Encyklopedie literatury science fiction
 8085390337, 8085787903

  • Commentary
  • Sken & OCR by Makakuk
Citation preview

Slovo úvodem ........................................................................... 6 O autorech................................................................................. 8 I. Co je to science fiction ........................................................ 10 SF terminologie .............................................................. 14 II. Vznik science fiction a její další vývoj .............................. 17 III. Science fiction ve světě..................................................... 25 1. Evropská SF .................................................................... 25 Česká SF ......................................................................... 25 Slovenská SF .................................................................. 26 Polská SF ........................................................................ 26 Ukrajinská SF ................................................................. 27 Slovinská SF ................................................................... 27 Srbská a chorvatská SF ................................................... 28 Makedonská SF .............................................................. 28 Bulharská SF ................................................................... 28 Turecká SF ...................................................................... 29 Řecká SF ......................................................................... 29 Albánská SF .................................................................... 29 Německá SF .................................................................... 29 SF v SRN a Rakousku .................................................... 30 SF v NDR ....................................................................... 30 Švýcarská SF .................................................................. 31 Nizozemská SF ............................................................... 31 Švédská SF ..................................................................... 32 Norská SF ....................................................................... 32 Dánská SF ....................................................................... 32 Litevská SF ..................................................................... 33 Finská SF ........................................................................ 33 Maďarská SF .................................................................. 33 Francouzská SF ............................................................... 34 Belgická SF..................................................................... 35 Italská SF ........................................................................ 35 Rumunská SF .................................................................. 36 2. Australská SF .................................................................. 37 3. Kanadská SF ................................................................... 38 4. Iberoamerická SF ............................................................ 39 Španělská SF ................................................................... 39 Katalánská SF ................................................................. 40 Portugalská SF ................................................................ 40 Brazilská SF .................................................................... 40 Argentinská SF ............................................................... 41 Uruguayská SF................................................................ 41 Chilská SF....................................................................... 41 Mexická SF ..................................................................... 41 Kubánská SF ................................................................... 42 SF v dalších latinsko-amerických zemích ....................... 42 5. Asijská a africká SF ........................................................ 42 Japonská SF .................................................................... 43 Čínská SF ........................................................................ 44 SF v Hong Kongu a na Tchaj-wanu ................................ 44 Filipínská SF ................................................................... 44 Indonéská a Malajská SF ................................................ 45 Singapurská SF ............................................................... 45 Indická SF ....................................................................... 45 Uzbecká SF ..................................................................... 46 SF v dalších asijských zemích ........................................ 46 Arabská SF ..................................................................... 47 Izraelská SF .................................................................... 47 SF v zemích černé Afriky ............................................... 48

Jihoafrická SF ................................................................. 48 IV. Hlavní motivické okruhy SF ............................................. 50 Absurdita ........................................................................ 50 Alternativní dějiny .......................................................... 50 Android ........................................................................... 50 Antropologie ................................................................... 50 Atlantida ......................................................................... 50 Astronomie ..................................................................... 51 Biologie .......................................................................... 51 Cesty časem .................................................................... 52 Ekologie .......................................................................... 52 Ekonomie ........................................................................ 53 Fantastické cestopisy ...................................................... 53 Gravitace ......................................................................... 53 Humor ............................................................................. 54 Inteligence ...................................................................... 54 Katastrofická SF ............................................................. 55 Klonování ....................................................................... 55 Kolektivní vědomí .......................................................... 55 Kolonizace vesmíru ........................................................ 56 Kosmické cesty ............................................................... 56 Kybernetika .................................................................... 57 Kyborg ............................................................................ 57 Mimosmyslové vnímání (MSV; angl. ESP) ................... 57 Mimozemšťané ............................................................... 58 Mutant ............................................................................. 58 Nesmrtelnost ................................................................... 59 Neviditelnost ................................................................... 59 Optimismus a pesimismus .............................................. 59 Paralelní světy ................................................................. 60 Přelidnění ........................................................................ 60 Pseudověda ..................................................................... 60 Raketa ............................................................................. 61 Robot .............................................................................. 61 Sex .................................................................................. 61 Superman ........................................................................ 62 Technika ......................................................................... 62 UFO (NLO) .................................................................... 63 Válka ............................................................................... 63 Ztracené světy ................................................................. 63 V. Autoři science fiction ......................................................... 64 VI. Dodatky .......................................................................... 161 SF časopisy ....................................................................... 161 Historické a teoretické práce o SF .................................... 163 SF film .............................................................................. 165 SF divadlo ......................................................................... 167 SF hry ............................................................................... 167 SF počítačové hry ............................................................. 168 SF v hudbě ........................................................................ 170 SF ve výtvarném umění .................................................... 173 SF comics ......................................................................... 174 SF fandom......................................................................... 176 SF fanziny ......................................................................... 178 SF ceny, soutěže, ankety ................................................... 179 Soutěže v Čechách a na Slovensku ............................... 189 Ankety v Čechách a na Slovensku ................................ 196 Zahraniční ceny pro Čechy a Slováky .......................... 203 Poděkování ................................................................... 204 Použitá literatura ............................................................... 205

Encyklopedie literatury Science fiction Sestavili: Ondřej Neff a Jaroslav Olša, jr. AFSF + Praha 1995

H&H

ENCYKLOPEDIE LITERATURY SCIENCE FICTION SESTAVILI ONDŘEJ NEFF A JAROSLAV OLŠA, JR., 1995 IVAN ADAMOVIČ, JIŘÍ ČERNÝ, WANDA DOBROVSKÁ, PASCAL DUCOMMUN, LUDMILA FREIOVÁ, MIROSLAVA GENČIOVÁ, EVA HAVLICOVÁ, JAN HLAVIČKA, ALEXANDR KRAMER, JURAJ MAXON, VIKTOR MICHALÍK, ONDŘEJ NEFF, EGON NICZKY, JAROSLAV OLŠA, JR., JAN PAVLÍK, ZDENĚK RAMPAS, VLADO RÍŠA, JINDŘICH ROHLÍK, JAROSLAV VEIS, PAVEL WEIGEL, IVO ŽELEZNÝ, 1995 OBÁLKA PETR PROKŠÍK, 1995

EDITION © ONDŘEJ NEFF, JAROSLAV OLŠA, JR., 1995 © IVAN ADAMOVIČ, JIŘÍ ČERNÝ, WANDA DOBROVSKÁ, PASCAL DUCOMMUN, LUDMILA FREIOVÁ, MIROSLAVA GENČIOVÁ, EVA HAVLICOVÁ, JAN HLAVIČKA, ALEXANDR KRAMER, JURAJ MAXON, VIKTOR MICHALÍK, ONDŘEJ NEFF, EGON NICZKY, JAROSLAV OLŠA, JR., JAN PAVLÍK, ZDENĚK RAMPAS, VLADO RÍŠA, JINDŘICH ROHLÍK, JAROSLAV VEIS, PAVEL WEIGEL, IVO ŽELEZNÝ, 1995 COVER © PETR PROKŠÍK, 1995 ISBN 80–85390-33–7 (AFSF) ISBN 80–85787-90–3 (H&H)

Slovo úvodem Encyklopedie literatury science fiction je příručka určená zájemcům o vědeckofantastickou literaturu. Seznamuje čtenáře se základy teorie literatury science fiction (dále používáme též zkratky SF), se vznikem a vývojem SF v různých zemích a oblastech světa, s hlavními motivickými okruhy i s tvůrčími profily významných autorů. Encyklopedie je rozdělena na pět částí. První je věnována základům teorie, druhá vzniku a historii SF se zvláštním přihlédnutím k jejímu vývoji v anglicky a rusky psané literatuře, ve třetí najdete nástin vývoje SF v ostatních částech světa, přičemž velká pozornost je věnována národním evropským literaturám, čtvrtá část pojednává o tématech, motivech a rekvizitách SF a poslední, pátá, obsahuje abecedně řazený slovník vybraných spisovatelů SF. Knihu uzavírají dodatky (např. historie hnutí přátel SF – fandomu, ceny udílené za nejlepší SF díla, hlavní obory lidské činnosti, kde se objevuje SF – film, výtvarné umění atd.) a rejstřík. Největší pozornost je věnována moderní SF. Autoři fantasy a horroru (žánrů se SF úzce spjatých) jsou s výjimkou těch nejvýznamnějších – J. R. R. Tolkiena, R. E. Howarda a S. Kinga – vynecháni. Ve slovníku spisovatelů proto najdete především autory aktivní v druhé polovině 20. století, z těch starších jen ty nejvýznamnější. Autoři 19. století ve slovníku zastoupeni nejsou (s výjimkou čtyř klasiků-zakladatelů: E. A. Poea, M. Shelleyové, J. Verna a H. G. Wellse), informace o nich však naleznete v druhé a třetí kapitole. K usnadnění přehledu je určen abecední jmenný rejstřík, z jehož grafického řešení je patrné, který autor má samostatné heslo. Odborník pozná na první pohled disproporčnost díla, zejména jeho slovníkové části: výběr anglo-amerických autorů byl proveden velmi přísně, takže se do slovníku nedostali autoři významem mnohonásobně převyšující četné autory z jiných národních literatur, kteří zde uvedeni jsou. Anglo-americká SF převažuje kvantitativně i kvalitativně nad většinou toho, co v oblasti SF vzniká jinde ve světě. To se týká i literárněvědných publikací o SF; ve světě existuje několik encyklopedií SF srovnatelných s naší či rozsáhlejších – s výjimkou dvou německých a po jedné francouzské, italské, srbské a japonské jsou všechny původu anglo-amerického. Ale i obě německé (Alpers a kol.: Lexikon der Science Fiction Literatur; Alpers, Fuchs a Hahn: Reclams Science Fiction Führer) jsou – přes všechny snahy autorů zařadit maximum spisovatelů evropských – zaměřeny především na SF anglo-americkou. Částečně tuto mezeru vyplnila monumentální The Encyclopedia of Science Fiction (1993) sestavená Peterem Nichollsem a Johnem Clutem, která při rozsahu téměř 3500 stran rukopisu obsahuje i základní informace o SF literaturách z oblastí mimo anglo-americké. Naše kniha je pokusem o co nejširší záběr, a tím je ojedinělá i ve světovém kontextu. Za cenu výrazného ochuzení anglo-americké části (přičemž jsme dbali na to, aby celkový obraz byl zkreslen co nejméně) jsme zde soustředili maximum informací o národních SF literaturách. Jsou těžko dostupné a mnohé byly získány díky osobním kontaktům členů autorského kolektivu a díky mezinárodní spolupráci klubů a organizací přátel SF. Věříme proto, že tato kniha nebude užitečná jen českým a slovenským čtenářům, ale i badatelům zahraničním, a to i přes nedostatky, které obsahuje. Při formování jednotlivých částí byly dodržovány určité zásady. V části první, druhé a čtvrté jsou v odkazech na jednotlivá díla uváděny jen české překlady názvů knih s datem vydání originálu díla. Původní název a rok případného českého nebo slovenského vydání najde čtenář v páté části v hesle věnovaném příslušnému autorovi nebo ve třetí části zabývající se národními SF. Ve třetí a páté části uvádíme širší informace o díle: originální název (není-li kurzívou, nejedná se o dílo spadající do SF), v závorce překlad názvu a rok prvního knižního vydání; pokud knižní vydání následovalo příliš dlouho po vydání časopiseckém, jsou uvedena i jeho data (pod zkratkou „čas.“). Datum českého či slovenského vydání je uvedeno po zkratce „č.“ nebo „s.“; pokud byl v překladu název významně pozměněn, je uveden „č. jako“ nebo „s. jako“. Pokud je názvem díla osobní nebo místní jméno, uvádíme jen data vydání originálu, případně i českého či slovenského překladu. Jde-li o volný překlad titulu do češtiny, je uveden jako „vol.“. Česká a slovenská vydání jednotlivých povídek jsou uváděna pouze, byly-li vydány ve specializovaných časopisech a antologiích, či v časopisech Světová literatura, Revue světověj literatury a Sovětská literatura. Kompletní informace o díle je v hesle uvedena jen jednou, nadále se v témže hesle uvádí jen v českém překladu. Jména autorů jsou v heslech uváděna iniciálou příjmení. U některých hesel je uvedena výběrová bibliografie (pod zkratkou „Výb. bibl.“). Do ní jsou zařazena méně významná díla, o kterých nebylo možno s ohledem na rozsah pojednat v hesle, avšak za zaznamenání stojí. Zejména v případě anglo-amerických autorů se jedná o přísně vybraná díla, nikoliv o kompletní bibliografie, které může zájemce najít v dalších i u nás dostupných zahraničních dílech. Pokud je v některém z hesel třetího nebo pátého oddílu zmiňován autor, který má vlastní autorské heslo, je označen „“. Každé heslo je označeno autorskou značkou. Členové autorského kolektivu mají tyto značky: Ivan Adamovič (ia), Jiří Černý (jč), Wanda Dobrovská (wd), Pascal Ducommun (pd), Ludmila Freiová (lf), Miroslava Genčiová (gč), Eva Havlicová (hav), Jan Hlavička (jnh), Alexandr Kramer (ak), Juraj Maxon (max), Viktor Michalík (vm), Ondřej Neff (eff), Egon Niczky (en), Jaroslav Olša, jr. (jo), Jan Pavlík (jp), Zdeněk Rampas (zr), Vlado Ríša (vr), Jindřich Rohlík (jr), Jaroslav Veis (jvs), Pavel Weigel (pw) a Ivo Železný (iž). (eff, jo)

6

EDIČNÍ POZNÁMKA Práci na této encyklopedii zahájila pětice autorů (O. Neff, J. Veis, A. Kramer, M. Genčiová a I. Železný) na podnět Pavla Toufara z nakladatelství Panorama na počátku 80. let. V průběhu dvou let se tým autorů rozšířil a první verze rukopisu byla odevzdána nakladatelství v polovině roku 1985. Na počátku roku 1990 se nakladatelství Panorama rozhodlo encyklopedii vyřadit z plánu, přestože kniha byla připravena po dvou korekturách k tisku a anoncována v edičním plánu. Kolektiv autorů však na knize dále pracoval, a přestože některá hesla zrcadlí především stav SF v 80. letech, celá kniha byla revidována a doplněna o hlavní údaje z první poloviny 90. let. Poslední uzávěrka českých a slovenských vydání byla v první polovině roku 1995. Autoři budou rádi za každou připomínku k obsahu této encyklopedie. Své poznámky můžete psát na adresu Jaroslav Olša, jr., Anhaltova 41/987, 169 00 Praha 6.

7

O autorech MGR. IVAN ADAMOVIČ (1967) Vystudoval obor knihovnictví a vědecké informace na FF UK v Praze. Pracuje jako zástupce šéfredaktora SF měsíčníku Ikarie. Překladatel, autor a teoretik, specialista na anglo-americkou a českou SF. Sestavil několik samizdatových antologií SF a horrorové sborníky Půlnoční stíny (1991) a Půlnoční stíny II. (1992). Připravuje slovník a bibliografii českých SF autorů, sestavil též první českou Encyklopedii fantastického filmu (1994). ING. JIŘÍ ČERNÝ (1954) Vystudoval FEL ČVUT v Praze, pracuje ve VUMS Computers jako programátor. Bibliograf, sestavil dosud nevydanou bibliografii SF a fantastiky vydané v češtině a slovenštině. Specialista především na českou a ruskou SF. PHDR. W ANDA DOBROVSKÁ (1954) Vystudovala hudební a literární vědu na FF UK v Praze. Muzikoložka a hudební publicistka. Autorka SF povídek (např. v antologii Hvězdy v trávě, 1984). PASCAL DUCOMMUN Dlouholetý kurátor švýcarského muzea SF Maison ďAilleurs. Odborník na švýcarskou SF. PHDR. LUDMILA FREIOVÁ – VIZ autorské heslo PHDR. MIROSLAVA GENČIOVÁ – VIZ autorské heslo MGR. EVA HAVLICOVÁ (1967) Vystudovala japanistiku na FF UK v Praze. Studovala též na univerzitách v Kjótu a Amsterodamu. Překládá z japonštiny, pracovala v čs. zastoupení jap. deníku Yomiuri Shimbun a v orientální sbírce Národní galerie. Dnes na princetonské univerzitě. PHDR. JAN HLAVIČKA – VIZ autorské heslo ALEXANDR KRAMER-VIZ autorské heslo JURAJ M AXON (1963) Malíř a ilustrátor, autor řady obálek nejen na SF a horrorových knihách. Autor článků o výtvarném umění a comicsu, které vyšly v různých periodikách. MGR. VIKTOR MICHALÍK (1967) Vystudoval sinologii na FF UK v Praze, dlouhodobě pobýval na Pekingském jazykovém institutu. Autor diplomové práce o čínské SF. Pracoval jako tlumočník pro čínské a české firmy, dnes na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. PHDR. ONDŘEJ NEFF – VIZ autorské heslo PHDR. EGON NICZKY (1960) Vystudoval FF UK v Bratislavě, pracuje v košickém archivu. Překladatel, comicsový autor, odborník na maďarskou SF. MGR. JAROSLAV OLŠA, JR. (1964) Studoval mezinárodní vztahy na Universiteit van Amsterdam a orientalistiku na FF UK v Praze. Pracoval mj. jako zástupce šéfredaktora SF časopisu Ikarie, dnes na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Překladatel (mj. J. Zajdel), specialista na SF Asie a Afriky. Vydal Bibliografii čs. fanzinů (1988, 1990), připravuje bibliografii překladů české SF. Sestavil antologie Srdce Technopopu (1992), Světy science fiction (1993), Hvězdy jako bozi (1993), Přestřelka na úsvitě (1993) a první antologii české SF v angličtině Vampire and Other Science Stories from Czech Land (1994).

8

JUDR. JAN PAVLÍK (1958) Vystudovaly PF UK v Praze, pracuje na Generálním ředitelství Českých drah. Dlouholetý fanoušek a organizátor SF hnutí, překladatel z několika jazyků (např. J. Verne). RNDR. ZDENĚK RAMPAS (1956) Vystudoval MFF UK v Praze, pracuje v softwarové firmě APRO. Zakladatel československého sci-fi hnutí, předseda Čs. fandomu, držitel fanouškovských ocenění Ludvík a Mlok, sběratel, dlouholetý editor informátoru čs. fandomu Interkom. Majitel nakladatelství Nová vlna. Sestavil samizdatové antologie Lidštější než lidé (1985), Kočas 87 (1987), Lovci černých mloků I-III (1988, 1989, 1990), spolu s P. Kosatíkem sestavil Kdo je kdo v české a slovenské SF (1994). ING. VLADO RÍŠA (1949) Vystudoval VŠCHT v Praze, pracuje jako šéfredaktor SF časopisu Ikarie. Majitel nakladatelství Golem-Ríša. Překladatel (mj. O. Larionovová) a odborník na ruskou a sovětskou SF. JINDŘICH ROHLÍK (1975) Studuje FEL ČVUT. Autor a kritik počítačových her. Šéfredaktor časopisů o počítačových hrách Excalibur a Cyborg. PHDR. JAROSLAV VEIS – VIZ autorské heslo ING. PAVEL WEIGEL (1942) Vystudoval VŠCHT v Praze, pracoval na ministerstvu životního prostředí, dnes na Magistrátu hlavního města Prahy. Překladatel z polštiny (mj. S. Lem) a ruštiny (mj. K. Bulyčev), odborník na moderní polskou SF. Editor antologie Vládcové času (1988). PHDR. IVO ŽELEZNÝ (1950) Vystudoval skandinavistiku na FF UK v Praze, pracoval v nakladatelstvích Svoboda a Odeon, dnes ředitel nakladatelství Ivo Železný. Editor antologií SF Stvořitelé nových světů (1980,1990), Pozemšťané a mimozemšťané (1981), Experiment člověk (1983), Stalo se zítra (1984), Návrat na planetu Zemi (1985) a Roboti a androidi (1988) (za ně obdržel ceny Ludvík a Mlok), překladatel (např. K. Faldbakken) a propagátor skandinávské SF.

9

I. Co je to science fiction Začněme tím základním, fantazií. Každý člověk je obdařen schopností myslet fantasticky. Ale co vlastně je fantastické myšlení? A jaká je jeho funkce v životě člověka? Základem lidského myšlení jsou počitky, vjemy a představy a zároveň i schopnost vytvářet metodou abstrakce pojmy a tyto pojmy seskupovat do vzájemných závislostí na základě zkušenosti, lidské praxe. Ta nás poučila, že všechno má nějakou příčinu a neexistuje nic, co by se za jistých okolností nemohlo stát příčinou něčeho jiného. Tento poznatek je základem logického myšlení. Také zvířata dovedou na primitivní úrovni vnímat řetězce příčin a následků, avšak zvíře nedovede abstrahovat a vnímá jenom ty vazby, které jsou bezprostředně spjaty se zkušeností. Duchovní život člověka je mnohem složitější. Na určité úrovni abstrakce jsou vazby na bezprostřední počitkovou zkušenost již slabé, téměř zanedbatelné. Na této úrovni člověk dovede nacházet mezi pojmy takové vazby, které nejsou ve zkušenosti zakotveny. Vytváří analogie závislostí a dokonce i analogie samostatných představ. A tato schopnost pracovat s představami, jež jsou pouhými analogiemi dříve vnímaného, a vytvářet nové závislosti mimo bezprostřední zkušenost se nazývá fantazie. Fantazie uvolňuje člověka od přímých vazeb se skutečností. K čemu ale člověk potřebuje odstup od přímých vazeb se skutečností, když veškerá jeho praxe je se skutečností spjata? Na tuto otázku nenajdeme odpověď, dokud budeme člověka pojímat staticky, jako hotovou bytost vrženou do předem daného světa. Skutečný člověk, jeho fyzická podstata i psychika však nejsou nikdy vývojově uzavřeny a stejně nehotový je i svět člověka – člověk přetváří své prostředí a je jím přetvářen. Úkol každého člověka je nesmírný: má poznat svět kolem sebe. Kdyby byl odkázán na čistě logické myšlení, musel by sestavovat obraz světa z jednotlivin, musel by na základě zkušeností abstrahovat pojmy a hledat příčinné vazby mezi nimi. Byl by to úkol stejně složitý, jako kdyby si někdo usmyslel, že složí člověka z jednotlivých buněk. Nikdo však takto nejedná. Žádné dítě nemá pocit, že nezná svět. Naopak, čím méně má zkušeností, čím méně jednotlivin a jejich vzájemných vazeb poznalo, tím bezpečnější má vědomí integrální znalosti světa. Umožňuje mu to fantazie. Bez ní by se každý člověk ztratil v nekonečně složitém světě – pokud by se ho nadále snažil poznat. Anebo by mu nezbylo než stáhnout se do sebe, najít jistotu sám v sobě, ve fyziologických potřebách a ve vazbách s bezprostředním okolím, jež těmto potřebám odpovídají nebo odporují. Fantazie má za úkol zaplňovat mezery v našem poznání. Díky fantazii máme pocit úplnosti obrazu světa. Tento pocit je samozřejmě iluzivní, ale není to pouhý přelud. Fantazie nám pomáhá vytvářet i hypotézy a teorie, jež se stávají východiskem pro konkrétní poznávání jednotlivin reálného světa. Každý vědec, který uvádí jednotliviny do souvislostí, musí při své práci brát v úvahu existenci obzoru poznání a kalkulovat i s tím, co s přijatelnou dávkou pravděpodobnosti leží za obzorem. Fantastické myšlení by nemohlo plnit svoji funkci, kdyby lidská psychika nebyla vybavena ještě jednou významnou schopností – vírou. Víra se má k fantastickému myšlení obdobně jako vědění k myšlení logickému. Skutečnostem poznaným bezprostřední zkušeností (míněno ve smyslu společenském) nelze přikládat víru: jsou objektem vědění. Takzvaně věřit lze entitám, jež dosud nebyly prokázány vývojem poznání a společenskou praxí. Pojem víra v sobě obsahuje rozhodnutí člověka uvěřit. Od této chvíle chápe jedinec předmět víry jako skutečnost bez ohledu na to, do jaké míry je opřen o jeho osobní poznám a praxi, jak je spjat se zkušeností. S pomocí fantazie podložené vírou člověk dokáže syntetizovat, nachází vazby i tam, kde smyslová zkušenost jejich existenci nepotvrzuje. Brání-li se fantastické myšlení obrněné vírou nátlaku logického myšlení, působí jako retardující prvek. Přesto mu zůstává čest průzkumníka, který jako první vstoupil na pole neznámého. Kolektivně sdílená fantazie podporovaná kolektivní vírou je mýtus. Tento pojem má klíčový význam pro pochopení literární fantastiky, a tedy i science fiction. Teorií mýtů se zabývají literární vědci, etnografové i antropologové, každý ze svého hlediska, s ohledem na potřeby a metody svého vědního oboru. Dobré východisko poskytuje definice odborníka na severskou literaturu M. I. Steblina-Kamenského, který v knize Mýtus a jeho svět za mýtus považuje takové vyprávění, které v prostředí, kde vzniklo a kolovalo, bylo pokládáno za pravdu. Mýtus se významně liší od náboženských, mystických či alchymistických knih se skrytým významem. Není určen pro úzký okruh zasvěcenců, jeho dosah je celospolečenský. Podobně jako v duchovním životě jednotlivce vyplňuje fantazie vakuum v individuálním poznání, mýtus vyplňuje vakuum v kolektivním poznání společnosti. V této souvislosti dlužno podotknout, že mytické myšlení není pojem svázaný výlučně s minulostí. Mýty vznikají i v současnosti a osobně se domnívám, že jejich význam v budoucnosti poroste tou měrou, jakou se výsledky vědeckého myšlení budou vzdalovat možnosti chápání neskoleného člověka. Mýtus však není jediným dítětem fantazie. Tím druhým je pohádka, vyprávění o smyšlených faktech a dějích, jež však postrádá oporu víry. Jakmile zmizí víra v reálnost mýtu, mýtus se stává pohádkou. Na tvůrcově fantazii, na jeho schopnosti analogického myšlení a vytváření nových celků, jež nejsou otiskem smyslové zkušenosti, je však založeno každé umělecké dílo. Z jistého zorného úhlu se nám bude veškerá literatura jevit jako produkt fantazie, jako fantastická literatura. Tento paradox dobře vyjádřila francouzská teoretická Jacqueline Heldová, když prohlásila, že buď „fantastická je každá literatura, protože skutečnost nás už zasahuje proniknutá snem, nebo že fantastická literatura neexistuje, protože

10

fantastika je zakotvena v bezprostředním a prozaickém prožitku a je koneckonců jen podivnou, nedefinovatelnou tváří skutečnosti“. Citací knihy J. Heldové V říši obrazotvornosti jsme se mimoděk dotkli závažného terminologického problému. Autorka, či spíš překladatel knihy Otomar Radina použil pojmu fantastika. Tím nám do textu poprvé vstoupil pojem, který je v teoretické literatuře týkající se science fiction běžně používán, aniž by byl přesně a závazně definován. Aby tato encyklopedie splnila svůj význam, bude třeba obezřetného postupu, abychom se pokusili v češtině vybudovat smysluplný pojmový aparát vhodný pro kodifikaci. Velkou péči věnoval průzkumu pojmu fantastika sovětský literární teoretik Julij Kagarlickij v díle Fantastika, utopie, antiutopie. Kagarlickij chápe pojem mýtus podobně jako Steblin-Kamenskij. Také pro něho je mýtus produkt fantazie podpořený vírou, tedy fantazie pokládaná za realitu. Na určitém vývojovém stupni společenského poznání však víra ochabuje. Dokud není víra v mýtus otřesena, reálné a smyšlené splývá do synkretické jednoty. „Teprve od chvíle, kdy prvotní jednota byla porušena a rozpadá se na mozaiku pravděpodobného a nepravděpodobného, se začíná formovat fantastika,“ konstatuje J. Kagarlickij. V jeho pojetí fantastika vedle sebe staví víru a nevíru, zvýrazňuje nevíru vírou a víru nevírou. Je dvojaká, vnitřně rozporná. Nechce být pouhým snem, který si nedělá žádné nároky na víru, ale také pro sebe nevyžaduje tolik víry, aby se stala mýtem. Kagarlickij nám však definici fantastiky nenabízí. Vyjděme proto ze vztahu mezi fantastickou a logickou složkou myšlení: první je autonomní analogií druhé. Fantastika má podvojnou povahu, fantastické i logické je v ní obsaženo. Avšak i v mýtu a pohádce najdeme nejen fantastickou, ale i logickou složku. Podstatné je to, že v mýtu a pohádce obě složky splývají, vzájemně se podporují, jsou symbioticky spojeny. Fantasticko-logická podvojnost fantastiky má jinou povahu: je v ní vnitřní rozpor. Fantastické je v ní vědomě prezentováno jakožto fantastické v konfrontaci s logickým. Zdá se tedy, že jsme u cíle a nezbývá než definici vymezit. Fantastika je taková výpověď o světě, ve které jsou představy vytvořené fantazií konfrontovány s představami podloženými lidským poznáním a praxí. Vyzkoušejme si, jak bude takto definovaný pojem fungovat v praktickém použití. Středověké mystické traktáty, ve kterých spolu vedou dialog personifikované křesťanské ctnosti, podle této definice do fantastiky nepatří, protože v nich chybí prvek konfrontace fantastického s reálným, jejich cílem je podpora náboženského mýtu. Naproti tomu Komenského Labyrint světa, ač silně náboženský, do fantastiky patří; smyslem díla je totiž konfrontace reálných zkušeností s ideálními představami. Do oblasti literární fantastiky zařadíme i Lúkiánovy Pravdivé výmysly z 2. století n. 1., neboť je to satira na dobové poměry, ve kterých zcela reálné nešvary jsou zvýrazněny konfrontací s fantastickými smyšlenkami. Naproti tomu většinu příběhů z Tisíce a jedné noci do fantastiky řadit nebudeme, protože prvek konfrontace v nich schází. Často se stává, že do oblasti fantastiky spadá jen část literárního díla. Typickým příkladem je Ajtmatovova Stanice Bouřná (1980), realistický román ozvláštněný v jedné z rovin fantastikou. Francoise Rabelaise právem řadíme mezi průkopníky literární fantastiky. Popisy groteskních světů ve čtvrtém a pátém díle jeho románu Gargantua a Pantagruel (1532–1552) dodnes čtenáře zaujmou vtipem a smyslem pro absurdní detail. Neměli bychom však zapomínat, že už na začátku 16. století, v roce 1516, sir Thomas More vydal své nejznámější dílo nazvané Utopie. Popisují se v něm poměry na fiktivním ostrově, které mají sloužit za ideální příklad uspořádání společnosti. Vedle Rabelaise je i More považován za jednoho ze zakladatelů moderní literární fantastiky. Ve srovnání s Rabelaisem More přece jenom dospěl o krok dále – zcela záměrně a cílevědomě se pokusil literárními prostředky zvýšit fiktivní hodnověrnost svého díla. Použil tehdy dostupných znalostí o Vespucciho výpravě a mořeplavbě, aby posílil reálnou složku fantastického vyprávění. Je to zřejmě první doložený příklad záměrného užití literární metody, která je v moderní fantastice běžná. V Morově a Rabelaisově díle objevíme mnoho prvků, které jsou charakteristické pro literární fantastiku až po moderní dobu a jsou přítomny i v odvětví fantastiky, jež nazýváme science fiction. Především je to prezentace neskutečna v rámci skutečného; produkt fantazie je vždy v kontrastu s věrným obrazem skutečnosti. Autor dělá vše pro to, aby literárními prostředky povzbudil čtenářovu víru v reálnost příběhu, mnohdy až na samu hranici mystifikace. A důležité je i autorovo úsilí podat alternativní řešení reality. Předvádění alternativ skutečnosti, to je základní vlastnost fantastiky. Zato mýtus alternativu odmítá. Je absolutní, dokonalý a nelze k němu nic přidávat a nic z něho ubírat. Zcela jiný model světa vybudovaný logickým myšlením na základě konkrétního poznání a praxe podává věda. Všimněme si proto stručně, jak věda vstupovala do literatury. Po celé 17. a 18. století měla fantastika ráz převážně satirický, eventuálně utopický. Vědecké poznatky se pokusil do fantastiky implantovat Johannes Kepler, který v roce 1634 napsal spisek nazvaný Sen, v němž vyložil své názory na uspořádání vesmíru. Vítězství Koperníkova učení umožnilo vznik fantastické představy o obydlenosti jiných kosmických těles. Anglický biskup John Wilkins vydal dva fantastické spisy – Objev Nového světa (1638) a Matematická magie (1648) – ve kterých psal o možnosti života na jiných planetách, o cestě na Měsíc a o rozmanitých vynálezech budoucnosti, např. o podmořských člunech. Ze všech oborů lidské praxe nejvíce podnětů rané fantastice přinesly objevitelské cesty. Od začátku 16. století lidstvo začalo zjišťovat, že obývá jen malou část zemského povrchu a že mnohé národy, o jejichž existenci měl Evropan až doposud jen mlhavou představu, je předčí civilizační úrovní i historickou tradicí. Evropocentrický (či snad atlantocentrický) světový názor se začal důsledně hroutit až v době nejnovější, avšak už v 18. století si osvícení duchové začali uvědomovat kulturní polycentrismus světa. Zejména Voltaire ve svých dílech předjímal to, co se ve 20. století stalo jednou z významných linií ve vývoji science fiction: tendence od antropocentris-

11

mu k polycentrismu. Kupodivu však osvícenci, tito vyznavači rozumu a vědy, nepřispěli k rozvoji literární fantastiky tolik jako jejich nástupci, romantikové, kteří byli vůči rozumu a vědě skeptičtí. Miroslava Genčiová v knize Vědeckofantastická literatura (1980) píše: „… Snaha o maximální věrohodnost a přesvědčivost představovaného fiktivního světa; kritika existujícího společenského řádu obrazem ideálního zřízení; fantastický posun od reality; pronikání vědeckotechnických prvků do představ o budoucnosti a později pochopení těsného spojení, a vzájemné závislosti technického pokroku s pokrokem sociálním; prognózy budoucího světa.“ Moderní science fiction se žádného z uvedených prvků nezříká: každá následující vývojová epocha odkaz minulosti dále rozvinula. Romantismus sehrál významnou úlohu ve vývoji všech druhů umění, a měl tedy dopad i na vývoj fantastiky. V reakci na klasicismus předcházející epochy se odkláněl od rozumu, klidu, uměřenosti a tím i od vědeckého uvažování. Více si vážil krásného než užitečného a za krásné považoval to, co bylo výjimečné a citové. Romantismus podrobil kritice nespravedlivé sociální vztahy a veškerou přízemnost. Ideály spatřoval v duchovním životě. Rozpor mezi ideálem a skutečností chápal jako tragédii – a tragédii přikládal nejvyšší estetické hodnoty. V této duchovní atmosféře se zrodilo dílo, které bývá právem označováno za mezník ve vývoji fantastiky – Frankenstein (1818) Angličanky Mary Shelleyové. Zatímco Kepler, Wilkins a další autoři se pokoušeli prostřednictvím fantastiky seznamovat čtenáře s výsledky vědeckého bádání, zatímco Swift a jeho následovníci si z vědy a z vědců tropili šprýmy, Mary Shelleyová uvedla vědu a vědce na scénu literárního dramatu. Doktor Frankenstein je chápán jako moderní Prométheus, který odcizil Neznámu jeho tajemství a nevýslovně za to trpí. Jeho individuální osud je tragický, avšak i sama věda je chápána tragicky, neboť je tu akcentován rozpor mezi ušlechtilostí záměru a hrůzným výsledkem. Mary Shelleyová bývá prohlašována za zakladatelku dvou literárních odvětví, která obě patří do oblasti fantastiky, totiž horroru čili literatury hrůzy, a moderní science fiction. Jiní badatelé soudí, že tento titul patří americkému spisovateli, básníku a fantastovi Edgaru Allanu Poeovi, který je nesporně zakladatelem moderní detektivky, avšak i fantastiku výrazně posunul kupředu. Pro Poea je charakteristický groteskní, mnohdy až krutý humor a věda je v jeho pojetí jen recesí, ironickým žertem. Vliv romantismu je možné najít v jeho chápání vědce jako jedince, silné individuality; tím romantismus popřel jednu ze základních charakteristik vědeckého bádání, totiž jeho kolektivnost. Vědec, vykreslený jako postava v romanticky stavěném příběhu, pracuje sám či s pomocí jakéhosi přisluhovače a jeho úloha je v podstatě tragická. Toto romantické pojetí vědce se nezměnilo ani poté, kdy Jules Verne a Herbert George Wells završili průkopnickou epochu literární fantastiky, a přetrvalo až hluboko do 20. století. Verne s Wellsem mají rozhodující podíl v procesu, ve kterém v rámci literární fantastiky vykrystalizovalo specifické odvětví, jemuž se později začalo říkat science fiction či vědeckofantastická literatura. J. Verne neobohatil fantastiku novými prvky. Vycházel (s několika výjimkami) ze současného stavu techniky a pouze jej extrapoloval, promítal do blízké budoucnosti. Jeho hlavní zásluha spočívá v tom, že přesvědčil čtenářskou veřejnost o schopnosti fantastiky předvídat vědecký a technický vývoj. Podařilo se mu to tak důkladně, že dodnes většina čtenářů pokládá za hlavní úkol science fiction prognostiku. H. G. Wells byl nejvýznamnější Vernův následovník. Objevil pro fantastiku hlavní motivické okruhy: budoucnost, její techniku i sociální konflikty; mimozemšťany, střetnutí s nimi i pokusy o dohodu; cestování kosmem i cestování v čase; genetické inženýrství; válečná střetnutí budoucnosti; mimosmyslové vnímání. Nepředvídal kybernetiku a robotiku. Velkou pozornost věnoval lidským a společenským problémům; psal působivé alegorie, v nichž kritizoval společnost své doby. Pojem „wellsovský proud v science fiction“ se používá jako označení pro fantastická díla zaměřená filozoficky a sociálně, zatímco Verne je považován za zakladatele technologické linie science fiction. S pojmem „fantastika“ však nadále nevystačíme. Od Vernových dob totiž fantastika prošla tak složitým vývojovým procesem a vnitřně se natolik rozrůznila, že naše definice je příliš široká. I nadále sice platí, že fantastika je výpověď o světě, ve kterém jsou představy vytvořené fantazií konfrontovány s představami podloženými poznáním a praxí, a není třeba odstupovat od tezí o vnitřním dualismu fantastiky. V rámci takto definované fantastiky však postupně vykrystalizovaly přesně vyhraněné oblasti. Především se fantastika stala čtením pro nejširší vrstvy čtenářů, s čímž souvisí její ústup od vrcholných uměleckých hodnot. Autoři literární fantastiky minulých století byli – na rozdíl od jejich pozdějších epigonů – myslitelé a obraceli se na vzdělance. Vulgarizace fantastiky byla provázena jejím teritoriálním rozčleněním. Už koncem 19. století se ve Spojených státech začala vytvářet specificky americká forma lidové fantastiky. Rozdíly se prohlubovaly, až konečně ve 20., 30. a 40. letech americká fantastika neměla s evropskou fantastickou produkcí (s výjimkou fantastiky britské) nic společného. Po roce 1917 se vytvořila zvláštní fantastika sovětská, a to bez souvislostí s fantastikou západoevropskou i americkou. Začlenění fantastiky do masové kultury a její sepětí s teritoriem měly za následek diferenciaci v přístupu. V meziválečném období v západní Evropě a Sovětském svazu vznikala díla označovaná za příběhy „fantastické“, „utopické“ nebo „technicko-dobrodružné“. O pojmu science fiction slyšeli jen angličtí čtenáři; na kontinentu byl zcela neznámý. Tento pojem vznikl mezi roky 1926 až 1929 ve Spojených státech a byl zde aplikován na zcela specifickou literární oblast. Situace se zkomplikovala v 50. a 60. letech, kdy došlo v celosvětovém měřítku k výraznému propojení kultur a pojem science fiction zdomácněl i za hranicemi USA. V socialistických zemích vznikl pojem „vědeckofantastická literatura“ jako analogie termínu science fiction. Americký termín byl široce akceptován v západní Evropě.

12

Jules Verne na začátku své autorské dráhy prohlásil, že zamýšlí zapojit přírodní vědy do literatury obdobným způsobem, jako to Alexandre Dumas udělal s historií. Vernova díla bylo možné označit za „vědecké romány“. Verne vycházel z dobových poznatků a extrapoloval je. To je základ metody vědeckofantastické literatury dodnes a platí to i pro pojem science fiction, jak byl – a je – chápán ve Spojených státech. Pro takto chápanou science fiction platí např. definice Jamese Baileye z knihy Pilgrims Through Space and Time: „Science fiction je vyprávění o pomyslném vynálezu nebo objevu v přírodních vědách a z něho plynoucích dobrodružstvích; musí to být vědecký objev – něco, co autor může alespoň nějak vědecky opodstatnit.“ V této definici hraje důležitou úlohu pojem „pomyslný“: jakmile by totiž šlo o skutečný objev, dílo přechází z oblasti science fiction do populárně naučné literatury. Obdobná je definice stanovená Ivem Železným v knize Stvořitelé nových světů: „Science fiction je realistická část fantastické literatury, která užívá v reálném, ať už budoucím, přítomném či minulém světě znalostí a vynálezů, které v době vzniku díla nebyly všeobecně známy, skutečností, které dosud nenastaly, a teorií, které nebyly uplatněny v praxi. V obou příkladech pomyslnost čili fantastičnost je první určující znak, sepětí s vědou druhý určující znak science fiction“. Definice jsou jednoduché, avšak problematika zůstává složitá. Pojem „pomyslnost“ je totiž značně široký a každý má jinou představu o tom, co znamená „alespoň nějak vědecky opodstatnit“. V tomto směru nebude jasno nikdy. Z praktických důvodů byl ve Spojených státech vytvořen pojem „hardcore science fiction“ (setkal jsem se s českým překladem „tvrdošíjná sci-fi“, jenž není bez půvabu a opodstatnění), který označuje fantastiku postavenou na seriózní extrapolaci vědy a techniky. Typickým dílem takové „hardcore science fiction“ je kniha Karla Pacnera Cesta na Mars 1998– 1999 (1979). Cestu k novým cílům otevřelo pojetí vyjádřené definicí Johna W. Campbella ve 40. letech: vědecká metodologie je založena na předpokladu, že dobře vybudovaná teorie nejen vysvětlí známé jevy, nýbrž i předpoví jevy nové a dosud neobjevené. Science fiction se pokouší o totéž – a ve formě příběhu popisuje výsledky předpovědí, jak se projeví nejen u strojů, ale i v lidské společnosti. Objevnost Campbellova přístupu spočívá v tom, že do ohniska pozornosti postavil nikoli stroj, nýbrž člověka a lidskou společnost. Ale pozor – to je vývojový znak americké science fiction. Evropské autory nikdo nemusel nabádat k tomu, aby upínali pozornost na člověka – skutečná „hardcore science fiction“ v Evropě nikdy v širokém měřítku neexistovala. Postupem času se ukázalo, že wellsovská metoda poskytuje autorům větší tvůrčí volnost, zatímco vernovská „hardcore science fiction“ svazuje ruce a omezuje fantazii. Robert A. Heinlein proto doporučoval, aby se přestalo používat pojmu science fiction, a namísto něho razil pojem „speculative fiction“, který anglická spisovatelka Judith Merrilová charakterizovala jako druh příběhů, jež si kladou za cíl prozkoumat, objevit a pochopit podstatu vesmíru, člověka a reality vůbec prostředky projekce, extrapolace, analogie a literárního experimentu. Heinlein a jeho následovníci do jisté míry prosadili návrh, aby se místo zkratky sci-fi používalo SF, která může znamenat nejen science fiction, ale i speculative fiction. V našem kulturním prostředí zdomácněl pojem science fiction – a z něho odvozená zkratka sci-fi – avšak obsah knih pojmu neodpovídá. (eff)

13

SF terminologie Následující slovníček literárních pojmů souvisejících se SF literaturou slouží k ujasnění terminologie používané v rámci žánru. Fantastická literatura však nemá dostatečně ustálené pojmosloví, význam termínů je často různě chápán akademickou literární kritikou, obyčejnými čtenáři a příslušníky fandomu a v různých zemích jsou navíc různé terminologické zvyklosti. Soustředili jsme se na českou a anglickou jazykovou oblast. ANTIUTOPIE (TÉŽ DYSTOPIE) SF příběh popisující hypotetickou společnost (civilizaci), která je horší než naše. Antiutopie mají většinou varovný cíl – varují čtenáře před možným vývojem naší vlastní společnosti. Tři nejslavnější antiutopie napsali autoři mimo žánr SF: J. Zamjatin: My, A. Huxley: Konec civilizace a G. Orwell: 1984. Všechna tři díla jsou politickými antiutopiemi, představujícími různé typy totalitního zřízení. DYSTOPIE – viz antiutopie FANTASY V anglické jazykové oblasti pojem užívaný často pro veškerou fantastickou literaturu. V poslední době v užším pojetí též marketingová kategorie označující sword and sorcery a high fantasy, tedy příběhy odehrávající se v imaginárních světech nebo naší minulosti a nikoliv fantastické příběhy ze současnosti nebo magický realismus. Podstatnou složkou fantasy je často nevysvětlitelný, nadpřirozený úkaz nebo přímo projev magie – touto „iracionalitou“ rekvizit (z novodobého, materialistického pohledu) se fantasy liší od science fiction. FANTASTICKÁ LITERATURA V širším pojetí veškerá literatura, která není realistická. V užším pojetí volně pojatá fantastika, nepatřící do kategorií fantasy a science fiction. Typickým příkladem fantastické literatury v užším pojetí jsou všechny mystické a okultní příběhy, např. A. C. Doyle: Země mlhy, H. R. Haggard: Ona apod. HARD SF (TVRDÁ SF, TÉŽ HARDCORE SF) Termín poprvé použitý P. Schuylerem Millerem v roce 1957. Původně označoval čistou SF ze zlatého věku SF, později se začal užívat pro veškerou klasickou, tradiční SF literaturu, která se opírá o poznatky vědy (zejména fyzikálních věd). Nejznámějším a nejtypičtějším příkladem hard SF je román H. Clementa Těžká expedice. HEROIC FANTASY (HRDINSKÁ FANTASY) Část fantasy většinou identická se sword and sorcery. Někdy se ale od sword and sorcery liší podle obsahu – heroic fantasy je zaměřena více na boj, zatímco sword and sorcery na výskyt magie a čarodějnictví. HIGH FANTASY (VYSOKÁ FANTASY) Ani tento termín není příliš ujasněný, ale používá se často pro fantasy, která se nesoustřeďuje jen na napínavé scény a postupy pokleslejší dobrodružné literatury, ale spíše na sílu a poselství příběhu, na jeho mytický rozměr. V tomto pohledu je high fantasy například Tolkienův Pán prstenů. HORROR (TÉŽ HOROR) Na rozdíl od SF nebo fantasy není horror definován obsahově, ale esteticky. Horror je příběh vyvolávající pocity hrůzy, strachu, napětí spojeného s mrazením v zádech. Horrory mohou být realistické (například detektivní thrillery jako Harrisovo Mlčení jehňátek) nebo nadpřirozené (v tom případě patří do fantastické literatury). Někdy se termínu horror používá jako marketingové kategorie v užším pojetí pouze pro fantastické horrory. Časté je spojení horroru s fantasy příběhem (sem patří mnohé příběhy s hrdinou Conanem) nebo se science fiction (celá řada příběhů o konfliktu s vraždícím mimozemským tvorem, z filmové oblasti je nejznámější Vetřelec). Za klasika horroru je pokládán H. P. Lovecraft, nejznámějším současným představitelem je S. King. Vzhledem k prolínání horroru se SF jsou oba zařazeni také v této encyklopedii. KYBERPUNK (CYBERPUNK) Pojem použitý poprvé redaktorem G. Dozoisem pro označení specifického směru v moderní SF, zastoupeného zejména dílem W. Gibsona, dále pracemi B. Sterlinga, P. Cadiganové, J. Shirleyho, M. Swanwicka, L. Shinera, částečně též G. Beara, R. Ruckera a mnoha dalších. Kyberpunková díla se formálně vyznačují tvrdým stylem s množstvím slangových slov, rychle plynoucím dějem a vnitřní energií. Obsahově se autoři kyberpunku často zaměřují na spodinu a okraj společnosti, symbiózu člověka s moderní technikou, zejména počítačovou, umožňující případně i pohyb v „matrixu“, virtuálním světě počítačových dat, na pocit globálnosti, kontrast zájmů jedince a establishmentu a obyčejně umísťují své příběhy do detailně a přesvědčivě prokreslené blízké budoucnosti. Kyberpunk je možno chápat jako součást postmoderní literatury. Za kanonické dílo je pokládán Gibsonův román Neuromancer, za definitivní antologii Mirrorshades (Zrcadlovky), sestavenou B. Sterlingem.

14

MAINSTREAM (HLAVNÍ PROUD) V širším pojetí veškerá literatura mimo fantastickou, v užším pojetí veškerá nežánrová literatura (tj. vše mimo fantastiku, westerny, detektivní prózu atp.). V postmoderní kultuře ovšem toto označení postupně ztrácí svůj smysl, neboť řada mainstreamových autorů používá SF motivů (viz např. slipstream). NOVÁ VLNA (NEW W AVE) Směr části britské a vzápětí i americké SF druhé poloviny 60. let, kdy začala vznikat díla úmyslně jdoucí proti stereotypům klasické SF. Těžištěm nové vlny se stal britský SF časopis New Worlds, od roku 1964 redigovaný M. Moorcockem. K autorům tohoto stylu patřili J. G. Ballard, B. W. Aldiss, M. Moorcock, J. Brunner, B. J. Bayley, M. J. Harrison, z Američanů pak S. Delany, J. Sladek, T. M. Disch (všichni tři jmenovaní žili nějaký čas v Anglii), dále H. Ellison (zřejmě nejviditelnější americký představitel Nové vlny), R. Zelazny a N. Spinrad. Nová vlna se vyznačovala snahou o sblížení s mainstreamem, experimentálním přístupem k psaní, sklonem k surrealismu a metafoře, příklonem k psychologii a blízké budoucnosti, odklonem od děje a nard SF, silným vlivem revoluční kultury 60. let a celkovým pesimismem. Nová vlna SF obohatila a uvolnila, i když ve svých extrémech někdy zacházela až k nečitelným experimentům. Nejtypičtějším dílem a zároveň manifestem Nové vlny je Ellisonova antologie Dangerous Visions (Nebezpečné vize). NOVELIZACE (NOVELISATION, TÉŽ ROMÁNOVÝ PŘEPIS) U nás dosud zřídka užívaný termín pro romány, které byly napsány na základě scénáře filmu. Zatímco u nás se tato metoda teprve začíná rozvíjet, v USA je zároveň s většinou významných filmů uvedena na trh i novelizace. Nejznámějším a nejplodnějším autorem novelizací v SF je A. D. Foster. PULP SF Termín odvozený od názvu málo kvalitního papíru, na kterém se v první polovině století tiskly laciné časopisy pro široké vrstvy čtenářů. Termín se pak začal používat k označení časopisů tohoto typu. Také většina fantastických časopisů jako Weird Tales, Amazing Stories či Astounding Science Fiction byla až do konce 40. let označována za pulpy. Se zkvalitněním papíru a zmenšením formátu se od 50. let tímto slovem zmíněné časopisy neoznačují. Dnes se pulp používá k označení časopisů té doby nebo k označení literatury odpovídající úrovni literatury z pulpové éry. Někdy slouží pojem pulp k označení specifického formátu časopisu – zhruba 25 x 18 cm. V našich podmínkách bychom za pulp mohli označit původní edici Rodokaps z přelomu 30. a 40. let. SCIENCE FANTASY Dnes příliš neužívaný pojem pro příběhy stojící na pomezí SF a. fantasy – jde například o popisy budoucího světa, který se navrátil do feudalismu, nebo o využití fantasy rekvizit v SF. Science fantasy je např. cyklus o dracích z Pernu od A. I. McCaffreyové nebo u nás román Ken Wood a meč krále D’Sala od G. P. Walkera (J. W. Procházky). SCIENCE FICTION (TÉŽ SF, SCI-FI, VĚDECKOFANTASTICKÁ LITERATURA) Část fantastické literatury, odehrávající se v realitě, s níž dosud lidé neměli zkušenost – tedy buď v budoucnosti, nebo v přítomnosti (případně i v minulosti), v níž je však „něco jinak“. Oním „něco je jinak“ je obvykle vynález, setkání s jinou formou života, neobyčejné schopnosti člověka, dosud nerealizovaný experiment, dosud neuskutečněná událost globálního významu (katastrofa, nová světová válka) a podobně. Na rozdíl od fantasy by toto „něco jinak“ mělo být racionálně odůvodněné, případně uskutečnitelné. Autorem pojmu je H. Gernsback. U nás se nejvíce vžila zkratka sci-fi (autorem je F. J. Ackerman), které se v anglické jazykové oblasti dnes užívá převážně jako hanlivé označení pro podřadnou SF. SENS OF WONDER (POCIT ÚDIVU) Pojem užívaný někdy k definici SF, někdy k označení toho, co čtenáře na pravé SF přitahuje. Pocit údivu je napůl metaforicky a napůl doslova míněný pocit, jaký má člověk právě při četbě SF a žádného jiného žánru. Jde o ohromení nad něčím, co je pro čtenáře neznámé (tajemné) nebo nové, neslýchané (popis budoucího světa, vynálezu, mimozemšťana ap.). U mnoha čtenářů se pocit údivu v dospělosti ztrácí (viz jedna z definic zlatého věku SF). SLIPSTREAM Termín vytvořený B. Sterlingem pro označení děl na pomezí fantastické literatury a mainstreamu, která většinou používají rekvizit SF a fantastiky, ale není možno je označit za žánrovou SF. Sám pojem slipstream je kromě protiváhy k mainstreamu (hlavnímu proudu) použit ve významu „vzduchový proud tvořící se za pohybujícím se tělesem“. V tomto případě je pohybujícím se tělesem žánr SF a vzdušný vír za ním strhává díla některých autorů, kteří jsou jinak považováni za mainstreamové: např. P. Theroux, K. Acker, D. Barthelme, W. S. Burroughs, I. McEwan, S. Rushdie, T. Pynchon, W. T. Vollman a další. Termín je zatím značně vágní a spíše než pro literární kritiku je vhodný pro komerční označování literatury, která si postmoderně pohrává s prvky fantastiky, aniž by do ní přímo patřila.

15

SOFT SF (MĚKKÁ SF) Termín označující protiklad k hard SF, tedy SF příběhy založené na tzv. „měkkých“ vědách, jako je biologie, ekologie, psychologie, antropologie, lingvistika apod. Vzhledem k problematičnosti vymezení měkkých a tvrdých věd a vlastně i zbytečnosti přenášení tohoto dělení do SF se pojem soft SF dnes již prakticky neužívá. SPECULATIVE FICTION (SPEKULATIVNÍ LITERATURA) Neujasněný a nepříliš používaný termín, v roce 1947 propagovaný R. A. Heinleinem jako náhražka za science fiction (přičemž zkratka SF by zůstala zachována). Někteří chápou oba pojmy jako totožné, někteří používají termínu spekulativní fikce ke zdůraznění, že ne ve všech SF příbězích musí nutně figurovat věda, jiní chápou spekulativní literaturu v širším významu jako veškerou fantastickou literaturu. STEAMPUNK (OD ANGL. STEAM-PÁRA) Malý, ale výrazný směr fantastické literatury druhé poloviny 80. a začátku 90. let. Jde o SF nebo fantasy příběhy umístěné do 19. století (století páry) a často také typické překotným dějem plným zvratů, bizarními nápady a viktoriánskou romantikou. Hlavními představiteli steampunku jsou T. Powers, J. P. Blaylock a K. W. Jeter, nejtypičtějším steampunkovým dílem je Powersův román The Anubis Gates (Brány Anubisovy), pozoruhodnou kombinací steampunku a kyberpunku je román Diferenční stroj od W. Gibsona a B. Sterlinga. SWORD AND SORCERY (MEČ A ČARODĚJNICTVÍ) Pojem použitý poprvé v roce 1960 F. Leiberem. Označuje dějové fantasy příběhy, v nichž hraje hlavní roli drama, boj a magie. Nejtypičtějším představitelem je R. E. Howard se svými příběhy o Conanovi, za další zástupce můžeme označit F. Leibera, L. S. de Campa, L. Cartera, P. Andersona, M. Moorcocka a jeho cyklus o Elrikovi a mnohé další. Často je používán pro označení fantasy zaměřené více na děj a napětí než na myšlenky a detailnější popis fantastického světa. Od 70. let je vytlačován termínem heroic fantasy. TECHNOTHRILLER Pojem používaný soustavně až od 80. let v anglické jazykové oblasti. Označuje příběhy na pomezí SF, odehrávající se v přítomnosti nebo blízké budoucnosti a rozvíjející dramatický děj obyčejně kolem nějakého technického vynálezu nebo vědeckého experimentu. Příkladem technothrilleru jsou romány F. M. Robinsona a T. N. Scortii, některá díla M. Crichtona, lékařské thrillery R. Cooka, či u nás zatím nepřeložené oblíbené příběhy o superdokonalých vojenských letadlech. UTOPIE Příběh popisující hypotetickou společnost (civilizaci, časovou éru), kterou autor pokládá za dokonalou. Umístěním děje do neexistující či neznámé reality náleží utopie do science fiction. První utopie byly napůl beletrií a napůl traktáty o neexistující zemi s ideálním společenským zřízením – viz práce T. Moora (podle jeho spisu Utopie z roku 1516 byl žánr později pojmenován), F. Bacona, T. Campanelly, z pozdějších autorů jmenujme např. E. Bellamyho, W. Morrise či H. G. Wellse a jeho román Lidé jako bozi. U nás i v řadě dalších zemí se před druhou světovou válkou používal pojem utopie („utopický román“) nesprávně k označení jakéhokoliv SF románu z budoucnosti. VESMÍRNÁ OPERA (SPACE OPERA) Termín zavedený r. 1941 W. Tuckerem pro omšelé a zastaralé druhy kosmické SF. Záhy se význam pojmu posunul a posloužil k označení všech dobrodružných SF románů z kosmu, zejména těch, které popisují meziplanetární konflikt. Nyní je tento pojem používán buď v tomto smyslu, nebo ve smyslu pejorativním, v jakém byl původně vytvořen. Zlatým věkem klasické vesmírné opery byla 30. léta; typickou ukázkou je např. novela R. Cummingse Piráti na Měsíci, z pozdější doby román Loď J. Williamsona. Hlavními představiteli vesmírné opery byl E. E. Smith, E. Hamilton a J. Williamson. ZLATÝ VĚK SF (GOLDEN AGE OF SF) Období americké SF vymezené roky 1938–1946, kdy debutovala řada nejslavnějších SF autorů, kdy vzniklo množství vynikajících povídek a románů a kdy americká SF našla svou tvář. Toto období je zcela logicky identické s obdobím největší slávy a prestiže časopisu Astounding Science Fiction, který pod vedením J. W. Campbella udával ráz tehdejší SF. Podle jiných názorů je však zlatý věk americké SF jinde – nejčastěji se uvádějí 50. léta. A jiná, možná nejpřesnější definice zní: Zlatý věk SF je 13 let. (ia)

16

II. Vznik science fiction a její další vývoj (zejména v anglo-americké a ruské SF) S problémem definice SF souvisí i problém jejího vzniku. V odborné literatuře se většinou hovoří o tom, že první SF knihou světa byl Frankenstein (1818) Mary Shelleyové, což tvrdí Brian W. Aldiss, naposledy v knize Flám na bilion let (1986). S ním by nesouhlasil C. M. Kornbluth, který v knize Vědeckofantastický román (1959) datuje vznik SF rokem 1929, kdy Hugo Gernsback zavedl definitivní název „science fiction“. Z našich badatelů s jeho názorem v podstatě souhlasí Dominik Bartosiewicz, který vznik SF jako vyhraněného typu literatury klade do USA 20. let (v doslovu sborníku l0x sci-fi, 1985). V autoritativní Nichollsově Encyklopedii science fiction (1979) se hovoří o šesti základních literárních zdrojích, které vedly ke vzniku SF: jsou to fantastické cestopisy, utopická literatura, osvícenská filozofická satira, gotický román, technický a sociální anticipační román a groteskní literární mystifikace. Většina badatelů klade vznik vědecké fantastiky do 19. století a v této souvislosti se uvádějí jména čtyř autorů, z nichž každý má v autorské části naší encyklopedie samostatné heslo. Jsou to Mary Shelleyová, Edgar Allan Poe, Jules Verne a Herbert George Wells. Kdo je tedy skutečným zakladatelem SF? Mary Shelleyová, protože byla první, H. G. Wells, protože vymyslel nejvíce motivů, E. A. Poe, protože byl geniální, anebo Jules Verne, protože ho máme nejraději? Zajímavý je postřeh Dominika Bartosiewicze z citovaného doslovu antologie l0x sci-fi. Polemizuje v něm s badateli, kteří kladou kořeny literární fantastiky do starověku, renesance a doby osvícenské: „Označovat podobné práce či úryvky za SF je zbytečná apologie žánru a pomýlené hledání neexistující kontinuity,“ píše. Otázky literární kontinuity a vzájemného ovlivňování autorů jsou vždy problematické. E. A. Poe a Alexandre Dumas přivedli J. Verna k literatuře a do značné míry k vědecké fantastice, a přece se duch Vernových děl diametrálně liší od všeho, co psali Poe i Dumas. Teoretici a historici SF se zřejmě nikdy v těchto otázkách neshodnou. Nicméně bych v této souvislosti rád poukázal na jeden nesporný fakt: ze všech čtyř klasiků SF se Verne věnoval fantastice nejdéle, nejdůkladněji, měl řadu následovníků a hlavně se mu podařilo u čtenářské veřejnosti vyvolat povědomí o specifičnosti fantastického příběhu. A protože tento moment považuji za podstatný, začneme výklad o historii science fiction právě od J. Verna. Když se Jules Verne v polovině 19. století setkal s Alexandrem Dumasem, začal snít o vytvoření „vědeckého románu“, v němž by přírodní vědy hrály obdobnou úlohu, jakou hraje historie v románech Dumasových. První Vernův vědecký román známe pod názvem Pět neděl v balóně (1863). Okolnosti jeho vzniku nejsou zcela jasné, jisté je jen to, že Verne ho původně nezamýšlel jako román pro mládež. Na základě osobních zkušeností s pokusy s balónem Le Géant extrapoloval myšlenku řiditelnosti létajícího tělesa lehčího než vzduch za použití větrných proudů. Nic dětinského na této myšlence nebylo a Verne neměl důvod předpokládat, že by se jeho román měl stát knížkou pro děti. Přesto se jí stal, což mělo pro další vývoj žánru osudné následky. Toto zdětinštění Vernovy tvorby má dvě hlavní příčiny. Jednak Verne nebyl natolik nadaný spisovatel, aby dokázal držet krok s velikány formátu Flauberta, Maupassanta, Zoly. Jako spisovatel románů pro mládež se rychle prosadil, zatímco jeho vědecký román pro dospělé byl výrazně špatný. Proto se Verne opět vrátil k tvorbě pro děti psychologicky zjednodušené, dobrodružné. Druhou, pravděpodobně závažnější příčinu je nutno hledat v úrovni vědeckého a technického poznání poslední třetiny 19. století. Byla to epocha technické revoluce, ale životní způsob lidí se takřka nelišil od stylu života na začátku století – s výjimkou jediné oblasti, totiž dopravy. V jiných oblastech nebyl vědecký a technický pokrok ani zdaleka tak zřetelný. Verne sice nevytvořil vědecký román pro dospělé, nýbrž dětský román o technicky extrapolovaných dopravních prostředcích současnosti, nicméně už pracoval metodou science fiction, neboť realisticky zpracovával fantastický materiál. Jeho knihy byly vědeckou fantastikou přesto, že společnost ještě SF nevyhnutelně nepotřebovala. A právě proto, že vědecká fantastika 19. století nevznikla pod nevyhnutelným tlakem vědeckých syntéz, nýbrž pod dojmem prvních spektakulárních projevů technické revoluce v atmosféře čistě romantického myšlení, byla od svého prvopočátku přístupná nákaze lacinou dobrodružností. Jules Verne byl první, kdo se nechal infikovat. Jeho následovníci už chápali fantastiku jako literární metodu, v níž je dovoleno vymyslet si cokoli, jen aby dobrodružný děj pěkně plynul. Kdyby do vývoje nezasáhl Herbert George Wells svými sociálními a filozofickými vizemi, které se staly základem spekulativní science fiction, hodnotná SF by sice pod tlakem společenské nutnosti vznikla, ale mnohem později. Wells se neučil myslet u romantiků, nýbrž u Darwina, a společnost nechápal jako cosi statického. Měl historickou šanci napravit škody, které spáchal Verne svými pozdními díly a po něm jeho epigoni. Svými romány dokázal, že fantastika nemusí být literaturou vyznačující se tím, že je v ní tolerován kdejaký nesmysl. Ani H. G. Wells však nepsal pouze filozoficky hodnotné prózy. Realisticky chápaná fantastika otevírá pole nejen k filozofické spekulaci, ale také umožňuje rozvíjení napínavého děje. Wells si vyzkoušel obě možnosti – druhou např. v románu Údolí pavouků. Touto cestou laciného dobrodružství a exotiky se také vypravilo nejvíce Wellsových napodobitelů. Dnes část literárních kritiků rozděluje science fiction na „vernovskou“ a „wellsovskou“ větev, přičemž ta první se snaží extrapolovat vědecký a technický vývoj, kdežto ta druhá upírá pozornost především na filozofické a sociální otázky.

17

Nákaza levnou dobrodružností však nebyla jedinou příčinou toho, že moderní fantastika upadla, sotva vznikla. Vznik specifického žánru SF chápeme jako sloučení vědy a fantastiky. Při zkoumání starší science fiction (tj. do začátku 2. světové války) je třeba si všimnout přístupu autorů SF k vědě. U Verna nás překvapí jeho pojetí postavy vědce: je to buď komická figurka, nebo zloduch, někdy šílenec, mnohdy muž démonických vlastností. Stejný je Wellsův Cavor, Stevensonův doktor Jekyll či Doylův profesor Challenger. Tyto postavy se staly prototypem podoby vědce v starší SF. Byli to lidé mimořádně inteligentní, avšak excentričtí; individualisté, jejichž činy nebyly vždy zcela pochopitelné. Stali se z nich typičtí romantičtí hrdinové, kteří sloužili dobru, avšak někdy i zlu. Vědec v SF převzal roli mága ze staré fantastiky. Působil zlo nebo konal dobro a používal k tomu tajemných prostředků, jež dokázal ovládat jen on a nikdo jiný. Dobrodružnost a magické pojetí vědce, to jsou společné vlastnosti SF starší doby. Platí to zejména o vědecké fantastice západoevropské, za jejíž zlatou dobu můžeme označit údobí konce 19. a začátku 20. století, zakončené první světovou válkou. J. Verne a H. G. Wells měli desítky napodobitelů. Ve francouzské jazykové oblasti stojí za pozornost zejména Belgičan J. H. Rosny starší, který napsal řadu zajímavých románů a povídek z pravěku a také vynikající SF práce (např. Xipéhuzové, 1887). Belgičan Jacques van Herp, autor knihy Panorama science fiction (1973), ho dokonce považuje za otce opravdové SF, zatímco Jules Verne je podle jeho názoru pouhý průkopník technického anticipačního románu. Rosny totiž ve svých románech nepsal o ponorkách či letadlech, ale vymýšlel si plynové bytosti, neviditelné světy, oživlý kov… Jiným významným francouzským protagonistou byl Camille Flammarion, vynikající hvězdář, popularizátor astronomie a nadaný vypravěč. Zajímala ho především problematika mimozemského života a uvažoval o tom, že i ostatní planety Sluneční soustavy jsou obydleny. Jeho nejvýznamnější beletristické dílo se jmenuje Konec světa (1893–1894). K dalšímu rozkvětu francouzské literární fantastiky přispěl Albert Robida, výborný kreslíř a spisovatel. Beletristicky poprvé vystoupil jako humorista parodující dílo J. Verna; humoristicky laděné jsou i jeho další romány: Dvacáté století (1882), Elektrický život (1883) a Válka ve dvacátém století (1883). Rok 1900 se stal mezníkem ve vývoji francouzské fantastiky: v časopise Mercure de France vyšly nejlepší práce H. G. Wellse a publikovali tu i domácí autoři, Charles Derenn a Maurice Renard, který byl do konce 30. let nejvýznamnějším francouzským autorem SF. Podle jeho předlohy Orlakovy ruce (1920) natočil rakouský režisér Robert Wiene v roce 1924 stejnojmenný film – příběh nešťastníka, kterému byly implantovány paže popraveného vraha a s nimi i vražedné sklony. Naši čtenáři znají i druhý významný Renardův román Modré nebezpečí (1910). Po 1. světové válce však nastal prudký úpadek, naprosté zapomnění a marné byly pokusy francouzskou SF oživit. Podobně smutný osud měla i fantastika italská a německá. V 80. letech 19. století si dobyl slávu doma i za hranicemi Emilio Salgari, italský Verne, u nás známý jako autor pirátských románů o Sandokanovi. Jeho nástupcem se stal Luigi Motta. Avšak ani Salgari, ani Motta nic mimořádného do pokladnice světové SF nepřidali. Významnější je přínos německé vědecké fantastiky. Mezi světově uznávaná klasická díla patří román Kurda Laßwitze Na dvou planetách (1897). Jde o utopický román, v němž autor na základě konfrontace kultur na Zemi a na Marsu řeší závažné etické problémy. Za bezprostředního Laßwitzova následovníka můžeme považovat Poláka Jerzyho Žulawského, který vydal trilogii Na stříbrném glóbu (1903–1911), inspirovanou možnými vztahy dvou cizích kultur. V Německu vycházely v 80. a 90. letech četné edice dobrodružného čtení. Na ně navázal v roce 1908 sešitový seriál o Kapitánu Morsovi, který vycházel až do roku 1913 a jehož autora dodnes neznáme. Také v meziválečném údobí působilo v Německu několik talentovaných autorů SF. Technicky anticipační, dobrodružné romány psal Otto Willi Gail, osobní přítel průkopníka raketového létání Hermanna Obertha. Gailovým přičiněním se do repertoáru science fiction (nejen v Německu, ale hlavně ve Spojených státech) dostaly rakety. Za pokračovatele Verna se považoval Hans Dominik, autor technicky orientovaných románů s dobrodružným dějem, z nichž osm vyšlo i česky, počínaje knihou Atlantis (1925) a konče Silami nebes (1939). K autorům SF patří i Rudolf Daumann, který pod pseudonymem Haerd vydal několik historických a sociálně kritických prací. Vývoj německé SF přerušili rázně nacisté, kteří ji prohlásili za „Schmutz und Schund“ (špínu a odpad) a její další vydávání prostě zakázali. Britská science fiction se ostře lišila od kontinentální fantastiky. Zatímco kontinentální fantastika (s nepočetnými výjimkami) se úzkostlivě držela v hranicích našeho světa a našeho času, britská SF (spolu s americkou) vyrazila všemi směry do prostoru vesmíru i času. Na rozvoj britské fantastiky příznivě působily podněty ekonomické. Rané práce SF začaly brzy vycházet v magazínech tzv. „chlapeckého čtení“ (boy’s papers), které byly levné a měly velký náklad. Tyto oblíbené magazíny využívaly nejen domácích zdrojů, ale přetiskovaly i práce amerických autorů. Na začátku století věnovaly mimořádnou pozornost nadcházející světové válce. Britská záliba v ironii a vážně se tvářícím žertu přivedla k fantastické tvorbě řadu vynikajících autorů obecné, tzv. umělecké (vysoké) literatury. Mezi nejvýznamnější patřili Gilbert Keith Chesterton a George Bernard Shaw. Chestertonův první román Napoleon z Notting Hillu (1904) je snová fantazie o Anglii ovládané muslimy. Román Anarchista Čtvrtek (1908) patří svým přesným popisem zcela nereálných situací, do kterých zasahují osoby přirozené i nadpřirozené, do kategorie fantasy. Shaw napsal jen jednu fantastickou divadelní hru Zpět k Metuzalémovi (1921), která se zabývala

18

vývojem lidského rodu od geneze až do roku 31920 našeho letopočtu a měla značný ohlas. Chesterton se Shawem měli velký vliv na Karla Čapka. V meziválečném údobí působili v Británii dva autoři, kteří – aniž by měli povědomí o existenci science fiction – vytvořili díla mimořádných kvalit. Byli to Olaf Stapledon a Aldous Huxley. Zatímco Stapledonovy práce mají ráz čistě filozofický, Aldous Huxley psal romány výstrahy. Jeho kniha Konec civilizace (1932) zapůsobila na současníky jako zjevení. Jasnozřivost, s jakou dokázal domyslet a extrapolovat znepokojivé jevy společnosti, ve které žil, nastavila společnosti zrcadlo, v němž lidé spatřili hrůzný obraz budoucnosti. Byla to doba hlubokého úpadku science fiction: v Itálii a Francii takřka zanikla, v Německu byla předmětem nevraživé pozornosti nacistů, ve Spojených státech zcela propadla laciné dobrodružnosti a v Sovětském svazu byla přiřazena k výrobnímu románu s tou výsadou, že jí bylo dovoleno předvídat úspěchy vědy a techniky v dohledné budoucnosti. A v této situaci vystoupil Aldous Huxley s dílem, jež jednou provždy dokázalo, že science fiction je schopna silné umělecké výpovědi. Ve 30. letech se stav britské science fiction nezměnil, pouze obchodní síť Woolworth začala z USA dovážet americké SF magazíny. Britští vydavatelé však ještě dlouho váhali se založením vlastního SF časopisu. Usiloval o to zejména Walter Gilling, jehož pokus o založení magazínu Scoops byl neúspěšný. Teprve v roce 1937 se mu podařilo založit vlastní magazín Tales of Wonder, s nímž spolupracovala skupina autorů, kteří už vydávali své science fiction v USA (John Wyndham, Eric Frank Russell). Válka však značně zkomplikovala další nakladatelské podnikání. Gillingovo úsilí o založení specializovaného SF magazínu bylo inspirováno zkušenostmi ze Spojených států, kde se ukázalo, že magazíny jsou pro vývoj této literatury nesmírně důležité. I bez nich by sice science fiction vznikala a vydávala se, navíc by asi nezískala pověst laciného spotřebního zboží, ale srovnáme-li západoevropskou kontinentální science fiction, která v meziválečném období takřka zanikla, s anglo-americkou, jež prošla krizemi kvalitativními, nikdy však kvantitativními, doceníme hlavní přínos magazínů. Ve Spojených státech se science fiction daleko dříve stala životným kulturním organismem se specifickými literárními díly, psanými autory – specialisty, jež četli čtenáři – specialisté. Tento organismus mohl vzniknout jen za určitých technicko-organizačně-ekonomických podmínek: bylo třeba shromáždit dostatečný počet čtenářů a odpovídající počet autorů co nejvyšší kvality. To byl úkol, jenž mohly zvládnout jenom časopisy. Obracely se k širokým vrstvám obyvatelstva, díky své poměrně krátké periodicitě potřebovaly mnoho rukopisů, takže talentovaní mladí autoři měli příležitost uplatnit své nadání a vytříbit rukopis. Science fiction vycházela ve Spojených státech původně v podobě tzv. „dime novels“, doslova šestákových románů, jejichž rozkvět nastal v 80. a 90. letech 19. století a které byly určeny mladým čtenářům. Dospělí měli jiné časopisy. Se zajímavou novinkou přišel roku 1896 tiskový magnát Frank Munsey, který ze svého časopisu Argosy vymýtil jakoukoli publicistiku a věnoval ho výhradně beletrii. V roce 1915 vznikl první specializovaný literární magazín Detective Story Monthly a po něm následovaly magazíny věnované kovbojským příběhům (Western Story, 1919), červené knihovně (Love Stories, 1921) a záhadným příběhům (Weird Tales, 1923). Těmto časopisům se začalo říkat „pulp magazines“ – anglické slovo „pulp“ totiž označuje nejen dřevitou hmotu, z níž se vyrábí nejlacinější papír pro rotační tisk, a v přeneseném slova smyslu vše, co je hrubého zrna, ale má navíc ještě jeden význam: označuje nenáročnou zábavnou literaturu. A do těchto magazínů pronikla záhy i science fiction. Svůj časopis vydával od roku 1908 pod názvem Modern Electrics mladý elektrotechnik lucemburského původu Hugo Gernsback. V srpnu 1923 věnoval celé číslo časopisu (přejmenovaného na Science and Inventions – Věda a vynálezy) vědecké fantastice, jíž začal říkat „scientific fiction“ čili „vědecká beletrie“. V následujícím roce se obrátil na čtenáře s výzvou k subskripci speciálního magazínu věnovaného „scienti-fiction“, který hodlá vydávat. Čtenáři však museli počkat až do dubna 1926, kdy Hugo Gernsback vydal první číslo pulp magazínu Amazing Stories, česky Úžasné příběhy, prvního skutečně specializovaného časopisu pro science fiction. Proto bývá H. Gernsback označován za otce americké science fiction. V roce 1929 však zkrachoval tiskový podnik, pod jehož záštitou časopis Amazing Stories vycházel, a Gernsback musel z vedení magazínu odejít. V roce 1930 byl založen konkurenční magazín Astounding Stories of Super Science (Ohromující příběhy o supervědě), krátce zvaný Astounding, jenž existuje dodnes (od roku 1960 pod názvem Analog). Z vědeckého obsahu science fiction zůstal jen vnějškový nátěr, chatrně zbudovaná dekorace, v níž se co nejprudčeji odvíjel jednoduchý děj. Romantická představa dualismu dobra a zla vrcholila. A pokud hovoříme o science fiction jako o realisticky pojímané části fantastické literatury, pak v těchto souvislostech musíme brát pojem „realistický“ s velikou rezervou. Za nejvýznamnějšího inspirátora této epochy je považován duchovní otec Tarzana Edgar Rice Burroughs. Ukázal ostatním spisovatelům zcela novou cestu, neboť vůbec nebral ohled na zdání reálnosti svých příběhů. Jeho fabulační schopnosti byly neobyčejné a budily úžas. Souběžně psal románové seriály o Tarzanovi, o Johnu Carterovi na Marsu, o Carsonu Napierovi na Venuši a seriál o Pellucidaru, tajemné zemi umístěné hluboko pod povrchem naší planety. Už za svého života byl Burroughs označován za výrobce literárního škváru – ale ať jsou jeho literární prostředky jakékoli, nikomu jinému se nepodařilo tak připoutat pozornost nejširšího publika k science fiction. Od jeho seriálů se odvíjejí dvě významné linie science fiction, tzv. „space opera“ neboli vesmírná opera a „heroic fantasy“ čili hrdinská fantastika, zvaná též „sword and sorcery“, česky například meč a čarodějnictví. Tvůrci vesmírných oper se naučili od Burroughse spřádat dalekosáhlá spiknutí, vést války, provádět hrdiny situacemi, které by pro bytosti méně odolné znamenaly jistou smrt, ale děj na rozdíl od Burroughse přenesli do celého vesmíru. Za klasika tohoto druhu science fiction je považován E. E. „Doc“ Smith, autor seriálů o kosmické lodi Skřivánek a o me-

19

zihvězdných policistech vybavených zvláštní čočkou, jež jim propůjčuje takřka nadlidské vlastnosti. Smith byl také jeden z prvních autorů, kteří objevili později oblíbený motiv galaktických impérií. Ve 40. a 50. letech vesmírné opery upadly do opovržení, avšak v 70. letech se znovu začaly hojně vydávat a číst, zřejmě proto, že jejich naivní pohádkovost působí jako balzám po četbě bezvýchodných vizí, jež nabízela velká část moderní SF produkce. Většina americké vědeckofantastické produkce 20. a první poloviny 30. let je už zapomenuta. Tato etapa není ani tak důležitá tím, co vytvořila, nýbrž tím, k čemu vedla. Vychovala totiž čtenáře a mladé autory pocházející z těchto čtenářů – což je mimořádně důležitý fenomén americké science fiction až do dnešních dnů – a připravila tak půdu k prvnímu převratu ve vývoji americké i světové science fiction, který nastal koncem 30. let především přičiněním magazínu Astounding a jeho editora Johna W. Campbella. Sovětská vědeckofantastická literatura procházela v té době zcela odlišným vývojem. Tradice ruské fantastiky sahá hluboko do minulosti. Už v roce 1783 kníže Michail Ščerbatov napsal utopické dílo Cesta do země Ofiru, v němž reagoval na osvícenské reformy prováděné za vlády carevny Kateřiny Veliké. Pozoruhodná je utopie Vladimíra Odojevského Rok 4338, napsaná roku 1840. Jde o fragment (románu z daleké budoucnosti, napsaného formou dopisů Čínského studenta o dojmech z pobytu v Rusku budoucnosti. Hýří popisem rozmanitých technických vymožeností, avšak pokud jde o společenské uspořádání Ruska, autor zůstává konzervativní. Za života autora dílo nevyšlo – čekalo na vydání plných osmdesát let! K významným ruským utopiím patří též proslulý Čtvrtý sen Anny Pavlovny, obsažený v románu Nikolaje Černyševského Co dělat? (1863). Na přelomu století vyšlo i několik ryze vědeckofantastických děl, např. „elektrická utopie“ Ani skutečnost, ale ani výmysl i (1895) od Vladimíra Cikoleva či Samohybná podzemní dráha mezi Petrohradem a Moskvou (1902) od Alexeje Rodnycha. Pod vlivem J. Verna, který byl v Rusku neobyčejně populární, vznikly romány Neznámý svět (1897) a K jižnímu pólu (1898) Vladimíra Udinského a Králové vzduchu (1909) Vladimíra Semjonova. Pozoruhodný SF román napsal autor světoznámého Souboje Alexandr Kuprin. Jmenuje se Tekuté slunce (1913) a pojednává o osudu vynálezce přístroje na koncentraci slunečních paprsků.) Mimořádně zajímavé vědeckofantastické práce psal průkopník teorie kosmických letů Konstantin Ciolkovskij. Už v roce 1893 vydal novelu Na Měsíci a o dva roky později Sny o Zemi a nebi. Jeho nejvýznamnějším vědeckofantastickým dílem je román Do vesmíru (1920), v němž popisuje stavbu a let několikastupňové meziplanetární rakety. V dějinách světové fantastiky jsou Ciolkovského práce mimořádné tím, že je napsal vědec s cílem popularizovat své myšlenky, jež byly ve své době natolik nové a odvážné, že odborné kruhy k nim chovaly nedůvěru. Ciolkovskij byl přesvědčen, že kosmický prostor se v budoucnu stane přirozeným životním prostředím člověka a že raketové lety budou jen nezbytným mezistupněm k dosažení tohoto cíle. Ještě před revolucí byla napsána další významná science fiction. Je to Plutonie (1915, vyšla 1924) od Vladimíra Obručeva, v níž se čtenář setkává s klasickým tématem duté Země obydlené diluviálními tvory. Dobrodružný příběh románu však nebyl konečným cílem autora: měl to být prostředek, jak seznámit mladé čtenáře se zajímavými fakty paleontologie. Po revoluci napsal Obručev ještě jeden SF román, nazvaný Země Sannikova (1926), o obydlené oblasti nedaleko severního pólu, kde vládne příznivé podnebí zásluhou sopky, která dodává nezbytné teplo. Skutečný rozmach science fiction však v Rusku nastal až v prvním porevolučním desetiletí. V této epoše vycházely doslova desítky vědeckofantastických románů všeho druhu, od technicky zaměřených dobrodružných science fiction až po filozofické utopie. A co je důležité: vědeckou fantastikou se nezabývali jen „specialisté“, ale psali ji i Ilja Erenburg, Valentin Katajev, Marietta Sagiňanová a Alexej Tolstoj. Vědeckofantastická literatura nebyla chápána jako odnož dobrodružné literatury, jako tomu bylo ve Spojených státech a částečně i v západní Evropě. Šlo zkrátka o literaturu, jejíž umělecké prostředky umožňovaly I autorovi ztvárnit závažné etické a filozofické ideje. Mladá sovětská fantastika nenavazovala tolik na romantickou tradici, se kterou byla spjata fantastika západní. Čerpala především z ovzduší modernismu a zejména futurismu. V dějinách světové science fiction nedošlo nikde a nikdy k tak těsnému sepětí science fiction s progresivní moderní literaturou, jako tomu bylo v Sovětském svazu 20. let. Nebylo třeba ji očišťovat od hříchů šestákové minulosti – byla organickou součástí velikého literárního experimentu. Některá díla lze jen obtížně analyzovat, neboť v sobě slučují prvky dobrodružného románu, klasické fantastiky i filozofického utopismu: sem patří fantastické práce Alexeje Tolstého Aelita (1922), Spolek pěti (1924) a Paprsky inženýra Garina (1926). Na Tolstého tvorbu navázal Alexandr Běljajev, první sovětský spisovatel zaměřený na vědeckofantastickou tvorbu. Nástup stalinské koncepce řízení společnosti koncem 20. let ukončil etapu prvního rozmachu sovětské fantastiky. V průběhu 30. let vykrystalizovala tzv. „teorie krajní meze“, podle níž se autor vědeckofantastického díla směl zabývat jen extrapolací soudobé vědy a techniky. K renesanci sovětské fantastiky došlo až v polovině 50. let, kdy americká science fiction měla svůj zlatý věk za sebou a začala hledat nové tvůrčí přístupy, z nichž mnohé byly vyzkoušeny v Sovětském svazu už ve 20. letech. Osmiletou etapu vývoje americké science fiction počínající rokem 1938 označujeme za zlatý věk SF. Začátek zlatého věku byl předznamenán změnou ve vedení magazínu Astounding Stories: v letech 1933–1937 ho řídil redaktor F. Orlin Tremaine. Tremaine si dobře uvědomoval nízkou kvalitu většiny literárních děl, která byla v „pulpových magazínech“ tištěna, a usiloval o to, aby alespoň Astounding tiskl kvalitnější práce. Po něm nastoupil jako redaktor John W. Campbell. Jeho vliv se záhy projevil na obálce časopisu: místo Astounding Stories (Ohromující příběhy) se časopis začal jmenovat Astounding Science Fiction. Ač si už tehdy přál, aby z názvu zmizelo podbízivé slovo „astounding“, takovou změnu názvu neprosadil. Došlo k ní až v roce 1960, kdy byl magazín přejmenován na Analog.

20

Za Tremainova vedení si magazín Astounding vydobyl takovou pozici mezi čtenáři a autory, že Campbell zpočátku neměl nouzi o příspěvky a mohl si dovolit spolupracovníky vybírat a aktivně na ně působit. Začátkem roku 1938 však původní Gernsbackův magazín Amazing Stories přešel do správy tiskového koncernu Ziff-Davis se sídlem v Chicagu a jeho redaktorem se stal Raymond Palmer. Tento muž měl zcela jiné představy o náplni SF magazínu než John W. Campbell a ochotně otevřel dveře těm, jež Campbell odmítl. Campbell neměl nikdy v úmyslu rehabilitovat SF literaturu; chtěl pouze vymýtit ze stránek Astounding očividné nesmysly a trval na tom, aby vědeckofantastický příběh pojednával o nějakém reálném problému a nebyl pouhou dobrodružnou hříčkou. Jeho přísným požadavkům vyhovovalo jen několik autorů (např. L. Sprague de Camp, L. Ron Hubbard, Clifford D. Simak či Jack Williamson) a z nich největší proslulosti dosáhli ti, které si Campbell vychoval – Isaac Asimov, Robert A. Heinlein, Theodore Sturgeon a A. E. van Vogt. Jejich styl se značně lišil od způsobu psaní autorů předešlého „věku úžasu“, epochy, která chtěla čtenáře ohromit technickými zázraky a neobvyklými situacemi. Zásadou autorů Campbellovy školy bylo brát budoucnost takovou, jaká je, to znamená přistupovat k ní, jako by to byla nejvšednější skutečnost. Autoři neměli slevovat z imaginace. Naopak, potřebovali mnoho fantazie a také technických a vědeckých znalostí, aby dokázali domyslet důsledky technických vymožeností. Ve fabuli se pokoušeli jít blíže k člověku. V tomto směru vynikl zejména Robert A. Heinlein, v jehož nejlepších pracích ze čtyřicátých a padesátých let nevystupují vynálezci nadaní démonickými vlastnostmi, ale obyčejní lidé, kteří bývají do příběhu zapleteni shodou okolností. Zatímco Heinlein měl velký přirozený talent, na Asimovovi musel Campbell dlouho „pracovat“. Asimov na campbellovský výcvik vždy vzpomínal a nezamlčoval ani to, že slavné tři „zákony robotiky“ si vymyslel jeho učitel. Pojem zlatý věk SF je třeba chápat historicky a diferencovaně. Rozhodně není označením objímajícím celou produkci science fiction let 1938–1946. A už vůbec není normou plamou pro dnešní science fiction. V tomto období se americká science fiction začala vnitřně diferencovat: její autoři a vydavatelé si s rostoucí naléhavostí uvědomovali, že science fiction je víc než pouhé čtivo ozvláštněné fantastickou dekorací. Nastal proces pozvolného sebeuvědomování science fiction, která se od té doby krok za krokem formuje jako alternativní způsob chápání světa. V roce 1934 založil Hugo Gernsback Science Fiction League, první profesionálně řízenou organizaci fanoušků science fiction, a o pět let později se v New Yorku konalo první celoamerické setkání fanoušků, zvané World Science Fiction Convention (Worldcon). Pojem Worldcon čili světová konference je nutno brát s rezervou. Není však pravda, jak se někdy v literatuře traduje, že se tam sešlo třicet lidí a ten nejvzdálenější byl z Brooklynu; počet účastníků dosáhl dvou stovek a dostavili se delegáti z Texasu, Virgínie a Kalifornie. Společenství fanoušků a autorů science fiction přijalo označení fandom, které se stalo mezinárodně používaným pojmem a ujalo se také u nás. Americký fandom byl až do padesátých let početně i významem slabý – sdružoval ne více než půl tisícovky lidí z celých Spojených států! V rámci fandomu měly velký význam i spolky profesionálů. Historicky významný byl spolek tzv. futuriánů, sdružující spisovatele mladé generace (Isaac Asimov, James Blish, Cyril Kornbluth, Frederik Pohl aj.). Podle tehdejšího názoru futuriánů je fandom nejpokrokovější složka společnosti a jeho povinností je pracovat na vytváření pozitivní budoucnosti. Skupina byla aktivní v letech 1938 až 1945 a byla zárodkem další diferenciace americké science fiction. Mnozí z jejích členů totiž nesouhlasili s campbellovskou technicistní koncepcí science fiction. Proces sebeuvědomování science fiction, její vnitřní diferenciace a ustavení fandomu však měly i negativní důsledky. Americká science fiction se zahleděla do sebe a octla se v jakémsi duchovním ghettu: tento pojem se vskutku vžil. Hrozilo nebezpečí, že science fiction se v rámci literatury ustaví jako nějaká sekta s přesně vymezenými pravidly. Navenek se tento postoj projevil pohrdáním vším, co leželo mimo oblast science fiction, a nevraživým postojem vůči vetřelcům, kteří by se mohli pokusit znesvětit science fiction kritickým pohledem nebo vlastní tvorbou, aniž by prošli dlouhým zasvěcovacím procesem. Nelze ovšem nevidět, že vznik ghetta science fiction byl formou obrany proti tlaku zvenčí. Autoři science fiction měli totiž uzavřené dveře v nakladatelských redakcích a literární kritika nevěnovala science fiction žádnou pozornost. Bylo to dáno specifickými vlastnostmi amerického knižního trhu, který se už před válkou řídil zásadou, že magazínová literatura se obrací k jinému publiku (čili trhu) než literatura knižní a úspěch autora v magazínu neznamená automaticky úspěch díla v knižní podobě, nýbrž je naopak znamením podřadnosti knihy. Konec světové války znamenal i konec zlatého věku SF. Nemohlo tomu být jinak – svět se převratně změnil a fantastičnost skutečnosti daleko překonala vše, co si dokázali vymyslet autoři science fiction. Nastal čas změn. Snaha o hledání nových cest se projevila už v březnu 1945, kdy byl v magazínu Amazing Stories otištěn článek Richarda Shavera Vzpomínám na Lemurii. Z tohoto literárního falzifikátu se odvíjí linie literární mystifikace, která vyvrcholila v pseudovědeckých teoriích Ericha von Dänikena a jeho následovníků. Shaver, nepříliš úspěšný autor science fiction, oznámil užaslému čtenářstvu, že Země byla původně obydlena prastarou rasou, která přišla z hlubin kosmu a po níž zbyly jen nejasné vzpomínky v legendě o Lemurii. Byla to rasa nesmrtelných obrů, na něž však neblaze zapůsobila jistá složka slunečního záření, takže se z nich stali trpaslíci a zalezli do podzemních jeskyní, kde žijí dodnes. Všechny válečné bědy v lidských dějinách, včetně Hitlerovy agrese, byly řízeny trpaslíky z podzemí. Shaverův „objev“ vyvolal senzaci, takže náklad Amazing Stories ustavičně stoupal. Když se trpaslíci v jeskyních omrzeli, začal v roce 1952 vycházet seriál podepsaný jistým kapitánem A. V. G., nazvaný Letěl jsem v létajícím talíři. V té době se nové situaci přizpůsobil i John W. Campbell a od května 1950 věnoval v časopise Astounding prostor tzv. dianetice, vědě vymyšlené L. Ronem Hubbardem, která si klade za cíl uvolnění skrytých sil uvnitř lidské bytosti.

21

Tyto výstřední teorie nepřijímal celý fandom s nadšením. V magazínech Amazing i Astounding vycházely dál povídky a romány ve stylu zlatého věku. Nicméně tato demonstrace pseudovědy naznačila, že čtenáři fantastiky jsou připraveni na literaturu jiného typu, než jaká se psala dosud. Novou etapu datujeme od let 1949 a 1950, kdy byly založeny dva významné časopisy – The Magazine of Fantasy and Science Fiction a Galaxy Science Fiction. Měsíčník The Magazine of Fantasy and Science Fiction pokračoval v linii Campbellova časopisu Astounding z konce třicátých let. Kladl ještě větší důraz na literární hodnotu otiskovaných prací a zmírnil měřítko vědecké a technické věrohodnosti. Jeho redaktor Anthony Boucher, sám vynikající autor science fiction, se také pokusil o překonání hranic ghetta science fiction a otiskoval práce Erika Linklatera, Jamese Thurbera, Roberta Louise Stevensona, Roberta Gravese a Oscara Wilda. Přiměl ke spolupráci i Kingsleye Amise, který se postupně stal významným kritikem a komentátorem science fiction. V letech studené války otiskl časopis – ve snaze navázat kontakty a překonat bariéry – několik povídek východoevropských autorů, mj. Josefa Nesvadby. Odlišný charakter měl měsíčník Galaxy Science Fiction. Jeho duchovním otcem byl Horace L. Gold, v předválečné době příležitostný autor science fiction. Více než technická stránka fantastické literatury ho zajímal přístup psychologický, sociologický a zejména humoristický a sociálně kritický. Po třech desetiletích, kdy se autoři soustřeďovali především na epiku a učili se využívat možností, jež fantastické motivy poskytují k rozvíjení příběhu, zpravidla dobrodružného, začali se více zaměřovat na spekulativní stránku fantastiky. Rozvinuli to nejlepší z děl zlatého věku; podrobili kritice negativní jevy společnosti a také četná klišé science fiction. Ukázalo se, že právě v satirické nadsázce a ve společenské kritice je silná stránka science fiction a že na tomto poli je schopna vstoupit do literatury jako rovnocenný partner. Projevilo se to všeobecným uznáním kvalit autorů, kteří začínali jako spisovatelé science fiction. Nejznámější z nich jsou Ray Bradbury a Kurt Vonnegut jr. Po roce 1953 zanikly některé do té doby prosperující magazíny (Planet Stories, Startling Stories a Thrilling Wonder Stories); ze zpětného pohledu však vidíme, že šlo jen o zdánlivý úpadek. Důležité je, že vycházely vynikající práce. Pozvolný úpadek magazínů je třeba klást do souvislosti s rostoucí oblibou paperbacků, brožurek kapesního formátu, které byly původně zavedeny jako levná vydání pro potřebu vojáků na bojištích 2. světové války. Po válce se ukázalo, že tyto svazky má zájem i civilní sektor, a brzy byly založeny rozmanitě zaměřené paperbackové edice, ve kterých vycházelo a doposud vychází vše, co stojí, nestojí za přečtení, počínaje vysoce hodnotnou literaturou až po nesporný literární brak. V padesátých letech, kdy americká science fiction nabrala nový dech, odstranila zastaralá tabu a objevila nové prostory k rozvíjení fantazie, západoevropská science fiction procházela údobím nejhlubší krize: téměř přestala existovat. Tento úpadek měl především ekonomické příčiny. Západoevropské nakladatelské podnikání se brzy po válce silně amerikanizovalo. Velká nakladatelství ovládla trh, spotřební literatura začala vycházet v masových nákladech v paperbackových edicích podle amerického vzoru. Nakladatelské společnosti ve Francii, Itálii, SRN i v dalších státech dávaly přednost překladům americké tvorby, jež byly zárukou zisku, před domácí produkcí. Výjimkou byla Velká Británie. Britští autoři už před válkou tiskli své práce ve Spojených státech a naopak, takže britský trh se stal významnou součástí trhu amerického. A právě z Británie přišel impuls, který znamenal významný převrat v historii západní science fiction. Na začátku šedesátých let byly Spojené státy v mnohém ohledu konzervativnější než státy západní Evropy. To si uvědomoval Michael Moorcock, který se v roce 1964 stal redaktorem britského SF magazínu New Worlds (Nové světy). Potřeboval rok na to, aby si ujasnil novou situaci, a v březnu 1965 otiskl úvodník, v němž napsal: „Potřebujeme víc autorů, kteří by zachytili dnešní vzrušenou náladu, kteří by užívali obrazů odpovídajících dnešku, kteří by podchytili symboly shromážděné v dnešním světě, kteří by užívali důmyslných tvůrčích technik, jež by odpovídaly jiným dnešním technikám, kteří by psali o figurách vypozorovaných v dnešní společnosti. Jako každá dobrá literatura musí i dobrá SF především odpovídat době, v níž vznikla; spisovatel musí psát především pro svoji generaci.“ To byl signál k útoku na stará schémata, která určovala, co patří do science fiction a co je jí cizí, ba nepřátelské. K nové linii se přihlásila skupina mladých autorů a také dva zavedení spisovatelé, Brian W. Aldiss a J. G. Ballard. K Moorcockovu úsilí se připojil i další britský vydavatel Kyrii Bonfiglioli na stránkách magazínu Science Fantasy. Linie SF tvorby, kterou si vytyčili, neměla zkoumat jen varianty techniky a společenského vývoje, ale měla se vyjadřovat i ke konkrétním situacím lidského individua. Proč se zajímat o galaxie, o sluneční systémy, o planety a celé společnosti, když jedinou autentickou hodnotou je lidská osobnost? Literární hnutí, pro něž se ujal název Nová vlna, si vytklo za cíl co nejvíce se přiblížit hlavnímu proudu umělecké prózy, a to jak kvalitou řemeslného zpracování příběhu science fiction, tak i vnímavostí jeho obsahu k palčivým problémům současnosti. Nejednou dílo Nové vlny vzbudilo nadšení, ale i pobouření, a nejednou zasahoval i britský cenzurní úřad. Britští autoři science fiction však na pozicích Nové vlny neustrnuli. V 70. letech vydali své první knihy talentovaní spisovatelé jako Christopher Priest, M. John Harrison a Ian Watson. Na přelomu 70. a 80. let na sebe upozornil slibný povídkář a romanopisec Garry Kilworth a také Robert Holdstock, který po třech SF knihách získal světový úspěch fantasy románem Les mytág (1985). Nové povídky a romány dál tvořil Keith Roberts, v roce 1976 napsal svůj první SF román i známý spisovatel Kingsley Amis. V 80. letech se objevil jako zajímavý autor Iain Banks, avšak největší ho ohlasu dosáhla zcela jednoznačně satirická „stopařská“ pentalogie Douglase Adamse. Objevila se i díla starších autorů britské science fiction: A. C. Clarke, který se nejprve veřejně vzdal další literární činnosti, překvapil dvěma dalšími pokračováními své Vesmírné odysey 2001, Bob Shaw získal cenu Britského sdružení SF, Brian W. Aldiss sklidil oce-

22

nění za cyklus o planetě Helliconie a nejznámějším románem J. G. Ballarda se stal autobiografický příběh Říše Slunce (1984), zcela mimo science fiction. Fantastika nového typu se začala psát i ve Spojených státech. Jeden z prvních magazínů, který se vydal novou cestou, byl kupodivu ten nejstarší – Amazing Stories. Od roku 1962 zde vycházely práce Angličanů J. G. Ballarda a Briana W. Aldisse, Američanů Thomase Dische, Rogera Zelaznyho a o něco později Ursuly K. Le Guinové – ti tři patřili k nejvýznamnějším autorům americké SF své doby. Nové hnutí vyvrcholilo ve Spojených státech v roce 1967, kdy enfant terrible americké science fiction Harlan Ellison vydal antologii Nebezpečné vize. Vznikla na základě Ellisonovy výzvy kolegům – spisovatelům, aby mu poslali takové povídky, které by pro odvážnost obsahu neměly šanci vyjít kdekoli jinde. Sešlo se třiatřicet povídek bourajících tabu, ačkoli ne vždy bylo zcela jasné, proti kterým tabu jsou namířeny. Kvalita antologie je nesporná, avšak prokázalo se, že bourání tabu není nosným programem, tím spíš, že mnohá z nich jsou už dávno rozbořená. V roce 1972 Ellison vydal ještě rozsáhlejší, dvousvazkovou antologii Znovu nebezpečné vize. Ellison slíbil třetí pokračování antologie, ale do roku 1994 pokračování nevyšlo a zřejmě nikdy nevyjde. V průběhu sedmdesátých let vstoupili na scénu americké science fiction noví autoři, kteří navazovali na úsilí spisovatelů Nové vlny, ale místo útoků na hradby tabu (hradby ostatně značně trouchnivé) obraceli svou nespokojenost proti literárním kvalitám fantastiky. Gene Wolfe, Gardner Dozois, Michael Bishop, John Varley, Vonda N. Mclntyreová, Elisabeth Lynnová, Gregory Benford – to jsou autoři, kteří nevěří, že existuje propast mezi SF a hlavním proudem literatury. John Kessel, jeden z této generace autorů, prohlásil: „Mnoho z děl, která považujeme [v science fiction, pozn. eff-] za nejlepší, nelze vůbec poměřovat s tím nejlepším, co v anglické a americké literatuře vzniklo za posledních pár set let.“ Na úsilí těchto autorů navázali spisovatelé, kteří vstoupili do literatury v osmdesátých letech, Kim Stanley Robinson, Connie Willisová, Scott Russel Sanders, Carter Scholz a James Patrick Kelly. Teoretici označují tyto autory za skupinu humanistů v rámci americké science fiction, jindy užívají zkratky „li-fi“ namísto dnes už zastaralé „sci-fi“, kde „li“ znamená „literaturu“, rozumějme vážnou. Základním předpokladem tvorby autorů větve humanistů je odklon od vědeckých či pseudovědeckých spekulací a od dobrodružného děje. Dlouhou řadu let se zdálo, že dobrá science fiction nutně musí být netechnická, když v polovině osmdesátých let na sebe upoutala pozornost nová skupina autorů, která přímo navázala na starou tradici technické science fiction. Jejím mluvčím se stal Bruce Sterling, který pod pseudonymem Vincent Omniaveritas zaútočil na stránkách magazínů na skupinu humanistů. Porozumění našel u svého generačního druha Williama Gibsona. Jejich drsně laděné povídky a romány extrapolují soudobý technický i společenský vývoj: genové inženýrství, protetiku, sociální diferenciaci zvýrazněnou cílenými přeměnami lidského organismu. Tomuto hnutí se začalo říkat „kyberpunk“; ale je třeba mít na paměti, že v současné science fiction na celém světě nelze klást přesně vymezené hranice mezi jednotlivé skupiny. Vývoj sovětské fantastiky jsme sledovali až k období poznamenanému teorií krajní meze. Přesto některá z tehdejších děl dodnes přitahují čtenáře; např. Pevnost pod ledem (1938) Grigorije Grebněva nebo Tajemství dvou oceánů (1939) Grigorije Adamova jsou klasické dobrodružné romány se špionážní zápletkou, jakých dnes vychází jen málo. Období od začátku třicátých do poloviny padesátých let je charakterizováno motivickým zúžením, a teprve změna kulturní politiky po překonání kultu osobnosti a úspěchy sovětské vědy a techniky nastolily příznivé podmínky pro rozmach vědecké fantastiky. V jejím vývoji lze rozeznat tři etapy odpovídající vývojovým stupňům fantastiky americké: etapa technicky zaměřené science fiction, etapa fantastiky filozofické a humoristické a období formální pestrosti, kdy v širokém spektru výrazových prostředků nescházejí pokusy o obdobu fantasy či návraty k dobrodružnému, technicky zaměřenému románu. Tyto podobnosti, jakkoli nápadné, nemohou zastřít skutečnost, že v zásadních rysech se sovětská fantastika od americké science fiction liší. První ze tří hlavních údobí moderní sovětské fantastiky bylo zaměřeno především na technickou science fiction a charakterizováno úporností, s jakou se sovětská fantastika snažila formulovat ideál člověka budoucnosti. Nápadná byla zejména revoluční nesmiřitelnost: Alexej Tolstoj neváhá roznítit revoluci na Marsu, zatímco Alexandr Běljajev buduje barvitou galerii portrétů kapitalistických vydřiduchů, kteří by bez fantastického koloritu románu patrně odpuzovali čtenáře svou schematičností. Literatura poplatná teorii krajní meze odpovídala potřebám, ale také nadějím a obavám obklíčené socialistické společnosti. V polovině padesátých let byl průmyslový, vojenský a politický potenciál Sovětského svazu a jeho spojenců již tak velký, že bipolárnost světa se stala očividnou, a politiku konfrontace vystřídala koncepce mírové koexistence dvou společenských soustav s různým společenským zřízením, což se odrazilo i v sovětské fantastice. Novou éru sovětské fantastiky zahájil Ivan Jefremov románem Mlhovina v Andromedě (1955), v němž hledá odpověď na otázku, jak bude vypadat člověk komunistické společnosti a jaké povahy budou konflikty mezi lidmi. V intencích koncepce koexistence Jefremov řeší i problém, jak společnost vzdálené budoucnosti naloží s lidmi, kteří nebudou ochotni účastnit se společného díla a odmítnou společný osud s ostatními. Nevylučuje závažné konflikty, které podle něho budou mít složitou mravní podstatu: rozeznat, kdy podnikavost nového při sporu se starým přechází do hazardérství a kdy opatrnost postavená na zkušenosti starého se stává konzervativismem. Ve sborníku Fantastika '62 zveřejnil Jefremov i své názory na vědeckou fantastiku jako literární žánr. Byl vyznavačem technické, o vědu se opírající science fiction a jeho pojetí se blíží podobě SF, jak ji známe ze zlatého věku americké science fiction. Ale přelom padesátých a šedesátých let znamenal takový rozmach sovětské fantastiky, že Jefremovova doktrína byla dlouhodobě neudržitelná a Jefremov sám byl jeden z prvních, kteří se od ní odchýlili.

23

Vývoj sovětské fantastiky v uplynulém čtvrtstoletí se opíral o takové osobnosti, jakými byli vedle Jefremova bratři Arkadij a Boris Strugačtí, Genrich Altov, Anatolij Dněprov, Olga Larionovová, Ariadna Gromovová, Vladimír Těndrjakov, Georgij Gurevič, Dmitrij Bilenkin či Gennadij Gor. Zdá se být vhodné dělit sovětskou fantastiku podle námětů, jak to činí např. M. Genčiová ve studii Vědeckofantastická literatura (1980). Skupina děl pojednávajících o osudu vynálezu navazuje na fantastiku teorie krajní meze. S ní úzce souvisí jiná skupina děl inspirovaná kosmickými cestami: v šedesátých letech se totiž kosmonautika stala „krajní mezí“ a na základě úspěchů skutečné kosmonautiky bylo možno volně extrapolovat její další vývoj. Romány a povídky tohoto typu byly v šedesátých letech velmi oblíbené a jejich překlady č. a s. vycházely často i do roka od vydání originálu. Kosmické příběhy v Sovětském svazu sice nesklouzly do polohy vesmírné opery, ale mnohdy šlo o nenáročné dobrodružné příběhy. Jen ti nejlepší z autorů dospěli k řešení závažných problémů lidského bytí ve vesmíru i na Zemi. Průkopníky tohoto druhu fantastické literatury byli bratři Strugačtí, Gennadij Gor, Michail Puchov, Sergej Pavlov, Jevgenij Guljakovskij a Sergej Sněgov, v oblasti satirické fantastiky vynikl Ilja Varšavskij, Igor Rossochovatskij a v první etapě své tvorby Kir Bulyčev. Koncem 70. let došlo v Sovětském svazu v návaznosti na krizi celé společnosti i ke „zklidnění rozbouřených vod“ sovětské science fiction a jejímu celkovému „zešedivění“. Autoři se pokusili psát psychologickou a filozofickou SF ve stylu „velké literatury“, ale jejich snahy – až na čestnou výjimku bratrů Strugackých – končily vesměs fiaskem. K úpadku došlo také díky likvidaci původní redakce science fiction v nejuznávanějším státním nakladatelství Molodaja gvardija, kde se ujal šéfredaktorství velmi průměrný autor Vladimir Ščerbakov. Snížil se počet vydávaných knih i jejich úroveň, jak v každoročních antologiích Fantastika, tak i v knižnici Bibliotéka sovetskoj fantastiki. V průběhu 80. let se k science fiction navrátily některé časopisy, z nichž prioritní postavení měl Uralskyj sledopyt, v němž vycházela nejen science fiction jako taková, ale i publicistika, navíc časopis založil i prestižní cenu Aelita. V polovině 80. let se díky rozvíjející se spolupráci mezi mladými začínajícími autory a renomovanými spisovateli (Boris Strugackij, Vasilij Golovačov, Jevgenij Guljakovskij, Sergej Pavlov) ustavily zájmové skupiny. V Leningradě pracoval pod vedením Borise Strugackého Seminář scifistů, který vydával ve spolu práci s leningradskou pobočkou nakladatelství Molodaja gvardija knihy. V roce 1987 vznikla Všesvazová tvůrčí společnost mladých autorů science fiction Sibiře a Dálného východu. Za necelé dva roky své existence dokázala vydat pět knih povídek a románů, kde se představili noví slibní autoři Andrej Dmitruk, Alexandr Švedov, Vitalij Piščenko, Andrej Stoljarov, Viktor Žilin, Alexandr Buškov a I. Pidorenko. V 90. letech se situace výrazně změnila, vznikla řada soukromých nakladatelství, která začala vydávat anglo-americkou SF, ale i domácí produkci. Velký vliv na vývoj ruské SF mají především první SF časopisy. V ruštině vychází či vycházela řada časopisů, v Ruské federaci např. petrohradské Izmerenija a Sizif, moskevské Zavtra a Četvertoje izmerenije, novosibirský Mečta, v Bělorusku pak Fantakrim-Mega, v Moldávii Aura a řada dalších, které měly většinou jen jepičí život. (eff)

24

III. Science fiction ve světě (přehled vývoje SF v dalších národních literaturách) 1. Evropská SF V druhém oddíle, věnovaném historii vzniku SF, jsme zaznamenali významnou úlohu evropských autorů v raném období vývoje SF. Rozmach evropské SF trval do začátku první světové války a téměř každá evropská země měla svého „národního Verna“. Ve dvacátých letech vznikala kvalitní díla v literatuře sovětské, avšak tento slibný vývoj byl přerušen po nástupu stalinského vedení. V meziválečném období vznikala v Evropě kvalitní SF díla jen sporadicky – mezi světlé výjimky patří tvorba K. Čapka „“. Specifická situace nastala po druhé světové válce, kdy byl kontinent během několika let rozdělen na dva antagonistické bloky. V socialistických zemích byla obnovena tradice SF literatury až po polovině padesátých let, do té doby jí bylo upíráno právo na existenci. Teprve od přelomu padesátých a šedesátých let jsme se stali svědky pozvolného vzestupu, přičemž skutečný rozmach SF v těchto zemích nastal až v osmdesátých letech. Ani západní SF neměla – a do značné míry doposud nemá – ideální podmínky k rozvoji. V padesátých, šedesátých a do značné míry i sedmdesátých letech byla považována pouze za komerční záležitost, zábavné čtivo určené především mládeži, a jednoznačně v ní dominovala tvorba amerických autorů. Této konkurenci domácí produkce těžko vzdorovala a leckdy se uplatnila jen za cenu totálního odnárodnění: příkladem za všechny je seriál o Perry Rhodanovi, jehož západoněmečtí autoři mnohdy ukrývají svá jména pod anglickými pseudonymy. Nicméně i v této situaci dokázaly silné autorské osobnosti prosadit svůj talent v celosvětovém měřítku – např. I. Calvino „“, P. Boulle „“, S. Lundwall „“. Pro evropskou SF, ať už východní nebo západní, je typická zahleděnost do sebe a takřka absolutní nezájem o dění kolem: průměrný evropský čtenář, vydavatel a autor SF se zajímají o produkci vlastní země, o americký dovoz a teprve potom – pouze velmi zřídka – o špičkové autory jiných zemí. Při řazení hesel v tomto oddíle nebylo bráno v úvahu hledisko politického rozdělení kontinentu v posledních desetiletích (s výjimkou hesla NDR, neboť bylo třeba výrazně oddělit vývojové linie obou německých SF), ani diskutabilní hledisko kvalitativní. Hesla jsou řazena podle základních souvislostí geografických a jazykových, počínaje SF českou a slovenskou. Autoři z jednotlivých literatur, kteří mají vlastní autorská hesla, jsou za svým jménem doplněni značkou „“ a nejsou u nich uváděny žádné další bližší údaje.

Česká SF Nejvýznamnější utopický spis starší české literatury je Labyrint světa a ráj srdce Jana Ámose Komenského (1590– 1670). Úpadek české literatury po začlenění českého státu do habsburské monarchie se projevil i v tom, že vývoj zahájený Komenského utopií byl na více než dvě století přerušen. Teprve v první polovině devatenáctého století začaly vycházet knížky lidového čtení, nesené v duchu romantické fantasknosti, mezi jejichž autory vynikl Václav Radomil Kramerius (1792–1861). V polovině století navázal na tuto tradici Josef Jiří Kolár (1812–1896), avšak teprve Jakub Arbes (1840–1914) přivedl v 70. letech minulého století českou fantastiku na vyšší úroveň. Skutečně vědecké motivy se do české fantastiky dostávají až počátkem dvacátého století. K průkopníkům SF literatury patří Metod Suchdolský (vl. jm. Metod Nečas; 1878–1948), František Pavlovský (1881–?) a zejména Karel Hloucha „“. V meziválečném období vyšly desítky fantastických i vědeckofantastických románů a povídkových sbírek. Mezi nimi pozoruhodné práce Tomáše Hrubého „“, Václava Rypla a J. M. Trosky „“, který je považován za klasika české dobrodružné SF určené mládeži. Kromě množství druhořadých autorů psal v první třetině tohoto století fantastiku i Karel Čapek „“, ve světě uznávaný jako nejvýznamnější autor české SF. Vynikajícími díly přispěli do pokladnice SF Jiří Haussmann (1898–1923) a Jan Weiss „“. Po druhé světové válce, v druhé etapě vývoje české SF, vznikala zejména díla dobrodružná, určená převážně mládeži. Tehdy vynikla autorská dvojice Čeněk Charous – Rudolf Faukner „“ publikující pod společným pseudonymem Rudolf Fauchar. Od poloviny 50. let mluvíme o třetí etapě vývoje české SF. Nejvýznamnějšími osobnostmi tohoto období byli František Běhounek „“, Josef Nesvadba „“ a Ludvík Souček „“. J. Nesvadba se stal zakladatelem moderní filozoficky zaměřené science fiction, zatímco F. Běhounek a L. Souček se věnovali dobrodružně laděné SF pro mládež. V první polovině 70. let nastala ve vývoji české SF výrazná prodleva. Pro čtvrtou etapu vývoje, kterou lze vymezit zhruba lety 1976–1989, byl charakteristický kvantitativní rozmach. Se samostatnými knihami vystoupila na začátku 80. let desítka nových autorů, kteří se věnovali takřka výlučně SF: Karel Blažek „“, Ludmila Freiová „“, Lubomír Macháček „“, Eduard Martin „“, Jana Moravcová „“, Ondřej Neff „“, Ladislav Szalai „“, Jaroslav Veis „“, Zdeněk Volný „“. Svým zaměřením byla však tato etapa užší než předchozí: pouze L. Freiová se soustavně věnovala tvorbě pro mládež. Téměř chyběla SF technického zaměření, výjimkou jsou ojedinělé práce Karla Pacnera „“ a Pavla Toufara „“. Poprvé vyšly teoretické knihy Miroslavy Genčiové „“ a O. Neffa „“.

25

Na přelomu 80. a 90. let se v důsledku větší publikační svobody a rostoucího počtu malých vydavatelů objevila plejáda nových autorů, s nimiž je spojován vznik páté etapy vývoje české SF, zatímco většina autorů 70. a 80. let se odmlčela. Z nových autorů střední generace, kteří dříve knižně nepublikovali, jde zejména o plodného Josefa Pecinovského „“ a Františka Novotného „“, z mladších pak jmenujme Ivana Kmínka „“, Evu Hauserovou „“, Jana Hlavičku „“, Vilmu Kadlečkovou „“, Jaroslava Jirana (1955), Jana Poláčka „“ a Jiřího W. Procházku „“. Řada dalších nových spisovatelů publikovala své povídky v antologiích a v čas. Ikarie. (eff, ia)

Slovenská SF Slovenská SF je méně početná než SF česká. Z raných děl vzbudila pozornost fantastická novela Janko Kosák v nebi (čas. 1914, kn. 1919, 1978) od Václava Chlumeckého (1861–1944) a jeho sociálně utopický román Profesor Šiltao, cestovateľ všehomírem (1924, 1978). Další tituly slovenské SF se objevují ve 30. letech – Záhadné lietadlo (1931) od Petera Suchanského (1897–1979) nebo pozoruhodný román Dežo S. Turčana Slováci ve stratosféře (1936). Hrdinové tohoto díla se dostanou balónem na planetu Mars, jejíž civilizace je násilně rozdělena na polokouli mužů a polokouli žen. Koncem 40. let se o rozvoj slovenské SF zasloužilo velkou měrou vydavatelství Spolku Sv. Vojtěcha. Vyšla zde díla Jána Kresánka-Ladčana (1919–1990) Ohnivé zlato (1945) a katastrofický román…za námi púšť! (1947) pojednávající o rozpoutání nové světové války; dále román Spútané more (1947) od M. V. Mihalika (vl. jm. Alexander Vaško) či Ocelový lúč (1947) od Pavla Pionteka o vynálezu superrychlého letadla. V roce 1958 vydává Ján Bajla (1921) román Luna 2 neodpovedá a po něm dva další, poplatné duchu doby. Jozef Tallo (1924–1979) na sebe upozornil románem Zelená planeta Zem (1960) a sbírkou Vlasy Bereniky (1961; č. 1964). V 70. letech začala publikovat nejproduktivnější skupina autorů slovenské SF, zastoupená Jozefem Žarnayem „“, Altou Vášovou „“, Jánem Feketem „“ a Jozefem Viktorem Schwartzem „“. SF pro mládež píše Jozef Repko (1940), autor románu Kolónia Lambda Pí (1985); Ján Lenčo (1933) je autorem povídek shrnutých do sbírky Socha z Venuše (1988), z mladších autorů SF povídek jmenujme např. Ferdinanda Žernoviče (1958), Miloše Ščepku (1963) či Ondreje Kruga (1952). Dosud vyšly dvě antologie věnované výhradně slovenské SF Správy z neznámých svetov (1988) a Planeta Zem potřebuje hrdinov (1990), sborníkem začínajících autorů jsou antologie Krutohlav (1992, 1993). (ia)

Polská SF Nejvýznamnějším autorem starší polské SF literatury byl Jerzy Żuławski (1874–1915), který počátkem 20. století vydal trilogii Na srebrnym globie (Na stříbrném glóbu, 1903; č. 1916, 1930), Zwycięzca (Vítěz, 1910; č. 1916, 1930), Stará Ziemia (Stará Země, 1911; č. 1916, 1930) o osídlení Měsíce výpravou ze Země. Fantastické motivy se objevily i u starších autorů, včetně klasiků Adama Mickiewicze (1794–1855) a Boleslawa Pruse (vl. jm. Aleksander Glowacki; 1845–1912). Už šestnáct let před Wellsem zpracoval Sygurd Wiśniowski (1841–1892) téma neviditelnosti, romány vernovského typu psal Władyslaw Umiński (1865–1954), povídky Antoni Lange (1861–1929). K horroru tíhl ve svých knihách Stefan Grabiński (1887–1936). Těsně po 2. světové válce debutoval Stanisław Lem „“, který se brzy propracoval mezi přední světové tvůrce SF literatury a zásadně ovlivnil její další vývoj v Polsku. Knihy jiných autorů se objevovaly jen sporadicky. K nejúspěšnějším patřila kosmická trilogie novinářů Krzysztofa Boruně „“ a Andrzeje Trepky (1923) i knihy Adama Hollanka „“ a Czesława Chruszczewského „“. Začátkem 60. let začal soustavně publikovat fantastické povídky časopis Młody technik. Na jeho stránkách debutovali Andrzej Czechowski (1947), který se však po vítězství v časopiseckých soutěžích a vydání jediné sbírky povídek Przybysze (Návštěvníci, 1967) už k literatuře nevrátil, Konrad Fiałkowski „“, Stefan Weinfeld (1920) a Janusz A. Zajdel „“. V jejich tvorbě se postupně přenášel zájem od techniky k člověku a společnosti a tato tendence vyvrcholila v pozdních románech J. A. Zajdela, jimiž se krátce před svou předčasnou smrtí v roce 1985 zařadil mezi nejvýraznější tvůrce polské SF. Klasické schéma vesmírných dobrodružství začali naplňovat svými romány Bohdan Petecki „“ a Jerzy Broszkiewicz (1922) – autor SF pro děti Ci z Dziesiątego Tysiąca (Ti z desátého tisíce, 1962; č. jako Trosečníci v řece meteorů, 1977) a Wielka, większa i największa (Velká, větší a největší, 1960; č. 1963; s. 1962); naopak novým pohledem na fyzikální realitu překvapil Adam Wiśniewski-Snerg „“. Sedmdesátá léta přinesla vlnu zvýšeného zájmu o SF. Ve tvorbě nastupující generace se prohluboval odklon od technických témat k biologii, psychologii a sociologii, k vizím znepokojující budoucnosti. Autoři Maciej Parowski „“, Jacek Sawaszkiewicz (1947), Wiktor Żwikiewicz „“, Ryszard Głowacki (1937), Edmund Wnuk-Lipiński (1944), Andrzej Zimniak (1946) a Marek Oramus „“ utvářeli podobu polské SF 80. let. V druhé polovině 70. let se začalo rozvíjet hnutí fanoušků SF, které vedlo k vytváření aktivních klubů. V roce 1981 vzniklo Polskie Stowarzyszenie Miłośników Fantastyki (Polské sdružení přátel fantastiky), o rok později začal vycházet měsíčník Fantastyka řízený Adamem Hollankem. Zde se stále soustřeďují mladí autoři, patří k nim Marek Baraniecki „“, Andrzej Sapkowski (1948), Rafał A. Ziemkiewicz (1964) a další, v jejichž tvorbě se začaly objevovat prvky fantasy. Rozvíjela se i literární teorie. Antoni Smuszkiewicz (1938) napsal dějiny polské SF Zaczarowana gra (Začarovaná hra, 1983), k aktivním kritikům patří Andrzej Stoff (1947), Leszek Bugajski (1949) a Andrzej Niewiadowski (1954). (pw)

26

Polská SF je u nás dobře známá už z meziválečného období, kdy vyšly mj. SF příběhy pro děti Doktor Muchołapski (Doktor Mucholapka, 1890; č. 1901) a Profesor Przedpotopowicz (Profesor Předpotopník, 1896; č. jako V hlubinách země, 1925) od Erazma Majewského (1858–1922). Č. čtenářům byla prezentována také prosovětská SF Bruna Jasieńského (vl. jm. Artur Zysman; 1901–1939) Palę Paryž! (Pálím Paříž!, čas. 1928, kn. 1930; č. jako Paříž hoří!, 1930), ale i opačně zaměřená práce Po czerwonym zwycięstwie (Po rudém vítězství, 1909; č. 1913) Theodora JeskeChoińského (1854–1920). Představou války budoucnosti jsou romány Antoni Marczyńského (1899–1968) Wyspa nieznana (Neznámý ostrov, 1929; č. jako Bílé stíny tajemného ostrova, 1934) a Jutro (Zítra, 1934; č. 1935). Č. vyšly také povídky dodnes velmi ceněného autora A. Langeho Nowy Tarzan (Nový Tarzan, 1925; č. 1929). V poválečném období vyšly č. a s. také dětské SF Alfreda Szklarského (1912) Sobowtór profesora Rawy (Dvojník profesora Rawy, 1963; s. 1973), Macieje Kuczyńského (1929) Atlantyda, wyspa ognia (Atlantida, ostrov ohně, 1967; č. 1978) a Kask (Přilba, 1978; č. jako Tajemná přilba, 1984), Jerzyho Jesionowského (1919) Przygoda w czasie (Dobrodružství v čase, 1970; č. jako Bloudění v čase, 1978) a Juliusze Jerzyho Herlingera (1913) Mister Hopkins na tropách sensacji (Mister Hopkins na stopě senzace, 1970; s. 1974). Pro dospělé vyšly pouze romány známého mainstreamového autora Jana Dobraczyńského (1910) Wyczerpać morze (Přelévat moře, 1961; č. 1971, 1994) a antiutopie disidentského autora Tadeusze Konwického (1922) Mała apokalipsa (Malá apokalypsa, čas. 1979; č. 1981 [Kolín nad Rýnem], 1992). Z nejnovější polské fantasy č. vyšel román R. A. Ziemkiewicze Skarby stolinów (Poklady stolinů, 1990; č. 1993) a výbory povídek A. Sapkowského Zaklínač – Stříbrný meč (1992), Zaklínač – Věčný oheň (1994), Zaklínač – Meč osudu (1994). O propagaci polské SF u nás se postarali také editoři, kteří sestavili řadu antologií polské SF – č. vyšly Rakety z Tantalu (1964), Fantastika '80 (1980), Touha po modrém nebi (1981) a Vládcové času (1988); s. vyšlo Volanie na Mliečnej cestě (1989). (jo)

Ukrajinská SF První ukr. SF pocházejí z 20. a 30. let. Většina tehdejších děl byla určena mládeži a opěvovala výdobytky a perspektivy komunismu. Z té doby pocházejí díla Jurije Smolyče „“, Nikolaje Trublainiho „“ a Volodymyra Vladka „“. Naprosto odlišná je tvorba ve Francii žijícího spisovatele a politika Volodymyra Kyryloviče Vynnyčenka (1880– 1951), který je mj. autorem utopického románu Soňačna mašyna (Sluneční stroj, 1928). Teorií krajní meze jsou ovlivněna díla fyzika Mykoly Oleksandroviče Daškijeva (1921–1976), který psal výhradně SF. U nás je známá jeho prvotina Toržestvo žyttja (Vítězství života, 1952; č. 1957) pojednávající o boji vědců proti rakovině. V průběhu dalších dvaceti let vydal ještě pět románů, např. Zahybel Uraniji (Zkáza Uránie, 1960), a dvě povídkové sbírky. Autorem dvou dobrodužných SF pro mládež je Jurij Dmytrovyč Bedzyk (1925) – Nad planetoj – leviafan (Nad planetou krouží leviatan, 1965) a Velykyj deň Inkiv (Velký den Inků, 1976). Ve světě je též známý disident a obránce lidských práv Oles Berdnyk „“. Řada ukr. autorů píše především či pouze rusky – např. Igor Rossochovatskij „“, Leonid Panasenko (1949) ad. – ti se většinou řadí do SF ruské. Č. vyšla antologie ukr. SF Stíny minulosti (1989), dále též okrajová SF div. hra Majstry času (Vládci času, 1934; č. jako Hodinář a slepice, 1957) od dramatika Ivana Antonovyče Kočerhy (1881–1952). (jo)

Slovinská SF Počátky slovinské SF jsou spojovány s povídkovou parafrází Voltairova díla Micromégas, kterou pod názvem Mikromega (Mikromega, 1851) napsal Simon Jenko. Prvním knižním titulem je román o cestě balónem na Měsíc a návštěvě tamní utopické společnosti Dijak v Luni (Student na Měsíci, 1871) od Andreje Volkara. Z desítky knih, které vyšly v 19. století, stojí za zmínku antiutopická vize uniformní robotické společnosti – Abadon (1893) od Janeze Mencingera. Další SF díla vyšla až po 1. světové válce. Autor celkem šesti optimistických SF románů z budoucnosti vydaných v letech 1926 až 1939 je Damir Feigel: např. Supervitalin (1935). Autory dalších děl, většinou popularizujících techniku, jsou např. Pavel Brežnik, Metod Jenko a Viktor Hasl. Po 2. světové válce vyšlo minimum SF děl, za zmínku stojí jen v té době debutující Vid Pečjak „“. Exploze SF ve slovinštině nastává v 70. letech, v té době debutuje vůdčí osobnost současné slovinské SF Miha Remec (1928), autor šesti SF děl, mj. Iksion (1981) a Mana (1985). Významným autorem je také Branko Gradišnik „“. Z dalších autorů jmenujme Franjo Puncera – Izgubljeni člověk (Ztracený člověk, 1978), Gregora Strnišu – Mavrična krila (Duhová křídla, 1973), Borise Grabnara - Tretje življenje (Třetí život, 1980 – spolu s V. Pečjakem „“ ad. V 80. letech se začala přidávat nová generace autorů, především povídkář Samo Kuščer (1953) – Sabi (1983) a pak také první specializovaní autoři – Miran Rotner, Veseljko Simonovič. K nejmladší generaci patří Žiga Leskovšek a Drago Bajt (1948), editor antologie Kako je bil řešen svět (Jak byl zachráněn svět, 1985) a několika teoretických knih. Č. vyšlo několik slovin. povídek v antologii jug. SF Duhová křídla (1985), dále pak in: SL 1982/5; s. ještě dětská SF – Leteči krožnik (Létající talíř, 1976; s. 1980) od Smiljana Rozmana. (jo)

27

Srbská a chorvatská SF První dílo ze srbochorvatské jazykové oblasti je antiutopická divadelní hra odehrávající se ve vzdálené budoucnosti Posle milijon godina (Po miliónu let, čas. 1899) od Srba Dragutina J. Iliće (1858–1926), autora řady ne-SF děl. Prvním románem je Jedna ugašena zvezda (Jedna zhaslá hvězda, 1902) od Srba Lazara Komarčiće (1839–1909), po němž byla pojmenována nejvýznamnější jugoslávská SF cena. Až do 30. let vyšlo jen minimum SF děl, sem patří např. SF romány Chorvatů Frana Galoviće Začarano ogledalo (Magické zrcadlo, 1913) nebo Josipa Kulundžiće (1884–1955). První utopií je Gospodin čovjek (Pan člověk, 1932) Chorvata Mate Hanžekoviće. Ve 30. letech vyšly také první dobrodružné SF, často pod vlivem J. Verna. Vzestup a pád marťanské civilizace popisuje Stojan Radonič v románu Život v vasioni (Život ve vesmíru, 1933). Klasické SF motivy použil i Aldion Degal, autor tří SF románů, např. Atomska raketa (Atomová raketa, 1930) a Zrake smrti (Paprsky smrti, 1932). Další SF začala vycházet až ve druhé polovině 50. let, výjimkou byl jen román Srba Eriha Koše Sneg i led (Sníh a led, 1951; s. 1981). V té době byla SF především doménou autorů pro děti a mládež, pro ně psali např. Čedo Vuković (1920), Voj Carić, Predrag Jirsak ad. Vznik moderní SF pro dospělé je spojen se SF detektivkami dvojice Zvonimir Furtinger „“ a Mladan Bjažić. Jejich úspěch ovlivnil i další autory, např. Ritiga Angelo – Sasvim neobično budenje (Úplně neobvyklé probuzení, 1961) i tematicky příbuzné SF detektivky Al Radeka (vl. jm. Aleksandar Radenkovič). V 70. letech došlo k prudkému rozvoji SF. V té době debutoval Chorvat Predrag Raos „“, Srb Filip David „“, k SF se přiklonila autorka Marija-Vera Mraková (1924) – Terasa 11 (1972), a Milutin Velijković a Risto Trifković. V roce 1976 vyšlo také první číslo SF měsíčníku Sirius (od 1976, více než 150 čísel), který následoval napůl SF/kosmonautický měsíčník Kosmoplov (1969–70, 24 čísel). V 80. letech se autorská základna dále zvýšila a vznikl nový časopis Alef (1987–88, 11 čísel), každý rok vyšlo zhruba deset původních SF děl. Několik autorů se začalo specializovat a vydalo větší množství klasických SF – vesmírné opery napsali např. Ch. A. Bell (vl. jm. Dušan Belča, 1938), autor 10 románů a dvou povídkových sbírek, a S. Tyrkley (vl. jm. Slobodan Čurčić, 1951), autor šesti románů a dvou povídkových sbírek. Kromě komerční SF vznikla i řada antiutopií, které napsali mainstreamoví autoři, např. Srb Borislav Pekić „“, nebo Ivan Ivanji, autor románu Na kraju ostaje reč (Na konci zůstává slovo, 1980; s. 1984). Několik srbských a chorvatských povídek vyšlo č. v antologii Duhová křídla (1985). S. jsou známé dva chorvatské romány – jedna ze dvou lékařských SF Nevena Orhela (1947) Uzbuna na odjelu zarak (Poplach na onkologii, 1983; s. 1987), a román o pátrání po neznámém ostrově v Bermudském trojúhelníku Operacija Stonoga (Akce Stonožka, 1982; s. 1987) od Jožo Horvata. (jo)

Makedonská SF Do současné doby vyšla jen desítka knižních titulů makedonských SF autorů. Prvním dílem je román Lazo Naumoskiho Golemata avantura (Velké dobrodružství, 1959). Za zmínku dále stojí antiutopie pro dospělé Vrakanje od pekolot (Návrat z pekla, 1966) od Ljubomira Donskiho. Pouze jediný makedonský autor se SF zabývá pravidelněji – Stojmir Simjanovski (1937) je autorem čtyř románů (dva vyšly pouze čas.), prvním a nejúspěšnějším z nich je Acela (1977), v němž řeší problém nesmrtelnosti. (jo)

Bulharská SF Počátky bulharské SF jsou spjaty s meziválečným obdobím, kdy začala vycházet první fantastická díla. Nejvýznamnějším představitelem tohoto období je Svetoslav Minkov „“, autor povídkových sbírek, z nichž některé obsahují fantastické a SF povídky. Za první skutečné SF jsou považovány romány Georgiho Ilieva (vl. jm. Georgi Iliev Georgiev; 1881–1961) O-Kors (1930) a Teut se buntuva (Teutus se bouří, 1933), Dimităra Stojanova Angelova (1904–1977) Kogato čovekăt ne beše (Když ještě nebyl člověk, 1941) a Elina Pelina (vl. jm. Dimităr Ivanov Stojanov; 1877–1949) Jan Bibijan (Jan Bibiján, 1933; č. 1941, 1948; s. 1949) a Jan Bibijan na lunata (Jan Bibiján na Měsíci, 1934). Na počátku 50. let debutovali autoři technologické SF, např. Ljuben Dilov „“, s jehož jménem je spojen největší rozmach bulharské SF až do současné doby, a v tvorbě pokračovali také autoři předváleční – D. Stojanov vydal romány Zemjata pred gibel (Země před záhubou, 1956) a Smelijat Čung (Odvážný Čung, 1953). Velmi známými autory jsou Emil Manov „“, S. Minkov „“ a též Pavel Vežinov „“. Do SF zasáhl i známý satirik a humorista Dimităr Peev (1919) románem Raketata ne otgovarja (Raketa neodpovídá, 1958). S některými díly autorů nejmladší generace se mohli setkat i č. čtenáři: Dărvorezačka (Cirkulárka, 1970; č. 1974) Jordana Dimitrova Radičkova (1929) a Sleda kam Vega-Orion (Stopa k souhvězdí Orion, 1979; č. 1986) Svetoslava Slavčeva (1926). K autorům známým i u nás patří Tošo Ližev, Vasil Rajkov, Petăr Bobev, Vesela Ljuckanovová, Agop Melkonjan (1949) aj. Kvalitním SF románem je také Pobeditelite na Ajaks (Dobyvatelé Ajaxu, 1960), jehož autorem je pozdější disident a vůdce protikomunistické opozice zavražděný v Londýně Georgi Markov (1929–1978). Oblíbení autoři jsou dále Atanas Nakovski (vl. jm. Atanas Fotinov Nakov; 1925) dílem Bez senki (Beze stínů, 1970; č. in: Zastavený déšť, 1973), Aleksandăr Cvetkov Gerov (1919) knihou Fantastični noveli (Fantastické novely, 1966), Velička Nastradinovová (1936) románem Eltimir Terter (1976) a autor fantastických příběhů pro nejmenší čtenáře

28

Michail Lăkatnik (vl. jm. Michail Georgiev Arnaudov) dílem Neverojatnite priključenija na Biljanka Razpiljanka i Živko Lenivkov (Neuvěřitelná dobrodružství Biljanky Roztěkalky a Živka Lenivkova, 1960). Č. vyšla také antologie bulh. SF Let za zvláštního názoru (1982). V Bulharsku existuje i řada SF klubů, z nichž některé vydávají fanziny. V letech 1988 – 91 vycházel SF časopis Fantastika, evristika, prognostika, od roku 1991 čas. Fantastični istorii a Drugi svetove. (jo)

Turecká SF Výskyt SF v Turecku je doložen existencí několika fanzinů (Antares, který editoval Sezar Erskin Ergin, získal v r. 1972 cenu ESFS) a profesionálního časopisu X-Bilinmeyen, ve kterém publikovali výhradně domácí autoři a který zřejmě zanikl na přelomu 70. a 80. let. Podle jména však známe jen německy píšícího Akifa Piringciho (1959), autorku tří SF románů, které pravděpodobně zůstaly pouze v rukopisech, Yaseminu Akbuzovou (asi 1960) a autora antiutopie pro děti Dünya gocuklann olsa (vol. Kdyby byl svět dětí, 1989) Gültena Dayioglu (1935). Několik SF napsal také známý autor satirických povídek Aziz Nesin. (jo)

Řecká SF V Řecku vychází především překladová SF literatura, 3–4 díla měsíčně, s původní SF tvorbou se téměř nesetkáme. Z 50. let pocházejí antiutopie Marguerity Liberaki (1930) a Nikose Athanassiadise. K nejznámějším spisovatelům patří povídkáři, autoři několika sbírek George Balanos a Fredy Germanos. V 70. letech vznikly tři SF časopisy – Analogio (1976–77, 9 čísel), Nova (1978, 4 čísla) a Andromeda (1977, 1 číslo) – s úspěchem se ale setkal až nepravidelně vycházející časopis Apagoreumenos planitis, který od poloviny 80. let edituje George Bazinas. (jo)

Albánská SF První SF pro mládež vyšly až v 70. letech v časopise Horizonti, jehož šéfredaktorem byl Thanas Qerama (1945), autor šesti SF knih, např. Roboti i pabindur (Neposlušný robot, 1981), Një javë në vitin 2044 (Týden v roce 2044, 1982) a Misteri i tempullit të lashtë (Tajemství starého kláštera, 1987). SF knihy vydali také Bedri Dedja, Astrit Bishqemi, B. Xhano, Flamur Topi, N. Deda, Vangjel Dilo, Alqi Kristo a Dh. Konomi. (jo)

Německá SF Předchůdci SF se dají v Německu vystopovat již v 17. století. Roku 1619 vychází utopický spis luterána Johanna Valentina Andreaea (1586–1656) Christianopolis; roku 1656 vydává jezuitský kněz Athanasius Kircher (1601–1680) Itinerarium extaticum (Cesta skrze duševní vytržení), která má zachránit katolické představy o vesmíru a v níž anděl Kosmiel provází pozemšťana Theodidakta po Měsíci, a o šest let později utopický Mundus Subterraneus (Podzemní svět). Na Měsíc putuje i autor dobrodružného románu o Simpliciovi Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621/22–1676). První výprava na Mars se uskutečnila roku 1744 v Die geschwinde Reise auf dem Lufft-Schiff nach den oberen Welt (Rychlá cesta na vzdušné lodi do horního světa) od Eberharda Christiana Kindermanna a v roce 1810 umožnil J. von Voss v románu Ini nahlédnout do třetího tisíciletí. Nelze zapomenout ani na některá díla se SF prvky Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (1776–1822), Achima von Arnima (1781–1831) a Adalberta von Chamissa, ačkoli patří spíš k literatuře fantastické. Skutečným otcem německé SF se stal až gymnaziální profesor Kurd Laßwitz (1848–1910), který ve svém nejznámějším díle Auf Zwei Planeten (Na dvou planetách, 1897; č. 1913; s. 1948) o rok předběhl Wellsovu Válku světů a zároveň k ní vytvořil protipól. Laßwitzovým vrstevníkem je Paul Scheerbart (1863–1915), jehož dílo je nyní znovuobjevováno a z něhož lze mnohé zařadit do SF, např. „měsíční román“ Die große Revolution (Velká revoluce, 1902). Známé jsou i romány autorů tzv. vážné literatury – Der Tunnel (Tunel, 1913; č. 1913, 1960; s. 1974) od Bernharda Kellermanna (1879–1950); Die Insel der Großen Mutter (Ostrov Velké matky, 1924) od Gerharta Hauptmanna (1862–1946) a Berge, Meere und Giganten (Hory, moře a giganti, 1924) od Alfreda Döblina (1878–1957). Laßwitzovými pokračovateli byli Robert Heymann (1879-?) a Hans Dominik (1872–1943), který pamatoval Laßwitze jako svého profesora a stal se jakýmsi německým J. Vernem – řada jeho románů vyšla i č.: Atlantis (1925; č. 1926), Der Brand der Cheopspyramide (Požár Cheopsovy pyramidy, 1926; č. 1937), Das Erbe der Uraniden (Dědictví Uranidů, 1928; č. 1938), Befehl aus dem Dunkel (Příkazy z temnoty, 1933; č. 1937), Himmelskraft (Síla nebes, 1939; č. jako Síly nebes, 1940) ad. Další u nás známou autorkou je Thea von Harbouová (1888–1954), jejíž romány Metropolis (1926; č. 1927) a Die Frau im Mond (Žena na Měsíci, 1928; č. jako Paní na Měsíci, 1930) byly i zfilmovány. Z dalších autorů jmenujme Otto Willi Gaila (1896–1956) – Der Schuß ins All (Výstřel do vesmíru, 1925; č. jako Raketou do vesmíru, 1930, 1943), Otfrieda von Hansteina (1869–1959) – Elektropolis (1927; č. b. d.) a Rudolfa H. Daumanna (1896–1957) – Das Ende des Goldes (Konec zlata, 1938; č. 1941), Dünn wie eine Eierschale (Tenká jako skořepina, 1937; č. 1940), Macht aus der Sonne (Síla ze Slunce, 1937; č. jako Útok ze Slunce, 1941) a Gefahr aus dem Weltall (Nebezpečí z vesmíru, 1941; č. 1941).

29

Německá SF byla u nás v meziválečném období poměrně často překládána, byly to např. romány editora časopisu Orchideengarten Karla Hannse Strobla (1877–1946) – Umsturz im Jenseits (Vzpoura v záhrobí, 1920; č. 1923), Roberta Krafta (1869–1916), Alfreda Kubina (1877–1959) – Die andere Seite (Druhá strana, 1923; č. jako Země snivců, 1947), Hanse Gobsche (1883–1957) – Wahn-Europa (Iluze-Evropa, 1931; č. jako Šílená Evropa 1933), povídkové sbírky Theodora Heinricha Mayera (1884–1949) – Von Maschinen und Menschen (O strojích a lidech, 1915; č. jako Konstruktér Pacher a jiné dobrodružné příběhy, 1920), Kurta Doberera (1904) a Hannse Heinze Ewerse (1871–1943) – Alraune (1911; č. jako Alruna, 1921) ad. Autorem spadajícím do SF jak německé tak americké, je scénárista řady významných něm. SF filmů (např. F. P. 1 neodpovídá ad.) Kurt/Curt Siodmak (1902), který od roku 1937 žije v USA – z jeho díla č. vyšly raný román Stadt hinter Nebeln (Město v mlhách, 1931; č. 1932) a prozatím poslední SF dílo I, Gabriel (Já, Gabriel, 1992; č. 1994). (jo)

SF v SRN a Rakousku Science fiction se v SRN zpočátku nedařilo. V 50. letech dominovala braková díla domácích autorů a brutálně zkracované překlady z angličtiny, to vše v sešitových vydáních s křiklavými obálkami. Pokus o paperbacky skončil finančním krachem – navzdory jménům jako Heinlein nebo Asimov. Počet příznivců SF nicméně stoupal, a tak byl roku 1955 založen dodnes existující Science Fiction Club Deutschland (Science fiction klub Německa). V roce 1960 se osmělilo Goldmannovo nakladatelství a zahájilo vydávání dnes nejstarší paperbackové edice science fiction v SRN, v níž sice převládali anglo-američtí autoři, ale vycházel tu i Rakušan Herbert W. Franke „“, jímž se SRN chlubí jako svým nejlepším autorem. Pozadu nechtěla zůstat ani jiná nakladatelství. Roku 1961 se zrodil nejúspěšnější seriál v dějinách SF – velkoadministrátor Perry Rhodan, dědic vesmíru, který navzdory zdravému rozumu a všem kritikám, vyčítajícím mu schematičnost a fašizující ideovou náplň, dosáhl z pera různých autorů – Clarka Darltona (vl. jm. Walter Ernsting; 1920), Hanse Kneifela „“, Kurta Mahra (1936), H. G. Ewerse (vl. jm. Horst Gehrmann; 1930), Ernsta Vlceka (1941), K. H. Scheera (1928) aj. – tisíce pokračování. Podobný je i méně úspěšný 98-dílný seriál Ren Dhark z let 1966–68, který od roku 1992 vychází též č. Nedá se říci, že by SRN (platí též o Rakousku) měla přebytek dobrých autorů kromě Carla Ameryho „“, H. W. Frankeho „“, Wolfganga Jeschkeho „“, Ronalda M. Hahna „“, Michaela Weissera (1948) nebo Rakušana Petera Schattschneidera (1950). Avšak neustále rostoucí ceny autorských práv amerických autorů daly koncem 70. a počátkem 80. let šanci mladým domácím talentům. Kromě děl H. Kneifela „“ a W. Jeschkeho „“ vyšel č. už jen román Michaila Krausnicka (1943) Im Schatten der Welke (Ve stínu mraku, 1980; č. jako Smrtonosný mrak, 1987) a dětská fantastika Michaela Endeho (1929), např. Momo (1973; č. jako Děvčátko Momo a ukradený čas, 1979) a Die unendliche Geschichte (Nekonečný příběh, 1979; č. jako Příběh, který nikdy neskončí, 1987). Několik dalších povídek vyšlo č. in: SL 1981/5. (nh)

SF v NDR Vývoj science fiction v NDR lze shrnout do tří etap. Pro 50. léta byla charakteristická technicky orientovaná SF nižší literární úrovně s dobrodružným nebo detektivním dějem, v níž se většinou jedná o objevy nebo vynálezy, které je třeba prosadit ve výrobě či je ochránit před nepřátelskými agenty – autory byli např. Eberhardt del'Antonio „“, Heinz Vieweg „“. Období let 1957–1965 okouzlilo autory kosmickými lety. V této etapě dominovaly v dílech kosmické lodi, byly vyvolávány havárie v kosmu, bojovalo se za pokrok na cizích planetách a později docházelo i k mimozemským návštěvám – Günter Krupkat „“, Carlos Rasch „“, Wolf Weitbrecht „“. Od roku 1966 do konce 80. let pokračují autoři v dobrodružné SF – Karl-Heinz Tuschel „“, Alexander Kroger „“, Klaus Frühauf „“, Michael Szameit „“ a do žánru vstoupili i mainstreamoví autoři, např. manželé Johanna a Günter Braunovi „“, Gert Prokop „“, Werner Steinberg „“, Herbert Ziergiebel „“ ad. V polovině 70. let skončila hegemonie románové tvorby. Roku 1975 vyšla první antologie povídek domácích autorů a vyšlo také více samostatných povídkových sbírek. K jejich autorům patří např. Alfred Leman „“, Hans Taubert (1928), Erik Simon „“, Karl-Heinz Steinmüller „“, Bernd Ulbrich „“. Zajímavou je filozofická SF SaiänsFiktschen (1981; č. jako Sajens fikšn, 1987) od Franze Fühmanna (1922–1984). Kladl se větší důraz na pestrost témat a literárnost. Díla dobrodružného charakteru vycházela často v nakladatelství Neues Leben, a to v edicích Spannend erzählt a Kompass. Literárně ambicióznější SF vydávalo nakladatelství Das Neue Berlin. Od roku 1972 byli autoři SF sdruženi v pracovním kruhu „Utopická literatura“ při Svazu spisovatelů NDR, který měl až 60 členů a jehož předsedou byl Heiner Rank „“. Č. a s. vyšlo několik děl i méně významných autorů, např. román pro mládež Messeabenteuer 1999 (Dobrodružství na veletrhu 1999, 1956; č. jako Záhada veletrhu 1999, 1959) od Wernera Bendera (1928), Atomfeuer über dem Pazifik (Atomový požár nad Pacifikem, 1959; č. 1961) a Das Geheimnis des Transpluto (Tajemství Transpluta, 1962; č. 1965) od Lothara Weiseho (1931–1966), protiamerický román o první cestě na Měsíc Signale vom Mond (Signály z Měsíce, 1960; č. 1961) od Horsta Müllera (1923), Signal aus dem Weltall (Signály z vesmíru, 1960; č. 1962) od Kurta Sandnera a Ein Stern Verrät den Tater (Hvězda prozrazuje pachatele, 1955; s. 1960) od H. L. Fahlberga (vl. jm. Hans Werner Fricke). Vesměs se jednalo o komerční práce bez většího čtenářského ohlasu. Z novějších děl pak jmenujme detektivní SF z blízké budoucnosti od G. Prokopa „“, romány C. Rasche „“, Güntera Kunerta a Richarda Funka

30

(1926) – Gerichtstag auf Epsi (Soudní řízení na Epsí, 1973; č. 1980) ad. Č. vyšly též antologie SF NDR – Fantastika '81 (1981), Světelná setkání (1982) a Spirálový obzor (1983). Několik povídek také in: SL 1984/4. (jnh, jo)

Švýcarská SF Švýcarská literatura je psána ve čtyřech jazycích – němčině, francouzštině, italštině a retorománštině (ta se navíc dělí na pět dialektů). Právě proto neexistuje švýcarská SF jako jeden celek – jde spíše o několik set románů a povídek, jejichž autory jsou občané Švýcarska. Nejstarší známé dílo je zřejmě Projet pour la composition d’un élixir de livres, à l’usage des joueurs qui n’ont pas le temps de s’instruire (Projekt pro vytvoření elixíru z knih pro hráče, kteří nemají čas sami se vzdělat, 1746) od Emera de Vattela (1714–1767). Nejvíce švýcarské SF vzniklo ve francouzštině. Nejznámější autorkou je Noëlle Rogerová (1874–1953), která v rozmezí let 1922–1951 napsala celkem osm SF románů a řadu povídek. Za zmínku stojí Le nouveau déluge (Nová potopa, 1922), v níž popisuje náhlé zatopení západní Evropy, a La vallée perdue (Ztracené údolí, 1940), napínavý příběh o prehistorických lidech, kteří stále přežívají v zapadlém alpském údolí. Od prací Rogerové se diametrálně liší dvě svébytné utopie Jérôma Deshussese (1941) Sodome-Ouest (Západní Sodoma, 1966) a Le Grand Soir (Velký večer, 1971). Dalším zajímavým dílem je román Soft Goulag (1977) Yvese Velana (1925) – ve švýcarské SF vzácná ukázka románu, v němž autor popisuje budoucnost. Hlavním motivem je loterie, s jejíž pomocí se řeší problém přelidněnosti. Stejně jako Y. Velan i Etienne Barilier (1947) je autorem píšícím především mainstreamovou literaturu. Jeho román L’incendie du château (Požár hradu, 1973) popisuje revoluci vedenou hnutím zelených. Jeho další SF je Une Atlantide (Atlantida, 1989). Vznik německy psané švýcarské SF je spojen s prací univerzálního vědce a literáta Albrechta von Hallera (1708– 1777), jenž napsal tři utopie – Usong (1771), Alfred, König der Angelsachsen (Alfred, král Anglosasů, 1773) a Fabius und Cato (Fabius a Cato, 1774). Utopie napsal také na začátku 20. století Jakob Vetsch (1879–1942), který pod jménem Mundus vydal utopickou představu Curychu 21. století Die Sonnenstadt (Sluneční město, 1923). Jeho práce podnítily dokonce vznik celého hnutí tzv. mundistů. Slavnými autory, kteří napsali též SF, jsou Hermann Hesse (1877– 1962), z jehož díla lze do SF zařadit utopický román Das Glasperlenspiel (Hra skleněných perel, 1943), a Friedrich Dürrenmatt (1921–1990), jehož SF je román Die Physiker (Fyzikové, 1962). Zajímavou vizi budoucnosti Evropy, kde se hranice změnily tak, že součástí Švýcarska jsou také Rakousko, Bavorsko a Jižní Tyrolsko, ukazuje Fritz Kobi (1938) v románu Alpina 2020 (1991). Jediným příkladem italsky psané SF je román Felix (1952), popisující život a práci fiktivního politika Leo Felixe – autorem je Piero Scanziani (1908). V retorománsky psané literatuře vznikly dvě SF, obě v sursilvanském dialektu. Culan de Crestaulta (Culan z vysokého hřbetu, 1955) od Toniho Haltera (1914–1986) se odehrává v prehistorii a obsahuje SF motivy. Pád jednoho z měsíců Pluta do alpského údolí popisuje Gion Deplazes (1918) v románu La Scappada (Útěk, 1972). (pd, jo)

Nizozemská SF Kořeny nizozemské (tj. holandské a vlámské) SF sahají do 18. století, kdy vyšel první fantastický román Holland in’t jaar 2440 (Holandsko v roce 2440, 1777) od Betje Wolffové (vl. jm. Elizabeth Wolff-Bekker; 1738–1804). Na konci 19. století byly vydány dvě utopické satiry: od Jana Hollanda (vl. jm. A. J. Vitringa) Darwinia (1876) a od Hendrika de Veera (1829–1890) Malthusia (1880). Prvním opravdovým dílem SF je román Kort verhaal van eene aanmerkelijke luchtreis en nieuwe planeetontdekkingen (Krátké seznámení s pamětihodnou vzdušnou cestou a objevení nové planety, 1813) od Willema Bilderdijka (1756–1831). Na počátku 20. století se objevilo větší množství děl různých kvalit, z autorů jmenujme Hermana Heijermanse (1864– 1924), Keese van Bruggena (1874–1960) a Jefa Scheirse. Varováním před fašismem je román Mauritse Dekkera (1896-?) C. R. 133 (1926), v němž autor popisuje představu fašistických Spojených států Evropy v roce 3100. Nejznámějším meziválečným autorem je Ferdinand Bordewijk (1884–1965), autor románu Blokken (Kvádry, 1931) a mnoha povídek vydaných mj. v třídílných Fantastische vertellingen (Fantastické povídky, 1919–1924). Z poválečných spisovatelů SF stojí za pozornost díla nizozemsky píšících Belgičanů: Warda Ruyslincka (vl. jm. Reimond Charles Marie De Belser; 1929) – Het resevaat (Rezervace, 1964), Hugo Raese (1929) – De lotgevallen (Dobrodružství, 1968), Reizigers in de anti-tijd (Cestovatelé anti-časem, 1970) a De Verwoesting van Hyperion (Zničení Hyperionu, 1978), Huberta Lampoa (1920), Paula van Hercka (1938); dále Nizozemců: Maxe Dendermondea (vl. jm. Hendrik Hazelhoff; 1919), A. den Doolarda (vl. jm. Cornelis Spoelstra; 1901), Jana Gerharda Toondera, Leo Vromana (1915), Harryho Mulische (1927) – De toekomst van gisteren (Budoucnost včerejška, 1972), Manuela van Loggema (1916), Tonke Dragtové – Torenhoog en mijlenbreed (Planoucí lesy Venuše, 1969; č. 1979) a Dionijse Burgera (1892-?). Nejznámějšími a nejplodnějšími autory jsou Belgičan Eddy C. Bertin (1944), jemuž se jako jedinému podařilo prosadit v zahraničí povídkovou sbírkou De achtjaarlijkse god (Osmiletý bůh, 1971), Nizozemec Felix Thijssen (1933), který debutoval dobrodružnými SF příběhy pro mládež De poorten van het paradijs (Brány ráje, 1974) a novelou pro dospělé Emmarg (1976), a Wim Gijsen (1893 - 1990), autor románu De eersten van Rissan (První z Rissanu, 1980). Ukázky z

31

moderní nizozemské SF (J. Hamelink, W. Ruyslinck, H. B. Corstius, M. van Loggem, E. C. Bertin) vyšly in: SL 1985/4. (jo)

Švédská SF Švédská SF není příliš významná, přestože bibliografie Sama J. Lundwalla „“ Bibliografi över science fiction och fantasy, 1741–1973 a 1974–1983 (Bibliografie science fiction a fantasy, 1741–1973 a 1974–1983, 1974 a 1985) vypočítává za posledních sto let téměř tisíc titulů. Patří jí však jedno světové prvenství. V letech 1916–1920 tu vycházel první SF časopis na světě Hugin, vydávaný a psaný Otto Wittem (1875–1923), autorem mnoha SF románů, v nichž se naivita snoubí s bezmezným obdivem k všespásné technice. Již před ním však desítky autorů zabloudily na půdu SF. Za všechny zmiňme Claëse Lundina (1825–1908), jehož satirický román Oxygen och Aromasia (Oxygen a Aromasia, 1878) prováděl ohromené čtenáře technickými divy Göteborgu roku 2378, a Erika Nybloma s trojicí povídek Fantastiska historier (Fantastické historie, 1910), č. vyšla povídka Náš boj s Marsem (in: Stvořitelé nových světů 1980, 1990). V meziválečném období dominovali ve švédské SF šílení vědátoři s paprsky smrti a geniální švédští inženýři neznající slovo nemožné. Přelomem se stal rok 1940, kdy vyšlo první velké dílo švédské SF, antiutopie Karin Boyeové Kallocain (č. 1982, 1989). Autorka, ovlivněná návštěvami ve stalinském Sovětském svazu a v nacistickém Německu, napsala jednu z nejpůsobivějších antiutopických vizí totalitního státu ve světové literatuře. Její kallocain je droga pravdy, která má být posledním článkem definitivního spoutání člověka ve Světovém státu. Důležitou úlohu sehrál časopis Jules Verne-Magasinet, který v letech 1940–1947 přinášel každý týden dobrodružnou SF, přebíranou z amerických magazínů. Teprve v roce 1956 se objevilo další epochální dílo. Harry Martinson (1904–1978) získal světovou slávu svým eposem Aniara (č. 1965), líčícím tragický osud obří kosmické lodi, která evakuuje skupinu lidí ze Země zamořené zářením. Jeho varování před možným zneužitím techniky a před hrozící atomovou válkou se dočkalo i operního a pantomimického zpracování. Od počátku šedesátých let se situace začala výrazně měnit; SF náměty se začaly objevovat i v dílech známých autorů. U nás vyšly například dva napínavé romány z blízké budoucnosti Pera Wahlööa (1926–1975) Mord på 31: a våningen (Vražda v 31. poschodí, 1964; č. 1974) a Stålsprånget (Ocelový skok, 1968; č. 1974) a novela Per Christiana Jersilda (1935) Ledin lördag (Volná sobota, 1963; č. 1969). V 70. letech debutoval nejvýraznější šv. autor SF S. J. Lundwall „“, po něm Bertil Mårtensson „“, Dénis Lindbohm (1927), Börje Crona „“ aj. (iž)

Norská SF Norsko patří k zemím bez souvislé SF tradice. Vedle jednotlivých titulů vydal na počátku 20. století jedině Øvre Richter-Frich (1872–1945) kolem dvaceti dobrodružných románů o geniálním vědci a vynálezci Jonasu Fjaldovi, například Flyvefisken – en román fra verdenskrigen (Létající ryba, román ze světové války, 1921). Do 60. let se objevovala SF typu Reisen forbi Maanen, eller Det siste menneske paa Mars (Cesta za Měsíc čili Poslední člověk na Marsu, 1923) od Arthura Karlsena, Atomene spiller, roman fra år 2250 (Atomy hrají, román z roku 2250, 1949) od Hanse Christiana Sandbecka nebo Visitten fra verdensrommet (Návštěva z vesmíru, 1954) od Franka Bennetta. Teprve v šedesátých letech vyšlo několik románů hodných označení moderní SF, jejichž myšlenkový obsah a poutavá literární forma jsou v rovnováze. Nejčastěji jde o výstražné romány s realistickou extrapolací společenských jevů autorovy současnosti jako např. v románech Miraklet på Blindern (Zázrak na Blindernu, 1966) Sigurda Evensmoa (1912–1978), Den onde sirkel (Začarovaný kruh, 1966) Øysteina Lønna nebo román En gang var himmelen blå (Kdysi bylo nebe modré, 1970) Evy Rammové. Nová epocha v historii SF v Norsku začala rokem 1967, kdy dvojice Jon Bing „“ a Tor Åge Bringsværd „“ uveřejnila svou první, ještě do značné míry tradičně laděnou sbírku povídek Rundt solen i ring (V kruhu kolem Slunce) a největší norské nakladatelství Gyldendal začalo na jejich popud vydávat edici Lanterne science fiction s překlady ze světové literatury a později i s původními pracemi norských autorů. V 70. letech se vedle této autorské dvojice prosadila i řada dalších, např. Øyvind Myhre „“, redaktor a vydavatel norského SF časopisu Nova. Možností SF začali využívat i renomovaní spisovatelé, např. Knut Faldbakken (1941) v dvoudílném románu Uår (Bídné roky, 1974, 1976; č. 1981). Ukázky norské SF vyšly č. in: SL 1979/3. (iž)

Dánská SF Dánskou SF proslavilo latinsky psané dílo norsko-dánského dramatika Ludviga Holberga (1684–1754) Nicolai Klimii éter Subterraneum (Podzemní cesta Nielse Klima, 1741), jehož hrdina se vypraví do nitra Země na planetu Nazar, kde vládnou na rozdíl od Dánska diametrálně odlišné sociální poměry. Dvacáté století však zářného příkladu literární minulosti nedosahuje. Tvorba Nielse Meyna (1891–1957), který vydal pod více než čtyřiceti pseudonymy na 340 románů a povídkových sbírek, z velké části inspirovaných americkou SF, literární slávu nedobyla. Podobný osud mělo i dílo Nielse E. Nielsena (1919), který od roku 1950 publikoval přes dvacet románů a povídkových sbírek. Povídka Planeta na prodej ze sbírky Gudernes by (Město bohů, 1972) vyšla č. in: Stvořitelé nových světů (1980, 1990). K nejzajímavěj-

32

ším současným dánským spisovatelům SF patří mj. Merete Kruusová, Tage Eskestad (1920) a Erwin NeutzskyWulff (1949). Možností žánru využívají i nejznámější dánští spisovatelé. Např. Anders Bodelsen (1937), jeden z nejvýznamnějších současných romanopisců, nechává v románu Frysepunktet (Bod mrazu, 1969) procitnout nevyléčitelně nemocného hrdinu z mrazivého spánku v budoucnosti, která po prvních ideálních dojmech začne připomínat antiutopii. Č. vyšla antiutopie Se dagensolys (Miluj mne i zítra, 1980; č. 1991) od Svenda Åge Madsena. (iž)

Litevská SF Zrod litevské SF je spojen se jménem autora řady dobrodružných děl Justase Pilyponise (1907–1947). Jeho nejznámější SF je dvoudílný román Antrasis pasaulio tvanas (Druhá potopa světa, 1930–34), který se odehrává ve 37. století ve světě, který je zmítán obrovskými válečnými konflikty a přírodními katastrofami. Politickými kritikami jsou např. romány bratří Tomdikasů, které jsou ostře namířeny jak proti hitlerovskému Německu, tak stalinistickému Rusku. Naopak román Ignase Šeiniuse (1889–1959) Siegfried Immerselbe atsijaunina (Siegfried Immerselbe se omlazuje, 1934) je přepracovanou faustovskou legendou zaměřenou na propagaci rasistických idejí fašismu. Kromě zmíněných děl vyšla ještě řada románů a novel s prvky SF – především detektivní příběhy autorů M. Mateiky, J. Višakise ad. Zánik nezávislé Litvy znemožnil další existenci SF, první SF knihy proto začaly vycházet až po roce 1964 např. povídkové sbírky pro mládež od V. Miniuse. Na konci 60. let došlo k prvnímu rozmachu SF v Litvě, z té doby pocházejí většinou knižně nevydané práce autorů Vytautase Norbutase, Banguolise Balaševičiuse a Kazyse Paulauskuse. Na počátku 80. let pak debutovala další skupina autorů, která je aktivní až do současnosti, např. L. Latonaitė, S. T. Kondrotas a J. Ivanauskaitė. (jo)

Finská SF Přestože fantastické motivy jsou pro finské báje a pověsti jedním z nejtypičtějších prvků, SF není ve Finsku obvyklým literárním žánrem. Za nejstarší SF jsou považovány povídky Evalda Ferdinanda Jahnsona – Muistelmia matkaltani Ruskealan pappilaan uuden vuoden alkoina vuonna 1983 (Poznámky z mé cesty do vikářství Ruskeala někdy kolem nového roku 1983, 1883) a švédsky psaná povídka známého žurnalisty, vydavatele a editora Viktora Pettersona (1849–1919) Efter trettio år (Po třiceti letech, 1886). Satiricky v ní popisuje Helsinki v roce 1916. Prvním finským SF románem je technická fantazie odehrávající se v roce 2140 Tähtimaailmassa (V hvězdném světě, 1912) – autor Arvid Lydecken (1884–1960) byl ovlivněn díly J. Verna. Řada děl vznikla ve Finsku jako reakce na zážitky z první světové války a strach z tzv. rudého nebezpečí. Hrdiny těchto románů jsou finští vědci a vojáci, kteří z Finska vytvářejí světovou velmoc (většinou na úkor SSSR). Nejznámější díla tohoto druhu jsou Suur-Isänmaa (Velká země našich otců, 1918), které napsal Kapteeni Teräs (vl. jm. Jalmari Kasimir Kara), a Kohtalon kolmas hetki (Třetí chvíle osudu, 1930), jehož autorem je Aarno Karimo. Tato díla ale upadla v zapomnění a nezaložila tradici SF tvorby. První boom finské SF lze datovat 20. léty, kdy vznikla řada děl především pro děti a mládež. Díla jsou charakterizována přehnanou vírou v moc vědy a techniky. Objevují se i první politické SF, např. levicového autora Toiva Rikhauta Pekkanena (1902–1957). Autorem několika fantastických povídek je též Kristian Korppi, známější spíše pod vlastním jménem Mika Waltari (1908–1979). S dalšími SF příběhy se můžeme setkat až v období po 2. světové válce, kdy vycházely povídkové sbírky a novely Outsidera (vl. jm. Aarne Haapakoski) o robotu Atoroxovi (6 knih) – Atorox, ihmisten valtias (Atorox, vládce lidstva, 1947) až po Atoroxin paluu v. 2948 (Návrat Atoroxe v roce 2948, 1948). V následujících dvou desetiletích vyšla řada komerčních SF románů – např. švédsky napsaný román Rymdkulan (Vesmírná koule, 1957) od T. A. Engströma nebo Lentava lautanen sieppasi pojat (Chlapci byli uneseni létajícím talířem, 1954) od Armase J. Pully. Až do druhé poloviny 60. let dominovala v SF tvorba pro děti a mládež; tuto tendenci přerušilo vydání románů pro dospělé Paikka nimeltä Plaston (Místo zvané Plaston, 1968), Tietokonelapsi (Počítačové dítě, 1972) a Syvä matka (Hluboká cesta, 1976) od Erkkiho Ahonena. Nová vlna autorů se objevila v 80. letech, mezi známé autory patří Jukka Pakkanen – Auruksen tapaus (Případ Aurus, 1980), Hannu Salama – Amos ja saarelaiset (Amos a ostrovní lidé, 1987), z dalších autorů jmenujme např. Johannu Sinisalovou a Pekku Virtanena. Původních SF knih se ve Finsku objeví 5 – 10 ročně, většina SF produkce však vychází v časopisech a fanzinech. První magazín vznikl už v 50. letech – Aikamme Tieteislukemisto (od 1958) – ale zaměřoval se pouze na překlady zahraničních děl, především z amerického magazínu Galaxy. V současné době ve Finsku existuje několik časopisů zabývajících se SF, např. Aikakone (od 1981), Portti (od 1982), Ikaros (od 1986) aj. (jo)

Maďarská SF Historie maďarské fantastiky sahá do 19. století k jednomu z nejslavnějších maďarských spisovatelů Móru Jókaiovi (1825–1904), který je mj. autorem několika románů se SF prvky, např. Fekete gyémántok (Černé démanty, 1870; č. 1912, 1978, 1980, 1985; s. 1935, 1967), A jövő század regénye (Román budoucího století, 1872; č. 1926), Két léghajós (Dva vzduchoplavci), Egész az északi pólusig (Úplně až k severnímu pólu), Ahol a penz nem isten (Kde peníze nejsou

33

bohem, 1904). Na přelomu 19. a 20. století se do dějin SF literatury zapsali také Matyás Balló, Jenő Heltai (1871– 1957), Miklós Jósika (1794–1865) – Egy kétemeletes hát Pesten (Dvoupatrový dům v Pešti, 1847), Titusz Tóvölgyi (1838–1918), István Makay (1870–1935) a József Naszády. V meziválečném období debutovali další: Frigyes Karinthy „“, Dezső Orbán, Ferenc Palik, György Szántó (1893–1961), Mihály Babits (1883–1941), Gyula Szini (1876–1932) a další. Vznik moderní maďarské SF lze spojit se jménem Márie Szepesové „“, která v roce 1946 vydala román A vörös oroszlán (Červený lev). Do poloviny 50. let nebyla SF často vydávána, dnes je však v Maďarsku populárním žánrem a mezi nejznámější autory patří Péter Zsoldos „“, György Kulin „“, Zoltán Csernai „“, István Nemere „“, György Botond-Bolics „“, Hugo Preyer „“, Dezső Kemény „“. Z dalších autorů jmenujme Pétera Lengyela (1939), autora románu Ogg második bolygója (Druhá planeta Oggu, 1969; č. 1981), Tibora Bálinta (1932), Pétera Tókea, Gábora Csaba Trenky, autora románu Egyenlítői Magyar Afrika (Maďarská rovníková Afrika, 1991), nebo Pétera Bogátiho (1924) – Halló, itt Mátyás király (Haló, tady král Matyáš, 1966), Az utolsó ember (Poslední člověk, 1982; č. 1987). Většina děl přeložených do č. a s. jsou jen okrajové SF: G. A úr X-ben (Cesta pana A. G. do X, 1964; č. 1966) Tibora Déryho (1893–1977), A földrengések szigete (Ostrov zemětřesení, 1963; s. 1966) Kláry Fehérové (1922), Szerelmesek bolygója (Planeta zamilovaných, 1964; s. 1966) Gyuly Feketeho (1922), Az óceán foglyai (Zajatci oceánu, 1973; č. 1979; s. 1983) Pétera Héderváriho, Professzor úr, hol a lánya? (Pane profesore, kde máte dceru?, 1971; s. 1975) Zoltána Gézy Horvátha, Mélyhűtött szerelem (Zmrazená láska, 1970; č. 1975) László Nemese (1920) a několik knih Gyuly Hernádiho „“ a I. Nemere „“. Známým propagátorem SF je Péter Kuczka „“, editor magazínu Galaktika (vychází jako čtvrtletník od roku 1972, 60 čísel, od roku 1986 jako měsíčník), který seznamuje maď. čtenáře s předními autory světové SF. (jo, en)

Francouzská SF V utopické literatuře má Francie dlouhou tradici od Françoise Rabelaise (asi 1494–1553), Cyrana de Bergerac (1619– 1655), Voltaira (vl. jm. Francois-Marie Arouet; 1694–1778) – Micromégas (kolem 1739; č. 1930) až po Julese Verna „“. K významným představitelům fr. SF konce 19. století patřil také světově proslulý astronom Camille Flammarion (1842–1925), autor děl Réves étoilés (Hvězdné sny, 1888; č. 1909), La fin du monde (Konec světa, 1894; č. 1894), Récits de l’infini (Rozhovory o nekonečnu, 1872), přepr. jako Lumen (1887; č. 1905), Stella (1877; č. 1904) a Uranie (1889; č. 1924). K němu se později přiřadili Albert Robida (1848–1926) se svými vizemi 20. století a Maurice Renard (1875–1940), jemuž vyšla řada děl i u nás. V Le Docteur Lerne, sous-dieu (Doktor Lerne, místobůh, 1908; č. 1926) se zabývá transplantacemi mozků a dokonce duší, zatímco o neviditelném kontinentu, obíhajícím kolem Země v povětří vypráví v Le péril bleu (Modré nebezpečí, 1911; č. 1927). Zajímavý je i jeho později zfilmovaný román Les mains d’Orlac (Orlakovy ruce, 1920; č. 1926, 1992). Po 2. světové válce, kdy se SF stala ve Francii doslova módou, nepřispěla snad kromě Roberta Merlea „“ nebo Pierra Boullea „“ žádným významnějším autorem. Značná část současných fr. autorů SF se sice snaží zvýšit její literární úroveň, lyrizují text, pouštějí se do experimentů, usilují o psychologickou drobnokresbu, bohužel toto úsilí o specifickou domácí školu často zabředá do spletitého děje a bombastického slohu. Pro Francii je příznačný i větší výskyt sexu v SF, než je tomu u jiných národních literatur. Dnešními hlavními představiteli žánru jsou René Barjavel „“, Gérard Klein „“ Philippe Curval „“, Michel Jeury „“ a Pierre Barbet „“. Žezlo zřejmě převezmou Jean-Pierre Andrevon „“, Pierre Pelot „“ a Serge Brussolo (1951), kteří jsou považováni za nejvýraznější talenty 80. let. V dílech autorů poslední doby se stále častěji projevují reakce na politickou a hospodářskou situaci. Tento příklon k větší angažovanosti má své kořeny mimo jiné i v alžírské válce, v květnových událostech roku 1968, v pádu gaullismu atd. Nicméně domácí autoři se u francouzských čtenářů těší menší oblibě než autoři USA, jejichž dílům dávají nakladatelé přednost. První edice SF byla založena už roku 1951 a v jednom období jich bylo dokonce čtyřicet tři. Dnes se počet edic ustálil asi na dvaceti, z nichž některé dávají příležitost i domácím autorům. Zájem francouzských čtenářů o tento žánr je značný a není bez zajímavosti, že 45 % čtenářů představují ženy. Každoročně se uděluje Velká cena francouzské science fiction a Cena J. Verna. (jnh) Před 2. světovou válkou vyšlo v č. překladech několik desítek fr. SF děl, proto se zmíníme jen o části. Zatím nejstarší známou č. vydanou fr. SF je román Edmonda Abouta (1828–1885) L’homme à 1’oreille cassée (Muž s ulomeným uchem, 1862; č. 1886, jako K životu přivolaný, 1922). Teprve později vyšla starší fr. díla – povídková sbírka Villierse de l’Isle Adama (celým jménem Jean-Marie Mathias Philippe-Auguste Villierse de 1’Isle Adam, comte; 1838–1889) Contes cruels (Kruté povídky, 1883; č. 1906, 1968) a jeho román o výrobě robota-dvojníka krásné ženy L’Eve future (Budoucí Eva, 1886; č. 1920) a román Louise Boussenarda (1847–1910) Dix mille ans dans un bloc de glace (Deset tisíc let ve kře ledové, 1889; č. 1906).

34

Poměrně dobře je v č. překladech zmapována fr. SF počátku tohoto století – vyšla řada románů André Laurieho (vl. jm. Paschal Grousset; 1845–1909) – La conquète da le Lune (Dobytí Měsíce, 1888; č. jako Magnetová hora, 1902, 1969), Paula d’lvoi (1856–1915), Arnoulda Galopina (1863–1934) – Le docteur Oméga (Doktor Omega, 1905; č. jako Divy neznámého světa, 1907), Maurice Leblanca (1864–1941) – L’île aux trente cercueils (Ostrov třiceti rakví, 1919; č. 1921), Les trois yeux (Tři oči, 1921; č. 1922), Gustava Le Rouge (1867–1938) – Le prisonnier de la planete Mars (Zajatec planety Mars, 1908; č. jako Pozemšťan na Marsu, 1914) a Gastona Lerouxe (1868–1927) – dva romány o podmořských válkách budoucnosti Le Capitaine Hyx (Kapitán Iks, 1920; č. 1923,1925) a La bataille invisible (Neviditelná bitva, 1920; č. 1923, 1925). Za zmínku stojí dobrodružný román Pierra Benoita (1886–1962) o pátrání po civilizaci v nitru Sahary L’Atlantide (Atlantida, 1919; č. 1921; s. 1948), André Couvreura (1865–1944) Une invasion de macrobes (Vpád makrobů, 1909; č. 1912) a kapitána Danrita (vl. jm. Emile Auguste Driant; 1855–1916) Robinsons sous-marins (Podmořští robinzoni, 1907–08; č. 1908) a Robinsons de l’air (Robinzoni vzduchu, 1908–09; č. 1914). Dobrodružné SF romány psal také Jean de La Hire (vl. jm. Antoine d’Espie de la Hire, 1878–1956) – Le tresor dans l’abîme (Poklad v hlubinách, 1907; č. 1910, 1971) ad. Č. ještě vyšla díla André Mauroise (vl. jm. Émile Herzog; 1885–1967). Po 2. světové válce vyšlo už jen velmi málo fr. SF románů, většinou se jednalo o SF pouze okrajové, např. díla Christiana Greniera (1945), Juliena Greena, Luciena Ganiayre (1910–1966) – L’orage et la loutre (Bouřka a vydra, 1973; č. 1979) a Borise Viana (1920–1959) – L’écume des jours (Pěna dní, 1947) a L’herbe rouge (Červená tráva, 1950), č. obě společně 1985. Čisté SF, které u nás reprezentují novější fr. tvorbu, jsou pouze romány od P. Pelota „“, Jeana Hougrona (1923) – Le signe du chien (Znamení psa, 1961; č. 1965, 1993), Jacquese Sternberga „“, Charlese Dobzynského (1929) – Taromancie (1977; č. 1988) a Richarda Bessiérea (vl. jm. Francois Richard a Henri Bessiére) – On demande un cobaye (Hledá se pokusný králík, 1970; č. 1992). S moderní komerční produkcí seznamuje č. čtenáře na fr. SF zaměřené nakladatelství Najáda. Vydává dobrodružné série Jean-Pierra Garena o vesmírném policistovi Marku Stoneovi (od roku 1991 do poloviny 1994 č. zatím 12 svazků) a sérii Ledová společnost (od roku 1991 do poloviny 1994 č. prozatím 12 dílů) G. -J. Arnauda. Mimo série vyšly ještě SF romány Richarda Canala La guerre en ce jardin (Válka v této zahradě,?; č. 1992) a P.-J. Héraulta Le laupiot (Štěně,?; č. 1992) a Les bâtisseurs du monde (Stavitelé světa,?; č. 1992). (jo)

Belgická SF (Údaje týkající se nizozemsky píšících Belgičanů jsou uvedeny u hesla nizozemská SF.) Romány a povídkami z pravěku proslul předchůdce moderní SF J. H. Rosny aîné (starší) (vl. jm. Joseph-Henri Boëx; 1856–1940), autor netradičních SF, např. Les Xipéhuz (Xipehuzové, 1887; č. 1906, 1918, 1992). Jacques van Herp (1923) ho ve své knize Panorama science fiction (1975) považuje za otce skutečné SF, zatímco J. Verne je podle něj pouhý průkopník technického anticipačního románu. Z dalších raných autorů jmenujme E. Demoldera (1862–1919) – L’agonie d’Albion (Agónie Albionu, 1901) a Henriho Kistemaeckerse (1872–1938) – Aéropolis: román comique de la vie aérienne (Aéropolis: komický román o leteckém životě, 1909). Z novějších autorů by s jistou benevolencí mohl být k autorům SF počítán Jean Ray (vl. jm. Jean Raymond De Kremer; 1887–1964), který ovšem častěji psal horrory. Za zmínku stojí J. Doutreligne (vl. jm. Leon Degrelle; 1906), autor románu La Grande bagarre (Velká vřava, 1951). V č. překladu vyšel román známého básníka a mainstreamového prozaika Marcela Thiryho (1897–1977) – Echec au temps (Šach v čase, 1945; č. jako Laboratoř času, 1978). Jediným belg. autorem SF známým i v zahraničí je Jacques Sternberg „“. (eff, jnh, jo)

Italská SF Historie italské SF začíná už ve středověku u utopického díla renesančního filozofa Tommasa Campanelly (1568– 1639), které bylo napsáno původně italsky pod názvem La Cittá del Sole (Sluneční stát, 1836; č. z it. 1934, z latiny 1951, 1979), ale první vydání vyšlo latinsky pod názvem F. Thomae Campanellae Appendix Politicae Civitas Solis Idea Reipublicae Philosophicae v roce 1623. Moderní SF vznikla na Apeninském poloostrově až na konci minulého století – většinou se jednalo o utopická díla, např. La Colonia Felice (Šťastná kolonie, 1874) od Carla Dossiho, popř. díla dobrodružná v intencích J. Verna: Dalla Terra alle Stelle (Ze Země ke hvězdám, 1887) od Ulisse Grifoniho. Na přelomu století tvořilo také mnoho autorů, kteří pouze kopírovali cizí vzory, především Verna. Nejznámějšími autory počátku 20. století jsou tvůrci dobrodružných SF pro mládež Emilio Salgari (1862–1911) a Luigi Motta (1881–1955). „Italský Verne“ L. Motta byl znám i v zahraničí, známý je Il tunnel sottomarino (Podmořský tunel, 1912; č. 1928, 1933). O úžasných vynálezech a létajících strojích psal Emilio Salgari – Le meraviglie del duemila (Zázraky roku 2000, 1907), I figli dell'aria (Děti vzduchu, 1904) a II re dell’aria (Král vzduchu, 1907). Pro dětské čtenáře psal Yambo (vl. jm. Enrico Novelli) – Atlantidě (Atlantida, 1901), La colonia Lunare (Měsíční kolonie, 1908) ad.

35

Meziválečné období SF v Itálii příliš nepřálo – z autorů, kteří v té době tvořili, jmenujme alespoň Nina Salvaneschiho, Armanda Silvestriho, Maria Soldatiho (1906) a Calogera Ciancimina. Vznik poválečné SF je spjat se dvěma jmény – Dino Buzzati „“ a Italo Calvino „“, kteří jediní na sebe upozornili i širší veřejnost. Většina ostatních autorů tvořila v prvních dvou desetiletích pod anglicky znějícími pseudonymy. Dnes vedle sebe tvoří několik generací navazujících na zásady tzv. italské SF školy (založil ji časopis Futuro), vyznačující se SF s minimem techniky a zájmem o prostého člověka. Ke generaci Futura patří Lino Aldani „“, Inisero Cremaschi (1926), dále Anna Rinonapoliová „“, autor převážně dobrodružné SF Sandro Sandrelli (1926), Renato Pestriniero „“, Gustavo Gasparini (1930) a autor dnes píšící spíše fantasy Giuseppe Pedariali (1937). I představitelé mladší generace začali někdy publikovat už v 60. letech, ale spíše až o desetiletí později: Ugo Malaguti „“, autor politické SF Vittorio Catani (1940), Riccardo Leveghi (1941–1985), Daniela Piegaiová „“, Silvano Barbesti (1954), Franco Forte (1962) ad. Za zmínku stojí i známý autor a teoretik Vittorio Curtoni (1949) – autor studie o italské SF Le frontiere dell’ignoto (Hranice neznáma, 1977). Z dalších autorů jsou zajímaví i autoři dnes stále populárnější fantasy Gianluigi Zuddas (1943), Luigi Menghini (1946), Donato Altomare (1951) a Marco Pensante (1966), kteří ale píší většinou též SF. V Itálii vycházelo více než 50 SF časopisů – k nejznámějším patří Robot (1976–79, 40 čísel), Futuro (1963–64, 8 čísel), Cosmo (1961–65, 89 čísel), Galassia (1961–78, 230 čísel), Galaxy (1958–64, 72 čísel), Oltre il Cielo (1957–70, 154 čísel), I Romanzi di Urania (1952–, více než 1100 čísel), Futuro Europa (od 1988, přes 12 čísel) ad. (jo)

Rumunská SF Rumunská SF kořeny sahá do 19. století k utopiím Iona Heliade Răduleska – Sante Cetate (Svaté město) vyšla v díle Beschreibung Europas nach dem Pariser Vertrag (Popis Evropy po Pařížské smlouvě, 1856) – a Demetria G. Ionneska (1858–1922), který pod vlivem E. A. Poea napsal novelu Spiritele Anului 3000 (Duchové roku 3000, 1875). První opravdovou SF je novela Finis Rumaniae (Konec Rumunska, 1873) od Al. N. Dariu. Do dějin rumunské SF se zapsal také přední rumunský básník, symbolista Alexandru Macedonski (1854–1920). Jeho román Palatul fermecat (Začarovaný palác, 1881) a zejména krátká povídka Oceania-Pacific-Dreadnought (1913) jsou zajímavými futorologickými vizemi. Autorem dvou utopií je také Ion Ghica – Insula Prosta (Ostrov Prosta, 1885) a Două călătorii in vis (Dvě cesty ve snu, 1885). Příkladem J. Verna se nechal ovlivnit Henri Stahl (1877–1942), autor díla Un Roman in luna (Rumun na Měsíci, 1914), jehož hlavní hrdina se v kosmické lodi na antigravitační pohon dostává na Měsíc a navazuje kontakt s mimozemskou civilizací. Podobný námět rozvíjí také Victor Eftimiu (1889 – 1972) v novele Pămintul a vorbit (Země promluvila) ze sbírky Spovedania unni Clown (Zpověď klauna, 1914). Jediným autorem, který se o SF zajímal systematicky, byl před 1. světovou válkou Victor Anestin „“, tvůrce několika SF. S politickou situací doby je těsně spjato další dílo V. Eftimiu Un asasinat patriotic (Vražda z patriotických pohnutek, 1917). V tomto období ale byla SF převážně doménou třetiřadých autorů, např. Alexandru Speranţă, Ilie Ienea ad. V meziválečném období vyšla řada dalších SF děl – např. Omul de cristal (Krystalový člověk, 1930) od N. Răduleska-Nigera nebo Dincolo de stele (Za hvězdami, 1943) Alexandra Hertzuga. Plodným autorem byl Cezar Petrescu (1892–1961), mj. tvůrce románu Baletul mecanic (Mechanický balet, 1931). Kořeny soudobé rumunské SF je třeba hledat u jednoho z nejznámějších autorů meziválečného období Felixe Adercy „“, autora románu Oraele înecate (Potopená města, 1937). Rozmach rumunské fantastiky začal po roce 1950, kdy se rumunská SF vydala po vzoru SF sov. na cestu popularizace vědy. Hlavním impulsem pro rumunskou SF byla SF příloha časopisu Şiinţă şi tehnică – Colecţia de povestiri ştiinţifico-fantastice – která vycházela dvakrát měsíčně (1955–74, 466 čísel) a sdružovala kolem sebe jak autory první (popularizace vědy), tak druhé generace SF autorů. Z dnešních autorů je možné uvést: Ovid S. Crohmalniceanu (1921) – Istorii insolite (Neobyčejné příběhy, 1980) a Alte istorii insolite (Další neobyčejné příběhy, 1986), Voicu Bugariu (1939) – Vocile Vikingilor (Hlasy Vikingů, 1970), Sféra (Koule, 1973), Victor Kernbach „“, Adrian Rogoz „“, Gheorghe Săsărman (1941) – Cuadratura cercului (Kvadratura kruhu, 1975), Oracolul (Věštba, 1969), Himera (Chiméra, 1979), 2000 (1982); Vladimir Colin „“, Mircea Opriţă „“, Horia Aramă „“, Constantin Cubleşan (1939) – Nepăsătorele stele (Lhostejné hvězdy, 1968), Tarba cerului (Tráva nebe, 1973), Paradoxele intoarcere (Paradoxní návrat, 1978) a autor a literární kritik Ion Hobană „“. Pro mládež tvořil povídkář Ştefan Tita (1905–1978) – De vînzare paradisul (Ráj na prodej, 1963), Fluturele de ivoriu (Motýl ze slonoviny, 1967), Gheizerul înghetat (Zmrzlý gejzír, 1969), Robotul sentimental (Sentimentální robot, 1972) a Alexida Sensitiva (1976). Po zániku SF přílohy se dostala rum. SF do krize; třetí generace autorů se prosadila až v 80. letech, sem patří Mihail Grămescu (1951) – Aporisticon (1981), Alexandru Ungureanu (1958) – Marele prag (Velká mez, 1984), Rodica Bretinová (1958) – Efect holografie (Holografický efekt, 1985), Alexandru Mironov ad. Po roce 1990 došlo k velkému rozmachu SF, vzniklo více než deset SF časopisů a řada nakladatelství zabývajících se SF, nejdůležitější jsou pokračovatel stejnojmenného fanzinu Helion (od 1990), Paradox (od 1990), Quasar (od 1991) a první evropský SF týdeník Jurnalul S. F. (od 1991). V roce 1993 byl také obnoven čas. Colecţia de povestiri ştiinţificofantastice.

36

S. vyšel jeden román od Sergiu Fărcăşana (vl. jm. Crişan Făgeraşu; 1924), autora dobrodružných SF O iubire din Anul 41042 (Stalo se v roce 41042, čas. 1958, kn. 1960; s. 1961), Secretul inginerului Muşat (Tajemství inženýra Mušata, 1959), Atacul cesiumiştilor (Útok z jiné hvězdy, 1963) ad. (jo)

2. Australská SF Za první australský SF román je považována kniha Roberta Pottera The Germ Growers (Pěstitelé bakterií, 1892), která je prý zároveň prvním příběhem o invazi mimozemšťanů v historii SF literatury. Přes takový pozoruhodný začátek se po celou první polovinu tohoto století australská SF omezovala jen na hrstku titulů, mezi kterými byly mnohaleté odmlky. Za zmínku stojí ve své době pozoruhodný román Out of the Silence (Z ticha, 1925) od Erla Coxe (1873–1950) o objevení potomků dávné supercivilizace, zničené katastrofou před 27 milióny let, a povídky a novely od Erica Northa (vl. jm. Bernard Cronin; 1884–1968), které vycházely od 20. do 50. let. Ke slavným dílům světové literatury patří katastrofický román Nevila Shutea (vl. jm. Nevil Shute Norway; 1899–1960) On the Beach (Na břehu, 1957), v němž je celý svět kromě Austrálie zničen atomovou válkou. Z dvou desítek Shuteových románů je ještě zajímavý In the Wet (V mokru, 1953), ve kterém se objevuje motiv budoucí Austrálie v roce 2000 jako vládnoucí země Britského společenství. Nejznámějším australským spisovatelem SF je bezesporu A. Bertram Chandler (1912–1984), námořní důstojník narozený v Anglii, ale trvale žijící až do své smrti v Austrálii, čtyřnásobný držitel australské SF ceny Ditmar. Chandlerovo dílo čítá 34 románů a 5 povídkových sbírek. Většina jeho románů sleduje kariéru kosmického důstojníka Johna Grimese a jeho dobrodružství v celém vesmíru. Chandler spojil vlastní životní zkušenosti s atmosférou námořních románů C. S. Forestera a vytvořil tak sérii typických vesmírných oper, počínaje románem The Rim of Space (Okraj vesmíru, 1961). C. vyšla povídka The Sleeping Beast (Spící netvor, in: Ikarie 1993/6). Chandler i jiní australští autoři našli odbytiště v amerických nakladatelstvích – uveďme Jacka Wodhamse (1931), pravidelného přispěvatele magazínu Analog, nebo Johna Baxtera (1939), který kromě vlastního psaní proslul i jako kritik a editor antologie The Pacific Book of Australian Science Fiction (Pacifická kniha australské science fiction, 1968). Baxter je autorem mnoha povídek a několika spíše komerčních románů jako The Hermes Fall (Pád Hermesu, 1978) o pádu asteroidu na Zemi. Kromě SF se Baxter věnuje filmové publicistice. SF pro mládež píší Cherry Wilderová (vl. jm. Cherry Barbara Grimmová; 1930) a Lee Harding (1937). Wilderová, Novozélanďanka žijící nyní v Německu, se v 80. letech přesunula k oblasti fantasy, Hardingovým dosud posledním románem je dystopický příběh Waiting for the End of the World (Čekání na konec světa, 1983). Za slibného autora je považován David Lake (1929), který dostal cenu Ditmar hned za svůj první román Walkers on the Sky (Chodci po obloze, 1976), ve kterém téměř nesmrtelná posádka rakety ze Země osídluje planetku a vytváří na ní civilizaci. Zajímavý je jeho román The Man Who Loved Morlocks (Muž, který miloval Morloky, 1980), koncipovaný jako pokračování Wellsova Stroje času. V roce 1990 zazářil mladý Greg Egan (1961), jehož povídky vyšly také v am. a angl. časopisech a byly zařazeny do několika antologií nejlepších povídek roku. Dosud vydal dva kladně přijaté hard SF romány. K dalším relativně novým australským SF autorům patří Terry Dowling (1947) a Sean McMullen (1948). Naděje jsou vkládány také do Damiena Brodericka (1944) a George Turnera (1916). Broderickovými nejúspěšnějšími romány jsou The Dreaming Dragons (Snící draci, 1980) a fantasy The Black Grail (Černý grál, 1985), což je přepracovaná verze jeho první knihy Sorceret’s World (Mágův svět, 1970). G. Turner získal popularitu a dvě ceny Ditmar za postkatastrofickou trilogii Beloved Son (Milovaný syn, 1978), Vaneglory (Marná sláva, 1981) a Yesterday’s Men (Muži včerejška, 1983), v níž popisuje zrod nové kultury a civilizace ve světě zničeném atomovou katastrofou a genetickými mutacemi. Turner začal psát SF až ve svých šedesáti letech, již jako uznávaný mainstreamový autor. C. je známá povídka In a Petri Dish Upstairs (V Petriho misce na nebi, in: Ikarie 1993/6). Prvky SF se objevují i v dílech dalších známých australských spisovatelů, jakými jsou Peter Carey (1943) a Patrick White. Z australského fandomu vyrostlo několik pověstných kritiků a teoretiků – především Donald H. Tuck (1922), autor průkopnické práce A Handbook of Science Fiction and Fantasy (Rukověť science fiction a fantasy, 1954) a rozsáhlého třísvazkového díla The Encyclopedia of Science Fiction and Fantasy (Encyklopedie science fiction a fantasy, 1974– 1983); dále Peter Nicholls (1939), hlavní editor vynikající práce The Encyclopedia of Science Fiction (Encyklopedie science fiction, 1979, 2. výrazně přepracované vyd. s Johnem Clutem 1993), odměněné (stejně jako třetí díl Tučkovy encyklopedie) cenou Hugo. Patří sem i G. Turner a Bruce Gillespie (1947), vydavatel amatérského časopisu SF Commentary (SF komentář). Nezbytnou příručkou ke studiu australské SF je Australian Science Fiction Index 1925–1967 (Index australské science fiction 1925–1967, 1967) od Grahama B. Stonea. Dobrého přijetí se dostalo antologiím australské SF The Zeitgeist Machine (Stroj ducha času, 1977), sestavené D. Broderickem, a Van Ikinově výboru Australian Science Fiction (Australská science fiction, 1982), který obsahuje zajímavé komentáře o historii žánru v Austrálii. Novějšími reprezentativními výbory australských SF povídek jsou antologie Metaworlds (Metasvěty, 1994 – sest. Paul Collins) a Mortal Fire: Best Australian SF (Smrtelný oheň: Nejlepší australská SF, 1993 – sest. T. Dowling a V. Ikin). Publikační možnosti pro nové autory jsou však stále malé, takže musí své knihy vydávat v malých vydavatelstvích s omezeným nákladem, jakým je např. Norstrillia Press či Aphelion. Několik australských SF vyšlo č. v Ikarii 1993/6. (ia)

37

3. Kanadská SF Kanada náleží k zemím s nepříliš příznivými podmínkami pro formování vlastní SF. Mezi hlavní příčiny tohoto stavu patří vysoké procento spisovatelů, kteří se vystěhovávají do jiných zemí, nadvláda americké produkce, krátká literární tradice a nedostatek publikačních možností pro domácí autory. První kanadskou SF je román A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (Podivný rukopis nalezený v měděném válci, 1888) od plodného Jamese de Millea (1837–1880), vydaný anonymně po autorově smrti. Vypravěč příběhu objeví u jižního pólu ztracený svět obydlený pravěkými zvířaty a neznámou civilizací. Během 2. světové války se vedle reprintů am. SF časopisů objevují i kanadské: Uncanny Tales (1940–1943, 22 čísel) a Les Aventures Futuristes (1949, 10 čísel). Po válce počet SF stoupl, ale ve většině případů šlo o jednorázové pokusy mainstreamových autorů. Příkladem jsou romány The Traitor Game (Hra na zradu, 1968) Dougala MacLeishe, Death of a Leader (Smrt vůdce, 1971) Michaela Sheldona, The Lord’s Pink Ocean (Pánův růžový oceán, 1972) od Davida Walkera (1911–1992) či Separation (Separace, 1976) Richarda Rohmera (1924). S. vyšel román Bena Barzmana (1912–1989) Out of This World (Vně tohoto světa, 1960; s. jako Tajomný lúč, 1964), v němž se na naší planetě objeví lidé z paralelní Země a setkají se tu se svými dvojníky. Soustavněji se SF věnuje Wayland Drew (1932), který v roce 1973 vydal svou první SF The Wabeno Feast (Wabenský svátek). K žánru se vrátil v 80. letech postkatastrofickým románem Memoirs of Alcheringia (Vzpomínky Alcheringie, 1984), v letech 1985 a 1986 jej doplnil dalšími dvěma díly a celou trilogii vydal pod názvem The Earthring Cycle (Earthringský cyklus, 1986). Za nejvýznačnějšího kanadského SF autora je pokládána Phyllis Gotliebová (1926), známá jinak básnickou tvorbou. Upozornila na sebe románem Sunburst (Paprsek slunce, 1964), vyprávějícím o skupině dětí nadaných nadlidskými mentálními schopnostmi. Umění dobře zachytit charaktery jednajících postav předvedla i v druhém SF románu O Master Caliban! (Ó, Mistře Calibane!, 1976). Seznam jejích děl doplňuje trilogie A Judgment of Dragons (Dračí soud, 1980 – cena za nejlepší kan. fantasy), Emperor, Swords, Pentacles (Imperátor, meče a pentagramy, 1982) a Kingdom of the Cats (Kočičí království, 1985) a sbírka povídek Son of the Morning (Syn jitra, 1983). Velký ohlas u kritiky i čtenářů měl román Margaret Atwoodové (1939) The Handmaid’s Tale (Příběh služebnice, 1985), popisující dystopickou společnost, ve které ve skutečnosti vládnou ženy význačných politiků. Příběh služebnice byl jako první vyznamenán nově založenou Cenou A. C. Clarka. Ceněným kanadským autorem je Geoff Ryman (1951), nyní žijící ve Velké Británii. Získal cenu World Fantasy Award za novelku The Unconquerred Country (Neporažená země, 1984), kterou vydal roku 1986 jako samostatnou knihu. První Rymanův román má název The Warrior Who Carried Life (Bojovník přinášející život, 1985) a leží spíše v oblasti fantasy. Velký ohlas u kritiky získala Rymanova dystopická povídka O Happy Day! (Ten šťastný den, 1985; č. in: Ikarie 1990/7) a román The Child Garden (Školka, 1990). V 80. letech se objem kanadské SF produkce podstatně zvýšil, avšak odbytiště museli autoři hledat především v amerických nakladatelstvích. Do popředí se dostal Donald Kingsbury (1929), rodák ze San Franciska, od roku 1953 kanadský občan, nyní učitel matematiky. Ve svých povídkách a románech Courtship Rite (Námluvy, 1982) a The Moon Goddess and the Son (Bohyně Měsíce a syn, 1986) se pokusil vystavět jednotnou historii budoucnosti, přičemž zvlášť pečlivý byl při realistickém popisu prostředí, do kterého zasadil děj. Crawford Kilian (1941) debutoval v roce 1972 rozhlasovou hrou Podivný rukopis nalezený v měděném válci, napsanou na základě již zmíněného stejnojmenného románu J. de Milla. Jeho dosud nejlepší dílo je zřejmě román Eyas (1982), odehrávající se v budoucnosti ve vzdálenosti deseti miliónů let. Edward Llewellyn (1917–1984), profesor inženýrství, začal psát SF až ve svých šedesáti letech. Do své smrti stačil napsat šest románů spojujících odborné znalosti autora se spádným dobrodružným dějem. Mezi nejranější debutanty patří Terence M. Green (1947) a Andrew Weiner (1949). Oba začali publikovat povídky v 80. letech, Weinerovým prvním románem byl Station Gehenna (Stanice Gehenna, 1987), č. vyšly povídky v antologiích Světy science fiction (1993) a Hvězdy jako bozi (1993), Greenův románový debut Barking Dogs (Štěkající psi) je z roku 1988. Slabší pozice má fr. psaná kanadská SF. I zde nacházíme utopický román již v minulém století: v Pour la Patrie (Za vlast, 1895) popsal Jules-Paul Tardivel (1851–1905) samostatné Quebecké impérium roku 1945. Soustavněji se tu však SF začala objevovat až v 60. letech, ať už šlo o fantaskní příběhy Jacquese Ferrona Contes (Povídky, 1968), romány pro mládež Suzanne Marletové Quatre Montréalais de l’an 3000 (Čtyři Montrealané roku 3000, 1963) a Titralak, cadet de 1’espace (Titralak, vesmírný kadet, 1974), o politickou fantasy trilogii Compagnon du soleil (Průvodce slunce, 1976) od Monique Corriveauové či o fantaskní romány Esther Rochonové (1948) En hommage aux araignées (Na počest pavoukům, 1974), Coquillage (Lastura, 1985) a cenou Boreal oceněný L’Epuisement du soleil (Vyčerpání slunce, 1986). Na SF jsou zaměřeny časopisy Solaris a Imagine…, objevují se povídkáři, z nichž můžeme jmenovat např. Jean-Pierra Aprila nebo Jeana Diona. Povídky se objevují v sérii publikací Aurores Boréales (Severní záře), novějším pokusem o průřez quebeckou SF je antologie Dix nouvelles de science-fiction québécoise (Deset novel quebecké science fiction, 1985), sestavená André Carpentierem. V roce 1985 vyšla kniha L’Année 1984 de la science-fiction et du fantastique

38

québécois (Rok 1984 v quebecké science fiction a fantastice), která zahájila sérii ročenek poskytujících pohled na quebeckou SF. Velkým problémem kanadské SF je, že mnozí kvalitní autoři Kanadu opouštějí a získávají občanství v jiných státech, především v USA a Velké Británií, to je příklad A. E. van Vogta „“ či Gordona R. Dicksona „“. Na druhé straně jsou spisovatelé, kteří se narodili ve Spojených státech, ale trvale žijí v Kanadě. Mezi ně patří známá kritička a editorka Judith Merrilová (1923), Spider Robinson „“, William Gibson „“. Povídky těchto spisovatelů i rodilých Kanaďanů zařadila J. Merrilová do reprezentativní antologie kan. SF Tesseracts (Teserakty, 1985). P. Gotliebová spolu s Douglasem Barbourem sestavila Tesseracts2 (Teserakty2, 1986). (ia)

4. Iberoamerická SF Kulturní příbuznost zemí Iberského poloostrova a Latinské Ameriky napomáhala těsným kontaktům mezi jednotlivými SF literaturami. Odráželo se to především v náplni časopisů, které ovlivňovaly rozvoj SF v celé této oblasti bez ohledu na místo vydávání. Hlavní roli sehrál španělský měsíčník Nueva Dimensión, který vycházel nepravidelně od ledna 1968 do podzimu 1984 a na jehož stránkách debutovali autoři španělští i autoři z latinskoamerických zemí, kteří mnohdy neměli v rodné zemi pro svou tvorbu příznivé podmínky. Nueva Dimensión tiskl také překlady z anglo-americké oblasti i teoretické články a je dodnes považován za jeden z nejlepších světových SF magazínů. Důležitou úlohu sehrál v době frankismu ve Španělsku, kdy autoři volili formu SF, aby se mohli relativně otevřeněji vyjádřit k situaci v zemi. Ve Španělsku vycházelo ještě několik dalších SF časopisů, ale jednalo se buď o magazíny, které pouze přebíraly práce odjinud – Alien: El mundo de la ciencia y lo sobrenatural (od roku 1981), Anticipación (1966–1967, 7 čísel), Futuro (1953–1954, 34 čísel), Isaac Asimov’s SF magazine (šp. verze – poč. 80. let), nebo o časopisy obsahující sice díla domácích autorů, ale nízké obsahové i grafické úrovně – Contacto (od roku 1981), Fantástica (někdy po roce 1948, 19 čísel), Ciencia ficción (od roku 1982). Některé šp. SF časopisy publikovaly převážně italskou SF – byly to vlastně pouhé překlady it. SF magazínů – Espacio (v 50. a 60. letech), Luchadores del espacio (kolem roku 1950), S. I. P. (do roku 1962, více než 200 čísel) ad. Na americkém kontinentu se časopisu Nueva Dimensión podobal argentinský měsíčník Más Allá (1953–1957, 48 čísel), který předznamenal období prvního rozmachu SF v zemích Jižní Ameriky. Většina dalších časopisů v této oblasti ovlivnila původní tvorbu jen málo – např. mexický Los Cuentos fantásticos (1948–1953, 44 čísel), argentinské Minotauro (19641968,10 čísel) a Narraciones Terroríficas (1939–1950, 72 čísel), brazilské Galaxia 2000 (asi od roku 1968) a Magazine de ficção científica (asi od roku 1970). Řada SF časopisů v lat. Americe pouze přetiskovala texty z amerických magazínů – Hombres del futuro (1947, 3 čísla), Pistas del espacio (1957–1959, 14 čísel) ad. Po hluboké krizi, v níž se iberoamerická SF ocitla v 80. letech, se v poslední době začíná opět prosazovat prvními díly a časopisy. (jo)

Španělská SF Španělská SF byla vždy ve znamení dvou hlavních tendencí: politické a sociální fikce a klasické vesmírné opery. K první skupině patří většina děl raného období: Presente y futuro (Současnost a budoucnost, 1897) od Nila Maria Fabry nebo El secreto de lord Kitchener y el desastre de Inglaterra (Tajemství lorda Kitchenera a zničení Anglie, 1914) od Dominga Cirici Ventalló. Ve 20. letech se začala objevovat díla využívající klasických principů SF. Příkladem je román Wenceslao Fernándeze Flóreze (1909) El hombre que compró un automóvil (Člověk, který koupil auto, 1920). Humorné nadsázky s použitím SF motivů využil také Benigno Bejarano v románu El secreto de un loco (Tajemství jednoho blázna, 1921). V letech 1921–23 vycházela sešitová edice Biblioteca Novelesco-Cientifica, jejíchž deset svazků obsahovalo SF romány Coronela Ignotuse (vl. jm. José de Elola). Občanská válka odsunula SF do pozadí. Její návrat lze datovat přelomem 50. a 60. let, kdy se na pultech knihkupectví objevilo velké množství děl amerických autorů třicátých let. Jejich čtenářský úspěch dal rozhodující podnět k psaní domácím autorům. Mezi nejznámější autory posledního čtvrtstoletí patří Carlos Saiz Cidoncha (1939), autor vesmírné opery La Caída del Imperio Galáctico (Pád galaktického impéria, 1978), píšící též fantasy, editor časopisu Nueva Dimensión Domingo Santos (vl. jm. Pedro Domingo Mutiñó; 1941) s romány Gabriel (1962) o robotu, který zachrání Zemi před útočícími měsíčními kolonisty, a La cárcel de acero (Ocelové vězení, 1961) popisující pouť generačního hvězdoletu v roce 2116, Tomás Salvador (1921) dílem La nave (Loď, 1959), Alfonso Alvarez Villar knihou La espiral del alma (Spirála duše, 1969), Gael Benjamín (vl. jm. Gabriel Bermúdez Castillo) románem El mundo Hòkum (Svět Hòkum, 1971), Teresa Inglésová, Luis Vigil (1940) aj. Za zmínku stojí také dvaatřicet dílů vesmírné opery ze „ságy o Aznar“, která se odehrává po celém vesmíru a účastní se jí různé pozemské i mimozemské síly (vycházely v letech 1953–58) – autorem je George H. White (vl. jm. Pascual Enguídanos Usach). V 80. letech došlo k novému rozvoji SF. Nejznámějším autorem tohoto období je Elia Barceló (1957), autorka povídkové sbírky Sagrada (Svatá, 1990). Dalšími autory jsou Rafael Marín Trechera (1957), Juan Miguel Aguilera (1960) a Angel Torres Quesada (1940).

39

V rozvoji SF ve Španělsku sehrál významnou roli časopis Nueva dimensión (1968–1984, 148 čísel), ve kterém vyšla většina nejzajímavějších novel a povídek. (jo)

Katalánská SF Nejstarší známou kat. SF povídkou je L’Ull Acusador (Žalující oko, 1905) od lingvisty a překladatele Antonia Carety i Vidal (1843–1924). Řada raných SF byla satirou, např. povídky Santiaga Rusiñola (18611931), Pompeu Genera (1848–1920) ad. Prvním SF románem je Homes artificials (Umělí lidé, 1912) od Frederika Pujulà i Vallès (1877– 1963). V meziválečném období vyšla asi desítka SF románů a novel, za zmínku stojí postkatastrofické El diluvi a 1’inrevés (Potopa naruby) Ramona Reventóse (1882 – 1923) a L’arca de Noe, S. A. (Noemova archa, s.r.o., 1924) JesúseErnesta Martíneze Ferranda (1891–1965). Po 2. sv. válce neměla kat. SF (obdobně jako šp.) velké možnosti rozvoje. Jeden z nejplodnějších autorů – Pere Calders (1912) – žije už od roku 1939 v exilu v Mexiku a jeho díla od poloviny 50. let nemohla vycházet ve Španělsku. Nejznámější z Caldersových děl je L’espiral (Spirála, 1956). V 60. letech na scénu přicházejí první specializovaní autoři – popularizátor astronomie a kosmonautiky Sebastian Estradé (1923) a Pere Verdaguer (1929). P. Verdaguer debutoval románem El cronomobil (Chronomobil, 1966) a do současné doby vydal desítku SF pov. sbírek a románů. Jedním z nejpopulárnějších děl kat. SF 70. let je La nau (Loď, 1977), jejímž autorem je dramatik Josep Maria Benet i Jornet (1940). Ve stejné době začal psát nejznámější kat. SF autor Manuel de Pedrolo (1918–1990), který se proslavil především románem o životě po celosvětové katastrofě v roce 7138 Mecanoscrit del segon origen (Rozmnoženina druhého zrození, 191 A). Pesimistický tón je typický pro další známé knihy – Huxleyem ovlivněný román Andrea Víctrix (1974) odehrávající se v 21. století, kdy po zničení USA a SSSR Evropu obsazují Číňané, od Llorence Villalongy (1897–1980) a politická SF Whisky amb napalm (Whisky s napalmem, 1976) od Víctora Móry (1931). Z 80. let patří k nejzajímavějším romány a pov. sbírky Jaume Fostera (1945) – L’illa de les Tres Taronges (Ostrov tří pomerančů, 1983), Joaquima Solera (1940), Rosy Fabregatové, Xaviera Borrase (1956) ad. (jo)

Portugalská SF V Portugalsku vzniklo jen několik málo SF, které ale nezaložily tradici žánru. První SF je román A. D. 2300 (2300 n. l.) od Amilcara de Mascarenhas ze 40. let. Později vyšel např. román Viagem ao seculo XXX (Cesta do 30. století, 1945) od Manuela S. Teixeira. Další SF napsali ještě Lima Da Costa, Joel Lima, Luis de Mesquita, Alves Morgado, José Manuel Morais atd. (jo)

Brazilská SF První známou brazilskou SF byly příběhy Joaquima Felicia dos Santose (1828–1895) Páginas de história do Brasil, escritas no Anno 2000 (Stránky z historie Brazílie napsané v roce 2000, čas. 1868–72). První kosmickou SF, v níž se hrdinové vypraví na Mars a Venuši, byl román A liga dos planetas (Liga planet, 1923) od Albina Coutinha (1860– 1940). Autory dalších SF jsou Monteiro Labato (1882–1948) – O presidente negro (Černý prezident, 1926), Menotti del Picchia (1892–1988) – República 3000 (Republika roku 3000, 1930) ad. Prvním autorem, který se SF zabýval pravidelně, byl Jeronimo Monteiro (1908–1970), který psal SF od 30. let. Kromě řady děl, z nichž nejznámějším je román Fuga para parte alguma (Útěk někam, 1961), založil také Brazilskou asociaci SF, editoval první brazilský SF časopis atd. I díky jeho činnosti se SF stala velmi populární v 60. letech. Důležitými milníky byly první antologie, které editoval Gumercindo Rocha Dorea – např. Antologia brasileira de ficção científica (Brazilská antologie science fiction, 1961). Nejznámějšími díly ze 60. let jsou povídkové sbírky André Carneira (1922) Diário de nave perdida (Deník ztracené kosmické lodi, 1963) a O homem que adivinhava (Člověk, který hádal správně, 1966), Dinaha Silveiry de Queiroze (1910–1982) Eles herdarão a Terra (Zdědí Zemi, 1960) a Rubense T. Scavonea (1925) O diálogo dos mundos (Rozhovor světů, 1961). Po úpadku v 70. letech se brazilská SF opět objevila (byť v menší míře) až v polovině 80. let, kdy vyšlo několik fandomových antologií, např. Verde… verde… (Zelená… zelená…, 1988) sestavená Sergiem Fonsecou. Z fandomu vyšlo i několik dalších autorů, jejichž díla získala čtenářský úspěch, např. Luiz Calife – Padrões de contato (Základy kontaktu, 1985), Braulio Tavares (1950) – A espinha dorsal de memória (Páteř paměti, 1989) ad. Do SF zabruslilo i několik mainstreamových autorů: např. José J. Veiga s dílem Os pescandos do tribo (Hříchy kmene, 1976; č. in: Pět brazilských novel, 1982), Herberto Salles s O fruto do vostro ventre (Plod života tvého, 1976) a Floro Freitas de Andrade s Jogo Terminal (Konečná hra, 1988), který získal cenu Nova pro nejlepší brazilský román. Prvním kyberpunkovým dílem je pak román Fausta Fawcetta Santa Clara Poltergeist (1991), který se odehrává v Rio de Janeiru blízké budoucnosti. (jo)

40

Argentinská SF První díla vznikla sice už na konci 19. století, ale o opravdové SF lze mluvit až od přelomu 50. a 60. let 20. století. Například Eduardo Ladislao Holmberg (1852–1937) popisuje v románu Viaje maravilloso del señor Nic-Nac (Úžasná cesta pana Nic-Naca, 1875) spiritismus a kontakt s mimozemskou civilizací a v díle Horacio Kalibang o los autómatas (Horacio Kalibang aneb automaty, 1897) se objevují počítače budoucnosti. K ojedinělým raným SF patří i kniha slavného básníka Leopolda Lugonese (1874–1938) Las Fuerzas extrañas (Cizí síly, 1906). Nejznámějšími novodobými autory argentinské SF jsou Jorge Luis Borges „“ a Adolfo Bioy-Casares „“, který je mezi SF autory řazen díky románu La invención de Morel (Morelův vynález, 1940; č. 1988). Se SF tematikou se v argentinské literatuře setkáme až od 50. let. Z raného období je zajímavý román Los robots (Roboti, 1955) Juana-Jacoba Bajarlíi. Z jeho dalších děl jmenujme satiry na anglo-americké SF Historias de monstruos (Příběhy o monstrech, 1969), Fórmula al Antimundo (Formule antisvěta, 1970) a El día cero (Den nula, 1972). Dalším autorem je např. H. A. Murena (1924), autor sbírky El centro del infierno (Střed pekla, 1956). V polovině 60. let debutovala řada nových autorů, např. Angélica Gorodischerová „“, Emilio Rodrigué dílem Plenipotencia (Plná síla, 1967), Alfredo Julio Grassi – Y las estrellas caerán (A hvězdy spadnou, 1967). Oblibu získalo i dílo o setkání s mimozemskou civilizací Adiós al mañana (Sbohem, zítřku, 1967) od Alberta Vanaska (1925) a Eduarda Goligorského (1931). E. Goligorsky je také spoluautorem teoretické práce Ciencia-ficción – Realidad y Psicoanálisis (Science fiction – realita a psychoanalýza) – spolu s M. Langerovou. Rozmachu argentinské SF pomohlo také vydání několika antologií původních SF povídek, např. Cuentos argentinos de ciencia-ficción (Argentinské SF povídky, 1968), Los argentinos en la Luna (Argentinci na Měsíci, 1968), a povídek SF autorů-psychoanalytiků Ecuación fantástica (Fantastické povídky, 1966). V 60. letech vznikla v Argentině i teoretická díla o SF, světovým unikátem je práce psychoanalytičky Marie Langerové Fantasías eternas a la luz del psicoanálisis (Věčné fantazie ve světle psychoanalýzy, 1957). K autorům 80. let patří Daniel Barbieri (1951), Marcial Souto (1947) a Sergio Gaut vel Hartman (1947). (jo)

Uruguayská SF Nejstarší jsou povídky a novely Horacia Silvestra Quirogy (1879–1937), která vznikla už na počátku našeho století – El hombre artificial (Umělý člověk, 1910), kde autor v tradici Frankensteina řeší problémy vzniku „nadčlověka“, a El más allá (Na onom světě, 1935). V 50. letech se do dějin uruguayské SF zapsali např. Maria Inés Silva Villová – La mano de nieve (Sněžná ruka, 1951), Clotilde Luisiová – El regreso y otros cuentos (Návrat a jiné povídky, 1953), Giselda Zaniová – Por vínculos sutiles (Jemnými prsty, 1958) ad. Současnou uruguayskou SF formují zejména Mario Levrero (1940) knihou La máquina de pensar en Gladys (Gladysin stroj na myšlení, 1966) a Capítulo XXX (Kapitola XXX, 1970), Carlos Maria Federici (1941) a Felix Obes Fleurquin. (jo)

Chilská SF Za zatím nejstarší SF knihy chilských autorů jsou považovány romány Desde Jupiter (Od Jupiteru, 1878) od Franciska Mirallese a La caverna de los murciélagos (Jeskyně netopýrů, 1924) od Pedra Sienny. Ve 30. letech tvořil Juan Emar, autor několika románů a povídkových sbírek, např. Ayer (Budoucnost, 1935), a Luis Thayer Oyeda. Za zmínku stojí ještě Ernesto Silva Román, autor dvou povídkových sbírek a jednoho románu vydaných v rozmezí let 1925 až 1957. Úspěchu ovšem chilská SF dosáhla až na přelomu 50. a 60. let díky románům, jejichž autorem byl Hugo Correa „“. V 60. letech debutovalo největší množství autorů – známý je Antoine Montagne (vl. jm. Antonio Montero Abt), tvůrce klasických SF. V díle Los Super-homos (Nadlidé, 1963) se skupinka trestanců s parapsychologickými schopnostmi snaží ovládnout svět. Do světa 22. století zavádí čtenáře v románu Acá del tiempo (Tato strana času, 1968), jehož hlavní hrdina objevuje myslící stroj, který budoucím generacím zanechala dávná civilizace zaniklá před milióny let. Zajímavé jsou i Montagneovy povídky, které vyšly pod názvem No Morir (Už neumírat, 1971). U některých autorů tvoří SF díla jen část jejich tvorby. Miguel Arteche je mj. autorem antiutopie El Cristo Hueco (Prázdný Kristus, 1969), jejíž děj se odehrává několik desítek let po všezničující válce na Zemi, ovládané autokratickým Novým světovým státem. Elena Aldunateová Bezanilla (1923) vedle jímavých pacifistických děl proslula SF románem a povídkovými sbírkami Del Cosmos las quieren Vírgenes (Vesmír žádá panny, 1977) a Angélica y el Delfín (Angelika a delfín, 1976). Zajímavě psal i Armando Menedín, Argentinec žijící dlouhá léta v Chile a řazený do její literatury – Laura (1963), La Crucifixión de los Magos (Ukřižování čarodějů, 1966) a Collage (Koláž, 1971). Za zmínku stojí i román filmového scénáristy a hudebního skladatele José Bohra Mañana hacia el ayer (Zítra směr budoucnost, 1975). V 80. letech debutovalo několik nových autorů, např. Patricia Mendezová, Juan Ricardo Muňoz P. a Hernán Neira. (jo)

Mexická SF Prvním mexickým SF románem je zřejmě Mi tío Juan (Můj strýček Juan, 1934) od Francisca L. Urquiza (1891–1969), ale teprve v 60. letech začala vznikat SF díla pravidelněji. Prvními úspěchy byly román Mexicanos en el espacio (Mexi-

41

čané ve vesmíru) od Carlose Oliveiry a povídka La nueva prehistoria (Nová prehistorie, 1968) René Rebeteze. Otcem mexické SF se stal v Kolumbii narozený Alfredo Cardona Peña, autor řady románů a povídkových sbírek, mj. Fábula contada (Vyprávěná pohádka, 1972) a Los mejores cuentos de magia y misterio (Nejlepší povídky o magii a tajemnu, 1990); č. vyšla jeho povídka in: Světy science fiction (1993). K první generaci mexických SF autorů dále patří Manú Dornbierer, Maria Elvira Bermúdezová (1912–1989), Tomás Mojarro (1932), Marcela del Río – Cuentos arcáicos para el ano 3000 (Archaické povídky pro rok 3000, 1969), Agustín Cortés Gaviño (1946), Juan José Areola (1918) – Varia invención (Rozličné vynálezy, 1942) ad. V 80. letech začalo psát SF několik nových autorů, kteří jsou považováni za tzv. druhou generaci mexické SF. Průřezem jejich tvorbou je antologie Más allá de lo imaginado (Za vymyšleným, 1991). Reprezentativními pracemi jsou povídkové sbírky Irvinga Roffeho Absurdo concursante (Absurdní soupeř, 1988), Los ojos de Ciro (Cirovy oči, 1984) Juana Cervery, Apenas sedá azul (Pouze modré hedvábí, 1987) Gonzala Martré a Miríada (Tisíc, 1991) Gabriela Trujilla. (jo)

Kubánská SF Kubánská SF literatura má teprve dvacetiletou tradici, přičemž větší pozornost je jí věnována až od počátku 80. let. Jako první kubánský SF román je uváděn El libro fantástico de Oaj (Fantastická kniha od Oaje, 1966) od Miguela Collaza (1936), avšak nejvýznamnějším a nejplodnějším kubánským autorem SF je Angel Arango (1926), povoláním právník na ministerstvu dopravy. Publikoval několik povídkových sbírek, počínaje knihou ¿A dónde van los cefalomos? (Kam kráčejí hlavonožci?, 1964), Robotomaquia (Robotomachie, 1968) a romány Transparencia (Transparence, 1982) a Coyuntura (Skloubení, 1984). Kubánská SF je bohatá na mladé autory, jmenujme z nich například Félixe Lizárragu (1958), autora románu Beatrice (1981), dvojici Alberto Serreta (1947) a Chely Limová (1957) a jejich román Espacio abierto (Volný prostor, 1983) či Daínu Chavianovou (1957), která na sebe upozornila sbírkami povídek Los mundos que amo (Světy, které miluji, 1979), Amoroso planeta (Planeta lásky, 1983) a Cuentos de una abuela extra-terrestre (Příběhy mimozemské babičky, 1988). Hodně se mluví i o Augustinu de Rojasovi (1949), autorovi ambiciózního románu Espiral (Spirála, 1980), ve kterém je Země zničena válkou a vracející se kosmické expedice se na ní snaží spolu s rasou mutantů znovu vybudovat civilizaci. Druhý de Rojasův román má název Una Leyenda del futuro (Legenda o budoucnosti, 1985). Klasických SF motivů využívá román Expedición Union Tierra (Expedice Spojená Země, 1981) od havanského novináře Richarda Clentona Leonarda (1948). Vědecká expedice zde pátrá po motivech nepřátelství mimozemské rasy vůči lidstvu, které hrozí vyústit v přímou invazi na naši planetu. Z dalších autorů uveďme tyto: Rosendo Álvarez (1935), Bruno Henríquez, Rodolfo Pérez Valero, F. Mond (vl. jm. Felix Mondéjar), Alfonso Castellanos, Luis Alberto Soto ad. Kubánská SF je u nás málo známá, kromě několika časopiseckých povídek vyšla s. antologie kubánské SF Vesmírné hry (1987). (ia)

SF v dalších latinsko-amerických zemích V dalších latinsko-amerických zemích nacházíme SF jen sporadicky. V Peru napsal José B. Adolph celkem jeden román a pět sbírek SF povídek, např. Mañana las ratas (Ráno krys, 1978), kde popisuje Limu v roce 2034. Z Venezuely známe autora románu La salamandra (Salamandr, 1973) Pedra Berroetu a autora dvou knih s nepřeložitelnými názvy Abrapalabra (1979) a Rajatabla (1987) Luise Britto Garciu. V Kolumbii píší SF Antonio Mora Vélez (1942) a Alberto Gaviria Coronado – Brujos cósmicos (Kosmičtí kouzelníci, 1974). V dalších zemích píší SF jen ojedinělí autoři – Almaro Menén Desleal (Salvadorec žijící v Mexiku), Juan Bosch (Dominikánská republika) a Abdón Ubidia (Ecuador). (io)

5. Asijská a africká SF Fantastická a SF literatura nemá v zemích Asie a Afriky příliš dlouhou tradici, ačkoliv existují oblasti, kde můžeme literární díla s fantastickými prvky či motivy najít poměrně snadno. Na fantazii je bohatá především čínská starověká a středověká literatura. V jedné z čínských legend se například píše o jistém Van Chu, který si prý ke svému křeslu přidělal rakety (jež v té době Číňané už znali), sedl si na něj a nechal se vynést do neznáma. V díle Li Žu-čena (1763–1830) nazvaném Ťing-chua-jüan (Květy v zrcadle) je mj. rozsáhlý popis paralelního světa, utopického království žen, ve kterém se role mužského a ženského pohlaví vyměnily ve všech oblastech lidského konání. Jako celek lze do fantastické literatury zařadit Si-jou-ťi (Putování na západ, cca 1580) od Wu Čcheng-ena (cca 1505 – cca 1580), vyprávění o fantastických dobrodružstvích hrdiny Sun Wu-kchunga, která zažije na cestě pro buddhistické spisy. V Indii lze nalézt bohaté kořeny předznamenávající moderní SF literaturu – řadu motivů ze staroindických eposů Mahábhárata a Rámájana lze označit za fantastické, např. létající stroje – vimany – zbraně, jasnější než tisíc sluncí“, podobné svými účinky moderním jaderným zbraním atd. S technickou fantastikou se můžeme setkat i v dalších staroin-

42

dických textech psaných v sanskrtu či prákritech, v Ávašjáce a Vasudévahindí, v nichž se dočteme o hrdinech, kteří sestrojili létající stroje. Také středověká arabská literatura je bohatá na fantastické motivy. Řadu fantastických příběhů obsahuje rozsáhlá sbírka Alf lajla wa lajla (Tisíc a jedna noc; č. 1928–1955, 1973–1975; s. 1987–), která je dílem anonymních autorů a svou podobu získala v průběhu 9. –16. století. Nacházíme zde motivy fantaskní (nadpřirozené bytosti nepohádkového charakteru) i vědeckofantastické (sestrojený létající kůň ve Vypravování o ebenovém koni, popis paralelního světa ve Vypravování o barvíři Abú Kírovi a holiči Abú Sirovi). S rozvojem arabské středověké filozofie se objevují i utopická díla: např. na přelomu 9. a 10. století autor Abú Nasr Muhammad ibn Muhammad ibn Tarchán ibn Awzalag al-Fárábí (cca 870–950) napsal dílo Risála fí mabádi’ arác ahl al-madína al-fádila (Traktát o základních názorech obyvatele vzorného státu) a ve 12. století Abú Bakr Muhammad ibn cAbd al-Malik ibn Muhammad ibn Muhammad Ibn Tufajl al-Qajsí (cca 1110-1185) sestavil knihu Hajj ibn Jaqzán (Živý syn Bdícího; č. 1957). V ostatních oblastech se s předchůdci moderní SF setkáváme jen zřídka. (jo)

Japonská SF Počátky japonské SF lze sledovat od konce 19. století. Pravděpodobně prvním dílem, které lze řadit k SF, je spis Seisei Kaišinhen (vol. Uspokojení z dobytí Západu, cca 1857) popisující válku Japonska s Anglií. Dílo napsal konfuciánský učenec Geššú Iwagaki. Na principech klasických středověkých fantaskně-horrorových příběhů jsou založena např. díla v Japonsku naturalizovaného Američana Lafcadia Hearna (přijal japonské jméno Jakumo Koizumi), z nichž je známá především sbírka Kwaidan (1904; č. 1924, 1924}. Vlastní SF reprezentují v prvním období díla Šunró Ošikawy (1876–1914), autora románu Kaitei gunkan (Podmořská bojová loď, 1900), v němž výtečný japonský specialista na námořní lodě, znechucený arogancí bělochů, vytvoří tajnou základnu a ponorku se superzbraněmi a stává se pirátem. Ošikawa je nejznámějším autorem meziválečného údobí, napsal více než šedesát SF děl. V období mezi válkami se prosazují Džúza Unno (1897 nebo 1906–1949), autor románů Ukabu Hikótó (Ostrov plující vzduchem, 1938), Čikjú tónan (Krádež Zeměkoule, 1936), Haruo Sató, který v románu Nonšaran kiroku (Nonšalantní příběh, 1929) popisuje život dolních vrstev společnosti v dystopickém státě, Iči Hoši (dědeček Š. Hošiho „“) dílem Sandžúnengo (Po třiceti letech, 1918), Kjúsaku Jumeno (1889–1936), Takataró Kigi (1897–1969), Ikudžiró Ran – autor řady děl, mj. Čitei tairiku (Podzemní kontinent, 1938–1939), Sandžúgo Naoki (1891–1934), Minetaró Jamanaka, Fukudžiró Itó, Udaru Óšita, Komacu Kitamura, Hacunosuke Hirabajaši (1892–1931), Kótaró Kigi (1897– 1949) ad. Po 2. světové válce byla japonská SF silně ovlivněna americkou produkcí, která se do Japonska dostala prostřednictvím amerických vojáků. Její rozmach lze datovat především od konce 50. let, ačkoliv už v první polovině 50. let existovaly v Japonsku první SF časopisy Seiun (1955, 1 číslo), Amazing Stories (1950, 7 čísel; někdy je považován za antologii). V roce 1957 vzniká fanzin Učúdžin, vycházející do dnešních dnů pod vedením Takumiho Šibana a v roce 1960 první profesionální časopis SF Magadžin (dodnes více než 300 čísel), které daly japonským autorům větší publikační možnosti. V 50. a 60. letech debutují dnes nejznámější autoři Kóbó Abe „“, Sakjó Komacu „“, Šin’iči Hoši „“ a Taku Majumura „“. Hvězdou japonské SF 70. let je Jasutaka Cucui „“. K předním spisovatelům patří i Rjó Hammura (1933), autor románu Musubinojama hiroku (Zápisky z hory Musubinojama, 1973), v němž popisuje paralelní dějiny středověkého Japonska, které je zpovzdálí ovládáno jakýmsi neznámým klanem. Do SF zabloudili i někteří mainstreamoví autoři, jako např. Jukio Mišima (1926–1970) románem Ucukušii hoši (Krásná planeta, 1962) či Šózó Numa (pseudonym neznámé veřejně činné osobnosti) dílem Kačikudžin Japú (Domestikovaný Jap, 1970), v němž se „orientálci“ změnili v obyčejný živoucí nábytek ostatních ras. K významným autorům ještě patří: Masami Fukušima (1929) – Fundarika (Ohně pekla, 1969), Tadaši Hirose (1924) – Mainasu Zero (Minus Nula, 1970), Kagami no kuni no Arisu (Alenka ze země za zrcadlem, 1972), Jošio Aramaki (1933) – filozoficko-experimentální román Oinaru šógo (Gigantické poledne), Masaki Jamada (1950) – Saigo no teki (Poslední nepřítel, 1982), Čóhei Kambajaši (1953) – Sentó jósei Jukikaze (Bojující duch Jukikaze, 1984), Motoko Araiová (1960) – Neptune (Neptun, 1981), Osamu Tezuka (1926–1989), Rjú Micuse (1928) – Hjaku oku no hiru to sen oku no joru (Deset miliard dní a sto miliard nocí, 1967). Č. a s. je japonská SF málo známá a kromě děl K. Abeho „“ a několika povídek v časopisech vyšla jen dětská SF Kurama Hakase no naze (Profesor Kurama vynálezcem, 1968; č. 1978) od autora (i v Japonsku málo známého) Hisašiho Jamanaky. Japonská SF je nejlepší z literatur zemí Asie a Afriky a jako jediná snese srovnání s díly vydanými v angloamerické oblasti. Rozvíjí se i kritika SF – vyšla řada bibliografií a encyklopedií, existuje několik časopisů zabývajících se teorií SF i časopisů věnovaných SF literatuře: SF Magadžin, SF Hóseki (1979–1981, 12 čísel), SF Adobenčá (od 1979, více než 40 čísel), SF World, SF-NW ša, Kisó tengai ad. (jo, hav)

43

Čínská SF Vznik moderní čínské SF je nerozlučně spjat s pronikáním „západní“ literatury do Číny na konci 19. a počátku 20. století. V té době zde vyšla řada románů J. Verna a H. G. Wellse. Počátkem 20. stol. vznikla i nejstarší známá SF díla – romány Jüe-čchiou č’-min-ti (Kolonie na Měsíci, 1904), jehož autorem byl Chuang-ťiang Tiao-sou (vl. jm. není známé), a Sin Fa-luo sien-šeng tchan (Chvástání nového Prášila, 1905), jehož autor Sü Nien-cch’ (1874 – 1908) použil poprvé v dějinách čínské SF termínu „vědecký román“ (kche-süe siao-šuo), který byl dnes nahrazen souslovím „vědecká fantastika“ (kche-chuan-siang siao-šuo). Po vzoru Süova díla, v němž hrdina cestuje po planetách Sluneční soustavy, vzniklo několik dalších prací. První úspěch čínské SF je spojen s románem jednoho z klasiků moderní čínské literatury Lao Še (1899–1966) Maočcheng ťi (Zápisky z Kočičího města, 1932). Tato hořká satira na dobové poměry v Číně v předvečer vpádu japonské armády se odehrává na jiném vesmírném tělese, kam se dostává hrdina po nouzovém přistání své lodi. V příslušnících národa kočičích lidí a jejich porobitelích karikuje své krajany a agresivní Japonce toužící po ovládnutí Číny. Do počátku 50. let vzniklo jen málo děl SF, z nichž za zmínku stojí sbírka Che-pching te meng (Sen o míru, 1940) od Ku Ťün-čenga (1902–1980), jenž prostřednictvím SF propagoval nové vědecké objevy. Teprve období od vzniku ČLR v roce 1949 do začátku kulturní revoluce v roce 1966 je charakterizováno rozmachem SF tvorby, především technickobudovatelskými romány o optimistické budoucnosti, které bývaly určeny dětem a mládeži. Patří sem příběh chlapce, který se při hře dostane do mrazicího boxu, je rozmrazen až po letech a poznává svět budoucnosti – Š’-cung te ke-ke (Zmizelý starší bratr, 1956) od Jü Č’ (vl. jm. Jie Č’-šan; 1919). Chov obřích prasat, která dávají mnohem víc masa než normální, popisuje Čch’ Šu-čchang v titulní povídce stejnojmenné povídkové sbírky Ke-tiao pi-c’te ta-siang (Sloni s uříznutými choboty), s neomezenými možnostmi transplantační chirurgie se čtenář může seznámit v Pu-kche te čchi-jü (Pozoruhodná událost s Pu-kche, 1962) od Siao Ťien-chenga (1931). Nejznámějším autorem tohoto období je Čeng Wen-kuang „“, autor řady románů a povídkových sbírek. V období kulturní revoluce (1966–1976) SF, až na výjimky, nevycházela, díla autorů z tohoto období se objevila na přelomu 70. a 80. let. Na přelomu 70. a 80. let začala být ve větší míře překládána i světová SF, především anglo-americká a japonská, zatímco sovětská tvorba se vytratila. Díla jsou prodchnuta láskou k vlasti a autoři vyhlašují boj každému nepříteli ČLR; tak je tomu například u Tchung En-čenga v románu San-chu-tao šang te s’-kuang (Paprsky smrti z korálového ostrova, 1978), kde čínský specialista na laserové zbraně předává svůj objev rodné zemi, přestože svůj hrdinský čin zaplatí vlastním životem. SF tvorbu pro mládež reprezentuje Jie Jung-lie „“. Kromě dětské a dobrodružné linie SF můžeme narazit i na autory, kteří se nevyhýbají filozofickým problémům. V Kchua-jüe š’-taj te fej-sing (Let přes epochy, 1978) si Jen Tia-čchi (1942) klade otázku, kde je pravda, a konfrontuje názory člověka, novináře z roku 1994, s názory inkvizitorů, osvícenců i našich současníků. Politicky angažované je také dílo Chuang-chuo (Žlutá hrozba, 1991 [Tchaj-pej]) neznámého autora skrývajícího se pod pseudonymem Pao-mi (přísně tajné). Román popisuje vznik 3. světové války a občanské nepokoje v ČLR, které k ní vedly. Rozvoji SF v ČLR napomáhají i specializované časopisy, z nichž nejvýznamnější je Kche-süe wen-i, vycházející v Čcheng-tu od roku 1982. Z dalších autorů uveďme alespoň jména Wu Jen, Liou Ťien-čung a Wej Ja-chua (1945). (jo, vm)

SF v Hong Kongu a na Tchaj-wanu V Hongkongu a na Tchaj-wanu vznikla řada komerčních SF děl (a filmů) psaných většinou čínsky. Romány kombinují prvky detektivky, špionážního románu, mytologie a to vše doplňují prvky kung-fu a jiných bojových umění. Velmi často se jedná o díla na pomezí SF, fantasy a horroru. Nejznámějšími autory jsou Ni Kchuang (1935) (psal nejprve pod pseudonymem Wej S’-li – podle anglického Wesley), Ťin Jung, Liang Ju-šeng a Ku Lung (? –1985). Klasičtější SF vydával v 80. letech SF magazín Mirage, který kromě překladů tiskl též povídky místních autorů. Za zmínku stojí ještě propagandistická SF Tchaj-wan 1999 (1991), jejímž autorem je Wu Feng-šan a která se odehrává v dobách, kdy Tchaj-wan už získal mezinárodní uznání a je velmocí. SF psal též významný mainstreamový prozaik Čang Ta-čchun (1957). (jo)

Filipínská SF První SF knihou filipínského autora je povídková sbírka The Distance to Andromeda (Vzdálenost na Andromedu, 1960) od Gregoria C. Brillantese (1932), několikanásobného držitele nejvýznamnější filipínské literární ceny Palanca. Autorem vizionářského románu o náboženství budoucnosti The Inevitable Race (Neuniknutelný souboj, 1982) je R. G. Basio. Prvním autorem, který SF psal vědomě a dlouhodobě je José Ma. Espino (1922). Sbírka Orbit 21 (1980) obsahuje jeho nejlepší povídky, z nichž nejstarší pocházejí už z počátku 40. let a jsou ovlivněny četbou předválečných amerických SF magazínů, které na Filipíny přišly spolu s americkými vojáky. Méně zajímavým je Espinův román pro mládež Into the White Hole (Do bílé díry, 1986). (jo)

44

Indonéská a Malajská SF Většinu indonéské SF tvoří příběhy pro mládež, např. dvě novely od Liy Cyntiové (1966) Sabotase di Bulan (Sabotáž na Měsíci, 1987) a Pengkhianat dari planet Venturion (Zrádce z planety Venturion, 1987), nebo román Petualangan ke Planet Tau Ceti (Dobrodružná cesta na planetu Tau Ceti, 1984) od H. Zubira Muktiho. Fantastické a SF motivy pronikají i do místních verzí „červené knihovny“, typickým příkladem jsou třeba některá díla autora, kryjícího se pod pseudonymem Maria Fransiska – např. Makhluk perenggut Nyawa (Vraždící netvor, 1993). Prvky SF obsahuje i tvorba některých mainstreamových autorů – známá je například sbírka fantastických povídek Abracadabra (Abrakadabra) od Danarta, z poslední doby též série pěti div. her od Arifina C. Noera, z nichž do SF spadá čtvrtá – Ozon (Ozón, 1991). V Malajsii vychází SF jak v angličtině, tak i v malajštině; zajímavý je román 1984: Here and Now (1984: Tady a teď, 1985), jehož autor Kee Thuan Chye navázal na G. Orwella „“. (jo)

Singapurská SF Průřezem počátky SF tvorby v Singapuru je antologie Singapore Science Fiction (Singapurská SF, 1980), jež je výsledkem soutěže o nejlepší SF povídku, kterou vyhlásil tamní Rotary Club. Z počátků SF pochází ještě román Star Sapphire (Safírová hvězda) od Han May. Rozvoj SF a především vznik povědomí o žánru jako takovém v Singapuru je spojen se vznikem Science Fiction Association Singapore v roce 1989 a založením SF kvartálníku Tesseract (od 1990). Z kruhu jeho přispěvatelů a spolupracovníků vyšel i autor první SF povídkové sbírky vydané v Singapuru The Nightmare Factory (Továrna na noční můry, 1991) Terence Chua. Celkový rozmach singapurské literatury v posledních letech umožnil vznik i dalších děl – např. románu The End (Konec, 1994) Arthura Richardse (1940) a povídkové sbírky odehrávající se v blízké budoucnosti Children of the Next Lap (vol. Děti blízké budoucnosti, 1994) od Patricie Marie Tanové. Velmi populární jsou v Singapuru veškeré nadpřirozené motivy, vychází řada horrorů, některé i se SF prvky. Plodnými tvůrci jsou např. Goh Sin Tub, Damien Sin, Nicky Moey (1964), Z. Y. Moo (1965) ad. (jo)

Indická SF Ačkoli tradice indické SF není zanedbatelná a informace, které pronikají až do Evropy, hovoří o její popularitě, bližší informace o autorech a jejich dílech jsou jen velmi útržkovité. Navíc SF píší autoři nejen v angličtině, ale i v řadě dalších jazyků, především v bengálštině a hindštině. Vůbec první literární práce napsaná anglicky indickým autorem je SF – povídka Manmathy Natha Dutta A Journal of Forty-Eight Hours of the Year 1945 (Popis 48 hodin v roce 1945, čas. 1835) popisuje vzpouru prozápadně orientovaných středních vrstev indické společnosti proti britské nadvládě. Několik děl, která lze řadit k SF, pochází z doby před vznikem samostatné Indie, např. román z blízké budoucnosti od P. Subrahmanyama An Invasion of India in 1927 (Útok na Indii v roce 1927, 1919), nebo od Purshottama Trikamdase The Living Mask (Žijící maska, 1947), v níž se formou satiry popisuje situace, která vznikla, když do hlavy Ira byl transplantován mozek indického doktora. Z tvorby SF pro dospělé lze dále jmenovat román Lee Tunga The Wind Obeys Lama Toru (Vítr poslouchá lámu Toru, 1967), popř. jednu z několika málo knih vydanou zřejmě jen velmi krátce existující Indian Science-Fiction Association The Throne of Shivaji (Trůn Šivadži, 1979) od Lakhana Deba (1915). Řada SF vznikla pro mládež, sem patří např. román Mohana Sundary Rajana Adventures of a Spacecraft (Dobrodružství kosmické lodi, 1979). V posledních letech patří k nejpopulárnějším anglicky píšícím autorům Krishna Narayanan, Ira Saxenová a Dalip M. Salwi, autor dvou SF bestsellerů A Journey to Antarctica (Cesta do Antarktidy) a Stories of Robot (Robotovy příběhy). Do širšího povědomí čtenářů i literární veřejnosti se dostal Salman Rushdie (1947), který vystudoval v Anglii, kde také žije. Do oblasti SF spadá jeho debut – román Grimus (1975), který je variací na téma nesmrtelnosti. Hlavní hrdina pátrá na ostrově nesmrtelných po možnosti zemřít, aby se tak mohl vyrovnat lidem. Fantastický motiv nacházíme i v Rushdieho knize Midnighťs Children (Půlnoční děti, 1981), za kterou získal Booker Prize – anglickou obdobu americké Pullitzerovy ceny. Hlavními hrdiny jsou děti, které se narodily v den vyhlášení nezávislosti Indie, jsou jejími patrony a díky svým telepatickým schopnostem hlídají její osud. Do oblasti SF spadá i jeho světoznámé dílo The Satanic Verses (Satanské verše, 1988; č. 1994), v němž popisuje vznik jakéhosi „paralelního“ islámu. Č. vydaný román The Last Great War (č. čas. 1926) připisovaný „indickému“ autorovi Sudhinu Nathovi Ghosemu do ind. SF nepatří (autorem je zřejmě Čech). Do sféry indické SF spadají také díla indo-britských autorů Johna Masterse (1914–1983) a Chapmana Pinchera (1914). Biolog a novinář Ch. Pincher je známý románem z blízké budoucnosti Not With a Bang (Bez jediné rány, 1965), v němž popisuje úsilí cizí špionážní ústředny získat nový objev – omlazující drogu. John Masters je autorem knih, z nichž několik spadá do oblasti SF – v románu The Himalayan Concerto (Himalájský koncert, 1976) popisuje fiktivní střet na indicko-čínských hranicích v roce 1979; fiktivní historií Gibraltaru od pravěku do roku 1985 je The Rock (Skála, 1970).

45

SF vznikala i v hindštině, většina autorů psala ovšem pro děti a mládež. Autorem několika děl je např. Radžendra Pal Singh, autor SF románů Dhúmkétú kí čórí (Krádež komety) či Robotón ké déš men (V zemi robotů, 1972). O cestách vesmírem psali Radžnikant Mody – Áditjá kí ór (Směrem k počátkům, 1968), Rameš Verma – Džhilmilaté sitáré (Oscilující hvězdy, 1975), Krišna Bahadur – Čandrámá kí játrá (Čandrámova cesta, 1961). Z dalších SF autorů jmenujme ještě Sneha Aggarwala, B. P. Srivastavu, Hansabena Mehtu, Sureše Unijala a S. Z. Kvasiho. Velký význam pro rozvoj bengálské SF mělo nakladatelství Alpha Beta, které v 60. a 70. letech pravidelně vydávalo jak překladovou, tak původní tvorbu. Nejznámějším bengálským SF autorem byl filmový režisér a literát Satjádžit Ráj „“, který je jako jediný indický SF autor znám za hranicemi indického subkontinentu. Autorem většího množství SF pro mládež je Adríš Bardhan, jmenujme adaptace románů J. Verna „“ Daktar Okser Iksperimént (Experiment doktora Oxe, 1967) a Robár holen ákášrádžá (Robur král oblohy, 1969). Několikrát byly přepracovány také Gulliverovy cesty (autorem byl Bhirendra Lal Dhar) i Tarzanova dobrodružství od E. R. Burroughse „“ (přepracoval Monorandžan De). Autorem několika SF pro mládež je např. Sridhar Senapati – Mongoler bhajának raktmani (Strašný klenot Mongolů, 1965) nebo Niščintapurér kókil (Bezstarostná kukačka, 1969). Za zmínku dále stojí romány Bimala Kara Radžbarír Čhórá ó Haránó Džiper rahasja (Tajemství Radžbaríra Čhóry a Haránó Džipera, 1979) a Upena Manny – Kálo rašmí (Černý paprsek světla, 1969). Z dalších autorů, kteří vesměs publikovali v nakladatelství Alpha Beta, jmenujme ještě Utpala Hom Roje, Gauri Šankara De a Dilipa Roje Čowdhury. V dalších indických jazycích vzniká SF nepoměrně zřídkavěji. V gudžáratí vzniklo několik SF pro mládež, např. od Čhotubhaje Naika. Nejznámějším autorem píšícím v maráthštině je astrofyzik Džajant Narlikar, za zmínku ale též stojí původní divadelní hra na motivy stejnojmenného románu H. G. Wellse „“ Adrišja mánuš (Neviditelný, 1968) od Ratnákara Matkáriho. V uríjštině je znám jeden SF román K. Samala Akha Dhíla ku Čhaka Dhíla (Akha Dhíla a Čhaka Dhíla, 1975). V tamilštině tvoří SF Kalvi Gopalakrišnan. (jo)

Uzbecká SF Moderní uzbecká literatura vznikla až ve 20. letech tohoto století, ale první SF a fantastické motivy lze najít už v dílech zakladatelů uzb. literatury: ministra zahraničí Bucharské lidové sov. rep. a oběti stalinských čistek Abdurraufa Fitrata (18841946/47) a prvního uzb. romanopisce Abdulla Kodiriho (1894–1939). A. Fitrat je např. autorem povídky Meirož (Nanebevzetí), v níž hlavní hrdina cestuje prostorem v doprovodu proroka Muhammada a archanděla Gabriela. Fantastické motivy obsahují i povídky A. Kodiriho, např. Žinlar bazmi (Hostina zlých duchů, 1921). Teprve na konci 60. let byly vytvořeny podmínky pro vznik moderní uzb. SF. Autorem prvních povídek byl G. Džahangirov. Od roku 1977 vycházela řada děl především s pomocí časopisu Fan va turmuš (Věda a život). Většina moderní uzb. SF byla psána v ruštině a vycházela většinou též v ruských nakladatelstvích, někteří autoři ale píší i oběma jazyky, příp. pouze v uzbečtině. Nejznámějšími autory jsou Tachir Malik (vl. jm. Tachir Abdulmalikovič Chabilov; 1946) – autor románu Směrt’ efendi Chikmeta (Smrt efendi Hikmeta, 1972), Abdulhakim Fazylov (1943), autor povídkové sbírky Vostočnoje vraščenije (Východní rotace, 1983), z níž jedna vyšla č. in: Sov. lit. 1983/12, M. Hašimhodžajev, A. Kasymov, Sachiba Abdulaevová a zřejmě nejplodnější povídkář Hodžiakbar (Islamovič) Šajchov (1945), jehož povídky vyšly i č. in: Stanice u moře dešťů (1982, 1986), Robot a spol. (1986) a Sov. lit. 1988/4. (jo)

SF v dalších asijských zemích O autorech SF z ostatních zemí existují jen kusé zprávy – bariérou je zde celková malá znalost jednotlivých národních literatur a především té části určené komerčním čtenářům i těžká dostupnost titulů. Ve světě je známý thajský autor a avantgardní hudební skladatel píšící anglicky a žijící v USA Somtow Sucharitkul „“. V thajštině píše Čhantrí Siribunrót, autor povídkové sbírky Phūdap dūang āthit: Pūam uiyāi witthayāsāt khong Thai (?, 1978) a Boonlua (vl. jm. M. L. Boonlua Debyasuvarn, 1911–1982), autorka románu Surat nari (Ženy ze Suratu, 1971), v němž popisuje zemi, v níž se moci zmocnily ženy a progresivní muži bojují o svá práva. V Barmě vyšlo původní převyprávění fantastických románů H. R. Haggarda od významného literáta Švej Udaunga (1899–1973). Autorem SF pro mládež ve Vietnamu je Viět Linh (1932), mj. autor sbírky Quà trung vuông (Hranatá vejce, 1970) a románu Bí mât vê con chó đôm (Kropenatý pes, 1986). SF je vydávána také v Korejské lidově demokratické republice i Korejské republice. V Mongolsku napsal několik SF děl Dž. Gal. SF existuje i v Pákistánu, některá díla Zulfikara Ghoseho (1935) vyšla v Británii. Ve dvoudílném románu The Incredible Brazilian: The Native (Neuvěřitelný Brazilec: domorodec, 1972) a The Beautiful Empire (Překrásná říše, 1975) popisuje fiktivní dějiny Brazílie. Fantastika má své tradice i v perské literatuře. Mnohé povídky jejího klasika Sádeqa Hedájata leží na rozhraní fantastiky a horroru. Z novější doby do oblasti SF pronikli fr. píšící autoři Fereydoun Hoveyda a Medjid Rezvani. Politickou satirou jsou povídky a novely se SF tématy od Ferejdúna Tunkáboní a Miny Honarbachšové (1957). (jo)

46

Arabská SF Moderní arabská SF nejdříve zpracovávala motivy formálně a obsahově blízké klasickým narativním příběhům nebo motivům z Koránu a Bible. Typická jsou např. dramata s fantastickými motivy, jež napsali iráčtí autoři: Čacfar alChalílí (1902–?) Fí qurá’l-ğinn (Ve vesnicích džinů, 1944), Hamdí cAlí dílo Šajch al-qabíla (Šejch kmene, 1952) a Chidr at-Tá’í Asháb al-kahf wa r-raqím (Společníci jeskyně a času, 1961). SF literatura poskytuje autorům možnost kritiky společnosti; využil ji palestinský autor Isháq Músá al-Hu-sajní v románu Mudakkirát ad-dağáğa (Vzpomínky slepice, 1943), v němž formou satiry (očima slepice) popisuje postupné obsazování Palestiny židovskými přistěhovalci. Do této skupiny patří i díla Egypťana cAlího Sálima (1936). V dramatu En-nás ellí fi’s-samá’ ’t-tamna (Lidé z osmého nebe, 1965) sleduje pozemšťana dr. Midea a mimozemskou civilizaci ovládanou Akademií věd meziplanetárního prostoru. Metody SF používá i v dalších dílech Barríma au bi’r el-qamh (Vrták aneb Pšeničná studna, 1968), Er-rágel ellí dihik el-malá’ika (Člověk, který se vysmál andělům, 1968), cAfárít Misr el-gadída (Ďáblové z Heliopole, 1972) a Údíb, enta ellí qatalt el-wahš (Oidipe, ty jsi zabil netvora). Za zakladatele egyptské SF je však považován Mustafá Mahmúd (1927), první spisovatel, který se SF zabýval plánovitě – romány Al-canqabút (Pavouk, 1965), Al-churúğ min at-tábút (Vyjití z hrobu, 1965) a Radžul tahta ’s-sifr (Člověk s teplotou pod bodem mrazu, 1965). Zajímavá je i hra Al-ğins at-tálit (vol. Třetí pohlaví, 1971) známého egyptského autora realistických děl Júsufa Idríse (1927–1991). Děj se odehrává ve dvou rovinách – v první sledujeme osud Adama, který byl tajemným způsobem unesen kamsi do neznáma, ve druhé práci jeho jmenovce, doktora mikrobiologie, který pracuje na objevu enzymů vůle žít a zemřít. K SF metodám se obrátil i další známý egyptský autor románů ze současnosti Tawfíq al-Hakím (1898–1987). V dramatu cAwdat aš-šabáb (Návrat mládí, 1950) je hlavnímu hrdinovi prostřednictvím fantastických objevů medicíny vráceno mládí. V díle Rihla ilá ’1-ğad (Cesta do zítřka, 1950) přistávají kosmonauté na neznámé vzdálené planetě, kde neexistuje čas. Po návratu na Zemi nejsou schopni přizpůsobit se společnosti vzdálené budoucnosti, která je ovládána počítači. Výpravu na Měsíc popisuje v jednoaktovce Šácir calá ’l-qamar (Básník na Měsíci, 1972), zatímco v knize Taqrír qamarí (Měsíční zpráva, 1972) se setkáváme se dvěma mimozemšťany, kteří přistáli na Zemi. Jediným autorem, který se SF zabývá plánovitě, je Syřan cImrán Tálib. Debutoval v roce 1978 SF povídkami pro děti Kawkab al-ahlám (Planeta snů). Další jeho SF práce jsou už určeny dospělým: romány Al-cábirúna chalfa ’š-šams (Procházející za Sluncem, 1979) a Chalfa háğiz az-zaman (Za bariérou času, 1985) a povídkové sbírky Sawt min al-qác (Hlas ze dna, 1979), Lajsa fí ’1-qamar fuqará’ (Na Měsíci nejsou chudí, 1983), Asrár min madína al-hukma (Tajemství města moudrosti, 1988) ad. Tálib je také autorem prozatím jediné teoretické knihy o SF v arabském světě Fí ’1-chajál al-cilmí (O science fiction, 1980). SF bývá roztroušena v různých sbírkách a časopisech – sem patří mj. povídky Syřana Walída Ichlásího ze sbírky Qisas (Povídky, 1963), fr. píšícího Alžířana Hacèna Farouka Zehara (1939) Peloton de tête (Hlavní peloton, 1966), Tunisana cIzzaddína al-Madaního (1938) ze sbírky Churáfát (Legendy, 1968), v níž kombinuje motivy a náměty z Tisíce a jedné noci a příběhy Jamese Bonda. SF románů je zatím v arabském světě málo: román Min mudakkirát rağul lam júlad (Z deníku muže, který se nenarodil, 1971) Libyjce Júsufa al-Kuwajrího se pojetím blíží klasické technologické SF 30. let, v níž je idealisticky popisována budoucnost lidstva. Do oblasti SF spadá také práce známého palestinského autora Amila Habíbí (1921) Al-waqáci algaríba fí ichtifá’i Sacid Abú an-Nahs al-Mutašá’il (Neobyčejné okolnosti zmizení Saida Abú an-Nahse Optimisty, 1947). (jo)

Izraelská SF Počátky izraelské SF tvorby lze hledat už o půl století dříve, než vznikl stát Izrael, kdy zakladatel sionismu Theodor Herzl (1860–1904) napsal svou utopickou představu budoucího židovského státu Altneuland (Staronová země, 1902). Moderní izraelská SF vznikla až na přelomu 50. a 60. let, nebyla ovšem příliš zajímavá, s výjimkou izraelského autora Mordecaie Roshwalda (1921), který píše anglicky a žije mimo území Izraele. Jeho dva romány z blízké budoucnosti – Level Seven (Vrstva sedm, 1959) a A Small Armageddon (Malý Armageddon, 1962) – jsou plné obav o osud našeho světa v současné jaderné epoše. V prvním z nich sledujeme osud posledních lidí, kteří dožívají svůj život v obrovském krytu. V Malém Armageddonu stojí lidstvo tváří v tvář hrozbě zničení světa, jímž vyhrožuje šílený kapitán americké atomové ponorky. V prvním období vývoje existovaly v Izraeli tři SF časopisy: Cosmos (1958, 3 čísla), Flash Gordon (1963, 7 čísel) a Mada Dimioni (1958, 13 čísel). Vycházely v nich převážně překlady z anglo-americké oblasti. Druhého období rozvoje dosáhla izraelská SF v letech 1979–1984. Kromě překladů a dalších časopisů (které už ve větší míře tiskly původní tvorbu): Cosmos (1979, 6 čísel), Olam ha-Mahcar (asi 1979, 1 číslo), Fantasia 2000 (1978–1984, 44 čísel), začala vycházet knižně i původní tvorba. Řada autorů se ve svých dílech staví velmi kriticky k politické realitě své země – nejvýrazněji se to projevuje v románech Amose Kejnana (1917) Ha-derech le cejn Harod (Cesta do Ein Harod, 1983; č. 1993) a Šo’a 2 (Holokaust 2,1973), ve kterých propaguje myšlenku mírové spolupráce mezi Židy a Araby. V Holokaustu 2 je Izrael zničen v průběhu válek s okolními zeměmi, zatímco Cesta do Ein Harod se odehrává v době, kdy je Izrael zmítán nekonečnými vojenskými puči.

47

Motiv zničení země se prolíná celou izraelskou SF tvorbou – povstání proti nadvládě žen a následný rozpad sociálních struktur společnosti ukazuje Hillel Damron v Milhemet haminím (Válka rodů, 1982); invaze mimozemšťanů je námětem románu Sód ha-Rišóním (Tajemství prvních, 1984) I. I. Boussidana. Dva romány popisují budoucnost Izraele ovládaného náboženskými fanatiky: pesimistickou vizí 21. století je Ha’malachim Ba’im (Andělé přicházejí, 1987) od Jicchaka Ben-Nera, satirickým ztvárněním budoucnosti je naopak Pundako šel Jermiahu (Jeremiášův hostinec, 1984) Binjamina Tammuze (? –1990). Problémy genetického inženýrství se zabývá specialista v tomto oboru Rom Mocab v románech Zirmat hachamim (Geny pro génie, s. s r. o., 1982) a Luna – Gan cEden Genetí (Luna – genetický ráj, 1985). Z dalších děl jmenujme ještě sbírku povídek Davida Melameda Cavoca be-Korundy (Hyena v Korundy, 1980) a romány Rút Blumerta Haceriah (Vížka, 1983) a Šaloma Babajúfa Kadúr Ha’éš (Ohnivá koule, 1982). (jo)

SF v zemích černé Afriky S fantastickou tvorbou se v literaturách tzv. černé Afriky setkáváme poměrně často, protože africká tvorba úzce navazuje na lidovou slovesnost, čerpající své náměty z mytologických a pohádkových fantastických příběhů. Nejvýznamnějšími autory tohoto druhu fantastiky (mnohdy poměrně blízkého fantasy) jsou dva Jorubové z Nigérie – Amos Tutuola „“ píšící anglicky a Daniel Oluwafemi Fagunwa (1900 nebo 1903–1963) píšící v jorubštině, autor děl tematicky i formálně blízkých dílům Tutuoly. Nejznámějšími romány Fagunwy jsou Ogboju ode ninu igbo irunmale (Statečný lovec v lese duchů, 1938), Igbo Olodumare (Buš Všemohoucího, 1949), Írèké oníbùdó (Hlídačova hůl, 1949) a Àdììtu Olódùmarè (Tajemství Všemohoucího, 1961). V Nigérii je Fagunwa neobyčejně populární, ale v ostatních zemích je kvůli jazyku, ve kterém píše, prakticky neznámý. Povídky s fantastickými prvky a náměty napsali i další afričtí autoři – např. James Adobe (Keňa), James T. Ngugi (1938) (Keňa), který dnes tvoří pod jménem Ngugi wa Thiongo, Camara Laye (1930) (Guinea), Wole Soyinka (1934) (Nigérie), Geormbeeyi Adali-Mortty (Ghana), Adebayo Faleti (Nigérie), Yambo Ouologuem (Mali) aj. Fantastické příběhy, především s tématem čarodějnictví, vycházejí také ve svahilštině; v Tanzanii vyšla rozsáhlejší novela Fadhili – msiri wa Naugua (Fadhili – důvěrník Naugui, 1971) od Aliho Konda Chumy; v Keni pak román Mfu aliyefufuka (Muž, který vstal z mrtvých, 1974) od H. C. M. Mbelwy a Ndoa ya Mzimuni (Svatba v záhrobí, 1974) od Saidi M. Nurrua. Známý je román The Concubine (Konkubína, 1966) od Nigerijce Elechi Amadiho (1934). S čistými SF se v černé Africe setkáváme jen zřídka a většinou jsou určeny dětem. Např. díla nigerijských autorů Flory Nwapové (1931) s novelou Journey to Space (Cesta do vesmíru, 1980) a Umaru A. Demba (1945) s románem Tauraruwa mai Wutsiya (Kometa, 1969). Mládeži jsou určeny také romány Ghance J. O. Eshuna The Adventures of Kapapa (Dobrodružství Kapapy, 1976) nebo Tiny Beattieové (Zimbabwe) Hope for the Future (Naděje pro budoucnost, 1988). Děj druhého se odehrává ve 21. století, kdy se lidé s pomocí stroje času snaží zachránit posledního žijícího nosorožce. Neobyčejně populární jsou detektivně-špionážní romány odehrávající se buď v blízké budoucnosti či ve fiktivních afrických státech, kde tajní agenti typu Jamese Bonda zachraňují svět před šílenci snažícími se jej zotročit pomocí různých vynálezů (antigravitace, paprsky smrti, neznámé nemoci apod.). Nejznámějším autorem je tvůrce agenta 009 Beniho Kamby Keňan David G. Maillu (1939), k jehož románům patří např. Operation DXT (Akce DXT, 1986) nebo The Equatorial Assignment (Rovníkový úkol, 1980). Dalšími autory těchto děl jsou např. Nigerijci Valentine Alily (1956) nebo Victor Thorpe (1919) a Konžan Sony Labou Tansa. Dospělým je určena ještě divadelní hra Azize Asgarallyho (Mauritius) The Chosen Ones (Vybraní, 1969), odehrávající se ve 30. století, nebo román s náboženskými motivy Mission to Gehenna (Výprava do pekel, 1989) od keňského autora Karanja wa Kang’ethe (1952). Za zmínku stojí díla Nigerijce Baly Abdullahi Funtuy, který napsal volnou adaptaci dystopického románu G. Orwella 1984 (b. d.), a obdobná lesothská verze Farmy zvířat, kterou v jazyce jižní sotho napsal Mallane Libakeng Maile – Pitso ea liphoofolo tsa hae (Setkání domácích zvířat, 1956). (jo)

Jihoafrická SF K nejstarším SF dílům v jižní Africe patří dva na sebe volně navazující romány Francise H. Sibsona (1899–?) o stavbě umělého ostrova uprostřed oceánu a následných bojích velmocí o jeho ovládnutí – The Survivors (Ti, kteří přežili, 1932) a The Stolen Continent (Ztracený světadíl, 1934). Reakcí na zavedení systému apartheidu v JAR bylo několik protirasistických románů – např. Arthur Keppel-Jones (1909) je autorem fiktivní historické příručky z r. 2015 popisující dějiny JAR v letech 1952–2010 When Smuts Goes (Až Smuts odejde, 1947). Stejný postoj k otázce apartheidu v JAR má i Garry Alligham (1898–?), autor románu Verwoerd – The End: A Lookback from the Future (Verwoerd – Konec: Pohled zpět z budoucnosti, 1961), a také v Anglii žijící básník a prozaik Anthony Delius (1916), který v satirickém románu The Last Division (Poslední rozpor, 1959) popisuje vývoj jihoafrické politiky v 80. letech 20. století a posílá celý jihoafrický parlament za trest do pekla. Budoucnost JAR vidí pesimisticky i ve svém druhém SF románu The Day Natal Took Off (Den, kdy se Natal odtrhl, 1963), kde předjímá problémy spojené se vzrůstajícím zuluským nacionalismem. Do sféry jihoafrické literatury patří také v Jižní Rhodesii narozená a v Anglii žijící Doris Lessingová (1919), autorka řady děl tematicky se vážících k Africe. Méně úspěšné byly její SF romány, první je The Memoirs of a Survivor (Paměti toho, jenž přežil, 1974), v němž popisuje svět po jakési obrovské katastrofě, v době, kdy lidská společnost pozvolna

48

přestává fungovat a začíná se rozpadat. Široký záběr mají romány z pětidílného cyklu o argosských archivech – Re: Collonised Planet 5: Shikasta (Re: Kolonizovaná planeta 5: Shikasta, 1979), The Marriages Between Zones Three, Four and Five (Sňatky mezi zónami tři, čtyři a pět, 1980), The Sirian Experiments (Sírijské experimenty, 1981), The Making of Representative for Planet 8 (Příprava představitele pro planetu 8, 1982) a The Sentimental Agents in the Volyen Empire (Sentimentální agenti ve Volyenském impériu, 1983). Většina SF jihoafrických autorů jsou komerční dobrodružné romány, které navíc vyšly pouze ve V. Británii, příp. USA: např: Moon Ahead (vol. Vpřed na Měsíc) od Leslie Greenera (1900–1974), Appointment in Space (Schůzka ve vesmíru, 1963) od Ernesta J. Blowa, Martian Enterprise (Marťanská společnost, 1962) od Clifforda Cecila Reeda (1911) a Inherit the Earth (Zdědit Zemi, 1966) od Clauda Nunese (1924), ve kterém lidstvo ohrožují mimozemšťané ovládající telepatii. Katastrofický motiv – srážku Země s jiným nebeským tělesem a zničení civilizace – zpracoval Lewis Sowden (1905–1974) v románu Tomorrow’s Comet (Zítřejší kometa, 1951). Milovníky klasické vesmírné dobrodružné SF zaujme román Ninya (1956) Henryho Allana Fagana (1889–1963), který se odehrává v utopické společnosti usídlené na odvrácené straně Měsíce. V samotné JAR vychází jen minimum SF – zajímavý je např. postkatastrofický román Summer’s End (Konec léta, 1984) od Petera Wilhelma. Pro poznání stavu SF v JAR jsou důležité dvě antologie z 80. let The Best of South Afričan Science Fiction (To nejlepší z jihoafrické SF) vydané ale pouze v minimálním nákladu Science Fiction South Africa. (jo)

49

IV. Hlavní motivické okruhy SF Absurdita Absurdní SF (z lat. absurdus – nesmyslný) je jednou z mezních forem žánru a její zařazování k SF bývá někdy předmětem sporu. Pro absurdní literaturu je typické vytváření nelogických, nesmyslných vztahů mezi jednotlivými prvky skutečnosti – tedy vytváření neexistující reality. Obecně vzato: SF vytváří rovněž neexistující realitu, ale ta si klade podmínku možnosti. To znamená, že popisovaný stav momentálně neexistuje, avšak v budoucnosti (za předpokladu určitého objevu atd.) se může stát reálným. V počátcích vzniku SF její absurdní podoba fakticky neexistovala, teprve postupem let se obzor SF díky určitému sbližování s hlavním proudem literatury rozšiřoval a počátkem šedesátých let se stala absurdní SF jeho plnohodnotnou součástí. Zasloužili se o to mj. autoři angl. Nové vlny. Absurdní, často groteskně pojatou SF píše i S. Lem a bratři Strugačtí.

Alternativní dějiny SF o alternativních dějinách (z lat. alternare – střídat) patří k ryze spekulativním podobám této literatury. Je zaměřena na vývoj historie, jenž mohl nastat, avšak nenastal. Výchozím momentem je některý z uzlových bodů dějin: Co by se stalo, kdyby Hannibal dobyl Řím, kdyby bitvu na Bílé hoře vyhrála vojska Fridricha Falckého a českých stavů, kdyby ve druhé světové válce zvítězily mocnosti Osy? Tyto spekulace se objevují i v pracích historiků, ale mezi přístupem historiků a autorů SF je rozdíl. V prvním případě je smyslem práce analýza faktů vycházejících pouze z historických skutečností či možností. Ve druhém může příčinou změny vývoje historie být událost nebo osoba zcela imaginární, jejíž osud se může stát i vlastním předmětem vyprávění. Navíc příčina alternace historie může i odporovat mezím obecně přijímané reality (např. zásah mimozemšťanů). Obliba alternativních dějin se v SF datuje zhruba od 30. let 20. století, kdy se tematikou začali zabývat zejména amer. autoři (Murray Leinster, Stanley G. Weinbaum). U nás známým příkladem je román Poula Andersona Strážci času (1960). Za autora, který nejvíce přispěl k rozvoji spekulativní SF, bývá považován Philip K. Dick, zejména svým románem Muž z Vysokého zámku (1962), odehrávajícím se v alternativním světě, kde zvítězila německo-italsko-japonská koalice. Jeho protagonistou je autor SF, který píše román o alternativním světě, v němž zvítězili Spojenci. V obdobném světě se odehrává i bestseller posledních let Otčina (1992) od Roberta Harrise.

Android Android (z řec. androidés – jako lidský) je jedna z umělých bytostí, vytvořená člověkem a obývající imaginární realitu SF. Bývá definován jako umělá bytost organického původu, zatímco pojem robot se váže k umělým bytostem vytvořeným mechanicky. Obrazně řečeno, mohli bychom považovat androidy za potomky Homunkulovy, zatímco roboty odvozovat od Golema. Je to ovšem dělení akademické a už sám první uživatel slova robot Karel Čapek do něj vnáší nesrovnalosti: jeho roboti jsou organického původu, dokonce potenciálně schopni pohlavního rozmnožování, a tudíž je lze označit za androidy. Hranice mezi androidem a robotem je tak nezřetelná, že ji někteří autoři vůbec nerespektují. Podstatnější je rozdílný vztah mezi lidmi na jedné straně a roboty či androidy na straně druhé. Zatímco roboti jsou téměř jednoznačně považováni za člověku podřízené, organický původ androidů je pro řadu autorů příležitostí k moralizování na téma právo lidí zotročit si jiné bytosti. Jiní naznačují, že androidi mohou být méně lidští a méně citliví, čímž narážejí na nepopiratelný význam kulturního zázemí pro vývoj jedince. I když samotné slovo androidés nacházíme už v textu alchymisty Alberta Magna, který se údajně pokoušel umělého člověka vytvořit, v moderní SF se objevilo až ve třicátých letech 20. století v jedné z povídek Jacka Williamsona. Oxfordský slovník uvádí první použití v knížce Clifforda D. Simaka Čas od času (1951).

Antropologie Antropologie (z řec. anthropos – člověk) je vědní obor zaměřený na zkoumání původu a vývoje člověka jako druhu (antropologie vývojová) a vývoje lidských kultur (antropologie kulturní), ta však bývá kritiky označována za vědu spekulativní. Darwinismus a vývojová antropologie se projevily v díle H. G. Wellse a některých dalších autorů, výrazněji však podobu SF neovlivnily. Výjimku tvoří motiv zásahu do vývoje člověka návštěvou z vesmíru: příkladem může být A. C. Clarke a jeho dílo 2001: Vesmírná odysea (1968). Vliv kulturní antropologie a zejména prací Margaret Meadové se projevil v popisech skupin přežívajících celoplanetární katastrofy, např. v díle Williama Goldinga Pán much (1954), dále v příbězích odehrávajících se v primitivních společenstvích na Zemi či mimo naši planetu. Z našich autorů byl dílem M. Meadové částečně ovlivněn Josef Nesvadba. Samostatnou kapitolou je tzv. budoucí antropologie, existující uvnitř SF a pokoušející se odhadovat směr vývoje člověka jako druhu i lidských kultur (např. Olaf Stapledon).

Atlantida Atlantida je hypotetická pevnina umísťovaná do Atlantického oceánu. Odedávna byla oblíbeným tématem písemnictví vědeckého, populárně naučného, pseudovědeckého i inspiračním zdrojem beletrie. Zmiňuje se o ní už Platón ve svých dialozích Tímaios a Kritias a umísťuje ji kamsi za „Héraklovy sloupy“. Podle pověsti byla Atlantida zničena obrovskou katastrofou, v beletrii často připisovanou nejrůznějším fantastickým příčinám včetně uvolnění atomové energie. Podle

50

Francise Bacona zbylí obyvatelé Atlantidy byli zakladateli jeho utopického státu Nová Atlantida (1629), Jules Verne popisuje její trosky na mořském dně v románu 20 000 mil pod mořem (1870), zmiňují se o ní A. C. Doyle, H. R. Haggard, H. Harrison, P. Anderson, A. Šalimov. Atlantida se stala symbolem zániku civilizace, která svou mocí přeroste vlastní možnosti. Pro české autory byla přitažlivým tématem – od roku 1950 inspirovala mj. Vítězslava Nezvala – Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956), Alexeje Pludka – Nepřítel z Atlantidy (1981) a Ludvíka Součka – Bohové Atlantidy (1983).

Astronomie Astronomie (z řec. aster – hvězda) čili hvězdářství je vědní obor, který zkoumá vesmír, jeho složení, vlastnosti, vývoj atd. Patří k vědním disciplínám, které rozhodujícím způsobem přispěly ke vzniku SF. Tematika dobývání vesmíru je pro SF stále stěžejní, stejně jako idea existence života mimo naši planetu. Byla to právě Koperníkova koncepce heliocentrické soustavy, která připustila, že planety, stejně jako Země, jsou světy, a lze tedy uvažovat o tom, že na nich existuje život. Takové úvahy dokonce byly součástí astronomických zpráv: např. Christian Huygens ve své práci Systema Saturnium (1659) nejen zpracovává svá pozorování, ale zcela samozřejmě uvažuje o tom, že obyvatelé Saturnu mají jistě jiný životní styl než pozemšťané, neboť tamní zimy musejí být neobyčejně dlouhé a mrazivé. Zhruba ve stejné době tvoří Johannes Kepler Sen (1634), spis vycházející z astronomických pozorování Měsíce, jehož součástí je opět hypotetická úvaha o tamním systému života. Astronomie svými objevy SF neustále obohacovala. Když italský astronom Giovanni Schiaparelli objevil v roce 1877 kanály na Marsu a domníval se, že jde o umělé stavby, vytvořil plodné podhoubí rozsáhlé oblasti SF, zaměřené na život mimozemských civilizací, na dobývání Marsu a nalézání pozůstatků tamní vyhynulé kultury. Vliv měly však zpočátku i práce pseudo-astronomické a teprve v pozdějších letech se konstituovala přísnější kritéria. Nové poznatky přesunuly vážně pojímané extrapolace kontaktů rozdílných inteligencí do vzdálenějších oblastí vesmíru nebo nechaly lidstvo čekat na daleké návštěvy. Kromě toho astronomické objevy nových odvětví, např. astrofyziky, přinesly do té doby neznámá témata. Astronom a autor SF Fred Hoyle vnesl do SF novou koncepci možného života ve vesmíru ve formě černého mraku kosmického prachu – Černý mrak (1957). Objev neutronových hvězd inspiroval Larryho Nivena k napsání slavné povídky Neutronová hvězda (1966). Hawkingova teorie černých děr otevřela zcela nové možnosti cestování do nejvzdálenějších míst vesmíru prostřednictvím zkratek – černých děr ústících buď v jiných vesmírech, nebo v jiné části vesmíru našeho.

Biologie Moderní biologie (z řec. bios – život) je soustava různých vědních disciplín, které se zabývají zkoumáním živé přírody. V historii SF hrála dlouho biologie jako zdroj inspirace méně významnou roli než vědy o přírodě neživé, navzdory tomu, že jedno ze základních děl SF Frankenstein (1818) Mary Shelleyové je inspirováno právě biologií. Příčinu tohoto stavu snadno odhalí nahlédnutí do dějin vědy. Zatímco koperníkovská astronomie, newtonovská fyzika a lavoisierovská chemie dávno přispívaly k pochopení světa, biologie byla dlouho považována za vědu popisnou, nikoli vysvětlující. Ostatně vysvětlovat podstatu „božského“ života člověku nepříslušelo ještě ani v osvíceném 19. století. Nicméně právě v tomto století vznikla revoluční vývojová teorie Charlese Darwina, J. G. Mendel načrtl základy genetiky, zrodila se moderní medicína. Biologická inspirace SF byla tedy sporá. Vernovská větev SF byla zaměřena technicky a stavěna na vědách o přírodě neživé a především z této tradice vyrůstala SF americká, která ovlivnila vývoj žánru v první polovině 20. století. V Anglii byl zájem o biologii větší, zejména proto, že zde se vývojová teorie zrodila a poznamenala společnost mnohem výrazněji než jinde – zaujmout postoj k darwinismu bylo součástí viktoriánství. V této atmosféře vznikl Stevensonův román Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda (1886), začal tvořit mladý H. G. Wells, vzdělaný v biologii – mj. spoluautor rozsáhlé populárně vědné práce o biologii Věda o životě (1930). Rozpor mezi linií vernovskou a wellsovskou je do jisté míry rozporem mezi inspirací vědami o neživé přírodě a inspirací biologickou. Ani v první polovině 20. století se biologické motivy neobjevovaly hojně. S rozvojem jaderné fyziky a raketové techniky přišla nová inspirace fyzikální, zatímco biologie žádného objevu, který by svým věhlasem přesáhl univerzitní rozměry, v té době nedosáhla. Nechávali se jí inspirovat autoři tvořící mimo SF (Aldous Huxley) nebo výjimečně autoři s biologickým vzděláním. Mezi tyto vzácné výjimky patří Stanley G. Weinbaum, jehož povídky z „marsovského cyklu“, např. Marťanská odysea (1934), předjímaly vznik exobiologie, z ruských autorů A. R. Běljajev a jeho romány Člověk obojživelník (1928), Ariel (1941) aj. Skutečnou biologickou inspiraci přinesl až konec 40. let, kdy do SF vstoupila nová generace autorů, především biochemik I. Asimov. S příchodem tzv. biologické revoluce koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let, se vznikem genového inženýrství a obav společnosti z důsledků genetických experimentů se zákonitě pozornost autorů SF zaměřila i na toto téma. SF inspirovanou moderní biologií charakterizuje ústup romantiky objevitelství a dobývání, věcnost, strohost a přesnost. Typickými představiteli tohoto proudu jsou Michael Crichton s romány Kmen Andromeda (1969) a Člověk na konci (1972), Philip K. Dick a James Blish. Ve srovnání s tvorbou let předcházejících lze SF inspirovanou moderní biologií označit za pesimističtější. Je otázkou, zda jde jen o výraz celkového trendu SF, či zda se tu projevuje celkový postoj společnosti k biologické revoluci a zejména genovému inženýrství. Vždyť obavy z něho několik let zastiňovaly tradiční objekt úvah o odpovědnosti vědy, totiž atomovou fyziku. Za možnou odpověď na tyto otázky lze považovat slova významného britského biologa J. B. S.

51

Haldanea, napsaná několik desetiletí před rozpoutáním biologické revoluce v eseji Daidalos aneb věda a budoucnost (1924): „Objevitel na poli chemie či fyziky je vždy Prométheem. Není velkého objevu, od ohně až po létání, který by nebyl označen za urážku některého z bohů. Avšak je-li každý chemický či fyzikální objev považován za rouhání, pak každý biologický objev je posuzován jako zvrhlost.“

Cesty časem Čas jako jedna ze základních fyzikálních veličin, v nichž se projevuje existence hmoty, provokoval svou neuchopitelností, nepřetržitostí a jednosměrným plynutím autory SF odedávna. Cesty časem se objevovaly již ve fantastických cestopisech – L. S. Mercier: V roce 2440 (1771) – a se vznikem SF se stroj času stal jejím konstituujícím prvkem, vedle rakety a robota. Cesty časem lze dělit podle několika hledisek: 1. Podle směřování do minulosti nebo do budoucnosti. Toto základní a nejběžnější dělení pochází z dob před vznikem SF a cesty obojího směru podnikali v rámci literárních fantazií hrdinové děl autorů, kteří se necítili s rodícím se žánrem nikterak svázáni. Příkladem cesty do minulosti může být kniha Yankee z Connecticutu na dvoře krále Artuše (1889) od Marka Twaina či Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889) od Svatopluka Čecha. Rovněž do budoucnosti vysílali své hrdiny již autoři v době předcházející vzniku SF (např. americký romanopisec Washington Irving) i ti, kteří tvořili mimo SF (Edward Bellamy). 2. Podle východiska cesty lze cestování časem dělit na cesty, jež k nám směřují z minulosti nebo z budoucnosti. Zajímavé aspekty obou možností inspirovaly zejména Johna Wyndhama: cesta z minulosti do přítomnosti v povídce Steh v čase (1961), z budoucnosti do přítomnosti v povídce Pawleyovy výlety (1951). 3. Další dělení lze vymezit intencí cestovatele časem, což často souvisí s použitým dopravním prostředkem. Nezamýšlené cesty časem proběhnou díky prostředkům zcela fantaskním (spánek, pád do jiného století) nebo díky imaginární technice budoucnosti (oživení zemřelého, nukleární reakce, dilatace času při letu rychlostí blížící se rychlosti světla). Zamýšlené cesty využívají imaginární techniky či výsledků imaginární vědy všeobecně – Stroj času (1895) H. G. Wellse, následovaný řadou napodobitelů. Postupem času se autoři více zaměřovali na samotnou problematiku cestování, zejména do budoucnosti, orientovali se na využití kryoniky (R. Sheckley, F. Pohl aj.), dilatace času, radioaktivního záření a jeho vlivu, posunu časových rovin atd. Základním prostředkem však zůstává imaginární stroj času, jehož největší předností je mobilita a přesnost určení cíle v časové škále. Cestování časem dává vzniknout řadě specifických problémů, jež se stávají vděčnými náměty příběhů, které cestu časem považují za samozřejmost. Především je to problém nenarušování toku času a ochrany principu kauzality. Téma inspirovalo P. Andersona, I. Asimova, J. Williamsona, W. Jeschkeho, G. Kleina aj. Využíván je i námět přesunu předmětů časem, zejména z budoucnosti do přítomnosti (C. M. Kornbluth) či z budoucnosti do minulosti (H. Kuttner). Zajímavé možnosti skýtá myšlenka zrychlení nebo zpomalení běhu individuálního času ve vztahu k času ostatnímu (A. C. Clarke) nebo představa tvorů, pro něž čas a životní pochody běží ve zcela jiných dimenzích, než jsou lidské. Běžným, avšak stále vzrušujícím námětem jsou časové paradoxy, navracející např. vynálezce stroje času znovu k výchozímu bodu jeho cesty či umožňující mu střetávat se se sebou samým (R. A. Heinlein). Cestování časem do minulosti bývá považováno nikoli za záležitost imaginární, nýbrž za záležitost iracionální a zcela fantaskní. Příčinou je princip kauzality (příčinnosti), podle něhož nemůže následek předcházet příčině. Vyplývá to z logiky dané realitou existující kolem nás, tzv. logiky zdravého rozumu. Skutečností ovšem je, že taková logika zdravého rozumu je vždy závislá na stupni poznání. Z aplikace výsledků einsteinovské fyziky vychází hypotéza amerického matematika Franka Tiplera, zpracovaná ve studii Rotující válce a možnost porušení příčinností, podle níž za určitých okolností může dojít ve vesmírném prostoru ke konstrukci fungujícího stroje času založeného na rotaci nesmírně dlouhého masivního a dostatečně pevného válce. Tipler soudí, že teoretická možnost porušit princip příčinnosti uvnitř obecné teorie relativity existuje, a ve své práci hypotézu dokazuje, byť sám považuje otázku za „ještě zcela otevřenou“.

Ekologie Ekologie (z řec. oikos – dům, obydlí) je věda zaměřená na zkoumám vztahů organismů k prostředí, v němž žijí. I když samotný termín zavedl německý biolog Ernst Haeckel v roce 1866, skutečný rozvoj této vědní disciplíny začal až ve dvacátých letech 20. století, kdy Charles Eltin vydal Ekologii živočišstva (1927). Předmětem zájmu široké veřejnosti se obor stal až v posledních desetiletích, kdy si celkové zhoršení životního prostředí naší planety vynutilo zvažování dalších cest rozvoje průmyslové civilizace. SF se dlouhá léta ekologii nevěnovala, ani v ní nenacházela inspirační zdroje, neboť ještě pro první třetinu dvacátého století byl např. symbol dýmajících komínů, dnes jednoznačná metafora pomalé zkázy, považován všeobecně za obraz pokroku, rozvoje lidského umu, zdokonalení životních podmínek. Starší autoři nevnímali ekologické problémy ani uvnitř přírody samé. Výjimkou mezi předválečnými autory byl biologicky vzdělaný Stanley G. Weinbaum. Teprve koncem padesátých let, kdy se projevily první obavy z devastace životního prostředí na Zemi, se ekologické téma stalo nedílnou součástí SF. Uplatňuje se jednak z hlediska budoucího vývoje životního prostředí Země, jednak při tvoření komplexních ekosystémů nepozemských či takových, jež existují na naší planetě po zániku ekosystému, jehož jsme momentální součástí.

52

V případě budoucího vývoje Země převažují vize dokonané devastace prostředí s varovným poselstvím (Knut Faldbakken: Bídné roky, 1974), objevuje se problematika vztahu politiky a ochrany životního prostředí, otázka přelidnění či devastace životního prostředí způsobená mimozemským zásahem (George Alec Effinger: Myslím, že i my, 1973). Vytváření komplexních nepozemských ekosystémů je jedním z nejnáročnějších úkolů, jež si před sebe může autor SF postavit. Podařilo se to Franku Herbertovi v románu Duna (1965), Ursule K. Le Guinové v románu Po levici temnot (1969); ekosystém existující po zániku současného pozemského systému popisuje např. Brian W. Aldiss v románu Skleník (1962) atd.

Ekonomie Ekonomie (z řec. oikonomos – hospodář) znamená v širším slova smyslu hospodárnost, úspornost, v užším (politická ekonomie) vědu o výrobních vztazích lidí a ekonomických zákonech, jimiž se řídí vývoj historicky se střídajících společensko-ekonomických formací. Ekonomie byla stěžejním tématem děl prvních utopistů, později se však zájem autorů přesunul k vývoji techniky a přírodovědy a ekonomická problematika přestala být středem pozornosti. Přesto lze například v dílech Wellsových nalézt zřetelné rysy zájmu o vývoj a možnosti socialismu, stejně jako některé postavy Vernovy nesou rysy ekonomického i sociálního reformátorství. Velký vliv měla v anglicky mluvícím světě konce 19. století práce Edwarda Bellamyho Pohled do budoucího ráje (1888), akcentující myšlenky ekonomické rovnoprávnosti. Americká SF v letech svého časopiseckého vzniku preferovala didaktické a dobrodružné prvky, problém ekonomického systému a jeho spravedlivější podoby nepřejímala. Významnou roli v tomto postoji hrála jednak společenská situace v zemi, jednak v literatuře všeobecně přijímaný mýtus hrdiny, který se vypracoval z chudoby k bohatství. To by ve společnosti, kde jsou materiální statky rozdělovány podle potřeb, postrádalo smysl. Teprve ve 40. letech 20. století přišel s ekonomicky motivovanými příběhy Robert A. Heinlein, spekulace o možném vývoji kapitalistické ekonomie se projevuje v pracích Poula Andersona. Typickým příkladem vlivu ekonomie na SF je hojně tradovaný námět vynálezu (objevu), potlačeného z ekonomických důvodů velkým a mocným výrobcem. Vedle autorů uvažujících o zdokonalení kapitalistického systému se o několik let později objevili autoři, kteří tento systém kritizovali a vytvářeli satirické obrazy jeho vývoje. Například Frederik Pohl v románu Obchodníci s vesmírem (1953), napsaném spolu s C. M. Kornbluthem, či Kurt Vonnegut jr. v románu Mechanické piano (1952). Naopak převážná část východoevropské SF se opírala o perspektivy vědeckého socialismu a předjímala problematiku komunistické společnosti. Zpočátku byl častým námětem boj či soutěžení kapitalistického systému se socialistickým (např. A. Tolstoj: Paprsky smrti inženýra Garina, 1925–1926), později kritika kapitalistické ekonomiky. Obraz komunistické společnosti a ekonomiky líčí Ivan A. Jefremov v románech Mlhovina v Andromedě (1955) a Hodina Býka (1970). Specifickou součástí tematiky ekonomie v SF je otázka peněz. Autoři volí nejrůznější přístupy – od zobrazení komunistické ekonomiky, která se obejde bez platidel vyjadřujících hodnotu výrobků, až po peněžní systémy těžící z tradice zlatého standardu. Poměrně často jsou peníze budoucnosti zvláštními „kredity“, jednotkami určenými jinak než hodnotou zlata či práce.

Fantastické cestopisy Patří k nejstarším literárním útvarům vůbec, v rámci fantastické literatury přetrvávají až do současnosti. Moderní SF má své kořeny v tomto typu vyprávění a všechny široce pojímané koncepce SF považují fantastické cestopisy za předchůdce žánru, počínaje eposem o Gilgamešovi, Odysseou, Lúkiánovými texty, přes Keplerův spis Sen (1634), Cestu na Měsíc (1657) od Cyrana de Bergerac či Komenského Labyrint světa a ráj srdce (1623). Fantastickými cestopisy jsou rovněž Moreova Utopie (1516), Baconova Nová Atlantida (1629) a Campanellův Sluneční stát (1623), Swiftovy satirické Gulliverovy cesty (1726) i Holbergův Podzemní svět (1741) a řada děl prvních tvůrců novodobé SF, např. Vernův popis dvaceti tisíc mil pod mořem či Wellsovo zaznamenání zážitků prvních lidí na Měsíci. Během doby se fantastický cestopis proměnil po stránce formální a změnilo se i jeho poslání. Původně nebylo důležité místopisné určení fantastického cestopisu, nýbrž smysl vyprávění a metaforický příběh hrdinův. Fantastický svět autorovi umožňoval využívat imaginární realitu, aniž by byla předem označena za nadpřirozenou. Byla to jakási prvotní forma nepsané dohody mezi autorem a příjemcem díla, která je dnes pro SF typická. S rostoucí mírou poznání světa bylo pro fantastický cestopis stále důležitější místo určení. Tyto fantastické cestopisy popisují často svět, který tušíme, avšak ještě dokonale neznáme, nebo takový svět, jaký daný stav vědy a techniky ještě nedovoluje poznávat jinak než zprostředkovaně pomocí přístrojů. Typickým případem jsou první fantastické cestopisy směřující do vesmíru, pod mořskou hladinu, pod zemskou kůru nebo do zatím neprozkoumaných částí světa, v nichž objevují ztracené světy se zachovanými exempláři flóry i fauny, které známe jen z fosilních nálezů. V moderní podobě fantastické cestopisy umožňují hru na osobní poznání, například vnitřního prostředí lidského organismu či elektronických pochodů odehrávajících se uvnitř počítače. Specifickou podobou moderních fantastických cestopisů jsou fantasy eposy, které se znovu obracejí, podobně jako jejich nejstarší předchůdci, k hrdinovi (někdy pikaresknímu) a jsou vlastně pohádkovou metaforou ideových systémů. Nejznámějším příkladem je dílo J. R. R. Tolkiena Pán prstenů (1954– 1955).

Gravitace Gravitace (z lat. gravis – těžký), vlastnost všech hmotných objektů vzájemně se přitahovat, je jedna ze čtyř základních fyzikálních sil vesmíru, podle Einsteinovy teorie relativity zodpovědná za zakřivení časoprostoru. Problém gravitace vzrušuje fyziky už od Newtonových dob, umělecká literatura si ho (s výjimkou SF) v podstatě nevšímá. Gravitace hraje

53

významnou úlohu při líčení dějů na palubě kosmických lodí a při dobývání kosmu. Autoři SF často předjímají různé způsoby vytváření umělé gravitace, například prostřednictvím odstředivých sil či magnetické síly. Využívají také gravitace k pohybu vesmírem a tehdy přicházejí ke slovu výsledky imaginární vědy – antigravitačně působící hmota, gravitační vlny, průniky z jedné oblasti vesmíru do druhé prostřednictvím tzv. červích děr, tj. produktu gravitačního zhroucení vysoce hmotného objektu. Výrazným příkladem aplikace poznatků současné fyziky o gravitaci je v rámci SF povídka Larryho Nivena Neutronová hvězda (1966).

Humor Humor (z lat. humor – vlhkost, tělesná šťáva), jedna z forem komična, bývá definován jako veselý rozmar se sklonem k žertování nebo dobrosrdečnému zesměšňování. Názory na roli humoru v SF se liší. Podle rozšířeného tvrzení se SF s humorem nesnáší a příklady jeho užití bývají trapnými a těžkopádnými nedorozuměními. Pokud jde o tvorbu autorů zaměřených na tzv. tvrdou, technikou výrazně inspirovanou SF a těch, pro něž je SF především dobrodružným žánrem, lze s tímto tvrzením souhlasit. Současně je rozšířen i názor, podle něhož tvoří humor nedílnou součást SF a extrapolace vývoje vědy a techniky je oním méně významným rysem SF. Stoupenci tohoto pojetí zahrnují do kategorie humoru i satiru, jež je skutečně nedílnou součástí SF. Počet autorů, kteří využívají při tvorbě SF humoru i satiry, stoupá. Souvisí to s výraznějším společenským zaměřením SF – s rostoucím podílem satirických antiutopií, do nichž se promítá satirická extrapolace společenských problémů současnosti. Pro humornou SF posledních desetiletí je typická parodie vlastního žánru. K předním SF humoristům patří v anglo-americké oblasti William Tenn, Henry Kuttner, Robert Sheckley, R. A. Lafferty, svými satirami proslul Frederik Pohl, nejvíce se však i mimo rámec SF prosadil americký autor Kurt Vonnegut jr. Výraznou roli hraje humor a satira v tvorbě Stanislawa Lema, z ruských autorů psali humornou a satirickou SF Ilja Varšavskij a Kir Bulyčev, v absurdních podobách i bratři Strugačtí. Pokud jde o tradici humoru v české SF, lze soudit, že je pro vývoj žánru u nás typická. Satirický ráz mají práce Svatopluka Čecha, předznamenávající vznik naší SF, stejně jako díla Jiřího Haussmanna a Karla Čapka. U moderních autorů hraje významnou úlohu humor a satira v tvorbě Ladislava Szalaie a Ondřeje Neffa.

Inteligence Inteligence (z lat. intelligens – chápající) je pojem shrnující zvláštní předpoklady subjektu, které mu umožňují vyrovnávat se s vnějším prostředím a řešit situace, v nichž nelze jednat podle rutinních postupů. SF se zabývá nejen inteligencí, která vybočuje z mezí reálných možností člověka, ale i formami a projevy inteligence nepozemské, případně pozemské, avšak nenesené člověkem, a projevy inteligence umělé. Nejběžnějším námětem bývá odchylka lidské inteligence směrem nahoru – jedinec s parametry geniality dosahuje nějakého významného objevu nebo převratného vynálezu, s jehož pomocí pak vzniká vlastní zápletka děje. Složitější je situace, kdy předmětem zájmu autora je samotná vyšší inteligence a její projevy, případně sledování jejich změn směřujících k vyššímu IQ. Pokud autor nehodlá čtenáře odsoudit do role pouhého věřícího, je krajně obtížné s vlastním IQ v rámci normy přiblížit vnitřní svět hypotetické osoby s IQ několikrát vyšším čtenáři s IQ průměrným. Klasickým řešením tohoto dilematu je Růže pro Algernon (1959) Daniela Keyese. Výchozím momentem je jedinec s inteligencí výrazně podprůměrnou, zdokonalovanou v rámci děje na nadprůměrnou, avšak stále se projevující v rámci srozumitelných norem. Specifickým zpracováním námětu je využití typu génius savant, kdy dítě či osoba zcela podprůměrná je nositelem vysoce nadprůměrné, avšak specificky zaměřené inteligence. Zajímavým způsobem tuto tematiku zpracoval Josef Nesvadba v povídce Blbec z Xeenemünde (1958). Autoři využívají i možnosti extrapolovat vývoj lidské inteligence v daleké budoucnosti jako důsledek evolučního procesu. Popisují dnes neexistující komunikační možnosti (mimosmyslové vnímání), případně další paranormální schopnosti rozvíjející inteligenci. Častým obrazem jsou dystopické společnosti, rozdělené na elitní vrstvu vysoce inteligentních jedinců (mutantů) a zaostalé masy – C. M. Kornbluth: Malý černý kufřík (1950). Využívaným námětem je evoluce jiných živočišných druhů směrem k inteligenci, která dosahuje lidské. Nejčastějšími nositeli takové inteligence jsou delfíni – Robert Merle: Zvíře nadané rozumem (1967), či psi – Clifford D. Simak: Město (1952). Své zákonitosti má tematika nepozemských inteligencí. Mají-li se takové příběhy odehrávat v současnosti, pak už sám fakt, že cizí inteligence naváže kontakt s lidmi a dokáže překonat vzdálenost dělící její domov od naší planety, naznačuje, že jde o inteligenci vyšší, než je lidská. Zda bude její vztah k lidstvu pozitivní či nepřátelský, závisí na záměru autora. Před lety postulovaná myšlenka, že civilizace schopná překonávat mezihvězdné vzdálenosti bude nutně natolik morálně vyspělá, že její vztahy k ostatním formám inteligentního života budou přátelské, je projevem čistého voluntarismu upínajícího se k příjemnější variantě. Lze vystavět i příběh, v němž lidstvo je pro cizí inteligenci pouze zdrojem deficitních bílkovin, případně s ním cizí inteligence není pro svou biologickou odlišnost schopna navázat smysluplný dialog. V SF se objevuje i téma inteligence umělé, vytvořené člověkem jako podpůrný systém, avšak dostávající se s ním do konfliktu, není-li omezována ochrannými systémy. Určité možnosti nabízí kombinace inteligence umělé s inteligencí přirozenou. Je však překvapivé, jak zřídka se SF věnuje vlastnímu problému umělé inteligence a její podstatě. Hlouběji se problematikou zabýval Frank Herbert v románu Směr prázdnota (1966), v němž vznesl otázku, kde vlastně umělá inteligence počíná, a za klíčový považuje vznik vědomí. S tímto názorem lze polemizovat; na jeho omluvu a částečně i na omluvu autorů, kteří se tématu jednoduše vyhýbají, budiž konstatováno, že problematika umělé inteligence a její podstaty je dosud nedořešeným problémem i po stránce teoretické.

54

Katastrofická SF Katastrofická SF (z řec. katastrofé – obrat, převrat, pohroma) v sobě obsahuje obavy z možného nepříznivého vývoje životních podmínek. Vývoj může mít povahu náhlé změny či pozvolného zániku (plíživá katastrofa). Úvahy o možném katastrofickém vývoji, předcházející vzniku SF i literatury vůbec, jsou už součástí prvotních mýtů. Mají varovat a zároveň poskytují autorovi prostor pro spekulaci nad možnostmi a schopnostmi člověka. Katastrofy lze dělit v rámci SF podle příčin, které je způsobily, na kosmické nebo pozemské. Z kosmických katastrof je nejstarším a dnes již klasickým tématem kolize Země s jiným vesmírným tělesem (jádrem komety, planetkou, Měsícem atd.), jež je součástí Sluneční soustavy nebo do ní bylo integrováno. Vzdálenější kosmické katastrofy mohou být vyvolány výbuchem supernovy a následnou emisí životu nebezpečného záření, svíráním galaxie vlivem megakvasaru s následnou implozí Mléčné dráhy může dojít ke katastrofě, která postihne celý vesmír a je způsobena například změnou rovnovážného stavu vesmírného vakua. Zdrojem katastrofy kosmického původu může být biologická invaze nebezpečných forem mikroorganismů, příp. střetnutí s nepřátelskou a lidstvu nadřazenou inteligencí. Důvodem, který vede ke katastrofě kosmicko-invazního typu, často není snaha uškodit lidstvu, nýbrž touha uchvátit energetický zdroj našeho systému (Slunce), katastrofa je pak jen důsledkem. Katastrofy pozemského původu mohou být způsobeny jednak vlivem prostředí a přírody samotné – jsou to záplavy, suchopáry, cyklické návraty ledových dob, pandemie vyvolané přirozenými mutacemi pozemských mikroorganismů, jednak mohou být způsobeny přímým působením člověka, ať už jde o činnost vědomou a úmyslnou (rozpoutání války), či se jedná o nedbalost (únik nebezpečného zmutovaného mikroorganismu a následná pandemie). Plíživé katastrofy mohou mít také původ kosmický (vyhasínání Slunce) nebo pozemský (nekoncepční rozvoj průmyslové civilizace, přelidnění). Katastrofickou SF lze dále dělit podle poslání na díla líčící vlastní průběh apokalypsy a dobrodružný příběh v nejextrémnějších podmínkách a díla s varovným filozofickým podtextem. Specifickou formou katastrofické SF jsou příběhy postkatastrofické. Často se odehrávají v časovém odstupu od katastrofy, která je evokována ve vzpomínkách zbylých účastníků, či dokonce jen v mýtech. Tyto příběhy kladou důraz na spekulativní úvahy o schopnostech člověka přežít; světovou proslulost si získal Goldingův román Pán much (1968). Typem postkatastrofického příběhu je vznik nové kultury, buď lidské, nebo modifikované, případně zcela odlišné (kultura robotů). Nejzajímavějším momentem takových nových civilizací, které bývají často především drastickou metaforou budování evropské kultury na troskách antiky, je znovuobjevování dříve objeveného a uchování poznatků předchůdců, nejčastěji v kombinaci magie a vědy. Podstatou bývá znovubudování vědomí kultury, národa, přičemž významnou roli hrají skupiny „zasvěcenců“. Typickým příkladem takového typu budování postkatastrofické civilizace je román W. M. Millera Chvalozpěv na Leibowitze (1960).

Klonování Klonování (z řec. klon – větévka, výhonek) je metoda vytváření specifického souboru geneticky identických jedinců. Podstatou klonu je původ z jediné buňky, přičemž je zamezeno jakékoli mutaci výsledných organismů. Pozornost k tematice připoutal svou knihou Biologická časovaná bomba (1968) anglický biolog Gordon R. Taylor, projevil se tu i příklon SF k biologické inspiraci na konci šedesátých let. Do zájmu o téma klonu lze promítnout i odvěké hledání alter ega, druhého já, typické pro zkoumání vlastní identity. SF se ovšem na biologickou problematiku klonování zaměřuje jen částečně. Mnohem podstatnější jsou společenské a psychologické aspekty záležitosti. V případech selhání možností sexuální reprodukce v důsledku ekologických katastrof by ji klonování mohlo nahradit, dokonce s menším procentem nejistoty a nežádoucích odchylek. Navíc by bylo možné tvořit jedince již od počátku přizpůsobené určitému typu činnosti, nejčastěji manuální. Analogie se zotročenými masami dělníků pracujících u pásů v mamutích továrnách je víc než zjevná stejně jako možnost tvorby neomezeného množství vojáků, zbavených pro armádu nežádoucích psychických vlastností. Využití klonování v masovém měřítku je součástí obrazů spíše pesimistických a jde většinou pouze o literární zpracování obav. Jiným využitím tématu je klonování jedince – jedna z možných forem nesmrtelnosti, kdy klonu, jenž má nahradit zestárlý organismus, je implantována paměť předchozího jedince. Problematiku i spornost výsledků klonování zpracoval Ira Levin v románu Hoši z Brazílie (1976), jehož antihrdina hodlá vytvořit klon Hitlerů, zachránců třetí říše.

Kolektivní vědomí Kolektivní vědomí je fenoménem zrozeným ze spekulací uvnitř SF. Lze o něm uvažovat jako o absolutní formě existence života ve vesmíru. Tento dokonalý stav odstraňuje společenské problémy, mizí jak konflikty jedince s jedincem, tak i jedince s celou společností. I když jde o mnohem vyšší formu existence, lze tu nalézt analogii s dokonalou, avšak nevědomou organizací hmyzích společenství, jež se vždy jevila jako vysoce efektivní a schopná za určitých okolností soupeřit s člověkem. Proto se někdy hovoří o „úlovém vědomí“ a „úlové civilizaci“. V současné SF se střetáváme s kolektivním vědomím existujícím ve vesmíru jako jediná forma života (S. Lem: Nepřemožitelný, 1964) a s výsledkem vývoje živých bytostí, případně lidí. Roli tu hraje zdokonalování komunikace, která nalezne cesty nevyžadující užívání jazyka (telepatie), kdy jednotlivé mozky splynou v jedinou síť nezávislou na hmotě.

55

Taková galaktická mysl bývá autorským kompromisem mezi racionální materialistickou filozofií a určitým projevem deismu (A. C. Clarke: Konec dětství, 1953 i 2001: Vesmírná odyssea, 1968).

Kolonizace vesmíru Osídlování vesmíru sice nepatří k nejstarším tématům SF, je však mnoha čtenáři považováno spolu s kosmickými cestami za téma nejtypičtější. Na rozdíl od kosmických cest smyslem děje není objevování vesmíru, nýbrž jeho dobývání pro lidstvo. Zřejmá paralela s historií kolonizace Země je důvodem, proč téma, zdánlivě vzdálené pozemské realitě, je silně ovlivněno zkušeností spisovatelů. Platí to např. o Wellsově Válce světů (1898), která je vlastně negativním obrazem kolonizace Země mimozemšťany, a lze soudit, že román byl ovlivněn tehdejším pokusem Británie o obsazení Tasmánie. Podobně příběh Ursuly K. Le Guinové Svět je les, les je svět (1972) je obrazem vietnamské války. V tematice kolonizace vesmíru se objevují i další rysy připomínající kolonizaci naší planety. Vesmírné kolonie jsou často původně koloniemi trestaneckými (Austrálie), pouštějí se do boje za nezávislost (Severní Amerika, Afrika). Důvody kolonizace vesmíru bývají výrazně ekonomické (např. těžba surovin, jež na Zemi neexistují nebo jsou zcela nedostatkové). Životní podmínky ve vesmírných koloniích jsou primitivní a osadníci nostalgicky vzpomínají na přepychové časy na Zemi. Objevuje se jak oslavný, romantizující autorský přístup, tak pokusy o naturalistická líčení, nezastírající hypotetické útrapy a drsnou surovost panující na cizích planetách. Odpor domorodců bývá buď zlomen, nebo dojde ke koexistenci; dramatický konflikt někdy nahradí střetnutí s nepřátelským ekosystémem dobývané planety, případně vzdorování seizmickým procesům apod. Vliv poznání Sluneční soustavy se odrazil i v SF. Střetnutí s obyvateli jiných světů se přesunula do vzdálenějších oblastí vesmíru, kolonizace sousedů je motivována výlučně vytvářením podmínek vhodných pro přežití člověka. Zajímavým tématem je formování celoplanetárních podmínek tak, aby se přizpůsobily pozemským (v angl. terraforming). Vesmírné kolonie ve vzdálenějších oblastech kosmu bývají situovány na fiktivní planety s přírodními podmínkami podobnými Zemi. Novým momentem je sama cesta, trvající staletí a dokončená až x-tou generací dobyvatelů. Důsledkem je vznik nové kultury, zcela odtržené od kultury mateřské, mísící často prvky kultury lokální s již modifikovanou kulturou pozemskou. V české SF nemá téma kolonizace vesmíru významnou tradici. Je tomu tak ostatně i u dalších národních literatur, jejichž země mají s kolonizátory či kolonizovanými nepatrné zkušenosti.

Kosmické cesty Kosmické cesty (z řec. kosmos – řád, svět) byly obecně považovány za hlavní náplň SF, a když nastala éra skutečných letů do vesmíru, objevila se otázka, zda SF nepřišla o své místo na slunci. Pomineme-li fakt, že počáteční tempo dobývání kosmu se podstatně zpomalilo, postrádaly pochybnosti o limitovaných možnostech tématu kosmických letů od samého počátku opodstatnění a téma samo nadále zůstává jedním z nejvýraznějších poznávacích znamení SF. Do kosmu směřovala už putování předchůdců SF. Vesmír byl jedním z nejzajímavějších cílů fantastických cest, a to už v dobách, kdy Měsíc, planety a hvězdy nebyly ještě objekty vesmírnými, nýbrž (z hlediska úrovně poznání) objekty nebeskými. Stavu poznání odpovídaly i dopravní prostředky. Měsíc byl dobýván lodí, jež se vznesla z hladiny poryvem divokého větru (Lúkiános), vozem taženým čtyřmi létajícími oři (Ariosto), ve snu za pomoci duchů (Kepler), lodí taženou husami (Godwin), dokonce hordou vší (Wesley), za pomoci baněk naplněných rosou (Cyrano de Bergerac), hudby (Kircher), létacím strojem čínského císaře (Defoe), šplhem po lodyze tureckého bobu (baron Prášil), v balóně (Poe), uvnitř dělového projektilu (Verne), díky objevu antigravitační hmoty cavoritu (Wells) a také raketou. Ciolkovského revoluční úvaha o využití prastarého principu raketového pohonu a jeho neúnavné propagandistické úsilí se odrazily i ve vývoji SF – většina kosmických cest uvnitř Sluneční soustavy i mimo ni se odehrávala výhradně za pomoci raket, často s jaderným pohonem. Později se uvnitř Sluneční soustavy uplatnily i další pohony – např. sluneční plachetnice využívající tzv. slunečního větru, tlaku záření vyzařovaného touto hvězdou. Některé kosmické lodi popisované SF využívaly k pohonu blíže nespecifikovaných elektrických principů imaginární vědy. Pronikání za hranice Sluneční soustavy přineslo komplikovanější způsoby cestování. Problémem se stala především rychlost. Cesta k nejbližší hvězdě by trvala např. tzv. druhou kosmickou rychlostí (11 km/s) zhruba 110 tisíc let. Světlo ji urazí zhruba za 4 roky a 4 měsíce a jeho rychlost je z hlediska poznatků současné fyziky limitní. Autoři SF začali využívat hypotetických pohonů iontových, pulsačních, případně fotonových, díky nimž kosmické lodi dosahovaly podsvětelných rychlostí. Ani těsně podsvětelné rychlosti však neumožňují cesty v galaktických, či dokonce mimogalaktických vzdálenostech, jež by byly z hlediska délky lidského života reálné. Bude tedy nutno kombinovat je s dalšími faktory. K tomu se využívá principu hibernace (posádka je podchlazena a životní pochody v těle jsou zpomaleny či zastaveny), dilatace (zpomalení) času a tím i zpomalení stárnutí v těsně podsvětelných rychlostech, principu generační lodi (kosmické archy), jejíž posádka je dostatečně četná, aby v průběhu staleté či tisícileté cesty mohla plodit další a další životaschopné a geneticky zdravé generace. Využití principu generační lodi ovšem přináší zcela specifické problémy, které obvykle odvádějí děj příběhu od vlastní kosmické cesty k problematice spíše sociologické. Autoři využívající těchto způsobů kosmického cestování se stále ještě pohybují (byť jen díky velmi odvážným hypotézám) uvnitř limitů daných poznatky současné vědy. Řada dalších principů už se jim vymyká. Je to např. využití negativní gravitace či částic dosahujících nadsvětelných rychlostí. Rázným řešením problému je připuštění myšlenky deformace či zhuštění prostoru a vytvoření hyperprostoru (též nazývaného superprostor, mimoprostor, nadprostor atd.), připomínajícího krepsilonové vlákno, které je ve skutečnosti mnohem delší, než se jeví. Takový hyperprostor umožňuje

56

překonávat i ty největší vzdálenosti nezávisle na běhu času a vynořit se v nejtěsnější blízkosti cílového prostoru, odkud pak už lze pokračovat v cestě běžnějšími (v rámci SF) metodami. Využití skoků hyperprostorem přivádí téma kosmického cestování k překvapivým cílům, užije-li autor možnosti vynořit se z hyperprostoru daleko od zamýšleného cíle. Samotná komplikovanost vzdálených kosmických cest naznačuje, že značná část příběhu se odehrává na cestě, při překonávání obtíží putování či nenadálých komplikací. Pokud jde o pojetí samotného cíle kosmické cesty, lze snadno rozlišit vědeckému poznání poplatné podoby planet uvnitř Sluneční soustavy a fantastické obrazy imaginárních planet. Kosmické cesty do vzdálených oblastí vesmíru přinášejí širokou škálu imaginárních světů, od planet nerozeznatelných od Země až k takovým, kde se vyskytuje zcela jiná optika, gravitace, život na neuhlíkovém základu či nebiologické civilizace.

Kybernetika Kybernetika (z řec. kybernétés – kormidelník; kybernétiké – umění řídit) je vědní obor zabývající se zkoumáním samoregulujících soustav živých (organismů), neživých (strojů), případně kombinací obou. Kybernetika vznikla koncem 40. let a za jejího zakladatele je považován Norbert Wiener, mj. tvůrce jejího názvu, který si spolu s několika dalšími vědci začal všímat paralel mezi vzájemně nesouvisejícími obory a procesy, jež tyto obory zkoumají (např. mezi matematickou analýzou, statistickou mechanikou a neurofyziologií). Nový obor zdůraznil funkci regulace procesů, zejména zpětné vazby; samoregulující soustavou je každý uspořádaný celek, který řídí sám sebe v měnících se podmínkách nebo dokáže zajišťovat svůj vývoj. Ve své podstatě kybernetika směřuje k abstrakci a generalizaci. Je výrazně interdisciplinární vědou. V SF byla z kybernetiky zpočátku často využívána atraktivní terminologie, aniž by se autoři snažili proniknout do podstaty oboru. Typickým příkladem je funkce kybernetika v posádce kosmické lodi, jehož hlavním úkolem bylo dbát na to, aby se loď za pomoci počítače dokázala vyhnout srážce s asteroidem. Představa, že počítače budou programovány a že s nimi budou pracovat všichni členové posádky, byla v 50. letech pro autory SF příliš vzdálená. Pokud jde o předjímání úlohy počítačů, hrály dlouhá léta v SF roli pouhé rekvizity. Současná SF věnuje velkou pozornost vlivu počítačů na fungování společnosti. Dnes už banálním tématem je obava ze vzniku rozsáhlé počítačové sítě, která se vymkne lidem z rukou (A. C. Clarke: Haló, tady Frankenstein, 1964), stejně jako vzpoura jednotlivého obřího počítače. Frekventované je téma polidštění počítače, jeho schopnost pochopit společenské problémy (R. A. Heinlein: Měsíc je drsná milenka, 1966).

Kyborg Termín, který vznikl stažením anglického sousloví cybernetic organism (kybernetický organismus). Označuje se jím stav pevného spojení člověka či jiného živého organismu s mechanickým zařízením nebo strojem, které využívá principu zpětné vazby a umožňuje tak člověku (organismu) vykonávat činnost, jíž by jinak nebyl schopen. Kyborg dokáže vyvinout mnohonásobně větší sílu než člověk, může být mnohem rychlejší, spotřebovávat při práci méně kyslíku, snášet nižší teploty apod. Tradice kyborgů v SF není dlouhá – sahá zhruba do třicátých let, kdy poprvé přišli autoři s myšlenkou spojit lidské myšlení s mechanickou tělesnou schránkou. Tyto první kyborgovské příběhy postrádaly styčné body s dnešní kybernetikou, jež v té době ještě neexistovala. Myšlenku využít kyborgy při dobývání vesmíru prezentoval poprvé americký autor Cordwainer Smith v povídce Nadarmo žijí pátrači (1950). Hrdina povídky A. C. Clarka Setkání s Medúzou (1971), člověk, který přežil havárii a stává se nedobrovolným kyborgem, nachází smysl života v existenci, jejíž podmínky jsou pro člověka smrtelné. Ještě dál myšlenku dovedl Frederik Pohl v románu Man Plus (1976), v němž vypráví příběh přerodu amerického astronauta v kyborga schopného žít v těžkých podmínkách na Marsu. Dalekosáhlé úpravy lidských organismů a vytváření humanokybernetických hybridů se staly jedním z ústředních témat kyberpunku. Jako příklad za všechny uveďme román Schismatrix (1985) od Bruce Sterlinga. V moderní SF, zvláště v kyberpunku, se často vyskytuje motiv kyborga vzniklého spojením člověka s počítačem. Nastává tak situace, kdy naopak člověk nahrazuje umělé inteligenci počítače chybějící schopnost pohybu. Impuls k inovaci „kyborgovské“ SF přineslo rozšíření nové, tzv. vysoce technické medicíny, která klade důraz na využívání bioniky a implantaci náhradních dílů mechanického původu do lidských organismů.

Mimosmyslové vnímání (MSV; angl. ESP) Do nástupu racionalistického myšlení bylo MSV obecně považováno za součást zprostředkované lidské zkušenosti jako magické a nadpřirozené. Zpochybněno bylo až moderním vědeckým myšlením, jež je začalo zkoumat exaktními metodami. Využití těchto metod se ovšem paradoxně projevilo ve snaze některých badatelů kodifikovat neprokázané jevy jako součást skutečné reality, která zatím není postižitelná prostředky, jež má věda k dispozici. Vznikla tak kontroverzní disciplína pseudovědy nazývaná parapsychologie (podle Parapsychologické laboratoře založené manželi Rhinesovými v roce 1932 na Duke University v USA), později psychotronika či psionika (termíny utvořené analogicky jako elektronika a bionika). Literatura si jevů označovaných jako MSV všímala tradičně, jako příklad lze uvést pohádkové rozumění řeči zvířat. MSV lákalo svou tajemností E. A. Poea i další autory. SF v počátečních letech své existence kladla jednoznačný důraz na exaktní vědy a k MSV se chovala rezervovaně. Skutečně frekventovaným tématem se MSV stalo až v polovině 20. století. První závažné úvahy uvnitř SF na toto téma se objevily ve třicátých letech v souvislosti s dalším vývojem druhu

57

Homo sapiens. Koncepční uvažování o dalších stupních evoluce totiž začalo zahrnovat do duševních schopností budoucího člověka telepatii (Olaf Stapledon: Poslední a první lidé, 1930). Lidstvo se v těchto úvahách chovalo k dalšímu vývojovému stupni člověka s telepatickými schopnostmi nepřátelsky jako ke konkurenčně schopnějšímu druhu. Ideu zřejmě mezi čtenáře nejvíc rozšířil A. E. van Vogt v románu Slan (1946). MSV a jeho projevy se zabývali např. E. F. Russell, F. M. Robinson, T. Sturgeon, Z. Jurjev. Telepatie však není pojímána jen jako další stupeň vývoje duševních schopností člověka, ale bývá mnohdy součástí duševní výzbroje jiných živých druhů, navštěvujících Zemi či obývajících jiné světy. Telepaticky se také mohou spojovat s pozemšťany obyvatelé vzdálených galaxií. Tradičními projevy MSV jsou předvídání a jasnovidectví (vědomí o skutečnostech, jež se odehrávají nejen v budoucím čase, ale i v současnosti, avšak v jiném prostoru). Svým způsobem odlišnou záležitostí jsou jevy telekineze, teleportace a levitace. Působením vědomí či specifických duševních schopností je dosahováno toho, k čemu je jinak třeba využívat fyzikálních sil a měřitelné energie. Předchůdcem těchto jevů byla astrální projekce (C. Flammarion); teleportace se stala později jedním z prostředků imaginárního cestování vesmírem (E. R. Burroughs, O. Stapledon, A. Bester).

Mimozemšťané Hypotetické inteligentní formy života nepozemského původu jsou tématem vzrušujícím lidské myšlení už od starověku. Do vzniku SF nebyli mimozemšťané ničím jiným než lidmi obývajícími ostatní světy (planety), což odpovídá staré přírodovědecké tezi o opakovatelnosti jevů a dějů v přírodě, a tudíž i ve vesmíru. Mimozemšťany popisuje už Lúkiános a o jeden a půl tisíciletí později i astronom Christian Huygens ve vědecké práci Systema Saturnium, v níž líčí život bytostí na Saturnu. Rozvoj astronomie po 2. světové válce (zejména radioastronomické metody) vyvolal celosvětovou vlnu zájmu o hledání mimozemských civilizací. V roce 1961 sestavil astronom Frank Drake rovnici, v níž zvažuje možný počet mimozemských civilizací: N = R fp ne f1 fi L. Lze jí rozumět tak, že počet možných civilizací s rozvinutou technikou ve vesmíru (N) je dán průměrnou rychlostí tvorby hvězd (R), podílem těch z nich, které mají planetární systém (fp), počtem planet kolem takových hvězd, na nichž jsou podmínky příznivé pro vznik života (ne), počtem planet, na nichž život skutečně vznikne (f1), počtem těch, na nichž dosáhne inteligentní formy, jež se projeví vznikem vyspělé civilizace (fi), a nakonec dobou, po kterou taková vyspělá civilizace trvá (L). Výsledek této rovnice o tolika neznámých je samozřejmě značně nepřesný a odhady o počtu vyspělých civilizací se podle ní pohybují jen v naší galaxii v rozmezí od 20 do 20 miliónů. Přes dvacetileté úsilí a soustředěný zájem řady známých vědců se však zatím nepodařilo prokázat, že by existoval jakýkoli život (včetně neinteligentního) kdekoli jinde než na Zemi. V SF jsou mimozemšťané jedním z nejfrekventovanějších témat. K setkáním dochází buď zprostředkovaně (projevy jejich existence, jež jsou prvními kontakty se sondami, téma často využívané A. C. Clarkem), nebo přímo na Zemi či při cestách do vesmíru. Přístup autorů často odráží nejen jejich invenci a snahu po dramatičnosti, ale i kulturní a společenské vlivy. V počátečních letech se v SF dokonce rozlišoval konfliktní přístup k mimozemšťanům typický např. pro literaturu anglickou a přístup přátelský vyskytující se např. v literatuře francouzské. Podle některých názorů se v odlišnosti postojů odráželo převážně darwinistické pojímání evoluce v Anglii a lamarckistický názor na evoluci převládající ve Francii – tedy boj druhů na jedné straně a vývojová koexistence na straně druhé. Lze pozorovat i jistý „biologický šovinismus“ ve spodobnění mimozemšťanů: nepřátelské typy jsou často popisovány jako studenokrevné, inspirované hmyzem či plazy, zatímco druhy přátelské jsou vzdálenými příbuznými teplokrevných živočichů, zejména savců. Formy mimozemského života nemusí být pouze biologické. Už J. H. Rosny starší přišel s feromagnetickým životem, později se objevily další formy – např. Hoyleův oblak specifického kosmického prachu, Lemův inteligentní oceán a roje polovodičů atd. Vliv na ostatní autory měla povídka S. G. Weinbauma Odysea z Marsu (1934), v níž zvažuje možnosti forem života na neuhlíkové bázi (na bázi křemíku) a jako první vytváří mimozemskou ekologii, jež není jen odrazem Země.

Mutant Mutant (z lat. mutare – měnit) je organismus či jedinec, který se v důsledku mutace odlišuje v podstatných rodových znacích a vlastnostech od svých rodičů. V biologii zavedl pojem mutace počátkem 20. století Hugo de Vries. Přirozené mutace jsou součástí procesu evoluce a inspirovaly H. G. Wellse k úvaze Člověk roku milión (1893), podle níž naši zmutovaní potomci budou mít zcela zakrnělé svalstvo, obrovitý mozek a budou vyhlížet jako gigantičtí pulci zcela závislí na dokonalé technice. Výrazný zájem o problematiku mutací vyvolaly v roce 1926 publikované výsledky experimentů amerického biologa H. J. Mullera, kterému se podařilo prostřednictvím rentgenového záření zmutovat banánové mušky. Mutace kosmickým zářením inspirovala E. Hamiltona k napsání povídky Muž, který se vyvíjel (1931); v roce 1935 vydal Olaf Stapledon román Divný John, příběh mutanta, mj. nadaného telepatickými schopnostmi, uprostřed nepřátelského lidstva. Na počátku 40. let začal A. E. van Vogt vydávat román Slan, o mutantech nastupujících jako vyšší vývojový, a tudíž konkurenceschopný druh vybavený kromě telepatie dvojím srdcem. Následky tragédie v Hirošimě a Nagasaki se odrazily v nové vlně tematiky mutace v SF – tentokrát ovšem zaměřené na mutace negativní, zrůdné (ve své přirozené podobě jsou rovněž součástí evolučního procesu). První publikovaná povídka Poula Andersona Děti zítřka (1947) popisuje svět po

58

jaderné válce, na němž se rodí tři čtvrtiny mutantů. Povídka Philipa K. Dicka Lezouni (1953) vypráví o mutantech rodících se po jaderných experimentech. Kosmické záření na palubě mnohagenerační lodi v Heinleinově románu Sirotci nebe (1963) promění posádku v mutanty neschopné návratu na Zemi. Zrůdné mutace vyvolané chemickými preparáty a genetickými zásahy použil B. W. Aldiss v románu Druhý ostrov doktora Moreaua (1980), v jiném jeho románu Nonstop (1958) jsou vyvolány infikovanou vodou z jiné planety. Řada děl s tematikou mutace se soustřeďuje na problémy vztahů mezi lidmi a mutanty. I když se lze setkat se sympatizujícím pohledem na mutanty (R. A. Heinlein, H. Kuttner, I. Asimov), převládá přístup negativní, odpovídající tradičnímu postoji k nenormálním jedincům. Nový je prvek konkurence v boji druhů o přežití. Kromě lidských mutantů se objevují mutace jiných živých tvorů, nejčastěji psů (Clifford D. Simak: Město, 1952), případně hmyzu (Nonstop) nebo dalších živočichů. Svébytným typem mutanta je v podstatě superman. Vzhledem k prudkému nástupu genového inženýrství v posledních letech lze soudit, že již nyní frekventovaná tematika mutantů v SF dozná dalšího rozšíření.

Nesmrtelnost Vědomí konečnosti života a s ním i snaha podvědomě si tuto konečnost nepřipouštět, alespoň ve vztahu k vlastní osobě, patří k základní lidské zkušenosti už od vzniku první kultury. Rozpor mezi touhou a zkušeností se odrážel v nejstarších mýtech, bohové byli na rozdíl od člověka nesmrtelní, Adam a Eva o nesmrtelnost přišli prvotním hříchem atd. Odtud se odvíjí jedna linie literárního zpracování nesmrtelnosti. Druhá, SF bližší, počíná v okamžiku, kdy se člověk pokouší brát osud do vlastních rukou a nesmrtelnosti se zmocnit. Je to alchymistická tradice hledání elixíru věcného mládí, zastupující pochopení smyslu lidské existence. Je tedy přirozené, že téma nesmrtelnosti se vyskytuje nejen u autorů, kteří jsou považováni za předchůdce SF (J. Swift), ale i u těch, jejichž tvorba se SF vůbec nesouvisí (H. de Balzac, N. Hawthorne). V počátečním údobí SF bylo získání nesmrtelnosti především splněním lidské touhy, teprve K. Čapek vznesl hrou Věc Makropulos (1925) otázku, zda nesmrtelnost není naopak prokletím. I když základní podoba příběhu doznala určitých změn – sérum nahradilo elixír, absolutní sterilita vystřídala zaprodání duše peklu – dvojí pojetí tématu se nezměnilo. S problémem nesmrtelnosti souvisí extrémní dlouhověkost. Výsledky moderní a imaginární medicíny umožňují prodlužovat život člověka prostřednictvím přenosu jeho vědomí na cizí, mladší organismus; jindy autor využívá metod genových manipulací a vytváří tak rekonstruované organismy, do nichž je implantována paměť předchozího jedince; z nalezených buněk jsou vytvářeny duplikáty významných osobností, které ovlivnily dějiny; využívá se dilatace času při rychlostech blízkých rychlosti světla či kryoniky, která umožňuje pokračování života po dlouhodobém uchování organismu v hluboce podchlazeném stavu atd. Autoři dávají přednost domýšlení možností lékařské vědy a málokdy se zabývají etickou či filozofickou stránkou problému. V naší SF se nesmrtelností zabýval z etických hledisek kromě K. Čapka i J. Boček v románu Případ doktora Karpety (1982), v němž nepřímo polemizuje s Čapkovým skeptickým názorem.

Neviditelnost Neviditelnost je téma, které patří do počátečního údobí SF. Dnes je opomíjeno a objevuje se jen v literatuře čerpající z pohádkových motivů a orientované na dětské čtenáře. Přitom jde o téma obecně přístupné a vděčně přijímané. Z fyzikálního hlediska lze neviditelnost připustit pouze v krajní podobě gravitačního zhroucení a vzniku černé díry, kdy z vesmírného tělesa neuniká žádné světelné záření, a je tedy neviditelné. I kdybychom připustili možnost pádu do černé díry, či dodáním enormní energie vlastní zhroucení organismu do tohoto stavu, musíme si uvědomit, že je to proces jednak nevratný, jednak neslučitelný s existencí života. Pojetí tematiky neviditelnosti v SF lze rozdělit do tří skupin. Především je to neviditelnost hrdiny příběhu, získaná v průběhu života díky geniálnímu objevu nebo náhodě. Klasickým a nepřekonaným příkladem tohoto typu je Neviditelný (1897) H. G. Wellse. Důsledky získání neviditelnosti bývají v těchto příbězích častěji negativní než pozitivní. Druhým typem příběhů, v nichž hraje neviditelnost roli, je střetnutí lidí s neviditelným nepřítelem. Jde o modernější obdobu střetnutí s nadpřirozenými bytostmi z mytologie či gotického románu (H. P. Lovecraft, A. Bierce). Konečně třetí podoba, která se objevila v moderní SF, je neviditelnost „sociální“, tj. situace, kdy společnost brání svým členům některého jedince vnímat v důsledku trestu. Tento přístup si vybrali například F. Leiber nebo R. Silverberg v povídce Vidět neviditelného (1963).

Optimismus a pesimismus Optimismus a pesimismus (z lat. optimus – nejlepší a pessimus – nejhorší) označuje dva protichůdné postoje lidí ke skutečnosti. V SF je to nejužívanější hledisko pro posouzení. V prvních fázích vývoje byla SF téměř výhradně nekriticky optimistickým žánrem. Projevovalo se tu spoléhání na zdánlivě neomezené schopnosti vědy a techniky při řešení možných problémů. Ale už H. G. Wells i J. Verne zaujali na sklonku své literární dráhy pesimističtější postoje, než jaké zastávali na počátku. Vývoj společnosti 20. století dospěl ke vzniku moderních totalitních společností a světové války, zneužil vědu pro válečné účely. Studená válka a změna úlohy vědy z fenoménu spojujícího svět do opačné role utlumily nadšení spisovatelů. Od 20. let se objevují dystopické obrazy budoucnosti (J. Zamjatin, A. Huxley, G. Orwell aj.). Ovšem i přes vyšší podíl pesimistických úvah a dystopických obrazů, v nichž rezonuje především současnost, zůstává hlavním hybným momen-

59

tem SF historický optimismus. Smysl pesimistických vizí je v jejich varovném vyznění a vyjadřuje vědomí obtíží na cestě k budoucnosti a hledání metod, jak tyto potenciální obtíže řešit.

Paralelní světy Paralelní světy (z řec. parallélos – vedle sebe stojící) jsou souběžné hypotetické světy, existující nezávisle na našem světě v jinak definovaném prostoru. Tím se liší od imaginárních světů umístěných v našem trojrozměrném vesmíru, od nichž nás dělí vzdálenost překonávaná v čase. Počet paralelních světů, a dokonce paralelních vesmírů na sobě nezávislých, avšak vzájemně se prolínajících, není omezen žádnou zákonitostí, jen autorskou fantazií. Paralelní světy existují i mimo rámec SF. Nejtradičnější je původní pohádková země, v níž se hrdina příběhu přicházející ze skutečného světa octne uprostřed jiných přírodních či společenských zákonitostí, často ve světě absurdním. Nejznámějším paralelním světem v této podobě je Carrollova Alenka v říši divů a za zrcadlem (1865 – 1871). Carroll k průniku do paralelního světa užívá principu brány, jíž je v prvním případě pád do otvoru v zemi, v druhém průchod zrcadlem. Bariéru mezi naším a paralelním světem překonávají autoři také prostřednictvím mimořádných smyslových schopností, případně matematických, topologických či fyzikálních spekulací. Hrdinové příběhu se mohou octnout v paralelním světě díky náhlému a nenávratnému zvratu v uspořádání prostoru nebo tak, že jsou polapeni nezvyklým přírodním úkazem – mrakem, cyklonem atd. Někteří autoři dokáží tématu využít k vážným úvahám: např. I. Asimov se v románu Ani sami bohové (1972) zabývá problémem vzájemné výměny energetických potenciálů mezi naším a paralelním vesmírem, astronom F. Hoyle v románu Prvního října je příliš pozdě (1966) staví svého hrdinu do situace, kdy díky změně definice prostoru je Země náhle rozdělena do časových pásem, lišících se od sebe o tisíce let.

Přelidnění Obava z růstu počtu obyvatel naší planety je starší než SF. Poprvé se tématu dostalo větší pozornosti v eseji britského ekonoma T. R. Malthuse O podstatě populace a jejím vlivu na budoucí zdokonalení společnosti (1798). Malthus nastínil problém disproporce mezi počtem obyvatel a zdroji, které Země může poskytnout. Dospěl k závěru, že růst populace je nutno regulovat, a za součást regulačního mechanismu považoval vedle omezení sexuálního života (tím i porodnosti) katastrofy přírodní (např. epidemie nakažlivých nemocí) a společenské (války). V SF se téma přelidnění objevilo poměrně pozdě. Vzhledem ke své povaze „plíživé katastrofy“ se nejevilo dostatečně dramatickým a navíc neodpovídalo optimistickému zaměření SF prvních desetiletí. Počátkem 50. let se však – zejména v zemích třetího světa, kde ještě nedošlo k přerozdělení zdrojů a zároveň moderní medicína zlikvidovala ohniska epidemií a snížila dětskou úmrtnost – některé aspekty obav z přelidnění staly skutečností. Vznik velkých městských aglomerací naznačil, že by problémy přelidnění mohly postihnout i vyspělé státy. V SF se objevily koncepce obrovitých měst, řešených vertikálně vzhůru (R. Silverberg, C. M. Kornbluth) i dolů (I. Asimov). Téma kosmických cest začalo být motivováno nejen objevitelskou touhou po ovládnutí vesmíru, ale i hledáním nových prostorů, kde by mohlo lidstvo žít. Problematice přelidnění se věnovali především západní autoři. Přelidněný svět v podzemí popsal I. Asimov v románu Ocelové jeskyně (1954), věhlas získal příběh H. Harrisona Udělejte místo! Udělejte místo! (1966) a román J. Brunnera Vstoje na Zanzibaru (1968).

Pseudověda Pseudověda (někdy též paravěda, neoficiální věda, hanlivě pavěda) bývá často spojována se SF těsněji než vědní disciplíny skutečné. Charakterizovat pseudovědu bývá obtížné, nechceme-li na jedné straně křivdit některým mezním oborům a na druhé straně benevolentně přijímat teorie pseudovědecké, které jen dovedně využívají vědecké metodiky a terminologie. Specifické postavení mají disciplíny předvědecké, jakou byla astrologie v dobách předastronomických či alchymie v dobách předchemických. Obecně lze prohlásit, že za pseudovědu považujeme disciplínu, pro niž je typická neopakovatelnost experimentu za standardních podmínek (problematika mimosmyslového vnímání, psychotronika, teorie pangenetické aj.). Patří sem problematika zásahu mimozemských civilizací do vývoje na Zemi, prokazování existence vyspělé kultury bájného ostrova Atlantidy. Uvnitř americké SF vznikly pseudovědecké disciplíny, jejichž zakladatelem je L. R. Hubbard – dianetika a scientologie (směs psychoterapie a mystiky umožňující jedinci nabývat nečekaných nadlidských vlastností v krátké době), jež byly později – z prozaických důvodů osvobození od daní – prohlášeny Hubbardem za náboženství. Z pseudovědy je ovšem nutno vyjmout pro SF typickou imaginární vědu, tj. vědní disciplíny sice v přítomnosti neexistující, avšak předpokládané v budoucnosti – např. některé oblasti bioinženýrství či informatiky. Od typické pseudovědy je odlišuje to, že existují pouze uvnitř SF a jsou v podstatě rekvizitou, která umožňuje autorovi rozvíjet dramatickou stavbu díla, nečiní si však nárok na prokazování své oprávněnosti. SF na rozdíl od pseudovědy, jež je s ní často spojována, se nikdy nestaví do protikladu k vědě jako takové – pouze extrapoluje její možnosti. Rovněž nepoužívá pseudovědeckých teorií jako důkazů pravdivosti; na druhé straně ovšem často figurují díla SF na seznamech odborné literatury, z níž pseudověda vychází. Z autorů pseudovědeckých teorií, jejichž vliv se v SF nejvíce odrazil, je nutno jmenovat Nicolu Fulcanelliho, Charlese Fořta, Ericha von Dänikena, Imanuela Velikovského a Jacquese Bergiera s Louisem Pauwelsem. Z našich autorů SF byl pseudovědou nejvýrazněji ovlivněn Ludvík Souček.

60

Raketa Raketa (z lat. rocca – vřeteno, kužel) je létající těleso, obvykle válcovitého nebo vřetenovitého tvaru, poháněné raketovým motorem, který pracuje na principu akce a reakce. I když se tento pojem stal součástí běžného slovníku až ve 20. století, je raketa historicky starší než střelné (horké) zbraně. Poprvé se objevila v Číně vil. století, kde byla používána též jako zbraň. V této podobě se dostala do Evropy, ale byla brzy vytlačena dokonalejšími střelnými zbraněmi, a tak se stala jen pomůckou při pořádání ohňostrojů. Podle čínské legendy z 15. století se za pomoci raket, připoutaných ke křeslu, vznesl k nebesům a zmizel v nich jistý Van Chu. O otepi raket na zádech, jež by umožnila cestu k nebeským tělesům, uvažoval i Cyrano de Bergerac, ale autorem prvních skutečně závažných úvah je K. Ciolkovskij. Myšlenku využití raket jako jediného lidstvu dostupného dopravního prostředku k cestě do vesmíru propagovali H. Oberth v Německu, Američan R. Goddard, u nás R. Pešek. V SF téma raket zdomácnělo ve dvacátých letech. Tehdy šlo o typické využití tzv. imaginární techniky, ve své době sice neskutečné, avšak v rámci fyzikálních zákonů uskutečnitelné. Mezi autory panovalo nadšení a jakýsi pionýrský duch – nijak vzácná nebyla představa, že kosmickou raketu lze sestrojit na dvorku za garáží ze zbytků starých automobilů či šicích strojů za pomoci vtipného nápadu spřáteleného mechanika. V tomto přístupu se odráželo klišé osamělého vynálezce, jež ve dvacátých letech přestávalo být skutečností. Později se rakety stále více vzdalovaly od reality – např. fotonové rakety, z jejichž motorů tryskají místo produktů spalování částice zvané fotony, umožňující raketě dosahovat rychlosti blížící se rychlosti světla.

Robot Etymologie slova robot, jehož autorem je Josef Čapek, je ve slovanských jazycích zřejmá. Původní význam „umělá bytost stvořená člověkem k zdařilému napodobování jeho funkce“ ustoupil novému významu „automaticky pracující strojní zařízení, které nahrazuje člověka všude, kde to podmínky vyžadují a dovolují“. Čeština dokonce rozlišuje mezi oběma významy a v množném čísle má dva tvary: roboti a roboty. Čapkovi roboti však patří z hlediska dnes užívané terminologie k androidům čili biotům (biologickým robotům), zatímco pojmem robot označujeme mechanické, na strojové (nikoli biologické) bázi fungující nápodoby člověka. Mechanické figury neobyčejné dokonalosti popisuje v povídkách E. T. A. Hoffmann, mechanického motýla zase N. Hawthorne, avšak za skutečný přelom ve ztvárnění myšlenky umělého (mechanického) člověka je nutno považovat Čapkovu hru R. U. R. (1921), kde motiv robota už není spojován s vědeckým pokusnictvím, nýbrž s průmyslovou velkovýrobou. V časopisecké SF dvacátých až čtyřicátých let se téma robota neobyčejně rozšířilo, ale v postoji autorů ke vztahu člověka a robota převažovala obava z konfliktu. Robot vybavený mechanickou silou, která je vyšší než lidská, býval zdoláván jen díky důvtipu či schopnosti člověka využít náhody. Ve snaze posílit kladný obraz robota v SF jako pomocníka podřízeného zájmům člověka dospěli I. Asimov a J. W. Campbell až k formulování tzv. tří zákonů robotiky. Asimov se také stal autorem, který ve druhé polovině 20. století problematiku robotů exploatoval patrně nejrozsáhleji a jeho povídkové sbírky Já, robot (1950) a Zbytek robotů (1964) i romány ovlivnily dokonce některé teoretiky rodící se vědecké disciplíny (robotiky). Vedle pozitivního přístupu k robotům zůstávají autoři i u konfliktního pojetí, kdy se robot stává individuálním soupeřem člověka či se masově bouří proti lidem. Konfliktní postoje nejsou jen důsledkem naprosté odlišnosti robota a člověka, naopak u autorů s tendencí k psychologizaci bývají projevem přejaté lidské agresivity. Psychologickými problémy, které vyplývají z potenciálních vztahů člověk – robot, se zabývá S. Lem v groteskní Kyberiádě (1965). Roboti jsou nositeli komiky v SF, lidé se do robotů (robotek) mohou zamilovat (a naopak), roboti mohou mít svou mytologii i ideologii, ba dokonce se mohou stát ztělesněním ideologie lidské (R. Silverberg: Dobré zprávy z Vatikánu, 1971 – o první volbě robota papežem). Problematiku existence robotů, nejen v SF, mistrně vyjádřil americký autor Philip K. Dick v eseji Android a člověk: „Jednoho dne může člověk zastřelit robota, vyrobeného v továrně General Electric, a ke svému překvapení zjistit, že robot pláče a krvácí. A umírající robot může výstřel opětovat a s úžasem zahlédnout proužek šedého kouře, stoupajícího z elektrického čerpadla, jež nahradilo bijící lidské srdce. Bude to pro oba moment poznání hluboké pravdy.“

Sex Sex (z lat. sexus – pohlaví) byl dlouhá léta pro SF tabuizovaným tématem. Autoři, kteří se této tematiky (jako společenského jevu) dotýkali, vesměs tvořili v hlavním literárním proudu a do SF bývali řazeni až později (A. Huxley, J. Zamjatin, G. Orwell, O. Stapledon). Většinou extrapolovali sex jako společenský jev uvnitř hypotetické společnosti a sledovali jeho vývoj buď k absolutní promiskuitě, nebo k přísné regulaci. SF ve svých počátcích byla výrazně maskulinní záležitostí. Literární hrdina projevoval mužné siláctví, ve vztahu k ženám rytířské ochráncovství s romantickými rysy. Ženství a mateřství se přísně oddělovalo od ženské sexuální touhy, která byla symbolem zla. Do věčně opakovaného uchvatitelství nebezpečných mimozemšťanů toužících po pozemských ženách se patrně promítal starý anglosaský pocit sexuální méněcennosti oproti černé rase a barbarům. Objevovaly-li se ženy jako hrdinky SF, pak převážně v rolích odpovídajících amazonskému mýtu. Stojí-li v tomto údobí SF žena na roven muži, je to jen proto, aby uplatnila jakousi krutost, jež jediná ji činí rovnoprávnou. Tento postoj lze vyložit jako projev obavy před skutečným a plnohodnotným kontaktem s druhým pohlavím. Obraz Burroughsovy Thuvie, děvčete z

61

Marsu (1919), která shlíží pyšně s Johnem Carterem na plod vzájemné lásky – obrovské vejce – je nechtěnou karikaturou, odhalující toto pojetí sexu. Nalézt příčiny tohoto stavu není obtížné. V první řadě se tu odrazila skutečnost, že SF byla dlouhá léta považována za žánr dětské literatury. Dále autoři i vydavatelé považovali za její jádro romantický obraz budoucí techniky a vědy – a v této koncepci sex neměl žádný prostor. Prodejní důvody ovšem přinesly v americké SF pozoruhodný paradox: vybavení SF magazínů, zejména titulní ilustrace, vytvářely dojem, že obsah nese mnohem větší sexuální náboj, než tomu bylo ve skutečnosti. Do absurdního vyznění dovedl tento postřeh K. Vonnegut jr. v postavě spisovatele SF Kilgora Trouta, jehož díla jsou doprovázena pornografickými ilustracemi, které nemají s obsahem nic společného, ač jsou vlastním důvodem jejich publikace. Neúnosnou situaci prolomili autoři přelomu padesátých a šedesátých let, v USA především P. J. Farmer a T. Sturgeon, v Anglii autoři Nové vlny. Začali si všímat oblastí do té doby opomíjených i v hlavním proudu: totiž možného vývoje sexuálního chování člověka. Extrapolovali problém bisexuality, homosexuality, incestu, zvažovali možnost volby pohlaví jedince v průběhu života i možné sexuální vztahy lidí s mimozemšťany. Zabývali se rovněž některými společenskými aspekty možného vývoje sexuální problematiky: povinnou promiskuitou, případným využitím kybernetiky v sexu apod. Sex mimozemský je obvykle zobrazován absurdně (W. Tenn: Venuše a Sedmero pohlaví, 1968), nebo jako symbol sexu pozemského (U. K. Le Guinová: Po levici temnot, 1968). Uvolnění tabu ovšem přineslo i díla, která hraničila s pornografií. Výrazně se problematika sexu promítá v oblasti fantasy. Zde bývá inklinace k pornografii zřetelná – jako příklad citujme románový seriál J. Normana laděný v duchu hrdinské fantastiky, který se odehrává na planetě Gor. Nové tendenci se podřídili i doposud „cudní“ autoři (R. A. Heinlein), což vyvolalo kritické i ironické poznámky komentátorů.

Superman Superman (z angl. – nadčlověk), termín anglo-americké SF, označuje vyšší vývojové fáze člověka jako druhu. Superman je v podstatě přirozený mutant, nadaný mnoha fyzickými i duševními schopnostmi. U jeho kolébky stála jednak vývojová teorie Darwinova, jednak filozofické názory Nietzscheho (Über-mensch). Prvním významným literárním dílem s koncepcí supermana byl Wellsův Pokrm bohů (1904). Z pozdějších románů na supermanské téma dosáhl věhlasu Gladiátor (1930) P. Wylieho. Koncepci supermana nově zformoval počátkem čtyřicátých let stejnojmenný kreslený seriál Jeroma Siegela a Joea Shustera, který vycházel z motivů Gladiátora P. Wylieho. Po několika letech neúspěšné snahy prosadit jej do tisku se přes noc stal nesmírně populárním, vyvolal vlnu nápodob a později se stal základem podbízivých komerčních filmů. Vytvořila se základní představa supermana – potomka civilizace zničené katastrofou, adoptovaného americkými rodiči a žijícího dvojím životem: novinového reportéra a supermana, který je nadán neobyčejnými fyzickými i duševními schopnostmi. Vzápětí se vynořila celá řada supermanských hrdinů kreslených seriálů, např. Barman, Captain America, Spiderman atd.

Technika Technika (z řec. techné – řemeslo) je široký pojem, pod který zahrnujeme vše, co stojí mezi člověkem a předmětem jeho práce včetně celého souhrnu zkušeností, znalostí a způsobů, jež mu umožňují ovládat přírodu, vytvářet hmotné statky a vzájemně komunikovat. Technika byla v lidských dějinách až do posledního období vždy symbolem pokroku a zdokonalující se civilizace. Pro SF byla od počátku jedním ze stěžejních témat, pro příznivce tzv. tvrdé SF tématem jediným. Nadšení z rozvoje vědy a techniky v posledních desetiletích tak jednoznačné není. Uvědomujeme si sice nutnost dalšího zdokonalování technické úrovně naší civilizace, nutnost stálého růstu společenského produktu a produktivity práce, na druhé straně však rozvoj průmyslu hrozí změnit planetu z přírodní ekosféry v průmyslovou technosféru. Technika tak lidské možnosti rozšiřuje, a zároveň je do jisté míry omezuje. Tato změna prvotního nadšení ve střízlivý pohled se odrazila i ve vývoji SF. Zatímco její počátky ovládal mýtus edisonovský (osamělý vynálezce pronásledovaný nespravedlivou mocí, který díky technice přemůže hrubou sílu), po traumatu 2. světové války a zejména Hirošimy a Nagasaki byl nahrazen mýtem einsteinovským, do něhož je už zapracována koncepce odpovědnosti objevitele. Hlavním hrdinou se stává vědec, často hlava vědeckého týmu, stojící na prahu závažného objevu, který může lidstvo povznést i smést do propasti. Je to pojetí rozhodně filozofičtější a bližší modernímu chápání techniky jako ambivalentního jevu. Objevuje se pochybnost o smyslu techniky, která může přerůst možnosti společnosti a stát se zhoubnou. Člověk tu stojí proti technice, jež ho ubíjí a kterou nechápe – ví pouze, že je nevyhnutelně přítomna a že je na ní zcela závislý. V současné SF najdeme autory, kteří techniku oslavují a hledají v ní řešení problémů světa (A. C. Clarke), i ty, kteří upozorňují na zodpovědnost člověka za techniku (S. Lem). Celkově proti předchozím údobím převládá střízlivost. Více se ptáme po ceně pokroku a jeho reálných výsledcích a technika je zbavována romantiky. Největší pozornost získávají náměty z oblasti dopravy, výroby energie, komunikace a informatiky, tvorby umělé inteligence, biotechnologie a bioinženýrství, využití nízkých teplot. Otázky, jež nastoluje SF, aniž by vyplývaly z vývoje techniky, jsou dvě. První je v podstatě optimistická úvaha, zda pro další rozvoj člověka je skutečně rozhodující vývoj techniky, či zda oním rozhodujícím momentem bude vývoj člověka

62

jako druhu včetně zdokonalení jeho psychických schopností. Druhá úvaha je pesimističtější – zda v případě planetární katastrofy bude člověk schopen využít trosek techniky k přežití a pokračování dějin lidstva.

UFO (NLO) Pojem UFO (z angl. Unidentified Flying Objects – neidentifikovatelné létající objekty) pochází až z roku 1947, kdy se tak začaly označovat zpozorované, avšak ne zcela průkazně vysvětlené úkazy na obloze, které novináři označili za létající talíře (angl. flying saucers, doslova létající omáčníky). Vznik termínu UFO je pouhým konstatováním faktu, že jsme díky rozvoji pozorovací techniky po 2. světové válce schopni detekovat jevy, které jsme dříve nebyli schopni vůbec zaznamenat nebo si vysvětlit jinak než jako nadpřirozené. Jakkoli se badatelé z mnoha zemí světa začali od konce čtyřicátých let věnovat výzkumu UFO zcela seriózně, nebyly dosud nikde předloženy dostatečné důkazy, které by UFO identifikovaly jako mimozemské návštěvníky naší planety. Příznivci ufologie, pseudovědy, která shromažďuje zprávy o UFO, svou činností aktivně a nekriticky propagují názor, že člověk není jediným inteligentním tvorem ve vesmíru. SF se v některých současných dílech staví k ufologii kriticky nebo ironicky.

Válka Válka čili pokračování politiky jinými, násilnými prostředky se stává častým námětem SF, přičemž dramatický konflikt je často extrapolací politického vývoje budoucnosti. Setkáváme se s ní i v podobě střetu pozemšťanů s mimozemšťany či událostí alternativních dějin. Téma války je nejčastějším námětem moderní katastrofické a postkatastrofické SF. Základním datem je rok 1895, kdy H. G. Wells vydal svou Válku světů, v níž je exploatováno od té doby významné téma střetu lidí s mimozemšťany. V témže roce objevil Wilhelm C. Röntgen záření, jež nazval paprsky X, a poprvé tak vnukl autorům SF myšlenku využít záření jako zbraně. Na poli válečném slavila schopnost SF předjímat značné úspěchy. O atomových zbraních uvažuje H. G. Wells už v roce 1914 v Osvobozeném světě, o laserových zbraních A. Tolstoj v Paprscích inženýra Garina v roce 1925. Světovou proslulost získala povídka C. Cartmilla Krajní lhůta (1944), popisující výrobu atomové bomby. Oblibu, zejména v americké SF, si získalo téma válek v kosmickém prostoru. Autoři prezentují zbraně netradičního typu, zejména záření, proti němuž se lze ubránit silovými poli. Specifickou záležitostí jsou ruční zbraně patřící do oblasti imaginární techniky: paprskomety, dezintegrátory, blastery, phasery, stunguny atd. Někdy se zbraní stávají kyborgové či roboti, někteří autoři uvažují o využití hmyzu nebo delfínů. Důvodem zobrazení válek a ozbrojených střetnutí v SF bývá snaha po dramatičnosti a efektivním konfliktu. Často jde i o průhlednou metamorfózu stařičkých příběhů boje dobra se zlem. Válka v SF však je v nejvýraznějších dílech i metaforou války skutečné a jejím smyslem je především varovat i připomenout nebezpečí – tak je tomu například v díle U. K. Le Guinové Svět je les, les je svět (1972), které je zrcadlem vietnamské války.

Ztracené světy Specifický druh fantastických cestopisů tvoří příběhy o tzv. „ztracených světech“. Tento název pochází z románu A. C. Doyla Ztracený svět (1912). Obvykle pod tímto pojmem chápeme takové dějiště SF románu nebo povídky, které se nachází na povrchu, eventuálně pod povrchem naší planety. V důsledku odříznutí od celoplanetárního vývoje zde existuje zvláštní ekosystém nebo kultura. Před Doylem byl motiv ztracených světů často exploatován, připomeňme alespoň Cestu do středu Země (1864) J. Verna. Mistry literatury ztracených světů a autory dlouhé série románů byli H. R. Haggard a E. R. Burroughs. U nás jsou dobře známy romány Plutonie (1924) a Země Sannikova (1926) od V. Obručeva. V české literatuře SF je jednou z prvních knih o ztracených světech Zakletá země (1910) od K. Hlouchy. Za filozoficky i literárně nejhodnotnější dílo tohoto druhu lze považovat novelu H. G. Wellse Kraj slepců (1904), v níž je motivu autonomního sociálního systému užito k přesvědčivé demonstraci problematiky poznávacích schopností člověka. (jvs)

63

V. Autoři science fiction ABE KÓBÓ (1924–1993), VL. JM. ABE KIMIFUSA; JAPONEC TOKIO. Vystudoval medicínu na univerzitě v Tokiu, ale nikdy jako lékař nepracoval. Od 50. let spisovatel. Do literatury vstoupil na konci 40. let jako člen avantgardního spolku Večerní společnost. V roce 1956 se zúčastnil II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů a své dojmy popsal v knize Tóó wo juku (Cesta po východní Evropě, 1957). Na přelomu 40. a 50. let psal nejen romány, ale i eseje, básně a povídky. Výbor z nejlepších A. povídek vyšel č. pod názvem Červený kokon (1971). A. nejslavnějším dílem je román Suna no onna (Písečná žena, 1962; č. 1965; s. 1981), příběh entomologa, který se uvězněn v písečné jámě octne v jakémsi fantaskním světě. V roce 1964 vydal A. román Tanin no kao (Tvář toho druhého, 1964; č. 1981), ve kterém se zabývá vztahem mezi tváří a psychikou člověka. A. nejznámějším SF románem je Daijon kampjóki (Čtvrtá doba meziledová, 1959) o vývoji člověka-obojživelníka schopného přizpůsobit se radikálně se měnícím přírodním podmínkám Země vzdálené budoucnosti. Výb. bibl.: Moecukita čizu (Spálená mapa, 1967), Hakootoko (Muž v krabici, 1973). (jo, hav) ADAMOV GRIGORIJ BORISOVIČ (1886–1945); RUS CHERSON. Novinář, před revolucí pracoval v soc. dem. deníku Jug. Jeden ze zakladatelů sov. SF. Debutoval románem Pobeditěli nědr (Vítězové nad zemským nitrem, 1937), v němž poutavě líčí práci a nesnáze vědecké expedice, která za pomoci důmyslného stroje proniká do zemských hlubin. Nejpopulárnější byl jeho román Tajna dvuch okeanov (Tajemství dvou oceánů, 1939; č. 1954; s. 1956) o osudech ponorky Pionýr, jejíž vědecká práce je mařena diverzní činností japonské špionáže. Poslední román Izgnanije vladyki (Vyhnání vládce, 1946; č. Pád vládce, 1949, 1950) se zabývá projekty sovětských vědců na změnu klimatu v arktické oblasti. (gč) ADAMS DOUGLAS (NOEL) (1952); ANGLIČAN CAMBRIDGE. Vystudoval angličtinu v Cambridgi. Vystřídal několik zaměstnání, psal televizní a divadelní scénáře. Obrovskou popularitu získal A. rozhlasový seriál BBC vydaný později knižně jako The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy (Stopařův průvodce po galaxii, 1979; č. 1991; s. RSL 1986/4–5). Po úspěchu první knihy následovaly další tvořící dohromady pentalogii: The Restaurant at the End of the Universe (Restaurant na konci vesmíru, 1980; č. 1991 – spolu s 1. dílem), Life, the Universe and Everything (Život, vesmír a vůbec, 1982; č. 1994), So Long, and Thanks for All the Fish (Sbohem a dík za ryby, 1985; č. 1995) a Mostly Harmless (Převážně neškodná, 1992; č. 1994). Na začátku prvního dílu je zničena planeta Země, protože překáží při stavbě transgalaktické dálnice. Zachrání se pouze pozemšťan Arthur Dent spolu se svým mimozemským přítelem Fordem Prefectem z Betelgeuze. Tak začíná Dentovo putování po všech koutech vesmíru včetně jeho konce. A. pentalogie je mistrovské dílo humoru i satiry, namířené proti dnešnímu světu. Je také možné ji chápat jako parodii na SF. Scénáře k původnímu rozhlasovému seriálu vyšly v knize The Original Hitchhiker Radio Scripts (Originální rozhlasové scénáře ke Stopaři, 1985). Další prací je román z nového cyklu Dirk Gently’s Holistic Detective Agency (Holistická detektivní služba Dirka Gentlyho, 1987), humorná detektivka s prvky SF, a jeho pokračování The Long Dark Tea-Time of the Soul (Dlouhý temný čas svačiny duše, 1988; č. 1994). (JP) ADERCA FELIX (1891–1962); RUMUN PUIEŞTI. Spisovatel, překladatel, novinář a dramatik. Později rum. ministr kultury. Jeho dílo je považováno za základní stavební kámen moderní rum. SF. A. významným SF dílem je román, který vyšel poprvé časopisecky pod názvem X-O, Romanul viitorului (X-O, román budoucnosti, 1932) pod pseudonymem Leone Palmantini; knižně poprvé jako Oraşele înecate (Podmořská města, 1937), v dalších vydáních jako Oraşele scufiindate (Potopená města, 1966). A. v něm popisuje konflikt mezi dvěma společnostmi – Atlantiďany, kteří žijí v blahobytu na mořském dně, a Evropany, kteří pro ně pracují. Výb. bibl.: Aventurile d-lui Ionel Lăacustă-Termidor (Dobrodružství Ionela Lacusty-Termidora, 1928). (jo) ALDANI LINO (1926); ITAL SAN CIPRIANO PO. Vystudoval filozofii a matematiku, barman, učitel, univerzitní docent. Dnes je spisovatelem, editorem a kritikem SF. Patří k vůdčím osobnostem it. SF. Debutoval v r. 1960. Úspěch mu přinesla povídka Buona notte Sofia (Dobrou noc, Sofie, 1963), která byla přeložena do třinácti jazyků a byla zařazena do první A. povídkové sbírky Quarta dimensione (Čtvrtý rozměr, 1964). V r. 1977 vydal román Quando le radici (Když kořeny, 1977) a o dva roky později novelu Eclissi 2000 (Zatmění 2000, 1979). Román Nel segno della luna bianca (Ve znamení bílého měsíce, 1985), který napsal spolu s Danielou Piegaiovou „“, je fantasy. A. je i autorem první it. významnější práce o žánru SF: La fanta-scienza. Che cośè – Come è sorta – Dove tende (Fantastika. Co je to – Jak vznikla – Kam směřuje, 1962). Sestavil také antologie it. SF: ve Francii vyšla Le livre d’or de la science fiction italienne (Zlatá kniha italské science fiction, 1981) ve spolupráci s J. P. Fontanou a v SRN Die

64

Labyrinthe der Zukunft (Labyrinty budoucnosti, 1984). Reprezentativní antologií italské SF je Pianeta Italia (Planeta Itálie, 1989). Výb. bibl.: povídková sbírka Parabole per domani (Paraboly pro zítřek, 1987), román La croce di ghiaccio (Ledový kříž, 1989). (jo,lf) ALDISS BRIAN W(ILSON) (1925); ANGLIČAN NORFOLK. Prodavač v knihkupectví, novinář a spisovatel. Literatuře se věnuje soustavně od r. 1955, kdy získal druhou cenu týdeníku Observer za povídku Not for One Age (Až uplyne jeden věk). Jeho raná povídková tvorba je shrnuta ve sbírkách Space, Time and Nathaniel (Prostor, čas a Nathaniel, 1957) a The Canopy of Time (Baldachýn času, 1959). Několik povídek z těchto souborů bylo přeloženo do češtiny, přeložena je i jeho románová prvotina Non-Stop (Nonstop, 1958; č. 1979, 1989). Díky tomuto románu dostal v r. 1959 cenu Hugo v kategorii nejslibnějšího debutanta. Už sama volba námětu – příběh tzv. generační kosmické lodi, jejíž posádka neví odkud, kam a proč letí, a neví ani to, že letí – byla svědectvím A. odvahy: toto téma totiž před ním zpracoval R. A. Heinlein „“. A. se však nebál nařčení z plagiátu a dokázal téma pojmout nově. V r. 1962 dostal druhého Huga za seriál povídek, který téhož roku vyšel knižně, už jako organicky propojený celek, pod názvem Hothouse (Pařeniště, 1962; č. jako Skleník, 1992). Jeho děj je situován do nesmírně vzdálené budoucnosti, v níž dojde k drastickým proměnám v zemském klimatu a lidstvo postupnou regresí klesne zpět na úroveň primátů. Více než jednoduchá zápletka příběhu zaujala čtenáře neobyčejná barvivost a bizarnost zobrazeného prostředí. Také ve stylově vybroušeném románu Greybeard (Šedovous, 1964) se čtenáři setkávají s poslední generací lidstva, a to v budoucnosti méně vzdálené. Hazardní vědecký experiment vyvolal všeobecnou sterilitu, planeta je obydlena samými starci a až zavře oči poslední z nich, uzavře se zároveň i tragikomická vesmírná epizoda, zvaná dějiny druhu Homo sapiens. V r. 1969 vydal A. svůj nejproslulejší román surrealisticky nazvaný Barefoot in the Head (Bosonoh v hlavě, 1969) a označovaný za jedno z nejreprezentativnějších děl britské Nové vlny v SF. A. zavádí čtenáře na bojiště – na evropském kontinentu došlo k válce, v jejímž průběhu bylo jako zbraně použito halucinogenních plynů, a realita se rozpadá ve změť iluzí, pochyb a hodnotového chaosu. Za jeho nejlepší dílo 70. let je považován román The Malacia Tapestry (Malacijská tapisérie, 1976; č. 1993), milostný příběh odvíjející se v kulisách fantastického města. V 80. letech A. pokračoval v psaní povídek soubory Foreign Bodies (Cizí tělesa, 1981) a Seasons in Flight (Letící sezóny, 1984) i románů, z nichž u nás známe Moreau’s Other Island (Druhý ostrov dr. Moreaua, 1980; č. 1984). Literárně i filozoficky nejambicióznějším A. dílem z poslední doby je trilogie sestávající z titulů Helliconia Spring (Jaro na Helliconii, 1982; č. jako Helikone jaro, 1992), Helliconia Summer (Léto na Helliconii, 1983) a Helliconia Winter (Zima na Helliconii, 1985). Styl této rozsáhlé epické práce, předkládající čtenáři historii lidského osídlení na vzdálené planetě, přirovnávají někteří recenzenti lichotivě ke stylu Jamese Joyce. A. patří mezi nejaktivnější příslušníky společenství SF, nejen jako autor. V letech 1960–1964 působil ve funkci předsedy BSFA (British Science Fiction Association). Je jedním z nejproduktivnějších editorů antologií; redigoval jich už několik desítek, řadu s H. Harrisonnem „“. Působí i jako teoretik a historik SF. Vývoj žánru zachytil v esejisticky pojaté knize Billion Year Spree (Flám dlouhý miliardu let, 1973). Druhé rozšířené vydání napsané společně s Davidem Wingrovem se jmenuje Trillion Year Spree (Flám dlouhý bilion let, 1986) a lze ho doporučit jako mimořádně cennou příručku ke studiu anglosaské SF. Č. a s. vyšly mj. A. povídky Ubohý bojovníčku (in: Tunel do pozítří, 1967), Venku (č. in: Hledání budoucího času, 1985; s. in: Stratený robot, 1986), Vzpoura genů (in: Experiment člověk, 1983), Nový děda Mráz (in: Vánoční hvězdy, 1994) a novela Slintající strom (in: Ikarie 1991/1–3) a sborník povídek Man in His Time (Člověk svého času, 1989; č. 1993). Výb. bibl.: The Dark Light Years (Temné světelné roky, 1964; č. 1994), An Age (Věk, 1967 – též jako Cryptozoic!, 1968; č. 1993). (ak) ALTOV GENRICH (1926), VL. JM. ALTŠULLER GENRICH SAULOVIČ; RUS TAŠKENT. Inženýr teoretik, specialista na metodologii vynálezectví. Píše SF povídky, jejichž náměty jsou inspirovány prvními cestami při dobývání kosmu, později vztahem mezi technikou a uměním. V poslední době mají A. práce značně odborný technický charakter. Sbírka Legendy o zvjozdnych kapitanach (Legendy o hvězdných kapitánech, 1961; s. 1964; č. povídky Bohatýrská symfonie a Ohnivý kvítek in: Povídky z vesmíru, 1961) má charakter romantických kosmických balad. Podobná je i druhá novela napsaná spolu s Valentinou Žuravlevovou „“ Ballada o zvjozdach (Balada o hvězdách, čas. 1960; č. in: Lidé z Modré hvězdy, 1961; s. 1961, 1962). Další sbírky: Opaljajuščij razum (Oslnivý rozum, 1968); Sozdan dlja buri (Stvořen pro bouři, 1970). A. povídky vycházely v řadě sborníků a almanachů. Napsal také populárně vědeckou knihu pro mládež i tut pojavilsja izobratatěl (A tu se objevil vynálezce, 1984). Další A. povídky vyšly č. také v různých antologiích: Povídky z vesmíru (1961), Zajatci Velikého mozku (1973), Riziko nesmrtelnosti (1985), Chlapík z pekla (1986) a Roboti a androidi (1988). (gč) AMATUNI PETRONIJ GAJ (1916); RUS PROLETARSKAJA V ROSTOVSKÉ OBLASTI. Letec, spisovatel.

65

Pro mladé čtenáře napsal románovou trilogii pohádkového rázu pojednávající o záhadách Velikonočního ostrova (u něho pod názvem Pito-Kao). Jsou to: Tajna Pito-Kao (Tajemství Pito-Kaa, 1959; č. 1980), Gajana (I. díl Pito-Kao, II. díl Tiunela, 1962). Záhady ostrova Pito-Kaa vysvětluje jako přílet mimozemské civilizace. Mimozemšťané, kteří zde přistáli, žili a byli pokládáni domorodým obyvatelstvem za bohy, zde také zahynuli. Paradoks Glebova (Glebovův paradox, 1966) tuto románovou trilogii uzavírá. Souborně vyšla v r. 1977. Výb. bibl.: Čao-pobeditěl volšebnikov (Čao-vítěz nad kouzelníky, 1964). (gč) AMERY CARL (1922), VL JM. MAYER CHRISTIAN; NĚMEC MNICHOV. Studia v SRN a v USA, do r. 1971 ředitel mnichovské městské knihovny, nějaký čas předseda Svazu německých spisovatelů, dramatik, autor odborných knih, prozaik, silně se angažuje v ekologickém hnutí. Podařilo se mu propojit SF s tzv. vážnou literaturou. A. vyniká hlubokou znalostí dějin a má smysl pro humor a frašku. V románu Das Königsprojekt (Královský projekt, 1974) si pohrává s myšlenkou, že Leonardo da Vinci zkonstruoval stroj času, kterého se zmocnila církev a po staletí jej využívala ve svůj prospěch. Der Untergang der Stadt Passau (Pád města Pasova, 1975) je inspirován Millerovým „“ románem Chvalozpěv na Leibowitze. Po jakési katastrofě se Pasov stal centrem Evropy s padesáti tisíci obyvateli. Žije však na úkor okolních rolníků, kteří jej nakonec spolu s kočovníky dobudou. A. zde vytvořil i „novostředověkou“ němčinu. S nepochopením kritiky se setkal alternativní historický román An den Feuern der Leyermark (U ohňů Leyermarky, 1979), v němž je pomocí omylem najatých žoldáků z americké občanské války Německo sjednoceno s Bavorskem, nedojde k prusko-francouzské válce a Německo je příznivě ovlivňováno francouzskou kulturou. I A. poslední román Die Wallfahrer (Poutníci, 1986) vychází z bavorského prostředí. Odehrává se za třicetileté války v jednom poutním místě, kde dochází k trhlinám v čase, které si kněží i poutníci vysvětlují jako náboženské vize. (jnh) AMNUEL PAVEL RAFAELOVIČ (1944); RUS ŠEMACHINO. Absolvoval fyzikální fakultu ázerbajdžánské univerzity, kandidát matematicko-fyzikálních věd, pracoval jako astrofyzik, v r. 1990 se odstěhoval do Izraele. A. patří k nejlepším povídkářům ruské SF. Jeho prózy jsou čtivé a nápadité. Uveďme např. povídku Idu po trasse (Jdu po trase, 1973; č. in: Sovětská literatura 1982/12), jejíž hrdinové jsou průzkumníci cizích planet, genetickým inženýrstvím upravení k životu v drsných podmínkách jiných světů. Povídka Vyše tuč, vyše gor, vyše něba (Výš než hory, výš než oblaka, výš než nebe, 1982; č. in: Sonáta hada, 1988) je působivý příběh o planetě, na které mlha natolik snížila viditelnost, že se její civilizace vrátila o několik vývojových stupňů zpět. Č. vyšla též A. povídka Poutník (in: Maják na útesu delfínů, 1983). V příběhu 20 000 000 000 let spusťa (Po 20 000 000 000 let, 1984) vyslovuje autor myšlenku, že vesmír je jedna ohromná inteligentní umírající bytost zraněná velkým třeskem, který byl vyvrcholením války bytostí obývajících předchozí vesmír. A. povídky vyšly ve sbírce 20 000 000 000 let spusťa (Po 20 000 000 000 let, 1985). (ia) AMOSOV NIKOLAJ MICHAJLOVIČ (1913); RUS MOSKVA. Inženýr a lékař, konstruktér prvního sov. umělého srdce a ledviny. Napsal jediný SF román Zapisky iz buduščego (Zápisky z budoucnosti, 1965). Zabývá se v něm problémem anabiózy jako prostředku uchování života člověka těžce nemocného leukémií, a to tak dlouho, dokud nebudou nalezeny prostředky umožňující nemoc léčit. (gč) ANDERSON POUL (WILLIAM) (1926); AMERIČAN BRISTOL V PENSYLVÁNII. Vzděláním fyzik, dnes spisovatel. První povídku otiskl v r. 1947 v Campbellově „“ časopise Astounding. V r. 1954 na sebe upozornil zajímavou prózou Brain Wave (Mozková vlna, 1954). Román je zasazen do budoucnosti, v níž Sluneční soustava údajně vystoupí z galaktického silového pole, jež zatím znemožňuje plné využití mentální kapacity všech živých organismů na Zemi. Dojde k prudkému a všeobecnému nárůstu inteligence: zvířata začnou myslet, idioti zbystří a normální lidé se stanou nadlidmi. A. je autorem mnoha vesmírných oper a hrdinských fantasy, publikovaných pod vlastním jménem i pod pseudonymy. V polovině 50. let začal psát cyklus volně propojených příběhů, ve kterém se zabývá složitými ekonomicko-politickosociálními vztahy mezi jednotlivými lidskými společenstvími v galaxii, někdy i mezi lidmi a mimozemšťany. Jeho koncepce galaktické pospolitosti ovládané Polesotechnickou Ligou (mocnými kapitalistickými kartely) byla kritizována pro konzervatismus; řešení konfliktních situací, v nichž zdůrazňuje roli silných jedinců, jsou místy naivně romantická. Značnou pozornost věnuje A. motivu cest v čase. Někdy je to jen záminka k tomu, aby své hrdiny přepravil kamsi do skandinávského dávnověku, kde je nechá prožít klasická romantická dobrodružství, jindy však problém diskutuje do hloubky a všímá si zejména jeho společenských aspektů. Č. čtenáři znají A. knihu Guardians of Time (Strážci času, 1960; č. 1970), postavenou na myšlence tzv. intertemporální elity. K tématu se vrátil ještě v r. 1983 románem Time Patrolman (Policista času, 1983), později přidal ještě The Shield of Time (Štít času, 1990). K A. nejznámějším dílům patří The High Crusade (vol. Vzhůru, křižáci, 1960; č. jako Kosmičtí křižáci, 1992) o kosmické lodi mimozemšťanů, která přistane ve středověké Evropě. A. však není historik, nýbrž fyzik a své znalosti uplatnil v románu Tau Zero (Tau

66

Nula, 1970). Experimentální kosmická loď má za úkol přiblížit se rychlosti světla. Vymkne se však kontrole, a tak zatímco posádka prožívá jediný okamžik, venku za stěnami rakety uplynou celé věky. Autora nezastaví v rozletu dokonce ani zánik našeho vesmíru; spolu se svými hrdiny nechává čtenáře zažít další Velký třesk a nahlédnout do nově zrozeného vesmíru příštího. V průběhu 70. let A. zůstal věrný klasické SF a nepřizpůsobil se požadavkům Nové vlny. Byl odměněn pětkrát cenou Hugo (vesměs za novely a povídky, nikoli romány). Č. a s. vyšly A. povídky v RSL 1979/2, Exalticonu 1991/2 a antologiích Jiné světy Jaro '92 (1992), Světy science fiction (1993) a Hvězdy jako bozi (1993). Výb. bibl.: The Sharing of Flesh (Fyzické sdílení, 1968), Goat Song (Bláznova píseň, 1972), The Longest Voyage (Nejdelší cesta, 1960; č. in: Vlak do pekla, 1976, 1983, 1992, jako Nejdelší plavba, in: Hugo Story 1955–1961, 1993), No Truce with Kings (Není smíru s vládci, 1963), The Queen of Air and Darkness (Královna vzduchu a temnot, 1971; č. 1992) – povídky a novely odměněné cenou Hugo, dvě poslední i cenou Nebula; romány The Winter of the World (Svět v zimě, 1975), The Marmaris Children (Marmanovy děti, 1979), Orion Shall Rise (Orion vzejde, 1983), The Game of Empire (Hra o říši, 1985). (ak) ANDREVON JEAN-PIERRE (1937); FRANCOUZ GRENOBLE. Vystudoval grafiku, byl učitelem kreslení, nyní filmař, skladatel a interpret vlastních písní, malíř, kritik a spisovatel. Od r. 1968 napsal na sto povídek a 30 románů, povídkových sbírek a různých antologií. Pro méně náročná díla používá pseudonymu Alphonse Brutsche. Jeho nejznámějšími romány jsou: Les hommes-machines contre Gandahar (Lidéstroje proti Gandaháru, 1969), Le temps de grandes chasses (Čas velkých lovů, 1973), Le désert du monde (Poušť světa, 1977) a Cauchemars… cauchemars! (Můry… můry!, 1982), v němž sugestivně líčí pocity člověka stimulovaného počítačem. Povídky shrnul do sbírek: Aujourd’hui, demain et après (Dnes, zítra a pak, 1970), Cela se produira bientôt (Stane se to brzy, 1971), Repères dans 1’infini (Body v nekonečnu, 1975), Il faudra bien se résoudre à mourir seul (Bude třeba se rozhodnout zemřít sám, 1983) a C’est arrivé, mais on en a rien su (Stalo se to, ale nikdo o tom nevěděl, 1984). Č. vyšla A. povídka Mechanika (in: Navštivte planetu Zemi!, 1987). Výb. bibl.: L’oreille contre les murs (Ucho u zdí, 1980), Le travail du furet à l’ intérieur du poulailler (Práce fretky v kurníku, 1983), Soupçons sur Hydra (Podezření na Hydře, 1984), Le premier hybride (První hybrid, 1985), Une lumière entre les arbres (Světlo mezi stromy, 1985), Ne coupez pas! (Nezavěšujte!, 1986), Cauchemars de sang (Krvavé můry snů, 1986), La trace des rêves (Stopa snů, 1988), Sherman (1989). (jnh) ANESTIN VICTOR (1875–1918); RUMUN BACĂU. Vystudoval v Craiově, novinář, popularizátor astronomie. A. je jediný rum. spisovatel, který se na počátku 20. století zabýval plánovitě tvorbou SF. Mezi autory SF vstoupil dystopickým románem În anul 4000 sau o călătorie la Venus (V roce 4000 aneb Cesta na Venuši, 1899) o cestě na Venuši, na které existuje mimozemská civilizace, která je ale satirickým odrazem společnosti naší. Zajímavé jsou autorovy popisy technických vynálezů mimozemšťanů – elektrických letadel, kosmonautů živících se stravou v pastilkách. Svou představu budoucího vývoje lidstva doplňuje v románu O tragedie cerească (Nebeská tragédie, 1914). Jeho děj se odehrává v roce 3000, kdy Země i Venuše stojí tváří v tvář planetární katastrofě. Díky úspěchům pozemských vědců se pomocí atomové energie katastrofu nakonec podaří odvrátit. Třetím románem, který lze řadit do SF, je Puterea ştiinţei sau Cum a fost „omorît“ Războiul European (Síla vědy aneb Jak evropská válka „zardoušena“ byla, 1916). Hlavním hrdinou je miliardář Shaw, který se s pomocí svého majetku snaží zabránit světové válce. Autorova vlast – v roce 1916 ještě neutrální Rumunsko – se v tomto románu stává iniciátorem evropské mírové konference. (jo) ANTHONY PIERS (1934), VL. JM. JACOB PIERS ANTHONY DILLINGHAM; AMERIČAN OXFORD. Narozen v Anglii, od r. 1958 občan USA. V 80. letech jeden z nejrychleji píšících a nejprodávanějších autorů SF. Debutoval v r. 1962, ale jeho povídky nedosáhly žádného zvláštního úspěchu. K nejzajímavějším patří In the Barn (V kravíně, 1972), zveřejněná v antologii Znovu nebezpečné vize. Popisuje alternativní Zemi č. 772, na které je část lidí vychovávána od dětství jako užitkový dobytek. Tajný agent ze Země č. 1 dochází k závěru, že toto konání není tak trestuhodné, jak se na první pohled jeví, neboť vytvořilo ze Země č. 772 poklidný agrární svět bez válek a násilí. A. povídky vyšly ve sbírce Anthonology (Anthonologie, 1985). Mnohem větší popularitu přinesly A. jeho čtenářsky přitažlivé romány, např. románový debut Chthon (1967), dále Macroscope (Makroskop, 1969), Steppe (Step, 1976), Tarot (1979–1980) či trilogie Omnivore (Všežravec, 1968), Orn (1971) a Ox (1976). Za román Sos the Rope (Sos Lano, 1968) obdržel cenu nakladatelství Pyramid Books a v letech 1973 a 1975 jej doplnil o další dvě pokračování. Celou trilogii vydal pod názvem Battle Circle (Válečný kruh, 1978). Děj tohoto cykluje zasazen do postkatastrofické budoucnosti, v níž se civilizace navrátila zpět ke středověkému způsobu života. Této společnosti vládne skupina pacifistů, kteří úmyslně potlačují pokrok, aby nebyly znovu vynalezeny zbraně hromadného ničení. V pol. 70. let se zdálo, že A. dochází dech, ale byla to jen krátká pauza před sérií nových

67

románů. V pentalogii, z níž první díl Cluster (Roj) vyšel r. 1977 a poslední Viscous Circle (Lepkavý kruh) r. 1982, je hlavním hrdinou transferový agent, jehož práce spočívá v přenášení vlastního vědomí do těl jiných bytostí. Dále A. napsal sérii pěti vesmírných oper Bio of a Space Tyrant (Život vesmírného diktátora), kterou uzavřel románem Statesman (Státník, 1986). V současné době dokončil pentalogii zahájenou titulem On a Pale Horse (Na bledém oři, 1983; č. 1994), kde vystupují ztělesnění Smrti, Satana, Času aj. Nejúspěšnější, dosud neukončený, je cyklus humorných fantasy románů, odehrávajících se v zemi Xanth, kde kouzla skutečně fungují. První díl cyklu A Spell for Chameleon (Kouzlo pro chameleóna, 1977) byl ve Velké Británii vyhodnocen jako nejlepší fantasy roku, zatím poslední, třináctý díl má název Isle of View (Ostrov pohledu, 1990). Obecně charakterizuje A. tvorbu posun od složitějších a serióznějších knih ze 60. let k jednodušším dobrodružným příběhům. V č. je známá A. novelizace stejnojmenného filmu s Arnoldem Schwarzeneggerem Total Recall (Úplné vymazání, 1990; č. jako Záblesk paměti, 1991). (ia) ARAMA HORIA (1930); RUMUN IAŞI. Redaktor, básník, autor knih pro děti a mládež. Debutoval povídkou Omul care are timp (Muž, který má čas, 1964). V r. 1966 vydal povídkovou sbírku Moartea păsării–săgeată (Smrt ptáka–střely, 1966). O rok později vyšla další povídková sbírka Cosmonautul cel trist (Smutný kosmonaut, 1967). A. nejlepší knihou je román Ţărmul interzis (Zakázaný břeh, 1972), ve kterém popisuje důsledky vědeckotechnického pokroku a s ním související odcizení lidí ve společnosti. Výb. bibl.: povídkové sbírky Pălăria de pai (Slaměný klobouk, 1966), Verde Aixa (Zelený Aixa, 1976) a román Dumnezeu umbla descult (Pánbůh chodí bos, 1968). (jo) ASIMOV ISAAC (1920–1992); AMERIČAN. PETROVIČI V RUSKU. Od roku 1923 žil v USA, kam se přestěhovali jeho rodiče, americkým občanem se stal v roce 1928. Vystudoval chemii, v letech 1949–1958 byl učitelem biochemie na Bostonské univerzitě, poté spisovatel z povolání. První A. otištěná povídka Marooned off Vesta (Ztroskotání na Vestě) vyšla v březnu 1939 v Amazing Stories. A. jméno však začalo být záhy spojováno s Astounding SF, kde vyšla A. nejznámější povídka Nightfall (Soumrak, 1941), vyprávějící o zmatcích na planetě s několika slunci, jejíž obyvatelé poprvé po několika stech letech mají možnost zahlédnout hvězdnou oblohu. Od počátku 40. let na sebe A. ve SF časopisech upoutal pozornost zejména dvěma povídkovými cykly – povídkami o robotech s pozitronovým mozkem a sérií novel o Základně (v č. vydáních nepřesně nazývané Nadace). Ve – v pořadí třetí – robotické povídce nazvané Liar! (Lhář!, 1941) se na scéně poprvé objevuje robopsycholožka Susan Calvinová, která bude později řešit nejeden zapeklitý případ „robopsychologie“, a také první ze slavných tří zákonů robotiky. Všechny tři zákony, představující jakýsi zásadní morální kodex robotího uvažování, se objevují až o rok později v povídce Runaround (Hra na honěnou, 1942). Povídky o robotech byly shrnuty do sbírek I, Robot (Já, robot, 1950; č. 1981), The Rest of the Robots (Zbytek robotů, 1964), kompletní svazek všech povídek o robotech má název The Complete Robot (Kompletní robot, 1982). Sbírky Robot Dreams (Sny robotů, 1986) a Robot Visions (Vize robotů, 1990; č. 1994) obsahují většinou starší povídky a minimum nového materiálu. Velmi úspěšné byly první A. romány o robotech, v nichž spojil SF s detektivním žánrem (jemuž se příležitostně také věnoval): The Caves of Steel (Ocelové jeskyně, 1954; č. 1970, 1994), o zločinu spáchaném na přelidněné Zemi, a The Naked Sun (Odkryté slunce, 1957; č. jako Nahé slunce, 1994; s. jako Vo vesmíre niekto vraždí, 1970), popisující vyšetřování vraždy na planetě, kde je naopak extrémně řídké osídlení. Později přibyly další dva, s jejichž pomocí A. propojil cyklus o robotech s cyklem o Základně: The Robots of Dawn (Roboti Úsvitu, 1983; č. 1993) a Robots and Empire (Roboti a Impérium, 1985; č. 1993). Cyklus románů o Základně, výtvoru geniálního psycho-historika, který má sloužit k tomu, aby vymoženosti lidské civilizace v galaktické budoucnosti přetrvaly dlouhé období temna, jež má pro lidmi obydlený vesmír nastat, zahájila novela Foundation (Základna) otištěná v Astounding SF. Základní trilogii, která později získala cenu Hugo za přínos žánru, tvoří knihy Foundation (Základna, čas. 1942–44, kn. 1951; č. jako Nadace, 1991; s. 1991), Foundation and Empire (Základna a Impérium, čas. 1945, kn. 1952; č. jako Nadace a Říše, 1991) a Second Foundation (Druhá Základna, čas. 1948–49, kn. 1953; č. jako Druhá Nadace, 1991). Na nátlak vydavatele se později A. k Základně vrátil a napsal další díly: Foundation’s Edge (Konec Základny, 1982; č. jako Nadace na hranicích, 1992), Foundation and Earth (Základna a Země, 1985; č. jako Nadace a Země, 1992), Prelude to Foundation (Předehra k Základně, 1988; č. jako Předehra k Nadaci, 1992). Sedmý díl Forward the Foundation (Vstříc Základně, 1994) se opět skládá z novel publikovaných nejprve časopisecky a popisuje život Hariho Seldona, tvůrce základen. Se světem Základny chronologicky souvisí také trilogie raných A. románů Pebble in the Sky (Oblázek na obloze, 1950; č. 1993; s. 1982), The Stars, Like Dust (Hvězdy jako prach, 1951) a The Currents of Space (Kosmické proudy, 1952; č. 1994). V 60. a 70. letech A. téměř úplně přestal psát beletrii a zaměřil se na literaturu faktu, zejména o astronomii, fyzice, historii, chemii, matematice a biologii. Celkově napsal více populárně naučných knih než románů a povídkových sbírek. Za všechny uveďme alespoň Words of Science and the History Behind Them (Slova vědy a jejich historie, 1959) a

68

More Words of Science (Další slova vědy, 1972), z nichž vyšel č. výbor Slova vědy (1978). Úplně se ale beletrie nevzdal. V roce 1966 napsal knihu Fantastic Voyage (Fantastická cesta) podle scénáře ke stejnojmennému filmu. O množství A. děl hovoří i fakt, že v roce 1969 vydal sbírku článků a úryvků z různých statí pojmenovanou Opus 100 (Stá kniha). V roce 1979 pak vyšla A. dvoustá kniha a v roce 1984 třístá. V roce 1973 vychází román The Gods Themselves (Ani sami bohové; č. 1992) o nebezpečných pokusech přečerpávat energii z jednoho paralelního vesmíru do druhého. Román získal Huga i Nebulu a je význačný tím, že jeho hlavní protagonisté jsou mimozemšťané, neboť v jiných autorových románech se mimozemšťané téměř nevyskytují. A. napsal stovky povídek, z nichž většina nedosahuje úrovně jeho románů, jsou to vesměs hříčky nebo příběhy o řešení nějakého problému. Základní sbírky, shrnující A. povídkové dílo, jsou The Martian Way and Other Stories (Cesta Marťanů a jiné povídky, 1955), Earth is Room Enough (Na Zemi je místa dost, 1957), Nine Tomorrows (Devět zítřků, 1959), Asimov’s Mysteries (Asimovovy detektivní příběhy, 1968), Nightfall and Other Stories (Soumrak a jiné povídky, 1969), Buy Jupiter and Other Stories (Kupte si Jupiter a jiné povídky, 1975), The Bicentennial Man and Other Stories (Dvousetletý člověk a jiné povídky, 1976), The Winds of Change and Other Stories (Větry změn a jiné povídky, 1983) a výbor z autorových nejlepších povídek The Best of Isaac Asimov (To nejlepší z Isaaca Asimova, 1986). Ve většině sbírek A. uvádí podrobnosti o vzniku jednotlivých povídek a různé další biografické informace. Č. výborem A. detektivních SF povídek je Mluvící kámen (1992), č. a s. vyšly další A. SF povídky v různých antologiích, např. Těžká planeta (1979), 10x sci-fi (1984), Hledání budoucího času (1985), Stratený robot (1986), Roboti a androidi (1988), Jiné světy Léto '92 (1992). V roce 1952 napsal A. pod pseudonymem Paul French dobrodružný kosmický román David Starr, Space Ranger (David Starr, vesmírný tulák) a ve stejném stylu, pod stejným pseudonymem v letech 1953–58 pět dalších obdobných knih. Později byly již publikovány pod A. jménem, ale dnes působí poněkud zastarale. Jedním z nejlepších A. románů je The End of Eternity (Konec Věčnosti, 1955; č. 1993; s. 1977), komplikovaný příběh o cestách časem a organizaci Věcnost, která bdí nad vývojem lidské civilizace tím, že neustále koriguje historii. A. se rovněž podílel i na sestavení nesčetné řady antologií – i když většinou spíše jako autor průvodního slova a kvůli známému jménu na obálce. Z těchto antologií je nejznámější řada The Hugo Winners (Vítězové Huga, 1962–; č. jako Hugo story, 1993–) a The Great SF Stories 1– (Velké SF příběhy 1–, 1979–; č. 22. svazek jako Isaac Asimov uvádí Velké SF příběhy /1967/, 1994), což je retrospektivní cyklus antologií nejlepších povídek roku počínaje zlatým věkem SF, kterou s ním anonymně sestavil Martin H. Greenberg. Č. vyšly ještě A. antologie Where Do We Go From Here? (Kam odsud směřujeme?, 1971; č. zkr. jako Těžká planeta, 1979) a Microcosmic Tales (Mikrokosmické povídky, 1980; č. jako Rychlý jako gepard a řvoucí jako lev, 1994 – spolu s M. H. Greenbergem a J. D. Olanderem). V 80. letech A. nenapsal mnoho románů, které by nepatřily do cyklu o robotech nebo o Základně. Vyšly např. Fantastic Voyage II: Destination Brain (Fantastická cesta II: Směr mozek, 1987; č. 1992), což je opět příběh o mikronautech, putujících v lidském těle. Nejde však o pokračování Fantastické cesty z roku 1966, ale o jinou verzi tohoto příběhu. Společně s manželkou Janet napsal sérii knih pro děti o robotu Norbym, počínaje románem Norby, the Mixed-Up Robot (Norby, popletený robot, 1983). Série humorných povídek o malém ďáblu Azazelovi, který pomáhá svému pánovi, ale často natropí víc škody než užitku, vyšla ve sbírce Azazel (1988; č. 1994) a poslední A. román nese název Nemesis (1989). Podle tří A. povídek napsal R. Silverberg „“ pod A. dohledem romány Nightfall (Soumrak, 1990; č. jako Příchod noci, 1993), The Ugly Little Boy (Ošklivý chlapeček, 1991; č. jako Dítě času, 1994) a The Positronic Man (Pozitronový člověk, 1993), na nichž je A. uveden jako spoluautor. A. byl nejtypičtějším představitelem hlavního proudu americké SF a zároveň nejslavnějším SF autorem tohoto století. (ia) BABULA VLADIMÍR (1919–1960); ČECH PRAHA. Novinář a spisovatel. Autor SF trilogie Signály z vesmíru (čas. 1954, kn. 1955, 1956; s. 1956), Planeta tří sluncí (čas. 1955, kn. 1957; s. 1958) a Přátelé z Hadonoše (čas. 1956). Nejúplnější kn. vydání, které obsahuje i okleštěný třetí díl, je Oceánem světelných roků (1963). Děj tohoto dobrodružného, technicky zaměřeného románu se odehrává v příštím století. Lidstvo sjednocené v beztřídní společnosti podniká výpravu k Alfě Centauri navzdory piklům Bratrstva, které usiluje o obnovu starých pořádků. Na planetě Kvarta lidé potkávají primitivní mimozemšťany a později i představitele vyspělé civilizace z Hadonoše. B. navázal na odkaz J. M. Trosky „“ a nechal se ovlivnit i F. Běhounkem „“. Jeho trilogie je výjimečná v kontextu novodobé české SF, neboť B. byl nadlouho poslední, kdo napsal takto tradičně pojatý dobrodružný SF příběh. (eff) BAGRJAK PAVEL, PSEUDONYM ANONYMNÍ SKUPINY AUTORŮ; RUSOVÉ Publikovat začali v r. 1966. V časopise Junosť otiskli povídky Kto? (Kdo?, 1966) a Perekrjostok (Křižovatka, 1966). Obě byly zařazeny do knižního vydání Pjať preziděntov (Pět prezidentů, 1969) spolu s titulní povídkou a povídkou Oborotěň (Vlkodlak). Dílo má charakter politického pamfletu. Děj se odehrává v zemi, kde vládne vojenskoprůmyslová oligarchie. Objev dublování lidí ze syntetických materiálů slibuje vládnoucím nevídané výhody – možnost vyrábět dělníky a vojáky podle potřeby. Jakmile se objeví pět stejných prezidentů, nastanou nepokoje a dojde k lidovému povstání.

69

Román Golubyje ljudi (Modří lidé, 1972; č. 1976,1979; s. jako Belasí ľudia, 1979) je detektivní příběh o pátrání po zmizelých dětech. Ukáže se, že jsou vládnoucí vojenskou klikou připravovány jako výsadek, který má okupovat Mars. (gč) BACHNOV VLADLEN JEFIMOVIČ (1924); RUS CHARKOV. Absolvent Literárního institutu Maxima Gorkého v Moskvě. Od r. 1951 publikoval satirické prózy, básně a psal i divadelní a filmové scénáře. Groteskně zaměřené SF se věnuje od r. 1970. Jeho povídky byly většinou publikovány ve sbornících nebo almanaších SF a některé z nich byly přeloženy i do č. Vyšla jen jedna autorská sbírka povídek Vnimanije: ACHI! (Pozor na achpyrin!, 1970; č. tit. povídka in: Chlapík z pekla, 1986). Další B. povídky vyšly č. a s. v antologiích Tady končí každý špás (1982) a Severná hviezda (1987) a SL 1972/2. (gč) BALABUCHA Andrej Dmitrijevič (1947); Rus Leningrad. Projektant, spisovatel. Debutoval v roce 1966 rozhlasovou hrou Vremja kristallam govorit (Čas krystalům hovoří). U nás známým románem je Něptunova arfa (Neptunova harfa, 1986; č. 1989) – odehrává se ve 21. století a hlavním tématem je ochrana životního prostředí. Země je zbavena všech zbraní i hrozby války a všechny prostředky lidstva jsou věnovány na vědecký výzkum a ekologii. Dvě B. povídky vyšly v č. a s. antologiích Bolid nad jazerom (1982) a Stanice u moře dešťů (1982, 1986). Výb. bibl.: Predtěči (Průkopníci, 1978), Ljudi korablej (Lodní lidé, 1983). (vr) BALLARD J(AMES) G(RAHAM) (1930); ANGLIČAN ŠANGHAJ. Nedostudovaný medik, sloužil u letectva; scénárista, spisovatel. Postupnost a neodvratnost záhuby jsou konstantními rysy B. příběhů; na rozdíl od většiny tvůrců katastrofické prózy se nezajímá o dramatický náboj mezních situací, ale o jejich filozoficko-estetický obsah. Katastrofa je pro B. jakýmsi uměleckým dílem, obrazem. B. hrdinové se obvykle nehrnou do záchranných prací, nepropadají však ani zoufalé panice. Uprostřed postupujícího zmaru pozorují, introspektivně zkoumají své vlastní pocity a snaží se nalézt i v zániku hodnoty a prožitky, jež by obohatily prchavé okamžiky zbývajícího života a daly jim hlubší smysl. V průběhu 60. let si B. vybudoval pevné postavení mezi předními autory SF. V souboru povídek The Terminal Beach (Poslední pláž, 1962) a v románech The Wind from Nowhere (Vítr odnikud, 1962), The Drowned World (Utopený svět, 1962) a The Burning World (Hořící svět, 1964) sesílá na svět ničivé vichřice, záplavy, sucho a požáry. Nejvynalézavěji hubí život na Zemi v díle The Crystal World (Krystalický svět, 1966), kde je zdrojem zkázy postupný, leč neodvratný proces všeobecné krystalizace. Na poč. 70. let došel B. k názoru, že možnosti svého nejoblíbenějšího syžetu (tj. přírodních katastrof) už vyčerpal, a obrátil proto svou pozornost na katastrofy ve sféře společenského vývoje. V povídkové sbírce Atrocity Exhibition (Výstava krutostí, 1970) se pod jeho drobnohledem ocitá devastovaná morálka tzv. veřejného života soudobé společnosti. S lidskou agresivitou, soutěživostí a v neposlední řadě i s rozporným vztahem moderního člověka k technice se umělecky vyrovnává v románu Crash (Bouračka, 1973), v němž mu autonehody slouží jako modelové situace. Kritika právem označuje B. za jednoho z hlavních představitelů Nové vlny v SF. B. román The Concrete Island (Betonový ostrov, 1974) vyjadřuje prostřednictvím tragikomické metafory – příběhu člověka absurdně uvězněného na betonovém ostrůvku mezi proudy řítících se automobilů – pocity osamění a odcizení jedince obklopeného dehumanizovanou technikou a marně hledajícího porozumění u svých lhostejných, do sebe zahleděných bližních. Obludnost odlidštěné techniky se objevuje i v románu High-Rise (Věžák, 1975), situovaném do obřího domu-města; příběh je varujícím příspěvkem do diskuse o vztahu člověka a stroje, vztahu, který nebezpečně rychle nabývá povahy absolutní závislosti. K pozoruhodným B. titulům náleží i povídkový soubor Myths of the Near Future (Mýty blízké budoucnosti, 1982; č. 1994) a také S. Spielbergem zfilmovaný autobiografický román Empire of the Sun (Říše slunce, 1984; č. 1988), který však do oblasti SF nepatří. Č. vyšly B. povídky v antologiích Hledání budoucího času (1985) a Navštivte planetu Zemi! (1987) a v SL 1987/2. Výb. bibl: The Voices of Time (Hlasy času, 1962), Billenium (Bilénium, 1962), Vermilion Sand (Nachové písky, 1971), The Best of J. G. Ballard (To nejlepší z J. G. Ballarda, 1977), The Unlimited Dream Company (Společnost Neomezené sny, 1979), Hello America (Hello, Ameriko, 1981), The Day of Forever (Den věčnosti, 1986). (ak) BARANIECKI MAREK (1954); POLÁK GLIWICE. Vystudoval školu technického směru, pracoval jako inženýr. Od r. 1976 publikoval články v různých periodikách, později se stal vedoucím gliwického oddělení studentského týdeníku Politechnik. SF začal psát na počátku 80. let a hned jeho první povídka Karlgoro, godzina 18,00 (Karlgoro, osmnáct nula nula, 1983; č. in: Ikarie 1991/6) mu přinesla cenu za nejlepší povídku roku a nejlepší debut. Kladně byla přijata i B. povídka Głowa Kasandry (Hlava Kasandry, 1983; č. in: Vládcové času, 1988; s. in: Volanie na Mliečnej cestě, 1989), kterou později rozšířil na stejnojmennou rozsáhlou novelu. Všechny jeho povídky a novely vyšly souborně pod názvem Głowa

70

Kasandry (Hlava Kasandry, 1985). V r. 1986 mu za ni byly uděleny hned tři ceny: za nejlepší sbírku povídek, za nejlepší knihu roku a cena pro autora roku. (jo) BARBET PIERRE (1925), VL. JM. AVICE CLAUDE; FRANCOUZ LE MANS. Vystudoval farmacii, spisovatel. Debutoval v r. 1962 v edici Le Rayon Fantastique. Patří k malé skupině fr. autorů SF, kteří jsou vydáváni i v USA. Je jedním z prvních evropských členů Science Fiction Writers of America a působí i ve WORLD SF. Od r. 1966 vydal přes čtyřicet románů v literárně méně náročné edici Anticipation. Z jeho díla se za nejvýznamnější považuje Babel 3805 (Babylón 3805, 1963), Evolution magnétique (Magnetická evoluce, 1968), Les grognards d’Eridan (Staré vojny z Eridanu, 1970), A quoi songent les psyborgs? (O čem sní psyborgové?, 1971; č. 1992), L’empire de Baphomet (Říše Bafometova, 1972; č. 1993), odehrávající se na paralelní středověké Zemi, kde se ztroskotavší mimozemšťan přidá ke křižákům a pomůže jim ve vítězném tažení proti nevěřícím, Lione de Noldaz (Liána z Noldazu, 1973), La planète enchantée (Zakletá planeta, 1973), Croisade stellaire (Křížová výprava ke hvězdám, 1974) a sociologicky zaměřený román Lendemains incertains (Nejisté zítřky, 1978). Výb. bibl.: Venusine (1976), Eldorado stellaire (Hvězdné eldorádo, 1985), Les colons d’Eridan (Eridanští kolonisté, 1984), La glaciation nucléaire (Jaderné zalednění, 1986), La croisade des assassins (Křížová výprava vrahů, 1986), Défense spatiale (Kosmická obrana, 1987). (jnh) BARJAVEL RENÉ (1911–1985); FRANCOUZ NYONS. Rolník, bankovní úředník, obchodní zástupce, novinář, spisovatel. Ačkoli debutoval v SF, zaujímá tento žánr pouze část jeho tvorby. Jeho dílo je lehce sentimentální a oslavuje lásku jako všemocnou spasitelku. V románu Ravage (Zpustošení, 1943) líčí svět bez energie a jeho návrat k patriarchální společnosti. Voyageur imprudent (Neopatrný cestovatel, 1944), který byl i zfilmován, je román o cestě časem, v němž hrdina podnikne jednak cestu do daleké budoucnosti, jednak do minulosti, kde ve snaze spáchat atentát na Napoleona způsobí smrt svého pradědečka, čímž zahubí i sám sebe. Le diable 1’emporte (Ďábel vítězí, 1948) varuje před jadernou katastrofou, Colomb de la Lune (Měsíční Kolumbus, 1962) vypráví o prvním člověku na Měsíci, La nuit des temps (Noc věků, 1968; č. jako Hlubina času, 1993) pojednává o nálezu zmrazených předků, Le grand secret (Velké tajemství, 1973) se zabývá otázkou drogy nesmrtelnosti a La tempête (Bouře, 1986) vypráví o dívce, která má zachránit lidstvo před zkázou. (jnh) BEAR GREG(ORY DALE) (1951); AMERIČAN SAN DIEGO. Pracoval jako technický novinář, operátor planetária a instruktor v muzeu letectví a kosmonautiky. Nějaký čas vedl časopis Speculative Poetry Review, zabývající se SF poezií. B. bývá řazen ke spisovatelům kyberpunku, ale je především mistrem hard SF. Je považován za autora 80. let, přestože první povídku Destroyers (Ničitelé) uveřejnil už v r. 1967, ve svých 16 letech. R. 1979 vydal první dva romány Hegira (1979), což je jméno obří planety, jejíž tajemství se snaží protagonisté vypátrat, a Psychlone (Psychlon, 1979). V r. 1983 získal dvě Nebuly najednou – za novelu Hardfought (Zápas, 1983) a povídku Blood Music (Hudba krve, 1983; č. in: Ikarie 1991/2), tu přepracoval do stejnojmenného románu Blood Music (Hudba krve, 1985), přirovnávanému svým záběrem ke Clarkově „“ Konci dětství. Geniální vědec Vergil Ulam experimentuje s biočipy a podaří se mu vyprodukovat inteligentní buňky „noocyty“. Je přinucen pokus zastavit, ale stačí si ještě implantovat tyto buňky do vlastního těla. Noocyty se pak jako virová nákaza přenesou na celé lidstvo a přemění je v jedinou myslící metastrukturu. V románu Eon (Věk, 1985) vypráví o průzkumné expedici, která zkoumá opuštěný dutý asteroid, jenž se přiblížil k Zemi. Zjistí, že nebyl vybudován mimozemšťany, ale lidmi ze vzdálené budoucnosti, jejichž záznamy jsou uvnitř nalezeny. Navíc vyjde najevo, že dutina asteroidu je zároveň ústím hyperprostorového tunelu do jiného prostoru i času. Pokračování má název Eternity (Věčnost, 1988). Huga i Nebulu dostal ještě za povídku Tangents (Tangenty, 1986). Za B. dosud nejlepší román bývá pokládán Queen of Angels (Královna andělů, 1990), detektivní příběh z budoucnosti s překvapivou pointou. B. povídky vyšly č. in: Ikarie 1993/3 a 10. Výb. bibl.: Beyond Heaven’s River (Za nebeskou řekou, 1980), dvojice fantasy románů The Infinity Concerto (Koncert nekonečna, 1984) a The Serpent Mage (Hadí mág, 1986), román o konci světa The Forge of God (Boží výheň, 1987) a sbírky povídek The Wind from a Burning Woman (Vítr od hořící ženy, 1983), Early Harvest (Raná úroda, 1988) a Tangents (Tangenty, 1989). (ia) BĚHOUNEK FRANTIŠEK (1898–1973); ČECH PRAHA. Fyzik, profesor ČVUT, akademik. Studoval u Marie Curie-Sklodowské. V r. 1926 spolu s Nobilem a Amundsenem přeletěl severní pól ve vzducholodi Norge, o dva roky později ztroskotal v Nobilově vzducholodi Italia. B. první beletristická knížka s fantastickými prvky Tajemství polárního moře (1942, 1947, 1973) čerpá z těchto zážitků. Použití atomové bomby v r. 1945 B. ovlivnilo při psaní dalších fantastických románů Případ profesora Hrona (1947, přepracován později jako Dům zelených přízraků, 1968) a Únik z atomového města (1948). Motiv mezikontinentální

71

rakety a atomové bomby se objevuje i v románu Swansonova výprava (1949). Román Lovci paprsků (1949) pojednává o polární výpravě zkoumající kosmické záření. V románu Akce L (1956, 1962, 1972) se pokusil anticipovat vývoj beztřídní společnosti na čtvrt tisíciletí dopředu, až k „Akci L“, která má osídlit Lunu. Na něj navazuje román Na dvou planetách, který nikdy nevyšel česky (jen v polském překladu jako Na dwóch planetách, 1967 [Katowice]; č. rec. s ukázkami in: Ikarie 1990/2). Vrcholem B. SF díla je dobrodružný román Robinsoni vesmíru (1958, 1964, 1966, 1973; s. 1974) o výpravě kosmonautů, která se snaží odvrátit kolizi Země s kometou. Projekt Scavenger (1961, 1975) popisuje pokus o roztavení antarktických ledovců – svým pojetím připomíná romány J. Verna „“. Spolu s V. Babulou „“ je B. představitelem technicky zaměřené anticipační SF v novodobé SF. (eff) BĚLJAJEV ALEXANDR ROMANOVIČ (1884–1942); RUS SMOLENSK. Právnická fakulta, konzervatoř. Nejvýznamnější představitel starší rus. SF. V důsledku těžkého poranění páteře musel celý život omezovat pohyb na minimum. Přesto prošel různými zaměstnáními, maloval divadelní dekorace, hrál v orchestru, byl novinářem. Po VŘSR pracoval v Lidovém komisariátu osvěty, byl též vychovatelem v dětském domově. Vnější podnět k napsání prvního románu Golova profesora Douelja (Hlava profesora Dowella, 1926; č. 1958, 1967, 1985; s. 1957, 1965) daly B. první pokusy s transplantací a oživováním zvířecích orgánů včetně mozku. Profesor Dowell, vynikající chirurg, se stává po své nečekané smrti díky bestiálnosti svého bývalého spolupracovníka oživenou hlavou bez těla, navíc nucenou dále pracovat a zdokonalovat svou metodu transplantování, aniž by ji sám mohl někdy použít. V r. 1928 vydal B. román Večnyj chleb (Věčný chléb, 1928; č. in: Laboratoř W, 1987), jehož hrdina vynalezne umělé bílkoviny a chce tímto umělým chlebem živit chudáky. Dokud mohou podnikatelé z jeho vynálezu těžit, je oslavován, jakmile však jeho chléb zaplaví trhy a lidé se zbaví hladu, musí svůj vynález zničit. K námětu transplantací, avšak v duchu wellsovských tradic, se B. vrací ve svém nejznámějším románu Čelovek amfibija (Člověk obojživelník, 1929; č. 1947, 1958, 1967, 1986; s. jako Morský diabol, 1958). Ichtiandr, člověk, kterému geniální lékař Salvátor transplantoval žraločí žábry a naučil ho žít pod vodou i na vzduchu, je nakonec vyvržen společností a dožívá svůj život v hlubinách moře. Ostrov pogibšich korablej (Ostrov ztracených lodí, 1927; č. 1963) je román o osudech posádek lodí, které uvázly v houštinách mořských chaluh v Sargassovém moři. Vlastělin mira (Vládce světa, 1929; č. jako Génius zkázy, 1970; s. 1959), v němž se B. znovu vyrovnává s možností využít skrytých schopností lidského mozku, je příběhem geniálního biologa Stirnera, který dovede pomocí důmyslného stroje zesilovat biologické elektrické proudy svého mozku, vysílat je k určenému cíli a tak ovlivňovat myšlení i jednání stále většího počtu lidí. Román Prodavec vozducha (Prodavač vzduchu, 1929; č. 1961; s. 1963) pojednává o vědci, který se naučil zkapalňovat vzduch a převádět ho v tuhé skupenství. Ve svých podzemních laboratořích sní o tom, že ovládne svět – zbaví planetu atmosféry a lidstvo pro něj bude pracovat za pouhé právo dýchat. V r. 1927 vychází novela Poslednij čelovek iz Atlantidy (Poslední člověk z Atlantidy; č. jako Poslední Atlantiďan, 1985; s. 1975), v níž se B. vrací k námětu bájné Atlantidy a na základě tehdejších vědeckých předpokladů rekonstruuje dějiny této zmizelé země. Námětů o možných proměnách v lidském těle působením na látkovou výměnu, na nervový systém atd. využil ještě několikrát. V románu Čelovek potěrjavšij lico (Člověk, který ztratil svou tvář, 1929), jenž byl přepracován pod názvem Čelovek našedšij lico (Člověk, který našel svou tvář, 1938; č. 1960), předešel svou dobu tím, že předpověděl možnosti biologického inženýrství. Tonio Presto, geniální herec-komik se zpitvořeným obličejem i postavou, touží mít tělo a tvář, které by odpovídaly jeho ušlechtilé duši, velkému intelektu a citovému bohatství. Lidé ho však potřebují jako šaška. Lékař Zorn se ujme úkolu napravit to, co bylo chybou v organismu Antonia Presta, a promění ho v krasavce. Tehdy ale musí Tonio Presto bojovat o své místo ve společnosti. Jestliže v původní verzi románu se společnosti pouze mstil, v druhé verzi se staví do čela těch, kteří jako on bojují za svá práva. Naposledy se B. vrací k námětu zdokonalení v románě Ariel (1941; č. 1960; s. 1960). Mladík Ariel, který po lékařském zásahu může bez přístrojů létat, tím nezíská štěstí, nýbrž naopak se stane štvancem pronásledovaným společností. Zajímavé jsou i B. povídky, které publikoval čas. od r. 1926 až do konce 30. let a které poprvé knižně vyšly až v osmidílném vydání sebraných spisů Sobranije sočiněnij (Sebrané spisy, 1963–1964). Č. byly vydány B. povídky Nad propastí (in: Třetí povídky z vesmíru, 1963) a s. Neviditelné svetlo (in: Stalo se zajtra, 1961). V povídce Ideofon (1926) se hovoří o přenosu myšlenek na dálku, v povídce Ni žizň – ni směrť (Ani život – ani smrt, 1926) B. rozpracovává možnosti anabiózy podchlazením organismu. V cyklu povídek z let 1926–1935 se objevuje postava doktora Wagnera, který nepotřebuje spát, nikdy není unaven, dokáže psát najednou levou i pravou rukou a využívat současně obou mozkových hemisfér k myšlení, je vynálezcem „létajícího koberce“, jenž umožňuje jednotlivcům pohyb po celé planetě, vynálezcem biologického ohřívacího systému, jenž lidem umožňuje pohybovat se bez speciálního oděvu v arktických oblastech atd. Jsou to fantastické sny o možnostech člověka. Vedle těchto fantastických námětů B. sledoval pečlivě pokrok vědy a techniky a v povídkách, ve větších prózách a později i v románech se snažil naznačit možnosti socialistické přestavby sov. společnosti: Gorod pobeditělej (Město vítězů, 1930) je představa o městě socialistické budoucnosti; Zeljonaja simfonija (Zelená symfonie, 1930) – obraz léčebných ústavů uprostřed zeleně a přírody; Zemlja gorit (Země hoří, 1931) – věnováno budoucnosti sovětského zemědělství; Podvodnyje zemledělcy (Zemědělci pod vodou, 1931) vypráví o laboratoři pod mořskou hladinou, kde se z mořských rostlin vyrábějí potraviny, Čuděsnoje oko (Kouzelné oko, 1935) o využití televize pod mořskou hlubinou při hledání mořských bohatství. Povídka Graždanin efirnogo ostrova (Občan

72

ostrova v éteru, 1950) je věnována myšlenkám K. E. Ciolkovského „“, který si B. díla vážil a byl jedním z mála, kteří ho podpořili. Všechny B. romány a novely napsané ve 30. letech byly inspirovány učením Ciolkovského „“ o možnostech dobývání kosmu. V r. 1933 vyšel Pryžok v ničto (Skok do prázdna, 1933; č. 1961), satira na představitele lidstva Země – podnikatele, bankéře, aristokraty, biskupy atd., kteří utíkají před revolucí, jež zachvátila celou planetu, do vesmíru. Poprvé se tu také setkáváme s podrobným popisem principu reaktivního pohonu, celé procedury příprav ke kosmické cestě, problémem radiového spojení atd. Myšlenky Ciolkovského „“ se objevují i v románech Vozdušnyj korabľ (Kosmická loď, 1934; č. jako Vzducholoď, in: Laboratoř W, 1987) a Zvezda K. E. C. (Hvězda K. E. C. – čti Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, 1936), v němž se B. podrobně zabývá stavbou kosmické laboratoře na orbitální dráze a životem lidí v ní pracujících. Je to převedení myšlenek Ciolkovského „“ do obrazného pojetí. Budoucnosti socialistické společnosti je věnován román Laboratorija Dublve (Laboratoř W, 1938; č. 1987), v němž B. rozpracovává náměty z oboru medicíny, zejména prodloužení lidského aktivního věku, a zamýšlí se tu nad budoucností města, které mu přirostlo k srdci, Leningradu. (gč) BĚLJAJEV SERGEJ VLADIMIROVIČ (1883–1953); RUS MOSKVA. Lékařská fakulta, lékař. SF literaturu začal publikovat na konci 20. let. Zajímaly ho náměty z oboru vojenské techniky, fyziky a medicíny. Jeho dílo je poplatné „teorii krajní meze“, která ve 30. letech nedovolovala autorům daleký rozlet fantazie. B. užívá dobrodružné a špionážní motivy jako hnací motiv děje. Myšlenka o možnosti modelovat elektronikou lidský mozek v knize Radiomozg (Radiomozek, 1928) svědčí o dobré autorově předvídavosti. Populární byl ve své době jeho román Istrebitěl 17U (Stíhač 17U), znovu vydaný ve změněné verzi jako Istrebitěl 2Z (Stíhač 2Z, 1939). Základ fabule tvoří fantastický vynález proměny hmoty v energii beze zbytku, který je v SSSR využíván k výrobě kombajnů, v kapitalistickém světě, zejména v nacistickém Německu, naopak k válečným účelům. Výb. bibl.: Děsjataja planeta (Desátá planeta, 1945; č. 1951), Priključenija Samuelja Pinglja (Dobrodružství Samuela Pingla, 1945; č. 1946, 1959, 1965; s. 1961) a Vlastělin molnij (Vládce blesků, 1947). (gč) BELLAMY EDWARD (1850–1898); AMERIČAN CHICOPEE FALLS. Vystudovaný právník, pracoval jako novinář a spisovatel. Světovou proslulost získal utopickým románem Looking Backward, 2000–1887 (Pohled nazpět, 2000–1887, 1888; č. jako Pohled do budoucího ráje, 1893; jako Pohled z roku 2000 na rok 1887, 1901). Hlavní hrdina tohoto příběhu v hypnotickém spánku prochází světem roku 2000, v němž žije „ideální“ racionální společnost komunistického typu. Román byl mocným podnětem pro utopistické hnutí a celou řadu utopických děl jiných autorů. Traktátovité pokračování tohoto díla má název Equality (Rovnost, 1897; č. 1898, 1912) a nedosáhlo již takové odezvy. Prvky fantastiky obsahuje též sbírka povídek The Blindman’s World and Other Stories (Blindmanův svět a jiné povídky, 1898). (ia) BENFORD GREGORY (ALBERT) (1941); AMERIČAN MOBILE. Vystudoval fyziku, kterou nyní vyučuje na kalifornské univerzitě v Irvine. Představitel hard SF. Debutoval povídkou Stand-In (Náhradník, 1965), kterou obsadil druhé místo v soutěži časopisu The Magazine of Fantasy and SF; B. prvním románem je Deeper than Darkness (Temnější než temnoty, 1970). V B. tvorbě převládá kosmická tematika a kontakt lidí s mimozemšťany. Důkazem toho jsou romány Jupiter Project (Projekt Jupiter, 1975), In the Ocean of the Night (V oceánu noci, 1977), ve kterém Zemi hrozí srážka s tělesem, na němž byly objeveny mimozemské bytosti, Against Infinity (Proti věčnosti, 1983) o osídlování měsíce Ganymedes a Across the Sea of Suns (Oceánem sluncí, 1984). B. často spolupracuje s jinými spisovateli. Společně s Gordonem Eklundem (1945) napsal román If the Stars Are Gods (Když jsou hvězdy bohy, 1977). Za stejnojmennou kratší verzi tohoto příběhu o objevení mimozemského života ve Sluneční soustavě dostali o dva roky dříve Nebulu (č. in: Hvězdy jako bozi, 1993). Ve spolupráci s Williamem Rotslerem (1926) napsal román Shiva Descending (Pád Šivy, 1979), opět s motivem hrozící srážky s kometou. V 80. letech získal B. druhou Nebulu za román Timescape (Časoráma, 1980), v němž se vědci z konce tohoto století snaží navázat pomocí tachyonů kontakt s vědci šedesátých let a zabránit tak katastrofám, které Zemi v budoucnu hrozí. Román je považován za nejlepší hard SF poslední doby, avšak postrádá na čtivosti. Z posledních B. prací stojí za zmínku SF thriller Artifact (Artefakt, 1985). Artefaktem je podivná krychle objevená v řeckých vykopávkách v blízké budoucnosti. Ukáže se, že jde o uzavřenou singularitu prostoru, jejíž další osudy se záhy propletou s chystaným politickým pučem. Ve spolupráci s Davidem Brinem „“ napsal román Heart of the Comet (Jádro komety, 1986). Příznivý ohlas kritiky vzbudil román Great Sky River (Velká řeka nebes, 1987), v němž B. konfrontuje civilizaci člověka s civilizací strojů na daleké planetě. Pokračování má název Tides of Light (Příliv světla, 1989). B. povídky je možné nalézt ve sbírce In Alien Flesh (V mimozemské kůži, 1986) obsahující i známou povídku Doing Lennon (Dělat Lennona, 1975; č. in: Almanach SL, 1986). Další B. povídky vyšly č. in: Světy science fiction (1993) a Ikarie 1992/4 a 1994/7. (ia) BERDNYK OLES (1927); UKRAJINEC

73

?. Mládí prožil na frontě, později herec, spisovatel, v letech 1949–55 odeslán do táborů na Dálném východě a v Kazachstánu. Za svou práci v Helsinském výboru vyškrtnut z ukr. svazu spisovatelů a od roku 1973 nesměl publikovat. Celý život psal SF, debutoval sbírkou, jejíž část napsal v táborech – Poza časom i prostorom (Mimo čas a prostor, 1957). Kromě desítky povídkových sbírek vydal B. čtyři romány, v nichž se optimistické představy možností vědy a techniky postupně mění ve skeptický pohled na význam a vliv přírodních věd na evoluci lidstva. Klasickou technologickou SF je první román Šljachy titaniv (Stopy Titánů, 1959). Čtvrtý román – Zorjanyj korsar (Kosmický pirát, 1971) – je představou o možnostech lidského mozku a jeho schopnosti vytvořit svébytného supermana. Toto téma bylo důvodem prvních útoků na B. Výb. bibl.: Strila času (Střela času, 1960), Dity bezmežžija (Děti nekonečna, 1964) ad. (jo) BESTER ALFRED (1913–1987); AMERIČAN NEW YORK. Studoval přírodní vědy a dějiny umění. V letech 1939–1942 otiskl v magazínu Thrilling Wonder Stories čtrnáct povídek – Adam and No Eve (Adam, ale žádná Eva, 1941; č. in: SL 1984/6), The Push of a Finger (Strčit malíčkem, 1942), Hell Is Forever (Peklo je navždycky, 1942) aj., které na sebe upozornily neotřelostí nápadů a svěžestí stylu (B. povídky vyšly č. a s. in: Děti vesmírnej noci, 1989, RSL 1981/7, SL 1984/6, Ikarie 1993/3). Potom se B. ztratil a jedenáct let pracoval jako textař seriálů: nejprve comicsových (Batman, Superman aj.) a posléze rozhlasových. Práce ve studiích produkujících brakovou SF ho po umělecké stránce neobohatila, zdokonalil se však v řemeslu a nabyté poznatky (především o postupech, jimiž lze udržovat tempo příběhu) zužitkoval ve vlastní autorské tvorbě. Jeho druhý vstup do řad tvůrců SF byl velmi úspěšný. Po několika zdařilých povídkách otištěných časopisecky vydal románovou prvotinu Demolished Man (Zbořený člověk, 1953; s. jako Zničený muž, 1987). Děj románu zavádí čtenáře do světa nepříliš vzdálené budoucnosti, do společnosti řízené telepaty. Milionář Ben Reich, záporná, avšak vitalitou a posedlostí fascinující hlavní postava příběhu, se pokusí o beztrestné spáchání promyšlené, úkladné vraždy – tedy o cosi, co je ve světě, kde si vyšetřovatel může přečíst myšlenky podezřelého, prakticky nemožné. Souboj dvou charismatických osobností – vraha a telepatického detektiva – poskytl sám o sobě dostatek látky pro napínavý thriller; B. však tuto materii protkal i stylistickou invencí. Barokně bohaté scény, ostré vidění barvitých detailů, strhující tempo, síla emocí, zručné uplatnění psychoanalýzy, přesvědčivost reálií, novátorství v rozvíjení dialogu (kombinace „telepatického“ a normálního rozhovoru) – to vše učinilo z knížky bestseller, jenž byl odměněn Hugem, vůbec prvním v historii této ceny. O tři roky později se B. podařilo úspěch své prvotiny zopakovat. Román The Stars My Destination (Hvězdy, můj osud, 1956; č. 1992) opět motivicky těží z oblasti parapsychologie, tentokrát se jedná o teleportaci, schopnost přemístit se okamžitě na značnou vzdálenost pouhou silou ducha. Základem dramaticky rozvíjené zápletky je klasický motiv křivdy a pomsty; autor sám tvrdí, že mu při koncipování díla sloužil jako model Dumasův Hrabě Monte Christo. Pozoruhodná je důkladnost a zároveň nenásilnost, s níž B. jakoby mimochodem, o to však působivěji, předkládá čtenářům k posouzení portrét společnosti, od základů proměněné zavedením zvoleného fantastického prvku. Na rozdíl od B. povídek, shromážděných v souborech Starburst (Hvězdný výbuch, 1958), The Dark Side of Earth (Odvrácená strana Země, 1964) a Star Light, Star Bright (vol. Vzešla hvězda jasná…, 1976), nelze o románech tvrdit, že by byly nositeli významného mravního či ideového poselství. Byly psány se záměrem čtenáře pobavit, což se jim podařilo. Po druhém románu se B. znovu odmlčel, tentokrát na plná dvě desetiletí. V r. 1975 se čtenáři konečně dočkali jeho nové knížky, byli však zklamáni. Román The Computer Connection (Počítačové spojení, 1975) je sice slušná SF, srovnání s kvalitou prvních dvou prací však rozhodně nesnese. Vysoko nastavenou laťku se mu nepodařilo překonat ani v románech vydaných v první polovině 80. let: Golem100 (1980), The Deceivers (Podvodníci, 1981) a Rat Race (vol. Urvi, co můžeš, 1984). (ak) BILENKIN DMITRIJ ALEXANDROVIČ (1933–1987); RUS MOSKVA. Geolog a geochemik, později publicista a spisovatel. Od r. 1958 psal SF povídky, které vycházely ve sbornících nebo almanaších. Vyšly tyto autorské sbírky SF povídek: Marsijanskij priboj (Marsovský příboj, 1967), Noč kontrabandoj (Pašerácká noc, 1971), Proverka na razumnosť (Zkouška rozumu, 1974), Sněga Olimpa (Sníh na Olympu, 1980), Priključenija Polynova (Polynovova dobrodružství, 1987), Lico v tolpe (Tvář v davu, 1988). B. vynikal originalitou nápadů, neotřelým řešením konfliktů, které mívají etický charakter. Náměty čerpal z oblasti techniky budoucnosti a kosmických letů. Č. a s. byly B. povídky často publikovány v časopisech a ve více než desítce antologií – Purpurová múmia (1973), Princip nepravděpodobnosti (1977), Výprodej kosmických snů (1979), Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Dvere do iného sveta (1980), Tady končí každý špás (1982), Skleněné město (1985), Stroj času (1986), Chlapík z pekla (1986), Robot a spol. (1986), Stanice u Moře dešťů (pouze ve 2. vyd., 1986), Severná hviezda (1987), More všetkých riek (1987), Hodina relativity (1989) a Hledání budoucího času (1985); s. vyšel B. výbor povídek jako Výnimka z pravidla (1987). (gč, jo) BING JON (1944); NOR TØNSBERG. Profesor, přednáší na Ústavu právní informatiky v Oslo. Hlásí se k literárním vzorům brit. Nové vlny, jejichž vliv je patrný už v jeho prvním samostatném titulu, „povídkovém románu“ Komplex (1969), z něhož č. vyšly povídky KYBernetický ORGanismus a Krásná válka in: SL 1979/3. Zatím

74

nejúspěšnější román Det myke landskapet (Měkká krajina, 1970) je pokusem o cestopis z oblasti mezi skutečností, moderní mytologií a iluzí. B. se s oblibou pohybuje v metropolích světa vystavěného z plastických hmot, řízeného počítači a ovládaného nadnárodními monopoly, v němž se jednotlivec topí jako v moři. Z povídkových sbírek vzbudila největší ohlas čtenářů a kritiky sbírka povídek Knute-skrift (Uzlové písmo, 1974). Spolupracoval s T. Å. Bringsværdem „“. (iž) BIOY-CASARES ADOLFO (1914); ARGENTINEC BUENOS AIRES. Studia na právnické a filozofické fakultě na univerzitě v Buenos Aires nedokončil. Začal pracovat jako redaktor, později spisovatel a novinář. Byl blízkým spolupracovníkem J. L. Borgese „“, se kterým napsal několik knih. Mezi SF autory vstoupil románem La invención de Morel (Morelův vynález, 1940; č. 1988). Morel, nešťastně zamilovaný mladý muž, se rozhodne dožít svůj život v simulátoru, přístroji, který opakuje stále stejné momenty jeho života. Simulátor umístí na pustém ostrově, aniž ovšem tuší, že ho bude sdílet s trosečníkem, který se bude snažit pochopit principy řízení a zákony tohoto zvláštního světa. V době napsání Morelova vynálezu byl už B.–C. renomovaným spisovatelem. Do literárního dění vstoupil na konci 20. let povídkami s fantastickou zápletkou – např. Vanidad (Marnost, 1928), 17 disparos contro lo provenir (17 výstřelů proti budoucnosti, 1933) atd. V r. 1935 začal spolupracovat s J. L. Borgesem „“; prvním plodem jejich práce byla La nueva tormentera (Nová bouře, 1935). Většinu B.–C. děl lze označit jako nejšířeji pojatou fantastiku. Např. El sueño de los héroes (Sen hrdinů, 1954), příběh o svérázně pojaté časové smyčce, který je považován za jeden z vrcholů B.–C. díla, Dormir al sol (Spánek na slunci, 1973; s. 1986), El lado de la sombra (Na straně stínu, 1962), El gran serafín (Velký serafín, 1968), El héroe de las mujeres (Idol žen, 1978). Výbor z B.–C. povídek vyšel č. jako Fantastické povídky (1981). Příspěvkem k problematice SF je i soubor B.–C. esejů La otra aventura (Jiné dobrodružství, 1968). Mezi společná díla B.–C. a J. L. Borgese „“ patří také antologie světové fantastické a SF povídky Antologia de la literatura fantástica (Antologie fantastické literatury, 1940). Výb. bibl.: Plan de evasión (Plán úniku, 1945), La trama celeste (Kosmická zápletka, 1948). (jo) BISHOP MICHAEL (1945); AMERIČAN LINCOLN. Vystudoval anglický jazyk na univerzitě v Georgii. Už ve svém prvním románu A Funeral for the Eyes of Fire (Pohřeb pro oči ohně, 1975) prokázal snahu o komplexní literární přístup. V několika povídkách a románech A Little Knowledge (Malé znalosti, 1977) a Catacomb Years (Roky v katakombách, 1979) vykresluje obraz uzavřeného městského komplexu Atlanta počátkem příštího století a sleduje sociálně-psychologické vztahy mezi obyvateli. B. záliba ve vytváření nových civilizací je patrná i v románu Transfigurations (Transfigurace, 1979), kde řeší záhadu původu rasy zvláštních tvorů s duhovýma očima. B. byl dvakrát odměněn cenou Nebula – poprvé za povídku The Quickening (Přerod, 1981) a podruhé za román No Enemy But Time (Jediný nepřítel je čas, 1983). Vypravěč tohoto rozsáhlého a složitého románu, Joshua, podniká mentální cesty časem do minulosti, při nichž se ukáže, že i tyto pobyty v minulosti ovlivňují její podobu. Zájem o antropologii přivedl B. k napsání novely Her Habiline Husband (Její pračlověčí manžel, 1983), ve které se žena z našeho století zamiluje do pračlověka a vychovává ho k životu v tomto světě. Autor novelu rozvedl do románu Ancient of Days (Dávné dny, 1985). Zatím posledními B. díly jsou romány Unicorn Mountain (Hora jednorožce, 1986) a The Secret Ascension (Utajené nanebevstoupení, 1987), což je parodie na dílo P. K. Dicka „“ – příběh z alternativního světa, ve kterém Dick sám vystupuje jako jedna z postav. Úspěch mají i B. povídky, častokrát navrhované na ocenění. Jsou shrnuty do sbírek Blooded on Arachne (Čistokrevný na Arachne, 1982), One Winter in Eden (Jedna zima v Ráji, 1984) a Close Encounters with the Deity (Blízká setkání s božstvím, 1986). Ve spolupráci s lanem Watsonem „“ napsal B. román Under Heaven’s Bridge (Pod nebeským mostem, 1982) o setkání lidí s civilizací podivných kovových bytostí. B. je i editorem antologie Light Years and Dark (Světelné i zšeřelé roky, 1984), reprezentativního výběru autorů moderní americké SF. (ia) BLAŽEK KAREL (1948); ČECH PŘEROV. Vystudoval češtinu a historii na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně, redaktor. Debutoval povídkami a básněmi. B. první samostatná kniha byla novela s motivem SF nazvaná Přistání (1979), citlivě napsaný psychologický příběh o osudovém setkání mladého muže s dívkou Lucií, která je – snad – mimozemšťanka, členka posádky kosmické lodi UFO, jež přistála na Zemi. V románu Nejlepší století (1982) se zaměřil na zkoumání konfliktu vědeckých pracovníků staré a mladé generace, přičemž se poctivě snažil zvážit výhody i nevýhody zkušeností, avšak i nevyhnutelného konzervativismu starých ve srovnání s podnikavostí, ale slabším pocitem odpovědnosti mladých. Povídkou Pes, otištěnou v antologii Hvězdy v trávě (1984), vstoupil B. na půdu fantasy. Je to lyricky viděný příběh androida, který po vyhynutí všeho živého na Zemi zabije poslední zvíře, které se nějakým zázrakem zachránilo před zkázou. Do antologie Návrat na planetu Zemi (1985) přispěl povídkou Hydra Chondris. Na pomezí fantastiky a realismu se pohybuje příběh románu Domov a jiné planety (1989). (eff)

75

BUSH JAMES (BENJAMIN) (1921–1975); AMERIČAN ORANGE. Mikrobiolog a zoolog, od 50. let spisovatel. Ve 40. letech byl aktivním členem skupiny Futurians – newyorského fanovského sdružení, z něhož vyšli např. I. Asimov „“, F. Pohl „“, D. Knight „“, C. M. Kornbluth „“ aj. V letech 1950–1958 se B. prezentoval jako autor zdařilých povídek, z nichž vynikly zejména Common Time (Obyčejný čas, 1953; s. in: l0x sci-fi, 1984), Beep (Píp, 1954), Work of Art (Umělecké dílo, 1956) a Surface Tension (Povrchové napětí, 1952), vůbec nejpřetiskovanější B. povídka, která se později stala součástí tzv. pantropického triptychu The Seedling Stars (Setba do hvězd, 1957), nejlepší z prací, v nichž se B. věnoval biologické tematice, pro niž byl odborně kvalifikován. K biologickému tématu se B. obrátil i v románu Jack of Eagles (Jack z Orlů, 1952) – jednom z mála pokusů o vědecký přístup k otázkám telepatie. V 50. letech vznikla série příběhů spojených později do knihy Cities in Flight (Létající města, 1970), které Brian Ash označil za mimořádně kvalitní vesmírné opery. B. byl intelektuální autor, ovlivněný vážnou literaturou (zejména J. Joycem a E. Poundem, o nichž napsal kritické studie). Zajímaly ho etické problémy, zvláště vztah mezi technickým pokrokem lidstva a mírou i kvalitou takto dosahovaného pocitu naplnění, štěstí. Jeho nejlepší SF prací (sám si nejvíce považoval knížky Doctor Mirabilis, 1964 – historického životopisu Rogera Bacona) je nesporně A Case of Conscience (Záležitost svědomí, 1958), Hugem oceněný román, který dodnes soutěží s Millerovým „“ Chvalozpěvem na Leibowitze o titul nejlepšího SF díla zabývajícího se náboženskou problematikou. Příběh vypráví o objevu planety, jež se velice podobá našim představám ráje; protože však její obyvatelé neznají náboženství, považuje jezuitský člen pozemské výpravy jejich nádherný svět za ďáblovu past („Dobro bez boha není dobrem!“) a trvá na jeho zničení. B. byl i významný teoretik žánru; své kritické materiály shromáždil v knihách The Issue at Hand (O co jde, 1964) a More Issues at Hand (O co ještě jde, 1970), vydaných pod pseudonymem William Atheling jr. Redigoval též několik antologií. Vrcholným obdobím B. tvorby byla 50. léta. Přestože v 60. a 70. letech psal dále, nedosahovaly jeho práce již předchozí úrovně. Na této skutečnosti se jistě podepsala těžká choroba, s níž B. dlouho bojoval a jíž nakonec ve věku 54 let podlehl. Č. a s. vyšly B. povídky také v antologiích Hledání budoucího času (1985), Stratený robot (1986) a Nejmenší vesmír (1992). (ak) BOČEK JAROSLAV (1932); ČECH PRAHA. Do konce 60. let filmový kritik, spisovatel. Začátkem 80. let se obrátil k beletristické tvorbě. V knižní prvotině Případ doktora Karpety (1982) originálně zpracoval motiv nesmrtelnosti. Zatímco v tradičním pojetí bývá nesmrtelný člověk líčen jako postava převážně negativní, jakoby prokletá, nešťastná, doktor Karpeta je důsledný altruista, plný pochopení pro strázně lidí, kteří ho obklopují. Sám sobě si však uložil zásadu, že musí po uplynutí jisté doby zcela změnit působiště i svou identitu, aby si lidé nevšimli jeho fyzické odolnosti vůči času, což by způsobilo konflikty, jež nechce za žádnou cenu připustit. V r. 1984 vydal sbírku povídek s fantastickými motivy Pálivé polibky. V románu Událost (1989) autor podniká výpravu do podvědomí hrdinů, jimž síly neznámého původu mentálně zablokovaly události jednoho týdne jejich života. Polka pro astrální ženu (1989) svým duchem navazuje na B. prvotinu; postupně se zde odhaluje pravda o čarodějnickém procesu, jehož obětí byla mimozemšťanka. Do antologie Návrat na planetu Zemi (1985) přispěl povídkou Rokytník. Je to humoristicky laděná SF o rostlině rakytníku, kterou mimozemšťané implantovali na Zemi, aby zde působili nesváry. Úsměvná povídka Plamínek je zařazena do antologie Přistání na Řípu (1988). Výb. bibl.: Delikátní operace aneb Podivné povídky (1990), Podivuhodný příběh Viktora Bambase aneb Škola optimismu (1992). (eff) BOGDANOV ALEXANDR ALEXANDROVIČ (1873–1928), VL. JM. MALINOVSKIJ A. A.; RUS MOSKVA. Lékař, ekonom, filozof. Charakter B. díla určila jeho politická příslušnost: byl nejdříve narodnikem, poté sociálním demokratem, řadu let bolševikem. Rozešel se s Leninem ve filozofických názorech jakožto stoupenec machismu. Od r. 1917 byl zakladatelem a vůdčím teoretikem Proletkultu. Napsal dva sociálně utopické romány: Krasnaja zvezda (Červená hvězda, 1908; č. 1912, jako Rudá hvězda, 1921), Inženěr Menni (Inženýr Menny, 1913; č. 1921). Červená hvězda je prvním dílem ve světové literatuře, které se pokouší zachytit obraz budoucí komunistické společnosti. V druhém románu se odrazily odlišné B. názory na pojetí třídního boje a sociální revoluce, místo níž hlásal machistickou organizaci společnosti, kdy společnost nepřetváří proletariát, nýbrž progresivní technokracie wellsovského typu. (gč) BORGES JORGE LUIS (1899–1986); ARGENTINEC BUENOS AIRES. Studoval dlouhá léta ve Švýcarsku a Španělsku, později byl univerzitním profesorem a ředitelem argentinské národní knihovny. B. dílo je rozsáhlé, zahrnuje jak práce odborné, tak realistické romány a fantastické povídky. Do literárního dění vstoupil na poč. 20. let básnickými sbírkami, např. Fervor de Buenos Aires (Vroucnost Buenos Aires, 1923). Ve 20. a 30. letech vydal několik sbírek esejů, ve stejné době se seznámil s A. Bioy-Casaresem „“ a za čtyřicet let spolupráce napsali několik knih. Z hlediska SF je zajímavé jejich dílo Antologia de la literatura fantástica

76

(Antologie fantastické literatury, 1940). Základem B. tvorby jsou povídky, které začal psát už ve 20. letech. Vedle knih s náměty ze soudobé Argentiny a detektivně-fantastických příběhů psal i díla čistě fantastická, mj. sbírky Ficciones (Fikce, 1944; č. in: Artefakty, 1969, in: Zrcadlo a maska, 1989), El Aleph (Alef, 1949; č. in: Artefakty, 1969, in: Zrcadlo a maska, 1989), El libro de arena (Kniha z písku, 1974; č. in: Zrcadlo a maska, 1989; s. 1980), El libro de los seres imaginarios (Kniha fantastických zvířat, 1957; č. jako Fantastická zoologie, 1988). Poslední jmenované dílo je však spíše katalogem imaginárních tvorů ze světové literatury, na kterém B. spolupracoval s Margaritou Guerrerovou. Příběhy z výboru Artefakty patří k perlám povídkové tvorby tohoto století. Jsou to stylisticky i filozoficky promyšlená díla, v nichž se objevují B. oblíbené motivy – labyrinty, literární mystifikace, záhady času aj. Nejúplnější č. vydání B. děl je Zrcadlo a maska (1989), obsahující Fikce, Alef, Brodiovu zprávu, Knihu z písku ad. Výb. bibl.: Historia universal de la infamia (Obecné dějiny hanebnosti, 1935), El jardín de senderos que se bifurcan (Zahrada s cestičkami, které se rozdvojují, 1941), Antologia personal (Soukromá sbírka, 1961), Informe sobre Brodie (Brodiova zpráva, 1971; č. 1978, in: Zrcadlo a maska, 1989) aj. (ia, jo) BORUŇ KRZYSZTOF (1923); POLÁK CZĘSTOCHOWA. Původně učitel matematiky a fyziky, od 40. let novinář, spisovatel, překladatel. Autor řady knih popularizujících kosmonautiku, kybernetiku a psychotroniku. Spoluzakladatel Polské astronautické společnosti a Polské kybernetické společnosti. Do SF vstoupil téměř současně se S. Lemem „“. Společně s novinářem Andrzejem Trepkou (1923) vydali trilogii Zagubiona przyszłość (Ztracená budoucnost, 1954), Proxima (1956) a Kosmiczni bracia (Vesmírní bratři, 1957). Několik rozsáhlejších povídek je v knize Antyświat i inne opowiadania (Antisvět a jiné povídky, 1960). Obraz budoucnosti tu není radostný. Zatímco v titulní povídce dobývání vesmíru kosmonauty připomíná konkvistadorské výpravy, v jiné povídce je Země, otrávená chemikáliemi a radioaktivitou, osídlena degenerujícími potomky současných lidí, kteří nedokázali zabránit negativním stránkám vývoje civilizace. Jedna povídka vyšla č. in: Rakety z Tantalu (1964) a s. in: Volanie na Mliečnej cestě (1989). Dlouholetou přestávku ve vydávání knih B. přerušil dílem Próg nieśmiertelności (Práh nesmrtelnosti, 1975; s. 1980), ve kterém dochází k přenosu intelektu umírajícího spisovatele do kybernetického zařízení, následkem čehož mohou vznikat stále dokonalejší díla. Ósmy krąg piekieł (Osmý kruh pekel, 1978), který vyšel téměř o deset let dříve v SSSR, konfrontuje morálku středověkého mnicha-inkvizitora s technicky vyspělou civilizací. Důraz na etickou stránku, zejména na nezralost lidí ve vztahu k vyspělé technice, se projevuje i ve sbírkách povídek Toccata (1978) a Człowiek z mgły (Muž z mlhy, 1986). V Africe se odehrává děj románu Małe zielone ludziki (Malí zelení mužíčkové, 1985). B. je spoluautorem kybernetického muzikálu Wygnanie z raju (Vyhnání z ráje, 1969). (pw) BOTOND-BOLICS GYÖRGY (1913–1975); MAĎAR ARAD V RUMUNSKU. Vystudoval ekonomiku, později pracoval jako nakladatelský redaktor. Je autorem realistických, populárně vědeckých i odborných knih, tvůrcem dokumentárních filmů. Jako spisovatel SF debutoval románem Ha felszáll a köd… (Když se zvedla mlha…, 1957). Ve svém nejznámějším díle Redivivus tüzet kér (Redivivus žádá o oheň, 1969) seznamuje čtenáře s obrovskými možnostmi biologie budoucnosti. Výb. bibl.: Idegen bolygón született (Narodil se na cizí planetě, 1961), Ezer év a Vénuszon (Tisíc let na Venuši, 1963), Ma csoda – holnap valóság! (Dnes zázrak – zítra skutečnost!, 1966) – o záhadách minulosti. (jo) BOULLE PIERRE (1912–1994); FRANCOUZ AVIGNON. Inženýr, těžil kaučuk v Malajsku, bojoval v Indočíně proti Japoncům, spisovatel. Není výlučně autorem SF, i u nás jsou dobře známy romány Most přes řeku Kwai, Uši džungle nebo Fotograf. Velkým světovým úspěchem byl B. SF román La planète des singes (Planeta opic, 1963; č. 1970, spolu s Most přes řeku Kwai, 1983; s. 1991), který byl zfilmován a po němž následovala řada dalších „opičích“ filmů, např. Útěk z planety opic, Boj o planetu opic, Dobytí planety opic, které byly jinými autory novelizovány – např. Jerry Pournellem (1933). Román Le jardin de Kanashima (Kanašimova zahrada, 1964) vypráví o prvních lidech na Měsíci. V románu Lesjeux de l’esprit (Hry ducha, 1973) vládu nad světem převezmou nositelé Nobelovy ceny, především fyzikové. Ve světě s vyřešenými problémy se však lidstvo nudí a vynutí si hry. Od gladiátorských zápasů se dospěje až k rekonstrukci invaze spojenců v Normandii roku 1944, v jejímž závěru prohrávající strana použije zcela neregulérně atomovou bombu… Ze sbírky povídek Contes de l’absurde (Absurdní povídky, 1953) a ze samostatného příběhu E=mc2 (1957) byl pořízen č. výbor Dokonalý robot (1970). Dále č. vyšla povídka Láska a zemská tíže in: SL 1970/2. B. rovněž vydal eseje o našem vesmíru L’univers ondoyant (Vlnící se vesmír, 1987). (jnh) BRADBURY RAY (DOUGLAS) (1920); AMERIČAN WAUKEGAN V ILLINOIS. Střední škola v Kalifornii, spisovatel. K zájmu o SF ho přivedla četba E. R. Burroughse „“ a především E. A. Poea „“, A. Bierceho a H. P. Lovecrafta „“. V devatenácti letech vydával v Los Angeles fanzin Futuria Fantasia, přispíval do časopisů Super Science Stories,

77

Planet Stories, Thrilling Wonder Stories a Weird Tales. V r. 1947 shrnul některé z takto publikovaných příběhů do první povídkové sbírky Dark Carnival (Temný karneval, 1947); obsahovala i proslulou povídku Small Assassin (Malý vrah; č. in: Tichá hrůza, 1967). Světový úspěch mu přinesla The Martian Chronicles (Marťanská kronika, 1950; č. 1959, 1963, 1978, 1991) – cyklus volně propojených epizod o tom, jak se lidé pokoušejí kolonizovat Mars. Stejně jako E. R. Burroughs „“ je i B. ve svém marťanském cyklu ostentativně lhostejný k vědecké důvěryhodnosti zobrazovaného prostředí i použitých SF rekvizit. Tím ovšem podobnost mezi oběma autory končí, neboť tam, kde šlo prvnímu pouze o dobrodružství, hledá druhý hodnoty podstatně hlubší – etické. V knize se naplno projevily všechny typické rysy B. stylu: bohatá představivost, poetičnost, snivá atmosféra, nostalgie, symbolismus; v rovině obsahové oslava prostoty a skromnosti, protitechnologická tendence a rozhořčené odmítání lidské chamtivosti, netolerance a nadutého ignorantství. B. SF román Fahrenheit 451 (451° Fahrenheita, čas. 1951, 1953; č. 1957, 1970, 1978) je působivou dystopickou vizí totalitní společnosti, v níž jsou páleny všechny knihy. Příznivci horroru oceňují B. román Something Wicked This Way Comes (Tak přichází cosi zlého, 1962). V poslední době píše B. detektivní romány. První z nich vyšel i u nás: Death is a Lonely Business (Smrt je vždycky osamělá, 1985; č. 1992). Povídky z B. nejplodnějšího tvůrčího období (léta 1946–1955) jsou shrnuty ve sbírkách Illustrated Man (Ilustrovaný muž, 1951), The Golden Apples of the Sun (Zlatá jablka ze Slunce, 1953; s. jako Zlaté jablka Slnka, 1959), A Medicine for Melancholy (Lék na melancholii, 1959) a The Vintage Bradbury (Lahůdkový Bradbury, 1965). Nejrozsáhlejším výborem B. povídek je kniha The Stories of Ray Bradbury (Povídky Raye Bradburyho, 1980). Mnohé z B. povídek jsou obsaženy v č. výborech Ilustrovaná žena (1968), Kaleidoskop (1989), Sloup ohně (1993) a Mráz a oheň (1995). Kromě SF příběhů B. píše také romány, básně, divadelní hry a filmové scénáře, pokusil se i o libreto k opeře. (ak) BRAGIN VLADIMÍR GRIGORJEVIČ (1897–1972); RUS MOSKVA. Biolog, popularizátor vědy. Na poli SF literatury získal věhlas svým románem V straně dremučich trav (V zemi obřích trav, 1948; č. 1965; s. jako Vo svete obrovských trav, 1962). Seznamuje v něm čtenáře se životem nejrůznějších druhů hmyzu. Hlavní hrdina, biolog, vynalezl prostředek, jak se zmenšit do velikosti brouka, a byl vránou zanesen na louku, kde pozoruje z bezprostřední blízkosti život ostatního hmyzu. To dodává popularizačnímu materiálu neobyčejnou poutavost a zajímavost. Námět není původní, autor přepracoval starší pohádkovou knihu Jana Larriho z roku 1937 Neobvyklé příhody Karika a Valji (č. Jako V říši obrů, 1975). Výb. bibl.: Iskatěl utračennogo tysjačiletija (Hledač ztraceného tisíciletí, 1974) – dopracovala N. M. Kačalovová. (gč) BRANSTNER GERHARD (1927); NĚMEC BLANKENHAIN. Po válečném zajetí vystudoval filozofii, přednášel na vysoké škole, byl redaktorem, od r. 1968 spisovatel. Svými romány, krátkými povídkami, scénáři, bajkami, anekdotami, básněmi, písněmi a aforismy se řadil mezi nejvšestrannější autory NDR. Zasáhl i do SF, v níž mu byli literárními vzory její předchůdci F. Rabelais a J. Swift. Román Die Reise zum Stern der Beschwingten (Cesta ke hvězdě rozjařených, 1968) není ničím jiným než vylíčením veselého kosmického letu do místa, kde lidé žijí v míru, štěstí a veselosti. Satirickou utopií je román s detektivní zápletkou Der Falsche Mann im Mond (Nepravý muž na Měsíci, 1970), v němž je pachatel nakonec potrestán posměchem. Der Astronomische Dieb (Astronomický zloděj, 1973) je sbírkou utopických anekdot, jejichž hlavními postavami jsou mechanikus Fränki a jeho přítel Joschka. Jestliže již tato sbírka byla „prášilovsky“ laděná, pak svazek povídek Vom Himmel hoch (Z nebe výšin, 1974) předvádí hned několik baronů Prášilů kosmické budoucnosti, kteří se snaží jeden druhého trumfnout neuvěřitelností svých příhod. Další povídka Der Sternenkavalier (Hvězdný kavalír, 1976) si pohrává s myšlenkou, zda by se vesmír neměl přestavět podle etických zásad. Sbírka Der indiskrete Roboter (Indiskrétní robot, 1980) přináší tři povídky propojené společnými postavami. Jeho poslední sbírkou je Der negative Erfolg (Negativní úspěch, 1985). (rih) BRAUNOVÁ JOHANNA (1929); NĚMKA MAGDEBURG. Pracovala v zemědělství, obchodě, kanceláři, nakonec byla redaktorkou, od r. 1955 spisovatelka. BRAUN GÜNTER (1928); NĚMEC WISMAR. Pomocná síla v lékárně, reportér a knihovník, od r. 1955 spisovatel. Vydali řadu povídek, románů, esejů, televizních a rozhlasových her. Do SF zasáhli až v 70. letech a záhy se stali nejvýznamnějšími a nejhodnotnějšími představiteli žánru nejen v NDR, ale v celé německé jazykové oblasti. Jejich románovou prvotinou v této oblasti byl Der Irrtum des Grossen Zauberers (Omyl velkého kouzelníka, 1972). V tomto románu mladík Oliver Input zvítězí nad Velkým kouzelníkem Multi Multiplikatem, který ovládá svou zemi euforickými hruškami a kybernetickými stroji. Následoval román Unheimliche Erscheinungsformen auf Omega XI (Neobvyklé jevy na planetě Omega XI, 1974), který bývá považován za jeden z nejnáročnějších SF románů napsaných v němčině. Dva představitelé Země mají zjistit, co se vlastně děje na planetě Omega XI. Nacházejí planetu, která si dokázala poradit s nadvýrobou a jí vyvolanými ekologickými problémy a jejíž společnost se rozštěpila na tři i biologicky rozdílné kasty – na spotřebitele, dělníky a intelektuály. Ve sbírce povídek Der Fehlfaktor (Chybný faktor, 1975) se autoři satiricky vyrovnávají se snahami vykořenit společenské rozpory technologickými a organizačními cestami. V románu Conviva

78

ludibundus (1978) objeví profesor Filomón inteligentní a hravé mořské živočichy a za jejich pomoci zřídí prosperující mořskou farmu, věci však nakonec pokazí snaživý, leč zkostnatělý vědec. Jejich vrcholným dílem je Utofant (1981), jakýsi SF měsíčník, jehož fragmenty se podařilo najít při vykopávkách v budoucnosti; jeden z „fragmentů“ vyšel č. v antologii Spirálový obzor (1983). Cestopisné reportáže se zde prolínají s nedokončeným návodem k levitaci, fejetony s fiktivními recenzemi atd. B. rozehráli velký počet nápadů oscilujících mezi groteskou a absurditou. Výb. bibl.: Das kugeltranszendentale Vorhaben (Kulově transcendentální záměr, 1983), Die Geburt des Pantamannes (Zrození Panťana, 1988), Die Zeit bin ICH, Paskal (Čas jsem JÁ, Paskal, 1989) a povídkové sbírky Die unhörbaren Töne (Neslyšitelné tóny, 1983) a Der x-mal vervielfachte Held (X-krát namnožený hrdina, 1985). (jnh) BRIN DAVID (1950); AMERIČAN GLENDALE. Vystudoval astronomii a fyziku. Je profesorem na vysoké škole, pracuje v programu pátrání po mimozemských civilizacích. Jeden z nejoblíbenějších autorů SF 80. let. Pozornost vyvolal svým prvním románem Sundiver (Sluneční potápěč, 1980), ale čtenářskou hladinu rozbouřilo až jeho pokračování Startide Rising (Hvězdný příliv, 1983), vzápětí odměněné cenami Hugo, Nebula a Locus. Jedná se o moderní vesmírnou operu, plnou děje, napětí a nejrůznějších druhů mimozemšťanů. Hlavní osou příběhu je celogalaktické pátrání po tajemství legendární rasy Progenitorů, jež údajně rozesela inteligentní život po galaxii. Civilizace, která by toto tajemství získala, by se stala pánem všech ostatních. V r. 1987 vyšel třetí díl, The Uplift War (Válka o povznesení), avšak i ten nechává většinu otázek nezodpovězených a nebude zřejmě v této sérii posledním dílem. V lehčím tónu je laděn román The Practice Effect (Praktický efekt, 1984; č. 1993) posazený do fantaskního světa s naprosto odlišnými přírodními zákony. V následujícím roce přichází B. s ambiciózním dílem The Postman (Pošťák, 1985), jehož děj je zasazen do zničeného světa šestnáct let po atomové válce. Protagonista románu, Gordon Krantz, nalezne džíp s mrtvolou listonoše, oblékne si jeho uniformu a začne rozvážet poštu, aby zbytkům lidí vdechl víru ve znovuobnovení civilizace. Kromě Hugem oceněné povídky The Crystal Spheres (Křišťálové sféry, 1984; č. in: Ikarie 1990/1) není B. příliš zběhlý v kratších útvarech. Výbor B. povídek vyšel pod titulem The River of Time (Reka času, 1986), z níž pochází působivý příběh o alternativním světě, v němž si Německo v průběhu 2. světové války přizve na pomoc severské bohy – Thor Meets Captain America (Thor se setkává s kapitánem America; č. jako Thor versus kapitán America, in: Ikarie 1991/3). Ve spolupráci s G. Benfordem „“ napsal B. poměrně úspěšný román Heart of the Comet (Jádro komety, 1986), popisující dramatickou expedici k Halleyově kometě v r. 2062 s cílem založit na jejím povrchu základnu. Dosud posledními B. díly jsou rozsáhlý román Earth (Země, 1990) poskytující komplexní pohled na svět blízké budoucnosti a román Glory Season (Období slávy, 1993). (ia) BRINGSWÆRD TOR ÅGE (1939); NOR SKIEN. Vystudoval filologii, spisovatel, dramatik. Debutoval sbírkou povídek Probok (Prokniha, 1968), z níž dvě si lze přečíst též č. in: SL 1979/3. Využívá karikatury a satiry, záměrného zjednodušení a převráceného pohledu na „normálně nenormální“ jevy kolem nás. V románu Bazar (1970), ovlivněném surrealismem a pop-artem, podává obraz světa, kde je všechno relativní a skutečnost mění svůj vzhled ze dne na den. K B. nejznámějším románům patří Den som har begge beina på jorda står stille (Ten, kdo má obě nohy na zemi, stojí klidně, 1974) a Syvsoverskens dystre frokost (Chmurná snídaně sedmispáčky, 1976), chaotický obraz New Yorku, viděný v kouzelném zrcadle. Později v B. díle sílí podíl motivů přebíraných z pohádek a pověstí – např. v románu Pinocchio-papirene (Pinocchiovy listiny, 1978). Spolu s J. Bingem „“ redigoval několik tematických antologií světové SF – dvě z nich, Østenfor sol (Na východ od Slunce, 1969) a Vestenfor mane (Na západ od Měsíce, 1972), zahájily nový věk SF v Norsku. Napsali několik rozhlasových, televizních a divadelních her. B. povídka Porterův paradox vyšla v antologii Vesmír je báječné místo pro život (1987) a avantgardní povídka Kruci, Už zase snížili výšku stropu. Nesmím si zapomenout koupit nové nákoleníky v antologii Hledání budoucího času (1985). (iž) BROWN FREDRIC (1906–1972); AMERIČAN NEW YORK. Korektor, novinář, od r. 1947 spisovatel. Za nejlepší z jeho SF románů je považován hned ten první: What Mad Universe (Ten bláznivý vesmír!, 1949; č. 1993), duchaplná satira o alternativní Zemi, kde jsou nápady, koncepce a rekvizity z naší SF každodenní realitou. Zdařilé je i B. humoristické pojednání klasické invazní tematiky v románu Martians, Go Home! (Marťané, jděte domů!, 1955). Vetřelci, malí zelení mužíčci, jsou sice zcela nemateriální, zato však neuvěřitelně arogantní, cyničtí a oplzlí. Knížka vypráví o tom, jak se lidé, neschopní najít proti této zosobněné zlomyslnosti obranu, zoufale snaží přítomnost vetřelců ignorovat, B. napsal řadu SF románů, jeho hlavní síla je však v povídkách. Nejpřetiskovanější z nich je Placet Is a Crazy Place (Placet je bláznivé místo, 1946) o planetě, kde se nelze spoléhat na vlastní oči, a pak Arena (Aréna, 1944), jejímž námětem je kosmická válka rozhodnutá individuálním střetnutím mezi člověkem a mimozemšťanem. B. byl humoristou v době, kdy toto koření bylo v SF literatuře ještě vzácné. Byl mistrem superkrátké povídky, tzv. short short story. Řada z nich vyšla č. v antologiích Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Pozemšťané a mimozemšťané (1981), Experiment člověk (1983), Vesmír je krásné místo pro život (1987), Jiné světy Zima '93 (1993) a v Exalticonu 1991/4.

79

(ak) BRUNNER JOHN (KILIAN HOUSTON) (1934); ANGLIČAN OXFORDSHIRE. Studoval moderní jazyky na Cheltenham College, spisovatel. Jeden z nejplodnějších britských spisovatelů SF – první román vydal v 17 letech! Svou tvorbu sám charakterizuje jako lehké, zábavné čtení. Do této kategorie patří např. osm vesmírných oper, které napsal v letech 1959–1962, i většina ze série 27 románů, jež vydal v rozmezí pouhých šesti let (1968–1973). B. nejlepším dílem je rozsáhlý mnohovrstevný román-skládačka Stand on Zanzibar (Vstoje na Zanzibaru, 1968), důkladně dokumentovaný, působivý dystopický obraz Země blízké budoucnosti, jejímž ústředním problémem je přelidnění a z něho vyplývající sekundární civilizační traumata. Vedle am. Huga získala knížka literární ceny též ve Francii i doma ve Velké Británii. Z dalších B. prací vzniklých v 60. a 70. letech stojí za pozornost román Telepathist (Telepat, 1964), ceněný pro kvalitní zpracování motivu tzv. mimosmyslového vnímání, a knížka The Sheep Look Up (Pohleďte vzhůru, ovce, 1972), v níž autor navázal na kompoziční postupy díla Vstoje na Zanzibaru, tentokrát s důrazem na ekologickou problematiku. Zajímavé jsou romány The Total Eclipse (Úplné zatmění, 1974; s. 1983) a The Shockwave Rider (Jezdec na rázové vlně, 1975) o vzpouře jednotlivce proti počítačovým informačním systémům, které člověka připravují stále více o soukromí. Z B. tvorby 80. let patří k úspěšným titulům román Manshape (vol. K obrazu svému, 1982), oceňovaný pro kvalitní charakterizaci postav, a zejména The Crucible of Time (Prověrka časem, 1983), mnohagenerační sága, na níž kritika oceňovala hlavně to, že se tu B. podařilo vytvořit konzistentní a přesvědčivý obraz cizího světa – odlišný, přesto však chápání čtenáře dostupný společenský model. Č. vyšly B. povídky Mlčeti zlato (in: Ikarie 1991/4), Hlášení o charakteru povrchu Měsíce (in: Světy science fiction, 1993), Poprvé od dob perského impéria (in: To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka, 1993) a s. Hra na život (in: Pod pekelným stromom, 1970) a román A Maze of Stars (vol. Hvězdné bludiště, 1991; č. jako Toto rameno hvězd, 1994). (ak) BUDRYS ALGIS (1931), VL JM. BUDRYS ALGIRDAS JONAS; AMERIČAN KÖNIGSBERG (VÝCHODNÍ PRUSKO). Úředník, nakladatelský redaktor. Do literatury vstoupil v r. 1952; nejpřetiskovanější z řady jeho velmi dobrých povídek té doby je Nobody Bothers Gus (Nikdo neobtěžuje Guse, 1955), citlivá psychologická studie osamělosti muže, kterého jeho telepatické schopnosti vzdalují „obyčejným“ bližním. Z B. románů, vedle pochmurného postkatastrofického příběhu Some Will Not Die (Někteří nezemřou, 1961), vzbudil mimořádnou pozornost pátý v pořadí, Rogue Moon (Měsíc taškář, 1960), označovaný kritikou za dnes již klasický příklad uplatnění symbolismu v rámci SF žánru. Na Měsíci je objeven podzemní labyrint postavený mimozemšťany; každý pokus o jeho prozkoumání končí smrtí. První rovina příběhu odpovídá tradiční SF, dramaticky líčí pokusy o proniknutí labyrintem, zatímco ve druhém plánu jde o problém filozofický (B. bývá označován za existencialistického autora), neboť labyrint symbolizuje možná nepřekročitelné, přesto však neustále ztékané hranice lidského poznání. V pol. 60. let se B. jako SF autor nadlouho odmlčel; své příznivce znovu potěšil až románem Michaelmas (1977), zabývajícím se rostoucí rolí hromadných sdělovacích prostředků v moderním světě. Námět je zpracován formou napínavého thrilleru, jeho atmosféra je pozoruhodně věrohodná. Výb. bibl.: Cerberus (1989). (ak) BULGAKOV MICHAIL AFANASJEVIČ (1891–1940); RUS KYJEV. Vystudoval lékařskou fakultu kyjevské univerzity. V letech 1916–1919 pracoval jako lékař, později jako novinář, spisovatel, asistent režie v Moskevském uměleckém divadle a libretista Velkého divadla SSSR. Autor románů a divadelních her. Autor se ocitl v nelibosti Stalinova režimu, jeho hry byly prohlášeny za „neproletářské“ a B. dílo nemohlo být v Sovětském svazu vydáváno od konce 20. let až do roku 1961. Mnohé z jeho prací vyšly nejprve mimo území SSSR. K nejpopulárnějším románům sov. literatury patří Mastěr i Margarita (Mistr a Markétka, psáno 1928–1940, čas. 1966–1967, kn. 1967 [Paříž], 1968; č. 1970, 1980, 1987; s. 1968, 1972), fantastický román o podivuhodných událostech a projevech černé magie v současné Moskvě. B. je však také autorem několika čistě SF děl. Ve sbírce fantastických povídek Ďjavoliada (Diaboliáda, 1925; č. 1985) je obsažena novela Rokovyje jajca (Osudná vejce, 1925; č. 1929, in: Diaboliáda, 1985). Vypráví o profesorovi, který vynalezl paprsek života, mnohonásobně urychlující procesy v biologických organismech. Tragickou záměnou však dojde k tomu, že místo obyčejných slepičích vajec jsou při experimentu paprskům vystavena vejce plazů a ještěrů, určená pro zoologickou zahradu. Katastrofa nastane, když se tato zvířata mimořádné velikosti vylíhnou a zaplaví město. V novele Sobačje serdce (Psí srdce, psáno 1925, čas. 1968 [Londýn], kn. 1969 [Paříž], čas. 1987; č. 1990) profesor Preobraženský vyvine chirurgickým zákrokem z psa Baryka lidskou bytost. Do SF patří také tři B. divadelní hry: v dramatu Adam i Eva (Adam a Eva, psáno 1931, kn. 1974 [Paříž], čas. 1986; s. in: SL 1988/7) se objevuje motiv budoucí války a přístroje, které člověka uchrání před účinky bojového plynu. Téma cesty časem obsahují hry Blaženstvo (Blaženost, psáno 1934, čas. 1966) a Ivan Vasiljevič (psáno 1935–1936, kn. 1964 [Mnichov], 1965). V B. prózách se mísí každodenní realita s prvky fantastiky, SF a společenské satiry. (ia)

80

BULYČEV KIR (1934), VL. JM. MOŽEJKO IGOR VSEVOLODOVIČ; RUS MOSKVA. Vzděláním orientalista a historik, spisovatel. Jeden z nejvýznamnějších autorů ruské SF. Povídky publikoval v časopisech a sbornících od r. 1965. Následovaly jeho první SF romány Posledňaja vojna (Poslední válka, 1970) a Viťazi na perekrjostke (Hrdinové na rozcestí, 1971). Věhlas doma i za hranicemi získal cyklem humoristických povídek o opakovaných příletech mimozemšťanů z různých koutů kosmu na Zemi, a to vždy náhodou do provinčního městečka Guslaru. Po souboru Čuděsa v Gusljare (Zázraky v Guslaru, 1972) následovala kniha Marsijanskoje zelje (Marťanský elixír, 1979) – č. výbory jsou Mimozemšťané v Guslaru (1979, rozš. 1985) a Marťanský elixír (1983). Mimořádný úspěch měla řada dětských příběhů, jejichž hrdinkou je Alenka, kosmická obdoba světoznámé Carrollovy Alenky. Výběr příběhů pro č. a s. vydání se liší. V ruštině povídky vyšly v prvním vydání pod názvy Děvočka s Zemli (Děvčátko ze Země, 1974), Sto let tomu vperjod (Sto let předtím, 1978) a Gaj Do (1988). S. vydání důsledněji dodržují rus. originál (sestavením svazků, překladem jmen postav aj.): Prázdniny na planéte Coleida (1978), O sto rokov pred tým (1980, 1985, 1987), Milión dobrodružstiev (1986), Prázdniny v ríši rozprávok (1987) a Zajatci asteroidu (1988). Č. vyšly svazky Alenka z planety Země (1985), Alenčiny narozeniny (1987) a Milión Alenčiných dobrodružství (1989). Zlomem v B. tvorbě byla novela Pereval (Průsmyk, čas. 1980, kn. 1982; č. jako Slyšel jsem Zemi, 1984). Je to realisticky pojatá SF o potomcích trosečníků, kteří bojují o život na nehostinné planetě. Pokračování novely Za perevalom (Za průsmykem) vyšlo č. dřív než rusky, jako Země je příliš daleko, 1987. I v románu Agent KF (Agent kosmické flotily, čas. 1984; č. 1989) autor postupuje metodou realistického vyprávění. Na pozadí dobrodružného příběhu tajného agenta Andreje Brjuse popisuje složitý sociální a kulturní systém na cizí planetě. V dalším románu Podzemelje veďm (Podzemí čarodějnic, 1987) vystupuje opět Andrej Brjus, který se snaží vypátrat příčiny biologicky nesmyslného uspořádání na planetě, kde vedle sebe žijí neandrtálci, lidé i veleještěři. Z románu vznikl též stejnojmenný film. O vzpouře utlačovaných lidí v podzemním městě po atomové válce vypráví Gorod naverchu (Město nahoře, 1986). Povídky shrnul do sbírek Ljudi kak ljudi (Lidé jako lidé, 1975) a Letněje utro (Letní ráno, 1979). Výbor z B. povídek vyšel s. pod názvem Zákon pre draka (1984); řada dalších pak v č. i s. překladech v antologiích Princip nepravděpodobnosti (1977), Zelený vlak (1980), Tady končí každý špás (1982), Maják na útesu delfínů (1983), Skleněné město (1985), Chlapík z pekla (1986), Severná hviezda (1987) a v Ikarii 1994/11. (gč, ia) BURGESS ANTHONY (1917–1993); VL. JM. WILSON JOHN ANTHONY BURGESS; ANGLIČAN MANCHESTER. Vystudoval literaturu a fonetiku. Učitel angličtiny ve Velké Británii, Malajsii a na Borneu. Od 70. let spisovatel z povolání. Autor více než 30 románů a mnoha knih o literatuře. Těžiště B. díla leží mimo SF. Značný ohlas však vzbudil jeho SF román A Clockwork Orange (Mechanický pomeranč, 1962; č. 1992), antiutopická vize budoucího Londýna, terorizovaného bandami mladíků, jejichž životní filozofií je násilí. Kniha vypráví o pokusu napravit člena jedné z takových skupin brain-washingovou metodou k lepšímu. Nejpozoruhodnější na románu je jeho jazyk, hojně využívající slangu budoucnosti založeném na ruštině. Román značně proslavila filmová verze z r. 1971 režiséra Stanleye Kubricka. The Wanting Seed (Chybějící semeno, 1962) je další antiutopický román, tentokrát o přelidněném světě. Polemikou s Orwellovým „“ románem 1984, jen částečně v beletristické formě, je kniha 1985 (1978). The End of the World News (Konec novinek ze světa, 1982) je katastrofický román, ve kterém se Země srazí s bludnou planetkou. Do SF patří ještě B. povídka The Muse (Múza, 1968). (ia) BURROUGHS EDGAR RICE (1875–1950); AMERIČAN CHICAGO. Důstojník jezdectva, policista, spisovatel. Proslul dobrodružnými příběhy „opího muže“ Tarzana. Již v tomto cyklu (celkem 28 titulů) se lze setkat s prvky SF; jeho hrdina objevuje ztracená města, živé dinosaury, je zmenšen na pidimužíka, toulá se uvnitř Země atd. Vedle tarzanovských příběhů je B. autorem románových cyklů, jež vycházely nejdříve časopisecky; knižní vydání následovala později, někdy až dlouho po autorově smrti. Nejrozsáhlejší z nich je tzv. carterovský cyklus (podle hlavního hrdiny Johna Cartera), čítá jedenáct titulů počínaje románem A Princess of Mars (Princezna z Marsu, 1917; č. 1927, b. d.) a konče knížkou John Carter of Mars (John Carter z Marsu, 1964). Děj všech příběhů se odehrává na rudé planetě, kde hrdina, aby si zasloužil ruku domorodé princezny Dejah Thoris, svádí líté boje s nepřáteli. Kromě prvního dílu byly do č. přeloženy ještě následující díly: The Gods of Mars (Bohové na Marsu, 1918; č. 1928, b. d.), The Warlord of Mars (Vojevůdce na Marsu, 1919; č. jako Pozemšťan vojevůdcem na Marsu, 1928, b. d.), Thuvia, Maid of Mars (Thuvia, děvče z Marsu, 1920; č. 1928, b. d.) a The Chessmen of Mars (Šachisté na Marsu, 1922; č. jako Vražedná šachovnice na Marsu, 1929, b. d.). Další významná série se odbývá uvnitř naší Země, ve světě zvaném Pellucidar, což je i titul jednoho z jejích příběhů. Skládá se ze sedmi svazků, které vycházely v letech 1922–1963. Č. vyšel jen svazek At the Earth’s Core (V nitru Země, 1922; č. jako Do středu Země, 1927). Nejkratší – počtem titulů i časovým rozpětím jednotlivých vydání (1934–1946) – je pentalogie, jejímž společným hrdinou je kosmonaut Carson Napier. Místem děje je tentokrát Venuše. Mimo tyto cykly napsal B. ještě několik dalších prací, např. volnou trilogii vydanou souborně pod názvem The Land That Time Forgot (Země, na niž čas zapomněl, 1924; č. jako Caprona, země divů, 1926). B. si nedělá starosti s vědec-

81

kým zázemím ani s logikou svých příběhů; jeho dílo je určeno nejméně náročným čtenářským vrstvám. Všechny tyto nedostatky ovšem bohatě kompenzuje autorovo živé, barvité vypravěčství. (ak) BUTLEROVÁ OCTAVIA E(STELLE) (1947); AMERIČANKA PASADENA. Studium na státní univerzitě v Kalifornii, od r. 1970 spisovatelka. Svým debutem, románem Patternmaster (Pán vzorů, 1976), zahájila sérii příběhů o patternistech, což je uzavřená elita dlouhověkých lidí ovládajících parapsychické síly. Ke světu patternistů a zvláštních mutantů clayarků se vztahují i romány Mind of My Mind (Mysl mé mysli, 1977), Survivor (Přeživší, 1978), Wild Seed (Divoké sémě, 1980) a Clay’s Ark (Clayova archa, 1984) popisující vznik odrůdy mutantů clayarků – jsou to lidé nakažení mimozemským virem ze ztroskotané kosmické lodi Clayova archa. Ze série vybočuje román Kindred (Pokrevní příbuzenství, 1979), jehož hrdinkou je mladá černoška, která se dostala časem zpět do koloniálních časů na jihu USA ještě před občanskou válkou. Příznivý ohlas kritiky získala trilogie „Xenogenesis“ s tituly Dawn (Úsvit, 1987), Adulthood Rites (Obřady dospělosti, 1987) a Imago (Imágo, 1989). Trilogie vypráví o vymírání pozemské populace a pokusech mimozemšťanů manipulovat s lidským genofondem. Povídky publikuje sporadicky, ale každá je malou událostí. Za povídku Speech Sounds (Zvuk řeči, 1983) získala Huga a její nejlepší krátkou prózu Bloodchild (vol. Dítě mé krve, 1984; č. in: Ikarie 1994/7) ocenila porota cenami Hugo, Nebula a Locus. Je vyprávěna s krutou působivostí chlapcem, který žije v rezervaci pozemšťanů na cizí planetě. Tlikové, obyvatelé této planety, s nimi žijí ve zvláštní symbióze – kladou do lidí vajíčka, z nichž se líhnou noví tlikové. Dosud posledním románem B. je Parable of the Sower (Podobenství setby, 1994). (ia) BUZZATI DINO (1906–1972); ITAL BELLUNO. Vystudoval právnickou fakultu v Pavii a konzervatoř v Miláně, ale pracoval jako novinář v milánském deníku Il Corriere della sera. Debutoval románem Barnabo delle Montagne (Barnabo z hor, 1933) a úspěch této knihy ho povzbudil k další literární práci. O dva roky později vydal Il segreto dei Bosco Vecchio (Tajemství Starého lesa, 1935). Nejslavnějším B. románem je Il deserto o dei Tartari (Tatarská poušť, 1940; č. 1989; s. 1977). Z hlediska SF literatury je nejvýznamnější román Il grande ritratto (Velký portrét, 1960; č. 1980) o konfliktu mezi obrovským počítačem a člověkem. Zajímavé jsou i B. fantastické povídky obsažené ve sbírkách I sette messaggeri (Sedm poslů, 1942), Paura alla Scala (Strach ve Scale, 1949) a Il crollo della Baliverna (Zříceniny Baliverny, 1954). Mnohé z jeho fantastických povídek jsou obsaženy v č. výboru Tíživé noci (1989), pořízeném ze sbírky 180 racconti (180 povídek, 1982). (jo) CALVINO ITALO (1923–1985); ITAL SANTIAGO DE LAS VEGAS NA KUBĚ. Vystudoval filozofii a literaturu na univerzitě v Torinu, pracoval jako novinář a redaktor v nakladatelství Einaudi. Do literatury vstoupil románem Il sentiero dei nidi di ragno (Cestička z pavoučích hnízd, 1946; č. 1959), za který získal cenu Premio Riccione. Přestože je C. řazen především mezi autory realistické literatury, stěžejní část jeho díla tvoří fantastika. V 50. letech začal vydávat první z řady svých fantastických děl Il visconte dimezzato (Rozpůlený vikomt, 1952), Il cavaliere inesistente (Neexistující rytíř, 1959) a Il barone rampante (Baron na stromě, 1957; č. 1962), známý také jako divadelní hra Armanda Pugliese. Tato tři díla vyšla i souborně pod názvem I nostri antenati (Naši předkové, 1961; č. 1970, 1971). Řadit některá C. díla k SF je velmi složité, např. Le città invisibili (Neviditelná města, 1972; č. 1986) a Il castello dei destini incrociati (Hrad křížících se osudů, 1973). Mnohem blíže SF jsou tituly Le cosmicomiche (Kosmické grotesky, 1965; č. 1968) a Ti con Zero (Té nula, 1967). (jo) CAMPBELL JOHN W(OOD), JR. (1910–1971); AMERIČAN NEWARK. Studoval fyziku na MIT, redaktor a spisovatel. Vůdčí osobnost zlatého věku am. SF. První SF povídku publikoval v r. 1930 v magazínu Amazing Stories. Jmenovala se When the Atoms Failed (Když atomy selhaly). Po ní následovalo několik románů ve stylu tzv. vesmírné opery: The Black Star Passes (Setkání s černou hvězdou, čas. 1930, kn. 1953), Islands of Space (Vesmírné ostrovy, čas. 1931, kn. 1957), Invaders from the Infinite (Nájezdníci z nekonečna, čas. 1932, kn. 1961) a The Mightiest Machine (Nejmocnější stroj, čas. 1934, kn. 1947). V příbězích otiskovaných od r. 1934 opouští styl vesmírné opery a pod pseudonymem Don Stuart si začíná ověřovat nové přístupy, které později, ve formě požadavků na přispěvatele, rozvíjí ve své redakční praxi. Jeho tvorbu v tomto období charakterizuje větší důraz na psychologii postav a na věrohodnost společenského i vědeckého zázemí příběhu; dokládají to povídky Twilight (Soumrak, 1934; č. in: Úžasné příběhy, 1992), The Machine (Stroj, 1935), The Invaders (Vetřelci, 1935) a především Who Goes There? (Kdo je tam?, 1938; č. jako Věc, 1991), klasický horror o mimozemském vetřelci, který je schopen měnit podobu. V září 1937 převzal od F. O. Tremaina řízení magazínu Astounding Science Fiction, který pak vedl plných 34 let až do své smrti. Astounding se tehdy stal nejkvalitnějším SF periodikem své doby. Shromáždil kolem tohoto časopisu kádr výborných autorů: H. Kuttnera „“, C. D. Simaka „“, L. del Reye „“, J. Williamsona „“, L. S. de Campa (1907), L. R. Hubbarda „“ a další. Byl mistrem v objevování talentů; během prvních

82

dvou let do Astounding prosadil budoucí hvězdy I. Asimova „“, R. A. Heinleina „“, A. E. van Vogta „“, T. Sturgeona „“. Autory, jimž poskytoval prostor ve svém časopisu, nejen umělecky vedl, ale zásoboval je i mnoha nápady: např. Asimov mu vděčí za své proslulé tři zákony robotiky a Heinlein za myšlenku „budoucích dějin“. C. trval na tom, že každá SF práce musí obsahovat dvě rovnocenné složky: kvalitní nápad založený na vědeckých poznatcích a neméně kvalitní příběh. Rozvinul metodu extrapolace: vyžadoval, aby autoři důsledně domysleli všestranný, zejména společenský dopad každého nového prvku, který do svého příběhu zavádějí. Úroveň am. SF, určovaná dosud především „pulpovými“ dobrodružnými historkami a naivními vesmírnými operami, díky C. novátorskému působení na přelomu 30. a 40. let prudce vzrostla. C. byl hlasatelem filozofie technického optimismu, jejímž jádrem bylo přesvědčení o všemocnosti techniky, s pomocí které lidstvo postupně překoná všechny překážky a ovládne vesmír. Ač přitažlivá, nedokázala však tato myšlenková koncepce natrvalo zastřít své méně sympatické rysy: antropocentrismus, někdy až antropošovinismus (v příbězích „campbellovského“ ražení ze všech konfrontací mezi lidmi a příslušníky jiných civilizací vycházeli vítězně pozemšťané – fyzicky i morálně), a nedostatek introspekce. C. provedl v žánru revoluci, jíž vděčí am. SF za svůj zlatý věk. Jeho ideové postoje se však postupně stávaly brzdou dalšího vývoje a am. SF je začala překonávat. V 50. letech se vedle Astoundíng objevily umělecky neméně kvalitní, avšak mnohem pokrokovější časopisy Galaxy a The Magazine of Fantasy and Science Fiction. Koncem 60. let znamenal nástup autorů Nové vlny definitivní konec C. vlády v am. SF. (ak) CARD ORSON SCOTT (1951); AMERIČAN RICHLAND. Pracoval jako dramaturg, misionář v Brazílii a učitel. Nyní spisovatel. Debutoval povídkou Ender’s Game (Enderova hra, 1977) v magazínu Analog a i nadále byl pravidelným přispěvatelem tohoto časopisu – jen v r. 1978 zde publikoval dalších deset povídek. Téhož roku uveřejnil první SF román Hot Sleep (Horký spánek, 1978), sbírku Capitol (Kapitol, 1978) a získal Cenu J. W. Campbella jako nejlepší nový autor. O rok později zaujal knihou A Planet Called Treason (Planeta zvaná Zrada, 1979), situovanou do zajateckého tábora, do kterého jsou zavíráni nepohodlní talentovaní lidé a vědci. Nečekaný úspěch měl román Ender’s Game (Enderova hra, 1985; č. 1994), rozvedený z jeho první povídky. Pojednává o ničivé válce lidí proti hmyzovitým mimozemšťanům, kteří se snaží lidstvo vyhladit. „Ender“ Wiggin je člověk speciálně geneticky vybraný a vyškolený k tomu, aby se stal poslední nadějí lidstva – vůdcem odvetného tažení proti vetřelcům. Román obdržel ceny Hugo a Nebula a byl o rok později následován volným pokračováním Speaker for the Dead (Mluvčí za mrtvé, 1986). Tentokrát Ender urovnává nebezpečnou situaci v pozemské kolonii na planetě Lusitania. Rovněž tento román byl odměněn Hugem a Nebulou, a tak poprvé v dějinách SF získaly obě ceny dva romány z téhož cyklu, navíc vzápětí po sobě. Obě knihy vyšly též v jednom svazku jako Ender’s War (Enderova válka, 1986). Tyto dva romány doplnil C. na trilogii titulem Xenocide (Xenocida, 1991). Novější C. povídky vyšly ve sbírce Cardography (Cardografie, 1987). Téměř celé C. povídkové dílo vyšlo ve výboru Maps in a Mirror (Mapy v zrcadle, 1990). Stejných úspěchů jako v SF dosáhl C. i v oblasti fantasy trilogií Seventh Son (Sedmý syn, 1987), Red Prophet (Rudý prorok, 1988) a Prentice Alvin (Učedník Alvin, 1989). V současné době vydává C. novou sérii SF románů ze vzdálené budoucnosti se souhrnným názvem Homecoming (Návrat domů). C. povídky vyšly č. v antologii Don A. Wollheim představuje nejlepší sci-fi povídky 1987 a v Ikarii 1992/11 a 1993/11. Úspěch C. díla u čtenářů je fenomenální. Autor dokáže přesvědčivě kombinovat literární nadání s morálním poselstvím. (ia) CIOLKOVSKIJ KONSTANTIN EDUARDOVIČ (1857–1935); RUS IŽEVSKAJA. Učitel, zakladatel teorie kosmických letů. C. byl první, kdo o tématu kosmických cest v sov. literatuře psal. Jeho SF črty, povídky a eseje nelze oddělit od jeho vědeckých prací. Snažil se své myšlenky zpřístupnit široké veřejnosti. V r. 1883 napsal první vědeckou monografii Svobodnoje prostranstvo (Volný prostor, vydáno 1954), která je formou výkladu velmi blízká SF postupům. V r. 1893 časopis Vokrug světa otiskl první cyklus esejů Na Luně (Na Měsíci), v němž C. předkládá svůj názor, jak by vypadal pobyt člověka na Měsíci. Jde mu o vědecká fakta, nikoli o povídkovou stavbu; proto užívá známého klišé: děj se odehrává jakoby ve snu. Dále následovaly ve stejném žánru Izmeněnija otnositělnoj ťažesti na Zemle (Změny relativní tíže na Zemi, 1894), kde C. přemýšlí o možných formách inteligentního života na planetách Sluneční soustavy. Cyklus vyšel poprvé kn. až v r. 1960. Vývoj sov. SF silně ovlivnila kniha Grjozy o Zemle i nebe (Sny o Zemi a nebi, 1895), vydaná později pod názvem Ťažesťi isčezla (Ztratila se zemská tíže). V této práci poprvé zveřejnil své dalekosáhlé vědecké plány kosmických letů – píše zde o nutnosti postavit umělé družice Země, o využití raket ke kosmickým letům, promýšlí možnosti zásobování raket energií Slunce, vypočítává kosmické rychlosti atd. K vysvětlení svých teoretických předpokladů používá velmi jednoduché fabulace (sen, vyprávění kosmického poutníka atd.). Hlavním cílem je mu popularizace vědeckých myšlenek. Stejný cíl má i velký prozaický celek Vně Zemli, který začal publikovat v r. 1896, pokračoval pak v časopiseckém vydání v letech 1903, 1916 a 1920 (s. jako Do vesmíru, 1960). C. v něm uplatnil své vědecky podložené představy o konstrukci několikastupňových raket, o budování meziplanetárních stanic, o cestách na Měsíc a k planetám Sluneční soustavy.

83

Výb. bibl.: Celi zvezdoplavanija (Cíle hvězdoplavby, 1929), Zivyje suščestva v Kosmose (Živé bytosti ve vesmíru), Biologia karlikov i velikanov (Biologie trpaslíků a obrů), Za atmosferoj Zemli (Za atmosférou Země), Efirnyj ostrov (Ostrov v éteru) – všechny vydané teprve v souborném vydání Puť k zvjozdam (Cesta ke hvězdám, 1960). (gč) CLARKE ARTHUR C(HARLES) (1917); ANGLIČAN MINEHEAD V SOMMERSETU. Vystudoval fyziku a matematiku na King’s College v Londýně, od r. 1950 spisovatel. Účastnil se prací na vývoji radaru, spoluzaložil Britskou meziplanetární společnost a po řadu let byl jejím předsedou; věnoval se popularizaci poznatků z různých vědních oborů – jeho přínos na tomto poli ohodnotilo v r. 1962 UNESCO udělením ceny Kalinga. C. patří k předním představitelům tzv. hard SF, která se opírá o autorovu solidní znalost exaktních vědních disciplín. Tato orientace se projevila už v prvních románech Prelude to Space (Předehra k vesmíru, 1951), The Sands of Mars (Marsovské písčiny, 1951) a Islands in the Sky (Ostrovy na obloze, 1952) – vesměs přímočarých, stylisticky ještě neobratných příbězích o dobývání kosmického prostoru. Od samých počátků své tvůrčí dráhy je hlasatelem „technického optimismu“ – k této víře v nekonečné možnosti člověka se přihlásil již prvním SF příběhem, jímž se čtenářům představil v r. 1946 na stránkách magazínu Astounding: povídkou Rescue Party (Záchranný oddíl; č. in: Oceánem hvězd, 1962), v níž lidstvo dokáže čelit i kosmické katastrofě prvního řádu, proměně Slunce v novu. C. povídky vyšly č. a s. v antologiích Těžká planeta (1979), Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Hledání budoucího času (1985), Stratený robot (1986) a také v C. výboru Zpráva o třetí planetě (1982), který obsahuje The Nine Billion Names of God (Devět miliard božích jmen, 1952), The Star (Hvězda, 1955) – odměněna Hugem – a novelu A Meeting With Medusa (Setkání s Medúzou, 1971) – odměněna Nebulou. Přeložena byla i část sbírky Across a Sea of Stars (Oceánem hvězd, 1959; č. 1962). Do tohoto souboru byla u nás zařazena i povídka The Sentinel (Hlídka), která byla původně obsažena ve sbírce Expedition on Earth (Výprava na Zemi, 1953). Ta se stala základem pro scénář ke světoznámému Kubrickovu filmu 2001: Vesmírná odysea. V r. 1968, kdy se tento snímek začal promítat, jej C. zpracoval i do knižní podoby 2001: A Space Odyssey (2001: Vesmírná odysea, 1968; č. 1971, 1988; s. jako Vesmírná odysea, 1975). Román vyšel č. ještě jednou společně s dalším C. významným dílem Fountains of Paradise (Rajské fontány, 1979; č. 1982). V souvislosti s touto knihou se někdy hovoří o zvláštním aspektu C. tvorby – paradoxu, který se už předtím výrazně projevil v povídkách i ve stylisticky nejzdařilejších románech Childhood’s End (Konec dětství, 1953; č. 1992) a The City and the Stars (Město a hvězdy, 1965; č. 1992). Dílo 2001: Vesmírná odysea končí podivuhodnou metamorfózou hlavního hrdiny Davida Bowmana, jenž se po průchodu hvězdnou branou promění v kosmické dítě – nehmotnou, leč prakticky všemocnou bytost, strukturovanou zřejmě čistě energeticky. Téma přechodu našeho živočišného druhu do jakési vyšší vývojové fáze bytí zřejmě spisovatele fascinuje; v Konci dětství potkává tato radostná událost nejen jedince, ale prakticky celé lidstvo. Román Město a hvězdy a povídky jako Devět miliard božích jmen či Hvězda však umožňují ještě obecnější postřeh: C, představitele nard SF, zároveň neodolatelně přitahuje mystérium neznáma. Mezi C. zdařilé SF romány patří také A Fall of Moondust (Pád měsíčního prachu, 1961; č. jako Měsíční prach, 1965, 1989) a Rendezvous with Rama (Setkání s Rámou, 1973; č. 1984, 1993), který byl odměněn více cenami než kterékoli jiné dílo v historii žánru: získal Huga, Nebulu, Pamětní cenu J. W. Campbella, Jupitera a Cenu BSFA (British Science Fiction Association). Vzhledem k tomu, že se jedná o první rozsáhlejší prózu, kterou C. napsal po několikaleté tvůrčí odmlce, nelze vyloučit možnost, že záplava cen měla oblíbeného autora odměnit ani ne tak za dílo samotné jako spíš za jeho návrat k SF tvorbě. Romány 2010: Odyssey Two (2010: Druhá odysea, 1983; č. jako 2010: Druhá vesmírná odysea, 1991) a 2061: Odyssey Three (2061: Třetí odysea, 1987; č. jako 2061: Třetí vesmírná odysea, 1991) autor navázal na dílo, které mu přineslo největší úspěch. V r. 1985 udělila Asociace amerických spisovatelů science fiction (SFWA) C. titul Velmistr. Výb. bibl.: Earthlight (Světlo Země, 1955), The Deep Range (Hluboké pastviny, 1957), Tales from the White Han (Povídky od Bílého jelena, 1957), Imperial Earth (Imperiální Země, 1975). The Songs of Distant Earth (Zpěvy vzdálené Země, 1985; č. 1993), Cradle (Kolébka, 1988 – ve spolupráci s Gentrym Leem), Rama II (Ráma II, 1989; č. jako Návrat Rámy, 1994) a The Garden of Rama (Zahrada Rámova, 1991; č. 1994 – ve spolupráci s G. Leem). (ak) CLEMENT HAL (1922), VL. JM. STUBBS HARRY CLEMENT; AMERIČAN SOMERVILLE V MASSACHUSETTS. Studoval chemii a astronomii, za války pilot bombardéru, po válce účasten na vývoji zbraní. Učitel na střední škole. Není vynikajícím stylistou, jeho práce jsou často jen dramatickým rozvedením vědecké ideje, nápadu. Ceněn je zejména román Mission of Gravity (Těžká expedice, 1954; č. in: Ikarie 1993/9-12), jehož název je slovní hříčkou, neboť „gravity“ znamená jak vážnost, tak i gravitaci a kolem gravitace na podivné planetě se točí celý děj tohoto vynalézavého příběhu. C. povídky vyšly č. v antologii Těžká planeta (1979) a s. v Deti vesmírnej noci (1989). Z dalších C. prací stojí za pozornost romány Cycle of Fire (Cyklus ohně, 1957) a Close to Critical (vol. Za pět minut dvanáct, 1958), které stavějí na klasickém modelu SF příběhu: pozemšťané havarují na neznámé planetě a musí si poradit s jejím nehostinným prostředím. (ak) COLIN VLADIMÍR (1921–1991); RUMUN

84

BUKUREŠŤ. Vystudoval filozofickou fakultu na univerzitě v Bukurešti, pracoval jako redaktor v rozhlase, několika nakladatelstvích a časopisech. Autor esejů, poezie a prózy, tajemník skupiny bukurešťských SF autorů. Debutoval básnickou sbírkou 27 de poeme (27 básní, 1947). Další díla byla inspirována 2. světovou válkou. První SF knihou je román A zecea lume (Desátý svět, 1964) a zatím největším úspěchem je povídková sbírka Viitorul al doilea (Druhá budoucnost, 1966), která byla přeložena do několika jazyků. O rok později vydal alegoricko-mytologický román Pentagrama (Pentagram, 1967) a posléze Un peşte invizibil (Neviditelná ryba, 1970). Návratem k čisté SF se stala sbírka povídek Capcanele timpului (Pasti času, 1972), za kterou získal cenu Svazu rumunských spisovatelů. Posledními díly C. jsou romány Babel (Babylón, 1978) a Dinţii lui Cronos (Zuby Chronose, 1975). V r. 1973 obdržel ocenění na Euroconu v Poznani. C. vyšla C. povídka Tristanovo poslední převtělení (in: Skleněné město, 1985). Další C. práce vyšly též in: SL 1983/4. Výb. bibl.: Legendele ţării lui Vam (Legendy Vamovy země, 1961), Grifonul lui Ulise (Odysseův roh, 1976). (jo) CORREA HUGO (1926); CHILAN ?. Státní úředník, jeden z nejvýznamnějších představitelů SF v Jižní Americe. Nejznámější C. novelou je Alguien mora en el viento (Někdo žije ve větru, 1959), první dílo tzv. zlatého věku SF v Latinské Americe. Poblíž neobyvatelné planety ztroskotá kosmická loď, z níž se zachrání dva kosmonauti. Setkají se s pozemšťankou, která žije na planetce z neznámé substance, obíhající kolem této planety, a je ve spojení s mimozemskou civilizací. Novela byla odměněna cenou Alerce, kterou každoročně uděluje Chilská univerzita. Přistání mimozemské bytosti v Chile je námětem další novely El que merodea en la lluvia (Ten, kdo se potlouká v dešti, 1961), která byla později zfilmována. V románu Los altísimos (Nadřazení, 1959) je hlavním hrdinou pozemšťan, jenž se octne na planetě Cronn už milióny let letící vesmírem k neznámému cíli. V 60. letech napsal C. množství povídek, z nichž sedmnáct nejlepších bylo vydáno ve sbírce Cuando Pilato se opuso (Když si Pilát umyl ruce, 1971). Kniha Los títeres (Loutky, 1969) vznikla spojením čtyř novel Alter Ego (Druhé já), El Veraneante (Letní host), El Mundo del tío Roberto (Svět strýčka Roberta) a El Hombre prohibido (Zakázaný člověk), které jsou spojeny ideou sebeuvědomění robotů a jejich zapojení do chodu lidské společnosti. Pád Allendovy vlády a nastolení diktatury v zemi způsobilo omezení SF tvorby. Vydání poslední C. novely El nido de las Furias (Hnízdo vášní, 1981), jejíž děj se odehrává v nejmenované latinskoamerické zemi, zpovzdáli ovládané neznámými mimozemšťany, se tak stalo velkou událostí. Výb. bibl.: Los ojos del diablo (Oči ďábla, 1972). (jo) CREASEY JOHN (1908–1973); ANGLIČAN SOUTHFIELD. Extrémně plodný spisovatel především napínavých a detektivních příběhů. Pod vl. jménem a 13 pseudonymy vydal 564 knih. Napsal také několik SF románů a mnohá jeho díla obsahovala alespoň částečně prvky SF. Hned v prvním C. románu Seven Times Seven (Sedmkrát sedm, 1932) se objevuje SF motiv „zmrazujícího plynu“, používaného nebezpečnou skupinou gangsterů. Blíže k SF má např. román The Unbegotten (Nezrozený, 1971) o invazi mimozemšťanů či trojice katastrofických románů The Flood (Potopa, 1956; č. 1993; s. 1977), The Drought (Sucho, 1959; č. 1993; s. 1977) a The Famine (Hlad, 1967; č. 1994, s. 1977), jejichž názvy samy naznačují, o jaké katastrofy se jedná. Tyto tři romány patří do série příběhů o mezinárodním „oddělení Z“, jehož posláním je boj proti globálním nebezpečím. Mezi mnohé další C. romány s prvky SF náleží i The Mists of Fear (Mlha děsu, 1955; č. 1992). (ia) CRICHTON (JOHN) MICHAEL (1942); AMERIČAN CHICAGO. Vystudoval medicínu na Harvardu, spisovatel a režisér. Poznatky získané během studia uplatnil především ve svém dlouho nejúspěšnějším románu The Andromeda Strain (Kmen Andromeda, 1969; č. 1973, 1987; s. jako Smrť Andromeda, 1971). Příběh se odehrává v současnosti a popisuje boj lékařů proti smrtelně nebezpečnému cizímu mikroorganismu, jímž je naše planeta kontaminována navrátivší se družicí. V románu The Terminal Man (Člověk na konci, 1972; č. 1977) uvažuje o možnosti léčby duševních chorob mikropočítačem implantovaným do pacientova mozku a upozorňuje i na možné etické důsledky takové terapie. Podle vlastního scénáře, který později upravil do knižní podoby, C. natočil film nazvaný Westworld (Západní svět, 1973). V nedaleké budoucnosti je postaven pozoruhodný zábavní park, ve kterém může návštěvník, dle svého výběru, zažít romantické dobrodružství ve starém Římě, ve středověku, ve světě Divokého západu… Díky počítačům a robotům jsou imitace dokonalé a iluze úplná – avšak když dojde k poruše hlavního computeru, stane se náhle z bezpečné zábavy krvavý horror. C. největším úspěchem je román Jurassic Park (Jurský park, 1990; č. 1993), kde dále rozvíjí představu zábavního parku, tentokrát s nakloňovanými druhohorními ještěry. Několik prací publikoval C. pod pseudonymem John Lange; u nás z nich známe román Binary (Dvojice, 1972; č. 1979), napínavý příběh o pokusu teroristů zmocnit se tzv. binární chemické zbraně. C. situuje většinu svých dějových zápletek do přítomnosti nebo do velmi blízké budoucnosti. Jeho tvorba v sobě spojuje prvky SF, dobrodružného thrilleru a haileyovského sociologického románu. Úspěch Jurského parku zaměřil pozornost čtenářů i na starší díla C, která v době vydání prošla bez většího zájmu, například román Sphere (Koule, 1987; č. 1993), který vypráví o objevu dávno ztracené kosmické lodi na dně moře. Mezi okrajové SF patří také „pseudorealistický“ román o boji Vikingů s neznámými pravěkými lidmi, který se odehrává v jakémsi paralelním proudu dějin Eaters of the Dead (Pojídači mrtvých, 1976; č. 1994), a román tematicky a stylově

85

navazující na ztracené světy H. R. Haggarda „“ Congo (Kongo, 1980; č. 1994). Poslední C. literární úspěchy, např. román Disclosure (Odhalení, 1994) a řada dalších do SF nepatří – jedná se o realistické příběhy ze současné Ameriky, které se stabilně objevují na nejvyšších příčkách seznamů bestsellerů. (ak, jo) CRONA BÖRJE(1932); ŠVÉD ?. Novinář, spisovatel, světoběžník. Žil dlouho na Srí Lance, kde pracoval jako průvodce. Nyní cestuje po světě. Vydal pět sbírek povídek Kosmisk musik (Kosmická hudba, 1977), Stjärnornas Fred (Hvězdný Fred, 1979), Något gott i 2080 (Něco dobrého v roce 2080, 1980), Mannen från April (Muž z Dubna, 1982) a Rymden är rund (Vesmír je kulatý, 1983). V r. 1986 vyšel C. první román Värld i fara (Svět v nebezpečí). Povídky Pásek a Rosety vyšly č. in: SL 1981/1, První transplantace lidského mozku na světě, in: Navštivte planetu Zemi! (1987) a Muž budoucnosti, in: Roboti a androidi (1989). (iž) CSERNAI ZOLTÁN (1926); MAĎAR BÉKESCSABA. Vystudoval ekonomii, pracoval jako novinář, k SF se dostal velmi pozdě. Jeho prvním SF dílem je Titok a világ tetején (Tajemství na střeše světa, 1961; č. 1974), ve kterém popisuje život mimozemšťanů – sněžných mužů – v Himálaji. Další C. knihy lze označit za tradiční SF: Az özönvíz balladája (Balada o potopě, 1964), Atleontisz (Atleontis, 1971), A boldogságcsináló (Výrobce štěstí, 1980) a Tollaskígyó utolsó visszatérése (Poslední návrat opeřeného hada, 1987). C. povídky vyšly č. in: Skleněné město (1985). (jo, en) CUCUI JASUTAKA (1934); JAPONEC ÓSAKA. Vystudoval literární fakultu univerzity Dóšiša, pracoval jako úředník, designér. Od roku 1965 spisovatel. Debutoval v roce 1960 mikropovídkou Otasuke (Vaše pomoc), která vyšla ve fanzinu NULL Řada C. románů a povídek jsou vlastně groteskami, parodiemi na klasickou am. SF – sem patří např. jeho román Óinaru džosó (Ohromný rozběh). Nejznámější jsou jeho experimentální SF díla, např. Kjodžintači (Prázdní lidé, 1980). C. nejznámějšími díly jsou román–parodie o počítači, jenž ovládá svět, Dassó to cuiseki no sanba (Samba útěku a pronásledování, 1972) a příběh o dospívajícím chlapci nadaném schopností čtení myšlenek Kazoku hakkei (Osm pohledů na rodinu, 1972). Parodií na nadvládu sdělovacích médií je román Jonžú hači oku no mósó (Čtyři miliardy osm set miliónů přeludů, 1965). C. je autorem řady povídkových sbírek, v Tókaidó sensó (Válka na Tókaidó, 1964) se zabývá otázkami války mezi dvěma znepřátelenými skupinami japonských Sil domobrany a v Betonamu kankó kóša (Vietnamská cestovní kancelář, 1967) popisuje dobrodružství cestovní kanceláře, která své zákazníky odesílá do vietnamské války a na Měsíc. C. je také autorem comicsů, z nichž nejzajímavější vyšly v Cucui Jasutaka zen manga (Sebrané comicsy Jasutaky Cucuie), a editorem antologií – Džikken šósecu meisakusen (Výbor z nejznámějších experimentálních románů) a každoročně vycházející Nihon SF besuto šúsei (Výbor nejlepší japonské SF, 1976–). C. je držitelem několika cen Seiun za tituly Reičórui minami e (Na jih za primáty), Furuneruson (Dvojitý Nelson), Bitamin (Vitamín), Nihon igai zenbu čimbocu (Úplná potopa kromě Japonska) a Ore no či wa tanin no či (Má krev je krví někoho jiného). V letech 1983–1985 bylo vydáno celé jeho dílo pod názvem Cucui Jasutaka zenšú (Sebrané spisy Jasutaky Cucuie). C. povídka Stojící žena vyšla č. v antologii Vesmír je báječné místo pro život (1987). Výb. bibl.: Metamorufosesu guntó (Metamorfující souostroví), Eročikku kaidó (Erotická silnice), Rančo bungaku daidžiten (Velký slovník extravagantní literatury), Afurika no bakudan (Africká bomba, 1968), Kjóko sendan (Fantastická letka, 1984) ad. (jo, hav) CURVAL PHILIPPE (1929), VL JM. TRONCHE PHILIPPE; FRANCOUZ PAŘÍŽ. Různá zaměstnání, stál u zrodu fr. fandomu, spisovatel. Debutoval v r. 1953 a od 70. let je považován za předního fr. autora SF. Za román Les ressac de l’espace (Příboj z kosmu, 1962), příběh mimozemského parazita, který si založí na Marianách říši a chce přinést telepaticky ovládaným lidem štěstí, získal Cenu J. Verna. Potom se odmlčel a vystoupil až s románem Le sable de Falun (Falunský písek, 1970). Následoval L’homme à rebours (Muž pozpátku, 1974) o paralelních světech, který v r. 1975 získal cenu jako nejlepší fr. SF román roku. Z dalších děl stojí za zmínku sociologicky laděná SF Cette chère humanité (To drahé lidstvo, 1977), Un soupçon du néant (Podezření z ničeho, 1977), Regarde, fiston, s’il n’y a pas un extraterrestre derrière la bouteille de vin (Koukni se, synku, jestli za tou lahví vína není mimozemšťan, 1980), L’odeur de la bête (Pach šelmy, 1982). Rovněž sestavil antologie začínajících autorů Futurs au présent (Budoucna v přítomnosti, 1978) a Superfuturs (Superbudoucnosti, 1986). Č. vyšla C. povídka Ani propisku, ani bonbón (in: Navštivte planetu Zemi!, 1987) a Příjemná hra (in: Vesmír je báječné místo pro život, 1987). Výb. bibl.: La face cachée du désir (Skrytá tvář touhy, 1980), Debout les morts, le train fantôme entre en gare (Mrtví, vztyk! Vlak přízrak vjíždí na nádraží, 1984), Y a quelqu'un? (Je tu někdo?, 1985), Comment jouer à 1’homme invisible en trois leçons (Jak si hrát na neviditelného ve třech lekcích, 1986), En souvenir du futur (V upomínku na budoucnost, 1988).

86

(jnh) ČAPEK KAREL (1890–1938); ČECH MALÉ SVATOŇOVICE. Novinář, dramatik, prozaik a překladatel. Po studiích filozofie vstoupil do literatury společně se svým bratrem Josefem (1887–1945). Ovlivnila je fr. a později i angl. literatura, zejména G. K. Chesterton a G. B. Shaw. Světové uznání vydobyla C. divadelní hra R. U. R. (1920) o vzpouře robotů. Slovo „robot“, vymyšlené J. Čapkem, se stalo součástí technického slovníku na celém světě. Motiv nesmrtelnosti zpracoval Č. ve hře Věc Makropulos (1922). Prvním Č. SF románem je Továrna na Absolutno (1922), satirické dílo karikující problémy společenského života na pozadí „vynálezu“ stroje, který beze zbytku převádí hmotu na energii, takže zbude jenom bůh. V románu Krakatit (1924), o všeničivé výbušnině, anticipoval problematiku atomové energie a jejího využití k válečným a mírovým účelům. Spolu s bratrem Josefem napsal divadelní hru Adam stvořitel (1927), fantaskní vizi o zkáze světa a jeho opětovné obnově. K fantastice se Č. vrátil až po několika letech románem Válka s mloky (1936) o inteligentních zvířatech, která – podporována mezinárodním kapitálem – začnou postupně likvidovat lidstvo. Vrcholnými Č. díly jsou divadelní hry Bílá nemoc (1937) o konfliktu diktátora s lékařem, který vynalezl lék proti zhoubné chorobě, a Matka (1937), v níž Č. burcoval proti fašistickému nebezpečí. (U všech Č. děl uvádíme pouze datum prvního vydání.) (eff) ČENG WEN-KUANG (1929); ČÍŇAN KUANG-TUNG. Astronom, pracovník astronomické observatoře Čínské akademie věd v Pekingu, nejpopulárnější čínský SF autor. Debutoval SF povídkou Cchung Ti-čchiou tao Chuo-sing (Ze Země na Mars, čas. 1954). Č. novely byly považovány za specifickou formu propagace vědy a techniky. Kulturní revoluce přerušila Č. tvorbu – nová díla publikoval teprve po r. 1979, každý rok nejméně pět knih. V románu Fej siang Žen-ma-cuo (Let k souhvězdí Střelce, 1979) popisuje devítiletou cestu kosmické lodi Orient, která při pokusu špionážního satelitu o její zničení nečekaně odstartovala. Román Tajang šen-čchu (V hlubinách oceánu, 1981) vypovídá o boji tří lidí, kteří jsou podivnými tříokými mimozemšťany vězněni v podmořské základně a podrobováni výzkumům. V povídce Ming-jün jie-cung-chuej (Noční klub Osud, 1981) se setkáváme se šíleným vědcem, který utekl do přístavního města Port H. a za pomoci svého vynálezu dovádí lidi k šílenství. Č. vyšla Č. povídka Zrcadlový obraz Země (in: Světy science fiction, 1993). Č. je i autorem několika knih o dějinách čínské astronomie, držitelem ceny 1. stupně ve 2. čínské literární soutěži a editorem SF dvouměsíčníku Č’-chuejšu (Strom moudrosti). Výb. bibl.: soubory povídek Tchaj-jang tchan-sien ťi (Zápisky z výzkumu Slunce, 1955), Ša-jü čen-čcha pin (Žraloci – vyzvědači, 1979), Čan-šen te chou-i (Potomci boha války, 1984), Čeng Wen-kuang kche-süe chuan-siang siao-šuo süan (Výběr SF povídek Čeng Wen-kuanga, 1981), novela Šen ji (Kouzelná křídla, 1983). (jo, vm) DAVID FILIP (1940); SRB KRAGUJEVAC. Vystudoval filozofii a filmovou a divadelní školu v Bělehradě, pracuje jako dramaturg Současného divadla v Bělehradě a bělehradského rozhlasu a televize. Debutoval na konci 50. let krátkými povídkami ze soudobé Jugoslávie. Mezi autory poetické fantastiky se zařadil povídkami ze sbírek Bunar u tamnoj šumi (Studna v temném lese, 1964) a Zapisi o stvarnom i nestvarnom (Povídky o skutečném a neskutečném, 1969). Přispěl i do několika antologií – např. Nova srpska pripovetka (Nová srbská povídka, 1972), kterou sestavil Ljubiša Jeremic. Posledním D. románem je mysticko-fantastický Princ vatre (Kníže ohně, 1987). (jo) DAVIDSON AVRAM (1923–1993); AMERIČAN YONKERS. Spisovatel, v letech 1962–1964 editor časopisu The Magazine of Fantasy and Science Fiction. D. první povídka My Boy Friend’s Name is Jello (Můj hoch si říká Jello) vyšla v r. 1954. Především díky svým povídkám získal pověst autora s mimořádně vysokou kulturou jazyka. Jeho prózy se vesměs pohybují na pomezí SF a fantasy. Povídky mu vyšly ve sbírce Or All the Seas with Oysters (Nebo moře plná ústřic, 1962; č. zkr. jako Šestá roční doba, 1977) a v pěti dalších výborech. Titulní povídka první sbírky získala Huga za r. 1958. Nejznámější D. povídky jsou obsaženy ve sbírce The Best of Avram Davidson (To nejlepší z Avrama Davidsona, 1979). D. nejplodnějším obdobím byla 60. léta, kdy publikoval většinu svých románů. D. romány jsou na rozdíl od jeho propracovaných povídek tradičně laděné SF: Mutiny in Space (Vzpoura v kosmu, 1964), Rork! (1965), Masters of the Maze (Páni labyrintu, 1965), Enemy of My Enemy (Nepřítel mého nepřítele, 1966), Clash of Star Kings (Souboj Hvězdných králů, 1966) aj. K vrcholům D. tvorby patří série fantasy románů o mágu Vergiliovi z alternativního světa, zahájená titulem The Phoenix and the Mirror (Fénix a zrcadlo, 1969). Součástí cyklu je i jeho poslední román Marco Polo and the Sleeping Beauty (Marco Polo a Šípková Růženka, 1988), napsaný ve spolupráci s Granií Davisovou (1943). (ia) DEL REY LESTER (1915–1993) VL. JM. RAMON FELIPE SAN JUAN MARIO SILVIO ENRICO SMITH HEATHCOURT-BRACE SIERRA Y ALVAREZ-DEL REY Y DE LOS VERDES; AMERIČAN CLYDESDALE. Redaktor a spisovatel.

87

Na začátku 50. let redigoval řadu časopisů okrajového významu (Rocket Stories, Fantasy Fiction, Science Fiction Adventures, Space Science Fiction), koncem 60. let krátce řídil významná magazínová „dvojčata“ If a Galaxy. Jeho tvorba spadá do období zvaného zlatý věk am. SF, kam ho uvedl J. W. Campbell, Jr „“. Výrazně na sebe upozornil povídkou Helen O’Loy (1938; č. in: Roboti a androidi, 1988), jímavým příběhem člověka, který se ožení s věčně mladou ženou– robotem. Robotické tematice zůstal věrný i v dalších povídkách, společně vyšly pod názvem Robots and Changelings (Roboti a podvrženci, 1957). Do kategorie pozoruhodných technických a společenských anticipací patří román Nerves (Nervy, 1942). Dramatický příběh o havárii v atomové elektrárně mohl být plně doceněn teprve o řadu let později; knížka vyšla v témže roce, kdy Enrico Fermi uskutečnil na sportovním hřišti chicagské university první řízenou řetězovou reakci v jaderném reaktoru. Kvalita jeho tvorby 50. a 60. let kolísá; příznivého ohlasu se dostalo knížce Police Your Planet (Dohlédněte si na svou planetu, 1956) věnované osídlovací tematice a postkatastrofickému románu The Eleventh Commandement (Jedenácté přikázání, 1962) o problému přelidnění. Značná část spisovatelovy tvorby z pozdějších let je orientována na mladého čtenáře. Jako ke svému učiteli se k němu hlásí úspěšný autor am. SF 60. a 70. let H. Ellison „“. Výb. bibl.: Day of the Giants (Den obrů, čas. 1950, kn. 1959; č. 1993). (ak) DEL’ANTONIO EBERHARDT (1926) NĚMEC LICHTENSTEIN. Vyučil se uměleckým kovářem, později technický kreslič, za války v armádě, potom jeřábník, kovář a přístavní dělník v Bremershavenu, přešel ilegálně do sovětské okupační zóny, byl reklamním kresličem, dispečerem, referentem, mechanikem, stál u zrodu Úřadu pro vynálezy, člen Technické komory NDR a Astronautické společnosti NDR, od r. 1959 spisovatel a dramatik. Je autorem pohádkových her a spoluautorem seriálu SF rozhlasových her pro děti. Za jeho hlavní dílo se považují čtyři SF romány poplatné vzorům tradičních něm. „románů budoucnosti“. Jeho první a třetí román Gigantum (1957) a Projekt Sahara (1962) se zabývají technickými vynálezy a projekty, jejich aplikací v průmyslu a bojem mezi socialistickými a kapitalistickými státy o ně. Titanus (1959; č. 1964; s. 1962) líčí expedici ke hvězdám, jejíž účastníci objeví planetu Titanus obývanou představiteli vykořisťovatelské třídy, kteří uprchli z Titanu II; po četných intrikách vítězí i na Titanu beztřídní společnost. Pokračováním je Heimkehr der Vorfahren (Návrat předků, 1966), v němž se expedice vrátí na Zemi, kde již nastoupila komunistická společnost, a „předkové“ musí nový svět pochopit a naučit se v něm žít. Tento román byl i zdramatizován. Jeho tvorba byla oceněna zvláštní cenou mezinárodní poroty na poznaňském Euroconu v r. 1973. Výb. bibl.: román Okeanos (1988). (jnh) DELANY SAMUEL R(AY) (1942); AMERIČAN NEW YORK. Spisovatel, kritik, editor. Už ve dvanácti letech skládal houslové koncerty, později se jeho zájem obrátil k literatuře. V devatenácti vydal první román, postkatastrofický příběh The Jewels of Aptor (Aptorské klenoty, 1962). D. próza se vyznačuje stylistickou vytříbeností, poetičností, barvitou drobnokresbou, často se v ní setkáváme se symbolikou. Zápletky většiny jeho příběhů jsou založeny na motivu pátrání, přičemž za konkrétním cílem se často skrývá hledání hlubšího, filozofického významu. To se projevilo např. v románu The Ballad of Beta-2 (Balada o Betě 2, 1962) o generační kosmické lodi. D. zájem o mytologii a o lingvistiku našel uplatnění v románu Babel 17 (Babylón 17, 1966), oceněném Nebulou. Pokus básnířky o rozluštění neznámého jazyka mimozemšťanů ústí v poselství, že řeč je jedním z určujících atributů našeho vnímání reality. Nebulou byl odměněn i D. román The Einstein Intersection (Einsteinova křižovatka, 1967), v němž se mimozemšťané, kteří osídlili Zemi, snaží z nalezených pozůstatků zrekonstruovat – a převzít (!) – kulturu dávno vyhynulého lidstva. Třetí a čtvrtou Nebulu získal D. za povídky Aye, and Gomorrah (Ano, a Gomora – otištěno v Ellisonově „“ antologii Nebezpečné vize, 1967) a Time Considered As a Helix of Semi-Precious Stones (Čas viděný jako spirála polodrahokamů, 1969), jež mu vynesla rovněž Huga. K postkatastrofickému námětu, jímž svou tvorbu začal, se vrátil znovu románem Dhalgren (1974). D. je považován za jednoho z nejvýznamnějších am. představitelů Nové vlny v SF, na jejímž formování se podílel nejen autorsky, ale i jako kritik a (spolu se svou manželkou) jako editor série antologií Quark (1970–1971), v jejíchž čtyřech dílech poskytl prostor hlavně experimentální SF próze. Z autorovy vlastní produkce z novější doby stojí za zaznamenání příběhy o planetě Nevèryön, rozvíjené v povídkách a v sérii románů, počínající Flight from Nevèryön (Útěk z Nevèryönu, 1985). Č. vyšla D. noveleta We, in Some Strange Power’s Employ, Move on a Rigorous Line (My, sloužící jakési zvláštní síle, postupujeme nemilosrdně dál; č. in: SL 1986/3) a román Nova (1968; č. 1994). (ak) DICK PHILIP K(INDRED) (1928–1982); AMERIČAN CHICAGO. Studoval dějiny literatury v Berkeley, od r. 1952 spisovatel. Časopisecky začal publikovat v r. 1952 a o rok později otiskl v magazínu Astounding Science Fiction svou nejúspěšnější povídku Impostor (Podvodník, 1953), která vešla do historie žánru (a do mnoha antologií) jako klasické pojednání motivu záměny člověka a robota. D. románová prvotina Solar Lottery (Sluneční loterie, 1955) zobrazuje společnost řízenou na principu náhody. Rok nato se prezentoval zralým dílem The World Jones Made (Svět stvořený Jonesem,

88

1956), postkatastrofickým příběhem o člověku, který dokáže vidět rok dopředu. Parapsychologická schopnost předvídat budoucnost posloužila D. rovněž za námět románu Time Out of Joint (Vykloubený čas, 1959). Motiv alternativního světa exploatoval v románu The Man in the High Castle (Muž z Vysokého zámku, 1962; č. 1992), odměněném cenou Hugo; děj se odehrává ve světě, v němž z války vyšly vítězně fašistické mocnosti. Nejoblíbenějším D. motivem, přítomným takřka v každé jeho práci, je tzv. falešné vědomí reality. Skutečnost, kterou vnímají a prožívají hrdinové jeho příběhů, je cosi velmi vratkého a nejistého a často se ukáže, že jde o pouhou fikci. Hrdinovo subjektivní vidění světa je někdy zobrazeno jako důsledek požívání drog, např. v románu The Three Stigmata of Palmer Eldritch (Tři stigmata Palmera Eldritche, 1964; č. 1994), jindy je navozeno technickými prostředky, může jít o pouhý sen, ale také o výsledek obludné sociální manipulace. Postava D. příběhu si zpravidla nemůže být jista ničím – a nejméně ze všeho svou vlastní identitou. K nejzdařilejším D. románům patří Ubik (1969), jehož protagonisté o sobě zjistí, že ve skutečnosti nejsou živými lidmi, ale jen elektronickým záznamem paměti mrtvých osob v útrobách počítače. Tyto hrátky s realitou ovšem pro D. nejsou pouhým čtenářsky vděčným řemeslným trikem; jeho nejlepší práce, k nimž se dále řadí např. romány Do Androids Dream of Electric Sheep? (Sní androidé o elektrických ovečkách?, 1968; č. jako Blade Runner, 1993), Flow My Tears, the Policeman Said (Tečte, mé slzy, řekl policista, 1974 – odměněno Pamětní cenou J. W. Campbella) či Scanner Darkly (vol. Viděno tmavě, 1977; s. jako Temný obraz, 1986) lze totiž označit za filozofickou, existenciální literaturu. D. v mnohém předjal přístupy autorů Nové vlny v anglosaské SF; podobně jako oni se zajímá především o jednotlivce a vedle mesiášských postav, s nimiž se občas v jeho díle setkáme, soustřeďuje svůj zájem na obyčejného malého člověka bez světodějného poslání, zato s velkým trápením. Zasazení hrdiny do citlivě prokresleného sociálního kontextu, realistický popis prostředí, psychologická drobnokresba – to vše vřazuje D. práce do soudobého am. mainstreamu. Č. a s. vyšel román The Unteleported Man (Neteleportovaný muž, 1966, rozš. 1983; č. 1995) a povídky v antologiích Hledání budoucího času (1985), Stratený robot (1986), Děti vesmírnej noci (1989) a Paralelní světy 92 (1992), in: SL 1984/2, RSL 1985/4 a Exalticonu 1991/2 a 1991/4. (ak) DICKSON GORDON R(UPERT) (1923); AMERIČAN EDMONTON V KANADĚ. Vystudoval angl. literaturu, od r. 1950 spisovatel. Časopisecky začal publikovat v r. 1950; svůj první román Alien from Arcturus (vol. Arktuřan) vydal v r. 1956. Ústředním dílem D. tvorby je tzv. dorsaiský cyklus, který zatím tvoří šest prací. Má být doplněn dalším šestidílným cyklem románů, z nichž tři mají být současné a tři historické – celek se má stát obrazem variantního vývoje lidského rodu. Doposud vydané romány a novely popisují galaktické společenství, kde obyvatelé jednotlivých planet jsou geneticky programováni. Lidé z planety Dorsai jsou válečníky – podobně jako kdysi obyvatelé antické Sparty. D. píše tradičně pojatou SF, plnou dobrodružství a technických podivuhodností. Sám ale své dílo pokládá za filozofický příspěvek k diskusi o evoluci. Prozatím poslední díl cyklu je román The Final Encyclopedia (Konečná encyklopedie, 1985). Č. známe první díl Necromancer (Nekromancer, 1962; č. 1992), dále vyšel č. D. fantasy román The Dragon and the George (Drak a Jiří, 1976; č. 1994). Evoluce, resp. přechod druhu Homo sapiens do vyšší vývojové fáze, je ústředním námětem většiny D. prací, např. None But Man (Nikdo než Člověk, 1969), Hour of the Horde (Hodina Hordy, 1970) a The R-Master (Pán R., 1973). Za povídku Soldier, Ask Not (Vojáku, neptej se!, 1965), přepracovanou později na novelu, obdržel D. cenu Hugo. Líčí v ní kariéru vojáka v galaktické civilizaci. Nebulou byla oceněna novela Call Him Lord (Říkejte mu Pane, 1966). Zajímavý námět má román Delusion World (Svět přeludů, 1961). Vypráví o planetě obydlené dvěma civilizacemi, z nichž ani jedna není schopna uvědomit si existenci té druhé. Z posledních prací lze uvést román The Forever Man (Člověk navždy, 1986), většina D. prací (více než 20 jen v 80. letech) ale už nedosahuje dřívějších kvalit. (ak) DILOV LJUBEN (1927), VL JM. IVANOV LJUBEN DILOV; BULHAR ČERVEN BRJAG. Vystudoval bulharistiku na univerzitě v Sofii, pracuje jako redaktor, autor děl realistické literatury i SF, překladatel. Debutoval sbírkou povídek s nefantastickou tematikou Gălăbi nad Berlin (Holubi nad Berlínem, 1953), ale hned jeho druhý literární pokus, román Atomnijat čovek (Atomový člověk, 1958, rozš. 1978) ho řadí mezi autory SF. Mezi jeho další SF díla patří romány Mnogoto imena na stracha (Mnoho jmen strachu, 1967), Težestta na skafandăra (Břímě skafandru, 1969; s. 1980), povídkové sbírky Mojat stranen prijatel astronomăt (Můj zvláštní přítel astronom, 1971), Da nachraniš orela (Nakrmit orla, 1977) a Dvojnata zvezda (Dvojí hvězda, 1979). Výbor ze dvou posledně jmenovaných sbírek vyšel č. jako Ještě jednou o delfínech (1980). Další D. povídky vyšly č. v antologiích Let za zvláštního názoru (1982), Skleněné město (1985) a Hledání budoucího času (1985). Vrcholem D. tvorby je román Pătjat na Ikar (Let Ikaru, 1974; č. 1989), ve kterém se zabývá problémy vývoje lidské civilizace v galaktickém měřítku. Kniha byla několikrát oceněna doma i v zahraničí, mj. na Euroconu v polské Poznani (1976). Mezi nejšířeji pojatou fantastiku lze řadit humoristický román Paradoksăt na ogledaloto (Paradox zrcadla, 1976; č. jako Karneval bude zítra, 1981). Z dalších SF knih jmenujme povídkovou sbírku spojenou hlavním vypravěčem–počítačem Propustnatijat šans (Promarněná šance, 1981; č. 1985), fantastické humoristické a satirické povídky Točkata na Lagranš (Lagrangeův bod, 1981) a Žestokijat eksperiment (Krutý experiment, 1985; č. 1988). Posledním D.

89

SF románem je Nezavăršenijat roman na edna studentka (Nedokončený román jedné studentky, 1986; s. 1989). D. je i autorem SF románu pro děti Zvezdnite priključenija na Numi i Niki (Vesmírná dobrodružství Numi a Niki, 1980) a pokračování Do rajskata planeta i nazad (Na rajskou planetu a zpět, 1983). D. je členem PEN klubu a WORLD SF. Sestavil několik antologií – SF Latinské Ameriky (1979), sovětské SF (1980), SF SRN, Rakouska a Švýcarska (1981) a SF NDR, Polska, Československa, Maďarska a Rumunska (1980). (jo) DISCH THOMAS (MICHAEL) (1940); AMERIČAN DES MOINES V IOWĚ. Studoval historii, pracoval v reklamě, spisovatel. Je označován za čelného představitele Nové vlny v SF, ačkoli sám smysluplnost tohoto zařazení popírá. Jeho próza se vyznačuje vysokou kultivovaností, složitou literární technikou a pochmurným pohledem na perspektivy lidstva. Hned v prvním románu The Genocides (Postřik, 1965) je budoucí lidstvo téměř vyhlazeno mimozemšťany, kteří promění celou Zemi v jedinou monokulturní plantáž obří obilniny. Následuje román Mankind Under the Leash (Lidstvo na vodítku, 1966), v němž mimozemšťané sice lidi nehubí, zato je však chovají jako domácí mazlíčky. V románu Camp Concentration (Koncentrační tábor, 1968) D. zkoumá možnosti umělého zvýšení lidské inteligence pomocí drog – a to cestou násilí, neboť pokusnými osobami jsou odpůrci vládnoucího režimu. Inteligenční kvocient těchto nešťastníků sice prudce vzroste, ovšem jen na několik měsíců, po které pokus přežijí. Pozornost zasluhuje knížka 334 (1972), soubor vzájemně propojených novel o světě z konce tohoto století. V posledním desetiletí píše D. hlavně prózu nefantastickou a verše; jeho jediným významnějším příspěvkem k rozvoji SF žánru je román On Wings of Song (Na křídlech písně, 1979). Děj příběhu je opět situován na newyorský Manhattan, tentokrát do vzdálenější budoucnosti, ve které vyspělá technika umožní lidským duším opouštět podle libosti své tělesné schránky a zase se do nich navracet, a to pomocí zpěvu. V 80. letech vydal jen dva horrory: The Businessman: A Tale of Terror (Obchodník: Strašidelný příběh, 1984) a The M. D.: A Horror Story (M. D.: Horror, 1991; č. jako M. D., 1993). U nás vyšly D. povídky v antologiích Strašidla najstrašnejšie (1970), Hledání budoucího času (1985), Vánoční hvězdy (1994) a in: RSL 1985/1. (ak) DNĚPROV ANATOLIJ (1919–1973), VL. JM. MICKEVIČ ANATOLIJ PETROVIČ; RUS DNĚPROPETROVSK. Vystudoval matematicko-fyzikální fakultu v Moskvě. Debutoval SF povídkami v r. 1958. Věhlas mu získaly první z nich: Kraby idut po ostrovu (Krabi na ostrově; č. in: Povídky z vesmíru, 1961; s. in: Purpurová múmia, 1973), Suema (Samuela; č. in: Povídky z vesmíru, 1961) aj. D. v nich objevil novou námětovou oblast pro SF povídky – kybernetiku a její mravní důsledky pro vývoj lidstva. Řeší problémy v rovině satirické. Samuela, samostatně myslící stroj, si vsugeruje myšlenku, že je žena, a vyžaduje proto od svého vynálezce, muže, patřičnou úctu a v touze po poznání dojde tak daleko, že skalpelem chce prozkoumat mozek svého tvůrce. Povídky D., předního představitele rus. satirické SF prózy 60. let, vynikají neotřelými nápady, dokonalým rozpracováním námětu a ostrým společenským konfliktem, který bývá vyřešen překvapivě a vždy ve jménu vítězství člověka nad strojem. Sbírka Formula bessmertija (Formule nesmrtelnosti, 1963) obsahuje i větší prózu Gliňanyj bog (Hliněný bůh; č. 1964), neobyčejně působivou politickou satiru na fašismus, který mění biologickou strukturu těla lidských otroků a dělá z nich poslušné živé stroje. Výb. bibl.: Uravněnija Maksvellja (Maxwellovy rovnice, 1960; č. in: Druhé povídky z vesmíru, 1962; s. in: Purpurová múmia, 1973), Mir, v kotorom ja isčez (Svět, ve kterém jsem se ztratil, 1962), Purpurnaja mumija (Purpurová mumie, 1965; s. in: Purpurová múmia, 1973), Proroki (Proroci, 1971). (gč) DOLGUŠIN JURIJ ALEXANDROVIČ (1896–?); RUS KVIRILY V GRUZII. Technický institut v Moskvě, geodet, novinář. SF literaturu začal publikovat až na poč. 30. let, byly to povídky v časopisech Technika moloďoži a Směna. V letech 1939–1940 vycházel na pokračování v časopise Technika moloďoži jeho jediný SF román Geněrator čuděs (Generátor zázraků, 1940; č. 1963) o možnostech využití tzv. paprsků smrti nikoli k usmrcování, nýbrž k léčení, k oživení lidí po klinické smrti, k ochraně potravin před nákazami apod. (gč) DOYLE ARTHUR CONAN (1859–1930); ANGLIČAN EDINBURGH. Vystudoval medicínu na edinburské univerzitě a v letech 1882–1890 vykonával lékařskou praxi. Spisovatel. Sir. V roce 1887 publikoval první román s geniálním detektivem Sherlockem Holmesem, s postavou, která mu zajistila světový úspěch a přední místo v žánru detektivní literatury. D. je však také autorem řady fantastických (zejména mystických) a SF děl. První D. SF román se jmenoval The Doings of Raffles Haw (Pokusy Rafflese Hawa, 1891), vyprávěl o vynálezci metody na syntetickou výrobu zlata a brzy upadl v zapomnění. Úspěch slavil D. druhý pokus v oblasti SF. Byl to dnes již klasický román The Lost World (Ztracený svět, 1912; č. 1919, 1925, 1971, 1992, 1992; s. 1960, 1965, 1984). D. v něm přivádí na scénu výstředního profesora Challengera, který uspořádal expedici na zapomenutou planinu v Jižní Americe a nalezl zde dosud žijící prehistorická zvířata. Tento svižně napsaný román je dodnes čtený a oblíbený. Úspěch měl i

90

druhý román s profesorem Challengerem The Poison Belt (Jedovatý pás, 1913; č. 1919, 1924). Tentokrát se musí Challenger vypořádat s globálním zamořením zemské atmosféry, které zdánlivě vede ke smrti lidstva – dokud nepřijde závěrečný happy end. Ve třetím románu z této série, The Land of Mist (Země mlhy, 1926; č. 1927, 1994), již Challenger bádá v oblasti spiritismu a dílo do SF nepatří. D. napsal též několik SF povídek, jmenujme např. The Terror of Blue John Gap (Hrůza z trhliny Modrého Johna, 1910), Horror of the Heights (Hrůza výšek, 1913) a zejména When the World Screamed (Když Země vykřikla, 1929) s originálním motivem Země jakožto živé bytosti. Naposledy jmenovaná povídka vyšla ve sbírce The Maracot Deep (Maracotova hlubina, 1929), jejíž titulní příběh popisuje objevení neznámé civilizace na dně Atlantiku. Anticipační schopnosti projevil D. v novele Danger! (Nebezpečí!, 1914; č. jako Na podmořské lodi, 1915), v níž při popisu budoucí války předpověděl ponorkový útok „malého evropského státu“ na Británii půl roku před tím, než Německo takovou operaci opravdu uskutečnilo. Čtrnáct povídek bylo shrnuto do výboru The Best Science Fiction of Arthur Conan Doyle (Nejlepší SF příběhy A. C. Doyla, 1981). Některé z D. fantastických a horrorových povídek vyšly č. ve výborech Mumie č. 249 (1922), Strašidelné povídky (1926) a Kapitán Polární hvězdy (1985). (ia) ELLISON HARLAN (JAY) (1934); AMERIČAN CLEVELAND V OHIU. Spisovatel, scénárista, editor, kritik. E. tvorbu v žánru SF tvoří hlavně kratší prózy – novely a povídky, jichž od r. 1956 napsal kolem tisícovky. První ze souborů povídek A Touch of Infinity (Dotek věčnosti, 1960) vyšel zároveň s jeho prvním SF románem The Man with Nine Lives (Muž s devíti životy, 1960). Téměř celé první desetiletí E. tvorby (do pol. 60. let) je poznamenáno stylistickým i myšlenkovým hledáním. Během krátké doby posbíral rekordní množství ocenění. Cenu Hugo získal sedmkrát: za povídky „Repent, Harlequin!“, Said the Ticktockman („Čiň pokání, Harlekýne!“ řekl Tiktátor, 1965; č. jako „Kaj se Harlekýne!“ řekl Tikytak, in: Nejmenší vesmír, 1992, jako „Čiň pokání. Harlekýne,“ řekl Tiktátor, in: Hvězdy jako bozi, 1993), I Have No Mouth and I Must Scream (Nemám ústa a musím křičet, 1967), The Beast that Shouted Love at the Heart of the World (Zvíře, které vykřičelo svou lásku v srdci světa, 1968), za novely The Deathbird (Pták smrti, 1973), Adrift Just off the hlets of Langerhans, Lattitude 38°54’N, Longitude 77°00’13’’W (Napospas živlům poblíž Langerhansových ostrůvků, 38°54’sš, 77°00’13’’zd, 1974), za scénář k epizodě The City at the Edge of Forever (Město na kraji věčnosti, 1967), jež byla součástí televizního seriálu Star Trek, a za filmovou podobu své novely A Boy and His Dog (Chlapec a jeho pes, 1969), která byla – spolu s povídkou „Čiň pokání, Harlekýne!“ řekl Tiktátor – vyznamenána také Nebulou. Třetí Nebulu E. obdržel za povídku Jeffty Is Five (Jefftymu je pět, 1977). Další E. povídky vyšly č. a s. v antologiích l0x sci-fi (1984), Hledání budoucího času (1985), Jiné světy Léto '92 (1992), Světy science fiction (1993) a Alien sex (1994). E. patří k autorům Nové vlny a jeho příběhy se vyznačují vysokým stupněm společenské angažovanosti – takřka vždy kritizují soudobou západní civilizaci konzumního typu. Hrdinové jeho příběhů jsou často zmanipulováni, odcizeni, ztraceni v davu, ohlušeni reklamou i masovými sdělovacími prostředky, usmýkáni dehumanizovanou technikou, zdeptáni lhostejností svých bližních. Zároveň jsou to však lidé, kteří přes všechny nezdary a zklamání nepřestávají hledat autentické životní hodnoty. Kromě prací z žánru SF píše E. „vážnou“ literaturu, např. román Web of the City (Pavučina velkoměsta, 1958), reportážní studie Memos from Purgatory (Hlášení z očistce, 1961); materiál pro obě tyto práce získal během svého tříměsíčního potulování s partou mladistvých delikventů. Věnuje se i scenáristické tvorbě: napsal scénáře 25 televizních her a 12 celovečerních filmů. Spolek amerických spisovatelů (Writeťs Guild of America) mu třikrát udělil Cenu za nejlepší televizní scénář roku. Své recenze televizních programů vydal knižně pod názvy The Glass Teat (Skleněný cecek, 1970) a The Other Glass Teat (Druhý skleněný cecek, 1975). Do vývoje SF zasáhl i jako editor, sestavil dvě proslulé antologie – Dangerous Visions (Nebezpečné vize, 1967) a Again, Dangerous Visions (Znovu nebezpečné vize, 1972), jež obsahují vesměs poprvé publikované povídky a novely autorů am. Nové vlny. Značnou část obsahu obou antologií tvoří doprovodné texty editora – E. osobité postřehy o autorech, o SF literatuře a o životě vůbec. E. je také inspirátorem a spolutvůrcem pozoruhodné povídkové sbírky Partners in Wonder (vol. Spřízněni duchem, 1971). Tento soubor obsahuje celkem 14 příběhů, z nichž každý napsal E. ve spolupráci s jiným autorem (A. Budrys „“, S. R. Delany „“, R. Sheckley „“, R. Silverberg „“, T. Sturgeon „“ aj.). Podobný projekt uskutečnil později v knížce Medea: Harlan’s World (Medea: Harlanův svět, 1985). Ukázky jeho novější povídkové tvorby lze najít ve sbírkách All the Lies that Are My Life (Všechny lži, z nichž se skládá můj život, 1980), Shatterday (vol. Šokbota, 1980), Stalking Nightmare (Plíživá hrůza, 1982); z těch starších stojí za pozornost především soubor Deathbird Stories (Příběhy ptáka smrti, 1975), šokující přehlídka mýtů a nočních můr, jimiž je posedlá naše doba. (ak) ERENBURG ILJA GRIGORJEVIČ (1891–1967); RUS KYJEV. Významný ruský spisovatel, novinář. Do žánru SF patří jeho působivý katastrofický román Trust D. E. (1923; č. 1924, 1966). Světoběžník a dobrodruh Jens Boot se po nenaplněné lásce k Evropance Lucii Blancafarové rozhodne vypracovat plán na vojenské zničení Evropy v

91

letech 1927–1940. S pomocí amerických boháčů také plán do detailů uskuteční a sám pak umírá v rozvalinách jako poslední člověk na evropském kontinentu. (ia) FARMER PHILIP JOSÉ (1918); AMERIČAN NORTH TERRE HAUTE V INDIANĚ. Studoval literaturu, prošel řadou povolání. Spisovatel. Jeho vstup do žánru SF byl impozantní: román The Lovers (Milenci, čas. 1952, kn. 1961), jehož námětem byl milostný vztah pozemšťana s mimozemským tvorem, který na sebe vzal podobu ženy, vyvolal ostrou polemiku mezi stoupenci a odpůrci tehdy existujícího nepsaného zákazu psát o sexu na stránkách SF. Nakonec byl F. v r. 1953 udělen Hugo jako nejlepšímu novému autorovi. Následovaly povídková sbírka Strange Relations (Podivné vztahy, 1960) a román Flesh (Tělo, 1960), v nichž sex opět dominoval. Další zakázanou oblastí SF literatury bylo náboženství; F. do ní vpadl sérií příběhů o knězi jménem Carmody. Carmodyovský cyklus, jehož nejzdařilejší součástí je román Night of Light (Noc světla, 1966), není ateistickou propagandou; zpochybňuje však strnulá náboženská dogmata tím, že je srovnává s teologickými koncepcemi mimozemšťanů. V trilogii The Maker of Universes (Stvořitel vesmírů, 1965; č. 1992), The Gates of Creation (Brány stvoření, 1966; č. 1993) a A Private Cosmos (Soukromý vesmír, 1968) F. poskytl božské schopnosti – včetně schopnosti tvořit světy – svým lidským hrdinům. Přitom jim ovšem ponechal mnohé z lidských nedostatků. Druhého Huga získal za bizarní, experimentálně komponovanou novelu Riders of the Purple Wage (Jezdci na purpurové vlně, 1967), napsanou pro Ellisonovu „“ antologii Nebezpečné vize, v níž sleduje pocity mladého umělce ve zvláštním, dekadentně utopickém světě. Třetího Huga mu udělili za román To Your Scattered Bodies Go (Vraťte se ke svým roztroušeným tělům, 1971; č. jako Řeka zmrtvýchvstání, 1993), první ze série příběhů o planetě Riverworld – alternativním světě, kde ožívají mrtví včetně historických postav. Č. vyšel ještě druhý díl The Fabulous Riverboat (Bájná loď, 1971; č. 1993). Velkou pozornost věnoval smyšlené postavě, Burroughsovu „“ Tarzanovi. Opí muž se poprvé objevil (v podobě lorda Grandritha) v románu A Feast Unknown (Neznámá slavnost, 1969), pozdější práce již nedosáhly kvality prvního svazku. Podobně jako někteří jeho kolegové (R. A. Heinlein „“, I. Asimov „“) nabral F. po šedesátce druhý dech, přinejmenším z hlediska produktivity: jen v první polovině 80. let vydal devět nových románů a šest povídkových sbírek. Č. vyšly F. povídky v antologii Jiné světy Léto '92 (1992) a Alien sex (1994). Výb. bibl.: The Stone God Awakens (Kamenný bůh se probouzí, 1970; č. jako Kamenný bůh, 1993). (ak) FAUKNER RUDOLF (1889–1971); ČECH ?. Publicista a spisovatel. Ve 30. a 40. letech publikoval populárně naučné příručky z fyziky a biologie. Po válce se spojil s publicistou a autorem odborných knih Čeňkem Charousem (1899–?) a pod pseudonymem R. V. Fauchar vydali několik SF románů pro mládež: Himalájský tunel (1946), Narovnaná zeměkoule (1946), Záhada r. 2348 (1946) – přepracovaná starší verze románu Gill Fox (1923, 1924), Ural-Uran 235 (1947) a dobrodružný román bez fantastických prvků Kdo byl Sattrech? (1947). Pod vlastním jménem F. vydal fantasticko-špionážní román Explorer III (1947). Všechny romány jsou vystavěny podle jednotného schématu poplatného době: smělý technický projekt je ohrožován zločineckým podzemím a politickými dobrodruhy. Po r. 1948, kdy došlo k přerušení vývoje české SF, F. ve své tvorbě nepokračoval. Poč. 50. let F. pracoval v časopise Věda a technika mládeži a přiměl k SF tvorbě jeho šéfredaktora Vladimíra Babulu „“. (eff) FEKETE JÁN (1945); SLOVÁK MODRÝ KAMEŇ. Frézař, studium pedagogické fakulty, středoškolský profesor. Zajímá ho věda, zejména astronomie. Od r. 1967 publikoval časopisecky, psal recenze SF (deník Směna) a úvahy o smyslu a poslání SF (revue Romboid). Jeho prózy mají silný poetický a etický náboj. Sám svou tvorbu označil za vědeckopoetickou. Jeho ideálem je souzvuk člověka s člověkem, s přírodou a s celým vesmírem. Knižně debutoval dětskou knihou Pristanie na Bielosienke (1981). Mladým i dospělým čtenářům je určen román Hudba pre vesmíranov (1982; č. 1984), který autor charakterizuje jako hrozivou vizi ekologické katastrofy s detektivní zápletkou. F. vydal také sbírku básní Modré Hrady Novohradu (1983), v níž se přihlásil k vesmíru jako k rodnému kraji. Silně poetické jsou povídky shromážděné ve sbírce Romanca o Ehylte (1983). Autor v nich osobitým způsobem skloubil dramatický děj s filozofickým posláním. Volnost, s jakou F. hrdinové putují vesmírem, připomíná Weissovy „“ sny. Autor se však nesoustřeďuje na duševní stavy jedince, nýbrž na jeho vztah k životnímu prostředí. Pro děti jsou i doposud poslední F. knihy: Okolo Galaxie za osemdesiat týždňov (1988) a Cestovanie v sedemmíľovom skafandri (1988). (eff) FIAŁKOWSKI KONRÁD (1939); POLÁK LUBLIN. Matematik a fyzik, vysokoškolský profesor v oboru informatiky a počítačů, spisovatel. Proslul jako autor několika desítek povídek SF technického směru. Zabývá se vztahy člověka a jeho technickobiologických výtvorů, píše o kontaktech s mimozemšťany a o cestování v čase. Povídky vyšly ve sbírkách Wróble Galaktyki (Vrabčáci Galaxie, 1963), Poprzez piąty wymiar (Pátým rozměrem, 1967; č. jako Pátý rozměr, 1971) a Włókno Claperiusa (Claperiovo vlákno, 1969), souhrnně ve dvousvazkovém souboru Kosmodrom (Kosmodrom, 1975–1976). Řada dalších F. povídek vyšla č. v antologiích Rakety z Tantalu (1964), Fantastika '80 (1980), Stvořitelé nových světů

92

(1980, 1990), Touha po modrém nebi (1981), Hledání budoucího času (1985), Skleněné město (1985), Vládcové času (1988) a s. in: Volanie na Mliečnej ceste (1989) a SF 01 (1989). Napsal román Homo divisus (1979; č. in: Experiment člověk, 1983; s. 1982), jehož hrdina je z 20. století přenesen do budoucnosti jako objekt lékařského experimentu a musí se sžít se zcela neznámým prostředím. Román Adam, jeden z nas (Adam, jeden z nás, 1986) je parafrází mýtu Nového zákona přeneseného do kosmu. F. je nositelem ceny Euroconu. (pw) FOUSTKA IVAN (1928); ČECH PRAHA. Původně herec, později i spisovatel a novinář. Soubor čtyř SF povídek pro děti Planeta přeludů (1964) popisuje dobrodružná setkání lidí s bytostmi z jiných světů. Klasickou dobrodružnou SF byl i román Vzpoura proti času (1965), zato poslední F. práce v SF Výlet k pánubohu (1968) už patřila do oblasti parodie a předznamenala jeho odklon od tohoto žánru. (eff) FRADKIN BORIS IVANOVIC (1917); RUS ČELJABINSK. Autor knih pro mládež. Fantastice se věnoval v 50. letech. Jeho nejlepší prací byl román Plenniki pylajuščej bezdny (Zajatci hlubin, 1959; č. 1961, 1971) o cestě napřič nitrem Země. Výb. bibl.: Dorogi k zvjozdam (Cesty ke hvězdám, 1954), Istorija odnoj zápisnoj knižki (Historie jednoho zápisníku, 1954), Tajna asteroida 117–03 (Tajemství asteroidu 117–03, 1956), V poiskach bessmertija (Hledání nesmrtelnosti, 1960). (gč) FRANKE HERBERT W(ERNER) (1927); RAKUŠAN VÍDEŇ. Vystudoval fyziku, chemii, matematiku, psychologii a filozofii, získal doktorát filozofie na univerzitě ve Vídni, později zaměstnán ve výzkumu a reklamě, editor SF, od r. 1980 člen PEN klubu, vysokoškolský profesor, spisovatel, žije v SRN. Jako plodný autor je považován za průkopníka moderní německy psané SF, získal i mezinárodní uznání. V jeho díle se odráží strach z přetechnizovaného světa, z manipulování člověkem, ze ztráty lidskosti. F. hrdinové se snaží plavat proti proudu, zpravidla prohrávají, ale přesto jim zbývá jiskřička naděje. F. píše stručným, precizním jazykem, který jako by zrcadlil chladnou vizi budoucí civilizace. Časopisecky debutoval v r. 1953. Uznání si získal první sbírkou kratičkých povídek Der Grüne Komet (Zelená kometa, 1960). Z románů je možno jmenovat Glasfalle (Skleněná past, 1962), ve kterém líčí planetu se statickým společenským systémem, jehož příslušníci jsou drogami udržováni v iluzi, že jako vojáci musí hájit Zemi před nepřítelem, Der Elfenbeinturm (Věž ze slonoviny, 1965), který vypráví o přelidněné Zemi řízené elektronickým mozkem, o nezdařené revoluci a o tom, jak revolucionáři postupně ztrácejí své ideály, Zone Null (Zóna Nula, 1970), popisující výpravu do oblasti zničené před staletími jaderným konfliktem, Ypsilon minus (1976), v němž je hrdina drogami vmanipulován do role odpůrce režimu a má posloužit policii jako vějička, Schule für Übermenschen (Škola pro nadlidi, 1980), líčící výcvikové středisko pro policisty a teroristy, které je řízeno kyborgem, Sirius Transit (Tranzit Sirius, 1979), ukazující bezohledný obchod s lidskými iluzemi. Jeho další povídkové sbírky jsou: Einsteins Erben (Einsteinovi dědici, 1972; č. povídka Kyborg jménem Joe, in: Roboti a androidi, 1988), Zarathustra kehrt zurück (Zarathuštra se vrací, 1977), Paradies 3000 (Ráj v roce 3000, 1981) a Der Atem der Sonne (Dech slunce, 1986). Výb. bibl.: Das Gedankennetz (Myšlenková síť, 1961), Die Kalte des Weltraums (Chlad kosmu, 1984), Der Orchideenkäfig (Klec na orchideje, 1961), Die Stahlwüste (Ocelová poušť, 1962), Tod eines Unsterblichen (Smrt nesmrtelného, 1982), Transpluto (1982), Endzeit (Konečný čas, 1985). (jnh) FREIOVÁ LUDMILA (1926); ČEŠKA PRAHA. Vystudovala češtinu a filozofii, působila jako středoškolská profesorka. Překladatelka a propagátorka italské SF. Knižně vydala novely Úterý (1960) a Příběh jednoho roku (1966) a román Dopisy pro Jaszka (1972). Od r. 1977 se věnuje výhradně SF. Své povídky otiskla v antologiích Neviditelní zloději (1980), Železo přichází z hvězd (1983), Hvězdy v trávě (1984), Stalo se zítra (1985), Přistání na Řípu (1988), Makropulos speciál (1993) a Let na Měsíc (1993). Autorsky se však zaměřila na SF romány. První se jmenoval Letní kursy (1977). F. se v něm zabývá psychologickými a sociálními důsledky omlazovacích praktik. V románu Vyřazený exemplář (1980) řešila tragickou osobní situaci androida, uměle vytvořeného člověka, který nevyhovoval výrobní normě, a byl proto určen ke skartaci. Nejúspěšnějším románem F. je Strach na planetě Kvara (1982). Odehrává se na vzdálené planetě, osm set let po jejím osídlení kolonisty ze Země. Autorka v románu načrtla složité společenské vztahy vládnoucí na planetě Kvara a zabývá se v něm problémem zaměstnanosti – a zaměstnatelnosti – určitého typu lidí ve vyspělé civilizaci. Složitý děj románu ústí do otevřeného konce. Následovalo pokračování nazvané Cizinci na planetě Kvara (1986). Dramatický byl osud románu Odkud přišel Silvestr Stin (1986). Konfrontace obrazu „konzo-lidovaného“ dneška, viděného očima člověka z budoucnosti, s obrazem „lepší“ budoucnosti, jaká by mohla z „konzolidované“ společnosti vzejít, vylekala tehdejší vedení nakladatelství Svoboda tak, že nařídilo vytištěnou a k prodeji připravenou knihu sešrotovat, zachovalo se jen několik desítek výtisků. Po nepodstatných úpravách román vyšel pod názvem Datum narození nula (1990). SF romány F. jsou psycho-

93

logicky propracované, autorka se vyhýbá dobrodružnému schématu. Snaží se přimět čtenáře k zamyšlení nad závažnými etickými problémy naší doby. (eff) FRÜHAUF KLAUS (1933); NĚMEC HALLE. Vyučil se strojním zámečníkem, konstruktér, spisovatel. Od 70. let píše dobrodružně laděnou SF pro mládež. Romány Mutanten auf Andromeda (Mutanti na Andromedě, 1974), Am Rande wohnen die Wilden (Na okraji žijí divoši, 1976) a Stern auf Nullkurs (Hvězdy na nulovém kursu, 1979) líčí kontakty s mimozemšťany, v nichž na počátku dojde k nedorozuměním, která hrozí přerůst v katastrofu. V románu Genion (1981; s. jako Experiment, 1987) autor zůstává na Zemi a obrací svůj zájem na otázky genetických experimentů na lidech. Sbírka povídek Das Wasser des Mars (Voda Marsu, 1977) popisuje, jak se hrdinové vypořádávají s uskoky techniky a s nebezpečími přírody na Marsu. Biologické a genetické poznatky jsou hlavním tématem další povídkové sbírky Das Fremde Hirn (Cizí mozek, 1982). Román Die Bäume von Eden (Stromy z Edenu, 1983; s. jako Stromy z raja, 1985) se zabývá zneužitím léčiv a drog a Das verhängnisvolle Experiment (Neblahý experiment, 1984) pokusy s umělými bytostmi a pátráním po ztracené kosmické lodi na Prokyonu 4. Jeho posledním románem je Lautlos im Orbit (Potichu na orbitě, 1988). Č. vyšla F. rozsáhlejší povídka Riziko (in: Fantastika '81, 1981). (jnh) FUHRMANN RAINER (1940–1990); NĚMEC BERLÍN. Soustružník, mechanik a konstruktér, posléze spisovatel. Debutoval povídkou Das Experiment (Experiment, in: Begegnung im Licht, 1976; č. in: Světelná setkání, 1982). D. první román Homo sapiens 10-2 (1977) je příběh stokrát zmenšených lidí vystavených naprosto odcizenému prostředí. V románu Das Raumschiff aus der Steinzeit (Kosmická loď z doby kamenné, 1978) jsou na Zemi objeveny tisíce let staré stopy mimozemské návštěvy, které vylákají lidstvo do vesmíru a přivedou je k troskám cizí civilizace. V románu Planet der Sirenen (Planeta Sirén, 1981) pozemská kosmická loď nouzově přistane na cizí planetě a řeší tu své interní rozepře i záhadu velkých opancéřovaných příšer. V témže roce vydal ještě dvě kratší detektivní povídky s technicky zaměřenou SF zápletkou: Per Kippschalter (Přepínačem) a Herzstillstand (Srdeční zástava). K posledním dílům patří romány Die Untersuchung (Vyšetřování, 1985), jehož hlavním hrdinou je vyšetřovatel z bezpečnostního oddělení Vrchního kosmického úřadu, Medusa (1986), fantastický román s motivy SF a gotického románu zabývající se otázkou zneužití vědy, a detektivní román se SF prvky Versuchsreihe 17 (Pokusná série 17, 1987). (jnh) FURTINGER ZVONIMIR (1912–1986); CHORVAT ZÁHŘEB. Studoval dějiny a archeologii, později pracoval jako rozhlasový novinář a spisovatel. Nejznámější a jeden z nejplodnějších chorvatských SF autorů, debutoval románem Crveni duh (Červený duch, 1935), který napsal spolu se Stanko Radovaničem. Román se ovšem vyznačoval naivitou a mezi čtenáři propadl. Ani druhý společný román Majstor Omega osvaja svet (Mistr Omega dobývá svět, čas. 1938) neuspěl, proto se F. na dvě desetiletí odmlčel. Úspěch mu přinesly teprve detektivky se SF motivy, které napsal spolu s Mladenem Bjažičem, vydané v rozmezí pouhých šesti let: Osvajač se ne javija (Dobyvatel se nehlásí, 1959), Svemirska nevjesta (Vesmírná nevěsta, 1960), Varamunga – tajanstveni grad (Varamunga – tajemné město, 1960), Zagonetni stroj profesora Kružiča (Záhadný stroj profesora Kružiče, 1960) a Mrtvi se vračaju (Mrtví se vracejí, 1965). Kromě řady povídek, které ovšem souborně nevyšly knižně, ještě přepracoval román Záhadný stroj profesora Kružiče, který vyšel pod názvem Ništa bez Božene (Nic bez Boženy, 1973). Některé F. povídky vyšly pod pseudonymy Ben Hunter, V. Trag, B. F. Depolis. F. je držitelem jug. ceny SFera za celoživotní dílo. (jo) GANSOVSKIJ SEVER FELIXOVIČ (1918); RUS KYJEV. Námořník, učitel, po válce absolvoval filologickou fakultu, nyní spisovatel. Je autorem SF povídek, jejichž náměty čerpá z oblasti neprozkoumaných vrstev lidské psychiky, proto také mají zpravidla ryze etické vyznění. Sahá také k námětům z doby války s překvapivým řešením. V G. současné tvorbě se setkáváme s náměty z kybernetiky, s možností vzniku nové signální soustavy u lidí. Výbor povídek vyšel č. pod názvem Černý kámen (1985); další povídky vyšly v antologiích Druhé povídky z vesmíru (1962), Zajatci velikého mozku (1973) a s. Bolid nad jazerom (1982). Výb. bibl.: povídky Šagi v něizvestnoje (Kroky do neznáma; 1963; č. samostatně novela Nová signální, 1965), Šesť geniev (Šest géniů, 1965), Tri šaga k opasnosti (Tři kroky k nebezpečí, 1969), Iďot čelovek (Člověk kráčí, 1971), Čelovek, kotoryj sdělal Baltijskoje more (Člověk, který udělal Baltské moře, 1981), romány a novely Čužaja planěta (Cizí planeta, in: Mir priključenij, 1965), Vinsent van Gog (Vincent van Gogh, in: Iďot čelovek, 1971), Časť etogo mira (Část tohoto světa, 1973), divadelní hra Mlečnyj puť (Mléčná dráha, 1983) – spolu se S. F. Makajevem. (gč) GENČIOVÁ MIROSLAVA (1923); ČEŠKA KUTNÁ HORA. Vystudovala rusistiku v Moskvě, vědecká pracovnice.

94

Specializovala se na literaturu pro děti a mládež a na SF literaturu. V r. 1964 obhájila kandidátskou práci na téma Problematika sovětské SF literatury, v níž se snažila uplatnit srovnávací hledisko. Vydala vysokoškolskou učebnici Literatura pro děti a mládež ve srovnávacím žánrovém pohledu (1984), napsala řadu studií o SF literatuře. Tyto přípravné studie zúročila v knize Vědeckofantastická literatura (1980), jež zahrnuje genezi SF literatury ve světovém měřítku, vznik, vývoj a proměny sov. SF literatury a problémovou studii, týkající se vnitřní struktury SF literatury (tajemno, fantastično, hrdina SF, čas a prostor v SF, problémy stylu a jazyka). (eff) GERNSBACK HUGO (1884 – 1967); AMERIČAN LUCEMBURK. Technik, redaktor, spisovatel. Do USA se přistěhoval ve dvaceti letech. Nejprve se pokusil uplatnit jako vynálezce, později se soustředil na časopiseckou propagaci vědy, především radiotechniky. V r. 1908 začal vydávat časopis Modern Electrics, na jehož stránkách se vedle odborných a populárně vědeckých článků postupně začaly objevovat i fantastické příběhy, jimž G. zpočátku říkal scientific fiction a později scientifiction (vědecká fikce). Na pokračování tu vyšel i jeho vlastní román Ralph 124C 41+ (čas. 1911–1912, kn. 1925), literárně neutěšené dílko, jež však proslulo množstvím přesných technických předpovědí. G. postupně vydával další časopisy a měnil jejich názvy; klíčovým datem v dějinách SF žánru se stal duben 1926, kdy vyšlo první číslo magazínu Amazing Stories, určeného výhradně vědecké fantastice. Časopisu připadla významná úloha formování žánru; G. prosazoval názor, že hlavní funkcí má být šíření a popularizace vědeckých poznatků a vědeckého myšlení, přičemž v technickém pokroku spatřoval i záruku pokroku společenského. Am. SF literatura postupně G. úzké a naivní pojetí funkce žánru překonala, nezapomněla však na jeho zásluhy. Nejvýznamnější literární cena, kterou lze v Americe v oblasti SF získat, se jmenuje – Hugo. (ak) GIBSON WILLIAM (1948); AMERIČAN CONWAY. G. začal publikovat krátké prózy v magazínu Omni a už jeho druhá povídka Johnny Mnemonic (Johny Mnemonik, 1981; č. in: Ikarie 1991/11) byla navržena na cenu Nebula. Za první román Neuromancer (1984; č. 1992), nejdiskutovanější dílo poslední doby, získal ceny Hugo, Nebula a P. K. Dick Memorial Award. Ústřední postavou románu je Case, computerový zloděj, který vstupuje do celosvětové sítě počítačů a manipuluje s uloženými daty. Příběh sleduje snahu dvou mocných programů umělé inteligence o nelegální spojení do jednoho celku, schopného rozluštit poselství mimozemské civilizace. Ve stejném světě supertechniky se odehrává i román Count Zero (Hrabě Nula, 1986), který však postrádá napětí Neuromancera. Trilogii uzavírá titul Mona Lisa Overdrive (Zrychlená Mona Lisa, 1988). Podle mnohých je G. nejpůsobivější v povídkách, prakticky celé jeho povídkové dílo vyšlo ve sbírce Burning Chrome (Vypálení Chrome, 1986). Č. vyšla G. povídka v antologii Vánoční hvězdy (1994). Úspěch a neobvyklost G. debutu byly tak silné, že byl označen za zakladatele nového stylu v SF, nazvaného „kyberpunk“. Svět kyberpunkové budoucnosti G. opustil v románu The Difference Engine (Diferenciační stroj, 1990) napsaném společně s B. Sterlingem „“. Děj se odvíjí v alternativní minulosti, v níž se vynálezci Babbagovi podařilo sestrojit první computer, což radikálně ovlivnilo celou společnost. Novým G. románem je detektivní thriller ze San Franciska blízké budoucnosti Virtual Light (Virtuální světlo, 1993). G. citlivě reaguje na aspekty postmoderní civilizace a ve svých dílech z nich vytváří stylisticky vybroušené, drsně poetické koláže nadcházejícího tisíciletí. (ia) GLADILIN ANATOLIJ TICHONOVIČ (1935); RUS MOSKVA. Vystudoval moskevský literární institut. Autor desítky knih vydaných v SSSR, v 70. letech začal publikovat v samizdatech, v roce 1976 emigroval ze Sovětského svazu, nyní žije v Paříži. G. je autorem SF novely Repeticija v pjatnicu (Opakování v pátek, 1978 [Paříž]) a politického SF románu FSSR: Francuzskaja Sovetskaja Socialističeskaja Respublika (FSSR: Francouzská sovětská socialistická republika, 1985 [New York]). V románu SSSR s pomocí politických intrik ovládne Francii. Hlavním hrdinou je plukovník KGB. (ia, jo) GOR GENNADIJ SAMOLJOVIČ (1907–1981); RUS VERCHNĚUDINSK (NYNÍ ULAN-UDE). Historik umění, odborník na západní literatury, folklorista. Napsal mnoho fantastických románů, novel a povídek. V jeho první SF knize Dokučlivij sobesednik (Obtížný společník. 1961; č. jako Rozpečetěný čas, 1963) se prolínají tři epochy: epocha prvobytného člověka, naše současnost a velmi vzdálená budoucnost, která je tu představována Astronautem a jeho rodnou planetou. G. se zde pokouší pochopit smysl věčného toku času a poslání krátkého a úzce determinovaného bytí člověka. G. se snaží přistoupit k tajemství času i prostoru z různých stran a dovedně k tomu využívá řady postav a jevů. V struktuře díla nemá místo napínavý děj – napětí je v oblasti filozofické myšlenky. Neméně náročné jsou i další G. práce Strannik i vremja (Poutník a čas, 1962; č. 1964) a Gosti iz Uazy (Hosté z Uázy, 1963; č. 1964), věnované filozofickému promýšlení otázek vztahu člověka k času a s tím spojeného problému paměti, práva člověka na nesmrtelnost. Z jiného aspektu přistupuje G. k těmto námětům v novele Elektronnyj Melmont (Elektronický Melmonth, in: V mire priključenij i fantastiki, 1964; s. in: Purpurová múmia, 1973) a Skitalec Larvef (Bludný poutník Larvef, in: NF povesti,

95

1966). Další G. novely Geometričeskij les (Geometrický les, 1973; č. 1977) a Izvajanije (Socha, 1972) jsou věnovány problémům vzájemného vztahu vědy a umění a záhadám umění, zejména jeho schopnosti zastavit v uměleckém díle čas a vytvářet čas nový, čas uměleckého díla. Č. a s. vyšly G. povídky též v antologiích Maják na útesu delfínů (1983), Chlapík z pekla (1986), Severná hviezda (1987) a Hledání budoucího času (1985). Výb. bibl.: Gliňanyj papuas (Hliněný Papuánec, 1966), Fantastičeskije povesti i rasskazy (Fantastické povídky a novely, 1970), Volšebnaja doroga (Kouzelná cesta, 1978), Pjať uglov (Pět rohů, 1983). (gč) GORODISCHEROVÁ ANGÉLICA (1928); ARGENTINKA BUENOS AIRES. Spisovatelka. Debutovala částečně SF povídkovou sbírkou Cuentos con soldados (Povídky s vojáky, 1965). Jejím nejznámějším dílem je román Bajo las jubeas en flor (Embrya v květu, 1973) popisující tajemná dobrodružství pozemské kosmické expedice na planetě Salari II. Pro G. dílo jsou typické povídkové sbírky volně spojené shodným tématem či hrdinou: Trafalgar (1979), dvousvazková Kalpa Imperial (Imperiální Kalpa, 1983–1984), Opus Dos (Dílo číslo dvě, 1967) ad. G. je držitelkou řady cen (za svůj debut získala Club del orden; Argentinskou cenu Masalla a šp. cenu Poblet dostala za Imperiální Kalpu). Výb. bibl.: sbírky povídek Las pelucas (Paruky, 1968), Casta luna electrónica (Cudný elektronický měsíc, 1977), Mala noche y parir hembra (Špatná noc a narození dcery, 1984) a román Floreros de alabastro, alfombras de Bokhara (Alabastrové květináče, bucharské koberce, 1985). (jo) GRADIŠNIK BRANKO (1951); SLOVINEC ?. Jeden z nejpopulárnějších slovin. SF autorů. Raným dílem je román Kerubini (Cherubíni, 1979), který napsal společně s Emilem Filipčičem pod pseudonymem Jožef Paganel, jenž však vyšel až po letech. Jeho prvotinou v žánru SF se tak stala povídková sbírka Čas (1977). Další zajímavou knihou je povídková sbírka Zemlja zemlja zemlja (Země země země, 1981). Zatímco v první sbírce není pochyb o příslušnosti povídek k literatuře SF, velkou část druhé sbírky tvoří fantastické povídky. G. dílo je zastoupeno i v antologii slovin. SF Mavrična krila (Duhová křídla, 1978), kterou sestavil Drago Bajt. Č. vyšly G. povídky Příběh o Lublani (in: Duhová křídla, 1985) a Na lovu, na útěku (in: Skleněné město, 1985). Výb. bibl.: Mistifikacije (Mystifikace, 1987). (jo) GREBNĚV GRIGORIJ (1902–1960), VL. JM. GRIBONOSOV GRIGORIJ NIKITIČ; RUS ODĚSA. Dělník, po revoluci novinář a spisovatel. Do SF vstoupil dobrodružně fantastickým románem Arktanija (1938; č. jako Pevnost pod ledem, 1946, jako Strážci polární stanice, 1946), po němž následoval román Propavšeje sokrovišče (Ztracený poklad, 1957). S. vyšla G. povídka Nepoškoditelný in: Stalo sa zajtra (1961). (gč) GRIGORJEV VLADIMÍR VASILJEVIČ (1935); RUS MOSKVA. Absolvent technického institutu v Moskvě, konstruktér. Podnikl cesty k místu dopadu tunguzského meteoritu do Jakutska a to vzbudilo jeho zájem o SF literaturu. Debutoval povídkou Dvaždy dva starika–robota (Dvakrát dva starouši roboti, 1962). G. povídky mají originální, ale často značně spekulativní námět. Vydal dvě sbírky povídek Aksiomy volšebnoj paločki (Axiómy kouzelné hůlky, 1967) a Rog izobilija (Roh hojnosti, 1977). Publikuje častěji v almanaších a sbornících, č. v antologii Chlapík z pekla (1986). (gč) GROMOVOVÁ ARIADNA GRIGORJEVNA (1916–1981); RUSKA MOSKVA. Absolventka historicko-filologické fakulty v Kyjevě. Veliký ohlas měl G. první SF román napsaný společně s V. Komarovem Po sledam něvedomogo (Po stopách neznámého, 1959). U nás je známý G. román Pojedinok s soboj (Souboj se sebou samým, 1963; č. jako Experiment profesora Laurenta, 1966), ve kterém řeší problém biologických robotů natolik dokonalých, že jsou od lidí k nerozeznání. Ve sborníku Fantastika 1965 vyšla G. rozsáhlá novela V kruge sveta (Ve světlém kruhu; č. jako Světlý kruh – v jednom svazku s Těndrjakov: Cesta na jedno století, 1972), zabývající se dosud neprobádanými možnostmi lidského mozku. Hlavní hrdina této novely udržuje v poslušnosti celou svou rodinu a všechny své blízké jen silou svého mozku a činí z nich vlastně duševní otroky. Román My odnoj krovi – ty i ja (Jsme jedné krve, ty i já, 1967) vychází z předpokladu, že zvířata disponují velkou inteligencí, avšak není jim dána možnost ji dokonale rozvinout. G. je také spoluautorkou knihy V Institute Vremeni iďot rassledovanije (V institutu času se vyšetřuje, 1973 – spoluautor Rafail Nudeľman). Kniha originálním způsobem využívá oblíbených časových smyček, s ironickým přístupem je paroduje v podobě SF. Č. vyšla G. novela Glegy, in: Třetí povídky z vesmíru (1963). (gč) GULJAKOVSKIJ JEVGENIJ JAKOVLEVIČ (1934); RUS

96

MOSKVA. Vystudoval geologickou fakultu v Kišiněvu, pracoval jako geolog. První SF povídku Ošibka (Chyba) uveřejnil ve svém sborníku Vysokij ključ (Vysoký pramen, 1964), pak se však na deset let odmlčel a znovu se objevil až v pol. 70. let. G. prvním významným dílem SF se stala novela Planěta dlja kontakta (Planeta pro kontakt, in: Mir priključenij, 1976), v níž autor popisuje skupinu kosmonautů, která ztroskotala na cizí planetě. Vyjde najevo, že planeta je cvičnou laboratoří neznámé mimozemské civilizace, která některé z kosmonautů vybavila para-psychickými schopnostmi a sleduje lidské reakce a inteligenci při hledání možnosti návratu na Zemi. Konfrontace lidí a mimozemšťanů v rovině filozofické, morální i čistě dobrodružné je hlavním motivem G. tvorby. V novele Šoroch priboja (Šum příboje, čas. 1982) vysílají inteligentní podmořské bytosti do světa věrné kopie utonulých lidí, aby s jejich pomocí zabránily dalším atomovým pokusům a nové světové válce. Největší popularitě se těší cyklus novel o pozemském inspektoru Rotanovovi, který řeší nejrůznější záhady na planetách naší galaxie. První dva příběhy vyšly kn. jako Sezon tumanov (Doba mlhy, 1979; č. pouze druhá část jako Smrtící mlha, 1984). Rotanov se zde snaží urovnat mnohaletý boj mezi kolonisty planety Alfa Draka a záhadnými duchovitými tvory, kteří z lidí vysávají vědomí. Kniha Dolgij voschod na Enně (Dlouhé svítání na Enně, 1985) obsahuje další dva příběhy z této série: Gosti iz bezdny (Hosté z hlubin) a Planeta belych nočej (Planeta bílých nocí; č. jako Dlouhé svítání na Enně, 1986). Rotanovskou sérii lze pokládat za novou školu rus. dobrodružné kosmické SF. Č. vyšla ještě G. povídka Zakázaná zóna (in: Stanice u Moře dešťů, 1986 – pouze ve 2. vyd.). (ia) GUREVIČ GEORGIJ IOSIFOVIČ (1917); RUS MOSKVA. Stavební inženýr, spisovatel. G. debutoval novelou Čelovek-raketa (Člověk-raketa, 1947) – spolu s G. Jasnym, v době, kdy byla literatura pod vlivem tzv. „teorie krajní meze“ a výrobního románu, které ovlivnily stavbu tehdejších SF. Takové jsou G. knihy: Topol stremitěľnyj (Rychle rostoucí topol, 1951) – o vysazování větrolamů ze zvlášť vypěstovaných rychle rostoucích topolů, Iněj na palmach (Jíní na palmách, 1954) – román se špionážní zápletkou, Podzemnaja něpogoda (Nepohoda pod zemí, 1956) – o velkém projektu využití tepla sopek ke stavbě elektráren, Rožděnije šestogo okeana (Zrození šestého oceánu, 1960; č. jako Šestý oceán, 1963), varianta výrobního románu, v níž se zabývá pokusy s bezdrátovým přenášením energie vzduchem. G. napsal sbírky povídek Plenniki asteroida (Zajatci na asteroidu, 1962) a Na prozračnoj planetě (Na průzračné planetě, 1963). My iz Solněčnoj sistemy (My ze Sluneční soustavy, 1965), pokus o anticipační sociálně utopický román, zobrazuje budoucí komunistickou společnost. Z dalších děl uveďme Priglašenije v Zenit (Pozvání do Zenitu, 1972) a Těmpograd (Město času, 1980) o pokusech s překonáváním času. Fyzici v obavě, že nedokáží včas vyřešit neodkladné vědecké problémy, odcházejí do pokusného města, ve kterém čas plyne nesrovnatelně rychleji než na ostatní Zemi. Problematika relativity času a tzv. temporologie se objevuje v povídkách sbírky Učebniki dlja volšebnika (Učebnice pro kouzelníka, 1985). Román V zenitě (V zenitu, 1985) je věnován problematice dalekých kosmických cest. G. vyšly i výbory povídek: Prochožděnije Němezidy (Průchod Nemesidy, č. tit. pov. in: Druhé povídky z vesmíru, 1962) a Mestorožděnije vremeni (Rodiště času, 1972). Č. vyšla dále povídka Infra Draka in: Povídky z vesmíru (1961). G. je také autorem teoretických statí a studií o SF literatuře. V knize Karta strany Fantazii (Mapa země Fantazie, 1967) se snaží rozdělit SF literaturu podle problematiky a vztahu k vědě a technice a jeho Besedy o naučnoj fantastike (Besedy o vědeckofantastické literatuře, 1983) vysvětlují mládeži, co je to SF a jaké jsou její charakteristické znaky. Výb. bibl.: Nělinějnaja fantastika (Nelineární fantastika, 1978). (gč) HAGGARD H(ENRY) RIDER (1856–1925); ANGLIČAN BRADENHAM. Právník, zemědělský odborník, cestovatel a spisovatel. V mládí strávil šest let v Africe, což mělo velký vliv na jeho literární tvorbu. H. byl zručný vypravěč příběhů s velkou představivostí. Mnohé ze 13 románů o jeho nejznámějším hrdinovi, lovci Allanu Quatermainovi, se pohybují na hranici reality a fantaskna. H. byl především průkopníkem motivu „ztraceného světa“, velmi oblíbeného v literatuře SF přelomu století. Tohoto motivu využívá i H. nejslavnější a zřejmě i nejlepší román She (Ona, 1897; č. 1907, 1924, 1994). Vypráví o nálezu ztracené civilizace v africké džungli, v níž vládne nesmrtelná kněžka oslnivé krásy. Pokračování nese název Ayesha (1905; č. 1994). Z dalších románů podobného charakteru jmenujme King Solomon Mines (Doly krále Šalamouna, 1885; č. 1912, 1924, 1961, 1987, 1994), Allan Quatermain (1887; č. 1923), The People of the Mist (Lidé mlhy, 1894; č. jako Děti mlhy, 1924), She and Allan (Ona a Allan, 1921) a Heu-Heu; or, the Monster (Heu-Heu příšera, 1924; č. 1925, 1991). Nejblíže k SF leží romány When the World Shook (Když se svět otřásl, 1919) s motivem Atlantidy a Allan and the Ice Gods (Allan a ledoví bozi, 1927), kde se Allanovo vědomí po požití drogy ocitá v těle pračlověka dávné minulosti. (ia) HAHN RONALD M. (1948); NĚMEC WUPPERTAL. Vyučil se sazečem, později překladatel z angličtiny a nizozemštiny, redaktor, publicista, vydavatel, spisovatel. Debutoval poč. 70. let. Část H. tvorby představují detektivní a SF romány pro děti, napsané ve spolupráci s H. J. Alpersem (1943), např. Das Raumschiff der Kinder (Dětská kosmická loď, 1977), Die rätselhafte Schwimminsel (Záhadný

97

plovoucí ostrov, 1978) a Der Ring der 30 Welten (Kruh třiceti světů, 1979). H. je autorem povídek, z nichž část vydal ve sbírkách Ein Dutzend H-Bomben (Tucet vodíkových pum, 1983) [H. však znamená i Hahn, takže titul pro zasvěcené zní: Tucet Hahnových bomb (čili sólokaprů)], Inmitten der Grossen Leere (Uprostřed velké prázdnoty, 1984) a Auf dem Grossen Strom (Na Velikém toku, 1985). Některé získaly Cenu Kurda Laßwitze za nejlepší povídku roku. Č. vyšly H. povídky Na návštěvě u normálních ve středu večer (in: Ikarie 1990/2) a Pár scének propašovaných pod očima cenzury ze spisů SVOBODA a DOBRODRUŽSTVÍ s. r. o. (in: Světy science fiction, 1993). Rovněž je spoluautorem encyklopedií Lexikon der Science Fiction Literatur (Lexikon literatury science fiction, 1980, rozš. 1988), Lexikon des HorrorFilms (Lexikon filmového horroru, 1985) a Lexikon des Fantasy-Films (Lexikon filmové fantasy, 1986). Doposud vydal patnáct antologií, a to převážně anglo-americké SF. (jnh) HALDEMAN JOE (1943); AMERIČAN OKLAHOMA CITY. Vystudoval fyziku a astronomii. První román, nespadající do SF, War Year (Rok války, 1972) a antologie povídek Study War No More (Válku nikdy víc, 1977) jsou poznamenány zážitky z války ve Vietnamu, kde byl zraněn. Proslulost získal SF románem The Forever War (Věčná válka, 1974), který toho roku získal všechny ceny žánru. V tomto spádném a věrohodném příběhu vede Země s mimozemskou civilizací válku, jež trvá už tisíciletí. Román vznikl z několika samostatných novel; dvě z nich vyšly č. in: Ikarie 1994/1 a 1994/10. Druhý román Mind Bridge (Myšlenkový most, 1976) je složitě koncipovaný příběh o kontaktu lidí s mimozemšťany při dobývání Sluneční soustavy. V románu Worlds (Světy, 1982) je Země zmítána sociálními konflikty a lidstvo osídluje satelity. Pokračování mají název Worlds Apart (Vzdálené světy, 1983) a Worlds Enough, And Time (Dost světů a čas, 1993). H. další romány jsou Tool of Trade (Nástroj obchodu, 1987) a Buying Time (Koupit si čas, 1989), jež pojednává o omlazovacích procedurách, které si mohou dovolit jen bohatí lidé. Jmenujme ještě knihu All My Sins Remembered (Mé hříchy nejsou zapomenuty, 1977) a dvojici románů na motivy televizního seriálu Star Trek: Planet of Judgement (Osudová planeta, 1977) a World Without End (Svět bez konce, 1979). Své povídky shrnul H. do sbírek Infinite Dreams (Nekonečné sny, 1978) a Dealing in Futures (Obchody s budoucností, 1985). První ze jmenovaných obsahuje i jeho Hugem odměněnou povídku Tricentennial (Třísetletý, 1976). Zajímavou myšlenku o literárním žertu s netušenými důsledky obsahuje The Hemingway Hoax (Podfuk s Hemingwayem, 1990). Č. vyšla kratší povídková verze, in: To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993). (ia) HAMILTON EDMOND (1904–1977); AMERIČAN OHIO. Úředník, spisovatel. Publikoval od r. 1926 v časopisech povídky a romány, které vyšly knižně teprve po 2. světové válce. V letech 1940– 1950 byl hlavním tvůrcem seriálu Captain Future (Kapitán Budoucnost), vytvořeného skupinou autorů na objednávku vydavatelství Standard Magazines. Základní schéma všech dílů tohoto seriálu bylo jednotné: supertalentovaný mladý vědec bezvadného charakteru se svými třemi pomocníky přemůže ničemu ohrožujícího bezpečnost galaxie. Zápas hrdinů se zloduchy je typický pro všechny H. vesmírné opery. Za pozornost stojí například řemeslně dobře zpracovaná knížka The Star Kings (Hvězdní králové, 1949) a seriál prací o „mezihvězdné hlídce“, např. sbírka Crashing Suns (Srážka sluncí, 1965). V něm se poprvé objevil motiv galaktické policie, složené z příslušníků různých vesmírných ras, a s ním i koncepce organizované galaktické pospolitosti (říše, federace atp.). Č. vyšly H. povídky v Exalticonu 1991/4 a antologii Úžasné příběhy (1992). (ak) HARRISON HARRY (1925); AMERIČAN STAMFORD V CONNECTICUTU. Absolvent malířské akademie, kreslíř, spisovatel. Publikovat začal v r. 1951. Z desítek jeho prací nejvíce proslul vážný dystopický román Make Room! Make Room! (Udělejte místo! Udělejte místo!, 1966), situovaný do přelidněného New Yorku z konce tohoto století, a románový pamflet Bill, the Galactic Hero (Bill, hrdina galaxie, 1965), v němž líčí osudy rekruta z vesmírného Zapadákova, jenž je náhle vržen přímo doprostřed kosmické války. Humor je hlavním kořením pěti dobrodružných příběhů, jejichž společným hrdinou je mezihvězdný podvodník přezdívaný Stainless Steel Rat čili Krysa z nerez oceli. Vyšly postupně v letech 1961, 1970, 1972, 1982, 1985; úvodní povídka cyklu vyšla č. in: Ikarie 1990/2. Volná trilogie Deathworld (Svět smrti, 1960; č. jako První planeta smrti, 1991), Deathworld 2 (Svět smrti 2, 1964; č. jako Druhá planeta smrti, 1992) a Deathworld 3 (Svět smrti 3, 1968; č. jako Třetí planeta smrti, 1992) představuje H. jako autora klasických kosmických thrillerů, opírajících se o solidní vědecké základy. Drama akce se v nich prolíná s dramatem myšlení. Téma cestování v čase zpracoval H. originálně v knížkách The Technicolor Time Machine (Stroj času zn. Technicolor, 1967) a A Rebel in Time (Rebel v čase, 1983), robotům se věnoval v povídkové sbírce War With the Robots (Válka s roboty, 1962; č. 1994), dálkový přenos hmoty je námětem povídek vydaných souborně pod názvem One Step From Earth (Jeden krok od Země, 1970), motiv alternativního světa exploatoval v románu Transatlantic Tunnel, Hurrah! (Transatlantický tunel, hurá!, 1972). Č. a s. vyšel H. méně známý román Captive Universe (Zajatý vesmír, 1969; č. 1994, s. 1972). H. redigoval antologie, některé spolu s B. W. Aldissem „“. Č. vyšly H. povídky Věrozvěst (in: Stvořitelé nových světů, 1980,1990), Podzemní potápěč (in: Ikarie 1990/6) a Rameno zákona (in: Ikarie 1993/10).

98

Výb. bibl.: The Best of Harry Harrison (To nejlepší z Harryho Harrisona, 1976), Homeworld (Domovský svět, 1980), Planet of No Return (Planeta bez návratu, 1981), West of Eden (Na východ od Ráje, 1984), Winter of Eden (Zima v Ráji, 1986). (ak) HAUSEROVÁ EVA (1954); ČEŠKA PRAHA. Vystudovala biologii a pracovala jako vědecká pracovnice, knihovnice, redaktorka časopisu Ikarie, nakl. Harlequin, nyní překladatelka a spisovatelka. Angažuje se ve feministickém hnutí. Výrazněji se prosadila s povídkou Spěte sladce děti, která obsadila druhé místo v soutěži o Cenu Karla Čapka v roce 1987. V roce 1988 získala Cenu Karla Čapka za povídku U nás v Agónii (jako Zítřek v Agónii, in: Skandál v Divadle snů, 1989). Nejlepší H. povídky obsahuje sbírka Hostina mutagenů (1992). Většina H. povídek jsou pochmurné obrazy zítřka, jak by mohl vypadat, kdyby pokračovaly některé trendy v současné společnosti, týkající se životního prostředí a mezilidských vztahů. Další povídky vydala v antologiích Lovci zlatých mloků (1988) a Let na Měsíc (1993). Autobiografické rysy nese román Cvokyně (1992) s motivem posunu v čase a možností změnit běh života. Spolupracovala též na napsání akčního fantasy románu Gooka a dračí lidé (1991), který vyšel pod pseudonymem Richard D. Evans (na dalších dílech pod tímto pseudonymem se už nepodílela). (ia) HEINLEIN ROBERT A(NSON) (1907–1988); AMERIČAN BUTLER. Po absolvování vysoké školy se přihlásil na námořní akademii a sloužil pět let u námořnictva. Později podnikatel, za války letecký inženýr, posléze spisovatel z povolání. Jeden z nejlepších SF autorů všech dob, spolu s I. Asimovem „“ považovaný za čelného představitele žánru. Úspěch mu zajistila již jeho první publikovaná povídka v časopisu Astounding Lifeline (Čára života, 1939). Záhy se stal jedním z hlavních autorů tohoto časopisu, kde používal vzhledem k vysoké produktivitě často také pseudonym Anson McDonald. Soudí se, že H. byl prvním SF autorem, který vnesl do žánru skutečně moderní styl psaní, schopný zaujmout nejen dospívající, ale i dospělé čtenáře. H. styl se vyznačuje smyslem pro dějové napětí, svižnými, živými dialogy a charakterizací postav a prostředí s pomocí děje samotného, spíše než zdlouhavými popisy. Jeho dílo je možné rozdělit do čtyř období. První období, přelom 30. a 40. let, je tvořeno povídkami a romány, vesměs publikovanými v Astounding a tvořícími dohromady tzv. „historii budoucnosti“ – obraz vývoje lidstva v příštích staletích. Koncept „historie budoucnosti“, tedy navzájem propojených povídek posazených do jediné vývojové linie, byl v této podobě H. použit v SF vůbec poprvé a později zopakován jinými autory ještě mnohokrát. Z H. nejznámějších povídek z tohoto období jmenujme The Roads Must Roll (Musejí být v chodu!, 1940), Blowups Happen (Občas to bouchne, 1940), If This Goes On… (Jestli to takhle půjde dál…, 1940) a romány Methuselah’s Children (Metuzalémovy děti, čas. 1941, kn. 1958; č. 1994), o příhodách skupiny téměř nesmrtelných lidí vyštvaných ze Země do vesmíru, a Orphans of the Sky (Sirotci oblohy, 1963; č. 1993), román o generační kosmické lodi, který vznikl spojením dvou novel publikovaných časopisecky v r. 1941. Většina povídek tohoto období je shrnuta do sbírky The Past Through Tomorrow (Minulost procházející zítřkem, 1967). Méně významná jsou dvě díla mimo zmíněný cyklus Sixth Column (Šestá kolona, čas. 1941, kn. 1949) a Beyond This Horizon (Za tímto obzorem, čas. 1942, kn. 1948). Uveďme ještě dvě výjimečné povídky: And He Built a Crooked House (vol....postavil si domeček, v tom domečku… 1941; č. in: Vlak do pekla, 1976,1983, 1992; jako Domeček jako klícka, in: Těžká planeta, 1979) a spletitý příběh o časových paradoxech By His Bootstraps (vol. Sám sobě v patách, 1941). Druhé období vymezují 50. léta. H. té době úspěšně pronikl na stránky prestižních časopisů stojících mimo žánr, v románové tvorbě se zaměřil zejména na dospívající čtenáře a rychle po sobě napsal sérii poměrně úspěšných dobrodružných SF románů – Rocket Ship Galileo (Kosmická loď Galileo, 1947), Space Cadet (Vesmírný kadet, 1948), Red Planet (Rudá planeta, 1949), Farmer in the Sky (Farmář na obloze, 1950), Between Planets (Mezi planetami, 1951), The Rolling Stones (Valící se Stonovi, 1952), Starman Jones (Kosmonaut Jones, 1953), The Star Beast (Netvor z vesmíru, 1954), Tunnel in the Sky (Tunel v nebi, 1955), Time for the Stars (Čas pro hvězdy, 1955), Citizen of the Galaxy (Občan Galaxie, 1957) a Have Space Suit - Will Travel (Vem si skafandr – poletíš, 1958). Ve stejné době vznikají také vynikající díla pro dospělé – strhující příběh boje proti mimozemské invazi The Puppet Masters (Vládci loutek, 1951; č. 1992), Hugem oceněná novela Double Star (Dvojník, 1956; č. in: Únos na Mars, 1970) o herci, který musí zastoupit jako dvojník za vlivného státníka a nezbývá mu, než vzít do rukou meziplanetární politiku, a okouzlující a vtipný román o cestách časem The Door into Summer (Dveře do léta, 1957; č. 1984,1995). Toto období H. završil kontroverzním, Hugem oceněným románem Starship Troopers (Hvězdná pěchota, 1959; č. 1995), líčícím osudy mladého muže, který vstoupil do armády a po tvrdém drilu je nasazen do boje proti mimozemským vetřelcům. Autorovo okouzlení armádou a téměř propagandistický tón způsobily, že mnozí začali H. považovat za militaristu. V 60. letech, což je třetí období H. tvorby, dochází k útlumu kvantity jeho produkce. Stěžejními díly a autorovými nejslavnějšími knihami vůbec jsou romány Stranger in a Strange Land (Cizinec v cizí zemi, zkr. 1961, 1990; č. 1995) a The Moon Is a Harsh Mistress (Měsíc je drsná milenka, 1966; č. 1994), oba odměněné cenou Hugo. První ze jmenovaných je pro H. obratem ve stylu i tématu. Jde o příběh pozemského chlapce, vychovaného Marťany a obdařeného nadpřirozenými schopnostmi, který se po příchodu na Zemi stává mystickou postavou s atributy mesiáše. Kniha získala mezi studenty kultovní oblibu a nalezla živnou půdu a ohlas v hnutí hippies. Ve druhém z uvedených děl se H. vrací od

99

mysticismu k tvrdé SF. Čtenář má možnost sledovat přípravu a realizaci povstání měsíčních kolonií proti diktátorské Zemi. Autor zde zastává pravicově anarchistický postoj a v praxi demonstruje, že vládnoucí systém je třeba poslouchat jen do té doby, dokud příliš nekomplikuje život jednotlivci. Zajímavé je poměrně moderní použití motivu počítače nadaného umělou inteligencí. Menšího ohlasu se dostalo dobrodružnému románu Glory Road (Cesta slávy, 1963; č. 1992), stojícímu na pomezí SF a fantasy. V posledním autorově tvůrčím období, v 70. a 80. letech, sílí tendence poučovat čtenáře a děj nahrazovat sáhodlouhými, repetitivními a často deziluzívně laděný mi politickými a filozofickými úvahami, odhalujícími narcisismus stárnoucího autora. Román I Will Fear No Evil (Nebudu se bát ničeho zlého, 1970) vypráví o bohatém starci, který, aby unikl smrti, nechá přemístit svůj mozek do těla mladé ženy. V románu Time Enough for Love (Dost času na lásku, 1973) se na scénu vrací jakožto autorovo alter ego Lazarus Long, postava z románu Metuzalémovy děti. Long vystupuje také v dalších románech – The Number of the Beast (Číslo bestie, 1980), The Cat Who Walks through Walls (Kočka, která prochází zdí, 1985; č. 1995) a To Sail Beyond the Sunset (Plout až za západ slunce, 1987). Příznivěji byly přijaty romány Friday (1982; č. 1992), napínavý příběh androidky-špiónky, označený za poslední dílo připomínající autorův starší, úspěšnější styl psaní, a Job: A Comedy of Justice (Job: Komedie spravedlnosti, 1984; č. 1993). H. povídky vyšly č. také v antologiích Labyrint (1962), Tunel do pozítří (1967) a Od Heinleina po Aldisse. Cesta k science fiction IV. (1994). V roce 1975 byl H. jako první SF autor odměněn za celoživotní dílo cenou Nebula jako Velmistr žánru. H. životem a dílem se zabývalo několik studií, uveďme z nich Heinlein in Dimension (Heinlein v dimenzi, 1968) od Alexeie Panshina a Robert A. Heinlein: America as Science Fiction (R. A. H.: Amerika jako science fiction, 1980) od H. Bruce Franklina. Výb. bibl.: sbírky povídek The Man Who Sold the Moon (Muž, který prodal Měsíc, 1950), Waldo and Magie, Inc. (Waldo a Magie, Inc., 1950), The Green Hills of Earth (Zelené stráně Země, 1951), Revolt in 2100 (Vzpoura v roce 2100, 1953), The Unpleasant Profession of Jonathan Hoag (Nepříjemná profese Jonathana Hoaga, 1959), The Worlds of Robert A. Heinlein (Světy Roberta A. Heinleina, 1966), The Best of Robert A. Heinlein (To nejlepší z R. A. H., 1973), Expanded Universe (Expandovaný vesmír, 1980), posmrtný výběr úryvků z H. korespondence Grumbles from the Grave (Bručení z hrobu, 1989). (ia) HERBERT FRANK (PATRICK) (1920–1986); AMERIČAN TACOMA. Vystřídal řadu zaměstnání, nejdéle působil jako novinář, později spisovatel. Upozornil na sebe už prvním románem The Dragon in the Sea (Mořský drak, 1956), psychologickým SF thrillerem z blízké budoucnosti o pátrání po sabotérovi na palubě ponorky. Druhým H. románem je slavná Dune (Duna, čas. 1963–1965, kn. 1965; č. 1988). Román poskytuje obraz pouštní planety Arrakis, jejího složitého ekologického systému, pouštního národa Fremenů, gigantických písečných červů a vzácného koření nesmrtelnosti. Poměrně komplikovaný děj sleduje dramatický příběh galaktických intrik mezi šlechtickými rody daleké budoucnosti, který vyvrcholí na Arrakisu příchodem hlavního hrdiny Paula Atreida, mysticky přetvořeného v mesiáše a osvoboditele. Román získal cenu Nebula a v anketách je pravidelně vyhodnocován jako nejlepší SF všech dob. Další díly líčí intriky spiklenců proti Atreidovi, proměnu Atreidova syna v nového spasitele a nový typ bytosti, narušení ekologické rovnováhy Arrakisu, spojené s vymíráním vzácných pouštních červů, genetické inkarnace postav z předchozích dílů a tajné plány sekt usilujících o moc: Dune Messiah (Spasitel Duny, 1969; č. 1993), Children of Dune (Děti Duny, 1976), God – Emperor of Dune (Bůh – imperátor Duny, 1981), Heretics of Dune (Kacíři Duny, 1984) a Chapter House: Dune (Sněmovní planeta Duna, 1985). Poté následovaly romány, z nichž mnohé byly sice výjimečné, avšak srovnání s Dunou nesnesly. V románu The Green Brain (Zelený mozek, 1966) lidé musí čelit hrozbě v podobě zmutovaných hmyzích organismů tvořících tzv. „úlovou inteligenci“. Román Destination: Void (Směr: Vesmír, 1966) je opět psychologickým dramatem, tentokrát však ne na palubě ponorky, ale v kosmické lodi, v níž centrální počítač získá schopnost samostatně myslet a začne se považovat za boha. Téma genetického inženýrství a nesmrtelnosti rozehrává román The Eyes of Heisenberg (Heisenbergovy oči, 1966), motiv nesmrtelnosti (tak častý v H. díle) se objevuje opět v knize The Heaven Makers (Stvořitelé nebes, 1968), Santaroga Barrier (Santarogská bariéra, 1968) vypráví o výtvorem vyšší formy inteligence v utopické komunitě lidí, kteří se zbavili vlastní individuality ve prospěch splynutí s celkem. Mimozemská inteligence přichází na scénu v románu Whipping Star (Šlehající hvězda, 1970) a v jeho pokračování The Dosadi Experiment (Dosadský experiment, 1977). Č. vyšel román The Godmakers (Stvořitelé boha, čas. 1960, kn. přepracováno 1972; č. 1993). Syntézu mnoha prvků, které H. použil v dřívějších knihách, tvoří román Hellstrom’s Hive (Hellstromský úl, 1973), pokládaný za H. nejvyspělejší román napsaný po Duně. H. popisuje tajný experiment s podzemní komunitou lidí, kteří žijí podle úlového principu a jsou vychováváni v přísných specializacích. H. povídky nikdy nezískaly velkou pozornost čtenářů, přesto jich vyšlo pět svazků, počínaje The Worlds of Frank Herbert (Světy Franka Herberta, 1970) a konče knihou Eye (Oko, 1985). (ia) HERNÁDI GYULA (1926); MAĎAR

100

OROSZVÁR. Studoval medicínu, později ekonomii, pracuje ve výzkumném ústavu. Literárně debutoval povídkovou sbírkou Deszakolostor (Dřevěný klášter, 1959), avšak významnější je jeho později zfilmovaný fantastický román Az eröd (Pevnost, 1971; č. 1977), ve kterém popisuje fantastickou hru na válku, která se odehrává na bývalé Maginotově linii a je pořádána tajemnou společností pro skupinu milionářů. Č. vyšla H. povídka RNK (in: Hledání budoucího času, 1985). Výb. bibl.: Logikai kapuk (Logické brány, 1974), Az elnókasszony (Prezidentka, 1978; s. jako Pekná pani v Bielom dome, 1980), Drakula (1983; s. 1987), Fantomas (1985). (jo) HLAVIČKA JAN (1951); ČECH PRAHA. Vystudoval francouzštinu a němčinu na filozofické fakultě UK, pracoval jako tlumočník, poté zaměstnancem Úřadu prezídia ČSAV. Nyní redaktor nakladatelství Ivo Železný. Mnohé z H. povídek se soustřeďují na problémy malého člověka v odlidštěné společnosti. Více než deset povídek publikoval v 80. letech časopisecky. Nepříliš reprezentativním výborem byla H. první sbírka povídek Panelfixn (1990), kvalitnější práce vyšly ve výboru Hurá, hřbitov jede! (1992). Do této sbírky je zařazena také nejlepší H. povídka Hlavou proti vzduchu, za kterou získal první místo v soutěži o Cenu Karla Čapka v roce 1989. H. povídky vyšly též v antologiích Stalo se zítra (1984), Návrat na planetu Zemi (1985), Lovci zlatých mloků (1988) a Planéta Zem potrebuje hrdinov (1990). (ia) HLOUCHA KAREL (1880–1957); ČECH PODKOVÁŇ. Soudní úředník v Praze, spisovatel dobrodružných a vědeckofantastických románů pro mládež. Jeden z průkopníků české SF. Vstoupil do ní sbírkou povídek o dobrodružných příhodách malého chlapce Jiříčka a jeho strýčka-vynálezce Podivuhodné Jiříčkovo cestování (1907, rozš. 1925). Následoval román Zakletá země (1910, 1921, 1928, zkr. 1994), popisující expedici do neznámých končin Arktidy, spojenou s nalezením „ztraceného světa“, obydleného pravěkými zvířaty i lidmi. Nejvýraznější SF motiv – cestu vesmírem – obsahuje román Sluneční vůz (1921). Následovala sbírka deseti povídek Ostrov spokojenosti a jiné prosy (1925), z nichž jen pět patří do SF. Další sbírka Podivný osud Rip van Winkla (1926) již do SF téměř nepatří. Rovněž poslední dva autorovy romány Dům v oblacích (1929) a Modří mravenci (1931) jsou dobrodružnými příběhy jen s malými prvky SF. (ia) HOBANĂ ION (1931); RUMUN SINNICOLAU MARE. Vystudoval filozofickou fakultu v Bukurešti, redaktor a nakladatelský pracovník, 1972–1989 sekretář rum. svazu spisovatelů, spisovatel a teoretik. Debutoval pěti básnickými sbírkami, do světa SF vstoupil povídkou Glasul mării (Hlas moře, 1955). O dva roky později vydal SF novelu Ultimul văl (Poslední závoj, 1957) a krátce poté povídkovou sbírku Oameni şi stele (Lidé a hvězdy, 1963). Nejvýznamnější je jeho činnost na poli literární kritiky. Vydal dějiny fr. fantastické literatury od Cyrana de Bergerac po současnost Viitorul a început ieri (Budoucnost začala včera, 1966), které byly následovány krátkými dějinami SF filmu Imaginile posibilului (Obrazy možného, 1968) a rozborem domácí SF Vîrsta de aur a anticipapei romănesti (Zlatý věk rumunské science fiction, 1969), za něž získal cenu rum. svazu novinářů (1969) a cenu ESFS na Euroconu v Terstu (1972). Z dalších teoretických děl jmenujme: Odisea marţiană. Maeştrii anticipaţiei clasice (Marsovská odysea. Mistři klasické science fiction, 1975); Douăzeci de mii de pagini in căuturea aui Jules Verne (2000 stran po stopách Julese Verna, 1979) – cena Euroconu (Stresa, 1980); Science fiction. Autori, cărţi, idei (Science fiction. Autoři, knihy, nápady, 1983). H. je i autorem několika antologií SF – Viitorul? Atenţie! Studii şi articole despre literatura ştiinţifico-fantastică (Budoucnost? Pozor! Studie a články o vědeckofantastické literatuře, 1968), Fantascienza (Fantastika, 1973 – spolu s G. de Turris), O falie în timp (Časový zlom, 1976), Uskok w czasie (Odskok v čase, 1982 – spolu s D. Bieńkowskou) ad. Zajímá se i o problematiku létajících talířů a mimozemských civilizací, vydal několik knih – mj. UFO in the West and East (UFO na západě a východě, 1972) a OZN o sfidare pentru raţiunea umană (UFO–výsměch lidskému rozumu, 1971). (jo) HOFMAN OTA (1928–1989); ČECH PRAHA. Absolvent FAMU, dramaturg, scenárista, spisovatel. Jádro H. činnosti leží v oblasti filmové tvorby, určené takřka výhradně dětem a mísící postupy realistické, pohádkové a SF. K oblíbeným knihám patří Pohádka o staré tramvaji (1961), Klaun Ferdinand a raketa (1965, 1987), Hodina modrých slonů (1965) a Lucie a zázraky (1980). Veliký úspěch měl H. televizní seriál o pohádkové postavě pana Tau, knižně Pan Tau a tisíc zázraků (1974, 1983, 1986). V románu Odysseus a hvězdy (1977) je popisován průběh neobyčejné návštěvy mimozemšťanů na naší planetě. K SF patří televizní seriál Návštěvníci z r. 1983, zpracovaný i do podoby stejnojmenného románu (1985, 1994; s. 1988), jehož zápletka je založena na motivu stroje času: návštěvníci z budoucnosti přiletí do naší doby, aby se zde setkali s chlapcem, budoucím géniem matematiky a fyziky. Na základě televizního seriálu vzniklo také H. poslední dílo Chobotnice z Čertovky (1987, 1988).

101

(eff) HOLLANEK ADAM (1922); POLÁK LVOV. Publicista, novinář, spisovatel. Jako autor SF debutoval antiutopií Katastrofa na Słońcu Antarktydy (Katastrofa na Slunci Antarktidy, 1958; č. 1960), dobrodružným příběhem o velkorysém technickém projektu – roztavení antarktických ledovců. Do vydání další H. SF knihy uplynula dlouhá doba, kterou vyplnil řadou knih popularizujících úspěchy vědy a techniky a také detektivkou s fantastickými prvky Zbrodnia wiełkiego czlowieka (Zločin velikána, 1960). Od pol. 70. let vydal sbírky povídek Muzyka dła was, chlopcy (Hudba pro vás, chlapci, 1975) a Ukochany z Księżyca (Miláček z Měsíce, 1979; s. povídka Ako trójsky kóň, in: Volanie na Mliečnej cestě, 1989). V románu Jeszcze trochę pożyć (Ještě trošku žít, 1980) se zabývá otázkou nesmrtelnosti. Od r. 1982 do r. 1990 byl šéfredaktorem časopisu Fantastyka, působí v různých mezinárodních organizacích SF. Výb. bibl.: Olśnienie (Oslnění, 1982; titulní novela č. in: SL 1985/3), Kochać bez skóry (Milovat bez kůže, 1983). (pw) HORSTMANN HUBERT (1937); NĚMEC MOSBACH. Vyučil se zahradníkem, vystudoval filozofii, později profesor a vědecký pracovník Akademie věd NDR. Kromě vědeckých prací publikoval dva SF romány, v nichž se snaží prorazit zaběhaná schémata myšlení a bojovat s omezeným geocentrismem. Die Stimme der Unendlichkeit (Hlas nekonečna, 1965) pojednává o pozemských kosmonautech, kteří se na cizí planetě setkají s civilizací ohroženou kosmickou katastrofou. Tato civilizace je sice na vysoké technické úrovni, přitom však středověce zkostnatělá. Kosmonauti objeví na planetě pokrokovější společenský řád, za dramatických okolností přijdou o kosmickou loď a na planetě již zůstanou. Die Rätsel des Silbermondes (Záhady stříbrného měsíce, 1971) opět líčí setkání s nehumanoidními inteligentními bytostmi, dochází k tragickým nedorozuměním způsobeným antropocentrickým pohledem na svět. (jhn) HOŠI ŠIN’IČI (1926); JAPONEC TOKIO. Vystudoval zemědělské inženýrství na univerzitě v Tokiu, spisovatel. Debutoval povídkou Sekisutora (Sextranzistor, 1957), která vyšla v časopise Učúdžin. První povídkovou sbírku vydal o čtyři roky později pod názvem Džinzó bidžin (Umělá kráska, 1961), získal za ni cenu Naoki. Z dalších sbírek: Bokkočan (1971), Jókoso čikjúsan (Vítej, matičko Země, 1972), Kaboča no baša (Tykvový vozíček, 1973), Nokku no oto ga (Ozvalo se zaklepání, 1972), Gotagota kirjú (Zmatek a nepříjemnosti ve vzduchu, 1985) aj. Napsal také dva SF romány. V Muma no hjóteki (Terč nočních můr, 1964) popisuje invazi z jiné dimenze a v Koe no ami (Síť hlasů, 1970) ukazuje utopickou společnost na Zemi vzdálené budoucnosti. V pol. 70. let vyšly osmnáctisvazkové Hoši Šin’iči no sakuhinšú (Sebrané spisy Šin’iči Hošiho, 1974–75). Je také autorem sbírek anekdot, několika knih esejů a románu s biografickými prvky Džinmin wa jowaši, kanri wa cujoši (Lidé jsou slabí, úředníci jsou silní, 1967). Tři krátké povídky – Únos, Oblíbené hodinky, Hej, polez ven – vyšly in: SL 1986/6. Výb. bibl.: Kimagure šisú (Vrtošivý ukazatel), Akumano iru tengoku (Ráj, kde žije ďábel), Osekkaina kamigami (Dotěrní bohové), Takusan no tabu (Příliš mnoho tabu) aj. (jo) HOWARD ROBERT E(RVIN) (1906–1936); AMERIČAN PEASTER. Jeden z nejvýznačnějších autorů žánru fantasy, zakladatel hrdinské fantastiky (meč a čarodějnictví). První povídku Spear and Fang (Oštěp a tesák, 1925) publikoval v magazínu Weird Tales, kde také vyšly všechny významnější práce jeho desetileté spisovatelské dráhy. H. nejslavnějším hrdinou je barbar Conan, svalnatý bojovník, obdařený silou i lstivostí. Conanův svět je imaginární země Hyborie 12 000 let v minulosti, ve které se mísí rozličné kultury, takže Conan může prožívat svá dobrodružství na drsném severu, orientálním jihu či na moři mezi piráty. H. o něm napsal dvě desítky příběhů, počínaje povídkou Phoenix on the Sword (Meč s Fénixem, 1932). Knižně začalo H. dílo soustavněji vycházet v 50. letech, ale pozornost k němu obrátili až o deset let později Lin Carter (1930) a Lyon Sprague de Camp (1907), kteří začali příběhy s Conanem uspořádávat a na základě autorových poznámek psát další pokračování. Nyní má conanovský cyklus na třicet svazků od různých autorů, i když nejlepší zůstávají příběhy napsané samotným H.: některé povídky ze sbírky Conan (1967), sbírka Conan the Warrior (Conan bojovník, 1967) a román Conan the Conqueror (Conan dobyvatel, čas. 1935–1936, kn. 1967; č. jako Conan – hodina draka, 1991). Ostatní významné H. povídky vyšly v knize Skull-Face (Kostlivák, 1946), v níž je obsažen i příběh Worms of the Earth (Červi země), vyhodnocený v r. 1979 jako nejlepší fantasy povídka všech dob. E. R. Burroughsem „“ se zřejmě H. inspiroval v SF románu Almuric (čas. 1939, kn. 1964; č. 1991), jehož hrdina se nechá teleportovat na nebezpečnou planetu. H. je rozený vypravěč se smyslem pro detail a spád. Jeho životem se zabývá L. S. de Camp v knize Dark Valley Destiny (Odsouzen k Temnému údolí, 1984). Výbor z H. povídek vyšel č. v SFK ADA pod názvem Muž z Cimmerie (1989) jako první oficiální publikace čs. fandomu. Pov. sbírka Conan barbar (1991) je druhým obsahově nezměněným vydáním výše zmíněného výboru. Další č. výbory H. povídek o Conanovi vyšly pod názvy Conan – věž slona (1989, 1991), Conan – a zrodí se čarodějka (1989, 1991), Conan – rudé hřeby (1989, 1991) a Conan a jiné povídky (1991). Samostatně vyšla novela Šarlatová citadela

102

(1992). Souborným č. vydáním všech H. povídek o Conanovi je Conan (1994). Volné převyprávění několika H. povídek o Conanovi vyšlo č. jako Conan – meč s fénixem (1991) – převyprávění nedosahuje ale vysoké úrovně. H. je autorem povídek také s jinými hrdiny – jejich výbory jsou King Kull (Král Kull, 1969; č. [1992]), Red Shadows (Rudé stíny, 1968), Bran Mak Morn (1969). Č. výbory z povídek mimo conanovský cyklus jsou Svatyně odpornosti (1990), Tygři moře (1993) a Puritán (1993). Další H. povídky vyšly č. v Ikarii 1991/3, 1991/9, 1992/9, v Exalticonu 1991/1 a antologii Říše fantasy (1992). (ia) HOYLE FRED (1915); ANGLIČAN BINGLEY. Astronom, profesor v Cambridge, Sir. Největšího ohlasu dosáhl jeho první román The Black Cloud (Černý mrak, 1957). H. v něm čtenářům představil jednu z nejpodivuhodnějších inteligentních bytostí v SF, obrovský mrak plynné plazmy, jenž připlul odkudsi z hlubin vesmíru a počal zastiňovat Slunce. Vědcům se však podaří navázat s mrakem kontakt a hrozící zkázu zažehnat. Destrukce času, jeho větvení a z toho vyplývající možnost existence paralelních dějů a světů jsou námětem románu October the First Is Too Late (Prvního října je příliš pozdě, 1966). Z ostatních H. prací, z nichž dvě napsal ve spolupráci s Johnem Elliotem (1918) a sedm se svým synem Geoffreyem Hoylem (1941), nejvíce zaujaly romány A for Andromeda (A jako Andromeda, 1962 – s J. Elliotem) a Fifth Planet (Pátá planeta, 1963 – s G. Hoylem), v němž je Země ohrožována bludnou planetkou. H. názor, že život je obsažen v celém vesmíru, jeho zárodky putují prostorem a ujímají se tam, kde najdou optimální podmínky, třeba na Zemi, je obsažen v řadě vědeckých prací i populární příručce The Intelligent Universe (Inteligentní vesmír, 1983). (ak) HRUBÝ TOMÁŠ (1882–1966); ČECH MLÁKA U TŘEBONĚ. Ředitel gymnázia, později spisovatel. Až do nástupu J. M. Trosky „“ byl H. nejvýznamnějším představitelem technicky zaměřené SF v naší literatuře. Jeho trilogie V soumraku lidstva (1924–1928) dodnes udivuje rozmáchlostí záběru i prozíravostí, s jakou autor předvídal některé vynálezy (atomovou bombu) či sociální problémy (energetickou krizi). Menšího ohlasu dosáhl navazující trilogií Nový úsvit (1932), z níž ale vyšly pouze dva díly. (eff) HUBBARD L(AFAYETTE) RON(ALD) (1911–1986); AMERIČAN TILDEN. Spisovatel, cestovatel a podnikatel. Psát začal v r. 1930, zpočátku převážně westerny a dobrodružné příběhy. Do SF vstoupil povídkou The Dangerous Dimension (Nebezpečná dimenze, 1938). Nejznámějším SF dílem z jeho raného období je román Final Blackout (Poslední doba temna, čas. 1940, kn. 1948) o světě, který se pozvolna vzpamatovává z pohromy nesčetných válek. Hlavní hrdina novely Typewriter in the Sky (Psací stroj na obloze, čas. 1940, kn. 1951) se dostane do světa dobrodružných příběhů, které píše jeho přítel. H. napsal také několik fantasy pro časopis Unknown. První období své tvorby ukončil vesmírnou operou Return to Tomorrow (Návrat do zítřka, 1954). Počátkem 50. let se stal tvůrcem nové „vědy“ dianetiky a r. 1952 založil scientologickou církev, která se rozšířila po celých Spojených státech. Dianetika, obecně označovaná za „pseudovědu“, má mimo jiné člověka naučit uvolnit v sobě psychické bariéry a udělat z něj vyšší bytost. H. na tomto náboženství vydělal milióny dolarů a napsal o dianetice a scientologii mnoho publikací, počínaje knihou Dianetics: The Modem Science of Mental Health (Dianetika – moderní věda duševního zdraví, 1950). V 80. letech se H. k SF překvapivě vrátil více než tisícistránkovým románem Battlefield Earth (Bojiště Země, 1983). Tento dobrodružný román o lidech bojujících proti mimozemským agresorům v komunitě galaktických civilizací má být jakousi vzpomínkou na „zlaté campbellovské“ období am. SF 40. let. Ještě rozsáhlejším dílem je desetidílná vesmírná opera Mission Earth (Mise Země), počínající titulem The Invaders Plan (Plán vetřelců, 1985) a končící románem The Doomed Planet (Planeta zkázy, 1987). Přes nevelkou literární úroveň se díky H. popularitě stala bestsellerem. Jeho posledním přínosem žánru je založení každoroční soutěže o nejlepší SF povídku „Spisovatelé budoucnosti“. Kontroverzní osobností H. se zabývá Russel Miller v knize Bare-Faced Messiah (Bezvousý mesiáš, 1988). Výb. bibl.: Fear (Děs, čas. 1940, kn. 1957; č. 1993). (ia) HUXLEY ALDOUS (1894–1963); ANGLIČAN SURREY. Studoval v Oxfordu, novinář. Debutoval r. 1918 jako básník, ale od r. 1921 se zabýval prózou. Práce z oblasti SF tvoří kvantitativně malou část jeho tvorby, ale zejména román Brave New World (Skvělý nový svět, 1932; č. jako Konec civilizace, 1933, 1972, 1992; s. jako Prekrásny novy svet, 1970) patří k tomu nejlepšímu, co bylo v SF napsáno. „Skvělý nový svět“ budoucnosti, který v románu nacházíme, je hrůznou vizí společnosti, v níž byli lidé oloupeni o samu podstatu uvědomělého bytí. Pesimistické vyznění této práce, v níž H. varuje před totalitními představami o „harmonii“, dosažené za cenu vnucené uniformity myšlení, jen zesiluje její poselství. H. tu navíc jasnozřivě upozorňuje na nebezpečnou roli, kterou by v tomto směru mohly sehrát prostředky moderní vědy, především biologie. SF metaforu použil H. i v dalších filozofujících prózách: After Many a Summer (Po řadě let, 1939; č. 1946) s motivem uměle navozené dlouhověkosti, Time Must Have a Stop (Čas se musí zastavit, 1944; č. jako Zastaví se čas 1946, 1947),

103

kde se setkáme s posmrtným životem, Ape and Essence (Opice a podstata, 1948), vyprávějící o zvrhlé společnosti, jež obývá svět rozvrácený atomovou a bakteriologickou válkou, a Island (Ostrov, 1962). Posledně jmenovaná knížka, kterou H. napsal rok před smrtí, je projevem jeho touhy nalézt kladnou alternativu k chmurným představám, jejichž naplnění se celý život obával. Harmonická společnost, kterou zde zobrazil, je postavena na základech jakéhosi buddhisticky orientovaného náboženství a na blahodárných účincích drogy. Nezdar tohoto H. pozdního pokusu potvrdil známou pravdu, že zobrazit přesvědčivě ideál je úkol mnohem nesnadnější než varování před jeho opakem. (ak) CHALOUPKA OTAKAR (1935); ČECH LIBEREC. Absolvent filozofické fakulty UK, literární vědec a prozaik. Soustředil se na teorii dětské literatury, kterou zkoumá v sociologických a psychologických souvislostech. Vydal řadu odborných studií i románů a novel. V oblasti SF se poprvé představil politicky laděným románem Modrý prezident (1980). Příběh se odehrává ve fiktivní latinskoamerické republice, kde bojují lidové síly s vojenskou diktaturou. Novela Jako zrnko písku (1985) navazuje na tradici českých romanet, ve kterých se prolínala fikce s realitou a hraniční situace umožňovala nejméně dvojí interpretaci faktů – realistickou a fantastickou. Ch. povídka vyšla i v antologii Skandál v divadle snů (1988). (eff) CHERRYH C. J. (1942), VL. JM. CHERRYOVÁ CAROLYN JANICE; AMERIČANKA ST. LOUIS. Vystudovala klasickou filologii, přednášela latinu a dějepis. Debutovala románem na hranici mezi SF a fantasy Gate of Ivrel (Brána Ivrelu, 1976; č. 1993). V letech 1978 a 1979 napsala dvě další pokračování a celou trilogii vydala pod názvem The Book of Morgaine (Kniha o Morgaine, 1979). Morgaine je jedna z agentek, které mají za úkol uzavírat hyperprostorové brány mezi vzdálenými světy. Většího uznání dosáhla trilogií The Faded Sun (Stárnoucí slunce): Kesrith (1978; č. 1993), Sho’Jir (1978; č. 1993) a Kutath (1979; č. 1994). Sbírka šesti povídek Sunfall (Pád slunce, 1981) zachycuje život posledních lidí na staré unavené planetě Zemi. Cenu Hugo získala za román Downbelow Station (Stanice Downbelow, 1981; č. jako Stanice Pell, 1992). Námětem románu je válka mezi Zemí a pozemskou kolonií na planetě Pell, toužící po nezávislosti. Dále Ch. napsala tetralogii spádných vesmírných oper The Pride of Chanur (Chanuřina pýcha, 1982; č. 1994), Chanur’s Ventura (Odvážná Chanur, 1984; č. 1994), The Kif Strikes Back (Kif vrací úder, 1985), Chanur’s Homecoming (Chanuřin návrat, 1986) a Chanur’s Legacy (Chanuřin odkaz, 1992). Cenu Hugo dostala opět za román Cyteen (1988). Výb. bibl.: Brothers of Earth (Bratři Země, 1976), Merchanter’s Luck (Kupcovo štěstí, 1982), Dreamstone (Kámen snů, 1983), Angel with the Sword (Anděl s mečem, 1985), Cuckoo’s Egg (Kukaččí vejce, 1985; s. 1990), Rusalka (1989) a sbírka Visible Light (Viditelné světlo, 1986). (ia) CHRISTOPHER JOHN (1922), VL. JM. YOUD CHRISTOPHER SAMUEL; ANGLIČAN SNOWSLEY U LIVERPOOLU. Studoval literaturu, spisovatel. Publikovat začal v am. SF magazínech. První knížka, povídková sbírka The Twenty–Second Century (Dvacáté druhé století), mu vyšla v r. 1954. Nejznámějším Ch. dílem je druhý román The Death of Grass (Smrt trávy, 1956), v němž vypráví o ekologické kalamitě způsobené zmutovaným vírem, který postupně zničí veškeré obilí na světě. Z dalších Ch. románů zaznamenala nejvýraznější úspěch trilogie The White Mountains (Bílé hory, 1967), The City of Gold and Lead (Město zlata a olova, 1967) a The Pool of Fire (Ohnivá tůň, 1968). Jejím společným hrdinou je mladík, jenž se postaví do čela odboje proti mocným a záhadným mimozemským vetřelcům. Většina Ch. prací je psána pro mladé čtenáře a jeví sklon k romantičnosti. Č. vyšla Ch. povídka Zbraň ze snu v antologii Světy science fiction (1993). (ak) CHRUSZCZEWSKI CZESŁAW (1922–1982); POLÁK LODŽ. Novinář, rozhlasový pracovník, spisovatel. Napsal několik desítek rozhlasových scénářů převážně s fantastickou tematikou. Z povídkových sbírek SF lze uvést Bardzo dziwny świat (Velice podivný svět, 1960), Magiczne schody (Magické schody, 1965) a. Rok 10 000 (1973). Z nich některé vyšly č. in: Rakety z Tantalu (1964), Fantastika '80 (1980), Touha po modrém nebi (1981) a Hledání budoucího času (1985). Z románů je nejznámější Fenomen kosmosu (Fenomén vesmíru, 1975), v němž se vesmírní cestovatelé setkávají s představiteli jiných civilizací. Ch. prózy obsahují svébytnou autorskou poetiku, jejíž hodnocení bylo často kontroverzní. Fantastické motivy jsou jen záminkou pro filozofické a etické úvahy, literárně stylizované. Získal řadu pol. literárních cen, třikrát získal cenu Euroconu. Patřil k nejaktivnějším funkcionářům mezinárodního SF hnutí a byl hlavním organizátorem Euroconu 1976 v Poznani. Výb. bibl.: Pacyfik – Niebo (Pacifik – Nebe, 1967), Bitwa pod Pharsalos (Bitva u Farsalu, 1969), Różne odcienie bieli (Různé odstíny bílé, 1970), Dookoła tyle cudów (Kolem je tolik zázraků, 1973), Potrójny czas Galaktyki (Trojnásobný čas Galaxie, 1976), Gdy Niebo spadło na Ziemę (Když nebe spadlo na Zemi, 1978), Powtórne stworzenie świata (Druhé stvoření světa, 1979), Miasto nie z tej planety (Město z jiné planety, 1981). (pw)

104

JEFREMOV IVAN ANTONOVIČ (1907–1972); RUS VIRICA U PETROHRADU. Geolog a paleontolog, spisovatel. Literárně začal pracovat v r. 1942, kdy dlouhodobě onemocněl. Tehdy napsal první cyklus povídek, obsahující: Vstreča nad Tuskaroroj (Setkání nad Tuscarorou), Sumasšedšij tank (Šílený tank), Ellinskaja tajna (Helénské tajemství; č. in: Chlapík z pekla, 1986), Ozero gornych duchov (Jezero horských duchů), Olgoj-chor-choj, Puťami starých gornjakov (Cestami starých havířů). V knižní podobě vyšly v r. 1944, v překladu do č. spolu s dalšími povídkami ve výborech Bílý roh (1947), Stín minulosti (1949, 1950), Sedm podivuhodných příběhů (1956, 1968) a Setkání nad Tuscarorou a jiné povídky (1959, 1964). Další J. povídky vyšly č. a s. též v antologiích Třetí povídky z vesmíru (1963) a Severná hviezda (1987). První SF knihou s kosmickým námětem byly Zvjozdnyje korabli (Hvězdné koráby, 1948; č. 1949, jako Návštěvníci z hvězd, in: Sedm podivuhodných příběhů, 1956; s. jako Lode vesmíru, 1948, jako Koráby vesmíru, 1950). Autor zde prohlašuje, že vývoj hmoty k rozumnému životu probíhá všude ve vesmíru za velmi úzce vymezených podmínek a v důsledku toho jsou si myslící bytosti v základních rysech podobné, a tedy i kontakt mezi nimi je možný. Nejvýznamnějším J. dílem je román Tumannosť Andromedy (Mlhovina Andromedy, 1957; č. jako Mlhovina v Andromedě, 1960, 1962, 1968; s. 1960), jehož děj je situován do vzdálené budoucnosti, kdy na Zemi již dlouho existuje komunistická společnost. J. se snažil popsat formy lidských vztahů v beztřídní společnosti i nově vzniklé etické, právní a estetické normy jejich života. Jde o román utopický, anticipační, filozofický, sociálně-psychologický i SF zároveň, který znamenal ve vývoji sov. SF kvalitativní skok. Myšlenku o možnosti vzájemných kontaktů a o biologické podobnosti myslících bytostí ztvárnil v novele Cor Serpentis /Serdce Zmeji/ (Cor Serpentis /Srdce hada/, 1959; č. in: Povídky z vesmíru, 1961; s. jako Hadie srdce, in: Hadie srdce, 1961). J. koncipoval novelu jako polemiku s tehdy módním pojetím kontaktu, který je naplněn nedůvěrou a nepřátelstvím lidí a mimozemšťanů. Do románu Lezvije britvy (Ostří břitvy, 1964; č. 1967) vložil autor množství hypotéz z oboru biologie, psychologie, etiky, estetiky atd. Román Čas byka (Hodina býka, 1970; č. 1973, 1987) je výstrahou před nesprávnou cestou vývoje společnosti. Poslední J. historicko-fantastický román Thais Afinskaja (Athéňanka Thais, 1971; č. 1982; s. 1979) se obrací k antické látce. Jeho hrdinkou je vynikající řecká tanečnice, jejíž dobrodružný a strastiplný život autor sleduje. Kromě uvedených SF děl napsal J. i romány na historická témata, cestopisy a mnoho vědeckých studií. Výb. bibl.: sbírka Buchta radužnych struj (Zátoka duhových vod, 1959; s. 1963). (gč) JESCHKE WOLFGANG (1936); NĚMEC DĚČÍN. Vyučil se nástrojařem, vystudoval filozofii, germanistiku a anglistiku na mnichovské univerzitě, vydavatel a spisovatel. Je autorem četných antologií, spoluautorem knihy Lexikon der Science Fiction Literatur (Lexikon literatury science fiction, 1980, rozš. 1988), prvního díla tohoto druhu v SRN. Časopisecky debutoval už v r. 1955. Vydal zatím jednu povídkovou sbírku Der Zeiter (Stroj času, 1970; č. jako Temné brány času, 1992) a román Der letzte Tag der Schöpfung (Poslední den stvoření, 1981; č. 1989), kterým se rázem zařadil mezi přední autory žánru v SRN a za nějž v r. 1981 získal Cenu Kurda Laßwitze za nejlepší román roku. Vypráví o plánu USA přečerpat pomocí stroje času arabskou naftu do Atlantiku. Cenu Kurda Laßwitze dostaly i jeho povídky Dokumente über den Zustand des Landes vor der Verheerung (Dokumenty o stavu Země před zpustošením, 1981) a Osiris Land (Osiridova země, 1986; č. in: Ikarie 1992/8-10). Jeho dalším románem je Midas oder die Auferstehung des Fleisches (Midas aneb vzkříšení těla, 1988). (jnh) JEURY MICHEL (1934); FRANCOUZ DORDOGNE. Zaměstnanec brit. obchodní komory, nemocniční ošetřovatel, spisovatel. Debutoval v r. 1958. Román La machine du pouvoir (Stroj moci, 1960 – pod pseud. Albert Higon) mu přinesl cenu J. Verna. Potom se odmlčel a vrátil se románem Le temps incertain (Nejistý čas, 1973), který byl oceněn jako nejlepší fr. SF román roku. Je autorem řady dalších románů, např. Aux étoiles du destin (Ke hvězdám osudu, 1960 – pod pseud. A. Higon), Les singes du temps (Opice času, 1974), Vers la haute tour (K vysoké věži, 1974), Les animaux de justice (Zvířata spravedlnosti, 1976), Soleil chaud, poisson des profondeurs (Horké slunce, ryba z hlubin, 1976), Les îles de la lune (Měsíční ostrovy, 1978), Ecumeurs de silence (Lupiči ticha, 1980; č. jako Strážci ticha, 1993), Le sombre eclat (Tmavý odštěpek, 1980; č. 1993), Les seigneurs de 1’histoire (Pánové dějin, 1980), Le vol du serpent (Let hada, 1982), Quand le temps soufflera (Až zaduje čas, 1983), Le dernier paradis (Poslední ráj, 1985), Les mondes furieux (Zuřivé světy, 1988), a povídkovou sbírku Simulateur! Simulateur! (Simulante! Simulante!, 1974). Rovněž vydal antologii povídek mladých autorů Planète socialiste (Socialistická planeta, 1978). (jnh) JIE JUNG-LIE (1940); ČÍŇAN WEN-ČOU. Chtěl studovat literaturu, ale vystudoval chemii. Scenárista a režisér populárně naučných filmů, spisovatel. Jako autor SF debutoval v r. 1961, ale většinu svých děl vydal až po kulturní revoluci na konci 70. let. K nejzajímavějším dílům patří série románů a novel o detektivovi Ťin Mingovi – např. Čchiao-čuang ta-pan (Maskovaný, 1980), Mimi čung-tuej (Tajemná kolona, 1981), Pu-i er-fej (Zmizení beze stopy, 1982), Tuan-ken-cchao (Tráva s usekanými kořeny, 1983), Chej-jing (Černý stín, 1981). Je znám i jako kritik a teoretik SF literatury, vydal knihu teoretických statí

105

Lun kche-süe wen-i (O science fiction, 1979). J. je autorem scénářů k televizním inscenacím – Siung-mao ťi-chua (Projekt Panda), rozhlasových her – An-tou (Tajný zápas). Je autorem několika antologií čín. SF doma i v zahraničí – Čungkuo ťing-sien kche-süe chuan-siang siao-šuo süan (Výbor čínské detektivní SF), Čung-kuo kche-süe chuan-siang siaošuo süan (Výbor čínské SF, 1982) a SF aus China (SF z Číny, 1984 – v SRN spolu s Charlotte Dunsingovou). Výb. bibl.: povídková sbírka Ping-ti-lien (Dvojitý lotos, 1983), X-3 an-ťien (Případ X-3), novela Siao Ling-tchung manjou wej-laj (Malý Dobře informovaný prochází budoucností, 1978), věnovaná mládeži, byla napsána již v r. 1961 a získala několik státních cen za literaturu. (jo, vm) JURJEV ZINOVIJ JURJEVIČ (1926); RUS MOSKVA. Spisovatel, novinář, redaktor časopisu Krokodil. Povídky publikuje od 60. let. První významnou prací byla sbírka tří novel Ruka Kassandry (Kasandřina ruka, 1970; s. 1983). Titulní povídka je vtipný příběh o nepodařeném experimentu, který způsobil, že se do naší doby dostal obyvatel starověké Tróje, zatímco na jeho místě v dávné minulosti se ocitne historik Kurojedov. Druhá novela Bašňa mozga (Věž mozku; č. jako Zajatci Velikého mozku, in: Zajatci Velikého mozku, 1973) líčí revoluci na planetě robotů, kterou vyvolalo přistání pozemské expedice. Sbírku uzavírá dystopický příběh Alfa i omega (Alfa a omega). Téhož roku vyšla J. ještě sbírka Finansist na četvereňkach (Finančník na čtyřech, 1970). Zajímavý je román Polnaja peredělka (Úplné předělání, čas. 1975, kn. 1979; č. jako Kandidát smrti, 1984), příběh z blízké budoucnosti, obratně spojující prvky detektivky a SF. Zabývá se možností úplné nápravy zločinců. J. tvorba se vyznačuje značnou nevyvážeností. K jeho slabším dílům patří kniha Bystryje sny (Rychlé sny, 1977; č. jako Jantarové sny, 1980), v níž se blížící mimozemská expedice snaží navázat kontakt s lidmi telepatickým působením na sny hlavního hrdiny. V novele Čornyj Jaša (Černý Schráňa, čas. 1978; s. in: Hodiny bez pera, 1987) se vědci podaří sestrojit inteligentní stroj, který se dalšími doplňky stále více polidšťuje a jeho autor je nucen s ním jednat jako s rozumnou bytostí. Černý Schráňa se stal součástí sbírky tří novel Časy bez pružiny (Hodiny bez péra, 1984; s. 1987). Za román Darju vam pamjať (Daruji vám paměť, 1980) byl odměněn v r. 1982 cenou Aelita. Dosud posledním J. románem je Povelitěl Ellov (Vládce Ellů, 1988), v němž Zemi žádá o pomoc planeta Elinia, na které se z nevysvětlených důvodů ztrácejí její obyvatelé. Výb. bibl.: Beloje snadobje (vol. Bílý prášek, 1974), Isk (Pátrání, 1985). (ia) KADLEČKOVÁ VILMA (1971), VL. JM. KLÍMOVÁ VILMA; ČEŠKA PRAHA. Vystudovala filozofickou fakultu UK, obor vědecké informace a knihovnictví, dnes redaktorka. SF povídky publikuje od r. 1987 ve fanzinech a od r. 1989 v časopisech (Svět fantastiky, Ikarie), též v antologii Mysli si svět (1990). Získala několik ocenění v SF literárních soutěžích. Cenu Karla Čapka získala za román Na pomezí Eternaalu (1990). Pod samotným dějem románu, popisujícím pátrání po krystalech argenitu – pozůstatcích dávné civilizace – na vzdálené planetě, je zřetelný též autorčin zájem o řešení morálních otázek. Své povídky, často vynikající bohatou představivostí při popisu jiných světů, shrnula do sbírky Jednou bude tma (1991). Posledními K. romány jsou fantasy Meče Lorgan (1993) a Stavitelé věží (1994). (ia) KAJDOŠ VÁCLAV (1925–1990); ČECH PRAHA. Povoláním lékař. Spisovatel a překladatel. Vydal jedinou knihu povídek Invaze z vesmíru (1970), která je ceněna jako jedna z nejlepších tohoto žánru v české SF. Je považován spolu s J. Nesvadbou „“ a V. Zýkou „“ za představitele jakési „české školy SF“, která vychází z odkazu K. Čapka „“ a je charakterizována vyhraněně humanistickým a také ironickým pohledem na svět a zejména na technickou civilizaci. Své dlouhé mlčení přerušily až vydáním povídek Sluneční vůz a Pás v antologii Železo přichází z hvězd (1983). Po delší odmlce napsal průměrnou novelu Dlouhá průrva (čas. 1990). (eff) KARINTHY FRIGYES (1887–1938); MAĎAR BUDAPEŠŤ. Studium přírodních věd nedokončil. Spisovatel. Do literatury vstoupil krátkými humoristickými črtami, publikovanými v časopise Nyugat. Velmi zajímavá je sbírka literárních karikatur Igy írtok ti (Tak píšete vy, 1912). Kladně byla přijata i sbírka povídek ze studentského života Tanár úr kérem (Prosím, pane profesore, 1916; č. 1959). Období těsně před smrtí popsal v jakýchsi „zápiscích nemocného“ Utazás a koponyám körül (Putování kolem mé hlavy, 1937; č. 1981). Mezi autory SF se zapsal romány Utazás Faremidóba (Cesta do Faremida, 1916; č. 1960; s. 1974) a Capillaria (Kapilárie, 1921; č. 1960; s. 1974). V obou románech navazuje na Swiftovy Gulliverovy cesty. V r. 1969 vyšlo souborné vydání jeho fantastických povídek A delejes halál (vol. Kouzelná smrt). Několik K. povídek s prvky SF vyšlo č. ve výboru Vzkaz v láhvi (1975) a též v antologii Hledání budoucího času (1985). Někdy bývá omylem zaměňován se svým synem Ferencem, též významným spisovatelem. (jo, en) KAZANCEV ALEXANDR PETROVIČ (1906); RUS AKMOLINSK (NYNÍ CELINOGRAD). Absolvent polytechnického institutu.

106

Literárně pracuje od r. 1936, kdy napsal filmový scénář, jenž se stal základem pozdějšího románu Pylajuščij ostrov (Ostrov v plamenech, 1941 – román třikrát přepracoval, naposledy 1975). Román Arktičeskij most (Arktický most, 1946) vypráví o podmořském tunelu mezi Sovětským svazem a Amerikou. Román přepracoval jako Most družby (1985). Zastával hypotézu, podle níž tunguzský meteorit, který dopadl v Sibiři za zvláštních okolností v r. 1908, byl vlastně cizí meziplanetární lodí. Pozornost, kterou toto tvrzení vyvolalo, donutila Akademii věd SSSR vypravit k místu dopadu nové expedice. Teorii, podle níž naši Zemi již dávno navštívili mimozemšťané, publikoval ve sbírce povídek Gosť iz kosmosa (Host z vesmíru, 1958). Mnohé z jeho údajných důkazů ve svých knihách využil Erich von Däniken. K námětu tunguzského meteoritu se vrací v přepracované variantě románu Ostrov v plamenech, v cyklech povídek Prišelcy iz kosmosa (Návštěvníci z vesmíru, 1961) a v rozšířeném vydání Gosti iz kosmosa (Hosté z vesmíru, 1963). V prvních poválečných letech publikoval další romány, vesměs rozsáhlé: Mol severnij (Severní val, 1952) o projektu vytvoření valu, který by obrátil golfský proud tak, aby obtékal severní břehy Sibiře a dovolil plavbu lodím po celý rok a změnil klima Sibiře. Pod tlakem kritiky byl román přepracován a vydán pod názvem Poljarnaja mečta (Polární sen, 1958), na působivosti však tím nezískal. Ani druhé přepracování Podvodneje solnce (vol. Slunce pod vodou, 1970) nebylo lepší. Populární téma setkání s jinými civilizacemi zpracoval K. v dalších románech: Planeta bur (Planeta bouří, 1959; s. in: Planeta búrok, 1986), přepracovaná pod názvem Vnuki Marsa (Vnuci Marsu, 1963), Lunnaja doroga (Měsíční cesta, 1960). Román L’dy vozvraščajutsja (Ledy se vracejí, 1964) v sobě spojuje výrobní román se špionážním. Ke kosmické tematice se vrátil v třídílném románu Silněje vremeni (Silnější než čas, čas. 1968, kn. 1973) a v knize Faety (Faeťané, 1974; č. jako Zánik Faeny, 1987; s. jako Skaza planety Faena, 1980). Kupol Naděždy (Kopule Naděje, 1980) je o problémech výroby umělé potravy. K. vydal cyklus SF povídek, v nichž spojil originální fantastické náměty s řešením šachových úkolů, Dar Kaissy (Kaissin dar, 1983 – Kaissa je jméno bohyně šachové hry). Román Ostreje špagi (Ostřejší než rapír, 1984) je fantastickým životopisem geniálního fr. matematika 17. století Pierra Fermata. (gč) KEMÉNY DEZSÖ (1925); MAĎAR DUNAÚJVÁROS. Vystudoval vysokou školu technického směru a později maďarštinu, řečtinu a latinu. Středoškolský profesor. Popularitu získal jeho první román A legrövidebb út (Nejkratší cesta, 1958). Dalším významným dílem K. je A titokzatos kecskebak (Tajemný kozel, 1970). Jeho dílo, určené mládeži, je prodchnuté humorem. (jo, en) KERNBACH VICTOR (1923); RUMUN CHIŞINĂU. Vystudoval filozofickou fakultu univerzity v Bukurešti. Redaktor. Debutoval básněmi, později psal prózu, filozofické eseje, překládal z klasických i moderních jazyků. K. je zastáncem teorie, podle níž naši planetu navštívili návštěvníci z kosmu. Tomuto tématu věnoval svůj první paleoastronautický SF román Luntrea sublimă (Vznešená loď, 1961), ve kterém sledujeme setkání Marťanů s obyvateli Atlantidy. Zabývá se studiem mýtů a náboženství, o nichž napsal odborné práce, např. Miturile esentiale (Základní mýty, 1978), Enigmele miturilor astrale (Záhady hvězdných mýtů, 1970) aj. Po úspěchu první knihy zavedl K. čtenáře do vzdálené budoucnosti románem Umbra timpului (Stín času, 1965). Velký úspěch měla i povídková sbírka Povestiri ciudate (Zvláštní příběhy, 1967). Výb. bibl.: Freamăt galactic (Galaktický šelest, 1966). (jo) KING STEPHEN (1946); AMERIČAN PORTLAND. Nejznámější žijící autor horrorů a komerčně nejúspěšnější spisovatel v historii literatury. Zpočátku začal psát SF – první povídku The Glass Floor (Skleněná podlaha, 1967) publikoval v časopisu Startling Mystery Stories. V 70. letech pokračoval ve vydávání povídek, které záhy nacházely místo v prestižních časopisech. Od psaní SF ho zřejmě odradil odmítavý dopis editora D. A. Wollheima, který K. vrátil rukopis prvního románu. Poté se K. orientoval na literaturu thrilleru a horroru, ovšem často s prvky SF. Motiv nadpřirozených sil dřímajících v člověku, jako např. telepatie a telekineze, vedoucích většinou k neblahým koncům, je ústřední v K. raných románech Carrie (1974; č. 1992), The Dead Zone (Mrtvá zóna, 1979; s. 1987) a Fire-starter (Žhářka, 1980; s. jako Podpaľačka, 1988). Katastrofickým románem přerůstajícím do abstraktnějších dimenzí dobra a zla je The Stand (Zastávka, 1978, přepr. 1990). Na pomezí postkatastrofické SF a fantasy se pohybuje trilogie The Dark Tower (Temná věž, 1982, 1987 a 1991). Fantasy odehrávající se v paralelním světě je The Talisman (Talisman, 1984; s. 1993 – spolu s Peterem Straubem). Ve stejném roce napsal fantasy The Eyes of the Dragon (Dračí oči, 1984), SF horrorem o hrůzných důsledcích objevu staré mimozemské kosmické lodi je The Tommyknockers (1987). K. díla mistrovsky využívají klasických horrorových postupů a přemisťují je do moderní doby, obyčejně do malého amerického městečka, kde za zdánlivě všedním životem může číhat zlo mnoha tváří. Salem’s Lot (Osud Salemu, 1975; č. jako Prokletí Salemu, 1994) je příběhem o upírech. Na parapsychologických jevech ve strašidelném domě je založen román The Shining (Osvícení, 1977; č. 1993), který je asi nejznámějším K. dílem. Magický hřbitov schopný oživovat mrtvé figuruje v románu Pet Sematary (Řbitov zviřátek, 1983), Christine (1983) je příběh o démonickém vraždícím automobilu, vlkodlaci řádí v novele Cycle of the Werewolf (Vlkodlačí cyklus, 1983), zosobnění Zla děsí hrdiny románů It (To, 1986; č. 1993) a Needful Things (Nezbyt-

107

né věci, 1991; č. 1993), psychologickým horrorem o odvrácené straně duše je román The Dark Half (Odvrácená polovina, 1989). V nejnovějších K. dílech můžeme pozorovat posun od nadpřirozené fantastiky k realistickému, psychologickému horroru – např. v kritiky ceněném nefantastickém románu Gerald’s Game (Geraldova hra, 1992). V letech 1977 až 1984 publikoval K. pod pseudonymem Richard Bachman pětici thrillerů, z nichž dva, popisující kruté sporty, jimiž se baví lidé v budoucnosti, patří do SF: The Long Walk (Dlouhá procházka, 1979) a The Running Man (Běžící muž, 1982; č. 1994). Výčet K. fantastických děl doplňme sbírkami povídek Night Shift (Noční směna, 1978), Skeleton Crew (Posádka kostlivců, 1985) a Nightmares & Dreamscapes (Noční můry a krajiny snů, 1994) a soubory novel Different Seasons (Různá období, 1982) a Four Past Midnight (Čtyři po půlnoci, 1990; s. 1993). Č. výbory z prvních dvou jsou Hodina děsu (1992) a Mrtví se někdy vracejí (1992). Téměř všechny K. romány a mnoho povídek byly s různým úspěchem zfilmovány. Z filmových verzí jsou nejznámější Carrie (1976), The Shining (1980) a Christine (1983). K. sám režíroval snímek Maximum Overdrive (Na plný plyn, 1986) podle vlastní povídky Trucks (Náklaďáky, 1973). K. dále získal cenu Hugo za studii o hrůzostrašném žánru Danse Macabre (Tanec smrti, 1981). (ia) KLEIN GÉRARD (1937); FRANCOUZ NEUILLY. Vystudoval ekonomii, redaktor, spisovatel a editor antologií. Patří k nejlepším autorům SF žánru ve Francii. Debutoval v pol. 50. let v magazínech Fiction, Galaxie a Satellite. Pro edici Anticipation psal pod pseudonymem Gilles d’Argyre a oněch pět románů, které v ní vydal, převyšovalo běžný průměr. Nejznámějšími jsou romány Le temps n’ a pas d’odeur (Čas není cítit, 1963), v němž má časové komando Dobyvačné federace zasáhnout na jedné malé planetě, jeho členové však poznají, že neslouží spravedlivé věci, časovou smyčkou se vrátí zpět, postřílejí sami sebe v okamžiku přistání a dezertují, a Les seigneurs de la guerre (Pánové války, 1971), kde Sluneční mocnosti válčí proti planetě s ptačími obyvateli pomocí mimozemských monster, která dovedou cestovat v čase. Další úspěšné romány jsou Les voiliers du soleil (Sluneční plachetnice, 1961), Les tueurs de temps (Zabijáci času, 1965) a Le sceptre du hasard (Žezlo náhody, 1968), nejlepší je však K. v povídkách, které vydal ve třech svazcích: Le chant de pierre (Kamenný zpěv, 1966), La loi du talion (Zákon odplaty, 1973) a Histoires comme si… (Příběhy jako by…, 1975). Rovněž píše eseje o SF. C. vyšly K. povídky Planeta Sedmi masek (in: Navštivte planetu Zemi, 1987), Rozdvojená linka (in: SL 1980/2), Rehabilitace (in: Ikarie 1992/11) a Jezdec na stonožce (in: Ikarie 1993/5). (jnh) KMÍNEK IVAN (1953); ČECH BRNO. Vystudoval VŠCHT v Praze, od r. 1977 pracuje v Ústavu makromolekulami chemie ČSAV. Patří k mladé generaci SF autorů, udržoval též úzké kontakty s fandomem. Ve své tvorbě se zaměřuje zejména na sociální stránku budoucnosti (obvykle nepříliš vzdálené). V letech 1982–1988 publikoval v časopisech (hlavně Zápisník a VTM) 15 SF povídek; některé vyšly v antologiích Stalo se zítra (1984), Návrat na planetu Zemi (1985), Lovci zlatých mloků (1988), Roboti a androidi (1988), Skandál v divadle snů (1988), Lety zakázanou rychlostí (1990); výbor části z nich je Ústřední kancelář vesmíru se neozývá (1992). Od poloviny 80. let pracoval na ambiciózním dystopickém románu Utopie – nejlepší verze (1991), ale vydat se mu jej podařilo až po roce 1989. Na příkladu panoptikálního, absurdního světa a jeho manipulovaných hrdinů autor ukazuje, jak to dopadne, když se totalitní společnost pokouší vnutit člověku svou představu o správných hodnotách. K. je také dvojnásobným držitelem Ceny Karla Čapka. (ia) KNEIFEL HANS (1936); NĚMEC GLEIWITZ, NYNÍ GLIWICE V POLSKU. Vyučil se cukrářem, později vystudoval střední školu, učitel, spisovatel. Debutoval románem Uns riefen die Sterne (Nás volaly hvězdy, 1956). Jeho počátky byly slibné, ale záhy propadl svodům masové produkce. Spolupracuje na seriálech Perry Rhodan, Atlan a Dragon. Ve většině jeho děl jde chudoba děje ruku v ruce s toporností dialogů. Protagonisté vystupují jako blazeovaní intelektuálové nebo si hrají na playboye, aby se z nich nakonec vyklubali úspěšní kariéristé. U nás je znám romány Der schwarze Planet (Černá planeta, 1965; č. 1968) a Nemesis von den Sternen (Nemesis z hvězd, 1966; č. 1968). (jnh) KNIGHT DAMON (FRANCIS) (1922); AMERIČAN BAKER V OREGONU. Spisovatel, kritik, editor, organizátor. První povídku mu otiskli v r. 1941, výrazněji však na sebe upozornil až příběhem Not With a Bang (Docela bez rámusu, 1949; s. jako Nezahynie pri výbuchu, in: Strašidla najstrašnejšie, 1970), v němž použil klasický motiv „konce světa“. Z jeho románů patří k nejlepším ponurá dystopie Hell’s Pavement (Cesta do pekla, 1955) o Americe 21. století, kterou autor vidí jako totalitní společnost, ovládanou několika málo monopoly; jedinec, zmanipulovaný prostředky moderní psychologie a neurologie, je zredukován na pouhého konzumenta. Většina K. povídek se vyznačuje úsměvným, tole-

108

rantním pohledem na svět – některé vyšly č. a s. in: SL 1985/2, Deti vesmírnej noci (1989), Jiné světy Léto '92 (1992) a Světy science fiction (1993). Humor K. povídek je inteligentní, jemný, uměřený. Ke K. novějším pracím patří romány The World and Thorinn (Svět a Thorinn, 1980), The Man in the Tree (Muž ve stromu, 1984), CV (1985). Vzpomínky na své počátky shrnul v knížce The Futurians (Futuriáni, 1977). Za souborné knižní vydání svých recenzí pod názvem In Search of Wonder (Okouzlené hledání, 1956) obdržel cenu Hugo. K. patří rovněž mezi přední editory antologií – sestavil a zredigoval jich kolem tří desítek – a důležitá je i jeho práce organizátorská. Stál u kolébky sdružení SFWA (Science Fiction Writers od America) a byl prvním předsedou. Výb. bibl.: The Observers (Pozorovatelé, 1988), A Reasonable World (Rozumný svět, 1991). (ak) KOLPAKOV ALEXANDR LAVRENTJEVIČ (1925); RUS MOSKVA. Absolvent vojenské akademie, důstojník, později chemik. Prvotinou v SF byl román Griada (1960; č. čas. 1965–66 [Daruvar], s. 1962), ve kterém se pokusil vytvořit obraz mimozemské civilizace a jejího setkání s pozemšťany. Č. vyšla také K. povídka Hosté z Gondwany (in: Zajatci Velikého mozku, 1973). Výb. bibl.: román More mečty (Moře snů, 1964), sbírka povídek Nětlennyj luč (Věčný paprsek, 1971). (gč) KOLUPAJEV VIKTOR DMITRIJEVIČ (1936); RUS ALDAN V JAKUTSKU. Absolvoval polytechnický institut, slaboproudař. Jeho náměty nemívají nic společného s technikou, dokonce ani s výsledky vědeckého bádání. Vyniká nezvyklou poetičností námětů, někdy až pohádkových, vždy hluboce lidských. Řada K. povídek vyšla č. a s. v antologiích Výprodej kosmických snů (1979), Zelený vlak (1980), Maják na útesu delfínů (1983), Skleněné město (1985), Chlapík z pekla (1986), More všetkých riek (1987) a Setkání pro rok X (1987). Výb. bibl.: Slučitsja že s čelovekom takoje… (Co se všechno může člověku přihodit, 1972), Kačeli otšelnika (Poustevníkova houpačka, 1974), Bilet v dětstvo (Lístek do dětství, 1977; s. 1988), Firmennyj pojezd Fomič (Zvláštní vlak jménem Fomič, 1979; s. jako Zablúdený rýchlik, 1983), Začem žil čelovek? (Proč ten člověk žil?, 1982), Pojuščij les (Zpívající les, 1984), Sed’maja model (Sedmý model, 1985). (gč) KOMACU SAKJÓ (1931), VL. JM. MINORU KOMACU; JAPONEC PREFEKTURA ÓSAKA. Vystudoval it. literaturu na univerzitě v Kjótu a psát začal v 60. letech. Pracuje jako novinář, dramatik, scenárista, autor detektivek, románů pro ženy a SF. K. je jedním z nejplodnějších autorů, ale celé jeho rozsáhlé dílo zastiňuje román známý po celém světě – Nihon čimbocu (Japonsko se potápí, 1973). Popisuje v něm situaci, kdy se celé jap. souostroví začíná postupně propadat do moře a jap. vláda hledá pro obyvatele nový domov. Román zfilmoval režisér Siro Moritani v r. 1973 a naši diváci film zhlédli pod názvem Zítra už nad ostrovy nevyjde slunce. Román získal jap. cenu Seiun. Zajímavý je další román Hatešinaki nagare no hate ni (Na konci nekonečného proudu, 1966) popisující evoluci lidského rodu až do vzdálené budoucnosti, v němž se autor zamýšlí nad smyslem existence člověka tváří v tvář nekonečnému časoprostoru. Ke katastrofické tematice se vrací v románu Fukkacu no hi (Den zmrtvýchvstání, 1964), ve kterém je většina lidstva vyhubena bakteriologickou zbraní, jež se vymkla kontrole. Detektivní SF je Cugu no wa dare ka (Kdo bude ten příští, 1970). Za zfilmovaný román Sajonara Džupitá (Na shledanou, Jupitere, 1982) získal v r. 1983 cenu Seiun. Č. vyšla K. povídka Novinka firmy Sekay (in: Svět fantastiky 1990/11). Výb. bibl.: Či ni wa heiwa o (Mír Zemi, 1963), Nihon Appačizoku (Japonští Apači, 1964), Esupai (Špión, 1965), Suto šóšicu (Zmizení hlavního města, 1979) cena Seiun 1980, Keššó seidan (Krystalová hvězdokupa) – cena Seiun. (jo, hav) KONISI GAKU (1934); JAPONEC ?. Univerzitní profesor fyziky. Od 60. let píše SF povídky, a to v mezinárodním jazyce esperanto, z něhož byly přeloženy do řady národních jazyků. Souborně vyšly kromě časopiseckých vydání dvakrát: pod názvem La Kosmoŝipo „Edeno n-ro 5“ (Kosmická loď Eden č. 5, 1968) a Vage tra la dimensioj (Na toulkách dimenzemi, 1976). Č. vyšly povídky Podzemní elysium v antologii Stvořitelé nových světů (1980, 1990) a Autosen v antologii Experiment člověk (1983). (iž) KORABELNIKOV OLEG SERGEJEVIČ (1949); RUS KRASNOJARSK. Pracuje jako lékař anesteziolog. Vystudoval i moskevský Literární institut M. Gorkého. Povídky z jeho prvních dvou sbírek Bašňa ptic (Ptačí věž, 1981) a I raspachnutsja dveri (A dveře se otevřou, 1984) se pohybují na hranici SF, většinou jde o psychologické příběhy s prvky fantastiky. Ohlas vzbudila třetí kniha Prikosnovenije kryljev (Dotek křídel, 1986), jež obsahuje tři příběhy s tématy setkání s neznámou bytostí, paralelních světů a rozdílů mezi myšlením dětí a dospělých. Č. vyšla K. povídka Síla vůle v antologii Dražba na planetě Gij (1983). (ia)

109

KORNBLUTH CYRIL M. (1923–1958); AMERIČAN NEW YORK. Novinář a spisovatel. Jeho povídky otiskované pod řadou pseudonymů a soustředěné později do několika sbírek reprezentují špičkovou úroveň am. SF 50. let. V žánru, pro který byla v té době příznačná záměrná odtrženost od skutečného života, udivovaly jeho příběhy plnokrevností jednajících postav, životností dialogů, barvitým realismem prostředí, smyslem pro humor, sarkasmem (někdy na samé hranici cynismu), perfektní znalostí řemesla a také schopností pronikavého kritického úsudku. Charakteristickou ukázkou K. tvorby je povídka The Little Black Bag (Malý černý kufřík, 1950; č. in: Experiment člověk, 1983). Příběh zneužití kufříku s dokonalými lékařskými nástroji, jenž se nedopatřením zatoulal z budoucnosti do naší doby, upozorňuje na klíčový problém vztahu mezi technickým pokrokem a mravní zralostí jedince i celé společnosti. O dvacet let později zařadil R. Silverberg „“ povídku do antologie SFWA Science Fiction Hall of Fame (Dvorana slávy science fiction, 1970), což byl výbor nejlepších povídek uveřejněných v době, kdy se ještě neudělovala cena Hugo. Do tohoto výběru se dostala i nejznámější K. povídka The Marching Morons (Pochod slabomyslných, 1951) – znepokojivě věrohodný portrét duševně méněcenné společnosti. Č. vyšly K. povídky v antologiích Vesmír je báječné místo pro život (1987) a Jiné světy Léto '92 (1992). Za svůj krátký život stačil vydat sedm románů, z toho čtyři ve spolupráci s F. Pohlem „“. Nejzdařilejší z těch, které napsal sám, je The Syndic (Syndik, 1953), dystopický obraz Ameriky nedaleké budoucnosti ovládané gangsterskými syndikáty. Ze společných děl obou autorů vyniká román The Space Merchants (Obchodníci s vesmírem, 1953; č. 1963, 1986), satirický příběh obchodní války mezi mocnými reklamními koncerny, jehož lehký tón umocňuje plastičnost předkládané vize přelidněné konzumní společnosti. (ak) KRAMER ALEXANDR (1946); ČECH PRAHA. Studium žurnalistiky nesměl z politických důvodů ukončit. Redaktor čas. Student, do r. 1989 pracoval v Tesle, poté redaktor Lidových novin. Jako novinář z r. 1968 a později signatář Charty 77 nesměl publikovat pod vlastním jménem, proto povídky musely vyjít ve sbírkách Experiment pro třetí planetu (1976) a Pandořina skříňka (1979) spolu s povídkami J. Veise „“, pod jehož jménem knihy vyšly. Týž spisovatel „pokryl“ jménem K. seriál o vývoji světové SF v Technickém magazínu (čas. 1977–78). Návazný seriál v témže časopise (1981) vyšel pod jménem O. Neffa „“. Spolu s ním napsal přehled dějin světové SF Všechno je jinak (1986), vydaný pouze pod jménem O. Neff „“. Další SF publikoval pod vypůjčeným jménem Miroslav Kostka. Takto přispěl do antologií Železo přichází z hvězd (1983), Lidé ze souhvězdí Lva (1983), Návrat na planetu Zemi (1985) a Lovci zlatých mloků (1988). Pod tímto jménem K. vydal i samostatnou povídkovou sbírku Exodus s happy endem (1989). (eff) KRAPIVIN VLADISLAV PETROVIČ (1938); RUS TJUMEŇ. Přední sov. spisovatel literatury pro mládež. Pracuje jako redaktor časopisu Uralskij sledopyt. Zaměřil se na SF tvorbu pro mladší čtenáře. Oblibu si získala K. novela Děti siněgo flamingo (Děti modrého plameňáka, čas. 1981), která byla odměněna cenou Velkého okruhu a cenou Aelita. Jde o příběh chlapce, který se dostal do světa napůl pohádkového a napůl dystopického a má za úkol zabít draka ohrožujícího království. Když ale chlapec poprvé uvidí obrovskou kovovou obludu, pochopí, že se stal obětí intrik a že měl posloužit pouze jako další důkaz toho, že drak je nezničitelný a svět nemůže vybočit ze starých kolejí. Nejrozsáhlejším K. dílem fantastického žánru je trilogie Golubjatňa na žoltoj poljaně (Holubník na žluté louce, 1985; č. jako Vlak do stanice Nekonečno, 1990 – díl I. Pátý do party, II. Ztracený vlak, III. Zase spolu), která vycházela čas. od r. 1983 pod tituly Golubjatňa na žoltoj poljaně, Prazdnik leta v Starogorske (Svátek léta ve Starohorsku) a Malčik i jaščerka (Chlapec a ještěrka). Děti, hlavní hrdinové příběhu, žijí v jednom z paralelních světů, který je ovládán záhadnými bytostmi, nazývanými „ti, kteří přikazují“. Bytosti sesílají na lidi nejrůznější epidemie a pohromy a snaží se získat od dětí věčnou jiskru, což je nevyčerpatelný zdroj energie, který potřebují k uzavření kruhu času, aby nedošlo k dalšímu vývoji civilizace. Trilogii je možno chápat jako alegorický příběh o boji dobra se zlem, pokroku se zpátečnictvím. Výb. bibl.: V noc bolšogo priliva (Za noci velkého přílivu, 1979). (ia) KRÖGER ALEXANDER (1934), VL. JM. ROUTSCHEK HELMUT; NĚMEC ČÁRKA U PODBOŘAN V ČESKOSLOVENSKU. Vystudoval zpracování dat, pracoval v energetice, byl místopředsedou Rady kraje Cottbus a místopředsedou pracovního kruhu „Utopická literatura“ při Svazu spisovatelů NDR, spisovatel. Je autorem četných odborných článků a deseti dobrodružně orientovaných SF románů určených především mládeži. Debutoval románem Sieben fielen vom Himmel (Sedm spadlo z nebe, 1969), v němž mimozemšťané nouzově přistanou na Zemi, okamžitě poznají na vlastní kůži mocenské zájmy imperialismu a teprve společným úsilím socialistických zemí jsou vysvobozeni. Antarktis 2020 (1973) pojednává o těžbě titanu v Antarktidě, o průzkumu jižních moří a zavodňování afrických pouští. V románu Die Expedition Mikro (Expedice Mikro, 1976) přistanou na mírové Zemi budoucnosti potomci lidí zmenšených dávno již zapomenutými imperialisty, hlavní zápletka spočívá v úsilí milimetrových lidiček, aby byli vůbec spatřeni. Die Kristallwelt der Robina Crux (Křišťálový svět Robiny Cruxové, 1977) je robinzonáda, v níž hrdinka jako jediná přežije katastrofu kosmické lodi, zachrání se na bolidu a objeví na něm opuštěnou stanici mimozemšťanů se zapomenutým robotem. Následoval dobrodružný román Die Marsfrau (Žena z Marsu, 1980),

110

příběh o ztracené a znovunalezené ženě a o zúrodňování Marsu. Jeho pokračováním je Das Kosmodrom in Krater Bond (Kosmodrom v Bondově kráteru, 1981), kde se obrovská flotila z Alfa Centauri, jejíž předvoj přistál na Zemi již v předešlém románu, blíží k Marsu a má v úmyslu ho kolonizovat. Výb. bibl: Energie für Centaur (Energie pro Centaura, 1983), Der Geist des Nasreddin Effendi (Duch Nasreddina Effendiho, 1984), Die Engel in den grünen Kugeln (Andělé v zelených koulích, 1985), Souvenir vom Atair (Suvenýr z Atairu, 1985), Der Untergang der Telesalt (Zkáza Telesaltu, 1988). (jnh) KRUPKAT GÜNTER (1905); NĚMEC BERLÍN. Studoval na vysoké škole, angažoval se v antifašistickém odboji a emigroval do ČSR, procestoval Evropu, severní Afriku a Blízký východ, v letech 1972–1978 předseda pracovního kruhu „Utopická literatura“ při Svazu spisovatelů NDR, od r. 1955 spisovatel. Inspirován Tolstého „“ Aelitou začal psát již v devatenácti letech, ale román nenašel pro své levicové zaměření nakladatele. V románech Die Unsichtbaren (Neviditelní, 1958) a Die große Grenze (Velká hranice, 1960) pojednává o kosmických letech a pozemských konfliktech, o tajných přistáních mimozemských pozorovatelů na Zemi a o prvních krocích lidstva k planetám. V dalším románu Als die Götter starben (Když bohové zemřeli, 1963) kosmonauté odhalí na Měsíci a Phobu stopy civilizace, která kdysi obývala dvojplanetu Meju na dráze mezi Marsem a Jupiterem. Pokračováním je román Nabou (1968) s důrazem na psychologickou stránku vyprávění. Mejuánci zanechali na Zemi biorobota, který se zaplete do mezilidských vztahů, podnikne s lidmi expedici v podzemním vozidle a nakonec je odhalen. Na motivy svých povídek napsal K. rozhlasovou hru Gefangene des ewigen Kreises (Zajatci věčného kruhu, 1956) a divadelní hru AR-2 ruft Ikarus (AR-2 volá Ikara, 1960), které byly později přepracovány pro televizi. Z románu Neviditelní vznikl v roce 1968 třídílný televizní film Stunde des Skorpions (Hodina Štíra). (jnh) KUCZKA PETER (1923); MAĎAR SZÉKESFÉHERVÁR. Spisovatel, kritik a editor. Do literárního dění vstoupil jako autor několika básnických sbírek, za které získal mj. Kossuthovu a Attilovu cenu. Z hlediska SF jsou významné jeho teoretické statě, které byly oceněny WORLD SF. K. byl zakladatelem pravidelných setkání autorů socialistických zemí. Byl zakladatelem a dlouholetým šéfredaktorem maď. SF časopisu Galaktika (vychází měsíčně od r. 1986, předtím nepravidelně od r. 1972) a jeho almanachu Metagalaktika. Současně byl editorem SF edice Kozmosz fantasztikus konyvek (dnes Galaktika fantasztikus konyvek) v nakladatelství Móra Ferenc. Nejvýznamnějším K. dílem je teoretická antologie A holnap meséi (Příběhy zítřků, 1973), která byla několikrát oceněna. Připravoval (nikdy nevydanou) Encyklopedii SF socialistických zemí. K. je také autorem scénářů několika filmů, z nichž dva lze řadit do oblasti SF: Az idö ablakai (Okna času, 1969) a Transzport (Transport, 1982). Č. vyšla K. povídka Andělský vlas (in: Skleněné město, 1985). (jo, en) KULIN GYÖRGY (1905); MAĎAR NAGYSZALONTA. Ředitel Institutu hvězdného výzkumu v Budapešti, dnes v důchodu. Spolu se Zoltanem Fabiánem je autorem tří klasických SF románů, které vydal pod pseudonymem Q. G. Lyn A. F. Bian: Üzen a nyolcadik bolygó (Osmá planeta se hlásí, 1966), Az ellentmondások bolygója (Planeta protikladů, 1969) a Aster (1971). (jo) KUTTNER HENRY (1915–1958); AMERIČAN LOS ANGELES. Vystudoval literaturu na univerzitě v Jižní Karolíně, spisovatel. Jeden z nejplodnějších a nejtalentovanějších am. povídkářů 40. a 50. let. Kromě SF psal také detektivky, fantasy a horrory. První K. povídky se objevily v r. 1937 v magazínu Thrilling Wonder Stories, v 50. letech spolupracoval s časopisem Startling Stories. Řadu povídek a románů napsal společně se svou manželkou C. L. Mooreovou (1911–1988), mnohdy používali pseudonymů, nejznámějším je Lewis Padgett, jejich vzájemný podíl se jen velmi těžko dá posoudit. Nejzajímavější námět z nich má práce Beyond Earth’s Gates (Za branami Země, 1954), vyprávějící o velice drsném světě, pro jehož obyvatele je nebem naše Země. Alternativní svět – resp. celý alternativní vesmír nalezneme i v románu Well of Worlds (Studna světů, 1952). Nejpříznivějšího ohlasu u kritiky se dočkal hned první K. román Fury (Zběsilost, 1950), jenž se odehrává na Venuši poté, co pozemský život padl za oběť zničující jaderné válce. Hlavní přínos K. žánru SF však spočívá v oblasti povídky. Je pokračovatelem am. povídkářské tradice E. A. Poea „“, A. Bierceho (1842–asi 1914) a H. P. Lovecrafta „“. Do popředí vystupuje jeho smysl pro humor a záliba ve vtipných technických tricích. Příkladem takové vynalézavé hračičky je projektor schopný nahlédnout do minulosti a ověřit alibi člověka podezřelého ze spáchání trestného činu. Na tomto motivu je postavena psychologická krimi Private Eye (Oko do soukromí, 1948; s. jako Skryté oko, in: Stratený robot, 1986), nejpřetiskovanější K. povídka. Další povídky vyšly č. v antologiích Labyrint (1963), Tichá hrůza (1967, 1970), Navštivte planetu Zemi! (1987) a Od Heinleina po Aldisse. Cesta k science fiction IV. (1994). Výb. bibl.: Mutant (1953), The Best of Henry Kuttner (To nejlepší z Henryho Kuttnera, 1975). (ak)

111

LAFFERTY R(APHAEL) A(LOYSIUS) (1914); AMERIČAN NEOLA V IOWĚ. Inženýr elektrotechnik, psát začal ve 45 letech. V r. 1968 v rozmezí pouhých dvou měsíců vydal tři knihy a v r. 1971 tento výkon zopakoval. Celkem napsal kolem patnácti románů a půl druhé stovky povídek. Tři z nich – mezi nimi i satirický příběh Land of the Great Horses (Kraj velkých koní, 1967), jenž patří k nejlepším příspěvkům Ellisonovy „“ antologie Nebezpečné vize – si naši čtenáři přečetli č. in: SL 1982/4; další L. povídky vyšly č. a s. v antologiích Deti vesmírnej noci (1989), Jiné světy Jaro '92 (1992) a Jiné světy Zima '93 (1993). L. je pokládán za čelného představitele Nové vlny SF. Jeho první román Past Master (Mistrův návrat, 1968) vypráví o tom, jak obyvatelé planety Astrobe vzkřísí k novému životu Sira Thomase Mora a požádají ho, aby byl tak laskav a dal do pořádku jejich poněkud pošramocenou Utopii. V dalším románu, vesmírné opeře Space Chantey (Vesmírný popěvek, 1968), L. oděl do nového roucha Homérovu Odysseu. Hlavní postavou románu The Devil Is Dead (Ďábel je mrtev, 1971) je vskutku čert; humoristu a parodika v sobě L. nezapřel v románech The Fall of Rome (Pád Říma, 1971), Not to Mention Camels (Nemluvě o velbloudech, 1976), Archipelago (Souostroví, 1977), The Annals of Klepsis (Letopisy z Klepsis, 1983) aj. Za povídku Eurema’s Dam (vol. Přehrada, 1972) obdržel cenu Hugo. (ak) LAGIN LAZAR (1903–1979), VL. JM. GINZBURG LAZAR IOSIFOVIČ; RUS VITEBSK. Ekonom, publicista, spisovatel. Nejznámější L. dílo pro děti je fantastická pohádka Starik Chottabyč (Děda Chottabyč, 1940; č. jako Nové příhody starého džina, 1956; s. jako Čarovný pokrovec, 1953) o pionýrovi, který vypustil z láhve džina, jenž je ale i se všemi svými nadpřirozenými schopnostmi bezmocný proti zázrakům současné techniky. L. je ovšem také představitelem politicko-satirické tvorby, jeho románům bývá přisuzován přídomek romány – pamflety. Jsou vesměs namířeny proti válce, proti fašismu, proti násilí. Výb. bibl: Patent AV (Patent AW, 1949; č. 1960; s. 1951), Ostrov razočarovanija (Ostrov zklamání, 1953; č. 1955; s. 1956), Atavija proksima (Attavia proxima, 1956), sbírky povídek Sjeďonnyj archipelag (Snězené souostroví, 1963), Major Vell Endju (Major Well Andyou, čas. 1962) a satirická próza Belokuraja bestija (Plavovlasá bestie, čas. 1963). Knižně vyšly i L. Obidnyje skazky (Urážlivé pohádky, 1959), Tragičeskij asteroid (Tragický asteroid), Goluboj čelovek (Modrý člověk), Lučšij iz mirov (Nejlepší ze všech světů). (gč) LARIONOVOVÁ OLGA NIKOLAJEVNA (1935); RUSKA LENINGRAD. Inženýrka, nyní spisovatelka. Debutovala novelou Leopard s veršiny Kilimanžaro (Leopard z Kilimandžára, 1965; s. 1975). Tato novela měla nebývalý úspěch a patří k nejlepším dílům rus. SF. Zachycuje společnost v komunistické budoucnosti poté, co se lidé nepředvídanou náhodou dovědí každý dobu své smrti. Povídky a novely L. se vyznačují hlubokou psychologickou analýzou jednání lidí v mezních situacích a originálním řešením tradičních témat. Román Sonata morja (Sonáta moře, 1985) líčí práci expedice na planetě Tamerlana Stěpanova, kde jakási civilizace zanechala přírodní rezervaci s ochočenými zvířaty odsouzenými k vymírání. Za tuto knihu L. obdržela v r. 1987 cenu Aelita. Příklon k dobrodružné SF pokračuje i v dalším románu Čakra Kentaura, ili zvjozdočka na lbu (Čakra Kentaura aneb hvězdička na čele, 1988; č. in: Čakra Kentaura, 1991). V románu L. popisuje rozklad společnosti, v níž koexistují slepí lidé a ptáci kregové, jejichž očima lidé vidí. Princezna Senie přiveze z jednoho svého letu do vesmíru dva zajaté pozemšťany, jejichž příchod rozmetá nestabilní panství kregů, kteří obyvatele v mládí oslepují, aby mohli vládnout. Č. a s. vyšly L. povídky v antologiích 13x sci-fi (1983, 1985), Skleněné město (1985), Chlapík z pekla (1986), More všetkých riek (1987), Setkání pro rok X (1987) a Sonáta hada (1988). Výb. bibl.: Ostrov mužestva (Ostrov odvahy, 1971), Skazka korolej (Pohádka králů, 1981), Znaki zodiaka (Zvěrokruh, 1983), Planeta tumanov (Mlžná planeta). (gč, vr) LE GUINOVÁ URSULA K(ROEBER) (1929); AMERIČANKA BERKELEY V KALIFORNII. Vystudovala romanistiku na kolumbijské univerzitě, publikuje od r. 1966. Její první povídky, otištěné na stránkách SF magazínů (Amazing Stories, Fantastic aj.), je možno charakterizovat spíše jako fantasy než jako SF, totéž lze říci i o některých pozdějších pracích, především o tetralogii Earthsea (Zeměmoře, 1977), jejíž dva díly vyšly č.: A Wizard of Earthsea (Čaroděj Zeměmoří, 1968; č. 1992) a The Tombs of Atuan (Hrobky Atuánu, 1971; č. 1993). Tento rozsáhlý poeticky ztvárněný příběh učně a posléze provozovatele „magického umění“ byl sice určen mládeži, ale podobně jako Carrollova Alenka či Tolkienův „“ Hobit zaujal i dospělé. Na rozhraní mezi SF a fantasy se pohybuje i děj románu The Lathe of Heaven (Nebeský stroj, 1971; č. jako Smrtonosné sny, 1994). Pokud jde o ryzí SF, řada autorčiných prací, počínaje prvním románem Rocannon’s World (Rocannonův svět, 1966; č. 1992), je volně propojena v tzv. Hainském cyklu, nazvaném podle planety Hain, jejíž obyvatelé v pradávných dobách „oseli“ naši galaxii inteligentním životem. Autorka zobrazila na velké ploše dvouapůltisíciletý úsek budoucích dějin lidstva, počínaje dobou vzdálenou tři či čtyři století. Kromě zmíněné knižní prvotiny patří do tohoto cyklu romány Planet of Exile (Planeta exilu, 1966; s. in: Planeta exilu, 1988), City of ilusions (Město přeludů, 1967), The left Hand of Darkness (Po levici temnot, 1969 – oceněno Hugem i Nebulou), The Dispossessed (Vyvlastněný, 1974 – znovu Hugo i

112

Nebula, což je poprvé, kdy autor dvakrát získal obě ceny za jedinou práci) a novely Vaster than Empires and More Slow (Rozlehlejší než říše a trvalejší, 1971) a Hugem odměněné The Word for World Is Forest (Slovo pro svět je les, 1972; č. jako Svět je les, les je svět, in: Experiment člověk, 1983). Z kratších prací vzbudily pozornost The Ones Who Walk Away from Omelas (Ti, kdo opouštějí Omelas, 1973; s. in: Děti vesmírnej noci, 1989), The Day Before Revolution (V předvečer revoluce, 1974 – ceny Nebula a Jupiter) a Nine Lives (Devatero životů, 1969; č. in: SL 1979/6). Další Le G. povídky vyšly č. in: Hledání budoucího času (1985), Vesmír je báječné místo pro život! (1987), Nejmenší vesmír (1992) a To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993). Le G. patří k nejlepším tvůrcům SF literatury na světě. Z jejích próz je patrný nesmiřitelný odpor vůči ignorantství, proti vnucování vlastních představ jiným. Základním poselstvím většiny příběhů je výzva k toleranci, k porozumění. Často zasazuje své hrdiny do neznámého prostředí a nutí je vynaložit úsilí na to, aby své okolí pochopili. Dosáhnout porozumění však nebývá snadné; autorka svým hrdinům cestu k tomuto cíli často ztěžuje vzájemným překrýváním různých rovin reality a nejednou po nich vyžaduje i sebeobětování. Le G. sice píše o vzdálených planetách, avšak ta, o kterou se jí ve skutečnosti pokaždé jedná, se jmenuje Země. Styl prací Le G. se vyznačuje výrazovou čistotou, jazykovou propracovaností a schopností vytvořit specifickou atmosféru. Ráda pracuje s mýty, metaforami a symboly, jejichž význam bývá dovedně zašifrován. V jejích textech se často objevují protipóly jako různé projevy téže reality. Žeň posledního desetiletí představuje povídková sbírka The Compass Rose (Větrná růžice, 1982) a pět románů: Very Far Away from Anywhere Else (Předaleko odevšad, 1976), Malafrena (1979), The Beginning Place (Počátek, 1980), The Eye of Heron (Heronovo oko, 1983) a Always Coming Home (Pokaždé se vracíš domů, 1985), jehož děj se odehrává na Zemi ve vzdálené budoucnosti, dlouho po válce, která zničila současnou civilizaci. Jde vlastně o kompletní etnografickou studii národa Kesh včetně materiálů o tamní kultuře – ke knížce patří i kazeta s hudbou Keshanů, tu ovšem nesložila Le G., ale T. Barton. (ak) LEIBER FRITZ (1910–1992); AMERIČAN CHICAGO. Doktor filozofie, herec, novinář, spisovatel. Napsal mnoho románů i povídek – fantasy, SF, horrory i detektivky. Je majitelem šesti Hugů, tří Nebul a čtyř cen udělovaných v oblasti fantasy. Před válkou přispíval do magazínu Weird Tales, v 50. letech patřil ke kmenovým autorům časopisu Galaxy. Popularitu získal cyklem Two Sought Adventure (Dva hledali dobrodružství), který se skládá z několika románů a povídkových sbírek; patři sem mj. povídka Ill Met in Lankhmar (Zlo potkané v Lankhmaru, 1970; č. in: FSF 1993/6), vyznamenaná Hugem i Nebulou. Obě tyto ceny získala předtím i povídka Gonna Roll the Bones (Kutálejte se, kostičky!, 1967, in: Ellisonova „“ antologie Nebezpečné vize) – působivý příběh hazardního hráče, jenž se střetne se samotným ďáblem. Hugem byl oceněn i román The Big Time (vol. Zlaté časy, 1958), jehož děj se odehrává celý v jediné místnosti, na jakémsi odpočívadle, kde se setkávají bojovníci z různých časů. Jeho kompozice silně připomíná divadelní hru. V románu Gather,Darkness! (Houstněte, temnoty!, 1950) L. ukazuje, jak lze s pomocí moderní vědy předstírat „boží zázraky“. Green Millenium (Zelené tisíciletí, 1953) je zábavný průvodce dekadentní Amerikou blízké budoucnosti, jíž se čtenář spolu s autorem žene ve stopách obrovské zelené kočky. The Wanderer (Poutník, 1964) líčí paniku, kterou na Zemi vyvolá přiblížení toulavé planety. Román byl odměněn Hugem. Ocenění (Nebulu) získala i povídka Catch That Zeppelin! (Musíš stihnout ten Zeppelín!, 1975; č. in: FSF 1993/2). V r. 1981 byl L. odměněn za celoživotní dílo titulem Velmistr SF. Č. a s. vyšly další L. povídky in: Strašidla najstrašnejšie (1970), Deti vesmírnej noci (1989), Jiné světy Zima '93 (1993) a RSL 1981/7 a SL 1982/6. (ak) LEINSTER MURRAY (1896–1975), VL. JM. JENKINS WILLIAM FITZGERALD; AMERIČAN NORFOLK VE VIRGÍNII. Spisovatel. První SF povídku The Runaway Skyscraper (Uprchlý mrakodrap, 1919), vyprávějící o newyorské budově, jež se náhle propadne časem do minulosti, otiskl v časopise Argosy. Většinu svých půvabných povídek napsal v prvním desetiletí po 2. světové válce. Patří sem povídka First Contact (První kontakt, 1945) o problémech vzájemné nedůvěry při prvním setkání dvou civilizací a Hugem oceněná novela Exploration Team (Průzkumný tým, 1956; č. in: Hugo Story 1955– 1961, 1993), kterou okamžitě včlenil do svého nejlepšího románu Colonial Survey (Koloniální inspekce, 1956). L. romány lze zařadit k vesmírným operám, často však strádají naivitou, příliš zjednodušeným pohledem na svět a také kompoziční a jazykovou stereotypností. Některá díla publikoval pod vlastním jménem. (ak) LEM STANISŁAW (1921); POLÁK LVOV. Vzděláním lékař. Spisovatel. Už během studií psal povídky tematicky čerpající z okupace a SF povídky. V r. 1948 začal psát rozsáhlý třídílný román Czas Nieutracony (Nepromarněný čas, 1955; č. 1959), ve kterém zachytil život v Polsku za války a v poválečném období. První SF vydal v druhé polovině 40. let, z tohoto období pochází kromě několika povídek také román Człowiek z Marsa (Muž z Marsu, čas. 1946), který ale ani zdaleka nedosahoval kvalit ostatního L. díla. První SF knihou tak byli Astronauci (Astronauti, 1951; č. 1956; s. 1958) o výpravě na Venuši, kde došlo k sebezáhubě civilizace, jež se chystala napadnout Zemi. Kniha, určená mládeži, měla velký ohlas, záhy byla přeložena do několika jazyků a zfilmována v kopro-

113

dukci Polska a NDR s názvem Mlčící planeta. O tři roky později vyšla sbírka Sezam i inne opowiadania (Sezam a jiné povídky, 1954; č. jako Sezam, 1957; s. 1960) a po ní román Obłok Magellana (Mraky Magellanovy, 1955; č. jako K Mrakům Magellanovým 1956; s. jako Denník z vesmíru, 1958), konzultovaný s experty mnoha vědeckých odvětví. Brzy se sám L. stal významným odborníkem (mj. zakládajícím členem Polské astronautické společnosti, členem Polské kybernetické společnosti a dalších vědeckých organizací). Tyto své zájmy promítl do řady odborných knih. Dialogi (Dialogy, 1957) patří k prvním knihám o kybernetice v socialistických zemích, Summa technologiae (1964) je zakladatelským dílem futurologie. Lingvistickou problematiku SF literatury obsahuje Filozofia przypadku (Filozofie náhody, 1968), teoretickým hodnocením vývoje anglosaské SF je dvousvazková Fantastyka i futurologia (Fantastika a futurologie, 1970). L. další publicistické práce jsou shrnuty v knihách Wejście na orbitę (Výstup na oběžnou dráhu, 1962) a Rozprawy i szkice (Úvahy a črty, 1975). Těžiště L. tvorby však spočívá v beletrii. K nejznámějším dílům patří Eden (1959; č. jako Planeta Eden, 1960, 1979; s. 1975) o průzkumu neznámé planety, jejíž obyvatelé jsou tyranizováni násilím založeným na informatice, dále Powrót z gwiazd (Návrat z hvězd, 1961; č. 1962) o konfrontaci kosmonautů se společností, z níž byly uměle odstraněny všechny prvky násilí, ale i podnikavosti, a Niezwyciężony i inne opowiadania (Nepřemožitelný a jiné povídky, 1963; č. tit. novela 1976, 1994; s. 1968) o nemožnosti komunikace s mimozemskou inteligencí. Nejvýše ceněn bývá román Solaris (1961; č. 1972, 1994; s. 1964). I zde jde o komunikaci s mimozemskou bytostí, kterou je oceán pokrývající povrch planety Solaris. Jeho inteligence se projevuje průniky do psychiky lidí, kteří se ho pokoušejí zkoumat. Dílem mimořádné filozofické hloubky je Głos pana (Pánův hlas, 1968; č. in: Pánův hlas, 1981; s. 1988), pojatý jako výpověď geniálního vědce, který se zúčastnil výzkumu záhadných signálů z vesmíru. Při tomto výzkumu musí vědci řešit morální problémy v souvislosti s možným využitím jejich práce pro vojenské účely. Nesmyslnost vojenské byrokracie paroduje v knize Pamiętnik znaleziony w wannie (Deník nalezený ve vaně, 1961), jejíž děj se odehrává v obrovském podzemním krytu. Dva romány se blíží detektivce: román Śledztwo (Vyšetřování, 1959; č. 1972), v němž poručík Gregory řeší případy nepochopitelných pohybů mrtvol na anglickém venkově, a román Katar (Rýma, 1976; č. 1978; s. jako Nádcha, 1979). L. povídky vyšly v knihách Inwazja z Aldebarana (Invaze z Aldebaranu, 1959; č. 1961), Noc księżycowa (Měsíční noc, 1963), Opowiadania (Povídky, 1969), Maska (1976), Golem XIV. (1981; č. 1984). V některých z nich se objevují i rozhlasové a televizní hry, jejichž hrdinou je geniální profesor Tarantoga, přítel Ijona Tichého. Dramatické útvary nejsou L. cizí, ukázal to v jedné ze svých prvých prací, divadelní hře Jacht Paradise (Jachta Paradise, 1951), napsané společně s Romanem Hussarskim (1923). Po vyzkoušení tradičních literárních útvarů (román, povídka, drama) překvapil L. zač. 70. let čtenáře originálními nápady. Doskonała próżnia (Dokonalá prázdnota, 1971; č. 1983) je sbírka recenzí knih, které teprve budou (nebo nebudou) napsány. Obdobně Wielkość urojona (Pomyslná velikost, 1973) je sbírka úvodů k neexistujícím knihám. Podobným přístupem se vyznačují i Prowokacja (Provokace, 1984) a Biblioteka XXI. wieku (Knihovna XXI. století, 1986). Největší popularitu však L. přinesly cykly povídek, které začal psát koncem 50. a zač. 60. let. Hrdinou jednoho z nich je kadet a později pilot Pirx, který se poprvé objevil v knize Invaze z Aldebaranu jako obyčejný žák kosmonautického učiliště. Základem téměř všech Pirxových příběhů je motiv střetu techniky s člověkem, z něhož Pirx vychází vítězně především díky své nedůvěřivosti k dokonalosti techniky. Povídky o Pirxovi jsou obsaženy v knihách Polowanie (Lov, 1965; č. 1969) a Opowieści o pilocie Pirxie (Příběhy pilota Pirxe, 1968; č. 1978). Pirx se mihne i v románu Fiasko (1987; č. 1990), ve kterém L. zpracovává tezi o nemožnosti dorozumění mezi kosmickými civilizacemi. Hlavní postavou dalšího cyklu je Ijon Tichý, kosmický cestovatel a fantasta z rodu barona Prášila. V jeho příhodách rozvinul Lem naplno své pojetí humoru hraničícího s groteskou. Zatímco v ostatní SF tvorbě se L. popisům jiných kosmických civilizací spíše vyhýbá, zde rozvíjí ohňostroj nápadů, směřujících v groteskně deformované podobě k satirickému obrazu naší Země. Příhody Ijona Tichého jsou obsaženy v knihách Dzienniki gwiazdowe (Hvězdné deníky, 1957), Księga robotów (Kniha robotů, 1961; č. jako Vzpomínky Ijona Tichého, 1964) a Kongres futurologiczny (Futurologický kongres, 1973; č. 1977). O oblibě těchto příběhů svědčí i skutečnost, že cena Polského sdružení přátel fantastiky, udílená každoročně nejlepší pol. SF knize, se nazývá Sepulka podle XIV. cesty Ijona Tichého. Právě tento příběh L. rozpracoval do románu Wizja lokalna (Místní průzkum, 1982). V románu Pokój na Ziemi (Mír na Zemi, 1987; č. 1989) je Tichý vyslán na průzkum Měsíce, kam byl po všeobecném odzbrojení Země přenesen další vývoj zbrojních systémů. Třetím cyklem jsou příhody dvou konstruktérů – robotů Trurla a Klapacia. Zde autor své fantazii a humoru (i jazykovému) neklade žádné meze. Oba konstruktéři se navzájem předstihují v zadávání absurdních technických úkolů, které pak řeší. Cyberiada (Kyberiáda, 1965; č. 1983) je originální spojení pohádky se SF a patří – stejně jako Bajki robotów (Pohádky robotů, 1964) – k nejčastěji vydávaným L. dílům. Obě knihy mají podobný děj: robotí, jejichž schopností lidé zneužívali, posléze uprchli ze Země a založili na vzdálených planetách mocné říše feudálního typu. O lidech zůstaly jen legendy, vhodné nanejvýš ke strašení. Vzhledem k mimořádnému úspěchu všech tří cyklů v nich L. pokračoval i v dalších letech. Nové příběhy se objevily v knihách Ratujmy kosmos i inne opowiadania (Zachraňme vesmír a jiné povídky, 1966; č. jako Zachraňme vesmír, 1966), Bezsenność (Nespavost, 1971), Suplement (Dodatek, 1976) a Powtórka (Opakování, 1979). Za svou tvorbu obdržel L. mnoho cen, uznání a vyznamenání. Č. výborem z do té doby nepřeložených SF povídek, novel a div. her je Pánův hlas (1981). (pw) LEMAN ALFRED (1925); NĚMEC

114

NORDHAUSEN. Původním povoláním učitel, pak biolog, nyní vědecký pracovník v oboru vývoje mikroskopů, spisovatel. Ve spolupráci se svým přítelem ze studentských let Hansem Taubertem (1928) je autorem nejen dvou vysokoškolských učebnic botaniky, ale i sbírky povídek Das Gastgeschenk der Transsolaren (Dar Transsolárců, 1973), která obdržela Cenu Ministerstva kultury NDR. Vyprávějí v ní o setkání lidí s kosmem a s cizími formami života, líčí dobrodružství bádání, tvůrčího hledání a poznám, a to nikoli na úkor dějovosti a čtivosti. C. vyšly dvě jejich společné povídky v antologiích Fantastika '81 (1981) a Spirálový obzor (1983). Druhou sbírku povídek napsal L. sám. Je to Der unsichtbare Dispatscher (Neviditelný dispečer, 1980). V povídkách je vkusně propojena poezie s technickým racionalismem, vyznačují se přemýšlivostí a vysokou literární úrovní. Jeho první román se jmenuje Schwarze Blumen auf Barnard 3 (Černé květiny na Barnardu 3, 1986). (jnh) LETSCHE CURT (1912); NĚMEC CURYCH. Vyučil se knihkupcem, r. 1939 zatčen pro účast v antifašistickém odboji a pro „přípravu velezrady“', do konce války vězněn, r. 1957 se vystěhoval ze SRN do NDR, pracoval jako knihovník, od r. 1961 spisovatel. Kromě několika detektivních románů a autobiograficky laděného románu z doby odboje napsal i tři SF díla. Verleumdung eines Sterns (Pomluva jedné hvězdy, 1968) se odehrává ve 22. století, kdy kolují fámy o mimozemské hrozbě, z níž se nakonec vyklube pouhá novinářská kachna. L. zde karikuje pověrčivost a válečnou hysterii. Romány Der Mann aus dem Eis (Muž z ledu, 1970) a Raumstation Anakonda (Kosmická stanice Anakonda, 1974) mají detektivní zápletku – odehrávají se v cizích světech a konfrontují čtenáře s modely lidského chování. Tyto romány jinak nepřesahují úroveň běžné produkce NDR v tomto žánru. (jnh) LEVI PRIMO (1919–1987); ITAL TURÍN. Vystudoval chemii, za 2. světové války se zapojil do odboje proti fašistům, byl odvezen do koncentračního tábora v Osvětimi. První kniha Se questo è un uomo? (Tohle že je člověk?, 1947) se vrací k jeho zážitkům z Osvětimi. Po několikaleté odmlce se vrátil do literatury dílem La tregua (Příměří, 1963), za něž získal literární cenu Premio Campiello. Následovaly dvě povídkové sbírky, které ho zařadily mezi špičkové autory it. fantastické literatury. Název první z nich – Storie Naturali (Přírodní příběhy, 1966) – je odvozen od Pliniova díla Historia naturalis. L. se zde vysmívá všemocné technice, aniž by ale ukazoval následky jejího přeceňování. To se objevuje až v druhé sbírce Vizio di forma (Neřest formy, 1970). Optimisticky laděná je další L. fantastická sbírka Il sistema periodico (Periodická soustava, 1975; č. jako Prvky života, 1981). Hlavními hrdiny jsou „obyvatelé“ Mendělejevovy soustavy prvků, kteří v této chemické bajce přejímají lidské vlastnosti podobné jejich vlastnostem chemickým. V knize La chiave a Stella (Francouzský klíč, 1978) se L. od fantastické tematiky odvrátil. (jo) LEWIS C(LIVE) S(TAPLES) (1898–1963); ANGLIČAN BELFAST. Profesor středověké angličtiny v Cambridge, Patřil k filozoficky orientovaným autorům, kteří své názory předkládali prostřednictvím fantastických metafor, aniž by je napadlo, že píší SF. L. ústředním zájmem bylo náboženství, o němž napsal řadu populárních studií a esejů; byl rovněž autorem v té době oblíbených nábožensky motivovaných fantaskních příběhů pro děti. Jeho hlavním příspěvkem k žánru SF je románová trilogie Out of the Silent Planet (Z tiché planety, 1938), Perelandra (1943) a That Hideous Strength (Ta odporná síla, 1945). Jde o náboženskou alegorii, jejíž jednotlivé díly se odehrávají na Marsu, na Venuši a na Zemi. Společným hrdinou všech tří titulů je jazykovědec Ransom, zastupující síly Dobra; jeho protihráčem je zkažený fyzik Weston, zosobňující Zlo. Základním dějetvorným principem trilogie je předvedení biblických mýtů v novém rouše. Např. Perelandra je novou variantou legendy o vyhnání lidí z ráje. Úkladům Satana Westona se však, na rozdíl od klasické předlohy, úspěšně staví do cesty Vykupitel Ransom. L. filozofie byla vyhraněně protitechnická; ostře odmítal Wellsovu koncepci vědeckého pokroku, který podle jeho názoru slouží jen zavrženíhodným hmotařským cílům, a jako kladný ideál proti ní stavěl potřebu vnitřního, duchovního sebezdokonalování člověka. Jeho dílo získalo četné nové čtenáře v 60. letech, v době kritiky spotřebitelského typu civilizace. Ač vědecky naivní a neinformovaná, vyniká trilogie básnickou představivostí. Č. vyšlo všech sedm dílů tzv. Letopisů Narnie, které leží na okraji fantastiky – The Lion, The Witch and the Wardrobe (Lev, čarodějnice a skříň, 1950; č. 1991), Prince Caspian (Princ Kaspian, 1951; č. 1991), The Voyage of the Dawn Treader (Plavba Jitřního poutníka, 1952; č. 1992), The Silver Chair (Stříbrná židle, 1953; č. 1992), The Horse and His Boy (Kůň a jeho chlapec, 1954; č. 1992), The Magician’s Nephew (Čarodějův synovec, 1955; č. 1993), The Last Battle (Poslední bitva 1956; č. 1993). (ak) LJAPUNOV BORIS VALERIANOVIČ (1921–1972); RUS VJATKA. Vystudoval letectví, popularizátor techniky, spisovatel. V posledním období své tvorby se L. zabýval historií a bibliografií sov. SF literatury. Historickému vývoji sov. kosmonautiky a jeho odrazu v literatuře je věnována publikace Ljudi, rakety, knigi (Lidé, rakety a knihy, 1972). Napsal mono-

115

grafii o A. R. Běljajevovi „“ Alexandr Beljajev, Kritikobiografičeskij očerk (Alexandr Beljajev, Kriticko-biografický nástin, 1967). Přehledům sov. SF literatury byla věnována publikace V mire mečty (Ve světě snů, 1970), přepracovaná a doplněná pod názvem V mire fantastiki (Ve světě fantastiky, 1975). Zpracoval úplný bibliografický soupis ruské SF literatury, který je součástí teoretické knihy A. F. Britikova Russkij sovetskij naučno-fantastičeskij román (Ruský sovětský vědeckofantastický román, 1970). Je autorem mnoha předmluv a doslovů k SF románům různých autorů, nejvíce se však zabýval dílem A. R. Běljajeva „“ a I. A. Jefremova „“. Rozsáhlé je i jeho dílo popularizující vědu a techniku. (gč) LORENZ PETER (1944); NĚMEC ERFURT. Vyučil se strojním zámečníkem, později vystudoval biologii a chemii a stal se učitelem, nyní spisovatel. Debutoval románem Homunkuli (Homunkulové, 1978; č. jako Vzpoura homunkulů, 1988), za nějž získal Cenu Ministerstva kultury NDR. Tématem je výroba umělého člověka a morální odpovědnost vědce. V druhé části románu je líčen proces sebeuvědomování homunkulů a jejich vzpoura proti výrobcům, kteří je hodlali zneužít k vojenským cílům. Quarantäne im Kosmos (Karanténa v kosmu, 1981) se zabývá ekologickými otázkami Země budoucnosti, mezilidskými vztahy hlavních postav a setkáním s mimozemšťany, kteří mají podobné problémy se životním prostředím. Motivy obou románů dále zpracoval v Blinde Passagiere im Raum 100 (Slepí pasažéři v místnosti 100, 1986). Jeho posledním románem je Aktion Erde (Akce Země, 1988). (jnh) LÖRINCZ LÁSZLÓ L. (1939); MAĎAR SZILVÁSSZENTMÁRTON. Vystudoval filozofickou fakultu, obor mongolština – historie, folklorista. Autor řady vědeckých prací o problematice mongolského a tibetského folklóru. Jako autor SF se prosadil až v polovině 80. let, nejznámější jsou jeho SF práce navazující na jeho odbornou činnost. Je držitelem ceny Galaktika za nejlepší román roku A föld alatti piramis (Pyramida pod zemí, 1986). Řadu knih napsal pod pseudonymem Leslie L. Lawrence. Výb. bibl.: povídková sbírka A Nagy Kupola Szégyene (Hanba Velké kopule, 1982), romány Üvöltö bika (Ryčící býk, 1988), Az elátkozott hajó (Prokletá loď, 1988), A halott város árnyai (Stíny mrtvého města, 1989) a soubor novel Hoszú szafári (Dlouhé safari, 1984). (jo, en) LOVECRAFT H(OWARD) P(HILLIPS) (1890–1937); AMERIČAN PROVIDENCE. Spisovatel. Podle mnohých nejvýznamnější autor fantaskních a hrůzostrašných příběhů tohoto století. Žil samotářským životem podivína, na rozdíl od raných autorů horroru byl však spíše racionalistou než mystikem či metafyzikem. Většina L. díla patří do žánru horroru a fantasy, jen několik málo povídek je čistá SF; avšak jeho vliv na ranou SF a fantasy je tak velký, že nemůže být pominut. L. tvorba procházela různými navzájem se překrývajícími obdobími: od tradičních horrorů, k jakým patří vynikající příběh The Outsider (Vyhoštěnec, 1926), vyhodnocený v r. 1947 fanoušky SF jako druhá nejlepší povídka všech dob, nebo povídka From Beyond (Odtamtud, 1934; s. in: RSL 1971/3), přecházel L. k fantasy – novela The Dream-Quest of Unknown Kadath (Snová pouť k neznámému Kadathu, čas. 1943, kn. 1955) – a L. dílo vyvrcholilo sérií příběhů o mýtu Cthulhu. Vypráví se tu o lidech, ohrožovaných démonickými bytostmi, které se skrývají v hlubinách moře, země či jiném čase a prostoru a touží zaujmout na naší planetě znovu své odvěké místo. K příběhům z tohoto cyklu patří The Colour Out of Space (Barva z vesmíru, 1927), The Call of Cthulhu (Volání Cthulhu, 1928), The Dunwich Horror (Dunwichská hrůza, 1929), The Shadow Out of Time (Stín z hlubin času, 1936), At the Mountains of Madness (V horách šílenství, 1936), The Shadow Over Innsmouth (Stín nad Innsmouthem, 1936) a román The Čase of Charles Dexter Ward (Případ Charlese Dextera Warda, čas. 1941, kn. 1951; č. in: Šepot ve tmě, 1992). Většina L. povídek vyšla ve sbírkách The Dunwich Horror (Dunwichská hrůza, 1963), At the Mountains of Madness (V horách šílenství, 1964) a Dagon (1965). Č. vyšly L. povídky v antologiích Tichá hrůza (1967, 1970), Půlnoční stíny (1991), Dotek zla (1992), Hrůzný stařec (1992), Svět fantastiky 11/1990 a Ikarie 1990/2, 1991/6 a Exalticon 1991/2. Od r. 1990 vychází č. Spisy H. P. Lovecrafta. Doposud vyšly svazky Dagon (1990), Volám Cthulhu (1990), Hrůza v Dunwichi (1990), Stín nad Innsmouthem (1990), Barva z kosmu (1990), K bránám Stříbrného klíče (1992), Hory šílenství (1992), Uvězněn s faraóny (1992), Sny v čarodějnickém domě (1992) a V horách šílenství (1992). Reprezentativním výborem L. díla je sbírka Šepot ve tmě (1992), s doslovem J. Škvoreckého. (ia) LUKIN NIKOLAJ VASILJEVIČ (1907–1966); RUS ALMA-ATA V KAZACHSTÁNU. Inženýr. Popularitu získal jediným SF románem Suďba otkrytija (Osud objevu, 1951; č. jako Velký objev, 1953; s. 1955). Zvolil si téma vědeckých pokusů o docílení umělé fotosyntézy. Sleduje úsilí tří vědeckých generací, které se o umělou fotosyntézu pokoušejí: v předrevoluční době, krátce po VŘSR a v budoucnosti, kdy je vynálezu dosaženo. L. dovede živě zobrazit postavy vědců, jejich tápání i jejich boj za uskutečnění svých hypotéz. (gč) LUKOĎJANOV ISAJ BORISOVIČ (1913–1984); RUS

116

BAKU V ÁZERBAJDŽÁNU. Inženýr naftař. V SF literatuře spolupracoval s Jevgenijem Lvovičem Vojskunským (1922). Napsali pět románů: Ekipaž Mekonga (Posádka lodi Mekong, 1962; č. 1965) je založen na paralele mezi cestou knížete Bekoviče Čerkasského, kterého Petr I. vypravil hledat cestu do záhadné Indie přes Střední Asii, a současností. Složitou stavbu má i druhý román Černyj stolb (Černý sloup, 1963), líčící katastrofu na naší planetě poté, co lidé uskutečnili vrty do zemské kůry. Hmota, která odtud vyvřela v podobě gigantického sloupu, způsobila změny magnetického pole Země. Dalším společným dílem jsou Na perekrjostkach vremeni (Na křižovatkách času, 1964) a Oceň daljokij Tartes (Velmi vzdálený Tartes, 1968). Pro děti vydali knihu Nězakonnaja planeta (Nezákonná planeta, 1980). Č. vyšla jejich společná povídka Břeh života, in: Riziko nesmrtelnosti (1985). Výb. bibl.: Plesk zvjozdnych morej (Šumění hvězdných moří, 1970), Ur, syn Šama (1976). (gč) LUNDWALL SAM (JERRIE) (1941); ŠVÉD STOCKHOLM. Autor, redaktor, překladatel, fotograf, skladatel. Nejznámější švéd. spisovatel SF. Kromě vlastní tvorby neúnavně překládá, sestavuje antologie, vede nakladatelství Delta, vydává časopis Jules Verne-Magasinet, zpracoval bibliografii švéd. SF, píše pro rozhlas a televizi. Vydal v angličtině příručku Science Fiction – What It’s All About (SF – o čem to vlastně je, 1971). V letech 1985–1986 byl předsedou WORLD SF. Debutoval jako jedenáctiletý rozhlasovou SF hrou. L. knižní prvotinou je parodický román Inga hjältar här (Nic pro hrdiny, 1972; č. in: Pozemšťané a mimozemšťané, 1981), v němž prostý a zbabělý vojín Bernhard Rordin dostane za úkol prozkoumat Zemi, statisíce let vylidněnou a ovládanou stále ještě fungujícím ústředním počítačem, a ocitá se nečekaně v lunaparku všemožných literárních škvárů, jimiž nudící se počítač Zemi vybavil. Pokračováním je Uppdrag i Universum (Oko ve vesmíru, 1973). K nejznámějším románům patří Mardrömmen (Noční můra, 1976), v němž je Švédsko na počátku 21. století řízeno všemocnými a vševědoucími počítači, a Fängelsestaden (Městovězení, 1978), román inspirovaný cyklem rytin Gianbattisty Piranesiho. Povídka Stín ze sbírky Science fiction på svenska (SF po švédském způsobu, 1978) vyšla č. in: SL 1981/1. Výb. bibl.: King Kong Blues (1974), Bernhards magiska sommar (Bernhardovo magické léto, 1974), Mörkrets furste (Kníže temnot, 1975), Flicka i fönster vid världens kant (Dívka u okna na kraji světa, 1980), Tiden och Amelie (Čas a Amélie, 1986), Gestalter i sten (Postavy v kameni, 1988). (iž) MCCAFFREYOVÁ ANNE (INEZ) (1926); AMERIČANKA CAMBRIDGE. Studovala zpěv a působila jako operní režisérka. Nyní žije trvale v Irsku, zabývá se chovem koní. Spisovatelka. Debutovala r. 1953, první román Restoree (Vzkříšená) vydala až r. 1967. Popularity dosáhla sérií románů a novel o planetě Pern. Třemi hlavními díly série je sbírka čtyř novel Dragonflight (Dračí let, 1968; č. 1993) a romány Dragonquest (Hledání draků, 1971; č. jako Dračí skok, 1993) a The White Dragon (Bílý drak, 1978). Jedna novela z knihy Dračí let byla oceněna Hugem a jedna Nebulou. Dějištěm tohoto cyklu je zapomenutá pozemská kolonie na vzdálené planetě, na níž bylo zavedeno zřízení podobné feudálnímu. Každých 200 let je Pern ohrožován výtrusy z blízkého asteroidu, kterým se lidé brání za pomoci inteligentních telepatických draků. Další román Moreta, Dragonlady of Pern (Moreta, vládkyně draků z Pernu, 1982) je z dřívějšího období, kdy na planetě zuřila velká epidemie. Dalšími knihami cyklu jsou Nerilka’s Story (Nerilčin příběh, 1986) a Dragonsdawn (Dračí úsvit, 1988). Společně s těmito knihami psala McC. paralelní sérii pro mládež, odehrávající se na téže planetě: Dragonsong (Dračí píseň, 1976), Dragonsinger (Dračí zpěvák, 1977), Dragondrums (Dračí bubny, 1979) a The Renegades of Pern (Renegáti z Pernu, 1989). Napsala také sbírku na sebe navazujících povídek The Ship Who Sang (Loď, která zpívala, 1969) o citových problémech tělesně postižené dívky, jejíž mozek byl vsazen na místo řídícího pilota kosmické lodi. Jedna z povídek byla otištěna č. in: Roboti a androidi (1988), další povídka mimo jakékoli cykly vyšla č. in: Vánoční hvězdy (1994). Námětem knihy To Ride Pegassus (Řídit Pegasa, 1973) je využití telepatie při policejním pátrám. Osudy lidí na planetě obydlené dinosaury zachycuje dvojice románů Dinosaur Planet (Planeta dinosaurů, 1978) a Dinosaur Planet Survivors (Trosečníci na Planetě dinosaurů, 1984). Další dvojicí románů je Crystal Singer (Krystalová zpěvačka, 1982) a Killashandra (1985). (jp, ia) MCINTYREOVÁ VONDA N(EEL) (1948); AMERIČANKA LOUISVILLE. Studovala biochemii a genetiku na Washingtonské univerzitě. Úspěch a cenu Nebula jí přinesla povídka Of Mist, and Grass, and Sand (O Bílé mlze, Trávě a Písku, 1973; č. in: SL 1987/6), lyrický příběh tajemné lékařky jménem Hadí, putující postkatastrofickým světem a léčící nemocné sérem ze svých hadů. V r. 1975 McI. vyšel postkatastrofický román The Exile Waiting (Čekám v exilu), popisující životní osudy mladé dívky Míši v posledním městě Země. Druhý román Dreamsnake (Had snů, 1978; č. jako Strážce snů, 1993), který vznikl rozpracováním povídky O Bílé mlze, Trávě a Písku, získal toho roku ceny Locus, Nebula i Hugo. Ze dvou časopisecky publikovaných novel Aztecs (Aztékové, 1977) a Transit (1983) rozvedla McI. román Superluminal (Nadsvětelný, 1983). Odehrává se ve vzdálené budoucnosti, kdy se pozemské kolonie rozrůstají z planety na planetu a jediné spojení mezi nimi zabezpečují kosmické lodě s piloty speciálně uzpůsobenými k přežití nadsvětelných rychlostí. Popu-

117

larity dosáhly přepisy série Star Trek, z nichž č. vyšly dvě: Star Trek: The Wrath of Khan (Star Trek II. Khanův hněv, 1982; č. jako Khanův hněv, 1993) a Star Trek: The Search for Spock (Star Trek III. Pátrání po Spockovi, 1984; č. 1994). Posledními pracemi je zatím román pro mládež Barbary (1986) a kniha Starfarers (Poutníci po hvězdách, 1989), první díl dosud neuzavřené tetralogie. Své nepříliš početné povídky shrnula do sbírky Fireflood (Ohnivá potopa, 1979). Propracovaný styl, bohatá představivost, citovost a poetičnost jsou hlavními znaky tvorby McI. Č. vyšly tři povídky McI. in: SL 1987/6. (ia) MACHÁČEK LUBOMÍR (1947); ČECH PARDUBICE. Absolvent filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, povoláním dětský psycholog. Debutoval drobnějšími prózami ve sborníku Začátek (1973). Jeho samostatná povídková sbírka Láska v kaluži (1975) překvapila čtenáře dynamickým vypravěčstvím a nečekanými posuny v závěru příběhu. V r. 1978 vyšla M. sbírka SF povídek Písek v zubech. Navázal v ní na tradici českého romaneta a klasického příběhu s tajemstvím, v němž se prolínají SF prvky s takřka snovými představami. M. povídky mají vtip a podmanivou atmosféru. Třetí sbírka povídek Co skrýváme pod kůží (1979) do oblasti SF nepatří. Do oblasti fantastiky se vrátil sbírkou povídek Výlety do snů (1984). Některé povídky (Cesta na Lemůj nebo Modrý obraz) jsou skutečnými „výlety do snů“: autor zde uvolňuje prostor čtenářově fantazii, prostor k volné interpretaci. Žánru SF je nejblíže povídka Poválečné děti, postkatastrofický příběh sebeuvědomění umělé bytosti. K odkazu Karla Čapka „“ se hlásí povídkou Železná košile, která upomíná na slavnou povídku Šlépěj. Další M. povídky byly zařazeny do antologií Lidé ze souhvězdí Lva (1983), Hvězdy v trávě (1984), Stalo se zítra (1984), Návrat na planetu Zemi (1985), Teď už budeme lidé (1985), Hledání budoucího času (1985) a Přistání na Řípu (1988). (eff) MAJUMURA TAKU (1934); JAPONEC PREFEKTURA ÓSAKA. Vystudoval ekonomickou fakultu na Ósacké univerzitě, pracoval v továrně na výrobu šamotových cihel, dnes spisovatel. Do literárního dění vstoupil už ve 14 letech, kdy přispíval do comicsoveho časopisu Manga šónen. Jako autor SF debutoval v r. 1960 ve fanzinu Učúdžin. O rok později získal 2. místo v soutěži o nejlepší SF povídku časopisu SF magadžin s dílem Kakjú aideaman (Hledač idejí nižší hodnosti, 1961), která byla později zfilmována. Po úspěchu románu Moeru keiša (Hořící svah, 1963) opustil zaměstnání a začal se živit psaním. Hořící svah je klasickou dobrodružnou vesmírnou operou o boji pozemšťanů s mimozemskými bytostmi. Zajímavý je i M. román Expo '87 (1968), ve kterém popisuje Japonsko nedaleké budoucnosti, jehož ekonomika je cele ovládána nadnárodními monopoly. Za román Šómecu no kórin (Vyhaslá svatozář, 1980) získal cenu Kjóky Izumiho. M. je také autorem SF pro mládež. Nejznámější je povídková sbírka Čikjú e no tói miči (Dlouhá cesta zpět na Zem, 1970), nazvaná podle rozsáhlé novely odehrávající se po zničující atomové válce. Lidskou společnost v budoucnosti popisuje v sérii příběhů Šiseikan širízu (Státní správce). Píše také eseje. S. vyšla M. povídka ve sborníku SF 01 (1989). Výb. bibl.: Sangjó šikan kóhosei (Kandidát na velitele průmyslu, 1974), Kimjó na cuma (Tajemná žena, 1975), C-seki no kjaku (Cestující ze sedadla C, 1971), Džúrjoku džigoku (Pekelná gravitace, 1973), Boku no sunadokei (Moje přesýpací hodiny), Ge’i no kósei (Fantastický útvar), Nubatama no… (Černočerný…), Waga sekusoidu (Náš sexoid) ad. (jo, hav) MALAGUTI UGO (1945); ITAL BOLOGNA. Spisovatel, editor a vydavatel, dnes ředitel nakladatelství Perseo libri v Bologni. Publikuje už od 15 let, dlouho vydával časopis Nova SF a od roku 1989 evropský časopis Futuro Europa (spolu s L. Aldanim „“. Vydal dosud 14 románů, z nichž za pozornost stojí Il sistema dei benessere (Systém blahobytu, 1965), Il palazzo nel cielo (Palác v nebi, 1969), La macchina dei sogni (Stroj snů, 1972). Napsal více než půlstovky povídek, z nichž nejzajímavější vyšly v povídkové sbírce Storie d’ordinario infinito (Příběhy z obyčejného nekonečna, 1989). (jo, lf) MANOV EMIL (RADOSLAVOV) (1918–1982); BULHAR SOFIE. Vystudoval právnickou fakultu univerzity v Sofii, za 2. světové války zapojen do odboje, odsouzen k doživotnímu žaláři. Po válce pracoval v armádě, později jako novinář. Je autorem řady realistických románů a povídkových sbírek, např. Mladoženecăt (Mladoženáč, 1973; s. 1970), Moeto părvo ljato (Moje první léto, 1967; s. 1972) aj. Je také tvůrcem SF děl, z nichž nejznámější je Pătuvane v Uibrobija (Cesta do Uibrobie, 1975), ovlivněné Gulliverovými cestami. Výb. bibl.: Galaktičeska balada (Galaktická balada, 1971), Kosmičeska bufonada (Kosmická bufonáda, 1978). (jo) MAREK JIŘÍ (1914–1994), VL. JM. PUCHWEIN JOSEF; ČECH PRAHA. V letech 1954–1959 ústřední ředitel Československého státního filmu. Přednášel literaturu na novinářské a později na filozofické fakultě UK. Publicista a spisovatel.

118

Představitel socialistického realismu. M. jediný román v žánru SF Blažený věk (1967), dnes téměř neznámý, patří k nejvýraznějším antiutopiím, které v české literatuře vznikly. M. v něm s pronikavým sarkasmem analyzuje společnost založenou na přetvářce a sebechvále, společnost, ve které je „blaženost“ jednou z nejtíživějších povinností. (eff) MÅRTENSSON BERTIL (1945); ŠVÉD ?. Přednáší filozofii na univerzitě v Umeå, píše SF, fantasy a detektivky. Debutoval románem Detta är verkligheten (Světy bez hranic, 1968; č. 1981, 1989), literárním odrazem filozofických úvah o mnohosti paralelních světů. Román získal na Euroconu v roce 1972 cenu za nejlepší švédskou SF 1967–1972. Následující román Skeppet i kambrium (Loď v kambriu, 1974) netradičně zpracovává téma cestování v čase. Z ostatních děl jmenujme např. Samarkand 5617 (1974) a Jungfrulig planet (Panenská planeta, 1977). Kromě SF pro dospělé píše i pro děti. Na půdu fantasy vstoupil cyklem Maktens vägar (Cesty moci, 1980–1983). Zajímavé jsou i jeho povídky, poprvé souborně vydané spolu s dílem mladé hvězdy švéd. SF Steva Sema Sandberga ve sbírce Vilse (Scestí, 1980). Zatím posledním dílem je román Det gyllene språnget (Zlatý skok, 1987). M. povídky Bouře a Oáza vyšly in: SL 1981/1. (iž) MARTIN EDUARD (1951), VL. JM. PETIŠKA MARTIN; ČECH PRAHA. Vystudoval divadelní vědu na filozofické fakultě UK v Praze, spisovatel. Jeho knižní prvotinou byla sbírka veršů Můj Faust (1975), po které následovala další sbírka veršů Nespálené deníky (1980). Napsal i několik divadelních her. Do žánru SF vstoupil divadelní hrou Podivuhodná událost v podivuhodné rodině (publikována 1980), ve které vystupují roboti v podobě antických soch oblečených do současných oděvů. Tito roboti napodobují lidské bytosti. M. první samostatnou knihou SF je Největší skandál v dějinách lidstva (1984, 1991). Kniha je ironickou paralelou s literární klasikou: na daleké planetě, ve stínu rakety, se scházejí lidé, aby si vyprávěli nejzajímavější příběhy svých životů. Největší ohlas měla titulní povídka a příběh nazvaný Milovala jsem tě, protože jsem byl hloupý. Autor zaměřuje svou pozornost na psychologické otázky, motivy SF mu tvoří jen bizarní kulisu. Jeho druhá kniha SF povídek Manžel z Marsu (1986) je přehlídkou fantastických profesí daleké budoucnosti. Na ni navazuje povídková sbírka Půjčovna manželek (1989). Deset příběhů se odehrává ve fiktivní Modré galaxii, která je obrazem modré planety – Země. Milenci našich žen (1989) je kniha příběhů konstruktéra robotů Daidala. Jeho výrobky jsou tak dokonalé, že mohou zastupovat člověka v nejrůznějších situacích. Kniha Vybraná tajemství profesora Kesslera (1989) popisuje hrdinova setkání s lidmi nadanými mimořádnými schopnostmi. M. povídky byly uvedeny i v antologiích Stalo se zítra (1984), Návrat na planetu Zemi (1984), Teď už budeme lidé (1985), Přistání na Řípu (1988), Skandál v divadle snů (1988) a Černé zrcadlo (1992). Výb. bibl.: Přízraky doktora Frankensteina (1990), Manželka z Venuše (1990), Kniha upírů (1990), Milenky našich robotů (1992). (eff) MARTIN GEORGE R(AYMOND) R(ICHARD) (1948); AMERIČAN BAYONNE. Studoval žurnalistiku na Northwestern University, spisovatel. Publikovat začal v 70. letech. Prvního Huga obdržel za povídku A Song for Lya (Píseň pro Lyu, 1974; č. in: Písečníci, 1992). Lya, telepatická dívka, má za úkol vypátrat, proč na planetě Shkeen tolik lidí podléhá zvláštnímu náboženství, jehož členové se nechávají dobrovolně požírat velkým parazitem. K dalším oceněným povídkám patří: Sandkings (Píseční králové, 1979; č. jako Písečníci, in: Písečníci, 1992 – ceny Nebula, Hugo, Locus), The Way of Cross and Dragon (Cesta kříže a draka, 1979; č. in: Nejmenší vesmír, 1992 – ceny Hugo, Locus), Nightflyers (Noční letci, 1981; č. jako Nightflyers, 1992 – cena Locus) a Portraits of His Children (Portréty jeho dětí, 1985 – cena Nebula). M. povídky vyšly v šesti sbírkách, z nichž nejlepší jsou výbory Sandkings (Píseční králové, 1981) a Nihgtflyers (Noční letci, 1985). Vedle povídek píše M. i romány. Děj jeho prvního románu Dying of the Light (Umírání světla, 1977) se odehrává na potulné planetě Worlorn, která se řítí vesmírnými temnotami. Pohasínají zde dozvuky galaktické slavnosti, jež se na Worlornu konala, když prolétal kolem životodárného Slunce. Spolu s Lisou Tuttleovou (1952) napsal román Windhaven (vol. Planeta Větrný přístav, 1981; č. jako Křídla snů, 1993), který vznikl na základě několika povídek společně publikovaných časopisecky. Pozemská expedice ztroskotá na vodní planetě a jediným spojením mezi koloniemi rozesetými po skaliscích a ostrovech je uzavřená kasta lidí schopných překonat vodní plochu pomocí uměle vyrobených křídel. Poslední M. knihou je Tuf Voyaging (Tuf na cestách, 1986), sestavená z povídek publikovaných v čas. Analog. V 80. letech se M. tvorba začíná posouvat směrem k fantasy a horroru. Horrorem i SF je již zmíněná povídka Píseční králové, do oblasti fantasy patří román Armageddon Rag (Soudný den, 1983), zatímco Fever Dream (Horečný sen, 1983) je román o upírech. V poslední době také M. sestavil několik antologií. (ia) MARTYNOV GEORGIJ SERGEJEVIČ (1906); RUS GRODNO. Technik. Debutoval SF romány určenými mladým čtenářům. Je představitelem typu literatury, která se snaží, poněkud naivně, řešit sociální problematiku v komplexních panoramatických obrazech. Jeho první román s kosmickou tematikou se

119

jmenuje 220 dněj na zvezdoljotě (220 dní na hvězdoletu, 1955). Další romány na sebe vzájemně navazují: Nasledstvo Faetoncev (Dědictví Faetoňanů, 1959) vypráví o tom, jak hynoucí planeta v cizí sluneční soustavě vyslala na Zemi zprávu o katastrofě, jež ji potkala. V románu Gosť iz bezdny (Host z bezedné dálky, 1962) Země pomůže planetě vrátit se do její sluneční soustavy. V r. 1959 vyšel ve sborníku Mír priključenij další román Sestra Zemli (Sestra Země), který byl později spolu s 220 dny na hvězdoletu a s Dědictvím Faetoňanů vydán jako trilogie pod názvem Zvezdoplavatěli (Hvězdoplavci, 1960). Dilogie Kallisto (1957) a Kallisťaně (Kalisťané, 1960) – společně též jako Kallisto (1962) – je určena mládeži; popisuje rozvinutou civilizaci, se kterou přijdou lidé Země do styku. V románě Gianěja (Gianea, 1965) vytváří M. představu uzurpátorské civilizace, jejíž představitelé přilétli na Zemi, aby zničili lidstvo a planetu kolonizovali. Katastrofa jejich kosmické lodi jim v tom zabrání a na Zemi přistane pouze žena Gianea, která postupně pochopí lidskost zákonů komunistické společnosti. Dobrodružný román Spiral vremeni (Spirála času, 1966; č. 1971) líčí poněkud naivně putování hrdinů epochami zemských dějin. M. v něm chtěl popsat člověka v toku času a jeho vztah k lidské společnosti. (gč) MEJEROV ALEXANDR ALEXANDROVIČ (1915); RUS CHARKOV. Inženýr chemie. Debutoval románem Zaščita 240 (Ochrana 240, 1955), jehož základem je hypotéza o elektromagnetickém charakteru myšlení. Další román Sireněvyj kristall (Šeříkový krystal, 1965; č. 1968) vypráví o křemičité podobě života, který byl zanesen na naši planetu. Román Pravo veto (Právo veta, in: Tajna vsech tajn, 1971) předkládá jako hlavní problém odpovědnost vědců, kteří odhalí nečekané skutečnosti: hmyz je vlastně představitelem mimozemských civilizací spojujících milióny planet. Biologové, hrdinové románu, objeví nový druh hmyzu s unikátními schopnostmi a jeho prostřednictvím navazují kontakt s mimozemskými bytostmi. M. tento román přepracoval a vydal pod názvem Ostorožno – čužije (Pozor – cizí, 1979). (gč) MERLE ROBERT (1908); FRANCOUZ TEBESSA V ALŽÍRSKU. Profesor angl. a am. literatury na univerzitách v Rennes, Toulouse, Alžíru a Nanterre, spisovatel. Ve svém díle se zamýšlí nad právem člověka zabíjet (Víkend v Zuydcoote), varuje před fašismem (Smrt je mým řemeslem), před rasismem a kolonialismem (Ostrov), zamýšlí se nad studentskými bouřemi ve Francii r. 1968 (Za sklem), v románovém cyklu se vrací k dramatickým dějinám renesanční Francie (např. Dědictví otců, V rozpuku mládí). Živnou půdu pro zamyšlení nad člověkem mu poskytla i SF, kterou obohatil třemi romány. Sám své dílo v tomto žánru nazývá politickou nebo společenskou fikcí. V románu Un animal doué de raison (Zvíře nadané rozumem, 1967; č. jako Až delfín promluví, 1972, 1974; s. jako Živočich obdařený rozumom, 1972) se vědcům podaří naučit delfíny lidské řeči; tohoto úspěchu má však být zneužito k válečným cílům. Vědci se nakonec postaví proti a uprchnou i s delfíny na Kubu. M. si zde klade otázku politické angažovanosti vědce. Tento román je dobře znám i z filmového přepisu. Velký úspěch měl Malevil (1972; č. 1974, 1983, 1992; s. 1986), který líčí život ve staré zámecké tvrzi po výbuchu lithiové bomby nad Paříží, jež zničila nejen celou Francii, ale zřejmě i Evropu; v napínavém ději vypráví o lidech 20. století nucených náhle žít v podmínkách raného středověku. I tento román byl zfilmován. Zatím posledním dílem v tomto žánru je román Les hommes protégés (Muži pod ochranou, 1974; č. 1985, 1991; s. 1977) odehrávající se v USA, kde následkem „encefalitidy 16“ hynou muži v pohlavně zralém věku. V laboratoři se připravuje sérum proti epidemii, kterého však nemá být použito. M. karikuje extrémní feminizační snahy a různé stránky života současné am. společnosti. Protipólem Malevilu je reportážní román Le jour ne se lève pas pour nous (Pro nás nesvítá, 1986) o životě na atomové ponorce s řízenými jadernými střelami. Výb. bibl.: Madrapour (Madrapur, 1976; č. 1993), Le propre de l’homme (Výlučná vlastnost člověka, 1989; č. 1993). (jnh) MERRITT ABRAHAM (1884–1943); AMERIČAN BEVERLY. Reportér a redaktor různých časopisů, naposledy The American Weekly, v němž v letech 1937–1943 působil jako šéfredaktor. Spolu s E. R. Burroughsem „“ se řadí mezi nejvýznamnější spisovatele SF počátku století. Mnohé z jeho románů (často nejprve publikovaných v časopisech All-Story Weekly nebo Argosy) jsou dobrodružné, romantické příběhy na hranici SF a fantasy. Často jde o objev ztraceného světa a ztracené civilizace v některé z nepřístupných končin světa, jako v románech The Moon Pool (Měsíční hlubina, 1919), The Face in the Abbys (Tvář v propasti, čas. 1923, kn. rozšiř. 1931) či Dwellers in the Mirage (Obyvatelé fáty morgány, 1932), v němž se kromě ztracené civilizace objevuje také mimozemská obluda uctívaná jako božstvo. Jedním z M. nejuznávanějších děl je román The Ship of Ishtar (Ištařina loď, čas. 1924, kn. 1926). Jeho hrdina se ocitá v magickém světě na babylónské lodi vytržené dávnými bohy z prostoru i času. Nejsilnější SF prvek se objevuje v románu The Metal Monster (Kovová obluda, čas. 1920, kn. 1946), v němž vystupuje neorganická mimozemská bytost obdařená kolektivním vědomím. Přestože M. dílo je vzdálené SF literatuře technického typu, bylo s úspěchem publikováno i ve specializovaných SF časopisech a ovlivnilo mnohé pozdější autory SF. M. životopis doplněný ukázkami z jeho díla a korespondence vydal Sam Moskowitz pod názvem Reflections in the Moon Pool (Odrazy v Měsíční hlubině, 1985).

120

Výb. bibl.: Seven Footprints to Satan (Sedm kroků k Satanovi, 1928), Burn, Witch, Burn! (Hoř, čarodějko, hoř!, 1933), Creep, Shadow! (Plaz se, stíne!, 1934), The Fox Woman (Liščí žena, 1949). (ia) MILLER WALTER M(ICHAEL) JR. (1922); AMERIČAN FLORIDA. Absolvent univerzity v Texasu, spisovatel. Debutoval v r. 1951 na stránkách magazínu Amazing. M. povídky souborně vyšly ve sbírkách Conditionally Human (Podmíněně lidský, 1962) a The Viewfrom the Stars (Pohled z hvězd, 1965) – nejznámější je The Darfsteller (Hlavní role, 1955; č. jako Darfsteller, in: Hugo Story 1955 – 1961, 1993), obsažená v prvním z uvedených souborů. Vypráví o nezaměstnaném herci, který se živí jako vrátný v divadle, kde hrají samí roboti. V touze po roli hrdina zlikviduje robota-herce a vydává se za něj. Tato povídka vynesla M. prvního Huga; druhého získal za román A Canticle for Leibowitz (Chvalozpěv na Leibowitze, 1960; č. 1994), složený ze tří původně samostatných částí, jež vyšly na pokračování v čas. The Magazine of Fantasy and Science Fiction. Román zavádí čtenáře nejprve šest set let po nukleární katastrofě, která zničila naši civilizaci. Řád sv. Leibowitze uchovává pro budoucnost vzácné relikvie: útržky starých učebnic, vědeckých spisů, záhadné matematické vzorce. Zachované vědomosti nakonec pomohou vybudovat novou civilizaci, ta se ale nepoučí ze svých chyb a hyne při nové jaderné válce. (ak) MINKOV SVETOSLAV (KONSTANTINOV) (1902–1966); BULHAR SOFIE. Vystudoval filozofickou fakultu univerzity v Sofii a hospodářské vědy v Mnichově. Pracoval jako knihovník, kulturní atašé a redaktor. Do literárního dění vstoupil na počátku 20. let a většinu svých nejvýznamnějších děl napsal před 2. světovou válkou. V jeho povídkách se objevují problémy společnosti první poloviny 20. století; prostředkem ke zvýraznění těchto rozporů se M. stala SF. Z jeho sbírek jmenujme: Igra na senkite (Hra stínů, 1928), Ognenata ptica (Pták ohnivák, 1921), Avtomati (Automaty, 1932), Damata s rentgenovite oči (Dáma s rentgenovýma očima, 1934), Kăštata pri poslednija fener (Dům u poslední lucerny, 1931). Výbor z M. povídek vyšel s. pod názvem Dáma s rentgenovýma očima (1984). (jo) MÖCKEL KLAUS (1943); NĚMEC KIRCHBERG. Vyučil se strojním zámečníkem, vystudoval romanistiku, byl redaktorem, od r. 1969 spisovatel a překladatel. Je autorem jednoho historického románu, několika detektivek, satirických básní a pohádek. Jako vydavatel a překladatel se zaměřil hlavně na fr. literaturu. SF je mu prostředkem ke kritice současnosti. Debutoval povídkou Einer von vier (Jeden ze čtyř) v antologii Der Mann vom Anti (Muž z antisvěta, 1975). Následovala novela Die Einladung (Pozvání, 1976), v níž významný a hlavně dobře zavedený a chválený autor NDR je pozván do budoucnosti na besedu se čtenáři. Budoucnost očekávala velkého poctivého spisovatele, nikoli konvenčního a konformistického pisálka. Hrdina je tak konfrontován se svou minulostí i budoucností, zjišťuje, že všechno, zač byl tak vysoko oceňován, je vlastně nicotné, a učiní první kroky k nápravě. Satira a společenská kritika jsou hlavním tématem i dvou sbírek povídek Die gläserne Stadt (Skleněné město, 1979) a Die seltsame Verwandlung des Lenny Frick (Podivná proměna Lennyho Fricka, 1985). M. je editorem antologie fr., it. a šp. fantastiky Der Alabastergarten (Alabastrová zahrada, 1980). (jnh) MOORCOCK MICHAEL (1939); ANGLIČAN LONDÝN. Editor a spisovatel. V sedmnácti letech redigoval časopis Tarzan Adventures (Tarzanova dobrodružství), o mnoho významnější však byla jeho pozdější novinářská aktivita. V r. 1964 převzal od E. J. Carnella vedení časopisu New Worlds (Nové světy), který se stal centrem tzv. „Nové vlny“. M. autorská tvorba se skládá převážně z komerční hrdinské fantastiky, jejíž děj situoval do tzv. multivesmíru, v němž jsou čas i prostor veličiny nejen vzájemně proměnné, ale i zcela nekontrolovatelně variabilní. Z jeho nejznámějších fantasy románů jmenujme např. Stormbringer (Bouřenoš, 1965) či The Jewel in the Skull (Drahokam v lebce, 1967; č. jako Černý drahokam, 1993). Z rámce těchto nenáročných zábavných příběhů se vymyká série bizarních románů, jejichž společným hrdinou je dobrodruh Jerry Cornelius. V tomto cyklu, jehož prvním dílem je román The Final Programme (Poslední program, 1988) a prozatím posledními tituly jsou The Entropy Tango (Entropické tango, 1981) a The Opium General (Opiový generál, 1984), pomocí prostředků absurdní prózy a grotesky M. vytvořil kulturní panoptikum naší doby, karikaturu západní civilizace druhé poloviny 20. století. Ukázku z tohoto cyklu je možné najít in: Hledání budoucího času (1985). Č. vyšly M. povídky i v antologiích Světy science fiction (1993) a To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993). V r. 1967 obdržel Nebulu za novelu Behold the Man (Hle, člověk, 1966; č. in: Ikarie 1991/9-10), kterou později přepracoval do románové podoby. Na rozdíl od většiny ostatních M. prací má tento příběh silný filozofický náboj; rekvizita časové smyčky zde slouží spisovateli jako nástroj ke zkoumání problémů lidské identity, seberealizace a relativní platnosti životních jistot a hodnot. K nejúspěšnějším M. dílům patří román Gloriana (1978), za který mu byla udělena Pamětní cena J. W. Campbella a také World Fantasy Award.

121

Č. začaly vycházet dvě M. fantasy trilogie. „Marsovská“ se skládá z románů The City of the Beast (Město šelem, 1970; č. 1992), The Lord of the Spiders (Vládce pavouků, 1970; č. 1992) a The Masters of the Pit (Páni propasti, 1970) a poprvé vyšla s tituly Warriors of Mars (Bojovníci z Marsu, 1965), Blades of Mars (Meče z Marsu, 1965) a The Barbarians of Mars (Barbaři z Marsu, 1965) pod pseudonymem Edward P. Bradbury. „Trilogie mečů“ obsahuje The Knight of the Swords (Kníže mečů, 1971; č. 1992) The Queen of Swords (Královna mečů, 1971; č. 1992) a The King of the Swords (Král mečů, 1971; č. 1994). (ak) MORAVCOVÁ JANA (1937), VL. JM. NEUMANNOVÁ JANA; ČEŠKA ČERNČICE U LOUN. Absolventka Vysoké školy ruského jazyka a literatury v Praze, redaktorka. Ve sbírkách Klub neomylných (1973) a Klub omylných (1983) se utkala s problémem příběhu se záhadou. Ke stejnému motivu se vrací i v románu Brána dorozumění (1985). Další M. SF povídky vyšly in: Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Příběhy s tajemstvím (1981), Lidé ze souhvězdí Lva (1983), Hvězdy v trávě (1984), Návrat na planetu Zemi (1985), Teď už budeme lidé (1985), Skandál v divadle snů (1988), SF – svět, fakta, fantazie (1990) a Lety zakázanou rychlostí (1989). (eff) MYHRE ØYVIND (1945); NOR ?. Vystudoval teoretickou fyziku, pracuje jako šéfprogramátor IBM Skandinavia. Začal otiskovat povídky, po nichž následoval knižní debut, román Aster (1964), označený čtenáři za nejlepší norskou SF roku. Jde o jedno z mála SF děl, kde se vůbec nevyskytuje lidská postava. Cyklem povídek o tvrdém životě prvních průkopníků a osadníků na Marsu Snøen på Nix Olympica (Sníh na Nix Olympice, 1975) prokázal, že je rozený vypravěč a že netrpí nouzí o originální nápady. Povídka Velmistr z tohoto cyklu byla otištěna v č. antologii Stvořitelé nových světů, (1980, 1990). K dobývání Marsu se M. vrátil ještě v knize Kontrabande (Kontraband, 1976), v níž nejde o narkotika, nýbrž o obyčejnou vodu, avšak nadobyčej cennou. Další obsáhlý román Sabotørene (Záškodníci, 1978) zavádí čtenáře do Nového Mandžuska, na umělou planetku v r. 2051, kdy odpůrci bezohledného vykořisťování přírody hrozí, že tento nejmarkantnější symbol vítězné techniky a přestupní stanici při osídlování Venuše zničí. Z povídkové sbírky Demoner i dagslys (Démoni na denním světle, 1977) vyšla č. povídka Mlha na Glyder-fachu (in: Experiment člověk, 1983) a Planetárium (in: SL 1979/3). (iž) NAZAROV VJAČESLAV ALEXEJEVIČ (1935–1977); RUS OREL. Novinář, režisér dokumentárních filmů. Začal povídkami Igra dlja smertnych (Hra pro smrtelné, 1971) a Sinij dym (Modrý dým), v nichž se projevil jako mistr slova a tvořivé fantazie. Novela Narušitěl (Ten, který porušil zákon, 1976; č. in: Chlapík z pekla, 1986) si klade složitou etickou i filozofickou otázku. Její hrdina poruší zákon kosmonautů, který zakazuje jakýkoliv lidský zásah na neznámých planetách s odlišnou strukturou, než má Země. Avšak experiment, k němuž se odhodlal přes zákaz, přinese nebývalé výsledky – vznik bouřlivého života na předtím mrtvé krystalické planetě. Ve zcela jiné tónině je napsán román Zeljonyje dveri Žemli (Zelené dveře Země, 1978), romantický příběh o civilizaci delfínů a jejich vztahu k civilizaci lidské. Posmrtně byly publikovány ještě satirický román Silajskoje jabloko (Silajske jablko, 1978) a sbírky novel Bremja ravnych (Břemeno rovnocenných, 1978), Dorogi naděžd (Cesty nadějí, 1982), Věčnyje parusa (Věčné plachty, 1982). (gč) NEFF ONDŘEJ (1945); ČECH PRAHA. Absolvent fakulty žurnalistiky UK v Praze, propagační textař, fotograf, novinář, spisovatel. K SF literatuře ho přivedl zájem o osobnost a tvorbu J. Verna. Vydal studii Podivuhodný svět Julese Verna (1978), v níž kriticky rozebral Vernovo dílo a polemizoval s obecně sdílenou představou, že Verne takřka vše předvídal. V souboru esejů Něco je jinak (1981) zachytil historii české literární fantastiky od dob Komenského až po současnost. Na tuto práci volně navazuje kniha Všechno je jinak (1986) o historii světové SF se zvláštním zaměřením na SF angloamerickou a sovětskou. Napsal ji společně s A. Kramerem „“, který v té době nesměl z politických důvodů publikovat pod svým jménem. Další N. teoretickou prací jsou Tři eseje o české sci-fi (1985). Jako autor debutoval r. 1983 v antologiích Železo přichází z hvězd a Lidé ze souhvězdí Lva, dále publikoval v antologiích Hvězdy v trávě (1984), Návrat na planetu Zemi (1985), Teď už budeme lidé (1985), Skandál v divadle snů (1988), Přistání na Řípu (1988), Lety zakázanou rychlostí (1989), Makropulos speciál (1993); Let na Měsíc (1993) a To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993). Jádro pudla (1984) je pokus o dobrodružný SF román. Děj se odehrává na Marsu v daleké budoucnosti, kdy Sluneční soustava je kolonizována, pouze Mars, ovládaný vojenskou diktaturou, je vyčleněn z Planetárního společenství. Na tento příběh navazují romány Čarodějův učeň (1989) a Šídlo v pytli (1991). Své povídky shrnul do sbírek Vejce naruby (1985), Čtvrtý den až navěky (1987), Vesmír je dost nekonečný (1990) a Zepelín na Měsíci (1990). Román Měsíc mého života (1988) je pokusem o reálnou anticipaci technického i společenského vývoje v 21. století. Romány Milénium. Země ohrožená (1992) a Milénium 2. Země bojující (1994) N. zahájil dobrodružnou trilogii z blízké budoucnosti. Stej-

122

nojmenná zkrácená verze 1. dílu vyšla in: Ikarie 1991/11-12, 1992/1. Podílel se i na románu Gooka a dračí lidé (1991), který napsal spolu s E. Hauserovou „“ a Vladem Ríšou (1949) pod pseudonymem Richard D. Evans. Za „počítačové romaneto“ označil N. román Pole šťastných náhod (1989). Na pozadí konfliktu člověka a počítače vykresluje atmosféru doby charakterizované „hrou na přestavbu“. N. je autorem scénářů pro comicsové příběhy. Dětem je určeno Dobrodružství na planetě snů (1989) – výtvarník Petr Poš. Pro Káju Saudka napsal scénář ke comicsu Arnal a dva dračí zuby, který vyšel v souboru 3x Kája Saudek (1989). (jvs) NĚMCOV VLADIMÍR IVANOVIC (1907); RUS JEPIFAŇ. Etnograf, radiotechnik. Zajímala ho témata, jimiž se zabývala věda v době, kdy dílo psal. To způsobilo, že vývoj vědy, zejména v oblasti dobývání kosmu, autorovu fantazii pokaždé překonal. Z oboru radiotechniky čerpá jeho novela Apparat Sl-1 (Přístroj SI-1, 1947; č. jako Modrý paprsek, 1951). Román Zolotoje dno (Zlaté dno, 1949; č. 1951, 1954, 1959; s. 1955) má jako hlavní námět dobývání nafty z mořského dna. Těň pod zemljoj (Stín pod zemí, in: Tri želanija, 1948; č. 1961) čerpá rovněž z radiotechniky. Pod stejným názvem vyšla N. pov. sbírka (1954). Následovaly rozsáhlé romány, které chtěly zobrazit grandiózní technické projekty, uskutečňované v SSSR. S. vyšla N. povídka Nová koza, in: Stalo sa zajtra (1961). Výb. bibl.: Sem cvetov radugi (Sedm barev duhy, 1950; s. 1954), Sčastlivaja zvezda (Šťastná hvězda, 1955 – rusky též pod názvem Altair), Oskolok solnca (Úlomek slunce, 1955) a Poslednij polustanok (Poslední zastávka, 1959; č. 1961). (gč) NEMERE ISTVÁN (1946); MAĎAR PÉCS. Spisovatel a překladatel z polštiny. Do literárního dění vstoupil jako autor románů pro mládež. SF začal psát později. Nejznámějším románem je A Neutron-akció (Akce Neutron, 1982; s. 1988), špionážně-kriminálně-dobrodružný příběh z blízké budoucnosti, pojednávající o krádeži dvou neutronových bomb. Podobnou problematikou se zabývá i ve vesmírné detektivce odehrávající se v roce 2428 A Tritongyilkosságok (Tritonovy vraždy, 1977), která ukazuje boj lidí s mimozemšťany. Pokusem o vesmírnou operu je román Kalózok az ürben (Vesmírní piráti, 1983), který se odehrává ve 3. tisíciletí na planetě ovládané bandou dobrodruhů. SF románem pro mládež je A kupolaváros titka (Tajemství města kopulí, 1982). Děj se odvíjí na malé planetě, kde jsou ukradeny vzácné umělecké klenoty. O problému koexistence dvou různých civilizací pojednává Elektron-expedíció (Expedice Elektron, 1984). Na malé planetě se setkávají původní obyvatelé a příchozí ze Země a řeší otázku, komu z nich má planeta patřit. N. je propagátorem dänikenovských teorií. Do své sbírky A rejtélyes elődök (Záhadní předkové, 1983) zařadil kromě šesti povídek také stejnojmennou studii o nevyřešených otázkách minulosti. Snaží se v ní dokázat, že zhruba před jedenácti až dvanácti tisíciletími existovala na naší Zemi civilizace podobná naší. Román Időtöres (Prolomení času, 1984) se odehrává v r. 1992 v nejmenované latinskoamerické zemi, kde hlídka ochrany času z 31. století pronásleduje historika, který chce změnit budoucnost. Výb. bibl.: Műkincsrablók a kisbolygón (Zloději uměleckých pokladů na malé planetě, 1979), Acélcápa (Ocelový žralok, 1982), A kozmosz korbácsa (Kosmický bič, 1982; s. 1988), A kozmosz lovagjai (Rytíři vesmíru, 1985), Ébredés előtt (Před probuzením, 1985), Holtak harca (Boj mrtvých, 1986), Klausztropolisz (Klaustropolis, 1986; č. 1991), Titkok könyve (Kniha tajemství, 1986), Az utolsó bolygó (Poslední planeta,, 1986), Zuhanás a Napba (Pád do Slunce, 1986), Új titkok könyve (Nová kniha tajemství, 1987), Skorpió (Škorpión, 1987), Terra (1987), Aranybolygó (Zlatá hvězda, 1988), Mintha ember lennél (Jako bys byl člověk, 1989), Tények es talányok (Fakta a záhady, 1989) ad. (jo, en) NESVADBA JOSEF (1926); ČECH PRAHA. Povoláním psychiatr, překladatel z angličtiny, autor divadelních her. Pozornost na sebe upoutal sbírkou SF povídek Tarzanova smrt (1958, 1961). Pro vývoj české SF měla tato sbírka zásadní význam: literárně hodnotné povídky, postavené na originálních nápadech, filozoficky hluboké, zaměřené na závažné etické problémy, vyvolaly zájem, snad srovnatelný jen se zájmem o K. Čapka „“ po premiéře dramatu R. U. R. Titulní povídka spolu s povídkou Blbec z Xeenemünde byla zfilmována. Einsteinův mozek (1960, 1961) obsahuje vedle povídek nových i část první sbírky. SF motivů je užíváno bez ohledu na vědeckou či technickou realizovatelnost, čímž se N. zásadně liší od F. Běhounka „“, ale i L. Součka „“. Ač byl N. přesvědčen, že rozvoj vědy a techniky bude neomezeně pokračovat, ve svém díle kladl závažné otázky, jaký vliv bude tento vývoj mít na člověka a jeho morální profil. V r. 1960 nastala druhá etapa N. tvorby. Většina románů, novel a povídek už používá motivů SF jen okrajově, jako ozvláštňujícího prvku. Případ zlatého Buddhy (1960) je takřka detektivní příběh o zločinu, Dialog s doktorem Dongem (1964, 1965, 1990) je konfrontací etiky dvou kultur, evropské a asijské. Teprve v novele Jak předstírat smrt (1982, in: Tři dobrodružství, 1972) se N. vrátil k SF. Rozvedl povídku Ztracená tvář ze sbírky Einsteinův mozek. Hojně zde užívá motivu literární fikce, která nechává čtenáře na pochybách, co je v dimenzi díla skutečností a co jenom nápodobou skutečnosti. V podobném duchu je psána i novela Absolutní stroj (in: Výprava opačným směrem, 1962) o vynálezu androida, který snad byl ukraden, ale možná ani neexistoval. Román Bludy Erika N. (1974, 1980) je též plný záhad, avšak motivy SF v něm téměř scházejí, podobně jako v Tajné zprávě z Prahy (1978,1981,1986). Verze vycházející z

123

původní podoby má změněný název První zpráva z Prahy (1991). Koncem 70. let vznikly dva triptychy novel. Řidičský průkaz rodičů (1979, 1988) obsahuje jednu skutečnou SF, nazvanou Spasitel. Odehrává se v příští době ledové, kdy drsné životní podmínky nutí lidstvo k eugenicky řízenému rodičovství. Časopisecky, v poněkud jiné podobě, tato povídka vyšla pod názvem Bambinot v Literárním měsíčníku 1978/6. Pod tímto názvem byl natočen i televizní seriál, uvedený v r. 1984. Druhý triptych se jmenuje Minehava podruhé (1981). Autor v něm těží z dlouholeté praxe psychiatra – příběhy všech tří povídek se zabývají psychickými krizemi. Jsou záměrně přeexponované co do dějovosti, ozvláštněné motivy podivuhodných přístrojů. Hledám za manžela muže (1986, jako Sex-Fikce, 1991) je spíše psychologickou studií, ve které jsou fantastické motivy až v druhém plánu. Nejúplnějším souborem N. kratších prací je „omnibus“ Einsteinův mozek a jiné povídky (1987). Výrazný je i N. vklad do českého SF filmu. Po Tarzanově smrti byla natočena Ztracená tvář (1965) a trojice filmů o cestování časem a o časovém paradoxu: Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Pane, vy jste vdova (1970) a Zítra vstanu a opařím se čajem (1977). Zatím poslední je film Upír z Ferratu, natočený podle povídek Upír Ltd. a novější Upír po dvaceti letech z antologie Lidé ze souhvězdí Lva (1983). N. je jediný moderní český SF autor, známý a překládaný v zahraničí. Účastnil se jako čestný host mnoha SF konferencí, od 1983 předsedal Komisi pro SF literaturu při Svazu českých spisovatelů až do jejího zrušení r. 1987. (eff) NIVEN LARRY (1938), VL. JM. NIVEN LAWRENCE VAN COTT; AMERIČAN LOS ANGELES. Vzděláním fyzik a matematik, od 60. let spisovatel. Většina jeho povídek a románů je soustředěna do tematických celků, z nichž největší čtenářský ohlas získal cyklus příběhů Tales of Known Space (Příběhy ze Známého vesmíru). Patří do něj romány World of Ptavvs (Svět Ptavvů, 1966), Protector (Ochránce, 1967), A Gift from Earth (Dar ze Země, 1968), Ringworld (Prstencový svět, 1970), Ringworld Engineers (Stavitelé prstencového světa, 1980) a povídkové soubory Tales of Known Space (Příběhy ze Známého vesmíru, 1975), The Long ARM of Gil Hamilton (Dlouhá PAŽE Gila Hamiltona, 1976) a některé povídky roztroušené po sbírkách Neutron Star (Neutronová hvězda, 1968), The Shape of Space (Jaký tvar má vesmír?, 1969) a All the Myriad Ways (Na myriády způsobů, 1971). Pro inspiraci sahá N. do zdrojů, z nichž se napájela am. SF 40. let. Spřízněnost autora se zlatým věkem SF se neomezuje jen na formální prvky; je obnovitelem užaslého okouzlení, které dal žánru do vínku H. G. Wells „“. N. knížky jsou dobrodružnými příběhy plnými báječných tajemství, podivuhodných mimozemšťanů a nevyčerpatelných technických nápadů. S N. se do SF vrátil „vědecký pohádkář“, vybavený znalostmi a neobyčejnou technickou vynalézavostí. O čtenářské oblibě N. díla svědčí pětinásobný zisk Huga: za román Prstencový svět (oceněný navíc i Nebulou), novelu The Borderland of Sol (Na hranici Sluneční soustavy, 1976) a za povídky Neutron Star (Neutronová hvězda, 1966; č. in: Těžká planeta, 1979), Inconstant Moon (Nestálý Měsíc, 1971) a The Hole Man (Děravý člověk, 1974). Č. vyšly ještě povídky Bezpečný za každé rychlosti (in: Hledám budoucího času, 1985), Hledač temných hvězd (in: Paralelní světy 92, 1992) a Muž z ocele a žena z buničiny (in: Alien sex, 1994). Ukázkou N. tvorby 80. let je např. román Integrated Trees (Integrované stromy, 1984) či povídkový soubor Limits (Hranice, 1985). Titulní povídka vyšla s. ve sborníku SF 01 (1989). Velmi úspěšná je N. tvůrčí spolupráce s dalšími autory: Davidem Gerroldem (1944), Stevenem Barnesem (1952) a především s Jerry Pournellem (1933), vědcem, který léta pracoval v am. kosmickém výzkumu. Všechny jejich společné romány The Mote in God’s Eye (Smítko v božím oku, 1974), lnferno (1976), Lucifer’s Hammer (Luciferovo kladivo, 1977), Oath of Fealty (Přísaha věrnosti, 1981), Footfall (Kročeje, 1985) se staly bestsellery. Zatím posledním rozsáhlým N. projektem je série odehrávající se během mezigalaktické války, jejíž jednotlivé díly napsal N. s řadou známých autorů, např. P. Andersonem „“, J. Pournellem (1933) ad. První díl je The Man-Kzin Wars (vol. Válka lidí s kziny, 1988). (ak) NORTONOVÁ ANDRE (1912), VL. JM. NORTONOVÁ ALICE MARY; AMERIČANKA CLEVELAND. Knihovnice, od 50. let spisovatelka. Začala publikovat ve 30. letech, zpočátku realistickou literaturu a SF pro mládež. Proslavilo ji vydání románu Daybreak – 2250 A. D. (Úsvit roku 2250, 1953), který vyšel o rok dříve pod názvem Star Man’s Son (Syn muže z hvězd) zcela bez povšimnutí v edici pro mládež. Děj je zasazen do postkatastrofické budoucnosti a sleduje příhody chlapce Forse, který byl kvůli svým modrým vlasům vyhoštěn z kmene pro podezření, že je mutant. Musí proto podniknout nebezpečnou cestu do zakázaných zemí na severu, kde leží ruiny dávné civilizace. Od 50. let N. píše rutinní, ale poměrně čtivé romány, především volně propojené série vesmírných oper. Jmenujme z nich například cyklus The Time Traders (Obchodníci v čase, 1958), Galactic Derelict (Galaktický vrak, 1959), The Defiant Agents (Vzdorní agenti, 1962), Key Out of Time (Klíč mimo čas, 1963) či trilogii Moon of Three Rings (Měsíc tří prstenů, 1966), Exiles of the Stars (Vyhnanci hvězd, 1971) a Flight in Yiktor (Let do Yiktoru, 1986). Kromě SF se N. zabývá i psaním fantasy. Proslula především sérií Svět čarodějnic, která má nyní přes tucet svazků, počínaje románem Witch World (Svět čarodějnic, 1963; č. 1993). Kritika nepřiznává N. velkou literární hodnotu, byla to však ona, kdo přivedl k SF množství čtenářů i pozdějších spisovatelů. C. vyšla N. povídka v antologii Kouzelné vánoce (1993). V r. 1984 byla odměněna za celoživotní dílo cenou Nebula jako Velmistr žánru. (ia) NOVOTNÝ FRANTIŠEK (1944); ČECH

124

BRNO. Vystudoval technickou kybernetiku na elektrotechnické fakultě Vysokého učení technického v Brně a pracuje v Kancelářských strojích, závod Brno. Publikoval v antologiích Návrat na planetu Zemi (1985), Lovci zlatých mloků (1988), Skandál v divadle snů (1988), Vesmírní diplomaté (1990), Lety zakázanou rychlostí (1990) a Let na Měsíc (1993). V roce 1988 vydal první sbírku povídek Nešťastné přistání, která však byla okleštěná o některé z nejzajímavějších povídek, např. o „kosmickou ságu“ oceněnou Cenou Karla Čapka v roce 1985 Legenda o Madoně z Vrakoviště (in: Ikarie 1990/7). Druhá N. sbírka má název Bradburyho stín (1991). Podruhé získal Cenu Karla Čapka za novelu Ramax, která se stala součástí stejnojmenné sbírky Ramax (1992). N. povídky jsou propracované a myšlenkově bohaté, jejich autor se hlásí k myšlenkovému odkazu S. Lema „“. Prozatím poslední dílo je začátkem zamýšleného rozsáhlejšího cyklu Dlouhý den Valhaly (1994) – na obálce je autor uveden jako Frank N. Skipper. (ia) OBRUČEV VLADIMÍR AFANASJEVIČ (1863–1956); RUS KLEPENINO V TVERSKÉ OBLASTI. Paleontolog, člen Akademie věd SSSR. Jeho SF romány jsou založeny na přísně vědeckém základě; popularizovaly geologii a paleontologii. Publikoval od r. 1924. Napsal romány Plutonija (1924; č. jako Zázračná země, 1941, jako Plutonie, 1951, 1952, 1961, 1970) a Zemlja Sannikova (Země Sannikova, 1926; č. 1955). Oba romány jsou určeny mládeži. V Plutonii O. dovedně využívá fantastického rámce cesty do nitra Země přes otevřený severní pól, aby seznámil dětské čtenáře s geologickými epochami, kterými prošla naše planeta. V roce 1961 vyšla sbírka Putěšestvija v prošloje i buduščeje (Cesty do minulosti a budoucnosti), obsahující další O. práce žánru SF. Zbytek obsahuje druhé, doplněné vydání z r. 1965. Č. z O. povídek vyšel Přelud v poušti Gobi v antologii Třetí povídky z vesmíru (1963). (gč) OCHOTNIKOV VADIM DMITRIJEVIČ (1905–1964); RUS JELEC V ORELSKÉ GUBERNII. Technik. Jeho SF povídky a črty pro mládež čerpají z oboru automatizace a elektrotechniky. Dovedl vždy najít zajímavý technický problém nebo vědeckou záhadu, která mladého čtenáře upoutá. Autor ji na základě vědeckých a technických poznatků přesně vysvětlil. Napsal jen jednu větší prózu Dorogi vglub (Cesty do hlubin, 1951; č. jako Do nitra Země, 1953; s. jako Do hlbín Země, 1958) o pronikání člověka do hlubin zemské kůry. Výb. bibl.: Na grani vozmožnogo (Na hranici možného, 1947; č. jako Na hranicích možností, 1948), V mire iskanij (Ve světě objevů, 1949; č. 1956; s. jako Svět objavov, 1956), Istorija odnogo vzryva (Příběh jednoho výbuchu, 1953), Nasledniki laboranta Siňavina (Pokračovatelé laboranta Siňavina, 1957). (gč) OPRIŢĂ MIRCEA (1943); RUMUN ?. Vystudoval filologii, pracuje jako redaktor v nakladatelství Dacia v Cluji-Napoca. Debutoval v r. 1964 SF povídkou Un cîntec din Aldebaran (Píseň z Aldebaranu). První povídkovou sbírku vydal o dva roky později pod názvem Întîlnire cu meduza (Setkání s medúzou, 1966). Jeho dalším dílem je parodický SF román Argonautica (1970). Ve stejném roce napsal také SF loutkovou hru Planeta părăsită (Opuštěná planeta, 1970). V r. 1973 zvítězil v národní soutěži o nejlepší SF povídkou O falie în timp (Časový zlom, 1973). V r. 1980 získal za své dílo ocenění Evropské společnosti SF. Je také předním rum. básníkem a jeho dílo bylo v r. 1966 oceněno na mezinárodním konkursu PEN klubu. Editoval antologii rum. SF – SF aus Rumänien (1983 – spolu s H. W. Frankem „“. Výb. bibl.: povídková sbírka Nopţile memoriei (Noci paměti, 1973), romány Adevărul despre himere (Pravda o chimérách, 1976), Figurine de ceară (Voskové figuríny, 1978), Semnul licornului (Znamení jednorožce, 1980). (jo) ORAMUS MAREK (1952); POLÁK SIEPRAW. Vystudoval fakultu mechaniky a energetiky Slezského učení technického v Gliwicích a poté žurnalistiku na univerzitě ve Varšavě. Pracuje jako redaktor měsíčníku Fantastyka. Jako autor SF debutoval několika povídkami v r. 1975. Většina z jeho raných prací vyšla v antologii Spotkanie w przestworzach 2. Antologia mlodych '79 (Setkání v prostoru, Antologie mladých '79, 1982). Ve stejném roce vyšel jeho rozsáhlý román Senni zwycięzcy (Ospalí vítězové, 1982), jehož děj se odehrává na obrovské kosmické lodi, která už po několik generací letí vesmírem a její obyvatelé se potýkají s velkými problémy v mezilidských vztazích. Velmi dobře byla přijata i O. druhá kniha – román Arsenał (Arzenál, 1985), který obdržel v r. 1986 cenu za nejlepší SF román roku. Souborné vydání O. povídek vyšlo v r. 1989 pod názvem Hieny cmentarne (Hřbitovní hyeny). O. publikoval řadu statí o pol. i světové SF, které byly souborně vydány jako Wyposażenie osobiste (Osobní výbava, 1987). S. vyšla O. povídka Imunologická bariéra (in: Volanie na Mliečnej cestě, 1989); č. Je těžké nebýt bohem (in: Svět fantastiky 1/90). (jo) ORWELL GEORGE (1903–1950), VL. JM. BLAIR ERIC ARTHUR; ANGLIČAN MOTIHARI V BENGÁLSKU. Novinář, esejista, spisovatel.

125

O. romány Animal Farm (Zvířecí farma, 1945; č. 1946, jako Zvířecí statek, 1981 [Kolín nad Rýnem], jako Farma zvířat, 1991) a 1984 (1949; č. 1984 [Kolín nad Rýnem], 1991) patří k oněm nemnoha dílům SF, která snesou nejpřísnější literární měřítka. Zvířecí farma je alegorická satira na revoluci, která se zpronevěří svým ideálům. Devatenáct set osmdesát čtyři vypráví příběh jedince, rozdrceného mašinérií politické tyranie v antiutopické budoucí společnosti. Vzhledem k době vzniku a částečně i díky použité terminologii byly obě knihy dlouho označovány za projev O. nenávisti k socialismu; jako takových se jich v období studené války chopila i západní propaganda. Tento výklad O. tvorby – jenž je sám o sobě v ostrém rozporu s autorovými životními osudy (bojoval ve Španělsku v mezinárodní brigádě proti Frankovi) i s jeho příslušností k socialistickému hnutí – však byl v pozdějších letech shledán zjednodušujícím a nesprávným; dnes je odmítán nejen západními autoritami, ale i předními ruskými teoretiky (Julij Kagarlickij). S odstupem času, který odvál utilitární výklady O. prací, jeví se stále zřetelněji, že obě knihy nejsou zdaleka jen kritikou stalinských deformací socialistického ideálu, ale především obecně lidským protestem proti každé tyranii, jež chce zotročit člověka. Tímto poselstvím se O. přihlásil k nejlepším tradicím humanistické kultury. (ak) PACNER KAREL (1936); ČECH JANOVICE NAD ÚHLAVOU. Novinář, spisovatel. Je uznávaným znalcem kosmonautiky, zejména sovětské. Napsal mnoho populárně naučných knih věnovaných současnosti i budoucnosti kosmonautiky. Do oblasti SF patří literární reportáž Cesta na Mars 1998–1999 (1979; s. jako Prvý let na Mars 1998–1999, 1981), ve které se pokusil o co nejhodnověrnější popis první kosmické výpravy na rudou planetu. Fakta uvedená v knize vycházejí z poznatků pol. 70. let, potřebné výpočty provedl astronom a matematik Antonín Vítek. Dílo je ojedinělým příkladem technicky zaměřené SF v české literatuře 70. let. (eff) PÁRAL VLADIMÍR (1932); ČECH PRAHA. Studoval Vysokou školu chemicko-technologickou, spisovatel. Jeden z nejvýznamnějších soudobých českých spisovatelů. V 80. letech vydal čtyři romány, které náleží do oblasti SF. První, Pokušení A-ZZ (1982, 1984, 1990) se odehrává v nedaleké budoucnosti, kdy byl navázán běžný kontakt s mimozemskými civilizacemi. Sledujeme průběh pokusu, který byl proveden s vybranou skupinou lidí a který zkoumá odolnost lidské bytosti vůči psychickému i fyzickému nátlaku. Děj románu Romeo a Julie 2300 (1982) je postaven na motivu vědecky řízené genetiky. Dva hlavní protagonisty zde nerozděluje svár rodů, jako je tomu v Shakespearově dramatu, nýbrž svár osobností. Válka s mnohozvířetem (1983, 1988) parafrázuje Čapkovu „“ Válku s mloky. Útočníkem, který ohrožuje lidský rod, je živočich, jenž samovolně vznikne z průmyslového odpadu. V první části románu jde o příšeru, útočící na lidi tradičním způsobem, jemuž se lidé dokáží ubránit. Když však projde mutací, pronikne do lidského organismu a škodí člověku zevnitř. Jediná cesta k záchraně vede skrze přísnou sebekázeň. Posledním P. fantastickým dílem je Země žen (1987, 1988). Popisuje se v něm stát, v němž se ženy zmocnily vlády nad muži. P. v něm odhaluje mnohé mechanismy fungování totalitního systému. Čtveřice SF románů představuje v kontextu P. díla zajímavý experiment a v oblasti české SF hodnotný příspěvek. (eff) PARNOV JEREMEJ JUDOVIČ (1935); RUS CHARKOV. Inženýr chemie, kandidát věd. SF povídky a romány psal ve spolupráci s Michailem Jemcevem (1930). K prvním patřila povídka Na zeljonom perevale (V zeleném průsmyku, 1961) a próza Okno v antimir (Okno do antisvěta, 1961). Mezinárodní úspěch si získali povídkou Zaponki s kochleoidoj (Sponky s kochleoidou, 1962). Výbor z jejich povídek pro mládež vyšel pod názvem Zeljonaja krevetka (Zelená krevetka, 1966). Dále vycházely jejich povídky v almanaších a sbornících. S. z tohoto období vyšla společná povídka Smrť pod pokrývkou z polyocidu v antologii Planéta búrok (1986). První samostatné P. knihy vyšly v 1964: Uravněnije s Bledněgo Neptuna (Rovnice z Bledého Neptunu), Paděnije sverchnovoj (Pád do supernovy) a román Duša mira (Duše světa). Následovala sbírka dobrodružně fantastických povídek Posledněje putěšestvije polkovnika Fosetta (Poslední cesta plukovníka Fawcetta, 1965; tit. novela č. 1968; s. 1973), v níž na příhodách dobrodružného cestovatele autoři vysvětlují záhady kultury starých Mayů. O pátrání po žijícím veleještěru na Sibiři pojednává román Bunt tridcati trillionov (Vzpoura třiceti trilionů, in: Almanach naučnoj fantastiki, 1964: č. 1967). Román More Diraka (Dirakovo moře, 1967) popisuje práci sov. vědců, kteří dosáhli fantastického objevu samoprogramujicího se a samozdokonalujícího se stroje. Původně dílo vyšlo ve sborníku Naučnaja fantastika pod názvem Čornyj jaščik Cerery (Černá schránka Cerery, 1966; č. jako Černá schránka, 1969). Studie Bogi lotosa (Bohové lotosu, 1980) se dotýká mýtů a pověr Východu. Podobné téma je zpracováno i v dalším samostatném románu Prosnis v Famagustě (Probuď se ve Famagustě, 1983; č. jako Údolí splněných prám, 1986). P. napsal mnoho teoretických a literárně-kritických studií a článků o SF literatuře, píše často úvody i doslovy k vydávaným knihám. Vyšly mu teoretické publikace: Sovremennaja naučnaja fantastika (Soudobá SF, 1968), Fantastika v vek NTR (SF ve věku VTR, 1974), Zerkalo Uraniji (Zrcadlo Uránie, 1982; č. úryvky in: SL 1987/3). Výb. bibl.: Jarmarka těněj (Trh stínů, 1968), Tri kvarka (Tři kvarky, 1969). (gč) PAROWSKI MACIEJ (1946); POLÁK

126

VARŠAVA. Vystudoval fakultu elektrotechniky Varšavského učení technického, pracoval jako konstruktér a vědecký pracovník. Od r. 1974 redaktor, po vzniku časopisu Fantastyka se stal vedoucím jeho pol. oddělení, od 1992 šéfredaktor. Debutoval na konci 60. let povídkami a články v různých časopisech. Za povídku Poczucie pełni (Pocit naplnění, 1973) získal cenu v soutěži časopisu Mlody technik. Vydal soubor skic a fejetonů o filmu Bez dubbingu (1978) a o SF Czas fantastyki (Údobí SF, 1991). O světě nedaleké budoucnosti vypráví v dystopickém románu Twarzą ku ziemi (Tváří k zemi, 1982). Většinu povídek, z nichž část už vyšla časopisecky, vydal ve sbírce Sposób na kobiety (vol. Jak sbalit kočku, 1985). V SL 1987/3 vyšly P. povídky Jak sbalit kočku, Vzpoura robotů, Krach výrobců zavařovacích sklenic a Pocit naplnění, s. povídka Muži sú blázni (in: Volanie na Mliečnej cestě, 1989). Sestavil také několik antologií soudobé pol. SF – např. Trzecia brama (Třetí brána, 1986) a Bliskie spotkanie (Blízké setkání, 1986). (jo) PAVLOV SERGEJ IVANOVIC (1935); RUS BERDJANSK. Inženýr geofyzik. Debutoval povídkou Banka fruktovogo soka (Láhev ovocné šťávy, 1962), která vyhrála cenu v soutěži časopisu Technika moloďoži o nejlepší SF povídku. Jeho další povídky a romány jsou vesměs situovány do vzdálené budoucnosti a P. se v nich zabývá myšlenkou, jaké změny v lidské psychice mohou vzniknout dlouhým pobytem ve vzdálených končinách vesmíru. P. dovede velmi dobře fabulovat, udržet čtenářovu pozornost, konstruovat promyšlenou stavbu románu. Výb. bibl.: Korona solnca (Sluneční koróna, 1967), Angely morja (Mořští andělé, 1967), Akvanavty (Akvanauti, 1969), Čerdak Vselennoj (Podkroví vesmíru, in: Fantastika 71, 1971), romány napsané spolu s N. J. Šagurinem Argus protiv Marsa (Argus proti Marsu, 1966) a Kentaur vypuskajet strelu (Kentaur střílí, 1966), Okeanavty (Oceánonauti, 1972), Lunnaja raduga (Měsíční duha, I. 1978; č. 1982; II. 1982). V r. 1985 obdržel cenu Aelita. (gč) PECINOVSKÝ JOSEF (1946); ČECH VARNSDORF. Od r. 1972 pracuje v papírnách, nyní jako učitel odborné výchovy. První povídku publikoval už v roce 1962, když uspěla v Mezinárodní soutěži o nejlepší vědecko-fantastickou povídku. Pak se odmlčel a znovu začal publikovat od 80. let. Na přelomu 80. a 90. let byl zřejmě nejplodnějším českým SF autorem. Publikoval povídky v antologiích Stalo se zítra (1984), Návrat na planetu Zemi (1985), Skandál v divadle snů (1988), Lovci zlatých mloků (1988), Veřejná společnost SF (1989). Zpočátku humorný tón jeho povídek byl později vystřídán pesimismem a zálibou v antiutopiích. Román Plástev jedu (1990) je rozvedením jedné z nejlepších P. povídek Její Veličenstvo (in: Lovci zlatých mloků, 1988), za kterou získal Cenu Karla Čapka. Popisuje přelidněný svět, ve kterém na hrstku bohatých vládců musí těžce pracovat miliardy trubců – lidí zbavených inteligence a uzpůsobených na specializovanou fyzickou práci. Pokračování má název Posvátná larva (1992). S úspěchem u čtenářů se setkal román Juta (1991), odehrávající se ve světě, v němž je uměle udržována inteligence na nízké úrovni a příliš inteligentní děti jsou buď likvidovány nebo „debilizovány“ lékařským zásahem. Průměrné kvality je román Vejce s ozvěnou (1991) z divošského světa po atomové válce. Záhadná kukla (1993) je příběhem o kosmonautovi, který se vrací z kosmu a nachází Zemi změněnou k nepoznání. V Knihovničce Rodokapsu publikoval několik SF novel pod anglickými pseudonymy Bernard Ant a Bruce Newman. Stěžejním dílem P. není román, ale sbírka povídek Abbey Road (1991), která vznikala v průběhu 80. let a názvy povídek i knihy samotné si autor vypůjčil od legendárního alba Beatles. Sbírka se vyznačuje pestrostí a bohatostí nápadů, stejně jako kvalitním řemeslným zpracováním. Z pozdější krátkých prací byla nejúspěšnější povídka Házím ti laso, kamaráde (in: Ikarie 1990/4). Výb. bibl.: novely Tři zákony odlidštění (1990), Zabít mrtvého (1991) a Milovník zvířat (1992). (ia) PEČJAK VID (1929); SLOVINEC ?. Studium psychologie na univerzitách v Lublani, Edinburghu a Illinois, profesor na filozofické fakultě univerzity v Lublani. Pod pseudonymem Huerto Lopez debutoval napůl fantastickou knihou V objemu zelenega pekla (V objetí zeleného pekla, 1956), kterou napsal za studentských let. Ze stejné doby pochází i básnická sbírka Živali v ukrivljenem zrcalu (Žili v pokřiveném zrcadle, 1975), která vyšla mnohem později. Jako autor SF debutoval knihou pro děti Drejček in trije Marsovciki (Ondra a tři Marťánkové, 1961; č. 1963). Pro děti je určen i jeho druhý SF román Pobegli robot (Uprchlý robot, 1967), který byl zdramatizován jako rozhlasová (Radio Trieste) a loutková hra (TV Ljubljana). SF románem pro dospělé čtenáře je antiutopie Adam in Eva na planetu starcev (Adam a Eva na planetě starců, 1972), dále SF detektivka Roboti so med nami (Roboti jsou mezi námi, 1974). O šest let později vydal sbírku povídek Kam je izginila Ema Lauš (Kam zmizela Ema Laušová, 1980). P. je zastoupen i v antologii slovin. SF povídek Mavrična krila (Duhová křídla, 1978), kterou sestavil Drago Bajt. Podle povídky Jasmina ali Helena (Jasmína nebo Helena) ze sbírky Kam zmizela Ema Laušová byla natočena televizní inscenace Tretje življenje (Třetí život), která byla uvedena i u nás; současně ji P. spolu s Borisem Grabnarem přepracoval pod názvem Tretje življenje (Třetí život, 1980). P. je také autorem dvou cestopisných knih. Č. vyšla P. povídka Psychorobot (in: Duhová křídla, 1985).

127

(jo) PEKIĆ BORISLAV (1930–1990); SRB PODGORICA. Vystudoval psychologii na bělehradské univerzitě, později pracoval u filmu, spisovatel. Významný srbský autor hlavního literárního proudu, který se díky svým posledním románům stal nejvýznamnějším představitelem srbské SF. První P. SF román Besnilo (Vzteklina, 1983) se odehrává v blízké budoucnosti, kdy se na londýnském letišti Heathrow začíná šířit epidemie neznámé nebezpečné choroby. Silnější SF motiv obsahuje román 1999 (1984) – antiutopie o vztazích civilizace lidí, robotů a androidů. Posledním P. SF dílem je román Atlantida (1988) – za něj obdržel cenu Lazara Komarčiče. (jo) PELOT PIERRE (1945); FRANCOUZ SAINT-MAURICE. Mechanik a zaměstnanec televize, nyní spisovatel. Snad nejplodnější fr. autor SF v poslední době. V jeho knihách se často objevuje kritika společenských poměrů dnešní Francie. Od r. 1966 napsal přes stovku detektivek, westernů a SF románů. Českému čtenáři je znám dvěma na sebe navazujícími romány Une autre terre (Jiná země, 1972) a L’ile aux enragés (Ostrov dravců, 1973; oba č. jako Ostrov dravců, 1983). Z jeho dalších románů stojí za zmínku Delirium Circus (1977), který byl oceněn jako nejlepší fr. SF román roku 1978, La guerre olympique (Olympijská válka, 1980), inspirovaný dramatickými událostmi na olympijských hrách v Mnichově v r. 1972 a Kid Jésus (Kid Ježíš, 1981), tragický příběh Mesiáše 24. století. Výb. bibl.: Le père dufeu (Otec ohně, 1984), Le chien courait sur l’autoroute en criant son nom (Po dálnici běžel pes a vyřvával své jméno, 1985), Les conquérants immobiles (Nehybní dobyvatelé, 1986), Observation du virus en temps de paix (Pozorování viru za míru, 1987), Une jeune fille au sourire fragile (Dívka s plachým úsměvem, 1988), La septième saison (Sedmé roční období, 1989). (jnh) PESTRINIERO RENATO (1933); ITAL BENÁTKY. Byl zaměstnán u obchodní firmy, dnes spisovatel, malíř, editor časopisu Dimensione cosmica. P. patři k prvním úspěšným it. autorům SF. Začal publikovat v r. 1958 pod pseudonymem Pi Erre v časopise Oltre il cielo. Od roku 1960 už píše pod vlastním jménem. Jedna z jeho nejúspěšnějších povídek z tohoto období Una notte lunga ventun’ore (Noc dlouhá jedenadvacet hodin, 1960) byla zfilmována režisérem Mariem Bavou pod názvem Terrore nello spazio (Horror v kosmu). K jeho dalším známým povídkám patří Il silenziosi (Mlčenliví) o mimozemšťanech, kteří napadli Zemi, a Compagno di viaggio (Spolucestující) o působení samoty na člověka cestujícího vesmírem. Č. vyšly P. povídky Zvláštní nabídka v 1. svazku Světa fantastiky (1989) a Noc dlouhá jedenadvacet hodin (in: Ikarie 1993/4). Od 70. let píše P. také fantasy. Řada z P. děl se odehrává v jeho rodných Benátkách – odtud pochází i jeho cenou Premio Italia oceněná sbírka Sette accadimenti in Venezia (Sedm událostí v Benátkách, 1985). Jeho román Il nido al di là dell’ombra (Hnízdo mimo stín, 1986) získal Evropskou cenu v r. 1987. Výb. bibl.: Il villagio incantato (Začarovaná vesnice, 1982). (jo, lf) PETECKI BOHDAN (1931); POLÁK KRAKOV. Studium orientalistiky, novinář, od 1970 spisovatel. Debutoval románem W połowie drogi (V polovině cesty, 1971), v němž pozemská výprava nalezne na Marsu základnu mimozemšťanů. Zatímco zde jsou mimozemšťané naladěni přátelsky, v druhé knize Strefy zerowe (Nulová pásma, 1972; s. 1976) obyvatelé Proximy o přátelství s lidmi nestojí. Poprvé se tu objevuje postava hrdiny s téměř nadlidskými schopnostmi, která se v různých obměnách vynořuje i v dalších knihách. P. píše tzv. vesmírné opery, z nichž se vymyká jen Tylko cisza (Pouze ticho, 1974), odehrávající se na Zemi, kde lidé v hibernátorech čekají, až příroda vlastní silou obnoví zničenou biosféru planety. Bdí pouze dozorčí kosmonauti a skupiny lidí, kteří se vymkli společenské kontrole a pokoušejí se žít v nových přírodních podmínkách. Ostatní P. knihy se odehrávají v kosmu a vyznačují se dobrodružným dějem s jednoduchou zápletkou. Bývají určeny především mládeži. Výb. bibl.: Ludzie z gwiazdy Feriego (Lidé z Ferino hvězdy, 1974), Operacja wieczność (Operace věčnost, 1975), Rubin przerywa milczenie (Rubín přerušuje mlčení, 1976), X–l, uwolnij gwiazdy (X-l, osvoboď hvězdy, 1977), Messier–13 (1977), Sola z nieba północnego (Sóla ze severní oblohy, 1977), Prosto w gwiazdy (Přímo ke hvězdám, 1978), Kogga z czarnego slońca (Kogga z černého slunce, 1978), Królowa Kosmosu (Královna vesmíru, 1979), Wiatr od Slońca (Vítr od slunce, 1980), Bal na pięciu księżycach (Ples na pěti měsících 1981), Pierwszy Ziemianin (První pozemšťan, 1983), Tysiac i jeden światów (Tisíc a jeden svět, 1983; č. 1990), Tu Alanda z planety trzeciej (Zde Alanda ze třetí planety, 1988). (pw) PIEGAIOVÁ DANIELA (1943); ITALKA PARMA. Studovala v Pise, pak prošla různými zaměstnáními, dlouhá léta cestovala, trvale se usadila v toskánské Cortoně. Spolupracuje s řadou it. časopisů.

128

Do světa SF vstoupila krátkou povídkou Solo un barbaro (Nic než barbar, 1978), otištěnou v časopise Time machine. Ve stejném roce vydala i první román Parola di alieno (Mimozemšťanovo čestné slovo, 1978). Napsala další dva SF romány: Ballata per Lima (Balada pro Limu, 1980) a Alla fonte del Re (U králova pramene, 1983). S L. Aldanim „“ napsali román Nel segno della luna bianca (Ve znamení bílého měsíce, 1985). (jo) PLATOV LEONID DMITRIJEVIČ (1906–1979), VL. JM. LOMAKIN LEONID DMITRIJEVIČ; RUS POLTAVA. Novinář. Po válce debutoval SF románem Archipelag isčezajuščich ostrovov (Souostroví mizících ostrovů, 1949). Následovala sbírka povídek Kamennyj cholm (Kamenný kopec, 1952). Popularitu mu získal román Strana Semi trav (Země Sedmi trav, 1954; č. jako Údolí Sedmi trav, 1959, 1965) o malém kmenu na Sibiři, který obývá nepřístupné údolí mezi horami, ohřívané hořící uhelnou slojí. Tento kmen žije ve stadiu prvobytně pospolné společnosti, když jej objeví sov. vědec Vetlugin. Román je určen mládeži a má popularizační charakter. (gč) PODOĽNYJ ROMAN GRIGORJEVIČ (1933); RUS MOSKVA. Historik a archivář, nyní novinář. V žánru SF debutoval r. 1962. Je mistrem krátké povídky humorné nebo satirické. Publikuje převážně ve sbornících a v časopisech. Zatím vyšla jedna sbírka povídek: Četverť genija (Čtvrť génia, 1970). P. povídky vyšly č. v antologiích Tady končí každý špás (1982), Maják na útesu delfínů (1983), Skleněné město (1985) a Chlapík z pekla (1986). (gč) POE EDGAR ALLAN (1809–1849); AMERIČAN BOSTON. Novinář, kritik, spisovatel. Stál u zrodu tří „pokleslých žánrů“: detektivky, horroru a SF. Jeho umělecký výraz vyrůstal z tradic tzv. gotického románu, zároveň se však vymykal z jejich sevření lehkostí, s níž v sobě slučoval zdánlivě neslučitelné: mystiku s vědou, fantaskno s realismem. Obrazy budoucího světa (utopické i dystopické) lze najít v P. povídkách Mellonta Tauta (Věci budoucí, 1832), The Thousand and Second Tale of Scheherezade (Tisící druhé vyprávění Šahrazádino, 1845) a Some Words With a Mummy (Na slovíčko s mumií, 1845). Je zajímavé sledovat autorovy představy o příštím technickém a společenském vývoji i kompoziční postupy, jichž při vyprávění používá. Katastrofická odnož soudobé SF nalezla inspiraci v P. poémě Al Aaraaf (1829) a ve filozofické povídce The Conversation of Eiros and Charmion (Rozhovor Eirose s Charmionem, 1839). V obou nechává autor naši planetu propadnout zkáze; ve druhé z jmenovaných prací se tak stane prostřednictvím gigantického požáru, který vzplane poté, kdy je zemská atmosféra zbavena dusíku. Lidstvo je zahubeno i v povídce The Masque of the Red Death (Maska červené smrti, 1842) – tentokrát vinou nezadržitelně se šířící epidemie. P. nedokončený čas. seriál The Unparalleled Adventure of One Hans Pfaall (Bezpříkladné dobrodružství Hanse Pfaalla, 1835) popisuje let balónem na Měsíc. Povídka The Man That Was Used Up (Muž, který se rozpadl, 1839) je prapředkem dnešních příběhů o kyborzích. K P. fantastice patří i esej Maelzel’s Chess-Player (Maelzelův hráč šachu, 1836) a ve výčtu by bylo možné pokračovat – zmínit se např. o příbězích, v nichž se objevuje motiv duté Země, o „mesmeristických“ povídkách, jimiž se později inspirovali autoři ryzí fantastiky i „parapsychologická“ odnož SF, o kosmogonických úvahách v eseji Eureka (1848), o mytologických motivech v poémě The City in the Sea (Město v moři, 1831), o antarktické výpravě v nedokončeném románu The Narrative of Arthur Gordon Pym’s Adventures (Dobrodružství Arthura Gordona Pyma, 1832), který za P. dopsal J. Verne „“ a nechal se jím inspirovat ke svému rozsáhlému cyklu „voyages extraordinaires“. Méně známé je dopracování z pera H. P. Lovecrafta „“. Většina z P. nejznámějších povídek vyšla č. ve výboru Jáma a kyvadlo (1978); jelikož je č. i s. vydání P. povídek velké množství, zde je pomíjíme. (ak) POHL FREDERIK (1919); AMERIČAN NEW YORK. Editor, literární agent, spisovatel. V letech 1940–1941 redigoval časopisy Astonishing Stories a Super Science Stories. Koncem 40. a poč. 50. let působil jako literární agent. V období 1953–1959 řídil v nakladatelství Ballantine Books edici Star Science Fiction Stories. V letech 1962–1969 redigoval magazíny If, Galaxy a International Science Fiction. Koncem 70. let měl na starosti oblast SF literatury v nakladatelství Bantam Books. Sestavil kolem dvou desítek kvalitních SF antologií. V letech 1974–1976 byl předsedou SFWA. Vedle editorské a organizátorské činnosti se P. věnuje i vlastní autorské tvorbě. V 50. letech proslul společnou tvorbou s C. M. Kornbluthem „“. K nejkvalitnějším pracím patří sociální satira na poli SF, antiutopický román The Space Merchants (Obchodníci s vesmírem, 1953; č. 1963, 1987). Spolupracoval i s dalšími autory, například s J. Merrilovou (1923), I. Asimovem „“, L. del Reyem „“ a s J. Williamsonem „“, s nímž napsal tři knížky pro mládež a několik románů pro dospělé. Spisovatelova samostatná tvorba zahrnuje mj. tituly Slave Ship (Otrokářská loď, 1957), Drunkard’s Walk (Opilcova chůze, 1960), A Plague of Pythons (Hadí pohroma, 1965), The Age of Pussyfoot (Čas tichošlápků, 1970), Man Plus (Vícečlověk, 1976; č. jako Man Plus, 1994), Gateway (Průchod, 1977; č. jako Brána, 1991, jako Gateway, 1993). Za příběh Vícečlověk, jehož námětem je adaptace člověka pro život na Marsu, obdržel autor Nebulu. Na Průchod navázala pokračování: Beyond the Blue Event Horizon (Za modrým obzorem událostí, 1980; č. jako Za horizontem modrého jevu, 1993), Hee-

129

chee Randezvous (Setkání s Heechee, 1984; č. 1994) a Annals of the Heechee (Anály Heechee, 1987). Všechny čtyři příběhy spojuje postava ústředního hrdiny Robinetta Broadheada a pátrání po záhadné mimozemské civilizaci, která převzala blahodárný patronát nad celou galaxií. Z motivu tzv. paralelních světů těží román The Corning of Quantum Cats (Kvantové kočky pocházejí, 1986), jehož hrdinové se snaží o znovunastolení řádu ve vesmíru, kde přestaly platit přírodní zákony. P. povídky vyšly ve více než deseti souborech. Mezi nejlepší ukázky jeho jemného humoru a hořké ironie patří přetiskované příběhy The Midas Plague (vol. Zlatá pohroma, 1954), The Tunnel Under the World (Tunel pod světem, 1955; č. in: Pozemšťané a mimozemšťané, 1981) či Day Million (Za milión dní, 1966). Huga získala povídka The Meeting (Setkání, 1972), napsaná společně s C. M. Kornbluthem „“. Řada P. povídek vyšla např. in: SL 1983/5, Ikarie 1990/5 a 1991/4-6 a v antologiích Tunel do pozítří (1967), Hledání budoucího času (1985), Stratený robot (1986), Děti vesmírnej noci (1989), Nejmenší vesmír (1992), Světy science fiction (1993) a Vánoční hvězdy (1994). Výb. bibl.: romány Chernobyl (Černobyl, 1978), Midas World (Midasův svět, 1983), The World at the End of Time (Svět na konci času, 1990; č. 1995), pov. sbírka Pohlstars (Pohlovy hvězdy, 1984). (ak) POLÁČEK JAN (1957); ČECH PRAHA. Po studiu technické kybernetiky na ČVUT FEL Praha, kde v letech 1981–83 pracoval jako asistent, se nyní zabývá elektronickou sazbou. Patří ke skupině autorů, které pomohla objevit soutěž o Cenu Karla Čapka, kterou také v roce 1992 získal za povídku Pán sítí. K P. hlavním inspiračním okruhům patří kyperpunk, extrapolace vztahů mezi pohlavími, temná magie a moderní hudba. P. povídky vyšly v antologiích Argonauti z jiného světa (1991), Srdce Technopopu (1992), Jiné světy Léto '92 (1992), Základna 4 (1994) aj. V roce 1991 shrnul svou tvorbu do knihy povídek Ex Machina. Román V těch temných dobách (1994) je prvním P. pokusem o fantasy. (zr) POLEŠČUK ALEXANDR LAZAREVIČ (1923–1979); RUS DNĚPROPETROVSK. Absolvent pedagogického institutu. Debutoval románem Zvjozdnyj čelovek (Hvězdný člověk, čas. 1957, kn. 1963). Byla to fantastická pohádka o robotovi vyslaném na Zemi mimozemskou civilizací. Popularitu mu získala próza Ošibka Alekseja Aleksejeva (Omyl Alexeje Alexejeva, 1961). Inženýr Alexejev zkoumá vznik hvězdných systémů a podaří se mu v laboratoři stvořit miniaturní galaxii. Vypuštěna do vesmírného prostoru začíná galaxie samostatnou existenci, a když ji vědci ze Země chtějí zničit, jsou zastaveni neznámými silami. Ukáže se, že galaxie prošla celým cyklem vývoje až ke vzniku rozumného života a tento rozum se dokáže ubránit i svému stvořiteli. Dílo má zřetelný antireligiózní charakter. V antologii Naučnaja fantastika 8 vyšla P. próza Efekt bešennogo Solnca (Efekt šíleného Slunce, 1970), v níž se autor zabývá spojitostí různých jevů na Zemi s procesy, které probíhají na Slunci (vznik epidemií, počet havárií na silnicích atd.). Vělikoje Dělanije, ili Udivitelnaja istorija doktora Mekanikusa i Almy, kotoraja byla sobakoj (Veliké dílo neboli Podivuhodný příběh doktora Mechanikuse a Almy, která byla psem, 1959; č. jako Veliké magisterium, 1962; s. jako Príbeh doktora Mechanikusa a jeho psa, 1961, 1973), jehož pohádkový děj je zasazen do středověku, nás přivádí do alchymistických dílen středověkých mágů a do světa jejich kouzel. Poslední P. knihou je próza Padajet vverch (Padá směrem vzhůru, 1964). (gč) PREYER HUGO (1934–1993); MAĎAR BUDAPEŠŤ. Vystudoval nejprve kriminalistiku, později bohoslovectví (zabýval se mj. buddhismem) a studium zakončil filozofií a etikou. Pracoval jako kriminalista i jako neurolog. Spisovatel, zastával funkci tajemníka Maďarské společnosti SF (Magyar sci-fi Társaság). Je autorem řady teoretických statí o SF a pod pseudonymem L. T. Kalimurti vydal knihu povídek Galaktikai játékok (Galaktické hračky, 1982 – pod vl. jm. též v r. 1988). (jo) PRIEST CHRISTOPHER (1943); ANGLIČAN CHEADLE. Původním povoláním účetní, spisovatel. Od pol. 60. let publikoval povídky, vydané později ve sbírce Real Time World (Svět skutečného času, 1974). První román nazval Indoctrinaire (Indoktrinář, 1970), ale zajímavější je až P. druhý román Fugue for a Darkening Island (Fuga pro stmívající se ostrov, 1972), ve kterém je Anglie rozvrácena zmatkem, způsobeným vpádem uprchlíků z Afriky zničené atomovou bombou. Nejlepším P. dílem je Inverted World (Svět naruby, 1974), odměněný cenou BSFA. Děj románu se odehrává v podivném světě ve tvaru hyperboloidu. Lidé zde žijí ve městě, které se musí neustále přemisťovat po kolejnicích, aby se nacházelo nad pohybujícím se „optimem“. Mimo toto optimum totiž dochází k roztahování a smršťování prostoru i času. Jiného ražení je P. parafráze na motivy H. G. Wellse „“ The Space Machine (Stroj prostoru, 1976). V tomto románu vystupuje sám Wells a odráží s pomocí stroje času útok Marťanů. Následovaly romány A Dream of Wessex (Sen o Wessexu, 1977), ve kterém je v rámci vědeckého experimentu odeslána skupina zhypnotizovaných lidí do světa budoucnosti, který si sama vytvořila ve svých představách, The Affirmation (Potvrzení, 1981),

130

jehož námětem je hledání skutečné reality, The Glamour (Kouzlo, 1984) a antiutopický příběh The Quiet Woman (Tichá žena, 1990). (ia, jp) PROCHÁZKA JIŘÍ W. (1959); ČECH KUTNÁ HORA. Pracoval jako programátor, nyní soukromý podnikatel v oblasti softwaru. Patří k nejvýraznějším reprezentantům vlny nových autorů, kteří se objevili na přelomu 80. a 90. let. Byl výrazně ovlivněn kyberpunkem. V tomto stylu je také napsána jeho první publikovaná povídka Rox’n’Roll (in: Ikarie 1990/2), jež expresivním stylem a barvitým slovníkem, bohatě využívajícím počítačovou terminologii, popisuje simultánně dobrodružství v reálném světě a počítačovém kyberprostoru. Těžiště autorovy povídkové sbírky Tvůrci času (1991) spočívá zejména na třech kyberpunkových povídkách Pražský průnik, Rox’n’Roll a Kybernátor. Pod pseudonymem George P. Walker vydal dobrodružný román na pomezí SF a fantasy Ken Wood a meč krále D’Sala (1991), v němž se hollywoodský kaskadér Ken Wood ocitá na vzdálené planetě, aby se stal hříčkou v mohutném boji sil Dobra a Zla. Pokračování má název Ken Wood a perly královny Maub (1992). (ia) PROKOP GERT (1932–1994); NĚMEC RICHTENBERG. Původním povoláním novinář a filmový dokumentarista, od r. 1971 spisovatel. V SF debutoval povídkou Der Tod der Unsterblichen (Smrt nesmrtelných) v antologii Der Mann vom Anti (Muž z antisvěta, 1975). Tato povídka se později objevila i v úspěšné sbírce detektivních příběhů z 21. století Wer stiehlt schon Unterschenkel (Copak se nohy kradou?, 1977; č. in: Experiment člověk, 1983; s. jako Kto by už kradol nohy!, 1980), v níž přispěl do panteonu světových detektivů geniálním soukromým detektivem Timothy Trucklem a jeho počítačem Napoleonem. Z každého případu dokáží vytěžit nějaký prospěch pro podzemní hnutí vedené Velkým bratrem (z něhož se nakonec vyklube žena). Truckle se do ní zamiluje a tragicky ji ztrácí ve druhém svazku Der Samenbankraub (Loupež v spermabance, 1984; č. jako Tři minuty věčnosti, 1988). I toto pokračování si udržuje úroveň předchozí knihy. Vydal sbírku povídek Die Phrrks (Fřkové, 1989). Č. vyšla P. povídka Smrt nesmrtelných (in: Fantastika '81, 1981) a Můj vrah přichází zřídkakdy sám (in: Spirálový obzor, 1983). (jnh) PUCHOV MICHAIL GEORGIJEVIČ (1944); RUS TOMSK. Vystudoval fyzikálně-technický institut v Moskvě. Nyní je redaktorem časopisu Technika moloďoži. Debutoval povídkou Ochotničja expedicija (Lovecká výprava, 1968). Deset let po svém debutu vydal první sbírku povídek Kartinnaja galereja (Obrazová galérie, 1977). Další sbírky mají název Zvjozdnyje doždi (Hvězdné deště, 1982) a Semja zla (Sémě zla, 1983). V P. tvorbě můžeme nalézt moralizující příběhy, jakým je Čelovek s pustoj koburoj (Člověk s prázdným pouzdrem), který upozorňuje na to, že jakýkoliv kontakt s cizími bytostmi je možný jen cestou vzájemného porozumění a tolerance, příběhy s překvapivou pointou, jako v povídce Těrminator (Terminátor), kde žárlivý kyborg zabudovaný do kosmické lodi zabije svého pasažéra, či inteligentní hříčky, jakou je třeba povídka Palindrom v antimir (Palindrom antisvěta), v jejíž prostřední části prolétne kosmická loď do antisvěta a druhá polovina příběhu je zrcadlovým obrazem první. Několik P. povídek vyšlo č. a s. v antologiích Výprodej kosmických snů (1979), Bolid nad jazerom (1982), Stanice u Moře dešťů (1982, 1986), Planeta búrok (1986) a Severná hviezda (1987). (ia) RÁJ SATJÁDŽIT (1921–1992); BENGÁLEC KALKATA. Vystudoval univerzitu v Kalkatě, pracoval jako grafik a ilustrátor. V r. 1949 začal natáčet filmy, některé s fantastickou tematikou, např. Paras páthar (Kámen mudrců, 1958). R. pochází z rodiny literátů. Na poč. 70. napsal první z příhod trochu bláznivého, avšak geniálního vynálezce profesora Trilekešvara Šanku. Své povídky sestavil do dvou knih, které se dočkaly více než deseti vydání – Prophesar Ŝańkur kāndakārkhānā (Neobyčejné příběhy profesora Ŝanku, 1970) a Sābās prophesar Ŝańkur (Bravo, profesore Šanku, 1974). V r. 1967 mu byla udělena cena za literaturu. Č. vyšlo několik R. povídek, pouze jedna je ale SF – Chagam (in: Světy science fiction, 1993). Výb. bibl.: Ek dazan gappa (Tucet povídaček, 1970). (jo) RANK HEINER (1931); NĚMEC BABELSBERG. Traktorista, asistent režie, divadelní dramaturg, od r. 1955 spisovatel a scenárista, od r. 1978 předseda pracovního kruhu „Utopická literatura“ při Svazu spisovatelů NDR. Je autorem jediného románu Die Ohnmacht der Allmächtigen (Bezmocnost všemocných, 1973; s. 1978), který je považován za jeden z nejlepších SF románů NDR. Pozemšťan Asmo procitne na planetě Astilot, obývané původně vysoce vyvinutou, ale teď už stagnující civilizací lidem podobných dafotilů. Naváže s nimi kontakt a při pátrání po své identitě zjistí, že skutečnými vládci planety jsou aslotové, kteří si z naloupeného pozemského genetického materiálu vytvořili poddanou třídu dafotilů. Asmo se dozví, že byl unesen z pozemské kosmické stanice, aby narušil rovnováhu stagnující planety. Jinak je R. autorem povídky Schöne Bella (Krásná Bella, 1981) a rozhlasové hry Begegnung mit einer Fleder-

131

maus (Setkám s netopýrem, 1978). Publikoval též v antologii Aus dem Tagebuch einer Ameise (Z deníku mravence, 1985). (jnh) RAOS PREDRAG (1951); CHORVAT ZÁHŘEB. Vystudoval chemii na přírodovědecké fakultě univerzity v Záhřebu, novinář, spisovatel a překladatel. Literárně debutoval SF povídkou pro děti Miško i Marsjance (Míša a Marťané, 1974). Je autorem několika románů, prvním z nich je příběh ze současného středoškolského prostředí 22. rujna (22. října, 1978). Napsal také několik detektivních příběhů pod pseudonymem Astor Petz, např. Ubite Hamleta! (Zabijte Hamleta!, 1986). K nejlepším dílům chorvat. SF literatury patří rozsáhlý futurologický příběh z 27. století Brodolan kod Thule (Katastrofa u Thule, 1979) a dobrodružný SF román Mnogo vike nizašto (Mnoho povyku pro nic, 1985), za který obdržel nejvýznamnější jug. SF ocenění, cenu SFera. Výb. bibl.: Null-Effort (1990). (jo) RASCH CARLOS (1932); NĚMEC CURITIBA V BRAZÍLII. Vyučil se soustružníkem, později byl redaktorem a reportérem, od r. 1963 spisovatel. Patří mezi autory dobrodružné SF pro mládež. Debutoval delší novelou Asteroidenjäger (Stíhači asteroidů, 1961; s. 1978), v níž líčí všední život kosmonautů a jejich setkání s deformovaným vrakem jiné kosmické lodi, jejíž posádka krátce před katastrofou zachytila poselství mimozemské civilizace. Za tuto knihu získal cenu Ministerstva kultury NDR a v r. 1971 bylo dílo zfilmováno. V románu Der blaue Planet (Modrá planeta, 1963) jde o setkání mimozemšťanů se starými Sumery a jsou v ní vysvětleny některé dänikenovské záhady. Neúspěchem byl román Im Schatten der Tiefsee (Ve stínu mořských hlubin, 1965), jímž se autor pokusil uvést do praxe svou teorii „reálné fantastiky“. Děj románu se točí kolem produkce řas. Ke kosmické havárii se vrátil románem Die Umkehr des Meridian (Meridian se vrací, 1967). Stínu mořských hlubin využil v románu Magma am Himmel (Magma na obloze, 1975) a uvedl v něm na scénu myslící delfíny, roboty a jednoho mimozemšťana. Je také autorem asi dvaceti povídek, jejichž výbor vyšel pod titulem Krakentang (Chobotnicová chaluha. 1968) a tří rozhlasových her Sierra an Meridian (Sierra Meridianu, 1964), Asteroidenjäger (Stíhači asteroidů, 1965) a Krakentang (Chobotnicová chaluha, 1973). (jnh) REYNOLDS MACK (1917–1983), VL. JM. REYNOLDS DALLAS MCCORD; AMERIČAN CORCORAN. Vystudoval námořní kadetku; novinář, spisovatel. První povídka, lsolationist (Izolacionista, 1950), vyšla v magazínu Fantastic Adventures; brzy po ní následovalo mnoho dalších. R. je oblíbený pro svůj přímočarý, svižný styl. Jeho příběhy mají rychlý spád a téměř vždy jsou okořeněny slovním humorem. Romány se hemží tajnými agenty a nejrůznějšími intrikami; leckteré poněkud doplácejí na autorovu uspěchanost. Některé můžeme zařadit do kategorie vesmírných oper. Platí to o jeho válečných románech z budoucnosti, jako např. The Earth War (Válka o Zemi, 1963), Time Gladiator (Gladiátor v čase, 1966) či Mercenary from Tomorrow (Žoldnéř ze zítřka, 1968), stejně jako o jeho nejpopulárnějším cyklu příběhů o agentech „sekce G“ Organizace spojených planet – sem patří např. romány Planetary Agent X (Planetární agent X, 1965), Amazon Planet (Planeta Amazonek, 1966), The Rival Rigelians (vol. Rigelská hrozba, 1967) aj. R. byl dlouhá léta členem American Socialist Labour Party. Tato orientace se zřetelně odráží v jeho tvorbě – mnohé z jeho povídek jsou vtipnými kritickými glosami k různým sociálním problémům. V rozsáhlejších prózách ze 70. let lze vysledovat obrysy projektu, v jehož rámci spisovatel portrétu je hypotetické varianty budoucího uspořádání společnosti (kapitalistické, komunistické, anarchistické atd.). Patří sem např. romány Commune 2000 AD (Komuna, rok 2000, 1974), The Towers of Utopia (Věže Utopie, 1975), Police Patrol 2000 AD (Patrola v roce 2000, 1977). Jsou to ovšem jen lehce nahozené skici; autorova analýza nejde příliš hluboko, ale i přesto vtipný ironik R. nachází na každém ze svých modelů příštího světa menší či větší vady na kráse. Nejméně problematickou vizi budoucnosti lidské společnosti nalezne čtenář v knížkách Looking Backward, from the Year 2000 (Pohled zpět z roku 2000, 1973) a Equality: in the Year 2000 (Rovnost v roce 2000, 1977), v nichž se autor viditelně hlásí k myšlenkovému i literárnímu odkazu utopického socialisty E. Bellamyho „“. (ak) RINONAPOLIOVÁ ANNA (1924–1986); ITALKA AGORDO. Vystudovala klasickou filologii, učila na středních školách. Zajímala se o antropologii, etnografii a historii. Překladatelka. Jako autorka SF debutovala v r. 1963 v časopise Futuro povídkou Ministro notturno (Noční ministr). Její knihy La tigre rossa (Červený tygr, 1967) a Tre dita e un orecchio in una scatola (Tři prsty a ucho v jedné krabici, 1969) ji zařadily mezi přední tvůrce it. SF. Po vydání třetí knihy Sfida al pianeta (Výzva planetě, 1973) se na delší dobu odmlčela a teprve o dvanáct let později vydala další dvě knihy, román Nel segno del Tau (Ve znaku Tau, 1985) a povídkovou sbírku Lungo la trama (Podle osnovy, 1985). V r. 1985 jí byla udělena cena it. sekce WORLD SF. Výb. bibl.: Cavalieri del Tau (Rytíři z Tau, 1986), TV-Serial nel cosmo (Televizní seriál ve vesmíru, 1986). (lf, jo) ROBINSON KIM STANLEY (1952); AMERIČAN

132

WAUKEGAN. Profesor na vysoké škole. První povídku publikoval v r. 1976, ale zaujal až díly z 80. let. Jmenujme povídky Venice Drowned (Zatopené Benátky, 1981), Black Air (Černý vzduch, 1983) – odměněna cenou World Fantasy Award, The Lucky Strike (Šťastná rána, 1984) o alternativním světě a příběh Green Mars (Zelený Mars, 1985). Výbor R. povídek má název The Planet on the Table (Planeta na stole, 1986). Za román The Wild Shore (Divoké pobřeží, 1984), odehrávající se šedesát let po zničující atomové válce, obdržel cenu Locus. Ve stejném roce vyšel ještě román Icehenge (1984), takřka detektivní příběh, jehož zápletka se točí kolem možnosti prodlužovat lidský život. Třetí – vzhledem k době vzniku však první – R. román nese název The Memory of Whiteness (Vzpomínka na bělost, 1985) a je zasazen do 33. století. Hlavní hrdina románu, hudebník Johannes Wright, cestuje po planetách a hraje na podivný nástroj, napodobující celý orchestr. Časem se ukáže, že tento vynález geniálního fyzika je mnohem víc než pouhý hudební nástroj. Na pomezí SF leží román The Gold Coast (Zlaté pobřeží, 1988), tematicky související s románem Divoké pobřeží. Volnou trilogii uzavírá Pacific Edge (Okraj Pacifiku, 1990). Tajemní lámové, sněžní muži a jiná tajemství Tibetu se objevují v knize Escape from Kathmandu (Útěk z Káthmándú, 1989), sestavené z několika čas. publikovaných povídek. R. se soustředil i na výklad tvorby Philipa K. Dicka „“. Napsal o něm disertační práci, která se stala základem pro studii The Novels of Philip K. Dick (Romány Philipa K. Dicka, 1985). V současné době slaví R. velký úspěch s prvními dvěma díly trilogie o kolonizaci Marsu Red Mars (Rudý Mars, 1992) a Green Mars (Zelený Mars, 1993). Povídka Mercurial (Zločin na Merkuru) vyšla č. in: Ikarie 1993/5. (ia) ROBINSON SPIDER (1948); AMERIČAN NEW YORK. Od r. 1973 publikuje povídky, v r. 1974 obdržel – s Lisou Tuttleovou (1952) – cenu J. W. Campbella. Vydal román Telempath (Telempat, 1976), jehož první část vyšla téhož roku v časopisu Analog pod názvem By Any Other Name (Jakýmkoliv jiným jménem) a získala cenu Hugo. Klasickou rámcovou stavbu příběhů vyprávěných hosty jednoho baru nebo klubu R. použil ve sbírce Callahan’s Crosstime Saloon (Callahanův salón na křižovatce času, 1977). Z téhož prostředí napsal R. ještě další tři knihy. Povídky mimo callahanovský cyklus vyšly ve sbírkách Antimony (Antimon, 1980) a Melancholy Elephants (Melancholičtí sloni, 1984). Titulní povídka z poslední sbírky dostala Huga za rok 1983. Od r. 1975 autor píše také společně s manželkou Jeanne Robinsonovou. Dostali Huga, Nebulu a cenu Locus za novelu, později též román, Stardance (Hvězdný tanec, 1977; č. jako Stardance, 1992) o taneční škole v beztížném stavu na oběžné dráze kolem Země, která se později stane prostředkem komunikace s mimozemšťany. New York v r. 1996 plný násilí popsal v románu Night of Power (Noc síly, 1985). Cenu Locus získal R. také jako kritik roku za pravidelnou rubriku recenzí v magazínu Galaxy. (ia) ROGOZ ADRIAN (1921); RUMUN BUKUREŠŤ. Vystudoval filozofii, redaktor, od 1948 spisovatel. První romány napsal spolu s C. Gheneou – Uraniu (1956), Oriana (1964) ad. Jeho nejznámějším dílem je dobrodružný poetický příběh o setkání dvou mimozemských bytostí Omul şi năluca (Člověk a přízrak, 1965). V roce 1972 získal R. za svá SF díla cenu Euroconu. R. byl po řadu let redaktorem periodické SF přílohy technického magazínu Ştiinţă şi tehnică – Colectia povestiri ştiinţifico-fantastice (1955–1974, 466 čísel), která velmi podstatně podpořila rozvoj rumunské SF. Výb. bibl.: Planeta Mrina în alarmă (Poplach na planetě Mrina, 1959), Lumi stranii (Cizí hvězdy, 1965). (jo) ROSENBAUM ZDENĚK (1945); ČECH BEROUN. Absolvent fakulty žurnalistiky UK, redaktor, spisovatel. Publikoval verše ve sbornících Odpich (1965) a Jaká radost, jaké štěstí (1973). Jako prozaik na sebe upozornil novelou Krajina s nábytkem (1981), po níž následoval román Mé svatby, cizí pohřby (1982). Společně s L. Szalaiem „“ vydal sbírku SF povídek Dvojnásobný dvojník (1983). Tato sbírka se skládá z dvojic povídek na klasická témata. Další kniha, antologie neexistujících spisovatelů, napsaná společně s L. Szalaiem „“ se jmenuje Tajná společnost SF (1986). Povídkami přispěl i do antologií Veřejná společnost SF (1989) a To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993). Pro R. je charakteristický vážný pohled na klíčové otázky spojené s další existencí civilizace a člověka. Motivů SF používá k budování alegorií, které jsou často až krutě ironické. (eff) ROSSOCHOVATSKIJ IGOR MARKOVIČ (1929); UKRAJINEC KYJEV. Filolog, novinář. Debutoval v roce 1958. R. je autorem mnoha povídek, v nichž vždy dovede najít poutavý námět, velmi často z oboru kybernetiky nebo z oblasti mezilidských vztahů či vztahů člověka a myslícího stroje, popřípadě z oblasti dosud skrytých a nevyčerpaných možností lidského mozku. Řada R. povídek vyšla v č. a s. antologiích Purpurová múmia (1973), Princip nepravděpodobnosti (1977), Robot a spol. (1986), Chlapík z pekla (1986), Sonáta hada (1987), More všetkých riek (1987), Roboti a androidi (1988), Stíny minulosti (1989).

133

Výb. bibl.: Zagadka „Akuly“ (Záhada“Žraloka“, 1962), Vstreča vo vremeni (Setkání v čase, 1963), Vitok istoriji (Závit dějin, 1966), Pusť sejateľ znajet (Ať rozsévač ví, 1966), Sprava komandora (ukraj. Věc velitele, 1967), Kakim ty verňošsja? (Jaký se vrátíš?, 1971), V podvodnych pesčerach (V jeskyních pod vodou, 1979), Gosť (Host, 1979; s. 1982), Obratnaja svjaz (Zpětná vazba, 1983), Propisnyje istiny (Banální pravdy, 1988). (gč) ROTTENSTEINER FRANZ (1942); RAKUŠAN WEIDMANNSFELD. Na univerzitě ve Vídni vystudoval publicistiku a angl. filologii a získal doktorát filozofie, kritik, teoretik a vydavatel SF. Ve vídeňském nakladatelství Zsolány vydával edice Phantastische Romane a H. G. Wells Edition, od roku 1980 je vydavatelem řady Phantastische Bibliothek v nakladatelství Suhrkamp (SRN), v níž jsou hojně zastoupeni i autoři ze střední a východní Evropy (např. Braunovi „“, S. Lem „“, J. Nesvadba „“, Strugačtí „“). Ve stejném nakladatelství vydal celou řadu antologií a statí o SF, např. almanach Polaris 5 až 9 (1981–1985), antologie Andere Zukunft (Jiná budoucnost, 1982 – SF NDR), Phantastische Träume (Fantastické sny, 1983), Phantastische Welten (Fantastické světy, 1984), Phantastische Aussichten (Fantastické vyhlídky, 1985), Phantastische Zeiten (Fantastické časy, 1986), Seltsame Labyrinthe (Podivná bludiště, 1987) a Die dunkle Seite der Wirklichkeit (Temná stránka skutečnosti, 1987). Napsal The Science Fiction Book (Kniha o science fiction, 1975) a The Fantasy Book (Kniha o fantasy, 1978). Je autorem četných teoretických a kritických článku, působí jako člen redakční rady časopisů Extrapolation a Science Fiction Studies a rediguje literární časopis Quarber Merkur. (jnh) RUCKER RUDY (1946); AMERIČAN LOUISVILLE. Vystudoval matematiku, učitel, od r. 1982 se věnuje výhradně psaní. Někdy bývá řazen k autorům kyberpunku. Jeho první román White Light (Bílé světlo, 1980) je podivuhodnou spekulací o posmrtném životě s použitím úvah o jiných dimenzích a vyšší matematice. Autor sám prohlašuje, že jde o první z jeho tří „transrealistických“ románů. Dalšími dvěma jsou The Sex Sphere (Sféra sexu, 1983) a The Secret of Life (Tajemství života, 1985). Jeden z hrdinů románu Master of Space and Time (Pán prostoru a času, 1985) objeví způsob, jak měnit realitu a putovat do jiných světů. Román Software (1982) pojednává o robotech, kteří se chtějí stát nezávislí na svých lidských tvůrcích. V pokračování Wetware (1988) se roboti pokoušejí vyrobit lidské napodobeniny a vetřít se tak nepozorovaně mezi lidi. Obě díla byla odměněna Pamětní cenou P. K. Dicka. Své povídky R. shrnul do sbírky The 57th Franz Kafka (57. Franz Kafka, 1983). Teorii dutozemě oprášil v románu The Hollow Earth (Dutá země, 1990) odehrávajícím se v alternativním světě. V R. prózách se mísí metafyzika s matematicko-fyzikálními teoriemi a autorovou zálibou v extravagantním ději. R. je také autorem několika úspěšných teoretických knih o matematice, např. The Fourth Dimension (Čtvrtá dimenze, 1984), a počítačového softwaru s prvky virtuální reality. (ia) RUSSELL ERIC FRANK (1905–1978); ANGLIČAN CAMBERLEY. Člen Britské meziplanetární společnosti, spisovatel. Začal publikovat ve 40. letech v am. magazínu Astounding. R. tvorba je poznamenána vlivem Charlese Forta, am. novináře, který sbíral zprávy o údajně nevysvětlitelných jevech z nejrůznějších oblastí a jejich souhrn spolu s řadou vlastních odvážných hypotéz publikoval v knížkách, jež se staly studnicí námětů pro spisovatele SF. Např. Fortova teze „We are property“ – „jsme majetek“, jejíž podstatou je domněnka, že pozemské lidstvo je manipulováno jakousi mocnou civilizací za účelem, o němž nemáme ponětí, se stala námětem prvního R. románu Sinister Barrier (Zlověstná bariéra, čas. 1939, kn. 1943). Z R. humorně laděných povídek dosáhl největšího úspěchu příběh Allamagoosa (Ententýky, 1955; č. jako Allamagoosa, in: Hugo Story 1955–1961, 1993) karikující byrokratické myšlení; spisovatel za něj obdržel Huga. Z přibližně desítky R. románů si zaslouží pozornost „robotický“ triptych Men, Martians and Machines (Lidé, Marťané a stroje, 1956) a knížka Three to Conquer (Trojhlavý protivník, o invazi z vesmíru a o schopnosti mimosmyslového vnímání. (ak) SABERHAGEN FRED (1930); AMERIČAN CHICAGO. Pracoval jako elektromontér a redaktor, od 60. let spisovatel z povolání. Publikuje od r. 1961, o dva roky později napsal první povídku, v níž figuruje „Berserkr“ – mohutný válečný robot sestrojený dávno zaniklou mimozemskou civilizací s cílem ničit veškerý organický život ve vesmíru. Vytvoření této SF rekvizity bylo pro S. šťastným krokem – dosud publikoval jedenáct románů a povídkových sbírek, popisujících nejrozmanitější varianty střetů lidstva s těmito inteligentními válečnými stroji, počínaje sbírkou Berserker (Berserkr, 1967) a zatím konče románem Berserker Kill (Berserkrovo zabíjení, 1993). Tato série jako celek je autorovým nejznámějším dílem. Řada „berserkrovských“ povídek vyšla č. in: Ikarie 1993/1, 1993/9, 1994/2, 1994/7 a F&SF 1992/4. Mezi SF a fantasy se pohybuje trilogie The Broken Lands (Zničené země, 1968), The Black Mountains (Černé hory, 1971) a Changeling Earth (Podvržená Země, 1973), odehrávající se v postkatastrofickém světě budoucnosti. Komerční úspěch měl jedenáctidílný cyklus fantasy románů Swords (1983–1993), zahájený svazkem 1st Book of Swords (První Kniha

134

mečů, 1983). Mimo čistou SF stojí též moderní zpracování drakulovského mýtu v šesti volně navazujících románech, počínaje knihou The Dracula Tape (Drákulova nahrávka, 1975). Ze samostatných románů mimo série jmenujme ještě Octagon (Oktagon, 1981) s tematikou válečných her řízených počítačem, romány o cestování časem A Century of Progress (Století pokroku, 1983) a Pyramids (Pyramidy, 1987) či The Frankenstein Papers (Frankensteinovy listiny, 1987), v němž ožívá naopak frankensteinovská legenda. S. často sahá k mytologickým a historickým námětům a přepracovává je do moderní SF podoby, přičemž ukazuje, že archetypální jádro příběhů je platné v jakékoliv době. Jeho díla se vyznačují inteligencí, humanitou a čistým, jednoduchým stylem vyprávění, čímž má blízko k tvorbě I. Asimova „“. Výb. bibl.: Brother Assassin (Bratr vrah, 1968), Berserker’s Planet (Berserkrova planeta, 1975), The Ultimate Enemy (Největší nepřítel, 1979), Berserker Man (Berserkrův člověk, 1979), Specimens (Vzorky, 1976), The Veils of Azlaroc (Závoje Azlaroku, 1978), The Black Throne (Černý trůn, 1990 – spolu s R. Zelaznym „“). (ia) SAFRONOV JURIJ PAVLOVIČ (1928); RUS MOSKVA. Letecký inženýr, kandidát věd. SAFRONOVOVÁ SVĚTLANA ALEXANDROVNA (1938); RUSKA MOSKVA. Novinářka. Napsali jediný román Vnuki našich vnukov (Vnuci našich vnuků, 1959; č. 1962), ve kterém se pokoušejí o anticipaci budoucí komunistické společnosti, v níž lidé všechny své síly usměrňují k poznání přírody a okolního světa a k vybudování takového společenství, které by zaručovalo blaho všem. Román je poznamenán atmosférou 50. let. Povídka Nic zvláštního, kterou napsal Jurij S. sám, vyšla č. in: Lidé, věci, dobrodružství (1962). (gč) SAPARIN VIKTOR STĚPANOVIČ (1905–1970); RUS MOSKVA. Novinář a spisovatel. Psal od r. 1926. Zajímavá témata pro své povídky čerpal z oblasti techniky a matematiky. Řeší v nich vždy nějakou technickou či vědeckou záhadu, kterou dokáže vtělit do poutavého příběhu. S. povídky vyšly s. v antologiích Stalo sa zajtra (1961) a Hadie srdce (1961). Výb. bibl.: Isčeznovenije inženěra Bobrova (Zmizení inženýra Bobrova, 1948), Udivitělnoje putěšestvije (Podivuhodná cesta, 1949), Novaja planeta (Nová planeta, 1950), Odnorogaja žirafa (Jednorohá žirafa, 1958), Sud nad Tantalusom (Soud nad Tantalem, 1962; s. in: Dveře do iného světa, 1980). (gč) SAVČENKO VLADIMÍR IVANOVIC (1933); RUS POLTAVA. Inženýr mikroelektroniky. Do SF literatury vstoupil povídkou Na vstreču zvjozdam (V ústrety hvězdám, 1955). V novele Čornyje zvjozdy (Černé hvězdy, in: Mir priključenij, 1959; č. 1962; s. 1963) se zabývá problémem, jaké důsledky by měl vzestup teploty v polárních oblastech. Spolu s dalšími povídkami vyšla pod stejným názvem knižně v r. 1960. Povídka Vtoraja expedicija na strannuju planetu (Druhá expedice na podivnou planetu, 1960; č. in: Povídky z vesmíru, 1961) vypráví o kontaktu lidí s jinou, těžko pochopitelnou civilizací. Román Otkrytije sebja (Odhalení sebe sama, 1967; č. jako Objev sebe sama, 1986) se zabývá možností kopírovat intelekt člověka a vytvářet jeho dvojníka. Ve všech dílech S. zajímají sociální důsledky vědeckých objevů. Publikoval řadu povídek a větších próz v almanaších. Vyšly dva autorské výbory: Algoritm uspecha (Algoritmus úspěchu, 1983) a Otkrytije sebja (Odhalení sebe sama, 1983). V r. 1984 vyšel román Za perevalom (Za průsmykem; č. jako Za hranicemi času, 1988). Líčí v něm osudy německého vědce v budoucnosti a úspěchy, jakých lidstvo dosáhlo v osvojení Země i kosmického prostoru. Román je však poněkud zatížen technickými podrobnostmi. Napsal též SF divadelní hru Novoje oružije (Nová zbraň, 1966). S. vyšla S. povídka Prebudenie profesora Berná (in: Hadie srdce, 1961). (gč) SHAW BOB (1931), VL. JM. SHAW ROBERT; ANGLIČAN BELFAST. Vystudoval vysokou školu technickou v Belfastu, pracoval jako inženýr, žurnalista, od r. 1975 spisovatel. Povídky píše od 50. let, největší úspěch mu přinesl příběh Light of Other Days (Světlo dávných dnů, 1966; s. in: l0x scifi, 1985). S. tu použil myšlenku tzv. pomalého skla, které propouští světlo s velkým zpožděním, takže je možné mít v oknech z tohoto skla v zimě ještě letní krajinu. Na základě této povídky vznikl román Other Days, Other Eyes (Jiné dny, jiné oči, 1972). Časových paradoxů využívá román The Two–Timers (vol. Dvojníci v čase, 1968; s. in: Planeta exilu, 1988), jehož hrdina se vrací do minulosti, aby se pokusil zabránit smrti své ženy. Zajímavé byly romány The Palace of Eternity (Palác věčnosti, 1969) a Ground Zero Man (Člověk nulté úrovně, 1971). O rozsáhlejší projekt se S. úspěšně pokusil románem Orbitsville (1975), vyhodnoceným BSFA jako nejlepší román roku. Rozpracoval v něm motiv Dysonovy sféry – obrovské koule kolem Slunce, jejíž vnitřní strana je obyvatelná a je v ní možné mnohem účinněji využívat sluneční energie. Právě takové těleso, postavené neznámými bytostmi, nalezne pozemská expedice. Ještě větší překvapení na pozemšťany čekají v pokračováních nazvaných Orbitsville Departure (Zmizení v Orbitsville, 1983) a Orbitsville Judgement (Orbitsvilský rozsudek, 1990). Zdařilý je i román A Wreath of Stars (Spirála hvězd, 1976) o světě stvořeném z anti-neutrin. Následovala kniha Ship of Strangers (Loď cizinců, 1978), v níž S. napodobuje A. E. van Vo-

135

gta „“, a povídkové sbírky Tomorrow Lies in Ambush (Zítřek číhá v záloze, 1973), Cosmic Kaleidoscope (Kosmický kaleidoskop, 1976), A Better Mantrap (Lepší past na lidi, 1982) a Dark Night in Toyland (Temná noc v říši hraček, 1989; č. 1993). Jako dějiště románu The Ragged Astronauts (Rozedraní astronauti, 1986; č. jako Primitivní astronauti, 1993) si S. zvolil systém dvou planet, které krouží v těsné blízkosti a mají společnou atmosféru. Na jedné z těchto planet žije civilizace netechnického typu a jádrem příběhu je příprava těchto lidí na balónovou expedici k sousední planetě, která snad vyřeší hrozící ekologickou krizi. Tato kniha, považovaná za S. nejambicióznější dílo, získala cenu BSFA. Druhý díl má název The Wooden Spaceships (Kosmické lodě ze dřeva, 1988), třetí The Fugitive Worlds (Světy na úprku, 1990). S. bývá ve srovnání s jinými autory SF poněkud přehlížen, ačkoliv jeho dílo vyniká pozoruhodnými nápady, dobře propracovanými postavami a střízlivým stylem. Č. vyšly S. povídky v antologiích Světy science fiction (1993) a Přestřelka na úsvitě (1993). (ia) SHECKLEY ROBERT (1928); AMERIČAN NEW YORK. Studoval jazykovědu, psychologii a filozofii, spisovatel. Do časopisů začal přispívat v r. 1952 a záhy se stal kmenovým autorem nově vzniklého magazínu Galaxy. Po prvotině Untouched by Human Hands (Nedotčeno lidskýma rukama, 1954) následovaly další sbírky: Citizen in Space (Občan ve vesmíru, 1955), Pilgrimage to Earth (Pouť na Zemi, 1957), Notions: Unlimited (Představy bez hranic, 1960), Store of Infinity (Sklad nekonečna, 1960), Shards of Space (Střepy vesmíru, 1962). Několik povídek znají z časopiseckých překladů i čeští čtenáři. Dva příběhy, otištěné in: SL 1982/2, jsou pro S. tvorbu charakteristické. V prvním, nazvaném Skulking Permit (Povolení k nekalé činnosti), zavádí čtenáře do vzdálené kolonie – vesnice, která na dvě století ztratila kontakt se Zemí; nyní se však metropole znovu ozvala a chystá se překontrolovat, zda se kolonisté neuchylují od pozemských, krajně reakčních „norem“. Vyplašení vesničané horečně listují ve starých zažloutlých knížkách a v zoufalé snaze „být pozemští“ narychlo budují poštu, kostel, vězení – instituce, jejichž účel je jim přinejmenším nejasný. Zdařile vybrán byl i druhý příběh Citizen in Space (Občan ve vesmíru): satira o vesmíru plném vyzvědačů, jejíž děj se odehrává ve vzdálené budoucnosti, je ostrou kritickou reakcí na poměry v Americe 50. let. S. hrdinové jsou často obyčejní prostí lidé, kteří na vzniklé absurdní situace reagují s odzbrojujícím selským rozumem; z tohoto kontrastu vyrůstá neobyčejně působivá komika příběhu. Další S. povídky vyšly č. v antologiích Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Vlak do pekla (pouze ve 2. vyd., 1983), l0x sci-fi (1984), Hledání budoucího času (1985), Jiné světy Léto '92 (1992), Nejmenší vesmír (1992) a Dotek zla (1992) a v RSL 1982/7 a Exalticonu 1991/1; č. vyšel též S. ne-SF román White Death (Bílá smrt, 1963; č. 1992). Elegance stylu, cit pro tempo příběhu, neobyčejná fabulační vynalézavost – to jsou atributy S. povídek i delších próz. K jeho nejzdařilejším románům patří Immortality Inc. (Nesmrtelnost spol. s r. o., 1958; č. 1992), Status Civilization (vol. Svět naruby, 1960; č. jako Omega, planeta zla, 1991), Journey Beyond Tomorrow (Cesta za hranice zítřka, 1963), Mindswap (Vědomí na výměnu, 1966; č. jako Vyměním tělo. Zn.: Čestně vrátím, 1993), Dimension of Miracles (Dimenze zázraků, 1968), Options (Možnosti volby, 1974), The Alchemical Marriage of Alistair Crompton (Alchymistická svatba Alistaira Cromptona, 1979), Dramocles (1983) a novelizace stejnojmenného filmu The Tenth Victim (Desátá oběť, 1966; č. 1992). Základní schéma příběhů je blízké tomu, jehož použitelnost si autor ověřil už v povídkách: protagonista je vržen do absurdní situace, smýkán z místa na místo a neuvěřitelným příhodám, jež ho potkávají, se snaží čelit obyčejným rozumem. S. je mistrem v imitaci literárních stereotypů a klišé i v jejich zesměšňování tím, že je aplikuje v netradičním kontextu, vytržené z bezpečného zázemí otupělé všednosti. Vrcholem v tomto ohledu je knížka Možnosti volby, jejíž text je složen ze samých parodií na fráze z nejrůznějších oborů lidské činnosti. Výb. bibl.: pov. sbírky The People Trap (Past na lidi, 1968), Can You Feel Anything When I Do This? (Cítíš něco, když dělám tohle?, 1971), The Robot Who Looked Like Me (Robot, který vypadal jako já, 1982), A Feast of Stories (Hostina příběhů, 1984), román Bring Me the Head of Prince Charming (Přines mi hlavu čarovného prince, 1991; č. 1994) – spolu s R. Zelaznym „“. (ak) SHELLEYOVÁ MARY (WOLLSTONECRAFT) (1797–1851); ANGLIČANKA LONDÝN. Manželka básníka P. B. Shelleyho. Její román Frankenstein (1818; č. 1966, 1969, 1991, 1991, 1991; s. 1969) bývá označován za první dílo žánru SF. Příšera – umělý člověk sestavený z částí mrtvých lidských těl – stvořená Viktorem Frankensteinem je výtvorem lidské vědy. Zdánlivý detail, odlišující práci od klasických „románů hrůzy“, znamenal zásadní obrat v pojetí odvěkého konfliktu mezi touhou člověka po poznání a jejími nevítanými následky. To, co bylo až dosud vykládáno jako hříšný zásah do boží sféry, bylo náhle zlidštěno na etické a ve svých důsledcích i společenské dilema vědce, jenž je postaven před nutnost převzít odpovědnost za výsledky své duševní práce. S. napsala ještě román The Last Man (Poslední člověk, 1826), který se odehrává v budoucnosti, v níž je lidstvo vyhubeno epidemií. (ak) SHEPARD LUCIUS (1947); AMERIČAN ?. V mládí procestoval celý svět, což se bohatě odráží v jeho próze, dva roky pracoval jako prodavač v Káhiře, pak jako hudebník v rockové skupině, nyní spisovatel. První povídku publikoval v r. 1983, r. 1985 získal Cenu J. W. Campbella jako nejlepší nový spisovatel, patří k nejoblíbenějším SF autorům 80. let. Jeho síla spočívá v povídkách. Jmenujme z nich např. Salvador (Salvador, 1984), The

136

Man Who Painted the Dragon Griaule (Muž, který maloval draka Griaula, 1984), Ayamra (1986) či novelu Scalehunter’s Beautiful Daughter (Krásná dcera Lovce šupin, kn. 1988). Výbor S. povídek má název The Jaguar Hunter (Lovec jaguárů, 1987). Nejznámější ze S. díla je cyklus povídek o amerických vojácích bojujících v blízké budoucnosti na území střední Ameriky. Některé povídky jsou stylově blízké magickému realismu, odehrávají se často v exotických prostředích. Rozsáhlá povídka R+R (vol. Místo odpočinku, 1986) ze zmíněného cyklu získala Nebulu a stala se součástí románu Life During Wartime (Život za války, 1987). Menší ohlas kritiky získal S. románový debut The Green Eyes (Zelené oči, 1984) o mytologii voodoo a experimentech s oživováním mrtvol. S. druhou sbírkou povídek je The Ends of the Earth (Konce Země, 1990). Č. vyšly S. povídky Sluneční pavouk (in: Nejlepší povídky SF 1988, 1992) a Všežravec (in: To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka, 1993). (ia) SCHWARTZ JOZEF VIKTOR (1925–1981); SLOVÁK ?. Pracoval jako lékař. Psal povídky, do r. 1973 pod pseudonymem Karol Smrečanský. Jejich souborné vydání Návraty z neskutočna (1984) vyznívá pochmurně. Povídka Súmrak a svitanie vykresluje obraz světa, kde se děti přestanou rodit, protože Zacheriniho kometa zbaví lidstvo plodnosti. V povídce Vyhnanstvo se S. obrací ke klasickému motivu astronautů, kteří se vrátí po dlouhé době na Zemi a marně se snaží přizpůsobit novým poměrům. S. vypravěčství je tradiční a připomíná styl prací J. Weisse „“ ze 60. let. (eff) SILVERBERG ROBERT (1936); AMERIČAN NEW YORK. Absolvent University of Columbia, spisovatel. Začal publikovat v r. 1954 a o dva roky později získal cenu Hugo. Během dvou desetiletí napsal kolem 70 románů a povídkových sbírek, redigoval více než 40 antologií, střídal pseudonymy a získal dalšího Huga, čtyři Nebuly, cenu Jupiter, cenu Prix Apollo. Kromě SF se věnoval i literatuře faktu. Jeho tvorbu charakterizuje kultivovaný styl a bezbřehá fantazie. Z raných prací zaujal román Recalled to Life (Povolán zpět k životu, čas. 1958, kn. 1962) o objevu vědecké metody oživování nedávno zemřelých osob. K tomuto motivu se vrátil v jedné ze svých nejlepších próz, Nebulou oceněné novele Born With the Dead (Narozen s mrtvými, 1974), v níž vylíčil příběh milujícího manžela, zoufale toužícího navázat kontakt se zemřelou manželkou. Ta však o něj nestojí, neboť mrtví „žijí“ jinak, po svém. Román Thorns (Trny, 1968) je do budoucnosti promítnutou studií vychýlené psychiky výjimečného jedince a jejího dopadu na společnost. Vynalézavými variacemi na motiv invaze mimozemšťanů jsou cenami ověnčené kratší prózy Nightwings (Noční křídla, 1968) – Hugo a francouzská Prix Apollo a Passengers (Pasažéři, 1968; č. in: Jiné světy Jaro '92, 1992, in: Světy science fiction, 1993) – Nebula. Hlavní postavou románu The Masks of Time (Masky času, 1968) je svérázný cestovatel v čase; vzpomínkou na dílo Franze Kafky dýchne na čtenáře román The Man in the Maze (Muž v labyrintu, 1969; č. 1992), který líčí úsilí o nalezení neobyčejného protagonisty v bludišti postaveném mimozemšťany. Třetí Nebulu získal S. za povídku Good News from the Vatican (Dobrá zpráva z Vatikánu, 1970; č. in: Srdce Technopopu, 1992), která pojednává o zvolení prvního papeže-robota; čtvrtou mu udělili za nevšední román A Time of Changes (Čas změn, 1971), příběh společnosti, jež zcela potlačila osobnost individua. Téma se promítlo i do formy díla: autor z přímé řeči zcela vyloučil slůvko „já“. Román Dying Inside (Umírat v nitru, 1972; č. 1994) líčí duševní trýzeň telepata, kterého jeho mimořádné nadání počne náhle opouštět. Další parapsychologická schopnost, předvídání budoucnosti, je námětem románu The Stochastic Man (Stochastický člověk, 1975), v němž autor věnuje svou pozornost konfliktu předurčení a svobodné vůle. Nejcennější na S. příbězích není ani bohatství invence, ani stylistická vytříbenost, ale autorovo poselství čtenáři: myslící a cítící bytost může najít uspokojivé naplnění své existence jen ve svém vztahu k jiným myslícím a cítícím bytostem. Novější S. tvorbu reprezentují román Star of Gypsies (Hvězda cikánů, 1986) a povídková sbírka Beyond the Safe Zone (Mimo bezpečné pásmo, 1986). Z mnoha antologií, jež redigoval, je nejvýznamnější série původních povídkových souborů, které vycházely od r. 1971 jednou ročně pod názvem New Dimensions (Nové dimenze). S. povídky vyšly č. ve sbornících Stíny nocí (1993) a Návrat domů – Gilgameš v pustinách (1992) a v č. a s. antologiích Stratený robot (1986), Navštivte planetu Zemi! (1987), Děti vesmírnej noci (1989), Srdce Technopopu (1992), Nejlepší povídky SF 1988 (1992), Nejmenší vesmír (1992), Paralelní světy 92 (1992), Světy science fiction (1993), To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993) a čas. SL 1980/5, Ikarie 1991/1 a 5, 1992/5 a 1993/2-3 a 7. (ak) SIMAK CLIFFORD D(ONALD) (1904–1988); AMERIČAN MILVILLE VE WISCONSINU. Novinář, později spisovatel. První povídku World of the Red Sun (Svět Rudého slunce, 1931) otiskl v časopise Wonder Stories, později spolupracoval s magazínem Astounding Science Fiction, kde také vyšel v r. 1944 seriál City (Město, kn. 1952; č. 1992, jako Když ještě žili lidé, 1970). Vypráví v něm o pozvolném zániku druhu Homo sapiens, po kterém zdědí planetu inteligentní psi a roboti. S. je hlasatelem návratu k přírodě a k sousedsky srdečným mezilidským vztahům. Většina jeho prací se vyznačuje optimismem, který se opírá o tradiční hodnoty: píli, poctivost, přátelství, zdravý rozum. V románech Time and Again (Čas od času, 1951) a Time Is the Simplest Thing (Čas je ta nejjednodušší věc, 1961; č. 1992) zpracoval motiv cestování v čase. Idea paralelních světů je ústředním tématem knížky Ring Around the Sun (Prstenec kolem Slunce, 1953). Pozornost vzbudila jeho kniha Way Station (Přestupní stanice, 1963; č. 1993). Dům hlavního hrdiny si vybrali za

137

svou přestupní stanici mimozemšťané, kteří cestují vesmírem pomocí teleportace; za spravování a údržbu této stanice je protagonista odměněn nesmrtelností. Za přesvědčivé vyjádření hlavní myšlenky, potřeby tolerance a humanismu, obdržel S. druhého Huga; prvního získal v roce 1959 za novelu The Big Front Yard (Velký dvůr; č. jako Velký přední dvorek, in: Hugo Story 1955–1961, 1993). Ke kvalitnějším románům z pozdější doby patří A Choice of Gods (Volba bohů, 1972), v němž se autor vrací k motivům a postupům ze svého nejúspěšnějšího cyklu povídek Město, Shakespeare’s Planet (Shakespearova planeta, 1976), Heritage of Stars (Dědictví hvězd, 1977) a Where the Evil Dwells (Kde přebývá zlo, 1982). V r. 1976 SFWA udělila S. (jako třetímu autorovi žánru - po R. A. Heinleinovi „“ a J. Williamsonovi „“ titul Velmistr SF. Č. vyšel výbor ze S. povídek Poselství z vesmíru (1990), další povídky v antologiích Labyrint (1963) a Hledání budoucího času (1985) a v čas. Svět fantastiky (1989), Exalticon 1991/2 a Ikarie 1994/9. Výb. bibl.: Cosmic Engineers (Vesmírní inženýři, 1950), The Worlds of Clifford Simak (Světy Clifforda Simaka, 1960), They Walked Like Men (Chodili jako lidé, 1962), Why Call them Back from Heaven? (Proč je povolávat nazpět z nebes?, 1967), The Werewolf Principle (Vlkodlačí princip, 1967), The Goblin Reservation (Rezervace goblinů, 1968), Out of Their Minds (Pryč z jejich myslí, 1970; č. 1992), Cemetery World (Hřbitovní svět, 1973), Our Children’s Children (Děti našich dětí, 1974), Project Pope (Projekt Papež, 1981). (ak) SIMON ERIK (1950); NĚMEC DRÁŽĎANY. Původně elektromontér, vystudoval překlad a fyziku, nyní redaktor, spisovatel, překladatel. Napsal přes čtyřicet krátkých povídek, které byly uveřejněny v antologiích Der Mann vom Anti (Muž z antisvěta, 1975), Begegnung im Licht (Setkání ve světle, 1976; č. in: Světelná setkání, 1982), Wege zur Unmöglichkeit (Cesty k nemožnosti, 1983) a v samostatných sbírkách Fremde Sterne (Cizí hvězdy, 1979) a Mondphantome, Erdbesucher (Měsíční fantomy, návštěvníci Země, 1987). Většinou jde o humoristické nebo satirické povídky s ostrou pointou. SF se zpronevěřil sbírkou morgensternovsky laděných básní Wenn im Traum der Siebenschläfer lacht (Když sedmispáč se ze sna směje, 1983). Spolu s Reinhardem Heinrichem (1954) je autorem povídkového cyklu Die Ersten Zeitreisen (První cesty časem, 1977) a s Olafem R. Spittelem (1953) informativních příruček Science-fiction in der DDR (Science fiction v NDR, 1982) a Die Science-fiction der DDR (Science fiction NDR, 1988). Sestavoval almanach fantastiky Lichtjahr (Světelný rok), který vycházel v 80. letech. Uspořádal antologie SF bulharské Kontaktversuche (Pokusy o kontakt, 1978), polské, české a sovětské Die Rekonstruktion des Menschen (Rekonstrukce člověka, 1980), anglo-americké Maschinenmenschen (Lidé-stroje, 1980), sovětské Der Weg zur Amalthea (Cesta k Amalthee, 1979) a Das elektronische Glück (Elektronické štěstí, 1982), science fiction NDR Spirálový obzor (č. 1983), ukázku science fiction NDR pro SL 1984/4 a antologii světových SF klasiků Der Traumfabrikant (Výrobce štěstí, 1986 – s O. R. Spinelem). Píše krátké eseje o SF a příležitostně překládá z angličtiny, nizozemštiny a slovanských jazyků. Byl čestným hostem několika Parconů v Československu. S. povídky vyšly č. v antologiích Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Světelná setkání (1982), Spirálový obzor (1983), Skleněné město (1985), Roboti a androidi (1988). Č. vyšel výbor S. povídek Mimozemšťané a hvězdy (1990). (jnh) SJÖBERG ARNE (1934), VL. JM. BRINKMAN JÜRGEN; NĚMEC BERLÍN. Tavič a svářeč v SRN, potom přesídlil do NDR, byl knihovníkem v Lipsku a redaktorem, od r. 1966 spisovatel. Zobrazuje hlavně poválečné období a život v NDR. Je autorem dvou SF románů situovaných do 24. století. V prvním, Die stummen Götter (Němí bohové, 1978), objeví pozemšťané stopy cizí civilizace. Osmičlenné expedici Algol se podaří objevit planetu Tantalidů, jež působí na první pohled dojmem ráje. Vyvstávají problémy s kontaktem a Tantalidé urputně hájí svá tajemství. S. se vyhnul běžnému rozuzlení a v závěru knihy celou expedici zlikvidoval. Osudy posledního člena expedice popsal v románu Andromeda (1983). Vydal sbírku povídek Null-Planet (Nulová planeta, 1988). (JNH) SLADEK JOHN (THOMAS) (1937); AMERIČAN WAVERLY V IOWĚ. Strojní inženýr, muž mnoha povolání, od konce 60. let spisovatel. První povídku The Happy Breed (Šťastné plemeno, 1967) otiskl v proslulé Ellisonově „“ antologii Nebezpečné vize; jeho první román The Reproductive System (Reprodukční systém, 1968) se stal okamžitě bestsellerem. Základní motiv groteskního příběhu připomíná povídku Krabi na ostrově od A. Dněprova „“: autonomní, polomechanický, polobiologický komplex, živící se kovem a schopný samostatné reprodukce, se vymkne svým tvůrcům z rukou a začne zaplavovat svět. Absurdní příběh v sobě skrývá ostrou kritiku militaristických fanatiků. S. zbraněmi jsou nadsázka a komicky důsledná logika nesmyslu, jejichž spojením vzniká jízlivá groteska se silným společenskokritickým nábojem. Úspěch románové prvotiny zopakoval S. o dva roky později knížkou The Müller-Fokker Effect (Müller-Fokkerův jev, 1970) o možnosti zakódovat osobnost člověka do paměti počítače a přenést ji pak na jiného jedince. S. tento motiv posloužil k vytvoření karikatury konzumní am. společnosti, ke kritice její morálky, zištnosti a pokrytectví. Román se zároveň vysmívá bláhové víře ve všemohoucnost a samospasitelnost techniky. Podobnými stylistickými i myšlenkovými atributy se vyznačují i další S. práce: Roderick: or The Education of a Young Machine (Roderick, aneb výchova mladého stroje, 1980), Roderick at Random (vol. Roderickova dobrodružství, 1983), Tik-Tok (1983). S. rovněž vydal sbírky povídek: The Steam-Driven Boy and Other Strangers (Chlapec na parní pohon a jiní cizinci, 1973) a Keep the Giraffe Burning

138

(Udržujte oheň pod žirafou!, 1977), Alien Accounts (Mimozemské účty, 1982), The Lunatics of Terra (Šílenci ze Země, 1984). Zatím jediná S. povídka vyšla s. in: Děti vesmírnej noci (1898). (ak) SLOBODNÍK DUŠAN (1927); SLOVÁK BRATISLAVA. Studoval ruštinu a slovenštinu v Bratislavě a v Praze. Pracoval v oblasti technického výzkumu, později v ústřední knihovně Slovenské akademie věd, v literárněvědném ústavu SAV. Redaktor časopisu Slavica Slovaca a Meridiane 12–23, od první poloviny 90. let v několika ministerských postech na Slovensku. V r. 1975 vydal první knihu o problematice sov. literatury, kterou se nejvíce zabývá – Súčasná sovietska poézia a próza (spoluautor V. Čerevko), po níž následovaly studie Autor, diela, problémy (1977), Cesty k poezii (1976) a Súradnice poezie (1985). V knize Genéza a poetika science fiction (1980) se zabývá vývojem SF a vztahem SF k jejím předchůdcům (např. mýtu a pohádce). Články o této problematice publikoval i v časopisech (Zlatý máj, Sovětská literatura, Umenie a veda aj.). Sestavil několik antologií zahraniční SF: Purpurová múmia (1973), Bolid nad jazerom (1982), Deti vesmírnej noci (1989) a Stratený robot (1986). Je členem WORLD SF, zúčastnil se jednání v Linci (1982) a Brightonu (1984). (jo) SMITH CORDWAINER (1913–1966), VL. JM. LINEBARGER PAUL MYRON ANTHONY; AMERIČAN MILWAUKEE. Psycholog, lingvista, vojenský poradce. Jeho pravá totožnost byla dlouhá léta tajemstvím. Část života strávil v Asii, kde na něj silně zapůsobilo orientální vypravěčství; zřetelné stopy tohoto vlivu lze nalézt v jeho tvorbě. Téměř celé S. dílo je volně propojeno v jediném cyklu, který se odehrává v tisíce let vzdálené budoucnosti a je vyprávěn jako polozapomenuté legendy v budoucnosti ještě vzdálenější. Cyklus, nazývaný někdy „instrumentální“ podle tzv. „Lordů Instrumentality“, všemocných, leč benevolentních vládců S. vesmíru, zahrnuje řadu povídek shrnutých ve sbírkách You Will Never Be the Same (Už nikdy nebudeš takový, 1963), Space Lords (Páni vesmíru, 1965), Under Old Earth (Pod starou Zemí, 1970) a Stardreamer (Snílek mezi hvězdami, 1971). Z těch nejproslulejších povídek jmenujme například Scanners Live in Vain (Nadarmo žijí pátrači, 1950), Alpha Ralpha Boulevard (Bulvár Alfa Ralfa, 1961; s. in: l0x sci-fi, 1985), The Ballad of Lost Cmell (Balada o ztracené Cmell, 1962), The Game of Rat and Dragon (Hra na draka a krysu, 1955; č. in: Od Heinleina po Aldisse. Cesta k science fiction IV., 1994; s. in: Stratený robot, 1986) či The Dead Lady of Clown Town (Mrtvá Paní z Města klaunů, 1964). Kromě povídek do cyklu patří romány: The Planet Buyer (vol. Chlapec, který si koupil planetu, 1964), Quest of Three Worlds (Výprava na tři světy, 1968) a The Underpeople (Podlidé, 1968). S. próza je poetická, má zvláštní snovou atmosféru, s níž se setkáváme na plátnech surrealistů. (ak) SMITH E(DWARD) E(LMER) (1890–1965); AMERIČAN SHEBOYGAN VE WISCONSINU. Doktor filozofie, spisovatel. První SF román The Skylark of Space (Vesmírný skřivan, 1928) psal od r. 1914 do r. 1920; na jeho otištění na stránkách magazínu Amazing Stories si však musel počkat ještě dalších osm let. S. bývá považován za objevitele nového typu SF příběhu, jehož základní schéma se nápadně podobá klasickému westernu (koňské opeře); o této příbuznosti svědčí i název vesmírná opera (space opera), jímž byla nová literární forma obdařena. Po úspěchu prvotiny následovala pokračování: Skylark Three (Skřivan 3, čas. 1930, kn. 1948), Skylark of Valeron (Skřivan z Valeronu, čas. 1934–1935, kn. 1949) a Skylark DuQuesne (Skřivan DuQuesne, 1966). Souběžně se „skřivaním“ seriálem psal autor další, ještě populárnější „lensmanský“ cyklus. Lensmani, nositelé čoček, jsou speciálně vycvičení a zvláštními schopnostmi nadaní agenti tajné služby, jejichž úkolem je chránit Zemi před úklady nepřátelských civilizací. Prvním příběhem této série je román Triplanetary (čas. 1934, kn. 1948); poslední, osmý, nese název The Vortex Blasters (Ničitelé vírů, čas. 1941–1942, kn. 1960). Další S. díla nedosáhla ani kvality ani úspěchu jako výše uvedená. (ak) SMOLYČ JURIJ KORNIJOVIČ (1900–1976); UKRAJINEC UMAŇ. Spisovatel, předseda Svazu spisovatelů USSR (1971–1973). Upozornil na sebe dobrodružnými a SF romány: Ostannij Ejdževud (Poslední Ejdževud, 1926), Hospodarstvo doktora Halvanesku (Hospodářství doktora Galvanesca, 1929) a Sčo bulo potim (Co bylo potom, 1934). Dva poslední romány vyšly společně jako Prekrasni katastrofy (Krásné katastrofy, 1935; č. jako Roboti doktora Galvanesca, 1948, 1948). Zkušenosti s fantastickými romány ho přivedly ke groteskně zabarveným pamfletům na buržoazní svět, jakými jsou romány Falšyva Melpomena (Falešná Melpomene, 1929), Četvertaja pryčyna (Čtvrtá příčina, 1932), Sorok visim hodyn (Čtyřicet osm hodin, 1933). (gč) SNĚGOV SERGEJ ALEXANDROVIČ (1910); RUS ODĚSA. Fyzik. Popularitu získal románem o budoucnosti Ljudi kak bogi (Lidé jako bozi, I. díl 1966, II. díl 1968, kn. oba 1971). Třetí díl S. připsal v r. 1977 s názvem Kolco obratnogo vremeni (Kruh zpětného času). Všechny tři díly vyšly společně opět pod názvem Ljudi kak bogi (Lidé jako bozi, 1982). Za tuto trilogii obdržel S. cenu Aelita. Pozemšťané v ní vystupují

139

jako ochránci jiných civilizací, kterým hrozí nebezpečí ze strany kosmických agresorů. Líčí tu dalekou budoucnost naší planety, kdy veškeré kybernetické aparatury nejsou postaveny proti člověku, nýbrž slouží jako ochránci jeho zdraví a bezpečí. Veškerá rozhodování jsou dílem kolektivního rozumu všech obyvatel planety a jsou kontrolována Nejvyšším strojem. Výb. bibl.: Vetěr s okeana (Vítr z moře, 1977), Posol bez veritělnych gramot (Vyslanec bez pověřovacích listin, 1977), Pryžok nad bezdnoj (Skok nad propastí, 1981), Ekspedicija v inomir (vol. Výprava do paralelního světa, 1983). (gč) SOUČEK LUDVÍK (1926–1978); ČECH PRAHA. Lékař, publicista, spisovatel. K literatuře ho přivedl zájem o fotografii, fotoamatérům věnoval řadu časopiseckých článků, brožur a knih. Jeho SF prvotinou je trilogie Cesta slepých ptáků (1964–1968 ve třech svazcích, 1976 ve dvou svazcích, 1989 v jednom svazku), kterou tvoří díly Cesta slepých ptáků, Runa rider a Sluneční jezero. V prvním díle S. cestuje s hrdiny na Island a objeví tam základnu mimozemšťanů. V dalších dílech je popisován osud výpravy na Mars, kde dochází k dalším kontaktům s mimozemšťany i s potomky Vikingů, kteří tam přežívají. V r. 1965 byla Cesta slepých ptáků odměněna Cenou Marie Majerové. Mládeži je určen i dobrodružný cestopis s fantastickými prvky Krotitelé ďáblů (1965) o tajné základně fašistických vědců v mongolské poušti. V populárně naučném spisu Velké otazníky (1967) se začal zabývat tzv. záhadami naší planety. Výsledkem tohoto zájmu byly knihy Nebeské detektivky, senzace a záhady (1971, 1991), Tušení stínu (1974) a Tušení souvislosti (1978). Získal obdiv čtenářské veřejnosti, ale byl zároveň kritizován odborníky za neserióznost, nekritické přejímání pseudofaktů z neověřených pramenů a mnohdy i klamání veřejnosti. Následoval sborník čtyř povídek Bratři černé planety (1969, 1993) a román s fantastickými prvky Případ jantarové komnaty (1969, 1990; s. 1983), v němž spojil skutečnou historickou událost – loupež jantarového pokladu v Jekatěrinském paláci v Puškinu u Leningradu – s motivy UFO. V tomto románu poprvé zveřejnil svou teorii o tom, že UFO jsou stroje času vyrobené našimi potomky, kteří se mohou vrátit do minulosti, tedy i naší přítomnosti, avšak z technických důvodů nemohou v našem časoprostoru přistát. Strojem času je i létající talíř z povídky Kursk 7/6/43/1207, otištěné ve sborníku Operace „Kili“ (1970). Pevnost bílých mravenců (1972, 1976, in: Velký rekonstruktér, 1991) obsahuje dvě novely, z nichž titulní uvádí opět na scénu motiv ukrytých nacistických vědců, pracujících na ďábelském vynálezu. Případ baskervilského psa (1972, 1990) je detektivka s fantastickými prvky. Ze sborníku povídek Zájem galaxie (1973) vypadla povídka titulní, otištěná až po S. smrti v antologii Příběhy s tajemstvím (1981). Také další S. beletristické práce vyšly knižně až po autorově smrti. Nejdříve to byl román Blázni z Hepteridy (čas. 1972, kn. 1980, 1986), do něhož S. vložil motivy jím zanedbávané, jako jsou galaktické cesty mimoprostorem, i „součkovské“, např. setkání s Vikingy. V románu Bohové Atlantidy (1983) syntetizuje takřka vše, o čem kdy psal. Jako dodatek k románu je do knihy vložen začátek románu Mnémosyné INC, nedopsané torzo. Dalším takovým torzem je i Železo přichází z hvězd, otištěné ve stejnojmenné antologii české SF (1983). Nejúplnější sborník S. povídek vyšel pod názvem Hippokratův slib (1985); povídky obsahuje též sborník Velký rekonstruktér (1991). (eff) SPINRAD NORMAN (1940); AMERIČAN NEW YORK. Spisovatel. První povídku The Last of Romany (Poslední z Rómů, 1963) otiskl v časopise Analog a o něco později vydal román The Solarians (Slunečňané, 1966). Román Bug Jack Barron (Naštvěte Jacka Barrona, čas. 1967–1968), jímž se S. zařadil mezi autory Nové vlny v SF, vyvolal literární zemětřesení. Jeho ústředním motivem je úloha hromadných sdělovacích prostředků při tvorbě veřejného mínění v současném západním světě a S. jazyk i styl představují ostrý útok proti bariéře pruderie, jež tehdy v SF tvrdě vládla. Hlavním hrdinou tohoto napínavého příběhu je populární televizní komentátor, jenž se pustí do boje s mocným finančním magnátem, který se snaží získat monopol na nesmrtelnost. Pokrytci, jimž ve skutečnosti vadila především sociálně kritická tendence S. románu, se spojili s puritány i s tradičními odpůrci Moorcockova „“ časopisu New Worlds, kde román vycházel, a zahájili generální útok; za záminku jim posloužily některé naturalisticky vylíčené scény z hrdinova intimního života a také neliterární výrazy, jimiž dílo oplývalo. Nejprve se pokusili dosáhnout zákazu vydávání magazínu, a když tento postup ztroskotal, uchýlili se k zákeřnému ekonomickému obchvatu: firma W. H. Smith, hlavní distributor britských periodik, odmítla časopis dále rozšiřovat. Ještě jedno S. dílo vyvolalo rozruch. Román The Iron Dream (Železný sen, 1972) – kronika imaginárního fašistického hnutí, viděného z pohledu jeho vůdce – zaujal bizarní premisou: jeho skutečným autorem je prý jistý Adolf Hitler, nadaný, leč poněkud pomatený ilustrátor tzv. hrdinské fantasy. Jde tedy o příběh o příběhu; čtenářsky vděčný motiv alternativní skutečnosti S. posloužil jako nástroj politické satiry. Někteří čtenáři však ironii románu nepochopili a kritizovali dílo jako apoteózu nacismu. Další S. díla – zmiňme např. romány Song from the Stars (Písně z hvězd, 1980) a Child of Fortune (Dítě štěstěny, 1985) – prozatím kontroverze nevyvolala. Za novelu Riding the Torch (Jízda na pochodni, 1974) získal autor cenu Jupiter. Č. vyšly povídky Andělé „R“ (in: Ikarie 1991/5), V králičí noře a Cesta na Mindallu (in: Srdce Technopopu, 1992) a Veliký záblesk (in: Jiné světy Zima '93, 1993). (ak) STAPLEDON OLAF (1886–1950); ANGLIČAN WIRRAL U LIVERPOOLU. Filozof a spisovatel.

140

Zpočátku publikoval hlavně filozofické eseje, v r. 1930 se však rozhodl vyjádřit své myšlenky o smyslu lidské existence prostřednictvím futurologické epopeje, kterou nazval Last and First Men (Poslední a První lidé, 1930). Útlá knížka ohromila panoramatičností autorova záběru: na ploše dvou miliard let (!) odvinul celou historii lidského rodu, rozčleněného do osmnácti vývojových stupňů. Práce obsahuje velké množství SF motivů z oblasti techniky, biologie, sociologie, aniž by autor měl o existenci žánru ponětí. Následoval neméně ohromující román Star Maker (Tvůrce hvězd, 1937), v němž už nejde „jen“ o historii jedné vesmírné kultury, ale o dějiny vesmíru celého. Autor zkoumá množství modelů existence myslících bytostí, jak biologických, tak sociálních, zpravidla ve vzájemné vazbě. S. zasáhl do literatury SF ještě několika dalšími tituly. Román Odd John (Divný John, 1935) rozpracovává motiv mutantů. Podobný námět se objevuje i v práci Darkness and the Light (Tma a světlo, 1946). Pozoruhodné bytosti-plameny, pocházející ze Slunce, představuje čtenářům v románu Flames (Plameny, 1947). Knížka Death into Life (Život ve smrti, 1946) je ne zcela úspěšným návratem k námětu Tvůrce hvězd. S. filozofická orientace se odrazila do jisté míry negativně na čtivosti jeho prací; řada z nich se podobá traktátu. O svých schopnostech beletristy S. nejvíce přesvědčil v románu Sirius (1944) – citlivě vyprávěném tragickém příběhu psa s uměle zvýšenou inteligencí. (ak) STEINBERG WERNER (1913); NĚMEC NEURODE (NYNÍ NOWA RUDA) V POLSKU. Vystudoval pedagogiku, učitel, r. 1934 zatčen jako vedoucí antifašistické skupiny a pro „přípravu velezrady“ odsouzen na tři roky vězení, po válce vydavatel časopisů, novinář, spisovatel, r. 1956 přesídlil ze SRN do NDR. Napsal přes dvacet knih (historické romány, romány ze současnosti, detektivky), z nichž některé jsou známy i v č. a s. překladech. Do SF přispěl dvěma romány. Die Augen der Blinden (Oči slepých, 1973) je příběhem tří pozemšťanů – dvou mužů a ženy, jež se mezi nimi nemůže rozhodnout – kteří se na jedné planetě dostanou do područí slepých inteligentních bytostí žijících pod povrchem. Zwischen Sarg und Ararat (Mezi rakví a Araratem, 1978; č. 1984) líčí mezilidské vztahy na palubě generační kosmické lodi, která nakonec přistane na planetě obývané létajícími inteligentními bytostmi, které jsou zotročovány jinou kosmickou rasou. Pozemšťané pomohou létajícím bytostem ke svobodě a pak s nimi v míru obývají jejich planetu. (jnh) STEINMÜLLEROVÁ ANGELA (1941); NĚMKA SCHMALKALDEN. Diplomovaná matematička, od r. 1982 spisovatelka. STEINMÜLLER KARLHEINZ (1950); NĚMEC KLINGENTHAL. Vystudoval fyziku, poté ještě filozofii, byl vědeckým pracovníkem Akademie věd NDR, od roku 1982 spisovatel. K. S. debutoval Alle Flüche der Welt (Všechny kletby světa, čas. 1977). Jeho samostatnou sbírku povídek Der letzte Tag auf der Venus (Poslední den na Venuši, 1979) lze považovat za jeden z kvalitativních zlomů v kratších SF prózách NDR. Rovněž píše eseje o SF a o vzájemném působení vědy a SF. A. S. samostatně debutovala povídkou Zeit-Kur (Léčba časem) v antologii Wege zur Unmöglichkeit (Cesty k nemožnosti, 1983). Společně jsou autory rozhlasových her Festmahl für Außerirdische (Hostina pro mimozemšťany, 1983) a Gulasch à la Ganymed (Guláš po ganymedsku, 1983), románu Andymon (1982), sbírky povídek Windschiefe Geraden (Mimoběžky, 1984) a životopisu Charlese Darwina (1985). Román Andymon líčí osudy lidí zrozených v inkubátorech kosmické lodi a vychovaných roboty, kteří přistanou na planetě Andymon a vytvářejí zde novou lidskou civilizaci. Rovněž publikovali v almanachu Lichtjahr (Světelný rok) a v antologii Aus dem Tagebuch einer Ameise (Z deníku mravence, 1986). Román Pulaster (1986) je ekologicky zaměřená SF, román Der Traummeister (Mistr snů, 1988) obsahuje i prvky fantasy. Č. vyšly jejich povídky v antologii Spirálový obzor (1983). (jnh) STERLING BRUCE (1954); AMERIČAN BROWNSVILLE. Spisovatel a publicista. Jeho první SF román Involution Ocean (Oceán involuce, 1977; č. jako Oceán prachu, 1993) se odehrává na planetě Nullaqua pokryté oceánem prachu bez jediné kapky vody. Za tuto knihu byl S. r. 1978 navržen (neúspěšně) na cenu J. W. Cambella, ale román sám je dnes čtenáři téměř zapomenut. V románu The Artificial Kid (Umělý hoch, 1980) se poprvé objevil pro S. typický kyberpunkový styl. Nejvýrazněji se projevil v povídce Swarm (Roj, 1982; č. in: Ikarie 1992/6) a v románu Schismatrix (1985), které jsou součástí cyklu příběhů vykreslujících budoucí svět, v němž je planeta Země zdevastovaná a lidstvo žije roztroušeně ve Sluneční soustavě na asteroidech a orbitálních stanicích. O vládu nad tímto světem bojují dva mocenské bloky – Mechanikové, kteří vidí budoucnost v technologii a kyborgizaci, a Tvořitelé, ovládající bioinženýrství. Společně s prózami W. Gibsona „“ je román Schismatrix nejlepší ukázkou stylu kyberpunk. Zatím posledním samostatným S. románem je Islands in the Net (Ostrovy v síti, 1988), v němž autor předkládá politický a ekonomický obraz světa 21. století. V tomto románu a ve svých nejnovějších povídkách již S. začíná opouštět kyberpunk, avšak používá ještě některé z jeho rekvizit. Výbor S. povídek vyšel v knize Crystal Express (Křišťálový expres, 1989).

141

Č. vyšly S. povídky Mozart ve slunečních brýlích (in: Hvězdy jako bozi, 1993) a My se na věc díváme jinak (in: To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka, 1993). S. je také editorem kultovní antologie kyberpunku Mirrorshades (Zrcadlové brýle, 1986). Spolu s W. Gibsonem „“ napsal román The Difference Engine (Diferenční stroj, 1990). S. nejnovějším dílem je nebeletristická kniha o počítačové kriminalitě The Hacker Crackdown (Tažení proti hackerům, 1992). (ia) STERNBERG JACQUES (1920); BELGIČAN ANTVERPY. Různá zaměstnání, nakonec žurnalista a spisovatel, žije ve Francii. Žánrem SF se zabývá spíše okrajově. Píše povídky, které vyšly ve sbírkách La géometrie dans 1’impossible (Geometrie v nemožnu, 1953), L’employé (Úředník, 1958), Entre deux mondes incertains (Mezi dvěma nejistými světy, 1957) a Futurs sans avenirs (Časy budoucí bez budoucnosti, 1971). Ze S. románů jsou nejznámější La sortie est au fond de 1’espace (Východ je na konci prostoru, 1956), v němž je naše civilizace napadena jinou, která nasadí mikroby do sladkovodních zdrojů, a Sophie, la mer et la nuit (Sofie, moře a noc, 1976; č. jako Dívka, moře a noc, 1981), příběh milostného vztahu pozemšťana a mimozemšťanky. (jnh) STRUGACKIJ ARKADIJ NATANOVIČ (1925–1991); RUS BATUMI. Orientalista. STRUGACKIJ BORIS NATANOVIČ (1933); RUS LENINGRAD. Astronom. Oba bratři publikují společně. Debutovali v r. 1957 povídkami v časopisech. Již v prvním románu Strana bagrovych tuč (Planeta nachových mračen, 1959; č. 1962; s. 1961) s obvyklým kosmickým tématem prokázali S. osobitý přístup. S postavami románu, obyčejnými lidmi, chlapsky drsnými, se čtenář setkává i v dalších dílech. Tento návrat hrdinů pomáhá autorům zdůvěrnit obsah románů. Od románu Planeta nachových mračen přes Puť na Amaltěju (Cesta na Amalteu, 1960; č. in: Druhé povídky z vesmíru, 1962) a přes román Stažory (Praktikanti, 1960; č. jako Tachmasib letí k Saturnu, 1965) sledujeme životní pouť hrdinů, kterou začínají jako mladíci plní entuziasmu a končí jako zkušení veteráni kosmických letů. Setkáváme se s nimi i v románu Vozvraščenije /Polděň, 22. vek/ (Návrat /Poledne, 22. století/, 1962), který od roku 1967 vychází jako Polděň, XXII. vek /Vozvraščenije/ (Poledne, XXII. století /Návrat/; č. jako Poledne, XXII. století, 1980), a v novele Daljokaja raduga (Vzdálená duha, in: Doroga v sto parsekov, 1963; č. jako Ničivá vlna, 1965). S. anticipují budoucnost nikoli v komplexním panoramatickém pohledu, jako to činil I. Jefremov „“, nýbrž v dílčích problémech, jež dávají možnost zobecňovat a domýšlet závěry především etického rázu. V románech se S. často vracejí k námětu možných kontaktů mezi kosmickými civilizacemi. V novele Popytka k begstvu (Pokus o útěk, in: Fantastika 1962; č. in: Experiment člověk, 1983) a románu Trudno byť bogom (Je těžké být bohem, 1964; č. 1973, 1985) si kladou otázku: dojde-li ke kontaktu mezi civilizacemi na různém stupni vývoje, je možné, aby ti, kteří jsou pokročilejší, zasáhli do vývoje zaostalejších? Autoři na tuto otázku odpovídají záporně. Podobnou úvahu nastolují i v další větší próze Pareň iz preispodněj (Chlapík z pekla, in: Nezrimyj most, 1976; č. in: Chlapík z pekla, 1986; s. jako Chlapec z planety Giganda, 1977). V satirickém románu Chiščnyje vešči veka (Dravci mého století, 1965; č. in: Miliardu let před koncem světa, 1985) pranýřují možnost vývoje lidstva ke spotřebitelské měšťácké společnosti. Dva další romány Ulitka na skloně (Hlemýžď na úbočí, čas. 1968, kn. 1972 [Frankfurt]; č. jako Les, 1983; s. jako Slimáčik na úbočiu, 1984) a Vtoroje našestvije Marsijan (Druhá invaze Marťanů, 1967; č. in: Pozemšťané a mimozemšťané, 1981) jsou sociálně-filozofickými alegoriemi možných cest vývoje civilizace a možných rozličných forem života, které nedojdou vzájemného porozumění. V detektivním románu Otel „U pogibšego alpinista“ (Hotel U mrtvého alpinisty, čas. 1970, kn. 1982; č. 1972, 1983; s. 1973) roboti, vyslaní k nám jinou civilizací, jsou tak dokonalí, že když pro nedostatek energie, která je pohání, upadají do nehybného stavu, jsou pokládáni za zavražděné. V novele Malyš (Chlapec, in: Talisman, 1973; č. jako Špunt, 1990; s. jako Planeta pre Panťanov, 1976) vychovají ztracené dítě neznámé bytosti, obyvatelé cizí planety. Zbytky lidských vlastností jsou u chlapce v příkrém rozporu s vlastnostmi, kterých nabyl výchovou. O kontakt, z něhož nemůže vzejít vzájemné porozumění, jde v napínavém románu Piknik na obočině (Piknik u cesty, in: Bibliotéka sovreměnnoj fantastiki, tom 25, 1973; č. 1974, 1985; s. jako Stalker, 1987). Autory zajímá, zda je možné, aby civilizace, která se zastavila na naší planetě a zanechala tu po sobě stopy, odletěla, aniž by si nás všimla. K problematice kontaktů civilizací, která je podnícena stavem vztahů mezi koloniemi a mateřskými zeměmi, se vracejí z jiných aspektů i v románech Obitajemyj ostrov (Obydlený ostrov, 1971; č. in: Miliardu let před koncem světa, 1985) a Žuk v muravejnike (Brouk v mraveništi, čas. 1979, kn. in: Belyj kameň Erdeli, 1982; č. 1982, 1989; s. 1986). V Obydleném ostrově se děj odehrává na planetě Sarakš, která se po zhoubné atomové válce ocitne vinou fašistické junty na hranicích ekologické, hospodářské i civilizační katastrofy. S hlavním hrdinou Obydleného ostrova se setkáváme v Broukovi v mraveništi, kde dostává za úkol rozluštit tajemství osobnosti jistého Abalkina, který byl vypěstován ze zárodku, jenž na Zemi zanechala záhadná supercivilizace. Kniha má psychologickou detektivní zápletku. Byla jako první vyznamenána cenou Aelita. Třetí kniha se stejným hrdinou se jmenuje Volny gasjat větěr (Vlny ztišují vítr, čas. 1985; č. 1989; s. 1989).

142

S. mají smysl pro humor, pracují se satirou i sarkasmem. Populárním se stal jejich groteskně satirický román Ponědělnik načinajetsja v subbotu (Pondělí začíná v sobotu, 1965; č. 1984; s. 1988), v němž s pichlavým humorem a zároveň zdánlivou seriózností líčí vědecký ústav N. I. I. Č. A. Vo (čti ničevo), tj. Naučno issledovatělskij institut čarodějstva i volšebstva, což znamená Výzkumný ústav čarodějnictví a kouzelnictví. Jeho pokračováním je novela Skazka o trojke (Pohádka o trojce, čas. 1968, kn. 1972 [Frankfurt], 1986; č. in: Vlny ztišují vítr, 1989). Ještě ostřeji zesměšňují byrokraty přesvědčené o své nenahraditelnosti. Román Za miliard let do konca světa (Miliardu let před koncem světa, čas. 1977, kn. 1984; č. 1985) svérázným způsobem uplatňuje myšlenku, že příroda a vesmír se brání tomu, aby lidé odhalili největší vesmírná tajemství. V r. 1980 vyšel soubor tří již publikovaných novel Něnaznačennyje vstreči (Nesmluvená setkání). Otevřenost bratří S. a jejich kritika byrokratické a nesvobodné společnosti popudila tehdejší režim. V letech 1972–1982 nesměli publikovat knižně. Od poloviny 80. let se tvůrčí aktivita S. zvýšila. Téma nesmrtelnosti se objevuje ve scénáři k nerealizovanému filmu Pjať ložek eliksira (Pět lžiček elixíru, čas. 1985; č. in: Sovětská literatura 1986/12). Kvůli potížím s vydáváním nových próz použili autoři pseudonym S. Jaroslavcev a podepsali jím román Ekspedicija v preispodňuju (Výprava do pekel, in: Mir priključenij, 1974). V r. 1985 rukopis přepracovali a rozšířili do podoby, ve které vyšel r. 1988 česky. Pod stejným pseudonymem publikovali ještě novelu Podrobnosti iz žizni Nikity Voroncova (Podrobnosti ze života Nikity Voroncova, čas. 1984). Posledními díly bratří S. je částečně autobiografický román Chromaja suďba (Kulhavý osud, čas. 1986; č. 1989), do kterého je začleněn S. román ze 60. let Gadkije lebedi (Ošklivé labutě, 1968, kn. 1972 [Frankfurt]), též jako Vremja dožďa (Období dešťů, čas. 1987). Dalšími díly jsou Grad obrečonnyj (Město odsouzenců, 1989) a čtenářsky náročný román Oťagoščennyje zlom ili Sorok let spusťja (Obtěžkáni zlem aneb Po čtyřiceti letech, 1989). Jejich povídky vyšly č. a s. také v antologiích Povídky z vesmíru (1961), Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Dvere do iného světa (1980) a Riziko nesmrtelnosti (1985). (gč, ia) STURGEON THEODORE (1918–1985), ROZ. WALDO EDMOND HAMILTON; AMERIČAN NEW YORK. Vystřídal mnoho povolání, spisovatel. Do SF žánru vstoupil povídkou Ether Breather (Dýchač éteru, 1939). Mnohé z dalších byly často otiskovány v antologiích, jako povídky It (To, 1940) a Microcosmic God (Mikrokosmický bůh, 1941). K jeho nejlepším románům patří The Dreaming Jewels (Snící drahokamy, 1950; č. 1994), pojednávající o osudech telepatického chlapce, a More Than Human (Víc než člověk, 1953), nejproslulejší dílo, vzniklé spojením tří původně samostatně publikovaných příběhů. Také ono motivicky čerpá z oblasti tzv. mimosmyslového vnímání; autor působivými prostředky líčí, jak ze šesti odpadků společnosti, jedinců neschopných samostatné existence, vznikne jediný „Homo Gestalt“ – nový typ bytosti, nadané parapsychologickými silami. Mnohé ze S. povídek lze najít v souborech A Way Home (Cesta domů, 1955), Caviar (Kaviár, 1955), A Touch of Strange (Dotek neznáma, 1958), Aliens 4 (Mimozemšťané 4, 1959), Beyond (Jinde, 1960). Č. vyšly S. povídky v antologiích Hledání budoucího času (1985), Nejmenší vesmír (1992), Jiné světy Zima '93 (1993) a Od Heinleina po Aldisse. Cesta k science fiction IV. (1994) a SL 1980/1. S. próza je poetická, plná metafor, lidsky hřejivá. Často psal o lásce, nejen milostné, ale i o lásce k bližnímu, což mu vyneslo označení hlavního romantika žánru. Neváhal ve svých příbězích diskutovat i o sexu a jeho nekonvenční přístup k této problematice ho sbližoval s P. J. Farmerem „“. Základním poselstvím jeho díla je výzva k toleranci; jeho hrdinové bývají lidé ušlápnutí a ponížení, marně toužící po teple lidského kontaktu. Autor s nimi hluboce sympatizuje, a aby jim vynahradil nepřízeň osudu, často je obdaruje neobyčejnými schopnostmi. S. napsal ještě dva romány: The Cosmic Rape (Kosmické znásilnění, 1958), v němž konfrontuje lidstvo s civilizací „úlového“ typu, a Venus Plus X (Venuše plus X, 1960) – méně zdařilý pokus o zobrazení utopické společnosti, v níž bylo sociální harmonie dosaženo odstraněním rozdílů mezi oběma pohlavími. Od konce 50. let psal málo, ale zůstával věrný svému celoživotnímu humanistickému krédu. Takové jsou S. silně emotivní povídky Need (Potřeba, 1960), When You Care, When You Love (Když ti na někom záleží, když miluješ, 1962), If All Men Were Brothers, Would You Let One Marry Your Sister? (Kdyby všichni muži byli bratry, dovolil bys některému, aby si vzal tvou sestru?, in: Ellisonova „“ antologie Nebezpečné vize, 1967), Slow Sculpture (Samorosty, 1970 – vyznamenáno Hugem i Nebulou) a Case and the Dreamer (Case a Snílek, 1972). S. řadu let recenzoval SF pro New York Book Review a pro magazín Galaxy. (ak) SUCHARITKUL SOMTOW (1952); THAJEC; OD 1990 NATURALIZOVANÝ AMERIČAN BANGKOK. Studoval v anglickém Etonu, pak v Holandsku a Francii. Jako avantgardní hudební skladatel obdržel řadu cen ve světě. Autor scénářů, spisovatel. Od 90. let vydává své knihy pouze pod jménem S. P. Somtow. Debutoval v jedenácti letech poémou, která se náhodou (považována za dílo starého siamského filozofa) stala jeho nejpřekládanějším dílem. Již od 70. let žije v USA a píše anglicky – jeho povídky vycházely ve vlastním fanzinu Fanny Hill, profesionálně debutoval v roce 1979. Prosadil se knižním debutem – románem The Starship and Haiku (Kosmická loď a haiku, 1981), postkatastrofickou vizí světa, ovládaného už jen velrybami, které na Zemi konají své biologické pokusy na lidech umírajících po zničující atomové válce. Román přijalo až třinácté nakladatelství, ale fanoušci ho odměnili cenou J. W. Campbella.

143

K jeho nejlepším dílům patří volně spojený cyklus povídek o obrovském mezigalaktickém obchodním středisku na oběžné dráze Mallworld (1981); úvodní povídka Den v Mallworld vyšla č. in: SL 1986/6 a v antologii Srdce Technopopu (1992). Jeho nejrozsáhlejším a nejpopulárnějším dílem je tzv. Inquestor Trilogy (Trilogie o Inquestorech) – Light on the Sound (vol. Světlo na doslech, 1982), The Throne of Madness (Trůn šílenství, 1983) a The Darkling Wind (Ztemňující vítr, 1985). K trilogii se váže také povídková sbírka Utopia Hunters (Lovci utopie, 1984). Z této série vyšly č. povídky Darktouch (in: Světy science fiction, 1993) a Třináctá utopie (in: Hvězdy jako bozi, 1993). Další S. povídky vyšly č. in: Svět fantastiky 1/90 a To nejlepší z hororu a fantasy. První reprezentativní ročenka 1993 (1994). Relativně méně úspěšné jsou S. fantasy, v nichž přebírá motivy z klasické řecké literatury. Za Illiadou ovlivněný román The Shattered Horse (Rozbitý kůň, 1987) sice obdržel Daedalus Award pro nejlepší fantasy roku 1987, ale další jeho romány Vampire Junction (Upíří křižovatka, 1984) a The Fallen Country (Padající země, 1986) neměly už takový čtenářský úspěch. Velmi kladně byl kritikou přijat jeho poslední román – SF horror z Evropy roku 1880 – Moon Dance (Měsíční tanec, 1990). Mezi bestsellery se dostala S. novelizace části televizního SF seriálu V: The Alien Swordmaster (V: Mimozemský pán mečů, 1985). (jo) SZALAI LADISLAV (1951); ČECH BRATISLAVA. Opravář zemědělských strojů, pracoval jako železničář, založil nakladatelství Orfeus. Od r. 1978 píše SF. Knižně poprvé publikoval SF povídky společně se Z. Rosenbaumem „“ ve sborníku Dvojnásobný dvojník (1983). Šlo o ojedinělý experiment: oba spoluautoři si vybrali deset témat a na každé z nich napsali svoji povídku. S. vyniká v groteskním vyprávění. Využívá efektního spojování všedních motivů s fantaskními hyperbolami. Stejného principu použil i v povídkách své první samostatné sbírky Cesta do bláznovy zahrady (1984). V antologii Hvězdy v trávě (1984) otiskl dvě povídky – Pomsta snědeného a Válka s jablkem. Další sbírka SF grotesek se jmenuje Zapomenutý vesmír (1986). Se Z. Rosenbaumem „“ napsal antologii textů od neexistujících spisovatelů Tajná společnost SF (1986). S. povídky vyšly v antologiích Stalo se zítra (1985), Skandál v divadle snů (1989), Lety zakázanou rychlostí (1990) a Návrat na planetu Zemi (1984). V roce 1992 vyšly další dvě S. povídkové sbírky vesměs starších, dosud nepublikovaných prací Půltá planeta (1992) a Stroj času (1992). (eff) SZAMEIT MICHAEL (1950); NĚMEC PRIEßEN. Vyučil se elektromechanikem, krátce studoval fyziku, asistent zvuku a režie v televizi, osvětlovač u filmu, spisovatel. Debutoval dvěma povídkami – Urlaub auf aldebaranisch (Dovolená po aldebaránsku) a Das Tier (Zvíře) – v antologii Begegnung im Licht (1976; obě č. in: Světelná setkání, 1982). Píše dobrodružnou SF pro mládež. Jeho prvním románem je Alarm im Tunnel Transterra (Poplach v tunelu Transterra, 1982). Následoval Im Glanz der Sonne Zaurak (V záři slunce Zauraku, 1983), v němž vystupují některé postavy z předchozí knihy. Jeho posledními romány jsou Das Geheimnis der Sonnensteine (Tajemství slunečních kamenů, 1984) a Drachenkreuzer Ikaros (Dračí křižník Ikaros, 1987). Je také editorem antologie „zvířecí“ SF Aus dem Tagebuch einer Ameise (Z deníku mravence, 1985). (jnh) SZEPESOVÁ MARIA (1908); MAĎARKA BUDAPEŠŤ. Studovala na univerzitě, pracovala v nakladatelství Móra Ferenc. Je autorkou děl pro děti, SF i divadelních her. První a nejslavnější román A vörös oroszlán (Červený lev, 1946) vydala pod jménem Maria Orsiová. Kniha upadla do zapomnění, její druhé vydání v r. 1984 (už pod vl. jm.) však bylo přijato s nadšením a autorka byla oceněna cenou Zlatý meteor. Děj románu se odehrává v průběhu několika staletí a sleduje osud jednoho člověka, několikrát zrozeného. Zlatým meteorem byl oceněn i další román Surayana élő szobrai (Živé sochy Surayany, 1971). S. je autorkou děl pro děti, z nichž se největší popularitě těší příběh o Pöttyös Panni. Časopis Galaktika jí udělil cenu za celoživotní dílo. Výb. bibl.: Tükörajtó a tengerben (Zrcadlové dveře v moři, 1975), Gyerekcsillag (Dětská hvězda, 1976), Napszél (Sluneční vítr, 1983), A változatlanság hullámhossza (Vlnová délka neměnnosti, 1986), A Tibeti orgona (Tibetský orgán, 1987), divadelní hra s fantastickou tematikou Tizenkét óraütés (Dvanáct úderů hodin). (jo, en) ŠACH GEORGIJ (1924), VL. JM. ŠACHNAZAROV GEORGIJ CHOSROJEVIČ; RUS BAKU. Právník, doktor věd. Debutoval filozoficko-satirickými povídkami, uveřejněnými ve sbornících. Jeho první povídka I děrevja kak vsadniki (Stromy jako jezdci, 1963; č. in: Stroj času, 1986; s. in: Ó, Marťané, 1989) se zabývá pamětí lidstva. Lidé budoucnosti již dávno zapomněli na stará umělecká díla, protože jsou zahlcováni stále novými. Hrdina povídky vydává stará díla jako svá vlastní, neboť je to jediná cesta, jak přinutit lidi, aby staré skvosty četli. Publicistický a satirický charakter má Š. první velká próza O, Marsianě! (Ó, Marťané!, 1980; č. 1982; s. 1989). Autora nezajímá, zda se na Zemi objeví Marťané, nebo ne, spíš je zvědav, co zpráva o příchodu Marťanů udělá s lidmi. První samostatnou knižní publikací je román Nět povesti pečalněje na světě (Není smutnějšího příběhu, 1984; č. jako Planeta devíti klanů, 1987), který je variací na

144

příběh Romea a Julie v budoucím světě, rozděleném na klany podle základních profesí. Souborem Š. povídek je I děrevja kak vsadniki... (Stromy jako jezdci, 1986). (gč, jč) ŠALIMOV ALEXANDR IVANOVIC (1917); RUS LVOV. Docent na báňském institutu v Leningradě. Debutoval povídkami v r. 1956. Z jeho větších prací je zajímavá novela Musorščiki planety (Služba očisty planety, 1978), v níž jde o odstraňování nebezpečných odpadů, které v budoucnosti zbudou po naší generaci. K ekologickým otázkám se Š. vrátil i ve svých posledních dílech. Originální verzi zkázy Atlantidy podal v románu Vozvraščenije posledněgo Atlanta (Návrat posledního Atlanta, 1983). Mnohé S. povídky i novely jsou inspirovány nebezpečím atomové zkázy. Výb. bibl.: Puls Zemli (Puls Země, 1957), Gornyj kompas (Důlní kompas, 1960), Tajna gremjaščej rasščeliny (Tajemství hřmící průrvy, 1962), Kogda molčat ekrany (Když obrazovky mlčí, 1965), Na poroge velikich tajn (Nápřahu velikých tajemství, 1966), Tajna Tuskarory (Tajemství Tuscarory, 1967), Ochotniki za dinozavrami (Lovci dinosaurů, 1968), Cena bessmertija (Cena za nesmrtelnost, 1970), Strannyj mir (Podivný svět, 1972), Okno v beskoněčnosť (Okno do nekonečna, 1979), Tajna atola Muai (Tajemství atolu Muai, 1986), Pir Valtasara (Baltazarova hostina, 1986). (gč) ŠČERBAKOV VLADIMÍR IVANOVIC (1938); RUS MOSKVA. Radiotechnik, kandidát věd, novinář. Od r. 1976 se věnuje žurnalistice a literatuře. Píše fantastické básnivé povídky, často sahá k námětům pohádkovým či k námětům starých legend a bájí a dává jim nečekaný pseudovědecký výklad. Publikoval povídky ve sbírce Krasnyje koni (Rudé koně, 1976) a román Sem stichij (Sedm živlů, 1980), v němž hledá odpověď na otázku, jak by bylo možné dosáhnout toho, aby člověk na Zemi mohl plně uplatnit všechny své i dosud nepoznané schopnosti. Řada Š. povídek vyšla v č. a s. antologiích – např. Výprodej kosmických snů (1979), Bolid nad jazerom (1982), 13x sci-fi (1983, 1985), Chlapík z pekla (1986) a Stanice u Moře dešťů (pouze ve 2. vyd., 1986). Výb. bibl.: Časa bur’ (Pohár bouří, 1985), pov. sb. Bolid nad ozerom (Bolid nad jezerem, 1986) a Tretij tajm (Třetí time, 1988). (gč, vr, jo) ŠEFNER VADÍM SERGEJEVIČ (1915); RUS LENINGRAD. Spisovatel. Jeho SF novely mají lyrický nádech a vyznění celého díla je hluboce humanistické. Dovede dobře využít i jemného humoru a trefné satiry. Č. vyšly výbory Š. povídek pod názvem Šťastný smolař (1978) a Skromný génius (1985); další vyšly v antologiích Stvořitelé nových světů (1980, 1990) a Chlapík z pekla (1986). Výb. bibl.: Děvuška u obryva (Dívka nad strží, 1964), Sčastlivyj něudačnik (Šťastný smolař, 1965), Zapozdalyj strelok (Opožděný střelec, 1966), Skromnyj genij (Skromný génius, 1974), Lačuga dolžnika (Chýše dlužníkova, 1982). (gč) TĚNDRJAKOV VLADIMÍR FJODOROVIČ (1923–1984); RUS MAKAROVSKAJA U VOLOGDY. Publicista, spisovatel. Napsal jediný SF román Putěšestvije dlinnoje v vek (Cesta na jedno století, 1965; č. 1972). Vědci vloží do paměti člověka maximum poznatků a kopii sňatou z jeho mozku vyšlou do dalekého vesmíru, aby tam byla tato kopie jinou civilizací sňata jako informace o životě lidí; v těle mimozemšťana je pak lidský mozek obohacen novými informacemi a kopie mozku s obrovským množstvím informací je odeslána zpět a opět vložena do mozku pozemského vědce. (gč) TENN WILLIAM (1920), VL. JM. KLASS PHILIP; AMERIČAN LONDÝN. Profesor literární tvorby v Pensylvánii. Brzy po válce publikoval v magazínu Astounding, v 50. letech se přeorientoval na magazín Galaxy, jenž lépe vyhovoval jeho kritickému vidění světa i jeho suchému humoru. Obojí se projevilo v nejproslulejší T. povídce The Liberation of Earth (Osvobození Země, 1953), která s ironií ukrytou mezi řádky vypráví o tom, jak je naše planeta neustále znovu a znovu „osvobozována“ armádami dvou mocných soupeřících kosmických civilizací. Povídka byla otištěna i v první T. sbírce Of All Possible Worlds (O všech možných světech, 1955). Brzy následovaly další soubory: The Human Angle (Lidské hledisko, 1956), Time in Advance (Vypůjčený čas, 1958), The Seven Sexes (Sedmero pohlaví, 1968), The Square Root of Man (Druhá odmocnina člověka, 1968) a The Wooden Stars (Dřevěné hvězdy, 1968). V románu Of Men and Monster (O lidech a monstrech, 1968; č. jako Lidé a netvoři, 1991) autor dokazuje, že lidé nemají zapotřebí bát se kosmické budoucnosti; pokud si vezmou příklad z myší, mohou úspěšně přečkat i invazi obřích mimozemšťanů. A Lamp for Medusa (Lampa pro Medúzu, 1968), jejímiž protagonisty jsou olympští bohové ze starořecké mytologie, spadá do oblasti fantasy. Č. a s. vyšly T. povídky v antologiích Vlak do pekla (1976, 1983, 1992), Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Pozemšťané a mimozemšťané (1981), l0x sci-fi (1984), Roboti a androidi (1988), Děti vesmírnej noci (1989) a Jiné světy Léto '92 (1992). (ak)

145

TEVIS WALTER S(TONE) (1928–1984); AMERIČAN SAN FRANCISCO. Profesor angl. literatury na univerzitě v Ohiu. Od r. 1957 publikoval sporadicky povídky; do paměti čtenářů se zapsal románem The Man Who Fell to Earth (Muž, který spadl na Zemi, 1963; s. in: Planeta exilu, 1988). Je to tragický příběh mimozemšťana, který navštívil v lidské podobě Zemi s cílem získat pomoc pro svou umírající planetu. Soukolí lidské společnosti jej však vtáhlo do sebe, návštěvník není schopen se zorientovat, duševně strádá a ztrácí i možnost návratu domů. Filmové zpracování (1976) je stejně působivé jako kniha. Podruhé se T. připomněl čtenářům SF o sedmnáct let později románem Mockingbird (Drozd, 1980; č. jako Zpěv drozda, 1986), jemným, lehce nostalgickým příběhem o duševní degeneraci lidstva, kterému hrozí totální sterilita. Situaci zachrání profesor Bentley, jediný člověk, který ještě umí číst, a Mary Lou, poslední žena, které se sterilita vyhnula. Rovněž v posledním T. románu The Steps of the Sun (Kroky slunce, 1983; č. 1993) se objevuje motiv blížící se katastrofy a zachránce světa. Výbor T. povídek vyšel pod názvem Far from Home (Daleko od domova, 1981). Č. vyšla T. povídka Hop – a skok (in: Těžká planeta, 1979). T. nejrůznějším způsobem strádající hrdinové jsou odrazem situace samotného autora, který po jistou dobu trpěl závislostí na drogách a alkoholu. (ia) TIPTREE JAMES JR. (1915–1987), VL. JM. SHELDONOVÁ ALICE; AMERIČANKA CHICAGO. Psycholožka a spisovatelka. ¨ Do SF literatury vstoupila poměrně pozdě – první povídku Birth of a Salesman (Narození obchodního cestujícího, čas. 1968) otiskla teprve ve třiapadesáti letech. Získala několik cen: Nebulu za povídku Love Is the Plan, the Plan Is Death (Láska je plán, plán je smrt, 1973), Huga za novelu The Girl Who Was Plugged-In (Dívka, která byla zapnuta, 1973), Huga, Nebulu i Jupitera za novelu Houston, Houston, Do You Read? (Houstone! Houstone! Slyšíte mě?, 1976). Její povídky a krátké novely jsou soustředěny ve čtyřech souborech: Ten Thousand Light Years from Home (Deset tisíc světelných let od domova, 1973), Warm Worlds and Otherwise (Teplé světy a jiné, 1975), Star Songs of an Old Primate (vol. Starý primát zpívá o hvězdách, 1978) a Out of Everywhere and Other Extraordinary Visions (Odevšad a jiné podivuhodné vize, 1981). Je autorkou dvou románů: Up the Walls of the World (Vzhůru po stěnách světa, 1978) a Brightness Falls from the Air (Jas ze vzduchu opadává, 1985). Příběhy S. často obsahují více významových rovin; příznačná je pro ně technika pozvolného rozevírání složité skládačky. Č. a s. vyšly T. povídky v antologiích l0x sci-fi (1984), Děti vesmírnej noci (1989), Nejlepší povídky SF 1988 (1992) a Alien sex (1994). (ak) TOLKIEN J(OHN) R(ONALD) R(EUEL) (1892–1973); ANGLIČAN BLOEMFONTEIN V JIŽNÍ AFRICE. Profesor angličtiny v Leedsu a Oxfordu. Spolu s R. E. Howardem „“ patří k nejvýznamnějším tvůrcům fantasy literatury. T. celoživotním zájmem byly starověké jazyky a mytologie. Jako první T. vyšel román The Hobbit (Hobit, 1937; č. 1979, 1991, 1994; s. 1973), stylem ještě blízký pohádce pro děti. V něm poprvé T. seznámil čtenáře s kouzelným světem Středozemě, ležícím v imaginární minulosti, se světem trpaslíků, hobitů, draků a magie. Ústředním dílem jeho tvorby je monumentální trilogie The Fellowship of the Ring (Společenstvo prstenu, 1954; č. 1990, 1993), The Two Towers (Dvě věže, 1954; č. 1991, 1993) a The Return of the King (Návrat krále, 1955; č. 1992, 1993), více známá, pod společným titulem Lord of the Rings (Pán prstenů). Chronologicky navazuje na Hobita, ale je propracovanější, méně pohádková. Hlavní hrdina Frodo putuje v čele devítičlenné výpravy nebezpečnou zemí Mordor s cílem zničit na Hoře osudu kouzelný prsten, aby se ho nezmocnil zlý černokněžník. Již v době vydání učaroval čtenářům T. promyšleně vybudovaný svět, v němž mnozí hledali alegorii světa skutečného, což však autor důrazně odmítal. V 60. letech se Pán prstenů stal jednou z nejčtenějších knih mladé generace. Neshody s vydavateli i T. snaha neustále přepracovávat rukopisy způsobily, že několik T. knih vyšlo až po autorově smrti, uspořádány jeho synem Christopherem. T. sám si nejvíce zakládal na knize The Silmarillion (Silmarillion, 1977; č. 1992), cyklu legend, které psal už od r. 1917 a v nichž zachytil období od vzniku světa až k ději románu Hobit. V 80. letech vyšla kn. převážná část T. literární pozůstalosti, vesměs nedokončené příběhy či jiné verze kapitol z již publikovaných knih: Unfinished Tales of Numenor and Middle-Earth (Nedokončené příběhy Numenoru a Středozemě, 1980; č. jako Nedokončené příběhy, 1994), The Book of Lost Tales I–II (Kniha ztracených příběhů I-II, 1983–1984), The Returm of Shadow (Návrat stínu, 1988), The Treason of Isengard (Isengardova zrada, 1989) a jiné dohromady tvořící devítisvazkový cyklus History of Middle-Earth (Dějiny Středozemě, 1983–1992). Tři pohádkově-fantaskní povídky vyšly č. ve sbírce Pohádky (1992), společně s autorovou studií On Fairy Tales (O pohádkách). Nejlepším T. životopisem je J. R. R. Tolkien: A Biography (J. R. R. Tolkien: Životopis, 1977; č. 1993) od Humphreye Carpentera. T. je možná vůbec posledním spisovatelem, kterému se podařilo vytvořit příběh velkého stylu, srovnatelný s eposy a mytologickými legendami. Výb. bibl.: Farmer Giles of Ham (Farmář Giles z Hamu, 1949), Tree and Leaf (Strom a list, 1964). (ia) TOLSTOJ ALEXEJ NIKOLAJEVIČ (1882–1945); RUS NIKOLAJEVSK U SAMARY. Publicista, básník a prozaik. Literární dílo T. je rozsáhlé a mnohostranné. Světový ohlas mu zaručila románová epopej Chožděnije po mukam (Křížová cesta, 1943; č. 1948), čerpající látku z revolučních dějů a z občanské války.

146

V T. rané tvorbě se setkáváme s fantastickými a pohádkově fantastickými náměty. Do oblasti SF patří čtyři díla: Aelita (1922, přepr. 1937; č. jako Kráska s Marsu, 1925, jako Země zůstala tam, 1946, jako Let na Mars, 1955, jako Žena z Marsu, 1959, jako Kráska z Marsu, 1985, samostatně též úryvek O zkáze Atlantidy, 1983, také in: Stroj času, 1986; s. 1958), divadelní hra Bunt mašin (Vzpoura strojů, 1924), napsaná na námět Čapkovy „“ hry R. U. R., satirický román Giperboloid inženěra Garina (Paprsky inženýra Garina, 1927; č. 1927, 1959, 1961, 1965, 1986, jako Paprsky smrtí inženýra Garina, 1956, 1972, jako Pán zlatého ostrova, 1930) a povídka Sojuz pjati (Spolek pěti, 1924; č. jako Společnost pěti, in: Třetí povídky z vesmíru, 1963) – též pod názvem Sem’ dněj, v kotoryje byl ograblen mir (Sedm dní, v nichž byl okraden svět). Román Aelita se odehrává v prvním roce po skončení občanské války v Petrohradu, odkud startuje k Marsu inženýr Los a rudoarmejec Gusev, jediný dobrovolník, ochotný podstoupit nebezpečí letu k neznámé planetě. Gusev je typickou postavou hrdiny dvacátých let. Je posedlý touhou po činnosti, vojensky prozíravý, zkušený a okázalost marťanské kultury mu nemůže zastřít, že je postavena na potlačování svobody dělného lidu. V pravý okamžik se dovede postavit do čela boje marťanských dělníků za svobodu. Jeho zásluhou vyznívá román jako oslava vítězství obyčejného člověka ze Země. V satirické povídce Spolek pěti najdeme věrohodný, do detailů prokreslený a přesně odpozorovaný obraz kapitalistického světa konce 20. let. Spolek pěti největších kapitalistů světa zločinně zneužívá geniálních schopností inženýra Korvina k tomu, aby pomocí jeho raket rozbili Měsíc, vyvolali paniku na Zemi a zmocnili se světovlády. Velký satirický román Paprsky inženýra Garina je založen na fantastickém vynálezu „paprsků smrti“. Tyto paprsky dávají Garinovi nesmírnou moc, ale jsou také prostředkem, jak dobývat čisté zlato z nitra Země. Garinova nezřízená touha po moci spojená s možností zaplavit svět zlatem vede nakonec geniálního vynálezce k totálnímu vnitřnímu krachu i ke krachu představ o světovládě. (gč) TOUFAR PAVEL (1948); ČECH PRAHA. Vystudoval práva, novinář, televizní komentátor v oboru kosmonautiky. Napsal jediné SF dílo Dokument (1976). S obdivuhodnou věrohodností popisuje v tomto románu let kosmické lodi Apollo na oběžné dráze kolem Země. Při tomto letu dojde k setkání s neidentifikovatelným létajícím objektem typu UFO. V populárně naučné knize Uskutečněné fantazie (1978) T. konfrontuje fantastické představy autorů SF s realitou. (eff) TROSKA J. M. (1881–1961), VL. JM. MATZAL JAN; ČECH VALAŠSKÉ KLOBÚKY. Úředník, spisovatel. V r. 1937 otiskl své první pokusy a o dva roky později následovala trilogie Kapitán Nemo (Nemova říše, Rozkazy z éteru, Neviditelná armáda, 1939, 1947–1948, 1969–1970, 1992; s. 1991-). Ústředním motivem díla jsou „paprsky života a smrti“, vynalezené představiteli dobra a ohrožované představiteli zla. Na tento cyklus navazuje další trilogie Zápas s nebem (Smrtonoš, Podobni bohům, Metla nebes, 1940, 1943, 1970, 1992), v níž vystupují potomci hrdinů první trilogie, které nesmrtelný Nemo vyšle do kosmu. Tuto trilogii lze charakterizovat jako ojedinělý pokus o vesmírnou operu v rámci české SF. Další romány Záhadný ostrov (1942, 1994), Peklo v ráji (1942) a dilogie Planeta Leon (1943–1944, 1993) svědčí o autorově tvůrčím vyčerpání. S oběma trilogiemi jsou volně spojeny romány Pistole míru (1941, 1991) a Vládce mořských hlubin (1941, 1942, 1970). Po válce byl T. odsunut z literárního života a v publikační činnosti nepokračoval. (eff) TRUBLAINI NIKOLAJ (1907–1941), VL. JM. TRUBLAJEVSKIJ MYKOLA PETROVIČ; UKRAJINEC VILŠANKA U VINNICE. Publicista a cestovatel. Psal dobrodružné naučné romány pro děti a publikoval také SF román Hlybynnyj šljach (Hlubinná cesta, 1948). Padl na frontě u Dněpropetrovska. (gč) TUPICYN JURU GAVRILOVIČ (1926); RUS SIBIŘAN. Letec, spisovatel. Do literatury vstoupil sbírkou povídek Sinij mir (Modrý svět, 1972). Román Dalijskij variant (Dalijská varianta, čas. 1974) je pokusem o alegorii světa, kterému vládne nadřazená kasta lékařů, rozhodující o vlastnostech každého jedince již při jeho narození. Román Pered dalněj dorogoj (Před dalekou cestou, 1978) je rozsáhlý a není dostatečně vnitřně sjednocený. Jde v něm o let lidí k planetě Kika, který se snaží zmařit neznámá civilizace, žijící ve čtvrtém rozměru paralelně s pozemskou. Tento román rozšířil a vydal pod názvem Dalňaja doroga (Daleká cesta, 1984; s. 1989). Další T. kniha Na voschodě solnca (Při východu slunce, 1977) zkoumá možnou existenci jiných forem života. V r. 1979 vydal Tolko odin start (Jenom jeden start). Krasnyje žuravli (Rudí jestřábi, 1982) s titulním románem a některými reeditovanými povídkami čerpá náměty převážně z letectví a kosmonautiky. Děj románu V děbrjach Dal Geja (V houštinách Dal Geji, 1978; č. jako Krok do propasti, 1988) se odehrává v postkatastrofické společnosti na vzdálené planetě. T. povídky vyšly č. a s. v antologiích Výprodej kosmických snů (1979), Maják na útesu delfínů (1983) a Sonáta hada (1987). Výb. bibl.: Tajna inženěra Grejvsa (Tajemství inženýra Gravese, 1981).

147

(gč) TUSCHEL KARL-HEINZ (1928); NĚMEC MAGDEBURG. Pracoval v chemickém průmyslu, vystudoval přírodní vědy, horník, dramaturg kabaretu, od 1976 spisovatel. Píše dobrodružnou SF pro mládež. Jeho prvotinou je Ein Stern fliegt vorbei (Kolem letí hvězda, 1967), v níž je Země ohrožována planetoidy. Následovala sbírka Der unauffälige Mr. McHine (Nenápadný Mr. McHine, 1970) a romány Der purpurne Planet (Purpurová planeta, 1971; č. 1984), Die blaue Sonne der Paksi (Modré slunce Paksi, 1978) a Kommando Venus 3 (Komando Venuše 3, 1980; s. 1985), jehož hlavním tématem je zúrodňování Venuše. Za nejúspěšnější je považován T. román Die Insel der Roboter (Ostrov robotů, 1973). Objevuje se zde motiv rozhodujícího vlivu robotů a počítačů na politické rozložení moci v současném světě. V románu Das Rätsel Sigma (Záhada Sigmy, 1974) líčí v detektivní zápletce hledání příčiny záhadné nemoci, jež se vyskytne poblíž jaderné elektrárny. Témata blízká naší současnosti rozvádí v povídkové sbírce Raumflotte greift nicht an (Kosmická flotila neútočí, 1977; č. jako Kosmická flotila útočí, 1984). V románu Leitstrahl für Aldebaran (Naváděcí paprsek pro Aldebaran, 1982) zpracovává motiv havárie v kosmu. Následoval román Zielstern Betelgeuze (Cíl Betelgeuze, 1982). Zatím posledními díly jsou: sbírka povídek Inspektion Raumsicherheit (Inspekce Kosmická bezpečnost, 1984) a romány Kurs Minosmond (K měsíci Minosu, 1986) a Unternehmen Three Cheers (Operace Three Cheers, 1989). (jnh) TUTUOLA AMOS (1922); JORUB (NIGÉRIE) ABEOKUTA. Za 2. světové války pracoval na základně RAF, kde se naučil trochu anglicky, staral se o kakaovou plantáž, pracoval jako poslíček, archivář v místní rozhlasové stanici. Jeden ze zakladatelů moderní afr. literatury, jímž se stal náhodou – z finančních důvodů. Kolem roku 1948 napsal první román The Wild Hunter in the Bush of the Ghosts (Divoký lovec v buši duchů), který poslal vydavateli fotografických publikací v Londýně, nalezen byl až v 80. letech a vydán v r. 1982. Debutem T. se tak stala fantasy, která je vedena v duchu klasické narativní prózy, The Palm-Wine Drinkard (Piják palmového vína, 1952; č. 1966), která byla s úspěchem vydána v Londýně. Následovala díla formálně navazující na Pijáka palmového vína: My Life in the Bush of Ghosts (Můj život v buši duchů, 1954), Simbi and the Satyr of the Dark Jungle (Simbi a satyr z temné džungle, 1955), The Brave African Huntress (Statečná africká lovkyně, 1958), Feather Woman of the Jungle (Opeřená žena z džungle, 1962; s. jako Striga z džungle, 1978) a Ajaiyi and His Inherited Poverty (Ajaiyi a jeho zděděná chudoba, 1967). Po dlouhém mlčení vydal romány The Witch-Herbalist of the Remote Town (Čarodějnice-kořenářka ze vzdáleného města, 1981) a Pauper, Brawler and Slanderer (Žebrák, výtržník a pomlouvač, 1987). V T. knihách se prolíná skutečnost i fikce, prvky jorubské kultury i evropský živel, křesťanství, animismus i islám. Svérázné kouzlo má i jejich četba v originále – v jazyce, který lze nazvat „dobře lámanou angličtinou“. T. dílo lze řadit do fantasy, ne ovšem navazující na západní motivy. (jo) ULBRICH BERND (1943); NĚMEC BERLÍN. Původním povoláním chemik, od r. 1976 spisovatel. Debutoval povídkou Der verhexte Kater (Začarovaný kocour) v antologii Der Mann vom Anti (1975), v níž zaujal osobitým jazykem, originálním vykreslením charakterů, jadrnými dialogy a suverénním zvládnutím motivů žánru. Následovaly rozhlasové hry Havarie im Kosmos (Havárie v kosmu, 1976) a Roboterfalle (Past na roboty, 1977). Příznivě zapůsobil sbírkou deseti povídek Der unsichtbare Kreis (Neviditelný kruh, 1978), v níž se zaměřuje především na filozofické a morální otázky a z níž č. vyšla povídka Bůh zaplakal (in: Spirálový obzor, 1983). Podobného ladění je i druhá sbírka Störgrösse M (Poruchová veličina M, 1980). (jnh) VAN VOGT A(LFRED) E(LTON) (1912); AMERIČAN WINNIPEG V KANADĚ. Vystřídal řadu povolání, spisovatel.

Svou první SF povídku Black Destroyer (Černý torpédoborec, 1939) později včlenil do románu Voyage of the Space Beagle (Cesta vesmírné Beagle, 1950), kde „vesmírná Beagle“ je parafrází názvu slavné Darwinovy výzkumné lodi. V. spolupracoval s magazínem Astounding Science Fiction a patřil k čelným představitelům tzv. zlatého věku am. SF. Z jeho románů je nejlepší hned první: Slan (1946), v němž se hlavní hrdina, příslušník pronásledované skupiny slanů – uměle vytvořených mutantů, kteří oplývají mimořádnými tělesnými i duševními schopnostmi – stává terčem nenávisti svých obyčejných bližních. Příznivého ohlasu se dostalo i dalším V. románům The Weapon Makers (Výrobci zbraní, 1946) a The Weapon Shops of Isher (Obchody se zbraněmi v Isheru, 1951); oba vyšly nejprve jako časopisecké seriály. Jejich obsahem je souboj dvou galaktických elit, které založil nesmrtelný protagonista Hendrock s cílem zajistit rovnováhu sil a tím i dynamický vývoj společnosti. Původní povídková verze vyšla č. in: Ikarie 1990/6-7. Na stránkách magazínu Astounding spatřily poprvé světlo světa i známé V. romány o světě Nula-A: The World of NullA (Svět Nula-A, 1948) a The Pawns of Null-A (Pěšci světa Nula-A, 1956). Oba jsou postaveny na motivech z oblasti sémantiky a tzv. nearistotelovské logiky, což je ve V. podání značně mystická disciplína, díky jejímuž zvládnutí se

148

hlavní hrdina stává nesmrtelným a všemohoucím, ovšem ne natolik, aby se v románu Null-A Three (Nula-A Tři, 1985) nemohl stát dvojnásob všemohoucím! Autorova posedlost pseudovědami, jeho záliba v supermanech, složité konstrukce intrik, naivita jeho představ o uspořádání a vývoji společnosti, to vše odsuzuje jeho tvorbu do kategorie pokleslé, brakové literatury. Mimořádné je však autorovo vypravěčské umění, rozmach jeho představivosti a schopnost vcítit se do psychiky postav. V. tvorba je klasickou ukázkou triumfu formy nad obsahem, řemeslné zručnosti zpracování nad banalitou námětu, což dokládají i tituly z 60. až 80. let – např. The Wizard of Linn (Čaroděj z Linnu, 1962), The Beast (Zvíře, 1963), Rogue Ship (Taškářská loď, 1965), Children of Tomorrow (Děti zítřka, 1970), The Battle of Forever (Bitva o věčnost, 1971), Supermind (Supermozek, 1977), Cosmic Encounter (Kosmické střetnutí, 1981), Computerworld (Počítačový svět, 1983) aj. V. je znám z č. a s. antologií Labyrint (1962), l0x sci-fi (1984), Srdce Technopopu (1992), Jiné světy Léto '92 (1992), Přestřelka na úsvitě (1993) a Ikarie 1990/2, 1991/5, 1992/8, 1994/3. Výb. bibl: The Book of Ptath (Ptathova kniha, 1947), Masters of Time (Vládci času, 1950; č. in: Hvězdy jako bozi, 1993), Away and Beyond (Daleko předaleko, 1952), The Mixed Men (Smíchaní muži, 1952), Empire of the Atom (Říše atomu, 1957), The Mind Cage (Klec myšlenek, 1957), The Winged Man (Okřídlený muž, 1966; č. 1992 – spolu s E. Mayne Hullovou) The Best of A. E. van Vogt (To nejlepší z A. E. van Vogta, 1976). (ak) VANCE JACK (1920), VL. JM. VANCE JOHN HOLBROOK; AMERIČAN SAN FRANCISCO. Důlní inženýr, fyzik, žurnalista, spisovatel. Autor povídkových sbírek a románů, v nichž se projevuje silná imaginace a nadání pro fabulaci. Velkou pozornost věnuje problémům sociologie a antropologie; dá-li se u něj hovořit o ústředním tématu, pak je jím život na jiných světech. V promyšlených a pečlivě propracovaných portrétech podivuhodných planet a exotických společenských formací – např. v románu Big Planet (Velká planeta, 1957) – se uplatňuje v plné síle V. bohatá představivost. Mnohé romány jsou seřazeny do cyklů. O „princezně Démonů“ vypráví třídílný cyklus složený z titulů The Star King (Hvězdný král, 1964), The Killing Machine (Vraždící stroj, 1964) a The Palace of Love (Palác lásky, 1967); na „planetu dobrodružství“ je situován děj románů City of Chasch (Město Chas, 1968), Servants of the Wankh (Služebníci Wankhu, 1969), The Dirdir (1969) a The Pnume (1970); příběhy The Anome (1973), The Brave Free Men (Stateční svobodní muži, 1973) a The Asutra (1974) spolu tvoří tzv. „durdanský“ cyklus. Oficiálního uznání se V. dostalo za román The Dragon Masters (Dračí páni, 1963; č. jako Učitelé draků, 1994 – Hugo), vybudovaný na motivech z oblasti biologického inženýrství, a za novelu The Last Castle (Poslední hrad, 1967; č. in: Poslední hrad, 1992 – Hugo i Nebula). Z autorových novějších prací stojí za zmínku druhý díl úspěšného cyklu „Lyonesse“ – román The Green Pearl (Zelená perla, 1986). Č. vyšla V. povídka Dodkinovo zaměstnání (in: SL 1986/4) a výbor povídek Poslední hrad (1992). Výb. bibl.: The Dying Earth (Umírající Země, 1950), The Languages of Pao (Paoské jazyky, 1958), The Blue World (Modrý svět, 1966), Trullion: Alastor 2262 (1973), The Best of Jack Vance (To nejlepší z Jacka Vanceho, 1976), Lyonesse (1983). (ak) VAŇKOVÁ LUDMILA (1927); ČEŠKA PRAHA. Nakladatelská pracovnice, železničářka, spisovatelka. V současné době je považována za jednu z nejvýznamnějších představitelek historického žánru. Její prvotinou však byl rozsáhlý román Mosty přes propast času (1977, 1992), ve kterém sloučila historickou prózu se žánrem SF. Významně se jím zasloužila o znovuobnovení žánru SF u nás. (eff) VARLEY JOHN (1947); AMERIČAN AUSTIN. Poprvé publikoval v r. 1974 – k psaní ho přivedl článek R. A. Heinleina „“, který obsahoval návod, jak se stát spisovatelem SF. V. dílo je pravidelně v seznamech knih navrhovaných na ocenění. Vlastní Huga a Nebulu za povídku The Persistence of Vision (Přetrvání vize, 1978), Huga za povídku The Pusher (Překupník, 1981) a opět obě ceny spolu s cenou Locus Award za novelu Press Enter ■ (Stiskni Enter ■, 1984; č. in: Press Enter, 1992), což je spojení SF, thrilleru a detektivky, varující před vznikem inteligentní počítačové sítě. V. vydal tři sbírky povídek: The Persistence of Vision (Přetrvání vize, 1978), The Barbie Murders (vol. Vrazi jako panenky, 1980 – cena Locus za sbírku i za tit. povídku) a Blue Champagne (Modré šampaňské, 1986; opět ceny Locus za sbírku i tit. povídku). Značná část povídek z prvních dvou sbírek se odehrává ve stejném světě jako V. první román The Ophiuchi Hotline (Horká linka z Hadonoše, 1977). Lidstvo v něm obdrží poselství od vyspělé supercivilizace, ale zároveň je vyhnáno ze Země a donuceno vydat se na pouť k jiným planetám. V románu Titan (1979; č. 1992) ztroskotá pozemská expedice na uměle vytvořeném satelitu planety Saturn, obydleném inteligentními tvory. Dějová linie sleduje příběhy velitelky Chirocco Jonesové, pátrající po vládcích tohoto zvláštního světa. V. knihu doplnil na trilogii tituly Wizard (Čarodějka, 1980) a Demon (Démon, 1984). Na podkladě povídky Air Raid (Létající komando, 1977) napsal román Millennium (Tisíciletí, 1983), v němž lidé z nesmírně vzdálené budoucnosti zachrání posádku letadla těsně před jeho výbuchem. V. romány nedosahují kvalit jeho kratších próz. Příznivého ohlasu se dostalo V. románu Steel Beach (Ocelové pobřeží, 1992), prvnímu po autorově delší odmlce. Kvalitním č. průřezem V. povídkovou tvorbou je sbírka Press Enter (1992).

149

(ia) VARŠAVSKIJ ILJA IOSIFOVIČ (1909–1973); RUS KYJEV. Konstruktér. Napsal asi 80 SF povídek. Patří k nejlepším autorům rus. SF. Zajímají ho etické a sociální problémy spojené s řešením vědeckých objevů. Často se u něho setkáváme s ironickými i sarkastickými výpady zaměřenými proti SF. Jeho povídky vycházely a vycházejí od r. 1962 v různých výborech. Pracoval pro rozhlas v pravidelné vědecko-populární relaci Molekuljarnoje kafe (Molekulární kavárna). Výbor Trevožnych simptomov nět (Nebezpečné symptomy nejsou, 1972) shrnuje nejlepší povídky od r. 1962 do r. 1971. Č. výbor vyšel pod názvem Homunkulus aneb Zevrubná kybernetologie (1980), s. jako Člověk, ktorý videl antisvet (1974). Další V. povídky vyšly v č. a s. antologiích Stvořitelé nových světů (1980, 1990), Bolid nad jazerom (1982), Vesmírní detektivové (1984), Stroj času (1986), Chlapík z pekla (1986) a Roboti a androidi (1988). Výb. bibl.: Molekuljarnoje kafe (Molekulární kavárna, 1964), Čelovek, kotoryj viděl antimir (Člověk, který viděl antisvet, 1965), Solnce zachodit v Donomage (Slunce zapadá v Donomaze, 1966), Lávka snoviděnij (Obchod se sny, 1970). (gč) VÁŠOVA ALTA (1939); SLOVENKA SEVLJUŠA. Spisovatelka a filmová dramaturgyně. Všechny své práce žánru SF orientuje k řešení lidských, etických problémů. Román Po (1979) je postkatastrofický příběh, parafrázující motivy Čapkovy „“ hry R. U. R.; po neutronové válce se robotům podaří obnovit lidský rod. Dětem určený román Blíženci z Gemini (1981; č. 1986) popisuje konfrontaci s kosmickými návštěvníky, dvojčaty Migem a Mágem. Z „kosmického“ pohledu blíženců autorka nahlíží čistě lidskou mravní problematiku. Sociálně je zaměřen i román V záhradách (1982). Za dosavadní vrchol SF tvorby V. je považován román 7,5 stupňa Celzia (1984). Jde opět o postkatastrofický příběh, přičemž katastrofa je tentokrát ekologická. V nové době ledové děti působí jako obrodný element. Jako povídkářka se V. představila v antologii slovenské SF Správy z neznámých svetov (1988). (eff) VEIS JAROSLAV (1946); ČECH PRAHA. Novinář, překladatel, spisovatel, publicista, býv. šéfredaktor deníku Lidové noviny. Do literatury vstoupil jako překladatel z angličtiny (Brian W. Aldiss: Nonstop aj.). Spolu s Vladimírem Petříkem přeložil populárně naučnou encyklopedii I. Asimova „“ Slova vědy (1978). Jeho knižní prvotinou byla sbírka povídek Experiment pro třetí planetu (1976), napsaná společně s A. Kramerem „“, vydaná však – vzhledem k tomu, že Kramer v té době nesměl publikovat – jen pod V. jménem. Série povídek, založených zpravidla na groteskních nápadech, zaujala novým pohledem na osudovou situaci člověka v podmínkách moderní civilizace i snahou pochopit lidský osud v přetechnizovaném světě. Jako jeden z prvních poukazoval na dehumanizující tendence technické civilizace, které mají vážné důsledky pro život současníků. V podobném duchu byla nesena i další sbírka napsaná opět s A. Kramerem „“ Pandořina skříňka (1979). Zač. 80. let spolu s V. Petříkem napsal a pod pseudonymem Jaroslav Petr vydal román Zemřeš podruhé (1982). Povídková sbírka Moře času (1986) je nesena vážnějšími tóny než předchozí V. texty. Výbor z V. již dříve vydaných povídek vyšel pod názvem Den na Kallistó (1990). V. povídky vyšly i v antologiích Neviditelní zloději (1979), Příběhy s tajemstvím (1981), Lidé ze souhvězdí Lva (1983), Železo přichází z hvězd (1983), Hvězdy v trávě (1984), Teď už budeme lidé (1985), Přistání na Řípu (1988), Skandál v divadle snů (1988), Lety zakázanou rychlostí (1990) a Ikarii 1990/6. V. uspořádal antologie SF Hledání budoucího času (1985) – spolu se Z. Volným „“, Vesmír je báječné místo pro život (1987) a Navštivte planetu Zemi! (1987). (eff) VEJDĚLEK ČESTMÍR (1925); ČECH PRAHA. Publicista a nakladatelský pracovník. Aktivní odpůrce normalizační politiky po roce 1969. V roce 1977 donucen odejít do exilu, kde působí jako publicista. Autor několika románů, z nichž tři jsou SF. Návrat z ráje (1961, 1963, 1993) vycházel původně na pokračování v Mladém světě (1960). Pro knižní vydání byl přepracován. Konflikt „nedokonalých“ živých bytostí s kybernetickým mozkem Benem na rajské planetě Lucii je alegorickou antiutopickou vizí rozporu ideálu s faktickou realitou. Mnoho významových rovin má i druhý V. SF román Do tmy se neohlédni (1971), jehož hrdinovi je dána možnost nahlížet za povrch dějů i událostí v prostoru i čase. V. je také autorem SF románu pro mládež Jáchym a pět zmizelých (1976), který vyšel pod jménem Alexander Jandera v dobách, kdy V. nesměl publikovat. V exilu V. publikoval časopisecky několik politicky vyhraněných SF povídek, které nikdy nevyšly knižně. (eff) VERNE JULES (1828–1905); FRANCOUZ NANTES. Vystudoval práva, pracoval jako úředník, spisovatel. K myšlence „vědeckého románu“ V. přivedl A. Dumas st. a E. A. Poe „“, jehož literární mystifikace v něm vzbudily obdiv, ale i kritický zájem: vytkl si jako hlavní zásadu své tvorby maximální věrohodnost v rámci fantastiky. Uvádíme jen ty nejdůležitější romány, a protože byly mnohokrát vydány č. a s., tyto údaje zde vynecháváme. Prvotinu Cinq semaines en ballon (Pět neděl v balóně, 1864) napsal pod bezprostředním vlivem aviatických pokusů, přičemž v ní před-

150

pověděl existenci moderních horkovzdušných balónů. Voyage au centre de la terre (Cesta do středu země, 1864) byla polemikou proti kreacionistům – postavil se tu za Darwinovu vývojovou teorii. Skutečnou senzaci vyvolal román De la Terre à la Lune (Ze Země na Měsíc, 1865), následovaný románem Autour de la Lune (Cesta kolem Měsíce, 1870). K nejslavnějším SF dílům patří Vingt mille lieus sous les mers (Dvacet tisíc mil pod mořem, 1871) o ponorce Nautilus a jejím kapitánu Nemovi. Román Hector Servadac (1877; č. nejčastěji jako Na kometě) je poslední V. román odehrávající se v kosmickém prostoru. Les cinq cent millions de la Bégum (Pět set miliónů Begumy, 1879; č. nejčastěji jako Ocelové město) napsal ve spolupráci se svým žákem André Lauriem (1845–1909). Je to V. první protiválečný román, později se k tématu vrátil v románu Face au drapeau (Tváří v tvář praporu vlasti, 1896; č. nejčastěji jako Vynález zkázy). V. se zabýval i sociální satirou. Do tohoto okruhu patří Sans dessus dessous (Zmatek nad zmatek, 1889), L’ile à hélice (Plující ostrov, 1895) a La Chasse au meteore (Honba za meteorem, 1908), groteskní parafráze dobrodružného románu s fantastickými prvky Le volcan d’or (Zlatá sopka, 1906). Mezi mládeží byly populárnější jeho dobrodružné SF romány, La maison à vapeur (Dům na páru, 1880; č. nejčastěji jako Zemí šelem), Robur le Conquérant (Robur Dobyvatel, 1886), Maltre du monde (Pán světa, 1904) a posmrtně vydané romány Le secret de Wilhelm Storitz (Tajemství Viléma Storitze, 1910), který je parafrází Wellsova „“ Neviditelného, a konečně i L’étonante aventure de la mission Barsac (Podivuhodné dobrodružství výpravy Barsakovy, 1914–1920), román nejvíce oplývající fantastickými vynálezy, ale pravděpodobně dopsaný V. synem Michelem. Mimo hlavní proud stojí povídky, zpravidla psané na zakázku do am. magazínů. Z nich je nejzajímavější L’Eternel Adam (Věčný Adam, in: Hier et demain, 1910) o zániku naší civilizace a postupném vzniku civilizace nové. Sociálním a politickým dílem vybočujícím z kontextu V. díla je i nově objevený román Paris au XXe siécle (Paříž ve 20. století, 1994). Postupem času literární historikové vybudovali obraz V. zcela zaujatého perspektivami techniky a ignorujícího problematiku společenskou. Proto se v odborné literatuře setkáváme s termínem „vernovský proud SF', který bývá kladen do protikladu ke společensky spekulativnímu „wellsovskému proudu“. V. síla nebyla v technické prozíravosti, nýbrž v mistrovství fabulace a vyprávění. (eff) VEŽINOV PAVEL (1914–1983), VL. JM. GUGOV NIKOLA DELČEV; BULHAR SOFIE. Vystudoval filozofii, redaktor. V literárním debutu Ulica bez pavaž (Ulice bez dláždění, 1938) popisoval život v rodné Sofii. Problematice současnosti zůstal věrný ve většině svých děl. Mezi SF lze řadit novely Barierata, Belijat gušter (Bariéra, Bílý ještěr, 1977; č. 1980), ve kterých se zabývá morálkou lidí budoucnosti, kteří nejsou schopni žít ve společnosti, která je obklopuje. Obě novely jsou varováním před podobným vývojem lidské společnosti. Do žánru SF jsou také řazeny povídková sbírka Sinite peperudi (Modří motýli, 1968; č. 1973), románová vesmírná opera Gibelta na Ajaks (Záhuba Ajaxu, 1973; s. 1976) a Neverojatni istorii (Neuvěřitelné příběhy, 1958). V. je i autorem próz pro mládež a cestopisů; za svou tvorbu získal řadu státních cen. Č. a s. vydal V. ještě dalších šest děl nepatřících do oblasti SF, ale tematicky spjatých s 2. světovou válkou a budováním socialismu v Bulharsku. (jo) VIEWEG HEINZ (1920); NĚMEC DRÁŽĎANY. Fyzik, nyní spisovatel. Debutoval románem Ultrasymet bleibt geheim (Ultrasymet stále utajen, 1955), v němž mezinárodní vědecký kolektiv vyvine v Alžírsku hmotu, jíž se chtějí zmocnit západní agenti. V novele Die zweite Sonne (Druhé slunce, 1958) se pomocí fotočlánků získává ze záření beta elektrická energie, které se pak použije např. k oteplování arktických ostrovů. Napsal také několik SF povídek pro mládež, které mají populárně vědecký ráz. (jnh) VINGEOVÁ JOAN (CAROL) D(ENNISON) (1948); AMERIČANKA BALTIMORE. Studovala antropologii, krátce pracovala jako archeoložka, k psaní ji přivedl její bývalý manžel Vernor Vinge (1944). První a zdařilou povídkou V. byl Tin Soldier (Cínový vojáček, 1974). Své kratší prózy vydala ve sbírkách Fireship (Ohnivá loď, 1978), Eyes of Amber (Jantarové oči, 1980), jejíž titulní povídka z r. 1977 získala Huga, a Phoenix in the Ashes (Fénix v popelu, 1985). Po románu The Outcasts of Heaven Belt (Vyhnanci nebeského pásu, 1978) jí vyšel rozsáhlý, cenami Hugo a Locus oceněný román The Snow Queen (Sněhová královna, 1980). Román se odehrává na planetě Tiamat, jejíž vládkyně, Sněhová královna, se nechce smířit s tím, že koncem zimního období zemře a její vláda skončí. Zhotoví tedy klon, který si má udržet moc i přes období léta, kdy podle zvyklostí nastupují noví vládci. Román World’s End (Konec světa, 1984) je pokračováním tohoto příběhu. V románu Psion (1982) V. zachycuje příhody chlapce nadaného telepatií na planetě, která je jediným zdrojem krystalů, potřebných k pohonu kosmických lodí. V posledních letech se V. zabývá především románovými přepisy SF a fantasy filmů – např. Mad Max III. (Šílený Max III., 1985) nebo Ladyhawke (Jestřábí žena, 1985). (ia) VLADKO VOLODYMYR MYKOLAJEVIČ (1901–1974); UKRAJINEC PETROHRAD. Vystudoval Leningradskou univerzitu, učitel, později novinář a spisovatel.

151

Jeden ze zakladatelů ukr. SF, které se věnoval po celý svůj život. V. je autorem řady SF románů a novel určených většinou mládeži, např. Idut robotari (Roboti jdou, 1931), Čudesnyj henerator (Kouzelný generátor, 1935), Pozyčenyj čas (Vypůjčený čas, 1963), Fioletova zahybel (Fialová záhuba, 1965) ad. Ve své době se největší popularitě těšily dva SF romány ve vernovském stylu. V románu Arhonauty vsesvitu (Argonauti vesmíru, 1935, rozšiř. 1956) V. vylíčil cestu kosmonautů na Venuši, kde najdou formu života v podobě gigantického hmyzu. Naščadki skifiv (Potomci Skytů, 1939, rozšiř. 1958; č. 1963, 1986) vyprávějí o příhodách archeologů, kteří se dostali do životních podmínek, jaké existovaly před tisíci lety. Druhý román má populárně vědecký charakter. (gč,jo) VOLNÝ ZDENĚK (1946); ČECH PRAHA. Studoval na přírodovědecké fakultě, vystudoval fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Pracoval jako šéfredaktor Světové literatury, dnes spolumajitel nakladatelství Bonus Press. V. první sbírka SF povídek Neděle na prodej (1980) se odlišila od prací jeho vrstevníků vážným pohledem a zápletkami vyhrocenými do hořkého, někdy až tragického závěru. Povídky staví na osobním dramatu hrdinů; vynikají vytříbeným stylem. V další sbírce Zlatá past plná času (1983) shromáždil devět povídek, z nich k nejlepším patří Preludium o fyziologické transformaci osadníků planety Marsu a povídka Svět úžasný jako kapka jedu, poprvé otištěná v antologii Železo přichází z hvězd (1983). V. si zde vyzkoušel humoristickou polohu, avšak jeho hlavní síla je v dramatické fabuli a plastickém líčení. Další V. povídky vyšly v antologii Přistání na Řípu (1988). V SF románu Brána k věčnosti (1985) je základním motivem příběhu mesipan, látka vyráběná ze suroviny těžené na Marsu, která působí jako droga i jako lék. Lidstvo je nuceno řešit problém, jakým způsobem bude mesipanu užívat. Také román Požár u zlatých labutí (1987) se zaměřuje na etické otázky: jak bude lidstvo reagovat na kontakt s vyspělejší mimozemskou civilizací – podaří se mu odolat svodu k hedonistickému způsobu života? Do polohy dobrodružného SF románu pro mládež V. přešel v knize Oko chiméry (1989). Příběh se odehrává na planetě vyznačující se mimořádně drsnými přírodními podmínkami. Lidé zde žijící jen postupně zjišťují, že nejsou původními obyvateli tohoto světa. Jako šéfredaktor Světové literatury prosazoval V. uvádění významných soudobých autorů SF. Působí také jako překladatel a pořadatel antologií – sestavil antologii Hvězdy v trávě (1984) a s J. Veisem „“ Hledání budoucího času (1985). (eff) VONNEGUT KURT JR. (1922); AMERIČAN INDIANOPOLIS. Studoval biochemii, po válce antropologii, spisovatel. První V. povídky se na stránkách am. časopisů objevily počátkem 50. let; jejich nejreprezentativnější soubor vyšel pod názvem Welcome to the Monkey House (Vítejte v opičárně, 1968; č. 1994). Z této sbírky pochází i povídka Zítra, pozítří, popozítří, která byla zařazena do č. antologie Vlak do pekla (1976, 1983, 1992). Ve slovenské RSL 1981/7 vyšla povídka Epicac, jejímž tragikomickým hrdinou je stejnojmenný počítač, nešťastně zamilovaný do své programátorky; s. vyšla ještě povídka Jelen v továrni (in: Stratený robot, 1986). Děj románu Player Piano (Mechanické piano, 1952; č. 1981) se odehrává v blízké budoucnosti, kdy je veškerá výroba plně automatizována, společnost je racionálně řízena centrálním počítačem, lidé žijí v materiálním pohodlí a nemusí čelit žádným problémům. Kniha je kronikou neúspěšné vzpoury hlavního hrdiny a jeho druhů proti nadvládě strojů nad lidmi a autorovou polemikou se zjednodušeným chápáním technického pokroku jako všeléku na bolesti současného světa. Člověk oloupený o pocit vlastní užitečnosti ztrácí sebeúctu i schopnost plnohodnotného kontaktu se svými bližními – po odcizení práce přichází odcizení mezi lidmi. V. druhý román The Sirens of Titan (Sirény z Titanu, 1959; č. 1985) je mistrnou parodií na žánr SF, v níž se uplatňuje autorův smysl pro ironii a černý humor. Stejně jako v pozdějších knížkách slouží fantastika V. jako poznávací médium, zrcadlo nastavené chybující společnosti. Román Cat’s Cradle (Kolíbka, 1963; č. 1976, 1994) představuje v autorově tvorbě předěl. Poprvé se zde setkáváme s charakteristickou V. kompozicí, členěním textu do krátkých vypointovaných odstavců, z nichž každý je sám o sobě minipříběhem. V popředí románu stojí otázka odpovědnosti vědce za výsledky své práce a zároveň i odpovědnosti každého jedince za osudy všech. Pokrytectví, alibismus a ignorantství jsou drastickými prostředky zbaveny svých fíkových listů, opadávajících v konfrontaci s nezakrývaným cynismem učení proroka Bokonona, tvůrce náboženství, jež je založeno na nestoudné lži. Kolíbka byla prvním V. dílem, jež na sebe upoutalo pozornost literární kritiky, ovšem ani její úspěch nebyl okamžitý; teprve po několika letech došlo náhle k prudkému vzestupu zájmu o tvorbu dosud neznámého spisovatele. Následoval román Mother Night (Matka noc, 1961; č. 1992), nezařaditelný do žánru SF, a Slaughterhouse Five (Jatka č. 5, 1969; č. 1973, 1994; s. 1973), který hodnotí většina kritiků nejvýše z celé V. tvorby. Autor se v románu vyrovnává s traumatickou zkušeností, s bombardováním Drážďan, které zažil jako válečný zajatec. Kompozice díla je složitá; děj osciluje v různých časových rovinách, odehrává se současně za války v Drážďanech, po mnoha letech v Americe a na planetě Tralfamador. Použité prostředky V. slouží ke kritice militarismu. Dalším V. SF románem je Slapstick (Groteska, 1976, 1994; č. 1981), příběh o zániku civilizace. Pod příkrovem autorovy sžíravé ironie nachází čtenář hluboký soucit se slabými a poníženými, zoufalství nad lidským pokrytectvím, malicherností, sobectvím a lhostejností. Román vyznívá pesimisticky. Odcizení vítězí nad láskou, společenské struktury se rozpadají. Další V. SF román Galapagos (Galapágy, 1985; s. 1987) je variací na klasické téma Noemovy archy: lidstvo téměř zanikne, zachrání se jen několik jedinců a těm je souzeno stát se prarodiči dalších pokolení. Avšak praotcem nového lidstva se stává přihlouplý opilec a pramátí jsou japonské děvče, nesoucí ve svých genech dědictví Hirošimy, a

152

šest negramotných příslušnic téměř vymřelého kmene pralesních Indiánů. V. se netají tím, že táhne do boje proti tzv. sociálnímu darwinismu – silácké koncepci, o niž se opírá am. filozofie úspěchu. Vedle SF píše V. také prózy a divadelní hry, které se této klasifikací vymykají. Kromě zmíněné knížky Matka noc lze jmenovat romány God Bless You, Mr. Rosewater (Bůh vám žehnej, pane Rosewatere, 1965), Breakfast of Champions (Snídaně šampiónů, 1973; č. 1981), Jailbird (Kriminálník, 1978; č. 1995) a Deadeye Dick (Ostrostřelec Dick, 1982; s. jako Ostré očko, 1989). Styl jeho SF a ne-SF próz je stejný, navíc jsou navzájem propojeny řadou postav. (ak) WALDROP HOWARD (1946); AMERIČAN HOUSTON. R. 1974 dokončil studia na Texaské univerzitě, pracoval v tiskárně a v reklamě. Nyní spisovatel. První povídka mu vyšla v r. 1972 a od té doby na osmdesát dalších. Upozornil na sebe především jako povídkář, oplývající originálními, někdy až bizarními nápady. Ceny Nebula a World Fantasy Award získal za povídku The Ugly Chickens (Ošklivá kuřata, 1980) o pátrání po posledních žijících zástupcích ptáka známého pod přízviskem blboun nejapný. Z dalších povídek jmenujme Custer’s Last Jump (Poslední Custerův skok, 1976), Ike at the Mike (Ike u mikráku, 1982) či Thirty Minutes Over Broadway! (Třicet minut nad Broadwayí!, 1987). Vydal sbírky povídek Howard Who? (Howard kdo?, 1986) a All About Strange Monsters of the Recent Past (Vše o prapodivných monstrech nedávné minulosti, 1987). Mezi W. oblíbená témata patří příběhy o časových paradoxech a alternativních dějinách. Ve spolupráci s Jakem Saundersem napsal román The Texas-Israeli War: 1999 (Texasko – izraelská válka: 1999, 1974). Určitou pozornost vzbudil jeho první samostatný román Them Bones (Jim kosti, 1984) o anachronických nálezech v archeologických vykopávkách, alternativním světě a cestách časem. Druhým W. samostatným románem je A Dozen Tough Jobs (Tucet těžkých prací, 1989). (ia) WALTHER DANIEL (1940); FRANCOUZ MÜNSTER V NĚMECKU. Vystudoval farmacii a literaturu na univerzitě v Saarbrückenu, žurnalista, editor a spisovatel. Čas. debutoval r. 1965. Je představitelem fr. Nové vlny. Zaujal velmi působivou protiválečnou povídkou L’assassinat de l’ oiseau bleu (Zabití modrého ptáka, 1971). Prvními díly jsou romány Mais l’espace… mais le temps (Ale prostor… ale čas, 1972), Les soleils noirs d’Arcadie (Černá slunce Arkádie, 1976) a sbírka Requiem pour demain (Rekviem na zítřek, 1978). Kladně byl kritikou přijat román Krysnak ou le complot (Krysnak aneb spiknutí, 1978) a román L’épouvante (Hrůza, 1979), který byl v r. 1980 oceněn jako nejlepší román roku. Dále je autorem románů Happy end ou la Nouvelle Cité du Soleil (Happyend aneb Nové sluneční město, 1982) a Embuscade sur Ornelle (Léčka na Ornelle, 1983). V Ikarii 1992/8 vyšla povídka Solstice (Slunovrat) z výše uvedené sbírky Rekviem na zítřek, dobře ilustrující W. netypický styl vyprávění a jeho tíhnutí k surrealismu. Výb. bibl.: Les quatre saisons de la nuit (Čtvero období noci, 1981), L’hôpital et autres fables cliniques (Nemocnice a jiné klinické bajky, 1982), Sept femmes de mes autres vies (Sedm žen z mých jiných životů, 1985), Coeur moite et autres maladies modernes (Zvlhlé srdce a jiné moderní nemoci, 1985), La marée purulante (Hnisající přílivy a odlivy, 1986), Réves du scorpion et autres cauchemars (Štírovy sny a jiné můry, 1988). (jnh) WATSON IAN (1943); ANGLIČAN TYNESIDE. Vystudoval anglistiku v Oxfordu, přednášel na vysokých školách v Tanzanii a Japonsku, šest let přednášel futurologii v Birminghamu. Spisovatel. Do žánru vstoupil povídkou Roof Garden Under Saturn (Zahrada na střeše pod Saturnem, 1969) otištěnou v časopise New Worlds. Název jeho románové prvotiny The Embedding (Zapouštění, 1973) je pro laika těžko srozumitelný; jedná se totiž o odborný lingvistický termín. W. zde zkoumá různé možné způsoby vnímání reality. Médii hledání objektivní pravdy jsou mimozemšťané, kteří přistanou na Zemi, malé děti i příslušníci indiánského kmene v brazilských pralesích. Z vědních oborů klade autor důraz především na lingvistiku, sémantiku a psychologii. Následující romány The Jonah Kit (Jonášova velryba, 1975), The Martian Inca (Marťanský Inka, 1977) a Alien Embassy (Mimozemské velvyslanectví, 1977) rozvíjejí z různých úhlů způsoby, jimiž lze vnímat a chápat okolní svět. Tohoto tématu se nevzdává ani v dalších románech ze 70. a 80. let, např. Miracle Visitors (Návštěvníci zázraku, 1978), God’s World (Boží svět, 1979) a Chekhov Journey (Čechovova cesta, 1983; č. jako Cesta proti času, 1992). Silný filozofický náboj má též jeho „yaleenská“ trilogie, skládající se z titulů The Book of the River (Kniha o řece, 1984), The Book of the Stars (Kniha o hvězdách, 1985) a The Book of Being (Kniha o bytí, 1985). Velmi úspěšnou sbírkou je Slow Birds (Pomalí ptáci, 1985), jejíž titulní povídka vyšla č. in: Svět fantastiky (1989), dále vyšly povídky in: Exalticon 1991/4, Ikarie 1992/5 a 8. (ak) WEINBAUM STANLEY G(RAUMAN) (1902–1935); AMERIČAN LOUISVILLE. Vystudoval chemii na Wisconsinské univerzitě, pracoval v různých zaměstnáních. W. je nejvýznamnějším představitelem amer. SF 30. let. Přestože napsal jen několik málo děl, z nichž část vyšla až po jeho smrti, jeho povídky patří mezi to nejlepší z předválečné SF. Nejslavnější W. povídkou je A Martian Odyssey (Odysea na Marsu, 1934; č. in: Těžká planeta, 1979; in: Odyssea na Marsu, 1992), příběh o první expedici na Mars, při níž pozemští kosmonaute narazí na řadu podivných forem života. Další W. úspěšné povídky spadají většinou do cyklů o

153

dobrodruhu a výzkumníkovi Hamu Hammondovi (odehrávají se na Venuši) a o bláznivém vynálezci, profesoru van Manderpootzovi. Kompletním vydáním W. povídek je A Martian Odyssey and Other Science Fiction Tales (Odysea na Marsu a další SF povídky, 1975). Č. výbor vyšel jako Odyssea na Marsu (1992), další povídka též v antologii Nejmenší vesmír (1992). W. romány nedosahují už kvalit povídek – nejznámější je The New Adam (Nový Adam, 1939). (jo) WEISS JAN (1892–1972); ČECH JILEMNICE. Úředník, později spisovatel. Zážitky 1. světové války, zejména vidiny vyvolané tyfovou horečkou, ovlivnily jeho dílo, kde realita s vidinou často splývají. V r. 1927 vydal tři knihy, humoresku Fantom smíchu, vzpomínky na zajatecký tábor Barák smrti, kde se objevuje motiv halucinací, a sbírku šesti povídek Zrcadlo, které se opožďuje. K vrcholným dílům české fantastické prózy patří román Dům o 1000 patrech (1929, 1975, 1990). Je to vize domu-světa, panoptikum hrůz i groteskních obrazů – W. zde předešel postupy anglo-americké Nové vlny o třicet let. Románem Škola zločinu (1931) zahájil sérii příběhů o lidech s neobyčejnými tělesnými vlastnostmi. Patří sem i romány Mlčeti zlato (1933) a Spáč ve zvěrokruhu (1937), druhé W. nejvýznamnější dílo. K literatuře se vrátil až po válce humoristickou SF Meteor strýce Žuliána (1947) o lidech, kteří se postupně zmenšují důsledkem kontaminace látkou kosmického původu. Až po deseti letech vydal dvě SF knížky Země vnuků (1957, 1960) a Družice a hvězdoplavci (1960), prodchnuté tehdy vyžadovaným optimismem. Literárně hodnotnější je jeho poslední sbírka SF povídek Hádání o budoucím (1963). (eff) WEITBRECHT WOLF(GANG) (1920–1987); NĚMEC STUTTGART. Lékař, místopředseda německého červeného kříže v NDR, šéfredaktor lékařských novin, spisovatel. Debutoval úspěšným románem Orakel der Delphine (Věštba delfínů, 1972), v němž propojil trpaslíky ze starých německých ság a delfíny s myšlenkou mimozemské návštěvy v minulosti. Na tento román navazuje Stunde der Ceres (Hodina Ceredina, 1975), v němž se delfíni stanou prostředníky styku s mimozemskou civilizací. Humoristickosatiricky je zaměřena sbírka povídek Das Psychomobil (Psychomobil, 1976). V románu Stern der Mütter (Hvězda matek, 1980) se navrací k mytologii a genetice. Své znalosti z oboru lékařství, biologie a genetiky uplatňuje i ve sbírce povídek Die Falle des Alderamin (Past Alderaminu, 1982). Zatím posledními díly jsou romány Die Relativen der „Astron“ (Relativové z Astronu, 1985), v němž se vypraví zkoumat černou díru v Perseu, a Verwirrung um Gäa (Zmatek kolem Gey, 1988) a povídky Disput mit einem Farnkraut (Diskuse s kapradím, 1989). (jnh) WELLS HERBERT GEORGE (1866–1946); ANGLIČAN BROMLEY V KENTU. Spisovatel. W. celoživotní zaujetí tématem evoluce lidského rodu se projevilo už v jeho raných filozofických statích The Man of the Year Million (Člověk roku milión), The Advent of Flying Man (Příchod Létajícího člověka), An Excursion to the Sun (Výlet ke Slunci), The Extinction of Man (Zánik člověka), publikovaných na přelomu 80. a 90. let 19. století. Téměř současně začal vydávat i povídky a SF romány. Hrdina románu The Time Machine (Stroj času, 1895; č. 1905, 1992) se vypraví do 800 000 let vzdálené budoucnosti, kde se stane svědkem soumraku druhu Homo sapiens, který se pod vlivem prohlubujících se třídních rozdílů vývojově rozštěpil do dvou odlišných, leč stejně neperspektivních kulturních i biologických typů. W. tu šlo o sociální problémy a stroje času použil jen jako rekvizity. Práce je prototypem varovné vize (dystopie) a stojí u kolébky nejvýznamnějšího proudu moderní SF. O jiný úhel pohledu na téma evoluce se autor pokusil v románu The Island of dr. Moreau (Ostrov doktora Moreaua, 1896; č. 1911, 1921, 1992). Námětem je pokus o umělé urychlení vývoje; inteligence zvířat je zvyšována pomocí drog a chirurgických zásahů. Následoval román The Invisible Man (Neviditelný, 1897; č. 1927, 1957, 1959, 1990; s. 1958) a kniha The War of the Worlds (Válka světů, 1898; č. 1911, 1925; s. 1973,1992), v níž autor vytvořil prototyp invazního příběhu. Jde o dramatické líčení útoku marťanů na naši planetu a marných pokusů pozemšťanů ubránit se technicky vyspělým vetřelcům. When the Sleeper Wakes (Až spáč procitne, 1899; č. 1910, 1927) je první z W. sociálních utopií. Hrdina příběhu procitá po dvou stoletích uprostřed pochmurné totalitní společnosti a v dalším průběhu děje se postaví do čela revoluce, která nastolí nový, spravedlivější sociální řád. V r. 1901 „vynalézá“ W. antigravitaci, kterou hrdinové jeho románu The First Men in the Moon (První lidé na Měsíci 1901; č. 1908, 1964; s. 1931, 1943, 1959) využívají k tomu, aby stanuli na povrchu našeho souputníka; nacházejí zde podivnou civilizaci „úlového typu“, jež vděčí za svůj vznik dělbě práce dovedené ad absurdum. V románech The Food of the Gods (Pokrm bohů, 1904; č. 1911) a In the Days of the Comet (Za dnů komety, 1906; č. 1927) se setkáváme s představou příznivého vývoje lidského druhu, způsobeného zásahem vnějšího činitele. Svět devastovaný v budoucí válce leteckým bombardováním nacházíme v románu The War in the Air (Válka ve vzduchu, 1908; č. 1927, 1937). Tragické naplnění tohoto proroctví ve dvou světových válkách, jichž se dožil, bylo pro autora hořkým zadostiučiněním. V knize The World Set Free (Osvobozený svět, 1914; č. 1919) nechal na svět dopadnout atomové bomby – ale nabídl i naději na lepší budoucnost, pokud se člověk dokáže poučit ze svých chyb. O zobrazení vyspělé budoucí společnosti, organizované na socialistických principech, se pokusil v utopickém románu Men Like Gods (Lidé jako bozi, 1923; č. 1964, jako Bohorovní lidé, 1926).

154

W. další romány mají mnohem blíže k fantastice než k SF. Pokračoval i v psaní skvělých novel a povídek, např. The Country of Blind (Kraj slepců, 1904; č. 1931). Č. výbor W. nejznámějších povídek vyšel pod názvem Povídky s X (1970). W. byl utopický socialista, který cestu k nápravě společnosti spatřoval v šíření vzdělání, v pokroku vědy a v nastolení socialismu, k němuž by podle jeho názoru mělo dojít díky úsilí osvícené duchovní elity. Zobrazování kataklyzmat a časté střídání utopických a dystopických představ je však odrazem spisovatelova tušení, že pouhé intelektuální úsilí ani morální apely ke změně nepostačí. (ak) WILHELMOVÁ KATE (GERTRUDE) (1928); AMERIČANKA TOLEDO V OHIU. Spisovatelka, redaktorka, lektorka kursů pro začínající SF autory. Manželka spisovatele D. Knighta „“. Zpočátku psala romány se standardní SF tematikou. Za zmínku stojí román The Clone (Klon, 1965), napsaný ve spolupráci s Theodorem L. Thomasem (1920-?). V tomto napínavém příběhu lidé bojují s živou hmotou, která vznikla zcela náhodným procesem v kanalizační síti a pohlcuje veškerou organickou hmotu. Nejznámější román W. je Hugem oceněný Where Late the Sweet Birds Sang (Kde kdysi sladce zpívali ptáci, 1976). Jde o postkatastrofický příběh, pojednávající o vytváření klonů z lidí, kteří katastrofu přežili. Dalším úspěšným románem je Juniper Time (Čas jalovce, 1979), ve kterém je část USA postižena zničujícím suchem, vedou se spory, zda pokračovat v kosmickém programu, a na oběžné dráze kolem Země je nalezen záhadný předmět, patrně mimozemského původu. Doménou W. se staly příběhy z blízké budoucnosti, zabývající se důsledky vědeckých objevů. Např. román Welcome, Chaos (Vítej, zmatku, 1983) řeší otázky kolem séra nesmrtelnosti, hlavní hrdina románu Crazy Time (Šílené časy, 1988) se stane obětí nevydařeného experimentu a začne nabývat zvláštních schopností. Díla W. někdy leží na hranici SF, autorka sama pro ně používá označení „spekulativní próza“. Ceněny jsou i její povídky – získala tři Nebuly za povídky The Planners (Plánovači, 1968), The Girl Who Fell into the Sky (Dívka, která spadla na oblohu, 1986) a Forever Yours, Anna (Navždy tvá, Anna, 1987; č. in: Ikarie 1991/5 a v antologii Nejlepší povídky SF 1988, 1992), což je poetický příběh o grafologii, lásce a časových paradoxech. Č. vyšly ještě W. povídky in: Jiné světy Léto '92 (1992) a To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993). Výb. bibl.: The Killer Thing (Věc, která zabíjí, 1967), Year of the Cloud (Rok mračna, 1970 – s T. L. Thomasem), The Clewiston Test (Test Clewistonové, 1976), Huysman’s Pets (Huysmanovi mazlíčci, 1986), sbírky povídek The Infinity Box (Krabice nekonečna, 1975) a Children of the Wind (Děti větru, 1989). (ia) WILLIAMSON JACK (1908), VL. JM. WILLIAMSON JOHN STUART; AMERIČAN BISBEE V ARIZONĚ. Spisovatel. První povídku The Metal Man (Kovový muž, 1928) otiskl v časopise Amazing Stories. Jeden z klasiků vesmírné opery; mezi první a zároveň nejúspěšnější práce tohoto typu patří román The Legion of Space (Vesmírná legie, čas. 1934, kn. 1950), jehož úspěch ho přiměl k napsání dvou samostatných pokračování. W. patří mezi plodné SF autory; píše o robotech, o antihmotě, o časových paradoxech, o paralelních světech, o mutantech a vlkodlacích, o mimozemšťanech. K jeho přednostem patří schopnost rychle reagovat na nové vědecké podněty. Rád spolupracuje s jinými autory, např. Milesem J. Breuerem (1889–1947), L. Schwartzmanem, Jamesem E. Gunnem (1923), F. Pohlem „“ ad. Největšího ohlasu se dočkaly W. „antihmotné“ seriály „Seetee“ (což je v angl. fonetický přepis písmen C a T, která jsou zkratkou pro pojem antihmota). Vycházely na pokračování v časopise Astounding v letech 1942–1943 a 1949 a knižně vyšly jako Seetee Ship (Loď z antihmoty, 1950; č. jako Loď, 1992) a Seetee Shock (Antihmotný šok, 1951). Velmi úspěšný byl rovněž román The Humanoids (Humanoidi, 1949), jehož zápletka se opírá o konflikt mezi lidmi a roboty. W. působí i jako literární vědec; mj. byl iniciátorem jednoho z prvních univerzitních přednáškových cyklů o tomto typu prózy. SFWA v r. 1976 ocenila jeho celoživotní dílo titulem Velmistr SF. O dva roky později byl zvolen předsedou SFWA. V r. 1983 vydal autobiografickou knížku Wonder’s Child: My Life in Science Fiction (Okouzlené dítě aneb Můj život v science fiction), za niž získal mimořádného Huga. O tvůrčí energii, kterou si dokázal uchovat do vysokého věku, svědčí např. tituly The Queen of the Legion (Královna legie, 1984), navazující na někdejší úspěšnou sérii, Wail Around a Star (vol. Naříkající hvězda, 1984 – napsáno společně s F. Pohlem „“, Lifeburst (vol. Výbuch života, 1984) aj. Č. vyšly W. povídky v Ikarii 1991/10 a 1992/10, v antologiích Roboti a androidi (1988) a Úžasné příběhy (1992). (ak) WILLISOVÁ, CONNIE (1945); AMERIČANKA ?. Dříve učitelka, nyní spisovatelka. První povídku publikovala v roce 1971, ale teprve v 80. letech získala věhlas všestranné a kvalitní autorky povídek, publikovaných zejména v časopisu Isaac Asimov's SF Magazine. Povídka s tematikou cest v čase Fire Watch (Požární hlídka, 1982) získala Huga a Nebulu, postkatastrofická povídka A Letter from the Clearys (Dopis od Clearyových, 1982; č. jako Dopis od Kláry, in: Hvězdy jako bozi, 1993) obdržela Nebulu, znovu obě ceny získala povídka The Last of the Winnebagos (Poslední z Winnebagů, 1988), humorná povídka parodující atmosféru vědeckých konferencí At the Rialto (V Rialtu, 1989) byla oceněna Nebulou a povídka Even the Queen (Sama královna, 1992) Hugem. Dosud vyšly

155

dvě sbírky povídek – Fire Watch (Požární hlídka, 1985) a Impossible Things (Nemožné věci, 1994). Č. vyšly povídky v antologiích To nejlepší ze science fiction. První reprezentativní ročenka (1993) a Alien sex (1994). Společně s Cynthií Feliceovou (1942) napsala dva nepříliš výrazné SF romány Water Witch (Vodní čarodějka, 1982) a Light Raid (Jízda nalehko, 1989). Mimořádný kritický ohlas zaznamenal její první samostatný román Lincoln’s Dreams (Lincolnovy sny, 1987) s motivem psychického spojení s minulostí, konkrétně s dobou války Severu proti Jihu. Posun v čase do minulosti, tentokrát do morem stiženého středověku, je tématem rovněž úspěšného a Hugem oceněného románu Doomsday Book (Kniha soudného dne, 1992). W. je talentovaná spisovatelka, schopná napsat lehkou humoresku stejně jako procítěné drama; v současné době je zřejmě nejpopulárnější ženskou SF autorkou střední generace. (ia) WIŚNIEWSKI-SNERG ADAM (1937); POLÁK PŁOCK. Spisovatel. Jeho první román Robot (1973) byl o rok později zvolen nejzajímavější SF knihou poválečného třicetiletí v Polsku a naráz získal autorovi proslulost. Dobrodružný děj Robota má několik významových rovin a filozofický podtext. Odehrává se v podzemním krytu odříznutém od povrchu Země, do kterého uprchli obyvatelé města, a pokusy o proniknutí ven tvoří hlavní dějovou linii románu. Autor vede čtenáře k zamyšlení, zda přírodní zákony nejsou umělým výtvorem nám nadřazených bytostí, jejichž existenci nedokážeme postihnout. Sklon k determinismu, který se projevuje v Robotovi, ještě důrazněji vystoupil ve druhé knize Według łotra (Podle lotra, 1978), jejíž hrdina jednoho dne zjistí, že se město proměnilo ve filmovou dekoraci a obyvatelé v naprogramované figuríny. Pokouší se poznat podstatu této proměny, proti své vůli je však vmanévrován do úlohy gangstera. V podobném trendu pokračoval W.-S. i v knize Nagi cel (Holý cíl, 1980), v níž hibernovaní lidé čekají na možnost zúčastnit se třírozměrných televizních představení řízených počítači. Uvedené romány jsou částí cyklu, do kterého patří ještě Arka (Archa, 1989) a Każdemu niebo (Každému nebe). W.S. napsal pouhé tři povídky, z nichž dvě vyšly č. a s.–Anděl násilí (in: Touha po modrém nebi, 1981) a Oáza (in: Fantastika '80, 1980; s. in: Volanie na Mliečnej cestě, 1989). (pw) WOLFE GENE (RODMAN) (1931); AMERIČAN NEW YORK. Vystudoval strojní inženýrství, redaktor a spisovatel. První povídky, nezřídka blízké stylu Nové vlny, začal publikovat koncem 60. let v sérii antologií Orbit. Poprvé na sebe upoutal pozornost povídkami The Island of Doctor Death and Other Stories (Ostrov doktora Smrti a jiné povídky, 1970) a The Death of Doctor Island (Smrt doktora Ostrova, 1973), zabývajícími se alegoricky pocity odcizení v duši dítěte. Druhá ze jmenovaných povídek, oceněná Nebulou, vypráví o psychicky narušeném chlapci, který je vychováván na ostrově mezi počítačovými obrazy vlastních představ, sloužícími jako určitý druh terapie. Následoval soubor tří propojených novel The Fifth Head of Cerberus (Pátá Kerberova hlava, 1972), sbírky The Island of Doctor Death and Other Stories and Other Stories (Ostrov doktora Smrti a jiné povídky a jiné povídky, 1980; č. tit. pov. in: Jiné světy Léto '92, 1992) a Gene Wolfe’s Book of Days (Kniha dní Gene Wolfa, 1981). Č. vyšly W. povídky v antologiích Nejmenší vesmír (1992) a Vánoční hvězdy (1994). Po spíše konvenční SF Operation ARES (Operace ARES, 1970), vysoce ceněném díle Peace (Mír, 1975), které nepatří do SF, a fantasy románu The Devil in a Forest (Ďábel v pralese, 1976) překvapil W. titulem The Shadow of the Torturer (Mučitelův stín, 1980; č. 1994), což byl první díl rozsáhlé tetralogie The Book of the New Sun (Kniha nového Slunce). Krátce za sebou pak následovaly tituly The Claw of the Conciliator (Prostředníkův spár, 1981), The Sword of the Lictor (Liktorův meč, 1982) a The Citadel of the Autarch (Autarchova citadela, 1983). Očima mladého kata Severiana provádí autor čtenáře po Zemi velmi vzdálené budoucnosti, žijící středověkým způsobem života pod rudnoucím odumírajícím sluncem. Tento svět, neobyčejně živě a detailně popsaný, je plný mýtů, artefaktů a vzpomínek na dávné časy, kdy byla pozemská civilizace na vrcholu rozkvětu a počínala osídlovat galaxii. První díl získal cenu World Fantasy Award, druhý díl ceny Locus a Nebula, čtvrtý díl fr. Prix Apollo a celá tetralogie je považována za jedno z nejvýznamnějších děl SF poslední doby. Po čtyřleté přestávce se W. rozhodl v sérii pokračovat románem The Urth of the New Sun (Země nového Slunce, 1987). Poznámky a dodatky k prvním čtyřem svazkům série uveřejnil v nebeletristické knize The Castle of the Otter (Otterský hrad, 1983). W. napsal ještě romány Free Lives Free (Free žije svobodně, 1984), mísící prvky SF a fantasy, Soldier of the Mist (Voják mlhy, 1986), což je počátek nového cyklu fantasy z doby Alexandra Velikého, pokračování s názvem Soldier of Arete (Voják z Arete, 1989) a fantastický román z alternativního světa There Are Doors (Zde jsou dveře, 1988). (ia) WRIGHT SYDNEY FOWLER (1874–1965); ANGLIČAN ?. Nejprve pracoval jako úředník, od roku 1920 působil 12 let jako redaktor časopisu Poetry. Významný britský autor SF 20. a 30. let, byl však plodný i na poli detektivní literatury, které obohatil o šedesát titulů. Jeho první SF román se jmenoval The World Bellow (Svět dole, 1924, rozšiř. 1929) a popisoval život na Zemi v půl miliónu let vzdálené budoucnosti, kdy člověk již vyhynul, a planetu obývají nové druhy inteligentních bytostí. Poté vydal dvojici úspěšných katastrofických románů Deluge (Potopa, 1927) a Dawn (Úsvit, 1929). Většina W. děl byla skeptického až pesimistického charakteru. V románu The Island of Captain Sparrow (Ostrov kapitána Sparrowa, 1928)

156

se objevuje motiv rasy neznámých bytostí. Při cestě po Evropě počátkem 30. let W. neušly sílící fašistické tendence. Napsal trojici futuristických válečných románů, jejichž předpovědi se začaly brzy naplňovat. V románu Prelude in Prague (Pražské preludium, 1935; č. jako Bomby nad Prahou, 1936) zahájilo Německo v roce 1938 druhou světovou válku invazí do Československa. Pokračování Four Days War (Čtyři dny války, 1936; č. 1936) popisuje letecký útok Němců na Británii. Trilogii uzavírá titul Megiddo’s Ridge (Megiddoský hřbet, 1937). Výb. bibl.: The Bell Street Murders (Vraždy v ulici Bell Street, 1931), Beyond the Rim (Za okrajem, 1932), The New Gods Lead (Vláda nových bohů, 1932), Vengeance of Gwa (Pomsta Gwy, 1935), The Screaming Lake (Kvílející jezero, 1937), The Adventure of Wyndham Smith (Dobrodružství Wyndhama Smithe, 1938), Spider’s War (Válka s pavouky, 1954). (ia) WUL STEPHAN (1922), VL. JM. PAIRAULT PIERRE; FRANCOUZ PAŘÍŽ. Vystudoval filozofii a dějiny literatury, později i zubní lékařství. Zubní lékař a spisovatel. Zazářil na nebi fr. SF v 50. letech, kdy napsal jedenáct románů a četné povídky. I když se zaměřil především na vesmírné opery, nelze mu upřít věrohodné zpracování postav. Jeho prvotinou byl román Retour à „O“ (Návrat na „O“, 1956), pojednávající o trestanecké kolonii na Měsíci. Země zničená jadernou katastrofou je tématem románu Niourk (Ňork, 1957; č. 1991). Le temple du passé (Chrám minulosti, 1957) vypráví příběh kosmonautů pohlcených vesmírnou obludou. Podle románu Oms en série (Sériový oms, 1957) byl natočen čs.-fr. Toporův kreslený film Divoká planeta. V r. 1959 zanechal psaní a vrátil se k němu až dvoudílným románem Noô (1977), který se setkal s velkým úspěchem. (jnh) WYNDHAM JOHN (1903–1969), VL. JM. HARRIS JOHN WYNDHAM PARKES LUCAS BEYNON; ANGLIČAN WARWICK. Vystřídal mnoho povolání, od 30. let spisovatel. Publikovat začal v r. 1931 v magazínech Wonder Stories a Tales of Wonder. W. první romány The Secret People (Tajní lidé, 1935) a Stowaway to Mars (Na Mars jako černý pasažér, 1937) se nevymykaly z průměru tehdejší produkce. Teprve román The Day of the Triffids (Den trifidů, 1951; č. 1972, 1977, 1990), v němž je lidstvo nejprve oslepeno radiací a poté napadeno smrtonosnými pohybujícími se rostlinami neznámého původu, slavil obrovský úspěch. Stejně tak následující dvě práce s motivy katastrofy: The Kraken Wakes (Krakatice se probouzí, 1953; č. jako Vetřelci z hlubin, 1994; s. jako Z mořských hľbín, in: Strašidla najstrašnejšie, 1970) a The Chrysalids (Kukly, 1955; č. 1992). Katastrofa svého druhu je i námětem románu The Midwich Cuckoos (Midwichské kukačky, 1957; č. 1994), v němž autor seznámil čtenáře s pozoruhodným typem „plíživé“ invaze z kosmu. Kromě dalších románů – Outward Urge (Volání hvězd, 1959), The Trouble With Lichen (Potíže s Lišejníky, 1960) a Chocky (1968; č. 1992) – napsal W. též mnoho povídek, např. ve sbírkách The Seeds of Time (Semena času, 1956) či The Best of John Wyndham (To nejlepší z Johna Wyndhama, 1973). Řada vyšla i č. a s. v antologiích Vlak do pekla (1976, 1983, 1992), Pozemšťané a mimozemšťané (1981), Hledání budoucího času (1985), Stratený robot (1986), Navštivte planetu Zemi! (1987) a in: SL 1968/4. (ak) ZAHN TIMOTHY (1951); AMERIČAN. CHICAGO. Spisovatel s fyzikálním vzděláním, který na sebe upozornil v 80. letech jako kvalitní autor nard SF. Z. povídky vycházely často v časopisu Analog, který je na tento typ SF zaměřen. Zde vyšla i Hugem oceněná povídka Cascade Point (Kaskádový bod, 1983), zabývající se fyzikálními záludnostmi při kosmickém letu, který v určitém bodě vede k vytvoření alternativních verzí členů posádky. Umění napsat napínavé drama prokázal Z. v románu Blackcollar (Černý límeček, 1983), jehož tématem je odboj proti invazi mimozemšťanů. Podobně militaristicko-dobrodružné zaměření má i trilogie Cobra (Kobra, 1985), Cobra Strike (Kobra útočí, 1986) a Cobra Bargain (Smlouva s kobrou, 1988). Motiv mutantů a nadpřirozených schopností na jiné planetě autor pojednává v románu A Corning Age (Dospívání, 1985). Uveďme ještě sbírky Cascade Point (Kaskádový bod, 1986) a Distant Friends (Vzdálení přátelé, 1992) a román Triplet (1987). Řemeslně zručně napsanými díly jsou pokračování filmové trilogie Hvězdné války (bez souvislosti s jakýmkoliv filmem): Star Wars: Heir to the Empire (Hvězdné války: Dědic impéria, 1991; č. 1993), Star Wars: Dark Force Rising (Hvězdné války: Temná síla na vzestupu, 1992; č. 1994) a Star Wars: The Last Command (Hvězdné války: Poslední rozkaz, 1994). (ia) ZAJDEL JANUSZ A(NDRZEJ) (1938–1985); POLÁK VARŠAVA. Jaderný fyzik, spisovatel. Debutoval povídkami, které vyšly v několika sbírkách: Jad mantezji (Mantezijí jed, 1965), Przejście przez lustro (Průchod zrcadlem, 1975), Iluzyt (Iluzit, 1976), Feniks (Fénix, 1981), Ogon diabła (Ďáblův ocas, 1982). Lalande 21 185 (1966) je kosmický příběh pro dětské čtenáře. Ve vesmíru se odehrává rovněž román Prawo do powrotu (Právo na návrat, 1975; č. in: Pozemšťané a mimozemšťané, 1981). V 80. letech se Z. zařadil mezi přední pol. autory SF romány Cylinder van Troffa (Válec van Troffa, 1980; č. jako Vynález profesora van Troffa, 1983) a Limes Inferior (1982; č. 1989), jehož děj se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy všichni obyvatelé jsou soustředěni do izolovaných měst s minimálními vzájemnými kontakty. Hrdina knihy se pokusí odhalit jejich podstatu. Posléze zjistí, že uspořádání společnosti bylo lidstvu vnuceno mimozemšťany, jejichž

157

existenci však vládnoucí kruhy tají. Román má silný filozofický a společensko-politický náboj. V dalším románu Wyjście z cienia (Vystoupení ze stínu, 1983) si Zemi podrobí blíže nedefinovaní mimozemšťané. Cała prawda o planecie Ksi (Celá pravda o planetě Ksí, 1983) řeší problémy společnosti na vzdálené planetě osídlené pozemskou výpravou. Vedení se zmocní spiklenci, kteří vychovávají budoucí generace v nenávisti vůči Zemi, a tuto zakořeněnou nenávist se zkresleným obrazem Země se nedaří zvrátit ani pozemským vyslancům, neboť výchova a víra se ukazují být silnější než fakta. Paradyzja (vol. Rajská planeta, 1984) vypráví o planetě, jejíž obyvatelé díky propagandě a nemožnosti srovnání jsou přesvědčeni o tom, že jejich život je nejlepší z možných. Z. knihy Vynález profesora van Troffa, Limes Inferior a Vystoupení ze stínu byly v Polsku vyhodnoceny jako nejlepší SF knihy roku. Obdržel cenu ESFS. Po Z. smrti vyšly til výbory povídek z jeho předcházejících knih, doplněné o několik dosud knižně nepublikovaných povídek – Wyższe racje (Vyšší zájem, 1988), List pożegnalny (Dopis na rozloučenou, 1989) a Dokąd jedzie ten tramwaj? (Kam jede ta tramvaj?, 1988). Z. povídky vyšly též v č. a s. antologiích Rakety z Tantalu (1964), Stvořitelé nových světů (1980,1990), Fantasti-ka '80 (1980), Touha po modrém nebi (1981), Skleněné město (1985), Hledání budoucího času (1985), Vládcové času (1988) a Volanie na Mliečnej cestě (1989) a Ikarii 1993/11. (pw) ZAMJATIN JEVGENIJ IVANOVIC (1884–1937); RUS LEBEDAŇ. Vystudoval inženýrství na Polytechnickém institutu v Petrohradě, jeho studium bylo pro účast na nepokojích roku 1905 přerušeno zatčením a deportací. S psaním začal r. 1908 a v následujících letech se stal autorem více než 40 knih. Jeho nejznámějším románem je dystopie My (1920; č. 1927, 1985 [Kolín nad Rýnem], 1989), v němž protagonista D-503 žije v perfektním, stabilním, moderním světě. Občané „Jednotného státu“ nemají jména, všichni jsou označeni písmeny a číslem. Nosí jednotné modrošedé uniformy a jejich život je do posledního detailu organizován. I láska je pod dohledem, lidé dostávají speciální lístky, které jim určují, kdy se jí budou moci věnovat. Kontrola morálky, chování a tresty za kacířství přísluší hlídačům, kteří se lidu jeví jako andělé strážní. Inženýr D–503 má pochybnosti o ideálním uspořádání státu; jeho pochybnosti ještě prohlubuje žena I–330. Při pokusu o revoluci proti „dobrodinci“ (diktátorovi) jsou ale oba polapeni a musí se podrobit operaci mozku, I-330 je popravena. Román je ostře antikomunistický, a tak se autor dostal do konfliktu s vládnoucím režimem a musel uprchnout do zahraničí. Po návratu do Ruska začal opět tvořit – eseje na účet sovětských kulturních pracovníků, kteří ho v novém režimu ničili, musel proto znovu emigrovat a usadil se v Paříži, kde také zemřel. (vr) ZELAZNY ROGER (JOSEPH) (1937); AMERIČAN CLEVELAND. Vystudoval Kolumbijskou univerzitu, od r. 1969 spisovatel. Bývá řazen k Nové vlně SF, ale jeho příslušnost k uvedenému hnutí se projevuje spíše v rovině stylistické a v koncentraci zájmu na vědy humanitní než na exaktní. Zajímá ho psychologie, sociologie, lingvistika. Publikovat v SF magazínech začal v r. 1962 a o tři roky později získal dvě Nebuly a jednoho Huga. První z jmenovaných cen obdržel za novelu He Who Shapes (Ten, kdo utváří, čas. 1965), kterou o rok později rozšířil na román s novým titulem The Dream Master (Pán snů, 1966). Hlavní postavou příběhu je psychoterapeut, který za pomoci moderní techniky vstoupí do podvědomí své slepé pacientky a stane se spolutvůrcem jejích snů. Druhou Nebulu si odnesl za příběh The Doors of His Face, The Lamps of His Mouth (Brány jeho tváře, lampy jeho úst, 1965), strhující vylíčení lovu na mořskou nestvůru na cizí planetě. Cenu Hugo obdržel za novelu And Call Me Conrad (A říkejte mi Konráde, čas. 1965), jejíž hrdina obdařený nesmrtelností využívá této skutečnosti k manipulaci s osudy lidstva. I tento příběh přepracoval na román This Immortal (Tento nesmrtelný, 1966). Z dalších Z. románů stojí za pozornost Lord of Light (Pán světla, 1967), oceněný Hugem, jehož protagonisté využívají moderní techniky a znalosti indické mytologie k tomu, aby se na cizí planetě zařídili jako bohové. Téma katastrofy se objevilo v románu Damnation Alley (Alej prokletí, 1969; č. 1994), obrazu Ameriky, devastované nukleární válkou. Za novelu Home Is the Hangman (vol. Katův návrat, 1975), jejímž námětem je konflikt neobyčejného počítače-robota a jeho tvůrců, získal třetí Nebulu a třetího Huga. Hodnoty svého vypravěčství potvrdil i v mnohadílném cyklu o zemi Amber, nacházející se „v jiné rovině reality“, v níž platí jiné přírodní zákony. Tímto cyklem si Z. udělal výlet do fantasy. Č. vyšly všechny díly: Nine Princes in Amber (Devět amberských princů, 1970; č. jako Vládci stínů, 1992), The Guns of Avalon (Zbraně Avalonu, 1972; č. 1993), Sign of the Unicorn (Znak jednorožce, 1975; č. jako Stín jednorožce, 1993), The Hand of Oberon (Oberonova ruka, 1976; č. 1993), The Courts of Chaos (Dvory chaosu, 1978; č. 1994), Trumps of Doom (Trouby osudu, 1985; č. jako Trumfy osudu, 1994), The Blood of Amber (Krev Amberu, 1986; č. 1994), The Sign of Chaos (Znamení chaosu, 1987; č. 1994), The Knight of Shadows (Rytíř stínů, 1989; č. 1994) a Prince of Chaos (Princ Chaosu, 1991; č. 1994). Naši čtenáři přišli se Z. tvorbou do styku na stránkách č. antologií Experiment člověk (1983), kde vyšla jeho povídka Růže pro kazatele, a Světy science fiction (1993), kde vyšly povídky Půljack a Netvor a panna, v s. antologii l0x sci-fi (1984), v níž vyšla povídka Stvořit svět, a Ikarii 1991/8, 1993/4 a 12. Výb. bibl.: Isle of the Dead (Ostrov mrtvých, 1969), Creatures of Light and Darkness (Bytosti světla a stínu, 1969), Today We Choose Faces (Dnes si vybíráme tváře, 1973), Doorways in the Sand (Vchody v písku, 1976), Deus Irae (1976 – společně s P. K. Dickem „“, Dilvish, the Damned (Prokletý Dilvish, 1982; č. 1994), Unicom Variations (Variace s jednorožcem, 1982), Bring Me the Head of Prince Charming (Přines mi hlavu čarovného prince, 1991; č. 1994 – společně s R. Sheckleyem „“.

158

(ak) ZIERGIEBEL HERBERT (1922); NĚMEC NORDHORN. Zámečník, technický kreslič, konstruktér, za účast v antifašistickém odboji vězněn v Dachau, potom vystudoval historii, literaturu a divadelní vědu, byl redaktorem berlínského rozhlasu, spisovatel. Těžiště jeho tvorby spočívá mimo oblast SF. Je autorem několika historických románů, reportáží, povídek a rozhlasových her. Z. vkladem do SF jsou dva romány a jedna povídka. Die andere Welt (Jiný svět, 1966; č. jako Tajemný hlas z vesmíru, 1972) líčí katastrofu kosmické lodi a snahu lidí na Zemi přesvědčit úřady, že je naděje na záchranu posádky. Zeit der Sternschnuppen (Čas létavic, 1972) pojednává o pozemšťanovi uneseném mimozemskou kosmickou lodí na Japeta, kde se setká s třemi bytostmi: s mimozemšťanem, který po úrazu existuje již jen jako mozek, a dvěma lidmi (otcem a dcerou), kteří byli uneseni ještě ze starého Babylónu. Hrdina se má rozhodnout, zda se dá přeprogramovat a zůstane v kosmu s milovanou Babylónankou, nebo zda se vrátí na Zemi. (jnh) ZSOLDOS PÉTER (1930); MAĎAR GYULA. Studoval hudební vědu, později psychologii. Předseda Maď. společnosti SF a vedoucí hudebního vysílání maď. rozhlasu. Nejznámějším románem Z. je A feladat (Úkol, 1971), ve kterém uvažuje o možnostech vědy, která dovede manipulovat lidstvem. Historickou problematikou s prvky SF se zabývá v románu A Viking visszatér (Viking se vrátí, 1973; s. 1989). Jeho volným pokračováním je Távoli tüz (Vzdálený oheň, 1974; s. jako Oheň v dialke, 1989). Oba romány se odehrávají na neznámé planetě, která je na úrovni našeho pravěku. Na této planetě podobné Zemi přistane pozemská kosmická loď a její posádka se snaží pomoci obyvatelům postoupit po vývojovém žebříčku. Katastrofickou problematiku zpracoval v Ellenpont (Protibod, 1973). Otázku pochopení smyslu života řeší autor v díle A holtak nem vetnek árnyékot (Mrtví nevrhají stíny, 1983). Z. je držitelem ceny Galaktiky za životní dílo. Výb. bibl.: Az utolsó kisértés (Poslední pokušení, 1988). (jo, en) ZÝKA JAROSLAV (1922); ČECH ÚSTÍ NAD ORLICÍ. Profesor analytické chemie. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jeden z nejvýznamnějších představitelů české SF. Sbírky povídek Nejistoty (1969), Dusno (1970) a Černé můry snů (1975) vynikají strhující dramatickou stavbou a sarkastickým pohledem na etiku vědy; připomínají nejlepší povídky prvního období Nesvadbovy „“ tvorby. Přispěl též do antologií Neviditelní zloději (1980) a Lidé ze souhvězdí Lva (1983). (eff) ŽARNAY JOZEF (1944); SLOVÁK BRATISLAVA. Absolvent pedagogické fakulty, učitel. Vydal tři SF romány určené dětem. Jeho románovou prvotinou bylo Tajomstvo Dračej steny (1973, 1980; č. 1981), v němž je vědecký a technický moment potlačen na minimum. Tři chlapci proniknou do nitra skaliska zvaného Dračí stěna a naleznou tam hvezdolet mimozemské civilizace, schopný cestovat časoprostorovým tunelem. Chlapci odtud podnikají výpravy na vzdálené planety a opět se vracejí do rodné obce. Na tento román volně navazuje Prekliata planeta (1977). Hrdinové se v něm dostanou na planetu, jejíž životní prostředí je silně znečištěno. Román Kolumbovia zo základne Ganymedes (1983) je už technicky věrohodný. Popisuje dobrodružství skupiny chlapců a dívek na neznámé planetě, která je poznamenána následky ničivé války: ti, kteří přežili, se dali důsledně netechnologickou cestou vývoje. Ž. též spolupracuje s televizí a filmem – například podle povídky Volanie ľadového světa (č. in: Návrat na planetu Zemi, 1984) byla natočena stejnojmenná inscenace. (eff) ŽEMAJTIS SERGEJ GEORGIJEVIČ (1908); RUS NIKOLAJEVSK NA AMURU. Žurnalista. Debutoval SF novelou pro děti Aljoša Perec v straně Gomunkulusov (Aljoša Perec v zemi homunkulů, 1959). Nejvíce ho zaujal motiv umělého ostrova v Indickém oceánu. Lidé zde spolu s ochočenými delfíny chovají stáda velryb. Poprvé ho zpracoval v románu Večnyj vetěr (Věčný vítr), který vyšel v přepracované verzi pod názvem Plavajuščij ostrov (Plovoucí ostrov, 1970; č. jako Umělý ostrov, 1972). S tímto dílem souvisí Bolšaja laguna (Velká laguna, 1977; č. 1979). O expedici na Mars a pátrání po stopách vyspělé civilizace vypráví v románu Bagrjanaja planeta (Šarlatová planeta, 1973; č. 1990). (gč, jč) ŽURAVLEVOVÁ VALENTINA NIKOLAJEVNA (1933); RUSKA MOSKVA. Lékařka, spisovatelka. SF píše od r. 1958. Její povídky čerpají náměty především z kosmických letů a z předpokládaných kontaktů s jinými civilizacemi. Její přístup k pojednávané látce se vyznačuje romantickým zdůrazněním dobrých lidských vlastností – sebeobětování, vzájemné pomoci. Napsala řadu článků a studií o SF literatuře.

159

Ž. povídky vyšly v řadě č. a s. antologií: Povídky z vesmíru (1961), Stalo sa zajtra (1961), Hadie srdce (1961), Zajatci Velikého mozku (1973), Princip nepravděpodobnosti (1977), Bolid nad jazerom (1982), Tady končí každý špás (1982), Maják na útesu delfínů (1983), Vesmírní detektivové (1984), Chlapík z pekla (1986) a Planéta búrok (1986). Výb. bibl.: Skvoz vremja (Přes hranice času, 1960), Čelovek sozdavšij Atlantidu (Člověk, který stvořil Atlantidu, 1963), Sněžnyj most nad propasťju (Sněžný most nad propastí, 1971), Ostrovitaně (Ostrované, 1980; č. 1982), Ballada o zvjozdach (Balada o hvězdách, 1960; č. in: Lidé z Modré hvězdy, 1961; s. 1961, 1962 – s G. Altovem„“. (gč)

160

VI. Dodatky SF časopisy SF a fantasy povídky se hojně objevovaly již v prvních dvou desetiletích 20. století v časopisech jako The Argosy a The All-Story, avšak to byly časopisy zaměřené obecně na veškerou dobrodružnou a detektivní literaturu a SF povídky zde byly označovány přídomky „vědecká romance“ nebo „zvláštní povídka“. Teprve americký inženýr a vydavatel vědecko-populárních časopisů Hugo Gernsback „“ přišel v dubnu roku 1926 s prvním specializovaným SF měsíčníkem Amazing Stories. Časopis zpočátku obsahoval povídky přejaté ze starších zdrojů (E. A. Poe „“, J. Verne „“, E. R. Burroughs „“, ale i nové autory, kteří se v té době rekrutovali zejména z řad vědců a technické inteligence. Časopis měl úspěch a jeho dopisová rubrika výrazně přispěla ke vzniku SF fandomu. Nicméně v roce 1929 vzhledem k bankrotu H. Gernsback „“ o časopis přišel (dále byl řízen T. O’Conorem Sloanem; 1851–1940) a začal zakládat jiné SF časopisy, jako např. Air Wonder Stories (1929–30, 11 čísel) a Science Wonder Stories (1929–30, 12 čísel), které se později sloučily pod jediný název Wonder Stories (1930–36,66 čísel) a ještě později, v letech 1936–1955 vycházely jako Thrilling Wonder Stories (1936–55, 111 čísel). Na jeho stránkách debutovali např. A. Bester „“ a R. Bradbury „“, největších kvalit dosáhl za redakce Sama Merwina (1910) v letech 1945– 51. Roku 1930 se objevilo první číslo nového časopisu Astounding Stories of Super-Science (později Astounding Stories, Astounding SF). Šlo o první SF magazín, v němž neměl Gernsback „“ prsty; jeho redaktorem byl Harry Bates (1900–1981). Zatímco Amazing se v první řadě orientoval na prvek vědy a techniky v povídkách (o psychologii postav nebo propracovaném stylu se často nedalo mluvit), Astounding preferoval dobrodružství a teprve na druhém místě byla vědecká didaktičnost. Astounding byl veden organizačně i editorsky s větší pružností a profesionalitou, zejména s nástupem nového šéfredaktora F. Orlina Tremaina (1899–1956) a brzy začal být vůdčím hlasem v SF literatuře 30. let. To se ještě zlepšilo nástupem Johna W. Campbella „“ koncem roku 1937. Campbell „“ byl sám zručný spisovatel, dokonale se orientoval v žánru a nepodceňoval práci s autory. Vedl Astounding (od r. 1960 pod názvem Analog) až do své smrti r. 1971 a pod jeho vedením debutovala celá plejáda známých jmen, jako byli např. I. Asimov „“, A. E. van Vogt „“, R. A. Heinlein „“, T. Sturgeon „“. Ačkoliv se později hovořilo o Campbellovi „“ i negativně, zejména v souvislosti s jeho pánovitostí, netolerancí, sklonem k pseudovědám a od 50. let příliš úzkým pojetím SF žánru, je dosud většinou amer. SF autorů pokládán za muže, který pro vývoj žánru udělal nejvíc ze všech. Pod názvem Analog vychází časopis dodnes a je nyní baštou hard SF. Na přelomu 30. a 40. let se objevila řada nových časopisů různé úrovně: Future Fiction (1939–43, 17 čísel), Planet Stories (1939–55, 71 čísel), Famous Fantastic Mysteries (1939–53, 81 čísel), Comet (1940–41, 5 čísel), Super Science Stories (1940–43 a 1949–51, 31 čísel) atd. Brzy začaly zanikat nebo se slučovat, ale po celá 40. léta nevycházelo současně nikdy méně než sedm různých SF časopisů. Nejvýznamnějším z nově vzniklých byly zřejmě Startling Stories (1939–1955, 99 čísel), jejichž specialitou bylo publikování krátkých románů. Koncem 40. let zde vyšla významná díla, např. What Mad Universe F. Browna „“ nebo novela Against the Fall of Night A. C. Clarka „“. Situace se velmi změnila na přelomu 40. a 50. let, kdy vznikly dva významné časopisy, které lépe vyhovovaly SF té doby a poněkud zatlačily Astounding a ostatní časopisy do pozadí. Šlo o The Magazine of Fantasy & Science Fiction (1949–) – šéfredaktory byli Anthony Boucher (1911–1968) a J. Francis McComas (1911–1978) do r. 1954, později řada jiných, mezi 1966–1991 Edward L. Ferman (1937) – a Galaxy Science Fiction (1950–1980) – nejvýznamnější šéfredaktoři v letech 1950–61 H. L. Gold (1914) a 1961–69 Frederik Pohl „“. Oba časopisy byly zaměřeny na dospělejší publikum než časopisy 40. let. The Magazíne of Fantasy & Science Fiction byl pověstný tím, že se jako jeden z prvních odvážil mísit SF a široce pojatou fantasy, a také svou vysokou literární úrovní, Galaxy zase vynikal příklonem k humoru a sociální satiře (typickým přispěvatelem časopisu byl R. Sheckley„“ a k modernějšímu pojetí SF. V 50. letech začaly vznikat a zanikat nové SF časopisy ve frenetickém tempu. Do 60. let z nich však přežil (kromě již vyjmenovaných) pouze Fantastic (1952–1980) vytvořený jako doplněk k Amazing a velmi úspěšný If (1952–1974, 175 čísel). Dalšími tituly s kratším životem byly např. Science Fiction Adventures (1952–54, 9 čísel), Fantastic Universe (1953–60, 69 čísel), Infinity Science Fiction (1955–58, 20 čísel) aj. Během 70. let zaniklo i několik úspěšných časopisů, vzniklo však také několik významných, byť nedlouho trvajících a nízkonákladových titulů – Galileo (1976–80, 16 čísel), Unearth (1977–79, 8 čísel) a Shayol (1977–85, 7 čísel). Největší událostí konce 70. let byl vznik časopisu Isaac Asimov’s SF Magazine (1977–). V něm se prozatím vystřídali tři šéfredaktoři – George Scithers (1929), Shawna McCarthyová a současný Gardner Dozois (1947). Podařilo se jim postupně vytvořit nejživější a nejprestižnější SF časopis, vycházející dodnes. Orientace časopisu je spíše na styl a myšlenku než na děj čí SF rekvizity (v obsahu se nezřídka vyskytují fantastické a fantasy povídky). V roce 1978 byl založen mimořádně úspěšný časopis Omni, který není zaměřen čistě na SF – jde o vědecko-populární magazín, ale téměř v každém čísle je SF povídka, obvykle prvotřídní úrovně. Omni má téměř desetkrát vyšší náklad než běžné SF časopisy. V roce 1986 založil Charles Ryan (1946), dříve redaktor Galilea, nový časopis Aboriginal SF. Nedosahuje úrovně jiných časopisů, ale zato dává větší šance začínajícím autorům a doprovází povídky barevnými ilustracemi. Rok 1993

161

spatřil zrod nového časopisu Science Fiction Age. Časopis obsahuje kromě povídek také množství článků, je tištěn na kvalitním papíru a má velmi vysoký náklad, zatím si však nezískal reputaci po literární stránce. Trendem 80. a 90. let je vzrůstající význam i počet nízkonákladových časopisů, jejichž účel tkví v tom, že zde může vycházet náročnější, případně experimentálnější próza, aniž by se vydavatel musel strachovat o odliv čtenářů. Ze „Small-Pressů“ uveďme New Pathways, Strange Plasma, Pulphouse, Tomorrow a Marion Zimmer Bradley’s Fantasy Magazine. V současné době tedy vycházejí v USA tyto SF časopisy (s nákladem nad dvacet tisíc): Aboriginal SF, Analog, Isaac Asimov's SF Magazine, The Magazine of Fantasy & SF a Science Fiction Age – plus Omni. Amazing, který se léta potácel na hranici rentability a měnil vydavatele, přestal vycházet v roce 1994, v témže roce byl znovuoživen Galaxy jako dvouměsíčník. I když největší sláva a význam SF časopisů dávno pominuly (zejména s nástupem antologií původních povídek), stále jde o mocný katalyzátor evoluce anglo-americké SF literatury a o líheň začínajících autorů, kteří ještě nemají dost zkušeností na celou knihu. Ve Velké Británii nebyly podmínky pro tak bouřlivý rozkvět SF časopisů a až do 60. let vlastně ani nebyly v této zemi tak zásadním činitelem ve vývoji SF. Prvním, krátce trvajícím SF časopisem byl chlapecký Scoops (1934, 20 čísel), nepříliš vysoké kvality, obsahující nové i již publikované povídky. Významnější byl následující pokus, časopis Tales of Wonder (1937–1942, 16 čísel), v němž A. C. Clarke „“ otiskl svůj první článek a J. Wyndham „“ jednu ze svých raných povídek. V roce 1946 vznikl významný časopis New Worlds (218 čísel), redigovaný až do r. 1964 E. J. Carnellem (1912–1972). Za jeho vedení zde tiskli svá díla B. W. Aldiss „“, J. G. Ballard „“, J. Brunner „“ a mnozí další, pro které byl časopis v té době jedním z mála míst pro publikaci krátkých povídek. Po Carnellovi nastoupil do vedení časopisu Michael Moorcock „“, který z časopisu koncem 60. let udělal platformu pro Novou vlnu, soustředil kolem něj nejlepší britské SF autory a časopis na několik let proměnil do zřejmě nejvýstřednějšího SF periodika v historii. V roce 1970 přestaly New Worlds vycházet (částečně pro neshody s distributorem kvůli odvážnému obsahu) a poté bylo podniknuto ještě několik pokusů magazín vzkřísit – v letech 1971–1976 vycházel jako číslovaná knižní řada, r. 1978 krátce jako nízkonákladový časopis a v letech 1991–93 jako trojice antologií pod vedením Davida Garnetta (1947). Společně s New Worlds vycházel v letech 1950–1966 doprovodný časopis Science Fantasy (1950–6,81 čísel), zaměřený spíše na fantasy, r. 1966 přejmenovaný na Impulse a později SF Impulse, který přestal vycházet r. 1967. Do nástupu M. Moorcocka „“ do New Worlds tiskl tento časopis často kvalitnější díla než mateřský New Worlds. Dalšími časopisy z 50. let byly britská mutace stejnojmenného amerického časopisu Science Fiction Adventures (1958, 5 čísel), Authentic Science Fiction (1951–57, 85 čísel) a Nebula Science Fiction (1952–59, 41 čísel). Po odplynutí Nové vlny nastala ve Velké Británii nepříznivá situace pro vydávání časopisů i knih a také autorská základna nebyla v 70. letech příliš aktivní. V 70. letech vycházel Science Fiction Monthly (1974–76, 28 čísel), který upoutal velkým formátem a barevnými ilustracemi, v roce 1977 vyšlo pět čísel časopisu Vortex. Velký obrat nastal teprve roku 1982 vznikem čtvrtletníku Interzone, redigovaného zpočátku kolektivem osmi zkušených redaktorů a spisovatelů; postupem času jednotliví zakladatelé odpadali a od r. 1988, kdy časopis začal vycházet dvouměsíčně, je jediným redaktorem a vydavatelem zároveň David Pringle (1950). Nyní časopis vychází každý měsíc. Zpočátku se zdálo, že Interzone půjde po stopách New Worlds – na jeho stránkách dominovaly pesimistické, experimentální, avšak vysoce literární texty. Postupem času, společně s výší nákladu se časopis otevřel pro veškerou kvalitní SF (včetně hard SF) a nyní jeho kvalita předčí jakýkoliv americký SF časopis, i když náklad má nižší. Interzone odchoval mnohé nové hvězdy britské SF. Také po grafické stránce je časopis na vysoké úrovni a jeho kritická rubrika patří k nejlepším v žánru. Úspěch Interzone i jeho zpočátku experimentální ediční politika podpořila vznik řady poloprofesionálních časopisů, přinášejících rovněž zajímavé, méně komerční texty: Back Brain Recluse (1984–) je z nich nejznámější. Částečně shodou okolností a částečně určitou nedůvěrou vydavatelských orgánů k literatuře SF, muselo se v naší republice na specializovaný SF časopis čekat až do konce 80. let. Tuto absenci sice nahrazovaly částečně některé obecně zaměřené časopisy, které tiskly hodně SF povídek a futurologických úvah (před válkou to byly např. časopisy Maják a Lucerna, po válce zejména Mladý technik, VTM, ABC, Světová literatura a Zápisník), a později samizdatové fanziny, ale nic z toho pravý SF magazín nahradit nemohlo. O založení takového časopisu uvažoval i L. Souček „“, ale nestihl plán realizovat. Neuspěly ani pokusy jiných. S uvolňováním kulturní politiky nastala konečně pro SF časopis příznivá situace. Prvním předchůdcem byl neperiodicky vycházející Svět fantastiky (1989–1990, 3 čísla) sestavovaný Vlastimírem Talašem (1951), dříve redaktorem Zápisníku a editorem tamní SF rubriky Fan fan. Svět fantastiky obsahoval dobrý výběr českých i zahraničních povídek, články o SF, recenze a rozhovory. Rovněž v roce 1989 se objevil „magazín literatury faktu a sci-fi“ Svět-fakta-fantazie, který připravili Ondřej Neff „“ a výtvarník Teodor Rotrekl (1923). První (a současně poslední) číslo bylo z opatrnosti nečíslováno, takže můžeme hovořit spíše o antologii. Obsahovalo pestrý, kvalitní výběr povídek českých autorů, články o vědě a fandomu a galerii fantastična ve výtvarném umění. Pro nezájem a pasivní odpor ze strany redakce nakladatelství Panorama zůstalo u jediného čísla.

162

Prvním opravdovým SF časopisem se stala Ikarie (šéfredaktor O. Neff „“, vycházející měsíčně od června 1990. Ikarie navázala názvem a z velké části i strukturou a redakcí na fanzin Ikarie XB (ed. Jaroslav Olša, jr.; 1964), vydávaný v letech 1986–1989 SFK ADA v Praze. Ikarie se věnuje českým a zahraničním (převážně americkým) SF a fantasy povídkám, filmu, vědě, fandomu a recenzím. V letech 1991–2 vyšla 3 čísla brněnského časopisu AF 167, který sestavoval Jindřich Smékal (1936). I v tomto případě šlo původně o stejnojmenný fanzin. AF 167 měl výbornou grafickou úroveň, obsahoval české povídky a množství recenzí a článků o SF, avšak nestál za ním silný vydavatelský podnik a také se kolem něho nedokázala zformovat dostatečně výkonná redakce. Podobný osud měl Poutník (ed. Egon Čierny; 1944), ve druhé polovině 80. let jeden z nejlepších fanzinů orientovaných na dobrodružnou SF a dílo R. E. Howarda „“, který se v r. 1991 stal časopisem. Po jediném čísle se z ekonomických důvodů proměnil v sešitovou řadu, která již časopisem nebyla a přestala vycházet roku 1993. Obdobně nejasný statut mezi časopisem a periodicky vycházející antologií má Základna (ed. Jan Oščádal; 1949), která vychází od roku 1993. V roce 1991 začal vycházet Exalticon (1991–92, 6 čísel), pravidelně vydávaná antologie povídek, která zanikla, aby udělala místo české verzi amerického The Magazine of Fantasy & Science Fiction, kterou také sestavují Miroslav Kocián (1962) a Bohuslav Svoboda (1963). Časopis vychází v podobném formátu i úpravě jako americký originál, jde však o dvouměsíčník a česká čísla tvoří výběry ze všech vyšlých čísel amerických. Čeští autoři jsou zastoupeni recenzemi a články o SF. Konkurencí Ikarii by mohl být nový měsíčník Nemesis (ed. Michal Zítko; 1972), který vznikl na konci roku 1994 a má být více zaměřen na fantasy. Ze současných nízkonákladových časopisů stojí ještě za zmínku Dech draka (ed. Rostislav Řeha) orientovaný na hry na hrdiny a žánr fantasy. Z původního fanzinu se v časopis změnil v roce 1994. Na Slovensku podnikl Ondrej Herec (1944) s Jánem Tazberikem pokus o vytvoření SF časopisu s kvalitním obsahem a moderní grafickou úpravou. V letech 1989–90 vyšla však jen dvě čísla nazvaná SF 01 a SF 02. Ještě kratší trvání měl časopis Legendy z r. 1990 zaměřený na fantasy, který zanikl po vydání jediného čísla. (ia)

Historické a teoretické práce o SF Vznik prvních historických a teoretických prací o SF je úzce spjat s existencí SF fandomu. Právě autoři a čtenáři SF byli prvními – a na dlouhou dobu jedinými – historiky, bibliografy a teoretiky SF, kteří se více či méně seriózně tímto žánrem zabývali. Základ literární teorie lze najít v dopisových rubrikách prvních SF časopisů, kde se vedly mnohdy ostré polemiky jak o tom, co SF (tehdy ještě nazývaná scientifiction) je, tak o jednotlivých publikovaných povídkách a ilustracích. Literárně-kritický přístup k žánru vytvářeli též redaktoři těchto časopisů – svými úvodníky, výběrem povídek a prací s autory. Jediným významnějším uceleným dílem vzniklým před 2. světovou válkou byla studie H. P. Lovecrafta „“ Supernatural Horror in Literature (Nadpřirozená hrůza v literatuře, čas. po částech ve 20. letech, kn. 1939), která se sice více zabývá fantasy a horrorem, ale zasahuje též do oblasti SF. V době 2. světové války vznikly první bibliografie, jež byly určeny především pro sběratele, ale postupně se staly nezbytným předpokladem pro vznik prvních prací o historii SF. Stěžejním dílem byl zejména The Checklist of Fantastic Literatuře: A Bibliography of Fantasy, Weird and Science Fiction Books Publisher in the English Language (Seznam fantastické literatury: bibliografie fantasy, fantastiky a science fiction knih vydaných v angličtině, 1948) od Everetta F. Bleilera (1910), dodnes největšího odborníka na ranou americkou SF. O významu práce hovoří i fakt, že byla několikrát doplněna – její poslední verzí je The Checklist of Science-Fiction and Supernatural Fiction 1800–1948 (Seznam science fiction a fantastiky 1800–1948, 1978). V prvních desetiletích po 2. světové válce vznikly dva typy teoretických prací: první navázal na úvahy o smyslu, významu a vymezení žánru z raných SF magazínů, druhý mapuje dějiny a vývoj SF. K prvnímu typu patří např. sborník Of Worlds Beyond: The Science of Science Fiction Writing (O světech jinde: věda o psaní science fiction, 1947) od Lloyda Arthura Eshbacha (1910) z příspěvků řady slavných autorů, např. Roberta A. Heinleina „“, Jacka Williamsona „“ ad. Ačkoliv akademická literární kritika SF naprosto pomíjela a nechávala tuto oblast fandomovým kritikům, prvním (dlouho jediným a výjimečným) dílem o vývoji SF byla práce Pilgrims Through Space and Time: Trends and Patterns in Scientific and Utopian Fiction (Poutníci prostorem a časem: trendy a vzorce ve vědecké a utopické próze, 1947), jejímž autorem byl univerzitní profesor J. O. Bailey (1903–1979). V padesátých letech dále publikovali kritici uvnitř SF – začínaly vycházet např. první příspěvky k dějinám SF od Sama Moskowitze (1920), později sestavené v několika knihách esejů, počínaje Explorers of the Infinite (Objevitelé nekonečna, 1963). Velký podíl na vzniku kritiky uvnitř SF měli dále editor Reginald Bretnor (1911–1992), který sestavil tři knihy esejů o SF, autoři L. S. de Camp (1907), James E. Gunn (1923), John Clute (1940), Brian Stableford (1948), James Blish „“, Damon Knight „“ a Algis Budrys „“. Ojedinělou prací jak rozsahem tak kvalitou byla třídílná The Encyclopedia of Science Fiction and Fantasy Through 1968 (Encyklopedie science fiction a fantasy do roku 1968,1974–1983) Donalda H. Tucka (1922). Akademickou literární kritiku zaujala SF opět až v 70. letech a jistý vliv na její zájem měla jistě i práce známého mainstreamového autora a literárního kritika, ale též fanouška SF Kingsleye Amise (1922) New Maps of Hell (Nové mapy

163

pekla, 1960). V 70. letech vyšlo několik historických prací, které lze považovat za milníky v SF kritice, např. Into the Unknown: The Evolution of Science Fiction from Francis Godwin to H. G. Wells (Do neznáma: vývoj science fiction od Francise Godwina po H. G. Wellse, 1970) od Roberta M. Philmuse (1943), Billion Year Spree: The True History of Science Fiction (Flám dlouhý miliardu let: pravá historie science fiction, 1973) od Briana W. Aldisse „“, teoretické antologie Future Perfect: American Science Fiction of the Nineteenth Century (Dokonalá budoucnost: americká science fiction devatenáctého století, 1966) od H. Bruce Franklina (1934), The Road to Science Fiction (Cesta k science fiction, 1977–; č. 1994–) od J. E. Gunna ad. V 70. letech dále vznikly dva odborné časopisy, zabývající se teorií a kritikou – britský Foundation (od 1972) a americký Science Fiction Studies (od 1973), které se přiřadily ke staršímu periodiku Extrapolation (od 1959). Vydáním řady dalších dějin SF, anotovaných bibliografií, ale především několika fundamentálních příruček, z nich zejména The Encyclopedia of Science Fiction (Encyklopedie science fiction, 1979), sestavenou Peterem Nichollsem (1939), & Anatomy of Wonder (Anatomie údivu, 1979, rozš. 1981, rozš. 1987) od Neila Barrona (1934), přestalo být nutné, aby každá další literárně-kritická práce obsahovala též základní fakta o vývoji a teorii SF. Tehdy začaly vycházet nové práce, které se zabývají více specifickými problémy uvnitř žánru. Zásadními – byť diskutabilními – pracemi byly Metamorphoses of Science Fiction (Metamorfózy science fiction, 1979) od Darka Suvina (1930), The Known and the Unknown; The Iconography of Science Fiction (Známo a Neznámo: ikonografie science fiction, 1979) od Garyho K. Wolfea (1946) a Alien Encounters (Mimozemská setkání, 1981) od Marka Rosea (1939). Novější práce – převážně už vydávané univerzitními nakladatelstvími – se zabývají většinou natolik specifickými problémy, že překračují hranice této krátké informace. Mnohé z nich vycházejí ve specializovaných nakladatelstvích Borgo Press, Starmont House a Greenwood Press. Se zvýšením zájmu literární vědy o SF se zvětšil i počet encyklopedických a bibliografických publikací, které mají zásadní význam pro další výzkum SF. Nezbytnými příručkami jsou např. tři vydání Twentieth-Century Science-Fiction Writers (SF autoři dvacátého století, 1981, rozš. 1986, rozš. 1991) sestavená Curtisem C. Smithem (1939), resp. Noelle Watsonovou a Paulem Schellingerem, pětidílný Survey of Science Fiction Literature (Průřez science fiction, 1979) sestavený Frankem N. Magillem (1907) a druhé, výrazně revidované vydání The Encyclopedia of Science Fiction (Encyklopedie science fiction, 1993) sestavené P. Nichollsem a J. Clutem. Vznikla i řada specializovaných bibliografií autorských nebo tematických a desítky teoretických a kritických antologií. Vedlejším efektem zvýšení zájmu o SF bylo vydání několika populárních, bohatě ilustrovaných prací pro širokou čtenářskou obec, mezi nejznámější patří The Visual Encyclopedia of Science Fiction (Ilustrovaná encyklopedie science fiction, 1977) napsaná Brianem Ashem (1936). Přestože většina teoretických děl o SF byla napsána americkými či britskými autory, zmiňme se alespoň stručně také o dílech jiných jazykových proveniencí. Základní, rozsáhlou (i když dnes už notně zastaralou) studií o především ruské SF je Ruskij sovětskij naučnofantastičeskij roman (Ruský a sovětský vědecko-fantastický román, 1970) od A. F. Britikova, obsahující též detailní bibliografii. Dosud nejlepším zdrojem informací o sovětské SF je však kratší a faktografičtější práce B. V. Ljapunova „“ Mir glazami fantastov (Svět očima autoru SF, 1986), kombinující slovník autorů s bibliografií. Akademičtěji pojatou sbírkou esejů převážně o západní SF je Čto takoje fantastika? (Co to je SF?, 1974; č. jako Fantastika, utopie, antiutopie, 1982) Julije Kagarlického (1926). Publicisticky svižnější, avšak méně odborná je práce Vladimíra Gakova (vl. jm. Michail Kovalčuk; 1951) Četyre putěšestvija na mašině vremeni (Čtyři cesty na stroji času, 1983; č. jako Putování na stroji času, 1988), rozebírající přístup převážně anglo-amerických a sovětských autoru k několika tematickým okruhům (ekologie, roboti aj.). Německy vyšly dva slovníky autorů jak světových, tak domácích, doplněné bibliografií něm. vydání – Lexikon der Science Fiction Literatur (Lexikon science fiction literatury, 1980, rozš. 1988) Hanse-Joachima Alperse (1943), Wernera Fuchse (1949), Ronalda M. Hahna „“ a Wolfganga Jeschkeho „“ a Reclams Science Fiction Führer (Reclamsův průvodce science fiction, 1982) od autorů H.–J. Alperse, W. Fuchse a R. M. Hahna „“. Vznikla i řada teoretických knih, a také dějiny německé SF, např. od Horsta Heidtmanna (1948) nebo Manfreda Nagla. Významným SF kritikem je Rakušan Franz Rottensteiner „“, od r. 1963 vydavatel teoretického časopisu Quarber Merkur. Ve francouzské jazykové oblasti zaujme zejména masivní, ale velmi subjektivně pojatá encyklopedie švýcarského historika SF Pierra Versinse (1922) Encyclopédie de l’Utopie, des Voyages Extraordinaires et de la Science Fiction (Encyklopedie utopie, fantastických cest a SF, 1972) a rozsáhlá studie Belgičana Jacquese van Herpa (1923) Panorama de la science fiction (Panorama SF, 1973). Detailní a svéráznou prací o vývoji americké SF je Histoire de la sciencefiction moderne (Dějiny moderní SF, 1973, rozš. 1984) od známého editora Jacquese Sadoula (1937). Švédský spisovatel a kritik Sam J. Lundwall „“ napsal čtivou knihu o SF a fantasy Science fiction (1969), známou též z anglického překladu, a méně subjektivně pojatou historii SF Science Fiction: An Illustrated History (SF: ilustrovaná historie, angl. 1978). Polský spisovatel Stanistaw Lem „“ je autorem dvousvazkové, seriózní analýzy zejména anglo-americké SF Fantastyka i futurologia (Fantastika a futurologie, 1970). Nejlepším faktografickým zdrojem informací o polské SF, doplněným slovníkem SF terminologie, je Leksykon polskiej literatury fantastycznonaukowej (Lexikon polské SF literatury, 1990) od Andrzeje Niewiadowského (1954) a Antoniho Smuszkiewicze (1938). Některá další teoretická díla jsou uvedena v heslech o SF literatuře jednotlivých zemí a v soupisu použité literatury.

164

Až do doby po 2. světové válce nebyla SF v české a tím méně slovenské literatuře pojímána jako specifický žánr. V recenzích se hovořilo o fantastické, utopické, verneovské či technicko-dobrodružné próze, ale tato terminologie byla nejednotná a nejasná. Teprve v 50. letech byla jako specifická část literatury jmenována vědecká fantastika – tehdy vyšly první články (např. Františka Běhounka „“, které hovoří o jejím vymezení, vývoji a specifikách. O existenci science fiction v angloamerické oblasti se dozvídáme poprvé v souvislosti s vydáváním překladů děl R. Bradburyho „“ a ve článcích v časopise Světová literatura, mezi jejichž autory patřil i Josef Škvorecký (1924). Za přelomovou práci o SF lze považovat komentář Adolfa Hoffmeistera (1902–1973) v jím sestavené antologii Labyrint (1963). SF se v 60. letech často věnovali také literární kritici jako Oleg Sus (1924–1982) či Zdeněk Heřman (1934), první akademické články o SF začala psát Miroslava Genčiová „“. Až do 80. let se česká a slovenská SF kritika zabývala prakticky výhradně dějinami a vymezením SF – články Václava Kajdoše „“ v 60. letech nebo Alexandra Kramera „“ v 70. a na počátku 80. let. Povědomí o vývoji SF ve světě udržovaly také knižní doslovy, např. Františka Jungwirtha (1920) nebo Jarmily Emmerové (1929), které se mnohdy staly specifickými teoretickými díly. V 70. letech se SF začali více zabývat akademičtí literární vědci. Řada odborných článků M. Genčiové „“ o ruské a sovětské SF vyvrcholila vydáním knihy Vědeckofantastická literatura: Srovnávací žánrová studie (1980), jejíž obsah ovšem pokulhává za názvem, neboť se jedná především o analýzu sovětské SF, která nebyla z mnoha důvodů reprezentativním vzorkem SF jako takové. Práce Dušana Slobodníka „“ Genéza a poetika science fiction (1980) se jako jediná snaží zařadit SF do historického vývoje a do návaznosti na mýtus, pohádku a utopickou literaturu. Z dalších pravidelně publikujících teoretiků a kritiků jmenujme ještě Irenu Zítkovou, Jana Schneidera, Pavla Vašáka (1941), Dimitrije Běloševského (1945) a na Slovensku Dominika Bartosiewicze a Ondreje Herce (1944). Zkoumání dějin světové SF pokračovalo vydáním komentované antologie Stvořitelé nových světů (1980), sestavené a doplněné komentáři Iva Železného (1950), prozatímním vrcholem pak bylo vydání knihy Všechno je jinak (1986), jejímiž autory byli Ondřej Neff „“ a A. Kramer „“. Se vznikem fandomu na konci 70. let se objevuje zájem o dějiny české (a mnohem později též slovenské) SF. Podkladem pro pozdější odborné zkoumání je nevydaný Seznam SF a F knih v češtině a slovenštině, který sestavuje Jiří Černý (1954). Na jeho základě a díky spolupráci řady sběratelů byl shromážděn studijní materiál pro dějiny české SF O. Neffa „“ Něco je jinak (1981), které následovaly Tři eseje o české sci-fi (1985). S rozmachem fandomu a později vznikem měsíčníku Ikarie se začíná prosazovat nová generace kritiků a teoretiků – sem patří především Ivan Adamovič (1967), Pavel Kosatík (1962), Jaroslav Olša, jr. (1964) ad. (jo, ia)

SF film Fantastický film má dlouhou historii. Už jeden z vůbec prvních režisérů, Francouz Georges Méliés (1861–1938), točil na konci minulého století krátké fantastické filmy, některé horrorové, jiné patřící do oblasti SF. V prvních třech desetiletích 20. století bylo v kinematografii obtížné odlišit SF od horroru, protože mnohé filmy patří stejnou měrou do obou kategorií, například filmové verze Frankensteina z let 1910 a 1931, Doctor Jekyll and Mr Hyde (Dr. Jekyll a Mr. Hyde, 1932) či The Invisible Man (Neviditelný muž, 1933). Ve 20. letech dominovali na scéně zejména němečtí režiséři: především Fritz Lang (1890–1976) se SF filmy Metropolis (1926) a Frau im Mond (Žena na Měsíci, 1929). I další něm. filmy se zapsaly do dějin SF kinematografie: Der Golem (Golem, 1920) či Alraune (1928). V Rusku vznikl první významný SF film Aelita (1924). Počátkem 20. let nastal rozkvět českého filmu a vznikla i díla obsahující prvky SF: Otrávené světlo (1921), Marwille detektivem (1922) aj. Třicátá léta byla zlatým věkem klasické fantastické kinematografie. Kromě již zmíněných snímků vznikl na námět H. G. Wellse „“ monumentální SF film Things to Come (Podoba věcí příštích, 1936), na dlouhou dobu nejnákladnější britský film vůbec. V roce 1937 měl premiéru český film s prvky SF Bílá nemoc na námět K. Čapka „“. Šílení vědci se zabydlili na filmovém plátně. Začaly také vznikat filmové vesmírné opery. Klasickým reprezentantem byl seriál Flash Gordon (1936). Dominovaly však (vzhledem k náročnosti kulis) filmy odehrávající se na Zemi, nejvíce příběhy vědců a vynálezů. Čtyřicátá léta znamenala pro SF ve filmu naprostý útlum – na rozdíl od SF literatury, která v té době prožívala naopak nebývalý rozkvět. Kvantitativně i kvalitativně zde není moc o čem hovořit. Uveďme jen, že v roce 1948 vznikl velmi dobrý český SF film Krakatit. V 50. letech začalo být zřejmé, že USA se stanou hlavní kolébkou SF kinematografie. Ačkoliv filmy často vyjadřovaly paranoidní strach z invaze a z jaderného záření, jejich počet stoupl nebývalou měrou a řada filmů z 50. let je dodnes pokládána za klasiku. K nejznámějším patří The Thing (Věc, 1951), Them! (Jim!, 1954), Invasion of the Body Snatchers (Invaze uchvatitelů těl, 1956), Forbidden Planet (Zakázaná planeta, 1956) a The Incredible Shrinking Man (Neuvěřitelně se zmenšující muž, 1957). Ve druhé polovině 50. let průměrná kvalita SF filmů poněkud poklesla a nastala éra nesčíslných filmů o monstrech, která pocházejí buď z vesmíru, nebo vznikla na naší planetě v důsledku radiace. Koncem 50. let přišla ke slovu také tvorba režisérů z východní Evropy a filmem Godžira (Godzilla, 1954) zahájili útok na filmová plátna s celou armádou bizarních monster Japonci.

165

Pro celou oblast filmové fantastiky, zejména pro fantasy, měl význam nástup Raye Harryhausena (1920), odborníka na filmové triky, mistra techniky stop-motion, s jejíž pomocí na plátně ožila dlouhá řada monster. Šedesátá léta s sebou přinesla změnu, vznikla řada myšlenkově závažných děl určených dospělému publiku. Zatímco filmy 50. let spíše odrážely problémy společnosti, ve filmové tvorbě 60. let přišla ke slovu i otevřená kritika společnosti. Možnosti fantastiky vyzkoušela celá řada slavných režisérů, kteří působili jinak především mimo fantastickou oblast: Jean-Luc Godard (1930), Francois Truffaut (1932–1984), Alfred Hitchcock (1899–1980), Ingmar Bergman (1918), Federico Fellini (1920–1994), Francis Ford Coppola (1939), Roger Vadim (1928) ad. Přestože USA nadále zůstaly zemí, kde vzniká největší procento divácky nejúspěšnějších filmů, do vývoje žánru významně zasáhla díla natočená v Evropě a v Asii. Vznikla řada SF filmů natočených v koprodukci různých zemí východní Evropy, např. Der schweigende Stern (Mlčící hvězda, 1960), SF se dařilo i v sov. kinematografii. V roce 1963 byl uveden nejslavnější z klasických českých SF snímků: Ikarie XB 1, od druhé poloviny 60. let se náš SF film ale zaměřil zejména na bláznivé SF komedie. Za jistý mezník ve vývoji SF filmu lze označit úrodný rok 1968, kdy byla uvedena dvě slavná díla 2001: A Space Odyssey (2001: Vesmírná odysea) a Planet of the Apes (Planeta opic). V 70. letech došlo ke komercionalizaci žánru, se všemi klady a zápory. SF se stala pro filmové producenty kategorií, kterou nelze přehlížet. Vznikly významné antiutopie: THX 1138 (1970), A Clockwork Orange (Mechanický pomeranč, 1971), dále Rollerball (1975), Logan’s Run (Loganův útěk, 1976), Sleeper (Spáč, 1973), a také katastrofické filmy: The Omega Man (Poslední člověk, 1971), Damnation Alley (Alej prokletí, 1977), A Boy and His Dog (Chlapec a jeho pes, 1975). Sedmdesátá léta byla ve znamení pesimismu a skepse. Vznikla řada originálních, umělecky významných filmů, jejichž tvůrci se rozhodli vybočit z vyježděných kolejí – Zardoz (1973), Dark Star (Temná hvězda, 1974), The Rocky Horror Picture Show (1975), The Man Who Fell to Earth (Muž, který spadl na Zemi, 1976) – avšak kultovní obliba těchto snímků nedokázala většinou jít ruku v ruce s kasovním úspěchem u širšího publika. Obratem byl rok 1977, podobně významný mezník jako rok 1968 z předchozí dekády. V roce 1977 vznikly hned dva filmy, které znamenaly nový pohled na moderní SF film. Byly to Close Encounters of the Third Kind (Blízká setkání třetího druhu) režiséra Stevena Spielberga (1947) a Star Wars (Hvězdné války) George Lucase (1944). Každý svým způsobem naznačil příští směr vývoje – Spielberg ukázal romantický a emocionální potenciál SF kinematografie a dokázal, že SF může být kasovně úspěšným žánrem pro celou rodinu. Lucas aplikoval jiný druh emocí, svázaný rovněž se SF žánrem, totiž pocit údivu (tzv. sense of wonder) a vzrušení, který prožívá každý kluk, když listuje comicsem o supermanech a mezihvězdných bitvách. Kromě toho odhalil netušené možnosti trikové techniky a ukázal, jak dokonalý dojem jiného světa může vzniknout při správném a pečlivém použití všech možností, které filmová technika skýtá. Je až neuvěřitelné, jak velký krok udělaly Hvězdné války vpřed v oblasti triků – například porovnáme-li je s jinými SF filmy, které vznikly třeba jen o dva roky dříve. Dalšími úspěšnými SF filmy konce 70. let byly Superman (1978), Alien (Vetřelec, 1979) a Star Trek – The Motion Picture (1979). Osmdesátá léta byla triumfem filmové SF, která se stala divácky nejúspěšnějším žánrem. S. Spielberg měl úspěch se sentimentálním E.T.: The Extra-Terrestrial (E.T. mimozemšťan, 1982) a vzápětí překvapil svéráznou verzí dobrodružného žánru v prvním filmu z trilogie o Indiánu Jonesovi. Další dva díly Hvězdných válek překonaly rekordy v návštěvnosti. Pesimismus byl vytlačen snahou tvořit úsměvné snímky ve stylu S. Spielberga, které se ukázaly finančně nejúspěšnější. Humor se stal téměř nerozlučnou složkou většiny filmů. Typickým rysem 80. let byla nesčetná pokračování každého jen trochu úspěšného filmu. Kromě SF komedií – např. Back to the Future (Návrat do budoucnosti, 1985) se dnes daří i pochmurněji laděným SF thrillerům, v jakých jsou mistry kupříkladu Ridley Scott (1939) – Blade Runner (1982), nebo James Cameron (1956) – The Terminator (Terminátor, 1984), Aliens (Vetřelci, 1986). Speciální efekty hrají stále větší roli v SF filmech, jsou na ně vyčleňovány nebývalé sumy peněz, objevují se nové trikové možnosti s nástupem velkokapacitních počítačů a se zdokonalováním počítačové grafiky – Tron (1982). Mezi významnými rysy období nelze přehlédnout ani obsazování bývalého kulturisty Arnolda Schwarzeneggera (1947), idolu mládeže a zřejmě nejvýznačnějšího herce SF a fantasy filmů 80. a poč. 90. let - např. v Conan the Barbarian (Barbar Conan, 1981), Predator (Predátor, 1987), Total Recall (1990), Terminator 2: The Judgement Day (Terminátor II: Den zúčtování, 1991). Originalita a excentričnost se však nevytrácí, zejména díky takovým talentovaným režisérům, jakým je Angličan Terry Gilliam (1940), autor nezapomenutelných snímků Time Bandits (Lupiči času, 1982), Brazil (1985) a The Adventures of Baron Münchhausen (Dobrodružství barona Prášila, 1988). Na pomezí SF a horroru se daří režisérům Davidu Cronenbergovi (1943) – Scanners (Pátrači, 1980), Videodrome (1982), The Fly (Moucha, 1986) a Johnu Carpenterovi (1948) – The Thing (Věc, 1982), Christine (1983). SF film je i nadále na výsluní pozornosti producentů a náklady na výrobu nových filmů zatím rostou. Klíčovou roli stále hrají speciální efekty, např. ve filmech The Lawnmower Man (Trávníkář, 1992), Jurassic Park (Jurský park, 1993). Na poli SF kinematografie jednoznačně dominují zejména americké filmy. SF filmy však vznikají i téměř ve všech ostatních zemích světa, včetně Izraele, Filipín a podobně. I když mnohé z nich mohou být originální, jejich handicapem je neanglofonní provenience a málokdy prorazí za hranice země svého vzniku. Výjimkami jsou např. francouzské Delicatessen (Delikatesy, 1990), řada italských filmů s podílem anglicky mluvících herců, filmy „poangličtěné“ s doplně-

166

nými sekvencemi obsazenými anglicky mluvícími herci, či nákladné německé produkce jako Das Arche Noah Prinzip (Princip Noemovy archy, 1984). (ia)

SF divadlo SF se kvůli nárokům na scénografii nikdy nestala častým jevem v divadelních repertoárech. Přesto existuje několik set divadelních her, které jsou většinou adaptacemi známých románů, méně často pak původními díly. Obdobně jako vznikala první utopická díla, objevily se takovéto utopie i v divadle – např. L’an 2000 (Rok 2000, 1789) od Francouze Nicolase Edme Restifa de la Brettona (1735–1806), známého řadou dalších fantastických a erotických děl. SF motivy se objevily i v řadě divadelních satir – např. Arlequin empereur dans la Lune (Harlekýn vládcem Měsíce, 1684) od Nolanta de Fatouvilla nebo pozdější Les deux Nicodèmes ou les Français dans la planete de Jupiter (Dva Nicodemové aneb Francouzi na planetě Jupiter, 1791) od Beffroye de Reigny. V 19. století vznikly první adaptace děl dnes řazených do SF – např. Gulliver en l’île des géants (Gulliver na ostrově obrů, 1815) od Sewrina nebo Presumption, or The Fate of Frankenstein (Troufalost aneb Osud Frankensteina, 1823) od Richarda Brinsleye Peaka. Spolu se Stevensonovým příběhem o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi se Frankenstein stal nejčastěji dramatizovaným SF dílem (více než sto adaptací). V období mezi světovými válkami vznikly první významnější SF hry – R. U. R. (kn. 1920, premiéra 1921) Karla Čapka „“, Back to Methuselah (Zpět k Metuzalémovi, 1922) G. B. Shawa (1856–1950) a Adam i Eva (Adam a Eva, 1931) Michaila Bulgakova „“. Ze stejné doby pochází i první divadelní hra s motivem hrozby atomové války – Wings over Europe (Křídla nad Evropou, 1928) od Roberta Nicholse (1893–1944) a Maurice Brownea. I po druhé světové válce vznikla řada divadelních adaptací SF děl – například proslulá The Martian Chronicles (Marťanská kronika, 1977) od Raye Bradburyho „“, The War of the Worlds (Válka světů, 1977) H. G. Wellse „“ od Alberta Reyese, Brave New World (Úžasný nový svět, 1970) A. Huxleye „“ od Davida Rogerse a A Canticle for Leibowitz (Chvalozpěv na Leibowitze, 1986) W. M. Millera od Richarda Felnaglea. SF motivy se objevují v několika významných původních divadelních hrách – v El tragaluz (Žrout světla, 1967) Antonia Buero Valleja sledují vědci z budoucnosti celou tragedii španělské občanské války. Negativní představu budoucnosti ukazují i hry The Tooth of Crime (Chuť zločinu, 1972) od Sama Sheparda – svět je ovládán rockovými hvězdami, a The Sons of Light (Synové světla, 1977) od Davida Rudkina – snaha šíleného vynálezce ovládnout svět s pomocí armády otroků. SF tematika nalézala často uplatnění v divadelních muzikálech. Česká produkce divadelních her s motivy SF je poměrně bohatá. Především je zde nepřehlédnutelné dramatické dílo K. Čapka „“ – kromě R. U. R. napsal ještě tři hry s fantastickými náměty; o nich blíže v autorském hesle. Další díla pocházejí ze 30. let – Zelené vlny (1932) a Tajemství (1932) od T. A. Pánka (1901–1983), Dělo života (1937) od Jiřího Foustky (1894–1967) – o vynálezu paprsků života a smrti, či do blízké budoucnosti posazená hra Sedm hubených let (1937) Václava Kůrky (1902–1973). Další díla vznikala až po 2. světové válce. Z 50. let je nejvýraznější SF hrou podobenství Vítězslava Nezvala (1900– 1958) Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956), v 60. letech obohacoval SF motivy své hry v plzeňském divadle Alfa SF spisovatel Josef Koenigsmark (1916–1994) – např. Dědeček v oleji (1961). Do podoby divadelní hry byla adaptována významná SF díla. Válka s mloky byla upravena pro divadlo hned dvakrát – Ivou Hercíkovou (1935) v roce 1962 a Pavlem Kohoutem (1928) v r. 1963. P. Kohout je též autorem adaptace Orwellova „“ 1984 (1984), Václav Hudeček (1929) je autorem hry Výlet pana Broučka do XV. století (1957), František Černý (1926) znovu zpracoval pro divadlo látku z Čapkovy „“ Věci Makropulos ve hře Destilátoři (1987). Žádné ze jmenovaných českých děl, s výjimkou dramat K. Čapka „“, však nijak výrazně českou SF neobohatilo. (jo, ia)

SF hry Existují celkem čtyři základní druhy her – jsou to deskové hry (board plays), karetní hry (card plays), hry na hrdiny (role-playing games) a knihy-hry (game-books). Informace o počítačových hrách, které jsou mnohdy jen jiným médiem zpracovanými hrami z výše uvedených čtyř skupin, jsou obsaženy dále v samostatném hesle. Historicky nejstarší formou her jsou deskové a karetní hry, z nichž řada (počínaje už šachy) simulovala různé druhy válečných konfliktů – mezi nimi jsou i strategické hry o mezihvězdných konfliktech (např. Lensman z roku 1971 podle vesmírných oper E. E. doc Smithe „“). Teprve úspěch filmu Hvězdné války ale způsobil jejich boom – většina tehdejších her však byla jen SF variantami her typu Diplomacie, Monopoly či dokonce kosmické obdoby Člověče, nezlob se, kde pouze rekvizity ukazovaly na jejich příslušnost k SF. Další skupinou byly hry založené buď na vydaných knihách (především delších sériích), nebo podle původních SF scénářů. K první skupině patří hra Robert Heinlein’s Starship Troopers (Hvězdná pěchota Roberta Heinleina, 1976), jejíž scénář napsal autor předlohy osobně, nebo Dune (Duna, 1979) podle F. Herberta „“ a John Carter of Mars (John Carter z Marsu, 1979) podle E. R. Burroughse „“. První deskovou hrou zpracovanou na základě původního scénáře byla Cosmic Encounter (Kosmické setkání, 1977). Ve stejné době vznikly i první fantasy hry – např. War of the Ring (Válka o prsten, 1978) založená na příbězích J. R. R. Tolkiena „“.

167

Vůbec první hrou na hrdiny je fantasy Dungeons and Dragons (Jeskyně a draci, 1974), která dodnes zůstává nejpopulárnější a vyprovokovala vznik řady variant, mj. také české Dračí doupě (1990). Firma TSR, která Dungeons and Dragons vydala, dodnes ovládá většinu světového trhu se hrami na hrdiny, a to především díky dalšímu rozvíjení původního námětu – např. v Advanced Dungeons and Dragons (Jeskyně a draci pro pokročilé, 1978–9), a vydáváním dalších doplňků pro její hraní. První SF hrou na hrdiny je Traveller (Poutník, 1977), ale SF hry ve srovnání s fantasy a horrorem stále zůstávají v menšině. K SF patří např. hry založené na známých filmových a literárních dílech – Star Trek (1983), Ringworld (Prstencový svět, 1984), Buck Rogers XXVc: The 25th Century (Buck Rogers ve 25. století, 1988), Aliens (Vetřelci, 1991). Několik her na hrdiny je založeno na původních scénářích – např. steampunková Space 1889 (Vesmír 1889, 1989), dystopie Paranoia (1984) nebo Cyberpunk (Kyberpunk, 1991). Většina her na hrdiny se odehrává ve světech fantasy nebo horroru, příp. ve středověku – to s sebou přineslo i jejich specifickou variantu, tzv. life role-plays, kde účastníci hrají v reálném světě, jsou oblečeni v kostýmech a bojují spolu markýrovanými zbraněmi. Zvláštní obdobou jsou tzv. laser games. Kolem her na hrdiny se vytvořila specifická subkultura, která organizuje jak vlastní konvence, tak vydává časopisy a uděluje vlastní ceny. Částečně se překrývá se SF fandomem. Nejnovější variantou her jsou tzv. gamebooky (knihy-hry pro jednoho hráče-čtenáře), z nichž většina spadá do SF či fantasy. Jedná se o širokou škálu od primitivních, v nichž záleží na pouhém štěstí a nejsou nikterak propracovány, např. Be an Interplanetary Spy (Buď meziplanetárním zvědem, 1980), až po složitější propracované dlouhé série, např. Lone Wolf (1984–; č. 1992–). Prakticky všechny kvalitní gamebooky jsou dílem některého z trojice Joe Dever (1956) a Ian Livingstone - Steve Jackson. Existují jak gamebooky textové, tak obrázkové, vycházející jako comics. Zřejmě prvním českým gamebookem byla velmi primitivní comicsová SF Kosmická hlídka (1991), ovšem zatím jediným původním gamebookem, který si zasluhuje pozornost, je Ve službách krále Reginalda (1993) od Michaela Bronce (1969). Přestože většina her je sekundárním produktem založeným na knihách či filmech, úspěch několika her naopak vyprovokoval vznik literárních děl, která se odehrávají ve světě stvořeném hrou – např. podle gamebooků o Lone Wolfovi byla napsána série románů, jejímiž autory jsou John Grant (vl. jm. Paul Barnett; 1949) a J. Dever, č. vyšel 1. díl Eclipse of the Kai (Stíny nad řádem Kai, 1989; č. 1995). Významná je činnost firmy Games Workshop, která vytvořila dva významné herní světy: SF Dark Future a fantasy Warhammer. Na jejich základě vznikla už řada románů a povídek, na jejichž tvorbě se (většinou pod pseudonymy) podílejí známí angl. autoři, např. Brian Stableford (1948), Ian Watson „“, David Pringle (1950) ad. Z cyklu Warhammer vyšla č. antologie Wolf Riders (Vlčí jezdci, 1992; č. [1993]). (jo)

SF počítačové hry Počítačové hry (v nichž SF tvoří poměrně velkou část produkce) mají řadu různých druhů, jejichž dělení se zakládá např. na typu příběhu (úkolu), prostředí, do kterého je hra situována, způsobu pohybu, jednání, případně dorozumívání postav a grafice. Někdy se mohou jednotlivé styly sbližovat (např. simulátor může být současně strategií apod.). Hlavními typy počítačových her zmiňovanými v dalším textu jsou „adventure“, „arkáda“, „dungeon“, „strategie“ a „simulátor“. „Adventure“ je hra, v níž hráč sleduje na obrazovce postavu hlavního hrdiny, řídí jeho pohyby a pomocí různých ikonek pro ni sbírá a následně používá různé předměty. „Arkáda“ (hovorově též střílečka nebo chodičkamlátička) je hra pro jednoho nebo více hráčů, kteří na obrazovce sledují postavu, která bojuje s nepřáteli a v případě úspěchu postupuje na vyšší a vyšší úrovně hry. V „dungeonu“ hráč sleduje průběh hry očima hlavního hrdiny, který se pohybuje v třírozměrném světě, takže vzniká silný dojem reality. Hráč bojuje s nepřáteli, případně řeší logické hádanky. Ve „strategii“ hráč sleduje své území na obrazovce z ptačí perspektivy. Cílem je většinou buď ochrana vlastního území, případně útok proti jinému, v tzv. rozvíjivé strategii se hráč stará o své území a „rozvíjí“ jej. „Simulátory“ kopírují činnost člověka, hráč usedá do různých dopravních prostředků, v nichž má splnit hrou zadané úkoly. Hra se odehrává ve třírozměrném, většinou vektorovém prostředí. (Protože v případě počítačových her mají velkou informační hodnotu údaje o výrobci, uvádíme je v heslech.) S masovým rozšířením počítačů se záhy objevily první počítačové hry. Z pohledu historie patří největší dík tvůrcům počítače ZX Spectrum, na němž vznikly první jednoduché hry. Hned první významnější hra Space Invaders (Útočníci z vesmíru) byla SF. Název je ovšem nutno brát pouze jako pojem, protože téměř identických her s různými názvy a pochopitelně jinými autory vznikla spousta. Základní idea byla jednoduchá: na obrazovce se zleva doprava a postupně i dolů pohybovalo několik řad kosmických člunů a úkolem hráče bylo tyto útočníky raketkou umístěnou na spodním okraji obrazovky zničit. Byl to výchozí bod pro vývoj dalšího herního softwaru. Od této chvíle se z her stal obchod. Následovalo ještě několik mezníků na osmibitových počítačích, které posloužily jako odrazový můstek do světa kvalitní počítačové zábavy. Jedním z takových mezníků je hra Knight Lore (Rytířské příběhy, Ultimate Play The Game, 1984), která poprvé představila pseudotrojrozměrné zobrazení, později tolik používané. Námětem se jednalo o pohádku (s trochou nadsázky o fantasy). Další významnou hrou byla Elite (Firebird, 1985), k jejímuž odkazu se dnešní tvůrci her-

168

ního softwaru stále vracejí. Jedná se o zpracování části Asimovovy „“ ságy o Základně. Hráč je vesmírným obchodníkem, létá od planety k planetě, nakupuje, prodává, smlouvá, po cestě likviduje piráty a to vše za jediným účelem – mít co nejlepší loď s co nejlepším vybavením. Velkým kvalitativním skokem v oblasti počítačových her se stal příchod šestnáctibitových, později dvaatřicetibitových a dnes i čtyřiašedesátibitových osobních počítačů. Tyto počítače se staly hnacím motorem pro vývoj ještě kvalitnějších her. Přestože firma IBM kdysi prohlásila, že osobní počítače nemají budoucnost, a proto se jim nechtěla věnovat, nechala si v roce 1983 od dnešního herního giganta firmy Sierra On-Line navrhnout barevnou počítačovou hru, která měla demonstrovat schopnosti jejich nového modelu osobního počítače PC. Tak se PC IBM zařadily k nejpopulárnějším herním počítačům a Sierra On-Line k nejuznávanějším výrobcům her. Zřejmě nejslavnější sérií SF her od Sierry On-Line je Space Quest (Vesmírné putování), jejímiž autory jsou od roku 1986 Mark Crowe a Scott Murphy. Hlavním hrdinou všech příběhů je kosmický smolař – popelář Roger Wilco. Ve Space Quest I (Sierra On-Line, 1986) se Wilco nedobrovolně ocitá v roli hrdiny, který díky své lenosti (usnul v úklidové komoře) přežije útok Sarienů a očišťuje galaxii od bandy záškodníků snažících se zneužít jakýsi sluneční generátor. Ve Space Quest II (Sierra On-Line, 1987) je Wilco vyznamenán a může za „odměnu“ uklízet na jiné stanici, kde se zaplete do plánů Sludge Vahaula, který chce pomocí zmutovaných pojišťovacích agentů ovládnout vesmír. Space Quest III (Sierra On-Line, 1989) začíná na vrakovišti, kam spadla Wilcova záchranná kapsle. Na stejném vrakovišti se válí zaprášená Enterprise. Wilco je nucen sestavit z dílů nalezených na vrakovišti kosmickou loď a letět zachránit své vlastní autory, aby tak zajistil další pokračování (se kterým se mimochodem už nepočítalo). Space Quest IV (Sierra On-Line, 1991) měl být už (podruhé) definitivně poslední. Wilco tentokrát putuje prostorem i časem, aby se ze Space Questu XII dostal zpět do svého času. Setká se mimo jiné se svým synem a manželkou. Snad poprvé se objevují v počítačové hře časové paradoxy. Posledním je Space Quest V (Sierra On-Line, 1993), kde Wilco vystupuje v roli vesmírného kadeta, který se omylem počítače stává velitelem kosmické lodi. Hra je parodií na Star Trek, Hvězdné války a vesmírné opery vůbec. Nejen čistě softwarové firmy, ale i dceřinné společnosti filmových společností se pouštějí do tvorby her. Nejznámějším příkladem toho je Lucasfilm Games (později LucasArts). Lucasfilm se poprvé představil již na osmibitech např. předchůdci dnešních dungeonů nebo trojrozměrných arkád na téma Hvězdných válek. Poprvé však zazářil až na kvalitnějších počítačích, a to s několika SF, z nichž je např. známá adventure Zac McKracken (Lucasfilm, 1989). Novinář Zac brání výbojným mimozemšťanům v ovládnutí Země. Prvním herním zpracováním filmu na počítači je Indiana Jones and the Last Crusade (Indiána Jones a poslední křížová výprava, Lucasfilm, 1989)-jednalo se však o pouhou arkádu, kde postavička pobíhala dvojrozměrným bludištěm, šplhala, slézala a pobíjela nepřátele. Důstojného zpracování se u Lucasfilmu Indiána Jones dočkal už o rok později ve stejnojmenné velice kvalitní adventure s dějem kopírujícím film. Byl to tehdy určitý průlom nejen u firmy Lucasfilm Games, ale v herním průmyslu vůbec. V roce 1992 Lucasfilm Games vyrobila ještě dokonalejší pokračování Indiana Jones and the Fate of Atlantis (Indiána Jones a osud Atlantidy, LucasArts, 1992). V roce 1993 se LucasArts odhodlal udělat to, co se od něj Čekalo už dávno: zpracovat film Hvězdné války. Bylo to v mimořádně kvalitním leteckém simulátoru X-Wing (LucasArts, 1993). Graficky a hudebně ještě lepším zpracováním je CD-ROM verze Rebel Assault (Útok rebelů, LucasArts, 1994), kde se objevily i digitalizované videosekvence a zvuky z filmu. Firma Psygnosis patří mezi tu kategorii výrobců her, která má za sebou jednak dlouhou tradici a jednak několik vynikajících produktů. Její první SF byla hra na hrdiny Obitus (Psygnosis, 1990). Ztracen v čase, hráč se snaží sestrojit stroj času, jehož jednotlivé díly mají čtyři vládci. Další SF byl až Innocent Until Caught (Nevinen – než bude dopaden, Psygnosis, 1993) – první pokus Psygnosis proniknout na pole adventure. Hra pojednává o kosmickém zloději, který je polapen za krádež plakátu z 20. století. Na různých planetách či měsících musí ukrást či vydělat peníze a vrátit je. Další známou firmou je Microprose. Tento simulátorovy gigant zazářil komediální adventure Rex Nebular (Microprose, 1993), která se odehrává na dobře utajené planetě, jíž vládnou ženy. Trh počítačových her je přesycen. Přesto se stále prosazují nové firmy, např. Cyberdreams. Její první hrou byl SF horror Dark Seed (Temné sémě, Cyberdreams, 1992) o muži jménem Mike, jemuž byl do hlavy implantován vetřelec, kterého se během tří dnů musí zbavit. Hra vyniká osobitou grafikou H. R. Gigera (1940). K další hře si firma Cyberdreams přizvala Cyda Meana, který se podílel na filmech Blade Runner, Tron a 2010 a společně vytvořili simulátor bojového letounu budoucnosti Cyberrace (Cyberdreams, 1993). Jsou firmy, na jejichž jméno si dnes už nikdo ani nevzpomene, ale jejich produkty přesto tvoří velkou část herní historie. Corporations (Korporace, Core Design, 1990) je vynikající vektorová hra na hrdiny, v níž tajný agent z 21. století bojuje s mamutí společností experimentující ilegálně s lidskými geny. Hra Xenomorph (Pandora, 1990) je jedno z prvních kvalitních zpracování Vetřelce. Damocles (Novagen, 1990) je pokračováním úspěšných osmibitových vektorových her na hrdiny Mercenary (Žoldák, Novagen, 1986) a Escape from Targ (Útěk z Targu, Novagen, 1987), v nichž se obyvatelstvo evakuuje před srážkou s kometou. Tower of Babel (Babylonská věž, Microslile, 1990) je netypický vektorový trojrozměrný hlavolam. Kolem roku 1992 si většina firem uvědomila, že k vytvoření kvalitní hry, která by se dobře prodávala, nestačí pouze programátor, počítač a dobrý nápad. Proto si přizvaly odborníky nebo použily literární či filmové předlohy. Často firmy používají digitalizovaných sekvencí z filmů nebo si je rovnou nechávají natočit. Jedním z prvních a dobrých příkladů

169

zpracování knižní předlohy je Neuromancer (Interplay, 1987). Dále následovaly hity jako Dune (Duna, Cryo, 1992), což je vkusná kombinace strategie a adventure, přičemž příběh se odehrává přibližně podle filmu a ve strategické části se jedná o těžbu koření. Dune II (Duna II, Cryo, 1993) je už čistě strategickou záležitostí, kde jde hlavně o těžbu koření a dobývání cizích území. Zpracovány byly i fantasy J. R. R. Tolkiena „“, nejzajímavější je rozsáhlá adventure Lord of Rings (Pán prstenů, Interplay, 1991). Také dobrodružství lodi Enterprise se dočkala herní podoby, a to hned několikrát: Star Trek-25th Anniversary (Star Trek – 25. výročí, Interplay, 1993) a Star Trek V– The Final Frontier (Star Trek V – Nejzazší hranice, Mindscape, 1993) jsou adventure. K méně povedeným hrám patří zpracování Vetřelce Alien 3 (Vetřelec 3, Probe, 1993). Narychlo slepenou arkádou je Jurassic Park (Jurský park, Oceán, 1993). S touto pochybnou kvalitou ostře kontrastují zvláště hry jako je The Lawnmower Man (Trávníkář, The Sales Curve, 1994), což není jen zpracování filmu, ale jeho pokračování, které se celé odehrává ve světě virtuální reality hlavního hrdiny. V herní podobě existuje i film Innerspace – jako CD hra Microcosm (Mikrokosmos, Psygnosis, 1994). Je jasné, že budoucnost patří CD titulům, což dokazují například velice kvalitní hry The Labyrinth of Time (Labyrint času, Terra Nova Development, 1993). Hráč se ocitá uprostřed labyrintu času a prostoru, který postavil Daidalos. Dalším příkladem je hra na hrdiny Iron Helix (Železná spirála, Drew Pictures, 1993), v níž se hráč ocitá v roli vesmírné průzkumné sondy, s jejíž pomocí má zabránit válce. Vrcholem je hra Myst (Broderbund, 1994), která leží na pomezí SF a horroru. Zvláštní kapitolu tvoří fantasy hry. Mezníkem v této oblasti se stala hra Dungeon Master (Pán jeskyně, FTL, 1987), jejíž tvůrci se poprvé pokusili o komplexnější převedení volných pravidel hry na hrdiny Dungeons & Dragons do počítačové hry. Hrdina se probíjí labyrintem Lorda Chaosu, který pomocí magie hodlá ovládnout svět. Pokračováním je Chaos Strikes Back (Chaos vrací úder, FTL, 1990). Největším výrobcem v této oblasti se stala firma SSI, jejímž zatím posledním hitem je Lands of Lore (Země zvyků, SSI, 1993). Dobrotivý král se ocitá v zajetí kouzel zlé ježibaby. Hra se vyznačuje vynikající grafikou i hudbou. Dalším průlomem na poli dungeonů se stala hra Ultima Underworld (Electronic Arts, 1992) odehrávající se ve starobylé zemi Britanice. To nové, co Ultima přinesla, byl způsob pohybu obrazu. Naprosto plynulé otáčení a chození bylo v dungeonech do té doby nevídané. Vrcholem současného dungeonů je Arena – The Elder Scrolls (Aréna – starobylé svitky, Bethesda Softworks, 1994). Rozsáhlé zemi vládne temný a zlý Jagar Tharn. Jediná možnost, jak ho zneškodnit, je nalézt všech osm úlomků kouzelné hole rozházené po celé zemi. (jr)

SF v hudbě Vztah fenoménu SF a hudby se manifestuje několikerým způsobem. Tam, kde je možno ztvárnit příběh anebo použít textovou předlohu (hudebně-dramatické žánry a další žánry s vokální složkou), sleduje hudba přímo literární SF tematiku. Tam, kde se lze odvolat na SF v nějaké podobě jako na inspiraci (přičemž může jít o napojení na inspirační zdroje společné všem uměleckým druhům anebo na literární SF zvlášť), se SF prvky v hudbě jeví být spíše součástí projekce moderního poznání (skrze vědu a techniku). O příbuznosti se světem SF svědčí pak bezprostředně názvy skladeb. Často je ale těžké rozlišit, do jaké míry je takový název (je-li hudba sama bez textu) pouze variací na to, čemu se v 19. století začalo říkat „program“ v hudbě (a dnes je to často spíše jakési „programní alibi“), anebo jak dalece je naopak verbalizací jakési „nové“, ze stejných zdrojů jako např. literatura SF vzešlé hudební zkušenosti. SF prvky v hudbě jsou kromě toho také výrazným znakem životního stylu – ne náhodou nalézáme mnoho podobných rysů ve formování fanklubů hvězd populární hudby a SF fandomu. Za nejstarší známý doklad sblížení SF a hudby je pokládáno operní zpracování libreta Carla Goldoniho (1707–1793) Il Mondo della Luna (Svět na Měsíci). Libreto zaujalo řadu Goldoniho současníků: v roce 1750 Baldassara Galuppiho (1706–1785), v roce 1765 portugalského skladatele Pedra Antonia Avondana (1714–1782), o deset let později Italy Gennara Astarittu (1745/49–po 1803) a Giovanniho Paisiella (1740–1816), v roce 1777 představitele vídeňského klasicismu Josepha Haydna (1732–1809) a v roce 1792 Portugalce Marcose Antonia Portogalla (1762–1830). Ve všech případech se jedná o komickou operu, většinou stejného názvu jako Goldoniho libreto. Pouze G. Paisiello „hudební komedii“ nazval Il credulo deluso (Oklamaný důvěřivec) a M. A. Portogallo O lunático iludido (Ošálený snílek). Podobné téma má opera Il regno de la Luna (Měsíční království, 1770) od Niccola Picciniho (1728–1800), která ale není podle Goldoniho libreta. Se SF v moderním pojetí korespondují opery a operety Jacquese Offenbacha (1819–1880), např. Le Voyage dans la Lune (Cesta na Měsíc, 1875) napsaná na motivy J. Verna „“ a Les contes de Hoffmann (Hoffmannovy povídky, prov. posmrtně 1881) podle E. T. A. Hoffmanna. Až do poloviny 20. století vstupovala SF tematika do hudby poměrně vzácně. Hudební tvůrci zřejmě nenalézali dost vhodné prostředky, jak se jí zmocnit – výjimkou byl Leoš Janáček (1854–1928), který zhudebnil hned dvě SF předlohy: k opeře Výlety pana Broučka (1917) jej inspirovaly romány Svatopluka Čecha (1846–1908), Věc Makropulos (1925) napsal podle dramatu K. Čapka „“. Ani v „programní“ linii hudby, jak ji zrodil hudební romantismus a jak přežila v různých transformacích do 20. století, nedocházelo k detekci světa SF až do poloviny 20. století příliš často. Někdy se v této souvislosti uvádí symfonický cyklus Planets (Planety, 1918) od anglického skladatele Gustava Holsta (1874–1934), inspirační zázemí mu ale poskytla astrologie, nikoliv moderní věda.

170

Ačkoliv tematika SF literatury ve smyslu toho, čemu se v hudbě říká „program“, zůstávala po dlouhý čas pro hudbu spíše nezajímavá anebo neuchopitelná, ve skutečnosti se už na sklonku 19. století hudební vývoj kontaktoval s rozvojem vědy a techniky a tyto kontakty se v průběhu první poloviny 20. století dále prohlubovaly. Na to, aby mohli reagovat na vědecko-technický rozměr novodobého poznání, potřebovali hudební tvůrci nový materiál – ten byl zároveň pro ně metodou, jak tento rozměr uchopit a rozvíjet, jak fabulovat nové světy, osidlovat je a přesvědčovat o jejich fungovatelnosti a funkčnosti. Tento materiál jim poskytlo rozhlasové studio s možností zaznamenávat zvuk, zasahovat do jeho průběhu, upravovat ho. Tudy pronikli do světa, do kterého se spisovatelé, vybaveni informacemi o vědeckých objevech a teoriích, technických vynálezech a fabulační schopností, dostali už dříve. Rozhlasové studio se pro hudební tvůrce stalo novým hudebním nástrojem, s jehož pomocí mohou pronikat do fantastických světů. Tyto světy jsou stejně fiktivní jako světy SF příběhů, protože ve skutečnosti neexistují. Jejich existence je podmíněna existencí zvukového záznamu (kdyby – v intencích katastrofické SF – někdy došlo ke globálnímu energetickému kolapsu, nebylo by jak a čím tyto skladby provést). Cesty se sbíhaly od estetiky hluku italských futuristů, Francouze Edgara Varèseho (1885–1965), různých „vynálezců“ neforemných a dnes většinou zapomenutých hudebních nástrojů na elektrický pohon k „boomu“ elektroakustické hudby na přelomu 40. a 50. let. Varěseho tvůrčí úsilí může posloužit jako dobrý příklad způsobu, jakým se hudba vyrovnávala s novým rozměrem v poznání a jeho umělecké projekci. Orientoval se především na exaktní vědy (akustiku, optiku, geometrii) a přenášel jejich poznatky a metody do hudebně-kompozičního procesu: Hyperprism (1923), Octandre (1924), Intégrales (Integrály, 1925), Ionisation (Ionizace, 1929). Koncem 20. let pracoval Varèse na hudebnědramatickém projektu Astronomer (Astronom). Nikdy nebyl realizován, pro svůj nefalšovaný SF námět si však na tomto místě zaslouží pozornost. Hlavní postavou příběhu byl astronom, jemuž se podařilo navázat spojení se vzdálenou sluneční soustavou. Svým výjimečným činem proti sobě popudil dav a hvězda mu svým zářením nakonec přinesla záhubu. Že se projekt nepodařilo uskutečnit, ukazuje na dobovou nepřipravenost hudebně-vyjadřovacích prostředků. Varěse si toho byl vědom (v rovině plánů zůstal rovněž jeho další projekt s názvem Espace (Vesmír), který měl být realizován formou přímého rozhlasového přenosu z mnoha míst na celém světě) a na dvacet let se dokonce jako skladatel zcela odmlčel – dokud nebylo zdokonaleno a běžně zpřístupněno rozhlasové studio. Tento technologický skok měl za následek obrovský rozmach tzv. elektroakustické hudby. Mnozí z jejích tvůrců k ní byli přivábeni zájmem o využití možností moderní vědy a techniky v uměleckém sdělení – na této rovině těžili z podobných inspiračních zdrojů jako autoři literárních SF příběhů (nemuselo přitom zpětně vždy jít o elektro-akustickou hudbu): Japonec Džodži Juassa (1929) v multimediální kompozici Miširanu sekai no hanaši (Příběh z neznámého světa, 1953) a též ve skladbě pro klavír Najšokkaku teki učú (vol. Vesmír na dotek, 1957), Američané Morton Subotnick (1933) v první elektronické skladbě objednané nahrávací společností Silver Apples of the Moon (Stříbrná jablka Měsíce, 1966), John Cage (1912– 1992) v Atlas Eclipticalis (1961) a Tod Dockstader v elektroakustické kompozici Quatermass (1964), Švéd Jan W. Morthenson (1940) ve skladbě pro magnetofonový pás Neutron Star (Neutronová hvězda, 1967), Němec Karlheinz Stockhausen (1928) ve skladbě Sirius (1968), Angličan David Bedford (1937) ve skladbách na motivy SF románů R. Zelaznyho „“ Jack of Shadows (Jack stínů, 1973), I. Asimova „“ Star’s End (Konec hvězd, 1974) a U. K. Le Guinové „“ The Ones Who Walk Away from Omelas (Ti, kdo opouštějí Omelas, 1976), Švéd Ralph Lundsten (1936) v Alpha Raplha Boulevard (Bulvár Alfa Ralfa, 1979) podle C. Smithe „“, Francouz Christian Adrien Clozier (1945) v kompozici s názvem Quasars (Kvasary, 1980), Michael Obst (1955) v Kristallwelt (Krystalový svět, 1986) podle J. G. Ballarda „“. Vrcholem těchto snah je pařížský Institute de recherche et coordination acoustique-musique, vedený Pierrem Boulezem (1925). Sotva se některé postupy ověřené v elektroakustických hudebních studiích staly sériově dostupnými (zejména díky rozšíření syntetizéru v 80. letech), vyšly z oblasti tzv. vážné hudby a ujaly se v hudbě populární a užitkové. Pro svou závislost na umělém energetickém zdroji našly široké uplatnění zejména v podobně závislém médiu – filmu, odkud se zase zpětně dostávaly do koncertní hudby: např. ve skladbách švédských autorů R. Lundstena Visions of Flying Saucers (Vize o létajících talířích, 1967) a Robot Amoroso (1979) a Stena Hansona (1936) The John Carter Song Book (Zpěvník Johna Cartera, 1985) napsané na motivy E. R. Burroughse „“. SF náměty anebo velmi často jen ohlasy reálií a rekvizit využívaných v SF literatuře se po druhé světové válce začaly hojněji objevovat i v „tradiční“ akustické hudbě. Konkrétnější motivaci představovaly literární SF, zvláště tehdy, byly-li zpracovány do vokál-ně-instrumentální podoby – na koncertní pódium se tak dostala povídka A. C. Clarka „“ Transcience ve formě písňového cyklu The Tentacles of the Dark Nebula (Chapadla temné mlhoviny, 1969) pro tenor a smyčce od D. Bedforda nebo básně U. K. Le Guinové „“ zhudebněné Toddem Bartonem ve skladbě The Music and Poetry of the Kesh (1985). V dramatických žánrech se hudba v souvislosti se SF náměty objevuje vedle rozhlasových her (skladatel Kristi Allik; 1952) a kantát (M. Subotnick) zvláště v operách. Za první novodobou operu na námět SF je považována Aniara (1959) podle stejnojmenné práce švédského autora H. Martinsona od K. B. Blomdahla (1916–1968). Ještě před ní však vzniklo dvojí české operní zpracování Čapkova „“ románu Krakatit: skladatelem a autorem SF Jiřím Berkovcem (1922) v roce 1956 a Václavem Kašlíkem (1917) o dva roky později. Z dalších zpracování SF děl jmenujme např. Valis (1987) P. K. Dicka „“ od Toda Machovera (1953) a The Marriages Between Zones Three, Four and Five (Sňatky mezi zónami tři, čtyři a pět, 1987) D. Lessingové od Paula Barkera. Předlohu ze stejného cyklu zpracoval též Američan Philip Glass (1937) jako The Making of the Representative for Planet 8 (Příprava představitele pro planetu 8, 1988).

171

Glassovi se stala SF dlouhodobou inspirací. Z roku 1975 pochází jeho skladba North Star (Severní hvězda) pro dva hlasy a nástroje, děj jeho opery Einstein on the Beach (Einstein na pláži, 1976) se zčásti odehrává na palubě kosmické lodi, v hudebním dramatu 1000 Airplanes on the Roof (Tisíc letadel na střeše, 1988) je uvažováno téma cestování časem, z téhož roku je opera The Fall of the House of Usher (Pád domu Usherů), prvky SF se objevují i v jeho poslední opeře Christopher Columbus (Kryštof Kolumbus, 1992). Po stopách SF tematiky v hudbě se nevyhnutelně velmi záhy dostaneme do oblasti pop-kultury (jejímiž nositeli byli v 60. letech hippies), „kultury“ halucinogenních zážitků, psychedelického rocku a Jimiho Hendrixe (1942–1970). V této oblasti šlo vždy spíše o určitý životní styl než o abstrahování myšlenek anebo kompozičně-technické inovace. Sociální prostředí hudebníků a jejich fanoušků (kteří si od počátku byli mnohem bližší než ve vážné hudbě skladatelé a interpreti na jedné a posluchači na druhé straně) se formovalo a fungovalo podobně jako prostředí SF autorů a jejich čtenářů. SF prvky byly přirozenou součástí aktuálního života a světa. Hudebníci nebyli věkově příliš vzdáleni od svého publika: ti i oni četli stejnou literaturu (Tolkienova „“ Pána prstenů), chodili na stejné filmy (2001: Vesmírná odysea). Film hrál v kontaktu se světem SF zřejmě významnější roli než literatura. Znamenal praktickou aplikaci vědeckotechnického rozměru moderního poznání stejně jako elektroakustická hudba (která ostatně, sotva se dostala z plenek experimentálních studií, v nichž působili především skladatelé tzv. vážné hudby, ovládla v podobě sériových syntetizérů a computerů rocková pódia). SF prvky v hudebním projevu neznamenaly ani tolik transformaci SF námětu jako spíše výraz společného pocitu vnímání světa, do kterého tyto prvky patřily a patří. Proto do populární hudby pronikla SF jako kulturní fenomén mnohem bezprostředněji, přirozeněji a rozsáhleji než do hudby vážné. Hudebníci často těžili témata písní ze známých SF filmů, povídek a románů, neméně často ale domýšleli vlastní SF příběhy a tvořili postavy a světy ze SF archetypálního materiálu. Prolnutí SF do hudby lze dokumentovat na kalifornské rockové vlně 60. let, zvláště na tvorbě skupiny Jefferson Airplane. V albech z konce 60. let – Surrealistic Pillow (Surrealistický polštář, 1967), After Bathing at Baxter’s (Po koupeli u Baxterů, 1967), Crown of Creation (Koruna stvoření, 1969), Volunteers (Dobrovolníci, 1970) se dovolává postav a příběhů z knih R. A. Heinleina „“ a J. Wyndhama „“. Kytarista a textař skupiny Paul Kantner (1942) nahrál samostatné album Blows Against the Empire (Akce proti impériu, 1970), které bylo dokonce nominováno na Huga a bývá považováno za nejzdařilejší pokus o fúzi žánrů: je to „symfonická báseň“ v rockovém stylu o partě rebelů, kteří v nepříliš vzdálené budoucnosti, zachycující USA zasažené fašismem, ukradnou kosmickou loď a letí s ní ke hvězdám. V Anglii jako první projevili výraznější orientaci na SF s undergroundovou kulturou spjatí Pink Floyd (v roce 1966 se stali hlavní atrakcí klubu UFO). Jejich oblíbenou tematikou byl vesmír: alba The Piper at the Gates of Dawn (Pištec v branách úsvitu, 1967), Saucerful of Secrets (Talíř plný tajemství, 1968), Ummagumma (1969), Atom Heart Mother (Atomové srdce matky, 1970), Dark Side of the Moon (Odvrácená strana Měsíce, 1973). Svým stylem („sférický“ zvuk, rozmáchle klenutá melodika, surrealistické a později filozofické texty, vizuální show, vše napřeno k úsilí o psychedelický účinek hudby) ovlivnili řadu dalších kapel. Anglická skupina Van der Graaf Generator se opakovaně vracela k vizi jaderné zkázy: Aerosol Grey Machine (1969), The Last We Can Do… (Poslední, co můžeme udělat, 1970), After the Flood (Po potopě, 1970). Svět SF byl blízký i extravagantní osobnosti populární hudby 70. a 80. let Davidu Bowiemu (1947): v roce 1969 se dostal do hitparád s písní Space Oddity (vol. Vesmírná odysea), v níž líčí drama ztraceného kosmonauta, na začátku 70. let založil kapelu Hype, ze které pak vyrůstaly další formace, zejména Spiders from Mars, a na koncertech s nimi se stylizoval do postavy „hvězdného Ziggyho“ – The Rise and Fall of Ziggy Stardust (Vzestup a pád Ziggy Stardusta, 1972). Jeho nahrávky se staly nejprodávanějšími od dob Beatles. Bowie se zcela ztotožnil se svým hrdinou, přenesl ho i do svého civilního života, oblékal se jako on atd. K projektu Diamond Dogs (Diamantoví psi, 1974) ho inspiroval Orwellův „“ román 1984. Výrazněji nechali svět SF do svého umění vstoupit artrockové skupiny Yes, King Crimson, Emerson, Lake and Palmer, folková skupina Incredible String Band, Rolling Stones – Their Satanic Majesties Request (Rozkazy Jeho satanské výsosti, 1967), Genesis, Man a rovněž skupina Gong. Ze SF tematiky (R. Zelazny „“, R. Bradbury „“) hojně čerpala rovněž „poslední undergroundová kapela“ Hawkwind: In Search of Space (Hledání vesmíru, 1971), Masters of the Universe (Vládcové vesmíru, 1977) ad. Sedmdesátá léta vyměnila hravost a fantazii za zjištění, že člověk zmůže jen málo a mašinérie rozličného druhu ho mohou lehce převálcovat. Stejně jako v SF i v rocku nastoupila nová vlna. Jejím představitelem se na rockové scéně stala něm. skupina Kraftwerk. Zcela odmítala tradiční hudební nástroje, používala syntetizéry, elektrifikované nástroje, světelné varhany. Na plně computerizovaných živých vystoupeních se hudebníci stylizovali do podoby robotů. Alba: Autobahn (Dálnice, 1974), Man Machine (Člověk-stroj, 1978). Kyberpunková éra na přelomu 80. a 90. let pak znamenala možnost přenosu nahrávacích zařízení do domácích podmínek a přinesla s sebou oživení futuristických myšlenek – zatímco v začátcích SF se stroje připodobňovaly lidem, teď lidé tíhnou k tomu, aby se připodobňovali strojům (v hudbě strojové rytmy, trhané taneční pohyby). (wd) První výraznější ukázky SF tematiky lze v české moderní hudbě najít na konci 60. let – několik skladeb natočili např. skupina Rebels, Václav Neckář (1943) a Karel Černoch (1943). Nejzajímavější projekty ale pocházejí až z přelomu 70. a 80. let, kdy V. Neckář se skupinou Bacily natočil dvoudeskové album Planetárium (1979), na němž se podíleli mj.

172

textaři Zdeněk Rytíř (1944) a občasný SF autor Vladimír Čort (1943). Výrazné SF motivy obsahovala i LP skupiny Olympic Prázdniny na Zemi (1979) a Laboratoř (1984). Největším přínosem SF v populární hudbě byla skupina Progres 2 se svou sérií rockových oper Dialog s vesmírem (1980) s vynikajícími texty Oskara Mana, které se prostřednictvím SF vyrovnávaly s vlnou emigrace v tehdejší ČSSR. Další LP Mozek (1984) vychází z povídky A. Dněprova „“ Maxwellovy rovnice. Na toto období navázala raná tvorba skupiny Futurum: Země ostrov (1984). Jednotlivé skladby se SF motivy natočila řada dalších skupin a zpěváků, např. F. R. Čech (1943) – Kosmonaut (1975), Dalibor Janda (1953) – Všechno na Mars (1985), OK Band – UFO nad rybníkem (1985), Michal David (1960) – Třetí galaxie (1982), Fešáci – Poznávám Vás (1977 – na motivy R. Bradburyho „“) ad. (jo)

SF ve výtvarném umění SF a fantasy ilustrace představují specifickou kategorii výtvarného umem. Jsou maximálně vizuálně orientované, dávají široké pole fantazii autora, který musí tvořit představy i atmosféru neexistujících světů, lidí, mimozemských civilizací apod. I když SF ilustrace je – jako vše v SF – považována za americký objev, za první moderní SF ilustrátory jsou uznáváni Francouzi, především Albert Robida (1848–1926), autor i ilustrátor řady děl, např. La vie électrique (1893). Velký vliv na pozdější tvůrce měli i ilustrátoři knih J. Verna „“, např. Leon Benett (1839–1917), autor více než dvouapůltisíce černobílých ilustrací v pětadvaceti románech. Za zmínku stojí i angličtí ilustrátoři časopisecké SF: Warwick Waterman Goble (1862–1943) – The War of the Worlds (1897) H. G. Wellse „“, Fred Jane (vl. jm. John Frederick Thomas Jane; 1865–1916) – The Angel of the Revolution (1893) G. Griffithe ad. VUSA je vznik SF ilustrací spojen se založením časopisu Argosy, který nabídl práci mnoha ilustrátorům, z nichž se většina specializovala buď na barevné obálky, nebo na vnitřní černobílé ilustrace. Většina tehdejších autorů ale neilustrovala pouze SF, nýbrž tvořila ve všech žánrech – např. P. J. Mohanan, Clinton Peetee, Herbert Morton Stoops (1888–1948) a J. Allen St John (1872–1957), který byl mj. prvním ilustrátorem děl E. R. Burroughse „“ a výrazně ovlivnil i jeho českého ilustrátora V. Čuttu. Po roce 1923, ve kterém vznikl časopis Weird Tales a v Argosy vycházelo stále více SF, přišli první – dnes již téměř zapomenutí – specialisté: Paul Stahr (1883–1953) a Robert Graef (?–1951). Se vznikem prvního SF časopisu Amazing Stories se prosadil nejslavnější ilustrátor předválečné amer. SF – Frank R. Paul (1884–1963). Paul nebyl sice tak řemeslně zručný jako jeho kolegové, ale dokázal s unikátním šarmem zobrazovat světy budoucnosti a především zázraky techniky, které v rané SF tvořily podstatnou část. Paulovy barevné ilustrace na obálkách magazínů se tak staly nejznámějším symbolem rané SF. V roce 1935 začal SF ilustrovat Virgil Inlay (1914–1971), který ovlivnil další SF ilustrátory svými překrásnými ženami a heroickými muži. Tam, kde Paul tvořil stroje, Finlay kreslil ženy, Paul maloval hlavně barevné obálky, Finlay černobílé vnitřní ilustrace. Během 2. světové války se objevili další, především Hannes Bok (1914–1964), jehož práce byly stylizovanější a neměly disciplínu a jasnost Finlayových, ale zaujaly především bizarností mimozemských příšer a mutantů. Zatímco Finlay vnesl do SF krásu, Bok styl. Dalším významným ilustrátorem poválečného období byl Edd Cartier (1914). V roce 1939 vzniklo první specializované SF nakladatelství Arkham House, což předznamenalo postupný přesun SF z časopisů do knih. Přestože po válce se ještě na krátkou dobu zvýšil počet SF časopisů, od konce 50. let začala většina SF vycházet v knižních vydáních, což těžce poškodilo ilustrátory, kteří tak přišli o trh s černobílými vnitřními ilustracemi. Například V. Finlay se nikdy nedokázal přizpůsobit novému trendu a jeho barevné obálky nedosahovaly úrovně jeho černobílých kreseb. Na začátku 50. let byla SF ilustrace v zajetí divokých obrázků krásných žen v kovových podprsenkách, na něž útočili nejroztodivnější mimozemšťané. SF bylo třeba postavit do seriózního světla – tuto změnu iniciovala čtveřice, která záhy ovládla většinu amer. trhu: Ed Emsh (vl. jm. Edmund Alexander Emshwiller; 1925), Frank Kelly Freas (1922), Ed Valigursky (1926) a Richard Powers (1921). Nejpopulárnější byl F. K. Freas, ale k serióznosti SF nejvíc pomohl R. Powers, který se proslavil především obálkami k vesmírným operám. Další skupinou byli Vincent Di Fate (1945), Paul Lehr (1930) a Jack Gaughan (1930–1985), kteří k SF přišli, aniž za sebou měli zkušenosti z pulpových magazínů a nebyli ani fanoušky SF. Výrazné zmenšení trhu na přelomu 50. a 60. let vyvolalo velkou krizi SF ilustrace. V té době se obálkami k Herbertově „“ Duně proslavil John Schoenherr (1935), brzy ale SF opustil. Novými vydáními Burroughsových „“ románů se prosadil Frank Frazetta (1928), který dnes patří zřejmě k nejslavnějším autorům obálek k fantasy (např. R. E. Howard „“ ad.). Frazettovo dílo ovlivnilo celou SF a fantasy ilustraci 60. a 70. let, neboť jako první dokázal, že nejen galerijní umělci, ale i žánroví ilustrátoři mohou dosáhnout úspěchu a slávy i mimo úzkou oblast, v níž se pohybují. Pod Frazettovým vlivem začali tvořit i Jeffrey Jones (1944), Ken Kelly (1946), Boris Vallejo, Chris Achilleos (1947) a Peter Jones (1951). Všichni se ale z jeho vlivu vymanili a stali se mistry s vlastním výtvarným názorem.

173

V 60. letech se s nástupem literární nové vlny objevila i skupina ilustrátorů, která vycházela ze surrealismu a ovládla na téměř celé desetiletí obálky SF knih. Mezi nejznámější tvůrce patřili: Don Ivan Punchatz (1936), Leon a Diane Dillonovi (oba 1933), Robert Lo Grippo (1947), Gervasio Gallardo (1934), Robert Pepper (1938) ad. Konec surrealismu v SF urychlil mj. Angličan Chris Foss (vl. jm. Christopher Foss; 1946) – autor kosmických lodí, fantastických designů budoucnosti a mimozemských krajin – jehož tvorbou byli ovlivněni i tvůrci Hvězdných válek. K dalším výtvarníkům tvořícím především technickou SF patří Angus McKie (1951) a Tim White (1952). Boom technické SF skončil na přelomu 70. a 80. let s příchodem dalšího výrazného talentu – Michaela Whelana – jenž kromě výborné techniky umí i vystihnout podstatu a atmosféru knižních obálek. K velké popularitě dnešní SF ilustrace i mimo úzkou oblast tohoto žánru napomohla i činnost anglických výtvarníků Martyho a Rogera Deana, jejichž nakladatelství Paper Tiger publikuje monografie nejznámějších SF výtvarníků. I s jejich pomocí se mohly prosadit hvězdy 80. a 90. let – Ian Miller (1946), Rodney Matthews (1945), Louis Royo a Jim Burns (1948). V Čechách a na Slovensku se první ilustrátoři zabývající se SF objevili teprve v meziválečném období. Žádný z nich se ale nespecializoval pouze na SF, ale většinou ilustrovali celý průřez dobrodružné literatury pro mládež. Dodnes známými jsou např. Václav Čutta (1878–1934) – ilustrátor českých vydání knih E. R. Burroughse „“, Jiří Wowk, který ilustroval řadu dobrodružných románů, včetně mnohých SF a další. Za zmínku stojí, že SF díla ilustrovali např. i Alfons Mucha (1860–1939), Mikoláš Aleš (1852–1913) a řada dalších slavných ilustrátorů. Od konce 20. let publikoval i zřejmě nejznámější český ilustrátor Zdeněk Burian (1905–1981), který se proslavil především svými obrazy pravěku a ilustracemi k dobrodružným knihám. Z. Burian ilustroval jen málo SF, ale vždy se jednalo o kvalitní práce, počínaje např. kosmickými loděmi v Gailově románu Raketou do Měsíce (1930), přes SF Vernovy „“, až k pozdním SF ilustracím, které vycházely např. v čas. Pionýr v 70. letech. V 50. letech se objevují první ilustrátoři, pro které se SF stala podstatnou částí jejich díla. Nejznámějším je Teodor Rotrekl (1923), který se proslavil ilustracemi k prvním vydáním děl F. Běhounka „“ a S. Lema „“. Průřezem jeho dílem je album Svět fantazie (1993). Ve stejné době publikoval i František Škoda, Miloš Novák a další. V 70. letech publikoval velké množství kvalitních SF ilustrací Miloslav Havlíček – jeho práce ale vycházely převážně v čas. Sedmička pionýrů. Z výraznějších ilustrátorů SF 70. a 80. let jmenujme ještě Káju Saudka (vl. jm. Karel Saudek; 1935), Václava Houfa (1949), Miroslava Jiránka (1951) aj. Se vznikem fandomu a postupným rozmachem SF v Československu přichází nová generace mladých ilustrátorů, kteří se profesionálně prosazují až v 90. letech se vznikem trhu se SF – nejznámějšími jsou Češi Martin Zhouf (1962), Petr Bauer (1963), Karel Soukup (1965), Zdeňka Boušková (1940), Luboš Vlk a Slováci Juraj Maxon (1963), Milan Dubnický (1956), Martina Pilcerová (1973) ad. M. Zhouf už publikoval průřezové album Frenesis (1993). (max, jo)

SF comics Vznik comicsu jako specifické části výtvarného umění je spojován s nefantastickým seriálem The Yellow Kid (1895), který ovšem záhy následují první comicsy s fantastickými motivy. Nejvýznamnější SF comics té doby je Little Nemo in Slumberland (1905–11) od Winsora McCaye (1869–1934), který se vyznačoval kvalitní kresbou, vtipem i fantazií. Vznik moderního SF comicsu je spjat se vznikem a oblibou SF pulpu, z nichž si bral inspiraci – např. seriál Buck Rogers in the 25th Century (1929–67), jehož autory byli postupně Clarence Gray a Richard Calkins (1895–1962). Hrdina se po pěti stech letech probouzí z hibernace a objevuje děsivou vizi Ameriky pod asijskou nadvládou, proti které se staví. Ještě populárnějším se stal seriál Flash Gordon (1934–), který byl ceněn pro elegantní kresbu, na níž nechal stopy zejména první kreslíř Alex Raymond (1909–1956), bývalý módní návrhář. Právě zásadní nerovnováha mezi grafickou stránkou a obsahem způsobila, že v USA byl comics dlouho považován pouze za vizuální médium, v němž dokonalá práce kreslíře potlačuje do pozadí slabý příběh. Na konci 30. let vzniká specifická skupina SF comicsů, jejichž hrdiny jsou tzv. superhrdinové. Vzorem je vždy seriál Superman (1938–) autorů Jerryho Siegela (1914) a Joe Shustera (1914–1992). Superhrdina má často dvojí identitu, vystupuje v pro něj typickém kostýmu s viditelnými identifikačními znaky, jeho cílem je bojovat proti zlu v různých podobách (lidem, mimozemšťanům, ale občas i nadpřirozeným bytostem). Hlavními partnery „superhrdinů“ jsou ale „superzločinci“, kteří – podobně jako oni – mají nadlidské schopnosti (telepatie, telekineze apod.) či superzbraně (paprskomety, ovladače lidské vůle apod.). Vydáváním seriálů o superhrdinech se už od 40. let zabývají především nakladatelství DC a Marvel, která ve svých sešitech vytvořila už celé vesmíry s vlastními zákony a pravidly. Nejznámějšími superhrdiny jsou Spiderman, Captain America, Batman a Darkman. Se vznikem prvních comicsů se „superhrdiny“ vznikla i první comicsová periodika a SF comics tak přestal být výhradně jednou z mnoha „rubrik“ v časopisech a novinách. Řada z těchto periodik tiskla SF, některá dokonce pouze tento druh comicsu – např. americké Planet Comics (1940–53). Typickými SF comicsy té doby jsou např. americký Lost in Space (1952) a britský Dan Dare (1950–69), jehož autor Frank Hampson (1917–1985) poprvé přivedl na scénu nikoliv osamělého hrdinu, ale člena týmu meziplanetární flotily, který bojuje za dobro v celé galaxii.

174

Téma cest časem a z toho vyplývající možnost uvádět hrdinu do stále nového a nového prostředí využívá comics Garth (1943–) od Stephena Dowlinga (1904), který ale svého vrcholu dosáhl až v dobách, kdy jeho grafickou stránku převzala legenda angl. comicsu Frank Bellamy (1917–1976). Další významné SF seriály byly Jeff Hawke (1955–77) od Sidney Jordana (1930) a The Trigon Empire (1965–74) od Dona Lawrence a Mika Butterwortha. Velký význam pro vývoj SF comicsu mělo nakladatelství EC (Entertainment Comics), které ve svých sešitech Weird Science (1950–53), Weird Science Fantasy (1954–55) a Incredible Science Fiction (1955–56) objevilo pozdější hvězdy SF comicsu a ilustrace Franka Frazettu (1928), Roye Krenkela (1918–1983), Ala Williamsona (1931), Wallace Wooda (1927–1981) a Harveye Kurtzmana. McCarthyovská cenzura v 50. letech a následný boj proti comicsu, který vyvrcholil přijetím tzv. comicsového zákona Senátem, zastavil na dvě desetiletí jeho další vývoj v USA. Zákon, který zaváděl pevná pravidla autocenzury pro autory a vydavatele, změnil postupně americký comics v šablonovitou práci bez větší invence a tvůrčího ducha. Evropský comics se zatím vyvíjel podle naprosto jiných pravidel a směrem k umělečtějšímu pojetí. Ve Francii, která byla největším producentem comicsů v Evropě, vytvořil v roce 1962 Jean-Claude Forest (1930) jeden z prvních SF comicsů, který byl určen pro dospělé. Barbarella (1962) se nadlouho stala vzorem pro další následovníky a vyvolala vlnu comicsů s hlavními ženskými hrdinkami, což do té doby bylo naprosto nezvyklé. Další SF comicsy na sebe nedaly dlouho čekat, po nepříliš přesvědčivých začátcích, kdy vycházely v časopise Pilote, se otevřely možnosti se vznikem specializovaného časopisu Métal Hurlant, který založily největší hvězdy fr. comicsu a autoři řady SF Philippe Druillet (1944) a Moebius (vl. jm. Jean Giraud; 1938). Métal Hurlant vnesl do (nejen SF) comicsu řadu novinek, především do té doby nevídanou vysokou uměleckou a výtvarnou hodnotu, ale i dobrý scénář a především kvalitní barevný tisk, který umožňoval zejména vše, co dříve kreslin nemohli – experimentovat. Od vzniku takto kvalitního časopisu byl pak už jen krok k vydávání comicsů v tzv. comic books, samostatných svazcích s jedním uceleným příběhem, který mnohdy ani nelze rozdělit do jednotlivých pokračování. Tyto knihy se vyznačují vysokou kvalitou kresby, která jde ruku v ruce s dobrým scénářem. Nakonec i amer. autoři, kteří se snažili vymanit z ghetta daného striktními pravidly amer. comicsového trhu, začali publikovat ve Francii. Prosadil se především Richard Corben (1940), autor comicsu DEN, který dosáhl nevídaného realistického provedení. V tradici vysoce kvalitních fr. comicsů pokračovali např. Enki Bilal (1951), autor alb o Alexandrovi Nikopolovi, mj. La Foire aux Immortels (1981), kde kombinuje SF s politickou fikcí. Směsí politfiction a SF je i další známá série té doby Valérian od Jeana-Clauda Méziérese (1938). V USA se ti, kteří se nechtěli smířit s comicsovým zákonem, skryli a vydávali své práce v malých nákladech bez větší distribuce. Kromě výše zmíněného R. Corbena to byli především Vaughan Bode (1941–1975), George Metzger (1939) a Jack Katz (1930). Počátkem 70. let v USA začíná boom fantasy v comicsu. Úspěšný je nejprve Conan autorů Roye Thomase a Barryho Windsora Smithe, pak vznikají sešitové série, které si popularitu udržují dodnes, např. Swords of Conan, King Conan, Red Sonja (1976) ad. Po spíše akčních a komerčních dílech přichází čas i na umělečtější pokusy, např. tolkienovský comics Elfquest Wendy a Richarda Piniových. Velkého úspěchu dosahují i comicsové přepisy SF filmů, především Star Wars (1986), Star Trek (1989). V Evropě mezitím vznikla řada comicsů, v nichž se objevují obdoby amer. superhrdinů. Na rozdíl od jejich předloh jde ovšem o drsnou a krutou podívanou pro dospělé. Typickým příkladem takových comicsů je např. Rankxerox (1980) – umělá bytost ve světě absolutní reprodukce, nevšímavosti a násilí – autory jsou Stefano Tamburini a Tanino Liberatore. Dalšími úspěšnými seriály jsou Judge Dredd (1977–) od Pata Millse a Carlose Ezquerry, Storm (1977–) od D. Lawrencea, Druuna Paola Eleuteri Serpieriho a v posledních letech pak první výrazný úspěch japonského SF comicsu v Evropě a Americe Akira (1984–), jehož tvůrcem je Kacuhiro Otomo. I v USA se několik tvůrců pokusilo o vytvoření kvalitního uměleckého SF comicsu. Frank Miller (1957) přepracoval a změnil celkové pojetí klasického superhrdiny Batmana v comicsu Dark Knight Returns (1986), spolupracoval také s Billem Sienkiewiczem na albu Elektra – Assassin (1986) ad. Comics měl v Československu ještě horší podmínky než SF, proto až do 90. let nevznikla žádná tradice comicsu a SF comicsu zvláště. Až do té doby bylo slovo comics spojováno prakticky výhradně s krátkými seriály vydávanými v dětském a mládežnickém tisku (především ABC, Ohníčku, Pionýru, Sedmičce pionýrů aj.) a jediném comicsovém periodiku (Čtyřlístek), kde vyšlo také několik SF příběhů spíše nižší kvality. Prvním rozsáhlejším SF comicsem bylo nedokončené Dobrodružství Torna Bartona (čas. Junák, 1946–48) dr. Tomka a V. Junka. Jednalo se o průměrný příběh s dobrodružným námětem cesty kolem světa v „superletadle“, přičemž řada příhod patřila do SF (setkání s pravěkými ještěry apod.). Až o desetiletí později vyšla Pevnost pod ledem (čas. ABC, 1961–62) Teodora Rotrekla (1923). V pravém slova smyslu se nejedná o comics, ale spíše o bohatě ilustrovanou povídku na pokračování, protože řada comicsových rysů (např. bubliny) je zde potlačena. Do SF patří i řada humoristických seriálů ze 60. let, například Robot Emil (čas. ABC, 1963–64) dvojice Miloslav Švandrlík (1932) – Neprakta (vl. jm. Jiří Winter; 1924), Robot Miki (čas. Ohníček, 1966, kn. I. 1968, II. 1970) Zdeňka Milera (1921) ad. Od druhé poloviny 60. let vycházely nejlepší SF comicsy v nejvýznamějších časopisech pro mládež – ABC a Ohníček. Po ještě nepříliš vydařených seriálech Dobrodružství Johna Cartera (čas. ABC, 1968–69) a Výprava do ztraceného

175

světa (čas. ABC, 1969–70) Vlastislava Tomana (1929) a Jiřího Veškrny (1931) se prosadil kreslíř Milan Ressel (1934) se seriály Dobrodružství Thuvie z Ptarhu (čas. ABC, 1970–71) a Desetioký (čas. Ohníček, 1971). Sedmdesátá léta byla na SF comics v porovnání s jinými obdobími velmi bohatá. V Ohníčku vyšel jeden z nejkvalitnějších českých SF comicsů vůbec – Profesor Dugan (čas. 1972–75) Ivo Pechara (1938) a Theodora Pištěka (1932). Na něj navazující seriál Pavouk Nephila (čas. 1975–77) však už trpěl méně kvalitním výtvarným zpracováním i zbytečně rozvleklým scénářem. Po jeho skončení se změnila celková koncepce časopisu a comics pro mládež byl nahrazen krátkými comicsy pro děti, které ani zdaleka nedosahovaly úrovně předchozí produkce. Tradice SF comicsu pokračovala alespoň v ABC, kde se udržela i během 80. let, kdy jinde SF comics prakticky zanikl. Dík za to připadá zejména tehdejšímu šéfredaktorovi a scénáristovi těchto comicsů V. Tomanovi. Typické pro toto období jsou Příhody malého Boha (čas. ABC, 1973–74), Příchod Bohů (čas. ABC, 1974–75) a Kruanova dobrodružství (čas. ABC, 1975–76) i pozdější již méně zdařilé Druhá výprava (ABC, 1979–80) a Dobyvatelé hlubin (ABC, 1986–87) ad., které kreslil František Kobík (1933). Comics pro dospělé v Československu prakticky neexistoval, zřejmě jediným tvůrcem, který se o něj přes odpor autorit pokoušel, byl kreslíř Kája Saudek (vl. jm. Karel Saudek; 1935). Na konci 60. let nakreslil seriál Muriel a andělé a Muriel a žlutá smrt, jehož ukázky vyšly v čas. Mladý svět (1969), ale který byl vcelku vydán až v r. 1991. Do SF patřily ještě Saudkovy comicsy Po stopách sněžného muže, Peruánský deník, Arnal ad. Knižním vydáním obsahujícím též SF je 3x Kája Saudek (1989). V roce 1989 se podařilo prosadit vydávání neperiodického časopisu Kometa, kde vyšla řada SF i ne-SF comicsů. Od roku 1990 se na trhu objevilo ještě několik comicsových periodik (Aréna aj.), která ale většinou záhy zanikla, aniž by výrazně ovlivnila další vývoj tohoto média u nás. Za nejvýznamnější práce 90. let jsou považovány comicsy Juraje Maxona (1963), Luboše Hlavsy (1958), Karla Zemana (1950), Vladimíra Tučapského (1958) ad. (max, jo)

SF fandom Fandom (z angl. - hnutí příznivců) je jev pro vývoj SF ve světě, zejména v anglicky mluvících zemích, zcela typický; někteří teoretici dokonce soudí, že při nevyjasněnosti hranic SF jako literární kategorie je fandom nejzřetelnější formou její existence. Fandom nelze ztotožňovat se čtenářskou obcí, tvoří jej úzká, avšak vysoce aktivní skupina lidí těsně spojená s většinou autorů SF. Mnozí z autorů ve fandomu sami začínali s autorskou tvorbou (např. R. Bradbury „“, A. C. Clarke „“, H. Ellison „“, F. Pohl „“ aj). Později se hnutí aktivních příznivců SF rozšířilo do Evropy (nejprve do Velké Británie) a do Japonska. Ve východoevropských zemích se kluby přátel objevily nejdříve v SSSR a v Polsku. Aktivita fandomu se projevuje ve dvou oblastech. Jednak je to vlastní literární a výtvarná tvorba v amatérsky či poloprofesionálně vytvářených časopisech (fanzinech; z angl. – časopis příznivců). Druhou významnou sférou aktivity fandomu je pořádání srazů příznivců SF (angl. convention). Každoročně se pořádají cony v USA, jednou do roka se koná světové setkání (Worldcon), evropské setkání (Eurocon) aj. Existence fandomu byla dlouhá léta specifickou záležitostí, zaměřenou více do hnutí samotného než navenek. Sami jeho členové přirovnávali fandom k dobrovolnému ghettu, nikterak nesvázanému s tzv. vážnou literaturou (z angl. mainstream – hlavní proud). Členové fandomu si vytvářeli vlastní jazyk, v němž významnou roli hrály novotvary a zkratky, jehož smyslem na rozdíl od argotu nebylo znemožnit porozumění nepovolaným, nýbrž oživit jej, učinit přitažlivějším. (Typickou zkratkou je anglický novotvar fiawol – zkratka věty „fandom is a way of life“, fandom je způsob života – který dokumentuje chápání fandomu jako jisté subkultury.) Zpočátku byla tato subkultura nazírána jako výrazně homogenní, a to i fyziologicky: skládala se převážně z lidí mužského pohlaví, často adolescentního věku, s vyhraněným zájmem o techniku a přírodní vědy. S postupem času přestal být fandom tak jednoznačně vymezen, dnes jde o skupinu heterogennější. (jvs) Fandom vznikl v USA na konci 20. let a přímým předchůdcem mu byla čtenářská rubrika H. Gernsbacka „“ v časopise Amazing nazvaná Hájemství fanoušků – Fan Domain (spojením těchto dvou slov vznikl název fandom). První skutečné kluby přátel SF vznikly v roce 1929 a již v roce následujícím začaly vydávat první vlastní amatérské časopisy (fanziny). Vznik většího množství klubů po celém území Spojených států i ve Velké Británii ozřejmil nutnost zorganizovat setkání většího rozsahu. První z nich se konalo v roce 1937 v anglickém Leedsu a pravděpodobně tehdy pro ně bylo přijato pojmenování convention (zkráceně con). V roce 1939 byl zorganizován první „světový“ con (Worldcon) v New Yorku. Účast byla na tehdejší dobu vysoká – asi 200 účastníků. Je třeba si uvědomit, že až do padesátých let tvořila fandom malá skupina lidí, jejichž počet nepřesahoval několik set. Zvýšení zájmu o SF a hnutí kolem ní se začíná datovat až druhou polovinou let padesátých. Počet aktivních fanoušků i účastníků conů se zvyšoval a zatím rekordního Worldconu, který se pod názvem LACon konal v roce 1984 v Los Angeles, se zúčastnilo více než 8000 účastníků. Pořádáním světových conů byly pověřeny kluby nejen v USA a Velké Británii, ale také v Kanadě, Austrálii, SRN a Nizozemí. Ve Spojených státech dnes existuje obrovské množství lokálních klubů i několik celonárodních a mezinárodních organizací – mj. N3F (The National Fantasy Fan Federation – Národní federace fanoušků fantastiky), založená v roce 1941. Podobná situace je i ve Velké Británii, kde je sice počet fanoušků menší, ale množství klubů nezaostává za Spojenými

176

státy. Většina fanoušků je členem dvou největších celonárodních organizací: BSFA (British Science Fiction Association – Britská společnost science fiction, 1958) a BFS (British Fantasy Society – Britská společnost fantasy, 1971), které se podílejí na organizaci každoročního národního conu nazvaného Eastercon, který se koná na různých místech pravidelně o velikonočních svátcích. Kromě organizací, které se zabývají celou SF problematikou, existuje i řada klubů sdružujících fanoušky některých spisovatelů (např. PKD Society – Společnost Philipa K. Dicka „“) nebo známých filmů a televizních seriálů (např. Star Trek, jehož příznivcům se v USA i Velké Británii říká „trekkies“). V západoevropských zemích a Japonsku začal vznikat fandom až v druhé polovině 50. let a ještě dnes má k rozsáhlému hnutí v anglicky mluvících zemích daleko. V Německu existuje větší množství klubů a dvě celonárodní organizace – SFCD a DFS – a velký význam mají i němečtí „trekkies“ a fanouškové německého hrdiny Perry Rhodana. Celonárodní organizace existují také ve Francii, Japonsku a jinde. Pravidelně se organizují lokální i celostátní setkání (např. v SRN SFCDCon, v Nizozemí a Belgii Beneluxcon, ve Francii Semaine de la SF et de Uimaginaire, v Itálii Italcon atd.). Podobná situace jako v Evropě je i v Japonsku. Fandom zde vznikl také v polovině 50. let, pravidelně organizuje celostátní setkání a uděluje ceny Seiun. Existují zde různé kluby i národní federace klubů, vychází mnoho fanzinů, z nichž je nejznámější poloprofesionální časopis Učúdžin (od roku 1958) pod vedením Takumiho Šibana. Hnutí přátel SF existovalo i ve všech býv. socialistických zemích, nejsilnější fandom je dodnes v Rusku, Pobaltí a Polsku. První kluby přátel SF v SSSR začaly vznikat v polovině 60. let, kolem redakce časopisu Uralskyj sledopyt (od roku 1958). V roce 1978 se z iniciativy redakce časopisu uskutečnilo první regionální setkání spisovatelů-fantastů (jak se autorům SF v SSSR říkalo). Od roku 1981 se přátelé SF pravidelně setkávali v dubnu ve Sverdlovsku. Ve stejném roce byla také poprvé udělena cena Aelita za nejlepší původní fantastický román roku. Na území býv. Sovětského svazu je dnes více než 100 klubů. V roce 1988 vzniklo celostátní sdružení SF klubů Vsesojuznyj sovět KLF. Velmi silný je fandom v Polsku, kde vznikly kluby v polovině 70. let a v roce 1976 se ustavila první celo-polská organizace OKMFiSF (Ogólnopolski Klub Milošników Fantastyki i SF – Celopolský klub přátel fantastiky a SF), která v důsledku vnitřních rozporů ukončila svou činnost na počátku 80. let. Jejími nástupci se staly PSMF (Polskie Stowarzyszenie Milošników Fantastyki – Polské sdružení přátel fantastiky) a ŠKF (Šlaski Klub Fantastyki – Slezský klub fantastiky). V Poznani se konalo evropské setkání přátel SF Eurocon v roce 1976 a v roce 1980 v Krakově Orbity przyjažni (Orbity přátelství), kterých se zúčastnili nejvýznamnější autoři, kritici i fanoušci ze socialistických zemí. Od r. 1985 se každoročně na různých místech v Polsku koná Polcon, v roce 1991 spojený s Euroconem. Podobná situace je i v Maďarsku, kde nejrozsáhlejší činnost rozvíjí Magyar Sci-fi Társaság (Maďarská společnost přátel sci-fi) se sídlem v Budapešti. Některé z klubů vydávají vlastní časopisy a fanziny, první vyšly už v roce 1969. Prakticky každoročně jsou pořádány Hungarocony. V Bulharsku existuje velké množství klubů a jednou za dva roky jsou organizovány Dni fantastiky v Plovdivu. Řada SF klubů existuje i v Rumunsku. V Československu vznikl fandom mnohem později než v ostatních zemích. Za první SF klub byl považován Klub Julese Vernea, který vznikl na počátku roku 1969, ale již rok poté zanikl, a tak primát získal SFK Villoidus založený 31. (!) dubna 1979 na vysokoškolských kolejích Větrník v Praze 6. Pod svůj patronát ho přijal fakultní výbor SSM při matematicko-fyzikální fakultě UK. V prvním období k nejvýznamnějším klubům patřil SFK při Hvězdárně v Teplicích, SFK Andromeda v Plzni, SFK při PKO Černá Louka v Ostravě, Klub přátel sci-fi při ZO PO SSM v Liberci. Velkým oživením hnutí byl vznik SFK Salamandr při SSM Vysoké školy chemicko-technologické v Pardubicích, který se v letech 1982–1986 stal hlavním organizátorem celostátních setkání přátel SF Parcon. V roce 1987 se Parcon konal v Praze, v roce 1988 v Ostravě, v roce 1989 v Olomouci, v roce 1990 v Bratislavě, v roce 1991 v Košicích, v roce 1992 opět v Ostravě, v roce 1993 v Šumperku a v r. 1994 v Banské Bystrici. První setkání (spojené s vyhlášením vítězů nultého ročníku soutěže o nejlepší SF povídku o Cenu Karla Čapka) se uskutečnilo v dubnu 1982. Velký význam pro rozvoj SF klubů v Československu měl druhý a třetí Parcon; z později vzniklých klubů jmenujme ty nejaktivnější: SFK R. U. R. při ÚKDŽ v Praze, SFK mládeže Spectra při ODPM v Praze 8, SFK Makropulos při ODPM v Šumperku, Sci-fi klub ADA při 405. ZO Svazarmu, který se zabýval zejména filmem a televizní tvorbou, SFK Castor při Kulturním a společenském středisku města Spišská Nová Ves, SFK Futurum při DK ROH Sigma v Olomouci aj. Přínosem SF klubů byl vznik tzv. superseznamu (Seznam SF a F knih v češtině a slovenštině). Dalšími symboly činnosti SFK je vydávání fanzinů a pořádání soutěží a anket. Politický vývoj, následující po 17. listopadu 1989 příznivě ovlivnil československé SF hnutí. Ještě před koncem roku byly učiněny první kroky k založení celostátní Asociace fanoušků science fiction (sdružovala jednotlivce) a Československého fandomu (sdružujícího jednotlivé SF kluby jako celek), pak však aktivita většiny SF klubů a produkce fanzinů výrazně poklesla. Teprve kolem roku 1992 začínají vznikat nové, většinou malé kluby. Zatímco se počet klubů přátel SF snižuje, objevuje se řada klubů fanoušků fantasy, příp. her na hrdiny, v tom především Dračího doupěte. Fanoušci i tvůrci (nazývaní všeobecně profesionálové) SF mají na rozdíl od mnoha jiných literárních žánrů velmi silné i mezinárodní kontakty. Existují jak mezinárodní organizace fanouškovské, tak profesionální, přičemž některé z nich v sobě mísí jak fanoušky, tak profesionály.

177

V roce 1972 vznikla v italském Terstu první evropská mezinárodní organizace science fiction ESFS (European SF Society, někdy zvaná SESF – Société Européenne de la Science Fiction), jejímž cílem je propagace SF a užší spolupráce mezi autory a fanoušky z různých evropských zemí. Je jedním z organizátorů evropského setkání Eurocon, které se koná od roku 1972: 1972 – Terst (Itálie), 1974 – Grenoble (Francie), 1976 – Poznaň (Polsko), 1978 – Brusel (Belgie), 1980 – Stresa (Itálie), 1982 – Mönchengladbach (SRN), 1983 – Lublaň (Jugoslávie), 1984 – Brighton (Velká Británie), 1985 – Fayence (Francie), 1986 – Záhřeb (Jugoslávie), 1987 – Fayence (Francie), 1988 – Budapešť (Maďarsko), 1989 – San Marino (San Marino), 1990 – Fayence (Francie), 1991 – Krakov (Polsko), 1992 – Freudenstadt (SRN), 1993 – St. Helier (Jersey, Velká Británie), 1994 – Temešvár (Rumunsko), 1995 – Glasgow (Velká Británie). Československo se pravidelně zúčastňovalo setkání od roku 1983, předtím pouze výjimečně. Význačnými profesními organizacemi jsou Science Fiction Writers of America (vznikla 1965), která sdružuje profesionály, kteří publikují v USA (včetně zahraničních, kteří jsou ale ve výrazné menšině). Internacionalizaci SF si dala za úkol WORLD SF Association of Professionals, která chtěla být mezinárodní protiváhou SFWA, ale její činnost je velmi malá a udržuje se pouze na úrovni osobních kontaktů a každoročních setkání, které jsou často spojovány s Worldcony či Eurocony. Většinu činnosti provádějí tzv. národní sekce, které vznikly ve dvou desítkách zemí. Mezinárodním sdružením je i Science Fiction Research Association (založena 1970), jejímiž členy jsou teoretici a kritici SF z více než dvou desítek zemí a která napomáhá rozvoji literární teorie SF pořádáním konferencí a vydáváním periodik. (jo)

SF fanziny Jednou z hlavních náplní činnosti SF klubů je vydávání vlastního „tiskového orgánu“, tzv. fanzinu. Název vznikl asi v roce 1941 spojením slov fan (fanoušek) a magazine. Vůbec první amatérské časopisy vznikly v USA už na počátku historie fandomu, v roce 1930 – o prvenství bojovaly The Comet redigovaný Raymondem Palmerem (1910–1977) a The Planet sestavovavý Allenem Glaserem. V roce 1936 vyšel první fanzin ve Velké Británii a v současnosti se s jejich existencí můžeme setkat všude tam, kde existuje fandom. Celkem lze rozlišit tři základní kategorie fanzinů: první z nich se zabývají SF jako takovou, publikují recenze a povídky, kritické články a podobně. Druhý typ fanzinů je sekundárním zdrojem informací, nezajímá se totiž o SF jako takovou, ale o fandom, fanoušky a vše, co se jich týká. Do třetí kategorie spadají takové fanziny, které se zajímají o vše počínaje SF a konče „tajemstvími“ á la Däniken. Specifickou kategorii tvoří fanziny zabývající se jen částí SF nebo fantasy, jednotlivými spisovateli (H. P. Lovecraft „“, R. E. Howard „“, P. K. Dick „“), hrdiny (Conan, Perry Rhodan) nebo filmovými či televizními seriály (např. Star Trek aj.). Fanzin je vlastně jakousi líhní budoucích profesionálů, řada dnešních autorů i kritiků na jejich stránkách začínala (R. Bradbury „“, F. Pohl „“) a řada je vydává, třeba i poté, co se stali profesionály. Fanziny lze také dělit podle jejich rozsahu a výše nákladu, který se může pohybovat od několika málo kusů až po několik tisíc. Většinu fanzinů tvoří tzv. personalziny, tj. fanziny, které jsou jistou náhražkou dopisu známým a jsou koncipovány editorem, redaktorem, nakladatelem a grafikem v jedné osobě. Opravdu slušnou úroveň má (či mělo) jen malé procento fanzinů, většinou s informativní náplní (am. fanziny a tzv. semiproziny Fantasy Times, SF Times, Riverside Quarterly, Science Fiction Review; SF Times ze SRN, Australian SF News v Austrálii aj.). Kvalitní literární fanziny jsou velmi vzácné – většinou pocházejí ze zemí, kde buď nevycházejí profesionální SF magazíny, nebo fanzin či semiprozin je specializovaný. V Polsku to byly např. Feniks, Fikcje a Kwazar, ve Francii Antarès, v Japonsku Učúdžin atd. U takových periodik se pak stírá hranice mezi „profesionálním“ a „amatérským“. V Československu vyšly první fanziny až na konci 70. let. Pravděpodobně prvním fanzinem byla „nepravidelná antologie“ Vega, jejíž čtyři čísla vyšla v letech 1977–1984 a byla redigována Karlem Jedličkou (1949). Na 40–60 stranách (rozmnožovaných ormigem) vycházely povídky, většinou přeložené z angličtiny nebo ruštiny. Prvním klubovým fanzinem byl zpravodaj SFK při Hvězdárně v Teplicích nazvaný prostě Sci-fi. Jeho 12 čísel, která vyšla v letech 1981–1983, obsahovalo už kromě původních povídek a překladů také recenze a informace o fandomu. Sci-fi byl rozmnožován cyklostylem v nákladu nepřesahujícím 50 výtisků. Přestože se jeho úroveň stále zvyšovala, bylo jeho další vydávání zakázáno a v r. 1984 byl klub rozehnán. V roce 1982 vznikl jeden z nejvýznamnějších fanzinů nazvaný SF, s podtitulem Vědeckofantastický zpravodaj a informátor. Jeho vydavatelem byl SFK Villoidus při FV SSM matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze a fanzin se na dlouhou dobu stal hlavní informační platformou celého čs. fandomu. Na jeho stranách vycházely původní i přeložené povídky, recenze a teoretické články i reportáže z různých SF akcí doma a v zahraničí. Podobně jako SF byla většina fanzinů v tomto období rozmnožována na cyklostylu, a tím byla dána i hranice jejich grafických možností. V roce 1984 vyšlo první číslo metodicko-informačního fanzinu Interkom – do roku 1985 byl editorem Vladimír Veverka (1958); od roku 1986 Zdeněk Rampas (1956) – který si dal za cíl informovat a seznamovat veřejnost s činností SF klubů a lépe koordinovat jejich činnost. V roce 1994 vyšlo už stodvacáté číslo. Do roku 1990 bylo kluby vydáno asi 60 různých titulů fanzinů a celkový počet vydaných čísel přesáhl 400. Z nejzajímavějších jmenujme: Ikarie XB (SFK ADA Praha), Leonardo (KPVF Ostrava), Labyrint (KPVF Opava), AF 167 (SFK AF 167 Brno), Poutník (Klub Julese Vernea Praha), Laser (SFK Čelákovice, později SFK Plzeň), Slan (SFK Slaný), Makropulos (SFK Šumperk), R.U.R. (SFK R. U. R. Praha) aj.

178

Na Slovensku vznikl fandom i fanziny později než v Čechách a i v současnosti jich zde vychází relativně málo. Za zmínku stojí především Pollux (SFK Castor ve Spišské Nové Vsi z let 1984–1986) a Lémai (SFK Žiar nad Hronom, od roku 1984). Fanziny v Československu se výrazně liší od zahraničních. Tzv. personalziny jsou jen výjimečným jevem. Většina fanzinů se s menším či větším úspěchem snažila nahradit skutečnost, že v Československu chyběl profesionální SF časopis, a proto velkou část jejich obsahu tvořily především překlady a původní prozaická tvorba, která si v mnohém nezadá s povídkami tištěnými v časopisech a antologiích. Také řada dnes známých amatérských SF autorů před svým profesionálním debutem prvně publikovala na jejich stránkách. Historie amatérských SF publikací teprve čeká na zpracování, zatím první prací na toto téma je Bibliografie českých a slovenských fanzinů (1988), která pokrývá veškerou prózu a poezii vydanou v amatérských SF publikacích v Československu do roku 1987. Bibliografii sestavil Jaroslav Olša, jr. (1964), a byla vydána jako publikace SFK R. U. R. při ÚKDŽ v Praze. Fanziny i amatérské publikace měly často charakter samizdatů, někdy tzv. „šedé zóny“ – tiskovin pohybujících se na hranicích „legality“ s „ilegalitou“. Vyrostla v nich celá generace autorů, ale i teoretiků a kritiků žánru. Všechny jejich zkušenosti mohly být náležitě zúročeny teprve po roce 1989. Forma i úroveň fanzinů se v 90. letech výrazně změnila. Fanziny se přiblížily pojetí typickému pro anglo-americkou sféru, tj. především přestaly nahrazovat neexistenci profesionálních časopisů a nakladatelství. Český a slovenský fanzin 90. let se vzdává své snahy o vysokou kvalitu jak obsahovou tak technickou. Mění se v informátor o klubovém dění, v platformu, na níž mohou svá díla prezentovat začínající autoři, kteří ještě nedosáhli úrovně dostačující k profesionální publikaci atd. Prakticky žádný fanzin nepřekračuje hranice klubu, v němž vzniká a pouze několik lze chápat jako publikace s dopadem na větší část fanouškovského spektra. K nejzajímavějším fanzinům poč. 90. let patří Istrozin (SFK Bratislava), Trosky (SFK J. M. Trosky Mladá Boleslav), Zbraně Avalonu (SFK Avalon Chotěboř), Hlubina myšlení (SFK Boskovice) ad. Novým fenoménem jsou fanziny specializující se pouze na fantasy, příp. hry na hrdiny, např. Zlatý drak (Hexaedr Praha), Kroniky Questaharu (SFK Teplice), Meč a mágia (Šaľa) ad. Hlavním informátorem o dění v SF zůstává nadále pražský Interkom, který přes svůj relativně malý náklad, ale exkluzivní čtenářskou obec složenou prakticky ze všech osobností české a slovenské SF scény, vhodně doplňuje svou kritičností profesionální tituly časopisecké i knižní. (jo)

SF ceny, soutěže, ankety Snaha zhodnotit vydanou produkci a vybrat z ní nejlepší dílo se nevyhnula ani SF literatuře. Za první SF cenu by bylo možné označit Prix Jules Verne, udělovanou fr. nakladatelem Hachettem románu, který se nejvíce přiblížil duchu díla Julese Verna „“. Cena byla udělována v letech 1927–1933 a po dlouhé přestávce ještě v letech 1957–1963. Rovněž první am. SF cena měla název Jules Verne Award a po několik let od roku 1933 ji dostávala nejlepší SF povídka; prvním skutečně významným oceněním však byla International Fantasy Award (Mezinárodní cena za fantastiku), udělovaná od roku 1951. Existovala do roku 1957, kdy ustoupila SF ceně zvané až do 90. let oficiálně Science Fiction Achievement Award, mnohem známější pod přezdívkou Hugo (na památku Hugo Gernsbacka „“), Je vyhlašována od roku 1953 americkými fanoušky na každoročních světových kongresech (Worldcon) a má podobu malé rakety na podstavci. Podobně jako ostatní ceny, o kterých bude řeč, přibírala postupně nové kategorie, takže nyní se Hugo uděluje za nejlepší román, novelu, novelku, povídku, teoretickou knihu, film, amatérskému a profesionálnímu malíři, redaktorovi, amatérskému spisovateli z řad fanoušků, poloprofesionálnímu a amatérskému časopisu (seznam držitelů viz dále). Udělování ceny Hugo je záležitost fanoušků, proto byla v roce 1965 jako protiváha zavedena Nebula Award (seznam držitelů viz dále), vyhlašovaná profesionály ze sdružení SFWA (Science Fiction Writers of America). Cena má podobu plexisklového kvádru, do kterého jsou zality krystaly a stříbřitá mlhovina. Třetí nejvýznamnější americkou SF cenou je Locus Award, vyhodnocovaná na základě ankety čtenářů časopisu. Ceně Locus je přikládán význam především proto, že počet anketních lístků často převyšuje počet hlasů u cen Hugo i Nebula dohromady, a je tedy hodnocením nejširšího vzorku čtenářů. Často se stává, že některé dílo dostane několik cen najednou. Obvyklý postup je takový, že se nejprve vybere užší okruh (většinou pět) nominovaných děl a z těch je v druhém kole vyhlášen vítěz. Povídky odměněné Hugem vycházejí souhrnně každých pět let v antologiích The Hugo Winners (Vítězové Huga; č. jako Hugo Story), jejichž pořadatelem byl I. Asimov „“. Nebulou oceněné povídky jsou nyní publikovány ve sbornících The Science Ficton Hall of Fame (Dvorana slávy SF). Kromě těchto tří hlavních cen existuje ještě množství menších. Společně s Hugem se od roku 1973 uděluje cena John W. Campbell Award pro nejlepšího nového spisovatele SF, podobný název nese John W. Campbell Memorial Award pro nejlepší román roku. Významná je cena Jupiter Award, o které rozhodují kritici SF. Experimentálnější charakter má Philip K. Dick Memorial Award, založená v roce 1982. Také v žánru fantasy existuje několik cen: World Fantasy Award, August Derleth Fantasy Award aj. Nejvýznačnějším spisovatelům uděluje SFWA titul Velmistr; poprvé tento titul získal v roce 1974 R. A. Heinlein „“.

179

Ve Velké Británii existuje cena British Science Fiction Award a od roku 1986 ještě A. C. Clarke Award pro nejlepší román publikovaný v uplynulém roce ve Velké Británii. Z dalších zemí jmenujme Austrálii, ve které mají od roku 1969 Ditmar Award. Ve Francii udělují Prix Apollo především překladovým románům a pro francouzské spisovatele je určena Velká cena francouzské SF. Ve SRN mají Kurd Laßwitz Preis, v Itálii Premio Tolkien, v Japonsku se uděluje Seiun za nejlepší japonský a zahraniční román, povídku, film a comics, v Polsku je Nagroda Fantastyki, Nagroda J. A. Zajdela a Śłakfa a obdobné ceny existují i v dalších zemích. HUGO AWARD Cena se původně jmenovala Science Fiction Achievement Award (teprve v 90. letech byl oficializován běžně používaný název Hugo Award – na počest H. Gernsbacka „“) a byla spíše interní záležitostí am. fandomu. S rostoucí popularitou žánru (a s tím spojeným směřováním ke komerčnosti) získala cena postupně větší význam a dnes už hraje podstatnou roli v prodejnosti titulů. Cena se uděluje v následujícím roce po vydání knihy (cena Hugo 1953 tak byla udělena dílu vydanému v roce 1952 apod.). Udělování Huga je v srpnu každého roku zlatým hřebem největšího setkání SF fanoušků – Worldconu – jehož účastníci mají právo hlasovat. Postupem času se rozrůstal počet kategorií, v nichž se Hugo uděluje. Největší pozornost je upírána na ceny v beletristických kategoriích rozdělených podle délky prací na román, novelu, noveletu a povídku. Bližší informace a překlady názvů většiny děl lze najít v heslech v 5. části encyklopedie. Uvádíme nejprve kategorie beletristické, poté ostatní, přičemž úplně jsou vynechány kategorie fandomové, jejichž význam nepřesahuje hranice anglo-americké SF. beletristické kategorie: 1953 román: Alfred Bester – The Demolished Man 1954 cena nebyla udělena 1955 román: Mark Clifton a Frank Riley – They’d Rather Be Right noveleta: Walter M. Miller – The Darfsteller povídka: Eric Frank Russell – Allamagoosa 1956 román: Robert A. Heinlein – Double Star noveleta: Murray Leinster – Exploration Team povídka: Arthur C. Clarke – The Star 1957 ceny nebyly uděleny 1958 román: Fritz Leiber – The Big Time povídka: Avram Davidson – Or All the Seas With Oysters 1959 román: James Blish – A Case of Conscience noveleta: Clifford D. Simak – The Big Front Yard povídka: Robert Bloch – That Hell-Bound Train 1960 román: Robert A. Heinlein – Starship Troopers povídka: Daniel Keyes – Flowers for Algernon 1961 román: Walter M. Miller – A Canticle for Leibowitz povídka: Poul Anderson – The Longest Voyage 1962 román: Robert A. Heinlein – Stranger in a Strange Land noveleta: Brian W. Aldiss – cyklus Hothouse 1963 román: Philip K. Dick – The Man in the High Castle noveleta: Jack Vance – The Dragon Masters 1964 román: Clifford D. Simak – Way Station noveleta: Poul Anderson – No Truce With Kings 1965 román: Fritz Leiber – The Wanderer noveleta: Gordon R. Dickson – Soldier, Ask Not

180

1966 román: Roger Zelazny –…and Call Me Conrad a Frank Herbert – Dune povídka: Harlan Ellison – „Repent, Harlequin!“ Said the Ticktockman 1967 román: Robert A. Heinlein – The Moon Is a Harsh Mistress noveleta: Jack Vance – The Last Castle povídka: Larry Niven – Neutron Star 1968 román: Roger Zelazny – Lord of Light novela: Anne I. McCaffreyová – Weyr Search a Philip J. Farmer – Riders of the Purple Wage noveleta: Fritz Leiber – Gonna Roll the Bones povídka: Harlan Ellison – I Have No Mouth and I Must Scream 1969 román: John Brunner – Stand on Zanzibar novela: Robert Silverberg – Nightwings noveleta: Poul Anderson – The Sharing of Flesh povídka: Harlan Ellison – The Beast that Shouted Love at the Heart of the World 1970 román: Ursula K. Le Guinová – The Left Hand of Darkness novela: Fritz Leiber – Ship of Shadows povídka: Samuel Delany – Time Considered as a Helix of Semi-Precious Stones 1971 román: Larry Niven – Ringworld novela: Fritz Leiber – Ill Met in Lankhmar povídka: Theodore Sturgeon – Slow Sculpture 1972 román: Philip J. Farmer – To Your Scattered Bodies Go novela: Poul Anderson – The Queen of Air and Darkness povídka: Larry Niven – Inconstant Moon 1973 román: Isaac Asimov – The Gods Themselves novela: Ursula K. Le Guinová – The Word for World is Forrest noveleta: Poul Anderson – Goat Song povídka: A. Lafferty – Eurema’s Dam a Frederik Pohl a C. M. Kornbluth – The Meeting 1974 román: A. C. Clarke – Rendezvous With Rama novela: James Tiptree – The Girl Who Was Plugged In noveleta: Harlan Ellison – The Deathbird povídka: Ursula K. Le Guinová – Those Who Walk Away from Omelas 1975 román: Ursula K. Le Guinová – The Dispossessed novela: G. R. R. Martin – A Song for Lya noveleta: Harlan Ellison – Adrift Just Off the Islets of Langerhans, Lattitude 38°54’N, Longitude77°00’13W povídka: Larry Niven – The Hole Man 1976 román: Joe Haldeman – The Forever War novela: Roger Zelazny – Home is the Hangman noveleta: Larry Niven – The Borderland of Sol povídka: Fritz Leiber – Catch that Zeppelin! 1977 román: Kate Wilhelmová – Where Late the Sweet Birds Sang novela: Spider Robinson – By Any Other Name a James Tiptree – Houston, Houston, Do You Read? noveleta: Isaac Asimov – The Bicentennial Man povídka: Joe Haldeman – Tricentennial 1978 román: Frederik Pohl – Gateway novela: Spider a Jeanne Robinsonovi – Stardance

181

noveleta: Joan D. Vingeová – Eyes of Amber povídka: Harlan Ellison – Jeffty Is Five 1979 román: Vonda N. McIntyreová – Dreamsnake novela: John Varley – The Persistence of Vision noveleta: Poul Anderson – Huntet’s Moon povídka: C. J. Cherryhová – Cassandra 1980 román: Arthur C. Clarke – The Fountains of Paradise novela: Barry B. Longyear – Enemy Mine noveleta: George R. R. Martin – Sandkings povídka: George R. R. Martin – The Way of Cross and Dragon 1981 román: Joan D. Vingeová – The Snow Queen novela: Gordon R. Dickson – Lost Dorsai noveleta: Gordon R. Dickson – The Cloak and the Staff povídka: Clifford D. Simak – Grotto of the Dancing Deer 1982 román: C. J. Cherryhová – Downbellow Station novela: Poul Anderson – The Saturn Game noveleta: Roger Zelazny – Unicorn Variations povídka: John Varley – The Pusher 1983 román: Isaac Asimov – Foundation’s Edge novela: Joanna Russová – Souls noveleta: Connie Willisová – Fire Watch povídka: Spider Robinson – Melancholy Elephants 1984 román: David Brin – Startide Rising novela: Timothy Zahn – Cascade Point noveleta: Greg Bear – Blood Music povídka: Octavia Butlerová – Speech Sound 1985 román: William Gibson – Neuromancer novela: John Varley – PRESS ENTER ■ noveleta: Octavia Butlerová – Bloodchild povídka: David Brin – Crystal Spheres 1986 román: Orson Scott Card – Ender’s Game novela: Roger Zelazny – 24 Views of Mt. Fuji by Hokusai noveleta: Harlan Ellison – Paladin of tne Lost Hour povídka: Frederik Pohl – Fermi and Frost 1987 román: Orson Scott Card – Speaker for the Dead novela: Robert Silverberg – Gilgamesh in the Outback noveleta: Roger Zelazny – Permafrost povídka: Greg Bear – Tangente 1988 román: David Brin – The Uplift War novela: Orson Scott Card – Eye for Eye noveleta: Ursula K. Le Guinová – Buffalo Gals, Won’t You Come Out Tonight povídka: Lawrence Watt-Evans – Why I Left Harry’s All-Night Hamburgers 1989 román: C. J. Cherryhová – Cyteen novela: Connie Willisová – The Last of the Winnebagos noveleta: George Alec Effinger – Schrödinger’s Kitten povídka: Mike Resnick – Kirinyaga 1990 román: Dan Simmons – Hyperion novela: Lois McMaster Bujoldová – The Mountains of Mourning

182

noveleta: Robert Silverberg – Enter a Soldier. Later: Enter Another povídka: Suzy McKee Charnasová – Boobs 1991 román: Lois McMaster Bujoldová – The Vor Game novela: Joe Haldeman – The Hemingway Hoax noveleta: Mike Resnick – The Manamouki povídka: Terry Bisson – Bears Discover Fire 1992 román: Lois McMaster Bujoldová – Barrayar novela: Nancy Kressová – Beggars in Spain noveleta: Isaac Asimov – Gold povídka: Geoffrey Landis – A Walk in the Sun 1993 román: Vernor Vinge – A Fire Upon a Deep a Connie Willisová – Doomsday Book novela: Lucius Shepard – Barnacle Bill the Spacer noveleta: Janet Kaganová – The Nutcracker Coup povídka: Connie Willisová – Even the Queen 1994 román: Kim Stanley Robinson – Green Mars novela: Harry Turtledove – Down in the Bottomlands noveleta: Charles Sheffield – Georgia in My Mind povídka: Connie Willisová – Death on the Nile ostatní kategorie (s výjimkou fandomových): nebeletristická kniha: 1980 Peter Nicholls (ed.) – The Science Fiction Encyclopedia 1981 Carl Sagan – Cosmos 1982 Stephen King – Danse Macabre 1983 James E. Gunn – Isaac Asimov: The Foundations of Science Fiction 1984 Donald H. Tuck – The Encyclopedia of Science Fiction and Fantasy. Vol. 3 1985 Jack Williamson – Wonder’s Child: My Life in Science Fiction 1986 Tom Weller – Science Made Stupid 1987 Brian W. Aldiss a David Wingrove – Trillion Year Spree 1988 Michael Whelan – Michael Whelan’s Works of Wonder 1989 Samuel R. Delany – The Motion of Light in Water 1990 Alexei a Cory Panshinovi – The World Beyond the Hill 1991 Orson Scott Card – How to Write Science Fiction and Fantasy 1992 Charles Addams – The World of Charles Addams 1993 Harry Warner, Jr. – A Whealth of Fable 1994 John Clute a Peter Nicholls (ed.) – The Encyclopedia of Science Fiction nejlepší film 1958

183

The Incredible Shrinking Man 1960, 1961, 1962 TV seriál Twilight Zone 1963, 1964 neuděleno 1965 Dr Strangelove or: How I Learned to Stop Worrying and Love the Bomb 1966 neuděleno 1967 The Menagerie (epizoda TV seriálu Star Trek) 1968 City on the Edge of Forever (epizoda TV seriálu Star Trek) 1969 2001: A Space Odyssey 1970 TV přenos letu Apolla 11 1972 A Clockwork Orange 1973 Slaughterhouse Five 1974 Sleeper 1975 Young Frankenstein 1976 A Boy and His Dog 1978 Star Wars 1979 Superman 1980 Alien 1981 The Empire Strikes Back 1982 Raiders of the Lost Ark 1983 Blade Runner 1984 Return of the Jedi 1985 2010 1986 Back to the Future 1987 Aliens 1988 The Princess Bride 1989 Who Framed Roger Rabbit 1990 Indiana Jones and the Last Crusade 1991 Edward Scissorhands 1992 Terminator 2 1993 The Inner Light (epizoda TV seriálu Star Trek: The Next Generation) 1994

184

Jurassic Park profesionální časopis 1953 Galaxy a Astounding SF 1955, 1956 Astounding SF 1957 Astounding SF (nejlepší am. časopis) a New Worlds (nejlepší angl. časopis) 1958, 1959, 1960 The Magazine of Fantasy & SF 1961, 1962 Astounding SF 1963 The Magazine of Fantasy & SF 1964, 1965 Astounding SF 1966, 1967, 1968 If 1969, 1970, 1971, 1972 The Magazine of Fantasy & SF profesionální editor 1973, 1974, 1975, 1976, 1977 Ben Bova (čas. Analog) 1978 George H. Scithers (čas. Isaac Asimov’s SF) 1979 Ben Bova (čas. Analog) 1980 George H. Scithers (čas. Isaac Asimov’s SF) 1981, 1982, 1983 Edward L. Ferman (čas. The Magazine of Fantasy & SF) 1984 Shawna McCarthyová (čas. Isaac Asimov’s SF) 1985 Terry Carr (nakl. Ace Books) 1986 Judy-Lynn del Reyová (nakl. Del Rey) 1987 Terry Carr (nakl. Ace Books) 1988, 1989, 1990, 1991, 1992, 1993 Gardner Dozois (čas. Isaac Asimov’s SF) 1994 Kristine Kathryn Ruschová (čas. The Magazine of Fantasy & SF) profesionální výtvarník 1953 Virgil Finlay (vnitřní ilustrace) Ed Emsh a Hannes Bok (obálky) 1955, 1956, 1958, 1959 Frank Kelly Freas 1960, 1961, 1962 Ed Emsh 1963 Roy Krenkel 1964 Ed Emsh 1965 John Schoenherr 1966

185

Frank Frazetta 1967, 1968, 1969 Jack Gaughan 1970 Frank Kelly Freas 1971 Leo a Diane Dillonovi 1972, 1973, 1974, 1975, 1976 Frank Kelly Freas 1977, 1978 Rick Sternbach 1979 Vincent Di Fate 1980, 1981, 1982, 1983, 1984, 1985, 1986 Michael Whelan 1987 Jim Burns 1988, 1989 Michael Whelan 1990 Don Maitz 1991, 1992 Michael Whelan 1993 Don Maitz 1994 Bob Eggleton poloprofesionální časopis 1984, 1985,1986,1987,1988,1989,1990,1991,1992 Locus 1993, 1994 SF Chronicle mimořádné kategorie 1953 osobnost fandomu: Forrest J. Ackerman autor nejlepších vědecko-populárních článků: Willy Ley nejlepší nový autor: Philip J. Farmer 1956 autor nejlepších článků: Willy Ley nejlepší recenzent: Damon Knight nejslibnější nováček: Robert Silverberg 1966 nejlepší série všech dob: Isaac Asimov – Foundation NEBULA AWARD Cenu udělují členové profesní organizace Science Fiction Writers of America. Na rozdíl od ceny Hugo je Nebula datována rokem vydání knihy, nikoliv rokem udělení. Kromě literárních kategorií román, novela, noveleta a povídka je udělována též cena velmistr žánru a v letech 1973–75 byla udělována cena o nejlepší dramatické představení/text. beletristické kategorie: 1965 román: Frank Herbert – Dune novela: Brian W. Aldiss – The Saliva Tree a Roger Zelazny – He Who Shapes noveleta: Roger Zelazny – The Doors of His Face, the Lamps of His Mouth povídka: Harlan Ellison – „Repent, Harlequin!“ Said the Ticktockman 1966 román: Daniel Keyes – Flowers for Algernon a Samuel R. Delany – Babel-17

186

novela: Jack Vance – The Last Castle noveleta: Gordon R. Dickson – Call Him Lord povídka: Richard McKenna – The Secret Place 1967 román: Samuel R. Delany – The Einstein Intersection novela: Michael Moorcock – Behold the Man noveleta: Fritz Leiber – Gonna Roll the Bones povídka: Samuel R. Delany – Aye, and Gomorrah 1968 román: Alexei Panshin – Rite of Passage novela: Anne McCaffreyová – Dragonrider noveleta: Richard Wilson – Mother to the World povídka: Kate Wilhelmová – The Planners 1969 román: Ursula K. Le Guinová – The Left Hand of the Darkness novela: Harlan Ellison – A Boy and His Dog noveleta: Samuel Delany – Time Considered as a Helix of Semi-Precious Stones povídka: Robert Silverberg – Passengers 1970 román: Larry Niven – Ringworld novela: Fritz Leiber – Ill Met in Lankhmar noveleta: Theodore Sturgeon – Slow Sculpture povídka: neuděleno 1971 román: Robert Silverberg – A Time of Changes novela: Katherine MacLeanová – The Missing Man noveleta: Poul Anderson – The Queen of Air and Darkness povídka: Robert Silverberg – Good News from the Vatican 1972 román: Isaac Asimov – The Gods Themselves novela: Arthur C. Clarke – A Meeting With Medusa noveleta: Poul Anderson – Goat Song povídka: Joanna Russová – When it Changed 1973 román: Arthur C. Clarke – Rendezvous With Rama novela: Gene Wolfe – The Death of Doctor Island noveleta: Vonda N. Mclntyreová – Of Mist, and Grass, and Sand povídka: James Tiptree – Love Is the Plan, the Plan Is Death 1974 román: Ursula K. Le Guinová – The Dispossessed novela: Robert Silverberg – Born With the Dead noveleta: Gregory Benford a Gordon Eklund – If the Stars Are Gods povídka: Ursula K. Le Guinová – The Day Before the Revolution 1975 román: Joe Haldeman – The Forever War novela: Roger Zelazny – Home Is the Hangman noveleta: Tom Reamy – San Diego Lightfoot Sue povídka: Fritz Leiber – Catch That Zeppelin! 1976 román: Frederik Pohl – Man Plus novela: James Tiptree – Houston, Houston, Do You Read? noveleta: Isaac Asimov – The Bicentennial Man povídka: Charles L. Grant – A Crowd of Shadows 1977 román: Frederik Pohl – Gateway novela: Spider a Jeanne Robinsonovi – Stardance noveleta: Racoona Sheldonová – The Screwfly Solution povídka: Harlan Ellison – Jeffty Is Five 1978 román: Vonda N. Mclntyreová – Dreamsnake

187

novela: John Varley – The Persistence of Vision noveleta: Charles L. Grant – A Glow of Candles, a Unicorn’s Eye povídka: Edward Bryant – Stone 1979 román: Arthur C. Clarke – The Fountains of Paradise novela: Barry Longyear – Enemy Mine noveleta: George R. R. Martin – Sandkings povídka: Edward Bryant – Giants 1980 román: Gregory Benford – Timescape novela: Suzy McKee Charnasová – The Unicorn Tapestry noveleta: Howard Waldrop – The Ugly Chickens povídka: Clifford D. Simak – Grotto of the Dancing Deer 1981 román: Gene Wolfe – The Claw of the Conciliator novela: Poul Anderson – The Saturn Game noveleta: Michael Bishop – The Quickening povídka: Lisa Tuttleová – The Bone Flute 1982 román: Michael Bishop – No Enemy But Time novela: John Kessel – Another Orphan noveleta: Connie Willisová – Fire Watch povídka: Connie Willisová – A Letter from the Clearys 1983 román: David Brin – Startide Rising novela: Greg Bear – Hardfought noveleta: Greg Bear – Blood Music povídka: Gardner Dozois – The Peacemaker 1984 román: William Gibson – Neuromancer novela: John Varley – PRESS ENTER ■ noveleta: Octavia Butlerová – Bloodchild povídka: Gardner Dozois – Morning Child 1985 román: Orson Scott Card – Ender’s Game novela: Robert Silverberg – Sailing to Byzantium noveleta: George R. R. Martin – Portraits of His Children povídka: Nancy Kressová – Out of All Them Bright Stars 1986 román: Orson Scott Card – Speaker for the Dead novela: Lucius Shepard – R&R noveleta: Kate Wilhelmová – The Girl Who Fell Into the Sky povídka: Greg Bear – Tangents 1987 román: Pat Murphyová – The Falling Woman novela: Kim Stanley Robinson – The Blind Geometer noveleta: Pat Murphyová – Rachel in Love povídka: Kate Wilhelmová – Forever Yours, Anna 1988 román: Lois McMaster Bujoldová – Falling Free novela: Connie Willisová – The Last of the Winnebagos noveleta: George Alec Effinger – Schrödinger’s Kitten povídka: James Morrow – Bible Stories for Adults, No. 17: The Deluge 1989 román: Elisabeth Ann Scarboroughová – The Healer’s War novela: Lois McMaster Bujoldová – The Mountains of Mourning noveleta: Connie Willisová – At the Rialto povídka: Geoffrey A. Landis – Ripples in the Dirac Sea 1990 román: Ursula K. Le Guinová – Tehanu

188

novela: Joe Haldeman – The Hemingway Hoax noveleta: Ted Chiang – Tower of Babylon povídka: Terry Bisson – Bears Discover Fire 1991 román: Michael Swanwick – Stations of the Tide novela: Nancy Kressová – Beggars in Spain noveleta: Mike Conner – Guide Dog povídka: Alan Brennert – Ma Qui 1992 román: Connie Willisová – Doomsday Book novela: James Morrow – City of Truth noveleta: Pamela Sargentová – Danny Goes to Mars povídka: Connie Willisová – Even the Queen 1993 román: Kim Stanley Robinson – Red Mars novela: Jack Cady – The Night We Buried Road Dog noveleta: Charles Sheffield – Georgia in My Mind povídka: Joe Haldeman – Graves dramatické představení/text 1973 Soylent Green 1974 Sleeper 1975 Young Frankenstein velmistr žánru nepravidelně udělovaná kategorie, prvním laureátem byl v roce 1975 Robert A. Heinlein. Dalšími držiteli jsou Jack Williamson, Clifford D. Simak, L. S. de Camp, Fritz Leiber, André Nortonová, Arthur C. Clarke, Isaac Asimov, Alfred Bester, Ray Bradbury, Lester del Rey a Frederik Pohl. (ia, jo)

Soutěže v Čechách a na Slovensku V Československu zpočátku nevznikly žádné významnější ceny pro nejlepší díla, protože nakladatelská politika nepřála volné publikaci SF. Proto se pozornost nejprve zaměřila na soutěže, v nichž bylo vybíráno z dosud nepublikovaných děl. Už v 60. letech takové soutěže organizoval časopis Věda a technika mládeži, ale teprve po vzniku prvních SF klubů vznikly soutěže, které výrazněji ovlivnily čs. SF. Nejvýznamnější je soutěž o Cenu Karla Čapka, kterou pro amatérské SF autory každoročně pořádalo PKO Pardubice za spolupráce SF klubů Salamandr Pardubice a Villoidus MFF UK Praha; od roku 1991 Čs. fandom. Nejstarší soutěží byl však Huňáč zelený, organizovaný od roku 1980 SF klubem Villoidus MFF UK Praha. Z dalších soutěží jmenujme Šulét (neboli Šumperský létající talíř), který připravuje od roku 1984 SF klub při ODPM v Šumperku, Pseudovyabstrahovanou Juditu (SFK Boskovice), která byla přístupná na rozdíl od ostatních akcí i pro profesionály. Existovaly i specializované soutěže – O stříbřitělesklý halmochrom (SFK Andromeda Plzeň, od roku 1984), O emblém Castora (SFK Castor Spišská Nová Ves, od roku 1985), či soutěž o Cenu Antigé za nejlepší povídku na zadané téma (SFK AF 167 Brno). Velké množství soutěží vzniklo v 90. letech, jejich význam však (díky možnosti profesionálně publikovat) nedosahuje významu soutěží z 80. let. Ankety o nejlepší díla roku vznikly až později – cena Ludvík (na počest L. Součka „“) udělovaná nejlepším knihám roku a krátce existující cena Golem. Od r. 1992 uděluje SF časopis Ikarie cenu Ikaros. MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ VĚDECKO-FANTASTICKOU POVÍDKU Soutěž byla vyhlášena časopisem Věda a technika mládeži ve spolupráci s časopisy Technika moloděži (SSSR), Népszerii Technika (Maďarsko), Ştiinţă i tehnică (Rumunsko), Jugend und Technik (NDR), Młody technik (Polsko) a Nauka i technika za mladežta (Bulharsko) v roce 1962. Z Československa přišlo 299 povídek, oceněno bylo 10. Porota pracovala ve složení Ilona Borská, Adolf Hoffmeister, Josef Nesvadba „“, Josef Škvorecký, Jiří Táborský a Čestmír Vejdělek „“. 1. místo: Bohumír Kozák – Hlava Medusy 2. místo: Jan Vinař – Esta 3. místo: Václav Kajdoš „“ – Pokus 4. místo: Ljuba Štíplová – Informace pro Apise 5. místo: Viliam Štarke – Psychológia Marťanov 6. místo: Vojtěch Vacke a Ivan Vlk – Případ BX

189

7. místo: Josef Pecinovský „“ – Signály zmlkly 8. místo: Josef Koenigsmark – Zkáza Sodomy a Gomory 9. místo: Bohumil Četyna – Rozcestí v kosmu 10. místo: Jaromír Šavrda – Smysl života Nejlepší povídky postoupily do mezinárodního kola, kde se utkaly s nejlepšími díly z jednotlivých národních kol, která byla také silně obeslána: Sovětský svaz 546, Maďarsko 180, Rumunsko 120, Polsko 103, Bulharsko 93 a NDR 30. V mezinárodním kole byly povídky hodnoceny bez ohledu na jejich umístění v kole národním a porota vybrala vždy dvě z každé země, kterým bylo přiřčeno vítězství. Československo: Václav Kajdoš „“ – Pokus Jan Vinař – Esta SSSR: V. Žukov – Setkání v budoucnu S. Žitomirskij – Projekt Rumunsko: Gheorghe Săsărman – Ketelina C. Stenescu – Světlo v hlubinách Polsko: Konrád Fiałkowski „“ – Můžeš si vybrat, In J. Bialicki – Kuchtíkův deník NDR: K. Boehm – Reportáž z roku 1980 O. Weidlich – Vpád AFMB Bulharsko: Dimităr Peev – Mohamedův vous P. Vilčev – Člověk pokořitel Maďarsko: J. Radnai – První probuzení János Toth – Velká lekce II. MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ VĚDECKO-FANTASTICKOU POVÍDKU Soutěž navazovala na mezinárodní soutěž, které se za Československo zúčastnil časopis Věda a technika mládeži. Spolupracujícími redakcemi byly Horyzonty techniki dła dzieçi i młodzieży a Młody technik (Polsko), OTO zabavnik (Jugoslávie) a Technikus (NDR). Soutěž byla v roce 1968 vypsána ve třech kategoriích podle věku a vyhlášena byla první tři místa. Na rozdíl od předcházející soutěže, kde se v našem národním kole zúčastnila řada později známých SF autorů, jména z tohoto ročníku nám dnes už nic neříkají. Navíc neznáme ani výsledky mezinárodního kola, které mělo proběhnout na podzim 1968 ve Varšavě. kategorie do 11 let: 1. místo: Martin Sochor – Zaplacená planeta 2. místo: Jaroslav Matuna – Nevídané dobrodružství 3. místo: Vladimír Kopal – Tajemství Ontarijské laboratoře kategorie 12–15 let: 1. místo: Lubomír Novotný – Vyprávění Jupiterovy oběžnice 2. místo: Jiří Zummer – Návštěva na Marsu 3. místo: Dagmar Krejčová – Poučení kategorie nad 16 let: 1. místo: Miroslav Veverka – Existuje na planetě Zemi život? 2. místo: Jiří Jedlička – Génius se zmýlil 3. místo: Tom Dacík – Zkáza vítězstvím SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ SCI-FI POVÍDKU ČASOPISU SEDMIČKA PIONÝRŮ Soutěž vyhlášená v letech 1983 a 1985 časopisem Sedmička pionýrů pro děti. Nebyly vyhlášeny výsledky, ale tzv. „vítězné povídky“ bez uvedení pořadí byly vydány na stránkách časopisu. Z vítězů stojí za zmínku Ivan Adamovič a Vilma Kadlečková „“. Výborem ze soutěžních prací je antologie Mysli si svět (1990). SOUTĚŽ ČASOPISU ELEKTRÓN O NEJLEPŠÍ SF POVÍDKU První slovenská soutěž byla vyhlášena v roce 1984. Její hodnota byla ale snížena požadavky na příspěvky; povídky se musely odehrávat na Zemi a v současnosti. 1. místo: Ondřej Krug – Strom 2. místo: Miloš Ščepka – Muž na piesku

190

3. místo: Daniel Mačuha – V sanatoriu MEZINÁRODNÍ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ NA VĚDECKO-FANTASTICKOU POVÍDKU S EKOLOGICKOU TEMATIKOU Soutěž o nejlepší povídku do 10 stran byla vyhlášena časopisem Věda a technika mládeži v roce 1986 ve spolupráci s časopisy Kosmos (Bulharsko), Technika moloděži (SSSR), Młody technik (Polsko) a Elektron (Československo). Do finále postoupily tři povídky. O mezinárodním kole nejsou informace známy. 1. místo: Milan Hejduk – Skleník 2. místo: Eva Hauserová „“ – Ekoteroristi 3. místo: Petr David a Miroslav Moravec – Pampeliška SOUTĚŽ O SCI-FI POVÍDKU ČASOPISU VĚDA A ŽIVOT Soutěž byla vyhlášena v roce 1986–1987, každý měsíc vyhodnocovala porota ve složení Ivo Železný, Karel Jedlička, Karel Blažek „“, Jaroslav Veis „“ a Jaroslav Štěpaník zaslané příspěvky a nejlepší z nich byly vydány v časopise. Po skončení soutěže vyhodnotili čtenáři nejlepší povídku. 1987 1. místo: Jan Hlavička – Cenzorická derivace na Titanu 9 1988 1. místo: Eva Hauserová – Siamský bratr Se vznikem SF klubů se objevuje zájem o organizaci literárních soutěží, z nichž největšího významu dosáhla Cena Karla Čapka. Následující seznam soutěží je (s výjimkou Ceny Karla Čapka) řazen podle roku vzniku a je – naneštěstí – neúplný, což je dáno praktickou nedostupností řady informací. CENA KARLA ČAPKA Nejvýznamnější soutěž pro SF autory, jíž se účastní několik set českých i slovenských autorů. Hodnocení povídek je dvoustupňové a podílejí se na něm jak profesionální autoři (např. O. Neff „“, J. Veis „“, Z. Volný „“, L. Macháček „“, I. Železný), tak členové SF klubů a přední fanouškové. Vyhlášení vítězů se koná u příležitosti setkání Parcon a hlavní trofejí je soška Mloka, která je tradičně považována za nejvyšší možné uznání na poli české a slovenské SF. Vítězné povídky ze soutěže vycházejí nejprve ve sborníku Kočas, řada z nich vyšla i v antologiích Stalo se zítra, Návrat na planetu Zemi, Lovci zlatých mloků aj. 0. ročník 1982 1. místo: Ladislav Kubic – Když jsou hosté v domě 2. místo: Jiří Čihař – Kráva 3. místo: Petr Hanuš – O kosovi, který neuměl zpívat a Jiří Matys – Planeta Emiga čestné uznání pro autora do 18 let: Petr Jedlinský – Nová Atlantida 1. ročník 1983 Cena Karla Čapka: Ivan Kmínek „“ – Syntamor zasahuje 2. místo: Jan Hlavička „“ – Levý krajník ve směru letu nechť svítí zeleně 3. místo: Vladimír Kokrda – Jsem analytik čestné uznání pro autora do 18 let: Jana Rosypalová – Výročí 2. ročník 1984 Cena Karla Čapka: Ivan Kmínek „“ – Druhý vstup do téže řeky 2. místo: Josef Pecinovský „“ – Mít všechno 3. místo: Vladimír Veverka – Zrůdu k obrazu svému nejlepší krátká povídka (do 4 stran): Petr Burian – Nános nadějný nový autor: Dagmar Outlá – Jdi si zajezdit výtahama 3. ročník 1985 Cena Karla Čapka: František Novotný „“ – Legenda o Madoně z Vrakoviště 2. místo: Vladimír Veverka – Památník 3. místo: Jan Hlavička „“ – Vyrazil Jimram zjitra na robotu nejlepší krátká povídka (do 5 stran): František Novotný „“ – Jsem hodný, tichý chlapec nadějný nový autor: Nataša Krejčí a Ladislav Sommer – Ach, mít tak robota čestné uznání pro nejlepšího autora do 18 let: Nataša Krejčí – Ach, mít tak robota nejlepší protiválečná povídka: Vladimír Veverka – Raketýr 4. ročník 1986 Cena Karla Čapka: Josef Pecinovský „“ – Její Veličenstvo 2. místo: František Novotný „“ – Příšpulek do různého 3. místo: Vladimír Veverka – Legenda Věčných nejlepší krátká povídka (do 5 stran): František Novotný „“ – Pan René nosí šaty nejlepší protiválečná povídka: Jan Hlavička „“ – Jsme tady doma

191

čestné uznání pro autora do 18 let: Pavel Kočiš – A zvolej já, já… čestné uznání pro autora-vysokoškoláka: Zdeněk Tichý – Hráli jsme Fausta 5. ročník 1987 Cena Karla Čapka: Josef Pecinovský „“ – Nos to závaží 2. místo: Eva Hauserová „“ – Spěte sladce, děti! 3. místo: Milan Verner – Únik čestné uznání pro autora do 18 let: Vilma Kadlečková „“ – Ten, kdo přišel z vesmíru nejlepší krátká povídka (do 5 stran): Barbara Ježková – Uzornej prišar 6. ročník 1988 Cena Karla Čapka: Eva Hauserová „“ – U nás v Agónii 2. místo: Petr Heteša a Karel Veverka – Těšíme se na vás 3. místo: Jan Hlavička „“ – Ryba a host a Václav Kajdoš „“ – Zelený kámen nejlepší krátká povídka (do 5 stran): Jan Hlavička „“ – Sodovka čestné uznání pro autora do 18 let: Longin A. Wdowiak – Non plus ultra 7. ročník 1989 Cena Karla Čapka: Jan Hlavička „“ – Hlavou proti vzduchu 2. místo: František Novotný „“ – Bradburyho stín 3. místo: Petr Heteša a Karel Veverka – Sítě, kanály a stoky nejlepší krátká povídka (do 5 stran): Zdeněk Páv – Uchem 8. ročník 1990 Cena Karla Čapka: Vilma Kadlečková „“ – Na pomezí Eternaalu román: Vilma Kadlečková „“ – Na pomezí Eternaalu povídka: 1. místo: Karel Veverka – Adapt 2. místo: Josef Pecinovský „“ – Házím ti laso, kamaráde a Jiří Olšanský – Stroj do lepších časů 3. místo: Milan Moravek – Mast krátká povídka: 1. místo: David Hanousek – Game over 2. místo: Zdeněk Páv – Vhoďte minci nebo budete rozpuštěn v trávicích šťávách města 3. místo: Stanislav Procházka – Ohnivý most 9. ročník 1991 Cena Karla Čapka: František Novotný – Ramax román: František Novotný „“ – Ramax povídka: 1. místo: Jan Poláček „“ – Evangelium No. 5 2. místo: Jiří Olšanský – Muž z Mangalpúru 3. místo: Jaroslav Petr – Anskarův dar krátká povídka: 1. místo: Stanislav Švachouček – Štěstí 2. místo: Luděk Příhoda – Čekání 3. místo: Jan Stehlík – Služba, kterou nám prokázal pan Bear cena pro nejlepšího slovenského autora: Ferdinand Žernovič – Mikroby 10. ročník 1992 Cena Karla Čapka: Jan Poláček „“ – Pán sítí román: Vilma Kadlečková „“ – Meče Lorgan povídka: 1. místo: Jan Poláček „“ – Pán sítí 2. místo: Stanislav Švachouček – Hrdinové 3. místo: Petr Kaufner – Fantom Cyboface krátká povídka: 1. místo: Jaroslav Petr – Tajemství cesty 2. místo: Ivan Mls – Krmníci 3. místo: Zdeněk Sládek – Na nosných vlnách galaxie 11. ročník 1993 Cena Karla Čapka: Vilma Kadlečková „“ – Stavitelé věží román: Vilma Kadlečková „“ – Stavitelé věží povídka: 1. místo: Milan Verner – Sanderský elixír 2. místo: Miroslav Beblavý – Kto je kto

192

3. místo: Zdeněk Sládek – Stíny synů Slunce krátká povídka: 1. místo: Jaroslav Mostecký – Kaple má okna klenutá 2. místo: Jaroslav Petr – Po čertech pěkné ráno 3. místo: Martin Gilar – Loď na řece času 12. ročník 1994 Cena Karla Čapka: Jan Oščádal – Bratři román: Jan Oščádal – Bratři povídka: 1. místo: Jiří Kulhánek – Šoulačka 2. místo: Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva – Navštivte mě večer, řekla smrt a odpálila golfový míček do osmnácté jamky 3. místo: Ivan Adamovič – Nekonečná noc v Downtownu krátká povídka: 1. místo: Martin Koutný – Dům 2. místo: Jiří Pavlovský a Štěpán Kopřiva – Co je to za tajemnou modrou planetu (Třetí od slunce)? 3. místo: Radan Březa – Kejklíř Od r. 1983 je udělována Cena Karla Čapka za zásluhy o SF. Držiteli jsou: V. Kantor, I. Železný, T. Rotrekl, J. Nesvadba, O. Neff, K. Saudek, V. Talaš, Z. Rampas, V. Kajdoš, L. Freiová a J. Smékal. HUŇÁČ ZELENÝ Nejstarší soutěž otevřená amatérům i profesionálům. Vítězné povídky byly publikovány ve fanzinu SF. 1. ročník 1980 místo: Jan Blažek – Pes – nejlepší přítel člověka 2. ročník 1981 1. místo: Jiří Karbusický – Výlet 3. ročník 1982 1. místo: Zdeněk Rampas – Probuzení 4. ročník 1983 1. místo: Jan Hlavička „“ – Řetězová reakce 5. ročník 1984 1. místo: Zdeněk Rampas – Svatý Grál 6. ročník 1985 1. místo: Jan Hlavička „“ – Kterak Ludovicus Rumplbrecht demonstroval 7. ročník 1986 1. místo: Stanislav Švachouček – Varování 8. ročník 1987 1. místo: Ivan Kmínek „“ – Ústřední kancelář vesmíru se neozývá 9. ročník 1988 1. místo: Vilma Kadlečková „“ – Tři z Akroné 10. ročník 1989 1. místo: František Novotný „“ – Jak jsme si koupili auto 11. ročník 1990 1. místo: Ladislav Dvořák – Šťastný a veselý rok 1990 12. ročník 1991 1. místo: Vilma Kadlečková „“ – Ten kdo přišel z vesmíru 13. ročník 1992 1. místo: Jaroslav Zapletal – Rull-Návrat PSEUDOVYABSTRAHOVANÁ JUDITA Soutěž pořádal SFK v Boskovicích. Vítězné práce vyšly ve fanzinu Siréna. 1983 1. místo: Jan Hlavička „“ – Cenzorická derivace na Titanu 9 Cena E. A. Poea: Jiří Karbusický – Případ Biot STŘÍBŘITĚLESKLÝ HALMOCHRON Soutěž, pořádaná SFK Andromeda Plzeň, byla určena pro autory příspěvků o problematice cestování časem. Ceny byly udělovány na setkání Chronocon. 1. ročník 1984 1. místo: Jan Hlavička „“ – Tak tohle zas potomečkové ne! 2. ročník 1985 1. místo: Pavel Kosatík – 5x profesor Pronson

193

3. ročník 1986 1. místo: Rozkošná paralelka (minitragikomedie pro malou scénu) dle vyprávění „Ronyho“ M. Kaprála volně zpracoval Jan Hlavička „“ 4. ročník 1987 1. místo: Vilma Kadlečková „“ – Rosa Mathiella 5. ročník 1988 1. místo: Vilma Kadlečková „“ – Svět je zlatý důl pro toho, kdo z něj umí brát 6. ročník 1989 1. místo: Petr Vyhlídka – Průšvih ŠULÉT Soutěž o Šumperský létající talíř pořádal tamní SFK Makropulos. Vítězné práce vyšly ve fanzinu Makropulos. 1. ročník 1984 kategorie do 18 let: Igor Švestka – Úhel pohledu kategorie nad 19 let: Jiří Matys – Prodavač deštníků 2. ročník 1985 kategorie do 18 let: Petr Rada – Ten, kdo přichází v míru kategorie nad 19 let: Jiří Matys – Vánoce 2034 3. ročník 1986 kategorie do 18 let: Miroslav Dočkal – Kongres lovců mamutů kategorie nad 19 let: Lubomír Klemsa – Hvězdný prach 4. ročník 1987 kategorie do 18 let: neuděleno kategorie nad 19 let: Jiří Matys – Démon O EMBLÉM CASTORA Soutěž pořádal SFK Castor Spišská Nová Ves pro autory mikropovídek do jedné strany rukopisu. Výsledky byly vyhlašovány na setkání Tatracon v létě téhož roku. Vítězné práce byly publikovány ve zvláštním sborníku vydaném u příležitosti každého Tatraconu. 1. ročník 1985 kategorie do 18 let: Ivan Adamovič – V noci za městem kategorie nad 18 let: Vladimír Veverka – SF pro tři písmena 2. ročník 1986 kategorie do 18 let: Filip Škába – Člověk, který něco dokázal kategorie nad 18 let: Stanislav Čermák – Voda v prášku 3. ročník 1987 kategorie do 18 let: Filip Škába – Chvíle klidu kategorie nad 18 let: 1. místo neuděleno zvláštní cena poroty: Jaromír Typlt za cyklus minipovídek 4. ročník 1988 kategorie do 18 let: Radek Andrš – Metamorfóza kategorie nad 18 let: Jiří Turner – Pohádka? 5. ročník 1989 kategorie do 18 let: 1. místo: neuděleno 2. místo: Michal Lorenc – Markéta kategorie nad 18 let: 1. místo: neuděleno 2. místo: Jaroslav Mostecký – Odměna 6. ročník 1990 nezjištěno 7. ročník 1991 kategorie do 18 let: Dušan Hrazdíra – název nezjištěn kategorie nad 18 let: Jan Poláček „“ – název nezjištěn TEMATICKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ SFK AF 167 Soutěž na předem dané téma otevřená pro amatéry i profesionály. Vítězné práce byly publikovány ve fanzinu (později časopise) AF 167. 1. ročník 1985 1. místo: Marcel Smékal – Najdi si, chlapče, zájmovou činnost jinou! 2. ročník 1986 – téma Chronorekordér 1. místo: Josef Pecinovský „“ – Nikdy mi nedáváš peníze 3. ročník 1987 – téma Solitóza

194

1. místo: František Novotný „“ – Oni si musí vymyslet vždy něco zvláštního 4. ročník 1988 – téma Klíčem je energie 1. místo: Inka Jelínková – Už neprodám Slavíka a růži 5. ročník 1989 – téma A přece je tu 1. místo: Carola Biedermannová – Problémy rotného Sekery 6. ročník 1990 – téma Stalo se na Měsíci 1. místo: Jan Oščádal – Na dřevěných skořápkách plují železní lidé 7. ročník 1991 – téma Dobré ráno, je osm hodin, úterý 1. dubna 2096 1. místo: Vladimír Šlechta – Den, který neexistoval O CENU JAKUBA ARBESE Počtem zúčastněných šlo o protipól Ceny Karla Čapka. Soutěž byla otevřená i profesionálním autorům a určena pro povídky kombinující fantastiku a horror. Vítězné práce byly publikovány ve fanzinech Trifid a Libercon. 1. ročník 1987 1. místo: František Novotný „“ – Záhada linky Paradise 2. místo: František Knápek – Usher III aneb Disneyland je pouťová atrakce pro děti 3. místo: Ladislav Muška – Vražda studenta Vlhy 2. ročník 1988 1. místo: Jiří Šimek – Démon z jiného světa O NEJLEPŠÍ FANTASY Soutěž Klubu Julese Verna mající za cíl vytvořit školu české fantasy. Vítězné práce jsou publikovány ve fanzinu (později časopise) Poutník. 1. ročník 1988 1. místo: Vilma Kadlečková „“ – Tři z Akroné 2. ročník 1990 1. místo: Jaroslav Lupečka – Ve stopách velkého Thora 3. ročník 1991 1. místo: Zdeněk Šámal – Nevěsta pro trojklanného boha 4. ročník 1992 1. místo: Miroslav Žamboch – Zpověď válečníka 5. ročník 1993 1. místo: Jaroslav Mostecký – Sbohem, jezero 6. ročník 1994 1. místo: Václav Pávek – Dračí krev SOUTĚŽ O CENU JIMA DOLLARA Soutěž vyhlašuje SFK Spectra pro autory do 18 let. Vítězné povídky vycházejí ve fanzinu Krypton, příp. jeho speciálních číslech, věnovaných jednotlivým ročníkům soutěže. 1. ročník 1990 1. místo: Kateřina Platilová – Do poslední vteřiny 2. ročník 1991 1. místo: Jan Vaněk Jr. – Orwellův týden 3. ročník 1992 1. místo: Stanislav Ertl jr. – Lucie 4. ročník 1993 nezjištěno 5. ročník 1994 1. místo: Jan Vaněk Jr. – Touha psát CENA GUSTAVA REUSSA Soutěž o nejlepší SF povídku slovenského autora, kterou vyhlašuje Slovenský syndikát autorov fantastiky (SSAF). Vítězné povídky jsou publikovány v antologiích Krutohlav (1992, 1993). 1. ročník 1991 1. místo: Zuzana Suchánová – Vždy nějaká chyba 2. místo: Juraj Toman – Zasaď strom, predaj dom 3. místo: Jana Pflegerová – Neznášam pondelok a Zuzana Mojžíšová – Afrodithé 2. ročník 1992 1. místo: Marcel Comber – Mona Lisa

195

2. místo: Radoslav Olos – Génius 3. místo: Tomáš Vinař – Dračí brloh 3. ročník 1993 1. místo: Martin Krivošík – Návrat 2. místo: Jozef Girovský – Óda 3. místo: Boris Kudlička – Čierna hodinka zvláštní cena poroty pro nejmladšího finalistu: Peter Vaník – I’m the Best LITERÁRNÍ SOUTĚŽ ČERNÉHO LOTOSU Soutěž vyhlášená fanzinem Černý lotos v roce 1993. 1993 – téma Milénium místo: neuděleno místo: Jiří Engliš – Poslední zvěstování LITERÁRNÍ SOUTĚŽ TO ZVÍŘE TADY NEŽIJE Soutěž byla poprvé zorganizována Okresním domem dětí a mládeže v Šumperku u příležitosti Parconu v roce 1993. 1. ročník 1993 – téma To zvíře tady nežije I. kategorie (děti od 7 do 14 let): Jakub Olejníček – Zajatec II. kategorie (od 15 do 20 let): Zbyněk Gofroj – Vyslanec v kleci 2. ročník 1994 – téma On a já I. kategorie (děti od 7 do 15 let): Vojtěch Toman – Sbohem, kamaráde II. kategorie (od 15 do 19 let): Matěj Švrček – Výzkumný ústav SOUTĚŽ VISION Soutěž vyhlásil SFK Nazca Ústí nad Labem v roce 1993 ve čtyřech kategoriích – akční SF, politfiction, humorná SF a sexfiction. Vítězné povídky vyšly ve sborníku Vision (1993). vítězové: Jana Rečková – Neplať a běž Richard Poláme – Dračí lejno Václav Vatulík – Zachránce života Jiří Votoček – Deštivým městem chodí vrah SCI-FI SOUTĚŽ AUTOMOBIL BUDOUCNOSTI Soutěž SFK Trosky Mladá Boleslav. Vítězné povídky vyšly ve sborníku Automobil budoucnosti (1994). věková skupina I (do 15 let): 1. místo neuděleno 2. místo: Martin Metelec, Jiří Prchlík – Automobil budoucnosti věková skupina II (nad 15 let): 1. místo: Jiří T. Pelech – Bomba z Curychu PARALELNÍ SVĚTY ZEMĚ Soutěž vyhlášená SFK Gea Boskovice v roce 1994. 1. místo: Jana Rečková – Tři brány LEDOVÁ NAJA Soutěž vyhlášená v roce 1994 nakl. Najáda pro autory povídek ve stylu série Ledová společnost. Vítězné povídky vyšly ve sborníku Ledová Naja (1994). 1. místo: Jana Rečková – Mlha nad Černou skálou

Ankety v Čechách a na Slovensku Ankety o nejlepší díla roku byla v 80. letech pořádána SF kluby, od 90. let též časopisy. Nejvýznamnějšími oceněními jsou Ludvík a Ikaros, ankety jsou seřazeny podle data vzniku (v případě periodicky opakovaných), na závěr pak jednorázové ankety. U výsledkových listin anket neuvádíme odkazy („“), neboť by byly prakticky za každým jménem. LUDVÍK Anketa je organizována v rámci česko-slovenského „národního“ conu Parcon. Hlasovací právo má každý účastník, volí se z předem vypracovaného seznamu publikací za předcházející rok, kategorie se několikrát měnily. Ludvík za zásluhy byl nejprve udělován za počin v kalendářním roce, dnes za dlouhodobou práci ve prospěch SF. Od roku 1994 o nominacích na cenu rozhodují účastníci koordinační porady SF klubů. Z některých let se zachovaly pouze seznamy vítězů. 1985 domácí tvorba: 1. místo: antologie Stalo se zítra (ed. Ivo Železný, Svoboda)

196

2. místo: antologie Hvězdy v trávě (ed. Zdeněk Volný, Práce) 3. místo: Ondřej Neff – Jádro pudla (Albatros) překladová tvorba: 1. místo: Arthur C. Clarke – Setkání s Rámou (Svoboda) 2. místo: Robert A. Heinlein – Dveře do léta (Odeon) 3. místo: Robert Merle – Muži pod ochranou (Svoboda) Ludvík za zásluhy: Zdeněk Volný 1986 domácí tvorba: 1. místo: Ondřej Neff – Vejce naruby (Mladá fronta) 2. místo: antologie Návrat na planetu Zemi (ed. Ivo Železný, Svoboda) 3. místo: Ludvík Souček – Hippokratův slib (Čs. spisovatel) překladová tvorba: 1. místo: antologie l0x sci-fi (ed. Hviezdoslav Herman, Směna) 2. místo: Arkadij a Boris Strugačtí – Piknik u cesty (Mladá fronta) 3. místo: Arkadij a Boris Strugačtí – Miliardu let před koncem světa (Svoboda) domácí povídka: 1. místo: Ondřej Neff – Největší vodvaz v dějinách svangu (sbírka Vejce naruby, Mladá fronta) 2. místo: Ondřej Neff – Bílá hůl ráže 7,62 (sbírka Vejce naruby, Mladá fronta) 3. místo: Ondřej Neff – Vesmír je dost nekonečný (antologie Návrat na planetu Zemi, Svoboda) Ludvík za zásluhy: Ondřej Neff 1987 domácí tvorba: 1. místo: Jaroslav Veis – Moře času (Mladá fronta) překladová tvorba: 1. místo: Walter S. Tevis – Zpěv drozda (Svoboda) Ludvík za zásluhy: Zdeněk Rampas 1988 domácí tvorba: 1. místo: Ondřej Neff – Čtvrtý den až navěky (Čs. spisovatel) překladová tvorba: 1. místo: Alfred Bester – Zničený muž (Smena) Ludvík za zásluhy: nakladatelství Smena 1989 domácí tvorba: 1. místo: František Novotný – Nešťastné přistání (Čs. spisovatel) překladová tvorba: 1. místo: antologie Planeta exilu (ed. Anna Smiková, Smena) Ludvík za zásluhy: Pavel Nosek 1990 domácí tvorba: 1. místo: Ondřej Neff – Měsíc mého života (Práce) překladová tvorba: 1. místo: Frank Herbert – Duna (Svoboda) domácí povídka: 1. místo: Ondřej Neff – Štěstí Ludvík za zásluhy: Jindřich Smékal 1991 domácí tvorba: 1. místo: Vilma Kadlečková – Na pomezí Eternaalu (Winston Smith) 2. místo: Ludvík Souček – Cesta slepých ptáků (Albatros) 3. místo: Josef Pecinovský – Plástev jedu (Art servis) překladová tvorba: 1. místo: J. R. R. Tolkien – Pán prstenů (Mladá fronta) 2. místo: John Wyndham – Den trifidů (Odeon) 3. místo: C. J. Cherryhová – Kukučkino vajce (Smena) Ludvík za zásluhy: Tomáš a Radka Jirkovští 1992 domácí tvorba: 1. místo: George P. Walker – Ken Wood a meč krále D’Sala (Art servis)

197

2. místo: Vilma Kadlečková – Jednou bude tma (Laser) 3. místo: Jiří W. Procházka – Tvůrci času (Winston Smith) překladová tvorba: 1. místo: Douglas Adams – Stopařův průvodce po Galaxii (Odeon) 2. místo: John Wyndham – Den trifidů (Odeon) 3. místo: J. R. R. Tolkien – Hobit (Odeon) Ludvík za zásluhy: autoři Dračího doupěte 1993 domácí tvorba: 1. Jaroslav Jiran – Živé meče Ooragu (Golem-Ríša) 2. František Novotný – Ramax (AF 167) 3. Petr Heteša a Karel Veverka – Těšíme se na Vás (Ivo Železný) překladová tvorba: 1. Andrzej Sapkowski – Zaklínač (Winston Smith) 2. Ursula K. Le Guinová – Čaroděj zeměmoří (AF 167) 3. Alfred Bester – Hvězdy můj osud (Laser) Ludvík za zásluhy: Milan Schuster 1994 domácí tvorba: 1. místo: Theodor Rotrekl – Svět fantazie (Talpress) zahraniční tvorba: 1. místo: Terry Pratchett – série Úžasná Zeměplocha (Talpress) Ludvík za zásluhy: Jan Oščádal GOLEM Cena měla být profesionálním protipólem fanouškovské ceny Ludvík, kdy hlasovací právo měli všichni „profesionálové“ v oblasti SF. 1985 nejlepší zahraniční autorská kniha vydaná v češtině/slovenštině: 1. místo Robert A. Heinlein – Dveře do léta (Odeon) 2. místo: Arthur C. Clarke – Setkání s Rámou (Svoboda) 3. místo: Kir Bulyčev – Slyšel jsem Zemi (Lidové nakladatelství) 4. místo: Arkadij a Boris Strugačtí – Pondělí začíná v sobotu (Lidové nakladatelství) 5. místo: Ira Levin – Stepfordské paničky. Chlapci z Brazílie (Slovenský spisovateľ) Roald Dahl: Milostné rošády (Odeon) nejlepší česká/slovenská autorská kniha: 1. místo: Ladislav Szalai – Cesta do bláznovy zahrady (Mladá fronta) 2. místo: Eduard Martin – Největší skandál v dějinách lidstva (Svoboda) 3. místo: Ondřej Neff – Jádro pudla (Albatros) 4. místo: Vladimír Páral – Pokušení A-ZZ (Melantrich) 5. místo: Alexej Pludek – Nepřítel z Atlantidy (Čs. spisovatel) nejlepší česká/slovenská povídka: 1. místo: Jaroslav Velinský – Den a noc (antologie Stalo se zítra, Svoboda) 2. místo: Eduard Martin – Nová hvězda (sbírka Největší skandál v dějinách lidstva, Svoboda) 3. místo: Jan Hlavička – Bedýnka se modře rozzářila (antologie Stalo se zítra, Svoboda) a Ladislav Ježek – Homérův sen o smrti (antologie Stalo se zítra, Svoboda) 5. místo: Stanislav Švachouček – Trofej (antologie Stalo se zítra, Svoboda) a Jaroslav Jobánek – Orfeus v podsvětí (antologie Stalo se zítra, Svoboda) nejlepší český/slovenský fanzin: 1. místo: SF (SFK Villoidus Praha, ed. Martin Hlaváč) 2. místo: Interkom (SFK Spectra Praha, ed. Vladimír Veverka) 3. místo: Siréna (SFK Brno & Boskovice, ed. Pavel Kosatík) 4. místo: Pollux (SFK Castor Spišská Nová Ves, ed. Ján Harničár) 5. místo: Trifid (SFK Trifid Liberec, ed. Pavel Smrž) zvláštní cena: Theodor Pištěk za scénografii TV seriálu Návštěvníci IKAROS Anketa vyhlašovaná SF měsíčníkem Ikarie od roku 1992 pro díla vydaná v předchozím roce. Hlasy mohou zasílat všichni čtenáři Ikarie, pro lepší orientaci vychází v Ikarii každoročně soupis publikovaných děl v češtině a slovenštině v předešlém roce. Na rozdíl od ceny Ludvík je cena určena pouze pro první vydání děl.

198

1992 česká SF/F kniha: 1. místo: Vilma Kadlečková – Na pomezí Eternaalu (Winston Smith) 2. místo: George P. Walker – Ken Wood a meč krále D’Sala (Art servis) 3. místo: Josef Pecinovský – Juta (Kosík) 4. místo: Jiří W. Procházka – Tvůrci času (Winston Smith) 5. místo: Josef Pecinovský – Abbey Road (Svoboda) česká povídka: 1. místo: Jaroslav Zapletal – Rull-kniha a meč (čas. Ikarie) 2. místo: Josef Pecinovský – Nos to závaží (čas. Ikarie) 3. místo: Stanislav Kužel – Odkaz Erenegu (čas. Ikarie) 4. místo: Ondřej Neff – Milénium (čas. Ikarie) 5. místo: Vilma Kadlečková – Tři z Akroné (čas. Svět fantastiky) zahraniční SF/F kniha: 1. místo: Douglas Adams – Stopařův průvodce po Galaxii (Odeon) 2. místo: J. R. R. Tolkien – Dvě věže (Mladá fronta) 3. místo: Hany Harrison – První planeta smrti (AF 167) 4. místo: Isaac Asimov – Nadace (AG kult) 5. místo: George Orwell – 1984 (Naše vojsko) obálka: 1. místo: Isaac Asimov – Nadace (Luboš Vlk, AG kult) 2. místo: Richard D. Evans – Gooka a dračí lidé (Martin Zhouf, Golem-Ríša) 3. místo: Ikarie 10 (Martin Zhouf) 4. místo: Ikarie 11 (Martin Zhouf) 5. místo: Ikarie 1 (Martin Zhouf) vydavatel: 1. místo: AG kult 2. místo: Winston Smith 3. místo: AF 167 4. místo: Zlatý kůň 5. místo: Odeon 1993 česká SF/F kniha: 1. místo: Jaroslav Jiran – Živé meče Opravu (Golem-Ríša) 2. místo: Ondřej Neff – Milénium (Golem-Ríša) 3. místo: František Novotný – Ramax (AF 167) 4. místo: George P. Walker – Ken Wood a perly královny Maub (Ivo Železný) 5. místo: Jan Poláček – Ex machina (Winston Smith) česká povídka: 1. místo: Ondřej Neff – Profesionálové (čas. Ikarie) 2. místo: Josef Pecinovský – Index vitality (čas. Ikarie) 3. místo: Otakar Adámek – Leť dál, pilote (čas. Ikarie) a Petr Vyhlídka – Labyrint (čas. Ikarie) 5. Filip Škába – Bůh je absolutní zbraň (čas. Ikarie) zahraniční SF/F kniha: 1. místo: Andrzej Sapkowski – Zaklínač (Winston Smith) a J. R. R. Tolkien – Návrat krále (Mladá fronta) 2. místo: Roger Zelazny – Vládci stínů (AG kult) 3. místo: Robert Silverberg – Muž v labyrintu (AFSF) 4. místo: Robert A. Heinlein – Vládci loutek (AG kult) antologie: 1. místo: Říše fantasy (ed. Miroslav Kocián a Bohuslav Svoboda, Polaris) 2. místo: Donald A. Wollheim představuje nejlepší povídky science fiction 1988 (ed. Donald A. Wollheim, Laser) 3. místo: Nejmenší vesmír (ed. Miroslav Kocián a Bohuslav Svoboda, Polaris) 4. místo: Jiné světy (ed. Vít Haškovec, Ondřej Miller a Pavel Zodiak, Winston Smith) 5. místo: Srdce Technopopu (ed. Jaroslav Olša, jr., AFSF) obálka: 1. místo: Brian W. Aldiss – Skleník (Peter Elson, Laser) 2. místo: Andrzej Sapkowski – Zaklínač (Sanjulian, Winston Smith) 3. místo: Ikarie 2 (Martin Zhouf)

199

a William Gibson – Neuromancer (Martin Zhouf, Laser) 5. místo: J. R. R. Tolkien – Silmarillion (Oldřich Pošmourný, Mladá fronta) vydavatel: 1. místo: Laser 2. místo: Winston Smith 3. místo: AG kult 4. místo: Polaris 5. místo: AFSF a Golem-Ríša a Mladá fronta 1994 česká SF/F kniha: 1. místo: Adam Andres – Wetemaa (Golem-Ríša) 2. místo: Vilma Kadlečková – Meče Lorgan (Návrat) 3. místo: Richard D. Evans – Gooka a Yorimar (Golem-Ríša) 4. místo: Hynek Hlaváček – Zákon vlků (Winston Smith) 5. místo: Richard D. Evans – Beta Draconis (Golem-Ríša) povídka: 1. místo: Jaroslav Zapletal – Rull-návrat (Ikarie) 2. místo: Jiří W. Procházka – Jackův konvoj (Ikarie) 3. místo: Jaroslav Mostecký – Kšeft za dvacet trilionů (Ikarie) 4. místo: Josef Pecinovský – Lidé se mě bojí (Ikarie) a Carola Biedermannová – Nechtěla jsem Oidipa (Ikarie) a Jaroslav Mostecký – Sbohem, jezero (The Magazine of Fantasy and Science Fiction) zahraniční kniha: 1. místo: Andrzej Sapkowski – Zaklínač – meč osudu (Winston Smith) 2. místo: Andrzej Sapkowski – Zaklínač – věčný oheň (Winston Smith) 3. místo: Terry Pratchett – Barva kouzel (Talpress) 4. místo: Stephen King – To (Mladá fronta) a Poul Anderson – Zlomený meč (Klub Julese Vernea) antologie: 1. místo: Hugo Story 1 (ed. Isaac Asimov, Winston Smith) 2. místo: Donald A. Wollheim představuje nejlepší povídky sci-fi 1989 (ed. Donald A. Wollheim, Laser) 3. místo: Hvězdy jako bozi (ed. Jaroslav Olša, jr., AFSF) 4. místo: Světy science fiction (ed. Jaroslav Olša, jr., AFSF) 5. místo: Poutník č. 7 (ed. Egon Čierny, Klub Julese Vernea) obálka: 1. místo: A. Sapkowski – Zaklínač – věcný oheň (il. Luis Royo, graf. Grafik studio André, Winston Smith) 2. místo: C. J. Cherryhová – Stárnoucí slunce – Kesrith (il. Michael Whelan, graf. Grafik studio André, Winston Smith) 3. místo: Ikarie 12 (Petr Bauer) 4. místo: R. E. Howard – Tygři moře (il. Boris Vallejo, graf. Petr Bauer, Laser) 5. místo: D. Egan – Branou z Ivory (il. R. Hescox, graf. Martin Zhouf, Laser) počin mimo beletrii: 1. místo: Martin Zhouf – Kniha Frenesis (Winston Smith) 2. místo: Humphrey Carpenter – J. R. R. Tolkien. Životopis (Mladá fronta) 3. místo: hra Pán prstenů (Mladá fronta) 4. místo: kniha-hra Ve službách krále Reginalda (Altar) 5. místo: časopis Comics aréna vydavatel: 1. místo: Laser 2. místo: Winston Smith 3. místo: Klub Julese Vernea 4. místo: Bonus Press/Baronet a AFSF a Talpress a Classic ANKETA KONIÁŠ Anketa o nejhůře přeloženou knihu v žánru SF, kterou organizuje redaktor a překladatel Richard Podaný ve spolupráci s Obcí překladatelů. 1992

200

1. Roger Zelazny – Vládci stínů (AG kult, přel. Jana Pešková) 2. antologie Dotek zla (Polaris, přel. Petr Caha, Ladislav Plšek, Jaromír Liška, Antonín Hajda a Vojtěch Pala) 3. Robert A. Heinlein – Cesta slávy (Laser, přel. Věroslava Ončáková) 1993 1. C. J. Cherryhová – Stárnoucí slunce – Kesrith (Winston Smith, přel. Petr Vávra) 2. Frank Herbert – Spasitel Duny (Svoboda-Libertas, přel. Pavel Bojar a Marie Jakubcová) 3. Jonathan Carroll – Země smíchu (Návrat, přel. Martin Němec) FANZIN ROKU Anketu, kterou vyhlašoval nejprve SFK Trifid (1987–88), později SFK Slan (1989). V roce 1994 byl vyhlášen nový ročník. 1987 1. místo: AF 167 (ed. Jindřich Smékal) 1988 1. místo: Poutník (ed. Egon Čierny) 1989 1. místo: Ikarie XB (ed. Jaroslav Olša, jr.) KLUB ROKU Anketa vyhlašovaná na setkáních Minicon v Praze. 1986 SFK Malevil Březová 1987 SFK Futurum Olomouc 1988 Klub Julese Vernea Praha 1989 SF kroužek Winston Praha ZLATÁ KANÁLOVÁ MŘÍŽ Anketa vyhlášená SFK Mobius Jihlava v letech 1989–1990. Hodnoceny byly publikace vydávané SF kluby. 1989 1. místo: T. Jirkovský (SFK Laser) za vydání samizdatového sborníku G. R. R. Martina Písečnící 1990 1. místo: Z. Rampas (SFK B. C.) za samizdatové vydání Silmarillionu J. R. R. Tolkiena ANKETY O NEJOBLÍBENĚJŠÍ ČESKOSLOVENSKOU A PŘELOŽENOU SCI-FI Ankety zorganizovali fanoušci Pavel Weigel a Petr Bedrna s pomocí SFK Teplice, SFK Terra Praha a knihkupectví v Karlíně v roce 1985, resp. 1986, celkem hlasovalo 383, resp. 238 čtenářů. Československá sci-fi 1. Ludvík Souček – trilogie Cesta slepých ptáků (1964–68) 2. dvojantologie Lidé ze souhvězdí Lva a Železo přichází z hvězd (ed. Vojtěch Kantor) (1983) 3. Jaroslav Veis – Pandořina skříňka (1979) Přeložený sci-fi román 1. John Wyndham – Den trifidů 2. Brian W. Aldiss – Nonstop 3. Arthur C. Clarke – 2001: Vesmírná odysea 4. Arkadij a Boris Strugačtí – Piknik u cesty 5. Arthur C. Clarke – Setkání s Rámou 6. Robert A. Heinlein – Dveře do léta 7. Clifford D. Simak – Když ještě žili lidé 8. Robert Merle – Malevil a Ray Bradbury – Marťanská kronika a Isaac Asimov – Já robot Přeložená sci-fi povídka 1. Daniel Keyes – Růže pro Algernon 2. Robert A. Heinlein – Domeček jako klícka 3. Cyril M. Kornbluth – Malý černý kufřík 4. Arthur C. Clarke – Devět miliard božích jmen 5. Lewis Padgett – Chrudošiví jsou borolové

201

6. William Tenn – Venuše a sedmero pohlaví 7. Fredric Brown – Vtom někdo zaklepal na dveře 8. Arthur C. Clarke – Setkání s Medúzou 9. Robert Bloch – Vlak do pekla 10. Isaac Asimov – Vtipálek Překladová antologie 1. Pozemšťané a mimozemšťané (ed. Ivo Železný) 2. Vlak do pekla (ed. Oldřich Černý) 3. Experiment člověk (ed. Ivo Železný) 4. Tunel do pozítří (ed. Vladimír Svoboda) 5. Těžká planeta (ed. Isaac Asimov) O NEJOBLÍBENĚJŠÍ SCI-FI Anketu vyhlásil měsíčník Ikarie v roce 1990 a navazovala na obdobnou akci, která byla vyhlášena uvnitř fandomu. Ankety se zúčastnilo 262 čtenářů. Český/slovenský román 1. Ludvík Souček – trilogie Cesta slepých ptáků (1964–68) 2. Ondřej Neff – Měsíc mého života (1988) 3. Ondřej Neff – Jádro pudla (1984) 4. J. M. Troska – trilogie Zápas s nebem (1940) 5. Karel Čapek – Válka s mloky (1936) 6. Ludvík Souček – Blázni z Hepteridy (1972) 7. Vladimír Páral – Válka s mnohozvířetem (1983) 8. Ludmila Vaňková – Mosty přes propast času (1977) 9. J. M. Troska – trilogie Kapitán Nemo (1939) 10. Jan Weiss – Dům o 1000 patrech (1929) Zahraniční román 1. John Wyndham – Den trifidů 2. Brian W. Aldiss – Nonstop 3. Frank Herbert – Duna 4. Arthur C. Clarke – 2001: Vesmírná odysea 5. Arthur C. Clarke – Setkání s Rámou 6. J. R. R. Tolkien – Pán prstenů a Walter Tevis – Zpěv drozda 8. Arkadij a Boris Strugačtí – Piknik u cesty 9. Robert Merle – Malevil a Frederik Pohl a C. M. Kornbluth – Obchodníci s vesmírem Česká/slovenská povídka 1. Josef Pecinovský – Házím ti laso, kamaráde (Ikarie 1990/4) 2. Ondřej Neff – Bílá hůl ráže 7,62 (sbírka Vejce naruby, 1985) 3. Jaroslav Veis – Šest měsíců, in ulna (sbírka Moře času, 1986) 4. Ondřej Neff – Největší vodvaz v dějinách svangu (sbírka Vejce naruby, 1985) 5. Josef Pecinovský – Její veličenstvo (antologie Lovci zlatých mloků, 1988) 6. Jaroslav Jiran – Čaroděj z Tesaalu (antologie Lovci zlatých mloků, 1988) 7. Jiří Netrval – Styx (antologie Pozemšťané a mimozemšťané, 1981) 8. Ondřej Neff – Poselství pro Agla Mathona (antologie Přistání na Řípu, 1988) 9. Ondřej Neff – Bludiště (antologie Lety zakázanou rychlostí, 1990) a Ferdinand Žernovič – Cizinci (antologie Stalo se zítra, 1984) Zahraniční povídka 1. Sam J. Lundwall – Nic pro hrdiny 2. Daniel Keyes – Růže pro Algernon 3. Claude Veillot – Hvízdači 4. Ursula K. Le Guinová – Svět je les, les je svět 5. A. E. van Vogt – Obluda 6. Isaac Asimov – Dvěstěletý člověk a Robert A. Heinlein – Domeček jako klícka a Barry Longyear – Můj nepřítel a G. R. R. Martin – Písečníci 10. Henry Kuttner – Trable s elektrárnou a Hany Harrison – Krysa z nerez oceli

202

Český/slovenský film 1. Ikarie XB-1 (1963) 2. Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) 3. Vynález zkázy (1958) 4. Cesta do pravěku (1955) 5. Akce Bororo (1973) 6. Krakatit (1948) 7. Návštěvníci (1983) 8. Pane, vy jste vdova (1971) 9. Muž z prvního století (1962) a Zabil jsem Einsteina, pánové (1970) Zahraniční film 1. Vetřelec 2. 2001: Vesmírná odysea 3. Terminátor 4. Hvězdné války 5. Planeta opic 6. Blízká setkání třetího druhu 7. Vetřelci 8. Blade Runner 9. E. T. 10. Horal Český/slovenský autor 1. Ondřej Neff 2. Ludvík Souček 3. Jaroslav Veis 4. Josef Nesvadba 5. Josef Pecinovský 6. J. M. Troska 7. Zdeněk Volný 8. Karel Čapek 9. Eduard Martin 10. Ladislav Szalai Zahraniční autor 1. Arthur C. Clarke 2. Isaac Asimov 3. Arkadij a Boris Strugačtí 4. Stanislaw Lem 5. Brian W. Aldiss 6. Ray Bradbury 7. John Wyndham 8. J. R. R. Tolkien 9. Frank Herbert 10. Kurt Vonnegut

Zahraniční ceny pro Čechy a Slováky CENY ESFS (EUROPEAN SCIENCE FICTION SOCIETY) (uvedeny nejsou tzv. Encouragement Awards, kterých je na každém Euroconu udělováno velké množství a jejichž úplný seznam není dostupný – z českých a slovenských tvůrců jsou držiteli mj. Jan Poláček, Martin Zhouf a Jozef Žarnay) 1982 Josef Nesvadba za celoživotní dílo 1985 fanzin SF (SFK Villoidus Praha, ed. Martin Hlaváč) 1986 fanzin Ikarie XB (SFK ADA Praha, ed. Jaroslav Olša, jr.) časopis Zápisník (za dlouholetou propagaci SF) 1988 popularizátor Ondřej Neff 1990

203

časopis Ikarie (ed. Ondřej Neff) 1991 výtvarník Kája Saudek 1992 výtvarník Theodor Rotrekl propagátoři Alexandre Hlinka (AFSF) a Vladimír Veverka (Fancentrum) CENY WORLD SF – KAREL AWARD 1991 časopis Ikarie (ed. Ondřej Neff) 1993 překladatel Ivan Adamovič CENY SOCKONU Na prvním setkání socialistických zemí v Oděse v roce 1989 byly uděleny ceny Sockonu. autor Ondřej Neff fanoušek Zdeněk Rampas (jo, zr)

Poděkování Forrest J. Ackerman (USA) Lino Aldani (Itálie) Marek Baraniecki (Polsko) Gediminas Beresnevičius (Litva) mgr. Naďa Bubeníčkova Jean-Paul Cronimus (Francie) Ljuben Dilov (Bulharsko) RNDr. Ladislav Dvořák PhDr. Libor Dvořák † Dan Fukami (Japonsko) A. Bernard Goorden (Belgie) Roelof Goudriaan (Nizozemí) PhDr. Lukáš Hlavatý Hazu Hiroaki (Japonsko) Ion Hobana (Rumunsko) RNDr. Ivana Holzbachová mgr. Hana Homolová Piotr Kasprowski (Polsko) Peter Kuczka (Maďarsko) Albín Medúz (Slovensko) Alexandru Mironov (Rumunsko) Jean-Pierre Moumon (Francie) MUDr. Josef Nesvadba

Neil van Niekerk (Jihoafrická republika) Marek S. Nowowiejski (Polsko) Ng Yok-Soon (Francie) prof. Jaroslav Oliverius, CSc. mgr. Jaroslav Olša PhDr. Jiří Osvald † prof. Karel Petráček, CSc. † Hugo Preyer (Maďarsko) Thanas Qerama (Albánie) † Anna Rinonapoli (Itálie) René van Rossenberg (Nizozemí) Karl-Heinz Schmitz (Německo) Zofia Siewak-Sojka (Polsko) Erik Simon (Německo) ing. Jindřich Smékal PhDr. Odolen Smékal, CSc. Olaf R. Spittel (Německo) Judit Trethon (Maďarsko) PhDr. Vladimír Veverka lan Watson (Velká Británie) Wu Dingbo (Čína) Ye Yong-lie (Čína)

Přehled zkratek afr. – africký (Afričan) aj. – a jiné (etc.) am. – americký (American) angl. – anglický (English) b. d. – bez data vydání (no date given) brit. – britský (British) č. – česky (in Czech) čas. – časopisecky (in magazine) čes. – český (Czech) čín. – čínský (Chinese) čs. – československý (Czechoslovak) fr. – francouzský (French) chorvat. – chorvatský (Croatian) in: – v, ve (antologii, sborníku) (in anthology, short story collection) it. – italský (Italian) jap. – japonský (Japanese)

lat. – latinský (Latin) maď. – maďarský (Hungarian) mj. – mimo jiné (a. o.) např. – například (e. G.) něm. – německý (German) pol. – polský (Polish) přeprac. – přepracováno (revised) r. – roku (year) resp. – respektive (respectively) roz. – rozený (born as) rozšiř. – rozšířené (enlarged) RSL – Revue světověj literatury rum. – rumunský (Romanian) řec. – řecký (Greek) s. – slovensky (in Slovak) SF – science fiction, vědecká fantastika, vědeckofantastický SL – Světová literatura

204

slovin. – slovinský (Slovenian) sov. – sovětský (Soviet) šp. – španělský (Spanish) švéd. – švédský (Swedish) tzv. – takzvaný (so-called)

vl. jm. – vlastním jménem vol. – volně (freely) výb. bibl. – výběrová bibliografie (selected bibliography) zač. – začátek (beginning)

Použitá literatura Díla uvedená v této bibliografii jsou pouze malou ukázkou mnohem rozsáhlejšího seznamu prací, z nichž jsme čerpali. Uvedeny jsou především práce encyklopedického a bibliografického charakteru a pak rozsáhlejší práce zabývající se dějinami světové SF či jednotlivých národních SF literatur. Neuvádíme práce, které se zabývají teorií SF, jednotlivými autory, či částí SF literatury, byť z nich bylo čerpáno především v částech 1 a 3, a také díla týkající se literatury jako takové. Encyklopedie a bibliografie ADAMOVIČ, Ivan a kol.: Slovník českých SF autorů. Ikarie, 1990/1-1994/5. ALPERS, Hans-Joachim – FUCHS, Werner – HAHN, Ronald M: Reclams Science Fiction Führer. Stuttgart, 1982. ALPERS, Hans-Joachim – FUCHS, Werner – HAHN, Ronald M. – JESCHKE, Wolfgang: Lexikon der Science Fiction Literatur. Band 1+2. München, 1980. ALPERS, Hans-Joachim – FUCHS, Werner – HAHN, Ronald M. – JESCHKE, Wolfgang: Lexikon der Science Fiction Literatur. 2. vyd. München, 1988. ASHLEY, Mike – TYMN, Marshall B.: Science Fiction, Fantasy and Weird Fiction Magazines. London, 1985. BARRON, Neil (ed.): Anatomy of Wonder. 2. vyd. New York – London, 1981. BERGANDER, Hanna: Literatura fantastycznonaukowa i fantastyczna Polska i obca. Poradnik bibliograficzny adnotowany. Wroclaw, 1981. BEZERÉDY, Ágnes Cs. – CSISZÁR, Jolan: Tudományos-fantasztikus, utópisztikus fantasztikus müvek bibliográfiája. Miskolc, 1979. CERĂCEANU, Victoria – IBRAGHIMOVA, Lira – IOSIF, Ion Ilie – LOHON, Octavian: Catalogal literaturii de anticipatie tehnico-ştiintificá şi S. F. Craiova, 1988. CLUTE, John – NICHOLS, Peter (ed.): The Encyclopedia of Science Fiction. London, 1993. ČERNÝ, Jiří: Bibliografie SF a fantastiky. Ikarie, 1990/3–1991/12. ČERNÝ, Jiří: Seznam SF a F knih v češtině a slovenštině. Rukopis. GOORDEN, Bernard: Annuaire Bibliographique de la S. F. et du Fantastique 1985. Production 1984 en langue française: Belgique, France, Québec, Suisse. Bruxelles, 1985. GOORDEN, Bernard: Annuaire Bibliographique de la S. F. et du Fantastique 1987. Production 1986 en langue française: Belgique, France, Québec, Suisse. Bruxelles, 1987. GROSS, Peter: Fantasztikus tudományos fantasztikus utópisztikus misztikus müvek bibliográfiája. Budapest, 1989. GUNN, James E. (ed.): The New Encyclopedia of Science Fiction. New York, 1989. HALL, H. W.: Science Fiction and Fantasy Reference Index, 1878–1985. An International Author and Subjekt Index to History and Criticism. Vol. 1+2. Detroit, 1986. HASSÓN C, Moisés: Bibliografía CF y F en Chile. Nadir Extra, [cca 1991] 1+2. IZWORSKI, Jacek: Utwory fantastyczne vydane w Polsce po 1945 r. Fantastyka, 1984/1–1989/6. JAKUBOWSKI, Maxim – EDWARDS, Malcolm: The Complete Book of Science Fiction and Fantasy Lists. London, 1983. JOKOTA, Džun’ja: SF daidžiten. Tókjó, 1986. KOSATÍK, Pavel – RAMPAS, Zdeněk (ed.): Kdo je kdo v české a slovenské science fiction. Praha, 1994. LEHOTSKÁ, Adriana – LELOVSKÁ, Adriana: Slovenská sci-fi. Odporúčajúca bibliografia. Bratislava, 1986. LESTER, Colin (ed.): The International Science Fiction Yearbook 1979. London, 1979. LUNDWALL, Sam J.: Bibliografi över science fiction och fantasy, 1741–1973 + 1974–1984. Stockholm, 1984. MAGILL, Frank N. (ed.): Survey of Science Fiction Literature. Vol. 1–5. Englewood Cliffs, 1979. NIEWIADOWSKI, Andrzej: Polska fantastyka naukowa 1945–1985. Warszawa, 1987. NIEWIADOWSKI, Andrzej: Polska literatura fantastyczno-naukowa. Informátor. Warszawa, 1985. NIEWIADOWSKI, Andrzej – SMUSZKIEWICZ, Antoni: Leksykon polskiej literatury fantastycznonaukowej. Poznaň, 1990. NICHOLLS, Peter (ed.): The Encyclopedia of Science Fiction. London, 1979. NOWOWIEJSKI, Marek S.: Spis książek fantastycznych i science fiction wydanych w Polsce w latách 1946–1978. Warszawa, 1980. OLŠA, Jaroslav jr.: Bibliografie českých a slovenských fanzinů do roku 1987. Díl 1+2. Praha, 1988. OLŠA, Jaroslav jr.: Bibliografie českých a slovenských fanzinů za rok 1988. Praha, 1990. SCHELLINGER, Paul E. – WATSON, Noelle (ed.): Twentieth-century Science-fiction Writers. 3. vyd. Chicago – London, 1991.

205

SIMON, Erik – SPITTEL, Olaf R.: Science-fiction. Personalia zu einem Genre in der DDR. Berlin, 1982. SIMON, Erik – SPITTEL, Olaf R.: Die Science-fiction der DDR. Autoren und Werke: Ein Lexikon. Berlin, 1988. SMITH, Curtis C. (ed.): Twentieth-century Science-fiction Writers. 2. vyd. Chicago – London, 1986. SZATMÁRI, Jenő István: Vega sci-fi bibliográfia. Budapest, 1984. TAVARES, Braúlio: Fantastic, Fantasy and Science Fiction Literature Catalog. Rio de Janeiro, [1992]. TUCK, Donald H.: The Encyclopedia of Science Fiction and Fantasy. Volume 1+2. Chicago, 1974, 1978. VEGETTI, Ernesto: Repertory of the Italian Professional in Science Fiction and Fantasy 1982–1983. Milano, [b. d.]. VERSINS, Pierre: Encyclopédie de l’Utopie, des Voyages Extraordinaires et de la Science Fiction. Lausanne, t 1972. WÓJCIK, Andrzej: Wizjonerzy i szarlatani. I. Warszawa, 1987. ZONDERGELD, Rein A.: Lexikon der phantastischen Literatur. Frankfurt/Main, 1983. ŽIVKOVIČ, Zoran: Enciklopedija naučne fantastike. 1+2. Beograd, 1989. Další použitá literatura ALDISS, Brian W.: Billion Year Spree. London, 1979. ALDISS, Brian W. – WINGROVE, D.: Trillion Year Spree. London, 1985. ASH, Brian (ed.): The Visual Encyclopedia of Science Fiction. London, 1982. ASHLEY, Mike: The Illustrated Book of Science Fiction Lists. London, 1982. BRANDIS, Jevgenij – DMITRIJEVSKIJ, Vladimir: Čerez gory vremeni. Moskva – Leningrad, 1963. BRANDIS, Jevgenij – DMITRIJEVSKIJ, Vladimir: Sovetskij naučno-fantastičeskij roman. Leningrad, 1959. BRANDIS, Jevgenij – DMITRIJEVSKIJ, Vladimir: Mir buduščego v naučnoj fantastike. Moskva, 1985. BRITIKOV, Anatolij: Russkij sovetskij naučno-fantastičeskij roman. Moskva, 1970. CURTONI, Vittorio: Lefrontiere dell’ ignoto. Milano, 1977. ČORNAJA, Natalija: V mire mečty i predvidenija. Kijev, 1972. FEAST of Friends. Finnish Science Fiction and Fantasy World. Helsinki, 1987. FRONTIER Crossings. Brighton, 1987. – Worldcon '87 Programme Book. GOORDEN, Bernard: De quelques thèmes originaux dans la science-fiction espagnole et hispanoaméricaine. Bruxelles, 1984. GOORDEN, Bernard: La littérature fantastique belge. Bruxelles, 1984. GOORDEN, Bernard: S. F., fantastique et ateliers créatifs. Bruxelles, 1978. GRAAF, Vera: Homo Futurus. Hamburg, 1971. GUNN, James E.: Alternate Worlds: The Illustrated History of Science Fiction. Englewood Cliffs, 1975. GUREVIČ, Georgij: Karta strany Fantaziji. Moskva, 1967. GUREVIČ, Georgij: Besedy o naučnoj fantastike. Moskva, 1983. IJÁS, Jyrki: The History of Finnish Science Fiction Books. Helsinki, 1990. KAGARLICKIJ, Jurij: Čto takoe fantastika. Moskva, 1974. KNIGHT, Damon: In Search of Wonder. Chicago, 1967. LJAPUNOV, Boris: Ljudi, rakety, knigi. Moskva, 1972. LJAPUNOV, Boris: V mire fantastiki. Moskva, 1975. LUNDWALL, Sam J.: Science Fiction: What It’s All About. New York, 1971. MANOLESCU, Florin: Literatura S. F. Bucureşti, 1980. MATTHEW, Robert: Japanese Science Fiction. London, 1989. MATTHEW, Robert: The Origins of Japanese Science Fiction. Brisbane, 1978. MOSKOWITZ, Sam: Explorers of the Infinite: Shapers of Science Fiction. New York, 1963. MOSKOWITZ, Sam: Seekers of Tomorrow: Masters of Modern Science Fiction. New York, 1966. NEFF, Ondřej: Něco je jinak. Komentáře k české literární fantastice. Praha, 1982. NEFF, Ondřej: Tři eseje o české sci-fi. Praha, 1985. NEFF, Ondřej – [KRAMER, Alexandr]: Všechno je jinak. Kapitoly o světové science fiction. Praha, 1986. NICHOLLS, Peter – JOSEPH, M. (ed.): The Science in Science Fiction. London, 1984. NIEWIADOWSKI, Andrzej: Literatura fantastyczno-naukowa. Warszawa, 1991. PARNOV, Jeremij: Sovremennaja naučnaja fantastika. Moskva, 1968. PARNOV, Jeremij: Fantastika v vek NTR. Moskva, 1974. RUSZYŇSKI, Andrzej: Budowniczowie gwiazd 2. Warszawa, 1984. RABKIN, Eric S. – SCHOLES, Robert: Science Fiction – History, Science, Vision. Oxford, 1977. RJURIKOV, Jurij: Čerez 100 i 1000 let. Čelovek buduščego i sovetskaja naučnaja fantastika. Moskva, 1961. SAIZ CIDONCHA, Carlos: Historia de la Ciencia Ficción en Espaňa. Madrid, 1976. SMUSZKIEWICZ, Antoni: Zaczarowana gra. Zarys dziejów polskiej fantastyki naukowej. Poznaň, 1982. URBAN, Adolf: Fantastika i naš mir. Moskva, 1972. WÓJCIK, Andrzej – ENGLENDER, Marek: Budowniczowie gwiazd 1. Warszawa, 1980. WOLLHEIM, Donald A.: The Universe Makers. New York, 1971.

206

Časopisy AF 167 Alternative Futures Amazing Antarès Cosmo SF Dimensione Cosmica Extrapolation Europe Fandom Newsletter Fantastyka Fikcje Foundation Galaktika Heyne Science Fiction Magazin Ides et autres Ikarie Ikarie XB Interkom Isaac Asimov’s Science Fiction Magazine Locus

The Magazin of Fantasy & Science Fiction Orbites Quarber Merkur Review of Fantasy and Science Fiction Riverside Quarterly Romanian Literature Science Fiction Chronické Science Fiction Review Science Fiction Studies SF Magadžin SF Tajékoztató SFRA Newsletter SFWA Bulletin Shards of Babel Solaris Magazín Sovetskaja bibliografija Světová literatura Vector World SF Bulletin

207

Encyklopedie science fiction

literatury

Sestavili Ondřej Neff a Jaroslav Olša, jr. Autorský kolektiv: Ivan Adamovič, Jiří Černý, Wanda Dobrovská, Pascal Ducommun, Ludmila Freiová, Miroslava Genčiová, Eva Havlicová, Jan Hlavička, Alexandr Kramer, Juraj Maxon, Viktor Michalík, Ondřej Neff, Egon Niczky, Jaroslav Olša, jr., Jan Pavlík, Zdeněk Rampas, Vlado Ríša, Jindřich Rohlík, Jaroslav Veis, Pavel Weigel, Ivo Železný Vydala společně nakladatelství AFSF, Na Okraji 335, 162 03 Praha 6 a nakladatelství a vydavatelství H&H, Komenského 236, 252 25 Jinočany v roce 1995. Odpovědný redaktor Wanda Dobrovská. Obálka a elektronická sazba Petr Prokšík. Technická redakce Alex André a Jan Boukal. TISKÁRNA Jan Vilímek, LIPNÍK N. B.

Sken & OCR by Makakuk

208