Bez lásky

Citation preview

BEZ LÁSKY

K. KOLMAN

KAREL KOLMAN

BEZ LÁSKY POVÍDKA

ZE ŽIVOTA ODSTRČENÉHO DlTÉTE

JARNÍ KVETY

V PRAZE 1936.

Nákladem Křesťanského spolku mladíků v Cechách v Praze II., Soukenická 15.

Tiskl V. HORÁK a spol.

v Praze II., Soukenická 15.

VĚNUJI SVÉMU MILÉMU BRATRU FRANTIŠKOVI

I.

nežádoucí přírůstek. Když se Matěj Matys narodil, byla jeho matka právě ve vězeňské nemocnici a jeho otec zavřen pro loupež na Pankráci. Malý Matěj se dostal na vychování za sto korun měsíčně do chudé rodiny tkalcovské v podhorské ves­ ničce, a když mu bylo šest let, měl přijití na obec, protože se páni radní zdráhali platit na nemanželské dítě Fány Matysové. >To bude nadělení,« broukali sousedé. »Holka odejde do služby, toulá se po světě a ted nám toto pošle na krkl« »Proč sí ho nevezme k sobě?« »Kdyby se o ní vědělol« »A klukův táta?« »Hm, pěkný tátal« Rozhovor vedl obecní policajt, čili, jak v Záluží ří­ kali, »serbus«, který však na sobě neměl za mák nic policajtského. Byl to chlap dlouhá, hranatá, nemo­ torná, s dlouhými vousisky pod nosem, se žlutým strniskem na bradě, oblečen v záplatovaný kabát a cajkové kalhoty, které tvořily na kolenou bubny. Na 5

hlavě nosil čepici po starém muzikantovi, na nohou umetené dřeváky. »Jářku, serbuse, a co s ním bude obec dělat?« vyzvídal starý Mrkvička, opíraje se o hůl. »Dnes mají radní schůzi, tam se to rozhodne,« řekl »ouředlně«, otočil se na dřeváku a táhl dlouhé nohy na horní konec vesnice, kde měl chalupu.

Sešla se u starosty obecní rada a tatíci rokovali: »Tohle nám ještě chyběloI Obec má vydání nad krk, dluhů plno, teď totol Kam s klukem?« Starý Skrdla, jinak obecní pokladník, se mračil. Chvíli již hmatal po kapsách, jako by něco hledal. Až konečně vylovil z náprsní kapsy oškrábanou dýmku, z které kouřil snad ještě kdysi Napoleonův granadýr, pečlivě vyklepal popel na starostovu no­ havici, vytáhl pytlík s tabákem a opatrně, aby mu ani kousíček neupadl, dýmku nacpal. »Nemáš sirky?« obrátil se na starostu. »Mámo, dej sem zápalkyl« zavolal do kuchyně, a hned se přibatolila paní starostová, selka jako drn, červená, kulatá. »Tady jsou, strýčku,« podávala je Skrdlovi. Ani se na ni nepodíval, ani nepoděkoval. To by se byl před ženskou zahodil. Spokojeně si za­ pálil, zápalky strčil do kapsy. »Kdo si vezme kluka na starost?« začínal znovu rozhovor starosta. »Hm, kdo? Což nemáme pastoušku?« broukl kte­ rýsi radní. »Af si ho vezme k sobě starý Matouši A Polcarka může kluka vychovávat.« 6

Starosta kroutil hlavou. >To nepůjde. Polcarka je jako věchýtek, stonavá; prát na něho nemůže. A Ma­ touš? Víte přece, že je ochlasta. Jednoho dne se opije, dá se do kluka i do Polcarky a prizabije oba. Budu mít’pak soudní opletání na krku.« Starý Skrdla nemluvil, ale bylo na něm vidět, že se v duchu rozčiluje. Silně zabafal, vypustil do výše hustý kotouč smrdutého dýmu. Druzí dostali na kou­ ření také chuť, a po chvíli bylo ve starostově světnici jako v komíně. Rozhovořili se, rokovali, vadili se, pobroukali na nevychovanou mládež, která se ve světě tak spouští, radili jeden přes druhého, co a jak, aby to obec stálo co nejméně, aby jim ten světoběžník draze nepřišel. Ale všem se zdálo, že všecky ty rady jdou jen do větru.

Až konečně starý Skrdla sebou hnul. Silně zabafal, vypustil nový kotouč dýmu do výše, vyňal dýmku z úst, odplivl si obloukem do kouta, utřel si vousy, zakašlal a začal: >Vím o pomoci. Tamhle Verpánek u potoka je dlužen obci již několik let za pastviny a z pole. Ří­ kám pořád, že od něho nikdy nic nedostaneme. Kde­ pak by on zaplatili Je zadlužen až po ušil Dejme mu toho kluka, af se o něho stará, aspoň si takto ty dluhy odslouží.« Rozhlédl se spokojeně kolem sebe a strčil dýmku znovu do úst. »Pravdu má strýc,« prohodil mladý Sejrek. >A ne­ bude to stát mnoho.« 7

Starosta se však zachmuřil. >Rada je dobrá, přátelé, ale nemyslíte na to, komu dítě chcete svěřit. Pamatujte, že Verpánek je ochlasta a starý zloděj. To bychom dali chlapce do pěkných rukoul< »A komu ho dáte?< rozčiloval se starý Skrdla. »Pošlete kluka do pensionátu a plaťte na něho pět set měsíčněI Chceš to, starosto, platit? Obec je chudá, zadlužená, nezbývá ani na interes, a pan berní nečeká. Já mám prázdnou pokladnu. Jaképak caviky s klukem takové poběhlicel« »Upleteme si na sebe bič,« odvážil se starosta namítat. »Myslete na budoucnost, až kluk dorostel< »Bič už plést nemusíme,« odsekl Skrdla. »Bude tu co nevidět a švihat nás bude všecky.« Znovu si od­ plivl, tentokráte však ne až do kouta, ale na nohu svého sounseda. »Povídám ještě jednou: dejte kluka k Verpánkovil Ona na něho vypere, je to dobrá ženská. A strčí-li mu ten ochlasta nějakou, nebude na škodu.« »Jen bude-li ho Verpánek chtít?« namítal mladý Sej rek. »Chtít — nechtítl Je obci dlužen, musil« »Musí se mu něco platit.« »Hm, tak mu dá obec trochu bramborů a nějakou tu krupici. Bude to lacinější.« Návrh starého Skrdly prorazil. Ujednáno a schvá­ leno i přes starostův odpor. »Ale kdo pro kluka dojede?« staral se kdosi z radních. » A bude to stát peníze.« Skrdla si znovu odkašlal. »Af jede Verpánekl« 8

>To by tak bylol Chlap peníze na cestě propije, kluka nepřiveze. Naposledy je musíme nechat přivézt oba na obecní útraty.« »A Verpánková?« >Ta nepojede. Má malé děti,« >A nač máme obecního policajta?« vstal starý Skrdla a znova zapaloval. Af jede on pro kluka 1« >Má pravdu strejc. Af pro něho jedel Obec mu cestu zaplatí.« >1 nějakou tu outratu ...« >2ádnou outratu 1« odsekl Skrdla. »Máme s tím už outrat dost. A ještě přibudou 1« »Ale musíme zaplatit cestu i klukovi. Zadarmo ho dráha nepoveze.« »Koupí se mu jen poloviční lístek.« Starý Skrdla se již nezdržel. Odplivl si, vyvalil oči, zrudl a vyrazil: »Nic! Za kluka platit nebudeme. Nařídí se serbusovi, aby zapřel, kolik je klukovi let, a pojede zadarmo. Musí říkat, že mu budou teprve čtyři. Tím nezhřeší a obci to pomůže.« Zavolali obecního strážníka, který se mezitím ba­ vil s čeládkou starostovou v kuchyni. »Jářku, policajte,« oslovil ho starý Skrdla, »ty po­ jedeš pro kluka. Radní uzavřeli.« Postavil se uprostřed světnice doširoka. »Já, obecní strážník?« »Ty, obecní strážník a policajt. Cožpak se kluka bojíš? A či jsi takový nešika, že máš strach, aby tikluk neutekl? Snad dovedeš šestiletého skrčka upást 9

a zkrotit, bude-li třeba? Nač tě obec platí? Pojedeš — a dostl< »Cestné se ti zaplatí,« konejšil starosta. »1 pro kluka?« »Platit nebudeš,« vložil se do řeči Skrdla. »Řek­ neš ve vlaku, že mu budou teprve čtyři roky, a ho­ tovo I Tobě se věřit musí, jsi přece ouředlní osoba 1« A bylo po schůzi. Druhého dne viděli sousedé, jak dlouhý »serbus« kráčí k městu na dráhu. Muzikantskou čepici nechal doma, místo dřeváků natáhl na zánovní cajkové kal­ hoty »faldovačky«, oblékl lepší kabát, do pravé ruky vzal hůl, do levé »fajfčičku«. Hejno kluků vyběhlo za ním. »Přivede Matěje Matysa.« A za dva dny ho skutečně přivedl. Jenže to bylo večer a kluci, kteří ho netrpělivě čekali celý den před vsí, ho propásli. »Serbus« zabouchal mocně na sta­ rostova vrata, až rozštěkal téměř všecky psy ve vsi. Za chvíli stál s malým občánkem ve starostově světnici. Ke své zlosti zahlédl u kamen na lavici sta­ rého Skrdlu, který to doma nemohl vydržet a už dvě hodiny tu čekal, jak »serbus« pochodil. Měl na dne­ šek špatné spaní, ošklivé sny a zlé tušení. Zamračeně se podíval na »serbusa« a zrak jeho i starostův se svezl na kloučka. Byl to obyčejný, šesti­ letý kluk, ale nějak divně vyhlížel. Slaboučké tělíčko vězelo v dlouhém kabátě, který zdědil patrně po ně­ jakém vysloužilci, ruce nebylo vidět, skrývaly se v dlouhých rukávech, které sahaly až na zem. A nad 10

tím roztodivným kabátem se pohybovala veliká hlava, porostlá pačesy jako divokým křovím, a jen na straně ji přikrývala malá, roztrhaná čepice. Přes chvíli si kluk hrábl do vlasů a poškrábal se. Malé oči slídily vše­ tečně po světnici, hleděly do světa nebojácně, drze, až to starého obecního pokladníka rozčilovalo. A ta ustal Široká, téměř od ucha k uchu a kolem nich úsměv zlý, potměšilý, jizlivý. >Jak se ti říká?« »Matýsek.« »Snad Matěj Matys?« »Ne, mně říkali doma Matýsek.« »U nás budeš Matějem, rozumíš?« »A dáte mi jíst?« »Hlehle, toho klukaI Už by chtěl jisti A teprve přiseli« rozčiloval se Skrdla. »Dej dolů tu čepici 1« »Abyste mi ji vzali 1« Ještě více si ji narazil. »Kluk drzál« »A jak, pane starosto 1« bručel »serbus«. »Co jsem s tím skrčkem měl za práci I Je to kluk zatracená, mizerná, hromská. Zkusil jsem s ním jako pes. Víckrát mě pro takového neřáda neposílejte 1« »Dojdi ještě pro Verpánkal« »Počkej,« zastavil ho starý Skrdla. »Co stála cesta?« »Eh, ta cestaI Nepřejte sil Ono se řekne: Přivez kluka, pojede zadarmoI To jsem si dali Lístek jsem mu tedy nekoupil, ale přišel revisor. Prý kolik je mu let? Jářku, budou mu čtyři. Ale nevěřil mi. Kroutil hlavou, pak se začne vyptávat kluka, odkud je, kam 11

jede, jak se jmenuje, kolik je mu let. A ten skrček všecko vyzvonili A ted jsem měl naděleníl« »Snad jsi neplatil?« vyhrkl Skrdla. »Jsi přece ouředlní osoba?« »Ouředlní osoba?« mávl rukou. »Páni na to ne­ dbají. Bránil jsem se, oháněl, téměř bych byl tomu panákovi nos urazil. A málo chybělo, že by mě byl dal sebrat, že podvádím erár, že budu mít opletačky, že uvidím I A to všecko k vůli tomu klukovi I A tak jsem musel platit.« »Kolik?« »Osmdesát pět korun.« Obecní pokladník klesl ztěžka na židli. Už nic neřekl, jen zhluboka oddychoval. Ruce mu klesly, dýmka vypadla z úst. Ticho jako před bouří. Konečně se vzpamatoval. Vstal namáhavě, po­ stavil se před strážce bezpečnosti, pohrozil mu pěstí zrovna před nosem: »Ty osle starý, ty hlupákuI Tak­ hle ty chráníš obecní peníze, ty outrato? Zasloužíš, abych tě tu ...« Odplivl si. To strážce obecní bezpečnosti dohřálo. »Jářku, strejko, jestli vy takto na mne, na ouředlní osobu, já vám zase takhle: Po druhé si pro obecní parchanty dojecfte sám a živte si je sáml Ostatně nemám s vámi co vyjednávat. Pan starosta mě poslal pro Verpánka.« Ukázal obecnímu pokladníkovi záda, práskl dveřmi a zmizel. Za ním však se ozval ječivý smích malého Matěje. Znělo to jako výsměch. 12

Vešia paní starostova a prohlížela kluka. »Svlékni ten kabát, Matěji,« rozkazovala. Sama mu jej stáhla, chlapce obracela na všecky strany. Starý Skrdla se­ děl zase na lavici u kamen, ale nekouřil, jen se po chlapci mrzutě ohlédl. Náhle vyskočil a vypoulil oči: »Vidíte? Vždyť je hrbatý 1« »A šmatlavý,« nahnula se starostová, aby hoch neslyšel. »Má jednu nohu kratšíl« »Eh, ehl Banda, rota, holotaI Aby tu jeho mámu... 1« odplivl do kouta. II. KAM S HRBÄČKEM?

Paní starostové přišlo dítěte líto, i vzala je do ku­ chyně a dala mu teplé polévky. Jedlo hltavě, jako by celý den nemělo ničeho v ústech. Přišel »serbus«, ale sám. Vyřizoval, že Verpánek je v hospodě, žena sama doma, že pošle muže zítra. Až nyní vylezlo ze starého Skrdly, že už sám s Verpánkem mluvil, že mu kluka vnucoval, ale ten Verpánek že je chytrák, že chce na obci vydělávat, že mu musí něco připlácet. »A považ si starosto,« pravil po odchodu »serbusově«, na něhož v zlosti ani nepohlédl, »počítá si dvě stovky měsíčněI To by nás přišel kluk draho 1« »On sleví,« mínil starosta. »Ale co ted s klukem?« »Inu, necháte si ho tu do rána, pak se uvidí. Nej­ lépe bude, svoláš-li schůzi.« 13

Zůstal tedy malý Matěj u starosty do rána. Paní starostové to zrovna vhod nebylo, ale když viděla utrmácenou postavičku dřímat v koutku na stoličce, svolila a dítěti ustlala v kuchyni na otepi slámy. Starý Skrdla ji radil, že mohla dát kluka do chléva, ale jí přece nedalo. Podívala se na své děti a pomyslela si, jak by to ony cítily, kdyby tak s nimi někdo na­ kládal. Za chvíli spal malý Matěj jako zabitý. Druhého dne byla neděle a starosta svolal schůzi na devátou. Ale jak bylo zvykem, sešli se radní páni až k jedenácté. Do schůze povolali i Verpánka, který se zatím vyspal a přišel v lepší náladě. Začali s ním jednat. Chtěl však dvě stovky mě­ síčně a po krátké tahanici se Skrdlou ze schůze odešel. >Co dělat? Ten kluk nám nadělá ještě starostil« chodil po světnici starosta. »Cožpak je jen Verpánek ve vsi?« rozumoval Skrdla. »Dejte vybubnovat, snad si ho někdo vezme.« »Má pravdu strýc,« ozvali se někteří. »Snad se někdo přihlásí.« Zavolali policajta a za chvíli se ozvalo na návsi bubnování. Sběhli se kluci, vyšli ze stavení panímámy i tatíci a čekali, co »serbus« ohlásí. Viděli, jak se za­ stavil uprostřed návsi, popošel tři kroky kupředu, nato zase tři kroky zpátky, ještě několikrát udeřil do bubnu, vypial se na špičky a vysokým hlasem začal: »Od zdejšího, místního, slavného obecního ouřadu se nařizuje: že kdo by si chtěl vzít na starost kluka po Fáně Matysové, aby se přišel podívat na obecní 14

ouřad a řekl mu, co by za to chtěl. Hned po tomto bubnováníl« A hned nato: bum, bum, buml — a věc byla hotova. Otočil se na podpatku (byla neděle, tentokrát měl boty) a pospíchal nahnut kupředu na druhý konec vsi, aby i ostatní občané o klukovi po Fáně Matysové v známost vzali... Zanedlouho se nahrnulo do starostova dvora plno lidí, jako by byla dražba. »Vidíte,« usmíval se Skrdla, »přišli. Dopadne to dobře.« Ale bylo tam více kluků než dospělých — a do světnice ani jeden. Mezitím si hrál malý Matěj se psem páně sta­ rostovým, honil se s ním po dvoře, tahal jej za ocas a nedbal nic na lidi, že si jej prohlížejí jako zvlášt­ nost. Kluci se tlačili k němu blíž, ale ne s dobrými úmysly. Dráždilo je, že si nový občánek nikoho ne­ všímá, že má jen psa. A také po něm valně netoužili, připadali jim takový podivný, zvláštní. »Hrbáči!« vykřikl kdosi. Ted teprve se obrátil. Viděl, že na něho ukazují, že se mu posmívají, že schválně ohýbají záda, upo­ zorňujíce na jeho hrb. Vyplázl na ně jazyk, udělal dlouhý nos. »Počkej, kloučku, my ti to oplatíme!« A hodili po něm několik hrstí písku. Sehnul se, a než se nadáli, letěl mezi ně kámen. Zasáhl kteréhosi do nohy, až vykřikl. To bylo zname­ ním k útoku. Vyrazilo jich několik a vrhli se na hrbáčka. V okamžiku jeden křik, jedna rvanice. Kte­ rýsi kluk z uličnictví chytil i Matějova kamaráda, psa Sultána, za ocas; otočil se, chytil ho za kabát a rval. 15

Staří se smáli, jen několik vážnějších mužů při­ běhlo, aby shluk rozehnali. Konečně osvobodili ma­ lého Matěje, zkrvaveného na tváři; neplakal, ani ne­ naříkal. Jen maličké pěstičky zatínal, hrozil, nadával.

Vyšel na dvůr sám starosta, pohrozil klukům a vyhnal je ze dvora. >Pojcf sem, klouče, neper se s nimil Jsi no. to ještě sláb.< Obrátil se po lidech: »A co vy? Nikdo kluka nechce?« >Má každý dost svých« odsekl kdosi a odcházel. Ostatní se tlačili za ním. Nového občánka již viděli, měli dost. >Af se o něho stará starosta. Nač je starostou?« Zaslechl to představený obce, zamrzel se. Vešel do světnice, kde zůstal jen starý Skrdla a dva — tři radní. >Tak co? Nikdo?« »Nikdo.« >S tím Verpánkem by se snad dalo ještě jednat.« »Hledte, jde právě okolo. Míří do hospody. Za­ volejte hol« Zavolali Verpánka. Vešel, mrkl po Matějovi, který jakoby v zlé předtuše si ho pozorně prohlížel. Viděl, že je to chlap hubený, tenký jako tyčka, kupředu na­ hnutý, že má oči podlité, ruce jako lopaty, vražené do kapes u kalhot. Čepice mu seděla na straně, snad nevědomky, snad z furie. »Poslouchej, Verpánku, toho kluka si vezmi,« za­ čal starosta po dobrotě. ló

»Inu, proč bych nevzal? Zaplaťte dobře a věc je hotová.« >Rekl jsi mnoho. Tolik nikde nedostaneš.« »Inu, uděláme to teda jako s těmi pražskými dětmi. Na ty se dostává stovka a jsou malé. Klukovi je už šest let, sní toho více. Musíte k stovce přidat nějaké to živobytí.« >1 aby tě husa kopla, lakotol Já ti dám stovku, ty ji propiješ a kluka necháš umřít hlady.« >Tak si ho, strejko Skrdlo, vezměte sám zadarmol Co vám to udělá? Máte statek dost velký, děti již zaopatřené, výplaty žádné a živobytí dost. Ani to nepocítíte, když kluka budete živit zadarmo. Udě­ láte dobrý skutek a svátý Petr vám to zapíše zlatým písmem k dobru. Dítě pak bude na svého dobrodince i po smrti vzpomínat.« Skrdla si nejdříve řádně zabafal, pak přimhouřil oči, odplivl si a změřil Verpánka od hlavy k patě: »Zdá se, žes zadarmo mámě lívance nejedl. Vyří­ dilku máš dobrou, málo hloupý nejsi, mohl bys být advokátem.« Verpánek se jen usmíval. »Jářku, Verpánku,« vložil se do toho starosta. »Mluv dnes rozumně I Těch sto korun měsíčně ne­ dostaneš. Musíš přece uznat, že obec nemá peněz.« »A já je mám?« »Dostaneš je, ale musíš slevit. Víš, je to teď jako na tom trhu. Prodává se jalovička, majitel chce hodně, kupec dává málo. Smlouvají, smlouvají, až se sejdou.« »No tak, něco slev, my přidáme, a koupě bude 17

hotová,« zasmál se mladý Sejrek, Verpánkův ka­ marád. >Co dáte vy?« »Nejvíce čtyřicet korunI« vyhrklo ze Skrdly. »Jsi obci dlužen.« »Slevím ze stovky dvacetikorunu. PřidejteI« Smlouvali, smlouvali, až se sešli na šedesátce. Ale musili Verpánkovi slíbit, že mu dodají ještě brambory, mouku, krupici a jiné potřeby. »A ještě klukovi oblečení a obutí 1 Já mu to ku­ povat nebudu.« »Nějak to uděláme.« Za chvíli se ubíral Verpánek ze světnice, že si chlapce odvede. »A kde je ten kluk?« Kluka tu nebylo. Poslouchal, že ho »prodávají« tomu divnému člověku, pochopil, že musí s ním. A jako se tonoucí chytá stébla, aby se zachránil, i on se pojednou rozhodl: že k tomu mužskému nepůjde. Vytratil se náhle z kuchyně a byl tentam. »MatějiI MatějiI Kde jsi?« Po Matěji ani vidu, ani slechu. Vyběhli na náves. »Kluci, neviděli jste Matěje?« »Neviděli.« »Pak musí být někde ve statku.« Znovu hledali, prošli chlévem, stodolou, vyběhli i na zahradu, ale chlapce nikde. Až konečně ho pes prozradil: ubohý nalezenec mu vlezl do boudy, skrčil se do koutka a hleděl ustrašeně, jak pes stojí před boudou, jak chce dovnitř, jak přichází starosta. 18

>Ale, kluku, copak tady děláš? Honem venl< A než se hoch nadál, vytáhl jej za ruku. Chlapec se vzpouzel, chtěl se vytrhnout, křičel, že s tím mužským nepůjde, aby mu ho nedávali. Konečně se starostovi vytrhl. Vrazil do kuchyně, chytil se paní starostové za sukni, klekl na kolena a dal se do usedavého pláče: »Teto, tetičko, pěkně vás prosím, obraňte mě, nedávejte mě tomu muž­ skému, já se ho bojím. Já u vás zůstanu, všecko, všecičko vám udělám.« Viděly to ženy, zaplakaly nad ubohým dítětem. >Ta němá tvář se hlásí k svému mláděti; tady matka vlastní dítě opustí a nechá je cizím lidem na pospas. Aby ji země zaživa pohltila, tu mámu krkavci 1« Paní starostová strčila chlapci vdolek do ruky: »Neboj se, on ti nic neudělá, jen s ním pěkně jdi, poslouchej I Přijdu se na tebe podívat.« Za chvíli odváděl Verpánek kluka ke své chalupě. Neplakal již, nevzpouzel se. I za ruku se nechal vést. Ale kdo šel okolo něho, postřehl, že z chlap­ cova pohledu zeje nenávist, skrytý vztek. A ty malé, zaťaté ručičky slibovaly pomstu I

III. HRBÄCKA VYCHOVÁVAJÍ.

U Verpánků vstávali. Vstávala vlastně jen ševcova žena. On ležel na špinavé posteli a chrápal. Vrátil se pozdě z hospody a ted vyspával opici. 19

Protřela si oči a rozhlédla se po světnici. Vyhlí­ želo to tu jako u cikánů: Na protější posteli ležely tři děti, na kolébce nemluvně, dvě děti na zemi na slamníku, z něhož se sypala slaměná drf, a na lavici u kamen nový přírůstek — malý Matěj Matys. Pod sebou měl hadry, pod hlavou čepici a byl přikryt roztrhaným kabátem, který byl jeho jediným »řád­ ným kusem oděvu«. Zatahala děti a budila je. Nejstarší Karel, vý­ rostek asi lóletý však jen zabručel, obrátil se na posteli, rýpl mladší bratry pod žebra, aby vstali, a sám dělal, že spí.

»Dejte pokoj, mámo, vzbudte toho cizákal« »Cizák« musel první vstávat. Natáhl na své hu­ bené nožičky roztrhané kalhotky, uvázal je na sebe tkanicí přes rameno; včera se mu utrhl poslední knoflík; připevnil tkanici ke kalhotkám hřebíkem, aby je někde neztratil. V roztrhané, špinavé košilce vy­ nikal rostoucí hrb tím více.

»Jdi se umýt k potoku 1« Odběhl kulhaje. Namočil do potoka hubené ruce, »umyl« si tvář trochu okolo nosu — a byl hotov. Če­ picí se utřel a hned ji narazil na hlavu, jakoby se bál, že o ni přijde. Zůstal stati na dvorku. A už se k němu lísal pes Ořech, jeho dobrý kamarád, ba nejlepší přítel na širém světě. Ten jedině mu rozuměl a snad ho měl i rád. Na psa také přeneslo odstrčené dítě všecku lásku, jež se ještě skrývala v jeho srdéčku. 20

»Ořechu, Oříšku, už jsi se vyspal? PojcT sem, po­ hladím těl< A pes jako by rozuměl, tulil se k němu, lízal mu ruce. Chlapec ho vzal okolo krku, hladil ho, líbal. Za chvíli se spolu váleli po zemi. »Matěji!« ozvalo se ze síně. Pustil psa, šoural se dovnitř. »Kudy se touláš? Nevíš, že máš přinést vodu a dříví?« Za chvilku se tahal od potoka s putnou. Byla málem větší než on sám. Konečně po dlouhé námaze dovlekl jí do síně. Ale v tom vyrazil proti němu Tonda, udeřil ho do zad, až ubožáček upadl. Putnu převalil a všecku vodu vylil na sebe. Vyběhla Verpánková a spustila křik. »Mrzáku, cizáku, takto ty pomáháš?« »Tonda do mne strčil.« »Nestrčil, mami, on lžel Schválně to vylil.« Karel vyskočil s postele. Uchopil tátův řemen a kam bije, tam bije. Mrzáček seděl v kaluži, nestačil utéci. Jen si hubenýma rukama zakrýval tvář, shrbil se ještě víc a ani nemukal. »Nechej ho jižl Skoč sám pro vodul« »Ani mne nenapadne! Já musím všecko odřít? Af jde hrbáč ještě jednou!« Musel. I dříví nanosil do kuchyně. Ostatní děti se povalovaly po posteli a po zemi. Švec Verpánek spal jako o půlnoci. Žena uvařila snídani: bramborovou polévku, a na­ lila ji do mísy. Shrnuly se děti okolo ní, škorpily se, hádaly. 21

>Ty čekej, až se na tebe dostanel< okřikl mrzáčka Karel. Cekal v koutku, mlčel, jen hleděl pokradmu na mísu, z níž polévky ubývalo, až jí zbylo na dně jen trochu. Té se dostalo Matějovi. Sedl si s mísou na zápraží a dal se do jídla. Měl hlad, ale nezapomněl na Ořecha: dal mu vylízat mísu.

Však už na něho křičel Tonda, aby šel do svět­ nice, že se budou modlit. Táta se probudil a naři­ zoval: »Všichni kleknout, ty tady, ty taml Pěkně ko­ lena k soběl Tak, ruce sepnout, palce křížem, prsty natáhnoutl A ty, Matěji, jak to klečíš? Kam nahýbáš tu hlavu? Ci ti už odpadne, hlupáku?« Nahnul ji na druhou stranu, ale už dostal ránu. »Tak a teď pěkně křížek a začněte: Andělíčku můj strážníčku ... I Kam to zevluješ? To je modlitba? Tak, ještě jednou: Andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou... Klečíš pořádně?« Přetáhl zase Tondu řeme­ nem přes záda. Vzadu se Karel rozesmál a utekl do síně. A dresura začala znova. Verpánek zjistil, že ten kluk hrbatá neumí ještě ani »očenáš« ani »zdrávas«. Čemu tě tam učili ti bezbožníci? Mámo, předříkávej mu tol« A dal mu ránu, až se svalil na zem. Začala matka se zdrávasem, děti za ní, Matěj muset ještě jednou sám nakonec; měl už do pláče, ale přemáhal se, jen pěstičky zatínal, ale už dostal zase přes ruce: »Ty pohane, ani modlit se neumíšI Odříkávej, nebo... 1« 22

A malý Matěj chtě-nechtě musel se modlit: »Zdrá­ vas Marijá, matko Boží, milosti plná.. .< a dál ne­ věděl. A byl bit znova. Byla to’ chvíle mučení, která se opakovala každý den a které se bál malý Matěj nejvíce. Ach, jak ne­ náviděl to modleníl Z celé dušel Bylo to v červnu. Sluníčko krásně hřálo, venku poletovaly včeličky a motýli, zpívali ptáčci. Vrby u potoka tolik vábily. Voda zurčela, kolem rostly kvě­ tiny, travička voňavá, a všecko jakoby volalo: »Pojcf venl Pojcf veril« Když odešel Verpánek do hospody a větší děti do školy, Matěj neodolal. Ztratil se mezi vrbami. Měl tam tiché místečko, hotovou schovávačku mezi keři vrbovými, na trávníčku jako dlaň, u samé­ ho potoka, který tu skákal přes kameny, žbluňkal tajemně, jako by vyprávěl krásné zkazky a pohádky o zakletých princích a princeznách, o nichž četl ne­ dávno Tonda v pohádkové knize, kterou si přinesl ze školy. A Matějovi se u potoka zdálo, že on je tím zakletým princem, že ho začaroval zlý čaroděj v kulhavého mrzáčka, že ho vyhnal z jeho králov­ ství do této škaredé chalupy, že ten protivný švec Verpánek je taky nějaký černokněžník a ti jeho kluci malí čertíci, kteří ho mají trápit, a nejhorší z nich je Karel; to bude sám Luciper. A ta teta Verpánková je asi čarodějnice, ale není tak zlá jako on, strýc, který ho každý den bije, af udělá co dobře nebo zle... 23

Chlapec usedl k potůčku na trávníček, zahleděl se do vody, pozoroval, jak vlnky skákají přes ka­ meny, jak to všecko žbluňká, jak přilétají včeličky a napájejí se, jak bzučí mile a odlétají, jak i krásný motýl usedl nad potokem na větev a vyhříval se v teplé záři sluneční.

A jsem-li zakletým princem, kde je mé království? myslel Matěj. Kdo mě vysvobodí? Kdy přijede ten rytíř, aby mě vyrval z moci těch čarodějů? A přijde-li, jak to udělá? Kam mě pak odveze? Posadí si mne na koně, švihne jej proutkem, a už se poneseme po cestě vzhůru k lesu, pryč, pryč, daleko, da­ leko ... I Matěj si vzpomněl, že v té jedné pohádce bylo o královně a královi, kteří čekali svého zakletého syna. A ten rytíř, který ho vysvobodil, přijel na koni k nim, do královského zámku, a tam ho už všichni čekali, hudba začala hrát, zvony zvonit, trubači trou­ bit a lidé jásat. A ze zámku vyšel král, princův otec, a za ním královna — matka. A chytila prince do ná­ ručí a líbala.

Hrbáček zavřel oči a v duchu to viděl všecko tak živě, tak krásně, že se mu zdálo, že on je tím prin­ cem, tím šťastným synem královským. A pojednou se ho zmocnila taková podivná touha, která se již dříve v jeho nitru matně hlásila, tak divná, tajemná, že ani nevěděl, co to je, odkud se to béře. Teď za­ čínal chápat. Bylo mu pojednou, jako by se v něm něco probouzelo, nějaká zvláštní touha po něčem, 24

po někom, touha, která ho celého naplnila, celou jeho duši, celé jeho nitro. Otevřel oči a zadíval se k nebi. Krásné, bílé oblaky plynuly po modré obloze a Matěj v nich viděl obrovský hrad s věžemi, s branou, hle, tam vy­ cházejí lidé a mezi nimi vpředu královna. Dívá se na něho, usmívá se, kyne mu ... Zavřel znovu oči. Obraz se opakoval. Znovu ji viděl a byla tak krásná, tak milál A on se cítil zase princem a snil, jak běží k té královně, jak ona otvírá náruč, jak mu jde vstříc a on běží, ne, letí přímo k ní — a nemá již hrbu ani nohy kratší: je oblečen v krásné roucho, na hlavě má ko­ runku ze zlata — právě jako ta královna — jeho — maminka... Maminka? Chlapec pojednou otevřel oči a zachvěl se. Co ho to napadlo? Maminka? Má on také maminku? Podíval se na své roztrhané šaty a vzdychl zhlu­ boka. Všecky děti mají maminku i tatínka, jen on nikoli. Viděl včera, jak Martínkova Anička běžela domů, jak její maminka ji vzala do náruče, jak ji lí­ bala, k srdci tiskla, jak na ni něžně volala: »Dítě moje zlaté, drahé, moje potěšení, mé sluníčkol< A Anička ji vzala okolo krku, tiskla svou hlavičku k její tváři, nechala se hladit, líbat, laskat. Jeho nikdo ještě nevzal do náruče, nikdo ho ne­ políbil, nepohladill Což on nemá maminku? 25

Vzpomněl si, jak před několika týdny byl daleko, daleko, kam pro něho přijel ten zlý policajt. Teta Kudrnáčová nebyla jeho maminkou, strýc Kudrnáč nebyl jeho tatínkem. Sami mu to řekli. Ani rádi ho neměli, vždy čekali, kdy přijdou na něho peníze, ale aspoň najíst mu dali. Pak ho ten zlý policajt odvezl, teta plakala, ale vydala mu ho, ani trochu nebrá­ nila. A on musel s ním, byl od něho ve vlaku a po cestě bit, musel s ním, musel ...Au toho starostyl Ta teta starostova nebyla zlá, najíst mu dala, obrá­ nila ho, ale nebyla jako Aniččina maminka: vydala ho ševci Verpánkovi, neobránila, když ji tolik prosil... Proč aspoň ona není jeho maminkou? Ale musím míti maminku, řekl si pojednou chlapec. Každé dítě má maminku I A Verpánek mu nedávno nadával, bil ho, když se vrátil z hospody-. >Aby ho hrom zabil, toho kluka, i tu jeho vydařenou mámu...l< Má tedy mámu, musí ji mít, a je vyda­ řená I Co to je »vydařená«? A kde je? A zase si vzpomněl, že u starosty mluvili cosi o Páně Matysové. Kdo to je? Je to snad ta jeho ma­ minka? A kde je? Proč nepřijde? Proč ho neobrání, když ho Karel tluče a Švec pohlavkuje? Proč se ho nezastane, když teta Verpánková mu nadává par­ chantů, mrzáků, hrbáčů? Proč ho neodvede, když ho Tonda kope a vyhání? Malý chlapec se přikrčil pod olši, zakryl slabými ručičkami tvář a ani nezpozoroval, že se mu po tváři hrnou slzy jako hráchy, že padají na čerstvou tra­ vičku, na modré pomněnky ... Plakalo dítě, plakalo, 26

ani nevědělo, proč. V jeho srdci se probudila touha po teplu, po lásce, jíž nikdy ještě nezakusilo, po by­ tosti, jíž nikdy nepoznalo, po matce I Slunéčko lilo teplé paprsky na zelené olše, kou­ palo se v čisté vodě horského potoka, a stíny staré olše plašily motýly a broučky. Pod olší se krčilo dítě zapomenuté, vystrčené z lidské společnosti, jež se na něho dívala neprávem jako na vyvrhele a jež tu před chvílí usnulo a snilo o největším štěstí a blahu: Jak našlo maminku, jak je vzala do náruče, jak je hladí, laská, líbá. Neforemná hlavička mu klesla na prsa, široká ústa se ještě více rozevřela a dítě se blaženě usmívalo. Ano, viděl ji, viděl, a byla tak krásná, milá, jako ta královna z pohádky, tiskla ho k srdci, hladila, líbala. Cítil teplé polibky na tváři, ba i na ústech, ale zase takové divné hlasy, kňučení, ba štěkání.

Trhl sebou a otevřel oči. Vedle něho stál pes Ořech, kňučel, štěkal, lízal malého kamaráda, aby ho probudil Jindy by ho byl chytil okolo krku a přitiskl k sobě. Nyní však se na něho zamračil a odstrčil jej od sebe: »Táhni, nechci těl« Namáhavě vstal a odcházel. Pes za ním, ale jen se plížil, jako by se bál, že bude zase zahnán. Chlapec se obrátil. Bylo mu pojednou psa líto, zastavil se, vzal jej okolo krku a hladil. Vtom však zaslechl ostrý hlas: »MatějiI MatějiI Kde je zase ten kluk?« Poznal tetu Verpánkovou, zachvěl se. V první 27

chvíli se chtěl ukrýt, ale bylo pozdě. Zahlédla ho a pohrozila mu. »Kudy se touláš, darebáku? Nevíš, že máš být doma a kolébat? Za toto tě živíme? Honem, skočíš mi ke kupci pro sůll< Beze slova se přiblížil a v strachu hleděl, nebude-li zase bit. Hodila mu korunu: »Běž honem, přines solil« Sel ke kupci, ne však rád. Bylo to vedle školy a obyčejně tam stálo plno kluků, kteří na něho uka­ zovali a posmívali se mu. I dnes tam nalezl několik chlapců, kteří na něho začali pokřikovat: »Hrbáči Mrzák! Cizák!« Nevšímal si jich, koupil sůl a chystal se k domovu. Vtom vy­ razil ze školy Jožka Vodrážkův a spatřiv Matěje, vy­ razil radostný křik: »Chyťte hol Režte hol« A pustil se za ním. Matěj se dal na útěk. Běží s kopce dolů, kulhá, zahne okolo školy na silnici, ale v tom klopýtl a upadl. A již tu byl Jožka. »Tys mi dal kamenem, ty kluku hrbatáI Víš, tam u starosty! Počkej, já ti to vrátím!« Skočil na Matěje. Ubohý chlapec se jen přikrčil, přivřel oči, chytil se za hlavu. Cekal rány. Pojednou se nad ním ozvalo: »Nechej ho, Jožko! Na takovém chudáčkovi chceš zkoušet sílu? Pojd se prát se mnou!« Matěj se ohlédl. Nad ním stál velký, silný hoch asi dvanáctiletý, zavalitý a chytil Jožku za ruce. 28

»Jdi ode mne, Toníku 1« vykřikl Jožka. »Dal mi ka­ menem.< »Jistě jsi mu ublížil. Je to hanba, že se sápeš na takového chudáčka.« »Jdi svou cestou 1« »Nenecháš-li ho ihned, natluku til« A chytil v zá­ pětí Jožku za krk a mrštil jím o zem. »Však já se ti pomstím, Tondo 1« Vstával Jožka a odcházel. A ještě jednou se obrátil, pohrozil pěstí Matějovi a vykřikl: »A tobě nejvíc, ty hrbáčiI Uvidíš 1« »Nic si z něho nedělej, Matýsku,« těšil ho Toník. »Já tě obráním.« »Cí jsi?« hleděl na něho Matěj s úctou. »Sámalův Toník. Víš, my zůstáváme tamto nad rybníkem.« »Jsi hodný, žes mě obránil.«

IV. NENÁVIDĚN.

Verpánkova chalupa stála na horním konci vsi v stráni. Byla zešlá, krytá došky ztrouchnivělými, které dával na střechu snad již Verpánkův pradě­ deček. Nebylo proto divu, že v čas dešťů jim teklo až do světnice. Za přední místností, odkud bylo viděti přes cestu na potok a do protější stráně, byla síňka, odkud se vycházelo na dvorek, za síňkou chlév, kde měli v tu dobu dvě hubené kravičky, te­ 29

látko a za dveřmi kozu. V pravém úhlu se tlačila ke stavení stará stodůlka, která měla střechu ještě horší. Vrata napolovic vyvrácená dovolovala slepicím, hu­ sám, kozám a jiné cizí havěti přístup až do >plívněHm, což nemám ženu a kluky, aby za mne pra­ covali? Už jsem se dost v životě nadřeli« >Je to vidět l< Verpánkova žena byla dobré, hloupé stvoření. Mnoho nemluvila, chodila přihnutá, neučesaná, umazaná. Jaká byla v chlévě, taková i v kuchyni. Ani při vaření si ruce neumyla. Při práci si pobroukávala, mluvila pro sebe; jen když se rozzlobila, spustila křik a nadávala. Z jedenácti dětí jim pět již umřelo. Nejmenší Jirka neuměl ještě chodit; ležel celé dny v kolébce a Matěj ho kolébal. Dítě bylo dobré. Verpánková si libovala, že ani plakat neumí. Většinou spal, protože mu máma dá­ vala odvar z makovic, a to prý je nejlepší prostře­ dek, aby byly děti zdravé I Dávala odvar i starším dětem, aby byly hodné i moudré. Pan řídící však měl o nich jiný názor. Ří­ kával, že Verpánkovy děti jsou nejhloupější z celé vsi. Prý proto, že otec pije kořalku a matka jim dává odvar z makovic. Neměl tedy Matěj s malým Jirkou mnoho práce. Jen když se probudil, dal mu napít >čaj«, jejž tu máma připravila, a když dítě zase usnulo, odešel Matěj na dvůr, aby si pohrál s Ořechem. V takovýchto chvílích byl nejšfastnějším člověkem na světě. Nikoho doma nebylo, nikdo mu nenadá­ val, nikdo ho nebil. Mohl dělat co chtěl, mohl si hrát nerušeně se psem, běhat okolo chalupy, dělat v stráni díry a na potoce mlýnky. Když však se blížilo po­ ledne a přišla >mámaMáma< s dětmi sklidila seno, uklidila je na půdu a zase bylo práce méně. >Táta< přišel domů jen křičet, nabil dětem i >mámětátu< vcházet zuřivého do stavení, utekl. A to bylo jeho štěstí. Tak bylo i jednoho odpoledne, po obědě, kdy měli bramborové knedlíky. »Táta« přišel z hospody, nadával všem, že jsou lenoši, že nic nedělají, a ta »máma« líná že by jen ležela, děti k ničemu nevede, ani jich neumyje, že je hloupá jako poleno, jako ta žebřina. »Máma« s počátku pobroukávala, odporo­ vala, ale když viděla, že »táta« bere hůl, utekla do 32

stodoly. Děti za ní. Jen Karel se otci postavil na odpor, hůl mu vytrhl, strčil do něho, až se převrátil na postel, a tam ho bil hlava-nehlava. Když pak se »táta« vzpamatoval a po nezdárném synovi se oto­ čil, byl již'Karel za dveřmi. Matěj nečekal na výsledek domácí vojny; utekl do vsi. Sluníčko hezky svítilo, ptáci mile zpívali, včeličky přívětivě bzučely a venku bylo tak překrásně I Matěj odešel k rybníku, sedl si na hráz a díval se, jak se děti šplouchají na druhé straně u olšin a vrb, kam si uložily šatečky. Smál se, když hoši po sobě stří­ kali, vyskakoval, když jeden druhého strkal do vody, a lekal se, když se některý ponořil, aby se neutopil. »Matěji, pojcf se s námi koupatl< Zavrtěl jen hlavou a sedl zase smutně na hráz. Chvíli ho škádlili, ale až k němu plavat si netroufali, protože u hráze byla zrádná hlubina. Nad rybníkem stála chaloupka, před chaloupkou zahrádka, na zahrádce třešně a už se zapalovaly. A pod třešněmi nějaká žena. Dívala se chvíli na děti, ale pak odešla do chaloupky. Matěj se na ni ohlédl. Byla již starší, ale pěkně vyhlížela. Zdálo se mu, že by se jí bát nemusel. Měla takové dobré oči... A zase se zadíval na druhou stranu rybníka, na výskající děti, na stříkající vodu, na protější vrby a olšiny. Až pojednou zaslechl za sebou tiché kročeje, a než se nadál, ucítil prudký náraz do zad, až se převalil, a vtom bácl A letěl zrovna do rybníka. Za ním dábelský smích: »Tak, hrbáči, tecf jsem se ti 33

pomstili« Poznal Jozkův hlas, ale již nic neviděl. Cítil, že se voda nad ním zavřela. Chtěl otevřít oči a vy­ křiknout, ale nemohl. Do úst se mu nabírala voda, dusil se. Třepal rukama i nohama, ale marně. Po chvilce cítil, že se dostal nad vodu, ale v zápětí, jen co stačil vydechnout a vykřiknout, znovu zmizel pod vodou. Bylo mu tak hrozně a zdálo se mu, že je konec všemu. V hlavě mu začalo hučet, jako když se žene prudký vichr, nato jako by něco kolem něho hvízdalo, pískalo, před očima se mu dělala světélka, ale ta hned zhasínala, a Matěj cítil, že ho něco táhne do hlubin. Ještě jednou se pokusil vyskočit, rukama třepat, ale ruce i nohy byly jako z olova, bez vlády,hučení sláblo, kolem něho se uhostila tma, a pojed­ nou jako by slyšel slabý hlásek někde zdaleka, z ne­ známa, hlásek byl čímdál slabší, až se ztratil úplně. A to už Matěj o sobě nevěděl. V té chvíli se strhl na druhé straně rybníka po­ křik. Děti zahlédly, jak Matěj spadl do vody. Jeden hoch za druhým vyskákali z rybníka a s křikem se vrhli všichni k šatům. Neoblékali se, jen šaty pochy­ tali a pryč, pryč od vody! Vtom se objevil na druhé straně pes. Byl to Ořech. Zahlédl nedaleko, že jeho kamarád zápasí ve vodě. V okamžiku skočil za ním, plaval k němu a po chvilce ho chytil za šaty. To už Matěj o sobě nevěděl. Dobré zvíře táhlo dítě k břehu. Vrčel, supěl, ale nepopustil. Po veliké námaze se mu podařilo vytáhnout chlapce z vody. Hrbáček ležel na hrázi bez sebe, pes u něho, skučel, olizoval mu ble­ dou tvář, jako by ho chtěl přivolat k životu, a když 34

se mu to nedařilo, sedl si vedle něho do trávy a za­ čal výt. Z nedaleké chaloupky vyběhla žena. Byla to ona, která se před chvílí dívala na děti. Běží, sotva dechu popadá, rovnou k rybníku. Viděla, jak se pes na­ máhal dítě vytáhnout, jak je olizoval, jak vyl. Skočila k dítěti. Leželo tu bezvládné, zsinalé, mokré, oči přivřené, ručičky zaťaté. Rychle ie obrá­ tila na bříško, hlavičkou dolů, aby mu z úst vytekla voda, a začala je křísit. Konečně otevřel chlapec oči.

»Chvála Bohul« zašeptala žena. »Neboj se, chla­ pečku, já ti pomohu,« zašeptala, vzala jej do náruče, namáhavě scházela s hráze a nesla jej ke své cha­ loupce. Věrný pes se otřepal a běžel za ní. Sel právě okolo starý Skrdla. Zahlédl celý výjev, měl dost času, aby přispěchal dítěti na pomoc, ale nešel. Jen silně zabafal, vypustil kouř z úst, odplivl si a zabručel: >Eh, nesmysli Proč ho tam nenechala? Měla by obec po starosti.. 1«

Malý mrzáček v té chvíli ležel již u »tety Poříz­ kové« na posteli. Až nyní si uvědomil, co se s ním stalo. Nepromluvil, jen bázlivě hleděl kolem sebe, a bylo mu divné, že ta stará teta s něho tahá špi­ navé hadérky, že ho omývá, hladí, laská, pěkně k němu mluví, že shání v truhle prádlo, že ho do něho obléká a ukládá do čistých peřin. »Neboj se, chlapečku, u mne se ti nic nestane,« hladila ho po tváři. »Kde to jsem?« myslil si hoch. »Ci jsem již na 35

jiném světě? Umřel jsem snad již?« Zavřel oči a přál si, aby se už nikdy nemusel vrátit na svět... »Bolí tě něco?< ptala se ho. Zavrtěl hlavou. Vi­ děla, že se mu chce spát, přikryla jej, a když sku­ tečně usnul, odešla tiše ze světnice. Ubohý hoch spal dlouho. Sluníčko se již sklánělo nad lesy, když se probudil. Nedaleko u stolu seděla ta dobrá teta a čtla z veliké knihy. Podívala se na něho přes brýle a usmála se. »Nic tě nebolí?«

Zavrtěl jen hlavou. »Máš hlad?«

Neodpověděl. Namáhavě vstal. »Počkej, hošíčku, dám ti trochu kávy.« Odběhla a po chvilce mu při­ nášela hrníček s kávou a nějakou buchtu. Neměl zrovna chuti, ale napil se.

»Jsi Verpánkův Matěj?« Přikývl. »Strčili tě do vody?« »Jožka.« »Ten uličníkI Ale nehněvej se na něho, hošíčku. Až si Jožka zamiluje Pána Ježíše, bude z něho jiný hoch.« Podíval se na ni překvapen. Napil se zase a mlčel. Vtom někdo zabouchal na vrátka. »Teta« Poříz­ ková vstala a šla otevřít. Venku stál Verpánkův Karel. »Není tu náš kluk?« »Malý Matěj?« »Náš hrbáč. Jdu pro něj. Prý se zmáchall Však mu táta natlučeI Nemůže být doma?« 36

>No, no, pomalu, hochuI Nesmíš být na něho tak zlý. Kluci mu ublížili.« >Má jít hned domůl« »Půjde. Počkejl< Než přišli do světnice, byl již Matěj na nohou. Hledal mokré kalhoty. »Chceš již odejít?« ptala se udivena. »Musím domů,« promluvil. »Kde mám kalhoty?« »Počkej, jsou mokré. Snad tu najdu něco po dě­ tech.« Hledala v truhle, až vytáhla staré šatečky a chlapce oblékla. »Ty staré tu necháš. Nestojí za mnoho.« »Pojd již, kluku 1« bručel Karel. »Táta doma nadává.« Chlapec si povzdychl a bral se ze světnice. »Po­ čkej, vezmi si totol« Dala mu do ruky kus buchty a pohladila ho. »A neboj se, Pán Bůh tě má rád.« Pohlédl na ni překvapen a téměř se usmál. »Taky poděkuj, hlupáku 1« okřikl se na něho Karel. »Bud na něho hodný, hochu « napomínala žena. »Je to sirotek a nemá nikoho na světě.« Zabručel cosi a hnal chlapce po cestě před sebou. V.

PODIVNÝ OKRYT.

Verpánkovi by se byli o chlapce nestarali, kdyby byl navečer nepotkal starosta ševče a nedomlouval mu. »Jářku, Verpánku, ty se o to dítě nějak divně 37

starášl Je prý pořád bito, zvláště když přijdeš z hos­ pody, ani najíst mu pořádně nedáš, je jako >blejskota< průsvitné — a dnes se ti málem utopilo.« Švec se dopálil. >Já že se o kluka nestarám? 2e mu nedám najíst? 2e ho biji? A vy své děti ne­ bijete?« >Nic se nerozčiluj,« klidně odvětil starosta. >Víš, co se stalo loni kováři, když se mu utopil v rybníce chlapec, jaké měl vyšetřování, a ještě byl u soudu pokutován pro nedbalou péči o dítě. Mrzelo by tě po celý život, kdyby se chlapec byl doopravdy utopil.« >O ničem nevím.« »Tvůj pes prý jej vytáhl. Máš štěstí. Dítě nemá ni­ koho, žije bez lásky na světě.« Verpánek přišel domů rozzloben. Vynadal ženě a vzal na ni hrábě, jež nechala právě stát u dveří. Musela utéci. A hned poslal Karla pro Matěje. Když Karel chlapce přivedl, byl již sice trochu uklidněn, ale dítě dostalo výprask. »Kluk mizerná, od světa utržená, toulá se to po světě, div se to neutopí, ač by toho škoda nebylo. A ted mi bude starosta vyčítat, že to žije bez lásky na světě! Kdo by to taky mohl mít rád, takového skrčka paličatého, pajdavého, šmatlavého, hrbatého!« A když se znovu rozehnal po chlapci a začal zuřit, vyrazil hoch ze dveří a utekl. Švec si sedl za stůl, ještě chvíli láteřil a poté ode­ šel do hospody. Musel tu zlost uhasit. Karel se ve stodole smál, jak se táta zlobí a jak ten hrbáč do­ 38

stal. Máme se vrátila z chléva, kam se byla ukryla, broukala v světnici, vzala dítě z kolébky a odešla kamsi na besedu. O Matěje se nikdo nestaral. Když pak se úplně setmělo b Verpánková se vrátila domů, zapomněla na všecko. Až po nějaké chvíli si vzpomněla na sirotka. »Jářku, Tondo, jdi se podívat po tom klukovi I Snad je někde ve stodole.« Hledal Tonda, hledal Karel, ale po hrbáčkovi ani vidu, ani slechu. Ptali se po chalupách, neviděl-li ně­ kdo kluka, ale po něm jako by se byla země slehla. Když pak přišel táta v noci domů, ani se mu ne­ zmínili, aby nedělal rámus, a on se v opilosti neohlédl po prázdné lavici u kamen, kde chlapec spával. A kde byl Matěj? V strachu, aby nebyl bit, proklouzl mezi dveře na dvůr, vyrazil na cestu k potoku a pustil se na­ horu za chalupu. Slyšel za sebou křik, nadávky, a tak se hleděl ukrýti někde, kde by ho »táta« nenalezl. Nejdříve zaměřil na své místečko pod olšemi a vrbami, kde nejraději sedával a přemýšlel o zakletém princi a jeho mamince. Ale když slyšel, že lidé okolo po­ toka jezdí, odplížil se na cestu, rozhlížel se na vše­ cky strany, a když neviděl nikoho, přikrčen prchal dále k lesu, kde se cesta zahnula přes potok nad hlubokou úžlabinu. Byl zde již mnohokrát a nejvíce jej vábila tato strž několik kroků nad potokem, přes niž šla cesta nad širokým kanálem, skrze nějž v době dešťů tekla s hukotem kalná voda do potoka. To byla 39

jeho schovávačka. Sem zaměřil, ohlédl se na všecky strany, skočil do strže a ve chvilce se krčil pod cestou v kanále. Připadal si jako princ z pohádky, ukrytý na svém kamenném hradě daleko od zlých lidí, kam čarodějníci nevniknou. Pozoroval, že tma houstne, že obrysy lesů pomalu splývají s oblohou, slyšel, jak z lesů cosi šumí, jak někdy něco zahouklo, snad sova, snad zvíře. Toho se hoch nebál; spíše měl strach před lidmi, před těmi zlými, necitelnými lidmi, kteří neměli v srdcích ani trochu lásky, jen zlobu a nenávist, kteří mu denně ubližovali. Pojednou zaslechl, že od lesa cosi hrčí. Přikrčil se jako zajíc. Blížilo se to k němu, hrčelo a dupalo, i hlasy divné rozpoznal. Konečně se to přiblížilo do­ cela blízko. Snad to nejde zase nějaký černokněžník, aby ho zaklel v divoké zvíře nebo v ptáka a od­ vlekl si jej daleko, daleko na svůj hrad? Přikrčil se úzkostlivě ke stěnám roury, ani nemukal. Pojednou se ozval hřmot zrovna nad jeho hlavou. Ale vzpama­ toval se a uvědomil si, že musí býti nyní zticha, aby se neprozradil, aby ho ten černokněžník nesebral. Konečně se hluk vzdálil. Slyšel, jak to hrčí už dole u potoka, pak se to ztrácelo v dáli. Zvědavost mu nedala. Pomalu vylezl a opatrně se rozhlédl. Sám sobě se zasmál. Zahlédl v rostoucí tmě, že to kdosi jede s vozem, snad veze dříví, snad něco jiného. Oddychl si zhluboka. Vlezl znovu do roury, přikrčil se a zavřel oči. A zase musel myslet na toho prince z pohádky, jak ho ten rytíř vysvobodil, posadil na svého koně 40

a jel s ním daleko, daleko, až přijeli k zámku, kde byla jeho maminka a tatínek. A zase ji viděl, jak mu šla vstříc, a byla tak krásná, tak milál A ten princ seskočil s koně, běžel jí naproti, ona jemu také, při­ vinula ho na srdce a líbala na ústa a na čelo. O, to bylo krásněl Chvíli tak seděl skrčen se zavřenýma očima, až ho zase vytrhlo nějaké divné zahoukání z lesa. Za­ tajil dech a naslouchal. Snad to je vlk, snad medvěd, myslil si, ale ti ho zde nenaleznou I A kdyby, vlk a medvěd jsou jistě milosrdnější než lidé, kteří nemají v sobě ani trochu lásky. Znovu začal přemýšlet a vzpomněl si na rybník, kde se dnes topil, jak tam spadl, jak se udělala okolo něho tma, jak nemohl vyrazit, až nevěděl, co se s ním děje, jak slyšel z dálky takové divné hlasy, a ty slábly, slábly, až neslyšel nic a nevěděl nic. Až jak se potom probral, pes Ořech u něho, ten dobrý pes — kamarád, který prý ho vytáhl z vody, a jak ho ta teta odnesla a uložila do postele. Viděl jasně její milou tvář, její dobré oči, jak se na něho mile dívala a usmívala, ne jako >máma< Verpánková, ta bručivá, zlobivá ženská, ne jako ten švec Verpánek, kte­ rému musel říkat >tátaJen aby se ti, hochu, nic nestalo I Pojdme raději domúl< Vzala ho za ruku. Ještě jednou se ohlédl na hořící stavení. Praskalo to, plápolalo, do toho se ozýval pokřik, volání, troubení, bučení dobytka. Jedna hrůza. »Neboj se, už to dlouho nebude trvat. Stodola a kůlny jsou zachráněny.« A bylo to pravda. Ohně ubývalo, a kde se uká­ zaly jiskry a ohrožovaly protější budovy, v zápětí je uhasily mocné proudy vody. Chrlily ji stříkačky bez přestání na střechy, že to jen hrčelo, a bylo již viděti, že je oheň zdolán.

Tetička přišla s Matějem domů. Z okna se ještě dlouho dívali, jak oheň na horním konci vsi dohasíná. K nebi se vznášely už jen kotouče popelového dýmu a páry. Přiběhl k nim Toník Sámalův. »Tetičko, to byla hrůzaI Už je po ohnil Jen přední krov shořel. Sta­ vení je klenuto, oheň se do světnic a chlévů nedostal. To je štěstí 1« Té noci spali neklidně. Matějovi se zdálo, že zase někde vylétne oblak kouře a za ním plameny. Vy­ křikoval ze spaní a bál se. Tetička ho konejšila, aby se nelekal, že jsou v Boží ruce, že se jim nic zlého nemůže stát. A tak konečně usnul a spal až do rána. A sotva ráno vstávali, bouchal někdo na vrátka. Tetička nemohla svým očím ani věřit: před ní se objevil starý Skrdla, tentokrát bez dýmky, kterou při ohni ztratil. 80

»To se divíš, osobo, že jdu za tebou?« začal. Přikývla. »Víš, nedá mi ,musím.« Odkašlal a vešel do světnice. Matěj se zalekl a ukryl se za tetiččiny šaty, visící u kamen. >Kde máš toho kluka?« »Matěji, MatýskuI Kde jsi se ztratil?«

Hledali ho, až ho konečně vytáhli z šatů. »Pojď sem, kluku,« usmíval se starý Skrdla. >Já jsem na toho hrbáčka po Fáně Matysové vždycky nadával, hněval se, že dítě bude obci jen na obtíž, že s ním bude outrata na outratu. Včera však jsem se přesvědčil, že jsem mu křivdil. Nebýt Matěje, sho­ řel mi celý statek a byl bych přišel o velké peníze.«

»Tomu nerozumím,« ozvala se tetička.

»Inu, nerozumíš. Tento hoch,« ukázal na Matěje, »první uviděl kouř a přišel mi to říci. A nalezl mé ztracené peníze — a všecky mi je poctivě vrátil. Pojď sem, chlapče,« přitáhl jej k sobě, usedaje na židli. »Neměl jsem ho rád, přiznám se. Člověk je ně­ kdy divný tvor. Hm, nediv se, obecní pokladna prázdná a vydání dost. Ale křivdil jsem mu.«

Znovu si odkašlal a hmatal po kapse. Tentokráte zapomněl si odplivnout. Po chvilce vytáhl z náprsní kapsy peněženku, vyňal dvě stovky a položil je na stůl. »Dej mu to do záložny, osobo 1« A než se vzpamatovala, byl pryč. 81

IX. MATEJ CHODI DO ŠKOLY.

Malý Matej musel do školy. Už před prázdninami byla s ním tetička u zápisu a předem mu koupila slabikář, tentokráte nově zavedená »Poupata«, a no­ vou početnici. Připadal si, že je nejšfastnějším člo­ věkem na světě. To bylo otázek a vyptávání, že mu tetička nestačila ani vysvětlovat, co znamená ten obrázek, co onen, proč jsou tu dvě jablíčka, proč tam zase tři, proč má ten kominík umazaný obličej, proč chodí v zimě bos, jen v pantoflích, proč neumí již čisti na poslední straně, proč umí počítat jen do pěti. Někdy se musela tetička jeho nápadům srdečně zasmát. A tak když měl jiti prvně do školy, nemohl se už ani dočkat. Myslím, že té noci ani nespal. První byl ráno na nohou, a než se tetička probudila, stál již u její postele umyt a oblečen. »Tetičko, tetičko, kdy už půjdeme do školy?« Tetička si protřela oči. »Ale, hochu, vždyť je te­ prve půl páté hodiny!« Jdi si ještě lehnout!« Ale Matěj že už ležet nebude, že jí uvaří snídani, že jí všecko udělá. Musela vstát. »Ale, dítě, dnes si vezmeš sváteční šaty. Tyto si necháš, až přijdeš ze školy.« A tak se musel ještě jednou převléknout. Slabikář a početnici měl již v kabele, kterou mu přivezla ne­ dávno Liduška z Prahy. Ani se nepochlubil, že s ní 82

spal celou noc. Tentokráte od rozčilení valně ani nesnídal. Ještě si za králičky zaběhl, trochu se s nimi pomazlil, zavolal na slepičky a husy, rozloučil se i s kozami: »Počkejte, vy kozy, já už jdu do školyl Naučím se číst a psát!« Ale kozy jako by se mu posmívaly, jen zamečely, a slepičky se valně po něm ani neohlédly. Jen husy zakýhaly jako na pozdrav, když se ubíral s tetičkou z chalupy. Vykračoval si hrdě po vsi. Vytrhl se tetičce z ruky, že už je velký, že půjde sám. Hlavu zvedl do výše, jen ten hrbeček mu překážel, a levá nožička, kratší než pravá, mu dělala při chůzi nesnáze; kulhal. Zanedlouho je dohonil Toník Sámalův. Pěkně te­ tičku pozdravil a hned se k nim přidružil. Usmíval se na Matěje, že už bude mít spolužáka, že budou chodit spolu, jenže Toník chodí už do druhé třídy, kdežto Matěj musí do první. Potkávali děti větší i malé, někde vedly maminky děvčátka a chlapečky uplakané, jinde si malí žáčkové srdnatě vykračovali, hrdě, že jdou již do školy. U první třídy byla tlačenice. Bylo tam plno ma­ minek, někde i otcové, malí drobečkové ustrašeně hleděli, jak je tam pan řídící zapisuje, jak vítá ro­ diče, jak s nimi laskavě promlouvá. Některá mamin­ ka strčila panu řídícímu do kapsy korunu, jiná kornout cukroví pro ustrašené děťátko, které se jí drželo za sukně a plakalo. >No, Matýsku, také jsi přišel?« usmál se na něho starý pán a pohladil jej po hlavě. 83

Podíval se na něho zmužile. >No, ty se bát nebudešl« usmál se pán. Pohovořil cosi s tetičkou a po­ sadil chlapce do první lavice. >Je malý, musí býti vpředu.« Tetička byla tomu ráda. Přikazovala Matě­ jovi, aby pana řídícího pěkně poslouchal a dával pozor. Sliboval kývnutím hlavy, uložil si hned věci do lavice a hleděl na tabuli, kde bylo několik velikých obrazů a na nich slepice, husy, kachny, ovečky, houfec dětí, jež se držely za ruce a dováděly na zelené louce. To se Matějovi nejvíce líbilo a nemohl se na ty veselé děti vynadívat.

Mařenka Tichá však se vtom dala do pláče, že tady nebude, že půjde domů za maminkou, a hned vstávala a utíkala ke dveřím. Ale už tu byl pan ří­ dící, vzal ji pěkně za ručičku, pohladil ji, sáhl do kapsy, vytáhl kornout cukroví: »Kdepak, děťátko, nyní ještě domů nepůjdeme, až za chvíli. Kdopak by si tady s námi hrál? Kdo by se na nás pěkně usmíval? Podívej se, tady máš cukroví, je takové dobré, sladké, jé, to je dobrél Ochutnej 1« A Mařenka strčila jedno do úst, olízla se a usmála. A dala si říci, sedla si do lavice a přestala plakat. Ještě vzadu některé děti naříkaly, Jeníček Nekvasilův si položil kučeravou hla­ vičku na lavici a spustil takový nářek, že by se byl nad ním kámen ustrnul. Ale pan řídící vytáhl ze skříně vycpaného kocoura, postavil jej na stůl, a div divoucíl Ten kocour začal mňoukat a mňoukal tak opravdovsky, že Jeníček zapomněl na pláč, zvedl hlavičku, vyvalil oči a koukal, co je to tu za kocoura, 84

že tak mňouká. A najednou vykřikne: »Jé, to je náš kocouři« Pan řídící se usmál, kocour přestal mňoukat a už tu byl Jeníček, u samého stolu, kouká, kouká na kocoura, ale po chvilce zavrtí hlavičkou: »Není to náš kocouři Ten by mě poznal a poškrábal by mě.< Pan řídící vytáhl ze stolu sáček cukroví, šel mezi lavice a každému dítěti strčil do ručičky několik slad­ kostí. Tím si je rázem koupil. A což teprve, když jim začal vyprávět pohádku o červené Karkulce, která měla červený šáteček na hlavičce a šla do lesa za babičkou! To děti vyvalovaly teprve oči a ani ne­ dutaly, když se dozvěděly, jak tu babičku a Karkulku snědl vlk, ale myslivec mu rozpáral břicho a obě mu z břicha vyskočily. I obrázek jim pověsil na tabuli, jak ta Karkulka mluví s vlkem a drží na ruce košíček s dárky pro babičku. Matěj mohl na tom oči nechat. Ještě jim pan řídící všelicos vyprávěl, až je roze­ smál, napomenul, jak se mají chovat ve škole, jak na návsi, a pak je poslal domů. Matějovi se to zdálo příliš krátké, byl by poslouchal do poledne. Utíkal pak ze školy rovnou domů a vyprávěl tetičce, jaké to bylo krásné, zvláště o té Karkulce, o vlkovi, že měl velikou hubu a zuby, ba i vousy naježené, ale ten myslivec, pane, ten byl chytrák, ten se ho nebáli A břicho mu rozpáral a babičku s Karkulkou vysvo­ bodili >Tak se ti ve škole líbilo?« »Líbilo, tetičko, odpoledne půjdu zase. A přinesl jsem vám kousek cukroví, co mi dal pan řídícíl« 85

Musela si od něho vzít, s takovou radostí jí je podával. A tak začal chodit Matěj do školy. Ubíhal den za dnem, týden za týdnem, malý žáček se naučil slabikovat a počítat a doma čítal pilně a otázek měl tolik, že tetička nestačila ani od­ povídat. A když se šla jednou na něho zeptat, po­ kyvoval starý pan řídící hlavou: >Z Matěje něco budel Je mrzáček, ale hlavičku má dobrou I Zdá se, že bude nejlepším žákem z celé třídy.«

Tetička zářila radostí. Tím více si ho doma vší­ mala a počítala s ním, a když to vyprávěla Lidušce, jež zase přijela na návštěvu, usmála se dívka: »Ma­ minko, až povyroste, vezmu ho do Prahy a dáme ho do škol. Na řemeslo nebude, je sláb, studovat bude dobře.. .
To jsem rád, že tam nejsem,« povzdychl si Matěj.

»Můžeš být rád, Matýsku. Zakusil bys tam nyní hladu dost.« »A bití ještě víc.« 87

Nastal podzim. Lidé začali kopat brambory. Matěj se držel nyní Toníka, dělali si spolu na pastvě ohníč­ ky a pekli brambory. To byla Matějova největší ra­ dost. Pásávali nejraději u lesa, kde si nasbírali ve­ likou hromadu chrasti a když ji Toník zapálil, skákal Matěj radostí. Nejdříve vyrazil ze dříví kouř, pak plamen, až to zapraskalo, na oheň naházeli mokrou chvoj, aby se oblaky kouře válely po polích a lu­ kách. Říkali jim »peřiny«, skákali v tom kouři, mnuli si oči, když je kouř poštípal, a když měli hodně uhlí, zahrabali do něho brambory, znova přikládali, bram­ bory prohrnuli, dokud nebyly řádně upečeny.

A potom — ó to byly hostinyI Někdy vzal s se­ bou Toník i podmáslí nebo mléko, sedli si na mez, husičky a kozy okolo nich — a jedli, jedli, zapíjeli, že už ani více nemohli. Matěj přicházel domů uma­ zán jako kominík, ale tetička ho nevadila. Byla ráda, že má chlapec chuť k jídlu, že se má k životu. Však také na ni nikdy nezapomněl, vždycky vytáhl několik upečených bramborů z kapes a měl radost, když si tetička vzala a jedla.

»Tetičko, musíte někdy s námil My vám těch bram­ borů napečeme hromadu l< Usmála se tomu nápadu, ale jednou šla s nimi přece, když nedaleko měla kopat brambory. To bylo radosti I Tenkrát tam byla i Toníkova maminka s ostat­ ními svými dětmi a těšila se z radosti té drobotiny.

Blížila se zima. Ptáci odletěli do teplejších krajin, pole, louky a lesy osmutněly. Jen vrány poletovaly 88

po opuštěných polích a hledaly potravy. Smrky, jedle a borovice hučely chmurnou píseň přicházející zimy. Na lukách nepásly už děti husičky, kozy a do­ bytek, ani se nevalil již kouř z ohňů, neplápolaly plameny do výše. Pršelo často, ba začalo i mrznout. Některý den se vyjasnila zachmuřená obloha, slu­ níčko se usmálo na svět, ale bylo mdlé, smutné. A zase se ukrylo za mraky, z kterých začalo pršet, ba i sníh poletovat, a kraj do daleka byl jedna voda, jedno bláto. A v listopadu umrzlo doopravdy. Zima začínala nějak brzy. Před Pořízkovou chalupou zamrzl ryb­ ník. Hoši zkoušeli, jak je silný, proklubávali jej dřeváčkem, házeli po ledě kameny a vyskakovali ra­ dostí, že led brzy zesílí, že bude klouzačka.

Tetička Pořízková shromažďovala dále každou neděli děti do své světničky. Nosily jí tam bláto, ale ona nedbala. Ráda prý to po nich umyje, jen když ta drobotina neběhá po návsi a humnech, jen když se neučí zlému. Děti zpívaly, učily se pěkným ver­ šíkům, poslouchaly vypravování tetiččino, a u tep­ lých kamen byio tak milo, tak příjemno. Každou neděli ráno chodila do města do shro­ máždění. Někdy, bylo-li hezky, brávala s sebou Ma­ těje, ale když začaly plískanice, poslala jej k Sámalům a chalupu zamkla. A tak si Matěj hrál celé do­ poledne se Sámalovými dětmi, s huňatým Sultánem, a nebyla-li cesta zrovna neschůdná, chodíval před polednem tetičce po silnici naproti. 89

Nad Skrdlovým předním stavením byla již nová střecha s červenými taškami. Starý Skrdla chodíval okolo statku, novou dýmčičku v ústech, ale nějak po­ kašlával. Už se na Matěje nemračil. Kdykoli jej uvi­ děl, vzpomněl si, jak mu zachránil stodolu a kůlny a odevzdal nalezené peníze; usmál se na hocha, někdy ho vzal i dovnitř a poručil ženě, aby mu dala vdolek nebo buchtu. A malý Matěj pojal k starému člověku důvěru.

Od Skrdlova statku vedla silnice nahoru k lesu, odkud se snižovala dolů do údolí. Tam tekl široký potok, v létě téměř vyschlý, nyní však plný hučící vody. Až k lesu chodívával Matěj naproti tetičce. Tam si obyčejně sedl na mez a čekal. Bylo-li však zima, šel dál, až do lesa, a pak dolů po silnici. Někdy zaběhl až k potoku, jenž se tam vinul vlevo od silnice mezi vrbami a tratil se daleko v lesích. Ve všední den chodíval Matěj tetičce ke kupci. Nakoupil, co bylo třeba, a měl radost, mohl-li te­ tičce posloužit. I s Verpánkovým psem Ořechem se nejednou sešel a bral si ho na hraní aspoň na chvíli domů, dovolila-li tetička. A to byly radostné chvíleI Pes jako by rozuměl jeho pochvalám; skákal na něho, olizoval mu ruce, a vzal-li jej hoch okolo krku jako tenkráte v kanále pod lesem, kňučel radostí.

Jednou navečer přiběhl chlapec od kupce celý vyjeven. Vrazil do světnice, bouchl dveřmi, jako by ho někdo honil, a rychle zastrčil. 90

»Co se ti stalo, Matýsku?« překvapena ptala se tetička. »Tetičko, on je tul« vyrazil. >Kdo?
On, táta, ten... švec Verpánekl«

»Není možná.«

»Viděl jsem hol«

»Ale, hochu, jak jsi ho mohl vidět? Vždyť |e zavřen.« »Sel jsem po návsi okolo hospody. Najednou vy­ běhl ze dveří, klobouk na straně, motal se, byl opilý. A hulákal, až se lidé sbíhali.« »Opravdu? Poznal jsi jej?«

»Jak bych ho nepoznali Ale schoval jsem se, aby mne neviděl.« Tetička si myslela, že se chlapec mýlí. Ale když vyprávěl dál, že s Verpánkem byl mladý Sejrek, že mířili nahoru okolo potoka k Verpánkově chalupě, uvěřila. »Ale, Matýsku, snad se ho nebojíš? Vždyť už u Verpánků nebydlíš.«

»Nebydlím, tetičko, ale bojím se ho. Víte, on mi tenkrát sliboval, že mě zabije .. .
Jak se dostal z vězení?« divili se lidé.

Dozvěděli se brzy od serbusa. >lnu, páni uznali, že zabil dítě ve stavu opilosti. Nebyl prý za ten čin zrovna zodpověděn.« Kroutili nad tím hlavami. >To je pěkná věci Za­ bije vlastní dítě, chce zabít toho mrzáčka, chlap vrah — a oni ho pustí na svobodu I Že za to nebyl zodpověděn? A za pití je zodpověděn?« »Máme to divné zákony,« broukali sousedé. »Snadno se každý darebák pomstí: Za pár korun se opije, zabije nenáviděného soka — a vyjde za chvíli z vězení, protože za čin nebyl zodpověděni Tak může zabít bez trestu jeden druhéhol«

»Z chlapa jde strach,« poznamenal kdosi. »Potkal jsem ho nedávno, loupl po mně očima, až mě hrůza obešla. Vypadá, jako by chtěl celou ves vypálit.«

»Všeho je schopení« Matěj se bál vyjít do vsi. Sel-li do školy, počkal si na Toníka, po vyučování pak upaloval domů, jako 92

by za ním hořelo. Na horní konec vsi, kde stála Verpánkova chalupa, se vůbec neodvážil. A měl-li jiti okolo hospody, raději si zašel, aby snad náho­ dou nepotkal obávaného ševče. Byl proto raději doma nebo u Sámalů, četl pilně v »Poupatech« a počítal kuličky, fazole a hrách. Po­ máhal tetičce ve chlévě, krmil králičky a kozy, házel zrní slepičkám. Husy tetička již prodala, jen dvě si nechala >k chovu«. Na dvůr přilétali vrabci, strnadi, někdy i straka a jiní ptáci, a to vyvábilo vždy Ma­ těje ven. Mezitím ještě více umrzlo a na rybníku led ze­ sílil. Hoši se odvážili již na okraj, zkoušeli jeho sílu, udrží-li, a nedalo jim pokoje, dokud se aspoň trochu nesklouzli. Ale led nebyl ještě dost silný, odvážili se tedy jen na okraj. Ale Jožka Vodrážkův měl více odvahy než opa­ trnosti a pustil se dále od hráze. »Hoši, nebojte se, led už zdržíl Pojdte dálel« A rozběhl se. od hráze, sklouzl se vesele. Led skutečně zdržel. To mu do­ dalo ještě větší odvahy. Ještě jednou se rozběhl, sklouzl se po ledě, ale když se vracel, pojednou vy­ křikl. Led začal praskat a odvážný chlapec se náhle probořil.

»Pomoztel Topím sel« Děti hrůzou oněměly. Viděly, jak je Jožka již po pás ve vodě, jak se ještě více ponořuje, jak se chytá okraje ledu, ale on se mu vždycky odtrhl a ubohý chlapec znovu klesl do ledové vody. 93

»Jožka se topil« vykřikl kdosi. Do dětí jako když střelí. Vyrazily na cestu a pryč od rybníka I

V té chvíli stál Matěj nedaleko u chalupy. Zpozo­ roval zápas Jozkův. V jeho srdci se ozvalo cosi ne­ pěkného. Jožka se topil právě v místě, kam před půl rokem strčil jeho. Hle, jak se chytá ledu, jak vykři­ kuje, jak zůstal sám, a není nikoho, kdo by mu po­ mohl. A zlý hlas mu pravil: »Dobře mu takl Co chystal tobě, dostal sám.« Ale pojednou se Matěj zachvěl. Vzpomněl si na tetičku, jak nedávno učila děti, že máme jeden dru­ hému odpouštět, jak máme za zlé odplácet dobrým. A zase jiný hlas mu pravil: »Odpust a pomoz mul«

Tento hlas v Matějovi zvítězil. Už se nerozmýšlel. Ohlédl se. Za dvířky měla tetička dlouhé, tenké bidlo. Uchopil je a vyrazil ze dvířek. Bidlo bylo však těžké a Matěj je s námahou vlekl k rybníku. Děti byly již pryč a Jožka se dále chytal ledu, ale marně. Vždy se s ním utrhl a ubožák už ani ne­ křičel. Zdálo se mu, že mu docházejí síly, že zahyne. A skutečně byl už ve vodě až po krk, už jen ruce zvedal jako by byl bez smyslů. »JožkoI Jožko 1« ozvalo se na hrázi. »Chyt se bidla 1« Matěj přistrčil bidlo až k tonoucímu. Jožka chvíli váhal. Do úst se mu nabírala voda a hlavu vyvracel dozadu. Měl vypoulené oči, až z něho šla hrůza. Ko­ nečně si uvědomil, proč mu Matěj strká bidlo. Chopil se ho oběma rukama. 94

>Drž se, nepusť, Jožko! Pomohu ti.« A Matěj ta­ hal hocha vší silou ke břehu. Brzy však cítil, že jej opouštějí síly, že na to nestačí. »Matěji, drží Pomoz!« vyrazil Jožka namáhavě.

»Držím, ale už nemohu 1« Bidlo se ponořovalo do vody a s ním i ubohý Jožka. »Utopím sel Pomoz 1« vyrážel ze sebe ubo­ žák. Matějovi se dělaly mžitky před očima. Sotva už držel bidlo, ba táhlo jej za Jožkou do vody. Bude-li to ještě chvíli trvat, strhne jej Jožka za sebou. V nejhroznějším okamžiku ozvalo se nedaleko něho: »Matýsku, nepusť, pomohu ti.« Poznal hlas Toníkův. Znovu se vzpružil, zatáhl za bidlo a Jožka již téměř bez vlády se octl zase nad vodou. »Drž se, Jožko, pevně, hned budeš venku 1« zvolal Toník. A přiskočil k Matějovi, uchopil bidlo a táhne vší silou ku břehu. Jožka se drží poslední silou, drží a nepouští. V nebezpečí života dostává člověk dvoj­ násobnou sílu. Konečně byl u břehu. Již ucítil pevnou půdu pod nohama, nahnul se kupředu a za chvilku stál na hrázi. Ba nestál, svalil se jako by mu nohy podťal. Už dál nemohl. Síly ho opouštěly. Voda z něj tekla a byla studená jako led. »Jožko, zde nesmíš zůstat. Pojd, pomůžeme ti,« radil Toník. A sklonil se k hochovi, vzal jej pod paží a za pomoci Matějovy postavil na nohy. A již chlapce vedli, ba táhli na cestu a rovnou k tetičce Pořízkové. 95

Byla právě ve chlévě a nevěděla o ničem. Spatřila hochy na dvoře a spráskla ruce. »Co se mu stalo?«

»Probořil se,« odpověděl klidně Toník, »a Matěj ho vytáhl.« Přiskočila, vzala Jožku za ruce a vtáhla do svět­ nice. Ubohý chlapec byl bledý jako stěna a už ani nevěděl, co se s ním děje. Rychle s něho stáhli šaty, tetička odestlala Matějovu postel, oblékla ho do suché košile a uložila do peřin. A hned skočila k plotně, přiložila na žhavé uhlí a postavila na plotnu hrneček s vodou. Vařila narychlo čaj. »Toníčku, skoč ke kupci pro citron I A ty, Matýsku, dojdi k Vodrážkům, ať sem hned přijdou 1« Vyběhli oba hoši, jen ve dveřích se na Jožku ještě ohlédli a viděli, jak je bledý, jak má oči při­ vřeny, jak stěží dýchá. »Toníčku, neumře?« staral se Matěj.

»Nevím, ale vyhlíží špatně.«

Utíkali nahoru do vsi. Za chvilku se rozdělili. Matěj musel myslet po cestě na ten ošklivý hlas ve svém nitru, který mu radil, aby Jožkovi nepomohl, když mu v létě tak ublížil. A Matěj se styděl z hloubi duše... Za chvíli byli u Pořízků Jožkovi rodiče. Matka na­ říkala, vidouc bledého syna, otec stál nad ním smutně, téměř ani nepromluvil. A už tu byla tetička s čajem, rozřízla citron, přidala do čaje šťávy a po­ dávala Jožkovi. »Vezmi si, hochu I Caj s citronem tě zahřeje, bude ti zase dobře.« 96

Konečně se matka Jožkova vzpamatovala. Vzala tetičce z ruky hrneček a sama podávala čaj synovi. Po chvíli okřál. Ale chvěl se na celém těle; až k ve­ čeru se utišil. »Je tl ještě zima?« starala se matka.

Zavrtěl hlavou. »Potím se.< >Je vyhránol< zajásala tetička. Toho večera zůstal Jožka u Pořízků. Tetička ne­ dovolila, aby chlapce vzali domů, že by mu tak mohli ublížit, a nechala jej v Matějově posteli. Chlapci ustlala na lavice u kamen a spalo se mu tam také dobře. Ráno byl první na nohou a hned přikročil k Jožkovu loži. Bál se o chlapce, neumře-li. Jožka spal a dýchal již pravidelně. Tetička také přistoupila, pozorovala chvíli spícího, nato sepiala ruce a řekla: »Díky Bohu, On vyslýchá naše prosby. Bude mu dobře.« Nyní si Matěj vzpomněl, jak tetička večer dlouho klečela u své postele. Modlila se za Jožku. A jakási divná bázeň ho pojala, když si uvědomil, že Pán Bůh odpovídá na tetiččiny prosby. Po celé vsi se hned rozkřiklo, že se Jožka topil a že ho Matěj s Toníkem zachránili. K Pořízkově cha­ lupě se sbíhaly děti. Snad ze zvědavosti, snad z účasti. »Jak je Jožkovi?«

Tetička vyšla před chalupu. »Už bude dobře. Ale jste mi to hrdinovél Oni by ho tam nechali utopitl Proč jste mu nepomohli?« 97

Zastyděly se děti. »Když jsme se bályl< Matěj odešel do školy. Pan řídící jej vítal s úsmě­ vem ve dveřích. »Matýsku, dnes se mi líbíš. Vidíte, děti, on zachránil spolužákovi životI Tak se patřil Ne jako ostatní, kteří utekli I A musíme to zapsat do výkazu na památku l
A odpusť mi, Matýsku, že jsem ti tenkrát tolik ublížil. Je mi toho dnes velice líto.
Ba, hodná je, Matýsku, velice hodná. A krásná snad také. Myslím, že krásný je každý, kdo odevzdal srdce Bohu.«

Tetička se v sobotu odpoledne oblékla, že půjde Lidušce do města naproti. Matěj měl počkati u Sámalů a navečer, až se bude stmívat, může jim vyjít k lesu naproti. A tak zůstal odpoledne u Sámalů. Přišel tam i Jožka, prohlíželi Toníkovy knihy, vešli i do chléva za králičky a zase do kuchyně, sedli si za pec a hráli si.

Začalo se simívat. »Tetičko, smím jít už naproti?« ptal se Matěj.

»Můžeš, Matýsku, jen dej pozor, abys neupadl! Je kluzko.« Vyrazil. Byl rád, že smí naproti, těšil se na Lidušku, v duchu viděl její krásné oči, červenou, usmě­ vavou tvář, představoval si, jak jej pohladí, jak se na něho pěkně podívá. O ona je tak dobrá a krásná, opakoval si po cestě. A zase si vzpomněl, co řekla tetička, že je krásný každý, kdo odevzdal srdce Bohu. Proč asi?

O sobě věděl, že není krásný. Když se podíval do zrcadla, styděl se, že má tak široká ústa a velké uši. Ach, jen aby se aspoň Pánu Ježíši líbil. Přešel po návsi, zabočil okolo Skrdlova statku a bral se po silnici nahoru k lesu. Tam už nikoho ne101

potkával. Kraj byl pokryt sněhem, lesy oddychovaly a nad nimi se kouřilo. Těžká mlha se táhla nad kra­ jem. Jen popelové vrány přeletěly nad chlapcem, za­ krákaly a zamířily k lesům.

Matěj kráčel po silnici zamyšlen. Nedalo mu, mu­ sel myslit na svou matku, na kterou si už dávno ne­ vzpomněl. Dříve po ní tolik toužil, dnes však, kdy už věděl, že nebyla hodná, cítil k ní odpor. Tím více přilnul k tetičce Pořízkové, kterou si zamiloval jako matku. Ptala se ho nedávno, miluje-li Pána Ježíše. 0 jak by Ho nemiloval? Dozvěděl se o Něm, jak ho, ma­ lého Matěje, má rád, že za něho umřel na kříži, i za jeho hříchy, a znal krásný verš: »Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož v Něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.« Miluje Pán Bůh i jeho, malého chlapce, miluje, milujel A Matějovi bylo pojednou tak lehce, tak krásně, že by si byl nejraději zazpíval píseň, jíž učila te­ tička děti: »Chci ien Tebe milovat,

sloužit pouze Tobě.. .
Pán Bůh mě milujel« zajásal chlapec. >Já sám sl nebe otevřít nedovedu. On mi je otevřel. — Otevřel? O jistěI A On si i mne jednou přenese do té krásyl« Záře nad západem se ztratila. Mlhy houstly. Na­ stával doopravdy večer. Před Matějem silnice, kolem ní na obou stranách stromy až k nedalekému lesu. O tetička přijde, přijde s Liduškoul Za chvíli tu budou 1

Tak došel až k lesu. Zastavil se a naslouchal. Už by tu měly býtl Nejdou? Chhpec přiložil dlaně k ústům a zahoukal: »Halól Halól Tetičkol« Z lesa se ozvala ozvěna. Zahouklo to mezi stromy, ztrácelo se to dole u potoka. Tam se cesta uhýbala, začala mířit do doliny. Chlapci to dělalo radost, houkl znovu a ještě jednou. >Tetičkóól< Zase jen ozvěna. No, přijde už brzy, těšil se chla­ pec a pustil se dolů po cestě. Musel mezi les. Na stromech jíní a sníh, vše se tak krásně třpytilo, jako by tam visely démanty. 103

Pojednou se zastavil. Uslyšel kročeje. Chlapci zabušilo radostí srdce. Už jdoul Už tu budou 1 Měl chuf skočit za strom a schovat se jim. Ale než si to uvědomil, než se otočil, zůstal stát na silnici jako přimražen. Hrůzou vytřeštil oči a zachvěl se na ce­ lém těle.

Proti němu kráčí švec Verpánek, v ruce tlustou hůl a vrávorá. Podíval se na chlapce, vytřeštil oči, zvedl hůl do výše a vzkřikl: >Ty kluku mrzácká, počkej, dnes tě zabiji l
Ty kluku nrzácká, dnes tě zabiji l< Ani se neohédl. Zdálo se mu, že slyší za sebou skoky. Napial poslední síly a vrazil mezi olše a vrby. Před ním potok, na něm led. Chlapec se nerozmýšlel. Skočil na led a chtěl pádit na druhou stranu. Led však byl v tom místě slabý a povolil. Chlapec vykřikl a probořil se.

Opilec daleko neběžel. Ještě jednou zavrávoral 104

a nohy mu uklouzly. Vrátil s© na silnici, bručel, na­ dával a namířil ke vsi. Lesy divně zahučely. Od severu zavál ostrý vítr. Tma se tlačila do lesů, do dolin, přikrývala olšiny a vrby.

U potoka se něco hýbe. Malý chlapec po veliké námaze vylezl z vody. Bylo štěstí, že dlouhé větve olšové visely až nad led. Chytil se jedné a dostal se na břeh. Byl celý mokrý a tekla z něho ledová voda. Konečně si uvědomil, co se s ním stalo. Malé srdečko mu prudce bušilo, jako by chtělo z telička vyskočit. Zachvěl se zimou na celém těle. Kde je Verpánek?

Krčil se k zemi, vykukoval z olšin uvidí-li opilce. Chvíli se tak krčil, chvíli čekal a naslouchal, uslyšf-li jeho hrozný hlas nebo kroky. Zdálo se mu, že ne­ daleko něho cosi praská, a znovu se zachvěl. Ne­ dbal, že je mokrý, že je mu zima. Jen aby ho ten opilec zde nenalezl, jen aby se neprozradili Zadržo­ val dech, aby se neprozradil, znovu napínal sluch. V dolině ticho. Tak uplynulo asi půl hodiny. Chlapec se zimou třásl, drkotal zuby. Snad již ten hrozný člověk ne­ přijde? Anebo na něho čeká někde za stromem? Bál se vylézt. Znovu se přikrčil a naslouchal. Aha, ted cosi zaslechl! Zdálo se mu, jako by to byly lid­ ské hlasy. Snad se mýlil. Mohl to být vítr, který začal hučet v korunách stromů stále silněji. Chlapec zpo­ 105

zoroval, že začíná padat sníh. A zase zaslechl ně­ jaké hlasy. Ne, nemýlil se, nebyl to vítr, nemohl být. Někdo tam nahoře na silnici hovoří. Vylezl opatrně z olší a rozhlédl se na všecky strany. Není to Verpánek? Neblíží se zase k němu? Již se chtěl vrátit do úkrytu, ale nedalo mu. Vylezl trochu na stráň a snažil se rozeznat, kdo to kráčí po silnici. Bylo mu hrozně zima, ruce i nchy ho zábly, mokré šaty chladily na celém těle. Zdálo se mu, že má již ruce zmrzlé.

Ne, není to VerpánekI hluboký, jako když mluví ze ské hlasy. Ještě jednou se Lezl po čtyřech, namáhavě, mu drkotaly.

Ten bručí, jeho hlas je studně. Slyší nějaké žen­ pokusil vylézt na stráň. třásl se jako osika, zuby

Vtom zaslechl ony hlasy docela blízko. A když zvedl hlavu, uviděl dvě ženy. »Tetičko 1« vykřiklo dítě. Ale v té chvíli mu vypo­ věděly síly... Nohy mu ujely a ubožák se zřítil po kluzké stráni dolů k potoku ...

»Maminko, někdo tu zavolal,« promluvila na sil­ nici Liduška.

»Také jsem cosi zaslechla. Ba připadal mi ten hlas jako našeho Matýska. Snad nás tu někde nečeká?« Zastavily se a naslouchaly. Lesy jim šuměly nad 106

hlavami, severák profukoval teplé kabáty a dole hučela voda.

»Matýsku 1« Stály tiše, naslouchaly. Ale ticho, ticho. Snad se nám to jen zdálo,« promluvila matka. »Slyšela jsem dobře,« namítala dcera. A znovu se obrátila k potoku. »MatýskuI Kde jsi, Matýsku? Ozvi sel«

Dole se ozval slabý hlásek.

»Maminko, počkejte, podívám se tam.« A Liduška přeskočila příkop a sběhla k potoku. Nahoře stála tetička Pořízková a chvěla se strachem. Pojalo ji divné tušení. Snad by se ten chlapec ... Po chvíli se ozvalo doles »Maminko, je tul Ach, ten chlapec 1«

Chtěla se pustit dolů, ale nohy jí zdřevěněly náhlým strachem. Tušila, že se stalo něco hrozného, a neodvážila se ani domyslit. Myslela na dítě po celé cestě, litovala, že se vlak tolik zpozdil, vyslo­ vila obavu před dcerou již u města, aby se dítěti něco nestalo, že mu dovolila jiti naproti. »Nebojte se, maminko,« namítala dcera, »vždyť není již tak maličký, a je to moudré dítě.« Ale obav se zbavit nemohla, až nyní totol Ach, co je s chlapcem? Konečně je zahlédla oba. Vynořili se z tmy. Li­ duška ho vlekla vzhůru po stráni za ruku, sotva dechu popadajíc. 107

>Je celý mokrý, chudáček! Nebol se, Matýsku, pomůžeme ti.« Konečně byli na silnici. Pořízková hned poznala, že dítě spadlo do potoka. Chlapec ani nemluvil. »Co se ti stalo?«

»On mě chtěl zabít,« vyrazil namáhavě a třásl se na celém těle. »Kdo?« Konečně se jí rozjasnilo. »Verpánek? On tu byl? Honil tě?« Přikývl.

»Ach, dítě mé, co si nyní počneme? On je celý mokrý!« Liduško s něho stáhla kabát. >1 vestičku a košili má mokrou.«

Dlouho se nerozmýšlela. Rychle svlékla svůj kabát a zabalila dítě do něho. Nedbala, že jí profukuje severák šatem, necítila zimy. Matka stáhla šátek s krku a ovinula jej dceři okolo prsou. »Liduško, bo­ jím se o tebe.« »Nic, maminko, ted musíme zachránit to dítě!« A vzala je do náruče.

Dlouho však nešla. Cesta vedla do vrchu a li­ duška byla za chvíli celá upachtěna. »Liduško, bude lépe, když hoch bude utíkat. Za­ hřeje se a ty s ním.«

Postavila ho na zem, Ani slova nepromluvil. »Matýsku, je ti zima?« 108

»Zima,« odpověděl slabě. »Pojdi Utíkejme. Zahřeieš se.< A obrátila se k matce: »Maminko, jděte pomalu za námi, abyste se neuhřála. Půjdu s ním napřed.«

»Počkej, zde máš klíč od chalupyl« — Zaplakala. Liduška vzala chlapce za ruku a dala se do běhu. Nutila ho, aby utíkal, aby se zahřál. Klopýtal po cestě, snažil se běžet, ale dívka brzy zpozorovala, že daleko nedoběhne. Konečně byli nad lesem a cesta se snižovala ke vsi, Vzala hocha do náruče a chvíli jej nesla. Ale zase ho musela postavit, zase ho vedla za ruku, vlekla. Nedbala, že severák jí profukuje šaty; zimy valně necítila. Ach, kdyby jen už byli domal Sníh jako by se rozsypal. Po chvíli neviděla na krok.

Konečně byla ve vsi. Vzala dítě zase do náruče a pospíchala tmou domů. Jak byla ráda, že dostihla konečně rodné chalupy, že se octla ve světničce, kde bylo ještě teplo, kde doutnalo v kamnech uhlíl Postavila chlapce k posteli, ale shroutil se jí k zemi. Vykřikla.

»Matýsku, co je ti?« Ani jí neodpovídal. Třesoucí se rukou rozsvítila a viděla, jak dítě hledí zděšeně před sebe, jak je promrzlé, nemocné.

Rychle je svlékla a uložila do postele. Vtom již také přicházela matka. Byla ustrašena, a hned se 109

tázala, co ie s chlapcem. Přistoupila k posteli, hla­ dila jej po hlavě. >Jak je ti, Matýsku?« Obrátil k ní matné oči. Ani ho nepoznávala.

»Zima a horko,« zašeptal. Vařily mu čaj s citronem, přikrývaly jej, ale marně. Té noci ani oka nezamhouřily. Chlapec dostal silnou horečku a nad ránem blouznil. Stále křičel na te­ tičku, volal ji k sobě, že jej honí opilý Verpánek, že ho zabije, prosil, aby jej obránily, aby ho nedaly. Konejšily ho a plakaly nad ním.

Ráno nebylo lépe. Liduška odběhla k Sámalům a všecko vypověděla. Toník se dal do pláče. Nedal jinak, musel za kamarádem, a když jej uviděl rozpá­ leného v posteli, tím více naříkal. »Matýsku, Ma­ týsku, podívej se na mněl Matýsku, snad nám nechceš umřít? Ach, Matýsku, otevři očil Což mi nic ne­ odpovíš?« Ale Matýsek kamaráda nepoznal. Blouznil znovu a křičel. Přišli Sámalovi, naříkali s tetičkou a Liduškou nad dítětem. »Ach, ten zlosyni On jej chtěl zabiti Chla­ pec před ním asi utíkal a spadl do potoka! A tako­ vého darebáka nechají chodit na svobodě I«

Radili se, co dělat. »Musí někdo pro doktora,« pravil Sáma!. »Ale než tam dojdeme, uplyne hodina, zpět zase hodina. Dítěti bude hůře.« »Toníku, zaběhni ke Skrdlúm a všecko jim po­ věz! Oni mají koně, mohou pro pana doktora dojet.« 110

Starý Skrdla nemohl vlastním uším věřit, když sly­ šel, co se stalo Matějovi. Ihned nařídil, aby čeledín zapřáhl a koní nešetřil.

>Af pan doktor přijede autem I Všecko zaplatím.« Za chvíli uháněli koně k městu.

Skrdla to už doma nevydržel. Hodil na sebe ka­ bát, narazil beranici na hlavu a pospíchal dolů k rybníku. Tentokráte doma i dýmku zapomněl.

Zůstal stát nad chlapcem jako ohromen. Sedl na lavici u kamen a naříkal: »Ach, to všecko jsem já zavinili Ach, chtěl jsem šetřit obec a dal to dítě k Verpánkovil K takovému vrahovi I Ach, ach, já jsem vinen!« Chlapec ani tetičku nepoznával. Byl jako oheň, zmítal sebou na posteli a přes chvíli vykřikoval: »Ne­ dejte mněl NedejteI Tetičko 1« Skrdla už domů neodešel. Stále seděl u chlap­ covy postele, utíral si oči a smutně pokyvoval hla­ vou. Zanedlouho přiběhl Jožka Vodrážkův a za ním jeho rodiče.

>Je to pravda?« vykřikla Vodrážková mezi dveřmi. Tetička ji přivedla k posteli. Spráskla ruce a zaplakala. Jožka se krčil s Toníkem v koutku u ka­ men a skytal. Konečně přijel pan doktor. Prohlédl chlapce, zkoušel srdíčko, znovu preklepával, kroutil hlavou. »Pane doktore,« vzal jej starý Skrdla za ruku, 111

»pěkně vás prosím, zachraňte to dítěl Všecko zapla­ tím, jen mu pomozte!« Usmál se. »Milý příteli, lékař léčí, Pán Bůh uzdra­ vuje. Co je v mé moci, učiním. Bojím se však, že to chlapec nevydrží. Srdíčko je slaboučké.« Všichni zaplakali. »Ale jak se mu to stalo?« tázal se doktor.

Museli mu všecko vyprávět. Rozpomenul se, že toho chlapce už viděl tenkrát u starosty, když četníci zatýkali Verpánka. Zesmutněl: »Tak, to je onen chla­ pec? A ten darebák, který zavraždil dítě vlastní, bude mít na svědomí nový zločin 1« Zůstal ještě chvíli u chlapce, sedl si k posteli, zkoušel tep. »Dávejte mu stále studené obklady,« nařídil. »A někdo musí se mnou, pošlu mu léky.« Liduška se nabídla, že půjde, ale starý Skrdla ne­ dovolil. »Nespala jsi celou noc a jsi utrmácena. Pošlu tam druhého čeledína.« Když pan doktor odešel, nastalo ve světnici ticho. Pořízková tiše plakala a sháněla v truhlici plátno na obklady. Za pomoci žen daly chlapce do obkladů. Konečně se probral. Podíval se na přítomné, ale ne­ promluvil. »Matýsku, je ti lépe?« sklonila se nad ním Liduška. Podíval se jí do očí a usmál se na ni. Bylo vidět, jak se potěšil, že je u něho. »Bolí tě něco?« 112

Přikývl. »Píchá.< »Počkej, pan doktor ti pošle léky, ulehčí se ti.« Matýsek již neodpovídal. Viděli na něm, že má bolesti. Někdy sebou zmítal a těžce vzdychal. »Bojím se, aby to dítě nedostalo zápal,« šeptal Sámal u dveří.

Starý Skrdla na něho vytřeštil oči. »Pak nevy­ drží 1« zaplakal a skryl šedivou hlavu v dlaních.

Před polednem se vrátil Skrdlův čeledín s léky. Dávali je chlapci, ale bral je, jako by o ničem ne­ věděl. Znovu ho rozbalovali, znovu kladli do obkladů. »To dítě zrovna hoří,« vzdychla Pořízková. Po celé vsi se rozneslo, co se stalo s Matějem. Přiběhl i starý pan řídící a litoval pilného žáčka. I paní starostová se přišla přesvědčit, co je s ním, a litovala, že dítě dali k tomu opilci, že pravdu měl pan doktor, když to radním vytýkal. To starého Skrdlu ještě více dojalo. Dal se znovu do pláče. »A kde je ten zlosyn?« rozčiloval še Sámal.

»Viděl jsem ho jít do hospody.« »A proč takovému darebákovi nalévají?«

XII. NA DRUHOU STRANU.

Toho dne odpoledne — byla právě neděle — sešly se děti u Pořízků, ale tetička je poslala domů. 113

»Děti, dnes není Matýskovi dobře, nesmíme ho vyru­ šovat. Přijďte po druhél« Jen jim dovolila, aby se na kamaráda podívaly. Přistupovaly po špičkách k po­ steli, nakoukly a odcházely se slzami v očích. Viděly, jak je rozpálen, jak těžce dýchá, jak přes chvíli sténá. Po všech chalupách se té neděle nehovořilo o ničem, jen o Matýskovi, o jeho zápalu, o opilém Verpánkovi, který právě popíjel v hospodě.

»Neměli bychom mít ve vsi hospoduI Vychovává z lidí zvířata I Ta kořalka je vrahl< broukali sousedé.

»Proč to trpí úřady? Potřebujeme v osvobozené republice takové otravy?« »Měli by pití zakázat 1«

Druhého dne běžel zase Skrdlův čeledín pro lé­ kaře. Přijel autem, prohlížel chlapce, přivezl i léky, ale smutně odcházel. »Bojím se nejhoršího,« pravil Pořízkové. »Nenastane-li ve dvou dnech obrat, dítě zemře.« Teta Pořízková se střídala s dcerou u nemocného. Byly obě utrápeny a ustrašeny. Teta ve volné chvíli sedávala nad Biblí, někdy čtla pro sebe potichu, jindy nahlas, aby i dcera slyšela. Chlapec občas usnul, ale horečka neustupovala.

Přešly dva dny a lépe nebylo. Toho dne přijel pan doktor schválně za Matýskem. Přijel se vlastně rozloučit, jak poté pravil tetičce. Zaplakala.

»Myslíte, pane doktore, že to nevydrží?« »Jak Pán Bůh dá.« 114

Rozuměla. Když odejel, mluvila dlouho s dcerou v síni. Plakaly obě, radily se. Až nakonec řekla matka: »Děj se vůle Božil On ví nejlépe, proč se toto mu­ selo státi.« Druhého dne se chlapec trochu rozveselil. Bylo to právě na Štědrý den. Už si na bolesti nenaříkal. Ležel klidně v peřinách, přepadlý, bledý. Horečka trochu povolila.

»Matýsku, je ti lépe?« přistoupila k němu Liduška. Usmál se na ni. Přikývl. »Nebolí tě?
Ba bude, Matýsku,« potla­ čovala pláč tetička. »Bude tě tam čekat Pán Ježíš. On ti sám vyjde vstříc, vezme si tě jako jehňátko do náruče a odnese domů, k sobě. A tam bude krásněl«

Zamlčel se, zavřel oči. Nechtěly ho rušit. Po chvíli je zase otevřel. »Tetičko,« zašeptal namáhavě, »a přijdete tam za mnou?« »Přijdu, synáčku, přijdu.« »Přijde za mnou i Liduška?« Utřela si slzy. »Přijdu i já, Matýsku.« Vkročil do světnice Toník s Jožkou. Zaslechli po­ slední věty, pochopili. Matýsek se na ně ohlédl. Slabě se usmál. Přistoupili tiše, skoro bázlivě. »Přijdete i vy za mnou?« zašeptal. Chlapci mlčeli. Otázka je zarazila, že nemohli ani odpovědět!. »Věřím, že přijdou, Matýsku,« odpověděla za ně tetička. »Oni také milují Pána Ježíše, že ano, hoši?« Přikývli. »Tetičko 1« zašeptal. Sklonila se nad ním. »Těším se na nebe. Pán Ježíš mě miluje.« 1U

Chlapci po chvíli odešli, ale Matýskova slova jim nešla s mysli. »Toníčku, on brzy umře,< utíral si oči Jožka. Plakali oba.

»Ale jde do nebe. Přijdeme tam také?«

»Já bych tak rádi Ale dokáži to?« U Pořízků měli smutný Štědrý večer. Tentokráte si ani stromeček neudělali. Seděly obě ženy smutně nad Biblí, tetička čtla o narození Páně, o andělích, jak zvěstovali pastýřům radostné zvěsti: »Nebojte se, neboť narodil se vám dnes Spasitel.« A čtla, jak an­ dělé zpívali, jak zase odešli do nebe, jak pastýři spěchali k jesličkám a nalezli děťátko v plénkách za­ vinuté ... Když dočtla, vešel stan/ Skrdla. Pozdravil a omlouval se: »Nechtěl jsem vyrušovat, poslouchal jsem za dveřmi. Ale co to máte za krásnou knihu?« Podaly mu Bibli. Prohlížel ji se všech stran. Ještě jsem takové knihy neviděl. A musí v ní být krásné čtení?«

»Nejlepší na celém světěl Slovo Boží,« odpově­ děla tetička. »To bych si také měl přečíst.« Tetička vstala a vyňala ze skříně novou Bibli. »Zde mám ještě jednu.« Sáhl po ní radostně, hned se ptal na cenu a za­ platil. »Budu v ní čítávat; budul Jsem již stár, cítím, že sil ubývá, musím myslet na konec.« A vtom se ohlédl po nemocném. »Jak je chlapci?« 117

»Bude mu dobře,« odpověděla Pořízková. Pohlédl na ni udiven. »Vždyť jste včera tvrdily, že...«

»Ano, právě proto. Pán Ježíš si přenese své dítě do říše slávy.« »Zemře?« zašeptal.

Hleděly na něho se slzami v očích. Ohlédl se.

»Matýsku, potřebuješ něčeho?« »Vody,« zašeptal. »Počkejte, přinesl jsem mu malinovou šťávu,« za­ držel Skrdla ruku Lidušce. Sám nalil do sklenice a podával dítěti: »Vezmi si, chlapečku, vezmiI Ulehčí se ti.« Napil se a usmál na starce. Liduška podala Skrdlovi židli. Usedl ztěžka a po­ depřel si hlavu rukama. »Matýsku, pan Skrdla si koupil Bibli,« začala teta. »Věřím, že i on bude hledat Pána Ježíše, aby trefil domů.« Stařec pokyvoval hlavou. Slzy jako hrachy mu kanuly po tváři. »Ty tam budeš dříve než já,« zašeptal. »Půjdeš mu potom naproti, až ho Pán Ježíš za­ volá?« ptala se Liduška. Přikývl s úsměvem. »Vám taky,« zašepial. Namáhal se sepnout ruce. Liduška přistoupila a pomohla mu. Cítila, že chladnou a zbledla. »Ma­ minko, ruce... 1« 118

Vzala je do svých a rozuměla. Skrdla zasténal. »Matýsku, odpusť mi všeckoI Velice jsem ti ublí­ žil. Nežaluj na starého Skrdlu před Pánem Bohémi Odpustíš?« Slabě se usmál. »Nemám co odpouštět,« šeptal. »Děkuji.. .< Venku hučel vítr a házel sníh do oken. I v komíně to přes chvíli zaskučelo.

Ve světnici bylo ticho. Lampa na stole zapraskala. Tetička přistoupila ke stolu a čtla: »Aj, Stánek Boží s lidmi a bydliti bude s nimi, jsa Bůh jejich. A setřeť Bůh všelikou slzu s očí jejich a smrti již Více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více...« Liduška u postele zaplakala. Její matka padla u chlapce na kolena. Zvedla sepiaté ruce do výše a začala se modlit. Liduška klesla vedle ní. Neodolal ani starý Skrdla.

»Pane Ježíši, Tys za to dítě i mřel, Tys je vykoupil. Tvá vůle nechť se stane! Vezmi si, co je Tvého, a pře­ nes si svou ovečku do svého království! Amen.« Chlapec cosi šeptal. Slyšeli jen trhaná slova-. »Již jdu, Pane Ježíši,... k Tobě jdu,... převed, pro­ sím, ... děkuji 1« Zase chvíli ticho. Starý Skrdla zabořil bílou hlavu do peřin, těsně vedle hlavičky chlapcovy. Slyšel, jak těžce dítě dýchá, slabě, trhaně, jako by mělo něco prasknout, aby byl již konec.

»Pane Bože, smiluj sel« téměř vykřikl.« 119

Liduška tiše plakala: »Pane Ježíši, Tobě ho oddá­ váme.«

Po chvilce slyšeli zase, jak chlapec něco šeptá: »0 jaká krása ... I Již jdu ... 1«

Vstali všichni jako na povel a zadívali se na dítě. Mělo oči upřeny ke stropu, usmívalo se, jako by mělo vidění. Nevýslovná blaženost zračila se ve vyhublé tváři. »Jaká krása ... 1« zase zašeptal.

Stáli nad ním chvíli. Liduška přistoupila s lampou. Viděli, jak je šťasten; blažená nedočkavost zračila se v tvářičce. Pojednou se začaly oči kalit. Skrdla se k chlapci naklonil. »Chtěl bys ještě něco?«

Už neodpověděl. Ozvalo se krátké škytnutí a duše malého trpitele loučila se s tělem. Opouštěla cha­ trnou tělesnou schránku, aby přeletěla do věčného světla, do věčné blaženosti, k Spasiteli, který na ni čekal na druhé straně, za zdutými vodami. Nečekala tam na opuštěné dítě vlastní matka, ani vlastní otec. Ale naplnilo se doslovně: »Ačkoli otec můj a matka má mě opustili, Hospodin však mě k sobě přivine.« Tetička Pořízková v té chvíli již neplakala. Cítila, že by to bylo nevděčností. »Už dobojoval,« za­ šeptala, »už si ho odnáší Pán Ježíš domů.« Skrdla vzal chlapce za ruku. Byla studená. Po­ ložil mu dlaň na čelo. I to bylo studené. Matěj, chlapec po Fáně Matysové, odešel na věčnost. 120

XIII. DO SVETLA A DO TMY.

Na druhý svátek vánoční měl Matýsek pohřeb. A byl to pohřeb, jakého lidé ještě neviděli I Před rakví kráčely všecky školní děti s panem řídícím, za rakví tetička Pořízková s Liduškou, za nimi Toník s Jožkou a starý Skrdla. Zástupy lidu se táhly po celé návsi.

Nad hrobem mluvil i pan řídící. Dával Matýska za vzor všem dětem i dospělým a končil: »Nežil mezi námi dlouho. Byl jako skřivánek, který přiletěl z dalekých krajin, potěšil a zaletěl zase do věčného světla. Přišel jako dítě bez matky, bez otce, nechá­ pán, ba nenáviděn, až ho zloba lidská srazila do hrobu. Je však dnes někdo mezi námi, komu by ne­ přirostl k srdci? Litujeme, že až v poslední chvíli na­ učili jsme se vážiti si krásné duše zapomenutého, od­ strčeného dítěte. Byl to drahokam zašlapaný do bláta lidské zloby. A nyní? Smíme věřit, že ten drahokam zdobí již korunu Spasitele, jehož nade všecko mi­ lovali« Nikdy neplakali lidé tolik, jako o pohřbu Matějehrbáčka. Uvědomovali si, že i v odstrčeném dítěti je duše krásná, čistá jako perla, jen je třeba ji očistit od bláta lidské zloby, a ona se zaskví v plné, zářivé kráse, aby ukázala na život jásavý, radostný, pře­ krásný a požehnaný. 121

Starý Skrdla stál dlouho nad otevřeným hrobem a Stkal. Nikoho v té chvíli neviděl. Lidé nejblíže sto­ jící zaslechli, jak promlouval jako pro sebe: >Už jsi zaletěl jako ten skřivánek, už jsi nás opustili Nežaluj na nás před trůnem Božími Nežaluj na starého Skrdlul Zapomeň na to, že domovská obec neměla pro tebe místa, že naší vinou jsi zhasl dříve, nežli jsi zazářil v plné kráse ... I< Utírali si lidé slzy, stáli uctivě opodál a nechali starce plakat. Byli obviněni všichni ve svých svědo­ mích, cítili, že starý muž mluví za ně všecky. Odcházeli lidé ze hřbitova v bolavém pohnutí. Ani jeden s druhým nemluvil. Tetička Pořízková s Liduškou počkaly na starého Skrdlu. Konečně vyšli na silnici. Zástupy lidí před nimi, všecko kráčí ke vsi.

Vtom se Liduška ohlédla. »Maminko, kdo to sem běží?« I starý Skrdla sebou trhl. Uviděli nějakého mla­ díka, jak k nim pádí od lesa, volá na ně, ukazuje zpět. Lidé se zastavovali. Konečně k nim dobéhl. >Co se děje?« »Lidičky,« volal již z dálky, »pomozteI Pod lesem leží mrtvý člověk 1«

Dav se obrátil.

»Vezměte sáně, odvezte hol« Za chvíli ujížděly sáně k lesu. Poslal starý Skrdla 122

čeledína a sám v divné předtuše kráčel domů. Mlá­ dež se pustila za sáněmi.

Zanedlouho se sáně vracely. Zastavily na návsi. Zástup lidí se sběhl okolo nich.

»Koho to přivezli?« »Sevce Verpánkal« Přistoupili blíže a viděli: Na slámě ležel hubeny, zarostlý muž, bledý, ba modrý v obličeji, oči při­ vřeny, nos červený od pití, kolem úst zlobný výraz. Celé tělo bylo ztuhlé.

»Třete ho sněhem I Snad přijde k soběl« Přistoupil serbus a vzal ubožáka za ruku. Byla ztuhlá. Rozepial kabát a košili a položil mu dlaň na srdce.

»Už je pozděI Úplně ztuhlýl«

»A kde ho našli?« »Dole, pod lesem, na svahu nedaleko potoka. Ležel schoulen ve sněhu. Sel asi opilý z města a tam dokonal.« Hrůza obešla lidi. Ženy se odvracely, aby mu ne­ musely hledět do tváře.

»Odvezte ho do jeho chalupyl« Za chvilku sáně zmizely. Toník Sámalův přiběhl rozčilen k Pořízkům. »Te­ tičko, byl jsem až u potoka. Myslím, že dokonal na místě, kde jste našly Matýska.« 123

Divily se. »Snad ho šel zase honitI A nalezl smrt.< Třetího dne Verpánka pochovali. Ale byl to divný pohřebí Ani vlastní děti ho nevyprovodilyl Jen mladý Sejrek s hrobařem ho spouštěli do chladné země.

Na Matěje po Fáně Matysové do smrti neza­ pomenou.

OBSAH: Str. Nežádoucí přírůstek................................................................. 5

Kam s hrbáčkem?...................................................................... 13 Hrbáčka vychovávali................................................................19 Nenáviděn.................................................................................. 29

Podivný úkryt............................................................................ 37

Zločinec......................................................................................... 45 U tetičky.................................................................................. 55 Požár ve vsi............................................................................ 71

Matěj chodí do školy............................................................... 82

Odplata za zlý čin..................................................................... 92

Opilcův zločin............................................................................ 99

Na druhou stranu.................................................................... 113

Do světla a do tmy.............................................................. 121