Kulturní dějiny klimatu: od doby ledové po globální oteplování 9788074320224, 8074320227

Citation preview

Wolfgang Behringer

Kulturní dějiny klimatu Od doby ledové po globální oteplování

PASEKA PRAHA - LITOMYŠL

PŘELOŽIL VLADIMÍR CINKE

KULTURGESCHICHTE DES KLIMAS Copyright © Verlag C. H. Beck oHG, Miinchen 2007 Copyright © Wolfgang Behringer, 2007 Translation © Vladimír Cinke, 2010 ISBN 978-80-7432-022-4

Předmluva

Vinu za rozmary klimatu v době malé doby ledové připisovali kazatelé lidským hříchům. Okamžitá náprava mravů měla usmířit hněv Boží a přinést zlepšení. Pronásledování obětních beránků však lepší počasí nepřineslo. Dnes se jako hříchy proti životnímu prostředí nazývají prohřešky, které vyvolávají antropogenní (lidskou činností způsobenou) změnu klimatu. Zastaví ji ale náhlá změna našeho přístupu nebo hledání těch, které označíme za viníky? Odpověď zní: Ne. Jak dnes zjišťují znepokojení klimatologové, nemůže řešení tohoto problému přinést pouhá vědecká analýza. Řešení, která se nabízejí, lze prosadit jen tehdy, když budou ve shodě s kulturními představami a tendencemi dané doby. K pochopení této skutečnosti je zapotřebí kromě vlastních dějin klimatu také znalost jeho kulturních dějin.1 Tato kniha pojednává o kulturních reakcích na změnu klimatu. Vydáváme se proto na malou cestu do dějin planety Země, abychom přišli na stopu její přirozené proměnlivosti. Pak se budeme věnovat tomu, jak na ni reagovaly dané kultury a společnosti. Těžištěm knihy je jediná klimatická krize, jejíž průběh lze snadno zrekonstruovat z pramenů. Na příkladě malé doby ledové lze zjistit, jak lidé reagovali na tehdejší klimatický zvrat a jak tato krize souvisí s našimi dnešními problémy. Malou dobu ledovou

5

totiž můžeme pokládat za test, jehož výsledky nám osvětlí problematiku globálního oteplování. Poučíme se z něj, že již nepatrné klimatické změny vyvolávají enormní sociální, politické a náboženské otřesy. Na příkladě malé doby ledové lze pozorovat, jakým způsobem bylo možno zvládnout hrozivou klimatickou krizi, jak zodpovědní činitelé zanechali boje s ní na základě různých dogmatických představ a jak přestali hledat provinilce proti morálce, hříšníky a obětní beránky. Definitivní řešení pak byla zcela jiná než ta, o nichž se uvažovalo na počátku krize. Tuto skutečnost nesmíme přehlížet: tehdejší řešení stála na počátku našeho dnešního světa. Moderního světa, který prošel převraty v oblasti komunikace, ve védách, v zemědělské a průmyslové výrobě. Svět nezanikl, naopak pružná kulturní reakce dokonce umožnila trvalé zlepšení životních podmínek. V dnešní situaci vystupují klimatologové jako proroci katastrofy. Jsme jim vděčni za to, že nás upozorňují na globální oteplování. Nezapomněli jsme však, že nás dlouho varovali před nebezpečím globálního ochlazování a doporučovali, abychom přistoupili k radikálním opatřením, která se dnes jeví jako absurdní. Politici by neměli podléhat iluzím o přesnosti přírodovědných prognóz. Co dnes vypadá pravdivě, bude zítra zastaralé. Globální oteplování představuje vážnou výzvu. Konference o světovém klimatu vytyčuji racionální normy. Účastníci veřejné diskuse by ale mohli přistupovat k problematice klimatických změn kreativněji než dosud. Od doby vzestupu starověkých civilizací přinášela období oteplení lidstvu jen prospěch. Dnes si jen nedostatečně uvědomujeme, že současné oteplení v sobě neskrývá jen nebezpečí, ale také možnosti. Kulturní dějiny klimatu tu mohou posloužit jako popud, abychom tuto skutečnost vzali na vědomí.

6

Předmluva

Předmluva k druhému vydání My všichni sledujeme s napětím vývoj klimatu. První vydání této knihy vyvolalo značnou pozornost. Rád bych tu srdečně poděkoval za četné čtenářské ohlasy, které přinesly podrobné připomínky. Přihlédl jsem k nim, pokud to bylo možné, v tomto druhém, revidovaném vydání.

Úvod

Východiskem našeho zkoumání je třídílný graf převzatý z první zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change - IPCC), která byla zveřejněna v roce 1990. Toto grafické znázornění velmi pěkně nabízí obraz průběhu klimatických změn za posledních milion let. Horní graf ukazuje průběh teploty během doby ledové: Několik málo krátkých interglaciálů, kdy vládly vyšší teploty než dnes, se tu jeví jako vzácná výjimka a upozorňují nás na to, jak zranitelné je teplé období. Čárkovaná linie představuje průměrné hodnoty normálního období od roku 1961 do roku 1990. Na prostředním grafu pozorujeme malá kolísání teploty v průběhu posledních 10 000 let po odeznění poslední velké doby ledové. Klimatické optimum tedy nastalo před asi pěti až šesti tisíci roky, tedy ve čtvrtém tisíciletí př. Kr. Na spodním grafu pak můžeme sledovat průběh změn teploty za posledních 1000 let. Ukazuje vrcholně středověké optimum v protikladu k malé době ledové a náznaky nového oteplení po roce 1900, které však do roku 1990 zdaleka nedosáhlo vrcholně středověkých hodnot, nemluvě o teplotním maximu holocénu. Tento scénář vyvolal znepokojení mnohých pozorovatelů, neboť popis takové proměnlivosti klimatu nutně překvapoval po desetiletích, v nichž se mnozí opírali o představu principiální

9

1000

1500

1900

Obr. 1 Báje o klimatické rovnováze byla vyvrácena již v první zprávě IPCC z roku 1990. Jak za posledních milion let, tak také v posledních 12 000 letech a rovněž v průběhu posledního tisíce let jsme svědky stálého střídání studených a teplých období.

klimatické stability, nebo dokonce předpokládali, že Gaia - tato bohyně Země Jamese Lovelocka - sama od sebe uvede v rovnováhu všechna její narušení.1 Jiní v tomto scénáři také viděli potvrzení svých názorů, neboť v šedesátých letech proběhla - po několika chladných letech - vzrušená debata na téma nastávajícího globálního ochlazování. Mnozí klimatologové naopak pohlíželi na tyto grafy jako na projev snahy zlehčovat nebezpečí, na jehož existenci upozorňovaly jejich nedávné alarmující poznatky. Neboť předmětem jejich zájmu nebylo již od pozdních sedmdesátých let ochlazování, nýbrž Global Warming, globální oteplování. A tento aspekt klimatického dění z grafů, které zveřejnil IPPC v roce 1990, zjevně dostatečně nevysvítal. Ty totiž vyvolávaly dojem, že po všem tom chladu je třeba toužit po teplejší době, zatímco rostoucí množství klimatologů vidělo v nastávajícím oteplení vzhledem ke změnám ve složení atmosféry velké nebezpečí. Stoupenci tohoto názoru se postarali, aby grafické zobrazení dějin klimatu dostalo v příští velké zprávě zcela odlišnou podobu.

Význam hokejky V roce 2005 přinesl odborný časopis Nátuře v úvodu zprávu, že člen republikánské strany a předseda Výboru pro energii a obchod (Committee on Energy and Commerce), kongresman za Texas Joe Bartoň (nar. 1949) požaduje jménem daňových poplatníků kontrolní zprávu o výzkumech prováděných třemi klimatology. Žádá prý o informace o jejich vědecké kariéře, o způsobu financování a dále se podle informací časopisu dožaduje přístupu k jejich databázi a počítačovým programům.2 Již dřív se titíž vědci stali ve Wall Street Journal terčem Bartoňových obvinění z používání údajně chybných metod. Jejich pracovní výsledky totiž ovlivnily závěrečnou zprávu Mezivládního panelu pro klimatické změny z roku 2001, v níž byla pranýřována politika Bushovy administrativy v oblasti životního prostředí.3 Vědecká obec usoudila, že dochází k ohrožení svobody bádání, neboť po ukončení prezidentského období Billa Clintona (1993

11

až 2001) byli vědci pracující ve federálních úřadech opakovaně vystaveni politickému tlaku."1 Nekompromisní postoj klimatologů vedl k tomu, že se bádání o klimatu stalo předmětem politických bojů. Kalifornský poslanec za demokraty Henry Waxman vyzval Bartona, aby své tvrzení odvolal. Odborníci na otázky klimatu nalezli podporu u amerických a mezinárodních vědeckých institucí, jako jsou Národní nadace pro védu (National Science Foundation) u Americké asociace pro pokrok vědy (American Association for the Advancement of Science) a také u evropské Geofyzikální unie. V samém středu politického hurikánu se octli autoři hokejkové teorie, klimatologové Michael Mann (Pensylvánská státní univerzita), Raymond S. Bradley (Univerzita Massachussetts) a Malcolm K. Hughes (Univerzita Arizona), kteří v roce 1998 uveřejnili práci o globálním oteplení za posledních 600 let. Tvrdili, že devadesátá léta byla v průměru teplejší než všechna desetiletí během šesti minulých století a že globální oteplování je antropogenního původu. Jeho příčinou jsou skleníkové plyny vzniklé v důsledku lidské činnosti.5 Klimatická křivka, kterou zveřejnili, zpočátku nepřekvapila, neboť nejdelší část zachyceného období se vyznačovala globálním ochlazováním příznačným pro malou dobu ledovou. Avšak nedlouho před oslavou milénia protáhli klimatologové časovou řadu o další čtyři století do minulosti. Tak zahrnula i vrcholně středověké klimatické optimum, jedno z nejteplejších údobí mladší historie. Křivka zachycující klima posledního tisíciletí měla podobu hokejky: po více než 900 let se událo jen málo, ale potom na sklonku 20. století zamířila teplotní křivka prudce nahoru. Znamená to tedy, že bychom měli co do činění s globálním oteplováním, pro něž nelze najít v dosavadních dějinách obdobu. Symbolem takového vnímání vývoje klimatu se stala hokejka.5

Dějiny klimatu jako politikum Spor o křivku ve tvaru hokejky nabyl od roku 2001 téměř náboženské povahy. Přívrženci zmíněné interpretace se jí chopili jako nejdůležitějšího argumentu pro podepsání Kjótského protokolu, kterým se o čtyři léta dříve zavázalo 36 průmyslových států k redukci emisí skleníkových plynů. V době sporu se jednalo o ratifikaci protokolu, procesu, který mohl být v případě Ruska ukončen teprve v listopadu 2004. V únoru roku 2005 pak vešly v platnost pro léta 2008-2012 dohody o redukci emisí skleníkových plynů a o obchodě s emisními povolenkami. Z průmyslových států se na dohodě nepodílela Austrálie a nepodepsal ji také na světě daleko největší emitent látek škodících ovzduší Spojené státy.7 O Kjótském protokolu bylo ostatně rozhodnuto už předtím. Než se objevila křivka ve tvaru hokejky, došlo k tomu především na základě starších zpráv zveřejněných IPCC v roce 1990 a jejich aktualizace z roku 1996.8 Spor nadále trvá. Protože obě strany jsou přesvědčeny o své pravdě, označují protivníky za placené agenty. Uhelný a naftový průmysl, s nimiž je v těsném spojení Bushova administrativa, si nepřeje, aby se přikročilo k redukci emisí skleníkových plynů, která by vyvolala zvýšení nákladů, a podporuje vědce nakloněné podnikání zadáváním výzkumných úkolů. Vnuk velkého prezidenta, Robert F. Kennedy, mluvil o malé armádě průmyslem podplacených šarlatánů,9 Výtka korupce bývá ale vznášena i opačným směrem, protože akademické pracovní týmy mají existenční zájem na financování svého bádání a výzkumných ústavů. Paul Andrew Mayewski, vědecký šéf průkopnického projektu vrtů do ledovce (G1SP 2), přiznává ve svém líčení výzkumu paleoklimatu, že klimatologové nejsou nestranní, že jim naopak jde o osobní zájmy a že se prosazují prostřednictvím klik a nátlakových skupin. Jde o kariéru, peníze a moc.10 Avšak konstatování, že klimatologové dospívají k vědeckým poznatkům z finančních důvodů, nemá reálný základ. Mnohé výroky spíš vyplývají ze záměrného přehánění. Například Stephen

13



Obr. 2 Klima posledních 1000 let jako hokejka: Ve zprávě 1PCC z roku 2001 byla dřívější kolísání teploty zprůmérována tak, že vysoké aktuální naměřené teploty stojí proti rekonstruovaným teplotám z nepřímých údajů z dřívějších století.

H. Schneider (Kalifornská univerzita), který je spoluautorem zprávy IPCC z roku 2001 a jedním z prvních propagátorů globálního oteplování,11 řekl v interviewu: Abychom vyvolali zájem veřejnosti, musíme vytvářet hrůzné scénáře a přejít do ofenzívy zjednodušeným a dramatickým prohlášením.12 K podobnému pojetí se ale hlásí jen menšina klimatologů. Apokalyptické scénáře jsou stejně kontraproduktivní jako stigmatizace kritiků hokejky coby popíračů změn klimatu.13 Změny nikdo nepopírá. Na otázku, zda se klima skutečně mění, byla mezitím dána definitivní odpověď. Co se týče druhé otázky, zda tyto změny vyvolávají jen přirozené procesy, nebo zda tu působí i lidská činnost, zda jsou tedy antropogenního původu, i v tom dnes vládne shoda. Zdrženlivost je nutná jen proto, že nikdo nevidí do budoucnosti a věda sotva může dospět k absolutním jistotám. Blamáž s předpovědí globálního ochlazování v šedesátých letech je výmluvným varováním. Protože však disponujeme

14

Úvod



Dvojí názor, dvojí rentabilita Obr. 3 Panikaření mnohých klimatologii často nepůsobí dobře. Na tezi o antropogenním oteplování se pohlíží jako na zbraň v boji o prostředky na výzkum. Gótz Wiedenroth, Dvojí názor, dvojí rentabilita. Karikatura z roku 2005.

dostatkem indicií a modelových výpočtů na podporu tvrzení, že v současnosti probíhá globální oteplování a že se na něm podílí lidská činnost, lze říct, že toto tvrzení je velmi pravděpodobné. 14 Ne tak jednoznačná bude odpověď na otázku po velikosti antropogenního podílu na tomto globálním procesu. Je vlastně podružné, jak odpovíme na otázku „antropogenní, nebo přirozený'1, uvědomíme-li si, že ani v krátkodobé nebo střednědobé perspektivě nemůžeme oteplování zastavit. Naše otázka je však závažná v diskusi o přiměřené reakci na klimatickou změnu. Mezitím klimatologové, když se obracejí na širokou veřejnost, postupují stále opatrněji.15 Věroučná válka o hokejku dokonce přechodně snížila ochotu přijímat závěry obsažené ve zprávě IPCC a vyvolala krizi věrohodnosti klimatologických studií. To však nemění nic na existenci shody klimatologů, co se týče otázky klimatické změny.16

Struktura knihy Zejména když se obzvlášť zajímáme o dění za poslední desetiletí nebo dokonce o naši přítomnost či budoucnost, je nutné, abychom brali v úvahu delší časová období. V první kapitole probereme otázky, které je nezbytné zodpovědět pro pochopení pozdějšího výkladu. Týká se za a) otázky, odkud pocházejí naše znalosti, za b) mechanismu přirozených klimatických změn a za c) vývoje paleoklimatu od vzniku planety Země až do naší geologické přítomnosti. Druhá kapitola pojednává o klimatu v době dnešního člověka (Homo sapiens sapiens), tedy počínaje poslední velkou dobou ledovou až po teplé období vrcholného středověku. Na rozdíl od první kapitoly jsme zvolili chronologický postup. Zpočátku jsme pracovali ještě s úsekem přibližně 1 000 000 let, na konci kapitoly pak s periodami o několika stoletích. Třetí kapitola se zaměří na příznaky ohlašující malou dobu ledovou a její důsledky. Historikové klimatu zastávají již dlouho názor, že toto klimatické pesimum může sloužit jako modelový příklad.17 Dřív než ve čtvrté kapitole vyšetříme kulturní důsledky malé doby ledové, pokusíme se ve třetí kapitole podchytit její fyzikální a sociální dimenze. Kulturní důsledky sahaly od hledání obětních beránků přes úvahy a diskuse o hříších, které vyvolaly zhoršení klimatu, až po úspěšné zvládnutí krize industrializací, jejímž výsledkem je náš moderní svět. Pátá kapitola je věnována globálnímu oteplování, přičemž podáváme stručný výklad o tom, jak bylo objeveno a jak probíhala diskuse o jeho důsledcích. Epilog (kap. šestá) přináší shrnutí. Podkladový materiál v poznámkách se omezuje na nejnutnější míru. Literaturu citujeme bez podtitulů, neuvádíme vydání a vynecháváme bližší údaje o překladech. V dodatku upozorňujeme čtenáře na některé důležité tituly, které doporučujeme k další četbě. Orientaci v textu usnadní rejstřík.

16

Úvod

Co víme o klimatu?

Prameny k dějinám klimatu

Archiv planety Země Za přírodní archivy planety Země se považují všechny přirozené sedimenty, jejichž zkoumáním přírodovědnými metodami lze dospět k závěrům o klimatických poměrech v minulosti. Objev radioaktivity přinesl další netušené možnosti pro rozvoj takového výzkumu. Fyzikální podstata spočívá v tom, že atomová jádra mnoha prvků nejsou stabilní. Ta pak při rozpadu vydávají záření. Pomocí hmotnostních spektrometrů se měří poměr mezi mateřskými a dceřinými prvky. Díky znalosti specifického poločasu přeměny lze určit stáří dané horniny. Nezbytný byl také dosažený pokrok týkající se geochemických zvláštností a bodu tání minerálů a hornin. Na základě poločasů přeměny prvků lze totiž určit stáří hornin až do jejich ztuhnutí. Tím současně dospějeme k závěrům o klimatických procesech.1 Z hlediska dějin klimatu má velký význam izotopová kyslíková metoda, kterou vynalezl v roce 1947 americký nositel Nobelovy ceny za chemii Harold C. Urey (1893-1981). Objevitel těžké vody (deuterium) zjistil, že pomocí izotopů atomu kyslíku lze vypočítat teplotu mořské vody v minulých dobách. Mořská voda totiž obsahuje dva vyhraněné typy atomů kyslíku o různém počtu neutronů: 180, ieO. Oba jsou zastoupeny v organismech moř-

ských živočichů ve specifickém poměru v závislosti na teplotě. Podíl těžkých izotopů kyslíku v průběhu usazování v organismu s přibývajícím chladem narůstá.2 Tato metoda nejprve přivodila revoluci v analýze sedimentů a vedla k rozšíření techniky hlubinných mořských vrtů, jež umožnila senzační výsledky v oblasti zkoumání ledové doby.3 Zvláštní význam má radiokarbonová metoda, kterou na konci čtyřicátých let vyvinul Willard Frank Libby (1908-1980). Lze ji totiž úspěšně využívat k určení stáří organických zbytků pro celé období od počátku vývoje dnešního člověka (Homo sapiens). Týká se to jak kosterních pozůstatků, tak lidských výrobků. V rostlinách se usazuje uhlík působením fotosyntézy, do lidského a zvířecího organismu se pak dostává dýcháním. Proces výměny přeruší teprve smrt organismu. Dobu jeho smrti lze určit pomocí analýzy izotopu uhlíku 14C. Časové hranice radiokarbonové metody jsou dány poločasem přeměny prvku 14C (asi 5730 ±40 let), jedná se tedy přibližně o 40 000-50 000 let.4 Analýza sedimentů zase umožňuje vyvodit závěry o stavu paleoklimatu tím, že dokládá existenci někdejšího teplého nebo studeného, vlhkého nebo suchého klimatu, vypovídá o zbytcích rostlinných nebo zvířecích organismů, o sedimentech sopečného původu, mořských a jezerních hladinách, říčních terasách, půdních horizontech a ústupu ledovců. Paleobotanika a paleozoologie slouží k určováni rostlinných a živočišných usazenin, přičemž se s rozhodováním o tom, které fosilie mají být vodítkem, setkáváme již od 17. století.5 Oproti této starší tradici otevřela nové možnosti bádání technika hlubinných mořských vrtů, neboť „paměť moře“ nabízí vhled do vývoje půd, charakteru vody a způsobu života, a tím také podává zprávu o typu klimatu v jednotlivých obdobích.6 Další základní metodu určování klimatu představuje technika k získání ledovcového jádra na zemských pólech a velkých ledovcích, které - oproti 30 % v době největšího rozsahu zalednění v poslední velké době ledové - pokrývaly na konci 20. století stále ještě 10 % zemské souše. Dánský geofyzik Willi Dansgaard (nar. 1922) zjistil v šedesátých letech, že tuto techniku lze využít jako

20

Co víme o klimatu?

Obr. 4 Místa v Grónsku, na nichž byly provedeny nejdůležitější vrty do ledu.

svého druhu „stroj času“7, který má schopnost podávat relativně přesné informace o dlouhodobém vývoji klimatu. Časové rozpětí těchto analýz sahá potenciálně až k počátkům nynější doby ledové. Na ledovcových jádrech lze rozpoznat roční usazeniny podle střídání tmavších a světlejších vrstev. Studiem izotopů kyslíku pak lze zjistit tehdejší teplotu. Kromě toho poskytují bublinky plynu pevné uzavřené v ledu přímé údaje o jeho složení. Dále je možné z prachu v ledu určit pomocí radiokarbonové metody stáří organických látek. K tomuto materiálu náleží i vulkanický popel, který lze blíž zařadit využitím termoluminiscenční metody. Poznatky o sopečné činnosti se získávají analýzou podílu síry. Jako léta, na něž reaguje Geigerův přístroj, poskytují roky, kdy došlo k zvláště významným erupcím, dodatečnou možnost identifikace letokruhů.8 Vyhodnocování ledovcových jader není jen mnohooborovou záležitostí. Provádělo se překvapivě již po dlouhou dobu, především při výzkumu obou největších mas ledu na Zemi, a to antarktických ledovců na jižním pólu a ledovcového pokryvu Grónska

Prameny k dějinám klimatu

21

δ 18 profily z nejspodnějších 300 m ledovcového jádra z Dye 3 a Camp Century



Obr. 5. K novému znázornění poslední velké ledové doby mezi eemským interglaciálem a holocénem dospěl dánský průkopník vrtů do ledu Willi Dansgaard pomocí analýzy izotopů kyslíku.

v blízkosti severního pólu. Analýzou ledovcových jader, které vyvrtali výzkumníci projektu severogrónského ledovcového vrtu [Northern Greenland Ice Core Projed, NGRIP), byla již v šedesátých letech vytvořena možnost překvapivě detailního popsání klimatu za posledních 125 000 let.0 O třicet kilometrů dále zkoumal ledovcové jádro tým GISP 2 (Greenland Ice Sheet Projed 2 - projekt grónského ledovcového pokryvu). Získané údaje již umožnily pohled na uplynulých 200 000 let. 10 Francouzsko-ruskou antarktickou expedicí získané ledovcové jádro na stanici Vostok rozšířilo poznání minulého vývoje na období 420 000 let." V roce 2004 bylo vyvrtáno a dopraveno na povrch v rámci Evropského projektu výzkumu ledovcového jádra v Antarktidě EPICA (European Projed for Ice Coring in Antarctica) dosud nejhlouběji ležící ledovcové jádro. Led v hloubce 3270 metrů je asi 800 000 let starý a poskytuje informace o posledních osmi velkých cyklech ledových dob.12 Tento přírodní klimatický archiv poskytuje informace o životních podmínkách předchůdce člověka.13 Kolísání klimatu za posledních 40 000-100 000 let lze sledovat také pomocí dalších metod, například podle podu varv (tj. vyhodnocování vrstev usazenin v jílových sedimentech, což 22

Co víme o klimatu?

umožňuje popsat jednotlivé roky). Další možností je pylová analýza, popřípadě palynologie (vyhodnocování rašeliništních usazenin za účelem určení vegetace výzkumem pylu, spor a dalších zbytků), měření rovnoměrně rostoucích lišejníků (lichenometrie), výzkum nejvyššího recentního rozšíření ledovců k určení stáří čelních morén'4 a na počátku dvacátého století v Americe vyvinutá dendrochronologie (počítání a analýza letokruhů stromů). Využití letokruhů pro výzkum dějin klimatu (dendrokíimatologie) ale znamená i nejistoty, které mohou být podceněny. Na úzkém letokruhu nelze rozeznat, zda vzrůstu zabránil chlad, sucho nebo jiné okolnosti, například hmyz. Naopak široké letokruhy nemusí bez výjimky dokládat, že v době nárůstu přálo počasí dobré úrodě všude. Obilí reaguje na vlhkost jinak než duby nebo smrky.15 Na rozdíl od klimatologii a archeologů nahlížejí proto interdisciplinární kulturní historici na stromové letokruhy s jistou skepsí.16

Archivy lidské společnosti Písemné záznamy o událostech záměrně shromažďované ve veřejných nebo soukromých archivech, knihovnách, databázích atd. označujeme jako archivy lidské společnosti. Vznik těchto archivů předpokládá existenci systému záznamů (obraz, čísla, ikonogramy, písmena) a zejména skutečně rozšířenou znalost písma zajišťující, že budou údaje o minulém dění a skutečnostech zachovány. Archivování důležitých písemností, zejména hliněných tabulek s klínopisnými texty, započalo v oblasti starých západoasijských kultur. Nejvýznamnější archivy v době starých civilizací zřizovaly úřady státní správy a náboženské instituce a chrámy, které přechovávaly listiny, seznamy a dopisy nebo vedly kroniky, jež - vedle nápisů na budovách a pamětních stélách - přinášejí mimo jiné i zprávy o klimatických katastrofách. Recko-římská antika a stará čínská civilizace přispěly k tomuto vývoji vznikem soukromých knihoven.

Prameny k dějinám klimatu

23

Počínaje evropským středověkem, byly v mnohých městech vedeny kroniky, ve kterých byly pro budoucí pokolení zaznamenány i mimořádné události související s počasím. Vynález knihtisku v 15. století způsobil převrat v uchovávání informací a umocnil význam trhu pro jejich šíření, pro knihovny a veřejnost vůbec. Mezi historickými záznamy vynikají jako specifický druh novověkých textů povětrnostní deníky. Obnovenou zálibu evropské renesance v těchto dokladech o stavu povétrnosti lze asi vyložit vlivem antických vzorů. Kromě toho tu sehrál významnou úlohu i vzestup astronomie jako směrodatné vědy a zejména nápad astronoma Johannese Můllera (1436-1476), zvaného Regiomontanus. Ve svém astronomickém kalendáři s údaji o postavení planet pro každý den nechal prázdný řádek pro vlastní záznamy. Protože astrologie nachází přímou souvislost mezi konjunkcí planet a počasím, úrodou, dostupností větrné a vodní síly a jinými sublunárními událostmi, pokoušeli se astrologové o předpovědi počasí a úrody.17 Prázdný řádek kalendářů nabízel místo pro poznámky o skutečném stavu počasí. Větší přesnost předpovědí měla být zajištěna systematickým sběrem údajů. Porovnávání prognóz se skutečností však vedlo k vystřízlivění. Augustiniánský kanovník Kilián Leib (1471-1553) si po 15 letech, kdy vedl záznamy o počasí, všiml, že většina předpovědí na základě pranostik a astrometeorologie byla nesprávná. Přesnou znalost každodenního dění na obloze v jedné z kritických fází malé doby ledové nám umožňují také deníky, např. záznamy z let 1545-1576, které si vedl curyšský teolog Wolfgang Haller (1525-1601 ).IS Mnohé záznamy souvisejí s kvalitou úrody a lze je využít k získávání tak zvaných proxy dat (tj. nepřímých údajů). Mezi ně náleží přímé pozorování klimatických jevů jako první sníh, doba sněhového pokryvu půdy, ledová pokrývka jezer, řek, nebo dokonce moří, časné nebo pozdní mrazy. Tyto údaje pak doplňují data o růstu rostlin. Například v Japonsku sahají do daleké minulosti z rituálních důvodů vedené záznamy o tom, kdy začínají kvést třešně. Totéž lze říct o setbě, době květu ovocných stromů, sklizni ovoce, senoseči a žních nebo o vinobraní. Nakonec 24

Co víme o klimatu?

se setkáváme také s nepřímými odkazy na kvalitu sklizně, jež nám například poskytují záznamy o výši desátku odváděného v obilí, feudální dávce vybírané církví, jejíž výška přímo závisela na výnosu.18 Důležité jsou také údaje o cenách obilí, které v podzimních měsících s dostatečnou přesností vypovídají o výši sklizně.20 Nakonec v pramenech nacházíme i mnohé zmínky o kvalitě produktů, například vína, které bylo kyselé v letech, kdy bylo málo slunečního svitu.21 Každý, kdo pracoval s pozdně středověkými nebo raně novověkými texty, si jistě vzpomene, že se stále setkával s informacemi o počasí. Zprávy o extrémním povětrnostním dění - o suchu, záplavách, dlouhotrvajících mrazech atd. - lze jen zřídka hodnotit na základě jediného pramene, protože nikdy nemáme jistotu, zda se jedná o místní zvláštnost, zda náš zpravodaj přehání, nebo jestli dokonce nejde o smyšlenky, které měly sloužit jako alegorie. Někteří klimatologové proto soustředili takové místní a regionální zprávy ve velkých databankách. Pro posledních 500 let to udělal švýcarský sociální historik Christian Pfister 22; podobně postupoval německý geograf Růdiger Glaser, který shromáždil odpovídající záznamy za posledních 1000 let.23 Velké množství nepřímých údajů z celé Evropy umožňuje nejen učinit závěry o klimatu v jednotlivých letech, nýbrž zobrazuje je přinejmenším po měsících. Po roce 1500 pak už lze s jejich využitím rekonstruovat stav počasí po dnech a příležitostně dokonce po hodinách. Na základě známých meteorologických souvislostí je pak možné dodatečně přikročit k sestavení povětrnostních map. To, co pro meteorologa představuje předpověď počasí, je klimatologovi dodatečná zpráva o počasí.24 V širším smyslu se lze též při hledání výpovědí o klimatu opřít o mytologii, literaturu, umělecká díla a kartografii, ovšem při vědomí toho - jak se ještě ukáže -, že nastanou metodické potíže.25

Prameny k dějinám klimatu

25

Přístrojové měření Na počátku přístrojových měření ještě neztratilo význam vypočítávání nepřímých údajů z povětrnostního pozorování, neboť první měření se prováděla ad hoc a na základě jiné stupnice než později. V roce 1597 navrhl Galileo Galilei teploměr pro měření teploty vzduchu. Jeho žák Jan Evangelista Torricelli (1608-1647) v roce 1643 vynalezl tlakoměr pro měření tlaku vzduchu. Za vlády velkovévody Ferdinanda Medicejského (1610-1670) v padesátých letech sedmnáctého století vznikla první mezinárodní síť měřicích míst, jimi získané údaje však lze jen stěží využít. Byly tehdy ve Florencii, Bologni, Parmě, Miláně, Innsbrucku, Osnabriicku a Paříži, od roku 1659 také v Londýně. Těchto iniciativ se v roce 1660 chopila Královská společnost pro podporu vzdělanosti v Londýně (Royal Society for the Advancement of Learning), jejíž první tajemník Robert Hooke (1635-1703) dal zaznamenávat vedle teploty a tlaku vzduchu také sílu větru, vlhkost, oblačnost a výskyt mlhy, déšť, krupobití a sněžení.26 Na jeho popud téměř padesát let sbíral pařížský lékař Louis Morin (1635-1715) třikrát denně přesné údaje o stavu počasí. Nejctižádostivější pokus o zřízení mezinárodní sítě měřicích stanic zahájil v raném novověku falcký kurfiřt Karl Theodor (1724-1799) zřízením Mannheimské meteorologické společnosti (Societas Meteorologica Palatina), která shromažďovala údaje ze stanic od Špicberk po Řím, a od La Rochelle po Moskvu.27 Přístrojových měření se začalo ve větší míře využívat teprve během 19. století. Role průkopníka tu připadla - vzhledem k jeho rozšíření po celém světě - britskému impériu. Za života královny Viktorie (1819-1901) se shromažďovala data od Evropy po Indii až do Austrálie. Možnost rychlejšího spojení díky elektrickému telegrafu a podmořskému kabelu z Anglie do Spojených států amerických v roce 1866 usnadnila jejich celosvětový přenos a využívání. Tehdy ale bylo lidstvo stále ještě na míle vzdáleno celosvětové rovnoměrné síti měřicích stanic, jak ji známe od poslední třetiny 20. století a jejíž údaje se vysílají přes družice.

26

Co víme o klimatu?

Kromé přízemní teploty vzduchu hlavních měst a hodnot pevných meteorologických stanic byla tehdy získána první data o teplotě oceánských vod. Teprve od konce šedesátých let se z večerní předpovědi počasí dovídáme o jeho vývoji pomocí satelitů. A teprve od konce 20. století nová generace počítačů umožňuje výpočet klimatických modelů.

Prameny k dějinám klimatu

27

Příčiny klimatických změn

Slunce jako zdroj energie Energie uvolněná jadernou fúzí na Slunci vyvolává na Zemi chemické, biologické a klimatické procesy. Intenzita slunečního záření byla solární fyzikou dlouho pokládána za neměnnou [sluneční konstanta), ve skutečnosti však kolísá. Již v 17. století byla dalekohledem objevena souvislost mezi tepelnou bilancí a slunečními skvrnami. Zmenšování nebo nepřítomnost slunečních skvrn většinou odpovídá fázím ochlazování na Zemi. Dnes se mimo jiné soudí, že je možné rozpoznat jedenáctiletý cyklus výskytu slunečních skvrn. Fáze zmenšené intenzity slunečního záření vznikají kromě jiného také následkem kolísání parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce. Srbský astronom Milutin Milankovič (1879-1958)1 se pokusil na základě tohoto kolísání vysvětlit vcelku pravidelný cyklus chladných období v pleistocénu. V souvislosti s tím hovoří o ex^ centricitě zemské dráhy, kolísání sklonu zemské osy a osy rotace s různými periodami.2 Existence Milankovičem předpokládaných cyklů trvajících přibližně 100 000 let byla prokázána na vrtných jádrech v hlubokých mořích a na základě poměrů izotopů kyslíku v tichomořském planktonu. Badatelé, kteří se na

28

Co víme o klimatu?

Obr. 6 Cyklickým kolísáním oběžné dráhy Země kolem Slunce Milankovič vysvětluje periodicitu cyklů zalednéní.

výzkumech podílejí, soudí, že byl podán důkaz správnosti jeho teorie poté, co bylo pro posledních 800 000 let objeveno sedm takových cyklů v přibližně správné pozici.3 Též badatelé zabývající se vrty v ledovcích nahlížejí na Milankovičovy cykly jako na jev významný pro pochopení vzniku ledových dob a opakovaně nacházejí v ledovcovém příkrovu jejich stopy. Je však nutno říci, že doba trvání zmíněných cyklů zachovaných v ledu v průběhu posledních 100 000 let, neodpovídá přesně našemu očekávání.4 o 4 -5 st. V ČR?

Zemská atmosféra Druhým faktorem působícím na klima je složení vzdušného obalu naší planety. Na něm závisí míra slunečního vyzařování. Vzduch se skládá z asi dvaceti procent kyslíku a z téměř osmdesáti procent dusíku a stopových plynů. Podíl skleníkového plynu oxidu uhličitého (COa) přitom obnáší jen asi 0,03 %. Výzkumy vrtů v ledovcích prováděné na ruské výzkumné stanici Vostok v Antarktidě prokázaly, že v posledních 420 000 letech existovala přímá úměra mezi obsahem stopových plynů a zejména oxidu

29



Obr. 7 Průběh teploty a podíl oxidu uhličitého ve vzduchu za posledních 420 000 let na základě výzkumu ledovcových jader na expedicí Vostok (Antarktida) - zjevně tu existuje souvislost, ale o jaké kauzální spojení tu jde?

uhličitého ve vzduchu a výší teploty.5 Pokles podílu oxidu uhličitého koresponduje s ochlazováním, růst s oteplováním. Obdobnou souvislost lze předpokládat také, pokud jde o minulost. Působení zemské atmosféry na klima probíhá striktně podle zákona zachování energie: dopadající sluneční záření minus jeho zpět odražený podíl se rovná tepelnému vyzařování Země. Oceán a atmosféra přerozdělují teplo uvnitř klimatického systému a ovlivňují regionální klima. Velikost tepelného vyzařování závisí také na obsahu záření pohlcujících plynů v atmosféře. Vedle vodní páry k nim náleží stopové plyny jako metan (CHJ, halogenované uhlovodíky (FCKW), oxid dusný (N90) a právě oxid uhličitý (COJ. Co se týče vzácných plynů, vyniká tu mimořádnou variabilitou podíl oxidu uhličitého. Na konci 19. století obnášel 230 ppm (tj. 230 částic CO^ na milion částic vzduchu), na konci 20. století vzrostl na 350 ppm. Když během geologických dob nastoupila teplá období, jako například v křídě (145-65 milionů let) - v době, kdy planetu ovládali dinosauři -, překročil

30

Co víme o klimatu?

již podíl C02 hranici tisíce ppm. Poté stále klesal, až v současné době ledové dosáhl nejnižšího bodu.0 Mnozí klimatologové jsou zcela přesvědčeni, že přímá souvislost mezi velikostí podílu C0 2 ve vzduchu a globální průměrnou teplotou je prokázána. Je to jakési dogma současné klimatologie. Porovnání křivek z ledovcového jádra ze stanice Vostok ale ukazuje, že teplotní křivka a křivka koncentrace oxidu uhličitého neprobíhají paralelně, že je naopak možno pozorovat značné odchylky v jejich amplitudách i časové následnosti. Opatrní interpreti nás proto vybízejí, abychom si uvědomili, že není jasné, zda příčinou změněné koncentrace C02 jsou teplotní změny, nebo naopak - nebo zda snad oba procesy řídí třetí, neznámý faktor.7

Tektonika zemských desek Třetím faktorem, který působí při vzniku ledových dob, je tektonika litosférických desek, pohyby částí zemské kůry ve svrchním zemském plášti. V důsledku putování původních kontinentů po zemském povrchu se změnil směr mořského proudění, srážky mezi kontinenty a vyzdvižení pohoří přivodily změny směru proudění vzduchu a rozložení atmosférických srážek. Kromě toho tyto procesy ovlivnily vzájemný poměr rozložení pevnin a oceánů a výšku mořské hladiny. Jakmile se zemské masy blíží k pólům a na těchto nejchladnějších bodech Země je zabráněno volnému proudění mořské vody, vzniká led. Sněhový a ledový příkrov vede k efektu albeda\ odráží se více slunečního záření, což vede k pozitivní zpětné vazbě a následkem toho k většímu ochlazování. Podíl zpět do vesmíru odraženého slunečního záření - tak zvané albedo - nad nové napadlým sněhem představuje asi 95 %, nad mořem ale méně než 10 %. V dnešním klimatickém systému dosahuje albedo 30 %, zatímco během ledových dob vykazovalo hodnoty vyšší. Podle Stevena Stanleyho bylo každé velké vymírání živočichů vyvoláno tím, že větší zemská masa dorazila k polárním oblastem a vyvolala trvalé zalednění. V důsledku popsané zpětné

Příčiny klimatických změn

31

Obr. 8 Výbuchy sopek mohou způsobit celosvětové ochlazení. Měl výbuch Toby za následek „sopečnou zimu“?



vazby pak planeta padla do dlouhé ledové doby, která přinesla především zánik tropické flóry a fauny; ani zvířectvo, ani rostlinstvo se nemělo kam schovat. Kromě toho globální zalednění změnilo výšku mořské hladiny; moře ustoupilo daleko od břehů a změnilo obrysy pobřeží a kontinentů.8 Kontinentální drift působil na klima i v mladší geologické době. Asi před pěti miliony let přerušila kolize Afriky s Euroasií rovníkové mořské proudy a začalo alpské vrásnění.8 Další významnou událostí v souvislosti s tektonikou litosférických desek byl před 3,5 miliony let vznik středoamerického pevninského spojení. Uzavřením průlivu mezi Severní a Jižní Amerikou se změnil směr rovníkového proudění a vznikl Golfský proud, který přináší do Evropy teplo a vláhu.10

Vulkanismus S tektonikou litosférických desek souvisí také sopečná činnost. Velké výbuchy vyvrhují popel, aerosol a plyny do výšky. Explo-

32

Co víme o klimatu?

živní vulkanismus může také způsobit celosvětové ochlazení, pokud se částečky hmoty dostanou ve velkém množství až do stratosféry a výškové větry je roznesou kolem zeměkoule, jak k tomu došlo v roce 1815 po ničivé erupci indonéské sopky Tambora. 11 V minulých desetiletích se debatovalo o tom, které činitele za sopečných výbuchů na klima působí. Nejprve byl vysloven názor, že ochlazení vyvolávají do stratosféry vynesené pevné částice, protože působí jako filtr slunečního záření a pozorovali je již současníci. Teprve při měření výšek, jichž dosáhl vyvržený materiál po výbuchu sopky Gunung Agung na ostrově Báli, bylo v roce 1963 zjištěno, že i plyny vytvářejí stejné účinný filtr a že rozhodující úloha připadá sloučeninám síry. Srovnání prehistorických erupcí s novějšími umožňuje škála indexu vulkanické explozivity (Volcanic Explosivity Index -VEI). O posledních se navíc dochovala pozorování současníků, jako například popis výbuchu Vesuvu v roce 79 po Kr. Pliniem Mladším (61/62 - kolem 114). Nezbytným předpokladem vlivu sopečného výbuchu na počasí ve větší vzdálenosti od erupce je to, že do stratosféry pronikne velké množství plynů a částic. U většiny erupcí, k nimž došlo za posledních 10 000 let, to však bylo jinak. Soptící vulkány buď nabízely zajímavý přírodní úkaz, nebo zpustošily (jako většina islandských sopek) jen bližší okolí. Pro holocén bylo Simkinem a Siebertem zaznamenáno přes 5000 takových výbuchů. Globální vliv na klima nastává teprve v případě pliniovských erupcí nebo explozí, počínaje stupněm 3 na škále VEI. Největší ultrapliniovské sopečné erupce za posledních 10 000 let jsou klasifikovány 7. stupněm na škále VEI a označují se jako kolosální. Nejnovější explozí této kategorie byl výbuch sopky Tambora na Malých Sundách v roce 1815, jejímž důsledkem bylo celosvětové ochlazení, neúroda a hladomor. Skutečnost, že za posledních 10 000 let nedošlo k žádným větším erupcím (VEI stupeň 8 a vyšší), však není relevantní pro vzdálenější minulost. 12 Výbuch vulkánu Toba na Sumatře před asi 75 000 roky na Zemi patrně vyvolal dlouholeté ochlazení. Tento jev, jemuž se dostalo názvu sopečná zima, byl jednou z příčin velkého vymírání živočišných druhů.13

Příčiny klimatických změn

33

Meteory Veřejnost má ráda zprávy o dopadech meteoritů nebo asteroidů na zemský povrch, které byly údajně příčinou náhlého zániku nebo hromadného vymírání živočišných druhů. Toto nadšení ovšem nesdílejí seriózní paleontologové. Teoreticky by dopady meteoritů mohly vést k podobným následkům jako sopečná činnost. Proto se k nim vrátíme v souvislosti s pěti obdobími hromadného vymírání ve fanerozoiku.

34

Co víme o klimatu?

Paleoklima od vzniku Země

Teplá období jako charakteristické klima Země Žijeme v době ledové. Tato skutečnost by mohla překvapit vzhledem k dnešní debatě o globálním oteplování. Předtím než se budeme zabývat klimatickým podmínkami současného světa, musíme nejprve informovat o klimatu, které charakterizovalo starší geologické epochy: paleoklima. Z hlediska geologie jsou ledové doby údobím, které charakterizuje existence ledovců na pólech a ve velehorách. V dějinách naší planety došlo celkem k pouhým pěti zaledněním: dvakrát v prekambriu a dvakrát ve fanerozoiku, „době viditelného života". Pátou z těchto ledových dob představuje údobí zalednění, které nastalo ve čtvrtohorách (kvartér), nebo pokud chceme používat nejnovější terminologii, v neogenu, tedy v době, v níž žijeme. I když je nyní tepleji, nacházíme se stále v době ledové. V dějinách naší planety se jedná o výjimečný stav, neboť v průběhu více než 95 % dějin nebyla Země stálým ledem pokryta. Ze statistického hlediska lze říci, že zemské klima charakterizují teplá období, tedy doby, kdy bylo mnohem tepleji než dnes. Čím dále se vracíme do minulosti Země, tím nespolehlivější jsou soudy o tehdejších klimatických podmínkách. Podle astrofyziků byl na počátku procesu vzniku vesmíru asi před 14 miliar-

35

Obr. 9 Paleoklima od vzniku Země: Většinou bylo mnohem tepleji než dnes, nastalo ale pět ledových dob. V jedné z nich dnes žijeme.

dami let velký třesk, v jehož důsledku vznikla před 11 miliardami let naše galaxie, a před 9 miliardami let se vytvořil původní oblak naší sluneční soustavy. Tento sluneční oblak se začal rozkládat před asi míň než pěti miliardami let. Tím začalo vydělování centrální hvězdy a planet. Vznikem Země se otevírají dějiny klimatu. A tyto počátky byly doprovázeny horkem, dokonce i pekelným žárem. Proto bývá první věk existence naší planety příležitostně označován podle řeckého pekla, Hádu, jako hadaikum.' Geologie rozděluje dějiny Země do hierarchicky členěného sledu geologických dob, jejichž kratší úseky označuje jako eony, éry, periody, epochy a stupně.2 Čtyři eony (věky) (hadaikum, archaikum, proterozoikum, fanerozoikum) obdržely jména podle podmínek, které skýtaly pro rozvoj života na planetě. Během fáze formování (hadaikum) ještě neexistovala atmosféra, takže neexistovaly ani předpoklady pro život. V důsledku geotermické aktivity při zrození planety vládly na Zemi vyšší teploty než kdy později. Asi před 4 miliardami let, když se vytvořila zemská kůra, klesly teploty v blízkosti povrchu pod 100 stupňů Celsia. Teprve nyní mohlo docházet ke kondenzaci vodní páry, začaly deště, vznikly řeky, jezera a moře. Nejstarší nám známé sedimenty pocházejí z doby před 3,7 miliardami let.3 V archaiku (přibližně 3,8 až 2,5 miliardy let) se vytvořila působením fyzikálních procesů - je možné, že se jednalo o exhalace

36

Co víme o klimatu?

sopečného původu - prvotní atmosféra, která kvůli vysokému obsahu COa silné pohlcovala a nepatrně nazpět rozptylovala sluneční záření. Během této doby panovaly díky skleníkovému efektu příznivé teploty umožňující první projevy života archebakterií. Po kondenzaci vodní páry se pak vytvořily praoceány a prakontinenty. Nejstarší stopy oběhu vody nacházíme v horninách starých 3,2 miliardy let. Spolu s vodní párou se z původní atmosféry vytratila největší část oxidu uhličitého. Před asi 2,6 miliardami let začaly cyanobakterie (zastarale modré řasy) produkovat kyslík. Atmosféra založená na oxidu uhličitém se zhroutila a anaerobní organismy vymřely: bylo to první hromadné vymírání v dějinách Země. Konec skleníkového efektu před asi dvěma miliardami let přivodil globální ochlazení v hurónské neboli archaické době ledové.4 Během následujícího proterozoika (přibližně 2,5-0,5 miliard let) panovaly na Zemi asi po miliardu roků mnohem vyšší teploty než ve většině pozdějších období jejích dějin. Bylo to asi důsledkem nového skleníkového efektu atmosféry, který se rozvinul ve vzdušném obalu Země. V průběhu této éry se objevily nejstarší rostliny s buněčným jádrem, před asi 1,4 miliardou let prvoci a nakonec mnohobuněční živočichové bez schránek.5 Na základě nejstarších dochovaných zkamenělin je možné odhadnout ráz tehdejšího klimatu před tím, než se na konci tohoto třetího věku znovu dostavilo velmi silné ochlazení, které mělo za následek nejchladnější periodu v dějinách Země. Před rozpadem prakontinentu Rodinia se shromáždily zemské masy v rovníkové oblasti. Holé skály bez vegetace zvyšovaly albedo. Klesající teploty doprovázel vznik ledového pokryvu na pólech 6, což mělo za následek úplné zalednění Země, která musela vypadat jako ledový nebo sněhový míč (Snowball Earth). Za těchto podmínek došlo před asi 650 miliony let k druhému hromadnému vymírání v dějinách planety. Téměř znovu vyhasl život na Zemi, znovu téměř nastal konec dějin.7

Paleoklima od vzniku Země

37

Pět hromadných vymírám' ve fanerozoiku V odborné literatuře často uváděných, pět hromadných vymírání (The Big Five) v průběhu dějin Země se týká pouze fanerozoika. Tento věk komplexních forem života odpovídá jen posledním 10 procentům dějin Země a sahá až do přítomnosti. Dělí se na „éru“ zemského starověku (paleozoikum), která začala před asi.600 miliony let,8 zemský středověk (mezozoikum), dobu plazů, počínající přibližně před 250 miliony let,9 a zemský novověk [neozoikum či kenozoikum), dobu savců, která nastoupila před asi 65 miliony let.10 Dodnes přesně nevíme, proč na konci ledové doby v proterozoiku dostal organický život novou příležitost. Je možné, že sopečné výbuchy osvobodily Zemi ze sevření ledového krunýře tím, že dopravily do atmosféry velké množství COa, a vyvolaly tak nový skleníkový efekt umožňující obnovu života. Asi před 570 miliony let došlo v kambriu (600-510 milionů let) k přímo závratnému rozkvětu jednotlivých forem života, jímž se otevírá fanerozoikum." Co se týče kambria, z něhož se dochovalo velké množství zkamenělin (mlžů, hub, členovců a nakonec prvních obratlovců), nic nenasvědčuje, že by tehdy byly polární oblasti pokryty ledem. Na celém světě panovalo velmi horké klima, které bylo přibližně dalších 400 milionů let většinou teplejší, než je dnes. V následující době ordoviku (510-438 milionů let) se mnohonásobně rozrostl počet druhů. Dominantní formu života představovali nautiloidi, předci dnešních sépií a chobotnic. Toto období rozkvětu ale přerušila chladná perioda, ordovická doba ledová, jež začala před přibližně 438 miliony let. Tehdy vymřela většina živočišných druhů. Je velmi pravděpodobné, že příčinu této katastrofy je nutno hledat v tom, že se velký světadíl Gondwana, sestávající ze zemské masy pozdější Jižní Ameriky, Afriky, Arábie, Indie, Austrálie a Antarktidy, přesunul přes jižní pól. Pět masových vymírání, k nimž došlo ve fanerozoiku, je spojováno s následujícími dobami globálního ochlazování: 1. na konci ordoviku v ordovické době ledové 12 2. na konci devonu, jako pokračování globálního ochlazování za devonské krize 38

13

Co víme o klimatu?

0 -500

-400

-300

-200

-100

dnes

miliony let Obr. 10 Další rána pohádce o stálém klimatu: Koncentrace oxidu

uhličitého nebyly před začátkem globálního oteplování konstantní, nýbrž procházely v průběhu posledních 500 milionů let i bez lidského 3. na konci permu v době permské katastrofy 4. na konci triasu 15 5. na konci křídy. 10

14

Na konci permu se Gondwana spojila s ostatními pevninami a vytvořila obrovský kontinent zvaný Pangea, který se rozprostíral od jižního k severnímu pólu. Tady je třeba hledat příčinu fáze kruté- ho chladu, tak zvané permské doby ledové, která proběhla před asi 250 miliony let a představuje poslední údobí paleozoika. Tomuto „nejzhoubnějšímu masovému vymírání všech dob“ padlo během 10 milionů let za oběť přibližně 75-95 % veškerých živočišných druhů obývajících moře a - na rozdíl od předchozích ledových dob - i velká část suchozemské fauny.17 Permská katastrofa bývá proto v literatuře označována jako matka všech přírodních katastrof.18Plní úlohu césury mezi zemským starověkem (prvohory - paleoPaleoklima od vzniku Země

39

zoikum) a zemským středověkem (druhohory - mezozoikum). Teplotního maxima bylo s velkou pravděpodobností dosaženo asi před 100 miliony let v období křídy (146-65 milionů let). Nejvyšších hodnot dosáhl také podíl oxidu uhličitého v atmosféře. V té době zaujaly póly přibližně dnešní polohu. Jejich ledové čapky zcela roztály, zvýšila se hladina moří a kontinentální šelf byl zatopen mořskou transgresí. V důsledku tektonických procesů probíhajících v litosférických deskách se vyzdvihly Alpy a Skalisté hory. V téže době vznikla ložiska ropy a zemního plynu. Dinosauři pronikli na sever až po Aljašku, ale padli za oběť novému hromadnému vymírání druhů na konci druhohor.19 Příčiny vyhynutí dinosaurů se hledají ve všech možných katastrofách.20 Veřejnost našla zálibu v dramatickém líčení, které jí nabízela verze, že na Zemi dopadl asteroid nebo meteorit, což prý mělo za následek jistý druh globální zimy. Oblibu těchto představ vyvolaly diskuse o tzv. nukleární zimě. Dá se říci, že je přímo inspirovaly. Síla dopadu prý vyvolala příbojové vlny, způsobila požáry a vymrštila takové množství hmoty do stratosféry, že na měsíce nebo roky její mrak zahalil slunce.21 Prozatím ale nebyl podán ani jeden pádný důkaz správnosti těchto teorií. Další myslitelnou příčinou zmíněných událostí na konci druhohor by mohla být klimatická katastrofa vyvolaná sopečnou explozí nebývalých rozměrů nebo doposud neznámý faktor - např. kosmické záření nebo nemoc. Nemusíme ale uvažovat jen o katastrofě způsobené vnějšími silami. Stejné jako tomu bylo na konci prvohor, postačí nám k vysvětlení konce druhohor odkaz na klimatickou změnu. Za příčinu je nutno v první řadě pokládat změny teploty, neboť ty působí v celosvětovém měřítku a žádný tvor se nemohl vyhnout jejich následkům.22

Antarktida jako stimulátor ochlazování v zemském novověku Na počátku zemského novověku, tedy asi před 65 miliony let, se stala katastrofa, která způsobila převratné změny flóry a fauny.

40

Co víme o klimatu?

V paleogenu nastupuje doba ledová, v níž dnes žijeme (kenozoická doba ledová).2:i Současně jižní pól obsazuje Antarktida, pevnina, kterou většinou vzhledem k stálému zalednění vůbec nevnímáme jako kontinent. Tato zemská masa doputovala v důsledku kontinentálního driftu ze své někdejší polohy v blízkosti rovníku - byla částí jižní pevniny Gondwany - do oblasti jižního pólu. Od počátku paleocénu (65-55 milionů let) ji začal pokrývat led. Ochlazování napomohlo vyzdvižení velehor, které ovlivňují proudění vzduchu a srážky: Alpy, Skalisté hory a Kordillery dále rostly do výšky a před přibližně 45 miliony let se po srážce Indie s Asií začal zdvihat Himálaj.24 Potom co se v oligocénu (34-23 milionů let) oddělila Antarktida od Austrálie, protéká kolem kontinentu u jižního pólu studený mořský proud, který brání přívodu teplejších vod. Tím, že světadíly zaujaly podobné polohy, jaké mají dnes, vytvořily se také dodnes známé mořské proudy. Ještě v paleogénu se dostavilo silné ochlazení, takže průměrné roční teploty v Evropě klesly z více než 20 stupňů Celsia asi na 12 stupňů. Vlhké a teplé klima údobí mezozoika na celém světě ustoupilo proměnlivému vlhkému podnebí se silnějším kolísáním teplot.25 Teprve během posledních dvou milionů let v pleistocénu charakterizuje nejmladší dobu ledovou dramatický spád. Z hlediska dějin lidstva představuje ledovou dobu v užším slova smyslu, kdy byla nejen trvale zaledněna Antarktida, ale ledovec pokryl také značné části severní polokoule. Rozsah zalednění se ale měnil. Díky metodě využívající izotopy kyslíku je možné dosti spolehlivě zjistit pomocí hlubinných mořských vrtů průběh klimatických změn v pleistocénu (přibližně 2,4-0,78 milionů let). Střídání stu-_ děných a teplých období probíhalo v delších časových cyklech. Celkem lze využitím „přírodních archivů11 zjistit přes dvacet studených a teplých dob. Během chladných dob klesala průměrná roční teplota vzduchu až o dvanáct stupňů Celsia a teplota hladiny světových moří o sedm stupňů. Sněžná čára v Alpách sestoupila až na 1500 metrů. Jelikož ledovce vázaly velké objemy vody, klesla hladina světových moří až o 200 metrů.26 Platnost těchto poznatků pro pleistocén potvrzují i výsledky, kterých dosáhli paleontologové. Trvalé ochlazení na severní

Paleoklima od vzniku Země

41

povrchová teplota oceánu ve °C



Obr. 11 Kolísání úrovně mořské hladiny a povrchové teploty

oceánů za posledních 65 milionů let. Prudký pokles úrovně hladiny zjevné odráží stav za velkých ledových dob, které nastaly v oligocénu, miocépolokouli často doprovázelo snížení srážek, a tím pádem i změny ve složení flóry a fauny. V Euroasii a Americe ustoupily lesy lesostepím a loukám, zatímco v oblasti dnešních afrických a amerických savan a asijských lesostepí a travnatých stepí se rozšířily suché zóny. Posun vegetace vyvolal stěhování zvířat, neboť mnohá z nich jsou - co se týče potravy - závislá na určitých rostlinách. Velmi specializovaným živočichům - jako například obojživelníkům - se zmenšil životní prostor. Jiná zvířata ale mohla existovat v několika vegetačních oblastech nebo - jako někteří velcí savci, sloni, nosorožci, koně a skot - dovedla využít rozšíření travnatých ploch vyvolané změnou klimatu. Od konce pleistocénu máme doklady, že ve střední Evropě žili mamuti, srstnatí nosorožci a tuři pižmoví, přizpůsobení extrémně chladnému klimatu.27

42

Co víme o klimatu?

Klimatická změny a vývoj člověka Podle rozšířeného názoru byl vývoj předků člověka ovlivněn nebo dokonce způsoben geologickými pochody a výkyvy klimatu.28 Zvláštní úloha připadla vzniku východoafrické příkopové propadliny, otevření tak zvaného nftového údolí (Rift Valley), kde jsou litosférické desky unášeny od sebe. V tomto prolomu se zrodila velká různorodost, vládlo nestálé klima a nepřežitě tam probíhaly změny. Tato nestálost prostředí byla motorem evoluce. Asi od doby velkého ochlazení před 10 miliony let se na východoafrické vysočině vyvíjeli předchůdci člověka. Nebylo tomu ale tak, že by Australopithecus africanus sestoupil se stromů; naopak představoval druh primátů žijících na zemi. Jeho životní prostor se zvětšil v důsledku zmenšování rozsahu lesů a šíření savan. Vzpřímená chůze mu umožňovala lepší orientaci v travnatém terénu a uvolnila mu přední končetiny.29 Podle názoru dnešní vědy nelze Australopitheka pokládat za dravou opici, neboť postrádal drápy či řezáky nutné k lovu. Spíš lze předpokládat, že se živil zdechlinami hojné se vyskytující megafauny. Nevýhodné postavení vůči silnějším mrchožroutům kompenzovali hominidé rychlostí a obratností. K trhání kořisti používali ostré hrany obsidiánu, který lze snadno nalézt v sopečných oblastech východní Afriky. Při sledování a přenášení kořisti jim pomáhala vzpřímená chůze. Na rozdíl od jemného čichu a sluchu zvířat živících se lovem se charakteristickým znakem člověka stala schopnost dálkového a prostorového vidění. Další zdokonalování rysů charakterizujících předchůdce člověka souviselo se způsobem života pojídačů zdechlin: masitá strava napomáhala růstu mozku. Potravinová konkurence se silnějšími zvířaty požírajícími mršiny vyžadovala schopnost vytrvalého běhu. V klimatických podmínkách východní Afriky to mělo za následek ztrátu ochlupení. Holá kůže a vytvoření potních žláz, které ochlazovaly organismus odpařováním, udržovaly tepelnou rovnováhu organismu, jenž byl za vysokých teplot vystaven krajní námaze.30

Paleoklima od vzniku Země

43



Obr. 12 Vývoj hominidů, kulturní dějiny a klima.



Na postupný vývoj rodu Homo (člověk) - předchůdce dnešního člověka - je nutno nazírat v příčinné souvislosti s dobou ledovou. Zánik dosavadních biotopů představoval ohrožení v Darwinově smyslu, vyvolával vlny vymírání fauny a flóry, takže nutnost přizpůsobení vedla ke vzniku nových druhů.31 Vzhledem k tomu, že velké množství vody bylo nyní vázáno v ledu, zavládlo po celém světě včetně východoafrické vysočiny - která byla kolébkou lidstva - sušší klima. Co se týče hominidů, pokračoval jejich vývoj ve dvou liniích: na jedné straně se vyvinula větev zvlášť silných Australopitheků, kteří mohli zužitkovat velké množství tvrdé rostlinné potravy. Na straně druhé probíhal vývoj subtilnějšího druhu Homo. Evoluci druhu Homo navíc napomohla masitá potrava. Růst mozkovny mu umožnil rozvíjet schopnosti nutné k přežití. Asi čtyřicet kilogramů vážící primát Homo habilis (člověk obratný),

44

Co víme o klimatu?

který chodil vzpřímeně jako člověk a obsah jeho mozkovny se zvětšil asi na 500-800 kubických centimetrů, již používal jednoduché kamenné nástroje. S tím souvisí jeho charakteristika habilis. Dovedl také vyrábět jednoduché nástroje technikou tvrdých přímých úderů kamenem, který sloužil jako jakési kladivo. Dle rozsahu nálezů lze soudit, že tehdy docházelo k vědomému předávání nabytých znalostí a že se tu poprvé setkáváme s kulturou, kterou je možno postihnout. O oldowanské kultuře, pojmenované podle naleziště Olduvai v Tanzánii, lze předpokládat, že její nositelé nejen dovedli využívat oheň, ale dokonce ovládali techniku jeho rozdělávání. Homo habilis také své nástroje přenášel na velké vzdálenosti. Dovedl již myslet na budoucnost.32

Klimatická změna a první globalizace ve starší době kamenné Všechny tyto znaky se ještě výrazněji projevily u jeho nástupce (Homo erectus, člověk vzpřímený), který se objevil před 1,8 milionů let ve východní Africe. Velikost mozkovny tohoto předchůdce člověka přesahovala 1000 krychlových centimetrů, činila tedy přibližně 70 % objemu mozku dnešního člověka. Zatímco forma hlavy působila primitivné, jeho chůze byla - jak odpovídá jménu - vzpřímená. Díky výšce 1,5-1,8 metru musel jistě vzbuzovat respekt. Homo erectus, vážící asi 50 kg, je prvním zástupcem rodu člověk, který opustil Afriku a rozšířil se do velké části světa. Před více než milionem let dorazil do východní Asie, kde zanechal stopy jako pekingský nebo jávský člověk. Objevené pozůstatky obou jsou 1,4 miliony let staré. K rodině erectidů asi také patří nedávno objevený Homo florensiensis. Nálezy lidských kosterních pozůstatků na Jávě, ostrově Flores*, Bornema na Filipínách však nedokazují, že by tehdy byla už známa loď, neboť tyto pozdější ostrovy byly podobně jako Japonsko ještě pevně spojeny s pevninou. Námořní cesty na Madagaskar, Novou Guineu a do

* Ostrov na jih od Celebesu. Pozn. překl. Paleokiima od vzniku Země

45



Obr. 13 Změny teploty za posledních 850 000 let. Analýza

sedimentů získaných z jader vyvrtaných v hlubokých mořích potvrzuje platnost Austrálie nemohli tehdejší pralidé zvládnout. Zdá se, že cesta, kterou urazili pěšky z Afriky až do jihovýchodní Asie, je nekonečná, uvážíme-li však, že pokud by urazili jen dvacet kilometrů za jednu generaci, překonali by vzdálenost mezi východní Afrikou a východní Asií za 20 000 let. Stejně jako jejímu předchůdci je i této lidské skupině připisována vlastní kultura. Acheulská kultura (Acheuléen) - dostala jméno podle nálezu z roku 1872 na dnešním předměstí Amiensu Saint-Acheul - se rozšířila po celé Africe, do částí Evropy a západní Asie včetně Indie. Acheulský technokomplex vyniká pečlivé opracovanými pěstními klíny, které v době ledové představovaly univerzální nástroj umožňující otloukání, hrabání a škrábání. Nositelé této kultury také používali dřevěné nástroje a dovedli rozdělat oheň. Vzhledem k intenzivnější pracovní aktivitě se v souvislosti s acheulským člověkem též hovoří o pracujícím člověku [Homo ergaster). Mnozí paleoantropologové v acheulském typu vidí předka dnešního člověka. V Africe acheulská kultura vystřídala oldowan. Její africké počátky lze klást do doby před 1,5 miliony let. První evropské nálezy pocházejí z doby před přibližně jedním milionem let a vytrácejí se asi před 100 000 lety.

46

Co víme o klimatu?

Je zajímavé, že zdokonalování pěstních klínů mělo za následek rozštěpení kultury erectidů. Celá východní Asie a části východní Evropy totiž nadále používaly jednodušší kamenné nástroje. Svět se tak rozpadl na dvě technologicky odlišné kultury. Příčiny tohoto rozštěpení nelze spolehlivě objasnit. Není však vyloučeno, že se acheulská kultura rozvinula teprve po odchodu asijských erectidů.33 Síření pralidí po Zemi souviselo se změnami klimatu, které se projevily na severní polokouli jako doba ledová, zatímco v Africe nastala v jejich důsledku období vydatnějších srážek. V době tohoto pluviálu (doby dešťů) pronikal do oblasti savan les. Životní prostor vzpřímeného člověka se zmenšoval. Současné již tropickou Afriku neodděloval od ostatního světa široký pás pouští. Zónu Sahelu a Saharu přeměnil déšť v oblast oplývající potravou, která se otevřela tlupám sběračů a lovců. V dějinách lidstva došlo nejednou k obdobným událostem, ale tehdy poprvé se vzpřímenému člověku naskytla příležitost využít posun vegetačních zón.3'’ Tak dramatický zvrat klimatických podmínek vyžadoval velkou přizpůsobivost. Opakovaným přechodům z deštného lesa k savaně, z vlhkého do suchého prostředí, z tepla do zimy bylo možné čelit buď odchodem, nebo přizpůsobením se podmínkám na místě samém. Šíření lovné zvěře usnadnilo lovcům migraci - tento závěr podporuje přinejmenším skutečnost, že se první erectidé objevili v Evropě se zvěří společně. Předpokladem úspěšného tažení za zvěří byla schopnost vyrovnat se s prostředím různých klimatických zón. Pralidé si asi proto mimo jiné osvojili schopnost střídat masitou a rostlinnou potravu, stali se všežravci. Dále se museli naučit zobecňovat zkušenosti nabyté na konkrétních místech obvyklého prostředí a orientovat se v místech, na nichž se setkali s podobnými životními podmínkami. Proces abstrakce doprovázely vyšší nároky na schopnost sdělování. Výsledkem byl rozvoj myšlení.

Paleoklima od vzniku Země

47

Globální oteplování: holocén

Děti doby ledové

Vývoj druhu Homo sapiens sapiens probíhal během fáze dějin klimatu, na kterou z dnešního hlediska myslíme s hrůzou. Řečeno jazykem reklamních plakátů: My lidé jsme děti doby ledové.' O „moderním člověku" pak mluvíme proto, že v osmdesátých letech dvacátého století bylo dokázáno, že veškeré dnešní lidstvo pochází od jedné prarodičky, která zcela jistě žila asi před 150 000 až 200 000 lety ve východní Africe, od tak zvané mitochondriální

Evy. Tento důkaz vycházel ze studia lidské dědičnosti jen ženskou linií přenášených mitochondrií. O dědičné substanci (DNA) víme, že podléhá pravidelným mutacím, jejichž sledováním lze určit dobu, kdy probíhaly. Na základě skutečnosti, že v Africe je dědičná substance všech obyvatel proměnlivá, ale mimo ni ji mají všichni dnes žijící podobnou, mohl být vysloven názor, že se Homo sapiens sapiens nemísil se staršími hominidy, jako byli například Homo erectus nebo neandrtálec. Jinak by totiž musely být v dědičné substanci odkryty stopy takového míchání. Zmíněná Eva však nebyla osamělou matkou lidstva - spíš se mohlo jednat o populaci asi 10 000 jedinců, která v prostředí východoafrické

příkopové

prolákliny

prošla

příznivým

vývojem

díky nezbytné adaptaci. Byli proto silnější než dřívější hominidé. Kromě nich snad můžeme uvažovat jako o silnějším typu jen o neandrtálcích, kteří opustili Afriku již dříve. Neandrtálská kul-

51

tura tělesně silných lovců táhnoucích za velkou zvěří, kteří náleží také k druhu Homo sapiens, se dokonale přizpůsobila v Evropě panujícím životním podmínkám doby ledové. Již po několik let se příčina původu všech lidí od jedné „pramáti“ hledá v jakési prakatastrofé, které údajně padla za oběť většina tehdejších lidských druhů. Druh Homo sapiens sapiens byl prý v jejím důsledku redukován na několik tisíc jedinců, čemuž odpovídalo ochuzení, nebo lépe řečeno koncentrace genofondu do jedné vývojové linie. Geologové jako například Michael R. Rampino (Univerzita New York) a antropologové jako Stanley H. Ambrose (Univerzita Illinois) soudí, že zmíněný vývoj byl vyvolán sopečným výbuchem nebývalých rozměrů: explozí vulkánu Toba na severu indonéského ostrova Sumatry, k němuž došlo před přibližně 75 000 lety. Výbuch prý vynesl do stratosféry takové množství vulkanického popela a aerosolů, že mraky, které tak vznikly, se vytratily až po několika letech. Dnes lze někdejší probuzení Toby prokázat na jakémkoli místě na světě vrtným průzkumem ledovcových jader a analýzou půdních sedimentů.2 Průnik popela a aerosolů do atmosféry měl za následek rychlé několikaleté ochlazení. V některých regionech klesla teplota až o 15 stupňů a v celosvětovém měřítku činil její pokles 5 stupňů. So-

pečná zima bránila růstu rostlin, a tím narušila potravní řetězec na pevnině a ve světových mořích. Nepochybně zanikla velká část tropické vegetace a chladem utrpěly rostliny i v oblastech mírného klimatu. Vegetace byla nepochybně těžce postižena a její regenerace vyžadovala celá desetiletí. Následky výbuchu Toby byly tedy mnohem dramatičtější než všechny následující sopečné erupce.3 Ve světle této skutečnosti lze snad pochopit, proč došlo v průběhu raných dějin druhu Homo sapiens sapiens k jeho tak závažné redukci, že se ocitl na pokraji vymření. Potom co se rostlinstvo vzpamatovalo z následků katastrofy, otevřely se před přeživšími pralidmi jedinečné vývojové možnosti. Nyní bylo možné znovu osídlit oblasti s vhodným prostředím. Navíc

expanzi

tehdejšího

lidstva

neomezovala

žádná

konku-

rence. Rychlý růst obyvatelstva byl, jak se domníváme, zřejmě důsledkem lepšího přizpůsobení jednotlivých skupin pralidí ži-

52

Globální oteplování: holocén

votnímu prostředí.4 Co se však týče dalších důsledků sopečné zimy, nelze dospět k bezpečnému závěru. Je sporné, do jaké míry dala exploze Toby impulz k dalšímu stěhování pralidí a technickým inovacím.5 Uvažuje se také o efektu klimatické zpětné vazby, neboť v následujících 1000 letech klesla teplota vzduchu na nejnižší hodnotu.*4

„Beringie" a globalizace lidstva Homo sapiens sapiens opustil Afriku, stejně jako kdysi pralidé, v důsledku změny klimatu. Během interglaciálů se totiž rozšiřovaly hranice lesů. Tento vývoj měl za následek úbytek megafauny vázané na savanu a šíření tropických chorob typu spavé nemoci a malárie. Současně se v průběhu pluviálu otevíraly v sousedství někdejších pouštních zón nové, k osídlení vhodné prostory, neboť v nich znovu vznikla savana, která ustoupila z rovníkových oblastí.7 Stejně jako kdysi neandrtálci se předchůdci dnešního člověka vydali po suchozemském mostě přes Palestinu do Euroasie a odtamtud - jako dříve Homo erectus - do jihovýchodní Asie. Homo sapiens sapiens se asi před 70 000 lety rozšířil po celé jižní Asii. Zvlášť zajímavou kapitolou je osídlení Austrálie. Potom co před více než 35 000 lety osídlil Homo sapiens po suchozemských mostech indonéské souostroví a vyschlý sundský šelf, dosáhli jeho potomci Velké Austrálie, kontinentu, který sestával z dnešní Austrálie, Tasmánie, Nové Guiney a sahulského šelfu, ležícího mezi nimi. Šířka vodní cesty, kterou museli překonat, za příznivých podmínek představovala asi 90 km. Zdá se, že paleolitickým lidem se podařilo již před 35 000 lety překonat tuto mořskou úžinu na vorech, skládacích kajacích nebo ve vydlabaných kmenech stromů. Několikadenní přežívání v mělkých vodách bylo umožněno při dostatečné zásobě pitné vody klidným mořem a teplým klimatem. Potomky přistěhovalců jsou australští domorodci (abo-

riginálové). Již přibližně před 30 000 lety se na jižním výběžku Austrálie těžil pazourek a byla osídlena Tasmánie.8

Děti doby ledové

53

O osidlování Ameriky byly vysloveny různé teorie. Všechny se bez výjimky týkají Beringie, nazvané podle dánského mořeplavce Vituse Beringa (1681-1741), který ve dvacátých letech 18. století prozkoumal na rozkaz cara Petra Velikého východní okraj Sibiře. Beringie je označení pevninského mostu mezi Asií a Amerikou, který se po ústupu vod za poslední doby ledové několikrát vynořil. Dnes ho pokrývá Beringovo moře. Na nejužším místě je tato mořská úžina mezi sibiřským Čukotským poloostrovem a Aljaškou jen asi 90 km široká; je však nutné uvážit, že vzhledem ke klimatickým podmínkám bylo velmi nepravděpodobné, že by bylo možné přeplavit ji na tehdejších vorech. Nejpříznivéjší podmínky pro migraci z Asie přes tehdejší Beringii nastaly v době několika dlouhých fází zalednění. Tehdy byl přechod umožněn značným poklesem mořské hladiny, k němuž došlo asi před 50 000 lety a znovu přibližně před 25 000-14 000 lety. Životní podmínky na suchozemském mostě se nelišily od poměrů na sousední Sibiři. V důsledku velmi suchého, i když extrémně chladného klimatu byla Beringie prosta ledu. Pylová analýza prokázala, že pro tundru typická letní vegetace trav, zakrslých keřů a listnatých stromů skýtala dostatečnou potravu fauně. Fosilní kosterní pozůstatky dokládají existenci srstnatých mamutů, turů pižmových, bizonů a sobů. Asijští lovci doby ledové pronikli po stopách velké zvěře na Aljašku a dále nezaledněnými oblastmi přes kanadský štít na jih. O době jejich příchodu zdaleka nepanuje jednotný názor. Stále znovu se setkáváme s tvrzením, že na jihu Chile nebo Brazílie byly učiněny nálezy prokazující lidskou přítomnost před 30 000 lety. Teoreticky lze skutečně o takové možnosti uvažovat, ale podobné zjištění by bylo vskutku překvapivé, neboť podle našich dosavadních znalostí byla sibiřská tundra poprvé osídlena lovci velké zvěře před asi 20 000 lety, zatímco do Beringie mohli lidé vstoupit jenom z nejvýchodnější části Sibiře. Stáří nejranější kulturní skupiny odhalené při vykopávkách v Guktaji na východ od toku Jeniseje bylo určeno na 18 000 až 20 000 let. Skupina těchto nálezů sahá až po okraj Čukotského poloostrova, kde kdysi žili předkové prvních Američanů - nepočítáme-li jejich zatopená stanoviště na Beringii.

54

Globální oteplování: holocén

Nejstarší bezpečně ověřený archeologický doklad lidské přítomnosti v Severní Americe je asi 15 000-16 000 let starý. Jedná se o mamutí kost zbavenou masa, objevenou v jedné jeskyni v dnešní Kanadě. Z doby před 15 000-12 000 lety pocházejí nálezy dovedně opracovaných čepelí a jiné kamenné nástroje, které známe také z východní Sibiře. Na konci doby ledové, předtím než byla zatopena Beringie, už pokrývala severní Ameriku bohatší flóra. Zdá se, že se tam tehdy již prostíraly březové lesy, a je možné, že do severní Ameriky přicházely větší skupiny potulných lovců. Odtamtud se šířily do dalších končin a již před 12 000 lety byl trvale osídlen chladný jih jižní Ameriky. V důsledku zaplavení Beringie se vytvořila na počátku holocénu první autentická americká kulturní skupina: lovecká společnost cloviské kultury, která obdržela jméno podle naleziště v Novém Mexiku, prozkoumaného v roce 1932. Tito lovci mamutů byli předky lidí, kterým Evropané dali o tisícitiletí později jméno - Indiáni. Tehdejší globální šíření lidstva umožnily nižší hladiny moří v poslední z velkých ledových dob. Od jejího skončení se euroasijské, americké a australské kultury budou již vyvíjet odděleně.9

Evropa v době wůrmského zalednění Asi před padesáti tisíci roky se Homo sapiens sapiens, který si osvojil schopnost přizpůsobovat se životním podmínkám v chladnějších oblastech, rozšířil z Palestiny dále na sever. Nyní pronikl do Asie a před přibližně 40 000 lety díky širokému suchozemskému mostu na Bosporu do Evropy, kde vládla doba ledová. Malá Asie byla pevné spojená s Evropou a Černé moře bylo vnitrozemským jezerem. Nový lidský typ s vysokým čelem, menším chrupem a ustupujícími nadočnicovými oblouky je také označován jako kromahonský člověk podle naleziště Abri Cró-Magnon ve francouzské oblasti Dordogne. Jeho skelet se stavbou shoduje s kostrou dnešního člověka. Ve značné části Evropy tehdy vládlo dost drsné klima. Sever svíral těsný ledový krunýř, který sahal od severního polárního

Děti doby ledové

55

kruhu až do severoněmecké nížiny. Mořská hladina klesla v důsledku zalednění tak, že se Britské ostrovy staly součástí evropské pevniny. Po celém světě ze svahů vysokých hor sestupovaly ledovce do níže položených oblastí. Jak se posouvaly, vyhloubily údolí (údolí původních toků) a vytvořily pánve, v nichž se na konci poslední ledové doby vytvořila velká, dodnes známá jezera. Asi před 20 000 lety, tedy v době, kdy vrcholila poslední doba ledová - vyschly velké řeky. Ledovce vázaly vodu a půda zamrzla až do velké hloubky. To vše zní strašně. Novější bádání nám však tak znepokojující obraz nenabízejí. Evropě tehdy dokonce vládly pro lidskou existenci zvláště příznivé podmínky. Klima se vyznačovalo velkou stabilitou a nebylo tak proměnlivé jako dnes. V létě bylo stálé krásné a mírné počasí. Přes zimu vládl mráz, ale teplota neklesala tak hluboko, jak je tomu dnes v Arktidě, a klima bylo suché. Ráz zimních období doby ledové můžeme vystihnout porovnáním se slunnými zimními dny v Alpách, kde se můžeme vystavovat slunečním paprskům i uprostřed zimy. Průměrné teploty byly o 4 až 6 stupňů nižší než dnes, avšak vzhledem k suchému vzduchu nebyly nepříjemné. Jaro přicházelo pozdě, ale v letních dnech dosahovala teplota asi 20 stupňů Celsia. Nízké teploty sice značně omezily vegetaci, ale středoevropská tundra doby ledové se nepodobala tundře, kterou známe z oblastí kolem polárního kruhu. Geografická poloha střední Evropy umožňovala slunečním paprskům, aby dopadaly na povrch s neměnnou intenzitou, léta bývala teplá a dobré zásobování vodou z tajícího ledu podporovalo růst bujné vegetace, která skýtala bohatou potravu zvířectvu. Tundra doby ledové nezaostávala, co se týče hojnosti velké zvěře, za východoafrickými savanami. Umožnila vývoj velké fauny, k níž nenáleželi jen velcí býložravci, jako byl mamut a srstnatý nosorožec, ale též zubři, losi, jeleni, jeskynní medvědi a velké šelmy jako lvi a hyeny. Stejně jako šelmy se lidé mohli živit mršinami, které bylo možno navíc snadno zmrazovat a konzervovat v „přírodních lednicích". Tak se vyvinula i nová dovednost: lov velké zvěře.10

56

Globální oteplování: holocén

První Evropané a zrod umění Vznikem specifických stylů výroby nástrojů začíná v mladém paleolitu, období, v němž je možno rozdělit dějiny lidstva podle převládajících stylů a zeměpisně vymezitelných kultur. V období 40 000 až 30 000 let př. Kr. se setkáváme v celé tehdy osídlené Evropě s jednotnou kulturou, která se nazývá podle francouzského naleziště aurignacien. Charakteristickým rysem je nejranější forma čepelové technologie, při které slouží k zasazování čepelí hroty kostí s rozštěpenou bází. Nože a čepele se brousí. Do této poněkud teplejší fáze doby ledové spadají také nejstarší projevy umění, nebo abychom dodali našemu tvrzení větší patos: zrod umění. Vedle

charakteristických,

pečlivé

opracovaných

kamenných

nástrojů nás tato kultura překvapí množstvím jemné zpracovaných drobných kostěných sošek, například jeskynních medvědů, kteří, jak se domníváme, byli skoleni ve svých úkrytech v době zimního spánku. Nálezy obsahovaly také velké množství ozdob, provrtané zvířecí zuby, kamenné a slonovinové perly a četné provrtané ulity hlemýžďů a schránky mušlí, které byly zčásti importovány ze Středomoří. Význačným rysem aurignacké kul-

tury jsou sošky, jako například slavná Willendorfská venuše (jde o Willendorf, Wachau, Rakousko), které zdůrazňují ženské atributy plodnosti na úkor zobrazení hlavy. V Německu se soustřeďují naleziště ozdobných předmětů v Bádensku-Wurttembersku. Náleží k nim například jeskyně Geissenklosterle v pohoří Švábská Alba, v níž byly objeveny sošky mamuta, jeskynních medvědů, bizona, koně a vzpřímeného člověka se zdviženýma rukama. V Hohlensteinu-Stadelu v Lonetalu bylo nalezeno jedno z nejdůležitějších děl umění doby ledové: vzpřímený muž se lví hlavou.11 V případě této malé plastiky lze předpokládat, že je dokladem náboženských představ, neboť poukazuje na ideu přeměny člověka ve zvíře, a tím i na duchovní svět šamanismu.12 Již během této nejstarší fáze vývoje umění se zrodily fantastické jeskynní malby, které byly objeveny teprve před několika lety v jeskyni Chauvet (Grotte Chauvet) v departementu Dordogne.

Děti doby ledové I 57

V této .sixtinské kapli“ doby ledové máme před sebou celou paletu velké zvěře, jejímž protějškem je člověk v roli lovce. Tato komplexní umělecká díla, která se nacházejí v nesnadno přístupných jeskyních a jež musela být s vynaložením značné námahy osvětlována pochodněmi, dokazují, že se tehdy rozvíjely nové formy

prostorové

představivosti,

neboť

tato

pracně

vytvořená

kultovní místa se nevyužívala jen krátkodobě. Zdá se, že lovci doby kamenné se sem vraceli, aby prováděli kultovní úkony nebo iniciační rituály. Předtím obývali jeskyně kočovní lovci, kteří se vydávali po stopách migrující velké zvěře. Jeskynní malíři ale pevně spojovali kult, jemuž sloužili, s určitými místy. Byli to první Evropané.13 Kromaňonci

přežili

období

maximálního

chladu

doby

ledo-

vé, jež nastalo asi před 20 000 lety v jižních oblastech Evropy, které nebyly zaledněny. Do této obzvláště drsné doby se klade

solutréenská

kultura,

pojmenovaná

podle

francouzského

na-

leziště La Solutré (přibližně 22 000-18 000 let př. Kr.). Vyznačuje se tepelným opracováním valounů, listovitými hroty oštěpů a technikou štěpení kamenů tlakem. Nálezy jehel dosvědčují, že si dovedli vyrobit oděv a stany ze zvířecích kůží. Nálezy v Dolních Věstonicích ukazují, že obydlí byla zapuštěna do půdy až do hloubky jednoho metru, což usnadňovalo utěsnění stěn, které ochraňovaly před zimními bouřemi. Zdi přístěnků se skládaly z dřevěných kůlů, pokrytých zvířecími kůžemi. K topení sloužily vedle dřeva i kosti mamutů. Na Ukrajině byla objevena sídliště, v nichž se používalo mamutích kostí ke stavbě dvanáct metrů dlouhých podélných domů. Hustota obyvatelstva byla tehdy všude velmi nepatrná. Pro dobu největšího chladu se odhaduje počet obyvatelstva Francie - tehdy nejhustěji osídlené oblasti Evropy na pouhých 2000-3000 jedinců.14

58

Globální oteplování: holocén

Mezi dobou ledovou a holocénem: magdalenienská kultura Celosvětové klima se začalo měnit poté, co skončilo poslední období nejnižších teplot. Oteplilo se a zvýšila se vlhkost vzduchu. Tyto změny, které se zčásti projevovaly náhlými výkyvy teploty, jsou označovány podle Williho Dansgaarda a Hanse Oeschgera, kteří na né upozornili, jako na Dansgaard-Oeschgerův jev. Jakmile ustoupily ledovce, začala se flóra a fauna zejména v Evropě, ale také v severní Asii, šířit na sever. V důsledku tohoto vývoje se nejen otevřely nové životní prostory v zeměpisném smyslu, ale jeho průvodním jevem byl i časový posun nástupu ročních období. V osídlených oblastech se prodloužilo vegetační období. Rozvinula se nová kultura, která svými projevy zastínila všechny předchozí styly, i když její výtvory zjevně prokazují kontinuitu. Oblast magdalenienské kultury, která trvala v rozmezí 18 000 až 10 000 let př. Kr., se táhla ze severního Španělska přes Dordogne, kde se nachází naleziště La Madeleine, po němž je pojmenována, do střední Evropy a zasahovala až do Ruska. Z období před 15 000 až 12 000 lety pochází více než 80 % známých jeskynních maleb; například malby v jeskyních Lascaux, Peche-Merle (Dordogne) a Altamira (severní Španělsko). Magdalenienští lovci žili polokočovně a je možné, že začali domestikovat zvířata. Hustota obyvatelstva byla stále velmi nízká, i když se počet pralidí ve Francii od doby maximálního chladu ztrojnásobil, takže dosáhl počtu 6000-9000 jedinců. Předpokládá se, že žili v klanech čítajících stejně jako u dnešních nomádů 20 až 70 členů, což zabraňovalo vzniku závažnějších konfliktů. Průzkum kosterních pozůstatků vedl k závěru, že jejich průměrný věk nedosahoval dvaceti let. Jen 12 % z nich se dožilo více než čtyřiceti let, ale mezi nimi se nenašla ani jedna žena. Kostry byly poznamenány nedostatkem potravy a jsou na nich patrné stopy utrpěných zranění. Nasnadě je domněnka, že již tehdy existovala sociální hierarchie, respektive rozdíly v postavení, neboť v hrobech odkrytých v Rusku a v Itálii byly objeveny tisíce ozdob ve formě perel, zhotovených ze slonoviny a zvířecích zubů, které nepochybně sloužily

Děti doby ledové

59

jako výzdoba oděvu pohřbených. V případě bohatě vyzdobených pozůstatků dětí vládne oprávněný závěr, že to nesouvisí s jejich zásluhami, nýbrž výhradně se zděděným postavením v klanu. Ještě v průběhu paleolitu skončila doba rovnostářských pravěkých společností. Stále větší úlohu začaly hrát symboly poukazující na status v rámci té či oné skupiny.15

Zánik megafauny Konec magdalenienské kultury nastal na počátku holocénu, kdy lovci doby ledové přišli kvůli vymírání lovné zvěře o živobytí. O příčinách velkého vymírání jednotlivých druhů velkých savců se vedou v literatuře spory. Lovci doby ledové prý vedli proti zvěři bleskovou válku, prý ji při tomto „prehistorickém supervražděnť1 pronásledovali až do posledního úkrytu .'6 Tomu ale odporuje skutečnost, že k vymírání zástupců velké fauny nedošlo všude. Jak je známo, v Africe, Indii a jihovýchodní Asii přežili sloni a také se tam udrželi nosorožci, žirafy a divoký skot. Divocí koně sice vymřeli v Americe, ale v Asii byli člověkem, stejně jako skot, domestikováni. Vymření srstnatého nosorožce, velkého jeskynního medvěda, evropského šavlozubého tygra a mamuta se dnes převážně vykládá jako důsledek klimatické změny. Na konci doby ledové se rozšířily lesy, o čemž nás zpravují mimo jiné pylové diagramy, získané na materiálu z rašelinišť. Zmizel životní prostor velké zvěře, tundra doby ledové, která se prostírala v jižních částech Euroasie a Ameriky. Mamuti a srstnatí nosorožci, jeleni obrovští a divocí koně přišli o zdroj potravy. Tundra ustoupila do arktických oblastí a velká zvěř ji musela následovat. V Arktidě ale byly mnohem extrémnější klimatické podmínky vzhledem ke značně nižším zimním teplotám. V jižnějších šířkách sice velká zvěř růstem teploty trpěla, ale největší strádání jí přineslo vlhké klima. Těla mamutů zachovaná ve věčném sibiřském ledu vydávají svědectví o neblahém osudu, který jim připravil proces přirozeného výběru. Jejich

60

Globální oteplování: holocén

srst byla citlivá na vlhkost, neboť jim - stejně jako dnešním slonům - chyběly žlázy vylučující tuk k promašťování kůže a chlupů. Během ledové doby na tom nezáleželo, nyní to ale byla nevýhoda. Srst nasákla vlhkostí a těžko schla. Mokří mamuti se propadali do močálů - právě tam, kde byly nalezeny jejich mrazem konzervované pozůstatky. Když stoupala teplota, tuři pižmoví podléhali smrtonosnému zápalu plic či nachlazení. Je možné, že hustota osídlení velkou zvěří se v důsledku klimatické změny zmenšila o 99 %. Dále je otázka, jak mohli velcí savci přežít meziledové doby, vždyť eemský interglaciál vykazoval jen o něco nižší teplotu vzduchu než holocén. Je možné, že tu přece jen sehráli jistou roli nově příchozí a jejich lovecké metody.17

Děti doby ledové

61

Globální oteplení a civilizace

Člověk se objevil v holocénu. Tak to sice řekl švýcarský spisovatel Max Frisch (1911-1991)1 - my jsme ale viděli, že lidé jsou dětmi

doby ledové. Sdílíme názor Stephena H. Schneidera a Randiho Londera, že globální oteplování, které nastalo v holocénu, přineslo klimata civilizace21 když toto tvrzení může v kontextu debat o globálním oteplování působit podivným dojmem, trváme na tom, že teprve

globální oteplování umožnilo

rozvoj vyspělých

lidských kultur. Pojem holocén byl použit v roce 1885 na Mezinárodním geologickém kongresu, aby sloužil jako název „doby zcela nedávné1', kterou z hlediska geologie představuje období posledních deseti tisíc let a od doby ledové se liší teplejším klimatem/1 Ve světle kulturní historie je holocén skutečně jednotným útvarem, neboť ho charakterizuje vznik zcela nových forem lidské kultury. Tehdy započal vývoj směřující k takové civilizaci, jakou známe z vlastní zkušenosti. V průběhu holocénu začal Homo sapiens sapiens zasahovat výrazněji do přírody, která se v důsledku jeho činnosti počala proměňovat v kulturní krajinu. Na počátku tohoto období se v některých oblastech, v nichž panovaly odpovídající podmínky, rozvíjelo zemědělství a chov zvířat. Nomádští lovci založili trvalá sídla. Během neolitické revoluce - tedy v průběhu naprosté změny způsobu života, k níž došlo na počátku mladší doby kamenné

62

Globální oteplování: holocén

(neolitu) - začala cílevědomá produkce potravin na základě zdokonalené techniky jejich přípravy a přechovávání. Zdokonalil se i způsob stavby obydlí. To vše mělo za následek vznik diferencovaných společností, které tvořily vrstvy odlišného postavení, a prvních mést coby středisek vyspělých kultur neboli tzv. sta-

rých civilizací. Během holocénu vzrostl počet obyvatel Země, na jeho počátku obnášel odhadem 5 milionů.4

První chrámové stavby ve zlaté době allerodské V období, kdy poslední velká doba ledová přecházela do holocénského postglaciálu, vládlo chladné a suché klima, jehož ráz občas narušily teplejší periody. V době allerodské - pojmenované podle dánského naleziště - se začaly asi před 12 000 lety (= přibližné 10 000 let př. Kr.) v důsledku značného oteplení a rostoucí vlhkosti vzduchu znovu šířit lesy. Oblast magdalenienské kultury se rozšířila na sever a současné se rozštěpila. Z našeho hlediska má velký význam nález základního tábora s kulatými obydlími o průměru 6-8 metrů, která byla vytápěna otevřeným ohništěm na kamenných deskách. Na kolmo zapuštěných kůlech spočívaly kuželovité střechy, které, jak se zdá, sestávaly z koňských kůží podobně jako

„zdi“ přístřešků.

Přípravě potravy sloužily

horké kameny v kuchyňských jámách. Přístřešky byly vyhledávány jen jako dočasná obydlí, protože lovci museli sledovat tah zvěře.

Podobně

jako

dřívější

paleolitické

kultury

představoval

magdalenien kulturní stupeň se stále ještě dominantními lovci velké zvěře. Tehdy se však již lovili převážně koně a sobi. Co se týče projevů umění, jednalo se o ozdoby, malé sošky zvířat a žen a geometrické symboly. Konec magdalenienské kultury nastal na počátku holocénu, když vymřela velká fauna, na niž byli magdalenienští lovci odkázáni.5 Mezitím na Blízkém východě začala úplná přeměna životních forem. I zde Homo sapiens již před usazením v pevných sídlech zakládal stálá kultovní místa, kam se lovci a sběrači doby kamenné pravidelně vraceli. V poslední době přinesly překvapivé

63

objevy vykopávky v oblasti pozdější kolébky vyspělých blízkovýchodních

civilizací.

Vpravdě

monumentální

kultovní místo

na

Góbekli Tepe (hora Pupek) v Anatolii, která je nejstarším chrámem světa, spadá podle výzkumu německého archeologa Klause Schmidta, který je vykopal, do doby před 12 000 lety.6 Pravidelné rituály se sice konaly již před tisíciletími v jeskyních s nástěnnými

malbami,

nicméně

vztyčování

monumentálních,

mi

nástroji opracovaných kamenných

sloupů

v

kamenný-

geometrickém

kruhovém uspořádání dává tušit, že tu jde o zcela novou formu kolektivního úsilí. Nasnadě je předpoklad existence komplexnější formy sociální organizace, ne-li domněnka, že došlo ke změnám v oblasti náboženských představ. Je možné, že tyto změny dokonce přímo souvisejí s tehdejší lidstvu příznivou změnou klimatických podmínek. Lidé museli prokazovat vděčnost nebeským bohům za náhlé zvýšení plodnosti půdy. To nejlépe šlo na kultovním místě otevřeném směrem k nebi, nacházejícím se na hoře, k níž zdaleka proudili lidé. O něco později se již setkáváme s pevnými lidskými sídly. Americký archeolog Stephen Mithen v přehledu postglaciálních vykopávek poukázal na skutečnost, že veškerá kultura natuňa-

nu - kultury nazvané podle Vádí-en-Natuf v Palestině - byla projevem

činnosti

paleolitických

usedlíků,

kteří

ještě

neznali

obdělávání polí, pěstování dobytka a výrobu hliněných nádob. U jejích sídel byly nalezeny jen srpy opatřené obsidiánovými čepelemi, ale nebyly zjištěny žádné stopy pěstování obilí. Kostry a zuby usedlíků nejeví žádné příznaky podvýživy nebo hladu a nejsou na nich patrna zranění z boje. To vše umožňuje následující závěr: jejich životní situace - tedy klimatické podmínky a životní prostředí - se utvářela tak příznivě, že v okolí pevných sídel nacházeli dostatek lovné zvěře a mohli sklízet divoké obilí. Něco takového bylo donedávna pokládáno za zhola nemožné. Tento životní model byl ale zjevně tak úspěšný, že jeho přejímání vedlo k rychlému vzrůstu počtu obyvatel a k šíření vesnic natuňj-

ského typu v oblastech, kde se dnes rozkládají Izrael, Sýrie, Irák a jižní Turecko.7

64

Globální oteplování: holocén

Návrat studeného klimatu a kulturní pokles v mladším dryasu Před asi 11 000 lety (9 000 let př. Kr.) tyto životní okolnosti připomínající ráj skončily. Dosavadní klima bylo vystřídáno chladnějším a sušším počasím. Ve středním Grónsku klesla teplota o 15 stupňů Celsia a v oblasti dnešních pólů činil pokles 6-7 stupňů.8 Do střední Evropy se vrátilo na více než tisíc let subarktické klima - bylo to z dnešního hlediska naposledy. Na sever Německa v důsledku tohoto vývoje ještě jednou pronikla růžokvětá rostlina

Dryas octopetala (dryádka). Spolu se subarktickým rostlinstvem se objevila na něm závislá fauna, kterou následovali i nositelé odpovídající lidské kultury: na novém skromném základě mohly přežívat jen lovecké kultury odkázané rozhodující měrou na lov sobů. Z hlediska kulturního se nacházíme v poslední fázi starší doby kamenné.9 Následky ochlazení se projevily až ve Středomoří: na Blízkém východě znovu zůstala opuštěna sídliště vzniklá v natuňenu. Návrat k nomádskému způsobu lovu měl nepochybně ještě jednou za následek dramatický pokles počtu obyvatelstva. Podnebí tu ovlivnilo nejen rozvoj tehdejší kultury, ale možná dokonce i mnoho jejích rysů: ne nadarmo rozhodující úlohu v panteonu Blízkého východu hrály postavy trestajících bohů počasí. Dozvídáme se o nich teprve díky rozvíjejícímu se písmu, jejich kořeny ale jistě sahají dál do minulosti, možná až po dobu ztráty ráje v mladším dryasu. Každopádně vystupuje sumerský bůh bouře Iškur/Adad jako hlava místních božstev již v nejstarších seznamech bohů.10

Globální oteplení v holocénu a proměny přírody Mladší dryas asi po 1000 letech skončil bez přechodu, stejně jako začal. Jeho konec se tak svým průběhem nelišil od začátku. Na počátku holocénu vzrostla průměrná roční

teplota

vzduchu během několika desetiletí o 7 stupňů Celsia. Zatímco již nepropukaly tak prudké bouře jako v předchozím období,

Globální oteplení a civilizace

65

Obr. 14 Globální oteplování v průběhu holocénu. Podíl izotopů kyslíku ukazuje na dramatické změny teploty před tím, než před asi 10 000 lety došlo k ustálení klimatu.

zdvojnásobilo se množství srážek. Nakonec ale, podobně jako i v jiných případech, příčinu radikální klimatické změny projevující se globálním oteplením neznáme. V současné době se v této souvislosti diskutuje o zvýšené sluneční aktivitě jako o rozhodujícím činiteli.11 Jakmile začal probíhat proces oteplování, došlo ke všem možným projevům zpětné vazby, počínaje zmenšením

albeda, až po změny ve složení atmosféry vyvolané rozšířením vegetace do oblastí v severních a jižních zeměpisných šířkách. Teprve v průběhu holocénu se zrodilo životní prostředí, které dnes považujeme za „přirozené*1. V důsledku vzestupu mořské hladiny nabyly kontinenty ve značné míře té podoby, kterou mají dodnes, a rostlinstvo a živočišstvo se přizpůsobilo novým klimatickým podmínkám.

Biblické potopy a změna mořské pobřežnílinie V důsledku tání ledovců se začal měnit profil mořského pobřeží. Jednoho krásného dne přibližně před 8400 lety (6 4Q0 let př. Kr.) museli lidé v okolí Bosporu zaslechnout klokotání, které bylo předehrou jedné z největších záplavových katastrof v historii lidstva. Během velké doby ledové klesla hladina moří tak, že na

66

Globální oteplování: holocén

místě dnešního Bosporu se spojily břehy Evropy s pobřežím Asie. Černé moře se přeměnilo ve velké sladkovodní jezero, do něhož se vléval Dunaj, Dněpr a Don. Na rovinách, které je obklopovaly, již po tisíciletí vzkvétaly kultury, jejichž nositelé se živili lovem a sběrem plodů. V mladopaleolitických osadách žili rybáři. Rolníci vykáceli stromy, založili pole a postavili domy a ohrady pro zvěř. Pobřežní linie izolovaného Černého moře ale ležela o více než sto metrů níže než pobřeží Středozemního moře. V důsledku tání ledu stoupala mořská hladina rychleji než hladina vnitrozemského jezera. Stoupající mořská voda vyvíjela stále silnější tlak na mořskou úžinu a prorazila si v blíže nezjistitelné době cestu Bosporem. Slaná voda začala padat do Černého moře silou vod několika set niagarských vodopádů. Burácení rozpoutaného živlu se jistě rozléhalo do vzdálenosti stovek kilometrů. Po celé měsíce proudila slaná voda do pánve někdejšího jezera a naplnila ji až do výšky mořské hladiny. V důsledku této katastrofické záplavy se ocitly pod vodou stovky čtverečních kilometrů osídlené půdy. Pozůstatky raných černomořských kultur jsou od té doby pohřbeny v moři.12 Vzestup mořské hladiny vyvolal po celém světě změnu pobřežní linie. Zmizel subkontinent Beringie. Zanikly též suchozemské mosty mezi asijskou pevninou a Japonskem a mezi velkými indonéskými ostrovy vznikl Sundský průliv. Do mořských vln také navěky klesly cesty spojující Austrálii a Novou Guineu, Indii a Cejlon a Afriku s Madagaskarem. V největší části světa pokryla voda rozsáhlé pobřežní oblasti, které byly předtím s oblibou osidlovány a vyhledávány lovci. Vznikly nové mořské cesty, například Beringovo moře, Sundský průliv nebo Marmarské moře, nová mořská ramena, jako například Perský záliv či Rudé moře. Na místě někdejších ledovců se objevila moře: uveďme tu Baltské moře nebo Hudsonův záliv. Asi před 9500 roky (7500 let př. Kr.) vznikl kanál La Manche a Británie a Irsko se oddělily od evropského kontinentu. Přibližně před 8000 lety vniklo v důsledku velké přírodní katastrofy moře do Hudsonova zálivu. Kolem 7000 let uběhlo od doby, kdy masy mořské vody začaly zaplavovat

Globální oteplení a civilizace

67

Doggerbank v Severním moři. Sicílie se oddělila od Itálie a řecké ostrovy od anatolské pevniny. Moře přineslo zkázu pobřežním kulturám a lidé se uchýlili do vnitrozemí.

Přechod k mezolitu S globálním oteplením je spojována zásadní proměna lidské civilizace: přechod od starší doby kamenné, paleolitu, ke střední době kamenné, mezolitu, který představoval poslední stadium lovecké a sběračské kultury v Evropě a v oblastech pozdějších vyspělých civilizací. Tato kultura se vyznačovala jemnějšími a diferencovanějšími rysy.13 V této souvislosti je nutno říci, že nikdy nebyly vysloveny pochybnosti o významu, kterého nabylo otepleni na počátku holocénu. Již v Dějinách světa (Propyláen-Weltgeschichte) Alfreda Heusse a Golo Manna z šedesátých let stojí:

Zvrat od mladopaleolitické k mezolitické hospodářské formě se uskutečnil relativně rychle; vyvolaly ho klimatické změny.H Globální oteplení mělo za následek zánik dosavadní hospodářské soustavy. S odchodem velké lovné zvěře souvisely počátky trvalého osidlování. Lesní zvěř po svém příchodu už neměnila stanoviště, takže lov vyžadoval novou techniku. Lovci proto vyvinuli zbraně menších rozměrů. Pro mezolit byly charakteristické jemně opracované kamenné nástroje, tak zvané mikrolity, které se vyráběly ve velkém množství. Tradiční způsob výživy se mohl nejsnáze udržet v blízkosti vodních toků. Zřejmě z toho důvodu se většina mezolitických tábořišť a osad nacházela v bezprostřední blízkosti vody; to současně zaručovalo zásobování pitnou vodou i minimální hygienu a skýtalo možnost zbavit se odpadu. O nepřetržité lidské přítomnosti tu svědčí ohromné množství rozdrcených skořápek mušlí. Tehdejší lidé byli lovci a sběrači, mnohem větší část potravy ale představovaly různé plody, například bobule a výživné lískové ořechy. Mnichovský paleobiolog Hansjórg Kúster dokonce uvažuje o tom, zda tehdy nebyly lískové keře záměrně chráněny a vysazovány. To by vysvětlovalo jejich náhlé rozšíření před asi 9000 lety (7000 let

68

Globální oteplování: holocén

př. Kr.). Lidé by tak cílevědomé zasahovali do skladby vegetace a začali měnit přírodní prostředí v kulturní krajinu. O demografických důsledcích změn životního prostředí víme jen málo. Je možné, že na okraji lesů doby poledové se mohlo uživit méně lidí než v tundrách ledové doby. Hranice demografického růstu byly každopádně úzce vymezeny.15

Klimatické optimum v době atlantiku a neolitická revoluce Ve středním holocénu zavládlo přibližné před 8000 lety vlhčí podnebí. Tato „střední teplá doba“ se zpravidla označuje jako

atlantik (asi 6000-3000 př. Kr.).16 V našich dějinách sehrála mimořádnou úlohu, neboť představuje - dlouho předtím, než byl člověk schopen ovlivňovat ve větší míře přírodu - daleko nejteplejší a současně též nejdelší fázi holocénu. Průměrné teploty byly tehdy o 2-3 stupně vyšší než na konci 20. století. Ve velké míře tály ledovce a uvolňovaly velké množství vody. Na celém Blízkém východě až po Indii a Čínu vládlo vlhčí klima. Hladina moří a jezer byla po celém světě vyšší než dnes. Vnitrozemská jezera, například Čadské v Africe, měla tehdy rozlohu vnitrozemských moří. Přívaly Nilu sahaly až o sedm metrů výš než v době před stavbou asuánské přehrady. Zvýšená vlhkost vzduchu umožnila rozkvět severní Afriky. Střední Sahara, která se tehdy vyznačovala častými dešti a velkým počtem jezer a řek, byla v raném holocénu hustě osídlena lovci velké zvěře, kteří se postupné oddělili od nomádských pastevců stád skotu. Není vyloučeno, že právě na Sahaře proběhla jeho první domestikace.17 Jak říká již pojem klimatické optimum, bylo toto vlhké a teplé období zvláště příznivé pro rozvoj lidské kultury. V době atlanti-

ku se rozhodujícím způsobem zdokonalily nástroje, které se stále zhotovovaly převážně z kamene, i když rostoucí měrou se začaly využívat i jiné materiály. Pěstní klín byl jako nejdůležitější nástroj nahrazen

kamennou

sekerou.

Těmito

změnami

se

ohlašovala

počínající mladší doba kamenná.18 Neolit představuje rozhodující období dějin lidstva, fázi přechodu od polonomádské lovecké

Globální oteplení a civilizace

69





Obr. 15 Zbytky sedimentu na střední Sahaře dokládají existenci velkých jezer během raného holocénu. V teplých obdobích se v koloběhu vody na Zemi nacházelo více vody a docházelo k přesunům monzunových zón.

a. sběračské kultury střední doby kamenné k usedlé zemědělské a dobytkářské kultuře. Je možné, že jednoduchý způsob obstarávání potravin blízko lidských sídel vedl k usazení lidí. Růst počtu obyvatel si však vynutil cílevědomé obdělávání půdy, a tím se znovu a tentokrát natrvalo otevřely další možnosti vlivu člověka na přírodní poměry Přechod k zemědělství proběhl na Blízkém východě přibližně před 10 000-9000 lety (= 8000-7000 let př. Kr.) a v některých oblastech Evropy již asi 6000 let př. Kr. Z hlediska použitého pojmu se dostáváme k počátkům kultury, neboť toto latinské synonymum pro lidskou civilizaci se odvozuje od latinského slova cultura, podstatného jména vytvořeného ze spojení slov colere, cultum: obdělávat pole, pěstovat obilí, obývat. Přechod od lovu k zemědělství byl tak významný, že je srovnáván s průmyslovou revolucí. Jako analogii razil od roku

70

Globální oteplování: holocén

1936 australský archeolog Gordon Childe (1892-1957) pojem neo-

litická revoluce. I když dnes víme, že přechod mezi oběma hospodářskými soustavami probíhal plynuleji, než se doposud soudilo,

19

lze říct, že za podmínek doby ledové k žádnému podobné-

mu vývoji nedošlo. Neolitická revoluce vysvobodila lidstvo z nejistoty spojené s lovem, rybolovem a sběrem divokých plodů. Cílevědomé pěstování rostlin, které díky výběru vhodných odrůd položilo i základy šlechtění obilovin, mělo za následek tak podstatnou proměnu způsobu života, že její obdobu nenacházíme, ani když se zabýváme

otázkami

biologického

vývoje

druhů.

Schopnost

takové

proměny je tedy vlastností typickou pro lidský druh. Těsné spojení s půdou, které musí být přinejmenším udržováno od výsevu do sklizně, vyvolalo silnější příklon k setrvání na daném stanovišti. Trvalý pobyt ve vymezeném okruhu umožnil optimalizaci pěstování plodin a domestikaci divoké zvěře, počínaje kozami a ovcemi jako domácími nebo užitkovými zvířaty. Na základě analýz DNA dnes víme, kde přesně došlo k domestikaci užitkových zvířat a k přechodu od sběru klasů obilí k cílevědomému obdělávání půdy. Podle Stephena Mithena, autora skvělého díla Po době ledové, Úplná historie lidstva, 20 000-5000 př. Kr. [After

the Ice. A Global Human History, 20 000-5000 BC), se dědičná substance moderní pšenice nejvíce podobá substanci divoce rostoucích druhů na jistém území na jihovýchodě dnešního Turecka., které není vzdáleno ani 30 kilometrů od Góbekli Tepe.20 Tam zřejmě začala neolitická revoluce. Význam tohoto území jako kolébky lidské civilizace byl rozpoznán teprve v devadesátých letech minulého století. Nachází se poněkud na sever od oblasti označované tradičně jako úrodný půlměsíc. Intenzivní zápas člověka s přírodou totiž neprobíhal v rovinách, ale ve středně vysokých pohořích na sever, v předhůří Tauru a Zagrosu. Do této oblasti lze rovněž klást počátky pěstování dobytka. Nejdůležitější užitková zvířata - ovce a kozy, prasata a skot byla poprvé domestikována před přibližně 9000 lety (tedy 7000 let př. Kr.) v západní Asii a od té doby se trvale využívají a pěstují. Kolébkou lidské civilizace jsou tedy jihovýchod dnešního Turec-

Globální oteplení a civilizace

71

ka, Irák, Sýrie a Izrael. Rozvoj zemědělství a chovu dobytka otevřely nové zdroje potravy a zaručovaly přežití, zvláště tehdy, když se nejpozději od 6. tisíciletí př. Kr. - začalo využívat tažné síly skotu při obdělávání půdy.21

Čína a přeměna krajiny v důsledku pěstování rýže Lidé mladší doby kamenné začali v souvislosti s počátky zemědělské civilizace zasahovat do životního prostředí. Není téměř pochyb, že již lovci starší doby kamenné při lovu využívali oheň a vyvolali tím jak v Euroasii, tak v Austrálii nebo Severní Americe rozsáhlou přeměnu krajiny. V důsledku vypalování porostu se uvolňovalo velké množství oxidu uhličitého - je však nutno říct, že je nemožné stanovit poměr mezi „přirozenými" požáry lesů a křovin a požáry záměrně založenými. Novou dimenzi získaly zásahy do krajiny v důsledku neolitického zakládání lidských sídel, polí a pastvin, neboť nyní byly přeměňovány v pole stále větší plochy. Postup zemědělské civilizace ovlivnil složení rostlinstva. Pomocí pylové analýzy mohl být například podán v souvislosti s Britskými ostrovy důkaz, že na jihoanglických nížinách a v Irsku vznikaly mýtiny již v neolitu, zatímco ve Středohoří a na Skotské vysočině proběhla kultivace půdy teprve v římské době nebo v průběhu středověku.22 Základem zemědělské kultury v západní Asii, Evropě, severní Indii a v údolí Indu bylo především pěstování obilí, jehož zrno smíšené s vodou bylo zpracováváno na kaši, takže se mohlo přímo požívat. Z obilných zrn se kvašením vyrábělo pivo, mlela se z něj mouka a z té se pekl chléb. Ten bude po tisíciletí základní lidskou potravinou, které se dostane posvěcení i v náboženských textech lidstva: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Neolitická revoluce nebyla ovšem vázána na jedno vyhraněné prostředí. Tuto skutečnost lze potvrdit na základě toho, že pšenici a ječmeni nepřipadla úloha základní potraviny všude. V Africe a jižní Indii zaujaly jejich místo proso a čirok a v Americe kukuřice. Tyto divoce rostoucí obilniny se pěstovaly na polích blízko původního

72

Globální oteplování: holocén

místa výskytu. Proto nejprve ve zmíněných zemích nedocházelo k podstatnějšímu ovlivnění životního prostředí. Zcela odlišně tomu ale bylo s pěstováním rýže ve vodě. Rostlinky rýže musí být po několik měsíců zaplavovány vodou. Pěstitelé vyvinuli komplikované zavodňovací a odvodňovací systémy, které uvolňovaly velké množství plynů ovlivňujících klima, mimo jiné i metan a přirozeně také vodní páru. Následkem zakládání teras došlo k celoplošné radikální proměně krajiny. Tato forma

pěstování

rýže

vyžadovala

značné

investice

a

ovlivnila

i sociální organizaci. Předpokládá se, že prvopočátky kultury rýže je třeba hledat v jižní Číně. Podle novějšího datování sahají až k počátku holocénu. Rýžová zrnka jsou kompaktní, mají velkou výživovou hodnotu a dají se dobře skladovat, takže je nasnadě, že se začala záhy vyvážet. Výsledkem práce archeologů byly nálezy zrnek rýže v jiných oblastech - například v severní Číně -, které lze interpretovat dvojím způsobem: buď se jednalo o dovoz, nebo o produkt vlastní rýžové kultury. Kolem roku 3000 př. Kr. začala být rýže pěstována i v Thajsku, ve Vietnamu a na Tchaj-wanu, přičemž její zavedení doprovázelo mýcení lesů a zakládání teras. Kolem roku 2500 př. Kr. se objevila rýžová pole v údolí řeky Gangy, v Indonésii a Malajsii, kolem roku 1000 př. Kr. v Koreji a Japonsku.23 Systematické pěstování rýže umožnilo prudký nárůst obyvatelstva se všemi jeho výhodami i nevýhodami. Hlavní předností bylo prohlubování kulturních tradic, a tím vytváření vyspělých civilizací.

Počínaje

neolitem,

představuje

jižní

Čína

nejhustěji

osídlenou oblast světa. Nehledě na to, že tradice spojená s prvními dynastiemi čínských panovníků je opředena legendami, lze předpokládat existenci vyspělé civilizace v jižní Číně již kolem roku 2800 př. Kr.

Globální oteplení a civilizace

73

Stabilní teplé období jako základ starověkých vyspělých civilizací Jestliže mýty o zlatém věku mají reálný základ, mohlo by to souviset s trvale teplým podnebím v neolitu a v době bronzové. Historikové zabývající se vývojem klimatu soudí, že tehdy jen velmi zřídka docházelo k bouřím a že stálost podnebí napomáhala rychlému rozvoji výměny zboží a kulturních hodnot. V téže době vznikly staré pozemní a vodní obchodní cesty. Zpřístupnily se další horské průsmyky a další ložiska surovin. Obchod s anglickým cínem a baltským jantarem směřoval až do Středomoří. Památky prehistorické megalitické kultury, která zaujímala oblast sahající od Stonehenge přes četná naleziště v Irsku až po Hebridy a Orkneje, dokládají osídlení velmi vzdálených oblastí. Jejich klimatické podmínky musely být poněkud příznivější než dnes. Nebylo-li totiž možné počítat s tím, že lze sledovat proměny hvězdného nebe, neměla by smysl místa pro pozorování zimního slunovratu. Tehdy byla jistě i menší oblačnost než v minulém tisíciletí. Historici klimatu předpokládají, že se během neolitického klimatického optima oblasti vysokého tlaku vzduchu přesunuly na sever.24 Někdy se v souvislosti s neolitickou revolucí připisuje stejná závažnost revoluci městské (Urban Revolution), která je prý symbolem přechodu od zemědělské hospodářské soustavy k vyspělé civilizaci. V rámci zemědělské společnosti se jedná o novou formu hustého osídlení, která vznikla následkem rozšiřující se dělby práce a umožňuje uvolnit stále větší počet lidí z prvovýroby pro jiné úkoly v hospodářství, náboženství, správě a obraně: objevuji se kněží, král s dvořany, úředníci a sluhové, řemeslníci, obchodníci a vojáci. Také v prvovýrobě zřejmě došlo k větší specializaci (rolníci, pastýři, rybáři atd.). Kromě toho existovala dělba práce mezi pohlavími. Ve většině kultur se ženy podílely na polních pracích. Často se objevovaly na trzích. Městská kultura každopádně osvobodila mnoho lidí od zemědělské práce. Odkrytí sídelních vrstev na místě starověkého Jericha, které sahají až do doby kolem let 7000 až 8000 př. Kr., umožňuje konsta-

74 I Globální oteplování: holocén

tovat, že první města byla zpočátku velkými vesnicemi, z nichž se postupně vyvinuly městské struktury. Předpokladem hustšího osídlení byl nárůst obyvatelstva, které se mohlo trvale opírat o zemědělství zabezpečující jeho potřeby. Urbanizace vyvolala akumulaci centrálních funkcí a vedla případně ke vzniku nových právních forem, kterými se město lišilo od venkova. Zjevným projevem tohoto vydělení se staly městské hradby (v Jerichu kolem roku 7000 př. Kr.), které měly nejen vojenský, ale i právní význam, a proto jim až do novověku připadla úloha městského symbolu. Rozhodujícími činiteli ve městech se stávají představitelé vládní moci, kněží místních kultů a zástupci řemesel. I když ke společenskému rozvrstvení může docházet i v rolnických kulturách, institucionalizovaný výkon moci umožňuje teprve městská kultura a její diferencovaná společenská struktura. Městské vyspělé civilizace byly symbolem identity a díky počátkům písemných záznamů i tradice. Stojí na počátku dějin jak v Egyptě, tak i v Mezopotámii, Indii, Čině, Mexiku nebo Peru.25 Aniž bychom se chtěli vracet k někdejšímu klimatickému determinismu, musíme přece jen konstatovat, že se oblasti starých vyspělých

civilizací

-

Středomoří,

Mezopotámie,

severní

Indie

a severní Čína - nacházejí přibližně podél jedné rovnoběžky: mezi dvacátou a čtyřicátou rovnoběžkou severní šířky, mimo dosah klimatických extrémů tropů nebo chladnějších krajů na severu a jihu planety. V těchto zeměpisných šířkách má zemědělec

značné

výhody:

možnost

spolehlivého

zavlažování,

dost

tepla pro obdělávání půdy, není tu příliš horko, zimy netrvají dlouho a nevyskytují se tu choroby.26 Centra civilizace ve staré Americe se sice nacházela blíž k rovníku, nicméně také mimo tropy nebo na vysočinách. Jejich existence se nezakládala na kultivaci říčních údolí, nýbrž na jiných formách zavlažovačích technik. Použitím termínu technika dáváme najevo, že lidstvo už mělo o zemědělství značné znalosti. Při bližším pohledu zjistíme, že předpokladem vzniku všech rozvinutých civilizací bylo pěstování specifické kulturní rostliny, která umožnila náhlý nárůst obyvatelstva, ze kterého vychází městská kultura.27

Globální oteplení a civilizace

75

Vysychání Sahary a vzestup Egypta Postglaciální optimum neovlivnilo teplem a vlhkem jenom oblasti na sever od rovníku (eventuálně na jižní polokouli regiony v jižních zeměpisných šířkách), nýbrž také suché oblasti Země. Můžeme-li důvěřovat datování pomocí radiokarbonové metody, trvaly tyto klimatické poměry až do doby prvních egyptských dynastií.28 Vysychání saharského regionu, které začalo asi 5000 let př. Kr., lze přinejmenším interpretovat jako důsledek regionální klimatické změny. Mnozí vědci předpokládají přímou souvislost mezi zmenšováním k osídlení vhodného prostředí v severní Africe a vskutku náhlým vznikem prvních zemědělských vesnic v údolí Nilu mezi rokem 5000 až 4500 př. Kr. Počátek zemědělství na území zaplavovaném Nilem brzy vedl k hustému osídlení nilského povodí. Tak lze tedy nazírat na dějiny starověké egyptské civilizace. Vesnice byly zpočátku malé a měly jednoduchou sociální strukturu. V důsledku zvětšování se začaly vyvíjet v malá města, z nichž se některá stala hlavními městy malých království, která tvrdě soupeřila o nadvládu. Kolem roku 3200 př. Kr. se podařilo jednomu z vládců politicky sjednotit nilské údolí na sever od Asuánu. Díky následnému sjednocení kulturních projevů se pak zrodila staroegyptská civilizace.29 Projevem prvního rozkvětu Egypta byly

negevské kultury II. a ///., jejichž oblast se rozšířila z jihu na sever země. Zobrazení na hliněných nádobách z tohoto období jsou překvapivě podobná piktogramům (obrázkovému písmu) na saharských skalních malbách. Politické sjednocení země bylo doprovázeno rozvojem písma, k němuž došlo asi 200 let před časem, kam se tradičně klade legendární 1. dynastie. Na pevnější dějinnou půdu se dostáváme teprve s tzv. 3. dynastií (přibližné 2640 až 2575 př. Kr.), která stála podle tradice na počátku Staré říše (asi 2640-2134). Skutečnost, že hned za vlády druhého krále, faraóna Džosera (kolem let 2624-2605), začala výstavba monumentálních pyramid, prokazuje, že tato kultura měla za sebou dlouhé období vyzrávání, v jehož průběhu mohly být shromážděny zkušenosti umožňující uskutečnění stavebních záměrů takového rozsahu.30

76

Globální' oteplování: holocén

Základem moci Egypta byla jeho jedinečná hospodářská soustava: letní deště v habešské vrchovině vyvolávaly každoroční záplavy nilského údolí, Nil se vyléval z břehů a teprve v říjnu se vracel do svého řečiště. Voda Nilu zavlažila ornou půdu a nánosy bahna sloužily jako hnojivo. Odtékající voda bránila přesolení půdy. Již za 1. dynastie se předpovídal stav vody v Nilu pomocí tak zvaných nilometrů a rozdělování vody k polím regulovaly nádrže s hrázemi. Příčiny síly a kulturní kontinuity starého Egypta je jistě nutno hledat v pravidelnosti nilských záplav a ve způsobu, jak je využila ústřední královská moc. Tyto skutečnosti lze potvrdit přihlédnutím k tehdejšímu demografickému vývoji. Počínaje raně dynastickou periodou až do doby ptolemaiovské zajišťoval tento hospodářský systém spočívající na využití nilských vod potravu pro asi 1,5-2 miliony obyvatel, což byl neuvěřitelný počet v porovnání se všemi předchozími kulturami i s většinou kultur soudobých.

Velký

počet

obyvatel

poskytoval

faraónovi

oporu,

na jejímž základě mohly být už v období Staré říše financovány velké stavby a mohlo docházet k expanzím jižním, západním a východním směrem, do Núbie, Libye a Palestiny.31

Ótzi a pozdní teplé období V průběhu tisíciletí mladší doby kamenné se lesní prostory střední

Evropy vlivem

mýcení

a obdělávání přeměnily

v

kulturní

krajinu. Již o nejstarších lidských sídlech lze říci, že nebyla primitivní. Pečlivě opracované kamenné sekery s ostrými kamennými čepelemi umožňovaly zpracování dřeva. Došlo k pokroku v domestikaci zvířat. Chov skotu, koz, ovcí a prasat značně rozšířil jídelníček.32 Z vykopávek sídlišť, která měla po celé Evropě celkem jednotný ráz, je zjevné, že se plochy po vymýcených lesích pečlivě rozlišovaly na ornou půdu a pastviny a ploty je oddělovaly od obydlí a odpadních jam. Rostoucí počet obyvatel byl doprovázen mýcením stále nových ploch. To, co ochránci přírody pokládají za „přírodu" zasluhující ochranu, je vlastně od

Globální oteplení a civilizace

77

doby

ledové

výsledkem

záměrného

hospodářského

využívání

krajiny - od upravených nebo neupravených krajinných partií v okolí řek až po alpské louky. V průběhu atlantiku pokrýval led jen menší část Alp. Teprve na jeho konci nastalo nové zalednění vyšších poloh. Nález mumie Ótziho, uzavřené v ledovci, nám tu poslouží jako ukazatel stavu klimatu: Tělo lovce z jižního alpského údolí, který přešel před 5300 lety horské sedlo Tišen v blízkosti Similaunspitze přes hlavní alpský hřeben a byl překvapen sněhovou bouří, vydal ledovec v září roku 1991. Soudě podle stavu, v němž se mumie Ótziho nalézala, lze dospět k závěru, že během středověkého teplého období nebyla na alpských vrcholcích místa bez ledu. Vedoucí vědecké skupiny pověřené studiem Ótziho Konrád Spindler napsal, že je nutno vycházet z toho, že se poprvé za posledních pět tisíc let naskytla během šesti podzimních dnů roku 1991 příležitost najít mumii, která byla doposud uvězněna v ledovci. Tyrolské ledovce vydaly v tomto neobvykle mírném roce dalších pět osob, tedy tolik jako za předcházejících čtyřicet let. Ale jen Ótzi se nacházel in sítu, na místě, kde jej zastihla smrt. Byl v prohlubni v blízkosti soutésky a pohyb ledovce ho nezasáhl.33

Zhroucení vyspělých civilizací kolem roku 2150 př. Kr. Zhroucení

prvních

vyspělých

civilizací

souviselo

ještě

bezpro-

středněji s kolísáním klimatu než jejich vzestup. Krize Staré říše a počátek prvního mezidobí v Egyptě kolem roku 2150 př. Kr. se vysvětluje tak, že nedocházelo k nilským záplavám. Znamená to tedy, že se nastoluje souvislost mezi děním v Egyptě a jedním z vrcholných období subboreálního klimatu, Střídání jednotlivých klimatických fází neurčovalo jen směr dalšího vývoje, ale

svým vlivem vylučovalo další existenci dosavadních životních forem egyptské společnosti34 Na konci dlouhé vlády faraóna Pepiho II. (2246-2152 př. Kr.) vypukla vlna hladomorů a zavládla velká nouze. Říše se zhroutila, ústřední moc ji nebyla schopna

78

Globální oteplování: holocén

kontrolovat. Faraóni, kteří nemohli zajistit pravidelnou úrodnost země, tak ztratili politickou legitimitu. Za následujících dynastií se Egypt rozdělil. Uběhlo více než sto let, než ho v podobě Střední říše znovu sjednotila 11. dynastie.35 V Mezopotámii se poměry příliš nelišily. Tamní vyspělá kultura vděčila za vzestup klimatické změně. Pobřežní linie Perského zálivu prodělala totiž velkou proměnu poté, co skončila doba ledová. Tehdy stoupla mořská hladina o 110 metrů. Na konci období atlantiku, které nastalo kolem roku 3500 př. Kr., zasahovalo moře až do středu sumerské kultury do oblasti města Ur. Sumerská města Ur a Eridu ležela na vyvýšeném ostrohu. Když za sub-

boreálního podnebí nastalo velké sucho, ustoupila linie pobřeží a umožnila tak osídlení úrodné aluviální zóny (zóny naplavené půdy).36 V jednom z nejstarších eposů světové literatury se vypráví o vysoušení bažin. Král města Uruk říká bohyni Innaně:

V Uruku byla vpravdě bažina ... Enki, pán Enkidu, mi přikázal, abych tam vytrhal „mrtvý rákos“ a odvedl odtamtud veškerou vodu. Stavěl jsem padesát let!37 Stejně jako vzestup mezopotamské kultury, tak její úpadek souvisel s extrémním klimatickým jevem, a to obdobím sucha na vrcholu boreálw. akkadská říše, která za krále Sargona I. (kolem roku 2371-2316 př. Kr.) zaujímala v jednom politickém útvaru sjednocenou Mezopotámii, se zhroutila kolem roku 2150 př. Kr., tedy v přibližně stejné době jako staroegyptská říše. Na počátku katastrofy stály vzpoury městských států a kočovných kmenů.38 Akkadská

říše

disponovala

důmyslným

systémem

regulace

vody a skladišti obilí a vyrovnávala tak každoroční výkyvy srážek a výnosů úrody. Přesto teď na severní Mezopotámii musela rezignovat. Na jihu zase postavili sto osmdesát kilometrů dlouhý ochranný val, který měl bránit pronikání uprchlíků ze severu. Na severu uběhlo asi tři sta let, která nezanechala žádné nálezové vrstvy, teprve poté se začal znovu osidlovat.39 Materiál z vrtů ze dna Perského zálivu prokazuje, že v době zhroucení akkadské říše probíhalo období ničivého sucha, které přivodilo sociální a politické problémy.40 Oblasti postižené suchem nepochybně

Globální oteplení a civilizace

79

sahaly od Středomoří až po Čínu. Úrodný půlměsíc, v letních měsících sužovaný vedry, trpěl i nedostatkem srážek vzhledem k tomu, že období dešťů bylo kratší nebo vůbec nepřišlo.'11 Klimatické turbulence a hladomory v tradičních společnostech ohrožují legitimitu vládce. Zodpovědné instituce - králové nebo kněží - mohou reagovat na zhoršení existenčních podmínek jen tak, jak jim umožní daná kulturní situace. Když neovládají prostředky ke zvládnutí kritických okolností, nastávají kromě sociálních a hospodářských zmatků také krize náboženské a politické, které mohou vyvolat pád režimu nebo zhroucení ohrožené civilizace.42 Z hlediska společností založených na zemědělství představuje nedostatek vody ten nejhorší případ. Proto není divu, že se nezhroutily jen akkadská a egyptská říše, nýbrž celý mezopotamský civilizační okruh.43 Na pozadí střídání období sucha a dešťů je logické, že v čele panteonu kulturního regionu zahrnujícího vlastní Mezopotámii, Asýrii, Babylonů, Mitanni *, chetitská území, Ugarit ** a další, stála božstva počasí. Jak přesné mohlo být tehdy sledování dlouhotrvajícího sucha způsobujícího přesolení půdy, dokládá následující citát z mýtu Atram-hasis, v němž se bůh počasí Adad odvrací od obyvatelstva: Nahoře dal

Adad jen zřídka průchod dešti, dole s ním šetřil, záplava nevyšla z hlubin, zmenšil se výnos polí; nisaba (obilí) se odvrátilo, tmavé nivy zbělaly, ze široké neobdělané země vyrazil sanytr (ledek). 44

Vzestup a zánik kultur říčních údolí Kolem roku 2600 př. Kr. - téměř současně s vývojem v Egyptě nastala doba rozkvětu kultur v údolí Indu, které předcházel nárůst množství srážek kolem roku 3000 před Kr. Vlhké podnebí pak umožnilo rozvoj bohaté vegetace. Indické kultury soustředěné v říčních údolích vzhledem k taméjším vysokým teplotám

* Západní část Mezopotámie. Pozn. překl. ** Starověké město v Sýrii. Pozn. překl.

80

Globální oteplování: holocén

velmi závisely na množství dešťové vody; pravidelné, a proto jisté návraty monzunu měly příznivý vliv na výnosy raného indického zemědělství.45 Kultury údolí Indu se dnes souhrnně označují jako

kultura harappská. Vyznačují se plánovitým, šachovnicovým rozvržením měst s opevněnou akropolí a opevněným dolním městem s cihlovými domy a kanalizací. Konec kultury v povodí Indu nastal podle názoru archeologů v důsledku přírodní katastrofy vyvolané změnou klimatických podmínek. Archeologické nálezy totiž dokládají, že kolem roku 1700 př. Kr. náhle vyschlo údolí Ghaggar. Důsledky nízké úrody ničivě dopadly na města. Spolu s nimi zmizeli i lidé a harappská

kultura upadla v zapomenutí.46 Asi po 200 letech kolem roku 1500 př. Kr. bylo opuštěné území znovu osídleno nomádskými pastevci dobytka a pěstiteli koní, kteří dorazili do jižní Asie s vlnou přistěhovalců indoevropského původu.47 Je možné, že k analogickému zániku došlo i v Egyptě. Tam v 18. století př. Kr. nastala obdobná katastrofa jako v době zániku

Staré říše. Počínaje 11. dynastií (přibližně 2134-1991 př. Kr.) zažil Egypt období nového vzestupu. Soudí se, že staroegyptská civilizace dospěla k jednomu z vrcholů za vlády 12. dynastie. V době následující Střední říše (asi 2040-1650 př. Kr.) nedosahoval sice každoroční vzestup hladiny Nilu takové výše jako za Staré říše, záplavy se ale dostavovaly pravidelně, takže zaručovaly úspěšnou sklizeň. Vrcholné období této epochy nastalo za dlouhé vlády Amenhotepa III. (přibližné 1841-1797 př. Kr.). Pak však nastala podobná spoušť jako již jednou na konci Staré říše. Za takzvané 13. dynastie se střídali králové tak často, že dodnes nebylo možno určit jejich počet nebo jejich pořadí. Za vlády následující 14. dynastie se říše rozpadla. Barbara Bellová z vykopávek usoudila, že k druhému zániku královské moci došlo proto, že Nil od roku 1768 př. Kr. už krajinu nezaplavoval a zemi zachvátil hladomor. Za těchto okolností faraóni podobné jako za někdejšího mezidobí měli potíže se svou legitimitou. Barbara Bellová proto hovoří o „malé temné době“ - Little Dark Age, která vedla ke zhroucení vlády faraónů.48

Globální oteplení a civilizace

81

Šťastná Evropa v době bronzové Doba bronzová představovala jakýsi zlatý věk, v jehož průběhu do neolitického světa Evropy vstoupila celá řada větších inovací, které se rozšířily v civilizačním okruhu etruském, thráckém nebo ostatních národů, které na evropském území sídlily od 3. do 1. tisíciletí př Kr. Tyto změny zahrnovaly užívání pluhu s výkonným rádlem, zintenzivnění těžby nerostů a dálkového obchodu a vznik nových specializovaných řemesel (prospektoři, horníci, železáři, slévači, kováři, obchodníci s bronzem atd.). Používání výkonných

bronzových

nástrojů

vyvolalo

revoluční

přeměnu

každodenního života. Díky kovovým kladivům, pilám, pilníkům, jehlám atd. se změnil způsob výroby předmětů, jako byly např. výrobky z kůže nebo z látky. Nové oblasti řemeslné práce vznikly díky výrobě odolných vozových kol a vozů i válečných vozů a lodí. Průvodním jevem diferenciace regionálních kultur bylo výraznější vertikální členění společnosti vyvolané vysokými náklady při výrobě bronzu (slitina obsahující přibližně 90 % mědi a asi 10 % cínu).49 Postglaciální klimatické optimum vystřídalo na konci 3. tisíciletí př. Kr. sušší podnebí. Doba kultury popelnicových poli zřejmě představovala nejsušší periodu od konce poslední doby ledové, přičemž následky sucha nebyly tak závažné na sever od Alp jako ve Středomoří, v Severní Africe a na Blízkém východě. Je zcela jisté, že potíže spojené se zavlažováním omezily rozsah obdělávané půdy. Lidé opustili náhorní planiny a usazovali se v údolích řek nebo na březích jezer. Kromě toho přikročili k cílevědomému mýcení lesů; možná je k hledání nové půdy přinutilo vysychání dosavadních polí. Hladina podzemních vod se tehdy nacházela mnohem níž než dnes. Proto lze říct, že se doklady této kultury doby bronzové později v pravém slova smyslu utopily.50

82

Globální oteplování: holocén

Kulturní kolaps kolem roku 1200 př. Kr. a začátek doby železné První vyspělá civilizace na půdě dnešní Evropy se zrodila v Bečku. V Mykénách byly objeveny stopy osídlení sahající do rané doby bronzové (přibližné 2900-2500 př. Kr.). Rozkvět této kultury začal v 16. století př. Kr., ještě v době trvání Střední říše v Egyptě, a vyvrcholil ve 14. století př. Kr. Mykénská keramika byla například nalezena v paláci egyptského faraóna Achnatona (Amenhotepa IV., kolem let 1364-1343) v Amarně. Počínaje pozdním 13. stoletím př. Kr., nastalo období katastrofy mykénské civilizace. V té době se všude v Řecku přestaly stavět paláce. Kolem roku 1200 př. Kr. byly mykénský hrad a většina ostatních královských sídel vyloupeny a vypáleny. Hlavní sídla byla opuštěna a v průběhu následujících staletí bylo ponecháno svému osudu celé vnitrozemí. Následující staletí se považují za

temná staletí (Dark Ages) v historii Řecka, protože se odmlčely umění, architektura a literatura a až do počátku doby Homérovy, tedy o čtyři sta let později, světlo písemných svědectví dějinnou tmu neprojasňuje.51 Zánik mykénské kultury bývá tradičně uváděn v souvislost s trójskou válkou, kterou přece podle Homéra vedli Achájci pod vedením Mykén. Ale tato teorie vždy působila nevěrohodné, neboť, jak je známo, zničili Řekové Tróju, a ne obrácené. Co se týče alternativní teorie vysvětlující katastrofu mykénské kultury jako důsledek zemětřesení, nenacházejí se pro ni v mykénských hradech žádné doklady. Platnost teorie, že příčinu zkázy Mykén je nutno hledat v nedostatku bronzu, lze zase vyvrátit poukazem na skutečnost, že ve 12. století př. Kr. byl zachvácen krizí celý středomořský prostor a příznaky vysychání zdrojů bronzu se přitom neprojevily.52 Aristotelés (384-322 př. Kr.) upozornil, že v Mykénách musela dlouho před dobou Homérovou vyschnout půda, podobně jako Egypt v jeho době. Mykénská půda prý byla v době trójské války úrodná a změnila se v poušť v důsledku vysychání, v Argu naopak jsou nyní oblasti vhodné pro zemědělství, které

Globální oteplení a civilizace I 83



ale byly tehdy bažinaté, a proto neplodné. Tak jak k tomu došlo na malém kousku země, tak si to musíme představovat ve velkých oblastech a v celých zemích.53 Tyto údaje nepřipouštějí jiný výklad. Teorie o vysychání jako příčině zániku mykénské kultury byla dále rozvíjena v sedmdesátých letech minulého století: dlouhotrvající sucho, kterému padlo za oběť Řecko, ji připravilo o zdroj životní síly.54 Rovněž zánik chetitské říše, k němuž došlo po dvousetletém období prosperity kolem roku 1200 př. Kr., bývá vysvětlován nedostatkem vody. Poté co hladomor zpustošil Anatolii, obrátili se Chetité o pomoc dokonce na Egypt a přenesli centrum říše z vrchoviny do syrských nížin. Tam je ale očekávaly další nesnáze.55 Nedostatek potravy ve Středomoří vyvolal vpád mořských

národů, stěhování válečníků, které vedlo k zániku ugaritské kultury, a jak se lze domnívat, i chetitské říše.56 Budiž nám na tomto místě dovolena zmínka o pozoruhodném detailu: podle chetitské představy náležela Země bohu počasí, který ji pouze svěřil do správy královského rodu. Nejvyšší úkol králův v oblasti kultu pak spočíval v tom, že s ním rozmlouval.57 V důsledku útoku mořských národů se v Palestině po zániku starých městských států vytvořil izraelský národ.56 A jeho Bůh nestrpěl jiné bohy. Část židovského kněžstva vedla nesmlouvavý boj se stále znovu ožívajícím kultem boha Baala. Význam Baala/Hadada, který byl tradičním bohem počasí celého regionu, přešel na židovského Boha: Když Mojžíš vztáhl svou hůl k nebi, dopustil Hospodin hromobití a krupobití. Na zemi padal oheň. Také Jahve, jehož jméno je poprvé doloženo v soupisech egyptského faraóna Amenhotepa III. (kolem 1402-1364), představoval jen jinou formu semitského boha počasí Hadada, i když už neměl atributy býka, hromových klínů, sekery nebo blesků.59 Pojetí židovského boha je součástí staroorientální tradice uctívání bohů počasí, kteří trestají lid bleskem a hromem, bouří a krupobitím, záplavami a suchem.60 Křesťanství zdědilo s židovským monoteismem také takového boha počasí: Hospodin se ohlásí svým * Exodus 9,23, Ekumenický překlad, Praha 1979. Pozn. překl.

84

Globální oteplování: holocén

*

velebným hlasem ... blýskáním a průtrží mračen a kamenným krupobitím Ve Starém zákoně nacházíme mnoho podobných míst.61 Sucho charakteristické pro subboreální klima postihlo kromě Evropy, severní Afriky a západní Asie také ostatní části světa. Například

dendrochronologický

výzkum

kalifornských

borovic

prokázal, že kolem roku 1200 př. Kr. se na několik století výrazně zpomalil roční přírůstek stromů, což by mohlo ukazovat na změnu směru monzunu. Ani jižní Asie nebyla ušetřena dalšího vysychání. Vydatnost monzunových dešťů se v Rádžasthánu mezi lety 1300 a 900 př. Kr. zcela jisté snížila o 70 %. Soudě podle výsledků pylové analýzy, souvisel s tímto vývojem zánik staré indické civilizace. Během uvedeného období vznikla poušť Thar.62 V Číně došlo v posledních desetiletích vlády dynastie Šang (1766 až 1122 př. Kr.) ke klimatickým turbulencím, k zahalení slunce

suchou mlhou, k jevu tří sluncí. Nastal nepřirozený chlad, mrzlo ještě v červenci, v noci se tvořil led v údolí Žluté řeky, kde to za normálních okolností vzhledem k tamnímu teplému podnebí nebylo možné. K tomu se přidaly neúroda, hladomor, prudké srážky a záplavy, které vystřídalo sedm let sucha. Tyto turbulence přivodily pád dynastie Šang a doprovázely i počáteční léta vlády dynastie Čou (přibližné 1122-249 př. Kr.).63 Převratná doba kolem roku 1200 př. Kr. přinesla dalekosáhlou kulturní změnu. Je možné, že v Přední Asii souvisel počátek vzestupu zpracování železa i s nedostatkem bronzu, ale byl, jak se domníváme, v první řadě důsledkem nárůstu válečných konfliktů. Ve srovnání s mědí a zinkem se v Přední Asii také nacházelo daleko více ložisek železa. Kdo ovládal novou technologii zpracování rudy, mohl vyzbrojit vojsko, zvítězit ve válce a bez velkých nákladů zhotovit pevné nástroje pro řemeslníky a zemědělce. V železné době začal vzestup nových říší, které v budoucnosti absorbují nejedno staré obchodní město. Města přitom vůbec neztrácela na významu, naopak je zřejmé, že v nových říších probíhala intenzivnější urbanizace než dřív. Jejím hospodářským

*

* Izaiáš, 30,30, Ekumenický překlad, Praha 1979. Pozn. překl.

Globální oteplení a civilizace

85

základem ale nebyl dálkový obchod, neopírala se o zemědělské využití bezprostředního okolí,

nýbrž ekonomika měst

spočíva-

la na tributu vybíraném na vzdálených závislých územích. Přechod od bronzové doby k době železné se pokládá za událost stejného významu jako neolitická revoluce, k níž došlo kolem roku 3000 př. Kr.64 Již po několik let se plným právem ozývají hlasy, které navrhují, abychom hledali souvislost této kulturní proměny s klimatickou změnou.65

Klimatický zvrat a politický neklid kolem roku 800 př. Kr. V Evropě, bohaté na srážky, nevyvolal pokles vlhkosti neřešitelné problémy. Příčinou větších konfliktů se stal teprve pokles teploty na konci doby bronzové. Je symptomatické, že Evropa současně vstoupila i z kulturního hlediska do stadia doby ledové. Dlouhé teplé a suché období, které charakterizovalo dobu bronzovou, přešlo kolem roku 800 př. Kr. - to znamená asi před 2800 lety - do periody subatlantského podnebí, které se vyznačovalo silným ochlazením [údobí po teplé době). Z celkového hlediska se tato perioda dělí na dvě fáze: subatlantik I (starší doba po teplé době), okolo roku 800 př. Kr. až 1000 po Kristu, během něhož - s přerušením malým optimem v antice - bylo podnebí studenější a vlhčí než dnes, a tak zvaný subatlantik II (takzvaná mladší doba po teplé době, přibližně od roku 1300 až do 20. století), v němž jsme ještě donedávna žili. (Obě periody oddělovalo raně středověké teplé období). Tato fáze mladého holocénu se překrývá s historickou dobou lidské kultury. Budeme se jí blíže zabývat v následujících kapitolách. Stopy klimatického zvratu, k němuž došlo kolem roku 800 př. Kr., byly nejprve zjištěny během archeologických výzkumů. Platnost závěrů, které vyvodili archeologové, pak potvrdil paleobiologický výzkum. Z hlediska archeologů bylo zvlášť zajímavé, že ve střední Evropě dominovaly před poklesem teploty a po něm rozličné kultury; před klimatickým zvratem se jednalo o kulturu

popelnicových polí, ta byla rozšířena v době bronzové a označuje

86

Globální oteplování: holocén

Obr. 16 Změny ve výšce horní hranice lesa vé střední Evropě. Zcela zjevné jsou nejvyšší hodnoty během teplotního maxima holocénu a ochlazení kolem roku 800 př. Kr. stejně jako během malé doby ledové.

se tak podle pohřebního ritu, totiž pohřbívání popela nebožtíků v urnách. Po ní následovala halštatská kultura, která náleží době železné. Souvislost mezi klimatickou změnou a změnou kultury je tak zjevná, že se v literatuře vede diskuse, zda přechod k užívání železa nesouvisí příčinně s nástupem drsnějšího podnebí. Lepší zpracování půdy železným pluhem umožnilo kompenzaci klesajících výnosů. Železné zbraně zase v době množících se konfliktů zvyšovaly naději na přežití. Na základě toho si lze uvědomit, že technické a ekonomické inovace (pokrok) byly vyvolávány zhoršenými klimatickými podmínkami.66 Kultura popelnicových polí zanikla v době ochlazení a současného nárůstu množství srážek. Nálezy z doby jejího trvání bývají ve značných částech Evropy skryty pod velkými nánosy bahna,

Globální oteplení a civilizace

87

zatímco halštatské nálezy leží vždy výše, ale jen zřídka na stejném místě. To znamená, že se změna netýkala jen převážně používaného kovu, ale také způsobu osídlení a životních forem. Paleobiologové přiřazovali k archeologickým vrstvám ze zmíněného období různé rostlinné pyly a dospěli k závěru, že se tehdy za krátkou dobu zcela změnilo i životní prostředí.67 Na počátku subatlantiku klesla průměrná teplota o jeden až dva stupně Celsia a značně se zvýšilo množství dešťové vody.68 Začalo více sněžit, sníh ležel déle a na větších plochách, rostly ledovce, klesla horní hranice stromů - a to v Alpách o 300 až 400 metrů, tedy do stejné výšky jako na konci 20. století. Vysokohorské pastviny bronzové doby musely být opouštěny, v alpských oblastech ubývalo obyvatelstvo. Stoupla hladina jezer. Místa na jejich březích, která kdysi byla nejvhodnější pro osídlení, byla nyní neobyvatelná. Protože řeky vystoupily z břehů a dříve schůdné horské průsmyky byly neschůdné, nastala potřeba změny obchodních cest a systému dopravy. Sídliště se budovala na vyvýšeninách, které zaručovaly bezpečí. Uveďme tu například Magdalensberg u Halstattu. Poprvé byla ve větší míře osídlena i pohoří střední velikosti, například Švábská Alba, která se dříve vyznačovala nedostatkem vody. Hromadný výskyt pohřebišť v těchto horských polohách se vykládá jako důsledek zvýšené vlhkosti. Není pochyb, že se současně změnilo i složení potravy. Druhy obilí pěstované v době bronzové nahradily méně náročný oves a žito. Na základě pylové analýzy - například zrnek pylu nalezených v slatině jezera Federsee ve Švábsku - byla zjištěna značná diskontinuita převažujících obilnin. Nasnadě je domněnka, že v době nezbytného vyrovnávání s novými klimatickými podmínkami lidé neměli dostatečnou výživu a víc trpěli nemocemi. Bezpochyby se také zvýšila úmrtnost. Vzhledem k tomu, že se nemohli bezpečně spoléhat na úrodu, lze předpokládat, že ve srovnání s vahou zemědělské produkce vzrostl význam chovu dobytka. Se změnou klimatických podmínek bývá spojován rozmach těžby soli. Tehdy již totiž nebylo možné konzervovat potraviny sušením na-vzduchu. Trvanlivosti masa se nyní dosahovalo na-

88

Globální oteplování: holocén

kládáním do láku. Nutnost uchýlit se k tomuto postupu byla tím naléhavější, čím více se projevovaly důsledky nového růstu počtu obyvatel, který započal na počátku doby ledové díky pokroku při obdělávání půdy, dosaženému používáním pevnějších pluhů, motyk a seker. Solné doly - například v Hallein-Důrrnbergu nebo v Halstattu v rakouské Solné komoře (spolková země Salcburk) - se těšily konjunktuře, za které se okolí stalo střediskem kultury, jež pojmenovala jeden z nejstarších úseků středoevropské železné doby (až do 5. století po Kristu), dobu halštatskou,6ň Z dosavadního výkladu jasně vyplývá, že změna klimatu, k níž došlo kolem roku 800 př. Kr. a v literatuře je označována jako

haíštatská katastrofa (Halstatt Disaster},70 vyvolala rozsáhlou migraci kvůli novým ekologickým podmínkám. I v dobách, kdy je hustota osídlení malá, neprobíhá osvojování nové půdy hladce. Navíc došlo k posunu osídlených prostor kvůli většímu významu dolování železa, těžby soli a přemístění obchodních cest. I v jiných částech světa vyvolal klimatický zvrat kolem roku 800 př. Kr. migraci a válečné střety. V Egyptě od doby vlády faraóna Takelota II. (860-835 př. Kr.) nastalo období úpadku, který přivodil rozpad říše a byl příčinou dlouhých válek. Doposud se nehledala souvislost mezi takovou anarchií a klimatickou změnou. Když v 7. století př. Kr. začínal hospodářský rozmach země, nápisy velebily blahodárné působení nilských záplav. To možná ukazuje, co byl problém.71

Globální oteplení a civilizace

89

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

Vlhké a chladné subatlantické klima - vyznačující se studenými léty a mírnými, na srážky bohatými zimami - se udrželo víceméně do narození Ježíše Krista, tedy po celou dobu královské vlády nad římským'městem a po dobu trvání římské republiky. Zdá se, že tehdy ležela hladina podzemní vody výš než dnes a že severoafrické

oázy

produkovaly

dostatek

nezbytných

To vysvětluje, proč se severní Afrika mohla stát

potravin.

„obilnicí11

římské

říše.' Příznivé klimatické podmínky umožnily nejen rozvoj řeckých a etruských městských států, ale i římské republiky.2 Teplejší klima nastalo podle všeho za vlády prvního římského císaře Octaviana Augusta (asi 30 př. Kr. až 14 po Kristu; žil v letech 63 př. Kr. - 14 po Kristu). Tehdy nejspíš panovaly podobné teploty jako dnes, přičemž na sever od Alp možná dosahovaly ještě vyšších hodnot. Na Blízkém východě a v severní Africe nadále vládlo vlhčí klima. Egyptský vědec Klaudios Ptolemaios (přibližné 100-160 po Kristu) si kolem roku 120 začal vést každodenní záznamy o počasí, z nichž se dovídáme o srážkách během všech měsíců s výjimkou srpna, že se tehdejší klima značně lišilo od dnešního. Severní Afrika vyschla teprve ve 4. století.3 Mnohé tehdejší osady později pohltila syrská a jordánská poušť. V době Kristova narození se obyvatelstvo světa odhaduje na 300 milionů. Z tohoto počtu žila již tehdy přibližně polovina na území

90

Globální oteplování: holocén

obou vyspělých asijských civilizací, v Číně (80 milionů) a v Indii (75 milionů), zatímco jen po 35 milionech v západní Asii a v Evropě a 15 milionů v severní Africe. V době římského optima tedy žilo na naší planetě více lidí než kdykoli dřív. Takového stavu bylo znovu dosaženo teprve o tisíc let později během teplé doby vrcholného středověku.4

Doba rozkvětu římské říše Událost světodějného významu, jakou byl vzestup Říma z italického městského státu ve světovládnou mocnost, nemůže být přirozeně pokládána za důsledek klimatické změny. Na jedné straně se jednalo o příliš dlouhou dobu, na druhé straně zde působily i jiné faktory a za třetí k růstu moci Říma došlo na úkor Etrusků, Řeků a Féničanů, kteří žili v podstatě za stejných klimatických podmínek. Nanejvýš je snad ve srovnání s Kartágem oprávněná domněnka, že tato velmoc, jejíž území leželo na jih od Středozemního moře, zažila vrcholné období během chladnější fáze podnebí, zatímco Řím vstoupil do doby rozkvětu po oteplení, když se střed politického dění přesunul na severní stranu Středomoří. Avšak i po zničení Kartága v roce 146 př. Kr. si římská provincie Africa ještě po staletí uchovala postavení jedné z hospodářsky

nejvýznamnějších

provincií

imperii

Romani

(římské

říše). Možná má význam, že římská expanze nejprve směřovala na jih a teprve později v souvislosti s nastávajícím ochlazením na sever. Když v čele rodící se světové říše stanul Octavian, obdařený titulem aagustus, zrodil se monarchický systém vlády, který

odpovídal

potřebám

změněné

struktury

společnosti.

Neboť

nyní bylo sjednoceno právo, systematicky se hospodářsky využívaly podrobené oblasti a nastala doba cílevědomé zahraniční politiky. Za vlády Trajánovy (žil přibližně v letech 53-117, vládl v letech 98-117) nabylo impérium Romanům největšího rozsahu. Sahalo od hranic Skotska až ke Kaspickému moři a k Perskému zálivu. Toto období největšího teritoriálního rozmachu římské

91

říše je časově shodné se spíše teplou, ale nepříliš suchou periodou, která je v dějinách klimatu označována jako římské klima-

tické optimum (Roman Climatic Optimum).5 Oteplení, které trvalo od 1. století až asi do roku 400 po Kristu a při němž kvůli tání ledovců stoupla mořská hladina, nepochybně napomohlo konsolidaci této první veleříše na severu Středozemního moře a jistě částečně usnadnilo její expanzi na sever. Celoroční průchodnost alpských průsmyků ulehčila dobytí a kontrolu severoalpských provincií Galie, Belgiky, Germanie, Raetie a Norika. Ve vysokohorských pásmech Alp se tehdy otevíraly doly v místech, kde ještě na konci 20. století panoval trvalý mráz.6 Gaius Plinius Secundus (Mladší) pravil v souvislosti se zahradnictvím, že se víno a olivy pěstují v Itálii severněji než v předešlých staletích. Císař Domicián (žil v letech 51-96, vládl 81-96) vydal edikt, kterým zakázal pěstování vína v provinciích na sever od Alp, což jen může znamenat, že o vinařství tam byl zájem. V roce 280 po Kristu vydal císař Probus (232-282, vládl v letech 276-282) edikt, kterým tento zákaz zrušil. Pěstování vína se zavedlo v Německu a v Auiglii s takovým úspěchem, že přibližně od roku 300 po Kristu již máme o dovozu vína z jihu říše zpráv jen velmi málo.7

Velké euroasijské říše Klimatické optimum, které nastalo v antice, ovlivnilo vznik velkých říší, jejichž pás se táhl z Evropy přes Střední východ až do východní Asie. Politická stabilita napomáhala rozvoji dálkového obchodu. První velká říše čínského civilizačního okruhu se vytvořila za vlády despotického císaře Čchin-Š’-chuang-ti (kolem let 246-210). Říši tohoto císaře, který se dal doprovázet na věčnost slavnými hliněnými figurami bojovníků v životní velikosti, sice smetlo lidové povstání, byla však obnovena pod vládou nové dynastie a její vládci ji díky pragmatické politice stabilizovali. Zjištění, že Čína prožila období rozkvětu za dynastie Chán (202 př. Kr.-220 po Kristu), tedy víceméně ve stejné době jako římská říše, není nové. Stejně jako Západ se Čína formovala

92

Globální oteplování: holocén

během své „klasické antiky". Národ Chán představuje také dnes díky

více

než

devadesátiprocentnímu

podílu

obyvatelstva

(na

Tchaj-wanu se jedná o 98 procent) národ Čínské lidové republiky Za vlády stejnojmenné dynastie nastal v Číně, nehledě na finanční krizi kvůli výdajům na vojsko, nebývalý rozmach hospodářského života. Podle sčítání žilo v Číně v roce 2 po Kristu asi 60 milionů obyvatel.8 Příznivé klima však neumožnilo jen rozkvět velkých říší, ale vyvolalo také větší aktivitu severních kmenů. Souběžně s tím, jak zaujímaly nová sídla, rostl v severních krajích počet obyvatel a mohutněla moc tamních národů. Ve 2. a 3. století začaly velké pohyby Gótů, Gepidů a Vandalů, kteří pronikli do jižního Ruska a do prostoru Karpat. Evropský sever se dal do pohybu. Římská říše se snažila čelit pronikání severních národů stavbou velkých opevnění, limitu (limes Romanům) v Germánii a Hadriánova válu v Británii. V oblasti dnešního Mongolská začali pronikat do Čínské říše Siung-nu. Na obranu proti nim začala stavba Velké zdi. Proud Siung-nu tak ve 2. století uhnul na západ. Pronikli do Indie a nakonec do oblasti Černého moře. V Evropě je první popsal geograf Ptolemaios, který je nazval Chunnoi. V roce 376 tito Hunové rozdrtili východogótskou říši krále Ermanaricha v jižním Rusku, pak zničili západogótské vojsko Athanarichovo a z východní Evropy vyhnali Burgundy a Vandaly. Vítězství Hunů vyvolalo takzvané stěhování národů, vpád germánských kmenů do římské říše.9

Zánik velkých říší Jistě bychom rádi podlehli pokušení vyhlásit klimatický vývoj za příčinu krizí římské říše a Číny za vlády dynastie Chán, kdyby neexistovalo tolik jiných důvodů; například byly snadným terčem útoků zvnějšku, takže musely militarizovat společnost a neustále rostlo daňové zatížení. Jedná se tedy o faktory vyplývající ze strukturální krize říše, jejichž neblahý vliv ale dokázal, co se týče Říma, překonat schopný panovník, jako byl např. císař Marcus

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

93

Aurelius (121-180, vládl vletech 161-180). Za císaře Commoda (161-192, vládl v letech 180-192) se k ostatním příznakům krize připojily hladomor a epidemie, řádění lupičských band a spiknutí. V roce 189 byl zavražděn Commodův zástupce během hladových bouří, které vyvolal nedostatek potravin.10 Za dalších sto let se vystřídalo ne méně než 40 císařů. Za vlády vojenských císařů (235-285) hrozila říši katastrofa, za císařů Decia a Valeriána došlo k prvnímu systematickému pronásledování křesťanů. Potom co se konaly oslavy tisícího výročí založení Říma, padl císař Decius (asi 190-251, vládl v letech 249-251) v boji s Góty. Císař Valerián (asi 200-262, vládl v letech 253-260) dokonce padl do perského zajetí. V době vlády jeho nástupce Galliena se říše rozpadla na několik částí. Hladomory a morová epidemie měly za následek úbytek obyvatelstva a částečný návrat k naturálnímu hospodářství. Císař Aurelián (asi 214-275, vládl v letech 270-275) povýšil „neporazitelného boha slunce1' (Sol invictus) na hlavního boha říše. Bylo by zapotřebí prozkoumat, do jaké míry mohla krize 3. století souviset s klimatickými vlivy." Potom co se impérium Romanům opět politicky a hospodářsky povzneslo, podařilo se císaři Theodosiovi (347-395, vládl v letech 379-395) ještě jednou říši sjednotit. V této souvislosti je možno poznamenat, že historici zabývající se vývojem klimatu vycházeli z toho, že tehdy vládly příznivé klimatické podmínky. Ještě jednou nastalo římské optimum s teplým, ale ne suchým podnebím. V roce 395 Theodosius ve snaze o stabilizaci moci rozdělil říši na západní a východní část (Byzanc). Páté století ale bylo z klimatického hlediska daleko nepříznivější, nastalo ochlazení a tradiční obilnice říše severní Afrika začala vysychat. V roce 410 vyplenili Řím Vizigóti, přes všechny západní provincie přešli Vandalové a v roce 429 se usídlili v římské severní Africe, v Savojsku se usadili Burgundi. Dolní Rýn obsadili Frankové, hornorýnská území zabrali Alemani. V 5. století zachvátila římskou říši krize takových rozměrů, že málokoho překvapilo sesazení posledního

západořímského

císaře

Romula

Augustula

v letech 475-476) germánským velitelem námezdního vojska.

94

Globální' oteplování: holocén

(vládl

Události doprovázející zhroucení římské říše popisuje Eugippius (přibližně 465-533 po Kristu) v díle Život svátého Severina - Vita Sancti Severini (zemřel v roce 482 po Kristu). Severin interpretoval pád říše jako Boží trest za lidské hříchy.121 když počasí představovalo ve světě plném válek, loupení a násilí jen menší zlo, v Severinově životě se setkáváme s opakovanými zmínkami o chladném počasí, hladu a nemocech. Severin organizoval pomoc trpícím, ale lodi naložené zbožím uvázly v ledu, který pokryl řeku Inn. Jeho modlitby a pokání věřících Bůh vyslyšel, a tak nastala obleva a hladovějícím se dostalo hojné potravy. Světec přitom byl nejen prost hříchu, ale umrtvoval si tělo i půstem a důtkami. Největší zkoušku ale podstupoval u ošacení: Nikdy

nenosil boty: uprostřed zimy, která je v oněch krajích dobou třeskutého mrazu, chodil stále bos, podávaje tak důkaz mimořádné vytrvalosti. Jak hrozný bývá tamější chlad, vidíme nejlépe na příkladě Dunaje, který pokrývá v důsledku krutého mrazu tak pevný led, že přes něj dokonce bezpečně jezdily povozy.'* Zatímco severní Evropa nejvíc trpěla chladným počasím, sužovalo Blízký východ, severní Afriku a části Asie sucho. V době suchých období klesala hladina Kaspického moře na minimum. V jižní Itálii, Řecku, Anatolii a Palestině se přesunulo osídlení na mořské pobřeží a vnitrozemí se naopak značně vylidnilo. Právě tato doba byla svědkem zániku antických metropolí Efesu, Amtiochie a Palmyry. V Arábii zůstalo opuštěno 600 osídlených oblastí, ve kterých dřív díky důmyslnému zavodňovacímu systému

fungovalo

zemědělství.

K

arabské

expanzi

doprovázené

šířením islámu došlo v době, kdy v tradičních sídelních oblastech Arabů panovalo nepříznivé klima.14 Současně s římskou říší postihl úpadek i čínskou veleříši dynastie Chán. Významná úloha přitom připadla nejen rozepřím uvnitř císařského domu a sporům o nástupnictví, ale také lidovým povstáním, která propukala z náboženských důvodů. Podobně jako v Římě v době vojenských císařů převzali politickou moc v Číně vojáci. V roce 220 si rozdělili celou říši (doba tří říší). Úpadek zvětšovaly velké ochlazení, sucho, neúroda a hladomo-

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

95

ry. Řeka Jang-c’-tiang zamrzala a v suchých letech několikrát téměř vyschly velké řeky. V roce 309 bylo možno přejít suchou nohou přes koryto Žluté řeky a Jang-ď. Životu nebezpečné rozmary přírody a neschopnost vlády způsobily nepokoje a povstání.15 Vnitřně oslabená Čína byla vystavena stále narůstajícímu tlaku ze severu. Nastala doba stěhování národů. V době rozdělení říše (220-589) prožila země hluboký úpadek. Za tohoto času vnitřních zmatků, kdy stát ztratil moc, povstalo - stejně jako tomu bylo na Západě - náboženství hlásající vykoupení, které zatlačilo do pozadí taoismus a Konfuciovo učení, jež ztratilo podporu kvůli rozpadu říše. Na půl století se hlavní duchovní silou stal buddhis-

mus. Ten v těžké době nabízel útěchu, vedl obyvatelstvo k pasivitě a orientoval lid k Onomu světu. V buddhistických klášteřích současně

rozkvetla

nová

kultura

tradování

písemných

textů.

Vzhledem k těmto paralelám se v souvislosti se zánikem říše Chán hovoří také o počátku čínského středověku.'6

Katastrofy v raném středověku I když mezi badateli opět nevládne jednota, co se týče datování, je přece jenom většina autorů toho názoru, že se v pozdní antice zhoršily klimatické podmínky. Helmut Jáger soudí, že chladnější zimy a vlhčí klima nastaly kolem roku 250 po Kristu. Podle jeho názoru trvaly na severu asi až do roku 750 a na ostatním kontinentu až do devátého století. V průběhu tohoto raně středověké-

ho pesima prý poklesla průměrná roční teplota o 1-1,5 stupně. Rozrůstaly se ledovce a hranice stromů ve střední Evropě sestoupila přibližně o dvě sté metrů. Ve vyšších polohách nebo v severnějších oblastech se zhoršily podmínky pro pěstování vína a obilí. Množily se případy neúrody a lidé byli náchylnější k různým chorobám. Stoupla kojenecká úmrtnost i úmrtnost malých dětí a starých lidí.17 Schónwiese vymezuje trvání raně středověkého pesima lety 450 až 750, přičemž poukazuje na to, že ve střední Anglii nastalo trvalé zvyšování teploty o 1-2 stupně teprve kolem roku 1000.18 Hubert Horace Lamb (1913-1997) zastává názor, že

96

Globální oteplování: holocén

ještě přibližné do roku 400 charakterizoval podnebí sklon k teplým a suchým létům a teprve počínaje pátým stoletím nastupuje období, kdy vládlo chladné a proměnlivé klima. V severním Středomoří a také v severní, západní a střední Evropě byla chladná období spojena s větší vlhkostí. Kromě těchto údajů o vývoji klimatu se nám dostalo zpráv o bouřích a záplavách, které změnily pobřežní linie Severního moře a jižní Anglie. Během druhé poloviny šestého století došlo v Itálii k prudkému vzrůstu počtu záplav.19 Ve Švýcarsku se rozrostly ledovce - například Dolní Grindelwaldský - do té míry, jaké dosahovaly v pozdní fázi malé doby ledové. V důsledku jejich šíření přestala být schůdná stará římská silnice ve švýcarském Val de Bagnes. Lamb z toho vyvodil, že se úřady římské říše nemusely v období kolapsu na Západě vyrovnávat pouze s hrozivou politickou situací.20 Jedním z našich tradičních stereotypů je představa, že klimatický vývoj zapříčinil stěhování národů, které přineslo konec západořímské říše. Zhoršování podnebí, k němuž došlo v pozdní antice nebo eventuálně v raném středověku, se proto označuje jako pesimum doby stěhování národů2' K odmítnutí této domněnky nám postačí jednoduchá metoda, která spočívá v poukazu na skutečnost, že stěhování národů probíhalo po celá staletí. Během jeho různých fází opouštěly „barbarské" národy svá sídla z nejrůznějších důvodů. Vlastní stěhování, jehož příčinu je asi třeba hledat ve velkém nárůstu obyvatelstva na severu, začalo v období klimatického optima. Velké stěhování národů vyvolal v roce 375 vpád Hunů, kteří přišli z asijských stepí. Hunové uvedli do pohybu Germány, ti se vydali západním směrem a pronikli na území římské říše. Jejich zábor přivodil pád západořímské říše. Byzanci se ještě jednou podařilo zpátky dobýt na Ostrogótech (východních Gótech), Itálii a severní Afriku na Vandalech. Španělsko ale zůstalo v rukou Vizigótů (západních Gótů, střed a sever země), eventuálně Vandalů (Andalusie), Galie byla nadále

franská

(Francie),

Británie

anglická

(Anglie)

a

Raetia

alemanská (Allemagne). Stěhování národů skončilo v roce 568 dobytím Itálie Langobardy, kteří se hojně usadili na italském severu (Lombardie).22

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

97

Zhroucení

říše

bylo

doprovázeno

demografickou

implozí.

Z více než 15 milionů obyvatel zbylo v 6. století méně než polovina. Počet obyvatel klesl zejména v bývalých latinských částech říše, v Panonii, Germánii, Galii, Hispánii a Británii, ale také v severní Africe, v důsledku nájezdů, válek, neúrody, epidemií a vystěhovalectví. Úbytek obyvatelstva vedl k zániku lidských sídel a cest a ke zpustnutí orné půdy. Kultivované krajiny se znovu zmocnila příroda. Odvolávat se na války jako jedinou příčinu úplného opouštění osídlených míst, jež lze prokázat jak archeologicky, tak paleobotanicky, by bylo příliš jednoduché. Místa vhodná k životu se i dále osidlovala, i když se úplně vyměnilo obyvatelstvo. Avšak v pozdní antice zůstala opuštěna většina sídel na sever od Alp. S jistou, byť omezenou kontinuitou se ve středověku setkáváme jen v několika případech míst, která v římské době fungovala jako správní centrum. Na základě pylové analýzy lze hovořit o všeobecném ústupu zemědělské krajiny a o postupu lesů, které během několika desetiletí překryly opuštěná sídla. Novým osadníkům to připadalo jako panenská příroda. Způsob zakládání nových vesnic a vývoj nových typů osad v 6. a 7. století dokazuje změnu klimatických podmínek, které kulturní kontinuitu přerušily.23

Výbuch sopky Rabaul v březnu roku 536 a mor za vlády Justiniánovy Byzantský historik Prokopios z Kaisereie (kolem roku 500-562), který žil v Římě, říká v souvislosti s desátým rokem vlády císaře Justiniána (482-565, léta vlády 527-565), že po celý rok bylo slunce bledé jako měsíc. O témže roce napsal historik Lydus, který tehdy pobýval v Konstantinopoli, že v době největší slávy vojevůdce Belisara bylo slunce po celý rok zakalené a úroda uschla. Zachariáš Mytilénský nás zpravuje, že tehdy nastalo zatmění slunce ve dne a měsíce v noci, a to od 24. března roku 14. indikce až do 24. června následujícího roku. A Jan z Efesu psal z Malé Asie, že zatmění trvalo 18 měsíců a že ve dne bylo vidět slunce

98

Globální oteplování: holocén

na obloze nanejvýš čtyři hodiny. Proto nedozrálo ovoce a víno se rodilo kyselé. Ve svých Církevních dějinách připojil ještě zmínku, že zima v roce 536/37 byla neobyčejně krutá a v Mezopotámii spadlo mnoho sněhu. Jak se zdá, postihly tedy následky těchto mimořádných klimatických podmínek Blízký východ a Evropu. Zmíněné aby

začali

popisy hledat

atmosférických stopy v

jevů

klimatických

přiměly

vulkanology,

archivech země. Na

vrtech ledovcového jádra z Grónska je skutečně patrný silný kyselý signál, který byl na jednom vrtu připsán asi k roku 540 (plus/minus deset let), a nezávisle v jiném případě přibližně roku 535. Protože se v širokém okolí nenacházejí srovnatelné signály ze sopečného spadu, mohou naše doklady přítomnosti acidity souviset jen s vulkanickou explozí, o níž čteme u Prokopla. Richard B. Stothers určil jako původce záhadné mlhy jednu ze sopek na jižní polokouli, mělo by se nejspíš jednat o vulkán Rabaul v Papui-Nové Guiney. Díky využití radiokarbonové metody na místě samém byla doba, kdy došlo k výbuchu, vymezena obdobím kolem roku 540 (plus/minus 90 let). V přibližně stejné době nedošlo nikde na světě k sopečné explozi obdobného rozsahu. Vycházíme-li z předpokladu, že se oblaka sopečného popela a aerosolu z kráteru Rabaulu šířila podobnou rychlostí, jak tomu bylo při výbuších indonéské Tambory, musel Rabaul soptit asi o 2-3 týdny dříve, tedy na počátku března roku 536. Index acidity Rabaulu obsažený v grónském ledu vykazuje dvakrát vyšší hodnotu než signál Tambory v roce 1815. Vzhledem k této skutečnosti lze předpokládat, že výbuch Rabaulu měl také po celém světě patřičně větší dopad.24 Možná je třeba uvažovat o hladomorech, které propukly na konci třicátých let 6. století, a moru, který zachvátil byzantskou říši za vlády Justiniánovy, v souvislosti s takovým zatměním oblohy.

Čas nejistoty v Evropě Raný středověk byl v Evropě dobou krajní nejistoty. Pokles počtu obyvatel byl tak velký, že bylo vyloučeno, aby znovu došlo

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

99

k

podobnému

demografickému

propadu.

Tehdejší

úroda

byla

velmi malá, nedostatečné byly skladovací možnosti, častým jevem byly neúrody a hladomor. Dobové anály svědomité zaznamenávaly náhlé příchody chladného počasí a povodní, neúrody a hladomoru, epidemií a nemocí dobytka decimujících stáda. Podle záznamů biskupa Řehoře z Toursu (přibližně 538-594 po Kristu) vidíme, že v osmdesátých letech šestého století, o nichž tento autor hovoří na základě vlastní zkušenosti, byly franská Galie a vizigótská Akvitánie zeměmi vytrvalých velkých dešťů a bouří, hustého sněžení a později mrazů, které hubily ptáky, velkých povodní, pádů skal, dobytčího moru, velkých neúrod, hladomoru, známých a neznámých chorob.25 Celá území byla vylidněna a přeživší trpěli důsledky zhroucení veškeré infrastruktury.

Francouzský

historik

středověku

Georges

Duby

hovoří

v souvislosti s raným středověkem o nepřátelském životním pro-

středí dlouhé zimy a vlhka.26 Ohrožení neúrodou, hladem a nemocemi bylo závažnější než nebezpečí, které přinášely války. V Alpách od počátku 5. století až do poloviny 8. století postoupily ledovce: to byl jasný příznak probíhajícího všeobecného ochlazení.27 Příroda budila hrůzu, její divokost představovala chaos. Stáda a pocestné napadali vlci. V hladovém roce 843 do jednoho kostela v Senones během nedělní mše vtrhl vyhladovělý vlk. Boj s těmito zuřivými bestiemi se vedl všemi prostředky, kromě štvanic také pomocí pastí a otrávených návnad. Již Karel Veliký (747-814, léta vlády 768-814) nařídil, aby ve všech hrabstvích jeho říše byli zaměstnáváni lovci vlků.28 Časté zimní mrazy, jarní povodně a suchá léta způsobovaly neúrodu a hlad. V hladovém roce 784 prý vymřela třetina obyvatelstva. Lidé pekli chléb z veškerých, i nevhodných surovin, v Sasku jedli koňské maso a v ojedinělých případech docházelo i ke kanibalismu. Jednou z příčin velké úmrtnosti byla chronická podvýživa. Pro dobu mezi lety 793 až 880 zjistil Pierre Riché, přestože se mohl opírat jen o málo pramenů, třináct hladových, třináct povodňových let, devět let epidemií a dalších devět let, kdy byly extrémně studené zimy.29

100

Globální oteplování: holocén

Obilí škodí zejména vlhké letní počasí a krupobití. Společnosti, které neznají pojem náhody, si vykládají neštěstí lidským zásahem. Duchovní vizigótského původu arcibiskup Agobard Lyonský (769-840) napsal v kázání na téma De grandine et tonitruis (O krupobití a hromobití): V této zemi věří téměř všichni, šlechta a lid, město a venkov, staří a mladí, že krupobití a hromobití jsou dílem lidských rukou... Viděli jsme přece a slyšeli, jak většina lidí upadla do takového šílenství, ba dokonce tak zhloupla, že věří a tvrdí, že existuje země jménem Magonie. Z ní prý přijely na oblacích lodě a přivezly nám plody, které srazily na zem kroupy a bouře; vzduchoplavci totiž se strůjcům počasí odměňuji a dostávají za to obilí a další plodiny.™ Zhoršení klimatu nezpůsobilo v Evropě jen pokles každoroční úrody, ale dokonce ovlivnilo velikost domácího zvířectva. Jateční váha vepřů nebo hovězího dobytka byla mnohem nižší než dnes i než bývala v římské době. Povodně způsobily dobytčí mor. Na nákazu dobytka reagovali rolníci výbuchy krajní nenávisti k cizincům. Agobard Lyonský napsal o době kolem roku 810, kdy ve Francii řádil dobytčí mor: Je tomu jen málo let, co se rozšíři-

la v souvislosti s umíráním dobytka vlna hlouposti. Říkalo se, že vévoda Grimoald Beneventský vyslal lidi s práškem, který měli rozsypat na pole, hory, louky a nacházet do pramenů, a to proto, že je znepřátelen s nej křesťanštějším císařem Karlem. Ten rozesetý prášek je prý příčinou umírání dobytka. My jsme slyšeli a viděli, jak z tohoto důvodu byli mnozí uvězněni a někteří zabiti; většinou byli přivázáni na prkna, hozeni do řeky a zabiti.3' Za dlouhých zim krmivo pro užitková zvířata nestačilo, za suchých let usychalo obilí, když bylo příliš vlhko, hnilo. Za každou neúrodou následoval hladomor. V říšských análech se dočítáme k roku 820 (jedná se o dobu vlády Ludvíka Pobožného, 778-840, vládl v letech 814-840) následující: V tomto roce způsobily vytrvalé lijáky, deště a úplně vlhký vzduch velké zlo. Mezi lidmi a dobytkem řádila široko daleko tak prudká nákaza, že v celých Frankách byl sotva kousek země, který by ušetřila. Také obilí a zelenina zašly v důsledku stálých dešťů. Nešly sklízet nebo shnily ve stodolách.

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

101

Ani vínu, kterého se toho roku urodilo neobyčejně málo a bylo navíc drsné chuti a kyselé, se tehdy nedařilo lépe. V některých krajích nebylo možno ani zasít ozimy, neboť v rovinách ještě stála voda řek, které se vylily z břehů, takže do jara nebylo zaseto ani zrno.32 V této době nastoupilo vítězné tažení malomocenství (lepra), charakteristické nemoci evropského středověku, jejíž příčinou byla nouze.33

Vzestup a zhroucení mayské civilizace V souvislosti s dějinami středověku je na místě otázka, do jaké míry lze uvažovat o současném průběhu klimatických režimů v různých světadílech. Podle čínských a japonských záznamů probíhala v období vymezeném roky 650 až 850 teplá fáze.34 Parádním příkladem toho, že ve stejné době docházelo i k odlišnému vývoji, je vzestup mayské kultury ve Střední Americe. Tam se zrodila přibližně kolem roku 300 po Kristu vysoce rozvinutá indiánská kultura, která kvetla v době evropského klimatického pesima.

Klasickou

mayskou

kulturu

charakterizovaly

rozsáhlé

hustě osídlené stavební celky městských států s ohromujícími vysokými pyramidami a existence velmi vzdělané kněžské kasty, která měla vlastní písmo a udivovala astronomickými a matematickými znalostmi. Mayská kultura spočívala na výkonném zemědělství, kterému dnešní světová kultura vděčí za některé z nejdúležitéjších kulturních plodin (brambory, kukuřice, rajčata, avokádo, tabák). Tato vysoce rozvinutá civilizace se náhle zhroutila. Po roce 900 výstavba nových budov skončila a přestaly se vztyčovat stély s nápisy. Začal dramatický pokles obyvatelstva, města a osídlená místa zůstala opuštěna, vědomosti upadly v zapomnění.35 Jako možné důvody úpadku se vedle válek uvádí chronické přelidnění,

ničení

přirozeného

životního

prostředí

vyčerpá-

ním půdy a mýcením lesů, a tím neúroda, hladomor, epidemie a vzpoury, které se obracely proti aristokracii. Mayové nevymřeli jako národ, nýbrž zanikla jejich šlechtická a kněžská vrstva.36

102

Globální oteplování: holocén

Po této demografické katastrofě se změnila struktura osídleni. Mayové poklasické doby se už neusazovali na náhorních planinách, ale u moře, řek a jezer. Proto mohl vzniknout dojem, že úpadek klasických městských států, jako Chichén Itzá, Palenque nebo Tikal, vyvolaly potíže se zásobováním vodou. Archeolog Richardson Gill prokázal, že období největšího nedostatku vody za posledních 7000 let spadá do doby mezi lety 800 až 1000 po Kristu. Sucho rozvrátilo životní základ civilizace a mayské obyvatelstvo postihl hladomor. Definitivní katastrofu pak přivodily války a vzpoury.37 Skupině geologů, která se u pobřeží Venezuely podílela na programu hloubkových vrtů na dně oceánu, se podařilo studiem varv dokázat, že během staletí, která byla svědkem zhroucení mayské kultury, trvale putovala hranice letních monzunových dešťů na jih, a v Mexiku se tak nedostavil déšť.38 Skutečnost, že mayskou kulturu ohrožovalo sucho, dokazuje úcta, kterou Mayové prokazovali bohu deště jménem Chac a která se týká období kolapsu. Pozorujeme, že krize byla důsledkem čtyř period extrémního sucha: několikaletého kolem roku 760, devítiletého kolem roku 810, tříletého kolem roku 860 a šestiletého sucha kolem roku 910 po Kristu. Tyto údaje se shodují s tím, co známe ze záznamů v mayském obrázkovém písmu. Podle nich se první skupina měst v západní nížině kolem Palenque zhroutila kolem roku 810, kdy bylo téměř nemožné dostat se k podzemním vodám. O padesát let později nastal zánik městských kultur v jihovýchodní rovině v oblasti, jejímž středem bylo město Copán. Kolem roku 910 pak přišla řada na města v centrální a severní rovině kolem Tikalu, Uxmalu a Chichén Itzá.30 V rovinách se voda v krasových dutinách držela déle. Dá se tedy říct, že když se jedná o vymezení jednotlivých fází postupného zániku mayské kultury, je třeba uvážit vedle klimatických změn i topografii Střední Ameriky. Zanikání mayské civilizace se stalo předmětem modelové analýzy klimatu.40

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

103

Střídání kultur v peruánských rovinách a vrchovinách Jihoamerickou

paralelou

mayské

kultury

je

civilizace

národa

Moche v Peru. Vzestup této kultury začal kolem roku 100 př. Kr. a dosáhl vrcholu v 6. století. V raném 7. století byly ve vnitřních oblastech říše Moche zničeny budovy a došlo k bojům, přičemž katastrofa nastala o něco později. Předpokladem někdejšího kulturního rozkvětu v dnešním suchém pobřežním pásu byly podle indicií četné srážky. Budování vodních nádrží, kanálů a akvaduktů umožnilo intenzivnější zemědělství a minimalizaci rizik spojených s životním prostředím. Ústředními svatyněmi říše byly velké pyramidy zbudované v ústí řeky Moche ze sušených cihel (Huaca del Sol, Huaca de

la Luna). Diskuse o příčinách zkázy se točí kolem obvyklých podezřelých jevů: cizího vpádu, občanské války, přelidnění, neúrody nebo výkyvů klimatu. Během vykopávek byly zjištěny stopy prudkých dešťů, které jako povodňové katastrofy ničily lidská sídla a ústřední svatyně, a jak se domníváme, působily zhoubně i na kultivované plochy. Po těchto katastrofálních záplavách následovala desetiletí, kdy výrazně pokleslo množství srážek. Neustávající sucho mělo za následek neúrodu, hlad a násilné konflikty, zmenšení obdělaných ploch a rychlé změny ve složení flóry a fauny. Vykopávky na posvátných místech potvrdily, že v době katastrof a kulturního úpadku byly na usmíření bohů rituálně obětovány stovky lidí. Kombinace těchto údajů s materiálem z vrtů z andského ledovce Quelccaya prokázala, že na pobřeží Peru vládlo po několik desetiletí velké sucho. Příčina prudkých dešťů, které působily jako povodně, se v poslední době hledá ve velkých klimatických událostech označovaných jako El Nino.4' Již v sedmdesátých letech dvacátého století zjistila archeoložka Allison C. Paulsenová, že na území dnešních států Peru a Ekvádor rozkvétaly tu pobřežní, tu náhorní kultury. Po zániku kultury Moche se v důsledku velkého sucha vylidnily pobřežní oblasti, zatímco se plně rozvinula vyspělá civilizace v jižní andské horské oblasti; tak zvaná říše Huari-Tihuanacká. Potom co

104 I Globální oteplováni: holocén

zanikla, vznikly nové vyspělé kultury na jižním a na severním pobřeží

Peru,

které

vzkvétaly

v

době

evropského

vrcholného

středověku. Když ve 14. století, kdy se opakovaně nedostavily deště, zanikly, začal vzestup dodnes nejznámější andské vyspělé kultury, kultury Inků.''2 Zatímco její artefakty byly datovány pomocí

radiokarbonové

metody,

poskytl

počet

ročních

vrstev

na vrtech do ledovce Quelccaya údaje o podobné dramatické změně podnebí. Například v letech 563 až 594 nastalo v jižní vrchovině dlouhé období sucha, které jistě silně ovlivnilo životní podmínky. Vlastně není divu, že v této době v horách rozvinuté kultury neexistovaly. Jedna skupina klimatologů proto navrhla, aby se chronologie vyspělých kultur uvedla do časové souvislosti s tím, co ledovcová jádra vypovídají o množství srážek.43

Působení Jezulátka na dálku Střídání sucha v horách na jižní polokouli a silných dešťů na rovinách na severní polokouli přivedly klimatology na stopu: právě toto charakteristické střídání je za krátkodobého kolísání klimatu příznakem regionálního klimatického jevu, který dostal název El

Nino (Jezulátko), protože nastává kolem Vánoc. Tehdy překrývá teplejší voda studenou vodu v hloubce Humboldtova proudu a klesá výnos ryb. V suchých oblastech peruánského pobřeží silně prší a v horách na jihu Peru - jak tomu bylo za velkých El Niňos v letech 1975/76 a 1982/83 - obvyklé deště nepřicházejí. El Nino působí s větší intenzitou v tří až sedmiletých obdobích. Přitom se v jižním Pacifiku všeobecné mění směr mořských proudů a atmosférické podmínky. Tyto změny mořských proudů označují oceánografové jako El Nino - Jižní oscilace [El Nino Southern Oscillation, ENSO). Někdy však změna nezačíná teprve v prosinci, ale v létě a trvá déle. Když nastane Super El Nino, dochází k silnější interakci mořských proudů s tlakem vzduchu a větrem. Pak pozorujeme ve všech tropických oblastech světa změny v intenzitě srážek: v suchých krajích silně prší a v obvykle vlhkých oblastech nastávají období sucha a nebezpečí lesních požárů. Žádné jiné

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

105

události než právě ENSO nepředstavují z globálního hlediska tak závažný přirozený klimatický signál. Podle názoru některých klimatologii existuje také jistý Mega El Nino, kdy zmíněné klimatické anomálie trvají po celá desetiletí. Zatímco vysychá horská krajina na jihu, na severním pobřeží Peru a Ekvádoru se desítky let zaznamenávají mimořádně velké srážky. Nejzajímavějším rysem těchto případů Super El Niňos je, že neovlivňují jen klima na východním pobřeží Jižní Ameriky, ale na celé jižní polokouli a na části severní. Obvyklé klima se všude mění v důsledku ENSO v pravý opak. Když na východním pobřeží Jižní Ameriky proudí teplá voda, panuje na značné části kontinentu teplejší klima než obvykle a v mnohých oblastech se zvyšuje vzdušná vlhkost. V severoaustralských tropech, v Oceánii, Indonésii, na Filipínách a na indickém subkontinentu je naopak sucho. Monzun nezbytný pro zdar úrody přichází později nebo se vůbec nedostaví. Také podnebí na Madagaskaru a ve východní Africe bývá sušší a teplejší než za jiných podmínek. V rovníkových oblastech Afriky a na jihu Severní Ameriky vládne naopak vlhčí a v zimě chladnější klima. Klimatologové zastávají názor, že v peruánských vrtech do ledovcového jádra lze dokonce zachytit stopy někdejších Mega El Niňos. Vzhledem k celkovému dálkovému působení El Niňos lze kombinovat jihoamerická data s údaji z asijských vrtů. Podobný pokus se uskutečnil na tibetském ledovci Dunde. Pokud by se podařilo prokázat, že se v obou oblastech projevily stejné anomálie, znamenalo by to, že se jedná o stejné příčiny. Srovnávací výzkum vrtů v ledovcích v Peru a v Číně prokázal, že mezi lety 1610 a 1980 probíhal v obou zemích růst ledovců po téměř čtyři sta let podobným způsobem, ačkoli se ledovec Dunde nachází na sever a Quelccaya na jih od rovníku.44 Rovněž byl podán důkaz, že ENSO ovlivňovala i rozsah záplav v údolí Nilu. Tento vývoj je možno dodatečně sledovat až do 7. století po Kristu. Vzestup vod Nilu souvisí v závislosti na množství spadlé vody ve východní Africe s děním spojeným s ENSO. Již na počátku 20. století bylo zjištěno, že suchým létům v Indii a v Austrálii odpovídala v Egyptě období, kdy tam bylo málo vody, zatím-

106

Globální oteplování: holocén

co v letech silných monzunů také docházelo k velkým záplavám. Záznamy na nilometru, který se nachází v blízkosti Káhiry, jsou zřejmě relevantní pro všechny regiony, kam zasahuje El Nino. První záznamy pocházejí z doby před přibližně 5000 roky a byly vedeny s velkou přesností, počínaje pozdním starověkem. Zpravují nás, že k událostem spojeným s ENSO nejčastěji docházelo v raném středověku, přičemž se s největší intenzitou projevily kolem roku 800. Stejně často a s neměnnou silou probíhaly během tak zvané malé doby ledové (přibližně 1300-1900). Naopak k nim docházelo jen zřídka v průběhu vrcholně středověkého teplého období. O jejich významu se ještě odborně nediskutovalo. Rovněž nebyla věnována pozornost stavu celosvětového životního prostředí, jež bezpochyby rozhodovalo o dění, jímž jsme se právě zabývali.45

Teplá doba vrcholného středověku (přibližně v letech 1000-1300)* O středověkém teplém období hovořil v roce 1965 Η. H. Lamb, který k němu dospěl na základě historické tradice a fyzikálních údajů o vývoji klimatu. Za vrchol teplé doby pokládal období mezi lety 1000 až 1300, tedy dobu vrcholného středověku.46 Tehdy často bývala teplá a suchá léta a mírné zimy. Podle Lambova odhadu činilo oteplení jeden až dva stupně nad průměrem „normálního období" let 1931-1960. Na dálném severu stoupla teplota dokonce až o 4 stupně Celsia. Z té doby nemáme prakticky zprávy o plovoucích krách mezi Islandem a Grónskem. V Grónsku byly odhaleny hroby v zemi na takových místech, kde se ještě na konci 20. století nacházela trvale zmrzlá půda, permafrost.47 Stoupenci hokejkové teorie (srov. obr. 2) nahlížejí s nelibostí na

středověké teplé období, protože prosazování tohoto pojmu podle nich zlehčuje závažnost názoru o antropogenním původu oteplování na konci dvacátého století. Jestliže bylo bez lidského zásahu * V českém prostředí se období sahající až do roku 1200 označuje jako raný středověk. V dějinách Německa nese tento název doba Karlovo! Pro zjednodušení zde přijímáme německé členění. Pozn. překl.

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

107





Obr. 17 Krátkodobé a dlouhodobé kolísáni teploty a srážek ve střední Evropě za posledních 1000 let podle podrobných výzkumů geografa Rudigera Glasera.

ve 12. století teplejší podnebí než v době vrcholné industrializace, proč by nemělo k dnešnímu oteplování docházet z přirozených důvodů? Původní spíše naivní Lambův odhad na základě nepřímých údajů, že hodnota oteplení tehdy činila dva stupně Celsia, přišel vyznavačům hokejky krajně nevhod, protože tato hodnota značně přesahuje oteplení o 0,6 stupně, které bylo zjištěno pro dvacáté století. Proto se objevují pokusy o naprosté zpo-

108

Globální oteplování: holocén

chybnění věrohodnosti představy středověkého teplého období.48 Raymond Bradley a jeho kolegové, např. autor teorie hokejky Michael Mann, by o středověkém teplém období nejraději vůbec nemluvili a dali by raději vzhledem k (hydrologickým) anomáliím v Severní Americe přednost označení středověká klimatická

anomálie (Medieval Climatic Anomaly).48 Když však zkoumáme údaje o klimatu ve světle klimatických turbulencí raného středověku a následující malé doby ledové, lze jen stěží existenci vrcholně středověkého teplého období zpochybňovat. Za prvé je nutno říct, že v období mezi lety 900 až 1250/1300 ustoupily velké ledovce, o čemž nebyl podán důkaz jen pro Evropu nebo Severní Ameriku, nýbrž pro celý svět. 50 Pierre Alexandre, francouzský badatel v oblasti dějin klimatu, který Lambovu

terminologii

nepřijímá,

dospěl

po

rozsáhlém

vyhod-

nocení evropským pramenů k závěru, že spolehlivější prameny máme teprve přibližné od roku 1170. Z obecného hlediska nachází značné regionální rozdíly, například mezi zaalpskými zeměmi a Středomořím. Soudí, že ve vrcholném středověku - jak je tomu běžně v teplých obdobích - bylo více srážek a že je možné v porovnání s dneškem pozorovat teplotní rozdíly jednotlivých ročních období. Zimy tehdy bývaly dokonce chladnější, zatímco pro růst rostlin důležité jarní teploty byly mezi lety 1170 a 1310 až o 3 stupně Celsia vyšší než v období 1891-1960, jež rovněž spadá do doby ústupu ledovců. Potom co skončilo teplé období, došlo k ochlazení, které dosáhlo vrcholu ve čtyřicátých letech 14. století. Ve Středomoří je nápadná perioda velkého sucha, které vládlo od roku 1200 do roku 1310.51 Novou interpretaci vrcholně středověkého teplého období podali na základě výzkumu intenzity slunečního záření dva američtí vědci, kteří se speciálně věnují výzkumu izotopů. Výsledkem jejich úsilí byl důkaz existence vrcholně středověkého teplého období, aniž by byl zpochybněn názor, že současné oteplování je

antropogenního

původu.

Oba

autoři

pokládají

prokázanou

existenci středověkého teplého období spíš za důkaz teorie, že dnes dochází k oteplování v důsledku lidské činnosti. Vycházejí

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

109

při tom z předpokladu, že zvýšená sluneční aktivita, k níž dochází ve 20. století, má za následek oteplení pouze ve výši 0,2 až 0,4 stupně, zatímco příčinu oteplení o další 0,2 až 0,4 stupně je třeba hledat v lidské aktivitě.52

Horké roky a rozmary evropského počasí Ani vrcholně středověké teplé období nebylo ušetřeno krutých klimatických extrémů, jako byla například zima roku 1010/11, kdy zamrzl Bospor a Nil byl pokryt ledem.53 V zimě roku 1118 byly pozorovány plovoucí kry u břehů Islandu, v Sasku trvaly mrazy až do června a mráz sevřel ledovým krunýřem benátskou lagunu: tehdy bylo možno jet po ledu až do samého středu republiky svátého Marka. Následující léto se vyznačovalo hladem a vysokou úmrtností. Benátská laguna a také Pád znovu zamrzly po více než sto letech v roce 1234.54 Osmdesátá léta 12. století přinesla vůbec nejteplejší zimní dekádu. V lednu roku 1186/87 rozkvetly stromy u Štrasburku. Již v dřívějších letech se setkáváme se zprávami o delších obdobích vedra, například mezi lety 1021 a 1040. K roku 1022 se v pramenech norimberské provenience setkáváme se smutnou zprávou, že na ulicích se v důsledku velkého vedra

umíralo, protože lidé nemohli dýchat, že vysychaly potoky a řeky, jezerům a studním se nedostávalo vody. V létě roku 1130 bylo tak sucho, že se dal přebrodit Rýn. V roce 1135 bylo v Dunaji tak málo vody, že ho bylo možno přejít. Městská správa v Řezně měla ale tolik rozumu, že této okolnosti využila a ve zmíněném roce byly položeny základy řezenského kamenného mostu. Počínaje osmdesátými léty 12. století, převládala během pozoruhodné dlouhého teplého období teplá a horká léta. Tento vývoj byl náhle ukončen v roce 1251 v důsledku bouřlivého a studeného léta, které přineslo neúrodu, drahotu, hlad a těžké nemoci. Ostatně je třeba vzít v úvahu i fakt, že teplé roky nebývaly vždy příznivé, v obdobích velkého nedostatku srážek vládlo ve střední Evropě sucho a propukaly lesní požáry. Mezi roky 1261 a 1310 a ještě jednou 1321 až 1400 ve střední Evropě nastalo nejdelší

110

Globální oteplování: holocén

období dlouhých letních veder. Až daleko na sever dolétla hejna sarančat. Tato podoba biblických ran se v srpnu 1338 rozšířila přes Rakousko, Čechy, Bavorsko a Švábsko až do Durynska a Hesenska. O množství úrody nerozhodovalo jen letní období, ale v případě mnoha kulturních plodin jarní měsíce a vlastní doba sklizně. Ve vrcholně za

jarních

měsíců

středověkém teplém období bývalo

překvapivé

nevyrovnané

podnebí.

Mrazivé

nebo chladné doby se střídaly s obdobími, kdy vládlo mírné, teplé nebo horké klima, přičemž nešlo vypozorovat jednotnou tendenci vývoje. V dubnu docházelo ke vpádům studeného vzduchu a v květnu se dostavily pozdní mrazy, i když ne tak často jako v malé době ledové. V této souvislosti je na místě otázka, do jaké míry zkresloval vnímání těchto událostí pohled kronikářů, kteří zpravidla zaznamenávali negativní skutečnosti. To se týká i podzimu, neboť o trvale teplém a částečně suchém podnebí druhé poloviny 13. století se dochovalo jen málo zpráv. Naproti tomu vystupují do popředí zprávy o špatném počasí v době žní, jako když v roce 1302 zmrzla vinná réva v Alsasku už 9. září. Zdá se, že tehdejší průměrné teploty byly nižší než v předcházejícím století. Lze se domnívat, že na počátku 14. století bývalo častěji špatné počasí v době sklizně. Tehdy začala malá doba ledová.55

Jižní rostlinstvo a hmyz v severních šířkách Obrátíme-li

pozornost

na hranice

rozšíření

kulturních

rostlin,

zjistíme, že ve vrcholném středověku vládly zcela jednoznačné poměry: stromové patro dosahovalo v Alpách výše nad 2000 metrů, tedy hodnoty, která sice není tak vysoká jako optimum za doby

bronzové,

ale jež

se

přece

jenom

hodnotami, které byly zaznamenány ve 20.

nachází daleko století.56

nad

Podle výše

stromového patra lze určit, jaké posuny nastaly v rámci celého ekosystému: před stromy putují do vyšších poloh lišejníky a mechy, traviny a květiny a s nimi se dá do pohybu hmyz, malí savci a ptáci. Podle jmen pozemků zjistíme, že ve vrcholném středověku se v Německu nevysazovala vinná réva jen ve starých řím-

Ocl optima v římské době ke středověkému teplému období

111

ských pěstitelských oblastech na Mohanu, Rýnu a Mosele, a to i v polohách ležících o dvě stě metrů výše než dnešní vinice, ale víno se produkovalo i daleko odtud v Pomořanech a Východním Prusku, v Anglii a jižním Skotsku a v jižním Norsku.57 Možnost pěstovat víno je indikátorem podnebí v dané oblasti, neboť vinná réva vyžaduje, aby v zimě mrzlo jen málo a aby v létě bylo dost slunečných dnů.58 Až do konce 20. století tvořila severní hranici vinařského území oblast řek Sály a Unstrut - a vína odtamtud vyhledávali milovníci vína s osobitým vkusem. Naproti tomu na počátku 21. století byly v Meklenbursku a Belgii vymezeny nové oblasti, na nichž se mají pěstovat kvalitní vína. Tím se ale ještě nedostaneme ke středověké severní hranici. Pylovou analýzou bylo prokázáno, že ve vrcholném středověku byly v Norsku vysévány druhy obilí, které se přestaly pěstovat na počátku ochlazení. Pšenice rostla až po Trondheim a pole osetá odrůdami ječmene se táhla až téměř k sedmdesátému stupni severní šířky. V devátém a desátém století začali rolníci rozšiřovat obdělávané plochy, které se na vrcholu teplé doby nacházely průměrně o 100 až 200 metrů výš než v novověku. Největší část těchto kultivovaných ploch musela být znovu opuštěna po roce 1300.59 V mnohých částech Velké Británie zasahovala až do vysoko položených míst orná půda, které se dlouho předtím i dlouho potom nedotkl pluh. V drsných northumberlandských údolích na hranici Skotska se táhla zemědělsky využívaná půda až do výše 320 metrů. Posun vegetace na sever dal o sobě vědět i v Asii. Jak nás zpravují staré čínské zápisy, neležely hranice pěstování citrusových plodů a rostliny Boehmeria nivea nikdy tak daleko na sever jako ve 13. století. V obou případech se jedná o subtropické rostliny náročné na teplo, na němž závisí výnos sklizně. V roce 1264 se nacházela hranice jejich rozšíření o několik stovek kilometrů dál na sever než ve 20. století.68 O příznivějším vývoji teplot vzduchu se dozvídáme také na základě zkoumání fauny. Uveďme například vykopávky v severoanglickém

městě

Yorku, někdejším

římském

Eboracu.

se nachází na rovnoběžce probíhající poněkud na sever od

112

Globální oteplování: holocén

York

Moskvy, vyznačuje se ale díky Golfskému proudu relativně mírným klimatem. Indikátorem stavu podnebí je tu brouk druhu

Heterogaster urticae, který je citlivý na chlad: jeho přítomnost v Yorku byla prokázána archeologickým výzkumem jak během římského optima, tak v době normanského raného středověku. V anglosaské a vikinské době a také za malé doby ledové se zde ale nevyskytoval. Nehledě na otepleni v moderním období, bylo ve 20. století možno setkat se s ním jen na slunných stanovištích na jihu Anglie. V hustě zastavěném středověkém městském centru Yorku dokazuje existenci vysokých teplot během vrcholně středověkého teplého období výskyt brouka Aglenus brunneus61 Důsledkem zvětšení životního prostoru teplomilného hmyzu bylo i šíření nemocí. Ve značných částech Evropy se rozšířil komár

Anopheles. Malárie se tak ve vrcholném středověku stala endemickou chorobou, jejíž ohniska sahala až do Anglie. Hejna sarančat, která si ve 20. století spíš spojujeme s Afrikou, působila v raném středověku a ještě ve 14. století ve střední Evropě opakovaně velké škody na úrodě.62

Konec hladu a rozkvět evropské civilizace Vrcholný středověk přinesl konec hladomorů. Současně byl obdobím dlouhodobého rozmachu společnosti. Již v 9. století vzrostl v Evropě počet obyvatel, počítá se dokonce, že se zdvojnásobil. 63 Vzestupu nebránily neúrody. Došlo k výraznému zlepšení zemědělské techniky, a to nejen ve srovnání s merovejskou a karlovskou dobou, nýbrž dokonce oproti římské antice: během 11. století byl zaveden chomout pro tažné koně a čelní jho pro tažné voly: to v obou případech sloužilo lepšímu využití síly zvířat. Rychle se rozšířil těžký kolový pluh a zavedení bran umožnilo racionálnější obdělávání půdy. Nohy zvířat nyní chránily podkovy. Díky různorodosti pěstovaných obilovin se zmenšilo nebezpečí neúrod a zavedením luštěnin (hrách, fazole, čočka) se značně zlepšilo zásobováni prostého obyvatelstva proteiny a uhlohydráty. Střídání plodin ostatně zabraňovalo vyčerpání půdy.64

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

113

Kdybychom chtěli použít moderní terminologii, řekli bychom, že tehdejší ekonomika zažívala boom. To se projevovalo zaváděním nových řemeslných a zemědělských technik, jež často bývaly úzce propojeny. V této souvislosti nám přichází na mysl pěstování lnu a barvířských rostlin, jejichž výnos zásoboval surovinou nové městské řemeslo, tkalcovství. Spolu s počínající organizací městské řemeslné výroby látek byly zavedeny účinnější techniky jako kolovrat a horizontální tkalcovský stav. Zrodila se i zcela nová řemesla, jako výroba papíru, jejíž racionalizace brzy vedla k výstavbě papíren. K vodním mlýnům přibyly ve 12. století větrné mlýny. Církev a šlechta využily rostoucího počtu nevolníků a plátců dávek a investovaly do výstavby hradů, kostelů a klášterů. To bylo nutné, protože malé románské kostely již nestačily pojmout věřící. Nástup nové doby si vyžádal nový stavební styl. Pro raně středověké kostely byly typické masivní zdi a malá okna, uvnitř byly pochmurné a byly cítit plísní. Nový gotický styl dával oproti tomu místo světlu a vyznačoval se lehkostí. Velkými okny do tehdy postavených monumentálních katedrál dopadal sluneční jas vrcholně středověkého teplého období. Při jejich výstavbě se používaly nové vynálezy, jako byly zednické kolečko a hydraulická pila. Díky mýcení lesů nechybělo stavební dřevo. Jen na stavbu lešení a krovů velkých chrámových lodí bylo použito obrovské množství velkých kmenů. Stavební ruch si vyžádal otevírání nových kamenolomů a budování dopravních kapacit. Kromě toho vzrostla i potřeba železa k výrobě nástrojů a různých přístrojů, což napomáhalo - spolu s nutností vybavit rytíře výzbrojí, brněním a zbraněmi - rozvoji nadregionálního obchodu se železem, výrobě železa a rozkvětu jeho dobývání.85 Evropa tehdy

poprvé

dosáhla

úrovně

rozvinuté

s jinými velkými kulturními okruhy.

114

Globální oteplování: holocén

civilizace

srovnatelné

Růst obyvatelstva, mýcení lesů a vytváření hustšího osídlení Nic nebránilo růstu obyvatelstva Evropy, které dosáhlo nebývalého počtu. Postup osidlování se nezastavil na politických nebo kulturních

hranicích:

vrcholný

středověk

byl

dobou

získávání

nové půdy mýcením lesů a zakládání vesnic i v odlehlejších oblastech a na rozhraních půdních typů, ve středních polohách, alpských údolích a na březích fjordů. Založením cisterciáckého řádu ve 12. století dokonce vzniklo klášterní společenství, které se ve venkovských oblastech věnovalo mýcení lesů, kultivaci půdy a řemeslům. Zúrodňování krajiny ve vrcholném středověku nabývalo forem, které ve velké míře zasahovaly do koloběhu přírodního dění. Pralesy, které vyrostly v raném středověku, byly do značné míry vykáceny. Odhaduje se, že rozsah lesních ploch ve střední Evropě klesl z 90 % veškeré půdy na pouhých 20 % (oproti dnešním 30 %).66 V horách začaly být využívány vysokohorské louky, neboť oteplení umožnilo vyhánět dobytek do hor. Kultivovaly se i močály. U Severního moře se začalo s výstavbou hrází, které však neměly sloužit zakládání poldrů, ale naopak zabraňovat tomu, aby moře ukrajovalo kusy pevniny. Není totiž pochyby, že mořská hladina v důsledku oteplování a tání ledovců stoupala. Prudké vlnobití smetlo části mořských ostrůvků. V roce 1219 se vytvořil Jadebusen a v letech 1277/1287 Dollart. Tyto ztráty byly ale jen okrajové v porovnání s tím, kolik zemědělské

půdy

se

naopak

získalo.*7

Tehdy se zrodil typický obraz hustě osídlené evropské krajiny, v níž se rozkládají zbytky lesů jako ostrovy v moři půdy, která téměř beze zbytku slouží zemědělské výrobě a je rozdělena do

pravidelných,

relativně

malých

popluží.

Středověká

místní

jména často poukazují na lesy (-grun, -wald, -hain, -schwanden, -schwendi), na mýcení (-scheid, -schlag, -au, -stock, -reut, -roth, -rode, -radě) nebo na vypalování (-loh, -brand und -bronn) původního porostu. S podobnou tvorbou místních jmen se setkáváme i v jiných evropských zemích. S mýcením lesů souvisí v Anglii typické koncovky -thwaite nebo -toft, ve Francii zase -tuit nebo -tot.

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

115

Téměř všechna tato místa mají mnohem nepříznivější polohu než osady vzniklé v předchozích obdobích. Ze studia sídelních map Schwarzwaldu jasně vysvítá, že se lidská sídla v 9.-12. století často nacházela na okrajové půdě, buď příliš nízko v údolích někde stranou, nebo naopak příliš vysoko nad mořskou hladinou. 68 Na konci vrcholně středověkého teplého období se ukáže, že to byla nevýhoda. Nejprve ale nastal prudký nárůst obyvatel. Pro období, kterým se nyní zabýváme, se přirozeně nemůžeme opřít o skutečné statistické údaje, avšak mezi historickými demografy panuje na základě mnohých indicií shoda, pokud jde o přibližné hodnoty, kterých počet evropského obyvatelstva dosáhl. Podle odhadu žilo kolem roku 1050 v Evropě asi 46 milionů lidí, o sto let později již 50 milionů, kolem roku 1200 už 61 milionů a na konci této fáze demografické expanze kolem roku 1300 ne méně než 73 milionů. Obyvatelstvo Evropy se tedy během 250 let rozrostlo o jednu třetinu. Lidé potřebovali ošacení, střechu nad hlavou a duchovní péči, to vše již ale nemohla poskytnout vesnice.69 Proto se vrcholný středověk stal velkou dobou zakládání měst. V německé jazykové oblasti vzrostl počet měst z několika málo set městských obcí, které přežily dobu kulturního úpadku v raném středověku, na více než 3000. S podobnými čísly se setkáváme i v ostatních evropských zemích. V průběhu této urbanizace byla v Evropě založena celá řada městských center, která si zachovala význam dodnes. V této době vznikla pozdější úspěšná velkoměsta jako Berlín, Hamburk nebo Mnichov. Co se týče následujících století, lze již řadu dodatečně založených měst snadno sledovat. I když je nutno hledat kořeny evropských měst v antice, pochází jejich dnešní hustá síť z období vrcholně středověkého klimatického optima.70

Počátek evropské expanze Teprve

ve

vrcholném

středověku

vzrostlo

sebevědomí

nů do té míry, že našli odvahu k výbojům. Evropská expanze

116

Globální oteplování: holocén

Evropa-

přirozeně nebyla pouhým důsledkem proměny klimatu, neboť nezbytným

předpokladem byla kulturní motivace. Stejně jako

tomu bylo na straně islámu, byl důvodem boj ve jménu Boha. Prvním náběhem k expanzi po začátku teplé doby bylo znovudobývání

Iberského

poloostrova

Araby.

Povzbuzen

úspěchy

reconquisty ve Španělsku, vyhlásil papež Urban II. (asi 1035 až 1099, léta pontifikátu 1088-1099) v Clermondu křížovou výpravu. Francouzským a normanským rytířům, kteří jeho výzvy ke svaté válce s islámem uposlechli a vzali na sebe kříž za 1. křížové výpravy, se podařilo po rocích bojů v Malé Asii v červenci roku 1099 dobýt Jeruzalém.71

Vikinská expanze a vznik státu na severu Evropy Vrcholný středověk byl v neposlední řadě dobou Vikingů. V polovině 9. století dobyli dánští Vikingové některé oblasti v Anglii, norští Vikingové osídlili Shetlandské, Orkneyské a Hebridské ostrovy a každoročně přepadali keltská království ve Skotsku, Irsku a Walesu. Mužové ze severu založili státy v Irsku, v roce 911 dobyli

Normandii na západě Francie, jež jim vděčí za jméno, a vytvořili Sicilské království. Vikingové také dosadili krále Slovanům, počínaje Rurikem (vládl 862-879), který se stal zakladatelem vládnoucí dynastie Kyjevské Rusi, která bude ovládat ruskou říši ještě krátce po smrti cara Ivana Hrozného (1530-1584). Základy mocných království byly v neposlední řadě položeny i v samotné Skandinávii. Norsko bylo sjednoceno za vlády krále Haralda Krásnovlasého (přibližně 850 až asi 933, léta vlády 860/70 až asi 933). Další vývoj působil dojmem řetězové reakce: za Norskem následovalo Švédsko za Bjórna Starého (vládl asi v letech 900-950) a Dánsko za krále Haralda Modrozubého (asi 910-986, léta vlády 950-986). Příznivé klimatické podmínky za raného středověku umožnily na severu vznik dnešních národů. Kolem roku 865 podnikl norský statkář Floke Vilgardson odvážný pokus osídlit velký ostrov na severu. Když mu za extrémně

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

117

studené zimy zahynul všechen dobytek, opustil pln zklamání ostrov, kterému dal při loučení varovné jméno: Island, „ledová země“. Po devíti letech však skončil úspěchem další pokus Ingolfa Arnarsona. Protože na dálném severu začalo raně a vrcholně středověké oteplení dřív než ve střední Evropě, ukázalo se, že „ledová země“ může lákat, neboť i zde bylo v 10. století možné obdělávat pole a pěstovat dobytek. Netrvalo to ani dvě generace, než byl ukončen proces kolonizace Islandu - proběhl mezi roky 870 a 930 - a počet obyvatel dosáhl šedesáti tisíc. Zatímco v ostatní Evropě byli sedláci poddáni feudálním pánům, zachovali si Islanďané svobodu. Ještě před přestoupením na křesťanství rozhodnutí o tom padlo na sněmu (Allthing) v roce 1000 - byl, jak se o tom dozvídáme na základě údajů v Landnamabok a mnoha pohanských hrobů, osídlen mrazivý sever ostrova.72

Raně středověké teplé období bylo nejlepší dobou, kterou kdy Island zažil. Ale dokonce ani za zlatého věku nenabízel osadníkům snadný život. Velké části země, vše, co se nacházelo více než 500 metrů nad mořem, pokrývaly velké ledovce, které oddělovaly osídlená pobřeží a údolí. K tomu se přidala sopečná činnost, která Islanďanům nepřinášela jen možnost těšit se z teplých pramenů. K největším katastrofám způsobeným vulkány náleží výbuch Hekly v roce 1104, který zpustošil nejhustěji osídlené údolí Thorsa na jihu ostrova. Poté prožil Island „tisíciletí bídy“ poznamenané neúrodou, hladem, nemocemi a dramatickým úbytkem obyvatelstva a stavu dobytka. Počet obyvatel, který v i l . století obnášel 80 000, byl znovu dosažen teprve ve 20. století. Na konci 18. století se dánské úřady radily, zda se potom co došlo k výbuchu sopky Lakagígar, nemá ostrov zcela evakuovat.73

Osídlení Grónska Z Islandu se Vikingové plavili pod vedením Erika Rudého (přibližně 950-1005) dále na západ směrem k velkému, liduprázdnému ostrovu. Když se Erik o tři léta později vrátil, aby získal osadníky, nazval ostrov zelenou zemí. V roce 985 k němu vyplul,

118

Globální oteplování: holocén

aby ho kolonizoval, s 25 loďmi a s osídlenci, osivem a dobytkem na palubě. U pozdějších kronikářů vyvolával název GrónlancL podezření. Erikovi vytýkali účelový optimismus, nebo byl dokonce označován za podvodníka, neboť na dálném severu se podnebí ochladilo již ve 12. století. Je však možné, že za Erikova života odpovídalo označení zelená země skutečnosti. Když na dálném severu dosáhlo teplé období vrcholu, bylo v Grónsku možné dokonce pěstovat obilí. Lodní cesta z Norska přes Island do Grónska tehdy po celý rok velkou měrou nezamrzala. Historikové klimatu též soudí, že tehdy také jen zřídka docházelo k bouřím, takže se pověstné námořnické schopnosti Vikingů - před vynálezem kompasu a v naprostém nepohodlí na palubě - mohly rozvinout v neposlední řadě díky přízni podnebí.74 V Grónsku založil Erik dvě stálé osady: osada v blízkosti jižního cípu ostrova (Ósterbygd, Východní osada), kde si vůdce výpravy zbudoval statek, se stala politickým středem ostrova. Výsledkem posledních vykopávek bylo odhalení asi 450 selských dvorců, tedy mnohem většího počtu, než udávají písemné prameny. Druhá osada na západě (Vesterbygd, Západní osada) ležela vlastně daleko na severu, ale na západní straně směrem k Americe. Po celý vrcholný středověk bylo udržováno pravidelné lodní spojení mezi Norskem a oběma grónskými osadami. Po dokončení christianizace Islandu bylo Grónsko v raném 12. století dokonce součástí římské struktury biskupství. Na ostrově byl dosazen biskup, jehož sídlem byl Gardar, který ležel v Eiriksfjordu. Vikinské hroby se v Grónsku nacházejí v oblasti, kde je ve 20. století permafrost. V době pohřbů tu tedy zjevně panovalo jiné klima. Jestliže v 21. století znovu roztaje tamní zmrzlá půda, vrátí se do stavu, v jakém se Grónsko nacházelo za vlády klimatických podmínek vrcholně středověkého teplého období. Ságy nás zpravují o tom, že z Grónska vypluly lodě, které zahnala bouře k břehům zemí na západě. Tento nahodilý objev dal podnět k plánovitým objevným výpravám. Objevitelé byli nadšeni zemí, kterou nalezli na západě, dnešním kanadským Labradorem, který nazvali zemí lesů (Markland). Na Islandu a v Grónsku totiž bránilo drsné klima růstu stromů a muselo se tam pracně

Od optima v římské době ke středověkému teplému období

119

dovážet dřevo z Norska. Leif Štastný (asi 975-1020), syn Erika Rudého, objevil HelLuland, dnešní Baffinův ostrov, a odtud se plavil na jih až k ostrovu, kterému dal jméno Vinland (země vína). Kolem roku 1005 začali Vikingové pod vedením Thorfinna Karlsefniho osidlovat Severní Ameriku. Zprávu o tom podávají jak ságy, tak také nálezy z vykopávek probíhajících od šedesátých let 20. století u L’Anse aux Meadows na Newfoundlandu. Z tohoto sídliště o více než sto obyvatelích byly podnikány výzkumné cesty na jih. Nepřátelství Skraelingů, jak Vikingové nazývali domorodé Američany, však způsobilo, že se první evropská kolonie v Americe zhroutila. Námořní cesty z Grónska - a tím spíš z Islandu nebo Norska, které bylo nutno urazit kvůli jejich podpoře, byly příliš dlouhé.75

120

Globální oteplování: holocén

Globální ochlazení: malá doba ledová

Koncepce „malé doby ledové"

Pojem malá doba ledová razil na konci třicátých let minulého století americký glaciolog Frangois Matthes (1875-1949). Nejprve se objevil ve zprávě o nedávném nástupu ledovců v Severní Americe1, pak v názvu článku o geologické interpretaci ledovcových morén v Yosemitském údolí. Matthesovu pozornost přitahovalo ochlazování, které nastalo po postglaciálním klimatickém optimu, tedy v období posledních 3000 let. Zejména jej zaujala změna klimatu, která nastala po odeznění středověkého teplého období. Většina ledovců, které ještě dnes existují v Severní Ajnerice, nepochází dle Matthesova názoru z poslední velké doby ledové, nýbrž vznikla v uvedeném relativně nedávném období. Dobu od 13. do 19. století, v jejímž průběhu narůstaly ledovce v Alpách, ve Skandinávii a v Severní Americe, označil - na rozdíl od velkých dob ledových - jako malou dobu ledovou (the little ice age).2 Pojmu se v roce 1955 chopil švédský historik hospodářství Gustaf Utterstróm (1911-1985), který navrhl, aby hospodářské a demografické obtíže, s nimiž se musela potýkat Skandinávie v 16. a 17. století, byly vykládány jako důsledek období zhoršených klimatických podmínek.3 Ve svém článku upozornil na argumentační nedostatky tehdejších předních sociálních historiků, jako např. Fernanda Braudela, kteří kladli důraz pouze na společenské faktory. Anglický sociální historik Eric J. Hobsbawm inter-

pretoval také politické krize, které se odehrávaly až do anglické revoluce, jako dějiny třídních bojů, vycházeje přitom z předpokladu jejich podmíněnosti hospodářskými krizemi.4 Každopádně stál zájem o „krizi 17. století" u zrodu nového náhledu na raný novověk, jehož nejzávažnější údobí se dnes nehledá v době reformace nebo Francouzské revoluce, nýbrž v jeho krizemi poznamenaném středu.5 Utterstróm odmítl uznat sociálními historiky stále dodržovaný základní princip durkheimovské sociologie, který spočívá v tom, že sociální jevy lze interpretovat jen na základě sociálnosti,6 a důrazně upozornil na faktory, které působily na společenský systém zvnějšku: totiž na klimatické podmínky. Toto metodické východisko pranýřoval francouzský historik Emmanuel Le Roy Ladurie jako extrémní případ - blíže neurčené - „tradiční metody" aplikované v historiografii.7 Když však chtěl vyvrátit Utterstrómovo tvrzení, povšiml si, že teorie o dějinné úloze klimatu tolik odpovídá strukturálnéhistorickému pojetí školy Annales

8,

že sám jejímu vlivu podlehl. Le Roy Ladurie se zabýval analýzou řad údajů o sklizních vína a o několik let později předložil standardní dílo věnované dějinám klimatu, které v podstatě vycházelo z Utterstrómových návrhů interpretace krize 17. století. Zároveň

využil velké množství přírodovědné

literatury a seznámil

veřejnost s konceptem malé doby ledové.9 Od té doby se Ladurieho pojetí těšilo stále rostoucí pozornosti. Klimatické výkyvy, k nimž došlo v průběhu evropských dějin, jsou nyní díky velkým badatelským projektům Huberta Horace Lamba (1913-1997) v Anglii10, Christiana Pfistera ve Švýcarsku11, Rudolfa Brázdila v České republice12 a Růdigera Glasera v Německu12 tak spolehlivě doloženy, že o jejich existenci nelze pochybovat.14 Stejně jako v případě vrcholně středověkého teplého období musíme také při našich úvahách o malé době ledové předeslat, že tu nemáme co do činění s trvalým ochlazováním, nýbrž jen s tendencí. Vedle velkého počtu chladných a vlhkých let nastávala i období „normálního“počasí a občas přicházely i extrémně teplé roky. Mnozí historikové klimatu dnes opatrně definují periodu malé doby ledové jako období proměnlivého pod-

124

Globální ochlazení: malá doba ledová

nebí a dobu, v níž se nahromadily extrémní klimatické události.15 Na základě vyhodnocení dvou povětrnostních deníků z Bavorska (Ingolstadt, Eichstátt), které zachycují období 1508-1531, bylo zjištěno, že v době reformace se zimní teploty vyvíjely podobné jako v sedmdesátých letech dvacátého století. Naproti tomu lze v curyšské oblasti pozorovat v desetiletích počínajících rokem 1563 zjevný pokles průměrné teploty o asi dva stupně Celsia. Máme tu co dělat s jedním z typických projevů ochlazování, k němuž docházelo v malé době ledové.16 Nahlédneme-li na celý průběh klimatického dění z hlediska středověku, zjistíme, že kolem roku 1300 začínala perioda vyznačující se odlišným podnebím, která jen v malé míře souvisela s teplým obdobím vrcholného středověku. Ve druhém desetiletí 14. století pak začala malá doba ledová.17

Možné příčiny globálního ochlazování O příčinách vzniku malé doby ledové se lze jen dohadovat. To souvisí v první řadě s nedostatkem pramenných dokladů.18 Největší význam se při hledání okolností, které globální ochlazování vyvolaly, připisuje snížení sluneční aktivity. Pozorovatelům v Číně, Japonsku a Koreji bylo na základě jejich až do pozdní antiky sahajících záznamů nápadné, že se v pozdním 17. století neobjevily sluneční skvrny. V Evropě se přibližně současně s vynálezem dalekohledu, zřizováním hvězdáren a počátkem systematického pozorování přírody objevily i teorie zabývající se tehdejším ochlazením. Zmenšování počtu slunečních skvrn bylo interpretováno jako důsledek poklesu sluneční činnosti a uváděno ve spojitost s chladnou vlnou, která se dostavila, počínaje rokem 1675. Podle astronoma Edwarda Waltera Maundera (1851-1928), který shrnul výsledky dobových pozorování, se studená fáze mezi lety 1675 až 1715 označuje jako Maunderovo minimum.'9 Poukaz na sníženou aktivitu naší centrální hvězdy náleží k nejelegantnějším vysvětlením jak celkového fenoménu malé doby ledové, tak průběhu jejích extrémních let. Za odpovídající výpočty na základě klimatického modelu tu vděčíme Georgeu C. Reidovi.20

Koncepce „malé doby ledové'

125

V sedmdesátých letech dvacátého století upozornila skupina dánských geofyziků pod vedením Clause U. Hammera na skutečnost, že na základě stop v ledu lze prokázat dvě periody zesílené sopečné aktivity, které se časově shodují s vrcholnými fázemi malé doby ledové. Na rozdíl od slabého síranového signálu z doby vrcholného středověku byly nalezeny, pokud jde o období mezi lety 1250 až 1500 a znovu pro léta 1550 až 1700, stopy nejsilnější vulkanické aktivity od dob pozdní antiky21 Nicméně naše schopnost posouzení rozsahu, následků a doby jednotlivých erupcí roste jen postupně. Například doba exploze vulkánu Kuwae na souostroví Vanuatu (dříve Nové Hebridy), k níž došlo bezprostředně před nástupem globál chill (globálního ochlazení) v padesátých letech 15. století, byla na základě výzkumu 33 vyvrtaných ledovcových jader v Grónsku a v Antarktidě vymezena přelomem let 1452/1453.22 Výbuch Kuwae vyvolal jistě větší zkázu než erupce Tambory, silnější ochlazení však přivodil jen na jižní polokouli.23 Pro nejistotou poznamenaná desetiletí mezidobí 1580 až 1600 bylo identifikováno pět sopečných výbuchů, které, aniž by se o nich kdy dozvěděli historikové, ovlivnily i dějiny Evropy: jednalo se o erupce sopky Billy Mitchell na Bougainville (Melanésie) v roce 1580, sopky Kelut na Jávě 1586, vulkánu Raung na Jávě 1593 (obě v dnešní Indonésii), vulkánu Ruiz v Kolumbii 1593 a Huaynaputiny v jižním Peru v roce 1600.24 Tento posledně jmenovaný výbuch byl jediný, o němž víme i ze španělských pramenů z koloniální doby. Proto můžeme určit jeho přesné datum: 19. února 1600. Huaynaputina bezprostředně zpustošila velkou část území v okruhu dvaceti kilometrů. Déšť popele z kráteru dopadl na území Chile, Bolívie a Peru25 a v následujících měsících výstupem do stratosféry vyvolal celosvětovou redukci slunečního záření.25 Po celém světě nastala v důsledku této události neúroda a hladomor. Z obecného hlediska bylo zjištěno, že osm období zvlášť studených let souvisí s osmi většími sopečnými výbuchy.27

126

Globální ochlazení: malá doba ledová

Proměna životního prostředí

Celosvětový růst ledovců a sílící sucho Velká stará dáma výzkumu ledovců Jean Groveová (1927-2001), jíž vděčíme za první knižní publikaci o malé době ledové,1 kladla ve svém přehledu nespočetných po celém světě prováděných vrtů do ledovcových jader důraz na skutečnost, že po klimatickém optimu ve vrcholném středověku následovalo několik staletí, kdy vlny studeného počasí způsobily nový postup ledovců. I když tyto procesy neprobíhaly současně, docházelo k nim v celosvětovém měřítku. Groveová klade počátek globálního ochlazování do raného 14. století. Co se týče dálného severu, soudí, že se tam projevilo dokonce o několik desetiletí dříve.2 Svůj největší rozsah si pak ledovce, nehledě na některé výkyvy, udržují až do konce 19. století.3 Globální ochlazování však nevedlo k růstu ledovců všude, takže pojem malá doba ledová, který razili glaciologové, působí při použití v souvislosti se suchými a tropickými oblastmi poněkud nemístně: z hlediska západní Afriky a srovnatelných rovníkových

oblastí

představovala

větší

hrozbu

než

ochlazení

nepravidelnost dešťů. Hlavním problémem tu bylo stejně jako v některých částech Středomoří sucho. Během raného novověku se v důsledku šíření saharské pouště a oblasti Sahelu o několik

127





Obr. 18 Malá doba ledová na mědirytinách Mattháuse Meriana: Růst Dolního Grindelwaldského ledovce ohrožuje tradiční lidská sídla a přitahuje pozornost turistů.

set kilometrů na jih z hlediska zemědělství klimaticky příhodná oblast drasticky zmenšila. Staré středisko Timbuktu na horním toku Nigeru, které se ještě kolem roku 1600 nacházelo na severním okraji savany v oblasti vhodné pro zemědělství, se ocitlo o dvě stě let později na okraji Sahelu.4 Také v Indii nebo v tropických oblastech Střední Ameriky nastávaly ty nejobtížnější situace, když došlo k posunu období dešťů. Z obecného hlediska platí, že typickým příznakem globálního ochlazování je nárůst aridity. Vyschlo Španělsko a benátští úředníci mezi lety 1548 a 1648 podávali zprávy o dlouhých obdobích sucha na Krétě. Během celé čtvrtiny těchto let nespadla na ostrově během zimy nebo na jaře ani kapka. Sucho přineslo zkázu polím, zničilo úrodu vína a oliv. Ve dvacátém století bychom marně pátrali po místech, kde vůbec nepršelo. Pětina všech zim

128

Globální ochlazení: malá doba ledová

se naopak vyznačovala mimořádně silným sněžením, dlouhými

obdobími nevídané zimy nebo tak prudkými dešti, že nebylo možno zasít až do pozdního jara.6 To, co je z hlediska geologa nebo glaciologa nezpochybnitelné, staví historika před nutnost řešit metodologické problémy. První spočívá v relativně dlouhých klimatických obdobích, zatímco historikové pracují s mnohem kratšími časovými úseky. Přirozeně je mnohem obtížnější prokázat zhoršování klimatu na úrovni let nebo měsíců. To, co se z geologického hlediska jeví jako jednotný proces ochlazování, protože ledovce vznikají a sedimentační procesy probíhají po desetiletí nebo i staletí, se dá dokázat mnohem obtížněji, když zkoumáme, jak se toto přírodní dění odráželo v každodenním životě. Pro současníky měly krátkodobé změny větší význam než střednědobé - nebo dlouhodobé změny klimatu. Proto se v jejich záznamech setkáváme spíše s pozorováním počasí než se zmínkami o klimatu. Velmi studené počasí, dlouhé zimy, velké množství sněhu, netající led - to vše bylo současníky velmi

pečlivé

zaznamenáno.7

Kronikáři

zaznamenávající

místní

události dokonce porovnávali stav počasí za delší dobu. Nesmírná záplava sněhu nabídla kazatelům vhodné téma, na něž mohly navázat výzvy, aby se lidé obrátili k Bohu.8 Po dlouhé zimě v roce 1624 sestavil durynský duchovní Martin Pezold (zemřel v roce 1633) ve svých Myšlenkách o sněhu (Schneegedancken) dokonce kroniku evropských extrémních zim.9 Pečlivě zaznamenávány byly i údaje o růstu ledovců. V roce 1601 se například obrátili v panice rolníci z okolí Chamonix na savojskou vládu, protože prý stále roste ledovec, dnes známý pod jménem Merde Glace (Moře ledu), pohřbil prý již dvě vesnice a nyní zničí třetí.10 V Merianově Topografii Švýcarska (Topographia

Helvetiae) píše Martin Zeiller (1589-1661) o růstu Grindelwaldského ledovce u Interlakenu: Nedaleko odtamtud byla kaple svaté Petronely, ke které se za starých časů konaly pouti: toto místo od té doby je zakryto (zeminou) v důsledku toho, že tato hora má tu vlastnost, že roste. Je tomu tak, že místní pozorují a dosvědčují, že hora tak roste a sune před sebou svůj základ nebo zem, kde byla předtím hezká horská louka, ta kvůli tomu zaniká a mění se v drs-

Proměna životního prostředí

129

nou pustou horu: dokonce na některých místech musely jejímu růstu ustoupit selské domy nebo chaty, které tu stály: na hoře také rostou velké drsné kry a také kameny a celé kusy skal, které odsunují domy, stromy a ostatní předměty, které se na tom místě nacházejí. Potom co popsal pohyb ledovce a dunivý praskot tajících ledových ker, dospívá autor k závěru, že tato hora bere rolníkovi pastvinu,

obci pozemky a domy. Je to tedy pravá zázračná hora.11

Zamrzání jezer, řek a moří Na základě úplného zamrzání velkých čínských jezer byl vysloven závěr, že mezi lety 1470 a 1850 tam musela být o jeden stupeň nižší průměrná teplota než v pozdním dvacátém století.12 Množství seegfrórnen - tento švýcarský název pro zamrzání velkých alpských jezer se nyní mezinárodně používá - bylo v 15. a 16. století v Evropě podstatně vyšší než kdy předtím nebo později. Bodamské jezero bývá úplně pokryto ledem jen tehdy, když dochází po delší dobu k poklesu teploty na dvacet stupňů pod bodem mrazu. Kronikářské záznamy o jeho zamrzání byly vedeny již od 9. století (seegfrórne v zimě v roce 875 a 895). Poté se jezero po téměř dvě stě let ledem nepokrylo. V i l . století nastaly dva seegfrórne, ve 12. století zamrzlo Bodamské jezero pouze v roce 1108, ve 13. století se na něm vytvořila celistvá ledová plocha třikrát. Seegfrórnen se však častěji opakovaly s příchodem prvních vln chladu malé doby ledové: ve 14. století se o nich dozvídáme z let 1323, 1325, 1378, 1379 a 1383. V 15. a 16. století zamrzání vrcholilo a zopakovalo se v každém století sedmkrát. Mezi lety 1409 a 1573 jezero zamrzlo každý dvanáctý rok; během ústřední fáze malé doby ledové mezi lety 1560 a 1575 dokonce vždy pátým rokem a na nejdelší dobu pravděpodobně v zimě 1572/73. Jezero se pokrylo ledem v prosinci, kolem Tří králů ale na krátko rozmrzalo, což si vyžádalo několik lidských životů. Pak už byl led pevnější. Roztál teprve na Velikonoční pondělí, 24. března. V době úplného zámrazu si jezero rozdělily obce. Sloužilo pak

130

Globální ochlazení: malá doba ledová

procházkám, pašování, bruslení, karnevalovému veselí a pravidelné výměně zboží. Cesty přes jezero se odvažovali dokonce kočí s šestispřežím táhnoucím nákladní povoz. Dne 17. února roku 1573 se poprvé konalo procesí na ledě, tak vznikla tradice, která je dodržována dodnes: za prvního procesí byla přenesena busta svátého Jana ze švýcarského Munsterlingenu do švábského Hagnau, kde zůstala až do příštího seegfrórne. Pak se procesí vydalo na zpáteční cestu. V 17. století zamrzlo jezero dvakrát: v roce 1684 a v roce 1695, byly to dva nejstudenější roky tisíciletí. V osvícenském století došlo k seegfrórne jen v roce 1788, v 19. století zamrzlo jezero v roce 1830 a roku 1880; zprávu o tom podávají četné litografie a fotografie. Ve 20. století se na něm vytvořila celistvá ledová pokrývka v roce 1963. Tehdy nemohly lodní provoz udržet ani ledoborce a stejně jako v hrůzných dobách malé doby ledové na zem popadalo mnoho zmrzlých ptáků.13 V tomto roce předpovídali klimatologové, že přichází nová doba ledová. Od té doby ale busta svátého Jana čeká v Munsterlingenu na příští zamrznutí Bodamského jezera. Avšak

jiná

velká

alpská

jezera,

Ženevské,

Vierwaldstáttské

nebo Curyšské, nezamrzala vždy ve stejných rocích. Tato okolnost poukazuje na rozdíly v jejich mikroklimatu. Existence klimaticky příznivých období ale potvrzuje výsledky právě popsaných tendencí. Obdobný vývoj lze pozorovat také u velkých evropských řek, jako jsou Rýn nebo Temže. Z Kolína nad Rýnem přicházely, počínaje šedesátými léty 16. století, zprávy, že Rýn nejen pokrývá led, nýbrž že zamrzl až na dno. V 16 až 18. století získaly velkou proslulost trhy na Temži: jakmile bylo možno vstoupit na řeku pokrytou ledem, přenesl se na ni londýnský velkoměstský život se zimními sporty, ale i boudami prodavačů. Fungovaly tu dokonce veřejné kuchyně s otevřeným ohněm. Pohled na řeku byl tak úchvatný, že ho dochovaly četné dřevoryty, mědirytiny a olejomalby. Také Nizozemí - podobně jako Anglie proslulé mírnými zimami - nám poskytlo z malé doby ledové nespočetná vyobrazení zimní krajiny s bruslaři a hráči ledního hokeje na kanálech, grachtech a řekách pokrytých ledem. Opakovaně zamrzaly

Proměna životního prostředí

131

Obr. 19 Během malé doby ledové často zamrzala řeka Temže v Londýně a na ledu se konaly trhy a sportovní události. Poslední ledový příkrov Temže v roce 1895 sestával jen z nahromaděných ledových ker.

i řeky ve Středomoří: Pád u Benátek, Arno u Florencie, Rhóna v jižní Francii nebo Guadalquivir v jižním Španělsku. V roce 1709 se rozšířila zpráva, že Saona zamrzla u Lyonu až po dno a že v důsledku předcházejícího silného deště zmrzla půda až do hloubky tří stop (asi jednoho metru). Tehdy v zimě zmrzly v jižní Francii nejen olivy, vinná réva a kaštanovníky, ale také víno ve sklepích a inkoust v kalamářích. Mráz zahubil dobytek ve stájích, v lesech zvěř a na zem padali mrtví ptáci. Marseilleský záliv byl pokryt ledem.14 Příchod takových studených zim byl pro malou dobu ledovou charakteristický.15

132

Globální ochlazení: malá doba ledová

K trvalejším změnám ale došlo v severních mořích. Zde se posunuly daleko na jih hranice plovoucích ledových ker a jižním směrem se rozšířilo i pásmo příbřežního ledovce. Moře na severu Islandu - ve vrcholném středověku podobně jako dnes po celý rok nezamrzalo - bylo během dlouhé půlroční zimy spoutáno ledem. Vjezdu do přístavů na jihu Islandu, například do Reykjavíku, nebránil led jen několik málo měsíců. Do přístavu na Špicberkách, který je nyní - stejné jako ve vrcholném středověku - dosažitelný po devět měsíců v roce, mohly během malé doby ledové vplouvat lodi jen během tří letních měsíců. Zima na přelomu let 1315 a 1316 byla tak chladná, že zamrzlo Baltské moře. Tato hra přírody se bude častěji opakovat v průběhu následujících staletí. Hranice plovoucího ledu se v 15. století posunula tak daleko na jih, že byly přerušeny námořní cesty do Grónska a nakonec dočasně i na Island. Ledové kry bránily plavbě do Norska a dokonce přehradily i cestu do Dánska nebo k Britským ostrovům.16 Benátská laguna zamrzla ve 20. století dvakrát; jednou působením vytrvalého ledového větru (bóra) a poklesu teploty na -10 °C na čtyři dny (od 10. do 13. února 1929) a jednou na jedenáct dní (od 10. do 21. února 1956), kdy bóra vyvolala ochlazení -8 °C. Chlad byl větší než za čtyři století vrcholně středověkého teplého období, kdy se prokázala jen dvě zamrznutí benátských vod. Naproti tomu se, pokud jde o období malé doby ledové, tedy let 1300 až 1800, dovídáme o přinejmenším třiceti podobných událostech: Šestkrát za století pokryl led celou lagunu. Poprvé k tomu došlo na počátku malé doby ledové, v letech 1311 a 1323. Někdy byl zámraz až spektakulární: v roce 1432 od 6. ledna do 22. února, tedy téměř po sedm týdnů, mohly jezdit vozy po ledu z Benátek na pevninu do Mestre. V zimě roku 1491 se konal na zamrzlém Canalu Grande v Benátkách rytířský turnaj. V roce 1569 zamrzla laguna ještě v březnu, tak pozdě jako zatím nikdy. Za krajně studených zim let 1684 a 1709 mohly přejíždět přes led těžké nákladní vozy. Podle deníků Benátčanů se na laguně vytvořila souvislá ledová pokrývka v letech 1716, 1740, 1747 a dvakrát v roce 1755. Na značném počtu obrazů je znázorněn zámraz v roce 1789.17

Proměna životního prostředí

133

Proměna flóry a fauny Protestantský pastor Daniel Schaller napsal na konci 16. století:

Pole a role již nejsou schopna přinášet úrodu a jsou zcela vyčerpána, takže se kvůli tomu rozléhá ve městech a na vesnicích velké stýskání a nářek, a to působí velkou drahotu a híacř.18 Tomuto a obdobným hlasům bychom měli věnovat pozornost, protože z nich poznáme, jak současníci vnímali dopad klimatických změn na rostlinstvo a zvířata. Neboť stejně jako na počátku doby železné se ukázalo, že hodnotnější druhy obilovin nesnášejí vlhko a studené zimy. V mnohých oblastech severní Evropy - například na Islandu - museli obyvatelé zcela upustit od pěstování obilí, v jiných rezignovali na pšenici a nahradili ji ovsem a žitem. Na základě sledování doby žní víme, že se vzhledem ke špatnému počasí posunula doba květu ovocných stromů, senoseč nebo dozrávání vinných hroznů. Časté byly roky, kdy na sever od Alp léto bylo příliš krátké, a hrozny nedozrály. Někdy bylo víno kyselé.19 Posun vegetačních oblastí se týkal pšenice a vinné révy, základních

užitkových

rostlin

středoevropského

zemědělství.

Zatímco

se ve vrcholném středověku dokonce setkáme s pěstováním vína v jižním Norsku a v Anglii, ve 14. a pak ještě jednou v 16. století se posunuly jeho hranice daleko na jih. V Schallerově době už vinařství u Baltského moře zcela patřilo minulosti. Ještě dnes, po oteplení v minulém století, leží hranice pěstování vína asi 500 kilometrů jižněji než na konci vrcholného středověku.20 Dokonce v příznivých polohách na Rýně a na Mosele, kde se v Německu pěstování vinné révy udrželo, bylo víno po několik let nepoživatelné.21 Příslušníku kolínského patriciátu Hermannu Weinsbergovi (1518-1597) došly v říjnu roku 1588 k vlastnímu údivu zásoby vína, protože již třináct let nemohl uskladnit žádný nový ročník, protože měly špatnou kvalitu. Weinsberg využil své jméno ke slovní hříčce: Vinice [Weinsberg] teď musí slavit bez vína.22 I když z hlediska uvedených změn nebylo ještě prozkoumáno celé spektrum užitkových rostlin, dospěl již Fernand Braudel k závěru, že se také hranice pěstování oliv posunuly daleko na jih.23 Jelikož z období, kterému se nyní věnujeme, chybí syste-

134 I Globální ochlazení: malá doba ledová

Obr. 20 Dopady malé doby ledové na zemědělství. Hypotetický model Christiana Pfistera (Bern).

matické pozorování divoce rostoucí flóry, nemáme dost znalostí o proměnách ekosystémů. Jedině o vysokohorské alpské oblasti víme, že tu došlo k sestupu stromového patra a vysoko položené pastviny zůstaly opuštěny. Současně se badatelé zamýšlejí nad úbytkem bylin na horských loukách, nad jeho následky pro zdraví dobytka, pro dojivost a kvalitu mléčných produktů.24 V letech, kdy docházelo k extrémním výkyvům počasí, a v nepříznivých polohách - například ve vysokohorských údolích a ve středních polohách - nejspíš došlo ke snížení druhové rozmanitosti rostlin. Abychom zjistili, nakolik se změnilo složení stromoví, je třeba dalších výzkumů.25

Proměna životního prostředí

135



Obr. 21 Za kruté zimy 1570/71 vyšli z lesů vlci. Ilustrace sněhové katastrofy ve sbírce zpráv curyšského občana Johanna Jakoba Wicka. Již současníci si povšimli důsledků klimatické změny pro faunu: Ve vodách není tolik ryb, jako bývalo dřív, lesy a pole už nejsou plné zvěře, vzduch není plný ptáfeů.26 Není pochyb, že tvrzení o malém množství říčních ryb odpovídá skutečnosti. Přitom více zpráv máme o mořských rybách, protože v severní části Atlantického oceánu byly vedeny záznamy o velikosti úlovků. Díky těmto pramenům zjišťujeme, že počínaje pozdním středověkem se u islandských a norských břehů výrazně zmenšil stav tresek. Příčinu úbytku lze vysvětlit na základě jejich fyziologie: tresčí játra přestávají fungovat při teplotách nižších než dva stupně Celsia, a mohou proto sloužit jako indikátor teploty. V extrémně studených rocích 17. století, například v letech 1625 a 1629 a také v době Maunderova minima, se posunula hranice oblasti, kde byl možný rybolov, dál k jihu. V těchto letech také nebyla ve vodách u Faerských ostrovů ulovena jediná treska.27

136

Globální ochlazení: malá doba ledová

Na pevnině se klimatická změna projevila výrazněji. Vymírání orlosupa bradatého [Gypaetus barbatus) se vysvětluje vlivem nedostatečné teploty vzduchu v Alpách.28 V souvislosti s velkou „nepopsatelnou

zimou11

a

zamrzáním

velkých

alpských

jezer

v zimě 1570/71 podává Johann Jacob Wick (1522-1588) zprávu 0 spoustě hlubokého sněhu a o tom, kolik lidí zmrzlo, udusilo se ve sněhu a přišlo o život. Stejně jako v raném středověku vyhnal hlad vlky z lesů a ti začali útočit na lidi, jak se to například stalo třem švadlenám v údolí Rýna u Zizersu. O této události zpravil churský farář Tobiáš Egli (1534-1574) švýcarského reformátora Heinricha Bullingera (1504-1575).29 Neúroda a hlad znamenaly pro divokou zvěř dvojí nebezpečí; na jedné straně těžko snášela zkrácení vegetačního období, na straně druhé se tehdy lovilo více než dříve. V dobách nouze se neobyčejně zvýšil počet trestních řízení kvůli pytláctví. Protože se nebezpečně snížily stavy některých druhů ptáků, vydávaly se v bernské horní zemi (Berner Oberland) kolem roku 1600 zákazy lovu.30 Z účetních knih víme, že v jistých letech se v důsledku zimy, sucha nebo záplav tak dramaticky zmenšila populace krtků, že už nebylo nutné vyplácet odměnu za jejich odchyt.31 Co se týká fauny, máme více informací o užitkových zvířatech než

o

divoké

zvěři.

V

některých

severoevropských

zemích

-

v Grónsku a na Islandě - nebylo možno pěstovat skot, a tak jej nahradily ovce. Ve středních polohách a v Alpách se ztížily podmínky pro dobytkářství, protože už nebylo možné vyhánět skot na horské pastviny. Největší nebezpečí tu představovaly povodně, které nastaly, když roztál sníh. Jejich vody přinášely na louky škodliviny, které vyvolávaly dobytčí mor. Jak vysvítá z pramenů, věnovala zemědělská společnost raného novověku této chorobě velkou pozornost. Klimatická změna se projevila i na hmyzu a mikroorganismech.32 Ochlazení, k němuž došlo na sever od Alp, mělo nepříznivý dopad na osud komára Anophela. Tím byl vyřešen problém malárie. Zatímco ve vrcholném středověku byla rozšířena 1 v Anglii, hejna jejích šiřitelů se stáhla během malé doby ledové zpět do severní Afriky (dnes je hraniční oblastí rozšíření malárie

Proměna životního prostředí

137



Obr. 22 Statistiky pojišťovacích společností nevypovídají o předešlých přírodních katastrofách: Dřevoryt na téma „Durynské potopy" z let

1612/1613.

Irák, eventuálně kraje na jih od Sahary). Na severu se naopak zlepšily podmínky pro některé parazity. Blechy a vši zvláště dobře prospívaly v době, kdy se lidé museli více oblékat a zanedbávali hygienu, což naznačuje samo označení veš šatní. Vši přenášely bakterii Rickettsia prowazeki, která vyvolává skvrnitý tyfus, nebezpečný druh tyfu [Typhus exanthemicus), který neléčený ještě dnes končí v 10-20 procentech případů smrtí.33 Blechy zase přenášely mor, který se od poloviny 14. století natrvalo usadil v Evropě. Ochlazování mělo příznivý dopad na mor vyvolaný bakterií Yersinia pestis. Životní podmínky se blechám zlepšily, když v 16. století kvůli tabuizaci nahoty a sexuality klesla kultura mytí a hygiena vůbec. Tím si vysvětlujeme zájem tehdejší literatury o blechy, jak se to projevilo v satirické hře Johanna Fischarta

138

Globální ochlazení: malá doba ledová

(1546-1590) Flóh Haz, Weiber Traz (Štvanice na blechy, ženské tlachy)34 a makarónské básni neznámého vtipálka, který si dal jméno Knickknackius a svou dolnoněmeckou vlast charakterizoval jako zemi blech - Floilanda,35

Konec Vikingů v Grónsku Největší

intenzity

dosáhlo

ochlazení

v

severských

zemích.

V Grónsku přivodila stále se zvětšující nepřízeň počasí konec osad Evropanů. Vegetační období se dramaticky zkrátilo, nebylo možno pěstovat obilí, zmenšilo se území příhodné pro pastviny, bylo stále obtížnější a nakonec naprosto nemožné dovážet dřevo ze Severní Ameriky nebo Norska. Obchodní spojení s mateřskou zemí ustalo. Proto jen na základě archeologických nálezů kostí a zubů lze dojít k závěru, že se dramaticky zhoršila výživa obyvatel a že - při současném nedostatku profesionální lékařské péče - vzrostla nemocnost. Kolem roku 1350 napsal ve zprávě z inspekční cesty jeden norský kněz, že západní osada je prázdná. Narazil ještě na potulující se dobytek, ale nesetkal se s žádnými lidmi. Kam zmizeli? Nenašel ani stopu po mrtvých tělech. Za věčného mrazu nešlo přikročit k běžnému vikinskému způsobu pohřbívání do země. Jestliže se dřív dávala přednost teorii genetické degenerace, dnes se na základě znalostí o zhoršení klimatu ve 14. století soudí, že vymírání grónských Vikingů způsobila série neúrod, hladu a nemocí.36 Symptomem akutní krize bylo, že poslední zpráva z východní osady, která byla hlavním vikinským sídlem na jihu Grónska, se týkala upálení čaroděje, neboť nevíme, že by se tam dříve kvůli takovému obvinění upalovalo.37 Mimořádně dobře prozkoumané osudy Vikingů v grónských osadách, a to jak na základě historických textů, tak metodami přírodních věd, dokazují, že pokud jde o studium lidských kultur, nestačí hledat vysvětlení jejich zániku pouze v klimatických změnách. V Grónsku sice vládlo chladnější klima, ale ze severu se šířícím Eskymákům (Inuitům) to nedělalo žádné potíže. Jejich kultura se zakládala na lovu a rybolovu, zemědělství a chov do-

Proměna životního prostředí

139

bytka neznali. Kultura spočívající jen na pěstování obilí a pastevectví, kterou Vikingové coby dědicové neolitické revoluce přivezli z Evropy, byla odsouzena k zániku. Na rozdíl od Eskymáků, kteří se již tehdy, jak dokládají mumifikované ostatky rodiny, která se převrhla v kajaku,39 balili do kožešin, lpěli evropští obyvatelé Grónska až do posledního okamžiku na šatu zhotoveném z látky, který nevyhovoval podmínkám arktického podnebí. Také způsobem, jak hospodařili, přispěli ke zničení základů vlastní existence: stáda dobytka vyčerpala chudou grónskou půdu a napomohla erozi. Skotu, stejně jako samotných osídlenců, bylo míň a míň, a stále se zmenšovala jeho odolnost vůči nemocem. Avšak Vikingové tvrdošíjné lpěli na rolnickém způsobu života. Zbytky v odpadních jámách téměř neprokazují, že by zužitkovávali ryby nebo zvěřinu.40 Proč byli tak tvrdohlaví, o tom se často diskutovalo. Snad samotné ochlazení - vzhledem k tomu, že způsobilo zamrznutí moře a pokles stavu ryb - neumožnilo osadníkům nalézt nový způsob obživy v rybolovu. Pravděpodobnější je zřejmě vysvětlení na základě kulturních souvislostí: je možné, že církev zakázala, aby křesťané žili po způsobu pohanských Inuitů. Protože s nimi nesměňovali zboží, zřejmě se s nimi skutečně nestýkali. Nepřizpůsobivost grónským životním podmínkám tak přivodila zánik potomků Erika Rudého.41

Úpadek Islandu a Norska Ani obyvatelé Islandu nenahradili upadající zemědělství rybolovem. Dánská vrchnost jim sice zakázala budování vlastní rybářské flotily, hlavní příčinu, proč se na Islandu nerozvinul mořský rybolov, je ale nutno hledat v konzervativnosti, kterou si rolníci přinesli z norské vlasti. Protože navíc ze stále chladnějších vod islandských fjordů zmizela treska, nemohli v tradičním rybolovu najít východisko z potíží způsobených rostoucí neplodností půdy. V mnoha oblastech ostrova od něj zcela upustili. Rolníkům také chyběl „investiční kapitál".42 Opuštěny zůstaly selské dvorce, kde

140

Globální ochlazení: malá doba ledová



Obr. 23 Zhoršení klimatu během malé doby ledové vyvolalo v celé severní Evropě změny struktury osídlení. Nyní disponujeme spolehlivými statistikami o opouštění selských dvorů a vesnic ve Skandinávii.

Proměna životního prostředí

141

se od doby kolonizace úspěšně hospodařilo. Postižen byl zejména sever Islandu, jehož úrodná údolí byla po celé měsíce odříznuta od zbytku ostrova postupujícími ledovci a ledovými krami u pobřeží.43 Opouštění osamělých dvorů a vesnic, které se často vysvětluje úbytkem obyvatelstva, jenž nastal ve 14. století, bylo důsledkem klimatické změny. Vzhledem k tomu, že představovala dlouhodobý proces, byla jí až do raného novověku obětována další lidská sídla.44 Ve Skandinávii se otázce opuštěných usedlostí v nordických zemích věnoval v letech 1969-1982 interdisciplinární projekt. Při průzkumu dějin sídel se ukázalo, že se v Dánsku až do vrcholného středověku musí brát v úvahu jejich časté přemisťování, které předcházelo

definitivní

stabilizaci,

jež

nastala

přibližně

kolem

roku 1200. V celé Skandinávii se rolnická kultura upevnila teprve v klimaticky příznivém vrcholném středověku. V Norsku, které se vyznačovalo osamělými dvorci, rozeznáváme dvě období poznamenaná katastrofami, za nichž bylo pokaždé vyklizeno asi čtyřicet procent selských usedlostí: jednou v 6. století za pesima v čase stěhování národů a znovu počínaje rokem 1300 v malé době ledové. Opouštění selských dvorů se odehrávalo podle stejného vzoru: v polohách nad 300 metrů nad mořem se vegetační období zkracovalo do té míry, že nebylo možné dopředu vědět, zda se skutečně něco urodí. Když se vytratila naděje na zajištění živobytí ve vzdálených fjordech, bylo vyloučeno, aby tam někdo přežil. Důsledky byly z demografického hlediska závažné: počet obyvatel, který dosáhl nejvyšší hodnoty v roce 1300, nejprve dramaticky klesl v době hladových krizí raného 14. století a pak se trvale snižoval. Nejhlubšího poklesu dosáhl teprve kolem roku 1700.45 Díky tomu, že se správní záležitosti začaly zaznamenávat písemně, můžeme, počínaje 17. stoletím, podrobně sledovat, jaké následky mělo ochlazení. Rolníci si mohli dělat naděje na prominutí daně jen tehdy, když uvedli pádné důvody - jen kvůli špatné úrodě to možné nebylo. Vycházeje ze shromážděných zpráv o škodách, lze jasně rozpoznat chod událostí. Mezi lety 1650 až 1750 téměř každý rok vystupovaly z břehů řeky ústící do severní-

142

Globální ochlazení: malá doba ledová

ho fjordu. V průběhu téhož časového období bylo zaznamenáno nejvíce zpráv o škodách způsobených ledovci, o sněhových lavinách a pádech skal. V roce 1687 zničily sesuvy půdy zvláště velký počet selských dvorů. V roce 1693 a v roce 1702 došlo k tak velkým záplavám, že se rolníci museli dát na útěk. Velká voda zanechala na znehodnocených pastvinách písek, štěrk a kusy skal. Kvůli strachu z padajících kamenů bylo pro sedláky velmi obtížné vůbec nalézt pacholky nebo pracovníky. Pro jednu oblast za druhou lze dodatečně zjistit, jak v 17 století klesal počet užitkových zvířat (krávy, ovce, kozy). V údolích fjordů spíš docházelo ke škodám ze záplav, sesuvů půdy po silných deštích nebo po tajícím sněhu.46

Wharram Percy a ztracené britské vesnice Díky letecké archeologii byla prokázána někdejší existence mnohých opuštěných vesnic, jejichž stopy setřela intenzifikace zemědělství. Za tento průzkum vděčíme Skupině pro výzkum opuštěných středověkých vesnic (Deserted Medieval Village Research

Group), která se neomezila jen na samotná obydlí, ale sledovala i vývoj hospodářských ploch a formu zemědělského využití.47 Během několika málo let bylo jen pro Anglii identifikováno více než 4000 opuštěných vesnic. Jedná se o sídelní místa, která byla založena ve středověkém teplém období a prosperovala po staletí, avšak musela být opuštěna po roce 1300. To jsou ony „ztracené anglické vesnice".46 Zatímco německá věda většinou hledá důvod pustnutí obcí ve

velkém moru (viz dále), při pohledu na lépe probádaný anglický příklad se ukazuje, že tu nemáme co dělat s jedinou příčinou a že je nutno vidět souvislost se změnou klimatu v malé době ledové. Počet obyvatel klesal již před příchodem černé smrti, počínaje velkým hladomorem, který nastal v letech 1315 až 1322. Například oxfordská Merton College nenašla ve třicátých letech 14. století nájemce pro větrný mlýn, který byl s velkým nákladem postaven v devadesátých letech 13. století. Souviselo to s tím, že

Proměna životního prostředí

143

nebyli rolníci, kteří by tam vozili obilí. Worcesterský biskup nenašel v Uptonu (hrabství Gloucester) rolníky, kteří by mu obdělali pole. Přeměnil je proto na pastviny pro ovce. To nás zajímá, protože úbytek zemědělského obyvatelstva se často vykládá jako důsledek toho, že je vyhnali z jejich usedlostí kapitalističtí chovatelé ovcí. V době krize 14. století tomu ale bylo právě naopak: ovce se chovaly kvůli nedostatku pracovních sil a neplodnosti půdy. Pro Anglii bude typická ještě jiná forma nového využití půdy: orná půda se přeměňovala v parkovou krajinu - tento proces začal v 15. století.49 K nejlépe prozkoumaným opuštěným vesnicím náleží Wharram Percy v severním Yorkshiru, jejíž zbytky byly odkryty v letních měsících let 1950-1990. Nutnost každoročního omezení archeologického výzkumu na jedno roční období dopředu odpovídá na otázku, proč byla opuštěna: během dalších měsíců vládne na yorské otevřené pahorkatině (Yorkshire Wolds) nepříjemně chladné a vlhké klima. Zejména v údolí, kde leží Wharram Percy, zůstává sníh i tehdy, když už zmizel z okolí a nepokrývá už ani dodnes existující sesterskou osadu Wharram-le-Street. Podle výsledků výzkumu je zjevné, že vesnice Wharram Percy nebyla opuštěna na počátku 14. století najednou. Po velkém moru tam bylo v roce 1368 ještě 30 domácností. Špatné počasí mělo za následek další úbytek obyvatel a vynutilo si nakonec opuštění celé osady. V roce 1458 tam zbylo ještě 16 domácností, ale kolem roku 1500 v ní setrvali jen obyvatelé jediného statku. Ve vrcholném středověku byl Wharram Percy ideálním místem pro osídlení - ale ne v malé době ledové.50

Změny způsobené lidskou činností Badatelé, kteří se věnovali výzkumu opuštěných vesnic v Německu, byli po dlouhou dobu ovlivněni teorií agrárních krizí, kterou vypracoval Wilhelm Ábel. Krize prý nespočívala v neschopnosti zemědělství uživit obyvatelstvo, nýbrž spíše v tom, že pokles počtu obyvatel měl za následek nedostatečnou poptávku po po-

144

Globální ochlazení: malá doba ledová

travinách a zmenšení příjmů plynoucích z vlastnictví půdy. Počínaje 14. stoletím se propadala její cena a vrchnosti již neměly zájem na osazování opuštěných selských dvorů. Drobná šlechta zchudla a dalšímu úpadku venkovských osad napomohli svým řáděním loupeživí rytíři.51 Tento názor již nelze zastávat vzhledem k pokroku bádání o opuštěných vesnicích, kterého bylo dosaženo v Anglii a ve Skandinávii. Na jeho příkladu lze dospět k jasnějšímu názoru na to, jaký byl dopad zhoršení klimatických podmínek za malé doby ledové na životní prostředí, a tím nakonec i na tehdejší životní podmínky. I když později znovu vzrostl počet obyvatel, rolníci se už do části vesnic, dvorů, salaší a polností opuštěných ve vrcholném středověku nevrátili. Na konci 16. století byl přitom počet obyvatel nejspíš přinejmenším stejně vysoký jako tři sta let předtím. Tím, jak se zmenšoval osídlený prostor, závisela výživa stále většího množství lidí na stále menších zemědělských plochách. K tomuto vývoji došlo díky urbanizaci. Některá města, jako například Londýn, Paříž, Milán, Neapol a Istanbul, se rozrostla do podoby metropolí a počet jejich obyvatel, se začal přibližovat čtvrtmilionové hranici. Jiné městské obce, jako byly Benátky, Florencie, Vídeň a Amsterdam, měly více než sto tisíc obyvatel. Ještě větší význam ale měla skutečnost, že se zmnohonásobilo obyvatelstvo mnoha malých mést, kterých se ve střední Evropě napočítalo na 4000. To vše působilo obtíže při zásobování potravinami, pitnou vodou, stavebním a palivovým dřevem i při likvidaci odpadků a splašků. Zásobování zjevně vyžadovalo pokrok v zemědělské výrobě a vznik hustší obchodní sítě. Bylo to však za vysokou cenu, neboť došlo k bezohlednému využívání přírodních zdrojů. Rozvoj řemeslné produkce, hornictví, spotřeba energie při vytápění, hutnictví a dobývání soli, zásobování velkých vojsk a stavba lodních flotil byly příčinou odlesnění, kterého si povšimli již současníci, kteří s tím nesouhlasili.52 V mnoha oblastech - například na území říšského města Norimberku nebo Benátské republiky - se vydávaly zákony na ochranu lesů, jinde se však s doklady předvídavého vztahu k životnímu prostředí nesetkáme. Na Britských ostrovech, ve

Proměna životního prostředí

145

Španělsku a Itálii, v Dalmácii a Řecku, v Malé Asii a severní Africe lesy téměř vymizely. Kácení stromů mělo obvyklé následky: pokles hladiny podzemních vod, který dodal, zejména ve středomořských zemích, na závažnosti problémům se suchem, a větší náchylnost obdělávané půdy k erozi a záplavám.53

146

Globální ochlazení: malá doba ledová

Tanec smrti

Velký hladomor v letech 1315-1322 Na počátku 14. století postihlo Evropu neštěstí, jaké podle názoru současníků nezažila nikdy předtím: velký hladomor. Byla to rána, která jim byla známa jen z knihy Genesis (Gen 41,30): proslulých sedm „hubených leť1. Všeobecná vlna hladu, která zachvátila Evropu na počátku 14. století, bude na mnoha místech trvat přesně sedm let, od roku 1315 do roku 1322. Ještě v časném 16. století připomínali kronikáři tuto dobu biblických ran. Dokonce ani moderní historici se při zkoumání minulosti Evropy nesetkali s jiným obdobím hladu, které by tak dlouho trvalo a týkalo se tak rozsáhlého území. Velký hladomor se rozšířil od Britských ostrovů až do Ruska a od Skandinávie ke Středozemnímu moři.' V odborných kruzích se v poslední době diskutovalo o čtyřech možných

příčinách

propuknutí

tak

mimořádného všeobecného

hladu: 1) o demografickém přetlaku, který vznikl v důsledku růstu počtu obyvatel v době vrcholně středověkého teplého období a nyní nabyl takové intenzity, že k jeho zvládnutí nestačila zemědělská produkce; 2) trvalé nepřízni počasí v době sklizně, která vzhledem k nedostatečným možnostem skladování potravin rychle vedla k vyčerpání zásob; 3) o problémech s distribucí potravin kvůli válkám (i občanským), které na území postiženém

147

neúrodou přinášely katastrofální hladomor a 4) o rolnickém konzervativismu, který se nepřizpůsobil podmínkám změněného životního prostředí.2 Soudobí kronikáři ale o příčinách všeobecného hladu neměli pochybnosti. V metafyzickém smyslu šlo podle nich o trest Boží, na úrovni materiální o následky řady přírodních katastrof, mezi nimiž zejména vynikly abnormální povětrnostní podmínky. Následkem dlouhých studených zim se zkrátilo vegetační období, neustálý déšť škodil úrodě, a to zejména obilí, na jehož množství závisel „chléb vezdejší11. Francouzský medievalista Pierre Alexandre srovnal zprávy, které nám zanechali současníci, a dospěl k prakticky stejnému závěru jako staří kronikáři: sotva kdy byl v evropských dějinách zaznamenán srovnatelný sled studených zim jako mezi lety 1310 a 1330. Současně bylo druhé desetiletí 14. století charakterizováno nejdeštivějšími roky za celé minulé tisíciletí.3 Počínaje rokem 1310, následovalo jedno studené vlhké léto za druhým. Úroda byla špatná, zpočátku ale postačovala k přežití. To se změnilo v roce 1314, kdy v Anglii a Německu přišla po velkých letních deštích dlouhá studená zima, na jejímž konci se rozvodnily řeky. Vláda císaře Ludvíka IV. Bavora (vládl v letech 1314-1347) se netěšila přízni hvězd: nemusel bojovat jen se vzdorokrálem a papežem, ale také s podnebím. Rok 1315 byl rokem trvalých dešťů. V polovině dubna začalo pršet ve Francii, 1. května v Nizozemí a na svatodušní svátky v Anglii. V celé střední Evropě neustal déšť celé léto. Nebe bylo stále zatažené, sotva bylo možné spatřit slunce a teploty byly neobyčejně nízké. Podle Windsheimské kroniky začali lidé jíst psy a koně a kronikář použil biblický pojem „potopa", neboť mnohde došlo k rozsáhlým povodním.4 Zima na přelomu let 1315 a 1316 byla tak studená, že na celé týdny zamrzlo Baltské moře. Po celý rok 1316 vládlo studené a vlhké počasí, povodně ničily mlýny a mosty a poškodily tehdejší průmysl a infrastrukturu. V Bavorsku a Rakousku se třikrát vylil z břehů Dunaj. Jen na řece Mur (Štýrsko) sebrala velká voda čtrnáct mostů.5 Nejchladnější zima desetiletí ale nastala

148

Globální ochlazení: malá doba ledová

v posledních měsících roku 1317 a v prvních měsících roku 1318. Zima trvala od konce listopadu až do Velikonoc, ale v Kolíně nad Rýnem padal sníh dokonce ještě 30. června.6 Nehledě na tyto extrémní události panovalo však v létě roku 1318 celkem mírnější počasí, avšak léta 1319 až 1322 byla tak špatná jako v prvních třech rocích uvedeného katastrofického cyklu. Na pobřeží Severního moře, v Normandii a ve Flandrech došlo k pustošivým bouřím a záplavám, na pevnině se střídaly neobyčejně silné deště a období sucha. Je přirozené, že dopad těchto ran osudu na všechny vrstvy obyvatelstva byl ještě tragičtější, když je doprovázela válka. Francie zažila po skvělé vládě Filipa IV. (vládl vletech 1285-1314) dobu krizí za tří posledních Kapetovců: Ludvíka X. (vl. 1314-1316), Filipa V. (vl. 1316-1322) a Karla IV. (vl. 1322-1328). Ludvík Bavor bojoval s protikrálem Fridrichem Rakouským. Dnes ale víme, že panující nedostatek nezavinila jen situace na bojištích, neboť obyvatelstvo trpělo hladem více než bojující. Nespokojenost vedla ke vzpourám: Švýcarští spříseženci si v roce 1315 vybojovali nezávislost na vládnoucí habsburské dynastii v bitvě u Morgartenu. Skotové se osvobodili od anglického útlaku díky vítězství v bitvě u Bannockburnu v roce 1314. Přenesli válku do Irska a ve Walesu vypuklo povstání proti anglické nadvládě. Zdálo se, že celý svět je v pohybu. Ve Skandinávii padlo Norské království, Dánsko a Švédsko padlo do víru dynastických válek - všude propukaly války, jejichž původ vysvětlují historikové metodami politických dějin. Nemáme ale hledat společnou příčinu těchto konfliktů spíše v nedostatku zdrojů v době velkého hladu? Již v roce 1315 se rozšířil „ukrutný mor", ještě to ale nebyla

černá smrt. V Geldernsku, v Nizozemí a ve Svaté říši římské se hovořilo o velké smrti, kdy v mnoha oblastech údajně zemřela třetina

obyvatelstva.

V

anglických,

francouzských,

nizozemských,

skandinávských, říšských a také polských městech byla tak vysoká úmrtnost, že se musel změnit způsob pohřbívání. Tehdy se totiž hřbitovy obvykle ještě nacházely uvnitř měst, avšak vzhledem k vysoké mortalitě se začalo pohřbívat za hradbami. V Métách - které tehdy měly nanejvýš 20 000 obyvatel - prý zemřelo

Tanec smrti

149

500 000 lidí. Tento přehnaný údaj ukazuje, jakou hrůzu zmíněná epidemie vyvolala. Jen pro rok 1316 se odhaduje, že nastala pěti až desetiprocentní úmrtnost. 1 když nedisponujeme spolehlivými číselnými údaji, lze s jistotou tvrdit: velký hlad let 1315-1321 doprovázelo velké umírání. Dostavil se velký strach. Z Anglie, Pobaltí a Polska přišly zprávy, že tam rodiče z nouze zabíjejí děti a lidé se dopouštějí kanibalismu na mrtvolách.7

Triumf smrti Jednou z ikon bádání o morových epidemiích je Triumf smrti na Svatém poli (Camposanto) v Pise. Je to rozsáhlá freska provedená v toskánském malířském stylu, která nám připomíná prolog k Dekameronu Giovanniho Boccaccia (1313-1375): Skupina mladých lidí se oddává hře a zpěvu v půvabném háji. Znenadání jsou však konfrontováni s pomíjivostí života. Nad skálou bojuji andělé a ďáblové o duše zemřelých, jejichž mrtvá těla leží dole pod nimi. Na levé části fresky vidíme setkání veselé lovecké společnosti s třemi mrtvými v rakvích, z nichž se vinou hadi. Po stranách obrazů se nacházejí výjevy Posledního soudu a pekla. Tato připomínka smrti umístěná na cestě truchlících ke hřbitovu se vykládá jako jedna z nejpůsobivéjších reakcí na černou smrt, jako projev hrůzy z vysoké úmrtnosti, ze smrti, která mohla kdykoliv stihnout kohokoliv. Dnes ale víme podle účetních knih, že freska byla namalována již v roce 1338, tedy téměř deset let před příchodem černé smrti do Itálie. Na mrtvých nepozorujeme známky moru a také se tu nesetkáme s náznakem průvodních znaků umírání, které popisuje literatura. Rovněž je dnes známo, že mnohá jiná znázornění smrti, která bývala dřív dávána do souvislosti s velkým morem, vznikla již léta předtím; vzpomeňme tu jen Mementa moři v dominikánském kostele v Bolzanu, kde smrt na tryskem pádícím koni požíná živé. Konfrontace se smrtí, smrt jako muž s kosou, alegorie „morových šípů“, to vše tu už bylo.8 Mohli bychom si to usnadnit a odvolat se na to, že se umírá pořád. Ale

150

Globální ochlazení: malá doba ledová

tak jednoduché to není. V umění otce zakladatele západního malířství Giotta di Bondone (asi 1267-1337) nacházíme - například v Aréně v Padově na malbách z roku 1305 - jen málo z pochmurnosti další generace, k níž náležel malíř pisánského Camposan-

to, záhadný Buffalmacco. Vysvětlení této záhady najdeme ve skutečnosti, že ve třicátých

i a znovu na počátku čtyřicátých let 14. století existovalo mnoho důvodů pro mimořádné obavy ze smrti. Upřeme-li pozornost na klimatické dějiny Evropy, shledáme, že po několika příznivých letech, kdy lidé mohli snít o návratu teplé doby, nastala od poloviny třicátých let 14. století celá řada špatných roků. Léto roku 1335 bylo studené, se silnými dešti, takže zkyslo víno a urodilo se málo obilí. Též následujícího roku bylo příliš vlhko. V roce 1338 lidé zažili něco jako biblické rány: na jaře byly velké povodně, v létě vpadla do Uher, Rakouska, Čech a Německa hejna sarančat, která dorazila až do Durynska a Hesenska a padla jim za oběť velká část úrody. Této hrůzné katastrofě učinil přítrž teprve brzký příchod sněhu. Pod jeho tíhou se ale polámalo mnoho stromů a utrpěly vinné hrozny, které sarančata nestačila sežrat. Ta se vrátila v letech 1339 a 1340. Teprve v srpnu roku 1340 je zahnal vytrvalý déšť, který způsobil povodně a škody na úrodě.9 Na jaře roku 1341 bylo stejně studené počasí jako v zimě. Sklizeň pšenice byla v Anglii v letech 1341 a 1342 tak katastrofální, že musely být poskytnuty daňové úlevy.10 Léto roku 1342 přineslo jednu z nejhorších katastrof, jaké postihly životní prostředí za posledních tisíc let. V důsledku velkých dešťů vystoupily v červenci řeky z břehů a vzedmuté vlny zničily velké mosty v Řezně (Dunaj), Bamberku, Wůrzburku a Frankfur- tu nad Mohanem (Mohan), v Drážďanech (Labe) a Erfurtu. Povo- deň vymlela velké díry a trvale změnila povrch krajiny. V rozsáh- lých oblastech byla zničena úroda, nastalo zdražení a hladomor. V roce 1343 se znovu dostavilo dlouhé období dešťů v měsících červenci, srpnu a září. Třikrát se vylilo z břehů Bodamské jeze- ro a zaplavilo města Lindau a Kostnici. Rýn poničil četné mosty a budovy mezi Basilejí a Štrasburkem. Úroda velmi utrpěla dešti a záplavami. Studené vlhké jaro, během kterého napáchaly velké

Tanec smrti

151

škody bouře, mělo za následek, že pozdě rozkvetly stromy. V roce 1344 byla zase menší úroda kvůli velkému suchu, a tehdejší teplo prospělo jen vínu." V Itálii nastal katastrofální nedostatek potravin, který v renesanční metropoli Florencii připravil tisíce lidí o život. Městskou ekonomiku zachvátila krize, jejíž závažnost dokládají dramatické krachy mnoha firem.12 To byl dobový kontext, v jehož rámci - léta před vypuknutím velké morové epidemie - byla zadána zakázka na fresky Triumf smrti.

Černá smrt (1346-1352) Černá smrt byla jednou z největších katastrof v dějinách Evropy. Během několika let prý vymřela polovina obyvatelstva.13 Kdybychom pokládali toto číslo za věrohodné, museli bychom mluvit o události, jejíž následky byly horší než důsledky obou světových válek, k nimž došlo ve 20. století. Někteří historikové zastávají názor, že příchod černé smrti sehrál rozhodující úlohu při tehdejší transformaci evropské kultury.14 Mezitím však historici od tohoto jednostranného pohledu upustili a soudí, že úmrtnost v důsledku příchodu první vlny epidemie byla podstatně nižší.15 Mnohé z projevů zbožnosti, jejichž vznik byl vysvětlován jako důsledek velkého moru v letech 1346-1352, byly známy již dřív (průvody flagelantů, zobrazení tance mrtvých) nebo se plně rozvinuly teprve v průběhu 15. a 16. století (kult sv. Šebestiána, kult sv. Rocha).16 Na otázku, proč v Evropě padlo tolik lidí za oběť černé smrti, lze dát odpověď: po celá předchozí desetiletí jí živnou půdu vytvářela snížená odolnost oslabeného obyvatelstva. Je možné, že úlohu matky všech krizí tu sehrála velká hladová krize z let 1315-1322, neboť podvýživa v dětství má za následek celoživotní náchylnost k nemocem.17 Celou severní polokouli také ve třicátých letech 14. století postihla nepřízeň klimatu. V této době rovněž zavládl velký neklid mezi mongolskými kmeny. Ty se vydaly na tažení do Číny a roznášely pak morové zárodky. Existence hromadných hrobů v západní Číně dosvědčuje, že původní ohnisko velké morové rány je nutno hledat v Číně a že se pak epi-

152

Globální ochlazení: malá doba ledová

demie odtamtud šířila podél Hedvábné stezky. V Evropě padla nákaza na úrodnou půdu: rok 1346 přinesl vyloženě studené počasí, které až do června vystřídaly teplejší dny jen výjimečně. Již 22. září se znovu nezvykle ochladilo, takže na svazích Mohanu, Rýna a Mosely zmrzly nezralé vinné hrozny. V roce 1347 spadlo tolik srážek, že pozdě rozkvetly stromy a nedozrálo obilí. Nebylo ani možné sklidit oves a sklizeň hroznů toho roku nebyla k použití. Už v říjnu začalo sněžit.18 Za takové situace dorazil do Evropy velký mor. Nákaza se nejprve rozšířila mezi Tatary. Když totiž na Krymu obléhali janovské město Caffu, pomocí katapultů stříleli do města mrtvoly obětí moru - jaký to raný příklad biologické války. Z Caffy se v roce 1347 mor dostal na janovských lodích do Itálie. Přes Marseille pak v lednu roku 1348 doputoval do Avignonu, sídla papeže Klementa VI. (1292-1352, papežem byl v letech 1342-1352). Klementovu osobnímu lékaři Guy de Chauliacovi (zemřel roku 1368) vděčíme za první odborný popis choroby. Z Bordeaux se nákaza v červnu rozšířila přes několik přístavů do Anglie a severní Francie. V Paříži se objevila v srpnu roku 1348 a ještě téhož roku dorazila do norského Bergenu. Do Německa doputovala epidemie buď po souši, nebo přes přístavy u Severního moře. V roce 1350 si vyžádala značné oběti v Hamburku a jiných pobřežních městech. Zdá se však, že nemoci byly ušetřeny jižní Německo a české země. Epidemie se také vyhnula částem Švédská a Finska a rovněž nezasáhla Island a Grónsko. Naopak v italských městech bylo mnoho obětí. Benátky, v nichž nemoc řádila od března roku 1348, přišly o více než polovinu obyvatel, téměř stejný počet mrtvých byl i ve Florencii. Jak ve svém traktátu zdůraznil lékař Gentile da Foligno, byla pro postižené něčím zcela novým. Zdá se, že právě nečekanost příchodu moru a předchozí oslabení imunity obyvatelstva vyvolaly tak velký dopad, když se po mnohá staletí v Evropě neobjevil. Podle nejnovějších odhadů mu padlo za oběť 30 % veškerého obyvatelstva, přičemž úmrtnost se v jednotlivých oblastech pohybovala mezi deseti až šedesáti procenty. Žádná jiná událost v dějinách Evropy neměla takové následky.19

Tanec smrti

153

Velká konjunktura vývoje Jedním z velkých úspěchů bádání v oblasti hospodářských dějin je sestavení dlouhodobých cenových řad. Ty jsou výsledkem vyhodnocení velkého počtu místních údajů o cenách, jak je ve dvacátých letech 20. století sestavil Moritz John Elsas na základě účetních knih špitálů svátého Ducha.20 Pro dobu před rokem 1200 nedisponujeme žádnými koherentními údaji o cenách, protože se ještě neuskutečnil přechod od hospodářství založeného na směně k peněžní ekonomice a ještě neexistovalo řádné účetnictví. Základem cenových řad je cena toho druhu obilí, ze kterého se v daném období pekl „chléb vezdejší11. Během pozdního středověku a raného novověku představoval chléb nej důležitější základní potravinu a jeho cenový vývoj ovlivňoval růst nebo pokles všech ostatních cen. Počínaje vrcholným středověkem, rozlišujeme čtyři velké konjunktury, z nichž se zde budeme zabývat jen prvními třemi, protože se zakládají na stejném mechanismu: Cena chleba dlouhodobě roste - jedná se o proces, který hospodářští historikové označují z nejasných důvodů jako ceno-

vou revoluci. Za tímto jevem se neskrývá znehodnocení měny, nýbrž dlouhodobě rostoucí poptávka po chlebu. Počet obyvatel rostl rychleji než produkce obilí. Na konci 16. století narazilo zemědělství - jako již koncem rané středověkého teplého období - na hranice svých možností a nebylo již schopno uživit chudší lidi, pro které byly ceny potravin příliš vysoké. Tuto situaci popsal anglický národohospodář Thomas Robert Malthus (1766-1834) ve své Essay on the Principles of Population, 1798 (Esej o principu populace, Brno 2002, přel. I. Šebestík): Obyvatelstvo má tendenci růst rychleji než objem potravin, který má k dispozici. Důsledkem takového vývoje je krize, která trvá tak dlouho, dokud následkem nemocí a válek silně nevzroste úmrtnost a značně neklesne počet obyvatel. Tento druh krize se označuje podle zakladatele demografie jako malthusiánská krize. Studiem dlouhodobého vývoje evropských obilních cen zjišťujeme, že v předindustriální Evropě nastaly tyto krize celkem třikrát:

154

Globální'ochlazení: malá doba ledová

Obr. 24 Velké konjunktury vývoje společnosti: ceny obilí v západní Evropě, 1201-1960.

kolem roku 1300, ve druhé polovině 16. století a kolem roku 1800. Okamžik, kdy krize vznikly, neurčoval jen společenský vývoj, nýbrž také panující klima. V průběhu druhé třetiny 16. století - asi od roku 1530 do roku 1560 - napomáhalo růstu obyvatelstva mírné klima. Kolem roku 1560 bylo zřejmě dosaženo přibližně stavu z roku 1300. Pak nastala zvláště nepříznivá fáze malé doby ledové, která se vy-

Tanec smrti

155

značovala studenými zimami, vlhkými léty a neúrodou. Ceny se vyšplhaly do nebývalé výše - ve skutečnosti byly v jednotlivých letech a měsících dokonce mnohem vyšší, než se nám jeví na grafech

sestavených

hospodářskými

historiky,

neboť

zachycují

dlouholeté průměry, což nedává vyniknout jednotlivým extrémním zvýšením cen. Ceny obilí vzrostly od konce 15. až do poloviny 17. století na několikanásobek původní hodnoty.21 Protože růst obyvatelstva dosáhl své meze, hovoříme o krizi 17. století. Poklesu počtu obyvatel napomohla celá řada válečných konfliktů, občanských válek a revolucí. Ve skutečnosti se tu ale setkáváme s projevy malthusiánské krize. Mezitím

ale

evropská

společnost

prošla

značným

vývojem.

Nedostatek zdrojů a růst cen nevyvolaly všeobecnou chudobu, nýbrž narušily společenskou a politickou rovnováhu. Z všeobecného hlediska lze říct, že vlastníci obilí a obchodníci s ním měli díky vysokých cenám slušný zisk; uveďme tu například majitele velkostatků na východ od Labe a část feudální šlechty ve střední a západní Evropě. S tím souvisí - a potom, co Immanuel Wallerstein aplikoval na evropské dějiny teorii závislosti22, se zdůrazňuje - transformace celých společenských struktur: zatímco na evropské periferii, ve východní Evropě nebo ve španělských koloniích bylo zavedeno „druhé nevolnictví11, které mělo umožnit zvýšení produkce obilí, zaznamenal střed evropské světové ekonomiky politický vzestup obchodnické třídy. Nebylo to dílo náhody, že v Nizozemí nastal zlatý věk právě v okamžiku, kdy zbytek

evropského

kontinentu

trpěl

periodickými

hladomory.

Všude, také ve Svaté říši římské nebo v Itálii, se projevila polarizace mezi vlastníky obilí a zbytkem obyvatelstva. V severním Německu v době vezerské renesance vzbuzovalo obdiv bohatství nové nahromaděné šlechtou díky poptávce po obilí. V Bavorsku musely být vydány zákony o přepychu, namířené proti sedlákům. Rolníci totiž sami prodávali svou sklizeň, a proto si někteří z nich mohli dovolit pořádat nákladnější svatby než jejich šlechtičtí páni. Na obilní konjunktuře se ale nepodílely městské střední vrstvy, jejichž kupní síla se snižovala kvůli stagnaci cen výrobků a mezd, zatímco prudce rostla cena chleba. To vyvolalo závažné

156

Globální ochlazení: malá doba ledová

zhoršení jejich životní úrovně. Na základě průzkumu spotřebního koše bylo vypočítáno, že od osmdesátých let 16. století zajistit zdravou výživu pro čtyřčlennou domácnost bylo obtížné. Tento stav se pak nezměnil po celá desetiletí.23

Krize vyvolané vysokou úmrtností Charakteristickým

rysem raného

novověku byly ničivé

smrto-

nosné epidemie moru. Augsburg, kde se v 16. století konaly říšské sněmy, byl zachvácen morem v letech 1519-1521, 1533, 1543, 1562, 1572, 1586, 1592, 1602 a 1613. Tyto krize ale byly zcela zastíněny epidemiemi v letech 1628 a 1632-1634, kdy padla za oběť moru téměř polovina obyvatel města. Protože augsburské soukenictví současně v důsledku třicetileté války ztratilo tradiční trhy, švábská metropole se už nikdy nevzpamatovala a dostala se na úroveň malého města.2'’ S malým časovým odstupem se pak ve všech evropských městech setkáváme s úmrtností, která nabyla krizových rozměrů. Přitom se nemůžeme zbavit dojmu, že ve druhé polovině 16. a v první polovině 17. století docházelo k větší úmrtnosti než předtím nebo potom. Itálie byla zachvácena neobvykle zhoubným morem v letech 1575-1577. K prvním onemocněním a úmrtím došlo v létě, v zimních měsících nákaza jako obvykle ustoupila. V březnu následujícího roku se znovu projevila a propukla plnou silou v létě a na podzim. V Miláně, kde si epidemie vyžádala 16 000 obětí, tedy asi desetinu obyvatelstva, založil průkopník reformy katolické církve arcibiskup Karel Boromejský špitál pro nakažené morem. V Benátkách zemřela na mor asi třetina ze 160 000 obyvatel. Ve městě ustal veřejný život, byly uzavřeny školy, hrobníci a umývači mrtvol museli pro výstrahu, aby upozornili, že přicházejí, nosit na nohou zvonečky. Tehdy řádila nákaza s největší silou, a to od roku 1348 vzplála dvacetšestkrát! Když mor znovu ustal, zbudovalo město jako díkůvzdání svaté Bohorodičce mohutný kostel Santa Maria della Salute, jehož stavitelem byl slavný Andrea Palladio (1508-1580)25

Tanec smrti

157

Mor ale nebyl jedinou příčinou krizí spojených s vysokou úmrtností. Často se totiž objevoval spolu s jinými nemocemi, které oslabené

lidi

snadno

napadly.

Typické

choroby

představovaly

v Evropě skvrnitý tyfus [Typhus exanthemicus, známý jako „nemoc hlavy11 nebo „uherská horečka"), jenž způsoboval takové bolesti, že jeho oběti zešílely, dále neštovice, jež ohrožovaly zejména děti, smrtelné průjmové onemocnění disenterie, ale také spalničky, spála a chřipka, která se objevovala vzhledem ke své proměnlivosti pod zcela různými názvy (anglický pot, španělská

chřipka, český ovčí mor, catharrus epidemicus). Chřipka často probíhala spolu s kašlem nebo černým kašlem (francouzský la

coqueluche) - a byla všeobecně až do osvícenského století označována jako nová nemoc (the new ague). Teprve v průběhu jejích celosvětových epidemií v 18. století a ve spojitosti se zakládáním lékařských

učených

společností

a

odborných

časopisů

mohla

být stanovena její diagnóza a ustálil se její lékařský (influenza) a lidový název (chřipka, la grippe, die Grippe). V době katastrofální úmrtnosti v letech 1632-1635 zuřil v Německu v důsledku neúrod a války hladomor. Pak přišla na řadu úplavice a tyfus, a potom mor.26

Spojitost mezi hladem a nemocí Někteří autoři popírají, že zhoršená kvalita výživy ve městech a na venkově vyvolala větší náchylnost k onemocnění a vedla k růstu úmrtnosti.27 Italský badatel v oblasti výživy Massimo Livi-Bacci je toho názoru, že lze jen těžko nalézt některou z historicky doložených nemocí, jejímuž šíření by napomáhala nedostatečná výživa, a že naopak nedostatek potravy dokonce brání růstu bakterií, a tak je příčinou snížení počtu nemocí.28 Co se týče neštovic, nyní se ve světle nové interpretace anglických pramenů vyskytl pozitivní důkaz zvýšené úmrtnosti v letech krizí. 29 V publikacích Spojených národů věnovaných hladovým krizím 20. století se obvykle uvádí podvýživa jako příčina infekčních chorob tuberkulózy30, tyfu31 a úplavice.32 Již dlouhou dobu je ta-

158

Globální ochlazení: malá doba ledová

ké statisticky prokázán pokles plodnosti žen za krizových period raného novověku.33 Sníženi spotřeby bílkovin (maso, mléko, vajíčka), k němuž došlo v 16. století, zjevně nezůstalo bez následků: v 16. a 17. století dosahovali lidé průměrně menšího vzrůstu než kdy předtím nebo později v období uplynulých dvou tisíc let; jejich tehdejší tělesný stav je srovnatelný jen s tím, jaký odpovídal době nouze v raném 14. století.34 Soudobé kroniky kladly důraz na spojitost mezi hladem a takzvanou nemocí bolení hlavy: Po této dlouhé drahotě následovala krutá nemoc hlavy, která když přišla do některého domu, se tam velmi rozšířila a zkosila hlavně ty, kteří sotva přežívali o kousku chleba.35 Počet dobových publikací o těchto nemocech se několikanásobně zvýšil - například za hladové krize roku 1570.36 Obrátíme-li pozornost na strukturální změny vyvolané zhoršením klimatu, jsme svědky vývoje, který měl na všech světadílech podobné rysy. Neúrody byly příčinou zvýšené náchylnosti k nemocem a úmrtnosti a vedly k poklesu počtu obyvatel. Ten v 17. století stagnoval dokonce i v Číně.37 Statistickými údaji disponujeme pro španělské Filipíny, nizozemský Ambon a také pro Siam (Thajsko). Pokud jde o rané 17. století, dozvídáme se všude o hladomorech a epidemiích. Na Jávě značná část obyvatelstva v letech 1625 a 1626 podlehla epidemii. Ve španělských koloniích se do roku 1655 snížil počet obyvatel o jednu třetinu. V polovině šedesátých let 17. století pustošila Indonésii, podobně jako Evropu, vlna neobyčejně velké úmrtnosti. Mnohé z těchto nepříznivých údajů se tradičně interpretují jako důsledek válek, přičemž jejich relativní frekvence se vysvětluje neúplností tehdejších statistik, avšak současný průběh zmíněných událostí opravňuje k hledání dalekosáhlých hospodářských nebo klimatických příčin. Pokud již zmíněné oblasti byly zapojeny do mezinárodního obchodu, sehrál jistou úlohu prudký pokles cen za zboží vyvážené do Evropy: týká se to například pepře nebo jiných druhů koření. Uvážíme-li však všechny okolnosti, dospějeme k závěru, že obchod nebo vliv koloniálních mocností nebyl skutečnou příčinou zmíněné krize. Tu je nutno hledat v problémech, se kterými se potýkala místní ekonomika a společnost.38

Tanec smrti

159

Válečné násilí a trest smrti Nizozemský

malíř

Pieter

Brueghel

(1525-1569)

předvádí

na

svém obraze Triumf smrti (kolem 1562) mimo jiné les šibenic a poukazuje na velký počet poprav.39 Trestní soudnictví raného novověku se muselo zabývat stále větším počtem delikventů a reagovalo přísnějším zákonodárstvím.40 Se zločinci se zacházelo velmi tvrdé. A v průběhu 16. století se k nim přistupovalo s ještě větší krutostí. Tehdy bylo mučení rozšířeno daleko více než dříve nebo v budoucích stoletích41 a počty poprav dosáhly v celé Evropě dosud nepoznané výše. Pocestní, kteří kolem roku 1600 přijeli do velkých evropských měst, nejdřív před městskými branami uviděli lupiče houpající se na šibenici. Tímto divadlem hrůzy měli být odstrašeni potenciální pachatelé. Navíc to mělo vyvolat dojem, že ve městě vládne pevný řád.42 Mnohé tehdy poukazovalo na všeobecný růst násilí. O velkém počtu obětí se hovořilo zvláště ve spojitosti s třicetiletou válkou, v jejímž průběhu prý snad zahynuly až dvě třetiny obyvatelstva. 43 Na druhé straně je si však třeba uvědomit, že tehdejší vojska byla poměrně malá. Počet osob zabitých přímo v boji byl malý v porovnání s počtem zemřelých v důsledku krizí vyvolaných epidemiemi. Statisticky skromná role připadla také obětem ma rodérů - potulných vojáků, „silných žebráků" a dalších násilni ků. A nezáleží na tom, jak hrůzný byl obraz řádění, o kterén se dozvídáme v tehdejších životopisech.44 Válečné násilí a trest: smrti byly charakteristickým znakem doby, kdy se kvůli snížen· dostupnosti

zdrojů

vyostřily

všechny

potenciální

(náboženské

sociální, politické) konflikty. Avšak bez ohledu na hrůzy válk a násilí, úmrtnost v místních statistikách nedosahuje význami úmrtnosti způsobené nemocemi.45 Zvláštní zmínku si v této souvislosti zasluhuje Čína, kterou tř ké zachvátila vlna násilí. První polovina 17. století přinesla v Ř ši středu katastrofy, jejichž rozsah lze srovnat jen s pesimer raného středověku. Na jihovýchodě Číny, v Jůn-nanu, který s vyznačuje mírným podnebím, zuřily v roce 1601 velké sněhov· bouře. Od té doby přicházely z celé říše zprávy o mimořádnýcK

160

Globální ochlazení: malá doba ledová

událostech jako důsledku extrémního ochlazení. I když lidi hubil mráz, přivodilo zhroucení čínského zemědělství spíš sucho doprovázející zmíněnou chladnou vlnu. Mezi lety 1618 a 1643 pustošil čínskou říši vražedný hladomor. U cest leželi umírající, objevily se případy kanibalismu, nastala masová vnitrozemská migrace, docházelo k nejrůznějším projevům násilí a nakonec vypuklo velké selské povstání, které vedl Li C’-čcheng, jehož důsledkem byl pád dynastie Ming v roce 1643. Na její násilné svržení nahlížíme s jistou dávkou ironie: tato dynastie se totiž chopila moci tři sta let předtím za podobné krize vyvolané klimatem, jež byla příčinou pádu mongolské dynastie Jůan (1260-1368). První císař z dynastie Ming Ču Jůan-čang (vládl v letech 1368-1398) byl vůdcem rolnického povstání. Po pádu dynastie Ming se po krvavých občanských válkách prosadila mandžuská dynastie, která se udržela u moci až do roku 1912.46

Tanec smrti

161

Zimní blues

Psychické reakce na krizi Augsburský malíř Barnabas Holzmann popsal své reakce na hladovou krizi roku 1570 následujícími slovy: Do žaludku mi vběh-

la kvůli hlubokému vzdychání hořká žluč, v ústech jsem měl sladkokyselou chuť, pln starostí oznamuji, že jsem málo spal a dlouho bděl za dlouhých nocí... 1 Americký sociolog Pitirim Sorokin (1889-1968) poukázal na pozadí sovětského hladomoru ve 20. letech 20. století - na to, že takové katastrofy vyvolávají extrémní psychické reakce, změnu myšlení a cítění, proměnu chování, sociálního uspořádání a mají dopad i na kulturní život.2 Zdá se, že v sociálních vědách vládne shoda, že sociální napětí má za následek psychické nemoci a potíže spojené s depresivními stavy.3 Za specifické stresové faktory se proto pokládají jevy, ke kterým docházelo častěji než jindy v průběhu kritických let malé doby ledové: šlo o nečekané nemoci, úmrtí dítěte nebo životního druha, rodinné spory, ztrátu pracovního místa nebo bydlení, sexuální neukojenost, samotu, bezdětnost vyvolanou neplodností, fyzické násilí, všudypřítomnost zločinu, ztrátu domu nebo bytu v důsledku požáru, povodně nebo jiná neštěstí a finanční krize.4

162

Globální ochlazení: malá doba ledová

Sezónní afektivní porucha (Seasonal Affective Disorder, SAD) Anglikánský biskup Robert Burton (1577-1640) uváděl ve své Anatomii melancholie (Anatomy of Melancholy) mezi dalšími četnými příčinami smutku nekonečné pošmourné dny, kdy svitu slunce brání temné mraky a někdo trpí více než druzí.5 A to dokonce i na Britských ostrovech, kde lidé nejsou zhýčkáni návykem na sluneční dny, protože tam slunce v zimě zapadá už brzy odpoledne. Tomu, kdo kvůli nedostatku světla během zimního půlroku upadne do melancholie, se nabízí jediný prostředek: musí v září opustit Británii, cestovat do Itálie a zůstat tam přinejmenším půl roku. Co se týče malé doby ledové, mohla by pro nás mít značný význam nedávno objevená a pojmenovaná duševní choroba:

zimní blues (Winter Blues).6 Jako duševní onemocnění by zimní blues zcela náleželo do doby dlouhých zim a deštivých lét, kdy je mnohdy sotva možné spatřit za clonou temných mraků slunce. Nově se toto depresivní onemocnění také nazývá Seasonal Affective Disorder (sezónní afektivní porucha) - příhodně zkráceno jako SAD7, protože je vyvolává nedostatek slunečního světla a má za následek neúměrný smutek a sebevražedné sklony. Akutními symptomy jsou nespavost,

letargie,

nechutenství,

deprese,

sociální

problémy,

pocity strachu, ztráta libida a rychlé střídání nálad. Většina postižených si stěžuje, že se u nich objevují náznaky oslabení imunity a snáz podléhají infekčním a jiným chorobám. Během neakutní fáze sice mizí pocity strachu a deprese, ale v mírnější podobě se i nadále projevují symptomy únavy a přetrvává nespavost a nechutenství.6 Jak tomu teprve musí být v „letech bez léta“, tj. rocích, kterými byla smutně proslulá malá doba ledová, když i normální zimy vyvolávají takové reakce?9 Můžeme se jen domnívat, že během malé doby ledové docházelo ke stejným psychosomatickým reakcím jako dnes. Tuto skutečnost dokládá bojácnost, která se zmocnila mnohých v severní Evropě v roce 1784, když nebylo vidět slunce kvůli výbuchu islandské sopky Laki. Světlo a tma představují

163

v rámci evropské kultury (a mnoha jiných civilizací) jevy, jimž se přikládá kulturní význam. Světlo se obvykle spojuje s pozitivními stránkami bytí a tma se zlem. Již s ohledem na toto myšlenkové pozadí musel rostoucí počet tmavých dnů vyvolávat depresi, zvláště když tehdy byly jen omezené možnosti pomoci si umělým osvětlením. Louče a svíčky byly jen nedokonalým předchůdcem dnešních prostředků k potlačení projevů zimního blues - elektrického světla. Za malé doby ledové se však k příčinám depresivních duševních stavů přidaly kvůli nepříznivému stavu podnebí i další, jako například neúroda, úhyn dobytka, epidemie - uveďme tu neštovice, na něž zemřela třetina obyvatelstva. Kyselý déšť pak negativně ovlivnil veškeré rostlinstvo.10

Zoufalství a sebevražda Atmosféra náboženských konfliktů a násilí, opakujících se agrárních krizí, davy potulných žebráků, pohled na hladové děti s oteklými břichy na ulicích, „nepřirozené" nemoci, s nimiž si lékaři nevěděli rady, ale také sociální napětí a války - to vše napomáhalo vzniku duševních onemocnění. Jak se můžeme přesvědčit studiem tehdejší duchovní literatury přinášející útěchu těm, kdo trpěli zármutkem, zoufalstvím a smutkem, pohlíželi současníci na projevy duševní nepohody s velkými obavami. Již druhá esej Michela de Montaigne (1533-1592) pojednává O smutku, neboť v době jejího vzniku v sedmdesátých letech 16. století všichni si

vzali do hlavy, jako by byli domluveni, že mu dopřejí přednostně svou přízeň." V době hladové krize nekvetla jen útěšná literatura, ale i sám sklon oddávat se smutku se stal terčem posměchu ve spise Melancholický ďábel,'2 A Daniel Schaller píše s pochopením o trudomyslnosti pozemšťanů: Lidé téměř ztrácejí veškerou odvahu, mají strach a jejich srdce je zkormoucené, vypadají jako mrtví, jako stíny, kloní hlavu k zemi, jako by se pod ní chtěli zaživa schovat, a chtějí být raději mrtvi než živí. 13 Počet sebevražd dosahoval v letech klimatické krize nevídaných rozměrů.14 Uveďme v této souvislosti pouze na okraj, že byly

164

Globální ochlazení: malá doba ledová

příčinou celé řady pozoruhodných následných konfliktů o formě pohřbu sebevrahů. I když kromě osoby, která tímto způsobem odešla ze života, neutrpěl nikdo zranění, jednalo se v případě zařazení tohoto zločinu - jak to již naznačuje sám pojem sebevražda - o jistou formu vraždy. A ta nebyla soukromou záležitostí, nýbrž narušením Bohem daného řádu. Místní se obávali, že nesprávný pohřeb přivolá Boží hněv, a tím další škody způsobené počasím v době, kdy tak často byla neúroda. Sebevrah musel být

vyloučen ze společenství živých i mrtvých, aby nedošly újmy úroda, dobytek a lidská pracovní síla. Jak si povšiml David Lederer, tehdy se nerozlišovalo mezi příčinou a následkem. Je možné, že klimatická deprese vyvolala vzestup sebevražednosti, podle lidové představy bylo příčinou sebevraždy špatné počasí.'5 Dobovou módní nemocí byla melancholie. Umělci, intelektuálové a knížata objevovali, že jí strádají, ve Francii i ve Španělsku postihla obě vládnoucí dynastie, dům Valois a Habsburky.16 V Anglii byly depresivní potíže, které se nejvíce rozšířily za vlády královny Alžběty I. (1533-1603, vládla v letech 1558-1603), označovány jako The Elisabeťhan Malady (alžbětinská nemoc).17 Důsledkem této dobové nemoci bylo zřízení zvláštních ústavů, v nichž byli soustřeďováni duševně nemocní.18 Kořeny choroby ale zasahovaly do samotné struktury společnosti: záznamů

puritánského

truhláře

Nehemiáše

z autobiografických Wallingtona

(1598

až 1658) lze vyčíst, že protestantská etika, zdůrazňující povinnost zpytovat svědomí, vyvolávala za jistých okolností mezi současníky o to hlubší deprese, čím více vnější události, kterým přikládali význam znamení, svědčily o hrůznosti jejich hříchů.19

Svět pod vládou melancholické planety Ráz celé této éry výstižné charakterizuje okolnost, že přední z tehdejších panovníků, císař Rudolf II. (1552-1612, vládl v letech 1576-1612), byl sám pokládán za melancholika, oběť kouzel nebo šílence.20 Dokonce i Rudolfovi příznivci, jako císařský vyslanec ve Španělsku hrabě Hans Khevenhúller, podávali zprávy o podivné

Zimní blues

165



Obr. 25 Reakce na dobu neúrody: Císař Rudolf II. se nechal portrétovat svým dvorním malířem Giuseppem Arcimboldem jako římský bůh plodnosti Vertumnus, kolem roku 1591.

císařově náladě a shledávali, že se narodil pod melancholickou planetou.2' Felix Stieve poukazuje na císařovy životní podmínky, které byly příčinou jeho choroby, když píše, že čím příkřejší byl

166 | Globální ochlazení: malá doba ledová

rozpor mezi jeho sexuální výstředností a náboženským přesvědčením, které mu bylo vštípeno v mládí a které stále ovládalo jeho mysl, tím spíše v něm musela vzhledem k jeho úzkostnému nepokoji vyvolávat děs myšlenka na zpověď a zodpovědnost, kterou nesl před Bohem22 Je možné, že císařovy deprese pramenily z obav, které bychom i dnes pokládali za reálné, například se jednalo o strach, který vyvolávala hrozba moru, před nímž se musel několikrát uchýlit na venkov, či o obavy - pro tehdejší dobu typické -, že bude otráven nebo že padne za oběť politickým intrikám svých úředníků a mocichtivých bratří Arnošta a Matyáše, kteří jej také krátce před jeho smrtí sesadili z českého trůnu. Jeho ostatní fóbie bychom spíše pokládali za iracionální; trpěl strachem, že bude očarován (zejména kapucíny nebo jezuity), a trápil se kvůli své hříšné povaze, která byla mimo jiné příčinou jeho vášnivého vztahu ke Kateřině Stradové, dceři knihovníka Jakuba Strady, s níž se oddával nezřízenému sexu a měl s ní několik nemanželských dětí. Duševní nemoci knížat mohly představovat velké politické riziko, když jejich melancholie vedla k průtahům při rozhodování, ochromila vládní moc nebo když bezdětnost vladaře byla důvodem politické krize. Jestliže v zemi nebyl legitimní dědic trůnu, vždy propukaly spory o nástupnictví, které mohly vést k bojům. Bezdětnost francouzského krále Jindřicha III. (1551-1589, vládl vletech 1574-1589) stála na počátku dalšího období náboženských válek, bezdětnost císaře Rudolfa II. přiložila po jeho smrti doutnák k českému sudu s prachem a vedla k prvním bojům třicetileté války. Bezdětnost melancholického vévody Jana Viléma Jůlišsko-Klevského (1562-1609) zavedla Evropu na práh všeobecné války, které zabránila jen nahodilá událost, zavraždění Jindřicha IV. (1553-1610, vládl v letech 1589 nebo přesněji 1594-1610). Válka o júlišsko-klevské dědictví se nakonec omezila na regionální konflikt, kterému byl teprve později připisován význam předehry třicetileté války.23 Erik Midelfort dospěl k závěru, že příčinu třicetileté války je v neposlední řadě nutno hledat v šílenství vládců.24 To ale souviselo s vlivem malé doby ledové na lidskou psychiku. Bylo-

Zimní blues

167

-li

čarodějnictví

typickým

rysem

tehdejší

doby,

představovala

melancholie symptomatickou nemoc. Již současníci znali slavný Aristotelův výrok, že v umění a v politice nikdo nevykoná nic velkého, pokud netrpí melancholií.25

Melancholie

byla ostatně

tehdejší medicínou popisována jako vážné somatické onemocnění, které je důsledkem nerovnováhy mezi tělesnými šťávami [humores). Podle Galénovy nauky, která tehdy vládla na univerzitách, vyvolával nemoc přebytek černé žluči (melancholická šťáva) oproti krvi (sangvinická šťáva), flegmatu (flegmatická šťáva) a žluté žluči (cholerická šťáva). Způsob promísení tělesných šťáv podle této teorie rozhodoval o temperamentu (složení) člověka, jeho zdravotním stavu, spektru aktivit a vnímání světa. Černá žluč bývala spojována s nezdravým chladem, melancholie s větrným, studeným a suchým ročním obdobím podzi-

mu, dobou, kdy bouře vyvolávají smutek26 Příliš černé žluči prý podporovalo strach, halucinace, prudké záchvaty hněvu, apatii a hluboký smutek. A smutek z lidí dělal - podle dobové teorie zejména z žen jako vůbec slabšího pohlaví - snadnou oběť ďáblových nástrah. „Nepřítel" sliboval chudým a opuštěným bohatství, sexuální uspokojení, a pokud bylo nutné, naplnění touhy po pomstě. Cenou byla smlouva s ďáblem, a tomuto zločinu se dostalo jména čarodějnictví. Johann Weyer (1515-1588), který byl osobním lékařem melancholií trpících vévodů jůlišsko-klevských, soudil, že lze otupit ostří čarodějnictví tím, že je bude definovat jako tělesné onemocnění. Dospěl k radikálnímu závěru, že melancholie může postihnout nejen knížata, ale také vrásčitou stařenku v sousedství: že ale jejich mysl (stařenek) zmátlo působení dábla, bláznivé fantazírování doprovázené posměchem a zaslepeností / že byly podvedeny a oklamány /zatímco si samy myslely, že provádějí to / nad čím nikdy neměly moc / stejně jako jiné posedlé melancholičky / které soudí, že se přeměnily v psa a vlka / o tom nemám žádné pochyby.27 Doba existenciální nouze a tísně plynoucí z náboženských bojů nedopadala, jak víme, na společnost jen ve vnějškové rovině sociálních konfliktů, nýbrž nacházela děsivý odraz i v jejích snech.28

168

Globální ochlazení: malá doba ledová

Kulturní následky malé doby ledové

Rozhněvaný Bůh

Dne 28. prosince roku 1560 se ráno ve tři čtvrtě na šest, když zvonili na ranní mši, objevilo na nebi nad střední Evropou světlo. Nejprve bylo bílé, pak se ale zbarvilo do červena, a nakonec přešlo do „krvavě rudé“. Ti, kteří byli vzhůru, probudili sousedy. Začaly vášnivé debaty. Mnozí byli toho názoru, že na severu vidí odlesk velkého ohně, tak mocného, jako by celá země byla zachvácena plameny. Na mnoha místech začali zvonit na poplach, zdálo se, že není čas otálet. V Curychu vyjel před město velitel hasičů a na jiných místech byl také velký sběh lidí, nakonec se ale zase vrátili domů a uvědomili se, že to nebyl požár, ale Boží znamení nám všem, varování a napomenutí, abychom se polepšili. Albrecht Kung, hlídač na věži, mi oznamuje ..., že nikdy na nebi nespatřil takové znamení, jako je svrchu jmenované ohnivé a krvavé znamení. Ať nám všem milostivě dopřeje Pán Bůh, abychom se, jsouce varováni tímto krutým a hrůzu působícím zjevením, napravili a obrátili k jeho chvále, slávě a nám k dobrému. Amen.' V polárních zářích, které se objevovaly na počátku raného novověku, tehdy lidé viděli - podobně jako ve velkém sněžení, lavinách, povodních ale i následcích, jako byly neúroda, drahota a nemoci - Boží znamení, ohlašující buď nastávající konec světa, nebo trest Boží. Ohnivá znamení na nebi ohlašují bezpochyby nastávající Soudný den, v němž se všechny elementy roztaví žárem

Obr. 26 Protože přírodní dění bylo interpretováno jako systém znamení, která přímo zrcadlí Boží hněv, nezůstávalo bez komentáře. Titulní list letáku z roku 1562.

a svět bude očištěn ohněm, soudil curyšský sběratel zpráv Wick.2 Rychlý sled neštěstí nemohl vskutku překvapit současníky, kteří měli před očima konec světa a trest Boží. Zpravidla jim nepůsobilo potíže vysvětlení: Po ohnivém nebi následovala nevýslovně velká zima, která trvala od ledna až do poloviny dubna. Po ohnivém nebi následovaly v létě krutá a hrůzná krupobití a vichřice,

172

Kulturní následky malé doby ledové

o kterých nebylo od nepaměti vidu ani slechu. Ať je nám Pán Bůh

nadále milostiv a ať nás netrestá podle našich zásluh. Na to pak následovaly krutý mor a umírání ve Vídni v Rakousku a následujícího šedesátého druhého roku v Norimberku a na jiných dalších místech. Masakr ve Vassy, který stál na počátku občanské války ve Francii, byl podle našeho pozorovatele nepochybně článkem řetězu událostí vytvářejících apokalyptický scénář, který pokračoval jako řada neúrod a epidemií.'1 Konjunktura teologických publikací se

tradičně

interpretuje

jako následek vzrůstajícího mezikonfesijního napětí v protireformační době. Potom co se upevnilo luteránství, stály proti sobě rozmáhající se kalvinismus a potridentský katolicismus jako dvě nové, ideologicky stmelené skupiny. Nicméně na otázku, proč jejich

polemice

věnovaná

teologická

literatura

mohla

zrcadlit

duchovní potřebu doby, lze odpovědět jen poukazem na špatné klima za malé doby ledové. Toto tvrzení působí ještě věrohodněji, když si uvědomíme, že životní nejistota se tehdy netýkala jen náboženské víry. Kázání a naučná náboženská literatura se často odvolávají na přírodní jevy a katastrofy, k nimž dochází v každodenním životě. Jevy související s počasím slouží jako východisko teologických úvah. Klimatické jevy přitahovaly pozornost obyvatelstva velkou měrou. Zcela vlastní dynamiku pozorujeme na tehdejší literatuře s tematikou duchovní péče. Vznikala literatura pro nešťastníky, jejichž příbuzní náhle přišli o život nebo kteří sami propadli zoufalství, protože trpěli chronickou či akutní nemocí nebo se hroutili pod tíhou starostí. Jednotlivé konfese musely

nabízet

věřícím

symboly

veškerého

utrpení,

kterému

byli vystaveni. Manfred Jakubowski-Tiessen upozornil na to, že jestliže byl Velký pátek povýšen na největší svátek luteránské církve, nerozhodlo tu povědomí významu Lutherovy interpretace (exegeze) Bible. Spíš v druhé polovině 16. století šlo o novou nabídku luteránské církve, o to, aby byl překonán velký zármutek. Luteránství už nenacházelo útěchu v tradičním ztělesnění utrpení, Bolestné Panně Marii a svátých mučednících.4 Povědomí o všudypřítomné smrti stálo u počátku rozkvětu motivu Ars moriendi: obvykle se umění umírat uvádí do souvislosti se

Rozhněvaný bůh

173

středověkými dobami moru - ve skutečnosti dosáhla jeho obliba vrcholu v problematických desetiletích kolem roku 1600.r> První veletržní knižní katalogy velkovydavatele Georga Willera (1514 až 1593) ukazují už v šedesátých letech 16. století, jak významné místo toto téma zaujímalo, když o něm v němčině začali publikovat autoři všech vyznání.6 Nastala také doba nového rozkvětu zobrazení tance mrtvých, známého ze středověku, a to jak v nové básnické produkci, tak v edicích starších děl. Symboly pozemské pomíjivosti - kostry, lebky, smrt jako v záloze číhající střelec s kuší - byly všudypřítomné v památnících, v pohřebních kázáních, na mincích, mědirytinách a obrazech.7 S vrcholným rozkvětem symboliky marnosti {vanitas) se například setkáváme i v básních, které napsal protestant Andreas Gryphius (1616-1664).8

Horlivý boj s hříchy Nemalý byl počet těch, kteří byli přesvědčeni, že v jejich společnosti vládne větší nouze, že dochází k častějším sporům a že ji sužuje větší kriminalita než dříve. V řeči náboženské víry to znamenalo: více hříchů než v minulosti.9 A právě lidské hříchy se tehdy pokládaly za příčinu Božího hněvu. Kromě skutečných zločinů se obrátila pozornost na morální provinění. Neobyčejné silné bylo náboženské rozhořčení nad sexuálními delikty, neboť se zdálo, že rozmanité formy předmanželské a mimomanželské sexuality představují zvláště velkou urážku Božího majestátu, za kterou na hříšníky dopadá trestající ruka Boží. Také se zdálo, že častěji dochází k závažným zločinům, jako je milostné obcování s ďáblem, sodomie, krvesmilstvo, bestialita a znásilnění.10 Snad lze vyslovit předpoklad, že vzrostl jen počet vykonstruovaných zločinů a že zvýšená pozornost vůči hříchu a zločinu jako celku byla pouhým projevem paniky. Vyjdeme-li však z výsledků bádání o vývoji kriminality, zjistíme, že přibylo i majetkových a násilných deliktů, jako jsou loupež a vražda. Jestliže věříme ve spolehlivost dobových záznamů o zločinnosti, dospějeme k závěru, že v 16. a 17. století se počet krádeží vyvíjel v souvislosti s lety klima-

174

Kulturní následky malé doby ledové

tické krize. Přitom dosahoval nebývalé výše nejen počet deliktů, ale také bylo odsouzeno neobyčejné velké množství pachatelů. Odstrašující rituály, jimiž stát reagoval na zločinnost, se setkávaly s obecným souhlasem.11 Záplava zákonů vyhlášených v desetiletích kolem roku 1600 byla odpovědí na zvýšenou potřebu úpravy poměrů a nastolení pořádku. V reakci na hladovou krizi roku 1570 vycházely vlády vstříc obyvatelstvu volajícímu po potrestání překupníků a lichvářů, kterým se kladla za vinu vysoká cena obilí. Jejich z hlediska tržní ekonomiky pochopitelné chování nebylo pokládáno jen za zištné, ale také za hříšné a politicky nebezpečné. Sotva menší oblibě se ale těšily obžaloby z rouhání, neboť hřích urážky Božího majestátu musel mimořádně závažným způsobem vyvolávat hněv zosobněného Boha. Toto náboženské zdůvodnění, s nímž se setkáváme, však jen vnějškově souvisí s konfesionalizací právní oblasti. Ve skutečnosti tu máme co dělat s nadkonfesijní ekono-

mií hříchů. Ať již šlo o masopustní noc nebo vývoz obilí, čarodějnictví či lichvu, tanec nebo hru v karty, vždy se to dotýkalo Boží cti, která byla lidskými hříchy poskvrněna. Podle křesťanských teologů existuje těsná souvislost mezi sexualitou a hříchem. Raně novověká vnitřní politika pokládala za svůj hlavní úkol ji z veřejného života vytlačit.12 Prosazení morální zdrženlivosti sice vyžadovalo dlouhé období, ale je těžké najít časový úsek, kdy by se o ně tak horlivě usilovalo jako od druhé poloviny 16. století. Tehdy se dokonce i na venkově podnikaly pokusy prosadit přísnou církevní kázeň.13 Na katolické straně šlo v první řadě o odstranění kněžského konkubinátu a skutečné zavedení celibátu. Vedle cizoložství se církev zejména zaměřovala na předmanželský pohlavní styk - který mnohde byl, jako proslulé

Fensterln - návštěvy v komůrce milé, kam se nápadník vyšplhal po žebříku do okna, předehrou svatby. K oněm formám mimomanželské sexuality, které měly být odstraněny, náležela i prostituce. Jedno město za druhým zavíralo nevěstince, kterým se říkalo ženské domy, často je nechalo zbourat a srovnat se zemí, jak o tom svědčí příklad říšského města Kolína nad Rýnem v roce 1594.14 V důsledku reformy byly zaváděny právě tak přísné mra-

Rozhněvaný bůh

175

vy v protireformačním Bavorsku jako v kalvinistickém Skotsku. Sklon k náboženskému aktivismu v zahraniční politice přinášel stejné nebezpečí jako v politice vnitřní. Současníci si uvědomovali, že když přebírají iniciativu „podnikatelé s morálkou11, souvisí hony na čarodějnice s kampaněmi za nápravu mravů. Takový reformátor na křížové výpravě (crusading reformer), jak tento lidský typ pojmenoval sociolog Howard S. Becker, jedná

z hlediska absolutní etiky; zaměřuje se na skutečné a totální zlo bez výjimky. K jeho odstranění mu slouží každý prostředek. Křižák je vášnivý a spravedlivý, často nekriticky přesvědčený o své pravdě. Tento druh reformátorů může být označen jako křižáci, protože, což je pro ně typické, pokládají svou misii za svátou.' 5 I současníci na tyto postoje nahlíželi s podezřením; jak píše Montaigne: Čarodějnice v mém sousedství jsou pokaždé ohroženy

na životě, když se nějaký nový autor pokouší prokázat, že jejich vize odpovídají pravdě. Diskuse s náboženskými fanatiky nebyla vůbec příjemná: Přirozeně si všímám, že můj postoj vyvolává hněv: Pod hrozbou těch nejhroznějších trestů se mi zakazuje pochybovat o existenci čarodějnic a čarodějnictví. To je nový způsob, jak přesvědčit ostatní!'5 Sotva nás překvapí, že léta krize doprovázely sociální konflikty. Většinou však nemáme tak jasno v tom, že se tyto konflikty projevují v širším smyslu světonázorovými nebo „kulturními11 střety. Sociální a náboženský neklid vyvolaný omezením zdrojů vyvíjel vlastní dynamiku.17 Neúrody vytvářely základ všech možných revolt a rebelií i poddanských vzpour, neboť zatížení dávkami a robotou doléhalo na poddané zvlášť těžce především v letech nedostatku.18 Kromě toho musíme vzít v úvahu reakce v podobě hledání obětních beránků v užším slova smyslu, při nichž se násilně postupovalo proti určitým skupinám obyvatelstva, nebo se dokonce vytvářel abstraktní obraz nepřítele.

176

Kulturní následky malé doby ledové

Pogromy na Židy Od římské antiky žily v evropských provincích říše židovské menšiny. Když se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím říše, ocitli se Židé ve zvláštním postavení tolerovaného náboženského společenství; tento status bude určovat jejich právní postavení po rozdělení Římské říše jak v Byzanci, tak v latinské Evropě. Počínaje dobou Karlovců se Židé těšili císařské ochraně. Bez ohledu na křesťanský antisemitismus byl tento stav zachován i za vlády prvních Kapetovců a otonských a sálských císařů. Za první křížové výpravy v roce 1096 se ale bariéra císařské ochrany zhroutila, když se křižácké lůzy zmocnila představa, že by mohla zničit nepřátele víry ve vlastní zemi. Tak došlo k prvním masakrům ve městech, kde byly velké židovské obce, například v Rouenu, Métách, Mohuči, Wormsu, Kolíně nad Rýnem a Praze. K podobným pogromům došlo na počátku druhé křížové výpravy v roce 1146 ve Francii a během třetí křížové výpravy v letech 1189 a 1190 v Anglii.19 Zde se ale nebudeme zabývat dějinami protižidovských výtržností. Budeme se jen ptát, do jaké míry připadla Židům úloha obětního beránka kvůli nepřízni počasí, která nastala na konci středověkého teplého období. V době, kdy se zhoršilo klima, v západní Evropě vstoupilo nepřátelství k Židům do kritické fáze. Dominikánský řád podněcoval vášně a šířil obvinění, že Židé hanobí hostie a dopouštějí se rituálních vražd. V roce 1290 byli Židé navěky vypovězeni z Anglie. Na Britské ostrovy se budou moci vrátit teprve po anglické revoluci v 17. století. Podle anglického vzoru se zachoval jen o šestnáct let později francouzský král Filip IV. (1268-1314, vládl v letech 1285-1314). Francouzští Židé se v roce 1306 uchýlili pod ochranu římskonémeckého císaře Albrechta I. Rakouského (1255-1308, léta vlády 1298-1308). Proudili především do francouzskojazyčných částí Svaté říše římské, totiž do Savojska, Dauphiné a do Franche Comté, svobodného hrabství burgundského. V roce 1316 Filipův nástupce nařízení o vyhnání odvolal. Židé se ale zdráhali vrátit, neboť mezitím po neobvykle velkých deš-

Rozhněvaný bůh

177

tich v letech 1314 a 1315 nastaly neúrody, které vyvolaly drahotu, začal hladomor a masové umírání.20 Potom co lidé léta trpěli nouzí, vydaly se ze Severní Francie na jih skupiny prostých věřících, aby tam našly lepší životní podmínky. K tažení tak zvaných pasáčků (Pastorellen, francouzský

pastoureaux) se přidali dominikáni, kteří je nadchli pro křížovou výpravu. Na cestě se pasáčkové živili drancováním, kterým trpěli především Židé. V mnohých městech došlo ke krvavým výtržnostem. Podle jednoho židovského pramene bylo jen v letech 1320 a 1321 zničeno 140 židovských obcí. Houfy pasáčků se rozptýlily, teprve když dorazily k Pyrenejím. Antisemitský fanatismus ale nevymizel. V Akvitánii začaly kolovat pověsti o spiknutí Židů a malomocných, kteří prý společně otravují studny. Židům bylo předhazováno, že chtějí zničit křesťanstvo a že jsou ve spojení s muslimskými králi Granady a Tunisu a také s babylonským sultánem. Tak se poprvé vynořila představa o souvislosti mezi vnějším ohrožením (islámem), menšinou vyznávající jinou víru (židy) a smrtelnou nemocí (leprou).21 Pokud je nám známo, nedošlo v době pogromů v letech 1320 a 1321 k žádné epidemii. V době pandemie černé smrti se změnil charakter obviněni proti Židům. Už se jim nepředhazovalo, že jsou přenašeči nákazy, ale tvrdilo se o nich, že jsou přímými původci. Prý vlastnoručně házeli do studní pytlíky naplněné jedem, aby tak přinášeli zhoubu křesťanstvu. Strach ze spiknutí nabyl takových rozměrů, že za pachatele byli pokládáni i Židé, kteří konvertovali ke křesťanství. Pátralo se i po křesťanských spoluvinících. Došlo k výtržnostem a oběťmi byli žebráci, malomocní a také mniši, a začaly systematické židovské pogromy. Vlna vraždění se poprvé vzedmula v dubnu roku 1348 v jižní Francii (vToulonu) a odtamtud zasáhla Dauphiné a Savojsko, severní Francii, Španělsko, Švýcarsko a německé oblasti Svaté říše římské, Nizozemí, Čechy a Polsko. Dříve se soudilo, že po vypuknutí moru táhly městy průvody flagelantů (sebemrskačů) a vyzývaly k pogromům. Rekonstrukce průběhu událostí v některých městech (Štrasburk, Kostnice, Erfurt) ale prokázala, že to často bylo naopak: měšťané napřed povraždili Židy v naději, že tak odvrátí mor. Pak dorazily

178

Kulturní následky malé doby ledové

průvody flagelantů a teprve na konec přišla morová nákaza.22 Friedrich Battenberg poukázal na to, že příznivá hospodářská situace vrcholného středověku, která trvala až do konce 13. století, ... umožnila relativně klidný vývoj židovských obcí a osad. Na počátku doby nouze v časném 14. století začalo hledání obětního beránka a s příchodem černé smrti započaly na konci čtyřicátých let 14. století pogromy, které se přehnaly přes celou Evropu. Ty znamenaly konec městského židovstva.23 Židé byli obviňováni z mnoha věcí - ale obvinění se zjevně netýkala počasí. Nikde se nevynořila představa o spojení židovství s krupobitím, suchem nebo extrémně chladným počasím. V odborné literatuře se uvádí mnoho důvodů, proč v 15. století již nedocházelo k tak častým pogromům a proč nakonec ustaly. V Anglii a ve Francii byli Židé vyvražděni nebo vyhnáni. Španělsko se zachovalo stejně v roce 1492 po dobytí posledního malého islámského státu na Iberském poloostrově. Muslimové a Židé museli přestoupit na křesťanskou víru, nebo se vystěhovat. Mnozí Židé se odebrali po moři pod ochranu Osmanské říše, někteří se uchýlili do Itálie, jiní do Nizozemí. Na půdě Svaté říše římské již po svém přesídlení na venkov nevyvolávali tak velkou pozornost. Byli dále vyháněni, ale tentokrát to nedoprovázelo tak velké krveprolití jako ve 14. století. V Německu pogromy ustaly, i když tam nadále existovaly četné židovské obce. Možná proto, že Židé za malé doby ledové nepředstavovali vhodné obětní beránky.

Čarodějnictví jako typický zločin malé doby ledové Anglický historik Norman Cohn dospěl jako první k závěru, že počínaje 15. stoletím převzaly čarodějnice někdejší roli obětních beránků, jež byla údělem Židů.24 Na čarodějnictví můžeme nahlížet jako na charakteristický zločin malé doby ledové, neboť čarodějnicím byla přisuzována přímá odpovědnost za stav počasí a za neúrodnost polí, bezdětnost a ovšem také za „nepřirozené" nemoci, jež krizi doprovázely. Delikt čarodějnictví začal nabývat na významu jako sociální fenomén ve 14. století v závislosti na

Rozhněvaný bůh

179



Obr. 27 Antropogenní klimatická změna: podle evropských lidových představ byly vždy příčinou klimatických extrémů lidské zásahy. Na dřevorytu z roku 1486 je zobrazena čarodějnice přivolávající krupobití.

vývoji, kterým procházelo podnebí za malé doby ledové. Hony na čarodějnice dospěly ve střední Evropě ke svému vrcholu v nejhorších letech, v desetiletích před a po roce 1600. Když skončila malá doba ledová nebo když bylo nalezeno jasnější vysvětlení nepřízně podnebí, čarodějnictví z katalogu zločinů zmizelo.25 O dějinách evropských honů na čarodějnice bylo v minulých letech napsáno tolik, že je možno odkázat na detailní líčení v příslušné literatuře.26 Jestliže se tu hovoří o čarodějnictví, nejde nám o prostou magii, nýbrž o novou ďábelskou sektu, která se prý dopouštěla hrůzných činů, ze kterých nebylo možné obvinit Židy. Tento nový druh zločinu se zrodil přesně v regionu, kde po vel-

kém hladu a velkém moru začaly pogromy na Židy. Dokonce byly na tyto nové zločiny přeneseny některé pojmy spojené s židovstvím: čarodějnice se setkávaly o sabatu, tedy židovském svátku, a jejich shromáždění se nazývalo v Savojsku, Dauphiné a západním Švýcarsku synagoga. Oba pojmy byly pak spojeny v názvu čarodějnický sabat - a tento název byl nadále používán, aniž by

180

Kulturní následky malé doby ledové

přitom připomínal pronásledování Židů v době moru. Co se týče nového zločinu, dostalo se mu nejprve specifických regionálních názvů. Jeden z nich, jihošvýcarské pojmenování hexereye, se pak rozšířil jako jeho označení ve značné části německého jazykového prostoru. Čarodějnictví zahrnovalo kromě škodlivých kouzel několik vyloženě nevěrohodných věcí, jako byl pakt s ďáblem, soulož s ďáblem, let vzduchem na čarodějnický sabat a schopnost proměnit se ve zvíře.27 Čarodějnice představovaly něco zcela jiného než moudré ženy - léčitelky nebo kouzelnice. Připisovaly se jim schopnosti, které měly v lidové představě víly: mohly pronikat škvírami a klíčovými dírkami do domů, sjet do sklepa a vypít sud vína, aniž by se zjistil jeho úbytek. Mohly sníst zvíře a pak je zase složit, takže nikdo nic nepoznal. Mohly vyvolat lásku, nalézt ukradené a ztracené věci a léčit - to vše ale byl z hlediska Interpretationis christianae jen podvod a šálení, protože měly smlouvu se Zlým a tělesně s ním obcovaly. Jejich hlavním úkolem bylo působit škody. Ve skutečnosti kazily víno a škodily domácím zvířatům, byly příčinou nemocí a nesvárů, zabíjely a jedly děti - tu se setkáváme také s ohlasem obvinění z rituální vraždy - a vyvolávaly impotenci u mužů a neplodnost žen, zvířat a polí. Tento seznam obvinění vznášených proti čarodějnicím vlastně zahrnuje některé z nejdůležitějších problémů, kterým lidé čelili za malé doby ledové: šlo o bezdětnost, nákazu zvířat, opakující se neúrody a často neznámé nemoci. Krávy, které dávaly málo mléka, náhlá úmrtí dětí, pozdní mrazy, dlouhotrvající deště nebo náhlé letní krupobití - lidé hledali viníky pro tak ďábelské pohromy. Představa, že by k takovému neštěstí došlo náhodou, byla mnoha Evropanům cizí. Čarodějnice se staly obětními beránky, kterých bylo zapotřebí, když šlo o to, vysvětlit příčinu zmíněných katastrof.28 Ve spojitosti s čarodějnicemi ale nastal problém. Zločinů se dopouštěly potajmu a bylo téměř nemožné je usvědčit. Proto připadla v procesech s čarodějnicemi ústřední úloha mučení. V evropských státech však nemohlo být používáno libovolné jako mezi lupiči a piráty. Podle římského práva, které se vyučovalo

Rozhněvaný bůh

181

na univerzitách, byla tortura povolena jen za určitých okolností. Bylo zapotřebí konkrétního podezření, indicií a shodujících se výpovědí o pověsti obviněných. V některých zemích, v nichž nedošlo k recepci římského práva, nebylo, jako například v Anglii, mučení povoleno. Přiznání k čarodějnictví tak mohlo být, když uvážíme možnosti, které nabízelo římské právo nebo právo zemí mimo jeho dosah, vlastně dosaženo jen tehdy, když se nerespektovalo právní ustanovení, vykonával nepovolený nátlak nebo když se obviněné ženy dobrovolné přiznaly.

Doba honů na čarodějnice Uvážíme-li, že v Evropě bylo stále mnoho protivníků honů na čarodějnice a že vraždění neoblíbených osob bránily značné právní překážky, nepřekvapí zjištění, že celkový počet lidí upálených kvůli čarodějnictví byl mnohem menší, než se obecně soudí. V literatuře se sice uvádí devět milionů nebo dokonce ještě více obětí, toto číslo je však nutno pokládat za nevěrohodné již v porovnání s počtem obyvatel. Ve skutečnosti lze se značnou jistotou odhadnout počet obětí asi na 50 000.29 Během 15. století se však legitimita čarodějnických procesů neuznávala všude. Následkem toho se jejich zastánci často setkali s nezdarem. Autor Kladiva na čarodějnice, inkvizitor Heinrich Kramer (Institoris), byl vykázán z Tyrolska kvůli nelegálnímu postupu.30 V severní Itálii propukla po pronásledování v comské diecézi prudká debata, v jejímž průběhu

se

k

protiprávním

procesům

vyslovovali

františkáni

a právníci. V desetiletích vymezených lety 1520 až 1560 došlo jen k malému počtu poprav čarodějnic. Tato skutečnost byla dříve vysvětlována poukazem na vliv reformace. Rušivé tu však působí fakt, že Martin Luther, Ulrich Zwingli a Jan Kalvín patřili k zastáncům poprav čarodějnic a právě hranice v hlavních městech reformace Wittenbergu, Curychu a Ženevě jako jedny z prvních posloužily za příklad, jak s nimi zacházet. Ve světle dějin klimatu je nutno obrátit pozornost na to, že i když ve dvacátých letech 16. století tížily lidi jiné problémy - zejména refor-

182

Kulturní následky malé doby ledové

Obr. 28 Počátek hlavní fáze malé doby ledové v médiích: „O škodlivém a hrozném krupobití ke kterému došlo 6. července tohoto roku 1561. Také o jiných nepohodách, vichřicích atd.“ Kresba ve sbírce zpráv Johanna Jakoba Wicka.

mace a selská válka - vládlo v době generací žijících po roce 1530 zvláště mírné klima, které nevyvolávalo potřebu někoho z čarodějnictví vinit. Veřejnost obrátila pozornost tímto směrem teprve po roce 1560, neboť tehdy nastala nejhorší léta malé doby ledové. Nyní představovaly reálné nebezpečí všechny možné katastrofy, jež mohly být kladeny za vinu čarodějnicím. Desetiletí, jež uběhla mezi lety 1560 až 1660, byla dobou honu na čarodějnice. Rozsáhlé pronásledování čarodějnic vskutku začalo po zhoubném ochlazení v roce 1561 a bouřích v létě roku 1562, po nichž následovala vlna neúrody a epidemií. Současně se rozvinula zajímavá debata o příčinách. První impulz k ní dal protestantský kazatel Thomas Naogeorgus, který obvinil v kázáních, jež brzy vyšla tiskem, čarodějnice. Na takové názory reagovali dva wurttemberští superintendanti tvrzením, že o počasí nerozhodují čarodějnice, nýbrž Bůh sám. Vyjádřili se tak zcela v duchu argumentace reformátora Jacoba Brenze (1499-1570), který ostatně

Rozhněvaný bůh I 183

usoudil, že přesto je nutné čarodějnice popravit. Do debaty ale zasáhl Johann Weyer, který vytkl protestantům nelidskost, protože chtějí popravovat lidi za delikt, který ve skutečnosti vůbec nemohli spáchat. Weyer v roce 1563 v monumentálním spisu proti honu na čarodějnice vyložil, že delikt čarodějnictví vůbec neexistuje, že je jen ďábelským mámením.31 Už na samém počátku honů na čarodějnice se objevily nejdůležitější argumenty proti takovému hledání obětních beránků. Relativně malý počet popravených dokazuje, že tuto argumentaci přijala mnohá města a státy. Dokonce byla vyslovena teze, že větší státy, kde fungovaly pevné instituce - například Anglie a Francie nebo v rámci Svaté říše římské Bavorsko, Braniborské kurfiřství, Rakousko nebo Sasko - nedopustily větší pronásledování, protože nepostrádaly instanci, která podobné snahy zastavila. Institucemi ve zmíněném smyslu byly církev, státní správa, provinciální vlády, univerzity, městské úřady, stavovská zastoupení, knížecí dvůr, šlechta nebo v katolických zemích velké kláštery či řády. Impulz k honu na čarodějnice ale nevycházel ani od státu, ani od církve, nýbrž přicházel zdola. A právě proto je nutno hovořit o zjevné souvislosti mezi malou dobou ledovou a pronásledováním čarodějnic. Po náhlém ochlazení na počátku šedesátých let 16. století a dlouholetých neúrodách v osmdesátých letech téhož století zavládla nálada příznivá pogromům. Rolníci chtěli vykořenit zlo a odstranit ty, kteří je zavinili. Průvodním jevem zabíjení čarodějnic byla chiliastická očekávání: lidé věřili, že zase budou dobré úrody, že znovu dozraje dobré víno a že děti a dobytek již nebudou umírat na neznámé nemoci. V kronice trevírského kanovníka Johanna Lindena se nepokrytě praví: potom co po dlouhá léta za vlády knížete biskupa Jana VII. ze Schónenbergu (byl biskupem v letech 1581-1599) špatně rostlo obilí (jen ve dvou ze sedmnácti let se dobře urodilo), povstala celá země, aby je vyhubila. Když znovu zazářilo slunce a vypadalo to, že se příroda umoudřila, mnozí to připisovali právě honu na čarodějnice. Ale později v tomto desetiletí a na počátku 17. století nastaly studené roky znovu. Blížila se zvlášť nepříznivá fáze malé doby

184

Kulturní následky malé doby ledové

ledové. V té době dosáhl evropský hon na čarodějnice vrcholu ve Francích a v Porýní. Když na konci května roku 1626 zabránil krutý mráz sklizni ovoce a zmrzla vinná réva, byly v následujících letech v Bamberku, Wurzburku a Aschaffenburku upáleny tisíce lidí za čarodějnictví. Mezi nimi se nenacházely jen ženy z nižších vrstev, ale také celé rodiny radních, purkmistři a ojediněle dokonce i šlechta a teologové. K tomu mohlo dojít jen proto, že trestní právo procesní pozbylo platnost s odůvodněním, že tu jde o boj s výjimečným zločinem, který vyžaduje mimořádná opatření. Věznění, mučení a odsuzování bez dostatečných indicií bylo každodenním jevem v teritoriích bez pevné správní struktury. V malých státech bez fungujících institucí se neprojevil odpor proti protiprávním postupům, které jejich současníci ostře kritizovali a které se dodnes pokládají za symbol bezpráví.32

Rozhněvaný bůh

185

Ekonomie hříchů jako hnací síla změny

Zcela ve smyslu Starého zákona interpretovali v raném novověku teologové všech konfesí klimatické extrémy, krupobití, záplavy, neúrody, mor, drahotu a hladomory, ke kterým docházelo v raném novověku, jako Boží trest za lidské hříchy. Katastrofy všeho druhu, včetně toho, co způsobily čarodějnice, byly pokládány za následek lidských pochybení.' Budeme hovořit o ekono-

mii hříchů, protože v 16. století byl podniknut pokus o převod klasické argumentace o Božím trestu za lidské hříchy do aktuální početní kalkulace. Čím větší hříchy, tím větší tresty. Ať se jednalo o Mnichov či Curych, Drážďany nebo Ženevu, nejen laici, ale také teologové, jako představený reformované curyšské církve Heinrich Bullinger, vycházeli z předpokladu jakéhosi kolektivního konta hříchů, za jehož překročení bude bez výjimky následovat trest. A tento trest neměl postihovat jen jednotlivce, nýbrž celé skupiny lidí nebo celou společnost.2 Tehdejší ekonomie hříchů představovala rozhodující spojnici mezi přírodou a kulturou a byla tím mechanismem, který propůjčil meteorologickým jevům společenský význam. Kazatelé, jako byl bamberský světící biskup Jacob Feucht (1540-1580), autor Pěti kázání v době velké drahoty hladu a nečasu [Fůnf Predigten

zur Zeit der grossen Theuerung, Hungersnoth und Ungewitter) 3, reformovaný curyšský teolog Ludwig Lavater (1527-1585) se svý-

186

Kulturní následky malé doby ledové



Obr. 29 Typické hledání obětních beránků za malé doby ledové: hromadné upalování domnělých čarodějnic 10. června 1587 na území knížete Waldburg-Zeilského. Ale již současníci pochybovali o smyslu těchto justičních vražd, neboť bez ohledu na počet upálených čarodějnic se podnebí zlepšilo jen zřídka.

187

mi Řečmi (Sermones) o drahotě a hladu4 nebo luteránský teolog 5 si kladli otázku, proč je v zemích, městech a vesnicích všechno zjevně chudší a zkaženější 8 Přitom

Thomas Rórer (1542-po 1580)

využívali stejnou teologickou výbavu k líčení Božího hněvu způsobeného lidskými hříchy, s jakou se setkáváme v Bibli.7 Na rozdíl od dnešních hříchů na životním prostředí, které pokládáme za příčinu trestu, nebo dokonce za příčinu pomsty přírody, očekávali teologové 16. a 17. století zásah trestající ruky Boží. A tyto zásahy se mohly týkat všech možných zločinů, všech duchovních nebo morálních provinění. Ekonomie hříchů, která posloužila teologům při výkladu příčin zhoršení klimatu, zpravidla nehledala obětního beránka. Tehdejším hlasatelům morálky šlo spíš o změnu chování velké masy věřících. Ti neměli svalovat vlastní vinu na menšiny, nýbrž hledat ji u sebe. Protože tuto interpretaci sdílely všechny velké křesťanské církve a protože našla bez ohledu na politický řád podporu států, kde působily, připadla ekonomii hříchů významná úloha při kulturních změnách v malé době ledové. Nejprve však bylo nutno rozlišovat: někdy byly změny jen technicky racionální a probíhaly v přímé závislosti na změně klimatických podmínek. Je také obtížné oddělit morální argumentaci od racionálního zdůvodnění.

Následky ochlazení pro každodenní život Reakce na ochlazení se projevily v mnoha oblastech: jednalo se o ochranu před deštěm, chladem nebo sněhem, o změny ošacení, architektury, způsobu vytápění nebo hospodaření se dřevem. Delší topné sezóny nevyžadovaly jen zvýšené náklady, ale zatěžovaly i životní prostředí. Zvýšená poptávka po dřevu způsobila jeho nedostatek nebo spory o zásoby.8 Z deníkových záznamů vyplývá, že náklady na každoroční nákup dřeva rostly již kvůli drahé přepravě. Kromě toho vyžadovalo dřevo velké pracovní úsilí, obratnost při manipulaci a kladlo velké nároky na skladovací plochy.9 Navíc se za velkého chladu zpomalil, jak už víme

188

Kulturní následky malé doby ledové

z dendrochronologie, jeho růst. Neboli jak pravil Schaller: Dřevo v lese také již neroste tak jak dřív... Lidé si všude naříkají, že kdyby měl svět trvat, nedostávalo by se mu nakonec a za krátkou dobu dřeva.10 Špatné podnebí ovlivnilo i architekturu, neboť ve velkých budovách nyní bylo mnohem více vytápěných prostor než ve středověku. Rostoucí počet místností a prostor na zámcích byl samozřejmě znakem rostoucího bohatství; také však ukazuje, že už nepostačila jedna kamenná komnata s krbem. Vytápění se stalo životní nutností. Na zámcích nyní nabyl větší důležitosti topič. Na Pražském hradě měl klíče ke všem místnostem a byl první, kdo do nich ráno vstoupil. O souvislosti s klimatickými změnami lze možná uvažovat, pokud jde o změny vnější podoby měst poté, co byly na konci 16. století gotické domy nahrazeny barokními. I když tu máme co dělat s dlouhodobými procesy, nemění to nic na skutečnosti, že v desetiletích předcházejících a následujících rok 1600 byly dřevěné stavby nahrazovány kamennými.

Kámen

umožnil racionálnější

použití paliva a zmenšil nebezpečí požáru přesto, že se muselo topit déle. Tendence k přístavbě dalšího patra a k rozšiřování obytných domů nebyla jen projevem většího blahobytu, ale byla vyvolána i nutností vytvářet větší zásoby v době, kdy opakované docházelo ke kritickému nedostatku potravin a jiných komodit. Nejen vrchnost, ale také soukromníci zvětšovali, pokud si to mohli dovolit, skladovací prostory. Horní patra, která přebírala teplo z vytápěných dolních poschodí, obývali často sluhové a nádeníci, kterým prostředky neumožnily stavbu nebo koupi vlastního domu. Rozšíření obytného prostoru bylo nezbytné i proto, že dobová přísnější morálka vyžadovala oddělit služebnictvo podle pohlaví. Vlastním dětem se mnohem důsledněji zbraňovalo stýkat se s čeledí. Co se týče rodinného života, sdílelo nyní totéž lože méně lidí než dříve. Oddělení postelí a ložnic zmenšilo nebezpečí přenosu obtížného hmyzu a nakažlivých nemocí. Hrozbu morových epidemií redukovalo také prostorové oddělení lidí a dobytka." Růst počtu zasklených oken v 16. století, jež nahrazovala pouhé okenice, papír, terpentýnem napuštěné plátno nebo pergamen,

Ekonomie hříchů jako hnací síla změny

189

byl předpokladem lepší tepelné izolace. Otevřené krby ustoupily v měšťanských domech luxusnějším kachlovým kamnům, která šetřila energii, omezila kouř, a tím umožnila pohodlnější bydlení. Kamna s ozdobnými kachli a litinovými pláty získala reprezentační funkci.12 Těžké peřiny a hromady polštářů, které často popisovali ti, kdo cestovali Německem v pozdním 16. století, představovaly dobovou reakci na panující chlad.13 Postele s baldachýnem nyní získaly domovské právo i v měšťanských pokojích a nesloužily jen ochraně před obtížným hmyzem, ale také před zimou. Totéž lze předpokládat i u dobové záliby v dřevěném táflování. Prkenné podlahy byly levnější než kamenné a zaručovaly lepší izolaci proti chladu. Za dlouhých zim bylo podchlazení zdrojem reálného ohrožení - nachlazení a nemocí, což vyžadovalo odpovídající vybavení a oděv. Nový vlněný noční šat, který si dal zhotovit Weinsberg na počátku září roku 1582, sahal až po kotníky a měl podšívku z liščí kožešiny.14 Právě s tématem ošacení si uvědomujeme, jak rychle před námi vyvstanou další otázky. Již současníkům bylo nápadné, jak podstatně se změnila móda ve druhé polovině 16. století. Weinsberg věnoval rozmanitým změnám šatů, k nimž došlo od dob jeho mládí, celou kapitolu zápisků.15 V jeho Pamětihodnostech (Denk-

wůrdigkeiten) všude narážíme na zmínky o chladu: o přelomu let 1570/71 například praví, že od Vánoc napadlo takové množství sněhu, jaké jsem ještě nikdy za celý život neviděl, sahal výš než po kolena a po pás. V některých ulicích nemohl před postním časem projet ani vůz ani kára. V některých ulicích vytvořily hromady sněhu hráz, takže nebylo možno dohlédnout z jedné strany na druhou.16 Weinsberg si v klimaticky příznivém údolí Rýna všiml, že vzduch je tak ostrý a studený, že je možno vidět a rozpoznat, jak z Měsíce vychází dech. Vzhledem k nedostatečnému vytápění vyžadovalo chladné podnebí změnu stereotypů chování: jedlo se ve zvláštní místnosti, protože v prostorách, v nichž se obvykle podávalo jídlo, bylo příliš zima. Weinsberg si navykl chodit do postele ve vlněném nočním šatu podšitém kožešinou a s pletenou měkkou noční čepicí. Rovněž se naučil vyhýbat se vlhku a nechodil ven, když řádil studený vichr.17

190

Kulturní následky malé doby ledové

Ekonomie hříchu a oděv Změny zvyků v odívání byly větší, než by se jen od bezprostřední reakce na chladnější klima čekalo. Podle všeho nosili příslušníci horních vrstev kolem roku 1500 lehčí oděv než později. Na obrazech z raného 16. století vzniklých na panovnickém dvoře, jako například na slavném portrétu francouzského krále Františka I. od Jeana Cloueta (v pařížském Louvru), zdůrazňují vynalézavá kompozice a rafinovaný střih šatu panovníkovy tělesné linie. Bohatě splývající látka je zjevně zhotovena z lehkého hedvábí. Těsným kalhotám mužů a hlubokým výstřihům žen, které vidíme na Důrerových a Holbeinových kresbách, by se jistě sotva dostalo chvály reformačních kazatelů, přesto však byly velmi rozšířené. Hravé zacházení s látkou, například pestrobarevné široké kalhoty s rozparky, které umožňovaly pohled na barevnou spodní látku nebo na holou kůži, vyvolávalo hněv horlivých teologů. Shrnul to ve slavných Ďáblových kalhotách (Hosenteufel) Andreas Musculus (1514-1581), který metal hromy a blesky na nemravné

ďáblovy kalhoty.'8 Ženský šat prostřiženými rukávy a zlatými řetízky vzbouzel erotické pocity.19 Nadarmo se na ženy obracela napomenutí duchovních, mezi nimiž je dlužno jmenovat spisek Ďábelské šaty, široké kalhoty a okruží (Kleider- Pluder- Paubund Kraud Teufell)20 Móda odrážela dobové klima, ale šlo ještě o víc: zrcadlil se v ní duch doby, kdy náboženská vážnost ještě nezkalila radost ze života.21 V průběhu 16. století zaznamenaly dějiny módy příchod těžkých látek a jejich rozsáhlé využití. Na rozdíl od relativní volnosti na počátku století vystupovali příslušníci vládnoucích vrstev na jeho konci v oděvu upnutém ke krku, kdy tmavé a těžké látky tělo zakrývaly. Oblékali se tak nezávisle na náboženském vyznání, národnosti, věku nebo pohlaví. Přibližně v té době začalo také vítězné tažení spodního prádla v užším i širším smyslu: jednak to bylo prádlo, které se nosilo přímo na těle pod košilemi a kamizolami, například dlouhé pletené vlněné podvlékačky, které si dal Weinsberg ušít v září roku 1585 a jež musel nosit do konce května kvůli velké zimě,22 a jednak spodní šat a opěry (korzety,

Ekonomie hříchů jako hnací síla změny I 191

kostice, drátěné podpěry), které formovaly svrchní oděv. Horní vrstvy se pohybovaly „důstojněji" a je možné, že držení těla mělo vliv i na postavu. Jen částečným aspektem módní proměny byla ochrana proti chladu, která nejspíš přinutila habsburské arcivévody i anglického lorda kancléře Francise Bacona, aby bez ohledu na módu nosili groteskně vysoké černé plstěné klobouky

23.

Kvůli zimě si Weinsberg navykl nosit doma teplé pantofle

a obstaral si pár bot, aby je nosil na ulici, když mrzne,24

Španělský styl ale nebyl jen módou. Byl projevem respektu vůči přísnějším požadavkům na morálku a v chladném počasí se hodil lépe. Jak je vidět na dvojportrétu bavorského vévody Viléma V. Zbožného a jeho choti Renáty Lotrinské, který je dílem dvorního malíře Hanse von Aachen (1552-1615),25 zasahovala změna doslova ještě hlouběji: tělesné tvary se skrývaly za masivními černými s šerem splývajícími látkami, hlavu od těla odděloval vysoký stojací límec. Téměř geometrická trojúhelníková forma dávala ženskému tělu podobu karikatury. Pohyb ženám jistě ztěžovala okruží, která si vynucovala strnulé držení těla, se kterým se setkáváme na obrazech. Sukně až pod kotníky spočívaly na konstrukci z kosticových nebo kovových prutů, nohy a krk byly zakryty a rukavice často skrývaly ruce. Stejně jako muži nosily i ženy těžké tmavé klobouky a za studeného počasí kožešinové límce a rukávníky.26 Převysoké tuhé černé plstěné klobouky, bílá, jako talíř veliká okruží, široké černé pláště, těžké střevíce nebo rukavice se nosily na císařském dvoře,27 ve Svaté říši římské národa německého, v Nizozemí, v Anglii a dokonce i ve Španělsku. Klobouky se nenosily jen venku, ale i v domě. 23 To mělo vliv na úpravu vlasů: Weinsberg píše, že za jeho mládí se nosily až po ramena, nyní se ale stříhají nakrátko.29 V době velké obliby slavností bylo jisté obtížné prosadit omezení a připravit tak lidi o jejich radost. Svědčí o tom mravnostní mandáty, které velmi naléhavě svolávají hromy a blesky na dekolty, krátké sukně nebo úzké pánské kalhoty. Námětem autorů mravoličných mandátů a oděvních nařízení nicméně nebylo chladno, ale motivoval je boj proti hříchu. Fantazii mravních reformátorů zvláště dráždily ženské oděvy. Vedle šatů je pobuřo-

192

Kulturní následky malé doby ledové

válo šminkování, malování tváří a natírání se všemi možnými

cizími barvami.30 Na tomto místě zvedali na výstrahu ukazováček: Protože ženy používají ke svému šminkování rtuť, hadí sádlo, hadí, myší, psí nebo vlčí lejno a mnoho dalších ohavných a páchnoucích věcí, které se zde stydím pojmenovat, a třou a mažou si to na čelo, oči, tváře a pysky, leskne se jim a září obličej po krátkou dobu, ale zanedlouho jsou o to ohavnější, oplzlejší, hnusnější, neforemnější a starší, a když je jim čtyřicet, vypadají na sedmdesát.31

Malá doba ledová a malířství Jeden z nejpozoruhodnějších obrazů raného novověku si objednal císař Rudolf II. v době, když se ještě těšil duševnímu zdraví. Světská hlava křesťanstva se dala portrétovat svým dvorním malířem Giuseppem Arcimboldem (1527-1593) jako pohanský bůh plodnosti s obličejem z exotických a domácích plodů, obilných klasů, jedlých kaštanů, kukuřice, cuket a broskví; bylo to surrealistické aranžmá.32 V letech kolem roku 1570 zápolili lidé s neúrodou a tehdy také nastal ve střední Evropě jeden z nejhrůznějších hladomorů.

Návrh

Arnolda

Hausera

(1892-1978)

interpretovat

umělecký styl manýrismu jako příznak rostoucí nestability a nejistoty ve společnosti, jako projev dobové krize,33 a přikládat naproti tomu baroku význam směru znovunastolujícího ztracenou rovnováhu se jen zřídka setkává se souhlasem historiků umění.34 Stejně dopadl Hans Neuberger, když podal důkaz o klimatické změně na základě počtu oblaků na obrazech krajinářů. 35 Na středověkých deskových obrazech se zlatým

pozadím se jistě

setkáme s jejich tak malým počtem jako na abstraktní malbě 20. století. Na druhé straně je přece jenom udivující, jak často se objevují temné mraky u El Greca (1541-1614). Je dobře možné, že způsob, jak je podáno nebe na jeho obraze Svlékání Krista, téma „spiritualizuje“.36 Ale nic nebrání tomu vidět tam změny, k nimž došlo v přírodě. Dokonce i na pozadí dřevořezů a mědirytin se objevují chmurné mraky, i když není snadné zobrazit je pomocí těchto technik. Kromě žánrových zobrazení ročních období se

Ekonomie hříchů jako hnací síla změny

193

Obr. 30 Za extrémních zim šedesátých let 16. století se zrodil motiv zimní krajiny. Pieter Brueghel starší, Lovci ve sněhu, kolem roku 1565.

téma počasí tehdy poprvé objevuje na velkých obrazech, například na Chmurném dni (1565) Pietera Brueghela staršího (1525 až 1569), kde pod šedým nebem, kde studený vítr honí šedá oblaka před bledým měsícem.... sněhem pokryté vrcholky ocelově šedých hor se tyčí nad jakoby mrazem strnulým městem, bouře zmítá loděmi na moři a pustoší pobřežní vesnici.37 Ještě sugestivně ji působí objev nového odvětví krajinomalby: motiv zimní krajiny. Brueghelovi Lovci ve sněhu, tento prototyp všech zimních krajin, nevýraznou barevností vyvolává pocit drsnosti a bezútěšnosti.38 Tento obraz přesahuje díky motivu olověně šedi mrazivé oblohy běžnou úroveň žánrového zobrazení ročních období. V Lovcích ve sněhu se každý tvar podílí na podstatě zimy. Zdá se, že stromy jsou spíš zaraženy do země, než by z ní vzcházely, složitě spletené větve jsou vyschlé a lámavé; domy se zimomřivě choulí pod příkrovem sněhu; špičaté tvary hor se jeví jako ledové kry, z lidí a zvířat jsou ponuré siluety podobné vlastnímu stínu.39 Brueghel se v posledních letech života pokoušel o té-

194

Kulturní následky malé doby ledové

ma zimní krajiny v četných variantách, jako například v Sčítání v Betlémě (Brusel, Královské muzeum umění) z roku 1566 nebo

Vraždění neviňátek v Betlémě (1560, Vídeň, Uměleckohistorické muzeum), kde řádí římská soldateska v zasněžené nizozemské vesnici. Její velitel má rysy španělského místodržícího v Nizozemí Fernanda Alvareze de Toledo, vévody z Alby (1507-1582). Protireformační a španělský teror, dějiny spásy a dějiny národní tu splývají. Jeden z nejpodivnějších příkladů Brueghelova umění,

Klanění tří králů na sněhu (1564), nemá v sobě nic líbezného. Spíš je obtížné vůbec objevit betlémskou stáj v pochmurné zimní krajině za závojem husté padajícího sněhu.40 Po bok zimních krajin lze postavit ikonografická zobrazení dalších forem přírodních neštěstí - povodní, pádů skal, bouřlivého příboje, rozbouřeného moře a ztroskotání lodi. Zejména ztroskotání

představovalo

tak

symbolický

námět,

že

pozorovatelé

vnímali jeho zobrazení, aniž by se zajímali, zda znázorňuje skutečnou událost.41 Na druhé straně existovalo v době, kdy častěji docházelo k bouřím, reálné nebezpečí ztroskotání hrozilo nejen posádkám a cestujícím, ale také jejich majitelům a lidem, kteří se svým kapitálem podíleli na obchodních výpravách.42 V sázce byly životy i majetek. Vznikající pojišťovnictví mohlo jen zmírnit nebezpečí. Khevenhůller nás zpravuje o zániku osmi španělských galeon v bouři ve villafranckém přístavu. Tato katastrofa, k níž došlo v únoru roku 1576, přinesla zkázu posádce a peníze, jež galeony převážely, pohltilo moře.43 Co se týče pádů skal, lavin a katastrofálních povodní, předpokládala se souvislost s množstvím srážek, takže nebylo třeba vysvětlovat je alegoricky. Ale jako alegorie působilo ztroskotání, které přitahovalo umělce dramatičností rozbouřeného moře a vlnami zmítané lodě.

Ekonomie hříchů jako hnací síla změny

195

Starosti, nouze a strach: Ohlas globálního ochlazení v hudbě a v literatuře O tom, jaký byl vliv malé doby ledové na hudbu, se lze vzhledem ke komplexnosti problematiky jen dohadovat. Skutečnost, že velký Orlando di Lasso (1532-1594) změnil žánr během dramatického hladomoru a zveřejnil Kajícné žalmy, lze jen stěží vysvětlit tím, že mnichovské dvorní kapele hrozilo rozpuštění kvůli financím.44 Komponování kajícných žalmů nepostrádá jistou logiku v době, kdy církevní vrchnost v důsledku četných katastrof přikazovala kajícné modlitby a zaváděla kajícné dny k usmíření Božího hněvu. Obrat k pokání a novým formám hudby byl jev mezinárodní, na němž se podíleli přední španělští a italští skladatelé, například Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525-1594). V luteránské písňové tvorbě začalo hrát nepřiměřeně velkou roli překonávání nemoci a hrozba náhlé smrti.45 Rozřešení otázky, do jaké míry mohou být formální změny jako zavedení generálního basu, potlačení polyfonie, záliba v disonancích nebo dělení taktů46 v notových záznamech interpretovány jako důsledek stavu podnebí, musíme přenechat historikům hudby. Zavedení nových velkých forem a druhů jako například opery jistě souviselo s proměnou politických struktur a významnější úlohou panovnických dvorů. Zda tu vstoupila do hry i klimatická změna jako jakési pozadí, o tom lze uvažovat jen tehdy, když vyložíme tehdejší centralizaci jako krizovou strategii.47 Co se týče literatury, jsme svědky nárůstu spisů o zázracích a

hrůzostrašných

událostech.

Při

hledání

varovných

znamení

Božích se zabývala potraty, zázračnými porody a porody ďábla, neznámými zvířaty a rostlinami, přírodními monstry a kreaturami.48 Tato záliba odpovídala tendencím v řemeslné, akademické a dvorní umělecké produkci, neboť malíři, zlatníci a sochaři dbali, aby svým dílům propůjčili neobvyklé tvary, slavné deformované manýristické formy, které pokračovaly v barokních křivkách.49 Hledání neobvyklého, pátrání po znameních se projevo-

196

Kulturní následky malé doby ledové

Obr. 31 V důsledku extrémních srážek docházelo k pádům skal: Zánik švýcarského města Plurs v kantonu Graubůnden v roce 1618.

válo

také

zakládáním

knížecích

sbírek

neobvyklých

předmětů

v kabinetech kuriozit. Protože neznámé muselo být nějak uspořádáno, protože bylo třeba vnutit mu řád, je třeba v těchto kabi-

Ekonomie hříchu jako hnací síla změny

netech hledat počátky dnešního muzejnictví.50 Komety, které se objevily na obloze v letech 1577 a 1618, vyvolaly celou záplavu publikací, které mají v neposlední řadě význam i pro politické dějiny a napomohly revoluci ve vědě. Ale také ostatní nebeská znamení pozorovali lidé s údivem a hrůzou, ať už to byla polární záře nebo údajní ohniví draci. Spolu se zprávami o zločinech, popravách, ďáblech a čarodějnicích vytvářely základní materiál tištěných letáků charakteristických pro lidovou literaturu konce 16. století. K novým žánrům, jejichž obliba rostla od roku 1560, náleží zvláštní

forma

protestantské

náboženské

poučné

literatury

o ďáblu. Z lidských nedostatků, které se přičítaly jeho působení, byla pranýřována záliba v pití v Ďáblu opilství, dobové módní výstřelky zase v Ďáblových kalhotách. Ďáblovy hazardní hry (1561) si braly na mušku nedostatečný zájem o Onen svět, Ďábel

kleteb ( 1561) se věnoval hříšnému rouhání, Ďábel kouzel Ludwiga Milichia (1563) údajné mnohem častějšímu čarování a pověrám. Tato forma kritiky byla poprvé systematizována v roce 1569 spisem Theatrum Diabolorum,51 o něco později se objevilo podobné Ďábelské divadlo obsahující 24 nových spisů a až do konce století bylo ještě na toto téma sepsáno a vytištěno šestnáct dalších knih.52 Potom co začal hon na čarodějnice, se ke kompendiu o ďáblech připojilo Divadlo o travičích (Theatrum de Veneňcis).53 Spolu s frankfurtským prvním vydáním Historie o doktoru Johannu Faustovi (Historia von D. Johann Fausten) představovalo první vrchol mezinárodní vlny démonologické literatury, jež pak kulminovala díly slavných autorů, jako byli švýcarský reformátor Lambert Daneau, francouzský právník Jean Bodin nebo skotský král Jakub VI. (1566-1625), který vládl od roku 1604 také v Anglii jako Jakub I. V jeho Démonologii (Demonology) hraje velkou úlohu popis kouzel pro počasí.54 Démonologové se nespokojili s pouhým sledováním praktických cílů. Snažili se také vytvořit bezpečný základ lidského vědění, které by nebralo v úvahu ďábelská mámení; věnovali se tedy ústřednímu problému teorie poznání, který před né kladla doba.55

198

Kulturní následky malé doby ledové

Obr. 32 Typickým motivem zobrazovaným v době nejistoty byly triumf smrti a pomíjivost všeho pozemského. Michael Wohlgemut, Imago mortis (Obraz smrti) in: Liber Chronicarum (Kniha kronik), Norimberk 1493.

Kolem roku 1600 náleželo k nejoblíbenějším tématům démonologické literatury spojenectví s ďáblem. Po prvním vydání legendy o Faustovi z roku 1587 následovalo několik rozšířených verzí. Již v roce 1588 byla přeložena do angličtiny, v roce 1592 do nizozemštiny a v roce 1598 do francouzštiny. Christopher Marlowe (1564-1593) vytvořil její dramatickou verzi a uvedl ji na scéně v Londýně. V témže roce, kdy spatřila světlo světa první kniha o Faustovi, uvedl na trh svého Uda jezuita Jacob Gretser (1562 až 1625). Čtyři roky po vydání této historie muže, který se upsal ďáblu, vytvořil další faustovskou postavu ve svém Cenodoxu Jacob Bidermann (1578-1639). Jak jasně rozpoznal Goethe, vymykala se Faustova postava běžným představám o čarodějích, neboť ne-

Ekonomie hříchu jako hnací síla změny

199

prodal duši kvůli mrzkému materiálnímu prospěchu, ale aby pochopil přírodu. Proto lze postavu Fausta zařadit k počátkům moderních přírodních véd. Duch doby se také odrazil v dobové krásné literatuře, která se zpravidla rozděluje podle epoch na literaturu renesanční, manýristickou a barokní.57 Prchavý čas, mizení, perspektiva konce, to jsou představy a jevy, s nimiž se často setkáváme. Proti takovému znehodnoceni časnosti se klade vášnivé vzepéti k věčnosti. Toneme současně v starostech, nouzi a strachu... Odříkáni, skromnost, touha po vnitřním míru a klidu, moudrá, ze zkušenosti plynoucí rezignace, únava, lhostejnost vůči životu a tomu, co přináší, představa, že se jako herci a diváci účastníme divadelního představení, kterým je život: to vše ukazuje na znehodnoceni a na vědomé zlehčováni vnějších životních statků.58 Ztělesnění takového ducha doby nacházíme v próze Miguela de Cervantese (1547-1616), v dramatech Williama Shakespeara (1564-1616) nebo v básních Andrease

Gryphia

(1616-1664).

Gryphius

cestoval

Nizozemím,

Itálií a Francií a byl hluboce otřesen nouzí. V metricky přísně uspořádaných sonetech, jako například Marnost marností marnost (Vanitas Vanitatum Vanitas), popisuje tento syndik slezských stavů nesmyslnost ničení, k němuž docházelo v době plné krizí. O každém úmyslu se dalo jen soudit, že je předem odsouzen k nezdaru: dnes postavená města budou zítra zničena, z lidské tváře, věrného obrazu Boha, zítra zbude jen popel a kosti59 Zvláštní pozornost si v této souvislosti zasluhují působivá líčení zimy, která byla protějškem motivu zimních krajin tehdejšího malířství. Simon Dach (1606-1659) psal: Nyní spi jinovatkou a sně-

hem pokryté hory a pole, také lesy se skrývají v bílém šatu. Řeky svírá led a stojí v tichém klidu, ty, které jindy líbezně tekly, nyní mění směr.60 Přirozeně se o barokní literatuře tvrdilo podobně jako o malířství, že se jedná jen o literární konvenci, o zaměnitelná topoi.61 Takové typizující postupy skutečně vyžadovala barokní

poetika,

kterou propagoval

Martin

Opitz

(1579-1639)

spolu s dalšími básníky.02 Postavíme-li podobná místa vedle sebe, uvidíme, že mnohé obraty lze zaměňovat. Tak podal například kazatel ve Wedelu Johann Rist (1607-1667) ve svém díle Na chlad-

200

Kulturní následky malé doby ledové

nou zimní dobu, která nyní nastala následující popis ve verších*: Začala zima, / sníh pokrývá celou zem / léto se vzdálilo, les se pokryl jinovatkou. Louky jsou spáleny mrazem, pole se lesknou jako kov, květiny se změnily v led, řeky stoji jako tvrdý kov .63 Můžeme ale tyto texty rozumně interpretovat, aniž bychom věděli, že za studených zim v malé době ledové zamrzaly řeky jako Rýn a Rhóna až po samé dno? Že tomu nebylo jinak s hrozbou nemocí a smrti? Wolfram Mauser nenachází žádnou souvislost s životem autora následující básně, který uvedl přesné datum vzniku a vyvolal dojem, že je autobiografií: Slzy za těžké nemoci. Anno (v roce) 1640. Nevím, co se se mnou děje, / nepřestávám vzdychat. Ve dne v noci pláču / trpím tisíci bolestmi; a tisíců bolestí se ještě obávám/mé srdce opouští sila /můj duch chřadne/ruce mi klesají / tváře blednou / zaniká ozdoba mých veselých očí / jako záře zhaslých svíček. Na duši doléhá bouře jako na jezeru v březnu. Co je ještě tento život... než sen doprovázený nepřekonatelným strachem.64 Historik ví, že strach spisovatelů této krizové doby se týkal aktuální situace.65

* Text podobné jako i dále převádíme doslovné. Pozn. překl.

Ekonomie hříchů jako hnací sila změny

201

Chladné slunce rozumu

Potřeba nového řádu Podobně jako dnes pro nerozvinuté země byla i pro Evropu raného novověku charakteristická nejistota a neuspořádané poměry.1

Ne

nadarmo

si

vybrali

teoretici

modernizace

evropskou

společnost raného novověku jako zkušební pole, kde si ověřují platnost svých názorů.2 Katastrofy, které ji postihly, a kulturní reakce na ně byly následkem relativně nedostatečného vývoje a nezajištěné bezpečnosti. Současně však nám raně novověká Evropa poskytuje působivý příklad toho, jak lze najít východisko z kritické situace vyvolané stavem klimatu. Podařilo se jí uniknout z údolí nářků vlastními silami, potlačila paniku, svádějící k hledání obětních beránků, a našla ke klimatické změně racionálnější přístup. Klíčovým slovem pro osvobození z představ o ekonomii hříchů a od náboženských bludů, typických pro společnost na prahu moderní doby, pro přizpůsobení podmínkám za malé doby ledové - byl rozum. Z diskusí o hladu a podvýživě ve 20. století vyplynulo, že agrární společnosti byly ohroženy krizemi nejen proto, že trpěly následky

nepříznivých

klimatických

podmínek

(sucho,

srážky, chlad nebo vedra), ale také kvůli přitěžujícím kulturním

202

Kulturní následky malé doby ledové

velké

faktorům: nepříznivé vlastnické struktuře v zemědělské oblasti (například šlechtický velkostatek nebo feudální vztahy mezi vlastníkem půdy a pachtýřem), nevyhovující politické struktuře (nedostatečné veřejné instituce, korupce ve správě, stát jako nástroj vlastnictví menšiny), nevyhovující hospodářské struktuře (nedostatek kapitálu, nízký stupeň tržní integrace, nedostatečné možnosti skladování, způsob organizace zemědělství), neblahé situaci ve vzdělávání (nízký stupeň gramotnosti, elity se nevzdělávaly, výuka zemědělství byla nedostatečná a pozornost se nevěnovala ani otázkám výživy), špatnému stavu zdravotnictví (ubohá

hygiena,

nedostatečná

zdravotní

péče)

a

problémům

s komunikační infrastrukturou (nedostatečné znalosti o zdrojích a cenách, chyběly cesty pro efektivní přepravu potravin po zemi nebo po vodě) a s pojišťovnictvím.:i Základní tendenci epochy v průběhu evropského raného novověku představoval zápas o větší stabilitu jako krizová strategie.4

Potřeba pevného uspořádání měla dalekosáhlé

následky.

Vytváření silných států pod monarchickým nebo parlamentním praporem

odpovídalo

potřebám

rozvíjejícího

se

hospodářského

systému, který Immanuel Wallerstein označil jako evropský světový systém (European World System) a který zahrnuje celosvětovou síť kolonií vzniklou v raném novověku.5 Budování silných států bylo reakcí na pocit nejistoty v době zesíleného napětí. Vnitřním a vnějším hrozbám mělo čelit stálé vojsko. Smysl Leviathana Thomase Hobbese (1588-1679) je nejspíš nutno hledat v tom, že monarchie je lepší než náboženská občanská válka.8 Toto zdůvodňování nutnosti silného státu bylo jen odrazem celoevropské tendence k vytýčení nezpochybnitelných státních hranic navenek a vymezení vlivu státu uvnitř, k zajištění obrany proti vnějšímu nebezpečí a k zachování vnitřního řádu země. Hledání řádu ale nepředstavovalo jen zhora vnášený postup, nýbrž přes veškerý odpor také odpovídalo potřebě přicházející zdola.7 K úkolům od 17. století budované byrokracie náleželo zlepšování infrastruktury výstavbou silnic a kanálů, budování systému efektivního vzdělávání, zlepšení skladování, lékařské péče a hygieny.8 Ruku

203

v ruce s vytvářením moderní státnosti probíhal postupný vývoj politických věd, přirozeného práva, mezinárodního a veřejného práva jako oborů univerzitní výuky, jejichž znalost měla napomáhat stabilizaci celého systému silného státu.9 Norbert Elias dospěl k poznatku, že zavedení institucí nebylo zadarmo. Přitom svou úlohu sehrálo společenské zkáznění, které proběhlo například v armádě a ve správě. Nové instituce ale kladly na lidi nové požadavky, i když ne fyzickým nátlakem. V nejužších kruzích centralizovaných mocenských aparátů, na panovnických dvorech, ale také ve sněmu nebo v ústředních úřadech hrály větší úlohu než síla svalů věcná kompetence, uhlazené vystupování a psychologická rafinovanost. Sebeukáznění a osvojení nových hodnot z vlastního dobrovolného rozhodnutí a jeho důvody byly komplexnější, než soudil Norbert Elias.10 Popudem k dobrovolné změně chování mohlo být i vědomí společnosti; již víra ovlivněná vnějšími katastrofami je vnímala jako trest za hříchy. Kromě toho rozvíjející se struktury evropského světového

obchodu

a

komunikaci

právem

vyžadovaly

racionalizaci

obchodních operací a osobní disciplínu. Mnohé oblasti života společnosti, kde se stále prohlubovala dělba práce, se musely řídit velmi detailními předpisy. Týkalo se to jak úřednictva ve státní správě, tak nemocných ve špitálech nebo členů cechů a bratrstev. Moci předpisů se nevyhnuli ani pocestní: poštovní řády 18. století z věcných důvodů zdůrazňují cenu dochvilnosti a přesnosti." Potřeba bezpečí a pořádku vedla k pokusům o zavádění norem ve stále nových oblastech. Stejně jako tehdy můžeme chápat astronomii jako symbolickou vůdčí vědu, jejíž podstatu vyjádřil pomocí

matematických

zákonů

podle

novoplatonských

měří-

tek světové harmonie Johannes Kepler (1571-1630).12 Geometrie nabízela univerzální návod, jak vytvářet pravidelný řád, od tance po dopravní síť, od správní organizace po pevnostní architekturu a rozvržení zahrad.13 Nový řád, který se hledal a byl částečně nalezen v 17. století, představoval odpověď nových generací na někdejší vášně. Vlna reforem nakonec zasáhla i jazyk. Literatura se řídila klasickou poetikou a jejími přísnými pravidly v lyrice

204

Kulturní následky malé doby ledové

i dramatu. Dalším zdrojem řádu jí byla hlavní společenská instituce doby - o řád pečující panovnické a aristokratické dvory.14 Původ toho, že se německý jazyk orientuje na vytváření pojmů, je nutno hledat ve snaze o očistu jazyka v době, kdy vládl chaos.

Odvrat od náboženského fanatismu Odkouzlení

světa

čerpalo

z

mnoha

zdrojů,

jejichž

existence

nabývá v kontextu malé doby ledové hlubší smysl. V raném novověku se začala část společnosti osvobozovat od nadvlády náboženského myšlení. Jen na první pohled je možná překvapivé, že počátky tohoto procesu leží právě v době náboženských válek a honů na čarodějnice. Neboť odvrat od náboženského fanatismu k sekularizaci myšlení můžeme interpretovat jako přímou odpověď.

Jestliže

podrobíme

analýze

katalogy

frankfurtského

knižního veletrhu, zjistíme, že současně se záplavou polemické teologické produkce se v rostoucí míře začaly objevovat i naučné spisy nenáboženského charakteru. Právě v hladovém roce 1570 byla zavedena ve veletržních katalozích Georga Willera nová rubrika pod názvem Philosophici, artium liberalium at-

que mechanicarum, et libri miscellani (Filozofické knihy, knihy o svobodných uměních a technice a různé knihy). Její existence dokazuje, že humanitní a přírodní vědy a také technické příručky nabyly nové vážnosti.15 V části katalogu věnované německy psaným knihám - nese spíše málo vypovídající název Mnohé knihy o různých uměních a jiných věcech (Mancherley Bucher

in allerley Kúnsten und andern Sachen) - se nacházejí mimo jiné pojednání o podnebí a díla o reformě zemědělství. Již pro rok 1570 se uvádí nová učebnice zemědělství od Konrada z Heresbachu (1496-1576),16 která v příštích letech vyjde ve čtyřech dotiscích a bude přeložena do angličtiny.17 V následujících letech se na knižním veletrhu nabízel větší počet italských a francouzských děl o teorii a praxi zemědělství.18 V devadesátých letech 16. století přišla řada na standardní dílo pro hlavy rodin z pera Johannese Colera (1566 až 1639), které se nazývalo Zemědělské a domácí

Chladné slunce rozumu

205

hospodaření (Oeconomia ruralis et domestica), vydávalo se až do 18. století.19 Společným rysem těchto děl je, že přinášejí návody, jak zlepšit osevní postupy a hnojení. Rady, které obsahují, se týkají směru, jenž v Nizozemí a Anglii způsobil zemědělskou

revoluci.20 Co se týče spisů o počasí, často nelze podle názvu určit, zda se jedná o náboženskou vzdělávací literaturu, či nikoliv. Často tu jde o smíšené formy, které spojují pozorování přírodního dění s věštěním budoucnosti21 nebo se jedná o kroniky s teologickým výkladem.22 Mnozí kazatelé, jako například tůbingenský profesor Johann Georg Sigwart, se specializovali přímo na teologicky korektní interpretaci extrémních klimatických jevů.23 Pokusu o dlouhodobou předpověď počasí se odvážil Předpovědí veškeré povětrnosti [Prognosticon von aller Witterung) astronom Bartolomeus Scultetus (1540-1614). Díla o meteorologii v užším smyslu a Aristotelovy komentáře v 17. století ještě nebyly přesněji prozkoumány. Jejich užitečnost dokládá často vydávaná Knížečka o počasí (Wetterbuchlein) od Leonharda Reynmanna, která se vyhýbá metafyzickému výkladu počasí, ať je vyvolává Bůh, ďábel nebo čarodějnice.2'’ Čas utrpení v polovině raného novověku přinutil současníky, aby hledali poučení. S tím spojený proces racionalizace je dnes většinou vykládán jako důsledek strukturálních a dlouhodobých příčin;

na

základě

interpretace

raného

kapitalismu

Wernera

Sombarta, protestantismu podle Maxe Webera nebo jako důsledek vlivu dvorů absolutistických panovníků, jemuž se věnoval Norbert Elias. Snad lze říci, že prosté ochabla náboženská horlivost. Někomu bylo nápadné, že svaté války a hony na čarodějnice nepřinesly lepší počasí a lepší úrodu, nýbrž jen způsobily další utrpení. Mezi vydavatele, kteří do svého programu nezařadili žádnou polemickou teologickou literaturu, nýbrž dávali přednost vydávání odborných příruček, náleží tak proslulé postavy, jako byl Mattháus Merian ve Frankurtu nad Mohanem a vynálezce periodického tisku Johann Carolus ve Štrasburku. Právě na jeho příkladu lze ukázat pragmatický charakter těchto nových médií,

206

Kulturní následky malé doby ledové

která vznikla v 17. století: náboženská horlivost a vyprávění o zázracích tu už neměly místo. Oproti tomu týdeník Relation z roku 1609 přinesl podrobnou zprávu o tolerančním ediktu Rudolfa II. pro Čechy* a o událostech na bojišti za války o júlišsko-klevské dědictví. Médium jen neinformovalo, ale vyhlašovalo, že svět není v pořádku. Aby lidé světu porozuměli, nepotřebovali metafyziku, nýbrž zpravodajství o politickém dění.25 Spoutání vášní pomocí pragmatické neostoické filozofie26 mělo stejný smysl a význam jako přírodní věda Galilea Galileiho, se kterou byla seznamována široká veřejnost,27 nebo řízené pokusy Francise Bacona, jejichž cílem bylo stanovit kritéria poznání a vědeckou metodu.28 Že tato forma bádání s předem nejasným výsledkem nenašla u dogmatiků pochopení, bylo známo už před inkvizičním procesem proti Galileovi. Ve florentské Academia dei Lyncei bylo proto ve statutu výslovně zakázáno, aby se jejími členy stali teologové. Učencům šlo o to, aby mohli svobodně debatovat bez cenzury a neplodných náboženských sporů. Inkviziční řízení proti přednímu přírodovědci doby jen

dokáza-

lo, že takový postup je nutný. Také všechny pozdější soukromé a státní vědecké společnosti - například anglická Královská společnost (Royal Society) nebo Francouzská akademie (Académie

Frangaise) - teology ze svých porad vyloučily. V protestantských zemích se zrodila legenda, že pod nadvládou papeže není možné se vědou zabývat. V utopiích ze 17. století, v nichž fantazie autorů vytvořila obraz ideálního státu, mají teologové jen vedlejší úlohu, zatímco filozofům se svěřovalo řízení státu, a to jak v Nové Atlantidě [Nova Atlantis) Francise Bacona, tak i v Křesťanské obci (Christianopolis) od Johanna Valentina Andreae. Intenzita náboženského tlaku a znásilňování svědomí skutečně rychle polevily po uzavření vestfálského míru (1648). Ještě větší měrou se prudce uvolnila duchovní atmosféra v Anglii po vítězství slav-

né revoluce (Glorious Revolution, 1688).29

* Rudolfův majestát. Pozn. překl.

Chladné slunce rozumu

207

Vědecká revoluce a počátek víry v pokrok Jestliže pátráme po raných formách moderních přírodních věd, setkáme se v 16. století s badateli s faustovskou touhou po poznání, kdy se stíraly hranice mezi pokusem a magii.30 Podle teologů představovala Magia naturalis

nanejvýš podezřelou disciplínu.

Mnozí mágové, například umělec Benvenuto Cellini (1500-1571), koketovali s vyvoláváním démonů.31 Vyznavači přírodní magie se ale těšili vážnosti na panovnických dvorech. Jejich hlavní představitelé, např. Girolamo Cardano (1501-1576),32 jehož seriózní výzkumy nám připomíná Kardanova hřídel a jiné, a Neapolitánec Giambattista della Porta (1535-1615), reprezentovali dobovou přírodní vědu daleko více než univerzity, jejichž obory - s výjimkou medicíny, astronomie a matematiky - se přírodovědou nezabývaly.

33

Anglický kouzelník John Dee (1527-1608) byl díky expe-

rimentům a věštění budoucnosti vítaným hostem jak na dvoře Alžběty I., tak i na pražském dvoře císaře Rudolfa II.34 Tajné vědy, k nimž náležely i astrologie, paracelsovská medicína a alchymie, vyvolávaly vášnivý zájem v době, kdy lidem již nestačily na nové problémy staré odpovědi a kdy se hledaly nové cesty.35 Nejen v případě Galileové, ale už v souvislosti s Cardanem se ukázalo, jak byl život přírodovědců kvůli potenciálním konfliktům s náboženskou ortodoxií nebezpečný. Ať se jednalo o Cardana, della Portu či Deea stejně jako Celliniho, na straně církevních úřadů existovaly oprávněné důvody k nedůvěře, neboť jejich experimenty mohly připomínat magické rituály. Cardano však našel správnou odpověď, protože se zabýval matematikou. Ještě dnes se s ní setkáváme v Cardanových vzorcích. Kepler vynikal schopností

vyjádřit

astronomické

poznání

pomocí

matematic-

kých vzorců v dodnes platných Keplerových zákonech o oběhu planet. Stejně jako Galilei se i ostatní přírodovědci rozhodli pro jazyk, proti jehož formální logice nemohla nic namítat žádná z církví: pro jazyk matematiky. Zavedení přírodních zákonů zbavilo moci osobního biblického Boha, který se s anděly a démony mohl jako přízrak libovolně vznášet nad světem. Zákony příro-

208

Kulturní následky malé doby ledové

dy - i když byly připisovány dokonalému úradku Božímu - vázaly Stvořitele pevnými pravidly, která se stala předmětem vědeckého bádání. Rozhodla změna základních paradigmat, jiný pohled na přírodu, a od doby Galilea a Francise Bacona už ve vědě pro náboženské představy a svět duchů nebylo místo. To vše už nebylo součástí systému výkladu tohoto světa. Tím zanikl monopol teologů a vyznavačů přírodní magie, alchymistů a astrologů na učené debaty. Velká obnova věd, Baconova Instauratio Magna, čerpala ze zklidnění divokého myšlení*, z jeho podrobení pravidlům, z metodologického sjednocení postupů při pokusech a ze systematické diskuse. A tak mohlo dojít k trvalému rozšíření hranic poznání. Díky tomu se zrodila vize pokroku véd na základě systematického hromadění poznatků. O tom, co je pravdivé, už nerozhodovaly

církev

nebo

stát,

ale

celosvětová obec

filozofů

a přírodovědců. Počínaje časným 17. stoletím se díky rozvoji přírodních věd zcela změnil pohled na podstatu světa. Matematik a filozof René Descartes (1596-1650) oddělil ducha [res cogitans) a hmotu (res extensa). Tím z hlediska teorie poznání popřel vliv duchovních výplodů (andělé, démoni, Bůh) na materiální svět. Matematik a fyzik Isaac Newton (1643-1727) formuloval gravitační zákon, který platí na Zemi i ve Vesmíru. Demonstroval tak všeobecnou platnost přírodních zákonů.36 Newton tím uskutečnil starý sen přírodních mágů: vytvořil myšlenkové spojení mezi mikrokosmem a makrokosmem. Newton, který působil ve všech oblastech vědy - v astronomii, mechanice, optice, a také akustice a aritmetice - byl v roce 1703 zvolen doživotním prezidentem Královské společnosti pro rozvoj vzdělání (Royal Society for the Advancement of Learning), která se půl století

věnovala

systematickému

zkoumání

přírodních

zákonů.

Byl také - díky veřejnému uznání - zvolen ze cambridgeskou univerzitu do parlamentu a povýšen do šlechtického stavu. Pro

* Termín C. Levi-Strausse. Pozn. překl.

Chladné slunce rozumu

209

osvícené intelektuály představovali vědci Newtonova typu skutečné hrdiny dějin, kterým lidstvo vděčí za dosažený pokrok. Přitom jim především imponovalo těsné propojení mezi vědeckými a konkrétními politickými výdobytky, které se uskutečnily v Anglii. Svobodě vědy na Britských ostrovech pomohlo, že tam neexistovala cenzura. Nebylo dílem náhody, že k vydání hlavního Newtonova spisu Principia Mathematica došlo víceméně současně se slavnou revolucí (1688), tedy v době, kdy byl svržen anglický král a rozhodující institucí v zemi se stal parlament.37 I když antická přírodověda byla, počínaje 16. stoletím, vystavena prudkým útokům, nyní na univerzitách ztratila výsadní postavení. Aristotelovskou přírodní vědu s živly, tělesnými šťávami, substancemi, kvalitami a příčinami vystřídala mechanistic-

ká ňlozoňe, u jejíchž počátků stáli již Galilei a Hobbes a kterou jako vědu pozvedl Newton. Mechanistický obraz světa nabízel možnost vyrovnat se s konkrétními, světonázorovými a politickými

problémy.38

Tím

začala

konjunktura

pozorování

přírody

na základě kontrolovatelných a opakovatelných pokusu. Přitom se vědci věnovali také výzkumu zvláště záhadných přírodních jevů, jako jsou magnetismus a elektřina, které se dřív vykládaly, podobně jako zemská přitažlivost, jako důsledek působení magie. Od doby, kdy se zrodily odborné časopisy, například Phi-

losophical Transactions, nebyli již badatelé odkázáni jen na vzájemnou korespondenci, ale výsledky bádání byly nyní veřejně přístupné v tištěné formě. Vědci

zakládali

kromě

nových

institucí

(vědeckých

společ-

ností, akademií) také vlastní média, na jejichž stránkách se na mezinárodní úrovni diskutovalo o výsledcích pokusů nezávisle na náboženství nebo světském ovlivňování. Ukázalo se, že tento mechanismus byl výjimečné efektivní, když se jednalo o rychlé odhalení chyb nebo podvodů. Všeobecný zájem vzbuzující experimenty - jako výstup horkovzdušného balonu - se během týdne zopakovaly v celé Evropě a Severní Americe a buďto byly potvrzeny, nebo zpochybněny. Experimentování se stalo oblíbenou zábavou vyšších vrstev společnosti. Vytváření nových „míst“ nebo vědeckých institucí, vznik renomovaných médií a instituciona-

210

Kulturní následky malé doby ledové

lizace nových komunikačních kanálů vedly ke změně paradig-

mat, které Thomas S. Kuhn (1922-1996) popsal jako konsensuální modely.39 Použití přístrojů se v přírodních vědách rozšířilo díky vynálezu dalekohledu na počátku 17. století a mikroskopu v jeho polovině. K běžné výbavě všech akademií a laboratoří i mnoha vznešených domácností náležely v 18. století optické a měřicí přístroje. Ve velkém se vyráběly, kupovaly a používaly tlakoměry, teploměry, vlhkoměry, teodolity, pumpy a prizmata. Publikovaly se i banální výsledky měření, například každodenní hodnoty tlaku vzduchu v Gentlemani Magazíne.™ I když značná část pokusů sloužila zábavě a v nejlepším případě základnímu výzkumu, vědci aktivně a s úspěchem usilovali o to, aby dospěli k novým, v praxi použitelným objevům. Pokusy s elektřinou vedly v roce 1751 k vynálezu hromosvodu americkým přírodovědcem Benjaminem Franklinem (1706-1790). Trvalý zájem o chemii a fyziku plynů přinesl téměř současně objev horkovzdušného balonu a balonu plněného vodíkem. Tím byly vlastně položeny základy letectví. Obě vymoženosti byly na konci 18. století, když se bilancovalo, čeho se ve století osvícenství dosáhlo, vyhlášeny za významná vítězství přírodních véd a techniky nad náboženstvím a pověrou. Je však s podivem, že se v této bilanci jen zřídka setkáváme s objevy, které pro rozvoj hospodářství a přeměnu přirozeného životního prostředí lidstva měly význam ještě větší: s objevy, které vznikly během průmyslové revoluce a nakonec zapříčinily to, co dnes pokládáme za klimatické změny.

Vláda krále Slunce Po velkých válkách 17. století zaručovaly politickou stabilitu stálé armády. Odstup, který si zachovávala vládnoucí vrstva od poddaných a který projevovala, co se týče architektury a dvorních ceremonii, monumentality reprezentačních staveb, vyvolával větší pocit jistoty a vytvářel na úrovni národních států nový prostor pro rozvoj vědy, jaký nemohly poskytnout městské státy doby

Chladné slunce rozumu

211

renesance. Zřízení stálých vojsk přirozeně nenastolilo větší společenskou spravedlnost, vše ale bylo předvídatelnější a zavládla větší jistota. Existence stálé armády zmenšila hrozbu rebelií a revolucí a napomohla stabilizaci poměrů. Skončila doba politických nepokojů a ustaly výbuchy náboženských konfliktů.41 Ale nedařilo se čelit příkoří přírody, následkům studených období a neúrod. Konstrukce krále Slunce je proto jakousi metaforou, příslibem

lepší budoucnosti. Nejen

francouzský král

Ludvík XIV. (1638-1715, léta vlády 1643/1651-1715) se stylizoval jako centrální hvězda vyzařující teplo.42 Dělali to i jeho političtí protihráči, například císař Leopold I. (1640-1705, vládl v letech 1658-1705). Roky vlády krále Slunce (Roi Soleil) nebyly jen svědkem vzestupu Francie jako evropské velmoci, ale také zvláště závažných period chladu v době Maunderova minima.43 Za těchto nejstudenějších let posledního tisíciletí se dostavily velké neúrody, nastal nedostatek, hlad a epidemie s úmrtností kritických rozměrů. To ale zdaleka neznamená, že nevyvstaly jiné problémy. Francie, podobně jako rakouská monarchie, vedla celá desetiletí jednu válku za druhou a nevyplýtvala při tom jen bohatství, ale navršila i nové dluhy, které budou po desítky let zatěžovat francouzský rozpočet. Zdrojem další nejistoty se staly rozmary počasí. Za studené zimy na přelomu let 1683 a 1684 panoval mráz od poloviny října až do Velikonoc.44 Na příkladě klimaticky zvláště nepříznivých let, jaká třeba nastala v polovině devadesátých let 17. století,45 můžeme podat názorný obraz hrůzného hladomoru, který postihl rozsáhlé části Evropy, počínaje Finskem, tehdy švédskou provincií,46 až po jih Francie.47 Ještě v posledních letech vlády krále Slunce nebyla byrokracie schopna účinně zvládnout nedostatek potravin. Snahy o zmírnění nouze se sice v podstatě ubíraly správným směrem, jakmile se však jednalo o řešení kritických situací, bránily úspěchu kompetenční spory mezi jednotlivými provinciemi a úřady. V porovnání s předchozími obdobími hladu byl jediný rozdíl v tom, že hlad a zoufalství nezasáhly politické centrum země. Příkladem úspěšného pokusu o záchranu města před hladomorem jsou snahy lyonského magistrátu, který využil všech prostředků, kterými disponoval.48

Chladné slunce rozumu

213

Zbývá ještě jeden rozdíl: v osvícenském století si lidé stále více vysvětlovali hladové krize jako důsledek špatné správy. Veřejnost nevěřila kázání o Božím trestu, nýbrž poukazovala na strukturální nedostatky a politické chyby které za neúrody napomohly ztrátám. Proč byly silnice v takovém stavu, že nebylo možné dovézt obilí? Proč byly sýpky tak malé, že zásoby nestačily nasytit chudinu? Proč je nedali naplnit? Co bylo příčinou malých úrod a proč královští úředníci něco neudělali? Kritika ze strany intelektuálů a hněv obyvatelstva zvyšovaly nebezpečí vzpoury proti vrchnosti. I když se násilné akce většinou omezily jen na útoky na obchodníky s obilím a pekaře obviněné z lichvy, vláda si uvědomila, že přežije jen tehdy, když přistoupí k důslednější prevenci. V podstatě tu šlo o stejné poměry jako v době starověkých civilizací. Kritická situace, v níž se nacházelo obyvatelstvo Francie, zpochybnila oprávněnost nároku stávajících vládců na řízení země. Anglie a nizozemské generální stavy představovaly dva příklady toho, že je možné podrobit krále kontrole parlamentu a že je to skutečně k užitku země. Pokrok osvícenství měl za následek růst tlaku na vlády, aby provedly reformy Některé reformní projekty, které byly uskutečněny v 17. a 18. století, se osvědčily ve střednědobé perspektivě. V 18. století se začaly intenzivněji budovat silnice a kanály rozšiřující dopravní cesty pro zboží masové spotřeby. Kromě zavedení systému dostavníků byl dán nový základ národnímu a mezinárodnímu systému zpravodajství. Díky tehdy modernímu poštovnictví bylo možno registrovat počínající regionální krizové situace a hledat výpomoc v evropském anebo celosvětovém rámci. Důsledky regionálních zásobovacích potíží také zmírňovalo rozsáhlé a dobře organizované obchodní spojení. Námořní dálkový obchod ulehčil poskytování pomoci a umožnil zlepšit skladování, zdokonalil správu a lékařskou péči. Díky těmto snahám se z Evropy vytratila stará metla lidstva - mor. Agrární revoluce, která začala v Nizozemí již na konci 16. století40 a za kterou s nepatrným zpožděním následovala podobná revoluce v Anglii, blahodárně zasáhla kořen zla. Výstavba hrází, kultivace slatin, střídání plodin na poli, zavodňování a pěstování nových kulturních

214

Kulturní následky malé doby ledové

rostlin, to vše přispělo k tomu, že se již tak často neobjevovaly hladomory. Po roce 1709 k nim docházelo již jen přibližně jednou za generaci. Lepší infrastruktura a větší produkce potravin umožnily vytvořit solidní základy pro rychlejší urbanizaci, která zase způsobila, že si obyvatelé mést neuvědomovali závislost na přírodě a přírodních silách.50 Se vzrůstajícím odstupem od prvovýroby se zmenšovala povérčivost a náboženské blouznění. Bohatství horních vrstev vytvořilo účinný protijed proti tvrdé přírodě. To neukazuje jenom příklad velkých panovnických dvorů ve Versailles, Londýně nebo Vídni, ale i šlechta a bohatí obchodníci, kteří se už nebáli čarodějnictví. Pozorujeme to zvláště na příkladě blahobytného Nizozemí, které se za malé doby ledové stalo hlavním překladištěm obilí, a tím motorem světového obchodu. Kromě toho, že v Nizozemí již dávno ustalo pronásledování čarodějnic, nacházeli tu relativné dobré životní podmínky i kacíři a Židé.51 Dokonce už nevyvolávala děs ani vyhlídka na krutou zimu. Žánr zimního krajinářství se proměnil od apokalyptické kulisy plné hrozeb v obraz evokující klid nebo znázorňující radovánky zimních sportů. Hendrik Averkamp a další malíři se dokonce specializovali na produkci takových obrázků, které se vyráběly v tisíci variantách jako výzdoba pro obytné místnosti bohatých měšťanů.52

Extrémní zima v letech 1739/40 jako prubířský kámen osvícenství Duch osvícenství, který vládl na panovnických a šlechtických dvorech a na akademiích, se rostoucí měrou vyznačoval optimistickou vírou v racionální uspořádání přírody, v pokrok vědy, v možnost zlepšit společnost a dokonce v to, že člověk je dobrý a že tuto podstatu potlačila špatná výchova. Spolu s Jeanem-Jacquesem Rousseauem (1712-1778) vycházeli osvícenci ze zásady, že všichni lidé jsou si rovni a mají mít stejná práva, přičemž z ní již nevylučovali náboženské a sociální menšiny a - což bylo něco velmi nového - jejich volání po rovnosti se vztahovalo i na

Chladné slunce rozumu

215

ženy. Všichni osvícenci bez rozdílu byli přesvědčeni o tom, že se všem lidem má dostat takové výchovy, aby byli schopni samostatně přemýšlet. Osvícenci zpravidla nepokládali stát nebo kapitál za moc šířící tmářství, tuto úlohu přisuzovali církvi. Ta byla představována jako moc temnoty, která udržuje lidi v nevědomosti, vyvolává fanatismus a zavinila mnohé hanebnosti, počínaje křížovými výpravami přes pogromy na Židy a hony na čarodějnice až po vyhubení původních obyvatel Ameriky a náboženské války. Proti náboženskému

fanatismu

osvícenci

vytyčili

ideál

náboženské

tolerance, který sdíleli také mnozí králové a císaři, například Josef II. (1741-1790, císařem byl v letech 1765-1790). Osvícenské ideje našly nejednoho stoupence dokonce i mezi vzdělanými teology a církevními knížaty.53 Zatímco kolísání klimatu prakticky nemělo na osud vládnoucích vrstev větší vliv než dříve, dopadalo naopak s větší intenzitou na obyčejné lidi. Právě v dobách katastrof pak podléhali konzervativní

kazatelé

pokušení

popouzet

obyvatelstvo

proti

osvícenské politické elitě. Protože se tehdejší ekonomika Evropy opírala především o zemědělství a výživa obyvatelstva závisela na stavu úrody, bylo podnebí většinou rozhodující. Jenom ve Velké Británii a v Nizozemí dosáhlo zdokonalení zemědělské výroby a dobudování infrastruktury takového stupně, že - napomohlo tomu i mírné přímořské klima - se obě země vymanily z dosavadní závislosti na regionálním výnosu žní.54 Ve zbytku Evropy se každá neúroda způsobená špatným počasím stala prubířským kamenem osvícenství. Přitom lze označit desetiletí, která uběhla po roce 1709, jako šťastnou dobu, neboť tehdy vládlo mírné klima, které vzbuzovalo iluzorní naději na lepší život. Zdá se, že bylo tenkrát chladněji než dnes. Studené slunce věku rozumu ale umožnilo utváření stabilních životních podmínek. Filozofickým vyjádřením byla optimistická školská filozofie Christiana Wolffa (1679-1754), podle jehož učení vládne světu Bohem předzjednaná harmonie.55 Zemětřesení, při němž v roce 1755 zničila vlna tsunami portugalské hlavní město Lisabon, se obvykle pokládá za zkoušku,

216

Kulturní následky malé doby ledové

již musela optimistická víra osvícenců v budoucnost podstoupit. V této souvislosti musíme poukázat na extrémní zimu, která nastala v letech 1739/40 a ještě jednou na evropském kontinentě vyvolala velkou výživovou krizi doprovázenou celkem vysokou úmrtností. O tomto studeném období se debatovalo na akademiích, v učených časopisech, periodikách a dalších publikacích.56 Důrazně se připomínaly přirozené příčiny extrémního výkyvu klimatu, přičemž se braly v úvahu i jeho následky, jako byly nedostatek palivového dřeva, celkové podchlazení, podvýživa, nemoci a zvýšená úmrtnost.57 Muhlstadtský pastor Johann Rudolf Marcus ve Zprávě o mimořádně kruté a dlouhé zimě, která nastala v tomto roce 1740

[Nachricht von dem im ietzigen 1740ten Jahre eingefallenen ausserordentlich strengen und langen Winter), bilancoval chladem způsobené katastrofy, k nimž došlo v minulosti, a ze saského hlediska podal jakési dějiny malé doby ledové. Marcus informoval o četných událostech vyvolaných krutým podnebím, o praskajících teploměrech, o pukajících amsterdamských mostech, o mrznoucím víně ve sklepě a inkoustu v kalamáři. V Rusku byla větší zima než obvykle a zvěř v lesích pomřela, lidé umírali mrazem dokonce i v Persii. Ve Skandinávii zamrzla všechna jezera a vodní toky. Všude se přestala točit kola vodních mlýnů a zastavila se průmyslová výroba. Kdo musel vyjít z domu, potázal se se zlou: v Amsterdamu zmrzl postilión z jižního Holandska i s koněm, jednou dojela do místa určení ztuhlá mrtvola hamburského jízdního posla v sedle. Postilión, který seděl na kozlíku berlínského dostavníku, zmrzl i s cestujícími. V Polsku zahubil mráz lidi v domech, mnoho lidí zemřelo hladem ve Skotsku.58 Ve Francii a Anglii vypukla smrtonosná epidemie chřipky.53 V Paříži a v provinciích zemřelo mnoho lidí na rýmu a bělotok. Počítá se,

že v Paříží bylo od počátku tohoto roku až do května pohřbeno více než 40 000 lidi. Také jen v samotném měsíci dubnu zemřelo v pařížských špitálech více než 4000 osob. Panuje víra, že obdobné epidemie, nemoci a případy náhlých úmrtí způsobily následky, kterými příliš tvrdá zima poznamenala jejich tělo, i když chlad zastavuje řádění moru,60

Chladné slunce rozumu

217

Mezitím se velká zima a krize raných čtyřicátých let 18. století staly objektem badatelského zájmu.61 Dnes k tomuto tématu disponujeme jak srovnávacími studiemi, tak mikrostudiemi z lokální perspektivy.62 Díky nim víme, že dopady této krize byly menší než za srovnatelných dřívějších katastrof. Mnohé vlády vytvořily zásoby obilí, jakmile se dostavily první náznaky malé úrody. Přitom nakupovaly obilí daleko za hranicemi Evropy. Anglie v ruském Pobaltí, v osmanském Egyptě a ve vlastních severoamerických koloniích, přitom se kromě pšenice a žita jednalo i o nákup rýže. Prusko v sýpkách shromáždilo takové množství obilí, že Fridrich II. mohl potom, co proti duchu mezinárodního práva zaútočil na rakouské Slezsko, rozdávat tamním rolníkům osivo, a získal si jejich loajalitu. I v roce 1740 stouply ceny a domácnosti měly potíže s vysokými cenami chleba. Avšak podle veřejnosti existovala přímá souvislost mezi hladomorem a špatnou, nerozumnou vládou. Nyní docházelo k dramatickému růstu úmrtnosti jen v periferních oblastech, například na Skotské vrchovině nebo v Irsku.63 Z tohoto hlediska byla extrémní zima roku 1740 nejen zkouškou osvícenského způsobu vlády, ale také jeho triumfem.

Kouř ve výšce a velký strach Výbuch sopky Laki a dalších vulkánů na Islandu a v Japonsku vyvolal nepřízeň klimatu v osmdesátých letech 18. století. Za vlády šógunů z rodu Tokugawa explodoval na jaře roku 1783 vulkán Asama, který se nachází asi 150 kilometrů od hlavního města Eda, dnešního Tokia. Výbuch si vyžádal v tamní hustě obydlené oblasti asi 35 000 lidských životů. Jeho dlouhodobé následky byly ale daleko dramatičtější. Erupce Asamy způsobila nad Edem úplné zatmění. Výron lávy a spad sopečného popela zamořily půdu, vyvolaly silné deště a závažné ochlazení, které na mnoho let postihlo celou Zemi. Vulkanickou činností zhoršené klima bylo příčinou značných ztrát při sklizni rýže. Cena této základní

218

Kulturní následky malé doby ledové

potraviny se ztrojnásobila a v letech 1783-1787 došlo k hrůzným hladomorům. Chudší obyvatelstvo se živilo kořínky a ořechy a pojídalo kočky a psy. Objevily se i případy kanibalismu. Pravidelná sčítání ukázala, že za oběť hladových let muselo padnout několik set tisíc lidí, neboť počet obyvatel se snížil během několika let z přibližně 26 milionů na asi 23 milionů, zatímco jinak byl v průběhu celého století relativně stálý.64 Za hladomorem následovaly v osmdesátých letech 18. století selské vzpoury a projevy ozbrojeného odporu, které vyvrcholily v květnu roku 1787 v okolí Ósaky a Eda a na severu Japonska. Rolníci a měšťané se spojili a zničili domy privilegovaných obchodníků a lichvářů. Současníkům se zdálo, jako by se svět vymkl z kloubů. Po smrti šóguna Ieharu (1737-1786, léta vlády 1760-1786) byli svrženi lidé z jeho okolí, protože vina za neštěstí se připisovala jeho liberalizaci feudálního systému doprovázené korupcí. Za nového šóguna Ienarího (1773-1837, léta vlády 1786-1837) se situace rychle zlepšila. Země se navrátila ke starým feudálním strukturám, neboť lidé si zlá léta vykládali jako boží trest.65 Na pozadí japonských událostí je zajímavé sledovat reakce Evropanů. Erupce podél 27 kilometrů dlouhé pukliny islandské sopky Laki začaly v květnu roku 1783 a trvaly osm měsíců. Laki vymrštila do stratosféry velké množství plynů, sopečného popela a aerosolů, které trvale zahalily oblohu. Kouř ve výšce byl spatřen 29. května v Kodani, 6. června v Paříži a 18. června v Miláně.66 Emise, které se dostaly do atmosféry, páchly sírou, dráždily oči, vyvolávaly potíže s dechem a bolesti hlavy v oblastech až po střední Evropu. V rozsáhlých částech Evropy a Osmanské říše se objevila hustá suchá mlha a byla pozorována zatemnění a zabarvení slunce. Členové Mannheimské meteorologické společnosti

[Societas Meteorologica Palatina) sdělili, že v létě roku 1783 byla tak kalná obloha, že šlo dívat se do slunce pouhým okem. Na Islandě zpustošil velké části země kyselý déšť, který zničil úrodu a způsobil, že postižené pozemky nemohly být po dlouhá léta vůbec obdělávány. Kyselý déšť negativně ovlivnil životní prostředí v celé Skandinávii a rostlinstvo bylo přímo poškozeno až v Nizo-

Chladné slunce rozumu

219

zemí. Chlad a sucho vyvolaly neúrodu, horečnatá a průjmová onemocnění a zvýšenou úmrtnost. Na následky erupce sopky Laki zemřelo asi 9000 lidí, tedy jedna čtvrtina tehdejšího obyvatelstva Islandu.67 Doboví svědci interpretovali zatemnění slunce jako zlověstné znamení, viděli v něm předzvěst apokalyptických změn. Osvícenské časopisy bojovaly proti pověrám a ve veřejné debatě měla rozhodující slovo věda. Švýcarští badatelé změřili, do jaké míry zesláblo sluneční záření, a v Sasku bylo zjištěno, že už není možné roztavit olovo pomocí čočky. Současníci si spojovali „kouř ve výšce“ se silnými dešti a škodami na rostlinstvu.68 V důsledku komunikační revoluce byly „kouř ve výšce" a celkové ochlazení popisovány a probírány na stránkách vědeckých časopisů. Navrhovala a srovnávala se různá vysvětlení. Jenský profesor matematiky Johann Ernst Basilius Wiedeburg upozornil, že chladným rokům 1709 a 1740 údajně předcházely podobné nebeské úkazy.69 Americký přírodovědec, vynálezce a podnikatel v oblasti komunikací Benjamin Franklin, který tehdy jako americký vyslanec pobýval na francouzském dvoře, jako první rozpoznal souvislost mezi sopečnými výbuchy na Islandě a pálením očí, kterým trpěl; uvědomil si tedy jejich dalekosáhlou působnost.70 V osmdesátých letech 18. století zaznamenáváme obdobnou frekvenci

extrémních

událostí,

jako

tomu

bylo

naposledy

za

Maunderova minima. Toto dění bylo v poslední době spojováno s erupcí sopky Laki. Ceny obilí byly v desetiletí od roku 1784 o třetinu vyšší než dřív. Nahromadění chladných period v oněch letech mělo za následek prudké sněžení a velké mrazy, obecně špatný stav vína a obilí, povodně a dobytčí mor - přesně tu kombinaci

pohrom,

která

nejhůř

postihuje

tradiční

agrární

společnosti. Zima na přelomu let 1783 a 1784 se vyznačovala mimořádným množstvím sněhu a byla velmi tuhá. Když na konci února začal sníh tát, nastaly velké povodně. V oblasti Rýna a Mohanu stoupla často voda do výšek, jaké od té doby dodnes už nebyly zaznamenány. Zpustošila louky a pole a zamořila jedovatými

látkami

pastviny,

důsledkem

zamoření

byla

epidemie

dobytčího moru. Zřítily se mosty a silnice a cesty byly neschůd-

220

Kulturní následky malé doby ledové

né. Stejně neobvykle dlouhá a studená byla zima na rozhraní let 1784 a 1785. V Bernu ležel sníh 154 dnů - uveďme pro porovnání, že za chladné zimy 1962/63 se udržel jen po 86 dní.71

Francouzská revoluce Následky klimatických jevů se odvíjely v závislosti na společenském a kulturním kontextu. V důsledku sopečných výbuchů od roku 1784 na celém světě stouply ceny základních potravin, nevyjímaje Francii. A na rozdíl od Japonska se po roce 1787 v Evropě a severní Americe situace nezlepšila, neboť po vlhku a chladu následovalo sucho. Suchý rok 1788 měl v carském Rusku jiné následky než v osvícenské Francii, která se nacházela v závěrečné fázi feudalismu. Ve Spojených státech hleděli od kolonialismu osvobození evropští usedlíci do budoucnosti s důvěrou, zatímco mezi domorodými kmeny severní Ameriky, které si stávající nouzi vykládaly jako důsledek útlaku ze strany nových Američanů, se projevovaly snahy o osvobození z bělošské nadvlády.72 Při výbuchu Francouzské revoluce spolupůsobilo mnoho faktorů: dlouhodobé a krátkodobé, politické, kulturní, hospodářské a sociální. Co se týká dlouhodobé strukturální krize, pohybujeme se v oblasti, o níž Jack Goldstone soudil, že je příčinou revolucí. Jen za dvacet let, která revoluci předcházela, vzrostl počet obyvatel Francie o dva miliony, respektive o 10 % obyvatelstva království.73 Přibližně od roku 1770 už rozšiřování zemědělských ploch nestačilo s nárůstem obyvatel držet krok. Zemědělská výroba byla v porovnání s anglickou ještě velmi tradiční. Podle anglických cestovatelů, například Arthura Younga, budila dojem značné zaostalosti. Hospodářské budovy nevyhovovaly, chyběly skladovací kapacity pro

obilí, možnosti zavlažování byly

nedostatečné, nedostávalo se hnojiv a krmivá, tradiční trojpolní hospodaření se provozovalo stejným způsobem jako za Karla Velikého, veškeré polní práce - setí, sklizeň, mlácení - se prováděly ručně. Vesnické obyvatelstvo nepřálo novotám. 74 To vše vedlo k nedostatku potravin a snížilo odolnost vůči krizím. Struk-

Chladné slunce rozumu

221

turální krize se nejprve ohlásila jako součást celoevropského hladomoru, který propukl v roce 1770. Během této krize vládl nedostatek potravin a řádily epidemie také v Německu a Švýcarsku a dalších částech kontinentální Evropy. Zlaté časy za Ludvíka XV. (1710-1774, léta vlády 1715/23-1774) ukončila akutní nouze. Za Ludvíka XVI. (1754-1793, léta vlády 1774-1792), který musel hned na počátku panování, čelit dalšímu hladomoru, se situace vyhrotila. Celá ekonomika stagnovala a v důsledku poklesu kupní síly nastoupila v roce 1778 recese. Eskalaci krize rozhodující měrou napomohla liberální hospodářská politika.

V důsledku

agresivní politiky volného obchodu monarchie už od roku 1785 nedisponovala státními sýpkami, které by mohly zmírnit následky neůrody. Navíc ještě vláda ve prospěch šlechty uvolnila vývoz obilí. To sice přineslo mimořádný zisk producentům, avšak vedlo k dalšímu nedostatku na straně spotřebitelů. V důsledku až padesátiprocentního poklesu kupní síly se zvýšila poptávka po levných průmyslových výrobcích z Anglie, což vyvolalo propouštění a nezaměstnanost francouzských řemeslníků. Chybná politika v letech 1787/88 způsobila souběh krize průmyslu a zemědělství s krizí sociální. Výbušnost

takové

směsi

ještě

zvýšila

kumulace

katastrof,

kterými se vyznačovala malá doba ledová. Rok 1788 byl rokem extrémního sucha. Navíc v polovině července krupobití zpustošilo rozsáhlé oblasti. Britský vyslanec lord Dorset odhadl, že v okolí Paříže bylo těžce poškozeno 1500 vesnic. V celé Francii byl výnos sklizně obilí o více než 20 procent menší než průměr předchozího desetiletí. Až do vypuknutí revoluce ceny déle než rok

stoupaly.

Po

létě

poznamenaném

krupobitím

následovala

tuhá zima 1788/89, za níž se zastavil hospodářský život. Na jaře roku 1789 obleva způsobila povodně, pak propukl dobytčí mor. V mnohých oblastech došlo k hladovým vzpourám. Celé rodiny přepadaly vozy s obilím a braly si jejich náklad. Někdy zaplatily cenu, kterou pokládaly za spravedlivou, která však neodpovídala situaci na trhu, jindy prostě potraviny rozkradly. Transporty musely chránit vojenské eskorty a ve městech se šířil strach z plenící lůzy a agresivních band.

222

Kulturní následky malé doby ledové

Velké

napětí

vyvolávali

žebráci.

Přitom

nebyli

problémem

ani příčinou běžní místní chudí, kteří dostávali almužny, ale cizí žebráci. Pověsti o tom, že se objevili tak zvaní briganti, vyvolaly takový děs, že úřady začaly vydávat rolníkům zbraně, aby mohli bránit svůj majetek. Tento jev vešel do dějin jako velký strach [La grande peur). Obavy, že se celková situace ještě zhorší, stoupalo, protože i v roce 1789 nastalo sucho. Koryta řek vyschla a přestaly pracovat mlýny - které byly motorem průmyslu takže nebyla mouka a zdražil chleba.75 Jistě nelze tvrdit, že stav klimatu byl jedinou příčinou výbuchu revoluce. Ale už Ernest Labrousse (1895-1988) napsal, že Francouzská revoluce byla revolucí hladových, neboť městské a venkovské masy, které zvítězily, postihla kritická situace v zásobování nejvíc.76 Na souvislost mezi revolucí a hladem nás upozorňuje jedno symbolické datum: ceny obilí stouply nejvýš 14. července 1789, v den útoku na Bastilu.77

Ochlazení kvůli výbuchu sopky Tambora, demokratizace společnosti a cholera Nejzajímavější případ ochlazení v důsledku vulkanické erupce představuje výbuch Tambory, který byl klasifikován jako nejsilnější sopečný výbuch za uplynulých 10 000 let.78 Tato erupce, ke které došlo 10. až 11. dubna roku 1815, vyvolala na celém světě několikaletý pokles teploty o asi 3-4 stupně. Byl to takzvaný mráz

způsobený

Tamborou

(Tambora-Freeze).79

Mohutná

ex-

ploze vymrštila do stratosféry velké množství popela a aerosolů, které pak bylo rozneseno během následujících měsíců nad značnou část zemského povrchu. Rok 1816 je v severní Americe a Evropě znám jako rok, „kdy nebylo léto“. K důsledkům exploze Tambory náležely zvláštní úkazy na nebi, Island bez slunečního svitu, hladomor v mnoha evropských zemích, který vyvolal vlnu vystěhovalectví, neúroda ve Spojených státech amerických, neůrody a epidemie moru v Indii80, sucho v dnešní Jižní Africe a dramatické hony na čarodějnice v říši zulského vládce Saky (1789-1828, vládl v letech 1816-1828) a dalších částech afrického

Chladné slunce rozumu

223

Obr. 34 Výbuch Tambory v roce 1815 vyvolal celosvětové ochlazení v důsledku plynů a aerosolů, které vymrštil do atmosféry. Na všech kontinentech došlo v obou následujících letech k těžkým sociálním a politickým krizím.

jihu81 V Evropě a ve Spojených státech dominoval onen technicko-administrativní přístup ke krizi, který je tak typický pro západní kulturu. Vlády a správní orgány německých teritorií si udržovaly odstup od hladovějících a zbraňovaly nepokojům a přehmatům i vojenskou silou, když to bylo nutné, jako například za antisemitských bouří roku 1819.82 Stálo by za to zabývat se ještě jednou problémem předindustriální pauperizace ve světle dějin klimatu, neboť by se ukázalo, že vytvoření nezemědělských nižších vrstev městského obyvatelstva bylo v neposlední řadě důsledkem tradičního klimaticky

224

Kulturní následky malé doby ledové

Obr. 35 První celosvětová pandemie cholery kvůli ochlazení po výbuchu Tambory. Z Indie se nákaza rozšířila přes Rusko do Evropy a odtamtud do Severní Ameriky.

podmíněného cyklu neúrody. Evropští politici, kteří se poučili ze zkušeností Francouzské revoluce a revolučních válek, reagovali na nepokoje citlivě. V části střední Evropy měšťanské kruhy odmítly návrat k absolutní monarchii. Takový postoj odpovídal duchu doby, inspirací byl anglický parlamentarismus a Deklarace lidských

práv, povzbuzením

existence nezávislých

Spoje-

ných států amerických (USA) a jejich demokratická ústava. Také viděly průběh Francouzské revoluce a znaly text francouzské ústavy vyhlášené v roce 1814. Hladové bouře v důsledku ochlazení vyvolaného erupcí Tambory připravily o legitimitu kabinetní vlády v malých německých státech Bádensko, Bavorsko nebo Wůrttembersko. opoziční reformní

Za

této

síly.83

situace

začaly

energicky

vystupovat

Proto lze právem hovořit o souvislosti

klimatického dění s osudy reformních snah, které v letech 1818 až 1820 vedly k vyhlášení ústav a k podílu parlamentů na rozhodování; byl to takzvaný raný konstitucionalismus.M Podobně jako po hladomoru ve třicátých a čtyřicátých letech 14. století nastoupil velký mor v Euroasii a severní Africe vyvolalo ochlazení výbuchem Tambory vzestup specifické nakažlivé

Chladné slunce rozumu

225

nemoci: cholery. Nemoc, vyvolaná bakterií Vibrio cholerae, se projevuje silným průjmem a velkou dehydratací. Epidemie cholery propukla na indickém subkontinentu, kde se už vyskytovala dlouhou dobu v deltě Gangy.85 V letech po ochlazení vyvolaném Tamborou se epidemie rozšířila přes Rusko do Evropy, kde zatím nebyla známá. V Evropě a v severní Americe napomohly jejímu rozšíření silná urbanizace a hygienické podmínky, v jakých žily nižší vrstvy, které byly stejné špatné jako v indických velkoměstech. Protože se bakterie cholery usazuje ve střevě, sehrály tu velkou úlohu zvlášť nevyhovující sanitární podmínky a nedostatečná hygiena při zásobování pitnou vodou a odvádění odpadních vod. Významnou roli také sehrála pauperizace a podvýživa. Cholera měla velmi závažné následky. Jen ve Varšavě na ni zemřelo 2600 lidí, v Berlíně si vyžádala asi 1500 obětí (0,6 % obyvatel), mezi nimi i filozofa G. W. F. Hegela (1770-1831). V Paříži zemřela asi 2 % obyvatel, počet mrtvých byl přibližně 18 500. Když se rozšířila fáma, že příčinou epidemie jsou otrávené potraviny, došlo k útokům na jejich výrobce. Do Londýna byla prý cholera zavlečena v roce 1832 přes moře z Hamburku.86 Na rozdíl od měst na evropském kontinentu bylo už britské hlavní město vybaveno vodovodní sítí, a tak mnoho čtvrtí postihla úmrtnost jen málo. Po roce 1832 se epidemie rozšířila z Anglie do Severní Ameriky, kde řádila až do roku 1848 a jen v New Yorku si vyžádala více než 4000 obětí.87

Hlad, vystěhovalectví a revoluce Pestrá V

skladba

jednotlivých

základních případech

potravin bývá

zmenšuje

monokultura

riziko příčinou

neúrody. velkých

neštěstí. Nejproslulejším příkladem je irský hladomor, k němuž došlo ve čtyřicátých letech 19. století.88 Nemoc rostlin Phythoph-

tora infestans, která se do Evropy dostala s guanem z Latinské Ameriky, postihla také ostatní země. Houbu, která vyvolává hnilobu brambor, ale zlikvidovalo období sucha. Kromě toho na kontinentu brambory představovaly jednu z mnoha základních

226

Kulturní následky malé doby ledové

potravin. Důsledky špatné úrody se mohly kompenzovat dovozem a zvýšenou konzumací pšeničných a žitných produktů, rýže a kukuřice. Co se týče Německa, byla vypracována celá řada studií, které dokumentují úspěchy úřadů jednotlivých německých států v zápase s krizí, i když je na druhé straně zjevné, že v předvečer revoluce roku 1848 sehrál jistou úlohu strach z kritické situace.89 Na Skotské vrchovině nastal hlad a stejně jako v Irsku hladomor vyvolal vlnu vystěhovalectví do Ameriky.90 Mimořádně tragický průběh irského hladomoru (Irish Famine) způsobilo to, že v

Irsku

brambory

představovaly

nejdůležitéjší

základní

potra-

vinu. Po několik po sobě následujících let (1845, 1846, 1847, 1848) přišla země o 30-60 % úrody. První hladový rok přestálo Irsko do jisté míry úspěšně díky pomoci anglické vlády premiéra Roberta Peela (1788-1850, v úřadě v letech 1841-1846), neboť v předtuše katastrofy nakoupila velké množství kukuřičné mouky v USA. Druhého

roku

neúrody

se

ale

rezervy

vyčerpaly,

porážel

se

dobytek a obyvatelstvo rozprodávalo majetek. Navíc v Londýně nastoupila nová vláda. Premiér John Russell (1792-1878, premiérem v letech 1846-1852) byl jako stoupenec politiky volného obchodu názoru, že řešení krize se musí přenechat působení trhu. Potom se v Irsku zhroutilo zásobování potravinami. Chudší lidé masově umírali hladem a na horečku, žaludeční a střevní choroby, tyfus nebo kurdéje. Úmrtnost dosáhla takových rozměrů, že anglický koloniální režim začal na konci roku 1847 ve velkém organizovat bezplatné hromadné stravování, i když stoupenci Charlese Darwina pokládali tehdejší velkou úmrtnost za projev přirozeného výběru. Podle novějších odhadů ztratilo Irsko asi 25 % obyvatelstva, tedy ze všech minulých epidemií v dějinách ostrova nejvíc.91 Žádná jiná událost se tak hluboko nezapsala do irské a - vzhledem k četným vystěhovalcům a jejich potomkům také do americké kolektivní paměti jako irský velký hlad.*2 Mnohým evropským zemím přinesla revoluce roku 1848 reformy, které se omezily na zavedení občanských svobod a lepší parlamentní zastoupení. V Japonsku vyvolalo ochlazení o něco později úplnou systémovou změnu. Podobně jako už v letech

Chladné slunce rozumu

227

1783-1787 a 1833-1839 nastala velká neúroda a hladové bouře znovu mezi lety 1863-1869. Chlad a deště, které zabránily sklizni rýže, vyvolalo asi Super El Nino.™ Současně zesílil konflikt se západními

mocnostmi,

které

usilovaly

o

prolomení

japonské-

ho izolacionismu a o otevření japonských přístavů pro své obchodní lodě. Vnější tlak, který si vynutil v Japonsku mobilizaci a zvyšování daní, vyvolal spolu s mnoha povstáními městského obyvatelstva a rolníků zhroucení šógunátu. V mnohých částech země odmítali lidé platit daně a vykonávat vojenskou službu. V hlavních městech, v Kóbe, Ósace a Edu (Tokiu), vtrhl dav do správních budov, ničil domy lichvářů, spálil pozemkové knihy a dlužní úpisy. Poslední vojenský diktátor Jošinubu (1837-1913, šógunem v letech 1866-1868) musel abdikovat v roce 1868 ve věku pouhých jednadvaceti letech. Po několikaměsíční občanské válce převzal vládu neplnoletý císař Meidži Tennó (1852-1912, vládl v letech 1868-1912), v jehož jménu stoupenci modernizace země reformovali císařství podle západního vzoru.84

228

Kulturní následky malé doby ledové

Globální oteplování: moderní doba tepla

Zdánlivé odpoutání od přírody

Zemědělská revoluce Oblíbeným tématem dnešních diskusí je industrializace jako příčina globálního oteplování. Zpočátku ale měl tento jev zcela jiný význam. Rozvoj průmyslu osvobodil lidstvo od hladu a umožnil tak jeho zdánlivou nezávislost na přírodních silách. V předindustriální době bylo v zemědělství dosahováno po celém světě tak malých výnosů a všeobecná životní úroveň byla tak nízká, že po neúrodě byly potraviny vzhledem k rostoucím cenám téměř nedostupné. K tomu je nutno vzít v úvahu nevyhovující hygienu a nízkou kvalitu bydlení, nemluvě ani o rudimentární zdravotní péči. Důsledkem byla velká náchylnost k nemocem, doprovázená značnou úmrtností, postihující všechny věkové kategorie. Průměrný věk dosahoval v Evropě kolem roku 1700 - přihlédneme-li i ke kojenecké a dětské úmrtnosti - jenom 30 let, byl tedy nižší než dnes v nejchudších rozvojových zemích.1 Situace v zásobování potravinami doznala rozhodující zlepšení díky aktivním zásahům do přírody. Na jedné straně došlo znovu ke zjevným proměnám krajiny v důsledku rozšiřování orné půdy a kvůli zavlažování. V 18. století začalo vysušování velkých bažin, například v Oderbruchu, bažině kolem Odry. Velké řeky jako Rýn, s nekonečnými meandry a slepými rameny, které bránily

231

pravidelnému zemědělství a znehodnocovaly velké plochy, byly narovnány. Na konci 19. století byly regulace završeny výstavbou velkých hrází, které se staly symbolem vítězství člověka nad přírodou.

Přehradní

jezera

neměla

sloužit

jen

jako rezervoár

pitné vody a poskytovat ochranu před povodněmi. Potom co byly objeveny možnosti technického využívání elektřiny, měla sloužit výrobě elektrického proudu ve velkém stylu. Tyto inovace se staly pro všechny průmyslové země typické. Jak zdůrazňuje historik David Blackbourn, v souvislosti s těmito proměnami krajiny lze hovořit o druhém ovládnutí přírody.2 Na druhé straně ale vzrostla efektivita zemědělství díky využívání nových metod a novým kulturním plodinám, ať byly zdrojem potravin nebo píce. Dalším rozhodujícím činitelem zemědělského rozmachu bylo střídavé hospodaření a nástup umělých hnojiv. Do zemědělství vstoupila věda v podobě aplikované biologie a agrární chemie. Začala se cíleně zvyšovat kvalita půd, zvířata a rostliny byly vyšlechtěním přizpůsobeny místním podmínkám a optimálním výkonům a výnosům. Asijské a americké kulturní rostliny, kukuřice, rýže a brambory, byly sice převezeny do Evropy už v raném novověku, ale teprve mezi lety 1750 až 1900 se jejich pěstování rozšířilo. Oproti tomu v důsledku diverzifikace základních potravin značně ztratil na významu „chléb vezdejší", takže pasáž modlitby Páně chléb náš vezdejší dej nám dnes je už dnes v Evropě těžko srozumitelná. Zatřetí se tehdy poprvé začala využívat ve větším rozsahu technika a stroje. To umožnilo obdělávat stále větší plochy za stále kratší dobu a navýšit výnosy. Dokonce ani rychlý růst počtu obyvatel ve druhé polovině 19. století nezpůsobil při zajišťování výživy potíže.3

Hygiena a prevence nemocí Nejjistéjší cestou ke zvýšení průměrného věku, a tím také k demografickému růstu bylo zkvalitnění výživy. Podle ekonomických teorií 17. a 18. století byl velký počet obyvatel zárukou politické síly, a proto stát zvýšení populace pokládal za jeden z předních

232

Globální oteplování: moderní doba tepla

cílů mocenských snah. Nejprve systematické využívání karantény, s níž se začalo v 17. století, umožnilo boj s epidemiemi. Tak se omezil výskyt moru. Jinou důležitou prevencí byla hygiena. Podle takzvané miasmatické teorie byly nemoci vyvolány jedovatými parami. Takové odpařování nastávalo všude, kde probíhaly hnilobné nebo rozkladné procesy, tedy v bažinách nebo na špinavých místech všeho druhu. Boj se špínou nebyl proto jen otázkou kulturní,4 ale také otázkou přežití. V mnoha městech se od pozdního středověku dbalo na čistotu ulic a pravidelné vyvážení záchodových jam; souvislé dláždění a pravidelný úklid se ale prosadily teprve od 18. století. Omezit výskyt nakažlivých chorob pomohl také lepší způsob obytné výstavby. Do Londýna se nikdy mor nevrátil po velkém ohni v roce 1666, neboť shořely chudinské čtvrtě a nová metropole byla postavena z kamene. Vedle pokroku v hygieně mělo mimořádnou důležitost zlepšení lékařské péče. V této souvislosti lze ale hovořit jen o tendencích, neboť za tehdejšího stavu medicíny postup lékařů často vystavoval nemocné smrtelnému nebezpečí. Protože příčiny většiny chorob nebyly známé, byla terapie v nejlepším případě neúčinná. Lékaři však vždy doporučovali střídmost, odrazovali od přejídání, nadměrného konzumu alkoholu a kouření. Kromě toho v případě onemocnění doporučovali klid na lůžku, pravidelnou péči o nemocného a možná to nejdůležitéjší - dodržování hygieny. Klesající počet obyvatel na jednoho lékaře nám může posloužit jako známka toho, jak je zdraví důležité. Zdravotním problémům se v osvícenském století stále více věnovaly empirické studie o příčinách nemocí, jejich výsledky se probíraly v nově založených odborných časopisech. Kromě toho byla zakládána nová zařízení pro léčbu a zkoumání nemocí: nemocnice. Nemocnice je typický objev osvícenství. Za vrcholného a pozdního

středověku existovaly sice domy pro malomocné

a pro

oběti moru, ale jen kvůli izolaci nakažených. Léčení nesloužily. Středověké špitály nebyly nemocnicemi v užším smyslu, neboť přijímaly jako pacienty jen chronicky nemocné, jejichž choroby nebyly nakažlivé. První moderní velkou nemocnicí byl patrně ústav založený ve Vídni v roce 1784 císařem Josefem II. Tam byli

Zdánlivé odpoutání od přírody

233

soustřeďováni, vyšetřováni a léčeni všichni nemocní z hlavního města a okolí. Vídeňská všeobecná nemocnice (Wiener Allgemeines Krankenhaus - AKH) fungovala až do devadesátých let 20. století. Tehdy byl kompex jejích budov, který se nacházel v blízkosti středu Vídně, uzavřen, protože už nevyhovoval moderním normám, a byl nahrazen velkou stejnojmennou klinikou několik kilometrů dál z centra. Kritika, že vídeňská AKH sloužila více zkoumání nemocí než léčení, ukazuje vlastně na dvojí funkci kliniky: Léčení tu probíhá v rámci vědeckého výzkumu. Slouží mimo jiné výzkumu a vzdělávání lékařského personálu a umožňuje prohlubovat znalosti medicíny a zdokonalovat léčebné postupy. Vedle ambulantního a stacionárního ošetření zajišťuje dnes také rekonvalescenci a slouží jako porodnice. Zkvalitnění výživy, lepší hygiena a lékařská péče spolu se změnou kritérií pro manželství umožnily v dějinách lidstva dosud nevídaný demografický růst. Průmyslové země vstoupily do období

demografického

přechodu.6

Zvýšila

se

porodnost,

klesla

úmrtnost a vzrostl průměrný věk. V důsledku toho nastala populační exploze, jakou lze dnes pozorovat v zemích třetího světa. Dynamický růst populace dodal nově vznikajícímu průmyslu tolik pracovních sil, že to podle zákona nabídky a poptávky snížilo mzdy, a tím i výrobní náklady. Podmínky na pracovním trhu umožnily rychlou průmyslovou expanzi a kumulaci majetku v rukou rozrůstající se buržoazie. Buržoazie průmyslového věku se lišila od starého evropského měšťanstva, které bylo mnohem závislejší na nejrůznějších formách státní moci (královská moc, městské vlády) a na gildách a ceších. Průmyslová buržoazie byla nezávislejší, bohatší a sebevědomější. Ovlivňovala kulturu a politiku národů, například svou účastí v konstitučních parlamentech nebo během revoluce roku 1848.

Průmyslová revoluce a čerpání fosilních zdrojů energie Pojem průmyslové revoluce, který se objevil ve čtyřicátých letech 19. století, označuje základní převrat v dějinách lidstva. Mnozí

234

Globální oteplování: moderní doba tepla

kladou tento přelom po bok neolitické revoluce, srovnávají ho tedy co do významu s přechodem od lovectví k zemědělství na prahu mladší doby kamenné. V obou případech se hovoří o revoluci, neboť se jedná o vývojové tendence, které se sice začaly projevovat v místním měřítku, ale rozšířily se po celém světě a od základů změnily životní podmínky lidstva tak, že už nebyl návrat k dřívějším poměrům myslitelný. Ani dříve se průmysl nezakládal jen na individuální ruční práci. Již od vrcholného středověku byly známy průmyslově využívané větrné a vodní mlýny. K vybavení textilního průmyslu náležely stoupy, valchovny, barvírny, mlýny na tříslo, továrny na hedvábí, kovovýrobě sloužily drtírny rud, brusírny, drátovny a hamry.7 Ne nadarmo po průmyslové revoluci v Anglii označuje anglické slovo milí (mlýn) továrnu.8 V průmyslu, v hornictví a v manufakturách byly i před rokem 1750 zaměstnány stovky osob. Přesto však průmyslová revoluce ve vývoji výroby představovala kvalitativní skok, protože došlo k rychlému růstu produktivity a rozsáhlejší dělba práce umožnila zlevnění výrobků. Industrializace stála na počátku vývoje moderní konzumní společnosti, kdy se i obyčejní lidé mohou pořádně obléknout a najíst. A znovu to byla Velká Británie, mateřská země svobody myšlení, v níž začaly být výsledky vědy využívány v hospodářském životě. Hovořili jsme již o průkopnické roli anglického zemědělství v době agrární revoluce.9 Totéž platí i pro průmysl. Průmyslová revoluce představuje přechod od agrární společnosti k průmyslové, protože podíl průmyslových zaměstnanců na celkovém počtu obyvatel neustále rostl. Od počátku 18. století angličtí podnikatelé, jako například Thomas Newcomen (1663-1729), experimentovali s parními stroji. Poté co si dal James Watt (1736 až 1819) v roce 1769 patentovat parní stroj, začaly se umělou silou poháněné stroje používat v průmyslu. Jako palivo sloužilo vedle dřeva především uhlí, které je výhřevnější. Protože se na Britských ostrovech lesy už v antice a pak znovu v raném novověku spotřebovaly při stavbě lodí, připadla v provozu parních strojů od samého počátku hlavní úloha černému uhlí. Pro nedostatek dřeva se uhlím topilo i v domácnostech. Proto se energie z fosil-

Zdánlivé odpoutáni od přírody

235

nich zdrojů začala systematicky využívat už v 17. století. Na počátku industrializace už byli Angličané zvyklí na zápach spalovaného uhlí, a nyní se začalo s jeho těžbou ve velkém. Černé uhlí, eventuálně koks se také používá při tavení železa a industrializace potřebovala železo a ocel čím dál tím víc.10 Na rozdíl od rozšířené představy je nutno říci, že průmyslovou revoluci nezpůsobil parní stroj, ten do ní zasáhl později. Rozhodujícím odvětvím průmyslové revoluce v Anglii byla výroba textilu, především bavlněných látek. Do Anglie bavlnu dovezlo v roce 1585 několik tkalců, kteří sem přišli z Antverp, obléhaných španělskou armádou. Surovina se dovážela ze středomořských zemí. V 17. století byla však produkce ještě tak malá, že většina bavlněných látek, které se prodávaly na londýnském trhu, pocházela z Indie. Když se však začala pěstovat bavlna v Americe, byl v roce 1700 vydán zákaz dovozu z Asie. Výroba bavlněných látek probíhala nejprve dost nákladně: podnikatelé dodali surovinu tkalcům, kteří zaměstnávali přadláky. Tímto způsobem se zrodila rozvinutá dělba práce, typická pro protoindustrializaci. Počátky změny výrobního procesu nastaly poté, co v roce 1733 vynalezl John Kay „člunek1* (ňy shuttle). Ještě ve třicátých letech 18. století byl vynalezen mechanický spřádací stroj, případně propojený s dalšími stroji a poháněný motorem. Vynálezci zjistili, že k provozu strojů lze využít pohon koňský, vodní či sílu větru a že je nejvýhodnější stroje nasadit v továrnách (mills). Moderní hromadná výroba vznikla v továrnách Richarda Arkwrighta (1732-1792). V roce 1789 byly v Anglii v provozu 2,4 milionů spřádacích

strojů,

které téměř

zpravidla

poháněla levná

síla

vody. Velký počet strojů v textilním průmyslu vyvolal obrovskou poptávku po standardizovaných dřevěných a kovových součástkách. Uspokojování této poptávky způsobilo rozvoj strojírenství jako samostatného odvětví.11

236

Globální oteplování: moderní doba tepla

Vývoj parního stroje jako univerzálního motoru Ačkoliv James Watt obdržel svůj první patent v témže roce jako Richard Arkwright, první parní stroje se objevily v Arkwrightových

továrnách

teprve poté,

co uběhla téměř dvě desetiletí.

Mezitím pokračoval vývoj Wattových parních strojů, na jehož konci se zrodil univerzálně využitelný motor Většina továren v 18. a v časném 19. století ale nadále využívala přírodní vodní sílu. Nebylo to tak jen proto, že voda byla levnější: dřevěné vodní mlýny byly až do dvacátých let 19. století výkonnější než parní stroje. Šíření parních strojů od roku 1800 pomohlo, že byly levnější a spolehlivější díky rozmachu kovoprůmyslu. Parní stroje se od dnů Newcomenových nasazovaly především v uhelných dolech. Až do konce 17. století se v nich odčerpávala voda pomocí žentourů s koňským pohonem. Protože Newcomenovy parní pumpy daleko lépe vyhovovaly důlním provozním podmínkám, rychle se prosadily. Již kolem roku 1780 pracovalo přibližně 1000 jeho parních strojů. Vysoká spotřeba uhlí přirozeně nevadila majitelům dolů, protože na rozdíl od píce pro koně je měli po ruce. Ani je nezajímalo zdokonalené využití energie, které nabízel Wattův parní stroj. Watt musel vyhlásit konkurz a za záchranu vděčil jen výrobci kovového zboží Matthewu Boultonovi (1728-1809). Firma Boulton & Watt pak našla zákazníky mezi majiteli zinkových a měděných dolů, kteří byli odkázáni na nákup uhlí. Rozhodujícího úspěchu dosáhla firma teprve tehdy, když se Wattoví podařilo převést vodorovný pohyb táhla v kruhový. Tím byla nastoupena cesta k obecně využitelnému hnacímu stroji. Používání strojů se kolem roku 1800 šířilo do metalurgie a nakonec i do hornictví. Narůstala spotřeba čepů, matic, ozubených kol, nástrojů, táhel a kolejnic, a rukodělná výroba už nestačila. Samostatná výroba obráběcích strojů se řídila specializací ve zpracování

kovů.

Produkce

výrobků masové

spotřeby

vyžado-

vala přepravní kapacity, které byly vytvořeny nejprve díky výstavbě kanálů, a nato došlo k dopravní revoluci. Začalo období mobilních parních strojů, na vodních tocích to byly parolodě a na zemi železnice. Jejich výroba - vedle zbrojní produkce - zmno-

Zdánlivé odpoutání od přírody I 237

honásobila poptávku po železe a palivu a vyvolala druhý velký posun industrializace. Nové transportní možnosti umožnily nárůst vývozu textilu, a tím celé textilní výroby.12 Průmyslová revoluce postavila Anglii do centra světového hospodářství. Brzy také vznikly průmyslové oblasti za hranicemi: ve Skotsku, Belgii, severní Francii, v Porýní a ve Vestfálsku, ve Švýcarsku, v Sasku a Slezsku, v Čechách, ve vídeňské pánvi, v částech Uher, v severní Itálii a na severovýchodě USA. I když se ve 20. století rozšířil okruh konkurentů, staré evropské a americké průmyslové regiony si dodnes zachovaly v rámci světové ekonomiky ústřední postavení.12 Vzestup významu parních motorů na uhlí začal v první polovině 19. století. Do roku 1838 přesáhl počet parních strojů 3000. Mezitím se výkon zvýšil z přibližně deseti na padesát koňských sil a textilní továrny se postupně přeorientovaly na nový druh energie. Vlastníci textilek nyní uspokojovali 75 % spotřeby pohonné síly parními stroji a mezi zákazníky strojního průmyslu byli na prvním místě. Za nimi následovaly doly, hutě a zpracování železa. Mezitím začaly přicházet i objednávky z evropské ciziny a Boulton & Watt dodávala zboží zákazníkům v Evropě a v Indii. Na celém evropském kontinentu bylo ale v provozu méně parních strojů než v Anglii, která se v těchto desetiletích stala „dílnou světa1'.14 Ještě kolem roku 1880 emise nejspíš světové klima neovlivňovaly. Nebo tak nepatrně, že se s vlivem přirozených klimatických výkyvů nedaly porovnat. Podnebí za malé doby ledové ukazovalo, že dojde k dalšímu většímu ochlazení. Tuto tendenci posílila exploze indonéské sopky Krakatau, kterou díky razantnímu rozvoji dálkových spojů zaznamenali na celém světě. Důsledkem ochlazení byly v roce 1884 menší sklizně. V průmyslových zemích si toho však vzhledem k výrobním přebytkům téměř nikdo nevšiml.

238

Globální oteplování: moderní doba tepla

Spotřeba uhlí v epoše výstavby železnic Industrializace měla od samého začátku velký vliv na životní prostředí, i když nejprve jen v nejbližším okolí továren. Kromě kácení lesů se jednalo o odpady, odpadní vody, emise plynů a hluk. K tomu se přidružila potřeba prostoru pro průmyslová zařízení, pro silnice, železnice, kanály a ubytování dělníků. Tento vývoj nezávisel na politickém systému. Ať bylo ve Francii císařství, ať tam vládla monarchie nebo republika, politický režim neměl na spotřebu surovin a zásahy do životního prostředí vliv. Zatímco ve Velké Británii zachvátila průmyslová revoluce nejdřív oblast textilní výroby, rozhodujícím faktorem na kontinentu byla výstavba železnic. Díky železnici se před evropskými zeměmi poprvé otevřela možnost průmyslový náskok Anglie dohnat. Železnice v porovnání se silnicemi a kanály potřebuje jen malou plochu, železniční doprava nezávisí na počasí a provoz lze standardizovat a automatizovat. Poté co byl v roce 1825 zahájen provoz na první parní železnici mezi Stocktonem a Darlingtonem a v roce 1830 železnice spojila velká průmyslová města Manchester a Birmingham, začaly se na kontinentu rychle budovat železniční tratě. Již v roce 1835 byla uvedena do provozu první německá dráha mezi Norimberkem a Fůrthem v Bavorském království, v roce 1839 spojila železnice saská města Lipsko a Drážďany. Od poloviny 19. století se vytvořila síť tratí, což si zpravidla vynutilo, že stát převzal železnice, které předtím financoval soukromý kapitál. Železniční síť brzy bez ohledu na státní hranice pokryla kontinent od Belgie po Itálii. Největší rozmach výstavby železnic, už v režii státu, nastal mezi lety 1870 a 1910. Drážní provoz od počátku závisel na parních strojích, v nichž se topilo uhlím. Jeho spotřeba byla v Anglii kolem roku 1800 asi jedenáct milionů tun ročně. Do roku 1830 se zdvojnásobila. Další růst se značně urychlil zavedením železnice. Kolem roku 1830 překročila již spotřeba uhlí 100 milionů tun.'5 Když se uhlí začalo těžit v Belgii, Francii a Německu a později v Polsku a Rusku, nastal rychlý růst těžby:

Zdánlivé odpoutání od přírody

239

Světová těžba uhlí

16

rok 1860

miliony tun uhlí 132

1880 1900

314 701

1920

1193

1940 1960

1363 1809

Vzestup ropy Mezitím se vedle uhlí jako druhý fosilní zdroj energie začala využívat ropa. Už v antice se pro různé účely používal kamenný

olej - petroleum, který přirozené vystupuje na povrch země. Ve staré Mezopotámii se ropou utěsňovaly lodě, v Číně se s ní svítilo, ve středověku se objevovala v lékařských receptech a v roce 1857 osvětlovala ulice. O dva roky později, v roce 1859, uskutečnil americký průmyslník Edwin Laurentine Drake (1819 až 1880) u Titusville v Pensylvánii první ropný vrt, který prokázal možnosti hospodářského využití, vyvolal první ropnou horečku a byl prvním krokem k průmyslové exploataci ropy. Když se kvůli osvětlení elektrifikovalo, už v devadesátých letech 19. století to vypadalo, že ropa ztratí význam. Došlo však k obratu: byl spojen s rafinací ropy na benzin. Když Nikolaus Otto (1832-1891) vynalezl spalovací motor, byl to impulz pro její trvalé využití. Spalovací motory postupně nahradily starobylé parní. Významnou úlohu v pozdních osmdesátých letech 19. století přitom sehrál především vynález automobilu Gottlieba Daimlera (1834-1900) a Carla Benze (1844-1929). Masová výroba automobilů začala v roce 1908, když Henry Ford postavil model Tinn Lizzy. Po zavedení pásové výroby bylo do roku 1927 vyrobeno nejméně 15 milionů kusů. Ve Spojených státech amerických, v nichž se těžilo nejvíce ropy na světě, jezdilo v první polovině 20. století více automobilů než ve zbytku světa dohromady. V Evropě vznikly četné automobilky, ale všichni výrobci dohro-

240

Globální oteplování: moderní doba tepla

mady nepostavili tolik vozů jako Ford. Rekordního počtu Tin Lizzy dosáhl teprve po půl století v roce 1972 Volkswagen Brouk.

Padesátá léta dvacátého století jako práh nové epochy Jak je patrné z počtu vyrobených automobilů, rostla ve 20. století spotřeba pohonných hmot jen postupně. Ke kvalitativnímu skoku ve spotřebě energie došlo v padesátých letech toho století, kdy ropa jako primární fosilní zdroj energie vystřídala uhlí. Tuto skutečnost potvrzuje celá řada ukazatelů, například kapacita ropných tankerů. Od třicátých let 20. století se nejen znásobil jejich počet, ale také vzrostla jejich kapacita z počátečních přibližně 20 000 tun na téměř 400 000 tun. Prudký růst spotřeby energie souvisel s tím, že se objevovaly stále nové oblasti, kde se mohla ropa uplatnit. Byla to petrochemie a výroba umělých hmot, které se rozšířily do domácností a průmyslové výroby. V padesátých letech 20. století začala umělá hmota nahrazovat tradiční balicí materiály z papíru, dřeva, skla nebo kovu. Jedním z faktorů, které ropnou konjunkturu vyvolaly, byla i výroba topných olejů, které po druhé světové válce začaly nahrazovat uhlí. Výroba ropných derivátů je levnější. Hotový produkt je čistší a využití všestrannější. Ale nejdůležitéjší je výroba pohonných hmot. Vojenskostrategický význam ropy ukázala první světová válka, kdy byly poprvé nasazeny automobily, tanky a letadla. To během války posílilo zájem evropských velmocí na rozbití Osmanské říše, na jejímž území se nacházela většina ropných ložisek na Blízkém východě. Po nálezu bohatých zásob ropy v oblasti Perského zálivu dosadily v padesátých letech USA v Íránu, Iráku, v arabských emirátech a v Saudské Arábii režimy, které vycházely

vstříc

zájmům

severoamerických

ropných

koncernů

a poskytovaly jim těžební licence. Přitom USA bez zábran napomohly svržení svobodné zvoleného předsedy vlády Mohammeda Mosaddeka (1882-1967, v úřadu 1951-1953), protože zpochybnil těžební monopol společnosti Anglo-íranian Oil Company (později British Petroleum, BP) a těžbu ropy zestátnil. Války kvůli ropě

Zdánlivé odpoutání od přírody

241



Obr. 36 Vývoj světové spotřeby energie v letech 1900-1990.

se od té doby staly stálou součástí válek století. Připomeňme si jen tři války v Perském zálivu a pád iráckého diktátora Saddáma Husajna, k němuž došlo na základě průhledné záminky, že disponuje zbraněmi hromadného ničení. V padesátých letech dvacátého století se začala rychle rozvíjet linková letecká doprava. Civilní letecké společnosti, například Lufthansa, byly sice založeny již ve dvacátých letech, ale létání bylo výsadou úzké horní vrstvy. Teprve když začali standardně využívat letecká spojení obchodníci, klesly ceny letenek, které si nyní mohly dovolit i širší vrstvy. S nástupem masové turistiky v sedmdesátých letech počet cestujících rychle stoupal. Brzy se začalo běžně létat na větší vzdálenosti a rychle se zvětšovala i kapacita letadel. Protože letadlo pro 300 pasažérů spotřebuje tolik pohonných hmot jako několik desítek tisíc Volkswagenů Brouků, došlo k neúměrnému růstu spotřeby energie na jednoho pasažéra. Mezi roky 1860 až 1985 vzrostla roční spotřeba energie šestinásobně. K největšímu skokovému růstu poptávky ale došlo v dru-

242

Globální oteplování: moderní doba tepla

hé polovině dvacátého století. Podle mannheimského badatele v oblasti životního prostředí Jórna Sieglerschmidta představují padesátá léta dvacátého století začátek nové epochy vztahu lid-

stva k životnímu prostředí.

17

Po několik desetiletí se zdálo, že ne-

musíme myslet na omezení, které nám dříve ukládaly ohledy na hospodárnost a ekologii. Snadný přístup k levné energii způsobil neorganickou

zástavbu

krajiny,

rozšíření

průmyslových

ploch,

celoplošné zásobování spotřebním zbožím a v neposlední řadě snadnou

dosažitelnost

venkova

masovou

motorizací.

Christian

Píister hovoří o přechodu od průmyslové ke konzumní společnos-

ti, který představuje novou epochu v dějinách životního prostředí. Teprve tehdy se v domácnostech objevilo energeticky náročné konzumní zboží: elektrické sporáky a pračky, ledničky a toustovače, chladničky a mikrovlnky, myčky nádobí a vysavače, elektrické žehličky a zubní kartáčky, fény a kadeřnické sušicí helmy, rozhlasové a televizní přijímače, gramofony, kazetové přehrávače a videorekordéry, počítače, tiskárny a skenery, takže - z každého bytu se stal strojový park. Sklepy, garáže a prostory pro kutily byly i nadále vybavovány různými elektrickými přístroji: vrtačkami, elektrickými šroubováky, pilami, sekačkami na trávu, nůžkami na stříhání živých plotů atd. V každém pokoji nyní jsou elektrická topidla a mnoho svítidel - to vše bylo ještě na počátku minulého století a většině lidí až do padesátých let neznámé, i když už tehdy příslušná technika existovala.18 Až do první ropné krize let 1973/1974 nemuseli uživatelé strojů a přístrojů dbát na úsporné využití. Teprve po šokovém zvýšení cen, jež spustily státy OPEC, se rozvinula vážná diskuse na téma energeticky úsporných motorů, alternativních zdrojů energie, úspory tepla atd. Ropná

konjunktura

vyvolala

exponenciální

nárůst

problé-

mů s životním prostředím v důsledku šíření emisí. Lidé si brzy uvědomili,

jaké negativní dopady má neorganické

zastavování

krajiny a znečišťování životního prostředí, ale zpočátku nikdo neuvažoval o daleko závažnějších následcích ropné konjunktury: spalování uhlí, olejů a plynu uvolňuje chemické prvky, které byly uloženy v hlubinách země před miliony let v prvohorním karbonu. Zdrojem energie nebyly minerální látky, ale pozůstat-

Zdánlivé odpoutáni od přírody

243

ky někdejšího života, organické látky - nebo, jak je sugestivně nazval historik životního prostředí Rolf Peter Sieferle: podzemní les.19 Zatímco se při spalování dřeva uvolňuje uhlík, který se znovu váže v rostlinách, spalování fosilních zdrojů energie uvolňuje uhlík, který vznikl před 300 miliony let se zánikem karbonských lesů. Tento dodatečně uvolněný uhlík se nachází v atmosféře v nejrůznéjších sloučeninách, například ve formě stopového plynu oxidu uhličitého (COJ. Počínaje padesátými lety dvacátého století v atmosféře exponenciálně stoupá oxid uhličitý, metan CH4

- a oxidy dusíku. Produkce

(chlorofluorouhlovodíky

a

halogenovaných uhlovodíků

hydrochlorofluorouhlovodíky)

začala

teprve v roce 1950. Tyto plyny napomáhají oteplování zemské atmosféry a označují se jako skleníkové.20

Populační exploze Je-li naším záměrem posoudit intenzitu lidského vlivu na životní prostředí a klima v historické perspektivě, nemůžeme se spokojit s tím, že se zaměříme na klima ovlivňující stopové plyny v ledovcových jádrech. Význačným měřítkem je vývojová tendence počtu obyvatel, na ní závisí spotřeba zemědělské půdy a energie. Z hlediska světového vývoje disponujeme relativně spolehlivými odhady, které se neustále zpřesňují, čím více se blížíme současnosti. Co se týká předvečera neolitické revoluce, která proběhla asi před deseti tisíci lety - skončila tak doba, kdy se prakticky všichni živili lovem a sběrem -, uvádí Carlo Cipolla dolní hranici dvou milionů a horní hranici dvaceti milionů lidí, kteří podle jeho názoru mohli žít v obyvatelných oblastech Země. Dále předpokládá, že kolem roku 1750 se jednalo o 750 milionů lidí, přičemž tento počet představuje historické maximum agrokulturní fáze vývoje lidstva. Odhaduje se, že kolem roku 1850 žilo asi 1,2 miliardy lidí. Průmyslová výroba potravin vytvořila nové možnosti růstu. V roce 1900 žilo na Zemi 1,6 miliardy obyvatel, pro rok 1950 udává Demografická ročenka (Demographic Yearbook) Spojených národů počet 2,5 miliardy, v roce 1975 se již jednalo o 4 miliardy.21

244

Globální oteplování: moderní doba tepla

V roce 2000 překročil počet obyvatel světa hranici šesti miliard. Vrchol demografického růstu byl ale překročen v celosvětovém měřítku v roce 1970, kdy přesáhl 2 %. Tehdy se předpovídalo, že v roce 2050 dosáhne počet 11-12 miliard. Některé rozvojové země ale současně přistoupily k regulaci. V nejlidnatější zemi světa, Čínské lidové republice, byla v souladu s direktivou komunistické strany v sedmdesátých letech dvacátého století zahájena politika jednoho dítěte. Od té doby se tam snížila porodnost téměř o dvě třetiny (ze 3 % na 1,2 %). Stejně tak byl omezen růst obyvatel v dalších zemích Asie a Latinské Ameriky. Pouze obyvatelstvo Afriky se nadále rozrůstá bez omezení. Dalšímu prudkému růstu částečně brání jen nakažlivé nemoci jako malárie nebo AIDS. Naproti tomu se projevuje pokles obyvatelstva v průmyslových zemích Evropy a Severní Ameriky, a na tom nic nemění ani přistěhovalectví. Vzhledem k poklesu tempa růstu obyvatel na 1,4 % a na základě prognózy, že dojde k dalšímu poklesu, Spojené národy

dřívější

předpovědi

o

demografickém

vývoji

korigova-

ly. Dospělo se k hodnotě devíti miliard, které se dosáhne v roce 2050.22

Kritika civilizace a hranice růstu Kritika industrializace je stejně stará jako industrializace sama. Někdy úzce souvisí - například rozbíječi strojů v 18. a 19. století nebo socialistická a komunistická hnutí - s negativním vývojem sociálních poměrů, příležitostné vyvolává - jak vidíme u romantiků nebo anarchistů - zásadní kritiku civilizace.23 Vzpomeňme na bosé proroky raného ekologického hnutí, kteří již před první světovou válkou a ve dvacátých letech dvacátého století protestovali proti vykořisťování přírody a lidí tak, že odmítli mechanismy průmyslové společnosti a vědomě se z ní vyřadili.24 V době, kdy heslem dne byla modernizace, tak zesílil dopad lidské činnosti na životní prostředí, že se industrializace, odlesňování a znečišťování globalizovaly. Když v šedesátých letech dvacátého století začaly lety do vesmíru, ukázaly první snímky Země z vesmíru

Zdánlivé odpoutání od přírody

245

80 % za 64 let



Obr. 37 Věk ropy podle M. Kinga Hubberta, The Energy Resources of the Earth (Energetické zdroje Země), 1971.

s drastickou naléhavostí, jak křehká je biosféra ve srovnání s vesmírnými dálkami. Let na Měsíc byl pro povědomí o životním prostředí velmi významný. Nejzávažnéjší námitku proti bezmezné víře v pokrok, již mají stoupenci

modernizace,

vzneslo

na

počátku

sedmdesátých

let

společenství vědců, politiků a předních osobností hospodářského života s názvem Římský klub (Club of Rome). Toto uskupení bylo založeno v roce 1968 díky iniciativě římského průmyslníka Aurelia Pecceriho (1908-1984).25 V roce 1972 skupina vědců pod vedením prognostika Dennise L. Meadowse předložila Římskému klubu zprávu, která na základě dat a analýz vývojových trendů poukázala na hranice růstu. Autoři zprávy kladli důraz na pět globálních trendů světového systému a podrobili analýze jejich vzájemné působení: přílišné tempo industrializace, obyvatelstva,

celosvětová

podvýživa,

nadměrné

rychlý růst

čerpání

surovin

a zhoubné zásahy do životního prostředí. Autoři zdůraznili, že se jednoho dne globální energetické zdroje planety vyčerpají: zásoby

246 I Globální oteplování: moderní doba tepla

uhlí a ropy, které vznikly za dlouhodobých geologických pochodů v karbonu asi před třemi sty miliony let, se spotřebují během pouhých dvou set let. Spalování znamená jejich definitivní ztrátu. Na základě argumentů Římského klubu se vyvodily dalekosáhlé politické konsekvence: je nutné vědomě omezit růst a vytvořit nový druh společnosti, která se bude vyznačovat sociální spravedlností, dodržováním lidských práv a nastolí harmonický vztah mezi člověkem a přírodou. Zpravodajové ale nemohli dát recept, jak takový cíl dosáhnout v době hospodářského liberalismu a existence přibližně dvou set na vlastní prospěch hledících národních států. Svou zprávu uzavřeli: Každý den exponenciálního růstu

přivádí světový systém blíže k jeho hranici. Dáme-li přednost nečinnosti, ve skutečnosti se rozhodneme, že zvýšíme nebezpečí kolapsu26 Stejně jako každé kritice civilizace nebyla Římskému klubu cizí jistá sociální utopie. Nové bylo to, že tentokrát přišla kritika ze samého středu společnosti, od úspěšných vědců, podnikatelů a politiků. Zpětně je zřejmé, že diskuse o hranicích růstu nedospěla k jednoznačným závěrům. Na jedné straně se tempo průmyslového rozvoje ještě zvýšilo od doby, co na prahu moderní industrializace vstoupilo mezi moderní průmyslové společnosti více asijských a latinskoamerických zemí. Růst světového obyvatelstva se zpomalil a zlepšila se situace v zásobování potravinami. Ochrana životního prostředí si v rozvinutých zemích vydobyla v politice pevné místo. Drancování přírody se ale nezastavilo a suroviny se čerpají ještě rychleji. Konec moderní civilizace ale nepřišel, protože se stále nacházejí nové rezervy. Paradoxně právě tání permafroštu a ledovců otevřelo nové možnosti, jak získat fosilní energetické zdroje.27 Zpětně nám může připadat, že se Římský klub zařadil mezi falešné proroky, kteří kdysi předvídali katastrofy, k nimž nedošlo. Jinak však platí, jak platilo vždycky, že jednoho dne se zdroje surovin - a zejména fosilní - vyčerpají. Zásluhou Římského klubu je, že poukázal na to, že zásoby přirozených zdrojů nejsou nevyčerpatelné. Tehdy skleníkové plyny ještě nepředstavovaly problém.

Zdánlivé odpoutáni od přírody

247

Objev globálního oteplování

Rané skleníkové teorie Potom co se v šedesátých letech dvacátého století ještě o nebezpečích, která přinese blížící se nová doba ledová, jen šeptalo, jen o desetiletí později bylo objeveno, nebo lépe řečeno znovuobjeveno globální oteplováni. Neboť již na počátku 19. století si francouzský fyzik Jean-Baptiste Joseph, baron de Fourier (1768 až 1830) kladl otázku, na čem se zakládá teplota Země. Fourier poznal, jaký význam má zemská atmosféra, kterou srovnal se skleníkem, protože zadržuje část tepla, které přinášejí sluneční paprsky. Existenci takzvaných skleníkových plynů objevil v roce 1859 irský fyzik John Tyndall (1820-1893), který zjistil, že zatímco hlavní součásti vzduchu kyslík a dusík sluneční záření propouštějí, v případě oxidu uhličitého je tomu naopak. Tyndall odvodil, že to způsobuje oteplování Země a existenci života. Byl přesvědčen, že na základě tohoto efektu je možné vysvětlit, proč v dějinách Země docházelo ke kolísání klimatu, přičemž měl na mysli velké doby ledové, které se právě tehdy staly předmětem kontroverzních diskusí. Tyndall soudil, že úbytek vodní páry v atmosféře způsobil pokles intenzity skleníkového jevu, a tím ledové doby.1 V roce 1896 upozornil pozdější nositel Nobelovy ceny za chemii Svante August Arrhenius (1859-1927) na problematiku ros-

248

Globální oteplování: moderní doba tepla

toucích emisí C02, k nimž dochází během industrializace. Také on se místo o vytváření pochmurných prognóz zajímal o interpretaci

procesů

ochlazování.2

Krátce

předtím

anglický

geolog

James Croll vyvinul teorii zpětné vazby (feedback theory): růstem ledovců se zvětšuje zpětné vyzařování slunečního světla do vesmíru, čímž nastává ochlazení, které způsobí změnu směru větrů a oceánských proudů. Croll objevil efekt albeda a začal pracovat na komplexních klimatických modelech. Se začátkem ledové doby šly již věci samospádem. Arrhenius vypočítal, jaké následky by mělo snížení atmosférického oxidu uhličitého na polovinu, a dospěl k výsledku: v tom případě by teplota klesla o pět stupňů Celsia. Zdá se, že to není mnoho, ale pokud by současně působil Crollův efekt zpětné vazby, spirála teploty by klesala.3 Před objevem počítače nebo předtím, než byly zavedeny počítací stroje, vyžadovaly zmíněné výpočetní operace hodné únavné práce. Arrhenius se dotázal jednoho z kolegů, zda je vůbec možné

větší změny ve

složení

atmosféry předpokládat.

Arvid

Hógbom se začal zabývat výpočtem hodnoty množství COa vznikajícího spalováním uhlí v továrnách a domácnostech. Ta sice v relaci k přirozenému výskytu nebyla velká, bylo ale zjevné, že během času stoupne. Arrhenius zaměřil výpočty i tímto směrem a zjistil, že zdvojnásobení obsahu oxidu uhličitého v atmosféře bezpochyby povede k nárůstu teploty zemského povrchu o 5 až 6 stupňů Celsia. To ho neznepokojilo. Trochu více tepla přece nemohlo Skandinávii uškodit. Kromě toho předpokládal, že takový vývoj proběhne nanejvýš v průběhu několika tisíc let. Arrhenius sdílel dobovou optimistickou víru v moc technického vývoje, který všechno vyřeší, viru v lepší, spravedlivější budoucnost, kterou zabezpečí vynalézavost inženýrů. Arrhenius načrtl kuriózní teoretickou koncepci, jakousi myšlenkovou hru. Rozhodně se nepokládal za objevitele globálního oteplování.4 Konec malé doby ledové nastal přibližně v době, kdy se Arrhenius svými výpočty zabýval. Potom co se Temže naposledy pokryla

ledem,

začalo

všeobecné

oteplení.

Tehdy

vypracoval

Milankovič teorii zdůvodňující klimatické změny kolísáním parametrů oběžné dráhy Země. Ve třicátých letech dvacátého sto-

249

LEDEN

Obr. 38 Keelingova křivka je ikonou klimatického výzkumu, neboť jako první znázornila obohacování atmosféry oxidem uhličitým. Počínaje šedesátými lety 20. století se neustále podle dalšího měřeni prodlužuje.

letí, když jih USA sužovalo katastrofální sucho a proměnil se v mísu prachu (Dust bowl), probudil se i tam zájem o zmíněný trend růstu průměrných teplot. V roce 1938 se znovu zabýval globálním oteplováním Guy Steward Callendar.5 V roce 1956 Gilbert Plass s využitím klimatického modelu vypočítal teorii klimatické změny v souvislosti s oxidem uhličitým.6 V roce 1957 představil při

příležitosti

Mezinárodního

geofyzikálního

roku,

kdy

došlo

k trvalému prudkému rozvoji geologických a klimatologických věd, výsledky dlouhodobé řady měření Charles Keeling. Proslulost mu vyneslo měření každoročního kolísání koncentrace C02 v atmosféře. Keeling tak předvedl, jak biosféra C02 v ročním rytmu přijímá a vydává. Jako základnu pro měření si vybral Mauna Loa na Havajských ostrovech, což je místo daleko od velkých měst a kontinentů, takže poskytuje obraz, který neovlivňuje znečištění životního prostředí. Ale ukázalo se něco nečekaného: koncentrace C02 v atmosféře kontinuálně rostla. Tak zvaná Keelingova

křivka dnes patří k nejdůležitějším grafům a názorně prokazuje růst podílu tohoto skleníkového plynu v atmosféře.7

250

Globální oteplování: moderní doba tepla



Obr. 39 Od malé doby ledové ke globálnímu oteplováni. Od devadesátých let 19. století lze pozorovat růst teploty, který byl však přerušen novým ochlazením mezi lety 1945 až 1975.

Na počátku Keelingovy řady měření byla koncentrace oxidu uhličitého asi 315 ppm, do roku 1970 vzrostla na 325 ppm a v roce 1980 dosáhla 335 ppm. Od té doby měření pokračovala, aby bezpečně

prokázala

další

obohacování

atmosféry

uvedeným

skleníkovým plynem. Ukázalo se, že zjištěné hodnoty i nadále kontinuálně rostou: v roce 1995 činily 360 ppm, v roce 2005 byla zaznamenána rekordní hodnota 380 ppm (= 0,038 %). Mezitím také došlo k pokusu propočítat nárůst oxidu uhličitého v atmosféře i v dlouhodobé perspektivě. Pro rok 1870, tedy přibližně pro konec malé doby ledové, vyšla hodnota 290 ppm, ale výpočet se všeobecně nepokládá za spolehlivý.8

Globální ochlazování: Strach před novou dobou ledovou Vývoj teploty se ale neshodoval s předpovědí. Podle teorie skleníkového jevu by mělo v šedesátých letech dvacátého století nastat teplejší podnebí, ve skutečnosti se však projevil pravý opak.

Objev globálního oteplování

251

V porovnání s teplotním minimem okolo roku 1880 se do roku 1940 průměrná teplota sice zvýšila asi o 0,6 stupňů Celsia, pak se však celý vývoj zvrátil. Protože přibližně od roku 1940 teploty stále klesaly, nevěnovala se zvláštní pozornost výpočtům a teoriím

globálního oteplování,9 neboť veřejnost byla nečekaně konfrontována s děním, s nímž nikdo nepočítal a které probouzelo větší obavy: s procesem globálního ochlazování, které trvalo několik desetiletí.10 Na počátku šedesátých let dvacátého století znepokojovala veřejnost perspektiva ledové doby. Představa, že dojde k dramatickému oteplování, zdánlivé odporovala výsledkům všech měření i zkušenosti. Východiskem byly výzkumy klimatologa J. Murraye Mitchella z Amerického úřadu pro výzkum počasí [US Weather Bureau), který porovnal data o vývoji klimatu s údaji o tehdejších zkouškách jaderných zbraní a konfrontoval je s řadou dat o sopečných erupcích. Prach, který vymrštil výbuch atomových bomb, zůstal na téže polokouli. Vulkanický popel ve stratosféře mohl po několik let vyvolávat celosvětové globální ochlazení. Nezabránil však oteplování v průběhu prvních desetiletí dvacátého

století.

Rovněž

nelze

vysvětlit

rozptylem

vulkanického

popela sklon k ochlazení, který se projevil v polovině století. Pokles globální průměrné teploty nebyl dílem nahodilého výkyvu. To, s čím se Mitchell setkal během svých výzkumů, byla teprve nedávno objevená klimatická fluktuace, k níž došlo v době mladšího dryasu, kdy se za několik let klima ochladilo o deset stupňů Celsia. Důsledkem změny byla tisíciletá doba chladu. Má nastat podobná doba ledová?11 V šedesátých letech minulého století byli klimatologové posedlí myšlenkou, že doba ledová se dostaví brzy. Obavu vyvolával zájem o životní prostředí i další důvody: Vzhledem k tomu, že se po celém světě zvětšovaly ledovce, emancipovala se jako samostatná subdisciplína glaciologie, nauka o ledovcích. Právě tehdy byla vyvinuta metoda vrtů do ledovcových jader v oblasti pólů. Díky ní se ukázalo, že ke střídání ledových a teplých dob nedocházelo jen v geologické době, ale že i během stávající ledové doby přicházely periody většího nebo menšího chladu - glaciály

252

Globální oteplování: moderní doba tepla

a interglaciály. Takže teplé období typické pro holocén už trvá příliš dlouho - celých deset tisíc let. Zřejmě v průběhu celých čtvrtohor nebyly teplé fáze delší než asi 10 000 let, zatímco ostatních 90 000 let Milankovičova cyklu představovalo období většího či menšího chladu. A nyní bylo díky celosvětové síti měřicích stanic bezpečně potvrzeno, že už po dvě desetiletí průměrné teploty klesají. Není pravděpodobné, že končí teplá doba a že se svět řítí do nového studeného období? V roce 1972 se na Brownově univerzitě sešla skupina předních glaciologů k diskusi o konci stávajícího interglaciálu a o příchodu doby ledové. Velká většina přítomných expertů se shodla, že meziledové doby trvaly krátce a prudce končily. Většina odborníků zasedání se také shodla na Milankovičových cyklech; podle nich nepochybně stojíme před přirozeným koncem teplé éry. Nejdůležitějším indikátorem podporujícím hypotézu bylo ochlazení klimaticky zvlášť citlivých polárních oblastí. Přední klimatologové dospěli ke shodě v následujícím bodě: Stále probíhá nynější globální ochlazování, které usměrnilo tendenci k oteplování, jež se projevilo ve čtyřicátých letech dvacátého století. Jestliže se lidstvu nepodaří globální ochlazování zastavit, budeme svědky konce teplého období holocénu.12

Pátrání po antropogenních příčinách ochlazení Při hledání důvodů, proč došlo ke zmíněnému globálnímu ochla-

zování,

se

odborná

veřejnost

nespokojila

jen

s

přirozenými

příčinami, ale snažila se i o interpretaci v duchu ovlivnění klimatu lidským zásahem. Jako takové přicházelo v úvahu znečištění ovzduší jako následek industrializace a nárůst individuální dopravy

využívající

spalovací

motory.

V

západních

průmyslo-

vých zemích nabyla výroba nákladních a osobních automobilů dosud nevídaného rozsahu; automobil patří ke standardnímu vybavení domácností. Velkého pokroku v industrializaci dosáhl Sovětský svaz a některé další země bývalého východního bloku. Dokonce i mezi zeměmi takzvaného třetího světa nechybí stá-

Objev globálního oteplování

253

ty, které se vydaly cestou industrializace - uveďme Indii, Čínu a Brazílii. V šedesátých letech dvacátého století se začaly spalovat v netušené míře uhlí a nafta a do ovzduší odcházely nefiltrované zplodiny.13 Někteří badatelé zastávali názor, že globální ochlazení působí lidé v podstatě sami. Růst obyvatelstva, překotná urbanizace na okrajích velkoměst a industrializace prý mezitím ovlivňují klima ve stejné míře, v jaké působí „přirozené procesy". Jako příčina ochlazování se uvádí efekt filtru, který znemožňuje dopad dostatečného množství slunečního světla na zemský povrch: šlo o globální zakalení (Global Dimming). Zakalení vzduchu prý převažuje nad vlivem produkce oxidu uhličitého, která je také důsledkem lidské činnosti. Přítomnost prachu v atmosféře sice vyvolávají různé přirozené procesy typu pouštních bouří nebo lesních požárů, ale větší význam má vliv velkých měst, těžkého průmyslu a zplodin, které produkují automobily a letadla. Zejména ty napomáhají nárůstu vzniku mraků, jež lze měřením postihnout. Tím byla upřednostňována jedna antropogenní příčina před druhou a „přirozené" příčiny ochlazení byly vytlačeny na okraj.14 Zakalení vzduchu způsobené mlhou, mraky a smogem údajně zmenšuje intenzitu dopadu slunečních paprsků, a vyvolává tak globální ochlazení, které od čtyřicátých let dvacátého století až do roku 1970 znamenalo pokles asi o 0,3 stupně Celsia. Mitchell - a ten měl dobrý přehled o přirozených změnách klimatu v průběhu dějin Země - v roce 1970 pokládal lidskou činnost za hlavní příčinu kolísání teploty v posledních desetiletích. Až do čtyřicátých let minulého století bylo oteplování podle jeho názoru vyvoláváno působením skleníkových plynů a oxidu uhličitého. Pak se místo skleníkovým plynům rozhodující úloha při ochlazení připisovala znečištění ovzduší. Mitchell ale pochyboval, že by mohlo znečištění za pouhých dvacet let vyvolat ochlazení o 0,3 stupně, a upozornil na případný vliv vulkanické činnosti. Pro budoucnost proto - k překvapení mnoha odborníků - předpověděl další oteplování.13

254

Globální oteplování: moderní doba tepla

Výzkum klimatu jako politická prognostika Po

zavedení

elektronického

zpracování

dat

se

meteorologové

neomezovali jen na předpovědi počasí, ale vytvářeli i prognózy vývoje klimatu.16 Od prvního přistání na Měsíci v roce 1969 bylo už možné díky družici Nimbus lil měřit teplotu na celém světě. Výpočty komplexních klimatických modelů s četnými proměnnými se ale provádějí přibližně od roku 1970. V roce 1971 varovali přední vědci před nebezpečím globální klimatické změny a požadovali, aby se výzkumu klimatu dostalo organizované podpory. Přibližně ve stejné době ukázaly výsledky vrtů do sedimentů a ledovcových jader s rostoucí přesností, že v minulosti planety docházelo k prudkým klimatických změnám. Od roku 1972 do roku 1974 soustředila období sucha a další anomálie pozornost na otázky klimatu a na snahy klimatologů. Přitom stále převažovaly obavy před dobou ledovou nad strachem z následků globálního oteplování. První světová konference o životním prostředí, která se konala v roce 1972 ve Stockholmu, přinesla kvůli potížím s vývojem klimatu v šedesátých letech dvacátého století - a na základě diskusí o globálním ochlazování - ustanovení Programu Spojených národů pro životní prostředí (United

Nations Environmental Program - UNEP), jehož součástí měl být i globální systém monitorování životního prostředí [Global Environment Monitoring System - GEMS), který měl sledovat vliv skleníkových plynů a radioaktivity na počasí, lidské zdraví a život fauny a flóry. Zvýšenou pozornost politiků v USA a dalších zemích ke klimatu vyvolaly extrémní klimatické jevy v různých částech světa, které způsobily ztráty při žních, hladomory a zčásti politické nepokoje. Sucha v sedmdesátých letech dvacátého století nezpůsobila jen rozsáhlou vlnu hladu v oblasti Sahel, ale zapříčinila politickou revoluci v Etiopii, která smetla křesťanský císařský rod a na místo této staré ctihodné instituce přivedla k moci skupinu marxistických důstojníků. Protože ve světě tehdy probíhala studená válka a v rámci globálního zápolení mezi Sovětským svazem a USA nastal mocenský posun, byl této události přisuzo-

Objev globálního oteplování I 255

ván velký význam. Tehdejší americky ministr zahraničí Henry Kissinger 15. dubna 1974 ve svém projevu před Spojenými národy naléhal, aby se hrozící klimatické změně čelilo intenzivnějším výzkumem. Rychle vytvořený Panel pro současný interglaciál [Ad Hoc Panel on the Present Interglacial) ještě v témže roce došel z dnešního hlediska k překvapivému závěru: přirozené klima se ochlazuje ročně o 0,15 stupňů Celsia, a proto lze k roku 2015 očekávat pokles průměrné teploty na nula stupňů Celsia (!). Pak prý budou následovat dvě nebo tři desetiletí, kdy dojde k lehkému oteplení a nejvyšší hodnota v roce 2030 bude 0,08 stupňů Celsia za dekádu. Pak se po sto let projeví jen malé změny. Potom nastane nový pokles. Tato absurdní prognóza je odrazem potíží, jimiž dodnes trpí všechny prognózy vývoje klimatu: výsledky závisejí na výchozích očekáváních a koncepcích, na zadaných proměnných a datech. Předpověď z roku 1974 neobstojí ani z metodického, ani z obsahového hlediska. V roce 1978 přijal americký kongres národní klimatický program a USA naléhaly, aby v letech 1980 až 2000 došlo k mezinárodnímu výzkumu klimatu, což vedlo k rozsáhlé mezinárodní spolupráci. Klimatologové byli přesvědčení, že přes chyby, kterých se v prognózách dopustili, je záslužné, že otřásli všeobecnou samolibostí a varovali světovou veřejnost před možnými následky.17 Když už mluvíme o samolibosti, nesmíme zapomenout na praktická

opatření,

o

nichž

se

diskutovalo

kvůli

„bezpečné"

předpovědi globálního ochlazení. Také tehdy se zdálo, že hrozí nebezpečí z prodlení. Jestliže klima uvrhne svět do krize, není snad nutné rychle zasáhnout? Pracovalo se na plánech, jak světové klima regulovat hrází, která by uzavřela Beringův průliv mezi Aljaškou a Ruskem. S tím během předvolebního boje v roce 1960 vyjádřil souhlas John F. Kennedy (1917-1963, prezidentem vletech 1961 až 1963). Zmíněným projektem se pak americká administrativa vážné zabývala v době prezidenta Richarda M. Nixona (1913-1994, v úřadě v letech 1969-1974) a jednali o něm na zasedání na nejvyšší úrovni v listopadu 1974 ve Vladivostoku

256

Globální oteplování: moderní doba tepla

Nixonův nástupce Gerald Ford (1913-2006, prezidentem v letech 1974-1977) a Leonid Brežnév (1906-1982). Přitom diskutovaná

hráz přes Beringův průliv patřila k nejnevinnějším variantám boje s globálním ochlazováním. Debatovalo se také o snížení albeda zakrytím zemských pólů černou folií nebo z dnešního hlediska o zvláště originálním nápadu zvýšeni produkce C02, čímž se měl zvýšit skleníkový efekt. Už tehdy se také vedla diskuse o vynesení kovového prachu do atmosféry, o stavbě betonové hráze mezi Norskem a Grónskem, o umístění velkých zrcadel jako „dalších sluncí1' na oběžnou dráhu Země nebo o vytvoření umělého prstence z potašového prachu kolem Země na způsob Saturnu. Také vojáci dostali inspiraci. Navrhli

roztrhat

podmořské

hřbety

jihozápadně

od

Faerských

ostrovů pomocí atomových bomb, čímž se mělo prodloužit teplé mořské proudění až do Arktidy, zahřát Grónsko atomovými reaktory nebo roztavit led na pólu vodíkovými bombami. Tyto plány jako by pocházely ze světa dr. Divnolásky. Ale i tehdy byly pokládány za příliš problematické, aby se o nich diskutovalo veřejně. Zůstaly však v zásuvce pro případ, kdyby ochlazování zesílilo.18

Nový nástup oteplování a spor o jeho příčiny Mezitím Syukuro Manabe a R. T. Wetherald vypočítali, že zdvojnásobení obsahu CO., v atmosféře povede k růstu teploty o několik stupňů Celsia.19 V roce 1970 dospěl Manabe tak daleko, že mohl předpovědět oteplení o 0,6 stupňů Celsia, k němuž má dojít do konce století v důsledku růstu emisí oxidu uhličitého.20 Růst letecké dopravy, jejích zplodin a výparů dal v roce 1975 popud k výzkumu jejich dopadu na životní prostředí a na přítomnost stopových plynů v atmosféře. Přitom došlo k objevu nebezpečí

halogenovaných

uhlovodíků

pro

ozónovou

vrstvu,

a

jejich

možného podílu na skleníkovém jevu. Díky rostoucímu povědomí o významu životního prostředí se začala obracet pozornost na dopady kácení lesů a ostatní lidské zásahy do ekosystému.

Objev globálního oteplování

257

Zatímco někteří badatelé stále uvažovali, jak uměle zahřát atmosféru, další se už ptali, jestli nejsme na počátku globálního otep-

lovánií.2' Kolem roku 1977 se začala ve vědecké obci rýsovat shoda, že globální oteplování představuje větší riziko než opak. O rok později byl v USA přijat zákon o národním klimatickém programu

(National Climate Program Act), který umožnil realizaci výzkumného programu a skokový růst pro něj určených finančních prostředků. Téhož roku založil Stephen H. Schneider Climatic Change, první odborný časopis, který se věnuje výlučně otázkám klimatické změny.22 Americká Národní akademie věd [National Academy of Sciences) v roce 1979 prokázala, že zdvojnásobení koncentrace C02 přinese celosvětové oteplení o 1,5 až 4,5 stupňů Celsia. Když pak prezidentský úřad převzal Ronald Reagan, propuklo nepřátelství mezi klimatologickou obcí a vládou Spojených států, která přistupovala k předpovědím o globálním oteplování skepticky. Klimatologové ale nepřipustili, aby politika určovala směr výzkumu, a dospěli k závěru, že příčinou oteplování je působení skleníkových plynů a zejména oxidu uhličitého.23 Jejich tvrzení se navíc opíralo o skutečnost, že rok 1981 byl nejteplejším rokem od zahájení měření pomocí přístrojů a že zejména v Grónsku byl zaznamenán silný vzestup teploty. Na globální oteplování se tak začalo nahlížet jako na nezvratný trend.24 Některé vlády, zejména vláda USA, Austrálie a Velké Británie, začaly připravovat plány o způsobu reakce na klimatickou změnu, například co se týče změn ve vodním hospodářství, lodní dopravě a zemědělství.25 Počínaje osmdesátými lety dvacátého století, média šokují veřejnost nejen stále novými hrůznými scénáři, ale také seriózními informacemi o symptomech klimatické změny, například o ústupu velehorských ledovců, o jejich zmenšování na zemských pólech a o změnách flóry a fauny. Na konci osmdesátých let zesílil zájem médií v souvislosti s tím, že několik suchých let a nezvykle velké horko ukazovaly, že s klimatem něco není v pořádku. Konkrétní příčinou těchto obav byly regionální periody sucha, jako například na Britských ostrovech vletech 1988-1992.26

258

Globální oteplování: moderní doba tepla

Rozhodující úlohu tu sehrála výpověď Stephena H. Schneidera z Národního centra pro výzkum atmosféry (National Center for

Atmospheric Research) před americkým kongresem. Schneider veřejně potvrdil, že začala počáteční fáze globálního oteplování. Od té doby se v učebnicích objevují stati o jeho antropogenním původu od renomovaných přírodovědců.27 Sotva se jiná sporná vědecká otázka řeší před očima veřejnosti tak, jak je to v případě diskuse o příčinách oteplování.28 Je jen přirozené, že veřejný zájem a rostoucí investice do studia klimatické změny vedly k nevídanému vědeckému zájmu.29

Objev globálního oteplováni

259

Reakce na klimatické změny

Studium klimatu a globální oteplování jako předmět mezinárodních jednání Zřízení systému GEMS přineslo plody. Údaje shromažďované po celém světě umožnily závěr, že spalování fosilních zdrojů energie, mýcení velkých lesních ploch a změněný způsob využívání půdy vyvolávají každoroční nárůst C02 v atmosféře. Kvůli posouzení těchto výsledků byla v roce 1988 svolána do Toronta 1. svě-

tová konference o klimatu. Tam bylo vysloveno varování před nebezpečími, která přináší globální oteplování vlivem zvýšeného podílu CO., a dalších skleníkových plynů v atmosféře. Závěrečná zpráva konference požadovala okamžitou nápravu situace. Kvůli koordinaci celosvětového výzkumu a ochrany klimatu založily UNEP a WMO z pověření Organizace spojených národů v roce 1988 Mezivládní panel pro klimatickou změnu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC) se sídlem v Ženevě.1 Úkolem IPCC není, aby klima zkoumal, ale aby v pravidelných, asi pětiletých intervalech podával celkovou, nestrannou a transparentní zprávu o výzkumu klimatu a jeho vlivu a přitom dospěl ke shodě. Už 1. zpráva IPCC pro rok 1990 měla velký ohlas.2 Zprvu ale ne všichni byli názoru, že jsme svědky nového dlouhodobého trendu. Stále existovaly ledovce, které netály, ale i ta-

260

Globální oteplování: moderní doba tepla

kové, které se v důsledku rostoucích srážek dokonce zvětšily. Průzkum ledovců se stal politickou záležitostí. Ve Spojených státech přitom mezitím narůstalo napětí mezi klimatology, liberálně orientovanou veřejností a vládou 41. prezidenta George Herberta Walkera Bushe (nar. 1924, prezidentem v letech 1989-1993). Protiváhou etablované Americké akademie věd (US AcacLemy of Sciences) se stala Americká agentura pro ochranu životního prostředí [US Environmental Protection Agency), která byla blízká vládě. Poté co do prezidentského úřadu nastoupil 42. prezident Bili Clinton (nar. 1946, prezidentem v letech 1993-2001), ochráncům životního prostředí a klimatologům nastala lepší atmosféra. Bylo tomu tak i díky viceprezidentu Albertu „Alu“ Goreovi (nar. 1948), který se otázkám životního prostředí iniciativně věnoval.3 Ještě v polovině devadesátých let se názory na podstatu popřípadě příčiny globálního oteplování lišily, apokalyptici vedli prudký spor se skeptiky.4 První zpráva IPCC z roku 1990 se v roce 1992 stala výchozím tématem debat na Konferenci Spojených národů o životním prostředí a vývoji, vrcholném setkání zástupců celé planety v Riu de Janeiro, kterého se zúčastnilo 10 000 delegátů ze 178 států. Jako jeden z pěti dokumentů se tam odhlasovala Rámcová konvence Spojených národů o klimatické změně (United Nations Framework Convention on Climatic Change). Rámcová konvence z Ria, která nabyla účinnosti 21. března 1994, je jako mezinárodní dohoda mezníkem v oblasti politiky související s klimatem. Její signatáři projevili snahu chránit klimatický systém Země k užitku současných a budoucích generací, tak aby nebylo ohroženo zásobování potravinami a aby se rostlinné a živočišné druhy mohly přirozeně přizpůsobit klimatickým změnám a trvale udržitelnému rozvoji. Emise skleníkových plynů se mají omezit nebo snížit. Do konce desetiletí je nutno dosáhnout stabilizace jejich stavu na úroveň roku 1990. Potom co vstoupila v platnost Rámcová konvence o klimatu, smluvní státy se na první následné konferenci (Conference of

Parties, COP 1) v Berlíně v roce 1995 shodly, že směrnice z Ria nestačí a že hlavní díl zodpovědnosti za ochranu životního pro-

261

středí nesou průmyslové státy. Během dvou let měla pověřená komise vypracovat konkrétní směrnice, jak dosáhnout redukce emisí skleníkových plynů, a stanovit odpovídající lhůty. Na další konferenci v Ženevě v roce 1996 (COP 2) se debatovalo o 2. zprá-

vě IPCC z roka 1995.5 Zástupci jednotlivých vlád poprvé uznali identifikovatelný lidský vliv na globální stav klimatu. K dosud nejdalekosáhlejšímu kroku na cestě k mezinárodně závaznému omezení emisí skleníkových plynů došlo na třetí konferenci, která se sešla v prosinci roku 1997 v Kjótu (COP 3). Kjótským protokolem se signatářské státy zavázaly, že sníží do období 2008-2012 emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů o 5,2 % oproti stavu z roku 1990. Některé účastnické státy, zejména Indie a Čína s odvoláním na svůj pomalejší vývoj, na omezení nepřistoupily, ale Evropská unie si uložila redukci o 8 %, Spojené státy se zavázaly k 7 % a Japonsko s Kanadou k 6 %. S ohledem na globální působení skleníkových plynů dostaly průmyslové státy, které by překročily hraniční hodnoty, právo kupovat emisní povolenky od rozvojových zemí, které své kvóty nevyčerpaly. Kjótský protokol měl nabýt účinnosti, jakmile ho ratifikuje 55 států, které dohromady produkují přinejmenším 55 % emisí antropogenního oxidu uhličitého z roku 1990.6 Ratifikační proces si ale vyžádal více času, než se předpokládalo.

Zpráva IPCC z roku 2001 V roce 2001 předložil Mezivládní panel pro klimatické změny (IPCC) podle pověření třetí situační zprávu o stavu výzkumu klimatu (Third Assessment Report), která představovala práci 426 expertů, jejíž výsledky zkontrolovalo ve dvou kolech 440 dalších posuzovatelů a na jejíž správnost dozíralo 33 editorů. Neznáme žádnou jinou vědeckou publikaci, na níž by se podílel takový počet odborníků. Sbor členů IPCC se skládá z přírodovědců a zástupců jednotlivých vlád, mezi nimiž jsou také vlády USA (největší spotřebitel ropy) a Austrálie, které ale Kjótský protokol nepodepsaly. Také zástupci Saúdské Arábie (největší vývozce

262

Globální oteplování: moderní doba tepla



Obr. 40 Malá hádanka v souvislosti s hokejkou ze zprávy IPCC z roku 2001: Jestliže podíl C02 v atmosféře určuje teplotu a jestliže jeho předindustriální podíl činil stále 280 ppm, musíme se ptát po příčině kolísání teploty v průběhu posledního tisíciletí. Je uvedená hypotéza nesprávná? Jsou snad data získaná měřením nesprávná? Nebo se jen zfalšovala statistika, aby byla klimatická změna dramatičtější?

ropy) a Číny (největší spotřebitel uhlí) mají právo proti jednotlivým formulacím vznášet námitky, aby s definitivní formulací zprávy IPCC souhlasili všichni účastníci. Zprávy IPCC se těší dobré pověsti právě pro politiku hledání konsensu.7 Ke zprávě bylo připojeno čtyřicet scénářů různých modelů vývoje do konce 21. století. Nejoptimističtější varianta vychází z nepatrného nárůstu emisí CO.,, pak by měl následovat postupný pokles až na pouhý zlomek dnešních hodnot. Pesimistickou perspektivu

nabízí

naopak

model,

který

předpokládá,

že

do

roku 2100 se emise C02 zečtyřnásobí. Podle projekcí má k tomuto cílovému datu stoupnout podíl C02v atmosféře na 540 až 970 ppm. Pokud by se uplatnila negativní zpětná vazba oceánů a bio-

Reakce na klimatické změny

263

sféry, je pravděpodobné, že by tyto hodnoty stoupaly ještě více. V přepočtu na teplotu modely dokazují, že může dojít k růstu průměrných globálních teplot o 1,4 až 5,8 stupňů Celsia.8 Z hlediska mnohých klimatologů jsou i tyto projekce příliš optimistické. Například představitelé Postupimského institutu pro studium dopadů klimatu pokládají za zcela vyloučené, že nastane oteplení o méně než 2 stupně Celsia, ale současně připouštějí možnost oteplení o 8-9 stupňů Celsia. Za zcela nereálnou považují hypotézu, že se projeví oteplení o „pouhé“ dva stupně podle dolní projekce IPCC, což je cílem Evropské unie.9 Přitom i takové otepleni by daleko přesáhlo to, co jsme jako svědkové

pulzací

klimatu

mohli

pozorovat

během

posledních

staletí. V průběhu celého dvacátého století se globálně oteplilo jen o 0,6 stupně. Průměrné oteplení za římského optima, eventuálně v teplém období vrcholného středověku nejspíš stěží překročilo 1-2 stupně. Průměrné ochlazování v průběhu malé doby ledové tuto hodnotu patrné také nepřesáhlo. Už jsem viděli, jak velký byl dopad i tak malých teplotních výkyvů. Celkové oteplení o 6 stupňů Celsia by přineslo takové následky, že si je jen těžko dovedeme představit. Proto nám 3. zpráva IPCC vydaná v roce 2001 nabízí dramatičtější obraz vývoje než zprávy předchozí. Klade větší důraz na trend oteplování a s větší naléhavostí poukazuje na politické škody. Zpráva výslovně potvrdila, že oteplování je zčásti vyvoláno lidskou činností, a připisuje jí významnější roli než změnám v přírodě.10

Signály změn K obnovení kjótského procesu do doby následující konference v Marakéši roku 2001 došlo kvůli zprávě IPCC z roku 2001, i když USA oznámily, že na něm nebudou participovat. V prezidentských volbách se neprosadil - jak mnozí doufali - ochránce životního prostředí Gore, ale představitel ropného a zbrojního průmyslu George W. Bush. Proto nebylo pochyb, že redukce emisí skleníkových plynů prioritou americké politiky nebude.

264

Globální oteplování: moderní doba tepla

Prvořadým politickým cílem se po teroristickém útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku v září 2001 stal boj proti mezinárodnímu terorismu. Kjótský proces přesto pokračoval. Dne 23. května roku 2002 podepsal protokol 55. stát - Island. Po delším vyjednávání se k tomu 18. listopadu 2004 konečně rozhodl také ruský prezident Vladimír Putin. O tři měsíce později, 16. února 2005, vstoupil v platnost Kjótský protokol, který podepsalo 141 států,

zastupujících

85 %

světového

obyvatelstva.

Konference

smluvních států, která se konala v Montrealu (COP 11) v listopadu a prosinci 2005 za účasti asi 10 000 delegátů a pozorovatelů ze 188 zemí, byla prvním podobným setkáním od počátku platnosti protokolu, a tím se také stala 1. konferencí smluvních států - Setkáním stran zúčastněných na protokolu (Meeting of the Parties of the Protocol, MOPl). Montrealská konference v první řadě jednala o opatřeních na ochranu klimatu, jež se mají uskutečnit po roce 2012. Mezinárodní vyjednávání o ochraně klimatu představují jedno z nejzajímavějších politických dění v rámci světového společenství, jež si stále silněji uvědomuje svůj politický význam. Jako další

příklady

tak

dalekosáhlého

procesu

mezinárodní

shody

lze uvést jen jednání Spojených národů (OSN) nebo integrační proces, kterým prochází Evropská unie (EU). Nakonec ale došlo k tomu, že dokument odmítly podepsat právě USA, které jsou největším producentem CO., na světě. V souvislosti s tím zazněly hlasy zpochybňující užitečnost dohody.11 Jiné státy, např. Austrálie, Čína, Saúdská Arábie a skupina rozvojových zemí, zaujímají odmítavý postoj k pokračování v Kjótském protokolu po roce 2012 z nejrůznějších důvodů. Montrealská konference přesto otevřela cestu pro vyjednávání, které se bude týkat právě této otázky. Kanadský ministr životního prostředí Stéphane Dion,

předseda

konference,

dokonce

hovořil

o

Montrealském

akčním plánu (Montreal Action Pian, MAP) zúčastněných stran. Potom co USA oznámily, že se nadále necítí vázány protokolem, dal na konci konference šéf americké delegace přece jen najevo, že jeho země je ochotna vést strategický dialog. Významně k tomu přispěl také hurikán Katrina, který v srpnu roku 2005

Reakce na klimatické změny

265

zničil New Orleans a části pobřeží Mexického zálivu a způsobil pokles obliby prezidenta Bushe, který se projevil na výsledcích průzkumů veřejného mínění.12

4. zpráva IPCC z roku 2007 V sobotu 3. února 2007 se titulní strany seriózních novin na celém svété

poprvé

věnovaly

otázce

globálního

oteplování.

Dostalo

se jí také podrobného zpravodajství v politické části novin, na stránkách komentářů a ve fejetonech, které upozorňovaly na jeho kulturní závažnost. Neboť odpoledne předchozího dne byla další (tehdy poslední) konference o světovém klimatu, která se sešla v Paříži, uzavřena oficiální prezentací 4. zprávy IPCC o stavu mezinárodního bádání o klimatické změně: Současný předseda Mezivládního panelu pro klimatické změny Ind Račendra Pačauri (nar. 1940), který byl zvolen v roce 2002, na tiskové konferenci představil výsledky 1. pracovní skupiny více než 500 vědců. V textu byly shrnuty základní vědecké poznatky obsažené ve výše zmíněné celkové zprávě.13 V porovnání s poslední zprávou o stavu klimatu z roku 2001 se ve Shrnutí pro politické činitele (Summary for Policymakers) které si můžeme stáhnout z internetu - setkáváme se zajímavým posunem důrazu na jednotlivé příčiny klimatických změn: klimatologové mají jen minimální pochybnosti o antropogenním podílu na globálním oteplování. Soudí, že o něm lze hovořit s devadesátiprocentní jistotou, nelze však tvrdit, že se jedná o „nezpochybnitelnou“ skutečnost - věda až na vzácné výjimky pojem absolutní jistoty nepřipouští.

Zástupci vlád 113 účastnických

států, kteří mohou ovlivnit znění zprávy IPCC, jejíž přijetí musí být jednomyslné, vyjádřili s hodnocením souhlas. Na rozdíl od úprav vyplývajících z porad po předložení dřívějších zpráv nebyly formulace návrhů zmírněny nebo rozmělněny; jejich konečná verze se dokonce vyznačuje ještě ostřejším tónem.14 Brazilec Achim Steiner (nar. 1961) ve shrnutí konstatoval, že je nutné, aby s vynaložením veškeré energie zasáhla politicky a hospodářsky

266

Globální oteplování: moderní doba tepla

Obr. 41 Antropogenní faktory působí na klima ambivalentně. Podle zprávy IPCC z roku 2007 převažuji od sedmdesátých let dvacátého století faktory, které přispívají k oteplování planety.

zodpovědná místa. Současný ředitel programu OSN pro životní prostředí (UNEP) usoudil, že 2. únor roku 2007 se zapíše do historie, protože to je den, kdy byla definitivně objasněna otázka

antropogenního oteplování.,5 Klimatologové jsou přesvědčeni, že nejdůležitější příčinu klimatické změny je třeba hledat v lidským působením vyvolaných, tedy antropogenních skleníkových plynech: v první řadě v C02, pak CHf a N^O a v troposférickém ozónu. Emise nejdůležitějšího skleníkového plynu, oxidu uhličitého, zaznamenaly od počátku devadesátých let dvacátého století ještě jednou značný nárůst.

Reakce na klimatické změny

267

Tehdy představovala jeho roční emise 23,5 miliard tun, zatímco nyní se každoročně vypouští do atmosféry 26,4 miliardy tun. K tomu je ještě třeba připočítat nepřímé emise ve výši 1,8 až 9,9 miliard tun v důsledku mýcení lesů a změněného využívání půdy. Oproti tomu lze označit jako téměř zanedbatelné přirozené příčiny oteplování - například mírné zvýšenou sluneční činnost. Oteplování zmírňuje

antropogenní

znečištění vzduchu

nejmen-

šími částicemi, takzvanými aerosoly, které vyvolávají zvýšenou oblačnost, což má za následek zvýšení albeda. Bez působení tohoto antropogenního ochlazovacího efektu by bylo oteplení ještě větší. Antropogenní efekt oteplení má podle hodnocení IPCC celkově daleko větší dopad na současnou klimatickou změnu než působení přirozených činitelů. Je zajímavé, že do zprávy IPCC byla na tomto místě zahrnuta data z dějin paleoklimatu. Klimatologové soudí, že na základě vzduchových bublin v ledovcích lze určit složení vzduchu za posledních 800 000 let; což znamená, že lze identifikovat podíl stopových plynů a mezi nimi skleníkové plyny CO,,, CH4 a NaO. Jestliže kombinujeme hodnoty z ledovcových vrtů za posledních 10 000 let, tj. pocházející z teplého období holocénu, s údaji získanými za posledních sto let z přístrojových měření, dospějeme k dlouhodobě relativně konstantním hodnotám, které jsou například u CO, kolem 275 ppm (srv. nicméně obr. 10). Za posledních dvě stě let, především ale za poslední padesátiletí, jsme naopak svědky rychlého nárůstu hodnot, který pokračuje dodnes, respektive na grafu dosáhl až do roku 2005. Nejvyšší známá úroveň za posledních 650 000 let byla již zdaleka překročena dnešní koncentrací CO.,, která dosahuje 359 ppm. Podle teorie souvislosti růstu teploty a rostoucí koncentrace skleníkových plynů je proto nutné očekávat významný nárůst globálních průměrných teplot. Oproti průměru pro léta, 1901-1950 se globální průměrná teplota vzduchu zvýšila asi o 0,6 stupně Celsia, přičemž na souši vzrostla o něco více než na povrchu oceánů. Ve srovnání s průměrem z let 1850-1899 - tedy v době, kdy se naposledy projevila malá doba ledová - představuje oteplení

268

Globální oteplování: moderní doba tepla

zemského povrchu 0,76 stupně. O této vyšší hodnotě zpravuje tisk raději než o jiných s podnebím spojených skutečnostech, protože tak může drasticky poukázat na globální oteplování. Skutečné teploty se podle zprávy IPCC ve velké míře shodují pro období 1906-2005 na všech kontinentech s modelovými výpočty. Ve všech případech se ukazuje, že počínaje sedmdesátými léty dvacátého století a především v posledních dvaceti letech, se projevil růst teploty. Urychlené oteplování mezitím zasáhlo také hlubší vodní vrstvy a je prokazatelné do hloubky 3000 metrů pod hladinou moře. S oteplováním souvisí také měřením zaznamenaný vzestup moří. Podle výpočtů pro dvacáté století stoupla mořská hladina za rok asi o 1,5 milimetru, celkem tedy o 15 centimetrů. Z tohoto relativně poklidného rámce se ale vymyká vzestup, který nastal v devadesátých letech. Nyní obnáší roční vzestup mořské hladiny asi 3,1 milimetru, dosáhl tedy v uplynulých deseti letech přibližně 3 centimetrů. Přes obtíže spojené s výpočty pomocí družic vzhledem k tvaru Země, který připomíná bramboru, a k rozdílům v zemské přitažlivosti je zjišťování průměrné hodnoty metodicky obtížné - vzestup mořské hladiny nikdo nezpochybňuje. Naopak jsme zatím nedospěli k přesnější znalosti příčiny. Již samotné oteplení vyvolává rozpínání mořské vody, a tím její vyšší stav. Pokud jde o podíl, který na tom má tání horských ledovců a polárních čapek, lze dospět jen k přibližným výsledkům. Otázka dalšího vzestupu mořské hladiny v následujících desetiletích není dodnes uspokojivě vyřešena. Oproti zprávě IPCC z roku 2001 přináší prognóza v nové zprávě daleko nižší hodnoty. Jestliže se tehdy vycházelo z předpokladu, že do roku 2010 dojde k vzestupu až o 88 centimetrů, počítá zpráva IPCC z roku 2007 se zvýšením mořské hladiny jen o 18-59 centimetrů. Jako jednu z příčin lze označit skutečnost, že na jižním pólu nejen nebylo pozorováno výraznější tání, ale že je vzhledem k tamním příliš nízkým teplotám nelze očekávat ani v budoucnosti. Dokonce se předpokládá, že rostoucí srážky způsobí nárůst antarktického ledového štítu. Vezmeme-li za základ našich výpočtů střední hodnotu, zjistíme,

Reakce na klimatické změny

269

že mořská hladina stoupne o 35 centimetrů, což znamená, že jsou bezpředmětné obavy, že další tři generace budou svědky zániku ostrovů v Pacifiku, Floridy a Bangladéše. Z pověření IPCC bylo pro 21. století vypracováno asi 40 modelových výpočtů, jež představují prognózy podle různých scénářů dalšího vývoje emisí skleníkových plynů. Předpokládané oteplení Země se tu porovnává s průměrnými teplotami období 19801999. V této souvislosti mají největší význam, díky větší pravděpodobnosti, skupiny modelových výpočtů Bl, AlB a B2. Scénář Al je založen na předpokladu rychlého růstu světové ekonomiky a dalšího růstu obyvatelstva světa až do poloviny 21. století, po němž bude následovat pokles; dále předpokládá rychlé zavádění nových a účinnějších technologií. Skupina Al se dělí na tři podscénáře, které buď nadále považují za primární fosilní zdroje energie (AlFl), nebo berou za základ nefosilní energie (AlT) či vycházejí z toho, že budoucí ekonomika bude využívat energie ze všech možných zdrojů (AlB). Scénáře A2 popisují naopak zcela jiný svět. Předpokládají další kontinuální růst obyvatelstva, přičemž se jednotlivé regiony budou vyvíjet různým směrem. Hospodářský růst bude velmi nerovnoměrný a vcelku pomalejší. Tento scénář se též označuje ve zkratce jako pokračovat jako doposud. Scénáře Bl vycházejí naopak z předpokladu hospodářské konvergence, z toho, že růst obyvatelstva proběhne podobně jako v Al, ale berou v úvahu i skutečnost, že se dá očekávat rychlá strukturální proměna ekonomiky směrem k ekonomice služeb a informací, což bude spojeno se zaváděním čistších technologií. Toto lze označit jako scénář bioindustriální technické revoluce. Scénář B2 předpokládá stálý, ale pomalejší růst světového obyvatelstva, střední tempo hospodářského růstu, pomalejší technologické změny a rostoucí vědomí významu ochrany životního prostředí, které se bude prosazovat v jednotlivých regionech. Co se týče pravděpodobnosti jednotlivých scénářů, nevidí mezi nimi jejich autoři žádné rozdíly. V globálním průměru vycházejí všechny z oteplení od 1,5 až do 4 stupňů Celsia, k němuž má dojít až do roku 2100. To je zjevně méně, než očekávají stoupenci apokalypsy. Připomeneme-li si ale, jaké následky měla malá doba

270

Globální oteplování: moderní doba tepla

ledová, uvědomíme si, že i oteplení o 2 stupně Celsia může mít značné důsledky. Oteplení se ve všech scénářích týká nejprve zejména severní polokoule, protože jak se lze domnívat, v Antarktidě, kde trvale vládnou nízké teploty, nedojde až do roku 2030 k žádnému vážnějšímu úbytku ledového příkrovu. V důsledku větších srážek by se tamní ledovce mohly dokonce zvětšovat. Teploty se mají zvýšit na jižní polokouli a nakonec i na

antarktickém kontinentu teprve ve 2. polovině 21. století. Podle klimatického scénáře B1 to má být asi o 2 stupně, podle scénáře B2 přibližně o 4 stupně. Při teplotách nižších než 30 stupňů pod nulou nehrozí nebezpečí, že dojde k tání. Se zcela jinou situací se setkáváme na severním pólu. Tam mají teploty stoupnout do roku 2030 v celoročním průměru více než o 2 stupně, do konce 21. století ale - v závislosti na zvoleném modelovém výpočtu o 6-9 stupňů. Proto IPCC dospěl k závěru, že je nutno počítat s letním táním mořského ledu a možná dlouhodobě i s tím, že roztaje grónský pevninský ledovec. Oblasti s mírným klimatem nám nabídnou zase něco jiného. Co se týče západní Evropy, počítá se do roku 2030 s nárůstem teploty o jeden stupeň, do roku 2099 pak s oteplením o 2-4 stupně. Výrazné teplejší klima se očekává pro severní Ameriku a severní Asii, scénář B2 je předpokládá i pro jižní Ameriku, jižní Afriku a Austrálii.

Začalo velké stěhování... Následky dřívějších oteplení jsou nám známy: ústup ledovců, vzestup stromového patra, postup vegetace směrem k pólům, za níž putuje i fauna: hmyz, obojživelníci, ptáci, ryby a savci. Dříve pučí a kvetou stromy, jindy přilétají a odlétají stěhovaví ptáci a jindy začínají stavět hnízda místní druhy ptáků. Moře se otepluje, stoupá mořská hladina, častěji dochází k záplavám a mění se typy osídlení. To vše se událo za velkého globálního oteplení v holocénu před asi 10 000 lety a také za menších oteplení, jako například na počátku atlantiku nebo během malého římského optima. Současné oteplení začalo teprve v osmdesátých letech

Reakce na klimatické změny

271

dvacátého století nebo - odhlédneme-li od ochlazení v jeho polovině - dokonce v sedmdesátých letech. Zatím tedy trvá o něco méně než jednu generaci a vyvolalo dosud v celosvětovém průměru vzestup teploty teprve o 0,6 stupně Celsia. Přesto můžeme již dnes vnímat následky globálního oteplování, resp. moderní-

ho optima. Ze souhrnné studie věnované chování 677 zvířecích druhů vyplývá, že 62 % druhů signalizuje, že v posledních dvou desetiletích docházelo k oteplování klimatu, 27 % nejeví žádné význačné změny, zatímco 9 % reaguje tak, jako by se opožďoval příchod jara.16 V hustě osídleném světě s ohrazenými pozemky a s oblastmi

vyhrazenými chráněné zvěři se zvířectvo nemůže tak snadno stěhovat jako v paleolitu. Může se však nerušeně pohybovat vzduchem a ve vodě světového oceánu a obyvatelé těchto prostředí se přesouvají za zdroji potravy. Když se na severu Aljašky a Sibiře začínají obnovovat lesy, následuje za nimi hmyz a lesní zvěř. Příznivé podmínky pro existenci nachází na sever od Alp komár rodu Anopheles, který se též šíří v Severní Americe. Motýli se pohybují směrem k pólu.17 Ti jen zřídka přitahují takovou pozornost jako dlouhozobka svízelová [Macroglossum stellatarum). Tento motýl z čeledi lišajů, který velikostí a chováním připomíná kolibříka, a když sosákem zpracovává zahradní a balkónové květiny, nelze ho přehlédnout, obýval dosud Středozemí. Doletí ale až do vzdálenosti 2000 kilometrů a může bez větších potíží přeletět Alpy. Již po několik let se usazuje na sever od nich. Mnohé exempláře tam přezimují a kladou v březnu vajíčka, z nichž se v polovině června líhne potomstvo.18 Stejně tak se rozrůstá počet druhů obývajících vysokohorská pásma. To přináší nevýhody druhům, které se přizpůsobily zvlášť nepříznivým podmínkám ve velkých výškách nebo na dálném severu. Životní prostor ledních medvědů se zmenšuje ve prospěch medvědů lesních. Také v mořích lze pozorovat stěhování. Například hejno tropických měsíčníků svítivých se zjevně žene za oblíbenými medúzami až k pobřeží Cornwallu. Tropické druhy ryb se odvážné vydávají až do Středozemního moře nebo na sever Atlantiku, tresky se stěhují dál na sever a lze je lovit

272

Globální oteplování: moderní doba tepla

tam, kde to bylo naposledy možné ve vrcholném středověku.19 Hranice pěstování kulturních plodin se znovu posunují severním směrem. Na počátku 21. století v Belgii a v Meklenbursku vznikly nové oblasti, kde se rodí vysoce kvalitní víno. Hranice vinařství nezasahuje tak daleko na sever jako ve vrcholném středověku a v Grónsku se ještě neseje obilí ani nechová dobytek. Vikinské hroby stále leží v permafrostu, zdá se ale, že je to jen otázka času, než budou moci být bez námahy vykopány. V moderním světě není možná migrace všude: Zvířecí rezervace se mohou změnit v pasti, neboť jejich obyvatelé nejsou schopni opustit stanoviště vlastními silami a vyhledat jiná. Totéž je nutno říct o mnohých rostlinách, jejichž semena nepřežívají mimo rezervace nebo ekologické ostrůvky. V nevýhodné situaci jsou obyvatelé ostrovů, které se nacházejí těsně nad mořskou hladinou.

Dnes

bychom

ještě

přeháněli,

kdybychom

hovořili

o „klimatických" uprchlících. To nám dokazuje prazvláštní příběh zaniklé vesnice na atolu Tegua, který je součástí souostroví Vanuatu. Vesnici zpustošilo zemětřesení, tsunami a tropický cyklon, k tomu ale mohlo dojít kdykoli a není tu souvislost s dosavadním vzestupem mořské hladiny o 2 centimetry. To, co se pak odehrálo, znamená, že nemáme dělat unáhlené závěry: poté co obyvatelé ostrova obdrželi podporu od jednoho klimatického fondu, nechtěli se na svém atolu ani přestěhovat do vyšších míst.20 To však neznamená, že v budoucnosti nenastanou závažnější problémy. Pokud by mořská hladina stoupla o 1-2 metry, jak předvídají zastánci katastrofické teorie, dostanou se níže položená místa jako Bangladéš a snad i Nizozemí do obtížné situace.21

Odhad následků globálního oteplování Společenské a politické následky globálního oteplování budou nesmírné. Podobné jako v případě fauny lze očekávat zcela rozdílné reakce národních hospodářství jednotlivých zemí: mnohé se dostanou do příznivé situace a jiné utrpí. Přitom dnes ještě

Reakce na klimatické změny

273

nelze odhadnout, jak si štěstěna zahraje, kdo dostane příležitost a kdo ne. Intenzivnější sluneční záření může přinést buď větší problémy rolníkům, nebo naopak větší výhody při získávání solární energie. Nyní se předpovídá, že v mnoha oblastech nastanou v důsledku oteplení období sucha, přičemž víme, že jim dřívější teplé doby prospěly - vzpomeňme si jen na to, jak dobře byla zavlažována Sahara v průběhu atlantiku (srv. obr. 15). O tom, kam se nakloní miska vah, bude zřejmě rozhodovat to, do jaké míry se jednotlivé oblasti přizpůsobí trendům hospodářského života, tedy faktor, který má jen zprostředkovaně co do činění s klimatem. V minulosti rozhodovaly o vzestupu a zániku civilizací takové faktory jako inovace a přizpůsobení požadavkům trhu. Přeháněli bychom, kdybychom se odvážili tvrdit, že první průmyslový stát na Zemi, Velká Británie, se těšila výhodě díky svému klimatu. Spíše tu vstoupily do hry zcela jiné faktory, jako kulturní tradice, rámcové politické, sociální a náboženské podmínky. K vymoženostem průmyslové civilizace náleží to, že dopomohla lidstvu k nezávislosti na klimatických vlivech více než kdykoli dříve v jeho dlouhých dějinách. Globální oteplování na tom v dohlednu nic nezmění. Velké průmyslové státy asi nebudou mít větší potíže při jeho zvládání. Spojené státy americké, Evropská unie, Rusko, Čína, Japonsko, Austrálie a Brazílie budou sice nuceny zvládnout větší vnitřní migraci a dát novou strukturu trhu s nemovitostmi, ale je nepravděpodobné, že se něco změní na jejich světovém postavení. Ostatní národy najdou jako dosud místo v rámci celosvětového systému. Při nutném přizpůsobování připadne významná úloha materiálnímu bohatství a kulturní otevřenosti. Nepochybně se změní chování turistů, kteří budou volit jiné, změněnému podnebí přizpůsobené cíle.22 Globální oteplování bude mít nepochybně dopad na trh s nemovitostmi a celkově ovlivní rozhodování investorů.23 K postiženým budou náležet příslušníci domorodých národů, které jsou vystaveny silnému tlaku, aby se přizpůsobily západní civilizaci, a jejichž vlastní kultura neposkytuje dost zdrojů pro přežití za změněných klimatických podmínek. Utrpí také soci-

274

Globální'oteplování: moderní doba tepla

álně znevýhodněné vrstvy, které nemohou jen tak oželet svůj majetek a přestěhovat se z Fríska na Mallorku nebo naopak. Lidé, kteří mají vztah ke své domovině, budou trpět, že ji ztratili. Na druhé straně ale také nesmíme podceňovat lidskou schopnost zapustit kořeny na novém místě. Právě Evropa, kde došlo k tolika vyháněním, udělala zkušenost, že přes veškeré utrpení je možné vybudovat novou existenci, zejména když společnost podporuje vyhnance úvěry apod. Ale to byv budoucnosti nemělo záviset na příslušnosti k jazykovému společenství nebo etniku. Usměrňování migračních proudů by mělo být novým úkolem Spojených

národů. Ostatně

závažnost takových

eventualit by

se neměla přehánět. Obyvatelstvo tichooceánských atolů nebo severní Aljašky je přece méně početné než obyvatelstvo amerických, asijských nebo evropských maloměst. Větší komplikace by nastaly při přesídlování obětí sucha, které by postihlo Afriku nebo Asii. V dlouhodobé perspektivě se totiž očekává, že dojde k rozsáhlé migraci.24

Společnost na záchranu světa a plán B Jak poznamenal jeden významný novinář, uvedlo globální otep-

lování, tato ,matka' všech krizí životního prostředí, v uplynulých dvaceti letech do chodu politické hnutí, které jako by nemělo než jediný cíl: Snížit emise skleníkových plynů... Za každou cenu a díky mobilizaci odborníků z celého světa, kteří vytvořili jakési supergremium posuzovatelů, jehož členové se plni odhodlání od doby, kdy vzniklo, přesunují z jedné konference na druhou, byl zahájen boj s emitenty oxidu uhličitého. Každopádně se protivníci emitentů mohou odvolávat na závěry Rámcové konference o klimatu a na Kjótský protokol. Mezi klimatology vládne již po léta něco jako politicko-ekologický étos, který jim zakazuje jakoukoli větší odchylku od závazné obhajoby koncepce snižování emisí. K účinnému zbrzdění oteplení by však bylo nutné do poloviny století splnit až několikanásobek kjótských cílů. To jsou ale čísla, jejichž dosažení buď vyžaduje heroické výkony, nebo je dokonce utopií.

Reakce na klimatické změny I 275

Obr. 42 Archa, která nás má zachránit před „novou potopou", ale i záchranná loď vydává CO,. A místo zvířat zachráníme naše krásné auto.

Podle citovaného autora je něco takového za stávajících politických poměrů neuskutečnitelné. Oproti tomu pokládají mnozí za

druhořadé, ba dokonce z hlediska techniky komunikace neproduktivní realizovat kroky vedoucí k přizpůsobení. Zpochybňují návod, jak se mají klimatickou změnou postižené státy přeorientovat při oteplení, když se krajina mění v poušť nebo hrozí povodně, a kam mají směrovat investice. Totéž se týká technických řešení za hranicemi energetiky. Jak to chce political correctness, na adresu průmyslových států je nutno říct, že problém zapříčinily, a nemohou proto přinést jeho řešení.25 Přestože byla ratifikace Kjótského protokolu ukončena, svět je na hony vzdálen redukci skleníkových plynů. Ve skutečnosti se emise dokonce zvyšují, protože hlavní průmyslové státy jako USA se na Kjótském procesu nepodílejí. Rovněž rozvojové země Indie, Čína a Brazílie si vyjednaly na znečišťování životního prostředí bianco šek. Dokonce i tamní ochránci životního prostředí zastávají názor, že náklady za jeho ochranu mají nést jen

276

Globální oteplování: moderní doba tepla

bohatí, zatímco rozvojové země mají právo, aby si vybudovaly průmyslovou základnu. Indická ochránkyné životního prostředí Sunita Narain k tomu řekla: V souvislosti s klimatickou změnou

jde o spravedlnost. O to, aby došlo ke spravedlivému rozdělení zdrojů.2* Horní hranici povoleného znečištění nerespektují ani průmyslové země, které od počátku Kjótský protokol podporovaly, například Španělsko. Protože se však Společnost na záchra-

nu světa setkala s naprostým nezdarem, neboť otázka energie se prosazuje příliš pomalu a globální uvolňování oxidu uhličitého, který ovlivňuje klima, naopak pokračuje bez omezení, ohlíží se nyní věda - nebo přinejmenším část vědců - na základě pevného rozhodnutí po plánu B.27 Plán B nepředpokládá redukci zplodin, resp. spolu s redukcí technické řešení. Jeho podstatu vystihuje slovo geoinženýrstvi. Do této oblasti spadá návrh amerických geologů Klause Lacknera a Kurta Zenze Housea z Harvardovy univerzity, kteří požadují nucený dohled nad CO.,. Skleníkový plyn, který vzniká při využívání fosilních paliv, se má filtrovat a bezpečné uskladnit, například ve vytěžených uhelných slojích, v hlubokém moři nebo dokonce v usazeninách pod mořským dnem. Takové návrhy ohledně zbrzdění klimatické změny se probírají ve zvláštní zprávě IPCC a nacházejí podporu klimatologů.28 Firmy, které poskytují služby geologům, již upadly do jakéhosi „zeleného opojení*', že na pořad dne přijde politika nucené správy v geologii, od níž si slibují velké obchody. Výsledkem této politiky by byla energie z fosilních zdrojů bez emisí.29 Ještě extravagantnější jsou návrhy, podle nichž by se mělo globální oteplování zastavit zesílením efektu albeda ve stratosféře. Do stratosféry by se měly vynést jemné reflexní částice síry, které by ve výšce 15 kilometrů odrážely sluneční záření zpět do vesmíru. Od té doby, co tento návrh podporuje nositel Nobelovy ceny Paul Crutzen, diskutuje se vážně o možnosti vynést do atmosféry pomocí balonů, raket nebo děl síranový prášek, a docílit tak zeslabení skleníkového efektu. Podle Crutzenových výpočtů postačí k umělému znečištění stratosféry pět milionů tun za rok, což je méně než desetina celosvětových emisí síry.

Reakce na klimatické změny

277

A prý by to stálo méně než 50 dolarů na obyvatele průmyslového státu. Sirný závoj by podstatně nekazil zážitek z pozorování přírody, barevná nádhera západů slunce by se neztratila, obloha by byla jen o něco světlejší. Rozhodně bychom tak za teplotu vzduchu a klimatu, na jaké jsme si zvykli, nezaplatili moc.30 Podle

očekávání

se

tato

technokratická

iniciativa

nesetkala

s větší odezvou u těch, kteří hlavně zdůrazňují antropogenní příčinu globálního oteplování. A podobné to je s dalšími extravagantními návrhy. Například by prý šlo odstranit C02 z planetárního oběhu tak, že by se mořský plankton hnojil železem. Také by údajně pomohlo rozsáhlé zalesňování a pěstování geneticky modifikovaných rostlin, což by zvýšilo množství uhlíkových vazeb. Navíc by se mohla umístit obrovská zrcadla ve vesmíru nebo by šlo zavlažovat pouště, čímž by se snížilo albedo. Schellnhuber a Rahmstorf hodnotí návrhy, které vycházejí z možnosti využívání technologie v planetárním měřítku, jako pokusy o manipulaci

se zemským systémem.31 Představa, že bychom přenechali světové klima nějakému dr. Frankensteinovi, aby s ním experimentoval, vyvolává značné znepokojení, neboť každý nezdar by měl dalekosáhlé následky.32 Vzpomeňme, jak absurdně působí v odstupu jen jedné generace návrhy ze sedmdesátých let, jak technikou bojovat s domnělým globálním ochlazením.

278

Globální oteplování: moderní doba tepla

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima: Epilog

Interpretace klimatu jako nové náboženství Americký ochránce životního prostředí a vnuk prezidenta Robert F. Kennedy junior1 napsal krátce poté, co se přehnal hurikán Katrina, že část viny na katastrofě nese guvernér státu Mississippi Harley Barbour. Barbour, člen Bushova volebního týmu, prezidenta přesvědčoval, aby v oblasti životního prostředí v politice Billa Clintona nepokračoval. Jako zástupce ropného průmyslu přiměl amerického prezidenta, aby Kjótský protokol nepodepisoval a nezabýval se tvrzením o probíhající klimatické změně.

Studie,

kterou

publikovali

spolupracovníci

Massachu-

settského technologického institutu (Massachusetts Institute of

Technology) v časopise Nátuře, ale prokázala, že příčinou častého opakování ničivých hurikánů je antropogenně podmíněné oteplování Země. Závislost USA na ropě nezpůsobila jen ničivou iráckou válku, ale také Katrinu, která dává tušit, jak chaotický stav klimatu zanecháme našim dětem. Nakonec se vnuk prezidenta Johna F. Kennedyho odvolal na představitele křesťanských fundamentalistů jako na korunního svědka: Pat Robertson, jedna z ikon republikánské strany, varoval v roce 1998, že hurikány postihnou především obce a města, které chce Bůh potrestat

281

za jejich hříchy. Možná to bylo právě Barbourovo memorandum, které přimělo Katrinu, aby se v posledním okamžiku odvrátila od New Orleansu a zachovala si svou největší ničivou silu pro pobřeží při ústí Mississippi. 2 Představa Božího trestu za lidské hříchy neupadla v zapomnění ani v 21. století. Pojem hříchy proti životnímu prostředí, které nám tolik připomínají ekonomii hříchů pozdního středověku a raného novověku, nemá nic společného s vědeckým termínem. Je to metafora, která náleží do náboženství. Setkáváme se s ní dokonce i v publikacích uznávaných přírodovědců, například v příspěvku badatele v geovědách Richarda B. Alleye, který se věnuje klimatické změně v minulosti. I když docházelo vždy k rychlým zvratům a i když Alley podává konkrétní zprávu o náhlém ochlazení v mladším dryasu, dodává navíc: Klimatologové zatím stojí jen na počátku poznání toho, co takové zvraty vyvolává. Ostatně téměř není pochyb, že hříchy proti životnímu prostředí, jako masivní emise skleníkových plynů, zvyšují riziko náhlé dlouhodobé klimatické změny.3 Přitom nemáme ani přesnou definici toho, co se skrývá za hříchy proti životnímu prostředí, přesněji se to nedozvíme ani z publikací, které se tak jmenují.1 Je jasné, že se už nenacházíme na poli vědy, nýbrž v oblasti náboženství. Z teologického hlediska představuje hřích provinění proti Božímu přikázání a zasluhuje trest. V někdejších společnostech poukazovali na přečiny proti zákonu knéží. Dnes zřejmě tuto roli převzali klimatologové.

Pověst o ztracené rovnováze v přírodě Vedle viny na Stvoření připadá při dnešních debatách význačná úloha jiné myšlenkové konstrukci - pověsti o přírodní rovno-

váze nebo také klimatické rovnováze. Například James E. Hansen, ředitel Goddardova institutu pro výzkum vesmíru, který je součástí NASA, a profesor na Ústavu pro studium věd o zemi Kolumbijské univerzity (New York), píše, že globální oteplování připravuje o rovnováhu energetickou bilanci země.5 Hansen ale zapomněl, kdy se klima v rovnováze nacházelo. Nemá tu snad

282

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima

Obr. 43 Noční můra stoupenců apokalypsy: klima je tématem konverzace na večírcích, a nikdo se nechce rozčilovat.

na mysli, stejně jako zesnulý Ellsworth Huntington, mírné klima na východním pobřeží USA, které samo umožnilo vznik pokročilejších civilizací? Dokonce ani za holocénu nepanovalo stálé klima. Za posledních pět miliard let dějin Země - od jejího vzniku - se stále měnilo a bude se měnit i v budoucnosti. Mohli bychom proto říci, že se vždy nachází v rovnováze, protože všechny klimatické faktory vzájemně reagují a výsledkem může být per definitionem jen rovnovážný stav. Obraz ztracené rovnováhy nás uvádí do oblasti metafor z medicíny, které se těší velké oblibě klimatologů a novinářů.6 Podobně jako v antické Galénově nauce o nemocech, podle níž zdraví závisí na rovnovážném stavu čtyř tělesných šťáv, vyvolala onemocnění přírody její údajná nerovnováha. Dva fyzikové, kteří koordinovali v různých funkcích spolupráci s IPCC, tvrdí, že poslední oteplování lze nejvýstižněji přirovnat k horečce. Zvyšuje se teplota vzduchu, rostou globální srážky, nastává více extrém-

Epilog

283

nich povětrnostních situací a stoupá, i když pozvolna, hladina moří.

Svou

jinak

značně

diferencovanou

argumentaci

shrnují

po způsobu lékařské zprávy: Nejdůležitějším zjištěním IPCC je:

Nemoc „klimatická změna“ bude probíhat i dál a bude mít užitečné i škodlivé dopady na ekologické a socioekonomické systémy.7 Země je tedy nemocná a potřebuje lékaře. Trpí klimatickou chorobou, která má symptomy: nerovnováhu tělesných šťáv a vysokou horečku - eventuálně lehce zvýšenou teplotu. V tomto případě ale lékaři očekávají, že se zvýší. Ani vydavateli dokumentu

Země ve skleníku neušlo, že používání této metafory je téměř nesmyslné. Omlouvá se totiž v redakčním komentáři: Porozumění vědeckým souvislostem žije z obrazů, porovnání, metafor... Zobrazení ale skrývá i nebezpečí. Metafora může být chybná a nesrozumitelná, může vést k falešným závěrům a zjednodušení... Proto pozor se srovnáváním. A to platí i pro „klimatickou nemoc“ planety Země. I když má obraz ulehčit porozumění - realita je kupodivu mnohem komplexnější než její zobrazení8

Antropocén Nizozemský nositel Nobelovy ceny Paul Crutzen (nar. 1933) někdejší ředitel Ústavu Maxe Plancka pro chemii v Mohuči, který je znám díky výzkumům chemie atmosféry a díky bádání o ozónové díře, vystoupil v roce 2000 s tvrzením, že dochází k tak silnému antropogennímu ovlivňování klimatu, že již nelze hovořit o přirozené klimatické periodě. Od počátku industrializace - podle Crutzena začala vynálezem parního stroje v roce 1784 - změnil člověk umělou produkcí stopových plynů - zejmé-

na CO, - zemskou atmosféru tak, že stojíme na počátku nové geologické doby. Holocén skončil a v důsledku antropogenních zásahů začíná nová doba: antropocén (anglicky anthropocene).9 Crutzenova interpretace vychází ze skutečnosti, že interglaciály zpravidla netrvaly déle než 10 000 let. Jeho koncept antropocénu předpokládá, že tento přirozený rytmus byl lidskými zásahy narušen. Místo ochlazení dochází k oteplení.

284

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima

Další vývoj koncepce antropogenně ovlivněného klimatu se ubíral pro Crutzena nečekaným směrem. William F. Ruddiman (Univerzita Virginie, Charlottesville) je autorem teze, podle níž byl přirozený cyklus narušen mnohem dříve, totiž už v době, kdy vzniklo zemědělství. Ruddiman na základě materiálu získaného vrty do ledovcových jader zjistil, že se v důsledku lidské činnosti změnil podíl metanu v atmosféře, a proto je možné konstatovat, že antropogenní vliv na klima se začal projevovat velmi záhy. Podle jeho interpretace až do doby před asi 8000 lety podíl metanu závisel na Milankovičem předpověděné intenzitě slunečního záření. Metan (CHJ vzniká ve velkém v bažinách, takže v teplých vlhkých dobách se objevuje více než za sucha a chladna. Poté co skončilo teplotní maximum holocénu, by se mělo očekávat postupné zmenšování metanového podílu, které se ale zrychlilo před asi 5000 lety. Místo toho to podle ledovcových vrtů vypadá na plochý pokles a následný nový vzestup. Ruddiman rovněž usuzuje, že objevil nepravidelnost v obsahu CO,, v atmosféře, kterou považuje za důkaz, že hdé, počínaje mezolitem, převzali od přírody vládu nad klimatem. Odlesnění rozsáhlých euroasijských a amerických oblastí mýcením, zvláště pak počátek pěstování rýže ve východní Asii a systematický chov dobytka prý vedly ke vzniku velkého množství stopových plynů, které se dostaly do atmosféry. Výstavba jezů a hrází měla spolu s regulací vodních toků za následek obrovské umělé bažiny. Ruddiman vypočítal, že antropogenní zásahy probíhající po celá tisíciletí až do vrcholného středověku vyvolaly klimatický efekt, který se projevil zvýšením průměrné teploty až o 2 stupně Celsia. Tyto změny prý ale částečné zamaskovala globální tendence k ochlazování. V tom případě se ale podle našeho názoru jedná o těžko dokazatelnou a obtížně vyvratitelnou hypotézu. Ruddimanovy názory lze asi shrnout tak, že v podstatě ztotožňuje holocén s antropocénem.10 Teze o značném antropogenním vlivu na klima, který se údajně začal projevovat od počátku holocénu, působí na první pohled absurdně, protože počet světového obyvatelstva byl před 10 000 lety v porovnání s dnešním stavem nepatrný. Pokud jde o počá-

Epilog

285

teční fáze tohoto období, odhaduje se přibližně na pouhých 7,5 milionu jedinců. V následujících osmi tisíciletích se počet zvýšil na 300 milionů.11 V důsledku proměny krajiny, která se v tomto časovém úseku uskutečnila pomocí jednoduchých technických prostředků, se ale enormně změnila struktura povrchu planety. Již v době bronzové byla mýcením a obděláváním likvidována největší část evropských lesů, a totéž lze říci i o Blízkém východě a severní Africe, Dálném východě a o částech severní Ameriky, kde indiánští zemědělci vysoušeli bažiny - tato poslední skutečnost ostatně odporuje zmíněné tezi o metanu. Celková proměna zemského povrchu představovala z hlediska klimatu velký experiment, neboť vyvolala změnu albeda a složení atmosféry. V reakci na Ruddimanovy teze navázal Crutzen na jeho návrh a blíže specifikoval vlastní argumentaci. V podstatě nezáleží na tom, kde leží počátek antropocénu, zda 8000 nebo 5000 let př. Kr., neboť lidstvo od neolitické revoluce mělo nepochybně větší vliv na životní prostředí než kdy předtím. Nicméně je stejně zřejmé, že před asi 200 lety, když začala průmyslová revoluce, nabyl tento vliv ještě jednou skokově na síle. Neprojevil se ale okamžitě, nýbrž kvůli změnám, které revoluce vyvolala. Od té doby se počet obyvatelstva, které teď dosáhlo šesti miliard, zvýšilo desetinásobně. Nyní žije podle odhadů na zemi 1,4 miliardy kusů skotu, tzn. více než kdykoliv předtím. Kolem roku 1950 prý nastal ještě jeden ostrý zlom. Od té doby prý antropogenní zásahy změnily přírodu v dosud nepředstavitelné míře. Lze odhadnout, že na konci 20. století proměna způsobená kácením, zemědělskou činností, pěstováním dobytka a výstavbou zasáhla 30-50 % planetární souše. Zatímco až do poloviny 20. století lidstvo už ovlivňovalo životni prostředí a klima, od té doby prý antropogenní působení dominuje nad všemi komponentami zemského systému, ať už se jedná o atmosféru, souše, oceány nebo pobřeží. Totéž platí i o klimatu. Do atmosféry bylo vlivem zemědělství, využívání dusíkatých hnojiv a spalování fosilních zdrojů energie vneseno více skleníkových plynů, než by to bylo možné působením přirozených procesů. Kdybychom chtěli vytvořit

286

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima

model jednotlivých stupňů antropocénu, mohla by na počátku prvního stát neolitická revoluce, druhý stupeň by představovala průmyslová revoluce a stupeň třetí by nastal kolem roku 1950, kdy se velmi významně urychlilo působení mnoha vlivů. Čtvrtý stupeň, o němž lze doufat, že se nebude vyznačovat dalším pleněním přírodních zdrojů a pokračujícím znečišťováním ovzduší, ale zodpovědným přístupem k zemskému systému, kontrolovaným růstem obyvatelstva a vědomou péčí o životní prostředí, by pak mohl vstoupit do své první fáze v 21. století.12 Ruddimanovo prodloužení doby antropocénu nás nasměrovalo od znepokojivých jevů přítomnosti a od lpění na nejistých prognózách k diskusi o dějinách lidstva. Vyvolalo na jedné straně debatu o počátku globálního oteplování,13 na straně druhé dalo podnět k diskusi, zda dlouhodobý nárůst skleníkových plynů, který se projevoval od počátku hospodářského využívání půdy, už dřív nezabránil nástupu doby ledové.14 V průběhu debaty se ukázalo, že diskusi nelze jen tak opustit.15

Ochrana přírody, nebo ochrana lidí? Přistání na Měsíci v roce 1969 přineslo významný podnět historické vědě a výzkumu klimatu, protože ukázalo křehkost zemského ekosystému. Ochrana přírody a životního prostředí nabývaly od té doby na významu, a dokonce se staly průmyslovým odvětvím. Organizace ochránců životního prostředí a instituce zabývající se touto problematikou pracují na základě kampaní, které díky profesionalitě

téměř

nezaostávají

za

reklamními

kampaněmi

mezinárodních koncernů. Přitom od devadesátých let posledního století strach před globálním oteplováním zatlačil do pozadí dřívější s ekologií související obavy, jako byl strach z odumírání lesů nebo z následků ozónové díry. Poprvé nestojí na pranýři jen průmysl, ale také všichni koneční spotřebitelé. Vinu nese každý obyvatel Země: jihoafrický Křovák, který zapaluje křoviny, aby získal půdu, nebo loví, nese stejný podíl viny jako argentinský

Epilog

287

velkofarmář, jehož skot produkuje metan, stejně hřeší pěstitelé rýže na Balí i čínský bankéř, který uzavírá peněžní obchody v klimatizované kanceláři. Hovoří-li se v této souvislosti o ochraně životního prostředí nebo klimatu, musíme si uvědomit, o co se vlastně jedná. Země existuje již po více než čtyři miliardy let a mnohé nasvědčuje, že tomu bude ještě jednou tak dlouho nezávisle na tom, co s ní budou lidé provádět. V průběhu její existence docházelo pravidelně ke klimatických změnám. Škála těchto změn sahá od doby, kdy Země byla pekelně žhavou planetou (hadaická doba), až po stav, kdy představovala ledovou kouli (Snowball Earth). Po největší část miliardy let trvající existence bylo na Zemi mnohem tepleji než dnes. Teprve během posledních milionů roků nastalo proměnlivější klima, které bývalo jak podstatně teplejší, tak také - zpravidla - daleko chladnější. Život na Zemi je bez výjimky ovlivňován kteroukoli z klimatických změn. Příroda ale nepředstavuje systém založený na „morálce". Mnoha rostlinným a živočišným druhům více prospívají teplejší, jiným zase chladnější podmínky, mnohé vyžadují vlhčí prostředí, jiné na ně nejsou náročné. Co se týče přírody, jsou změny ekosystémů jevem neutrálním, neboť co škodí jednomu druhu, skýtá druhému výhody. Kdo tu chce soudit? Snahy

o

ochranu

přírody

jsou

projevem

konzervativního

smýšlení. Ochráncům přírody neleží na srdci její udržení, nýbrž zachování navyklého druhu přírody, ekologického stavu, který je natolik nebo tak málo přirozený jako každý jiný stav. V případě ochrany přírody jde méně o přírodu než o dobrý pocit. Že nejsme zcela důslední, vysvítá z toho, že velká část stavem klimatu znepokojených Středoevropanů, kteří se obávají oteplení, tráví nejraději dovolenou v teplejších krajích, aby tak unikli chladu a dešti domácího prostředí. Pokud se střetnou s návratem divoké přírody, jako například hnědý medvěd Bruno v létě roku 2006, vyvolává to především obranné reakce. Nejinak je tomu, když jde o klima. Honosný pojem „ochrana klimatu" zakrývá jen strach před změnou. V dosud znevýhodněných oblastech, ve vysokohorských pásmech a polárních regionech se rozšíří mimořádně

velký počet druhů. Příliš specializované druhy vymřou. To vše není otázkou morálky, nýbrž evoluce. Je nutno zdůraznit, že nám nejde o popření nutnosti ochrany přírody. Měli bychom si však ujasnit, co se má chránit a z jakého důvodu. Každému je jistě jasné, že ochrana druhů musí být vzhledem k jejich vymírání naším prvořadým úkolem. Přitom se ale musíme ptát, zda lední medvědi náleží k ohroženým druhům kvůli oteplování, nebo zda jejich úbytek nesouvisí s osvojováním dálného severu, který osidlují lidé a přinášejí tam zemědělství a průmysl. Z bezpečné vzdálenosti můžeme litovat, že nemůžeme zastavit ani jeden z těchto procesů. Lední medvěd vybírající popelnici je ale právě tak nebezpečný jako Bruno v předzahrádce. Arktická zvířena bude vystavena stejnému ohrožení jako zvířata v Africe nebo v amazonské pánvi, a proto je zapotřebí seriózních koncepcí, jak zajistit jejich přežití mimo zoologické zahrady v koexistenci s šířícím se lidským osídlením. Boj se znečištěním ovzduší má smysl nezávisle na tom, zda zplodiny vyvolávají skleníkový efekt nebo zda aerosoly napomáhají ochlazování. Vzhledem k hustému osídlení planety nebudou již přesuny lidských sídel tak snadné jako v neolitu a budou zdrojem konfliktů. Proto musí mít světové společenství zájem na tom, aby udrželo v jistých hranicích dění vyvolané klimatickou změnou. Je nutné, aby se na ni připravilo (adaptace) a zabránilo tomu, aby nabyla příliš velkých rozměrů (zmírnění dopadů). Nemá smysl, aby si obě tyto strategie, jak se to někdy stává, navzájem konkurovaly.16

Přístup ke klimatu jako výzva pro 21. století Potom co se jedna vědecká generace zabývala problematikou globálního oteplování a podílem, který na něm má antropogenní působení, nastala mezi badateli značná shoda.17 V interpretaci se ale projevují značné rozdíly. Optimistická ekologie Jamese Lovelocka vychází z hypotézy, že Země, jakožto bohyně Gaia, neustále nastavuje přirozený termostat.18 Tato Lovelockova hypotéza už

Epilog

289

ale dnes nepůsobí. Mnozí klimatologové naopak zastávají názor, že nás čeká příchod ledové doby. Geolog Richard B. Alley si stále ještě klade otázku, zda malá doba ledová, nejchladnější perioda za posledních 10 000 let, nepředstavovala první krok na cestě k nové velké době ledové, neboť žádná z posledních dob meziledových netrvala déle než 10 000 let.19 Na základě těchto skutečností došlo k politicky nekorektnímu závěru, že antropogenní oteplování je vlastně požehnání, protože brání překotnému přechodu do doby ledové. Naopak se ale objevují úvahy, zda oteplování není daleko dramatičtějším jevem, než si myslíme, když při něm stoupá teplota do výše přesahující dlouhodobý průměr, ale když také navíc kompenzuje plíživé ochlazování. Podle většiny badatelů bude globální oteplování problémem, se kterým se budou potýkat příští generace. Z hlediska praktické politiky není zapotřebí zjišťovat výši antropogenního podílu. V první řadě je nutné odstranit příčiny oteplování a připravit se na boj s jeho důsledky. Mnohá z možných opatření nejsou neúnosně drahá a mají dokonce smysl, i když se přijímají bez souvislosti s klimatickou změnou. Do této kategorie spadá rušení skrytých subvencí za spalování fosilních zdrojů energie, redukce zdraví škodlivých zplodin, ochrana lesů, zlepšení izolačních materiálů omezujících ztráty tepla. Není nutné přenechávat realizaci některých opatření světovým organizacím nebo vládám, mohou se provádět na regionální nebo místní úrovni nebo

je

mohou

uskutečňovat

jednotlivé

firmy

a domácnosti.

Mnohá americká města si to uvědomila a začala rozhodovat v klimatických otázkách podle vlastního uvážení bez ohledu na směrnice z Washingtonu. Na druhé straně je účinnost levných a nekomplikovaných změn omezená, a proto je nutno účinná opatření v oblasti klimatu koordinovat na mezinárodní úrovni. Tím, že mezinárodní společenství začne vést vyjednávání směřující k tomuto cíli, umožní, aby se připravilo na dobu, kdy dojde na ještě závažnější opatření.20 I relativně malé oteplení vyvolá - jak to vidíme na příkladě malé doby ledové - značnou změnu životních podmínek. I nadále bude nezbytné redukovat nárůst emisí oxidu uhličitého do tako-

290

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima

vé míry, že se je podaří v celosvětovém měřítku přinejmenším stabilizovat na dosažené úrovni. Německá Odborná komise při

spolkové vládě pro studium globálních změn životního prostředí předpokládá hodnotu 450 ppm, což v přepočtu odpovídá globálnímu růstu průměrné teploty vzduchu o 2 stupně Celsia. Pokud průměrná teplota zůstane nižší, není třeba očekávat větší katastrofy. Pokud ji ale překročí, fantazie se může rozletět.21 Před politikou tedy stojí výzva. Situaci komplikuje, že problémy nejde řešit na úrovni národních států. Protože lidé už klimatický stav systému ovlivňují, musí na tyto výzvy najít společné odpovědi. Výzva a odpověď [Challenge and Response) - to byly kategorie, s jejichž pomocí vytvořil Arnold Toynbee ve svém dvanáctisvazkovém díle Study of History koncepci o vzestupu a zániku civilizací.22 Tyto kategorie mají i dnes smysl. Klimatická změna je výzvou pro naši generaci. Na odpovědi nezávisí jen stav světa, ale také kvalita existence.

Země ještě nehoří V případě knihy, na jejímž počátku se hovoří o vzniku sluneční soustavy, je do jisté míry nasnadě i závěr o jejím konci. Z hlediska geologických období jsou dějiny lidstva jen krátký úsek - co představuje 30 000 let proti pěti miliardám? A co jsou vlastně tři generace, o kterých mluvíme v souvislosti s budoucností, v porovnání se zbývajícími pěti miliardami let, které ještě dávají naší planetě geologové? Postupimský institut pro výzkum následků klimatických

změn

(Potsdam-lnstitut fur

Klimafolgenforschung)

předložil následující „jízdní řáď1 zániku Země: Asi za 800 milionů let stoupne průměrná teplota na 30 stupňů Celsia. Hodnoty C02 ale budou daleko nižší než dnes, a dokonce než hodnoty v poslední velké ledové době. Všechny vyšší formy života zaniknou. Za 1,25 miliard let se průměrná teplota zvýší na 40 stupňů Celsia, za 1,6 miliardy let na 70 stupňů. Proto již nebude moci probíhat fotosyntéza a nám známý život zanikne. Na kontinentech zůstanou jen holé skály a kamení. Oceány se vypaří, jakmile průměrná

Epilog

291



Obr. 44 Globální vývoj teploty za posledních 200 let podle posledních hlubokooceánských vrtů. Kde zůstala hokejka (srov. obr. 2.) a co to znamená pro pěknou teorii o tom, že teplotu determinuje obsah C0 2 (srov. obr. 40)? Zde vypočítaný průběh teploty se nápadně podobá odhadu IPCC z roku 1990 (srov. obr. 1).

teplota překročí bod varu. Za ještě vyšších teplot ustane tektonika litosférických desek. Za 3,5 až 6 miliard let se centrální hvězda rozepne tak, že teploty na Zemi přesáhnou 1000 stupňů. Za těchto podmínek unikne atmosféra do vesmíru a roztají horniny. Země se stane v poslední fázi existence tím, čim byla na svém počátku: horkou pekelnou planetou.23 Tak daleko přece jen nejsme a v porovnání s takovými dimenzemi se dnes zabýváme jen nepatrným oteplením. Kulturní dějiny klimatu znají mnoho příkladů toho, že se většími nepřáteli civilizace staly chlad a sucho Na příkladě malé doby ledové jsme viděli, že již malé změny průměrné teploty mohou mít velké následky. Přitom štěstí a neštěstí není rovnoměrné. V době, kdy v Itálii kvetla renesanční kultura, v Grónsku umírali Vikingové. V létě roku 2003 zemřelo ve Francii za vedra, v celém století nebývalém, několik tisíc starých lidí kvůli přehřátí a dehydrataci. Při lepší prevenci se tomu dalo zabránit. V Rakousku, Německu nebo Švýcarsku přece k obdobným následkům nedošlo. A v klimatizovaném prostředí nebo na pláži není na horkých dnech nic strašlivého. Globální oteplování bude vyžadovat jistou míru adaptace a vynutí si změny. Přitom bychom rádi něco slyšeli i o protihodnotě, o tom, o kolik méně lidí zemře nebo přijde

292

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima

o práci nebo kolik z nás neonemocní, protože nastanou mírnější zimy. Toto bezvýchodné dilema ochránců životního prostředí charakterizuje

z

celkového

hlediska

výstižně

Harald Martenstein:

Když v jednom koutu Země klesá počet druhů, volá se o pomoc. Když ale v jiném koutě počet druhů roste, je to také špatně.24 Joachim Radkau píše na adresu kolegů: Pro historiky životního prostředí je největší neznámou klimatický faktor. Pro toho, kdo hledá v dějinách životního prostředí morální faktor a nějaké poselství, představuje rušivý prvek, každopádně pokud jde o nejdelší dějinnou dobu, kdy je nutno vyloučit antropogenní vliv. 25 Nicméně v otázce morálky nelze dospět k jednoduchému řešení ani tehdy, když se jedná o dobu antropogenně podmíněného oteplování. Obhájci daného stavu mluví po způsobu kněží o hříších proti životnímu prostředí. Do stejné kategorie klimatických hříšníků však přece patří argentinští pěstitelé dobytka a indonéští rolníci obdělávající rýžová pole stejně jako petrolejářské firmy v Texasu nebo provozovatelé uhelných elektráren v Číně. Ideologové kultury viny nevyžadují jen lítost a pokání, ale také pokuty ve jménu obětí klimatické změny. Právně by to ale šlo jen na základě univerzální shody, nebo s pomocí ekostalinistické světovlády - tedy doufejme, že nikdy. Největší emitenti nebyli dokonce ani zapojeni do obchodu s emisními povolenkami. Prozíravé země přikračují k redukci emisí a jejich okruh se bude rozšiřovat. Vzhledem k tomu, že nelze zpochybňovat tvrzení klimatologů o setrvačnosti klimatického systému, neměli bychom očekávat zázraky. Země se bude nadále oteplovat, i kdyby se všechny státy světa zachovaly vzorně a drasticky zplodiny redukovaly. To vše nás může zneklidňovat. Je to ale lepší zpráva než prognózy o nastávající ledové době. Ochlazení vždy vyvolala těžké společenské otřesy. Naopak oteplení někdy mělo za následek kulturní rozkvět. Máme-li si vzít poučení z kulturních dějin, tak půjde o následující: Lidé jsou sice dětmi doby ledové - civilizace je ale produktem teplé doby. K neolitické revoluci a ke vzniku starých civilizací mohlo dojít v obdobích, kdy vládly poněkud vyšší teploty než dnes. Pokud jsou poslední prognózy IPCC správné, setká-

Epilog

293

me se s těmito hodnotami znovu někdy v průběhu 21. století. Pak začnou tát alpské ledovce, zatímco zůstane zachován ledový krunýř Antarktidy. Ušetříme část nákladů na topení a spotřebujeme méně fosilních paliv. Jaký osud čeká pouště? Budou se skutečně rozšiřovat? V atlantiku cirkulovalo v atmosféře více vody a na Sahaře se rodilo obilí (srv. obr. 15.) Je obtížné předvídat budoucnost. Seriózní vědci by se neměli vžívat do role Nostradama. Počítačové simulace nemají větší hodnotu než předpoklady, z nichž se vychází při zadávání dat. Nevypovídají o budoucnosti, ale o našich očekáváních. Dějiny přírodních věd jsou také dějinami mylných teorií a prognóz. Z našeho hlediska je důležité počítat s nepřesnostmi při datování pomocí přírodovědeckých metod. Přesné údaje na základě metody poločasu přeměny uhlíku (CJ nebo jiných fyzikálních postupů musí být kalibrovány; jinak totiž nemohou sloužit potřebám historické vědy. Řečeno konkrétně: Pouze metody historické vědy, které jde o „kroniku" událostí, jsou vhodným nástrojem umožňujícím správné usměrnění „exaktních" přírodních věd. Humanitní obory - budiž nám dovoleno to říci u příležitosti roku duchovních věd - totiž neznají takovou míru nepřesnosti. Tam, kde přírodovědec počítá s plus minus 100 lety, udávají historici přesně den, hodinu nebo minutu. Je zbytečné oddávat se iluzím o přesnosti ůdajů, které nám poskytují přírodní vědy. Kulturní dějiny klimatu - a zkoumání kulturních a společenských následků klimatické změny - představují obor, jehož zvládnutí

předpokládá

znalost

metodických

předpokladů,

z

nichž

vycházejí vědy zabývající se jednotlivými kulturními projevy lidstva.26 A to také znamená, že bychom měli věnovat pozornost údajům, které nám skýtají archivy lidské společnosti, a neopírat se jednostranně jen o to, co lze zjistit z ledu a sedimentů. Přece se stále znovu přesvědčujeme o přínosu, kterého se nám dostává kombinací historických a přírodovědných metod.27 Kulturní dějiny klimatu ukazují, že klima vždy podléhalo změnám a společnost na ně musela reagovat. Slepá víra v apokalyptické prognózy apokalypsy ničemu nepomohla. Abychom si to uvědomili, nemusíme se vracet až do doby honů na čarodějnice nebo

294

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima

k pádu staroegyptských dynastií. Stačí, když jen srovnáme opatření, se kterými se počítalo pro boj s globálním ochlazováním v sedmdesátých letech dvacátého století, s těmi, o nichž se dnes diskutuje v souvislosti s globálním oteplováním. Co se týče dějin klimatu, měli by být klimatologové zdrženliví. Půjde-li o otázky kultury a společnosti, lze jim jen doporučit, aby byli opatrní. Klima se mění. Klima se vždy měnilo. Naše reakce závisí na úrovni naší civilizace. Přitom může pomoci znalost dějin. Klimatické změny bývaly často vnímány jako ohrožení. Falešní proroci a obchodníci s morálkou se vždy pokoušeli využít je ve svůj prospěch. Nesmíme přenechat interpretaci klimatické změny lidem, kteří nic nevědí o dějinách civilizace. Lidé nejsou jako zvířata jen pasivní obětí proměn životního prostředí. Klimatické změny vyvolaly

v

nedávných historických

obdobích

příznivé

vývojové

tendence. Jestliže současná klimatická změna bude mít dlouhodobý charakter - a zřejmě tomu tak skutečně bude -, je jen nutno zachovat klid. Konec světa nenastane. Prostě se přizpůsobíme teplejšímu klimatu. Nesmíme zapomínat na klasická moudrá slova starých Římanů: Tempora mutantur, et nos mutamur in

illis. Časy se mění a my s nimi.

Epilog

295

Český pohled na dějiny klimatu1 Rudolf Brázdil2 - Oldřich Kotyza3

Problematika globálního oteplování, které označuje pozorovaný vzestup průměrné teploty vzduchu na Zemi od konce 19. století, se stala neobvykle frekventovanou oblastí. Je patrně jen málo témat v současné vědě, která by byla tak vášnivě diskutována nejen mezi odpovídajícími odborníky (klimatology), ale i mezi laickou veřejností a ve sdělovacích prostředcích. Zvláštní pozornost se věnuje zejména otázce, nakolik lze uvedený teplotní vzestup spojovat s působením člověka, tedy se zesilováním skleníkového efektu v důsledku antropogenně podmíněné produkce skleníkových

plynů.

Mezivládní

panel

pro

klimatické

změny

(IPCC) ustavený při Světové meteorologické organizaci v poslední, čtvrté zprávě z roku 2007 konstatuje, že globální teplotní vzestup na Zemi za posledních 100 let (1906-2005) dosáhl 0,74 °C a že od poloviny 20. století je pozorovaný vzestup s 90% pravděpodobností antropogenně podmíněn.4 S těmito poznatky se shoduje většina světových klimatologů, neboť jsou zobecněním dlouholetých klimatologických výzkumů ve světovém měřítku. Někteří klimatologové však mají na některé aspekty tohoto procesu názor odlišný a vžilo se pro ně označení klimaskeptici. Přeneseně a nesprávně je pak tento pojem používán také pro laiky, kteří stojí mimo odbornou klimatologickou veřejnost a vyjadřují svůj odlišný a nekvalifikovaný názor na danou problematiku.

299

V této souvislosti se nabízí otázka, kam vlastně zařadit Wolfganga Behringera a jeho kulturní dějiny klimatu, neboť problematika globálního oteplování se mu stala motivací pro sepsání tohoto tematicky neobvykle širokého díla. Autor je jako historik jisté povolán k tomu, aby hodnotil historii vývoje lidské společnosti a poukazoval na to, jak se společnost vyrovnávala s kolísáním či změnou klimatu. V této souvislosti se může zdát, že Behringerova prezentace historických procesů sklouzává až ke klimatickému determinismu a k přeceňování role klimatu v určitých fázích vývoje. O to překvapivější jsou jeho závěrečné vývody z pozice laického klimaskeptika, v nichž tvrdí, že oteplování bylo pro lidstvo vždy příznivé a že se v případě současného globálního oteplování vlastně nic neděje. Lze se jen pousmát poučování, jímž jako zástupce humanitních oborů míří do řad přírodovědců a které dokládá, že sám leccos nepochopil: Pouze metody historické vědy, které jde o „kroniku" událostí, jsou vhodným nástrojem umožňujícím správné usměrnění „exaktních “ přírodních věd. Humanitní obory - budiž nám dovoleno to říci u příležitosti roku duchovních věd - totiž neznají takovou míru nepřesnosti. Tam, kde přírodovědec počítá s plus minus 100 lety, udávají historici přesně den, hodinu nebo minutu. Je zbytečné oddávat se iluzím o přesnosti údajů, které nám poskytují přírodní vědy.5 Sepsání

díla

s

takovým

širokým

záběrem,

jaké

předkládá

Wolfgang Behringer, není v silách jednoho autora. Je jistě třeba ocenit autorovu odvahu a vervu, se kterou se do sepsání takto náročného díla pustil. Jenže právě v jím kritizovaných přírodních vědách je dnes na rozdíl od historie typické to, že bádání se realizuje v širokých pracovních týmech, takže již v prvotní fázi jsou výsledky projevem širšího vědeckého konsensu, a navíc výsledky

před

publikováním

procházejí

náročným

recenzním

řízením, zejména pokud jsou publikovány v tzv. impaktovaných časopisech, které jsou v historických vědách spíše zvláštností. Behringerova kniha předkládá typicky interdisciplinární problematiku, kterou by si neměla uzurpovat ani historie, ani klimatologie. To je dnes dobře patrné v takzvané historické klimatologii,

300

Doslov

I

která se širokým polem plodné spolupráce odborníků z obou oblastí stala mezinárodně respektovaným oborem bádání obohacujícím obě strany.6 Z výše uvedených důvodů proto kniha poskytuje často laické pohledy se snahou zlehčovat věci zásadní spíše ve prospěch toho, kdo co a kdy k dané problematice řekl, než co kdo skutečně vybádal. Oprava Behringerových „přírodovědných" nepřesností nebo polemika s jeho názory by tak mohla obsáhnout celý doslov, což by pro čtenáře nemuselo být zrovna zajímavé.7 Proto se pokusíme doplnit Behringerovu knihu o některé české nebo středoevropské pohledy, které vesměs vyplývají z našich nebo ostatních

evropských klimatologických výzkumů.

Pokusí-

me se tak vyhnout tomu, co jsme sami kritizovali, tedy zasahovat do oblastí, kde by naše pohledy mohly být jinými specialisty hodnoceny jako laické. Čtenáři tak nabídneme jen úzký výsek ze široké Behringerem prezentované tematiky, v němž se dotkneme meteorologických pozorování v českých zemích, jejich korelace s globálními či hemisférickými teplotními trendy a posléze rozšíříme poznatky o kolísání klimatu především na posledních 500 let. Předposlední kapitola pak uvede příklady „kulturních dějin klimatu" z českých zemí. Doslov zakončí zamyšlení nad globálním oteplováním a jeho současným chápáním.

Meteorologická pozorování v českých zemích Meteorologické údaje získané z přístrojových měření na meteorologických stanicích představují nejkvalitnější zdroj údajů pro klimatologické

zpracování.

Počátky

meteorologických

pozoro-

vání v českých zemích jsou však oproti Itálii či západní Evropě poněkud mladšího data a začínají až v 18. století. I když první údaje o minimální teplotě vzduchu máme již z velmi tuhé zimy 1708/09 z Prahy a Karlových Varů, výsledky prvních souvislých měření (tlak a teplota vzduchu) jsou k dispozici teprve od 21. prosince 1719 do 31. března 1720 ze Zákup. Jejich autorem byl Johann Carl Rošt, osobní lékař majitelky zákupského panství.

Český pohled na dějiny klimatu

301

Obr. 1 Ukázka tištěných meteorologických měření a pozorování Johanna Carla Rosta ze Zákup pro 31. prosinec 1719 - 5. leden 1720.

Tyto údaje byly publikovány spolu s měřeními a pozorováními z dalších evropských stanic v rámci tzv. wroclawské sítě lékaře Johanna Kanolda (obr. I).8

302

Doslov

Další dochovaná meteorologická měření (tlak a teplota vzduchu, srážky) pocházejí pak až z roku 1752. Jejich autorem byl Josef Stepling, první ředitel pražské hvězdárny, situované v jezuitské koleji sv. Klementa (zkráceně Klementinum).91 když pozorování patrně pokračovala i v dalších letech, v systematické podobě se objevují až od 1. ledna 1775 díky iniciativě třetího ředitele pražské hvězdárny Antonína Strnada. Za jeho působení byla Praha zařazena do mezinárodní sítě meteorologických stanic

Mannheimské

meteorologické

společnosti

(Societas

Me-

teorologica Palatina), která publikovala výsledky měření z let Pražská meteorologická pozorování pokračují bez

1780-1792.10

přerušení až do současné doby, takže jde o naše nejdelší souvislé řady teploty vzduchu (od roku 1775) či srážek (od roku 1804). Sám

Strnad

se

stal

významným

propagátorem

meteorologic-

kých pozorování, která se rozšířila do dalších míst v Čechách, jako byly např. Žitenice," Teplá a další. Vedle pražské hvězdárny sehrály v rozvoji meteorologických pozorování v Čechách významnou roli učené a hospodářské společnosti. Vycházejíc z přesvědčení, že vlastnosti atmosféry a průběh povětrnosti mají významný vliv na zemědělství, začala c. k. Vlastenecko-hospodářská

společnost

(pod

vedením

svého

teh-

dejšího člena Antonína Strnada) v roce 1796 zřizovat v českých krajích

meteorologická

vlastní tabulky pro

pozorování

a

k

tomu

jejich zaznamenávání.

dala vytisknout

Společnost

nechala

rovněž zhotovit nezbytný počet tlakoměrů a teploměrů a dodala je

pozorovatelům.

Významné

bylo

publikování

výsledků

pozo-

rování z let 1817-1821 čtvrtým ředitelem klementinské observatoře Aloisem Davidem, na což navázaly nové spisy společnosti, v nichž se objevila pozorování z Čech s jejich hodnocením pro roky 1822-1847.12 Na měření

Moravě od

pocházejí dosud

telčského

nejstarší denní meteorologická

vrchnostenského

lékaře

Františka

Aloise

Maga z Maggu, začínající v jeho druhém dochovaném pozorovacím deníku 7. květnem 1771 a končící 9. březnem 1775. Podle údajů zasílaných Antonínu Strnadovi je zřejmé, že Mag aktivně pozoroval ještě v zimě 1788/89, ale další pozorování se již nalézt

Český pohled na dějiny klimatu

303

nepodařilo.13

V

Olomouci

prováděl

meteorologická

pozorování

profesor tamního lycea Josef Gaar, přičemž část jeho pozorování z let 1790-1794 byla využita v nejstarším popisu klimatu Moravy z roku 1797 od jiného tamního profesora Kryštofa Passyho.14 V roce 1799 začíná penzionovaný setník Ferdinand Knittelmayer dlouhou řadu teplotních pozorování v Brně, doplněnou od roku 1803 také pozorováním srážek od úředníka stavovské účtárny Zachariáše

Melzera.

Brněnská

meteorologická

pozorování

po-

kračují na různých místech v katastru města dodnes.15 K významnému rozvoji meteorologických pozorování na Moravě a ve Slezsku došlo po založení Meteorologického spolku při c. k. Moravskoslezské hospodářské společnosti v roce 1815. Vedle podrobných publikovaných instrukcí k pozorováním si pozorovatelé mohli zakoupit i tlakoměr a teploměr a byli požádáni, aby svá pozorování zasílali na adresu spolku do Brna. Část těchto záznamů zůstala dochována v archivních materiálech společnosti a pro Brno byla denní pozorování v letech 1820-1847 dokonce pravidelně publikována v novinách Brúnner Zeitung.16 Po zřízení Ústředního ústavu pro meteorologii a zemský magnetismus ve Vídni v roce 1851 se meteorologická pozorování v českých zemích dostala postupně pod správu tohoto ústavu, přičemž po zřízení Československa v roce 1918 převzal síť existujících meteorologických stanic Státní ústav meteorologický, jehož pokračovatelem je dnes po řadě organizačních změn Český hydrometeorologický ústav jako hlavní garant prováděných meteorologických pozorování.17 Je zřejmé, že během tak dlouhé doby došlo na meteorologických stanicích k mnoha změnám, kdy se měnila nejen jejich poloha (některé stanice zanikaly a jiné vznikaly), ale i okolí stanic, použité přístroje, pozorovatelé, pozorovací termíny i vlastní metodika pozorování. Před statistickou analýzou dlouhých meteorologických časových řad musíme proto takovéto vlivy, které nesouvisejí s přirozenou variabilitou počasí a podnebí, z nich odstranit. Protože k citovaným změnám nedošlo na všech stanicích

najednou,

lze vzájemným

porovnáním

odpovídajících

s použitím statistického aparátu zjistit roky změn, včetně jejich

304

Doslov

řad

velikosti a významnosti (tento postup se označuje jako testování relativní homogenity) a následně tyto skoky v pozorováních z odpovídajících řad eliminovat (jde o tzv. homogenizaci časových řad).18 V případě meteorologických stanic, které se nacházejí ve městech, se navíc uplatňuje zesilování tepelného ostrova města. Protože v městech dochází k většímu znečištění ovzduší, uvolňování odpadního tepla a změně charakteru povrchu v důsledku městské zástavby, je město teplejší oproti okolní venkovské krajině. S postupným růstem měst, projevujícím se rozšiřováním jejich plošného

rozsahu

a

růstem

počtu

obyvatel,

dochází

zároveň

i k postupnému zesilování tepelného ostrova města, které se oproti okolí otepluje rychleji. Dlouhodobé kolísání teploty vzduchu v České republice pro sezónní a roční hodnoty lze dokumentovat na příkladě stanic Praha-Klementinum a Brno (obr. 2). Výrazný vzestupný teplotní trend je patrný zejména na stanici Praha-Klementinum, který je ale třeba zčásti přičítat i zesilování tepelného ostrova města, které, s výjimkou léta, dosahovalo ve 20. století v jednotlivých ročních obdobích a v roce hodnoty 0,5-0,6 °C za 100 let.19 Vzestupný teplotní trend je patrný také v případě Brna, přičemž v řadách obou stanic byla vůbec nejteplejší poslední dvě desetiletí. Klima však není představováno pouze teplotou vzduchu, ale také dalšími meteorologickými prvky, mezi nimiž jsou zvláště významné

srážky.

Dlouhodobou

variabilitu

sezónních

a

roč-

ních úhrnů srážek v České republice v období přístrojových měření

lze

dokumentovat

opět

na

příkladě

Prahy-Klementina

a Brna (obr. 3). Pozornost zasluhuje především relativně sušší druhá polovina 20. století v porovnání s jeho první částí, přičemž ale pokles srážek nedosáhl nejnižších hodnot mezi lety 1855-1875. V interakci s celkově rostoucí teplotou vzduchu však zmíněný pokles srážek podmiňuje celkový růst suchosti našeho klimatu.20 Odlišnou variabilitu srážek s výskytem sušších a vlhčích období lze zaznamenat v jednotlivých ročních obdobích.

Český pohled na dějiny klimatu

305

Obr. 2 Kolísání sezónních a ročních teplotních anomálií (°C) Prahy-Klementina (období 1775-2008) a Brna (období 1800-2008). Shlazeno desetiletým Gaussovým filtrem (silná čára). Referenční období 1961-1990.

306

Doslov

Český pohled na dějiny klimatu I 307

Praha-Klementinum



srážková anomálie (mm)









Obr. 3 Kolísání sezónních a ročních srážkových anomálií (mm) Prahy-Klementina (období 1805-2008) a Brna (období 1803-2008). Shlazeno desetiletým Gaussovým filtrem (silná čára). Referenční období 1961-1990.

308

Doslov

Český pohled na dějiny klimatu I 309

Česká republika a globální oteplování Kolísání teploty vzduchu na jednotlivých stanicích může obrážet nejrůznéjší místní faktory. S cílem odstranit lokální vlivy a postihnout variabilitu teploty vzduchu ve větším prostorovém měřítku jsou proto počítány teplotní řady pro severní a jižní polokouli a Zemi jako celek (globální teplotní řada). Takovéto řady vznikají

průměrováním

všech

dostupných

měření

na

jednotlivých

stanicích lokalizovaných na celé Zemi. Protože počet meteorologických stanic v celozemském měřítku poměrně rychle klesá směrem do minulosti, začínají tyto řady až od roku 1850, od kterého

lze

měřeními.21

získat

uspokojivé

prostorové

pokrytí

prováděnými

Na základě dobře patrného vzestupného teplotního

trendu v globální teplotní řadě (obr. 4) se začalo hovořit o globálním oteplování. Rozdíly v teplotním trendu na severní a na jižní polokouli lze přičítat odlišnému zastoupení plochy pevnin a oceánů. Výrazné je urychlení vzestupného teplotního trendu ve všech třech řadách od osmdesátých let 20. století. Sezónní strukturu teplotních výkyvů lze dokumentovat na příkladě řady severní polokoule (obr. 5). Výrazná oteplující tendence od začátku 20. století je patrná ve všech ročních obdobích. Po prvním teplotním vrcholu kolem roku 1940 s nejvýraznějším oteplením v oblasti Arktidy došlo v následujících desetiletích ke stagnaci nebo k mírnému poklesu teplot vzduchu, které však již neklesly na nejnižší hodnoty ze začátku 20. století. Vzestupná teplotní tendence byla znovu obnovena od padesátých let minulého století na jižní polokouli a od druhé poloviny sedmdesátých let na severní polokouli (obr. 4). V posledních dvou desetiletích pak byly zaznamenány nejvyšší teploty od roku 1850 (s nejteplejším rokem 1998, který byl na severní polokouli ještě překonán rokem 2005). Pro uvedené teplotní řady lze spočítat lineární trendy a zhodnotit,

zda

jsou

statisticky

významné

(tedy

průkazné),

nebo

nevýznamné. Z jejich hodnot počítaných postupně pro období 1850-2008, 20. století (1901-2000) a posledních 30 let (1979-2008)

je patrné urychlování oteplování pro globální a hemisférické řa-

310

Doslov

Obr. 4 Kolísání ročních teplotních anomálií (°C) řad Země, severní a jižní polokoule v období 1850-2008. Shlazeno desetiletým Gaussovým filtrem (silná čára). Referenční období 1961-1990.

dy (všechny trendy jsou statisticky významné - např. v globální řadě dosahují pro uvedená tři období postupně 0,4, 0,7 a 1,6 °C na 100 let). V případě severní polokoule se nejvýrazněji otepluje jaro (postupně 0,8, 1,0 a 3,6 °C na 100 let) a nejpomaleji léto

Český pohled na dějiny klimatu

311



Obr. 5 Kolísání sezónních teplotních anomálií (°C) severní polokoule v období 1850-2008. Shlazeno desetiletým Gaussovým filtrem (silná čára). Referenční období 1961-1990.

(postupně 0,3, 0,5 a 3,0 °C na 100 let). Vzestupný teplotní trend vykazují také obě české stanice, přičemž pro Prahu je lineární trend většinou poněkud vyšší než pro Brno díky zesilování tepelného ostrova města (např. pro roční teploty činil v Praze postupně 1,3, 1,5 a 6,0 °C na 100 let a pro Brno 0,8, 1,1 a 6,2 °C na 100 let). Statisticky nevýznamný vzestup teplot v Praze a Brně připadl

312

Doslov

v posledních 30 letech pouze na zimu a podzim. To ukazuje, že v podmínkách střední Evropy byl pozorovaný vzestup teplot podstatně výraznější, než odpovídá globální řadě či řadě severní polokoule (obzvláště v letech 1979-2008).

Nepřímé údaje a klima posledních 500 let v českých zemích a ve střední Evropě Údaje z přístrojových meteorologických měření lze doplnit tzv. dokumentárními prameny, které obsahují přímou nebo nepřímou (proxy) informaci o počasí a podnebí. V případě proxy údajů je tato informace jistým způsobem zakódována a musí být z takovýchto dat teprve získána určitým statistickým způsobem. Dokumentární prameny související s činností člověka a obsahujících informace o počasí a příbuzných jevech je možné dělit na individuální a institucionální.22 Mezi individuálními dokumentárními prameny dostupnými v českých zemích lze uvést zejména:25 a) anály, kroniky, pamětní knihy a paměti (zejména popisy významných hydrometeorologických událostí a jejich dopadů, později i normálního průběhu počasí) b) kvalitativní denní záznamy počasí (systematické kvalitativní denní záznamy počasí pořizované z různých pohnutek a zapisované do osobních deníků, efemerid atd.) c) osobní korespondenci (dopisy osobního charakteru obsahující informace o událostech ve vztahu k počasí) d) příležitostné tisky (speciální tisky vydávané u příležitosti výskytu extrémních či výjimečných jevů, které samy blíže popisují) e) noviny a časopisy (informace o výskytu extrémního počasí nebo hydrometeorologických extrémů s popisem jejich dopadů) f) obrazovou dokumentaci (obrazová dokumentace událostí spojených s hydrometeorologickými extrémy, včetně jejich dopadů)

Český pohled na dějiny klimatu

313

g) trhové a kramářské písně (dramatickou a zábavnou formou popisují výskyt hydrometeorologických extrémů včetně jejich dopadů) h) časné vědecké práce a sdělení (vědecké zhodnocení průběhu vybraných hydrometeorologických extrémů, jejich příčin a dopadů) i) epigrafické prameny (záznamy na různých fyzických objektech informující o extrémní události nebo o vysokých či nízkých vodních stavech na řekách) j) časná meteorologická pozorování (přístrojová měření a pozorování vedená před začátkem existence národních sítí meteorologických stanic). Institucionální prameny byly vázány na činnost nějaké instituce, která vedla určitou evidenci o prováděných aktivitách. V podmínkách českých zemi se jedná zejména o: a) knihy počtů (informace o obecních výdajích za provedené práce, z nichž mnohé byly ovlivněny průběhem počasí)24 b) škodní záznamy (žádosti farmářů o daňovou bonifikaci po škodách způsobených hydrometeorologickými extrémy na zemědělských kulturách)25 c) úřední korespondenci (informace správců majitelům panství či velkostatků o událostech, včetně dopadů počasí). Protože dokumentární prameny jsou převážně kvalitativního charakteru, je třeba tyto údaje určitým způsobem kvantifikovat, aby je bylo možné dále využít pro rekonstrukci klimatu. Nejčastěji se používá vyjádření v podobě vážených teplotních indexů, kdy

teplotní poměry

daného

měsíce se

charakterizují

indexy

-3 - extrémně studený, -2 - velmi studený, -1 - studený, 0 - normální, 1 - teplý, 2 - velmi teplý, 3 - extrémně teplý. Sezónní a roční indexy se pak získají jejich prostým součtem (pro sezóny se tak index může pohybovat mezi -9 a 9, pro rok mezi -36 a 36). Tyto teplotní indexy jsou pak základem pro vlastní teplotní rekonstrukci. Obdobně lze postupovat i při rekonstrukci srážek (měsíční srážkové indexy jsou - 3 - extrémně suchý, - 2 - velmi suchý, -1 - suchý, 0 - normální, 1 - vlhký, 2 - velmi vlhký, 3 - extrémně vlhký).

314

Doslov

Nejnověji byla provedena rekonstrukce teplotní řady střední Evropy pro posledních 500 let na základě kombinace přístrojových (1760-2007) a dokumentárních údajů (1500-1854). K výpočtu části řady z přístrojových údajů byly průměrovány údaje z 11 homogenizovaných

teplotních

řad

(Praha-Klementinum

v

České

republice, Kremsmúnster, Vídeň a Innsbruck v Rakousku, Basilej, Ženeva a Bern ve Švýcarsku, Řezno, Karlsruhe, Mnichov a Hohenpeissenberg v Německu). V případě části řady sestavené na základě dokumentárních údajů byly průměrovány teplotní indexy Německa, Švýcarska a České republiky, takže jejich řada se překrývá s přístrojovými údaji v letech 1760-1854. Pro toto společné období byl nalezen převodní vztah mezi teplotními indexy a měřenými teplotami, který byl po ověření jeho platnosti použit pro rekonstrukci teploty vzduchu před rokem 1760.26 Jak plyne z rekonstruovaných řad teploty vzduchu ve střední Evropě (obr. 6), nej vyšší sezónní a roční teploty byly dosaženy ke konci 20. století, zatímco nejchladnější časové úseky připadly na různé části tzv. malé doby ledové, vymezované nejnověji od začátku 14. do poloviny 19. století.27 Jistou nevýhodou tohoto způsobu rekonstrukce je skutečnost, že v této řadě mohou být do jisté míry potlačeny dlouhodobější teplotní výkyvy na úkor kratší meziroční nebo dekádové variability teploty. Možnosti využít pro rekonstrukci teplot vzduchu nebo srážek s odpovídajícím sezónním či ročním rozlišením jiné údaje, jako jsou například přírodní proxy data,28 jsou v měřítku České republiky a střední Evropy poměrně omezené. Největší potenciál vykazují řady šířek letokruhů nebo hustot pozdního dřeva, které lze využít k rekonstrukci teplot vzduchu (stromy rostoucí při horní hranici lesa) nebo srážek (stromy rostoucí v sušších polohách) za určité několikaměsíční období. Takto byla např. provedena rekonstrukce

srážek

března až července pro

řadu

jedle z jižní Moravy pro léta 1376-199629 nebo teploty vzduchu dubna až září pro řadu smrku z Krkonoš v období 1804-1989.30 I v těchto rekonstrukcích je však dlouhodobá variabilita do jisté míry potlačena.

Český pohled na dějiny klimatu

315

Obr. 6 Kolísání anomálií sezónních a ročních teplot vzduchu střední Evropy v letech 1500-2007 (referenční období 1961-1990). Shlazeno desetiletým Gaussovým filtrem (silná čára).

316

Doslov

České země a „dějiny klimatu Bohatá pramenná základna z českých zemí se nabízí pro studium „kulturních dějin klimatu", přesněji řečeno dopadů zhoršení klimatu na lidskou společnost a její reflexi. Tak např. při povodni v srpnu 1501 litoměřický písař konstatoval, že prý nebylo větší povodně od biblické potopy za časů Noema.31 Vcelku jisté se jednalo o reakci na magický rok 1500, který podle některých církevních autorit ohlašoval konec světa. Obdobně zmínil starý letopisec k 27. lednu 1524 uložení půstu, neboť oblohy nebeské

hrozily velkou povodní, jaká nebyla od biblické potopy.32 Příčinou měla být konjunkce planet ve znamení Ryb v únoru 1524, vypočtená astronomem Johannem Stoefflerem z Tubingenu (obr. 7). 33 Zánik světa však nenastal ani v uvedených letech, ani v dalších prorokovaných rocích. Analýza klimatu 16. století ve střední Evropě ukázala, že v období 1532-1567 panovala ve střední Evropě teplejší a sušší léta než dnes, vystřídaná naopak v období 1568-1599 léty chladnějšími a vlhčími.34 Výjimečný byl zvláště rok 1540 s několikaměsíčním trváním vysokých teplot a velkým suchem. Do prvního teplého a suššího období spadá neblahý požár v Praze v noci z 2. na 3. června 1541, který se také díky vyprahlé půdě velmi rychle rozšířil z Malé Strany na Pražský hrad. Zde shořely mimo jiné po staletí ochraňované zemské desky, což mělo následky pro další majetkoprávní i státoprávní záležitosti v Čechách.35 V tomto období však podobně jako v okolních zemích počet obyvatel narůstal. V následujících letech 1568-1599 došlo ke zpomalení růstu počtu obyvatel, ekonomickým problémům (zvláště znehodnocením měny) a ke dvěma krizovým obdobím (1571 až 1572 a 1590 až 1591) s neúrodou, drahotou a počínajícím hladomorem, což bylo v obou případech způsobeno obrovským suchem v prvním roce a extrémním vlhkem ve druhém roce. Ve druhé polovině 16. století se i v českých zemích začínají projevovat obavy ze zhoršujícího se počasí, které významně ovlivňovalo každodenní život. Proto i zde byl hledán viník tohoto stavu, který byl, stejně jako na západ od našich hranic, nalezen

Český pohled na dějiny klimatu I 317



Obr. 7 Vyobrazení Stoefflerovy prognózy povodně na únor roku 1524 od S. Ranssmara, vytištěné v Augsburgu v roce 1523.

v černé magii (čarodějnictví). Již roku 1566 hřímal kněz Matouš v pohřebních kázáních v Kutné Hoře o hromobití, krupobití i bouřích a jejich příčinu svaloval na lidské hříchy a čarodějnice.3fi Roku 1588 sepsal mnichovický farář Jan Štelcar Želetavský ze Želetavy knihu s výmluvným názvem: Kniha duchovní o ve-

likých skutcích Pána Boha všemohoucího [...], v níž se obsahuje

318

Doslov

vysvětlení: Mohou-li [sic!] čarodějníci a čarodějnice sami od sebe povětří, kroupy, bouře, hromobití vzbuditi a vyvěsti37 Obviňování čarodějů a čarodějnic z manipulace s počasím tak patřilo k častým praktikám. Dokonce se objevilo i v jednom paragrafu mezi hrdelními tresty městského zákoníku Pavla Kristiána z Koldína, vytištěného roku 1579.38 Naštěstí se ale v českých zemích neodehrály takové excesy jako jinde v Evropě, i když jen na Moravě je doloženo v letech 1487-1648 celkem 73 čarodějnických procesů, v nichž bylo souzeno minimálně 130 lidí a bylo vyneseno 70 trestů smrti.39 Ovšem jediným skutečně velkým judikátem zůstává případ z Velký Losin z let 1679-1689, kdy se mezi 56 upálenými lidmi pro údajné čarodějnictví ocitl i šumperský děkan Kryštof Alois Lautner.40 Zhoršující se klimatické podmínky poslední třetiny 16. století,

místy

zesílené

negativními

zásahy

člověka

do

přírodního

prostředí, se stále citelněji projevovaly v každodenním životě. Půda se zvláště v horských a podhorských oblastech stávala neúrodnou, lesy v nížinách byly téměř vyklučeny a povodně získávaly na síle vinou snižující se retenční schopnosti krajiny. Nedostávalo se stavebního dřeva, které se muselo zdaleka plavit. Např. v Trutnově se místní radní a kronikář Šimon Huttel podílel na nikdy nerealizovaných plánech stavby kanálu pro dopravu dřeva z Krkonoš k Labi.41 V Litoměřicích konstatovala po roce 1621 konfiskační komise, že v Českém středohoří se nacháze-

jí lesy rozsáhlé, v nichž však na větším díle jenom drobné dříví

na skalnatých a příkrých vrších*2 Zanášení řek komplikovalo lodní dopravu potravin a za třicetileté války i zbraní, takže se uvažovalo o stavbě nových kanálů, jezů a plavebních komor.43 Následkem chladnějšího počasí mizely v českých zemích vinice, takže po polovině 17. století zůstaly v omezeném rozsahu jen na úrodnějších místech (především Litoměřicko, Roudnicko a jižní Morava). I zde však produkce hroznů klesala a víno bylo daleko horší kvality.44 To se projevovalo nejen v českých zemích, ale i v Rakousku, kde již od konce 16. století bylo pití vína stále více nahrazováno pivem.45 Dá se říci, že ani dnes nedosahuje plocha vinic předbělohorského rozsahu.

Český pohled na dějiny klimatu

319

Obr. 8 Indexy počtu narozených, sňatků a zemřelých v českých zemích v hladových letech 1770-1772 (hodnota indexu 100 odpovídá vždy průměru období 1761-1780).

Lidé hledali v těchto neradostných dobách oporu nejen u církevních veličin, ale v lidové (bílé) magii, která má hluboké kořeny již v předkřesťanském období. Je zajímavé, že řadu pověr podporovala u nás i katolická církev. Počasí a přírodní katastrofy byly považovány za „divný nějaký zázrak", jak trefně napsal starý letopisec o bouřce s krupobitím a vichřicí v Mladé Boleslavi roku 1523.46 Lidé věštili novou úrodu z koláče, věřili v léčivou sílu studánek, jejichž vyschnutí považovali za Boží trest, dovolávali se pomoci Boha a svátých, aby ochránili lidské pokolení. Lidová fantazie si dokonce vytvořila svého nikdy neexistujícího svátého Jana Buriana. Lidé rozeznívali v ochranu před bouřkou zvony, ve jménu svaté Trojice, Bohorodičky i jiných svátých zaklínali mračna, blesky, vichry a krupobití (existovaly i speciální zaklínači knihy), zapalovali hromničné svíce, zalézali do temných světnic, práskali proti mračnům bičem či do nich od raného novověku stříleli vojáci z ručnic a děl, skládaly se prosebné písně na obranu proti extrémním projevům počasí atd. Právě v meteorologických jevech, doprovázených usmrcením osob a materiální-

320

Doslov

mi škodami, viděli mnozí Boží trest za spáchané hříchy. Ochránit obilí před nepřízní počasí a zajistit jeho správný růst mělo svěcení obilných zrn k setbě (na den Narození P. Marie ozimy a na Vánoce či sv. Štěpána jařiny), což je zvyk u nás písemně potvrzený již v 15. století, nebo praktiky spojené s ratolestí posvěcenou na Květnou neděli. Jak je zřejmé z uvedených příkladů, nebylo myšlení lidí v českých zemích nijak odlišné od zemí na západ od nás, ba naopak v mnoha případech najdeme shodu s případy uváděnými Wolfgangem Behringerem. Velkých potravinových krizí se značnými ztrátami na lidských životech

následkem

podvýživy

registrujeme

v

českých

zemích

za posledních tisíc let poměrně málo. Příčiny doložených hladomorů v letech 1043, 1281-1282, 1315-1317 a 1431-1432 byly zhruba obdobné. Kumulovaly se tu problémy vojensko-politické a ekonomické,

umocněné

počasím.47

neúrodou

způsobenou

velmi

nepříznivým

Čechy byly ve středověku i v raném novověku považo-

vány za obilnici Evropy. Obilí se od nás spíše vyváželo, zatímco k dovozu docházelo jen v opravdu krizových letech. To si uvědomoval již humanista Eneáš Silvius Piccolomini (pozdější papež Pius II.), který ve své Historii české z roku 1358 sice řadil Čechy k barbarským chladným krajinám na severu, kde víno oproti Itálii je trpké, ovšem zemi hodnotil jako bohatou na ryby, zvěř, dobytek a hlavně na obilí.48 V samotném období tzv. malé doby ledové se u nás na rozdíl od jiných zemí neprojevil nárůst neúrodných „hladových11 let. Snad nejtragičtější epizodou byly roky 1770-1772, kdy po katastrofální neúrodě v letech 1770 a 1771 následoval několikanásobný růst cen obilí, drahota, hlad, požívání náhražek potravin (např. kůra, kopřivy, řepa) chudými lidmi a následně epidemické rozšíření tyfu od června 1771 do června 1772 s mimořádným růstem mortality (obr. 8). Kritická situace se projevila velkým nárůstem počtu žebráků a kriminality, ale i nelegálním exportem obilí do zahraničí

a

šmelinařením.

Habsburský

císařský

dvůr

organizoval,

poprvé za dobu své existence, širokou pomoc trpícím Čechám, především pak dovozem obilí z Uher. Jedním z důsledků hlado-

Český pohled na dějiny klimatu

321

vých let byla částečná změna stravovacích zvyklostí (pěstování brambor), zatímco výrazné zhoršení životních podmínek sedláků přispělo ke vzniku selských bouří v roce 1775.49 V následných pokrizových rocích se situace díky účinným opatřením (např. dovoz potravin, úlevy na berních apod.) zpravidla

poměrně

rychle

navracela

k

téměř

normálnímu

stavu,

zvláště v případě ekonomiky. Rozdíly mezi českými a dalšími evropskými zeměmi tak byly dány nejen rozdíly ve státní správě, ekonomice a kultuře, ale i klimatickými poměry, souvisejícími s geografickou polohou českých zemí.

Globální oteplování jako nová výzva Problematika globálního oteplování a globální klimatické změny udělala z klimatologie nejen jednu z nejznámějších vědních disciplín, ale dala jí i zcela novou vnitřní dynamiku. Realizované výzkumy, v mnoha případech výrazně interdisciplinárního charakteru, vedly k hlubšímu poznání chování klimatického systému a existujících vazeb v něm. Klimatologie se obohatila novými poznatky jako samotná vědní disciplína, ale promítla se i do řady dalších vědeckých oblastí. Díky systematické práci mnoha klimatologů byly shromážděny poznatky, které ukazují na reálnost současného globálního oteplování a jeho vazbu na působení antropogenního faktoru. Tak jako v každé jiné vědní disciplíně

jsou

takové

poznatky

odrazem

dosaženého

stupně

poznání, nikoliv víry, jak je ostatně i v této knize klimatologům podsouváno.

Klimatologové

prezentují

výsledky

svého

bádání

odborné a laické veřejnosti a prezentují skutečnosti, které jsou z hlediska dosavadních vědeckých poznatků mnohdy alarmující. Neříkají již ale, jak má být s těmito poznatky naloženo či jaká přijímat

politická,

ekonomická

a

společensko-sociální

opatření

a rozhodnutí. Je lepší se tvářit, že s naším klimatem se nic neděje a čekat na další vývoj, nebo začít realizovat opatření na snížení produkce skleníkových plynů, studovat možné dopady klimatické změny na různé sektory lidské činnosti a připravovat adaptační

322

Doslov

opatření? Mohou menší prostředky vložené do eliminace klimatické změny v současné době předznamenat podstatně menší ztráty v budoucnosti? Kdo získá a kdo ztratí („winners and loosers“) budoucí klimatickou změnou? To již ale nejsou otázky pro klimatology, ale pro společensko-politickou a rozhodovací sféru, která musí převzít svůj díl odpovědnosti a zvážit realizaci dalších kroků. Cestou jistě není zlehčovat dosažené vědecké poznatky a obviňovat klimatology, nýbrž dosažené vědecké poznatky seriózně zvažovat a hodnotit.

Český pohled na dějiny klimatu I 323

Wolfgang Behringer Petr Kreuz1

Autor knihy Kulturní dějiny klimatu, významný německý historik Wolfgang Behringer se narodil roku 1956 v Mnichově. V současné době je profesorem dějin raného novověku na Sárské univerzitě v Saarbriickenu. Od února 2008 zastává také úřad děkana Filozofické fakulty Sárské univerzity. W. Behringer v roce 1981 absolvoval studium historie na univerzitě v Mnichově. Patřil zde k prvním žákům pozdějšího spoluzakladatele

historické

antropologie

Richarda

van

Dúlmena

(1937-2004), evropsky uznávaného znalce sociálních a kulturních dějin raného novověku a do češtiny nejpřekládanějšího německého historika. Pod Dúlmenovým vlivem se Behringer začal koncem 70. let věnovat dějinám pozdně středověkých a raně novověkých honů na čarodějnice. V roce 1985 na mnichovské univerzitě obhájil rozsáhlou disertační práci Pronásledování čarodějnic v Bavorsku. Tato práce, která byla v mnoha ohledech novátorská a průkopnická, vyšla roku 1987 tiskem v Mnichově pod názvem Hexenverfolgung in Bayern. Volksmagie, Glaubenseifer und Staatsráson in derFruhen Neuzeit (Pronásledování čarodějnic v Bavorsku. Lidová magie, náboženská horlivost a státní zájem v raném novověku). Vzbudila značnou pozornost zejména v řadách odborné veřejnosti a v následujících letech vyšla ještě ve dvou německých vydáních

324

Doslov

(1988, 1997) a v anglickém překladu (Cambridge 1997). Zatímco badateli zabývajícími se sociálními, hospodářskými či kulturními dějinami byla Behringerova monografie přijata příznivě, mnohdy dokonce nadšeně, jinak tomu bylo u některých německých právních historiků, kteří na ni reagovali kriticky či odmítavě. Zajímavostí je, že s jednou z nejostřejších polemických reakcí na adresu Behringerovy disertace vystoupil světoznámý německý písňový textař a muzikálový libretista a také právní historik a uznávaný znalec dějin čarodějnických procesů Michael Kunze

(Rechtshistorisches

Journal

1989),

jenž

kritizoval

zejména

skutečnost, že Behringer použil při zpracování svého díla tzv. Himmlerovu čarodějnickou kartotéku. V 80. a v první polovině 90. let získal W. Behringer několik dlouhodobých badatelských stipendií. Kromě toho pracoval v letech 1991 -1996 jako vědecký pracovník na univerzitě v Bonnu, kde se roku 1997 habilitoval. V roce 1998 působil krátce na Historickém ústavu Maxe Plancka (Max-Planck-Institut fůr Geschichte) v Góttingen a v zimním semestru téhož roku jako zastupující profesor dějin raného novověku na univerzitě v Mnichově. V letech 1999-2003 vyučoval jako profesor dějin raného novověku na univerzitě v Yorku ve Velké Británii. V roce 2003 byl povolán na katedru raného novověku (Lehrstuhl Frúhe Neuzeit) na Sárské univerzitě v Saarbrůckenu, kde působí doposud. Stal se tak nástupcem svého váženého a tehdy ještě žijícího univerzitního učitele Richarda van Důlmena, jenž stál v čele uvedené katedry od roku 1982. Od sklonku 80. let se začaly postupně vyhraňovat dva základní okruhy badatelského zájmu W. Behringera, jimiž se staly jednak dějiny komunikace a poštovnictví v raném novověku, jednak dějiny pozdně středověkých a raně novověkých honů na čarodějnice. K tématu dějin poštovnictví Behringer publikoval v roce 1990 monografii o thurn-taxisovské poště Thurn und Taxis. Die Geschichte ihrer Post und ihrer Unternehmen (Thurn a Taxis. Dějiny jejich pošty a podnikáni). V širším kontextu dějin komunikace pojal raně novověkou říšskou poštu o několik let později

325

v rozsáhlé habilitační práci, která vyšla tiskem v roce 2003 pod názvem Im Zeichen des Merkur. Reichspost und Kommunikations-

revolution in der Frúhen Neuzeit (Ve znamení Merkura. Říšská pošta a komunikační revoluce v raném novověku). Druhým a nejvýznamnějším tématem bádání W. Behringera jsou pozdně středověké a raně novověké hony na čarodějnice a fenomén čarodějnictví vůbec. V návaznosti na výše uvedenou disertační práci publikoval ještě na sklonku 80. let monografii

Mit dem Feuer vom Leben zutn Tod. Hexengesetzgebung in Bayern (Ohněm od života k smrti. Čarodějnické zákonodárství v Bavorsku, 1988) a čtenářsky úspěšnou antologii pramenů k dějinám německých čarodějnických procesů Hexen und Hexenprozesse in Deutschland (Čarodějnice a čarodějnické procesy v Německu), která byla vydána šestkrát (1988, 1993, 1995, 2000, 2001 a 2006). Další Behringerova monografie věnovaná dějinám raně novověkého čarodějnictví včetně jejich širšího myšlenkového a kulturního kontextu Chonrad Stoeckhlin und die Nachtschar. Eine Geschichte aus der frúhen Neuzeit (Chonrad Stoeckhlin a noční zástup. Příběh z raného novověku, 1994) se zařadila mezi nejvýraznější a nejpozoruhodnější díla evropské historiografie 90. let. Tato kniha o „šamanovi z Oberstdorfu", která vyšla roku 1998 v překladu prof. H. C. E. Midelforta v USA a která by se během několika let snad měla objevit také v české verzi, bývá často nikoli neprávem považována za německý pandán k Benandantům Carlo Ginzburga. V posledním desetiletí vydal W. Behringer dvě samostatné přehledné

publikace

věnované

pronásledování

domnělých

ča-

rodějnic. První z nich je populárně vědecká příručka Hexen.

Glaube - Verfolgung - Vermarktung (Čarodějnice. Víra - pronásledování - obchodní využití). Tato příručka se dočkala prozatím šesti německých vydání (1998, 2000, 2002, 2005, 2008 a 2009) a vyšla také v několika překladech, mimo jiné i do čínštiny (na Tchaj-wanu). Druhou samostatnou publikací je monografie Wit-

ches and Witch-Hunts. A Global History (Čarodějnice a hony na čarodějnice. Globální dějiny, 2004), v níž Behringer zachytil dějiny čarodějnictví a pronásledování čarodějnic od starověku

326

Doslov

do současnosti. Poukázal zde i na okolnost, že pronásledování údajných čarodějnic není v globálním měřítku jen jevem historickým jako v Evropě, nýbrž že domnělé čarodějnictví a magické představy jsou i v současné době velmi závažnými a rozšířenými fenomény, jimž je třeba věnovat trvalou intenzivní pozornost. V roce 2000 vydal prof. Behringer společně s právním historikem

Gúnterem

Jerouschkem,

nynějším

profesorem

trestního

práva a dějin trestního práva na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně, a filologem Wernerem Tschacherem nový německý překlad Kladiva na čarodějnice (Malleus maleficarum), opatřený rozsáhlým zasvěceným historickým úvodem. Tento překlad nahradil zastaralý, nicméně do té doby jediný kompletní převod Kladiva na čarodějnice do němčiny, který na sklonku 19. století pořídil indolog J. W. R. Schmidt. V posledních dvou desetiletích vydal W. Behringer několik konferenčních sborníků s příspěvky jednak o různých aspektech

dějin

čarodějnictví

a

pronásledování

čarodějnic,

jednak

o vývoji a proměnách dosavadního bádání o dějinách čarodějnictví. Patří sem např. sborník věnovaný tzv. Himmlerově čarodějnické kartotéce, považované přinejmenším do počátku 90. let za velmi sporný a kontroverzní dokumentační soubor svědčící mj. o zájmu nacistů o dějiny evropských honů na čarodějnice

[Himmlers Hexenkartothek. Das Interesse des Nationalsozialismus an der Hexenverfolgung, 1999). Již koncem 80. let se stal prof. Behringer jednou z vůdčích osobností badatelského sdružení nazvaného Pracovní kruh pro interdisciplinární bádání o čarodějnictví (Arbeitskreis interdisziplináre Hexenforschung - AKIH), třebaže nepatřil k zakladatelům. U zrodu uvedeného sdružení stála v roce 1985 nevelká skupina německých

badatelů,

převážně

historiků

zabývajících

různými

aspekty dějin čarodějnictví. K zakladatelům AKIH patřili nicméně i některé renomované osobnosti, např. tehdejší ředitel Historického ústavu Maxe Plancka. v Gottingen Hartmut Lehmann, profesor

historické

vlastivědy

a

pomocných

věd

historických

na univerzitě v Tůbingen Sónke Lorenz či etnoložka prof. Inge Schócková.

Wolfgang Behringer

327

Vedle výše uvedených dvou základních tematických okruhů se prof. Behringer příležitostně či krátkodobé věnoval i dalším tématům, zejména z dějin raného novověku. Výsledky výzkumu historického vývoje představ o létání jsou zachyceny v monografii Der Traum vom Fliegen. Zwischen Mythos und Technik (Sen o létání. Mezi mýtem a technikou, 1991), zpracované s Constancí Ott-Koptschalijskou. Detailní znalost této problematiky zužitkoval Behringer i o několik let později při přípravě svého stěžejního díla o Chonradu Stoeckhlinovi. K tématu létání se vrátil ještě jako spolueditor populárně vědecky zaměřeného sborníku studií

Fliegen und Schweben. Annaherung an eine menschliche Sensation (Létání a vznášení. Přiblížení lidské senzace, 1997). Kromě toho se v 80. letech zabýval problematikou kriminality v raně novověkém Bavorsku a v 90. letech dějinami mnichovského pivovarnictví. Wolfgang Behringer není pro zasvěcené české čtenáře autorem zcela neznámým, neboť nyní vydávané Kulturní dějiny kli-

matu nejsou prvním překladem jeho práce do češtiny. V roce 1997 vyšla česky jeho přehledná studie Germania, matka tolika čarodějnic uprostřed perzekucí, a to v překladovém sborníku Magie a čarodějnictví v Evropě od středověku po současnost (ed. Robert Muchembled, Praha 1997). Prof. Behringer patří již po dvé desetiletí k historikům, kteří se neváhají vyjadřovat k veřejným otázkám a problémům, pokud tyto otázky tak či onak souvisejí s tematikou jeho vlastního bádání. Např. ve shora zmíněném sborníku věnovaném tzv. Himmlerově čarodějnické kartotéce se obsáhle kriticky zabýval otázkou vyrovnání s nacistickou minulostí v německé historiografii a jejích organizačních strukturách v poválečných desetiletích. Svou nejnovéjší publikací se pak W. Behringer nemohl nezapojit do celosvětové diskuse o otázce globálního oteplování. Napsal také řadu recenzí do německého denního tisku, zejména do Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ). Studium dějin klimatu není pro Wolfganga Behringera pouze krátkodobým, příležitostným, či dokonce konjunkturálním tématem. Lze naopak bez nadsázky říci, že ho toto téma provází

328

Doslov

takřka od samého počátku vědecké dráhy. Již ve své výše uvedené disertační práci o pronásledování čarodějnic v Bavorsku vystoupil s názorem, že jedním z významných faktorů, který vedl k rozpoutání masových honů na čarodějnice v západní a střední Evropě, bylo dočasné zhoršení klimatu, tzv. malá doba ledová. Na základě podrobného studia průběhu čarodějnických procesů v Německu ve druhé polovině 16. a v první polovině 17. století dospěl k závěru, že intenzita pronásledování čarodějnic byla do značné míry nepřímo úměrná výši úrody základních zemědělských plodin, tj. že vlny pronásledování čarodějnic zesilují či vrcholí v letech neúrody (většinou různými povětrnostními katastrofami či jinými neobvyklými klimatickými jevy zapříčiněné) a následující drahoty či hladomoru (tzv. Behringerovo paradigma). W. Behringer poukázal na okolnost, že právě ve druhé polovině 16. a první polovině 17. století, tedy v nejchladnějších dvou půlstoletích tzv. malé doby ledové (1300-1850/1900) probíhaly evropské

hony

na

čarodějnice

nejintenzívněji,

přičemž

kulmi-

novaly v 90. letech 16. a ve druhé polovině 20. let 17. století, což byla zřejmě zároveň vůbec nejchladnější léta celé tzv. malé doby ledové. Problematice tzv. malé doby ledové věnoval prof. Behringer řadu dílčích studií a před několika lety spoluinicioval vydání rozsáhlého sborníku studií věnovaných právě kulturním důsledkům a dopadům tzv. malé doby ledové (Kulturelle Konsequenzen

der Kleinen Eiszeit. Cultural Consequences of the Little Ice Age, 2004). Uvedený sborník přinesl četné závažné příspěvky nejen o bezprostředních hospodářských dopadech tzv. malé doby ledové, nýbrž také o jejím odrazu v náboženské mentalitě, v celkové společenské atmosféře, v umění a v myšlení lidí. Většina autorů sborníku se přitom shodla v názoru, že tzv. malá doba ledová s sebou přinesla krizi projevující se v mnoha oblastech společenského života, kterou se však postupně podařilo překonat. Z výše uvedených důvodů je předkládaná monografie Kultur-

ní dějiny klimatu vlastně výsledkem rozšířeného Behringerova zájmu o problematiku vývoje klimatu, zahrnujícího v tomto případě období od vzniku Země do současnosti. Zároveň jde nepochybně o pokus fundovaného historika vyjádřit se na základě

Wolfgang Behringer

329

důkladné znalosti dosavadních proměn klimatu a zejména společenských reakcí na tyto proměny v minulosti k současné intenzivní,

ale

mnohdy

nekvalifikované

či

nadměrně

zpolitizované

diskusi o otázce globálního oteplování. To, že to byl pokus nadmíru úspěšný (a možná také dlouho nejširší veřejností očekávaný), dokazuje nejlépe okolnost, že Behringerova kniha nejen vzbudila v zemi vydání i za jejími hranicemi nemalý veřejný a mediální ohlas a vyvolala širokou odbornou diskusi, nýbrž byla také již několik týdnů poté, kdy spatřila koncem srpna 2007 světlo světa, rozebrána a musela být na podzim téhož roku vydána ve druhém, revidovaném vydání; v únoru 2008 se dočkala již třetího vydání. Do začátku roku 2010 vyšla již v šesti německých vydáních a také v anglickém překladu.

330

Doslov

Poznámky

Předmluva 1

Práce na tomto projektu byla náročnější, než se dalo očekávat, protože k rozvoji našich znalostí přispívá mnoho vědních disciplín. Vyrovnávání se s jejich myšlenkovými vzorci vyžaduje čas, trpělivost a podporu ze strany ostatních badatelů. Zdrojem inspirace mi byla spolupráce s prof. dr. Hartmutem Lehmannem, prof. dr. Christianem Pflsterem a s účastníky naší klimatologické konference na Historickém ústavu Maxe Plancka (Max-Planck-Institut fur

Geschichte). Múj zvláštní dík náleží mé univerzitě, prezidentům paní prof. dr. Margaret Wintermantelové a prof. dr. Volkeru Linneweberovi za to, že mi umožnili předčasně využít semestru věnovaného výlučně k vědeckému výzkumu a za trvalé finanční dotace pro Kabinet pro výzkum dějin kultury (Arbeitsstelle fur historische

Kulturforschung). Ze spolupracovníků bych chtěl poděkovat Mareike Kernové, Annice Lauerové a Stephanu Rosenkemu, kteří se spolu se mnou nad projektem zamýšleli. Co se pak týče rodiny, musím se omluvit za to, že jsem byl i na poslední letní dovolené tohoto století zabrán do tématu globálního oteplování. Nebylo však možné otevřít žádné noviny, aniž

Úvod 1 James Lovelock, Unsere Erde wird uberleben. Gaia. Eine

optimistische Ókologie, Múnchen 1982. Česky: Gaia: Živoucí planeta, Praha 1994, přel. Anton Mokroš. 2 Climate of Distrust (anonym), in Nátuře 436 (2005) 1.

333

3 James J. McCarthy a další (vyd), Climate Change 2001: Impact, Adaptation and Vulnerability. Contribution ofthe Working Group II to the Third Assessment ofthe IPCC, Cambridge UP 2001. 4 Spencer Abraham, The Bush AdministratioiTs Approach to Climate Change, in: Science 305 (2004) 616-617. 5 Michael E. Mann/ Raymond S. Bradley/Malcolm K. Hughes, GlobalScale temperature patterns and climate forcing over the past six centuries, in: Nátuře 392 (1998) 779-787. 6 Michael E. Mann a další, Northern Hemisphere temperatures during the past millennium: Interferences, Uncertainties, and Limitations, in: Geophysical Research Letters (26/1999) 759-762. 7 Brockhaus Enzyklopadie in 30 Banden, 21 ., zcela nově zpracované vydáni, sv. 16., Mannheim 2006, 127. 8 John T. Houghton a další (vyd.) Climate Change 1995. The Science of Climate Change. Contribution of Working Group I to the Second Assessment ofthe IPCC, Cambridge UP 1996. 9 Robert F. Kennedy, Crimes against Nátuře, New York 2004, 46. 10 Paul Asndrew Mayewski/Frank White, The Ice Chronicles, London 2002, 44-49. 11 Stephen H. Scheinder, Global Warming, New York 1990. Schneider náležel v šedesátých letech k propagandistům antropogenního ochlazování, a již na počátku sedmdesátých let se stal vyznavačem globálního oteplování. 12 Citát v The Economist, úvodník, 2 . 2 .2002 . - Přesně ve stejném smyslu viz Stephen H. Schneider, Global Warming, New York 1990, xi: „... zaujmi alespoň pozornost veřejnosti, když nezaujmeš její představivost, abys dosáhl pozitivní změny. To často vyžaduje jednoduchá a dramatická prohlášení - je to nejsnazší cesta, jak se dostat do novin." 13 Stefan Rahmstorf, Klimawandel - rotě Kartě fur die Leugner, in: Bild der Wissenschaft (2003) - domácí stránky: www.pik-potsdam.de 14 Ulrich Cubasch/Dieter Kasang, Anthropogener Klimawandel, Gotha 2000.

15 Quirin Schiermeier, Past Climate comes into focus but warm forecast stays put, in: Nátuře 433 (2005) 562n. 16 Christopher Schrader, Der Wandel bleibt. Ein politischer GroĎangriff auf die Klimaforschung endet ais Scharmutzel, in: Suddeutsche Zeitung, 4. 8 . 2006, str. 16. 17 Hermann Flohn, Das Problém der Klimaanderungen in Vergangenheit und Zukunft, Darmstadt 1985, 120 .

334

Přílohy

Co víme o klimatu?

Prameny k dějinám klimatu 1 Rolf Meissner, Geschichte der Erde, Munchen 2004, 54n. 2 John Imbrie/Katherine Palmer-Imbrie, Die Eiszeiten, Dusseldorf 1981, 161n. 3 Cesare Emiliani, Pleistocene Temperatures, in: Journal of Geology 63 (1955)538-578. 4 Libby obdržel za vynález radiokarbonové metody v roce 1960 Nobelovu cenu za chemii. 5 Wilhelm Lauer/Jórg Bendix, Klimatologie, Braunschweig 2004, 280n. 6 Eugen Seibold, Das Gedachtnis des Meeres: Boden, Wasser, Leben, Klima, Munchen 1991. 7 Richard Alley, The Two-Mile Time Machine, Princeton 2002. 8 Claus U. Hammer et al., Past volcanism and climate revealed by Greenland ice cores, in: Journal of Volcanology and Geothermal Research 11 (1981) 3-10. 9 Willi Dansgaard et al., One thousand Centuries of Climatic Record from Camp Century on the Greenland Ice Sheet, in: Science 166 (1969) 377-381. 10 Debra A. Meese et al., The Accumulation of Record from GISP, core as an indicator of climate change throughout the Holocene, in: Science 266 (1994) 1680-1685. 11 J. R. Petit et al., Climate and atmospheric history of the past 420 000 years from the Vostok ice core, Antarctica, in: Nátuře 399 (1999) 429-436. 12 EPICA, Eight Glacial Cycles from an Antarctic Ice Core, in: Nátuře 429 (2004) 623-628. 13 Paul Andrew Mayewski/Frank White, The Ice Chronicles, London 2002.

14 Stephan Winkler, Von der „Kleinen Eiszeiť zum „globalen Gletscherruckzug“, Stuttgart 2002. 15 Fritz H. Schweingruber, Der Jahrring, Bern/Stuttgart 1983. 16 George J. Gumerman, The Anasazi in a Changing Environment, New York 1988, 279. 17 Regiomontanus, Ephemerides ab anno 1475-1506, Nurnberg 1474. 18 Christian Pfister, Wetternachhersage, Bern 1999, 18n. 19 Jean M. Grove/A. Battagel, Tax records from western Norway as an index of the Little Ice Age environmental and economic deterioration, in: Climatic Change 3 (1983) 265-282. 20 Walter Bauernfeind/Ulrich Woitek, The Influence of Climatic Change on Price Fluctuations in Germany during the I6th century price revolution, in: Climatic Change, sv. 43 (1999), 303-321.

Poznámky

335

21 Wilhelm Lauer/P. Frankenberg, Zur Rekonstruktion des Klimas im Bereich der Rheinpfalz seit Mitte des 16. Jahrhunderts mit Hilfe der Weinquantitdt und Weinqualitat, Stuttgart 1986. 22 Christian Pfister, Klimageschichte derSchweiz 1525-1860, Bern/Stutt-

gart 1988. 23 Rúdiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas, Darmstadt 2001. 24 Christian Pfister, Wetternachhersage, Bern 1999. 25 Karl Brunner, Ein buntes Klimaarchiv - Malerei, Graphik und Kartographie ais Klimazeugen, in: Naturwissenschaftliche Rundschau 56 (2003) 181-186. 26 Gordon Manley, Central England temperatures: monthly means 1659 to 1973, in: Quarterly Journal of the Royal Meteorogical Society 100 (1974) 389-405. 27 Christian Pfister, Wetternachhersage, Bern 1999, 26-29.

Příčiny klimatických změn 1

Převod jmen z cyrilice do latinky měl za následek různý způsob přepisu. V Německu publikoval jako Milankowitsch, v Americe jako Milankovitch nebo Milankovic. 2 W. H. Berger/T. Bickert/E. Jansen/M. Yasuda/G. Wefer, Das Klima im Quartár - Rekonstruktion aus Tiefseesedimenten mit Hilfe der Milankovitch-Theorie, in: Geowissenschaften 12 (1994) 258-266. 3 N. H. Shackleton/N. D. Opdyke, Oxygen Isotope and Paleomagnetic Stratigraphy of Equatorial Pacific Core V 28-238, in: Journal of Quaternary Research 3 (1991) 39-55. 4 Paul Andrew Mayewski/Frank White, The Ice Chronicles, London 2002, 97-110. 5 Jean-Marc Barnola et al., Reconstruction des variations du CO z atmosphérique en relation avec le climat au cours des derniers 160 000 ans á partir de la carotte de Vostok (Antarctique), in: Burkhard Frenzel (vyd.), Klimageschichtliche Probléme der letzten 130 000 Jahre, Stuttgart/New York 1991, 225-230. 6 Stefan Rahmstorf /Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, Můnchen 2006, 17n. 7 Nico Stehr/Hans von Storch, Klima, Wetter, Mensch, Můnchen 1999, 73. 8 Steven M. Stanley, Krišen der Evolution, Heidelberg 1988. 9 Hugh C. Owen, Atlas of Continental Displacement, 200 Million Years to the Present, Cambridge 1983. 10 Josef Klostermann, Das Klima im Eiszeitalter, Stuttgart 1999, 224n. 11 Henry Stommel/Elizabeth Stommel, Volcano Weather, Newport 1983. 12 Tom Simkin/Lee Siebert, Volcanoes of the World. A Regional Directory, Gazetteer, and Chronology of Volcanism During the Last 10 000 Years, Tucson/Arizona 1994, 23-34.

336

Přílohy

13 Michael R. Rampino et al., Volcanic Winters, in: Annual Revue of Earth and Planetary Science 16 (1988) 73-99.

Paloeklima od vzniku Země 1 Rolf Meissner, Geschichte der Erde, Munchen 2004, 12, 17-21. 2 Brockhaus Enzyklopadie in 30 Banden, 21. vyd., sv. 10., Mannheim 2006, str. 498, s novým názvoslovím vypracovaným v roce 2004 Mezinárodni stratigrafickou komisí (International Commission on Stratigraphy).

3 Peter Hupfer/Wilhelm Kuttler (vyd ), Witterung und Klima, Wiesbaden 2005, 280. 4 Rolf Meissner, Geschichte der Erde, Munchen 2004, 49nn. 5 Lazarus J. Salop (vyd.), Geological Evolution ofthe Earth during the Precambrian, Berlin 1983. 6 Rolf Meissner, Geschichte der Erde, Munchen 2004, 54. 7 Gabrielle Walker, Scheeball Erde, Berlin 2005. 8 Skládá se z period kambrium, ordovik, silur, devon, karbon a perm. 9 Skládá se z period trias, jura a křída. 10 Skládá se z věků paleocén, eocén, oligocén, miocén, pliocén, pleistocén a holocén. Tradiční periodizace čtvrtohory - třetihory předpokládá césuru po pliocénu (před 1,8-2 miliony let). Novější periodizace paleogén - neogén vychází z toho, že neogén počíná oproti předešlému dělení po oligocénu (před 24 miliony let). 11 Rolf Meissner, Geschichte der Erde, Munchen 2004, 53n. 12 P. M. Sheehan, The Latě Ordovizian mass extinction, in: Annual Review of Earth and Planetary Science 29 (2001) 331-364. 13 Μ. M. Joachimski/W. Buggisch, Conodont apatite delta O ie signatures indicate climatic cooling as a trigger of the Latě Devonian mass extinction, in: Geology 30 (2002) 711-714. 14 Douglas H. Erwin, The Great Paleozoic Crisis. Life and Death in the Permian, New York 1993. 15 G. Bloos, Untergang und Oberleben am Ende der Trias-Zeit, in:Wolfgang Hansch (vyd.), Katastrophen der Erdgeschichte - Wendezeiten desLebens, Heilbronn 2003, 128-143. 16 J. David Archibald, Dinosaur Extinction and the End ofan Era, New York 1996. 17 Steven M. Stanley, Krišen der Evolution, Heidelberg 1988, 101-116, citát str. 101. 18 W. M. Kurschner/H.Visscher, Das Massenaussterben an der Perm/ Trias Grenze: die „Mutter" aller Naturkatastrophen, in: Wolfgang Hansch (vyd.), Katastrophen der Erdgeschichte - Wendezeiten des Lebens, Heilbronn 2003, 118-127. 19 Steven M. Stanley, Krišen der Evolution, Heidelberg 1988, 119-139.

Poznámky

337

20 V. Moosbrugger, Das grofie Sterben vor 65 Millionen Jahren, in. Wolfgang Hansch (vyd.), Katastrophen der Erdgeschichte - Wendezeiten des Lebens, Heilbronn 2003, 144-153. 21 Kenneth J. Hsu, Die letzten Jahre der Dinosaurier, Basel 1990. 22 Steven M. Stanley, Krišen der Evolution, Heidelberg 1988, 51, 141 až 178. 23 Podle tradiční nomenklatury se zemský novověk, „éra“ kenozoika, dělí na „periody" třetihorní (65 až 2 miliony let) a čtvrtohorní (dva miliony let až dodnes; čtvrtohory sestávají z pleistocénu a holocénu). Podle novější periodizace se totéž časové období dělí na paleogén (65 až 23 milionů let) a neogén (23 milionů let až dodnes). „Epochami" paleogénu jsou paleocén, eocén a oligocén, epochami neogénu pak miocén, pliocén, pleistocén a holocén. 24 Rolf Meissner, Geschichte der Erde, Munchen 2004, lOOnn. 25 Hans-Jurgen Múller-Beck, Die Eiszeiten, Munchen 2005, 36. 26 Brockhaus Enzyklopddie, 21. vyd., sv. 7 (2006), 646-649. 27 Hans-Jurgen Můller-Beck, Die Eiszeiten, Můnchen 2005, 60-68. 28 Josef Klostermann, Das Klima im Eiszeitalter, Stuttgart 1999, 192n. 29 Richard Leakey/Roger Lewin, Der Ursprung des Menschen, Frankfurt/Main 1993, 99n., 174. 30 Josef H. Reichholf, Das Ratsel der Menschwerdung, Můnchen 2004, 142-149. 31 Richard Leakey/Roger Lewin, Der Ursprung des Menschen, Frankfurt/Main 1993, 174n. 32 Hans-Jůrgen Můller-Beck, Die Eiszeiten, Můnchen 2005, 70. 33 Góran Burenhult. Dem Homo Sapiens entgegen. Vor 2,5 Millionen bis 35 000 Jahren. Habilinen, Erectinen und Neandertaler, in: Goran Burenhult (vyd ), Menschen der Urzeit. Die Fruhgeschichte der Menschheit von den Anfangen bis zur Bronzezeit, Kóln 2004, 55-73. 34 R. Said/Hugues Faure, Chronological Framework; Afričan pluvial and glacial epochs, in: Joseph Ki-Zerbo (vyd.), General History of Africa, 1: Methodology and Afričan Prehistory, Paris 1989, 146-166.

Globální oteplování: holocén

Děti doby ledové 1 2

3

338

John Gribbin/Mary Gribbin, Kinder der Eiszeit, Basel 1992. William I. Rose/ Craig A. Chesner, Worldwide dispersal of ash and gases from earth’s largest known eruption: Toba, Sumatra 75, in: Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology 89 (1990) 269 až 275. Michael R. Rampino/Stanley H. Ambrose, Volcanic Winter in the Garden of Eden: The Toba Supereruption and the latě Pleistocene

Přílohy

4 5

6

7

8

9 10

11

12 13 14

15 16

17

human population crash, in: Floyd W. McCoy/Grant Heiken (vyd.), Volcanic Hazards and Disasters in Human Antiquity, Boulder/Colorado 2000, 71-82, str. 75. Ann Gibbons, Pleistocene Population Explosions, in: Science 262 (1993) 27-28. Stanely H. Ambrose, Latě Pleistocene human population bottlenecks, volcanic winter and differentiation of modern humans, in: Journal of Human Evolution 34 (1982) 623-651. Michael S. Rampino/Stephen Šelf, Volcanic winter and accelerated glaciation following the Toba super-eruption, in: Nátuře 359 (1992) 50-52. R. Said/Hugues Faure, Chronological Framework: Afričan pluvial and glacial epochs, in: Joseph Ki-Zebro (vyd.), General History of Africa, I: Methodology and Afričan Prehistory, Paris 1989, 146-166. Góran Burenhult, Dem Homo Sapiens entgegen. Vor 2,5 Millionen bis 35 000 Jahren, Habilinen, Erectinen und Neandertaler, in: Góran Burenhult (vyd.), Menschen der Urzeit, Kóln 2004, 55-73. Brian Fagan, Die ersten Indianer, Múnchen 1990. Góran Burenhult, Der modeme Mensch in Afrika und Europa . Vor 200 000 bis 10 000 Jahren. AuĎerhalb Afrikas: Die Anpassung an die Kalte, in: Góran Burenhult (vyd.), Menschen der Urzeit, Kóln, 77-95. Gerhard Bosinski, Die Anfánge der Kunst. Das Jungpaláolithikum in Deutschland, in: Menschen, Zeiten, Raume. Archaologie in Deutschland, Stuttgart 2003, 113-118. H. Kirchner, Ein archáologischer Beitrag zur Urgeschichte des Schamanismus, in: Anthropos 47 (1952) 244-286. Jean Marie-Chauvét, Grotte Chauvet, Sigmaringen 1995. Góran Burenhult, Der modeme Mensch in Afrika und Europa. Vor 200 000 bis 10 000 Jahren. Aufierhalb Afrikas: Die Anpassung an die Kalte, in: Góran Burenhult (vyd.), Menschen der Urzeit, Kóln 2004, 77-95. Tamtéž. Paul S. Martin, Prehistory Overkill: The Global Model, in: Paul S. Martin/R. G. Klein (vyd.), Quaternary Extinctions: A Prehistorical Revolution, Tucson/Arizona 1984, 354-403. R. Musil, Das Aussterben der Pleistozánen Grohsáuger, in: Hansch (2003) 154-165.

Globální oteplování a civilizace 1

2

Max Frisch, Der Mensch erscheint im Holozan. Eine Erzáhlung, Frankfurt/Main 1979. Česky: Člověk se objevuje v holocénu, Praha 1995, překl. I. Vízdalová. Stephen H. Schneider/Randi Londer. The Co-evolution of Climate and Life, San Francisco 1984, 92.

Poznámky I 339

3 4

5

6 7 8

9

10 11 12 13

14

15 16 17

18 19

Thomas J. Cronin, Principles of Palaeoclimatology, New York 1999, 259. Georg W. Oesterdiekhoff, Geographische Bedingungen der Weltgeschichte. Die Wechselwirkungvon Klima, Bevólkerungswachstum und Landnutzung in der Evolution der Hochkulturen, in: Zeitschrift fúr Agrargeschichte und Agrarsoziologie 47(1999) 123-132, str. 125. Gerhard Bosinski, Die Anfánge der Kunst. Das Jungpaláolithikum in Deutschland, in: Menschen, Zeiten, Ráume. Archáologie in Deutschland, Stuttgart 2003, 113-118. Klaus Schmidt, Sie bauten die ersten Tempel, Miinchen 2006. Stephen Mithen, After the Iced. A Global Human History, 20 000-500 BC, London 2003, 56-61. Achim Brauer et al., High Resolution Sediment and Vegetation Responses to Younger Dryas Climate Change in varved lake sediments from Meerfelder Maar, Germany, in: Quaternary Science Reviews 18 (1999)321-329. Michael Baales, Zwischen Kalt und Warm Das Spátpaláolithikum in Deutschland, in: Menschen, Zeiten, Ráume. Archáologie in Deutschland, Stuttgart 2003, 121-123. Daniel Schwemer, Die Wettergottgestalten Mesopotamiens und Nordsyriens im Zeitalter der Keilschriftkulturen, Wiesbaden 2001, 11-16. John F. B. Mitchell, Greenhouse Warming: Is the mid-Holocene a Good Analogue?, in: Journal of Climate 3 (1990) 1177-1192. Stephen Mithen, After the Ice. A Global Human History, 20 000-500 BC, London 2003, 153n. Claus Joachim Kind, Die letzten Jáger und Sammler. Die Mittelsteinzeit, in: Menschen, Zeiten, Ráume. Archáologie in Deutschland, Stuttgart 2003, 124-127. Datování tu je o 2000 let posunuto zřejmé důsledkem záměny datování pomocí BP (before present, před dneškem) s AD (Anno Domini, Léta Páně). - Srv. Wilhelm Lauer/Jorg Bendix, Klimatologie, Braunschweig 2004, str. 285. Alfred Růst, Der primitive Mensch, in: Golo Mann/Alfred Heub, Propyláen Weltgeschichte. Eine Universalgeschichte, 10 sv., Berlin 1960-1964, sv. 1., 135-226,218. Hansjórg Kuster, Geschichte der Landschaft in Mitteleuropa, Munchen 1995, 66nn. Helmut Jáger, Einfuhrung in die Umweltgeschichte, Darmstadt 1994, 25, datuje naopak otlantik do doby 5500-250 před Kristem. R. Said/Hugues Faure, Chronological Framework: Afričan pluvial and glacial epochs, in: Joseph Ki-Zerbo (vyd.), General History of Africa, I: Methodology and Afričan Prehistory, Paris 1989, 156n. Wilhelm Lauer/Jórg Bendix, Klimatologie, Braunschweig 2004, 286n. Andreas Zimmermann, Der Beginn der Landwirtschaft in Mitteleuropa. Evolution oder Revolution?, in: Menschen, Zeiten, Ráume. Archáologie in Deutschland, Stuttgart 2003, 133-134.

340

Přílohy

20 Stephen Mithen, After the Ice. A Global Human History, 20 000-500 BC, London 2003, 62-79. 21 Norbert Benecke, Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994, 77-94, 143n. 22 Neil Roberts, The Holocene. An Enviromental History, Oxford 1998. 23 Peter Bellwood/Gina Barnes, Steinzeitliche Bauern in Sud- und Ostasien, in: Goran Burenhult (vyd.), Menschen der Urzeit, Kóln 2004, 335-354. 24 Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 149 až 154. 25 Herbert Jankuhn, Der Ursprung der Hochkulturen, in: Golo Mann/Alfred Heub, (vyd)J, Propyláen Weltgeschichte, Eine Universalgeschichte, 10 sv., Berlin 1960-1964, sv. 2., 573-600, 576n. 26 Georg W. Oesterdiekhoff, Geographische Bedingungen der Weltgeschichte. Die Wechselwirkung von Klima, Bevólkerungswachstum und Landnutzung in der Evolution der Hochkulturen, in: Zeitschrift fiir Agrargeschichte und Agrarsoziologie 47 (1999) 123-132, 126. 27 Norbert Benecke, Der Mensch und seine Haustiere, Stuttgart 1994. 28 Martin A. J. Williams/Hugues Faure (vyd.), The Sahara and the Nile, Rotterdam 1980. 29 Richard G. Klein, Jáger, Sammler und Bauern in Afrika. 1000 v. Chr. bis 200 nach Christus, in: Goran Burenhult (vyd ), Menschen der Urzeit, Kóln 2004, 251-269, 255n. 30 Ágypten, in: Brockhaus Enzyklopadie 1 (2006) 335-358, si. 341nn. 31 Nil, in: Der neue Pauly 8 (2000) si. 942-944. 32 Irenáus Matuschik/Johannes Muller/Helmut Schlichtherle, Technik, Innovation und Wirtschaťtswandel. Die spáte Jungsteinzeit, in: Menschen, Zeiten, Raume. Archaologie in Deutschland, Stuttgart 2003, 156-161. 33 Konrád Spindler, Der Mann im Eis, Innsbruck 1993. Česky: Muž z ledovce, Praha 1998, přel. H. a V. Salačovi. 34 John Baines/Jaromír Málek, Weltatlas der Alten Kulturen: Ágypten, Munchen 1980, 14. 35 Barbara Bell, The Dark Ages in Ancient History: I. The First Dark Age in Egypt, in: American Journal of Archaeology 75 (1971) 1-26. 36 Der Garten in Eden. 7 Jahrtausende Kunst und Kultur an Euphrat und Tigris, Mainz 1978, 8. 37 Claus Wilcke (vyd.), Das Lugalbandaepos, Wiesbaden 1969, 119. 38 Norman Yoffe, The Collapse of Ancient Mesopotamian States and Civilization, in: Norman Yoffe/George L. Cowgill (vyd.), The Collapse of Ancient States and Civilizations, Tucson/Arizona 1988, 44-68. 39 Peter B. DeMenocal, Cultural Responses to Climate Change during the Latě Holocene, in: Science 292 (2001) 667-673, 669n. 40 Η. M. Cullen et al., Climate Change and the Collapse of the Akkadian Empire: Evidence from Deep Sea, in: Geology 28 (2000) 379-382.

Poznámky I 341

41 Paul Andrew Mayewski/Frank White, The Ice Chronides, London 2002, 102n. 42 Herbert Kaufman, The Collapse of Ancient States and Civilizations as an Organizational Problém, in: Norman Yoffee/George L. Cowgill (vyd.), The Collapse ofAndent States and Civilizations, Tucson/Arizona 1988, 219-235. 43 Harvey Weiss et al., The Genesis and Collapse of Third Millennium North Mesopotamian Civilization, in: Sdence 261 (1993) 995-1004. 44 Daniel Schwemer, Die Wettergottgestalten Mesopotamiens und Nordsyriens im Zeitalter der Keilschriftkulturen, Wiesbaden 2001, 436. 45 Michael Jansen/G. Urban (vyd.), Mohenjo Daro, Leiden 1985. 46 G. Singh, The Indus Valley Culture, in: Archaeology and Physical Anthropology in Oceania 6 (1971) 177-189. 47 Hermann Kulke/Dieter Rothermund, Geschichte IndÍens, Miinchen 1998, 9-13, 25-44. 48 Barbara Bell, Climate and the History of Egypt: The Middle Kingdom, in: American Journal of Archaeology 79 (1975) 223-269. 49 Anthony F. Harding, Háuptlingslúmer der Bronzezeit und das Ende der Steinzeit in Europa, 4500 bis 750 vor Christus, in: Góran Burenhult (vyd.), Menschen der Urzeit, Kóln 2004, 315-333. 50 Klaus-Dieter Jáger/Vojen Lozek, Environmental conditions and land cultivation during the Urnfield Bronze Age in Central Europe, in: A. F. Harding (vyd ), Climatic Change in later prehistory, Edinburgh 1982, 162-178. 51 Mykene, in: Der neue Pauly, Enzyklopadie derAntike, sv. 8. (2000) str. 571-587. 52 William A.Ward/Martha Sharp Joukowsky, The Crisis Years, The I2th Century B. C. From Beyond the Danube to the Tigris, Dubuque/Iowa 1989. 53 Aristoteles Werke in deutscher Obersetzung (vyd.) Ernst Grumbach, díl 12, část 1 Meteorologie, Darmstadt 1970, 14n.(= Meteorologica, 1. kniha, kap. 15.) 36. 54 Reid A. Bryson et al., Drought and the Dechne of Mycenae, in: Antiquity 48 (1974) 46-50. 55 Reid A. Bryson/Thomas J. Murray, Climates ofHunger. Mankind and the Worlďs Changing Weather, Madison/Wisc. 1977, 3-17. 56 Horst Klengel, Hungerjahre in Hatti, in: Altorientalische Forschungen 1 (1974) 165-174. 57 Hattusa, in: Der neue Pauly. Enzyklopadie der Antike, sv. 5 (1998), sloupec 185-198. 58 Juda und Israel, Judentum, in: Der neue Pauly, sv. 5 (1998), sloupec 1187-1200. 59 Hadad und Jahwe, in: Der neue Pauli 5 (1998), sloupec 50-51, 841-843.

342

Přílohy

60 S. Grátz, Der strafende Wettergott, Erwágungen zur Traditionsgeschichte des Adad-Fluchs im Alten Orient und im Alten Testament (= Bonner Biblische Beitrage), Bodenheim 1998. 61 Hesla Baal, blesk, sucho, horečka, zatmění, povodeň, kroupy, hladomor, obili, mor, uschnout, zničit, počasí, in: Neue Konkordanz zur Einheitsiibersetzung der Bibel. Zpracováno Franzem Josefem Schierseem. Nově zpracováno Wilhelmem Baderem. Darmstadt 1996. 62 Hubert H. Lamb, Reconstruction ofthe Course of the Postglacial Climate over the World, in: Anthony F. Harding (vyd.), Climatic Change in later prehistory, Edinburgh 1982, 11-32, graf str. 30. 63 Kevin D. Pang et al., Climatic and Hydrologie Extremes in Early Chinese History: Possible Causes and Dates (abstrakt), in: Eos 70 (1989) 1095. 64 William W. Hallo, From Bronze Age to Iron Age in Western Asia: Defming the Problém, in: William A. Ward/Martha Sharp Joukowsky, The Crisis Years: The 12th Ceniury B. C. From Beyond the Danube to the Tigris, Dubuque/Iowa 1989, 1-9. 65 B. Weiss, The Dechne of Latě Bronze Age Civilizations as a Possible Response to Climatic Change, in: Climatic Change 4 (1982) 172-198. 66 Bernd Zolitschka et al., Humans and Climatic Impact on the Environment as Derived from Colluvial, Fluvial and Lacustrine Archives Examples from the Bronze Age to the Migration Period, Germany, in: Quaternary Science Review 22 (2003) 81-100, str. 97. 67 Gunter Smolla, Der „Klimasturz" um 800 vor Chr. und seine Bedeutung fiir die Kulturentwicklung in Sudwestdeutschland, in: Festschrift Peter Goessler, Stuttgart 1954, 168-186. 68 Bernd Zolitschka et al., Humans and Climatic Impact on the Environment as Derived from Colluvial, Fluvial and Lacustrine Archives Examples from the Bronze Age to the Migration Period, Germany, in: Quaternary Science Review 22 (2003) 81-100, str. 96. 69 Ludwig Pauli, Die Alpen in Fruhzeit und Mittelalter, Munchen 1981, 42-45. 70 M. Stuiver/B. Becker, High Precision decadal calibration of radiocarbon time-scale, AD 1950-BC 6000, in: Radiocarbon 35 (1993) 35-66. 71 John Baines/Jaromír Málek, Weltatlas der Alten Kulturen: Ágypten, Munchen 1980, 49.

Od optima v římské době ke středověkému teplému období 1 2

3

Wilhelm Lauer/Jórg Bendix, Klimatologie, Braunschweig 2004, 287. B. D. Shaw, Climate, Environment and History: the čase of Roman North Africa, in: T. M. L. Wigley/M. I. Ingram/G. Farmer (vyd.), Climate and History, Cambridge 1981, 379-403. Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 173n.

Poznámky

343

4

5

6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

20 21 22 23

24 25 26 27 28

Georg W. Oesterdiekhoff, Geographische Bedingungen der Weltgeschichte. Die Wechselwirkung von Klima, Bevólkerungswachstum und Landnutzung in der Evolution der Hochkulturen, in: Zeitschrift fur Agrargeschichte und Agrarsoziologie 47 (1999) 123-132, str. 126. Bernd Zolitschka et al., Humans and Climatic Impact on the Environment as Derived from Colluvial, Fluvial and Lacustrine Archives Examples from the Bronze Age to the Migration Period, Germany, in: Quaternary Science Review 22 (2003) 81-100, str. 98. Christian-Dietrich Schónwiese, Klimaanderungen, Berlin 1995, 91. Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 174nn. Herbert Franke/RolfTrauzettel, Das Chinesische Kaiserreich, Frankfurt/Main 1968, 74-116. Franz Altheim, Geschichte der Hunnen, 5 sv., 1962-1975. Ulrich Fellmeth, Brot und Politik, Stuttgart. 2001, 156n. Andreas Alfóldi, Studien zur Geschichte der Weltkrise des 3. Jahrhunderts, Darmstadt 1967. Severinus von Noricum, in: Lexikon des Mittelalters 7 (1999), zejména si. 1805-1806. Eugippius, Das Leben des Heiiigen Severin, Essen 1986, 35. Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 19-89, 185n. Kenneth J. Hsu, Klima macht Geschichte, Zurich 2000, 43n. Herbert Franke/RolfTrauzettel, Das Chinesische Kaiserreich, Frankfurt/Main 1968, 117-187. Helmut Jáger, Einfúhrung in die Umweltgeschichte, Darmstadt 1994, 26. Christian-Dietrich Schónwiese, Klimaanderungen, Heidelberg 1995, 81-86 passim. Hubert H. Lamb, Reconstruction of the Course of the Postglacial Climate over the World, in: Anthony F. Harding (vyd.), Climatic Change in later Prehistory, Edinburgh 1982, 11-32, přehled na str. 21. Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 182n. Christian-Dietrich Schónwiese, Klimaanderungen, Heidelberg 1995, 83 a 86. Franz Georg Maier, Die Verwandlung der Mittelmeerwelt, Frankfurt/Main 1968. Bernd Zolitschka et al., Humans and Climatic Impact on the Environment as Derived from Colluvial, Fluvial and Lacustrine Archives Examples from the Bronze Age to the Migration Period, Germany, in: Quaternary Science Review 22 (2003) 81-100, 96n. Richard B. Stothers, Mystery cloud of AD 536, in: Nátuře 307 (1984) 344-345. Gregor von Tours, Historiarum libri decem. Zehn Bucher Geschichten. Darmstadt 1977. Georges Duby, The Early Growth ofthe European Economy, London 1974, lln. Tamtéž, 8 Pierre Riché, Die Welt der Karolinger, Stuttgart 1981, 42.

344

Přílohy

29 Tamtéž, 294η. 30 Arno Borst, Lebensformen im Mittelalter, Frankfurt/Main 1973, 373n. 31 Tamtéž , 374. 32 Annales Regni Francorum (vyd.) Reinhold Rau, 124n., podle: Hans-Werner Goetz, Leben im Mittelalter vom 7. biszum 13. Jahrhundert, Munchen 1986, 26. Česky: Život ve středověku, Praha 2005, přel. M. Váňa. 33 Hans-Werner Goetz, Leben im Mittelalter vom 7. bis zum 13. Jahrhundert, Miinchen 1986, 26. Česky: Život ve středověku, Praha 2005, přel. M. Váňa. 34 Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 189n. 35 D. A. Hodell et al., Possible Role of Climate in the Collapse of Classic Maya Civilization, in: Nátuře 375 (1995) 391-394. 36 T. Patrick Culbert, The Collapse of the Classic Maya Civilization, in: Norman Yoffee/George L. Cowgiil (vyd ), The Collapse of Ancient States and Civilizations, Tucson/Arizona 1988, 69-101. 37 Richardson B. Gill, The Great Maya Droughts: Water Life and Death, Albuquerque/NM 2000. 38 Larry C. Pelerson/Gerald H. Haug, 150 Jahre Trockenheit. Waren langjáhrige Durren der Grund fur den Niedergang der Maya?, in: Spektrum der Wissenschaft, leden 2006, 42-48. 39 Gerald H. Haug et al., Southward Migration of the Intertropical Convergence Zone Through the Holocene, in: Science 293 (2001) 1304-1308. 40 B. G. Hunt/T. I. Elliot, A Simulation of the Climatic Conditions Associated with the Collapse of the Maya Civilization, in: Climatic Change 69 (2005) 393-407. 41 Henry F. Diaz/Vera Markgraf (vyd.), El Nino, Historical and Paleoclimatic Aspects of the Southern Oscillation, Cambridge 1992, 315. 42 Allis C. Paulsen, Environment and Empire. Climatic Factors in PreHistoric Andean Culture Change, in: World Archaeology 8 (1976) 121-132. 43 Yoshsito Shimada et al., Cultural Impacts of severe Droughts in the prehistorie Andes: application of a 1500-year ice core precipitation record, in: World Archaeology 22 (1991) 247-270. 44 L. G. Thompson et al. Reconstructing interannual climate variability from tropical and subtropical ice-core records, in: Henry F. Diaz/ Věra Markgraf (vyd.), El Nino, Cambridge 1992, 295-322, 318. 45 Roger Y. Anderson, Long-Term Changes in the Frequency of Occurrence of El Nino Events, in: Henry F. Diaz/Vera Markgraf (vyd.), El Nino, Cambridge 1992, 193-200. 46 Hermann Flohn, Das Problém der Klimaanderungen in Vergangenheit und Zukunft, Darmstadt 1985, 131. 47 Hubert H. Lamb, The Early Medieval Warm Epoch and Its Sequel, in: Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology 1 (1965) 13-37.

Poznámky

345

48 Malcolm K. Hughes/Henry F. Diaz, Was there a „Medieval Warm Period", and if so, where and when? In: Climatic Change 26 (1994) 109-142. 49 Raymond S. Bradley et al., Climate in Medieval Time, in: Science 302 (2003) 404-405. 50 Jean M. Grove/Roy Switsur, Glacial Geological Evidence for the Medieval Warm Period, in: Climatic Change 26 (1994) 143-169. 51 Pierre Alexandre, Le Climat en Europe au Moyen Age, Paris 1987, 775-808. 52 J. L. Jirikowic/P. E. Damon, The Medieval solar activity maximum, in: Climatic Change 26 (1994) 309-316. 53 Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 182. 54 Dario Camuffo, Freezing ofthe Venezian Lagoon since the 9th Century AD in Comparison to the Climate of Western Europe and England, in: Climatic Change 10 (1987) 43-66, zejména str. 58-64. 55 Rudiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas, Darmstadt 2001, 61-92. 56 Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 158. 57 Wilfried Weber, Die Entwicklung der nórdlichen Weinbaugrenze in Europa, Trier 1980. 58 Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 198n. 59 Andreas Holmsen, Norges Historie, Oslo 1961. 60 Zhang De’er, Evidence for the Existence of the Medieval Warm Period in China, in: Climatic Change 26 (1994) 289-297. 61 Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989, 201 n. 62 Paul C. Buckland/Pat E. Wagner, Is there an Insect Signál for the „Little Ice Age“?, in: Climatic Change 48 (2001) 137-149. 63 Hans-Werner Goetz, Leben im Mittelaltervom 7. bis zum 13. Jahrhundert, Mnichov 1986, 21.Česky: Život ve středověku, Praha 2005, přel. 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73

M. Váňa. Jan Dhondt, Das frúhe Mittelalter, Frankuft/Main 1968, 272-279.

Jacques Le Goff, Das Hochmittelalter, Frankfurt/Main 1965, 187-200. Christian-Dietrich Schónwiese, Klimaanderungen, Berlin 1995, 2. Jacques Le Goff, Kultur des Europaischen Mittelalters, Zurich 1970. Česky: Kultura středověké Evropy, Praha, b. d., přel. Josef Čermák. C. T. Smith, An Historical Geography of Western Europa, 2.vyd., London 1969, 129-182. Jacques Le Goff, Das Hochmittelalter, Frankfurt/Main 1965, 39. Heinz Stoob, Forschungen zum Stadtewesen in Europa, Kóln/Wien 1970. Peter Thorau, Die Kreuzzuge, Munchen 2004. James Graham-Campbell (vyd.), Cultural Atlas ofthe Viking World, Oxford 1994, 164-184. Richard F. Tomasson, Millennium of Misery, in: Population Studies 31 (1977) 405-427.

346

Přílohy

74 Willi Dansgaard et al, Climate changes, Norsemen and modern man, in: Nátuře 255 (1975) 24-28. 75 James Graham-Campbell (vyd.), Cultural Atlas ofthe Viking World. Oxford 1994.

Globální ochlazení: Malá doba ledová

Koncepce „malé doby ledové" 1 2

3

4 5 6 7 8 9 10 11 12 13

14

15 16

Frangois E. Matthes, Report of Committee on Glaciers, in: Transactions of the American Geophysical Union 20 (1939) 518-523. Frangois E. Matthes, The Little Ice Age of Historie Times, in: F. Fryxel (vyd.), The Incomparable Valley. A Geological Interpretation of the Yosemite, Berkeley 1950, 151-160. Gustaf Utterstróm, Ciimatic Fluctuations and Population Problems in Early Modern History, in: Scandinavian Economic History Review 3 (1955) 3-47. Eric J. Hobsbawm, The General Crisis of the European Economy in the 17th Century, in: Past and Present, č. 5 (1954) 33-53. Trevor Aston (vyd.), Crisis in Europe 1560-1660, London 1965. Emile Durkheim, Die Regeln der soziologischen Methode, vyd. René Kónig, Frankfurt/Main 1984. Emmanuel Le Roy Ladurie, Histoire et climat, in: Annales ESC 14 (1959) 3-34. Peter Burke, Offene Geschichte. Die Schule der „Annales", Berlin 1991. Emmanuel Le Roy Ladurie, Times of Feast, Times of Famine, New York 1971. Hubert H. Lamb, Climate. Present, Past and Future, 2 sv., London 1972/1977. Christian Pfister, Klimageschichte derSchweiz 1525-1860, Bern/Stuttgart. 1988. Rudolf Brázdil (vyd ), Ciimatic Change in the historical and instrumental Periods, Brno 1990. Rudiger Glaser, Die Temperaturverháltnisse in Wurttemberg in der friihen Neuzeit, in: Zeitschrift fur Agrargeschichte und Agrarsoziologie 38 (1990) 129-144. Christian Pfister, Klimawandel in der Geschichte Europas. Zur Entwicklungund zum Potenzial der Historischen Klimatologie, in: Erich Landsteiner (vyd.) Klima Geschichten,Wien 2001, 7-43. Gisli Gunnarson, A Study ofCausal Relations in Climate and History, Lund 1980, 7. Hermann Flohn, Das Problém der Klimaánderungen in Vergangenheit und Zukunft, Darmstadt 1985, 126.

Poznámky

347

il šumáte of Crete in the Six | Grove/Annalisa Conteno, The C^ Xchange 30 (1995) 223tend Seventeeth Centunes, in. Clíme ■ vil luth erforen und im fem grosen tufen Schnee und wi m hlubokém sněhu ■Btickt und umbkommen P571/ - sněhu a přišlo o život,

^ mnoho lidí zmrzlo a udusilo sc

l87

(vyd.J, Die Wickiana’^ τοββ tieffe Schnee, so cm fa Braun, Nix altissima, d.i. ue e &efauen, in forma confprthen im Anfang des 1611 Jet ý sněžení) tj mp4gen gestellet, uber Syracn— cb začátku roku který napadal na některých mi i podáno na téma Syráοη^^ίη^Ιβΐά/Dos ist: Schóne gt Cottes weisser Mann una aberauft grossen Tfistliche Schneegedancken / ^ krásné půvabné

JpSenn

ve lk

lneen

(■■■)

Boží bílý muz a

■pnkyo sněhu/o převelí «ženo mnohými krásnyJ

snózeni/ ducbovnímia

zvláště v tom-

světskými událostí, / které se

T* katalogem p o d i v u h o d n ý m · · · O a ž d o ... roku 1B14, Jeru* J ' of chmate, in: The B^udrie, Writing the H ' gtr 287 %n, Chicago 1979,

^ ’ ate in China forHis-

28

Frankurft/Main 16' ? Reconstruction of C

Treonza Bodensee zugefroren ist, Konstanz ^tsarrowa The Creat Famine of ,709 in •

, 2n

^criitprrane Welt in der und die mediterrar

■PVMa.n 1990^304-

Hvpean Famine (■Venezian

1316 and

1317.

ui

Lagoon

since

the

9th

Cen-

Eciimate of Western Europe and EngΙββ7) 43 66, str. 58-64. ĚBT 1595, 156Π. ^Erer Wem, in: Wolfgang Beh“equenzen der „Kleinen Eiszeit, nórdlichen Weinbaugrenze in

Eur Rekonstruktion des Klimas 16. Jahrhunderts mit Hilfe der ■£ga.rt 1986. Jkeiten aus dem 16. Jahrhun-

Poznámky

349

23 Fernand Braudel, Das Mittelmeer und die mediterrane Welt in der Epoche Philipps II, Frankfurt/Main 1990. 24 Christian Pfister, Klimageschichte der Schweiz 1525-1860, Bern/Stuttgart 1988. 25 Harald Bugmann/Christian Pfister, Impacts of Interannual Climate Variability on Past and Future Forest Composition, in: Regional Environmmental Change 1 (2000) 112-125. 26 Daniel Schaller, Herold, Magdeburg 1595, 156n. 27 Brian Fagan, The Little Ice Age, New York 2000, 69-77. 28 H. Haller, Die Thermikabhángigkeit des Bartgeiers Gypaetus barbatus ais mógliche Mitursache fúr sein Aussterben in den Alpen, in: Ornithologische Beobachtungen 80 (1983) 263-272.

29 Korrespondenz Bullinger, in: Matthias Senn (vyd.), Die Wickiana, Zurich 1975, 186n. 30 Harald Bugmann/Christian Pfister, Impacts of Interannual Clima-

31

32

33 34 35

36 37

te Variability on Past and Future Forest Composition, in: Regional Environmental Change 1 (2000) 112-125. Martin Kórner, Geschichte und Zoologie interdisziplinár. Feld- und Schermáuse in Solothurn 1538-1543, in: Jahrbuch fúr Solothurnische Geschichte 66 (1993) 441-454. James S. Busvine, Insects, Hygiene and History, London 1976. - James C. Riley, Insects and the European Mortality Dechne, in: American Historical Review 91 (1986) 833-858. Hans Zinsser, Rats, Lice and History, London 1935. Johann Fischart, Flóh Haz, Weiber Traz, Strafiburg 1573. Floia, cortum. versicale, de ňois schwartibus, illis deiriculis, quae omneš fere Minschos, Mannos, Weibras, Jungfras etc. behuppere et spitzibus sais schnaňis steckere et bitere solení. Autore Gripholdo Knickknackio ex Floilandia, Anno 1593. Willi Dansgaard et al., Climate changes, Norsemen and modern man, in: Nátuře 255 (1975) 24-28. Wolfgang Behringer, Witches and Witch Hunts. A Global History,

Cambridge 2004. 38 James Graham-Campbell (vyd.), Cultural Atlas of the Viking World, Oxford 1994, 222-223. 39 Jens Peder, Hart Hansen et al., The Greenland Mummies. The British Museum, London 1991. 40 Bent Fredskild, Agriculture in a marginal Area: South Greenland from the Norse Landnam (A. D. 985), in: Hilary H. Birks et al. (vyd.), The Cultural Landscape, Cambridge 1988, 381-394. 41 Kirsten A. Seaver, The Frozen Echo, Stanford/Cal. 1996. 42 Gisli Gunnarson, A Study ofCausal Relations in Climate and History, Lund 1980, 13-15. 43 Gudrun Sveinbjarnardottir, Farm Abandonement in Medieval and Post-Medieval leeland: an Interdisciplinary Study, Oxford 1992.

350

Přílohy

44 D. P. Willis, Sand and Silence. Losí Villages of the North, Aberdeen 1986. 45 Svend Gisssel et al., Desertion and Land Colonisation in the Northern Countries, c. 1300-1600, Stockholm 1981. 46 Jean M. Grove, The Incident of Landslides, Avalanches and Floods in Western Norway during the Little Ice Age, in: Arctic and Alpíne Research 4 (1972) 131-138. 47 K. J. Allison, Deserted Villages, London 1970. 48 Maurice W. Beresford, The Lost Villages ofEngland, Gloucester 1987. 49 Trevor Rowley/John Wood, Deserted Villages, Buckinghamshire 1995, 16 a 19. 50 Maurice W. Beresford/W. Hurst, Wharram Percy. Deserted Medieval Village, 1990. 51 Wilhelm Ábel, Die Wústungen des ausgehenden Míttelalters, 3. vyd., 1976. 52 Louis Gollut, Mémoires historiques de la République séquanoise, Dole 1592, kniha 2, kap. 18. 53 Fernand Braudel, Das Mittelmeer und die mediterrane Welt in der Epoche Philipps II., Frankfurt/Main, 1,390n.

Tanec smrti 1 2

6 7 8

William Chester Jordán, The Great Famine, Princeton 1996, 7n. David Arnold, Famine, Sociál Crisis and Historical Change, Oxford 1988. Pierre Alexandre, Le Climat en Europe au Moyen Age, Paris 1987, 781-785. Rudiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas, Darmstadt 2001, 64n. Henry S. Lucas, The Great European Famine of 1315, 1316, and 1317, in: Speculum 5 (1930) 343-377. Rudiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas, Darmstadt 2001, 65. William Chester Jordán, The Great Famine, Princeton 1996, 127-150. Klaus Bergdolt, Der Schwarze Tod in Europa, Munchen 1994, 209.

9

Česky: Černá smrt v Evropě, Praha 2002, přel. J. Hlavička. Rudiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas, Darmstadt

3 4 5

2001,

65n. 10 Trevor Rowley/John Wood, Deserted Villages, Buckinghamshire 1995, 14. 11 Rudiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas, Darmstadt 2001, 65n. 12 Klaus Bergolt, Der Schwarze Tod in Europa, Munchen 1994., 208 a 212. Česky Černá smrt v Evropě, Praha 2002, přel. J. Hlavička. 13 J.-L. Biraben, Les hommes et la Peste en France et dans les Pays Européene et Mediterranéens, 2 sv., Paris 1975.

Poznámky

351

14 David Herlihy, The Black Death and the Transformation of the West, Cambridge /Mass. 1997. 15 Neithard Bulst, Der Schwarze Tod. Demographische, wirtschaftsund kulturgeschichtliche Aspekte der Pestkatastrophe 1347-1352, in: Saeculum 30 (1979) 45-67. 16 Heinrich Dormeier, Pestepidemien und Frómmigkeitsformen in Italien und Deutschland (14.-16. Jahrhundert), in: Manfred Jakubowski-Tiessen/Hartmut Lehmann (vyd.), Um Himmels Willen. Religion in Katastrophenzeiten, Góttingen 2003, 14-50. 17 William Chester Jordán, The great Famine, Princeton 1996, 185n. 18 Rudiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas, Darmstadt 2001, 66n., 84n., 89. 19 Neithard Bulst, Pěst, in: Lexikon des Mittelalters 6 (2003), si. 1915— -1918. 20 Moritz John Elsas, UmriB einer Geschichte der Preise und Lóhne vom ausgehenden Mittelalter biszum Beginn des 19. Jahrhunderts, 2 sv., Leiden 1936/1949. 21 Wilhelm Ábel, Agrarkrisen und Agrarkonjunkturen in Mitteleuropa vom 13. bis zum 19. Jahrhundert, 3. vyd., Hamburg 1978. 22 Immanuel Wallerstein, The Modern World System, New York 1974. 23 Dietrich Saalfeld, Die Wandlungen der Preis- und Lohnstruktur wáhrend des 16. Jahrhunderts in Deutschland, in: Wolfram Fischer (vyd.), Beitrage zu Wirtschftswachstum und Wirtschaftsstruktur im 16. und 19. Jahrhundert, Berlin 1971, 9-28. 24 Edward A. Eckert, The Structure of Plagues and Pestilences in Early Modern Europe, Basel 1996. 25 Carlo M. Cipolla, Christophano and the Plague, London 1973. 26 Edward A. Eckert, The Structure of Plagues and Pestilences in Early Modern Europe, Basel 1996, 150. 27 John D. Post, Famine, Mortality and Epidemie Disease in the Process of Modernization, in: Economic History Review 29 (1976) 14-37. K tomu: Andrew B. Appleby, Famine, Mortality and Epidemie Disease: A Comment, in: EcHR 30 (1977) 508-512. 28 Massimo Livi-Bacci, Population and Nutrition, Cambridge 1991. 29 S. R. Duncan/Susan Scott/C. J. Duncan, The Dynamics of Smallpox Epidemics in Britain, 1550-1800, in: Demography 30 (1993) 405-423. 30 Jean Dubos, The White Plague. Tuberculosis, Man and Society, Boston 1952. 31 Andrew B. Appleby, Disease or Famine? Mortality in Cumberland and Westmoreland, 1580-1640, in: Economic History Review 26 (1973) 403-432. 32 Ernst Woehlkens, Pěst und Ruhr im 16. und 17. Jahrhundert, Uelzen 1954. 33 Emmanuel Le Roy Ladurie, UAménhorrée de Famine (XVIle-XXe siěcles), in: AESC 24 (1969) 1589-1597.

352

Přílohy

34 Helmut Wurm, Kórpergrofie und Ernáhrung der Deutschen im Mittelalter, in: Bernd Hermann (vyd), Mensch und Umwelt im Mittelalter, Stuttgart 1986, 101-108. 35 Christoph Schorer, Memminger Chronik, Memmingen 1660, 101. 36 Wolfgang Behringer, Die Hungerkrise von 1570. Ein Beitrag zur Krisengeschichte der Neuzeit, in: Manfred Jakubowski-Tiessen/Hartmut Lehmann (vyd.), Um Himmels Willen, Religion in Katastrophenzeiten, Gottingen 2003, 51-156.

37 Frederic Wakeman, China and the Seventeenth-Century Crisis, in: Latě Imperiál China 7 (1986) 1-26. 38 Anthony Reid, The Seventeenth Century-Crisis in Southeast Asia, in: Modem Asian Studies 24 (1990) 639-659. 39 Das Gesamtwerk von Brueghel. Einfuhrung Charles de Tolnay. Wissenschaftlicher Anhang Piero Bianconi, Zurich 1967, zobrazeni X-XIII.

40 Wolfgang

Behringer, Morder, Diebe, Ehebrecher, Verbrechen und Strafen in Kurbayern vom 16. bis 18. Jahrhundert, in: Richard van Diilmen (vyd.), Verbrechen, Strafen und soziale Kontrolle. Studien zur historischen Kulturforschung III, Frankfurt/Main 1990, 85-132,

287-293. 41 Edward Peters, Folter. Geschichte der peinlichen Befragung, Hamburg 1991. 42 Richard van Dúlmen, Theater des Schreckens, Miinchen 1985. Česky: Divadlo hrůzy, Praha 2001, přel. V. Čadský. 43 Gunter Franz, Der DreiBigjáhrige Krieg und das deutsche Volk, Leipzig 1940. 44 Wolfgang Behringer, Von Krieg zu Krieg. Neue Perspektiven auf das Buch von Gunther Franz „Der Dreibigjáhrige Krieg und das deutsche Volk“ (1940), in: Benigna von Krusenstern/Hans Medick (vyd ), Zwischen Alltag und Katastrophe. Der DreiBigjáhrige Krieg aus der Nahé, Gottingen 1999, str. 543-591.

45 Edward A. Eckert, The Structure ofPlagues and Pestilences in Early Modem Europe, Basel 1996, 150. 46 Kenneth J. Hsú, Klima macht Geschichte, Zurich 2000, 33nn.

Zimní blues 1

Ettlich Hundert Herrlicher und schónner Carmina oder gedicht/ von der Lanngwúrigen schwerengewesten Theuerung (...) Několik set nádherných a krásných písni a básni o tom, jak nastala dlouhá drahota / velký hladomor / a všechny neslýchané kruté tresty / a rány / které jsme (díky Bohu) zčásti přestáli... in: Stadtarchiv Augsburg, Memorbuch Paul Hektor Mairs, fol. 800-834.

Poznámky

353

2

Pitirim Sorokin, Man and Society in Calamity. The Effects of War,

3

Revolution, Famine, Pestilence upon Human Mind, Behavior, Sociál Organization and Cultural Life, New York 1942. R. W. Perry, Environmental Hazards and Psychopathology: Linking natural disasters with mental health, in: Environmental Management 7(1983)331-339.

4

R. Jay Turner/Blair Wheaton/Donald A. Lloyd, The Epidemiology of Sociál Stress, in: American Sociological Review 60 (1995) 104-125.

5

Robert Burton, The Anatomy of Melancholy, Oxford 1621 (6. vyd. 1651, pak zkrácený překlad: Anatomie der Melancholie, Ziirich/Múnchen 1988). Česky: Anatomie melancholie, Praha 2006, přel. M. Petříček. Norman Rosenthal, Winter Blues, New York 1993. K tomu homepage Asociace SAD: www.sada.org.uk/sadassociation.

6 7

htm.

8

Raymond W. Lam, Major Depressive Disorder: Seasonal Affective Disorder, in: Current Opinion in Psychiatry, leden 1994. 9 Jelle Zeilinga de Boer/Donald Theodore Sanders, Das Jahr ohne Sommer, Essen 2004. 10 Vilhjalmar Bjarnar, The Laki Eruption (1783/84) and the Famine of the Míst, in: Carl F. Bayerschmidt/Erik J. Friis (vyd.), Scandinavian Studies, Seattle 1965, 410-421. 11 Michel de Montaigne, Ober die Traurigkeit, in: Essays (1580), Frankfurt/Main 1998, 11-12. 12 Simon Musaeus, Melanholischer Teufel nutzlicher Bericht/wie man alle Melancholische Teufflischegedancken von sich treiben soli... Užitečná zpráva o melancholickém ďáblu / jak máme zahánět všechny melancholické ďábeské myšlenky, Tham in der Neumark 1572.

13 Daniel Schaller, Herold, Magdeburg 1595, 129n. 14 David Lederer, Verzweiflung im Alten Reich. Selbstmord wáhrend der „Kleinen Eiszeiť', in. Wolfgang Behringer et al. (vyd ), Kulturelle Konsequenzen der „Kleinen Eiszeiť, Gottingen 2005, 255-282. 15 David Lederer, Aufruhr auf dem Friedhof, Pfarrer, Gemeinde und Selbstmord im fruhneuzeitlichen Bayern, in: Gabriela Signoři (vyd.), Tubingen 1994, 189-209, str. 201n. 16 Andres Velasquez, Libro de la Melancholia, viz. d. 1585. - André de Laurens, Des Maladies Melancholiques, Paris 1597, Alonso de Santa Cruz, De Melancholia, viz. d. 1613. 17 Lawrence Babb, The Elisabethan Malady, East Lansing/Michigan 1951. 18 Michael Macdonald, Sleepless Souls. Suicide in Early Modem England, Oxford 1990. 19 Paul S. Seaver, Wallingtoďs World. A Puritán Artisan in Seventeenth Century London, Stanford 1985. 20 Robert J. W. Evans, Rudolf II. Ohnmacht und Einsamkeit, Graz 1980.

354

Přílohy

21 Gertrude von Schwarzenfeld, Rudolf II. Der saturnische Kaiser, Múnchen 1961. 22 Felix Stieve, Die Verhandlungen uber die Nachfolge Kaiser Rudolfs II. in den Jahren 1581-1602, Munchen 1879, 48. 23 Erik Midelfort, Mad Princes of Renaissance Germany, Charlottesville/Va. 1994, 131-170. 24 Erik Midelfort, Mad Princes of Renaissance Germany, Charlottesville/Va. 1994, 178. 25 Raymond Klibansky/Fritz Saxl/Erwin Panofsky, Saturn und Melancholie. Studien zur Geschichte der Naturphilosophie und Medizin, der Religion undderKunst, Frankfurt/Main 1992. 26 Andreas Planer (praes.j/Johann Faber (resp.), De morbo Saturnino seu melancholia, Tubingen 1593, podle Erik Midelfort, A History of Madness in Sixteenth-Century Germany, Stanford/Calif. 1999, 162. 27 Johann Weyer, De Praestigiis Daemonum, Basel 1563 - Frankfurt/ Main 1986, in: Wolfgang Behringer (vyd.), Hexen und Hexenprozesse in Deutschland, 5. upravené vydání, Munchen 2001, 144. 28 Richard L. Kagan, Lucreciďs Dreams. Politics and Prophecy in Sixteenth Century Spain, Berkeley 1990.

Kulturní důsledky malé doby ledové

Rozhněvaný Bůh 1

2

Von einergrusamen und erschrohenlichergesicht, die am himmel wyt und breyt gesáhen am 28. Decemb. dess verschinen 1560. jars, 1561, in:

Matthias Senn (vyd.)... O krutém a hrůzu vzbuzujícím zjevení, které bylo možno spatřit široko daleko na nebi 28. prosince minulého roku 1560, 1561, in: Die Wickiana, Zurich 1975, 55. Von dem grossen fhurigen zeichen, xvelches an unschuldigen kindlinen tag (28. 12. 1560) gesáhen an vilen Orten, 1561,... O velkém ohňovém znamení, které bylo spatřeno na mnohých místech na den Neviňátek, in: tamtéž 58.

3

Uffden fhurigen Himmel ist ein unsagliche groše keltegefolget, 1561 ... Po ohnivém nebi následoval neobvykle velký chlad, in: tamtéž, 58n.

4

Manfred Jakubowski-Tiessen, Das Leiden Christi und das Leiden der Welt. Die Entstehung des lutherischen Karfreitags, in: Wolfgang Behringer et al.(vyd.), Kulturelle Konsequenzen der„Kleinen Eiszeiť', Gottingen 2005, 195-214.

5 6

Carlos M. Eire, From Madrid to Purgatory, Cambridge 1995. Jen pro léta 1564-1566 nacházíme v katalozích knižních veletrhů celé tucty takových útěšných spisů. Např: Nikolaus Selneceker, Bericht

vom sterben / und von sterbenden leuffen/und wie man sich Christlich darinn halten und trósten soli... Zpráva o umírání a o tom, co

Poznámky

355

7 8

se při něm přiházi / a jak se při něm má chovat křesťan a v čem má nacházet útěchu, Leipzig 1565 - Johann Lang, Trostbúchlein. Wie man die krancken und sterbenden besuchen und trósten soli... Útěšná knížka. Jak mají být navštěvováni nemocní a umírající a jaké se jim má dostávat útěchy, Lauingen 1566. Leonhard Lenk, Augsburger Búrgertum im Spathumanismus und Fruhbarock, Augsburg 1968, 82-86. Andreas Gryphius, Gesamtausgabe der deutschsprachigen Werke,

8 dílů, Tubingen 1963-1972. 9

Heinz Schilling, „Geschichte der Sunde“ oder „Geschichte des Verbrechens", in: Annali delV istituto storico italo-germanico in: Trento

12 (1986) 169-192. 10 William Montér, Sodomy and Heresy in Early Modern Switzerland, in: Journal of Homosexuality 8 (1980/81) 41-53. 11 Richard van Dúlmen, Theater des Schreckens, Múnchen 1985. Česky: Divadlo hrůzy, Praha 2001, přel. V. Čadský. 12 Gúnter Pallaver, Das Ende der schamlosen Zeit, Die Verdrangung der Sexualitat in der frúhen Neuzeit am Beispiel Tirols, Wien 1987. 13 Heinrich Richard Schmidt, Dorfund Religion, Stuttgart 1995. 14 Das Buch Weinsberg, Kólner Denkwúrdigkeiten aus dem 16. Jahrhundert, díl 5, Bonn 1926, 193n. 15 Howard S. Becker, Outsiders, New York 1963, 147-163,148. 16 Michel de Montaigne, Essays (1580), Frankfurt/Main 1998, 520. 17 Will-Erich Peuckert, Religióse Unruhe um 1600, in: Richard Alewyn (vyd)\ Deutsche Barockforschung. Dokumentation einer Epoche, Koln/ Berlin 1968,75-93.

18 Winfried Schulze, Untertanenrevolten, Hexenverfolgungen und „Kleine Eiszeit"? Eine Krise um 1600, in: Bernd Roeck/Klaus Bergdolt/Andrew John Martin (vyd ), Venedig und Oberdeutschland in der Renaissance. Beziehungen zwischen Kunst und Wirtschaft, Sigmaringen 1993, 289-312. 19 Judenfeindschaft, in: Lexikon des Mittelalters 5 (1999), si. 790-792. 20 Friedrich Battenberg, Das europaische Zeitalter der Juden, sv 1., Darmstadt 1990, 91n. 21 Malcolm Barber, Lepers, Jews and Moslems: The Plot to Overthrow Christendom in 1321, in: History 66 (1981) 1-17. 22 František Graus, Pěst - Geibler - Judenmorde, Gottingen 1987, 155-274, 299-334. 23 Friderich Battenberg, Das europaische Zeitalter der Juden, sv. 1., Darmstadt 1990, 123n. 24 Norman Cohn, Europe's Inner Demons: An Enquiry inspired by the Great Witch-Hunt, London 1975. 25 Wolfgang Behringer, Climatic Change and Witch-Hunting. The Impact of the Little Ice Age on Mentalities, in: Climatic Change 43 (1999) 335-351.

356

Přílohy

26 Richard Golden (vyd.), The Encyclopedia of Witchcraft, 4 sv., Santa Barbara/Ca. 2006. 27 Johannes Franck, Geschichte des Wortes Hexe, in: Joseph Hansen (vyd.), Quellen und Untersuchungen zur Geschichte des Hexenxvahns und der Hexenverfolgung im Mittelalter, Bonn 1901, 614-670.

28 Wolfgang Behringer, Weather, Hunger and Fear. The Origins of the European Witch Persecution in Climate, Society and Mentality, in: German History 13 (1995) 1-27. 29 Wolfgang Behringer, Neun Millionen Hexen. Entstehung, Tradition und Kritik eines populáren Mythos, in: Geschichte in Wissenschaft und Unterricht 49 (1998) 664-685. 30 Gunter Jerouschek/Wolfgang Behringer (vyd.), Heinrich Kramer (Institoris), Der Hexenhammer. Malleus maleňcarum, z latiny nově přeložili Wolfgang Behringer, Gunter Jerouschek a Werner Tschacher, Múnchen 2000. 31 Johann Weyer, De Praestigiis Daemonum, Basel 1563, Vorwort und Anhang (Předmluva a příloha). 32 Wolfgang Behringer, Witches and Witch-Hunts. A Global History. Cambridge 2004.

Ekonomie hříchu jako hnací síla změny 1

Caspar Macer, Drei Bittpredigten: l.Von der groben Theuerung 2. Vom Krieg und Blutvergieben. 3. Von der Pestilenz, gehalten zu Regensburg ... Tři kázání 1. O velké drahotě, 2. O válce a krveprolévání, 3.

O moru, / která / byla pronesena, v Řezně, Munchen 1572. 2

3

4 5

6

Otto Ulbricht, Extreme Wetterlagen im Diarium Heinrich Bullingers (1504-1574), in: Wolfgang Behringer et al. (vyd.), Kulturelle Konsequenzen der „Kleinen Eiszeiť, Gottingen 2005, 149-178. Jacobus Feucht, Fúnf Predigten zur Zeit der grossen Theuerung (...)

Pět kázání v době velké drahoty/ hladomoru a špatného počasí/ v nichž se ukazuje na pět hlavních příčin Božího hněvu, Kóln 1574. Ludwig Lavater, Von thuwre und hunger dry Predigen... (Tři kázání o drahotě a hladomoru), Zurich 1571. Thomas Rorarius, Fuenff und zwentzig Nothwendige Predigten von der Grausamen regierenden Thewrung... Dvacet pět nezbytných kázání o kruté nynější drahotě, Frankfurt/Main 1572. - Zwo Predig, wie man sich Christlich halten soli, wann grosse Ungewitter oder Hagel sich erheben (...) Dvě kázání, jak se máme křesťansky chovat, když přicházejí velké bouře nebo krupobití, a také / ... poučení lidem co proti špatnému počasí... První kázání od Johannese Brentzena, druhé od Thomana Roerese, třetí od M. Christoffena Vischerse, Nurnberg 1570. Predigt uber Hunger- und Sterbejahre, von einem Diener am Wort ... Kázání o hladu a letech umírání od služebníka Slova božího, bez místa vydání 1571.

Poznámky

357

7

Neue

8

Gordon Manley, Climatic Fluctuations and Fuel Requirements, in: Scottish Geographical Magazíne 73 (1957) 19-28. Das Buch Weinsberg, Kólner Denkwúrdigkeiten aus dem 16. Jahrhundert, sv. 5, Bonn 1926, 354. Daniel Schaller, Herold, Magdeburg 1595, 156n. Richard van Dulmen, Kultur und Alltag in der Frúhen Neuzeit, díl 1., Mnichov 1990, 56-68. Česky: Kultura a každodenní život v raném novověku, Praha 1999, přel. M. Všetíček. Bernd Roeck, Lebenswelt und Kultur des Burgertums in der Frúhen Neuzeit, Munchen 1991, 15n. Michel de Montaigne, Tagebuch einer Badereise, Guttersloh 1963. Das Buch Weinsberg, Kólner Denkwurdigkeiten aus dem 16. Jahrhundert, sv. 5, Bonn 1926, 213.

9 10 11

12 13 14

Konkordanz zur Einheitsubersetzung der Bibel, zpracováno Franzem Josephem Schierseem, nově Winfriedem Baderem, Darm stadt 1996, str. 632n. (kroupy), 782nn. (hlad), 1241 (mor), 2024-2031 (Boží hněv).

15 Tamtéž , sv. 3, Bonn 1897, 256-258. 16 Ernst Walter Zeeden, Deutsche Kultur in der Frúhen Neuzeit, Frankfurt/Main 1968, 308. 17 Das Buch Weinsberg, sv. 5, Bonn 1926, 121 (noční oblečení), 213 (nové noční oblečení), 360n. (jídlo). 18 Andreas Musculus, Vermahnung und Warnung vom zerluderten,

19 20

21 22 23 24 25 26 27

zucht und ehrverwegenen pludrigten Hosenteufel... Napomenutí a varování před lehkovážným, kázni a cti škodlivým ďáblem v kalhotách, Leipzig 1555. Theatrum Diabolorum, Franfurt/Main 1569, 388nn. Johann Straufi, Wider den Kleider/Pluder/ Paub/ und KrauB Teuffel, Proti ďáblu šatů / plunder / a okruží, Freiberg 1581. - Lukas Osiander, Ein Predig von Hoffertigen / ungestalter Kleydung der Weibs und Mannspersonen... Kázání o zpupnosti nevzhledného šatu chlapů a ženských, Tůbingen 1586. Ludmila Kybalová et al., Das grobe Bilderlexikon der Mode, Gútersloh/Berlin 1975, 139-162. Das Buch Weinsberg. Kólner Denkwúrdigkeiten aus dem 16. Jahrhundert, sv. 5, Bonn 1926, 256n., 269. John Vanderbank, Francis Bacon, National Portrait Gallery, London. Das Buch Weinsberg, Kólner Denkwúrdigkeiten aus dem 16. Jahrhundert, sv. 2, Kóln 1887, 377. R. an der Heiden, Die Portrátmalerei des Hans von Aachen, in: Jahrbuch der Kunsthistorischen Sammlungen 66 (1970) 135-226. Ludmila Kybalová et al., Das grobe Bilderlexikon der Mode, Gůtersloh/Berlin 1975, 163-189. Prag um 1600. Kunst und Kultur am Hofe Kaiser Rudolfs II., 2 sv.,

Freren/Emsland 1988.

358

Přílohy

28 J. Anderson Black/Madge Garland, Ahistory of Fashion, London 1975, 165n. 29 Das Buch Weinsberg, sv. 3, 257. 30 Johann Reinhold, Predig wider den unbandigen Putzteufel,... Kázání proti bezuzdné rozmařilosti, Frankfurt/Main 1609, 3. 31 Aegidius Albertinus, Luzifers Kónigreich und Seelengejaid, Múnchen 1616, 106n. 32 Thomas Da Costa Kauťmann, Acrimboldo and Propertius, A Classical Source for Rudolf II. as Vertumnus, in: Zeitschriťt fiír Kunstgeschichte 48(1985) 117-123. 33 Arnold Hauser, Der Manierismus, Múnchen 1964. 34 AndreasTónnesmann, Der europáische Manierismus 1520-1610, Múnchen 1997. 35 Hans Neuberger, Climate in Art, in: Weather 25 (1970), č. 2, 46-56. 36 Johann Georg Prinz zu Hohenzollern (vyd.), Von Greco bis Goya, Múnchen 1982, 52n., 156-167 37 Das Gesamtwerk von Bruegel, Zúrich 1967, 6 a tabule XXXII a XXXIII. 38 F. Groissmann, Pieter Bruegel, 3. rev. edice, London/New York 1973. 39 Das Gesamtwerk von Bruegel, Zúrich 1967, 6 a tabule XXVIII až XXXI. 40 Tamtéž, tabule XL až XLIII a XLVII. 41 Lawrence Otto Goedde, Tempest and Shipwreck in Dutch and Flemish Art, London 1989. 42 Knut Frydendahl/H. H. Lamb, Historie Storms ofthe North Sea, Cambridge 1991. 43 Hans Khevenhúller, Geheimes Tagebuch, 1548-1605, Graz 1971,89. 44 Orlando di Lasso, BuBpsalmen, Múnchen 1572. 45 Patrice Veit, „Gerechter Gott, wo will es hin / Mít diesen kalten Zeiten?“... Spravedlivý Bože, kam to s tou zimou povede?..., in: Wolfgang Behringer et al. (vyd ), Kulturelle Konsequenzen der „Kleinen Eiszeiť, Góttingen 2005, 283-310. 46 Paul Múnch, Das Jahrhundert des Zwiespalts, Stuttgart 1999, 139nn. 47 Karl G. Fellerer, Der Stilwandel in der europaischen Musik um 1600, Opladen 1972. 48 Johannes Janssen, Geschichte des deutschen Volkes seit dem Ausgang des Mittelalters. Dii 6. Kunst und Volksliteratur bis zum Beginn des dreibigjahrigen Krieges, Freiburg/Breisgau 1893, 425-457. 49 Bernd Roeck, Renaissance - Manierismus - Barock. Sozial- und klimageschtliche Hintergrúnde kúnslerischer Stilveránderungen, in: Wolfgang Behringer et al. (vyd.), Kulturelle Konsequenzen der Kleinen Eiszeit, Góttingen 2005, 323-347. 50 Eliška Fučíková, The Collection of Rudolf II at Prague: Cabinet of Curiosities or Scientific Museum?, in: Oliver Impey/Arthur Mac Gregor (vyd.), The Origins ofthe Museum, Oxford 1986, 49-53.

Poznámky

359

51 Sigmund Feyerabend (vyd.), Theatrum Diabolorum, Frankfurt/Main 1569. 52 Peter Schmidt (vyd.), Erster und ander Theil Theatri Diabolorum, Frankfurt/Main 1587. 53 Abraham Sawr (vyd.), Theatrum de Veneňcis, Frankfurt/Main 1586. 54 James VI. of Scotland, Daemonologie, in formě of a dialogue, Edinburgh 1597. 55 Stuart Clark, Thinking with Demons, Oxford 1999. 56 Hans Rupprich, Die deutsche Literatur vom Spatmittelalter zum Barock, sv. 2., Munchen 1973, 191-198. 57 Gustav René Hocke, Manierismus in der Literatur, Reinbek 1959. Česky: Manýrismus v literatuře. Svět jako labyrint, Praha 2001, přel. M. Neumannová, A. Pelánová, J. Pelán, J. Povejšil a J. Stromšík.

58 Richard Newald, Die deutsche Literatur vom Spathumanismus zur Empňndsamkeit 1570-1750, Munchen 1967, 18n. 59 Andreas Gryphius, Gesamtausgabe der deutschsprachigen Werke, 8 sv., sv. l.,Tubingen 1963, 33. 60 Marian Szyrocki, Die deutsche Literatur des Barock, Stuttgart 1979, 147. 61 Klaus Garber, Der locus amoenus und der locus terribilis, Kóln/Wien 1974. 62 Martin Opitz, Buch von der deutschen Poeterey (Breslau 1624), Stuttgart 1970. 63 Marian Szyrocki, Die deutsche Literatur des Barock, Stuttgart 1979, 170nn. 64 Wolfram Mauser, Was ist dies Leben doch? Zum Sonett „Thránen in schweren Kranckheit (Slzy za těžké nemoci) von Andreas Gryphius, in: Volker Meid (vyd ), Gedichte und Interpretationen, sv. 1, Stuttgart

1982, 222-230. 65 Ferdinand von Ingen, Vanitas und Memento Moři in der deutschen Barocklyrik, Groningen 1966.

Chladné slunce rozumu 1

4

Susan Reynolds Whyte, Questioning Misfortune. The Pragmatics of Uncertainty in Eastern Uganda, Cambridge 1997. Charles Tilly (vyd), The Formation of National States in Western Europe, Princeton 1975. Jan de Vries, Analysis of historical Climate-Society Interactions, in: Robert W. Kates/Jesse H. Ausubel/Mimi Berberian (vyd.), Climate Impact Assessment, Chichester 1985, 273-292, str. 286n. Theodore K. Rabb, The Struggle for Stability in Early Modem Europe,

5

Immanuel Wallerstein, The Modem World-System, New York 1974.

2 3

New York 1975.

360

Přílohy

6

Thomas Hobbes, Leviathan, London 1651. Česky: Leviatan, Praha 1941, přel. J. Hrůša.

7

Thomas Robisheaux, Rural Society and the Search for Order in Early Modem Ger many, Cambridge 1989. 8 Markus Raeff, The Well-Ordered Police State, New Haven 1983. 9 Michael Stolleis, Staat und Staatsrason in der frixhen Neuzeit, Frankfurt/Main 1990. 10 Norbert Elias, Ober den ProzeB der Zivilisation, 2 díly, Frankfurt/ Main 1978. Česky: O procesu civilizace, Praha 2006/2007, přel. J. Boček (1. díl) a B. Pscheidtová (2. díl). 11 Post-Ordnung, in: Johann Heinrich Zedler (vyd), GroBes vollstandiges Universal-Lexicon aller Wissenschaften und Kúnste, 64 sv., Halle/Leipzig 1732-1754, sv. 28. (1741), si. 1812-1827. 12 Johannes Kepler, Harmonices Mundi, Frankfurt/Main 1619. 13 Henning Eichberg, Geometrie ais barocke Verhaltensnorm. Fortifikation und Exerzitien, in: Zeitschrift fur Historische Forschung 4 (1977) 17-50. 14 Marian Szyrocki (vyd.), Poetik des Barock, Stuttgart 1977. 15 Willer, Herbstmesse 1570. - Edition von: Fabian (1972) I, 308-311. 16 Konrád Heresbach, Rei rusticae libri quatuor. Vier Bucher uber Landwirtschaft (1570), vyd. Wilhelm Ábel, Podle originálního kolínského vydání přeloženo Helmutem Dreitzelem, Meisenheim 1970. 17 Konrád Heresbach, Fovre bookes of Husbandry, London 1577. 18 Charles Estienne, LAgriculture et Maison rustique, Paris 1572. První vydání z roku 1564, 2. vyd. 1567. - Pozdější vydání 1576, 1583, 1589, 1598, 1602, 1625, 1653, 1677. Německý překlad: Sieben Bucher von dem Feldbau, StraĎburg 1579. 19 Martin Grosser, Kurtze und einfeltige anleytung Zu der Landwirstschafft; beyder imAckerbaw, und in der Viehzucht... Krátký a jedno-

20 21

22

23

duchý úvod do zemědělství jak o obdělávání polí, tak o chovu dobytka..., viz. I. 1590 - Johannes Colerus, Oeconomia ruralis et domestica, 1593. - V němčině: Oeconomia oder Haussbuch, Wittenberg 1593. Klaus Herrmann, Pňugen, Saen, Ernten, Landarbeit und Landtechnik in der Geschichte, Reinbek 1985, 112. Bartholomáus Scultetus, Ein ewigwerend Prognosticon / von aller Witterung in der Lufft/ und der Wercken der andern Element... Stálá předpověd o veškerém počasí a působeni ostatních elementů, Górlitz 1572. Tobiáš Lotter, Grundlicher und nothendiger Bericht, was von denen ungestumen Wettern (...) Důkladná a nutná zpráva o tom, jaké si máme vzít poučení z bouřlivého počasí, zhoubného krupobití a škodlivých záplavách, které těžce postihly na mnoha místech Německo v roce 1613, Stuttgart 1615. Johann Georg Sigwart, Ein Predigt vom Reiffen und Gefrost, den 25. Aprilis (...) 1602 (ais die nachste Tagzuvor, nemblich den 21., 22., und 23. gemelten Mondts das Rebwerck erfroren),... Kázání o jinovat-

Poznámky I 361



24

ce a mrazu, 25. dubna ... 1602, když den předtím, totiž 21., 22. a 23. řečeného měsíce zmrzla vinná réva..., Tubingen 1602. Johann Georg Sigwart, Ein Predigtvom Hagel und Ungewitter, ImJahr Christi 1613, den30 May... ais amSambstagAbendszuvor Nachmittagvor5 Uhren ein schrócklicher Hagel gefallen ... Kázání o krupobití a bouři 30. května Léta Páně 1613, když v sobotu v podvečer před polednem před před pátou hodinou spadlo strašné krupobití..., Tubingen 1613. Wolfgang Behringer, Climatic Change and Witch-Hunting. The Impact of the Little Ice Age on Mentalities, in: Climatic Change 43 (1999),

335-351. 25 Wolfgang Behringer, Im Zeichen des Merkur. Reichspost und Kommunikationsrevolution in der frúhen Neuzeit, Góttingen 2003. 26 Gúnter Ábel, Stoizismus und fruhe Neuzeit, Berlin 1978. 27 Galileo Galilei, Dialogo sopra i due massimi sistemi (1632). Dialog uber die beiden hauptsachlichsten Weltsysteme, vyd. B. Sexl, Darmstadt 1982. 28 Francis Bacon, Novum Organon scientarum (1620). Neues Organ der Wissenschaften, Darmstadt 1981. Česky: Nové organon, Praha 1990, přel. M. Zuna.

29 Eveline Cruikshanks, The Glorious Revolution, London 2000. 30 Lynn Thorndike, A History of Magie and Experimental Science, 8 dílů, New York 1923-1958. 31 Benvenuto Cellini, Leben des Benvenuto Cellini, Munchen 1993. Česky: Vlastni životopis, Praha 1976, přel. J. Mach. 32 Girolamo Cardano, Des Girolamo Cardano von Mailand eigene Lebensbeschreibung, Kempten 1969. 33 Gianbattista della Porta, Magia naturalis in libri XX, Neapel 1589. 34 Peter J. French, John Dee. The World of an Elizabethan Mágus, New York 1989. 35 Bruče T. Moran, The Alchemical World ofthe German Court. Occult Philosophy and Chemical Medicine in the Circle of Moritz of Hessen

(1572-1632), Stuttgart 1991. 36 Isaac Newton, Philosophiae Naturalis Principia Mathematica, London 1687. 37 Herbert Butterfield, The Origins of Modem Science, London 1965. 38 E. J. Dijksterhuis, Die Mechanisierung des Weltbildes, Berlin 1956. 39 Thomas S. Kuhn, The Structure of Scientiňc Revolutions, Chicago 1962. Česky Struktura vědeckých revolucí, Praha 1997. 40 Roy Porter, The Creation ofthe Modem World, New York 2000, 149. 41 Samuel E. Finer, State- and Nation-Building in Europe: The Role of the Military, in: Tilly (1975) 84-163. 42 Peter Burke, Die Inszenierung des Sonnenkónigs, Berlin 1993. 43 Burkhard Frenzel (vyd.), Climatic Trends and Anomalies in Europe 1675-1715, Stuttgart 1994. 44 Marcel Lachiver, LesAnnées de Misěre la Famine au Temps du Grand Roi, 1680-1720, Paris 1991.

362

Přílohy

45 S. Lindgren/J. Neumann, The cold wet year 1695, in: Climatic Change 3 (1981) 173-187. 46 Eeino Jutikkala, The great Finnish famine in 1696/97, in: Scandinavian Economic History Review 3 (1955) 48-63. 47 Patrice Berger, French Administration in the Famine of 1693, in: European Studies Review 8 (1978) 101 -127. 48 W. Gregory Monahan, Years ofSorrows. The Great Famine of 1709 in Lyon, Columbus/Ohio 1993. 49 Jonathan I. Israel, The Dutch Republic. lis Rise, Greatness, and Fail 1477-1806, Oxford 1995, 334n. 50 Klaus Herrmann, Pflugen, Saen, Ernten. Reinbek 1985, 115-138. 51 Jonathan I. Israel, The Dutch republic. Its Rise, Greatness, and Fall, 1477-1806, Oxford 1995. 52 Michael Budde (vyd), Die „Kleine Eiszeiť, Berlin 2001. 53 Paul Hazard, Die Herrschaft der Vernunft, Hamburg 1949. 54 Mark Overton, Agricultural Revolution in England, Cambridge 1996. 55 I. C. Madonna, Christian Wolf und das System des klassischen Rationalismus, 2001. 56 Kurtze zufallige und vermischte Gedancken uber den hefftigen Schnee und Frost-Winter... Krátké nahodilé a různé myšlenky o prudkém sněžení a mrazivé zimě, Tůbingen 1740. 57 Observationes Meteorologicae, Wiebenburg am Nordgau 1740, 42n. 58 M. G. Pearson, The Winter of 1739-40 in Scotland, in: Weather 28 (1973) 20-24. 59 John Barker, An Inquiry into the Nátuře, Cause and Cure ofthe present Epidemie Fever, London 1742. 60 Johann Rudolph Marcus, Nachricht von dem im ietzigen 1740ten Jahre eingefallenen ausserordentlich strengen und Langen Winter... Zpráva o mimořádné tuhé a dlouhé zimě, která nastala v tomto roce 1740.. ., Leipzig (1740), 15n. 61 Gordon Manley, The Great Winter of 1740, in: Weather 13 (1958) 11 až 17; K. L. Gruffyd, The Vale of Clwyd Corn Riots of 1740, in: Flintshire Publications 27 (1975/76) 36-42; B. W. Alexander, The Epidemie Fever (1741-42), in: Salisbury Medical Bulletin 11 (1971) 24-29; Michael Drake, The Irish Demographic Crisis of 1740-41, in: Historical Stu-

dies 6 (1968) 101-124. 62 M. Deutsch et al., Der Winter 1739/40 in Halle/Saale, Berlin 1996. 63 John D. Post, Food Shortage, Climatic Variability, and Epidemie Disease in Preindustrial Europe. The Mortality Peak in the early 1740s,

Ithaca/London 1985. 64 H. Arakawa, Meteorological Conditions of the Great Famines in the Last Haif of the Tokugawa Period, Japan, in: Papers in Meteorology and Geophysics (Tsukuba) 6 (1955) 101-115. 65 Kiyoshi Inoue, Geschichte Japans (1963), Frankfurt/Main 1993,261 nn, 266n.

Poznámky

363

66 Vilhjalmar Bjarnar, The Laki Eruption and the Famine of the Míst, in: Carl F. Bayerschmidt/Erik J. Friis (vyd.), Scandinavian Studies, Seattle, 1965, 410-421. 67 Sigurd Thorarinsson, The Lakagigar eruption of 1783, in: Bulletin Volcanologique 33 (1969) 910-929. 68 Gaston R. Demarée et al., Bons Baisers ďlslande: Climatic, Environmental and Human Dimensions Impacts of the Lakagigar Eruption (1783-1784) in Iceland, in: Phil D. Jones et al. (vyd ), History and Climate. Memories ofthe Future?, Dordrecht 2001, 219-246. 69 Johann Ernst Basilius Wiederburg, Ober die Erdbeben und den allgemeinen Nebel von 1783, in: Góttingische Anzeigen von gelehrten

Sachen 47 (1784) 470-472. 70 Benjamin Franklin, Meteorological

Imaginations and Conjectures, in: Memoirs of the Manchester Literary and Philosophical Society 2

(1785) 373-377. 71 Manfred Vasold, Die Eruptionen des Laki von 1783/84. Ein Beitrag

72

73 74 75 76

zur deutschen Klimageschichte, in: Naturwissenschaftliche Rundschau 57 (2004) 602-608. Alan Taylor, „The Hungry Year“: 1789 on the Northern Border of Revolutionary America, in: Alessa Johns (vyd.), Dreadful Visitations. Confronting Natural Catastrophe in the Age of Enlightenment, New York/London 1999, 145-181. Jack A. Goldstone, Revolution and Rebellion in the Early Modem World, Berkeley 1991. Chris E. Paschold/Albert Gier (vyd ), Die franzósische Revolution, Stuttgart 1989, 47n. George Lefebvre, La Grande Peur de 1789, Paris 1970. Eberhard Weis, Der Durchbruch des Burgertums 1776-1847, Berlin/

Wien 1982, 300. 77 Eberhard Weis, Frankreich von 1661 bis 1789, in: Theodor Schieder (vyd.), Handbuch der Europdischen Geschichte, sv. 4., Stuttgart 1968, 166-307, str. 270. 78 Tom Simkin et al. (vyd.), Volcanoes ofthe World, Stroudsberg/Pennsylvania 1981, 112-131. 79 Henry Stommel/Elizabeth Stommel, Volcano Weather, Newport /R. I., 1983. 80 C. R. Harrington, (vyd.), The Year Without a Summer?: World Climate in 1816, Ottawa 1992. 81 Wolfgang Behringer, Witches and Witch-Hunts. A Global History, Cambridge 2004. 82 Jacob Katz, Die Hep-Hep-Verfolgungen des Jahres 1819, Berlin 1994. 83 Jórn Sieglerschmidt, Untersuchungen zur Teuerung in Súdwestdeutschland 1816/17, in: Festschrift Hans-Christoph Rublack, Frankfurt/Main, 1992, 113-144.

364

Přílohy

84 Gerald Miiller, Hunger in Bayern, 1816-1818. Politik und Gesellschaft in einer Staatskrise des fruhen 19. Jahrhunderts, Frankfurt/Main 1998. 85 James Jamson, Report on the Epidemie Cholera Morbus as It Visited the Territories Subject to the Presidency of Bengál in the Years 1817, 1818, and 1819, Calcutta 1820. 86 Richard Evans, Tod in Hamburg. Stadt, Gesellschaft und Politik in den Cholerajahren, 1996. 87 Wolfgang U. Eckart, Cholera, in: Enzyklopádie der Neuzeit 2 (2005),

si. 717-720. 88 Cecil-Blanche Woodram-Smith, Great Hunger: Ireland 1845-1849, London 1962. 89 Joachim Schaier, Verwaltungshandeln in einer Hungerkrise. Die Hungersnot 1846/47 im badischen Odenwald, Wiesbaden 1988. 90 Thomas Martin/Devine/Willie Ort, The Great Highland Famine, Edinburgh 1988. 91 Michael Maurer, Kleine Geschichte Irlands, Stuttgart 1998, 219-226. 92 Christine Kinealy, A Death-dealing Famine: the Great Hunger in Ireland, London 1997. 93 H. Arakawa, Meteorological Conditions of the Great Famines in the Last Haif of the Tokugawa Period, Japan, in: Papers in Meteorology and Geophysics (Tsukuba) 6 (1955) 101-115, str. 112nn. 94 Kiyoshi Inoue, Geschichte Japans (1963), Frankfurt/Main 1993, 309nn.

Globální oteplování: moderní doba tepla

Zdánlivé odpoutání od přírody 1

Josef Ehmer, Bevólkerung, in: Enzyklopádie der Neuzeit 2 (2005), si.

2 3

David Blackbourn, The Conquest of Nátuře, London 2006. Frank Konersmann, Agrarrevolution, in: Enzyklopádie

94-119. der

Neuzeit

1 (2005), si. 131-136. 4 5 6 7

8

Mary Douglas, Reinheit und Gefahrdung, Berlin 1985. Robert Jiitte, Árzte, Heiler und Patienten. Medizinischer Alltag in der fruhen Neuzeit, Míinchen 1991. Josef Ehmer, Demographische Krišen, demographische Transition, in: Enzyklopádie der Neuzeit, sv. 2., Stuttgart 2005, si. 899-914.

Karl Heinz Ludwig/Volker Schmidtchen, Metalle und Macht, 1000-1600 (=Propylaen Technikgeschichte, 6 sv., vyd. Wolfgang Kónig, sv. 2., Berlin 1992, 76-106. Paul Mantoux, The Industrial Revolution in the Eighteenth Century, London 1928, 224.

Poznámky

365

9 10 11 12 13 14

15 16 17

18

19 20

21 22 23 24 25 26

27

Mark Overton, Agricultural Revolution in England, Cambridge 1996. David S. Landes, The Unbound Prométheus, Cambridge 1969. Německy Der entfesselte Prométheus, Kóln 1973, 98n. Paul Mantoux, The Industrial Revolution in the Eighteenth Century, London 1928, 189-219. Akos Paulinyi/Ulrich Troitzsch, Mechanisierung und Maschinisierung, 1600 bis 1840, Berlin 1991. Felix Butschek, Europa und die Industrielle Revolution, Wien 2002. Akos Paulinyi/Ulrich Troitzsch, Mechanisierung und Maschinisierung, 1600 bis 1840 (=Propyiáen Technikgeschichte, 6 sv., vyd. Wolfgang Kónig, sv. 3.), Berlin 1991, 353-368. David S. Landes, The Unbound Prométheus, Cambridge 1969. Německy Der entfesselte Prométheus, Kóln 1973, 99. Carlo Cipolla (vyd.), Die Industrielle Revolution, Stuttgart 1976,4. Jórn Sieglerschmidt, (vyd.), Der Aufbruch ins Schlaraffenland. Stellen die Fiinfziger Jahre eine Epochenschwelle im Mensch-Umwelt-Verháltnis dar? (Environmental History Newsletter 2), Mannheim 1995. Christian Pfister, Das 1950er Syndrom - die umweltgeschichtliche Epochenschwelle zwischen Industriegesellschaft und Konsumgesellschaft, in: Jórn Sieglerschmidt (vyd.), Der Aufbruch ins Schlaraffenland, Mannheim 1995, 28-71. Rolf Peter Sieferle, Der unterirdische Wald. Energiekrise und Industrielle Revolution, Múnchen 1982. Donella a Dennis Meadows, Die neuen Grenzen des Wachstums, Stuttgart 1992, 123. Česky Překročení mezí, Praha 1995, přel. P. Palechová a L. Zvolánek. Carlo M. Cipolla, The Economic History of World Population, New York. 1978, 113-117. Bevólkérungsentwicklung, in: Brockhaus Enzyklopádie, sv. 3. (2006) 789-794. Rolf Peter Sieferle, Fortschrittsfeinde? Opposition gegen Technik und Industrie von der Romantik bis zur Gegenwart, Míinchen 1984. Ulrich Linse, „Barfudige Propheteri'. Erlóser der zwanziger Jahre, Berlin 1983. Club of Rome, in: Brockhaus Enzyklopádie 5 (2006) 761-762. Dennis Meadows et al., Die Grenzen des Wachstums, Bericht des Club of Rome zur Lage der Menschheit, Stuttgart 1972, 164. Česky Překročení mezí, Praha 1995, přel. P. Palechová a L. Zvolánek. Sylvia Liebrich, Grónland hofft auf Ólreichtum, in: Siiddeutsche Zeitung 25. 7. 2006, 26.

366

Přílohy

Objev globálního oteplování 1 2

3 4 5

6 7 8 9 10 11 12 13 14

15

16 17 18 19

Spencer Ft. Weart, The Discovery of Global Warming, Cambridge/ Mass. 2003, 3n. Svante Arrhenius, On the Influence of Carbonic Acid in the Air upon the Temperature of the Ground, in: Philosophical Magazíne 41 (1896) 237-276. Henning Rohde/Robert Charlson (vyd.), The Legacy of Svante Arrhenius, Stockholm 1998. Spencer R. Weart, The Discovery of Global Warming, Cambridge/ Mass. 2003, 6n. Guy Stewart Callendar, The Artifíciai Production of Carbon Dioxide and its Influence on Climate, in: Quaterly Journal ofthe Royal Meteorological Society 64 (1938) 223-240. Gilbert N. Plass, The Carbon Dioxide Theory of Climatic Change, in: Tellus 8 (1956) 140-154. James Rodger Fleming, Historical Perspectives in Climate Change. New York 1998, graf 9-5. Stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, Munchen 2006, 33. Spencer R. Weart, The Discovery of Global Warming, Cambridge/ Mass. 2003, 68n. Paul Andrew Mayewski/Frank White, The Ice Chronicles, London 2002, 24n. J. Murray Mitchell jr., Recent Secular Changes of Global Temperature, in: Annals ofthe New York Academy of Sciences 95 (1961) 247-249. George J. Kukla/R. K. Matthews, When will the Present Interglazial End?, in: Science 178 (1972) 190-191. A. C. Stern (vyd.), Air Pollution, 2 sv., New York 1962. Reid A. Bryson/Wayne M. Wendland, Climatic Effects of Atmospheric Pollution, in: S. Fred Singer (vyd.), Global Effects of Environmental Pollution, New York 1970, 130-138. J. Murray Mitchell jr., A Preliminary Evaluation of Atmospheric Pollution as a Cause of the Global Temperature Fluctuation of the Past Century, in: S. Fred Singer (vyd.), Global Effects of Environmental Pollution, New York 1970, 139-155. Tor Bergeron, Richtlinien einer dynamischen Klimatologie, in: Meteorologische Zeitschrift 47 (1930) 246-262. Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte, Reinbek 1989,28n.,404n., 426. Lowell Ponte, The Cooling, Engelwood Cliffs/NJ 1976, 217-233, 239n. Syukuro Manabe/R. T. Wetherald, Thermal Equilibrium of the Atmosphere with a given distribution of relative humidity, in: Journal of Atmos. Science 24 (1967) 241-259.

Poznámky

367

20 Syukuro Manabe, The Dependence oť Atmospheric Temperature on the Concentration of Carbon Dioxide, in: S. Freud Singer (vyd.), Global Effects of Environmental Pollution, New York 1970, 25-29. 21 Wallace S. Broecker, Are We on the Brink of a Pronounced Global Warming?, in: Science 189 (1975) 460-464. 22 Stephen H. Schneider, Editorial for the First Issue of Climatic Change, in: Climatic Change 1 (1977) 3-4. 23 W. W. Kellogg/R. Schware, Climate Change and Society, Westview Press 1981. 24 R. E. Dickinson/R. J. Cicerone. Future Global Warming from atmospheric trace gases, in: Nátuře 319 (1986) 109-115. 25 H. L. Pearman (vyd.), Greenhouse. Planning for Climatic Change, Melbourne 1988. 26 T. J. Marsh/R. A. Monkhouse/N. Arnell a jiní, The 1988-92 Drought, Wallingford 1994. 27 Stephen H. Schneider, Global Warming, New York 1990, předmluva a str. 13.nn. 28 Robert Lichter, A Study of National Media Coverage of Global Climate Change 1985-1991, Washington D. C. 1992. 29 G. Stanhill, The Growth of Climate Change Science: A Scientometric Study, in: Climatic Change 48 (2001) 515-524.

Reakce na klimatické změny 1 2 3

Karl Heinz Ludwig, Eine kurze Geschichte des Klimas, Munchen 2006, str. 136nn. str. 154nn. John T. Houghton et al., (vyd.), Climate Change. The IPCC Scientiňc Assessment, Cambridge 1990. Albert Gore, Earth in Balance. Ecology and the Human Spirit, Boston 1992. Česky: Země na misce vah. Ekologie a lidský druh, Praha 2000.

4 5 6 7 8 9

Roger Bate/Julian Morris, Global Warming. Apocalypse or Hot Air, London 1994. John T. Houghton et al, Climate Change. The Science of Climate Change, Cambridge 1995. Karl Heinz Ludwig, Eine kurze Geschichte des Klimas, Munchen 2006, 156nn. Tim Flannery, Wir Wettermacher, Frankfurt/Main 2006, 275n. Česky: Měníme podnebí, Praha 2007, přel. M. Seethaler. IPCC (vyd.), Speciál report on Emission Scenarios. A Speciál Report of Working Group III ofthe IPCC, Cambridge 2000. Stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel,

Munchen 2006, 49. 10 John T. Houghton, et al. (vyd ), Climate Change 2001: The Scientiňc Basis. Contribution of Working Group I to the Third Assessment Report ofthe IPCC, Cambridge 2001.

368

Přílohy

11 Dick Tavern, Vergesst Kyoto!, in: Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung, 28. 8. 2005, str. 37. 12 Karl Heinz Ludwig, Eine kurze Geschichte des Klimas, Munchen 2006, 168n. 13 Súddeutsche Zeitung, 3/4. 2. 2007, str. 1,2,4. - Frankfurter Allgemeine Zeitung, 3/4. 2. 2007, str. 1, 2,33. 14 Richard Alley et al., IPCC Climate Change 2007: The Physical Science Basis - Summary for Policymakers, 2. 2. 2007. 15 Christian Schwágerl, Wir mussen das Fossilzeitalter beenden, in: FAZ 3. 2. 2007, 33. 16 Camille Parmesan/Gary Yohe, A globally coherent fingerprint of climate change impacts across natural systems, in: Nátuře 421 (2003) 37-42. 17 Camille Parmensan et al., Poleward Shifts in Geographical Ranges of Butterfly Species Associated with Global Warming, in: Nátuře 399 (1999), 579-584. 18 Heiko Lehmann, Flinker Falter aus dem Suden. Taubenschwánzchen wird bei uns heimisch, in: Saarbrucker Zeitung, 19/20. 8. 2006, str. B6. 19 T. L. Root et al., Fingerprints of Global Warming on Wild Animals and Plants, in: Nátuře 421 (2003) 57-60. 20 Peter Boehm, Global Warming - Devastation of an Atoll, in: The Independent, 30. 8. 2006, 24-25. 21 Joe Barnett/Neil Adger, Climate Dangers and Atoll Countries, in Climatic Change 61 (2003)) 321-337. 22 Andrea Bigano et al., The Impact of Climate on Holiday Destination Choice, in: Climatic Change 76 (2006) 389-406. 23 J. Jason West et al., Storms, Investor Decisions, and the Economic Impacts of Sea Level Rise, in: Climatic Change 48 (2001) 317-342. 24 R. McLeman/B. Smít, Migration as an Adaptation to Climate Change, in: Climatic Change 76 (2006) 31-53. 25 Joachim Muller-Jung, Schleusen auf und weg damit, in: FAZ 9. 8.2006, 31. 26 Christiane Grefe, „Die Reichen sollen bezahlen", in: Die Zeit, č. 33, 10. 8. 2006, 19. 27 Joachim Muller-Jung, Schleusen auf und weg damit, in: FAZ 9. 8. 2006, 31. 28 IPCC (vyd.), Speciál report on Carbon Dioxide Capture and Storage, Genf 2005. 29 Stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, Munchen 2006, 109nn. 30 Paul J. Crutzen, Albedo Enhancement by Stratospheric Sulfur Injection: A Contribution to Resolve a Policy Dilemma? In: Climatic Change 77 (2006) 211-220. 31 Stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, Munchen 2006, 133n. 32 Joachim Muller-Jung, Schleusen auf und weg damit, FAZ 9. 8. 2006, str. 31.

Poznámky

369

Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima: Epilog. 1 2 3 4 5 6 7

8 9

Robert F. Kennedy, Crimes against Nátuře, New York 2004 Robert F. Kennedy jr., Wer Wmd sát, wird Sturm ernten, in: SZ 3./4. 8. 2005, 2. Richard B. Alley, Temperatursprunge . Das instabile Klima, in: Spektrum der Wissenschaft. Dossier 2 (2005), 6-13,8. Andreas Mihailescu, Umweltsunden-Katalog, Munchen 1983. James E. Hansen, Earth’s Energy Imbalance: Confirmation and Implications, in: Science 308 (2005) 1431-1435. Richard C. J. Somerville, Medical Metaphors for Climate Issues, in:

Climatic Change 76 (2006) 1 -6. Harald Kohl/Helmut Kuhr, Treibhausszenario. Klimawandel der Erde - die planetare Krankheit, in Spektrum der Wissenschaft, Dossier 2 (2005) 24-31, str. 28. Spektrum der Wissenschaft, Dossier 2 (2005): Die Erde im Treibhaus, str. 30. Paul J. Crutzen et al., The Anthropozene, in: IGBP Newsletter 41 (2000) 12.

10 William F. Ruddiman, The Anthropogenic Greenhouse Era began Thousands of Years Ago, in: Climatic Change 61 (2003) 261-293. 11 Brockhaus Enzyklopadie, sv. 3 (2006) 790. 12 Paul J. Crutzen/Will Steffen, How long háve we been in the Anthropozene Era?, in: Climatic Change 61 (2003) 251-257. 13 Thomas J. Crowley, When did Global Warming Start?, in: Climatic Change 61 (2003) 259-260. 14 Martin Claussen et al., Did Humankind prevent a Holocene Glaciation? Comment on Ruddiman’s Hypothesis of a Pre-Historic Anthropocene, in: Climatic Change 69 (2005) 409-417.

15 William F. Ruddiman, The Early Anthropocenic Hypothesis a Year Later, in: Climatic Change 69 (2005) 427-434. 16 Stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, Munchen 2006, 124. 17 Naomi Oreskes, The Scientific Consensus on Climate, in: Science 306 (2004) 1686. 18 James Lovelock, Unsere Erde wird iiberleben. Gaia. Eine optimistische Ókologie, Munchen 1982. Česky: Gaia, živoucí planeta, Praha 1994, přel. A. Mokroš. 19 Richard Alley, The Two-Mile Time Machine, Princeton 2002, 4. 20 Spencer R. Weart, The Discovery of Global Warming, Cambridge/ Mass. 2003, 199nn. 21 WBGU (vyd.), Welt im Wandel - Energiewende zur Nachhaltigkeit, Berlin 2003.

370

Přílohy

22 Arnold Toynbee, Der Gang der Weltgeschichte, 2 sv., Miinchen 1970. Z 12 sv. originálu česky: Lidstvo a matka Země: vyprávění o dějinách světa, Praha 2001, přel. V. Faktor. 23 Karl Heinz Ludwig, Eine kurze Geschichte des Klimas, Miinchen 2006. 24 Harald Martenstein, Hamburg: ein Phánomen wie die Kalahariwuste, in: Geo kompakt: Wetter und Klima (2006) 152-153. 25 Joachim Radkau, Nátur und Macht. Eine Weltgeschichte der Umwelt, Miinchen 2000, 48. 26 Např: Thomas S. Kuhn, The Structure of Scientiňc Revolutions, Chicago 1962. Česky Struktura vědeckých revoluci, Praha 1997. 27 Augusto Mangini, Ihr kennt die wahren Grtinde nicht, in: FAZ 5. 4. 2007, 35.

Doslov

Český pohled na dějiny klimatu 1

2

Doslov se opírá o poznatky získané při řešení grantu Grantové agentury ČR č. 205/05/0858 „Časová a prostorová variabilita klimatu České republiky podle denních vizuálních záznamů počasí a přístrojových měření" a využívá poznatků z předchozích projektů řešených v letech 1995-2003. Mgr. Kateřině Chromé, Ph. D. z Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně patří upřímné poděkováni za přípravu obrázků 2-6. Prof. RNDr. Rudolf Brázdil, DrSc., Geografický ústav, Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Kotlářská 2, 611 37 Brno.

3

PhDr. Oldřich Kotyza, Oblastní nám. 171,412 01 Litoměřice.

4

Susan Solomon/Dahe Qin/Martin Manning/Melinda Marquis/Kristen Averyt/Melinda B. Tignor/Henry LeRoy Miller/Zhenlin Chen (eds.), Climate Change 2007: The Physical Science Basis, Cambridge/ New York/Melbourne/Madrid/Cape Town/Singapore/Sáo Paulo/ Delhi 2007.

5

Wolfgang Behringer, Klimatické změny a dějiny civilizace, Praha/ Litomyšl 2010, s. 300, v originále s. 287-288: Nur uber die historische Chronistik ist es móglich, die „exakten" Naturwissenschaften aufdie richtige Bahn zu bringen. Geisteswissenschaftler - das sei zum Jahr der Geisteswissenschaften gesagt - sind ein solches AusmaB an Unexaktheit nicht gewóhnt. Fur Zeitraume, wo Naturwissenschaftler mit +/-100 Jahren rechnen, datieren Historiker auf den Tag, aufdie Stunde oder aufdie Minuté genau. Ober die Exaktheit der Naturwissenschaften solíte man sich keine Illusionen machen. Český překlad citován podle překladatele této knihy.

muzeum

v

Litoměřicích,

Poznámky

Mírové

371

6

7

8

9 10 11

12 13

Rudolf Brázdil/Christian Pfister/Heinz Wanner/Hans von Storch/ Jurg Luterbacher, Historical Climatology in Europe - The State of the Art, in: Climatic Change 70 (2005) 363-430; Rudolf Brázdil/Oldřich Kotyza, Současná historická klimatologie a možnosti jejího využití v historickém výzkumu, in Jan Dvořák/Tomáš Knoz (eds.), Historie v kontextu ostatních vědních disciplín. Sborník z jednáni sekce na 1X. sjezdu historiků, konaném ve dnech 6.-8. září 2006 v Pardubicích, Brno/Praha/Pardubice/Ústí nad Labem 2008, 263-339. Na některé nepřesnosti v Behringerově interpretaci historických jevů upozornil naposledy Petr Kreuz, Recenze knihy Wolfgang Behringer, Kulturgeschichte des Klimas. Von der Eiszeit bis zur globalen Erwármung, Můnchen 2007, in: Český časopis historický 107 (2009) 169-172. Rudolf Brázdil/Hubert Valášek, Meteorologická měření a pozorováni v Zákupech v letech 1718-1720, in: Geografie - Sborník České geografické společnosti 107 (2002) 1-22. Karel Pejml, 200 let meteorologické observatoře v pražském Klementinu, Praha 1975. Otto Seydl, Mannheimská společnost meteorologická (1780-1799), in: Meteorologické zprávy 7 (1954) 4-11. Rudolf Brázdil/Ladislava Řezníčková/Hubert Valášek/Oldřich Kotyza, Early instrumental meteorological observations in the Czech Lands III: František Jindřich Jakub Kreybich, Žitenice, 1787-1829, in: Meteorologický časopis 10 (2007) 63-74. Karel Pejml, 200 let meteorologické observatoře v pražském Klementinu, Praha 1975. Rudolf Brázdil/Hubert Valášek/Zbyněk Sviták/Jarmila Macková, History of Weather and Climate in the Czech Lands V. Instrumental meteorological measurements in Moravia up to the end ofthe eighteenth century, Brno 2002.

14 Rudolf Brázdil/Hubert Valášek, Popis klimatu Moravy od Kryštofa Passyho z roku 1797, in: Geograňe - Sborník České geograňcké společnosti 106 (2001)234-250. 15 Rudolf Brázdil/Hubert Valášek/Jarmila Macková, Meteorologická pozorováni v Brně v první polovině 19. století. Historie počasí a hydrometeorologických extrémů, Brno 2005.

16 Tamtéž. 17 Karel Krška/Ferdinand Šamaj, Dějiny meteorologie v českých zemích a na Slovensku, Praha 2001. 18 Rudolf Brázdil/Petr Štěpánek, Kolísání teploty vzduchu v Brně v období 1891-1995, in: Geograňe - Sborník České geograňcké společnosti 103 (1998) 13-30; Petr Štěpánek, Homogenizace teploty vzduchu na území České republiky v období přístrojových pozorováni. Český hydrometeorologický ústav - Práce a studie 32, Praha 2004.

372

Přílohy

19 Rudolf Brázdil/Marie Budíková, An urban bias in air temperature fluctuations at the Klementinum, Prague, the Czech Republic, in:

Atmospheric Environment 33 (1999) 4211-4217. 20 Rudolf Brázdil/Miroslav Trnka/Petr Dobrovolný/Kateřina

Chromá/ Petr Hlavinka/Zdeněk Žalud, Variability of droughts in the Czech Republic, 1881-2006, in: Theoretical and Applied Climatology 97

(2009) 297-315. 21 P. Brohan/J. J. Kennedy/I. Haris/S. F. B. Tett/P. D. Jones, Uncertainty estimates in regional and globál observed temperature changes: a new dataset from 1850, in: Journal of Geophysical Research 111 (2006) D12106. 22 Rudolf Brázdil/Christian Pfister/Heinz Wanner/Hans von Storch/ Jiirg Luterbacher, Historical Climatology in Europe - The State of the Art, in: Climatic Change 70 (2005) 363-430; Christian Pfister/Júrg Luterbacher/Heinz Wanner/Dennis Wheeler/Rudolf Brázdil/Quansheng Ge/Zhixin Hao/Anders Moberg/Stefan Grab/Maria Rosario del Prieto, Documentary evidence asclimate proxies, Proxy-specific White Paper produced from the PAGES/CLIVAR workshop, Trieste, 2008, in: PAGES (Past Global Changes), Bern, http://www.pages-igbp. org/cgi-bin/WebObjects/products.woa/wa/ product?id=33l 23 Rudolf Brázdil/Oldřich Kotyza, Současná historická klimatologie a možnosti jejího využití v historickém výzkumu, in: Jan Dvořák/ Tomáš Knoz (eds.), Historie v kontextu ostatních vědních disciplín. Sborník z jednání sekce na 1X. sjezdu historiků, konaném ve dnech 6.-8. září 2006 v Pardubicích, Brno/Praha/Pardubice/Ústí nad Labem 2008, s. 263-339. Autoři článku se s přispěním dalších kolegů od začátku devadesátých let minulého století podílejí na sestavení a doplňování databáze historickoklimatologických údajů vedené při Geografickém ústavu Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Údaje z této databáze byly dosud využity v řadě prací, na část z nichž je odkazováno právě v tomto doslovu. 24 Rudolf Brázdil/Oldřich Kotyza, History of Weather and Climate in the Czech Lands IV. Utilisation of economic sources for the study of climate fluctuation in the Louny region in the ňfteenth-seventeenth centuries, Brno 2000. 25 Rudolf Brázdil/Hubert Valášek/Kateřina Chromá, Documentary evidence of economic character as a source for the study of meteorological and hydrological extremes and their impacts on human activities, in: Geograňska Annaler 88A (2006) 79-86. 26 Petr Dobrovolný/Anders Moberg/Rudolf Brázdil/Christian Pfister/Růdiger Glaser/Rob Wilson/Aryan van Engelen/Danuta Limanówka/Andrea Kiss/Monika Halíčková/Jarmila Macková/Dirk Riemann/Jůrg Luterbacher/Reinhard Bóhm, Monthly and seasonal temperature reconstructions for Central Europe derived from documentary evidence and instrumental records since AD 1500, in: Climatic Change (2009) doi: 10.1007/sl0584-009-9724x

Poznámky

373

27 Jean M. Grove, Little Ice Age: Ancient and Modern, London 2004; John A. Matthews/Keith R. Briffa, The ‘Little Ice Age’: Re-evaluation of an evolving concept, in: Geograňska Annaler 87A (2005) 17-36. 28 Raymond S. Bradley, Paleoclimatology. Reconstructing Climates of the Quaternary, San Diego 1999. 29 Rudolf Brázdil/Pavla Štépánková/Tomáš Kyncl/Josef Kyncl, Fir tree-ring reconstruction of March-July precipitation in Southern Moravia (Czech Republic), 1376-1996, in: Climate Research 20 (2002)

223-239. 30 Rudolf Brázdil/Jaroslav

Dobrý/Josef Kyncl/Pavla Štěpánková, Rekonstrukce teploty vzduchu teplého půlroku v oblasti Krkonoš na základě letokruhů smrku v období 1804-1989, in: Geografie - Sborník České geograňcké společnosti 102 (1997) 3-16. 31 Jan Smetana (ed), Nejstarší kronikářské záznamy litoměřických radních písařů, in: Vlastivědný sborník Litoměřicko 14 (1978) 124. 32 František Palacký (ed.), Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané, in: Jaroslav Charvát, Dílo Františka Palackého. Svazek druhý, Praha 1941, 385 (č. 1133).

33 K této předpovědi např. Gustav Hellmann, Aus der Blútezeit der Astrometeorologie. J. Stófflers Prognose fůr das Jahr 1524, in: Beitráge zur Geschichte der Meteorologie 1-5(1914) 5-102. 34 Christian Pfister/Rudolf Brázdil, Climatic variability in sixteenthcentury Europe and its sociál dimension: a synthesis, in: Climatic Change 43 (1999) 5-53. 35 Svědectví o požáru sepsal nedlouho po něm kněz a kronikář Václav Hájek z Libočan, O nešťastné příhodě, kteráž jse stala skrze oheň [sic!] v Menším Městě pražském a na Hradě svátého Václava i na Hradčanech etc. léta MDXXXXI [1541]. Vytištěno v témž Menším Městě pražském v domu Bartoloměje Netholického v pátek po svátém Vité

[17. června]. 36 Kázání učiněné léta 1556 na Horách Kutnách u vysokého kostela, o hromobití, krupobití a bouřech, skrze kněze Matouše z Králové Hradce ty časy děkana. V Prostějově 1556 u Kašpara Aorga. Zatím

nebyl zjištěn žádný zachovaný výtisk. Bibliografický popis viz Zdeněk Tobolka (ed.), Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století. Díl II. Tisky z let 1501-1800, část III, Písmena D-J, čís. 1809-3641, Praha 1946, 401 (č. 3202). 37 Kniha Duchovní o velikých skutcích Pána Boha všemohoucího: Rozličnými hystoriemi starými i novými ozdobená. V níž se obsahuje vysvětlení: Mohou-li čarodějníci a čarodějnice sami od sebe povětří, kroupy, bouře, hromobití vzbuditi a vyvěsti. Z Písem svátých, učitelův křesťanských i pohanských sepsaná a nyní v nově vydaná. Od kněze Jana Štelcara Želetavského z Želetavy, toho času faráře v městečku Mnichovicích. Léta Páně: MDLXXXVIII [1588], Vytištěna a dokonána jest kniha tato v Starém Městě pražském u Jana Jitčínského [sic!]

374

Přílohy

v outerý den památný Nalezení S[vatého] kříže [3. května]. Bibliografický popis viz František Horák (ed.), Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII, století. Díl II. Tisky z let 1501-1800, část VIII, ročník XVI, sešit 221-235, Praha 1963, 228 (č. 15984). 38 Josef Jireček (ed.), Práva městská království Českého a markrabství Moravského spolu s krátkou jich sumou od M. Pavla Krystiana z Koldína, Praha 1876, 335 (§ O II). 39 Kamila Rojčíková, Čarodějnické procesy na Moravě do roku 1648, in: Časopis Matice moravské 120 (2001) 187-207.

40 O procesech ve Velkých Losinách i o další inkviziční judikatuře v českých zemích viz např. Josef Kočí, Čarodějnické procesy. Z dějin inkvizice a čarodějnických procesů v českých zemích v 16.-18. století, Praha 1973; Bedřich Šindelář, Hon na čarodějnice. Západní a střední Evropa v 16.-17. století, Praha 1986; František Spurný/Vojtěch Cekota/Miloš Kouřil, Šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, oběť čarodějnických inkvizičních procesů, Šumperk 2000; Jindřich Francek, Čarodějnické příběhy, Praha/Litomyšl 2005. 41 Ludwig Schlesinger (ed.), Simon Húttels Chronik derStadt Trautenau (1484-1601), Deutsche Chroniken aus Bóhmen, Band II, Prag 1881;

pro potřeby splavnění dřeva z Krkonoš do Polabské nížiny zhotovil Šimon Húttel i speciální mapu, viz Miloslav Bartoš/Zdena Nováková (edd.), Nejstarší obrazová mapa Krkonoš kronikáře Šimona Húttela, Trutnov/Vrchlabi 1997. 42 Tomáš V. Bílek, Dějiny konňskací v Čechách po r. 1618. Část druhá, Praha 1883, 1117. 43 K ekologickým následkům lidské činnosti a k dopadům hydrometeorologických extrémů od středověku do současnosti s příklady srov. Rudolf Brázdil a kolektiv, Historické a současné povodně v České republice, Brno/Praha 2005, 224-233; Rudolf Brázdil/Karel Kirchner a kolektiv, Vybrané přírodní extrémy a jejich dopady na Moravě a ve Slezsku, Brno/Praha/Ostrava 2007, 69-73, 266-318. 44 Rudolf Brázdil/Pavel Zahradníček/Petr Dobrovolný/Oldřich Kotyza/Hubert Valášek, Historical and recent viticulture as a source of climatological knowledge in the Czech Republic, in: Geografie - Sbor-

ník České geograňcké společnosti 113 (2008) 351-371. 45 Erich Landsteiner, The crisis of wine production in latě sixteenth-century Central Europe: climatic causes and economic consequences, in: Climatic Change 43 (1999) 323-334. 46 František Palacký (ed ), Staří letopisové čeští od roku 1378 do 1527 čili pokračování v kronikách Přibíka Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané, in: Jaroslav Charvát, Dílo Františka Palackého. Svazek druhý, Praha 1941, 385 (č. 1130). 47 Rudolf Brázdil/Oldřich Kotyza, Současná historická klimatologie a možnosti jejího využití v historickém výzkumu, in: Jan Dvořák/ Tomáš Knoz (eds.), Historie v kontextu ostatních vědních disciplín.

Poznámky

375

Sborník z jednání sekce na 1X. sjezdu historiků, konaném ve dnech 6.-8. září 2006 v Pardubicích, Brno/Praha/Pardubice/Ústí nad Labem 2008, 304-310. 48 Dana Martínková/Alena Hadravová/Jiří Matl/František Šmahel (edd.), Enea Silvio Historia Bohemica - Historie česká, Praha 1998, 10 (kniha I, kapitola 1). 49 Rudolf Brázdil/Hubert Valášek/Jůrg Luterbacher/Jarmila Macková, Die Hungerjahre 1770-1772 in den bóhmischen Lándern. Verlauf, meteorologische Ursachen und Auswirkungen, in: Ósterreichische Zeitschrift fur Geschichtsxvissenschaften 12 (2001) 44-78; Christian Pfister/Rudolf Brázdil, Sociál vulnerability to climate in the “Little Ice Age”: an example from Central Europe in the early 1770s, in: Climate of the Past 2 (2006) 115-129.

Wolfgang Behringer 1 PhDr. Petr Kreuz, Dr., Archiv hlavního města Prahy a Ústav českých dějin na Filozofické fakultě UK.

376

Přílohy

Výběr z literatury

Trevor Aston (vyd.), Crisis in Europe 1560-1660, London 1965. Behringer/Hartmut Lehmann/Christian Pfister (vyd.), Kulturelle Konsequenzen der Kleinen Eiszeit, Góttingen 2004. Wolfgang Behringer, Witches and Witch Hunts. A Global History, Cambridge 2004. Tim Flannery, Wir Wettermacher. Frankfurt/Main 2006, česky: Měníme podnebí, Praha 2007, přel. M. Seethaler. Rudiger Glaser, Klímageschichte Mitteleuropas, Darmstadt 2001. František Graus, Pěst - GeiBler - Judenmorde. Das 14. Jahrhundert ais Krisenzeit, Góttingen 1987 Jean M. Grove, The Little Ice Age, London/New York 1988. John T. Houghton (vyd.), Global Warming. The complete Bríeňng, Cambridge 1997, česky: Globální oteplování. Praha 1998, přel. V. Cílek. Manfred Jakubowski-Tiessen/Hartmut Lehmann (vyd.), Um Himmels Wíllen. Religion in Katastrophenzeiten, Góttingen 2003. William Chester Jordán, The Great Famine. Northern Europe in the Early Fourteenth Century, Princeton 1996. Wolfgang

Emmanuel Le Roy Ladurie, L’histoire du climat depuis l’an mil, Paris

1967. David S. Landes, The Unbound Prométheus. Technological Change and Industrial Development Western Europe from 1750 to the Present,

Cambridge 1969, 2003. Wilhelm Lauer/Joerg Bendix, Klimatologie, Braunschweig 2004. Paul Andrew Mayewski/Frank White, The Ice Chronicles, London 2002. Stephen Mithen, After the Ice. A Global Human History, 20 000-5000 BC,

London 2003. Christian Pfister, Klímageschichte derSchweiz 1525-1860, Bern/Stuttgart

1988.

Theodore K. Rabb, The Struggle for Stability in Early Modern Europe, New York 1975. Joachim Radkau, Nátur und Macht. Eine Weltgeschichte der Umwelt, Munchen 2000. Stefan Rahmstorf/Hans Joachim Schellnhuber, Der Klimawandel, Munchen 2006. John F. Richards, The Unending Frontier. An Environmental History of the Early Modern World, Berkeley 2003. Stephen H. Schneider/Randi Londer, The Coevolution of Climate and Life, San Francisco 1984. Stephen Shapin, Die wissenschaftliche Revolution, Frankfurt/Main 1998. Hansjórg Siegenthaler, Regelvertrauen, Prosperitat und Krišen. Die Ungleichmabigkeit wirtschaftlicher und sozialer Enťwicklung ais Ergebnis individuellen Handelns und sozialen Lernens, Tubingen 1993. Tom Simkin/Lee Siebert, Volcanoes ofthe World, Tucson/ Arizona 1994. Steven M. Stanley, Historische Geologie, Heidelberg 2001. Nico Stehr/Hans von Storch, Klima, Wetter, Mensch, Munchen 1999. Spencer R. Weart, The Discovery of Global Warming, Cambridge/Mass. 2003.

378

Přílohy

Původ obrázků

strana 10 překresleno podle: IPCC 1990: C. K. Folland et al., Observed Climate Variations and Change, in: John T. Houghton et al., Climate Change. The Scientific Assessment, Cambridge 1990, 195-238. (Wolfgang Behringer / Raimund Zimmermann - dále zkráceno jako WB/RZ) 14 překresleno podle: IPCC 2001: J. J. McCarthy et al. (Hg.), Climate Change 2001: Impact, Adaptation and Vulnerability. Contribution of the Working Group II to the Third Assessment of the IPCC, Cambridge UP 2001. (WB/RZ) 21 z: Richard B. Alley, The Two-Mile Time Machine. lce Cores, Abrupt Climate Change and Our Future, Princeton 2002, tabulka 3.3 (s. 20). 22 překresleno podle: Willi Dansgaard et al, A New Grenland Deep lce Core, in: Science 24. prosinec 1982, 1273-1277. (WB/RZ) 29 překresleno podle: Richard B. Alley, The Two-Mile Time Machine. lce Cores, Abrupt Climate Change and Our Future, Princeton 2002, tabulka 10.2 (s. 96). (WB/RZ) 30 překresleno podle: Richard B. Alley, The Two-Mile Time Machine lce Cores, Abrupt Climate Change and Our Future, Princeton 2002, tabulka 11.2 (s. 106). (WB/RZ) 32 překresleno podle: Jelle Zeilinga de Boer / Donald Theodore Sanders, Das Jahr ohne Sommer. Die groben Vulkanausbrůche der Menschheitsgeschichte und ihre Folgen. Z angličtiny, Manfred Vasold, Essen 2004 34 překresleno podle: Stephen H. Schneider / Randi Londer, The Coevolution of Climate and Life, San Francisco 1984, tabulka 1.1. (WB/ RZ) 39 překresleno podle: Christopher Essex / Ross McKitrick, Taken by Storm. The Troubled Science, Policy and Politics of Globále Warming, Toronto 2002, s. 211. (WB/RZ)

379

42 překresleno podle: Wilhelm Lauer / Jorg Bendix, Klimatologie, Braunschweig 2004, s. 282. (WB/RZ)

44 překresleno podle: Bolf Meissner, Geschichte der Erde. Von den Anfángen des Planeten bis zur Entstehung des Lebens, Munchen 2004, s. 110. (WB/RZ) 46 překresleno podle: Wilhelm Lauer / Jorg Bendix, Klimatologie, Braunschweig 2004, s. 283. (WB/RZ) 66 překresleno podle: Stephen Mithen, After the Ice. A Global Human History, 20 000-5000 BC, London 2003, s. 12. (WB/RZ) 70 z: Neil Roberts, The Holocene. An Environmental History, 2 nd ed. Oxford 1998, 114. 87 překresleno podle: Hubert H. Lamb, Klima und Kulturgeschichte. Der Einflub des Wetters auf den Gang der Geschichte. Z angličtiny, Elke Linnepe und Elke Smolan-Hárle, Reinbek 1989., s. 158. (WB/ RZ) 108 překresleno podle: Rúdiger Glaser, Klimageschichte Mitteleuropas. 1000 Jahre Wetter, Klima, Katastrophen, Darmstadt 2001, s. 56. (WB/ RZ) 128 z: Topographia Helvetiae, Frankfurt 1654. 135 Christian Pfister, Klimageschichte der Schweiz 1525-1860. Das Klima der Schweiz van 1525-1860 und seine Bedeutung in der Geschichte von Bevolkerung und Landwirtschaft, Bern / Stuttgart 1988, tabulka 2.25 (díl II, s. 83). (WB/RZ) 138 Kunsthistorisches Museum, Wien 141 překresleno podle: Svend Gissel / Eino Jutikkala / Eva Ósterberg, Desertion and Land Colonisation in the Nordic Countries, c. 13001600, Stockholm 1981, s. 103. (WB/RZ) 155 překresleno podle: David Hackett Fischer, The Great Wave. Price Revolutions and the Rhythm of History, Oxford 1996, s. 6. (WB/RZ) 180 Johann Vintler, Pluemen deer Tugend, Augsburg 1486, fol. 153 verso. 197 Mattháus Merian, Topographia Helvetiae, Frankfurt 1654 224 překresleno podle: Jelle Zeilinga de Boer / Donald Theodore Sanders, Das Jahr ohne Sommer. Die groben Vulkanausbruche der Menschheitsgeschichte und ihre Folgen. Z angličtiny, Manfred Vasold, Essen 2004, s. 30. (WB/RZ) 225 překresleno podle: Jelle Zeilinga de Boer / Donald Theodore Sanders, Das Jahr ohne Sommer. Die groben Vulkanausbruche der Menschheitsgeschichte und ihre Folgen. Z angličtiny, Manfred Vasold, Essen 2004, s. 30, tabulka 5.3. (WB/RZ) 242 překresleno podle: Jórn Sieglerschmidt (Hg\), Der Aufbruch ins Schlaraffenland. Stellen die funfziger Jahre eine Epochenschwelle im Mensch-Umwelt-Verháltnis dar?, Mannheim 1995, s. 31. (WB/ RZ) 250 překresleno podle: James Rodger Fleming, Historical Perspectives in Climate Change, New York 1998. (WB/RZ)

380

Přílohy

251 překresleno podle: John T. Houghton (Hg.), Global Warming. The Complete Briefing, Cambridge 1997. (WB/RZ) překresleno podle: IPCC 2001 . překresleno podle: IPCC 2007. Horsch, Kurz vor Schluss, Suddeutsche Zeitung, 28. 4. 2007 Til, Partygesprách, Der Stern, 2007; Partygesprách © Mette překresleno podle: Anders Moberg et al, Highly Variable Northern Hemisphere Temperatures Reconstructed From Low- and High-Resolution Proxy Data, in: Nátuře 433 (2005) 613-617. (WB/RZ)

263 267 276 283 292

381

V*

Rejstřík

Aachen, Hans von 192 Ábel, Wilhelm 144 aboriginálové 53 adaptace 47, 52, 140, 148, 202, 261, 274n, 289, 292 aerosoly 32, 52, 99, 219, 223n, 268, 289 Afrika 32, 38, 43n, 45n, 51, 53, 56, 60, 67, 69, 72, 76, 82, 85, 90n, 94n, 97, 106, 113, 127, 137, 146, 223, 225, 245, 271, 275, 286 - severní Afrika 69, 76, 82, 85, 90, 94, 97, 137, 146, 225, 286 - východní Afrika 43-46, 51, 56, 106 Agobard Lyonský 101 agrární (zemědělská) společnost 75, 80nn, 88, 95, 102, 112, 115n, 135, 137, 143n, 202, 216, 220n, 244 agrární krize, viz krize agrární revoluce, viz revoluce, agrární Acheuléen 46n Achnaton (Amenhotep IV.) 83

382

Rejstřík

albedo 31, 37, 66, 249, 257, 267, 270n, 286 Alexandre, Pierre 109, 148 Aljaška 40, 54, 256, 272, 275 Alley, Richard B. 282, 290 Alpy 31, 40n, 56, 78, 82, 88, 900n, 98, 100, 111, 115, 123, 134, 137, 272 - alpská jezera, viz jezera - alpské ledovce, viz ledovce Alžběta I. 165, 208 Ambrose, Stanley H. 52 Amenhotep III. 81, 84 Amenhotep IV., viz Achnaton Amerika, Jižní 32, 38, 55, 106, 271 Amerika, Severní 42, 55, 72, 106, 109, 120, 123, 139, 210, 218, 221, 223, 227, 245, 271n, 285n Amsterdam 145, 217 Anatolie 64, 68, 84, 95 Andreae, Johann V, 207 anglická revoluce, viz revoluce, anglická Anglie 26, 72, 92, 96n, 112n, 115, 117, 124, 131, 134, 137, 143n, 148n, 151, 153, 165, 177, 179, 182,

Annales, škola 124 Antarktida 22, 29n, 38nn, 126, 269n, 294 antika 86, 93, 96n, 113, 116, 125, 177, 210, 235, 283 antropocén 284nn antropologie 52 apokalypsa 215, 220, 261, 270, 283, 294 Arcimboldo, Giuseppe 166, 193 archaikum 36 archeologie 23, 55, 64, 71, 73, 81, 86n, 98, 103n, 112, 143 architektura 189, 204, 211 archivy lidské společnosti 23, 295 Aristoteles 83, 168, 206, 210 Arktida 56, 60, 140, 257, 289 Arkwright, Richard 236n Arnošt Rakouský, arcivévoda 167 Arrhenius, Svante August 248nn Asama, viz sopky Asie 95, 97, 106, 112, 117, 146, 232, 236, 245, 247, 271, 275, 285 astrologie 24, 208 astronomie 24, 28, 74, 102, 125, 204, 206, 208n, 249 Asýrie 80 Atlantický oceán 136, 277 - severní část Atlantického oceánu 136 atlantik 69, 78, 271, 274, 294, 340 atmosféra 11, 29, 36-38, 66, 219, 244, 248n, 254, 257n 260, 263, 268, 285, 292, 294 - prvotní atmosféra 37 - vodní pára 30, 36, 73, 248 atol 273, 275 atomová bomba 252, 257 Augustus 90n aurignacien 57 Austrálie 12, 26, 38, 46, 53, 67, 72, 106, 258, 262, 265, 271, 274 automobil 240n, 253n, 276

Baal 84, 343 Bacon, Francis 192, 207 Bádensko 57, 225 bakterie 37 Báli 33, 288 balon 211, 277 Baltské moře 67, 133n, 148 baroko 189, 193, 196, 200 Bartoň, Joe 11 Bavorsko 111, 125, 148, 156, 176, 184, 192, 225, 239 Becker, Howard S. 176 Belgie 112, 228n, 273 Bellová, Barbara 81 Benátky 110, 132n, 145, 153, 157 Bering, Vitus 51 Beringie 53nn, 67nn Beringův průliv 53, 67, 257 Berlín 116, 217, 226, 261 Bern 137, 221 Billy Mitchell 126 biosféra 246, 250, 263 Blaekbourn, David 232 blechy a vši 138n blesky 84, 211, 343 Blízký východ 63, 65, 69n, 82 Boccaccio, Giovanni 150 Bodamské jezero 130, 151 Bodin, Jean 198 Bospor 55, 66, 110 Boulton, Matthew 237 bouře 58, 65, 74, 78, 84, 94, 97, 100η, 119, 224n, 228, 254, 319, 321n Boží hněv 5, 165, 172, 174n, 188, 196 Božítrest95, 148, 171 n, 174, 186, 188, 214, 219, 282, 321 Bradley, Raymond 11, 109 brambory 102, 226n, 232 - bramborová plíseň 226 Braniborské kurfiřství 184

383



Brueghel, Pieter 160, 194n buddhismus 96 budoucnost 14, 16, 45, 85, 206, 208, 213, 217, 221, 249, 254, 269, 273, 275, 283, 291, 294, 323 Buffalmacco, Buonamico 151 bůh deště, viz déšť bůh počasí, viz počasí Bůh, bohové 7, 9, 64n, 79n, 81, 94, 103n, 117, 148, 165, 167, 171-175, 183, 186, 193, 196, 200, 206, 208n, 214, 216, 219, 281n, 289 Bullinger, Heinrich 137, 186 Burton, Robert 163 Bush, George W. 11, 264, 266, 281 byrokracie 203, 213 Byzanc 94, 97n, 177 Callendar, Guy 250 Cardano, Girolamo 208 Carolus, Johann 206 Cellini, Benvenuto 208 cenová revoluce, viz revoluce, cenová Cervantes, Miguel de 200 Cipolla, Carlo 244 civilizace 6, 23, 62-64, 68, 70-76, 78, 80n, 83, 85, 91, 102-104, 113n, 164, 214, 245, 247, 274, 283, 291-293, 295 - pobřežní kultury 68 - starověké vyspělé civilizace 8 , 23, 74-77, 78-81, 90-96, 102-105, 293 Clinton, Bili 11, 261, 281 Clouet, Jean 191 cloviská kultura 55 Club of Rome, viz Římský klub Cromagnonci 55, 58 Crutzen, Paul J. 277, 284, 286 Curych 125, 171, 182, 186 Curyšské jezero 131

384

Rejstřík

- čarodějnictví 167, 174n, 179-182,215 - čarování 198 - hony na čarodějnice 176, 179, 181-185, 198, 205n, 216, 223, 294 - Kladivo na čarodějnice 182 - kouzla pro počasí 198 - upalování čarodějnic 139, 182 čarování, viz čarodějnice časopisy, viz věda Čechy 111, 151, 153, 178, 207, 238 Černé moře 55, 67, 93 černé uhlí, viz uhlí Čína 69, 72n, 75, 80, 85, 91, 92n, 95n, 102, 106, 125, 130, 152, 159nn, 240, 245, 254, 262, 265, 274, 276, 293 - severní Čína 75 člověk 5, 12, 20, 43-47, 51, 53nn, 57, 62, 64, 68n, 71 n, 74, 81n, 91, 95, 104, 109n, 116, 130, 137, 139, 145, 148, 151, 158n, 168, 174, 181, 184, 186, 194, 204, 214, 216-220, 235, 237nn, 247, 253n, 267, 284, 292-295, 336, 339nn - viz též lidstvo člověk pekingský 45 čtvrtohory, kvartér 35, 253, 338 Dach, Simon 200 Daimler, Gottlieb 240 dálkový obchod 82, 86, 92, 214 Dansgaard, Willi 20, 22, 59 Dansgaard-Oeschgerův jev 59 Dánsko 117, 133, 140, 149 Darwin, Charles 44, 227 datování 73, 76, 96, 294, 340 Dee, John 208 dějiny kultury, viz kultura dějiny, viz historiografie

déšť 26, 36, 47, 69, 77, 80, 85, 100η, 103-105, 126n, 129, 132, 142, 148, 151, 164, 181, 188, 218-220, 228, 288 - bůh deště 103 - kyselý déšť 164, 219 deštný les, viz les devon 36, 38 - krize ve svrchním devonu 38 dinosauři 30, 40, 337 disciplína 204 disenterie 158 DNA 51, 71 doba bronzová 74, 82n, 85, 88, 111, 286 doba kamenná 45, 57n, 63, 65, 68-70, 72, 77, 235 doba kulturního rozkvětu 76, 80, 83, 91n, 105, 173n, 293 doba ledová 9, 37-39, 41 n, 58, 60, 62 - cykly doby ledové 22, 28n, 41, 253 doba železná 85n, 89, 134 dobytek - dobytčí mor 100η, 137, 220, 222

- hovězí dobytek 42, 60, 69, 71, 77, 101, 137, 140, 286, 288 - umírání dobytka 101 - chov dobytka 72, 139n, 285 dodatečná zpráva o počasí, viz počasí Dolní Věstonice 58 domestikace 59n, 69, 77 domy, stavba 63, 233 druhohory, viz Země družice 27, 255, 269 dryádka (Dryas octopetala) 65 dryas, mladší 65n, 252, 282 Duby, Georges 100 Dunaj 67, 95, 110, 148, 151 Durkheim, Emile 124

dynastie 73, 76n, 79, 81, 85, 92, 117, 149, 161, 165, 245 dynastie Ming 161 eemský interglaciál, viz interglaciál Egypt 75-81, 83, 89, 106, 218, 295 ekologie 243, 245, 289, 333 - optimistická ekologie 289 ekonomie hříchu, viz hřích ekosystém 111, 135, 257, 287 El Nino, ENSO 104nn, 228, elektřina 26, 211, 232, 240, 243, 255 Elias, Norbert 204, 206 emise 12, 219, 238, 249, 257, 261, 264, 267, 270, 275-277, 290 - obchod s emisními povolenkami 12, 293 - snižování emisí 13, 261 n, 275n, 290,293 energie 28, 30, 145, 190, 235, 237, 240, 244, 247, 260, 270, 274, 276n, 282, 286, 290 - fosilní zdroje energie 234, 236n, 244, 247, 260, 270, 286, 290, 294 - jaderná energie 257 - solární energie 274 Environment Monitoring System 255, 260 eocén 36, 337 eony (věky) 36n EPICA 22, 335 epidemie 94, 98, 100, 102, 164, 173, 178, 183, 213, 217, 220, 222n, 226n,233 - morová epidemie 149n, 173, 186 éra dějinná 165 Erik Rudý 118n, 140 eroze 140, 146 Eskymáci 139n Etiopie (Habeš) 77, 255 Etruskové 82, 90n Eurasie 32, 42, 53, 55, 60, 72, 225,

385

Evropa 12, 22η, 25η, 32, 41η, 46η, 52, 55-59, 65, 67, 70, 72, 77, 82η, 85-87, 98, 91 ηη, 95η, 98η, 101, 105, 108η, 110, 113, 115η, 118, 124η, 129η, 134η, 137ηη, 141, 145, 147η, 151-159, 159, 163, 167, 171, 177, 179ηη, 185, 193, 203ηη, 210, 213η, 216, 218η, 221, 224η, 227, 232, 234, 238, 241, 245, 271, 275, 286, 288 - Evropská unie 262, 265, 274 - východní Evropa 47, 56, 93, 156 fanatismus 176, 205, 216 fanerozoikum 33-40 fauna a flora 32, 40, 44, 54, 59, 65n, 104, 134n, 258 - megafauna 43, 56, 60, 68 FCKW, viz halogenované uhlovodíky Féničané 91 Ferdinand Medicejský 26 feudalismus 25, 118, 156, 203, 219, 221

Feucht, Jakob 186 Filip IV., francouzský král 149, 177 Filip V, francouzský král 149 Filipíny 45, 106, 159 filozofie 207, 209, 216 flora, viz fauna a flora Florencie 26, 132, 145, 152n fosilie 20, 37, 54 fotosyntéza 20, 291 Fourier, Jean-Baptiste Joseph, baron de 248 Francie 57nn, 97, 115, 117, 132, 148n, 153, 165, 167, 173, 177nn, 184, 191, 200, 212nn, 217, 221nn,

386

Rejstřík

Galilei, Galileo 25, 207-210 Ganga 73, 226 GEMS (Global Environment Monitoring System) 255, 260 geologie 129, 247, 250, 252, 277, 282, 290n - analýza sedimentů 20, 46 - geologická éra 36n, 338 - nucená správa v oblasti geologie 277 - sediment 19n, 22, 36, 46, 52, 70, 255, 294 - varvy, vrstvy sedimentů 22, 103 geometrie 63, 192, 204 GISP (Greenland Ice Sheet Project) 13, 22 glaciologie 123, 127, 129, 252n Glaser, Růdiger 25, 108, 124 globální ochlazování, viz ochlazování globální oteplování, viz oteplování Góbekli Tepe 64, 71 Goldstone, Jack 221 Golfský proud 32, 113 Gondwana, světadíl 38, 41 Gore, AI 261, 264 gotika 114 Gótové 93n, 97 Grónsko 21n, 65, 99, 107, 118nn, 126, 133, 137, 139n, 153, 257n, 271, 273, 292 Grove, Jean 127 Gryphius, Andreas 174, 200 Guung, viz sopky hadaikum 36 Hadriánův val 93 Hallein-Dúrrnberg 89 Haller, Wolfgang 24 Hallstatt 89 halogenované uhlovodíky (FCKW) 30, 244, 257 halštatská katastrofa (Halstatt Disaster) 89 halštatská kultura 82

Hamburg 116, 153, 217, 226 Hammer, Claus U. 126 Hansen, James 282 Harald Krásnovlasý 117 Harald Modrozubý 117 harappská kultura 81 Hebridy 74, 117 Hegel, Georg Friedrich Wilhelm 226 z Heresbachu, Konrád 205 Heuss, Alfred 68 Himálaj 41 historiografie 7n, 23nn, 68, 98, 123n, 126, 154, 156, 223, 287, 291-294 hlad 64, 95, 100η, 104, 110, 118, 137, 139, 147-150, 159, 164, 180, 186, 202, 213n, 217, 222n, 226n, 231, 255 - hladové bouře 94, 222, 224 - hladový rok 100, 205, 219, 225, 227 - hladomor 147, 151, 213, 227 - kritická situace v zásobováni 103, 142, 152, 156, 159, 162, 164, 175, 184, 193, 196, 213n, 222, 224 - oběti hladu 217 hladina jezer, viz jezera hmyz 23, 111, 113, 137nn hnojeni 77, 135, 206, 221, 232, 278, 286 Hobbes, Thomas 203, 210 Hobsbawm, Eric J. 123 Hógbom, Arvid 249 „hokejková" teorie, viz klima Holbein, Hans 191 holocén 9, 22, 33, 55, 60-63, 66-68, 73, 86n, 253, 268, 271, 283n - teplotní maximum holocénu 87 Homér 83 hominidé 43nn, 51, 53

hornictví 82, 88n, 92, 114, 145, 235, 237 hory 31, 35, 41, 56, 71n, 88, 115, 137, 258, 272, 288 - průsmyky 74, 88 hovězí dobytek, viz dobytek hranice růstu 69, 246n hromobití 84, 101 hrozba 44, 97, 176, 190, 201, 213 hřích 5, 16, 95, 165, 174n, 186, 188, 191n, 202, 204, 279, 282, 318, 321 - ekonomie hříchu 175, 186, 188, 191, 202, 282 Huaynaputina, viz sopky hudba 196 Hudsonův záliv 67 Hughes, Malcolm K. 12 humanitní věda, viz věda Hunové 93, 97 Huntigton, Ellsworth 283 hurikán 265, 273, 281 hurikán Katrina, viz Katrina hustota obyvatelstva, viz obyvatelstvo Hypotéza o Gaii 11, 289 Chán, dynastie 92 chemie 19, 211, 232, 241, 243n, 248, 284 Chetité 84 Childe, Gordon 71 chlad 10η, 23, 37, 43, 47, 52, 58n, 75, 85n, 95nn, 100, 106, 109, 111, 118, 124, 129, 131, 133n, 136n, 139, 148, 151, 153, 161, 168, 179, 184, 188, 190nn, 194, 200nn, 213, 217n, 220n, 224, 227, 238, 252, 288, 290, 292 - umrznutí 217 - chladná období 38, 91, 125, 130,

387

chov dobytka, viz dobytek chřipka 158, 217 chudinská péče 214, 223 chudoba, viz nouze index vulkanické výbušnosti (VEI] 33 Indie 26, 38, 46, 60, 67, 69, 75, 91, 93, 106, 128, 223, 226, 238, 254, 262, 276 - severní Indie 75 Indonésie 33, 52, 67, 73, 99, 106, 126, 238, 293 industrializace 16, 108, 231, 235n, 238n, 245nn, 249 infrastruktura 148, 203, 215, 216 Inkové 105 inovace, technická 53, 87, 232 interglaciál 9, 22, 53, 61, 253, 284 - eemský interglaciál 22, 44, 61 IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) 9nn, 13nn, 260-264, 266n, 270n, 277, 283, 293 Irák 64, 72, 138, 241n, 281 Írán 241 Irsko 67, 72, 74, 117, 149, 218, 226n islám 95, 117, 178n Island 33, 107, 110, 118-120, 133n, 137, 140, 142, 153, 163, 218nn, 223, 265 Itálie 59, 68, 92, 95, 97, 146, 150, 152n, 156nn, 163, 179, 182, 196, 200, 205, 239 - severní Itálie 238 Ivan Hrozný 117 izotopy kyslíku 19-22, 28, 41, 66 Izrael 64, 72, 84 jaderná energie, viz energie Jakubowski-Tiessen, Manfred 173 Jan Efezský 98

388

Rejstřík

jazyk 51, 204n, 208 Jericho 74n Jeruzalém 117 jezera - alpská jezera 130, 137 - hladina jezer 20, 67, 69, 88 Jindřich III., francouzský král 167 Jindřich IV, francouzský král 167 jižní Afrika 223, 271 Jižní Amerika, viz Amerika, Jižní jižní pól, viz póly Josef II. 216, 233 Jošinubu 228 Juan, dynastie 161 Juan-Čang, čínský císař 161 Káhira 107 z Kaisareie, Prokopius 98n Kalvín, Jan, kalvinismus 173, 176, 182 kambrium 38, 337 kamenné nástroje, viz nástroje, kamenné Kanada 55, 120, 262, 265 kanibalismus 100, 150, 161, 219 karbon 36, 243n, 247 Karel IV, francouzský král 149 Karel Teodor, kurfiřt 26 Karel Veliký 100η, 221 Karlovci 177 Karlsefni, Thorfinn 120 Karpaty 93 Kartágo 91 Katrina, hurikán 265, 281 Kay, John 236 kazatelé 5, 129, 183, 186, 191, 200, 206, 216 každodennost 82, 129 Keeling, Charles 250 Keelingova křivka 250n Kelut, viz sopky Kennedy, John F. 256, 281 Kennedy, Robert jr. 13, 281 kenozoikum 38, 41, 338 Kepler, Johannes 204, 208

keramika, viz mykénská keramika keře, viz křoviny Khevenhuller, Hans 165, 195 Kissinger, Henry 256 Kjótský protokol 13, 262, 264n, 275n, 281 Kladivo na čarodějnice, viz čarodějnice klima 5-7, 9, 11-16, 19n, 24n, 30, 33, 35-39, 41, 43n, 53-56, 63-66, 69, 74, 90, 93n, 96, 106, 109, 129, 139, 144, 148, 155, 182, 186, 191,206, 216, 218, 224, 244, 252n, 255n, 258, 260nn, 274, 277, 282-290, 295 - extrémní podmínky 42, 60, 75 - extrémní klimatická událost 24, 79, 124n, 135, 149, 181, 186, 206, 216, 220, 222, 255, 284 - extrémní zima 100, 110, 117n, 129, 133, 138, 148, 194, 215, 217n - „hokejková" teorie 11-15, 107, 263, 292 - horko 75, 110, 124, 202 - klima a politika 262, 290n - klimatická katastrofa 23, 40 - klimatická krize 6 - klimatická změna 16, 43, 45, 66, 89, 142, 211, 249, 255n, 282, 288, 289, 295 - klimatická změna, antropogenni 5, 15, 180, 253n, 257-259, 264, 266nn, 275n, 281, 289n, 293, 295 - klimatická změna, přirozená 47, 53, 60, 65n, 81, 86n, 117, 134, 136n, 143, 188, 196, 202

- konference o klimatu 6 , 260, 266, 334 - ochrana klimatu 260n, 265, 276, 287n - optimum v římské době 90, 92, 113, 264, 271 - paleoklima 16, 20, 35n, 268 - pesimum v době stěhování národů 96, 142 - prognózy vývoje klimatu 6 , 24, 249, 255n, 269n, 287, 293n - Rámcová konvence o klimatu (United Nations Framework Convention on Climatic Change) 261

- raně a vrcholné středověké teplé období 78, 86 , 107, 109n, 113, 116, 118n, 133, 147, 154 - raně středověké pesimum 96 - skeptikové 23, 261, 299n - středověká místní jména 115 - středověká teplá doba 9n, 91, 102, 107, 109, 116, 118n, 142, 177 - studium klimatických vlivů 260, 263n, 291n - vrcholně středověké klimatické optimum 9, 12, 116 klimatický model, viz klima klimatologie, klimatologové 5n, 11-15, 23, 26, 31, 105n, 109, 131, 249n, 252n, 256, 259-268, 277, 282, 289, 293, 295, 335 - paleoklimatologie 13 knéží 74n, 80, 139, 282, 293, 318 kniha, knihtisk 24, 127, 147, 174, 199, 205n, 259 knihovna 23 Kodaň 219 Kolín nad Rýnem 131, 134, 149, 175, 177 kolísání teploty, viz teplota koloběh vody 37, 70 komunikace 6 , 26, 203, 211, 220, 362 konference o životním prostředí,

389

kontinenty 31, 37-39, 41, 53, 66η, 96, 106, 156, 159, 217, 222, 226, 238η, 250, 269, 271, 291 - kontinentální drift 31η, 41 konzumní společnost 235, 243 Korea 73, 125 korespondence 23, 210 kouř, viz sopky kouzla pro počasí, viz čarodějnictví kov 87, 201, 235nn, 241, 257 - zpracování kovů 82, 145, 236 - kovové nástroje 82 kovové nástroje, viz nástroje, kovové krajina - kulturní krajina 62, 69, 77 - kultivace krajiny 98 Krakatau, viz sopky Kramer, Heinrich 182 Kréta 128 krev 161, 168, 178n kriminalita 174 krize 5n, 16, 78, 94, 144, 152, 154, 159n, 167, 179, 203, 218, 221n, 224, 227, 256 - agrární krize 104, 144n, 161, 220n - krize 14. století 144 - krize 17. století 124, 156 kronikářstvi 23, 111, 119, 130, 147n, 159, 184, 199, 206, 294 krupobití 26, 84, 101, 172, 179n, 187, 222 Krym 153 křesťanství 84, 94, 118n, 140, 177-179, 181, 193

390

Rejstřík

- dějiny kultury 5, 44, 62, 292, 294n kultura popelnicových polí 82, 86, 87 kulturní krajina, viz krajina kulturní proměna 85n kůň 42, 57, 60, 63, 81, 113, 148, 150, 217, 236n Kůster, Hansjorg 68 Kuwae, viz sopky kvartér, viz čtvrtohory květ 24, 134, 152, 271 kyselý déšť, viz déšť kyslík, viz oxid Labrousse, Ernest 223 Laki 118, 163, 218nn Laki, viz sopky Lamb, Hubert Horace 96, 107nn, 124, Langobardi 97 Lasso, Orlando di 196 Láváter, Ludwig 186 Le Roy Ladurie, Emmanuel 124 Lederer, David 165 ledovce 20nn, 35, 41, 55n, 59, 66, 69, 78, 88, 92, 96, 100, 104n, 109, 115, 118, 123, 127-130, 142n, 249, 252, 255, 269, 271 - alpské ledovce 294 - Grindelwaldský ledovec 97, 129 - ledovec Quelccaya 104n Leib, Kilián 24 Leif Šťastný 120 lékaři 26, 153, 164, 168, 233, 284 les 42n, 47, 53, 55, 60, 63, 69, 72n, 77, 82, 87, 98, 102, 114n, 119, 132, 136n, 145n, 160, 200, 217, 235, 239, 244, 257, 268, 272, 286n, 290, 315, 319 - deštný les 47 - odlesňování 73, 77, 82, 102, 114n, 145, 235, 245, 239, 257, 260, 268, 285n

- znovuzalesnění 272 - zánik lesů 287 letecká doprava 181, 241 n, 254, 257 lety do vesmíru 245n, 255 Li C’-čcheng 161 Libby, Willard Frank 20 Libye 77 lidstvo 6, 41, 44, 47, 53, 55, 64, 69, 71n, 210, 214, 231, 234n, 243, 254, 274, 286n, 291 - dějiny lidstva 41 limes Romanům, viz římský limit

Lindau 151 Linden, Johann 184

Lipsko 239 Lisabon 216 literatura 16, 25, 36, 39, 60, 83, 87, 89, 123n, 158n, 173, 179n, 183n, 196-201, 204, 205n Livi-Bacci, Massimo 158 lodní plavba 131 Londer, Randi 62 Londýn 26, 131 n, 145, 199, 215, 226n, 233, 236 Lonetal 57 lovci 43, 47, 52, 54n, 58nn, 62-65, 67-70, 72, 78, 100, 194, 235, 244, 340 - lovci velké zvěře 52, 54, 56, 58, 63, 69 Lovelock, James E. 11, 289 Ludvík I. Zbožný 101 Ludvík IV. Bavor 148n Ludvík X., francouzský král 149 Ludvík XIV, francouzský král 212n Ludvík XV, francouzský král 222 Ludvík XVI., francouzský král 222 luteránství 173, 186, 196 Luther, Martin 173, 182 Lydus Konstantinopolský 98

Madagaskar 45, 67, 106 magdalénien 59, 63 Magdalensberg 88

mágové 208n Malá Asie 55, 98, 117, 146 malá doba ledová 5, 10, 109, 123n,

127, 131 n, 155, 163, 180, 185, 238 Malajsie 73 malárie 53, 113, 137, 245 Malthus, Thomas Robert 154 malthusiánská krize 154, malý temný věk (Little Dark Age)

81 mamut 42, 54-61 Manabe, Syukuro 257 mandžuská dynastie 161 Manchester 239 Mann, Golo 68 Mann, Michael 12, 109 manýrismus 193, 196, 200 Marakéš 264 Marcus, Johann Rudolf 217 Marlowe, Christopher 199 Marseille 132, 153 Martenstein, Harald 293 maso 43n, 55, 88, 100, 159 Matthes, Franpois E. 233 Matyáš, arcivévoda rakouský 167 Maunder, Edward W. 125 Maunderovo minimum 125, 136,

213, 220 Mauser, Wolfram 201 Mayewski, Paul Andrew 13 Mayové 102n Meadows, Dennis L. 246 medicína, viz zdravotnictví medvědi 56n, 60, 272, 288 megalitická kultura 74 Meklenbursko 112, 273 melancholie 163, 165-167 Merian, Mattháus 128n, 206 měřicí přístroje, viz přístrojové měření Měsíc 98, 194, 246, 287 - přistáni na Měsíci 246, 255, 287 městská revoluce, viz revoluce, městská

měšťan, měšťanstvo 178, 190, 215, 219, 225

391



metan 30, 73, 244, 285η, 288 meteority 34, 40 meteorologie - astrometeorologie 24 - nebeské úkazy 219, 223 - povětrnostní deník 125 - povětrnostní mapa 25 metoda 11, 19-22, 41, 76, 89, 97, 104n, 124, 145n, 149, 207, 232, 252, 294 Méty 149, 177 Mexiko 75, 103 mezolit 68n, 285 Mezopotámie 75, 79n, 99, 240 - severní Mezopotámie 79 mezozoikum 38, 40n Midelfort, H. C. Erik 167 migrace 89, 97, 161, 273nn Milán 26, 145, 157, 219 Milankovič, Milutin 28n, 249, 285 Milankovičovy cykly 29, 253 Milichius, Ludwig 198 miocén 42 Mithen, Stephen 64, 71 Mitchell, J. Murray 252, 254 mladší dryas, viz dryas, mladší mléko 135, 159, 181 mlha 26, 85, 99,219, 254 Mnichov 116, 186 móda 191 n modernizace 202, 245 Mohan 112, 151, 220 Mohuč 84 Moche, civilizace 104 monoteismus 84 Montaigne, Michel de 164, 176 Montreal 265 monzun 70, 81, 85, 103, 106 mor 94, 99, 138, 143n, 150, 152n, 157n, 167, 174, 178n, 181, 214, 225, 233 - morová epidemie, viz epidemie morálka 6, 174n, 188n, 192, 288n, 295 Morin, Louis 26

392

Rejstřík

moře 32, 36, 55, 67n, 79, 91, 103, 271 - mořská hladina 31, 40, 42, 55n, 67, 69, 79, 92, 95, 115n, 269n, 271, 273, 284 - mořská pobřeží 95, I03nn, 118, 272, 282 - mořská pobřežní linie 66n, 79, 97 - mořské dno 277 - mořské proudění 31, 41, 105n - mořská voda 19, 31, 67, 269 - mořští živočichové 20 Mosadek, Mohammed 241 Mosela 112, 134, 153 Moskva 26, 113 mosty 110, 148, 151, 217, 220 motýl 272 mozek 43nn mráz 25, 56, 61, 85, 92, 95, 100, 107, llOnn, 119, 139, 181, 185, 194, 220, 247, 293 Múnsterlingen 131 Mur 148 Musculus, Andreas 191 Mykény 83n - mykénská keramika 83 mytologie 25 náboženská literatura 173, 198, 205 náboženské představy 6, 15, 57, 198, 211, 215 náboženské války, viz válka náboženství 74, 96, 210n, 281n nadmořská výška 32 náhoda 101, 156, 181, 210 Naogeorgus, Thomas 183 Narain, Sunita 277 násilí 95, 104, 160n, 174, 176, 207, 214, 224 nástroje, kamenné 45, 47, 55, 57, 64, 68

National Center for Atmospheric Research (Národní ústav pro výzkum atmosféry) 259 National Climate Act (Zákon o národním klimatickém programu) 258 natufian, kultura 64n Nátuře, časopis 11, 281 neandrtálci 51, 53 Neapol 145 Německo 57, 64, 92, 111, 124, 134, 144, 148, 151, 153, 156, 158, 179, 190, 222, 227, 239, 292 nemoc 40, 53, 61, 75, 88, 94, 96, 101, 110, 113, 118, 139n, 149n, 152n, 154, 157-160, 162-165, 167, 171, 178n, 181, 184, 189, 196, 201, 213, 217, 222, 225n, 231, 233n, 283n, 292n nemocnice 233n neogén 35 neolit 62n, 69, 71n, 289 - neolitická revoluce 62, 69, 71 n, 74, 86, 140, 235, 244, 286n, 293 neoplatonismus 204 neozoikum 38 neštovice 158, 164 Neuberger, Hans 193 neúroda, viz sklizeň New Orleans 266, 282 New York 52, 226, 265 Newcomen, Thomas 235, 237 Newfoundland 120 Newton, Isaac 209n NGRIP (Northern Greenland Ice Core Project) 22 Niagarské vodopády 67 Niger 128 Nil 69, 76nn, 81, 89, 106, 110 Nixon, Richard M. 256 Nizozemí 131, 148n, 156, 178n, 192, 195, 200, 206, 214, 216n, 219, 273 nomádi 58n Norikum, římská provincie 92

Normandie 117, 149 Norsko 112, 117, 119n, 133n, 136, 142, 149, 153, 257 Northumberland 112 nosorožec 42, 56, 60 Nostradamus 294 nouze 78, 137, 150, 158n, 200 Nová Guinea 45, 53, 67 Núbie 77 nukleární zima 40 oáza 90 občanská válka, viz válka obětní beránek 5n, 16, 179, 181, 184, 187n, 202 obilí 23, 64, 71, 80, 88, 96, 101, 112n, 119, 134, 139, 148, 154, 156, 175, 184, 193, 214n, 218, 220nn, 273 oblaka, mraky 36, 40, 52, 85, 99, 163, 193n, 254, 321 obojživelníci 42, 271 obratlovci 38 obsidián 43, 64 obyvatelstvo 77, 80, 116, 139n, 152, 154-156, 159, 164, 173, 182 - hustota obyvatelstva 58n, 69, 74, 77, 89, 90n, 93, 102, 115n, 145, 244n, 270, 275, 285n, 289 - populační exploze 234, 244 - populační politika 232, 245, 287 - úbytek obyvatelstva 65, 94, 98, 100, 102, 118, 142nn 149n, 152, 157, 164, 219n, 226n, 245 - růst počtu obyvatel 55, 63n, 70, 75, 89, 93, 97, 113, 115n, 145, 155, 221, 232, 234, 244n, 246, 254, 270 oceán 27, 30, 37, 249, 263, 268, 286, 291

393

ochlazování, ochlazení 32n, 40n, 43, 52, 65, 86n, 91, 94n, 109, 112, 127n, 133, 137, 139, 140, 142, 183n, 188-190, 218, 220, 223nn, 227, 238, 249, 251-256, 264, 272, 278, 282, 284n, 289, 293, 295 - globální ochlazování 11, 12, 14, 31, 37n, 100, 121-168, 196-201,257 - ochlazování antropogenního původu 253, 268, 334 ochrana klimatu, viz klima ochrana životního prostředí, viz životní prostředí Olduvai 45 oligocén 41n, 337 OPEC 243 opice 43 Opitz, Martin 200 optimum v římské době, viz klima ordovik 38, 337 organismy 19n, 37, 137 Orknejské ostrovy 74, 117 Ósaka 219, 228 Osmanská říše 179, 219, 241 Osnabrúck 26 Ósterbygd (Východní osada) 119 Ostrogóti 93, 97 osvícenství 131, 158, 211, 214-217, 220, 233 oteplování - globální oteplování 6, 11 n, 14n, 30, 35, 39, 61-85, 91-111, 115, 134,231-278, 281-284, 287-295 - oteplování antropogenního původu 12, 14n, 107, 109, 254, 259, 262, 264, 266n, 285, 290, 293 Otoni 177 Ótzi 77n ovoce, viz sklizeň

394

Rejstřík

ozón 267 ozónová díra 284, 287 ozónová vrstva 257 Pačauri, Račendra 266 Pád 110, 132 Palenque 103 paleoantropologie 45 paleobotanika 20, 98 paleocén 41, 337 paleogén 41, 338 paleoklima, viz klima paleoklimatologie, viz klimatologie paleolit 53, 57, 60, 63, 65, 68, 72, 272 paleozoologie 20 Palestina 53, 55, 64, 77, 84, 95 Palestrina, Giovanni Pierluigi da 196 palivo 145, 189, 217, 235n, 240, 244, 249, 254, 260, 277, 286, 290 Palladio, Andrea 157 Palmyra 95 Pangea 39 panika 9, 14, 129 Panonie 98 Papua-Nová Guinea 99 pára, viz atmosféra Parma 26 parní stroj 235-239, 284 Paříž 26, 145, 153, 191, 217, 219, 226, 266 Paulsenová, Allison C. 104 pauperizace 226 pazourek 53 Peel, Robert 227 Peche-Merle, jeskyně 59 Pensylvánie 12, 240 Pepi II. 78, periodicita 29 perm 39 - permská katastrofa 39 permafrost 60, 107, 119, 139, 247, 273 Perský záliv 67, 79, 91

Peru 75, 104nn, 126 pesimum v době stěhování národů, viz klima pěstní klín 44, 46n, 69 pěstování rýže, viz rýže pěstování vína, viz víno Petr Veliký 54 pevninské mosty 32, 53nn, 67 Pezold, Martin 129 Pfister, Christian 25, 124, 135, 243 Pisa 150 písmo 23, 65, 76, 102n Písmo svaté 173, 186, 208 planety 24, 165n, 208, 317 pleistocén 28, 41 n Plinius starší 33, 92 plodnost 47, 57, 64, 79, 83, 134, 142, 144, 159, 162, 166, 179, 184, 193, 213, 294 pluviál 47, 53 Pobaltí 74, 150, 218 pobřežní kultury, viz civilizace počasí 5, 23-27, 33, 56, 65, 80, 84, 90, 95, 100η, 110η, 124, 127, 129, 134n, 139, 144, 147-149, 151, 153, 165, 173, 177, 179, 183, 192, 194, 198, 206, 213, 216, 239, 252, 255, 304, 313n, 317, 319, 321 - dodatečná zpráva o počasí 25 - bůh počasí 65, 80, 84 - předpověď počasí 24n, 27, 206, 255, 318 - vlhké počasí 41, 47, 59, 61, 63, 69n, 76, 86, 88, 90, 96, 100η, 105, 124, 134, 144, 148, 151, 156, 221, 285, 288 počítač 11, 27, 243, 249, 255, 294 podchlazení 190, 217 podpora bádání 12n, 255n, 258, 333 podvýživa 64, 100, 152, 158, 202, 217, 226, 246, 321 pojištění, pojišťovnictví 195, 203

polární čapky 40, 269 politika 11, 13, 92, 168, 175n, 222, 227, 247, 281 politikové 6, 225 Polsko 150, 178, 217, 239 póly 20-22, 31, 35, 37-41, 65, 252, 257n, 269, 271 n - jižní pól 38n, 41, 269 - severní pól 22, 39, 55, 271 Pomořany 112 popel 21, 32, 52, 87, 125, 200, 219, 223 populační exploze, viz obyvatelstvo populační politika, viz obyvatelstvo Porta, Giambattista della 208 Porýní 185, 238 potraviny - nedostatek potravin 78, 80n, 84n, 94n, 100-103, 113, 126, 134, 147, 151, 159n, 178, 186, 213, 219, 223, 255 - skladování potravin 63, 203, 214 - základní potraviny 72, 154, 218n, 221, 226, 232 Potsdam-Institut fůr Klimafolgenforschung (Postupimský institut pro výzkum následků klimatických změn) 264, 291 poustky 140-144 poušť 47, 83, 85, 90, 127, 276, 278, 294 pověra, povérčivost 198, 211, 215, 220

povětrnostní deník, viz meteorologie povětrnostní mapa, viz meteorologie povodeň 40, 54n, 66n, 69, 78n, 85, 89, 97, 106, 115, 138, 143, 148, 151, 162, 186, 195, 232, 271, 276 - katastrofální povodně 40,54n,

395

Praha 177, 189, 208, 301, 303, 305a 308, 312, 315, 317, 328 prakontinenty 37 prameny historické 5, 19, 25, 100η, 109n, 119, 125n, 136n, 158, 178, 313n, 326 pravda 13, 176 prekambrium 35 Probus 92 Prokopius z Kaisareie, viz z Kaisareie, Prokopius prorokování 6, 245, 247, 295 proterozoikum 36n proxy data 14, 24n, 108 průmyslová revoluce, viz revoluce, průmyslová průmyslové státy 13, 262, 272 Prusko 218 - Prusko, východní 112 prvohory, viz Země prvotní atmosféra, viz atmosféra předpověď počasí, viz počasí příroda 41, 62, 69, 71, 77, 96, 98, 100, 115, 145, 172n, 184, 186, 193, 196, 208n, 215n, 231 n, 237, 245, 247, 282n, 287nn - ochrana přírody 287n - ochránce přírody 77, 288 přírodní (klimatický) archiv 19, 22, 41, 99 přírodní pohromy 101, 147, 162, 172, 181, 195, 219, 292 přírodní vědy, viz věda přístrojové měření 26n, 258 - měřicí přístroje 211 přitažlivost zemská 210 přizpůsobivost, viz adaptace ptáci 100, 131n, 136n, 271 Ptolemaios, Klaudios 90, 93 půda - půda, kultivace 70, 73, 75, 112, 115, 214, 286 - obdělávání půdy 62, 64, 67, 70-76, 88, 112n, 115, 118, 128,

396

Rejstřík

- využívání půdy 260, 268 Putin, Vladimír 265 putování 31 pyramidy 76n, 102, 104 Quelccaya, viz ledovce Rabaul, viz sopky radioaktivita 19, 255 radiokarbonová metoda 20n, 76, 105 Radkau, Joachim 293 Raetia 92, 97 Rahmstorf, Stefan 278 Rakousko 57, 89, 111, 148, 151, 184, 213, 292 Rámcová konvence o klimatu, viz klima Rampino, Michael R. 52 raný kapitalismus 206 raný konstitucionalismus 225 raný novověk 25, 124, 127, 137, 142, 154, 157, 159n, 171, 186, 193, 202n, 205n, 232, 235, 282 Raung 126 Reagan, Ronald 258 Regiomontanus, Johannes 24 Reid, George C. 125 renesance 24, 156, 213 revoluce, agrární 206, 214, 231 n, 235 revoluce, anglická 124, 177, 214 revoluce, cenová 154 revoluce, francouzská 124, 221-223, 225 revoluce, městská 74 revoluce, průmyslová 70, 211, 234-236, 238n, 286n revoluce, vědecká 208n Reykjavík 133 Reynmann, Leonhard 206 Rhóna 132, 201 Rift Valley 43 Riché, Pierre 100 Rio de Janeiro 261

Rocky Mountains, viz Skalisté hory roční období 109, 144, 168, 193 rolníci, viz sedláci Romulus Augustulus 92 ropa 40, 240-243 - ropná konjunktura 240, 243 - ropná horečka 240 - ropný průmysl 13, 281 - krize cen ropy, ropná krize 243 Rorer, Thomas 188 rostliny 20, 24, 37, 42, 47, 11 ln, 114, 134n, 196, 219, 226, 232, 244, 255, 273, 278, 288 - kulturní rostliny 75, 102, 111, 214, 232, 273 Rouen 177 Rousseau, Jean Jacques 215 rovník 32n, 37, 41, 75, 106, 127 Royal Society 26, 207, 209 rozvojové země 231, 234, 245, 253, 262, 265, 276 Ruddiman, William 285nn Rudé moře 67 Rudolf II. 165nn, 193, 207n Ruiz, viz sopky Ruská říše 117, 226 Rusko 13, 59, 93, 147, 217, 221, 226, 239, 256, 274 Russel, John 227 růst počtu obyvatel, viz obyvatelstvo ryby 67, 71, 74, 105, 139n, 271n Rýn 94, 110, 112, 130n, 134, 151, 153, 190, 201, 220, 231 - údolí Rýna 137, 190 rýže 72n, 218, 227n, 232, 285, 288 - rýže, pěstování 72n, 285 Řecko 83n, 91, 95, 146 Řezno 110, 151 Řím 26, 91, 93-95, 98 římský limit 93 Římská říše 90-95, 97n, 177

Sahara 47, 69n, 76, 138, 274 Sahel 47, 127n, 255 Sahulský šelf 53 salašnictví 115, 135, 137, 145 Sasko 100, 110, 184, 220, 238 satelit, viz družice Saudská Arábie 38, 95, 241, 262, 265 savci 38, 42, 60n, 111, 271 Savojsko 94, 129, 177n, 180 sběrači 47, 63, 68 Scultetus Bartholomeus 206 Seasonal Affective Disorder (SAD; Sezónní afektivní porucha) 163 sebevražda 164n sedláci 24, 67, 75, 85, 101, 112, 118, 129, 140, 142, 144, 156, 161, 184, 219, 223, 228, 289, 293 sekery 69, 77, 89 selská povstání 161, 183, 219, 228 setba 24, 71, 221 Severin Norický 95 Severní moře 68, 97, 115, 149, 153 severní pól, viz póly sexualita 138, 174n Shakespeare, William 200 Schaller, Daniel 134, 164, 189 Schellnhuber, Joachim 278 Schmidt, Klaus 64 Schneider, Stephen 14, 62, 258n ze Schónenbergu, kníže biskup Jan VII. 184 Schónwiese, Christian-Dietrich 96 Siam 159 Sibiř 54n, 272 Sicílie 68 Siebrt, Lee 33 Sieferle, Rolf Peter 244 Siegflerschmidt, Jórn 243 Sigwart, Johann Georg 206 Similaunspitze 78 Simkin, Tom 33 síra 21, 33, 219, 277 Skalisté hory (Rocky Mountains)

397

Skandinávie 117, 123, 141η, 145, 147, 149, 217, 219, 249

skeptikové, viz klima skleníkové plyny 12n, 29, 286n, 299, 323 skleníkový efekt 37n, 257, 277, 289, 299 sklizeň a neúroda 23n, 33, 64, 71, 81, 85, 88, 95n, 98, lOOnn, 104, 111, 128, 134, 137, 139, 142, 148, 151n, 156, 158, 164, 171, 173, 176, 178, 181, 183n, 186, 206, 213, 216, 218n, 222, 225, 227n, 231, 238, 255 sklizeň ovoce 24, 185 výnos sklizně 79, 100, 112 Skotská vrchovina 218, 227 Skotsko 91, 112, 117, 176, 217, 238 skvrny na Slunci 28, 125

Slavná revoluce (Glorious Revolution) 207, 210 Slezsko 218, 238 Slezsko, rakouské 218 sluneční konstanta 28 sluneční soustava 36, 291 sluneční záření 28, 30n, 33, 37, 109, 248, 274, 277, 285 sněžná čára 41 sníh 26, 31, 88, 129, 137, 144, 151, 153, 188, 190, 195, 201, 221 sob 54, 63, 65 sociologie 124

solární energie, viz energie Solutré, La 58 Sombart, Werner 206 sopečná exploze 32, 38, 40, 52, 126, 223, 238, 252, 254 sopečná zima 32n, 52n sopky 33, 52, 99, 118, 126, 218 - Asama 218 - Guung Agung 33

398

Rejstřík

- Laki 118, 163, 219n - Rabaul 98n - Ruiz 126 - Tambora 33, 99, 126, 223-226 - Toba 32, 52 - vulkanismus, 32n, 126 - výškový vítr 33 Sorokin, Pitirim 162 Spindler, Konrád 78 Spojené státy americké viz USA společnost 5, 23, 55, 60, 63, 74n, 80, 82, 93, 101, 113, 123, 137, 149, 155, 158n, 165, 168, 186, 193, 202, 204n, 210, 215, 221, 235, 243, 245, 247, 265, 273, 275, 282, 295 spravedlnost 213, 222, 247, 249, 277 srážky 31, 47, 66, 85n, 90, 104, 109, 195, 202, 261, 269, 271, 283 - extrémní srážky 197 Stanley, Steven 31 starší doba kamenná, viz paleolit statistika 138, 141, 159n, 263 státní správa 23, 74, 203n, 214, 304, 322 stavba lodí 235 stěhováni národů 93, 96n, 142 Steiner, Achim 266 step 42, 97 Stieve, Felix 166 Stockholm 255 Stockton 239 stopový plyn 29n, 284n Stothers, Richard B. 99 Strada, Catarina 167 Strada, Jacopo 167 strach 163-168, 178, 200n, 223, 287 stratosféra 33, 40, 52, 126, 219, 223, 252, 277 stromy 23, 43, 54, 67, 85, 110, 119, 130, 132, 135, 151, 194

Střední východ 92 středověk 24, 72, 96, 102, 111, 113, 133, 154, 189, 240 - rané a vrcholné středověké teplé období, viz klima - raně středověké pesimum, viz klima - středověká teplá doba, viz klima - vrcholně středověké klimatické optimum, viz klima Středozemní moře 57, 65, 67, 75, 80, 82nn, 97, 109, 127, 132, 146, 236, 272, 92 subatlantik 86, 88 subboreál 78n, 85 sucho 23, 25, 44, 79n, 82, 84n, 95, 100, 103-106, 109n, 127n, 137, 146, 149, 152, 161, 179, 202, 220-223, 226, 250, 255n, 258, 274n, 285, 292, 343 sůl 88n, 145 Sumatra 33, 52 Sundské ostrovy 33 Sundský šelf 53 suroviny 74, 100, 114, 236, 239, 246, 247 Svatá říše římská 149, 156, 177nn Svatí 95, 104, 117, 131, 157, 173, 176, 206 světlo 114, 163n, 171 světová válka, viz válka sýpka 79 Sýrie 64, 72 Saka 223 šamanismus 57, 340 Šang, dynastie 85 Šetlandské ostrovy 117 šlechta 101 n, 114, 145, 156, 184n, 222

šógun 218n, 228

Štrasburk 110, 151, 178, 206 Švábská Alba (Schwábische Alb) 57, 88 Švábsko 88, 111 Švédsko 117, 149, 153 Švýcarsko 97, 124, 129, 178, 180, 222, 238, 292, 315 Tajvan 73 Takelot II. 89 Tambora, viz sopky tanec 147, 152, 174n, 204 Tanec mrtvých 174 Tanzánie 45 Tegua 273 tektonika zemských desek 31 n, 40, 292 telegraf 26 temná staletí 81, 83 teorie závislosti 156 teplá doba 69,91, 107, 112, 117, 151, 229, 252n, 274, 285, 293 teplo 30, 32, 47, 112, 152, 189, 213, 243, 248n, 290, 305 teploměr 26, 211, 217, 303n teplota 26n, 30n, 36n, 40-43, 46, 52n, 56, 59-61, 65n, 69, 80, 86, 88,90, 96, 107-109, 111-113, 125, 130, 133, 136n, 148, 223, 272, 278, 283-285, 290-293, 299, 301, 303-305, 310, 312n, 315-317 - kolísání teploty 9, 14, 41, 108, 254, 263, 305, 310 - teplota na povrchu Země 41 - teplotní maximum 40, 87 Thajsko 73, 159 Thar, poušť 85 Theodosius 94 Tikal 103n Timbuktu 128 Tisenjoch 78 Titusville 240 Tokugawa, říše 218

399

Toulon 178 továrna 235-238, 249 Toynbee, Arnold 191 Traján 91 tráva 42n, 54, 111 treska 136, 140, 272 trest smrti 160 trias 39 trojpolní systém 113, 206, 214, 232 Trondheim 112 tropy 75, 106 třešně, květ 24 tsunami 216, 273 tundra 54, 56, 60, 69 Tunis 178 Turecko 64, 71 tyfus 138, 158, 227, 322 Tyndall, John 248 úbytek obyvatelstva, viz obyvatelstvo údolí Rýna, viz Rýn Ugarit 80, 84 uhlí 13, 235nn, 240n, 243, 247, 249, 254 - černé uhlí 235n - dolování uhlí 237 uhlík 20, 244, 278 umění 25, 57n, 83, 151, 168, 173 úmrtnost 88, 96, 100, 110, 149n, 152-154, 157-160, 213, 217n, 226n, 231 Upton 139 urbanizace 75, 85, 116, 145, 215, 226, 254 úrodný půlměsíc 71, 80 Uruk 79 USA 13, 26, 225, 227, 238, 241, 250, 255n, 258, 262, 264n, 276, 281, 283, 326 útěcha 96, 164, 173 Utterstrom, Gustaf 123 Uxmal 103

400

Rejstřík

válka 15, 60, 83nn, 89, 92, 94n, 98, 100, 102n, 117, 147, 153n, 156, 159nn, 164, 167, 173, 183, 203, 205n, 211, 213, 216, 218, 225, 228, 24 ln, 281 - náboženské války 167, 203 - občanská válka 104, 147, 156, 161, 173, 203 - světová válka 152, 241, 245 Vanuatu 126, 273 Varšava 226 varvy, viz geologie Vassy 173 věda 6, 12, 14, 24, 43, 143, 198, 204n, 207-211, 215, 220, 232, 235, 266, 277, 282, 287, 294, 299n věda - vědecké časopisy 11, 158, 210, 217, 220, 233, 258, 281 - humanitní vědy 205, 294 - přírodní vědy 139, 200, 205-211, 294 vědecká revoluce, viz revoluce, vědecká vegetace 23, 37, 42, 52, 54, 56, 66, 69, 80, 112, 271 věky, viz eony Velká Británie 26, 235, 239, 274 Velký pátek 173 velký strach (La grande peur) 223 Velký třesk 36 Versailles 215 veřejnost 15, 34, 40, 214, 256, 258 vesmír 31, 35, 209, 245, 249, 277n, 282, 292 Vestfálsko 238 Vesuv 33 Vídeň 145, 173, 195, 215, 233, 234, 304, 315 Vietnam 73 Vikingové 117-120, 139n, 292 Viktorie, královna 26 Vilgardson, Floke 117 Villafranca 195 vina 5, 175, 183, 188, 219, 281 n,

Vinland 120

vinná réva 25, 92, 96, 99, 102, l l l n , 120, 124, 128, 132, 134, 151n, 181, 184n, 217, 220, 273, 319, 321, 322 - pěstování vinné révy 92, 96, 134 vítr 26, 33, 105, 133, 194, 236, 249 Vladivostok 256 vodík 211, 257 Vostok 22, 29n vpád mořských národů 84 vrty do ledu 21 n, 28n, 46, 52, 99, 105n, 127, 244, 255, 268, 285nn východoafrická příkopová propadlina 43, 51 vymírání živočišných druhů 31, 34, 38, 40, 60, 63, 289 výnos sklizně, viz sklizeň vysokohorské louky 78, 88, 115 vystěhovalectví 47, 179, 223, 226n vysychání 76, 81-84, 105, 109 vytápění 145, 188nn, vývoj - vývoj bilogický 20, 43-47, 51 n, 71 - vývoj kulturní 45, 46, 62n, 65, 69n, 74, 76n, 98, 204, 211, 235, 244n výživa 42, 52, 64, 68, 77, 88, 100, 139, 157n, 158n, 203, 216, 221 n, 226, 231, 234, 247 - výživová krize 217 vzduch 21, 29n, 101, 136, 181, 190, 248, 253n, 268, 272 vzpoura 79, 103, 149, 176, 214, 219, 222

Waldburg-Zeilský, kníže 187 Wallerstein, Immanuel 156, 203 Wallington, Nehemiáš 165 Watt, James 235, 237n Waxman, Henry 12 Weber, Max 206

Weyer, Johann 168, 184 Wharram Percy 143n Wharram-le-Streeet, osada 144 Wick, Johann Jacob 136n, 172,

183 Wiedeburg, Johann Ernst Basilius 220

Willendorfská venuše 57 Willer, Georg 174, 205 Windsheim, Bad 148 Winter Blues, viz zimní blues Wittenberg 182 Wohlgemuth, Michael 199 Wolff, Christian 216 Worcester 144 Wurttembersko 57, 183, 225 Wúrzburg 151, 185 York 113 Yorkshire, severní 144 Yosemitské údolí 123 Young, Arthur 221

zalednění 20, 29, 31n, 35, 37, 41, 54-56, 78 zamrzání 11, 130-133, 137, 153, 185,217 záplavy 25, 67, 77n, 80n, 84, 89, 97, 104, 106n, 129, 137, 143, 146, 149, 151, 175, 186, 198, 205, 271 záření 19, 28, 30n, 37, 40, 109, 126, 220, 248, 274, 277 zásoby 53, 134, 147, 188n, 214, 218, 241, 247 zavlažování 73, 75n, 82, 95, 214, 221, 231, 274, 278 zbožnost 101, 152, 192 zbraň 15, 68, 87, 114, 223, 252, 319 zdraví 135, 157, 168, 193, 202, 234,

401

Země 5, 16, 19, 21, 28-33, 35-38, 70, 75η, 84, 91, 99, 209, 223, 243, 245η, 248, 255, 257, 261, 267, 269, 282ηη, 286η, 288ηη, 291ηη, 333 - oběžná dráha Země 28η. 257 - dějiny Země 5, 35, 38 - zemský plášť 31 - zemský starověk (prvohory) 39 - zemský středověk (druhohory) 40 - zemský novověk 38, 40, 338 Země jako sněhový míč (Snowball Earth) 37, 288 zemědělství 74nn, 81 n, 86, 88, 95, 98, 102, 104, 106, 112n, 115, 128, 135, 143n, 147, 154, 161, 203, 205,216, 221, 23 ln, 235, 258, 285n, 289 zemní plyn 40, 242n Zenz House, Kurt 277

zpětná vazba 31-32, 53, 66, 249, 263 zplodiny 12, 21, 29n, 32, 40, 73, 219, 239, 244, 247n, 250, 254n, 257n, 267, 270, 275nn, 282, 284, 289, 290, 293 zpráva 23n, 100, 107, 128, 131, 137, 139, 142, 148, 165, 190, 195, 198, 207, 219, 246n, 260, 266n ztroskotání lodi 235 Zwingli, Ulrich 182

žebráci 160, 164, 178, 223 železnice 239 Ženeva 182, 186, 260 ženy 57, 59, 63, 74, 159, 168, 175, 181, 191nn, 216 Židé 177-180, 215 - pogromy na Židy 177-180, 216 zchudnutí, viz pauperizace - pronásledování Židů 180 zima 32n, 40, 47, 52n, 56, 75, 90, životní prostředí 5, 11, 52n, 64, 66, 95n, 99-101, 106n, 109n, 112, 118, 69, 72n, 88, 100, 102, 104, 107, 129-134, 136n, 148n, 151, 156, 127, 145, 148, 151, 188, 211, 163, 172, 190-192, 194, 200n, 219, 213, 239, 243-247, 250, 252, 255, 215, 217n, 220-222, 293, 303, 313 257, 261, 264n, 267, 270, 275zimní blues (Winter Blues, -277, 279, 28ln, 286-288, 291, choroba) 163 293, 295 zimní krajina 131, 194n - hříchy proti životnímu zlatý věk 74, 82, 156, 222 prostředí 5, 279, 282, 293 znečišťování životního prostředí, - konference o životním viz životní prostředí prostředí 255

402

Rejstřík

Obsah

Předmluva | 5 Úvod | 9 Co víme o klimatu? | 17 Prameny k dějinám klimatu | 19 Příčiny klimatických změn | 28 Paleoklima od vzniku Země | 35 Globální oteplování: holocén | 49 Děti doby ledové | 51 Globální oteplení a civilizace | 62 Od optima v římské době ke středověkému teplému období | 90 Globální ochlazení: malá doba ledová | 121 Koncepce „malé doby ledové" | 123 Proměna životního prostředí | 127 Tanec smrti | 147 Zimní blues | 162 Kulturní následky malé doby ledové | 169 Rozhněvaný Bůh | 171 Ekonomie hříchů jako hnací síla změny | 186 Chladné slunce rozumu | 202

403

Globální oteplování: moderní doba tepla Zdánlivé odpoutání od přírody | 231 Objev globálního oteplování | 248 Reakce na klimatické změny | 260 Hříchy proti životnímu prostředí a skleníkové klima: Epilog | 279 Doslov | 297 Český pohled na dějiny klimatu (Rudolf Brázdil, Oldřich Kotyza) | 299 Wolfgang Behringer (Petr Kreuz) | 324 Přílohy | 331 Poznámky | 333 Výběr z literatury | 377 Původ obrázků | 379 Rejstřík | 382

404

Obsah

| 229