Dějiny poklasické filozofie v 19. a na počátku 20. století 8070664622, 2618852298, 9788070664629

Citation preview

l

DĚJINY POKLASICKE FILOZOFIE

V 19. A NA POČÁTKU 20. STOLETI -

ladisl'av Major

Praha 1991

Brno O l3 S A H

1111111\1\\I\I\I\I\\I\\\II\ 298

ÚVOD

o , e o o •

11 411 -t •

•

•

o • • o• • o o •

1t

e o

4'

o • • e • • o • o • o • o o • o o o o o o o o e • • o o • • • • • • • • o •

&

•

•

•

•

•

A) POKLASICKY IRACIONALISMUS

4

5

• Schelling ova pozdní pozitivn í filozofie • Arthur Schopenh auer ..•••••.• , . S6ren Kierkegá ard ••. • Friedrich Nietzsch e • o o e a • • • • • • o • o o o e o o o o o o o o o o o 0 • 0 • 0 1 1 < 1 • • • • • • • • • • • • • ••"

27

• Wilhelm Di 1 they ••••••• ., ••••• , •

41

o.. . . . •. . . . •..• . . . . . •. . . . . . . . . . . . •. . •. . . .

Francouz ský iracional ismus konce 19. a počátku 20. století (Henri Bergson, jeho předchůdci ~ následov níci) ........ ........ ........ .. .. Henri Bergson • ťO o • • • • • • • o. o. o • • • • ' • • • • • • o • • • • o o e (I

•••••••

•••••••••

,I

•••••

B) l?OKLASICKY SCIENTISMUS ••.••••• ••••.••• •..••••..

6

12 ,

18

49 ,

51 59 ·

Empirist icky orientova ný poklasick ý scientism us (Raný pozitivis mus a Franz Bren ta.no) ••• o • • • • • • • • • • • • o . . . . . . . . . . ., • • • • • • • • • ,~-• Auguste Comte ••••••••• ••••••••• ••••• , ••••• ·, • ~ ......... ......... ....... . , \ .. ,, John Stuart Mi 11 ••••••••• ••••• $

(J

. L,

••••••••••••••••••

•••••••••••••••••••••

*.. ..

••••••••••••••••••

................. .

Herbert Spencer • • • • • • • • • • • • • ••.•••••• •• Franz Brentano • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • • . • ••••..••• •••• Novokant ovství . , • ., •••••••• •••••••• •••••.•.• e • • • • • • o ••••••• Hermann Cohen. •••••••oo -•••••••• ••••••••• ••••••••• •••011•• ••••••••• ••••• Wilhelm Windelba nd ••• , ••• , ••••••••• •• 4

•••••

Nebo.na jiné m mís~ tě: "Jež to nic nen í před bohem a mimo boh a, musí biTh mít zák lad své ·exi sten ce v sobě samém. To říkají všec hny filo zof ie, avša k hovoří o tomto základě jako o pouhém pojmu, aniž by ho učinily něčím reál ným a skute~ným. Tento zák lad své exis tenc e, ~ež má b'Oh v sob~ ••• jest příroda -v bohu", lO) Vid íme ,. jak se v poro vná.ní e klas icko u idea list icko u met afyz ikou změnil Schellingův náz or na vzta h boha · a přírody, Zatímco klas ická ide alis tick á met afyz ika věřila, že blih od věčnosti pre exis tuje jako nekonečný, abs olut ní rozum čili abs olut ní idea a že smy slov á pří­ roda vzn iká nutným procesem sebezvně jšnění nekoneěné ide je v konečném jsou cnu , tvrd í n:vní Sch elli ng, že příroda v ptlvodním smy slu, jaká si mystická,pra příroda, tvoří byt í boha v bohu a že smy slov á, druh á příroda vzn iká svob odným "akc iden táln ím" aktem od,padnutí (Ab fall ) od boha. B'Oh, -tvr dí Sch elli ng, jako nekonečn á kon krét n.í osob a exis tuje a exis tenc e v Schellingově poj etí spočívá, jak již víme,. v proc esu zjasňování, pozv edává.ní se k světlu, rozumu, ·vědomí, V bohu má tent o proc es cha rakt er věčného bo/t ího zjev ová ní (0ff enb arun g). V náv azn osti na toto poj etí bož í exis tenc e form ulov al Sch elli. ng pop rvé právě ve Filo zofi cký ch zkoumán ích o podstatě lids ké svobody svou novo u kon cepc i dějinnosti, dějiny jsou ve své pod staU dějinami boha, boží ho zjev ová ní. Tuto myšlenku rozp raco váv al Sch elli ng až do konce svého živo ta. Druhým významným tématem Sch ellin gov y nové filo zof ie ve Filo zofi cký ch zkou máních je člověk a jeho svot oda , Člov ěk, tvrd í Sch elli ng, musí být rovn ěž poj at jako kon krét ní, živá osob a, její ž exis tenc e bytu je v temném přírodním, voln ím základě, Zároveň však nesmí být sma zána specifičnost lids ké exis tenc e v poro vná ní s nek oneěnou boží exis tenc í na jedn ~'straně a niil! ií, méně rozv inut ou exis tenc í pouh ých přírodních jedn otli ,;.hi na straně druh é. ·v bolí exis tenc i dosa hujP pod le Sch elli nga zjasnění temného zákl adu svéh o vrch olu, bllh je pro to nekon,čný duch. V přírodě napro ti tomu je byt í zjasněno jen, v nep atrn é míře. ,lhověk je jedi ná byt ost, jedi né 8) Sch elli' ng, Men schl iche Fre ihei t, Siímmtliche Werke, l. Abt ., 7. Bd; , str. 9) Sch elli ng, Men schl iche 1'.re ihei t, Sammtliche Werke, 1. Abt ., 7, Bd. , str. 395, 10) ScheUi11g, Men schl iche 394. Fre ihei t, Slm mtli clte Wer.l(e, 1. Abt ., 7, Bd •• str. 194 n,

- 8 -

nder ili edy, že .lismus tj. hává

,ci samé v prvé

jako ího ži,tno podá pro!Schste out, 11:e rovně!

v bohu" to, h ném mísnce ko své porovah boha osti ová pří­ onu, rod.a, den-

l:Ul08

!Tání se &jevováoelling ITOU koná.ní. zkoumájat jako

ákladě.

nekoouhých oellinga rodě najediné.

r, 395,

r. 394.

r. 194 n.

konkrétní, živé individuum, v němž temn~ a světlé, nevědomé a vědomé, vůle a rozum stojí v naprosté rovnováze. Člověk _proto tvoří střed mezi bohem a smyslovou příro-: dou, jeho existence je podstatně určena jakožto "rozhraní" (Scheidepunkt), Touto koncepcí se Schelling zjevně obrací proti idealistic,ké racionalistické tradici, v první řadě proti Kantovi a pokantovskému spekulativnímu idealismu, Víme, že také Kant a Fichte chápali člověka jako bytost dvou vrstev, člověk je podle nich na jedné straně rozum a mravní autonomie jednání, na druhé straně pak dl, smyslovost spjatá s přírodní nutností. Avšak, a to je pro tento klasický idealismus rozhodující, inteligibilní složka je bytostná, kdežto tělesná, smyslová nikoliv. Tato teorie zůstala, jak známo, zachována s malými obměnami také u mladého Schellinga a ovšem i Hegela (člověk je pro Hegela sebevědomí, SelbstbewuJtsein), Počínaje rokem 1809 Schelling naopak zdůrazňuje, že člověk je nedílnou jednotou dvou stránek, z nichž žádná nemá nad druhou převahu. Na bázi nového pojmu člověka Schelling nově řeší problém lideké svobody. Idealismus, tvrdí nyní, není schopen pozitivně řešit otázku lidské svobodyi "••• dává totilt na jedlié straně jen nejvšeobecnější, na druhé straně formální pojem svobody,"ll) . \

Skutečně,

to jest konkrétní řešení podle Schellinga podává jen filozofie, která pochopila člověka jako rozhraní mezi bohem a smyslovou přírodou, jako rovnováhu mezi slepou vůlí a rozumem, nebot svoboda nespočívá v jednání podle inteligibilního zákona, nepředstavuje jednostrannou možnost konat podle zákona dobro, jak tvrdila filozofie Kantova a jeho následovníku, nýbrž v absolutní možnosti volby mezi dobrem a zlem. 12 ) Jen člověk, ježto je bytostně středem a rozhraním, má možnost takové volby. Jeho svoboda je však zároveň nutností, jako rozhraní se totiž člověk ~ nějak rozhodnout, musí zvolit mezi danými alternativami - člověk nemů­ lte nevolit: "On (tj. člověk - L.M.) stojí na rozhraní; co zvolí, to bude jeho čin, ale nemůlte zt'l.stat nerozhodnuti ••• "l3). V tomto bodu, jak vidíme, Schelling v jistém smyslu předjal Sartrovo existencialistické pojetí. V~echny pozdější Schellingovy práce - Věky (Weltalter), Znázornění filozofického empirismu (Darstellung des philosophischen Empirismus), Dějiny novověké filozofie (Geschichte der neuern Philosophie), Filozofie mytologie (Philosophie der Mythologie) a Filozofie zjevení (Philosophie der Offenbarung) - představují v podstatě jen podrobné rozpracování hlavních myšlenek spisu o lidské svobodě z roku 1809, ovšem se stále větším akcentem na náboženství a teologii. V přednáškách Znázornění filozofického empirismu z první poloviny JO. let se Schelling pokusil prezentovat svou novou filozofií jako vyšší f~rmu empirismu, jako vskutku "filozofický empirismus", jenž má se starším empirismem jen to společné, že rovni§ž vychází z uznání faktické skutečnosti, nezávislé na racionálních, logickoapriorních podmínkách. Specifikum n.ového filozofického empirismu ve srovnání s tradičním spočívá podle Schellinga v tom, že akcentuje problém, jak vše vzniká. Vznik, jímž věci počínají existovat, nemá podle Schellinga žádné nutné příči­ ny, nelze ho vysvětlit z racionálních zákonitostí, jak tvrdil klasifický racionalistický idealismus, nýbrž jen intuitivně, tj. nadracionálně chápat z faktu absolutní svobody, tj. ze samého aktu bo!ího stvoření (Schi,i>fung). Empirické tudíž pro Schellinga znamená totéž co vzniklé aktem nepodmíněné svobody, která se povznáší nad jakoukoliv nutnost a ztělesňuje proto čistou "libovóli" (WillkUr).

11!. Schelling, Schelling~

77. ::• •

i~:•

Menschliche Freiheit, Sflmmtliche Werke, 1. Abt., s.r• Menschliohe Freiheit, Slmmtliohe Werke, 1. Abt., • •• sr. • 13 S~hellin~. Menschliche Prfiheit~ Simmtliche Werke. l. Abt., 7. Bd. 1 _~tr. 374. 12

Jestliže se kla.si•cký empirismus zaměřoval na faktičnost, na bezprostřední danost, pak Schellingův "spekulativní empirismus" chtěl teologicky interpretovat dané jakc stvořené (das Geschaffene). Zkrátka., Schellingův empirismus není ve skutečnosti nic jiného nežli filozoficko-teologická spekulace o božím stvoření,

P.ozd!ji!íí Filozofie mytologie a. Filozofie zjevení představují další krok smě­ rem k rozpuštění filo~ofie v náboženství a teologii, Oba spisy tvoří dohromady jeden celek, Jsou konkrétním rozvedením téze, že dějiny jsou v podstatě dějinami boha, respektive božího zjevování, Schelling nejprve rýsuje historické formy myto. logie jako nižší, ještě neadekvátní způsoby božího zjevování, aby pak ukázal kře­ stanství jako pravé boží zjevení, jako autentické 3jevené náboženství. Schelling tudíž zjevně viděl podstatu dějin v bohu a náboženství, nižší i vyšší formy náboženství pokládal za určující osnovu dějinných epoch. Cíle dějin je podle něho dosaženo vítězstvím křestanství, jež jako jediné náboženství pojímá boha v podobě nekonečné svobodné osoby Kristovy. Jádrem výkladu o filozofii zjevení je proto .po. chopi telně "kristologie" (Christologie), jejím nezbytným protějškem pak "satanologie" (Satanologie), pojednávající o Satanovi jako "odpovědníkovi boha". Není třeb~ zdůrazňovat, že se zde Schelling utápí v bezbřehé mystice, inspirované nejspíše romantickou teosofií G8rrese a Baadera, Propracovávání nové filozofie, kterou Schelling asi od 30, let nazýval filoz, fickým nebo též spekulativním empirismem, šlo ruku v ruce se stále ostřejší kritikou klasického racionalistického způsobu filozofování. Dosavadní dějiny filozofie jsou na bludné cestě, tvrdil pozdní Schelling, Tradiční filozofie je totiž esenciální, nebot vychází z priority tak zvaně nutnýcl a nepomíjivých podstat, z idejí jsoucna. V těch vidí mylně pravou, protože prý věčnou skutečnost, zatímco reálné existence degraduje na jejich nedokonalou pomíjivou aktualizaci a individualizaci. Tradiční esenciální filozofie si za. svůj fun. damentální omyl plně zasluhuje, .aby byla pokládána za pouze negativní. Ódajné dokonalé esence, ideje v~cí jsou totiž ve srovnání s reálnými, konkrétními existencemi toliko prázdné abstrakce. Pravá skutečnost je v nich neprávem zredukována na omezený počet obecných určení, Negativní filozofie ztroskotává podle Schellinga především na tom, že newní adekvátně vyložit půvo~, počátek reálného jsoucna. Nedovede totiž vysvětlit, jak mohou dokonalé, věčné esence neboli ideje poklesnout v pomíjivé časoprostorově určené jednotliviny, Jinak řečeno, je neschopna říci, jak povstávají je&:lotliviny z obecných pojmů, Ve Filozofii mytologie k tomu Schelling poznamenává: "• •• je ne, možné vysvětlit náhodné (das. ZufUlige) a skutečnost věcí z pouhého čistého rozumu".14) Neuspokojuje ani její teorie poznání, kritizuje Schelling dále. Negativní filozofie se domnívá, že pravé poznání spočívá v poznání nepomíjivých podstat, idejí racionální cestou. Av§ak místo reality postihuje toliko její kostru, její abstraktní možnost. Realita jí zkrátka nezadržitelně uniká, Vrcholnou podobu negativní esenciální filozofie viděl Schelling v Hegelově systému, na jeho krl tice si proto dával obzvlá§U záleht. V prllběhu první poloviny 19, století se k ní několikrát vrátil. Kromě obvinění z plagiátu vytýkal Hegelovi zejména nedovolenou logizaci dialektiky, Hegel, vytýkal Schelling, pojal

14) Schelling, Philosophie der Jllythologi.e, Slmmtliche Werke, 2~ Abt,,· i. Bd.,

str. 584.

- 10 -

danost, h dané jako

lÍ

hečnosti

krok smě1romady dějinami

~ormy mytocázal kře3chelling )rmy náboi neho dor podoM i proto .po"satanoloNení třeba 1ejspíše

fval filozo1jší kri ti-

1lling, mě nutných iže prý Llou pomí-

L svťij

fUD-

ídajné doexistentkována na

že neumí ;lit, jak 1torově

lnotliviny I je ne;ého rozu-

...

rativní 1dstat, 'U, její

di.alektiku falešně jako samopohyb spekulativního pojmu, což je fikce, založená na · záměně pojmu a reálného myšlení. Takto je dialektický samopohyb pojmu ve skuteč­ nosti pouze pohybem Hegelova vlastního myšlení. Hegelova filozofie, dodává Schelling, pretenduje na racionální výklad vzniku reálné přírody z dialektického pohybu ideje. Avšak přechod ideje v přírodu, jak ho Hegel licí, vlibec není dialektický ani racionální. Jak může idea přejít ve své jinobytí, jak se mliže zvně.,.išnit ve (!fflYB1ov9u přírodu, táže se Schelling. 15 ) Schellingova kritika tak zvané negativní filozofie, zejména Hegelova systému, má µesporně jisté racionální jádro, zasahuje opravdu základní slabiny tradiční i·dealistické a racionalistické metafyziky. Schelling má nesporně pravdu, namítá-li, že smyslovou, časoprostorově existující přírodu nelze vyvodit z věčné ideje, že podstatou jednotlivin nejsou o sobě jsoucí obecniny, tj. věčné pojmy, ideje; že není možné, aby se pojem sám o sobě mimo myšlení reálného subjektu dialekticky pohyboval. Na druhé strauě ovšem musíme vidět, lte tyto jinak trefné argumenty jsou vznášeny z pozice, která na místo idealismu pojímajícího smyslově reálnou skutec'nost jako projev racionálně uchopí telné duchovní, rozumné zákoni toeti dosaltÚ.je temný iracionalismus, teosofickou mystiku a náboženství, Konečným cílem celé Schellingovy pozitivní filozofie totiž je, jak Schelling od sv·fch Filozofických zkoumáních nejednou zdůrazňoval, obnova pravého náboženství, tj, zjnveného křesta.n­ ství,. a to právě v nesmiřitelném boji s racionalistickou spekulativní filozofií, která zlikvidovala skutečné náboženství, nebot zredukovala boha na abstraktní pojem a život boží přeměnila na nutný logi~ko-dialektický proces, v němž osobní život a reálná svoboda nem~jí žádné místo, Posláním pravé, pozitivní filozofie se musí podle Schellinga stát bezvýhradná služba náboženství: 11 Teprve se vstupem pozitivní filozofie přicházíme do oblasti náboženství ••• a múžeme také teprve ted očekávat, že nám vznikne filozofické náboženství~ o které v tomto celém výkladu _šlo ••. 1116 ). Zkrátka, pro Schellinga je pozitivní filozofie totéž, co filozofické náboženství. Starý Schelling nezanechal vlastní filozof"ckou školu, ~řesto však jeho vliv na poklasické myšlení v 19. století byl rozsáhlý a velmi významný. Ozvěny jeho kritických argumentů proti Hegelovi a vůbec veškeré racionalistické, spekulativní idealistické metafyzice lze stopovat téměř všude, nejvíce však u tak zvaných spekulativních teistu (I,H. Fichte a Chr. WeiJe) a významného dá.u= ského myslitele s. Kierkegaarda. Svým úsilím o přeměnu filpzofie na filozofické náboženství ovlivnil mimo jiné opět Kierkegaarda. Důrazem na prioritu existence před esencí, novým pojetím existence, interesem o konkrétní .lidskou individualitu a její svobodu nesporně inicioval antropologické a existenciální tendence v polovine 19, století, především u Kierkegaarda. Odtud pak vede zřejmá výv~~vi linie, k soudobému existencionalismu, Voluntarismus a iracionalismus pozitivní-filozofie patrně inspiroval Šohopenhauera. Odtud by pak vedla jedna z cest k soudobé iracio. " naliatické filozofii žfvota,

tegelově

mí polo,týkal He-

r, pojal

15) Victor Cousin Uber franzUsiche und ňeutsche Philosophie. Nebst einer beurtheilen~en Vorrede des Herrn Geheimrathes von Schelling, 1834; in: Schelling, Bd.,

16)

SMmmtliche We~ke, 1. Abt., 10. Bd., str. 211 nn. :~~~l§~e~' Ph1losophie der Mythologie, S~mmtliche Werke, 2. Abt., l. Bd.,. - 11 -

t~

·~~

T:

,Art hur SCHOP~-1'!,UEir( 1788 - 1860 )

Scho penh auer je vedl e pozd ního Sche ;t.lin ga druhým významným zakl adat elem po sick ého irac iona lism u. Nar odil se 22. únor a 1788 v Gdaňsku. Otec byl zámožným o chodníkem nejp rve v Gdaňsku, později v Hamburku, matka spis ova telk ou, kter á se stýk ala s Goethem. Otec posk ytl syno vi nákl adno u výchovu ve Pra..ncii a Ang lii a umo žnil cest y po Evropě. Na otco vo nalé hání se mladý Arth ur stal zprv u obch odní ' což nesl velm i tUc e, ne bot touž il po vyšš ím vzdU á.ní a jiné živo tní dráz e. Tep: po otcově smr ti abso lvov al gymnazium a univ erzi tní stud ia v GHt ting en a Berl íně. kde byl jeho učitelem, nutn o říci neob líben ým, J.G. ll'io hte, Stud ium filo zof ie ul čil roku 1813 v Jeně dok tors kou dize rtac í O čtveru kořenech věty o dost ateč ném 1 vodu (Uber die vier fach en Wurzeln des Sati es vom zure iche nden Gru nde) , anti cipu ; cí v mnohém pozdější konc epce , Svlij hlav ní spi!!J Svět jako Vl)Ie. a. představ a ( Die Welt ale Wil le und Vor stelh :mg ),, uveř ejnil roku 1819 . O rok později se neús pěšn~ pok usil o akad emic kou kari éru na berl ínsk é univerzitě. Po tomt o živo tním nezd art v jeho ž poza dí byl spor s Hegelem, jenž tam byl prof esor em, se Scho penh auer stáli do trva lého , a.rci zámožného souk rom í. Od roku 1831 až do smr ti .21. září 1860 /!il ve l"ra nkfu rtu nad Mohanem, Kromě již zmíněných spisů uveřejnil Scho penh auer ješt několik dalš ích, všec hny naps ané lehkým, eleg antn ím styl em: Vůle v přírodě (Der Wil le in der Na.tur 1836 ), Dva zákl adní prob lémy etik y (Die beid en Grundproblem e der Ethi k 1841 ) a konečně soub or krat ších stat í (Par erga a para lipo men a, Pare rga und Para lipo men a 185 1).

1

Mezi irac iona lism em pozd ního Sch ellin ga a Scho penh auer a je pod statn ý styč ný bod. P!'o ti raci ona lism u německé klas ické filo zof ie pos tavi li oba irac ioná lní vlil. jako "pra zákl ad" vší skutečnosti. V rozv eden í této zákl adní myšlenky se ovše m značně liší . ·uve!me nyn í alespoň toli k, že zatím co pozd ní Sch ellin g zap ojil ewj irac iona listi cký volu ntar ismu s do elu hb křes~Mského su,preu:iaturalismu, vybu dova'. Scho penh auer svér ázný filo zofi cký ateis mu. s. Scho penh auer ovo živo tní synt ~tic ké dílo Svět jako vůle a představa vyšl o rol 1819 , tedy v době posl ední ho velk olep ého rozmachu klas ické ho myš lení . Avša k pro blem atik ou, celkovým zami§řením jU stál o na ~é m břehu. Schopenhauerův irac ionali smu s a volu ntar ismu s se stal boha tým inspiračním zdro jem pro irac iona listi ck1 lini i ;filo zofi e druh é p~lo viny 19. a 20. stol etí. ZejméDa mladý Ifiet zsch e se z n, ho boh aU poučil. V soul adu se Scho peah auer em,_ vidn v "pra bole sti" počátek, jedni tící zákl ad všeh o jsou cího . Jako Scho penh auer vys lovi l tezi o spás né roli uměn í. I Svět, kter ý se nam v umělecké m díle'představuje, nen í prav ý svět, má. však tu pře( nos t, že nám. skýt á. pož itek nejv yšší slas ti, dov oluj ící na okam !ik zapomen out na stra sti ka!dodennťho živo ta. 1 ) Později se sice Niet zsch e od svéh o milo vané ho uči• tele odv ráti l a tvrdě jej krit izov al~ avša k ani tehd y nejs ou některé jeho konc epc zcel a nez ávis lé na původní echo penh auer ovsk é předloze. 2 > _ Irac iona listi cká , volu ntar istic ká a r.adiká.lně anti hiet oric )fá. Scho penha.uerove nauk11 bezp ochy by anti cipo vala někt eré aspe kty vliv né filo zof ie ž1 vota ve 20. sto• letí . S ozvukem Scho penh auer ova pesi mis tick ého poh ledu na dějiny, jeho -~~~ ítán í poz itiv ního , pro človik~ prospěšného, blah odár ného výv oje dějin a kult ury se setkáváme znovu v díle některých vliv ných stou penc ll kulturně krlt i,?k y zaměřené filozo fie U vota . ~--4-·•c'!'•

1) Výrazně je tato konc epce patr v ran, m spis e Zroz ení trag edie z duch (Die Geb urt der Tl'ag5die aue ná a hudby dem Gei ste der UUé

ik). · 2) Srov . k tomu Niet zsch ovu Vůli~ moc i (Wi lle zur kch t).

- 12 -

v Schopenhauerově myšlení zjištujeme dokonce jisté anticipace některých modernich existencialistických motiv 1j, Tak kupř. podle Schopenhauera musí člověk žít na "i svěU, ,který je mu bytostně cizí a nepřátelský. Ž1 je v něm bez pomoci, c.,dkázán jen na sebe, obklopen cizotou, panstvím nebezpečenství a atracnu. Jeho život je proto 1 bytostně "starostí" (Sorge) o vlastní existenci, je po okraj naplněú úzkostí a \ utrpením. Smyslem života se tak stává útěk od života.

telem pokla_možným obterá se nglii a . Duchem svého díla se Schopenhauer nesporně řadí do poklasické filozofie. obchodníkem, · Je však pozoruhodné, že nejen dobou vzniku hlavr.ího spisu Svět jako vúle· a před­ áze. Teprve stava, jehož hiavní motivy nikdy později nekorigoval, ale také jeho nejdúležitěj­ Berlíně, . •šími ideovými zdroji kotví v období klasickém. Jako své největší filozofické uči­ ozofie ukontele z evropského kulturního okruhu Schopenhauer uctíval I{anta ~.!!~tÓna, jejichž atečném diimyšlenky ovšem nepochopil a kuriozně překroutí 1. Vedle -těcht-~-;e ještihlá.sil, anti c ipuj ízřejmě pod vlivem tehdejších roma.ntických nálad, k staroindlq_lct_m_~~dám, jež s ob!'J,Va.;,(Die libou hodnotil jako vůbec nejvznešenější produkt lidského ducha. Schopenhauer uváneúspěšně di„ lez Kantovy Kritiky čistého rozumu zÍ3kal m;teriál pro noetiku, z Platóna m nezdáru, pak, jehol chce sjednotit s Kantem, motivy metafyzické, Konečně Védy mu byly vzoauer stáhl rem.~ro antropologickou a etickou teorii o popření vule k životu, 3 ) 1860 Ut · Pro ev~ velké idealistické současníky, zejména Hegela, měl naproti tomu jen auer ještě tvrdá, zničující slova, plná jízlivého pohrdání. Německou klasickou filozofii odě (Der vyjma ovšem Kanta, jeho~ sem a.ni hepočítá - prohlásil za sofistiku, šarlatánství problemé a fantasmagorii, která je prý ha.nbou·německé vzdlnanvsti, 4 ) , Parerga Pře,jděme

r,.ý styčný Dální wli ovšem ojil awj vybudoval

vyšlo roku však prov iraoionaliatiokou he se z ně­ tek, jednou wn~ní. ak tu pf-edenout na aného uči­ ho koncepce

nejúplnější

vule a

a

nyní k vlastnímu výkladu Schopenhauerovy filoz,ofie, jak je ve své nejsoustavnější podobě podána ve velké dvousvazkové knize Svět jako

představa,

Schopenhauer začíná gnozeologickou problematikou, V teorii poznání vychází z upravené Kantovy koncepce jevového světa, jak je vyložena v Kritice, čistého ro1 zumu, zejména v kapitolách o tran~cendentální 1stetice a a.:;1alyti~e. EwpJ.~igký svět věcí v čase a prostoru, s ním~ se lidský subjekt setkává jak v každodenním pozorování, tak i v oboru vědy, je. podle Schopenhauerova mínění toliko Jevovt svět ~.ili svět jako pouhá představa (Vorstellung). Svět věcí iako představ je pochopitelně r_y~ELSt1l,;j~kJ;iv~~"Aje totH jako u Kanta transcendentálne! konati tuován syntetickou činností lidského vědomí: "Celý svět ~e a zust~ne představou, a právě proto zustane ••• navěky podmíněný subjektem: to znamená, le má transcendentální i~ealitu. Ale proto .ješte! není klamem ani zdáním: projevuje ae takový, jaký jest, jako představa ••• " 5 ) čas a prostor jsou pro Schopenhauera jen transcendentálně subjektivní "principia individuationis" věcí jako jevu, jako představ. Kantpvy .transcendentální zásady Schopenhauer zredukoval na jediný univerzální transcenien:ální. zákon ·~evového svifita - je jím pt'vo~ě ji! Leibnizem zformulovaný p?'incip ·d~';t~teěného, dúvodu· (nihil est sine ratione), ~ojatý ve striktně kauzálním významu, Věci, objekty představového světa se_podle Schopenhauera nalézají toliko · v rtizných formách vztahu příčiny a účinku, .

"'•'··,.=

enhauerova ·e 20. sto. 1::14zoru v. top! že pomáhá člověku utéci před, bytostnou absurditou a ~~~•.i!~:'ot13._ .n13. _světě. Tato spása není ovšem ani trvalá ani dostupná všem, nýbrž toliko uměleckým géniům, dodává Schopenhauer.

Podle Schopenhauera jsou

ještě dvtú,·;\' Klamnost a nicotnost objektivní ho vědění Kierkegaar d nepokládá za teoreticko u záleží tost. Na čem mu1 opravdu záleží, jsou jeho neg