Encyklopedie lži, podvádění a klamání: s příklady a obrana proti nim 8070213914

Citation preview

■ ;■ $ i

časně nebo v jednotlivých jejich etapách. Pravidelně se vyskytuje při podvádě­ ní, kde původce nabízí např. adresátovi falešný šperk a verbální přesvědčová­ ní doprovází mimikou a gesty. □ Podvodník chtěl propašovat přes italsko-švýcarskou hranici větší počet drahých kamenů. Zlomil si záměrně nohu (!) a hraniční kontrole napsal ano­ nymní dopis, že v určitý den pojede přes hranice muž - udal své jméno kte­ rý bude fingovat zlomeninu nohy a v sádrovém obalu bude pašovat drahé ka­ meny. V stanovený den projížděl s nohou v sádře přes hranice. Celníci jej podle obdrženého avíza zadrželi, rozbili sádru, nic ovšem nenašli, jen zjistili, že onen muž má skutečně zlomenou nohu. S omluvami jej nato propustili- Muž pak při zpáteční cestě v novém sádrovém obalu drahé kameny bezpečně provczl. Vzájemné nesouhlasné projevy při totožném záměru v témže aktu klamání se vyskytují běžně i v praktickém životě; lze je vidět např. na eskamolážích, kde řeč je v rozporu s chováním i určením předmětů.

1+2. Kombinace sdělování a chování (především situačního) je běžná ve všech případech, kdy původce v osobním styku klame (obelhává) adresáta a tento projev doprovází mimikou a gesty, které mají podpořit a dotvrdil lež. Mimo osobní styk se lato kombinace může vyskytnout v televizi. Souhlasné i rozporné vztahy mezi verbálním projevem a situačním chováním jsou sou­ stavně odborníky studovány k zjišťování vztahů mezi nimi. U některých lidí bývají mimika i gesta bohaté a natolik cxpresivní, že zastiňují vlastní sdělení. 1+3. Kombinace sdělování a operace s objekty (prezentace předmětů) je nej častější lam, kde se předměty prezentují bez přímého osobního kontaktu, a tedy bez situačního chování. Je to zejména při reklamní nabídce a prodeji zboží na dálku. Může se vyskytnout ale i v jiných sférách: ve špionáži zpráva zanechaná s předmětem, který má plnil určitou funkci, např. oklamat nepříte­ le, v osobních kontaktech na dálku; dar doprovázený dopisem s předstíraným záměrem získat u adresáta sympatie; nebo při podvádění: expozice falzifikátu s doprovodným (rovněž falšovaným) potvrzením o jeho pravosti. □ Za druhé světové války anglický letec, který se ukrývá] v dánském kláš­ teře, vyzval jednu z jeptišek na schůzku. Dostal však nečekanou odpověď: „Ne­ blázni, kamaráde, já už jsem tu od Dunkerque!“ 2+3. Kombinace chování a předmětné prezentace při absenci verbálního projevu je méně častá. Je to jakási pantomima, se kterou je možno se setkal na veřejnosti, kdy vzájemně neznámí lidé se předvádějí svým chováním, svým zjevem: úpravou zevnějšku doplněnou předměty pro zvýšení atraktivnosti. Tuto kombinaci je možno pozorovat i při sportovních hrách (knify, klamné po­ hyby při šermování, fotbalu ap.) a také při bojových střetnutích, kdy se vůči nepříteli používá současně i bojových prostředků i klamného chování, a také v obchodním styku. n Známá herečka se vracela z Plzně do Prahy autem. Za Plzní vzala s sebou stopaře propuštěného z věznice na Borech.V Rokycanech se dopustila doprav­ ního přestupku, který na místě zjistil (tehdy) příslušník Bezpečnosti. Při kon­ trole dokladů stopař na chvilku také vystoupil z auta. Příslušník si herečku za­ psal a nechal ji pak pokračoval v cestě. Na okraji Prahy stopař poděkoval za svezení a z vděčnosti jí daroval zápisník toho příslušníka. □ Obviněný u soudu: „Zákazníky jsem na penězích zásadně neokrádal, při­ pouštím však, že jsem poněkud přistrčil váhu.“ 1+2+3. Kombinace sdělování, chování i operace s objekty a jejich prezen­ tace představuje globální jednání v širším slova smyslu. V praxi je možno se s touto kombinací setkat skoro vždy u rozsáhlejších a náročnějších akcí sou­

Pasivní klamání na rozdíl od aktivního záleží v tom, že původce vědomě a záměrně neinformuje adresáta o skutečnosti, a nepřipustí, aby adresát skuteč­ nost, která je pro něho významná, poznal. Původce může přitom určitou akti­ vitu vyvinout, ale - a v tom je podstata pasivního klamání -- pouze ponechává a zásadně nemění adresátovi pohled na skutečnost. V životě společnosti je pasivní klamání častější než aktivní již proto, že prakticky nevyžaduje vyvinout žádnou činnost pro realizaci aktu klamání včet­ ně zajištění podmínek k této realizaci nutných. Obecně řečeno, je pro původce snazší a i méně riskantní o určité skutečnosti mlčet, než o ní přesvědčivě lhát.

38

39

B. Pasivní formy V obecném povědomí o klamání existu jí prakticky jen aktivní formy. Pasiv­ ní klamání jako lakové uniká pozornosti již proto, že není vůbec nebo jen v ma­ lé míře nějakým zřejmým aktem, takže ti, jichž se týká (adresáti), ani další loto klamání nezaznamenají. Nesnadné je také jeho vymezení a v konkrétních pří­ padech určení, zda jsou splněna kritéria, podle nichž je klamání definováno, tj. záměr původce a rozdílný pohled na danou skutečnost, který vyplývá z její znalosti na straně původce a neznalosti na straně adresáta. Celkově všechny dále uvedené čtyři stupně pasivního klamání tato kritéria splňují. 1 Náležitost pasivních forem ke klamání si uvědomila řada osobností, spi­ sovatelů, publicistů a i odborníků na klamání, autorů publikací pojednáva­ jících o různých aspektech a projevech klamání v životě společnosti. Je­ jich výroky jsou uvedeny v dalším textu. I

Pokud má být neinformování adresáta hodnoceno jako klamání - a se zře­ telem na morální i právní konsekvence je to někdy nutné - pak je namístě vy­ mezit je obecně a označit je jako takové i v jednotlivých případech. Velmi široce pojímá mlčení jako klamání citát z Reader’s Digest, září 1992: When something important is going on, silence is a lie - Jestliže se děje (obje­ ví se) něco důležitého, mlčení je lež. Důležitost, významnost informace pro fakultativního adresáta může být po­ suzována subjektivně, jinak na straně původce, jinak na straně adresáta, kterým může být jedince, skupina, instituce a často celá veřejnost, a konečně i jinak na straně nezúčastněného pozorovatele. Významnost informace lze poměřovat je­ jí potřebou u adresáta. Pokud se mu jí nedostane, bude ochuzen o poznání sku­ tečnosti, která se ho týká, může dokonce být poškozen, utrpět újmu. Aby však byly splněny všechny náležitosti klamání, musí si toho být původce vědom a musí záměrně potřebnou informaci nesdělil. V praxi bude ovšem nutno při aplikaci tohoto vymezení posoudit každý případ zvlášť. Ve sporných případech má pasivní klamání proti aktivnímu pro původce tu výhodu, že mu úmysl kla­ mat lze těžko dokázat. Z hlediska kvality informací, ke které patří i jejich relevantní rozsah, bude u pasivního klamání rozhodující, zdaje informace o dané skutečnosti úplná či ne. Je běžné, že původce podle svého záměru některé části informace adresá­ tovi zatají a tu pak upraví a podá tak, aby budila dojem úplnosti. Takový po­ stup je běžný v politice, v publicistice, v reklamě a dalších oblastech, ale i v osobních kontaktech. Polní maršál Moltke: Mluvte pravdu, jen pravdu, ale ne celou pravdu. Dalším postupem, kdy je informace o skutečnosti omezena, je výběr těch, jimž bude poskytnuta, a naopak určení těch, kterým zůstane utajena. Jde o po­ stup, při němž zpravidla v hierarchickém řazení adresátů a stupňů potřebného utajení informace dochází k blokování (prosívání, cezení) informací v nepřímé úměře: nejvíce informací je poskytnuto nej užšímu okruhu adresátů a naopak. (Tato praxe je běžná všude lam, kde podle hledisek původce je třeba promýšlet a realizovat celkovou strategii informovanosti: v armádě, v politice, v podni­ kání, v publicistice ap.). Podle toho platí zde pravidlo: většímu počtu méně informací, menšímu počtu více informací -celé populaci je zpřístupněn nej menší počet informací o skutečnosti (pro­ nášený podle potřeby dezinformacemi), - určeným kategoriím (např. členům vládnoucí strany) je zpřístupněna vět­ ší část informací jako projev důvěry a pro prosazování politických cílů, vybraným skupinám podle nomenklatury je zpřístupněna relativně největ­ 40

ší část informací potřebných pro činnost v jejich funkcích a označovaných ja­ ko lajné - úzkému okruhu na vrcholu řízení jsou zpřístupněny informace v celém rozsahu - v autoritativních systémech si vyžaduje navíc některé informace výlučně vůdce (diktátor), který je využívá pro upevnění své pozice a prosazování moci. Grafické znázornění reciprokého vztahu četnosti informací o skutečnosti a četnosti adresátů, kterým jsou zpřístupněny:

□ Příklad reciprokého vztahu množství lidí a množství informací je z minu­ lého totalitního režimu. Hodnověrných informací ubývalo v této hierarchii: íistřední výbor strany - straničtí funkcionáři - řadoví straníci - obecný lid. V praxi není uplatňování strategie informování a neinformování tak prosté. Vedle vertikálního rozdělení se uplatňuje i horizontální v tom smyslu, že určitý druh informací je podle potřeby poskytován jen určitým kategoriím nebo sku­ pinám obyvatel podle odbornosti, sféry činnosti, společenského začlenění apod. %’ Pasivní klamání má čtyři stupně: I. Neinformování o skutečnosti (ponechání v neznalosti, v omylu) Neinformování, mlčení, ponechání v nevědomosti v případech, kdy infor­ 41

mace o skutečnosti jsou pro adresáta významné, představuje nej vyšší stupeň pasivity. Motivace ke klamání je zde naopak nej menší. Přesto však toto chová­ ní se vc vyhraněných situacích ztotožňuje se lhaním. R. I. Stevenson: Mlčení muže být někdy nejkrutější ze všech lží. Dokládá to i tento dialog: □ „Svými otázkami mě nutíš ke lhaní44, řekla. „Ale ty mi lžeš, i když mlčíš44, odpověděl jí. V neinformování může být závažný i časový moment. Proti situačnímu za­ mlčení vztahujícímu se k určité události může dlouhodobé neinformování mít závažné následky. Bývá to např. tehdy, když odpovědné orgány nezpravují obyvatele o nebezpečných ekologických poměrech, o nepříznivém sociálním vývoji apod. Prcgnantněji se toto pasivní klamání projevuje, jestliže původce ponechává fakultativního adresáta v omylu. O Britové za druhé světové války nedementovali pověsti o lom, že Němci při pokusu o invazi do Británie utrpěli těžkc ztráty způsobené tím, že Britové vylili do moře množství nafty a pak ji zapálili, neboť, jak uvádí W. Churchill, tyto pověsti v přehnané formě poskytovaly utlačenému obyvatelstvu v okupo­ vaných zemích značné povzbuzení. H Vyšetřujícímu orgánu byly předány materiály obviňující křivě známou osobnost. Ten pozná, že materiály jsou podvržené, ale z určitých důvodů (např. osobní averze k obviněnému) je předá k dalšímu řízení, aniž poukáže na jejich spornou hodnotu. □ Referent informuje vedoucího v dobré víře, žc pravdivě; později zjistí, že se mýlil, ale vedoucímu to, třeba z prestižních důvodů, nesdělí a ponechá jej v omylu. □ V jiné variantě: Referent informuje vedoucího pravdivě o současném sta­ vu hospodaření, ale když se tento stav změní, znalost o tom si ponechá pro sebe. O V další variantě: Referent ví, že vedoucí byl třetí osobou oklamán, ale ne­ sdělí mu to; má zájem na lom, aby se vedoucí dostal do nesnází. □ A v ještě jiné situaci: Odborník pozná, že obraz, který starožitník nabízí kupci, je padělek, ale podplacen starožitníkem lo kupci nesdělí.

xi je přechod mezi neinformováním a zatajováním tak plynulý, že bez znalos­ ti moti vů a dalších okolností nelze určit, zda jde o jedno či o druhé. Zatajování je protipólem ke lhaní: proti sdělení nepravdy slojí zatajení pravdy. Jako lze o čemkoli mluvit, tak je možno cokoliv zatajil, cokoliv skrýt - ne­ jde jen o zatajování informací, ale prvotně i o skrývání a zatajování skutečnos­ ti, ať už se týká věcí, situace či událostí. Proto také je možno se s touto formou pasivního klamání setkal vc všech sférách života společnosti. Ve většině přípa­ dech je zatajování chápáno jako cosi nečestného, lstivého. Je to zvláště lam, kde je srovnáváno s otevřeným jednáním (známý kontrast jedu a dýky). V osobních vztazích jeden druhému zatajuje: vlastní nedostatky, neschopnosti, neznalosti (ale někdy naopak znalosti, sleduje-li tím určitý záměr), osobní názory a přesvědčení, nechce-li s druhým polemizo­ vat. V konvenčním klamání (o něm viz v kap. 5) používá k utajení slov: nevím, ne­ znám, nevzpomínám si, nemám, nikdy jsem o tom neslyšel, nikdo mi nic neřekl. V medicíně lékař utajuje skutečný stav pacientovi, pacient naopak disimuIuje svou nemoc. Vc vztahu společenský systém - instituce - jedinec např. režim utajuje ne­ úspěchy, negativní jevy, katastrofy (první zprávy o Černobylu pocházely ze za­ hraničí), občané a podniky utajují příjmy v daňových přiznáních, v totalitních režimech i své smýšlení aid. V poměru k vnitřním i vnějším, domnělým i skutečným nepřátelům utajuje režim cokoliv, co by mohlo ohrozit jeho postavení a bezpečnost: zbrojní závo­ dy, vojenské objekty, výrobní kapacity ap. V tomto oboru zvlášť vynikl minu­ lý totalitní režim, který z utajování vytvořil zvláštní činnost a skrýval a zaml­ čoval až k absurdnosti kde co. n Vyprávělo se, že dobře informovaný západní odborník pozvaný na exkur­ zi do jednoho našeho podniku projevil zájem o určité oddělení a ukázal k ně­ mu cestu svému průvodci, který předstíral, že takové oddělení v podniku vů­ bec neexistuje.

2. Zatajování skutečnosti a informací o ní Zatajování představuje v porovnání s neinformováním formu klamání s ur­ čitými prvky aktivity, která je dána více již vyhraněným záměrem nepřipustit, aby fakultativní adresát skutečnost, která je pro něho významná, poznal. V pra­

3. Zabraňování přístupu ke skutečnosti a k informacím o ní Zabraňování přístupu představuje další stupeň pasivního klamání. Větší po­ díl aktivity - třebaže stále ještě jde o pasivní formu klamání - je zřejmý již zc zabraňování, které je vždy s nějakou činností spojeno. Původce záměrně nechce připustil, aby adresát určitou skutečnost poznal, a proto mu v tom různými způsoby brání. Rozdíl proti utajování je v tom, že ad­ resáte existenci určitých skutečností nejen ví, ale má i snahu se s nimi blíže se­

42

43

známit. Původce brání adresátovi v přístupu k skutečnosti (k informacím o ní) buď preventivně, anebo v reakci na projevené snahy adresáta skutečnost poznal. Zároveň mu nabízí jiné, klamné informace. To je běžná praxe tzv. zpravodaj­ ských her ve špionáži a kontrašpionáži, aleje příznačná zvlášť pro totalitní sy­ stémy s monopolem na informace a s prostředky, které k takovému postupu mají (spolu s vlastní propagandou kontrola cizích informací, cenzura, omezo­ vání dovozu cizího tisku, styku s cizinci, ukládání zpráv do trezorů apod.). V největším rozsahu se praktikuje zabraňování přístupu ke skutečnostem a k informacím v politice a v armádo zvláště za válečného stavu. Střeží se objek­ ty a území (vojenské prostory) před přístupem nepřátel i civilních osob, důležité zprávy se šifrují nebo se přístup k nim blokuje různými technickými prostředky. Kryptologie známá i z hlubší minulosti se rozvinula ve dvacátém století ve vědní obor. Šifrování a ještě více dešifrování na obou válčících stranách ovliv­ ňovalo průběh a výsledky bitev v druhé světové válce, jak to dokumentuje li­ teratura k tomuto tématu. Vedle běžného šifrování se používaly i jiné způsoby. □ Na jednom bojišti v druhé světové válce vysílali a přijímali zprávy zvlášť k tomu určení příslušníci indiánského kmene Hopi ve svém, pro jiné nesrozu­ mitelném jazyce. □ V téže válce Američané, aby zjistili, kam Japonci směřují rozsáhlou ofen­ zívu, vyslali do éteru nešifrovanou zprávu, že na souostroví Midway je pro po­ ruchu vodovodního systému nedostatek vody. Z komunikace Japonců, kterou byli Američané schopni dešifrovat, poznali, že Japonci skutečně chtějí Midway napadnout, a podle toho se připravili na střetnutí. K zabránění úniku důležitých informací se používá někdy až drastických postupů. Nositelé státních a vojenských tajemství jsou zavazováni k mlčení a tvrdě postihováni za jejich prozrazení. V krajních případech jsou likvidová­ ni i svědci událostí. To je známo i z kriminální sféry - mafie se takto zbavuje těch, kteří by mohli prozradit její činnost. S blokováním přístupu ke skutečnosti a k informacím je možno se setkat i na nižších úrovních: Podniky budou střežil své výrobní postupy před průmyslovou a obchodní špionáží. Tajné spolky a organizace budou bránil v přístupu cizím osobám do jejich středu. A ovšem i jednotlivci mají svá tajemství: dokumenty ze svého života, zprá­ vy o svém chování a o jiných lidech, jež budou ukrývat před těmi, kteří by je mohli využít a zneužít k diskreditaci nebo i k vydírání.

44

4. Odvádění pozornosti od skutečnosti a od informací o ní Odvádění pozornosti stále ještě patří do pasivních forem klamání, neboť ne­ vytváří zvláštní akt klamání, dociluje však proti třem předcházejícím - nein­ formování, zatajování, bránění přístupu - toho, aby adresát skutečnost nepo­ znal, upoutáním jeho pozornosti na jinou skutečnost. Tálo forma má nutně určitou část aktivity a svým postupem se přibližuje ke lsti. Původce odvádí pozornost adresáta buď nějakým aktem (gesty, mimikou, pohledem), nebo ver­ bálním projevem. Již proto odvádění pozornosti bývá většinou krátkodobé, nanej výš opakované. Odvádění pozornosti se vyskytuje ve všech oborech, kde dochází k přímé­ mu (aktuální situace), výjimečně k nepřímému kontaktu původce s adresátem: - v osobním kontaktu: směrování pozornosti od osobních nedostatků na přednosti, zamluvení nepříjemného tématu v hovoru apod., ve sportu a hrách (klamné pohyby, odvrácené pohledy), v eskamolážích, kde má tento postup prvořadý význam pro úspěch, v kriminální činnosti kapsářů, zlodějů, podvodníků, podfukářů, - v obchodě. fl Při vyšetřování prodavač vysvětloval: Ke zlepšení služeb jsem pověsil za pult zrcadlo. Žena, která se dívá do zrcadla, nedívá se na váhu. v podnikání n Objevila se taktika připravit kontrolorovi několik případů, aby se jim vě­ noval a nepronikl do závažnějších souvislostí (zpráva z tisku). v programově řízené publicistice. Tisk v totalitním režimu upozorňoval na to, jak imperialisté odvádějí pozornost od své agresivní politiky, a tím zároveň odvracel pozornost od svých vlastních pochybných akcí. ve vojenských akcích. Klamné manévry, předstírání ústupu, odvrácení pozornosti od útoku.

Techniky klamání Techniky jsou operační prvky aktivních forem klamání. Jsou to vždy kon­ krétní projevy, jimiž se akt klamání realizuje. Ve své skladbě mají obdobnou strukturu jako aktivní formy klamání, a jsou proto i obdobně s nimi tříděny. Souvisí rovněž s jednotlivými způsoby klamání, především s elementárními (kap. 5).

45

1. Techniky k formě sdělovaní a) Řečové (verbální a stylistické) techniky Verbální Pozměňují význam slov v daném kontextu - mnohovýznamná slova a homonyma dobrák ve významu: dobrý člověk, hlupák, poťouchlík Jak se máš? Nemůžu si stěžovat (nemůžu = nechci nebo nesmím), panický v grafické podobě: od panic nebo panický strach - synonyma - nahrazení v textu jednoho výrazu druhým s celkem stejným, ale v daném kontextu jiným významem psychický - duševní, zkoušení - testování justice funguje dobře, ale práva se nedovoláš - eufemizmy toaleta - oblečení, úprava zevnějšku, ale také záchod □ Rozhovor: Ty přej vynášíš každý ráno babám zelinářkám bedny a ošatky ze sklepa. To se mejlís, já jsem dycky aranžér výkladů ovocnářskejch závodů. - cizí, málo známé výrazy filet de cochon = vepřová roštěná parciální negace totální entity = díra - žargon - slova srozumitelná jen určitým vrstvám lidí klepka = vražda, vejška = policista, tráva = marihuana - smluvená slova a hesla v tajných spolcích, v armádě, špionáži orel, sokol, jestřáb = hesla vojenských útvarů □ Dopis špiónky ve druhé světové válce: objevila jsem šest vzácných lou­ tek s oblečením = šest obrněných lodí vyplouvá - zneužívání slov s pozitivním - negativním významem To je svátá pravda, říká člověk, ač ví, že lže. Lidová demokracie nebyla ani lidová, ani demokracie. Zločinná agrese zkrachovalých imperialistů. Stylistické Využívají ke klamání slovních spojení, obratů, větných vazeb, slovosledu, skladby apod. Text v takto stylizované úpravě nabývá významu podle záměru původce. Dvojznačnost výroků je známa již ze starého Řecka: Pythie: Ibis redibis non morieris in bcllo - záleží, k čemu se přiřadí zápor: 1. Půjdeš, vrátíš se, nezemřeš ve válce

46

2. Půjdeš, nevrátíš se, zemřeš ve válce Sofizmata: co jsi neztratil, to máš. Máš tedy všechno. Ředitel prohlašuje náměstek je neschopný - záleží na tom, dá-li se čárka před nebo za slovo prohlašuje. - Zamlžování smyslu v řečnických projevech, politických prohlášeních, v pseudo vědeckých pojednáních: Když přihlédneme k předpokládanému příznivému vývoji, můžeme konsta­ tovat, že bude dost prostředků ke splnění programu. - Truizmy, nic neříkající fráze, obecná konstatování ve stylu: nebude-li pršel, nezmoknem: Jednali o věcech, které zajímaly obě strany; jestliže nenastanou změny, situace bude stabilní; jsme pro spravedlnost (kdo by ne­ byl). Zásahy do textu se změnou jeho smyslu Tyto zásahy umožňuje nyní i sdělovací technika, která dovoluje text libo­ volně změnil. O Jiří Ruml v publikaci Daň z blbosti: Teprve teď jsem objevil, jaká kouzla se dají dělat s magnetofonovými záznamy, jak se stříhají a mixují pásky, že se vyrobí z věty její pravý opak vypuštěním nebo přidáním několika slovíček té­ hož řečníka, že lze některá slova namnožil a pak je vkládat podle potřeby zpět do úst obětí.

b) Číselné techniky Tylo techniky používají ke klamání kvantitativních prvků ve sdělování: čí­ sel, četností, veličin a operací s nimi. Manipulace s čísly se záměrem klamat adresáta se vyskytuje v účetnictví, výkaznictví, v cenách a nejvíc ve statistice. Statistika má dva významy: 1. vědní obor, 2. soubor uspořádaných dat. Ke klamání se využívá ve svém druhém významu. Přesto, že tak často byla zdiskreditována, udržela si statistika popularitu, neboť proti ekvilibristice slov čísla vytvářejí dojem jednoznačnosti a objektivi­ ly. Tento dojem dává právě příležitost ke klamání/ Proti dřívějšímu „Čísla nelžou“ je dnes rozšířená stupnice: lež - vel­ ká lež - statistika. Příznačné je i doporučení: Věř jen té statistice, kterou jsi sám zfal­ šoval. O tom, jak rozvinuté jsou techniky klamání ve statistice, svědčí publikace na toto léma: T. Huff, How (o Lie with Statistics (Jak lhát statistikou). Podobně v knize II. Swobody Moderní statistika (překlad) kapitola Proč statistiky lžou.

47

IL Swoboda uvádí tyto postupy, jak statistikami klamat: 1. falšování vstup­ ních údajů, 2. falšování při zpracování dal, 3. vědomě mýlící výklad statistik, 4. vlastní mylný výklad uživatele statistiky. Technik klamání se týká pouze první až třetí postup. K těmto postupům je třeba přidat zadání falešných dat. Falšování při zpracování dat Z většího počtu metod jsou zde uvedeny nej běžnější: - porovnávání absolutních a relativních četností □ Údaj z dřívější doby: Výroba kávových hrnku stoupla u nás o 300 %, v USA jen o 1 - 4 %. U nás se postavila po zoufalém nedostatku hrnků jedna továrna, v USA byl trh dlouhodobě nasycen. - nesouměřitelné váhy porovnávaných druhu O Brambory se zlevnily o 5 %, jižní ovoce o 11 %, tedy v průměru došlo ke zlevnění o 8 % (nepřihlíží se k rozdílné spotřebě). - zvyšování platů a důchodů vydávané za pozitivní projev bez zřetele na vyšší míru inflace, - zkreslování výsledků nevhodným výběrem statistických testů bez zřetele na jejich reliabilitu (o čem mají vypovídat), - postupy pro vytvoření výběrového souboru zkreslující jeho reprezentativ­ nost, - záměrně zvolené znaky, podle kterých jsou jednotky ze základního sou­ boru vybírány. Vědomě mýlící výklad statistik (souvisí s interpretací informací v kap. 5, část Elementární způsoby klamání 2 b). - zařazení dal do hodnotících stupnic n Závěry průzkumu v 60. létech týkajícího se názorů na činnost odborů ukázaly, že v pětistupňové škále byl výsledný průměr pod nulou, a tedy nega­ tivní. Posunem stupnice se hodnocení dostalo do pozitivního pásma. - tendenční extrapolace vývojových řad D Extrapolací klesajícího onemocnění na určitou chorobu po aplikaci nové­ ho účinného léku bylo možno dokázat, že lidé budou žít v průměru víc než 150 let. - zanedbání některých kategorií zastoupených v souboru, tendenční výběr kategorií □ Ve výsledcích statistického šetření se objevily jen ty údaje, které byly z hlediska hospodaření příznivé. - interpretace výsledků založených na neúměrně malých počtech O Konstatování: 33 % ze všech přítomných hlasovalo pro náš návrh (pří­ tomných bylo všeho všudy šest).

48

Matematicko-geometrická kouzla □ V dědictví byly dva trojúhelníkové pozemky: první o stranách 50, 40, 10 m, druhý o stranách 240, 130, 120 m. Dojem délky stran je ošidný: trojú­ helník s dlouhými stranami má mnohem menší plochu.

adresát nepřímé: inspirator (objekt pro klamání) -> původce -► adresát totožný s inspirátorcm

1.,Př ímé, podněty Iniciátor, který chce aktem klamání dosáhnout určitého cíle (a jehož by bylo 176

možno také označil za prvotního původce), vybere si pro realizaci tohoto aktu subjekt a přiměje ho, aby akt klamání připravil a uskutečnil. Podle situace a po­ dle vztahu mezi oběma subjekty má iniciátor několik cest, jak někoho přimět, aby se stal původcem klamání: - přesvědčování, že je v obecném zájmu i v zájmu původce klamat. Tyto případy jsou příznačné pro totalitní režimy, které posvěcují lež jako prostředek k dosažení svých cílů, - sliby; za klamání je slibováno poskytování výhod, materiálních i imateriálních hodnot. Patří sem podplácení svědků, kontrolorů, revizorů, arbitrů, - hrozby, nátlak, donucení k určitým projevům a činům. Klamání je vynu­ cováno pod hrozbou ztráty postavení, existence, svobody, v krajních případech i fyzické likvidace. Přesvědčování, sliby a hrozby tvoří tři spojité stupně, kterými iniciátor zís­ kává zvolený subjekt k přípravě a realizaci klamání. - objednání klamání; iniciátor si více nebo méně legálně objednává u sub­ jektu klamání tím, že ho za jeho aktivitu odmění, nebo dokonce že ho pro tyto služby zaměstná. Volba toho, kdo má být klamán, je věcí objednatele, volba způsobu, postupu a dalších specifikací je věcí původce - realizátora. Případy objednaného klamání - křivého svědectví, nepravdivých fám, dis­ kreditace, podvodu a i zrady jsou v celé historii hojné a vyskytují se paralelně s objednáváním jiných, většinou kriminálních činů. Do této kategorie spadá i podplácení a korupce. V praxi se vyskytují dva druhy původců - realizátorů: - příležitostní, kteří vyvíjejí činnost podle jednotlivých zadání a jsou za každou službu placeni zvlášť. Příležitost dostávají při různých kampaních, dez­ informačních akcích, soudních sporech ap. Tito původci mají různé odbornos­ ti a specializace: provokatéři, falešní svědci, padělalelc dokumentů, výrobci falzifikátů uměleckých děl, kompars pro televizní reklamy ap., - profesionálové, kteří se specializují na jednotlivé způsoby klamání (dez­ informace, mystifikace, kamufláže, zkreslování statistik, padělání dokumentů a další podobně jako u první kategorie). Do léto kategorie patří i iluzionisté, eskamotéři. Tvorba a realizace klamání je v podstatě jejich hlavní činností. Mo­ tivací je odměna za tuto činnost a i zájem o tento druh práce. Podle toho, jak jsou rozděleny role, jsou iniciátoři od případu k případu zá­ roveň i původci a sami původci pak spíš jen spolupracovníky v celém aktu kla­ mání. To záleží na tom, do jaké míry iniciátor chce zasahoval do koncepce a re­ alizace klamání a měnil eventuálně dispozice pro jeho realizaci.

177

2. Nepřímé podněty Nepřímé podněty jsou převážně osobni a mají původ u budoucího adresáta, popř. cílového objektu, částečně jsou i neosobní (situační). Osobní podněty a) Adresát inspiruje ke klamání již svou existencí a svými vlastnostmi (ne­ znalostí, důvěřivostí, naivitou). b) Adresát podněcuje ke klamání svým chováním, svými projevy, výklady a názory. c) Adresát, neodporuje klamání, souhlasí s ním. Jde o případy, kdy klamání již probíhá a adresát, o něm ví. 'lato překvapivá reakce adresáta je charakteri­ zována těmito případy: Adresát chce ze způsobů klamání i z informací, které jsou mu takto prezen­ továny, poznal záměry původce. Tím se vlastně stává sám původcem zpětného klamáni a role obou se vzájemné vyměňují (viz kap. 6, modely komunikací). Tyto případy se vyskytují ve špionáži při tzv. zpravodajských hrách. Předpokla­ dem je, že druhá strana (první původce) neví, že její záměry byly prohlédnuty.

Adresát přijímá raději příjemnou lež než nepříjemnou pravdu. Tyto případy jsou spíš ze společenského života: □ „Já vím, že mi lže, když říká, jak jsem krásná, když mluví o půvabech, které mi scházejí. Jsem ale ráda, protože se to dobře poslouchá a dokazuje to, že o mne stojí, když si takhle vymýšlí/4 Pragmatický přístup ilustrují tyto případy: □ „V drobných věcech mě podvádí, ale jinak se chová slušně a pracuje spo­ lehlivě, tak mu ty podvůdky toleruji/4 n „Ta tvoje přítelkyně o tobě roznáší same lži/4 „Jenom ji nech, je to lepší, než kdyby říkala pravdu.“

v tomto případě původce klamání - nemá zájem říkat pravdu o svých soukro­ mých věcech nebo prozrazovat svůj osobní názor. Samozřejmě že výsledky takového dotazování neodpovídají pak skutečnosti. O Nepřekvapovalo proto, že při jedné dotazníkové akci v totalitním režimu respondenti na otázku, zda jsou pro budování socializmu, odpovídali kladně, i když jejich názor byl odlišný. Přes ujišťování o zachování anonymity si ne­ chtěli dělat zbytečné komplikace. Ale i při současně svobodě projevu respondenti v anketních šetřeních říka­ jí, co chtějí, a ne, co si myslí. S výzvami a s následným klamáním lze se setkat i v osobních kontaktech: n „Tuhle halenku jsem si sama šila. Jak mi sluší?44 ptá se dívka svého chlap­ ce. „Fantasticky, jsi úžasně šikovná,“ odpoví jí podle očekávání chlapec, ač přitom je překvapen jejím nedostatkem vkusu. f) Adresát je na informacích určitého druhu natolik zainteresován, že je pro něho rozhodující víc jejich atraktivnost a senzačnost, než jejich pravdivost. To­ ho si jsou vědomi odjakživa vypravěči, zpravodajové, reportéři, redaktoři bul­ várního tisku. Ne vždy jde jen o výmysly, novinářské kachny a senzace pro udržení zájmu čtenářů, často původci sledují určitý záměr: ovlivnit veřejné mí­ nění, zdiskreditovat známé osobnosti, šířit fámy proti podnikatelům ap. Dlouhodobě lze důvěřivou veřejnost klamat zprávami o tajemných jevech, nevysvětlitelných úkazech, zvláštních silách, neznámých mocnostech. Původ­ ci těchto zpráv mají ověřeno, že tajemné věci vždy upoutávají pozornost, byť jsou sebenesmyslnější.

e) Adresát nutí ke klamání svými neuváženými otázkami. Rozdíl proti před­ chozím případům záleží v tom, že adresát nechce být klamán, ale svým proje­ vem původce ke klamání nepřímo vyzývá. S těmito případy je možno se setkat v dotaznících a anketách při terénních průzkumech, ve kletých respondent -

g) Adresát chce dosáhnout něčeho, získat, nějaké hodnoty nebo pozici ve společnosti. Čím více je v daném směru zainteresován, tím méně je kritický a tím více se nepřímo nabízí jako oběť klamání. Zde se prostírá pole působnos­ ti pro podvodníky, šejdíře a čachrářc všech stupňů. Nejpříznivější pro tento druh klamání byla éra socializmu, éra podvodů s nedostatkovým zbožím, s byty, zahraničními léky ap. Ovšem touha po některých materiálních hodno­ tách (luxusním zboží, originálech uměleckých děl, komfortním bydlení) vytvá­ ří stále ještě podněty pro podvody tohoto druhu. Charakteristická je v tomto ohledu výpověď obviněného: n „Mne by ani nenapadlo mu to nabízet, ale on za mnou pořád chodil a cpal mi prachy přímo do kapsy.“ Ke klamání se nabízejí a potencionálními adresáty jsou i ti, kteří jsou ovládáni hráčskými, erotickými a sázkařskými vášněmi nebo drogami.

17K

179

d) Adresát přímo vyzývá, provokuje ke klamání. Tento postup, i když je inspirován adresátem, má zčásti povahu přímého podnětu. Výzva ke klamání je většinou dána již otázkou: □ „Proč my, muži, tak často lžeme? Protože vy, ženy, se lak často vyptá­ váte/4

i

i | i

I i

h) Adresát nepřímo vytváří původci prostor pro klamání tím, že má mini­ mální zájem na pravdivosti informací a proti lživým zprávám neprojevuje žád­ ný odpor. Týká se to informací pro veřejnost z politické, ekonomické a sociál­ ní oblasti, kde „mlčící většina“ dává najevo, že i když zprávám nevěří, je přesvědčena, že poměry nemůže změnit. To je příhodná situace pro demagogy a populisty, kteří na jedné straně počítají s lhostejností části veřejnosti, na dru­ hé straně spoléhají, že sugestibilními projevy ovlivní názory a postoje důvěři­ vých mas. Názorným příkladem je působení goebbclsovské propagandy, která ještě na konci prohrané války udržovala u Němců víru ve vítězství.

i) Adresát nabízí prostor ke klamání jedné straně, jestliže má averzi k dru­ hé straně na základě zákona známého z psychologie, že odpor k jednomu sub­ jektu budí sympatie k subjektu druhému. Potenciální adresát se stává nekritic­ kým k projevům těch, kteří tuto situaci postřehnou a těží z ní. Nejčastěji se lze setkat s tímto podnětem ke klamání v politice, v obchodě, ve společenském ži­ votě a také tam, kde subjekt rozhoduje mezi dvěma stranami: u soudu, ve spor­ tovních hrách. n Typické jsou případy, kdy zákazník zklamaný nedostatky jednoho výrob­ ku dá přednost výrobku jinému, stejně nekvalitnímu. A podobně: občan, kterému je nesympatická svými představiteli jedna po­ litická strana, orientuje se na jinou, ještě méně seriózní.

12. KAPITOLA

Řeži e aktu klamání Klamat dokáže, každý Oklamal, to uí je umění

Mimo všechny uvedené podněty, jejichž motivace vychází z vnějších zámě­ rů a cílů, může být zdroj klamání obsažen přímo v něm. Nesledují se při něm jiné cíle, než vytvořit z klamání hodnotu samu o sobě jako zábavu ve formě her, recesí, žertů, kouzelnických produkcí pro určené adresáty, popřípadě pro širší publikum. Klamání tohoto druhu je určitou obdobou umění pro umění.

Akt či drama klamání předpokládá nejen, že účastníci uvedení v kap. 10 budou hrát své role, ale že hra bude i připravena a režírována. To znamená, že po za­ jištění všech podmínek organizačních, situačních, materiálních, které jsou zvlášť u velkých akcí nezbytné (viz Černé jezero v kap. 6), je třeba klamání samo zaranžovat a režírovat. Činnosti vyplývající z režie se liší od činností, které jsou součástmi klamá­ ní. Oboje probíhají paralelně, ale první pouze zajišťují úspěšnost druhých. Je samozřejmé, že režie bude brát ohled na druh klamání, vybrané účastní­ ky - zejména adresáta, i na samu realizaci aktu. Na jedné straně původce, jak již bylo řečeno, má výhodu volby místa, času, způsobu i objektu klamání a muže využít i moment překvapení, na druhé stra­ ně adresát je v některých případech v časovém sledu první: zná-li skutečnost, která má být předmětem klamání, bude-li předjímat možnost oklamání a bude-li mít možnost se i přesvědčit, že má být oklamán. Za této situace bude režie klást na původce zvláštní nároky. Původce při aranžování a režii naopak bude využíval slabých míst v chová­ ní adresáta a podle toho i při realizaci klamání postupovat. Při režii klamání mají aktéři počínaje původcem již určeny své role. Původce bude mít pro své působení na adresáta podpůrce (spolupracovní­ ky, angažované zprostředkovatele), musí ale počítat i s odpůrci, s nimiž se mů­ že při klamání adresáta střetnout a jejichž vliv na adresáta bude muset elimino­ vat. Adresátova role bude až na výjimky pasivní. Pokud bude mít adresát na re­ žii nějakou, byť pasivní, účast, bude to v těch případech, kdy mu bude známo, zeje klamán a bude znát i původce. Účast se tedy netýká těch případů klamá­ ní, kdy původce zůstává pro adresáta neznám. Při režii má původce dvě rozdílné možnosti působení na adresáta:

JBO

181

3. Neosobní podněty Tyto podněty vycházejí z různých skutečností, situací, jevů, aktivit a z in­ formací o nich. Lze říci, že prakticky každá skutečnost nebo každá situace mů­ že inspirovat subjekty se sklonem ke klamání k tomu, aby využili příležitosti. Některé činnosti, o nichž zde již byla zmínka, a i další přímo s klamáním sou­ visí: korupce, protekce, vydírání, hrozby, provokace, kriminální činy ap. A ještě jedna zcela zvláštní motivace, překvapivá, ale logická: „Co nás nutí ke lsti? Samozřejmě pravda“ (Claudius Caesar Nero).

- nepřímé; záleží na prezentaci původce, na účasti podpůrců a eliminaci od­ půrců při přípravě a realizaci klamání. - přímé; původce při kontaktu s adresátem jej svým jednáním ovlivňuje, aby klamání přijal. Může se zdát protismyslné, aby se někdo dal vědomě klamat, ale v dalším textu uvedené postupy i příklady pro tyto situace proká­ žou, že to je možné.

Nepřímé působení na adresáta 1. Původce působí na adresáta prezentací sebe sama Představuje se v příznivém světle jako solidní, spolehlivý, informovaný, dů­ věryhodný, přátelský, ale zároveň sebejistý, aby celkově budil dobrý dojem a získával u druhé strany sympatie podle pravidla: kdo se nám líbí, tomu věří­ me. Na vyšší úrovni subjekt - a bývá to spíš instituce nebo společenský systém - diferencuje vytváření dojmu o sobě podle toho, na koho klamání zaměřuje, zda na mladší či na starší, na muže či na ženy, na vzdělané nebo na prostý lid. Využívá i své popularity, třebaže nabyté v jiné oblasti, a naopak lají své nedo­ statky nebo neúspěchy. Instituce a společenské systémy se reprezentují osob­ nostmi, které svým charizmatem dovedou zapůsobit na široké vrstvy lidí. Původce, který vychází ze své subjektivní představy o působivosti, se může mýlit, ncpozná-li, jaké vlastnosti u něho adresát očekává. To se např. stává, jestliže se nějaká politická strana chce jevit jako radikální u populace, která očekává mírný postup, a naopak. Původce, opět nejčastěji instituce nebo společenský systém, se prohlašuje za jediného, kdo může o dané věci hovořit a hodnotit ji. Prezentuje se jako ob­ hájce pravdy a spravedlnosti proti všem ostatním. Firmy prohlašují své výrobky a své služby za nejdokonalejší, nejžádanější. Společenské instituce a systémy (strany, sekty, ideologie) se představují jako jediné oprávněné vykládat skutečnost a určovat další směr vývoje. Míva­ jí propracovaný propagační systém pro intenzivní působení na masy. 2. Původce působí na adresáta svým projevem Tento projev záleží v neverbálním chování (vnější vzhled, image osobnos­ ti, mimika, gesta, hlas, přesvědčivé vystupování) a zároveň v prohlášeních pro­ vázejících klamné informace a přesvědčujících o jejich pravdivosti, správnos­ ti: loje fakt, jedině lak to je, přece bych li nelhal, hraju s otevřenými kartami, musíš mi věřit. Těmito výroky lhářů se dostávají do nevýhodné pozice ti, kteří mluví prav­

du, nebol nemají pro svá tvrzení jiná než lato, lháři již dávno zdiskreditovaná prohlašování. Původce používá k přesvědčení adresáta i některé rafinovanější postupy: uvede nějakou informaci jako pravdivou, pak ale otevřeně prohlásí, že se mý­ lil, a touto kritičností a přiznáním omylu posílí důvěru adresáta vůči sobě; jiný postup záleží v tom, že původce podá pravdivou informaci s takovými pochyb­ nostmi a s lakovou ironizující nedůvěrou, že adresát ji nepřijme. Prohlašování lživého za pravdivé je vlastně dvojí klamání, je to Jež o lži (podle novější terminologie dezinformace o dezinformaci). Charakterizuje to konstatování: Nejen že mi lže, ale ještě mi lže, že mi nelže. 3. Původce působí na adresáta argumentací V této argumentaci se původce odvolává na autority, které mají zvýšit u ad­ resáta přesvědčení o pravdivosti toho, co mu původce předkládá. Jc to zvláště tehdy, kdy původce tuší, že sám nemá u adresáta potřebný kredit. a) Odborné a vědecké kapacity, znalci, experti. Ti již svou pověstí mají po­ tvrdit správnost informací, které původce předkládá adresátovi. O Původce uvádí pro svá tvrzení citace autorit, dává jim jiný smysl nebo vy­ tváří nenáležité spojitosti se svými prohlášeními: již profesor Tenatcn proká­ zal ..., světová zdravotnická organizace se shoduje na tom, že .... účinnost pří­ pravku testovali ve více výzkumných ústavech. b) Populární osobnosti známé v celé veřejnosti nebo aspoň v určitých kru­ zích. Třebaže jejich obor činnosti, kterou získali oblibu, nijak nesouvisí s tím, co chce původce prokazovat, již pouhé jejich jméno a jejich popularita navo­ zují u adresáta sympatické pocity, které pak přenáší na předmět a projev, jímž je klamán. To je známé z masových sdělovacích prostředků, dnes zejména z te­ levize, kde se známí umělci, herci, zpěváci, sportovci zaříkávají, že zrovna ten a ten prací prášek nebo olej na smažení je nej kvalitnější. □ Ve Spojených státech jedna mlékárenská firma propagovala svů j výrobek: Naše mléko pije denně světový šampión v boxu Johny Grift. Toho pohotově využila konkurenční firma a inzerovala: Naše mléko mohou pít i malé děti. c) Vyšší bytosti, nadpřirozené jevy, úkazy. Ty slouží k argumentaci samo­ zvaným demagogurn a diktátorům, odvolávají se na ně zejména falešní proro­ ci, vůdci sekl, vykladači poselství ap. Je překvapivé, jak často bývá tento způ­ sob prokazování úspěšný. cl) Lid, národ, všichni ... Odvolávání se na širší společenství je velice populární u institucí, organiza­ cí, politických seskupení a společenských systémů. V reklamách se od jedince přechází na celou populaci. Pro adresáta jc vel­ 183

mi působivé, že určitý výrobek je obecně oblíbený, že časopis čtou všichni, kteří chtějí být dobře informováni, že v léto loterii vyhrálo už množství lidí vy­ soké částky. Ještě v širší míře se argumentace tohoto směru využívá v politice a v ideo­ logické propagandě: všichni lidé jsou přesvědčeni, všechen lid souhlasí..., nebo naopak odsuzuje ..., každý poctivý člověk považuje za správné opatření (a ncpovažuješ-li je ty za správné, nejsi tedy poctivý’). Lid, národ, všichni jsou anonymní masa, na kterou sc lze vždy odvolat. Zvlášť oblíbené to je v totalitních režimech, kde občan nemá možnost se o smý­ šlení přesvědčil: (výsledky průzkumů veřejného mínění jsou jen pro zasvě­ cené). n C. R. Miller z ústavu pro výzkum propagandy v USA uvádí mezi sedmi nejběžnějšími způsoby získávání lidí vedle používání jmen vynikajících lidí (viz bod b)) prohlašování „všichni jdou s námi“. e) Doklady, dokumenty, písemné zprávy, literatura. Argumentace opírající sc o ně má pro původce výhodu v torn, žc se samy proti svému zneužití, překroucení významu a falšování nemohou bránit, zvláš­ tě když jejich autoři již nežijí. Někdy sc původce uchýlí k částečné anonymitě s prohlašováním, že všech­ na odborná literatura potvrzuje, ve všech zprávách najdeme, doklady potvrzu­ jí pravost... □ Nejspolehlivější je odvolávat sc na zdroje, které vůbec neexistují. Není tak obtížné vymyslet si jména, názvy knih a citoval prameny, které nikdy ne­ spatřily světlo světa. Adresát spíš uvěří než neuvěří; nemá prakticky možnost se přesvědčit a musí přijmout tvrzení původce, že A. B. Nemo, světová kapa­ cita v oboru psychologie, prokázal ve svém díle, že ... f) Jiné zdroje pro argumentaci Mohou to být i různé věcné „důkazy“: jevy, projevy a jejich interpretace. □ K jednomu kurióznímu sáhla firma, když na takovou autoritu povýšila v televizní reklamě kočku: „Kočky by kupovaly Viskas“. 4. Původce využívá k přesvědčení adresáta přizvané podpůrce. Funkci podpůrců plní přizvaní (někdy i stálí) spolupracovníci a aktivní zprostředkovatelé, kteří dodávají váhy původcově tvrzení. Objevují se v osob­ ních stycích (potvrď mu, žc jsem to takhle řekl), na úrovni institucí v živé re­ klamě (na rozdíl od argumentace přes autority) i v politické oblasti, kde přizva­ ní odborníci potvrzují správnost rozhodnutí nebo dobré předpoklady pro zvolený program. Tito podpůrci jsou za své služby zpravidla odměňováni ať již hmotně, nebo poskytováním různých výhod.

Původce využívá spolupracovníků a zprostředkovatelů také tehdy, kdy sám nemá u adresáta potřebnou důvěryhodnost a zůstává proto v pozadí. Zvláštní kategorií podpůrců jsou falešní svědci, kteří z kolegiality, ale spíš za odměnu potvrzují, že dotyčný někde byl nebo nebyl, že něco řekl, udělal ne­ bo neřekl, neudělal. □ „Prokazuji na svou čest, že Karel byl celou noc u mne, ale jestli byl s Bo­ ženou, tak si to celé škrtněte i s alibiin“ ( ze sbírky výroků v soudní síni). Existují prý dokonce profesionální falešní svědci, kteří se dávají od přípa­ du k případu najímat. Do ansámblu podpůrců patří i experti, arbitři, odhadci, kteří, jak bylo již uvedeno, se dají zkorumpovat k žádoucím posudkům. 5. Původce se musí při klamání vyrovnat se svými odpůrci, protivníky, kteří mohou různým způsobem, nejčastěji vyjádřením odlišným od podá­ ní původce, ovlivnit negativně adresáta. Proto je nutno je včas u něho zdis­ kreditovat, zbavit důvěry, představit je jako lháře, podvodníky, v mírněj­ ším podání jako neznalé nebo v dané věci nekompetentní. Neznamená to ještě, žc odpůrce má pravdu; muže sc mýlit, anebo také lhát. Původce v lakové situaci má usnadněnou cestu zbavit odpůrce důvěry. Původce namlouvá adresátovi, že on má pravdu a odpůrce že lže. Např. původce, sám věrolomný, sdělí adresátovi důvěrně, že jeho přítel, kte­ rému věřil, jej klame. Tím zároveň zvýší u adresáta důvěru k sobě. Intriky to­ hoto druhu sc vyskytují na všech úrovních, v osobních kontaktech, mezi insti­ tucemi a zvlášť Časté, i když mimo dohled, jsou ve špionáži a v kontrašpionáži. Modelem může být k tomu takovýto rozhovor: □ „Koula mi moc nevěřil, protože se doslechl, že poskytuji úřadům infor­ mace o lidech, ale když jsem ho důvěrně upozornil, že si musí dál pozor na Rejska, protože udává lidi, zapomněl na to, že bych to mohl dělat já, a svěřil se mi se vším. To se ví, že jsem to pak použil proti němu.“ Na rozdíl od běžných pomluv a šíření falešných fám není v těchto případech diskreditace cílem, nýbrž jen prostředkem k následnému klamání. Osočování nepřítele jako způsobu k získávání vlastního kreditu u adresáta je příznačné pro totalitní režimy. Slovník minulého režimu se vyznačoval bo­ hatým rejstříkem nevybíravých výrazů odstupňovaných podle jejich původců: Západ byl ideology označován jako zločinný imperializmus, žurnalisty jako prohnilý kapitalizmus, ale odborníky jako země s rozvinutým průmyslem a sta­ tistiky jako státy s vysokou životní úrovní. Účelová diskreditace odpůrců se vyskytuje prakticky ve všech oblastech ži­ vota společnosti, kde dochází kc konkurenci: v politice, v obchodě a podniká­

184

185

ní, v organizaci a řízení podniků (kariéry), v umění, ve sportu a i v důvěrných osobních vztazích, je-li třeba odstranil soka či sokyni, aby mohl být někdo dal­ ší klamán.

Přímé působení na adresáta Proti nepřímému působení, ktcrc záleželo více méně jen ve vlastní expozi­ ci a v argumentaci, znamená přímé působení ovlivňování adresáta určitými ak­ tivitami, jejichž cílem je, aby se dal oklamat nebo aby setrval ve vlastním kla­ mu. Toto působení je bezprostřednější a zpravidla i účinnější už také proto, že je těsněji spojeno se samotným aktem klamání. Znalosti o adresátovi založené na přímém poznání nebo na informacích o něm jsou prvním předpokladem úspěšné režie klamání. Obecné znalosti uve­ dené jako potřebné pro původce v kap. 10 se zde konkretizují do vědomostí o adresátovi, o jeho vlastnostech, projevech a reakcích, ať již je adresátem je­ dinec, instituce nebo společenský systém. U velkých případu, např. u dezinfor­ mací celé populace nebo rozsáhlých reklamních kampaní, je chování adresátu, a zejména přístupnost k oklamání studována za účasti psychologů a sociologu, popř. dalších odborníků. V první řadě se zjišťuje míra důvěřivosti a ochota při­ jímat jakékoliv informace. Přímé působení na adresáta má několik specifických postupů. Charakteris­ tické pro ně je oslabení odporu k přijímání lží, dezinformací a dalších druhů klamání, eventuálně oslabení kritičnosti k vlastním omylům. Podle toho, zda původce víc působí aktivně na adresáta, nebo zda jej pouze utvrzuje v omylu a přesvědčuje ho jen o jeho neschopnosti poznat, skutečnost, se člení přímé působení na aktivní a pasivní.

Mocenský systém přímo nutí občany, aby přijali, ztotožnili se a navíc dále hlásali nepravdivý výklad skutečnosti pod hrozbou sankcí. V mírnější formě jde o morální nátlak, kterému bezbranný občan lehce podléhá. U prostých lidí se spojuje nezřídka představa moci s představou oprávněnosti vykládal skuteč­ nost. Je to jakési zkratkové pojetí, podle kterého kdo určuje, co je správné dě­ lat a nedělat, muže určovat, čemu věřit a čemu nevěřit (autorita = pravda). Klamání je v uvedených systémech snáze přijímáno již proto, že je jediným výkladem skutečnosti a že při monopolu na informace občan k jiným zdrojům rná ztížený přístup. Jako v jiných ohledech i v tomto představitelé moci používají hrozeb: kdo není s námi, je proti nám, a tedy také: Kdo nám nevěří, věří nepříteli - a podle toho s ním budeme jednat. Ovšemže uplatňování moci při klamání se praktikuje i v netotalitních systé­ mech, v politických seskupeních, v nátlakových skupinách, ve vládních orgá­ nech a jinde, ale tato moc je limitována právním řádem a má omezenou působ­ nost.

a) Využití moci Spojení moci a klamání bylo již vyloženo v kap. 11 a dokumentováno jako běžný způsob řešení situací, v nichž je třeba překonávat překážky. 'Zde jde o jednosměrné využití moci k tornu, aby si adresát vytvořil neadekvátní, zkre­ slený obraz o skutečnosti a na základě toho aby se stal obětí klamání. Donuce­ ní přijmout lež sc vyskytuje sice i na nižších stupních, ale nejširší uplatnění má v totalitních a represivních režimech, které mohou používal: na cestě k oklamá­ ní své prakticky neomezené moci.

h) Získání adresáta Třebaže získání adresáta bez použití moci je v protikladu k použití moci, jsou obě prakliky předkládány adresátovi způsobem známým i z jiných sfér: adresát je buď získán proto, aby přijal klamání, anebo je přinucen je přijmout mocí. Získáním adresáta se uzavírá trojice způsobů, jakými původce překonává odpor jiných subjektů na cestě k cíli: mocí - klamáním - získáním (viz kap. 11). V praxi je adresát získáván: - projevováním sympatií, přátelstvím, porozuměním, předstíranou upřím­ ností a otevřeností. U politiků, zejména demagogů a popu listů, to bývá lido­ vostí, orientací na určité vrstvy obyvatelstva a jejich potřeby, pozorností k dě­ lem apod. U výrobců a obchodníků je to předstírané projevování péče o zdraví, bezpečí, spokojenost zákazníků. Li Reklama: Máme na mysli vaše zdraví, a proto novým prostředkem proti kašli chceme o ně spolu s vámi pečovat. Ve skutečnosti: Ty pastilky nejdou na odbyl, musíme se co nejdříve zbavit zásob. □ V podniku: Překládáme vás na úsek, kde budete moci lépe využít svou kvalifikaci a bu­ dete mít i vyšší plat.

186

187

1. Aktivní působení na adresáta

Ve skutečnosti: Musíme se ho zbavil, aby nám neviděl do karet. Obecně platí, že přílišný, ničím jinak neodůvodněný zájem o naše blaho, ať již jej projevuje jedinec, instituce nebo společenský systém, je podezřelý a je užitečné zjistit, z čeho vyvěrá. Primárním cílem těch, kdo takový zájem proje­ vují, bývá obvykle vlastní prospěch - a to je podnět k tomuto druhu klamání. K získání důvěry adresáta slouží také projevení důvěry k němu předstíráním upřímnosti, otevřenosti, svěřováním tajemství. □ „Ano, byl jsem ti s Evou nevěrný, ale s tím je konec/ svěřuje se muž své manželce, ovšem už neprozradí, že právě začíná novou avantýru se Soňou. □ „Teď už jsem se přesvědčil, že jsi měl v té hádce pravdu, a zařídím se po­ dle toho,“ předstírá kamarád kamarádovi snahu po porozumění. - poskytnutím hodnot. Původce dá adresátovi peníze nebo jiné materiální hodnoty, eventuálně inu poskytne určité výhody, zajistí mu společenské posta­ vení, možnost uplatnění ap., a tím si jej získá, takže adresát přijme klamání. Někdy původce adresátovi pouze slíbí určité hodnoty a výhody, aniž slib splní. Tím jej oklame dvakrát. Tento postup se kryje často s podplácením a s korupcí. Původci postačí, když adresát zachová o inkriminovaných skutečnostech mlčení. c) Působení na adresáta racionálními argumenty Původce sc snaží přesvědčit adresáta, že přijetí jeho informací (jeho pojetí, výkladu) a eventuální jednání podle nich je rozumné a za daných okolností i výhodné. Nechce jej přímo přimet k přijetí klamání, ponechává rozhodnutí na adresátovi, ale předloží mu dostatečný počet důvodů k tomu, aby se jednoznač­ ně rozhodl podle záměru, které původce má. S argumentací tohoto druhu je možno se setkat při propagaci určitého zbo­ ží, kdy výrobce nebo prodejce uvádí výhody a úspory, které zákazník při kou­ pi může dosáhnout. Podobné agitátor zdůrazňuje, jaký prospěch může mít ten, kdo vstoupí do nějakého spolku, stane se členem politické strany nebo se zú­ častní akcí nějakého hnutí. Klamáním se tento postup stává ovšem jen tehdy, kdy argumenty neodpovídají skutečnosti. K přesvědčování adresátů využívá původce často spolupracovníky, kteří vystupují jako nezainteresovaní, objektivní pozorovatelé. Do tohoto okruhu patří experti, odhadci, znalci, kteří vyslovují „objektivní“ soudy, jimiž působí na adresáta v žádoucím směru (viz část A. 4 této kapitoly).

188

d) Využití emocí k působení na adresáta Je známo, že emoce mají na rozhodování zpravidla větší vliv než racionál­ ní důvody. To se vztahuje často i na subjekty, jejichž intelekt jim dává předpo­ klady, aby se ve svém rozhodování řídili rozumem. K ovlivnění adresáta využívá původce celou řadu emocí - pozitivních: nadšení, zápalu, *touhy soucitu, lásky, náklonnosti, obětavos­ ti, nezištnosti, - negativních: nenávisti, zloby, závisti, hostility, pomstychtivosti, strachu, sobectví, bezohlednosti, intolerance. Názor Václava Černého vyslovený v jeho Pamětech: „Primitiv neschvaluje učení proto, že je uznal za správné a mravné, ale uzná je za správné, protože vyhovělo jeho žádostivosti“ lze v kontextu rozhodování mezi pravdou a lží for­ muloval: Člověk (vzdělaný i primitiv) přijímá informace a vyvozuje z nich zá­ věry spíš podle toho, jak odpovídají jeho emocím, než podle toho, nakolik od­ povídají skutečnosti. Příklady pro zneužívání pozitivních emocí, zejména soucitu a obětavosti, lze nalézt v různých sbírkách, které pořádají podvodníci na pomoc chudým, tr­ pícím, postiženým. Příklady: □ Jak daleko muže jít naivní důvěřivost, si vyzkoušel v Americe novinář, který po válce uspořádal sbírku ve prospěch vdovy po neznámém vojínu. O „Pomozte mi vyhrát tabulku čokolády! Vsadila jsem se se svým bratrem, že mi odpovíte na tento dopis a pošlete mi nějakou známku. Je mi 14 let a mým koníčkem je filatelie.“ Adresáti, významné osobnosti, neodolali prosbě děvče­ te. Pisatelce nedocházely jen známky, ale i různé dárky. Nakonec zasáhla poli­ cie. Zjistila, že „děvčátku“ je 40 let, že jde o vdanou ženu a že její „bratr“ je její muž. Fl Mladá žena milovala sportovního závodníka natolik, že předstírala před závodem v nočním podniku sympatie k jeho soupeři. Tím vzbudila jeho zájem o sebe do té míry, že sejí věnoval celou noc, a proto druhý den závod prohrál. □ Emocí využívá i podvodník, který nemocnému obávajícímu se o svůj ži­ vot nabízí „zaručeně účinkující“ lék za drahé peníze, podobně jako falešný hráč využívá náruživosti své oběti ke karbanu a obehraje jej, anebo neseriózní obchodník, který využívá sběratelské vášně boháčů a prodává jim padělky. Nejen jednotlivci, ale i instituce a společenské systémy využívají a zneuží­ vají emocí ke klamání, zejména nadšení pro společnou věc, pracovního zápa­ lu, obětavosti ve snaze pomoci druhým ap., a také, jak to bývá v totalitních re­ žimech, nenávisti k nepříteli, intolerance k lidem jiného smýšlení.

189

e) Působení na adresáta sugescí Toto působení navazuje na emocionální ovlivňování, je však daleko inten­ zivnější a buď vůbec neumožňuje nebo značně zužuje u adresáta možnost roz­ hodování. Jde někdy tak daleko, že adresát ztrácí schopnost rozpoznat skuteč­ nost od fikce. Úspěch působení sugescí je jednak spjat s projeveni původce a schopnostmi ovlivnit druhého, jednak se sugestibilitou adresáta. Některé povahové typy po­ dléhají v tomto směru působení v značné míře, jiní jsou proti sugesci rezistentní. Sugestibilita jedince je v jednotlivých případech ovlivňována sociálním pro­ středím. Subjekt se v kolektivu dá ovlivnil snáze, než když se rozhoduje sám. Příklady: O Profesor ukázal posluchačům hnědou lahvičku, sdělil jim, že je v ní silně čpící látka, a pak lahvičku otevřel. Na otázku, zda posluchači cítí zápach, se nejprve přihlásili ti, kteří seděli v prvních lavicích, pak další, až se přidali i po­ sluchači ze zadních lavic. V lahvičce byla čirá voda. O V různých obměnách se prováděly pokusy, při kterých byl zjišťován su­ gestivní vliv více osob na jedince. Ačkoliv ten mohl z optického vjemu jedno­ značně posoudil skutečnost, že jedna z několika čar na tabuli je výrazně delší, podlehl při opakovaných pokusech skoro každý vlivu několika přítomných osob, instruovaných spolupracovníků experimentátora, a v souhlase s jejich výpověďmi sdělil, že jsou všechny čáry stejně dlouhé. Sugestivní působení jiných lidí na jedince je známo nejen z laboratorních experimentu, ale i z praxe, kdy jedinec se v davu dá natolik ovlivnil projevem demagoga, že se dá nejen snadno oklamat, ale je také schopen podle toho jed­ nat třeba i v rozporu se svým morálním cítěním. Je dost dokladů o tom, jak tato davová sugesce, je-li zneužita, může být nebezpečná’. Avšak sugestivnímu pů­ sobení může lehce podlehnout jedinec, i když je sám, pokud nemá ve své psy­ chice dost obranných mechanizmů. □ V široké míře se tohoto vlivu využívá rafinovaně v reklamě: Při vysílání televize v USA byl na minutu vypnut zvuk. Divákům, kteří se domnívali, že jde o poruchu, hlasatel reklamního pořadu pak oznámil: Právě jste slyšeli zvuk motoru našeho nového typu automobilu. (Ostatní příklady viz v části Reklama v kap. 8.) f) Působení na adresáta iracionálními prostředky Ke klamání bývá využívána víra lidí v různé tajemné jevy a síly, či magic-

kě úkazy, provázená až bezmeznou důvěrou v ty, kteří je vykládají, „ovládají“ a předvádějí. Toto působení navazuje na ovlivňování emocemi a sugescí (viz výše d/ a e/), ale má navíc prostředky, které nelze prostým rozumem vysvětlit. Mezi ty, kteří věří v existenci těchto tajemných sil a jevů a ve schopnost je ovládat, se vloudí vždy dost podvodníků, šarlatánů a mys tifi kalorii, kteří pak klamání důvěřivých lidí využívají ve svůj prospěch. Dovedně režírují celou hru již od počátku tím, že se představují jako věštci, vykladači - jediní praví - ta­ jemných zvěstí a mystérií, zázrační lékaři, mágové ovládající zvláštní jevy apod. Přesvědčivým vystupováním a obratnými triky jsou schopni oklamat je­ dince, skupiny i cele masy lidí, a tím získal neomezenou důvěru pro další své působení. O Cestovatel O. Bati íčka uvádí ve své knize případ tohoto druhu z Afriky: Kmenový kouzelník, aby prokázal svou moc, prohlašoval, že koho se dotkne svou magickou hůlkou, len zemře. Vysvětlení bylo proste: na konci hůlky byl ostrý tm naplněný prudkým jedem; lehké škrábnutí způsobilo okamžitou smrt. Příslušníci tohoto kmene však věřili, že kouzelník má moc nad jejich životem a smrtí. V přítomné době je dost odhalených a snad ještě více neodhalených podvo­ du s iracionálními jevy. □ V Holandsku nakonec na dlouhodobě provozované zázračné léčení do­ platil šarlatán, kterého v afektu zavraždil jeho pacient, když zjistil, že toto „lé­ čení“ urychlí jeho smrt. (Další případy využívání iracionálních prostředků viz v části Iracionální jevy v kap. 8.) g) Působení na adresáta mimo jeho vědomí Přestože by se to mohlo zdát protismyslně, odborná literatura a i případy ze života ukazují, že informace, které neprocházejí vědomím člověka (zůstávají pod jeho prahem), mohou ovlivnil jeho nazírání a chování. Toho využívají pra­ covníci v reklamě a propagaci: inzeráty, poutače, plakáty a zvlášť televizní re­ klamy působí, jak bylo průzkumy ověřeno, na volbu zákazníka při výběru zbo­ ží, aniž si je toho on sám vědom. Klasický případ působení přes podvědomí dokládá provedený pokus: n Do filmu s obvyklou tematikou byl vřazen jako každý padesátý obrázek perlivé limonády. Při rychlosti, jakou je film promítán, nemůže divák tento ob­ rázek ve vědomí zaregistrovat. A přesto u těch, kteří film shlédli, se projevila prokazatelně větší žízeň, než u kontrolní skupiny.

* Klasickým dílem o davové psychologií jc Lc Bon, Psychologie davu.

190

191

O významu nežádoucího působení touto cestou svědčí i tendence naší vlá­ dy k omezení reklamy, která tohoto způsobu využívá: „Nepřípustná bude i skrytá reklama a reklama založená na podprahovém vnímání.“ Sektor oklamání ovlivněním adresáta mimo jeho vědomí je ovšem širší. Patří sem zvukově a zvláště optické klamy a triky, které umožňuje technika masových medií, jakož i eskamoláže kouzelníků. Na rozdíl od ostatních způ­ sobů ovlivnění adresáta (části a-g) adresát zde vůbec nemůže zjistit, zeje kla­ mán.

2. Neaktivní působení na adresáta Toto působení znamená, že původce využívá adresátova výkladu skuteč­ nosti (informace o ní) ke klamání. V lakových případech adresát přispívá k svému oklamání, anebo se klame sám. a) Využití situace k tomu, aby se adresát klamal sám Původce buď vzniklé situace využije, nebo ji sám připraví. Pro původce má tento postup výhodu v tom, že při eventuálním prošetřování případu může pro­ hlásit, že na klamání neměl přímou účast. □ Věštkyně z Delf pouze nabídly ve svých výrocích různý výklad. Bylo již na adresátech, aby se svým výkladem osudově mýlili: „Překročíš-li řeku Halys, zničíš velkou říši.“ Perský král si však vůbec na základě léto věštby nepři­ pustil, že zničí říši svou. Běžným způsobem, kdy původce něco jen naznačí s tím, že adresát si vlast­ ním výkladem vytvoří klamnou představu o skutečnosti, jsou sugestivní otázky: □ Neměl právě on nejvíc důvodů a nej lepší příležitost ten dům zapálil? O Agitace k pojištění v druhé světové válce mezi vojáky: Myslíte si, že vo­ jáci, kteří se dali pojistit na život, budou posíláni do prvních linií, aby se pak pozůstalým musely vyplácet vysoké částky? (Tento rafinovaný trik mazaného pojišťovacího agenta sc prý u naivních vojáků setkával s úspěchem.) Podobný efekt mají náznaky, nabídky původce vedoucí adresáta, aby si od­ pověděl sám: O „Účastnila sc těch večírků. Umíte si sám představit, jak to tam vypadalo.“ O „Dovede si to vždycky nějak zařídit. Jak? To vám ani nemusím povídat.“ n „Proslýchá se, že ten podnik je před krachem. Nechci tomu věřit, ale měl byste se o tom informovat.4' Náznaky, nedotečené věty a zvlášť sugestivní otázky, které již implikují odpověd', patří do běžné výzbroje publicistů a táborových řečníků. Jsou to vlast­ ně léčky, do kterých sc adresát chytá sám. 192

i

...

....

b) Ponechávání, popřípadě utvrzování adresáta v omylu Původci (který v tomto případě není skutečným původcem) vyhovuje, když se druhý mýlí, nevyvrací mu jeho omyl, naopak jej ještě přesvědčuje, že uva­ žuje správně. □ Artur podezírá neprávem Bedřicha z neseriózního jednání. Cyrilovi při­ chází vhod, když mezi Arturem a Bedřichem vzniknou rozpory, a proto utvrzu­ je různými poznámkami Artura, že jeho podezření je oprávněně, třebaže lomu tak není. Tento spíš pasivní způsob ovlivňování adresáta se vyskytuje také při upev­ ňování různých předsudků vůči rasám, národnostem nebo společenstvím a mů­ že vyprovokovat proti nim nežádoucí akce. c) Přesvědčení adresáta, že nemůže poznat pravdu a prokázat ji Původce zpochybní u adresáta možnost přesvědčit se o skutečnosti, aby jej pak sám oklamal vlastním výkladem. Jindy jej přesvědčuje, že nemůže správ­ ně skutečnost zhodnotit a nabízí mu jedině správný pohled na společenskou si­ tuaci, politické dění, ekonomické poměry apod. Vyskytují se i případy, kdy původce dovede adresáta rafinovaným způso­ bem k přesvědčení, že svými psychickými schopnostmi není s to rozpoznat skutečnost od fikce. □ Případ tohoto druhu byl uveden ve filmu Plynové lampy, kde muž, aby mohl podvést svou ženu, navodil u ní lakový stav, kdy nevěřila sama sobě a na­ opak přijala všechno, co jí vsugeroval. V tomto kontextu se vyskytují i situace, kdy původce tvrdí: „Je to tak, a když myslíte, že je to jinak, tak to dokažte.44 Tyto situace jsou časté při soud­ ních sporech, kdy podle zásady, že něco nelze ani dokázat, ani vyvrátit, původ­ ce spoléhá na to, že druhá strana nemá dost průkazných argumentů proti jeho tvrzení. d) Využití adresátových zájmů k oklamání Adresát často projevenými zájmy, přáními a potřebami sám vychází vstříc původci k oklamání. Cím jsou tyto zájmy intenzivnější a potřeby naléhavější, tím méně je kritický a tím snáze se dá oklamat. Toho jsou si vědomi podvod­ níci, kteří takových situací v široké míře využívají. (K tomu viz kap. 11, část 2. Nepřímé podněty osobní.)

193

I 3.KAPITOLA

Aspekty účinků klamání

Účinky klamání

Z nejvýznamnějších aspektů lze uvést: charakter účinku, jejich dosah, spo­ lečenská rovina účinků, vztah mezi druhem klamání a účinky a časová dimen­ ze účinků.

Bez nadsázky je možno konstatovat, že jen málokterý fenomén ovlivňuje život společnosti a zasahuje do běhu života jednotlivců jako klamání. Jeho účinky se projevily prakticky ve všech sférách společenského dění, někdy velmi mar­ kantně, jindy skrytě, i když ne méně působivě. Je dost dokladů o tom, že kla­ mání v různých formách, jestliže dosáhlo svého cíle, nc-li rozhodlo, tedy as­ poň podstatně ovlivnilo osudy jednotlivců i osudy celých národu. Studoval účinky klamání nejen v jednotlivých případech, ale i souborně po­ dle forem a způsobů jc účelné proto, aby bylo možno zjistit, jaké následky může klamání vůbec mít z hlediska rozsahu, dosahu i doby působení. Na zá­ kladě toho lze pak klamání hodnotit z hlediska prevence a obrany proti němu, anebo na druhé straně z hlediska jeho využití lam, kde je eticky opodstatněné a přijatelné.

S Nutno říci hned na počátku, že studium účinků klamání, a zvlášť pak je­ jich vyhodnocení má řadu metodických úskalí, které zvláště u rozsáhlejších případů nedovoluje docílit exaktních výsledků. To však nemůže být důvo­ dem k resignaci na takovou činnost. I Rozdíl analýzy samého aktu klamání a zhodnocení jeho efektu spočívá již v tom, že jednotlivé prvky aktu jsou vymezené a definovatelné přímo, kdežto zhodnocování efektu vychází z nepřímých a nejednoznačných údajů o různých vlivech a z výkladu často celého řetězce vztahů příčin a následku. Možnost zjištění účinků klamání je omezena, jestliže tyto účinky se vztahu­ jí jen na ovlivnění psychiky (na změnu pohledu na skutečnost, na názory a po­ stoje), a nepromítnou se přímo do rozhodování a konání. To se týká například lživých zpráv, dezinformací, přesvědčovacích kampaní. Nejnesnadnější vůbec je posuzování vlivu, které působí jen na podvědomí.

194

I. Druh (charakter) účinku a) zjevné - skryté Zjevné efekty jsou snáze zjistitelné. Bývají to vedle materiálních (viz b) do­ pady týkající se pozice v práci, ve společnosti, nabytí určitých výhod (např. si­ mulací, paděláním dokumentů), na druhé straně poškození adresáta nebo dal­ šího subjektu v právech, nárocích, v majetkových záležitostech. Skryté účinky se týkají spíše sféry psychické, psychosociální, etické (např. diskreditace, na­ řčení, obvinění). b) materiální - imateriální Materiální (finanční) účinky jsou způsobeny nejčastěji podvody, podfuky, falšováním, šizením, zpronevěrami, mohou se objevil i při použití lsti, při před­ stírání, zastírání např. ve válečných střetnutích. Mají výrazně reciproční pova­ hu: zisk jedné strany je úměrný ztrátě druhé strany. Imateriální účinky se více méně kryjí se skrytými. Mohou sc projevil v ná­ zorech a postojích adresáta, mohou směřovat proti jeho společenskému posta­ vení i proti společenské pověsti třetího subjektu. Příznačné je, že nebývají jen jednorázové a že mají i sekundární efekty (viz dále v A.5).

2. Dosah účinků u adresáta (třetího subjektu) Jak bylo již naznačeno, účinky klamání se promítají v různém stupni do na­ zírání a chování adresáta. a) O nulovém účinku lze hovořit, když adresát je klamán tím, ze je mu předestírán nepravdivý obraz skutečnosti, ale on jej nepřijme, nedá sójím ovliv­ nit. Je to v případech, kdy odmítne lži, mystifikace nebo i pomluvy třetích sub­ jektů a eventuálně přímo obviní původce z úmyslu klamat. b) Adresát neodmítne informaci, jakou mu o skutečnosti nabízí původce, ale víc či méně ji srovnává s jinými informacemi a podle toho pak se dá či nedá oklamat. Tento přístup odpovídá situacím, kdy adresát má přístup k různým in­ formačním zdroj ům. c) Adresát nemá možnost poznat skutečnost a zhodnotit ji, a proto přijímá informaci o ní a dává se tak oklamat podle záměru původce. Bývá to i tehdy, kdy adresát nemá kritický postoj k informacím, které přijímá zvenku, nejčas­

195

těji z masových sdělovacích prostředků. Je to nej běžnější způsob indoktrinace a vytváření veřejného mínění; jeho účinnost se stupňuje opakováním a rovněž metodami uvedenými v kap. 12. d) Pro adresáta se klamný obraz a výklad skutečnosti stává součástí jeho po­ stojů a jeho přesvědčení a je fixován trvale v jeho názorovém a hodnotovém systému. Adresát pak tyto názory zastává i vůči druhým a eventuálně je i šíří. e) Na předchozí stupeň účinku navazuje další, ve kterém adresát klamný obraz skutečnosti a jeho výklad promítá do svého rozhodování a jednání. Tím původce dosahuje svého nejvyššího cíle: z adresáta - původně pasivního nebo i aktivního oponenta - se stává jeho spojenec, s nímž může manipulovat a kte­ rého muže ovládat.

formací v masových médiích. Menší možnosti poskytuje ověřování, do jaké míry ovlivnilo klamání lidí i jejich rozhodování a konání. Obecně se soudí, že účinky takového klamání jsou v autoritativních a totalitních režimech intenziv­ nější než v režimech demokratických. Efekt klamání veřejnosti lze zjistit i po­ dle míry popularity čelných politiků po rozšíření fám namířených proti ním. d) Účinky se týkají celé společnosti Masová média a vzájemné předávání informací umožňují, aby se dezinfor­ mace projevily svými účinky v celosvětovém měřítku, i když ne u každého a ne trvale. Nejpříznivější podmínky z hlediska účinků mají pasivní formy klamání (utajování) a dezinformace, jejichž nepravdivost nelze vůbec nebo až v časo­ vém odstupu ověřit. Dokladem o tom mohou být rozšířeně a dlouhodobě při­ jímané mystifikace totalitních režimů, které ovlivnily celosvětové veřejné mínění.

3. Společenská rovina účinků klamání Společenská rovina účinků se vztahuje k rozsahu (množství) klamaných subjektu a k jejich vzájemným vztahům. a) Účinky se týkají jen jedince To je nejčastější druh klamání v interpersonální rovině. Při vší četnosti ta­ kového klamání mají jeho účinky poměrně malý dosah nepřesahující obvykle okruh adresáta. b) Účinky se týkají skupin Tyto skupiny mohou být různě početné, tvoří však jeden celek (nejde jen o náhodný soubor jedinců). Předpoklady k dosažení účinku klamání v celé sku­ pině jsou dány její skladbou a vnitrními vztahy. Záleží na lom, zdaje skupina ve svém složení homogenní; pak lze očekávat, že její členové budou mít po­ dobný postoj ke klamání - budou je společně přijímat nebo odmítat. Jestliže bude skupina navíc vnitřně strukturovaná a organizovaná, pak se původce, umožní-li mu to situace, zaměří na přirozené vůdce skupiny a na ty, kteří mají vliv na vytváření mínění ve skupině (opinion leaders). Ti, jestliže je původce získá na svou stranu, pomohou ovlivnit ostatní členy skupiny. Tento postup je aplikací obecných metod ovlivňování postojů a názorů ve skupinách ve sféře klamání. c) Účinky se týkají větších společenství (národních, státních ap.) Třebaže i zde se při indoktrinacích klamnými informacemi používá v ma­ sovém měřítku postupu uvedených v předchozím bodu, původce musí počítat s tím, že společenství je více méně i v postojích nehomogenní, a že tedy nemů­ že předpokládat stejné účinky oklamání u všech jeho členů. Dosah účinků na celá společenství lze sledovat a odhadoval empiricky prů­ zkumy veřejného mínění, zjišťováním změn postojů vlivem informací i dezin­

4. Účinky podle druhu klamání Účinky jednotlivých druhů klamání korespondují s jejich závažností a s je­ jich společenským hodnocením uvedeným v kap. 9. Významné svým dosahem a trváním jsou efekty utajování, které právě pro svou skrytost nebývají ani re­ gistrovány, mohou však být stejně působivé, jako efekty aktivních forem kla­ mání. Z těch by se dal předpokládat větší efekt u formy chování, zvláště je-li projeveno činem, na druhé straně však značného efektu klamání formou sděle­ ní se dosahuje jeho působností na prakticky neomezený počet adresátů (dezin­ formace v masových médiích). U elementárních způsobu klamání, jakými jsou lež, mystifikace, popírání, zastírání a předstírání, záleží v první řadě na jejich obsahu a na možnosti jejich prezentace a rozšíření. Nebezpečné svými účinky bývají záměrně klamné in­ terpretace skutečnosti a zvlášť pak její falešně hodnocení, 'lak např. obecně prospěšné činy státníků a veřejných představitelů se mohou v hodnocení poli­ tických protivníku zvrátit na činy proti společnosti. S touto praxí se veřejnost muže běžně setkával ve sdělovacích prostředcích. U způsobů vyššího řádu ve shodě s jejich hodnocením v kap. 9 snad nejmé­ ně závažných efektů z hlediska společenského dosahuje vlastní favorizacc pů­ vodce: chlubení, vysoké oceňování sebe sama, zdůrazňování zásluh ap. V kraj­ ních případech může dokonce dosáhnout u ostatních opačného výsledku. Nelze však přehlédnout v tomto směru úspěchy demagogu, kteří rafinovaným způso­ bem staví svou osobu do popředí, zdůrazňují svůj význam, ne-li přímo nepo­ stradatelnost a získávají tak až neomezený vliv na veřejnost. Prototypem v tomto pojetí může být Adolf Hitler.

196

197

5. Časové dimenze účinků klamání Vztah mezi rozsahem účinků a dobou, po kterou se projevují, nemusí být zásadně úměrný. Běžná lež může mít dlouhé trvání, a dokonce může i někdy přežít svého původce (není bez zajímavosti, že lidé teprve na smrtelné posteli přiznávali sami o sobě pravdu). Drobná konvenční klamání mají zpravidla i malý časový dosah a rychle se na ně zapomíná tím spíš, nemají-li znatelnější účinky. Trvalejší až dlouhodobé účinky mají lži, dezinformace a mystifikace podá­ vané masovými médii v důvěryhodné formě a ovlivňující mínění i rozhodová­ ní lidí. Lsti, zrady, podvody mají většinou vymezenou dobu přímých účinků, ale ty jsou provázeny následnými (druhotnými) efekty (viz o tom v čás­ ti C). Typicky dlouhodobé účinky mají pomluvy a fámy již tím, jak se postup­ ně šíří a udržují při životě. V některých případech původce účinek klamání záměrně načasuje na urči­ té období. □ Příkladem je zpráva o volební kampani v USA: její organizátoři použili v její závěrečné fázi obvyklý trik, tj. zdiskreditování soupeře nařčením z daňo­ vého podvodu. Počítali s tím, že než skončí vyšetřování na základě tohoto na­ řčení, bude již po volbách a že do té doby i zcela neprokazatelné obvinění na voliče patřičně zapůsobí.

Spolu s vynášením sebe sama jde u kohokoliv, ale zvláště u politiku a ve­ řejných činitelů, exkulpace, která buď vůbec nepřipouští nebo různými argu­ menty vysvětluje chyby či neúspěchy. Přetvářka se projevuje účinky spíš v citové sféře a týká se obvykle menší­ ho okruhu jedinců (interpersonální vztahy). Její následky však bývají dlouho­ dobé. Ve vyšším stupni - věrolomnosli muže mít již v společenských vztazích závažnější účinek (např. rozbití rodiny při nevěře). Příklady z dějin společnos­ ti ukazují, že zrada může dokonce ovlivnit osudy národů. Lest má sama o sobě širokou stupnici účinnosti od nevýznamných situač­ ních případů až do rozsáhlých, které mohou mít, podobně jako zrada, značný společenský dosah. Její efekt je stupňován tím, že oběť klamání sama vychází původci vstříc a má tak i snížené možnosti obrany. Podvod se všemi svými modifikacemi, pokud je úspěšný, je z hlediska účin­ ku nejhmatatelnější a nej měřitelnější: efekty - ztráty na jedné straně a zisky na druhé straně - se dají často přímo vyčíslit. Je to jeden z mála způsobů klamá­ ní, na kterém je možno si postavit obživu, ať už jde o typické podvádění, šize­ ní, šarlatánství, švindlování či jiné způsoby. V opačném směru málokteré kla­ mání, je-li zjištěno, je tak postihováno, jako podvod. Diskreditace, pomluvy, nepravdivé fámy, insinuacc jsou vzhledem k jejich společenskému vlivu ve svých účincích dalekosáhlé. Přispívá k tomu omezená možnost obrany proti nim, jejich naopak ochotné přijímání a šíření a i jejich zákeřnost. Snad jen u tohoto klamání může výsledný efekt přesáhnout záměr původce a vyvíjel se spontánně. V určitých případech mohou záměrné šířené falešné fámy dosáhnout širokého společenského účinku (viz fámy uvedené v kap. 5 o podnicích, které markantně poškodily, a o politicích, jejichž další po­ stavení negativně ovlivnily). Přímé osočení - křivé obvinění bývá ve svých důsledcích nebezpečnější než falešná fáma. Je to dáno již zaměřením a vyhrocením vůči určitému subjektu. □ Příkladem může být tragický osud venkovského učitele: V místě jeho působiště žena, která měla vlivné společenské postavení a ba­ vila se sváděním mužů, vybrala si za oběť i tohoto učitele. Když však odolal jejím svodům a zůstal věrný své dívce, rozhodla se pro pomstu. Protřelá dívka, kterou navedla, oznámila řediteli, že ji chtěl onen učitel znásilnit. Chyběly si­ ce přímé důkazy, ale fáma o tom se rychle rozšířila po celém městě a pronásle­ dovala učitele i na další místa, kam odešel, až nakonec v situaci, ze které nevi­ děl východisko, spáchal sebevraždu. Ve shodě s hodnocením jednotlivých druhu klamání v kap. 9 mnohá klamá­ ní mají neutrální nebo i pozitivní efekt; je to zvláště tam, kde se původce tím­ to způsobem brání proti agresi, útlaku, ohrožení nebo i proti jinému klamání.

Mezi záměrem (úmyslem) a účinkem klamání existuje přímá vazba v tom smyslu, žc v záměru je již obsažen očekávaný účinek. Původce, který mezi os­ tatními cestami k stanovenému cíli volí klamání, kalkuluje, co může klamáním dosáhnout, a podle toho formuluje záměr a volí postup klamání. To platí pro náročnější způsoby klamání, které vyžadují určitou přípravu a rozvahu, zda a jakými způsoby lze účinku dosáhnout. U reaktivního klamání vyvolaného bezprostředním vnějším podnětem vychází původce spíš ze stereotypních va­ zeb záměru a účinku pro tento druh klamání postačujících. U rozsáhlých, kom­ binovaných a cílených akcí jsou očekávaně účinky artikulovány a začleněny do celkového projektu (viz akci Černé jezero v kap. 6). Účinky klamání budou odpovídat záměrům tím spíš, čím přesněji, reálněji a konkrétněji budou tyto záměry programovány již před zahájením akce. Podle nich se pak usuzuje, do jaké míry celá akce splnila své poslání. V praxi se však jen málokdy kryje záměr s účinkem. Je to hlavně jen u těch

198

J99

Vztah záměru a účinku klamání

elementárních způsobu klamání, kde záměr je jednoznačný a efekt lze z něho přímo vyvodit. Ve všech ostatních případech přicházejí v úvahu tyto eventua­ lity (srv. s dosahem účinků u adresáta v části A.2 léto kapitoly): 1. účinky neodpovídající záměru - akt klamání se neuskutečnil vůbec nebo ztroskotal při realizaci, - adresát se nedal oklamat buď proto, žc vůbec odmítl dát se oklamat, nebo že se úspěšně oklamání bránil, - vznikly účinky zásadně rozdílné od očekávaných, 2. účinky odpovídající jen zčásti záměru - původce špatně odhadl možnost účinků, - realizace klamání nebyla tak úspěšná, aby bylo efektu plně dosaženo, - z očekávaných efektů bylo dosaženo jen některých, - z většího počtu adresátu se dali oklamat jen někteří, 3. účinky odpovídají záměru - účinky klamání byly formulovány s ohledem na reálné možnosti, - akt klamání byl dobře připraven a úspěšně proveden, ~ adresát byl původcem ovlivněn, aby se dal oklamat (viz kap. 12).

□ Mladý muž se chtěl své dívce ukázat jako hrdina. Smluvil se se svým pří­ telem, žc v přítomnosti dívky zinscenují rvačku, ze které on vyjde jako vítěz. Při střelu se však pádem na dlažbu tak nešťastně zranil, žc zůstal na místě mrtev. Méně tragické, i když nečekané následky mělo jiné klamání: Cl Matka překladatelky Ma-Fy půjčila mladé Gabriele Prcissové na ples bri­ liantové náušnice, ta však jednu z nich ztratila. Zkroušené to sdělila matce pře­ kladatelky s tím, že jí ztrátu nahradí. Ona jí ale řekla, že jí pro bezpečnost půj­ čila napodobeniny. Gabriely Prcissové se to tak hluboce dotklo, žc přerušila s matkou překladatelky veškeré styky. Nevěděla však, že jí lato paní půjčila pravé brilianty a ve snaze ji uklidnil předstírala, že to byly imitace, i když vě­ děla, že tím briliantovou náušnici navždy ztrácí.

Oběti účinků klamání

Primární účinky více méně odpovídají záměrům, vyplývají přímo z aktu klamání a jsou proto i lépe zjistitelné. Sekundární účinky nejsou většinou vůbec předem zvažovány, leží již mimo zorné pole původce a lze je jen v některých případech zjistit a odvodit z dané­ ho aktu klamání. Přesto prakticky ve všech klamáních vyššího řádu se objevu­ jí, často v jiné podobě než účinky primární, a někdy je dokonce mohou svým významem předčít. Sekundární účinky jsou buď paralelní - projevují se zároveň s primárními, nebo následné, které mohou dále přecházet do terciálních a dalších. Tak se mo­ hou následky klamání projevit až po létech, kdy už adresát nežije, nebol tyto účinky se neomezují pouze na ty, na které bylo klamání zaměřeno. O Dostatečně průkazným dokladem muže být oklamání politiku západních zemí Hitlerem, jehož fatální následky se určitým způsobem projevují dodnes. Typické je přetrvávání a šíření následných účinků u masových dezinforma­ cí a fám, jež lze zaznamenat ještě dlouho po prvním jejich objevení (kola na hladině po vhození kamene do vody). Nečekané následky vznikají nezřídka mimo záměr původce, a obracejí se dokonce v některých případech i proti němu.

Podle očekávání nejčastější přirozenou obětí klamání je adresát a dále třetí subjekt při jeho diskreditaci (pomluvy, fámy o něm). Primární účinky dopada­ jí podle záměru původce především na ně. Adresát, který první pocítí účinky klamání, může oklamání přijmout bez dalšího, může však je jako bumerang i obrátit proti původci (případy ze zpravodajských her v rámci špionáže), nebo je může nakonec zhodnotil ve svůj prospěch. O To je případ manželů, kteří vyposlechli, jaké triky na ně chystají v karet­ ní hře jejich návštěvníci, poučili se z toho a stejné triky pak používali ve hře se svými přáteli. Sekundárními účinky bývají zasaženi bez omezení počtu všichni, kteří se bezděky ocitli v okruhu jejich působnosti. Přitom namnoze ani neznají původ­ ní jejich příčiny. Cl Tak třeba zákazník neví, že musí platit víc za zboží, protože ředitel pod­ niku uprchl s miliony za hranice a podnik musí nějak ztráty vyrovnal. Proti očekávání se obětí klamání stává sám jeho původce. Je to nejen, když je postižen právně nebo morálně za podvod, zradu, křivé svědectví, ale i teh­ dy, když sám uvázne ve vlastní síti klamání. Francois Villon: Tak dlouho lžeš, až věříš v svou lež. lJ Z více případu, kterc potvrzují Villonův výrok, jeden se vypráví o Nasreddinovi. Ten namluvil lidem, že příští den budou dával na trhu chléb zadar­ mo. Lidé se tam nazítří sběhli, ale chléb se zadarmo nedával. Jeden z nich vi­ dí Nasrcdina, jak pospíchá také na trh. „Kain jdeš/' ptá se. „Na trh, prý tam

200

201

Primární a sekundární účinky klamání

dávají chléb zadarmo.“ „Vždyť to byl všechno jen tvůj žert!“ ,Já vím, ale když jsem viděl tolik lidí, jak pospíchají na trh, řekl jsem si, co kdyby na lom něco bylo.“ n V jiném případu japonský cenzor otevřel dopis a v něm si přečetl stížnost pisatele, že cenzor otvírá a čte dopisy. Napsal tedy a do dopisu vložil prohlá­ šení, že jde o omyl, že japonské úřady dopisy neotvírají. Pak dopis zalepil a odeslal. IJ účinků zde probíraných byla jejich spojitost s klamáním buď zřejmá, nebo zjistitelná. Existují však další následné účinky, u nichž jejich původ ne­ ní znám a nelze jej ani vypátrat. Proto nejsou s daným aktem klamání vůbec spojovány.

14. KAPITOLA

Obrana proti klamání Antimotto: Podvod a klam zradí se sám

Jestliže tato publikace nemá být učebnicí klamání, nýbrž zdrojem poznání, jak se proti klamání bránit, pak je tato kapitola završením všech předchozích, neboť to, co v nich bylo uvedeno, nabude smyslu, bude-li využito k obraně proti klamáni, k obraně, která nespoléhá na to, že se jakékoliv klamání samo prozradí a tím se i samo zlikviduje. Životní zkušenosti dokazují naopak ošidnost tvrzení, že podvod a klam se zradí samy. To samo lze považovat za zásadní klam. Ve skutečnosti jen málo lží, podvodů a klamání se samo prozradí. Vždyť jejich původci mají prioritní zájem, aby zůstaly utajeny. *

Iniciativa kc klamání i klamání samo záleží na jeho původci. Klamat může kdokoliv. Ale k oklamání musí být vždy dvě strany. Nezáleží tedy jen na úmy­ slu původce oklamat, ale zároveň na adresátovi, zda se oklamal dá. Původce půjde v klamání vždy lak daleko, jak daleko mu to dovolí ten, proti němuž kla­ mání směřuje. Nelze si jen stěžovat, že svět je plný lhářů a podvodníků, neboť i zde platí zákon reciprocity, který v aforistické zkratce zní: Na světě může být jen tolik lhářů, kolik obelhaných, tolik podvodníků, kolik podvedených. Tato vzájemnost se týká ovšem jen úspěšných klamání. V zásadě platí podmínka: aby mohl někdo úspěšně klamat, musí najít jiné­ ho, kdo se jím oklamat dá. V jednodušší formě je zákon reciprocity dán množstvím případů, kde za účasti obou subjektů došlo k oklamání. Při praktické aplikaci této rovnice nutno mít na zřeteli, že jeden člověk může oklamat více (při dnešních možnostech komunikací prakticky neomeze-

202

203

ný počet) lidí a naopak - což je méně časté - větší počet lidí může oklamal jed­ noho člověka. V psychosociální terminologii nabývá uvedený zákon podoby: Na světě je jen tolik chytráku, kolik je hlupáků Chytrák v tomto kontextu neznamená chytrého, inteligentního člověka, ale někoho, kdo využívá své chytrosti vůči druhému, a hlupákem není člověk niž­ ší inteligence, ale ten, kdo se dá od chytráka doběhnout. Obrazné řečeno, aby se narodil chytrák, musí se zároveň narodit i hlupák, a navíc se musí ještě spo­ lu setkal. Nejde však o konstantní vlastnosti nebo dědičné tituly; role se mo­ hou změnit nebo i vzájemně vyměnit. Zákon reciprocity klamajících a klamaných při své obecné platnosti nabý­ vá v jednotlivých případech klamání různého uplatnění, vždy však má svůj smysl v obraně proti klamání. Říká se, že lhářem se člověk už rodí, ale ve sku­ tečnosti jej stvoří ti, kteří jeho lži neodmítají a nebrání se jim.

Aktivní a pasivní obrana Klamání je svou podstatou vlastně nepřímý útok původce na adresáta, kte­ rý jej situuje do role obránce. Proti útočníkovi - původci má obránce - adresát, jak již bylo řečeno, méně příznivou pozici: původce má ke klamání motivaci, má vyhraněný záměr a vůli jej realizovat; původce si volí adresáta, adresát si nemůže (až na výjimky) vo­ lit původce. Původce volí taktiku, postup, prostředky, adresát, pokud vůbec ví, ze je klamán, musí se dané situaci přizpůsobit. Původce utajuje klamání vůbec - to zvyšuje jeho vyhlídky na úspěch - a tají i čas klamání. Aby se adresát mo­ hl účinně bránit, musí výhody, které má původce, paralyzovat. To ovšem vyža­ duje od adresáta soustředil na obranu schopnosti a energii. Guy de Maupassant: Lidstvo je důvěřivé. Nevynaložíme ani desetinu chytrosti, kterou použí­ váme, když chceme sami někoho oklamat, na to, abychom odkryli karty těch druhých. Důvody k obraně Osobní důvody, zásadní i pragmatické, k obraně proti klamání jsou uvede­ ny v kapitole 9. Je možno je jen rozšířit o elické pohnutky založené na vzta­ zích k přátelům, kolegům, známým i k neznámým lidem, kteří jsou klamáni a potřebují pomoc.

204

Jestliže se adresát proti klamání nebrání, navozuje původci představu, že má pro ně volné pole, že v něm může pokračovat nebo je opakovat. Kdy se klamání nebránit V poměrech, v nichž současný člověk žije, není ani možné a ani by nebylo účelné, aby se bránil všemu klamání, které proti němu směřuje. Je třeba v kaž­ dém jednotlivém případu uvážit, zda vůbec a v jakém rozsahu má obrana smy­ sl. Zásadně by energie, čas a prostředky věnované na obranu měly být úměrné závažnosti možných účinků. Proto je vhodné rozhodnout se, zda se bránit či ni­ koliv, podle lěchto hledisek:

1. Jak je klamání závažné Mnohé způsoby klamání samy o sobě jsou pro adresáta tak málo význam­ né, že je přejde, aniž mu věnuje nějakou pozornost, nebo je přijme jako kon­ venční klamání. 2. Nakolik je záměr klamat prokazatelný Často může jít o pouhé omyly nebo nezárnčmé nepravdy, eventuálně nedo­ rozumění. Prokázat úmysl ke klamání bývá oblížné, ne-li nemožné. To se týká např. zpráv ze sdělovacích prostředků, které nelze sice ani potvrdit, ale ani vy­ vrátit. S touto skutečností původci klamání obvykle počítají. 3. Jaké možnosti má adresát k obraně V praxi se vyskytují případy, kdy adresát ví, že je klamán, ale ze své pozi­ ce nemá možnost dalšímu klamání zabránit. Je to tehdy, kdy nezná původce (zdroj) klamání, eventuálně kdy neví, jakými prostředky by klamání zamezil. V jiných případech je vyvoláván na něho nátlak nebo jsou používány metody, které účinnou obranu znemožňují (viz k lomu v kap. 12, část B. I, Aktivní pů­ sobení na adresáta). 4. Zda může adresát klamání něco získal Může poznat záměry (úmysly, cíle) původce a podle toho s původcem jed­ nat. Může i poznat metody klamání a využít toho k vlastnímu prospěchu.

Zásady obrany proti klamání Obranu proti klamání možno nazírat z různých hledisek:

í. Úroveň obrany proti klamání Úroveň je vyjádřena mírou obecnosti této obrany na jednom pólu a mírou její konkrétnosti na pólu druhém. 205

a) Principiální obrana Vychází z předpokladu, že klamání je negativní jev, jejž je třeba ve společ­ nosti omezovat jak z hlediska jeho výskytu, tak z hlediska jeho působnosti. Zá­ sadní etické pojetí je obecně zamítá (viz k tomu kap. 9, Společenské hodnocení klamání). Hodnocení veškerého klamání je kategoricky negativní, výjimky sc týkají jen případů, které lze morálně odůvodnit. Principiální obrana je ve své podstatě preventivní. Orientuje se na výchovu dě­ lí v rodině a ve škole, méně již na osvětu u dospělých. Je zaměřena proti klamajícím: odsuzuje u nich klamání z hlediska morálního a zdůrazňuje postihy za ně. V mnohem menší míře je principiální obrana vedena k skutečné ochraně před klamáním. Je spíš vyjádřena jako upozornění na lháře a podvodníky a va­ rování před nirni, než jako instrukce k aktivní obraně. Morální kodexy, které odsuzují klamání z principu, mají svou působivost v první řadě u těch, kteří mají „hvězdné nebe nad sebou a mravní zákon v sobě“. Ostatní posuzují klamání spíš z hlediska úspěšného provedení a ko­ nečného efektu. b) Strategická obrana Vychází sice z principiálního postoje ke klamání, ale nespokojuje se s jeho zásadním odsouzením. Pojímá klamání jako fenomén, kterým je nutno sc za­ bývat, studovat jej, zjišťovat jeho původ, formy a způsoby i následky. Klamá­ ní bere jako reálný společenský jev, proti němuž je třeba se bránit adekvátními prostředky. Ve svých možnostech je pozitivní, staví na předpokladu úspěšnos­ ti aktivního boje proti klamání. A. Lincoln: Některé lidi možno klamat ve všem, všechny v něčem, ale ne všech­ ny ve všem. Strategická obrana nepojímá klamání jen globálně, ale všímá si jeho typic­ kých projevu v dané době a v dané společnosti a reaguje na ně. Vedle výcho­ vy obdobné jako v principiální obraně využívá i masových médií, tisku a pub­ likací, uvádí příklady podvodů, falšování, dezinformací a jiných společensky závažných druhu a trestní postihy, kterc po nich následují. V tomto směru je strategická obrana konkrétnější a cílevědomější. Obrana na tomto stupni je záležitostí i některých institucí a organizací: škol, výchovných ústavů, složek státní správy. V korespondenci s jejich posláním nabývá varovnou, prohibitivní až sankční povahu (tresty za podvody, křivá svědectví, nařknutí, falšování ap.).

I V intencích strategické obrany je napsána i tato publikace. I 206

c) Případová (situační) obrana Je zaměřena proti jednotlivým, třeba i opakovaným případům klamání a je záležitostí těch subjektů, kterých se klamání přímo týká. Vstupují do ní jedin­ ci, instituce, společenské systémy, ale v podstatě je individuální. Subjekt zaklá­ dá obranu na dřívějších zkušenostech, které aplikuje víc či méně přiměřeně na daný případ. Přitom musí spoléhat především sám na sebe, i když může požá­ dat o pomoc své blízké nebo se obrátit na některé organizace. Avšak i tehdy, kdy sc mu dostane pomoci, bude obrana záviset především na něm.

2. Stadia v obraně Adresát (třetí subjekt) může vyvinout obranu v různých stadiích klamání. Po­ dobně jako u jiných jevu, čím dříve obranu zahájí, tím větší má naději na úspěch. a) Prevence proti klamání Obecně se prevence považuje za nejvhodnější způsob boje proti jakémukoliv negativnímu jevu. To platí zásadně i o klamání. Zde je však prevence ztížena sna­ hou původce, aby zůstalo utajeno. Proto je snazší stanovit zásady a postupy pre­ vence, než je účinně praktikovat. Až na ty druhy, které jsou společností stíhány, nelze očekávat od společnosti a jejích orgánů takovou prevenci, jakou praktiku­ je u řady jiných negativních jevů: u kriminality, úrazovosti, při epidemiích ap. Na úrovni strategické obrany může společnost předjímat určité závažné druhy klamání v některých oblastech, obdobích a situacích (např. podvody s valutami, s určitým druhem zboží) a podle toho se zaměřovat na ty subjekty (jedince, organizace), které jsou potenciálními původci - inspirátory a realizá­ tory takového klamání. Na úrovni osobní obrany může či musí subjekt vycházet z toho, že někteří jedinci z jeho okolí budou mít sklon ke klamání. Bude při tom využívat zna­ lostí o jejich chování, nebo zkušeností, které v této oblasti s nimi nabyl on ane­ bo jiní lidé. Tento postup má význam i na úrovni institucí, které podle toho bu­ dou posuzovat své partnery i hodnotit své pracovníky. Zkušenosti s jednotlivci přenáší subjekt často na celé skupiny či kategorie lidí, u kterých očekává výraznější tendence ke klamání. Bude však dost přípa­ dů, kdy bude klamán těmi, jimž důvěřoval, a i těmi, s kterými nepřišel dosud do styku. Do prevence patří i případy, kdy je subjekt varován předem před určitými lidmi a jejich záměry svými přáteli, známými nebo i cizími lidmi. Tuto funkci rnohou plnit i informace sdělovacích prostředků, jež upozorňují na nebezpečí určitých druhů klamání v dané době a v daných oblastech.

207

Při všem tom lze konstatoval, že se preventivním postupům proti klamání věnuje relativně malá pozornost a že nejsou využívány ani lam, kde klamání může mít dalekosáhlé následky. b) Obrana proti klamání v jeho průběhu V počátečním stadiu subjekt zjišťuje, že má být terčem klamání, jednak po­ dle vlastního pozorování, jednak podle informací, které dostává nebo si získá­ vá zvnějšku. Podle toho muže odhadovat, kdo, proč a jak ho chce klamat, a na základě toho volit i způsob obrany. □ Přesvčdčí-li se nový šéf v podniku, že jeho sekretářka má sklon k pomlu­ vám, přičemž nešetří ani své kolegyně, pak může lakovému jednání své sekre­ tářky snáze zabránit. V pozdějším stadiu, kdy klamání vystoupí víc na povrch a objevují se již jeho účinky, může se na jedné straně subjekt s klamáním podrobněji seznámit a odhadnout jeho pokračování, ncmá-li možnost mu přímo zabránil, na druhé straně musí počítat s tím, že obrana proti němu bude náročnější. To se týká pře­ devším fám a pomluv, které se již rozšířily.

Ve výjimečných případech se subjekt dozví o klamání až ve větším časo­ vém odstupu, kdy se toto klamání jeví jako uzavřený případ z minulosti, který v současné době již nemá žádné následky. Bývá to zejména u pomluv, nevěry, drobných podvůdku, konvenčního klamání, které náhodně vyplují na povrch, a také u pasivních forem klamání: zatajování, skrývání. Jen v ojedinělých závažných případech (podvrhy, plagiáty, falšování dokla­ dů, dodatečně objasněné podvody) subjekt ve svém zájmu revokuje případ i v časovém odstupu a usiluje o nápravu škod, které utrpěl. Jsou zaznamenány i případy, kdy dodatečnou nápravu následků klamání vedli po smrti poškoze­ ného až jeho následovníci (potomci, dědici). Bylo to tehdy, kdy se dodatečně zjistilo, že oklamáním získal původce neoprávněně majetek (peníze, šperky, umělecká díla, nemovitosti) a že je dost dokladů pro to, aby se mu jeho pod­ vodná čin nosí prokázala. Jsou však známy případy, kdy prokazatelně šlo o klamání se závažnými ná­ sledky, avšak akléři tohoto klamání již dávno nežijí, a proto na celé věci nelze nic změnit.

d) Nezjištěná klamání Mimo uvedená stadia jsou klamání, která se uskutečnila a jež adresát (třetí subjekt) vůbec nezaregistroval. Skutečnost, že subjekt, kterého se klamání týkalo, o něm vůbec nevěděl, ne­ znamená, že se ve vztahu k němu neprojevily žádné účinky. Subjekt mohl být diskreditován, osočen, zrazen, obelstěn, aniž to zjistil. Následky klamání si bud' vůbec neuvědomil, nebo si jejich původ nedovedl vysvětlit, eventuálně je dá­ val do jiných souvislostí.

3. Obrana podle druhu klamání Při platnosti obecných zásad obrany proti klamání je milné diferencovat ji se zřetelem na jednotlivé druhy (formy, způsoby) klamání. Ovšem i obrana na­ vržená pro jednotlivé druhy klamání musí být přizpůsobena konkrétní situaci. Postup obrany proli rozdílným druhům klamání je nutno dále specifikovat při jejich aplikaci na jednotlivé případy. Formy klamání Příznivější podmínky pro obranu mají aktivní formy: sdělování, chování, prezentace objektu, již proto, že jsou zjevné, pro adresáta poznatelné, a tím i z hlediska klamání ověřitelné. Obrana proti pasivním formám je nesnadná, ne-li nemožná, jestliže adresát neví, co je předmětem klamání (utajování). Není-li adresát o skutečnosti, která je pro něho významná, vůbec informo­ ván, pak ovšem většinou ani neví, že by si informace o tělo skutečnosti měl zí­ skat, a proto se ani nemůže bránit. Je-li určitá skutečnost nebo informace o ní adresátovi zatajována, ale on zná její význam pro sebe, pak má výhodnější výchozí pozici pro obranu v tom, že se může snažil informaci o skutečnosti získat, buď přímo od toho, kdo ji vlast­ ní (musí přitom překonat překážky, které mu vlastník v zájmu utajení klade), nebo od někoho dalšího, kdo je ochoten adresátovi informaci sdělit. Jestliže je adresálovi zabraňován přístup ke skutečnosti nebo k informaci

20«

209

c) Obrana proti důsledkům klamání, které se již uskutečnilo Subjekt může již jen konstatoval, že se dal oklamat, bilancovat následky, které pro něho oklamání má a případně je paralyzovat. Může se však přede­ vším poučit, z toho, jak a proč byl klamán, a vyvodit z toho závěry, aby lako­ vým nebo podobným způsobem nebyl oklamán znovu. Osobní zkušenost z vlastního oklamání, rozšířená o zkušenosti ostatních a o zprávy z tisku nebo případy popsané v literatuře, má hlavní význam pro poznání fenoménu klamá­ ní v jeho konkrétních projevech a důsledcích a je nenahraditelná v prevenci proti klamání. Vlastní reakce na oklamání a postupy obrany jsou uvedeny dále v části C této kapitoly.

o ní, adresát, pokud daná skutečnost nebo informace je pro něho důležitá, musí si najít cestu k ní, eventuálně si přístup k ní vynutit. Příznivější je situace pro adresáta při odvádění jeho pozornosti od skuteč­ ností nebo informací pro něho důležitých. Adresát může z chování původce, z jeho nápadné snahy obracet jeho pozornost jiným směrem poznat úmysl skrý­ val určitou skutečnost a tajit informaci o ní. V tisku lze např. zjistit takové ten­ dence z výrazného poklesu zpráv o určitém tématu, třebaže je stále aktuální. Způsoby klamání Elementární způsoby Lži je možno zjistit a odmítnout kritickým vyhodnocením vzhledem k jejich původu (autorovi, tendencím, pravděpodobnosti), srovnáváním s jinými infor­ macemi téhož obsahu a věcným ověřováním. U pečlivě připravených dezinformací je postup obtížnější právě proto, že původce se snaží dodat jim věrohodnost různými argumenty a bránit možnos­ tem jejich ověřování. Relativně snazší je obrana v případě, kdy původce určitou skutečnost či in­ formaci o ní popírá již proto, že jde o skutečnost poznatelnou právě z jejího po­ pírání. Obrana záleží většinou v působení na původce klamání, aby přiznal pravdu, nebo v zjištění indicií, které ukážou cestu k pravdivému podání sku­ tečnosti. Obrana proti fikcím a mystifikacím záleží v první řadě v posouzení jejich pravděpodobnosti a v porovnání s ostatními informacemi stejného druhu. Kla­ mání je avizováno i nápadným zdůrazňováním věrohodnosti původcem. Zastírání skutečnosti lze odhalit spíš než zatajování, protože tato skutečnost nebývá zcela neznámá a nápadné bývají i snahy k jejímu zastření. Předstírání je pro obranu příznivější tím, že původce musí volit k němu ur­ čitý postup a prostředky, kterými se snáze prozradí. Snahu původce zkreslit referování o určité skutečnosti různými způsoby (výběr informací, polopravdy ap.) je nesnadné zjistit, nemá-li adresát žádné znalosti o dané skutečnosti nebo nemůže-li si je získat z jiných zdrojů. Příznivá situace pro obranu proti klamným interpretacím je tehdy, když ad­ resát zná skutečnost nebo informaci o nř a může si podle toho interpretaci zhodnotit. Podobná situace je u hodnocení skutečnosti, kde je markantní tendenční nadhodnocování a podhodnocování, neobjektivní oceňování a nápadné jedno­ značné rozlišování pozitivního a negativního. Způsoby vyššího řádu Favorizace sebe, pokud je vůbec třeba se proti ní bránit, je většinou zřejmá

jak svou tendencí, tak svými prostředky, a není-li prezentována dost rafino­ vaně, lze odhadnout její klamnou podstatu i její záměr. Exkulpace bývá často záležitostí soudního řízení, při kterém konfrontací s ostatními informacemi a porovnáním se známou skutečností je možno proká­ zat její nepodloženost. Přetvářka, faleš poskytuje tím větší možnost k obraně, čím méně je doko­ nalá a čím bystřejší a vnímavější pro ni je adresát. K jejímu odhalení přispívá její opakování ve stejné podobě. Věrolomnosl si zasluhuje z hlediska obrany zvýšenou pozornost. V tomto směru lze nejvíc spoléhat na znalost charakterových vlastností původce a na pravděpodobnost klamání tohoto druhu podle motivů k němu. Lest ve své mnohotvárnosti bývá někdy jednoduchá a průhledná (např. v rámci sportu, her), někdy (jak to vyplývá již z její podstaty) velmi rafinova­ ná. V obraně záleží především na obezřetnosti, na zkušenosti z podobných po­ stupů i na pravděpodobnosti s ohledem na původce a na jeho sklony k lstivé­ mu jednání. Podvod vyzývá k soustředěné obraně už s ohledem na ztráty, které z něho adresátovi plynou. Proto i obrana bude záviset na jeho rozsahu a nebezpečnos­ ti. Je snad možno přejít drobná šizení jen jako varování pro příště, ale u závaž­ nějších podvodů páchaných zkušenými profesionály je třeba zvláštní obezřet­ nosti. Adresát si musí dát pozor, dostává-li lákavé nabídky od neznámých lidí, kteří dovedou přesvědčoval o své „serióznosti“ vnějším vystupováním. Obra­ na záleží v preventivním zjišťování okolností a získávání informací od nezávi­ slých osob. Obrana ex post ve vymáhání náhrady bývá obtížná i tehdy, kdy má oběť dost důkazů o tom, že byla podvedena. Znalost typických, často opakova­ ných postupů může být pro adresáta preventivním varováním. Diskreditace (pomluvy, falešné fámy) poskytuje oběti poměrně malé vy­ hlídky na účinnou obranu. První nesnáz vyplývá již z toho, že oběť - třetí sub­ jekt se o diskreditaci své osoby často vůbec nedoví a její následky může pocí­ tit nepřímo až z chování lidí ve svém okolí. Adresát zde působí běžně jako ochotný zprostředkovatel. Pomluvy a fámy se šíří velice rychle a spontánně a málokdy se podaří udusil je včas. Atraktivita fám a pomluv umocněná záj­ mem o ně a ochotou je tradovat dál je činí velice vitálními a rezistentními k ja­ kýmkoliv zásahům proti nim, I li, kdo jsou na pomluvách nezainteresovaní, živí je tím, že se jimi baví. Obrana, která by znamenala získání satisfakce ces­ tou právaje v dnešních podmínkách málo nadějná. I tam, kde nakonec podni­ ky, o nichž určití jedinci rozšiřovali zlovolné fámy, spor u soudu vyhrály, v cel­ kové bilanci zaznamenaly ztráty jak finanční, tak prestižní. Odborníci na

210

211

kalumnologii (obor zabývající se pomluvami a falešnými fámami) se shodují na tom, že každá fáma dřív nebo později odezní, kdežto otevřený boj proti ní ji spíš rozněcuje. Nařčení představuje vyšší stupeň útoku na třetí subjekt a svou závažností se ocitá často v oblasti jurisdikce. Oběť je povinna ve vlastním zájmu vést proti němu energickou obranu. Ta záleží v první řadě v požadavku, aby původce oprávněnost nařčení dokázal nebo odvolal, v druhé řadě v snesení důkazu o tom, že nařčení je neopodstatněné, a v třetí řadě v satisfakci popř. i veřejně vyhlášené a spojeně s náhradou škody za utrpěnou újmu.

Postupy v případové obraně proti klamání I Postupy naznačené v předchozích částech a rozvedené v této části jsou pouze vzorové a mají ilustrovat, jak se proti konkrétnímu klamání bránit. Při variabilitě forem a způsobů klamání nemohou být normami obrany pro­ ti němu. Některé z uvedených postupů přesahují možnosti jednotlivců; mohou je však aplikoval instituce a společenské systémy, které jsou pro jejich reali­ zaci personálně i materiálně vybaveny. £

1. Vyhodnocení informací Zjišťování klamání začíná kritickým přístupem k informacím a uzavírá se potvrzením, že jde skutečně o klamání. Postup zahrnuje: a) posouzení významnosti informací z hlediska možného klamání, b) kritické posouzení informací podle toho, jak jsou prezentovány, c) úvahu o záměru klamat s ohledem na druh a obsah informací, d) posouzení pravděpodobnosti klamání s ohledem na charakter informací, e) ověření, zda skutečně původce informacemi chce klamat, že tedy nejde o omyl, chybný výklad nebo nedorozumění. Kromě posouzení informací Sa­ mých je vhodné přihlédnout i k relevantním okolnostem jejich vzniku a jejich prezentace.

2. Analýza klamných informací Podle bodu e) předchozí statě týká se analýza nejen informací samých, ale i skutečností, které souvisí s jejich záměrem klamat. Proto je žádoucí znát: a) Kdo je původcem informace, zda je její autor totožný s jejím inspirátorem, zda byla informace zpracována na něčí žádost či příkaz, zda a proč pů­

212

vodce informace skrývá svou totožnost a zda je nějaký vztah mezi původcem a adresátem klamné informace, z kterého by původce mohl těžil. b) Z jakého podnětu a s jakým cílem byla informace zpracována, co všech­ no se touto klamnou informací sleduje. c) Komu může informace prospět (cui bono), koho má naopak poškodit. d) Jakým způsobem byla informace prezentována: osobním sdělením, roz­ šířením mezi více adresáty, publikováním, a zda byla nabídnuta, propagována nebo sdělena jako důvěrná. e) V jaké souvislosti, při jaké příležitosti byla informace podána, jaký konkrétní čas byl zvolen pro její prezentaci a proč, v jakém vztahu je informace k informacím obdobného druhu: potvrzu je je, vykládá, hodnotí nebo kritizuje je. f) Jaký komunikační kanál byl pro prezentaci zprávy použit: ústní, písemné podání, sdělovací technika, počítačové sítě. Další body se týkají již informace same g) Jakého druhu je informace. Jde o proste sdělení nebo tendenčně interpre­ tuje a hodnotí fakta. h) Jde o jednorázovou nebo opakovanou informaci, tutéž nebo změněnou. i) Jaké zvláštní znaky informace vykazuje. V čem se liší od informací po­ dobného druhu, jaké jsou její markantní znaky. j) Jak je informace stylizována. Jc jasná a srozumitelná, má vnitřní logiku nebo jsou její jednotlivé části vzájemně rozporné. k) Má informace snahu prokazovat sama svou pravdivost, uvádí zvlášť ná­ padně argumenty pro svou věrohodnost. 1) Jaká je vnější forma zprávy: gramatika, stylistika, rejstřík výrazů, grafic­ ké zpracování ap. m) Jaký je vlastní obsah informace a v jakém poměru je ke skutečnosti a k ostatním zprávám o této skutečnosti. S ohledem na závažnost klamné informace lze ji podrobit obsahové analý­ ze, která znamená objektivní, systematický a i kvantitativní popis všech prvků informace a jeho výklad.1* Spolu s klamáním formou sdělení jde obvykle klamání chováním, které zá­ leží na vnějších neverbálních projevech (viz Aktivní formy klamání v kap. 4).

3. Analýza chování Chování subjektu v souvislosti s klamáním je buď záměrné nebo bezděčné. Podle toho je rozdílná možnost rozpoznat klamné chování a bránit se proti němu. * K obsahové analýze existuje příslušná literatura. Základní dílo Content Analysis in Communication Research pochází od jejího původce B. Berelsona.

213

a) Záměrné chování záleží mimo ji né: - v změně nebo v zatajování totožnosti, ve vydávání se za jinou nebo ne­ známou osobu změnou vnějšího vzhledu, maskováním, kosmetickými úprava­ mi, použitím různých prostředku: brýle, paruka, falešný vous ap., v předstírání invalidity, stáří, zjevné choroby, - v předstírání příslušnosti k určité společenské vrstvě nebo kategorii, v ne­ oprávněném používáni uniforem, distinkcí a řádů, ve zneužívání převleků k trestné činnosti ap., - v suverénním vystupování, v hochštaplcrském chování, které má budit dojem významného společenského postavení, - ve vnějším přetvařování (úsměvy, přátelská gesta), které má získal sym­ patie druhých, - v předstírání emocí: zájmu, soucitu, nadšení, radosti nebo naopak odpo­ ru, rozhořčení, zloby, pohrdání, - v gestech a pohybech těla, které mají odvést pozornost, v tricích iluzio­ nistů, falešných hráčů, kapesních zlodějů.

b) bezděčné (nezazněme) chování Klamající vnějším chováním prozrazuje, aniž si to uvědomuje, zkušenému a vnímavému pozorovateli své skutečné záměry: zatajit, zastřít, zkreslit skuteč­ nost a oklamat adresáta. V oblasti klamání je analýze takového chování věnována mimořádná pozor­ nost. Očekává se od ní rychlé a spolehlivé zjištění, že subjekt klame: předstí­ rá, zatajuje nebo lže. V příslušné literatuře jsou popsány postupy založené na dlouhodobém pozorování, jejichž použití vede k zjištění klamání. K těmto po­ stupům jsou uváděny i příklady z praxe. * Subjekt (původce) projevuje v průběhu klamání emoce (tenze, napětí, vzru­ šení, strach), které se promítají do jeho vnějšího chování. Nejtypičtější proje­ vy záleží: - v řeči - tempo, pauzy, přeříkávání ap., - v hlasu - hloubka, výška, změněná modulace, - ve fyziologických znacích - rychlost dýchání, pocení, polykání, zblednu­ tí, zčervenání, rozšíření očních panenek, - v nekontrolované mimice - výraz v obličeji a jeho proměny. * P. Ekman, Telling lies (lhaní), J. Krivohlavý, Jak si navzájem lepe porozumíme, V. Vávra, Mluvíme beze slov aj. 214

- v tělesných pohybech - gesta rukama, hlavou, trupem, změny polohy těla, bezděčné úpravy vlasů, šatů ap. Všechny tyto úkazy mohou mít význam pro zjištění, že subjekt, kterého po­ zorujeme, klame, vyžadují však značné zkušenosti a pozorovací talent a samy o sobě ne vždy mohou vést k jednoznačným závěrům. 4. Techniky zjišťování klamání Používají je spíš instituce (vyšetřovací orgány, podniky) než jednotlivci. Záleží ve zvláštních postupech, kterými podle vyzkoušených metod a pomocí prostředků k tomu účelu připravených se zjišťuje, zda určitý subjekt klame či ne. Spolehlivost těchto technik dosahuje různého stupně, u žádné vsak není stoprocentní. Z většího poctu jsou zde uvedeny ty, které se v praxi nejčastěji používají. a) Techniky zaměřené na subjekty - Vcrdikátory - přístroje, které zkoumáním vibrací hlasu jsou schopny ve vysokém procentu případu rozpoznat, že testovaná osoba lže. - Detektory lži - zakládají se na fyziologických reakcích organizmu (krev­ ní tlak, lep, frekvence dýchání) po položených otázkách, které se týkají inkriminovaných událostí. □ Spolehlivost detektoru lži zpochybnila metoda vypracovaná bývalou StB. Při její aplikaci probanti byli schopni detektor oklamat (viz J. Frolík, Špión vy­ povídá). - Grafologie - má dlouhodobou praxi ve srovnávání pravých a falšovaných písemných projevu a v prokazování falzifikátů psaných nejen ručně, ale i na stroji. O tendencích ke klamání svědčí některé znaky v písmu. - Psychologické testy, které jsou schopny prokázat, rozpornost v odpovědích na předložené otázky a pomocí tzv. lži skóre zjistit tendenci probanta ke klamání. - Finty a triky při vyšetřování podezřelých z trestních činů, při zjišťování si­ mulace choroby ap. Klamání subjektu se zjišťuje tím, že tento subjekt je sám vyslýchajícími klamán. O Vyslýchaný tvrdí, že byl v době, kdy byl spáchán trestný čin, v kině a uvede zároveň, co se v něm hrálo. Vyšetřovatel mu však - v rozporu se sku­ tečností - řekne, že ten den kino nehrálo, a tímto trikem ho dovede k přiznání. □ Vyslýchající obviní podezřelého ze závažného trestného činu a ten z oba­ vy před vysokým trestem se přizná raději k méně závažnému činu, který sku­ tečně spáchal. □ Psychiatr klade pacientovi předstírajícímu duševní chorobu otázky a zá215

roven pozoruje jeho chování. Jen zřídkakdy je pacient schopen předstírat du­ ševní chorobu tak dokonale, že psychiatra oklame. □ Lékař vychází z toho, že simulovat určitou tělesnou vadu (slepotu, hlu­ chotu, kulhání) po delší dobu je nesnadné a připravuje situace, kdy se pacient sám prozradí.

K zjištění skutečnosti se při vyšetřování používají i nátlakové metody spo­ čívající v slibech (nižší trest při přiznání), hrozbách (tvrdší trest) a v drastic­ kých metodách psychických i fyzických (týrání, mučení), po jejichž použití je vyslýchaný ochoten přiznat se i k činům, které nespáchá] a o nichž se dozvě­ děl až od vyšetřovatelů. Tyto případy jsou známy z inscenovaných procesů v totalitních režimech. □ Tragický a zároveň kuriózní je případ z minulého totalitného režimu, kdy byli vyšetřováni tři vězni nařčení z protistátních činů. Po drastickém mučení všichni tři nezávisle na sobě prohlásili, že čin spáchali, a svou výpověď ze stra­ chu nechtěli změnit, ani když už mohli říci pravdu. Druhý vyšetřovatel musel rovněž použít fyzického nátlaku k lomu, aby své původní přiznání odvolali. - Farmaka používaná v poslední době k oslabení vůle vyslýchaných k od­ poru a k přiznání spáchaných i nespáchaných činů patří k nehumánníin a po­ chybným formám zjišťování klamání. U nátlakových metod, ať již s použitím psychických a fyzických praktik, ne­ bo s použitím fannak, se zvrací původní záměr poznat pravdu, takže Často ani již nejde o obranu proti klamání, nýbrž o klamání ze strany vyšetřovatelů, kte­ ří chtějí spíš usvědčit někoho jako viníka, než zjistit objektivní skutečnost. b) techniky zaměřené na objekty - Moderní elektrotechnika umožňuje odposlouchávat a zaznamenávat důle­ žité rozhovory. Používá se především ve zpravodajství. Známé jsou tzv. štěni­ ce, miniaturní zařízení ukrytá v místnosti, „napíchnutí“ telefonní linky ap. Při této činnosti se aplikuji důmyslné metody, takže subjekt netuší, že je odposlou­ cháván. O Agent sc nenápadně pohyboval se psem v blízkosti domu, kde přítomní vedli důležité rozhovory, lak, aby byl v akčním radiu vysílačky ukryté v domě. Pro zdokonalení příjmu využil antény, kterou tvořila šňůra, na níž byl pes uvá­ zán. - K ověřování pravosti uměleckých děl, cenností a i různých jiných před­ mětů se používá značek, šifer, skrytých znamení ap., o kterých falzillkátor nemá tušení.

216

- Novodobé chcmickofyzikální zkoušky umožňují spolehlivě určit materi­ ály použité li sporného předmětu a zjistit jejich skladbu a dobu, z které pochá­ zejí. Takto lze rozpoznat i falza uměleckých děl a památek z dřívějších dob. Zvlášť významné jsou tyto postupy při ověřování pravosti peněz a cenných pa­ pírů. - K obraně proti virům ve výpočetní technice, které slouží mimo jiné k pod­ vodným účelům, byly vyvinuty antivirové programy. 5. Reakce adresátu na klamání V reakci na klamání může adresát, který již ví, že je klamán, eventuálně také kým a proč, zvolit některý z možných postupů.

a) Taktický postup Adresát uváží možně eventuality a s ohledem na ně pak reaguje: - Nepodniká nic, protože nepovažuje klamání ze svého hlediska za závaž­ né, nechce vyvolávat konflikt s původcem, se kterým má dosud dobré vztahy, nebo nechce vyprovokoval u původce jednání, které by mělo nepříznivější dů­ sledky, než klamání samo. - Naváže s původcem přímý kontakt, snaží se ho odvrátit od dalšího kla­ mání a navrhne mu nadále otevřenou hru, eventuálně mu pohrozí protiakce­ mi. - Nepřijme další klamání (např. opakované lži, dezinformace) a sleduje popř. chování původce, aniž mu dá znát, že o klamání ví. To umožní někdy adresátovi získal cennější informace o záměrech původce, aby shromáždi] dů­ kazy k jeho usvědčení. - Adresát a původce si vymění role, jestliže adresát vyprovokuje situaci, ve které muže zjistit tendenci původce ke klamání. □ V jednom ústavu pro výzkum veřejného mínění zjišťovali znalost určitých vládních opatření mezi lidmi. Do existujících opatření zařadili i smyšlené, aby si ověřili serióznost respondentu. Výsledek: mnozí z dotázaných předstírali, že o takových opatřeních vědí. Takového postupu se používá, jak bylo již uvedeno, v kriminalislickc praxi. R . Bornische: Policie je škola lži. Proti zločinci, který se snaží dostat z ne­ snází různými kličkami, se musí bojoval stejnými zbraněmi. Vyhraje ten maza­ nější, prohnanější. il Aby získali důkazy proti úplatným politikům, převlékli se agenti FBI za arabské šejky, nabídli některým kongresmanům vysoké úplatky a li je přijali.

217

h) Aktivita adresáta v obraně proti klamání Adresát popř. třetí subjekt (oběť klamání) se brání lak, aby zamezil pokra­ čování nebo opakování klamání: -Zabrání konkrétními kroky, aby byl nadále podváděn, šizen, okrádán, zra­ zován ap. (týká se aktu klamání, jimiž je zjevně poškozován) - Informuje o jednání původce okruh svých přátel, známých, event, širší veřejnost, aby přes ně jej odvrátil od dalšího klamání Pohrozí původci odvetou nebo zásahem pomocí práva (žalobou)

c) Odveta za klamání Odveta má dvojí různou motivaci: - Má ne již jen hrozbou, ale přímým zásahem odvrátit původce od dalšího klamání, kterým jeho oběť je morálně nebo materiálně poškozována. O V pohádkovém příběhu nechal král taškáře tak dlouho lhát, dokud se lži nedotýkaly jeho majestátu; pak teprve jej potrestal. O V mezinárodních vztazích politikově Francie a Velké Británie ponechá­ vali Hitlerovi konal bezpráví a předstírat čestné jednání, dokud se to nedotklo přímo zájmu jejich země. - Má dosáhnout, aby původce vyrovnal ztráty a popř. dal adresátovi satisfakci za to, v čem jej klamáním poškodil. Odvetu adresát uskutečňuje: stejným způsobem, jakým byl klamán n Zena, které je její muž nevěrný, jej klame s jiným mužem □ Hráč v kartách, když zjistí, že spoluhráč fixluje, začne hrát také falešně. - jiným způsobem více, nebo méně přiměřeným způsobu, jakým byl kla­ mán. Odveta již nemívá formu klamání, spíš je otevřeným aktem. □ Z druhé světové války pochází příběh, který i kdyby nebyl pravdivý, byl by dobře vymyšlen. Charakterizuje svým způsobem smysl řešit situaci spíš vti­ pem než mocí. Ve výkazu odměny, který dostal v Anglii záložní důstojník za rok služby v armádě, bylo omylem místo od I. 1. 1942 uvedeno od 1.1. 1042. Důstojník si toho povšiml a reklamoval plat za 901 let. „Ověřili jsme v našich dokla­ dech,“ zněla odpověď, „oprávněnost vašich nároků a poukazujeme vám ...“, ná­ sledovala astronomická částka liber šlerlingů. „Zároveň jsme zjistili,“ pokračo­ val dopis, „že jste jediný žijící důstojník po bitvě u Ilastingsu v r. 1066 a jako lakový jste podle platných britských zákonu odpovědný za ztráty, které v bitvě vznikly. Tyto ztráty činí v dnešním kurzu ...“ a následovala částka právě o jed­ nu libru vyšší, než ve vyúčtování platu. „K vyrovnání rozdílu zašlete nám pro­ to jednu libru sterlingů.“ 218

(Jinde by se asi důstojník za znevažování vojenských úřadů dostal před vá­ lečný soud.)

Reprezentanti stran v obraně proti klamání V obraně mají svou roli jednak klamající (původce, spolupracovníci, zpro­ středkovatelé), proti kterým obrana směřuje, jednak klamaní (adresát, třetí sub­ jekt) a mimoto tzv. angažovaní, kteří ač nepatří mezi klamané, podílí se v ně­ kterých případech na jejich obraně. 1. Klamající Jejich ofenzivní jednání při klamání se mění při obraně adresáta proti kla­ mání v defenzivní chování, v některých případech však toto chování přechází do protiakce. Původce Jeho osobnost, motivace ke klamání a role v něm byly popsány v předcho­ zích kapitolách. Adresát v obraně proti klamání musí v první řadě zjistit, jak bylo již řečeno, jeho totožnost, ověřil, zda je nejen realizátorem, ale i iniciáto­ rem klamání, musí poznat i jeho sklony a záměry, aby v obranných akcích mohl na ně odpovídajícím způsobem reagovat. Nejde-li jen o jednotlivé náhodné případy, je účinnější a perspektivnější vést obranu spíš proti původci než proti klamání samému. Spolupracovníci Se zřetelem na jejich méně významné postavení v aktu klamání není nutno věnovat jim takovou pozornost, jako původci. Je vhodné nanejvýš zjistit jejich počet, identifikoval je, znát, jaký je jejich vztah k původci a motivace k jejich spoluúčasti na klamání, aby bylo možno je od ní eventuálně odradil. Zprostředkovatelé Jejich význam v klamání povede adresáta k tomu, aby o nich nejen zjistil totéž, co o spolupracovnících, ale aby přesněji určil, jaké mají skutečné posta­ vení v aktu klamání, zda jsou původcem ke své činnosti vyzýváni nebo jsou jím přímo dirigováni, anebo plní svou roli spontánně, bezděčně či náhodně. Tyto jednotlivé varianty v aktivitách zprostředkovatelů vyžadují v obraně pro­ ti klamání zvláštní přístup, rná-li být dosaženo toho, aby jejich činnost byla pa­ ralyzována. Adresát musí mimoto dbát, aby nepovažoval zpostředkovatele, s nímž při­ chází do přímého styku, za původce klamání.

219

2. Klamaní Adresát Má v obraně hlavní úlohu. Jak bylo již poznamenáno, jeho postavení jc ne­ výhodné, protože často neví, proti Čemu a proti komu se má bránit, jaké pro­ středky muže použít a jakou naději na úspěch má. Navíc bývá v obraně větši­ nou osamocen. V některých případech se dokonce musí sám bránit proti obvinění, že klame on. V obraně proti určitému aktu klamání adresát zjišťuje, zda byl klamán sám a proč právě on byl zvolen jako objekt klamání a zda byl stejným způsobem a stejným původcem klamán již v minulosti. Důležité je zjistit, zda zároveň byli podobně klamáni i jiní. Je pak možné s nimi navázal kontakt a spojit se s nimi v obraně, ať už jde o jednotlivce, nebo o skupiny či o instituce. V současné době nabývá na významu spontánní hnutí těch, kteří jsou kla­ máni či jinak poškozováni společenskými organizacemi, institucemi, podniky, lam, kde se jim nedostává podpory' od kompetentních orgánu, sdružují se do svépomocných organizací (sel (helping). Činnost těchto sdružení dosahuje v mnoha zemích významných úspěchu zejména v oblasti technických výrobku, potravin a léků. Za určitou obdobu sclfhclpingu v jiné rovině lze označit hnutí proti totalit­ ním režimům (např. náš underground), které se nespokojuje s tím, že se reži­ my samy o sobě zlikvidují. V obrané proti klamání, které postihuje zákon (podvody, křivá svědectví aj.), může adresát očekávat pomoc od příslušných orgánů, ta je však skoro vždy až následná. Adresát si může vyžádat pomoc v ochraně proti klamání ti expertu v přípa­ dě falzifikátů, u detektivních agentur při zjišťování nevěry, u kontrolních orgá­ nů při podezření z neodpovídající kvality zboží; instituce si přizvou psycholo­ gy při ověřování spolehlivosti zájemců o odpovědné funkce. Veřejní činitelé pověřují osoby nebo organizace zjištěním těch, kteří je chtějí před veřejností diskreditovat. Delegace obrany však vždy záleží na schopnostech a serióznos­ ti subjektů adresátem k obraně přizvaných. Subjektivní předpoklady adresáta k obraně proti klamání Úspěšnost obrany bude v první řadě záviset na subjektivních předpokladech (schopnostech) adresáta. To se týká jedinců, institucí i společenských systémů; protože však i na vyšších stupních budou rozhodovat osobní kvality jejich re­ prezentantu, vztahují se tylo předpoklady na jednotlivé osoby. Zákonitě má platit, že adresát v konfrontaci s původcem musí prokázat vět­ ší schopnosti, má-li být obrana úspěšná, a překonat i poziční výhody které, jak

- Inteligence Má svou významnou účast v prevenci proti klamání, v jeho zjištění a zhod­ nocení jeho závažnosti a zvlášť pak v aktivní obraně proti němu. Stejně jako u původce (viz kap. 10, část Osobní předpoklady pro klamání) a spíš ještě ve větší míře je potřebná ta inteligence, která je definována schopností zvládat vztahy k vnějšímu světu, zde zvláště k sociálnímu prostředí. V tomto kontextu lze v komponentách inteligence zdůraznit: - pohotovou orientaci v situaci, v níž se klamání uskutečňuje, - bystrost úsudku o klamání a okolnostech, které jsou s ním spojeny, - invenci při zjišťování motivace, záměrů a cílu klamání, - logičnost při posuzování vnitřních i vnějších souvislostí aktu klamání,

220

221

bylo uvedeno, původce v aktu klamání vůči adresátovi má. Tyto schopnosti lze vyjádřil v obecných předpokladech, jejichž využití záleží pak již na konkrétní situaci v jednotlivých případech. Proti pozitivním schopnostem jsou na druhé straně určité osobní vlastnosti, které snižují naději adresáta na úspěšnou obranu. Po zíti yn í předpoklady Celkové: harmonická, psychicky vyvážená osobnost - Znalosti, vědomosti Obecné znalosti přispívají k celkovému rozhledu a orientaci v životě spo­ lečnosti. Jsou založeny na dosaženém slupni vzdělání a na jeho aktualizaci v souladu s vývojem společnosti. Odborné znalosti mají význam v oblastech, na které se původce v klamání adresáta nejspíš zaměřuje, z Úspěšnost znalostí adresáta v obraně proti klamání dokumentuje zjištění W. W. Bidlea v knize S. Sargent, Základy psychologie: Vysokoškolští studenti a nováčkové v kolejích se stávají tím méně přístup­ nými propagandě, čím více rozumějí jejím trikům a metodám. - Zkušenosti Životní zkušenosti z chování lidí a zvlášť z různých forem a způsobů kla­ mání mají význam jak v preventivní obraně (varovné signály), tak v průběhu klamání. Tylo zkušenosti jsou přínosné zvláště tam, kde subjekt přichází do kontaktu s profesionálními podvodníky, falzifikátery, dezinformátory a další­ mi podobnými, pro které klamání je jejich hlavní činností. Zkušenosti s klamá­ ním získávají někteří lidé ve své profesní činnosti: psychologové, sociologové, kriminalisté, kontroloři, revizoři aj. Ve větším či menším rozsahu jsou tylo zkušenosti přenosné do jiných oboru.

- schopnost volby a zhodnocení způsobů a metod obrany, - intuice k poznání těch daností, které nelze zjistit přímým poznáním. Na rozdíl od jednotlivců mohou instituce vzhledem ke svým dispozicím vy­ užít ve větší míře i účasti odborníků - psychologů, právníků, poradců, znalců v příslušných oborech, popř. se obrátit na organizace, které se na zjišťování inkriminovaných činností specializují. Negativní předpoklady V polaritě k harmonické osobnosti bude mít méně příznivé vyhlídky v obra­ ně proti klamání osobnost anomální zejména z hlediska vztahu k společenské­ mu prostředí. Negativně bude působit ovšem i absence pozitivních předpokladů: znalostí, zkušeností, inteligence. I zde platí: Kdo nic neví, musí všemu věřit. Z praktického života je známo, že nedostatek jednoho z těchto předpokladu muže být vykompenzován jiným předpokladem. Vysoce vzdělaný jedinec může být často ošizen obyčejným šejdířem a nao­ pak prostý člověk znalý lidí muže někdy spíš odhalit podvodníka, než člověk se značnými odbornými znalostmi. O Špióna Wennerstróma, švédského důstojníka, který po dlouhou dobu pra­ coval pro Sovětský svaz, neodhalili jeho kolegové ani pracovníci kontrašpionáže, ale posluhovačka, která si všimla jeho nezvyklého chování. Nekritičnost nejen k ostatním, ale i k sobě usnadňuje druhým klamání.

La Rochefoucauld: Ne jlepší cesta jak být oklamán: považovat se za chytřejšího než ostatní. - Emoce Mohou posílil sice odhodlání k obrané, ale jejich vliv na vlastní obraňuje problematický, často spíš negativní. Emoce snižují kritičnost subjektu a otevírají cestu sugestivně podaným informacím, mystifikacím, iluzím a přesvědčením o tajemných jevech. Toho v široké míře využívají podvodníci, demagogové, moderní šamani, zázrační léčitelé a jim podobní. n Ve Spojených státech vydali nemocní miliony dolarů na nákup barevných reflektorů, jejichž paprsky měly ničit choroby. Emoce mají vliv i na přijímání pomluv a šíření fám, které rezonují s nega­ tivním hodnocením lidí a s tužbami zasáhnout jejich společenskou pozici.

222

- Důvěřivost - nedůvěřivost Tyto dvě vlastnosti vycházejí rovněž z emocionální báze, pro klamání mají však zvláštní význam. Na rozdíl od ostatních projevují se negativně v obou kontrastních podobách. Adresáta může v obraně proti klamání zaslepit jak ne­ kritická důvěřivost, tak krajně skeptická nedůvěřivost. Obě tyto protichůdné vlastnosti mívají základ již v psychice osobnosti, v první řadě jsou však ovlivněny životními zkušenostmi. Je obecně známo a praxí potvrzeno, že člověk hodnotí projevy druhých li­ dí spíš podle svého vztahu k nim, než aby svůj vztah k nim vytvářel podle je­ jich projevů.

Důvěřivost Je založena na vztahu k lidem, ale také k institucím, společenským systé­ mům a jejich ideologiím, jež jsou mu sympatické, které uznává. Jsou pro něho autoritami, jejichž soudy a názory přijímá i tam, kde kriticky uvažující člověk rozpozná, že jde o klamání. Ncjčasteji jsou to autority výchovné, působící v ra­ ném věku (rodina, škola), autority znalců, odborníků, vědců, autority osobnost­ ní, které svým charismatem dovedou sugestivně působit na jedince i skupiny a ovlivnit jejich hodnocení skutečnosti, autority společenské, které ve veřej­ ném životě, nejčastěji v politice dovedou získat vliv na davy lidí, vyvolat je­ jich nekritický obdiv a podřídit si je pro své záměry. Jejich představiteli jsou vůdcové a diktátoři neomezení ve svém rozhodování o tom, co je pravda a co ne (Hitler, Stalin). Neosobní autority představují autokratické režimy, které svým monopolním působením si získávají u lidí nepochybující důvěru. Nedůvěřivost Apriorní skepse se může u některých v tomto směru disponovaných jedinců změnil až v paranoidní podezíravost. Ta však je nechrání před oklamáním: po­ dle zákona kontrastu krajní nedůvěra k jednomu přechází v krajní důvěru k dru­ hému. loje známo i z osobních postojů lidí: totálním odsuzováním jedné ideo­ logie se dostávají do situace, kdy se stanou slepými přívrženci jiné ideologie. □ Katastrofální následky chorobné nedůvěřivosti se osudově projevily ve vztahu J. V. Stalina k lidem. Častější než totální nedůvěřivost, která je již fixována v psychice jedince, je nedůvěřivost založená víc na životních zkušenostech, popřípadě i na předsud­ cích a zaměřená na jednotlivé subjekty, na určité sociální a profesní kategorie (např. averze k advokátům, policistům, profesionálním politikům), na příslušní­ ky některých národů a ras. Ta se v obraně proti klamání projevuje v oprávně­ ných i neoprávněných soudech o lidech, kteří v aktu klamání mají nějakou roli.

223

- Lhostejnost Lhostejnost ke skutečnosti a nedostatek snahy ji poznal, a posoudit rnuže být již konstantním osobnostním rysem, ale vyvěrá i z vědomí neschopnosti orien­ tovat sc v chaosu moderního života a vytvořit si o něm názor z přemíry růz­ ných. Často protichůdných informací. Příznačný je nezájem lidí o skutečnosti, které se jich přímo netýkají. Laxnost ve věcech pravdy a lži, práva a bezpráví vytváří příznivou půdu pro ty, kteří mají sklon ke klamání. I zde lze vyjádřit v polaritě zákonitost: Y Cím víc je najedno straně těch, kteří jsou lhostejní k pravdě, tím víc je těch, kteří tento jejich postoj využívají ke klamání. V největším rozsahu lato zákonitost platí v demagogickém působení na ma­ sy, v jejich indoktrinaci pochybnými teoriemi, výklady a názory. Masové ko­ munikační prostředky mají v tomto směru nezanedbatelnou působnost. Vždyť uvěřil je snazší, než poznat, a rozumět. Tímto výrokem je charakterizována nečinná lhostejnost, která se projeví na­ konec i ve vztahu ke klamání. - Spoléhání na druhé Spoléhat na druhé je projev lhostejnosti svého druhu. Proti přímému vyžá­ dání pomoci, které je projevem vůle k obraně, je spoléhání, že se někdo druhý bude angažovat v obraně proti klamání, je od základu pochybné. I když někdo spoléhá na druhého a doufá, žc bude na obrané participovat, neví často ani, ja­ ké osobní a situační předpoklady k takové účasti onen druhý subjekt má a ja­ kou snahu v daném případě je ochoten vyvinout. Tato delegace obrany na druhé zásadně oslabuje pozici subjektu a činí ho vůči klamání - nejčastěji jde opět o ovlivňování názorů a postojů hromadnými sdělovacími prostředky - zranitelnějším a bezbrannějším. Toho pak využívají demagogičtí ideologové a politici, kteří se lidem představují jako kompetentní k výkladu a hodnocení skutečnosti. Třetí subjekt jako oběť klamání Postavení třetího subjektu je obdobné s postavením adresáta. Rozdíl však záleží v tom, že třetí subjekt sc o klamání (pomluvě, fámě, nařčení) nedoví buď vůbec, nebo později, kdy je již obrana proti němu ztížena. Další rozdíl spočí­ vá v lom, že subjekt nemá většinou možnost poznat původce pomluvy či fámy ani mechanizmus, kterým se Šíří. Proto také často na aktivní obranu rezignuje. Angažovaní do obrany proti klamání Nejsou přímými účastníky klamání. Přicházejí k němu zvenčí, většinou ex post, a angažují se buď na základě své profesní činnosti nebo z osobních motivů. 224

Angažovaní z profese Mezi angažované z profese patří experti, soudní znalci, vyšetřovatele, pro­ kurátoři, obhájci, soudci, arbitři, rozhodčí, inspektoři kvality zboží a služeb a také pracovníci různých pátracích agentur. Svou činnost vyvíjejí buď ve spo­ lupráci s postiženými adresáty, nebo sami. Předpokladem úspěchu proti klamá­ ní je jejich odbornost (vzdělání, znalosti, praxe), serióznost a zainteresovanost. Angažovaní z osobních motivů Podílejí se na obraně, popřípadě ji vedou z vlastní iniciativy. Motivace k an­ gažování v obraně vychází buď z osobního (přátelského) vztahu k adresátovi, nebo z averze k původci klamání, může být ale také založena na etickém cítě­ ní a na vyhraněném smyslu pro pravdu a spravedlnost (příklady: Masarykova účast v hilsneriádě, bojovníci za občanská práva v totalitních režimech). Zvláštní smysl pro právo a spravedlnost projevují ti, kterým se činnost kompetentních orgánů jeví jako nedostatečná, a proto podle subjektivního po­ souzení viny či neviny takzvaně berou zákon do vlastních rukou. Spornou formou angažovanosti je samovolná účast subjektu v rozepřích mezi lidmi i mezi institucemi a prosazování se do role rozhodčího.

225

Závěr lento závěr nezakončuje klamání, pouze knihu o něm. Ono samo v kontinuitě času pokračuje z naplněné minulosti a činorodé přítomnosti do slibné budouc­ nosti. Tím nás též vyzývá, abychom mu i nadále věnovali trvalou pozornost, abychom se jím nepřestali zabýval. Bude to i odpovídat významu klamání, na němž se budou podílet na jedné straně jeho původci, na druhé straně jeho obě­ ti, a dále i ti, kteří se budou o fenomén klamáni a jeho funkci ve společnosti zajímat a budou jej studovat. Nikdy nebudou muset mít obavy, že by vyčerpa­ li téma svého zájmu. Vzniknou stejně jako dosud nové metody, způsoby a tech­ niky, klamání bude pronikat do nových oborů a sfér v životě společnosti, své uplatnění bude nalézal v mnohosti forem životního stylu. Znovu a znovu se bu­ dou objevoval noví podvodníci, aby s osvědčenými, pozměněnými či originál­ ními způsoby rozvíjeli své podnikání. S poslední pavlačí nezmizí ani pavlačo­ vé pomluvy, jen se změní jejich obsah, forma a technika šíření. Vždyť klamání se stalo pro mnohé nejen běžným způsobem komunikace, ale i životní potře­ bou, někdy cílovou, častěji ale zprostředku jící naplňování jiných potřeb. Stup­ ňující se nároky na život v moderní společnosti a snaha dosahovat materiálních i imateriálních hodnot co nej rychleji a co nejsnazší cestou vytvářejí pro klamá­ ní příznivou perspektivu. Tato kniha ncaspiruje na to, že by mohla klamání v současné naší společ­ nosti zásadně ovlivnit, že by mohla omezit jeho objem nebo zmírnit jeho vliv. Může však i v daném rozsahu a dosahu tomu, kdo ji prostuduje, dát hlubší vhled do klamání, než mu poskytuje jeho životní zkušenost, a vytvořit i příz­ nivější předpoklady pro obranu proti němu. Studium klamání jako významného společenského jevu, dosud spíš příleži­ tostné a nesoustavné, nepochybně se bude postupně konstituovat ve zvláštní obor, ať již bude označen jako pseudologie nebo fraudologie - věda o lhaní, o klamání. Jestliže se již dnes přednáší a praktikuje dezinformatorika jako před­ mět praktického klamání v oblasti informací, tím spíš je logický vznik vědní disciplíny, která se bude systematicky klamáním zabývat a která bude poskyto­ vat poznatky o jeho projevech, jeho účincích i o obrané proti němu tam, kde loto klamání zasahuje povážlivě do života člověka i do života společnosti. To je program, který v takovém rozsahu sama tato publikace nemůže splnit, dává však k němu podnět a vytváří pro něj startovní pole.

226

Použitá literatura Adrion Alexander, Kapsáři, Themis Praha 1998 Andrew Christopher, Gordijevsku Oleg, KGB, East Art Agency Publisher 1994 Arnau Prank, Umění padělatelů, padělatelé umění, Orios Praha 1973 Bell J. Bowyer, Whaley Barton, Cheating and Deception, St. Martin’s, Press 1982 Bierach Alfred, Za maskou je člověk, Alternativa Praha 1997 Bílek, Slavné světové podvody, Výběr Praha (bez. data vydání) Bittman Ladislav, Manipulátoři, Karolinum Praha 1992 Špionážní oprátky, Mladá fronta Praha 1992 Mezinárodní dezinformace, Mladá fronta Praha 2000 Borovička V. P., Mistři lajné služby, Lidové nakladatelství Praha 1969 Přísně tajné šifry, Naše vojsko 1982 Velké případy FBI, Práce Praha 1987 Bresi.er Fenton, Interpol, Papyrus Vimperk 1994 Bullock Alan, Hitler a Stalin, Mustang Plzeň 1995 Brož Jiří, Admirál Canaris a jeho Abwehr, Agentura V.P.K Praha 1995 Černý Václav, Paměti 1945-1972, Atlantis Brno 1992 Davis, Dynastie mafie. Fakta a svědectví Praha 1994 Dušek Václav, Aforistikon, Odeon Praha 1996 Ekman Paul, Telling Lies, Politics and Marriage, W. W. Norton New York 1985 Weshalb Liigen kurze Beinc haben (překlad z anglického ori­ ginálu), W. de Gruter Berlin 1989 Encyklopedie špionáže, Libri Praha 1993 Farago Ladislas, lira lišek. Naše vojsko, Praha 1981 Frolík Josef, Špión vypovídá, Orbis Praha 1990 Garczyňski Stefan, Chyby a omyly. Mladá fronta Praha 1982 Gruber, Řečnické triky, Gruber Ostrava 1993 • Henderson Alle, Podvodníci, švindléři a darebáci, Volobia Olomouc 1994 Hollanderová Dory, 101 lež, kterou muži říkají ženám, Columbus Praha 1996 Hoy Claire, Ostrovský Viktor, Lstí a klamem, Ikar Bratislava 1991 ' Huxley Aldous, Konec civilizace. Horizont Praha 1970 Hónn Georg Paul, Betrugslcxicon, Johan Carl Findcisen, Coburg 1761 Hyde H. Montgomery, Tichý Kanadán, Mladá fronta 1969 227

Churchill Winston S., Druhá světová válka I. - VI., Lidové noviny 1995 Petr Gammond, Jak blufovat o blufování, Talpress Praha 1996 ’ Ježek Vladimír, Přísně tajné, Naše vojsko Praha 1969 Jirotka Zdeněk, Sedmilháři, Středočeské nakladatelství Praha 1970 Kapferer Jean-Noel, Fáma - nejstarší médium světa. Práce Praha 1992 Kessler R„ CIA, Eminent Praha (bez data vydání) Kissinger Henry, Umění diplomacie, Prostor Praha 1997 Kochánek Ladislav, Věřte - nevěřte, Sfinga Ostrava 1992 Křivohlavý Jaro, Jak si navzájem lépe porozumíme, Svoboda Praha 1988, Já a ty, Avicenum Praha 1977 Lamser Václav, Komunikace a společnost, Academia Praha 1969 Le Bon Gustave, Psychologie davu, Kra Praha 1994 Lewis Michael, Saarni Carolyn, Lying and Deception in Everyday Live, The Guilford Press New York, London 1993 Lewis David, Tajná řeč tela, Victoria publishing Praha 1998 Melton H. Keith, Velká kniha o špionáži. Perfekt Bratislava 1997 Moravec František, Špión, jemuž nevěřili. Rozmluvy Alexandera Tomského Praha 1990 Ortloff Hermann, Luge, Falschung, Betrug, Friedrich Frommann Jena 1862 Pearce Edward, Machiavelliho děti, Lidové noviny Praha 1994 RÁŽ Rudolf, Géniové falzifikátu. Tezaurus Praha 1992 Sargent Stansfeld, Základy psychologie. Život a práce 1947 Sawicki Jerzy, Soudci, omyly a paragrafy. Orbis Praha 1966 Schneider Wolf, Unsere tágliche Desinformation, Stem Hamburg 1992 Syřišťová Eva a kol.. Normalita osobnosti, Avicenum Praha 1972 Švadlenka Miroslav, Škola kouzel, Svoboda - Libertas Praha 1993 Tomášek Dušan, Pozor, cenzurováno, Vyd. a nakl. MV ČR Praha 1994 Uthmann JóRG, Diplomate, Memorabilia Brno 1998 Urban Jerzy, Podvodníčci a zlodějíčkové, Svoboda Praha 1981 Úvahy psychologicko-psychiatrické, Avicenum Praha 1981 Vávra Vlastimil, Mluvíme beze slov, Panorama Praha 1990 * Volker Sommer, Lob der Luge, C. H. Beck Munchen 1992 Volkman Ernest, Špióni, Melantrich Praha 1994 Vondráček Vladimír, Konání a jeho poruchy, Univerzita Karlova Praha 1986 Lékařská psychologie a všeobecná psychologie, Státní pedagogické nakladatelství Praha 1960 Wilson Colin, Nejslavnější světové podvody, Baronet Praha 1997 Zeman Jan, Ve spárech reklamy, Grada Praha .1994

Na počátku je nevinnost a údiv V jednom nakladatelství vychází docela vtipná a zdánlivě neškodná edice Jak blufovat, v různých oborech lidských činností - od lásky a manželství přes obchodování a vydávání knih až po sport a masová média. Všude se prý ode­ dávna blufovalo, blufuje a blufovat bude, je třeba se tomu jenom naučil a um­ ně hrát, mírně podvádět a předstíral všude, kde se to jenom trochu dá a kde to pravidla hry dovoluji. A ony to dovolují téměř všude a kdo neblufuje, je vlast­ ně takový prosťáček boží, který do velkého světa snad ani nepatří -- a neumí-li blufovat, ať se tam netlačí nebo ať se aspoň nediví. Ty brožurky jsou opravdu ale nevinné a dokonce vtipné, nápadité a v podstatě jenom radí, jak inteligent­ ně využívat mezer v pravidlech mezilidských vztahů, případně v zákonech či nepsaných normách lidského soužití. Pro naši dobu je příznačné, že míso tradičních rad, jak se tvrdou pílí a správnou organizací vlastního života („tradiční ctnosti“ sebeodpovědného in­ dividualismu) stál úspěšným podnikatelem, manažerem, makléřem atd., po­ skytujeme si navzájem rady jiného druhu, rady efektivnější a snad méně naiv­ ní. Nejprve ledy jak blufovat. A potom jak kamufloval. A jak podvádět a oklamat. Nejprve daňový úřad a potom sebe navzájem. Skoro nikdo kolem nás není provinilec v pravém slova smyslu, protože blu­ fuje se, podvádí a klame všude a dělá se to většinou (zatím) jaksi jemně, s de­ centním vkusem středoevropské kotliny. A dělalo se to nadto vždycky, někdy řádně ošklivě - Shakespearovy hry, a nejen komedie, nejsou přece o ničem jiném. Ne vždycky se ale pociťovalo, jak nebezpečné je to jednání, zachvátí-li společnost celou, náhle, ve všech je­ jích podstatných oblastech, a jak paralyzující to je, mátc-li pocit trvalé bezbrannosti a bezmoci - od natažených nohou teenagera v metru po nataženou dlaň správce vašich miniúspor v bance, kterou ta jemná ručka už začala tune­ loval. A vůbec - už samo slovo „tunelovat“ palří k lem nejohavnějším eufemis­ mům, patří do řady slov, která končí tím temně dunivým „konečným řešením“, za nímž si taky nikdo nejprve nedokázal nic určitějšího představit a potom (i proto) mnozí v údivu začali mluvit dokonce o „osvět imské lži“. K tunelová-

228

229

O teroristech všedního dne a „měkké deviaci66 (Zamyšlení nad knihou Emila Mlezivy z hlediska sociologické teorie) Miloslav Pctrusek

ní musíte mít know how, cíchmannovskou způsobilost dokonale zorganizovat zločin jako realizaci programu s jasně stanoveným a naprosto nevinným algo­ ritmem, step by step - aby na konci byly miliony. Nikoliv nutně lidských ži­ votu.

Jedna stránka naší doby Kniha, kterou má čtenář v rukou, takto věci nedrainatizuje, je věcná, co možná klidná, je založená na mnohaleté usilovné píli - a právě ona jediná, ta nezměrná a poctivá píle spolu s talentem, zaujetím a zkušeností autora mohla vydat svědectví o jednom aspektu, o jedné stránce naší doby, se kterou musí­ me žít a s níž se tak těžko smiřujeme. Autor učinil to nejlepší, co mohl - vy­ hnul se moralizování a popsal to, co označím termínem měkká deviace, odchy­ lování se od věkověkých norem lidského soužití v oblastech, kde většinou nejde o život (ale občas taky jde, přímo či nepřímo), popsal a prozkoumal pře­ devším (ale nejen) to, čemu kdysi právem populární (snad proto, že byl „mo­ ralista“) ruský spisovatel Vasili j Šukšin říkal teror všedního dne. Soudobí sociologové těm fenoménům ovšem říkají všelijak jinak, náš autor ale knihu právem příliš nezatěžuje teoriemi a sociologickými spekulacemi, jak­ koliv mohou být čas od času užitečné. Připojíin-li jich hrstku, pak jenom pro­ to, abych cennou a v mnoha ohledech (zejména systematičností a novostí po­ hledu) unikátní knihu zařadil do přiměřeného širšího kontextu naší vědy, abych doložil, že k tomu všemu, co nás trápí, má co říci ještě z jiných a snad inspiru­ jících hledisek. Poněkud neobvyklá inovace Jedna z nejznámějších sociologických teorií, která vysvětluje, jak se člověk (jako individuum i jako člen skupiny) vyrovnává s nástrahami denního života, je teorie adaptačních mechanismů Roberta K. Mertona. Říká v podstatě toto: Ve většině sociálních situací mají lidé k dispozici soubor cílů, jichž mohou (či chtějí) dosáhnout, cílů, které jsou společensky schváleny („aprobovány“), a k tomu mají stejně tak společensky schválený soubor prostředků, pomocí nichž mohou aprobovaných cílů dosahovat. Naprostá většina lidí jedná kon­ formně, tedy tak, že volí společensky přijatelné cíle a k nim přiměřené spole­ čensky akceptované či akceptovatelné prostředky. NČklcří z nás se ale rozho­ dují pro volbu cílů společensky neobvyklých (na svobodný život „bezdomovce“, pokud jde o opravdu svobodnou volbu životního stylu, nebo narkomana), ba nepřijatelných a volí k tomu podobně nepřijatelné prostředky (od prostého „útěku“ ze společnosti po agresivní obhajobu údajného práva na „osobitost“ nebo na „vlastní názor“). 230

Zvláštní formou adaptačního mechanismu je pak to, co Mertou nazývá ino­ vací: k dosažení společensky přijatelných cílů se volí společensky nepřijatelné prostředky. Je-li přijatelným cílem osvětlování příbytku a vytápění v bytě a zaměním-li tradičně přijatelný prostředek svícení loučí a vytápění roštím z lesa elektrickou žárovkou a centrálním kotlem, pak inovuji společensky jistě přijatelně. Merton ale poukazuje na případy poněkud jiné, které nás vzruší více než svícení loučí. Ve všech rozvinutých ekonomikách, ve všech vyspělých zemích, najmě však ve Spojených státech, je bohatství nejen prostředkem dosahování jiných život­ ních slastí, ale (někdy dokonce především) ukazatelem společenského postave­ ní, úspěšnosti, ba dokonce sexappealu. Obohacovat se je ovšem legitimní (aprobovaný) cíl v každém typu tržní ekonomiky, ať si o tom z hlediska někte­ rých mravních systému lidé myslí cokoliv a ať se „modus života být“ staví jak­ koliv nad „modus života mít“ (Erich Promiň). Je prostě lépe být zdravý a bo­ hatý než nemocný a chudý. Přijmeme-li tuto premisu, nemusíme ale nikterak přijímat premisu druhou - že totiž k dosahování bohatství jsou přípustné jaké­ koliv prostředky. A zde počíná ona poněkud podivná inovace: lidé vymýšlejí s neobyčejnou vynalézavostí prostředky, jak se obohatit a nevynaložit k tomu přiměřené, ba žádné úsilí. Pokud lakové prostředky překraču jí jistou společen­ sky aprobovanou míru, mluvíme o deviaci. Problém naší společnosti není ani v tom, že má své bohaté, ale v tom, s jak mimořádnou nápaditostí si je dokázala nejen vyrobit, ale laky sociálně schvá­ lit: víme o desítkách lidí, jejichž bohatství páchne, ale zůstáváme jen a jen na smutné pozici toho, kdo se uctivě klaní před neobvyklou inovací - schopností ukrást něco před našima očima a faktem vlastního bohatství zpětně ospravedl­ nit loupež. Co je to adiaforizacc? Polský sociolog Zygmunt Bauman v jedné své knížce o postmoderních ča­ sech (Postmodern Ethics, 1993) zavedl pojem na první pohled při bližším ohle­ dání ale velice užitečný, totiž pojem adiaforizacc. Termín adiaforon pochází ze stoické etiky. Původně se vztahoval na názory, obyčeje, rilualizovaná jednání a chování, jež nebylo možné kvalifikoval ani jako ctnostné ani jako hříšné, a proto byly později církevními úřady prohlášeny za irelevantní z hlediska víry, jinými slovy - nebyly ani součástí věroučného kánonu či rituálu, ale ani neby­ ly pokládány za herezi, kacířství (z našeho hlediska za podstatnou devia­ ci od normy). Problém společností, v nichž žijeme, spočívá mimo jiné v lom, že se snaží

231

adiaforizovat stále větší oblasti lidského chování, snaží se je - přeloženo do „nebaumanovského“ jazyka - vyjmout z působení mravní normy, učinit je mravně irelevantními, ačkoliv tak tradičné vnímány nebyly a podstatnou částí společnosti stále lak vnímány snad ještě ani nejsou. Začneme příkladem nejdrastičtějším. Aby bylo možné spáchat největší zlo­ činy, bylo nutné je adiaforizovat, vyjmout z mravní normy, bylo nutné dosáh­ nout „společenské produkce mravní lhostejnosti“ a „společenské produkce mravní slepoty“ (Bauman v jiné knize, v autoritativní Modernity and Holo­ caust, 1989). Italsko-americký psycholog Philip Zimbardo popisuje, jak se to­ ho dosahuje ve vztahu ke konkrétním lidem, vysvětluje nám elementární me­ chanismy dehumanizace. Dehumanizace v tomto smyslu není ostatně nic jiného než baurnanovská adiaforizace: dehumanizace je adiaforizace těch lid­ ských aktů, jež se bezprostředně dotýkají (téměř vždycky negativně) jiných li­ dí. Zimbardo ukazuje, že dehumanizace sama není vždy a za všech okolností nutně „nehumánní“, protože jsou výjimečné profese a profesionální úkony, které si jistou míru distance od lidství druhého prostě vynucují (policejní či chirurgický zásah), existuje fenomén dehumanizace v situacích sebeobrany, ale i v situacích, jež původně směřují k tělesnému uspokojení (např. vztah mezi prostitutkou a klientem) atd. Sociálně nejnebezpečnější jsou ovšem akty dehu­ manizace a adioforizaee, které jsou motivovány čirým egoisrnem nebo (zdán­ livě naopak) absolutním oddáním se vyšší ideji (agrese a násilí ve jménu „svaté věci“). Ph. Zimbardo s F. L. Ruchem ukazují, jak lidstvo dokonale rozpracová­ valo metodiku, „techniky dehumanizace“ a dodejme, do dokonalosti a maso­ vosti ji dovedlo nepochybně ve 20. století. Jednou z technik dehumanizace je inlelcklualizace („odborné pojmenování“ pro akty, pro něž má běžný jazyk pojmenování mravně odsuzující), etiketizace (použití nálepek, hanlivých označení, které druhého apriori degradují na pří­ slušností k jiné skupině), ale také difúze odpovědnosti (přenos viny na spolu­ viníka) a dokonce znevážení smíchem, „humorem“ aid. To všechno se užívá v situacích, kdy se chce a má diskvalifikovat závažnost toho, co se činí ve jmé­ nu vlastního prospěchu bez ohledu na jiné, a kdy se má potlačit (nezapomeň­ me na to) vlastní strach, všudypřítomný strach (snad jako reziduum našeho po­ tlačeného vědomi odpovědnosti a dokonce snad ještě neodumřelého svědomí). Naše bohatýrská privatizace nebyla sice dehumanizací, ale byla exemplár­ ním příkladem adiaforizace, pokusu (bohužel úspěšného) vyjmout podstatnou část ekonomických aktivit z mravní kontroly: proslulý výrok, že by se to ry­ chleji všechno zprivatizovalo, kdyby se na chvíli zhaslo, a ještě proslulejší o nepáchnoucích penězích, které jsou až na prvním místě, to ilustrují sice do­

O sociálním učení, mcdikalizaci a smyslu trestání Sociologické teorie nejsou zdaleka tak nevinné, jak na první pohled vypa­ dají. I ony - stejně jako teorie biologické či fyzikální (na počátku klonování i atomového výbuchu je teorie) - se snaží „objektivně vysvětlit“ určité druhy, typy či třídy sociálního chování, ale důsledky, k nimž tylo teorie budou vést, nejsou nutně úplně jednoznačné a zejména ne na první pohled viditelné. Jednou z nejznámějších sociologických teorií (nepovedeme spor o míru „sociologické čistoty“) je tzv. obecná teorie sociálního chování, někdy označo­ vaná jako teorie elementárního chování, kterou vytvořil americký sociolog Ge­ orge Caspar Homans inspirován behavioristickými psychology Thorndikem, Watsonem a Skinnerem a ruskými fyziologickými experimentátory Bcchtěrevem a Pavlovem. Je založena na několika jednoduchých principech, zejména na předpokladu, že sociální vědu lze vytvořit na základě jednoduchých tvrzení dvou (a pouze dvou) základních věd, totiž tzv. behaviorální psychologie (tj. té části psychologie, jež se zabývá chováním), a elementární ekonomie (jednodu­ ché teorie směny). Základní „vzorce“ lidského chování lze odvodit ze zkoumá­ ní procesů sociálního učení, tedy onoho procesu, v němž se člověk naučil ur­ čitým předvídatelným způsobem reagovat na opakující se situace. Jak se to naučil? Přece lak, že opakoval chování, jež bylo odměňováno (sociálně či ji­

232

233

statečně, ale ne úplně přesně. Motivy těch, kdo vytvářeli adiaforizační atmos­ féru a ideologii, byly totiž bohužel vysoce pravděpodobně šlechetné (méně cy­ nické, než máme sklon předpokládat) a dodnes jc nikdo nepřesvědčí, že eko­ nomické chování se z mravních norem beztrestně vyjmout nedá. Aspoň ne na dlouho. A ještě jiný případ z jiného soudku. Vyjmeme-li z mravního kontextu sexu­ alitu, nedosáhneme ničeho jiného než nekonečných sporů o tom, co je a co ne­ ní sexuální obtěžování, co je „harassement“ a co je pouhé dvoření, co je mi­ lostná hra a co je znásilnění. Adiaforizace sexuality (byť naštěstí neúplná) znamená, že tradiční pojmy ztrácejí původní význam a masmediální agentury na obálkách svých časopisů a móda dovolují vše. A ne všechno lze přejít úsměvným nadhledem nad výstřelky mládí stejně jako ne všechno je možné podroboval mravnímu soudu alžbětinské doby. Adiaforizace sexuality a banalizace studu vedou ale nakonec nutně - jako každá adiaforizace - k dehumanizaci: téměř každá prostituce je dehumanizující (z obou stran) a organizovaná prostituce vede k organizovanému zločinu. Jak něžně naivně nám dnes zní (ve světle příšerného „obchodu s bílým masem“) Masarykovo varování před alko­ holismem a s ním ruku v ruce jdoucí prostitucí.

í

nak), a vyhýbal se chování, jež bylo trestáno. První typ chování byl „posilo­ ván“ a druhý „vyhasínal“, jak víme od Pavlova. Homans pak sestrojil jednoduchou teorii, která se opírala o několik základ­ ních, elementárních výroků, jež budou i pro nás vzápětí užitečné. Tedy: - Čím častěji jc určitý typ chování odměňován, tím pravděpodobněji se bu­ de opakovat. - Byl-li v minulosti určitý podnět spojen s odměnou jednání, pak objeví-li se podobné podněty, je vysoce pravděpodobné, že člověk bude jednání opako­ vat. - Čím cennější je pro člověka výsledek jeho jednání, tím pravděpodobněji bude jednání vedoucí k němu opakovat. Homansovských tvrzení je více a jsou složitější, nicméně uvedená postačí k tomu, abychom pochopili, že tzv. bchaviorální sociologie (teorie sociální směny) nám nabízí jednoduchý klíč k porozumění některým druhům chování, jež se nám věru nelíbí. A při pozornějším ohledání zjistíme - platí-li totiž homansovská teorie celá (a ona bezvýhradně neplatí) - kolik odpovědnosti nese len, kdo jedná, a kolik prostředí, v němž se jednání děje (prostředí, v němž je jednání možné nebo nemožné). Vznešené povídání o „právním rámci“ privati­ zace je povídáním o tom, že lidé opakovali určité odměňované druhy chování, protože pochopili, že zisky převažují vysoce nad rizikem, které bylo téměř nu­ lové. Homansovské stimuly, které přímo provokovaly k tomu, aby lidé obchá­ zeli normy, předpisy a zákony, se objevovaly příliš často, než aby se spolu s ni­ mi neobjevovalo pokušení a tedy i jednání těch, kteří z jejich existence profitovali. Vyhnout se trestu je odměna, říká homansovská teorie a dodává, že jedná­ ní, které nevede k očekávané odměně nebo naopak vede k neočekávanému trestu, vyvolá u jednajícího subjektu hněv, který přerůstá v agresi, atd. Domy­ slíme-]] celou tuto koncepci, dospějeme snadno ke dvěma jednoduchým, ale trochu nebezpečným závěrům: I. Mnoho z toho, co nás obklopuje a co patří do oblasti každodenního tero­ rismu či měkké deviace, se dá snadno vysvětlit jednak lidskými dispozicemi, jednak tím, co jsme se v minulosti naučili („sociálním učením“). A že jsme se toho v minulosti naučili mnoho a leccos z toho se nesnáší ani s morálkou a ně­ kdy ani se zákonem, je nepochybné. 2. Toto logické a správné vysvětlení otevírá otázku mravní odpovědnosti je­ dince za konkrétní jednání - ať už bylo „naučeno“ jakkoliv a kdekoliv, ať už pochází z jakéhokoliv etnického či kulturního okruhu, ať už má jakékoliv za­ kořenění v genetické výbavě jednajícího či v jeho rodinném zázemí.

Sociologie vedla nejprve velký a nakonec vítězný boj, aby se sociální pod­ mínky a okolnosti jednání vzaly v úvahu nejen jako faktory vysvětlující, ale ta­ ky jako faktory polehčující (nejen u soudu, ale taky ve školství, v psychiatrii atd.). Začalo se mluvit o mcdikalizaci a sociologizaci deviantního chování: ge­ netické, psychické, psychologické, psychopatologické a sociální faktory se sta­ ly mocnou zbraní v rukou těch, kteří ve jménu svobody a práva „uražených a ponížených“ (Dostojcvskij) chtěli mravní odpovědnost přenést na vnější pod­ mínky sociálního jednání a v nich ji nakonec rozpustit. Každý slušný konzer­ vativec ví, kde je hraníce mezi využitím lékařských, psychologických a sociál­ ních věd k vysvětlení jevu, které nás vzrušují, protože obtěžují, a jejich zneužitím ve prospěch těch, kteří se stávají beztrestnými a tak spoluutvářejí „kolektivní představu“ (jak tomu říkal Durkheim), že žijeme ve společnosti, kde se darebákovi nic nestane atd., atd. To není lecjaká věc. Právě Durkheim již na konci minulého století upozor­ ňoval na pozoruhodnou vlastnost trestání: v trestu, dle jeho mínění, nejde ani tak o to „učinit zadost spravedlnosti“ jako spíše uspokojit „kolektivní vědomí“, tedy v dnešním smyslu „veřejné mínění“. Kolektivní vědomí, které si zvykne na to, že některé druhy chování jsou trvale beztrestné, ačkoliv dříve byly „pod nor­ mou“, postupně z odchylky udělá normu - a to je to, co nám tady a nyní občas hrozí. Věc je to tím důležitější, čím se vnímavěji porozhlédneme kolem sebe.

234

235

Čas postinoderní - čas soumraku odpovědnosti nebo nové důvěry? Jsme dědici nejen mravně nepříliš lichotivé éry totalitního komunismu, ale taky současníky mravně rozviklaného času, jemuž se pracovně říká čas post­ moderny. Spisů o tom, co to znamená nocticky (jak se změnilo pojetí pravdy), esteticky (jak se změnilo pojetí krásy a jak se ustavila „nová estetika“ nezávi­ slá na tradici), informačně (jak jsme vstoupili do informační společnosti sítí a simulákrů) nebo dokonce sociálně (jak spotřeba vytlačila práci v hodnotovém žebříčku), se napsalo více, než je životopisu Napoleonových - a to je co říci. Teprve v poslední době se ale systematičtěji odkrývá mravní rozměr společ­ nosti, která jakoby mravně zabloudila, která jakoby se zatoulala v lese „kultov­ ního filmu“ (ostatně taky poslmoderního) Záhada v Blair Whitch. Všichni do­ bře víme, řečeno s Josephem Hellerem, že se něco stalo - ale co vlastně? Poměřujeme (i autor naší knihy tak činí a nemáme mu to nikterak za zlé, spíše naopak) současný svět interpersonal nich vztahů, ekonomických aktivit a politických rozhodnutí mravními normami, které včera ještě platily proto, že svou donucovací sílu (opět termín Durkheimův) braly z jakýchsi vyšších po­ svěcení, z velkých a prověřených tradic, ze soustavy hodnot, které se opíraly

o to, co bylo vnímáno jako posvátné, a proto nedotknutelné. Náš svět se ale se­ kularizoval a nejen ve smyslu odklonu od víry v tzv. tradiční náboženství. Se­ kularizoval se především v tom, že odňal těmto velkým doktrínám jejich zá­ kladní sociální poslání, totiž, poslání regulativu sociálních a mravních vztahů, odňal jim „právo“ stanovit a rozhodovat o tom, co je a co není pod mravní nor­ mou. Vstoupili jsme do času, v němž dominuje tzv. individualistická etika osobní odpovědnosti, do času, jemuž Giles Lipovetsky v knize, jež vyšla i če­ sky (Soumrak povinnosti: Bezbolestná etika nových demokratických času, 1999) říká epocha I ’ apre's-devoir, epocha „postdeontická“ (pojem deontologie zavedl Jeremy Bentham původně jako označení celé etiky, dnes pouze oné je­ jí části, která se zabývá povinností a odpovědností). Zygmunt Bauman komen­ tuje Lipovetského pohled na současný „mravní stav světa“ takto: V našich ča­ sech sebeobětování nemá smysl. Od lidí se nežádá a oni sami nijak nespěchají, aby se namáhali ve jménu mravního sebezdokonalení a obrany mravních hod­ not. Politici se vzdali utopií. Včerejší stoupenci velkých idejí se proměnili v pragmatiky. Neobecnějším heslem dnes je „pryč s předsudky“. Žijeme v epo­ še nedotčeného individualismu a honby za dobrým bydlem, což se omezuje nanejvýš požadavkem vzájemné tolerance. Vážc-li se však tolerance na bezskrupulózní a pochybami nczkalený individualizmus, musí se nakonec pro­ měnit jen a jen ve lhostejnost. Postdeontická doba může přijmout pouze zbyt­ kovou morálku, morálku minimalistickou. Lipovetsky si myslí, že tak vzniká situace úplně nová, a volá nás, abychom se těšili z toho, že je tady, a aby­ chom se radovali ze svobody, kterou nám nabízí. Bauman velice přesně postihl, v čem je chyba Lipovetského úvahy. Zajisté nikoliv v tom, že konstatuje to, co přece vidíme, máme-li oči k vidění, ale v lom, že principiálně odmítá mravní soud, ba dokonce jen opatrné položení otázky, zda konstatování určitého stavu věcí musí být také nutně stavem smí­ ření se s ním. Je mimo pochybnost, že nová doba před nás klade jiné mravní nároky než čas nedávno minulý a že řešíme opravdu jiné problémy než společnosti tradič­ ní a raně moderní. Jeden z autoru postmodemích sloganu, Francis Fukuyama (tvůrce ideje o „konci dějin“), napsal před nedávném knihu příznačně nazva­ nou Důvěra (Trust: The Social Virtues and the Creation of Prosperity, 1995). Její centrální idea je prostá: ekonomická prosperita je nemožná bez návratu k ověřeným ctnostem, zejména pak k důvěře, která je obrovským sociálním ka­ pitálem sama o sobě. Ekonomický život se musí (znovu?) spiritualizovat, oduševnit, musí doslat proslulou „horizontální dimenzi“. Nestane-li se tak, dojde ke konci dějin nikoliv v obrazném, ale doslovném smyslu.

Nikoliv náhodou loni vyšla kniha polského sociologa Piotra Sztompky s tímtéž názvem, s tímtéž centrálním tématem a s tímtéž vyústěním. A Amitai Etzioni, jehož i český čtenář zná z jeho slavné knihy Morální dimenze ekono­ miky (1995, ang. 1989) se po letech vrací ke svému centrálnímu tématu, totiž ke vztahu normativního řádu a autonomní osobnosti, protože to jsou dva reál­ né póly, v nichž žila moderní společnost a v nichž se nadále pohybuje i společ­ nost každá. Výše zmiňovaný spoluautor (spíše iniciátor) sociální teorie směny B. F. Skinner neměl snad k ničemu větší odpor než právě k „autonomnímu in­ dividuu“. Vysvětlení je prosté: jestliže člověk jedná „deterministicky“, totiž v úplnosti určen („podmíněn“) svými geny a výsledky sociálního učení, žád­ nou autonomii nemá — jako ji nemá proslulý homo economicus, který jen a jen maximalizuje svůj zisk. Skinner říká na adresu autonomního člověka, že po­ jem autonomní bytosti je předurčen pouze k tomu, aby vysvětlil věci, jež do­ sud nejsme schopni vysvětlit jiným způsoby. Jeho existence závisí na míře na­ ší neznalosti a ztratí svůj status ihned, jakmile budeme vědět o lidském chování podstatně více než víme dnes. Etzioni navrhuje jakési východisko, jistě ne úplně nové, ale stále aktuální (The New Golden Rule: Community and Morality in a Democratic Society, 1996). Na stejné straně si musíme být vědomi, že nej vyšší hodnotou demokra­ tické a svobodné společnosti je skutečně autonomní individuum. Na druhé straně iluze, jakéhosi totálně autonomního jedince bez sociálního ukotvení je stejně neprokazatelná a sociálně nepřijatelná jako představa člověka-stroje, člověka-mechanismu, který je absolutné určen vnějšími okolnostmi a podmín­ kami, na kterých se nepodílí a za něž nenose odpovědnost. Člověk bez odpo­ vědnosti je ale také člověkem bez lidské důstojnosti, to důsledně Skinner do­ myslel a přijal, je to človčk-au tomat, který je manipulovatelný jako každá elektronická hříčka z filmové sci-fi (dokud se nevzbouří). Absolutně „auto­ nomní“ člověk je ale také člověk bez závazků, člověk bez odpovědnosti. Ten první odpovědnost nemá, protože ji mít (prý) nemůže, ten druhý se jí vzdává, protože ji nechce. Dnes tedy znovu, stojíce na rozcestí poslmoderní společnosti, jíž se někdy říká „permisivní“ (všedovolující), řešíme tradiční problém generací, jež nás předcházely - avšak radikálně přenesený z pracoven filozofu a přednáškových síní marginálních univerzit na ulici, do každodenního života, do světa byznysu a reklamy, do světa médií a kultury, do světa nedělních vycházek do shop­ ping center a do poloprázdných koncertních síní, do kostelů bez věřících a sc zevlujícími diváky nezpůsobilými přečíst poselství věku.

236

237

To není ani zdaleka pesimistický obraz odsouzeníhodného světa. To je snad trochu nostalgický pohled na jiný svět. Mlezivova kniha věcně a konkrétně do­ kládá všechno to, co jsme - v náčrtu a zkratce - prohlédli prizmatem někte­ rých sociologických teorií. Dokládá prostřednictvím tradiční noetiky a na zá­ kladě tradiční ctnosti, totiž pilné a namnoze úmorné práce, že velká tradiční noetická a mravní témata pravdy a klamu, podvodu a lži, odpovědnosti a své­ vole, úcty a despektu k jiným jsou tématy věčnými. Skutečnost, že nás prová­ zejí celými dějinami, je nezbavuje aktuální naléhavosti a sociologii nezbavuje povinnosti zabývat se jimi ze všech hledisek, jež zná, a všemi prostředky, jimiž disponuje. Zavazuje nás k tomu jedna z důležitých ctností, totiž odpovědnost a odpovědný může být pouze člověk příčetný. Zachování příěetnosti, tedy ko­ nec konců zdravého rozumu, se lak stává conditio sine qua non našeho slušné­ ho přežití na této planetě.

238

Emil Mleziva

Encyklopedie lži, podvádění a klamání s příklady a ochrana proti nim Doslov Miloslav Petrusek Typografie Anna Cuhrová Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s no., v Praze roku 2000 jako svou 313. publikaci Odpovědný redaktor Břetislav Daněk Vydání první. Stran 240 Vytiskla tiskárna S-TISK, Vimperk Doporučená cena 218 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 1, Bartolomějská 9

ISBN 80-7021-391-4