Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu

Citation preview

VLADIMÍR I. LENIN

IMPERIALISMUS JAKO NEJVYŠŠÍ STADIUM KAPITALISMU Komunistický svaz mládeže www.ksm.cz // [email protected]

Úvodní slovo Komunistického svazu mládeže Leninova brožura „Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu“ patří ke klasickým dílům marxistické literatury a je důležitým dodatkem k rozborům kapitalismu Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Lenin ji napsal jako shrnutí svých dosavadních úvah a na základě pečlivého studia v roce 1916, uprostřed doposud nejstrašnější války, v které v zájmu kapitalistických monopolů umíraly miliony pracujících na frontách. Lenin tuto válku předvídal a dlouho před ní se snažil zformovat protiválečný odpor dělnické třídy. Bohužel, přes veškerou snahu internacionalisticky orientovaných sociálních demokratů, drtivá většina tehdejších sociálně demokratických stran, které tehdy tvořily II. internacionálu, zklamala a přímo nebo nepřímo podpořila zbrojení a válku. To utvrdilo Lenina o nutnosti vybudovat novou revoluční celosvětovou organizaci, jakou později byla Komunistická internacionála. Lenin na základě důkladného studia literatury dochází k úsudku podepírajícímu jeho předchozí úvahy a boje. Marx s Engelsem se z větší části soustřeďuje na kapitalismus, kde si kapitalističtí výrobci volně konkurují a hlavní rozpory probíhají uvnitř států. Marx s Engelsem správně odhadli tendence kapitalistické koncentrace k vzniku monopolů (a tím odhalili dialektický přechod mezi konkurencí a monopolem) i význam zahraničního obchodu a vykořisťování kolonií, ovšem v jejich době tato tendence nepřekračuje rámec zákona hodnoty. Na přelomu 19. a 20. století dochází k zásadnímu vzrůstu vlivu těchto monopolů, jejich zformování v tzv. finanční kapitál, zásadnímu vlivu monopolistických skupin na stát a politiku. V souvislosti s tím se konkurence mezi monopolními skupinami a snaha o rozšířené vykořisťování přenáší na vyšší úroveň, v rostoucí agresivitu monopolistických, imperialistických států a spolků, jak vůči podřízeným zemím, tak vůči sobě navzájem. Lenin poukazuje na rostoucí výrobní síly, které zde kapitalismus rozvíjí, a na druhé straně slepou uličku nesmyslné destrukce imperialistické války. Leninův správný rozbor vedl k důležitému rozhodnutí orientace na přeměnu imperialistické války ve válku občanskou, proti vykořisťovatelům, na proletářskou revoluci jako jediné východisko z této situace. Skutečně Velká říjnová socialistická revoluce v Rusku v roce 1917 pod Leninovým vedením a následný vývoj, porážka nacismu, vytvoření socialistické soustavy po roce 1945, přinesla důležitou modifikaci. Především ustoupily pod tlakem existence alternativního společenského systému meziimperialistické rozpory do pozadí a imperialistická agresivita se soustřeďuje na snahu o porážku socialismu. V mezinárodních vztazích představoval SSSR a další socialistické země důležitou protiváhu, která umožnila osvobození řady zemí Afriky, Asie,

Jižní Ameriky od koloniálního útlaku a zabránila mnoha vojenským agresím. Ve vnitřním životě kapitalismu dochází pod kombinovaným tlakem dělnického hnutí a socialistického příkladu k pokrokovým změnám – sociální zákonodárství, podpora v nezaměstnanosti, zdravotní pojištění, v určitých obdobích dochází i k částečnému znárodňování klíčových odvětví ekonomiky. Po porážce socialismu v SSSR a dalších zemích na přelomu 80. a 90. let 20. století získal monopolní kapitalismus čerstvé pole působnosti – jak odbytových trhů, podhodnocených výrobních prostředků, tak čerstvou dělnickou třídu a suroviny k vykořisťování. Ještě několik let se šíří představa, že pojem imperialismu je zastaralý a že současnost se dá lépe označit jako tzv. „globalizace“ – volný pohyb kapitálu vytvářející jakousi „globální vesnici“. Po té, co zmizel rozpor mezi socialismem a kapitalismem na světové úrovni, prý už není důvod k válkám a obecně nastává zlatá éra, snad „konec dějin“, tedy není potřeba už měnit uspořádání společnosti. Již první agrese NATO a USA ovšem ukázaly iluzornost takového pojetí. V dnešní době se opět rozšiřuje mezi levicovými činiteli používání pojmu imperialismus, ovšem často spíše ve významu rozpínavosti velmocí, bez vztahu k ekonomickému základu imperialismu (monopolnímu kapitalismu) a jeho místu v dějinách – tedy ve významu, které Lenin v předkládané brožuře tolik kritizoval. Není pochyb o tom, že projevy imperialismu i rozložení sil se za sto let změnily, ale základní zákonitosti (podobně jako základní prvky kapitalistického vykořisťování obecně) jsou shodné. V dnešní době, která navazuje na mohutnou krizi počínající v letech 2007-8, opět roste agresivita imperialismu, rozpory mezi USA, NATO a EU na jedné straně a Ruskem a Čínou na straně druhé. Po rozvrácení států jako Libye a Sýrie, po hazardérské patronaci fašistického převratu na Ukrajině, narůstá hrozba nové světové války. Jsme také svědky zrady mnohých představitelů a organizací tzv. levice, jakou je dnes Strana evropské levice nebo řecká Syriza, s jejich programovou kolaborací s imperialistickými svazky Evropské unie a NATO, s jejich přímou nebo nepřímou podporou válečného snažení imperialismu. Znovupublikujeme české vydání Leninovy brožury z roku 1951 nakladatelství Svoboda. Byly učiněny pouze nejnutnější změny v souvislosti se změnami pravopisu a v zájmu čitelnosti textu. Při převodu mohlo samozřejmě dojít k chybám, za něž se předem omlouváme.

PŘEDMLUVA Spis, který předkládám čtenářově pozornosti, jsem napsal na jaře roku 1916 v Curychu. Za tamějších pracovních podmínek trpěl jsem pochopitelně jistým nedostatkem francouzské a anglické literatury a neobyčejně velkým nedostatkem literatury ruské. Přesto jsem však knihu J. A. Hobsona, hlavní anglické dílo o imperialismu, využitkoval s pozorností, jaké toto dílo podle mého přesvědčení zasluhuje. Spis byl psán s ohledem na carskou cenzuru. Byl jsem proto nucen nejenom se omezit co nejpřísněji na výhradně teoretický — po výtce ekonomický — rozbor, nýbrž také formulovat nezbytné, nepříliš četné politické připomínky s největší obezřetností, v náznacích, v ezopovské řeči, v oné prokleté ezopovské řeči, k níž se za carismu musili uchylovat všichni revolucionáři, jakmile se chopili pera, aby napsali „legální“ dílo. Je bolestné číst dnes, ve dnech svobody, tato místa brožury, zkomolená ohledem na carskou cenzuru, zmrzačená, vtěsnaná do přísně vymezeného rámce. O tom, že imperialismus je předvečerem socialistické revoluce, že sociálšovinismus (socialismus slovy, šovinismus skutky) je úplnou zradou socialismu, úplným přechodem na stranu buržoazie, že tento rozkol dělnického hnutí souvisí s objektivními podmínkami imperialismu atd. — o tom jsem musel mluvit řečí „otroků“, a čtenáře, jenž se o tu otázku zajímá, jsem nucen odkázat na připravované nové vydání mých statí z let 1914 až 1917, napsaných v cizině. Zejména je nutno upozornit na jedno místo v kapitole IX: Abych způsobem pro cenzuru nezávadným objasnil čtenáři, jak kapitalisté a sociálšovinisté, kteří k nim přeběhli (proti kterým Kautsky tak nedůsledně bojuje), nestydatě lžou, když mluví o anexích, jak nestoudně zastírají anexe kapitalistů své země, byl jsem nucen zvolit za příklad... Japonsko. Pozorný čtenář si snadno domyslí, že tu nejde o Japonsko, ale o Rusko, že tu nejde o Koreu, ale o Finsko, Polsko, Kuronsko, Ukrajinu, Chivu, Bucharu, Estonsko a jiné oblasti s nevelkoruským obyvatelstvem. Doufám, že moje brožura přispěje k pochopení základního ekonomického problému, bez jehož prozkoumání není vůbec možno porozumět nynější válce a nynější politice, a to problému, jaká je ekonomická podstata imperialismu. V Petrohradě dne 26. dubna 1917 Autor

Předmluva k francouzskému a německému vydání I Tento spis byl napsán, jak je uvedeno v předmluvě k ruskému vydání, roku 1916 s ohledem na carskou cenzuru. Nemám možnost, abych dnes přepracoval celý text, ba nebylo by to snad ani účelné, neboť hlavním úkolem knihy bylo a je vyložit podle souhrnných údajů nesporné buržoazní statistiky a podle doznání buržoazních učenců všech zemí, jaký byl celkový stav světového kapitalistického hospodářství v jeho vzájemných mezinárodních vztazích na počátku 20. století, v předvečer první světové imperialistické války. Pro mnohé komunisty v pokročilých kapitalistických zemích bude do jisté míry dokonce užitečné, když se na příkladu tohoto, z hlediska carské cenzury legálního spisu, přesvědčí, že je možné — a nutné — využít i těch nepatrných zbytků legality, zbývajících ještě komunistům, řekněme, v dnešní Americe nebo ve Francii po jejich nedávném téměř všeobecném zatýkání, aby byla objasněna celá faleš sociálpacifistických názorů a nadějí, skládaných ve „světovou demokracii“. Nejnutnější doplňky k tomuto spisu, napsanému s ohledem na cenzuru, se pokusím uvést v této předmluvě. II Spis podává důkaz, že válka v letech 1914—1918 byla na obou stranách válkou imperialistickou (tj. dobyvačnou, loupežnou a lupičskou), válkou za rozdělení světa, za rozdělení a znovurozdělení kolonií, „sfér vlivu“ finančního kapitálu atd. Neboť důkaz, jaká je skutečná sociální, či lépe řečeno, skutečná třídní povaha války, netkví samozřejmě v diplomatických dějinách války, nýbrž v rozboru objektivní situace vládnoucích tříd ve všech válčících státech. Kdo chce vylíčit tuto objektivní situaci, nesmí přihlížet jen k jednotlivým případům a jednotlivým údajům (při nesmírné složitosti jevů společenského života je možno vždy najít libovolný počet příkladů nebo jednotlivých údajů k potvrzení jakékoliv tese), nýbrž musí bezpodmínečně vzít za základ souhrnné údaje o základních zjevech hospodářského života ve všech válčících státech na celém světě. Právě takové souhrnné údaje, které nemohou být vyvráceny, jsem uvedl, když jsem vylíčil, jak byl svět rozdělen roku 1876 a roku 1914 (v kapitole VI) a jak byla rozdělena železniční síť na celém světě roku 1890 a roku 1913 (v kapitole VII). Železnice jsou výsledkem nejhlavnějších odvětví kapitalistického průmyslu, průmyslu kamenouhelného a železářského — výsledkem a současně nejnázornějším měřítkem rozvoje světového obchodu a buržoazně demokratické civilizace. Jak souvisí železnice s velkovýrobou, s monopoly, syndikáty, kartely, trusty, bankami a s finanční oligarchií, je

vyloženo v předcházejících kapitolách knihy. Rozdělení železniční sítě, nerovnoměrnost jejího rozdělení, nerovnoměrnost jejího vývoje je výsledkem moderního, monopolistického kapitalismu ve světovém měřítku. A tyto výsledky ukazují, že dokud existuje soukromé vlastnictví výrobních prostředků na této hospodářské základně, jsou imperialistické války naprosto nevyhnutelné. Stavba železnic se zdá prostým, samozřejmým, demokratickým, kulturním a civilizačním podnikem: tak se dívají na věc buržoazní profesoři, placení za zastírání kapitalistického otroctví, a maloměšťáčtí šosáci. Ve skutečnosti kapitalistické vztahy, které mnohonásobnými pouty pojí tyto podniky se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků vůbec, způsobily, že stavba železnic se stala prostředkem útisku miliardy lidí (kolonie plus polokolonie), tj. více než poloviny obyvatelstva zeměkoule v závislých zemích a námezdních otroků kapitálu v zemích „civilizovaných“. Soukromé vlastnictví, založené na práci malovýrobcově, volná soutěž, demokracie — všechna tato hesla, kterými kapitalisté a jejich tisk klamou dělníky a rolníky, dávno neplatí. Kapitalismus se přeměnil ve světový systém koloniálního útisku a finančního deptání obrovské většiny obyvatelstva zeměkoule hrstkou „pokročilých“ zemí. A o tuto „kořist“ se navzájem dělí dva nebo tři světovládní, po zuby ozbrojení lupiči (Amerika, Anglie a Japonsko), kteří strhují do své války za rozdělení své kořisti celý svět. III Brest-litevský mír, nadiktovaný monarchistickým Německem, a potom mnohem brutálnější a ničemnější versailleský mír, nadiktovaný „demokratickými“ republikami Amerikou a Francií, jakož i „svobodnou“ Anglií, prokázal lidstvu velmi užitečnou službu, neboť demaskoval zaprodané námezdní škrabáky imperialismu i reakční šosáky, byť se nazývají pacifisty a socialisty, kteří pěli chvalozpěvy na „wilsonismus“ a dokazovali, že mír a reformy jsou za imperialismu možné. Desetimiliony mrtvých a mrzáků, zůstavených válkou vedenou o to, které skupině finančních lupičů, anglické či německé, se má dostat větší kořisti, a pak tyto dvě „mírové smlouvy“ otvírají neobyčejně rychle oči milionům a desetimilionům lidí, zakřiknutých, zdeptaných, oklamaných a obalamucených buržoazií. Díky zpustošení světa, které způsobila válka, se vzmáhá světová revoluční krise, která, ať projde sebedelšími a sebesvízelnějšími peripetiemi, nemůže skončit jinak než proletářskou revolucí a jejím vítězstvím. Basilejský manifest II. Internacionály, ve kterém byla roku 1912 charakterizována právě ta válka, která vzplanula roku 1914, a nikoliv válka vůbec (války bývají různé, bývají také války revoluční), zůstal dokumentem

odhalujícím celý hanebný bankrot, veškeré renegátství hrdinů II. Internacionály. Přetiskuji proto tento manifest v příloze k tomuto vydání a upozorňuji znovu čtenáře, že hrdinové II. Internacionály se vyhýbají místům basilejského manifestu, kde se mluví přesně, jasně a přímo o spojitosti právě této nastávající války s proletářskou revolucí, stejně obezřetně, jako se zloděj vyhýbá místu, kde kradl. IV

Zvláštní pozornost je v tomto spise věnována kritice „kautskyánství“, mezinárodního ideologického směru, který je reprezentován ve všech zemích na světě „nejvýznačnějšími teoretiky“, vůdci II. Internacionály (v Rakousku Otto Bauerem a spol., v Anglii Ramsayem MacDonaldem a jinými, ve Francii Albertem Thomasem atd.), a četnými socialisty, reformisty, pacifisty, buržoazními demokraty a kněžími. Tento ideologický směr je jednak produktem rozkladu, zahnívání II. Internacionály, a jednak nutným ideologickým výtvorem maloměšťáků, kteří jsou veškerými životními poměry udržováni v zajetí buržoazních a demokratických předsudků. U Kautského a jemu podobných znamenají tyto názory, že se naprosto zřekli právě oněch revolučních principů marxismu, které tento spisovatel obhajoval po desetiletí, mimo jiné zejména v boji proti socialistickému oportunismu (Bernsteinovu, Millerandovu, Hyndmannovu, Gompersovu atd.). Není proto náhoda, že „kautskyánci“ se nyní na celém světě ve své praktické politice sjednotili s krajními oportunisty (v II. čili žluťácké Internacionále) a s buržoazními vládami (přes koaliční buržoazní vlády za účasti socialistů). Proletářské revoluční hnutí vůbec, vzmáhající se na celém světě, a zejména hnutí komunistické, nezbytně vyžaduje, aby teoretické chyby „kautskyánství“ byly podrobeny rozboru a vytaženy na světlo. A to tím spíše, poněvadž pacifismus a „demokratismus“ vůbec — směry, které se naprosto nehlásí k marxismu, avšak stejně jako Kautsky a spol. zastírají hloubku rozporů imperialismu a neodvratnost revoluční krise jím způsobené — jsou ještě velmi rozšířeny na celém světě. A bojovat proti těmto směrům je úkolem strany proletariátu, která musí z vlivu buržoazie vyprošťovat malovýrobce obalamucené buržoazií i miliony pracujících, žijících v poměrně maloburžoazních poměrech, a která je musí získávat na svou stranu. V Je třeba říci několik slov ke kapitole VIII: „Parazitismus a zahnívání kapitalismu.“ Jak je už uvedeno v textu knihy, učinil Hilferding, bývalý „marxista“, nyní spolupracovník Kautského a jeden z hlavních představitelů

buržoazní, reformistické politiky v „Nezávislé sociálně demokratické straně Německa“,1při posuzování této otázky krok zpět v porovnání s nepokrytým pacifistou a reformistou, Angličanem Hobsonem. Mezinárodní rozkol celého dělnického hnutí se nyní již plně projevil (II. a III. Internacionála). Zjevným faktem se stal také ozbrojený boj a občanská válka mezi oběma směry: Menševici a „sociální revolucionáři“ podporují v Rusku proti bolševikům Kolčaka a Denikina, scheidemannovci a Noskeové a spol. se spolčili v Německu s buržoazií proti spartakovcům2; totéž vidíme ve Finsku, Polsku, Maďarsku atd. V čem vlastně tkví ekonomická základna tohoto světodějného zjevu? Tkví v parazitismu a v zahnívání kapitalismu, zjevech, které charakterizují jeho nejvyšší historické stadium, imperialismus. Kapitalismus, jak je dokázáno v tomto spise, vytvořil dnes hrstku velmi zámožných a mocných států (je to necelá jedna desetina obyvatelstva Země, při „nejpříznivějším“ a nejpřehnanějším výpočtu necelá jedna pětina), které odírají — pouhým „stříháním kuponů“ — celý svět. Vývoz kapitálu skýtá důchod 8 až 10 miliard franků ročně, podle předválečných cen a podle předválečné buržoazní statistiky, a dnes ovšem mnohem větší. Je pochopitelné, že z takových nesmírných nadzisků (kapitalisté je shrabují ještě kromě zisků vydřených z dělníků „vlastní“ země) je možno korumpovat dělnické vůdce a hořejší vrstvu dělnické aristokracie. A tuto vrstvu kapitalisté „pokročilých“ zemí také opravdu korumpují — a činí tak všemi možnými způsoby, přímo i nepřímo, nepokrytě i zastřeně. Tato vrstva změšťáčtělých dělníků čili „dělnické aristokracie“, dělníků, kteří jsou svým způsobem života, velikostí výdělků a celým svým světovým názorem naprostými šosáky, je hlavní oporou II. Internacionály a dnes hlavní sociální (nikoli vojenskou) oporou buržoazie. Jsou to totiž opravdoví agenti buržoazie v dělnickém hnutí, dělničtí náhončí kapitalistické třídy (labor lieutenants of the capitalist class), skuteční nositelé reformismu a šovinismu.

1

2

Nezávislá sociálně demokratická strana Německa byla založena na sjezdu v Gothě v dubnu 1917. Jejím jádrem bylo „Sociálně demokratické pracovní společenství", jehož politickými vůdci byli Haase a Ledebourg a teoretiky Kautsky a Bernstein. Druhou částí byl „Spartakův svaz" (viz další pozn. na této str.), který však později ze strany vystoupil. Po válce došlo na sjezdu v Halle roku 1920 k roztržce v otázce vstupu do Komunistické internacionály a část členstva se připojila ke Komunistické straně Německa. V roce 1922 se strana opět sloučila se sociálně demokratickou stranou Německa. (Pozn. překl.) Spartakovci, přívrženci skupiny „Internacionála", která se též nazývala „Spartakovým svazem". (Pozn. překl.)

V občanské válce proletariátu proti buržoazii se nezbytně přidávají houfně na stranu buržoazie, na stranu „versailleských“3 proti „komunardům“.4 Kdo nepochopí hospodářské kořeny tohoto zjevu, kdo nezhodnotí jeho politický a sociální význam, nemůže se ani o krok přiblížit k řešení praktických úkolů komunistického hnutí a nastávající sociální revoluce. Imperialismus je předvečerem sociální revoluce proletariátu. To bylo dokázáno od roku 1917 ve světovém měřítku. 6. července 1920 N. LENIN

3

4

Versaillesští, buržoazie spolu se svou vládou, která uprchla do Versailles (město poblíž Paříže), kam stáhla kontrarevoluční vojska, získala pomoc německého vojska, odřízla s jeho pomocí Paříž od ostatní Francie a utopila Pařížskou komunu v krvi dělníků. (Pozn. překl.) Komunardi, pařížský proletariát, spolu s městskou chudinou a částí maloburžoazie, které šly za ním, provedl povstání roku 1871, dobyl moc, organizoval Pařížskou komunu (prvou vládu proletářské diktatury) a vedl o komunu hrdinný boj proti buržoazii. (Pozn. překl.)

V posledních 15—20 letech, zejména po válce španělsko-americké (1898) a anglo-burské (1899-1902), je používáno v hospodářské i politické literatuře starého i nového světa k charakteristice nynější epochy stále častěji termínu „imperialismus“. Roku 1902 vyšel v Londýně a New Yorku spis anglického ekonoma J. A. Hobsona „Imperialismus“. Autor, jenž zastává hledisko buržoazního sociálního reformismu a pacifismu — které se v podstatě shoduje s dnešním stanoviskem bývalého marxisty K. Kautského — vylíčil velmi dobře a důkladně hlavní hospodářské a politické znaky imperialismu. Roku 1910 vyšel ve Vídni spis rakouského marxisty Rudolfa Hilferdinga „Finanční kapitál“ (ruský překlad: Moskva 1912). Tento spis, přestože se autor dopustil chyby v teorii peněz5 a že projevuje jistou tendenci smiřovat marxismus s oportunismem, je nanejvýš cennou teoretickou „studií o nejnovější fázi ve vývoji kapitalismu“ (takový je podtitul Hilferdingovy knihy). To, co se říkalo v posledních letech o imperialismu — zejména ve velmi četných časopiseckých a novinářských článcích o této otázce, jakož i v resolucích, např. saskokamenického sjezdu6a basilejského kongresu, které se konaly na podzim

5

6

Hilferdingova chyba v otázce teorie peněz spočívala v tom, že Hilferding se snažil ve svém spise „Finanční kapitál" „prohloubit" a „opravit" Marxe, odvolávaje se na skutečnosti rakouské a indické ekonomiky. Marx v úvodu ke „Kritice politické ekonomie" a v III. kapitole I. svazku „Kapitálu" určil hodnotu papírových peněz, vycházeje z hodnoty kovových (zlatých) peněz, a považoval papírové peníze za náhražku kovových peněz. Zákony oběhu papírových peněz lze podle Marxe pochopit na základě zákonů oběhu zlata. Hilferding však na rozdíl od Marxe tvrdil, že „při oběhu čistých papírových peněz ... papírové peníze ... nabývají úplné nezávislosti na hodnotě zlata a bezprostředně odrážejí hodnotu zboží". Lenin v III. a VIII. kapitole svého spisu o imperialismu (str. 51 a 100) a ve své předmluvě k francouzskému a německému vydání (viz str. 15) poukazuje kromě toho na jiné nedostatky Hilferdingovy knihy „Finanční kapitál" a zvláště konstatuje, že v tak důležité otázce, jako cizopasnictví a tlení kapitalismu v imperialistické epoše „marxista Hilferding udělal krok zpět ve srovnání s nemarxistou Hobsonem". A „jistá náchylnost ke smiřování marxismu s oportunismem", o níž mluví Lenin, udělala z bývalého „marxisty" Hilferdinga nejdříve „spolubojovníka Kautského a jednoho z nejvýznačnějších představitelů buržoazní, reformistické politiky", a potom spolu s Kautskym jednoho z nejvýznačnějších teoretiků a vůdců dnešního socialismu. Je samozřejmé, že se Hilferding přitom zřekl všeho hodnotného a marxistického, co obsahovala jeho kniha „Finanční kapitál". Hilferding se stal hlasatelem teorie, podle které soudobý imperialismus je organizovaným kapitalismem, který bezprostředně vrůstá do socialismu na základě politické a hospodářské spolupráce buržoazie a proletariátu. (Pozn. překl.) Saskokamenický sjezd sociálně demokratické strany Německa se konal v září 1912 krátce před basilejským sjezdem II. Internacionály. Při projednávání otázky imperialismu byla přijata resoluce, v níž se praví, že vzrůst kapitalistické výroby vyvolá honbu kapitalistů za novými trhy, z čehož plyne jejich nezahalená politika loupeži a anexí. Tato politika má za následek nevídaný vzrůst zbrojení. Na základě tohoto soupeření vznikají mezi imperialistickými státy konflikty vedoucí ke světové válce. Všechny buržoazní strany se daly cestou imperialismu. Úkolem sociální demokracie je, aby bojovala proti

roku 1912— v podstatě nevycházelo z rámce myšlenek, které byly vyloženy, či lépe řečeno, shrnuty v dílech obou uvedených autorů... V dalším se pokusíme stručně, pokud možno nejpopulárnějším způsobem, vyložit, jak spolu souvisí hlavní hospodářské znaky imperialismu a v jakém jsou vzájemném poměru. Neekonomickou stránkou věci, tak jak by toho zasluhovala, se zde nebudeme moci zabývat. Poukazy na literaturu a jiné poznámky, které nemusí zajímat všechny čtenáře, otiskujeme na konci brožury.

imperialistickým a šovinistickým snahám a vychovávala proletariát k mezinárodní solidaritě. Povinností členů sociálně demokratické strany je bojovat se zvýšenou energií proti imperialismu, dokud nebude smeten. (Pozn. překl.)

I. KONCENTRACE VÝROBY A MONOPOLY Mocný růst průmyslu a neobyčejně rychlý proces koncentrace výroby do stále větších podniků je jedním z nejvýznačnějších znaků kapitalismu. O tomto procesu přinášejí nejúplnější a nejpřesnější údaje nejnovější sčítání průmyslových závodů. V Německu např. připadaly r. 1882 na každý tisíc průmyslových podniků 3 veliké podniky, zaměstnávající přes 50 námezdních dělníků, r. 1895 šest velikých podniků a r. 1907 devět. Z každého 100 zaměstnanců připadalo na tyto veliké závody 22, resp. 30 a 37 dělníků. Avšak koncentrace výroby je mnohem větší než koncentrace dělnictva, poněvadž produktivita práce ve velikých závodech je mnohem vyšší. To dokazují údaje o parních a elektrických hnacích strojích. Povšimneme-li si toho, co je v Německu nazýváno průmyslem v širokém smyslu, tj. včetně dopravy, obchodu atd., zjistíme: z celkového počtu 3,265.623 závodů je 30.588 velkopodniků, tedy jen 0,9 %. Z celkového počtu 14,4 milionu dělníků zaměstnávají tyto velkopodniky 5,7 milionu dělníků, tedy 39,4%; z celkového množství 8,8 milionu parních KS mají 6,6 milionu KS, tedy 75,3%; z celkového množství 1,5 milionu kW mají 1,2 milionu kW, tedy 77,2%. Necelá setina podniků má přes tři čtvrtiny celkového množství parní síly a elektrické energie! Na 2,970.000 malopodniků (zaměstnávajících nejvýše 5 námezdních dělníků), které tvoří 91 % celkového počtu podniků, připadá celkem 7 % parní a elektrické energie! Desetitisíce největších podniků jsou všecko; miliony malopodniků nejsou nic. Roku 1907 bylo v Německu 586 podniků s 1000 i více dělníky. Zaměstnávají téměř desetinu (1,380.000) celkového počtu dělnictva a mají téměř jednu třetinu (32 %) celkového množství parní síly a elektrické energie7. Peněžní kapitál a banky, jak uvádíme, činí tuto převahu hrstky největších podniků ještě drtivější, a to úplně v doslovném smyslu, tj. miliony malých, středních a dokonce jistá část velkých „podnikatelů“ jsou ve skutečnosti úplně podrobeny několika stům finančních magnátů milionářů. V jiné čelné zemi moderního kapitalismu, ve Spojených státech severoamerických, roste koncentrace výroby ještě více. Americká statistika rozlišuje průmysl v úzkém slova smyslu a seskupuje podniky podle hodnoty zboží, vyrobeného za rok. Největších podniků, vyrábějících zboží v hodnotě 1 milionu dolarů i více, bylo roku 1904: 1900 (z 216.180, tedy 0,9%). Zaměstnávaly 1,4 milionu dělníků (z 5,5 milionu, tedy 25,6%) a hodnota zboží, jež vyrobily, činila 5,6 miliardy (ze 14,8 miliardy, tedy 38%). Po 5 letech, 7

Úhrnné údaje podle „Annalen des Deutschen Reiches" (Anály německé říše), 1911, str. 165169.

r. 1909, byl tento stav: 3060 největších podniků (z 268.491, tedy 1,1%) zaměstnávaly 2 miliony dělníků (ze 6,6 milionu, tedy 30,5%) a vyráběly zboží v hodnotě 9 miliard (z 20,7 miliardy, tedy 43,8%).8 Téměř polovina veškeré výroby všech podniků v zemi je v rukou jedné setiny celkového počtu podniků! A tyto tři tisíce mamutích podniků zahrnují 268 průmyslových odvětví. Z toho jasně vyplývá, že koncentrace na jistém stupni svého vývoje vede, možno říci, sama sebou k monopolu. Neboť několik desítek mamutích podniků se může navzájem snadno dohodnout a na druhé straně velký rozsah podniků ztěžuje konkurenci a svádí k monopolu. Tato přeměna konkurence v monopol je jedním z nejdůležitějších zjevů — ne-li nejdůležitějším zjevem — v ekonomice moderního kapitalismu a je třeba, abychom ji důkladněji prozkoumali. Zprvu však musíme odstranit možné nedorozumění. Americká statistika udává: 3000 mamutích podniků v 250 průmyslových odvětvích. Zdálo by se, že na každé odvětví připadá jen 12 podniků obrovského rozsahu. Tak tomu však není. Velké podniky nejsou v každém průmyslovém odvětví: a kromě toho nadmíru důležitým znakem kapitalismu, který dosáhl nejvyššího stupně rozvoje, je tak zvaná kombinace tj. spojení různých průmyslových odvětví v jednom podniku, buď takových odvětví které postupně zpracovávají surovinu (např. vytavení surového železa z rudy a zpracování surového železa v ocel dále snad i výroba rozličných hotových ocelových výrobků a nebo odvětví, která si navzájem vypomáhají (např. zpracování odpadků nebo vedlejších produktů obalů apod.). „Kombinace“ — píše Hilferding — „vyrovnává rozdíly v konjunktuře a zajišťuje proto kombinovanému podniku stabilnější míru zisku. Za druhé vyřazuje obchod. Za třetí umožňuje technické zdokonalování a tím dosažení mimořádného zisku v porovnání s „čistými“ (tj. nekombinovanými) podniky. Za čtvrté upevňuje postavení kombinovaného podniku proti „čistému“ podniku v konkurenčním boji za silné deprese (hospodářské tísně krise), klesají-li ceny výrobků rychleji než ceny surovin.“9 Německý buržoazní ekonom Heymann, jenž věnoval zvláštní spis vylíčení „smíšených“, tj. kombinovaných podniků v německém železářském průmyslu, píše: „Čisté podniky zanikají, drceny mezi vysokými cenami surovin a nízkými cenami výrobků ...“ Věci se mají takto: „Zbyly tu jednak velké kamenouhelné společnosti s těžbou uhlí, dosahující milionů tun, pevně zorganizované ve svém kamenouhelném syndikátu, a jednak velké ocelárny, 8

9

„Statistical Abstract of the United States" (Statistický přehled Spojených států), 1912, str. 202. Das Finanzkapital" (Finanční kapitál), 2. vyd., str. 254.

úzce s nimi spjaté, a jejich ocelářský syndikát. Tyto obrovské podniky, které vyrábějí ročně 400.000 tun ocele, těží veliké množství uhlí a rudy, vyrábějí hotové ocelové výrobky a zaměstnávají 10.000 dělníků ubytovaných v závodních koloniích a které mají někdy své železnice a přístavy, jsou dnes typické pro německý železářský průmysl. A koncentrace stále pokračuje. Jednotlivé podniky se ustavičně zvětšují; stále více podniků téhož nebo různých průmyslových odvětví se spojuje v mamutí podniky, které se opírají o půl tuctu berlínských velkobank, jež je také řídí. Pokud jde o německý důlní průmysl, je správnost učení Karla Marxe o koncentraci přesně dokázána; to se týká ovšem země, ve které, jako u nás, je tento průmysl chráněn cly a dopravními tarify. Důlní průmysl Německa je zralý k vyvlastnění.“10 K takovému závěru musel dospět svědomitý — jako výjimka — buržoazní ekonom. Je třeba poznamenat, že vyhrazuje Německu zvláštní postavení, jelikož prý jeho průmysl je chráněn vysokými ochrannými cly. Tato okolnost však mohla koncentraci a vytvoření monopolistických svazů podnikatelů, kartelů, syndikátů atd. pouze urychlit. Je neobyčejně důležité, že v Anglii, v zemi svobodného obchodu, vede koncentrace rovněž k monopolu, byť poněkud později a snad v jiné formě. Profesor Hermann Levy píše ve zvláštní studii o „Monopolech, kartelech a trustech“ na podkladě údajů o hospodářském rozvoji Velké Britanie toto: „Ve Velké Britanii právě veliký rozmach podniků a jejich vysoká technická úroveň tají v sobě tendenci k monopolu. Koncentrace jednak způsobila, že je nutno vkládat do podniku obrovský kapitál; proto nové podniky vyžadují stále větších kapitálových investic, a tím je znesnadňováno jejich zakládání. Za druhé (a to pokládáme za ještě důležitější) každý nový podnik, který chce zůstat na úrovni obrovských podniků vytvořených koncentrací, musí vyrábět tolik nadbytečných výrobků, že je možno je prodávat se ziskem jedině za nesmírně vzrůstající poptávky, neboť jinak by tento nadbytek výrobků stlačil ceny na úroveň nevýhodnou jak pro nový podnik, tak i pro monopolistické svazy.“ V Anglii vznikají monopolistické svazy podnikatelů, kartely a trusty — na rozdíl od jiných zemí, kde ochranná cla usnadňují tvoření kartelů — většinou teprve tehdy, když se počet hlavních konkurujících podniků zmenší asi na „dva tucty“. „V tom se zračí nadmíru jasně vliv koncentrace na vznik monopolu ve velkoprůmyslu.“11

10

11

Hans Gideon Heymann: „Die gemischten Werke im deutschen Grosseisengewerbe" (Smíšené podniky v německém železářském velkoprůmyslu), Stuttgart 1904 (str. 256 a 278). Hermann Levy: „Monopole, Kartelle und Trusts" (Monopoly, kartely a trusty), Jena 1909, str. 286, 290 a 298.

Před půl stoletím, když Marx psal svůj „Kapitál“, pokládala převážná většina ekonomů volnou soutěž za „přírodní zákon“. Oficiální věda se spikleneckým mlčením snažila zneškodnit dílo Marxovo, který dokázal teoretickým a historickým rozborem kapitalismu, že volná soutěž způsobuje koncentraci výroby a že, tato koncentrace na jistém stupni svéhovývoje vede k monopolu. Nyní se monopol stal skutečností. Ekonomové popisují celé haldy papíru o jednotlivých úkazech monopolu a s dojemnou jednomyslností nepřestávají prohlašovat, že „marxismus je vyvrácen“. Fakta jsou však, jak praví anglické přísloví, věc nepoddajná, a je s nimi chtě nechtě nutno počítat. Fakta dokazují, že rozdíly mezi jednotlivými kapitalistickými zeměmi, např. pokud jde o protekcionismus nebo volný obchod, způsobují jen nepodstatné rozdíly, pokud jde o formu monopolů nebo o dobu jejich vzniku, kdežto skutečnost, že monopol vzešel z koncentrace výroby, je vůbec všeobecným a základním zákonem soudobého vývojového stadia kapitalismu. Co se týká Evropy, je možno dosti přesně zjistit dobu, kdy starý kapitalismus byl definitivně vystřídán kapitalismem novým; je to počátek 20. století. V jedné z nejnovějších přehledných prací o dějinách „vytvoření monopolů“ čteme: „Lze uvést jednotlivé příklady kapitalistických monopolů z doby před r. 1860; je možno v nich objevit zárodky forem, které se dnes staly tak obvyklými; to vše je však jistě doba, kdy o kartelech nelze ještě mluvit. Opravdové zakládání moderních monopolů nenastalo dříve než v šedesátých letech. První významné období jejich vývoje počíná mezinárodní depresí průmyslu v sedmdesátých letech a trvá až do počátku let devadesátých.“ „Máme-li na mysli Evropu, vrcholí volná soutěž v letech šedesátých a sedmdesátých. Tehdy dobudovala Anglie svou kapitalistickou organizaci starého stylu. V Německu podstoupila tato organizace rozhodný zápas proti řemeslu a domáckému průmyslu a začala si tvořit své existenční formy.“ „Velký převrat začíná krachem r. 1873, či lépe řečeno, depresí, která po něm následovala a která tvoří — se sotva znatelnou přestávkou na počátku osmdesátých let a s neobyčejně vysokou, avšak krátkou konjunkturou kolem r. 1899 — 22 let hospodářské historie Evropy.“ „V krátkém období konjunktury v letech 1889 až 1890 bylo kartelů hojně používáno k využití konjunktury. Nepromyšlená politika zvyšovala ceny ještě rychleji a ještě více, než by se bylo stalo bez kartelů, a téměř všechny tyto kartely skončily neslavně na „hřbitově krachu“. Pak následovalo ještě dalších 5 let špatné zaměstnanosti průmyslu a nízkých cen, avšak v průmyslu již zavládla jiná nálada. Deprese nebyla již pokládána za něco samozřejmého, nýbrž jenom za přestávku před novou příznivou konjunkturou.

Tak vstoupilo tvoření kartelů do druhé etapy. Kartely přestávají být přechodným zjevem a stávají se jedním ze základů celého hospodářského života. Zmocňují se jednoho průmyslového odvětví za druhým, a především průmyslu zpracovávajícího suroviny. Již na počátku devadesátých let si vytvořily kartely v organizaci koksového syndikátu, podle jehož vzoru byl potom utvořen syndikát uhelný, kartelovou techniku, která nebyla v podstatě předstižena. Vysoká konjunktura ke konci 19. století a krise v letech 1900— 1903 stojí — alespoň v důlním a železářském průmyslu — po prvé zcela ve znamení kartelů. A jestliže se to tehdy zdálo ještě novotou, pak se nyní stalo pro širokou veřejnost něčím samozřejmým, že významné složky hospodářského života jsou zpravidla z volné soutěže vyřazeny.“12 Z dějin monopolů vyplývají tedy tyto hlavní závěry: 1. V letech šedesátých a sedmdesátých dosahuje volná soutěž nejvyššího stupně vývoje. Existují jen sotva znatelné zárodky monopolů. 2. Po krisi r. 1813 nastává období rozsáhlého rozvoje kartelů, kartely jsou však ještě výjimkou. Nejsou ještě pevné. Jsou ještě přechodným zjevem. 3. V době konjunktury, ke konci 19. století a za krise v letech 1900—1903, se kartely stávají jedním ze základů celého hospodářského života. Kapitalismus se přeměnil v imperialismus. Kartely se smlouvají o prodejních podmínkách, platebních lhůtách apod. Rozdělují si odbytiště. Určují množství výrobků, které mají být vyrobeny. Stanoví ceny. Rozdělují mezi jednotlivé podniky zisk atd. V Německu bylo r. 1896 zjištěno přibližně 250 kartelů a r. 1905 385 kartelů, sdružujících kolem 12.000 závodů.13 Všeobecně se však uznává, že tyto údaje jsou příliš nízké. Z uvedených již údajů německé průmyslové statistiky z r. 1907 vysvítá, že dokonce v 12.000 největších podniků je soustředěna jistě více než polovina celkového množství parní síly a elektrické energie. Ve Spojených státech amerických bylo zjištěno r. 1900 185 trustů a r. 1907 250. Americká statistika rozděluje všechny průmyslové podniky na podniky patřící jednotlivcům, firmám a společnostem. Společnostem patřilo

12

13

Th. Vogelstein: Die finanzielle Organisation der kapitalistischen Industrie und die Monopolbildungen" (Finanční organizace kapitalistického průmyslu a tvoření monopolů) v časopise „Grundriss der Sozialokonomik" (Základy sociální ekonomiky), VI. díl, Tubingen 1914. Srovnej od téhož autora „Organisationsformen der Eisenindustrie und Textilindustrie in England und Amerika" (Organizační formy železářského a textilního průmyslu v Anglii a Americe), sv. I, Lipsko 1910. Dr Riesser: „Die deutschen Grossbanken und ihre Konzentration im Zusammenhange mit der Entwicklung der Gesamtwirtschaft in Deutschland" (Velké německé banky a jejich koncentrace v souvislosti s vývojem celého hospodářství v Německu), 4. vyd., 1912, str. 149. — R. Liefmann: „Kartelle und Trusts umd die Weiterbildung der volkswirtschaftlichen Organisation" (Kartely a trusty a další tvoření národohospodářské organizace), 2. vyd., 1910, str. 25.

r. 1904 23,6% celkového počtu podniků, r. 1909 25,9%, tedy více než jedna čtvrtina. V těchto závodech pracovalo r. 1904 70,6% celkového počtu dělníků a roku 1909 75,6%, tedy tři čtvrtiny; vyrobily zboží v hodnotě 10,9, resp. 16,3 miliardy dolarů, tedy 73,7%, resp. 79 % celkové hodnoty. V rukou kartelů a trustů je často soustředěno sedm až osm desetin veškeré výroby určitého průmyslového odvětví. „Rýnsko-westfálský kamenouhelný syndikát“ při svém založení r. 1893 soustředil 86,7% celkové těžby uhlí v revíru a r. 1910 už 95,4%. 14 Monopol, který se takto tvoří, zajišťuje obrovské důchody a vede k vytváření technicko-výrobních jednotek nesmírného rozsahu. Proslulý petrolejářský trust ve Spojených státech (Standard Oil Company) byl založen r. 1900. Jeho kapitál činil 150 milionů dolarů. Za 100 milionů dolarů byly vydány jednoduché akcie a za 106 milionů dolarů akcie přednostní. Na přednostní akcie byly vypláceny v letech 1900— 1907 tyto dividendy: 48 %, 48 %, 45 %, 44 %, 36%, 40 %, 40 %, 40 %, úhrnem 367 milionů dolarů. Od r. 1882 do konce r. 1907 bylo z 889 milionů dolarů dosaženého čistého zisku vyplaceno na dividendách 606 milionů dolarů, zbytek byl převeden do reservního fondu.“15 „Roku 1907 bylo zaměstnáno ve všech závodech ocelářského trustu (United States Steel Corporation) nejméně 210.180 zaměstnanců. Největší podnik německého důlního průmyslu, Gelsenkirchenská důlní společnost (Gelsenkirchener Bergwerkgesellschaft), měl r. 1908 46.048 zaměstnanců.“16 Ocelářský trust vyrobil již r. 1902 9 milionů tun ocele.17 To bylo r. 1901 66,3% a r. 1908 56,1% veškeré výroby ocele ve Spojených státech18; těžba rudy dosáhla v týchž letech 43,9% , resp. 46,3%. Zpráva americké vládní komise o trustech praví: „Převaha trustů nad konkurenty tkví ve velkém rozsahu závodů a v jejich výtečném technickém vybavení. Od svého založení se tabákový trust snažil, aby nahradil všude co nejvíce ruční práci stroji. Skoupil proto všechny patenty, které se jakkoli týkaly zpracování tabáku, a vydal na to velké částky. Mnohé patenty byly z počátku nepotřebné a trustoví inženýři je museli přepracovat. Ke konci roku 1906 byly založeny dvě filiální společnosti výhradně proto, aby skupovaly patenty. K témuž účelu zřídil trust vlastní slévárny, strojírny a správkárny. 14

15

16 17 18

Dr Fritz Keslner: „Der Organisationszwang. Eine Untersuchung uberdieKampfe zwischen Kartellen und Aussenseitern" (Donucení k organizaci. Výzkum boje mezi kartely a outsidery), Berlín 1912, str. 11. R. Liefmann: „Beteiligungs- und Finanzierungsgesellschaften. Eine Sludie uber den modernen Kapitalismus und das Effektenwesen" (Společnosti pro účasti a financování. Studie o moderním kapitalismu a burzovnictví), 1. vyd., Jena 1909, str. 212. Tamtéž str. 218 Dr. S. Tschierskchky: „ Kartell und Trust“, Göttingen 1903, str. 13 Th. Vogelstein: „Organisationsformen..(Organizační formy atd.), str. 275.

Jeden z těchto závodů, závod v Brooklynu, zaměstnává průměrně 300 dělníků; zde jsou zkoušeny vynálezy usnadňující výrobu cigaret, doutníků, šňupavého tabáku, staniolových obalů, cigaretových dutinek, krabiček atd., a je-li třeba, jsou zde zdokonalovány.“19 „Také jiné trusty zaměstnávají t. zv. „developping engineers“ (inženýry k zdokonalení techniky)20, jejichž úkolem je vynalézat sériové výrobní metody a zkoušet technická zlepšení. Ocelářský trust platí svým inženýrům a dělníkům veliké prémie za vynálezy, které mohou zvýšit technickou kapacitu závodu nebo snížit výrobní náklady.“21 Podobně je zorganizován technický pokrok v německém velkoprůmyslu, např. v průmyslu chemickém, který se v posledních desetiletích nesmírně rozvinul. Proces koncentrace výroby vytvořil v tomto průmyslu již r. 1908 dvě hlavní „skupiny“, které svým způsobem dospívaly rovněž k monopolu. Tyto skupiny byly z počátku „dvojspolky“ dvou párů obrovských továren, z nichž každá měla 20 až 21 milionů marek kapitálu: jednak bývalá továrna Meisterova v Hochstu nad Mohanem a továrna Kassele ve Frankfurtu nad Mohanem, jednak továrna na anilin a sodu v Ludwigshafenu a továrna v Elberfeldu, dříve Bayerova. Potom každá z těchto skupin, jedna r. 1905 a druhá r. 1908, ujednala smlouvu s další velkou továrnou. Vznikly dva „trojspolky“, z nichž každý měl po 40—50 milionů marek kapitálu, a mezi těmito „spolky“ již došlo k „sblížení“, uzavřely mezi sebou „smlouvy“ o cenách atd.22 Konkurence se mění v monopol. Zespolečenštění výroby dosahuje nesmírného rozsahu. Zejména je zespolečenšťován také proces technických vynálezů a pokroků. To je již něco zcela jiného než stará volná soutěž rozptýlených podnikatelů, kteří o sobě navzájem nic nevědí a vyrábějí zboží pro neznámý trh. Koncentrace dospěla tak daleko, že je možno přibližně zjistit všechny zdroje surovin v určité zemi (např. železné rudy) a dokonce, jak, uvidíme, v několika zemích, na celém světě. Ale nezůstává jen při tomto zjištění. Ohromné monopolistické svazy uchvacují zdroje surovin výhradně do svého držení. Tyto svazy přibližně zjišťují koupěschopnost trhu, který „si rozdělují“ mezi sebou podle vzájemné úmluvy. Monopolizují kvalifikované pracovní síly, najímají nejlepší inženýry, zmocňují se dopravních spojů a prostředků —

19

20 21 22

„Report of the Commission of Corporations on the Tobacco-Industry" Imperialismus amerikanischen Trusts und ihre Wirkungen auf den Fortschritt der Technik" (Severoamerické trusty a jejich působení na pokrok techniky), Stuttgart 1913, str. 48. Dnes se již v češtině užívá výrazu „vývojový inženýr". (Pozn. red.) Dr Tafel: str. 48 a 49. Riesser, citované dílo, 3. vyd., str. 547 a násl. V novinách jsou zprávy (v červnu r. 1916) o novém obrovském trustu sjednocujícím německý chemický průmysl.

železnic v Americe, paroplavebních společností v Evropě i v Americe. Kapitalismus v imperialistickém stadiu vede k nejvšestrannějšímu zespolečenštění výroby, zatlačuje, abych tak řekl, kapitalisty, aniž to chtějí a aniž si to uvědomují, do jakéhosi nového společenského řádu, který je přechodem od úplně volné soutěže k úplnému zespolečenštění. Výroba se stává společenskou, avšak soukromé přivlastňování zůstává. Společenské výrobní prostředky zůstávají soukromým vlastnictvím nevelkého počtu osob. Všeobecný rámec formálně uznávané volné soutěže zůstává a útisk ostatního obyvatelstva několika málo monopolisty se stává stokráte těžším, tíživějším a nesnesitelnějším. Německý ekonom Kestner věnoval zvláštní spis „boji mezi kartely a outsidery“, tj. podnikateli, kteří nejsou členy kartelu. Nazval tento spis „Donucení k organizaci“, ačkoliv, nemá-li být kapitalismus líčen v lepším světle, mělo by být spíše řečeno, že jsou donucováni podřídit se svazům monopolistů. Je poučné přečíst si prostě výčet prostředků, kterých používají svazy monopolistů v soudobém, moderním, civilizovaném boji za „organizaci“: 1. zabraňují opatřování surovin („jeden z nejdůležitějších prostředků donucení ke vstupu do kartelu“); 2. zabraňují opatřování pracovních sil s pomocí „aliancí“ (tj. s pomocí smluv mezi kapitalisty a dělnickými odborovými organizacemi o tom, že dělníci budou přijímat práci jen ve zkartelovaných podnicích); 3. zabraňují dovozu; 4. zbavují odbytišť; 5. ujednávají smlouvy s odběrateli, že budou v obchodním spojení výhradně s kartely; 6. plánovitě snižují ceny (aby přivedly na mizinu „outsidery“, tj. podniky, nepodřizující se monopolistům; obětují miliony, aby prodávaly výrobky jistou dobu pod výrobní náklady: v benzinovém průmyslu se stalo, že ceny byly sníženy se 40 na 22 marek, tj. téměř o polovinu!); 7. zabraňují opatření úvěru; 8. vyhlašují bojkot. To už není konkurenční boj mezi podniky malými a velkými, mezi podniky technicky zaostalými a technicky pokročilými. Jsme svědky, jak monopolisté rdousí ty, kdož se nepodřizují monopolu, jeho nátlaku a jeho zvůli. Tento proces se obráží v myšlení buržoazního ekonoma takto: „Také v ryze hospodářské činnosti,“ píše Kestner, „dochází k jistému přesunu od obchodní činnosti v dřívějším smyslu k činnosti organizátorsky spekulační. Největších úspěchů nedosahuje obchodník, který na základě svých odborných zkušeností dovede nejpřesněji stanovit potřeby zákazníků, který dovede, abych tak řekl, ,objevit' latentní poptávku a účinně ji povzbudit, nýbrž spekulační genius (?!), jenž dovede předem vypočítat nebo alespoň předem vycítit organizační rozvoj, možnost spojení mezi jednotlivými podniky a bankami...“ Prostě řečeno, to znamená: Vývoj kapitalismu dospěl tak daleko, že zbožní výroba, ač „vládne“ jako dříve a je pokládána za základ celého hospodářství,

je ve skutečnosti již podlomena a hlavní zisky připadají „geniům“ finančních machinací. Základnu těchto machinací a švindlů tvoří zespolečenštění výroby, avšak ohromný pokrok lidstva, které dospělo k tomuto zespolečenštění, jde k duhu ... spekulantům. Poznáme dále, jak „z tohoto důvodu“ šosácky reakční kritika kapitalistického imperialismu horuje o návratu zpět, k „volné“, „klidné“ a „poctivé“ soutěži. „Trvalé zvýšení cen jako důsledek kartelů,“ praví Kestner, „bylo možno dosud pozorovat jen u důležitých výrobních prostředků, zejména u uhlí, železa a drasla; naproti tomu nikdy nebylo trvale zaznamenáno u hotového zboží. S tím souvisící zvýšení výnosnosti zůstávalo rovněž omezeno na průmysl vyrábějící výrobní prostředky. Toto zjištění je třeba ještě doplnit tím, že průmysl zpracovávající suroviny (a nikoliv polotovary) nejenže díky kartelům těží z vysokých zisků na úkor průmyslu zpracovávajícího polotovary, nýbrž získal nad tímto průmyslem jistou nadvládu, které nebylo za volné soutěže.“23 Slovo, které jsme podtrhli, vystihuje podstatu věci, kterou tak neradi a zřídka uznávají buržoazní ekonomové, kterou se tak horlivě snaží zamluvit a přes kterou se tak horlivě snaží přenést nynější obhájci oportunismu s K. Kautskym v čele. Poměr nadvlády a s ní spjatého násilí je typický pro „nejnovější fázi ve vývoji kapitalismu“. Musel nezbytně vyplynout a také skutečně vyplynul z toho, že byly vytvořeny všemocné hospodářské monopoly. Uvedeme ještě jeden příklad, jak si počínají kartely. Tam, kde je možno se zmocnit všech nebo hlavních zdrojů surovin, vznikají kartely a tvoří se monopoly zvlášť snadno. Byl by však na omylu, kdo by si myslel, že monopoly nevznikají také v jiných průmyslových odvětvích, kde není možno se zmocnit zdrojů surovin. Cementářský průmysl nalézá surovinu všude. Ale i tento průmysl je v Německu silně zkartelován. Závody se sjednotily v oblastní syndikáty: jihoněmecký, rýnsko-westfálský atd. Byly stanoveny monopolní ceny: 230—280 marek za vagon, ač výrobní náklady tvoří 180 marek. A podniky platí 12-16% dividendy, při čemž se nesmí zapomínat, že „geniové“ moderní spekulace dovedou zařídit věci tak, aby kromě toho, co je vypláceno jako dividenda, jim zůstaly za nehty velké částky zisků. Monopolisté, aby odstranili konkurenci v tak výnosném průmyslu, používají i úskoků. Rozšiřují lživé zprávy o špatné situaci průmyslu, uveřejňují v novinách anonymní oznámení: „Kapitalisté! Střežte se investovat kapitály do cementářského průmyslu“; posléze skupují závody „outsiderů“ (tj. podnikatelů, kteří nejsou členy syndikátů) a platí jim „odstupné“ 60.000, 80.000 až 150.000 marek.24 Monopol si klestí cestu všude

23 24

Kestner, cit. spis, str. 254. L. Eschwege: „Zement" (Cement) v „Die Bank", sv. I, str. 115 a násl.

a všemi prostředky, od „skromného“ vyplácení odstupného až po americké „použití“ dynamitu proti konkurentovi. Že kartely odstraní krise, je pohádka buržoazních ekonomů, kteří se snaží stůj co stůj vylíčit kapitalismus v lepším světle. Naopak, monopol, který se tvoří v některých průmyslových odvětvích, zesiluje a stupňuje chaos, který je příznačný pro veškerou kapitalistickou výrobu. Nepoměr mezi úrovní vývoje zemědělství a průmyslu, charakteristický pro kapitalismus vůbec, se ještě zvětšuje. Výsadní postavení, v němž se ocitá nejzkartelovanější tak zvaný těžký průmysl, zejména uhelný a železářský, vede v ostatních průmyslových odvětvích „k ještě větší bezplánovitosti“, jak přiznává Jeidels, autor jedné z nejlepších studií o „poměru německých velkobank k průmyslu“.25 „Čím vyspělejší je národní hospodářství,“ píše Liefmann, bezvýhradný obhájce kapitalismu, „tím usilovněji se pouští do riskantnějších nebo zahraničních podniků, do podniků, které potřebují ke zdárnému rozvoji velmi dlouhé doby, či posléze do podniků, které mají jen místní význam.“26 Vzestup rizika souvisí konec konců s nesmírným růstem kapitálu, který, abychom tak řekli, přetéká přes okraje, plyne do ciziny atd. A zároveň stále rychlejší zdokonalování techniky vnáší do národního hospodářství stále více prvků nesouladu mezi různými jeho složkami, prvků chaosu a krisí. „Pravděpodobně,“ je nucen přiznat týž Liefmann, „se octne lidstvo v nedaleké budoucnosti znovu před velikými převraty na poli techniky, které budou mít vliv také na národohospodářskou organizaci“ (elektřina, vzduchoplavba). „V takových dobách podstatných hospodářských přeměn se zpravidla vzmáhá také velká spekulace...“27 A krise — krise všeho druhu, nejčastěji hospodářské, ale nikoli jen hospodářské — zesilují zase nesmírně tendenci ke koncentraci a k monopolu. Přečtěte si velmi poučný úsudek Jeidelsův o významu krise roku 1900, která byla, jak známo, mezníkem v dějinách moderních monopolů: „Krise roku 1900 propukla v době, kdy kromě gigantických podniků v hlavních průmyslových odvětvích existovaly také četné podniky, které měly organizaci podle nynějších názorů zastaralou, podniky „čisté“ (tj. nekombinované), které byly vyneseny na povrch vlnou průmyslové konjunktury. Pokles cen a snížení poptávky uvedlo tyto „čisté“ podniky do tak svízelné situace, do jaké se kombinované gigantické podniky buď vůbec

25

26

27

Jeidels: „Das Verhältnis der deutschen Grossbanken zur Industrie, mit besonderer Herucksichligung der Eisenindustrie" (Poměr německých velkobank k průmyslu, se zvláštním zřetelem na železářský průmysl), Lipsko 1905, str. 271 Liefmann: „Beleiligungs- und Finanzierungsgesellschaften" (Společnosti pro účast a financování), str. 434. Tamtéž, str. 466.

nedostaly, nebo jen na zcela krátkou dobu. Proto krise roku 1900 způsobila nepoměrně silnější koncentraci průmyslu než krise roku 1873, která také ponechala zčásti nedotčeny nejlepší podniky, avšak za tehdejšího stavu techniky to nemohlo vést k monopolu podniků, které se šťastně vyprostily z krise. Takový trvalý monopol, a to na vysokém stupni, mají však gigantické podniky dnešního železářského a elektrotechnického velkoprůmyslu díky své velmi složité technice, své velkorysé organizaci a díky síle svého kapitálu, v menší míře pak také obrovské podniky strojírenského průmyslu a některých kovodělných, dopravních a jiných odvětví.“28 Monopol je poslední vymožeností „nejnovější fáze ve vývoji kapitalismu“. Ale naše představy o skutečné moci a významu moderních monopolů by byly naprosto nedostatečné, kusé a chabé, kdybychom si nepovšimli úlohy bank.

28

Jeidels, str. 108.

II. BANKY A JEJICH NOVÁ ÚLOHA Hlavním původním úkonem bank je zprostředkování plateb. Ve spojitosti s tím přeměňují banky mrtvý peněžní kapitál v činný, tj. v kapitál nesoucí zisk, shromažďují všemožné peněžní důchody a dávají je k dispozici třídě kapitalistů. Podle toho, jak se bankovnictví rozvíjí a soustřeďuje v několika málo ústavech, přestávají banky být skromnými prostředníky a přeměňují se ve všemocné monopolisty, disponující téměř celým peněžním kapitálem všech kapitalistů a drobných podnikatelů, jakož i většinou výrobních prostředků a zdrojů surovin v příslušné zemi i v několika zemích. Tato přeměna četných skromných prostředníků v hrstku monopolistů je jedním z hlavních procesů přeměny kapitalismu v kapitalistický imperialismus, a proto je třeba, abychom především podrobili rozboru koncentraci bankovnictví. Vklady u všech akciových bank Německa, vládnoucích kapitálem přes 1 milion marek, činily v letech 1907—1908 7 miliard marek a v letech 1912— 1913 již 9,8 miliard. Vzrostly tedy za pět let o 40%, přičemž z tohoto přírůstku 2,8 miliardy připadá 2,75 miliardy na 57 bank, které měly přes 10 milionů marek kapitálu. Vklady byly rozděleny mezi velkými a malými bankami takto:29 Rozdělení všech vkladů v procentech:

Malé banky byly vytlačeny velkými a z velkobank pouhých devět soustřeďuje téměř polovinu všech vkladů. A tu se ještě nepřihlíží k velmi mnoha okolnostem, např. k tomu, že celá řada malých bank se ve skutečnosti přeměnila ve filiálky velkobank atd., o čemž promluvíme později. Schulze-Gaevernitz odhaduje, že koncem roku 1913 bylo z celkové částky kolem 10 miliard marek vkladů uloženo 5,1 miliardy marek v 9 berlínských velkobankách. Týž autor, zahrnující do svého propočtu nejen vklady, nýbrž i celý bankovní kapitál, píše: „Devět berlínských velkobank spolu s bankami k nim přidruženými spravovalo koncem roku 1909 11,3 miliardy marek, tedy okrouhle 83% veškerého německého bankovního kapitálu. Německá banka

29

Alfred Lansburgh: „Fünf Jahre deutschen Bankwesens" (Pěl let německého bankovnictví), „Die Bank", 1913, č. 8, str. 728.

(Deutsche Bank), která spravuje spolu s bankami k ní přidruženými na 3 miliardy marek, je kromě pruského železničního eráru největším — a nadto nanejvýš decentralizovaným — nakupením kapitálu ve starém světě.“30 Podtrhli jsme zmínku o „přidružených“ bankách, neboť tu jde o jeden z nejvýznačnějších znaků novodobé kapitalistické koncentrace. Velké podniky, zejména banky, pohlcují malé podniky nejenom přímo, nýbrž je také k sobě „přičleňují“, podřizují si je, zařazují je do „své“ skupiny, do svého „koncernu“— jak zní technický termín — pomocí „účasti“ na jejich kapitálu, skoupením nebo výměnou akcií, systémem úvěrových vztahů atd. atd. Profesor Liefmann věnoval celé objemné „dílo“ o pěti stech stranách vylíčení moderních „společností pro účast a financování“,31 ve kterém, žel, připojil k holým faktům, často nezpracovaným, úplně bezcenné „teoretické“ úvahy. K jakému výsledku, pokud jde o koncentraci, vede tento systém „účastí“, je nejlépe objasněno ve spise bankovního „pracovníka“ Riessera o německých velkobankách. Avšak dříve, než prozkoumáme jeho údaje, uvedeme konkrétní případ systému „účasti“. „Skupina“ „Německé banky“ je jednou z největších, ne-li největší skupinou velkobank. Abychom zjistili nejdůležitější pouta, spojující vzájemně všechny banky této skupiny, je třeba rozlišovat „účast“ prvního, druhého a třetího stupně, čili, což je totéž, závislost (menších bank na „Německé bance“) prvního, druhého a třetího stupně. Vypadá to takto:32

30

31

32

Schulze Gaevernitz: „Die deutsche Kreditbank" (Německá úvěrová banka) v „Grundriss der Sozialdkonomik" (Základy sociální ekonomiky), Tůbingen 1915, str. 12 a 137. R. Liefmann: „Beteiligungs- und Finanzierungsgesellschaften. Eine Studie uber den modernen Kapitalismus und das Effektenwesen" (Společnosti pro účasti a financování. Studie o moderním kapitalismu a burzovnictví), 1. vyd., Jena 1909, str. 212. Alfred Lansburgh: „Das Beteiligungssystem im deutschen Bankwesen" (Účastnický systém v německém bankovnictví), „Die Bank", 1910, I, str. 500,

K 8 bankám „prvního stupně závislosti“, které jsou „od případu k případu“ podřízeny Německé bance, patří tři cizozemské banky: jedna rakouská (vídeňský Bankovní spolek — Bankverein) a dvě ruské (Sibiřská obchodní banka a Ruská banka pro zahraniční obchod). Celkem patří do skupiny Německé banky, přímo i nepřímo, úplně i částečně 87 bank a veškerý kapitál vlastní i cizí, kterým skupina disponuje, je odhadován na 2 až 3 miliardy marek. Je jasné, že banka, která stoji v čele takové skupiny a sjednává s půl tuctem jiných bank jen o málo menších smlouvy za účelem mimořádně velikých a výhodných finančních transakcí, např. státních půjček, přestala již být „prostředníkem“ a přeměnila se v sdružení hrstky monopolistů. Jak rychle pokračovala koncentrace bankovnictví v Německu právě ke konci 19. a na začátku 20. století, vysvítá z těchto Riesserových údajů, které uvádíme zkráceně: 6 berlínských velkobank mělo:

Vidíme, jak rychle roste hustá síť tepen, prostírajících se po celé zemi, soustřeďujících všechny kapitály a peněžní důchody a přeměňujících tisíce a tisíce navzájem odloučených hospodářství v jednotné celostátní a potom i světové kapitalistické hospodářství. „Decentralizace“, o které mluvil v uvedeném již citátu Schulze-Gaevernitz jménem nynější buržoazní politické ekonomie, záleží ve skutečnosti v tom, že stále větší počet dříve poměrně „samostatných“, či lépe řečeno, lokálně (místně), uzavřených hospodářských jednotek se podřizuje jedinému ústředí. Ve skutečnosti je to tedy centralizace, zvýšení úlohy, významu a moci monopolistických obrů. Ve starších kapitalistických zemích je tato „bankovní síť“ ještě hustší. V Anglii s Irskem měly roku 1910 všechny banky 7 151 filiálek. Každá ze čtyř velkobank měla přes 400 filiálek (447 až 689), další čtyři přes 200 filiálek a 11 bank přes 100 filiálek. Tři největší banky ve Francii, „Crédit Lyonnais“, „Comptoir National“ a „Société Générale“, zvětšovaly své operace a síť filiálek takto:33

33

Eugen Kaufmann: „Das franzosische Bankwesen" (Francouzské bankovnictví), Tubingen 1911, str. 356 a 362.

Aby charakterizoval „spojení“ moderní velkobanky, uvádí Riesser údaje o rozsahu korespondence, odesílané a přijímané „Diskontní společností“ („Diskonto-Gesellschaft“), jednou z největších bank v Německu a na celém světě (jejíž kapitál dosáhl r. 1914 300 milionů marek): Počet dopisů. rok: přijatých odeslaných 1852: 6.135 6.292 1870: 85.800 87.513 1900: 533.102 626.043 V pařížské velkobance „Crédit Lyonnais“ stoupl počet běžných účtů z 28.535 r. 1875 na 633.539 r. 1912.34 Tato prostá čísla dokazují snad názorněji než dlouhé úvahy, jak se s koncentrací kapitálu a s růstem obratů bank od základu mění i jejich význam. Z jednotlivých, navzájem odloučených kapitalistů vzniká jeden kolektivní kapitalista. Tím, že banka vede běžný účet pro jistý počet kapitalistů, vykonává zdánlivě ryze technickou, výhradně pomocnou operaci. Ukazuje se však, že jakmile tato operace nabývá velikého rozsahu, zmocňuje se hrstka monopolistů řízení obchodních a průmyslových transakcí celé kapitalistické společnosti. Tím nabývá možnosti — s pomocí bankovních styků, běžných účtů a jiných finančních operací — zprvu přesně poznat stav obchodů jednotlivých kapitalistů, potom je kontrolovat vykonávat na ně vliv rozšířením nebo zúžením, usnadněním či ztížením úvěrových možností, a posléze úplně rozhodnout o jejich osudu, určovat výnosnost jejich podnikání, zbavovat je kapitálu nebo jim umožňovat, aby rychle a ve velkém rozsahu zvětšili svůj kapitál atd. Zmínili jsme se právě, že kapitál „Diskontní společnosti“ v Berlíně dosáhl 300 milionů marek. Toto zvýšení kapitálu „Diskontní společnosti“ bylo jednou z episod boje o hegemonii mezi dvěma z největších berlínských bank, mezi „Německou bankou“ a „Diskontní společností“.

34

Jean Lescure: „L'épargne en France" (Spoření ve Francii), Paříž 1914, str. 52.

Roku 1870 byla prvá ještě nováčkem a měla jen 15 milionů kapitálu, druhá pak 30 milionů. Roku 1908 měla prvá 200 milionů kapitálu, druhá 170 milionů. Roku 1914 zvýšila prvá kapitál na 250 milionů, druhá sloučením s jinou čelnou velkobankou, se Schaffhausenským bankovním spolkem“, na 300 milionů. A ovšemže, souběžně s tímto bojem o hegemonii uzavírají obé banky stále častější a pevnější vzájemné „úmluvy“. Tento vývoj událostí nutí i bankovní odborníky, kteří posuzují hospodářské otázky z hlediska, které nijak nepřekročuje rámec zcela umírněného a tichošlápského buržoazního reformátorství, aby dospívali k těmto závěrům: „Další banky půjdou toutéž cestou...“ — psal německý časopis „Die Bank“ o zvýšení kapitálu „Diskontní společnosti“ na 300 milionů marek — „a ze 300 osob, které dnes hospodářsky vládnou Německem, zbude časem 50, 25 nebo ještě méně. Nelze očekávat, že nynější proces koncentrace se omezí na bankovnictví. Úzké vztahy mezi jednotlivými bankami vedou pochopitelně také k sblížení mezi syndikáty průmyslníků, které jsou pod jejich ochranou ... A až se jednoho krásného dne probudíme, udiveně se rozhlédneme: kolem nás nic než trusty a před námi nutnost nahradit soukromé monopoly monopoly státními. A přesto si v podstatě nemůžeme vytýkat nic jiného, než že jsme ponechali vývoji událostí volný průchod, který akcie poněkud urychlily.“35 Je to příklad, jak bezradná je buržoazní publicistika, od které se buržoazní věda odlišuje jen menší upřímností a snahou zastřít podstatu věci, zastřít stromy les. Cožpak nesvědčí o bezradnosti, „diví-li“ se někdo důsledkům koncentrace, „dělá-li výtky“ vládě kapitalistického Německa či kapitalistické „společnosti“ („my“), strachuje-li se „urychlení“ koncentrace následkem zavedení akcií, jako se německý „kartelový“ odborník Tschierschky bojí amerických trustů a „dává přednost“ německým kartelům, které prý nemohou „urychlovat technický a hospodářský pokrok tak překotně jako trusty?“36 Skutečnosti zůstanou však skutečnostmi. V Německu nejsou trusty, nýbrž „toliko“ kartely, avšak vládne jim nejvýše 300 kapitalistických magnátů. A jejich počet se ustavičně zmenšuje. Banky za všech okolností, ve všech kapitalistických zemích, za jakékoli úpravy bankovního zákonodárství mnohonásobně zesilují a urychlují proces koncentrace kapitálu a tvoření monopolů. „V bankovní soustavě je dána forma všeobecného účetnictví a všeobecného rozdělování výrobních prostředků ve společenském měřítku, ale výhradně jen forma,“ psal Marx před půl stoletím v „Kapitálu“ (Das Kapital, německé vydání, díl II, sv. III, str. 144). Údaje, které jsme uvedli o vzrůstu bankovního 35

36

A. Lansburg: „Die Bank mit den 300 Milionen" (Banka se 300 miliony), „Die Bank", 1914, I, str. 426. S. Tschierschky: cit. spis, str. 128.

kapitálu, o zvětšení počtu filiálek a depositních pokladen největších bank, o počtu jejich běžných účtů apod., nám konkrétně ukazují toto „všeobecné účetnictví“ celé třídy kapitalistů a dokonce nejenom kapitalistů, neboť banky shromažďují, byť dočasně, všemožné peněžní důchody, i důchody drobných podnikatelů, i úředníků, i nepatrné hořejší vrstvy dělnictva. V moderních bankách — třech až šesti největších francouzských bankách, šesti až osmi bankách v Německu, které disponují miliardami — se vytváří forma „všeobecného rozdělování výrobních prostředků“. Avšak co do svého obsahu není toto rozdělování výrobních prostředků vůbec „všeobecné“, nýbrž soukromé, tj. je přizpůsobeno zájmům velkého — a především největšího, monopolistického — kapitálu, který operuje v poměrech, kdy masa obyvatelstva bídně živoří, kdy celý vývoj zemědělství se trvale opožďuje za vývojem průmyslu a v průmyslu si „těžký průmysl“ podřizuje všechna ostatní odvětví. Pokud jde o zespolečenštění kapitalistického hospodářství, začínají bankám konkurovat záložny a poštovní spořitelny, které jsou mnohem více „decentralizovány“, tj. rozšiřují svůj vliv do většího množství míst, do většího počtu zapadlých osad a mezi širší kruhy obyvatelstva. O tom, v jakém poměru rostou vklady v bankách a ve spořitelnách, zjistila americká komise tyto údaje:37 Vklady (v miliardách marek)

Spořitelny, které platí ze vkladů 4 a 41/4 %, jsou nuceny hledat pro své kapitály „výnosné“ uložení, pouštět se do směnečných, hypotékárních a jiných operací. Hranice mezi bankami a spořitelnami „se stále více stírají“. Obchodní komory v Bochumu a v Erfurtu např. žádají, aby spořitelnám „bylo zakázáno“ provádět „ryze“ bankovní operace, jako eskont směnek, a aby byla omezena „bankovní“ působnost poštovních spořitelen.38 Budí to dojem, že se bankovní nabobové bojí, aby se k nim odkudsi neočekávaně nepřiblížil státní monopol. Tyto obavy pochopitelně nepřesahují rámec konkurence, abych tak řekl, dvou přednostů v jedné kanceláři. Neboť jednak miliardovými kapitály spořitelen disponují ve skutečnosti a konec konců titíž magnáti bankovního

37

38

Údaje americké National Monetary Commission (Národní měnová komise) v „Die Bank", 1910, 1, str. 1200. „Die Bank", 1913, 1, sir. 811, 1022; 1914, str. 743.

kapitálu, a jednak státní monopol v kapitalistické společnosti je jenom prostředkem, aby byly zvýšeny a zajištěny příjmy milionář toho nebo onoho průmyslového odvětví blízkých bankrotu. Vystřídání starého kapitalismu, za kterého vládla volná soutěž, kapitalismem novým, za kterého vládne monopol, se mimo jiné zračí v tom, že klesá význam burzy. „Burza,“ píše časopis „Die Bank“, „přestala již dávno být nepostradatelnou zprostředkovatelkou oběhu, jakou byla dříve, kdy banky ještě nemohly umístit většinu vydávaných cenných papírů mezi svým zákaznictvem.“39 „Každá banka je burza“ — říká se dnes, a to je tím bližší pravdě, čím větší je banka a čím silnější je koncentrace bankovnictví. 40 „Jestliže dříve, v sedmdesátých letech, mladicky výstřední burza („jemná“ narážka na burzovní krach roku 1873, na skandály zakladatelské horečky apod.) zahájila epochu industrializace Německa, mohou si to dnes banky a průmysl vyřídit samy. Panství našich velkobank nad burzou ... není nic jiného, než výraz úplně zorganizovaného německého průmyslového státu. Je-li tím omezena platnost automaticky působících hospodářských zákonů a je-li tím mimořádně rozšířeno pole cílevědomého řízení s pomocí bank, vzrůstá tím nesmírně i národohospodářská odpovědnost několika málo vedoucích osob.“ Tak píše německý profesor Schulze-Gaevernitz, 41 obhájce německého imperialismu, autorita pro imperialisty všech zemí, který se snaží zastřít „maličkost“, že toto „cílevědomé řízení“ s pomocí bank znamená odírání veřejnosti hrstkou „úplně zorganizovaných“ monopolistů. Úkolem buržoazního profesora není odkrýt celý mechanismus a odhalit všechny machinace bankovních monopolistů, nýbrž ukazovat je v lepším světle. Stejně i Riesser, jenž požívá ještě větší autority jako ekonom a bankovní „činitel“, přenáší se nic neříkajícími frázemi přes fakta, která nemohou být popřena: „Burza stále více pozbývá funkce nezbytně nutné pro veškeré hospodářství a oběh cenných papírů, funkce nejenom nejjemnějšího měřidla, nýbrž i téměř samočinně působícího regulátora hospodářských operací, sbíhajících se k ní.“42 Jinými slovy: starý kapitalismus, kapitalismus volné soutěže, pro který byla burza nezbytně nutným regulátorem, pomíjí. Vystřídal jej nový kapitalismus, který má zjevné známky jakési přechodné formy, jakési smíšené formy volné

39 40

41

42

„Die Bank", 1914, 1, str. 316. Dr Oskar Stillich: „Geld- und Bankwesen" (Peněžnictví a bankovnictví), Berlín 1907, str. 169. Schulze-Gaevernitz: „Die deutsche Kreditbank" (Německá úvěrová banka) v „Grundriss der Sozialokonomik" (Základy sociální ekonomiky), Tubingen 1915, str. 12 a 137. Riesser, citované dílo, 4. vyd., str. 630.

soutěže a monopolu. Pochopitelně vzniká otázka, k čemu „přechází“ tento nejnovější kapitalismus, avšak buržoazní vědci se bojí o tom uvažovat. „Před třiceti lety vykonávali volně soutěžící podnikatelé devět desetin hospodářské činnosti, která nepatří do oboru fysické práce „dělníků“. Dnes vykonávají devět desetin této duševní hospodářské práce úředníci. Bankovnictví je v čele tohoto procesu.“43 Toto doznání Schulze-Gaevernitze opět vyúsťuje v otázku, k čemu je přechodem nejnovější kapitalismus v imperialistickém stadiu. — — — Mezi několika málo bankami, které v důsledku koncentrace zůstávají v čele celého kapitalistického hospodářství, vzniká pochopitelně stále usilovnější snaha uzavřít monopolistickou dohodu, vytvořit bankovní trust. V Americe ne devět, nýbrž dvě největší banky, banky miliardářů Rockefellera a Morgana, vládnou kapitálem 11 miliard marek.44 Když byl „Schaffhausenský bankovní spolek“ pohlcen „Diskontní společností“, přiměla tato událost, o které jsme se už zmínili, list burzovních zájemců „Frankfurter Zeitung“ v Německu k tomuto komentáři: „S pokračující koncentrací bank se ustavičně zužuje okruh ústavů, od kterých je vůbec možno si opatřit velký úvěr, takže vzrůstá závislost velkoprůmyslu na několika málo bankovních skupinách. Jelikož průmysl je úzce spjat se světem finančníků, je omezována svoboda průmyslových společností, odkázaných na bankovní kapitál. Velkoprůmysl proto pohlíží na zesilující trustování bank (sdružování nebo přeměňování v trusty) se smíšenými pocity; opravdu bylo možno často pozorovat náběhy k úmluvám mezi jednotlivými koncerny velkobank, k úmluvám, které mají omezit soutěž.45 Poslední vymožeností ve vývoji bankovnictví je opět a opět monopol. Pokud jde o úzký svazek mezi bankami a průmyslem, zračí se nová úloha bank snad nejnázorněji právě zde. Eskontuje-li banka směnky některého podnikatele, otvírá mu běžný účet atd., neomezují tyto jednotlivé úkony samy o sobě nijak samostatnost tohoto podnikatele a banka podržuje skromnou úlohu prostředníka. Když se však tyto úkony zmnožují a stabilisují, když banka „shromažďuje“ ve svých rukou nesmírné kapitály, když vedení běžných účtů jistého podniku umožňuje bance — a tak se také opravdu stává — seznamovat se stále důkladněji a dokonaleji s hospodářským stavem svého klienta, vyplývá z toho, že závislost průmyslového kapitalisty na bance stále vzrůstá. 43 44

45

„Die Bank", 1912, 1, str. 435. Schulze-Gaevernitz: „Die deutsche Kreditbank" v „Grundriss der Sozialdkonomik", Tubingen 1915, str. 12 a 137. Citováno u Schulze-Gaevernitze v „Grundriss der Sozialdkonomik", str. 155.

Zároveň se vyvíjí tak zvaná personální unie bank s největšími průmyslovými a obchodními podniky; splývají tím, že vlastní vzájemně akcie a že ředitelé bank vstupují do dozorčích (nebo správních) rad obchodních a průmyslových podniků a naopak. Německý ekonom Jeidels sebral velmi podrobné údaje o tomto způsobu koncentrace kapitálů a podniků. Šest největších berlínských bank bylo zastoupeno prostřednictvím svých ředitelů v 344 průmyslových společnostech a prostřednictvím členů svých správních rad v dalších 407 průmyslových společnostech, tedy celkem v 751 společnostech. V289 společnostech měly buď po dvou členech v dozorčích radách nebo místa předsedů v těchto radách. Mezi těmito jednotlivými obchodními a průmyslovými společnostmi nalézáme nejrozmanitější průmyslová odvětví a také pojišťovny, dopravní podniky, restaurace, divadla, umělecký průmysl apod. Naproti tomu v dozorčích radách týchž šesti bank bylo (roku 1910) 51 velkoprůmyslníků, mezi nimi ředitel firmy Krupp, ředitel obrovské paroplavební společnosti „Hapag“ („Hamburg-Amerika-Linie“) atd. Každá ze šesti bank se od roku 1895 do roku 1910 zúčastnila emise akcií a obligací mnoha set průmyslových společností (od 281 do 419).46 „Personální unie“ mezi bankami a průmyslem je doplňována „personální unií“ mezi společnostmi obou druhů a vládou. „Místa v dozorčích radách,“ píše Jeidels, „jsou dobrovolně dávána osobám se zvučnými jmény, také bývalým státním úředníkům, kteří mohou ve styku s úřady mnohé usnadnit(!!)...“ V dozorčí radě velké banky nalézáme obyčejně „člena parlamentu anebo člena berlínského městského zastupitelstva“. Vznik a vývoj velkých kapitalistických monopolů postupuje tudíž plnou parou kupředu všemi „přirozenými“ i „nadpřirozenými“ cestami. Tvoří se systematicky jistá dělba práce mezi několika sty finančních magnátů soudobé kapitalistické společnosti: „S tímto rozšířením pole činnosti jednotlivých velkoprůmyslníků“ (vstupujících do správních rad bank atd.) „a s omezením působnosti provinciálních bankovních ředitelů výhradně na určitý průmyslový okres vzrůstá jistá specializace ředitelů velkobank. Tato specializace je umožněna teprve velkým rozsahem veškerého podnikání bank, a zejména jejich průmyslových styků. Dělba práce je prováděna dvojím způsobem: jednak styk s veškerým průmyslem je přikázán jednomu z ředitelů jako jeho speciální obor a jednak každý ředitel přejímá jako člen dozorčí rady dozor nad jednotlivými podniky nebo nad skupinami podniků, spřízněných podle výrobních odvětví nebo podle zájmů ...“ (Kapitalismus již dospěl k organizovanému dozoru nad jednotlivými podniky) ... „Německý průmysl,

46

Jeidels a Ríesser, citované dílo.

někdy jen průmysl západoněmecký“ (západní Německo je nejprůmyslovější kraj v Německu), „jsou doménou jednoho, styky se státy a s průmyslem v cizině, informace o osobách průmyslníků apod., burzovní obchod atd. jsou specialitou druhých. Kromě toho je často každému řediteli banky svěřováno ještě zvláštní průmyslové odvětví nebo zvláštní obvod, aby jej spravoval; jeden pracuje hlavně v dozorčích radách elektrárenských společností, druhý v dozorčích radách chemických továren, pivovarů nebo cukrovarů, jiný opět ve správních radách několika málo isolovaných pojišťoven ... Zkrátka, je jisté, že tou měrou, jak vzrůstá rozsah a rozmanitost jejich operací, utváří se ve velkých bankách stále větší dělba práce mezi řediteli, jejímž účelem (a výsledkem) je povznést je, abych tak řekl, nad speciálně bankovní záležitosti a vyškolit je tak, aby byli s to lépe a odborněji posoudit všeobecné otázky průmyslu, i zvláštní otázky jednotlivých jeho odvětví, uzpůsobit je k činnosti v průmyslové sféře vlivu banky. K tomuto bankovnímu systému se přidružuje snaha volit do vlastních dozorčích rad lidi, kteří dobře znají průmysl — podnikatele, bývalé úředníky, zejména bývalé úředníky železniční a důlní“ atd.47 Stejné zjevy, jen v poněkud jiné formě, vidíme ve francouzském bankovnictví. Např. jedna ze tří největších francouzských bank, „Crédit Lyonnais“, si zřídila zvláštní „oddělení k opatřování finančních informací“ („service des études financiѐres“). V tomto oddělení pracuje stále přes 50 osob, inženýrů, statistiků, ekonomů, právníků apod. Stojí 600.000 až 700.000 franků ročně. Je rozděleno na 8 sekcí: jedna sbírá informace speciálně o průmyslových podnicích, druhá zkoumá všeobecnou statistiku, třetí se stará o železniční a paroplavební společnosti, čtvrtá má v patrnosti cenné papíry, pátá zkoumá bilance atd.48 Vzniká tedy jednak stále užší splývání, či jak se přiléhavě vyjádřil N. I. Bucharin, srůstání bankovního a průmyslového kapitálu, a jednak přeměna bank v ústavy opravdu „univerzálního rázu“. Pokládáme za nutné přesně ocitovat to, co praví o této věci Jeidels, autor, jenž ji nejdůkladněji prozkoumal: „Výsledkem zkoumání průmyslových vztahů v jejich celkovém souhrnu je univerzální ráz finančních ústavů, pracujících pro průmysl. Na rozdíl od jiných forem bank a na rozdíl od požadavku, někdy vznášenému v literatuře, že se banky mají specializovat na jisté pole působnosti nebo na jistá průmyslová odvětví, aby neztrácely půdu pod nohama, snaží se velké banky pokud možno všestranně utvářet své styky s průmyslovými podniky podle místa a odvětví výroby, snaží se odstranit nerovnoměrnosti v rozdělení 47 48

Jeidels, cit. dílo, str. 157. Stať Eugena Kaufmanna o francouzských bankách v „Die Bank", 1909, 2, str. 851 a násl.

kapitálu mezi jednotlivými místy a průmyslovými odvětvími, vyplývajícími z dějinného vývoje jednotlivých podniků.“ „Jedna tendence tkví v tom, učinit spojení s průmyslem všeobecným, druhá v tom, učinit je trvalým a intenzivním; obě tendence jsou uskutečněny v šesti velkobankách, ne sice úplně, avšak už ve značném rozsahu a v podstatě stejně.“ Často je možno z obchodních a průmyslových kruhů slyšet stížnosti na „teror“ bank. A není divu, že jsou vznášeny takové stížnosti, když velké banky „komandují“ tak, jak ukazuje tento příklad: 19. listopadu 1901 jedna z tak zvaných berlínských D-bank (názvy čtyř největších bank začínají písmenem D) zaslala správní radě Severozápado-středoněmeckého cementářského syndikátu tento dopis: „Z oznámení, které jste uveřejnili 18. t. m. v jistém listě, vysvítá, že musíte počítat s možností, že na valné hromadě vašeho syndikátu, která se má konat 30. t. m., budou přijata usnesení, která by mohla způsobit ve vašem podniku změny pro nás nepřijatelné. S pocitem hluboké lítosti jsme proto nuceni odvolat úvěr, který vám byl poskytován ... Nebudou-li však na valné hromadě přijata usnesení pro nás nepřijatelná a dostane-li se nám v tomto směru náležitých záruk také pro budoucnost, prohlašujeme, že jsme ochotni jednat s vámi o povolení nového úvěru.“49 V podstatě jsou to tytéž stížnosti malého kapitálu na útisk kapitálem velkým, jedině s tím rozdílem, že do kategorie „malých“ se zde dostal celý syndikát! Starý boj mezi malým a velkým kapitálem se obnovuje na novém, nesrovnatelně vyšším stupni vývoje. Je pochopitelné, že miliardové podniky velkobank mohou podporovat také technický pokrok prostředky, kterým se dřívější nemohou nijak vyrovnat. Banky zakládají např. zvláštní společnosti pro technické výzkumy a výsledků jimi dosažených používají arciť jen „spřátelené“ průmyslové podniky. Patří k nim „Společnost pro studium otázky elektrických rychlodrah“, „Ústřední kancelář pro vědecko-technické výzkumy“ atd. Ředitelé velkobank musí sami vidět, že se tvoří jakési nové podmínky národního hospodářství, jsou však vůči nim bezradní. „Kdo si v posledních letech všímal změn na místech ředitelů a členů dozorčích rad velkobank,“ píše Jeidels, „musil postřehnout, že se vedení ponenáhlu zmocňují lidé, kteří pokládají aktivní zasahování do celkového vývoje průmyslu za nezbytný, stále aktuálnější úkol velkobank; mezi nimi a staršími bankovními řediteli proto vznikají věcné a často i osobní spory. Jde přitom v podstatě o to, zda zasahováním bank do průmyslového výrobního procesu netrpí jejich obchod jako úvěrních ústavů, zda solidní zásady a jistý zisk nejsou obětovány činnosti, která nemá nic společného se 49

Dr Oskar Stillich: „Geld- und Bankwesen" (Peněžnictví a bankovnictví), Berlín 1907, str. 148.

zprostředkováním úvěru a vede banku na cesty, kde je vystavena slepé vládě průmyslové konjunktury ještě více než dříve. Takto mluví mnozí starší bankovní ředitelé, ale většina mladých spatřuje v aktivním zasahování do otázek průmyslu stejnou nezbytnost, jaká vytvořila s moderním velkoprůmyslem i velkobanky a moderní průmyslový bankovní obchod. Obě strany jsou zajedno jedině v tom, že pevné zásady a konkrétní cíl pro novou činnost velkobank neexistují.“50 Starý kapitalismus se přežil. Nový je přechodem k čemusi jinému. Pokusy o nalezení „pevných zásad a konkrétního cíle“ k „smíření“ monopolu s volnou soutěží jsou pochopitelně beznadějné. Doznání praktiků zní zcela jinak než vulgární vychvalování výhod „organizovaného“ kapitalismu jeho zastánci typu Schulze-Gaevernitze, Liefmanna a jemu podobných „teoretiků“. Důležitou okolnost, kdy se nadobro ustálila „nová činnost“ velkobank, vysvětluje dosti přesně Jeidels: „Vztahy mezi průmyslovými podniky a jejich novou náplní, novými formami a novými orgány, tj. velkými bankami, zorganizovanými zároveň centralisticky a decentralisticky, se utvářejí zároveň jako charakteristický národohospodářský zjev teprve v devadesátých letech; v jistém smyslu lze tento počátek dokonce posunout až do roku 1897, kdy byla provedena velká splynutí podniků, která zavedla po prvé novou formu decentralizované organizace v zájmu průmyslové politiky bank. Tento počátek lze snad posunout do ještě pozdější doby, jelikož teprve krise roku 1900 nesmírně urychlila a zesílila proces koncentrace v průmyslu i v bankovnictví a učinila styky s průmyslem po prvé opravdu monopolem velkých bank, učinila tyto styky značně užšími a intenzivnějšími.“51 Začátek 20. století je tedy mezníkem obratu od starého kapitalismu ke kapitalismu novému, od panství kapitálu vůbec k panství finančního kapitálu.

50 51

Jeidels, cit. dílo, str. 184. Tamtéž, str. 181.

III. FINANČNÍ KAPITÁL A FINANČNÍ OLIGARCHIE „Stále vzrůstající část průmyslového kapitálu,“ píše Hilferding, „nepatří průmyslníkům, kteří ho používají. Možnosti disponovat kapitálem nabývají jenom prostřednictvím banky, která vůči nim zastupuje vlastníky tohoto kapitálu. Kromě toho musí banka stále se zvětšující část svých kapitálů trvale umisťovat v průmyslu. Tím se stává stále více průmyslovým kapitalistou. Bankovní kapitál, tedy kapitál v peněžní formě, který se takto ve skutečnosti přeměnil v kapitál průmyslový, nazývám finančním kapitálem.“ „Finanční kapitál je tedy kapitál, kterým disponují banky a jehož používají průmyslníci.“52 Tato definice je neúplná potud, pokud se v ní nemluví o jedné z nejdůležitějších okolností, a to o vzrůstající koncentraci výroby a kapitálu v takovém rozsahu, že vede a vedla k monopolu. Avšak v celém Hilferdingově výkladu, zejména v obou kapitolách předcházejících kapitole, ze které byla tato definice převzata, je zdůrazňována úloha kapitalistických monopolů. Koncentrace výroby, monopoly jí vytvořené, splývání nebo srůstání bank s průmyslem — to je historie vzniku finančního kapitálu a obsah tohoto pojmu. Je nutno, abychom nyní vylíčili, jak „hospodaření“ kapitalistických monopolů ve všeobecných poměrech výroby zboží a soukromého vlastnictví se neodvratně přeměňuje v panství finanční oligarchie. Poznamenáváme, že představitelé německé — a nejenom německé — buržoazní vědy, jako Riesser, Schulze Gaevernitz, Liefmann a jiní, jsou vesměs obhájci imperialismu a finančního kapitálu. Neodhalují, nýbrž zastírají a zkrášlují „mechaniku“ vzniku oligarchie, její metody, velikost jejich příjmů, „poctivě nabytých“ i „nepoctivě nabytých“, její styky s parlamenty apod. Přenášejí se přes „proklaté“ otázky „bombastickými“, nejasnými frázemi, apelují k „pocitu odpovědnosti“ u ředitelů bank, velebí „pocit povinnosti pruských úředníků“, vážně rozbírají bezvýznamné podrobnosti naprosto bezcenných předloh zákonů o „dozoru“ a „reglementaci“, maří čas teoretickým kejklířstvím vymýšlejíce „vědecké“ definice jako např. ta, ke které dospěl profesor Liefmann: „... Obchod jest výdělečná činnost, provozovaná shromažďováním statků, jich uschováváním a dáváním k dispozici“53 (kursiva a tučné písmo ve spisu pana profesora) ... Z toho by vyplývalo, že se obchod vyskytoval už u pračlověka, jenž neznal ještě směnu, a že bude také v socialistické společnosti! Avšak úžasné skutečnosti, týkající se hrozivého panství finanční oligarchie, bijí do očí tak, že ve všech kapitalistických zemích, jak v Americe, tak i ve 52 53

R. Hilferding: „Dag Finanzkapital" (Finanční kapitál), 1912, str. 339. R. Liefmann, cit. dilo, str. 476.

Francii a v Německu, vznikla literatura, která zastává buržoazní hledisko, a přesto líčí skutečnost přibližně pravdivě a kritizuje — ovšem maloměšťácky— finanční oligarchii. Hlavní důraz je nutno položit na „systém účasti“, o kterém jsme se již zmínili. Německý ekonom Heymann, jenž snad první upozornil na tento systém, líčí jeho podstatu takto: „Vedoucí osoba kontroluje hlavní společnost (doslovně „mateřskou společnost“), tato opět společnosti na ní závislé („sesterské společnosti“), tyto zas „vnukovské společnosti“ atd. To umožňuje vládnout nad obrovskými oblastmi výroby i tomu, kdo nemá příliš veliký kapitál; neboť postačuje-li vlastnictví 50% kapitálu vždy ke kontrole akciové společnosti, stačí vedoucí osobě pouhý 1 milion, aby mohla kontrolovat již 8 milionů kapitálu u „společností vnukovských“. A pokračuje-li toto „proplétání“ ještě dále, může s pomocí jednoho milionu kontrolovat 16 milionů 32 miliónů atd.“54 Ve skutečnosti praxe dokazuje, že vlastnictví 40% akcií postačuje k ovládání akciové společnosti, 55 neboť jistá část roztříštěných drobných akcionářů nemá prakticky vůbec možnost účastnit se valných hromad atd. „Demokratizace“ držby akcií, která má podle názoru (nebo předstírání) buržoazních sofistů a oportunistických „také sociálních demokratů“ způsobit „demokratizaci kapitálu“, zvýšit úlohu a význam malovýroby atd., je ve skutečnosti jedním z prostředků pro posílení moci finanční oligarchie. Proto také dovoluje zákonodárství v pokročilejších nebo starších a „zkušenějších“ kapitalistických zemích vydávat akcie menší hodnoty. Zákon v Německu nepřipouští, aby byly vydávány akcie, jejichž hodnota nedosahuje 1000 marek, a němečtí finanční magnáti se závistivě dívají na Anglii, kde podle zákona je možno vydávat akcie již v hodnotě 1 libry šterlinků (20 marek, přibližně 10 rublů). Siemens, jeden z největších německých průmyslníků a „finančních magnátů“, prohlásil v říšském sněmu 7. června 1900, že „jednolibrová akcie je základem britského imperialismu“.56 Je patrno, že tento magnát chápe lépe a „marxističtěji“, co je imperialismus, než jistý domýšlivý publicista, jenž se pokládá za zakladatele ruského marxismu a myslí, že imperialismus je špatnou vlastností jednoho národa... „Systém účasti“ nepřispívá však jenom k nesmírnému zvětšení moci monopolistů; umožňuje také, aby byly beztrestně prováděny nejrůznější temné a špinavé kousky a odírána veřejnost, neboť vedoucí osoby „mateřské společnosti“ formálně, podle zákona, neodpovídají za „sesterskou společnost“, 54

55 56

Hans Gideon Heymann: „Die gemischten Werke im deutschen Grosseisengewerbe", Stuttgart 1904, str. 269. Liefmann: „BeteiligungsgeselUchaften atd.", 1. vyd., str. 258. Schulze-Gaevernitz v „Grundriss der Sozialokönomik", V. 2, str. 111.

která je pokládána za „samostatnou“ a jejímž prostřednictvím je možno všecko „obstarat“. Uvedeme příklad, o kterém se mluví v květnovém sešitu německého časopisu „Die Bank“ z r. 1914: „„Akciová společnost pro průmysl pružinové oceli“ v Kasselu, která byla před několika lety jedním z nejvýnosnějších podniků Německa, byla špatnou správou tak zruinována, že dividendy v několika letech poklesly z 15% na 0%. Vyšlo najevo, že správa bez vědomí akcionářů zapůjčila 6 milionů marek, „sesterské společnosti“ Hassia, jejíž nominální kapitál činil jen několik set tisíc marek. O této zápůjčce, která byla téměř třikráte větší než akciový kapitál „mateřské společnosti“ nebylo v bilancích ani zmínky; zatajení bylo právnicky zcela zákonné a mohlo být prováděno celá léta, neboť tím nebyl přestoupen ani jeden paragraf obchodního zákoníku. Předseda dozorčí rady, který jako odpovědná osoba podpisoval tyto falešné bilance, byl a zůstává dále předsedou obchodní komory v Kasselu. Akcionáři se dověděli o této zápůjčce poskytnuté společnosti Hassia teprve tehdy, když se již dávno ukázala chybným krokem... (toto slovo by měl autor dát do uvozovek) ... a když akcie (pružinové oceli), jakmile se jich zasvěcenci začali zbavovat, poklesly asi o 100%. ... Tento typický případ bilanční ekvilibristiky, zcela obvyklé u akciových společností, nám vysvětluje, proč se správy akciových společností pouštějí do riskantních podniků s mnohem lehčím srdcem než soukromí podnikatelé. Nejnovější bilanční technika nejenom umožňuje akciovým společnostem zatajovat prostému akcionáři riskantní podnik, nýbrž dovoluje i hlavním zájemcům, aby se uvarovali následků nezdařeného experimentu včasným prodejem akcií, kdežto soukromý podnikatel při všem, co dělá, riskuje svou kůži... Bilance četných akciových společností se podobají známým středověkým palimpsestům (palimpsesty jsou pergameny, na nichž byl původní rukopis smazán a přes něj byl napsán jiný), „s nichž bylo nutno nejdříve smýt to, co bylo napsáno, aby mohlo být objeveno písmo původní, tvořící skutečný obsah rukopisu“. Nejjednodušším, a proto nejčastěji používaným prostředkem, jak učinit bilanci nesrozumitelnou, je rozdělení jednotného podniku na několik dílů vytvořením nebo přidružením „sesterských společností“. Přednosti tohoto systému jsou se zřetelem k nejrůznějším cílům — zákonným i nezákonným — tak zřejmé, že velké společnosti, které jej nezavedly, musí být dnes již označeny přímo za výjimky.“57

57

L. Eschwege: „Tochtergesellschaften" (Dceřinné společnosti), „Die Bank", 1914, I, str. 545.

Jako typ veliké a monopolistické společnosti, která používá tohoto systému v největším rozsahu, uvádí autor proslulou „Všeobecnou elektrotechnickou společnost“ (AEG, o které se zmíníme ještě později). Roku 1912 bylo odhadováno, že tato společnost se účastní v 175 až 200 společnostech, které samozřejmě ovládá, a že celkem disponuje kapitálem kolem 1,5miliardy marek.58 Žádné předpisy o kontrole, o uveřejňování bilancí a jejich sestavování podle určitého schématu, o zřízení dozoru atd., jimiž zaměstnávají pozornost veřejnosti profesoři a úředníci, kteří to dobře myslí s hájením a zkrášlováním kapitalismu, nemohou zde mít žádný význam. Neboť soukromé vlastnictví je posvátné a nikomu nelze zakázat, aby kupoval, prodával a vyměňoval akcie, dával je do zástavy atd. Jak se rozmohl „systém účasti“ u ruských velkobank, je možno posoudit podle údajů, uváděných E. Agahdem, jenž byl po 15 let úředníkem Ruskočínské banky a v květnu 1914 vydal spis pod ne zcela přesným názvem: „Velkobanky a světový trh“.59 Autor rozděluje ruské velkobanky na dvě hlavní skupiny: a) banky, které pracují na podkladě „systému účastí“, b) banky „nezávislé“, při čemž však libovolně chápe „nezávislost“ jako nezávislost na zahraničních bankách; první skupinu dělí na tři podskupiny: banky pracující na podkladě účasti 1. německé, 2. anglické, 3. francouzské, maje na mysli „účast“ a nadvládu největších zahraničních bank příslušné národnosti. Kapitály bank dělí autor na kapitály umisťované „produktivně“ (do obchodu a průmyslu) a „spekulačně“ (do burzovních a finančních operací), neboť se svého, jemu vlastního, maloměšťácko-reformistického hlediska se domnívá, že je možno za trvání kapitalismu odloučit „produktivní“ kapitálové vklady od „spekulačních“ a „spekulační“ odstranit.

58

59

Kurt Heinig: „Der Weg des Elektrotrusts" (Cesta elektrárenského trustu), „Die Neue Zeit" (Nová doba), 1912, 30. Jahrg., 2, str. 484. E. Agadh: „Grossbanken und Weltmarkt. Die wirtschaftliche und po-litische Bedeutung der Grossbanken im Weltmarkt unter Berücksichtigung ihres Einflusses auf Russlands Volkswirtschaft und die deutsch-russischen Beziehungen" (Velkobanky a světový trh. Hospodářský a politický význam velkobank na světovém trhu se zřetelem k jejich vlivu na ruské národní hospodářství a na německo-ruské vztahy), Berlín 1914.

Autor uvádí tyto údaje:

Z téměř čtyř miliard rublů, tvořících „činný“ kapitál velkobank, připadají podle těchto údajů více než tři čtvrtiny, více než tři miliardy na banky, které jsou v podstatě „sesterskými společnostmi“ zahraničních bank, především bank pařížských (proslulé bankovní trio: Banka pařížského spolku; Pařížská a nizozemská banka; Generální společnost) a berlínských (zejména Německá banka a Diskontní společnost). Dvě největší ruské banky, Ruská (Ruská banka pro zahraniční obchod) a Mezinárodní (Petrohradská mezinárodní obchodní banka), „pracující ze tří čtvrtin s německým kapitálem“, zvýšily od roku 1906 do roku 1912 své kapitály ze 44 milionů rublů na 98 milionů a reservní fondy z 15 milionů na 39 milionů. První banka patří ke „koncernu“ berlínské Německé banky, druhá ke „koncernu“ berlínské Diskontní společnosti. Hodný Agahd se velmi pohoršuje nad tím, že berlínské banky mají v rukou většinu akcií a že proto ruští akcionáři jsou bezmocní. Samo sebou se rozumí, že země vyvážející kapitál sbírá smetanu: na příklad berlínská Německá banka, když uvedla na berlínskou burzu akcie Sibiřské obchodní banky, nechala je rok ležet a potom je prodala za kurs 193 ke 100, tj. téměř dvojnásob dráže, čímž „vydělala“ kolem 6 milionů rublů zisku, který Hilferding nazval „ziskem zakladatelským“. Celkovou „sílu kapitálu“ největších petrohradských bank odhaduje autor na 8235 milionů rublů, téměř na 81/4 miliardy, přičemž „účast“, či lépe řečeno nadvládu zahraničních bank, rozděluje takto: francouzské banky 55%,

anglické 10%, německé 35%. Z této částky 8235 milionů fungujícího kapitálu připadá podle autorova výpočtu 3687 milionů, tj. přes 40%, na syndikáty Produgol, Prodameta, 60 dále na syndikáty naftového, hutního a cementárenského průmyslu. Splývání bank a průmyslového kapitálu udělalo tudíž ve spojitosti s vytvořením kapitalistických monopolů nesmírné pokroky i v Rusku. Finanční kapitál, soustředěný v jedněch rukou a vládnoucí fakticky monopolem, shrabuje ze zakladatelské činnosti, z emise cenných papírů, ze státních půjček atd., nesmírné a stále vzrůstající zisky, upevňuje panství finančních oligarchií a ukládá celé společnosti tribut ve prospěch monopolistů. Uvedeme jeden z nesčetných příkladů „hospodaření“ amerických trustů, který uvádí Hilferding. Roku 1887 založil Havemeyer cukrovarnický trust sloučením 15 malých společností, jejichž celkový kapitál činil 61/2milionu dolarů. Kapitál trustu byl však, podle amerického výrazu, „rozředěn“ na 50 milionů dolarů. „Překapitalizování“ bylo vypočítáno na budoucí monopolní zisky, stejně jako ocelářský trust v téže Americe počítá s budoucími monopolními zisky, když skupuje stále více ložisek železné rudy. A vskutku, cukrovarnický trust stanovil monopolní ceny a měl takové příjmy, že mohl platit desetiprocentní dividendu z kapitálu, který byl sedminásobné „rozředěn“, tj. téměř 70% z kapitálu, který byl skutečně vložen do podniku při založení trustu! Roku 1909 činil kapitál trustu 90 milionů dolarů. Za 22 let se tedy více než zdesateronásobil. Ve Francii nabylo panství „finanční oligarchie“ („Proti finanční oligarchii ve Francii“ je název známé Lysisovy knihy, která vyšla v pátém vydání r. 1908) jen poněkud odlišné formy. Čtyři největší banky mají při emisi cenných papírů ne relativní, nýbrž „absolutní monopol“. Fakticky je to „trust velkobank“. A monopol zajišťuje monopolní zisky z emisí. Země, která si vypůjčuje, dostává obyčejně nejvýše 90% celkové částky; 10% pobírají banky a jiní zprostředkovatelé. Banky vytěžily z rusko-čínské půjčky ve výši 400 milionů franků 8 %, z ruské půjčky ve výši 800 milionů (1904) 10%, z marocké půjčky ve výši 62 1/2 milionu (1904) 18 3/4%. Kapitalismus, který začal svou životní dráhu jako malý lichvářský kapitál, končí ji jako lichvářský kapitál gigantických rozměrů. „Francouzi jsou lichváři Evropy“, praví Lysis. Všechny podmínky hospodářského života se díky této přeměně kapitalismu pronikavě mění. Když obyvatelstva nepřibývá, když vázne průmysl, obchod a námořní doprava, může „země“ bohatnout lichvou. „Padesát lidí 60

Produgol — „Ruská společnost pro obchod s minerálními palivy doněckého revíru", založená r. 1906. (Pozn. překl.) Prodameta — „Společnost pro prodej výrobků ruských hutí", založená roku 1901. (Pozn. překl.)

reprezentujících kapitál 8 milionů franků, může disponovat 2 miliardami ve čtyřech bankách.“ Systém „účasti“, který již známe, vede k týmž důsledkům: jedna z největších bank, Generální společnost (Société Générale), vydává 64.000 obligací „sesterské společnosti“ Egyptských rafinerií. Emisní kurs je 150%, tj. banka vydělává 50%. Dividendy této společnosti byly, jak se ukázalo, fiktivní, „veřejnost ztratila 90 až 100 milionů franků“; jeden z ředitelů Generální společnosti byl členem správní rady „rafinerií“. Není divu, že autor je nucen vyvodit závěr: „Francouzská republika je finanční monarchie; plně tam vládne finanční oligarchie; ta ovládá tisk i vládu.“61 Mimořádně veliká výnosnost emise cenných papírů, jako jedné z hlavních operací finančního kapitálu, hraje velmi důležitou úlohu ve vývoji a upevnění finanční oligarchie. „V zemi není obchodu, který by přinášel jen přibližně tak velký zisk, jako převzetí a zprostředkování cizozemských půjček,“ píše německý časopis „Die Bank“.62 „Není bankovního obchodu, který by přinášel tak veliké zisky jako emisní obchod.“ Při emisi cenných papírů průmyslových podniků činil podle údajů časopisu „Deutscher Ekonomist“ průměrný roční zisk: 1895 – 38,6 % 1896 – 36,1 % 1897 – 66,7 % 1898 – 67,7 % 1899 – 66,9 % 1900 – 55,2 % V desetiletí 1891—1900 „se vydělalo“ jenom na emisi německých průmyslových hodnot přes 1 miliardu.63 Jsou-li v době průmyslové prosperity zisky finančního kapitálu nesmírně veliké, pak v době úpadku, kdy malé a slabé podniky bankrotují, „účastní se“ velkobanky jejich skupování za babku nebo výnosných „sanací“ a „reorganizací“. Při „sanacích“ pasivních podniků bývá akciový kapitál snižován, tj. výtěžek se rozděluje na menší kapitál a dále bývá už vypočítáván podle něho. Nebo jestliže výnosnost poklesla na nulu, je přibírán nový kapitál, který, sloučen se starým, méně výnosným kapitálem, přináší pak již dostatečný důchod. „Mimochodem řečeno,“ dodává Hilferding, „všechny tyto sanace a reorganizace mají pro banky dvojí význam: předně jsou výnosným

61

Lysis: „Contre l'oligarchie financiere en France" (Proti finanční oligarchii ve Francii), 5. vyd., Paříž 1908, str. 11, 12, 26, 39, 40 a 48. 62 „Die Bank", 1913, č. 7, str. 630. 63 Stillich, citované dílo. str. 143 a W. Sombart: „Die deutsche Volkswirtschaft in 19. Jahrhundert und im Anfang des 20. Jahrhunderts" (Německé národní hospodářství v 19. a počátkem 20. století), 2. vyd., 1909, str. 526, příloha 8.

obchodem a za druhé vhodnou příležitostí učinit společnosti, které se octly v nesnázích, na sobě závislými.“64 Uvedeme příklad: důlní akciová společnost „Union“ v Dortmundu byla založena roku 1872. Byl upsán akciový kapitál téměř 40 milionů marek, a když v prvním roce byla vyplácena dvanáctiprocentní dividenda, stoupl kurs na 170%. Finanční kapitál sebral smetanu a vydělal maličkost — nějakých 28 milionů. Při založení této společnosti hrála hlavní úlohu táž největší německá „Diskontní společnost“, která šťastně dosáhla kapitálu 300 milionů marek. Poté klesají dividendy „Unionu“ na nulu. Akcionáři jsou nuceni svolit k „odepsání“ kapitálu, tj. ke ztrátě jeho části, aby neztratili všecko. A tu po několika „sanacích“ mizí z knih společnosti „Union“ za 30 let přes 73 milionů marek. „Původní akcionáři této společnosti mají dnes už jen 5 % nominální hodnoty akcií „Union“65 — a na každé „sanaci“ vždy banky „vydělaly“. Mimořádně výnosnou operací finančního kapitálu je také spekulace s pozemky v okolí rychle rostoucích velkoměst. Monopol bank zde splývá s monopolem pozemkové renty a s monopolem dopravních prostředků, neboť vzestup cen pozemků, možnost prodat je výhodně po dílcích atd. závisí především na dobrém dopravním spojení se středem města a toto spojení ovládají velké společnosti, spjaté s týmiž bankami systémem účastí a rozdělením ředitelských míst. Dochází k zjevům, které německý spisovatel L. Eschwege, spolupracovník časopisu „Die Bank“, jenž speciálně studoval operace při obchodu s pozemky a při hypotekárních transakcích atd., označil slovem „bahno“: je prováděna šílená spekulace s předměstskými pozemky, stavební firmy bankrotují, jako např. berlínská firma „Bosvau & Knauer“, která sehnala na 100 milionů marek, a to prostřednictvím „velmi solidní a velmi velké“ Německé banky (Deutsche Bank), jež pochopitelně spolupůsobila na podkladě systému účastí, tj. potají, záludně, a vyvlekla se z aféry se ztrátou „pouhých“ 12 milionů marek; jsou přiváděni na mizinu řemeslníci a dělníci, kteří nedostávají nic od švindléřských stavebních firem, jsou uzavírány šejdířské úmluvy s berlínskou „poctivou“ policií a správou k opatření informací o parcelacích a stavebních povoleních magistrátu apod. atd.66 „Americké mravy“, nad kterými tak pokrytecky spínají ruce evropští profesoři a dobrodušní měšťáci, se staly v epoše finančního kapitálu obvyklými doslovně v každém velkoměstě v kterékoliv zemi.

64 65 66

Das Finanzkapital", str. 172. Stillich, str. 138 a Liefmann, str. 51. L. Eschwege: „Der Sumpf" (Bahno) v „Die Bank", 1913, str. 925; tamtéž, 1912, 1, str. 223 a násl.

V Berlíně se na počátku roku 1914 mluvilo o tom, že bude utvořen „dopravní trust“, tj. „zájmové společenství“ mezi třemi berlínskými dopravními podniky: nadzemní městskou dráhou, společností elektrických drah a omnibusovou společností. „O podobném úmyslu jsme věděli,“ psal časopis „Die Bank“, „již ode dne, kdy se proslechlo, že většina akcií omnibusového podniku přešla do rukou dvou druhých dopravních společností... Lze plně věřit lidem, kteří prosazovali tyto plány, že jednotným řízením dopravy chtějí dosáhnout úspor, z nichž by mohla mít konec konců částečný užitek i veřejnost. Věc je však komplikována tím, že za tvořícím se dopravním trustem stojí banky, které mohou, kdykoli budou chtít, podřídit monopolisovanou dopravu zájmům svého obchodu s pozemky. Abychom se přesvědčili, že tento předpoklad odpovídá skutečnosti, k tomu postačí si vzpomenout, že již při založení společnosti nadzemní městské dráhy tu hrály jistou úlohu zájmy veliké banky, která podporovala tuto věc. Zájmy tohoto dopravního podniku se propletly se zájmy obchodu s pozemky. Jde o to, že východní trať této dráhy měla zpřístupnit pozemky, které banka, jakmile stavba dráhy byla zajištěna, prodala s velkým ziskem pro sebe i pro několik zájemců...67 Jakmile se monopol jednou utvořil a vládne miliardami, vniká zcela nevyhnutelně do všech oblastí veřejného života, bez ohledu na politická zřízení a na jakékoliv jiné „podrobnosti“. V německé ekonomické literatuře je obvyklé, že je lokajsky vynášena poctivost pruského úřednictva a poukazováno na francouzskou panamu68 nebo americkou politickou korupci. Faktem však je, že dokonce buržoazní literatura o bankovnictví v Německu je nucena ustavičně psát o věcech, které se netýkají jen ryze bankovních operací, na příklad o množících se případech přechodu státních úředníků do služeb bank, o „snaze dostat se do banky“: „Jak je to však s nepodplatitelností státního úředníka, jehož tajným přáním je teplé místečko 69 v Behrenstrasse?“ (ulice v Berlíně, kde je sídlo Německé banky). Alfred Landsburgh, vydavatel časopisu „Die Bank“, napsal roku 1909 článek: „Hospodářský význam byzantismu“, v kterém pojednává mimo jiné o cestě Viléma II. do Palestiny a o „bezprostředním výsledku této cesty, o Bagdadské dráze, tomto zlověstném „velikém díle německé podnikavosti“, které má větší 67 68

69

„Verkehrstrust" (Dopravní trust), „Die Bank", 1914, 1, str. 89. Francouzská panama souvisela se stavbou průplavu, spojujícího Atlantický a Tichý oceán v Panamě. Práce byly započaty nejdříve francouzskou společností roku 1882, která zkrachovala, a průplav byl dokončen teprve roku 1913 Spojenými státy severoamerickými. Při krachu francouzské společnosti byla odhalena ohromná korupce, jíž se zúčastnili spolu s vládnoucími kruhy francouzské buržoasie význační politikové. Slova „panama" se pak začalo užívat k označení velkých korupcí a finančních krachů. (Pozn. překl.) „Der Zug zur Bank" (Tíhnutí k bance), „Die Bank", 1909, 1, str. 79.

vinu na „obklíčení“ než všechny naše politické chyby dohromady“ 70 (obklíčením se rozumí politika Eduarda VII., jenž se snažil isolovat Německo a sevřít je státy imperialistického protiněmeckého spolku). Zmíněný už spolupracovník téhož listu, Eschwege, napsal roku 1912 článek „Plutokracie a úřednictvo“, v němž na příklad prozrazuje, že německý vysoký úředník Volker, jenž byl členem kartelové komise a vynikal energií, za nějaký čas dostal dobře placené místečko v největším kartelu, v ocelářském syndikátu. Podobné případy, které nejsou nikterak náhodné, přiměly téhož buržoazního publicistu k doznání, že „hospodářská svoboda, zajištěná německou ústavou, se stala v mnoha oborech hospodářského života pustou frází“ a že za nynějšího panství plutokracie „ani nejúplnější politická svoboda nás nemůže uchránit před tím, abychom se nestali národem lidí nesvobodných“.71 Pokud jde o Rusko, omezíme se na jeden příklad: před několika lety otiskly všechny listy zprávu, že ředitel úvěrní kanceláře Davydov odchází ze státní služby a přijímá místo v jisté velké bance se služným, které mělo podle smlouvy dosáhnout za několik let přes 1 milion rublů. Úvěrní kancelář je instituce, která má „sjednocovat činnost všech úvěrních ústavů státu“ a která poskytuje bankám sídelních měst subvence v částce 800 až 1000 milionů rublů.72 Kapitalismus se vůbec vyznačuje tím, že vlastnictví kapitálu je odděleno od jeho použití ve výrobě, že peněžní kapitál je oddělen od kapitálu průmyslového čili výrobního, že rentiér, jenž žije pouze z důchodu plynoucího z peněžního kapitálu, je oddělen od podnikatele a od všech osob, které bezprostředně disponují kapitálem. Imperialismus čili panství finančního kapitálu je nejvyšší stupeň kapitalismu, kdy toto oddělení nabývá ohromných rozměrů. Převládání finančního kapitálu nad všemi ostatními formami kapitálu znamená dominující postavení rentiéra a finanční oligarchie, znamená oddělení několika málo finančně mocných států od všech ostatních. Jakých rozměrů dosahuje tento proces, je možno posoudit podle údajů statistiky emisí, tj. vydávání cenných papírů všeho druhu. Ve „Věstníku mezinárodního statistického ústavu“ uveřejnil A. Neymarck73 velmi obšírné, úplné a přehledné údaje o emisích na celém světě. Tyto údaje byly potom častokráte úryvkovitě citovány v ekonomické literatuře. Úhrnné údaje za čtyři desetiletí jsou tyto:

70 71 72 73

Tamtéž, str. 301. „Die Bank", 1912, 2, str. 825; 1913, 2, str. 962. E. Agadh, str. 202. „Bulletin de l'institut international des statisque" (Buletin mezinárodního statistického ústavu), sv. XIX, kniha II, La Haye 1912. — Údajeo malých státech (počínaje Holandskem) byly vypočteny přibližné podle čísel z roku 1902, zvětšených o 20 procent.

Celková hodnota emisí cenných papírů v miliardách franků v desetiletí: 1871-1880 1881-1890 1891-1900 1901-1910

76,1 64,5 100,4 197,8

V sedmdesátých letech vzrostla celková hodnota emisí na celém světě zejména proto, že bylo uzavřeno mnoho půjček ve spojitosti s francouzskopruskou válkou a po ní následující epochou zakladatelské horečky v Německu. Vcelku bylo zvýšení ve třech posledních desetiletích 19. století poměrně málo rychlé, a teprve v prvních desetiletích 20. století lze zaznamenat velké zvýšení, za deset let téměř zdvojnásobení. Začátek 20. století je tudíž epochou přelomu, nejenom pokud jde o vzrůst monopolů (kartelů, syndikátů a trustů), o čemž jsme již mluvili, nýbrž i pokud jde o vzrůst finančního kapitálu. Celkovou nominální hodnotu cenných papírů na světě roku 1910 odhaduje Neymarck přibližně na 815 miliard franků. Odčítá přibližně to, co je počítáno vícekrát, a snižuje tuto částku na 575 až 600 miliard. Podle zemí (vezmeme-li za základ 600 miliard) se tato částka dělí takto:

Z těchto údajů je rázem patrno, jak příkře se odlišují od ostatních zemí čtyři nejzámožnější kapitalistické země, které vlastní přibližně za 100 až 150 miliard franků cenných papírů. Z těchto čtyř zemí jsou dvě — Anglie a Francie — nejstarší kapitalistické země, které mají, jak uvidíme, nejvíce kolonií; druhé dvě, Spojené státy a Německo, jsou nejvyspělejší kapitalistické země, pokud jde o rychlost vývoje a stupeň rozmáhání se kapitalistických monopolů ve výrobě. Finanční kapitál těchto čtyř zemí činí úhrnem 479

miliard franků, tj. téměř 80% světového finančního kapitálu. Téměř celý ostatní svět je tak či onak dlužníkem a poplatníkem těchto zemí — mezinárodních bankéřů — těchto čtyř „sloupů“ světového finančního kapitálu. Zvláště je nutno pojednat o úloze, kterou má vývoz kapitálu při vytvoření mezinárodní sítě závislosti a svazků finančního kapitálu.

IV. VÝVOZ KAPITÁLU Starý kapitalismus, za něhož plně vládla volná soutěž, se vyznačoval vývozem zboží. Nejnovější kapitalismus, kdy vládnou monopoly, se vyznačuje vývozem kapitálu. Kapitalismus je zbožní výroba na nejvyšším stupni vývoje, kdy se i pracovní síla stává zbožím. Vzrůst směny jak uvnitř země, tak i zejména směny mezinárodní, je charakteristickým znakem kapitalismu. Jednotlivé podniky, jednotlivá průmyslová odvětví, jednotlivé země se za kapitalismu nutně vyvíjejí nerovnoměrně a ve skocích. Anglie se stala kapitalistickou zemí dříve než jiné země, a přibližně v polovici 19. století, když zavedla volný obchod, si činila nárok na to, být „dílnou celého světa“, dodavatelkou výrobků do všech zemí, které jí musely v náhradu dodávat suroviny. Avšak tento monopol Anglie byl již v poslední čtvrtině 19. století podlomen, neboť některé jiné země, které na svou obranu zavedly „ochranná“ cla, vyspěly v samostatné kapitalistické státy. Na prahu 20. století vidíme, že se tvoří monopoly jiného druhu: za prvé monopolistické svazy kapitalistů ve všech zemích vyspělého kapitalismu; za druhé monopolní postavení několika málo nejbohatších zemí, v nichž akumulace kapitálu dosáhla obrovských rozměrů. V pokročilých zemích vznikl nesmírný „nadbytek kapitálu“. Pochopitelně, kdyby kapitalismus mohl povznést zemědělství, které se dnes všude úžasně opozdilo ve svém vývoji za průmyslem, kdyby mohl zvýšit životní úroveň mas obyvatelstva, které všude přes závratný pokrok techniky napolo hladoví a živoří v bídě, pak by nemohlo být řeči o nadbytku kapitálu. A právě tuto „námitku“ vznášejí vesměs maloburžoazní kritikové kapitalismu. Ale pak by kapitalismus přestal být kapitalismem, neboť jak nerovnoměrnost vývoje, tak žebrácká životní úroveň mas jsou stěžejní, nezbytné podmínky a předpoklady tohoto výrobního způsobu. Dokud kapitalismus zůstává kapitalismem, není používáno nadbytku kapitálu ke zvýšení životní úrovně mas v oné zemi, neboť by to vedlo k snížení kapitalistických zisků, nýbrž je ho používáno ke zvýšení zisků vývozem kapitálu do ciziny, do zaostalých zemí. V těchto zaostalých zemích je obyčejně dosahováno velikých zisků, neboť kapitálu je tam málo, cena půdy poměrně nevysoká, mzdy nízké a suroviny levné. Možnost vývozu kapitálu je dána tím, že některé zaostalé země byly již zataženy do koloběhu světového kapitalismu, že byly vybudovány hlavní železniční trati nebo bylo začato s jejich stavbou, že jsou zajištěny elementární předpoklady pro rozvoj průmyslu atd. Nutnost vývozu kapitálu je dána tím, že v několika zemích kapitalismus „přezrál“ a kapitálu se nedostává (neboť zemědělství je nevyspělé a masy bídně živoří) pole působnosti pro „výnosné" umístění.

O velikosti kapitálu, který tři hlavní země umístily v cizině, můžeme uvést tyto přibližné údaje:74 Kapitál umístěný v cizině (v miliardách franků)

Z toho vysvítá, že vývoz kapitálu nabyl nesmírného rozsahu teprve na počátku 20. století. Kapitál tří hlavních zemí, umístěný v cizině, dosahoval před válkou 175 až 200 miliard franků. Výnos z této částky při skromném pětiprocentním zúročení činí ročně 8 až 10 miliard franků. Opravdu solidní základ pro imperialistický útisk a vykořisťování většiny národů a zemí na světě, pro kapitalistický parazitismus hrstky nejbohatších států! Jak je rozdělen tento kapitál, umístěný v cizině, mezi různé země a kde je umístěn? Na tuto otázku je možno dát jenom přibližnou odpověď, která je však s to osvětlit některé všeobecné vzájemné vztahy a souvislosti novodobého imperialismu: Světadíly, mezi které jsou rozděleny (přibližně) zahraniční kapitály (kolem roku 1910) Anglie Francie Německo

74

Hohson: „Imperialismus", Londýn 1902, str. 58; Riesser, uvedený spis, str. 395 a 404; P. Arndt ve „Weltwirtschaftliches Archiv" (Archiv světového hospodářství), sv. 7, str. 35; Neymarck v „Bulletin"; Hilferding:„Das Finanzkapital", str. 492; Lloyd George, řeč v dolní sněmovně 4. května 1915. „Daily Telegraph" z 5. května 1915. B. Harms: „Probleme der Weltwirtschaft" (Problémy světového hospodářství), Jena 1912, str. 235 aj.; Dr Sigmund Schilder: „Entwicklungstendenzen der Weltwirtschaft" (Vývojové tendence světového hospodářství), Berlín 1912, sv. 1, str. 150; George Paish: „Great Britain's Capital Investments etc." (Kapitálové investice Velké Británie) v „Journal of the Royal Statistical Society" (Časopis královské statistické společnosti; sv. LXXIV, 1910—11, str. 167 a násl.; George Diouritch: „L'expansion des banques allemandes á l'étranger, ses rapports avec le développement économique de l'Allemagne" (Expanse německých bank v cizině, její vztahy k hospodářskému vývoji Německa), Paříž 1909, str. 84.

Na prvním místě stojí u Anglie její koloniální državy, které jsou i v Americe (např. Kanada) neobyčejně veliké, nemluvě již o Asii apod. Obrovský vývoz kapitálu je zde nejtěsněji spjat s nesmírnými koloniemi, o jejichž významu pro imperialismus ještě promluvíme. Jinak je tomu ve Francii. Zde kapitál, plynoucí do ciziny, je umístěn hlavně v Evropě, především v Rusku (nejméně 10 miliard franků); přitom tu jde hlavně o zapůjčený kapitál, o státní půjčky, a nikoliv o kapitál vkládaný do průmyslových podniků. Na rozdíl od anglického koloniálního imperialismu je možno francouzský imperialismus nazvat imperialismem lichvářským. V Německu zjišťujeme třetí formu: německé kolonie nejsou velké a kapitál, který Německo umisťuje v cizině, je rozdělen mezi Evropou a Amerikou nejstejnoměrněji. Vývoz kapitálu působí na rozvoj kapitalismu v zemích, do kterých plyne, a neobyčejně jej urychluje. Může-li se proto stát, že tento vývoz působí jistou stagnaci vývoje v zemích vyvážejících, může k tomu dojít jen proto, že se zvětší a zesílí další rozvoj kapitalismu na celém světě. Země vyvážející kapitál nabývají téměř vždy možnosti získat jisté „výhody“, jejichž ráz vrhá jasné světlo na svérázné rysy epochy finančního kapitálu a monopolů. Berlínský časopis „Die Bank“ v říjnu roku 1913 např. psal: „Na mezinárodním kapitálovém trhu se rozvíjí od nedávné doby komedie hodná péra Aristofanova. Četné cizí státy, od Španělska až po balkánské země, od Ruska až po Argentinu, Brazílii a Čínu, se snaží otevřeně nebo potají, někdy mimořádně naléhavě, si opatřit na velkých peněžních trzích půjčky. Peněžní trhy nejsou nyní sice ve zvlášť skvělém stavu a také politické perspektivy nejsou růžové. Přesto se však ani jeden z peněžních trhů neodvažuje odmítnout půjčku z obavy, že by jej soused předešel, půjčku povolil a tím si zajistil jisté protislužby. Při takových mezinárodních transakcích se téměř vždy něčeho dostane věřiteli, ať je to výhodná klausule v obchodní smlouvě nebo uhelná stanice, ať je to stavba přístavu, tučná koncese nebo objednávka děl."75 Finanční kapitál vytvořil epochu monopolů. A s monopoly se všude uplatňují monopolistické zásady: místo konkurence na otevřeném trhu nastupuje využití „styků“ k výhodné transakci. Všedním zjevem bývá: půjčka se uzavírá pod podmínkou, že její části bude použito na nákup výrobků věřitelské země, zejména na válečnou výzbroj, lodi atd. V posledních dvou desetiletích (1890—1910) používala Francie velmi často tohoto prostředku. Vývoz kapitálu do ciziny se stává prostředkem, podporujícím vývoz zboží za

75

„Die Bank", 1913, 2, str. 1024.

hranice. Mezi obzvlášť velkými podniky bývají při tom uzavírány takové smlouvy, že, jak se „šetrně“ vyjádřil Schilder76 — „hraničí s korupcí“. Krupp v Německu, Schneider ve Francii, Armstrong v Anglii jsou příklady firem těsně spjatých s gigantickými bankami a s vládou, které není snadné „obejít“ při uzavření půjčky. Když Francie povolila půjčky Rusku, „přitiskla je ke zdi“ v obchodní smlouvě ze dne 16. září 1905, neboť si vymínila jisté ústupky až do roku 1917; totéž učinila podle Obchodní smlouvy s Japonskem ze dne 19. srpna 1911. Celní válka mezi Rakouskem a Srbskem, která trvala se sedmiměsíční přestávkou od roku 1906 do roku 1911, byla zčásti vyvolána konkurencí mezi Rakouskem a Francií při dodávkách válečné výzbroje Srbsku. Paul Deschanel v lednu roku 1912 prohlásil ve sněmovně, že francouzské firmy dodaly Srbsku v letech 1908—1911 za 45 milionů franků válečného materiálu. Ve zprávě rakousko-uherského konsula v Sao-Paolo (Brazílie) se praví: „Stavba brazilských železnic je většinou prováděna s pomocí francouzského, belgického, britského a německého kapitálu; tyto země si zajišťují při finančních transakcích, souvisících se stavbou železnic, také dodávky materiálu potřebného pro stavbu.“ Finanční kapitál tedy v pravém slova smyslu rozprostírá své sítě na všechny země světa. Velkou úlohu hrají při tom banky zřizované v koloniích a jejich filiálky. Němečtí imperialisté hledí závistivě na „staré“' kontinentální mocnosti, které se po této stránce o sebe postaraly mimořádně „dobře“: Anglie měla roku 1904 50 koloniálních bank s 2279 filiálkami (roku 1910 72 koloniálních bank s 5449 filiálkami); Francie 20 koloniálních bank se 136 filiálkami; Holandsko jich mělo 16 se 68 filiálkami, kdežto Německo mělo „celkem jen“ 13 koloniálních bank se 70 filiálkami.77 Američtí kapitalisté zase závidí anglickým a německým kapitalistům: „V Jižní Americe,“ stěžovali si roku 1915, „má 5 německých bank 40 filiálek a 5 anglických bank 70 filiálek..." Anglie a Německo v posledních 25 letech umístily Argentině, Brazílii a Uruguaji přibližně 4 miliardy dolarů, a proto se podílejí 46 % na celkovém obchodu těchto tří zemí.78 Země, vyvážející kapitál, si rozdělily svět v přeneseném smyslu slova. Avšak finanční kapitál vedl také k přímému rozdělení světa.

76 77 78

Schilder, citované dílo, str. 346, 350 a 371. Riesser, citované dílo, 4. vyd., str. 375 a Diouritch, str. 283. „The Annals of the American Academy of Political and Sociál Science"

65

V. ROZDĚLENÍ SVĚTA MEZI SVAZY KAPITALISTŮ Monopolistické svazy kapitalistů, kartely, syndikáty a trusty, si rozdělují především tuzemský trh, zmocňujíce se více méně úplně výroby vlastní země. Avšak za kapitalismu je tuzemský trh nezbytně spjat s trhem zahraničním. Kapitalismus již dávno vytvořil světový trh. A podle toho, jak vzrůstal vývoz kapitálu a jak byly všemi prostředky rozšiřovány zahraniční a koloniální styky a „sféry vlivu“ největších monopolistických svazů, věci „samozřejmě“ spěly k světové dohodě mezi těmito svazy, k ustavování mezinárodních kartelů. To je nový stupeň světové koncentrace kapitálu a výroby, nepoměrně vyšší než předchozí. Prozkoumáme, jak vzniká tento nadmonopol. Elektrotechnický průmysl je nejtypičtější pro nejnovější technické pokroky, pro kapitalismus konce 19. a začátku 20. století. Nejvíce vyspěl ve dvou nejpokročilejších nových kapitalistických zemích, ve Spojených státech a v Německu. V Německu zvláště velký vliv na vzrůst koncentrace v tomto odvětví měla krise roku 1900. Banky, které tehdy již poměrně pevně srostly s průmyslem, urychlily a zesílily za této krise v nejvyšší míře zánik poměrně malých podniků, jejich pohlcení velkými. „Banky,“ píše Jeidels, „tím, že odmítají podat pomocnou ruku právě podnikům, které nejvíce potřebuji kapitál, podporují nejdříve závratnou haussu a potom neodvratný bankrot společností, které s nimi nejsou trvale úzce spjaty.“79 Důsledek toho byl, že koncentrace po roce 1900 postoupila mílovými kroky. Před rokem 1900 bylo v elektrotechnickém průmyslu sedm nebo osm „skupin“; přitom se každá skupina skládala z několika společností (bylo jich dohromady 28) a za každou stály dvě až jedenáct bank. V letech 1908-1912 se všechny tyto skupiny sloučily v jednu nebo dvě. Proces probíhal takto:

Proslulá AEG (Všeobecná elektrotechnická společnost), která tímto způsobem vznikla, ovládá 175 až 200 společností (na podkladě systému „účastí“) a disponuje kapitálem v celkové částce asi 11/2 miliardy marek. Jen přímých zahraničních zastoupení má 34, z nich 12 akciových společností — ve více než 10 státech. Již roku 1904 se odhadovalo, že kapitály, umístěné 79

Jeidels, str. 232.

německým elektrotechnickým průmyslem v cizině, činily 233 miliony marek, z nich 62 miliony v Rusku. Je tedy Všeobecná elektrotechnická společnost gigantický „kombinovaný“ podnik — jen obrábějících společností je 16 — který vyrábí nejrůznější výrobky, od kabelů a isolátorů až po automobily a letadla. Avšak koncentrace v Evropě byla také součástí procesu koncentrace v Americe. Věc probíhala takto:

Tak se vytvořily dvě elektrotechnické „mocnosti“: „Jiných elektrotechnických společností, alespoň takových, které by byly na nich úplně nezávislé, na světě není“ – píše Heinig v článku „Cesta elektrotrustu“. O velikosti obratů a velikosti podniků obou „trustů“ skýtají jakousi naprosto neúplnou představu tyto údaje:

Roku 1907 byla mezi americkým a německým trustem sjednána smlouva o rozdělení světa. Konkurence byla tím odstraněna. Všeobecná elektrárenská společnost (GEC) „dostává“ Spojené státy a Kanadu. Všeobecná elektrotechnická společnost (AEG) „dostává“Německo, Rakousko, Rusko, Holandsko, Dánsko Švýcarsko, Turecko a Balkán. Speciální — samozřejmě tajné — smlouvy jsou sjednány o „sesterských společnostech“, které pronikají do nových průmyslových odvětví a do „nových“, formálně ještě nerozdělených zemí. Byla dohodnuta vzájemná výměna vynálezů a výzkumů.80 Každý pochopí, jak je ztížena konkurence proti tomuto, fakticky jednotnému, světovému trustu, který disponuje kapitálem o několika miliardách a má své „filiálky“, zastoupení, agentury, spojení atd. ve všech 80

Riesser, citované dílo; Diouritch, str. 239; Kurt Heinig; cit. čl.

světadílech. Avšak okolnost, že dva silné trusty si rozdělily svět nevylučujesamozřejmě nové dělení, změní-li se poměr mocenských sil — následkem nerovnoměrnosti vývoje, válek, bankrotů atd. Poučný příklad, jak byl učiněn pokus o takové nové rozdě1ení a jak bylo o ně bojováno, skýtá petrolejářský průmysl. „Petrolejářský světový trh,“ psal Jeidels r. 1905, „je v podstatě dodnes rozdělen mezi dvě velké finanční skupiny: mezi americký petrolejářský trust Rockefellerův (Standard Oil Co.) a majitele ruské bakinské nafty, Rothschilda a Nobela. Obě skupiny jsou těsně spjaty, jejich monopolní postavení je však už několik let ohroženo pěti nepřáteli:“81 1) Vyčerpáním amerických naftových pramenů; 2) konkurenční firmou Mantaševovou v Baku; naftovými prameny v Rakousku a 4) v Rumunsku; 5) zámořskými naftovými prameny, zejména v holandských koloniích (bohaté firmy Samuelova a Shellova, spjaté rovněž s anglickým kapitálem). Tři poslední uvedené skupiny podniků jsou spjaty s německými velkobankami, s největší z nich, Německou bankou, v čele. Tyto banky samostatně a plánovitě podporovaly rozvoj petrolejářského průmyslu, např. v Rumunsku, aby si tu vytvořily „svůj“ opěrný bod. Roku 1907 se odhadovalo, že do rumunského petrolejářského průmyslu bylo vloženo na 185 milionů franků zahraničního kapitálu, z toho na 74 miliony kapitálu německého.82 Došlo k boji, který je nazýván v ekonomické literatuře bojem za „rozdělení světa“. Jednak Rockefellerův petrolejářský trust, jenž se chtěl zmocnit celé kořisti, založil „sesterskou společnost“ přímo v Holandsku a skoupil naftové prameny v holandské Indii. Tím chtěl zkrušit svého hlavního soupeře: holandsko-anglický trust Shellův. Jednak se Německá banka a jiné berlínské banky snažily „uhájit“ „pro sebe“ Rumunsko a spojit je s Ruskem proti Rockefellerovi. Rockefeller však měl mnohem větší kapitál a výtečně zorganizovaný dopravní a distribuční aparát k dodávání petroleje spotřebitelům. Boj musil skončit a také r. 1907 skončil úplnou porážkou Německé banky, které zbývaly jen dvě možnosti: buď zlikvidovat s milionovými ztrátami své „petrolejové zájmy“, nebo se podřídit. Byla zvolena druhá cesta a s petrolejářským trustem byla sjednána smlouva, pro Německou banku velmi nevýhodná. Podle této smlouvy se Německá banka zavázala, že „nebude podnikat nic, co by bylo na úkor americkým zájmům“, zároveň však bylo ujednáno, že smlouva pozbývá platnosti, bude-li v Německu přijat zákon o státním monopolu na petrolej. A teď dochází k „petrolejové komedii“. Jeden z finančních králů Německa, ředitel „Německé banky“ von Gwinner, zahajuje prostřednictvím svého 81 82

Jeidels, str. 193. Diouritch, str. 245.

osobního sekretáře Stausse agitaci pro petrolejový monopol. Celý obrovský aparát mamutí berlínské banky, všechny rozsáhlé „styky“ jsou uváděny do pohybu, tisk se zalyká „patriotickým“ pokřikem proti „jařmu“ amerického trustu a říšský sněm přijímá 15. března 1911 téměř jednomyslně resoluci, ve které se vyzývá vláda, aby vypracovala předlohu zákona o monopolu na petrolej. Vláda se chopila této „populární“ myšlenky a zdálo se, že Německá banka, která chtěla napálit svého amerického kontrahenta a na státním monopolu vydělávat, má už vyhráno. Němečtí petrolejoví magnáti si již dělali laskominy na obrovské zisky, které by se jistě vyrovnaly ziskům ruských cukrovarníků... Avšak, předně, německé velkobanky se pohádaly o rozdělení kořisti a Diskontní společnost vytáhla na světlo zištné zájmy Německé banky; za druhé, vláda se zalekla boje proti Rockefellerovi, neboť, bylo velmi pochybné, zda si Německo bude moci opatřit petrolej bez Rockefellera (rumunská těžba není veliká); za třetí bylo nutno schválit miliardový rozpočet r. 1913 na válečné přípravy Německa. Předloha monopolu byla odložena. Rockefellerův petrolejářský trust vyšel z boje zatím jako vítěz. Berlínský časopis „Die Bank“ při této příležitosti psal, že Německo by mohlo bojovat proti petrolejářskému trustu jedině tehdy, kdyby zavedlo monopol na elektrickou energii a přeměnilo vodní energii v lacinou energii elektrickou. „Avšak,“ dodával autor článku, „monopol elektrické energie přijde tehdy, až to budou potřebovat výrobci: tedy tehdy, až bude přede dveřmi příští veliký krach v elektrotechnickém průmyslu, až veliké, nákladné elektrárny, které nyní všude stavějí soukromé koncerny elektrotechnického průmyslu, a pro které těmto koncernům státy, obce a jiné korporace poskytují již dnes jisté dílčí monopoly, nebudou s to pracovat se ziskem. Pak bude nutno uvést do chodu vodní energii; nebude však možno přeměňovat ji v lacinou elektrickou energii na útraty státu, nýbrž bude nutno, aby byla opět svěřena soukromému monopolu, kontrolovanému státem, neboť soukromý průmysl uzavře už zatím řadu smluv a vymíní si velké odškodnění... Tak to bylo s draselným monopolem, tak je tomu s petrolejovým monopolem, tak tomu bude i s monopolem elektrické energie. Je už na čase, aby naši státní socialisté, kteří se dávají oslňovat líbivou zásadou, už konečně pochopili, že cílem a výsledkem monopolů v Německu nikdy nebylo, aby prospívaly spotřebitelům, nebo aspoň dávaly státu část podnikatelského zisku, nýbrž sloužily vždy jen k tomu, aby sanovaly na útraty státu soukromý průmysl, stojící na prahu bankrotu.“83 Taková cenná doznání jsou nuceni dělat buržoazní němečtí ekonomové. Vidíme zde názorně, jak se soukromé a státní monopoly v epoše finančního

83

„Die Bank", 1012, 1, str. 1032, 2, str. 629; 1913, 1, str. 388

kapitálu splétají vjedno, jak obojí jsou ve skutečnosti pouze jednotlivé články v řetězu kapitalistického boje mezi největšími monopolisty o rozdělení světa. Také v obchodní paroplavbě vedl nesmírný vzrůst koncentrace k rozdělení světa. V Německu vznikly dvě největší společnosti, „Hambursko-Americká linie“ a „Severoněmecký Lloyd“, z nichž každá má 200 milionů marek kapitálu (v akciích i obligacích) a parníky v hodnotě 185 až 189 milionů marek. Kromě toho se v Americe 1. ledna 1903 utvořil t. zv. Morganův trust, “Mezinárodní společnost pro námořní obchod“, která sdružuje 9 amerických a anglických paroplavebních společností a disponuje kapitálem 120 milionů dolarů (480 milionů marek). Již r. 1903 byla sjednána mezi německými kolosy a tímto americko-anglickým trustem smlouva o rozdělení světa a současně o rozdělení zisků. Německé společnosti zanechaly konkurence při přepravě mezi Anglií a Amerikou. Bylo přesně ujednáno, které přístavy jsou komu „přenechány“, byl utvořen společný dozorčí výbor atd. Smlouva byla uzavřena na 20 let, s výhradou, že v případě války pozbývá platnosti.84 Neobyčejně poučné jsou také dějiny vzniku mezinárodního kartelu kolejnic. Anglické, belgické a německé továrny na kolejnice učinily první pokus založit takový kartel již roku 1884, když průmysl byl v největším úpadku. Dohodly se, že si nebudou konkurovat na vnitřním trhu v zemích, na které se vztahovala úmluva, a že si rozdělí zahraniční trhy podle tohoto klíče: 66% Anglii, 27% Německu a 7% Belgii. Indie byla přenechána úplně Anglii. Proti jedné anglické firmě, která se nepřipojila ke smlouvě, byl zahájen společný boj, jehož výlohy byly uhrazovány placením příspěvků ze společných prodejů. Ale roku 1886, když z něho vystoupily dvě anglické firmy, se svaz rozpadl. Je charakteristické, že se nepodařilo dosáhnout dohody v pozdějších obdobích prosperity průmyslu. Na počátku r. 1904 byl založen ocelářský syndikát v Německu. V listopadu r. 1904 byl znovu utvořen mezinárodní kolejnicový kartel s kvótami: Anglie 53,5%, Německo 28,83% a Belgie 17,67%. Pak se k němu připojila Francie s dodatečnou kvótou 4,8%, 5,8% a 6,4% v prvním, druhém a třetím roce, tj. za předpokladu, že úhrnné množství činilo 104,8% atd. Roku 1905 se k němu připojil ocelářský trust Spojených států (Steel Corporation), později Rakousko a Španělsko. „V této chvíli,“ psal Vogelstein r. 1910, „je rozdělení světa ukončeno a velcí spotřebitelé, především státní dráhy, si mohou dnes — jelikož svět je už rozdělen, aniž se dbalo jejich zájmů — žít jako básník v nebi Jupiterově.“85

84 85

Riesser, citované dílo, str. 126. Vogelstein: „Organisationsformen", str. 100.

Zmíníme se ještě o mezinárodním zinkovém syndikátu, založeném r. 1909, který přesně rozdělil výrobu mezi pět skupin německých, belgických, francouzských, španělských a anglických závodů; dále o mezinárodním trustu střelného prachu, o tomto, podle Liefmannových slov, „zcela moderním těsném svazu všech německých továren na výbušiny, které si pak společně s obdobně zorganizovanými francouzskými a americkými továrnami na výbušiny rozdělily takřka celý svět.86 Liefmann napočítal r. 1897 kolem 40 mezinárodních kartelů, jichž se zúčastnilo Německo, a r. 1910 již kolem 100. Někteří buržoazní publicisté (k nimž se dnes připojil také K. Kautsky, který se úplně zpronevěřil marxistickému stanovisku, jež zastával např. roku 1909) vyslovovali mínění, že mezinárodní kartely, ve kterých se nejnázorněji zračí zmezinárodňování kapitálu, skýtají naději na mír mezi národy za kapitalismu. Tento názor je teoreticky naprosto nesmyslný, prakticky je to sofisma a způsob nepoctivé obhajoby nejhoršího oportunismu. Mezinárodní kartely ukazují, do jaké míry se dnes rozmohly kapitalistické monopoly a oč bojují svazy kapitalistů. Tato okolnost je nejdůležitější; jedině tato okolnost nám objasňuje ekonomicko-historický smysl probíhajících událostí, neboť forma boje se může měnit a ustavičně se mění v závislosti na různých, poměrně specifických a dočasných příčinách, avšak podstata boje, jeho třídní obsah se nemůže změnit, dokud existují třídy. Je pochopitelné, že v zájmu např. německé buržoazie, ke které v podstatě přešel ve svých teoretických úvahách Kautsky (o tom promluvíme ještě dále), je, aby obsah soudobého hospodářského boje (dělení světa) byl zastírán a aby byla zdůrazňována hned ta, hned ona forma tohoto boje. Stejné chyby se dopouští Kautsky. A nejde ovšem jen o německou buržoazii, nýbrž o buržoazii na celém světě. Kapitalisté si nerozdělují svět proto, že by byli nějací zvlášť zlí lidé, nýbrž proto, že dosažený stupeň koncentrace je nutí, aby si takto počínali, chtějí-li pobírat zisk; přitom si dělí svět „podle kapitálu“, „podle síly“ — neboť za systému výroby zboží a za kapitalismu nemůže být jiného způsobu dělení. Síla však závisí na hospodářském a politickém vývoji; kdo chce porozumět událostem, musí vědět, jaké otázky jsou řešeny mocenskými přesuny; zda jsou to přesuny „ryze“ hospodářské povahy nebo povahy mimohospodářské (např. vojenské), je otázka podřadná, která nemůže pranic změnit na základním pojetí nejnovější epochy kapitalismu. Kdo pojednává místo o obsahu boje a smluv mezi svazy kapitalistů o jejich formách (dnes mírových, zítra válečných, pozítří opět mírových), klesá na úroveň sofisty. Epocha nejnovějšího kapitalismu nám ukazuje, že se mezi svazy kapitalistů utvářejí jisté vztahy na

86

Liefmann: „Kartelle und Trusts", 2. vyd., str. 161.

podkladě hospodářského rozdělení světa, a zároveň se ve spojitosti s tím mezi politickými svazy, státy, utvářejí jisté vztahy na podkladě teritoriálního rozdělení světa, na podkladě boje o kolonie, „boje o hospodářský prostor“.

VI. ROZDĚLENÍ SVĚTA MEZI VELMOCEMI Zeměpisec A. Supan v knize o „teritoriálním vývoji evropských kolonií“87 shrnuje výsledek tohoto vývoje ke konci XIX. století stručně takto: Plocha, patřící evropským koloniálním mocnostem (mezi nimi i Spojeným státům), v procentech k celkové rozloze:

„Význačným rysem tohoto období,“ dovozuje Supan, „je tedy rozdělení Afriky a Polynesie.“ Ježto v Asii a v Americe není neobsazených území, tj. území nepatřících žádnému státu, musíme platnost Supanova závěru rozšířit a říci: význačným rysem tohoto období je definitivní rozdělení světa, definitivní ovšem nikoliv v tom smyslu, že by nebylo možné nové dělení — naopak, taková nová dělení jsou možná a neodvratná — nýbrž v tom smyslu, že koloniální politika kapitalistických zemí dokončila zabírání neobsazených území na naší planetě. Svět byl po prvé již úplně rozdělen, takže v budoucnosti může dojít jedině k novému dělení, tj. k střídání „majitelů“, nikoli však k „zabrání“ území bez „pána“. Prožíváme tudíž svéráznou epochu světové koloniální politiky, která co nejúže souvisí s „nejnovějším stupněm ve vývoji kapitalismu“, s finančním kapitálem. Musíme proto důkladněji rozebrat především konkrétní údaje, abychom mohli co nejpřesněji zjistit rozdíl mezi touto epochou a epochami předešlými, jakož i nynější stav. Především se zde vynořují dvě konkrétní otázky: zda se v epoše finančního kapitálu stupňuje koloniální politika a zostřuje boj o kolonie, a jak je svět v tomto směru rozdělen dnes. Americký publicista Morris se v knize o dějinách kolonizace88 pokouší shrnout údaje o velikosti koloniálních držav Anglie, Francie a Německa v různých obdobích 19. století. Dospěl, stručně řečeno, k těmto výsledkům:

87

88

A. Supan: „Die territoriale Entwicktung der europaischen Kolonien" (Teritoriální vývoj evropských kolonii), 1906, str. 254. Henry C. Morris; „The History of Colonisation" (Dějiny kolonizace), New York 1900, sv. II, str. 88; I, str. 419; II, str. 304.

Velikost koloniálních držav:

Koloniální državy Anglie nesmírně vzrostly v letech 1860 až 1880 a velmi značně v posledních dvou desetiletích 19. století. Koloniální državy Francie a Německa vzrostly právě v posledních dvou desetiletích. Viděli jsme už, že vrcholného rozvoje předmonopolistického kapitalismu, kapitalismu, kdy převládala volná soutěž, bylo dosaženo v šedesátých a sedmdesátých letech. Vidíme nyní, že právě po tomto období nabývají koloniální výboje nesmírného „rozmachu“ a že právě poté se boj za teritoriální rozdělení světa neobyčejně zostřuje. Je tudíž nesporné, že přechod kapitalismu ke stadiu monopolistického, kapitalismu, k finančnímu kapitálu jespojen se zostřením boje za rozdělení světa. Hobson vyzvedá v díle o imperialismu epochu 1884 až 1900 jako epochu zesílené „expanse“ (rozšiřování území) hlavních evropských států. Podle jeho výpočtů získala Anglie v této době 3,7 milionu čtverečných mil s 57 miliony obyvatel; Francie 3,6 milionu čtverečných mil s 36,5 milionu obyvatel; Německo 1 milion čtverečných mil s 16,7 milionu obyvatel; Belgie 900.000 čtverečných mil s 30 miliony obyvatel; Portugalsko 800.000 čtverečných mil s 9 miliony obyvatel. Usilovná snaha všech kapitalistických států získat kolonie, která se projevila ke konci 19. století, zejména od osmdesátých let, je skutečností všeobecně známou v dějinách diplomacie a zahraniční politiky. V epoše největšího rozkvětu volné soutěže v Anglii, v letech 1840-1860, se její vůdčí buržoazní politikové stavěli proti koloniální politice, pokládali osvobození kolonií, jejich úplné odtržení od Anglie za nezbytné a užitečné. M. Beer poukazuje v článku o „moderním anglickém imperialismu“, 89 uveřejněném roku 1898, na to, že Disraeli, anglický státník, tak zjevný, všeobecně řečeno, přívrženec imperialismu, roku 1852 prohlásil: „Kolonie, toť mlýnské žernovy na naší šíji." A ke konci 19. století byli v Anglii hrdiny dne Cecil Rhodes a Joseph Chamberlain, kteří otevřeně hlásali imperialismus a provozovali s největším cynismem imperialistickou politiku. Je zajímavé, že souvislost, abych tak řekl, ryze hospodářských a sociálněpolitických kořenů novodobého imperialismu byla těmto vůdčím politikům anglické buržoazie již tehdy jasná. Chamberlain hlásal imperialismus jako

89

„Die Neue Zeit“ XVI, I, 1898, str. 302.

„opravdovou, prozíravou a hospodárnou politiku“ a poukazoval zejména na německou, americkou a belgickou konkurenci, se kterou se dnes Anglie střetá na světovém trhu. Spása je v monopolu — tvrdili kapitalisté zakládajíce kartely, syndikáty a trusty. Spása je v monopolu — přizvukovali jim političtí vůdcové buržoazie, snažíce se překotně zabrat ještě nerozdělené části světa. A Cecil Rhodes, jak vypravoval jeho důvěrný přítel žurnalista Stead, mu r. 1895 o svých imperialistických ideách řekl: „Byl jsem včera v londýnském EastEndu (dělnická čtvrt) a navštívil jsem schůzi nezaměstnaných. Když jsem tam vyslechl divoké řeči, které byly jen nepřetržitým voláním po chlebu, uvažoval jsem pak cestou domů o tom, čeho jsem byl svědkem, a byl jsem více než kdy jindy přesvědčen o důležitosti imperialismu ... Mým největším přáním je vyřešení sociální otázky. To znamená: Chceme-li my, koloniální politikové, zachránit 40 milionů obyvatel Spojeného království před vražednou občanskou válkou, musíme zabrat nová území, která by pojala nadbytek obyvatelstva a vytvořila nová odbytiště pro zboží vyráběné v našich továrnách a dolech. Vždy jsem tvrdil, že impérium je otázka žaludku. Nechcete-li občanskou válku, musíte se stát imperialisty.“90 To pravil roku 1895 Cecil Rhodes, milionář, finanční magnát, hlavní vinník anglo-burské války; jeho obhajoba imperialismu se vyznačuje jedině neomaleností a cynismem, v podstatě se však neodlišuje od „teorie“ pp. Máslová, Suďekuma, Potresova, Davida, zakladatele ruského marxismu 91 apod. Cecil Rhodes byl jen o něco poctivější sociálšovinista ... Abychom vylíčili pokud možno nejpřesněji teritoriální rozdělení světa a změny, k nimž došlo v tomto směru v posledních desetiletích, použijeme úhrnných údajů, které uvádí Supan v citovaném díle o koloniálních državách všech mocností světa. Supan volí rok 1876 a 1900; my volíme rok 1876 — dobu velmi vhodnou, neboť právě tehdy skončil, celkem vzato, vývoj západoevropského kapitalismu v předmonopolistickém stadiu, a pak rok 1914; přitom Supanovy údaje nahrazujeme novějšími údaji podle Hübnerových „Zeměpisných statistických tabulek“. Supan si všímá jen kolonií; my pokládáme za účelné — neboť chceme plně vystihnout rozdělení světa — připojit stručné údaje i o zemích, které nemají kolonie, i o polokoloniích, k nimž počítáme Persii, Čínu a Turecko: Persie se již stala téměř úplně kolonií, Čína a Turecko se v kolonie přeměňují. Dostáváme tyto výsledky:

90 91

Tamtéž, str. 304. G. V. Plechanova. (Pozn, překl.)

Zde vidíme názorně, jak na rozhraní 19. a 20. století bylo „dokončeno“ rozdělení světa. Koloniální državy nabyly po roce 1876 obrovského rozsahu: vzrostly u šesti největších mocností více než o polovinu, ze 40 milionů km2 na 65 milionů; přírůstek činí 25 milionů km2, jeden a půlkráte více než rozloha mateřských zemí (16,5 milionu). Tři mocnosti neměly roku 1876 žádné kolonie a čtvrtá, Francie, jich měla velmi málo. Do roku 1914 získaly tyto čtyři mocnosti kolonie o rozloze 14,1 milionu km2, tj. přibližně jeden a půlkráte více, než činí rozloha Evropy, s obyvatelstvem téměř 100 milionů. Koloniální državy byly rozšiřovány velmi nerovnoměrně. Porovnáme-li např. Francii, Německo a Japonsko, které se příliš neliší rozlohou a počtem obyvatelstva, ukáže se, že Francie získala téměř třikráte více kolonií (co do rozlohy) než Německo a Japonsko dohromady. Také francouzský finanční kapitál byl na počátku zmíněného období možná několikrát větší než finanční kapitál německý a japonský dohromady. Na velikost koloniálních držav působí, kromě ryze hospodářských podmínek a na jejich základě, také podmínky zeměpisné apod. Ať nivelizace světa — vyrovnávání hospodářských a životních poměrů v různých zemích vlivem velkoprůmyslu, směny a finančního kapitálu — v posledních desetiletích jakkoli pokročila, zůstávají tu velké rozdíly a mezi uvedenými šesti mocnostmi vidíme jednak mladé kapitalistické země, neobyčejně rychle se rozvíjející (Amerika, Německo a Japonsko), jednak země starého kapitalistického vývoje, rozvíjející se v poslední době mnohem pomaleji (Francie a Anglie) a posléze zemi hospodářsky nejzaostalejší (Rusko), v níž

nejnovější kapitalistický imperialismus je, abych tak řekl, opředen zvlášť hustou sítí předkapitalistických vztahů. Vedle koloniálních držav velmocí jsme zařadili nevelké kolonie malých států, které jsou, abych tak řekl, nejbližším objektem možného a pravděpodobného „nového dělení“ kolonií. Většinou si tyto malé státy uchovávají kolonie jedině proto, že mezi velkými státy jsou zájmové protiklady, třenice apod., které jim překážejí, aby se dohodly o rozdělení kořisti. „Polokoloniální“ státy jsou pak typické jako přechodné formy, které lze pozorovat ve všech oblastech přírody a společnosti. Finanční kapitál je tak veliká a lze říci, rozhodující síla ve všech hospodářských a ve všech mezinárodních vztazích, že je s to si podřizovat a ve skutečnosti si též podřizuje i státy, těšící se úplné politické nezávislosti; uvidíme ihned příklady. Finančnímu kapitálu však samozřejmě nejlépe „vyhovuje“ a nejvíce prospívat takové podřízení, které je spojeno se ztrátou politické nezávislosti porobených zemí a národů. Polokoloniální země jsou typické po této stránce jako „střední stupeň“. Je pochopitelné, že boj o tyto polozávislé země se nezbytně zostřil zejména v epoše finančního kapitálu, kdy ostatní svět byl už rozdělen. Koloniální politika a imperialismus existovaly i před nejnovějším stupněm kapitalismu, ba dokonce před kapitalismem. Řím, založený na otroctví, provozoval koloniální politiku a uskutečňoval imperialismus. 92 Avšak „povšechné“ úvahy o imperialismu, při nichž je pomíjen nebo posunut do pozadí základní rozdíl mezi společensko-hospodářskými formacemi, vyúsťují nezbytně v nejplanější banálnosti nebo v tlachání, jako je srovnání „velkého Říma s Velkou Británií“. 93 Dokonce i kapitalistická koloniální politika v dřívějších stadiích kapitalismu se podstatně liší od koloniální politiky finančního kapitálu. Hlavním znakem nejnovějšího kapitalismu je panství monopolistických svazů velkopodnikatelů. Takové monopoly jsou nejstabilnější, dostávají-li se do jedněch rukou všechny zdroje surovin, a viděli jsme, jak usilovně napínají

92

93

Imperialismus starého Říma, který vedl dobyvačnou politiku, podrobuje si násilím země Evropy, Asie a Afriky, nelze zaměňovat za dnešní imperialismus. Rozdíl mezi dobyvačnou politikou starého Říma a dobyvačnou politikou dnešního imperialismu spočívá v tom, že to byla ve starém Římě politika velkého pozemkového vlastnictví a obchodního kapitálu, jejichž panství se zakládalo na vykořisťování otroků, kdežto za dnešního imperialismu je to politika finančního kapitálu, tj. sjednoceného a srostlého bankovního a průmyslového kapitálu, jehož panství je založeno na vykořisťování námezdní práce dělníků. Je hrubým oportunismem chápat dnešní imperialismus jenom jako „politiku", a nikoliv jako celý systém kapitalistického hospodářství. (Pozn. překl.) C. P. Lucas: „Greater Rome and Greater Britain" (Velký fiím a Velká Britannie), Oxford 1912, nebo Earl of Cromer: „Ancient and Modem Imperialism" (Starověký a novodobý imperialismus), Londýn 1910.

mezinárodní svazy kapitalistů své síly, aby připravily soupeře o jakoukoli možnost konkurence, aby na příklad skoupily ložiska železné rudy nebo naftové prameny atd. Jedině ovládání kolonií skýtá monopolu plnou záruku zdaru proti všem nahodilostem boje s konkurencí — nevyjímaje ani případ, kdy protivník by chtěl použít na svou ochranu zákona o státním monopolu. Čím vyspělejší je kapitalismus, čím citelnější je nedostatek surovin, čím urputnější je konkurence a boj o zdroje surovin na celém světě, tím urputnější je boj za získání kolonií. „Je možno se dokonce odvážit tvrzení,“ píše Schilder, „které se bude snad zdát mnohým paradoxní, totiž, že přírůstek obyvatelstva průmyslových měst v poměrně blízké době může být zabrzděn mnohem spíše nedostatkem surovin pro průmysl než nedostatkem potravin.“ Tak např. stále více se nedostává dříví, které se zdražuje, stále více se nedostává kůží, surovin pro textilní průmysl. „Svazy průmyslníků se snaží dosáhnout rovnováhy mezi zemědělstvím a průmyslem v rámci celého světového hospodářství. Jako příklad lze uvést mezinárodní svaz spolků bavlnářských přádelen v několika nejdůležitějších průmyslových státech, existující od roku 1904, dále svaz evropských spolků lnářských přádelen, založený roku 1910 podle téhož vzoru.“94 Buržoazní reformisté a mezi nimi zejména nynější kautskyánci se ovšem pokoušejí zmenšit význam těchto faktů poukazem, že „by bylo možné“ opatřit si suroviny na volném trhu bez „nákladné a nebezpečné“ koloniální politiky, že „by bylo možné“ nesmírně zvýšit nabídku surovin „prostým“ povznesením zemědělství vůbec. Takové poukazy se však stávají obhajobou imperialismu a jeho zkrášlováním, neboť jsou založeny na ignorování hlavního znaku novodobého kapitalismu: monopolu. Volný trh stále více mizí, monopolistické syndikáty a trusty jej každého dne zužují a „prosté“ povznesení zemědělství by znamenalo zlepšení postavení mas, zvýšení mezd a zmenšení zisků. Kde jinde než ve fantasii sentimentálních reformistů existují trusty, schopné starat se o postavení mas místo o dobývání kolonii? Pro finanční kapitál mají význam nejenom zdroje surovin již objevené, nýbrž i zdroje, které mohou být ještě objeveny, neboť technika se dnes rozvíjí neuvěřitelně rychle a území dnes nepotřebná mohou být zítra využitkována, budou-li objeveny nové technické metody (a za tím účelem velká banka může uspořádat zvláštní výpravu inženýrů, agronomů apod.) a bude-li investován velký kapitál. Totéž platí o výzkumech nerostného bohatství, o nových způsobech zpracování a využití různých surovin apod. Z toho vyplývá, že finanční kapitál nezbytně usiluje o rozšíření hospodářského teritoria a dokonce

94

Schilder, cit. dílo, str. 38-42.

o rozšíření území vůbec. Jako trusty kapitalizují svůj majetek podle dvojnásobného nebo trojnásobného odhadu, neboť počítají s „eventuálními“ budoucími zisky (nikoliv se zisky dnešními), neboť počítají s dalšími výtěžky z monopolu, tak se i finanční kapitál vůbec snaží uchvátit pokud možno nejrozsáhlejší území jakéhokoli druhu, kdekoliv a jakýmkoliv způsobem, neboť počítá s eventuálními budoucími zdroji surovin a bojí se, aby nezůstal pozadu v urputném boji o poslední kusy nerozděleného území na světě nebo o znovurozdělení kusů již rozdělených. Angličtí kapitalisté se všemožně snaží povznést produkci bavlny ve své kolonii, v Egyptě — z 2,3 milionu ha obdělávané půdy bylo oseto bavlnou roku 1904 již 0,6 milionu ha, tj. více než jedna čtvrtina — ruští kapitalisté činí totéž ve své kolonii, v Turkestanu, poněvadž takto mohou snáze potřít své zahraniční konkurenty, snáze monopolizovat zdroje surovin a vytvořit úsporněji organizovaný a výnosnější textilní trust s „kombinovanou“ výrobou, který by všechna stadia výroby a zpracování bavlny soustředil v jedněch rukou. Také zájem na vývozu kapitálu pobádá k dobývání kolonií, neboť na koloniálním trhu je možné snáze (a někdy také výhradně) s pomocí monopolu vytlačit konkurenta, zajistit si dodávky, upevnit příslušná „spojení“ apod. Mimohospodářská nadstavba, která vyrůstá ze základny finančního kapitálu, jeho politika a jeho ideologie stupňují snahy o koloniální výboje. „Finanční kapitál neusiluje o svobodu, nýbrž o panství,“ říká právem Hilferding. A jistý buržoazní francouzský publicista přímo jako by rozváděl a doplňoval už uvedené myšlenky Cecila Rhodese, píše, že k hospodářským příčinám dnešní koloniální politiky je nutno připojit i příčiny sociální: „V důsledku přibývající složitosti života, v důsledku komplikací a svízelů, které doléhají nejenom na dělnické masy, nýbrž i na střední třídy, vzrůstá ve všech zemích staré civilizace netrpělivost, roztrpčení a nenávist, ohrožující veřejný klid; je nutné, aby energie, která se probíjí z určité třídní koleje, našla uplatnění, a je třeba pro ni vyhledat pole působnosti mimo zemi, aby nedošlo k výbuchu uvnitř země“.95 Mluvíme-li o koloniální politice epochy kapitalistického imperialismu, musíme poznamenat, že finanční kapitál a mezinárodní politika jemu odpovídající, vyúsťující v boj velmocí za hospodářské a politické rozdělení světa, vytvářejí celou řadu přechodných forem státní závislosti. Pro tuto epochu jsou typické nejen dvě hlavní skupiny zemí — země s koloniálními državami a kolonie — nýbrž i země, jejichž závislost se zračí v nejrůznějších formách, země politicky a formálně samostatné, ve skutečnosti však opředené sítěmi finanční a diplomatické závislosti. Na jednu z forem této závislosti — 95

Wahl: „La France aux colonies" (Francie v koloniích), citováno u Henri Russier: „Le partage de l'Océanie" (Rozdělení Oceánie), Paříž 1905, str. 165.

polokolonie — jsme již poukázali. Příkladem jiné formy závislosti je např. Argentina. „Jižní Amerika, a zejména Argentina,“ píše Schulze-Gaevernitz ve spise o britském imperialismu, „je finančně natolik závislá na Londýnu, že je nutno ji téměř označit za anglickou obchodní kolonii. 96 Kapitály, které Anglie umístila v Argentině, odhadoval Schilder podle zpráv rakousko-uherského konsula v Buenos-Aires za rok 1909 na 83/4 miliard franků. Můžeme si snadno představit, jak pevných svazků nabývá tím anglický finanční kapitál — a jeho věrný „přítel“, diplomacie — s buržoazní Argentinou, s vedoucími kruhy celého jejího hospodářského a politického života. Poněkud jinou formou finanční a diplomatické závislosti se vyznačuje Portugalsko, které je jinak politicky nezávislé. Je to samostatný, svrchovaný stát, ale ve skutečnosti je už přes dvěstě let, od války o španělské dědictví (1700-1714), pod protektorátem Anglie. Anglie bránila Portugalsko a jeho koloniální državy, aby upevnila své posice v boji proti svým nepřátelům, proti Španělsku a Francii. Za to se Anglii dostalo obchodních výsad, lepších podmínek pro vývoz zboží a zejména pro vývoz kapitálu do Portugalska a jeho kolonií, možnosti používat portugalských přístavů a ostrovů, kabelů atd.97 Takový poměr byl mezi jednotlivými velkými a malými státy vždy, avšak v epoše kapitalistického imperialismu se stává všeobecným systémem, tvoří část celého systému všech vztahů za situace, kdy „svět je rozdělen“, a stává se článkem v transakcích světového finančního kapitálu. Abychom ukončili úvahu o rozdělení světa, musíme zaznamenat ještě toto: Otázkou rozdělení světa se zabývala nejen americká literatura po španělskoamerické válce a anglická literatura po anglo-burské válce, které o ní mluvily úplně otevřeně a jasně již ke konci 19. a na začátku 20. století, a také nejen literatura německá, „žárlivě“ sledující „britský imperialismus“, která se tímto faktem zabývala velmi systematicky. Také ve francouzské buržoazní literatuře byla tato otázka projednávána dosti jasně a důkladně, pokud je to z buržoazního hlediska vůbec možné. Odvoláme se na historika Driaulta, jenž v knize „Politické a sociální problémy ke konci 19. století“ v kapitole o „velmocích a rozdělení světa“ napsal: „V posledních letech byla s výjimkou Číny všechna volná území na světě zabrána mocnostmi Evropy a Severní Ameriky. To způsobilo, že již došlo k různým konfliktům a přesunům vlivu,

96

97

Schulze-Gaevernitz: Britischer Imperialismus und englischer Freihandel zu Beginn des 20. Jahrhunderts" (Britský imperialismus a anglický svobodný obchod počátkem 20. století), Lipsko 1906, str. 318. — Totéž praví Sartorius v. Waltershausen: „Das volkswirtschaftliche System der Kapitalanlage im Auslande" (Národohospodářská soustava ukládání kapitálu v cizině), Berlín 1907, str. 46. Schilder, citované dílo, sv. I, str. 160—161.

které jsou předzvěstí mnohem strašnějších výbuchů v blízké budoucnosti. Neboť je třeba si pospíšit: národy, které se o sebe nepostaraly, vystavují se nebezpečí, že nikdy nedostanou svůj díl a že se nikdy nebudou moci účastnit gigantického vykořisťování celé Země, které bude jedním z nejpodstatnějších zjevů budoucího (tj. 20.) století. Proto celá Evropa a Amerika byly v poslední době zachváceny horečkou koloniálních výbojů, imperialismem, který je nejvýznačnějším charakteristickým rysem konce 20. století.“ A autor dodává: „Při tomto dělení světa, při této šílené honbě za přírodními poklady a za velkými trhy světa, je relativní síla imperií, založených v 19. století, v naprostém nepoměru s postavením, jež zaujímají v Evropě národy, které je utvořily. Mocnosti, které mají v Evropě převahu a rozhodují o jejich osudech, nemají tutéž převahu na celém světě. A jelikož koloniální moc, naděje disponovat dosud nezjištěnými bohatstvími, bude mít zřejmě zpětný vliv na relativní sílu evropských mocností, pak v důsledku toho otázka koloniální — či chcete-li „imperialismus“ — která již změnila politické poměry v Evropě samé, je bude měnit stále víc a více.“98

98

J. E. Driault: „Problémes politique et sociaux" (Politické a sociální problémy), Paříž 1907, str. 299.

VII. IMPERIALISMUS JAKO ZVLÁŠTNÍ STADIUM KAPITALISMU Musíme se nyní pokusit o jisté závěry, shrnout to, co jsme už řekli o imperialismu. Imperialismus vznikl jako výsledek a_přímé prodloužení hlavních znaků kapitalismu vůbec. Kapitalismus se však stal kapitalistickým imperialismem teprve na určitém, velmi vysokém stupni svého vývoje, kdy se některé hlavní znaky kapitalismu začaly přeměňovat ve svůj protiklad, kdy se všude utvořily a vykrystalizovaly rysy přechodné epochy od kapitalismu k vyššímu společensko-hospodářskému řádu. Hlavním zjevem v tomto procesu po stránce hospodářské je, že kapitalistická volná soutěž byla vystřídána kapitalistickými monopoly. Volná soutěž je hlavním znakem kapitalismu a zbožní výroby vůbec: monopol je přímým protikladem volné soutěže, ale volná soutěž se před našimi zraky přeměňuje v monopol, neboť vytváří velkovýrobu, vytlačuje malovýrobu, nahrazuje velké podniky ještě většími, stupňuje koncentraci výroby a kapitálu tak, že z ní vyrůstal a vyrůstá monopol: kartely, syndikáty, trusty a s nimi splývající kapitál asi tuctu bank, disponujících miliardami. Zároveň však monopoly, vyrůstající z volné soutěže, konkurenci neodstraňují, nýbrž existují nad ní a vedle ní, čímž vyvolávají řadu mimořádně ostrých a příkrých rozporů, třenic a konfliktů. Monopol je přechodem od kapitalismu k vyššímu řádu. Kdyby bylo třeba podat co nejstručnější definici imperialismu, bylo by nutno říci, že imperialismus je monopolistickým stadiem kapitalismu. Taková definice by obsahovala to základní, neboť jednak finanční kapitál je bankovní kapitál monopolisticky malého počtu největších bank, který splynul s kapitálem monopolistických svazů průmyslníků; a jednak rozdělení světa znamená přechod od koloniální politiky, nerušeně zabírající oblasti neobsazené žádnou kapitalistickou mocností, ke koloniální politice monopolní držby území celého světa, který byl už úplně rozdělen. Avšak příliš stručné definice, byť i byly účelné, neboť vystihují to hlavní — přece jen nedostačují, jakmile je zapotřebí z nich speciálně odvodit nejpodstatnější znaky jevu, který má být definován. Aniž proto zapomínáme na podmíněný a relativní význam všech definicí vůbec, které nikdy nemohou obsáhnout všestrannou souvislost jevu v jeho úplném vývoji, je třeba podat definici imperialismu, která by zahrnovala těchto pět jeho hlavních znaků: 1. Koncentrace výroby a kapitálu dosáhla tak vysokého stupně vývoje, že vytvořila monopoly, které mají rozhodující úlohu v hospodářském životě; 2. bankovní kapitál splynul s kapitálem průmyslovým a na základě tohoto „finančního kapitálu“ vznikla finanční oligarchie; 3. vývoz kapitálu na rozdíl od vývozu zboží nabývá neobyčejně velkého významu; 4. tvoří se mezinárodní monopolistické svazy kapitalistů, které si rozdělují svět; 5.

teritoriální rozdělení celého světa mezi největší kapitalistické mocnosti je ukončeno. Imperialismus je kapitalismus ve stadiu vývoje, kdy se vytvořilo panství monopolů a finančního kapitálu, kdy nabyl velkého významu vývoz kapitálů, kdy mezinárodní trusty přikročily k rozdělení světa a kdy se dokončilo rozdělení veškerého území světa mezi největší kapitalistické státy. Uvidíme dále, jak imperialismus může a musí být definován ještě jinak, přihlíží-li se nejenom k hlavním, ryze hospodářským stránkám (na které se omezuje zmíněná definice), nýbrž i k historickému místu, které zaujímá toto stadium kapitalismu v poměru ke kapitalismu vůbec, nebo přihlíží-li se k poměru mezi imperialismem a dvěma hlavními směry v dělnickém hnutí. Zde je třeba ihned připomenout, že takto pojatý imperialismus je nesporně zvláštním stadiem vývoje kapitalismu. Abychom vylíčili čtenáři co nejdůkladněji, co je imperialismus, snažili jsme se záměrně citovat co nejvíce hlasů buržoazních ekonomů, kteří jsou nuceni přiznat správnost zcela nesporně zjištěných faktů z nejnovější ekonomiky kapitalismu. Proto jsme též uvedli podrobné statistické údaje, na základě kterých se může každý přesvědčit, jak vzrostl bankovní kapitál atd., v čemž se právě zračí přeměna kvantity v kvalitu, přeměna vyvinutého kapitalismu v imperialismus. Není ovšem třeba ani vykládat, že všechny hranice v přírodě a společnosti jsou relativní a pohyblivé a že by bylo nesmyslné přít se na příklad o to, v kterém roce nebo desetiletí se imperialismus „definitivně“ utvořil. Ale přesto je nutno se přít o definici imperialismu, především s K. Kautským, hlavním marxistickým teoretikem epochy tak zvané II. Internacionály, tj. čtvrtstoletí 1889-1914. Proti hlavním myšlenkám, které obsahuje naše definice imperialismu, se postavil zcela rozhodně Kautsky jak roku 1915, tak již dokonce v listopadu roku 1914, kdy prohlásil, že imperialismus nesmí být chápán jako „fáze“ nebo stupeň hospodářství, nýbrž jako politika, a to určitá politika, které finanční kapitál „dává přednost“, že imperialismus se nesmí „ztotožňovat“ s „moderním kapitalismem“, že rozumíme-li imperialismem „všechny zjevy moderního kapitalismu“ — kartely, ochranářství, vládu finančníků a koloniální politiku — vyústí otázka, zda imperialismus je nezbytný pro kapitalismus, v „nejvulgárnější tautologii“neboť pak je „imperialismus pochopitelně životní nezbytností pro kapitalismus“ atd. Myšlenku Kautského vyjádříme nejpřesněji, ocitujeme-li jeho definici imperialismu, která přímo odporuje podstatě myšlenek, které jsme tu vyložili (neboť námitky z tábora německých marxistů, kteří podobné myšlenky zastávali po mnoho let, jsou Kautskému dávno známy jakožto námitky určitého směru v marxismu). Definice Kautského zní:

„Imperialismus je produktem vysoce vyspělého průmyslového kapitalismu. Tkví ve snaze každého průmyslového kapitalistického národa přivtělit nebo podmanit si stále větší agrární (podtrženo Kautským) oblasti, bez ohledu na to, jakými národy jsou obývány.“99 Tato definice je bezcenná, neboť jednostranně, tj. libovolně vyzvedává jen národnostní otázku (třebaže je tato otázka nanejvýš důležitá jak sama o sobě, tak i se zřetelem k imperialismu), libovolně a nesprávně ji uvádí ve spojitost jedině s průmyslovým kapitálem v zemích, které si podmaňují jiné národy, a stejně libovolně a nesprávně zdůrazňuje anexi agrárních oblastí. Imperialismus je usilování o anexe — v tom tkví politická část definice Kautského. Je správná, avšak krajně kusá, neboť politicky je imperialismus tendence k násilí a reakce vůbec. Nás však zde zajímá hospodářská stránka věci, kterou pojal do své definice sám Kautsky. Chyby v definici Kautského bijí do očí. Pro imperialismus je příznačný kapitál, nikoli průmyslový, nýbrž finanční. Není náhoda, že právě ve Francii mimořádně rychlý rozvoj finančního kapitálu při oslabení kapitálu průmyslového způsobil, že od osmdesátých let minulého století krajně zesílila anexionistická (koloniální) politika. Pro imperialismus je příznačná právě snaha anektovat nejen agrární oblasti, nýbrž i oblasti průmyslově nejvyspělejší (Německo si dělá laskominy na Belgii, Francie na Lotrinsko), neboť předně, zakončené už rozdělení světa nutí, aby při novém dělení bylo sáhnuto po kterémkoli území; za druhé, podstatným znakem imperialismu je, že několik velmocí zápolí o hegemonii, tj. snaží se uchvátit území ani ne tak přímo pro sebe, jako proto, aby zeslabily odpůrce a podlomily jeho hegemonii (Belgie má pro Německo zvlášť veliký význam jako opěrný bod proti Anglii; Bagdad má zvlášť veliký význam pro Anglii jako opěrný bod proti Německu atd.). Kautsky se odvolává zejména — a častokráte — na Angličany, kteří prý začali používat termínu imperialismus v ryze politickém smyslu, jak to činí i on sám. Nahlédněme do spisu Angličana Hobsona „Imperialismus“, který vyšel roku 1902, a tam se dočteme: „Nový imperialismus se odlišuje od starého imperialismu za prvé tím, že snahy jednoho vzmáhajícího se impéria nahrazuje teorií a praxí vzájemně zápolících imperií, z nichž každé je vedeno stejnými choutkami politické expanse a obchodních výsad; za druhé tím, že finanční zájmy nebo zájmy týkající se umístění kapitálu převládají nad zájmy obchodními.“100 Vidíme, že Kautsky nemá věcně naprosto pravdu, odvolává-li se na Angličany vůbec (mohl by se odvolat nanejvýš na vulgární anglické 99

Die Neue Zeit" z 11. září 1914, 2. (32.) ročník, str. 909. Srovnej 1915, 2, str. 107 a násl.

100

Hobson: „Imperialism", Londýn 1902, str. 324.

imperialisty nebo zjevné obhájce imperialismu). Vidíme, že Kautsky, který tvrdí, že stále hájí marxismus, dělá ve skutečnosti krok zpět v porovnání se sociálním liberálem Hobsonem, jenž správněji zjišťuje dva „historicky konkrétní“ (Kautsky se svou definicí přímo vysmívá historické konkrétnosti!) znaky moderního imperialismu: 1. konkurenci několika imperialismů, 2. dominující postavení finančních magnátů proti obchodníkům. A mluví-li Kautsky hlavně o tom, že průmyslový stát anektuje agrární zemi, zdůrazňuje tím dominující úlohu obchodníkovu. Definice Kautského je nejenom nesprávná a nemarxistická. Je též základem celého systému názorů, který se naprosto příčí jak marxistické teorii, tak i marxistické praxi, o čemž ještě promluvíme. Slovní spor, rozvířený Kautským, zda nejnovější stupeň kapitalismu má být nazván imperialismem, nebo stupněm finančního kapitálu, je naprosto neseriosní. Nazývejte si jej, jak chcete, to je jedno. Podstata věci tkví v tom, že Kautsky odlučuje politiku imperialismu od jeho ekonomiky, že vysvětluje anexe jako politiku, které finanční kapitál „dává přednost“_a staví proti ní jinou buržoazní politiku, která je prý možná na téže základně finančního kapitálu. To by tedy znamenalo, že monopoly v ekonomice jsou slučitelné s nemonopolistickým, nenásilným, nevýbojným postupem v politice. To by znamenalo, že teritoriální rozdělení celého světa, které skončilo právě v epoše finančního kapitálu a z něhož vyvěrá specifický ráz nynějších forem zápolení mezi největšími kapitalistickými státy, je slučitelné s neimperialistickou politikou. Tak jsou zastírány a zahlazovány stěžejní rozpory nejnovějšího stupně kapitalismu, místo aby byla odhalována jejich hloubka, tak je marxismus nahrazován buržoazním reformismem. Kautsky polemizuje proti německému obhájci imperialismu a anexi Cunowovi, který neomaleně a cynicky usuzuje takto: imperialismus je novodobý kapitalismus; vývoj kapitalismu je neodvratný a progresivní; imperialismus je tudíž progresivní; je tedy nutno jej poníženě velebit a vychvalovat! To připomíná tvrzení našich narodniků v letech 1894—95, kteří zkreslovali názory ruských marxistů takto: pokládají-li marxisté kapitalismus v Rusku za neodvratný a progresivní, ať prý otevřou krčmy a uměle zavádějí kapitalismus. Kautsky namítá proti Cunowovi: nikoliv, imperialismus není novodobým kapitalismem, nýbrž jen jednou z forem politiky novodobého kapitalismu, a my můžeme a musíme proti této politice, proti imperialismu, proti anexím atd. bojovat. Na první pohled se zdá, že je to námitka zcela přijatelná, ve skutečnosti je to však rafinovanější a zahalenější (a proto nebezpečnější) hlásáni smíru s imperialismem, neboť „boj“ proti politice trustů a bank, který nechává nedotčeny základy ekonomiky trustů a bank, není v podstatě nic jiného než buržoazní reformismus a pacifismus, omezuje se v podstatě na zbožná a

nevinná přání. Přenést se přes existující rozpory, neodhalit celou jejich hloubku naopak, ignorovat nejdůležitější rozpory — v tom tkví teorie Kautského, která nemá nic společného s marxismem. A je pochopitelné, že taková „teorie“ slouží toliko obhajobě myšlenky jednoty s Cunowy! „Z ryze hospodářského hlediska,“ píše Kautsky, „není vyloučeno, že kapitalismus projde ještě další novou fází: fází, kdy politika kartelů se přenese do zahraniční politiky, fází ultraimperialismu,101 tj. nadimperialismu, kdy se imperialismy celého světa místo vzájemného boje sjednotí, fází ukončení válek za kapitalismu, fází společného vykořisťování světa mezinárodně sjednoceným finančním kapitálem.“102 Touto teorií „ultraimperialismu“ se budeme zabývat ještě později, abychom podrobně ukázali, jak příkře a pronikavě se příčí marxismu. Nejdříve však musíme podle všeobecného plánu tohoto spisu prozkoumat přesné hospodářské údaje o této otázce. Je „ultraimperialismus“ možný „z ryze hospodářského hlediska“, anebo je to ultra-nesmysl? Rozumíme-li ryze hospodářským hlediskem „ryzí“ abstrakci, pak všecko, co je možno říci, lze shrnout v toto tvrzení: vývoj spěje k monopolům, tudíž k jednotnému světovému monopolu, k jednotnému světovému trustu. To je nezvratné, avšak také naprosto bezobsažné, stejně jako poukazování, že „vývoj spěje“ k výrobě potravin v laboratořích. V tomto smyslu je „teorie“ ultraimperialismu stejný nesmysl, jakým by byla „teorie ultrazemědělství“! Mluvíme-li však o „ryze hospodářských“ podmínkách epochy finančního kapitálu jako historicky konkrétní epoše, spadající na začátek 20. století, pak nejlepší odpovědí na mrtvé abstrakce „ultraimperialismu“ (které mají jen jeden, zcela reakční cíl: odvrátit pozornost od hloubky existujících rozporů) je, když proti nim postavíme konkrétní hospodářskou skutečnost moderního světového hospodářství. Zcela bezobsažné tlachy Kautského o ultraimperialismu podporují kromě toho zásadně nesprávnou myšlenku, prospívající obhájcům imperialismu, myšlenku, že prý vláda finančního kapitálu zeslabuje nerovnoměrnosti a rozpory uvnitř světového hospodářství, ačkoli je ve skutečnosti zesiluje. R. Calwer v nevelké knížce „Úvod do světového hospodářství“ 103 se pokusil shrnout nejdůležitější ryze hospodářské údaje, podle kterých je možno si učinit konkrétní představu o vzájemných vztazích uvnitř světového

101

102 103

„Die Neue Zeit" z 11. září 1914, 32. ročník, II, str. 909. Srovnej 34. ročník, 1915-16, II, str. 107 a násl. „Die Neue Zeit" z 30. dubna 1915, 1, str. 144. R. Calwer: „Einführung in die Weltwirtschaft" (Úvod do světového hospodářství), Berlín 1906.

hospodářství na rozhraní 19. a 20. století. Rozděluje celý svět na pět „hlavních hospodářských oblastí“: na oblast 1. středoevropskou (celá Evropa kromě Ruska a Anglie), 2. britskou, 3. ruskou, 4. východoasijskou, 5. americkou. Přitom zařazuje kolonie do „oblastí“ oněch států, kterým patří, a „vynechává“ několik zemí, nezařazených do žádných oblastí, např. Persii, Afganistan a Arábii v Asii, Maroko a Habeš v Africe atd. Hospodářské údaje, které uvádí o těchto oblastech, jsou v kostce tyto:

Vidíme tři oblasti s vysoce vyspělým kapitalismem (silný rozvoj dopravnictví, obchodu i průmyslu): oblast středoevropskou, britskou a americkou, a v nich tři státy, vládnoucí světem: Německo, Anglii a Spojené státy. Imperialistické zápolení a boje mezi nimi jsou krajně zostřeny tím, že Německo má zcela malou oblast a málo kolonií; utvoření „střední Evropy“ je teprve věcí budoucnosti a rodí se v urputném boji. Dosud je příznačným rysem celé Evropy politická nejednotnost. V britské a americké oblasti je naopak politická koncentrace neobyčejně veliká, avšak nesmírné kolonie britské oblasti jsou v příkrém nepoměru s nepatrnými koloniemi oblasti americké. V koloniích se kapitalismus teprve začíná vyvíjet. Boj o Jižní Ameriku se stále zostřuje. Dvě oblasti, oblast ruská a východoasijská, jsou oblasti, kde kapitalismus je slabě vyvinut. V ruské oblasti je krajně malá hustota obyvatelstva, v oblasti východoasijské krajně veliká; v ruské oblasti je politická koncentrace velká, v oblasti východoasijské vůbec není. Čínu teprve začali dělit a boj o Čínu, vedený mezi Japonskem, Spojenými státy atd., se stále zostřuje. Porovnejte s touto skutečností — s obrovskou rozmanitostí hospodářských a politických podmínek, s krajní nerovnoměrností růstu různých zemí apod., se zběsilým bojem mezi imperialistickými státy — pošetilou báchorku Kautského o „pokojném“ ultraimperialismu. Není to vpravdě reakční pokus

polekaného šosáka skrývat se před hrozivou skutečností? Nejsou nám mezinárodní kartely, v nichž Kautsky spatřuje zárodky „ultraimperialismu“ (stejným právem by bylo „možno“ označit výrobu tabletek v laboratoři za zárodek ultrazemědělství), příkladem, jak je dělen a znovurozdělován svět, jak se přechází od pokojného dělení k dělení násilnému a naopak? Cožpak americký a jiný finanční kapitál, který pokojně rozdělil celý svět za účasti Německa, řekněme, v mezinárodním kolejnicovém syndikátu nebo v mezinárodním trustu obchodní paroplavby, nerozděluje dnes znovu svět na základě nových mocenských poměrů, které se mění zcela jinak, jen ne pokojně? Finanční kapitál a trusty nezeslabují, nýbrž zesilují rozdíly v rychlosti růstu různých částí světového hospodářství. Jakmile se mocenské poměry změnily, jak jinak mohou být za kapitalismu vyřešeny rozpory než silou? Neobyčejně přesné údaje o různé rychlosti růstu kapitalismu a finančního kapitálu v celém světovém hospodářství nám skýtá statistika železnic. 104 V posledních desetiletích imperialistického rozvoje se délka železnic měnila takto:

Nejrychleji tudíž rostla železniční síť v koloniálních a v samostatných (a polozávislých) státech asijských a amerických. Je známo, že finanční kapitál čtyř až pěti největších kapitalistických států zde panuje a vládne zcela neomezeně. Nové železnice v koloniích a v jiných asijských a amerických zemích o délce 200.000 km znamenají přes 40 miliard marek kapitálu, nově umístěného za zvláště vhodných podmínek, se zvláštními zárukami rentability, s výnosnými objednávkami pro ocelárny atd. Nejrychleji se vzmáhá kapitalismus v koloniích a v zaoceánských zemích. Tam vznikají nové imperialistické mocnosti (Japonsko). Boj mezi světovými imperialismy se zostřuje. Vzrůstá tribut, který pobírá finanční kapitál ze zvlášť výnosných koloniálních a zámořských podniků. Při dělení této „kořisti“ se neobyčejně velikého podílu dostává zemím, které, pokud jde o rychlost

104

„Statistisches Jahrbuch fur das Deutsche Reich" (Statistická ročenka pro Německou říši), 1915; „Archiv fur Eisenbahnwesen" (Archiv železnic), 1890; méně významné podrobnosti v rozdělení železnic mezi koloniemi různých zemi roku 1890 bylo nutno propočíst přibližně.

rozvoje produktivních sil, nejsou vždy na prvém místě. V největších státech (dohromady s koloniemi) délka železnic činila:

.Kolem 80% celkové délky železniční sítě je tedy soustředěno v pěti největších státech. Avšak koncentrace vlastnictví těchto železnic, koncentrace finančního kapitálu je ještě mnohem větší, neboť anglickým a francouzským milionářům patří např. velká část akcií a obligací amerických, ruských a jiných železnic. Díky svým koloniím rozšířila Anglie „svou“ železniční síť o 100.000 km, čtyřikrát více než Německo. Přesto však, jak je všeobecně známo, rostly v této době produktivní síly Německa, a zejména kamenouhelná a železářská výroba, mnohem rychleji než v Anglii, o Francii a Rusku ani nemluvě. Roku 1892 vyrobilo Německo 4,9 milionu tun surového železa, kdežto Anglie 6,8 milionu, roku 1912 však již 17,6 milionu oproti 9 milionům, což znamená obrovský náskok před Anglií.105 Vzniká otázka: mohl být odstraněn nepoměr mezi rozvojem produktivních sil a akumulací kapitálu na jedné straně a mezi rozdělením kolonií a „sfér vlivu“ finančního kapitálu na druhé straně na základně kapitalismu jinými prostředky než válkou?

105 Srovnej také Edgara Grummonda: „The Economic Relations of the British and Gerinan Empires" (Hospodářské vztahy mezi britskou a německou říší) v „Journal of the Royal Statistical Society", červenec 1914, str. 777 a násl.

VIII. PARAZITISMUS A ZAHNÍVÁNÍ KAPITALISMU Nyní je nutno, abychom probrali ještě jednu velmi důležitou stránku imperialismu, které se ve většině úvah na toto téma věnuje obyčejně nedostatečná pozornost. Jedním z nedostatků marxisty Hilferdinga je, že udělal krok zpět ve srovnání s nemarxistou Hobsonem. Máme na mysli parazitismus, příznačný pro imperialismus. Jak jsme viděli, nejpodstatnějším hospodářským základem imperialismu je monopol. Je to monopol kapitalistický, tedy monopol, který vzešel z kapitalismu, a ve všeobecných poměrech kapitalismu, výroby zboží a konkurence je v ustavičném a neřešitelném rozporu s těmito všeobecnými poměry. Přesto však jako každý monopol vytváří i tento monopol nezbytně tendenci k stagnaci a zahnívání. Pokud jsou zaváděny, byť i dočasně, monopolní ceny, mizí v jisté míře i podněty k technickému a tudíž i k jakémukoli jinému pokroku k vývoji vpřed, a vzniká pak hospodářská možnost uměle brzdit technický pokrok. V Americe např. vynalezl jakýsi Owens stroj na výrobu lahví, což znamená převrat v tomto výrobním odvětví. Německý kartel výrobců láhví skupuje Owensovy patenty a zavírá je do zásuvky, zabraňuje jejich využití. Ovšem monopol za kapitalismu nemůže nikdy úplně a na delší dobu odstranit konkurenci na světovém trhu (to je ostatně jeden z důvodů, proč je teorie ultraimperialismu tak nesmyslná). Možnost snížit výrobní náklady a zvýšit zisky zaváděním technických vynálezů podporuje ovšem zavádění novot. Avšak tendence k stagnaci a zahnívání, která je vlastní monopolu, se nepřestává uplatňovat a v jednotlivých průmyslových odvětvích, v jednotlivých zemích a v jistých obdobích nabývá vrchu. Monopol držby zvlášť velikých, bohatých nebo výhodně položených kolonií má stejné následky. Dále. Imperialismus znamená ohromné nahromadění peněžního kapitálu v několika málo zemích; dosahuje, jak jsme viděli, výše 100 až 150 miliard franků v cenných papírech. To způsobuje, že neobyčejně roste třída, či lépe řečeno, vrstva rentiérů, tj. lidí, kteří žijí ze „stříhání kuponů“, kteří nejsou činni v žádném podniku a jejichž zaměstnáním je povalečství. Vývoz kapitálu, jeden z hlavních ekonomických základů imperialismu, ještě více zvyšuje toto naprosté odloučení rentiérské vrstvy od výroby, vtiskuje pečeť parazitismu celé zemi tyjící z vykořisťování práce několika zaoceánských zemí a kolonií. „Roku 1893,“ píše Hobson, „činil britský kapitál umístěný v cizině asi 15% celého bohatství Spojeného království.“106 Připomínáme, že tento kapitál se do roku 1915 zvětšil přibližně dva a půlkráte. „Agresivní imperialismus,“ čteme 106

Hobson, str. 50—60.

dále u Hobsona, „který přijde tak dráho poplatníkům a má tak malý význam pro průmyslníka i obchodníka,... je zdrojem velikých zisků pro kapitalistu, jenž hledá pro svůj kapitál umístěni...“ (tento pojem se v angličtině vyjadřuje jedním slovem „investor“ — „umisťovatel“, rentiér) ... „Úhrnný roční důchod, který Velká Británie pobírá z celého svého zahraničního a koloniálního obchodu, dovozu a vývozu, odhaduje statistik Giffen pro rok 1899 na 18 milionů liber šterlinků, při čemž počítá 2,5 % z celého obratu, který činí 800 milionů liber šterlinků.“ Ať je tato částka sebevětší, nemůže vysvětlit agresivní imperialismus Velké Británie. Vysvětluje jej částka 90 až 100 milionů liber šterlinků, která představuje důchod z „umístěného“ kapitálu, důchod vrstvy rentiérů. Ve státě s nejrozsáhlejším obchodem na světě je důchod rentiérů pětkráte větší než důchod ze zahraničního obchodu! V tom tkví podstata imperialismu a imperialistického příživnictví. Pojem „rentiérský stát“ (Rentnerstaat) čili lichvářský stát se proto stává pojmem všeobecně používaným v ekonomické literatuře o imperialismu. Svět se rozdělil na hrstku lichvářských států a na obrovskou většinu států dlužnických. „Mezi kapitálovými vklady v cizině,“ píše Schulze-Gaevernitz, „jsou na prvním místě vklady, které připadají na země politicky závislé nebo spojenecké: Anglie půjčuje Egyptu, Japonsku, Číně a Jižní Americe. Její válečné loďstvo hraje zde v krajním případě úlohu soudního vykonavatele. Politická moc chrání Anglii před pobouřením dlužníků. 107 Sartorius von Waltershausen uvádí ve spise „Národohospodářský systém umístění kapitálu v cizině“ jako typ „rentiérského státu“ Holandsko a ukazuje, že takovým státem se nyní stává Anglie a Francie.108 Schilder uvádí, že pět průmyslových států — Anglie, Francie, Německo, Belgie a Švýcarsko, jsou „státy vysloveně věřitelské“. Holandsko se k nim nezařazuje jen proto, že jeho „průmysl je nedostatečně vyspělý“. 109 Spojené státy jsou věřitelem jen vzhledem k Americe. „Anglie,“ píše Schulze-Gaevernitz, „se přeměňuje ponenáhlu z průmyslového státu ve stát věřitelský. Přes absolutní vzrůst průmyslové výroby a také vývozu průmyslových výrobků stoupá relativní význam důchodů z úroků a dividend, zisků z emisních, komisionářských a spekulačních obchodů pro celé národní hospodářství. Právě tato okolnost je podle mého názoru ekonomickým základem imperialistického rozmachu. Věřitel a dlužník jsou spjati pevněji než prodávající a kupující.“110 O Německu 107 108 109 110

Schulze-Gaevernitz: „Britischer Imperialismus", str. 320 a j. Sartorius von Waltershausen: „Das volkswirtschaftliché System etc.", Berlín 1907, kniha IV. Schilder, str. 393. Schulze-Gaevernitz: „Britischer Imperialismus", str. 320 aj.

psal roku 1911 A. Lansburgh, vydavatel berlínského časopisu „Die Bank“, v článku „Německý rentiérský stát“ toto: „V Německu se rádi vysmívají touze stát se rentiérem, kterou lze pozorovat ve Francii. Ale zapomínají při tom, že pokud jde o buržoazii, blíží se poměry v Německu stále více poměrům ve Francii.“111 Rentiérský stát je stát cizopasnického, zahnívajícího kapitalismu a tato okolnost se nezbytně zračí ve veškerých sociálně-politických poměrech těchto států vůbec, jakož i ve dvou hlavních směrech dělnického hnutí zvláště. Abychom to pokud možno nejnázorněji vylíčili, udělíme slovo Hobsonovi, jenž jako svědek je „nejnestrannější“, neboť nemůže být podezříván, že by stranil „marxistické ortodoxnosti“, a kromě toho je Hobson Angličan, jenž zná dobře poměry v zemi nejbohatší jak na kolonie, tak i na finanční kapitál, tak i na imperialistické zkušenosti. Pod svěžím dojmem anglo-burské války Hobson líčil, jak je imperialismus spjat se zájmy „finančníků“, jak rostou jejich zisky z objednávek, dodávek apod., a psal: „Hybnými silami této vysloveně cizopasnické politiky jsou kapitalisté; tytéž motivy působí však i na jisté kategorie dělníků. V mnoha městech závisí nejdůležitější průmyslová odvětví na vládních objednávkách; imperialismus středisek hutního a loďařského průmyslu závisí v nemalé míře na této skutečnosti.“ Podle autorova názoru zeslabovala sílu starých imperií dvojí okolnost: 1. „hospodářský parazitismus“, 2. sestavování vojsk z příslušníků závislých národů. „První okolnost je obvyklým zjevem ekonomického parazitismu, záležející v tom, že panující stát využívá svých provincií, kolonií a závislých zemí k obohacení své vládnoucí třídy a ke korumpování svých nižších tříd, aby se nebouřily.“ Aby tato korupce, ať je prováděna jakýmkoli způsobem, byla hospodářsky možná, je nezbytný — dodáváme my — monopolistický vysoký zisk. O druhé okolnosti Hobson píše: „Jedním z nejprapodivnějších příznaků slepoty imperialismu je bezstarostnost, s níž Velká Británie, Francie a jiné imperialistické národy vstupují na tuto cestu. Velká Británie šla ze všech nejdále. Většinu bitev, jimiž jsme dobyli svého indického císařství, svedla naše vojska sestavená z domorodců; v Indii, a v poslední době také v Egyptě, velí velkým stálým armádám Britové; téměř všechny války, spojené s pokořením Afriky, s výjimkou její jižní části, byly pro nás vybojovány domorodci.“ Perspektiva rozdělení Číny vede Hobsona k tomuto ekonomickému úsudku: „Velká část západní Evropy by pak nabyla tvářnosti a rázu, jakými se dnes vyznačují některé části těchto zemí: jih Anglie, Riviera a ony kraje v Itálii a

111

„Die Bank", 1911, 1, str. 11.

Švýcarsku, které jsou nejvíce navštěvovány turisty a obydleny boháči. To znamená: žila by tam malá hrstka zámožných aristokratů, kteří pobírají dividendy a renty z Dálného Východu, kromě toho poněkud větší skupina úředníků a obchodníků a ještě větší počet sluhů a dělníků, zaměstnaných v dopravnictví a v průmyslu dodávajícím hotové výrobky. Nejdůležitější průmyslová odvětví by pak zmizela a potraviny a polotovary denní spotřeby by plynuly jako tribut z Asie a z Afriky.“ „Takové možnosti nám skýtá širší spolek západních států, evropská federace velmocí: taková federace by nejenom nepodporovala věc světové civilizace, nýbrž by mohla znamenat nesmírné nebezpečí západního parazitismu: vznik skupiny vyspělých průmyslových národů, jejichž vyšší třídy by pobíraly nesmírné tributy z Asie a z Afriky a z těchto tributů by vydržovaly velké ochočené masy úředníků a sluhů, kteří by již nevyráběli zemědělské a průmyslové výrobky denní spotřeby, nýbrž kteří by konali osobní služby nebo pracovali v průmyslu druhého řádu pod kontrolou nové finanční aristokracie. Ti, kteří jsou ochotni odbýt takovou teorii“ (bylo třeba říci: perspektivu) „mávnutím ruky, jakožto teorii nezasluhující pozornosti, nechť se zamyslí nad ekonomickými a sociálními poměry v oněch krajích dnešní jižní Anglie, které se již octly v této situaci. Nechť si představí, jak nesmírně by se mohl rozšířit tento systém, kdyby Čína byla podrobena hospodářské kontrole takových skupin finančníků, „umisťovatelů kapitálu“, jejich politických, obchodních a průmyslových úředníků, kteří by vydírali zisky z potenciálně největšího reservoáru, jaký kdy znal svět, aby pak tyto zisky byly spotřebovány v Evropě. Situace je arciť příliš složitá, hru světových sil lze příliš těžko přehlédnout, než aby bylo možno s velkou pravděpodobností činit tuto nebo kteroukoli jinou předpověď budoucího vývoje jen v jednom směru. Avšak vlivy, které dnes ovládají imperialismus západní Evropy, spějí tímto směrem, a nenarazí-li na odpor, nebudou-li obráceny jinam, budou působit právě ve směru takového výsledku.“112 Autor má úplnou pravdu: Kdyby síly imperialismu nenarazily na odpor, dospěly by právě k tomuto výsledku. Význam „Spojených států evropských“ v nynějších, imperialistických poměrech je zde oceněn správně. Bylo by zapotřebí jen dodat, že také v řadách dělnického hnutí „působí“ oportunisté, kteří nyní dočasně zvítězili ve většině zemí, systematicky a vytrvale právě v tomto směru. Imperialismus, který znamená rozdělení světa a vykořisťování nejen pouhé Číny, který znamená monopolně vysoké zisky pro hrstku nejbohatších zemí, vytváří hospodářskou možnost korumpování hořejších vrstev proletariátu, a tím živí, utváří a posiluje

112

Hobson, str. 103, 144, 205, 335, 386.

7*

oportunismus. Nesmí se jen zapomínat na síly, působící proti imperialismu vůbec a proti oportunismu zvláště, které pochopitelně sociální liberál Hobson vidět nemůže. Německý oportunista Gerhard Hildebrand, jenž byl kdysi vyloučen ze strany proto, že hájil imperialismus, a teď by mohl být vůdcem tak zvané „sociálně demokratické“ strany Německa, výtečně doplňuje Hobsona, když propaguje „Spojené státy západní Evropy“ (bez Ruska) za účelem „společných akcí...proti africkým černochům, proti „velkému islámskému hnutí“, za účelem vydržování „silného vojska aloďstva“, proti „japonsko-čínské koalici“113 apod. Popis „britského imperialismu“, který podává Schulze-Gaevernitz, nám ukazuje tytéž rysy parazitismu. Národní důchod Anglie se od roku 1865 do roku 1898 přibližně zdvojnásobil, kdežto důchod plynoucí „z ciziny“ vzrostl v téže době devítinásobně. Je-li „zásluhou“ imperialismu, že „vychoval černocha k práci“ (bez donucení to nejde...), záleží „nebezpečí“ imperialismu v tom, že „Evropa převaluje tělesnou práci vůbec — zprvu práci zemědělskou a hornickou, a potom také hrubší práci průmyslovou — na bedra barevných ras a sama se spokojuje úlohou rentiéra, čímž snad připravuje hospodářskou a potom i politickou emancipaci barevných ras.“ Stále větší část půdy je v Anglii odnímána zemědělství a věnována sportu a zábavě boháčů. O Skotsku — nejaristokratičtějším místu honeb a jiného sportu — se říká, že „tyje z minulosti a z pana Carnegieho“ (amerického miliardáře). Jenom na koňské dostihy a lov lišek vydává Anglie každoročně 14 milionů liber šterlinků. V Anglii je kolem 1 milionu rentiérů. Produkujícího obyvatelstva ubývá:

A buržoazní badatel „britského imperialismu na počátku 20. století“, když mluví o anglické dělnické třídě, je nucen systematicky rozlišovat mezi „hořejší vrstvou“ dělnictva a „vlastní proletářskou nižší vrstvou“. Z hořejší vrstvy se rekrutuje členstvo družstev a odborů, sportovních spolků a četných náboženských sekt. Její úrovni je přizpůsobeno hlasovací právo, které je v Anglii „stále ještě natolik omezené, že vylučuje vlastní proletářskou nižší vrstvu!" Aby bylo postavení anglické dělnické třídy vylíčeno v lepším světle, 113

Gerhard Hildebrand: „Die Erschütterung der Industrieherrschaft und des Industriesozialismus" (Otřesení panství průmyslu a průmyslového socialismu), 1910, str. 229 a násl.

mluví se obyčejně jen o této hořejší vrstvě, tvořící menšinu proletariátu: např. „nezaměstnanost je převážně otázka, týkající se Londýna a proletářské nižší vrstvy, na kterou se politikové málo ohlížejí“114 ... Bylo zapotřebí říci: na kterou se málo ohlížejí buržoazní politikáři i „socialističtí“ oportunisté. K zcela zvláštním rysům imperialismu, které souvisí s vylíčeným souhrnem jevů, patří pokles vystěhovalectví z imperialistických států a vzestup přistěhovalectví (příliv sezónních dělníků a přesidlování) do těchto států ze zaostalejších zemí, kde jsou nižší mzdy. Vystěhovalectví z Anglie, jak zjišťuje Hobson, od r. 1884 ubývá: roku 1884 se vystěhovalo 242.000 osob a roku 1900 169.000. Vystěhovalectví z Německa dosáhlo vrcholu v desetiletí 1881-1890, kdy činilo 1,453.000 osob, a kleslo ve dvou následujících desetiletích na 544.000 a 341.000 osob. Zato vzrůstal počet dělníků, přicházejících do Německa z Rakouska, Itálie, Ruska a jiných zemí. Podle sčítání z r. 1907 bylo v Německu 1,342.294 cizinců, z nichž bylo 440.800 průmyslových dělníků a 257.329 dělníků zemědělských.115 Ve Francii jsou dělníci v důlním průmyslu „z velké části“ cizinci: Poláci, Italové a Španělé.116 Ve Spojených státech mají přistěhovalci z východní a jižní Evropy nejhůře placená místa, kdežto američtí dělníci zaujímají poměrně největší počet míst dozorců a nejlépe placených dělníků.117 Imperialismus má tendenci také mezi dělníky vytvořit privilegované kasty a oddělit je od širokých mas proletariátu. Nutno poznamenat, že tendence imperialismu štěpit dělnictvo a zesilovat mezi ním oportunismus, způsobovat dočasnou hnilobu dělnického hnutí, objevila se v Anglii dávno před koncem 19. století a začátkem 20. století. Neboť dva důležité znaky imperialismu se projevovaly v Anglii již od poloviny 19. století: nesmírné koloniální državy a monopolní postavení na světovém trhu. Marx a Engels zkoumali systematicky po několik desetiletí, jak oportunismus v dělnickém hnutí souvisí s imperialistickými osobitostmi anglického kapitalismu. Engels psal např. Marxovi 7. října 1858: „Anglický proletariát se fakticky stále více poměšťáčťuje, takže se zdá, že tento nejměšťáčtější ze všech národů to chce dotáhnout tak daleko, aby měl vedle buržoazie i buržoazní aristokracii a buržoazní proletariát U národa, který vykořisťuje celý svět, je to ovšem do jisté míry pochopitelné.“ Téměř o čtvrt století později, v dopise z 11. srpna 1881, mluví Engels o „nejhorších anglických trade-unionech, které se nechávají vést lidmi, zaprodanými buržoazii či alespoň buržoazií placenými.“ A v dopise Kautskému z 12. září 1882 Engels psal: „Ptáte se mne, co soudí angličtí dělníci o koloniální politice. 114 115 116 117

Schulze-Gaevernitz: „Britischer Imperialismus", str. 246, 320 aj. „Statistik des Deutschen Reiches" (Statistika Německé říše), sv. 211. Henger: „Die Kapitalsanlage der Franzosen" (Jak Francouzi ukládají kapitál), Stuttgart 1913. Hourwich: „Immigration and Labour (Přistěhovalectví a práce), New York 1913.

Nuže, na vlas totéž, co soudí o politice vůbec. Není zde dělnické strany, jsou zde jenom konservativní a liberální radikálové, a dělníci klidně s nimi těží z monopolu Anglie na světovém trhu a z jejího koloniálního monopolu.“118 (Totéž říká Engels i v předmluvě k druhému vydání „Postavení dělnické třídy v Anglii“, 1892.)119 Zde jsou jasně vytčeny příčiny i následky. Příčiny: 1. Vykořisťování celého světa Anglií; 2. její monopolní postavení na světovém trhu; 3. její koloniální monopol. Následky: 1. Poměšťáčtění části anglického proletariátu; 2. jeho část se dává vést lidmi, zaprodanými buržoazii či alespoň od ní placenými. Imperialismus na počátku 20. století dokončil rozdělení světa mezi několik států, z nichž každý nyní vykořisťuje (ve smyslu získávání mimořádných zisků) o málo menší část celého světa než Anglie roku 1858; každý z nich má monopolní postavení na světovém trhu, což je způsobeno trusty, kartely, finančním kapitálem a poměrem věřitele k dlužníkovi; každý má v jisté míře koloniální monopol (viděli jsme, že z 75 milionů km2všech kolonií na světě je 65 milionů, tj. 86 % soustředěno v rukou šesti velmocí;61 milionů km2, tj. 81%, je soustředěno v rukou tří velmocí). Dnešní situace se vyznačuje takovými ekonomickými a politickými poměry, které nezbytně zesílily neslučitelnost oportunismu se všeobecnými a stěžejními zájmy dělnického hnutí: imperialismus se vyvinul ze zárodků ve vládnoucí systém; kapitalistické monopoly se stály rozhodujícím činitelem v národním hospodářství a v politice; rozdělení světa je skončeno; proti tomu vidíme místo neomezeného monopolu Anglie boj o účast na monopolu mezi nevelkým počtem imperialistických mocností, boj, který charakterizuje celý počátek 20. století. Nyní není možno, aby oportunismus plně zvítězil na dlouhou řadu desetiletí v dělnickém hnutí některé země, jako se stalo v Anglii v druhé polovině 19. století; naopak, v řadě zemí oportunismus nadobro dozrál, přezrál a shnil, a jako sociálšovinismus úplně splynul s buržoazní politikou.120

118

119

120

„Briefwechsel zwischen Friedrich Engels und Karl Marx" (Korespondence mezi B. Engelsem a K. Marxem), sv. II, str. 290; sv. IV, str. 453. — K. Kautský: „Sozialismus und Kolonialpolitik" (Socialismus a koloniální politika), Berlín 1907, str. 79; tuto brožuru napsal Kautsky v oněch nesmírně dávných dobách, kdy byl ještě marxistou. Engels psal: „Pokud trval průmyslový monopol Anglie, užívala anglická dělnická třída do jisté míry výhod tohoto monopolu. Tyto výhody byly mezi ni rozděleny velmi nestejně; privilegovaná menšina shrabovala větší část, také však sama velká masa dostávala alespoň přechodně tu a tam svůj díl... Se zhroucením monopolu ztratí anglická dělnická třída toto výsadní postavení"... (B. Engels: „Postavení dělnické třídy v Anglii", Stuttgart 1923, něm. vydání předmluva str. XXIII.) (Pozn. překl.) Ruský sociálšovinismus pánů Potresovů, Cchenkeliů, Maslovů atd. ve své nezastřené podobě, jakož i sociálšovinismus zakuklený (pp. Čcheidze f Skobelev, Axelrod, Martov aj.) také vzešel z ruské odrůdy oportunismu, a to z likvidátorství.

IX. KRITIKA IMPERIALISMU Kritiku imperialismu pojímáme v širokém slova smyslu jako poměr, který mají různé třídy společnosti ve spojitosti se svou všeobecnou ideologií k politice imperialismu. Jednak obrovské rozměry finančního kapitálu, zkoncentrovaného v několika rukou a vytvářejícího neobyčejně široce rozvětvenou a hustou síť vztahů a svazků, s jejíž pomocí si podřizuje kapitalisty a vlastníky nejenom střední a malé, nýbrž i nejmenší, a jednak zostřený boj proti jiným národněstátním finančním skupinám o rozdělení světa a o nadvládu nad jinými zeměmi — to vše způsobuje hromadný přechod všech majetných tříd na stranu imperialismu. „Všeobecné“ nadšení nad jeho perspektivami, zběsilá obhajoba imperialismu a jeho zkrášlování všemi prostředky — to jsou znamení doby. Imperialistická ideologie proniká též do dělnické třídy, která není oddělena čínskou zdí od jiných tříd. Jestliže vůdcové dnešní tak zvané „sociálně demokratické“ strany Německa byli právem nazváni „sociálimperialisty“, tj. socialisty podle slov, imperialisty podle skutků, zjistil Hobson již roku 1902, že v Anglii existují „fabiánští imperialisté“, hlásící se k oportunistické „Fabiánské společnosti“.121 Buržoazní učenci a publicisté hájí imperialismus obyčejně poněkud zahaleně, a to tak, že zastírají úplné panství imperialismu a jeho hluboké kořeny, že se snaží zdůrazňovat především jednotlivosti a vedlejší podrobnosti a odvrátit pozornost od podstaty věci naprosto bezvýznamnými návrhy „reforem“, např. návrhy na zřízení policejního dozoru nad trusty nebo bankami atd. Řidčeji vystupují na scénu cyničtí, nepokrytí imperialisté, kteří mají odvahu přiznat, jak je nesmyslné chtít reformovat základní vlastnosti imperialismu. Uvedeme příklad: Němečtí imperialisté usilovně sledují v „Archivu světového hospodářství“ národně osvobozenecká hnutí v koloniích, ovšem v koloniích neněmeckých. Zaznamenávají vření a protestní projevy v Indii, hnutí v Natalu (jižní Afrika), v Holandské Indii atd. V poznámce, týkající se anglické publikace o konferenci utlačovaných národů a ras, konané ve dnech 28. až 30. června 1910 za účasti zástupců různých afrických a evropských národů, které jsou pod cizím panstvím, komentuje jeden z nich projevy na této konferenci takto: „Imperialismus je prý třeba potírat; panující státy mají prý

121

Fabiánská společnost v Anglii byla založena roku 1884. Byla skupinou buržoazních inteligentů, kteří hlásali „municipální socialismus", rozvíjejíce teorii ponenáhlého přechodu od kapitalismu k socialismu cestou malých reforem, prosazovaných v „municipiích", tj. v orgánech místní samosprávy. Fabiánci vnášeli do dělnické třídy myšlenky britského imperialismu. (Pozn. překl.)

přiznat podmaněným národům právo na samostatnost; mezinárodní soudní dvůr má prý bdít nad dodržováním smluv uzavřených mezi velmocemi a slabými národy. Dále nad tato zbožná přání konference nejde. Pozorujeme, jak naprosto nebylo pochopeno, že imperialismus je nerozlučně spjat s kapitalismem v jeho dnešní podobě, a že proto (!!) přímý boj proti imperialismu je beznadějný, leč že se omezí na akce proti jednotlivým, zvlášť odporným excesům.“ 122 Protože reformování základů imperialismu je podvodem a „zbožným přáním“, protože buržoazní představitelé utiskovaných národů „dále“ nad to nejdou, právě proto buržoazní představitel utiskujícího národa jde „dále“ zpět, k poníženému vychvalování imperialismu, zastřenému předstíráním „vědeckosti“. Také „logika“! Otázky, zda je možno reformami přeměnit základy imperialismu, zda se má jít vpřed k dalšímu zostření a prohloubení rozporů, které způsobil, nebo nazpět k jejich zahlazování, jsou stěžejními otázkami kritiky imperialismu. Jelikož politickými znaky imperialismu je reakce na celé čáře a zesílení národnostního útisku ve spojitosti s útiskem finanční oligarchie a s odstraněním volné soutěže, vystupuje na scénu na počátku 20. století téměř ve všech imperialistických státech maloměšťácko-demokratická oposice proti imperialismu. A skutečnost, že Kautsky a široce rozvětvený mezinárodní směr kautskyánství se rozešel s marxismem, vyplývá právě z toho, že se Kautsky nejenom nevynasnažil a nedovedl postavit proti této maloburžoazní, reformistické, hospodářsky v podstatě reakční oposici, nýbrž naopak s ní v praxi splynul. Ve Spojených státech vyvolala imperialistická válka proti Španělsku r. 1898 oposici „antiimperialistů“, posledních mohykánů buržoazní demokracie, kteří tuto válku nazývali „zločinnou“, kteří anexi cizích území prohlásili za porušení ústavy a jednání vůči Aguinaldovi, vůdci domorodců na Filipinách, za „podvod šovinistů“ (slíbili mu svobodu Filipin a potom vylodili americká vojska a Filipíny anektovali), a citovali Lincolnova slova: „Vládne-li běloch sám sobě, je to samospráva; vládne-li však sám sobě a zároveň ještě jiným, není to již samospráva, nýbrž despocie“.123 Dokud se však veškerá tato kritika bála přiznat nerozlučnou spojitost imperialismu s trusty, a tudíž se základy kapitalismu, dokud se bála přidružit se k silám vytvářeným velkokapitalismem a jeho rozvojem, zůstávala „zbožným přáním“. Stejné je Hobsonovo základní stanovisko v jeho kritice imperialismu. Hobson se dříve než Kautsky stavěl proti „neodvratnosti imperialismu“ a poukazoval na to, že je nutno „zvýšit koupěschopnost“ obyvatelstva (za kapitalismu!). Maloměšťácké stanovisko v kritice imperialismu, všemocnosti 122 123

„Weltwirtschaftliches Archiv", sv. II, str. 193. J. Patouillet: „L'impérialisme américain" (Americký imperialismus), Dijon 1904, str. 272.

bank, finanční oligarchie apod., zastávají námi již mnohokráte citovaní Agahd, A. Lansburgh, L. Eschwege a z francouzských publicistů Viktor Berard, autor povrchně psané knihy „Anglie a imperialismus“, která vyšla roku 1900. Ti všichni, nečiníce si nárok na to být marxisty, kladou proti imperialismu volnou soutěž a demokracii, odsuzují hazardérský podnik bagdadské dráhy, vedoucí ke konfliktům a k válce a „vzdychají“ po míru atd., až po A. Neymarcka, statistika mezinárodních emisí, jenž roku 1912, zabývaje se sčítáním stamiliard franků „mezinárodních“ cenných papírů, zvolal: „Lze předpokládat, že by mír mohl být porušen? ... že by při těchto ohromných cifrách někdo riskoval válku?...“124 Taková naivnost u buržoazních ekonomů nepřekvapuje; pro ně je kromě toho také výhodné, aby se tvářili takto naivně a „vážně“ mluvili o míru za imperialismu. Co však zbylo z marxismu u Kautského, když roku 1914, 1915 a 1916 přechází na totéž buržoazně reformistické stanovisko a tvrdí, že „všichni jsou zajedno“ (imperialisté, také-socialisté a sociálpacifisté), pokud jde o mír? Místo rozboru a odhalení hlubokých rozporů imperialismu vidíme jenom reformistické „zbožné přání“ přenést se přes tyto rozpory všelijakým řečňováním. Uvedeme typický příklad, jak Kautsky kritizuje imperialismus z ekonomického hlediska. Bere údaje o vývozu a dovozu Anglie z Egypta roku 1872 a 1912; ukazuje se, že tento vývoz a dovoz vzrůstal pomaleji než celkový vývoz a dovoz Anglie. A Kautsky dovozuje: „Nemáme žádného důvodu předpokládat, že anglický obchod s Egyptem by vzrostl méně, kdyby Egypt nebyl vojensky obsazen a kdyby se uplatnil pouhý vliv ekonomických faktorů.“ „Expansivní snahy kapitálu ... mohou být nejlépe uskutečněny nikoliv násilnými imperialistickými metodami, nýbrž pokojnou demokracií.“125 Tento úsudek Kautského, který po něm v tisícerých variacích přemílá jeho ruský panoš (a ruský ochránce sociálšovinistů) p. Spektator, tvoří základ kautskyánské kritiky imperialismu, a musíme jej proto důkladněji probrat. Začneme citátem z Hilferdinga, o jehož vývodech Kautsky mnohokráte, ještě v dubnu 1915 prohlašoval, že „byly jednomyslně přijaty všemi socialistickými teoretiky“. „Není věcí proletariátu,“ píše Hilferding, „aby proti pokrokovější kapitalistické politice kladl překonanou politiku éry svobodného obchodu a nepřátelského poměru ke státu. Odpovědí proletariátu na ekonomickou politiku finančního kapitálu, na imperialismus, nemůže být svobodný obchod, 124 125

„Bulletin de l'Institut International de Statistique", sv. XIX, kniha II, str. 225. Kautsky: „Nationalstaat, imperialistischer Staat und Staatenbund" (Národní stát, imperialistický stát a spolkový stát), Norimberk 1915, str. 70 a 72.

nýbrž jen socialismus. Cílem proletářské politiky nemůže dnes být ideál obnovení volné soutěže — ideál, který se nyní stal reakčním — nýbrž jedině úplné zničení soutěže odstraněním kapitalismu.“126 Kautsky se rozešel s marxismem, když obhajuje v epoše finančního kapitálu „reakční ideál“, „pokojnou demokracii“ a „pouhý vliv ekonomických faktorů“, neboť tento ideál nás objektivně tlačí zpět od monopolistického kapitalismu ke kapitalismu nemonopolistickému a je reformistickým podvodem. Obchod s Egyptem (nebo s jinou kolonií či polokolonií) „by vzrostl“ více, kdyby nebyl Egypt vojensky obsazen, kdyby nebylo imperialismu, kdyby nebylo finančního kapitálu. Co to znamená? To znamená, že by se kapitalismus vyvíjel rychleji, kdyby volná soutěž nebyla omezována ani monopoly vůbec, ani „svazky“ nebo útiskem (tj. také monopolem) finančního kapitálu, ani monopolní držbou kolonií jednotlivými státy? Jiný smysl úvahy Kautského mít nemohou a tento „smysl“ je nesmysl. Připusťme, že Kautsky má pravdu, že za volné soutěže a kdyby nebylo žádných monopolů, kapitalismus a obchod by se rozvíjely rychleji. Čím rychleji se však rozvíjí obchod a kapitalismus, tím větší je koncentrace výroby a kapitálu, vytvářející monopol. A monopoly již vznikly, a vznikly právě z volné soutěže! I když nyní monopoly brzdí vývoj, není to přesto důkaz ve prospěch volné soutěže, která se stala nemožnou, jakmile vytvořila monopoly. Ať posuzujete úvahy Kautského jakkoli, výsledek je stále týž; je to reakcionářství a buržoazní reformismus. Kdybychom chtěli zlepšit argumentaci Kautského a řekli, jako říká Spektator, že obchod anglických kolonií s Anglií se rozvíjí nyní pomaleji než její obchod s jinými zeměmi — ani to Kautského nezachrání. Neboť Anglii tu poráží také monopol, také imperialismus, jenomže imperialismus jiné země (Ameriky, Německa). Jak známo, vedly kartely k ochranným clům nového, originálního typu: jsou chráněny (zaznamenal to již Engels v III. svazku „Kapitálu“127) právě ty výrobky, které se hodí pro vývoz. Dále je znám systém „vývozu ztrátového“, „dumpingu“, jak říkají Angličané, příznačný pro kartely a finanční kapitál: ve vnitrozemí prodává kartel své výrobky za vysoké monopolní ceny, kdežto v cizině je odbývá za babku, aby zničil konkurenta, aby co nejvíc rozšířil svou výrobu atd. Jestliže se německý obchod s anglickými koloniemi rozvíjí rychleji než obchod anglický, dokazuje to, že německý imperialismus je průbojnější, silnější, organizovanější a vyspělejší než imperialismus anglický, avšak naprosto to nedokazuje 126 127

„Das Finanzkapital", str. 504. Viz Engelsovy poznámky k III. svazku „Kapitálu", část 1, hlava 6 (něm. vydání 1933, str. 142, pozn. 16). (Pozn. překl.)

„převahu“ svobodného obchodu, neboť tu nebojuje svobodný obchod proti protekcionismu a koloniální závislosti, nýbrž jeden imperialismus proti imperialismu druhému, jeden monopol proti monopolu druhému, jeden finanční kapitál proti finančnímu kapitálu druhému. Převaha německého imperialismu nad anglickým je silnější než závory koloniálních hranic nebo ochranných cel: kdo z toho odvozuje „argument“ pro svobodný obchod a „pokojnou demokracii“, usuzuje povrchně, zapomíná na hlavní rysy a vlastnosti imperialismu, nahrazuje marxismus maloměšťáckým reformismem. Je zajímavé, že i buržoazní ekonom A. Lansburgh, jenž kritizuje imperialismus z téhož maloměšťáckého hlediska jako Kautsky, zpracovává přesto údaje obchodní statistiky mnohem vědečtěji. Neporovnává jen jednu, náhodně zvolenou zemi a jen jednu kolonii s ostatními zeměmi, nýbrž porovnává vývoz z imperialistického státu: 1. do zemí, které jsou na něm finančně závislé a vypůjčují si od něho peníze, 2. do zemí finančně nezávislých. Dospěl k tomuto výsledku:

Lansburgh nesečetl číslice, a proto ku podivu nezpozoroval, že jestliže mají tyto číslice něco dokazovat, jsou jen důkazem proti němu, neboť vývoz do zemí finančně závislých vzrostl, byť o málo, ale přece jen rychleji než do zemí finančně nezávislých (podtrhujeme „jestliže“, neboť Lansburghova statistika není daleko ještě úplná). Lansburgh zkoumá, jak vývoz souvisí s půjčkami, a píše: „V letech 1890—91 byla převzata rumunská půjčka německými bankami, které již v předešlých letech vyplatily na ni zálohy. Půjčka sloužila hlavně k nákupu železničního zařízení, které bylo objednáno z Německa. Roku 1891 činil německý vývoz do Rumunska 55 milionů marek. Rok poté klesl na 39,4 milionu, aby pak s přestávkami klesl roku 1900 až na 25,4 milionu. Teprve

v posledních letech bylo opět dosaženo stavu z r. 1891 — díky dvěma novým půjčkám. Německý vývoz do Portugalska vzrostl díky půjčkám, uzavřených v letech 1888—1889, na 21,1 milionu marek (r. 1890); potom klesl v obou následujících letech na 16,2 a 7,4 milionu marek a dosáhl své dřívější úrovně teprve roku 1903. Ještě názornější jsou údaje o obchodu mezi Německem a Argentinou. Díky půjčkám, uzavřeným r. 1888 a 1890, dosáhl německý vývoz do Argentiny r. 1889 60,7 milionu marek. Po dvou letech činil už jen 18,6 milionu marek, tedy necelou třetinu. Teprve roku 1901 byla po prvé opět dosažena a překročena nejvyšší úroveň z r. 1889, což souviselo s převzetím nových státních a městských půjček, s uvolněním peněz na stavbu elektráren a s jinými úvěrovými transakcemi. „Vývoz do Chile stoupl v důsledku půjčky, uzavřené roku 1889, na 45,2 milionu marek (r. 1892) a po roce poklesl na milionu marek. Když německé banky převzaly roku 1906 novou půjčku, vzrostl vývoz na 84,7 milionu marek (r. 1907), aby r. 1908 opět klesl na 52,4 milionu marek.“128 Lansburgh vyvozuje z těchto skutečností komickou šosáckou morálku, že vývoz opírající se o půjčky je nestálý a nerovnoměrný, že je nehezké vyvážet do ciziny kapitály místo toho, aby byl „přirozeně“ a „harmonicky“ podporován domácí průmysl, a že mnohamilionové bakšiše při cizozemských půjčkách přijdou Kruppovi „draho“ atd. Fakta však mluví jasně: zvýšení vývozu je právě spojeno s šejdířskými tahy finančního kapitálu, který nedbá o buržoazní morálku a dře svou obět dvakrát: předně pobírá zisk z půjčky a za druhé má zisk z téže půjčky, když jí je používáno k nákupu Kruppových výrobků nebo železničního zařízení od ocelářského syndikátu apod. Opakujeme, že naprosto nepokládáme Lansburghovu statistiku za dokonalou, byli jsme však povinni ji uvést, neboť je vědečtější než statistika Kautského a Spektatorova, neboť Lansburgh je na správné cestě. Kdo chce posoudit význam finančního kapitálu pro vývoz atd., musí umět odděleně prozkoumat, jak souvisí vývoz speciálně a po výtce s tahy finančních magnátů, s odbytem kartelovaných výrobků atd. Avšak porovnávat prostě kolonie vůbec s nekoloniemi, jeden imperialismus s druhým imperialismem, jednu polokolonii nebo kolonii (Egypt) se všemi ostatními zeměmi znamená obcházet a zastírat právě podstatu věci. Teoretická kritika imperialismu u Kautského nemá nic společného s marxismem a hodí se jen jako východisko pro propagaci míru a jednoty

128

„Die Bank", 1902, 2, str. 819 a násl.

s oportunisty a sociálšovinisty právě proto, že obchází a zastírá právě nejhlubší a stěžejní rozpory imperialismu: rozpor mezi monopoly a zároveň s nimi existující volnou soutěží, rozpor mezi obrovskými transakcemi (a obrovskými zisky) finančního kapitálu a „poctivým“ obchodem na svobodném trhu, rozpor mezi kartely a trusty na jedné straně a mezi nezkartelovaným průmyslem na druhé straně atd. Stejně reakční je proslulá teorie „ultraimperialismu“, vytvořená Kautským. Porovnejte jeho úvahu na toto téma z r. 1915 s Hobsonovou úvahou z r. 1902: Kautsky: „... Což nebylo možno, aby nynější imperialistická politika byla vytlačená politikou novou, ultraimperialistickou, která nahradí vzájemný boj mezi finančními kapitály jednotlivých zemí společným vykořisťováním světa mezinárodně sjednoceným finančním kapitálem? Taková nová fáze kapitalismu je na každý způsob myslitelná. Aby bylo rozhodnuto, zda je také uskutečnitelná, chybí doposud dostatečné předpoklady.“129 Hobson: „Křesťanství, které zakotvilo v několika mocných federálních imperiích, z nichž každé ovládá řadu necivilizovaných kolonií a závislých zemí, se mnohým zdá zcela přirozeným výsledkem současných vývojových tendencí, a to výsledkem, který skýtá nejvíce nadějí na trvalý mír na pevné základně interimperialismu.“ Kautsky nazval ultraimperialismem čili nadimperalismem to, co Hobson 13 let předtím nazval interimperialismem čili meziimperialismem. Nepřihlížímeli k tomu, že tu byl vymyšlen nový mudrlantský termín nahrazením jedné latinské předložky druhou, záleží pokrok „vědeckého“ bádání u Kautského jen v tom, že chce označit za marxismus to, co Hobson v podstatě líčí jako pokrytectví anglických kněžourů. Bylo zcela přirozené, že tito veledůstojní páni se po anglo-burské válce především vynasnažili uchlácholit anglické maloměšťáky a dělníky, jichž tolik padlo v bitvách v jižní Africe a kteří dopláceli zvýšením daní na to, že anglickým finančním magnátům byly zajištěny vyšší zisky. A jaký lepší prostředek k chlácholení mohli mít než tvrzení, že imperialismus není tak špatný, že se blíží inter- nebo ultraimperialismus, který je s to zajistit trvalý mír? Ať jsou dobré úmysly anglických kněžourů či sentimentálního Kautského jakékoliv, objektivní, tj. skutečný sociální smysl jeho „teorie“ je jeden a toliko jeden: zcela reakční chlácholení mas nadějemi, že za kapitalismu je možný trvalý mír, vyvolávanými tím, že je pozornost odpoutávána od ostrých rozporů a ožehavých problémů současné doby a odpoutávána na falešné perspektivy jakéhosi prý nového budoucího „ultraimperialismu“. Klamání mas, nic jiného — to je jediný smysl „marxistické“ teorie Kautského.

129

„Die Neue Zeit" z 30. dubna 1915, str. 144.

Opravdu, postačí, ujasníme-li si přesně všeobecně známé a nesporné skutečnosti, abychom se přesvědčili, jak falešné jsou perspektivy, které se snaží Kautsky namluvit německému dělnictvu (a dělnictvu celého světa). Všimněte si Indie, Indočíny a Číny. Tyto tři koloniální a polokoloniální země s obyvatelstvem 600 až 700 milionů obyvatel jsou, jak známo, vykořisťovány finančním kapitálem několika imperialistických mocností: Anglie, Francie, Japonska, Spojených států atd. Dejme tomu, že tyto imperialistické státy uzavřou navzájem proti sobě spolky, aby ochránily nebo rozšířily své državy, zájmy a „sféry vlivu“ ve zmíněných asijských zemích. To by byly „interimperialistické“ nebo „ultraimperialistické“ spolky. Předpokládejme, že všechny imperialistické mocnosti utvoří spolek k „pokojnému“ rozdělení zmíněných asijských zemí. To by byl „mezinárodně sjednocený finanční kapitál“. V dějinách 20. století najdeme skutečné příklady takových spolků, např. v postupu mocností vůči Číně. Je pak „myslitelné“, že by tyto spolky za trvání kapitalismu (a právě tuto podmínku předpokládá Kautsky) nebyly krátkodobé, že by vylučovaly třenice, konflikty a boj ve všech možných formách? Postačí jasně položit otázku, a odpověď nemůže být jiná než záporná. Neboť za kapitalismu není myslitelná jiná základna pro rozdělení sfér vlivu, zájmů, kolonií apod., než síla účastníků dělení, síla obecně hospodářská, finanční, vojenská atd. A síla účastníků se mění nestejnoměrně, neboť za kapitalismu se jednotlivé podniky, trusty, průmyslová odvětví a země rovnoměrně vyvíjet nemohou. Před půl stoletím bylo Německo žalostným nic, porovnáme-li jeho kapitalistickou sílu se silou tehdejší Anglie; stejně Japonsko v porovnání s Ruskem. Je „myslitelné“, že by vzájemný poměr sil mezi imperialistickými státy zůstal po nějakých deseti nebo dvaceti letech nezměněn? To je naprosto nemožné. A proto „interimperialistické“ nebo „ultraimperialistické“ spolky jsou v kapitalistické skutečnosti, a nikoli v banální maloměšťácké fantasii anglických páterů nebo německého „marxisty“ Kautského — ať jsou sjednávány v jakékoli formě, ve formě jedné imperialistické koalice proti druhé imperialistické koalici, nebo ve formě všeobecného spolku všech imperialistických mocností — nezbytně jen „oddychem“ mezi válkami. Mírové spolky připravují války a samy opět vznikají z válek, podmiňují se navzájem a z jedné a téže základny imperialistických souvislostí a vzájemných vztahů světového hospodářství a světové politiky způsobují střídání pokojného a násilného způsobu boje. A přemoudrý Kautsky, aby uchlácholil dělníky a smířil je se sociálšovinisty, kteří přeběhli k buržoazii, odlučuje jeden článek jednotného řetězu od druhého, odlučuje dnešní pokojný (a ultraimperialistický, ba dokonce ultra-ultra-imperialistický) spolek všech mocností, uzavřený za účelem „pacifikace“ Číny (vzpomeňte si na potlačení boxerského

povstání), 130 od zítřejšího násilného konfliktu, který pozítří opět připraví všeobecný „mírový“ spolek k rozdělení, dejme tomu, Turecka atd. Místo živé souvislosti mezi obdobími imperialistického míru a obdobími imperialistických válek předkládá Kautsky dělníkům mrtvou abstrakci, aby je smířil s jejich politicky mrtvými vůdci. Američan Hill v předmluvě k „Dějinám diplomacie v mezinárodním vývoji Evropy“ rozlišuje v nejnovějších dějinách diplomacie tato období: 1. Éru revoluce; 2. konstituční hnutí; 3. éru „obchodního imperialismu“131 naší doby. A jistý publicista dělí dějiny „světové politiky“ Velké Británie od roku 1870 na čtyři období: 1. první asijské období (boj proti pronikání Ruska ve Střední Asii směrem k Indii); 2. africké období (přibližně v letech 1885-1902) - boj s Francií o rozdělení Afriky („Fašoda“ roku 1898 — Anglie byla tehdy na vlásek od války s Francií); 3. druhé asijské období (smlouva s Japonskem proti Rusku); 4. „evropské“ období — hlavně proti Německu.132 „Politické šarvátky předních hlídek se odehrávají na finanční základně“, psal již r. 1905 bankovní „pracovník“ Riesser, poukazuje na to, jak francouzský finanční kapitál svými operacemi v Itálii připravoval politický spolek těchto států, jak se rozvíjel boj mezi Německem a Anglií o Persii, boj mezi všemi evropskými kapitály o půjčky Číně apod. Tady máte živou skutečnost „ultraimperialistických“ mírových spolků v nerozlučné spojitosti s „obyčejnými“ imperialistickými konflikty! Zastírání nejhlubších rozporů imperialismu Kautským, které se nezbytně mění ve zkrášlování imperialismu, zanechává sledy též v jeho kritice politických vlastností imperialismu. Imperialismus je epocha finančního kapitálu a monopolů, které jsou všude nositeli tendence k nadvládě, a nikoliv k svobodě. Ať je politické zřízení jakékoli, výsledkem těchto tendencí je

130

131

132

Boxerské povstání bylo povstáním rolníků v severní Číně na jaře 1900 proti zahraničním imperialistům, které bylo podporováno čínskou buržoazii. Do hnutí byly vtaženy široké rolnické masy, které hladověly po několik neúrodných let. Organizace, které vedly toto hnutí, měly ve svých názvech slovo „pěst". Odtud i název „boxeři". Spojené síly amerických, ruských, západoevropských i japonských vojsk potlačily povstání. Velmoci pak nadiktovaly Číně, aby povolila a rozšířila koncese ve velkých městech, přiznala jim právo na vlastní ozbrojenou obranu, a aby se zavázala k zaplacení válečné náhrady. Sovětský svaz se pak zřekl této náhrady, která dříve připadala carskému Rusku. Toto zřeknutí bylo výrazem politiky proletariátu a jeho strany, které bojují za odstranění každého, tedy i národnostního a národně kapitalistického útisku imperialismu, a proto podporují každé národně osvobozenecké hnutí proti němu. Mělo velký význam pro rozvoj revolučního hnutí čínských dělníků a rolníků a pro komunistickou stranu Číny při jejím získání vedoucí úlohy v tomto hnutí. (Pozn. překl.) David Jayne Hill: „A History of the Diplomacy in the international development of Europe" (Dějiny diplomacie v mezinárodním vývoji Evropy), sv. I, str. X. Schilder, citované dílo, str. 178.

všeobecná reakce, krajní zostřování rozporů také na tomto poli. Zvláště se stupňuje také národnostní útisk a usilování o anexe, tj. o porušování národní nezávislosti (neboť anexe není nic jiného než porušení sebeurčení národů). Hilferding právem zdůrazňuje souvislost mezi imperialismem a zostřováním národnostního útisku: „V nově objevených zemích,“ píše, „zesiluje dovážený tam kapitál rozpory a budí u národů procítajících k národnímu uvědomění stále se zvětšující odpor proti vetřelcům, který se snadno může vystupňovat v nebezpečné akce proti cizímu kapitálu. Staré sociální poměry jsou od základu revolucionovány, agrární tisíciletá uzavřenost „národů bez historie“ je rozmetávána a tyto národy jsou zatahovány do kapitalistického víru. Kapitalismus sám vtiskuje do rukou podmaněných ponenáhlu prostředky k jejich osvobození. Cíl, který byl kdysi nejvyšší metou evropských národů — zřízení jednotného národního státu jakožto prostředku hospodářské a kulturní svobody — se stává také jejich cílem. Tímto hnutím za nezávislost je ohrožen evropský kapitál právě ve svých nejhodnotnějších a nejslibnějších územích vykořisťování, a evropský kapitál může udržet své panství jedině tím, že ustavičně zvětšuje své branné síly.“133 K tomu je zapotřebí dodat, že k anexím, k stupňování národnostního útisku, a tudíž i k zesilování odboje vede imperialismus nejen v zemích nově objevených, nýbrž i v zemích starých. Kautsky, třebaže brojí proti zesílení politické reakce, způsobenému imperialismem, ponechává stranou zvlášť ožehavou otázku, že jednota s oportunisty je v epoše imperialismu nemožná. Třebaže má námitky proti anexím, vyslovuje své námitky formou pro oportunisty nejneškodnější a nejpřijatelnější. Ačkoli se obrací bezprostředně k německé veřejnosti, zastírá právě nejdůležitější a nejožehavější věci, na příklad fakt, že Alsasko - Lotrinsko bylo anektováno Německem. Abychom objasnili tuto „myšlenkovou odchylku“ Kautského, uvedeme příklad. Představme si, že Japonec odsuzuje anexi Filipín Američany. Vzniká otázka: uvěří mnoho lidí, že tak činí, jelikož je proti anexím vůbec, a nikoliv proto, že si přeje, aby anektoval Filipíny sám? A nebude nutno říci, že Japoncův „boj“ proti anexím bude možno označit za boj upřímný a politicky poctivý jen tehdy, vysloví-li se proti anexi Koreje Japonskem a bude-li požadovat, aby se Korea mohla od Japonska svobodně oddělit? Teoretický rozbor imperialismu učiněný Kautským, stejně jako jeho ekonomická a politická kritika imperialismu je skrz naskrz prodchnuta snahou — naprosto neslučitelnou s marxismem — zastřít a zahladit stěžejní rozpory úsilím stůj co stůj ubránit hroutící se jednotu s oportunismem v evropském dělnickém hnutí.

133

„Das Finanzkapital", str. 487.

X. MÍSTO IMPERIALISMU V DĚJINÁCH Viděli jsme, že imperialismus je celou svou ekonomickou podstatou monopolistický kapitalismus. Už tím je určeno místo imperialismu v dějinách, neboť monopol, vznikající na půdě volné soutěže a právě z ní, je přechodem od kapitalistického řádu k vyššímu společenskému a hospodářskému řádu. Je třeba zaznamenat čtyři hlavní druhy monopolů nebo hlavních forem monopolistického kapitalismu, charakterizující epochu, o které pojednáváme. Za prvé, monopol vzešel z koncentrace výroby na velice vysokém stupni jejího vývoje. To jsou monopolistické svazy kapitalistů, kartely, syndikáty a trusty. Viděli jsme, jak velikou úlohu hrají v nynějším hospodářském životě. Na počátku 20. století nabyly v pokročilých zemích úplné převahy, a jestliže první kroky při tvoření kartelů učinily dříve státy s vysokými ochrannými cly (Německo a Amerika), dokumentovala Anglie se svým systémem svobodného obchodu jenom o něco později týž základní fakt: vznik monopolů z koncentrace výroby. Za druhé, monopoly vedly k zesílenému přivlastňování nejdůležitějších zdrojů surovin, zejména v hlavním a nejzkartelovanějším průmyslu kapitalistické společnosti: v průmyslu kamenouhelném a železářském. Monopolistické ovládání nejdůležitějších zdrojů surovin nesmírně posílilo moc velkokapitálu a zostřilo rozpor mezi průmyslem zkartelovaným a nezkartelovaným. Za třetí, monopol vznikl z bank. Banky přestaly být skromnými prostředníky a přeměnily se v monopolisty finančního kapitálu U všech nejpokročilejších kapitalistických národů tři až pět největších bank uskutečnilo „personální unii“ průmyslového a bankovního kapitálu, soustředilo ve svých rukou možnost disponovat mnoha miliardami, které tvoří velkou část kapitálu a peněžních důchodů celé země. Finanční oligarchie, která obestírá hustou sítí vztahů závislosti všechny hospodářské a politické instituce dnešní buržoazní společnosti bez výjimky, je nejnázornějším výrazem tohoto monopolu. Za čtvrté, monopol vznikl z koloniální politiky. K četným „starým“ motivům koloniální politiky připojil finanční kapitál boj za zdroje surovin, za vývoz kapitálu, za „sféry vlivu“ — tj. za sféry pro výnosné transakce, koncese, monopolistické zisky apod. — a posléze za hospodářský prostor vůbec. Když na příklad kolonie evropských mocností činily jednu desetinu Afriky, jak tomu bylo ještě roku 1876, mohla se koloniální politika vyvíjet nemonopolistickým způsobem, a to, možno říci, „svobodným“ zabíráním území. Když však bylo zabráno devět desetin Afriky (roku 1900), když celý svět byl rozdělen, nastala nezbytně éra monopolní

držby kolonií, a tudíž i mimořádně zostřeného boje o dělbu a nové rozdělení světa. Je všeobecně známo, jak monopolistický kapitalismus zostřil všechny rozpory kapitalismu. Stačí poukázat na drahotu a na útisk kartelů. Toto zostření rozporů je nejmocnější hybnou pákou v přechodném dějinném období, které začalo od doby, kdy nadobro zvítězil světový finanční kapitál. Monopoly, oligarchie a tendence k nadvládě místo tendence k svobodě, vykořisťování stále většího počtu malých a slabých národů nevelkou hrstkou nejbohatších nebo nejsilnějších národů — to všecko vytvořilo ony význačné rysy imperialismu, které nás nutí charakterizovat jej jako kapitalismus cizopasný nebo zahnívající. Stále zřetelněji se projevuje, jako jedna z tendencí imperialismu, vytváření „rentiérského státu“, státu lichvářského, jehož buržoazie tyje stále více z vývozu kapitálu a ze „stříhání kuponů“. Bylo by chybou domnívat se, že tato tendence k zahnívání vylučuje rychlý růst kapitalismu; nikoliv, jednotlivá průmyslová odvětví, jednotlivé vrstvy buržoazie, jednotlivé státy projevují v epoše imperialismu ve větší nebo menší míře hned tu, hned onu tendenci. Celkem vzato, roste kapitalismus mnohem rychleji než dříve, avšak tento růst se nejenom stává všeobecně nerovnoměrnějším, nýbrž nerovnoměrnost se zračí také zejména v zahnívání zemí kapitálově nejsilnějších (Anglie). O tom, jak rychle se rozvíjelo hospodářství Německa, praví Riesser, autor studie o německých velkobankách: „Ne právě pomalý pokrok předešlé epochy (1848—1870) se má k rychlosti, se kterou se rozvíjelo celé hospodářství Německa a s ním zejména německé banky v pozdějším období (1870—1905), přibližně stejně, jako rychlost jízdy poštovního dostavníku starých dobrých časů k rychlosti dnešního automobilu, který uhání i tak rychle, že ohrožuje bezstarostně jdoucího chodce i osoby v něm sedící.“ Finanční kapitál, který tak neobyčejně rychle vzrostl, a právě proto, že tak rychle vzrostl, by zase sám nebyl proti tomu, aby se přešlo k „pokojnější“ držbě kolonií, které je možno vzít — ne právě jen pokojnými prostředky — zámožnějším národům. Ve Spojených státech se hospodářství rozvíjelo v posledních desetiletích ještě rychleji než v Německu, a právě proto cizopasnické rysy moderního amerického kapitalismu se projevily zvlášť pronikavě. Kromě toho, porovnáme-li třebas republikánskou americkou buržoazii s monarchistickou buržoazií japonskou nebo německou, ukáže se, že i největší politický rozdíl je v epoše imperialismu krajně zeslabován — nikoli proto, že by nebyl sám o sobě důležitý, nýbrž proto, že ve všech těchto případech jde o buržoazii s vyhraněnými rysy parazitismu. Tím, že kapitalisté jednoho průmyslového odvětví nebo jednoho státu atd. pobírají monopolně vysoké zisky, nabývají hospodářské možnosti korumpovat jednotlivé vrstvy dělnictva, ba dočasně i dosti značnou jeho menšinu, a

přetahovat je na stranu buržoazie dotyčného průmyslového odvětví nebo dotyčného národa proti všem ostatním. A rostoucí antagonismus mezi imperialistickými národy, způsobený snahami o rozdělení světa, zesiluje toto úsilí. Tak vzniká spojitost mezi imperialismem a oportunismem, která se projevila nejdříve a nejzřetelněji v Anglii, jelikož se zde některé imperialistické vývojové rysy uplatnily mnohem dříve než v jiných zemích. Někteří publicisté, na příklad L. Martov, rádi se přenášejí přes fakt, že imperialismus a oportunismus v dělnickém hnutí jsou spolu souvisící zjevy, ačkoli tento fakt nyní zvlášť bije do očí tím, že uvádějí tyto „oficiálně optimistické“ (v duchu Kautského a Huysmanse) argumenty: věc nepřátel kapitalismu by byla ztracena, kdyby právě pokročilý kapitalismus vedl k zesílení oportunismu nebo kdyby právě nejlépe placení dělníci se přikláněli k oportunismu atd. Nesmíme se dát zmýlit tímto „optimismem“; je to optimismus vůči oportunismu, je to optimismus, kterým má být oportunismus zastřen. Ve skutečnosti mimořádně rychlý a mimořádně odporný rozmach oportunismu není naprosto zárukou jeho trvalého vítězství, jako rychlý růst nebezpečného vředu na zdravém organismu může jenom urychlit jeho provalení a oproštění organismu od něho. Nejnebezpečnější jsou po této stránce lidé, kteří nechtějí pochopit, že boj proti imperialismu, není-li nerozlučně spjat s bojem proti oportunismu, je planá a lživá fráze. Ze všeho toho, co jsme už řekli o ekonomické podstatě imperialismu, vyplývá, že musí být charakterizován jako kapitalismus na přechodu, či lépe řečeno, umírající. V tomto směru je neobyčejně příznačné, že buržoazní ekonomové, líčící nejnovější kapitalismus, používají jako běžné terminologie výrazů „proplétání“, „neisolovanost“ atd.; banky jsou „podniky, které vzhledem k svým úkolům a vzhledem ke svému vývoji nemají ryze soukromohospodářské regulování“. A týž Riesser, jenž napsal tato slova, s neobyčejně vážnou tváří prohlašuje, že „předpověď“ marxistů o „zespolečenštění — se neuskutečnila!“ Co znamená tento výraz „proplétání“? Vystihuje jen nejnápadnější rys procesu, jehož jsme svědky. Ukazuje, že pozorovatel nevidí pro stromy les. Otrocky zaznamenává zjevy vnější, náhodné a chaotické. Pozorovatel se prozrazuje jako člověk, jenž se utápí ve spoustě nezpracovaných faktů a naprosto nechápe jejich smysl a význam. Držba akcií a vztahy soukromých vlastníků „se náhodou proplétají“. Avšak to, z čeho vyvěrá toto proplétání, to, co tvoří jeho základ, jsou měnící se společenské výrobní poměry. Když se velký podnik přeměňuje v podnik mamutí a plánovitě podle přesně zjištěných statistických údajů organizuje dodávání dvou třetin nebo tří čtvrtin celkového množství původních surovin potřebných pro desetimiliony obyvatel, když je systematicky organizována přeprava těchto surovin do nejvýhodnějších výrobních míst, často navzájem sta a tisíce kilometrů vzdálených, když

z jednoho ústředí je řízeno postupné zpracování látek ve všech stadiích až po vyrobení celé řady různých hotových výrobků, když rozdělování těchto výrobků je prováděno podle jednotného plánu mezi desítky a stamiliony spotřebitelů (prodej petroleje v Americe i v Německu americkým petrolejovým trustem), pak je jasné, že máme co činit se zespolečenštěním výroby, a naprosto ne s pouhým „proplétáním“, že soukromohospodářské a soukromovlastnické poměry tvoří slupku, která již nevyhovuje obsahu, a proto nezbytně zahnívá, je-li uměle oddalováno její odstranění, slupku, která může zůstávat ve stavu zahnívání poměrně dlouho (jestliže se, na neštěstí, vyléčení oportunistického vředu protáhne), která však přesto nezbytně bude odstraněna. Nadšený opěvovatel německého imperialismu Schulze-Gaevernitz volá: „Je-li konec konců vedení německých bank svěřeno tuctu osob, má již dnes jejich činnost větší důležitost pro blaho národa než činnost většiny státních ministrů“ (na „proplétání“ bankéřů, ministrů, velkoprůmyslníků a rentiérů zde raději zapomněl ...). „Představme si, že uvedené vývojové tendence dospěly k svému logickému konci: peněžní kapitál národa bude sjednocen v bankách; banky budou navzájem sdruženy v kartel; kapitál národa, hledající umístění, nabude formy cenných papírů. Pak se uskuteční geniální Saint-Simonova slova: „Dnešní anarchie ve výrobě, která vyvěrá z toho, že ekonomické vztahy se vyvíjejí bez jednotného řízení, musí ustoupit organizaci výroby. Výrobu nebudou řídit od sebe odloučení a nezávislí podnikatelé, neznající hospodářské potřeby lidí; to bude úkolem určité sociální instituce. Administrativní centrála, která bude moci přehlédnout z vyššího hlediska široké pole sociální ekonomie, bude ji regulovat tak, aby to prospívalo celé společnosti, a bude přidělovat výrobní prostředky schopným rukám, zejména bude pečovat o ustavičnou harmonii mezi výrobou a spotřebou. Jsou instituce, které si vytkly za jeden z úkolů určitou organizaci hospodářské práce: banky.“ Máme ještě daleko do uskutečnění těchto Saint-Simonových slov, spějeme však už k jejich uskutečnění: marxismus jinak, než si jej představoval Marx, ale jen co do formy jinak!134 Jen co je pravda: pěkné „vyvrácení“ Marxe, které jde zpět od přesného vědeckého Marxova rozboru k Saint-Simonově předtuše, byť i geniální, ale přece jenom předtuše. Uveřejněno jako zvláštní brožura v Petrohradě v dubnu 1917. Lenin, Spisy, rusky, 3. vyd., sv. XIX, str. 67, 175.

134

„Grundriss der Sozialökonomik", str. 146.