se vážou na osobní plněni - mal1ř muže těžko převést svou smlouvu na jiného, protože ten b „ . nemohl plnit v míře, Jak bylo dohodnuto a jak to věřitel očekává. Y JIZ

Obdobně ~e muž: :tát, že někdo převede celý svuj majetek nebo např. jeho P~lovinu ,. aniz _by se res1lo , co v té polovině je. I to je možné jednání, pouze se p~edpoklada~ ze v t~kovém případě se nabyvatel tohoto majetku stává dlužnike.m ~polecně s prevodcem, ale samozřejmě jen do výše hodnoty majetku, ktery P~evzal_ Na převod závodu či jeho části se to však nevztahuje. Zmena zavazku nicméně nemusí vždy být jen výsledkem vůle stran, může

~astat buď zcela nezavisle, nebo síce v návaznosti na jednání stran , ale bezjeJ1:h vu~e něco měnit. Je sice pravdou, že smlouvy mají být plněny řádně, nicmé-

ne ~uze se stát, že se to nepodaří, tedy že dlužník bude plnit vadně, ale přesto splni V tako · •· d" • · .• vem pnpa e se puvodni smlouva nahrazuje novými povinnostmi, totiz povinnostmi z vadného plnění - původní závazek zde zanikne a místo něj ~niká ~ový (např. povinnosti z vad plnění jako odstranění chyb v prodaném pocit~čoven: programu nebo výměna vadného výrobku). Pokud by dlužník byl se ~vym ?lne~1m v prodlení, jeho původní povinnosti nezanikají, ale mění se tak, ze ~ nim pnstupují povinnosti další. Typickou další povinností je povinnost úhrady u:oku z prodlení, jehož výše je sice ponechávána na vůli stran, ale současně je dana možnost, aby nespravedlivý úrok z prodlení soud na návrh věřitele pře­ zk~umal a případně nahradil jinou výší. Pokud bude smlouva o úroku z prodlení ~lcet, bude se aplikovat výše, kterou stanoví nařízením vláda . Vždy i zde platí, ze dlužní~. který Je slabší stranou, či dokonce spotřebitel, má zvýšenou ochranu , pr~toze ~apř. příliš vysoký úrok z prodlení múže být považován za lichvu. ~~ime. ze ačkoli není vulí stran smlouvu měnit, vadným nebo pozdním plnenim _se tak fakticky činí, byť stále na to mohou mít vliv samotné strany. Zakon nicméně pamatuje i na situace, kdy změna nastane zcela mimo vůli stran s~lo~vy, tedy v dusledku změny okolností. Předně platí, že stane-li se po uzavreni smlouvy samotné plnění obtížným, např. protože se trochu změní ~na _ropy. nemá to na puvodní povinnosti vliv. Výjimečně zákon umožňuje zánik za~azku pro následnou nemožnost plnění, což zmíníme později. Současně se v zakoně zohledňuje skutečnost, že společenské nebo obchodní podmínky ~ohou doznat zásadních změn, které by nebylo správné přenášet na smluv• • ni strany Pokud se napr· ě · . „ . · zrn n1 spo 1ecensky režim z direktivního hospodarstv1 na hospodář tv· t • · . . • s 1 rzni. nelze bez dalš1ho tvrdit, ze se nic nemění ve vazbě na sml~uvy, které byly dříve uzavřeny Stejně tak by nebylo spravedlivé, aby smluvni strany nesly rizik ·k . . a ropne nze, která by zestonásobila cenu ropy apod. Zakon na tyt „ d · . o pnpa Y pamatuje a predpokládá, že nastane-li po uzavření smlouvy takova změna okolností, že dojde k založení hrubého nepoměru uvnitř

ZAVAZUJE SMLOUVA , NEBO ZÁKON?

dosavadního závazku, muže se zkrácená strana dovolávat obnovení jednání 0 smlouvě - tedy vlastně toho, aby smluvní strany zasedly ke stolu a dohodly nová pravidla . Toto právo samozřejmě není neomezené, jednak musí zkrácená strana prokázat, že o následné změně okolností nevěděla , ani ji nemohla rozumně předpokládat, a jednak se musí svého práva u druhé smluvní strany dovolat bez zbytečného odkladu (zpravidla do jednoho měsíce) od okamžiku , kdy se 0 změně okolností dozvěděla . Pokud by k dohodě o novém obsahu závazku nedošlo, může o něm na návrh rozhodnout soud, a to se zohledněním spravedlivého uspořádání věcí . Je proto dobré se vždy dohodnout, protože jinak hrozí , že následně soud určí práva a povinnosti tak, že se to nebude stranám líbit. Dodáme ještě , že riziko změny obsahu smlouvy v důsledku změny okolností lze vyloučit , pokud na sebe zkrácená strana vezme nebezpečí změny okolností - může tedy např. ve smlouvě určit , že na sebe bere rizika změny ceny ropy apod . I zde samozřejmě není možné, aby takovéto převzetí bylo nevýhodné pro spotřebitele nebo slabší stranu .

I závazky zanikají... Kde nic není, ani smrt nebere, chtělo by se říci, ale ve smluvním právu to tak snadné není. Smrt sice bere mnohé, ale závazek ne vždy ruší. Pokud by smlouva nebyla osobního rázu, tedy např. nejde-li o namalování obrazu konkrétním malířem, trvá a do pozice smluvních stran nastupují právní nástupci. Zákon proto přichází s různými možnostmi zániku závazku , byť je samozřejmé , že tím základním je splnění , splnění řádné a včasné, tedy v souladu se zákonem a smlouvou . Již jsme zmínili , že pokud takto splněno není, ale přesto se závazek má za splněný, nastupuje nový závazek obsahující zejména práva z vadného plnění. Věřitel tak může požadovat opravu, doplnění či výměnu plnění , může chtít také slevu, případně může odstoupit od smlouvy, vždy podle toho, o jak intenzivní vadu plnění se jedná. Musíme si současně uvědomit , že závazek zpravidla nese práva a povinnosti, tedy jedná se o vztah mezi lidmi. Nejedná se o jednostranně postavený vztah, ledaže si to strany dobrovolně a svobodně dojednají. Proto není možné, aby jedna strana druhé něco vnucovala, a proto také neplatí, že by věřitel byl silnější než dlužník. Samozřejmě že věřitel má více možností pro případ , že by dlužník neplnil , ale jinak nesmí dlužníkovi v plněni bránit, i kdyby za něj chtěla plnit např. třetí osoba - dluží-li někdo peníze a jeho otec se souhlasem dlužníka chce dluh zaplatit, musí věřitel plněni přijmout. Současně platí , že strany by si měly dohodnout čas plnění, protože jinak musi dlužnik plnit ihned po výzvě věřitele . V praxi se někdy ponechává čas plnění na pozdějším určení , tedy si strany dohodnou jen tolik, že bude plněno, ale konkrétní čas se ponechá buď na věřiteli, nebo na dlužníkovi. Pokud není

96 97

co vlc

ZAVAZUJE SMLOUVA , NEBO ZÁKON?

OBtANSKt PRÁVO PRO KAŽDtHO

.

s1ednano takto nic, neni možné požadovat předčasné plnění nebo chtlt před­ časně plnit - plněni ie účel smlouvy, ale nikdo nemuže druhého nutit plnit dřív nebo pnjmout plněni dř1v Ač ohv zákon a logicky i strany samy preferují zánik závazku splněním , jsou možne i Jiné varianty, aniž by současně došlo k prodlení. Velmi běžnou variantou Je samozřejmě dohoda, tedy strany závazek ukončí vzájemnou dohodou, často s o amž1tým řešením vzájemných vztahů tak, aby byly vyrovnány. V rámci pravidel Ujednaných ve smlouvě si pak také lze sjednat, že závazek zaniká vYpověd1 Jedné ze stran, což znamená, že uplynutím výpovědní doby, je-li sjednana, zavazek zaniká. Výpověď nemusí být vázána na porušení smlouvy, může to být jen předvídatelné možné jednostranné ukončení smlouvy. Oproti tomu odstoupeni od smlouvy je velmi často vázáno na porušení smlouvy, tedy je to vlastně možny trest za vadné plnění apod . Zatímco výpověď ukončuje závazek e onkrétnimu dni po vYPOVědi (ex nunc), odstoupení ruší závazek od počátku (ex tunc) tedy vlastně vytváří stav, že závazek nikdy nebyl. Se splněním se často plete další způsob zániku závazku , totiž započtení. Leckdy se totiž stane. že dlužník sice věřiteli dluží, ale ten současně dluží jemu, tedy s1 vlastně dluží navzájem. Započíst někdy může každá ze smluvních stran, někdy se musí dohodnout. Je-li plnění stejného druhu , např. dluží-li se v peně­ zích. isou-li pohledávky vzájemné a mohou-li strany požadovat u každé z nich plněni muže být započteno i jednostranně. Tím sice nedojde ke splněni, ale hospodářský účel ie mnohdy podobný. Pohledávky, které takto byly započteny, zani ají v rozsahu částek, ve kterých se překrývají, a tím původní závazek zpravidla zaniká Obdobného efektu lze dosáhnout i dohodou o započtení s tím, že v takovém případě lze započíst i plnění nestejného druhu, tedy vlastně se jedná o zánik závazku dohodou Někdy Je dána možnost, aby dluh byl splněn alternativně . Strany smlouvy se např dohodnou že buď bude splněno peněžitým plněním, nebo plněním věcným v takovém případě si dlužník bude moci vybrat a jím zvolené plněni bude splněním dluhu. Někdy se ale strany dohodnou, že dlužník se může ze splnění dluhu vyvázat tím, že uhradí předem dohodnuté odstupné. V takovém případě dochází ke zrušení závazku, byť ten nebyl splněn . Toto řešení může mít význam zejména tehdy, pokud se smlouva týká např. plnění sjednaného ve prospěch dlužníka, byt Jeho schopnost splnit může předpokládat okolnosti, které mohou nebo nemusi nastat Pak si může dlužník zvolit, zda splní, nebo nesplní a zaplatí odstupné. Ostatně předpoklad, že není zcela jisté, zda bude možné plnit, se projevuje ta é v institutu označovaném jako následná nemožnost plnění. Víme již, že není možné platně sjednat smlouvu, ze které bude někdo zavázán k nemožnému plnění. Pokud se ovšem plnění stane nemožným až následně, je třeba na to reagovat. Víme již také, že obtížné nebo nákladné plnění nevede k zániku povinnosti plnit. Pokud by však na základě následné změny okolností byl požadavek

98

dl' . • e by jeho poskytnutí bylo pro dlužníka zničující ,

.

na.~lněni ~at?hk n~:~~aáv~ n1~~~žné plnění. Běžnými případy následně nemo~­

muze tvrdit'. ~eo~~/eba změna právní regulace , která plnění zakáže, nebo zánik něho plněni JSěl být pine· no Ve všech těchto případech se ale vždy musí jednat ě · kterou m o · . · -- „ v c1, . . 'kl ečekaně v budoucnosti a ktere plněni znemoznu11. 0 okolnosti, ktere vzni Y n t d dochází k zániku závazku . . . . • Poto~ e ykládáme-li že závazek je většinou vztah mezi vice osobami , nem_u• P~d~ závazek ~řežít situaci, kdy věřitel např. koupí dlužník~-~ebo_s nim z~ t~ o~ ~ud ·e dlužníkem právnická osoba, může se stát, že veritel preve~.­ fuzu.ie.~ . oění ~ ak by vlastně věřitel byl současně i dlužníkem, te?y b~ d~uz1.I me 1e11 J~ p . tane když dlužník a věřitel fúzují do nove pravnicke , k . 'k · m sobe To same se s ~:oby. Ta~ovéto případy, označované za splynutí , proto logicky vedou zani u závazku

· - „t I

b

Záva~ek sice zakládá povinnost plnit dluh, ale současně nenut1 v:ri. e e, a y

I - . požadoval Věřitel tak může splnění dluhu prominout, byť dluznik sa~?­ p_n~ni- může pro;,,inutí odmítnout a splnit. I zde platí, že ~ěřit~I takto . ne~~ze zrei~eosvobození od dluhu, protože dlužník třeba může m1t záJ~m plnit. v:rit~I vnu i • . e· také nemusí dluh vymáhat, pročež může dojít k Jeho promlcen1. samozreim k uze k tomu že Takovéto chování věřitele však nevede k zániku závaz u, a1e po ' se dluh stane nevymahatelným.

I

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Nové pojmy • finanční záruka • výprosa • zápůjčka • pacht

•

Právní úprava významně změněná co d_o obsahu opuštění duality smluvních typů - jednotna regulace

•

smluvního práva uzavření smlouvy

• .

•.

.

při nepodstatných zmenach c1 dodatc1ch

v akceptaci fikce uzavření smlouvy při absenci konsenzu na nepodstatné náležitosti • odlišení zajištění a utvrzení dluhu

•

99

OBCANSKE PRAVO PRO KA2DtHO

•

změny v zajištěni zástavnim právem -

• • •

připuštěni negativnich ujednáni, sjednáni bud fh zástavniho á 'k ouc o pr va , vy onu zástavního práva dle doh d stran o y

O co můžeme přijít, když se nestaráme?

možnost fiduciárniho zajišťovacího převodu práva dohoda o srážkách ze mzdy pro jakýkoliv dluh vždy však se souhlasem zaměstnavatele ' podrobnějši regulace započtení

Zcela nová právní úprava •

zákaz zneužití silnějšího postavení vůči slabší straně v hospodářském styku

• • • •

r:gulace smluv uzavíraných adhezn ím způsobem predsmluvní odpovědnost neúměrné zkrácení lichva

•

regulace obchodních podmínek

• •

p~stoupení smlouvy a převzetí majetku vhv změny okolností na závazek

•

zavedení nových pojmenovaných smluvních typů

Nový občanský zákoník respektuje zásadu vigilantibus iura: nepečuje-li člověk o svá práva, má smůlu. Staví-li kodex do svého středu člověka a svobodu jeho rozhodován{, vyjadřuje tfm nejen jeho právo uspořádat si své věci podle svých zájmů, ale dává tím do rukou člověka i odpovědnost za vlastnf rozhodnutí. Mnohdy slýcháme, že největším nepřítelem člověka je čas, lidé si často povzdechnou nad tím, že by chtěli čas vrátit a udělat něco jinak. Cas a jeho plynutí má význam i pro právní život. S různými časovými okamžiky právo spojuje různé právní následky - vznik člověka jako právní osobnosti s jeho narozenfm (§ 23), nabyti plné svéprávnosti člověka s dovršením osmnácti let(§ 30 odst. 1) apod. Nabývá-li se právo nebo vzniká-li povinnost v určitý den, stane se tak počátkem toho dne (např. zmiňovaná plná svéprávnost člověka vzniká již počátkem dne, kdy dovrší osmnáct let); zaniká-li právo nebo povinnost v určitý den, zanikne koncem toho dne (např. k prekluzi či k promlčeni dojde až půlnoci příslušného dne). Velký význam má samozřejmě plynutí času, které se v právním řádu nejvíce spojuje s problematikou promlčení a prekluze, ale setkáváme se s ním i v pří­ padě různých jiných lhůt a dob, které je třeba umět správně počítat. Tomuto tématu je věnována následujfcí kapitola. Z nf jsou patrné nejen drobné změny týkajlcf se počítáni času, ale zejména posílení pozice věřitele v rámci institutu promlčen/.

lhůty, doby a jak nám ten čas běží

100

Zákoník na mnoha mistech stanoví, že je třeba určité právo v jistém časovém úseku předepsaným způsobem uplatnit, a tím je pro sebe zachovat. Například § 2945 odst. 2 ukládá poškozenému , kterému se z věšáku v restauraci ztratil kabát, aby vznik škody bez zbytečného odkladu uplatnil u provozovatele (nejpozději do patnácti dnů po dni , kdy se o škodě musel dozvědět), § 241 odst. 1 dává členovi spolku právo navrhnout do patnácti dnů , aby rozhodčí komise přezkoumala jeho vyloučeni , anebo§ 1231 odst. 2 opravňuje podilového

101

OBtANSKE PRÁVO PRO KAlDÉHO

spoluvlastníka podat do třiceti dnu od přijetí rozhodn . . k soudu, aby správce odvolal liot . lh ut1 o zvoleni správce návrh k . o JSOU uty tedy č . . é ~sove useky vymezené tomu, aby oprávněný projevem vule zach ně , ma to pro oprávněného neg ť . , ova sv pravo. Uplyne-li lhůta marJeho oslabeni)., a ivni nasledek (nejčastěji zánik práva nebo

j

Od lhut je třeba odlišit jiné časové úsek , vo nebo povinnost bez dalšího běh . y ~o~y. U~l~nut1m doby zaniká prá1 pu Školník zazvoní a nic. Je ~ :m ~ ~eni treba_ ~adného aktivního postudobou, na kterou je sjednán P ..vyucovan1. Podobne Je to s výpovědní dobou, zpeněžit zástavu(§ 1364 d t ~arm, dobo~ , P0 _ kterou zástavní věřitel nesmí měru. NoVý občanský záko ~k lh : nebo zkuse.bm dobou v rámci pracovního pocož má např. za následeko;~ seu.~ a.doby d~sledně rozlišuje i terminologicky, JIZ nic nedocteme o promlčecích dobách, ale pouze o promlčecích lhůtá,ch .

Občanský zákoník stanoví ste·n •. k . 0 1

• • e Ja Jeho predchudce pravidla pro počítání i doby neboť d oncep~n1 zmeně, když se stanoví jednotná pravidla pro lhůty • ' oposud zakoník upravov I •. . . • prenechával kalendáři p "'tá . ~- ~ouze poc1tani lhut a počítání dob 0 né (přirozené dle kale. d .c! ) ni času rozlisujeme na právnické (civilní) a obec, n are . Obecné • ·t · · • • . . . plynutím času tak · k poci ani casu se vyznacuJe souv1slym • Ja za sebou b -- · · d · . . ezi Je ~oth~e dny, a to bez jakéhokoli rozlišováni, o jaký den se jed á 0 kách - k některy·m d .n · proti tomu pravn1cké počítání je založeno na w 1·imnum se nep ··hr·· . •' · právně jednat vůbe b . n izi, zpravidla proto, že v těchto dnech nelze c, ane o Jen s velky· . bt'. . . Je. obsaženo v § so 5 až a ri . • mi o 1zen:i1. Prav~ic~é počítání času 608 vyi1mkou - pravidlo 0 . ~ marne se uplatni pro lhuty 1 doby s jedinou posouvan1 konce poč't • . 1an éh o casoveho pouz~ pro lhůty (§ 607 ). úseku se uplatní

času Dochází ke k

• .

•

Základní Jednotkou . . . pravn1ckeho poč't · · • stanovená nebo určená dl . • 1a~~ casu je den. Lhůta nebo doba v němž nastala skutečnoPost ehdni z_acne bezet dnem, který následuje po dni, • · te k (§ 605). Dozví-li se např. poškozený 7 května 2014 rozš od na • pro její poca 0 ním dnem lhůty 8 kv"t kode na zavazadle dle § 2946 odst. 1 J·e prv• · e en 2014· p t · · .• ' 22. kveten 2014 Obča k' • ' a nactým, a tud1z posledním dnem lhůty je · ns Y zakoník výslo • . na pulnoc posledního d lh • vne nestanov1 , že konec lhůty připadá zá • ne uty. Presto se toto ř • · .„· vaznou modifikací M. • esen1 pni1má, avšak s jednou · a- 11 se ve lhůtě prá • · d .h na radu škody) nebo spln"t . vne Je nat (např. uplatnit právo na d . 1 povinnost vyz· ad · b enni dobu s ohledem ' UJe se, a Y se tak stalo v obvyklou - k. na adresáta (§ 602 ) p ·· · n uplatnění elektronických technic ych prostředku umožň . . zás d • UJicich v podstatě ne • t •· · . „ a ne nevylučuje ani m • . • . pre rz1tý pnJem zpráv se však dý případ je však třeba P oznost pravne Jednat i po uplynutí obvyklé doby· kažosoud1t zvlášť. ' , Smyslem právniho institut lh . ne11stoty v á u uty Je sníženf entropie . pr vnfch vztazích, urychlen · pn up 1atňovánf práv, časové omezenf stavu ;~.~ c~u - srov nález Ůstavniho so~~~~ce~u rozhodováni s cílem reálného dosaženf zamýš' a n lezu a usnesenf Ůstavnfho soud e ne 17 12 1997 sp zn PI ÚS 33/97 (dostupnost· U, SV 9, Č 163, S . 399)

102

O CO MU ŽEME PŘIJIT, KDYŽ SE NESTARÁME ?

Pro kratší lhuty a doby, než jsou dny, doposud právní regulace chyběla . Nově občanský zákon ík stanoví (v návaznosti na dosavadní praxi), že se počítají a momento ad momentum (od okamžiku , kdy začne , do okamžiku , kdy skončí) . Například lhůta k přijetí nabídky na uzavřen í smlouvy může být stanovena od 9:00 dopoledne na pět hodin - její běh tak skončí ve 14:00 téhož dne . Konec delších lhůt a dob (týdenních , měsíčních a ročních) připadá na den , který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem , na který připadla skutečnost rozhodná pro její počátek . Dle kalendáře mají různé měsíce různý počet dnů (28, 29, 30 , 31 ). Proto se může stát, že příslušný den v měsíci neexistuje. Zákoník stanoví , že v takovém případě připadá poslední den lhůty nebo doby na poslední den měsíce (§ 605 odst. 2). Toto je změna oproti současnému stavu, neboť doposud se doby počítaly dle kalendáře - např. nájemní smlouva uzavřená od 1. ledna na jeden rok končila 31 . prosince. Nově bude končit 1. ledna následujícího roku . Na to je třeba pamatovat a sjednávat konce dob raději výslovně, aby se zabránilo tomuto následku , který může být nepříjemný zejména z daňových či účetních hledisek. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den . Účel pravidla spočívá v ochraně povinného a v ochraně svátečního klidu , ve kterých není osoba povinna nic činit k zachování lhůty. Svátky stanoví zákon č . 245/2000 Sb ., o státních svátcích , dle kterého se rozlišují státní svátky a ostatní svátky. Dostane-li např. adresát nabídky na uzavření smlouvy v úterý čtyřdenní lhůtu k jejímu přijetí, je prvním dnem lhůty středa a čtvrtým dnem lhůty sobota; nejbližším obecným pracovním dnem je pondělí , tudíž adresát má ještě tento den k přijetí nabídky. V případě dob k tomuto posouvání nedochází , připadne-li proto např. konec nájmu bytu na sobotu , končí tímto dnem a nájemce se musí vystěhovat, v neděli by již byt užíval neoprávněně.

Promlčení a prekluze Všeobecně se přijímá , že plynutí času má na lidskou paměť jistý vliv. Buď zapomínáme to špatné a uchováváme si hezké vzpomínky, nebo naopak. Čím větší časový odstup od určité události člověk má, tím více podrobností obvykle zapomíná. I to je jeden z faktorů, na který reaguje právo institutem promlčení : čím je subjektivní právo starší, tím hůře je vymahatelné, tím náročnější a dražší je proces zjištění, zda vůbec existuje. Promlčení má na jedné straně vést věřitele k tomu , aby byl aktivní a odpovědný, aby se včas domáhal svých práv, na druhé straně má dlužníkovi zaručit, aby nad ním nevisel Damoklův meč povinnosti splnit svůj dluh po neúměrně dlouhou dobu, je-li věřitel nečinný. Rozhodně zde neplatí známé rčení o tom, že kdo si počká, ten se dočká; je tomu naopak - kdo si počká , ten se už vůbec dočkat nemusí.

103

OBCANSKE: PRÁVO PRO KAŽDÉHO

Dosavadn1 pravní úprava promlčení tr í . a obchodního závazkového prava. Jak ob~n::edevší~ dualitou občanského ni rozdílně upravuJt neJen délku , ale í o . y zákonrk, tak zá~oník obchoddokonce I ve vymezení těch práv kt : čátek P~~~tr promlčec1 lhuty, liší se kumentovat to lze na diskusích kt ~r se promlcuJ1. Právn í jistota pláče. Doprava na vydáni bezdůvodnéh~ o~r~ se v~dly ~olem problematiky promlčení hu - řídí se promlčen í obchodním onea~:n1 ~znikn~všího z ?bchodního vztaa s ni celá praxe dlouho tápala .2 , obcanskym zákonrkem? Judikatura Nový občanský zákoník nic n • · . dále platí, že po uplynuti zákone e~en1éna ~akladních znacích promlčení. I na1 nikov1 oprávněn í vznést v soudn~ ~n .hu~ (~edy po promlčení) vzniká dluž. uplatnění má za následek zánik n: nzenr.~amrtku pr?mlč~ní práva; její řádné ale Je zeslabeno mlu · • oku. Ventelovo pravo srce existuje i nadále • vrme o nem J·ako 0 t ·i . . • dlužník mu· z·e · na ura ni pohledavce. Znamená to že povinnost odpov·d • 1 „ • již k tomu nemůže být ' d aJici promlčenému právu splnit dobrovolně, ale onucen soudem Ná ·tk .. • Jen v řízení před soudem Ne . • . · ~ 1 . u promlčeni Je mozno vznést promlčení např. doporuč · . dma .zadnou pravnr relevanci, namítne-li dlužník enym opisem adresova · • ··t · N nik svo•1 námitku • • nym ven e11. evznese-li dluž1 vuc1 soudu soud věřit ť1 . •. . . čeni věde"I Nepn-hl '"' k • ' e pravo pnzna , 1 kdyby sám o proml. 1z1 nemu z · • d · · dlužníka. Ten se nemůže vzdát u~e ni povr~nosti , ale ~ždy právě jen k námitce . d pr~dem sveho budouc1ho práva uplatnit námitku promlčeni k takove· ··hl'. , mu Je náni by se právní následky (§ d . nepn rzelo, nemělo by vůbec žádné 610 0 st. 1).3 Nic však dl • 'k · · · tohoto práva vzdal ve chvíli kd .. • . uznr ovr nebranr v tom, aby se Z této koncepce vycház,i z~ mu Jt~ vzni~lo, tedy po uplynuti promlčecí lhůty. 1 nebylo-li právo vykona· kl~dni pravidlo v novém občanském zákoníku: 1• • • no v promlcecí lhůť plnit: plnil-li však dlužn 1 'k . e, prom cr se a dluzník není povinen . po uplynuti promlče · lh · ty •• • . ni toho, co plnil (§ 609 ) k . • cr u • nemuze pozadovat vrace0 · • · . o once 1kdyz dluž 'k vo, nemuže později požadova • . n~ nevr , ze plni na promlčené práDuležrté je určit, která toto plnen1 z~et, neboť plnil po právu (§ 2997). promlčují všechna majetk:vá ~á:e pro~.IČUJI. N~.to odpovídá § 611 tak, že se jiná než maJetkova· p . p a s vyJimkou pnpadů stanovených zákonem· rava se promlč „ • promlčeni spoJUJ-eme pr"ed š' UJI , pokud to zákon stanoví. Tradičně si ev rm s maJetko · · • hgace - práva na peněžité plnění v vymi p~avy, která jsou obsahem obza provedení příkazu apod ) r ( podobě k~pni ceny, ceny za dílo, odměny pává - jde o velmi širokou k .t im „se však POJem majetkových práv nevyčer­ lze vyjádfit v penězích · .a egoru t~ch práv, která lze ocenit, jejichž hodnotu · napr. zástavni právo á • _ • pr vo stavby, právo odpovídající služebnosti. právo na vy 1 p aceni povinného dílu apod. Některá majetková práva

rá:

Srov rozhoonutJ N š . ( eivy š1ho soudu Jednou s tí sp zn 32 Cdo 1811/99), ze dne 16 pOdruhé s jiným závěrem ze dne 28 3. 2000 5 2002 a (sp ~ 35 Odo 61912002), anebo ze dne 15 sp zn 25 Cdo 2250/2000), ze dne 18. 6 2003 Toto V}'Slovné ustanoveni ie důležité bo 5 ~008 (sp zn . 32 Cdo 3800/2007) se práva • ne ť novy občanský zákonfk rušf obecný zákaz vzdáni 2

T'

O CO MU!EME P~IJIT. KDYŽ SE NESTARÁME?

jsou z promlčení vyloučena . Tak je tomu v případě vlastnického práva , práva domáhat se rozdělení společné věci, práva na zřízení nezbytné cesty a práva na vykoupení reálného břemene(§ 614). Pujčím-li svému kamarádovi nějakou věc ze svého vlastnictví a nevymáhám-li ji bezprostředně poté, co mi ji měl vrátit, na mém vlastnickém právu k této věci se nic nemění - budu-li ho o vydání věci žalovat třeba po pěti letech , stále mi bude muset věc vrátit, neboť vlastnické právo se neproml čuje . nemajetkových práv promlčení zásadně nepodléhají osobní práva (např. právo na život, zdraví , svobodu , důstojnost , jméno). Vznikne-li však na takovém právu újma (ať již majetková, nebo nemajetková), právo na její odčinění se promlčuje . Vyjde-li v bulvárním deníku nactiutrhačský článek o panu Novákovi , má právo domáhat se toho , aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82); bude-li se chtít vedle toho domáhat i případné náhrady škody(§ 2910) či odčinění nemajetkové újmy (ať již omluvou , či v penězích - § 2956), jedná se o promlčitelná práva , která se plynutím času oslabují. 4 Dále je důležité určení , odkdy plyne promlčecí lhůta . Jako dosud se stanoví, že lhůta běží ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u orgánu veřejné moci (zpravidla soudu). To je výchozí obecné pravidlo dosavadního i nového zákoníku, ze kterého dále existují různé výjimky. Velký rozdíl mezi starou a novou právní úpravou je však v tom , že nový občanský zákoník důsledněji chrání věřitele . Dnes platí, že počátek běhu promlčecí lhůty je stanoven objektivně , váže se toliko na okamžik uplatnitelnosti práva a promlčecí lhůta začne běžet , aniž by věřitel věděl, že mu svědčí určité právo a vůči komu . Nový občanský zákoník to napravuje a bere věřitele v ochranu . Tento přístup je obecným a pozice věřitele se posiluje i jinak. Pokud např. dlužník (či osoba jemu blízká) uvede věřitele lstivě v omyl (např . mu sdělí , že peníze, které dluží, již poukázal , ač to neučinil , čímž dosáhne uplynutí promlčecí lhůty) , promlčecí lhůta po dobu omylu věřitele neběží (§ 650); navíc neskončí dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet (§ 652). Výslovně se stanoví , že okamžik, kdy může být právo uplatněno poprvé, se pojí s vědomostí věřitele o rozhodných okolnostech . Samozřejmě se však nechrání ledabylí věřitelé , kteří se o svá práva nestarají - promlčecí lhůta tak začne běžet i v případě , kdy sice věřitel o rozhodných skutečnostech neví, ale dozvědět se o nich měl a mohl. Počátek běhu promlčecí lhůty se tím v nové právní úpravě mění z objektivního pojetí na subjektivní. Je zřejmé , že to může v praxi vést k nejasnostem o tom, kdy promlčecí lhůta začala běžet ; dojde-li v tomto ohledu mezi stranami ke sporu , rozhodne soud , resp . k námitce

z

• Tento závěr Je v souladu s lim, k čemu dospěla soudobá judikatura ohledně práva na náhradu nemajetkové újmy v penězlch dle § 13 odst. 2 dosavadnfho občanského zákonlku Srov. např rozsudek Nejvyššfho soudu ze dne 12. 11 . 2008 sp. zn . 31Cdo3161/2008

104

105

OBtANSKÉ PRÁ VO PRO KAŽDÉHO

O CO MŮŽEME PŘIJIT, KDYŽ SE NESTARÁME ?

dlužník~ o promlčení si tuto ~kutečnost posoudf jako předběžnou otázku. Nejde o pravnr upravu , která Je nasemu právu nyní neznámá , neboť subjektivizovaný počátek běhu promlčecí lhůty se uplatňuje např. ve velmi častých případech práv na náhradu škody. Pro některé případy zákoník stanoví speciální pravidlo o začátku běhu promlčecí lhuty. Zmínit je třeba novou ochranu , která je poskytnuta nezletilým neplně svéprávným věřitelům ohledně práv na odčinění újmy na zdraví. Promlčecí lhůta nezačne běžet dříve, než se nezletilý stane plně svéprávným (§ 622). Nenabude-li plné svéprávnosti ani okamžikem nabytí zletilosti (v osmnácti letech), nezačne promlčecí lhůta běžet dříve , než mu bude soudem jmenován opatrovník Ublíží-li škůdce desetiletému dítěti, pak byt' se toto dítě, případně jeho zákonný zástupce, dozví o všech rozhodných skutečnostech velmi záhy, nezačne promlčecí lhůta běžet zpravidla dříve než nabytím zletilosti zraněného 5 ditěte. Při určování začátku běhu promlčecí lhůty se nově zohledňuje obchodní praxe, ve které není řídkým jevem, že se platí až poté, co věřitel dlužníkovi předložil vyúčtování; k tomu často dochází až poté, co se věřitelova pohledávka stala splatnou. Pro takový případ se výslovně stanoví, že promlčecí lhůta počne běžet až ode dne následujícího po konci období, kdy vyúčtování mělo být předloženo (§ 627).

Konečně je také důležitá úprava délky promlčecí lhůty. Dnes platí, že práva podnikatelů, jejichž vzájemná práva a povinnosti jsou podřízeny obchodnímu zákoníku, mají čtyřletou promlčecí lhůtu ; ti, jejichž práva a povinnosti se řídí občanským zákoníkem, mají obecnou promlčecí lhůtu tříletou . 6 Nový občanský zákoník obecnou promlčecí lhůtu sjednocuje na třech letech; navíc se z obchodního zákoníku přebírá pravidlo o mezní lhůtě - majetkové právo se promlčí

nej~~~ději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (ledaže zákon zvlášť sta-

nov1 Jinou

promlčecí lhůtu) .

Velkou novinkou je právo stran sjednat si odlišnou promlčecí lhůtu, než kterou stanoví zákon. Podnikatelé si tudíž pro své obchodní vztahy mohou 1 nadále udržet čtyřletou lhůtu , ujednají-li si to. Tato změna je zásadní, neboť doposud panuje takový výklad pravidel o promlčeni v občanském zákoníku, který nepřipouští sjednání jiné délky promlčecí lhůty než zákonem stanovené, a to~ odkazem na kogentní povahu těchto pravidel. I když je kogentní povaha pravr~el P~omlčení v dosavadním občanském zákoníku diskutabilní, v praxi ani v J~dr~ature nebyla zatím rozporována. V rámci obchodních vztahů je situace odhšna, obchodní zákoník alespoň umožňuje, aby dlužník jednostranně prodloužil délku promlčecí lhůty. ' 1

N~tno mít na paměti,

že svéprávnosti lze nabýt i

dříve než okamžikem nabytí zletilosti - buď

~nznánim svépráv~ostJ soudem. nebo uz~vřením manželstvr (§ 30 odst 2). ento závěr ~eplat1 absolutně, Jak Již vyplyvá z výše uvedeného příkladu o promlčení práva na

vydáni bezduvodného obohacení To sice upravuje Jen občanský zákoník, ale i tak se podle JUdikatury mezi podnikateli promlčuje ve čtyřleté promlčecí lhůtě

Nový občanský zákoník již odlišnému ujednání nebrání a výslovně stanoví, že si strany mohou ujednat kratší nebo delší promlčecí lhůtu počítanou ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, než jakou stanoví zákoník. Smluvní volnost stran je však limitována. Předně se lze pohybovat pouze ve vymezeném časovém prostoru (stranami sjednaná promlčecí lhůta může či nit nejméně jeden rok a nejvýše patnáct let), za druhé zákoník poskytuje ochranu určitým subjektům , v jejichž neprospěch nelze sjednat jinou než zákonem stanovenou promlčecí lhůtu , čímž je vždy chráněna slabší strana ohledně jakéhokoli jejího práva nebo povinnosti , ale i každý, jde-li o jeho právo na plnění vyplývající z újmy na svobodě , životě nebo zdraví nebo o právo vzniklé z úmyslného porušení povinnosti (§ 630). Má-li silnější strana vůči slabší straně právo na plněni , nelze sjednat např. pětiletou promlčecí lhůtu , neboť je to v neprospěch slabší strany. Stejně tak nelze sjednat jednoletou promlčecí lhůtu pro případ , kdy má naopak slabší strana právo na plnění vůči silnější straně . Výjimka platí též pro pojištění - k ujednání o zkrácení nebo prodloužení promlčecí lhůty se v rámci pojistných smluv nepřihlíží (§ 2771 ). Pro některé případy zákoník stanoví jiné délky promlčecích lhůt, které se uplatní namísto obecné tříleté lhůty. Je-li právo připouštějící jednorázový výkon zapsáno do veřejného seznamu, promlčí se za deset let poté, kdy mohlo být vykonáno poprvé(§ 631 ). Lze to dokumentovat na případu zástavního práva . Je-li zástavou nemovitá věc a zástavní právo je zapsáno v katastru nemovitostí, promlčuje se toto právo v desetileté promlčecí lhůtě . Není-li zapsáno ve veřejném seznamu (např. při zastavení pohledávky), promlčuje se v obecné tříleté promlčecí lhůtě . 7 Pokud jde o práva připouštějící opětovný nebo nepře­ tržitý výkon , pak jsou-li zapsána ve veřejném seznamu , promlčí se, nejsou-li vykonávána po dobu deseti let; to je ve shodě se stávající právní úpravou. Pří­ kladem mohou být různé služebnosti vztahující se k nemovitým věcem (např. právo cesty, právo brát vodu ze studny apod .). Nový občanský zákoník však ve větší míře chrání i ty oprávněné subjekty, jejichž právo se vykonává jen zřídka a v průběhu deseti let nemusí být ani příležitost či nutnost je vykonat. Proto se k promlčení vyžaduje, aby osoba, které právo náleží , měla v průběhu deseti let alespoň třikrát příležitost je vykonat a nikdy je nevykonala; nevyskytne-li se v průběhu deseti let příležitost právo vykonat třikrát, prodlužuje se promlčecí lhůta , dokud nebude využita žádná ze tří příležitostí (§ 632). Další změna se týká věcných břemen . Zákoník vychází z toho , že každý se má aktivně svých práv domáhat, a proto když zavázaný z věcného břemene brání oprávněnému ve výkonu jeho práva, vyžaduje se, aby se oprávněný bránil ve tříleté lhůtě, jinak se jeho právo promlčí (§ 633). Postaví-li soused kolem svého pozemku 7

K tomuto případu je třeba dodat, že i nadále platí , že se zástavní právo nepromlč( dříve než pohledávka, která je tímto zástavnfm právem zajištěna . Nově se k tomu připojuje pravidlo o tom , že zástavni právo se nepromlčí , dokud má zástavni věřitel movitou zástavu u sebe, popřípadě dokud ji pro něho opatruje třetí osoba (§ 615).

106 107

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO O CO MŮŽEME PŘIJIT, KDYŽ SE NESTARÁME ?

plot, zamkne bránu a brání mi tím ve vstupu na svůj pozemek, ačkoli mám věcné právo cesty přes jeho pozemek, musím se bránit do tří let, jinak se mé právo promlčí. Nebrání-li mi soused, ale já jeho pozemek k přechodu neužívám (buď to nepotřebuji, nebo toho nejsem fyzicky schopen), mé právo se promlčí po deseti letech.

Občanský zákoník zachovává s určitými úpravami zvláštní lhůty pro promlčení práva na náhradu škody a jiné újmy. Na první pohled by se mohlo zdát, že právo na náhradu škody se promlčuje pouze v objektivní promlčecí lhůtě. Svádí k tomu zvolená legislativní technika, neboť dnes jsme zvyklí, že obě dvě lhů­ ty- subjektivní i objektivní - jsou stanoveny v jednom ustanovení. Ačkoli§ 636 výslovně stanoví pouze lhůty objektivní, musíme si uvědomit, že i zde se uplatní obecná tříletá promlčecí lhůta, která je nově založena na subjektivním základě (viz výše) - k počátku jejího běhu je i nadále vyžadováno, aby poškozený získal vědomost o tom, že škoda vznikla a kdo je povinen k její náhradě(§ 620 odst. 1). Tudíž na koncepci promlčení práva na náhradu škody se nic nemění, 1 nadále Je zachována kombinace subjektivní a objektivní lhůty. Délka těchto lhůt se však mění. Subjektivní je prodloužena ze dvou let na tři, objektivní ze tří let na deset a desetiletá až na patnáct let (pro případ úmyslně způsobené újmy a škody způsobené korupčním jednáním).8 V případě práva na náhradu újmy na svobodě, životě nebo zdraví se užije pouze tříletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 636). V praxi se vyskytují případy, kdy zemře věřitelův dlužník, dědické řízení se vleče a věřitel se dostává do svízelné situace, neboť dědicům ještě není dědic­ tví potvrzeno a on neví, vůči komu má případně podat žalobu, aby běh promlčecí lhůty zastavil. I na to reaguje nový občanský zákoník zvláštním pravidlem: promlčecí lhůta skončí nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno (§ 643 odst. 1). Zemře-li dlužník jeden den před uplynutím promlčecí lhůty, skončí promlčecí lhůta až po šesti měsících od soudního rozhodnutí, kterým se dědicům potvrdí nabytí dědictví. Zemře-li dlužník týden poté, co se jeho dluh stal splatným, a dědické řízení bylo ukončeno do jednoho roku od splatnosti dluhu, pak se na délce promlčecí lhůty nic nemění a věřiteli nadále zůstávají dva roky na to, aby své právo uplatnil u soudu (počítáme-li s obecnou tříletou promlčecí lhůtou). Obdobnou novinkou je i prodloužení promlčecí lhůty v případě obnovení právnické osoby. v praxi může nastat situace, kdy je provedena likvidace právnické osoby, ale všechny její dluhy nejsou uhrazeny, neboť k tornu nepostačuje známý majetek. Po čase se však může přijít na dosud neznámý majetek právnické osoby a likvidaci dokončit(§ 209). Došlo-li k tomu po delším čase, mohou již být pohledávky věřitelů promlčené. Proto jim občanský zákoník hází záchranné lano v podobě § 643 odst. 2, ve kterém stanoví. že byla-li právnická osoba obnovena, skončí jejím věřitelům promlčecí •

Obdobně se lhůty prodlužují i u práva na vydáni bezdůvodného obohacení (§ 638).

nej. dř'1ve uplynutirn šesti měsíců ode dne , kdy byl obnoven zápis právnické b veřejném rejstříku . . t · ká oso y ve . . je upozornit na novinku , ktera se. y o adech kdy strany o právu , které má být uspokojeno, V běhud promlcec1 Ihu~ v prh1pá . _k,dy k tomu že dlužník záměrně tato jednání , T á „ V praxi doc z1 ne vyje h n .vajl· . proto aby uplynu 1a prom a on mohl vznést námitku. 10'. d . . zákoník pravidlem v§ 64 7 prota uje muto nepoctivému je nan1 . d . j'ednání začne promlčecí lhůta běžet d r se strany o m1mosou nim ' • t doho žník odmítne v takovém jednání pokracova ; poté, co. ventel_ po dobu jednání navíc promlc:c1 u • . • ode dne kdy znovu (§ 652). V teto Čr d„ e než za sest mes1cu · „ · ; nv . . . .dl které s nepnmo souvis souvislosti je dobre upozornit~ n~k pravv~ ··to,I ktery' bez rozumného důvodu otálí k bere v ochranu dluzni a. en e ' . „ . a naopa I . dl hu tak že úroky už tolik co Jistina, pos uplatněním pr_áva natzdap1-~~eonk1y(u§1805 'odst. 2). Ode dne , kdy uplatnil právo b . . ráva pozadova a s1 ur .. . .dl zu soudu, yva P mu však dals1 „ uroky . „ Jedná se však o dispoz1t1vni prav1 o, zas_e ~a• 1ez1. lhůta

záver~ v~kla.du ~~ je~

nou~~.

počala-11

omlčení třeba

lčecí lhůta dlužníků občanský

v ' slovně ne?~~~~ běžet~iž dříve,

začala

čelí

neběží;

běžet promlčením

nesk~n­

činí

které mohou strany smluvně zmenit. . . • • . . k oOd promlčení je třeba odlišit prekluzi. Ma~e-h n.apr. 'ptre~kupnl1h~~~vomu~te 'k t ví že když si neujedna e jinou · zemku souseda, zák~n1 s -~·no ~ří měsíců poté co vám soused pozemek ke

zkapl~tit k:~~(í§c~~~8n~:~~~~!1 ~~lyne-li tato lhůta 'marně, ztrá~ít~ ~~?tento k~kn~

oup1 na ' . . . . . . dnáno s věcnym1 ucinky, zani a krétní případ předkupni pravo_. Neni-11 nav1c Uj:i e Právo nadále již neexistuje nadobro. A právě zánik práva_j~ podst~tou ~re ~zodpovídající prekludovanému ani jako naturální. Kdyby dluzn1~ splnil_ povinnos .. h • vydání by bylo možné právu dobrovolně, šlo by o bezdu_vodn~ ?bohac~nifi~lí~zz moci úřední , dlužník požadovat. K prekluzi navíc organ verejné moc p I . " dké a jsou nemusí vznášet námitku. Případy prekluze jsou v kodexu ve m1 n výslovně označeny (§ 654 ).

9

vice chrání předkupnlka Oproti dosavadnl právnl úpravě se však navlc stanov! ~ravi.dlo, které ní kupnl ceny na pozdějprotí tvrdosti zákona . Když prodávajlcí odložil koupě~htivému,z~~ 1ac~k domáhat téže výhody, šl dobu nebo povolíl-li mu placeni ve splátkách, muže se P e up zajisti-li odloženou platbu dostatečnou jistotou(§ 2148 odst. 2).

108 109

O BČANS KE PRÁVO PRO KAlDEHO

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Masky a démoni

Nové pojmy •

promlčecl lhůta

•

Právní úprava významně změněná co do obsahu důsledné rozlišen í lhůt a dob, zavedení pravidel pro počítání

• • •

•

doby

subjektivizace počátku běhu promlčecí lhůty důslednější ochrana věřitele před okolnostmi, které nemůže ovlivnit (např. smrt dlužníka) prodloužení některých promlčecích lhůt (např. u práva na náhradu újmy, u práva na vydání bezdůvodného obohacení) Zcela nová právní úprava právo sjednat si delší nebo kratší promlčecí lhůtu

Správa vlastních věcí je mnohdy daleko složitější než správa věcí cizích. Leckdy se totiž o své vlastní věci staráme hůře než o majetek, který nám svěřf ně­ kdo jiný. Na druhé straně u cizího majetku je zas významnější riziko poškození jeho vlastníka, což nutí zákonodárce k vysokému stupni rozlišování a někdy i represe. Občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích s tím počítají a vytvářejí pravidla, která by jednak měla platit pro správu cizího majetku či správu právnické osoby ajednak pro nakládání s vlastním majetkem. Je logické, že ač­ koli je základním nástrojem správy vlastního majetku smlouva, regulační důraz je kladen zejména na právnické osoby, a to pro jejich možnou fiktivní povahu a odlišnost od člověka . Právnická osoba však nenf ďáblův nástroj, ač se to psávalo, ale je to rozumný nástroj snižování nákladů a rizika spojený s výhodami spolupráce a synergie všech zúčastněných . Tato kapitola ukazuje nejen smluvní souvislosti správy vlastních nebo cizích věcí, ale zejména se pokouší vysvětlit fungování a využitelnost různých normativních masek (právnických osob, svěřenských fondů apod.}. Současně se pokouší popsat ochranné mechanismy, kterými se zákon snaží bránit tomu, aby se z masek stali démoni, jejichž cílem je škodit jiným.

Každý nechť se stará, jak chce a jak umí Všichni to známe, kdo něco má, chce víc, kdo nic nemá , chce něco. Někdo to přizná, někdo ne. Někdo tak činí přímo a sám, někdo využívá různých masek, škrabošek. Od nepaměti na to právo pamatuje, dává různé možnosti správy vlastních věcí, různé možnosti rozšiřování vlastního majetku . Ono je to ostatně přirozené, vlastnictví jakožto jeden ze stěžejních právních institutů, se úzce pojí se smlouvou, jiným právním institutem, a to mimo jiné proto, že vlastník, pán věci, může se svým majetkem nakládat velmi široce, téměř libovolně . Vlastník věci má tak různé možnosti, jak se svým majetkem naloží, přičemž k tomu může mít různé důvody a různé motivace a nové soukromé právo se mu je

110 111

OBCANSKE PRÁVO PRO KAlDÉHO

snaží č1 ho v nich alespoň nerušit. I zde totiž plat! předpoklad „ ne ru š't1 .. . otevřít . jin:ho v jeho p~kojném žití", a to ve dvou rovinách . Prvním předpokladem je, že verejna moc ma do soukromého života zasahovat, je-li k tomu volána nebo je-li to nutné k ochraně silnějšího zájmu (ochrana jiných , veřejný pořádek apod.). Druhy předpoklad tkvi v tom, že soukromá moc jednoho nesmí nedůvodně zasahovat do soukromého života druhého.

Občanský zákoník se nesnaží sledovat motivace vlastníků při správě svých vlastních věcí , nicméně předpokládá obecné limity toho, kam až vlastnik může dojit. Obecným a hodnotovým omezujícím faktorem vždy zůstává předpoklad , že takovýmto jednáním nebude docházet k porušení nebo zneužití práva, nebudou narušovány dobré mravy či veřejný pořádek a nebudou nedůvodně poškozováni jiní. Musíme si totiž uvědomit, že mezi lidmi probíhá neustálá směna, a tedy i soutěž o to, jak dojít k co nejlepšímu užitku - je-li zde soutěž, vždy mají jej1 účastníci tendenci druhého . poškodit" tím, že si vyjednají lepší podmínky smlouvy apod. Zákon ani tohle však nezakazuje, ba to dokonce předpokládá, a proto dává ony omezující faktory, které mají udržet tuto soutěž v mezích práva. Konflikt mezi lidmi je jednou z příčin existence práva, nicméně právo ho nezničí , pouze koriguje. Mnohdy však není příčinou určitého jednání pouhá směna zboží či služeb, ale také snaha o snížení vlastního rizika. Čím složitější a ekonomicky hodnotnější je konkrétní obchod, tím více se strany starají nejen o jeho bezvadnost a jeho možné důsledky, ale také o vlastní bezpečnost. Proto se leckdy schovávají za masky v podobě tu právnické osoby, tu skrytého vlastníka nebo obl1igač­ ního zástupce. Jejich cíle však nemusí být vždy jen zlé, lidé si mohou zcela legitimně snižovat vlastní náklady, omezovat vlastní odpovědnost či jinak využívat výhod zejména obchodních korporací. Nemůžeme proto říci, že stav, kdy není vi~ět skutečný vlastník věcí, skutečná strana smlouvy, je stavem obecně špatnym a nechtěným . Můžeme však současně říct, že jsou ale také důvody, proč to veřejné právo někdy prolamuje a nutí strany smlouvy, aby hrály s otevřenými kartami, a jejich skutečná identifikace tak byla zjistitelná. Vlastnictví zavazuje, praví ústavní pořádek České republiky, nicméně to současně neznamená, že všichni mají o tom druhém vědět všechno. Lze proto říci, že při soukromé správě vlastních věcí, tedy při rozhodování o vlastním jmění, musí každý sledovat ochranu vlastních práv a řádně se o ně starat, protože právo zde na vůli vlastníka pouze reaguje. Ochranu majetku garantuje zejména sama Ústava, resp. Listina základních práv a svobod, a občanský zákoník dává jen dílčí právní nástroje správy, aniž by však vlastníky do jednání nutil. Současně vždy platí minimálně§ 3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy povinnost každého starat se o vlastní věci tak, aby to jiným nepůsobilo bezduvodně újmu.

112

MASKY A DEMONI

Démoni a démonizace Lidé původně svůj majetek spravovali a své kroky činili jen sami za sebe. Ačkoli 'iž z dob starého Říma známe existenci umělých právnických (morálních) osob , Jnení možné dohledat, že by takovéto entity měly právní osobnost, tedy byly subjektem práva v pojetí, jak ho :ná';'e dne~ . Právnická osoba j~kož:o su~jekt práva stojicí vedle člověka má svuj zaklad az v m~o~em pozdějš~ dob~.' a _h1sto~ rické příčiny pro to byly mnohdy dány ochranou d1lč1ch soukromych zaimu proti vlivu veřejné moci. Ve středověku se proto zejména při správě věcí hanzovních , církevních a univerzitních etablovaly subjekty, které byly na veřejné moci nezávislé, resp . vytvářely útvary, které dílčí právní samostatnost vykazovaly. Ani zde však ještě nemůžeme mluvit o právní osobnosti v dnešním slova smyslu, ted~ 0 existenci subjektu, protože stěžejním cílem těchto struktur byla ochrana proti zásahům autority, zejména panovníka.

Vznik skutečné právnické osoby přichází s rozvojem průmyslové revoluce a s rozvojem právní vědy v 18. a 19. století. Byli to zejména obchodníci, kdo např. při kolonizaci amerického území nebo při rozvoji větších projektů nacházeli podstatné riziko v osobním obchodování, a hledali proto nástroje, které by jim sice na jedné straně umožnily obchodovat, ale současně by svůj vlastní majetek nedávali všanc možnému neúspěchu . Zatímco právní řády anglický nebo později americký docházely k existenci právnických osob soudním výkladem, kontinentální Evropa a zejména oblast střední Evropy volila cestu doktríny a zákona. Svého času to ostatně v našich končinách bylo v odborné literatuře významné téma, často s antagonistickými názory a postoji. Koncepce možného samostatného subjektu odlišného od člověka, tedy koncepce právnické osoby, byla předmětem mnoha právnických studií a letité diskuse vedly ke vzniku mnoha teorií . často se vycházelo z předpokladu , že může-li člověk své věci spravovat smlouvou , může je spravovat také prostřed­ nictvím odlišného subjektu . Subjektu, který bude sám nadán právní osobností, bude člověkem vytvářen a bude jím řízen s tím, že za splnění dluhů a dalších povinností nebude odpovídat člověk zřizovatel, ale právě tento subjekt. Ačkoli si mnoho právníků uvědomilo, že existencí právnických osob se mimo jiné snižuje míra osobní odpovědnosti jejich vlastníků a právnickou osobu vnímali jako démona či hastroše, mnoho jiných chápalo, že existence právnické osoby je rozumným nástrojem dalšího rozvoje obchodu. Část teoretiků proto předpokládala, že právnická osoba existuje nezávisle na právu, tedy je to reálná skutečnost, kterou veřejná moc jen bere na vědomí (teorie reality) . Jiná část zase dovozovala, že tomu tak není a právnická osoba je zde jen proto, že to připustí zákon (teorie fikce) . Střety těchto teorií vedly k formulaci mnoha dalších smíšených přístupů, aniž by se kdy dospělo k tomu, která teorie je správnější. Právnické osoby se však postupem času přestaly démonizovat a právo uznalo jejich místo mezi subjekty práva.

113

OBCANS

t PRAVO PRO KA2DEHO

V jednom s1 však všichni teoret1c1 právnickych osob byli postupem času jistí - Zájem práva směřuje nejen k formulaci pravidel pro vznik a existenci pravnických osob, ale zejména i k jejich vnitřni organizaci a k řešení následků které pravrncká osoba ve světě zanechává. Je-li právnická osoba odlišná 0 ~ člověka musíme vědět, jak ji vnitřně organizovat a současně jak chránit třetí strany před jejím případně sporným jednáním. Mnohdy byla právnická osoba prostředkem pro činnosti, kdy se vice lidí dalo dohromady nejen proto, aby reahzovah konkrétn1 cíl společně (synergie), ale zejména proto, aby omezili vliv věntelu právnícke osoby na vlastní majetek. Druhou stranou téže mince pak byla skutečnost. že 1sami zakladatelé nebyli vždy ve vzájemné shodě , vznikalo mezi nimi napětt , které take mohlo mít negativní vliv na třetí osoby. Proto záonodarc1 zaměřili svou pozornost zejména na zajištění podmínek pro dobrou vnitřm správu právnických osob (často označovanou jako corporate governance) a na ochranu třetích osob proti zneužití právní osobnosti právnické osoby. Ruku v ruce s tím pak šel rozvoj insolvenčního práva, které se snažilo mimo jiné řešit případné neplněni dluhu právnické osoby v kolektivním soudním řízení pro co nejefektivnější uspokojení věřitelu. Léta se také diskutuje, komu vlastně správce právnické osoby slouží, zda zisku společníku, ochraně věřitelů nebo snad širšímu publiku (zaměstnancům, obci. zkrátka obecnému blahobytu). Teorií je mnoho, po kolapsu kapitálového trhu se sice směřuje k upřednostnění sociální funkce právnické osoby (společenská odpovědnost podniků), ale rozhodnutí, který z účelů správy je nejdůle­ žitější. není jednoduché.

Kdy je právnická osoba právnickou osobou? Teor11 právnických osob bylo mnoho a také bylo mnoho přístupů k tomu, kdy se určitá entita stane právnickou osobou nebo se za ni alespoň považuje. Někdy stačilo pouhé jednání zakladatelů, někdy o právní osobnosti musel rozhodnout soud a někdy ji musel výslovně stanovit zákon. Jisté je, že se postupem času ~ormulovaly základní znaky, které musela entita splňovat, aby mohla být povazovana za právnickou osobu. _ . Základní vymezení právnické osoby v občanském zákoníku sleduje funkcn'. a organizační hledisko. Občanský zákoník tak v § 20 odst. 1 definuje, že pravnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní o~ob_n~st (subjektivitu), nebo jehož právní osobnost uzná. Ačkoli se zákon jinak pnkl~ni k fikční teorií. zde předpokládá ~organizovaný útvar", tedy strukturu, kt~ra vzniká a existuje jakožto nástroj lidské činnosti nezávisle na právu . Člověk ex1s_tuje v mnoha vztazích a jedním z nich je i složitý vztah, který občanský zákomk následně obléká do právní subjektivity právnické osoby. Pro existenciální danost právnické osoby tak musí být naplněny její další znaky.

114

MASKY A D~MONI Předně

musí být takovýto subjekt identifikovatelný, tedy musí být nějak označen (název, firma) , a dohledatelný, tedy musí mít sídlo . Současně musí vykazovat vlastní majetek, resp . možnost tento majetek mít, a také nést majetkovou odpovědnost za vlastní jednání. Předpokládá se totiž, že z jednání bude tento subjekt zavázán sám a sám také bude odpovídat za to, že své povinnosti řádně splní. Proto majetek právnické osoby není majetkem jejích zřizovatelů, společníků , ani členů jejích orgánů , ale náleží přímo právnické osobě (uzamče­ ní majetku). Pokud platí , že právnická osoba odpovídá za splnění povinností, které převzala, platí také , že odpovídá i za splnění dalších povinností , které jí stanoví právní řád , a to nejen v rovině civilní , ale i v rovině administrativní (správní přestupky) . V posledních letech se pak tento režim někdy doplňuje také o trestní odpovědnost právnických osob, když se za porušení trestního zákoníku trestají nejen konkrétní lidé , ale již přímo i právnické osoby, byť je logické, že výčet jak trestných činů a přečinů , tak i trestů je u právnických osob menší (u nás byl takovýto právní předpis přijat v nedávné době) . Otázka uznatelnosti právní osobnosti toho, kdo výše zmíněné požadavky splňuje , je věcí konkrétní národní úpravy. český občanský zákoník jde spíše cestou teorie fikce , tedy předpokládá , že právní osobnost (samostatnou právní existenci) musí zákon buď výslovně stanovit, nebo ji musí alespoň uznat (byť v uznání probleskují teze teorie reality). Proto se o různých entitách stanoví , že se jedná o právnické osoby, a to nejen v občanském zákoníku (korporace, nadace, nadační fond či ústav), ale také v jiných právních předpisech {obecně prospěšná společnost , státní podnik, školská právnická osoba, vědecká výzkumná instituce apod .). Předpokládá-li občanský zákoník, že existenci právnické osoby musí zákon stanovit nebo alespoň uznat, je logické, že je třeba také zajistit, aby se o tom třetí osoby dozvěděly. Proto se naformulovala pravidla o veřejných rejstřících právnických osob, tedy o rejstřících , kam se zapisují nejen právnické osoby, ale zejména také ti , kdo za ně jednají. Veřejnost se tak typicky z obchodního nebo nadačního rejstříku dozví, o jakou právnickou osobu jde, kdo za ni múže vystupovat a jednat, co má v předmětu činnosti či kdo ji zřídil nebo je jejím společníkem . Stejně tak platí , že soukromé právnické osoby zpravidla vznikají teprve tehdy, jsou-li do veřejného rejstříku zapsány, a až tímto okamžikem nabývají právní osobnost. Občanský zákoník se nicméně nespokojil jen s existencí smlouvy a právnické osoby, tedy dvou základních nástrojů , kterými může člověk spravovat své jmění , a vytvořil také určitý majetkový mezistupeň . Proto nově formuluje pravidla pro svěřenský fond, tedy instrument, který vyvěrá ze základů fiducie . Svěřenský fond je nástroj, kterým vlastník svůj konkrétní majetek vkládá do tohoto fondu , ale nedává tím vzniknout právnické osobě . Současně však ztrácí vlastnické právo k vloženému majetku , toto vlastnické právo nikdo nenabývá, a existuje tak jako "vlastnictví bez pána". Svěřenský fond je proto právní vztah (obligace), ve

115

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

MASKY A DÉMONI

kterém svěřenský správce svěřený majetek spravuje, vystupuje jako vlast ·k ale vlastn1kem neni . Lze očekávat, že se o právní povaze svěřenského f n~ ' 0 povedou diskuse. Je totiž možné nalézt argumenty směřující k tomu že b ~ u m hl bú+ h . . . ' Y i on o , , c apan Jako subjekt práva, tedy jako právnická osoba.

Fungování a organizace právnické osoby v reálném světě Pro _naše _úvahy je v zásadě jedno, zda se zákonodárce rozhodl pro teorii fikce, teom reality nebo pro smíšený model, vymezení právnické osoby je postaveno na funkčním pojetí, a proto je třeba si uvědomit, jak taková právnická osoba fu~g~je'. jak se vnitřně organizuje a zejména jak vstupuje do soukromého styku s tret1m1 osobami.

Ji~ j~me řekli, ~e právnická osoba vzniká zápisem do veřejného rejstříku, tedy ze Je to zpravidla zákon , kdo jí dává právní osobnost - subjektivitu. Sou~sně víme, že právnická osoba musí mít název a sídlo s tím, že veřejnost má vzdy možnost se dovolávat sídla skutečného, tedy sídla, kde právnická osoba skutečně sídlí, odkud je spravována. Občanský zákoník upravuje také možnost přemístění sídla , vždy však za předpokladu , že to připouští právní řád státu, kam nebo odkud se právnická osoba stěhuje . Zákon zde navíc zavádí ochranné mechanismy zejména pro věřitele, aby nemohlo dojít k tomu, že dlužník v pod~~ě. ~rávnické osoby přemístěním sídla uteče svým věřitelům . Steze1nim dokumentem, který vymezí pravidla vnitřní organizace právnické osoby, jsou Její stanovy, společenská smlouva nebo zakladatelská listina, zkrátk~ z_akladatelské právní jednání. Takovéto jednání je projevem vůle, tedy je jedn~rnm soukromým, a i proto se v regulaci právnických osob ctí jejich smluvní ~kla~ a_ mnoho jednotlivosti zůstává v rukou samotné právnické osoby. Sou~sne vsak platí, že právnická osoba je nástroj, jehož základní podobu dává z~ko_n . a proto se zákonodárce rozhodl formulovat také pravidla o tom, jak právmcka osoba 1·edná · k · · · ·· . . „ . , Ja e JSOU 1e11 orgány. Chceme-li obrazně , právnická osoba ie ~aska, !e11z zakladní kontury dávají vždy právní řád a zakladatelé, a společníci/ /clenove tuto masku později pouze naplňují a dotvářejí, oblékají se do ní. . Zákon tak při hledání možnosti právnické osoby vstupovat do vztahů s třetí­ 0 mi _s?b~m1 sta.no.ví, že za právnickou osobu rozhodují a její vůli nahrazuji čle­ nove 1e11ch organu . Předpokládá se tedy, že právnická osoba sama o sobě vůli nemá, tu tvoří a projevují její orgány, samozřejmě při zachování vnitřních procesu r~z~odování právnické osoby. Je proto věcí vnitřních pravidel, zda se určité ie_dnant stane nebo nestane, případně jak, ale navenek vůči třetím osobám ho :ndy projeví členové orgánu , tedy lidé. Orgánem, který takto navenek vyst~pu­ Je. a tedy zavazuje, je statutární orgán (správní rada nadace, představenstvo, jednatel. ~p~d }· jemuž proto zákon svěřuje veškerou působnost, kterou zákon nebo vmtrn1 predp1sy nesvěří jinému orgánu . 0

116

Pro určitý stupeň ochrany věřitelů se předpokládá , že ten , na jehož majetek byl v posledních třech letech prohlášen úpadek, musí tuto skutečnost právnické osobě oznámit, a pokud se členem jejího orgánu stane, aniž by tuto povinnost splnil , může být z funkce odvolán, a to i soudem . Zákon sice předpokládá , že členem orgánu může být i jiná právnická osoba, ale v takovém případě vždy musí být určen konkrétní člověk, který bude za tohoto člena orgánu jednat. Platí také, že člen statutárního orgánu má ze zákona právo zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech s tím, že se předpokládá , že výkon funkce bude člen orgánu vykonávat osobně . Vzhledem k časté potřebě další vnitřní organizace řízení a správy právnické osoby však zákon také umožňuje , aby člen orgánu část své činnosti delegoval na někoho jiného. Pokud tedy bude potřeba , může člen orgánu pověřit výkonem části své činnosti někoho jiného, ale jen potud , pokud prověří , že ten, na koho je delegováno, je schopen tuto činnost řádně vykonávat. Delegující člen orgánu tak má povinnost řádné volby s tím, že současně platí, že takto není možné delegovat celý výkon funkce , protože tím by se narušovala skutečnost , že za člena orgánu byla ustavena konkrétní osoba, a nikoli její zástupce. Obdobně samozřejmě mohou právnickou osobu zastupovat v mezích jejich zařazení a funkce její zaměstnanci s tím, že vždy bude podstatné , jak se toto zařazení nebo funkce jeví veřejnosti - bude-li tedy někdo ředitel , lze očekávat , že má takovou působnost, jako zpravidla ředitel mívá. Je zřejmé , že člen voleného nebo jmenovaného orgánu dostává do rukou velmi širokou působnost, kdy pro vlastníka nebo zřizovatele právnické osoby vykonává správu jejího jmění. Předpokládá se proto, že tuto činnost budou členové orgánu vykonávat s určitou péčí , kterou občanský zákoník nově pomáhá vymezit a jejíž obsah je nicméně vždy věcí dalšího výkladu . Platí tak, že převzetím člen­ ství v orgánu právnické osoby se jeho člen zavazuje, že funkci bude vykonávat v režimu určitých limitů , např. že nebude zásadně podnikat ve stejném nebo obdobném předmětu podnikání, nebude bez kontroly s touto právnickou osobou obchodovat nebo že nebude pro sebe využívat skutečností , které tvoří obchodní tajemství. Celý tento souhrn povinností pak dotváří předpoklad jednání s péčí řádného hospodáře , tedy s nezbytnou loajalitou a s potřebnými znalostmi a peč­ livostí. Zákoník vyváří obecný standard péče a předpokládá , že nejedná-li někdo s touto péčí , jedná nedbale, ledaže svou neschopnost rozpozná a učiní kroky, aby zabránil negativnímu efektu svého konání (např. deleguje část své funkce na třetí osobu nebo funkci vůbec nepřevezme) . Každý, kdo je touto péčí povinován, tak musí jednat nejen pečlivě a informovaně , ale také v zájmu toho, koho zastupuje - tímto zájmem bude zpravidla zájem právnické osoby, případně jejích vlastniků. Pro jednání lege artís je tak nutné, aby člen orgánu jednal nejen rozvážně, ale aby současně nikdy neupřednostňoval zájem svůj nebo zájem dalších osob odlišných od samotné právnické osoby. Ve světě obchodních korporaci jsou tyto předpoklady doplňovány pravidlem podnikatelského úsudku, jak uvidíme dále.

117

OBCANS E PRAVO PRO KAŽDÉHO

Zakon sice výslovně předpokláda určitou uroveň jednání , kterou od člena orga~u muze ~dý očekávat . tedy sleduje objektivní péči , kterou by jinak vynaloz1I aždy JlnY rozumně Jednajici, pokud by byl v obdobné situaci, avšak současně s1 uvědomuje, že zkušenosti JSOU obtížně přenositelné . Proto se vždy kontroluje nezbytná loaJahta nebo potřebná pečlivost, tedy i do onoho objektivniho předpokladu se vkladá subjektivní hodnoceni konkrétního případu a toho, co v něm bylo možne rozumně předpokládat a očekávat. Nelze tedy bez dalšího vyjit z letité praxe, že péči řádného hospodáře je taková péče , jakou by měl člen orgánu vynakládat, kdyby byl sám vlastn íkem spravovaného majetku. Vlastnik se totiž o SVUJ vlastni majetek muže starat v zásadě libovolně , tedy ho třeba 1 zničit člen organu právnické osoby však u jejího majetku tuto volnost nemá. Vždy ho musí chránit a pečovat o něj , bez ohledu na to, jak by se k němu choval on sam. Protože vuli pravnické osoby tvoří a projevuji její orgány, předpokládá zákon že se jejich dobrá vira, ale 1Jejich protiprávní jednání přičítají právnické osobě PředpokladaJí-h tedy např. pravidla o držbě dobrou víru držitele, mají-li JI při nabyti majetku členové statutárního orgánu, má ji také právnická osoba. Obdobně však, pokud člen orgánu při svém jednání za právnickou osobu jedná protiprávně a uzavře např. neplatnou smlouvu. zavazuje toto jednání právnickou osobu a ta musí nést následky; člen orgánu má samozřejmě povinnost uhradit právnické osobě připadnou škodu, která by ji tím vznikla .

Typy právnických osob Už jsme v textu použili slovního spojení .soukromá právnická osoba", a je tak logické. že existuje také veřejná právnická osoba. Občanský zákoník primárně s~mozřejmě sleduje regulaci těch právnických osob, které vznikají vůlí svých z~zov~telu a JSOU spravovány jednak soukromým právem a jednak vnitřními predp1sy (autonomní právo). Takovéto právnické osoby jsou soukromé. Právní řad nicméně předpokládá také existenci dalších právnických osob, které vytváří přímo zákon stát nebo Jiné entity veřejného práva. Takové právnické osoby jsou veřejnoprávními právnickými osobami, protože nejsou plodem soukromé vůle , ale výronem veřejné moci. Ukázali jsme, že . právnická osoba" v době středově­ ku. byla spíše veřejnoprávní , což mnohdy přetrvává dodnes, a za veřejnoprávní pravnické osoby můžeme považovat také univerzity. Dále jimi JSOU příspěvkové organizace Česká národní banka, česká televize, obce či kraje apod . . Občanský zákoník tyto subjekty přímo regulovat nemůže, protože upravuje s~ukromé právo a současně musí respektovat ty zákony, kterými jsou tyto subjekty vytvářeny Předpokládá se však, že všechny právnické osoby mají podobný zaklad a podobné problémy, a proto platí , že právnické osoby veřejného práva podléhají zákonum, podle nichž byly zřízeny, a ustanovení občanského

118

MASKY A DÉMONI

zákoníku se použiji pouze tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. Lze pfedpokládat, že např. otázky správy nebo likvidace právnických osob tak budou regulovány podobně , byť vždy bude záležet na konkrétním posouzení. Zvláštní pozici vykazuje stát - Česká republika-, která je v pozici regulátora i regulovaného . Léta se vedou diskuse o tom , zda stát je, nebo není právnickou osobou . Teorie se sice rozcházej í, ale současně se shodují, že je to vlastně nepodstatné, protože rozhodné bude , jak se na stát bude podle práva nahlížet. Občanský zákoník proto stanoví , že se stát v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu , aniž by se říkalo něco o tom , zda je, či není právnickou osobou . Fakticky toto pravidlo znamená, že stát má v oblasti soukromého práva stejnou autonomii jako další strany právního jednání a nesmí využívat svého vrchnostenského postavení. Zaměříme-li pozornost jen na právnické osoby soukromého práva , je stav podle občanského zákoníku relativně jednoduchý. Zákoník neuvádí nějaký vstupní přehled právnických osob, jak tomu bylo doposavad , ale normuje obecnosti pro všechny právnické osoby, aby pak přešel k regulacím korporací, fundací a ústavů , což je současně dělení soukromých právnických osob. Zákon tak zavádí samotné typy právnických osob tim , že je pojmenuje a odlišně reguluje . Nezávisle na občanském zákoníku existují i další typy právnických osob, byť se většinou jedná o smíšený typ, tedy typ, který má něco z korporace a něco z fundace či ústavu (např. státní podnik). Korporace jsou prvním z typů soukromých právnických osob a jejich základ je v tom, že je tvoří společenství lidí nebo právnických osob, a všichni její tvůrci tedy tvoří podstatu korporace. Platí také zásadně , že korporace bez společníků či členů nemůže existovat, byť se již dávno prolomilo pravidlo o tom, že by nemohla existovat jednočlenná obchodní korporace (např. společnost s ručením omezeným s jediným členem) . Účast konkrétních osob a jejich vklad (majetkový či osobní) do činnosti korporace jsou alfou a omegou korporace , byt' je to korporace od korporace odlišná . Proto je v korporacích vždy někdo , kdo nejenže rozhoduje o stěžejních věcech korporace (člen/společník), ale má také právo na podíl na zisku Ue-li dělen) a/nebo na podíl na likvidačním zůstatku (souhrnně také tzv. reziduální nárok). Fundace jsou dalším z typů soukromých právnických osob a jedná se o zastřešující pojem pro nadace a nadační fondy. Ačkoliv je účel nadace i nadač­ ního fondu zaměřen na společensky nebo hospodářsky užitečný účel, jejich odlišnost od korporace leží jinde. Fundace nemá ve svém základě společenství osob, ale pouze a jen majetek. Fundace je tak právní osobností nadaný majetek, který někdo spravuje, ale nikoliv na společnické bázi. Ústavy jsou posledním typem soukromé právnické osoby. Svou povahou jsou nejblíže fundacím, byt' předpokládají využiti nejen majetkové složky, ale také složky osobní. Jedná se tedy o právnickou osobu , která sleduje dobročin­ né či společensky užitečné cíle a využívá k tomu jak prvky korporace, tak prvky

119

ose

SKE PRÁVO PRO KAŽDÉHO

fundace Ustav sleduje cíle, které podle dosavadní právn í úpravy sledovala zejmena uprava obecně prospěšných společnost í. Činnost právnickych osob může být různá , nikoli však taková , kterou zákon zakazuje v§ 145 občanského zákoníku. Právnická osoba tak nesmí být založena za učelem popření nebo omezení základních práv a svobod , za účelem rozněcováni nenávisti či nesnášenlivosti či za účelem podpory násilí. Platí také, že právnická osoba může získat status veřejné prospěšnosti , pokud prokáže, že sleduje obecné blaho a na její chování a rozhodování mají zásadní vliv bezúhonné osoby. Tento status se zapíše do veřejného rejstříku a bude seznatelný i pro třetí osoby a bude vypovídat o tom , že konkrétní subjekt je skutečně veřej­ ně prospěšný , bez ohledu na to, o jaký druh právnické osoby se bude jednat.

Spolkové právo Základním druhem korporace je spolek, tedy právnická osoba založená za účelem naplňováni společného zájmu a stojící na samosprávě a dobrovolnosti. Spolek je to, co dnes známe jako občanské sdružení, byť nová právní úprava s1 uvědomila , že spolek je primárním korporačním nástrojem naplňování sdružovací svobody garantované ústavním pořádkem české republiky, a proto je spolek regulován jednak konkrétněji a jednak přímo v občanském zákoníku. O spolcích je dále pojednáno v jiné kapitole.

Obchodní korporace Vedle spolků soukromé právo předpokládá existenci dalších korporací, přičemž významné jsou obchodní korporace. Ačkoli obchodní zákoník vymezuje řadu pojmů ze světa podnikání - podnikatele, prokuru, firmu či závod - , obchodní korporace ponechává zvláštnímu zákonu , kterým je zákon o obchodních korporacích (č. 90/2012 Sb.). Obchodní korporace, tedy obchodní společnosti a družstva, jsou ale také běžné korporace, proto se na ně samozřejmě použijí pravidla občanského zákoníku, která regulují právnické osoby a korporace, ledaže zákon o obchodních korporacích vytváří zvláštní úpravu. Obchodní korporace však nejsou spolkem, byť JSOU mu v mnohém podobné, proto se podpůrně nepoužije spolkové právo, ledaže zákon o obchodních korporacích na použití této části sám výslovně odkáže Právo obchodních korporací (korporační právo) tak navazuje na obecná pravidla o právnických osobách, ale současně vymezuje řadu odlišností , které se vážou na to, že obchodní korporace je podnikatel, a tedy často vstupuje do složitých vztahu. Mezi obchodní korporace náleží veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost

120

MASKY A DÉMONI

a družstvo, včetně družstva bytového a sociálního. Primárním účelem obchodních korporací je podnikán i, tedy dosahování zisku , což však nebrání , aby ně­ které obchodní korporace mohly být i subjekty nepodnikatelskými. Je asi pochopitelné , že jde-li někde o zisk nebo jiný užitek, vždy tam hrozí vyšší míra konfliktu a napět í. Nejinak je tomu u obchodních korporací , které historicky vznikaly nejen pro svou podnikatelskou funkci , ale také proto, že mohou svým zakladatelům pomoci snižovat vlastní riziko podnikání a jeho náklady. Zvýšená možnost konfliktů však přivedla zákonodárce k tomu , aby u těchto korporací zdůraznil pravidla , která mají bránit tomu , aby členové orgánu nebo významní společníci zneužívali svého postavení na úkor ostatních společníků a korporace samotné . Zákon proto zavedl další pravidla pro možné vyloučení z výkonu funkce , pro ručení členů orgánů za splnění dluhů korporace apod . Nejvýznamnější obecný zásah lze nalézt u péče řádného hospodáře a u podnikatelských seskupení. Ačkoli i pro obchodní korporace platí pravidla o péči řádného hospodáře , je také známé, že čím přísnější je regulace , tím nižší je ochota regulovaných osob riskovat, což někdy nemusí být žádaný efekt právní regulace . Zákon proto přináší pravidlo podnikatelského úsudku, které vychází z toho, že rozhoduje-li člen orgánu obchodní korporace v dobré víře a může­ -li předpokládat, že rozhoduje informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace (loajálně), jedná lege artis a je chráněn proti negativním efektům vlastního jednání. V praxi tohle pravidlo znamená, že rozhodující člen orgánu nemá povinnost k náhradě újmy, kterou tím korporaci přivodil , tedy je mu dávána ochrana pro rozumná investorská rozhodnutí. Zákon tak sleduje a kontroluje proces jednání (rozhodování), nikoli nutně jeho výsledek. Platí nicméně, že pokud takto rozhodováno není, použijí se standardní pravidla a jednajícího stíhá standardní kontrola plnění jeho povinností. Protože obchodní korporace bývají spravovány více společníky a nadto se dostávají do různých podnikatelských seskupení s jinými osobami, reguluje zákon také tyto otázky. Podnikatelské seskupení chápe jako ekonomickou jednotku, v rámci které vznikají různé další vztahy. Proto se upravují důsledky ovlivně­ ní, ovládání nebo koncernu s tím, že každá z těchto tři kategorií vykazuje jinou intenzitu vlivu, a tedy také jiné následky. Platí totiž, že využije-li někdo svého významného a rozhodného vlivu v jiné obchodní korporaci k její újmě, musí tuto újmu vyrovnat, jinak nedůvodně zneužívá svého postavení a získává výhodu, kterou by jinak nejspíš nezískal. Proto zákon zavádí v rámci ovlivnění pravidlo, že vlivná osoba újmu vyrovná, jinak se vystavuje ručení za dluhy ovlivněné osoby. Možná výjimka je tehdy, pokud vlivná osoba přizná, že je osobou řídící, tedy že existuje koncern jakožto organizovaná ekonomická jednotka, která je podřízená jednotnému řízení a sleduje jednotnou koncernovou politiku. Bude-li to prokázáno, může být případná újma členů koncernu vyrovnána i jinak než jejím přímým uhrazením, zejména výhodami, které členové koncernu z členství v něm mají (např. snížené náklady, marketingové služby, goodwill apod.).

121

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA2DÉHO MASKY A DÉMONI

• Zakon o obchodních korporacích obsahu e i mé . . ze vytvář1 pouze specifickou upravu vuči obba J k . odhšnost1, avšak vidy platí, tedy oba zákony Je třeba čist a interpretovat sn~le~~ zákonfku (l~x specialis), pak ponechavá dosavadní obchodn · k P ecne. Přechodne ustanovení . • 1 orporace v regulac· d . . I osavadnfho práva s t1m, ze předpokládá , že pravidla obchodníh možne odchýlit. ale korporace tak neučinil . o zak~~1k~: ~d kterých se bylo smluv V praxi to znamená z"e b h d . y, Jsou soucast1 Je11ch společenských • o c o n1 korporace moh · . . podle dosavadnich dispozitivních pravid ť • ou. 1 n~dale existovat 1 a možnosti nového korporačního • e s . 1m, z: .b.udou-h cht1t využít výhod nutím a nové regulaci Jako celk prava, .':11~s1 tak uc1nit transparentním rozhodu se podnd1t.

Fundace Zní to cizokra1ně , ale nejde 0 . „ • • • nich fondu ktere· • •t· nic Jtneho nez 0 sberné označení nadací a nadač. ces ma zná již lét F k· • • . . un cne se ovsem nic nemění, neboť nadace a nadační fond ·s bez členu/společníkůy ~ ou. zakladnim dru~e.m fundací, tedy právnických osob vadniho zákona o n d. ~vh1c se tato právni uprava v mnohém přebírá z dosaa ac1c a nadačn 1' h t d h . vratné změně 0 fu d . . .c on ec • tedy nedochází k žádné pře. n acich Je dale POJednáno v jiné kapitole.

a:

Ústav V případě ústavu se jedn · d. . • . a ~z anl~ve novy druh právnické osoby, nicméně ústavy naše právo znalo dnes ústavem Národn~ z~ '. byť Je tak sn.ad většinou neoznačuje. Typicky je kové složky tedy J·de gatetne. Podstatou ustavuje spojení jeho osobní i maje!, o en 1u na hraně k t • . orporace a fundace, byť svou povahou se spíše blíží fundacím 0 poměry ústavu Jinak p · •. .~ atne 1proto se v zákoně stanoví, že se na právní ouz111 ustanovení zák . . . . pojednáno v Jiné kapitole ona o nadac1ch. O ustavech Je dale

Dojde-li ke zrušení právnické osoby, musí dojit k vypořádání jejího majetku a jejich dluhů . Proto zákon předpokládá , že jej í jmění buď přejde na právního nástupce, nebo proběhne likvidace. Pokud se právnická osoba zrušuje s právnfm nástupcem , tedy bez likvidace, přebírá její jmění jiná osoba , která se tak stává úplným právním nástupcem zrušené právnické osoby. To znamená , že všechna práva a povinnosti zrušené právnické osoby přešly na právního nástupce, který je z nich oprávněn a povinen . Případem tohoto přechodu jsou např. přeměny právnických osob . Přeměny právnických osob opět zákon upravuje obecně , když předpoklá­ dá, že jsou možné pouze tehdy, pokud tak stanoví zákon . Občanský zákoník upravuje z možných přeměn fúzi a rozdělení a připouští také změnu právní formy, což není přeměna v klasickém slova smyslu . Tuto úpravu pak pro potře­ by obchodních korporací doplňuje zákon o přeměnách obchodních korporací s tím, že se jedná o úpravu detailnější a složitější , která transponuje rozhodné evropské právo. Vždy platí, že při přeměnách jsou chráněni věřitelé a přeměna nabývá účinnosti dnem , kdy je zapsána do veřejného rejstříku , ledaže se jedná o přeměnu v rámci procesu insolvenční reorganizace. Je-li právnická osoba zrušována s likvidací , musí k této likvidaci dojít. Likvidace je řízený proces vypořádání vztahů a majetku zrušené právnické osoby, který provádí likvidátor. Ten zjistí stav jmění zrušené právnické osoby, vypořádá její dluhy s věřiteli, a pokud i poté nějaký majetek zbude, vypořádá ho u korporací dělením likvidačního zůstatku, u fundací buď jeho dělením mezi zakladatele, nebo jeho přenosem na jiný veřejně prospěšný subjekt. Na likvidaci dohlíží soud, a zjistí-li likvidátor úpadek, musí podat insolvenční návrh , načež bude jmění zrušené právnické osoby řešeno v rámci insolvenčního řízení.

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Smrt právnické osoby Smrt člověka přichází často neček . • . vuh. U právnické osoby t • k aně a nastáva vetšinou nezávisle na jeho 0 vsa takto nefungu ·e · „ . • • kd o rozhodnout. Zpravidla takové r . 1 a o Je11m zrušeni mus1 nemuže tak učinit ; soud neb . . k ozhodnuti udělá právnická osoba sama, ale 0 JlnY tomu pověře · · • · . • . samo o sobě však nevede k . k ny organ vere1né moci. Zruseni došlo, musí zákonným zpuso~ani u s.oukr~~é právnické osoby, a aby k němu em doJit k Je1imu výmazu z veřejného rejstříku.

• • •

Nové pojmy fond fundace ústav

•

členem orgánu právnické osoby může být i právnická

svěřenský

Právní úprava významně změněná co do obsahu

osoba

122 123

OBCANSKÉ PRAVO PRO KA~DEHO

•

plna regulace života právnických osob _ .od narození do smrti"

•

rozš iřen i účelu , za jakým může být založena nadace i nadačn í fond

Neziskový sektor , v novem

Zcela nová právní úprava •

pravidla pro správu cizího majetku (též skrze svěřenský fond )

• • •

výslovná právní úprava péče řádného hospodáře pravidlo podnikatelského úsudku pro obchodní korporace zavedení nové formy právnických osob - ústav (při spojeni osobní a majetkové složky)

Označován( dosavadních občanských sdružení, nadací a nada čních fondů nebo obecně prospěšných společností jako neziskových organizací (právnických osob} je do značné míry matoucí doslovné převzetí anglického nonprofit organisation. Neziskový sektor se nebrání získávání vlastních příjmů ani neusiluje hospodařit se ztrátou. Podstata není v tom, že by tyto právnické osoby nemohly generovat zisk (i podle současné úpravy mohou mít nadace např. zisk z pronájmu nemovitostí), ale v tom, že se zisk z aktivit právnických osob řaze­ ných do tzv. neziskového sektoru nedělí mezi jejich zakladatele nebo společn í­ ky a vynakládá se k naplňování účelu, pro který byla př/slušná entita zřízena. Tento tzv. neziskový sektor vytváří významný prvek spojovaný s tlm, čemu se říká občanská společnost. Lidé se spojují do širších celků nejen k účasti v politickém životě, nejen za účelem podnikání, ale i k naplňování nebo prosazován( jiných svých zájmů - protože chtějí spolu sportovat, hrát ochotnické divadlo, tančit lidové tance, provozovat turistiku, pomáhat opuštěným dětem, chránit a obnovovat místnf památky nebo životní prostředí, a z řady jiných dů­ vodů. Na některé z těchto účelů se sbírají dary a přlspěvky, které nejednou získávajf nadace nebo nadační fondy a použfvají je k podpoře toho, čemu říkáme obecná prospěšnost, obecné dobro nebo také obecné blaho. O obecné dobro se stará i rozumný stát, sleduje tlm naplňováni veřejného zájmu. Soukromé aktivity dovolávajlcí se obecného blaha a veřejného zájmu se často střetávají s veřejnou mocí dovolávajícf se téhož (např. při konfliktu zájmu na stavbě dopravnfch cest a na zachování životního prostředf) . Setkáváme se i s tlm, že se na obecnou prospěšnost poukazuje účelově a podstatou je něco jiného. Nejednou musf tyto střety řešit soud nebo i zákonodárce. Obecná prospěšnost je jednfm z témat neziskového sektoru, ale nenf tématem jediným. Ve spolcích se lidé sdružuji i proto, že chtěj/ ve svém volném čase společně dělat, co je bav/ - hrát kopanou na vesnici, pořádat společné výlety nebo organizovat soutěže o nejlepšl guláš. Nový občanský zákon/k zahrnul do svého tělesa úpravu spolkového a nadačního práva i úpravu soukromých ústavů a nahradil tlm úpravu existujfcl dosud ve zvláštních zákonech mimo kodifikaci. Nejedná se jen o integraci těchto

124 125

OBtANSKt PRÁVO PRO KAŽD!:HO

témat do občanského zákoníku, ale i o podstatnou liberalizaci dosavad r · . . n upravy, která se pr01ev1/a zejména v úpravě nadačního práva.

NEZISKOVÝ SEKTOR V NOVtM věci veřejné je nechávají chladnými. To je přirozeně jejich volba a ve svobodné společnosti to nelze známkovat negativně . Ale jsou i ti , již vidí vlastní prospěch

i v péči

Je péče o obecné blaho věcí státního monopolu? Vztah člov~ka ke státu nen í jednoduchý. Na jedné straně většina cítí, že bez státu to .nejde ..Ale_nejeden z nás si čas od času položí otázku, k čemu je mu tent.o stat, ~e~ - jak poznamenal nad kolabujícím centrálním registrem motor~vych vozidel jeden z jeho rozčilených zákazn íků - . mě obtěžuje od narození 1 ~ do smrti". ~řesto se uzná~á , že existenci státu odůvodňuje jeho úkol pecovat o obecne blaho (obecny prospěch , veřejné dobro). Rousseau prohlásil ..zach?vání a blahobyt členů" za účel státního společenství. 2 Nebyl první ani posle:1.n1. Klasické pojetí demokracie vychází z myšlenky, že lidé si volí zástupce, kten hlasováním v zastupitelských sborech manifestují obecnou vůli lidu, a tím ~skutečňují obecné blaho. Tento ideální model v mnohém selhává právě proto, ze v demokracii rozhoduje většina , tedy i 51 proti 49 hlasům , ačkoli i menšina ":ůže mít legitimní a .lepší" stanovisko, že většinové rozhodování nemusí být vzdy racionální - i proto, že sám pojem obecného blaha se v konkrétních souvis~o~tech nezřídka obtížně uchopuje a je složité poznat, čím se naplní. To si kaz~y .uvědomí nad otázkami, nakolik s kritériem obecného blaha a jeho dosahovanim srovnává zrušení anonymních akcií, zákaz žárovek, zavedení majetkových přiznáni , přijetí eura nebo nařízeni dětských pasů . Ve společnostech založených na autokratickém nebo totalitním zřízení převládá konce t • ·• · · P • ze pece o obecne blaho je starostí státu a v podstatě jeho mono~ole~ . _Josef 11. postavil do čela svého občanského zákoníku (z roku 1786) nan~e~i , ze ~je povinností zeměpána určit jasně práva poddaných a vést jejich Je~nani tak, jak to vyžaduje obecný i zvláštní blahobyt". Za základ občanských prav pr~hlásil .ob~ns.ký zákoník z roku 1950 socialistickou výstavbu republiky a.obcanský zakonik z roku 1964 socialistické společenské zřízení. Aniž je nam'.stě klást mezi osvícenský absolutismus a diktaturu komunistické strany rovnitko je patrné z·e t t •· · •. . •. . · · a o znzeni nepoc1tala s lidskou svobodou a podnzovala jedn 0 ti ·· • • iv~ zajmum celku. Toto myšlenkové schéma není mrtvé a řada obyvatel •h · • naseho statu stále přednostn • • . . „ . e spo 1e a, ze se verejná moc postará o jejich zájmy 1 tam, kde se máme hlavně starat my sami. ·1 "k . „ . . • Demokracie 1·e spoi·ena se svobod d. ž ' . " . . ou c ove a; jeJ1m projevem je, ze „kazy IJe, Jak chce · S t1m je spojena jeho odpovědnost za to co c"iní a hledání 1 0 "tě ť J vlastn'h ' ' s s 1. sou hdé se zájmem jen o sebe , o vlastní majetkový prospěch ; ' Ve zprávách ČT24 vysllaných 30 7 2012 v 7 00 hod

2

VRolusseau , J J O společenské smlouvé neboli o zásadách státnfho práva 1 vyd . Praha. . mhart. 1949 s 96 ·

126

0

záležitosti a statky obecné povahy a hledají přínos i pro jiné. Příklady

všeobecně známými jsou mecenášství Josefa Hlávky, aktivity Jana Patočky

nebo činnost Lékařů bez hranic či Člověka v tísni. Z toho je zřejmé, že v demokratickém prostředí s fungující občanskou společností nemůže být pojmenování a prosazování obecného blaha monopolem veřejné moci. Stejně je zřejmé, že pojem obecného blaha, nahlížen z různých úhlů a různýma očima , má sice pevné jádro opřené o hodnoty, jako jsou např. svoboda myšlení, vědeckého bádání, umělecké tvorby, volnost sdružování se k různým účelům, svobodná soutěž politických sil , péče o příznivé životní prostředí nebo povinná školní docházka, ale má nutně rozostřené kontury. To je dáno představami spojujícími obecné blaho s různými celky i různými názory na hodnoty, jež obecné blaho spoluvytvářejí. Nesporné je, že názor většiny se nemusí s obsahem obecného blaha krýt- stačí poukázat na výsledek parlamentních voleb v Německu v roce 1932 nebo v Československu v roce 1946. Obecné blaho se tedy jeví jako pojem stejně neurčitý , těžko uchopitelný a jako cíl v úplnosti nedosažitelný, podobně jako to je např. se spravedlností. Přesto má smysl usilovat, abychom se k němu alespoň přibližovali , byť v názorových střetech pravidelně vítězí kompromis , který plně uspokojí jen málokoho. To ale nelze vnímat negativně : společnost jako celek nepřijímá vstřícně revoluční otřesy a při jakémkoli zvratu se stejně vynoří sociální síly posouvající celek, byť nejednou s oklikami a vracením se ze slepých uliček směrem k lepší budoucnosti. Společnost je provrstvená, vznikají v ní rozličné vztahové vazby. Stát má péči o obecné blaho takříkajíc v referátu a podpora toho, co je podle jeho úvahy veřejně prospěšné (dotacemi, daňovými úlevami i jinak), je před­ mětem úpravy veřejného práva. Soukromá sféra tím samozřejmě není vázána a veřejné právo nemůže klást soukromé iniciativě zásadní překážky v podpoře i jiných cílů . A nemusí jít jen o komunitní projekty, jako jsou obnova tradičních trhů v Teplicích-Trnovanech nebo záchrana Motýlího ráje u jihomoravských Ždánic, na něž ostatně přispívá pravidelně rovněž veřejná moc. I velké myšlenky, s nimiž spojujeme pojem obecného blaha - např. zrušení otroctví nebo rovné volební právo - vznikly ze soukromých iniciativ a dlouho se prosazovaly bez podpory státu. Občanský zákoník nemá ambici autoritativně řešit otázky spojené se soukromými iniciativami sledujícími naplňování obecného blaha. Je věcí volby každého, zda podpoří nějaké snahy, o nichž má představu , že jsou vyšším cílům ku prospěchu . Zákoník však přichází s konstrukcí veřejně prospěšných právnických osob (§ 146). Jimi jsou ty, jejichž posláním je přispívat k dosahování obecného blaha. Zákoník volí záměrně slovo poslání, neboť účelové určení takové právnické osoby chápe jako její trvalý, dlouhodobý úděl (srov. entity typu Červeného kříže, Junáka, Sokola, Občanského institutu nebo Masarykovy

127

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO NEZISKOVÝ SEKTOR V NOVÉM

demokratické akademie). Právn í úprava tím vylučuj·e uznán '1 za - . ě spěš rá · k verejn pro. ~o~ P . vrnc ou osobu postupující cestou hit and run (udeř a uteč): opatři-li s~ pra~nrcka ~soba _ze soukromých nebo veřejných zdrojů prostředky k jednora~?ve nebo c_asove omezené podpoře obecně prospěšného projektu jde 'istě o cmn.~st chvalyhodnou, ale nečiní to ještě z právnické osoby osob~ ve·j · ě prospesnou. Poslání sledující veřejnou prospěšnost j·e vyiádřen . d. rejn h d• . •. . . J o 1 urazem na ospo ~rne vyuz1varn vlastního jmění k podpoře obecného blaha. Záměrně je ~ol~n '. nedokonavý tvar slova dosahování, neboť veřejně prospěšná může 1 b-yt a~kulace c~tě~ého cíle a úsilí o jeho dosažení , nikoli až jeho dosažení samot~e ..A p~ot~ze 1 cesta sama je cíl , vyžaduje § 146, aby majetek veřejně pr~spe~n~ pravrncké osoby pocházel z poctivých zdrojů a na její rozhodování m~~Y ~hv_j~n osoby bezúhonné.3 Těmito znaky je naplněn osobní stav (status) Yyjadreny Jako veřejná prospěšnost. Právnická osoba splňující podmínky § 146 si může - nemusí ovšem - dát zaps~t stat.us veřejné prospěšnosti do veřejného rejstříku a uvádět tento status ;~ s~em n~u .. To je.je~iný. benefit, který občanský zákoník registrovaným veeJ~~ ~ros~esnym pravrnckym osobám nabízí. Další výhody jim má nabídnout ve~ejne ~rav_o .p~dle zákonů , které se připravují. Tato úprava ovšem nevylučuje existenci vere1ne prospěšných právnických osob, které o registraci zájem mít nebud~u. a _kter~ ?udou usilovat o obecné blaho takříkajíc ve vlastní režii, byť samozreJme v:r~j~á podpora konkrétních veřejně prospěšných projektů úpravou st~t~s.u vere1ne prospěšnosti není vyloučena.

• Ve;ejne prospěšnou se může stát jakákoli právnická osoba se soukromopravnim ústrojenstvím - nejen tedy nadace nebo spolek ale i družstvo nebo obchodní společ t /;' • . • . . ' • nos ulz dosavadrn pravni uprava nebrání akciovým spolecnostem a společnostem s • · • .. . rucenim omezenym aby předmět j'eJ'ich činnosti byl JtnY než pod 'k · ') • · · · ' . ni arn · Obcansky zakonik nesdílí myšlenku že pro určité činnosti ma smysl vytv · • t • · · . ' sah _ . . are ~l~štni pravrn formy právnických osob. Rozhodující je obpravni forma je Jen slupka, již lze naplnit různými způsoby.

Tres faciunt collegium Přirozenou reakcí n d0 b • . a mohli vytvářet . u pre~ rokem 1990, kdy i zahrádkáři nebo filatelisté • . • s~e ~rganizace jen pod státním dozorem, 4 bylo vydání zákona o sdruzovani obcanu s Jeho •. . . · prinos Je Jednoznačný . Problém neslo spíš vnímání

Jistěže nelze zákonem zabránit - a bča . . . . jaky Al Capane z peněz získan . c nsky zákoník tomu bránit ani nechce - aby třeba 1 něúsili o záchranu kopanického ~0bdu~~~ak podporoval ch~dé studenty, útulky pro zvířata nebo 0 nářečí před zánikem. Případné aktivity tohoto druhu však puidou mimo úpravu veř . cé s • Srov zákon č 6811951 Sb ein prosp~šnost1 v občanském zákoníku. 5 Zákon č 83/1990 Sb o dobrovolnych organisacích a shromážděních. 3

J

? .

celkového kontextu této právní úpravy. S odkazem na zařazení čl. 20 Listiny základních práv a svobod o právu každého „spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích" do oddílu označeného jako „politická práva" bylo dovozováno, že právo sdružovat se náleží jako právo politické do sféry veřejného práva . Tak tomu ale není , protože lidé se spolčují k prosazování svých zájmů (které mohou mít různorodou povahu) ze své soukromé iniciativy; nuceni k tomu nejsou . Věcí veřejného práva je zejména úprava registrace spolků ve spolkovém rejstříku. Občanský zákoník zrušil zákon o sdružování občanů . Nová úprava opustila dosti nelogické označení „občanské sdružení", navrátivši se k tradičním spolkům . Spolkové právo je nově upraveno obsáhleji než dosud(§ 214 až 302), zákonná ustanovení však život spolkům i jejich členům spíše zjednodušují. Stejně jako dosud nesmí být nikdo k účasti ve spolku nucen a nikomu nelze bránit ani v ukončení této účasti. Majetkové sféry spolku a jeho členů jsou odděleny ; za dluhy spolku jeho členové neručí. V duchu staré zásady tres faciunt collegium (spolek tvoří tři) se k založení spolku vyžadují alespoň tři osoby vedené společným zájmem - tj . zájmem založit spolek sloužící určitému účelu . Účel spolku může být jakýkoli, vyjma případů zakázaných pro právnické osoby vůbec(§ 145) a vyjma podnikání(§ 217). Zatímco první zákaz je absolutní , nesleduje se druhým zákazem podnikání z aktivit spolku vůbec vyloučit. Spolek může podnikat v rámci své vedlejší činnosti, tj. pokud podnikáním spolek sleduje podporou výnosů (ziskem z podnikání) naplňování svého hlavního účelu, nikoli tedy rozdělování podílů na zisku mezi vlastní členy. Jaký je hlavní účel spolku, zákon nepředepisuje , to je věc volby jeho zakladatelů . Spolek lze založit za účelem soukromým (sledujícím např. sdružení sběratelů ex libris) nebo veřejným Uako je např . prosazování péče o veřejné zdraví). Kombinace obojího samozřejmě není vyloučena . Občanský zákoník, stejně jako dosavadní úprava, nevylučuje ani spolkovou činnost vyvíjenou směrem k nečlenům a spočívající v poskytování služeb veřejnosti , např. podporou osob se zdravotním postižením , zájmové činnosti dětí a mládeže, pomoci sociálně handicapovaným apod . Jsou-li alespoň tři zakladatelé, mohou spolek založit schválením stanov. Pokud chce někdo založit spolek, ale nenajde-li další spoluzakladatele, může přesto dospět k založení spolku svolán lm ustavující schůze - dostaví-li se na ni dostatečný počet zájemců, lze schválit stanovy tam . Úprava spolkových stanov je jednoduchá(§ 218), liberálnější než dosavadní. Ve stanovách musl být obsaženo, co je významné pro vnější vztahy spolku - jeho název, sídlo, účel a určení statutárního orgánu - a co je významné pro členy a zájemce o členství vymezení jejich práv a povinností (např. placení členských příspěvků) . Tak lze založit spolek konstitucí stanov nepřesahujicích půl stránky. Kdo chce založit spolek fungující způsobem , jaký je obecně přijímán , tj . že o zásadnich otázkách rozhoduje většinou hlasů shromáždění jeho členů podle zásady .jeden

128 129

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO NEZISKOVÝ SEKTOR V NOVÉM

člen - jede~ hlas" a že jsou operativní správa spolkových záležitostí a 'eho zastupovani ~avenek svěř:ny i_ndividuálnímu nebo kolektivnímu statutár~ímu orgánu volenemu a odvolavanemu členskou schůzi může se spoleh t d 'ti · · . • nou na 1spoz1 vni zakonn~u. ~p:,avu a nemusí tyto záležitosti ve stanovách řešit. Kdo chce s~r~~turovat. vnitrn1 z1vot spolku podle jiných pravidel_ ať již se sofistikovanou vnitrn1 orga.nizací a vytvořením libovolných orgánů s rozličnou působnosti anebo naopa_k Jako monokraticky řízený - pak je na něm , aby to upravil v~ stanovách . Zakon tomu nebrání. Rovněž případné konflikty mezi členy spolku nebo mezi členem a orgánem spolku ~~í~á občanský zákoník do značné míry jako vnitřní spolkové záležitost1. Umozn~J~ spolku vyloučit vstup soudní moci do těchto konfliktů a svěřit jejich r~zhodovan1 rozhodčí komisi (§ 265); teprve její rozhodnuti podléhá eventuálnimu soudnímu přezkumu. SP?lek . může zřizovat organizační jednotky způsobilé právně jednat pod ~lastn'.m n~zv?m (pobočné spolky). Tak tomu bylo i dosud, když zákon o sdru~ovánr obcanu umožnil občanským sdružením vytvářet organizační jednotky

Jako zvlá •t · · · k· · . . _s n1 pravme e osoby, s pravnr osobností odvozenou od právní osobnosti ?b:a~s~ého sdružení. Obtíž, která v této souvislosti vznikla (s logickými negati~~1~ du~le~ky.pro právní obchod), spočívá v tom, že existence takových ~vedl~Jsich_ pravn1ckych osob plynula jen ze stanov, jejichž obsah byl a stále Je ~ta1en tem, kdo stojí mimo. Věřitel pak nemá jistotu, kdo je jeho dlužníkem, P~koze~ý, kdo je škůdcem, smlouva uzavřená se základní organizací nějakého obcanske:ho sdru~ení vyvolává pochybnost atp. Nejde přitom o marginální otázku, P~~toze takovych organizačních složek je několik desítek tisíc. Z toho důvo­ du pnsel ob~~ský zákoník s pojetím, že pobočný spolek je způsobilý mít práva a po.vi~nosti az od zápisu v příslušném veřejném re1·stříku. Každy' se tak bude moci pre .d •.t d · · or a . ~v~. ci • z a Jed~a ~ entitou, která je k tomu právně způsobilá. Dosud g rnzacn.! jednotky s pravnr subjektivitou zvláštní evidenci nepodléhaly. Z toho duvodu obcansky· zák 'k kl • d · onr u a a v§ 3045 statutárnímu orgánu hlavního spolku navrhnout pobočné spolky k · . d •. • . . . •. zap1su o pnslusne evidence. Nebude-li návrh podan do tři let d · • · · · . . ~ ucrnnost1 zakon1ku, právní osobnost pobočného spolku zanikne. Jakkoh ma pobočny· sp I k · · . . , o e pravnr osobnost, Je jeho subjektivita odvozena od . existence hlavního spolk b • . . . t0 h0 • u a po ocny spolek Je Jeho organizační složkou (§ 219). ply~e •. ze dluh celku je současně i dluhem organizační složky takže majetek pobocneho spolk · • •. . ' u nen1 pred věrrteh hlavního spolku chráněn Naproti tomu ve vztahu k dluh • b • · · . um po ocneho spolku platí zásada opačná : dluh části není dluhem hlavnrho spolku a hl · . avnr spolek za dluhy pobočného spolku ze zákona neručr (§ 229 odst 4 ět d h ·) • . •. · • v a ru a . Rucen1 hlavního spolku za pobočný spolek moh ou za Ioz1t stanovy ty moh • ·t •• . .• • ou urc1 rovnez rozsah ručení (např J·en do určite vyse nebo Jen za urč'té · 1 dl h ) li u Y · o samo sebou nebrání tomu, aby hlavní spolek

z

dal ručitelským prohlášením konkrétnímu věřiteli pobočného spolku jistotu , že určitý dluh splní on sám, pokud dluh nesplní jeho organizační složka . Spolky se zpravidla zakládají proto, aby kontinuálně trvaly. Přesto mohou nastat situace, kdy spolek spěje k zániku . V takovém případě se spolek zruší s likvidací a likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov; pokud stanovy mlčí, předá se likvidační zůstatek obci, popřípadě kraji k využití zůstatku k obecně prospěšnému cíli (§ 272). Spolek lze zrušit i bez likvidace tak, že několik spolků splyne nebo se sloučí , popřípadě že se spolek rozdělí na několik nových spolků. Při těchto postupech vzniká dnes vzhledem k lakonické úpravě řada praktických obtíží. Proto občanský zákoník zvolil podrobnější , návodná pravidla, převážně technického rázu , která většinu komplikací odstraňují. Práva a povinnosti členů spolku jsou především záležitostí stanov. Členství vzniká automaticky zakladatelům spolku, další členové jsou spolkem pravidelně přijímáni, i když se nebrání, aby stanovy určily i jiný způsob vzniku členství. Při dosavadní úpravě se vycházelo z koncepce, že se členství ve spolku váže nerozlučně k individuální osobě a že je od ní neoddělitelné . Tento přístup působí v některých sdruženích Uako jsou např. golfové kluby) obtíže a praxe si pomáhá různými způsoby. Proto občanský zákoník připouští , aby stanovy upravily i tuto otázku, jak to konkrétnímu spolku vyhovuje: pomlčí-li o ní, bude členství pevně svázáno s osobou člena a převod nebo přechod členství na jinou osobu bude vyloučen . K zániku členství může dojít vystoupením člena; tomu nelze nijak bránit(§ 215). Členství ve spolku může zaniknout i vyloučením člena ze spolku za závažné porušení jeho členských povinností; pokud člen s vyloučením nesouhlasí, může se domáhat přezkumu takového rozhodnutí uvnitř spolku i před soudem (§ 241 , 242). Lhůty pro podán i příslušných návrhů stanoví zákoník jako relativně krátké s ohledem na zájem všech neprodlužovat příliš stav nejistoty. Stanovy velkých spolků zpravidla vykazují sofistikovanou organizaci a výjimkou v nich není ani ustavení zvláštních orgánů přezkoumávajících soulad vydaných interních rozhodnutí se stanovami a předpisy (ať již interními, nebo obecně závaznými). Má-li některý člen za to, že rozhodnutí spolkového orgánu odporuje stanovám nebo zákonu, je na něm , aby se domáhal nápravy podle mechanismu vnitřní kontroly právnosti rozhodnutí, pokud takový způsob podle stanov existuje. Není-li upraven, lze podat návrh soudu. Úprava postupu je obdobná jako dosud . Nápravy se lze domáhat do tří měsíců ode dne, kdy se člen mohl dozvědět o vadném rozhodnutí, nejdéle však do jednoho roku od jeho přijetí. 1 Podstatná novinka však spočívá v tom, že soud nevysloví neplatnost v marginálních přípa­ dech bez závažných následků a v případech, kdy na základě vadného rozhodnutí další osoba nabyla v dobré víře nějaké právo. Leč i v těchto případech, kdy neplatnost rozhodnutí vyslovena nebude, mohlo dojít k závažnému zásahu do členských práv navrhovatele jako člena spolku (např. byl-li protiprávně vyloučen 1

Dosavadnl úprava znala

lhůty kratšl (tricet dni a šest rněslců) .

130 131

OBtANSKÉ PRÁVO PRO KA2DÉHO NEZISKOVÝ SEKTOR V NOVÉM

z mzhodováni , na němž byl oprávněn se účastnit). Tehdy bude spolek zavázan poskytnout svému členu zadostiučiněn í, pokud ten právo na ně včas uplat (§ 261 ). n1 Se soukromoprávní stránkou spolkového práva úzce souvisí problematika registrace spolků . Podle dosavadní úpravy vede rejstřík občanských sdružení Ministe_~stvo ~nitra . Tato úprava zatím nejeví obdobné transparentní znaky, jaké vykazu11 napr. soudně vedené rejstříky obchodní nebo nadační. evidence občanských sdruženi lze zjistit název občanského sdružení, jeho adresu, identifikační číslo a den vzniku . Veřejnost již nemá přístup ke stanovám, z rejstříku nelze Zjistit předmět činnosti , ani kdo je statutárním orgánem a jak za spolek jedná. Připravovaný zákon o veřejných rejstřících právnických osob sleduje zavést pří­ slušné změny. Dokud nebude přijat, podléhají spolky registraci podle dosavadní úpravy. Ale i v případě , že spolky budou i po účinnosti občanského zákoníku registrovány takto, uplatní se§ 120 a 121 občanského zákoníku. To znamená, že 1 tato evidence má být podle jasné zákonné úpravy strukturována tak, aby z ní bylo mimo jiné patrné i to, jaký má spolek statutární orgán , o kolika členech, které konkrétní osoby těmito členy aktuálně jsou a jak za spolek jednají. Zda Ministerstvo vnitra povede spolkovou evidenci i nadále, je věc legislativního vývoje. Zatímní úprava sleduje tradici založenou v habsburské monarchii, podle níž spolkové aktivity náležely policejnímu dozoru. Zatímco za Bachova absolutismu (od roku 1852) i za komunismu (podle zákona č. 68/1951 Sb.) podléhalo založení spolku zvláštnímu schválení, dnes, stejně jako v podunajském mocnářství po Bachově pádu (resp. od roku 1867), je v působnosti Ministerstva vnitra registraci odmítnout. Rozdíl je jen v tom , že dnes je desetidenní lhůta k odmítnutí registrace zhruba třikrát kratší než za Habsburků a že dnes je celá spolková agenda soustředěna u ministerstva, zatímco dříve její část připadala zemským (později krajským) úřadům . Ve vyspělé Evropě náleží evidence spolků pravidelně soudům nebo samosprávě.

z

Nadační právo nejen pro mecenáše a filantropy

~rancouzský sociolog Marcel Mauss přišel v meziválečné době s teorií, že syslem smluvních darů stál v základech vytváření sociálních a ekonomických vazeb .a že staré algoritmy chování včetně poskytováni darů ze štědrosti „působí proti tvrdo~~'· ~b-straktnosti a nelidskosti našich zákoniků ještě dnes".2 Ani pesimista.nahllz_eJ~c1_ se s~epsí na naši současnost jako na dobu překyselenou sobec~1m a za~_1s~1 ~e~uže pominout, že jsou lidé, které těši, když vykonají něco dobre_ ho p~o _Jme hd1, pro zlepšení kvality života, ochranu kulturních památek, rozvo1 umeni nebo pro životni prostředí nebo k obdobnému účelu. Nástrojů , 2

které k tomu právo nabízí , je celá řada . Nejvýznamnější mezi nimi je zákonná úprava nadaci a nadačnich fondů . Doby, kdy u nás z počátku 20. století po desetiletí přežívalo jen Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových , jsou dávno pryč. Další nadace vzn ikly již krátce po roce 1990, kdy jejich úpravu zavedl nejprve hospodářský zákoník a vzápětí poté nově ve čtyřech paragrafech starý občanský zákoník novelou č . 509/1991 Sb. Lakoničnost těchto ustanovení vedla k liberálnímu pojetí nadačního práva, nebránila však ani prosazování ryze sobeckých cilů pod rouškou nadační bohulibosti. Strohá úprava rovněž řadu praktických otázek neřešila a vyvolávala problémy. Zákonodárcova reakce vedla ke značnému zpřísnění nadačního práva v zákoně o nadacích a nadačních fondech č. 227 /1997 Sb. Požadavek zákona, aby peněžní vyjádření vkladů a darů do nadace zapsaných v nadačním rejstříku dosáhlo výše alespoň půl milionu korun, se ocitl v konfliktu s dosavadní praxí, kdy existovaly i nadace s menší majetkovou základnou . To vedlo k souběžné úpravě nadačních fondů, u nichž majetková fixace není předepsána . Přijetím nového občanského zákoníku bylo nadační právo začleněno znovu do kodifikace. Dává se tím mimo jiné najevo, že běžnou součástí civilního života je i nadační sektor. Nová úprava sleduje konzervativní přístup v tom slova smyslu, že nechce rušit násilně struktury již vytvořené , a proto zachovává i do budoucna paralelitu nadací a nadačních fondů . Konzervativismus se projevuje i v tom, že se obnovuje i tradiční pojetí nadační jistiny. Nová úprava však sleduje i liberální přístup v tom smyslu, že ruší zbytečná omezení a kromě toho také posiluje právní pozici zakladatele nadace, pokud ten o to bude mít zájem . Konečně jde v nové úpravě také o funkční pragmatiku sledující vyšší funkčnost nadačního práva. Pro nadace i nadační fondy je příznačné, že jejich základ tvoří soubor majetku určený k službě nějakému účelu a tomuto účelu je podřízena i jejich činnost. Protože tyto právní útvary nemají členy, zahrnují se spolu s veřejnoprávními fondy do skupiny právnických osob označených jako fundace . Nadace je typická tím, že má určitému účelu sloužit trvale. Rozdílně od dosavadní úpravy, která u nadací vylučuje jiný účel než obecně prospěšný , 3 připouští občanský zákoník i existenci dobročinných nadací. Dobročinná nadace podporuje určitý okruh osob určených jednotlivě či jinak (např. konkrétniho studenta Akademie výtvarných umění). Účel nadace musí být patrný z nadační listiny a je na zakladateli, jak jej vymezí. Někoho jistě napadne, zda je možné založit nadaci podporujici vyplácenim přispěvků např . zakladatelovy potomky. Zákonná úprava to připouští (§ 353 odst. 2), přece je však vhodné vzít v úvahu, že i dobročinné nadace by měly být přednostně využity k jiným cílům . Proto také zákon v § 353 odst. 1 zakazuje, aby nadace podporovala členy svých 3

Mauss, M. Ese1 o daru 1. vyd Praha SLON , 1999, s. 135

Jako jsou zejména ochrana duchovnfch hodnot, lidských práv nebo jiných humanitárnfch hodnot, ochrana životnfho prostfedf, kulturnfch památek nebo rozvoj vědy, vzdělání , tělovýchovy a sportu.

132 133

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

organu, sve zaměstnance a osob .i . . založit nadaci k finanční podpoře :i~s~ .bl1zk:. To tedy znamená, že sice mohu stran~~ vlastni spravy nadačního ·měn~1ch d.et!,.ale v tom p~ípadě musímzustat ra poht1ckých stran a hnutí nadac~mi. . Ste1ne Jako dosud Je vyloučena podpo-

~~dace se zakládá nadační listinou O • . . . . . v pnpadě, že nadaci založí něk rk . nada~n1 lrstrnu (nikoli smlouvu) pujde se i několik zakladatel u pokládáo~a ~s~b, proteze zákon přichází s pojetím, že I

neboť jeden z několika zakladatelu ~~d1~ou os~bu . T~ _má podstatný význam, a odstoupit způsobem jak . . nasledne nemuze rozmyslet, co učinil, listinu lze vytvořit, stej~ě ·a~~~~ uprav:no ~dst~upení od smlouvy. Nadační případě se však snadno~ . - .es: take ponzen1m pro případ smrti. V tomto tem pořízeni a smrt·1 p •. uze stat, ze vzhledem k časovému rozmezí mezi da• onzovatele nebud · • 1 • •. spravni rady či některé . e uce ~e nebo mozné určit např. členy 1 dy, kdy pořizovatel tyto in~I n_~ ez1~ost1. Proto zakonik přenáší pro takové připana ez1tost1 opomine -· . . . doplnit, pusobnost k dovrš . - . . . a neurc1 , kdo Je ma po Jeho smrti Náležitosti nadační ťen1 .nadacn1 .hstrny na vykonavatele závěti.

r. .

„

zároveň se zakladateli ~so: ~~u -~Y~I stanoveny j~d~odušeji než dosud. Leč ce - zakladatel m • • oznu1e zachovat s1 vlrv na další osudy nadauze v nadacní lisť • •· · . vyhrazuje možnost . _ . rne urcit, v Jakem směru si pro budoucnost sam zmen1t obsah n d - · 1· · obsah nadační list· a acn1 1st1ny; stejně tak může prohlásit iny za nezměnitelny· k · · .- • •. kdy tu zakladatel JIŽ neb d . . ·. ~ az ma vyznam zvlaste pro pnpad, poměry nadace (na • uh e a. ObJ~ktivnr duvody vyvolají nutnost změnit vnitřní Jistě není např vylpr. _na ra~it revizora dozorčí radou), nebo dokonce její účel. . ouceno ze nada -· . vzácných tvorů třeb .b .• ' ce znzena k podpoře zachováni určitých to ptáku. Tehd~ by a ~I :s~ého bílého jeřába , ztratí svůj účel při vyhynutí těch­ misto bílých podpormoo ~~~rhu nadace změnit její účel soud a povolit ji, aby • • . va 1a s1b1rské J·eřáb s1 to zakladatel nepřál a zrn_ .• Y pope1ave - to ovsem jen tehdy, pokud Vedle nadační hstin m e~u ~celu nadace výslovně nezakázal. jako JeJi organizační řá~ a usr_m.rt nad~ce statut(§ 314), který slouží především (destinatářům) poskyt á urcu1e take, za jakých podmínek budou příjemcum Nada . . ov ny nadační příspěvky. ce musr byi majetkově b . •.. avena tak, aby mohla svůj účel plnit. Proto se vyžaduje vložit d 0 hodnota vkladu před t nr prr JeJrm založení na vkladech tolik, aby souhrnná s avovala alespo • 500 . • nebo nepeněžitý (tehdy h n trs. Ke, 4 ať již je vklad v penězích , ·k se Je o hodnot •· za lad se označuje Jako d • . .. . a urcr obvyklou cenou). Tento majetkový na acnr Jrstrna .s Nadační jistinu mohou spoluvytvářet

z·

vy

• Původně se navrttov I I možné a o, vzhledem k různým k vázat f ~u Pnieti eura , nestanovovat v b~ utečnostem ovlivr'\ujícim hodnotu peněz, jakož fešent is ušnou výši finančnich ukazatel~ n~kém zákoníku pevné sumy v penězích , ale s Nadačn~ posléze pro odpor M1n1sterstva prána n Sobky částky životního mm1ma Od tohoto i Jistinu označuie dosavad . . ce a sociálních věcí ustoupilo se označuie h ni uprava nesp á ě nadačn1 Jistin sou m maietku a dluhu Proto se ~b~n Jako nadační Jmění Výrazem .Jmění" Y sky zákoník vrátil k tradičn ímu pojmu

NEZISKOVÝ SEKTOR V NOVÉM

i dary poskytnuté nadaci donátory po jejím vzniku . Zákoník vychází z pojetí, že nepeněžité dary spadají do nadační jistiny, zatímco peněžité jsou určeny k nadačním příspěvkum pro ty, jimž má nadace sloužit. Vždy však rozhoduje donátorova vůle , a určí-li něco jiného, je nutné to respektovat. Nadace muže s nadační jistinou nakládat jen omezeně . Tím zákonná úprava dbá, aby nadační jistina neztratila na své hodnotě . Vedle nadační jistiny má nadace samozřejmě i majetek, jenž jistinu netvoří a s nímž m ůže nadace - při respektování svého účelu - volně nakládat. Nadační jistina (souhrn vkladů a p ří padných darů) přirozeně nemá fixní hodnotu: zvláště pokud ji tvoří i nepeněžité hodnoty. Cena různých věcí - cenných papírů, uměleckých předmětů , ale i pozemků a budov - se v čase mění. Ale není důvod promítat do nadačního rejstříku každý pohyb těchto hodnot, jak tomu bylo dosud . Proto nová úprava přichází s pojmem nadačního kapitálu jako peněžního vyjádření nadační jistiny, která zápisu do rejstříku podléhá. Nadační kapitál je tedy fixní údaj (číslo uvedené v zakládací listině nadace), který se zapíše do příslušné evidence; jeho výše se nemění automaticky se vzestupem nebo poklesem hodnoty nadační jistiny, ale případně rozhodnutím podle stanovených pravidel(§ 342 až 348). Rozmnoží-li se nadační jistina, lze zvýšit nadač­ ní kapitál - ale zda k tomu dojde, záleží na rozhodnutí správní rady. Pokud ale nadace pozbyde některou část nadační jistiny (např. shoří-li dům , který jistinu spoluvytvářel) , je na nadaci , aby nadační jistinu doplnila.6 Není-li to dobře možné, musí se snížit nadační kapitál. Nelze tak ale učinit pod limit 500 tis. Kč . Byla-li by nadační jistina pod touto hranicí po dobu přesahující jeden rok, je nadace ohrožena ve své existenci, protože pak ji může soud zrušit a nařídit její likvidaci. Tomuto následku by bylo možné se vyhnout přeměnou nadace na nadační fond , ale takový postup by zakladatel nadace musel v nadační listině výslovně povolit. Podle dosavadní úpravy mohly nadace financovat aktivity odpovídající jejich účelu především z výnosů vlastního majetku (např. z pronájmu nemovitých věcí , z výnosů z cenných papírů) a z nabytých darů , jinak v rozsahu velmi omezeném : pořádáním tombol nebo kulturních , společenských , sportovních čí vzdělávacích akcí. Občanský zákoník po vzoru četných zahraničních úprav připustil možnost nadací provozovat vlastní podnik (přímo , ale i nepřímo , na základě vlastnění podílů v obchodní společnosti7) , pokud bude její podnikání představovat vedlejší činnost a výnosy z podnikání budou vynakládány k podpoře nadačního účelu .

Hlavní (statutární) činnost nadace spočívá typicky v poskytování příspěvku destínatářům v mezích účelu, který jí zakladatel vymezil. Jak nadace slouží svému účelu, dokládá ve výroční zprávě . Veřejně prospěšná nadace - nadace 8

7

134

Pokud jde o uvedený příklad , nemusi jit nutně o obnovu zničeného domu , ale o hodnotový ~ávrat nadační jistiny na původni výši. adace však nesmí být v obchodní společnosti neomezeně ručicím společnfkem

135

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KA2DÉHO NEZISKOVÝ SEKTOR V NOV~M

slouží~.í naplňováni obecného blaha - musí výroční zprávu dobrocmná nadace ukládá výroční zprávu ve svém sídle.

uveřejnit, zatlmco

V úpravě organizační struktury kopíruje nová právní úprava tu dosav d · Stat ť · á d •• a n1 . . _u .am1 org .n na . ace. tvon správní rada tvořená alespoň třemi členy. Jako vrntrn1 kontrolni organ pusobí v nadaci dozorčí rada . I ta má alespoň, tři čle N . • k b ' :r. ny. • .emus1 vs~ .ýt. z, 1zována v každé nadaci: obdobně jako dnes je zřízení dozorci rady.povmne, Jen pokud nadační kapitál dosáhne výše alespoň s mil. Kč. Kde dozorč1 rada nemusí být zřízena, postačí, pokud ji nahradí revizor. Tím není spektrum vnitřních orgánů nadace vyčerpáno. Nadační listina i statut mohou vedle těchto zřídit i další orgány a vymezit jim působnost.

.Čle~~vé správní i dozorčí

rady a stejně tak i revizor jsou k výkonu funkce zpusob11t, pokud nejsou k nadaci v pracovním poměru a pokud jsou bezúhonni. Jejich bezúhonnost se posuzuje se zřetelem k tomu, jaký má nadace účel. Zá~oník vychází ze schématu, že funkční období členů orgánů je pětileté, že před Jeho uplynutím může být člen ze své funkce odvolán , pokud poruší nadační listinu, statut nebo zákon s účinky zjevně narušujícími pověst nadace, a že své členy si volí správní i dozorčí rada samy, zatímco revizora volí správní rada. I v tomto směru může zakladatel v nadační listině zvolit jiná pravidla. Může určit jiný způsob obsazování orgánů, jiné funkční období jejích členů, další důvody pro jejich odvolání atd. . :ávěr úpravy nadací je věnován, podobně jako u spolků, technickým pravidlum o likvidaci nadace, o sloučení nadací a o přeměně nadace na nadační fond . Přeměna nadace na nadační fond ovšem přichází v úvahu jen výjimečně, v případě, že hodnota její nadační jistiny dlouhodobě klesne pod půl milionu ko~~ ~že takovou přeměnu nadační jistina výslovně připouští. Tato přeměna, ste1ne Jako sloučení s jinou nadací může zachovat donátorskou myšlenku zakladatele i v případě, že nadační jistina nedostačuje a není naděje na brzkou obnovu alespoň její minimální hodnoty vyžadované zákonem . Konzervatismus nového zákoníku vedl k zachování nadačních fondů přive­ dených do našeho práva podle rakouského vzoru zákonem z roku 1997. Nadační fond~ jsou pojaty jako zvláštní segment nadačního práva a jsou spolu s nadacemi upraveny v jednom oddílu zákoníku . Již proto se na nadační fondy podpúrně použijí i ustanovení o nadacích, pokud ustanovení o nadačních fondech nemají zvláštní úpravu.s 8

Nadace před ta 1 · ~•-· . s . Y_UJ prototyp právnrckých osob fundačního typu obdobně jako spo'ky před· .....vu11 zá adnr utvar právnrckých b ty ' pod ě ži oso pu korporačního Proto se ustanovení o nadaclch k ur~;1 ~~I ~í na vše.chny právnrcké osoby, 1e11chž základ představuje majetek vyčleněný b mu_ u u, ste1ně Jako se ustanovení o spolcích použijí podpůrně na všechny právnické Y Iv?~"~ čl~nskou základnou Tuto automatrku bere na vědomí i zákon o obchodních na:r:cr . · ery.Jr v§ 3 odsl 1 z praktrckých duvodu výslovně vyloučil Občanský zákoník použ~ u~pravě ~stavu stanovil výslovně (§ 418), že se r na tyto právnické osoby podpumě noven nadačního práva , 1akkolr JSOU ústavy právnrckýmr osobami jiného typu Pro

Nadační

fond lze založit k účelu užitečnému společensky nebo hospo-

dářsky, ať již v podobě obecně prospěšné , nebo dobročinné . Nemá však jít

trvalou službu těmto účelům . Proto nadační fond nedisponuje nezcizitelnou majetkovou základnou - na rozdíl od nadace nemá nadační jistinu . Předpoklá­ dá se totiž, že nadační fond bude zřízen k dosažení určitého účelu v určitém čase - např. k finanční podpoře výstavby a zprovoznění konkrétní nemocnice, školy apod . - a že tedy spotřebuje , co mu bylo k určenému účelu vyčleněno , a potom skončí. Anebo že nadační fond bude od svého zakladatele nebo donátorů pravidelně nabývat finanční prostředky k příspěvkům pro destinatáře a krytí vlastního provozu , takže bude fungovat jako „ průtokový penězovod ", jako zprostředkovatel mezi těmi , kdo chtějí pomáhat, a těmi , kdo pomoc potřebují , a skončí, až přítok peněžních prostředků vyschne, popř. až pomoci nebude potřeba . Koncept dočasné existence nadačních fondů , z něhož občanský zákoník (stejně jako dosavadní úprava) vychází, ovšem není kategorickým příkazem . Již dnes existují nadační fondy, které trvají patnáct let s perspektivou dalších desítek let svého dalšího trvání. 0

Národní galerie a jiné ústavy Spolky i nadace jsou právní útvary velmi staré. Postupně se vedle nich pod vlivem kanonického práva vyvinula ještě kategorie ústavů jako zvláštních právnických osob, jejichž hlavním účelem je poskytování obecně prospěšných služeb v nemocnicích, útulcích pro chudé, pro sirotky apod. Toto nebo podobné účelo­ vé zaměření činnosti některých právnických osob má svoji funkci i dnes. Přes­ tože mnohé služby tohoto typu poskytuje veřejná sféra, prostor pro soukromou iniciativu pomoci potřebným není uzavřen . Zájem dát těmto aktivitám právní rámec vedl v roce 1995 k přijetí zákona o obecně prospěšných společnostech. 9 Koncept obecně prospěšných společností sledoval zavést do našeho práva entity typu obecně prospěšných ústavů, jako jsou public serving organization angloamerického nebo Anstalt německého práva. Koncepce zákona o obecně prospěšných společnostech byla od počátku kritizována. Především proto, že pojmově nejde o společnost. Jde o útvar, který nemůže být společností , protože nemá společníky. Nový občanský zákoník se právě z těchto důvodů nevydal cestou reformované úpravy obecně prospěšných společností. Ale protože je soukromému právu cizí násilně vstupovat do toho, co již nastalo, nevymezuje se vůči existujícím obecně prospěšným společnostem nepřátelsky a v§ 3050 stanovil, že obecně

:°

9

právnické osoby veřejného práva však platí výhrada, že na ně lze použít jen ta ustanoveni občanského zákoníku , která se slučují s veřejnoprávní povahou těchto osob (§ 20 odst. 2). Zákon č. 248/1995 Sb.

136 137

OBČANSK~ PRÁVO PRO KAŽDEHO

NEZISKOVÝ SEKTOR V NOV~M

prospěšné společno.st1 ji~ ~nikl~ budou existovat podle dosavadního práva 1nadále a budou se 1po učinnost1 nového občanského zákoníku řídit zákonem č. 248/1995 Sb., ledaže se samy z vůle svých orgánů přemění na nada · dačnl fond nebo na ústav.

ci, na-

~rávě ústav je - vedle korporací a fundací - třetím typem právnických osob kt.ery o.b~~ským zákoníkem upraven. Jen zdánlivě jde o nový termín. ústa~ vu ~x~stuJe J_iz dne~ cel_á ~ada. 10 Nejde jen o Národní galerii, kterou zákon prohlasuje za ustav, Jehoz ukolem je odborně shromažďovat a spravovat malíř­ ská, sochařská a grafická díla domácího i cizího uměn í, vědecky 0 nich bádat ~ zpřístup~i~_je veřejnosti. Jakkoli je Národní galerie státním (veřejnoprávním) ustavem , JeJ1 zákonná úprava vystihla kvalitně , v čem je funkce této instituce jako ústavu.

!e

Ústavy se liší od korporací tím, že nemají

členy;

osobní složku

ústavů tvo-

ří zaměstnanci. Tím je dáno, že ústav není ovládán zásadou demokratického řízení , nerozhoduje v něm většina , jak tomu je na členských schůzích spolků a valných hromadách obchodních společností - ústav je ovládán direktivně, rozhoduje v něm ředitel jako statutární orgán. Ředitel podléhá kontrole správní rady, jejíž členy jmenuje zakladatel ústavu. Od nadací se ústavy liší tím, že ne~ají nezcizitelnou majetkovou základnu obdobnou nadační jistině , jakkoli je ~aJ:tková složka pro ústav důležitá . Proto občanský zákoník stanoví(§ 402), ze ustav provozuje společensky nebo hospodářsky užitečnou činnost, jejíž výsl:dky jsou každému dostupné rovnocenně za podmínek předem stanovených, a z: tak či~í s využitím své osobní i majetkové složky. Význam majetkové slož· k~ ust~v~ Je zdůrazněn i tím, že určité majetkové dispozice týkající se nemovitých vec1 , hodnotnějších movitých věcí nebo autorských či průmyslových práv nemůže ředitel ústavu učinit samostatně, ale jen se souhlasem správní rady. . . Obdobně jako jiné právnické osoby, o nichž byla řeč v této kapitole, mohou 1 u~tavy k podpoře své statutární činnosti provozovat obchodní závod. Logický ~za~av:k, ~~erý ~es tí':1 spojen, vede k nařízení, že tato či jiná vedlejší činnost ~mi ?~ k UJmě Jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných ústavem v ramc1 Jeho hlavní činnosti.

Ú~tav _se zakládá

zakládací listinou, případně pořízením pro případ smrti. Specificka povaha ústavu vede k tomu, že zakládací listinu může měnit i za trvání ~~tavu zakladatel, případně osoba jím určená. Jen není-li tu již zakladatel a neu~cil-h ani, kdo je místo něho oprávněn zakládací listinu měnit, přechází tato pusobnost na správní radu .

~ledisko transparentnosti je důležité i pro činnost ústavů. Proto zákoník sta-

nov~_zvlášt~í ?ravidla pro jejich účtování, ověřování účetní závěrky a sestavení

Rozostřené hranice právnických schémat rávnické myšlení je typická tendence uvažovat způsobem, že nabídne-li P ro p nějakou cestu , uzavírají se tím cesty Jiné. ·· Sou d ni' zam1't nu t'1 za?1su ' . Nazákon dačního fondu proti korupci s odůvodněním , že potírání korupce nen1 obecně prospěšným cílem ve smyslu zákona, 11 je to~o výmluv~_Ý~_ ?okladem . . Občanský zákoník oslabuje sklony vtěsnavat pulzui1c1 z1vot do škatulek „Jedině správných" právnických schémat. Soukromé právo nabízí koncepty sledující určitý směr pokládaný obecně za rozumný . Pouka_z~je , že pr~ účely neziskového sektoru se hodí nejlépe spolky, nadace, nadacn1 fondy a ustavy, pro podnikání obchodní společnosti , případně družstvo. Dává najevo, že pro urč~~é aktivity se nejlépe hodí právní figura spolku , pro jiné nadace , pro poněkud odhsné činnosti se nejlépe hodí nadační fond a pro další právní forma ústavu. Obecně pojatému účelovému zaměření zákoník také přizpůsobuje právní ustrojení jednotlivých právních forem . Nezakazuje však volbu alternativních cest. .Ačko~i tedy občanský zákoník např . vidí jako nejvhodnější právní formu pro nez1skove provozování soukromého muzea elektrických vláčků ústav, nic nebrání , aby byly za týmž účelem zřízeny spolek, nadace, nadační fond , svěřenský fond, společnost s ručením omezeným nebo družstvo. Zákon sice dává nepřímo najevo, že nadační fond nebo družstvo nejsou pro tento účel úplně nejvhodnější , nicméně volbu ponechává zakladatelům , na nichž je, aby sami zvážili klady a zápory té či oné cesty. V tom je přece podstata soukromého života: smysl soukromé inioiativy je ospravedlněn právě tím, že jde o výsledek vlastní volby činěné na vlastní odpovědnost.

Umění darovat

Investice do veřejně prospěšného nebo dobročinného účelu je rovněž výsledkem vlastní volby. Spolky, nadace, ústavy, ale také církve a náboženské společnosti a jiné útvary, ať s právní subjektivitou, nebo bez ní, tyto účely sledují nebo je sledovat alespoň mohou . Podpora obecného blaha se samozřejmě nevyčerpává jen zakládáním nadací a ústavů mecenáši. Soukromé entity peču­ jící o zlepšení kvality života, ochranu kulturních památek či životního prostředí a dosahování obdobných cílů žijí velmi často z podpor od veřejných institucí i darů od soukromníků .

1zpnstupneni výročních zpráv.

11

" Vzpomeňme napf. četné ústavy Ak d ě "' · · a emre v d ..,R, ustavy zfrzované univerzitami atd.

138

Zákon č. 227/1997 Sb., o nadacích a nadačnich fondech , jako přfklad uvádí , že obecně prospěšným cflem je rozvoj duchovnich hodnot, ochrana lidských práv nebo jiných humanitárnich hodnot, ochrana přírodnfho prostředl , kulturnich památek a tradic a rozvoj vědy, vzdělánf , tě· lovýchovy a sportu.

139

NEZISKOVÝ SEKTOR V NOVtM

OBCANSKt PRAVO PRO KA2.DtHO

Soukromá osoba nejednou přispěje na to či ono - děti v dětských domovech, obnovu kapličky v obci nebo útulek pro zvířata . Je její věc, zda se rozhodne darovat. komu a na jaký účel , a na dárcově rozhodnuti záleží i to, za jakých podmínek daruje a jak velký dar to bude. Někdo má dobrý pocit už jen z toho, že dal drobnou či větší peněžní částku a zbavil se peněz v dobré víře , že tak činí na bohulibý účel , a nijak zvlášť neřeší , komu vlastně přispěl a k čemu vlastně bude jeho dar ve skutečnosti využit. Jiný si i před darováním dvacetikoruny ověřuje , kdo vlastně je příjemcem daru, nakolik je transparentní. jak hospodaří , zajímá se, jak velké jsou jeho náklady na správní činnosti a kdo vlastně zastává funkce v orgánech právnické osoby, které chce přispět. Význam může mít rovněž vědomost o zakladateli právnické osoby a ověřeni, jak silný vliv má na další osudy této právnické osoby. Bylo již uvedeno, že není vyloučeno , aby např. nadace změnila za určitých podmínek svůj účel. Stane-li se tak rozhodnutím zakladatele nebo některého orgánu nadace - tato možnost musí být Zjevná z nadační listiny, která je veřejně přístupná - pak dar poskytnutý na dosavadní účel nemůže být proti dárcově vůli použit k novému účelu (§ 325). U darů v řádu alespoň tisícikorun má jistě zvláštní význam úvaha, zda dar má být projevem čisté filantropie a chci-li darovat anonymně, anebo přeji-li si ze svého bohulibého skutku také sám mít něco navíc - být uveden veřejně mezi dárci, snížit si základ daně z příjmů o hodnotu daru apod . Poskytnu-li však na dobrý účel něco za protiplnění v podobě reklamní nebo propagační služby poskytnuté mi příjemcem, nejde již o dar a filantropii, ale o marketingový projekt, třebaže i ten může pomoci dobré věci, byť je vlastni prezentace sponzora významným prvkem projektu . Sociální stratifikace a nahromadění významných majetků v rukou některých lidí vede část z nich k úmyslu přispět na nějaký obecně prospěšný cíl významněji , ale nemají v úmyslu investovat čas a námahu do zakládání nadace nebo ústavu a nemají ani zájem založit spolek a stát se spolkovým funkcionářem, zabývat se správou nějaké právnické osoby a dohlížet na ni. Prostě jen chtějí částí vlastního majetku zlepšit něco, co bude k obecnému prospěchu, ale nechtějí se ani zatěžovat správními a administrativními činnostmi, které jsou s tím nutně spojeny, ani se jim nelíbí představa, že by hodnota, kterou k podpoře zamýšleného cíle věnují , splynula s majetkem nějaké právnické osoby. Jedním z nástrojů , který lze využít, je přidružený fond. Občanský zákoník umožňuje svěfrt nadaci do správy sumu peněz, nemovitou věc, cenné papíry čí jinou hodnotu s tím, že peníze nebo výnosy ze svěřeného majetku budou použity na účel, který si donátor vymínil. Děje se tak smlouvou s nadací(§ 349), přičemž účel přidruženého fondu musí souviset s obecným posláním nadace. Tak lze např nadaci podporující studenty vysokých škol svěřit přidružený fond k podpoře zvlášť nadaných studentů určitého oboru nebo určité vysoké školy, fakulty apod. Takto vyčleněný majetek spravuje nadace podle pravidel ujednaných ve

140

smlouvě ; není-li nic ujednáno , podle pravidel prosté správy,12 zpravidla za obvyklou odměnu . Přidružený fond není právnickou osobou , ale může mít zvláštnl označení. Majetek v přidruženém fondu může být k určenému účelu zcela vyčerpán , a pak fond v důsledku toho zanikne . Může ale představovat i trvalou

hodnotu, jako je např. nemovitá věc určená k pronajímání , z jejíchž výnosů bude určený účel naplňován . Majetek může být do přidruženého fondu vložen i jen na určitou dobu a pak se vrátit zpět vlastníkovi. V případě , že by snad nadace byla za trvání přidruženého fondu zrušena , je majetek ve fondu zvlášť chráněn a likvidátor s ním musí naložit podle smlouvy - pokud smlouva mlčí , potom tak, aby právní povaha a účel přidruženého fondu byly zachovány i nadále (§ 352). Těm , kdo nemyslí jen na sebe a své nejbližší, ale i na jiné , se tedy nabízí nejrůznější možnosti, jak přispět ke zlepšeni veřejného prostoru i kvality života jiných . Aktivity souvisící s neziskovým sektorem patří v tomto směru k nejvýznamnějším , byt' nejsou jediné.

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Nové pojmy

• • • • •

• •

12

veřejná prospěšnost

spolek pobočný

spolek

ústav přidružený

fond

Právní úprava významně změněná co do obsahu soudní přezkum rozhodnutí spolku dotýkající se člena spolku liberalizace nadačního práva se současným posílením právnl pozice zakladatele - připuštěni existence dobročinných nadací - širší možnosti nadace v rámci podnikáni

Podstata prosté správy je v péči o zachováni svěreného majetku. Je-li napf. v prosté správě P~zemek s domem , nelze jej prodat a pfeměnit majetkovou podstatu nemovité věci na peně­ žitou sumu(§ 1405 a násl.).

141

OBCANSK É PRÁVO PRO KA2DÉHO

Zcela nová právní úprava •

•

status ve~e~~é ?rospěšnosti, který lze přiznat právnickým osobám , JeJ1chz poslán ím je přisp ívat k dosahování obecného blaha

Jak založit firmu?

transparentn í evidence spolků v soudně vedeném veřejném rejstří ku

•

možnost svěřit rozhodován í sporů mezi členem spolku a spolkem rozhodč í komisi

Směna je

stará jako lidstvo samo. Pů vodně sice mezi lidmi často probíhala pouze dí/čl směna směřující k obživě, ale postupem času si strany obchodu hledaly cesty, jak i u směny vydělat. Někteří měli více, uměli více, jiní to chtěli, aniž by to bylo nutné pro základní obživu. Začalo se obchodovat. S obchodem přišly také podvody, lichva, neplněn i, bankroty, a lidé začali hledat regulaci a domáhali se ochrany a její vymahatelnosti. Bylo jasné, že pouhý obchod nestačí, je nutné upravit zajištění splnění dluhu, soudní vymahatelnost, insolvenční právo apod. Právní řád se stával širším a širším a vice a vice dopadal na ty, kdo podnikají a neuspějí. Reakce přišla velmi rychle. Vytvořily se korporace, právnické osoby, které nahrazovaly v jednání lidi, omezovaly svoji vlastni odpovědnost, a chránily tak svůj vlastní majetek. Obchodníci začali zkoušet nové formy podnikání, a právní řád opět zareagoval a bránil jejich zneužití. Později se obchodníci označili za podnikatele a právní řád jim věnoval více a více pozornosti. Nová úprava soukromého práva tak také činí a upravuje jak obecné právnické osoby, tak ve zvláštním zákoně také obchodní společnosti a družstva. Občanský zákoník vymezuje pouze základní pojmy, jako jsou podnikatel, firma, prokura apod., a regulaci společností ponechává na zvláštním zákonu, který se pokouší řešit napětí a střety, jež při podnikáni vznikají.

Podnikatel a firma

Člověk je jistě tvor soutěživý a hledající nové a nové možnosti , byť právo ho leckdy v možném rozletu omezovalo. Zejména ve středověku docházelo k omezování možného obchodování např. tím , že se zakazoval nebo omezoval úrok, nicméně podstatu obchodování při realizaci zboží a služeb to nenarušilo. Obchodování je ostatně motorem řady objevů, byť současně mnohdy exploatovalo lidskou sílu a sociální a životní prostředí. Proto se nejen od dob průmyslové revoluce, ale také od skončení druhé světové války posilovala právní ochrana těch, kdo jsou v obchodování slabší, a současně se věnovala pozornost jeho

142 143

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

vlivu na naše okolí a prostřed í. V posledn ích letech je tento trend umocň · h .k dá • ovan sna o~ za ono rcu regu lovat globální společnosti a jejich vliv na světovou komunitu .

Občanský zákoník ve zm íněném trendu pokračuje a přináš í úpravu která chrán í jak slabší strany, tak zohledňuje podnikatele a různé nástroje pod~ ikánl. Základn ím předpokladem podnikán i je profesionalita, tedy předpoklad vyšších znalostí toho, kdo jako podn ikatel vystupuje . To ostatně řeš í již obecné pravidlo o tom, že ten , kdo se veřej ně přihlás í k odbornému výkonu určité činnosti, dává tím najevo, že je jí v této m íře schopen a že to od něj každý m ůže v právním styku očekávat. Toto očekáván i není potřebné pouze pro podnikán il, ale pro všechny činnosti, kde člověk vystupuje jakožto odborn ík nebo příslušn ík určité­ ho povoláni (lékař, soudce apod .).

Občanský zákoník v reakci na svou snahu regulovat větši nu toho, co se týká obecného práva občanského, upravuje také základní pojmy podnikatelského světa , které zatím známe z úpravy obchodn ího zákon íku . Ačkoli tedy občanský zákoník neupravuje obchodní korporace, tedy jsme nezvolili cestu jediného kodexu soukromého práva , přesto upravuje základní právní pojmy podnikatelského světa . Proto v občanském zákoníku nacházíme regulaci podnikatele, firmy, prokury, obchodního tajemství nebo závodu . Zákon o obchodních korporacích na to již jen navazuje.

Určuj ícím pojmem je podnikatel, vymezený v § 420 nového občanského zákoníku. Zákon předpokládá , že podnikatelem je ten , kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku . Zákon současně ale také normuje, že tato činnost musí být vykonávána živnostensky nebo obdobně , tedy nezakázaně, a současně že podnikatel se považuje za podnikatele pouze se zřetelem k této činnosti. Důvod , proč zákon stanoví, že podnikatel je podnikatelem , pokud podniká, je v tom, že jedna osoba může působit v určitých vztazích jako nepodnikatel (např když kupuje dům pro svou rodinu nebo si kupuje oběd v restauraci) a v jiných jako podnikatel. Je zjevné, že občanský zákoník vymezuje podnikatele nikoli podle jeho statusu, tedy nehledí na to, zda je to člověk nebo právnická osoba, ale činí tak v návaznosti na jeho činnost. Současně je zjevné, že jedním ze základních znaků podnikán í je jeho účel , tedy dosahování zisku , nicméně např. společ­ n~stt s ~čením omezeným a akciové společnosti se výslovně umožňuje, aby, ac podnikatel, vyvíjely také nepodnikatelskou činnost. Zákon jinak totiž před­ pokládá , že každá právnická osoba, která je zapsána v obchodním rejstříku , se ~o~ažuje za podnikatele, a to bez ohledu na to, jakou vyvíjí činnost. Proto pi~~' · ze občanskoprávní teze o podnikání podnikatele se ve skutečnosti pouz1ie pouze pro podntkatele člověka a právnické osoby, které nejsou zapsány v obchodním rejstříku , protože typicky obchodní korporace jsou podnikateli od svého vzniku .

144

JAK ZALOŽIT FIRMU?

často se také ří ká, že podn ikají fi rmy, že firma n ěco prodala, fi rmu n ě kdo kou il apod. Ačkoli jsou takovéto obraty z hled iska formálního práva nesprávné je každý nejen chápeme, ale dokonce je i ospravedlnit. Po.dle občanského zákoníku je nicméně firmou jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodn ího rejstří ku (§ 423 nového ob čanského zákoníku). Tedy podnikatel , který v obchodním rejstří ku zaps~ n nen í, P?~n.ik~ pod vlastním. jménem, zapsaný podnikatel pak pod firmou . Zakon umoznuie 1 to, aby podntkatel používal firmu , kterou koupil nebo jinak získal , pokud k tomu má byť jen faktický souhlas původního nositele firmy a pokud připojí k této firmě dodatek, ze kterého bude zřejmé , že je právním nástupcem původního vlastníka firmy. Zákon ík tak zjevně zohledňuje fakt, že firma je mnohdy velmi cenným statkem , protože to je to, s čím si veřejnost podnikatele spojuje, aniž by ho třeba znala . Firma ale má, jak jsme naznačili , i jiný obsah a bývá ztotožňována s podnikatelem samotným. To je sice formálně nepřesné , ale možné vyjádření již proto, že firma je zejména z pohledu jej í možné hospodářské funkce mnohdy chápána jako synonymum pro obchodní společnost. Ono to není ale nic pře­ kvapivého, v zahraničí se již léta píše a mluví o teorii firmy, tedy o konceptu , který předpokládá podnikání na bázi neuzavřeného věcného nebo obligačního souboru vztahů , který sleduje snižování nákladů podnikání a využití synergických efektů jednotného řízení. Protože na tyto úvahy navazuje zejména zákon o obchodních korporacích, není od věci si uvědomit, že firma je ekonomický jev, který funguje nezávisle na tom , jestli je konkrétním podnikatelem akciová společnost nebo třeba komanditní společnost.

~ntuitivně

můžeme

Závod a zastoupení podnikatele Kromě podnikatele a firmy upravuje občanský zákoník také další instituty významné pro podnikání a opět tak činí nikoli nahodile, ale systematicky. Přede­ všim klíčový nástroj podnikání - obchodní závod (dále jen „závod")- je upraven v rámci úpravy věcí v právním smyslu , čímž zákon projevuje jasný záměr, že závod je věcí bez dalšího. Závod je pojmem , který nahrazuje dosavadni podnik, a činí tak proto, že se současně mění jeho obsah . Dosavadní právní úprava totiž do podniku nezařazovala dluhy, které při jeho provozu vznikaly. Nově zákoník v§ 502 normuje, že závodem je organizovaný soubor jmění , který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Zákon zde váže na vymezení pojmu jmění , kterým se rozumí vše, co někomu patří (majetek), a dluhy. Nově tedy pojem závodu zahrnuje nejen majetek, ale také dluhy, které se závodem souvisejí. Závod je chápán jako jeden celek, byt' se skládá z různých jiných statků (věcí a práv), a je s nim také jako s celkem nakládáno. Druhým významným znakem závodu je předpoklad „organizace jmění podnikatelem". Bude tedy záviset na podnikateli samém , která část jeho jmění bude

145

OBČANSKE

PRÁVO PRO KAŽDÉHO

tvořit ~ávod,

vytvoří více závodů

apod. Zákon zde . •. opět cti vu11 podnikadomněnku, že závod tvoří vše, co zpravidla sl s~.u~~s~ě stanoví vyvratitelnou nicméně podnikatel oprávněn prokázat opak a toeudz1 t tJedo pr~vozu. I zde bude š. 1 mozne - · organizaci závodu slouží také ·Y u o . omnenku vyvráťt1· oa·I tele,

zda si

JAK ZALOŽIT FIRMU?

nicméně zejména pro ochranu třetích osob

Jakožto hospodářsky a funkčně samostatn~~~n~st _podnika:ele

~ořit pobočky

:~;~~~:~j ~~r:er~~:~ ~~~nikatel. podnik~ a ::žz=l~~~~·í ~a;:i~/~~:n~~~~~~

vhodnější.

y podnikatel sam podle toho, co je pro jeho podnikání

Na možnost tvorby různý h · ď -. . katelského zastou . kt _c zav~ .u c1 ~obocek pamatuje také úprava podniomezen . I . peni , .ere oznacu1eme Jako prokuru. Prokura je i nadále neprovozu a~ n~ moc podnikatele ke všem právním jednán ím, k nimž dochází při

nen plnit ~:~o ~v~ebo ~obo·č-~y~ _Prokurista, kterým může být jen člověk, je povismí prokuru ~ '.nnost1 ~ P_ec1 radného hospodáře, tedy pečlivě a loajálně, a nena bud . p enest na tret1 osobu. Prokura je chápána jako plná moc pro všech. o~c1 ?rovozní právní jednání, ale není-li to výslovně dovoleno prokurista nesm1 prevadět ze závodu . . ' .. nemovitosti nebo je např. poskytnout jako zástavu. Protož . k e Je pro ura Jtnak plná moc 1·ak0 k • ď .. . . do obch d 'h0 . „ az a Jtna, vzniká a zaniká nikoli zápisem IS ko ni re1stnku , ale zpravidla jednáním zmocnitele nebo prokuristy. ZáP pro ury do obchodního reJ·st"'k • k . • jednaií v d . • n u vsa garantu1e ochranu tretích osob které ~ uvere v tento zápis a ted · d , 1. . ' jedná řád • 1 d • • . • Y. Je na- 1prokunsta v souladu se zápisem, Podni·knaet, e ~e by tr~tt .strana věděla, že prokura byla např. odvolána apod. e1 ma samozre1mě • t ristou. Občansk . . k . moznos se nechat zastoupit i jinak než proku0 podnikatel něk yh za •. ntk mu v t?mto ponechává volnou ruku s tím, že pověří-li 0 0 •· ·, z1skavá · · zástupce oprav· nění k • . Prt. provozu zavodu ur"'t c1 ou cmnost1 e vsemu pravnimu jednání k kt . Pro ochranu t• h kd . • e e:emu při této činnosti obvykle dochází. 0 _ s ~odnt~atelem Jednají, zákon také stanoví, že pokud Jsou v jeho pr~c ' vozovne a JSOU li v dobré .• jedná, je jeho zástu ce ak . - . . . vire, ~e ten, kdo tam za podnikatele nemusí zkoumat dp ' p Je_ho Jednant podnikatele zavazuje. Zákazníci tak • z a prodavac v obchodě · k t • . návštěvou, ledaže by to b lo . . ~e s u ecne prodavačem , nebo ien vačM nebude zjevně obl _Y .ZJevne: .na ~rvni pohled (např. pokud tento „prodaZe stejny·ch d . d . ece_n !ako vs1chn1 ostatní prodavači apod.). uvo u tkv1c1ch v ochraně ť ť h pení podnikatele stano . • . . . re 1c osob se pro případy zastoupřekročil oprávnění ktv' ·. ze !edná~t zastupce zavazuje vždy, i kdyby zástupce • ere ma Plat1 tedy že b d 1. nad rámec své funkce . h . · . · u e- 1 napr. zaměstnanec jednat • Je o Jednaní bude podn "k t 1 mu podnikateli jsou však dá _ . ' a e e zavazovat. Zastoupenépokud prokáže že třetí bny mo_znosti, aby se z takovéhoto jednání vyvázal, 0 ' so a o prekročení zá t č'h s ohledem na okolnosti -· d sup 1 o oprávnění věděla nebo pnpa u vědět musela p d ·k •• Iat, ze ho jednání ·eho zá t · o n1 atel se tak muze dovo1 s upce nezavazuje p t • a druhá smluvní strana neb 1 d „ • ro oze prekročil svou působnost dl . Y a v obré vire V takové „ d" . . · m pnpa e se bude zprav1a Jednat o Jednání vzniklé „ pnmo mezi zástupcem a třetí osobou.

146

Tajemství a konkurence v podnikání Není asi překvapivé , že mnoho jednotlivostí, které podnikatel v rámci podnikání dělá , chápe jako vlastní know-how, tedy jako soubor vlastních znalostí a dovedností , které ostatním nechce volně zpřístupňovat. Mnohdy jsou to skutečné výrobní postupy, jindy zas jen informace, které mu dávají výhodu na trhu . Občanský zákoník i na toto pamatuje a upravuje obchodní tajemství, které chápe jako konkurenčně významné , ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích nedostupné skutečnosti , které souvisejí se závodem a jsou podnikatelem utajovány. Obchodním tajemstvím tak nen í každé tajemství , ale pouze to, které je konkurenčně ocenitelné, tedy jeho znalost by mohla přinést konkurenci urči­ tou výhodu apod . Zákon předpokládá , že obchodní tajemství je věcí v právním smyslu a podnikatel musí činit vše rozumně potřebné , aby ho udržel v tajnosti. Zákon samozřejmě nebrání , aby podnikatel své obchodní tajemství nebo jeho část dočasně poskytl třetí osobě , nicméně se tak má stát smluvně a zpravidla za úplatu {licenční smlouva) . Účelem regulace obchodního tajemství je ochrana konkurenceschopnosti toho podnikatele , který došel k informacím a skutečnostem , které jiní nemají. Proto zákon předpokládá , že je-li obchodní tajemství nezákonně narušeno , má podnikatel právo obrany. Občanský zákoník proto v rámci nekalé soutěže normuje, že pokud někdo , komu bylo obchodní tajemství svěřeno , toto zpřístup­ ní jiným (nebo jinak sdělí) , dopustil se porušení obchodního tajemství. Tohoto chování se může dopustit i např. zaměstnanec, který se dostal do styku s částí obchodního tajemství. Podnikatel má pak právo se dovolávat toho, aby se narušitel jeho obchodního tajemství takového chování zdržel nebo aby odstranil závadný stav. Podnikatel tak má v první řadě možnost dovolávat se obnovy původní ochrany obchodního tajemství. Současně se však může podnikatel dovolávat přiměřeného zadostiučinění , náhrady škody nebo vydání bezdůvod­ ného obohacení. často totiž obnova původního stavu není možná , resp . je nedostačující , proto může podnikatel chtít také zpravidla finanční kompenzaci , tedy peněžité vypořádání.

Konkurenční okolnosti podnikání se však neprojevují pouze v obchodním tajemství, ale význam mají také v ochraně podnikající právnické osoby, která pro jednání s dalšími používá zástupce. Mnohdy se stává, že zástupci , ať již je to člen orgánu právnické osoby, nebo třeba prokurista, mají možný konflikt zájmů v tom ohledu , že buď sami podnikají ve stejném předmětu podnikání , nebo v něm podniká někdo jiný, ale zástupce jedná na jeho účet (zákaz konkurence) . Zákon považuje takovýto konflikt za nežádoucí a stanoví , že zástupce toto činit může jen tehdy, pokud s tím zastoupený podnikatel souhlasil. Tedy se nejedná 0 přímo zakázaný konflikt, ale předpokládá se, že zástupce možný střet se ~astoupeným probere, oznámí mu ho a bude se chovat podle jeho pokynu a záimu. Zástupce totiž obecně nikdy nesmí jít proti zájmům zastoupeného.

147

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO JAK ZALOŽIT FIRMU?

Pokud by zástupce tato pravidla porušil m . • . aby se takového jednání zdrz"el ale • ,ě uze zastoupeny chtít nejen to ě . . soucasn se můž d · n J zastupce převedl získaný prospěch a .rt e_ ovo 1ávat toho, aby na dil náhradu škody. Pokud by tedy • , neni-1 o mozné, aby případně uhrapil zástupce nemovitost má zasto~apr. ~ rozp~ru se zákazem konkurence kouvedena, a není-li to moŽné ab ~e~y podnikatel právo, aby na něj byla přeZákaz konkurence má někd Y m~ y a _uhrazena škoda, která mu tím vznikla.

lem a jeho zástupcem ale tak/v~v em ~nam .nejen ve vztahu mezi podnikatemůže být konflikt mezi . „ h . ~~z1ch mezi společníky samotnými, protože by. Zákon o obchod . ~~1c pod~1kanim a podni~áním samotné právnické osořeJné obchodní s o1:1~ ~rporac1ch na to ~amatu1e a normuje, že společníci vedobný zákaz k ~ cnost1 a komplementaři ve společnosti komanditní mají obJe dále t ké on urence, ledaže společenská smlouva tato pravidla upraví jinak. a normováno aby záka k k ' z on urence platil i pro společníky společnosti s ruce· · ntm omezeným pokud t k • . I · ' a urci spo ečenská smlouva. Cílem těchto Pravid e I Je zachovat zásadní m • t · podnikat s tím ž • . . oz.~os ZeJména osobních společností nerušeně čnímu pod .k .' . e spolecnici ma1 1 možnost buď získat k vlastnímu konkurenni ani souhlas nebo m h • . • o ou ze spolecnost1 vystoupit či převést podíl.

Jaký nástroj k podnikání zvolit? Ačkoli sice již víme kdo · t0 . . co Je to závod či prokura nic z toho nevyPov i'd a. o tom jak' k kJeét ·podnikatel, · ' toto rozhodn . ' . on r ni podnikatel bude podnikat. Zákon totiž ponechává 1 u 1na uvaze samotnéh 0 d ·k . • • . . řadu moz·n t' p . po ni atele s t1m, ze mu ovsem dava celou os 1. odnikatel tak • • · tvím právn·ck muze podnikat osobně, v zastoupení, prostřednic· 1 e. oso by nebo např ě" k' dy 1nevy'hod k • . . · sv rens eho fondu . Každé řešení má své výhoy, azde sleduje trochu „ é ·1 · „ Jin c1 e a Je také Jinak transakčně náročné. Za. klad n1· &1ormou pod ·k · · · • . • 1 tedy bez různ . ch .• ~ a~i Je samozre1me podnikán! člověka samotného, nese veškera· y 'k mez1~lanku. Podnikatelem pak bude člověk sám, a tedy on nz1 a a vyhody s tím . „ . nich záko h . souvise11c1. Zákon zde ponechává na zvláštnec • Jak a kdy se bud · . • jiné oprávnění (advokát n • _e P!0 podnikáni pozadovat např. živnost nebo je sám odpověd . • ' ~tár, lekar) apod. Podnikatel je sám smluvní stranou, ny za rádne plnění · h · . • porušení trestníh . .~vyc povinnosti, sám nese riziko mozného udělit prokuru 1.0 °n p~avaéapod. ~uze se samozřejmě nechat např. zastoupit, • pn sv m podnikán'1vytv · •· této formy podni·ká . . . an závod apod. Podstatným rizikem n1 Je ze1ména to ž d ·k . protože se např v p·· dě . . • e po ni atel dáva všanc celý svůj majetek, npa Jeho upadku dl'š · · b . neo 1 UJe ma1etek podnikatelský a nePodnikatelsky· Moz"né . oso n1 zatiž · · proč se podniká formo á eni ma1etku podnikatele je často důvodem , Je . . • u pr vnické osoby. 1 ogicke, ze někdy Podnikatel hl dá .• vytváří ruzné smluvní struktury že e •. :esty sni~ení vlastního rizika tím, že a smluvním partnerem J d ' vytván ruzné mezičlánky mezi sebou samým · e nou z těchto struktur je také svěřenský fond, tedy

148

vytvoření majetkového fondu , který není podle zákona právnickou osobou, kte-

rým se bude konkrétní podnikání realizovat. Jak jsme řekli jinde, svěřenský fond vede ke vzniku majetku , který nikomu nepatří , a musí být proto spravován správcem, a jeho přímé ovlivnění podnikatelem, který ho vytvořil , je proto leckdy složité. Další formou podnikání je podnikání prostřednictv i m právnické osoby, zpravidla obchodní korporace. Ačkoli by se mohlo zdát, že hlavním účelem vytváření právnických osob je snižování vlastního rizika, není to tak jednoznačné . Mnohdy je totiž účelem právnické osoby, ve které se spojí více osob, i to, aby se snižovaly náklady na činnostech, které by jinak jednotliví podnikatelé museli činit sami, nebo to, aby využili vzájemného znalostního nebo ekonomického propojení (synergie). Právnická osoba tak není jen démonická maska, která má zakrýt skutečného vlastníka a hybatele podnikání , ale je to také nástroj rozumné správy vlastních věcí. Občanský zákoník sice vymezuje podnikatele jako takového, ale jinak se v regulaci právnických osob zaměřil jen na ty nepodnikatelské. Ačkoli umožňu­ je, aby např. nadace částečně také podnikaly, pokud možný zisk reinvestují , nedělá tím z nich podnikatele. Stěžejními nástroji podnikání tak budou obchodní korporace , tedy buď ty osobní (veřejná osobní společnost a komanditní společ­ nost), nebo kapitálové (společnost s ručením omezeným a akciová společnost) . Podnikat je samozřejmě možné také prostřednictvím družstva a podnikatelem je např. i státní podnik, který je nicméně přístupný pouze státu .

Jak založit podnikající právnickou osobu? Obchodní korporace sice upravuje zvláštní zákon , ale obecná pravidla pro právnické osoby upravuje zákoník občanský . V něm tak najdeme pravidla pro založení a vznik právnické osoby i pro její další existenci a následně i možné zrušení a zánik, přičemž zákon o korporacích tato pravidla jen doplňuje . Předně platí , že ačkoli právní osobnost právnické osobě dává zákon, resp . ji uznává, její ustavení váže na projev vůle . Občanský zákoník proto předpoklá­ dá, že právnická osoba se zakládá (ustavuje) primárně zakladatelským právním jednánim, tedy buď zakladatelskou smlouvou , nebo zakladatelskou listinou, je·li jediný zakladatel. Zákon o obchodních korporacích předpokládá, že osobní společnosti lze založit jen smlouvou, kdežto kapitálové i zakladatelskou listinou (u akciové společnosti v podobě stanov). Základním stavebním kamenem obchodní korporace je projev vůle, byť právní osobnost (právní subjektivitu) ziskává až zápisem do obchodniho rejstříku . Zatímco pro společenskou smlouvu u osobních společností se vyžaduje písemná forma, u kapitálových společnosti a družstva se vyžaduje forma notářského zápisu . Pokud si představíme proces zakládání a vzniku právnické osoby, zjistíme, že mezi těmito dvěma okamžiky je určitá prodleva, kterou označujeme často

149

OBČANSKE

PRÁVO PRO KAŽDÉHO

za tzv. předběžnou právnickou osobu . V tomto obdob'1 kt . I .. k p oca • temu, • , ere ze pnpodob ale zatfm nenarozenému dítěti plat· • . ni·1 •- . · 1, ze za tuto právnickou 0 b ~uz~ jednat kdokoli, ale je z takovéhoto jednání zavázán sám led • so_u

nicka_ osoba ta~o.~~dnání do 3 měsíců od svého vzniku převezm~. Mů~:es~r:~ ze .se jlZ v vznikem nájemn í smlouvy pro sidlab, z smluv byla od zavázána sama oso a, mus1 je nasledně převzít.

s~at,

~a~r. době před nicm~~e a~y těchto

uzavřou počátku

potřeb právnick~

Je-li je.dnou pr~vnická osoba zapsána do veřejného rejstříku, nelze se domáhat toho, nevznikla . Jediným pokud by byla zápisu ch~ba a vubec zde nebylo zakladatelské právní jednání, by mohlo být rozhodnuti soudu o tom • · · k· _ _ • • ze P!avnic a osoba je neplatná, a nařízení její likvidace. Je si ·t z·e p hl · - · •· . . . . soucasne ale treba uvedom 1 •• . , ro asen1 urc1te pravmcke osoby za neplatnou ~emuze nikdy vést k poškození třetích osob, které s touto osobou v dobré víře jedn~ly (obc~odovaly). Takto vzniklé vztahy existují a musí se v rámci likvidace, ktera navazuje na prohlášení společnosti za neplatnou , vypořádat.

z:

řešením,

Jaké podnikající právnické osoby

např.

při

udělána

nejčastěji potkáme?

Je samozřejmé že ne k "d · · · . . . • az a pravmcká osoba je vhodným nástrojem pro podntkan 1. Ostatně občanský z · k 'k - d . . • . . . .• a oni pre poklada, ze podnikatelem Je ten, kdo na vlas trn ucet a vlastn 1 · d •d . •. . o pove nost provozuje podnikatelskou činnost s úmyslem ~init tak soustavně a za účelem dosahování zisku . Podnikatelem není ten, kdo J:dnou za čas nahodile něco koupí a prodá podnikatelem není ten kdo svou cinnos~ dělá pro radost, a nikoli za účelem do~ahování zisku . Zákoník současně stanovi formální hledisko a za podnikatele považuJ·e každého kdo 1·e zapsán v obchodní · t„ k · • m reJs n u, a to nezávisle na tom, zda podniká. Toto hledisko je pom~c~e~ P!otože u právnických osob platí, že jejich předmět činnosti nebo podmkani vzdy plyne z - · .h . vereJne o, typicky obchodního rejstříku Obchodní korporace samot · b" k. . · ..• . .. ne o cans y zakoník nereguluje jak jsme JIZ zmin1h, upravuje J·e záko b h . • ' . h n o o c od nich spolecnostech a družstvech (o obchodoracích), který na občanský zákoník bezprostředně navazuje. Pokud tne•dc Y k~rpk ne teré otázky zákon b h . . . o o c odnich korporacích neřeší, předpokládá se d po purna aplikace občansk · h ·k · • ( .k . . e o za oniku nebo aplikace navazujících zákonu z~ on~ ~o~nikáni na kapitálovém trhu, občanský soudní řád ' zákon o znalcích a umocn1c1ch apod.). · . Teone obchodních k sku . š orporaci predpokladá existenci dvou jejich základních Pln, ov em s tím že Jed tf " é k • no 1v b orporace se různě překrývají . První skupinou Jsou obchodní společno ť1 . ni a druhou pak obchodní společnosti kapitálove• Troc hu stranou pak st ··oso • 0 d společnostem ka itál . s ~ 1 ruzstva, byť ~so~ v mnohém blíže obchodním Jsou zapsané v 0 ~ h o;y.m V~echny tyto entity Jsou podnikateli již proto, že 0 c nim re1stříku, nicméně pouze osobní společnosti musí

150

JAK ZALOŽIT FIRMU?

být ze zákona založeny a provozovány jen pro účely podnikán í (případně správu vlastního majetku). Osobními obchodními společnostmi jsou veřejná obchodní společnost a komanditní společnost. Tyto obchodní společnosti jsou osobními proto, že se předpokládá osobní zapojení společníků do řízen! a činnosti společnosti~ _sou: časně jejich osobní ručení za dluhy, které spolecnost nebude schopna radne a včas plnit. Částečnou výjimku pak tvoří komanditisté v komanditní společnos­ ti, ale k tomu později. Osobní společnosti sice dnes mají právn í osobnos:. ale tak tomu nebylo vždy, mnohdy byly připodobňovány ke společnosti civilního práva, kterou nově upravuje občanský zákon jako smluvní typ označený za .společnost". Společnost civilního práva však není právnická osoba, je pouze smlouvou, resp. z ní vzniklým vztahem (obligací), což ji od osobních společ­ ností odlišuje . Obdobně je třeba od osobních obchodních společností a vlastně i jiných právnických osob odlišit tichou společnost, kterou opět upravuje občan­ ský zákoník mezi smlouvami. I ona je totiž pouhým vztahem , obligací , a nikoli právnickou osobou . A do třetice je nutné odlišit také konsorcium či případnou společnost, tedy společnost civilního práva zakládanou za hospodářským či ekonomickým účelem . I to je totiž jen smlouva , resp . obligace, stejně jako všechny její různé další podoby- typicky společný podnik Ooint venture) apod . Nad rámec obchodních společností , které upravuje české právo, jsou v řadě států úpravy také dalších společností , které naše korporační právo dnes neupravuje, nebo dokonce ani typově nezná - typicky polská komanditní společnost na akcie, francouzská zjednodušená akciová společnost, nizozemská B. V. nebo německá GmbH & Co., KG apod . Tyto entity sice podle našeho práva vznikat nemohou , nicméně mohou zde působit jako zahraniční společnosti , případně k nám mohou přemístit sídlo nebo přifúzovat apod . Někdy se pak zdá, že potkáme právnickou osobu , která je něčím odlišná , a může se nám zdát, že se jedná o zvláštní druh obchodní společnosti. Větši­ nou tomu ale tak není. Typicky banky, pojišťovny, komoditní burzy či spořitel­ ní družstva sice vykazují mnoho odlišných znaků , ale většinou se jedná buď o upravenou akciovou společnost, nebo o družstvo. Jiné entity pak jsou sice odlišné, ale ty nejsou přístupné pro běžné soukromé podnikání a využít je může jen stát, typicky státní podnik nebo národní podnik. I to jsou většinou podnikatelé, ale současně jsou to právnické osoby veřejného práva, tedy se zakládají zákonem nebo rozhodnutím orgánů veřejné moci.

Osobní obchodní společnosti

Veřejná obchodní společnost je obchodní společnost alespoň dvou osob, právnických i fyzických , které se účastní na jejím podnikáni nebo správě jejího majetku a ručí za jeji dluhy společně a nerozdílně (solidárně). Jak čteme ze slov 151

OBČANSKE PRÁVO PRO KAŽDÉHO zákona, Jedná se o právnickou osobu , která musf mít vždy neJ'mé ě d 1 • ·ky kt • . n va spoecn 1 .a ~ra bu~ pod~1ká, nebo spravuje vlastní majetek, resp. spíše jmění (tedy vcetne dluhu). Verejná obchodn í společnost J'e ZJ·evně i svy·m . br ká • . . . . • vymezen 1m 1z spolecnosti c1v1ln1ho prava , jak jsme nastínili nicméně má vč ké ť ď .d . . ' es m pros re 1 vz_ Y pravnr osobnost, a je tedy právnickou osobou. Její základ určí společenska smlouva, jejímž přijetím se společnost ustavuje a která také tvoří samot~ou po~statu a páteř celé společnosti. Zákon je ostatně v regulaci této osobnr spolecnosti relativně úsporný právě proto, že očekává masivn f využití společenské smlouvy, tedy autoregulace.

~ro ~ah _veřejné obchodní společnosti s třetími osobami a pro její povahu Jako~o ~ra~1ckou osobu však zákon musel vymezit některé její projevy a vlast.

nost'.. mus1

~redne se tak stanoví, že v označení této právnické osoby - ve firmě -

?Yt _uvedeno, že se jedná o veřejnou obchodní společnost. Současně se vy-

me~uJe, ze společenská smlouva vždy musí určit alespoň společníky společnosti a predm?t podnikání nebo činnosti. Nic dalšího by se sice vymezovat nemuselo, ale ~ro ruznost vztahů uvnitř veřejné obchodní společnosti to lze doporučit (např. ~r~v.tdla pro bližší správu, hospodaření apod.). Je logické, že je-li základem vere1n_e obc:~od.ní společnosti společenská smlouva, může k jejím změnám docházet Jen vult vsech společníků , ledaže si sami určí jiné mechanismy změny. Prot?že již víme, že každá právnická osoba musí mít statutární orgán, který vy~IO~Je, resp. nahrazuje její vůli, je toto řešeno i zde a statutárním orgánem ve~e1ne obchodní společnosti jsou všichni její společníci, ledaže se ve společen­ ske ~m~o~vě určí, že to je pouze některý nebo někteří z nich . Zákon taik nepřed­ poklada, _ze ~y tento typ obchodní společnosti měl profesionální najatý management slo~e.n~ z os?b mimo společnost. Je logické, že ve stěžejních věcech jsou to s~olecnrc1 sami, kdo rozhodují, proto je zákon označuje za nejvyšši orgán, kte~ rozhoduje všemi hlasy, ledaže společenská smlouva určí jiná rozhodovací ·fi · · • · schemata D I.. · a s1 spec1 1cke orgány zakon nevymezuje, tedy je věcí spolecenske smlouvy'. zda bude společnost mít např. dozorčí radu apod . Platí nicméně, že kontrolnr funkci vždy mají všichni společníci, protože mají právo nahlížet do všech doklad • 1• · . u spo ecnost1 a kontrolovat tam obsažené údaje, a to nezávisle na tom , ~da _Jsou„podle společenské smlouvy statutárním orgánem či nikoli. . Acko!! ~~JI společníci ve veřejné obchodní společnosti velmi silné postaveni a ~on JeJi základ, zákon jim současně dává silné omezeni v jejich dalších podnikatelských aktivitá h J t t' • • . . • c · e o 1z stanoveno, ze bez svolení ostatn1ch společmku nesmí společ 'k d 'k • . ni po ni at v predmětu podnikání samotné společnosti , a to ant ve prospě h ·· · h c Jmyc osob. Současně nesmí společník společnosti být členem statutárního nebo „ • h . „ • • • . Jme o organu Jlílé obchodní korporace s obdobnym predmetem podnikání Jak · á • . · Y m sama společnost. Duvodem pro tuto regulaci Je nejen ochrana samotné I č . • . spo e nost1 pred konkurenčnim jednáním společnrka~ ale ta.ké ochrana věřitelu - podniká-li společník sám vždy odpovídá celým svym majetkem, podniká-li ve stejném nebo obdobném ~ředmětu podnikání ve

152

JAK ZALOŽIT FIRMU?

společnosti, ručí celým svým maj~tk:m , t~dy v o.bou případech se jedná o stejný majetek, a věřitelé by tak mohlr být poskozenr. . . . . Jedná-li se v případě veřejné obchodní společnosti o podnikatelsky subjekt, "d ·sou důležitá pravidla pro dělení podílu na zisku nebo na ztrátě. Proto závz y 1 . • .d kon stanoví, že se oboje dělí mezi společníky rovným dílem s t1m, ze .s: vz Y musí také zohlednit případná vkladová povinnost některého ze společnrku . Platl nicméně , že i tato pravidla jsou dispozitivní , tedy použijí se jen tehdy, p~kud si společníci ve společenské smlouvě neujednají n~co jin~ho . B.ude tak z~v1s:t na celkovém pojetí společnosti , zda a jak bude napr. vyplacen zisk, protoze zakon jistě nebrání tomu , aby se zisk nedělil a zůstával ve s.polečnosti apod . . Veřejná osobní společnost musí mít jakožto právnrcká osoba upraveny take způsoby svého zániku , resp . zániku účasti společníka, což zákon také činí. Předně platí , že společník může svou účast ukončit dohodou s ostatními společníky, tedy změnou společenské smlouvy, a to i proto, že převod samotného podílu je zákonem zakázán . Společník také může ve společnosti skončit výpovědí, tu však může podat nejpozději 6 měsíců před uplynutím účetního období, tedy neměl by tím poškodit společnost. Společnost tak svou existenci touto výpovědí končí , stejně jako v případě smrti nebo zániku společníka , nebo prohlášením konkurzu na jeho majetek. Je samozřejmé , že ostatní společníci mohou zániku společnosti v těchto případech zabránit tím , že se dohodnou na jejím dalším trvání. To samozřejmě není možné tehdy, pokud zrušení společ­ nosti nařídil soud, např . proto, že více jak jeden rok nevyvíjela žádnou činnost nebo toho není schopna pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky. Dojde-li ke zrušení společnosti , nastupuje její likvidace a následně zánik. I veřejná obchodní společnost může být ovšem zrušena bez likvidace , a to typicky fúzí s jinou veřejnou obchodní společností nebo např. rozdělením , vždy v mezích zvláštního zákona o přeměnách obchodních korporací. Druhou z osobních obchodních společností , kterou české právo upravuje, je komanditní společnost (komandita). Komandita je sice také osobní společností , ale již využívá prvků společnosti kapitálové , totiž omezeně ručícího společníka s vkladovou povinnosti. Zákon tak stanoví, že komanditní společností je společnost, kde alespoň jeden společník ručí za její dluhy omezeně (komanditista) a alespoň jeden společník neomezeně (komplementář) . Z vymezení tak vidíme , že i tato společnost musí mít vždy alespoň dva společníky, opět jedno, zda fyzické nebo právnické osoby, s tím, že vždy musí vykazovat jak komplementáře, tak komanditisty. Pro komanditistu se také stanoví , že má vkladovou povinnost, tedy musí do společnosti přinést vklad a rozsah jeho ručení za dluhy společnos­ ti je pak vázán na rozsah jeho nesplaceného vkladu - tedy splatí-li zcela, neručí a ručení mají již jen komplementáři. Je nutné si uvědomit, že ačkoli se komandita částečně přibližuje společnosti s ručením omezeným, stále se jedná o osobní společnost, což zákon potvrzuje Um, že na ni jinak podpůrně použije ustanovení zákona o veřejné obchodní

153

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KALDEHO JAK ZALOŽIT FIRMU ?

spole~nosti. Te~~ platí, že není-li v zákoně nebo společenské smlouvě vymezeno Jina.k, pouzyr se .na komanditu pravidla, která byla popsána výše u veřejné obchodni spolecnostr. Jedinou, ale podstatnou výjimkou je to, že komanditista mů~e sv?j podí~ v k~manditě převést s tím, že se použijí obdobně pravidla o prevod1telnost1 pod1lu ve společnosti s ručením omezeným. Společenská smlouva to jistě může omezit, ba i vyloučit, vždy však dopředu nebo i následně ale to jen se souhlasem komanditistů . Komplementář svůj podíl převést ne'. mů~e a i zde platí jinak pravidla pro společníka veřejné obchodní společnosti. Z duvodu možné volné převoditelnosti podílu komanditisty zákon rovněž stanoví, že jeho smrt nebo zánik nebo např. prohlášení konkurzu na jeho majetek nevedou ke zrušení společnosti, ale vzniká vypořádací podíl. Komandita nicméně vykazuje i některé další odchylky. Předně již ze společenské smlouvy musí plynout určení toho, kdo je komplementář, kdo komanditista a jaká je jeho vkladová povinnost. Současně platí, že statutárním orgánem jsou komplementáři nebo někteří či některý z nich , nikoli však komanditista. Kontrolní role nejvyššího orgánu (všech společníků) a jednotlivých společníků tím není dotčena. Zisk se nedělí rovným dílem mezi společníky, ale rovným mezi společnost a komplementáře s tím, že mezi komplementáře se následně dělí rovným dílem. Podíl, který připadne společnosti, se následně a po zdanění rozdělí mezi komanditisty v poměru jejich podílů, tedy zpravidla podle výše jejich vkladů. Platí rovněž, že ztrátu společnosti nesou jen komplementáři, protože osobní účast komanditistů na ztrátě je omezena rozsahem splacení jejich vkladů. Proto negativní hospodářský výsledek společnosti dopadá jen na komplementáře. Možnou výjimkou z výše uvedeného, kromě odlišných ujednání ve společenské smlouvě, je tzv. komanditní suma. To je nástroj, kterým zákon umožňu­ je, aby ručení komanditisty a také jeho podíl na zisku nebyly vázány na rozsah splněné vkladové povinnosti, ale na částku, kterou komanditista předem ozná· mí a jako taková bude zapsána do obchodního rejstříku. Tato částka, koman· ditní suma, je pak tou částkou, o které věřitelé vědí, že nebude-li společnost s~h~pna plnit své dluhy, bude komanditista do této výše ručit. Toto pravidlo tak dava ochranu věřitelům, ale současně tím, že na ně váže podíl na zisku, dává motivaci komanditistům, aby komanditní sumu využívali. Komanditní suma není vkladem, je to jen oznámené číslo, které zvyšuje rozsah ručení, aniž by se komanditista zavázal vložit do společnosti vklad nebo jiné plnění.

Kapitálové společnosti Vzhledem k vysokému stupni osobního ručení společníků za dluhy společnosti se postupem času zjistilo, že osobní společnosti nejsou vždy vhodným nástroiem podnikání, a hledaly se proto jiné možnosti. Těmi se později staly kapitálové

154

společnosti ,

tedy spole č nosti , u kterých se předpokládala vyšší míra profesionalizace a také menší nebo žádná osobní míra ručení společníků . Tak vznikla akciová společnost a později také společnost s ručením omezeným . U druhé ze jmenovaných je jistě zaj ímavé i to , že se jedná o nástroj umělý , vymyšlený německými právníky, byť jeho úspěšnost je bezkonkurenční. Už jsme naznačili , že klíčovým znakem kapitálové společnosti je profesionalizace její správy a také omezené nebo žádné ručení společníků za její dluhy. To ovšem není vše a kapitálová společnost vykazuje také další znaky. Předně se nepředpokládá osobní účast společníka na činnosti společnosti , byť u společnosti s ručením omezeným je to zvykem. Současně se vždy dává povinnost tvorby základního kapitálu , a tedy také povinnost vkladu . I zde nicméně platí, že nová úprava společnosti s ručením omezeným i v tomto přináší určité změny. Ve skutečnosti totiž platí , že stejně jako je ryzí osobní společností jen veřejná obchodní společnost , ryzí kapitálovou společností je společnost akciová. Ostatní dvě obchodní společnosti jsou spíše společnostmi povahy smíšené a kombinují prvky osobních i kapitálových společností. Začněme tou mladší společností , společností s ručením omezeným . Jak plyne z jejího názvu , jedná se o společnost , za jejíž dluhy ručí společníci společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného v obchodním rejstříku . Ručení je zde tedy časově omezené a existuje do okamžiku, kdy poslední ze společníků splní svou vkladovou povinnost a tento stav bude zapsán do obchodního rejstříku . Každý společník má tak vkladovou povinnost a souhrn vkladů vytváří základní kapitál. Tento znak je však dnes již pouze pomocný, protože minimální výše vkladu je nově i jen 1 koruna česká , tedy ve skutečnosti je základní kapitál mnohdy zanedbatelný. I proto pak platí, že velikost podílů každého společníka váže na poměr jeho vkladu k celkovému základnímu kapitálu, ledaže se ve společenské smlouvě určí jinak - je tedy možné, aby velikost podílu byla zcela nezávislá na velikosti vkladu, např. aby zohledňovala osobní zapojení společníka, jeho know-how apod . Významným projevem společnosti s ručením omezeným je také skutečnost, že společenská smlouva může vymezit různé druhy podílů . Toto pravidlo, které zatím naše právo neznalo, umožňuje, aby společníci měli různé podíly, např . s ohledem na to, jakým přínosem pro společnost jsou . Různost (druhovost) podílů tak předpokládá, že s podíly mohou být spojena jiná práva a jiné povinnosti. Společníci tak mohou mit různé postavení s tím, že rozhodný bude stav popsaný ve společenské smlouvě . Navíc, a i to je v našem právu novinka, nově může být podíl ve společnosti s ručením omezeným představován cenným papírem - kmenovým listem. V takovém případě se podíl přelévá do tohoto cenného papíru a on je vlastně tím podílem. Kmenový list má samozřejmě řadu omezení, zejména není možné, aby byl veřejně obchodován na kapitálovém trhu, a sloužit má tak spíše snadnějšímu soukromému styku a jako určitý projev certifikátu.

155

OBCANSKE PRÁVO PRO KAŽDEHO

Rozhodnym dokumentem společnosti s ru čen í m omezeným je opět společenská smlouva, která má tentokráte více povinných náležitosti. Musl vyme-

zit nejen činnost společnosti a její společn í ky, ale také vklady, podíly, základní kapitál a statutárn 1 orgán. Ona totiž celá struktura této obchodn í společnosti je s l ož1tějš l a také zákonem předv í daná . Zákon předpokládá jako nejvyšší orgán spol ečnosti s ručen í m omezeným valnou hromadu , která rozhoduje větši­ nou. a v její p ůsobnosti jsou všechna stěžejní rozhodnutí společnosti. Navenek ovšem tento orgán jednat nemůže , ústy společnosti je její statutární orgán -jednatel nebo jednatelé. Těmi již nemusí být nutně jen společník, byť je to zvykem, a je to jednatel, kdo plni vůli společníků a realizuje vůli společnosti. Jednatel musí své povinnost plnit s péčí řádného hospodáře a vždy v zájmu společ­ nosti. resp . společníků . Zákon sice předpokládá existenci dozorčí rady, ovšem ani zde nikoli jako povinného orgánu . Bude tedy opět záležet na společenské smlouvě , zda bude dozorčí rada zřízena , nebo zda budou její působnost vykonávat v rámci své kontrolní činnosti sami společníci. Je samozřejmé , že zákon se nesoustředí pouze na samotnou společnost, ale pozornost věnuje zejména právům a povinnostem společníků . Každý společník má samozřejmě vkladovou povinnost, ale to není vše. Musí současně hájit zájem společnosti a dodržovat její vnitřní řád - musí tedy zachovávat korporační loajalitu. Jeho povinnosti jsou tímto však vyčerpány a bude tak záležet na společenské smlouvě , zda mu budou dány další (např. povinnost osobní účasti , povinnost příplatku apod .). Podstatná je také regulace práv společníka , byť i zde hodně záleží na společenské smlouvě. Společník jakožto tzv. nositel reziduálního nároku má zejména právo na podíl na zisku a současně právo na řízení a kontrolu společnosti. Zatímco podíl na zisku dostává tehdy, pokud je nějaký vytvořen a valná hromada rozhodne o jeho rozdělení mezi společníky, správu společnosti společník realizuje prostřednictvím své účasti na valné hromadě. Jak jsme zmínili, kontrolní mechanismus stojí na tom , že společník kontroluje společnosti sám, ledaže je zřízena dozorčí rada. Společník má proto pro plnění těch práv právo účasti na valné hromadě, má právo na informace a vysvětlení od jednatelů a má právo na valné hromadě také hlasovat. Protože ne vždy je společník schopen být osobně fyzicky přítomen, zákon umožňuje, aby se valné hromady zúčastnil prostřednictvím zástupce nebo pomocí technických prostředků (videokonference, telekonference apod.), případně aby bylo hlasováno korespondenčně či per rollam (písemně mimo valnou hromadu). Zákon tak dává možnosti, aby společ­ nost fungovala, i když její společníci jsou např. na dovolené nebo v zahraničí. Jelikož valná hromada rozhoduje vždy většinou, je třeba zajistit, aby se nemohlo stát, že většina bude rozhodovat nezákonně, bude porušovat společenskou smlouvu nebo bude jinak poškozovat společnost a ostatní společníky. Proto zákon zavádí dvě samostatná práva, která společník pro takovéto pří­ pady má. Předně se každý společník může dovolávat toho, aby soud prohlásil

156

JAK ZALOŽIT FIRMU ?

konkrétn í rozhodnutí valné hromady za neplatné , pokud byl porušen zákon nebo společenská smlouva. Pokud soud jeho návrhu vyhoví, rozhodnutí valné hromady zruší . Druhé právo společ n í ka míří trochu někam jinam. Skrze něj se totiž může společn í k dovolávat toho , aby soud prohlásil , že se k hlasování určitého společn í ka nepřihlíží, pokud zjistí, že takové hlasování bylo zneužitím práva . Pokud soud tomuto návrhu vyhoví, neznamená to, že ruší původní rozhodnutí, ale toliko, že konkrétní společník nehlasoval. Toto zjištění pak může vést k tomu , že se budou muset zpětně přepočíst hlasy, čímž se může dojít k jinému výsledku valné hromady. Společník může ze společnosti vystoupit různými způsoby. Nejjednodušším je ten, kdy převede svůj podíl na jiného společníka nebo třetí osobu . Může ale také skončit jednostranně , vystoupením , pokud např. dojde ke změně převa­ žující povahy podnikání , případně dohodou s ostatními společníky. Tyto cesty ukončení účasti závisí na vůli společníka . Zákon zná nicméně i další cesty, které již na vůli společníka nezáleží. Účast společníka tak předně může zrušit soud, a to jak na jeho návrh , tak na návrh společnosti. Navíc může být společ­ ník ze společnosti vyloučen valnou hromadou , pokud nesplnil svou vkladovou povinnost, ač k tomu byl dodatečně výslovně vyzván . Speciální pravidla pak zákon zná pro případ , že někdo jiný zdědí podíl ve společnosti. Dědic může využít různé cesty dědického práva, např. zřeknutí se dědického práva , odmítnutí dědictví či vzdání se dědictví, pokud ale pouze nechce být společníkem ve společnosti, může navrhnout soudu , aby jeho účast ve společnosti ukončil. Neučiní-li tak, stává se společníkem jako každý jiný. Mnohá z výše popsaných pravidel o společnosti s ručením omezeným mají svou obdobu také u poslední z obchodních společností , které zákon zná, totiž u akciové společnosti - za tu zákon považuje společnost, jejíž základní kapitál je rozvržen na akcie. I zde jsou tedy podíly akcionářů reprezentovány cenným papírem - akcií - avšak zde je to oproti úpravě společností s ručením omezeným jednak povinné a jednak tyto cenné papíry mohou být veřejně obchodovány. Akciové společnosti, jejichž akcie nebo jiné cenné papíry jsou veřejně obchodovány např. na burze cenných papírů (kótované akcie), se označují také za veřejné akciové společnosti a právní řád na ně mnohdy klade přísnější pravidla. • ~kcíová společnost je nejsložitější obchodní společnost, a to nejen proto, ze je to často jen nástroj investic, ale i proto, že má vcelku složitou vnitřní organizaci. Předně platí, jak bylo řečeno, že podíl je představován akciemi , tedy pokud někdo chce ze společností odejít, musí akcie prodat. Jiná dobrovolná cesta z této společnosti není. Zákon samozřejmě zavádí, zejména dochází-li k poškozování akcionářů, pravidla proto, že někdy jsou jiný společník nebo sa~a společnost povinni od konkrétního akcionáře jeho akcie odkoupit (právo exit~), č~hož se lze dovolávat i u soudu . Kromě toho může dojít k zániku účasti akci~náre ve společnosti i prohlášením jeho akcií za neplatné, pokud je např. odm1tne vrátit při snížení základního kapitálu.

157

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

Sama společnost nově vzniká jednodušeji , než tomu bylo doposavad, protože se předpokládá pouze jednokrokové založení - tedy rozhodnutí o přijetí stanov. Jsou-li stanovy přijaty, je možné po splněn í zejména vkladové povinnosti č1 JeJI části podat návrh na zápis akciové společnosti do obchodního rejstříku . Pravidla pro vnitřní správu akciové společnosti a pro její vystupování navenek JSOU opět zákonem upraveny, nicméně oproti společnosti s ručením omezeným detailněji a složitěji. Předně tak u akciové společnosti nalézáme nejen představenstvo Jakožto statutární orgán, ale také dozorčí radu , která má za úkol činnost představenstva kontrolovat a tak zajišťovat vyváženost výkonných a kontrolních složek řízení. Zákon však nově také předpokládá , že se společ­ níci mohou rozhodnout pro to, že jejich společnost nebude spravována dvěma orgány (dualistický systém), ale orgánem jedním s daleko širší působností. Tento druhý model, který se označuje za model monistický, předpokládá existenci správní rady, která bude mít funkci představenstva i dozorčí rady. Nicméně i tento model odlišuje funkci statutárního orgánu , kterým je buď ředitel , nebo přímo předseda správní rady. Jelikož také platí , že všechny tyto orgány mohou být i jednočlenné , je možné, aby funkci předsedy správy rady a i celé správní rady vykonával jeden člověk, tedy aby akciovou společnost skutečně řídila jen jedna osoba. Akcionáři , tedy ti, co drží akcie, uplatňují svůj vliv na řízení a kontrolu akciové společnosti na její valné hromadě, ale oproti společnosti s ručením omezeným pouze v rozsahu potřebném pro aktuální výkon práv na konkrétní valné hromadě. Akciová společnost je přece jen zejména nástrojem investorským, proto nemá akcionář tak silné možnosti kontroly jako jinde. Také se ale předpokládá, že stanovy mohou vymezit různé druhy akcií, tedy že s různými akciemi mohou být spojena různá práva a povinnosti. Stejně tak se umožňuje , aby společnost vydala kusové akcie, tedy akcie, jejichž podíl se určuje podle celkového počtu těchto akcií. Má-li někdo 20 akcií ze 100, má tedy 20% podíl apod . I zde platí, že akciová společnost je soukromou společností, proto se ponechává na jejích společnících , zda a jak si upraví své vnitřní poměry, tedy zejména jaká práva a povinností akcionářům dají a v jaké míře . Nicméně aby nemohlo dojít k poškození akcionářů , zákon zavádí určitou plejádu práv a povinností, a to jak pro všechny akcionáře, tak pro ty, kteří tvoří určitou menšinu (minorita). Samozřejmě že jasnou povinností akcionáře je zaplatit to, za co akcie od společnosti koupil (emisní kurz). Současně má , stejně jako každý jiný člen korporace, povinnost korporační loajality, jak jsme ji již popsali. Významná jsou ale hlavně jeho práva, především právo na zisk, právo účasti na valné hromadě a právo na ní uplatňovat návrhy a protinávrhy, hlasovací právo, právo dovolávat se neplatnosti usnesení valné hromady a právo dovolávat se za společnost náhrady škody, např. pokud ji poškodí člen před­ stavenstva. Tato práva dává zákon a platí pro všechny. Menšinoví akcionáři pak mají nadto další práva, zejména právo na svolání valné hromady nebo

158

JAK ZALOŽIT FIRMU?

právo na zařazeni určitého bodu na její jednání. Důvodem pro tuto specifickou ochranu minority jsou zejména v tom, že jsou to akcionáři , kteří mají velmi slabý hlas a nemohou se účinně bránit vlivu většinového společníka nebo chování orgánů společnosti , zde zejména proto, že nemají přístup k potřebným informacím . Protože zákon nabízí možné ochranné filtry pro slabší společníky, nedává zvláštní ochranu dalším osobám a zejména již ne těm , kdo stojí mimo společ­ nost. Proto se nově neupravuje povinná účast zaměstnanců v dozorčí radě (tzv. kodeterminaci), byt' jistě si ji společnosti mohou ujednat ve stanovách . I v akciové společnosti má akcionář stejnou volbu formy účasti na valné hromadě, jako je tomu u společnosti s ručením omezeným (osobně , v zastoupení, korespondenčně , per rollam apod .). Zákon zde dává pro kapitálové společnosti stejnou regulaci , aby si v tomto obě zákonné regulace nekonkurovaly a nabízely srovnatelné produkty. Proto má i akcionář možnost napadat usnesení valné hromady nebo se dovolávat toho, že se k hlasu konkrétního akcionáře nepřihlí­ ží, pokud by svým hlasováním zneužil své právo. Protože úprava akciového práva nejsilněji podléhá vlivu evropského práva, obsahuje zákon také velmi podrobnou regulaci změn základního kapitálu , byť i u této společnosti platí , že ekonomicky rozhodným ochranným mechanismem pro věřitele je spíše test úpadku - společnosti se tak zakazuje rozdělovat své vlastní zdroje , pokud by si tím přivodila úpadek. Samozřejmě i nadále český právní řád obsahuje úpravy Evropské společ­ nosti (Societa Europaea), pro kterou je úprava akciového práva podpůrná , a i na ni se tedy aplikují všechny změny a novinky, které nové soukromé právo přináší.

Družstva Družstvo zde zmíníme pouze krátce, zejména proto, že nemá být jen nástrojem podnikání , ale zejména nástrojem vzájemnosti a podpory družstevníků . Družstvo sice je také podnikatelem již proto, že je zapsané v obchodním rejstří­ ku, nicméně jeho základním účelem je vzájemná podpora družstevníků nebo třetích osob, přičemž podnikání k naplňování tohoto účelu samozřejmě může sloužit. Proto můžeme vedle podnikatelských družstev typu výrobního družstva nalézt také družstva bytová, sociální nebo jinak veřejně prospěšná. Družstvo lze založit již třemi členy s tím , že rozhodnou skutečností je nejen přijetí stanov na ustavující členské schůzi, ale také zvolení členů orgánů družstva a schválení způsobu plnění základních vkladů . Družstvo je totiž blízko kapitálové společnosti již tím, že vytváří základní kapitál , který se skládá z vkladů jednotlivých družstevníků . Další obdoba s kapitálovou společností je v tom, že družstvo vždy zřizuje představenstvo a kontrolní komisi, tedy vždy dva nezávislé orgány. Nejvyšším orgánem i zde je společenství všech družstevníků - schůze

159

OBÓANSKt" PRÁVO PRO KALDEHO

která rozhoduje o všech hlavních věcech družstva. Protože ale ne všechna družstva jsou velká, předpokládá se také, že u těch , která mají méně než 50 družstevníku, je namísto představenstva předseda družstva a kontrolní komise se nemusí zřizovat. Základni práva a povinnosti družstevníka se promítají do družstevního podílu, který nově může být i v bytovém družstvu zástavou . Družstevní podíl nese nejen povinnost splatit vklad a chovat se vůči družstvu loajálně, ale zejména také právo volit a být volen do orgánů družstva, účastnit se řízeni družstva a právo podílet se na výhodách , které družstvo poskytuje . Zákon nepředpoklá­ dá výslovné právo na zisk, a to právě pro vzájemnost, která je základem družstva, nicméně různá plnění lze od družstva obdržet právě jako určitou výhodu, kterou družstvo poskytuje. I družstevník má samozřejmě právo žalovat za družstvo členy jeho orgánů, pokud družstvu způsobí škodu, nebo právo dovolávat se neplatnosti usneseni členské schůze . Dosti velkou odlišností družstva od kapitálových společností jsou ovšem pravidla o převodu členského podílu na jinou osobu . Jistě to není zakázané, ledaže takový zákaz obsahují např. stanovy. Současně však platí, že družstvo je svou povahou uzavřené společenství, proto se předpokládá, že novým družstevníkem se může stát pouze ten, kdo splňuje podmínky členství dle stanov. Družstvo si tak může dopředu dát možné limity toho, kdo se smí a kdo nikoli stát jeho členem. Pro tuto uzavřenost družstva dává zákon družstevníkům vcelku velkou plejádu možností, jak v něm ukončit svou účast. Pomineme-li převod družstevního podílu, může družstevník z družstva vystoupit nebo může být vyloučen pro opakované neplnění svých povinností nebo proto, že přestane splňovat podmínky, které stanovy určily pro členství. Zákon kromě běžných družstev reguluje také družstva bytová a sociální. Zatímco bytové družstvo slouží účelu zajišťování bytových potřeb svých čle­ nů, sociální družstvo má sloužit jako nástroj na podporu znevýhodněných osob a jejich zapojováni do společnosti. Zejména sociální družstvo je tak nástrojem novým, když kombinuje základní prvky družstevnictví s prvky veřejné prospěš­ nosti, a i proto se dosavadní občanská sdružení mohou po účinnosti občan­ ského zákoníku transformovat právě na sociální družstva. Ve zbytku lze říci, že úprava bytových a sociálních družstev obsahuje řadu výjimek a omezení, a to zejména ve vztahu k činnosti a hospodařeni těchto družstev. Zákon tak u těchto speciálních těles klade vyšší důraz na jejich účel a jejich službu než na jejich možnou jinou činnost. Obdobně s Evropskou společnosti i nadále existuje Evropská družstevní společnost (Societa Cooperativa Europaea), pro kterou se použijí podpůrně ustanovení o družstvu.

JAK ZALOLIT FIRMU?

členu .

160

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

•

Nové pojmy obchodnízávod

• • • •

Právní úprava významně změněná co do obsahu obsahově odlišné vymezení obchodního závodu snížení základního kapitálu s. r. o. až na 1 Kč změna koncepce ochrany akciové minority zrušení povinné účasti zaměstnanců v dozorčích radách akciové společnosti

• • • • •

Zcela nová právní úprava zavedení pravidla korporační loajality vymezení pravidla podnikatelského úsudku zavedení různých druhů podílů u s. r. o. podíl v s. r. o. může být představován kmenovým listem připuštěni monistického modelu řízení akciové společnosti (správní radou)

161

CO NOVÉHO DOMA? RODINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBČ:ANSKÉM ZÁKONIKU

Co nového doma? Rodinné právo v novém občanském zákoníku

Ne)'vyznamnější posun, který rekodifikace soukromého práva přinesla v oblasti práva rodinného, je systematická změna vedoucf k opuštěn{ modelu samostatného zákona o rodině. K vyčlenění rodinného práva z občanského zákoniku došlo v našem státě v roce 1949 přijetím zákona o právu rodinném. Jeho vzor následoval i pozdější zákon o rodině z roku 1963, který přežil víc než dvacetileti po roce 1989. Vyčlenění rodinného práva z občanského zákoníku sledovalo řešení. k němuž přistoupilo sovětské Rusko už v letech 1917 až 1918 akteré následovaly všechny státy bývalého sovětského bloku. Tímto modelem se skladba občanských zákoníků v tzv. socialistických zemích nejvýrazněji lišf od zákoníků západní Evropy. Důvodem tohoto rozdílu mezi naším právem a právem západoevropských zemí je dogma padesátých let minulého století, které popřelo dvojkolejnost soukromého a veřejného a přišlo s řešením, že občan­ ský zákoník upravuje záležitosti týkající se majetku, zatímco rodinný zákoník upravuje citové vztahy uvnitř socialistické rodiny. Obnova dualismu soukromého a veřejného práva odůvodňuje i návrat rodinného práva do civilnf kodifikace obsahující všeobecná právní pravidla pro soukromý život - neboť nic není vic soukromé než vnitřní život rodiny. Samotný obsah zákona o rodině doznal velikých změn cestou novel v devadesátých letech. Tím se jeho úprava srovnala s evropskými standardy a nový občanský zákoník ji převzal do svého tělesa bez zásadních změn. Nové rodinné právo na dosavadní úpravu v mnohém kontinuálně navazuje. Přinášf ale některé dílčí novinky vyvolané jednak požadavky praxe, jednak poučenfm v zákonodárství jiných zemi.

Rodina a rodinné právo Rodinu běžně spojujeme s manželstvím. Samotní manželé však nevytvářejí rodinu, rodinu tvoří rodiče a dítě nebo děti. Rodina se tedy chápe jako dvougenerační společenství. (Všeobecný zákoník občanský stavěl na třígenerační rodině.) Někdy se mluví o tradičním modelu rodiny, kterou tvoří manželé a jejich

162

děti. Tradiční model rodiny vytvářené manžely, kteří jsou zároveň rodiči svých dětí , již dnes nepředstavuje výlučné schéma rodinného života . Existují rodiny

nesezdaných párů , rodiny neúplné; v nových manželstvích těch , kdo se dříve rozvedli , s manžely společně žijí děti z prvního i druhého manželství apod . Souhrn zákonných ustanovení označovaných jako rodinné právo neupravuje jen právní poměry týkající se rodiny, ale zahrnuje také pravidla vztažená k manželství a k manželským právům a povinnostem nemajetkové i majetkové povahy. Správně by se tedy mělo mluvit o právu manželském a rodinném . Vliv rodinného práva na život rodiny nelze přeceňovat. Často se cituje okříd­ lený výrok, že rodina je skála, o niž se vlny rodinného práva rozbíjejí. Je-li rodina funkční, odehrává-li se její vnitřní život podle pravidel vzájemného souhlasu jejích členů, nedochází-li k poruchám projevujícím se nedostatkem péče o děti, k týrání nebo k jinému domácímu násilí, zákon do vnitřního dění v rodinném společenství mnoho nevstupuje. Mimo občanský zákoník zůstala úprava registrovaného partnerství stejnopohlavních párů , jakkoli se i ta běžně řadí do rámce rodinného práva a vzhledem k řešení otázek týkajících se osobního stavu systematicky patří i do občanského zákoníku. Politickými rozhodnutími byla ustanovení o registrovaném (zapsaném) partnerství z návrhu občanského zákoníku vyjmuta . Registrované partnerství zůstává tedy i nadále upraveno mimo kodifikaci ve zvláštním zákoně č. 115/2006 Sb.

Manželství Manželství je tradiční instituce spojující právním poutem muže a ženu a vedoucí pravidelně k založení rodiny. Zákoník přiznává manželství zvláštní zákonnou ochranu (§ 3). I proto druhá část zákoníku o právu rodinném začíná právě ustanoveními o manželství. Účelem manželství je vzájemná podpora a pomoc manželů, v obvyklých situacích ovšem hlavně založení rodiny a řádná výchova dětí. Jakkoli zákoník klade v§ 655 důraz na pravidelný běh událostí a obvyklý účel manželství a založení rodiny i řádnou výchovu dětí uvádí na prvním místě, respektuje současně , že manželství nezřídka vzniká za jiným účelem, zvláště vstupují-li do něho muž a žena ve vyšším věku, a stejně tak zákoník bere na vědomí dnes již dosti běžnou situaci, že se děti rodí i mimo manželství a vychovávají je nesezdané páry. Otázka, zda jsou muž a žena manžely, je otázkou osobního stavu, otázkou týkající se právního statusu osoby. Proto zákoník stanoví donucujícími právními pravidly, kdo je způsobilý manželství uzavřít, jak manželství vzniká a jak zaniká. Nová úprava uznává vznik manželství uzavřením civilního nebo církevníh? sňatku. Církevní sňatek je však přípustný jen v případě některých církvi a náboženských společností. Podmínkou vzniku manželství je souhlasné

163

OBCANSKE PRÁVO PRO KA~DÉHO

prohlášeni snoubenců při sňatečném obřadu . Toto prohlášení se často děje tak. že každý ze snoubenců kladně odpoví oddávaj icímu na otázku, zda chce vstoupit do manželství s druhým snoubencem . Při cirkevních sňatcích však snoubenci v některých pří padech (např. podle pravidel římskokatolické cirkve) nesděluj i svoji vůli uzavřít manželství oddávajícímu , nýbrž si svatebni slib sdělují vzájemně . Proto i občanský zákoník poukazuje, že snoubenci mohou prohlásit svoji sňatečnou vůli i jiným způsobem než slovem "ano" v odpovědi na otázku oddávajicího. Jako dosud musí snoubenci při sňatku vyřešit, zda budou mít společné příjmení , popřípadě že si každý ponechá své příjmení dosavadní. V druhém případě musi prohlásit, jaké přijmení ponesou jejich společné děti. 1

Projev vůle o vstupu do manželství musí snoubenci učinit za své současné přítomnosti a za účasti dvou svědků . Zákon však jako dosud umožňuje Usou-li pro to důležité důvody) uzavření manželství i s využitím zmocněnce zastupujícího některého ze snoubenců. Takovým důležitým důvodem může být např. výkon trestu některým ze snoubenců nebo jeho dlouhodobý pobyt v uzavřeném oddělení nemocnice pro infekční onemocnění apod . K uzavření manželství tímto způsobem se vyžaduje povolení krajského úřadu . Obdobně jako dnes určuje zákoník i místo, kde se sňatečný obřad provádí. Nové je však pravidlo, že při přímém ohrožení života jednoho ze snoubenců lze tento obřad provést kdekoli, a to dokonce i mimo území české republiky na české námořní lodi, v českém letadle nebo před velitelem české vojenské jednotky v zahraničí (§ 667). Manželství mohou uzavřít lidé plně svéprávní. Kdo nenabyl plné svéprávnosti pro nedostatek věku, ale dosáhl šestnácti let, tomu může soud, stejně Jako dosud , uzavření manželství z vážných důvodů povolit. Také další zákonné překážky uzavření manželství upravuje zákoník obdobně , jako tomu bylo dosud - manželství např. nemůže uzavřít předek s potomkem, nemohou je uzavřít sourozenci, zákonnou překážkou je i skutečnost, že určitá osoba již žije v manželství nebo v registrovaném partnerství , stejně jako případy svěření dítěte do péče určité osobě : manželství tedy nemůže se svěřeným dítětem uzavř1ít např. jeho pěstoun nebo poručník. Výjimečně muže dojít k tomu, že manželství nevznikne, přestože se odehrály příslušné obřadnosti. To by se mohlo např. stát, pokud by vůli uzavřít manželství projevili čtrnáctiletí snoubenci, pokud by k projevům vůle snoubenců došlo při obřadu pořádaném církví k tomu neoprávněnou nebo pokud by manželství uzavíraly osoby téhož pohlaví, a v jiných závažných případech .

CO NOVÉ HO DO MA? RODI NN É PRÁVO V NOVÉ M OBCA NSKÉ M ZÁ KON IKU

Takové „manželství" právo neuznává do té míry, že je zákoník prohlašuje za zdánlivé - svatba byla, ona měla bílé šaty, kytici růží a závoj, on frak a cylindr, řekli si „ano", prohlásili, jaké budou mít společné příjmení , vyměnili si snubní prstýnky ... ale to vše byl pouhý sen , jen se zdálo, že uzavírají manželství - pro občanský zákon ík je to nezajímavé a v právu to neexistuje . častěji než ke zdánlivým manželstvím může dojít ke vzniku neplatného manželství . Uzavřel-li manželství někdo , komu v tom brání zákonná překážka , vede to k neplatnosti manželství. To je jiná situace než případ zdánlivého manželství, protože neplatné manželství se považuje za platné, dokud není jeho neplatnost vyslovena soudem . V tom směru platí tři zásady. Neplatnost manželství lze prohlásit na návrh každého, kdo na tom má právní zájem . Manželství však nelze prohlásit za neplatné, pokud již došlo k nápravě . Manželství nelze prohlásit za neplatné ani v případě , že již zaniklo. Z těchto zásad se uplatňuje řada výjimek, které mohou působit na první pohled složitě , ale mají své rozumné zdůvodnění. Například manželství uzavřené mezi sourozenci nebo mezi předkem a potomkem může soud prohlásit za neplatné i bez návrhu , a dokonce i poté, co takové manželství zaniklo (např. smrtí jednoho z manželů) . Důvodem je odmítavé stanovisko státu k incestním svazkům. Manželství , které uzavřela osoba ve věku mezi šestnácti a osmnácti léty bez soudního souhlasu , lze prohlásit za neplatné jen na její návrh . Důvodem je její ochrana . Leč ani jejímu návrhu nelze vyhovět, pokud bylo v manželství počato dítě a narodilo se živé, protože tím se chrání zájmy dítěte . Také ten, kdo byl k uzavření manželství donucen násilím, má výlučné právo domáhat se vyslovení neplatnosti manželství , avšak jen ve lhůtě jednoho roku. Důvodem je ochrana toho, kdo při uzavírání manželství neprojevil svobodnou vůli ; důvodem jednoročního omezení je ochrana svazku , v němž dotčený manžel dobrovolně po delší dobu setrvává, jakkoli se sňatečný obřad odehrál proti jeho vůli. Rozhodne-li soud o neplatnosti trvajícího manželství , musí také rozhodnout, jak bude pečováno o společné dítě obou manželů - obdobně jako se rozhoduje při rozvodu manželství. A protože se neplatné manželství považuje za platné, dokud o jeho neplatnosti soud nerozhodne , musí být vypořádány i majetkové otázky obdobně jako při rozvodu manželství . O nich však soud v řízení o neplatnosti manželstvi nerozhoduje; pokud se manželé sami nedohodnou, je na každém z nich , zda v tom směru podá soudu návrh na vypořá­ dání.

Manželská práva a povinnosti 1

Tato souhlasná prohlášení vznik manželství podmiňují. Další úkony, které se pri prohlášení ma~želství běžně dějí (novomanželský polibek, výměna snubních prstenů , projev oddávajícího o vyznamu manželství apod .), jsou výrazem společenské konvence bez právního významu: nedo1de-h k nim nemá to na vznik a existencí manželstvl žádný vliv

164

Vznikem manželství vzniká mezi manžely právní pouto , jehož chtěným úče­ lem je trvalost svazku muže a ženy. Jeho stabilita nejvíce závisí na vůli manželů a jejich schopnosti ke vzájemnému soužití, překonávání překážek a krizí ,

165

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

které jim osud postaví do cesty.2 Zákon stanoví , že manželé jsou si v manželství rovni, musi na sebe brát ohled při pořádání společného soužití i při dalš1ch aktivitách pracovní, studijní nebo jiné povahy; žijí-li s nimi děti , musl každý z manželů brát zřetel i na jejich zájmy. Manželé jsou povinni o děti společně pečovat a vytvářet zdravé rodinné prostřed l. I v těchto případech je především podstatné, jak si manželé společný život uspořádají a na čem se mezi sebou dohodnou . Právo do jejich vztahu vstoupí jen na návrh někte­ rého z nich. Občanský zákonlk vychází z modelu , že o záležitostech rodiny, o umístění rodinné domácnosti a způsobu rodinného života rozhodují manželé konsenzuálně a že si o svých činnostech dotýkajících se společného života musí vzájemně sdělit potřebné údaje. Zákon nemá k dispozici jiný nástroj než odkázat manžele k soudu , nejsou-li ochotni nebo schopni se dohodnout. Avšak již volba takového řešení signalizuje mimořádnost situace: jakkoli je teoreticky 1 prakticky myslitelná např. žaloba manželky domáhající se u soudu po manželovi sdělení údajů o jeho příjmech (§ 688) nebo žaloba manžela proti manželce týkající se umístění společné domácnosti (§ 692), v praxi se takové případy nevyskytují a manželé tyto otázky řeší i při případných neshodách zpravidla jinak. Do privátní sféry rodiny vstupuje právo jen při závažných poruchách ohrožujících veřejný pořádek . Tak se např. stane, bude-li se jeden z manželů dopouštět vůči druhému manželovi nebo vůči tomu , kdo s nimi žije ve společné domácnosti, takového duševního nebo tělesného násilí, že se společné bydlení s útočníkem stane pro oběť nesnesitelným; tehdy může být původce domácího násilí soudně ze společného bydlení vyloučen (§ 751 ). Zvláště jsou ovšem chráněny nezletilé děti, pokud o ně není řádně pečováno (§ 924 ).

Kdo je matkou a kdo otcem? Děti se rodí v manželství i mimo ně. Dnešní doba rozvolnila řadu sociálních struktur a současná společnost nahlíží na mnohé z toho , co bylo ještě před pulstoletím vnímáno Jako mravně problematické, jako na eticky neutrální jev, takže např svobodná matka nemusí mít obavy ze společenského odsudku . Občanské právo samozřejmě sleduje jako svůj chtěný cíl, aby byla uzavírána manželství a aby se děti rodily v prostředí stabilizovaném fakticky i právně, ale nemůže zavřít oči před sociální skutečností. Protože je příbuzenství , a tedy i poměr mezi rodiči a dětmi, přirozeným způ­ sobem založeno na pokrevním poutu , zabývá se občanský zákoník otázkou,

2

V připominkovém fizení k návrhu občanského zákoníku byl sice některými místy vznesen požadavek na úpravu alternativní formy takového manželství, které by v podstatě nebylo možné rozvést. ale tato myšlenka se neprosadila

166

CO NOVÉHO DOMA? RODINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBCANSKÉM ZÁKONIKU

jak se rodičovství k dítěti určí. Odrazem starého pravidla , že matka je na rozdíl od otce jistá vždy, jsou zákonná ustanovení sledující při určení matky směrnicí mnohem jednodušší , než jaká je formulována pro určení otce. Matkou dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775).3 Naproti tomu pro určení otce platí právní pravidla nutně mnohem složitější. Východiskem je sledování samozřejmosti , že otcem dítěte narozeného provdané ženě je její manžel. Otcovství manželu matky svědčí i v případě , že se dítě narodí před uplynutím třístého dne po zániku manželství (§ 776). Právě proto, že manželství je trvalý svazek muže a ženy a jako takový v ideálním modelu zaniká až smrtí jednoho z nich , má přičtení otcovství manželu matky i v pří­ padě, že se dítě narodí do devíti měsíců od zániku manželství, svoji logiku . Pokud se ale žena během těchto tří set dnů znovu provdá, svědčí otcovství jejímu novému manželovi. Zvláštním pravidlem je pamatováno na případ , kdy byl podán návrh na rozvod manželství. Vychází se z pojetí, že tehdy už manželé spolu sexuálně nežijí, že žena za takové situace může navázat vztah s jiným mužem, a takový případ lze řešit prohlášením o otcovství učiněným vůči soudu . Mnohdy ovšem dochází i k tomu , že porucha v manželství je vleklá a k odcizeni manželů a k jejich oddělenému životu dojde měsíce předtím , než je návrh na rozvod manželství podán . Narodí-li se dítě za této situace, mohou matka nebo její manžel otcovství u soudu popřít. Není-li matka provdána, určí se otec přednostně společným prohlášením rodičů . Prohlásí-li to matka dítěte (a to třebajen počatého) a společně s ní muž, který tvrdí, že je otcem dítěte , pak se otcovství přičte tomuto muži. Prohlášeni činí rodiče vůči matričnímu úřadu nebo před soudem. Jen před soudem však může být takové prohlášení učiněno , pokud některý z těch , kdo je činí, není plně svéprávný, ať již pro nedostatek věku , anebo pro duševní poruchu . Neurčí-li se otec dítěte ani tímto způsobem, určí otce soud na návrh matky, domnělého otce nebo dítěte . Je-li žalobcem nezletilé dítě, zastupuje je opatrovník jmenovaný k tomu účelu soudem (zpravidla to je orgán sociálně-právní ochrany dětí). V těchto případech je pro určení otcovství podstatné zjištění, zda muž, proti němuž je řízení vedeno , s matkou dítěte v rozhodné době souložil a zda jeho otcovství nevylučují závažné okolnosti. Rozhodná doba je vymezena obdobím mezi třemi sty a sto šedesáti dny předcházejícími narození dítěte. Nový občanský zákonik staví - stejně jako dosavadní úprava - na kritériu soulože v rozhodné době jako na skutečnosti , která k početl dítěte běž­ ně a přirozeně vede. Muže, který v rozhodné době s ženou souložil, mohou 3

D~sah tohoto jednoduchého a samozřejmě formulovaného právního pravidla nezpochybl\uje ani zmlnka občanského zákonlku o náhradním mateřstvi (§ 805). Není-li žena např. pro vadu dělohy s to donosit oplodněné vajíčko, je situace řešitelná zapojením další ženy, do jejíž dělohy se embryo vloží a která je donosí. I náhradní matka je právně matkou dítěte , které porodila , a dltě se k těm, kdo poskytli genetický materiál, může dostat jen cestou osvojení. (Náhradnl mateřstvl bylo poprvé upraveno ve Velké Británii v roce 1984.)

167

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO CO NOVÉ HO DOM A? RO DINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBCANSKÉM ZÁKONIKU

z otcovstvi ~lo~čit okolnosti n:~ující možnost, aby byl otcem (napr. žena byla v době souloze JIŽ těhotná , muz Je neplodný). Vyloučení z otcovství lze prokázat znaleckými posudky z různých lékarských oborů (hematologie, gynekologie, sexuologie a genetika), z nichž jako nejspolehlivější se v současné době jeví metoda profilování DNA.

Dítě však může přijít na svět i na základě umělého oplodnění. Dal-li vdané ženě souhlas k takovému oplodnění manžel, považuje se za otce dítěte on - je právně otcem, třebaže biologickým otcem být nemusí. Obdobně se urči otcovstvi k dítěti neprovdané ženy; otcovstvi svědčí muži, jenž dal k umělému oplodnění souhlas.

Otcovstvi tedy svědčí především muži, jehož manželce se dítě narodilo. Nelze-li otcovstvi takto určit, může být otcovství určeno projevem vůle: souhlasným prohlášením rodičů, popř. souhlasem muže k umělému oplodnění ženy. Nelze-li určit otcovstvi ani tak, urči otce dítěte soud.

Otcovství manžela muže popřít i matka. Ta však jen do šesti měsíců od narození ditěte . Bylo-li otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů , lze se dovolat neplatnosti tohoto prohlášen í z týchž důvodů , jaké platí pro neplatnost právního jednání , neboť i toto prohlášení je projevem soukromé vůle . Lhůty platí stejné jako pro popřeni otcovství manželem matky. Toto pravidlo se použije , pokud byl projev vůle stižen vadami způsobujícími neplatnost (muž byl k prohlášení, že je otcem , donucen násilím , při prohlášení došlo k omylu o druhé osobě apod .}. Zjistí-li muž skutkové okolnosti vylučující jeho otcovství , může je popřít rovněž - avšak jen do šesti měsíců po narození dítěte , popř . do šesti měsíců od prohlášení, pokud k němu došlo až po narození dítěte . V těchto lhůtách může otcovství popřít i matka. V případech, kdy muž dal ženě souhlas k umělému oplodnění , nemůže otcovství popřít, ledaže by prokázal , že matka dítěte otěhotněla jinak než umělým

Právní pravidla směřující k určení otcovství nemusí vždy vést ke spravedlivému výsledku. Z toho důvodu občanský zákoník stanoví i právní pravidla směřující k popření otcovství.

oplodněním .

Svědčí-li otcovství zákonnou domněnkou manželu matky, může je manžel popřít v zákonné lhůtě žalobou u soudu a dokázat, že je vyloučeno, aby byl 4 otcem Zákonná lhůta byla původně stanovena jako velmi krátká (šest měsíců ode dne, kdy se manžel dozvěděl, že se jeho manželce narodilo dítě) a pří­ slušné ustanovení bylo v roce 2010 pro neústavnost zrušeno. 5 Nový občanský zákoník otázku lhůty vyřešil tak, že manžel může otcovství popřít do šesti mě­

Osvojení

sícu ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech zakládajících důvodnou pochybnost, že je otcem, nejpozději však do šesti let6 od narození dítěte. Toto omezení odůvodňuje preference sociálního rodičovství a ochrana zájmů dítěte. Žije-li manžel v rodinné domácnosti s dítětem a chová-li se šest let od narození dítěte jako jeho otec, vychází se z toho, že mezi oběma vznikne sociální vazba vytvořená účastí manžela na péči o dítě a že je proti zájmům dítěte tento vztah rušit Mohou ovšem nastat mimořádné případy (např. je-li manžel deset let ve výkonu trestu odnětí svobody a až po propuštění zjistí, že jeho manželka má osmileté dítě, jehož otcem právně je). Proto není vyloučeno, aby manžel matky podal žalobu na popřeni otcovství 1 po uplynutí zákonných lhůt. V těchto přípa­ de~h m_ůže soud prominout žalobci zmeškání lhůty, avšak jen v případě, že to vyzaduje Zájem dítěte a veřejný pořádek.

Pok~d se však dltě narodilo po vzniku manželstvl, ale dfive než sto šedesát dnů po jeho uzavtenr , postačí , pokud manžel jen pop7e, že je otcem Takové právo však nemá, pokud se svou manželkou souložil ještě p7ed uzavrením manželstvf Toto právo nemá ani v p7fpadě, když věděl , že uzavirá manželstvl s těhotnou ženou : ~ále~ Ústavního 5'."udu ze dne 8 7 2010 sp zn . PI ůs 15f09 tary. zákon o rodině byl vzhledem k citovanému nálezu Ustavnfho soudu novelizován, nové zněnt jeho.§ 57 vyšlo ze stejné myšlenkové konstrukce, ale namisto šestileté lhůty stanovilo lhutu ien tfrletou. •

168

Rodičovství může

vzniknout i jinak než biologicky - tím, že se ženě a muži narodí dítě. Může vzniknout rovněž na základě pouta vytvořeného jen právem. Tomu slouží osvojení. Jeho podstata je v přijetí cizí osoby za vlastní. O osvojení rozhoduje soud . Vedle osvojení nezletilého, které znalo naše dosavadní právo, upravil nový občanský zákoník i osvojení zletilé osoby. Tento druhý případ je upraven v řadě evropských států a byl upraven i u nás až do roku 1949, kdy došlo k jeho zákazu s odůvodněním, že by vedl k budování rodiny jako kapitalistické buňky. Osvojení nezletilého upravuje nový občanský zákoník v zásadě shodně s dosavadní úpravou v zákoně o rodině. Je-li osvojován nezletilý, je pro rozhodnutí o osvojení klíčové posouzení zájmu dítěte . Kdo dítě osvojuje, musí zaručovat, že bude dítěti dobrým rodičem . To se zjišťuje i se zřetelem k osobním vlastnostem, způsobu života a zdravotnímu stavu osvojitelů , jakož i péčí o dítě před osvojením. Rovněž po samotném osvojení probíhá nad jeho úspěšností dohled prováděný zpravidla orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Zákon dává přednost osvojení manžely, popřípadě jedním z manželů, výjimečně jinou osobou. K osvojení musí dítě udělit souhlas - je-li alespoň dvanáctileté, vyžaduje se jeho osobní souhlas, je-li mladší, uděluje souhlas jménem dítěte jeho opatrovník. Zásadně se k osvojení vyžaduje i souhlas rodičů osvojovaného dítěte, ledaže rodiče o vlastní dítě zjevně zájem nemají. Při osvojení malého dítěte není vyloučeno, že se dítě po čase dozví, že bylo osvojeno, nevhodným způsobem vyvolávajíclm psychické otřesy a traumata. Zákonodárce má samozřejmý zájem, aby k tomu nedocházelo. Proto s odkazem

169

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

na mezinárodní Umluvu o osvojení děti ukládá osvojiteli, aby dítěti sdělil ve vhodné době, že bylo osvojeno. Takovou informaci má dítě dostat nejpozději do zahájení školní docházky. Jakkoli je osvojením zrušeno právní pouto mezi dítětem a jeho pokrevními rodiči , dochází nejednou i k tomu , že ti se snaží po osvojení s dítětem navazovat kontakt, což může vést k destabilizaci poměrů v nově vzniklé rodině. Proto zákoník umožňuje osvojení utajit před rodinou , v níž mělo dítě původ(§ 837). Zcela nová je úprava možnosti osvojit zletilého. Zákoník zde rozlišuje dvě skupiny případů. První Je osvojení zletilého v případech obdobných osvojení nezletilého. Jde o osvojení sourozence nezletilého dítěte, které je nebo bylo týmž osvojitelem již osvojeno. Dále jde o případ, kdy byl návrh na osvojení podán včas. ale dítě dosáhlo v průběhu soudního řízení zletilosti. Může jít i o případ , kdy se někdo o dítě dlouhodobě staral jako o vlastní a až poté, co se stalo zletilým, dospěly zúčastněné osoby k rozhodnutí, že chtějí dát faktickému stavu právní výraz. A konečně jde o případ, kdy se manžel rozhodne osvojit dítě druhého manžela. Tehdy se postupuje obdobně jako při osvojování nezletilých, vyjma použití právních pravidel zjevně zbytečných (odpadá např. následný státní dohled nad úspěšností osvojení). V ostatních případech lze zletilého osvojit jen výjimečně, pokud to není v rozporu s dobrými mravy (proto musí být mezí oběma např. přiměřený věko­ vý rozdíl) a pokud to je pro osvojence i osvojovaného přínosné. Má-li některý z nich potomky, nesmí být osvojení zletilého na újmu jejich důležitých zájmů. Cestou osvojení se osvojenec nemůže vyvázat z vyživovací povinnosti vůči svým potomkům nebo předkům(§ 853).

Rodiče a dítě

Stejně Jako dosavadní úprava věnuje i nový občanský zákoník skupinu ustanovení otázkám vzájemných povinností a práv rodičů k dětem a dětí k rodičům. Pro fungující rodinu tato právní pravidla nemají zvláštní význam - odpovídá přirozenému řádu věcí, že rodiče se starají o své děti, že děti své rodiče (více méně) poslouchají a že se neshody, které při trvalém soužití lidí nutně vznikají, vyřeší přiměřeným způsobem . Rodiče jsou odpovědni za své děti a jejich vývoj, mají právo volit za tím účelem rozumná výchovná opatření a dítě je povinno se jim podrobit. Paternalistické pojetí rodiny, typické ještě pro první polovinu 20. století, kdy občanské zákoníky prohlašovaly muže za .hlavu rodiny" a svěřovaly mu nad dětmi ~otcovskou moc", u nás změnila již zákonná úprava z roku 1949, která vzhledem ke zrovnoprávnění muže a ženy zavedla pojem rodičovské moci. I toto pojetí vnímá novější doba jako zastaralé, neboť výraz sám vyvolává představu

170

CO NOVÉHO DOMA? RODINN É PRÁVO V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKON[KU

neomezené vlády rodičů nad dětmi. Proto byl zdejším právem opuštěn už všedesátých letech . Zákonná úprava se ustálila od roku 1998 na pojetí rodičovské zodpovědnosti. Z tohoto konceptu vychází i nový občanský zákoník. Staví na myšlence, že záležitosti rodiny a otázky týkající se dětí nelze řešit direktivně , že dítěti musí být zamýšlená opatření náležitě vysvětlena a jeho názor, pokud je schopno jej vyjádřit , musí být zvážen a brán v úvahu (§ 875). Rodičovská odpovědnost se rovnoměrně připíná k oběma rodičům , musí ji vykonávat ve vzájemné shodě ; neshodnou-li se o významné záležitosti dotýkající se zájmů dítěte Uako jsou např. závažné zákroky týkající se zdraví dítěte , určení jeho bydliště , volba jeho vzdělání) , nezbude, než aby o takové záležitosti rozhodl soud . Rodičovská odpovědnost zahrnuje péči o zdraví a celkový vývoj dítěte , zahrnuje jeho zastupování a správu jeho jmění a vyžaduje osobní styk rodičů s dítětem . Trvá, dokud se dítě nestane svéprávným . Občanský zákoník podrobně rozvádí, jak má být o dítě pečováno , jak má být zajištěn osobní styk rodiče s dítětem, zvláště když rodiče spolu nežijí, jak má být dítě zastupováno a jak spravováno jeho jmění. Jde o právní pravidla kopírující běžnou životní zkušenost spořádaných rodin. Ze zákona je výkon rodičovské odpovědnosti omezen v případě, že rodič sám je nezletilý a není plně svéprávný (čtrnáctiletá matka nemůže např. dítě právně zastupovat a spravovat jeho jmění , protože není schopna spravovat ani své vlastní záležitosti). Do výkonu rodičovské odpovědnosti může v závažných případech vstoupit soud a omezit jej .7 Protože má v daných souvislostech zásadní význam zájem dítěte a nutnost jeho ochrany, nesleduje se omezením výkonu rodičovské odpovědnosti „potrestání" rodiče - rozhodující je stav, že dítě péči potřebuje a rodič není s to ji řádně vykonávat. Do sankční polohy se omezení výkonu rodičovské odpovědnosti posouvá, pokud ji rodič zneužívá či závažným způsobem zanedbává . V krajních případech , jakými jsou např. úmyslný trestný čin spáchaný proti dítěti nebo použití dítěte k trestné činnosti, může být rodič soudním rozhodnutím rodičovské odpovědnosti dokonce i zbaven 8 a tehdy ho soud může zbavit i některých dalších práv vůči dítěti , např. práva dát souhlas k osvojení dítěte . Rodičovská odpovědnost nezahrnuje všechna práva a všechny povinnosti, které rodič vůči dítěti má (např. právo určit jméno dítěte, právo dát souhlas k osvojení). Do této skupiny patří zejména vyživovací povinnost k dítěti. Ani v případě , že je rodič zbaven rodičovské odpovědnosti, nezaniká jeho povinnost týkající se výživného a trvá, dokud dítě není schopno se živit samo. Nastanou-li vážné poruchy a žádný z rodičů se o dítě nemůže, neumí nebo nechce starat, popřípadě tu dokonce žádný rodič již není, nelze dítě ponechat 7

8

Např. Je-li rodič stižen duševní poruchou, nevyskytuje-li se z různých důvodů dlouhodobě v mís-

tě, kde se nalézá dítě , apod.

V těchto přlpadech se sankční povaha zbavení rodičovské odpovědnosti projevuje např. i tlm, že takový rodič nemůže po dítěti dědit podle pravidel o zákonné dědické posloupnosti.

171

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA.~DÉHO

---...--------------------------·CO NOVÉHO DOMA? RODINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONIKU

bez náležité péče. Proto občanský zákoník upravuje i jiné formy péče 0 ditě • . č d.. k nez jen pe 1 ro 1covs ou. Přitom má být postupováno podle pravidel subsiď ·1y t kd •. . • . tan a a~ , . e ~tac1 , !~._treba zvo.llt opat~ení mírnější a dočasné přednostně před o~~trenim vy~aznejs1m a trvalym . I v techto případech je na prvním místě zájem d1tet: a se zre~elem k němu se příslušné opatření musí zvolit. Tato opatření se deh do skupiny, kdy o dítě pečuje jiná osoba než rodič a jeji péče je k péči vlastních rodičů jen podpůrná (subsidiární), a do skupiny, kdy péče jiné osoby rodičovskou péči nahrazuje. Přímo úměrně k tomu , z jaké skupiny soud opatře­ ni zvolí, se zvyšuje i veřejná podpora a zejména dohled veřejné moci nad tím, jak řádně je o dítě pečováno. Zároveň je pamatováno, že při nařízení jakékoli z těchto forem péče o dítě může následně dojít k podstatné změně poměrů, na niž soud musí reagovat změnou zvoleného opatření. Život

přináší nejrůznější situace - rodiče

mohou odjet na dovolenou do za-

hraničí , dítě svěřit prarodičům jednoho z nich nebo spřátelené rodině, ale nevrátí se včas z příčin vyvolaných přírodní katastrofou nebo nepokoji v zemi, kde dovolenou trávili. Mohou se stát oběťmi dopravní nehody a ocitnout se s vážnými zraněními dlouhodobě v nemocnicí. V těchto a podobných případech odpovídá běžným situacím, že se dítěte ujme někdo z osob dítěti blízkých, člověk, kterého dítě zná a který je schopen mu osobní péči zajistit. Ani v tomto případě však nejde jen o fakticitu péče - aby dítě nemělo hlad, bylo dobře oblečeno, mělo kde spát apod.-, jde také o právní rozměr, neboť dítě musí být i právně zastoupeno. Proto i v těchto případech svěřuje dítě do péče soud , který musí mimo jiné zvážit, zda určitá osoba skýtá záruky řádné péče o dítě . . Podpurný charakter k rodičovské péči má rovněž pěstounství. I pěstounství ma povahu dočasné péče o dítě . Ani v důsledku soudního rozhodnutí o pěs­ tounství nejsou rodiče zásadně zbaveni svých rodičovských práv (ledaže soud ro~hodne jinak ze závažných důvodů). Účelem pěstounství je zajistit pro dítě péci v prostředí obdobném prostředí jeho vlastní rodiny. Proto má pěstounství před~ost před umístěním dítěte do ústavní výchovy. Prechodnou povahu má také opatrovnictví dítěte. Soud jmenuje dítěti opatrovníka vždy, když hrozí zájmový střet mezi zákonnými zástupci dítěte a dítě­ tem anebo když je potřeba zajistit správu jmění dítěte. ~emá-li dítě rodiče buď vůbec, nebo nemá-li rodiče způsobilé vykonávat rodicovskou odpovědnost, jmenuje soud dítěti poručníka, není-li na místě jiné a vhodnější opatření. Do doby, než soud dítěti jmenuje poručníka a než se ten UJ~e své funkce , pusobí jako poručník dítěte orgán sociálně-právní ochrany děti ~a rozdíl od předchozích forem péče o dítě je poručenství institutem statusovym . ~oručníkovi zásadně náleží stejná práva a připínají se k němu stejné povinnosti jako rodičům . Proto je podřízen soudnímu dohledu - soud schvaluje každ~ ~oručníkovo rozhodnutí týkající se dítěte, které vybočuje z rozhodováni o běznych záležitostech, soudu poručník předkládá pravidelně zprávy o dítěti a správě jeho jmění .

172

Majetkové záležitosti Manželský svazek a rodina fungují jako sociální organismus a v dusledku toho rovněž jako aktivní hospodářská jednotka . Z rodiny jako . kapitalistické buňky" mělo zřízení existující u nás před rokem 1990 velké obavy a jejich ideologickým reliktem je koncept domácnosti jako spotřebního společenství, tedy pasivního ekonomického útvaru(§ 116 starého občanského zákoníku). Faktický stav však byl a je nepochybně jiný. Proto mají v manželství majetkové otázky značný význam. Proto se občanský zákoník obsáhle věnuje i jim. Nejedná se jen o majetkové záležitosti manželů samotných , ale i o jmění dítěte , popřípadě o záležitosti dotýkající se dalších osob. Vznikem manželství vzniká manželům jejich společné jmění. I nový občan­ ský zákoník zachoval institut společného jmění s ohledem na dosavadní tradici, jakkoli byla založena úpravou zavedenou u nás až k 1. lednu 1951 .9 Nová právní úprava tedy sleduje dosavadní model , že manželé mají společné jmění a kromě toho má každý z manželů jmění své vlastní. Zákonná dispozice je přiměřená případům , kdy muž nebo žena nemají při uzavření manželství ve vlastnictví významnější majetkové hodnoty a kdy jsou oba výdělečně činní v pracovním poměru nebo při společném podnikání. Zákon totiž vychází z pojetí , že vše, co bylo nabyto za trvání manželství, spadá až na některé výjimky do společného jmění. Naproti tomu výhradním majetkem každého z manželů je to, co měl ve svém vlastnictví před uzavřením manželství a z toho, co bylo nabyto za trvání manželství, pak hodnoty získané darem , dě­ dictvím nebo odkazem určenými výlučně jednomu z manželů (včetně toho, co manžel nabyl právními jednáními vztahujícími se k jeho výlučnému vlastnictví, i toho, co nabyl jako náhradu za poškození , zničení nebo ztrátu hodnot spadajících do jeho výlučného vlastnictví). Má-li manželka při vzniku manželství ve svém výlučném vlastnictví pozemek s chatou a prodá-li jej za trvání manželství, jsou utržené peníze stále v jejím výlučném vlastnictví a stejně tak i byt, který za tyto peníze koupí. Má-li manžel při vzniku manželství pojištěný automobil a podlehne-li vozidlo při pojistné události zkáze, náleží pojistné plnění jen jemu ; pokud si za peníze získané od pojistitele koupí koně nebo drahého psa, je i toto zvíře v jeho výlučném vlastnictví. Součástí společného jmění manželů z pochopitelných důvodů nejsou ani věci sloužící osobní potřebě jen jednoho z nich (např. ošacení, šperky, 10 předměty sloužící výkonu povolání nebo vzdě­ lávání jen jednoho z manželů apod.). Také plnění, která jeden z manželů nabyl jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech (na zdraví , cti, soukromí aj.), náležejí jen jemu . I to má racionální zdůvodnění : jde-li manžel do 9 10

Do té doby vychézela prévnl úprava z odděleného jměni každého z manželu Některé evropské sté~ z tohoto modelu vychézeji dosud, jiné sleduji model obdobný našemu. . Neisou-h ovšem pořizovény jako investice zajlšťujlci majetkovou rezervu pro rodinné společenstvl v prlpadě eventuélnl budoucl nouze

173

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

---------------------------·--

restaurace s přáteli popít pivo a sledovat hokejové utkání a vyvolá-li třetí osoba ja o .útočník v hospodě rvačku , při které zlomí manželovi ruku , bolí ruka jen manzela, a proto pouze jemu , nikoli také jeho manželce, náleží bolestné. Ve společnosti založené na tržním hospodářství mají někteří lidé ve vlastnictví i hodnoty přinášej fcí zisk. Má-li manžel ve svém výlučném vlastnictví např. byt nebo dum, který pronajímá, vplývá do společného jmění obou manželů zisk z nájmu. Jde však jen o zisk, nejde tedy o vše, co bylo utrženo na nájemném, protože manžel musí z tržeb nájemného zajistit také údržbu nemovitosti a jeji správu. Často se také stává , že manželé společně investuji do podnikání, např. tak, že s1 ze společného jmění pořídí podíl ve společnosti s ručením omezeným nebo v družstvu. Tehdy i tento podíl spadá do společného jmění , třebaže manžele bude výkonem společnických práv v příslušné korporaci reprezentovat jen ten z nich, který se za trvání manželství stal společníkem s. r. o. nebo členem družstva

CO NOVÉHO DOMA? RODINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONfKU

Součástí společného jmění manželů jsou také dluhy převzaté za trvání manželství Výrazem "převzaté dluhy" (§ 710) občanský zákoník především poukazuje, že jde o dluhy, tedy soukromoprávní povinnosti k plnění. Dopustí-li se např. jeden z manželů dopravního přestupku a je-li mu uložena pokuta podle předpisu veřejného práva , jde o majetkovou povinnost, která se týká jen tohoto manžela a jeho majetkové sféry. Zvolený výraz poukazuje i na to, že jde o dluhy. které lze převzít, tj. k jejichž splněni se lze zavázat projevem vůle (v kupní smlouvě . ve smlouvě o úvěru apod .). Do společného jmění tedy nespadá např. dluh, který vznikl Jen jednomu manželu v dusledku porušení jeho právní povinnosti. Zpusobil-li jeden z manželů třetí osobě škodu , stíhá povinnost k náhradě škody jen jeho Avšak ne každý z převzatých dluhů se musí nutně stát součástí společného jmění Koupí-li manželka sama a o své vuli pro potřeby společné domácnosti na splátky mikrovlnnou troubu nebo mixér, stává se vzniklý dluh součástí společného Jmění , protože šlo o obstaráni běžné záležitosti spojené se soužitím manželu a provozem rodinné domácnosti. Vezme-li si však manžel bez_vědomí a souhlasu manželky úvěr na koupi rybářského člunu , aby uspokojil SVŮJ osobní zájem a své hobby, neiedná se o obstarání běžné záležitosti rodiny a úvěrový dluh je jeho osobním dluhem

koupi člunu , na niž si manžel vzal úvěr k uspokojeni svého rybářského koníčka . Ačkoli jde o jeho osobní dluh , věřitel je chráněn tak, že se při výkonu rozhodnutí může i pro tuto pohledávku uspokojit rovněž ze společného jmění obou manželů . Manželka se může tomuto postupu ubránit jen částečně . Vzal-li si její manžel úvěr mimo sféru obstarávání běžných záležitostí rodiny, múže ona bez zbytečného odkladu poté, co se o manželově smlouvě dozví, věřiteli oznámit, že s takovou transakcí nesouhlasí. Učiní-li to, může se věřitel přesto uspokojit ze společného jmění , avšak jen v tom rozsahu , jaký by ze společného majetku náležel jeho smluvnímu partnerovi v případě , kdyby společné jmění manželů bylo zrušeno a vypořádáno (v zásadě tedy do jedné poloviny společ­ ného majetku). Do stejné výše se věřitel může ze společného majetku manželů uspokojit i v případech dalších individuálních dluhů některého z manželů , ať již jde o dluh z protiprávního činu , dluh na výživném , nebo o dluh , který vznikl jednomu z manželů ještě před uzavřením manželství. V těchto případech není podstatné, zda druhý manžel o takových dluzích věděl nebo zda s nimi souhlasil. Zvláště otázka , nakolik má být dluh vzniklý jednomu z manželů ještě před uzavřením manželství rizikem pro společné jmění, byla při připravě zákoníku významně diskutována. Převládl názor, že je i v tomto případě namístě spojit riziko s tím, kdo výsledný stav mohl nejvíce ovlivnit. Na rozhodnutí dlužníka, zda vstoupí do manželství, nemá věřitel žádný vliv. Jsou to naopak snoubenci, kteři ještě před uzavřením manželství prohlašují, že mimo jiné zvážili uspořá­ dání svých majetkových poměrů - mají se tedy vzájemně informovat i o svých individuálních dluzích a zvážit budoucí vývoj událostí. Zatímco v úpravě, co spadá do společného jmění a jaké dluhy se ze společného majetku hradí , přináší občanský zákoník některé dílčí novinky (nově je ze společného majetku vyloučeno, co jeden z manželů nabyl jako náhradu újmy na svých přirozených právech , nová jsou pravidla o úhradě dluhů spojených jen s jedním z manželů) , ustanovení o správě společného jmění kopírují úpravu dosavadní. Jak bude společné jmění spravováno, je věci dohody obou manželů . Zákonná úprava vychází z pojetí, že v běžných záležitostech může právně jednat každý z manželů i sám (ovšem s účinky zavazujícími rovněž druhého manžela). V ostatních záležitostech musí právně jednat oba manželé společně, anebo bude sice právně jednat jen jeden z manželů , ale se souhlasem druhého. Odmítá-li druhý manžel udělit souhlas, může jej nahradit soudní rozhodnuti. Tak tomu bude i v případě , že druhý manžel není s to projevit vůli (např. je-li po vážném úrazu udržován v umělém spánku). Pokud by manžel právně jednal v neběžných záležitostech bez souhlasu druhého manžela, může se ten s výsledkem smířit, může se však rovněž dovolat neplatnosti takového právního jednání.

• ~ této souvislosti jistě každého napadne, jak to má věřitel poznat - a zvlášte, J~kou má . ochranu (zejména v případech, kdy při vzniku dluhu často ani neni s to z11st1t, zda Je druhá osoba ženatá nebo vdaná) Vezměme jako příklad

čtu běžných případů manželského života . Mohou však vzniknout nejrůznější situace, které manžele přivedou k úvaze, zda nebude rozumnější uspořádat

Nezřídka nastanou situace, kdy spolu muž a žena žijí, aniž uzavřou manželstv1 , během soužití si společně pořídí určité majetkové hodnoty (např. automobil, pozemek s domem. nebo si koupí do vlastnictví byt) a manželství uzavírají až po čase. Dojde-li k tomu , pak se tyto hodnoty nestanou společným jměním. Vznik manželství nijak nemění již nastalý stav, že manželé jsou podílovými spoluvlastníky pozemku, domu nebo motorového vozidla pořízených společnými náklady před uzavřením manželství.

174

Zákonný model společného jmění a jeho správy vyhovuje značnému po-

175

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

CO NOVÉHO DOMA? RODINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBCANSKÉM ZÁKONIKU

ma~etkové zá_lež1tost1 Jiným zpusobem. Podobně jako dosavadní úprava ~ni novy občanskY zako~1k ~omu nebrání, takže lze ujednat jiný majetkový resvé

z1m smlouvou. ktera mus1 m1t formu veřejné listiny a musí být vyhotovena · k 1ao t"k . no Y zápis (§ 716). Takovou smlouvu mohou uzavřít ještě před uzavřením ~anzelstv1 snoubenci s účinností k uzavřeni manželství. Manželé ji mohou uzavrrt kdykoli za trvání manželství s účinky do budoucna , tj. nejdříve od uzavření smlouvy Smlouvou si manželé mohou ujednat majetkový režim v podstatě jakkoli - lze smluvit, že Jmění každého z manželů bude i po uzavření manželstvf od~ěleno nebo naopak že vše, co manželé mají, bude společné , že společné Jmeni bude sice zachováno, ale Jeho zákonný rozsah se zúžf, popř. že se vznik společného jmění odloží až ke dni zániku manželství apod. Stejně tak lze ve smlouvě Ujednat, jak bude společné jmění manželů spravováno. Uzavřenou smlouvu lze samozřejmě změnit nebo zrušit stejným způsobem , jakým se mění Jakékoli Jme smlouvy.

a:'

UJednaJi-li si manželé pro své majetkové poměry jiný režim než zákonný, týka se to především jich . Jejich smlouva může mít účinky vůči třetím osobám a Zejména vuči věřitelum - jen do budoucna a jen pokud ji znají. Měla-li by smlouva zasáhnout do práv věřitele zpětně, musel by s tím souhlasit. Výsledku, aby smlouva o zvláštním majetkovém režimu měla účinky vůči třetím osobám, lze dosáhnout několika způsoby. Transparentním řešením je zveřejnění takové smlouvy v evidenci zřízené pod státní autoritou(§ 721 ). 11 Dojde-li ke zveřejnění, J~k ~1 manželé své majetkové poměry uspořádali, nebude neznalost zapsaných udaJu nikoho omlouvat a manželé se významu svých vzájemných ujednání budou ~oc1 dovolat vůči každému . Se zveřejněním údajů, co si manželé smluvili a Ja~yc~ _hodnot se smlouva týká, mohou být spojena rizika , která manželé mus1 zvaz1t Také proto občanský zákoník neukládá povinnost zveřejnit každou z takto uzavřených smluv, nýbrž jen tu , u níž se manželé pro takové řešení rozhodnou . V případě , že se manželé rozhodnou smlouvu nezveřejňovat a že s: jejich ujednání týká věcí někde evidovaných (typicky nemovitostí evidovanyc~ v katastru nemovitostí), lze zapsat odlišný režim jen k takto evidované věci - pak zápis bude pusobit i vůči třetím osobám . Konečně manželé mohou Při konkrétním jednání, které může mít závažné majetkové důsledky, smlouvu o manželském majetkovém režimu předložit další osobě a seznámit ji s obsahem smlouvy. V ~á~ažných případech muže na návrh manžela upravit režim společné­ ho imen1 soud Rozhodne-li se jeden z manželů začít s podnikáním nebo stát se neomezeně ručícím společníkem obchodní společnosti nebo jiné právnické osoby a nedohodnou-li se manželé, jak si své majetkové záležitosti uspořádají, muže druhý manžel navrhnout soudu , aby společné jmění zúžil , nebo dokonce

šil. Důvodem pro takové opatření mohou být i jiné závažné skutečnosti ; zázru . ·· d koník v§ 724 jako přfklad uvádí jen některé (např. marnotratné chovan1 Je noho z manželů) .

Život rodinného společenství Pokud se muž a žena rozhodnou vstoupit do manželství , mít spolu děti a žit spolu, je takové soužití vystaveno různým zkouškám a je především na zúčast­ něných, jak si svůj společný život uspořádají. Prvním předpokladem společ­ ného soužití je společné bydlení. To si manželé zařizují společně v souvislosti s uzavřením manželství, ale vyskytují se i situace, že jeden z manželů má ve svém výlučném vlastnictví dům nebo byt, nebo je výlučným nájemcem bytu , popřípadě má k bytu právo bydlení odpovídající věcnému břemenu apod . Rozhodnou-li se manželé zřídit si společné bydliště a domácnost právě v tomto obydli, spojuje s tím občanský zákoník významné právní následky. Je-li jeden z manželů nájemcem bytu , může do něho přijmout jako člena domácnosti druhého manžela, aniž tomu pronajímatel může bránit (§ 2272). Je však povinen oznámit do dvou měsíců pronajímateli , že se počet osob žijících v bytě změnil. Uzavřením manželství vzniká k pronajatému bytu společné nájemní právo, ledaže si manželé ujednají něco jiného. Jsou-li manželé společný­ mi nájemci bytu , je s tím spojena jejich solidarita, a jsou tedy z nájmu oprávněni i zavázáni společně a nerozdílně . Ale ani v případě , kdy se manželé dohodnou, že společný nájem nevznikne a druhý manžel bude v bytě svého manžela „jen" bydlet (že mu vznikne právo bydleni) 12 , nelze tuto dohodu obrátit proti zájmům pronajímatele. I když manželům z jejich vůle společný nájem nevznikne, stane se druhý manžel ručitelem svého manžela, pokud jde o dluhy vznikající z nájmu . Pokud se manželé rozhodnou bydlet v bytě nebo v domě , který je ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů , samotný vznik manželství se výlučného vlastnictví manžela nedotýká a nemění je. Avšak tím, že vlastník přistoupí na řešení, že manželé povedou společnou domácnost právě v jeho nemovitosti, dochází k omezení jeho práva se svým vlastnictvím libovolně nakládat. Musí se totiž zdržet všeho, co by společné bydlení manželů ohrozilo nebo znemožnilo, jinak se může druhý manžel dovolat neplatnosti takového právního jednání (§ 747). Rozhodne-li se manžel jako vlastník svůj dům prodat s následky vedoucími k vystěhování jeho rodiny, může tak učinit, pokud rodině zajistí bydlení obdobné po všech stránkách s bydlením dosavadním. Přeložení rodinné domácnosti však závisí na dohodě obou manželů (§ 743); pokud mají dítě, musi •2

11

Toto. řešení pfedpokládá vydání zvláštního zákona o kovych smluv Tento zákon dosud vydán nebyl.

176

veřejném

seznamu manželských majet-

li0

í

.

.

znamená, že puvodní nájemce zůstává výlučným nájemcem bytu a od Jeho právn pozice Je odvozeno právo jeho manžela v bytě bydlet Toto právo ie závislé na existenci nájemního práva druhého manžela a s jeho zánikem zanikne i právo bydlenl.

177

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO CO NOVÉHO DOMA? RODINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

d?hoda zohlednit i jeho zájmy. Pokud tedy manžel, který je výluč . I n1ke~, bez souhlas~ druhého manžela dum zcizí nebo pronajme-~iy~ v :~t­ m~nzele dosud d_o macnost měli, je smlouva relativně neplatná a druhy' ~~nz· el ma pravo to nam1tnout. e

Man~elé mohou záležitosti společného bydlení řešit i jinak 13 např tím • sobem, z.e Jim zří~ení ~polečné domácnosti umožní ve svém domě r~diče ~~~: noho ~ nich.. I s t1m zakoník spojuje právní následky projevující se významně v souv1slost1 se zánikem manželství.

Společné bydlení a vedení rodinné domácnosti předpokládá že členové rodiny budou mít alespoň • · • „ ' . na cem spat a z ceho Jist. Občanský zákoník počltá s obvyklym vybavením d. · d věci . •• • __ro mne omácnosti. To představuje soubor movitých · kt~re b_ezne slouz1 nezbytným potřebám rodiny a J·e1'ích členů. Nakládat s takovym1 ve ·1 • . • cmi ze Jen se souhlasem obou manželů . Nerozhoduje přitom zda Jde o vec náležející do spol • éh · • . ' • ecn o Jmeni nebo do výlučného vlastnictví jednoho z manzelu. Vnese-li man· 1 d • . • ze o manzelstv1 manzelskou postel, nemůže přijlt . • Jednoho vecera domů a · ·t . • • • • oznam1 sve zene, ze spolu budou spát nějaký čas na 1 ze.~ · proteze postel prodal kamarádovi. Pokud manželka nebude souhlasit, ':'uze se dovolat neplatnosti takového právního jednání. Pokud se manželé po case rozhodnou že budo • ·t dd • 1 • . • u z1 o e ene, nebo pokud jeden z manželů společnou do~~cnost trvale opustí, má ovšem právo odnést si, co je jeho. . Souziti. manželů a jejich rodiny předpokládá společné hospodaření. Občanský zákon1k vychází z t h • • . .. . . •.. o o, ze se manzele maJ1 vzájemně informovat o svych PnJmech a o svém J' mě · • k • . • • d . ni , ze azdy z manzelu bude přispívat na potřeby ro1 t ~ne :o~ácnosti a života rodiny podle svých poměrů možnosti a schopnosti a ••.a Y ~iv_otní úroveň členů rodiny byla v zásadě sr~vnatelná. Dokonce ani v pnpade ze manželé •··· dd.I . • ZIJI o e eně, nezbavuje je to povinnosti navzájem s1 . pomahat a podporovat se. V současné době ne · · ... . . n1 nic vyJ1mečného, že manželé volí hmotné zajiště· . • n1 z1vota sve rodiny spol • . . . ecnym podn1kán1m a provozují společně pekárnu, u Po Pi'iJeti nového občanskéh 0 ák zákoníku k zásadě ž z . onlku se opakovaně objevily dotazy spojené s návratem ku. Vyskytuji se pf;'pa~ s~vba,spo1ená se zemi pevným základem pfedstavuje součást pozem· 1 stavební Pozemek Ykt e P vzniku manželství má Jeden z manželu ve výlučném vlastnictvl čanského zákoník~ 1' : : m ?ba manželé postupně zfldí rodinný dum. Podle starého obzustává v individuálnl~ rl inny dum 1pozemek samostatnými nemovitostmi takže pozemek Jmění manželu Toto f š v ~stnictví puvodnlho vlastnlka , zatlmco dum vplyn~ do společného konce roku 2013 dove~ enit zustane zachováno I v pfipadě, že manželé začnou stavět a do ho nadzemního Podlaž'ou s .:v~bnl práce do takového stavu, že budou patrné dispozice prvnl· úpravy samostatnou v~ V:Z~ a~iclho domu, protože !lm se stavba stane podle stávajlcl právnl se součásti Pozemku ac~m ~ ~~ al~ dům vznikne až k 1 lednu 2014 nebo později, stane Pozemek Tento násl~dek hvy učnym vlastnictvím toho z manželu, který má ve vrastnictvl nového zákoníku (§ 3055 ~o ou manželé odvrátit smlouvou uzavfenou Ještě pfed účinnosti 2 dum 1s Pozemkem stane s ~ :· anebo se mohou kdykoli dohodnout např na fešenl, že se ku 1s domem, Popřípadě ž~u st SPolečného jměnl nebo že se stanou spoluvlastnlky pozemse vzájemně vypofádajl 11nym zpusobem

restauraci , zemědělskou farmu nebo jiný obchodní závod. Jsou-li do vedení a provozu obchodního závodu zapojeni jen oni dva , použijí se i na tento případ zákonná ustanovení o manželském majetkovém právu . Podle nich se určí , co spadá do společného jmění , ledaže si manželé ujednají jiný majetkový režim . Nikterak zvláštní však není ani situace, kdy jsou na provozu obchodního závodu zúčastněni nejen manželé, ale i další členové rodiny, a to i rodiny širší: otec a matka jsou vlastníky zájezdního hostince, matka vaří , otec obstarává výčep a obsluhu, jejich dcera se věnuje účetnictví , styku s úřady a kromě toho ještě vypomáhá v kuchyni nebo lokálu , kdykoli je třeba , zeť objíždí dodavatele nebo shání zakázky, jejich syn obstarává webové stránky a stará se o reklamní materiály a propagaci , všichni společnými silami hostinec stavebně upraví tak, aby prostor pro kuřáky byl oddělen od nekuřáckého , opraví střechu , zřídí k hostinci přístavek , kde bude kulečníkový salonek atd . V ideálním případě se otázky s tím spojené vyřeší smluvně - založením obchodní společnosti nebo družstva, pracovními nebo jinými smlouvami (např . smlouvou o obchodním zastoupení) apod. Nejednou se však takové záležitosti provozují jen na základě fakticity bez smluvního základu a dosavadní zákonná úprava jim dává právní výraz jen pomocí právních pravidel o bezdůvodném obohacení, což má svá rizika v souvislosti se zjišťováním případných majetkových práv a jejich promlčováním , která pravidelně vyvstanou , pokud dojde k poruchám toho, co nějaký čas fungovalo bez problémů . Proto nový občanský zákoník přišel s řešením promítnutým do ustanovení o rodinném obchodním závodu (§ 700 a násl.) pře­ vzatých z italského občanského zákoníku . Není-li provozování rodinného obchodního závodu postaveno na smluvní základ, má každý člen rodiny, který se na provozu závodu účastní , právo na přiměřený podíl na zisku . Všichni členové rodiny zapojení do provozování rodinné firmy - právně významná je práce pro firmu , nikoli samotné vlastnictví - rozhodují většinou hlasů o závažných záležitostech vymykajících se z obvyklého hospodaření (např. o změně předmětu činnosti) . Při zcizování rodinného obchodního závodu nebo spoluvlastnického podílu na něm vzniká každému z těch, kdo jsou na provozu zúčastněni, ze zákona předkupní právo, protože je zájem udržet v rodině a k jejímu hospodářskému zajištění zařízení, které k tomu slouží. Ze stejného duvodu zákon garantuje členům rodinného závodu, kteří v něm pracují, přednost i v případě, že se obchodní závod stal předmětem dědění. Pokud účast některého člena rodinného společenství na provozu rodinného závodu zanikne (např . když se některý z členů rodiny začne pracovně angažovat jinde, když trvale společnou domácnost opustí, když takový efekt vyvolá rozvod manželství apod .), vzniká mu právo na vypořádání. Zákonná pravidla vztažená k rodinnému obchodnímu závodu jsou dispozitivní, nevylučují tedy odchylná ujednání. Zřetel musí být brán i na zvyklosti a praxi zavedené v jednotlivém rodinném společenství. Ať již si rodina obstarává hmotné zabezpečení jakkoli - příjmy ze závislé práce, z podnikání, z výnosů rodinného majetku či jinak -. musí být potřeby

178

179

OBČANSKE PRAVO PRO KAŽDEHO CO NOVÉ HO DOMA? RODINN É PRÁVO V NOV ÉM OBČANSKÉM ZÁKONIKU

jejich jednotlívych členů adekvátně pokryty. Proto občansk . ák 'k up •· . Y z oni zachoval . ravu vyz1vovac1 povinnosti existující i za trvánl manželství a souž 'tl d' nem sp I • tv' 1 v ro in. o ecens I. a trv~ní manželství mají manželé vzájemnou vyživovaci povmnost tak, ab~ . h'.11otne_ a kulturní potřeby každého z nich byly zásadně na stejne ~rovni. _Mai1-h manzelé děti , které ještě nedosáhly plné svéprávnosti m.aji ~1vovac1 pov~~nos~ ~e každému z nich tak, aby životní úroveň dítěte byl~ zas~dn: shodná s z1votni urovní rodičů . Stejnou vyživovací povinnost k dětem maj1 ov~em vš1~hni_ ro~iče (i nesezdaní), nejen manželé. Tato vyživovaci povinnost t~a , 1.~~~ n:1~ d1tě vlastní příjmy ze svého majetku nebo práce, pokud ty ne~.taci k v:z1v~ d1tete. I v případě , že dítě dosáhne svéprávnosti nebo zletilosti, vyz1~ovac1 povinnost trvá, pokud dítě není schopno se samo živit. Pokud nastane s1tu~ce o~ačn~ ~ příjmy dítěte jsou vyšší než příjmy jeho rodičů a ti nejsou schopni sami se z1v1t, nastupuje vyživovací povinnost dítěte k rodičům v rozsahu ~měrném jak jeho majetkovým poměrům, možnostem a schopnostem, tak 1oduvodněným potřebám a majetkovým poměrům rodiče .

z

•Dnes

·

společně žije zpravidla dvougenerační rodina - rodiče společně se

s~m1 dětmi. Rodiče i dítě mají právo vzájemně se stýkat i v případě, že spolu nez1jí. Má-li dítě v péči jen jeden z rodičů, musí umožnit i druhému rodiči, aby se s dítětem osobně stýkal. Nedohodnou-li se rodiče, rozhodne o styku dítěte

druh~ rodiCS:m soud. Ani dvougenerační rodina nežije izolovaně a odděleně ~ v~e1s1ho sveta nežije ani dítě: i ono si vytváří sociální vazby k příbuzným bllzkym nebo i vzdálenějším (k prarodičům, strýcům, tetám, bratrancům) a postupně i k.d~lší~ ~sobám. Vytvoří-li si dítě k těmto osobám kladný citový vztah a souhlas1-h s t1m 1ony, je namístě nebránit ani jejich osobnímu styku. Zákonné P~~vidlo § 927 to vyžaduje v případě, že by nedostatek osobního styku s těmito

s

0

pnbu:nými a dalšími osobami znamenal pro dítě újmu .

Pn rodin~é~ soužití mohou nastat nejrůznější komplikace. Dovedou-li poruchy sp~lecneho soužití manželů nebo i jiných osob ve společné domácnosti VZáJemne ~eshody do takového stavu, že někdo v tomto společenství bude vystaven telesnému nebo duševnímu násilí do té míry, že se společné bydlení stane n:snesitelným, jde o domácí násilí. Tehdy může soud na návrh dotčené­ ho manzela nebo jiné dotčené osoby útočníkovi omezit nebo pozastavit jeho právo byd~et společně s obětí domácího násilí. Omezení nebo zákaz společné­ ho_~ydleni mohou být nařízeny až na šest měsíců. Ze zvlášť závažných důvodů muze soud takto rozhodnout i opakovaně .

Když už to jinak nejde ...

Práv~ proto, že manželství Je právně koncipováno a společensky vnímáno jako trva~y svazek muže a ženy, spojuje se zánik manželství se smrtí jednoho z nich. S predstavou, že budou společně žít, pomáhat si a podporovat se až do smrti, 180

snoubenci také pravidelně manželství uzavírají a na rozvod manželství při sňat­ ku nepomýšl í. Manželství však m ůže být zasaženo krizemi vedoucími až k jeho rozvratu . V takovém pří padě muže soud na návrh některého z manželu rozhodnout o rozvodu manželství. Rozvod manželství předpokládá tak hluboký, trvalý a nenapravitelný rozvrat manželského soužití, že nelze očekávat jeho obnoven í. Ale ani při takovém rozvratu nelze manželství rozvést, pokud by byl zvláštními duvody (např. zdravotním postižením) dán zájem společného dítěte manželů na zachování manželství rodičů . Klauzulí proti tvrdosti (§ 755 odst. 2) není chráněno ien dítě , ale chráněn je také manžel , který rozvrat nevyvolal , nepodílel se na něm a kterému by rozvodem byla způsobena zvlášť závažná újma , pokud mimořádné okolnosti svědčí pro to, aby manželství zůstalo zachováno. Ochrana tohoto manžela však končí , pokud oba manželé žijí odděleně alespoň tři roky. V obou případech jde o mimořádné situace , které rozvodu manželství brání , ale vyskytují se jen zřídka . Rozhoduje-li soud o rozvodu manželství, zjišťuje dokazováním, že manželství je rozvráceno a z jakých příčin se tak stalo. Příčiny rozvratu manželství ale soud nezjišťuje v případě , když jeden z manželů soudu rozvod manželství navrhne a druhý manžel se k návrhu připojí pokud soud dospěje k závěru, že jsou pravdivá shodná tvrzení obou manželů o rozvratu manželství a jejich záměru dosáhnout rozvodu . Rovněž v tomto případě musí tedy být dán rozvrat manželského soužití. Rozdíl je jen v jeho dokazování. I když oba manželé shodně tvrdí , že je jejich soužití rozvráceno , a ač shodně usilují o jeho rozvod, povaha manželství a důraz státu a práva na jeho společenský význam vedou k opatřením bránícím lehkovážným rozvodům i pokračování konfliktních situací. Proto je tento postup připuštěn , jen pokud manželství trvalo alespoň jeden rok a manželé spolu nežijí déle než šest mě­ síců. Podmínkou jsou i dohody o úpravě poměrů nezletilého dítěte a o úpravě majetkových poměrů manželů pro dobu po rozvodu . Právní mocí rozsudku o rozvodu manželství zaniká. Mají-li manželé nezletilé dítě, které není plně svéprávné, musí být nejprve rozhodnuto o poměrech dítěte v době po rozvodu manželů . Soud musí zejména rozhodnout, kdo z rodičů bude mít dítě v péči, nebo svěří dítě do střídavé péče obou rodičů . Rozvod má důsledky pro osobní i majetkové poměry rozvedených manželů . Nastalo-li při uzavření manželství to, co se obvykle děje , a přijal-li jeden z manželů příjmení druhého manžela, může se do šesti měsíců rozhodnout, že přijme zpět své původní příjmení, a oznámit to matričnímu úřadu . Zánikem manželství zaniká i společné jmění manželů a musí být vypořádáno . Jak bude vypořádáno, je především věcí dohody obou manželu . Ta může být uzavřena i v předstihu, ale účinky bude mít vždy až k okamžiku zániku společného jmění. Nedohodnou-li se manželé, vypořádá zaniklé společné jmění k návrhu některého z nich soud . V zásadě se vychází z toho, že podíly

181

OBČ:ANSKE PRAVO PRO KAŽDEHO

rozvedených manželu maj1 být stejne , že však musí být zohledněno co byl • . , o ze spolecneho jměni vynaloženo ve prospěch Výlučného majetku jednoho z manželu a co naopak každý z manželu vynaložil ze svého výhradniho majetku na ma:etek společný Přihlédnuto musí být i k zájmum nezletilých dětí a k některým dals1m okolnostem(§ 742). 14 I v případě , že společné jmění zahrnovalo dosud neuspokojené dluhy, má jejich vypořádání účinky jen mezi manžely a netýká se věřitelu To znamená, že věřitel má stále zachováno právo domáhat se uspokojeni své pohledávky vuči oběma bývalým manželum, třebaže se manželé dohodli, že dluh uhradí jen jeden z nich . Taková ujednání mají význam jen pro vzájemna práva a povinnosti rozvedených manželů a třetích osob se netýkajl. Vyloučeny však nejsou ani případy, kdy manželé dohodu o majetkovém vypořádaní neuzavřou a žádný z nich ani nenavrhne soudu, aby bylo o vypořádáni rozhodnuto. Takovou situaci nový občanský zákoník řeší stejně , jak se řešila i předtím po třech letech platí, že se každý z manželů stal vlastníkem těch hmotnych movitych věcí, se kterými výlučně nakládá-všechno ostatní zůstává společnym a podíly rozvedených manželů jsou stejné. Pokud tedy do zaniklého společného jmění patřil pozemek nebo jiná věc nemovitá, stanou se rozvedení manžele po třech letech podílovými spoluvlastníky nemovitosti. 15 Muže nastat situace, že po rozvodu manželů nebude jeden z nich schopen sám se živit. Nový občanský zákoník upravuje, obdobně jako dosavadní zákonná úprava, pro tyto případy zabezpečení rozvedeného manžela formou výživného Nově však vychází z koncepce, že rozvedený manžel má právo na výživné pokud jeho neschopnost živit se sám (zvláště byla-li vyvolána dosaženým věkem nebo zhoršeným zdravotním stavem) má svůj původ v zaniklém manželství. Tehdy má rozvedený manžel právo na přiměřené výživné. Jde-li o rozvedeného manžela, který převážně nezapříčinil rozvrat manželství, nesouhlasil s rozvodem a jemuž byla rozvodem způsobena závažná újma, má právo na výživné v takové výši, aby byla zajištěna v zásadě stejná životní úroveň obou bývalých manželu , avšak nanejvýš na dobu tří let po rozvodu manželství O výživném a jeho výši se rozvedení manželé mají dohodnout. Mohou se dohodnout 1 tak, že se záležitost vyřídí jednorázovou platbou (odbytným). Nedojde-li k dohodě rozhodne o výživném na návrh rozvedeného manžela soud. S rozvodem manželství je nutně spojena potřeba vyřešit i otázky spojené s bydlením. Pokud manželé ještě v době rozvodu žili ve společném obydlí, '

Podl~ těc~to zásad se vypořádá společné Jmění i v případech, že zanikne z jiných duvodu (na pr kdyz Jeden z manželu zemře nebo když soud společné Jmění zruší za trvání manželství) Rozdllně od starého občanského zákoníku řeší ten nový í otázku, na niž právo dosud nedávalo odpověď, li v Jakém režimu se spravuie zaniklé a nevypořádané společné 1mění manželů? ~-polečné Jmění manželu zaniklo společně se zánikem manželstvl, ale dokud nebylo vypoadano trvá Jako společné - manželé JSOu 1 po rozvodu ve společenstvl ve vztahu k tomuto Jměni ~Je~ správa se řídí zákonnými ustanoveními o společenstvl Jmění(§ 1236 až 1239). To v danem připadě znamená že se 1 po zániku společného jmění manželu použiji stejná pravidla Jaká pro společné Jmění manželu platila za jeho trvání dokud nedojde k jeho vypořádáni

182

CO NOVÉHO DOMA? RODINNÉ PRÁVO V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONIKU

záleží předně , o jaké právo se bydlení každého z rozvedených manželu opírá . Jde-li o stejné právo nebo o společné právo manželů (např . společný nájem), mají se rozvedení manželé dohodnout, jak otázku bydlení vyřeší. Nedojdou-li k dohodě , rozhodne na návrh některého z nich soud , který vezme v úvahu zájmy nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Jde-li o výhradní právo jednoho z manželů (např. výlučné vlastnictví domu nebo bytu), pak ten muže požadovat, aby se druhý z rozvedených manželu vystěhoval ; pouze ve zcela výjimečných situacích odůvodněných konkrétními poměry a zájmem nezletilého dítěte může soud založit rozvedenému manželu i v těchto případech právo bydlení v domě nebo bytě jeho bývalého manžela, ovšemže za náhradu a jen na nezbytně nutnou dobu (§ 769). 16

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

• • • •

• • • • •

• • • •

18

Nové pojmy zdánlivé manželství rodičovská odpovědnost

obvyklé vybavení rodinné domácnosti rodinný závod Právní úprava významně změněná co do obsahu přesnější právní úprava zákonných překážek manželství právní úprava lhůt pro popření otcovství změny v obsahu společného jmění manželů podrobnější ochrana věřitelů omezení práva na výživné rozvedeného manžela Zcela nová právni úprava pravidla reagující na domácí násilí osvojení zletilého pravidla chránící obydlí , ve kterém je vedena rodinná domácnost veřejný seznam smluv a dalších právních skutečností modifikujících společné jmění manželů

Obdobně JSOU řešeny otázky bydleni pozustalého manžela v prlpadě , že manželství zaniklo smrti manžela (např v případě, že manželé měli rodinnou domácnost v domě ve vlastn1ctvi rodiču zemřelého manžela)

183

CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DÁL?

Co lze vlastnit? A co s tím dál?

Vlastnické právo je nejdůležitější majetkové právo. Proto mu právnf kultura vě­ nu1e pravidelně velkou pozornost. Nejde jen o zákonná ustanovení o právech vlastníka a o jeho ochraně před těmi, kdo do jeho vlastnictví protiprávně zasáhnou Jde také o zákonná ustanovení stanovující, k čemu se vlastnické právo vzta~u1e. Sna~ každý si spojí pojem vlastnictví s pojmem věci. 1 Ale co je věc? Mluvi-11 se o vec1, nebude představa všech ve všem stejná. že stůl je věc, se shodne s kdekým každý. Ale co Haileyova kometa lidská ledvina zmko máku komín na domě, zemské jádro, lebka svatého Vádlava živá kočka nebo myš? Tady už mohou být a jsou mínění různá. Je to i ~roto, že obecný pojem věci má _mlhavé hranice a že různé discipliny (filosofie, fyzika, právo) vnímají po1em veci odlišně.

mrtvá

Proč je patent věcí a špinavá hromada sněhu už ne? Právní pojetí věci nekopíruje materiální svět. Co je z běžného hlediska věcí (~trom na zahradě, jedna bota z páru, psí výkal u cesty) , nemusí být věci v práv-

nrm smyslu. Ob~nský zákoník staví pojem věci tak, že jí je vše, co je odlišné od ~so_by ~ slouzr potřebě lidí (§ 489). Klíčový význam pro právní pojetí věci maJt uz'.tecnost a ovladatelnost nějakého statku. Haileyova kometa není věcí v právnrm smyslu protože pr · . _ . . . .. . . . · o nas nema hospodársky vyznam a ani JI nejsme schopni ovl~dnout a přivlastnit si ji. Déšť je sice většinou užitečný, ale poručit mu nedokážeme, proto ani ten není věcí. Zachytím-li však dešťovou vodu do sudu. stan~ se věcí v právním smyslu a mým vlastnictvím.

O~cne vn~mání spojuje představu věci s hmotnými předměty. Právo z pojmu hmotnych věci rovněž vy há · . c z1, vyzaduJe však, aby měly povahu samostatného

' Nebylo tomu tak vidy a n t k dá být 1 hdé Na našem . ~js~u a vné doby, kdy právo pnpouštělo, že ve vlastnictví mohou a podle císafského :::;u~s~ovně zakázal otroctví § 16 všeobec?ého zákoníku občanského uzemi habsburské mona ch ~ku 1826 se stal svobodnym každy otrok, jakmile vstoupil na z roku 2004 r •e e napr. v afnckém Nigeru bylo otroctví zrušeno až zákonem

184

předmětu Jablko na stromě ani komín na domě nejsou věcmi , protože jsou pouhými součástmi věci jiné . Nový občanský zákoník přišel vedle kategorie hmotných věcí i s kategorií věcí nehmotných . To bylo vnímáno jako prolomení dogmat starého občanského práva , podle nichž nehmotný statek nemohl být předmětem vlastnictví - komu patřily pohledávka , patent nebo doménové jméno, nebyl jejich vlastníkem, nýbrž pouhým majitelem : měl je v majetku , nikoli ve vlastnictví. To je koncept založený u nás definitivně občanským zákoníkem z roku 1950. Změna , se kterou přišel nový kodex , vyvolala velké diskuse. Při­ tom nešlo o posun zcela překvapivý, protože zvláštní zákony dogma starého občanského zákoníku prolomily už dřív a uznaly různé statky bez hmotné podstaty za způsobilé předměty vlastnického práva - např . ochranné známky, prů­ myslové vzory nebo zaknihované cenné papíry a další investiční nástroje včet­ ně opcí , swapů a forwardů . Je jistě divné, když podle dosavadního práva mohu mlt akcii ve vlastnictví , ale podíl v bytovém družstvu už ne, ačkoli ekonomicky jde o obdobné hodnoty. Pro nový občanský zákoník bylo zvláště podstatné, že Listina základních práv a svobod při konstrukci práva vlastnit a jeho ochrany nerozlišuje mezi hmotným a nehmotným majetkem.2 Majetek je souhrn všeho - všech kladných hodnot, které patří určité osobě , a podle Listiny (čl. 11) má každý právo majetek vlastnit. Proto i nový občanský zákoník stanovil , že vlastnictvím je vše , co ně­ komu patří, ať již jde o věci hmotné , anebo nehmotné. Majetek tedy představuje veškeré vlastnictví určité osoby - i se svým majetkem jako s celkem může každý právně nakládat; může jej např. darovat nebo jinak převést na jiného, svěřit jinému do správy apod . Celková hodnota majetku určité osoby má také význam pro posouzení, zda je tato osoba způsobilým ručitelem . Převést na jiného mohu vlastnické právo k veškerému celému majetku , ale i k jeho poměrné části (polovině, čtvrtině apod .). Tehdy nemá právní význam , jaké jednotlivé věci majetek spoluvytváří, ale hodnota převáděné majetkové masy. Majetek je tvořen růz­ nými předměty - hmotnými i nehmotnými. Dosavadní civilistika označovala ty prvé jako věci a jen s nimi spojila jejich způsobilost být vlastněny, zatímco ty druhé pojmenovávala jako práva a jiné majetkové hodnoty nebo jako nehmotné 2

Myšlenku, že v právu mohou být věcmi jen hmotné předměty a že jen ty mohou být ve vlastnictví , formulovala německá nauka 19. stoletl (pandektistika) a pod jejlm vlivem se prosadila i v našem právním prostředí , jakkoli to odporovalo úpravě občanského zákoníku z roku 1811 Německý koncept vyhovoval dialektickému matenalismu, proto jej v roce 1922 převzal občan­ ský zákonik sovětského Ruska a podle jeho vzoru v roce 1950 i naše občanské zákonodárstvf Zásadní vada však nebyla ani tak v tom , že naše právo v tomto směru a zprostředkovaně ovlivnilo nazíráni německé právni nauky Ta totiž vychází z pojati , že se ustanoveni o hmotných věcech použiji i na nehmotné statky, pokud to jejich povaha připouští. Naše judikatura se k obdobnému závěru misty namáhavě dopracovala Nejvyšší soud dospěl např v několika rozhodnutlch (R 50/2008, a poté i sp zn. 29 Cdo 1989/2011 z 10. 5. 2012, 29 Cdo 3038/2011 ze 17 5 2012 nebo sp zn 29 Cdo 2398/2010 ze dne 23 5 2012) k závěru , že právo k obchodnimu podilu v s r o nebo k členskému podilu v družstvu lze vydržet stejně , jako se vydržuje vlastnické právo k věci.

185

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

statky a navázala na ně právnické dogma , že ty ve vlastnictví být Tento rozdíl ztrác1 smysl, pokud si uvědomíme, že pohledávku obchodne~to~ou. tv · b · • •. . • · ni aiem~ .'· agr 1poz:mek m~zem~ uz1va.t č1 ne~zívat, brát z nich užitky, převést je na Jine_ho atd., takže rozd1I nent v kvalitě subjektivních práv k předmětu, ny'brž ·e v predmětu samotném. l n V právu nent pro určení věci v právním smyslu podstatné, zda i·i mohu v ·t do k b „ • Zl . ru Y ne o se JI alespon dotknout. Pro právo mají význam jiné okolnosti· Jed~ak ho~podářská hodnota nějakého předmětu, jednak schopnost člověk~ s nim ~a~ladat, tj. určitý předmět ovládnout (přivlastnit si jej) s možností převést vlastnrcke právo na jiného. V této relaci nemá význam , zda má předmět hmotnou povahu čili nic: pět písmen (Apple) spojených s obrázkem nakousnutého Jablka má hodnotu přesahující 150 mld . USD.

Hospodářskou hodnotou se rozumí hodnota, kterou věc má podle obecného vnim-~ní: mám-li horské kolo, nepřestane být věcí, pokud je na .věčné časy" odloz~m do sklepa, protože jsem zanevřel na cyklistiku a začal se věnovat jiným sportum. Ajde o přímou hospodářskou hodnotu, kterou věc přináší. I stará špinava hromada sněhu může vyvolat nepřímý ekonomický efekt - může nastat situace, že ji někdo za mzdu odklidí. Přímý ekonomický efekt tu má ale práce, nrkoh sníh. Ekonomický význam věci je pro občanské právo klíčový - vyjadřuje

se v P~nězích jako její cena. Základní kategorií, se kterou se pracuje, je cena obvykla. To je taková cena, za jakou se srovnatelné věci v daném místě a čase obvykl~ prodá~ají a kupují. Každý má alespoň rámcovou představu, jaká je obecna ce~a bezného zboží. Ve složitějších případech se obvyklá cena zjišťu­ je znale~kym posudkem. 3 V určitých případech má význam mimořádná cena, plynouci z mimořádných poměrů nebo ze zvláštních vlastností věci. Taková ce~a se označuje také jako cena zvláštní obliby. Oč jde je jasné každému . '. . .• sberateh ochotnému zapl t't k . • a 1 co o 11, jen aby doplnil svou sb1rku o kus JeJz léta marně sháněl Koupí li • kd • . ' • · - ne o vec v takovem případě za přemrštěnou cenu, nemuze. se domáhat práv, jež mu jinak zakládají právní pravidla o neúměrném zkráce~i (§ 1794 odst. 2). Mimořádná cena má význam i při náhradě škody. Obvykla cena běžné kv lt · · · • a 1ni portretni fotografie staré padesát let se pohybuje 1 20 m~~ . az 50 Kč. Zničí-li mi ale někdo úmyslně např. jedinou fotografii mé ze~re e matky, připraví_ mě 0 víc než o předmět v hodnotě padesátikoruny. Tehdy je povinen nahradit v1c než jen obvyklou cenu (§ 2969 odst 2) Ovladatelnost se rov ě • . · · votních t . n z posuzuje podle objektivních hledisek a běžných ži0 . s1 uac1'. ovladatelnosti rychloběžné rámové pily nemůže být pochyb byt se za určitých podmínek • tá ' Kovové potrubí je ovladatel ém~ze ~ t do~s~ě neovladatelnou (R 24/1986). n • trebaze se pn pretlaku plynu nebo tekutin může , V určitých případech I soukromé právo trvá ab . SUdkem Tak tomu je napf při oceněni ne~ ěž~éc:na určité věci byla ZJištěna znaleckým po0 omezeným, akciové společnosti nebo do dru~s~a vkladu do nadace, společnosti s ručenlm

CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DÁL ? nekontrolovan ě

roztrhnout. 4 S tím se pojí otázky, které nesouvisí s pojmem věci v právn ím smyslu , ale s náhradou škody. Do právn í kategorie věcí tedy nespadá vše , co je věcí např . z hlediska pří­ rodních věd . Určité předměty soukromé právo navíc z kategorie věcí vyjímá z etických duvodu . Předně je to lidské tělo a jsou to i jeho oddělené části. lidská ledvina určená k transplantaci věcí není , protože se s ní nedá legálně obchodovat. 5 Totéž platí i o lidských ostatcích . Přece jen se však i tyto předměty, jakkoli nejsou před­ mětem právního obchodu , v určitých případech chovají jako věci - i mrtvolu lze pojistit, stejně tak lidskou krev určenou k výrobě krevních derivátů nebo lidské tkáně a orgány určené k transplantaci (§ 2855). Občanský zákoník vyjmul z kategorie věcí také živá zvířata . Učinil tak po vzoru některých evropských států (Rakousko, Německo , Rusko, Polsko, Švýcarsko). Tato změna proti dosavadní úpravě byla obsáhle diskutována. Ochránci zvířat v ní vidí zvláštní úpravu sledující ochranu zvířat. To ale není prvořadým úkolem občanského zákoníku , nýbrž předpisů veřejného práva, zejména zákona na ochranu zvířat před týráním a trestního zákoníku. Soukromé právo se na tuto problematiku dívá především z druhé strany a z hlediska zájmu vlastníka zvířete . Proto § 494 pojal živá zvířata jako tvory nadané smysly a neomezuje se jen na obratlovce, jak tomu je v zákoně na ochranu zvířat, neboť ve vlastnictví nejsou jen ti, ale i bezobratlí - a nejde jen o všeobecně známé včely. Zákoník stanoví, že se i na živé zvíře sice použijí ustanovení o věcech, avšak jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Proto jsou např. formulována odlišná právní pravidla , podle nichž se posuzuje opuštění věci a opuštění domácího zvířete (§ 1045, 1048). Důraz zákoníku, že zvíře má jako smysly nadaný živý tvor zvláštní význam a hodnotu, se promítá zejména do ustanovení o náhradě škody. Při poškození věci platí zásada, že náhradu obecně limituje obvyklá cena věci před poškozením. Pokud ale škůdce poraní zvíře , má jeho vlastník právo na náhradu léčení zvířete, i když ta jeho obvyklou cenu podstatně převýší (§ 2970).

Není věc jako věc Ze zřejmých důvodů se právo na věci nedívá jednotně a rozděluje je do různých skupin . (Snad každému je známo děleni věcí na movité a nemovité.) Zákoník z logických důvodu začíná s odlišením věcí hmotných a nehmotných, poté postupuje k věcem movitým a nemovitým a následně vymezuje jejich další skupiny(§ 496 a násl.). • Tak už předválečný NeJvyššl soud v rozhodnuti Váž. 2723 5 Bylo již jinde uvedeno, že výjimka platí např. pro vlasy určené k výrobě paruk (§ 112).

186 187

OBCANSKt PRAVO PRO KA2DEHO

U hmotných věci ma vyznam jejich vymezení jako ovladatelné části vnějšiho světa s povahou samostatného předmětu . Důraz na samostatnost předmětu je duležitY protože jde o hledisko umožňujíci rozlišit věc a součást věci. Naproti tomu nehmotné věci nemají hmotnou podstatu , ať už jde o zaknihované cenné pap1ry, podíly na obchodních i jiných korporacích, patenty, ochranné známky nebo domenova jména. Nehmotnými věcmi jsou rovněž práva, pokud to jejich povaha připouští Typickými nehmotnými věcmi jsou pohledávky. Typickými právy jejichž povaha vylučuje nahlížet na ně jako na věci , jsou práva osobnl a rodinna , a to i kdyby měla rovněž majetkové aspekty. Zvláštni povahu mají energie. Elektřina nebo teplo nemají hmotnou podstatu třebaže je lze - rozdílně od majetkových práv a jim podobných nehmotných věci -vnímat smysly. Vodn1, větrnou, sluneční nebo jinou energii člověk dokáže ovládnout. To je duvod, proč se ovladatelné přírodni síly přirovnávaji k hmotným věcem. Pro praxi je nejdulež1tější rozdělení věci na nemovité a movité. Naše myšleni poznamenala historická zátěž spojená s právním oddělenim stavby od pozemku, ke kterému v našem právu došlo v roce 19506 a které trvá až do účinnosti nového občanského zákoníku. Běžný člověk si tak spíše pod pojmem nemovitosti představí spíš dům než pozemek, ačkoli dům čas od času spadne, ale pozemek zůstává. Občanský zákoník přichází s modelem zavedeným v celé Evropě - nemovitou věcí je především pozemek. Domy, jiné budovy a další stavby pevně spojené se zemí již nemají být zvláštními nemovitym1 věcmi právě proto, že JSOU s pozemkem pevně spojeny, a tudíž nemají povahu samostatného předmětu. Zvláštní povaha se přiznává jen podzemním stavbam se samostatným účelovým určením (takovou stavbou je typicky pražské metro), které si vlastnost nemovitých věcí podrží i nadále, a inženýrským sítím - elektrická vedení, vodovody, kanalizace, teplovody, ropovody apod. vytvářeji funkční celky přesahující jednotlivé pozemky. Nemovitými věcmi jsou podle občanského zákoníku 1některá práva k pozemkům a podzemním stavbám, pokud působí vůči všem (např. věcná břemena nebo právo stavby). Vedle toho vyplývá vlastnost nemovitých věcí 1 z některých zvláštních zákonů. Například podle horního zákona nejsou součástí pozemků ložiska vyhrazených nerostů a podle zákona o ochraně přírody a krajiny to nejsou ani jeskyně. Jedno ani druhé nelze přenést z místa na místo bez porušení podstaty, proto jsou i tyto věci nemovitými. Movité věci občanský zákoník nedefinuje. Plyne to z metody, jakou je vypracován. Ex1stuJí-li určité jevy Jako párové, bylo by - i se zřetelem k pravidlu, že v právu je každá definice nebezpečná - riskantní vymezovat oba. Nutně by to vedlo k výsledku, že bychom narazili na předměty, které se vymknou z jedné • Hlavním duvodem tohoto opatfeni byla zemědělská politika KSC spoiená s kolektivizací země­ dělství a vytvářením Jednotných zemědělských družstev

188

CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DÁL?

1druhé definice. Proto se zákonik spokojil se stanovením , že movité jsou všechny věcí , které nejsou nemovité. Zvláštními movitými věcmi jsou cenné papíry(§ 514). Pro cenné papíry je typické, že je s nimi spojeno subjektivní právo tak pevně , že je po vydání cenného papíru nelze bez něho uplatnit ani převést. Dosavadní právní úprava rozlišuje cenné papíry listinné, které si mužeme uložit do trezoru , a zaknihované, které nemají hmotnou podobu a existuji jen jako záznamy v evidenci depozitáře . Také nový občanský zákoník zná zaknihované i cenné papíry, ale za ty pravé pokládá jen cenné papíry v listinné podobě , zatímco zaknihované prohlašuje za jejich náhražku(§ 525). To je změna na první pohled nejnápadnější ; kopíruje moderní zákony přijaté k téže problematice v Německu a ve Švýcarsku . Mnohem větší praktický význam má ale§ 515, kterým zákoník umožnil vydat rovněž cenný papír neupravený zákonem (podobně jako je už dnes možné uzavřít smlouvu, již zákon neupravil). V tom případě ovšem musí být - právě proto, že to ze zákona neplyne - jasně určeno, jaké právo je s takovými cennými papíry spojeno. Věci se v právu dělí ještě podle dalších hledisek. Zvláštní význam mají tato: Zejména pro koupi a obchod vůbec je důležité dělení věcí určených podle druhu {láhve 0,7 I Cuvée Don Rega, Cachapoal Valey, Chile, ročník 2008) aurčených jednotlivě (třetí láhev vína na první polici zleva). Druhově určit lze v právu jen movité věci, nemovité se určují vždy individuálně . Movitou věc určujeme jednotlivě, pokud máme zájem nabýt kvalitu nikoli druhovou (nějaký obraz od Kamila Lhotáka), ale konkrétní (obraz od Kamila Lhotáka Cirkus li o rozměrech 35 x 42, olej na plátně z roku 1957). Jednotlivé určení movité věci má význam i v případě, že žalujeme na její vydání. O zastupitelných věcech mluvíme rovněž jen v souvislosti s movitostmi a v případě, že jedna movitá věc může být nahrazena jinou věcí téhož druhu . Svatováclavská koruna je nezastupitelná, běžné zboží je zastupitelné. Zastupitelné mohou být i věci určené jednotlivě (např. cenný papír, byť individualizovaný číselným označením, může být nahrazen jiným cenným papírem z téže emise, pokud jsou s ním spojena stejná práva). Některé movité věci poslouží svému hospodářskému účelu, jen když se spotřebují nebo prodají. Označují se jako zuživatelné, protože vlastník své právo užívat vlastní věc uskuteční tím, že ji buď zničí (sní, vypije, spálí, zpracuje v jinou věc apod.), anebo že se jí zbaví, pravidelně výměnou za jinou hospodářskou hodnotu (poštovní známky, peníze, zboží na skladě či jiné věci určené k prodeji aj.). Pro obchodníka jsou jogurty určené k prodeji zuživatelnými věcmi, pro studenta, který si jogurt koupí ke svačině, jde o věc zuživatelnou i spotře­ bitelnou . Pro výrobce a obchodníka jsou ovšem zuživatelnými věcmi i ty, které spotřebovat nelze; postačí, že jejich řádné použití spočívá v prodeji. Ale i vět­ šina nezuživatelných věcí (šatstvo, automobily, stavba) podléhá opotřebení; z hlediska práva má význam, zda jde o opotřebení obvyklé, vyvolané řádným užíváním, nebo nadměrné . To je patrné např . z úpravy nájmu bytu.

189

OBCA SK!: PR VO PRO KA~Dt:HO

Zvlaštni př1pad představuji věci hromadné. V praktickém životě se stává, že se ze s upmy několika samostatných věcí vytváří celek sloužící společně nějaému účelu Hospodářskou funkci nemaji za této situace jen jednotlivé věci , ale ta é jejich soubor Jednoduše a dobře představitelné je to na stádu krav. Věřitel s1 vuč1 jejich vlastníku muže zaj1st1t splnění dluhu buď tím , že vezme do zástavy jednotlivé krávy (Stračenu . Bělku , černavu ... ), anebo celé stádo. V prvém přípa­ dě se zástavní právo vztahuje k jednothv}'m kravám , a to znamená , že vrhne-li některa tele. na ně už zástavní právo nedopadá , a skončí-li Bělka na jatkách, zástavní právo k ní zanikne. V druhém případě se zástavní právo vztahuje k celku: přibudou-li ke stádu nové kusy (narozením, koupí), vztáhne se zástavní právo automaticky 1 na ně , odpadne-li někter}' kus ze stáda, zástavní právo ke stádu stále trvá, byť k odpadlému kusu zaniklo. Konstrukt hromadných věcí má samozřejmě velky hospodářský význam 7 i v mnohem sofistikovanějších případech , kdy se právně jedná o portfoliu cenných papírů nebo o obchodním závodu . Obchodni závod je občanským zákoníkem pojat jako .běžící" entita - s obchodnim závodem nejsou spojeny jen aktivní hospodářské hodnoty, ale i dluhy. V každém okamžiku existence obchodního závodu v něm nenajdeme pouze stroje zásoby, zboží na skladě , pohledávky za odběrateli atd ., ale také dluhy za dodavateli Proto jej zákon označuje za soubor jmění (aktiv i pasiv).

Součást a příslušenství. Superficiální zásada

Je řada věcí , které dokážeme rozebrat. Lze např. odšroubovat zpětné zrcátko u automobilu Je-li oddělitelné, může nás napadnout, že se na ně právo divá jako na zvláštní věc. Nebo by nás naopak mohlo napadnout, že ukládá-li právní předpis jako podmínku technické způsobilosti provozu automobilu mít v něm lékárničku, není ta samostatnou věcí, protože k vozidlu nutně náleží. Na tyto otázky odpovídá občanský zákoník pravidly odlišujícími součást věci od jejího příslušenství. Součástí věci je vše, co od ní nelze bez jejího znehodnoceni oddělit. Tak je zpětné zrcátko 1motor součástí automobilu, stěžeň součás­ tí plachetnice apod. Rozdílně od toho je příslušenství právně samostatná věc, která s hlavní věcí není spojena, ale v rámci hospodářského určení hlavní věci jí má jako příslušenství sloužit. Lékárnička (sama o sobě jako zvláštní věc hromadná) je tudíž příslušenstvím automobilu a je nerozhodné, že podle předpisů veřejného práva automobil bez lékárničky nesplňuje technické podmínky pro provoz na veřejných komunikacích . Předpokladem, na jehož základě můžeme vubec uvažovat o hlavní věci a příslušenství , je, že oboje má téhož vlastníka.

7

Na hromadné věa se musíme dívat optikou préva, nikoli napr optikou fyziky Pér bot nenl hromadná věc , protože prévo nechépe dvě boty v péru Jako dvě věci, ale 1ako Jednu věc (věc složenou) vytvořenou dvěma částmi Obdobné ie to se šálkem a podšc'llkem , hrncem a poklici apod

190

CO LZE VLASTNIT? A CO S TiM DÁL?

Vule vlastníka je podstatná v tom, že právě na něm dosti závisí , jak příslušenství vymezí. On také rozhoduje o hospodářském určení hlavní věci. Sto let star}' ruč­ ní gramofon muže stále sloužit k přehrávání šelakových desek, ale i jako pouhá dekorace - takové určení má vliv i na existenci a rozsah příslušenství. Příslušen­ ství mohou mít i nehmotné věci. Příslušenstvím peněžité pohledávky jsou např. úroky. Praktický význam má právn í pravidlo, které dlouhá léta chybělo : občanský zákoník stanovil vyvratitelnou právní domněnkou , že příslušenství sleduje právní osud hlavní věci. Nemohou tudíž podle nové úpravy vznikat nejasnosti , které byly i předmětem soudních sporů , např. zda prodej televize zahrnuje i dálkový ovladač nebo zahrnuje-li zástavní právo k zvířeti i průkaz o jeho puvodu apod . Velmi významně se právní pravidla o součásti a příslušenství věci dotýkají nemovitostí. Nový občanský zákoník se vrátil k zásadě, kterou označujeme jako superficiální. Název je odvozen z latinského superficies so/o cedit, což znamená: povrch ustupuje zemi (pozemku). Vyjadřuje se tím , že vše, co je pevně spojeno s pozemkem, je jeho součástí. Je to zásada platná ve standardních evropských úpravách a i postkomunistické státy se k ní při reformách vlastního práva vracejí. Už bylo uvedeno, že ji naše občanské právo před více jak šesti desetiletími opustilo. Z toho důvodu je dnes řada domů a jiných staveb zřízena na cizích pozemcích a vlastník stavby je od vlastníka pozemku odlišný. Občanský zákoník nechce tento stav násilně měnit. Plyne to z jeho přechodných ustanovení. 8 Kde je vlastníkem stavby spojené s pozemkem pevnými základy i vlastníkem pozemku (tedy dvou věcí podle starého práva) táž osoba , stává se účin­ ností nového zákoníku ze stavby i pozemku jediná nemovitost, a to pozemek, jehož součástí je stavba. Kde je naopak vlastnictví stavby a pozemku v rukou různých osob, zůstává odděleno i po účinnosti nového zákoníku a stavba vroste do pozemku až okamžikem , kdy oboje získá jediného vlastníka. Zákonodárce má zřejmý zájem, aby k takovému spojení časem došlo. Proto zatížil stavbu i pozemek, pokud jejich vlastnictví zůstane odděleno , zákonným předkupním právem. Bude-li tedy vlastník stavby chtít stavbu převést na jiného,9 vznikne vlastníku pozemku právo na její přednostní koupi. 10 Totéž se uplatní i v přípa­ dě , že vlastník pozemku bude chtít převést pozemek. Leč zákoník nenutí, aby předkupní právo bylo využito - pokud je oprávněná osoba neuplatní, získá pozemek nebo stavbu převodem někdo jiný, i když i on bude jako nový nabyvatel předkupnim právem vázán pro případ, že by věc chtěl později převést. Vzhle8

9

'

0

Ta vycházejl z obdobné německé úpravy: po sjednocení někdejších dvou německých států se tamějšl právo muselo vypo7ádat se stavem založeným občanským zákoníkem bývalé NDR, který vlastnictvl stavby a pozemku oddělil obdobně jako u nás Jde o zákonné omezení vlastníka stavby, nedopadá na vlastníka bytu nebo nebytového prostoru Bude-li zájemce chlit stavbu koupit, pak jí vlastník pozemku bude mocí nabýt přednostně za cenu ujednanou vlastníkem stavby s koupěchtivým . Bude-li vlastník stavby mrt zájem stavbu p7evést bezúplatně , bude jí vlastník pozemku moci vykoupit za obecnou (obvyklou) cenu

191

OBCANSKE: PRÁVO PRO KA2DE:HO

-

CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DÁL?

d:m k to~u,w ale i proto, že předkupn1 právo dopadá jen na převody, nikoli na pnpady d~denl wnebo př~měn právnických osob, může stav založený zákony z padesatYch a sedesátYch let 19. století trvat místy i velmi dlouho.11 Zároveň se myslí i na to, že by zákonné předkupni právo vlastníka stavby mohlo vést k nepřiměřeným tvrdostem. Proto se stanoví (§ 3056 odst. 2), že se tam, kde k užívání a poživání stavby stačí jen část pozemku, předkupni právo vztahuje jen na tuto část pozemku , pokud ji lze oddělit. Účinnost nového občanského zákoníku tedy vyvolá jen v některých přípa­ dech okamžité spojení stavby s pozemkem, v jiných případech k tomu může dojit až po desetiletích i stoletích . Z předchozího výkladu však plyne, že v urči­ tých případech ke spojení stavby s pozemkem nedojde (u samostatných podzemních staveb, v případech stanovených zvláštní mí zákony, jak tomu je např. u letišť apod.), ledaže by se změnil zákon sám. Podle občanského zákoníku však nejsou součástí pozemku jen stavby, ale vše, co je s ním pevně spojeno. Tak bude i nadále např. strom součásti pozemku, stejně jako je tomu dnes. Ale také se stavbou může být pevně spojeno mnohé: proto zákoník stanoví, že i to, co je zapuštěno ve zdech, představu­ je součást pozemku. Zároveň ale nabízí možnost, jak oddělit vlastnictví stroje nebo jiného zařízení, byť bude spojeno se stavbou nebo pozemkem, a zachovat k němu oddělené vlastnictví. To má značný význam např. při koupi takového zařízení - např. výrobní linky - na leasing, na splátky s výhradou vlastnického práva pro prodávajícího a podobně.

Detence - držba - vlastn ictví Jen ze skutečností, že někdo má určitou věc ve své moci, není nutně patrné, že je také jejim vlastníkem. Vidímewli mladého muže při jízdě na kole, nevime, zda s1 je koupil nebo dostal darem, zda je nemá jen vypůjčené, anebo zda je do· konce někde neodcizil Soukromé právo rozeznává podle různých skutkových a právních stavu tři modelové případy. První z nich označuje jako detenci. Jde o případ, kdy někdo fakticky ovládá určitou věc, ale ví, že mu nepatří, a nemá v úmyslu si ji bez dalšího trvale po· nechat Detentorem je ten, kdo si vypůjčil knihu, pronajal dům, a je jím i Semir Gerkhan, když v barvách Kobry 11 dočasně zabaví soukromnikovi automobil, aby mohl stíhat zločince I když se s výrazem samotným setkáváme jen v řeči právniku, je detence jev v praktickém životě velmi častY a její výskyt v posled· nich desetiletích narůstá. Místy se to dává do souvislosti s tvrzenim, že pro postmoderní dobu je touha věci užívat silnějši než potřeba je vlastnit. " Obdobně patrové vlastnictví , které zrušil občanský zákonlk z roku 1811, pFežilo u některých domu z dávnych dob napf. v Pelhřimově hluboko do 20 stoletl a v lvančiclch dodnes

192

Také držitel fakticky ovládá určitou věc, ale rozdílně od detentora s věcí nakládá s vůli mít ji pro sebe a pokládá se za jejího vlastníka . Běžně se mluví o držbě věci nebo práva . Ale právě proto, že se držitel k tomu , co má ve své moci , chová Jako vlastník, označil občanský zákoník za předmět držby vlastnické právo. Za určitých okolností může držitel, i když není vlastníkem , vlastnické právo Jeho dlouhou držbou dokonce nabýt. Typický případ držby je spojen s vlastnictvím. Vlastník má zpravidla svou věc ve své moci a chce s nf jako se svou nakládat. Držbu opřenou o vlastnický titul - o právní duvod zakládající vlastnické právo - označujeme jako pravou . Pravá držba je držba vlastníkova. Svou držbu vlastník neztratí ani ve většině případu, kdy věc sice bezprostředně neovládá, ale přesto na ni múže působit. Vypůjčím-li si od bratra automobil , je jasné, že on je vlastník a já pouhý detentor. Ani držba se neztrácí - bratr je stále držitelem a já jeho držbu automobilu vykonávám jako bratrův zástupce . Ale pokud vlastník držení pozbyde, např. protože svou věc ztratil nebo mu ji někdo ukradl, neztratí sice vlastnické právo, ale držitelem věci se stane někdo jiný. Je samozřejmé, že se občanský zákoník dívá na držbu zloděje jinýma očima než na držbu vlastníka. Zlodějova držba není pravá . Pravá není ani držba, pokud byl předmět získán pokoutně, vylákán lstí a v dalších případech nekalého nabytí. Nepravá držba nemůže vést ke vzniku vlastnictví. Dokonce ani dědic nepravého držitele, byť byl v dobré viře , že věc jeho předchůdci právem patřila, k ní vlastnictvi vydržením nabýt nemůže . Praxe civilnich soudů řeší nejčastěji otázky spojené s poctivostí nebo nepoctivostí držby. Taková držba se dosud označovala jako oprávněná - ale držitel v tomto případě vykonává právo, které mu nenáleží, proto lze těžko mluvit o oprávněné držbě. Poctivý držitel sice ve skutečnosti nemá vlastnické právo k věci, ale věc má ve své moci a z přesvědčivých důvodů se domnívá, že vlastníkem je. Poctivý držitel je tedy v dobré víře, že mu věc patří, jakkoli je právní stav jiný. K těmto situacim nejčastěji dochází, pokud je vlastnický titul jen domnělý, protože je stižen vadou a nabyvatel o vadě neví. Například při koupi automobilu v autobazaru, prstenu v zastavárně nebo starého obrazu v antikvitách nemá kupující jinou možnost než usuzovat z vnějších okolnosti, že je mu provozovatel autobazaru, zastavárnik nebo starožitnik oprávněn věc prodat. Při koupi pozemku s domem strany zpravidla spoléhají, že se pozemek kupuje tak, jak je vizuálně oddělen od ostatních (plotem, cestou) a byl dlouhá léta s domem užíván, a nepřeměřují, zda se tento stav shoduje na čtvereční metr přesně s výměrou zapsanou v katastru nemovitostí. Ukáže-li se následně, že plot byl před lety zřízen o půl metru dál, než měl být postaven, nebo že automobil byl skutečnému vlastníku ukraden, vzniká problém, protože skutečný vlastník může po držiteli vymáhat své vlastnictví. S tím je spojena řada otázek: na neoprávněně - byť omylem - zabraném pozemku může růst jabloň, má tedy vlastník pozemku vuči držiteli právo na

193

OBCANSKE PRAVO PRO KAŽDÉHO

náhradu za léta sklizené plody? Byl-li pozemek držitelem pronajat, má vlastník pravo na poměrnou část nájemného za uplynulé roky? Je poctivý držitel povinen vlastníku věc vubec vydat? A jaké právo má vlastník ukradeného automobilu , Jejž držitel získal v autobazaru , vuči držiteli , který se už dříve rozhodl s vozidlem rozloučit a odklidil je na vrakoviště? Na tyto otázky odpovídá občan­ ské právo už léta stejně . Dokud trvá poctivá držba, má držitel právo chovat se k věci Jako vlastník, tedy věc i zničit. Byl-li automobil na vrakovišti z vůle držitele zlikvidován, zanikl jako věc, tudíž zaniklo i vlastnické právo k němu a skutečný vlastník se vůči držiteli nemůže domáhat ničeho . Ukáže-li se, kdo mu auto odcizil, má okradený vlastník vůči zloději právo na náhradu škody. Stejně tak plat1, že plody (např. ovoce oddělené ze stromů) a užitky (např. vybrané nájemné) z držené věci náleží poctivému držiteli. V této souvislosti vyvstává velmi podstatná otázka, kdy se poctivá držba změní v nepoctivou . K tomu dojde v okamžiku, kdy je dobrá víra držitele narušena tak, že držiteli bude ze změně­ ných okolností zjevné, že mu právo nenáleží . K tomu může dojít, pokud vlastník vejde s držitelem ve styk a bude se domáhat svého vlastnictví; tehdy však záleží , jak přesvědčivé důkazy mu předloží. Nedohodnou-li se, může vlastník uplatnit své právo u soudu. Pro ten případ občanský zákoník stanoví, že se poctivost držby ztrácí, jakmile byla držiteli doručena žaloba, avšak jen tehdy, pokud byla posléze úspěšná (§ 995). To má ten význam, že nepoctivý držitel musí vlastníku vydat vše, co nepoctivou držbou získal , a nahradit vlastníku škodu (§ 1000). Z hlediska ochrany vlastníka má podstatný význam, kdy se svého práva dovolá: držitel totiž může nabýt vlastnické právo vydržením - jde-ho věc movitou, zpravidla po třech, a jde-li o nemovitou , zpravidla po deseti letech poctivé držby.12 Při držbě však nejde jen o poměr držitele k vlastníkovi, ale také o poměr držitele k třetím osobám. Právě proto, že podstatou držby je mimo jiné faktická

moc nad věcí, jde o stav, který je každému vizuálně zřejmý , jeví se jako pokojný Proto je chráněn, a to v případě jakékoli držby. Zasahuje-li jiná osoba do držby, Je držitel oprávněn se sám bránit v mezích nutné obrany (§ 1006, 2905). Proti zásahum do své držby se držitel může bránit i u soudu . Protože mu však stačí prokázat, že věc ve své moci měl a že ho jiný věci násilně nebo podvodně zbavil, stanoví se krátké lhůty, v nichž se lze soudní ochrany držby domáhat.13 Je nutné uvědomit s1, že právní ochrana držby je mimoběžná s právní ochranou v~astnického práva. Vlastník má Jiné nástroje ochrany a může je uplatnit nezávisle na ochraně držby

12

Občanský zákoník zná i mimořádné vydrženi s dvoinásobně dlouhými vydržecim1 dobami

3

Je to šest týdnu ode dne, kdy se držitel dozvěděl o útoku i útočníkovi nejvýše však jeden rok ' ode dne, kdy k útoku došlo(§ 1008)

(§ 1095)

194

CO LZE VLASTNIT? A CO S TÍM DÁL ?

Právní pravidla o držbě nejsou jednoduchá , ale přehledně je lze shrnout takto: Držet lze jen to , co má majetkovou hodnotu . Předmětem držby nemohou být práva osobní ani rodinná . Může se však stát, že někdo je v dobré víře , že mu i takové právo náleží. Není to tak dávno , co byla veřejnost seznámena s případem, kdy nedbalostí nemocničního personálu došlo k výměně děvčátek narozených v porodnici - v důsledku toho se dva manželské páry chovaly k cizímu dítěti jako k vlastnímu , dokud záměna nebyla odhalena . Pro tyto případy zákon stanoví , že i v těchto případech lze poctivě vykonávané domnělé osobní právo vykonávat a hájit (§ 989 odst. 2). Nechají-li např. domnělí rodiče děvčát­ ku propíchnout ouška kvůli náušnicím , nemohou skuteční rodiče požadovat po domnělých kvůli zásahu do svých rodičovských práv zadostiučinění s odůvod­ něním , že zákrok nechtěli. Má-li někdo ve své moci nějakou věc , zakládá se tím , že ji chce mít pro sebe, pokojný stav, který právo chrání. I v případě , že má takovou věc zloděj, jehož držba není řádná, pravá ani poctivá, mu „jeho" věc nelze násilně sebrat. Od toho je tu veřejná moc, aby zasáhla. To platí i o vlastníku , který svou věc může násilím bránit při bezprostředním ohrožení svého vlastnictví nebo při zásahu do něj , ale ani vlastník se nemůže po několika dnech násilně dobývat do cizího bytu nebo domu a svou mocí si svou věc vzít zpět. Pozbyl-li vlastník proti své vůli držbu své věci , může se domáhat ochrany držby i ochrany svého vlastnictví u soudu . Zvláštní postavení přiznává občanský zákoník poctivému držiteli. Kdo je z přesvědčivého důvodu v dobré víře , že mu věc patří , má k věci obdobná práva jako vlastník, dokud poctivá držba trvá, a po určité době může vlastnické právo nabýt vydržením. Prokáže-li někdo poctivému držiteli před uplynutím vydržecí doby, že je vlastníkem věci , musí i poctivý držitel věc vlastníku vydat, není však povinen z toho, co s věcí jako poctivý držitel učinil , a není povinen vlastníku vydat nebo nahradit, co z věci za své držby získal. V ostatních případech držby nemůže držitel vlastnické právo vydržet, musí věc vydat vždy vlastníku včetně všeho, co z věci získal, a nahradit vlastníku i škodu . Má jen právo na náhradu nákladů, které případně vynaložil, aby podstata držené věci byla zachována.

Ohraničené území svobody, kde je každý králem Předpokladem existence soukromí a privátního života je svoboda. Neomezená svoboda však, jak poznamenal Chesterton, „je totéž, co anarchie, a proto se občanské svobodě daří jen v omezení. Existuje ohraničené území svobody, kde je každý králem." Zřetelným územím, na němž se manifestuje svoboda soukromé moci, je v oblasti majetkových práv sféra vlastnictví. Rozdílně od držby,

195

OBCANSK~ PRÁVO PRO KAŽD~HO

která je spo1ena s tělesnym ovládnutím věci , má vlastnické právo povahu právniho panství Kdo má 1en držbu , pozbude ji ztrátou věci , protože nad ní ztrácí faktickou moc. Kdo má k věci vlastnické právo, nepřestane být vlastníkem, ani když nad svou věci pozbude faktickou vládu - jeho vlastnické právo trvá a nepodléha promlčeni. Vlastnické právo se nabývá různými způsoby. Rozděluji se do dvou základních skupin · na původní (originární) a odvozené {derivativní). Hlavni rozdíl je v tomto: Originárně nabývám do vlastnictví věc jako nový vlastník buď proto, že takovou věc ve vlastnictví nikdo přede mnou neměl , anebo JI sice ve vlastnictví měl , ale mně přesto vlastnické právo vzniklo jako nové. Denvativně nabývám vlastnické právo od dosavadního vlastníka jako svého předchůdce tím, že mi 1e smlouvou převedl nebo že na mě vlastnictví předcho­ zího vlastníka přešlo děděním . Tehdy jsem vázán povinnostmi, které předchozí vlastník se svou věcí již spojil. Při koupi pozemku zatíženého zástavním právem nebo pronajatého nájemci zavazuje í nového vlastníka dříve vzniklé zástavni nebo ná1emní právo. Je-li však pozemek vyvlastněn, nabývá vyvlastníte! vlastnictví originárně a zástavní í nájemní právo zanikají. Typický příklad nabytí vlastnictví původním způsobem je vznik nové věci: vrhne-li fena štěně, stane se vlastník feny prvním vlastníkem štěněte . Vytvoří-li sochař z mramorového bloku sochu, stává se jejím prvním vlastníkem.14 Patří sem 1 přivlastnění (okupace): položí-li např. dosavadní vlastník vedle kontejneru několik knih od Agathy Christie, dává tím najevo, že je už vlastnit nechce, že své vlastnické právo opouští {derelinkvuje), a zároveň tím, že je nevhodil do kontejneru, dává najevo, že nechce, aby se jako odpad staly vlastnictvím obce. Nový občanský zákoník je považuje za věci ničí a každý má právo si je přivlast­ nit. Také nálezem, pokud se vlastník, který věc ztratil, od vyhlášení nálezů obcí 15 včas nepřihlásí, muže nálezce nebo místně příslušná obec nabýt ke ztracené věci vlastnické právo. Poctivý držitel vlastnického práva k věci může původním zpusobem nabýt vlastnické právo vydržením po třech letech u movitostí a po deseti letech u nemovitostí. Nezřídka se originárně nabývá vlastnictví soudním nebo úředním výrokem. Ve všech těchto případech je nový vlastník zproštěn závad, které s věcí případně spojil dřívější vlastník, protože nový vlastnik vlastnické právo nenabyl z vůle předchozího vlastnika, ale na základě jiné právní

" Zvláštní situace nastanou při zpracováni nebo smisenl věci ve věc novou Vezme-li někdo 44 kg cínu jednoho vlastníka a 156 kg mědi druhého vlastnlka , ulije-li z kovů zvonovinu a vytvoř1-h někdo další ze slitiny zvon . vzniká otázka, komu výsledek práce patri, kdo se stal vlastníkem zvonu a Jak se s ostatnlmi vypořádá I na tyto otázky občanský zákonlk odpovldá (§ 1074 až 1082) 15

Dosud byla lhuta šestiměslčnl , nový zákoník Ji prodloužil na tři roky (§ 1057). Naproti tomu u ztracených zvířat zievně určených k zájmovému chovu (zvlřat chovaných v domácnostech za Jiným účelem , než Je hospodářský přínos) se tato lhuta zkracuie na dva, popř čtyři měslce (§ 1059).

196

CO LZE VLASTNIT ? A CO S TIM DÁL?

skuteč nosti. 16

Proto předchoz í vlastník není právním předchůdcem nového vlastn ika a ten nen í jeho úkony vázán . Nejčastěji se vlastnické právo nabývá odvozeně , především smluvně . U nemovitých věci však samotná smlouva k převodu vlastnického práva nestačí - ke smlouvě , která představuje právní titul k nabytí vlastnictví, musí ještě přistoupit zvláštní způsob (modus) nabytí vlastnictví, a to vklad vlastnického práva pro nabyvatele do katastru nemovitostí. Podobné je to i ve vztahu k některým dalším věcem , jako jsou např. předměty průmyslového vlastnictví (patenty, ochranné známky, průmyslové vzory apod .) nebo zaknihované cenné papíry. Také při převodu vlastnického práva k movitým věcem je myslitelný modus nabytí. Typické je to v případě , kdy si strany ujednají , že se nabyvatel nestane vlastníkem už uzavřením smlouvy, ale až v okamžiku , kdy mu movitou věc převodce předá . Je pravidlem, že vlastnické právo mohu smluvně nabýt, jen pokud je osoba , která mi věc daruje, prodává nebo si jí se mnou za moji věc směňuje , sama vlastníkem , popřípadě je alespoň oprávněna mi věc prodat (např. pří komisionářských obchodech}. Novinka, se kterou občanský zákoník přichází , je úprava nabytí vlastnického práva od neoprávněného . Není to novinka nijak převratná . Naše občanské právo ji znalo odpradávna až do konce roku 1991 a dosud ji zná obchodní zákoník. Pod jeho vlivem se tato konstrukce počala dokonce vydávat za zvláštnost podnikatelského styku . Ale sociální funkce úpravy nabytí vlastnického práva od neoprávněného je ve skutečnosti zcela jiná. Její účel je v ochraně dobré víry zákazníka. Přijdeme-li do obchodu s elektronikou , nejsme schopni usuzovat na právní možnost obchodníka řádně nám zboží prodat a převést na nás vlastnické právo z ničeho jiného než právě jen z toho, že obchodník má zboží ve své moci a vystavil je k prodeji. I kdybychom od něho koupili televizi, kterou obchodník koupil od dodavatele s výhradou vlastnictví do zaplacení, a dosud nezaplatil , anebo dokonce televizi , kterou obchodník koupil od vykradačů skladů , musí být zákazník chráněn , protože nemohl ovlivnit, co se mezi obchodníkem a dalšími osobami před koupí televizoru odehrálo, a nemohl to ani vědět. Proto občanský zákoník spojuje nabytí vlastnického práva s koupí věci od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku - za předpokladu , že kupující byl při koupi v dobré víře(§ 1109).17 Odlišná situace se váže na koupi použitých věcí v autobazarech , zastavárnách , starožitnictvích apod. S koupí použitých věcí je spojeno riziko, které si i opatrný zákazník musí uvědomovat. Proto víc než jeho chráni občanský zákoník '

8

17

V přlpadě smlsení, zpracováni nebo vytvořeni nové věci je však zvlášť chráněn zástavnl věři­ tel. Vezměme přiklad uvedený v pozn . 13: Pokud by byl slitek 44 kg dán do zástavy z~stavnln:iu věřiteli, pak ani slití cinu s mědi do zvonoviny a vznik zvonu by zástavnímu věřiteli nebránil~ uplatnit vůči vlastnlku zvonu zástavnl právo, avšak 1en do té hodnoty, kterou měl zastaveny clnový slitek (§ 1350) . Uvedené ustanoveni spojuje týž následek i s dalšimi připady nabyti, např při v~ře1né dražbě, při burzovnlch obchodech nebo - jako Je tomu dnes - od neoprávněného dědice, pokud mu soud nabyti dědictvl potvrdil.

197

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DAL ?

vlastníka. jemuž věc případně někdo ukradl nebo který věc ztratil. Ten se může sveho vlastnickéh.o práva domáhat ve lhutě tří let (§ 111 O). Popsaná pravidla o nabyti vlastnickeho prava od neoprávněného se ovšem nemohou uplatnit pfl nabyvani nemov1tost1 do vlastnictví. U nemovitých věcí je pro dobrou víru nabyvatele rozhodny stav zapsany v katastru nemovitosti. Právni ramec soukromého vlastnictvi dosavadni právo značně podceňova­ lo . Došlo k tomu ve vleku zákonu z padesátých a šedesátých let, které favorizovaly vlastnictví státu a . socialistických" organizací, zatímco ostatní vlastnictví potlačovaly. Už dávno neplatí , že v osobním vlastnictví „sotva mohou být např. nákladní vozy nebo traktory" nebo .stavby, které nelze považovat za rodinný 8 domek . ale právni rámec úpravy vlastnictví se až do schválení nového občanského zákoniku příliš nezměnil. Přitom je sociální realita už přes dvacet let úplně jiná! Přesto starý zákoník dosud laskavě vlastníku dovoluje v jednotlivostech , co se svým vlastnictvím může dělat (držet svou věc , užívat ji a požívat a nakládat s ní). Nový zákoník přichází s jiným konceptem (§ 1011 , 1012). Vlastnictví osoby tvoří vše, co jí patří , ať již to má hmotnou, nebo nehmotnou podstatu . Vlastník má právo dělat se svým vlastnictvím, co chce, a má právo, aby mu do toho jiné osoby nezasahovaly. Mám-li knihu, mohu ji číst, mohu si do ní psát poznámky, malovat obrázky, nebo naopak z ní obrázky vystřihovat, podložit knihou nohu stolu trhat z ní listy a dělat z nich papírové vlaštovky - a nikomu do toho nic není Svoboda nakládat s vlastní věci libovolně se označuje jako pozitivní stránka vlastnického práva. Svoboda vlastníka zabránit komukoli, aby na jeho věc pusobil. představuje negativní stránku vlastnického práva. K ochraně svého vlastnictví má vlastník dvě žaloby. Zná je dosavadní právo, zná je 1nový občanský zákoník. Předně je to žaloba na vydání věci. Zadržuje-li někdo vlastníku jeho věc, muže se vlastník domáhat u soudu, aby rušiteli při­ kázal vydání věci. Do vlastníkových práv může rušitel zasahovat i jinak; v takovém případě má vlastník právo žalovat u soudu, aby se rušitel svých protiprávních činu zdržel. Proto se druhá z vlastnických žalob označuje jako zdržovací. Ve vlastníkově svobodě se zásada autonomie vůle projevuje snad nejvýrazněji Leč ani zde nejde o svobodu absolutní, ničím neomezenou . Vlastník je omezen právním řádem . V prvé řadě smlouvou, kterou uzavřel a jíž zčásti nebo 1zcela propujčil smluvnímu partnerovi možnost na jeho vlastnictví pusobit. Pronajme-li vlastník domu nájemci byt, omezuje tím vlastní svobodu působit na své vlastnictví podle své libosti, protože je limitován oprávněními nájemce, který je vlastníkem svého nájemního práva a jako takový může z působení na své vlastnictví vyloučit nejen vlastníka domu, ale i kohokoli dalšího. Vlastník je ve své svobodě omezen také zákonem a může být omezen i rozhodnutími veřejné 11

Bičovský, M • Holub, M Občanský zákonfk a pfedpisy souv1sfcf 1 svazek 3. vyd Praha Panorama , 1984, s 153

198

moci vydanými na základě zákonu . Odpadnou-li vlastníkova smluvní omezení , uvolní-li se vydáním nového zákona dosavadní zákonné zákazy, zruší-li se rozhodnutí soudu nebo správního úřadu zatěžující dosud vlastníka , rozšíří se přirozeně vlastníkova svoboda a jeho právo nakládat libovolně s tím , co mu patří , vyplní uvolněný prostor. Proto se mluví o pružnosti , elasticitě vlastnického práva . Na základní úrovni je vlastník omezen především tak, že nesmí činit , co sleduje jako hlavní cíl obtěžování nebo poškozování jiných. Pokud mám na dvorku kotoučovou pilu a budu ji uvádět po poledni naprázdno do provozu , jen abych hlukem cirkulárky rušil souseda při siestě , nevykonávám své vlastnické právo, ale zneužívám je a jednám protiprávně , dopouštím se protiprávního činu . Používáním pily mohu obtěžovat sousedy i v případě , že hlavním účelem mého konání je nařezat si dřevo do krbu . Takové rušení však musí sousedé snášet, pokud nepřekročím miru přiměřenou daným poměrům . Na tento aspekt se zaměřuje především úprava sousedských práv.

Se sousedy je to

někdy

složité

Je stará zkušenost, že tam , kde lidé žijí v těsné blízkostí vedle sebe, vznikají mezi nimi často konflikty. Proto jednotlivé občanské zákoníky tradičně věnu­ jí velkou pozornost úpravě sousedských práv. To jen náš občanský zákoník z roku 1964 přišel nejprve s představou , že občané jsou natolik vyspělí , že je pro ně nadbytečné řešit zákonem, jaká práva a jaké povinnosti sousedé k sobě mají. Brzy se ukázalo, že to bez zákonné úpravy stejně nepůjde , a tak máme od roku 1982 alespoň rámcovou a zjednodušenou úpravu sousedských práv, která v mnohém nestačí. Proto nový občanský zákoník obsahuje úpravu podrobnější. Účelem úpravy sousedských práv je snaha nastolit „klid zbraní" mezi sousedy a dát právní pravidla, s jejichž pomocí lze konflikt odklidit. Skupina přísluš­ ných ustanovení (§ 1013 až 1023) se výslovně vztahuje k vlastnictví pozemků , podle výslovného příkazu k analogii (§ 3023) se však tato ustanovení použijí i na vlastníky jiných nemovitých věcí , tedy např. i na vlastníky bytů nebo podzemních staveb apod . Právní pravidla omezující vlastníka a stanovujíc! obsah sousedských poměrů bývají nejednou vnímána jako donucující (kogentní). Proto se hodí upozornit, že občanský zákoník nebrání, aby si sousedé ujednali něco jiného. Mohou tak učinit obligačně a pak bude jejich ujednání vázat je samotné (a jejich dědice), anebo věcněprávně, typicky zřízením věcného bře­ mene, které, zapsáno do katastru nemovitostí, bude závazné i pro jakéhokoli dalšího nabyvatele nemovitosti. Základem úpravy sousedských práv jsou ustanovení o imisích. Výsledkem běžných činností člověka je produkce různých účinků zasahujících do okolí . Proniká-li od souseda něco do mé sféry, mluvíme o imisi. Imise mohou být

199

OBČANSK~ PRAVO PRO KAŽDtHO

někdy nezávadné (vuně kvetoucích lip na sousedním pozemku), někdy nepř1Jemne a obtěžující Imise JSOU zpravidla nepřimé ; vnikají k sousedovi jako vedlejší produkt činnosti někoho jiného. Lidé s1 zpravidla nezřizují na vlastní zahradě grilovací zarlzeni nebo ohniště proto, aby obtěžovali sousedy kouřem, hlukem bavící se společnosti nebo pachem opékaných mas a uzenin, ale sleduji zcela jiný účel , při Jehož dosahování Je kouř , hluk a pach nutným důsledem Proto občanský zákoník zakazuje nepřímé imise jen v případech, kdy podstatně omezují obvyklé užívání pozemku a jsou místním poměrům nepři­ měřene Právě proto, že absolutní klid může mít jen poustevník žijící hluboko v lesich, staví zákoník Jako podstatné hledisko mfstních poměrů . Na vesnici je obvyklé, že štěkaJI psi, kokrhají kohouti, hnojí se pole ... Ve městech se člověk musí smířit s Jinými rušivými vlivy. Při posuzování nepřípustnosti imisí nutno hledět na obvyklost danou konkrétními místními poměry : i v rámci Prahy je rozdíl mezi okolim Václavského náměstí, sídlištěm na Novodvorské a vilovou čtvrtí na Ořechovce .

Imise pronikající na cizí pozemek mohou být i přímé. Svod dešťové vody stružkou na hranici sousedova pozemku, úprava plotu tak, aby k sousedovi mohly vybíhat slepice. představují přímé přivádění imisí k sousedovi a občan­ sky zákoník je zakazuje, vyjma případy, kdy se takový stav opírá o zvláštní právní duvod, založený pravidelně smlouvou. Vlastník nemovitosti, dotčený imisemi , se jim může bránit. Chrání své vlastnictví. muže tedy uplatnit zdržovací žalobu a domáhat se zákazu imisí. Je-li žaloba duvodná, soud nařídí sousedovi, aby se zdržel protiprávních zásahů do žalobcova vlastnictví Pokud byla vlastníku nemovitosti způsobena imisemi škoda bude JI škůdce povinen nahradit. Zvláštní případ nastává, produkuje-li imise obchodní závod nebo jiné zařízeni (např soukromá nemocnice), které podléhá schválení podle předpisů veřejného práva (§ 1013 odst. 2). Je-li takové zařízení úředně povoleno, dává tím veřejná moc najevo, že provoz obchodního závodu nebo jiného zařízení je v souladu s veřejným zájmem. Proto se ani vlastníci nemovitostí dotčení hlukem. pachem, otřesy nebo Jinými vedlejšími účinky provozu nemohou vůči provozovateli domáhat omezení provozu nebo Jeho zastavení. Avšak pominout ochranu soukromého záimu vlastníka sousední nemovitosti možné není; znamenalo by to připustit. že Jeden muže podnikat nejen na své, ale i na cizí riziko. Něco takového připouštěl starý občanský zákoník přijatý v dobách, kdy soukromnici nemohli podnikat a kdy stát chránil především své zájmy. To už dávno nemá opodstatnění. Zřízení kamenolomu v blízkosti malebné vísky nebo dosud klidného předměstí rodinných domku se muže promítnout do snížení hodnoty nemovitostí i do nižšího komfortu užívacích a požívacích práv jejich vlastníků. Proto jim zákoník přiznává právo na náhradu újmy v penězích . Ke střetu práv vlastníku sousedních nemovitostí muže dojít i jinak. Roste-li na sousedním pozemku jabloň a přesahují-li její větve nad muj pozemek,

200

CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DÁL?

vzniká otázka, zda s tím mohu něco dělat. Stromu neporučíš , roste si , jak chce . Staré právo založilo sousedovi právo odstranit větve nebo kořeny stromu pře­ sahující na jeho pozemek, pokud tak učiní šetrně a ve vhodné roční době . Soused se souseda nemusí ptát ani mu své rozhodnutí oznámit. Ale i šetrné odstranění muže představovat takový zásah , v jehož důsledku strom uhyne . Vedle toho vzniká otázka , čí jsou odřezané větve? Na podkladě dosavadní úpravy nelze dát jinou odpověď než že toho , komu patří strom. A teď si před­ stavme , jak by to vypadalo ve skutečném životě , pokud by se toto právní pravidlo použilo , jak stojí a leží. Soused jde za chmurného únorového odpoledne z práce , a když dorazí k vlastnímu domu , vidí pahýly svých stromů a ořezané větve naházené přes plot. To by zacloumalo i s dost klidnou povahou. Nový zákoník vychází z poznání , že vlastník se ke svému vlastnictví chová zpravidla šetrněji , a proto požaduje, aby soused nejprve vyzval souseda , aby přerůstající části svého stromu odstranil. Teprve pokud to neučiní, má vlastník sousední nemovitosti právo odstranit převisy a podrosty sám . To však jen v případě, že sousedův strom skutečně vadí - stíní do oken , bere živiny pěstovaným rostlinám, zanáší spadaným listím bazén apod . Rozprostírá-li sousedův ořešák větve nad mým kompostem v odlehlém koutě pozemku, není rozumný důvod strom poškozovat. Pokud větve sousedovy jabloně přerůstají nad můj pozemek a zůstanou nedotčeny, vzniká otázka: komu patří jablka? Odpověď je nasnadě, jsou toho, komu patří strom. Proto musím sousedovi umožnit vstup na svůj pozemek, aby si plody očesal. Ale když jablko ze stromu spadne, stává se vlastnictvím vlastníka pozemku, na který spadlo. Je nutné mít totiž na mysli , že ze stromu nepadají na sousední pozemky jen jablka, ale i kaštany, žaludy, šištice z jehličnanů, listí nebo jehličí. .. To vše přirůstá k pozemku, na který spadlo. Některé stromy mohou představovat pro sousední nemovitost potenciální nebezpečí. Mladý jírovec maďal nevadí, ale dorůstá-li do plné výšky, mohou jeho kůlovité kořeny podrůst a vážně narušit na sousedním pozemku stavbu nebo plot. Jak rostou kořeny pod zemí, člověk nevidí a často si to ani neuvědo­ mí, dokud nezačne zeď praskat. Nový občanský zákoník umožňuje zasáhnout preventivně a požadovat odstranění stromů představujících pro sousedův pozemek riziko hrozící do budoucnosti (§ 1017); obdobně může soused v odůvod­ něných případech sousedovi zabránit i zřízení stavby v těsné blízkosti společné hranice pozemků (§ 1020). Pro tyto zásahy musí být ovšem rozumný důvod odvozený z konkrétního případu a místních poměrů. Žijí-li lidé vedle sebe, musí si často vzájemně vyhovět, protože jinak není soužití možné. často se stává, že údržba nebo hospodaření na vlastním pozemku nejsou možné bez nutného vstupu na cizí pozemek. Proto se zachovává dosavadní právní pravidlo, že soused musí sousedovi takový vstup umožnit, pokud to je nezbytné. Nové právní pravidlo se však formuluje pro případ nezbytných stavebních prací. Není-li zřízení stavby nebo její oprava, obnova,

201

OBCANSKt PRA VO PRO KA1:DÉHO CO LZE VLASTNIT? A CO S TÍM DÁL?

popřípadě zbourán i možné bez vstupu na sousedn í pozemek, musí vstup vlastník pozemku umožnit, pokud tomu nebrání vážný důvod (§ 1022). Ale protože jde v tomto případě o zásah mimořádné povahy spojený s dočasným obtěžo­ várnm souseda. je tato povinnost vázána na podmínku, že za vstup na jeho pozemek dostane přiměřenou náhradu {odměnu) za to, že takové obtěžováni strpi . Stavební práce jsou nezřídka spojeny s úpravami pozemku , na němž jsou prováděny. Může např. dojít k tomu , že hlubokým založením základů novostavby bude sousední pozemek ohrožen sesutím ; v takovém případě se vlastník ohroženého pozemku může preventivně domáhat, aby se takové práce neprováděly. ledaže investor provede takové opatření , které nebezpečí odvrátí (např. zvláštni opěrnou zdí apod .). V úpravě sousedských práv doplnil občanský zákoník převzetím z německé kodifikace i právní pravidlo, jemuž se nadneseně říká . pravidlo golfového míč­ ku". To nedopadá jen na vlastníky sousedních pozemků, ale týká se vlastníků movitých věcí. Často se stane, že při míčové hře přeletí míč přes plot na cizí pozemek, že tam náhlý poryv větru odnese klobouk, že návštěvník vlastníka nemovitosti u něho při odchodu něco svého zapomene - občanský zákoník na to reaguje stanovením, že tehdy vlastník pozemku musí vlastníku movité věci jeho vlastnictví bez zbytečného odkladu vydat anebo mu umožnit vstup na vlastní pozemek, aby si ten svůj míč, klobouk, aktovku sám našel. Pro tyto případy se tedy nezakládá právo svévolně vstupovat na cizí pozemek bez souhlasu jeho vlastníka: klobouk, aktovka ani zapomenutý deštník neutečou . Poněkud jiné situace nastávají v souvislosti s živými zvířaty. Starý zákoník obsahuje ustanovení zakazující .nechat vnikat chovaná zvířata na sousedící pozemek• (§ 127 odst. 1). Tento zákaz není správný především v tom, že je omezen jen na chovaná zvířata : pokud se vlastník o vlastní nemovitost nestará a přemnoží se mu na pozemku potkani, mravenci, musí mít jeho sousedé nástroj právní obrany proti jejich nadměrnému vnikání ze zanedbaného pozemku podle ustanovení o imisích. I pro vnikání zvířat se uplatní hledisko přiměřenosti místním poměrum - na venkově nelze zajistit, aby holubi z holubníku nebo včely z úlu létaly jen nad pozemkem jejich chovatele a aby kočka respektovala oplocení pozemku. Zaběhne-li však k sousedovi chované zvíře, je zapotřebí chránit souseda před hrozící škodou a současně i vlastníka zvířete, aby se ujal moci nad svým vlastnictvím. Proto se připouští, aby vlastník mohl i na cizím pozemku stíhat vlastní chované zvíře, odchytil je a odvedl nebo odnesl si je, ať už jde o psa, jalovici, roJ včel nebo ulétlého papouška kakadu . Jde tedy i ve vztahu k zvířatum o ruznorodé situace, které nový občanský zákoník podchytil (§ 1013, 1014). Ve všech případech , kdy zákoník zakládá právo vstupu na cizí pozemek nebo kdy vlastníkovi pozemku ukládá povinnost takový vstup strpět, zavazuje zároveň 1 k povinnosti nahradit škodu, již někdo vstupem na pozemek jeho vlastníku způsobí Právo na náhradu škody je jediné, co v dané souvislosti

202

přichá zí v úvahu , jeho uplatňování je však někdy problematické. Občanský zákon lk proto posiluje postavení poškozeného tak, že mu zakládá zadržovací právo k cizí věci, pokud mu na jeho pozemku zpusobila škodu . Míč nebo model letadla zalétlé na můj pozemek musím jejich vlastníkum vydat, jestliže mi ale rozbily okno, dospěje má povinnost vydat věc až nahrazením škody, popřípadě složením jistoty, že škoda bude nahrazena . Totéž platí i o zvířatech , tady však vlastn ík pozemku musí zvážit, zda se dokáže postarat o cizí kozu nebo psa jako řádný hospodář , protože jinak by nesl následky vlastní nedbalosti. Vždycky je nutné zvážit konkrétní okolnosti případu : vnikne-li do ohrady zuřivý pes a trhá tam ovce , nelze po jejich vlastníku žádat, aby čekal , až si psa odvede ten , komu patří , ani aby sám psa zadržel a staral se o něho - tady přijdou k uplatnění zákonná ustanovení o svépomoci a krajní nouzi(§ 14, 2906). Právě proto, že mezi vlastníky sousedních pozemků mohou vznikat nejrůz­ nější třenice , je důležité mít jasno, kde končí pozemek jednoho a kde začíná druhý pozemek. Pozemky jsou vyznačeny v katastrální mapě jako parcely.19 Pozemek je především přirozená část zemského povrchu a od jiných pozemků bývá vizuálně oddělen . Každého napadne v prvé řadě plot. Každý ale také ví , že ne všechny pozemky jsou oploceny a že jsou navzájem odděleny i jinak: nízkou zídkou , stromořadím , živým plotem , mezí , strouhou, potokem, stezkou ... Všechna tato rozhraničení pozemků označuje občanský zákoník jako rozhrady. U plotů, ba i živých, a ohradních zdí je zpravidla jasné, kdo je jejich vlastníkem , i když u těch , které jsou někde „od nepaměti " přímo na hranici pozemku , může být složité vlastníka určit ; u cest nebo mezí jsou pochybnosti častější a ne vždy je odstraní samotný fakt letité pokojné držby. Občanský zákoník vychází ze samozřejmosti, že tam, kde je vlastnictví rozhrady jasné, nese vlastník náklady na její údržbu a obnovu ze svého. Kde vlastnické právo jasné není, uplatní se vyvratitelná právní domněnka , že je rozhrada společná . Kde rozhrada patří jen jednomu ze sousedu , jde o jeho vlastnictví a může si s ní dělat, co chce. Občanský zákoník ale přejímá dosavadní úpravu umožňu­ jící, aby si soused na sousedovi vynutil zřízení plotu nebo obnovení rozhrady, pokud žadateli hrozí při rozpadu plotu nebo zdi nebo z nedostatku oplocení škoda . Obnovení rozhrady lze ale nově žádat i v případě, že ji tvoří např. strouha, která se zanese, a sousedovi hrozí škoda podmáčením jeho nemovitosti. Opravu nebo obnovu rozhrady lze žádat i v případě, že by se v důsledku jejl zkázy stala hranice mezi pozemky nezřetelnou . Leč nastávají i případy, kdy hranici mezi pozemky nelze zjistit ani z vnějších znaků, ani z katastrální mapy. Pro tyto případy občanský zákoník stanoví, že hranici určí soud - buď podle poslední pokojné držby, a nelze-li ani podle ní hranici určit, pak ji soud určí podle slušného uvážení.

'

9

Parcela Je obraz pozemku, který je geometricky určen, zobrazen svislým prumětem hranic do vodorovné roviny, vyznačen v katastrálnl mapě a označen parcelnlm člslem

203

OBCANSK~ PRA VO PRO KA:ŽD~HO

CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DÁL?

V poměru mezi vlastníky sousedních pozemků vystupuje jako další významný institut nezbytná cesta . Uprava nezbytné cesty v našem právu dlouho byla , ale v ere komunismu zmizela a v torzovité úpravě byla obnovena v roce 2000 Reagovalo se na praktické problémy vyvolané zejména restitucemi, kdy se nejednou vydal restituentovi dům , ale on k němu neměl přístup, protože dum byl obklopen pozemky jiných vlastníku. V dusledku toho se již ve starém občanskem zákoníku objevilo ustanoveni zakládající pravomoc soudu zřídit vlastníku stavby právo cesty přes přilehlý pozemek, pokud ke stavbě nelze zajistit přistup jinak. Hlavním nedostatkem je vyloučení možnosti zřídit nezbytnou cestu i k samotnému pozemku; tuto obtíž nová právní úprava odstraňuje

(§ 1029).

Spoluvlastnictví Stara právnická moudrost tvrdí, že spoluvlastnictví pochází od ďábla, protože plod1 konflikty Přesto nejsou řídké případy, kdy je jedna věc v rukou několika vlastníků . Pak mluvíme o spoluvlastnictví. Každý spoluvlastník má právo k celé věci (není výlučným vlastníkem poměrné části pozemku, ale spoluvlastníkem pozemku celého). Tím je dáno, že je současně omezen právy ostatních spoluvlastníků. Každý spoluvlastník má zároveň ke společné věcí spoluvlastnický podíl. Podíl vyjadřuje míru, v jaké se spoluvlastník podílí na společné věci Ude o svazek práv a povinnosti). I spoluvlastnický podíl je předmětem vlastnického práva a každý spoluvlastník je úplným vlastníkem svého podílu. Tato rovina je zvláště významná. Dosavadní právo omezilo každého spoluvlastníka v nakládání se svým podílem zákonným předkupním právem ostatních spoluvlastníků . Pokud chtěl spoluvlastník převést svůj podíl někomu jinému než osobě blízké, musel podíl nejprve nabídnout ostatním spoluvlastníkům ke koupi. Tak široké omezení spoluvlastníku např. německé nebo rakouské právo nezná a nezná je ani řada dalších evropských úprav od Řecka po Nizozemsko. Občanské zákoníky tradičních demokracií s tržním hospodářstvím vnímají zákonné předkupní právo Jako hospodářsky škodlivý útvar narušující vlastnickou svobodu a volnost obchodu U nás bylo plošně zavedeno občanským zákoníkem z roku 1950 s tím, že v případech kdy se Jedním ze spoluvlastníků stal stát nebo jiný "socialistický" subjekt mělo Jeho předkupní právo absolutní přednost. To v našem právu sice už dávno neplatí, ale paušální zákonné omezení spoluvlastníků platí v daném směru i nadále, Jakkoli ie zřejmá Jeho kolize s čl. 11 Listiny základních práv a svobod Nový zákoník úpravu zákonného předkupního práva zachoval, avšak jen pro tři úzce vymezené případy. Obecně vychází z toho, že spoluvlastnictví vzniká typicky smlouvou nebo děděním V prvém případě si spoluvlastníci mohou při

204

vzniku spoluvlastnictví předkupní právo Ujednat, protože samotné spoluvlastnictví vzniká z jejich vule . V druhém případě - a v podobných situacích , kdy spoluvlastnictví nevzniká zcela z vule spoluvlastníku - zakládá občanský zákoník spoluvlastníkům zákonné předkupní právo ke spoluvlastnickým podílům , avšak jen na šest měsícu . To je doba dostatečně dlouhá na to , aby spoluvlastnici zvážili situaci , v níž se ocitli, a z vlastní vúle se rozhodli , jak si uspořádají své poměry. Výrazněji se chrání před rozdrobením zemědělské farmy(§ 1125) a rodinné obchodní závody(§ 704).20 Hlavní důraz klade nová úprava na fungování spoluvlastnictví. Při rozhodování o společné věci se rozhoduje zpravidla většinou hlasů . Váha hlasů jednotlivých spoluvlastníků se počítá podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů . V běžných záležitostech se rozhoduje nadpoloviční většinou všech hlasů , o významných záležitostech - např. o změně účelu společné věci - většinou alespoň dvoutřetinovou . Pro výjimečná rozhodnutí , jako je např . zatížení společné věci zástavním právem nebo věcným břemenem nebo pronajmutí společné věci na dobu delší deseti let, se vyžaduje souhlas všech spoluvlastníků . Ale ani v případech , kdy o společné věci rozhoduje většina , není přehlasovaný spoluvlastník bez ochrany a může se u soudu domáhat zrušení přijatého rozhodnutí nebo vyslovení, že rozhodnutím nebude vázán . Stejně jako dosud lze spoluvlastnictví zrušit dohodou nebo soudně . V tom směru nepřináší nový občanský zákoník zvláštní novinky. Ruší-li spoluvlastnictví soud, preferuje se rozdělení společné věci mezi spoluvlastníky. Není-li rozdělení věci možné, přikáže ji soud některému ze spoluvlastníků, který vyplatí náhradu ostatním . Pokud by však společnou věc žádný ze spoluvlastníků nechtěl , prodá se ve veřejné dražbě a výtěžek se mezi spoluvlastníky rozdělí. Zvláště u pozemků se zrušení spoluvlastnictví - kdy se pozemek pravidelně mezi spoluvlastníky rozdělí - může dotknout rovněž práv třetích osob, např. těch, v jejichž prospěch byl pozemek zatížen služebností nebo jiným věcným právem . I na jejich ochranu nový občanský zákoník pamatuje, protože právní postavení třetího, nezúčastněného na neshodách mezi spoluvlastníky, se ani zrušením spoluvlastnictví nemůže zhoršit. Vedle obecné úpravy spoluvlastnictví obsahuje občanský zákoník i dvě úpravy zvláštní. Jedna se pojí s vlastnictvím bytů, protože vlastník bytu je zároveň spoluvlastníkem domu, resp. pozemku, pokud je dům součástí pozemku. O vlastnictví bytů je pojednáno na jiném místě této publikace. Druhá zvláštní úprava je nazvána jako přídatné spoluvlastnictví. Tento typ spoluvlastnictví řeší tzv. osadnické vztahy v chatových nebo zahrádkářských koloniích, kdy každý osadník má vedle výlučného vlastnictví vlastního pozemku s chatou či zahradním domkem ještě spoluvlastnický podíl na společné cestě, parkovišti, 20

Zákonné predkupnl právo založené starým občanským zákonlkem neskonči s účinnosti nového kodexu Ten stanovl (§ 3062), že toto právo zanikne až Jeden rok po nabyti jeho účinnosti.

205

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDEHO

CO LZE VLASTNIT? A CO S TIM DÁL?

zavlažovacim zařízení apod . Nová úprava reaguje na praktické problémy, s nimiž se dosud život potykal.

Svěřenský

fond

Jako zvláštni útvar věcných práv upravil nový občanský zákoník svěřenský fond. Úprava svěřenského fondu je jednou z reakcí kontinentálního práva na angloamerický institut trustu . Česká ustanovení o svěřenském fondu jsou významně inspirována úpravou téhož institutu v občanském zákoníku kanadského Québecu. Svěřenský fond představuje zvláštní majetkový útvar využitelný k různým účelům . Vzniká tak, že zakladatel vyčlení část svého majetku , zřídí svěřen­ ský fond vydáním jeho statutu a pověří správce, který se o svěřenský fond bude starat podle pravidel plné správy - správce je tedy oprávněn s majetkem ve svěřenském fondu nakládat investičně (§ 1409). Výnosy použije v souladu s účelem fondu , ať již půjde o účel soukromý, nebo veřejně prospěšný. Fond zřízený za soukromým účelem je však ve své existenci omezen nejvýše stoletým trváním. Právnicky nejzajímavější na tomto institutu je otázka vlastnického práva. Tím, že zakladatel vyčlení ve prospěch svěřenského fondu určitý majetek, pře­ stane být jeho vlastníkem. Ale svěřenský fond není právnickou osobou, tudíž vlastníkem tohoto majetku být také nemůže . povahy věci se vlastníkem vyčle­ něného majetku nemůže stát ani správce. Na toto dilema odpovídá občanský zákoník podle québeckého vzoru tak, že .vznikem svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku" (§ 1448 odst. 2). Vlastnická práva k tomuto majetku vykonává správce, sám však vlastníkem není; Řešení je kuriózní jen zdánlivě. 21 Jeho racionalita je v tom, že určitá majetkova masa má sloužit určitému účelu (hrazení studia potomkům , zřízení pomníku, provoz hospice nebo výzkumného ústavu) a jejím oddělením od majetku zakladatele i správce se vyčleněný majetek chrání před jejich věřiteli. Ostatně i správa fondu muže vést k neúspěchu a předlužení, před jejichž zápornými důsledky se pro svuj ostatní majetek zakladatel chrání. Ti. jimž má být ze svěřenského fondu plněno, se označují jako obmyšleni. Svěřenský fond tak představuje zvláštní nosič vhodně využitelný pro nej: ruznější projekty. Ekonomická funkcionalita tohoto právního zařízení významne závisí na zdanění příjmu a výnosů fondu, jakož i na zdanění plnění poskytovaných obmyšleným .

z

21

Koneckoncu instituce ležící pozustalost1 , kterou naše právo znalo do roku 1950, byla koncipována obdobně

206

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

• • • • • •

Nové pojmy obchodnízávod poctivá, pravá a řádná držba rozhrada přestavek

přídatné

spoluvlastnictví fond

svěřenský

Právní úprava významně změněná co do obsahu vymezení věci v právním slova smyslu vymezení obchodního závodu objektivizace vymezení příslušenství věci významné změny v pojetí držby - změna v předmětu držby - pouze právo - rozšíření druhů držby - poctivá , pravá , řádná • nabytí vlastnického práva k movité věci již účinností smlouvy • detailnější pravidla pro nález věci a zvířete • podrobnější a přesnější pravidla omezující vlastnické právo - rozlišení přímých a nepřímých imisi - pravidla pro porosty na hranicích pozemků • omezení zákonného předkupního práva k podílu spoluvlastníka v podílovém spoluvlastnictví • důslednější ochrana menšinových spoluvlastníků při přijímání rozhodnutí o společné věci

• • • •

• • • • • •

Zcela nová právní úprava dereifikace živých zvířat stavba je zpravidla součástí pozemku (návrat k superficiální zásadě) soukromoprávní pojetí dočasných staveb možnost oddělit vlastnictví stroje (či jiného podobného zařízení) od vlastnictví pozemku pravidla pro nabyti vlastnictví od neoprávněného řešeni imisí způsobených úředně povoleným provozem

207

PRÁVNI PANSTVI NAD CIZI v~cl

Právní panství nad cizí věcí

~ vlastnickém právu se říká, že to je úplné právní panství nad vlastní věcí. Uplné proto, že s1 vlastník se svým vlastnictvím může dělat, co chce, a ostatní to musí respektovat - ovšem vyjma případy, kdy vlastnickou svobodu omezí zakon. popř. kdy se vlastník smluvně omezí sám. Právní panství však mohu mít 1k věci, která patří někomu jinému. V těchto případech dochází k tomu, že určitá věc má vlastníka, ale jeho právní panství nad vlastní věcí je omezeno právním panstvím druhé osoby. U ní muže jít samozřejmé jen o právní panství dílčí, částečné . Tak vlastník pozemku daného do zástavy zůstává i nadále vlastníkem, může s ním jako vlastník i nadále nakládat, ale současně je i zástavním dlužníkem a jeho vlastnickou svobodu omezuje právní panství zástavního věřitele nad pozemkem, který se ze zástavy může uspokojit tím, že ji prodá. V tomto a podobných případech mluvíme o věcném právu k cizí věci.

Věcná práva k cizí věci mají absolutní povahu. Nepůsobí jen vůči vlastníkovi ale vuči každému, kdo by se s takovým právem mohl ocitnout v kolizi. Zatíží-!i se cizí pozemek tak, že přes něj pro sebe získám výlučné právo cesty, j.e sluzebnost cesty mým vlastnictvím' a mohu nejen vlastníku pozemku, ale 1 komukoli dalšímu bránit, aby mne v mém právu rušil nebo do něj jakkoli zasahoval Právě proto, že za této situace jde o práva působící vůči neomezenému počtu osob. upravuje občanský zákoník jejich uzavřený počet (numerus clausus) - věcnými právy k cizí věci jsou právo stavby, služebnosti, reálná břeme­ na. zástavní právo a právo zadržovací. Právní konstrukce věcného práva k věci cizí staví na myšlence, že osoba z něho oprávněná muže svou mocí přímo působit na věc, k níž takové právo vznikl~. V tom je hlavní rozdíl těchto práv a práv závazkových (obligačních}. M~m-11 obl1gačnf právo - např. založené kupní smlouvou - míří můj majetkový Zájem k tomu, abych získal věc, např. skříň, kterou se mi prodávající zavázal dodat Abych ji ale získal, nemohu na tuto věc pusobit přímo, nýbrž jen prostřednictvím prodávajícího jako osoby, která je vuči mně obligačně vázána.

Nemohu přijít k prodávajícímu a svou mocí si skříň vzít a odnést. Chci-li ji nabýt, musím pusob1t na prodávajícího, aby mi skříň vydal, popř. ho k tomu donutit soudné a exekučně 2 Mám-li ale k cizí skříni věcné právo, typicky právo zástavní, mohu na ni pusobit přímo a jako zástavní věřitel ji mohu bez zřetele na vůli jejího vlastníka zpeněžit. Proto má ten, kdo má k cizí věcí věcné právo, silnější pozici než obligační věřitel. Tato práva se nazývají jako věcná í z toho duvodu, že váznou na věci, a ne na osobě, která se vůči mně smluvně zavázala. I když zástavní dlužník prodá zastavený pozemek, i když vlastník pozemku zatíženého právem cesty pozemek daruje příbuznému, zástavní právo nebo služebnost na pozemku stále lpí, zatěžuje ji, dokud eventuálně nezanikne. Věcným právem však lze zatížit i věc, která není zapsána do žádné veřejné přístupné evidence. Jde o podzemní stavby, některé stavby technické povahy a řadu drobných staveb, z nichž mnohé si ještě dlouho po účinnosti nového zákoníku zachovají vlastnost samostatných nemovitostí (§ 3055), a jde o vět­ šinu věcí movitých. K takovým věcem sice může vzniknout věcné právo, ale protože věc sama není ve veřejném seznamu evidována, nemůže být k ní ani zapsáno věcné právo, které ji zatěžuje, a uvedeno tudíž ve veřejnou známost. 3 Nabyvatel si tudíž nemůže ověřit, zda do svého vlastnictví získal věc zatrženou čí nezatíženou. Takový stav nemůže jít k jeho tíži. Proto § 1107 stanoví, že nemohl-li nabyvatel takové zatížení zjistit nebo nebylo-li ujednáno, že se převádí vlastnické právo k zatížené věcí, pak na něho zatfženf nepřejde a zanikne.

Když chci

Podle § 498 ie 1věcné právo k nemovité věci samo nemovitou věci

208

a nemám na

čem.„

Chci-li postavit dům, zpravidla si za tím účelem pořídím stavební pozemek. To je logický a obvyklý postup, zvláště pokud si chci postavit dům, ve kterém mám v úmyslu bydlet. Mohou však nastat situace, kdy takový postup bude ekonomicky neúčelný - zvláště je-li zájem zřídit na pozemku stavbu, o jejíž trvalé životnosti se neuvažuje (např. skladiště) . Koupě stavebního pozemku předsta­ vuje přece jen nákladnou investici. Stejně tak mohou nastat připady, kdy nebude dobře možné si příslušný pozemek opatřit, protože jejich vlastníci v daném místě, ať už jde o pozemky nezastavěné , či zastavěné, nemají zájem se svého vlastnictví zbavit. Pak nezbývá než hledat jiné řešení.

2

Dokud se nestanu vlastnlkem skřlně , nemám k ni věcné právo Mám jen právo založené obligačně , tj pohledávku vuči prodávajlclmu, opravl\ujlcl mě domáhat se, aby m1 prodávajlcl plnil, k čemu se smluvně zavázal. Nemám tedy ve vlastnictvl skřll\, ale pohledávku . S tou ovšem

3 1

stavět

mohu jako vlastnlk nakládat, např . převést ji na jiného, vzdát se ji apod . Z věcných práv k cizl věci jsou jen právo stavby a reálné břemeno zatlženlm, které lze zřldit pouze k věci zapsané do veřejného seznamu

209

OBCA SKE PRAVO PRO KAŽDEHO PRÁVNI PANSTVI NAD CIZI v~cl

Jednou z možností Je využit nástroje závazkového práva a pozemek · s1 za ·• uce1e~ stavby např pronajmout. Tehdy zustane pozemek v cizím vlastnictvl, vytvorena stavba se stane Jako stavba dočasná (§ 506) vlastnictvím investora• To Je řešeni, ~ere ma své vyhody i svá rizika . Pozemek mohu mít pronaj~t (ale take vypu1cen nebo propachtován) i na neurčitou dobu nebo na poměrně dlouhou dobu určitou , ale i tak nájemcovo právo k pozemku může být ohroženo pronajimatelovou výpovědi nebo se může stát prekérním při změně vlastníka poze_mku Jinou možností Je nabytí práva stavět na cizím pozemku z titulu práva_vecneho Občanský zákoník nabízí v tomto směru na výběr dva institutypravo stavby a věcné břemeno . Právo stavby (stavební právo) představuje jeden z průlomů do zásady, že součásti pozemku je vše, co s ním je pevně spojeno. Institut je to celkem nový, do evropského zákonodárství se promítl na přelomu 19. a 20. století. Byla za tim snaha vyhovět hospodářské potřebě vyvolané industrializačním rozvojem za současného respektu ke stavu , kdy v té době byli velcí pozemkoví vlastníci, typicky munic1pality5 a církevní právnické osoby, které se z různých důvodů nechtěly nebo nemohly svých pozemků zbavovat. Řešení se nalezlo v právu stavby, které si svou ekonomickou funkci podrželo do současnosti. I u nás bylo upraveno až do roku 1964. Jde o nástroj, který umožňuje konkrétní osobě - stavebníkovi - mít na cizím pozemku stavbu(§ 1240).• Mít stavbu" neznamená nutně stavbu postavit. Prá~o stavby se může vztahovat i ke stavbě, která na pozemku již je, ale např. po~rebu1e rekonstrukci nebo modernizaci, na niž vlastník pozemku nemá dostatek investic Muže jít např. o památkově chráněné domy v některých městech, např. v Kutné Hoře. Za staré právní úpravy si praxe i v těchto situacích našla cestu_: dum byl pronajat, nájemce jej zrekonstruoval a zmodernizoval a vynaložene naklad~ na zhodnocení cizího vlastnictví se nájemci zohlednily při ujednáni 0 na1emnem. Tomuto řešení samozřejmě ani nový zákoník nebrání, vedle něho nabizi i jiné varianty a právo stavby je jednou z nich . Právo mít stavbu .na cizím pozemku" neznamená mít JI jen na povrchu - stavbu lze zřídit i pod povrchem · ko podzemni· garáze. • Protože Je právo stavby věcným právem pozemku • • .. . napr• Ja ~a~ez~Jicim cizí pozemek, má samo o sobě povahu nemovité věci. To má mimo Jme vyznam i v tom, že samotné právo stavby lze zatížit a opatřit si na tomto základě hypoteč ni· uver · • ke znzeni •· · nebo modernizaci stavby (což třeba u nájem. niho prá va mozne • · neni). · Právo stavby lze i převést a samozřejmě se také dědí (§ 1253) To, že zákoník váže tyto účinky k právu stavby, a ne ke stavbě, dává smysl, pokud s1 uvědomíme, že právo stavby může vzniknout i v případě, že •

5

Dočasná stavba (právníky označovaná Jako supered1fikát) není dočasnou proto že by měla omezenou životnost z hled 1sk ta b ě . • . a s ve n technického Je1l dočasnost plyne ze skutečnosti že právn I duvod op ň 1· 1· · ' • rav u1 c 1e11ho vlastníka takovou stavbu vlastnit Je dočasný omezený trvánlm ' napr ná1emn ho práva Tj obce kraie země atp

210

stavba ještě není , a trvá , i když se za Jeho existence stavba zřítí nebo zbourá případný zánik stavby nevyvolává zánik stavebního práva. Existují-li však současně právo stavby i stavba , není stavba samotná samostatnou věcí v právním smyslu - je součástí nemovité věcí , kterou je právo stavby jako takové . Právo stavby se zřizuje běžně smlouvou , ale protože smlouva vede ke vzniku práva stavby jako věcí nemovité, vznikne právo až vkladem do katastru nemovitostí. Smluvně lze zřídit právo stavby bezúplatně i za úplatu - buď jednorázovou , nebo v postupných dávkách , které v souhrnu označujeme Jako stavební plat. Strany mají širokou volnost v tom , co si o právech a povinnostech mezi sebou ujednají; zákoník v tom směru poukazuje ustanoveními především návodné povahy, nač by strany měly myslet především a co by při ujednávání smlouvy měly uvážit (např. bude-li stavebník povinen dokončit stavební práce do určité doby, bude-li povinen stavbu pojistit, jak bude stavba udržována, jaká bude mít stavebník práva k zatíženému pozemku atd .). Původní úpravy byly vedeny obavou , aby kvalitu stavby příliš neovlivnily spekulační počiny a snaha stavět s co nejmenšími náklady z nejakostního materiálu nebo s využitím nekvalifikovaných pracovních sil apod. Tomu dnes dostatečně brání veřejné právo a státní dohled nad kvalitou staveb. Nicméně i proto, že také stavebník potřebuje jistotu, jaká bude jeho ekonomická pozice do budoucna , se pro případ ujednání stavebního platu vylučuje možnost zvyšovat jeho dávky v závislosti na nejistých budoucich událostech. Jedinou výjimkou je zohlednění inflace nebo deflace. Právě proto , že právo stavby odděluje stavbu od pozemku, shodují se všechny jeho zákonné úpravy v Evropě v závěru, že takto lze pozemek zatížit jen dočasně, tak aby se po čase obě tělesa - pozemek i stavba - opět spojila v jedno. Výrazem toho je i právní pravidlo, že vlastník pozemku má ke stavbě a stejně tak i stavebník má k pozemku zákonné předkupní právo. Původně se stanovovala i doba, po kterou může stavební právo nanejvýš trvat. Postupem času se však konkrétní omezení délky práva stavby opouštělo (např. v Ně­ mecku nebo Nizozemsku) a zůstalo se jen u obecného požadavku dočasnosti s myšlenkou, že si praxe sama najde adekvátní řešení. Při přípravě českého zákoníku však převládla u většiny expertů obava z přílišného otevření prostoru pro smlouvu a výsledkem je omezení délky práva stavby nanejvýš na 99 let. Není to fatální výsledek, protože tam, kde by ekonomická potřeba vyžadovala jeho delší trvání , zákoník nebrání možnosti prodloužení (§ 1245). Doba, na niž je právo stavby zřízeno, musi být zřejmá z katastru nemovitostí. To má velký význam pro třeti osoby, které duvodně spoléhají na zapsaný stav. Proto musí být z katastru nemovitostí patrné, kdy stavební právo končí, i dalši právní skutečnosti významné pro další zúčastněné. Z téhož duvodu musí být např. do katastru nemovitostí také zapsáno, zda si vlastník pozemku vyhradil souhlas s případným zatížením práva stavby nebo zda se strany vzdaly předkupniho práva (§ 1252, 1254). Samozřejmě musi být do katastru

211

OBCANSKE PRÁVO PRO KAŽDÉHO PRÁVNI PANSTVI NAD CIZI v~cl

nemovitosti zapsána také zástavní práva nebo věcná břemena , která právo stavby zatěžuji. Pravo stavby zanikne uplynutím doby, na niž bylo zřízeno . Se zánikem práva stavby zaniknou 1 všechna jeho zatížení. Je to stejné, jako když zanikne hmotná věc- s jejim koncem zanikne vlastnictví i zástavní právo, které na věci připadně vázlo. Ale Ujednání práva stavby např. na 90 let a zápis do katastru nemovitostí, v který den právo končí , nemůže zabránit vlastníku pozemku, aby se dohodl se stavebníkem , že se právo stavby zruší i dříve . Občanský zákoník stav! na myšlence, že úmluva dvou osob nemůže mít negativní dopad do majetkové sfery nezúčastněných třetích . Proto, bylo-li zřízeno k právu stavby např. věcné břemeno, nezanikne ani předčasným zrušením stavebního práva a trvá až do doby, kdy podle puvodních předpokladů mělo skončit. Případná dohoda vlastníka pozemku se stavebníkem, který mít právo stavby dál už nechce, však nemusí nutně vést k zániku tohoto práva. Vlastník pozemku si může právo stavby jako oddělené od pozemku podržet a případně je převést dále. Při zániku práva stavby vroste stavba zpět do pozemku a stane se jeho součástí, a tím i vlastnictvím vlastníka pozemku . Tím se vlastník pozemku obohatí: klade se tedy otázka, zda se má se stavebníkem vypořádat. V tom směru má přednost, co si strany ujednaly. Pokud to jejich smlouva neřeší, náleží stavebníkovi polovina obvyklé ceny stavby, která z jeho vlastnictví se zánikem stavebního práva vyšla. Strany se přirozeně mohou dohodnout i jinak, např. tak, že při skončení práva stavby stavebník stavbu odstraní a vlastníku pozemku předá pozemek bez stavby.

Právní archaismy v novém světle: služebnosti a reálná břemena Existují dvě stará právní zařízení nazvaná jako služebnosti a reálná břemena. Naše právo je dlouhá desetiletí až do přijetí nového občanského zákoníku neznalo. nahradivši je v roce 1950 novotvarem věcných břemen. Jimi se rozumí věcněprávní omezení vlastníka nemovité věci tím, že je povinen ve prospěch někoho jiného něco plnit. Zákonodárství padesátých let spojilo do jednoty věc­ ných břemen dvě skupiny cizorodých institutů. Navíc je už občanský zákoník z roku 1950 upravil lakonicky s oduvodněním, že věcná břemena postupně stejně zmizí. neboť za podmínek kolektivizovaného zemědělství ztratí svůj význam. Tento legislativní optimismus vedl k tomu, že v roce 1964 věcná břeme­ na z našeho práva v podstatě zmizela. Když se ukázalo, že to bez nich přece jen nejde vrátili jsme se k legislativě z padesátých let. Jednoduchá úprava ve starém zákoníku ostře kontrastuje s úpravami věcných břemen v zákonech z oboru práva veřejného Kde měl stát interes na zatižení cizích nemovitosti

212

z duvodu elektrifikace a jiných vedení (teplovody, ropovody, vodovody, kanalizace apod .) nebo v zájmu veřejné dopravy, věnoval ochraně veřejných zájmu maximálni pozornost pečlivou a detailní zákonnou úpravou věcných břemen , zatímco k ochraně obdobných zájmu soukromé sféry se desetiletí choval vpravdě macešsky. Nový občanský zákoník na tyto tradice nenavázal. Přijal konvenční řešení. v rámci věcných břemen odlišuje služebnosti a reálná břemena . Obě mají společné , co je typické pro všechna věcná práva k cizí věci - jde o zatížení , které lpí na věci , takže se jeho obsah ani se změnou vlas~~íka nemění. . . • •. Služebnost již svým názvem ukazuje, že jde o pnpad, kdy urč1ta vec slouz1 i někomu jinému než vlastníku a slouží další osobě tak, že vlastník je povinen strpět nějaké její jednání (např . chůzi přes vlastní pozemek), anebo že vlastník je povinen se nějakého svého jednání zdržet (např. nestavět na vlastním pozemku nad určitou výšku). Služebnosti jsou vynálezem římského práva. To se vyznačovalo vysokým respektem k vlastníkově svobodě . Současně bralo na vědomí že na venkově i ve městě nelze vlastnictví sousedních pozemků oddě­ lit čínskou zdí, protože hospodářská potřeba diktuje něco jiného - za situace, kdy chovatel dobytka nemá jiný přístup k napajedlu než přes cizí pozemek, nebo v případě , kdy lze stabilitu domu zajistit jen opěrnou zdí spojenou s domem sousedním . Východisko se našlo úpravou služebností, pro něž je typické, že je vlastník služebné věci zavázán k pasivitě - musí strpět cizí úkony nebo zdržet se úkonů vlastních . Tím, že služebnost nenutí k aktivnímu konání , ome. . zuje jeho svobodu jen minimálně . Služebnosti najdeme upraveny v řadě občanských zákoníku Evropy 1mimo ni. Jejich výhoda je v tom, že oprávněnému zakládají pevnější právní postavení než smluvní závazek. Některé zákoníky (německý nebo nizozemský) se spokojují s obecnými ustanoveními, jiné (rakouský, španělský) přiřazují k obecné úpravě i příkladmou regulaci konkrétních typů služebností. Poslední z obou modelů si vzal za vzor i náš občanský zákoník. Stalo se tak nejen vzhledem k úpravě platné u nás do roku 1950, na jejíž obsah odkazuje při mlčení sta~ého zákoníku i komentářová literatura , ale hlavně proto, že zákonná úprava sluzebností u nás byla po desetiletí popelkou , takže návodná ustanovení zákoníku mohou v mnohém pomoci při orientaci v konturách nového institutu. Právě proto, že služebnost zatěžuje věc, mluví se o ní jako o věci slu~ebné: Staré pravidlo určuje, že služebností lze zatížit jen nemovitou věc . Obcan~~y zákoník tuto zásadu opustil a připouští takto zatížit i jiné věci než nemov1te. Vzal si příklad z předválečného návrhu kodifikace pro Československou repu.b~ liku, který sledoval „stanovit pojem služebnosti co nejšíře, aby se kryl rozmanity její obsah". Praxe tak může nalézt i s pomocí úpravy služebností řešení vyhovující její hospodářské potřebě . Služebná věc může sloužit určité panující věci - to znamená, že vlastník služebné věci je omezen ve prospěch vlastníka věci panující, aniž změna

213

BCA S E PRA VO PRO KAŽDÉHO osobach vlastniku na Jedne č1 druhe straně zrněni cokoli na rozsahu práv a povinnosti Jednim z mnoha příkladu muže být služebnost zakládající vlastni u služebneho pozemku trpět , že vlastnik panujícího pozemku opatří svuj dum bal onem vysunutým do vzdušného prostoru nad služebným pozemkem. Trvani služebností nebude na uimu , pokud se panující nebo služebný pozemek převede někomu jinému . Takove služebnosti nebude na újmu ani situace, když se balkon zříti a nebude , protože vlastnik panujícího pozemku bude oprávněn bal on obnovit V těchto případech právníci říkají , že služebnost pusobí in rem , protože Je vztažena k panující věcí (latinsky res) . V této souvislosti zachovala řada evropskych právních řádu římskoprávní dogma, že služebná i panující věc mus1 m1t rozdílné vlastníky. Trvat na tomto dogmatu znamená bránit praxi v účelnych řešeních Typický příklad je v situaci, kdy má zájemce snahu získat do v astnictvi pozemek, k němuž je z veřejné komunikace přistup jen přes jiný pozemek prodávajícího Zájemce o koupi pozemku má přirozený zájem zabezpečit se předem. že mu právo přístupu bude zajištěno již při účinnosti koupě . To dnes není možné jinak než obligačními nástroji - např. smlouvou, že prodávajíc v budoucnu kupuJic1mu služebnost cesty zřídí. Toto a podobná řešení mají sva rizika právě proto, že nemají věcněprávní účinky, a nutí strany k právně naročným a komplikovaným postupum. Proto občanský zákoník staré dogma ř1mskeho práva opustil a podle švýcarského vzoru připustil, že vlastník může SVUJ pozemek zatížit služebnosti ve prospěch jiného svého pozemku (§ 1257). Služebná věc však muže sloužit nejen panující věci, ale rovněž určité osobě. Není tedy podmínkou , aby byla služebnost zřízena jen ve prospěch vlastníka určité věci - podmínkou je , aby služebnost zatěžovala určitou věc a nutila jejího vlastníka něco strpět nebo něčeho se zdržet. Těmto povinnostem vlastníka služebné věci mohou odpovídat také práva osoby, která sama žádnou panující věc nevlastní Typickým příkladem, v praxí nejčastějším , je někomu zřízená služebnost bydlení Pokud je služebnost směrována k osobě, označují ji právníci jako služebnost m personam. Až zemře ten, kdo má právo bydlet, zanikne i služebnost, ledaže byla služebnost zřízena i v prospěch jeho dědiců (§ 1302). Služebnosti se zřizují nejčastěji smlouvou. Pokud ale právo odpovídající služebností někdo vykonává dlouhodobě a v dobré víře , že mu patří, muže je nabýt vydržením, stejně Jako se nabývá vlastnické právo. Právě pro tyto případy Je zvlášt významné. že zákoník stanovuje podrobnosti o obsahu jednotlivých typu služebností Služebnost lze zřídit i rozhodnutím orgánu veřejné moci, poukáže-li Jej k tomu zákon Muže Jít o rozhodnutí soudu, např. při zrušení spoluvlastnictví(§ 1145), muže jít rovněž o rozhodnutí správního orgánu, např. podle zákona o vyvlastněni Zvláštní skupinu služebností představují ty, které byly zřízeny přímo zákonem . Některé typy služebností upravuie zákoník podrobněji. Většina těchto úprav Je tradičních . Spočívají např v právu svádět vodu na cizí pozemek nebo na-

opak s1 vodu z cizího pozemku brát nebo si Jí z něho na svuj pozemek přivádět,

214

PRÁVN I PAN STVÍ NAD CIZÍ v ~ c l

v právu p řes cizi pozemek chodit nebo jezdit, popř. hnát přes něj zvířata , v právu zv ířata na cizí m pozemku pást, v právu cizí věc užívat nebo požívat apod . Příslu š ná ustanovení byla z některých právnických kruhu shovívavě komentována , že z nich na nás dýchá „puvab starých času ". Je však vhodné uvědomit si , že některá z těch starých právních za řízení jsou beze změn stále živá (právo cesty, právo na přístup k vodě na cizím pozemku), jiná lze využít se zřetelem k měnícím se stavebním technologiím (opora cizí stavby, možnost zřídit stavbu na stavbě6 ) , další mohou získat nový rozměr vzhledem k obnovovaným nebo novým zpusobům hospodaření (ekologické zemědělství , provoz rodinných farem) a životního stylu (agroturistika , hipoturistika). Formulace „právo vjíždět na cizí pozemek na zvířatech " muže vyvolat na rtech úsměv, ale uvědomme si , kolik u nás působí jezdeckých klubů nebo jezdeckých škol. Proto také nebyl katalog pojmenovaných služebností v návrhu zákoníku ani při jeho projednávání v připomínkovém řízení rozporován a naopak se objevily návrhy na jeho rozšíření o služebnost rozlivu zakládající právo rozlévat z protipovodňových nádrží vodu na sousední pozemky- v podstatě jde o promítnutí úpravy známé již dnes z vodního zákona - a zejména o služebnost inženýrské sítě(§ 1267). Ta byla upravena z podnětu Hospodářské komory ČR , která správně poukázala, že různá vedení nejsou zřizována jen ve veřejném zájmu , krytém zvláštními zákonnými úpravami , ale i v zájmu soukromém , kde adekvátní úprava chybí. Charakteristickými služebnostmi zřizovanými zpravidla ve prospěch určité osoby (in personam) je právo užívat cizí věc nebo její část (nejčastěji byt nebo dům k bydlení), anebo právo cizí věc požívat za účelem podnikání. Služebnost požívání nemusí být zřízena jen k pozemku potřebnému pro provoz zeměděl­ ské farmy, může být zřízena i nebytovým prostorám v budově za účelem provozu pohostinství, dílny, prodejny apod . Všechny úpravy služebností jsou samozřejmě dispozitivní (§ 978), takže při smluvním zřízení služebnosti si strany mohou ujednat jejich obsah jakkoli , vázány jsou jen pojmovým výměrem služebnosti zavazující vlastníka služebné věci k pasivitě (§ 1257). Při vydržení služebnosti je to ovšem jiné , protože smlouva není a konkrétní ujednání vlastníků služebné a panující věci chybí. Život přináší různé situace - čas od času se setkáme s tím, že lidé „v obci od nepaměti" volně chodí po cestě přes soukromý pozemek, že si zkracují cestu přes soukromou lávku nebo že si do studánky na soukromém pozemku chodí pro vodu a vlastník pozemku tomu nebrání. Dochází-li k tomu v dobré víře, že cesta nebo přístup k vodě jsou veřejné, dány veřejnosti volně k dispozici (obdobně jako je jí dán např. k dispozici volný přístup do městského parku), může po deseti letech dojít k vydržení práva cesty, přechodu nebo přístupu 8

Řešeni problematiky nástaveb a vestaveb v dflčl výseči konkr$tnlch prípadu upravil naznače­ ným zpusobem ostatně již zákon č . 42/1992 Sb , o úpravě maietkových vztahu a vyporádánl majetkových nároku v družstvech , (§ 28d)

215

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO PRÁVNI PANSTVI NAD CIZI

k vodě Vzniká však otázka : komu takto vydržené právo ze služebnosti patři? Občansky zákoník na ni odpovídá, že vydržitelkou je obec, na jejímž území se služebný pozemek nachází. Služebnosti zanikají obdobně jako závazky ze smluv. Lze si tedy ujednat trvání služebnosti jen na určitou dobu , lze si ujednat právo služebnost vypovědět. lze zánik služebnosti vázat na rozvazovací podmínku apod . Pravidelně se však služebnosti in rem zřizují natrvalo a služebnosti in personam na dobu života člověka nebo na dobu trvání právnické osoby. Během dlouhé doby mohou nastat různé události. Dojde-li k takové změně , že služebná věc již nemůže právu ze služebnosti dostát - pozemek, přes který mám zřízeno právo cesty, byl trvale zaplaven-, služebnost zanikne. Pokud však změna vyvolá stav zakládající trvale nikoli nemožnost, ale hrubý nepoměr povinností a práv, může soud k návrhu vlastníka služebné věci služebnost za náhradu omezit nebo zrušit. Rozšířit rozsah služebnosti však soud nemůže, i kdyby to potřeba panující věci nebo oprávněné osoby vyžadovala; to lze učinit jen smluvně. Od služebností se reálná břemena významně liší v tom, že věc zatěžují povinností jejího vlastníka k aktivitě. Je-li k věci zřízeno reálné břemeno, je vlastník věci povinen oprávněné osobě něco dávat nebo v její prospěch něco konat. Jde tedy o daleko výraznější zásah do vlastnické svobody. Instituce reálných břemen také vznikla v dobách, kdy svoboda jednotlivce a respekt k jeho vlastnictví mnoho nevážily - vytvořil je feudalismus . Každý si patrně z dob, kdy chodil do základní školy, vybaví robotu nebo desátek. I to je důvod, proč se liberální občanské zákoníky z počátku 19. století stavěly k reálným břemenům záporně. Po desetiletích se však ukázalo, že i tato právní zařízení mohou najít i v demokratickém prostředí stavícím na tržním hospodářství svůj ekonomický smysl. Nejzřejmějším příkladem je jejich úprava ve švýcarském občanském zákoníku. která se stala předlohou i pro český kodex. Povaha reálného břemene zasahuje významně do svobody vlastníka zatížené věci. Proto je nelze nabýt vydržením a ze soukromoprávních titulů připadá v úvahu jen smlouva. Smluvně lze reálné břemeno zřídit na dobu určitou i neurčitou - leč v druhém případě za současného ujednání možnosti vlastníka zatížené věci vyvázat se ze svých povinností za podmínek předem dohodnutých (pravidelně vyplacením náhrady). Nejjednodušeji si lze představit obsah reálného břemene na příkladu výměnku Ten není spojen jen s právem bydlet v určitých místnostech domu zatíženého právem výměnku, ale zavazuje vlastníka nemovitosti k různým naturálním plněním a úkonum ve prospěch výměnkáře (dodání potravin, doprava k lékaři. pomoc při úklidu apod.), popř. í peněžitým dávkám atd . Reálná břemena však mohou posloužit i ke zcela jiným a podstatnějším hospodářským účelům. Často se uvádí, že reálné břemeno je právní útvar stojící na pomezí služebnosti a hypotéky. Lze je např. využít jako alternativu zajištění úvěru Bere-li si dnes vlastník pozemku, činžovního domu nebo obchodního

216

vi;c1

závodu úvěr, lze jeho povinnost splatit úvěr zajistit mimo jiné zástavním právem k nemovitosti. K zabezpečení věřitele lze však využít i reálné břemeno tak, že se pozemek zatíží věcným právem zavazujícim vlastníka pozemku platit věřiteli určitou částku (pozemkovou rentu) , vlastníka činžovního domu povinností platit věřiteli určité procento z výnosu nájemného nebo vlastníka obchodního závodu určité procento ze zisku , dokud úvěr nebude vyrovnán . Věřiteli odpadnou starosti s případným obstaráváním prodeje nemovitosti, jaké jsou nutně spojeny se situaci , kdy je k věci zřízeno zástavní právo. Jiným příkladem možnosti využití tohoto institutu k potřebám byznysu mohou být věcněprávní ukotvení povinností k vzájemným dodávkám v rámci koncernů , k různým plněním odehrávajícím se mezi obchodními závody v průmyslové zóně na městské periférii atd. I to ukazuje, že abstraktní právnické instituce vzniklé v jiných sociálně-eko­ nomických podmínkách a k dobově podmíněným účelům - např. k provázení paní kněžny za tmy lesem (vzpomeňme na Jiráskovu Lucernu)- mohou nalézt v jiných poměrech nový hospodářský obsah . Zvláštnost reálného břemene se projevuje při dlužníkově prodlení a při pře­ vodech zatížené věci. Právě proto, že reálná břemena mohou vlastníka zatížené věci zavazovat i k naturálním plněním, mohlo by jeho prodlení dostat oprávněnou osobu do obtíží, pokud by se mohla domáhat právě jen naturálního plnění. Plasticky si to lze představit při právu výměnkáře na půl litru čerstvého mléka denně - co by chudák stařík dělal, kdyby po dlužníkově měsíčním prodlení měl dostat patnáct litrů? To je důvod, že mu zákon pro takový případ nabízí volbu mezi původním plněním a jeho náhradou v penězích . Reálné břemeno pravidelně zavazuje dlužníka k opakovaným plněním . K většímu bezpečí věřitele vede konstrukce pamatující na případ , že dávka např. platba pozemkové renty - dospěje v době, kdy je vlastníkem nemovitosti určitá osoba, ta ale platbu nevyrovná a vlastnické právo k pozemku převede dalšímu nabyvateli. Kdo má v takovém případě plnit - ten, kdo měl zaplatit původně, ale vlastníkem zatížené věci už není, anebo ten, kdo má pozemek ve vlastnictví v přítomné době? Zákoník na to odpovídá, že záleží na volbě věřitele . Bude-li však plnění vymáhat po vlastníku přítomném, aktuálním, za jehož vlastnictví dluh nedospěl, chrání se tento tím, že věřitel může exekučně nastoupit jen na věc zatíženou reálným břemenem, nikoli na ostatní dlužníkův majetek. 7 Podobně jako dosud podléhají i podle nové úpravy práva odpovídající věc­ ným břemenům promlčení(§ 631 až 633). Tato práva k pozemkům se promlčují po deseti letech, jak jsme byli zvyklí. Novinky, které nový občanský zákoník 1

Zda může takto postižený nabyvatel zatiženého pozemku požadovat náhradu toho , co plnil, po předchozlm vlastniku , záleží na obsahu převodni smlouvy. Pokud bylo ujednáno, že nabyvatel nabývá do vlastnictvi pozemek prostý dluhů, pak má proti převodci postih. Pokud si ale strany ujednaly, že se pozemek přejímá i s dluhem již dospělým , pak nikoli.

217

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA.ŽDÉHO PRÁVNI PANSTVÍ NAD CIZÍ

přináš1 , spočívají v tom , že desetiletá promlčecí lhuta platí pro věcná b.

• • • · k· k • remena psana v Ja em o 11. ver~Jnem seznamu (nejen tedy v katastru nemovitostí). Jm~u n.o vmkou Je zkraceni této promlčecí lhuty pro případ , že osoba oprávněná ~ vecneho_b~emen: své právo sice vykonávat chce, ale vlastník zatížené věci JI v tom b~ni - napr. ~plotí pozemek, přes nějž má oprávněný právo přejezdu, a neumozni mu tam VJezd . V takové situaci se oprávněný má domáhat svého práv~ soudně, a neučiní-li tak ani ve třech letech , jeho právo se promlčí. Ko-

za

~e.čn: mohou ~astat ~ příp~dy, kdy je sice někomu založeno právo odpovídaJIC:.1 ~e:nemu bre-~eni, ale Jde o právo takové povahy, že je nelze vykonávat pnhs casto. Napnklad výkon práva ze služebnosti rozlivu závisí na tom, zda danou lokalitu zasáhne povodeň . Nebylo by racionální konstruovat promlčeni 1 v případě, že se povodně místu po desetiletí vyhnou . Proto se stanoví, že k promlčení práv, která mohou být vykonávána jen zřídka, dojde v případě, že oprávněný k výkonu svého práva nevyužije ani jednu ze tří příležitostí - pokud se Jejich trojice nevyskytne v průběhu deseti let, promlčecí lhůta se prodlouží.

Zástava Zřízení zástavního práva představuje nejbezpečnější zajištění věřitele, že dlužník dluh splní. Proto občanský zákoník uvádí zástavní právo na prvním místě mezi jistotami (§ 2012). 8 Bezpečnost zástavního věřitele předpokládá kvalitní úpravu Je-li taková, využívá se k zajištění dlužníkovy povinnosti splnit dluh zástavního práva nejčastěji. Ve starém občanském zákoníku se vystřídaly čtyři úpravy tohoto institutu; tři z nich v posledním dvacetiletí. Nový občanský zákoník vzal za základ vzorový zákon Evropské banky pro obnovu a rozvoj s pouče­ ním ze slovenské úpravy, která stejný vzor implementovala před několika lety. Zástavní právo zakládá věřiteli právo v případě, že mu dlužník zajištěný dluh včas a řádně nesplní, zástavu zpeněžit a uspokojit se z utrženého výtěžku ve sve pohledávce (§ 1309). Zástavou může být cokoli, s čím lze obchodovat, a lze JÍ zajistit splnění určitého dluhu, ale i skupiny dluhů nebo dluhu, který má vzniknout teprve v budoucnu. Osoby zúčastněné na zástavním právu se označují různými názvy. Předpo­ kladem existence zástavního práva jsou dlužníkův dluh a věřitelova pohledávka Proto tu musí být obligační dlužník a věřitel. Zřízením zástavního práva se z obligačního věřitele stává věřitel zástavní. Osoba, která s věřitelem uzavírá 1

Zf!~otlk také stanovuje, že věc J~ jistotou do dvou třetin Její obvyklé ceny (§ 2013) s výjimkami ~ J cimi se stav~b~1ch poz~mku, nemovitostí sloužíclch podnikatelským účelům, práva stav-

y a cennych papiru a vkladu v peněžních ústavech (§ 2014). To má význam pro prlpad, kdy povinnost poskytnout dostatečné zaJištěnl stanoví přímo zákon . Zřizuje-li se zástavnl právo smlouvou, záleží ien na vuh stran, Jak si samy příslušná pravidla nastavl resp jakou Jistotu si vyžádá věi'itel '

218

vi;cí

zástavní smlouvu . se označuje jako zástavce. Jako zástavního dlužníka označujeme toho. kdo je vlastníkem zástavy. V této souvislosti mohou vzniknout jednoduché případy, kdy je obligační dlužník vlastníkem věci , ke které zřídí věřiteli zástavní právo - pak je obligační dlužník, zástavce i zástavní dlužník stále táž osoba . Muže se však stát, že zástavní právo zřídí k zajištění dluhu obligačního dlužníka jiná osoba jako zástavce a že další osoba bude vlastníkem zástavy, a pak vznikne složitý poměr, na němž se účastní čtyři osoby, a věřitel vystupuje vůči obligačnímu dlužníkovi z pozice práva závazkového, zatímco vůči zástavnímu dlužníkovi z pozice práva věcného . Titulem k zástavnímu právu je smlouva , k jeho vzniku se však vyžaduje ještě další právní skutečnost (modus). Jde-li o nemovitou věc zapsanou v katastru nemovitostí, vyžaduje se k jeho vzniku i zápis zástavního práva do katastru. Obdobné to je i u movitých věcí podléhajících zápisu do veřejné evidence; to jsou např . ochranné známky. Jde-li o nemovitou věc , která se do katastru nemovitostí nezapisuje, např. podzemní stavbu. lze ji zastavit jen zápisem do rejstříku zástav, vedeného Notářskou komorou ČR. To platí i o zastavení obchodního závodu a hromadných movitých věcí (např. skladu zboží). I zástavní právo k jednotlivé movité věci lze zřídit zápisem do rejstříku zástav. Avšak u movitých věcí lze zástavní právo přivést ke vzniku i jinými způsoby. Jedním z nich je, že se ten, kdo věc jako zástavu dává, nad ní zbaví vlády - tím, že ji svěří zástavnímu věřiteli, popřípadě třetí osobě, která bude zástavu pro oba opatrovat. Při dalším způsobu zůstane sice zástava u vlastníka, ale označí se jako zastavená ve prospěch zástavního věřitele . To je řešení, které dlužníka, je-li sám zástavcem, motivuje ke splnění, neboť jeho okolí vidí, že traktor, s nímž jezdí, je zastaven; zástavní věřitel se však vystavuje riziku, že se svého práva nedomůže, bude-li označení svévolně odstraněno a traktor převeden jiné osobě (§ 1317). Bylo již uvedeno, že zástavou může být cokoli, s čím lze obchodovat. V té souvislosti nevzniknou zvláštní obtíže při zastavení pozemku, prstenu nebo obrazu a ani zákoník nemusí tyto situace speciálně řešit. Některé případy však vyžadují podrobnější úpravu. Není např. logické, že podle dosavadního práva je podíl v s. r. o. způsobilou zástavou, podíl v družstvu nikoli a u podílu komanditisty v komanditní společnosti to bylo dosud sporné. Nová úprava přichází s řešením, že pokud je členský podíl v korporaci převoditelný, lze jej za stejných podmínek i zastavit, ledaže to společenská smlouva nebo stanovy zakážou. Zvláštní pravidla jsou stanovena - návazně na dosavadní úpravu - pro zastavení cenných papírů i zaknihovaných cenných papírů; nově lze zastavit také účet vlastníka zaknihovaných cenných papírů. Stejně jako dosud lze zastavit i pohledávku; dosavadní úprava však svou lakoničností vyvolávala problémy, a proto ji nový zákoník nahrazuje podrobnějšími ustanoveními převzatými z dů­ kladné úpravy platné v Německu. Vznik zástavního práva nutně vede k tomu, že je vlastník zástavy omezen. Zasahuje ho povinnost zdržet se všeho, co by v neprospěch věřitele zástavu

219

OBCANSKE PRAVO PRO KAŽDEHO

--.. .----------------------------PRÁVNI PANSTVI NAD CIZI v~cl

zhoršilo Již za účinnosti staré úpravy se zástavní věřitelé pokoušeli posílit svou poz1c1 a zastavu chránit před znehodnocením, a to i tak, že v zástavní smlouvě zavaz~vah zástavn.ího dlužníka , aby zástavu bez jejich souhlasu nepřevedl Jme osobe nebo aby JI nepronajal. Vedla je k tomu racionální úvaha, že např. pronaimuti domu skupině sociálně nepřizpusobivých může vést k jeho znehodnoceni. Nejvyšší soud na podkladě starého zákoníku dospíval opakovaně k závěru, že taková smluvní ujednání jsou neplatná. Nový zákoník podobná UJednani nezapovídá(§ 1761 ). Přesto mohou za trvání zástavního práva nastat neiruznějši situace. Sochař muže dát do zástavy mramorový blok a následně z mramoru vytvoří sochu - jedna věc zanikne, vznikne nová. Malíř dá do zástavy obraz v blindrámu , kupec obraz koupí a opatří jej kvalitním drahým rámem. Je zastaven dům s pozemkem - požár dům zničí, ale dům je pojištěn. Občan­ ský zákoník přichází s řešením, že změnou zástavy v novou věc zástavní právo nezaniká, že spojením zástavy s jinou věcí zatíží zástavní právo celou věc vzniklou spojením, ale jen do hodnoty původní zástavy, a že při zkáze zástavy, pokud byla pojištěna , přechází zástavní právo na pojistné plnění. Může rovněž dojít 1 k tomu, že se zástava poškodí nebo že se jinak zhorší její stav. Tehdy vznikne zástavnímu dlužníkovi povinnost zástavu přiměřeně doplnit, aby věřitel nebyl v dobytnosti své pohledávky ohrožen . Nestane-li se tak, může doplnit zajištění obligační dlužník, jinak se stane splatnou ta část jeho dluhu, která zústala nezajištěna. Obecný přístup občanského zákoníku sledující rozumnou ochranu slabší strany se promítá i do úpravy zástavního práva. Na jeho úpravě lze ukázat i to, že se pozice slabší strany může během času proměnit. v první fázi se v pozici slabší strany ocitá ten , kdo žádá věřitele o úvěr; žadatel potřebuje peníze a je ochoten věřitel! slíbit, co si přeje. Za situace, kdy dluh dospěje a dlužník neplní, se nutně ocitá v pozici slabší strany věřitel, neboť jeho právo na plnění není uspokojováno, ač Již dlužník měl splnit dobrovolně - a věřitele čeká mnohdy strastiplná cesta, než se domuže toho, co mu právem náleží. To zohledňuje pravidlo o zakázaných ujednáních (§ 1315). Dokud zajištěný dluh nedospěje, nemohou s1 strany v zástavní smlouvě platně ujednat, že zástavní věřitel může při nesplnění dluhu zástavu libovolně zpeněžit nebo že zástava věřiteli propadne popř že se věřitel muže uspokojovat z plodů nebo užitků zastavené věci. Dospět k takovým ujednáním poté, co dluh již dospěl a nebyl splněn, je však možné a zákon tomu nebrání, ledaže by zástavcem nebo zástavním dlužníkem byl spotřebitel nebo člověk, který Je malým nebo středním podnikatelem. Co je, však zcela zakázáno, je případné ujednání zakazující zástavnímu dlužníku zastavu vyplatit. Zástavní dlužník má tedy trvalé právo kdykoli svou věc ze zástavního práva vyvázat složením Její ceny zástavnímu věřiteli, protože pak složená suma peněz slouží věřiteli jako kauce, že dluh bude splněn. Obvyklým následkem stavu, kdy dluh dospěje a obligační dlužník neplni, Je zpeněžení zástavy Přikročí-li zástavní věřitel k tomu, musl započetí výkonu

220

zástavního práva zástavnímu dlužníku oznámit. Pokud je zástavní dlužník i obligačním dlužníkem, má poslední příležitost , jak zpeněžení zástavy zabránit tím , že dluh splní. Je-li zástavním dlužníkem osoba odlišná od obligačního dlužnika , muže svou věc zachránit před zpeněžením složením její ceny zástavnímu věřiteli ; může také splnit dluh namísto obligačního dlužníka s tím, že pak na něho přejde věřitelova pohledávka a získá možnost dobýt na obligačním dlužníku, co za něho plnil. Dosavadní úprava znala jen jediný zpusob realizace zástavního práva zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě . Tato možnost je zachována i nadále. Nově se však umožňuje i ujednání zástavního dlužníka s věřitelem , že ten zástavu zpeněží sám, avšak ne za libovolnou cenu , nýbrž postupem s odbornou péčí tak, aby dosáhl ceny, za jakou lze srovnatelnou věc v daném místě a čase obvykle prodat (§ 1365). Ať již se zástava zpeněží tak či onak, z výtěžku se uspokojí věřitel co do zajištěného dluhu a nákladu, které mu při výkonu zástavního práva vznikly. Co zbyde, se označuje jako hyperocha a vydá se zástavnímu dlužníku. Zástavní dlužník má vůči obligačnímu dlužníku právo postihu a může se domáhat náhrady toho, co za obligačního dlužníka plnil ze svého. Stejné právo má zástavní dlužník i v případě , že výtěžek zpeněženi zástavy uspokojil zástavního věřitele jen zčásti. Obligační dlužník je krom toho samozřejmě povinen věřiteli splnit zbývající část dluhu. V případě, že je zástavou věc zapsaná ve veřejném seznamu, umožňuje občanský zákoník využít situace, že i po zániku zajištěného dluhu zůstane zástavní právo ve veřejném seznamu zapsáno, dokud nebude zápis vymazán . Vezme-li si např. dlužník úvěr a zajistí-li jeho splacení zástavním právem k pozemku, vznikne zástavní právo zápisem do katastru nemovitostí. Splacením úvěru zástavní právo zanikne, ale zápis zástavního práva v katastru zůstává, dokud nebude podán návrh na výmaz zápisu a dokud mu nebude vyhověno . Tím se otvírá cesta k využití institutu uvolněné zástavy(§ 1380). Vlastník totiž může katastrálnímu úřadu navrhnout, aby zapsal, že zástava je uvolněna , to znamená, že zástavní právo bude evidováno jako „prázdné" a může být dodatečně zaplněno k zajištění jiné pohledávky. Smysl je v tom, že této nové pohledávce bude obsazením uvolněné zástavy přiznáno výhodnější pořadí než případným zástavním právům zapsaným v dalších pořadích . Jiná možnost, kterou občanský zákoník nabízí , je eventualita záměny zástavního práva(§ 1385). Ta umožňuje zapsat do veřejného seznamu k jíž obsazenému zástavnímu právu na totéž pořadí „čekající" pohledávku, která po zániku původně zapsané pohledávky nastoupí na její místo. Takové řešení může být výhodné k zajištěni dluhů vznikajících při revolvingovém (opakujícím se) úvěrování.

Rovněž zástavní právo podléhá promlčení(§ 615). Občanský zákoník zachoval dosavadní pravidlo, že se zástavní právo nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka. Pro odstranění pochybností však dodává, že promlčen!

221

OBCANSKt PRÁVO PRO KAtDÉHO

pohledávky věřiteli nebrání, aby se ze zástavy uspokojil. Zvláštním právnlm pravidlem se nav1c pamatuje na zástavy, kterým říká me ruční a které vznikají odevzdanim zastavené věci věřiteli, popřípadě třetí osobě jako schovateli. Dokud ma zastavní věřitel nebo třetí osoba takovou zástavu u sebe, k promlčeni zastavního práva nedojde.

Katastr nemovitostí v novém hávu

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Nové pojmy • • •

právo stavby služebnost reálné břemeno

Právní úprava významně změněná co do obsahu •

rozlišení věcných břemen na služebnosti a reálná břemena

•

preciznější právní úprava zástavního práva s novinkami

-

budoucí zástavní právo možnost negativních ujednání omezení neplatných ujednání uvolněná zástava , záměna zástavního práva liberalizace výkonu zástavního práva

Zcela nová právní úprava • • •

možnost stavět na cizím pozemku v rámci práva stavby možnost zatížit vlastní pozemek služebností ve prospěch jiného vlastního pozemku detailnější právní úprava různých typů pozemkových služebností

Rekodifikace soukromého práva neznamená pouze přijetí tři hlavních zákonů (občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním). Tyto základnl změny totiž vyvolávají potřebu novelizovat či přijmout zcela novou právní úpravu i v jiných, často úzce navazujících oblastech. To se týká např. problematiky evidence nemovitých věcí, která je dnes regulována především zákonem č. 34411992 Sb. , o katastru nemovitostí Ceské republiky, a zákonem č. 26511992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Katastr nemovitostí je přitom pro soukromníka velmi důležitý. Podíváme se do něj nejen tehdy, když chceme vědět, kdo je vlastníkem domu, který se nám /lbi, ale také pro zjištění, komu patří louka, na které se má pořádat technopárty, anebo koho oslovit s nabídkou na koupi bytu nebo nájmu prodejny obuvi. Výpis z katastru nemovitostf si pořídí banka před uzavřením zástavní smlouvy, o kopii katastrální mapy si řekne stavební úřad předtím, než povolí stavbu nového domu, a exekutor při zahájení exekuce použije dálkový přístup do katastru ke zjištěni, zda povinný vlastní nějaký nemovitý majetek. V současné době je Parlamentem CR projednáván návrh nového katastrálního zákona (sněmovní tisk č. 778), který nahrazuje výše zmíněné zákony. Tato kapitola pojednává o zásadách, na kterých spočívá evidence nemovitých věcí, seznamuje s novými pravidly a také s tím, jak se reaguje na regulaci občanského zákoníku (např. návrat k superficiální zásadě, znovuzavedení práva stavby apod.).

Než půjdete na katastr Katastr nemovitostí je veřejný seznam, vedený převážně prostředky informač­ ních technologií. Seznam obsahuje údaje o nemovitých věcech vymezených katastrálním zákonem a zahrnuje jejich soupis, popis, geometrické a polohové určení , jakož i zápis práv k nim . ústředním správním úřadem na úseku zeměměřictví a katastru je český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK) a státní

222

223

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDEHO KATASTR NEMOVITOSTI V NOVÉM HÁVU

spravu katastru nemovitostí vykonávají katastrální úřady se svy' mi v ·t· · · • · ·· d . ni rn1m1 organ1zacn 1m1 Je notkami (katastrálními pracovišti).

P~~m duvodem nutnosti vést evidenci vlastnictví nemovitosti byly vždy daňov~ . ucely ~ tak. je to u nás už od 11 . století, kdy byla zřejmě vůbec poprvé vyb1~an~ ~an z l~nu . Katastrem je odpradávna míněn soupis daňových údaju

vyp!yva11c1c~ z d~by p~dy a katastr nemovitostí v dnešní podobě 1 v sobě dumy. sine zahrnuje ne1en evidenci technickou (geodetickou), ale i právní, neboť každá n~m~vitost, která je v katastru zapsaná, má svůj písemný popis v souboru popis~ych informací (vyp1s z katastru nemovitostí) a svůj obraz v souboru geodetických informací (katastrální mapa) a to vše je doloženo a zveřejněno ve sbírce listin. Během své existence prošla pozemková evidence různými obdobími. Byly doby, kdy byl pozemkový katastr zcela spolehlivý pro svou přesnost a pravdivost, ale byly i doby, kdy údaje v evidenci nemovitostí byly neúplné a neměly téměř žádnou vypovídající hodnotu. Doufejme, že s novou právní úpravou ka· tastru nemovitostí se vrátí lepší časy i staronové právní instituty a zároveň se rozšíří 1údaje, které se budou do katastru zapisovat.

Je pozemek totéž co parcela? Katastrální zákon stanoví, že v katastru se evidují pozemky v podobě parcel, z čehož vyplývá, že pozemek a parcela není totéž, nejde o synonymum. 2 Zatímco pozemkem 3 je míněna část zemského povrchu, tedy reálná trojrozměrná věc (pozemek, na kterém je postaven dům, zahrada, na které se suší čerstvě vyprané prádlo, nebo louka s jetelem a kopretinami, prostě širý lán, na kterém stojí sedlák a dívá se do dáli s potěšením, odkud až kam mu vše patří), parcela• je obrazem pozemku přeneseným do dvojrozměrné katastrální mapy. Rozlišení pojmu pozemek a parcela má svůj význam nejen pro právo samotné, ale i pro správné označení nemovitosti. Pozemek lze vlastnit, zatížit zástavním právem Ka~str nemovitostí Je zdrojem informací, které slouží k ochraně práv k nemovitostem, pro účely dani, poplatku a Jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životnlho prostředl, k ochraně nerostného bohatstvl k ochraně zájmu státní památkové péče . pro rozvoj území, k ocer'\ovánl n~movitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické, jakož i pro tvorbu dalšlch informač· nich systému sloužlcich k účelum zde uvedeným 2 Pojmy pozemek a parcela začal jako první rozlišovat josefský katastr (založen dne 20 dubn~ 1785 NeJvyššlm patentem císaře Josefa li o reformě daně pozemkové a vyměřeni pudy). klery byl založen na skutečném měřeni v terénu (mapováni) 3 Poz_eme~ Je od sousedních části oddělen hranici územní jednotky nebo hranici katastrálnl· ho uz~mi, h~an1ci vlastnickou, hranici stanovenou regulačnlm plánem, územnlm rozhodnutl.m nebo uzemnim souhlasem, hranici Jiného práva, které se do katastru zapisuje vkladem, hranici rozsahu_ zást~vniho práva, hranicí rozsahu práva stavby, hranici druhu pozemku, poprlpadě rozhranim zpusobu využiti pozemků . ' Parcelou Je pozen:iek, který Je geometricky a polohově určen , zobrazen v katastrálni mapě a označen parcelnim čislem

1

224

či

služebností, parcelu však nikoli; proto také v kupní smlouvě bude uvedeno, předmětem převodu vlastnického práva je pozemek označený parcelním číslem a názvem katastrálního území , ve kterém leží , s případným rozlišením , zda se jedná o stavební nebo pozemkovou parcelu .5 Výměra parcely, která je v katastru evidovaná, vyplývá z tvaru a rozměru pozemku . S tím souvisí nejčastější omyl, totiž že pozemky se kupují na „metry". Vždyť je vcelku obvyklé, že v kupní smlouvě je uveden výpočet kupní ceny právě prostřednictvím výměry pozemku se stanovením kupní ceny za metr čtve­ rečni. Ačkoli při úředním oceňování nemovitostí se vychází z výměry evidované v katastru nemovitostí, výměra není závazným údajem katastru pro právní jednání. Skutečná výměra pozemku v terénu muže být odlišná od výměry parcely už jen proto, že pozemek je různě svažitý a členitý , přičemž tyto jeho vlastnosti se v zobrazovací rovině mapy, ze které je určována výměra v katastru, neprojeví. Záleží rovněž na tom , zda je výměra vypočtena ze souřadnic , které geodet určil přesným měřením v terénu, či je odměřována z mapy6 zatížené různými nepřesnostmi v zobrazení hranic pozemků . Z tohoto důvodu muže být výměra neustále zpřesňována a při jejím zpřesnění nejsou žádným zpusobem dotčeny právní vztahy k nemovitostem. Jak se takový pozemek v podobě parcely do katastru dostane? Buď je tam již zapsaný a vznikl původním mapováním, anebo se zapíše nově, na základě geometrického plánu. Geometrický plán je technický podklad a při zápisu je doprovázen dalším listinami, se kterými tvoří neoddělitelnou součást vždy tehdy, když má být proveden zápis do katastru, který je nutné zároveň zobrazit i do katastrální mapy. Geometrický plán může být úřadu předložen v listinné nebo elektronické podobě, vždy však musí být zachována shoda podoby mezi dalšími listinami a geometrickým plánem . Je-li darovací smlouva vyhotovena v listinné podobě, musí být v listinné podobě i geometrický plán na rozdělení pozemku, který má být darován. Je-li však rozsudek soudu o zrušení spoluvlastnictví společného pozemku vyhotoven v elektronické podobě, musí být v elektronické podobě i geometrický plán . Geometrický plán může být vyhotoven pro různé účely, např. na rozdělení pozemku, na průběh věcného břemene, na změnu hranice katastrálního území apod . a může být využit vždy jen k účelu, pro který byl vyhotoven . Geometrický plán na rozdělení pozemku bude tvořit nedílnou součást kupní smlouvy, kterou bude prodávající prodávat část svého pozemku jinému, geometrický plán na zobrazeni dalšího prvku polohopisu bude využit

že

5

8

Rozlišeni na stavebnl a pozemkové parcely je povinné v případě, že JSOU v katastrálnlm územi pozemky vedeny ve dvou člselných řadách (údaj o tom se dá najlt v záhlaví výpisu z katastru nemovitosti) Stavebnl parcelou je pozemek evidovaný v druhu pozemku zastavěná plocha a nádvoří , pozemkovou parcelou 1e pak pozemek, který nenl stavebnl parcelou Většina dnešnl platné katastrálnl mapy vycházf z měřeni zahájeného již v 1 pololetl 19 století , kdy za Františka I bylo zmapováno celé mocnářstvl , ovšem technikami řádově desetkrát méně přesnými, než Jaké jsou při měřeni používány dnes.

225

_________________„„...„ • ......OBtANSKE PRÁVO PRO KAŽDEHO KATASTR NEMOVITOSTI V NOVEM HÁVU

při zá~isu údaju o bu~ově, kt~rá je součástí pozemku , geometrický plán na vyz_naceni pruběhu slu:e~nost1 bude tvořit nedílnou součást smlouvy 0 zřlzenl slu:_ebnost1 ste~ky. Kazdy geometrický plán má tři základní součásti ,7 musl být overen opr~vn~nou osobou a potvrzen katastrálním úřadem . Katastrální úřad na geom_etncke~ ~-la~u potvrzuje, že souhlasí s očíslováním parcel, čímž garantuje , ze nove pndelená parcelní čísla v geometrickém plánu nebyla dosud v danem katastr.ál~ím ~:emí použita a nevyskytují se vícekrát. Takto vyjádřený so_uhlas ~~tastralniho uradu s očíslováním však neznamená, že geometrický pian byl JIZ v katastru zapsán , a ani nestvrzuje, že podle něj bude v budoucnu p~oveden zápis do katastru , toto je předmětem až dalšího přezkumu v řízeni pred katastrálním úřadem . . S ohled_em na návrat superficiální zásady se koneckonců promění i katastr sam o sobe a přizpůsobí se. S účinností nového občanského zákoníku se stavba stává součástí pozemku a tam , kde v katastru bude ke dni účinností nového ~bčanského zákoníku evidován stejný vlastník pozemku a stavby, nebude již ud_aJ o budově jako o samostatném předmětu práva (samostatné věci i před­ metu evidence) v katastru uveden . Na druhou stranu údaj o tom, že součásti pozemku je stavba, bude uveden právě prostřednictvím pozemku, na kterém je budova postavena, a to tak, že na listu vlastnictví v části B, tj . v části, ve které JSOU .u~edeny evidované údaje o pozemku, jehož je stavba součásti, bude uveden 1 udaj tom, o jakou budovu se jedná, tedy číslo popisné nebo evidenční, ~ pokud b~dově nebylo číslo popisné nebo evidenční přiděleno, bude uveden udaJ 0 zpusobu využití budovy (např. garáž, zemědělská stavba, jiná stavba apod ~) I když se stavba stane součástí pozemku a budova nebude v katastru evidovaná samostatně jako samostatná věc, budou se údaje o budově do kata_s_tru_ dále zapisovat, ale jiným způsobem než v případě budovy, která nenl soucasti pozemku. Stejně tak se budova, která bude součásti pozemku, bude zobrazovat do katastrální mapy.

Není stanoveno, kolik má budova mít obvodových zdí (zapisovány jsou i zcela atypické budovy, jako je letohrádek Hvězda v Praze na Bílé hoře nebo pavilon na brněnském výstavišti ) nebo z jakého materiálu má být zhotovena , vždy je však nutné, aby splnila všechny požadavky najednou . Budovy, které se zapisují, jsou tedy zejména rodinné domy, činžovní domy, nákupní centra, školy, školky, tovární a výrobn í haly, garáže, rekrea č ní objekty, divadla , ale i hvězdárny, přestože mají posuvné střechy. Naproti tomu se do katastru nezapisuje pražské metro , protože je stavbou podzemn í, nezapisují se ani autobusové zastávky, stejně jako se nezapisují ani zahradní altány nebo přístřešky na auta , protože nejsou uzavřeny obvodovými zdmi, chladicí věže temelínské elektrárny, silážní jámy a žlaby, protože nemají střešní konstrukci. Vinné sklípky na jižní Moravě , pokud jsou ve svahu , jsou považovány za podzemní stavby, nezapisují se rovněž zahradní bazény, studny, pařeniště , kůlny na úschovu zahradního náčiní ani udírny. Vedle zapisovaných budov jsou nicméně v katastrální mapě zobrazeny i další prvky polohopisu , jako např . most, střední dělicí pás silnice nebo dálnice, zvonice, socha , památník a boží muka nebo nadzemní vedení vysokého a velmi vysokého napětí včetně stožárů . Podle nové právní úpravy nejsou dočasné stavby součástí pozemku . Do katastru se proto dočasné budovy zapisují jako samostatné věci , a to i v případě , že vlastníkem dočasné budovy a pozemku je jedna osoba ; doba trvání dočasné stavby bude z katastru zřejmá a bude na výpisu zapsaná. Mimo to jsou v katastru nadále evidovány i rozestavěné budovy zapsané podle předcházející právní úpravy, a to až do doby, než bude jejich vlastníkem ohlášeno, že budova byla dostavěna a bylo povoleno její užívání. Když vlastník postaví budovu , která je předmětem evidence v katastru, má povinnost ohlásit katastrálnímu úřadu takovou skutečnost a doložit doklady, které jsou pro její vyznačení nezbytné.8 Dojde-li naopak k odstranění budovy, která byla dosud v katastru evidována, musí vlastník tuto změnu rovněž ohlásit a doložit.

Budova je stavba, stavba nemusí být budova

Jednotka je byt a něco k tomu

Pod!~

V katastru se samostatně evidují jednotky vymezené podle občanského zákoníku, ale i jednotky vymezené podle předcházející právní úpravy. 9 Jednotka se

n?vé právní úpravy se v katastru nemovitostí evidují budovy, které nejsou ~~u~sti pozemku. Takovými budovami jsou jednak budovy, jejichž vlastník je od· •sny 0 _vlastníka pozemku, a dále dočasné budovy, které jsou do katastru zapsány po ucinnosti nového občanského zákoníku a nového katastrálního zákona. N~ každá stavba je budovou ve smyslu katastrálního zákona. Budova je nadz:mni stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustře· dena a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.

?

7

Popisové pole grafické áz . . 1 dalši d ě ' zn oměni a vykaz výměru podle katastru nemovitosti a vedle toho pak v - seznam soufadnic a výkaz BPEJ (bonitovaná pudně ekologická Jednotka)

226

z

8

K zápisu údaju o nové budově musi byt pfedložen doklad o priděleni čisla popisného nebo evidenčniho , pokud se ji pfiděluje , doklad o způsobu uživáni budovy a geometrický plán

8

Jde pfedevšim o zákon č. 72/1994 Sb . o vlastnictvi bytu , pfed jehož účinností bytovou problematiku upravoval zákon č. 52/1966 Sb ., o osobnim vlastnictvi bytu. Vlastnici, jimž vzniklo vlastnické právo k bytovým a nebytovým prostorum podle zákona o osobnim vlastnictvi bytu, JSOU sice podle zákona o vlastnictvi bytů považováni za vlastniky podle tohoto zákona, existuji však pfipady, kdy tito vlastnici dosud nesplnili zákonem danou povinnost a neuvedli veškeré právní vztahy do souladu se zákonem o vlastnictvi bytu V katastru je tak v některych pripadech stále evidován puvodni stav podle zákona o osobnim vlastn1ctvi bytu

227

OB CANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

podílu na společnych částech nemovité . společnych částech spolu sdílejí stejný prá . d věci. Byt a podíl na ně s každým zvlášť. Vznik jednotky je váz;;1nosu ~ nelze nakládat samostatNeJčastěj1 jednotka vznikne, pokud se vla t 'kadzáp1s do katastru ~emovitostí. právo k domu a oze k • . .s. ni omu rozhodne sve vlastnické skládá

napzákl:~ s:~:~: ~~~:~~~~§v~~~~)ické

(§ 1164), nebo právo k jednotkám Jednotka se v kata t 'd · · JSou vedle údajů o vla:;~í:~~i ~~ ~a samostatnén:1 li~tu vlastnictví, na kterém pojmenování a ozn • . . e eny všechny udaje o bytu, zejména jeho movité věci Na to~~e~\ a Je uve?en_a výše podílu na společných částech ne"hrad ~ . o. is u vl.astnictv1 se uvádí všechna omezení, poznámky, ~ádí Yš.1 ~r~dnost1 _a .J~ zde i odkaz na list vlastnictví pro dům, na kterém se zeny. v ic ni vlastn1c1 Jednotek a všechny jednotky, které byly v domě vymeV souvislosti s evido · · · d • dl . vanim Je notek v katastru nemovitostí stojí za zmínku ze po e nove právní úpra · d . . . ' ' d . . o sb1rky listin katastru nemovitostí za poplate k u kl a ana uplná zně · vy JSOU hl · • · . • • „ ni pro aseni vlastnika, která bez zbytečného odkladu predkladaJ1 osoby odpovědné za správu domu.

1 právo je někdy nemovitou věcí Nový občansky· zákoník · ·· - . • . . mezi nemov1te vec1 zarazuJe i právo stavby, a tak 1v katastru nemovitosť1 b d · • . u e pravo stavby zapsáno jako samostatná nemovitá vec. Pravo stavby má v p k · . . ozem ove ev1denc1 svou historii a při troše námahy lze 1dnes v katastru nemov·t t' • • . . . 1os 1 na 1ezt zap1sy prava stavby a to jak práva stavby vznikleho před 1 1 1951 t k · • . ' . . · · , a 1 podle stredniho občanského zákoníku.11 Tyto zapisy byly do katastru k 1 1 1993 • • . . . · . · · prevzaty z predchoz1 evidence nemov1tost1 a posleze byly převedeny do .h . • . . . soucasne o informacniho systému katastru nemov1tost1 Stalo se tak • d - · • •. . . · pre evs1m v tech pnpadech, kdy dosud nedošlo k jejich zaniku , protože neupl 1 d b . • •. ynu a o a, na kterou bylo pravo stavby zřízeno, ale tre1 ba v p'.ipadech, kdy nedošlo k ohlášení zániku práva stavby uplynutím času a vlastnik pozemku je v prodlení s tímto ohlášením. Právo stavby se podle nové · · . . pravni upravy zapisuje do katastru nemovitosti vkladem a to na zákl d • a e srn 1ouvy (soukromá vkladová listina) nebo na zákla• • de rozhodnutí orgánu - · · . . vere1ne moci, tedy na základě rozsudku soudu (veřejna . . . vkladova listina) Právo t b 1 • . . · s av Y ze rovněz nabýt vydržením· budou-li vlastnik pozemku a ten ktery· u něho 1 t. . . ' • · up a nu1e vznik práva stavby vydržením ve shode, bude vkladovou list hl . ' mou sou asne prohlášení o nabytí práva stavby vydržením. '

0

Píše-li se zde o b u m .. nebytových prosto~ · á se zárovefl na mysli 1 nebytový prostor, soubor bytu nebo soubor

" Zákon č 141/1950 Sb ' občanský zákonik

228

KATA STR NEMOVITOSTI V NOVÉM HÁVU

~ bytu 10 a

Neshodnou-li se , lze se obrátit na soud a v případě úspěchu bude pak zápis do katastru proveden na základ ě rozsudku soudu . Právo stavby je tedy vě c nemovitá a v katastru bude zapsáno na novém listu vlastnictví, který bude patřit oprávněnému z práva stavby. V případě již zřízené stavby bude na tomtéž listu vlastnictví evidován i údaj o budově , která je součástí práva stavby, s uveden ím všech pozemků , jež jsou právem stavby zatíženy. Samotné právo stavby bude uvedeno v části B výpisu z katastru nemovitostí , ve kterém bude poznamenáno jako stavebníkova výhoda , a bude u něj uvedena doba vzniku i zániku včetně informace, kterého pozemku nebo kterých pozemků se právo stavby týká . Obdobně tomu bude i v případě , kdy stavba dosud nebyla zřízena (§ 1240). Nevýhody se v katastru nemovitostí zapisují do částí C a takovou nevýhodou stavebníka může být stavební plat (úplata , za kterou se sjednává právo stavby}, zatěžuje-li stavbu jako reálné břemeno . Zapisuje se pak na listu vlastnictví oprávněného z práva stavby v části C jako omezení. Sjedná-li si stavebník s vlastníkem pozemku výhradu jeho souhlasu se zatížením práva stavby, bude o této výhradě v katastru zapsaná poznámka . Vlastník pozemku bude mít na svém samostatném listu vlastnictví zapsáno zatížení svého pozemku či pozemků právem stavby rovněž s uvedením doby vzniku práva stavby i doby jeho trvání a s přesným označením data vzniku i zániku. Pokud by z vkladové listiny, kterou se zřizuje právo stavby, bylo zřejmé , že oprávněný z práva stavby a vlastník pozemku nemají vůči sobě předkupní právo, pak o tom bude učiněna poznámka na obou listech vlastnictví. Zanikne-li právo stavby, ať již uplynutím doby jeho trvání , nebo předčasně se svolením těch , kteří mají na právu stavby zapsaná svá jiná práva, stane se stavba součástí pozemku . V katastru se ve vkladovém řízení zánik práva stavby vyznačí zrušením listu vlastnictví osoby, které svědčilo právo stavby, a výmazem všech omezení , která zatěžovala pozemky dotčené právem stavby. Údaj o budově, která se zánikem práva stavby stala součástí pozemku, se vyznačí prostřednictvím pozemku , na němž je postavena.

Katastr má své zásady Právní úprava zápisů do katastru spočívá na několika zásadách . Hlavni je zásada materiální publicity, která je upravena v občanském zákoníku a vede k dobré víře v zápisy v katastru, především v jejich úplnost a správnost. Pravdivost, úplnost a správnost lze zajistit jen tak, že ten, kdo chce mít právo k nemovitosti, si je nechá zapsat. Tím získá přednost před tim, kdo zapsán nebude, a zároveň každý, kdo bude chtít právo k nemovitosti získat, je bude nabývat od toho, kdo je zapsán. Co je psáno, to je dáno, a zároveň co zapsáno není, tak neexistuje - a nikoho neomlouvá, že nezná stav zápisů v katastru .

229

OBCANSKE PRÁVO PRO KAŽ.D~HO

Katastr je veřejným seznamem a je dobře dostupný. Nakládáni s nemovitosti Je vyznamné právni jednání a mělo by k němu docházet po zralé úvaze. Kdo chce z1skat právo k nemovitosti , má si zjistit, zda ten , s nímž chce uzavřít obchod ohledně nemovitosti , je zapsán v katastru a zda je zároveň zapsaná i přislušna nemovitost. Od okamžiku zápisu v katastru se má za to, že všichni vědí , jaky je stav ohledně nemovitosti , a předpokládá se, že tento stav je skutečny a pravdivy. Kdo důvěřuje jen tvrzení jiného, které je v rozporu se zápisem v katastru, a nepřesvědči se o stavu zápisů v katastru , není chráněn a nemůže se dovolávat ochrany proti tomu , kdo jedná v důvěře ve veřejný seznam. Neznalost zápisu neomlouvá nejen ve vztahu k vlastníkovi , ale také k ostatním záp isům v katastru . Kdo nahlížel do katastru a viděl zapsanou poznámku , nemuže být v dobré víře . Poznámka dobrou viru vyvrací. Banka se před uzavřením zástavní smlouvy k jednotce přesvědčí , zda je zapsána v katastru ve vlastnictví žadatele o hypotéku, stejně jako ji bude zajímat, zda k jednotce nejsou zapsaná nějaká omezení, např. exekuce. Chtějí-li si manželé pořídit pro rekreaci roubenku se zahradou v Podkrkonoší, před uzavřením kupní smlouvy zjistí , zda člověk, se kterým jednají o koupi, je zapsaný v katastru jako její vlastník a není nijak omezen v prodeji. Ten, kdo se řídí zápisem v katastru , může celkem klidně spát. Platí totiž domněnka, že zápis v katastru se shoduje se skutečným stavem a není lehké tuto domněnku vyvrátit. Špatně je na tom ten, komu tento rozpor byl nebo mohl být znám. Zásada materiální publicity byla uplatňována v pozemkové evidenci do roku 1950, kdy byla zrušena knihovní povinnost, a na dlouhá desetiletí bylo od této zásady upuštěno . 1 podle dosavadní právní úpravy nebyla zásada materiální publicity uplatňována důsledně, přednost měl skutečný stav oproti stavu evidovanému. Zápisům nebylo možné plně důvěřovat, a katastr tak neplnil svou základní funkci. K tomu přispělo i to, že právo k nemovitosti bylo možné nabýt i jinak než vkladem do katastru, což navíc v některých případech vedlo k tomu, že k téže nemovitosti existovalo více konkurenčních nabývacích titulů , které osvědčovaly vlastnické právo různým osobám , a katastrálnímu úřadu nezbylo než tuto zcela absurdní a zjevně nesmyslnou právní situaci vyjádřit jako duplicitní zápis vlastnictví. S předchozí zásadou úzce souvisí zásada intabulační, právotvorná nebo také vkladová, podle které lze právo k nemovitosti nabýt jedině vkladem do katastru s tím, že vklad lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu . Má-li vzniknout, změnit se či zaniknout věcné právo, je nutný Jeho vklad do katastru. To znamená, že každý, kdo chce získat věcné právo k nemovitosti, musí požádat o vklad a podvolit se vkladovému řízení před katastrálním úřadem, ať již právní účinky vkladu budou konstitutivní, nebo deklaratorní. Žádat o vklad svého vlastnického práva musí ten, kdo kupuje nemovitost, neboť převádí-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané v katastru, nabývá se věc do vlastnictví až zápisem do katastru . O zápis svého vlastnického

230

KATA STR NEMOVITOST[ V NOV~M HÁVU

práva musí požádat i dědic , který nemovitost zdědil. Bez zápisu v katastru by jeho právo nep ů sobilo vů či ostatním a mohlo by být bráno v pochybnost. o výmaz zástavního práva vkladem bude žádat ten , kdo zaplatil poslední splátku hypotéky a bude chtít, aby věřitelovo zástavní právo bylo z katastru vymazáno. O vklad vlastnického práva požádá i vydražitel , který v dražbě vydražil nemovitost tím, že učinil nejvyšší podání a zaplatil cenu dosaženou vydražením. Rozšíření vkladové zásady bezesporu přispěje ke knihovnímu pořádku . Do katastru lze vkládat pouze práva , u nichž to umožňuje zákon . Jiná práva do katastru vložit nelze , a to i kdyby se na tom strany právního jednání dohodly. Zároveň platí, že katastrální úřad je vázán vkladovým návrhem, může rozhodovat pouze v jeho rozsahu a nemůže do něj žádným způsobem zasahovat. Nemůže ani rozhodovat nad rámec toho , co účastníci řízeni požadují, a to ani v případě , že by to bylo pro účastníky vkladového řízeni výhodnější. Na intabulační zásadu navazuje zásada priority, přednosti či pořadí , která znamená dodržování pořadí zápisů v katastru podle toho, jak jsou postupně doručovány. Zásada je známá již z římského práva (prior tempore, potior iure 12) a stanoví , že pro pořadí věcných práv je rozhodná doba podání návrhu na zápis a práva zapsaná na základě návrhů podaných v téže době mají stejné pořadí. Právn í účinky vkladu se vztahují k okamžiku podáni; to je zcela určitý časový okamžik, který lze udat na hodinu i minutu , na rozdíl od dosavadní právní úpravy, dle které právní účinky připadaly na den podáni návrhu .13 Podáni lze učinit v listinné či elektronické podobě. V elektronické podobě se okamžik podání vyznačí automatizovaně a při podání osobním , v listinné podobě , se přímo na podání účastníkovi vyznačí den , hodina a minuta, kdy své podání doručil úřadu k zahájení řízení. Od okamžiku podáni návrhu na vklad musí zůstat podání nezměněno , a tedy již nelze jakkoli zasahovat do obsahu vkladové listiny, nelze v ní provádět úpravy, opravy, vsuvky či k ní připojovat dodatky,14 ani kdyby se na tom všichni účastníci vkladového řízeni shodli a úřad o to požádali. Následné zásahy do vkladové listiny jsou nepřípustné, a pokud vkladová listina vykazuje takové nedostatky, nelze nápravu zjednat jinak než zpětvzetím návrhu 15 a podáním nového návrhu po doplněni , opravě nebo úpravě vkladové listiny. Jinak katastrálnímu úřadu nezbude než návrh na vklad zamítnout. Významným bezpečnostním prvkem při ochraně přednosti je plomba, 16 údaj o tom, že práva k nemovitosti jsou dotčena změnou . Skutečnost, že k nemovitosPřednější v čase je silnější v právu nebo také . kdo dřív přijde , ten dřív mele". Dnem se rozumi časový úsek od 0:00:00 do 24:00:00 hodin. •• Připojen ím dodatku po podání návrhu na vklad by bylo zasaženo do obsahové stránky smlouvy, a fakticky by se tak jednalo o „novou" smlouvu uzavřenou k okamžiku ujednáni dodatku, což by významně narušilo zásadu přednosti. 5 ' Ve vztahu k účastníkům vkladového řízeni je zpětvzetí návrhu z hlediska průběhu řízení časo­ vě rychlejší a procesně výhodnější. 16 Vyznačuje se automatizovaně prostřednictvím informačního systému katastru nemovitosti a je vyznačena na listu vlastnictví písmenem . P" u nemovitosti, již se podáni týká.

'

'

2

3

231

OBCANSKÉ PRAVO PRO KAŽDÉHO

ti bylo katastrálnimu úřadu doručeno podání se v k t t . . . . , a as ru vyznačr ne1·p dě 1 á I d n se Uj1c1 pra. covnr den Všichni maji právo nahi·· t d • oz J · rze o prehledu doruče ·ch navrh~ n~bo listin a mohou se přesvědčit, čeho se podání týká Od n!. 0 vyznacen1 plomby je každému , kdo nahlédne do katastru jasné .že u dka~z1ku mov1tost1 muže dojit ke změně , a zároveň je srozuměn stí~ , že p~kud kane

;e-

do:de . bude toto pravo př~dnějš1. To platí i pro práva, která jsou s před~~~n~! po~d.rm v katastru zapsana, neboť si vlastník tuto přednost vyhradil (§ 982) Kazdy, kdo chce předkládat návrh na vklad, by měl minimálně nahlédna t d · seznamu došly·ch d· · • •. u o . po a~r ~ presvědc1t se, zda jeho návrhu nepředchází jiný návrh nebo po.zn~mka , zejmena pak poznámka spornosti,17 a pro případ, že tomu tak je, seznamrt se. s obsahem předcházejících podání či listin, případně zápisu, s1tuac1 sr vyhodnotit a zvážit míru případného rizika .

~~sada dispoz~ční neboli volnosti znamená , že vkladové řízení může být zahaje~o ~~radne na návrh. Nikdo nemůže být k podání návrhu nucen a ani ~~tast;alni urad není oprávněn řízení zahájit sám bez vůle účastníků z moci uredni, a to ani v případě, kdyby se dozvěděl, že ohledně nemovitosti evidované v ka~astru nemovitostí došlo k právnímu jednání, které by mělo mít za následek zme~u práv a povinností k této nemovitosti. Řízení se zahajuje k okamžiku, kdy byl navrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu. Návrh na vklad předkládá

8 kterýkoli1 · · se na stanoveném formuláři. V návrhu na vklad . . z účast nr·ku a po d ava musr být uvedeno, kterému úřadu je návrh určen a uvedeni účastníci řízení kteří musí být jednoznačně a nezaměnitelně oznaČeni. 19 Kromě podpisu navr~ h~vatele .musí podání obsahovat i označení nemovitostí a práv, která k nim mají být zapsana nebo vymazána.

. P~~adav~k na přísnější označení účastníků, který se odchyluje od správniho radu, s1 vynucuje specifičnost vkladového řízení. Má-li katastr zjednávat dobrou „ .t.eno, ze • zap1s · · v katastru bude prov ádě n • . víru v. zápisy• musr· být za11s V:-dy jen ~roti d?~ud zapsanému vlastníkovi a zároveň že bude spolehlivě zjiš~e~a toto:nost ~castníka řízení. Při identifikaci osoby se nelze spoléhat jen na J~en?, prr1meni a adresu trvalého pobytu, podle nich nelze vždy bezpečně rozlrsrt vrc:e osob od sebe. Vždyť je vcelku obvyklé, že syn má křestní jméno po otci a bydli spolu v jedné domácnosti, takže kromě jména a příjmení mají i stejnou adresu trvalého bydliště. Navíc příjmení i adresa jsou údaje, které lze v průběhu " Poznámka spornosti ruší dobrou viru Návrh na vklad mohou podat vš · h b •. . . . . Lz . 1c ni ne o Jen někten z učastnlku anebo i ien Jediny z nich ....~ ien doporučit, aby každý účastnlk byl vždy zároveň navrhovatelem anebo aby se každý. Uvostnlk minimálně přesvědč 1I b h . ča . o o sa u návrhu a seznámil se s tlm co ie navrhováno Nenl-h ~ st~ik navrhovatelem , nemá za11štěno rovné postaveni v ffzení n~př návrh na vklad nemue vzit zpět ten , kdo není navrhovatelem. apod ' 11 U fyzické osob •1 být Cl ádě . é Y m~~ .uvedeno Jméno, pří1menl , adresa trvalého pobytu a rodné člslo (cizin· uv fi JI im no, pnimeni , adresu bydliště v cizině, místo narození člslo elektronicky čitelného 1dentJ 1kačn1ho dokladu a d t . . · i identifikační číslo a um narozeni), u právnické osoby musl být uveden název, sídlo

„

232

KATA STR NEMOVITOSTI V NOVÉM HÁVU

života měnit , a to i několikrát , tedy v ruzném čase mohou být tyto údaje zcela odlišné. Rodné čí slo 1e naproti tomu údajem , který se zpravidla za života nemě­ nl , je jedinečny a jeho prostřednictvím lze velmi snadno osobu rozpoznat, a to 1 s odstupem několika let č 1 desetiletí. Neodmyslitelnou při lohou návrhu na zahájení vkladového řízení je listina , na jejimž základě má být zapsáno právo do katastru (vkladová listina). Pokud by k návrhu na vklad vkladová listina nebyla přiložena , k návrhu se nepřihlíží a navrhovatel je o tom vyrozuměn . Vkladová listina , ať již soukromá, nebo veřejná , muže být předložena v listinné nebo elektronické 20 podobě a předkládá se v jednom vyhotovení. Je-li návrh na vklad předložen v listinné podobě , musí být v listinné podobě předloženy i všechny přílohy ; je-li návrh na vklad zaslán elektronicky, pak spolu s ním musí být doručeny i všechny přílohy v elektronické podobě . Je-li vkladová listina složena z více listu ,21 musí být ještě před podáním návrhu pevně spojena tak, aby nemohlo dojít k jejímu rozdělení , a musí tvořit jeden celek. Přílohou návrhu na vklad mohou být i další listiny, které jsou nutné pro posouzení přezkoumávaných skutečností a mají význam pro samotné rozhodnutí o povolení vkladu (např. souhlas stavebního úřadu s dělením pozemku , úřední překlad textu , není-li text sepsán v českém , případně slovenském jazyce). Zvýšenou pozornost si zaslouží procesní plná moc, kterou účastník vkladového řízení uděluje zmocněnci, aby ho zastupoval v řízení o povolení vkladu práva, a na které je vyžadován úředně ověřený podpis zmocnitele. Naproti tomu úředně ověřený podpis zmocnitele na plné moci není vyžadován , když má být vklad povolen na základě veřejné vkladové listiny a zmocněncem je osoba, která veřejnou listinu sepsala. Výpis z obchodního rejstříku není nutné před­ kládat jako přílohu k návrhu na vklad , je-li možné si jej pořídit prostřednictvím dálkového přístupu. Zásada legality přímo souvisí s činností katastrálního úřadu při zápisu do katastru nemovitostí. Právo k nemovitosti vzniká až zápisem do katastru nemovitostí, a má-li být katastr spolehlivý a zakládat dobrou víru ve stav zápisů, které mají přednost před skutečností, pak musí být zajištěno , že vklad bude povolen jen na základě takových listin, které jsou plně způsobilé k zápisu a následnému zveřejnění. Zveřejněno by mělo být jen takové právní jednání, které vyhovuje všem požadavkům kladeným právním předpisem. Ačkoli katastrální úřad nezkoumá platnost právního jednání jako takového a nemuže ani zkoumat platnost předkládaných listin v plném rozsahu, s novou právní úpravou je významně posílena přezkumná činnost katastrálního úřadu také v návaznosti 20

21

Formáty a dalšl technické parametry plsemnostl v elektronické podobě přijímaných k zápisu práv, které postačují k zachování Jejich čitelnosti a dlouhodobé uchovatelnosti, stanov! katastrálnl vyhláška. Smlouvy bývajl zpravidla vlcestránkové dokumenty, stejně jako např rozsudky soudu Nelze rovněž vyloučit situaci, kdy k puvodnl smlouvě Je před podánlm návrhu na vklad pi'ipoien dodatek - 1 v tomto přlpadě musl být zajištěna neoddělitelnost

233

OBČ:ANSKE PRÁVO PRO KAlDEHO

n~ z~~adu matenálni publicity. Vkladové řízen í před katas . .

KATASTR NEMOVITOSTI V NOVÉM HÁVU

.

. je

vzdy nzenim nesporným, neboť účastnici jsou ve shodě • :aln1m„uřadem a společně2 usilu11 o vloženi práva Chtě" í ab k .' ~r~ . stupu11 před úřad a lze že by tak na Katastralni úřad je oprávněn přezkoumávat vkladovo .n~ o pr..~.niho Jednání

předpokládat,

nečinili

;ák1a:ě ~!~~:al~~ ura~ zá~is ~rovedl,

č1 ~eře1nou, je~

~~::~~·~t JI~

z hledisek stanovených katastrálním soukromou, sve pravomoci, kterou mu zákon přiznává Z .. . • • a Jen v rozsahu listinu zkoumat, a to ani tehdy pokud b t . kd Jtnych duvodu nelze vkladovou . · Y en , o o vkladu rozhoduJ·e p • 1 •. . . d aIs1 udaje za za1ímavé a chtěl 1·e vědět t• b . . • , ovazova re a Jen z pouhe zvedavosti . lnsp1ra~1 pro st~n~vení rozsahu přezkumu se stal starý obecn ." knihovní zakon a prezkui:nna cmnost úřadu se odlišuje podle podoby vklad~vé listin

~~~o:~:.PP~~~~i:~.kl~d~v~klistina so~kr~má

darova~í

(typicky kupní smlouva, od smlou i v_as ni_ ~ o ro~deleni nemovitosti na jednotky, odstoupení listina ve(' ~~tvrzeni o zaniku zastavního práva zaplacením) než vkladová děď tv' ejna roz~udek soudu 0 určení vlastnictví k nemovitosti potvrzeni sou~~a~·:0z;od~~ti stavebního. úřadu jako např. kolaudační rozho~nutí nebo pro . . ~o zdy se zkouma, zda vkladová listina splňuje náležitosti listiny 1 0 ~a_P t~ • atastru, tedy zda je srozumitelná a určitá. To má za1·istit že vkla1s tne porozumí sh d • • · · ' . o ne vs1chni, kdo do ní nahlédnou či z ní budou jinak vyc hazet. Srozumitelnosti 1 d · h .. •. . •. . ze osa nout ne1lepe tak, že v textu listiny budou Pouz1vana zaz1ta slovní spo· · • . • . 1en1 a oznacen1. V kupní smlouvě budou strany oznaceny Jako kupuJ·ící a prod . .. . • . ava11c1 a budou kupovat a prodávat v darovací smlouve bude darce obd . • arovanemu darovat a obdarovaný dar přijme, vlastník . b . I s uze neho pozemku se z · • • . • avaze strpet na svem pozemku služebnost rozlivu ve prospech vlastníka vodníh ďl • • . . . o 1a a zdrzet se vseho, co by mohlo vést k ohroženi vodniho d1la a oprávně · . . ·t .' • ny - v1astnik vodniho díla takové oprávnění přijme. Ur Č 1 ost se netýka 1·en stra · 'h . • . • n pravni o Jednání, ale i předmětu, tedy nemovitostí. P resne • · ·• a nezamenitelné 0 . • •. znaceni ucastniku nzení 1·e vyžadováno J"iž v návrhu na vkl ad vklad · r ť . . • ova IS ma by s t1mto označením pak měla být ve shodě a to ne1en u osoby která • . . ' • pravo nabyvá, ale 1 u osoby, která právo pozbývá neboť . . 1 zap1s ze provést vžd · · . ' . . . . • . Y Jen proti tomu, kdo 1e v katastru zapsán . Nezbytne je spravne oznaceni nemov·t1 ť1 k . . . t· • os · se terym1 se nakládá - každá nemovitost musí b, ' v 11s 1ne označena záv · · . .. aznym1 uda11 katastru.23 Opak je nejčastější vadou, pro kterou nelze vklad rt1 . dodate· • •. . povo • neboť se Jedná o nedostatek listiny, který nelze cne v nzen1 zhojit.

dove 1

1/·

"t

22

23

Tato domněnka nespamosti I ť11 . . niku neboť návrh Je d ~a v těch pfipadech, kdy návrh pfedkládá 1en některý z účaslúča;tniku právniho J~páro~ en vkladovou listinou, která zachycuje shodný projev vule všech . nni Závaznými úda11. které JSOU závazné !astru JSOU parcelni· č' pro právní Jednánl týkající se nemovitostí vedených v ka. 1s1o, geometncké če · . strálnlho území. ur ni nemovitosti, název a geometncké určení kata-

234

Obsah vkladové listiny musí oduvodňovat navrhovaný vklad , který má vyústit v nový zápis, resp. výmaz; p ři tom je nepří pustné , aby vkladová listina odkazovala na jinou listinu , na základě které se vklad neprovád í. Zkoumá se soulad návrhu s obsahem smlouvy. V příkrém rozporu je , pokud by byl předložen návrh na vklad vlastn ického práva podle kupní smlouvy a v samotné kupní smlouvě by nebyla uvedena kupní cena , za kterou se uskutečňuje obchod (např. proto, že je smluvními stranami považována za obchodní tajemství). Chtějí-li rodiče darovat část pozemku synovi, aby si na něm mohl postavit dum , musí být nedílnou součástí darovací smlouvy geometrický plán , kterým se puvodní pozemek rozděluje ; nesta čí , 1e-li v darovací smlouvě uveden pouze odkaz na geometrický plán (třeba uvedením čísla geometrického plánu). Navrhovaný vklad musí navazovat na dosavadní zápisy v katastru . Je možné, aby případnou logickou mezeru mezi zápisem v katastru a navrhovaným vkladem podle vkladové listiny navrhovatel doložil současně s návrhem na vklad listinami , které návaznost vkladové listiny na dosavadní zápisy v katastru doplní (za předpokladu , že tyto listiny budou mít náležitosti vkladových listin). Pouze u soukromých vkladových listin se bude zjišťovat, zda účastník řízení není právními předpisy omezen v oprávnění nakládat s nemovitostí. Smluvní volnost je zkoumána k okamžiku podání návrhu , a to u všech stran právního jednání vždy s přihlédnutím ke konkrétní situaci. Je-li k právnímu jednání účast­ níka vkladového řízení nutný souhlas podle zvláštního předpisu (např. souhlas stavebního úřadu s dělením pozemku apod .), musí být zjištěno , zda byl udělen před podáním návrhu . Každý ví , že právní jednání týkající se nemovitosti musí mít předepsanou formu. Tato forma je písemná (§ 560) a je zachována i při právním jednání uči­ něném elektronicky. Pouhá písemnost projevu vůle neuspokojuje požadavek na předepsanou formu . Je nutné pamatovat i na případy, kdy právní předpis stanoví požadavek formy veřejné listiny, jako je tomu např. u smlouvy o manželském majetkovém režimu(§ 716). K písemnosti projevu vůle náleží i podpisy stran . Jakým způsobem mají být podpisy ověřeny a jaký je postup při ověřování pravosti podpisů na soukromých listinách , stanoví katastrální vyhláška. Vyhoví-li vkladová listina všem požadavkům , tedy jsou-li splněny všechny podmínky pro povolení vkladu, katastrální úřad vklad povolí , jinak návrh zamítne. Po provedení vkladu je účastníkům řízení zasláno vyrozumění o tom, jaký vklad byl do katastru proveden . Tuto informační povinnost zakládá nová právní úprava(§ 986) a od doručení vyrozumění o provedeném zápisu se odvíjí významné lhůty. Katastrální úřad musí zajistit prokazatelné vyrozumění o tom, že byl povolen vklad do katastru, všem účastníkům sdělí do vlastních rukou nebo prostřednictvím datové schránky, co bylo do katastru zapsáno, případně co bylo z katastru vymazáno. Bude-li povolen vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy, bude kupujícimu i prodávajícímu zaslán změnový výpis, ze kterého bude patrné, že prodávající převedl své vlastnické právo k nemovitosti

235

OBCANSKÉ PRAVO PRO KA2DÉHO

~a kup~jícího, kt~rý

bude nadále v katastru veden jako vlastník. Pro ří a ze Je nektery z ucastnfku právně zastoupen , zasílá se vyrozumění · áp Pr d, zastu · p • · d · 1· · 1pr vn mu pc1 oza a- 1 zastavce o vymaz zástavního práva a bude 1· h t • . . - 1roz odnuto o om, ze se vymaz zastavn1ho práva povoluje, bude změnový výpis lá . stavc1 1z~stavnimu věřiteli. I ti, kteří se doručování do vlastních rukouz~h:z~:

ma11 mo~nost se o stavu zápisu v katastru bezplatneho internetového nahlížení. 24 . A

přesvědčit, např. prostředni~tv~~

P~á~ě ~. mo~ností ~jistit stav zápisu v katastru úzce souvisí zásada formá/-

ni pu~/1c1ty ~~lt vere1.~ost1 katastru . Katastr je veřejný seznam a každý má právo do .ne1 . nahllze~•. ~onzovat si z něj pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty a ziskavat z . ne1 udaje ze sbírky listin . Nejčastěji je žádáno o výpis z katastru nebo o kop~~ katastrální mapy. Všechny dokumenty, které úřad na vyžádání vyda a opatn Je datem , otiskem kulatého razítka katastrálního úřadu se státním znakem, ~odpisem oprávněného zaměstnance a doložkou o úhradě správního poplatku, JSOU veřejné listiny.

Sbírka listin katastru nemovitostí je po Národní knihovně druhým největším f~ndem dokumentů a listin . Jsou v ní uloženy všechny listiny, na základě kterych byl kdy proveden jakýkoli zápis v katastru, a lze v ní tak vedle sebe nalézt usnesení o dědictví , smlouvu o výstavbě, exekuční příkaz o nařízení exekuce, zástavní smlouvu, souhlasné prohlášení o vrácení daru, kolaudační rozhodnutí i doklad o přidělení čísla popisného. Údaje ze sbírky listin, stejně jako přehled vlastnictví z území České republiky a údaje o dosažených cenách nemovitostí lze získat po prokázáni totožnosti toho, kdo o takové údaje žádá. Katastrální ~řad s1 poznamená, kdo a o co žádal, a žádost archivuje pro případ, že by tento udaJ byl následně vyžadován Úřadem pro ochranu osobních údajů . Zásada veřejnosti katastru je naplněna i tím, že všechny provedené zápisy jsou prove· deny pod veřejnou kontrolou, neboť každý se může přesvědčit, na základě jaké listiny a v jaké časové souslednosti byl zápis do katastru proveden.

Zápis je leccos Zápisy týkající se práv se do katastru provádějí vkladem, záznamem a po· známkou .

Vkladem se zap1su1e právo vlastnické (na základě kupní, darovací nebo směnné smlouvy, potvrzení dědictví, příklepu licitátora v dražbě , rozsudku soudu o určení vlastnictví, vydržení apod .), právo stavby, věcné břemeno, zástavní právo, budoucí zástavní právo, podzástavní právo, budoucí výměnek, přídatné spoluvlastnictví, správa svěřenského fondu , zákaz zcizení a zatížení, vzdání se práva na náhradu škody na pozemku a rozděleni práva k nemovitosti 2 '

Dostupné z http://nahlizenidokn cuzk.cz

236

KATASTR NEMOVITOSTI V NOVÉM HÁVU

na vlastnické právo k jednotkám . Z vedlejších ujednání ke kupní smlouvě se vkladem zapisuje předkupní právo, výhrada vlastnického práva, výhrada práva zpětné koupě a práva zpětného prodeje, výhrada práva lepšího kupce a ujednáni o koupi na zkoušku . Požádá-li o to vlastník nebo nájemce (pachtýř) se souhlasem vlastníka, zapisuje se vkladem nájem (pacht). Celé vkladové řízení se dá přirovnat k navlékání korálku na dlouhou nit. Prvním korálkem je podání návrhu na vklad, druhým je zaplombování nemovitostí a tak se pokračuje krok za krokem dál , úkon za úkonem, korálek za korálkem, až je náhrdelník hotový. Vkladové řízení je završeno rozhodnutím o povolení vkladu práva a jeho zápisem v katastru . A vzhledem k tomu, že délka celého ří­ zení se počítá v řádu dní, právní účinky zápisu právních vztahu nastávají po povolení vkladu zpětně k okamžiku , kdy návrh na zápis došel příslušnému úřadu . Zápis záznamem do katastru nemovitostí je zcela odlišný a je stanoven jen pro zcela specifické případy a vlastníky (obce, kraje a stát), kdy nedochází ke změně vlastníka, avšak je účelné a potřebné evidovat příslušnost organizačních složek státu a státních organizací hospodařit s majetkem státu , právo hospodařit s majetkem státu , správu nemovitostí ve vlastnictví státu, majetek hlavního města Prahy svěřený městským částem hlavního města Prahy, majetek statutárních měst svěřený obvodům nebo městským částem statutárních měst, majetek ve vlastnictví územního samosprávného celku předaný organizační složce do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití a majetek ve vlastnictví územního samosprávného celku předaný příspěvkové organizaci k hospodaření. Na rozdíl od vkladového řízení zápis záznamem nepodléhá poplatkové povinnosti a liší se i posuzování listiny předkládané k záznamu . Návrh na záznam podává ten , kdo má na jeho provedení právní zájem, a tento návrh musí být doložen listinou , která dokládá právo, které má být záznamem zapsáno. Na základě takto předloženého návrhu katastrální úřad zjistí, zda předložená listina neobsahuje chyby v psaní a počtech, zda je bez jiných zřejmých nesprávností a zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru . Při zápisu záznamem se nerozhoduje, záznam má evidenční význam a pro případ , že listina nesplňuje náležitosti pro provedení zápisu záznamem, je ohlašovateli zápisu písemně sdělen důvod, pro který záznam proveden nebyl , a listina, která měla být podkladem pro provedení zápisu záznamem, je mu vrácena. Třetím druhem zápisu do katastru nemovitostí je zápis poznámkou. V katastru zapsané poznámky k nemovitosti či osobě mají upozornit na právně významné skutečnosti, které jsou spojeny s evidovanými nemovitostmi nebo s jejich vlastníky. Poznámky k osobě (usnesení o nařízení exekuce, vydání rozhodnutí o úpadku nebo prohlášení konkurzu apod .) se zapisuji bezodkladně na všechny listy vlastnictví, na kterých je osoba, jíž se poznámka týká, vedena jako vlastník, a signalizuji, že nesmí nakládat s nemovitostmi. Poznámky k nemovitosti mají značnou informační hodnotu ve vztahu ke konkrétní nemovitosti (pojí se s věcí), zapisují se z různých důvodů a jejich výčet

237

OBCANSKt PRAVO PRO KAlDEHO

Je

poměrně obsahly

Mohou souviset s vykonem rozhodnuti ( ak se

základě např exekučn1ho př1kazu

k prodeJi nemovitosti,

. ..

us~esení ~a~~~JI n~

vykonu rozhodnuti prodejem obchodního zavodu , usnesení 0 dražební vy~~~~ 1 :e o ~rodeJ1 nemovitosti apod.), s pozemkovym1 úpravami nebo vyvlastňovac~~ nzen1m , ale take mohou informovat o UJednánich v souvislosti s ve·cny·m· (na • ·h ď · · . . . 1pravy . pr vy ra e prednostn1ho porad1 pro Jiné právo, povinnosti nezajistit zástavnim. pravem ve . vyhodněJšim pořad1 nový dluh či povinnosti neumožnit zápis noveho zasta~~1ho práva namísto starého apod .). Poznámkou k nemovitosti se

Bytová politika všude kolem

za~isu!e

rovnez Sjednaná ~~r~da, že stroj nebo jiné upevněné zařízení (např. neJsou soucast1 nemovitosti (§ 508) nebo ujednání odkladu 0 zrusenr _spoluvlastnictví a odkladu oddělení ze spoluvlastnictví(§ 1154).

sol~m 1 . panely)

Zvlástn1 pozornost si zaslouží poznámka spornosti, která souvisí se zásadou matenálnr publicity a je významnou pojistkou v případech, není-li stav zapsaný v katastru v souladu se skutečným stavem (§ 985), typicky u mimoknihovního_ na.byt1 vlastnického práva vydržením nebo v případě provedení zápisu bez pravniho duvodu (§ 986). Bude-li kdokoli tvrdit, že v katastru zapsaný stav neni v souladu se stavem skutečným, a prokáže-li, že své právo uplatnil u soudu, pak lze _na Jeho_ žádost vyznačit poznámku spornosti zápisu. Jestliže soud jeho žalobe vyhov1, pak katastrální úřad vymaže všechny zápisy, vůči kterým poznámka spomo_sti působila (poznámka spornosti působí vuči každému , jehož právo bylo zapsano do katastru poté, co bylo o zápis poznámky spornosti požádáno), a ~uto skutečnost písemně oznámí všem, kterých se taková změna týká. Obdobne tomu je i v případě, kdy je namítáno provedení zápisu bez právního důvodu.

Mít svůj prostor k bydlení, svůj domov, je jednou ze základních životních potřeb každého člověka . Jsou různé způsoby, jak ji realizovat. Záleží nejen na finančních možnostech člověka, ale rovněž na jeho povaze, rodinných vazbách nebo práci, kterou vykonává (k dispozici může mít např. služební byt). Beze zbytku platí předpoklad, že člověk, který nemá zajištěny své základní potřeby ­ nemá co jíst nebo kde složit hlavu, se nemůže plně věnovat dalším činnostem . Vlastní bydlení v člověku vzbuzuje pocit bezpečí a je důležitou složkou jeho soukromí. Nový občanský zákoník se této problematice samozřejmě věnuje a z pravidel, kterými ji reguluje, lze soudit, že ji považuje za velmi důležitou. Zákonodárce si byl navíc vědom toho, že tato problematika si zasluhuje detailnější právní regulaci, neboť realita bydlení často přináší různé rozmíšky, kterým je lépe předcházet např. důkladnějším stanovením práv a povinností stran. V této kapitole se zaměříme především na to, jak jsou regulovány právní poměry mezi pronajfmateli a nájemci obydlí, popíšeme, jak se zákoník staví k vlastnictvf bytů, a dotkneme se i toho, jaká jsou specifika společného bydlení manželů.

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Pan domácí a nájemníci

238

•

Právní úprava významně změněná co do obsahu dusledné prosazení principu materiální publicity katastru nemovitostí

•

rozšíření vkladového řízení {záznamem se zapisují pouze specifické případy)

•

Zcela nová právní úprava údaj o tom , že součástí pozemku je stavba , bude uveden na listu vlastnictví v části B

•

dočasné stavby se zapisují do katastru nemovitostí jako samostatné věci

Právní úprava nájemního práva je tradiční součástí civilních kodexů . Najdeme ji v části věnované pojmenovaným smluvním typům . Nemůžeme ji však vnímat izolovaně, např . všude tam , kde neobsahuje zvláštní pravidlo, se podpůrně uplatní regulace obsažená v obecné části závazkového práva . Samozřejmosti je i aplikace pravidel z obecné části zákoníku , zejména pojednávajících o právním jednání. Podstata nájmu je velmi prostá - nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. Zákoník se tím vrací k rozlišení nájmu a pachtu . Rozdíl spočívá v tom, že nájemce věc toliko užívá, kdežto pachtýř ji též požívá (bere z ní plody a užitky). Jinak řečeno , nájemce může pronajatou věc užívat bez dalšího obdělávání , kdežto u pachtýře se očekává vynaložení jisté píle a námahy; obvyklými předměty pachtu jsou zemědělské nebo lesní

239

OBtANSKE PRÁVO PRO KAŽDÉHO

pozemky, předmětem muže být 1obchod ni závod (např. restaurace) či jiná věc ze které plynou přirozené i civilní užítky. ' Marne-li se věnovat naimu bytu , je třeba na začátku připomenout, že i zde se proievuie snaha o to , aby nájemní smlouva byla spíše platná než neplatná , aby se stranám kladlo do cesty co nejméně překážek . To je očividné již z toho, Jak se novy zákoník stav1 k náležitostem nájemní smlouvy. Postačuje , Je-li mezi stranami shoda na předmětu náimu a na tom , že za jeho užívání náleží pronajímateli úplata. To je velký rozdíl od dosavadní právní úpravy, ktera v př1padě nájmu bytu vyžaduje , aby smlouva obsahovala přesné označení bytu, Jeho příslušenství , rozsah jejích užívání a zpusob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejích výší ; chybí-li některá z těchto náležitostí, je nájemní smlouva neplatná. Nová právní úprava tento formalismus odstraňuje . Další důležitou .drobností" je í to, že i když zákoník vyžaduje, aby byla smlouva o nájmu bytu uzavřena v písemné formě, nemůže nedostatek formy namítnout pronajímatel vůči nájemci (§ 2237). To lze označit neien za prvek respektu ke svobodné vůlí stran , ale rovněž za prvek ochrany poctivého nájemce Zákoník tím za dodržení písemné formy činí odpovědným pronajimatele. Detailněji a přesněji je v novém občanském zákoníku rozpracována ochrana nájemce. Dnes se toliko konstatuje, že nájem bytu je chráněn, ale konkrétní aspekty ochrany jsou buď zbytečně byrokratické (předchozí přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu), anebo zbytné (ínstítut bytových náhrad). Konkrétní ochranu nájemce bytu lze spatřovat například v širším uplatnění kogentních (donucujících) pravidel; i když jsou totiž obecná pravidla týkající se nájmu po· většinou dispozitivní, pro nájem bytu to neplatí. Právní úprava je vystavěna na předpokladu, že nájemce bytu je slabší smluvní stranou, která si zaslouží vyšší míru ochrany. Proto se stanoví, že si strany nemohou ujednat nic, co by zkra· covalo nájemcova práva přiznaná mu zákoníkem (§ 2235). Stanoví-li zákoník, že náiemce má právo v bytě chovat zvíře(§ 2258), nemůže to nájemní smlou· va vyloučit, steině Jako nemůže vyloučit nájemcovo právo přijímat kohokoli ve své domácnosti (§ 2272 odst. 1) nebo dát v určitých případech část bytu do podnájmu 1bez souhlasu pronajímatele(§ 2274). K takovému ujednání by se nepřihlíželo, nebyly by s ním spojeny žádné právní následky, přičemž ostatní smluvní Ujednání by tím nebyla dotčena. Neznamená to však, že by na sebe nájemce nemohl v nájemní smlouvě převzít povinnosti nad rámec toho, co stanoví zákoník. Jen je třeba vždy dobře posoudit, zda se tím neomezuje některé zvláštní právo nájemce a zda nenl taková povinnost vzhledem k okolnostem zievně nepřiměřená (§ 2239). K tako· vým by jistě patřila povinnost hlásit dopředu všechny návštěvy nebo povinnost strpět každý týden kontrolu pronajímatele, zda ie byt užíván řádně. Naopak. za nepřiměřený nelze obvykle považovat zákaz větrat byt okny vedoucími do společných prostor či povinnost informovat pronajímatele o tom, komu nájemce

240

BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM

poskytl duplikát kli če od domovních dveří, anebo povinnost označit byt jmenovkou s nájemcovým jménem . Zákoník též výslovně stanoví , že si strany nájemní smlouvy nemohou sjednat ~mluvnl pokutu ve vazbě na porušen í některé z povinností nájemce (§ 2239). Učelem tohoto pravidla je zamezit obcházení zákazu ujednání v neprospěch nájemce . Pronaj ímatel však může dávat nájemci rozumné pokyny pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměru (§ 2256 odst. 2); nájemce je povinen je dodržovat. Nejčastěji se tak děje pomocí domovních řádu , ve kterých pronajímatelé stanoví např. pravidla pro užívání společných prostor a zařízení domu. Výslovně se rovněž stanoví , že nájemce má právo chovat v bytě zvíře , nepůsobí-li chov pronajímateli nebo ostatním obyvatelum domu obtíže nepřiměřené poměrum v domě . Na prvním místě každého napadne, že obtížemi se míří především na zápach čí hluk, ale obtíže mohou spočívat i ve strachu před tím, že nebezpečné zvíře unikne z bytu (např. jedovatý had nebo velká kočkovitá šelma) . Je zřejmé , že chov vepře domácího nebo jiného „užitečného" zvířete možný v drtivé většině případú není , na druhé straně chov akvarijních rybiček nebo kočky domácí obtíže nepředstavuje . Každý případ je však třeba posoudit individuálně . Pokud je např. nájemcův pes tichý a dobře snáší prostředí bytu , nebude jeho chov působit problémy ani v tom případě , kdy sem tam zaštěká . Je-li však hlučný a vyje každou noc, je to již problém a pronajímatel může chov takového psa nájemci zakázat. Oproti stávající právní úpravě je ochrana poskytnuta nejen nájemci bytu , ale každému člověku , který si v dobré víře pronajme určítý prostor za úče­ lem uspokojení své bytové potřeby - např. dům, obytný vuz či hausbót. To se týká též prostor, u nichž chybí příslušné kolaudační rozhodnutí. Zákoník výslovně stanoví, že když si pronajímatel s nájemcem ujednají , že k obývání bude pronajat jiný než obytný prostor, jsou zavázání stejně , jako by byl pronajat obytný prostor (§ 2236 odst. 1). Tím je zvrácena dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, který na takové smlouvy nahlížel jako na absolutně neplatné.1 Laicky řečeno , o platností nájemní smlouvy nemůže rozhodovat stavební úřad . Skutečnost, že pronajatý prostor není rozhodnutím orgánu veřejné moci určen k bydlení, nemůže být na újmu nájemci. Soukromé poměry stran je třeba posuzovat podle účelu, pro který je prostor pronajat. Jediná výluka , kdy se nepoužijí ustanovení o nájmu bytu, se týká případů, kdy sice účel směřuje k uspokojení bytové potřeby, ale ta je zjevně krátkodobá nebo existuje jen po dobu rekreace. Pak se nájem řídí toliko obecnými pravidly bez specifik pro nájem bytu . Muže jít o nájem bytu po dobu účastí na veletrhu, po dobu stáže, nebo o letní byty (§ 2235 odst. 2). 1

Rozsudek Nejvyššlho soudu ze dne 22 10 1999 sp zn 2 Cdon 1010/97 nebo rozsudek NeJ· vyššlho soudu ze dne 29 5 2001 sp zn. 26 Cdo 2152/2000 či rozsudek Nejvyššfho soudu ze dne 17 12. 2009 sp . zn 26 Cdo 3824/2008

241

OBCANSKÉ PRAVO PRO KA2:DtHO

Hlavni povinnosti najemce samozřejmě zustava povinnost plattt za uživáni bytu nájemné. Je-li ná1emni smlouva uzavřena bez toho že se strany dohodly na jeho výši , uplatni se podpurne pravidlo (§ 2246 odst 2) - pronajímatel má pravo požadovat nájemne v takove vyš1, Jaka Je v den uzavřeni smlouvy v mistě obvyklá pro nový nájem obdobného bytu za obdobnych smluvních podrnlnek. Je na pronajimatel! . aby v př1padě soudního sporu tuto výši prokázal. To samé platí pro případy, když s1 strany neujednají ani výši plateb za souvisejici služby, které pronajímatel nájemci poskytuje (např. vytápění a osvětleni společ­ ných prostor v domě, výtah, dodávka pitné vody apod .) Jejich rozsah záleží předevš1m na smluvnim ujednáni , není-li Jej , pak má zákoník opět subsidiární pravidlo, ktere stanov1 , co Je pronajímatel povinen nájemci poskytnout(§ 2247 odst 2) Velkou bolestí pro část nájemní praxe reprezentované pronajímateli byla po dlouhou dobu výše hladiny nájemného. Postupná deregulace již odstranila nejkřiklavější nerovnosti a vyčerpán je již zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšováni nájemného z bytu . Nový občanský zákoník v žádném případě nemí· ni zavádět regulaci nájemného. To by bylo proti filosofii celého kodexu, a proto nechavá na prvním místě průchod smluvnímu ujednáni. Strany si mohou ujed· nat každoroční zvyšování nájemného (§ 2248), stejně jako mohou určit, že ke zvyšovan1 nájemného docházet nebude. Občanský zákoník řeší i případ, kdy se nájemní smlouva o zvyšování nájem· ného nezmiňuje (§ 2249). V takovém případě dává přednost pronajímatelovu zájmu na tom , aby se Jeho zisk z pronájmu bytu v důsledku inflace nesnižoval. Prona11matel muže jednou za dvanáct měsíců písemně navrhnout nájemci zvý· šení nájemného. Musí však jít o řádný návrh , na který klade občanský zákoník několik požadavků - navržené zvýšení spolu s tím, k němuž došlo v poslednich třech letech, nesmí být vyšší než dvacet procent, a zvýšené nájemné nesmí překročit výši srovnatelného nájemného obvyklého v daném místě; v návrhu musí pronajimatel uvést novou výši nájemného a doložit splnění podmínek pro jeho zvýšeni jinak se k němu nepřihlíží a nájemce na něj nemusí vůbec re· agovat Pokud je však návrh na zvýšení nájemného učiněn řádně , měl by si nájemce dobře rozmyslet jeho případné odmítnuti. Když jej nepřijme, může se pronajimatel domáhat zvýšení nájemného soudní cestou . A to může být pro nájemce finančně bolestnější, neboť soud může nájemné zvednout až do výše, která je v místě a čase obvyklá, tedy bez omezení dvaceti procenty ve třech letech Soud muže nájemné zvýšit o více, než původně navrhoval pronajímatel. Navíc tak učiní zpětně ke dni, kdy pronajímatel podal návrh soudu , nájemce si proto nepomuže ani prodlužováním soudního řízeni. Pravidla, která platí pro zvyšování nájemného, muže v opačném gardu použít i nájemce a žádat sníženi nájemného Další cestu, jak muže dojít ke zvýšení nájemného, stanoví § 2250 . Má-I~ regulace popsaná v předchozím odstavci motivovat nájemce, aby přijal řádny

242

BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM

návrh pronajímatele, pak tato právní úprava je naopak motivující pro pronajímatele . Chce-li provádět stavební úpravy, které trvale zlepší užitnou hodnotu pronajatého bytu či celkové podmínky bydlení v domě , anebo jejich následkem budou trvalé ~sp~ry e_n~rgie nebo vody, měl by tento svuj záměr nejdříve probrat s nájem_?' · Zj1st1t jej1c~ o_chotu platit v dusledku zamýšlených změn vyšší nájemné a pnpadně se s nimi na zvýšeni nájemného dohodnout. Provede-li totiž výše popsané změny, muže sice navrhnout zvýšení nájemného až 0 deset procent z účelně vynaložených nákladů ročně , ale když s tím nájemce nebude souhlasit a pronajímatel bude žádat o zvýšeni soudní cestou , muže požadovat zvýšení nájemného jen o tři a půl procenta z vynaložených nákladu ročně . Modelujme příklad činžovního domu , do jehož úprav ve smyslu§ 2250 pronajímatel investoval 600 tis . Kč . V domě je osm nájemních bytů . Deset procent činí 60 tis . Kč, rozloženo na osm partají to činí 7,5 tis. Kč ročně , tedy 625 Kč m~s'.~n~ ; v případě tří a půl procenta je to jen 218,75 Kč na jeden nájemní byt mes1cne. S nájemným úzce souvisí problematika jistoty (kauce) jako vratné peněž­ ní částky, kterou skládá nájemce u pronajímatele (§ 2254). Dosavadni právní úprava je zbytečně komplikovaná, nově se proto pojetí kauce zjednodušuje. Počítá se jen z výše měsíčního nájemného (nesmí být vyšší než jeho šestinásobek), ne již ze záloh na poskytované služby. Pronajímatel nemá povinnost ukládat peníze na zvláštní účet, ale může s nimi naložit dle svého. Je třeba si uvědomit, že peníze jsou generickou věcí , která předáním pronajímateli pře­ chází do jeho vlastnictví. Nájemce má vůči pronajímateli pohledávku na vrácení peněz při skončení nájmu společně s úroky alespoň ve výši zákonné sazby. Ze složené jistoty se již neodečítá postupně v průběhu nájmu , ale k jejímu vypořádání dochází právě až při skončení nájmu , kdy si pronajímatel muže vuči nájemcově pohledávce na vrácení jistoty započíst vše, co mu nájemce z nájmu dluží (na nájemném, za poskytované služby, jako náhradu škody apod.). V dů­ sledku toho, že pronajímatel z kauce během nájmu nečerpá , je zrušen výpovědní důvod spočívající v nedorovnání výše kauce nájemcem. Dochází-li k přechodu nájmu bytu , zakládá se pronajímateli právo požadova~ složení jistoty po tom členu nájemcovy domácnosti, na kterého přecházejí prava a povinnosti z nájmu, pokud zemřelý nájemce jistotu nesložil (§ 2281 odst. 1). Stejná povinnost stíhá nového nájemce i v tom případě, kdy pronajímateli vznikla povinnost vypořádat jistotu s dědicem zemřelého nájemce. ~-e-li hlavní povinností nájemce platit nájemné, pak mezi jeho hlavní práva patr_1 to, aby nebyl v nájmu rušen . Mohou se však vyskytnout případy, kdy je ~ovinen strpět úpravu bytu nebo domu, která mu logicky působí určité obtíz:. (§ 2259). Nařidí-li úpravy orgán veřejné moci (stavební úřad) nebo hrozi-li primo zvlášť závažná újma (např. v důsledku poškozené střechy zatéká do domu), musí nájemce úpravy snést, není vyžadován ani jeho souhlas. Bez souhlasu lze provádět i úpravy z vule pronajímatele, nesml však vést ke snížení

243

OB Č: ANSKE PRAVO PRO KAŽDÉHO

hodnoty bydlení a musí být proveditelné bez většího nepohodlí pro nájemce ( např . výměna oken v bytě) ; je samozřejmé , že s každou úpravou je spojeno urč1te nepohodlí pro nájemce, proto se počítá s tím , že teprve větší nepohodlí diskvalifikuje právo pronajimatele přistoupit k úpravám bez souhlasu nájemce. Miru většího nepohodlí je třeba posuzovat objektivně , ale též přihlédnout ke specifickým vlastnostem nájemce Ude-li např. o tělesně postiženou osobu). Při prováděni úprav se v daleko širší míře než doposud bere v ochranu subjektivní právo nájemce obývat byt, právní úprava je vystavěna tak, aby dopady na nájemce byly minimální. Proto se např . zavádí zcela nový institut vyklizení bytu po dobu provádění úprav (§ 2260 odst. 1). Doposud platí, že vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat, může dát pronajímatel nájemci výpověď. Nově se k řešení tohoto případu přistupuje opačně . Je-li třeba byt vyklidit, právo nájmu zůstává zachováno a pronajímatel může započít s prováděním prací až poté, co se vůči nájemci zaváže poskytnout přiměřenou náhradu účelných nákladů, které nájemci vzniknou v souvislosti s vyklizením bytu, a zaplatí nájemci na tyto náklady přiměřenou zálohu . Očekává se tedy následující postup: pronajímatel nájemce informuje o tom, že budou prováděny úpravy, a předloží mu jejich bližší charakteristiku(§ 2260 odst. 2), nájemce mu následně oznámí, jaké náklady mu to způsobí. Nejčastěji se bude jednat o náklady na zajištění náhradního bydlení (na jeho vyhledání , na vyšší nájemné), ale může jít také o zvýšené náklady na cestování do práce (nachází-li se byt v jiné lokalitě) apod. Sam~­ zřejmě, že v případě sporu by soud posuzoval účelnost vynaložených náklad~. Nájemce, který obývá garsonku, nemůže počítat s tím, že když si po dobu sveho vystěhování pronajme luxusní čtyřpokojový byt, nahradí mu pronajímatel vyšší nájemné. Odmítne-li náiemce byt vyklidit, přestože pronajímatel splnil vše, co mu zákoník ukládá , muže pronajímatel navrhnout soudu, aby o vyklizení rozhodl. V zajmu rychlého vyřešení konfliktní situace a právní jistoty obou stran mu zákoník k podání návrhu poskytuje krátkou, desetidenní prekluzívní lhůtu . Promešká-li JI, právo domáhat se vyklizení bytu zaniká (§ 2262 odst. 1). Před ti~. než soud případně rozhodne o nutnosti byt vyklidit, nemůže pronajímatel zacit s provaděním prací, ledaže mu to soud předběžně povolí(§ 2262 odst. 2). Soud při posuzování případu nezkoumá jen to, zda jsou naplněny požadavky zákona, jeho volnost Je větší, má totiž posoudit, zda je úprava účelná a zda vyvolá~á potřebu byt vykhd1t. Samozřejmě že v těch případech, kdy úpravu nařídil organ veřejné moci. je soud tímto rozhodnutím vázán . Zákoník se věnuje též řešení konfliktu mezi zájmem pronajímatele na t~~· aby Jeho byt, který dává Jinému do užívání, nebyl nadměrně zatěžován pnhš velkým počtem osob, které JeJ obývají, a zájmem nájemce na tom, aby moh~ v bytě žit se svojí rodinou, blízkými a jinými osobami, které si zvolí. Primárnl je v tomto případě smlouva Neuiednají-li si strany ničeho, muže nájemce do

BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM

pronajatého bytu přijmout za člena své domácnosti kohokoli. Je omezen pouze reálnými možnostmi bytu , neboť pronajímatel má právo požadovat, aby v bytě žil jen takový po čet osob , který je přiměřený velikosti bytu , a nebránit tomu , aby všechny osoby mohly v bytě žít v obvyklých pohodlných a hygienicky vyhovujících podmínkách (§ 2272 odst. 3). Vyhradí-li si pronaj ímatel ve smlouvě , že s přijetím nového člena domácnosti musí dát souhlas, omezí tím nájemce jen částečně . Ten totiž muže nadále do své domácnosti přijmout osobu blízkou , a jde-li o případ zvláštního zřetele hodný, pak i jinou osobu (např . pečovatele) . V ostatních případech musí mít souhlas pronajímatele , pro který se vyžaduje dodržení písemné formy. Jelikož písemná forma zde má plnit dukazní roli , nelze dovozovat, že „pouhý" ústní souhlas je neplatný, může-li udělení souhlasu nájemce prokázat i jiným zpusobem. Je zjevné, že výhrada souhlasu v praxi působí spíše psychologicky, než že by byla reálným nástrojem , kterým by mohl pronajímatel regulovat počet osob žijících v bytě . Těžko si lze totiž představit případ , kdy nájemce přijímá do domácnosti osobu , která mu není blízká, resp. případ , kdy by pronajímatel byl schopen toto prokázat. Je zachována povinnost nájemce oznamovat pronajímateli změny v počtu osob, které s ním ve společné domácnosti v bytě žijí. Již však nemusí oznamovat jejich jména, příjmení, data narození a státní příslušnost. Poruší-li tuto svoji povinnost, má se za to, že jde o závažné (hrubé) porušení - neoznámení v zákonem stanovené lhůtě (nejpozději do dvou měsícu od změny) , které může mít za následek výpověď z nájmu bytu [§ 2288 odst. 1 písm. a)]. častými změnami procházela v uplynulých letech právní úprava následků smrti nájemce. Tyto sledovaly jeden cíl - omezit právo přechodu nájmu . Poslední novela občanského zákoníku č . 132/2011 Sb. s účinností od 1. listopadu 2011 nastavila pravidla, která s drobnými změnami přebírá i nový občanský zákoník(§ 2279). Základním předpokladem je, že nájem bytu může přejít na člena nájemcovy domácnosti, který ke dni smrti nájemce v jeho bytě žil a nemá vlastní byt. I nadále se rozlišují dvě skupiny osob, na které může nájem přejít. Na jedné straně to jsou nájemcův manžel , partner, rodič, sourozenec, zeť, snacha, dítě nebo vnuk, u nichž stačí, aby splnili výše uvedený základní předpoklad . Na straně druhé to jsou ostatní osoby, které rovněž musejí splnit základní předpo­ klad, zákoník pro ně však počítá ještě s jednou podmínkou - pronajímatel musí souhlasit s přechodem nájmu na takové osoby. To je změna oproti dosavadní právní úpravě, podle které stačilo , že pronajímatel souhlasil s jejich bydlením v bytě. Souhlas s přechodem nájmu může být jak předběžný (daný nájemci před jeho smrtí), tak i následný (daný osobě, na kterou nájem přechází) . Je zachováno i omezení maximální doby, na kterou nájem přechází, a to dobou dvou let s výjimkou ve prospěch senioru a nezletilých. Stejně tak se s drobnou modifikací zachovává i přednostní právo potomku na přechod nájmu Oiž se netýká pouze dětí, ale všech potomků) - je-li nějaká taková osoba mezi

245

244

OBCA SKÉ PRAVO PRO KAZDÉHO BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM

těmi, na něz má najem nost1 z najmu (§ 2280)

přejít, má priontni právo. aby na ni přešla práva a povin-

• Zcela nove řešern voli občanský zakonik v těch př1padech , kdy neni žádný člen ~ajemcovy ~omacnost1, na kterého by najem přešel Pak nájem přechází na najem~ovy ded1ce Toto řešen i je log1cke, neboť nájemní právo je právem

majetk~~m, ktere není třeba z děděni vylučovat. Aby však nebyly strany vázany n~c1m, co neni po jejich vuli , dává se oběma právo vypovědět nájem bez uve~en1 duvodu s dvouměs íčn í výpovědní dobou , a to do tři měsicu poté, co je v _d~d1ck~m ř1zeni postaveno najisto, kdo je novým nájemcem (§ 2283). Nevyuz1j1-~1 sveho práva, přechazi na ně nájem bez omezeni. Je-li nájemní smlouva uzavrena na dobu neurčitou , nájem přejde na dobu neurčitou , nikoli pouze jen

n~ ~va roky Aby se zabrán ilo příliš dlouhému období nejistoty, neboť dědic­ ~e rizeni zpravidla trvá několik měsicu a nen í výjimkou dědické řízení delšl Jednoho roku . dává zákoník pronajimateli právo byt do šesti měsíců od smrti n~iemce vyklidit, není-li stále znám nájemcův dědic. Vyklizením nájem zaniká. v:c1 z bytu pronajimatel uloží na náklad nájemcova dědice ve veřejném sklad1st1 nebo u Jiného schovatele; nepřevezme-li nájemcův dědic věci bez zbyteč­ ného odkladu, muže je pronajímatel na jeho účet vhodným způsobem prodat (§ 2284). Evoluci prochází problematika skončení nájmu bytu. Lze v ni vypozorovat snahu spíše vyvážit práva a povinnosti z nájmu ve prospěch pronajimatele. To je patrné např. z nových pravidel , která omezují nájemce ve výpovědi nájmu na dobu určitou, z úplného odstraněni nutnosti získat předběžné přivoleni soudu k výpovědi pronajimatele, ze zavedeni mimořádné výpovědi bez výpovědní doby či z odstraněni institutu bytových náhrad .

Nově se reguluje konkludentní prodlouženi nájemního vztahu(§ 2285). Dosavadní právní úprava k řešeni této otázky přistupovala metodou . ode zdi ke

~~ 1 . dlo~hou dobu bylo konkludentní prodloužení nájmu bytu přirozenou soucasti obcanského zákoníku , poté došlo k jeho zákazu , aby bylo v roce 2011 alespoň umožněno Jeho sjednáni. Nově se stanoví, že když nájemce pokračuje v užívání bytu po dobu alespoň tři měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit (a_t již uplynutím doby, nebo výpovědí), a pronajimatel nevyzve v této době naiemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednaný na tutéž dobu, na Jakou byl Ujednán dříve , nejvýše ale na dobu dvou let. Důležité je, že po pronajimateli se nežádá , aby ve stanovené lhutě podal návrh k soudu na vyklizení bytu, ale postačuje , že nájemce písemně vyzve k opuštěni bytu (lze samozřej­ mě doporučit aby pronajímatel tuto výzvu doručil nájemci před svědky). Uzavření nájmu na dobu určitou by měly smluvní strany vždy pečlivě zvážit. Jde o závazek, který nemuže ani jedna strana lehce ukončit, ujednáni určité d_oby dává oběma stranám vyšší míru jistoty. Nová právní úprava se tak liší od te dosavadní, neboť ta náiemci umožňuje, aby i nájem uzavřený na dobu urči­ tou vypověděl kdykoli i bez udání duvodu. Samozřejmě nic nebrání stranám.

246

aby si ujednaly, že nájemce muže nájem vypovědět kdykoli 1po účinnosti nové právní úpravy; mlčí-li však smlouva , muže náiemce k výpovědi přistoupit jen tehdy, změní-li se okolnosti , z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě vycházely do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. K těmto důvodum lze počítat např. to, že nájemce získá práci v jiném městě , při če mž dojíždění by bylo nepřiměřeně zatěžující , nebo nemoc nájemce a z toho plynoucí nutnost přestěhovat se k příbuzným či do domu s pečovatelskou službou, případně narozeni potomka a nezbytnost pře­ stěhovat se do většího bytu. V rámci výpovědního práva pronajímatele došlo k některým duležitým změ­ nám . K těm nejd ů ležitějším patří odstraněni povinnosti žádat soud o přivoleni k výpovědi , zrušení institutu bytových náhrad a zpřesnění výpovědních duvodu . Nadále platí, že pronajimatel může nájem bytu vypovědět pouze ze zákonem stanovených důvodů (§ 2288). První skupinu tvoří důvody, které mají svuj puvod na straně pronajímatele . K těm lze přistoupit pouze u nájmu na dobu určitou . Druhá skupina důvodů zahrnuje především důvody vznikající ve sféře nájemce: ty může pronajímatel využit v případě nájmu na dobu určitou i na dobu neurčitou . Formulace výpovědních důvodů prochází určitými změnami. Pronajímatele jistě na prvním místě zajímá důvod spočívající v neplaceni nájemného. Dnes je tento prohřešek nájemce považován za hrubé porušení jeho povinnosti, dosáhne-li dlužná částka zákonem stanovené výše . To často v praxi vede k tomu , že byť nájemce neplatí řádně a včas nájemné v plné výši , lze k výpovědi při­ stoupit až po půl roce či ještě později , navíc s výpovědní dobou v délce tří měsíců . Nově se o neplaceni nájemného jako výpovědním důvodu zmiňuje § 2291 odst. 2. Nezaplatí-li nájemce nájemné a náklady za služby za dobu alespoň tří měsíců, považuje se takové jednání za porušeni povinností zvlášť závažným způsobem a pronajímatel má právo vypovědět nájem bez výpovědní doby. Nezaplacení za dobu tři měsíců je třeba chápat tak, že nájemce je v prodlení s plněním za kterékoli měsíce , byt' nenásledují bezprostředně za sebou . Navíc není vyloučeno, že lehčí prohřešek při neplacení nájemného a nákladů za služby bude kvalifikován jako hrubé porušení povinnosti vyplývající z nájmu s následkem výpovědi s tříměsíční výpovědní dobou (§ 2288 odst. 1 písm. a)). K výpovědi pro neplacení nájemného však lze přistoupit jen v tom případě , není-li o výši nájemného spor. Nedohodnou-li se strany o dlužném nájemném , nelze nájem vypovědět pro neplacení nájemného, uloží-li nájemce dlužné nájemné, případně jeho spornou část do notářské úschovy, a vyrozumí o tom pronajimatele (§ 2253 odst. 1). Zcela novým výpovědním důvodem je odsouzení nájemce pro úmyslný trestný čin spáchaný na pronajímateli nebo členu jeho domácnosti nebo na osobě, která bydlí v domě, kde je nájemcův byt, nebo proti cizímu majetku , který se v tomto domě nachází. Nezáleží na tom , jaký trest je nájemci uložen ,

247

OBCANSKE PRÁVO PRO KA2:Di=Ho BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM

duležité je jeho pravomocné odsouzení (byl-li by rozsudek zrušen ce t · - ·d · h . s ou m1mora . nyc opravnych pro~tř~dku , na platnost výpovědi to nemá vliv). Chráněným objektem je tu pnmame zivot, zdraví a svoboda vyjmenovaných osob, může se tak jednat o trestne činy vraždy, zabiti, těžkého ublížení na zdraví, ublížení na zdrav1 , neposkytnuti pomoci nebo rvačky apod . Výpověď má vést k 1

se.z~~žilo

z~emožnilo

pořádek d~~~:

aby nebo další trestné jednání a udržel v Trestny cin by tak mel m1t vztah k domu a lidem, ve kterém nájemce bydlí; nasvědčuj~ tomu 1sk~~ečno~t, že mezi chráněnými osobami nejsou vyjmenovány os~by bll~ke pronajimateli , pokud s ním nesdílejí domácnost. Tudíž trestný čin spachany na synovi , který s pronajímatelem bydli, je výpovědním důvodem, ale tres~ný čin s.páchaný na synovi, který žije ve vlastním bytě v jiném domě, výpovednim duvodem není. Dalším chráněným objektem je majetek, který se nachází v domě, kde je nájemcův byt. Nezáleží na tom , komu majetek patří - pronajimateli, jinému nájemci, osobám, které majetek skladují v prostorách domu na základě schovací smlouvy, nebo ostatním členům nájemcovy domácnosti apod . Trestné činy, které zde připadají nejčastěji v úvahu, jsou např. krádež, zpronevěra , neoprávněné užíváni cizí věci nebo poškozeni cizí věci . Změnou prošel výpovědní důvod umožňující pronajímateli skončit nájemni vztah v případě , potřebuje-li byt pro sebe nebo v zákoně uvedeného příbuz­ ného. Tento výpovědní duvod je dnes v praxi jedním z nejčastějších, o čemž svědčí i bohatá judikatura Nejvyššího soudu .2 Nově se tento výpovědní důvod rozpadá do dvou dílčích důvodů , přičemž se stanoví, že je lze použít pouze v případě nájmu uzavřených na dobu neurčitou (§ 2288 odst. 2). Pronajímatel muže vypovědět nájem v případě, kdy je to nutné pro řešení bydlení mezi manžely v době rozvodového řízení nebo již po rozvodu - jeden z manželů opouští rodinnou domácnost, což na jeho straně nutně vyvolává bytovou potře­ bu . Manželé již spolu nadále nechtějí bydlet a řešením, které mohou zvolit, je, že se jeden z nich přestěhuje do bytu, který doposud jeden z manželů pronajímá třetí osobě. Nezbytnou podmínkou úspěšné výpovědi je, že již byl podán návrh na rozvod manželství nebo již bylo manželství rozvedeno. Pronajímatel muže nájem vypovědět i tehdy, potřebuje-li byt pro svého příbuzného nebo pro příbuzného svého manžela v přímé linii nebo ve vedlejší linii v druhém stupni. To je obdoba dosavadního duvodu, mění se však výčet osob, pro které muže pronajímatel tímto zpusobem zajistit bydlení. Prvotní postřeh je ten, že si pomocí tohoto výpovědního dúvodu nemůže vylepšit své bytové podminky sám pronajímatel, tomu totiž tento duvod nesvědčí (doposud platil opak). Mezi privilegované osoby nyní patří manžel, děti, vnuci, zeť, snacha, rodiče a sourozenci pronajímatele Nově se vymezují pomocí stupně příbuzenství(§ 771): pronajímatel muže tímto zpusobem řešít bytovou situaci všech svých potomků, předků 2

Napr R 36/1996, rozsudek Neivyššiho soudu ze dne 22 . 12 . 1998 sp zn 3 Cdon 1477196 · nebo z nověJši doby rozsudek Ne1vyššlho soudu ze dne 27 1 2011 sp zn 26 Cdo 4118/2008

248

a sourozencu, stejn ě jako potomku , předku a sourozencu svého manžela. Bytovou potřebu je třeba vnímat shodně s tim , k čemu již dnes dospěla judikatura , tudiž privilegovaná osoba např. nemá bydlení zajištěno jinde nebo bydlí v bytě o menší podlahové ploše či v bytě hůře vybaveném , či bydlí v místě vzdáleněj­ ším od svého pracoviště , což jí komplikuje dojiždění do zaměstnání. Sluší se dodat, že to , co při aplikaci tohoto výpovědního důvodu platí o manželovi , platí i o registrovaném partnerovi (§ 3020). Některé výpovědní důvody, které známe ze současné účinné právní úpravy, jsou zrušeny bez náhrady. Pronajímatel již nemůže vypovědět nájem jen proto, že má nájemce dva nebo více bytů . To byl důvod , který reagoval na situaci na trhu s nájemními byty v době existence duality tržního a regulovaného nájemného. Je čistě věcí nájemce, kolik bytů si pronajme, není na pronajimateli , aby zkoumal jeho motivaci a bránil mu v tom. Ruší se výpovědní důvod spočívající v neužívání (nebo jen občasném užívání) bytu . Opět je pouze věci nájemce, zda pronajatý byt užívá. Samozřejmě ho neužívání bytu nezbavuje povinnosti starat se o byt tak, aby kvůli tomu nedošlo k jeho poškození. V občanském zákoníku nenacházime již ani důvod , který opravňoval pronajímatele k výpovědi tehdy, vyžaduje-li byt nebo dům opravy, při jejichž provádění nelze byt nebo dům delší dobu užívat. To je způsobeno tím , že tyto případy jsou řešeny novým postupem - vyklizením nájemce, aniž by došlo ke skončení nájmu Uak bylo popsáno výše a je řešeno v§ 2259 a násl.). Dalším zrušeným výpovědním důvodem je ten, který umožňoval vypovědět nájem bytu stavebně souvisejícího s prostory určenými k provozování obchodu . Lze říci , že tento výpovědní důvod se v praxi v podstatě nevyskytoval a měl-li své opodstatnění, pak na počátku devadesátých let minulého století; nyní je však již vyčerpán . Nájemce má právo podat návrh soudu , aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla (§ 2290). Stanovená lhůta je prekluzivní, jejím marným uplynutim právo nájemce zaniká . Soud v řízení přezkoumává pouze oprávněnost výpovědi (naplnění výpovědního dů­ vodu), nezabývá se tím, zda je výpověď případně neplatná z jiného důvodu (např. z důvodu absence uvedení výpovědního důvodu) . To také znamená, že nájemce může namítnout neplatnost výpovědi i po uplynutí lhůty dvou měsi­ ců - ta se totiž vztahuje pouze k přezkumu oprávněnosti výpovědi. V souvislosti s podáním žaloby se klade otázka, zda je nájemce povinen vystěhovat se z bytu po uplynutí výpovědní doby, i když ještě neskončilo soudní řizeni. Zákoník již neobsahuje výslovné ustanovení o tom, že nájemce není povinen byt vyklidit před pravomocným skončenim soudniho řizeni , jak je tomu v dosavadní právni úpravě. Podání žaloby nájemcem tak není překážkou vyklizení. V praxi mohou nastat dva případy. Podá-li pronajímatel žalobu na vyklizení, soud zřejmě řízení přeruší, dokud neskončí řízení o oprávněnosti výpovědi, bez exekučního titulu není možné vyklizení provést. Má-li však pronajimatel s nájemcem sepsánu doložku přímé vykonatelnosti pro případ skončeni nájmu , nemusí absolvovat

249

OBÓANSKE PRÁVO PRO KAŽDEHO BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM

soudn ~ ř1z:ní a .výkon rozhodnutí vyklizením provést, aniž by čekal na výsledek soudniho nzeni. Na závěr této pasáže je dobré učinit zmínku o tom, jaký osud očekává d _ savadní nájemní smlouvy k bytu nového h~. záko~ íku ..Na to pamatuje přechodné ustanovení § 3074. Ode dne nabytí uc1nnost1 noveho zákoníku se trvající nájemní vztahy budou řídit novými pravidly- např. se plně uplatní pravidla pro přechod nájmu či skončení nájmu. Vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti zákoniku se_však posuzují podle dosavadních právních přepisů - vzniklo-li nájemci např. pravo na slevu z nájemného před 1. lednem 2014 , posoudí se podle staré právní úpravy. Určitá specifika se týkají pravidel o zvyšování nájemného. Nebylo-li nájemné určeno ujednáním pronajímatele a nájemce nebo rozhodnutím soudu, ale bylo stanoveno na základě právního předpisu , pak není pronajímatel při svém prvním návrhu na zvýšení nájemného vázán omezeními§ 2249 odst. 1 a může požadovat zvýšení nájemného až do výše, která je v místě a čase obvyklá.

uzavřené před účinností

občansk~­

Život v podnájmu Někteří lidé netouží po bydlení ve vlastním nebo v pronajatém bytě , anebo je to pro ně nepraktické, a proto si vystačí s bydlením v podnájmu (svoji roli může hrát i to, že podnájem bývá finančně dostupnější) . Problematiku podnájemního bydlení nový občanský zákoník pojímá odlišně od dosavadního stavu. Bydlí-li nájemce v bytě sám, může dát jinému část svého bytu do podnájmu i bez souhlasu pronajímatele(§ 2274); tuto skutečnost pak musí pronajímateli oznámit. Vychází se tím vstříc těm nájemcům, kteří sami (či s dalšími členy domácnosti) obývají větší byt, výše nájemného pro ně představuje větší zátěž s ohledem n~ jejich příjmy, přičemž přestěhování pro ně z rozličných důvodů nepřipadá v uvahu (kvůli práci, rodinným vazbám apod.). Příjem od podnájemce jim může ~?moci s hrazením nájemného. Podmínkou však je, že fakticky musejí v bytě Zl~'. tedy že do podnájmu nedají celý byt, ale jen jeho část - o byt se tak s podnaiemcem podělí . Klasickým příkladem je podnájem pokoje studentovi na dobu Jeho studia na vysoké škole. Je nutno upozornit na praktický problém této regulace, neboť z pozice pronajímatele je prakticky neprokazatelné, zda osoba. která byt s nájemcem obývá, je podnájemcem (který tam může bydlet bez jeho souhlasu), nebo členem domácnosti (s jehož přijetím do bytu si pronajímatel vyhradil souhlas). Pro ty případy podnájmu , kdy chce nájemce přenechat část bytu či celý byt do užívání jinému, přičemž sám v bytě nežije, je zachována obdobná konstrukce dosavadní právní úpravě . Je vyžadován souhlas pronajímatele , přičemž pro žádost o souhlas a pro souhlas samotný stanoví zákoník nutnost dodržení

250

písemné formy. Presumuje se, že když se pronajímatel k žádosti nevyjádří ve lhůtě jednoho měsíce, považuje se souhlas za poskytnutý (§ 2275). Dá-li nájemce byt nebo jeho část do podnájmu v rozporu se zákonem, hrubě tím porušuje svoji povinnost, což může vést až k výpovědi z nájmu bytu .

Koupili jsme byt - a co se

děje

v

domě?

Rozhodne-li se člověk ke koupi bytu , čekají ho samé starostí. Když si byt pořídí , neuvědomuje si , že jeho starosti nekončí , na obzoru jsou totiž další, často zapeklitější ; těmto starostem samozřejmě čelí nejen kupující, ale každý nabyvatel bytu , ať již jej získá na základě jakéhokoli titulu (dar, dědictví apod .). Nový občanský zákoník věnuje velkou pozornost tomu, jak to chodí v domě , který je rozdělen na jednotky ve vlastnictví různých osob, neboť tyto osoby spolu musejí určitým způsobem koexistovat. Neplatí , že to, co se děje za dveřmi mého bytu, se mne netýká , naopak, každý , kdo si pořídí vlastní byt, by si měl uvědomit, že za vchodovými dveřmi do bytu existuje svět , který jeho právní postavení silně ovlivňuje. Doposud byl tento svět regulován zákonem č. 72/1994 Sb .. o vlastnictví bytů . Nový občanský zákoník jej ruší a nahrazuje vlastní právní úpravou soustředěnou do§ 1158 až 1222. První věc, kterou si člověk musí uvědomit , je, že si nekupuje pouze byt jako prostorově oddělenou část domu, ale také podíl na společných částech nemovité věci, ve které se byt nachází. Toto vše, právem vzájemně spojené a neoddělitelné , vytváří jednotku . Tu zákoník výslovně prohlašuje za nemovitou věc (§ 1159). Vlastník jednotky je především spoluvlastníkem společné věci. Kupující se tak začleňuje do určitého systému , má práva a povinnosti nejen k bytu, ale též ke společným částem ; to, jak velké, určuje primárně velikost jeho spoluvlastnického podílu . Nebylo-li totiž určeno jinak, přispívá vlastník jednotky na správu domu a pozemku ve výši odpovídající jeho podílu na společných částech . Pokud jde však o příspěvky určené na odměňování osoby, která dům spravuje, nebo členů jejích orgánů , na vedení účetnictví a na podobné náklady vlastní správní činnosti, ty se pak rozvrhují na každou jednotku stejně(§ 1180). Vznikem vlastnického práva k jednotce vzniká vlastníku jednotky povinnost řídit se pravidly pro správu domu a pro užívání společných částí. To platí, pokud byl s těmito pravidly seznámen nebo pokud je měl a mohl znát; je proto třeba rozlišit ta pravidla, která působí silou zákona (u nich se vždy předpokládá jejich znalost), a ta, o nichž rozhodli spoluvlastníci. Vlastník jednotky musí zajistit dodržování těchto pravidel osobami, jimž umožnil přístup do domu nebo bytu (§ 1176), jejich porušení těmito osobami jde totiž k jeho tíži. Tomu , kdo nabyl jednotku do vlastnictví, ukládá zákoník několik oznamovacích povinností (§ 1177). Ostatním vlastníkům musí sdělit, že jednotku nabyl, informovat je o své adrese, na které se s ním mohou spojit, a oznámit jim počet

251

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM

osob, ktere budou vést v bytě domácnost. Tuto oznamovací povinnost plní prostřednictvrm osoby odpo~ědné za správu domu nejpozději do jednoho měsíce ode dne, k~y se dozv~del n:b~ mohl dozvědět, že je vlastníkem. Stejně tak

Je povinen tnfo~ovat 1 ~ zmen~ch v předaných údajích . Tyto informace jsou ~namné napr. pro rozučtovánt plateb za služby, závisí-li na počtu osob užíVaJ1c1ch byt. Duležité je .umět rozlišit, co je ještě součástí bytu a co je již společnou částí. Kol:m této otazky se v ~ra~i vyskytuje velké množství problémů. Známé jsou ~ap!. ~pory_ o to, kam zarad1t okna. Jedná se o součást bytu , a proto je k jejich udrzbe p~v1nen každý vlastník bytu , anebo se jedná o společnou část, neboť okna tvon součást svislé vnější konstrukce obvodových zdí domu? Zákoník pře~ně stanoví, že společnými částmi jsou alespoň ty části nemovité věci, ktere po~le . své povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně (§ 1160). Za spolecne pak pro každý případ prohlašuje např. pozemek, stavební části podstatné pro zachování domu včetně jeho hlavních konstrukcí a jeho tvaru ~~hl~du , jakož i pro zachování bytu jiného vlastníka jednotky, a zařízení slouz1c1 'Jtnému vlastníku jednotky k užívání bytu . Od tohoto zákonného vymezení není možné se smluvně odchýlit. V případě oken tedy platí, že jde o součást d~mu_ ~odstatnou pro zachování jeho vzhledu, tudíž okna patří vždy ke společ­ nym castem a vlastník jednotky se nemůže sám rozhodnout k jejich výměně. Pok~d Jde o jiné části, než o kterých se zmiňuje zákon, bude velmi záležet napr. na prohlášení vlastníka při rozdělení práva k nemovité věci na vlastnické právo k Jednotkám, neboť je na něm , aby určil a popsal společné části. Praxe může přinést různorodé situace, co vyhovuje v jednom domě, nemusí být vhodné pro jiný. Každý vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt. Za správu domu a pozemku je odpovědné sP?le~enství vlastníků; pokud nevzniklo, pak správce. Společenství vlastníků je p~avnickou osobou, která dle dosavadní právní úpravy vzniká přímo ze zákona pn _sp~nění určitých předpokladů- v domě je alespoň pět jednotek, z nichž alespon tn JSOU ve vlastnictví různých vlastníků. Nový občanský zákoník mění proces ustavení společenství vlastníků na tradiční dvojfázový registrační způsob, když stanoví, že Jej zakládají vlastníci jednotek schválením stanov, přičemž ke vzniku dochází až dnem zápisu do veřejného rejstříku . V případě malých domů s_ menším ~očtem jednotek je na vůli vlastníků, zda společenství založí, je-li vsak v dome alespoň pět jednotek, z nichž minimálně tři mají různého vlastníka, pak Jim zákoník ukládá povinnost společenství založit. Právní úprava přitom vlastníky motivuje, aby tuto zákonnou povinnost splnili, neboť než tak učiní, ne~e do katastru nemovitostí zapsat vklad vlastnického práva k další převedené jednotce (§ 1198 odst. 2).

s_pole~nství vlastníku jednotek je pojato jako právnická osoba, jejímž úče­ lem je zajišťování správy domu a pozemku. To je shodné s dosavadní právní

252

úpravou . Společenství tak muže např. zajišťovat dodávky služeb spojených s užíváním jednotek, muže pojistit dúm anebo jednat ve věcech nájmu společ­ ných částí domu . Nově se společenstv í výslovně zapovídá výkon podnikatelské činnosti , ať již přímé , či nepřímé ; nesmí se ani stát společníkem nebo členem podnikatele . Tím se řeší nejasnosti současné praxe , neboť existují určitá společenství , kterým bylo vydáno živnostenské oprávnění. To je však v rozporu se smyslem této právnické osoby.

A když spolu bydlí manželé ... Manželé tradičně žijí spolu a společně vedou rodinnou domácnost. Nejčastěji tomu tak je v bytě (domě) , který je v jejich společném jmění , v podílovém spoluvlastnictví nebo ve výlučném vlastnictví jednoho z nich , anebo v bytě (domě) , který mají pronajatý či jej obývají na základě jiného právního důvodu , např . souhlasu rodičů jednoho z nich . Samozřejmě jsou i jiné způsoby, jak mohou uspokojit své bytové potřeby, ale pro účel této části to není podstatné. Nový občanský zákoník věnuje bydlení manželů zvýšenou pozornost, a to v pasáži věnované rodinnému právu . Na jednom místě tak lze nalézt regulaci případů nájemního bydlení manželů nebo pravidel pro nakládání s obydlím manželů , ve kterém je umístěna rodinná domácnost, ať již je obydlí ve společném jmění manželů, nebo pouze ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Rozhodnutí o tom , kde manželé povedou svoji rodinnou domácnost, tedy kde budou bydlet a mít své obydlí(§ 743), je vážným rozhodnutím , které může ovlivnit život rodiny na dlouhé roky dopředu . Tak se k němu staví i nový občan­ ský zákoník, když předpokládá , že o této skutečnosti se musejí manželé dohodnout. Není-li dohody, může se kterýkoli z manželů obrátit na soud a žádat, aby soud souhlas druhého manžela nahradil. Soud by měl vždy vést manžele k dohodě; nepodaří-li se mu to, pak při svém rozhodování musí vždy řádně posoudit, jak vážný je důvod nesouhlasu druhého manžela, a poměřit jeho argumenty se zájmem rodiny jako celku(§ 692, § 743 odst. 2). Nachází-li se prostory, v nichž manželé bydlí , v jejich společném jmění, je nakládání s nimi podrobeno pravidlům správy společného jmění. Prodej či zatížení takového bytu nebo domu není běžnou záležitostí a je třeba , aby manželé jednali společně, nebo jeden se souhlasem druhého. I zde je možné žádat soud, aby souhlas druhého manžela nahradil. Jednání bez souhlasu druhého manžela vede k tomu, že se tento manžel může dovolávat neplatnosti tohoto právního jednáni (§ 714). Manželé se samozřejmě mohou dohodnout i na odlišných pravidlech správy společného jmění, např . na tom, že tuto správu bude vykonávat pouze jeden z manželů . Ani v takovém případě však není osud obydli, v němž je vedena rodinná domácnost, zcela v rukou toho manžela, který je výlučným správcem. Chce-li totiž s takovým obydlím nakládat, musí mit souhlas

253

---.------------------„„„„....

OBCANSKÉ PRAvo PRO KAŽDÉHO

druhého manžela(§ 723) li

vl~stnictví

1ť .

BYTOVÁ POLITIKA VŠUDE KOLEM „

~l~=t~i~~:~n~:~~~=~;·d~~:t!o: ~::dli P~tř1í.výlučné

do jeho anebo do V praxi se čast tk · • •. • manze e peču11 dům kte . . ~ ~.e avam: s. prr~a~y, kdy manželé k bydlení užívají byt či ho z , mani'e~en~~sJ:Jrch ~pol~c~e~ Jmení •. ale ve výlučném vlastnictví jedno• . ~... . ~adnr pravnr uprava vyslovně neřešila postaveni druhého 1 ~:~~e· a , n~ve1s1 Judikatura spíše tendovala k tomu, že manžel -výlučný vlast·

dokon:aneh~ pro~toru může druhého manžela z užívání vyloučit, že se muže ~omahat Jeho soudního vyklizen í. 3 Nový občanský zákoník se k této p~oblemati~e staví rozdílně, když výslovně stanoví, že druhý z manželů má ze zakona pravo bydlení (§ 744). Manžel - výlučný vlastník J·e tak tímto právem

omezen a nem • • • . . uze sam rozhodnout o tom, že druhého manžela vyloučí z uži· vanr. Zemře-li pak právo na b dl . d h . h • Y enr ru e o manzela zaniká ; avšak v případě, • • kdy n:lze _Po pozustalém manželu spravedlivě požadovat, aby dům nebo byt opustil, pravo bydlení mu • t h . . . . . zus ane zac ovano (§ 767 odst. 1). Trm se pamatuje n • . •. a ruzne_z~~otnr situace, které mohou nastat - pozůstalý manžel může být např. n~mocny_cr v sociální nouzi a v takovém případě je mu poskytnuta ochrana. To ~sak nov:mu vlastníku bytu nebrání v tom , aby se domáhal vyklizení pozůsta­ ~eho manz:la _Při_ změně okolností, resp. při odpadnutí důvodu, který legitimizu-

~e P~~~louz:.nr z~konného

p:áva bydlení. Zákoník navíc umožňuje soudu, aby •urc'.tem P!rpade ve prospech pozůstalého manžela zřídil právo odpovídající ~ecnemu bremenu bydlení (za úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklym)~ Aby ~ tomu mohl soud na návrh pozůstalého manžela přistoupit, musí být splnena zakladní podmínka, že je to přiměřené poměrům pozůstalého manžela 7 (§ 67 °~~t. ~~- Zejména se tím myslí na případy, kdy pozůstalý manžel pečuje 0 n~zletrle ~rte, o které se spolu manželé starali, nebo o nezaopatřené ditě, k~ere s po:~stalým manželem žije; v takovém případě však může být věcné bremeno zrrzeno nejdéle na dobu, než takové dítě nabude trvale schopnost samo se živit.

Z~láštní p~zornost zasluhuje společné bydlení manželů v nájemním bytě či dome. Lze uvest, že v základech se nová právní úprava od té dosavadní příliš neod_chylu!e. Nadále platí, že společný nájem manželu vzniká buď uzavřením ma_nzels~r s~ . snoubencem - nájemcem bytu , anebo kdykoli za trvání manželstvi~ uzav~e-h Jeden z manželu nájemní smlouvu k bytu(§ 745). Novinkou však Je, ze_ vznik společného nájmu není nutný, manželé se mohou dohodnout i na tom, ze společný nájem nevznikne. To doposud nebylo možné neboť pravidlo o 'k . • ~ni u společného náJmu bylo považováno za kogentní, od kterého se manzele nemohli odchýlit. Nadále platí, že při smrti jednoho z manželu - společných náJemců zustává nájemcem bytu pozustalý manžel. Zemře-li manžel - výlučný

nájemce, případ se posoudí podle ustanovení o přechodu nájmu bytu , jak o tom bylo pojednáno výše (§ 766). Rozvádí-li se manželé , je třeba vypořádat jejich společné bydlení a rozhodnout, který z manželů a za jakých podmínek bude nucen stávající obydlí opustit. To je vždy citlivý problém , který se nejlépe odstraňuje dohodou manželů . Ne vždy je k ní však vůle na obou stranách , a pak musí zasáhnout soud . Měli-li manželé k obydlí stejné právo (např . bylo ve společném jmění nebo byli společnými nájemci), pak soud zruší právo jednoho z manželů bydlet v obydli. Přitom zváží všechny okolnosti případu , např . přihlédne k tomu , komu byla svěřena péče o nezletilé dítě , nebo ke stanovisku pronajímatele (§ 768 odst. 1). Soud také může rozhodnout o způsobu náhrady za ztrátu práva bydlet v obydlí, kterou jeden z rozvedených manželů utrpěl. Tato náhrada může spočívat v povinnosti zůstávajícího manžela zajistit druhému náhradní bydlení , může však mít i peněžitou formu . Založí-li soud rozvedenému manželu , který ztratil právo bydlet v obydlí , právo na náhradní bydlení, nemusí se z obydlí vystěhovat dříve, než druhý z manželů svoji povinnost splní. Nepřiznal-li mu soud právo na náhradní bydlení, může v obydlí zůstat ze zákona nejdéle jeden rok. Pokud však bylo manželu , který má obydlí opustit, svěřeno do péče nezletilé dítě , o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo dítě nezaopatřené , které s ním žije, může žádat, aby mu soud k obydlí zřídil právo odpovídající věcnému břemenu bydlení (§ 768 odst. 2). Jiné řešení si vyžaduje situace, kdy manželé neměli k obydlí společné právo. Jde především o ty případy, kdy je jeden z manželů výlučným vlastníkem bytu a druhý z manželů k němu má zákonné právo bydlení nebo kdy byl jeden z manželů výlučným nájemcem bytu. V takovém případě soud na návrh vlastníka či výlučného nájemce rozhodne o povinnosti druhého manžela vystěhovat se z bytu . Rozvedený manžel, který má byt opustit, může opět žádat soud , aby mu v případě splnění zákonných předpokladů zřídil k obydlí právo odpovídající věcnému břemenu bydlení(§ 769).

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

•

3

Rozsudek NeJvyššlho soudu ze dne 14 8. 2008 sp . zn 22 Cdo 1726/2007 Ve staršl JUdikatufe lzecnalézt opačný názor - srov rozhodnuti Neivyššího soudu SR ze dne 20 . 5 1970 sp zn 6 z 27!70

254

•

Nové pojmy pacht Právní úprava významně změněná co do obsahu přesnější ochrana nájemce - zákaz zkrácení zákonem přiznaných práv

255

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

• •

rozš iřen í ochrany i na nájem domu a prostor, které nejsou kolaudovány jako byt - zákaz smluvn lch pokut a nep ři měřených povinností zákonné právo zvyšovat nájemné právo dát v některých pří padech byt do podnájmu i bez souhlasu pronajímatele zrušení bytových náhrad konkludentn i prodloužen í nájmu bytu upravené výpovědní důvody z nájmu bytu - zcela nový výpovědní důvod - odsouzení nájemce pro určité trestné činy odlišné vymezeni jednotky v rámci bytového spoluvlastnictví změna vzniku společenství vlastníků jednotek vznik společného nájmu bytu mezi manželi lze vyloučit

• •

Zcela nová právní úprava vyklizení bytu po dobu provádění úprav ochrana obydlí, ve kterém je vedena rodinná domácnost

-

• • • • •

•

256

Škodils? Nahrad'!

Utrpí-li někdo újmu, jde primárně o jeho osobní malér, se kterým se musí vypořádat sám. Náprava újmy cestou práva není samozřejmostí. Záleží totiž na právní úpravě, na tom, jaké statky se chrání a jaké předpoklady musejf být splněny, aby druhé osobě vznikla povinnost nést újmu jiného. Tradičně se nejvyšší ochrany dostává statkům, jako je život, zdraví, svoboda a vlastnictví. Z toho vychází i nová právní úprava, která zavádí místo pojmu „škoda " (jako majetková újma) širší pojem „ újma " zahrnující jak újmu nemajetkovou, tak i újmu majetkovou. Nezáleží tak na tom, zda jde o újmu plynoucí z ublížení na zdraví, z poškození věci, z nactiutrhačského článku v novinách, z opožděného dodání objednaného zboží anebo ze zranění domácího mazlíč­ ka. Vše je podfízeno jednotným pravidlům. Při aplikaci pravidel o náhradě újmy musíme dbát pfedevšfm o to, aby bylo důsledně chráněno postavení poškozeného. Změny, které se v tomto směru v novém občanském zákoníku objevují, k tomu směřuj{. Jmenovat lze např. rozšíření počtu pffpadů, ve kterých lze žádat zadostiučinění za nemajetkovou újmu nebo důslednější ochranu majetku poškozeného při poškození věci. Tyto a mnohé další skutečnosti jsou df/čími změnami, které mohou pfispět k tomu, aby náprava újmy byla i samotným poškozeným vnímána jako spravedlivější; většina jich je popsána v dalším textu. Dosavadní právní úprava je v některých pffpadech neodůvodněně tvrdá i vůči škůdcům . Tak musí nahradit škodu každý živnostník, má-li původ v jeho provozu, přestože vynaložil veškerou rozumnou péči, aby vzniku škody zabránil; to pro něj může být zničující. Stejně tak Jékaf je povinen nahradit újmu vzniklou pacientovi, byť k nf vedla naprosto ojedinělá reakce organismu pacienta na podaný lék, pfičemž lékař postupoval Jege artis. I na to nový občanský zákoník reaguje dl/čími změnami v právní úpravě zvláštních skutkových podstat. Začít je však tfeba tfm, jak se mění celý systém náhrady újmy, jaký je vztah m_ezi újmou a škodou nebo jaký je rozdíl mezi tím, když škůdce poruší povmnost stanovenou zákonem nebo povinnost vyplývajfcf ze smlouvy. To jsou koncepční změny podstatně měn/cf dosavadní stav, které mají velký praktický význam.

257

-

OBCANSKE PRÁVO PRO KALDÉHO

ŠKODILS ? NAHRAŮ I

Krása jednoduchosti

So.učasná práv~ í

praxe je v oblasti náhrady újmy zatížena trialismem

občan·

skeho: ob_cho~niho a prac~v~ího ~ráva. 1 Každý ze tří příslušných zákoníků (občans~ zakonik, obchodni zakonik, zákoník práce) vymezuje různým způso­ bem predpoklady pro náhradu škody. Poruší-li škůdce povinnost vyplyv ' a·rcr ze 1 smlouvy m · · d~· · • us1me neJ nve zkoumat, Jakému režimu je smlouva podrfzena. Aani to. často nestačí , neboť když rozhodneme , že jde o smlouvu obchodní, musfme dale zkoumat, zda smluvní strana, která smlouvu porušila, je skutečně podnika· telem '. p~otože v opačném případě se na ni právní úprava obchodního zákonlku neaplikuje .. Tento právní stav jen oddaluje a prodražuje řešeni právního sporu, zamotává Je do spleti paragrafů , ve kterých se mnohdy nevyznají ani právníci. • . Obdobné neutěšené právnl prostředl panuje u napravováni nemajetkové u!my. _zde k ~loudění postačuje jen jeden zákon. Starý občanský zákoník se od· činěni nemajetkové újmy totiž věnuje na dvou místech - v rámci náhrady škody a~ rámci ochrany osobnosti. To vede k tomu , že poškozeni často musejf vést dve soudní řízení u dvou různých soudů jen proto, aby dosáhli spravedlivého zadostiučinění (např. za vytrpěné bolesti při ublíženi na zdraví). • P~dle nového občanského zákoníku proto již nezáleží na tom, jaká újma ~a být napravena nebo zda je škůdcem podnikatel či někdo jiný, protože se vzdy použijí jednotná pravidla (§ 2894 odst. 2). Pozornému čtenáři občanského zákoníku jistě neuniklo, že v pasáži věnované ochraně osobnosti se člověku, jehož osobnost byla dotčena , přiznává právo domáhat se toho, aby bylo od n:oprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek(§ 82). Jiz se tam však nic nestanoví o právu domáhat se zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu; to je totiž řešeno v rámci pravidel o náhradě újmy (§ 2956 a násl.).

Občanský zákoník však rozlišuje , zda byla újma způsobena porušením zákonné povinnosti, nebo porušením smluvní povinnosti. v prvním případě se z~oumá zavinění škůdce (§ 291 O), ve druhém se povinnost nahradit újmu ukláda ~ez zavinění (§ 2913), ale škůdce může na svoji obranu poukázat na zákonné ltberační důvody. Systematika pravidel náhrady újmy je v novém občanském zákoníku zvolena obdobně jako v dosavadním zákoníku. Po základních ustanoveních následuje oddíl věnovaný povinnosti nahradit újmu s tím, že po obecných skutkových P~sta.tách jsou v kodexu uvedeny některé zvláštní skutkové podstaty. Většina z nt~h Je ~řevzata s mírnými úpravami z dosavadního práva. Například škůdce. ktery neni s to posoudit následky svého jednání, lze nově zavázat k náhradě ' Jde 0 důsledek myšlenek o samostatnosti právnlch odvětvi, které však odporuji principu jed· noty. právniho 7ádu a v některých p7ipadech i selskému rozumu Srov KANDA, Antonin K ně­ kterym otázkám legislativních úprav v oblasti soukromého práva Právnlk 1990, č. 11 , s 973

258

újmy, je-li to spravedlivé se zřetelem k majetkovým poměrům škudce a poškozeného (§ 2920 odst. 2). Při újmě z provozní činnosti se škudci nově umožňuje zprostit se povinnosti hradit újmu , prokáže-li , že vynaložil veškerou péči , kterou lze rozumně požadovat, aby k újmě nedošlo (§ 2924). V případě provozu zvlášť nebezpečného se uleh čuje dukazní pozice poškozeného: je-li z okolností zřejmé , že provoz významně zvýšil nebezpečí vzniku újmy (ačkoli lze duvodně poukázat i na jiné možné příčiny) , soud zaváže provozovatele k náhradě újmy v rozsahu , který odpovídá pravděpodobnosti způsobení újmy provozem (§ 2925 odst. 2). V případě újmy způsobené věcí se odstraňuje nedůvodná zátěž pro ty, kteří neporuší právní povinnost a naopak postupují s plnou profesionalitou a podle zásad svého povolání (lege artis) , neboť povinnost k náhradě se omezuje jen na případy, když újmu způsobila vada věci (§ 2936). Objevují se i některé nové skutkové podstaty, např. újma způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi (§ 2923), která stanoví zostřenou dozorčí povinnost těm , kdo se takových osob vědomě ujmou , aniž by to bylo nutné. Nebezpečné vlastnosti mohou být jak tělesné , duševní , tak charakterové. Může jít např. o epileptika , který se v době záchvatu neovládá a může rozbít cizí věci , nebo o duševně nemocné. Nebezpečnou vlastností je též nakažlivá nemoc, kterou osoba trpí. K nebezpečným vlastnostem lze počítat též sklony k páchání trestné činnosti (zostřená povinnost dohledu tak stíhá např. nájemce, který pronajme byt osobě , o níž ví, že má sklony k páchání majetkové trestné činností) , anebo závislost na alkoholu .

Není újma jako újma Újmu můžeme vymezit jako ztrátu , kterou někdo utrpí na statku chráněném právem - tedy takovou ztrátu, kterou právo uzná za hodnou nápravy. Jistě totiž vzniká újma i zloději, kterému třetí osoba zničí pracně ukradenou věc, čímž mu znemožní její užívání, ale v takovém případě nejde o újmu v právním slova smyslu, právo ji neuznává. Újmou je jak újma na osobě (zlomená ruka , duševní útrapy způsobené ztrátou milované osoby), tak újma na právech (snížená dů­ stojnost, ztráta dobrého jména), tak i újma na majetku (poškození automobilu , ztráta dobytnosti pohledávky). Újma se v základu rozděluje na škodu a nemajetkovou újmu. Škoda je pojímána jako újma na majetku , kterou lze vyjádřit v penězích . Lze vyjít ze stávající judikatury, což se týká i rozdělení škody na skutečnou škodu a ušlý zisk (viz níže). Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Narušení osobního statku (zdraví, důstojnosti, citového vztahu k věci apod .} totiž nevede ke snížení majetku poškozeného (odhlédneme-li nyní od toho, že např. ublížení na zdraví vede vedle nemajetkové újmy i ke škodě, např. k nutnosti vynaložit peníze na léčbu}.

259

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KA2DÉHO

~ema1etkovou ůJ_mu nelze nikdy nahradit, můžeme se pouze snažit 0 její vyvázeni , např t1m , ze se pachatel omluví anebo poskytne peníze k tomu, aby si zran~~Ý č1 pomluvený člověk mohl pořídit majetek, který mu pomůže na utrpě­ nou UJmu zapomenout nebo se s ní jinak lépe vyrovnat.

Platí, že škoda se nahrazuje vždy, ale nemajetková újma jen tehdy, pokud to zákon výslovně přikáže nebo když si to strany sjednají (§ 2894). Občanský zákoník stanoví několik případů , ve kterých má poškozený právo na nápravu nemajetkové újmy. Zákonodárce tímto výčtem dává najevo respekt k imateriální stránce života jedince, neboť lidé často pociťují zásahy do svého vnitřního života tíživěji než do svého majetku . Samozřejmě nic nebrání smluvním stranám, aby si právo na náhradu nemajetkové újmy též sjednaly. Náprava nemajetkové újmy je přitom nezávislá na tom, zda poškozenému vznikla i škoda. Předně se nemajetková újma hradí tehdy, zasáhne-li škůdce do přirozených práv člověka chráněných ustanoveními první části zákoníku (§ 2956). Mezi tato práva patří právo na život, zdraví, svobodu , soukromí, čest, důstojnost, jméno apod. Nemajetková újma může mít různou podobu - fyzickou bolest, ztížení společenského uplatnění , duševní útrapy apod . Všechny se patří odčinit. Právo na náhradu nemajetkové újmy má poškozený též pří poškození věci ze svévole nebo škodolibosti - může žádat zaplacení ceny zvláštní obliby (§ 2969). Tato obliba je vyvolána náhodnými vlastnostmi věci , bere se zřetel na osobní vztah poškozeného k věci. Snad každý člověk lpí na některých věcech vice než na jiných , byť některé mají třeba i nepatrnou majetkovou hodnotu. Vážeme se tím ke své minulosti , rodině či přátelům, vyjadřujeme tím své citové zájmy - např. k věcem , se kterými jsou spojeny zvláštní vzpomínky či jsou uchovávány na památku (např. fotografie, dětské hračky a knížky), k umělecké· mu dílu, obydlí, rodinnému dědictví apod . Škodolibost i svévole jsou zvláštním druhem úmyslného jednání. Škodolibě jedná ten, kdo má ze způsobené újmy radost, komu působí potěšení , že někdo jiný utrpěl újmu , nejčastěji je výrazem momentálního vědomí škůdce o vlastní nadřazenosti. Příznačná je v tomto ohledu scéna z filmu Knoflíková válka, kdy zvitězivši parta děti trhá poraženým knoflíky s vědomím, že za to poražení budou doma biti. Naopak svévolně jedná ten , kdo jedná jen bezúčelně, čistě z rozmaru, schválnosti, umíněnosti či zvůle, např. kdy jen tak z nudy někdo obchází s korunou v ruce na ulici zaparkovaná auta a škrábe jejich lak. Náhrada nemajetkové újmy náleží též tomu , kdo způsobenou újmu důvodně vnímá jako osobní neštěstí (§ 2971 ). Tak je tomu ale pouze v těch případech, kdy to odůvodňuji zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem - zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost anebo zpusobil-li Újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné Poslední případy, kdy zákoník výslovně přikazuje nahradit i nemajetkovou újmu , JSOU obsaženy v právní úpravě zájezdu Ude o ztrátu radosti z dovolené,

260

ŠKODILS? NAHRAO !

kterou zákoník pojmenovává jako újmu za narušení dovolené - § 2543 odst. 1) a v právní úpravě spolkového práva (při porušení členského práva člena spolku - § 261).

... a ani porušení zákona není vždy stejné Další důležitá koncepční změna spočívá v důsledném odlišení toho, zda škůdce porušil povinnost stanovenou zákonem, nebo povinnost vyplývající ze smlouvy. Vychází se z toho, že smlouva vytváří mezi stranami pevnější , bližší pouto založené na vzájemné důvěře , že strany budou své povinnosti řádně a včas plnit; proto je povinnost k náhradě smluvní újmy ve vztahu ke škůdci přísnější. Základní odlišnost je v tom, že v případě porušení zákonné povinnosti se na straně škůdce vyžaduje zavinění (§ 291 O), kdežto v případě porušení smluvní povinnosti nikoli (§ 2913). Toto rozdělení není našemu právu neznámé. Na stejném principu je postavena smluvní náhrada škody v obchodním zákoníku (oproti právní úpravě ve starém občanském zákoníku , kde se vždy vyžaduje zavinění) . Nyní tak dochází ke sjednocení právní úpravy, nadále nerozhoduje, do které oblasti smluvní povinnost zařadíme . Je však třeba si uvědomit , že za současné právní úpravy nebylo nutno rozlišovat, zda se jedná o porušení zákona, či o porušeni smlouvy. Stačilo, abychom rozhodli , zda případ patří do oblasti občanského , nebo obchodního práva, tím byl rovněž určen náhradový režim . Z toho vyplývá, že před námi v oblasti náhrady újmy stojí nový úkol - naučit se posoudit, kdy zvolit režim deliktní a kdy režim smluvní náhrady. Ke vzniku povinnosti k náhradě újmy při porušení zákonné povinnosti se stále vyžaduje splnění těchto předpokladů : vznik újmy, protiprávní čin , příčin­ ná souvislost a zavinění. První tři předpoklady prokazuje poškozený, zavinění v nedbalostní formě se presumuje (§ 2911 a 2912). Na první pohled se zdá, že se nic zásadního nemění. Opak je však pravdou. Již z textu § 2010 vyplývá, že se deliktní náhrada újmy rozpadá na dvě odlišné skutkové podstaty, což má dopad především na zkoumání prvku protiprávnosti a příčinné souvislosti. První skutková podstata v první větě § 291 O je zaměřena na ochranu konkrétních právních statků, které patří pod souhrnné označení absolutní práva. Řadíme mezi ně osobnostní práva (především právo na život, na tělesnou a duševní integritu, na svobodu), věcná práva (např. právo vlastnické, právo zástavní) a práva k nehmotným statkům (zejména právo autorské, právo k patentu). Pro absolutní práva platí, že maji do značné míry jasné ohraničení , a třetí osoby tak mohou lépe rozpoznat oblast, do které nesmějí zasahovat. Pro jejich vyšší ochranu svědčí jejich očividnost a snazší rozpoznatelnost; vznik povinnosti nahradit újmu je snadněji předvídatelný . Nabourá-li někdo autem do cizího domu, udeří-li útočník svoji oběť nebo napíše-li novinář vylhaný článek

261

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO ŠKODILS? NAHRAĎ!

o soukromých poměrech osoby XY, je zřejmé , že došlo k zásahu do b I . ho prava Jiného. a so utniDruhá věta § . 291.0 zavazuje k náhradě újmy toho, kdo porušf určité záko~em stanove~~ pravní ~r~vidlo, jehož účelem je chránit jiné než absolutní

~~vo {kdo porus1 ochranny učel daného pravidla). Duvodem omezení och p á . . .. h • • • . rany Jinych . .r v Je Je11c tezs1 ohraničitelnost. Pro zjištění účelu porušené norm · ~~~od1s_kem pře?evším výklad daného pravidla podle§ 2. Přitom nestačí~~~ 1 :1 steni, ~e pr~v.nr norma má ochranný účel, ale je třeba zjistit, koho, jak a proti cemu ma chranit. Za příkl~d muže sloužit ustanovení§ 27 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na ~ozemnich. komun~kacích . V něm se stanoví místa, na kterých nesmí fldíč v~z1dla z~stav1t - napr. v nepřehledné zatáčce a v její těsné blízkosti, před nep~ehle~nym vrcholem stoupání pozemní komunikace, na mostě , na tramvajovem pasu a~o~ - ~~je účelem těchto pravidel , resp . koho chrání? Mají usnadnit dop_ra~u, z~1_1s~1~ Je11 ~lynulost (na úzkých silnicích , v ostrých zatáčkách), nebo chranit dals1 ucastniky silničního provozu (v nepřehledných místech), např. chodce přech aze11c1 · ·· 'ho s1·1nic1, · · kteremu · . řidič automobilu svým zaparkovaným voz~dlem zt~žuje výhled? Bude tento řidič povinen k náhradě újmy, která chodci vzn1_kne v ?u~ledku srážky s jiným vozidlem , protože chodec neměl pří přechá­ zeni _do~~ vyhled? Tyto situace je třeba rozhodnout případ od případu, nelze na ne dat Jednoznačnou odpověď, záležet bude např. na tom, zda jde o místo, kde ob"!'kle ch?dci přes vozovku přecházejí, zda je toto místo tak značeno, čí naop~k J~~ o m1sto, které je chodcům stěží přístupné, zda chodec musel překo­ nat prekazku, aby se na silnici vůbec dostal, apod. . Existuje-I'. újma a protiprávní čin , je ke vzniku povinností nahradit újmu nutne, ab~ mezi protiprávním činem a újmou byla příčinná souvislost - aby újma byla nasledkem porušení zákona . V občanském zákoníku se o příčinné souvislosti mnoho nedočteme , v tom se nová právní úprava od té staré neliší. Soudy v drtivé vT · • pnpa -· d u. vyzadu11. ·· aby existence příčinné souvislostí byla _ e sine bezpe~~~ prokázána, vyžadují praktickou jistotu.2 Výsledkem je, že poškozený buď ~ncr_nn?u souvislost prokáže a získá plnou náhradu, anebo ji neprokáže a neziska ~1c. K t~ko~ému postupu však ani současný právní řád soudy neza· vazu1e, coz potvrdil í Ustavní soud, když uvedl, že nic nebrání soudům , aby svůj konsta~tní po~toj přehodnotily a ve skutkově velmi složitých případech přijaly pr~ posk_oz~neh? příznivější způsob prokazování příčinné souvislosti. 3 Nový obcansky zakon1k, který posiluje právní postavení poškozeného i v jiných ob· lastech J·e dobr ··1 •· · . • • _ -~u prr ez1tost1 k této změně . Vynutit ji však neumí, v tom bude zalezet predevs1m na přístupu vyšších soudů .

2

3

Rozsudek Nei·vyšših 0

d sou u ze dne 27 9 2006 sp zn 25 Cdo 508/2005 Nález Ustavniho soudu ze dne 12 8 2008 sp zn . j ÚS 1919/08

262

.

Zkoumání kauzality se rozpadá do několika fází - v té první zjišťujeme, jaký vztah má vůbec porušení zákona ke vzniku újmy, ve druhé fázi tento vztah hodnotíme pomocí různých hodnotových úvah. Obecně platí , že lze vycházet ze závěrů, které jsou doposud vypracovány judikaturou , určité korekce však jsou potřebné . Porušení zákona musí být nutnou podmínkou , bez níž by k újmě nedošlo právě tak, jak k ní došlo (tj. daným způsobem, v daném čase a v daném místě) ; to je východisko, které je konstantní, a vystačíme si s ním v jednoduchých případech . 4 V praxí se však vyskytují případy, kdy vedle sebe současně působí více podmínek {které lze přičíst různým subjektům) , a my nedokážeme o žádné z podmínek řfci s určitostí , že je tou skutečnou příčinou vzniku újmy. Například dva výrostci se baví tím, že ze střechy domu házejí kameny a snaží se zjistit, který dopadne dřiv. Jeden z kamenů zasáhne kolemjdoucího a zraní ho. Nedokážeme zjistit, který z obou výrostků tento kámen hodil. V obou pří­ padech byl porušen zákon, vznikla újma, ale nelze s jistotou říci, mezí kterým porušením zákona a újmou existuje vztah příčiny a následku. Nový občanský zákoník na takovou situaci pamatuje výslovně . Řeší to tím, že za škůdce považuje oba výrostky a stanoví jím solidární povinnosti k náhradě újmy (§ 2915 odst. 1); jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdci nahradí újmu proporcionálně . Takto zjištěná kauzalita je poté podrobována dalšímu zkoumání , přičemž v naší praxi dominuje teorie adekvátní příčinné souvislosti. Na tom nový občanský zákoník nic nemění. Adekvátní příčinná souvislost je dána, pokud porušení zákona podle obvyklého průběhu věcí a životních zkušeností objektivně přispělo ke vzniku újmy. 5 Ne vždy si však s teorií adekvátnosti vystačíme . Je zřejmé , že bude čím dál více doplňována teorií ochranného účelu právní normy (i s ohledem na text§ 2910 věty druhé). Tato teorie je založena na tom, že škůdce je povinen nahradit tu újmu , k jejímuž předcházení slouží porušená právní norma. Její důležitost se ukazuje např. v případě posouzení újmy, ke které došlo v důsledku silné predispozice poškozeného ke vzniku této újmy. Trpi-li člověk např. vrozenou lámavostí kostí, nemůže se škůdce , který ho uhodil a zlomil mu ruku, hájit tím, že šlo o nepředvídatelný a mimořádný, tudíž neadekvátní následek. Z teorie ochranného účelu právní normy naopak vyplývá, že účelem§ 2910 první věty je poskytnout maximální ochranu zdraví člověka , proto bude příčinná souvislost dána i tehdy, půjde-li o neadekvátní následek. K tomuto závěru ostatně dospěla i judikatura Nejvyššího soudu , byť jej takto nepojmenovává.6

• Nélez Ústavnlho soudu ze dne 1. 11 2007 sp. zn. I US 312105 5 Rozsudek Nejvyššlho soudu ze dne 24 3 2011 sp zn 28 Cdo 3471 /2009 e Srov R 1/63 nebo R 21/92.

263

OBÓANSK~

PRA VO PRO

KAŽD~HO

Smlouva, náhrada újmy a

třetí subjekty

Uzavře-li někdo smlouvu zavazu ·e se ž

. • něJ ze smlouvy vyplýva1'í •Zava·z· 11 · ' •ek spln1 vsechny povinnosti, které pro „ · e- r se ne do k provedení „ k JI základní povinnost tím že . . pn azu, poruší svok jeho splněn í· zaváže li s'e ke nzehvyvt ine .s1:dnané či zákonem stanovené úsilí 0 oveni veci podle smlouv · ' ďl š' zakladní povinnost nedodá I'1 •. d • • . Y o 1o, poru 1svoji p · ' - ra ne a vcas vysledek své činnosti ovinnost ze smlouvy lze por • 't • . . · náhradu újmy také svů · . us1 ~- ruznym1 ~rávními následky, což má pro .k . • • J vyznam. Napnklad plnl-11 někdo vadně primárně platí Z-e se pos ozeny muze dom · h t · k · ' · újmy z porušení smlou a ~ 1a_ prav z odpovědnosti za vady, tak náhrady ~· ale 1e treba posoudit, zda oba postupy nesměřuji k témuž T č h 0 cdi1. ~ lze .~otiz dosáhnout uplatněním práva z vadného plněni toho Se ne Ize omahat z Jinéh • 'h • • 0 (§ 1925). pravni 0 duvodu, tedy ani z titulu náhrady újmy Smlouva váže její strany r ť b. „ . • 'k „ • . • . · re 1m oso am sto11c1m vne smlouvy zásadně nevzni a11 zadna prava ani · · . . . povinnosti. Proto plat1 , že náhradu újmy z porušené srn Iuvni povinnosti může 'dl • . • zpravi a pozadovat pouze druhá smluvní strana. Zákon1.k vsak vyslovne uzn . . • . . . _ ava, ze mohou existovat případy kdy účel sjednané povinnosti presahu1·e smlo • • . . . uvu samotnou a muže sloužit též zájmu osoby stojící mimo smluvni zavazek Ta . •• . „ _ . · sice nemuze pozadovat splnění povinnosti ale při 1e11m poruseni může žádat náhradu . . •. K hlediskům která po · h „ .. •. _ • ma a11 urc1t, zda má třetí osoba právo na náhradu UJmy, patn predevším záJ'e t· t' ~ • . m re 1osoby na splnění povinnosti vztah mezi věrite Iem a tret1 osobou a • • • • b . •. . • rozpoznatelnost techto hledisek pro dlužníka. Příkladem muze ýt na1emni smlo ( uva ve vztahu ke členům nájemcovy domácnosti) nebo I srn ouva o vypracování I k. k oskyt . . zna ec eho posudku k ocenění nemovitosti (ve vztahu PP o~atell uvěru, který nemovitost bere do zástavy). okud Jde o smluvní n · h d · · . se na to d šk . a r~ u UJmy, bylo již řečeno, že je přísnější. Nehled1 ' ~ a udce porušeni povinnosti zavinil. To však neznamená že škůd· ce nemá zádnou mo • t · . . • . káž znos • Jak se zbavit povinnosti nahradit újmu. Stač1, proa n:;,~· mu ve s~lněnf jeho povinnosti bránila mimořádná, nepředvidatelná Ne·~~~ě~:el?~ prekážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. to být~· PUJde 0 události označované jako vyšší moc - vis maíor. Mohou 1 ive n1 pohromy různé sp 0 I če ké á šení embarga) č' .. á .' e ns události (válka , státní převrat, vyhl • 1 musí být • d J'.n Jednání třetích osob (krádež, generální stávka). Překážka nepre v1datelná vznik • ká .k ýt výsledek pravidelného bě ' . pre • z Y musí být překvapivý, nesmí to b uvést, že zá la k hu .věci. Napríklad ve vztahu k živelním pohromám lze mohou být fen V:;ě !~ré pravidelně určitou oblast postihují a komplikují dopravu, nepřekonatelná Lz:_pova~ovány. z~ nepředvídatelné. Překážka musí být též 11 ných podm' k · po.vinnost 1pres nastalou překážku splnit, byť za ztlže· ine . s většími náklady ·„ ě nejedná se 0 ne • k • s pomoci Jiné osoby a až po určené dob . pre onatelnou překážku, která by škůdce liberovala .

„.

:e

!

264

ŠKODILS? NAHRAŮI

Jakým způsobem a v jakém rozsahu se nahrazuje škoda ... Má-li být nahrazena škoda , je třeba rozhodnout o způsobu, jakým k tomu má dojít. Nový občanský zákoník k tomu přistupuje jinak než dosavadní právní úprava . Primárně se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu (naturální restitucí) . Pouze když o to požádá poškozený nebo když není naturální restituce dobře možná , přichází na řadu peněžní náhrada (§ 2951 ). Není vyloučeno , aby došlo k náhradě smíšené - zčásti naturální , zčásti peněžní. Naturální restituci nelze zamítnout z toho důvodu , že je možná jen částečně- nedostačuje-li , musí škůdce náhradu dorovnat v penězích . Přednost naturální restituce se uplatní především tehdy, požaduje-li poškozený náhradu bez toho, aby uvedl způsob této náhrady. Jinak záleží na poškozeném, jaký způsob zvolí , co bude požadovat. Praktická zkušenost ukazuje, že při soudním řešení sporu o náhradu škody většinou poškozený požaduje peněžní náhradu . Jak s ní naloží, je čistě jeho věcí - může ji použít na to, aby sám uvedl svůj statek do původního stavu , nebo může získané finanční prostředky použít na něco jiného. Podíváme-li se na naturální restituci blíže, pak její výsledný stav má být takový, jaký by byl , pokud by vůbec poškozený neutrpěl škodu . Jde-li o poškození věci , naturální restituce představuje opravu věci , při jejím odcizení její navrácení, při zničení zastupitelné věci poskytnutí věci stejného druhu a kvality. Nutno však podotknout, že navrácení v předešlý stav, kdy by oba stavy (před­ cházející škodě a porestituční) byly naprosto totožné, je iluzorní - nikdy nelze dosáhnout přesně téhož stavu . Proto je lepší hovořit o obnovení původního hospodářského stavu , kdy se snažíme o stav, který hypoteticky nejlépe odpovídá tomu, co v minulosti existovalo. Příkladem naturální restituce do hospodářsky obdobného stavu mohou být následující situace: při ztrátě nájemního práva k bytu - obstarání obdobného náhradního obydli , při ztrátě opory pozemku v důsledku odkopání jeho svahu obnovení předešlé opory např. pomocí opěrné zdi, při protiprávním pokácení ochranného lesa - zřízení větrolamů či protilavinových zátarasů (podle toho, před čím les chránil , co měl zachytit), při zničeni stromů - výsadba stromů, které dorostou obdobné výšky a objemu , a péče o ně až do doby, kdy této výšky dosáhnou Ue-li možné přímé vysazeni již vzrostlých stromů , pak i když je taková naturální restituce nákladnější , je nutné ji provést, pokud účelem stromů bylo zabránit nahlížení na pozemek poškozeného). Požádá-li poškozený o naturální restituci , je jedinou překážkou posouzení, zda je dobře možná (nejen ve smyslu faktické nebo právní možnosti, ale též hospodářské smysluplnosti). Půjde zpravidla o případy, kdy je uvedeni v přede­ šlý stav hospodářsky nesmyslné, protože by vyžadovalo nepřiměřenou výši nákladů a námahy. Hospodářská racionalita však není jediným hlediskem . Mohou k tomu přistoupit i další okolnosti, které budou svědčit ve prospěch naturální

265

OBČ:ANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

ŠKODILS ? NAHRAĎ!

restituce - např. obecný zájem na neporušeném životním prostředí nebo na zachováni kulturního dědictví. Přednost naturální restituce a užší pohled na její omezení z hlediska toho, zda je možná, se projevuje u statků , které jsou vzácné nebo Jejichž množství je omezeno (např. u pozemků) . Staré i nové soukromé právo stoji na zásadě plné náhrady škody. Poškozenému má být nahrazena skutečná škoda i ušlý zisk (§ 2952). Skutečnou škodou je snlžení již existujícího majetkového stavu, např. zničení hmotné věci nebo zánik pohledávky či to, že se stane nedobytnou; nesmíme zapomínat ani na vedlejší náklady (např. výdaje na odvrácení či z;jištění škody), neboť i ty musi škůdce nahradit. Ušlý zisk Spočívá v tom, že nedošlo _k rozmnoženi majetku, které by poškozený l)'lohl očekávat za obvyklého průběhu věci - Aapř. ztráta provozovatele nákladní přepravy, který má v důsledku dopravnl nehoqy poškozený kamion, a proto mu doložitelným zpuso~em ucháZí standardní zisk z jeho provozu. Nově se za skutečnou šk9du považµje i vznik dluhu, což judikatura doposud popírala. 7 V takovém případě vzniká poškozenému právo na to, aby ho škůdce dluhu zprostH nebo mu poskytl náhradu. Dosavadní řešení totiž nedostatečně respektuje jmění poškozeného, kdyŽ nejdříve musí ze svého plnit dluh a až poté může požadovat po škůdci náht~du. Navíc v případě, kdy dlužník nemá vlastní prostředky na vyrovnání dÍuhu, tén narůstá o příslušen­ ství, čímž se zhoršuje i právní postavení škůdce; netřeba podrobně zmiňovat, že celá situace je nevýhodná i pro věřitele.

Přejímá se osvědčené pravidlo o tom, _že soud může výši náhrady škody snížit(§ 2953). Přitom musí zvážit, jak ke škodě došlo, přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil, stejně jako k poměrům poškozeného. Náhradu ale nelze snížit, pokud byla škoda způsobena úmyslně nebo tím, kdo vystupoval jako odborník a porušil přitom odbornou péči. Na tomto místě se sluší učinit poznámku o smluvní limitaci rozsahu náhrady škody. Nová právní úprava se nedrží cesty, kterou vytyčila judikatura, když smluvní limitaci nepřipustila ani v rámci obchodních vztahů, a raději navazuje a rozpracovává ten koncept, který od 1. ledna 2012 přijal za svůj obchodní zákoník. V novém občanském zákoníku nenaleznete nikde výslovné povolení smluvní limitace náhrady škody. Tato možnost totiž vyplývá ze smluvní autonomie. Proto se pouze stanoví omezení, kdy nelze k limitaci přistoupit, resp. kdy se k takovým ujednáním nebude přihlížet (§ 2898). Nelze předem vyloučit nebo omezit povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, nebo jakékoli újmy způsobené slabší straně . V rámci určování výše škody na věci nový občanský zákoník zlepšuje postavení poškozeného. Doposud byla praxe vedena sice správným předpokladem, že nahrazení škody nemá na straně poškozeného vést k obohaceni na úkor škůdce, ale při aplikaci této zásady nebyly zohledňovány všechny okolnosti, 7

R 1412005.

266

zejména to, co musí poškozený na věc vynaložit, aby byla opět plně funkční. Tak se v praxi stává, že je poškozenému sice přiznána náhrada škody na věci , ale pouze s ohledem na její opotřebení (amortizaci). Přitom poškozený objektivně nemůže dosáhnout toho, aby věc byla opět plně funkční bez toho, aby na ni musel vynaložit další prostředky ze svého dalšího majetku . Tudíž se mu nedostává plné náhrady. Nový občanský zákoník to mění. Poškodí-li škůdce např. vstupní dveře domu , které už byly pár lety užívání opotřebované, pak je nesmyslné, aby poškozený získal jako náhradu pouze jejich cenu sníženou o amortizaci bez toho, aby bylo zohledněno , že v bazaru opotřebované dveře nekoupí a bude muset pořídit dveře nové, dražší. Samozřejmě nemůže požadovat náhradu ceny zvláštních bezpečnostn ích dveří , pokud měl doposud pouze dveře obyčejné . Nový občanský zákoník proto stanoví, že při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit(§ 2969). Nové je pravidlo týkající se náhrady při poranění zvířete(§ 2970). Občanský zákoník jíž nepovažuje zvíře za věc(§ 494) a zákonodárce tento svůj přístup promítá též do oblasti náhrady škody - zvíře není totéž co neživá věc, byť základní principy náhrady škody na zvířeti se zde uplatní obdobně . To znamená, že když je zvíře usmrceno, zraněno nebo je jinak snížena jeho hodnota, má vlastník právo na náhradu způsobem a v rozsahu stanoveném obecnými pravidly. Vedle toho se však výslovně stanoví , že je nutno nahradit náklady spojené s péči o zdraví zraněného zvířete , i když podstatně přesahují cenu zvířete; zároveň se však stanoví, že musí jít o náklady účelné . Měřítkem účelnosti je chování rozumného chovatele v postavení poškozeného. Tím se zdůrazňuje, že zvíře sice není věc, ale není také rovno člověku . Náhrada není neomezená, citová vazba ke zvířeti neodůvodňuje žádost o náhradu bezbřehých výdajů na jeho léčbu . Je zřejmé, že např. u užitkových zvířat chovaných pro výrobu živočišných produktů budou náklady zřídka přesahovat obvyklou cenu zvířete , opačně tomu bude u domácích zvířat chovaných pro potěchu či plnících v domácnosti chovatele určitou funkci (např. hlídací pes, tažný kůň) . Při posuzování účelnosti je nutno zohlednit též zvláštní vlastnosti zvířete - např. to, že jde o asistenčního psa, závodního koně, cvičenou opičku apod .

... a jak je to s

odčiněním

nemajetkové újmy

Vznikne-li poškozenému nemajetková újma, která má být dle práva odčiněna, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Jíž z lingvistického hlediska je zřejmé, že postiženému má být učiněno zadost. Má být přesvědčen , že jeho újma byla uznána , že ten, kdo ji způsobil, se určitým způsobem kaje (morální satisfakce), případně má získat peníze, aby si podle své vůle opatřil , co je mu libo, a zpříjemnil si tím život, aby tím zmírnil pocit křivdy, kterou utrpěl (peněžní

267

OBCANSKE PRÁVO PRO KA.~DEHO

satisfakce). Morálnt satisfakce může mít rúzné podoby· 0 I d .. · ·h · . · m uva, o voláni difa. muj1c1 o vyroku, uveřej.něni soudního výroku v tisku , a tím uvedení věci veře'ně 1 na pravou m.1ru, s.ou~ni ~on:tat~ván í porušení subjektivního práva apod. Zadost1~crněni ma být pnměrené. Primárně jde 0 rozhodnutf , zda postaču'e

moralni s~t1sf~~~- Ke kladné a dostatecně ucrnné odčinění

odpovědi je nutné zjištění, že zajišťuje skuteč~é způsobené

újmy.

Peněžní

satisfakce má subsi-

diárn~pC:~ahu . ;osouzení přiměřenosti Uak při volbě způsobu zadostiučinění p~1pad.~em určování výše peněžité satisfakce) záleží vždy na každé~ konkr:~n1m ~npadu - na závažnosti nemajetkové újmy, způsobu zásahu, rozsah~. u~m.y, vyznamu narušeného statku pro postiženého apod. Určování zado~truc1.neni. ~e~í ~~a.ktní vědou, neexistuje žádná bodová škála, podle které by tak pr'.

sto vest d:l~c1 knte~1um - zde stačí omluva , od této hranice jsou sam: ~la~1 1pro urcení výše peněžitého zadostiučinění) .

třeba peníze (to

. •zre~me n~jobtížnější je určování výše nemajetkové újmy při zásahu do zdravi cloveka. Život a zdraví patří k těm nejdůležitějším statkům které člověk má a .tomu odp?vídá i pozornost, kterou jejich porušení a nápravě tohoto porušenf ~e~uje novy občanský zákoník. Dosavadní právní úprava silně limituje bolestné 1nahradu ' spole cens • ke· ho up1atneni • •, a to pomoci• standard1zovanych · • . •. • •za. ztížen 1

~si penez~1ch. plnění odvislých od bodového ohodnocení příslušného ublíže~' na zdrav1 s jen minimální možností zvýšení těchto náhrad . Za ztrátu zubu

clověk obdrží 1 200 Kč, za lehký otřes mozku 2 400 Kč za ohluchnutí náleží člověku 360 tis. Kč, což je stejná částka jako v případě pdúrazové kvadruplegie (ochrnut! v~~ch čtyř končetin a trupu). Právní úprava je nastavena tak, jako by ~yl_o mozne jednoduše vyčíslit hodnotu lidského zdraví. Přitom každý případ je

jrny, každý člověk má svůj vlastní příběh .

~ová práv~í úprava tyto limity neobsahuje a v případě sporu ponechává pln~ na soudci, aby určil výši přiměřeného zadostiučinění za bolest a jiné ne-

majetkové újmy způsobené v souvislosti s ublížením na zdraví. Je zřejmé, že toto un:~ní nemůže být zcela libovolné, ale musí být vedeno metodou, která zohledni to, co je pro daný případ podstatné a určující. Každý, kdo o přiměře­ n~m zad?s.tiučinění rozhoduje, by měl mít na paměti, že zdrženlivost ve vztahu k je~o vyš~ nemuže být motivována tím, že nemajetkovou újmu nelze nikdy penezr pl~_e na~ravit, ani tím, že nemajetková újma a zvláště její rozsah se jen velmi obt1zně Zjišťuje. Podíváme-li se blíže na bolestné, pak zákoník stanoví, že bolestné jako forma odčinění za vytrpěnou bolest má tuto újmu plně vyvážit(§ 2958). Jeho úče· le~ je poskyt~~ut poškozenému peníze, aby mohl své strádání vyrovnat jiným zpusobem Vys1 bolestného je třeba na jedné straně přizpůsobit konkrétním okolnost~m Jed~otli~_ého případu, na druhé straně však musí být též vytvořeno určr~~ 0 ?Je~tivn~ měntko, které zamezí nerovnostem . To si sice na první pohled protireči s tim, ze bolest je objektivně nezměřitelná ale své ratio tato myšlenka má. Bolest Oako každá nemajetková újma) není pfímo zjistitelná ani měřitelná

268

ŠKODILS? NAHRAÓI

(subjektivn í pocit člověka nen í objektivně uchopitelný), její existenci a rozsah m ůžeme odhadnout pouze z navenek rozpoznatelných indicií. Proto se i výše bolestného primárně urč uje podle objektivně zjistitelných kritérií. Pouze touto objektivizací lze dosáhnout spravedlivé a předvídatelné praxe. Nelze tak zcela upustit od základn ích východisek založených na kategorizaci následků z lékař­ ského hlediska . V případě fyzické bolesti se na prvním místě jako objektivizační kritéria nabízejí ta , se kterými poč ítala již vyhláška č . 440/2001 Sb „ o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění : rozsah a způsob ublížení na zdraví , jeho závažnost. Podle těchto kritérií lze dospět k závěru , jak intenzivní je bolest a jak dlouho trvá . O tom by měl učinit závěr znalec z příslušného lékařského oboru , který je zcela obeznámen se stavem a léčbou pacienta . Inspiraci , jak postupovat dál , lze hledat v zahraničí. Například rakouská judikatura si v této oblasti pomáhá určitými sazbami počítanými podle dnů vytrpěné bolesti ; jejich výše je odlišena podle toho, zda jde o lehkou , střední, těžkou či nesnesitelnou bolest: lehká bolest (100 až 120 eur na den), střední bolest (150 až 220 eur na den), silná bolest (300 až 350 eur na den), nesnesitelná bolest (350 až 400 eur na den). Lehkou bolest je postižený schopen ovládnout, je jí však rozptylován a snižuje jeho schopnost koncentrace (musí např. používat určitou pomůcku berle). V nejlepším případě je schopen vykonávat svoji práci, avšak nikoli bezbolestně a s radostí. Střední bolest je dána tehdy, dokáže-li se od ní postižený částečně odpoutat a již je schopen některých činností. Těžká bolest znamená, že bolest postiženého zcela ovládá, že není přes ošetření nebo i kvůli němu schopen se od ní odpoutat, nic ho od bolesti nerozptýlí, z ničeho se nedokáže radovat, v pravém slova smyslu trpí. Nesnesitelná bolest představuje zcela extrémni případy. Je logické, že bolest se v čase snižuje, tudiž je třeba sestavit časový průběh bolesti (např. jak dlouho postižený trpěl střední bolestí a na jak dlouho přešla tato do bolesti lehké). Jak je vidno, jde o obdobné řešení, které znala "bodová vyhláška", ale umožňuje vyšší diferenciaci , není tak striktní. Především jde pouze o pomůcku k měření , ne o přesnou metodu výpočtu. Vyměření peněžité částky bolestného pouze podle nějakého pevného měřítka je nepřípustné, takové řešení by ignorovalo, že každý připad je individuální a vždy je třeba zohlednit všechny okolnosti. S pomocí obdobných objektivizač­ ních kritérií lze přistupovat i k určování výše peněžitého zadostiučinění rovněž v případech jiné nemateriální újmy (ztížení společenského uplatněni či dalších duševních útrap).

Konkurenční boj Soutěž v hospodářském styku je potřebná, musí však být vedena férovými prostředky. Nekalá soutěž jako civilní delikt je nově systematicky zařazena do

269

ŠKODILS? NAHRAŮI

OBCANSl\É PRÁVO PRO KAŽDÉHO

nového občanského zákoníku , konkrétně mezi pravidla o náhradě újmy. Nekalé se dopust1 ten , kdo se jednáním zpusobilým přivodit újmu jiným soutě­ ž1telum nebo zákazn1kum dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže (§ 2976 odst. 1). Je zřejmé , že v podstatných rysech se právní regulace nemění , je zachována jak generální klauzule, tak i demonstrativni výčet ruzných skutkových podstat nekalé soutěže . I nadále platí, že ke spáchání deliktu nekalé soutěže postačuje , aby škůdce naplnil předpoklady generální klauzule. Existuje řada jednání, která nejsou zvláštní skutkovou podstatou postižena. a přesto jsou nekalou soutěží - např. různé nepřiměřené formy lákání zakazniků . bezdůvodné zvýhodňování zákazniků anebo různé formy zabraňo­ vací soutěže . Byť se v základech regulace nekalé soutěže neměni , k některým dílčím změnam dochází. Výslovně se zavádí nová skutková podstata , která postihuje dotěrné obtěžování(§ 2986). Snad každému , kdo vlastní e-mailovou schránku, někdy přišla nevyžádaná pošta, tzv. spam . Dotěrným obtěžováním však může byt nejen hromadné rozesílání hromadné pošty, ale též např. zasílání nevyžádaného zboží, telefonické průzkumy trhu apod. Obecně se dotěrné obtěžování vymezuje jako sdělování údajů o soutěžiteli , zboží nebo službách, jakož i nabídka zboží nebo služeb s využitím telefonu , faxového přístroje , elektronické pošty nebo podobných prostředků, ačkoli si takovou činnost příjemce zjevně nepřeje , nebo sdělování reklamy, při kterém její původce utají nebo zastře údaje, podle nichž ho lze zjistit, a neuvede, kde příjemce může bez zvláštních nákladů při­ kázat ukončení reklamy. Rozesílá-li se reklama na elektronickou adresu, kterou podnikatel získal v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytnutím služby, nejde o dotěrné obtěžování, pokud podnikatel tuto adresu používá k přímé reklamě pro vlastní zboží nebo služby a druhá strana reklamu nezakázala, ačkoli ji podnikatel při získání adresy i při každém jejím použití k reklamě zřetelně upozornil na právo přikázat bez zvláštních nákladů ukončení reklamy. Ke změnám dochází v postavení právnických osob oprávněných hájit zájmy soutěžitelů nebo zákazníků. Nově se nyní tyto právnické osoby mohou bránit i vuči srovnávací reklamě , což doposud nebylo možné. K dílčím formulačním změnám dochází ve skutkových podstatách klamavé reklamy a srovnávací reklamy, a to v duchu příslušných evropských směrnic . soutěže

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

Nové pojmy

•

dotěrné obtěžování

•

Právni úprava významně změněná co do obsahu jednotná pravidla pro odčiněni újmy - majetkové

•

i nemajetkové odlišná pravidla při porušení zákonné povinnosti a smluvni

• •

povinnosti přednost naturální restituce před relutární . posilení postaveni poškozeného při náhradě škody na věci

•

Zcela nová právní úprava umožnění smluvní limitace náhrady škody před jejím

• •

•

vznikem náhrada škody vzniklé porušením smluvní povinnosti v některých případech i osobám stojícím vně smlouvy nové skutkové podstaty - újma způsobená osobou s nebezpečnými vlastnostmi - újma způsobená informaci nebo radou zrušení tabulek pro odčinění bolesti a ztížení společenského uplatnění

•

náhrada újmy při poškození věci ze svévole nebo

• •

škodolibosti náhrada při poranění zvířete nová skutková podstata nekalé soutěže - dotěrné obtěžování

271

270

VYDEJ , CO TI NEPAT~I

Bezdůvodné obohacení

že někomu do jeho jmění něco přibylo , že získal určitou hodnotu . Nabytí majetkové hodnoty je bezdůvodným obohacením, pokud pro obohacení nebyl řádný důvod . Případy, kdy někdo plní někomu beze smlouvy nebo na základě neplatné smlouvy nebo podle smlouvy následně zrušené anebo kdy někdo plní věřiteli v domněni , že je dlužníkem , přestože ve skutečnosti je dlužnikem někdo jiný, se řadí mezi typické situace, kdy dochází k bezd ůvodnému obohacení. Právni pravidla o bezdůvodném obohacení stanovují, kdy obohacenému vznikne povinnost vypořádat se s ochuzeným, a také co má být ochuzenému vydáno. K úpravě bezdůvodného obohacení ve starém občanském zákoníku se ustálil výklad , že obecný výměr zákona vyjádřený slovy .Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí , musí obohacení vydat" je jen zákonodárcovou samomluvou bez normativního významu , že nezakládá práva a povinnosti. Judikatura tedy dospěla na tomto podkladě k závěru , že povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniká jen z konkrétně uvedených zákonných důvodů , jimiž jsou plnění bez právního důvodu , z neplatného právního úkonu, z právního důvodu , který odpadl , nebo plnění za toho, kdo měl po právu plnit sám, jakož i prospěch získaný z nepoctivých zdrojů . Při těchto konkrétních důvodech obohacení vznikla striktně stanovená povinnost obohacení vydat, a to i v případech , kdy pro to není rozumný důvod . Přišel-li vlastník rodinné vilky ke svému domu odpoledne z práce a našel-li upravený živý plot kolem svého obydlí a usmívajícího bezdomovce před brankou tvrdíciho, že vlastníku - jakkoli ujednáno nebylo nic- zkrášlil plot bez právního důvodu , a tím ho bezdůvodně obohatil , a že tedy žádá, aby mu byla vydána peněžitá náhrada, protože obohacení záleželo ve výkonech, nebyla proti tomu obrana. Nový občanský zákoník tento přístup mění s poučením v zahraničních úpravách (Německo, Švýcarsko, Itálie, Nizozemsko aj .) i ve výsledku akademických projektů zpracovaných na komunitární úrovni, mezi nimiž na prvním místě vystupuje Návrh všeobecného referenčního rámce (DCFR) 1• Východiskem je generální klauzule § 2991 odst. 1 stanovujíci obecnou povinnost obohaceného vydat ochuzenému, oč se na jeho úkor obohatil , za předpo­ kladu, že k obohacení došlo bez spravedlivého důvodu . Tím se vrací právnimu pravidlu, že obohacení musí vydat ten, kdo se na úkor jiného obohatil bezdů­ vodně , jak je formuloval § 451 odst. 1 starého občanského zákoníku, jeho normativni obsah a smysl. V tom je mimo jiné příčina , že nový zákoník neuvádl jako zvláštni skutkovou podstatu prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, jak tomu bylo dosud . Kdo se obohatil nepoctivě , obohatil se bez spravedlivého důvodu . Čtyři typické přiklady bezdůvodného obohacení uvádí příkladmo druhý odstavec§ 2991 .

Právo na vydání bezdůvodného obohaceni stojí vedle práva na náhradu škody. ?bojí se liší v tom, že pro náhradu škody má význam, že někomu vznikla škoda, ze někdo ztratil na svém Jmění. Pro bezdůvodné obohacení má naopak význam,

' Materiál je v českém prekladu dostupný in: Raban, P et al . DCFR - prvnl výstup na cestě k Evropskému zákonlku soukromého práva Karlovarská právnl revue (prlloha). 2008, č . 2. Preklad bohužel vykazuje značnou chybovost

Vydej, co ti nepatří

Většina lid! má snahu rozmnožovat své statky, protože kdekdo se chce mít lépe, než se měl dosud, a kdo má děti, chce je co nejlépe zabezpečit, aby se měly lépe, než se má on. K obohacen! vedou různé cesty, ale právo dbá, aby se tak dělo fádným způsobem. Proto ustanoveními o náhradě škody stíhá protiprávní činy, jimiž se někdo obohatí na úkor druhého. K obohacení může ale dojít 1 náhodou nebo bez přičinění toho, komu se majetek zvětšil. Jdu-li do obchodního domu a uvítají-li mne tam jako miliontého zákazníka, který vyhrává automobil nebo zájezd kolem světa, obohatím se, aniž se o to zvlášť zasloužím. Bez svého přičínění se obohatím i v případě, kdy mi přijde na účet několik tisíc proto. že si plátce peněžních prostředků spletl při psaní čísla účtu, na který chtěl platbu poslat. V obou případech se obohatfm v důsledku náhody, přesto i laik dobře pochopí rozdíl mezi nimi a cítí, že v druhém případě má být obohacení vydáno tomu, kdo se zmýlil. Právní pravidla stanovující povinnost vydat obohacení nabyté bez spravedlivého důvodu zná právo odpradávna. Taková pravidla obsahuje i dosud platný občanský zákoník. Ten nový na ně navazuje a rozvádí je s poučením v zahraničních úpravách. Nový zákoník bere v úvahu, že k obohacen! bez řádného dů­ vodu může dojit i v jiných případech, než jaké se vyvozovaly ze zněnl starého zákoníku, leč 1 to, že obohacený má mít možnost bránit se proti požadavku na vydání toho, co získal, přičemž rozhodující musf být hlediska poctivosti a dobré víry Starý zákoník označoval zúčastněné osoby jako toho, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, a jako toho, na jehož úkor byl pfedmět bezdůvodného obohacení získán. Nový občanský zákonfk pojmenoval tyto osoby jednoduše jako obohaceného a ochuzeného.

272

273

OBCANS KÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

Předně je to ziskánl majetkového plnění bez právního důvodu . Stejnou formulaci najdeme 1ve starém zákoníku . Pokud se někdo obohatí na úkor majetku jiného, aniž pro to je platný právní důvod (smlouva, povinnost uložená zákonem, popřípadě soudním rozhodnutím) , pak musí s ochuzeným vypořádat , co získal. Nova uprava se však od staré liší v tom, že již výslovně neuvádí jako zvláštnl duvod vzniku bezduvodného obohacení plnění z neplatného právního úkonu Oednání), jak to dosud zdůrazňoval starý zákoník. Není-li platné právní jednání, není ani právní důvod k plnění. To je první změna . Druhá se pojí se skutečností , že v řadě každodenních situací poskytujeme jiným různé hodnoty, aniž pro to je právní důvod a aniž chceme, aby tu nějaký právní důvod byl, protože v našem úmyslu není právně se zavázat - jen se chováme podle nějaké společen­ ské konvence (muž přinese ženě květiny, někdo pozve obchodního partnera na oběd , jiný vhodí do kostelní kasičky tisícikorunovou bankovku). I to jsou plnění bez právního duvodu , ale při nich nepochybně nelze konstruovat povinnost tako· vé plnění vydat. Na to pamatují liberační důvody, o nichž bude ještě pojednáno. Muže se stát, že máme platnou smlouvu, ve shodě s ní plníme, ale následně se smlouva zruší. Pak bylo plněno z právního důvodu, který odpadl, např. pro· tože jedna ze stran od smlouvy odstoupí nebo protože smlouva byla uzavřena s rozvazovací podmínkou a splnění podmínky smlouvu rozvázalo. I z těchto důvodů dochází k bezdůvodnému obohacení a nový občanský zákoník tako· vou skutečnost výslovně uvádí (stejně jako starý zákoník) jako zvláštní případ bezdůvodného obohacení. Také případ bezdůvodného obohacení, k němuž dojde plněním za jinou osobu, ač ta měla plnit sama, nebyl dosavadnímu právu neznámý a nový ob· čanský zákoník jej přebírá i do nové úpravy. Vedle těchto tří zvláštních důvodů bezdůvodného obohacení, které známe z dosavadní úpravy, přišel nový občanský zákoník ještě s jedním, který js~e dosud neznali a který je vymezen jako protiprávní užití cizí hodnoty. V souvis· losti s touto skutkovou podstatou se často uváděl případ fotografií zachycujícich stárnoucí a stále slavnou českou herečku bez oblečení na balkoně hotelového pokoje během Její dovolené uveřejněných před několika lety v bulvárním de· niku Deník je sice získal od fotografa platnou smlouvou, přesto je vzhl~d.~m k právu ženy na ochranu osobností a soukromí použil neoprávněně a iei~ch užitím se obohatil na prodejnosti zvýšeného nákladu příslušného vydáni. ~eide však jen o tyto případy. Využití zákonného pravidla je širší (třeba při proti~ráv~ ním použití hlasu známé osobnosti - např. prohlášení někdejšího premiéra. .Kdo z vás na to má?u - k mobilnímu vyzvánění) všude tam, kde chybí souhlas dotčeného a kde nejde o využití zákonných licencí omezujících osobni a osob· nostní práva např . pro zpravodajské účely. r 1 Široce formulovaná povinnost vydat obohacení opřená v generální klauzu o abstraktní podmínku absence spravedlivého důvodu by mohla vyvolat po~ chybnosti, na které případy dopadá a kdy je naopak vyloučena . Pochybnosti

274

VYDEJ , CO TI NEPATŘI

mohou vyvolat i některé konkrétně formulované důvody, neboť nemusí být jisto, jak daleko sahaj í. Proto zákoník stanovuje , kdy povinnost vydat bezdůvodné obohacení nevzniká. Za tím ú čelem formuluje v § 2992 a 2997 liberační důvo­ dy, jimiž se obohacený osvobozuje z povinnosti vydat, co získal. Předně jde o případy, kdy někdo plnil jinému dluh , který plnit nemusel. Plnil-li někdo dluh ze sázky nebo hry i v případě , že nešlo o hru nebo sázku provozovanou na základě úředního povolení, anebo plnil-li dluh promlčený , nemůže se domáhat vydání toho, co plnil , s oduvodněním , že uspokojil nežalovatelnou pohledávku . Ani v případech , kdy dlužník plnil dluh předčasně a věřitel takové plnění přijal , nemůže dlužník namítat, že se věřitel obohatil bezduvodně , jakkoli příslušnou hodnotu získal dříve , než ji získat musel. Stejně jako dosud nevznikne bezdůvodné obohacení ani podle nové úpravy za situace, kdy někdo plnil dluh neplatný jen pro nedostatek formy. Jakkoli se tedy např. vyžaduje písemná forma pro ručitelské prohlášení , nemůže se ručitel domáhat po věřiteli vrácení toho, co mu plnil za dlužníka, přestože se k ručitel­ skému závazku přihlásil jen ústně . S odkazem na nedostatek písemné formy svého prohlášení může sice plnění odmítnout, leč plnil-li přesto , pak zpětné vydání požadovat nemůže . Přitom je lhostejné, zda ručitel o neplatnosti svého prohlášení věděl, anebo zda se mylně domníval, že je i ústní prohlášení platné. K opačnému výsledku by bylo nutné dospět , pokud by skutečnou příčinou ručitelova plnění nebylo jeho rozhodnutí splnit, co ústně slíbil, ale něco jiného typicky donucení hrozbou , lstí nebo zneužití ručitelovy závislosti na věřiteli. Bezdůvodné obohacení nevznikne ani v případech , kdy někdo obohatí jiného s darovacím úmyslem, nebo dokonce bez úmyslu založit právní závazek Uak tomu je např. u spropitného). Tak tomu je i tehdy, když někdo poskytne něco jinému, ač ví , že v tom směru nemá právní povinnost, v očekávání protislužby nebo odměny (což je např. případ usmívajícího se bezdomovce, který bez smlouvy zvelebil živý plot, nebo mladíků omývajících přední skla automobilů nuceně stojících na červenou na křižovatce) . O bezdůvodné obohacení nejde ani v případě , když někdo majetkově profituje v důsledku jednání jiného, pokud ten jednal ve svém výlučném osobním zájmu . Pokud by si např. Brad Pitt koupil vilu na pražské Ořechovce a natrvalo se tam s Angelinou Jolie přestěhovali, zcela jistě by se zvýšily tržby v místních penzionech, kavárnách a restauracích . Zastaví-li vlastník v předměstské továrně dosavadní hlučnou a prašnou výrobu a upraví-li stavbu továrny na lofty, ovlivní to příznivě cenu okolních nemovitostí i výši nájmů v místě . Rovněž v těchto případech jistě dojde k obohacení v dusledku chování jiných osob, je však vyloučeno, aby vznikala povinnost obohacení vydat nebo nahradit je v penězích . K bezdůvodnému obohacení nedojde ani v případě, když někdo poskytne něco jinému bez úmyslu právně se vázat. Sem spadají případy označova~~ souhrnně jako společenské úsluhy. Pokud mladý muž donese slečně kyt1c1 a pozve ji na večerní schůzku, nedomůže se náhrady vynaložené investice,

275

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO VYDEJ , CO TI NEPAT~I

jestliže na ni bude za soumraku v parku marně čekat Pornu' z·e 1· „ • • . • • • • • • - 1 JlílY m1adlk starence donest domu tezky nákup, nedomuže se náhrady za vynaložen · ča a námahu , pokud si následně uvědomí, že k pomoci nebyl povinen. Y s

. Konečně zákoník vylučuje podle vzoru Rakouska a Německa možnost domahat _se vráceni t_oho, co někdo plnil jinému vědomě za tím účelem, aby obohaceny vykonal neco nezákonného. I když v řadě případů bude následkem toho ne~latná smlouva - např .• koupě" ledviny nebo dítěte - přesto straně, ktera plnila, právo na vrácení plnění nevznikne. Půjde-li o formu trestné činnosti (např. odměna nájemnému vrahovi za zabití člověka) , je v možnostech trestního práva zohlednit to mimo jiné propadnutím věci nebo peněžitým trestem. Z poněkud jiných důvodů se vylučuje povinnost vydat plnění poskytnuté vědo­ mě za nemožným účelem ; věděl-li ten, kdo plnil , že plnění směřuje k nemožnému účelu (naučit strom mluvit), pak jde v podstatě o skryté darování. Při plněních bez právního důvodu, z právního důvodu , který odpadl, nebo v dalšich případech naplňujících skutkové podstaty bezdůvodného obohacení může být obohacen nejen přímý příjemce takového plnění, ale i třetí osoba. Pošlu-li omylem 10 milionů eur na cizí bankovní účet, neobohatí se jen majitel účtu, ale i banka, která tyto peněžní prostředky využije při svém podnikání. Převedu-li neplatnou smlouvou nájemní dům , neobohatí se jen osoba, která získá držbu domu, ale mohou se obohatit i nájemci bytů, pokud jim např. bude vyměřeno nájemné nižší než obvyklé v daném místě a čase . Jsou i tyto další osoby povinny ochuzenému něco vydávat? Starý občanský zákoník k této otáz· ce mlčí. To může vést k různým úvahám a ke konstrukci různých nároků. Nový občanský zákoník dává v§ 2995 jednoznačnou odpověď. Tyto osoby zásadně nemusejí vydávat nic. Výjimka dopadá jen na případy, kdyby ochuzeného při· měly k plnění lstí, hrozbou nebo zneužitím závislosti anebo kdyby ochuzený nebyl plně svéprávný. Jestliže došlo k bezdůvodnému obohacení, musí být vydáno. Povinnost vydat stíhá obohaceného, právo domáhat se vydání náleží ochuzenému. Někdy nemusí být zcela jasné, na čí straně k ochuzení došlo. Stalo se, že menšinový spoluvlastník nemovitosti pronajal celou nemovitost a nájemce věděl, že mu věc pronajímá ten, kdo k tomu není oprávněn . Jakkoli byl tímto skutkem ochuzen většinový spoluvlastník nemovitosti, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení vzniklo jen mezi tím, kdo protiprávně pronajal ne· movitost, a tím, kdo se stal protiprávně nájemcem, a že většinový spoluvlastník právo na vydání bezdůvodného obohaceni nemá.2 Proto se občanský zákoník proti těmto judikatorním závěrům negativně vymezil výslovným ustanovením 2

Rozhodnuti Neivy~šiho soudu ze dne 20 4 2005 sp zn 33 Odo 369/2004 Menšinový spoluvlastnik v tomto př1padě porušil právni povinnost a způsobil většinovému spoluvlastniku škodu To nikdo nepopírá a ie zrejmé, že většinový spoluvlastnik má vůči menšinovému právo na náh~adu š~ody To však samo o sobě neznamená, že by neměl mlt altemativnl právo .na vydám bezduvodného obohacení vůči ná1emc1 Osoba dotčená ve svém vlastnictvi protiprávnl

276

§ 2994. Stanovil , že pokud se dá věc k užívání nebo požívání jiné osobě a pokud ta není v dobré víře , má právo na náhradu vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli. Někdy může být složitá odpověď na otázku , co má být vydáno.

v základní

rovině to je jednoduché: má být vydáno, co bylo předmětem bezdůvodného

obohacení. Problém nevzniká u movitých věcí určených podle druhu , jako jsou peníze, dvacet vajec nebo tři metrické centy brambor. Pak musí být vydáno určité množství peněz , vajec, brambor. Jde-li však o věc určenou individuálně (portrét paní Bubelové od Otakara Kubína), nemusí být v řadě případů její vydání dobře možné. Věc může být dále převedena , může se ztratit pří stěhování , podlehnout zkáze při požáru domu . V takovém případě musí být vydána peněžitá náhrada ve výši obvyklé ceny předmětu . To platí bez výjimky v případech , kdy bylo plněno podle úplatné smlouvy, která nebyla platná nebo která byla zrušena (např. odstoupením od ní). Vzniklo-li však bezdůvodné obohacení z jiné příčiny (např. získal-li obohacený portrét paní Bubelové neplatnou darovaci smlouvou) a byl-li obohacený poctivý, spoléhal v dobré víře na platnost smlouvy, pak musí vydat jen to, co rozsahem odpovídá jeho obohacení v době , kdy právo na vydání bylo uplatně­ no. Zničil-li se obraz již dříve , povinnost nahradit ochuzenému jeho cenu v tomto případě nevzniká. Prodal-li obohacený obraz dále, má na výběr, zda ochuzenému vydá peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, anebo zda mu vydá, co prodejem obrazu získal - může si tedy z těchto dvou zvolit i částku nižší. Dal-li obohacený obraz někomu darem, pak není povinen ochuzenému nic plnit ani ten, kdo obohacení nabyl , ani obdarovaný, pokud byl v dobré víře . V těchto případech se chrání poctivost nabyvatele. Naproti tomu v případech , kdy obohacený nebyl v dobré víře, musí vydat vše, co získal, tedy hodnotu, kterou nabyl v době obohacení, a všechny plody a užitky získané z předmětu obohacení. Nabyl-li tedy někdo ve zlé víře bez spravedlivého důvodu pozemek s domem s nájemními byty, musí ochuzenému vydat nejen pozemek s domem, ale i zisk z nájemného. Kromě toho musí ochuzenému nahradit ještě užitek, který by byl ziskal, pokud by k bezdůvodnému obohacení nedošlo. Pokud obohacený nebyl v dobré víře a dům prodal, pak je na ochuzeném, aby požadoval za dům náhradu buď ve výši jeho obvyklé ceny, anebo ve výši ceny, jakou obohacený prodejem domu utržil - může si tedy zvolit i částku vyšší. I v úpravě bezdůvodného obohacení se tedy nový občanský zákoník staví vstřícně k poctivosti a dobré víře . Kdo nabyl obohacení v dobré víře, musí vydat jen to, co na úkor ochuzeného získal. Získal-li milion Kč, musí vydat milion Kč. Pokud ale nabyl tuto částku, aniž byl v dobré víře - byla mu připsána na účet a obohacený musel od počátku vědět, že mu plátce nic nedlužil - pak musí manipulaci menšinového spoluvlastnlka i ná1emce musl být prece efektivně chráněna (a to napr I pro prlpad, že by se menšinový spoluvlastnlk ocitl v úpadku a nebyl s to škodu nahradit)

277

OBČ:ANSK!: PRÁVO PRO KA2DÉHO

vydat mll1on 1s úroky a kromě toho ochuzenému nahradit, oč přišel ztrátou pfílez1tosti penize investovat podle svého (tedy v podstatě ušlý zisk). Plní-li s1 strany podle neplatné smlouvy anebo podle smlouvy, která byla posleze zrušena, vzrnka často obtíž v tom, že si strany plnily vzájemně . Každá ze stran se tedy ocitne současně v postavení obohaceného i ochuzeného. Dosud se tyto případy řešily tak, že osoba , která se domáhala vydání toho, co druhé straně sama dala , musela v žalobním návrhu konstruovat i svoji ekvivalentní povinnost poskytnout žalovanému protiplnění . Nabyl-li tedy někdo např. Kubínuv portret pan i Bubelové za 400 tis. Kč a byla-li smlouva neplatná , musel soudu navrhnout, aby rozhodl , že žalovaný je povinen žalobci zaplatit 400 tis. Kč proti vydání obrazu . Portrét paní Bubelové", olej na plátně 92 x 73 cm, signovany . Coubine" vpravo dole v dřevěném zlaceném dobovém rámu. Nová úprava vycház1 z pojetí, že není věcí žalobce, ale že je věcí žalovaného, aby uplatnil své pravo. Z toho duvodu § 2994 nového občanského zákoníku jen stanovil, že domáhá-li se jedna ze stran vrácení toho, co plnila, neni dotčeno právo druhé strany namítnout vzájemné plnění. Vyloučeny nejsou situace , zvláště představuje-li předmět bezdůvodného obohacení hmotná věc , že na ni obohacený vynaložil určité náklady - nechal u domu opravit střechu , kterou zatékalo, dal vyměnit netěsnící dřevěná okna za plastová , niku v průčelí opatřil sochou od Karla Nepraše. V těchto případech vznikne obohacenému jednak právo na náhradu nutných nákladů vynaloženych na vydávanou věc, jednak právo oddělit od věci to, čím věc na svůj náklad zhodnotil - nesmí však zhoršit podstatu vydávané věci. Neprašovu sochu si tedy oddělit muže, plastová okna však nikoli.

Versio in rem Jistým doplňkem právních pravidel o bezdůvodném obohacení jsou tři ustanovení týkající se upotřebení věci k prospěchu jiného, pro něž právníci užívají latinské označení uvedené v nadpisu(§ 3012 až 3014). Tato ustanovení byla 3 setrvale součástí našeho právního řádu od roku 1811 až do roku 1991, kdy byla zrušena obchodním zákoníkem. Hlavní rozdíl proti úpravě bezdůvodného obohacení je v tom , že v případě upotřebení věci k prospěchu jiného nejsou upraveny liberačni duvody. Vznikne-li tedy povinnost plnit podle těchto ustanovení, nemuže se z ní dlužník vyvázat poukazem na liberační důvod , a pokud věřitel plnění požaduje, musí se mu vydat. Nejsrozumitelnější je poslední z těchto ustanovení. Formuluje právní pravidlo. že ten , jehož věc byla ve stavu nouze obětována k odvrácení větší ško· dy má právo na poměrnou náhradu od každého, kdo měl z oběti užitek. Jde 3

VYDEJ , CO TI NEPATŘI

o odraz starého antického pravidla, které puvodně mířilo na záchranu potápějí­ cí se lodi. Byla-li loď např. poškozena v bouří a byl-li do moře vyhozen náklad, aby se zachránila loď před potopenim a hlavně životy námořníku a cestujících, uplatnilo se stejné pravidlo, jaké čteme v§ 3014 nového občanského zákoníku. že může dopadnout i na jiné případy než na cestování lodí nebo balonem , např. na situace vyvolané povodní , je jistě nasnadě . Ustanovení § 3013 se zdánlivě kryje s právním pravidlem, podle kterého se bezdůvodně obohatí ten , za něhož bylo plněno , co měl po právu plnit sám. V § 3013 se totiž ukládá tomu , za něhož byl učiněn náklad , který byl povinen sám učinit , povinnost poskytnout náhradu osobě , která náklad vynaložila. Rozdíl je ve slovech „ plnění " a „náklad". Plněním se rozumí poskytnutí hodnoty v režimu soukromého práva (otec zaplatí synův dluh), nákladem poskytnutí hodnoty v režimu práva veřejného (matka zaplatí za syna daň z příjmu) . V praxi se stává , že minoritní akcionáři žalují jménem akciové společnosti členy před­ stavenstva o náhradu škody. Plátcem soudního poplatku je tudíž akciová společnost, která nezřídka vynaložení takového nákladu odmítá . Pak nezbude, než aby minoritní akcionáři uhradili žalobní poplatek sami. Podle dosavadní úpravy došlo na straně akciové společnosti k bezdůvodnému obohacení , podle nové úpravy půjde o případ právě vyložený. První ustanovení z těch , která se věnují upotřebení cizí věci ku prospěchu jiného, stanoví, že vlastník věci , kterou někdo použil k prospěchu jiného, aniž měl v úmyslu obstarat cizí záležitost, má právo na náhradu hodnoty věci v době upotřebení , pokud mu jeho věc dobře vydat nelze. Jde např. o situaci , kdy někdo použije stavební materiál k opravě stavby v domnění , že materiál i stavba patří jemu, ale následně se ukáže, že materiál patři druhé osobě a stavba osobě třetí. Uvedená ustanovení budou používána zřídka a nastoupí, pokud právní pří­ pad nebude možné vyřešit podle právních pravidel o bezdůvodném obohacení. Vyplňuji však mezeru , která by jinak v soukromém právu vznikla .

ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ

•

• •

Nové pojmy ochuzený Právní úprava významně změněná co do obsahu zavedeni kritéria spravedlivého důvodu rozšíření pravidel chránících dlužníka - byl-li k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou nebo zneužitím závislosti

S p7estávkou let 1950 až 1963

278

279

OBÓANSKE PRÁVO PRO KA2DÉHO

•

nová pravidla pro náhradn í plněn í, nelze-li bezdůvodné obohacení vydat

•

rozš í řen í ochrany poctivého příjemce

Zůstavuji

Zcela nová právní úprava

dědíš

• •

zvláštní pravidlo při obohacení třetl osoby a při plnění za zakázaným nebo nemožným účelem nové pravidlo při bezdůvodném obohacení nabytém zásahem do přirozeného práva člověka

Jakmile přijdeme na svět, spojí právo s životem každého z nás nejrůznější právní účinky rozvíjejíc! se a hromadíc! se s tím, jak stárneme. Sled životních událostí vede k tomu, že člověk představuje pevný bod, k němuž se vážou práva a povinnosti. Posledním vydechnutím konči náš život. Tím ve světě práva zaniká rovněž naše právní osobnost. S ní pak i to, co právo s člověkem spojilo tak těsně, že to musí zaniknout současně s jeho existencí na tomto světě . Nejde jen o většinu práv osobních a rodinných, ale i o některá práva majetková - buď proto, že byla vázána na dobu života jednotlivce (např. právo na doživotní bydlení, právo na plnění ze smlouvy o důchodu), anebo proto, že nikdo jiný než ten, kdo se k plnění zavázal, povinnost splnit nem ůže (např. napsat literární dílo, portrétovat objednatele obrazu) . Leč mnohé z toho, co člověku za jeho života patřilo, po něm zůstává a trvat musí: především v zájmu jiných osob. Nás v této souvislosti prvoplánově napadnou dědici. Myslet se však musí i na věřite­ le zemřelého, kteří by sotva přistoupili na myšlenku, že smrtí dlužníka zaniknou jejich pohledávky. Po zemřelém nezůstává jen majetek, ale i dluhy - celé jeho jmění. To tvoří pozůstalost - jmění, které ztratilo svého pána a hybatele, své těžiště. Proto se musí rozhodnout, komu pozůstalost připadne. Primitivní společnosti to vyřešily jednoduše. Dluhy zemřelého jeho smrtí zanikly a majetek byl živým ponechán k volné okupaci nebo automaticky připadl nějakému širšímu celku - kmeni, rodu, rodině. Obdobnou myšlenku najdeme ještě na počátku 20. století v sovětském Rusku, které dekretem z května 1918 dědění zakázalo: pokud někdo zemřel, připadl jeho majetek státu. Tak daleko naše právo nešlo ani v nejtemnějších dobách. I občanský zákoník z roku 1950 děděni ze závěti i ze zákona připustil. Hlavní myšlenky této úpravy, která jen z dálky připomíná standard evropské konvence, zni dosavadním právem stále. Jsou to: úzce vymezené skupiny (třídy) zákonných dědiců a kategorické omezení zůstavitelovy testovací svobody. První myšlenka sleduje záměr, aby se k majetku zemřelého dostal co nejsnáze stát: čim méně bude dědických tříd, tím dřív přijde stát na řadu. Druhá sleduje cil, že dědici musí se zděděným majetkem nakládat v zájmu celku hospodářsky účelně (v souladu se zásadami ekonomiky řízené direktivně státním plánem). Jakkoli smysl těchto opatřeni

280

281

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAlD~HO

v nových společenských podmfnkách dávno vyčpěl a jejich původní účel si už ani neuvědomujeme. představují tato opatření až do účinnosti nového občan­ ského zákoníku stále součást našeho práva. To má v souvislosti s dalšfmi koncepčními přístupy starého dědického práva závažné sociální důsledky.

Proč se vlastně dědí?

Dědické právo sleduje zachování hodnot pro budoucnost. Velká skupina lidí, kteří nějaké hodnoty vytvářejí - a nemusí to být jen umělecká díla, prosperující obchodní závody nebo cenné stavby uchovávané pečlivě v dobrém stavu po něko­ lik generací; může to být i rodinný domek pořízený na venkově pracně a s letitým uskrovňováním - , má starost, jaký osud čeká tyto hodnoty, až zemře, kdo je získá a jak s nimi bude naloženo. Nejednou se stává, že se člověk, který toho celoživotním snažením vytvořil z makroekonomického hlediska velmi málo, trápí nad tím, jak podělí své nejbližší co nejspravedlivěji , co bude s uchovávanými rodinnými památkami, jaký osud postihne po pánově smrti jeho věrného psa, který je poslední léta jeho nejbližším společníkem. Rozhodne-li se pořídit závětí, vtělí do ní po dlouhém zvažování svá rozhodnutí a přání. Lidská společnost staví na úctě k mrtvému a respektu k projevu jeho poslední vůle jako na jedné ze svých základních hodnot. Ne tak naše dosavadní právo: pro ně je závěť nezávaznou samomluvou mrtvého - podělí-li zůstavitel dědice podle svého uvážení, nebrání jim to, aby nad jeho poslední vůlí mávli rukou . Projeví-li pořizovatel v závěti přání, aby dědic zajistil zůstavitelovu psu dobrou péči, nebude na újmu dědicova dědic­ kého práva, dá-li psa den po zůstavitelově smrti utratit. Kdo to při rozhodování, co bude s jeho jměním , neví, kochá se planými nadějemi. Kdo ví, ztrácí motivaci. Nejčastěji se v praxi jako dědický titul neuplatňuje závěť, ale zákon . Zákon stanoví , že po zemřelém dědí ti, kdož s ním byli spjati nejúžeji - pokrevním nebo manželským poutem. Zákonná konstrukce, podle níž dědí postupně děti a manžel, rodiče a další příbuzní , sleduje koncept běžného soužití spořádané rodiny. Tento model v mnoha případech dobře vyhovuje představě, jak tomu má spravedlivě být. Ale je třeba pamatovat i na neradostné případy. Tehdy nelze zůstaviteli bránit, aby za své dědice povolal i jiné osoby a zabránil obohacení těch , kteří se mu za jeho života odcizili. Proto může posledním pořízením zá· konná pravidla změnit. Manželku, rodiče , sourozence může zbavit dědického práva povoláním jiných dědiců , aniž musí své rozhodnutí zdůvodňovat. Jiné je to u nepominutelných dědiců - zůstavitelových potomků . Jsou-li zletilí, musí se jim podle dosavadního práva dostat alespoň polovina toho, co by jim náleželo podle zákona; nezletilí musí dostat celý svůj zákonný podíl. I je lze jejich dě­ dického práva zbavit listinou o vydědění, avšak jen z úzkého počtu zákonných důvodů . Vydědění je navíc významné rozhodnutí dosahu nejen majetkového, ale i mravního; přistupuje se k němu jen ze závažných důvodů . Tak jsou dnes

282

ZŮSTAVUJI - D~Dfš

nepominutelnými dědici zpravidla dospělé zůstavitelovy děti, třiceti až padesátileté , jsou obvykle ženatí či vdané, a často se setkáváme s tím , že se na majetek svých rodičů (a někdy na majetek rodičů svých manželů) už dívají jako na svůj vlastní majetek. Leckdy stárnoucí člověk, zvlášť žije-li bez životního partnera , zažívá řadu nepříjemností od svých nejbližších , pokud si najde druha či družku ke strávení podzimu života . Leckdy je ještě za svého života veden nebo nucen k tomu , aby nepominutelným dědicům již převedl , co má, a končí v domově důchodců . Rozdávání majetku zaživa se - rozdílně od závěti - děje neodvolatelným projevem vůle , a proto v sobě skrývá mnohá nebezpečí. Zle jsou na tom i věřitelé zemřelého . Dosavadní právo má ve svých genech stále myšlenku doby vzniku starého občanského zákoníku, že dlužníka třeba před věřitelem chránit, protože věřitel je vlastně chamtivý a zlý. Praxe dědické­ ho práva dovedla tuto myšlenku k dokonalosti ; po zůstavitelově smrti nastává nezřídka drancování pozůstalosti příbuznými a v pozůstalostním řízení se při­ zná, jen co nelze zatajit - nemovitosti , finanční prostředky na bankovním účtu , motorová vozidla . Tak i relativně bohatí lidé - majitelé šperků , starožitností, cenných obrazů a sbírek - se v pozůstalostním řízení změní jakoby mávnutím kouzelného proutku v nemajetné. To se obrací proti zájmům věřitelů , kteří stojí mimo vlastní život rodiny, jsou na něm nezúčastněni , ale jejichž trvající práva jsou ohrožena . To tím spíš, že starý občanský zákoník omezil povinnost dědiců hradit zůstavitelovy dluhy výší nabytého dědictví - tj. do výše toho, co dědici sami přiznají a zpravidla i ocení. Zaznamenejme postřeh moudrého právníka, že „peníze znemravňují , stanou-li se cílem života . Peníze, k nimž člověk přijde , šťastnou náhodou', jsou hrozným pokušením . Jaký div, že se v dědicích bojujících o svoje zájmy často rozběsní nejtemnější stránky lidské bytosti? A přece je zájmem zcela mimořádné hodnoty mravní, aby smrt člověka nebyla provázena divokými zápasy, nenávistí a zlobou mezi příbuznými. "1 Zdejší dědické právo utvořené v letech 1950 a 1964 opustilo evropskou tradici vyvažování zájmů zůstavitele , dědiců a věřitelů a vychýlilo se jednostranně k preferenci zájmů dědiců . Je za tím koncept oslabení mezigenerační solidarity a významu soukromého majetku . Tento model i po následných kosmetických úpravách zůstal v základu nedotčen . Proto nový občanský zákoník přichází s řadou změn .

Dědické tituly

Nový občanský zákoník upravuje tituly, jimiž se nabývá dědické právo. Nejprve se zabývá těmi, které vznikají výslovným projevem zůstavitelovy vůle - závě­ tí a dědickou smlouvou; posléze pak zákonem, který stanoví, kdo se stane ' Svoboda, E. Dědické právo. 1. vyd. Vesmlr: Praha , 1921 , s 1O.

283

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

ZŮSTAVUJI - D~Dlš

dědicem , když zůstavitel mlčel. Z hlediska četnosti výskytu můžeme formulovat jinou souslednost: ze zákona se dědí nejčastěji , závětí je méně a dědických smluv Ještě méně . To plyne ze skutečnosti , že se zákonná posloupnost stanov! Jako schéma vyhovující běžným životním situacím spořádané rodiny; naproti tomu pořízen í m pro případ smrti může zůstavitel i ndivi duálně reagovat na konkrétní okolnosti a posoudit, jak s jeho jměním má být naloženo, protože 0 tom má lepší znalost než zákonodárce . Vedle toho je třeba pamatovat, že zůstavitel neomezuje pořízením závěti svoji svobodu v té míře , v jaké se ji zbavuje uzavřením dědické smlouvy. Právní síla dědických titulů zakládá ještě jiné pořadí (§ 1673): nejsilnějším dědickým titulem je dědická smlouva, slabším závěť, nejslabším zákon . Přesto se závěť zařazuje v systematice zákona na první místo, protože jde o institut jednodušší, zatímco dědická smlouva je komplikovanější a kombinuje v sobě prvky závěti i smlouvy. Jako pořízení pro případ smrti označuje zákoník právní jednání , kterými zů­ stavitel sám pro případ své smrti pořídil vlastním projevem vůle(§ 1491). Vedle závěti a dědické smlouvy, jimiž zůstavitel povolává dědice , je pořízením pro případ smrti také dovětek . Dovětkem neboli kodicilem se nezřizuje dědické právo, ale činí se jiná opatření - zřizuje se odkaz, dědic se zatíží příkazem, omezí podmínkou apod . (§ 1498). Původce závěti i jiných pořízení pro případ smrti označujeme často jako pořizovatele . Občanský zákoník tohoto výrazu neužívá a ponechává jej praxi a teorii. Vychází z pojetí, že i pořizovatel závěti je zůstavitelem , protože poří­ zením pro případ smrti zůstavuje něco dědicům a popřípadě i dalším osobám.

Zřetelným projevem testovacf autonomie je skutečnost, že v závěti může být projevena výlučně zůstavitelova individuální vůle na základě jeho osobního projevu . Tím je dáno, že závěť může pořídit zůstavitel sám - společná závěť učiněná několika osobami , např. manžely, je vyloučena - a že ji může pořídit jen osobně ; nemůže se tedy dát při pořízení pro případ smrti zastoupit. V tom se dosavadní i nová právní úprava shodují. Nová ustanovení však berou v úvahu , že je nutné závěť vykládat podle jiných pravidel , než jaká platí pro právní jednání mezi živými. Reklamuji-li vadu zboží , vypovídám-li nájem , požaduji-li plnění, je nutné vykládat slova, která při tom použiji , se zřetelem k osobě , vůči níž právně jednám. Naproti tomu poslední vůle zemřelého musí být vyložena se zřetelem k tomu , kdo ji projevil. Navykl-li si zůstavitel spojovat s některými slovy zvláštní (sobě vlastní) smysl, musí se to vzít v úvahu . Závětí může pořídit jen osoba plně svéprávná. Osoby, které nedosáhly plné svéprávnosti pro nedostatek věku , ale dovršily alespoň patnáct let, mohou rovněž pořídit o svém majetku bez omezení, avšak jen ve formě veřejné listiny. Osoby omezené ve svéprávnosti soudním rozhodnutím mohou pořídit 3 jen v rámci omezení a pouze ve formě veřejné listiny, tedy notářského zápisu. Zvláštní pravidlo přináší nový občanský zákoník ve vztahu k osobám omezeným ve svéprávnosti pro nadužívání alkoholu , drog nebo pro chorobnou závislost na hráčské vášni. Ty mohou pořídit závětí v jakékoli formě a bez zřetele na rozsah omezení, pokud však mají zákonné dědice , mohou pořídit jen o polovině pozůstalosti. Pouze v případě , že by celé dědictví mělo při padnout státu , lze

pořídit volně o pozůstalosti celé.

. . Shoda s dosavadní úpravou je i v tom , že závěť lze pořídit soukromou listinou a to buď vlastnoručně (holografně) , anebo tak, že zůstavitel svoji poslední vůli nenapíše celou vlastní rukou , ale využije mechanické prostředky (počítač s tiskárnou , psací stroj) nebo obsah závěti někomu nadiktuje. V tomto druhém případě mluvíme o alografní závěti . I ta musí najít svůj výraz na listině j~ko hmot: ném médiu zachycujícím písmo, protože alografní závěť musí zůstavitel vlastni rukou podepsat a před svědky, kteří závěť jako svědkové rovněž podepiš~, pr~: hlásit že listina obsahuje jeho poslední vůli . V běžných případech se vyzadu11 dva ~vědci ; v případech osob s vážným zdravotním postižením, bránicím jim číst nebo psát, se vyžadují svědci tři. Zákoník také pamatuje na os~by, kte~é se nemohou dorozumívat běžným způsobem , ale např. jen znakovou reči. V techto případech platí komplikovanější pravidla, nutná k ochraně takto postižených . 0

1. Závěť V právním pojetí závěti (testamentu) se v civilizovaných právních řádech promítá zásada autonomie vůle velmi silně . Právě proto se proti testovací svobodě vymezilo totalitní právo někdejšího Československa občanskými zákoníky z roku 1950 i 1964 s neobyčejnou negací - dokonce daleko tvrději, než se stalo v období tzv. socialismu v Polsku , Maďarsku , Rumunsku nebo v jednotlivých republikách bývalého Sovětského svazu .2 Dosavadní úprava vedla často k přepjatým závěrům o neplatnosti závěti , a i když testament obstál jako platný, dědici jím byli vázáni, jen když shodně neprojevili jinou vůli. 2

Záporně se k možnosti ~ůstavitele rozhodovat projevem

své poslední

vůle

3

o vlastnim majetku

s~věla všechna sociálni zfizenf žijíci na pokraji chudoby. V Evropě to naposledy bylo v obdo·

bi raného feu~ahsmu. kdy agrární c1v11izace na počátku středověku sledovala předevšim. aby ma1.etek zemrelého posloužil k obživě pozůstalých členů rodiny K obnově významu závěti, ia~y měla. v dobách římského práva, došlo postupným působeni~ kanonického práva a tento ~~~~:~~~!:dní pořfzeni podrželo - vyjma éry tzv. socialismu na územ i států spadajiclch do o o u - ve všech evropských zemich až do současné doby.

Zákoník použivá v těchto souvislostech ustáleně výra~u .veřejná lis.ti~a·. ~~.avidel~ě půjde 0 notářský zápis (§ 3026), i když u závěti - jak zakrátko uv1dime.- v ~rč1tých vy11mečnyc~ přlpadech může být namisto notářského zápisu pořízena i jiná veře1ná 1_ist1na: V souv1slosy s pos!ednl vůli osob dotčených ve svéprávnosti je obecný poukaz na vere1n?u listinu zvolen 1proto, ze se nechce vyloučit možnost, dojde-li k odpovidajfcf změně právnl upra:'Y procesniho práva, ~by takto handicapovaný mohl učinit závěť i prohlášenim do protokolu pred soudem, podobně Jak tomu u nás bylo před rokem 1950.

285 284

OBCANS E PRA VO PRO KA:ŽDEHO

Novy zákonik upravil rovněž možnost pořl dit závětí ve výjimečných připa­ dech a nenadálých situacích i mimo předepsané formality. Tehdy se mluvi o privílegovanych závětích nebo o závětích s úlevami. 4 Co Je ale proti staré upravě dědického práva podstatně nové , je úprava obsahu závěti. Starý zákoník dovolil zůstaviteli povolat závět í dědice - a to je vše Na projev vůle mimo toto úzké vymezení hledí staré právo jako na právně bezvyznamnou samomluvu.5 Nová kodifikace naopak vychází z toho, že při tvorbě testamentu rozhoduje vlastn ík o svém vlastnictví , že jej tudíž není možné omezit v Jeho rozhodován i. Zakladním obsahem závětí je povolání dědiců . To je stejné, jak tomu vždy bylo. Rozdíl proti starému právu je v tom, že nový zákoník chápe dědice konformně s tím, jak jej pojímalo naše právo až do roku 1964 a jak jej pojímá kulturní svět. Dědic je ten , komu vznikne právo na pozůstalost nebo alespoň na poměrný díl (polovinu , třetinu apod.) pozůstalosti. Podle nového zákoníku není dědicem osoba, která má z pozůstalosti dostat obraz, vázu , motocykl nebo jinou jednotlivou věc. 6 Pokud zůstavitel závětí povolá několik dědiců a neurčí, jaký podíl na pozůstalosti jim zůstavuje , připadnou jim stejné podíly. Při povolání dědiců závětí může nastat situace, že některý z povolaných dědiců dědit nebude. Například proto, že dědictví odmítne, že zemře ještě před zůstavitelem nebo že ztratí způsobilost dědit. Pořizovatel závěti může pomyslet i na takovou situaci a pro ten případ dědici povolat náhradníka. Tehdy se mluví o obecném náhradnictví. (Ti právníci, kteří mají rádi cizí slova, používají výrazu vulgární substituce.) Starý zákoník mlčí k otázce, zda lze povolat i náhradní dě­ dice, jakkoli se literárně dovozovalo, že je možné i takové řešení. Nová úprava tato mínění potvrzuje výslovnými ustanoveními (§ 1507 až 1511 ). Ta pamatují na nejasné případy, které by bylo při mlčení zákona možné řešit jen obtížně. Má-li zůstavitel jediného potomka - např. desetiletého vnuka -, může ho při­ rozeně povolat i jako závětního dědice a může povolat pro případ , že vnuk dědit nebude, dědice náhradního, např. svého strýce. Pokud nastane situace , že deset let po pořízení závěti zemře zůstavitelův vnuk, ale zůstavitel sám až týden poté, měla by pozůstalost připadnout strýci zemřelého. Nový zákoník však sleduje myšlenku, že pořizovatel myslel v prvé řadě na vnuka a jeho rodinu, a proto v tomto případě připíná dědictví k vnukovu dítěti, pokud je v době zůstavitelovy smrti alespoň počato - stanoví totiž, že strýcovo náhradnictví • Při náhlém ohrožení života nebo při mimořádné události ochromující běžný společenský styk lze pořídit závětí i ústně před třemi svědky. Za určitých okolností lze pořídit i před osobou , která ve zvláštních situacích reprezentuje stát - např. před starostou obce, před velitelem námořnlho p~av1dla ne~ velitelem letadla, osoby náležející k ozbrojeným silám mohou pořídit před důstoj­ nikem. Přez11e-h zustav1tel okolnosti, které ho vedly ke zvláštnímu způsobu pořízeni , podrží si tyto závěti 1en omezenou platnost (§ 1549) s Jedinou výjimkou . JIŽ dosavadni právo umožňovalo, byl pflkaz k započtení toho, co dědic od zustav1tele Jíž za Jeho života bezúplatně obdržel. • Taková osoba Je odkazovnikem O odkazech bude pojednáno dále.

286

ZŮSTAVUJI -

oE:of š

v takovém případě zaniká. Vždy však záleží na vůli, jakou zůstavitel v závěti projevil. Zákonná pravidla nastoupí, jen pokud závěť mlčí. Nový kodex zůstaviteli umožňuje - podobně jako v Německu, Rakousku, Švýcarsku , Itálii i jiných zemích - rozhodnout, že sice povolá za dědice určitou osobu , ale že současně určí , komu po smrti tohoto dědice pozůstalost připad­ ne. V takovém případě se mluví o svěřenském nástupnictví (fideikomisární substituci). Při testamentárním pořízení může tedy zůstavitel pomyslet i na další osud svého jmění. To staré právo neumožňovalo . V případě , že po zůstaviteli dědila osoba dětského věku nebo naopak osamělý senior, popřípadě člověk se zdravotním postižením bránícím mu právně jednat, a že taková osoba nemá nikoho, kdo by po ní dědil podle zákona , připadne po její smrti pozůstalost státu. Tomu může pořizovatel závěti podle nové právní úpravy zabránit např. tak, že povolá za svou jedinou dědičku svoji sedmdesátiletou matku , tím jí zajistí důstojné dožití, ale současně určí , že pozůstalost po její smrti připadne neteři , místnímu turistickému klubu nebo církvi, jejíž víru zůstavitel sdílí , apod . Nejde jen o tyto možnosti. Úpravu lze využít k prospěchu efektivních opatření stran významnějších majetků . Pokud zůstavitel povolá k svému majetku dva nebo více dědiců tak, že první má nabýt jmění zůstavitelovou smrtí a další až smrtí předchozího dědice, mohlo by dojít i k tomu , že první dědic nabytý majetek zpeněží, výtěžek utratí - a na svěřenského nástupce jako dalšího dědice nic nezbude. Tomu se zákoník snaží zabránit a stanoví, že v těchto případech má první dědic právní postavení poživatele zděděného majetku . Takový dědic tedy může majetek užívat, brát z něho ve svůj prospěch výnosy {plody nebo užitky), ale nesmí jej převést na jiného. Jde-li např. o nemovitosti , musí být tento stav zřejmý z katastru nemovitostí. Moc těchto zákonných opatření ovšem ustoupí, pokud zůstavitel projeví jinou vůli. Jemu nic nebrání, aby rozhodl , že i první dědic může se zděděným majetkem volně nakládat: pak další dědic získá jen to, co případně zbude. Musíme mít vždy na paměti, že osoba pořizující závětí rozhoduje o svém majetku s volností vlastníka. Omezen je jen tím, že nemůže osudy svého majetku ovlivňovat donekonečna . Jeho moc je limitována dobou sta let (§ 1515). Zůstavitelova testamentární volnost se neprojevuje jen v jeho svobodě určit, kdo bude jeho dědicem . Nový zákoník vrací do dědického práva, co k němu vždy patřilo a patří , totiž zůstavitelovu možnost omezit dědice povolané závětí i vedlejšími doložkami, jako jsou příkazy, podmínky nebo doložení času . Tak je možné povolat dědice s příkazem, aby se řádně staral o hrob zůstavitele i .je~o rodičů, aby zajistil doživotní řádnou péči o zůstavitelova kocoura, lze určit, z.e pozůstalost připadne pozůstalé manželce, ale jen na dobu, než se znovu vda, že se sestřenice stane dědičkou pod podmínkou, že řádně dokončí lékařská studia, anebo že jí dědictví napadne až po dokončení studií a~od . Ko~~ nap~.d~ ne dědictvi s podobnými omezeními, má na ně právo, pokud Jim dosto11. Zrus1-h povolaný dědic hrobová místa, o něž se měl řádně starat, ztrati dědické právo,

287

OBČANSK~PRÁVOPROKAŽD~HO

tim 1 vlastnictví majetku nabytého po zůstaviteli , a nastoupl práva těch , kdo by měli dědit. kdyby závěť nebyla - zákonných dědiců . Ti budou mlt majetkový zájem na dohledu, jak závětn l dědic plni zůstavitelovy přlkazy a podm Inky, a na jejich vůl i bude, zda se po závětním dědici budou vydáni majetku domáhat, pokud omezen i poruš!. Zůstavitel má ale lepší možnost zajistit důsledné splněni svých nařízení povoláním vykonavatele závěti , který bude dbát o splněni uloženych pokynů . Závěť je odvolatelný projev vůle . Zůstavitel ji může zrušit zničením přlslušné listiny, výslovným odvoláním závěti nebo pořízením závěti nové. V posledním případě nastanou zrušovací účinky, jen v rozsahu , ve kterém si starší a novější závěť odporují. Může nastat situace, že zůstavitel nejprve pořídí tak, že za své závětní dědice povolá své rodiče , po čase se ožení a v nové závěti přikáže pozůstalost rodičům jen z poloviny, zatímco druhou polovinu vyhradí manželce. Pokud by se následně rozhodl vrátit se k původnímu rozhodnutí, stačí zrušit novější závěť - tím se její zrušovací účinky vůči starší závěti negují. Starší závěť ovšem musí být uchována.7

2. Dědická smlouva Rozdílně od závěti, kterou projevuje vůli jedna osoba, je dědická smlouva vý-

sledkem srovnání projevů vůle dvou stran. Tím je dáno, že ji nelze zrušit tak jednoduše jako závěť; pro dědickou smlouvu, jakkoli také v ní zůstavitel projevuje svoji poslední vůli, platí ustanovení smluvního práva a právní pravidla pro zrušení smluvního závazku. Naše právo až do roku 1950 znalo - podobně jako je zná rakouské a ně­ mecké právo dodnes-jen dědické smlouvy uzavírané mezi manžely, popřípadě snoubenci. Při diskusích o podobě obnoveného institutu v novém občanském zákoníku převládl názor, že jde o vymezení příliš úzké a že by se dědické právo mělo v nové úpravě postavit k dědické smlouvě vstřícněji a umožnit její širší využití. Proto nový občanský zákoník nešel cestou převzetí rakousko-němec­ kého modelu, ale vydal se cestou recepce příslušných ustanovení švýcarského občanského zákoníku, jejichž obsah plně vyhovoval uvedenému záměru . Podstatou dědické smlouvy je ujednání stran, že jedna z nich povolává druhou za svého dědice a druhá strana to přijímá . Strany si však mohou ujednat i to, že za dědice se povolá osoba třetí (např. vnuk druhé smluvní strany). Stejně tak lze ujednat, že druhá smluvní strana nebo třetí osoba budou povolány za odkazovníka - tj . založi se jim právo na vydání určité movité nebo nemovité věci z pozůstalosti , až zůstavitel zemře . Ve smlouvě lze ujednat i další klauzule. 1

I v tom se nová úprava liši od dosavadn!. Starý zákonik pokládá obě závěti za zrušené, vylučuje obživnuti staršl závěti a nutl zůstavitele, aby po7ídil znovu

288

ZŮSTAVUJI

- Dl':Df š

Předně je možné smluvně povolat dědice bezúplatně i za úplatu - ať již jed-

norázovou , nebo ujednanou v podobě doživotní renty v zůstavitelův prospěch . Uzavření dědické smlouvy významně zasahuje zůstavitelovu osobní i majetkovou sféru a jeho vlastnickou i pořizovací svobodu . Proto zákon nabádá každého , kdo chce povolat smluvního dědice , aby zvážil význam a dosah takového závazku . Proto se vyžaduje pro dědickou smlouvu forma veřejné listiny, pravidelně tedy notářského zápisu, neboť obřadnost takové negociace a účast notáře i jeho odborná pomoc při uzavírání smlouvy významně přispěje k pochopení jejího obsahu a uvědomění si právních důsledků . Závažnost závazku zakládaného dědickou smlouvou vede i k tomu , že zákon nařizuje osobní jednání stran při kontraktaci. To znamená, že strany nemohou uzavřít dědickou smlouvu s využitím zástupců . K povolání smluvního dědice je zásadně způsobilý jen zůstavitel zletilý a plně svéprávný.8 Uzavřením dědické smlouvy se zůstavitel vzdává testovací svobody - volnosti svou poslední vůli libovolně zrušit a nahradit ji vůlí jinou . Proto občanský zákoník stanoví, že určitý prostor pro jednostranné pořízení musí být i v tomto případě zůstaviteli vyhrazen. Smluvního dědice nelze povolat k celé pozůstalosti , ale jen k jejím třem čtvrtinám . čtvrtina pozůstalosti tedy zůstane jako volná s tím, že o ní zůstavitel může pořídit závětí (a to i ve prospěch smluvního dědice) , anebo ji může ponechat těm, kdož po něm budou dědit jako dědicové ze zákona. Protože se dědickou smlouvou zakládá smluvnímu dědici právo k pozůsta­ losti, která tu bude až v okamžiku zůstavitelovy smrti , nemění povolání smluvního dědice nic na tom, že zůstavitel je stále vlastníkem svého vlastnictví. Zůsta­ vitel může za svého života nakládat se svým vlastnictvím libovolně a smluvnímu dědici připadne ujednaná část pozůstalosti (nanejvýš tedy tři čtvrtiny) z toho, co zůstavitel zanechal. Tím se smluvní dědic ocitá v postavení dosti prekérním, zvláště pokud se ve smlouvě zavázal k protiplnění vůči zůstaviteli. Takové riziko lze minimalizovat vhodnými ujednáními, např. garancií toho, že smluvní dědic nabude v rámci dědictví určené nemovité věci, v podobě zákazu jejich zcizení, který může být i zapsán do katastru nemovitostí s účinky vůči třetím osobám. V minulosti byly u nás oblíbené dědické smlouvy uzavírané mezi manžely, v nichž jeden z manželů povolal druhého manžela za svého dědice, popř. se oba manželé povolali za dědice navzájem. Nový zákoník těmto řešením nebrání. Obsahuje však zvláštní pravidla týkající se osudu závazku z dědické smlouvy při rozvodu manželství. Rovněž v tomto případě platí, že smlouva strany váže. Rozvod manželství tedy práva a povinnosti z dědické smlouvy nezruší, ledaže by si to v ní strany ujednaly. Neujednají-li si nic, smluvní závazek zůstane i po rozvodu manželství zachován, a jen pokud by tím byl nastolen stav zcela neodůvodněný, zakládá se soudu pravomoc práva a povinnosti z dědické smlouvy zrušit na návrh toho z rozvedených manželů, v jehož neprospěch se tento výsledek obrací. 8

Pro osoby, jejichž svéprávnost byla omezena, platí určité limity(§ 1584, 1585).

289

ZŮSTAVUJI - D~Dlš

OBCANSKE PRAVO PRO KALDEHO

3. Zákon Bylo JIŽ uvedeno. že nejčastěji se dědí podle zákonné dědické posloupnosti. Ten, kdo ma děti a manželku nebo manžela, i ten , kdo je nemá , ale má rodiče nebo sourozence. prostě předpokládá , že jeho jměnl připadne po jeho smrti jeho nejbližším. Občanské právo vycházi ze standardu spořádaného života 1v rámci širší rodiny a zákon povolává za dědice zemřelého lidi , kteří jsou mu nejbližši. Z tohoto modelu vyšel i starý občanský zákoník: rozdělil ty, kdo dědí ze zakona. do čtyř dědických skupin (tříd} . Slabinou této právní úpravy je poměrně úzký počet dědických tříd. Například proti dědickému právu v Německu nebo v Rusku představuje sotva polovinu z těch , na něž pamatoval náš starý občanský zákoník. Proto nová kodifikace rozšířila počet dědických tříd na šest. V první třídě dědí , stejně jak tomu bylo dosud, společně zůstavitelovy děti a Jeho manžel, každý stejným dílem. Nežije-li některé z dětí , ale zanechalo-li své děti , popřípadě vnuky nebo pravnuky, připadne dědický podíl zůstavitelova dítěte jim.9 Pokud zůstavitel nemá děti , manžel v první třídě nedědí a jeho dě­ dické právo se posouvá do druhé třídy. V té může pozůstalý manžel dědit i sám. Pokud po zůstaviteli nedědí děti ani jejich potomci, dědí v druhé třídě manžel zůstavitele spolu s jeho rodiči ; vedle nich dědí i ve druhé třídě i tzv. spolužijící osoba - ten, kdo se zůstavitelem žil alespoň rok před jeho smrtí ve společné domácnosti a společně s ním pečoval o společnou domácnost nebo byl na zů­ stavitele odkázán výživou . Ustanovení o spolužijících osobách míří především na družku nebo druha, označované dnes častěji jako přítelkyně nebo přítel. Může však jít i o jiné osoby, které uvedenou podmínku splní (sourozenec, teta, tchyně apod.). Ve druhé třídě dědí manžel polovinu pozůstalosti , ostatní dědici pak rovným dílem. 10 Spolužijící osoba sama ve druhé třídě dědit nemůže, její dědické právo se posouvá do třídy třetí. Nepřicházejí-li v úvahu jako dědici ani manžel, ani rodiče, připadne dědictví ve třetí třídě rovným dílem spolužijící osobě a zůstavitelovým sourozencům, popř. dětem těchto sourozenců .

Není-li takových dědiců, připadá dědictví ve čtvrté třídě zůstavitelovým prarod1čum .

9

Pokud tedy ženatý zustavitel měl syna a dceru, jeho syn zemřel a zanechal po sobě dvě nezletilé děti pak smrtí zustavitele vzniká dědické právo k jedné třetině pozůstalosti manželce, k další třetině dceři a poslední třetina připadne rovným dílem vnukům (potomkům zemřelého syna): každý vnuk tedy obdrží jednu šestinu. Nastane-li situace, kdy bezdětná žena opustf společnou domácnost kterou sdílela s manželem. a začne sdílet společnou domácnost s přítelem , ale manželsiví zůstane zachováno, pak - uplyne-li do její smrti alespoň jeden rok - po ní dědí polovinou manžel i přítel , každý po!ovinou Má-h. však zustavitelka oba rodiče , dědí manžel polovinou a každý z rodičů i přítel (pntelkyně) ~ěd1 jednou šestinou Pokud by zustavitelčin přítel měl ve výchově svoji nezletilou d.ceru z p":'niho ma~želstvi a ta s nimi žila ve společné domácnosti, dědila by i ona - pozůsta­ lemu manzelu by pnpadla polovina, každému z dalšich dědicu jedna osmina.

290

Konstrukcí prvních čtyř dědických třld přejímá nový občanský zákoník dosavadní úpravu . Připojuje však ještě dvě třídy další. V páté třídě jsou zákonnými dědici zůstavitelovy prabáby a pradědově . V praxi půjde o dosti řídké případy, nelze je však již jen z demografických dů­ vodů vyloučit (lidský život se prodlužuje, zároveň je ohrožen různými riziky spojenými např. s dopravou apod .) a je rozumný důvod otevřít také tuto možnost. Je to lepší řešení než přiřknout pravnukovu pozůstalost státu a odkázat jeho nejstarší předky na stále slábnoucí státní péči. V rámci šesté třídy se dědické právo zakládá rovným dílem zůstavitelovým praneteřím a prasynovcům (neteře a synovci dědí ze zákona již ve třetí třídě) i tetám a strýcům ; pokud teta nebo strýc již nežijí, dědí jejich děti , tedy zůstavi­ telovi bratranci a sestřenice . Tím je okruh zákonných dědiců vyčerpán . Pokud však zůstavitel zanechá pořízení pro případ smrti , jímž sice nepovolá dědice , ale nařídí odkazy - např. že z pozůstalosti má být vyplaceno 100 tis. Kč Vysokému učeni technickému v Praze a 50 tis. Kč Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze - pak, nebude-li tu v době zůstavitelovy smrtí žádný dědic ze zákona, připadne celá pozůstalost z jedné třetiny Uměleckoprůmyslovému muzeu a ze dvou třetin Vysokému uče­ ní technickému . Teprve pokud nebude možné pozůstalost nikomu svěřit podle předchozích pravidel, připadne státu.

Nepominutelní

dědici

Dědické

právo zajišťuje zvláštní postavení nepominutelným dědicům . Zdejší právo zúžilo jejich okruh pouze na zůstavitelovy potomky, jakkoli se v zahraničí mezi nepominutelné dědice pravidelně řadí i manžel zemřelého - a také jeho rodiče, pokud nejsou s to se sami živit. Privilegované postavení manžela bylo u nás zrušeno v roce 1950, rodičů pak v roce 1964. Ani nový zákoník zvláštní dědickoprávní ochranu zůstavitelova manžela a rodičů neobnovil pro masivní odpor některých právnických kruhů . Kompromisní řešení nalezl v konstrukci práva těchto osob na zaopatření(§ 1666 a 1668). Potomkům zůstala vyhrazena pozice nepominutelných dědiců i nadále. Nová práva však zmírnila jejich přebujelou zákonnou ochranu . Dosud se nepominutelnému dědici musel dostat celý jeho zákonný podíl , pokud byl potomek nezletilý, jinak polovina jeho zákonného podílu . Oboje vedlo k nepřiměřeným tvrdostem . Pozůstalost po svobodné matce nebo svobodném otci, kteří měli nezletilé dítě, připadla celá jemu, jakkoli zůstavitel mohl mít slušnou a mravně odůvodněnou potřebu zajistit po své smrti ze svého majetku např. vlastní starou matku , zdravotně postiženého nedospělého bratra nebo prarodiče, kteří ho léta vychovávali. Rovněž polovina zákonného podílu garantovaná zákonem zletilým

291

OBÓANSK~ PRÁVO PRO KAŽDtHO

potomkum zustav1tele jim dávala vysokou míru jistoty, co po smrti předka získarodiči zvláštní péči. Nový zakoník přichází s dvěma podstatnými změnami. Předně zkracuje práva nepominutelných dědiců : nezletilých na tři čtvrtiny a zletilých na jednu čtvrtinu jejich zákonného podílu. Stará úprava zajišťovala nezletilemu dědici celý jeho zákonný podíl. To znamená , že např . pozůstalost po samoživitelce s nezletilým dítětem nebo po rozvedeném otci nezletilého dítěte připadly celé potomkovi, aniž zůstavitel mohl na základě pořízení pro pří­ pad smrti cokoli zanechat např. svým rodičům, prarodičům nebo tomu, s nímž žil v nesezdané dvojici. Pokud jde o zletilé potomky, zakládalo jim dosavadní právo nárok na polovinu jejich zákonného podílu . Tito potomci však jsou zpravidla již schopni sami se živit a není důvod zákonem posilovat jejich pozici v případech, kdy vztahy uvnitř rodiny jsou natolik specifické, že sice nezakládají přesvědčivý důvod k vydědění, ale přesto dovedou zůstavitele k rozhodnutí, že některý z jeho zletilých potomků má dědit popřípadě méně, než by mu podle zákona náleželo. Druhá změna je ještě výraznější. Spočívá v tom, že nepominutelný dědic nemá nutně právo na podíl na pozůstalosti; lze ho uspokojit i vypořádáním jeho podílu v penězích. Pokud zůstavitel pořídil o svém jmění závětí a nepominutelné dědice pominul, stíhalo staré právo závěť částečnou neplatností. Pokud se např. manželé, kteří spolu měli dceru, po čase rozvedli, muž si pořídil pozemek a dům, pak si našel přítelkyni, s níž dlouhá léta žil, a pořídil závětí v její prospěch, byla podle starého občanského zákoníku závěť neplatná v míře zkracující povinný dědický podíl dcery a výsledkem bylo, že se dcera - i když se s ní zůstavitel třeba i desetiletí neviděl a ve vzájemném vztahu se odcizili - stala společně s dlouholetou životní družkou zůstavitele podílovou spoluvlastnicí toho, co zůstaviteli náleželo, tedy i pozemku a domu, ačkoli spoluvlastnictví v takových případech často vede ke konfliktům, nesvárům a zlé krvi. Nový zákoník přichází s jiným řešením. I ten sice zakazuje zůstaviteli, aby pořízením pro případ smrti nepominutelného dědice zkrátil, ale stane-li se tak, nestíhá závěť nebo dědickou smlouvu neplatností, nýbrž nařizuje, aby se nepominutelnému dědici dostalo povinného dílu.

Ji. a nenutila Je věnovat starému

Povinný díl, jak uvedeno, náleží zůstavitelovu potomku poměrem odvozeným z jeho zákonného dědického podílu. Konstrukce povinného dílu má svou funkci, pokud zůstavitel pořizuje závětí nebo dědickou smlouvou, a vychází z myšlenky, že se nepominutelnému dědici musí dostat hodnota kterou mu zákon vyhrazuje. Má-li např. osamoceně žijící vdovec jediného s;na, který je zletilý, a vlastní-li rodinný domek s pozemkem v hodnotě 2,75 mil Kč, rekreační chatu s pozemkem v hodnotě 1,25 mil. Kč a movité věci v hodnotě 1 mil. Kč. otvírá se před ním několik možností, pokud se rozhodne pořídit např. závětí a ~~~olat za svou závětní dědičku např. svoji sestru, protože k ní má mnohem bhzs1 vztah než k synovi. Vyjít je třeba z toho, že pokud by zůstavitel nepořídil

292

ZŮSTAVUJI - DĚDÍŠ

závětí , připadla by podle právních pravidel o zákonné posloupnosti celá pozůstalost

v hodnotě 5 mil. Kč synovi. Tento zákonný podíl lze pořízením pro případ smrti zkrátit na čtvrtinu. Zůstavitel má tedy možnost v závěti určit, že za své dědice povolává sestru s tříčtvrtinovým podílem a syna s podílem čtvrtino­ vým . Pak bude na obou dědicích , jak se o rozdělení pozůstalosti dohodnou. Zůstavitel však může závětí povolat sestru jako svou jedinou dědičku a syna pominout. I v tomto případě bude závěť platná, ale sestra - pokud dědictví neodmítne - bude muset zůstavitelovu synovi jeho povinný díl vyplatit v penězích (tj . částkou 1,25 mil. Kč), pokud si bude chtít ponechat celé dědictví. Může se s ním však také dohodnout, že mu z pozůstalosti vydá věci v hodnotě synova povinného dílu. Zůstavitel má konečně možnost povolat jako svou jedinou závětní dědičku sestru , ale nařídit jí, aby synovi vydala z pozůstalosti jako odkaz chatu s pozemkem. I tímto způsobem - protože se hodnota chaty rovná výši synova povinného dílu - může být syn vypořádán . Vedle těchto možností se nabízejí i jiné. Zůstavitel se např. může již za svého života dohodnout se synem, že se svého dědického práva zřekne, popř . pokud jsou dány důvody pro vydědění - může syna vydědit.

Kdy

nedědí

ten, kdo by jinak

dědit měl

Základní pravidlo dědického práva stanovuje, že pozůstalost nelze nikomu vnutit. Zůstavitel může spoléhat na zákonnou dědickou posloupnost nebo může v posledním pořízení povolat testamentární dědice, nemůže však dědicům zabránit ve využití práva dědictví odmítnout. Odmítnutí dědictví přichází v úvahu až po zůstavitelově smrti výslovným prohlášením dědice vůči soudu. Lze tak učinit zpravidla do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice o jeho právu odmítnout dědictví vyrozumí. Podobný účel má i vzdání se dědictví (§ 1490). Je-li více dědiců, může se některý z nich ve prospěch jiného dědictví vzdát. Souhlasí-li s tímto řešením i druhý dědic, přiroste mu dědický podíl vzdávajícího se dědice . V tom je rozdíl proti odmítnutí dědictví. Má-li např. zůstavitel, který není ženat, jediného potomka a dědí-li se ze zákona, pak tento potomek připadá v úvahu jako jediný dědic v první dědické třídě . Odmítne-li dědictví, nedědí, a nastupují dědici v druhé dě­ dické třídě. Pokud dědictví neodmítne, vzdát se jej již nemůže, protože v řízení nevystupuje další spoludědic, v jehož prospěch by tak učinil. 11

11

Pokud ale zůstavitel žil v manželstvi, má oba rodiče a pokud neměl potomka, nastane pri dědě­ ni ze zákona jiná situace. Odmltne-li zůstavitelův otec dědictvi , pfipadne jeho podll rovnoměrně zůstavitelově manželce i matce. Neodmítne-li dědictvi , ale rozhodne-li se jej vzdát, může tak učinit jen ve prospěch zůstavitelovy matky nebo jen ve prospěch zůstavitelovy manželky - a ovšem i v prospěch jich obou.

293

OBCANSKt PRÁVO PRO KAŽDtHO

Zustav1tel má take možnost ovlivnit ještě za svého života, kdo po něm dědit nebude, i jinak než povolanim závětních nebo smluvních dědiců . Starý občan­ sky zákoník stihal absolutní neplatnosti dohodu , kterou se někdo vzdal práva, jež mu mělo vzniknout teprve v budoucnosti. Tím byla od roku 1964 zmařena možnost zřeknut1 se dědického práva . Nový občanský zákoník se k ní vrací a upravuje smlouvu, kterou se osoba, jíž by svědčilo dědické právo, vůči zů­ staviteli tohoto práva zříká (§ 1484). Jde o praktické řešeni umožňujicí vyřešit řadu problémů hrozicích v budoucnosti a odstranit konflikty mezi dědici hrozící v době, kdy již zůstavitel aktivně zasáhnout nemůže . Dědictví se lze zříci buď vůbec, anebo jen ve prospěch určité osoby - např . zůstavitelův syn se smluvně zřekne dědictví ve prospěch svého bratra. V takovém případě se dědické právo zřeknuvšího se obnoví, pokud se bratr dědicem nestane. Obdobně jako při jiných závažných rozhodnutích učiněných v kruhu nejužší rodiny se i pro smlouvu o zřeknutí se dědického práva vyžaduje forma veřejné listiny. Zůstavitel může některé dědice , jimž by jinak svědčila pravidla o zákonné posloupnosti, z dědění vyloučit prohlášením , že nechce, aby z pozůstalosti něco nabyli. V té souvislosti se mluví o negativní závěti. Občanský zákoník ji upravil výslovným ustanovením (§ 1649 odst. 2), a odstranil tak pochybnosti, zda je takové řešení přípustné čili nic. Vystaví-li zůstavitel listinu, na níž projeví vůlí, že např. nechce, aby po něm dědili manželka a otec, pak se jedinou dě­ dičkou stane ve druhé dědické třídě (za předpokladu , že zůstavitel nezanechal potomky) jeho matka . Negativní závěť nemusí být odůvodňována . Zůstavitel se tedy může rozhodnout, že nechce , aby po něm dědila matka, prarodiče, strýc nebo bratranec, a může tak učinit, aniž k tomu má jiný důvod, než že to prostě tak chce. Pokud jde o nepominutelné dědice, ti jsou chráněni výrazněj li. I ve vztahu k ním lze pořídit negativní závětí, takovým opatřením však nelze zasáhnout do jejich povinného dílu. Právě proto, že nepominutelní dědicové jsou zvlášť chráněni a zákon jim zakládá právo na povinný díl, může je zůstavitel tohoto práva zbavit jen cestou vydědění. Jeho úprava podléhá přísným podmínkám (§ 1646 až 1649). Ochranu nepominutelného dědice provází stará právní zásada, že se vydědění podporovat nemá. Proto ho lze vydědit prohlášením , které musí mít náležitosti závěti , a jen ze zákonných důvodů . Nelze tudíž potomka vydědit např. pro změ­ nu náboženského vyznání, neboť to zákon nepřipouští. Zákonné důvody vydědění jsou čtyři . Tři z nich přejímá nový občanský zákoník z dosavadní úpravy; jsou to: neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi, nezájem a trvalé vedení nezřízeného života . Čtvrtý důvod vyděděni vázalo staré právo na odsouzení k trestu odněti svobody (i nepodminěného) na dobu alespoň jednoho roku za úmyslný trestný čin . Toto opatření je neobyčejně tvrdé (rakouské právo spojuje tento následek s uložením trestu alespoň dvacetiletého) a umožňuje vydědit potomka i v případech , kdy to věcně, pokud jde o vnitřní poměry v rodině, vůbec odůvodněno není - např. při jednorázovém

294

ZŮSTAVUJI - D~Dlš

odsouzeni za zkrácení daně, zvýhodněn í věřitele, neoprávněné užívání bytu, rvačku v hospodě , posprejování zdi , pirátské vypálení několika kompaktních disků porušující autorská práva jiného apod . Nový občanský zákoník proto opustil hledisko taxace trestní sazbou . Důvod vydědění spojil s odsouzením za trestný čin svědčící o zvrhlé povaze potomka . Takovým trestným činem může být např . kuplířství , mučení , znásilnění, týrání svěřené osoby apod . Pamatovat je však nutné na to, že ani ten , kdo např. někoho zavraždí zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, neztrácí automaticky dědické právo ze zákona , ale je na zůstavitelovu rozhodnutí, zda svého potomka dědického práva zbaví prohlášením o vydědění. Život přináší nejrůznější situace. Dochází i k tak truchlivým zblouděním lidské zvrhlosti , že dosud slušný a spořádaný osmnáctiletý chlapec při návratu z diskotéky znásilní a uškrtí mladou ženu nebo že dosud neproblematické mladé děvče tají nechtěné těhotenství a novorozence po porodu zavraždí. Takové činy si nepochybně zaslouží odsouzení a trest a mohou vést předka k rozhodnutí potomka vydědit. Občanské zákoníky z roku 1950 i 1964 vyžadovaly jako podmínku platnosti vydědění i výslovné uvedení důvodu , z jakého se tak stalo. Zdůvodňovalo se to snahou vyloučit problémy s dokazováním. A teď si představme : dvacet nebo třicet let po odsouzení potomka, který již před roky opustil vězení a žije slušným životem, jeho otec nebo matka umírají, zahajuje se dědické řízení a širšímu okruhu osob se zpřístupní obsah závěti s popisem dávné tragédie; mezi lidmi se to rozkřikne se zřejmými sociálními důsledky pro toho, kdo si svůj trest dávno odpykal. Nová úprava vychází z pojetí, že institut vydědění má za účel vyloučit dědění potomka, nikoli jeho zneuctění. Ponechává tedy na zůstavitelově vůli , zda důvod vydědění výslovně uvede, či zda o něm pomlčí a hrozící problémy s dokazováním vyřeší jiným způsobem (např. odkazem na listiny uchovávané v rodinném archivu , svěřené příteli , vykonavateli závěti nebo advokátovi či notáři s tím , že mají být zpřístupněny, pokud se potomek rozhodne vydědění odporovat). Jsou ale případy, kdy dědici odnímá dědické právo také přímo zákon. Označujeme je jako dědickou nezpůsobilost nebo nehodnost. Nový zákoník upravuje čtyři takové případy(§ 1481 až 1483). Dva jsou převzaty z dosavadního práva . Prvním je čin povahy úmyslného trestného činu spáchaný proti zůstaviteli, jeho manželu (nebo registrovanému partnerovi) nebo proti zůstavitelovu potomku či předkovi. Činem , který má povahu úmyslného trestného činu, je i skutek spáchaný osobou, která není trestně odpovědná - zbije-li a oloupí třináctiletý vnuk vlastní babičku, není trestně odpovědný pro nedostatek věku, ale dědické právo ztrácí. Druhým je zavrženíhodný čin proti projevu zůstavitelovy posledni vůle . Pokud dědic např. zůstavitelovu závěť najde a zatají ji nebo zfalšuje její obsah , ztrácí dědické právo ze zákona. K těmto dvěma dosud známým důvodům připo­ jil nový zákoník dva další. Jeden se pojí s případem , kdy jeden z manželů navrhl soudu rozvod manželství proto, že se na něm druhý manžel dopustil domáciho

295

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO

nas1l1 . a kdy navrhovatel v pruběhu tohoto řizeni zemřel. Tehdy jsou tento manžel 1Jeho vý_lučni poto~c1 ( např. jeho děti z předchozího manželství, které by mohly dědit Jako spoluz1J1c1 osoby) vyloučeni ze zákonné dědické posloupnosti. Druhy duvod dědické nezpusobílosti se pojí se situací, kdy byl rodič z vlastní viny soudně zbaven rodičovské odpovědnosti - pak je vyloučen ze zákonné dědické posloupnosti po svém dítěti. Leč i v těchto případech se zákon chová zdrženlivě a ustupuje před zůstavitelovou vůlí. Promine-li v prvých dvou přípa­ dech zustavitel výslovně dědici jeho protiprávní čin (k čemuž může dojít i tak, že v Jeho prospěch poříd1 závěť a projeví v ní jasný úmysl povolat dědice , ačkoli ví, co zleho učinil) , zákonná překážka dědění odpadá a respektuje se, co zůstavitel chtěl. V druhých dvou případech pozbývají dědici zákon jako dědický titul, nic však nebrání, aby podle zůstavitelovy vůle dědili jako testamentární dědicové .

Odkaz Jedním ze zřejmých zkreslení, k nímž došlo v našem občanském právu definitivně v roce 1964, bylo setření rozdílů mezi dědictvím a odkazem. Pořídil-li zustav1tel závětí , v níž rozhodl , že vše, co má, připadne jeho manželce, jen prababiččin portrét od Eduarda Demartiniho připadne jako rodinná památka zustavitelově sestře, pak jsou manželka i sestra podle dosavadního práva zů­ stavitelovými dědičkami a účastní se pozůstalostního řízení. Nový občanský zákoník respektuje úpravu vžitou v celé Evropě a rozdíl mezi dědictvím a odkazem obnovil. Dědici náleží celá pozůstalost nebo poměrný díl (čtvrtina, desetina) z ní. Má-li se však někomu dostat z pozůstalosti jednotlivá věc, nejde o dědictví, ale o odkaz, a osoba z odkazu oprávněná se označuje Jako odkazovník. Ustanovení§ 1477 výslovně uvádí, že odkazovník není dědi­ cem. Co to znamená? Ze zákonné úpravy plyne, že v takovém případě vzniká odkazovníku pohledávka vuči dědici na vydání odkázaného předmětu. Vyjdeme-li z příkladu v úvodu, bude zůstavitelova manželka jedinou dědičkou . S ní proběhne dědické řízení a jí bude soudně potvrzeno nabytí dědictví. Pozůsta­ lá manželka bude zároveň obtížena zůstavitelovým příkazem , aby pozůstalé sestře vydala Demartini ho obraz, o jehož obvyklou cenu (zhruba 1O tis. Kč) se sníží čistá hodnota dědictví. Vztah mezi oběma ženami se posuzuje jako obligační poměr - jedna má dluh, druhá pohledávku - v tomto případě musí být obraz sestře vydán ihned (§ 1624 ), a dokud nebude soudu prokázáno, že dědička zůstavitelovu sestru o odkazu vyrozuměla, soud pozůstalé manželce nabytí dědictví nepotvrdí(§ 1691). Zda odkaz bude splněn, se v dědickém ří­ zení neřeší, 12 to už Je privátní záležitost obou zúčastněných . Nebude-li obraz '

2

Výjimkou JSOU situace, kdy by sestra nebyla plně svéprávná , napr protože je jí teprve dvanáct let nebo proto, že Je sice zletilá, ale pro psychické onemocnění byla ve svéprávnosti omezena

296

ZUSTAVUJI - D~Dfš sestře vydán , muže splnění odkazu soudně vymáhat. Sestra se ovšem muže svého práva také vzdát, pozůstalá manželka se muže se sestrou dohodnout, že si obraz ponechá a vyplatí sestře jeho cenu atp. Zákoník čelí komplikacím , které mohou být spojeny s odkazem věci evidované v nějakém veřejném seznamu . Může jít o nemovitou věc, ale může jít tře­ ba i o ochrannou známku nebo jiný předmět průmyslového vlastnictví zapsaný do příslušného rejstříku . Pokud zůstavitel zemře , musí být z příslušné evidence vymazán a na jeho místo by měl být zapsán nejprve dědic a vzápětí, při další změně zápisu , jako konečný vlastník odkazovník. S tím by byly spojeny zbyteč­ né obtíže spojené s administrativní i poplatkovou zátěží pro všechny zúčastně­ né. Proto se stanoví (§ 1621 ), že v těchto případech se do katastru nemovitostí zapíše odkazovníkovo vlastnické právo hned po zůstaviteli. Můžeme si jistě představit , že zůstavitel povolá závětního dědice a součas­ ně ho obtíží takovým množstvím odkazu , že by dědici z dědictví nic nezbylo. Občanský zákoník tomu brání požadavkem , že dědici musí zůstat z dědictví alespoň jedna čtvrtina odkazy nezatížená. Tato čtvrtina se označuje jako falcidiánská kvarta . Rozmáchne-li se zůstavitel nad tento limit, je na dědicově úvaze, zda svého práva využije a zda odkazy poměrně zkrátí, anebo zda z piety k zůstaviteli přesto splní, co si zůstavitel přál a co chtěl. Právě proto, že odkazy z našeho práva vymizely téměř před pulstoletím, zvolil nový zákoník úpravu podrobnějších výkladových pravidel stanovujících , jak se má postupovat v určitých ne zcela jasných případech . Tak například neobtíží-li zůstavitel dědice odkazem určité věci (portrét prababičky od Demartiniho ), ale odkazem věci určitého druhu (např . motorky) a budou-li v pozůstalosti tři motocykly, např. Babetta, Jawa a Harley Davidson , řeší§ 1604, který z nich má odkazovník dostat. 13 Zvláštním institutem dědického práva je pododkaz. Občanský zákoník zustaviteli umožňuje, aby zřídil v odkazovníkův prospěch odkaz, ale aby mu zároveň uložil vydat něco z jeho majetku další osobě . V pořízení pro případ smrti může tedy zůstavitel např. přikázat dědicům , aby z pozůstalosti vydali cestou odkazu dlouholetému zůstavitelovu příteli stříbrný Mercedes AMG Sport třídy A250(1) SPZ 2P7 1091 , a zároveň přikázat takto obmyšlenému odkazovníkovi, aby odpustil dluh 250 tis. Kč, který vůči němu má zůstavitelův bratr. Tímto opatřením zřídí zůstavitel odkaz i pododkaz. Nebude-li přítel chtít dluh odpustit, může se z toho vyvázat odmítnutím odkazu. V takovém případě mu pohledávka za zů­ stavitelovým bratrem bude zachována, ale automobil z pozůstalosti nezíská.

13

soudním rozhodnutím . V takovém případě by soudu muselo být prokázáno i to, že odkázaný predmět byl odkazovníkovi také vydán Neurčí-li zustavitel nic bližšího, má právo volby dědic a záleží na Jeho rozhodnuti , ktery motocykl odkazovníku vydá, omezen je jen tak, že musi Jit o predmět zpusobilý užíváni , v daném prípadě tedy o funkčni motocykl. Svěrí-li zustav1tel právo výběru odkazovnikovi , pak bude na něm, co si vybere - bude-li predmětem Jeho volby Harley Davidson , musí se mu vydat

297

O B ČAN SKÉ PRÁVO PRO KA2 DÉHO ZŮS TAV U JI - D ~ D lš

Významný rozd íl mezi dědicem a odkazovn íkem 1·e v tom že povi· n t • . • nos vyrovnat zustav1telovy dluhy dopadá jen na děd ice . Pokud tedy zůstavitel lá

' děd '

~

za sve 1ce b~atra a sestru a současně j im při káže , aby jako odkaz vyplatili Skautské nadaci Jaroslava Foglara 100 tis. Kč, a pokud zároveň zůstan • • t · • . e po zus avrte 11neuhrazeny dluh 55 trs. Kč, pak věřitel m ůže vymáhat splnění dluhu po bratrovi i sestře , ale ne po nadaci. Pouze ve zcela výjimečném případě může od~ovědnost za zůstavitelovy dluhy na odkazovn fky dopadnout. o něm bude pojednáno v následujícím textu . . ~- praxi.se poměrně často stává, že pořizovatelé závětí , zvláště pokud je sep1su11 sami bez odborné pomoci, mají snahu pomyslet na povolané dědice tlm způsobem, že jim z pozůstalosti přiděluji konkrétní předměty Uednomu dům se zahradou a vnitřním vybavením, druhému garáž a automobil, třetímu peněžní prostředky na účtu atd .). Při tomto postupu může vzniknout pochybnost, zda takto obmyšleni nejsou odkazovníky a zda není dědicem ten , koho zůstavitel v závěti nepojmenoval, a komu tedy svědčí pravidlo o zákonné dědické posloupnosti a na něhož (pokud si odmyslíme pravidlo falcidiánské kvarty) by zbylo jen pár bezcenných věcí , na něž zůstavitel ve svém výčtu zapomněl. K takovému závěru však dospět nelze. V těchto případech je potřebné vzít v .úvah~ nařízení§ 1494, podle kterého musí být závěť vyložena tak, aby se vůli zustav1tele co nejvíc vyhovělo . Pokud je zřejmý úmysl zůstavitele rozdělit celou pozůstalost jen mezi ty, které v závěti pojmenoval, je nutné s nimi nakládat jako se závětnimi dědici a jejich podíly na celé pozůstalosti určit podle poměru hodnot, které jim výslovně zůstavil.

A co věřitelé? Zatímco zahraniční právní úpravy vycházejí v drtivé většině z pojetí, že podstatou dědění je všeobecné právní nástupnictví dědice po zůstaviteli s tím, že dědic přejímá celé zůstavitelovo jmění (aktiva i pasiva), u nás se provedl v roce 1950 k?perníkovský obrat. Občanský zákoník přijatý v tomto roce převzal řešení přija­ te v roce 1922 v sovětském Rusku a platné pod vlivem středověkého uherského práva d? rok~ 1950 i na Slovensku . Jeho podstata je v konstrukci, že dědic nese dluhy zustav1tele do výše hodnoty, kterou dědictvím nabyl. To se odůvodnilo ar~umentem , že dědictví nemůže být pro dědice majetkovým rizikem . Standardní ~pravy ~espektující význam vlastnictví a ochranu vlastnického práva však myslí 1na to, ze smrt dlužníka nemůže představovat neodůvodněné majetkové riziko ani pro jeho věřitele . Přístup založený v roce 1950 a uchovaný i zákoníkem z.roku 19~ víc než dvacet let po změně společenských a ekonomických perně· ru vyv~láva ve změněném prostředí nejrůznější negativní důsledky. Nejde ostatně jen o věřitele . Těm , kteří zajistili splnění dlužníkova dluhu (ručením , zástavou či jinak), se rozsah jejich povinnosti splnit nezmění. Dluží-li

298

tedy zůstavitel věřitel i 2,5 mil. Kč, bude-li zjištěno z katastru nemovitostí, že zů­ stavitel vlastn il byt v panelovém domě v hodnotě 800 tis. Kč, a prohlásí-li dědici , že zůstavitel jinak nic neměl , že v bytě byl starý bezcenný nábytek a staré šatstvo, pak je dosavadní právo zavazuje uhradit věřiteli jen zlomek dluhu , zatímco ručitel nebo zástavní dlužník musí uhradit dluh do plné výše. Nový občanský zákoník přichází s přístupem odpovídajícím evropské tradici a konvenci. Zásada je, že dlužník v důsledku všeobecného právního nástupnictví nabývá zůstavitelovo jmění jako celek: nabývá majetek i dluhy. Tento následek může dědic odvrátit dvěma způsoby. Především může dědictví odmítnout - v takovém případě nedostane z pozůstalosti nic, ale ani za zůstavitelovy dluhy nebude odpovědný . Jinak se ale posoudí situace, kdy dědic slovně sice odmítne dědictv í, ale prokáže se, že po zůstavitelově smrti byl v jeho bytě či domě , odvážel z něho nějaké věci a již tím dal najevo, že si majetek po zůstaviteli míní přivlastnit. Tehdy se k odmítnutí dědictví přihlížet nebude (§ 1490). Spíše však dochází zpravidla k tomu , že dědici mají o pozůstalost zájem a jejich úmysl k odmítnutí dědictví nesměřuje . Tehdy se mohou vyhnout riziku , že dluhy zůstavitele převýší kladné majetkové hodnoty v pozůstalosti , uplatněním výhrady soupisu. Výhradu uplatní dědic vůči soudu . Tehdy se čistá hodnota zůstavitelova majetku v době smrti zůstavitele zjistí pod autoritou veřejné moci a na dědice nedopadne z dluhů zůstavitele víc, než kolik jim na aktivech připadne . Právě proto, že v tomto případě nesou dědici zůstavitelovy dluhy jen do výše toho, co na kladných majetkových hodnotách z pozůstalosti nabyli, pamatuje nový zákoník i na situaci , že poměr mezi těmito pasivy a aktivy pozůstalosti může být sice vyvážen , že však tuto rovnováhu mohou rozkolísat zůstavitelova nařízení ohledně odkazů . Proto zákoník stanoví, že pro případ , kdy dědici uplatnili výhradu soupisu a kdy čistá pozůstalost k úhradě dluhů a povinných výdajů nebude stačit , budou odkazovníci ve svých právech zkráceni(§ 1631). Byl-li zůstavitel při pořízeni pro případ smrti velkorysý, nemůže to jit k tíži těch , vůči nimž se za svého života zadlužil. Uplatnění výhrady soupisu s sebou nese nutnost vynaložit náklady na znalecké posudky a další úkony vedoucí k nezbytným zjištěním . Proto nemá smysl uplatnit takovou výhradu v případech , kdy dědic nemůže mít pochybnost o zůstavitelově hospodářské situaci, např. dědí-li manželka po manželovi nebo v jiných případech , kdy dědic má o hospodářských poměrech zůstavitele důkladnou vědomost. 14 Když si dědic vyhradí soupis majetku , nesmí účel úřed­ ního soupisu zmařit. Pokud by dědici , vyhradivší si soupis, začali s majetkem pozůstalosti nakládat bez souhlasu soudu jako se svým, pokud by např. začali •• V určitých prlpadech musl být soupis proveden z úředn i moci. Takový postup ob čanský zákonlk nařizuje , je-li mezi dědici nesvéprávná osoba (malé d ltě nebo zletilý člověk omezený ve svéprávnosti), nenl-li jisté, kdo je dědicem , popř. je-li tu neznámý dědic nebo dědic neznámého pobytu , dědi - li stát nebo veřejně prospěšná právnická osoba anebo požádá-li o soupis z vážných důvodů věřitel .

299

O BČA NS É PRÁVO PRO KALDÉHO ZŮSTAV U J I - D ~ D ÍŠ

odvažet věci ze zůstavitelova bytu nebo je prodávat, vyvolá to následek, že se učmky výhrady soupisu zruší a na děd ice dopadne povinnost k neomezené úhra dě zůstavitelových dluh ů .

pohledávky zaj ištěny zástavn ím nebo jiným věcným právem k věci spadaj ící do pozů stalosti .

V určitých případech lze ú ředn í soupis pozůstalosti nahradit seznamem vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici. Jde-li o přípa­ dy zcela jednoduché (např. žil-li zůstavitel v pronajaté garsonié ře a měl-li ve vlastnictví jen běžné vybavení bytu), m ůže soud rozhodnout, že se namísto uředn ího soupisu pozůstalosti poříd í seznam vyhotovený všemi dědici. Povolí-li se takové řešen í , musí mít dědicové na paměti, že pokud něco podstatného ze zůstavitelova majetku zatají nebo zamlčí, účinky výhrady soupisu se zruší. Smrtí dlužníka se jeho věřitel dostává do složité situace, protože často nemá až do soudního rozhodnutí potvrzuj ícího nabytí dědictví určitým osobám jistotu, kdo je dědicem , a na koho tedy dluh jeho dlužníka přešel. Proto nový občanský zákon ík stanoví, že při přechodu dluhu na dědice promlčecí lhůta neskončí dřív než šest měsíců ode dne, kdy bylo dědicům nabytí dědictví potvrzeno. Ani nové dědické právo neobnovilo institut ležící pozůstalosti , kterou znalo naše dřívější právo a kterou dosud znají občanské zákoníky Rakouska a Lichtenštejnska.15 Přesto se nový občanský zákoník dívá na pozůstalost jako na zvláštn í jměn í, na něž sice mají od zůstavitelovy smrti právo dědici, ale které

Zůstavitel m ůže pozůstalost zanechat i ve stavu , kdy nebude zcela jasné, zda není předlužena . K pozůstalosti se mohou vázat práva dědiců , kte ří se sami dostatečně o svá práva z vážných d ůvodů brát nedokážou (nejsou plně svéprávní nebo není znám pobyt dědice) . V takových případech na řídí soud k zajištění pozůstalosti zvláštní opatřenf - závěru(§ 1682). Závěru pozůstalosti nařídí soud i v případě , že to navrhne věřitel. Může však nastat i situace, že pozůstalost je zjevně likvidní a postačila by bez obtíží k úhradě zůstavitelových dluhů , ale dědici , kterému má při padnout dědictví , hrozí předlužení. Tehdy by zůstavitelovi věřitelé byli ve svých právech ohroženi, pokud by se pozůstalost spojila se jměním děd ice . V takovém pří padě může věřitel navrhnout, aby pozůstalost byla odloučena a spravována odděleně od dědicova jmění , a tím svá práva ochránit. Takový věřitel však může požadovat uspokojeni svých pohledávek jen z tohoto odděleného jmění , ztratí tudíž práva domáhat se plnění z ostatního majetku dědice . Věřitelé tedy musí zvážit, jaká rizika mu plynou z toho, zda odloučení pozůstalosti navrhne nebo nenavrhne.

přece jen vyžaduje zvláštní správu . Ji může zajistit i zůstavitel tak, že v pořízení pro případ smrti určí správce pozůstalosti. Neučiní-li tak zůstavitel , může správce jmenovat soud, pokud to okolnosti případu vyžadují; jinak záleží správa pozůstalosti na všech dědicích , což nevylučuje, aby se dohodli, že pozůstalost

Potvrzení

bude spravovat jen některý z nich .

Správa pozůstalosti je správou prostou . Znamená to, že pozůstalost musí být spravována tak, aby její hodnota zůstala zachována, aby se z pozůstalosti nic nepoškodilo a ani nic neubylo. Je-li nutné z těchto mezí vybočit, vyžaduje takový úkon souhlas soudu . Dokud správa pozůstalosti trvá , mohou se věřite­ lé zůstavitele domáhat svých plnění jen vůči tomu , kdo pozůstalost spravuje, a jen z toho, co pozůstalost tvoří. Ten , kdo spravuje pozůstalost, ale i dědic vyhradivší si soupis, však může soudu navrhnout, aby vyzval věřitele k ohlášení a doložení jejich pohledávek. Pokud se učiní takové opatření , nebude povinností správce nebo dědiců věřitele uspokojovat, dokud se vyhledání zůstavite­ lových dluhů neukončí. Věřitelé, kteří se včas neozvou , mohou utrpět újmu na svých majetkových právech , protože jejich pohledávka se neuspokojí, bude-li pozůstalost vyrovnáním ohlášených pohledávek mezitím zcela vyčerpána . I tito věřitelé jsou však zvlášť chráněni , pokud prokážou , že dědic o jejich pohledávce věděl , třebaže ji včas neohlásili. Chráněni jsou také věřitelé, kteří mají své

"

Rozdílně od těchto úprav, kde soud v pozůstalostním řizenf dědicům dědictvf odevzdává (a až do takového rozhodnuti se na ležící pozůstalost hledi, jako by stále patfila zemřelému). naše právo staví na modelu, že soud dědicum nabytí dědictvf potvrzuje.

300

dědictví

Účelem soudního řízení je potvrdit dědicům , co z pozůstalosti nabyli, protože dědicům sice vzniká již zůstavitelovou smrtí dědické právo, avšak jaké kon-

krétní věci z pozůstalosti získají, bude zřejmé až z rozhodnutí, kterým jim soud nabytí dědictví potvrdí. Do té doby mohou dědici nakládat se svým dědickým právem a mohou je i převést na jinou osobu(§ 1714). Nejjednodušší situace nastane, pokud zůstavitel nepond1I z~~et1. ~ děd'.-" po něm podle právních pravidel o zákonné dědické posloupnosti Je~my d~d~c; jemu soud nabytí dědictví potvrdí a v rozhodnutí uvede, po kom dědic dědi , .ze dědí ze zákona, a výslovně uvede, zda dědic nabyl dědictví s výhradou soupisu nebo bez něho . Pokud je dědiců více, soud jim potvrdí, jaké podíly na dědictví nabyli. Není však nutné setrvat jen u toho: dědici se mezi sebou mohou dohodnout co konkrétně si každý z nich z pozůstalosti převezme . Taková dohoda vyžad~je soudní schválení - soud při schvalování dohody musí dbát, a~y dohod~ 0 rozdělení dědictví nebyla proti zájmům těch , jimž zákon garantuje zvláštni ochranu: např. nezletilým, osobám omezeným ve svéprávnosti , dědicům ~e­ známého pobytu apod . Leč může nastat i situace , že není sporu , co do pozustalosti náleží, dědici mají zájem o rozdělení majetku mezi se.be, ale k d~hodě nemohou dospět. Pak, pokud se na tom všichni shodnou a Jednomyslne o to požádají, rozdělí pozůstalost mezi ně soud. . .. Pokud zůstavitel zanechal pořfzení pro případ smrti, musi být zajištěno splnění toho, co on nařídil. Nejde jen o splnění nebo zajištěni odkazů , ale také v •

•

,

v

,

,

301

•

OBCANSKt PRÁVO PRO KA2DtHO

o dalš1 opatřen í. Přestože je zůstavitel sám v této době již mrtev, a nemůže tedy vstupovat do těchto záležitostí, může se pojistit, že jeho nařízení budou náležitě splněna , povoláním vykonavatele závěti. Neučiní-li tak, musí se spolehnout na notáře, který bude záležitosti spojené s jeho pozůstalostí zařizovat jako soudní komisař, a na soud . Zůstavitel může také nařídit, co chce, aby jeho jednotliví dědicové po něm nabyli. Takové vyjádření musí být zřejmé, aby bylo jasné, že nejde o pouhá doporučen í nevylučujlcí odchylnou dohodu dědiců. Uvede-li však zustavitel v závěti svůj pokyn k rozdělení pozůstalosti např. slovy .nařizuji , aby pozůstalost byla rozdělena , jak jsem určil " nebo v tomto smyslu , musí mu být vyhověno a ani dědici nebo soud nemohou zůstavitelovu vůli změnit. Na dědice však nepřecházejí jen aktivní majetkové hodnoty, ale také dluhy, a to - nevyhradil-li si dědic soupis - v plném rozsahu . Pokud dědic uplatnil výhradu soupisu , nese dluhy jen do výše hodnoty toho, co dědictvím nabyl. Právě proto, že při dědění jde o všeobecné právní nástupnictví po zůstaviteli, dopadají zůstavitelovy dluhy na všechny dědice společně a nerozdllně . Uplatni se tedy v tomto případě dlužnická solidarita a zásada, že povinen je plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Je-li vic dědiců a svědčí-li výhrada soupisu jen některým z nich , pak tito jsou sice povinni uhradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními, avšak jejich povinnost je jen omezena rozsahem toho, co z dědictví nabyli. Při mnohosti dědiců může z uplatnění právních pravidel o dlužnické solidaritě nastat situace, že jeden z dědiců uhradí zůstavitelovu dě­ dici dluh , na jehož vyrovnání by měli poměrně přispět i ostatní dědicové - v takovém případě mu vznikne vůči dalším dědicům právo na poměrnou náhradu toho, co plnil i za ně .

ZÚSTAVUJI - D~Dlš

• • • •

Právni úprava významně změněná co do obsahu rozš lře n í dědiců ze zákona rozšířeni počtu dědických titulů (dědická smlouva) umožnění privilegovaných závětí (úlevy při závěti) rozšíření ochrany věMelů (výhrada soupisu, odloučení pozůstalosti)

•

umožněni podmínek a příkazů v závěti (vedlejší doložky

v •

závěti)

změna v ochraně nepominutelných dědiců - právo na

povinný dil

• •

Zcela nová právni úprava zřeknutí se dědického práva vzdáni se dědictví

ZÁVĚREČNÉ SHRNUT(

• • • • • • • • •

Nové pojmy smlouva odkaz, odkazovník vykonavatel závěti povinný díl výhrada soupisu dědická

závěra pozůstalosti odloučení pozůstalosti

zcizení

dědictví

dovětek

303 302

O autorech

Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš je hlavním zpracovatelem nového občanského zákoníku, právník, právní vědec a přední český civilista a komercialista. Je nositelem nejvýznamnějších ocenění , včetně uvedení do Právnické síně slávy za výjimečný celoživotní přínos právu. Profesor Eliáš je vedouclm vědeckým pracovníkem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, je členem mnohých vě­ deckých, oborových a redakčních rad, jakož i Legislativní rady vlády a Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ČR. Působí v advokátní kanceláři PRK Partners jako Of Counsel. Doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph.O„ je významný český akademik, který byl hlavním zpracovatelem nového zákona o obchodních korporaclch. V minulosti se také podílel na přípravě řady zákonů, případně působil jako vedoucí příprav­ ných skupin, např. při návrhu nového insolvenčního zákona, zákona o komoditních burzách a komoditním obchodě, zákona o nabídkách převzetl atd. Docent Havel je vědeckým pracovníkem ústavu státu a práva Akademie věd ČR, členem Legislativní rady vlády, členem představenstva The European Centre for Comparative, Commercial and Company Law a v advokátní kanceláři PRK Partners působí jako Of Counsel. JUDr. Petr Bezouška, Ph.O„ je český akademik působící na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Specializuje se na poradenství souvisejlcí s rekodifikací soukromého práva v české republice, zejména na nemovitostní a závazkové právo. V současné době spolupracuje na tvorbě doprovodných a změnových zákonů k novému občanskému zákoníku. Petr Bezouška je členem Legislativní rady vlády ČR a poradcem předsedy vlády ČR v právnfch a legislativních otázkách. V advokátní kanceláři PRK Partners působí jako Of Counsel. JUDr. Daniela Šustrová pracuje jako vedoucí kanceláře Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu . Profesní dráhu zahájila v advokacii a po odchodu do státní správy se dlouhodobě věnuje problematice katastru nemovitostí a právních vztahů k nemovitostem. V současné době působí rovněž na vysoké škole CEVRO Institut a Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

304

Summary

The new Civil Code and related new legislation on business companies and cooperatives significantly modify the world of private law. The book aims to provide readers with a clearer idea of this world . lt differs from other publications which address, or will address, the same topíc since it is not intended to be read primarily by lawyers; instead, it is meant to attract a wider audience. The book is intended to inform its readers about the new legislation so that that even a layperson can find useful information and advice in it. The book provides a general understanding of the main principles underlying the recodification of private law, giving readers an idea of the whole as well as the basic structural elements. lt outlines changes and compares the old law with the new one. lt explains why private law is changing , but primarily it provides readers with guidelines on how to approach the new legal regulations, how to understand and embrace them . The book contains the basic information necessary to acquire a general overview of the new legislation. The new Civil Code and Business Corporations Act continue on from that which has already been achieved through legislation to date; they also adopt, in many instances, that which has been pursued by courts in their judgments, and in particular those of the Constitutional Court. At the same time, the new legislation also introduces certain innovative elements in respect of, for example, support and protection of the individua! - as significant development has occurred in this respect both on the European and international levels. The area of ownership and inheritance has also undergone significant changes; the Civil Code is returning to the legal tradition of continental Europe from which Czechoslovak law was artificially separated after World War li. Since this publication is intended as a handbook on private law, special attention is paid to its underlying ideas. One of the most important concepts is the emphasis placed on free will. The principie of autonomy of the will is a key element of private law. However, it does not follow from this that human freedom is self-salvable, and that the state, public authority or public law represent a necessary evil. Private and public law are not two separate worlds; they meet within the constitutional and public order framework and, as parts of the

305

OBÓANSKÉ PRÁVO PRO KAlDÉHO

~hole,

pursue the same objective - to ensure order in society that will secure

tts bala_n ce, ~eac~ful _deve~op~ent and safety for individuals. We have been approachmg thts ob1ect1~e w1th d1fficulty, experiencing fluctuations and upheavals

Literatura

along the way, as publtc and private domains sometimes sharply collide. Private law, therefo~e, not only recognises free will only, but also takes protection of

the we~k.er mto account, irrespective of whether these are children , the disabled, vtctims of domestic violence, consumers , employees or tenants. We are all equal before the law, but even Aristotle knew that actual inequality of people

before the la~ cannot be removed by such equality, and that it is imperative to balance the d1fferences where it is necessary in the interest of justice.

BEDNÁŘ, Václav. Testamentámí dědická posloupnost. 1. vyd . Plzeň : Aleš Če­ něk , 2011 , s. 301 .

ELIÁŠ, Karel , et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. vyd . Praha: Linde, 2008, s. 2639. MELZER, Filip. Právní jednání a jeho výklad. 1. vyd . Brno: Václav Klemm , 2009, s. 218. BROUUK, Jan . Pravidlo podnikatelského úsudku a riziko. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č . 6, s. 161 an . ČUHELOVA. Kateřina ; SPÁČIL, Ondřej . Plnění vyživovací povinnosti za jiného v novém občanském zákoníku . Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 23-24 , s. 855. ELIÁŠ, Karel. Pacht. Obchodněprávní revue . 2013, roč. 5, č. 2, s. 33 an . ELIÁŠ, Karel. Nový občanský zákoník ve Sbírce zákonů . Právní rozhledy. 2012, roč . 20, č. 7, s. 229 an . ELIÁŠ, Karel. Právo stavby. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č . 1O, s. 273 an. ELIÁŠ , Karel. Co přináší nový občanský zákoník byznysu? Obchodněprávn í revue . 2012, roč . 4 , č . 5, s. 148 an . ELIÁŠ , Karel. Návrh českého občanského zákoníku: obrat paradigmat. Právní rádce . 201 O, č . 1, s. 4 an . ELIÁŠ , Karel. Stálost vlastnického práva a jeho proměny. Právní rádce . 2009 , č . 4 , s. 4 an . ELIÁŠ, Karel ; D~DIČ , Jan ; ČECH , Petr. Právnické osoby v návrhu občanského zákoníku. Právnf fórum. 2008, č. 2, s. 72 an . FIALA, Petr; MAYER, Jindfich . Přechodná ustanoveni nového občanského zákoníku k zásadě superficies solo cedit. Ad notam. 2012 , roč . 18, č . 6, s. 3 an . HAJN, Petr. Nový občanský zákoník a dosavadní rozhodovací praxe. Obchodněprávní revue . 2013, roč . 5, č . 2, s. 45 an . HAVEL, Bohumil. Postfohy k odvozené (reflexní) škodě na podílu v korporaci ve světle nového občanského zákoníku . Obchodněprávnf revue. 2012, roč 4 , č. 7-8, s. 207 an .

306

307

OBCANSKt PRÁVO PRO KAŽDEHO

HULMÁK, Milan ; VLČEK, Karel. Obecná i nformační povinnost při sjednávání smlouvy - 2. část. Právní rozhledy. 2012, roč . 20, č . 18, s. 644 an . HULMÁK, Milan; VLČEK , Karel. Obecná informační povinnost p ři sjednáváni smlouvy - 1. část. Právní rozhledy. 2012 , roč . 20, č . 17, s. 602 an . HULMÁK, Milan. Uzavíráni smluv podle nového občanského zákoníku. Právn l rozhledy. 2012, roč. 20, č . 1, s. 25 an . KALENSKÝ, Michal. Pravidla tvorby obchodnl firmy fyzické osoby po rekodifikaci. Prá vní rozhledy. 2012, roč . 20, č . 22 , s. 799. KOTRADY, Pavel. Několik úvah k rozhodováni o způsobilosti k právním úkonům . Právní rozhledy. 2012, roč . 20, č . 13-14, s. 499 an . KOŽIAK, Jaromír. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách). Obchodněprávní revue . 2012 , roč . 4, č . 4, s. 108 an . LASÁK, Jan. Akciová společnost na prahu rekodifikace: základní novinky. Obchodněprávní revue. 2012, roč . 4, č. 2, s. 46 an . NOVÝ, Zdeněk . Princip .poctivosti" dle Draft Common Frame of Reference jako inspirace pro výklad§ 6 odst. 1 návrhu občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č . 2, s. 46 an . PETR, Pavel. Stará (ne)známá superficiální zásada . Právní rozhledy. 2012, roč. 20 , č . 1O, s. 370 an. PETROV, Jan . Rozpor s dobrými mravy v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Právní rozhledy. 2012 , roč. 20, č . 18, s. 626 an . PIHERA, Vlastimil. Nejpodivnější zvíře v lese - poznámky ke svěřenskému fondu. Obchodněprávní revue. 2012, roč . 4, č . 10, s. 278 an. PIHERA, Vlastimil. Tvrdé jádro a měkká slupka. úvaha o odpovědnosti managementu kapitálových společností. Obchodněprávní revue. 2012, roč. 4, č. 5, s. 142 an. SPÁČIL, Jiří. Poctivá držba v novém občanském zákoníku . Právní rozhledy. 2013, roč . 21 , č. 2, s. 63 an. SPÁČIL, Jiří. Vlastnictví bytů dle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy. 2012, roč . 20, č. 7, s. 246 an. TÉGL, Petr. Úplatnost nabytí věcného práva jako podmínka fungováni materiální publicity veřejných seznamů v novém občanském zákoniku . Právnf rozhledy. 2013, roč. 21 , č . 1, s. 28 an . TÉGL, Petr. Lex commissoria , pactum antichreticum etc. ad libitum? (O zapovězených ujednáních v zástavnich smlouvách dle nového občanského zákoníku). Právní rozhledy. 2012, roč . 20, č. 12, s. 454 an . TELEC, Ivo. Nový občanský zákoník ve společnosti sítí. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 23-24, s. 853 an . VLASÁK, Michal. Vybrané otázky práva civilních deliktů v novém občanském zákoníku na pozadí PETL. Právnf rozhledy. 2012, roč. 20, č . 15-16, s. 561 an .

LITERATURA

VRZALOVÁ, Lenka . Poznámky spornosti v návrhu nového občanského zákoniku. Právnf rozhledy. 2012, roč . 20, č . 2, s. 65 an . ZITEK, Adam. Vlastnictvi bytů dle nového občanského zákoníku . Právní rozhledy. 2012, roč . 20, č . 8, s. 291 an .

309 308

REJ STŘIK

Rejstřík

A akcie 157 analogie 31 autonomie vůle 84

B bezdůvodné obohacení 272-279 bolest 269 bolestné 268-269 břemeno

- reálné 212, 216, 229 - věcné 107, 212 budova 226-227 bydliště 50

F falcidiánská kvarta 297 fiducie 115 fikce 30 firma 145 fond - nadačni 119, 133, 136-137 - přidružený 140 - svěřenský 115, 148, 206 forma písemná 61 fundace 119, 122, 133 delegace 77 demokracie 126 detence 54, 192 detentor 192 dluh 87 dlužnik 218 -zástavni 219 doba 102 dobrá vira 26, 233, 277 dobré mravy 29, 53, 84 - soutěže 270 dohoda o srážkách ze mzdy 95 domácí násilí 180 domácnost 177-178, 252, 253

byt 205, 227-228,251-253

domněnka

c

- nevyvratitelná 30 - vyvratitelná 30

cena 186 - mimořádná 186 - obvyklá 186

dotěrné obtěžováni 270

- zvláštní obliby 186, 260 cenný papír 189, 219 corporate govemance 114

č člověk

dar 140 dědic 286 - náhradní 286 - neopomenutelný 282, 291-293 dědická nezpůsobilost 295

CH chováni racionální 27

imise 199-200 integrace 25

J jednáni na oko 89 jednatel 156 jednatelstvi nepřikázané 77 jednotka 227, 251-252 jistota 218, 243 jméno 49

284

dozorčí rada 152, 156, 158

K

družstvo 159-160 držba 193-195 dualismus právni 19 důchod 92 důstojnost 26

kapitál základní 155 katastr nemovitosti 223, 228, 230 kauce 244 kodex civilnl 22 komanditista 153-154 komanditni suma 154 komplementář 153-154 koncern 121 konkurenčni doložka 28 konsorcium 151 konverze 67 korporace 119

39

o

310

dovětek

H hra 275 hyperocha 221

E emancipace nezletilého 36, 43 energie 188 exekuce 32

- obchodní 120, 149 krámský institor 79

L lhůta

101

- promlčecl 36, 101, 105 lidské tělo 54 lichva 86 likvidace 123 list vlastnictví 228 listina - veřejná 285 - vkladová 228, 231 , 233-235 Listina základnich práv a svobod 25, 39, 112 lstivé jednání 72

M majetek 185 manželé 49, 162, 166, 174, 176-182, 253 manželství 40, 43, 49, 163-165 - neplatné 165 - zdánlivé 165 mapa katastrálnf 224, 225 matka 167 mediace 32 moc -soukromá 21, 33, 112 - veřejná 20, 32, 112 - vyššf (vis maior) 264

N nabidka 88 nadace 119, 133-136 nadačnf

- jistina 134-135 - listina 134 náhrada - peněžnf 265 - škody 60, 90, 108, 187, 202, 272 - újmy 258-264 nájem - bytu 240-250 - společný 177, 254

311

OBCANSKÉ PRÁVO PRO KAlDÉHO REJST~IK

nájemce 240 nájemné 242 narozeni 39, 41 narušení dovolené 261 nasciturus 41 následná nemožnost plněni 98 nedbalost 62 negociace 87 neplatnost 24, 60 - absolutnl 24, 69 - částečná 60 - relativní 69, 70 neúčinnost relativni 72 nezbytná cesta 204 nezvěstnost

42

o obchodni tajemství 147 obohacený 272,276 odkaz 291,296-298 odkazovník 89, 296, 298 odmitnutí dědictví 293 odporovatelnost 72 odpovědnost

- předsmluvni 60, 89 - rodičovská 171 - za vady 264 odstoupení od smlouvy 98 odstupné 98 ochuzený 272,276 omyl 71 opatrovanec 48,80 opatrovnická rada 48, 80 opatrovnictví 80 opatrovnik 46, 47, 48, 80 osoba - blízká 40, 245 -fyzická 39 - právnická 39, 41 , 81, 113-123, 149 - právnická veřejně prospěšná 127-128 - SpolUŽljÍCi 290 - zahraniční 51 osobnost -člověka

51

- právni 39, 41

312

osvojeni 40, 49, 169-170 otcovstvi 167-168 ovladatelnost 186 ovlivněni

121

p pacht 92, 239 panstvi právni 208 parcela 203, 224-225 - stavebni 225 partnerstvi registrované 163 péče řádného hospodáře 30, 118, 121 pěstounstvi

172

plán geometrický 225 plat stavebni 210, 229 plná moc 78 plněni

25, 93, 217, 279 - naturálni 217 plomba 231 pobočka 146 pobyt trvalý 50 počítáni času 102 podnájem 251 podnik 145 podnikatel 143-144, 148, 150 podnikatelské seskupeni 121 podoba textová 61 pododkaz 297 podpůrce 47 pohledávka 87, 95, 218 - naturálni 104 pohřeb 55 pojištěni 92 poměr druhovský 40 poptávka 88 poručenstvi 172 pořizenl pro případ smrti 284 postoupeni - pohledávky 95 -smlouvy 96 pouto - pokrevnl 40 - právnl 40, 87 pozemek 36, 188, 191-192, 203, 20S,

210, 223-225

poznámka 232, 236-237 - spornosti 232, 237

přfbuzenstvl

pozůstalost

přlčinná

281 , 300

pravidlo - dispozltivni 27, 84 - kogentnl 27, 28, 84 právni - jednáni 57, 58 - jednáni zdánlivé 60 - jistota 63 - úkon 58 právo - absolutnl 24 - autonomni 27 - bydleni 254 -cesty 204 - dědické 282 - heteronomnl 27 - na zaopatrenl 291 - nájemni 239 -předkupni

93, 191, 204, 211

- přirozené 39, 53, 84, 260 - řlmské 22 - soukromé 19, 21 - sousedské 199 - stavby 210-212, 228-229 - věcné k věci cizl 208 -veřejné

19

-vlastnické 31 , 111, 184, 193,

196-199,251 _ zástavnl 94, 217, 218-222 - závazkové 25 praxe stran 59, 65 prekluze 103, 109 presumpce - neviny 26 - poctivosti 26 profesionalita 26 projev vůle 28, 62 prokura 79, 146 promlčeni

99, 103, 104-109, 217, 22 1

pronajimatel 240 předběžné prohlášeni 46 představenstvo přechod

116, 158

nájmu 245

přeměna

právnické osoby 123

39

souvislost 262-263

přfslušenstvl

190-191 196 pseudonym 50 punktace 87 přivlastněn!

R rejstřfk

- obchodnl 150 - veřejný 115, 132, 150 -zástav 219 reklama 271 restituce naturálni 265 revizor 136 rodina 162 rovnováha 20 rozhodčl

-doložka 32 - smlouva 32 rozhodnuti 21 rozhrada 203 rozum průměrný 26 rozvod 181 ručenl

93

Ř řlzenf

vkladové 232, 237

s salvátorská doložka 68 satisfakce 267 sázka 275 sfdlo 116 služebnosti 213-216, 226 smlouva 21, 83, 87, 264 - adheznl 86 - bezúplatná 64 - dědická 288-289 - licenčnl 147 - nájemnf 240 _ 0 smlouvě budoucl 91 - o výstavbě 227 _společenská

152, 156

313

OBÓANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO REJST~IK

- spotfobitelská 64 - zakladatelské 149 smrt 41 , 55

svoboda - lidská/člověka 20, 25 -smluvnl 24

součást

š

- bytu 252 -věci

190-191 soud 32 soudce 33

šikana 20 škoda 259 - skutečná 266

soudný intelekt 85 soutěž nekalá 270

škůdce

švagrovství 40

splněni

97 splynutí 99 společenství vlastniků

252 společné jmění manželů 173, 181, 253 společnost

- akciová 154, 157-159 - Evropská 159 - Evropská družstevni 160 - komanditní 151, 153-154 -obchodní kapitálová 150-151 , 154 - obchodní osobni 150-154 - obchodní veřejná 151-153 - s ručením omezeným 154- 159 - tichá 151 - zahraniční 151 spolek 120, 129-130 - pobočný 130 spoluvlastnictví 204-205 - podílové 253 - přídatné 205 spotřebitel

85 správce 206 - pozůstalosti 300 správní rada 158 stanovy 116 statutární orgán 75, 81, 116 stavba 36, 188, 191-192,210,226-227 - dočasná 227 strana - slabši 26, 27, 85, 220 -smluvní 27 svémoc 33 svépomoc 33, 52 svéprávnost 43, 47 svěřenské nástupnictví 287

314

258

T titul dědický 283 transsexuál 39 trust 205

v vada věci 258 valná hromada 156

184

hmotná 188 hromadná 190 movitá 188-189, 219, 277 nehmotná 188 nemovitá 188, 219, 228, 251 panující 213-214 služebná 213-214 zastupitelná 189

věk

294 vydrženi 194, 196, 215 výhrada soupisu 299 výklad 31 , 61 vyklizení bytu 244 , 246, 254 vykonavatel závěti 302 výměnek 92, 216 výpověď 98, 247-250 výprosa 91 výpůjčka 91 vyživovaci povinnost 180 vzdáni se dědictví 293

z 267-268

zájezd 92

újma 257 - nemajetková 260-261, 267 úmrtní list 42 úrok z prodlení 96 úřad katastrální 224, 226 ústav 119, 122, 137-138 ušlý zisk 266 úvěr 217

věc

soukromá 27

vyděděni

zadostiučinění přiměřené

u

-

vůle

zajištěni

94

zajišťovací převod práva 94 zákaz konkurence 147-148 započteni

zápůjčka

98 91

záruka - bankovní 94 -finančni

94

zásada - dispoziční 232 - formální publicity 236 - intabulační 230 - legality 233 - materiální publicity 229 - priority 231 - superficiálni

zástava 24, 218-222 - ručnl 222 - uvolněná 221 zástavce 219 zastoupeni 74, 146-147 - dobrovolné 78 - nedobrovolné 80 zástupce 75, 146-147 závazek 87 závěra pozůstalosti

301

závěť

282,284-288 - alografni 285 - holografní 285 - negativni 294 - privilegovaná 286 zavinění 258, 261 závod - obchodni 45, 145, 190 - obchodní rodinný 179, 205 záznam 237 zcizení 30 zdrav! 268 zhojeni neplatnosti 66 zletilost 43 zneužití práva 26 zvíře

187, 202, 267

zvyklost 59

ž žaloba - na vydáni věci 198 - zdržovaci 198

44

veřejný pořádek věřitel

29, 53, 69, 84

218

- zástavnl 218 vklad 230, 236-237 vlastnictví 111 , 184, 193, 196-199, 251 voluntarismus 34

315

OBČANSKÉ PRÁVO PRO KAŽDÉHO Pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš, doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph .O., JUDr. Petr Bezouška, Ph .O., JUDr. Daniela Šustrová Vydává Wolters Kluwer CR, a. s. (U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3) ve spolupráci s advokátní kanceláři PRK Partners (Jáchymova 2, 110 00 Praha 1) v roce 2013 jako svou 1191 . publikaci. Odpovědná redaktorka lva Mrázková Jazyková korektura Monika Kaslová a Radka Mondeková Vydáni první Stran 316 Obálka Nikola Hnidová Typografie Michaela Blažejová Sazba PageDTP.cz Tisk -••~