Velkomoravské elity z Mikulčic 9788086023489, 9788075240583

Citation preview

Archeologický ústav AV ČR, Brno

Velkomoravské elity z Mikulčic Lumír Poláček et al.

Lumír Poláček et al.

Velkomoravské elity z Mikulčic

Archeologický ústav AV ČR, Brno Brno 2022

Archeologický ústav AV ČR, Brno Brno 2022

Velkomoravské elity z Mikulčic Lumír Poláček et al.

Kniha byla připravena s podporou Grantové agentury ČR, číslo projektu GA17-01878S (Životní styl a identita velkomoravské aristokracie: archeologická a bioarcheologická analýza dokladů nejvyšších elit v Mikulčicích) Kniha byla vydána s finanční podporou Akademie věd České republiky Kniha vznikla s Institucionální podporou na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace RVO: 68081758 – Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Recenzenti: Univ.-Prof. Dr. Falko Daim Doz. Ao. Univ.-Prof. Dr. Maria Teschler-Nicola

© Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i., a autoři Hlavní autor: Lumír Poláček Spoluautoři v abecedním pořadí: Peter Baxa, Šárka Bejdová, Lucie Bigoni, Petra Brukner Havelková, Jaroslav Brůžek, Hana Brzobohatá, Helena Březinová, Sylva Drtikolová Kaupová, Luděk Galuška, Matej Harvát, Marek Hladík, Michal Hlavica, Jiří Hošek, Alexandra Ibrová, David Kalhous, Jiří Košta, Pavel Kouřil, Lenka Kovačiková, Šárka Krupičková, Jakub Langr, Michaela Látková, Jiří Macháček, Marian Mazuch, Estelle Ottenwelter, Rudolf Procházka, Dana Rohanová, Hedvika Sedláčková, Vladimír Sládek, Petra Stránská, Šimon Ungerman, Lucie Valášková, Jana Velemínská, Petr Velemínský, Eliška Zazvonilová ISBN 978-80-86023-48-9 ISBN 978-80-7524-058-3 (online; pdf) DOI 10.47382/arub2022-03

Obsah

9

Úvod

13

1

Mojmírovská Morava v 9. století

15 22 31 38 42

1.1 1.1.1 1.1.2 1.1.3 1.1.4

Mojmírovská Morava v 9. století Evropa v 9. století Franská integrace periferních regionů Písemné prameny Sídelní terminologie Fuldských letopisů

47 51 58

1.2 1.2.1 1.2.2

Hledání identity. Mojmírovci, Moravané a povaha moci Karolinské importy na Velké Moravě Franská aristokracie a její sebereprezentace

61

1.3

68 71

1.3.1 1.3.2

Církevní organizace jako nositel nové kultury a inovací a potenciální opora centrální moci Raně středověký sakrální areál v Uherském Hradišti - Sadech Písemné prameny církevní historie

75 79 82 86

1.4 1.4.1 1.4.2 1.4.3

Hospodářské základy Velké Moravy Tržní systém Sekyrovité hřivny Decentralizované ekonomické a mocenské vztahy na Velké Moravě

89

2

Mikulčice jako knížecí rezidence, duchovní a hospodářské centrum

91 96 100 102 104

2.1 2.1.1 2.1.2 2.1.3 2.1.4

Řeka Morava a centrální velkomoravské aglomerace Velkoplošné odkryvy zaniklých říčních ramen Sídelní aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště Sídelní aglomerace Pohansko u Břeclavi Sídelní aglomerace Blatnohrad/Mosapurc v Zalaváru (Maďarsko)

107 112 114 118

2.2 2.2.1 2.2.2 2.2.3

Sídelní aglomerace Mikulčice–Kopčany. Výzkum, topografie a sídelní vývoj Etapy mikulčického výzkumu Sídelní vývoj a jeho chronologická kritéria Sídelní komplex Za jazerom pri sv. Margite v Kopčanech (Slovensko)

121 128 130 132 136

2.3 2.3.1 2.3.2 2.3.3 2.3.4

Pevnost na ostrově Konstrukce velkomoravské hradby v Mikulčicích Hradba akropole (výzkum R 2012-I a II) Hradba předhradí (výzkumy R 2012-III a R 2018) Z čeho byla stavěna velkomoravská hradba?

5

139 148 152 154 156 158

2.4 2.4.1

163 172 175

2.5 2.5.1 2.5.2

Církevní centrum a služba Bohu Revizní výzkum kostelů v Mikulčicích 2008–2013 Interiérové hroby ve 3. kostele

179 187

2.6 2.6.1

Specializovaná řemeslná výroba Kovolitecká dílna u 5. kostela

191 197 199 201

2.7 2.7.1 2.7.2 2.7.3

Jídlo a pití jako odraz rozvrstvení společnosti Získávání rostlinného materiálu Sídelní areály z hlediska výskytu „luxusních“ plodin Velikost či tvar? Pecky révy vinné z pohledu archeobotaniky

205 211 212 213

2.8 2.8.1 2.8.2 2.8.3

Živočišné produkty v Mikulčicích Paměť kostního kolagenu. Analýza stabilních izotopů Piskoř. Sekavcovitá ryba doložená vršemi, nikoliv kostmi Introdukce kapra

215 220 222 224

2.9 2.9.1 2.9.2 2.9.3

Hospodářské zázemí a otázka subsistence Velkomoravské sídliště v Mikulčicích-Trapíkově Velkomoravské sídliště v Mikulčicích-Podbřežníkách Od sklizně až po chléb

229

3

Knížecí dvůr a jeho materiální kultura

231 245 249

3.1 3.1.1 3.1.2

Meče z 9. a 10. století na Moravě. Zbraně, špičkové kovářské výrobky a symboly moci Konstrukce čepelí raně středověkých mečů Znaky a nápisy na čepelích mečů

255 268 269 270

3.2 3.2.1 3.2.2 3.2.3

Honosné ostruhy z Mikulčic Ostruhy a středoevropští Slované Dva páry ostruh v hrobové výbavě Olověná matrice ostruhy

273 278 281

3.3 3.3.1 3.3.2

Náušnice coby součást „mezinárodní“ módy Šperkařská tradice a cena zlatníkovy práce Importy nebo místní napodobeniny?

287 292

3.4 3.4.1

Prsteny Limity recepce středomořského šperku na Velké Moravě na příkladu prstenů

295 309

3.5 3.5.1

Gombíky. Jedinečné symboly velkomoravské elity Elitní šperky z Mikulčic. Technologická studie gombíků

317 326 328

3.6 3.6.1

Opasek a jeho součásti Opasky s ptáčkovitými záponkami jako specifický symbol mikulčické elity?

6

2.4.2 2.4.3 2.4.4 2.4.5

3.6.2

Knížecí rezidence a protoměsto Výzkum paláce 1957 a 2010 Podlahové úpravy jako důkaz povrchové zástavby Sídlištní areál u 7. kostela v podhradí a otázka dvorců Doklady hlavní cesty v blízkosti 6. kostela v Těšickém lese Velmožský dvorec na Pohansku u Břeclavi

Ikonografie honosných nákončí z Mikulčic

331 335

3.7 3.7.1

Lýtkové řemeny Doklady lýtkových řemenů ve Franské říši

339 344 346 348

3.8 3.8.1 3.8.2 3.8.3

Luxusní textilie z elitních velkomoravských hrobů Mikulčické textilie. Textilně technologický průzkum Samitum. Špičkový produkt hedvábnictví Kouzlo hedvábí. Byzantské hedvábné tkaniny

351 360 362 366

3.9 3.9.1 3.9.2 3.9.3

Nádoby, okenní sklo a drobné předměty ze skla v hmotné kultuře elit v Mikulčicích Vývoj technologie výroby skla Povaha nálezů skel v oblasti Mikulčic a dalších velkomoravských lokalit Sklo velkomoravských světských versus církevních elit

371 377 380

3.10 3.10.1 3.10.2

383

3.10.3

Keramické nádoby Velkomoravské keramické okruhy – mikulčický a blučinský Uherské Hradiště - Sady. Pec na vypalování střešní krytiny a žluté keramiky antických tvarů Nález keramiky se „silnou glazurou“

385

4

Život, smrt a zdraví. Vyčteno z kostí

387

4.1

417 421 425

4.1.1 4.1.2 4.1.3

Antropologické, demografické a zdravotní charakteristiky obyvatel raně středověké Velké Moravy Geometrická morfometrie v bioarcheologii Exotické nemoci ve velkomoravské populaci Obyvatelstvo Velké Moravy jako součást raně středověké Evropy

429

Zdroje obrázků

435

Literatura

467

Summary

469

Seznam autorů

7

Úvod — Lumír Poláček

Mikulčice jako přední centrum mojmírovské Moravy a místo s pozoruhodnou koncentrací dokladů moci, bohatství a víry přímo vybízejí k hledání důkazů přítomnosti nejvyšších elit. V tomto pátrání máme jednu velkou výhodu a jednu podstatnou nevýhodu. Výhodou je fakt, že moravská společnost se v 9. století nacházela ve stadiu, kdy pro ni bylo důležité manifestovat své bohatství, moc a sociální postavení hmotnou výbavou. A co je pro nás důležité, že tuto výbavu (v míře, kterou dokážeme pouze odhadovat) vkládala do hrobů svým zesnulým. Archeologické, sociálně orientované studium moravské společnosti 9. století tak lze opřít v první řadě o pramenné bohatství hrobových nálezů. Můžeme mít sice pochybnost, jak věrně tyto prameny odrážejí dobovou realitu, přesto jejich výpovědi obecně věříme. Naproti tomu hlavní nevýhodou či slabou stránkou výchozí pozice našeho bádání je nedostatek písemných zpráv – historických pramenů, které by nám jak v obecné rovině, tak v konkrétních případech mocenských center pomohly identifikovat a blíže pojmenovat nejvyšší společenské vrstvy. Je paradoxem, že ačkoliv jsou v tuto chvíli s velkou pravděpodobností archeologicky prozkoumané hroby většiny nejvýznamnějších jedinců mojmírovské Moravy a jsou odkryté ty nejrozsáhleji vybavené velkomoravské nekropole, nedokážeme v hrobovém materiálu identifikovat konkrétní společenské skupiny tehdejší aristokracie. Přestože máme k dispozici stovky elitních hrobů, nálezy nám nedovolují s jistotou odlišit panovníka a jeho rodinu od knížat a velmožů nebo církevních hodnostářů, dvorské úředníky od členů vojenské družiny, obchodníků, významných řemeslníků nebo příslušníků kléru. Reálnou cestou je tak definovat alespoň jasná kritéria pro stanovení kvalitativních skupin podle opakující se charakteristické skladby hrobové výbavy ve smyslu Qualitätsgruppen merovejských pohřebišť a následně se pokusit tyto kvalitativní skupiny přiřadit různým vrstvám obyvatelstva.1 V poslední době naši šanci na bližší sociální diferenciaci elit zvyšuje zejména výpověď izotopových analýz kosterních pozůstatků; velká očekávání jsou pak spojena s jejich genetickým výzkumem. Archeologickou interpretaci komplikuje fakt, že hrobové nálezy a pohřební ritus nemohou odrážet sociální vztahy uvnitř společnosti přímo a jednoznačně, neboť jsou ve svém principu „vyjádřením“ pozůstalých a celé přežívající komunity o významu zemřelého a o svých vlastních společenských ambicích.2 Odpovídající data nás informují nepřímo o ideových a hodnotových představách tehdejší společnosti. Svou roli zde hrají i symbolické jevy, jejichž skutečný význam nám často uniká. Informace o hrobové výbavě a pohřebním ritu tak mají charakter intencionálně vzniklých dat, se kterými musíme pracovat s opatrností, kriticky a se znalostí

dobových reálií. Z tohoto i z dalších důvodů má své nezastupitelné místo na cestě k poznání sociální struktury minulých populací antropologie, respektive bioarcheologie zaměřená na studium kosterních pozůstatků. Oproti „intencionálním“ archeologickým datům totiž antropologie a s ní spojené exaktní obory generují data „funkční“, která jsou objektivní, neovlivněná ideovými a hodnotovými představami tehdejší společnosti.3 Obraz společenských vztahů je samozřejmě potřeba skládat důsledně z obou výše uvedených skupin dat, jejich kombinací a posléze komplexní analýzou všech dostupných pramenů.4 To bylo také hlavním motem projektu, který stál na počátku této knihy. Projekt Životní styl a identita velkomoravské aristokracie: archeologická a bioarcheologická analýza dokladů nejvyšších elit v Mikulčicích, podpořený v letech 2017–2019 Grantovou agenturou České republiky, si vzal za cíl předložit nový obraz mikulčické společenské elity spočívající v holistickém pohledu na její identitu a životní styl včetně výživy. Tento multidisciplinární pohled byl zajištěn propojením početných týmů specialistů z oborů archeologie, historie, antropologie, biologie, archeobotaniky a archeozoologie ad. Do projektu se zapojil tým Archeologického ústavu AV ČR, Brno společně s antropology z Národního muzea a z Katedry antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Základem pracovního postupu bylo vytvoření databáze skoro 500 elitních hrobů z Mikulčic, konvenční archeologická analýza vybraných prvků pohřebního ritu a hrobové výbavy a široce pojatý antropologický výzkum s využitím stabilních izotopů C, N pro monitorování výživy, 3D zobrazovacích metod a nástrojů geometrické morfometrie pro získání bioantropologických dat. Tento základní postup byl doplněn řadou dílčích příspěvků zohledňujících prameny sídlištní povahy z Mikulčic a dalších centrálních aglomerací Velké Moravy. Nemohl chybět historický kontext, kterého se ujal fundovaným a do jisté míry novátorským způsobem tým historiků a archeologů. Všichni zúčastnění vstupovali do projektu s přesvědčením, že mikulčický materiál má neustále významný informační potenciál, který v rámci komplexního přístupu a s přispěním nových exaktních metod otevírá zcela nečekané možnosti poznání. Mikulčický fond představuje fenomén, který přes všechna omezení má zásadní význam pro poznání životního stylu a identity nejvyšších společenských vrstev mojmírovské Moravy. Žádná jiná lokalita 9. století v severním okolí středního Dunaje neposkytuje takovou koncentraci dokladů moci, bohatství a křesťanské víry jako Mikulčice. Toto všechno je odrazem základní funkce mikulčické aglomerace jako mocenského centra, vyjádřené optimálně německým

1 2

3 4

Christlein 1973. Brather 2009; Härke 2014.

Härke 1993. Härke 2014.

9

pojmem Herrschaft. Není pochyb o úzkém spojení Mikulčic s panovnickým rodem Mojmírovců, s jeho dvorem, s centrálními úřady světskými i církevními. Absence písemných zpráv sice nedovoluje určit konkrétní funkci Mikulčic v politické, správní a hospodářské struktuře říše, lze se však domnívat, že Mikulčice byly klíčovým místem správy celé říše. To nic neubírá na významu oběma dalším moravským centrálním aglomeracím – Starému Městu / Uherskému Hradišti a Pohansku u Břeclavi, které mohly stejně jako Mikulčice plnit funkci panovnických rezidencí po vzoru karolinských falcí. Ukázkovým příkladem transferu franských vzorů na Moravu je právě „velmožský dvorec“ na Pohansku. Přejímání vzorů v duchu imitatio imperii je jedním z charakteristických znaků hmotné kultury Velké Moravy, minimálně pokud se týče prestižní bojovnické a jezdecké výbavy, částečně oděvu a dalších kategorií výrobků. Často je těžké rozhodnout, co z „karolinských“ artefaktů přišlo na Moravu jako import, dar nebo kořist, a co bylo ve zdejších dílnách podle cizího vzoru okopírováno, doplněno nebo recyklováno. Moravané nepřebírali a nekopírovali z kultur svých bohatších a mocnějších sousedů – především Franků a Byzantinců – jen předměty hmotné kultury, ale také ideje, know how, životní styl, módu apod. Ty se však vesměs hůře prokazují v archeologickém materiálu. Spíše je můžeme hledat v dokladech vyššího životního standardu, tak jak se projevují například v archeobotanickém materiálu z Mikulčic bohatší skladbou stravy. Lze očekávat, že na některé z otázek vzájemných kontaktů mezi Moravou a širším okolím pomůže dát v budoucnu odpověď genetika a izotopové analýzy. Je potřeba připomenout, že intenzivní zkoumání velkomoravských centrálních aglomerací a jejich hmotné kultury má skoro 70letou tradici. Klasickou dobou objevů na poli slovanské archeologie byla druhá polovina minulého století. Tehdy přicházela na denní světlo v plném lesku dosud nepříliš známá kultura, a protože byla domácí – slovanská, těšil se její výzkum (v poválečných letech zcela pochopitelně) bohaté finanční podpoře oficiálních kruhů i velkému zájmu veřejnosti. Každoroční objevy kostelů, bohatých hrobů se zbraněmi a šperky podněcovaly stále nové terénní výzkumy a přitahovaly veřejnost doma i v zahraničí. Vyvrcholením celé kampaně byla pohotová a velkorysá prezentace výsledků poválečných výzkumů na velkomoravských lokalitách na Moravě a Slovensku prostřednictvím série mezinárodních výstav Velká Morava, které v letech 1963–1968 obešly s úspěchem řadu metropolí západní Evropy. Toto vzepětí domácího výzkumu bylo součástí obrodné atmosféry 60. let, a jako takové s ním i skončilo: život – i ten archeologický – se vrátil v 70. a 80. letech minulého století do zajetých kolejí normalizace. Skutečně nové podněty a možnosti se pro archeologii otevřely až s politickými a společenskými změnami roku 1989. Od začátku 90. let byly zastaveny každoroční terénní výzkumy neohrožených lokalit, pozornost se upřela ke zpracování a publikování dosud získaných pramenných fondů, postupně se otevíralo výzkumu široké spektrum otázek života moravské společnosti 9. století a její hmotné kultury. V posledních 30 letech tak došlo k výraznému věcnému i metodického posunu ve výzkumu všech tří centrálních aglomerací Velké Moravy. Připomeňme si poslední kroky na cestě za komplexním poznáním mikulčických a obecně raně středověkých elit. Počátky intenzivního zájmu o tuto problematiku se kryjí přibližně s novým tisíciletím. V roce 2004, kdy jsme si připomínali 50. výročí výzkumu v Mikulčicích, proběhla na témže místě mezinárodní konference Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas mit einem speziellen Blick auf die großmährische

10

Problematik, z níž vzešel stejnojmenný sborník.5 V roce 2005 započal projekt zpracování pohřebiště u mikulčické baziliky ukončený kritickým katalogem.6 Také výročí pozvání Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu připadající na rok 2013 bylo připomenuto mezinárodní konferencí a následně velkorysou výstavou Velká Morava a počátky křesťanství, která byla úspěšně prezentována ve čtyřech středoevropských muzeích.7 Součástí vývoje posledních let byl také přirozený posun ve vnímání velkomoravské hmotné kultury. Doba fascinace luxusními nálezy minula a hlavní pozornost se tak zaměřuje plně na vlastní informační potenciál archeologického materiálu. Otevřela se etapa kritického zpracování jednotlivých kategorií hmotné kultury a jednotlivých témat života moravské společnosti 9. století. Zásadní proměnu přinesla v posledních letech interakce s přírodovědnými a technickými obory, díky které se daří vnášet nové světlo do historické výpovědi archeologického materiálu. Evropský rozměr tohoto výzkumu se stal samozřejmostí. Snad už je za námi doba, kterou vtipně glosoval švédský král a archeolog Gustav Adolf VI. při slavnostním otevírání jedné z posledních štací výstavy Velká Morava ve Stockholmu v roce 1967: „Máte překrásné nálezy, ale málo nám o nich říkáte“.8 Kniha Velkomoravské elity z Mikulčic jako česká verze původního díla Great Moravian Elites From Mikulčice, GME, vydaného v roce 2020, je kolektivní monografií určenou odborné i širší veřejnosti. Má čtenáři přiblížit fenomén elitního prostředí velkomoravských Mikulčic v co nejširším interdisciplinárním kontextu. Byly podniknuty všechny nezbytné kroky k prezentaci tohoto konkrétního historického výkladu s využitím informací z různých oborů, především historie, archeologie a antropologie. Interdisciplinární charakter monografie oslovuje čtenáře různých zájmů na národní i mezinárodní úrovni. Ve čtyřech tematických blocích a čtyřiadvaceti kapitolách jsou postupně představeny hlavní oblasti poznání podoby a funkce tohoto významného raně středověkého centra a života elitní složky jeho obyvatel. První blok knihy je historický, zaměřený na výpověď písemných pramenů, zejména na uchopení vztahu Moravanů a domácí vládnoucí dynastie Mojmírovců k Franské říši. V druhém bloku jsou představeny Mikulčice jako ostrovní hrad, protoměstská aglomerace, knížecí, církevní a ekonomické centrum, a to včetně jejich zemědělského zázemí a otázek každodenního provozu. Třetí blok se věnuje vybraným kategoriím hmotné kultury mikulčických elit, především luxusním výrobkům počínaje zbraněmi a jezdeckou výstrojí přes šperk a textil až po keramiku. Poslední – čtvrtý blok – je zaměřený na bioarcheologickou výpověď kosterních pozůstatků obyvatel mikulčické aglomerace, v první řadě na jejich zdravotní stav, výživu a socioekonomickou situaci. K dosažení větší pestrosti předkládaných textů je každá kapitola po formální stránce složena z úvodní eseje a několika doplňujících exkurzů. Kniha Velkomoravské elity z Mikulčic je doplněným českým vydáním původního anglického originálu Great Moravian Elites From Mikulčice (GME; Poláček et al. 2020). Obě verze shrnují výsledky projektu Grantové agentury ČR Životní styl a identita velkomoravské aristokracie: archeologická a bioarcheologická analýza dokladů nejvyšších elit v Mikulčicích (reg. č. GA17-01878S) a vznikly

5 6 7 8

Kouřil 2005. Klanica et al. 2019. Kouřil ed. 2014; Kouřil et al. 2014. Staňa 1996b, 37.

s přispěním institucionální podpory Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Česká verze knihy vychází také díky finanční dotaci Akademie věd České republiky.

Poděkování Je mou milou povinností poděkovat upřímně všem kolegyním a kolegům, kteří se podíleli na vzniku knihy. Poděkování patří v první řadě všem projektovým spolupracovníkům, interním i externím, kteří se zhostili autorství jednotlivých kapitol, byli přístupni otevřené diskuzi a prokázali mnohdy velkou dávku trpělivosti a odvahy při hledání cest k dosažení společného cíle. Kniha by nevznikla bez obětavé a velmi efektivní redakční práce Šárky Krupičkové v případě anglické verze a Markéty Kamenské u její české alternativy. Při převodu anglických textů do češtiny, jejich doplňcích a jazykových úpravách byly vydatně nápomocny Klára Matulová a především Jana Fantová. Artefakty čistili, konzervovali a po všech stránkách pro publi­ kaci perfektně připravovali Martin Fořt a Michal Chovanec; se zpracováním obrazové části mikulčické terénní dokumentace pomáhali Jaroslav Škojec a Petr Čáp. Finalizace jejich podkladů

se vždy ochotně ujala Zdeňka Pavková, stejně jako se s nasazením pouštěla i do celé řady dalších potřebných technických redakčních prací. Bohatý obrazový aparát vytvořili fotografové Matouš Bárta a Jiří Foltýn, geoinformatik a 3D modelář Jiří Šindelář, stejně jako kreslíř Rostislav Skopal; při přípravě obrázků vydatně organizačně pomáhala Martina Kudlíková za technické výpomoci Markéty Kamenské a Lenky Zahradníkové. Děkujeme rovněž za ochotnou součinnost pracovníkům archivu a knihovny ARÚB, především Hedvice Břínkové za supervizi nad všemi třiceti stranami použité literatury a jejích citací. Nejviditelnější otisk zanechali na knize grafici – neotřelou duši jí vtiskl Zdeněk Tuka, pomyslné tělo potom v bezkonkurenčním tempu vysázela Milena Havlíčková. Velkou vstřícnost a trpělivost prokázali (nejen) při finalizaci knihy David Židlický a Robert Helbich. Kniha by nevznikla také bez práce několika předchozích generací archeologů a techniků v Mikulčicích, z nichž jmenujme alespoň vedoucí výzkumů Josefa Poulíka (1910–1998), Jaroslava Tejrala (*1933), Zdeňka Klanicu (1938–2014) a Čeňka Staňu (1930–2003). Děkuji srdečně všem obětavým spolupracovníkům, kteří s knihou žili intenzivně celé dny, týdny i měsíce a kteří se svým snažením zasloužili o to, že nyní vychází také doplněné české vydání díla.

11

12

Mojmírovská Morava v 9. století

1

Zlatý solidus císaře Michaela III. (842–867) byl nalezen v hrobě 480 v Mikulčicích nedaleko 3. kostela, trojlodní baziliky

1.1  Mojmírovská Morava v 9. století1 — David Kalhous

Prostor dnešní středovýchodní Evropy, do nějž náleží také území, které ovládala v 9. století mojmírovská dynastie (zejména dnešní jižní Morava, západní Slovensko a oblasti na sever od Dunaje v dnešním Dolním Rakousku2), vstupuje do písemných pramenů relativně pozdě, na přelomu 8. a 9. století (obr. 1). Jmenujme dvě příčiny. Obyvatelstvo těchto oblastí si nejspíše neosvojilo písemnou kulturu, a i pokud ano, žádné svědectví pocházející z této oblasti se nedochovalo. Druhým faktorem je, že franští učenci, autoři klíčových soudobých pramenů, obrátili pozornost k tomuto regionu právě až na přelomu 8. a 9. století. Po vítězství u Tertry roku 687, díky němuž Pippin II. a jeho rod získal vliv také v Neustrii, západní části Franské říše, trvala konsolidace moci dynastie Karlovců v jádru říše a na západě skoro padesát let. Další čas si vyžádaly jejich následné pokusy o integraci území na jejím východním okraji, ať už se jednalo o prostor dnešního Saska, Durynska, Švábska nebo Bavorska. Integrace Bavorska (viz exkurz 1.1.2) měla ovšem závažnější důsledek než jen to, že se prostor dnešních Čech nebo Moravy začal objevovat v hledáčku franských kronikářů – několik franských válečných kampaní záhy směřovalo proti dosavadnímu hegemonu v této oblasti, proti Avarskému kaganátu, polokočovnickému impériu, které bylo gravitačním jádrem prostoru dnešní středovýchodní Evropy a části Balkánu a elity mimo jádro kaganátu ovlivňovalo nejenom politicky, ale také kulturně.3 Rozpad kaganátu, který brzy následoval, uvrhl tuto oblast do chaosu, z něhož se ve druhé dekádě 9. století vynořují zmínky o Moravanech.4 Zároveň lze narazit na první zprávy o pronikání křesťanství do tohoto prostoru (srov. eseje 1.2 a 1.3). Problém vzniku, existence a trvání mocenských útvarů na periferii impérií má hned dva důležité aspekty. Jde jednak o rovinu symbolickou, o obraz tohoto impéria o sobě samém, jednak o reflexi tohoto vztahu z druhé strany, případně vývoj těchto představ v čase. V následujícím textu se podíváme na tento problém primárně z říšské perspektivy. Střety Franků s Moravany (a obyvateli Čech) tvoří významný díl zpráv Fuldských letopisů, nejobsáhlejšího soudobého svodu dějin Východofranské říše (blíže v exkurzu 1.1.3). Umožňují nám tedy dobře pochopit, jak si představovali jejich autoři ideál tohoto vztahu. Naopak nečetné texty vzniklé na území Moravy v 9. století tuto otázku netematizují (viz exkurz 1.3.2). Budování mocenských struktur mimo rámec nějakého impéria nebo na jeho okraji má však také svou praktickou stránku – jde o skupinu lidí pod mocenským tlakem, která kromě vyjádření své identity potřebuje rovněž, a snad ještě více, zajišťovat své základní 1 2 3 4

Za komentáře děkuji Rudolfu Procházkovi, Haně Chorvátové-Vlašičové a Josefu Šrámkovi. K Slovanům v Rakousku Havlík 1963; k lokalizaci naposledy Bowlus 2009; Curta 2009; Kalhous 2009; Macháček 2009; Profantová 2009. Pohl 2018a. Třeštík 2001a.

potřeby. Zároveň se snaží prostřednictvím lokálních elit budovat nové mocenské struktury. Jejich neexistence nebo omezený rozsah nemusí být vždy nevýhodou, mohou představovat ochranu před ovládnutím – nestrukturovaný prostor lze totiž opanovat jen stěží, bez struktur moc nemůže protékat od centra na okraje. To je však velmi nákladné a vede to k četným konfliktům. Pojďme se nyní podívat na tyto faktory podrobněji. K výsostně praktickým otázkám bezpochyby náleží schopnost moravské společnosti ubránit se. Mobilizaci nemalých pracovních sil vyžadovala nejenom stavba opevnění, ale také dovoz materiálu (v případě Velké Moravy zejména mohutných dubových kmenů a kamenů, z nichž byla sestavována čelní kamenná plenta5). O jisté stabilizaci pak svědčí schopnost podobná opevnění udržet akceschopná po delší časový úsek – degradace dřevohlinitých pevností, jež je pro oblast středovýchodní Evropy typická, postupuje navíc ještě rychleji, než tomu bývá u kamenné hradby kladené na maltu. Existence podobných opevnění také odkazuje k existenci hierarchicky uspořádané společnosti, neboť naznačuje schopnost elit přesvědčit nebo donutit ostatní obětovat své síly, kterých v raném středověku nikdy nepřebývalo mnoho, ve prospěch společenství. Nepřekvapuje tedy, že se v různých soudobých dokumentech po celé Evropě setkáváme s klauzulí, jež panovníkovi vyhrazuje právo vyžadovat od všech práci na stavbě nebo údržbě opevnění a cest.6 Od 50. let 20. století je díky archeologickým výzkumům také obraz Velké Moravy spojen s představou mohutných dřevohlinitých opevnění. Rovněž víme, že některá z moravských center 9. století mají své kořeny již před rokem 800. Datování opevnění klíčových hradů, které byly dlouho vnímány jako poznávací znamení moravského knížectví Mojmírovců, se díky přírodovědeckým metodám posouvá až do 70. let 9. století (Pohansko u Břeclavi7), případně se problematizuje představa o existenci opevnění před dobou Svatoplukovou (Mikulčice), nebo alespoň před rokem 860 (Staré Město). Nebylo by to vlastně tak překvapivé, protože stavba opevnění byla nákladná a přikročilo se k ní jen v situaci značného ohrožení.8 Jakmile ohrožení pominulo, péče o opevnění byla zanedbávána – dobře máme tento proces zmapován ve Wesexu, kde opevnění z doby Alfréda Velikého (871–900) proti Dánům po jejich porážce v 10. století přestala být opravována a postupně zašla.9 Pro utváření vzájemných vazeb však byla důležitá i akumulace zdrojů, a to z mnoha různých příčin.10 Výběr daní, dávek a tributů vyžadoval nadregionální komunikaci a koordinaci. Zatímco o daních na Velké Moravě nevíme nic, list markrabího Ariba (891)

5 6 7 8 9 10

Srov. Procházka 2009; Dresler 2011. Kalhous 2012. Srov. Macháček – Dresler – Rybníček 2013. K raně středověkým fortifikacím srov. klíčová monografie Procházka 2009. Srov. Williams 2013, 131–135. K tributům a daním systematicky Havlík 1987a.

15

Budeč Praha

Levý Hradec Stará Kouřim

Krakov Chotěbuz-Podobora

Křenov-Mařín Olomouc Brno-Líšeň

Radslavice – Zelená Hora Staré Město – Uherské Hradiště

Řezno Znojmo

Mikulčice

Gars-Thunau Pohansko near Břeclav Freising

Pasov

Pobedim Bojná

Tulln an der Donau

Ducové Nitra

Devín Bratislava Salcburk

Bíňa

Blatnohrad

S

Legenda:

0

Jádro území za vlády Mojmíra I. Územní rozsah za Rostislavovy vlády Největší územní expanze za Svatoplukovy vlády

Obr. 1

16

Významná centra mojmírovské Moravy a jejího okolí

500 km

dovoluje nahlédnout do způsobu výběru tributu pro Franskou říši.11 Z listu vyplývá, že tribut pro Franky shromažďovali sami Moravané a že jeho součástí byly platby v dobytku, který byl sháněn do ohrad a pak zřejmě společně hnán za hranice. Role, již při vybírání tohoto tributu sehrávala knížata, není doložena, avšak lze ji jednoznačně předpokládat. Zároveň povinnost platit tribut stmelovala ty, kteří tuto platbu sdíleli pod společnou hlavičkou. Platba tributu pochopitelně měla i významnou symbolickou roli, neboť pomáhala materializovat vztah mezi vládcem a ovládaným a posilovala tak smysl pro společenské vazby a hierarchii, byla komunikovanou mocí. Raně středověká knížectví pochopitelně nedisponovala početným úřednickým aparátem – tehdejší ekonomika by jej neunesla. Namísto toho byl kladen důraz na kolektivní výkon moci na místní úrovni, jež nabízel ambiciózním jedincům možnost společenského vzestupu a stabilizace jejich moci. Jejich síla tkví nepochybně v úzké provázanosti, soudržnosti a kontaktech, jež přesahují hranice místních komunit.12 Můžeme-li soudit z analogií, zakládá se postavení těchto lidí na kombinaci majetku a charismatu a vykazuje tendenci k dědičnosti. Pokud některý z příslušníků elit získá lepší přístup ke zdrojům nebo symbolickému kapitálu, může dojít ke vzniku trvalejšího hierarchického vztahu mezi příslušníky elit. I když tento muž disponuje určitou vojenskou mocí (malé ozbrojené družiny), není schopen společnost plně ovládnout pouhým násilím, avšak obvykle využívá lokálních řevnivostí a podporuje své místní přívržence dary a udělováním titulů a úřadů (paralely lze na evropské úrovni dobře sledovat v případě papežství).13 Zejména tituly a úřady převzaté z kulturně vyspělejších center potvrzují status vládce, neboť předpokládají místní respekt k nim.14 Zároveň ale dodávají legitimitu svým nositelům, obdařují je něčím, co jejich místní soupeři nemají. Kromě toho se vládcům daří prosadit se v rámci právního systému – ten je sice dlouho ovládán rodovými příbuzenskými vazbami, nicméně panovník se stává jeho součástí prostřednictvím fikce příbuzenství.15 Z tohoto hlediska je tedy možno nahlížet na vznik knížecí moci spíše jako na produkt symbolického násilí a kulturní evoluce, než jako důsledek boje a násilných činů. Doklady násilí jako prostředku politiky sice nechyběly, avšak už jen skutečnost, že hromadný hrob na Budči dávaný do souvislosti s převratem v rámci přemyslovského knížectví16 nemá v raně středověké Evropě více než jednu přímou archeologickou paralelu v anglosaském prostředí, oslabuje naši představu o raně středověké společnosti jako o společnosti, kde vládlo bezbřehé násilí.17 Ostatně podobně výjimečná jsou, pokud jde o násilnou cézuru lokálních nebo regionálních elit, i svědectví písemných pramenů. Z obvyklého rámce vybočuje zejména likvidace anglosaských elit Vilémem I. Dobyvatelem po roce 1066. Ani ta však nejspíše ani nebyla původním záměrem nového vládce, jako spíše důsledkem několika povstání v průběhu Vilémovy vlády – Vilém totiž původně zabavil majetky jen těm, kteří stáli na bitevním poli proti němu.18 Bádání rovněž v současné době zpochybňuje, že by se potrestání alemanských

11 12 13 14 15 16 17 18

Schwarzmaier 1972. Srov. moderní paralely sociálního nátlaku Elias – Scotson 1994. Srov. Heidecker 2010. K nápodobě antické titulatury v „barbarských královstvích“ viz Wolfram ed. 1967; 1973; Wood 1985. Modzelewski 2015. Štefan – Stránská – Vondrová 2016. Srov. pro české prostředí např. Luňáková 2017; Krejsová-Mazáčková – Vachůt – Hejhal 2008. Bates 2016.

velmožů majordomem Karlomannem na sněmu v Cannstatut roku 746 proměnilo v „krvavou lázeň“. Tento teoreticky celkem snadno uchopitelný proces je ovšem obtížnější podchytit v historických pramenech, ať již písemných nebo hmotných. Pokud jde o identifikaci místních moravských elit, teprve nověji se doceňuje význam drobných „venkovských“ pohřebišť, která s velkou pravidelností obsahují několik málo hrobů se zbraněmi19 (k soudobému vyobrazení karolinských elit např. obr. 2, 3) – jejich držitelé nejspíše tvořili to mocenské patro, jež spojovalo dobře patrná centra a jejich okolí vazbami společenskými, kulturními nebo sociálními. Je celkem jedno, zda je označíme jako „svobodné Moravany“,20 nebo jako „příslušníky lokálních elit“,21 neboť obě označení se nevylučují, jen vystihují různé aspekty téhož. Jednou vazbu k etnicky definované skupině, podruhé vztah k místu a sociální status. Nad nimi již byla jen úzká vrstva příslušníků nadregionálních elit, ať už z řad knížecí dynastie Mojmírovců nebo jim blízkých obyvatel center, jež ale můžeme spolehlivě identifikovat opět jen prostřednictvím hrobové výbavy. Její datování je ovšem v poslední dekádě předmětem intenzivních diskusí, které mnohé předměty posouvají do pozdějších období,22 nebo naopak celkově mění jejich chronologické určení;23 zároveň byla odmítnuta představa blatnicko‑mikulčického horizontu, jenž měl údajně slučovat prvky avarské a franské kultury, a který tak pomáhal vytvářet obraz synkretické, avšak svébytné moravské kultury už od jejích počátků okolo roku 800.24 Obojí nyní vytváří značné disharmonie a výrazně znesnadňuje pochopení situace v první půli 9. století. Zdá se rovněž, že právě tato skupina osob byla nejdrtivěji zasažena maďarským vpádem, ať už se uchýlila ke kooperaci, nebo byla cíleně odstraněna jako možný katalyzátor odporu.25 Není zcela jasné, jak byla Morava 9. století správně strukturována. Tzv. Bavorský geograf, autor přelomu 9. a 10. století,26 když popisoval kraje na východ od Franské říše, charakterizoval sílu jednotlivých etnik podle množství civitates, nejspíše místních komunit s centry v sídelních aglomeracích, které ji tvořily. Soudobý arabsko-perský Ibn Rustův cestopis Kniha vzácných drahokamů se zmiňuje o „subandži“, kterého zřejmě chápe jako ekvivalent vezíra, tj. hlavního ministra, jenž však měl asi blíže postavení franského hraběte, tedy místního pověřence knížete zodpovědného za vojenskou hotovost, daně a soudnictví.27 Nicméně jistější zprávy chybí. Určitou inspiraci nabízí situace v Bretani, kde vedle sebe existovaly paralelně centrum usilující o správní, na sobě závislé uspořádání a lokální shromáždění kontrolované místními elitami (srov. exkurz 1.1.2). Mocenské počátky moravské knížecí dynastie je jen obtížně možné sledovat. Knížete Moravanů Mojmíra uvádějí prameny poprvé okolo roku 830 – obě zmínky jsou ale dosti problematické. První zpráva datovaná k roku 831 v Historii pasovských biskupů se zmiňuje o křtu Moravanů, nicméně text vznikl až ve 13. století (k christianizaci viz esej 1.3).

19 20 21 22 23 24 25 26 27

Štefan 2019; Kalhous 2014b. Pro obecný kontext viz Steuer 1982. Štefan 2019. Kalhous 2015. Naposledy Ungerman 2018a. Chorvátová 2007; 2015. Robak 2017. Naposledy zejména Kouřil 2019b. Rossignol 2011, 85–89; Kalhous 2008. MMFH III 1969, 347.

17

V druhé zprávě, propagandistickém Conversiu Bagoarioum et Carantanorum vzniklém při salcburském arcibiskupství v 70. letech 9. století (viz exkurz 1.3.2) se tvrdí, že Mojmír měl poslat do exilu Pribinu (srov. exkurz 1.1.3), který se objevuje ve třech rukopisech Conversia také jako zakladatel kostela „na svých majetcích“ v Nitře. Pribinovi se tradičně přisuzuje buď role Mojmírova správce na Nitransku, který mohl být i jeho příbuzným, nebo naopak reprezentanta samostatné komunity sídlící na území dnešního západního Slovenska, která se však brzy integrovala do území ovládaných Mojmírem.28 Nicméně již jen svázat Pribinu s Nitrou jako jejího vládce je problematické. Zmínka o vysvěcení jeho kostela je nejspíše pozdní interpolací, která nadto kostel v Nitře lokalizuje jako in sua proprietate, „na svých majetcích“, a nikoli „ve svém knížectví“, jak bychom u údajného vládce nebo správce čekali. Každopádně se vládcem vlastního malého knížectví stal poté, co vyhledal azyl u Ludvíka II. Němce. Je obtížné říci, jaké bylo tehdy Mojmírovo postavení a zda navazoval na nějaké předchůdce, případně jak vůbec získal svou moc. Až pozdější zprávy franských letopisců, jež celkem podrobně popisují tažení franských armád, nabízejí lokalizaci knížectví Mojmíra a jeho nástupců. Dále už se dozvídáme jen o tom, že v srpnu 846 vtrhla na Moravu vojska Ludvíka II. Němce (843–876) a král zde ustanovil do čela Moravanů Mojmírova příbuzného Rostislava.29 I Rostislav se opět objevuje až po dlouholeté přestávce roku 855 – opět se jedná o konflikt mezi Moravou a Východofranským královstvím. Zdá se, že Morava tehdy byla vnímána alespoň částí franských elit jako oblast mimo přímou kontrolu krále a církve – jinak by nedával smysl útěk jakéhosi Albigise (852), který údajně na Moravu unesl manželku blíže neznámého Patricia a mohučská synoda mu proto uložila trest kromě pokání a celibátu také „odložení vojenského pásu“.30 Formulace, že Albigis prchnul „na samé hranice království do (oblasti) ještě hrubého křesťanství kmene/lidu Moravanů“31 však naznačuje, že postavení Rostislavovo a jeho moravského knížectví bylo ambivalentní – minimálně v rovině teoretické bylo totiž zároveň vnímáno jako součást Ludvíkova království podobně jako Čechy.32 Nároky Franků ostatně potvrzuje terminologie užívaná franskými letopisci, kteří moravská knížata a jejich Moravany v okamžiku, kdy se ocitnou ve při s východofranskými králi, nazývají věrolomníky a zrádci. Také list bavorských biskupů existenci těchto představ potvrzuje ještě kolem roku 900 – salcburský arcibiskup Theotmar tehdy připomněl platbu tributu, jež podle něho signalizovala podřízenost Moravy Frankům.33 Výběr tributu byl nejspíše důvodem, proč se různé oblasti středovýchodní Evropy objevují jako součást dědictví franských princů, ačkoli na jejich území nepůsobila franská hrabata.34 Výběr tributu konečně dokládá list markrabího Ariba, který nám rovněž přibližuje organizační stránku celé věci.

28

29 30 31 32 33 34

18

Lysý 2014, 220–221 s důvtipem soudí, že proto v Descriptio čteme o dvojích Moravanech. Odlišné vysvětlení nabízí úvaha o dvou časových vrstvách vzniku, jež by zachycovala Moravany před polovinou 9. století a za Svatopluka I. Ann. Fuld. 1891, AD 846, 36; MMFH I 2019, 71; viz např. Goldberg 2006; Třeštík 2001a. Srov. případ Ludvíka I. Pobožného. „…ad extremos fines regni duxit in rudem adhuc christianitatem gentis Maraensium…;“ Capit. II 1897, n. 249, 189. Pro podobné závěry viz Třeštík 2001a, 161. Conversio 1997; viz také exkurz 1.1.3. K tributům obecně Havlík 1987a; srov. Reitinger 2012.

Obr. 2

Stuttgartský žaltář

Podle Bernharda Bishoffa vznikl opis mezi lety 820 a 830 v písařské dílně v královském klášteře Saint-Germain-des-Prés v Paříži, který se těšil osobní ochraně Karla Velikého. Obsahuje 316 barevných iluminací ilustrujících každodenní život karolinské společnosti

Obr. 3

Utrechtský žaltář

Sepsán rustickou kapitálou v okolí Remeše mezi lety 816 a 835; jeho vznik údajně financoval arcibiskup Ebbo. Obsahuje 166 perem kreslených ilustrací, které poskytují komentář k jednotlivým žalmům a cennou vizualizaci různých činností v karolinské době. Po zbytek 9. století se pravděpodobně používal v Metách a na dvoře Karla Holého

19

Události 60. let 9. století jen potvrdily provázanost moravských a východofranských elit. Bertinské letopisy tvrdí, že se Rostislavovým spojencem stal Karloman, syn východofranského krále, jenž vládl v Korutanech.35 Zdá se, že se Rostislav pokusil využít konfliktu otce se synem. Ke konfrontaci došlo až roku 863, kdy se Ludvíku Němci podařilo podrobit si neposlušného syna; o rok později vtrhl Ludvík i na Moravu, když si předtím zajistil neutralitu bulharského chanátu – Rostislav byl tehdy přemožen a rozhodl se Ludvíkovi raději poskytnout rukojmí, a v čele velmožů mu odpřisáhnul věrnost.36 Z hlediska mocenského je za nejúspěšnějšího vládce Velké Moravy považován jednoznačně Svatopluk I. (871–894). Začátek jeho vlády je údajně spojen se sérií zrad.37 Jednak se jej měl chtít jeho strýc Rostislav zbavit, avšak sám padl do Svatoplukovy pasti. Jednak byl Svatopluk poté, co předal svého strýce Ludvíku II. Němci sám zrazen a zajat, avšak na rozdíl od Rostislava byl jen uvězněn a alespoň nepřišel o zrak. Konečně, když Moravané povstali proti franským hrabatům z rodu Vilémovců, jež byla na Moravu dosazena jako její správci, byl Svatopluk vyslán spolu s franským vojskem jako jeho poradce, avšak v noci přeběhl k Moravanům a s jejich pomocí franskou armádu rozdrtil. V dalších letech Svatoplukovi nahrávala do karet smrt krále Ludvíka II., stejně jako spory mezi jeho syny, případně angažmá Karla III. (876–887, †888) na západě. Je zjevné, že si ve franském prostředí vydobyl značný respekt či snad nechvalnou proslulost, kterou nepřímo potvrzuje jeho nenávistný nekrolog na stránkách Fuldských letopisů: „Svatopluk, vévoda Moravanů a schránka veškeré věrolomnosti, když v dychtivosti po lidské krvi obcházel všechny sousední země, uváděje je lstí a klamem ve zmatek, posléze vybízeje své (lidi), aby nebyli milovníky míru, nýbrž aby spíše setrvávali v nepřátelství vůči sousedům, nešťastně zemřel.“38 Dalším svědectvím jsou jeho setkání s franskými panovníky, respektive jejich umístění do příhraniční oblasti – s Karlem III. na Monte Comiano39 a později s Arnulfem v Omuntesperchu.40 Volba místa setkání měla velký symbolický význam, neboť Svatopluk již nemusel vyjíždět za franským králem, nýbrž se setkali na půli cesty.41 Konečně respekt k jeho postavení potvrzuje skutečnost, že se stal kmotrem Arnulfova syna Zventibalda, pozdějšího krále v Lotrinsku.42

35 36 37 38 39

40

41 42

Annales de Saint-Bertin 1964, AD 862, 95; MMFH I 2019, 54. Srov. Ann. Fuld. 1891, AD 864, 62; MMFH I 2019, 79–80; např. viz Goldberg 2006; Třeštík 2001a. Ann. Fuld. 1891, AD 870–871, 70–73; MMFH I 2019, 84–87; viz také následující poznámku. Ann. Fuld. 1891, AD 894, 125; MMFH I 2019, 103. V 10. Století Svatopluk zůstává vedlejším hrdinou celé řady historických textů. Ann. Fuld. 1891, AD 884, 113; MMFH I 2019, 98–99: „Imperator per Baiowariam ad Orientem proficiscitur veniensque prope flumen Tullinam Monte Comiano colloquium habuit. Ibi inter alia veniens Zwentibaldus dux cum principibus suis, homo, sicut mos est, per manus imperatoris efficitur, contestatus illi fidelitatem iuramento et, usque dum Karolus vixisset, numquam in regnum suum hostili exercitu esset venturus.“ Srov. Annals of Fulda 1992, 110–111; MMFH I 1966, 111; MMFH I 2019, 93–94; podle mohučské verze, Ann. Fuld. 1891, AD 884, 101; MMFH I 2019, 93: „Imperator in terminis Noricorum et Sclavorum cum Zuentibaldo colloquium habuit […].“ K jeho lokalizaci srov. Měřínský 2011, 522–523 pro přehled možných lokalizací, kde nejoblíbenějším řešením je spojit Mons Comianus s oblastí, nikoliv s přesným místem. Srov. MacLean 2003, 140–142; k interpretaci viz Lysý 2014, 210–221. Ann. Fuld. 1891, AD 890, 118; MMFH I 2019, 99–100: „Mediante vero quadragesima rex Pannoniam proficiscens generale conventum cum Zwentibaldo duce loco, quem vulgo appellatur Omuntesperch, habuit.“ Omuntesberg se nacházel blízko Wienerwaldu; srov. Bretholz 1896, 50, a Cumeoberg (Comianus) v podhůří Alp mezi Wienerwaldem a Rosaliengebirgem; viz Koller 1963. K symbolice volby místa setkání Voss 1987. Reginonis Chronicon 1890, AD 890, 134; MacLean 2009.

20

Záběr jeho politiky byl značný. Nepochybně zasahoval do třenic bavorských elit (k jejich rozsahu, srov. obr. 2).43 Dále obratně rozšířil svou moc do prostoru dnešních Čech, které získal svěřeny od franského krále.44 Uvažuje se také o velkomoravském vlivu na jihovýchodě dnešního Polska, neboť Metoděj údajně měl poslat své posly k tamnímu „mocnému knížeti“ na řece Visle s doporučením, aby se nechal pokřtít dobrovolně, než se tak stane násilím; autor legendy dodává, že se tak nakonec i stalo.45 Nicméně svědectví archeologických pramenů je v tomto směru omezené, s výjimkou jednoho rozsáhlého pokladu z Krakova.46 Jeden z přispěvatelů do Fuldských letopisů také tvrdí, že se snažil císaře neúspěšně přesvědčit, aby se vypravil do Říma na pomoc papeži47 – naznačuje to také, že dochované papežské listy nedokládají zdaleka všechny kontakty mezi Římem a Moravou. Svatopluk byl výjimečný také tím, že jako první odkázal knížecí stolec na Moravě svému synovi Mojmírovi II. Avšak jeho vláda přicházela v zcela odlišné politické konstelaci. Satelitní území, jež snad Svatoplukovi odváděla alespoň po část jeho vlády tribut, nejspíše s platbami přestala – vyvodit se to dá ovšem jen nepřímo pro Čechy, neboť se záhy po smrti Svatoplukově objevuje Přemyslovec Spytihněv v doprovodu jakéhosi Vitizlava na říšském sněmu v Řezně jako reprezentant Čech. Na západ od Karpat se již od 60. let 9. století začali objevovat první maďarští bojovníci, jejichž pomoci využívaly různé mocenské skupiny včetně Moravanů.48 S jejich rostoucím počtem se sami stali mocenskou veličinou, která výrazně zasahovala do dění v celé Evropě následujícího půl století.49 Dále kromě staršího Mojmíra přežil svého otce i jeho stejnojmenný syn Svatopluk II., který nebyl spokojen se svým mocenským postavením a záhy se ocitl se svým bratrem Mojmírem ve při. Nově ustavená biskupství nebyla po Metodějově smrti a za života Svatoplukova znovu obsazena, biskup Wiching navíc zaujal pozici Arnulfova kancléře a Moravu také opustil – usiloval dokonce neúspěšně o pasovský stolec. Jednání otevřel až jeho syn. Konečně se Mojmír nemohl opřít o podporu svého biskupa, neboť po Metodějově smrti a Wichingově útěku bylo znovu třeba zahájit jednání s papežským stolcem a moravskou metropoli obnovit. Přes úspěch s obnovením moravské metropole nakonec Morava padla. Konflikt mezi bratry nejspíše rozdělil moravské elity a vedl k různým konfliktům loajality.50 Vojenská porážka Moravanů, stejně jako neúspěšný pokus bavorské šlechty Moravu zachránit (906) vyústily ve zničení center odporu a zpečetily osud Moravy.51 Ačkoli jen část moravských elit byla pobita na bitevních polích,52 Morava přestala existovat jako organizovaný politický útvar a zmizela z historických pramenů na dalších sto let.

43 44 45 46 47 48 49 50 51 52

K tomu zejména Mitterauer 1963; Stieldorf 2012. Reginonis Chronicon 1890, AD 890, 134. ŽM 1967, 156. Poleski 1999; pro Slezsko Wachowski ed. 1997. K dopadu Velké Moravy na současné Horní Slezsko, srov. hradisko v Chotěbuzi-Podoboře nebo pohřebiště ve Stěbořicích. Ann. Fuld. 1891, AD 890, 118; MMFH I 2019, 99–100. Kristó 1996, 175–203; k otázce etnogeneze Maďarů Kosztolnyik 2002, 1–12; Vajay 1968. Bíró – Langó 2013. Srov. Kalhous 2014a. Pro Mikulčice Kouřil 2019b. Nověji Wihoda 2019.

1.1.1 exkurz Evropa v 9. století — David Kalhous

Dnes už je vžité uvažovat o Evropě jako sociokulturním, primárně křesťanském prostoru sahajícím až po Ural a úpatí Kavkazu. Avšak – byť je pojem Evropa starobylý a vznikl v antickém Řecku – v tomto pojetí je Evropa výsledkem dlouhého historického procesu. Ten lze sotva považovat za ukončený, neboť např. obyvatelé východní části střední Evropy považují své umisťování „na východ“ za urážku a snaží se vůči tomu vymezit.1 V minulosti byl však prostor dnešní Evropy ještě méně kulturně jednotný a „civilizace“ se v něm svářila s „barbarstvím“ – byť tyto kategorie rozhodně nebyly absolutní a „civilizovaná“ Římská nebo Franská říše byly často považovány za „barbarské“ svými východními sousedy ve stejné míře, v jaké Římané nebo Frankové s opovržením shlíželi na své sousedy v Británii, na severu kontinentální Evropy nebo v pouštních částech Afriky. Mocným prostředníkem šíření jednotného kulturního substrátu se stala nejprve Římská říše a po jejím rozpadu do mnoha různých nástupnických království zejména křesťanství a církev jako její organizační nositel.2 Oproti moderní Evropě postrádal tento prostor ve středověku některé důležité charakteristiky, např. celkem striktní oddělení církve od státu alespoň v teoretické rovině; naopak se již prosadila existence církve jako hierarchizované organizační struktury, kde důležitou roli hrálo psané kanonické právo, které vyčleňovalo křesťanství z rodiny ostatních světových náboženství. Zatímco byl rétoricky zdůrazňován rozdíl mezi „barbarstvím“ a „civilizací“, elity římské i „barbarské“ pozvolna splývaly. Ačkoli stále platilo římské právo, byť ve zjednodušené formě, a nadále fungovaly mnohé římské instituce (komunikace a prvky infrastruktury jako akvadukty apod., poštovní sítě, povinnost pomáhat s jejich údržbou a s výstavbou opevnění ad.),3 římské elity dávaly svým dětem i germánská jména a zejména se navrátily k prezentaci sebe sama jako válečníků.4 Naopak barbarské elity neváhaly převzít některé římské způsoby reprezentace a králové nástupnických států se hlásili k římské titulatuře,5 přebírali římské úřady6 a stále razili byzantské zlaté mince, solidy, s portrétem císaře (do 70. let 5. století; kolem roku 650 bylo zlato nahrazeno stříbrem; pro příklady raně středověkých mincí nalezených ve velkomoravských kontextech viz obr. 4, 5).7 V těch oblastech Evropy, které kdysi ovládal Řím,

1 2 3

4 5 6 7

K problematičnosti konceptu střední Evropy ve středověku viz Rychterová et al. eds. 2019, zde rozhovor s J. M. Bakem. Brown 2003. Esders 2009; 2010. Srov. Codex Iustinianus 1892, 11.75.4, 452: „Absit, ut nos instructionem viae publicae et pontium stratarumque opera titulis magnorum principum dedicata inter sordida mumera numeremus. lgitur ad instructiones reparationesque itinerum pontiumque nullum genus hominum nulliusque dignitatis aut venerationis meritis cessare oportet. Domos etiam divinas tam laudabili titulo libenter adscribimus.“ Srov. Kuchenbuch ed. 1991, I II. 7, 2 12; CDB I 1904–1907, pozn. 79, 83; Tavèrnoles 1995, pozn. 2; Kalhous 2012, 17. James 1997. Wolfram ed. 1967; 1973. Wood 1985; McCormick 1986. K merovejským mincím srov. Grierson – Blackburn 1986, 81–154; Schiesser 2017; Metcalf 2006.

22

0

3 cm

Obr. 4 Zlatý solidus Solidus byzantského císaře Michaela III. (842–867), těžká zlatá mince (4,5 g, ∅ 21,1 mm) zavedená roku 309 císařem Konstantinem I. Přetrvala až do konce Byzantské říše (1453), jen velmi pozvolna od 12. století ztrácela na váze a ryzosti. Po dlouhou dobu ji napodobovali i vládci barbarských království a kalifové. Mikulčice, hrob 480 u 3. kostela

0

Obr. 5

3 cm

Stříbrný denár, Cáchy

„Důsledkem“ měnové reformy provedené Karlem Velikým na konci 8. století (793/794) byl přechod ze zlatého na stříbrný standard, v němž se jako hlavní mince ustavil stříbrný denár. Hmotnost cca 2 g, 240 denárů = 20 šilinků (bývalý solidus) = 1 libra. Avers a revers. Cach 123, Lokalita Staré Zámky v Brně-Líšni ∅ 20 mm. Čechy, Boleslav II. Vyražen v Praze v první polovině 90. let 10. století, nalezen na blíže neupřesněném místě na akropoli před rokem 2013

přežívalo románské obyvatelstvo a s ním také městská civilizace. Jejím čelným reprezentantem byla místní shromáždění a zejména biskup, jehož vliv se pozvolna prosazoval i na venkově. Stopy přitom můžeme najít nejenom v relativně vyspělých končinách Galie nebo Hispánie, ale také v dnešním Bavorsku (viz exkurz 1.1.2). Kolem roku 800 z nástupnických „barbarských“ království Ostrogótů, Burgundů, Vizigótů, Langobardů a Franků zbylo na kontinentě již jen poslední, franské. V jeho čele již ale nestála původní dynastie Merovejců, která tuto říši vybudovala, ale dynastie Karlovců, která otěže vlády přebírala pozvolna od sklonku 7. století, aby se definitivně prosadila volbou Pippina III. (741–768) králem roku 751.8 Zatímco první generace Karlovců měly plné ruce práce s konsolidací své moci v rámci říše, Karel Veliký (768–814), syn Pippinův, zahájil mohutnou expanzi a v době své smrti roku 814 ovládal území dnešní Francie, států Beneluxu, Německa, Švýcarska, Rakouska, Katalánie a severní Itálie spolu s územími dnešního Slovinska a části dnešního Chorvatska a Maďarska (obr. 6). V této podobě však Franská říše přežila jen do roku 840, kdy zemřel Karlův syn Ludvík I. Pobožný (814–840). Jeho synové Lothar I., Ludvík II. Němec a Karel II. Holý si říši rozdělili. Následující dekády tak nebyly poznamenány jen pokusy o další expanzi či obranu zisků alespoň v původních hranicích, avšak také vzájemnými sváry soupeřících větví karlovské dynastie. Ty aspoň formálně stále chápaly říši jako jednu (obr. 7, 8),9 nicméně už jen skutečnost, že původně jednotné Annales regni Francorum byly vedeny zvlášť na západě (Bertinské letopisy) a zvlášť na východě (Fuldské letopisy), naznačuje, že tomu tak bylo pouze v teorii.10 Již v poslední třetině 9. století začaly navíc moc Karlovců nad říší ohrožovat další urozené dynastie, které často využívaly sešvagření s panujícím rodem, aby prosadily svou hegemonii v určité oblasti. Nahrávalo jim rostoucí vnější ohrožení, jež si vynucovalo potřebu „krizového managementu“, a tím také přítomnost aktivního vládce v různých končinách obrovské říše zároveň. Atraktivita stirps regia, královské dynastie, slábla – příznačné je, že po vymření Karlovců na východě smrtí Ludvíka Dítěte (900–911) se již východofranské elity neobrátily na západ, kde tou dobou vládl Karlovec Karel III. Prostý (898–922), nýbrž si zvolily králem nejprve příslušníka místního významného rodu Konráda I. (911–918) a po něm Jindřicha I. (919–936), saského vévodu z rodu Liudolfovců. Podobně na západě Karlovce nahradili roku 987, tedy jen o tři generace později, Kapetovci, potomci hraběte Roberta Silného (830–866) a Oda I. (888–898), jednoho z královských povýšenců konce 9. století, ačkoli v Lotrinsku ještě žil potenciální dědic z dynastie Karlovců, dolnolotrinský vévoda Karel (977–991). Přes dynastickou diskontinuitu, jež kolidovala se snahou zachovat zdání pokračování říše, vděčíme ale údajně „temnému“ 10. století11 mnoho za to, že tehdejší opisovači pomohli dochovat texty vzniklé v karolinské době. Zatímco kolem roku 800 franské meče úspěšně dobyly velký díl Evropy, již za císaře Ludvíka I. sami Frankové začali pociťovat první náznaky expanzivních choutek svých sousedů. Zejména západ říše se za Karla II. Holého (840–877; obr. 9) stal terčem četných vikinských výprav, které vyústily roku 911 ve vznik normanského Rollonova vévodství (obr. 10).12 Italské království, langobardské

8 9 10 11 12

K pozdější paměti na ně, srov. Diesenberger – Reimitz 2005. Erkens 1996. McKitterick 2004, 84–119. Baronius 1869, 182. Srov. Bauduin 2004.

dukáty a také byzantské državy na Apeninském poloostrově a na Sicílii zase musely čelit tlaku muslimských pirátů, kteří se neomezili jen na loupežení (vyplenění Říma 846),13 ale rovněž se začali na Apeninském poloostrově usazovat.14 V poslední třetině 9. století se k nim přidali ještě Maďaři na východě.15 Bylo by ovšem chybou tento tlak z různých stran chápat jako koordinované úsilí směřující k vyvrácení Franské říše. Nájezdníci se spíše – podobně jako před staletími v případě Římské říše – stávali součástí vnitrofranských svárů a intrik. Mobilizace proti nim a obrazy barbarského běsnění tvořily součást soupeření různých skupin v rámci říše.16 Nicméně jak skupiny Vikingů-Normanů, tak později Maďarů se již v průběhu 10. století pokoušely plně začlenit do karolinských struktur.17 Ty se totiž spolu s církví staly prostředníkem mezi novými „barbary“ a vzdáleným antickým dědictvím, zdrojem legitimity a prestiže. Nejinak tomu bylo na územích za Labem, kde žilo slovansky hovořící obyvatelstvo, a na území dnešních Čech a v rakouských zemích. V karolinské době byla říše rozčleněna na hrabství. Jednalo se o okrsky, jejichž hranice se sice měnily, avšak v každém daném okamžiku byly nejspíše jasné.18 V čele hrabství stál hrabě, který byl ustanovován králem, nicméně ten jej obvykle vybíral z místních vlivných mužů. (Známe ovšem situace, kdy v jednom hrabství působilo více hrabat!) Zodpovídal za výkon práva, stál také v čele vojenské hotovosti a nejspíše i organizoval povinnosti svobodných vůči panovníkovi. Stál rovněž v čele místního shromáždění, kde se řešily soudní pře i administrativní otázky, případně sloužilo jako platforma k oznamování panovníkovy vůle. Systém přežil proměnu franského impéria v řadě dílčích království a zdomácněl i za jeho hranicemi, byť se mohli královi místní zástupci nazývat různě (v českém prostředí obvykle castellani, sheere reeves v Anglii). V příhraničních oblastech vznikaly tzv. marky, jejichž správci obvykle spravovali větší území a měli rozsáhlejší pravomoci, aby mohli lépe čelit případným hrozbám.19 Specifickou roli sehrávali tzv. missové, tedy zvláštní zmocněnci panovníka, kteří měli ad hoc nebo trvale kontrolovat ostatní složky správy země.20 Zvláště byly spravovány panovnické statky.21 Panovník se snažil např. prostřednictvím tzv. kapitulářů, které žánrově kolísaly mezi zákoníky a kázáními,22 prosazovat program correctio, tedy všeobecné obnovy, který odrážel představu vzájemné podmíněnosti prosperity říše a obecné mravnosti, za niž se říšské elity učinily odpovědnými. I proto si důležitou roli podrželi biskupové,23 kteří po vzoru panovníka, a nikoli zcela bez úspěchu, vydávali sami vlastní kapituláře, jež rozesílali svým kněžím.24 Ti si je pak opisovali do svých příruček a užívali jich při pastoraci.25 Biskupové, rekrutující se obvykle z významných rodin po celé říši, se rovněž snažili ovládnout co nejvíce kostelů v rámci své diecéze,

13 14 15 16 17

18 19 20 21 22 23 24 25

Lankila 2013. Nakolik byly tyto výpravy náhodné, respektive koordinované, je v současnosti opět intenzivně diskutováno. Srov. Kreutz 1996. Kristó 1996; Vajay 1968. Diesenberger 2008. Dudo of St-Quentin 1998; Dudon de Saint-Quentin 1865; k jejich interpretaci a jejich franské dimenzi viz Shopkow 1997; k vlivu kapitulářů na uherskou královskou legislativu 11. století viz Bak 2019, 18–51. Schulze 1973; 1990; z anglosaské perspektivy viz Stone 2012, 146–159; Borgolte 1984; Davis 2015. Naposledy Stieldorf 2012. Hanning 1984. Metz 1960. Buck 1997. K jejich roli Patzold 2008. Capit. episc. I–IV 1984–2005. Van Rhijn 2007; Patzold – van Rhijn eds. 2016.

23

Utrecht

Paderborn

Kolín

Meerssen Cáchy

Herstal

Fulda

Prüm Stavelot Ingelheim

Frankfurt Mohuč

Trevír Quierzy Soissons

Attigny Remeš Verdun

Forchheim

Worms Thionville

Špýr

Mety Toul

Řezno Hirsau Štrasburk

Ponthion

Basilej

Pasov

Freising Ulm

Sens

Augšpurk

Altöting

Reichenau Salcburk

St. Gallen

Besançon

Lyon Vienne

Milán Pavia

Ravenna

Řím

S

Legenda: Arcibiskupství

Klášter

Biskupství

Falc (Pfalz)

Obr. 6

24

Evropa kolem roku 800

Vojenská tažení

Franská říše v roce 768

Územní zisky Karla Velikého

Hraniční území

Oblasti vlivu Franské říše

0

300 km

Utrecht

Utrecht

Paderborn

Paderborn Kolín

Meerssen Herstal Corbeia nova Quierzy Soissons

Cáchy Stavelot Prüm Ingelheim Trevír

Attigny Verdun

Remeš

Sens

Thionville Mety

Frankfurt Mohuč Worms

Basilej

Lyon Vienne

Corbeia nova Quierzy

Forchheim

Soissons

Řezno

Hirsau Ulm

Štrasburk

Besançon

Herstal

Špýr

Toul

Ponthion

Kolín

Meerssen Fulda

Thionville Mety

Fulda Frankfurt Mohuč Worms

Ponthion

Řezno

Hirsau Ulm

Štrasburk Basilej Besançon

Lyon Vienne Benátská republika

Forchheim

Špýr

Toul

Salcburk

Milán Pavia

Remeš

Sens

Altöting

Augšpurk Reichenau St.Gallen

Attigny Verdun

Pasov

Freising

Cáchy Stavelot Prüm Ingelheim Trevír

Pasov

Freising Augšpurk

Reichenau St.Gallen

Altöting Salcburk

Milán Benátská republika

Pavia

Ravenna

Ravenna

Řím

Řím S

Legenda:

Legenda:

0

Arcibiskupství

Západofranská říše (Karel Holý)

Západofranská říše (Karel Holý)

Biskupství

Říše Lothara I. (Lotharingie a Království italské, Lothar)

Království italské (císař Ludvík II.)

Klášter

Východofranská říše (Ludvík Němec)

Východofranská říše (Ludvík Němec)

Falc (Pfalz)

Jazyková hranice mezi románskými a germánskými jazyky

Jazyková hranice mezi románskými a germánskými jazyky

Obr. 7

500 km

Evropa v roce 843

Rozdělení karolinské říše po smrti Ludvíka Pobožného (814–840) mezi jeho syny – císaře Lothara I. (840–855), Ludvíka II. Němce (840–876) a Karla II. Holého (840–877) po uzavření Verdunské smlouvy; Lotharova říše byla později sama rozdělena do tří království Prümskou smlouvou v roce 855

Obr. 8

Evropa v roce 870

Rozdělení království Lotharingie mezi Ludvíka II. Němce a Karla Holého po smrti jejich synovce Lothara II. (855–869) na základě Meerssenské smlouvy

25

ať se jejich stavby zmocňovali sami, nebo je získávali darem od místních elit.26 S těmito snahami konečně úzce souvisela jiná důležitá diskuse o tom, kdo je vůbec nositelem říšské identity a kdo je Frankem. Ta nastala poté, co byla opuštěna příliš univerzalistická představa z počátku vlády Karla Velikého – novým tmelem se mělo stát křesťanství a právě reformní program.27 Nezastupitelnou roli ve svém programu correctio přisoudili Karlovci klášterům. Ty byly podobně jako biskupské kapituly centry vzdělanosti a sloužily jako mocná ekonomická opora panovnické moci. Navíc však sehrávaly roli bojovníků za spásu prostřednictvím neustále sloužených mší za krále a zemi.28 Zanedbatelná rozhodně nebyla ani jejich hospodářská síla, stejně jako role gravitačních center lokálních elit,29 jejichž majetek pomáhaly soustřeďovat ve svých zdech a jimž dále sloužily jako archivy, studnice rodové paměti a prostředník dynastických spojenectví.30 Zároveň dary klášterům a biskupstvím rozrušovaly staré vazby širší rodiny ke společnému majetku a vedly k četným soudním přím, ale také k postupnému konstituování kategorie soukromého vlastnictví.31 Už z tohoto důvodu nelze souhlasit s D. Třeštíkem, podle něhož úsilí o udržení „zdraví“ těchto center odvádělo franské krále od „důležitějších úkolů“, tedy další expanze. Naopak úsilí Ludvíka Pobožného o určitou standardizaci klášterního života prostřednictvím univerzálního využití benediktinské řehole, stejně jako další nařízení v tomto kontextu získávají i praktický rozměr (např. obr. 11). Pro svobodné, kteří na svých bedrech nesli náklady této expanze, to nejspíše nebyly lehké časy ani v době vrcholného mocenského rozkvětu říše.32 Panovnické kapituláře sice pečlivě odměřovaly povinnosti účasti na vojenských výpravách podle stupně ohrožení daného regionu,33 nicméně výpravy se opakovaly takřka každý rok, a povinnost vyzbrojit se a zajistit si proviant jistě představovaly slušnou zátěž i pro lépe situované jedince. Spolu s tlakem okolí nejspíše vedly k autotradicím, tedy darování sebe sama církvi, jež umožňovalo se spolu s tíživou svobodou zbavit i povinností.34 Někdy v této době také začíná pozvolný proces proměny neformálních klientelních vazeb v jasně právně definované poddanství.35 Bádání 19. století uvažovalo o tom, že tito zemědělci ještě svou půdu nevlastnili a hospodařili na společné půdě v rámci marky. Jakkoli se objevují pochyby o této představě, obecně platí, že držba bývala v rámci jednotlivé osady obvykle extrémně roztříštěná a že zemědělská společenství předmoderní doby byla nucena intenzivně koordinovat postupy polních prací, aby bylo efektivně využito pracovní síly. Uvážíme-li nižší mobilitu pracovních sil, problémy se skladováním nebo značný vliv mikroklimatu na výši výnosu i v rámci katastru jedné obce, bylo to velmi racionální řešení. V oblasti dnešní severozápadní Francie kláštery a biskupství hospodařily na rozsáhlých výměrách půdy o mnoha tisících hektarů a kromě závislých plátců disponovaly velkostatkem schopným ve vlastní režii zásobit trh, zejména pak s využitím vodních cest.36

26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36

Srov. např. Brown 2001. Detailně Reimitz 2015. Ewig 1982; pro laudis regiae srov. Kantorowicz 1958. Innes 2000; Hummer 2006. McKitterick 1989, 77–134; Zeller 2011; Oexle 2011. K dopadu karolinské legislativy na místní společnost a k vlivům ustanovení biskupské moci na místní elity viz Brown 2001. Müller-Mertens 1963. Memoratorium 1883, 134–135, §2; Div. Caus. 1883, 136, §2–3. Cap. Olonn. Mund. 1883, 330, §2. West 2013; ke komplexitě dynamiky venkovského obyvatelstva a k regionálním rozdílům srov. Kuchenbuch 1978; Rio 2017. Srov. také Devroey 2006, 40; Kuchenbuch 2017. Verhulst 2002; Devroey 2003. Srov. také Kuchenbuch 2004.

26

Obr. 9

První Bible Karla Holého (známá rovněž jako Vivianova bible)

Karel Holý kladl velký důraz na pokračování tradice bohatě zdobených rukopisů z časů jeho děda Karla Velikého. Vivianova bible je jedním z nich. Vznikla na zakázku hraběte Viviana z Tours, světského opata kláštera Saint Martin de Tours; v roce 846 byla věnována Karlu Holému – vyobrazení ilustruje právě tuto scénu

D Á N O V É

Hamburk

IRSKO BRITÁNIE WALES

Londýn

WESSEX

K Y J E V S K Á

Cáchy

R U S

Paříž

Tours

M A Ď A Ř I F R A N C I E (GALIE)

Marssilia/Marseille

Řím

C Ó R D O B S K Ý C H A L I F Á T

B Y Z A N T S K Á S

Ř Í Š E

Córdoba Sevilla

SARACÉN (ARABOVÉ)

Kartágo 0 Legenda:

Vikinské trasy

Arabské nájezdy

500

1 000 km

Maďarské nájezdy

Obr. 10 Mapa nájezdů ohrožujících karolinskou říši

Nicméně se nejednalo o jediný ekonomický model na úrovni tak velkých vlastníků půdy. Zboží mohlo putovat i na celkem značné vzdálenosti díky intenzivní lodní dopravě. Vstupními branami byla tzv. emporia, vybraná centra, kam se soustřeďoval dálkový obchod rozsáhlých regionů, odkud byl dále redistribuován jako prostředek budování společenských vazeb mocenskými sítěmi (primárně luxusní zboží), ale zejména místním obchodem. Ačkoli papežové přímo neovládali žádné území, nebo jen ve velmi omezené míře,37 lze vysledovat kontinuální snahu prosadit svůj primát v rámci církve nejenom v rovině teoretické, ale také v praxi. Zatímco na východě tamní patriarchové konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský uhájili svou představu společenství navzájem sobě rovných patriarchů, na západě se plně prosadilo vedení Říma.38 Nicméně papež dlouho zůstával jen formální autoritou. Svou pozici posiloval jednak (řídkou) misijní politikou, jednak tím, že se zapojoval do lokálních konfliktů jako poslední instance, pokud tedy byl k tomu stranami vyzván.39 Svou roli pak papežství hájilo kontinuálně, a právě tato kontinuita mu

37 38 39

Ke vzniku patrimonia sancti Petri viz Noble 1984. Kalhous 2009. Heidecker 2010; Betti 2014a.

dávala značnou výhodu oproti všem ostatním protihráčům. Proto i během 10. století, které je tradičně nahlíženo jako doba úpadku papežské moci, ve skutečnosti pozice papeže rostla40 – ne náhodou se např. v této době na území Francie množí počet falz papežských listin na úkor listin panovnických. Rostoucí dopad církve na každodenní život však nebyl omezen na pronikání papežství do běžného života evropských biskupství. Donace církvi měly podstatný vliv na proměnu vnímání kategorie vlastnictví, jak už bylo zmíněno. Církev však také cílila na postupné ovládnutí různých přechodových rituálů soudobé společnosti, jež byly spojeny se vstupem do života, smrtí a změnou společenského postavení. Zatímco křest se ujal rychle, neboť byl novým a zároveň nutným předpokladem vstupu do křesťanského společenství,41 ostatní přechodové rituály se christianizovaly jen velmi pozvolna. První panovnická pomazání jsou doložena z vizigótského prostředí v závěru 7. století,42 respektive z prostředí franského, jakkoli je údajné pomazání Pipina III. (751) doloženo až prameny z konce století osmého.43 Nicméně tento rituál byl ještě v 9. století uplatňován

40 41 42 43

Herbers 2007. Phelan 2010. Historia Wambae regis 1910, kap. 4, 503–504. Srov. Dartmann 2010. Ann. Fuld. 1891, AD 751, 5–6. Srov. Semmler 2003.

27

Obr. 11 Plán kláštera Sankt Gallen, jednoho z nejvýznamnějších benediktinských opatství v Evropě Plán vznikl ve 20. nebo 30. letech 9. století, spíše než skutečný klášterní komplex však zobrazuje vzorový klášter

28

jen sporadicky i v samotné Franské říši (obvykle v případě, že legitimita daného adepta byla nějakým způsobem oslabena) a jako konstitutivní prvek povýšení panovníka se prosadil až v průběhu 10. a 11. století.44 Lze to velmi dobře sledovat na měnící se perspektivě narativních pramenů, pokud byly napsány v 11. století a všímají si předcházejících období. Podobně se jen pozvolna prosazovala snaha církve kontrolovat sňatky – svazek muže a ženy býval jen málokdy uzavírán v kostele a kontrola církve se tak omezovala primárně na to, aby se zabránilo sňatkům mezi příbuznými, „umělé“ příbuzenství v to počítaje (kmotrovství, příbuzenství skrze sňatek viz esej 1.3). I smrt začala spadat pod ochranu církve až s během času. Jistou indicií je postupné opouštění samostatných pohřebišť s hrobovými přílohami, jež se proměňují v křesťanské hřbitovy u kostelů a jež následují oficiální křest se zpožděním staletí (k procesu srov. esej 1.3).45 Jen na okraj dodejme, že církev sama hrobové přílohy nezakazovala, zato se ostře nesouhlasně vyjadřovala k pohřbům do kostelů či ke snahám dodatečně „pokřtít“ mrtvé předky jejich pohřbem na křesťanské půdě. Přímus k jednotlivým místním kostelům, pokud jde o udělování svátostí, zakládal nárok na desátky, a tvořil spolu s vymezováním hranic nepochybný krok směrem k utváření farní sítě. I když bylo sousedství s Franky určující pro osudy střední Evropy, neměli bychom zapomínat ani na další významná mocenská centra v rámci tehdejší Evropy. Na Apeninském poloostrově se krom papežského státu v centru poloostrova a Karlovci ovládaného langobardského království na severu udržela svébytná langobardská vévodství s centry ve Spoletu a Beneventu (po roce 850 rozděleno na knížectví beneventské, salernské a capujské).46 Ta spolu soupeřila o moc, bránila se vlivu Franků, tlaku Byzantinců a nájezdům muslimských pirátů, aby nakonec na počátku 11. století podlehla Normanům.47 Již v této době také lze narazit na počátky městských států – paradoxně spíše na jihu než na severu poloostrova (Neapol, Amalfi). Expanze afrických Aghlabovců po roku 826 pomalu ukrajovala z byzantského panství nad Sicílií – poslední byzantská pevnost Rometta byla sice dobyta až roku 965, avšak většinu Sicílie Byzanc ztratila už roku 902 s pádem Taorminy. Ovšem již na sklonku 9. století se byzantské moci postupně dařilo znovu pronikat na jih Apeninského poloostrova – roku 871 dobyli Bari, roku 880 se zmocnili Tarentu a postupně ovládli Kalábrii, Apulii a Basilikatu.48 V sousedství Franků za Pyrenejemi se již roku 711 pevně usadili Arabové a berbeři, kterým se podařilo velmi rychle vyvrátit vizigótské království a následně proniknout za Pyreneje. O dvě generace později se zde na několik století pevně usadila původní kalífovská dynastie Umájovců. Ta se zachránila osobou Abd al-Rahmana I. (731–788, emírem v Cordobě od roku 756), který byl po abásovském převratu nucen prchnout z Damašku. Soupeřem jí byly jen zbyvší nevelká křesťanská panství u atlantského pobřeží při severní hranici emirátu (budoucí Kastilie, Aragon a Navarra) a následně také území dobytá Karlem Velikým a jeho synem Ludvíkem I., jež se posléze proměnila v Katalánii.49 Na severozápad od Franské říše oddělená kanálem se proměňovala rovnováha mezi anglosaskými, velšskými, keltskými a skotskými královstvími. Zatímco ještě za vlády Karla Velikého dominovala jihu

44 Brühl 1982, 15, 17–18; Nelson 1986a; 1986b. 45 Effros 2002. 46 Kreutz 1996. 47 Ibid. 48 Ibid. 49 Jarrett 2010; Chandler 2019; Zimmermann 2003.

britských ostrovů Mercie v centru ostrova,50 na sklonku 9. století se díky Alfrédu Velikému51 otěží ujal na jihu ležící Wessex. Ten se také prostřednictvím boje s Dány usazenými na východě stal v průběhu asi poloviny století hegemonem a základem království Anglie.52 Pro dějiny Moravy jsou zajímavá zejména opatření, jež Alfréd zavedl ve snaze zvrátit převahu Vikingů – je totiž iniciátorem rozsáhlé obranné soustavy s centry různé velikosti a typu, jež měla sloužit jako sídla posádek, shromaždiště armád, opěrné body, přičemž ale nechyběly ani různé hlásky a majáky.53 Opevnění však využíval on stejně jako jeho následovníci či současně Frankové nebo ještě dříve Římané podobně nejenom jako opory obrany území, ale i jako pevné základny útočících armád.54 V centru většího z britských ostrovů docházelo k postupné konsolidaci dílčích anglosaských království v jeden celek. Nicméně ještě dlouho se udržela proti mercijskému tlaku četná velšská knížectví (mezi ostatními Powys, Gwynedd, Deheubarth),55 případně keltské království Cornwall (Dumnonia).56 Ačkoli byla Dummnonie součástí Wessexu již během 9. století, Donyarth, poslední král Dumnonie, zemřel roku 875. Také Skotsko se zformovalo do jednoho mocenského celku údajně díky Cínaed mac Ailpínovi, jenž měl po roce 848 sjednotit různá gaelská a piktská území pod jednu vládu.57 Přes bouřlivé vztahy jednotlivá království na britských ostrovech sdílela křesťanskou víru, již přijala poměrně záhy, pokud, jak tomu bylo v oblastech ovládaných Kelty, dokonce křesťanská víra nepřetrvala z římských dob.58 Skutečnost, že převaha jednotlivých anglosaských království trvala před definitivním vzestupem Wessexu jen velmi omezenou dobu spolu s tím, že křesťanství přicházelo na ostrovy z mnoha zdrojů, přispěly k tomu, že se budování církevní organizace stalo mocenským nástrojem ovládnutí sousedů jen ve velmi omezené míře oproti situaci na kontinentu.59 Podobně i na severu, v oblasti dnešní Skandinávie a na Jutském poloostrově můžeme rovněž sledovat pouhé počátky etatizačních procesů. Ty se někdy velmi výrazně odrazily v krajině – Danevirke od roku 730 demonstroval podobně jako moravské hrady donucovací schopnost královské moci a symbolizoval hranici ovládaného území pod panovnickou ochranou (na Offa‘s Dyke mezi Mercií a Walesem lze nahlížet z této perspektivy).60 Písemné prameny okolo poloviny 8. století obsahují jen několik málo detailů, jež umožnují tento proces sledovat – kromě několika málo poznámek ve franských letopisech, pár runových nápisů či zmínek v pozdějších ságách. I když počátky jsou takto časné, zformování tří monarchií trvalo až do konce 11. století, a také proces přijetí křesťanství, který s tím byl úzce propojen, byl výsledkem dlouhého procesu.61 Na východě se zřejmě již v této době začínají amalgamací slovanského substrátu a vikinských nájezdníků utvářet zárodky pozdější staré Rusi. Nicméně zprávy Povesti vremennych let zachycují starší

50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61

Zaluckyj 2011. Abels 1998, 181–188. Srov. pozn. 51, k dalšímu vývoji viz Molyneaux 2015. Brookes 2013; k reflexi viz Procházka 2009, 28–30. Stručné shrnutí srov. Kalhous 2018a, 17–23; obecný kontext Squatriti 2002. Davies 1982. Pearce 1978. Tato informace však vychází z pozdějších genealogií a Kroniky králů z Alby, srov. Duncan 2002. Ke keltskému obyvatelstvu srov. Higham ed. 2007; ke kontinuitě křesťanství polemicky Grimmer 2005. K anglosaské konverzi viz Higham 1997. Ray – Bapty 2016; Fehring – Andersen 1992, 56; Maluck 2014. Berend ed. 2007, 73–213.

29

tradici v té podobě, jakou jí dali mniši Pečerské lávry až na počátku 12. století.62 Chronologie událostí je tak velmi problematická a rozporuplná. Naopak nové informace poskytuje zejména archeo­logie. Klíčovým hráčem zůstávala Byzanc, přímý dědic Říma. Zatímco na sklonku 8. století ji oslabovaly srážky se sílícím Bulharskem a pokračující vnitřní náboženské střety (ikonoklasmus), v polovině 9. století byla opět plně konsolidovaným útvarem. Od 20. let 9. století stála v jejím čele Amorejská dynastie, jež však byla již roku 867 nahrazena dynastií makedonskou. Byzanc i její noví vládci těžili z toho, že již v průběhu 8. století se dynastii isaurijské podařilo odrazit expanzi chalifátu a konsolidovat císařskou moc na nových, byť skromnějších, základech. Ty byly dány značným úbytkem obyvatelstva v 6.–7. století, neméně než výraznými územními ztrátami v Asii a v Africe.63 Tím byl položen základ budoucího nového vzestupu říše ve století devátém a desátém. Přesto, nebo snad právě proto, že se byzantským císařům nedařilo vojensky prosadit proti vzrůstající bulharské moci – roku 811 v bitvě u průsmyku Vărbica dokonce císař Nikephoros Phokas (802–811) přišel o život64 – lze vypozorovat intenzivní snahu prosadit se zde alespoň kulturně a církevně. Díky

62 63 64

Tolochko 2007. Haldon 1990. Pro 9. století srov. Haldon – Brubaker 2011. Ziemann 2007, 241–267.

30

silnému politickému zájmu také nejspíše byzantský patriarchát překonal svůj obecný nezájem o misie za hranicemi říše,65 a díky ústupkům ohledně zřízení biskupství se mu podařilo prosadit jak v soutěži s Římem, tak franskými biskupy.66 Jedním z důsledků tohoto dočasného úsilí byla také cyrilometodějská misie, jež však příznačně vyhledala záštitu římského biskupa, papeže. Ačkoli bylo 9. století ve znamení postupného úpadku karolinské moci, přineslo zároveň značný vzestup kultury a také proměnu politické mapy prostoru, který dnes vnímáme jako Evropu. Její součástí se totiž kromě dvou impérií stále výrazněji stávaly i periferní oblasti a mezi nimi i mojmírovská Morava. Zároveň také můžeme díky pozdějším rukopisům sledovat, že z karolinského světa úspěšně přežil například jeho právní a kulturní odkaz67 – byť tato vazba k minulosti nebyla vždy otevřeně reflektována.68 Význam karolinského kulturního substrátu i mimo původní hranice karolinského impéria jen ukazuje úspěšnou integraci těchto jeho periferních oblastí a oblastí mimo jeho přímou kontrolu do jednoho kulturního celku.

65 66 67 68

Ivanov 2015. Ziemann 2007, 345–412; Mayr-Harting 1993. Patzold 2019. Geary 1994a.

1.1.2 exkurz Franská integrace periferních regionů — David Kalhous

Bavorsko Četné papežské listy, které se týkaly Moravy, byly adresovány bavorským biskupům, ostře střežícím své mocenské zájmy a také zájmy říše (viz exkurz 1.1.3 a esej 1.3). Nepřímo tak ukazují (bavorský) episkopát jako oporu královské moci ve východofranské říši. Stejně tak dění v průběhu celého 9. století dokládá vzájemnou provázanost bavorských elit a jejich vnitřních rozepří s osudy říše i Moravy. To by však nemělo zastírat, že až do sklonku 8. století byla vazba mezi Franskou říší a Bavorskem jen velmi volná, byť její kořeny sahají již do 6. století, kdy bavorské vévodství ustavili okolo roku 535 Merovejci k ochraně jihovýchodních hranic a v návaznosti na provincii Raetia Secunda.1 Bavorští vévodové 7.–8. století již sledovali víceméně samostatnou politiku, která byla úzce svázána s děním v Alamánii a také na severu Itálie (obr. 12), kde se prostřednictvím princezny Theodelindy významně začlenili do langobardské královské dynastie. Rovněž byli příbuzensky úzce svázáni s Karlovci – Svanahild, dcera Tassila II., se provdala za Karla Martella, zatímco Odilo se oženil s Karlovou dcerou Hiltrud.2 Co Moravu a Bavorsko odlišovalo, byla alespoň dílčí kontinuita římské infrastruktury včetně ustavení prvního centra vévodství v Augsburgu,3 a římského obyvatelstva. Římské vlivy však prozrazuje také Lex Baiuvariorum, dílo neznámého klerika,4 který mj. potvrzoval čelné postavení vévody, chránil jej před urážkou majestátu a spiknutím a zajišťoval dědičnost hodnosti v rámci dynastie Agilolfingů, avšak také vymezoval její závislost na králi z merovejské dynastie.5 Dále rovněž deklaroval zvláštní status pěti dalších uskupení, snad šlechtických dynastií.6 Přestože těžko můžeme spekulovat o přímých římských vlivech na území Moravy 9. století, snad krom druhotného využití římských cihel, nabízí alespoň jisté paralely k snahám kompilátora bavorského zákoníku Lex Baiuvariorum a autora sbírky Zakón súdnyi liúdem. Ta byla založena na byzantské Ekloze vyhlášené císařem Leonem III. Isaurským (717–741), a v jistém ohledu připomíná Lex Baiuvariorum v tom smyslu, že také věnuje značnou pozornost roli knížete a organizaci vojenských záležitostí.7 Nicméně proti tisícovkám pamětních záznamů z raně středověkého Bavorska, které vybízejí k otázce, jakou roli Lex Baiuvariorum sehrával v bavorské společnosti, pragmatické písemnosti vzniklé na Moravě se vůbec nedochovaly. Snaha lépe pojistit vlastní moc a dát ovládaným územím pevnější strukturu nejspíše stála za

1 Esders 2016, 6−9; Rettner 2002; k ranému Bavorsku viz také Hardt 2003; Wolfram 1995a. 2 Srov. Wolfram 1995a; Jahn 1991; Hammer 2007. 3 Rettner 2002. 4 Lex Baiwariorum 1926; viz také Esders 2016; Landau 2004. 5 Lex Baiwariorum 1926. 6 Ibid. 7 Více k tématu viz MMFH IV 1971, 147–198; Maksimovich 2004.

tím, že vévoda Hugbert (724–736) oslovil sv. Bonifáce (ca 675–754), který zprostředkoval kontakty s Římem. I když plán ustavit metropoli tehdy selhal, vznikla roku 739 čtyři biskupství v Řezně, Salcburku, Pasově a Freisingu, jež dlouho tvořila základ bavorské církve (obr. 13). Bavorsko však bylo nejspíše již před rokem 739 křesťanské,8 ostatně se spekuluje o kontinuitě křesťanství zejména mezi místním bavorsko-románským obyvatelstvem a o přežívání biskupství v Augsburgu.9 Na sklonku 80. let 8. století však došlo k roztržce mezi tehdejším bavorským vévodou Tassilem III. a jeho příbuzným Karlem Velikým: „Pan král Karel svolal shromáždění do falce v Ingelheimu. Tassilo tam přijel stejně jako ostatní jeho vazalové na příkaz pana krále. Věrní Bavoři začali říkat, že Tassilo, podněcován svou ženou, porušuje věrnost a projevuje se jako vyloženě zrádný, poté co se vzdal svého syna s ostatními rukojmími a složil přísahu. Tassilo to nemohl popřít, ale později se přiznal, že Avarům dělal naschvály, nařídil vazalům pana krále, aby k němu přišli, a pokusil se jim vzít život. Když jeho lidé skládali přísahu, řekl jim, aby si udělali mentální výhrady a přísahali falešně. A co hůř, přiznal se, že řekl, že i kdyby měl deset synů, raději by je všechny nechal zahynout, než aby dodržel dohody, co přísahal. (…) Poté, co mu to všechno bylo dokázáno, Frankové, Bavoři, Lombarďané a Sasové a kdokoli jiný, kdo přišel ze všech provincií na toto shromáždění, ho odsoudili k smrti, protože si vzpomněli na jeho předchozí zlé skutky a na jeho dezerci z tažení pána krále Pipina, které se německy nazývá harisliz.“10 Obratně sestavené vyprávění ukazuje Tassila, který je zasazen do společenské hierarchie jako osoba povinovaná Karlovi poslušností a věrností, jako bezcharakterního muže, zrádce, ochotného zradě obětovat vlastní rodinu, avšak jeho odsouzení nepřisuzuje pouze králi, ale zejména shromážděným. Nakonec byl ale díky Karlovu milosrdenství, jak tvrdí letopis, Tassilo III. jen sesazen a uvržen do kláštera.11 Pozoruhodné je, že paměť na Agilolfovce přesto rozhodně zcela nezmizela, neboť jméno jeho a dalších členů rodu bylo připomínáno v mnoha tradičních záznamech po další desetiletí… Líčení procesu také vybízí ke srovnání s pozdějším procesem Rastislavovým, který byl rovněž donucen k účasti, rovněž odsouzen za přítomnosti čelných mužů celého království; zároveň to měl být král, kdo přesvědčil zástupce obyvatel k volbě mírnějšího trestu. Byla to církev, jež se následně prostřednictvím nově ustaveného salcburského biskupa Arna plně postavila do služeb císaře Karla a zajistila tak kontinuitu moci.12 Arno totiž nebyl v Bavorsku zcela cizincem – pocházel z významné bavorské urozené rodiny Fagana,

8 9 10 11 12

Couser 2010; Wolfram 1995a. Rettner 2002. Royal Frankish Annals 1972, 66; srov. Ann. Reg. Fran. 1895, AD 788, 80. Ke konstruování narativu zejm. Becher 1993. K Arnovi Niederkorn-Bruck – Scharer eds. 2004.

31

Praha

Würzburg

Č E C H Y

F R A N C K É V É V O D S T V Í Řezno Eichstätt

Pasov Augšpurk

Freising Sankt Pölten

Š V Á B S K É V É V O D S T V Í

Salcburk

M A Ď A R S K O

Friesach

Sabiona

Belluno

Trento

Udine

Feltre Aquileia

C H O R V A T S K O

I T A L S K É K R Á L O V S T V Í

Benátky

Legenda:

0

Arcibiskupství

Klášter

Hrad

Vévodství bavorské

Markrabství Východní marky

Biskupství

Město

Kmenové vévodství bavorské v r. 788

Vévodství korutanské

Markrabství veronské

Obr. 12 Bavorsko v 8. století Částečnou nezávislost si udrželo pravděpodobně během 6. století do roku 788

32

S

300 km

Obr. 13 Klášter sv. Jimrama v Řezně Postaven v 80. letech 8. století na místě staršího kostela sv. Jiří, v němž byly přechovávány ostatky sv. Jimrama (biskupa-mučedníka řezenského). Klášter se brzy stal jedním z nejvýznamnějších center církevního života a vzdělanosti v Bavorsku. Udržoval blízký vztah k biskupství řezenskému, jehož patron v něm byl pohřben. Na obrázku je vyobrazen půdorys kostela; na východní straně můžeme vidět okrouhlou kryptu, v níž je umístěn hrob světce

jedné z těch, které výslovně privilegoval Lex Baiuvariorum, a vzdělání získal u freisinského biskupského kostela. Záhy se stal opatem benediktinského kláštera Elno v dnešních Flandrech (782), a o tři roky později obsadil s podporou bavorského vévody Tassila III. salcburský biskupský stolec. V této pozici zůstal dlouho loajální a během konfliktu mezi Tassilem a Karlem Velikým se dokonce pokoušel intervenovat v Tassilův prospěch u papeže, avšak neuspěl. Aby ochránil statky svého biskupství, nechal si proto v bouřlivých časech raději sestavit seznam biskupských statků Notitia Arnonis, jejž si nechal potvrdit Karlem Velikým.13 Karel si jej nejspíše záhy oblíbil a už roku 791 jej ustanovil svým missem, zvláštním zmocněncem. Do svých rukou tak Arno soustředil rozsáhlé pravomoci. Jeho autoritu dále posílilo povýšení na arcibiskupa a ustanovení bavorským metropolitou roku 798. Jeho kariéra je příznačná pro začleňování Bavorska do struktur Franské říše. Ukazuje muže, který je dobře ukotven v domácích strukturách a pochází z významné rodiny. Ukazuje také muže celkem loajálního, avšak schopného změny názoru v bezvýchodné situaci, který se dokázal dobře etablovat v novém režimu a úspěšně ubránil zájmy instituce, kterou reprezentoval. Pomohly mu v tom rovněž jeho rozsáhlé kontakty, za které vděčil svému původu, stejně jako svému působení mimo území Bavorska (přátelství s Alkuinem, významným Karlovým

13

Notitia Arnonis 2006; Wolfram 1977.

rádcem). Zároveň Arnův případ naznačuje, že Karel potřeboval při pacifikaci nového území zkušené administrátory s místními kořeny, již dobře ukotvené a s vlivem. Podobně na tom ostatně byl i nově ustanovený „prefekt“ Gerold (788), který sice nepocházel přímo z Bavorska, avšak měl kořeny v sousední Alamánii. Působení církve před rokem 788, a zejména po tomto datu, mělo ale více rovin (např. obr. 14). Tradiční knihy, které se při těchto biskupstvích začaly vést, nám nyní umožňují hluboký vhled do fungování bavorské společnosti, včetně upevňování biskupské moci, případně ovládnutí země Karlovci, jež jdou často ruku v ruce.14 Zdá se, že to byla potřeba církve vnést jasná a pevná pravidla do majetkových vztahů (a tím zároveň k utvrzení hierarchicky organizované společnosti), jež přispěla k majetkové diferenciaci, a také k zformování konceptu soukromého vlastnictví, neomezeného rodinnými vazbami.15 Zároveň z doby okolo roku 800 známe rozsáhlou sbírku homilií, jež vznikla při salcburském arcibiskupství, a jež dovoluje sledovat pronikání myšlenek karolinské reformy (correctio) na periferie říše.16 Ukazuje Bavorsko jako silně integrovaný prostor, který mohl mít odlišné dílčí politické zájmy, avšak sdílel podobné hodnoty a normy jako zbytek říše až k Pyrenejím.

14 15 16

Kohl 2010; Hammer 2007. K podobným procesům ve Slezsku srov. Górecki 1993; 2007. Diesenberger 2015.

33

Obr. 14 Liber traditionum fuldensis – Kniha listin, Freising (9. století) Počínaje koncem 8. století začaly být v Bavorsku – pravděpodobně v důsledku politických zvratů – právní listiny, které se původně nacházely na jednotlivých listech, opisovány do knih. Účelem bylo chránit územní a vlastnické nároky klášterů a biskupství. Desítky z nich, které se dochovaly do dnešních dnů, nám umožňují nahlédnout do raně a vrcholně středověké společnosti. Jednu z nejdůležitějších sestavil ve městě Freising v roce 824 biskupský notář jménem Cozroh

34

D O L N Í

K N Í Ž E C T V Í

N O R M A N D I E

Avranches Goulven Saint-Jacut-de-la-Mer

Saint-Suliac

Guevroc

HRABSTVÍ

R E N N E S Châteaulin

Rennes

B R E T A Ň Plélan-le-Grand

Loctudy

Lanriec Renac

Ploemeur

Redon V A N N E TA I S

F R A N S K Á B R E T A Ň S K Á M A R K A S

HRABSTVÍ

N A N T E S Nantes 0

200 km

Legenda:

Hranice mezi Franskou říší a Bretaní

Dumnonie

Starý les

Hranice bretaňských knížectví

Cornouaille

le Bro-Waroc (Vannetais Breton)

Franská Bretaňská marka

Fig. 15 Duchy of Brittany during the 9th9.century. Obr. 15 Vévodství bretaňské v průběhu století Duchy of Brittany existed also “on the edge” betweenmezi autonomy and a integrací, integration Vévodství bretaňské se rovněž nacházelo na pomezí autonomií depending on politics of the local and v závislosti na contemporaneous soudobé politice místních a franských elit Frankish elites.

35

Bretaň Raně středověká Bretaň je dalším pozoruhodným krajem na okraji franského vlivu (obr. 15), jejíž osudy nám přibližuje nejenom franské letopisectví, zejména Annales Bertiniani, ale také celá řada textů domácího původu. Většina je jich navázána na klášter v Redonu, ať už se jedná o klášterní chartuláře,17 nebo o legendisticko-historiografická pojednání.18 Tato jedinečná situace nám umožňuje analyzovat nejenom vnímání této oblasti Franky, ale také fungování různých lokálních společenství a sebeprezentaci tamních vládnoucích elit. Politická situace se v lecčems podobá dění na Moravě – v obou regionech lze pozorovat vzájemné vrůstání bretaňské knížecí dynastie a dalších významných rodin do franské aristokracie (včetně vládnoucí dynastie Karlovců), jež však nevedlo k tomu, aby se tato dynastie zřekla využívání „bretaňské“ identity. Tuto její strategii akceptovali i Frankové, kteří jinak vnímali prostor dnešní Bretaně jako „svůj“ a bretonské vládce jako závislé poplatníky. Pozoruhodné paralely k situaci na Moravě zde nabízí list franské synody adresovaný bretaňskému kléru a list salcburského arcibiskupa Theotmara papeži Janovi IX. z doby kolem roku 900, v němž se píše prakticky totéž, jen místo Bretonců jsou obviňováni Moravané (srov. esej 1.3).19 Zároveň lze pozorovat, že utváření svébytné identity provází vznikání mocenských struktur

17 18 19

Cartulaire 1863. Brett 1989. Concilia 3 1984, 47, 460−461, §9: „Ad episcopos siquidem Brittonum, qui se contra auctoritatem a metropoli sua moliuntur discindere, synodus litteras secundum auctoritatem sacram direxit, quatenus ad suam metropolim redeant eique debito iure se sub dant nec a canonica et episcopali communione se segregent. Excommunicatis etiam, sicut sacrae decernunt regulae, nequaquam communicent, et Salomonem commoneant, ut promissam fidem gloraioso regi Karolo observet et ipse et Brittones excommunicatis a communicantes ipsi se sacra communione non privent.“ Srov. Synodní dopis biskupů z Bretaně, ibid. 481: „Ut consideret, quanto animae suae periculo Britanorum dominationem invaserit, cum domino nostro regi Karolo fidelitatem prius iuraverit. Ut recordetur gentem Britanorum Francis ab initio fuisse subiectam et statutum dependisse tributum; ac per hoc non dedignetur ad nuper omissam reverti consuetudinem.“ Epistolae VI 1925, 619–622.

36

navázaných na knížecí dynastii, jež ale dlouho zůstává paralelní se světem provázaných lokálních společenství bretaňského venkova ovládaného primárně skupinou místních notáblů. V Bretani totiž jako by vedle sebe existovaly dva nebo dokonce tři světy. Jednak svět knížecího dvora, který se aktivně zapojoval do mocenských střetů západofranských elit, napodoboval jejich životní styl a snažil se přenést některé modely vlády do prostředí Bretaně (hrabství).20 Dále svět církve, rovněž silně integrované do franského světa. A konečně svět lokálních komunit, kde klíčovou roli sehrávali machtierns, místní elity, jež dokážeme podchytit díky jejich darům klášteru Redon (obr. 16).21 Tyto elity měly klíčový vliv na místních shromážděních, kde ovlivňovaly rozhodnutí např. o určování hranic, dědických přích a dalších, zcela klíčových problémech tehdejších vesnických komunit. Toto uspořádání lze chápat jako možnou paralelu k vývoji na Moravě, kde ovšem zatím nedokážeme dobře postihnout ani fungování venkova, ani jeho interakci s centrálními lokalitami.22 Listiny kláštera Redon, zejména jejich datovací formule, však umožňují sledovat snahy knížat posílit svůj vliv mimo centra.23 Zdá se, že i vládnoucí dynastii v Bretani se podařilo prosadit dědičný nárok na vládu. Nicméně podobně jako na Moravě lze také sledovat četné mocenské potyčky mezi jejími jednotlivými členy, které byly často paralelní s konflikty v mezi členy karlovské dynastie a franské šlechty.24

20 21 22 23 24

Smith 1992. Davies 1988. Srov. Dresler 2016; Hladík 2014. Davies 1981; k různým představitelům jako např. hrabata a místní machtierns srov. ibid, 103−104. K nim blíže Schmitt 1992.

Obr. 16 Kartulář opatství Redon Obsahuje 391 listin z období od konce 8. do počátku 12. století. Sepsalo jej několik mnišských písařů na 147 listech pergamenu (375 mm × 275 mm) převážně za doby opata Aumonda (1062–1083)

37

1.1.3 exkurz Písemné prameny — David Kalhous, Matej Harvát

Vyhnání Pribiny podle Spisu o obrácení Bavorů a Korutanců Někdy kolem roku 833 došlo k historické události, která podle zažitého výkladu vedla ke vzniku mocenského útvaru nazývaného Velká Morava. Vládce Moravanů měl podle obvyklého badatelského konsensu začátkem třicátých let 9. století díky zisku území na jihozápadním Slovensku (Nitranska) výrazně rozšířit svou knížecí doménu a tím vytvořit ze staré Moravy „Velkou“ Moravu.1 V současnosti je však mezi (nejen) českými a slovenskými badateli patrný částečný názorový nesoulad týkající se tohoto tradičního výkladu, a to především při posuzování postavení Pribiny. Zatímco slovenská historiografie tohoto aktéra popisuje jako prvního v pramenech doloženého nitranského kmenového knížete,2 badatelé na západ od řeky Moravy Pribinu někdy chápou spíše jako Mojmírovi podřízeného velmože, případně jednoho z moravských Mojmírovců.3 Rozporné interpretace jsou především důsledkem nejednoznačné výpovědi dostupných pramenů. Notorické téma „vzniku“ Velké Moravy, diskutované zejména starším bádáním, však může zejména vzhledem k výraznému nárůstu archeologických poznatků stále otevírat nové otázky. Při rekonstrukci některých historických událostí z raného středověku se obvykle využívá kombinovaný interpretační přístup založený na vzájemné souvztažnosti vybraných písemných a archeologických pramenů. Archeologové například pomocí staršího datování zánikového horizontu dřevozemních hradů z území Slovenska pomohli podpořit tezi o expanzi Mojmírových vojsk východně od Moravy. Prvotní chronologické zařazení násilného zániku opevněných center u obcí Pobedim, Majcichov, Bojná i na jiných místech bylo optimisticky ztotožněno s obdobím, do něhož podle zmínek z písemných pramenů klademe Pribinovo vyhnání Mojmírem, tedy s 30. lety 9. století.4 V současnosti jsou však k dispozici spolehlivější způsoby datování pomocí přírodovědných metod (dendrochronologie) dokazující, že zánik opevnění zmíněných hradišť na území dnešního Slovenska nastal až na samém konci 9. století, případně počátkem následujícího věku.5 I proto momentálně chybí jakýkoliv důkaz svědčící o takto časném vojenském útoku a následném záboru území v oblastech Pováží a Nitranska. Situace je o to zajímavější, že jediný písemný pramen, který popisuje vyhnání Pribiny, nejenže nic neříká o expanzi Moravanů, ale v konečném důsledku ani o předpokládaném Nitranském knížectví. Vyhnání vysoce postaveného člověka z blíže neurčené naddunajské oblasti zachycuje jediný pramen, třebaže s časovým odstupem asi čtyřiceti let, označovaný jako Spis o obrácení Bavorů a Korutanců

1 2 3 4 5

Srov. Třeštík 2001a, 124–126, 200–201. Steinhübel 2016, 111–137. Bláhová – Frolík – Profantová 1999, 196–197. Např. Štefanovičová 1989, 76–77; Pieta – Ruttkay – Ruttkay eds. 2006, 21–70. Henning et al. 2015.

38

(Conversio Bagoariorum et Carantanorum, zkráceně Conversio6). Salcburský klerik (arcibiskup Adalwin?), který byl autorem tohoto významného „dokazovacího“ textu z let 870–871 brojícího proti Metodějově činnosti v Panonii, v desáté kapitole začíná stručné vyprávění o působení Pribiny, který byl v době sepsání už knížetem (resp. říšským hrabětem) v dolnopanonském Blatnohradě. Anonymní autor zmínil území, odkud byl Pribina vyhnán, pouze nepřímo, konkrétně ve zmínce, že svého času „přišel jakýsi Pribina vyhnaný Mojmírem, knížetem Moravanů, přes Dunaj k Ratpodovi“.7 Před vypuzením tedy Pribina zjevně působil na některém z naddunajských území, možná právě na jihozápadním Slovensku. Nicméně ne nutně, protože pramenný údaj o jeho vyhnání a exilu v dané souvislosti „Nitravu“ vůbec neuvádí. Je proto oprávněné položit si otázku, zda Pribinovým sídlem byla skutečně Nitra a zda dokonce vládl kmenovému knížectví, obdobně jako moravský kníže (dux Maravorum) Mojmír. Z textu Conversia poměrně jasně vyplývá, že autor nepopisoval expanzi Moravanů a následné vyhnání konkurenčního vládce, ale – pravděpodobněji – vykázání společensky významného a vlivného muže do exilu (exulatus). Přitom je možné, že na Ratpodově dvoře v dolním Rakousku našel dočasné útočiště i s některými svými lidmi, třebaže salcburský autor zmiňuje okruh jeho věrných (cum suis) i syna Kocela až o několik let později (ca 837) při jeho odchodu k Bulharům. Vzhledem k dikci a relativní spolehlivosti salcburského pramene lze usuzovat, že Pribina mohl být před vyhnáním do jisté míry mocensky podřízen moravskému knížeti.8 Pribinovo knížectví s centrem v Nitře se odvozuje až z další nepřímé zmínky v jedenácté kapitole. Žádný jiný dobový text Pribinu v souvislosti s Nitrou nezmiňuje. Koneckonců, kromě donační listiny Ludvíka Němce z roku 8469 a potvrzení jedné Pribinovy donace10 či zápisu jeho jména v tzv. Cividalském evangeliáři11 (obr. 17) o Pribinovi další prameny mlčí. Pribinovo naddunajské knížectví navíc neuvádí ani samotné Conversio. V textu najdeme pouze formálně a obsahově neorganicky včleněnou větu o tom, že Pribinovi údajně „kdysi arcibiskup Adalram na jeho majetku nad Dunajem, na místě zvaném Nitrava, vysvětil kostel“.12 Tento údaj však nemusí být věrohodný. Podezřelého charakteru této vsuvky si všimli historici již v první polovině 20. století;13 i proto se ustálil

6

7 8 9 10 11 12 13

Jedná se o text, který vzniká v Salcburku přibližně době působení Metoděje v Panonii, a to s cílem obhájit zájmy bavorského arcibiskupství a jeho sufragánů v misijních územích v příhraničních oblastech říše. MMFH III 2011, 271. Srov. např. Diettrich 1962, 67–72; Sieklicki 1967; Vlasto 1970, 24. MMFH III 2011, 24. MMFH III 2011, 35–37. MMFH III 2011, 292. MMFH III 2011, 273. Weingart 1933, 135; Conversio 1936, 74.

Obr. 17 Cividalský evangeliář Evangeliář z Cividale obsahuje text Evangelia podle Marka. Původní rukopis vznikl v 6.–7. století, avšak pozdější písaři mezi lety 850–950 vepsali na volná místa rukopisu jména poutníků, kteří navštívili klášter a chrám San Giovani di Duino (Štivan, dnes část severovýchodní Itálie, oblast Duino-Aurisina na hranicích se Slovinskem), nacházející se na území Aquilejského patriarchátu. Mezi zapsanými návštěvníky byl s největší pravděpodobností i kníže Moravanů Svatopluk I.

39

názor, že věta byla původně marginálií zapsanou na okraj neznámého rukopisu, přičemž pozdější opisovatel tuto glosu začlenil do hlavního textu.14 Část zahraničních badatelů se domnívá, že věta může představovat mladší přípisek – interpolaci, kterou nelze považovat za autentický záznam o reálném svěcení kostela v Nitře v první třetině 9. století.15 Koneckonců, historiografie dodnes celkem přesvědčivě nezodpověděla otázku, komu měl nitranský kostel sloužit, když podle Conversia Pribina v době svěcení ještě ani nebyl křesťanem. Křest podstoupil v Traismaueru až po vyhnání, a to na pokyn krále Ludvíka Němce. Jako nejpřesvědčivější vysvětlení se dodnes jeví hypotéza o bavorském původu Pribinovy manželky a její křesťanské družiny, zkonstruovaná Danielem Rapantem a Herwigem Wolframem.16 Je tomu tak ovšem, pouze pokud přijmeme možnost, že primas bavorské církevní provincie Adalram vážil cestu do daleké pohanské Nitry, aby zde vysvětil křesťanský chrám, přitom však nedokázal obrátit na víru zdejšího vládce. Nemluvě o tom, že rukopisné dochování Conversia nasvědčuje, že věta o „místě zvaném Nitrava“ byla včleněna až později v mladší redakci. Nejstarší rukopis W1 (Codex Vindobonensis Palatinus 596, fol. 3–17), uložený ve Vídeňské národní knihovně, se nedochoval v úplnosti a list, kde by měla být daná věta, se v něm nenachází. Na základě porovnání pozdějších opisů se zdá být možné, že věta o kostele v Nitře je skutečně až pozdější vsuvkou; je docela možné, že pochází z 10. nebo až ze 12. století. Objasnění motivace vepsání vsuvky o „Nitravě“ do textu Conversia a případnou souvislost takového padělaného údaje s pozdějšími salcburskými spory o nároky na misijní činnost ve vznikajícím Uhersku může poodhalit nebo korigovat další bádání. Pribinovo „Nitranské knížectví“ prozatím zůstává spíše historiografickou hypotézou, která není přímo potvrzena prameny. Kým byl člověk, jehož Mojmír I. vyhnal z území nad středním Dunajem, a zejména proč tak učinil, se dnes již asi přesně nedozvíme.

Annales Fuldenses (Fuldské letopisy, obr. 18) představují zřejmě nejobsáhlejší soudobé vnější svědectví o osudech Velké Moravy. Ačkoliv panuje shoda, že jsou dílem několika autorů, méně jasno má bádání v tom, kolik autorů se na textu podílelo a v jakém rozsahu. Základní neshodu ostatně dobře demonstruje spor mezi F. Kurzem a S. Hellmannem.17 Kurzeho řešení je primárně založeno na marginálních poznámkách k jednomu z klíčových rukopisů z 11. století,18 původem snad z Wormsu, jenž uvádí jako autory do roku 838 franského učence a dvořana Einharda a do roku 864 benediktinského mnicha Rudolfa z Fuldy; pro zprávy do roku 882

počítal Kurze s autorstvím Rudolfova žáka Meginharda. Nicméně nejde o originál a jiné rukopisy tyto informace neuvádějí. Dnes se vážněji uvažuje pouze o podílu Rudolfově. Letopisy nás informují o událostech let 714–887 (tzv. mohučská redakce) – H. Löwe uvažuje o několika pokračováních (838–863, 864–870–882, 882–887), respektive 714–901 (tzv. bavorská redakce),19 které se ovšem vzájemně shodují pouze do roku 882. Vznik pasáží bavorské redakce k období 882–897 se klade do Řezna, poslední zprávy do roku 901 snad údajně vznikly na půdě kláštera Nieder­ altaich. Za iniciátora zpráv mohučského původu k letům 882–887, jejichž sepsání H. Keller klade ještě před smrt Karla III. Tlustého († 13. ledna 888),20 je považován mohučský arcibiskup Liutbert. Důvodem je jejich údajná kritičnost, způsobená podstatným umenšením Liutbertova vlivu u dvora. Rozporuplné názory panují ohledně postojů autora bavorské redakce. Zatímco S. MacLean se domnívá, že si řezenský anonym udržuje od krále kritický odstup,21 H. Löwe uvažuje o tom, že řezenské pokračování vznikalo při panovnickém dvoře a obecně klade důraz na vztah mezi změnou perspektivy autora a změnou v personálním složení panovnické kanceláře. S přibývajícím časem docházelo k oslabení této vazby mezi letopisy a dvorem – o tom nepřímo svědčí např. chybné datování smrti Arnul­fovy –, přičemž se pokračování ocitá pod vlivem salcburského arcibiskupa Dětmara (Theotmara). Zatímco pro starší zprávy do roku 829 byly předlohou Annales Laureshamenses a Annales regni Francorum, pozdější zprávy již byly zapisovány z autopsie. Kurze registroval tři rukopisné větve, jež reprezentuje celkem jedenáct středověkých a raně novověkých rukopisů. Redakci první primárně představuje již zmiňovaný rukopis Sélestat, Bibliothèque humaniste, ms. 11. Druhou redakci zastupuje pouze rukopis Wien, ÖNB, Cod. 615 z 12. století. Třetí redakce vychází z rukopisu Leipzig, Universitätsbibliothek, Ms. Rep. II 4° 129a, jehož původ se hledá v bavorském klášteře Niederaltaich. K třetí redakci náleží ještě i opis pořízený na začátku 16. století pro bavorského učence Johanna Aventina.22 Další rukopis z 15. století objevil nedávno Timothy Reuter.23 Niederaltaišský rukopis je zdaleka nejstarší – vznikl již kolem roku 900 – a jde nejspíše, pokud jde o popis událostí let 897–901, o autograf. Annales Fuldenses byly závažným zdrojem informací pro celou řadu dalších analistických a kronikářských prací. Pokud jde o díla a autory obsažené v našem výboru, čerpali z nich zvláště Adam Brémský (Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum), Annalista Saxo, Marianus Scottus (Chronicon), Sigibert z Gembloux (Chronica sive Chronographia universalis), autor nedochovaného svodu Chronicon Suevicum universale, z nějž čerpal zejména Heriman z Reichenau (Chronicon) a mnozí jiní (viz antologie).

14 15 16 17 18

19 20 21 22 23

Fuldské letopisy

Conversio 1997, 122; Conversio 2012, 116. Např. Bowlus 2009, 327–328. Rapant 1941; Wolfram 1995b, 312. Hellmann 1908; 1909; Ann. Fuld. 1891. Sélestat, Bibliothèque humaniste, ms. 11.

40

Löwe – Wattenbach – Levison 1990, 671–687. Keller 1966. MacLean 2003, 23–47. BSB Clm 966. BSB Clm 28511.

Obr. 18 Annales Fuldenses Jeden z nejdůležitějších narativních pramenů pro dějiny střední Evropy v 9. století

41

1.1.4 exkurz Sídelní terminologie Fuldských letopisů — David Kalhous

Terminologie historických pramenů je pochopitelně dlouhodobým předmětem zájmu historického bádání, neboť jenom adekvátní pochopení významů slov umožňuje dobře porozumět celým textům. Platí to i pro terminologii sídel a sídlištních struktur, a to v raném středověku, kde vzniklo v rámci české medievistiky několik důkladných studií, které spojuje jméno Marie Bláhové.1 Protože M. Bláhová soustředila svou pozornost na samotné pojmy, rozhodl jsem se věnovat více pozornosti kontextům, do kterých tyto termíny v historických pramenech vstupují, neboť se jedná o důležitou rovinu pro pochopení role, kterou těmto strukturám přičítali doboví autoři. Nemělo by však pro daný účel samozřejmě cenu probírat všechny texty, které se ve středověku o Velké Moravě zmínily. Soustředil jsem se tedy na ty texty, které jsou našimi primárními a soudobými prameny pro dějiny Velké Moravy, tj. na Letopisy fuldské2 a jejich západofranský protipól Letopisy bertinské;3 konečně jsem vzal do úvahy i Letopisy xantenské.4 Právě jen tyto prameny spolu s kronikou Reginona z Prümu totiž zároveň čerpaly zprávy z první ruky. V následujících staletích se staly základem pro všechny další záznamy o dějinách Moravy v 9. století zapsané v západní Evropě. Nejprve jsem do tabulky vypsal sídliště, případně opevněné opěrné body, které tyto prameny zmiňují (v případě Fuldských letopisů v úplnosti), abych je následně kategorizoval podle užitého označení (civitas, urbs, oppidum, locum, municio, castellum, castrum, curtis, villa) a situace, v níž je pramen zachycuje (dobývání, světský rituál, oslava svátku, lokalizace, katastrofa, úřad, shromáždění, předání, poslové, budování, zimování). Dublování v prameni odráželo pak dublování v tabulce – tj. zmínil-li se autor o plenění dvou konkrétních sídel, zanesl jsem je do tabulky dvakrát. S využitím kontingenční tabulky jsem pak následně analyzoval zejména to, jaké situace se v pramenech objevují nejčastěji a s jakou frekvencí, respektive zda lze vypozorovat určité vazby mezi použitým termínem a zachycenou lokalitou. Ve Fuldských letopisech jsem celkem vytipoval 440 zmínek o 143 různých sídlech, z nichž se ovšem 98 mihne v textu pouze jednou, 21 dvakrát, 5 třikrát, 4 pětkrát, 3 šestkrát a 2 sedmkrát; pouze 7 lokalit se pak v textu objeví více než desetkrát. Nejpočetnější skupinu, již zachycuji v přehledné tabulce, ovšem tvoří ty lokality, které nejsou jménem vůbec zmíněny. To znamená, že pouhá šestina lokalit reprezentuje dvě třetiny všech zmínek. Graf více než dvakrát zmiňovaných lokalit, seřazený podle četnosti zmínek, zároveň dosti jasně ukazuje, že terminologie nebyla

nikterak pevná – Worms býval označován jako palatium, ale také jako civitas či urbs, ovšem většinou jakýkoli termín chyběl; totéž platí např. pro Řezno (obr. 19). Zatímco rozlišování palatia a urbs/ civitas v jedné lokalitě by mohlo znamenat pokus upřesnit lokalizaci (např. královský palác v rámci celého sídliště), zaměňování urbs a civitas se jeví být čistě stylistickým prostředkem bez většího významového přesahu.5 Dokládá to snaha variovat tyto termíny, mluví-li se v jedné větě o nějaké lokalitě dvakrát, případně poměr užití termínu u různých lokalit (např. Řezno: 6× civitas, 13× urbs, 10× bez termínu; Mohuč: 5× civitas, 6× urbs, 20× bez označení). Dokonce ve 192 případech ze 440 není lokalita identifikována jinak než svým jménem, ovšem zde perspektivu zčásti zkresluje, že jsem nepočítal s těmi lokalitami, jež jsou v textu identifikovány nepřímo, a jejich neuvedení jménem je vedeno důvody primárně stylistickými. Určité shluky je možno sledovat také v případě, podíváme-li se na lokality z hlediska kontextu, ve kterém se vyskytují. Nejčastěji (149×) jde pouze o prostředek jejich lokalizace (byl u, přijel na to a to místo, apod.). Na druhé místo lze zařadit ty zmínky, kde se hovoří o sídlištních strukturách jako jevišti určitých akcí, např. jako o dějištích sněmů nebo synod (109×). Třetí příčku pak zaujímají situace, kdy se nějaké sídlo stalo obětí vojenské aktivity (59×), následuje vztah k úřadu (biskup/hrabě 30×), oslava některého z církevních svátků panovníkem (20×) a vypravení poslů (20×). Dále se objevují různé typy katastrof (16×), rituálního jednání od pomazání až po ceremoniál královského vjezdu – adventus regis/imperatoris (15×),6 případně jsou zmiňovány stavební aktivity (11×). Jen výjimečně však město vystupuje jako aktivní a jednající společenství,7 většinou bývá předmětem (srov. zimování 4×, předání někomu 3×). Podobně jako jsme odhalili exponenciální vývoj na množinách rozdělených podle jména lokality nebo jejího označení, můžeme jej nyní odhalit i v dílčích podskupinách. Podíváme-li se blíže na podmnožinu lokalit, ve kterých se konaly synody, zjistíme, že jich je sice celkem čtyřicet různých, avšak skupina pouhých šesti lokalit (Forchheim, Tribur, Mohuč, Řezno, Worms a Frankfurt) k sobě přitáhla 59 zpráv o synodách či sněmech. Podobně se třetina katastrof odehrála v Mohuči, nejčastěji se vyráželo do Řezna, Frankfurtu, Mohuče, Wormsu, Říma a Cách. Skoro polovinu oslav Velikonoc či vánočních svátků prameny spojují s Frankfurtem (4/20) a Řeznem (5/20); podobně je tomu i v případě poselstev (Řezno 4×, Konstantinopol 3×). V ostatních případech již podobné závislosti nelze vysledovat, což je dáno víceméně náhodným charakterem souborů (dobývání, apod.).

1 2 3 4

5 6 7

Bílková – Fiala – Karbulová 1967; Bláhová 1978; 1980, 7–47; 1986; srov. Kalhous 2008, 19–26. Ann. Fuld. 1891. Ann. Bert. 1883. Ann. Xant. 1909.

42

Obdobně také Bláhová 1986, 60. Srov. Ann. Fuld. 1891, AD 752, 6; AD 896, 128. Vzpoura pávijské obce, Ann. Fuld. 1891, AD 886, 114; k použití termínu adventus imperatoris při popisu velkolepého přivítání císaře Arnulfa viz Ann. Fuld. 1891, AD 896, 128.

Villa regia

Urbs

Portum

Munitio

Curtis

Castellum

Villa

Vicus

Palatium

Locum

Civitas

Castrum

X

x

Frankfurt n. M.

Mohuč

Worms

Řezno

Cáchy

Řím

Kolín n. R.

Tribur

Salz

Forchheim

Confluens (Koblenz)?

Pavia

Thionville

Dorestadt

Remeš

Ingelheim

Trevír

Paříž

0

10

20

30

40

Legenda:

Obr. 19 Terminologie týkající se osídlených míst používaná v Annales Fuldenses

43

Za povšimnutí stojí, že se letopisci zmiňují hned několikrát o hradbách. Ty jsou přepevné,8 mohou být obnovovány či budovány,9 případně mohou sloužit jako vymezení okrsku města, jako orientační bod.10 Podobný obrázek, jaký nabídly Fuldské letopisy, nabízí studium dalších zvolených narativních pramenů, byť nebylo provedeno s takovou důkladností. I zde převažuje lokalizace podle lokality, následovaná vlastně v principu velmi podobnou vazbou (označení úřadu) a dobýváním či pleněním. Naopak výjimečně se bertinský letopisec zmiňuje o synodách apod. Podobně to platí i pro Annales Xantenses. S ohledem na svou předchozí studii rozhodl jsem se také zaměřit na to, zda město může dát jméno nějakému okrsku, resp. zda hranice obce mohou přesahovat městské hradby. Jistě, centrální lokality různého původu a stáří často hrály důležitou úlohu při utváření mocenských vazeb v regionu, kdy do svých hradeb lákaly okolní elity, ať už za obchodem nebo za uzavíráním právních transakcí, případně – jak jsme viděli na stránkách Fuldských letopisů – kvůli účasti na sněmech a synodách. Na zmínky o okrscích pojmenovaných podle sídel však nenarazíme ve Fuldských letopisech příliš často a většina zpráv se soustředí na několik málo let, kde letopisec hojně využíval Annales regni Francorum (in territorio Cometensi,11 in territorio Tullense,12 in territorio Augustadunense,13 in territorio Mogontiaco14). Vztah mezi centrem a teritoriem vyjádřený přímo je tedy v tomto textu spíše výjimečný.

8 9 10 11 12 13 14

Ann. Fuld. 1891, AD 871, 75; AD 880, 96. Ann. Fuld. 1891, AD 883, 100; AD 896, 128. Ann. Fuld. 1891, AD 894, 123. Ann. Fuld. 1891, AD 823, 23. Ann. Fuld. 1891, AD 824, 23. Ann. Fuld. 1891, AD 824, 23. Ann. Fuld. 1891, AD 849, 39.

44

Velkomoravská centra se bohužel na stránkách Fuldských letopisů mihnou jen třikrát.15 Pouze jednou padne i jméno – Dowina,16 jež je tradičně ztotožňováno s Děvínem.17 V případě dalších zpráv se v podstatě nelze o nic opřít ani při jejich lokalizaci, ani při určení jejich významu v rámci Velké Moravy.18 Lze jen říci, že pramen zdůrazňuje, že obě centra nějak souvisejí s Rostislavem (846–870). Ovšem zatímco v prvním případě klade důraz na rozsah opevnění a na to, že jde o něco nového, neobvyklého a nesrovnatelného ve srovnání se staršími velkomoravskými centry, v případě druhém klade důraz na starobylost sídla. To by naznačovalo, že se jedná o dvě různé lokality. Jak jsme již viděli, samotná terminologie nám ale mnoho nepomůže, protože minimálně v případě pojmů urbs a civitas vedou autora k jejich střídání primárně stylistické důvody. Shrňme si nyní naše poznatky o terminologii sídel ve Fuldských letopisech a o kontextech, v nichž se vyskytují. Ukázal jsem, že se pozornost letopisce soustředí na několik málo lokalit a na několik málo situací, kdy úloha sídel je spíše pasivní, ať už pomáhají autorovi členit prostor, nebo se stávají jen obětí nějakého jednání. Užitá terminologie má pro poznání soudobého významu lokality jenom minimální význam. To se dobře ukazuje i v případě velkomoravských center, která se ale obvykle v textu pouze mihnou.19

15 16 17 18

19

Diskuze o lokalizaci shrnuje Baláž 2013. Ann. Fuld. 1891, AD 864, 62; MMFH I 2019, 79–80. Naposledy Měřínský 2011, 262–263. Ann. Fuld. 1891, AD 869, 69; MMFH I 2019, 83: „Qui cum exercitu sibi commisso in illam ineffabilem Rastizi munitionem et omnibus aniquissimis dissimilem venisset, Dei auxilio fretus omnia moenia regionis illius concremavit...“; Ann. Fuld. 1891, AD 871, 74; MMFH I 2019, 87–88: „…nam Zuentibald ceteris castrametantibus urbem antiquam Rastizi ingressus est statimque Sclavisco more fidam mentitus…“. Studie vznikla v rámci projektu Úloha center v přechodové společnosti na příkladech z raně středověké Moravy a Slezska, GAČR 15–22658S.

Zlacený bronzový medailon s tváří „šlechtice“ z Mikulčic-Klášteřiska, hrob 974

1.2  Hledání identity. Mojmírovci, Moravané a povaha moci — David Kalhous

Když kolem roku 1200 Wincenty Kadłubek, dvořan, učenec a krakovský biskup, sepisoval svou kroniku, řešil důležitý problém, a to jak zajistit důvěru čtenářů ve svědectví o „dávných časech“. Pomáhal si různými prostředky, avšak důležitým pomocníkem mu byla představa kontinuity společenství, jehož dějiny sepisoval, jež mu umožňovala konstruovat jeho dějiny prostřednictvím nepřímých zmínek o dění na sousedních územích.1 O tom, že by snad to jeho společenství bylo historicky celkem nedávno vzniklé, Wincenty Kadłubek buď neuvažoval, nebo tuto úvahu vědomě potlačil. V podobné situaci jsme mnohdy i my, moderní badatelé, případně obecně lidé dneška, neboť si často promítáme dějiny vlastního společenství do dávné minulosti a neptáme se, nebo spíše nás ani nenapadne se ptát, co měli tito lidé s námi skutečně společného. Identity, strategie identifikace a sociální koheze jsou dnes sice velmi oblíbené koncepty dnešního bádání o dějinách antiky a středověku, jež nám pomáhají pochopit, jak držely rozsáhlejší skupiny lidí pohromadě, kdo a jak tomu napomáhal a jak a jakými prostředky se dařilo tyto skupiny udržovat při životě v čase, i když čelily odlišným výzvám a značně se proměňovaly.2 Pro pochopení těchto jevů je ale klíčové, abychom měli k dispozici co nejpestřejší soubor svědectví. V případě Moravanů však mnohdy poctivě nahlížíme do soudobých pramenů, ale následně se dáme vést pouhými shodami jmen. Jindy skutečně pouze extrapolujeme novější jevy do starší doby. Přitom pro poznání identity je klíčové, abychom měli možnost porovnat to, jak je vnímali a definovali jejich sousedé, jak nahlíželi sami sebe a své místo ve světě, a konečně jakým způsobem utvářeli svůj dějinný příběh, případně jak se proměňoval v pojetí různých dílčích skupin v různých dobách.3 Problémem Moravanů a jejich identity v 9. století (ale i mnohem později) však nepochybně je, že známe jen ten vnější obraz, víme, jak byli vnímáni Franky. Mojmírovská Morava přes urputné úsilí Lubomíra Havlíka4 naprosto postrádá jakýkoli dochovaný text, který by na dějiny Moravanů nahlížel z jejich perspektivy a z perspektivy vládnoucí dynastie Mojmírovců. Obraz moravské identity tak nutně zůstane neúplný a odkázaný na četné spekulace, jen nepřímo opřené o soudobé prameny. „Moravané“ se v pramenech poprvé objevují reprezentováni svými vyslanci na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem roku 822.5 To ukazuje, že z pohledu Franků byli jasně rozeznatelnou skupinou a politickým aktérem. Nicméně není zcela jasné, jakou skupinu lidí tehdy vůbec reprezentovali. Označení, které používají franské prameny, je v tomto ohledu velmi blízké soudobému označení

1 2 3 4 5

Srov. Vincentii Cronica 1994; Banaszkiewicz 2021. Pohl 2013; 2018b. Reimitz 2015; Pohl 2001. Havlík 1987b. Ann. Reg. Fran. 1895, AD 821, 159; MMFH I 2019, 29.

obyvatel Čech, Bohemi, neboť užívá existujícího označení oblasti pro skupinu osob, která z ní pochází.6 Podobně „Moravané“ jsou původně lidé od řeky Moravy. Zda tato skupina sama sebe nahlížela jako společenství a zda byla již v tomto okamžiku vnitřně organizována, se dá jen velmi těžko určit – vyspělé společnosti měly často tendence nahlížet na své sousedy jako na primitivnější kopie sebe sama, aniž by to mělo základ v realitě.7 Není však pochyb o tom, že se Moravané záhy takovým společenstvím stali. V současné době padly představy o specifické hmotné kultuře tzv. blatnicko-mikulčického horizontu, který byl definován jako směs předmětů avarských a karolinských vlivů datovaných zhruba k roku 800.8 I proto je velmi obtížné vymezit nejenom hmotnou náplň této doby, ale celkově velkomoravského období – zatím panuje konsensus, který odkazuje starší chronologické systémy moravského šperku v 9. století mimo odborný diskurs. Nicméně již nebylo dosaženo shody ohledně toho, jak by tato chronologie měla vypadat. Ačkoli Šimon Ungerman9 a Hana Chorvátová10 oba nesouhlasí s tradiční chronologií luxusních předmětů, jejich vlastní představy se liší. Ať již budeme moravský šperk datovat jakkoli, vybízí minimálně k zamyšlení nad tím, nakolik mohl sloužit spolu s ostruhami, zbraněmi a dalším luxusním zbožím nejenom jako prostředek identifikace v rámci společenských hierarchií (elity), ale také kulturně (Moravané).11 Je však nepochybné, že moravské elity sdílely s franskými elitami bojovnický étos jako základ své identity, a že i v moravském prostředí představovaly zbraně a předměty spojené s jízdou na koni nebo bojem důležité symboly společenského postavení.12 Zajímavějším a průkaznějším faktorem, který nejspíše stmeloval společenství označené z vnějšku jako „Moravané“, byla dynastie. Prvním známým knížetem Moravanů byl sice Mojmír, který se v pramenech objevuje okolo roku 830, význam mojmírovské dynastie pro jednotu a sebeidentifikaci „Moravanů“ však celkem bezpečně dokládá až pozdější zmínka ve Fuldských letopisech. Zde se tvrdí, že „Moravané“ povstavše proti Frankům za každou cenu usilovali o dosazení knížete ze zavedeného rodu.13 Není to překvapivé, neboť podobně významné postavení zaujímaly dynastie při formování dalších raných knížectví – i mnohem později v českých zemích vedlo vymření dynastie ještě po několika staletích od zformování knížecí moci ke krizi identit,14 případně její svržení vyžadovalo komplexní

6 7 8 9 10 11 12 13 14

Kalhous 2018b, 59. Fried 1994, 73–104. Robak 2017. Srov. např. Ungerman 2018a. Chorvátová 2015. K otázce hmotné kultury jako signálu etnicity srov. Curta 2013; Brather 2002. Dosah jsem docenil díky diskusi s M. Harvátem. K prosazení bojovnického étosu jako součásti identity elit viz James 1997. Ann. Fuld. 1891, AD 871, 73; MMFH I 2019, 86–87; Třeštík 2001a; Wihoda 2010. Rychterová 2021.

47

Franská říše

Karel Veliký (768/774–814), od r. 800 císař

Ludvík I. Pobožný (814–840), syn Karla Velikého, císař

Říše Lothara I.

Východofranská říše

Lothar I. Franský

(795–855), syn Ludvíka I. Pobožného, 814–817 bavorský vévoda, od 817/823 císař (do r. 840 spolucísař), od r. 822 lombardský král, od r. 843 král Říše Lothara I.

Ludvík II. Němec

(805/809–876), syn Ludvíka I. Pobožného, od r. 817 bavorský vévoda, od r. 843 východofranský král (Verdunská smlouva)

Lothar II. Lotrinský

(okolo r. 835–869) syn Lothara I. Franského, od r. 855 král Lotharingie

Karloman Východofranský

(okolo 830–880), syn Ludvíka II. Němce, od r. 876 bavorský vévoda, 877–879 italský král

Arnulf Korutanský

(850–899), syn Karlomana, od r. 887 východofranský král, od r. 896 císař

Ludvík III. Mladší

(835–882), syn Ludvíka II. Němce, mezi r. 876–882 východofranský, saský a durynský král, od r. 880 také v Bavorsku

Karel III. Tlustý (839–888), syn Ludvíka II. Němce, v r. 876 získal Alemansko, od r. 879 italský král, od r. 881 císař, od r. 882 východofranský král

870 rozdělena mezi Ludvíka II. Němce a Karla II. Holého (Meerssenská smlouva)

Ludvík II. Italský

(825–875), syn Lothara I. Franského, od r. 839/840 italský král, od r. 850 císař (do roku 855 spolucísař se svým otcem)

Karel II. Holý

(875–877), viz Západofranská říše

Karloman Východofranský (877–879), viz Východofranská říše

Karel III. Tlustý

(879–888), viz Východofranská říše

Wido ze Spoleta

Ludvík IV. Dítě (893–911), syn Arnulfa, králem od r. 900

(855–894), od r. 880 markrabě z Camerina, od r. 883 vévoda ze Spoleta, od r. 889 italský král, od r. 891 císař

Arnulf Korutanský

(896–899), viz Východofranská říše

Ludvík III. Slepý

(900–905), viz Provence a Burgundsko

48

Berengar I. Furlanský

(okolo r. 850–924), vnuk Ludvíka I. Pobožného, v letech 888–889, 896–901, 905–924 italským králem, od r. 915 císařem

Byzantská říše

Papežové

Nikeforos I.

sv. Lev III.

hlavní správce financí (802–811)

Leon V. Arménský

sv. Paschal I.

Západofranská říše

(816–817)

(817–824)

Mojmír I.

(před r. 830–846)

Michael II. Amorijský

Evžen II.

Theofilos

Řehoř IV.

(820–829)

(829–842)

DOMINI

800 Štěpán IV.

(813–820)

ANNO

(795–816)

Michael I. Rangabe (811–813)

Mojmírovská Morava

(824–827)

(827–844)

Sergius II.

Karel ıı. Holý

(844–847)

(823–877), syn Ludvíka i. Pobožného, od r. 843 západofranský král, od r. 875 italský krála císař

sv. Lev IV. Michael III. Opilec

(847–855)

(842–867)

Karel z Provence

(845/846–863), syn Lothara I. Franského, od r. 855 králem v Provence a části Burgundska

863, říše rozdělena mezi jeho bratry Ludvíka II. Italského a Lothara II. Lotrinského

Benedikt III.

Ludvík ıı. Koktavý

(855–858)

(846–879), syn Karla ıı. Holého, od r. 867 král Akvitánie, od r. 877 západofranskýkrál

Rostislav sv. Mikuláš I. Veliký (858–867)

Ludvík ııı. Francouzský

(863/865–882) a Karloman II. Francouzský (866–884), synové Ludvíka II. Koktavého, od r. 879 západofranští králové

Hadrián II. (867–872)

Jan VIII. Basileios I. Makedonský (811–886)

Boso Viennský

(825/828–887), zeť Ludvíka II. Italského, od r. 879 dolnoburgundský král

(846–870)

Karel III. Tlustý

(872–882)

Marinus I. (882–884)

Svatopluk I.

(884–888), viz Východofranská říše

(871–894)

sv. Hadrián III. (884–885)

Štěpán V.

Odo Pařížský

Ludvík III. Slepý

(881/882–928), syn Bosa, od r. 887 dolnoburgundský král, 900–905 italský král, 901/902–905 císař

(před r. 866–893/898), od r. 888 západofranský král, 893–896/897 v konfliktu s Karlem III. Francouzským

Karel III. Francouzský (též zvaný Prostý) (879–929), syn Ludvíka II. Koktavého, 893/898–923 západofranský král

(885–891)

Formosus Leon VI. Moudrý (886–912)

(891–896)

Štěpán VI. (896–897)

Mojmír II. (894–906)

ANNO

Jan IX. (898–900)

DOMINI

900

Benedikt IV. (900–903)

49

strategii, jež by zpochybnila její legitimitu a z mnoha různých stran upevnila postavení dynastie nové (Merovejci/Karlovci, kol. 75015). Nepřekvapuje proto, že panovnické genealogie byly populárním žánrem, který často prostřednictvím fikce dynastické kontinuity zaručoval kontinuitu země a jejího území – vládci z různých oblastí a bez skutečné příbuzenské vazby tak mohli o pár generací později dobře posloužit.16 Z toho vyplývá, že utváření knížecí moci a budování společné identity na rozsáhlejších územích byly spojitými nádobami. Pozoruhodné rovněž je, že identita a jméno Moravanů přežily stoletý hiát mezi počátkem 10. a 11. století. Protože chybí texty ze samotné Moravy, lze jen těžko srovnávat obsahy těchto zdánlivě stejných označení. Už jen znovuužití jména však vypovídá o jeho ukotvenosti v řadách místních elit i v době, kdy se mocenské struktury mojmírovského knížectví nejspíše rozpadly pod maďarským tlakem i v důsledku pádu dynastie. Vzbuzuje to samozřejmě otázku, kdo mohl být nositelem této kontinuity – jako jedna z možností se nabízí biskupství, které zjevně přežívalo po celé 10. století,17 byť ne vždy bývalo obsazeno.18 Moravské identity se nepochybně nepřidrželi všichni. Ostatně Maďaři podobně jako dříve Frankové sice usilovali o zlomení odporu, ale neměli zájem na likvidaci místních obyvatel ani jejich elit, pokud byly ochotny se podrobit, neboť by se tak připravili o moc a příjmy. Podobně jako po pádu Avarského kaganátu vymizeli Avaři jako politický organizmus,19 byť přežili biologicky, tak

15 16 17 18 19

Diesenberger – Reimitz 2005. Dumville 1976. Jan 2003; Kalhous 2018b, 176–185. Kalhous 2019. Pohl 2018a.

50

nejspíše i část moravských elit – zejména pak na území dnešního Slovenska nebo Maďarska – vplynula do nového společenství a společně s předáky Maďarů zformovala základ budoucí elity Uherského království. Ostatně to nepřímo potvrzuje sám uherský král Štěpán I. (997–1038), který opěvoval pestrost svého království a viděl v tom klíč k jeho budoucímu přežití.20 Jistým, byť nepřímým a časově značně vzdáleným svědectvím o začleňování původních moravských elit do nových struktur uherského království je pak nepochybně i pozdní Polsko-uherská kronika (a spolu s ní také anonymní chorvatská Presbyteri Diocleatis Regnum Sclavorum, případně kronika anonymního notáře uherského krále Bély III., c. 1200). Maďarský (!) vůdce Attila zde dokonce vystupuje jako mstitel zbožného chorvatského vládce Kazimíra.21 Podobně Kronika Mistra P., anonymního notáře krále Bély, sice zmiňuje četné boje mezi Slovany a Maďary, avšak vyzdvihuje rovněž svazek mezi dcerou vévody Menumorouta (snad Moravana) a Zultu, synem Arpádovým, jako zdroj legitimity vlády nad Panonií.22 Určité přežívání velkomoravské tradice mezi místními uherskými elitami konečně naznačuje Kosmas (1055–1125), který zaznamenává ve své kronice historku o Svatoplukovi, jenž se měl po prohrané bitvě uchýlit do kláštera na Zoboru.23 Tuto historku přejal z uherského prostředí. Ukazuje, že zde musela existovat skupina osob, pro niž byla odvolávka k moravským vládcům 9. století zajímavá – není nezajímavé, že to byl rod Hont-Poznanovců, který klášter na Zoboru dotoval (obr. 20).24

20 21 22 23 24

Laws of Hungary 1999. Chronica Hungaro-Polonica 1969; Panic 2000; Homza 2017, 169–210; Grzesik 2003. Anonymus, Gest. Hung. 1937, kap. 51, 103–104. Pro variace této události viz Kalhous 2018b. DHA I 1992, 382–383; no. 142, 391–396; Lukačka 2010. Cenné úvahy o životnosti velkomoravské tradice v přemyslovské Moravě nověji přináší Mitáček – Vavřínek 2021, 31–71.

1.2.1 exkurz Karolinské importy na Velké Moravě — Šimon Ungerman

Současné bádání považuje za nepochybné, že podoba výzbroje a výstroje elitních velkomoravských válečníků byla zásadně ovlivněna karolinskou kulturou. Zatím však byla v literatuře věnována jen relativně malá pozornost otázce, jakým způsobem k tomuto ovlivnění docházelo. Je to dáno jistě mj. tím, že výpověď písemných i archeologických pramenů o tomto fenoménu je velmi omezená. Franské písemné prameny hovoří hlavně o válečných střetnutích a diplomatických jednáních mezi Franky a Moravany a podobných věcech, které byly pro soudobé kronikáře relevantní. Archeologické prameny zase zachycují až výsledný stav, tzn. výzbroj a výstroj karolinského rázu ve velkomoravských nálezových kontextech, a nevypovídají nic přímo o tom, jakým způsobem bylo tohoto stavu dosaženo. Navíc je obtížné spolehlivě rozlišit přímé karolinské importy a jejich místní napodobeniny. Zatím není jasné ani to, kdy si Moravané začali západoevropskou výzbroj a výstroj osvojovat. V předvelkomoravském období (8. století) chybí na území dnešní Moravy kostrové hroby, takže nemáme ani přesnější představu o tom, jak výzbroj jejích tehdejších obyvatel vypadala. K hlavním archeologickým dokladům existence elity v této době patří kování z vícedílných opasků avarského rázu a ostruhy s háčky, nalézané mj. v areálech významných předvelkomoravských sídlišť. Právě nálezy ostruh jsou klíčové, neboť svědčí o tom, že přinejmenším moravští jízdní bojovníci praktikovali poněkud odlišný způsob boje než avarští válečníci, kteří ostruhy nepoužívali. Podle mého názoru mohla výzbroj a výstroj příslušníků moravské elity vypadat podobně jako u slovanských Karantánců ve východních Alpách. Zde bylo nalezeno několik bohatých hrobů z 8. století (např. na lokalitách Grabelsdorf, Krungl a Hohenberg), kde se avarská opasková garnitura kombinuje s výzbrojí a výstrojí západoevropského původu, jako je meč karolinského typu, sax nebo ostruhy.1 Také Moravané mohli začít s osvojováním karolinské výzbroje a výstroje již poměrně dlouho před pádem Avarského kaganátu. Další indicii v tomto směru by mohly představovat ojedinělé nálezy importovaných kování zdobených v anglo-karolinském zvěrném stylu (tzv. Tassilokelchstil), datovaných rámcově do 2. poloviny 8. století, i když je pravdou, že těchto kování je z území Moravy známo nesrovnatelně méně než kování pozdně avarského rázu.2 Na přelomu 8. a 9. století podnikli Karlovci sérii vojenských tažení do Panonie proti Avarům. Aniž by avarské vojsko utrpělo nějakou drtivou porážku, kaganát se zhroutil jako domeček z karet. Franská říše, jejíž východní hranici představovala do té doby řeka Enže (Enns), tzn. na pomezí dnešního Bavorska a horního Rakouska, následně zabrala rozsáhlá území podél toku středního Dunaje až po Balaton.3 Tím se Morava dostala do bezprostředního

1 2 3

Eichert 2010, zvl. 209–211; Nowotny 2007; Breibert 2015. Např. Himmelová 1993; šířeji Robak 2015. Pohl 1988, 312–328.

sousedství Franské říše. Důsledkem bylo podstatné zintenzivnění vzájemných kontaktů, což se také začalo odrážet v soudobých písemných pramenech. Franští kronikáři a analisté popisovali aktuální dění více či méně zaujatě, z perspektivy zájmů svých vládců a církevních institucí (viz esej 1.1). Z franských pramenů vyplývá, že Karlovci pokládali Moravu za jakousi periferní součást své říše a z tohoto titulu se snažili ji kontrolovat.4 Morava ovšem nebyla běžnou pohraniční markou, kterou Karlovci spravovali prostřednictvím svých markrabí a hrabat. Museli se smířit s tím, že na Moravě vládl rod Mojmírovců, a  Moravané se urputně bránili představě, že by jim mohl vládnout někdo jiný – alespoň tak se běžně interpretuje skutečnost, že po zatčení Svatopluka I. Franky v roce 871 se Moravané vzbouřili a zvolili si za panovníka kněze Slavomíra, Svatoplukova příbuzného.5 Na druhé straně Karlovci měli vždy zásadní vliv na to, kdo z Mojmírovců bude na Moravě konkrétně vládnout (viz např. sesazení knížete Rostislava a nastolení Svatopluka o několik let předtím). Rostislav, Svatopluk i Mojmír II. složili franskému panovníkovi slib věrnosti a zavázali se odvádět mu tribut (u Mojmíra I. bližší informace o jeho vládě postrádáme).6 Když se někdo z nich pokusil o politiku, která byla v zásadním rozporu se zájmy franského panovníka, vyvolalo to vojenská tažení, kterým Moravané nebyli schopni dlouhodobě odolávat. Nezdá se však ani, že by se Moravané a zvláště Mojmírovci chtěli od Franské říše nějak jednoznačně a natrvalo „odstřihnout“.7 Zvláště ve 3. třetině 9. století se Mojmírovci vědomě zapletli do boje bavorského šlechtického rodu Vilémovců s Arbem, markrabím východní marky. S tím pak souviselo, že když např. Arbo uzavřel spojenectví se Svatoplukem, na důkaz důvěry mu dal jako rukojmí svého syna Isanrika. Příslušníci franské aristokracie však k Moravanům přicházeli již předtím, většinou jako provinilci hledající úkryt před spravedlností (hojně citovaný je případ Albgise odsouzeného mohučskou synodou v roce 852).8 V poslední době se diskutuje otázka majetkového ukotvení Mojmírovců na území Franské říše. Když mezi syny mocného knížete Svatopluka, Mojmírem II. a Svatoplukem II. došlo k ostrému rozkolu, císař Arnulf v roce 898 rozkázal, aby markrabí Arbo a hrabě Luitpold do sporu zasáhli. Ti v čele bavorského vojska tehdy dobyli nejmenované sídlo Moravanů a „chlapce“ Svatopluka, zjevně mladšího z obou bratrů, odvedli s sebou. Ve stejném roce dostal jistý šlechtic jménem Svatopluk od císaře Arnulfa statky v Korutanech, další pak za jeho nástupce Ludvíka Dítě, a to vždy na přímluvu hrabat z okruhu přívrženců salcburského arcibiskupa. Je pravděpodobné,

4 5 6 7 8

Třeštík 2001b, 161; Wihoda 2014a, 67. Např. Třeštík 2001b, 199; Štefan 2014, 148; Wihoda 2014a, 71. Wihoda 2014a, 67–69; 2014b, 47–48; Kalhous 2014b, 43. Wihoda 2014a, 69. Wihoda 2019, 96, 101–103.

51

že oba Svatoplukové jsou jedna a tatáž osoba. Další šlechtici se jmény Moimir a Svatopluk jsou uvedeni jako svědkové v listinách salcburského arcibiskupa z 20. a 30. let 10. století i později, takže v Bavorsku zjevně zapustil kořeny celý aristokratický rod moravského původu. Otázkou je, jestli existence těchto „bavorských Mojmírovců“ nesahá hlouběji do 9. století, jak nedávno naznačil J. Macháček. Zde jsme bohužel odkázáni jen na spekulace na základě memoriálních záznamů, např. kláštera sv. Petra v Salcburku a jiných církevních institucí, které ale nedokážeme přesně datovat a neumíme ani říci, za jakých okolností byly pořízeny – jsou dokladem osobní návštěvy kláštera, darování nějakých statků nebo politického spojenectví, např. se salcburským arcibiskupem?9 Z širší perspektivy je možné říci, že vztah Franské říše k Moravanům nebyl nijak zásadně jiný než v případě dalších slovanských kmenů na východním pomezí Franské říše. Karlovci i u Karantánců nebo Polabských Slovanů cílili na jejich připojení k Franské říši, ovšem realisticky chápali, že to nelze provést ze dne na den. Důležité pro ně bylo zajistit, aby prozatím těmto kmenům vládl někdo, kdo zná jejich zvyklosti a bude si schopen získat respekt obyvatelstva, a to hlavně díky svému původu z řad místní aristokracie (neboť zcela „cizího“ vládce, dosazeného odjinud, by lidé nejspíše vůbec neposlouchali nebo by se proti němu při nejbližší příležitosti vzbouřili). Nového knížete instaloval franský panovník a ten také potvrzoval jeho nástupce. Takový kníže panoval nad svým gens do značné míry autonomně, v zásadních věcech ovšem musel respektovat franskou svrchovanost – kromě tributu musel mj. pravidelnými návštěvami na říšských sněmech dávat najevo svůj loajální vztah k franskému králi nebo císaři. Za ten býval odměňován dary pro sebe i svoje přívržence. Naopak pokud začal dělat příliš nezávislou politiku, Frankové se ho vojenskými taženími snažili „přivést k rozumu“. Karlovci samozřejmě nespoléhali na jediného takového vládce, ale snažili se mít pro dané území „v zásobě“ hned několik dalších vhodných kandidátů, kteří ho mohli nahradit. K tomu sloužili rukojmí z řad příbuzných onoho dosazeného knížete, kteří pobývali dlouhá léta ve Franské říši – zde byli pokřtěni, dostali křesťanské vzdělání, našli si přátele a manželku z řad říšské aristokracie a celkově si osvojili karolinskou kulturu a hodnoty. Vše ostatní už byla často jen politika „rozděl a panuj“: zvláště pokud nějaký slovanský kníže začal jevit známky neloajality, franský panovník omezil jeho moc třeba tím, že část jeho území dal někomu z jeho příbuzných. Když následně došlo ke sporu, tak se franský vládce prezentoval jako rozhodčí a urovnáním sporu zvýšil svou moc nad jeho účastníky.10 Je evidentní, že v uvedeném nástinu mocenské praxe Franků vůči svým slovanským sousedům lze těžko najít nějaké opatření, které Karlovci nepoužili také vůči Moravanům. Vztah Moravanů – pokud odhlédneme od Mojmírovců – k Franské říši musel být poněkud ambivalentní, podobně jako tomu bylo u jiných kmenů či menších předstátních útvarů v sousedství nebo ve sféře vlivu mocné říše. Franská říše byla právě takovým mocným sousedem, který disponoval podstatně větší vojenskou silou a mnohokrát se s Moravany dostal do přímého vojenského střetu. Frankové však pro Moravany jistě nebyli jen a pouze soupeřem či dokonce nenáviděným nepřítelem. Franský vládce a jeho aristokracie museli stejně tak v Moravanech vzbuzovat respekt a obdiv, a to nejen kvůli velikosti svých vojsk a kvalitě jejich výzbroje. Když se

9 10

Wihoda 2019, 103–108; Macháček 2015b, 483–485 s lit. Lübke 2014; Štih 2014.

52

vyslanci Moravanů vypravili za franským vládcem do Cách, Frankfurtu nebo jiného významného centra, muselo to na ně zapůsobit ohromujícím dojmem – velké kamenné stavby paláců a bohatě zdobených kostelů, nádhera panovníkova dvora, kde mohli vidět nespočetné luxusní předměty z drahých kovů a jiných cenných materiálů, skvostné oděvy i zbraně franské aristokracie…11 A jistě nešlo jen o materiální bohatství, ale o celkově vyšší úroveň kultury a vzdělanosti, neboť Frankové např. dovedli psát knihy a také je číst, což byly činnosti, které negramotným lidem tehdy musely připadat jako „tajemství“ nebo alespoň „velké umění“. Vzhledem ke geografické blízkosti Velké Moravy k Franské říši bylo víceméně nevyhnutelné, že na Moravě postupně převládlo západní křesťanství. To bylo již od „pokřtění Moravanů“ kolem roku 830 zásadním kulturním pojítkem s Franskou říší. Moravané se tím, že se zřekli pohanství a stali se křesťany, stali součástí „civilizovaného světa“, takže příslušníci velkomoravské elity se mohli stýkat se svými franskými protějšky jako rovný s rovným.12 Nejpřirozeněji se v tomto ohledu Moravanům nabízely kontakty s aristokracií bavorského původu v horno- a dolnorakouském Podunají.13 Bohužel písemné prameny se o takových mírových kontaktech mezi elitami obou zemí zmiňují jen velmi vzácně a navíc spíše mimochodem. Historikové například soudí, že Pribina se ještě před svým odchodem z Nitry oženil se ženou z rodu hraběte Viléma I., který spravoval hrabství v Traungau (mezi Lincem a Mautern). Dozvídáme se to však jen na základě údaje, že Pribinův syn Kocel daroval klášteru sv. Emmerama v Řezně statky, které zdědil v Traungau, nejspíše právě po své matce pocházející z uvedeného hraběcího rodu.14 Takových „přeshraničních“ sňatků se pochopitelně mohlo uskutečnit více, aniž by se ovšem jakkoliv odrazily v písemných pramenech.15 Sňatek navíc nebyl jednorázovou událostí, neboť předpokládal předchozí kontakty dotyčných rodin a dojednání podmínek, za nichž se uskuteční. Svatbou také nejspíše vše neskončilo, obě aristokratické rodiny – bavorská i moravská – mohly zůstat ve spojení, vzájemně si vypomáhat, navštěvovat se a vyměňovat si dary, apod. V naznačených souvislostech je podle mého názoru nutné nazírat také přebírání součástí karolinské výzbroje a výstroje na Velké Moravě. Válečná střetnutí mezi Franky a Moravany jistě hrála významnou roli. Aby Moravané mohli mít vůbec šanci tak mocnému nepříteli vzdorovat, museli si osvojit jeho výzbroj, stejně jako se přizpůsobit jeho celkovému způsobu boje. S tím se však Moravané nespokojili. Nabízí se zde srovnání s vikingskými válečníky, kteří vysoce oceňovali karolinské meče a naučili se vyrábět jejich kvalitní napodobeniny. Na druhé straně přebírání karolinských militarií u nich mělo zřetelné limity – např. stříbrná kování z mečových pásů, které Vikingové ukořistili ve Franské říši, už nadále nepoužívali v souladu s jejich původní funkcí, ale předělali je na závěsky či spony pro své ženy nebo je přetavili.16 Naopak Moravané šli v recepci karolinských prvků zjevně dále. Pokud zůstaneme u militarií, převzali nejen karolinské meče a ostruhy, ale také součásti výstroje, které už pro vojenský úspěch nejsou bezprostředně nutné – např. ony meče nosili na pásech opatřených stejnými kováními, jaká viděli u Franků (viz obr. 217, 218 v eseji 3.6); kalhoty si na lýtkách omotávali stejnými řemeny zapínanými pomocí

11 12 13 14 15 16

Srov. Riché 1976; Fichtenau 1984, 100–110; Lübke 1996, 105–107; Cubitt 2003, 13. Třeštík 1997, 93, 300–302, 335; srov. Reuter 1985, 91–93; Lübke 2014, 88–89. Srov. Zehetmayer 2007; 2008. Třeštík 2001a, 121–126. Srov. Třeštík 2001a, 158. Capelle 1974; Wamers 1981; Wamers – Brandt eds. 2005, 129–138, 142, 173.

1

2

0

3

3 cm

Obr. 21 Opasková kování z velkomoravských hrobů, která jsou interpretována jako karolinské importy 1 – nákončí zdobené emailem z hrobu 253 u 1. kostela v Pohansku u Břeclavi; 2, 3 – přezka a nákončí z hrobu 323 v Rajhradicích

přezek, průvleček a nákončí, jaké nosili Frankové (viz esej 3.7). To vše ukazuje, že Moravané se snažili Frankům vyrovnat nejen na válečném poli, ale chtěli se jim přiblížit i v úrovni reprezentace, aby také vnějškově vypadali jako oni – na rozdíl od Vikingů, kteří o to nestáli. Při tom musely hrát zásadní roli mírové kontakty mezi franskou a moravskou aristokracií, díky nimž se Moravané postupně seznamovali i s dalšími prvky franského životního stylu. Z nich se ale zdaleka ne každý musel odrazit v archeologických pramenech, popř. daný archeologický jev nemusí být badateli jednomyslně považován za projev franského kulturního vlivu. Jako příklad lze zmínit otázku, jestli se i v prostředí velkomoravské elity nějak projevil fenomén postupné redukce pohřební výbavy, tzn. jestli se někteří její členové spokojili s pohřbem s nepočetnou, čistě symbolickou výbavou či zcela bez milodarů, a zda lze tento proces spojovat s napodobováním pohřebních zvyků franské aristokracie. Nezapomínejme však na to, že Velká Morava trvala relativně krátce, takže by nebylo divu, kdyby se karolinské vlivy projevily nejdříve převzetím spíše „vnějškových“ prvků (militaria, oděv apod.), zatímco s normami chování, hloubkou náboženského cítění apod. to mohlo být podstatně složitější. Dostáváme se k otázce, jaké konkrétní artefakty z velkomoravských lokalit lze identifikovat jako karolinské importy. Jednoznačné je to v případě kování, při jejichž výrobě a výzdobě byly použity technologie, které obyvatelé Velké Moravy neovládali. Ukázkovým příkladem je obdélné nákončí z Pohanska u Břeclavi, z hrobu 253 u 1. kostela, zhotovené z olova a pozlaceného bronzu. Jeho lícní strana je ohraničena dvěma příčnými žebry půlkruhového průřezu, mezi nimi se nachází obdélné výzdobné pole vyplněné emailem (obr. 21: 1). Jde o tzv. přihrádkový email, kdy zploštělé drátky přiletované k podkladu vymezují zhruba rombický výzdobný motiv; prostory mezi drátky jsou pak vyplněny sklem červené, zelené a modré barvy.17 Emailová výzdoba musela vzniknout někde na území Franské říše. Svědčí o tom – kromě samotné technologie – onen rombický motiv, což je vlastně kříž (zde na bocích redukovaný z prostorových důvodů), jaký se objevuje u emailovaných karolinských a otonských terčovitých spon.18 Nákončí nalezené na Pohansku u Břeclavi mohlo být původně součástí karolinské mečové garnitury typu Marsum, pro něž jsou typická žebra půlválcovitého profilu na kratších stranách kování.19 Každopádně nákončí bylo vyjmuto z původní garnitury a do hrobu 253 se dostalo jen coby osamocená, byť nepochybně atraktivní ozdoba: bylo druhotně použito coby součást opasku, přičemž bylo zkombinováno s jednoduchou železnou přezkou místní provenience. Další možností, jak rozeznat jednoznačné karolinské importy, je propracovaná ikonografie výzdoby, která ve velkomoravském prostředí působí izolovaně a cize. Zde se jako ideální ukázka nabízí bronzová opasková přezka a nákončí z hrobu 323 v Rajhradicích. Přezka má obdélný nezdobený rámeček, trn a plechovou destičku se dvěma nýty (obr. 21: 2). Obdélné nákončí je na lícové straně opatřeno reliéfní výzdobou: plasticky vystupující útvar lze popsat nejspíše jako sloup s dříkem ve tvaru kříže a se dvěma přilehlými arkádovými oblouky. Tento architektonický prvek ohraničuje tři níže položená pole, která jsou beze zbytku vyplněna listy a byla plošně pozlacená (obr. 21: 3).20 Celé vyobrazení lze interpretovat

17 18 19 20

Kalousek 1971, 148, obr. 253: 1; Kouřil ed. 2014, 444, kat. č. 388. Capelle 1968, 229–231; Wamers 1998–1999, 103; Later 2009, 201–204, Abb. 1: 4, s lit. Ungerman 2011, 588–592; 2015, 267–272; Robak 2013, zvl. 146–147. Staňa 2006, 162, obr. 68: 323/1, 2.

53

nejspíše jako Nebeský Jeruzalém se stromem života uvnitř. Stylově patří každopádně do okruhu vyspělé karolinské vegetabilní ornamentiky s křesťanským podtextem.21 V početných souborech militarií z velkomoravských pohřebišť se karolinských importů musí vyskytovat nezanedbatelný počet. Tyto soubory se totiž těžko mohou skládat pouze z předmětů zhotovených na Velké Moravě, neboť pokud bylo ovlivnění velkomoravské výzbroje a výstroje ze strany Franků opravdu tak masivní, jak předpokládáme, je obtížné si představit, že by např. místní řemeslníci vyráběli ostruhy, kování řemenů apod. jen podle popisu bojovníků či vyslanců, kteří je viděli ve Franské říši. Není však snadné najít v odborné literatuře práce, které by přesvědčivě zdůvodňovaly karolinskou provenienci konkrétních artefaktů a poskytovaly by jednoznačná kritéria k jejich odlišení. Podle mého názoru lze i v případě vojenské výstroje – stejně jako u šperku (viz exkurz 3.3.2) – na začátku vyjít z posouzení, které konstrukční a výzdobné prvky (a jejich kombinace) se u artefaktů z velkomoravských pohřebišť objevují víceméně masově a které naopak ojediněle. Hlavně u artefaktů s unikátním a přitom precizním provedením lze s vyšší pravděpodobností předpokládat, že jde o importy. Můžeme to ilustrovat na příkladu dvou unikátních a v literatuře dobře známých párů ostruh, které byly nalezeny v Mikulčicích, a to v hrobě 50 u 6. kostela a v hrobě 44. u 2. kostela. Oba páry byly zhotoveny litím (materiálem je pozlacený bronz) a zdobeny podle stejného schématu. Důležité je, že v obou hrobech byly ostruhy doprovázeny upevňovacími řemínky se soupravami tvořenými vždy přezkou, průvlečkou a nákončím, přičemž ve výzdobě těchto kování se uplatnily stejné nebo podobné motivy jako na samotných ostruhách. Už sama technika lití z bronzu se u ostruh z velkomoravských pohřebišť objevuje jen zcela výjimečně (drtivě převažují železné ostruhy zhotovené kováním). Podobně neobvyklá je koncepce vrubořezové výzdoby obou párů ostruh. V případě ostruh z hrobu 50 (obr. 22: 1; viz také esej 3.2, obr. 159) je vnější povrch každého z ramen rozdělen na sedm úseků, kdy šest z nich je opatřeno výzdobou a jeden (od ploténky v pořadí druhý) je bez výzdoby, což mělo nejspíše nějaký funkční důvod (omotání upevňovacího řemínku kolem tohoto úseku?). Každý úsek obsahuje dvě výzdobná pole, vzájemně od sebe oddělená dvojitou plastickou přesekávanou páskou, která nejspíše imituje dvojitý filigránový drát. Každé výzdobné pole je pak beze zbytku vyplněno silně stylizovaným vegetabilním motivem (tzv. půlpalmeta). Ploténky těchto ostruh mají nezvyklý tvar v podobě dvou spojených oválů s příčnou řadou čtyř nýtů uprostřed.22 Výzdoba ostruh z hrobu 44 (obr. 22: 2; viz také esej 3.2, obr. 157) se řídí podle stejného principu jako u předchozího páru, jen s tím rozdílem, že výzdobná pole mají hladké rámování a uvnitř obsahují vyobrazení lidské hlavy en face (tzv. „maskovitý“ motiv).23 Není žádným tajemstvím, že v západní Evropě byly nalezeny podobně honosné karolinské ostruhy, které s oběma mikulčickými páry vykazují četné shody. Začíná to použitým materiálem (zlacený bronz), s nímž těsně souvisí technologie (lití). Klíčové je v této souvislosti hlavně výzdobné schéma těchto ostruh, kdy celý vnější povrch ramen je rozdělen na zřetelně ohraničená výzdobná pole, z nichž každé obsahuje stejnou (nebo velmi podobnou) výplň. Platí to např. pro pár ostruh, vylovený údajně z Rýna poblíž

21 22 23

Ungerman 2001a; srov. např. Lennartsson 1997–1998. Profantová 2003, 21–22, obr. 36: 7/50, 8/50; Kouřil ed. 2014, 356. Poulík 1957, 366–367, obr. 75–77; Kouřil ed. 2014, 352.

54

1

2

Obr. 22 Výzdobné detaily dvou párů unikátních ostruh z litého bronzu nalezených v Mikulčicích 1 – ostruha se stylizovanou vegetabilní výzdobou, hrob 50 u 6. kostela v Mikulčicích; 2 – ostruha s vyobrazeními lidské hlavy, hrob 44 u 2. kostela

Mohuče, kde výzdobnými motivy uvnitř polí jsou čtvernožci provedení v anglo-karolinském zvěrném stylu (tzv. Tassilokelchstil).24 Podobně pár ostruh z Welbsleben a ostruha z Hambacher Wald poblíž Jülichu mají ramena pokrytá výzdobou ve stejném zvěrném stylu; směrem k ploténce se ramena zužují, přičemž nejvíce zúžená část u ploténky je zdobena odlišně, a to pletencem (tzn. není bez výzdoby jako zúžený úsek u obou mikulčických párů).25 Vzhledem k použité výzdobě lze všechny tyto ostruhy z území Německa datovat do 2. poloviny 8. století. Relativně časnému datování odpovídá archaický způsob upevnění těchto ostruh k řemínkům pomocí oček. Oba výše popsané páry ostruh z Mikulčic jsou mladší, rámcově datovatelné do 9. století. Proto jsou již opatřeny „modernějšími“ ploténkami s příčnou řadou nýtů, nicméně základní koncepce jejich výzdoby stále zachovává výzdobné schéma německých ostruh. Považuji za pravděpodobné, že oba páry se do Mikulčic dostaly jako importy z Franské říše (srov. esej 3.2).26 Jejich výroba byla zřejmě natolik náročná, že na Velké Moravě nevznikly žádné jejich napodobeniny stejnou technologií (tzn. litím a výzdobou vrubořezem), moravští řemeslníci dávali přednost výrobě ostruh ze železa. S tím pak souvisela odlišná technologie jejich zdobení, tzn. hlavně tauzováním. Při tom se však již neuplatnil výzdobný princip využívající zřetelně od sebe oddělená výzdobná pole, z nichž každé obsahuje stejný motiv.27 Každopádně oba páry ostruh z Mikulčic nelze označit za místní výrobky jen proto, že na území Franské říše se zatím nenašly přesné analogie. Tento argument, často uváděný ve starší literatuře, totiž vůbec nezohledňuje silnou mezerovitost archeologických pramenů v západní Evropě, kde se nejpozději v 8. století přestalo pohřbívat s militariemi (s výjimkou periferních oblastí). Českoslovenští badatelé ve 2. polovině 20. století výše uvedený srovnávací materiál z území Německa samozřejmě znali, oba diskutované páry mikulčických ostruh však interpretovali odlišně.28 V tehdejším pojetí tyto ostruhy představovaly klíčovou součást náplně tzv. blatnicko-mikulčického horizontu (kladeného zhruba do 1. třetiny 9. století), jehož památky měly být místními výrobky a které v sobě měly spojovat karolinské, pozdně avarské aj. prvky do svébytného synkretického stylu. Oba páry ostruh ostatně nezanedbatelnou měrou přispěly k vytvoření daného konceptu, a to na základě použité technologie (litý bronz), výzdobné techniky (vrubořez), popř. výzdobných motivů (masky). V souladu s tím byla těmto ostruhám přisouzena časná datace v rámci velkomoravského období, která však nebyla – stejně jako v případě mnoha dalších souvisejících památek – nikdy přesvědčivě doložena.29 V posledních dvou desetiletích se v bádání množily kritické hlasy vůči způsobu vyčlenění blatnicko-mikulčického horizontu, takže celá koncepce byla nakonec odmítnuta coby pouhá neprokazatelná hypotéza, která navíc vnáší do velkomoravské chronologie závažné chyby.30 Tím se otevírá možnost znovu a nepředpojatě zjišťovat datování a provenienci artefaktů, které byly dříve řazeny do uvedeného „horizontu“. Pokud přijmeme výklad, že ostruhy z hrobu 50 u 6. kostela a hrobu 44. u 2. kostela v Mikulčicích jsou karolinskými importy,

24 25 26 27 28 29 30

Haseloff 1951, 36, Abb. 20, Taf. 12; Wamers – Brandt eds. 2005, 60–61, Kat. Nr. 16. Haseloff 1951, 36–37, Abb. 21–22, Taf. 13: 1, 2; 14. Schulze-Dörrlamm 2009b, 750. Srov. Kouřil ed. 2014, 353, 354, 357, kat. č. 165, 166, 170. Např. Kavánová 1976, zvl. 24–27; Profantová 2003, 61. Srov. Košta 2008, 288. Ungerman 2011b; Robak 2017.

týká se to i kování řemínků k upevnění těchto ostruh na nohy, neboť tato kování tvoří díky své výzdobě s ostruhami vždy ucelenou soupravu. Nabízí nám to možnost sledovat, jak se výzdobné schéma a motivy použité u ostruh promítly do výzdoby kování, která však pochopitelně mají jiný tvar než protáhlá ramena ostruh. Začněme kováními z hrobu 50. Jazykovitá nákončí (obr. 23: 2) mají v týlu stejnou čtveřici nýtů jako ploténky ostruh. Obě nákončí jsou na své lícní straně členěna – opět pomocí dvojité přesekávané pásky – na čtyři výzdobná pole, z nichž každé obsahuje vegetabilní motiv, ovšem jiný než na ostruhách. Také štítek průvlečky (obr. 23: 1) má jazykovitý tvar a je opatřen stejnou výzdobou jako lícní strana nákončí, jen čtveřice nýtů je nahrazena dvojitou klikatkou. Mnohé z uvedených znaků jsou u ostruhových řemínků z velkomoravských pohřebišť velmi neobvyklé, zejména jazykovitý tvar štítku průvlečky a jeho výzdoba, která připomíná výzdobu nákončí z Rajhradic (obr. 21: 3); dále sem patří i použití motivu klikatky. Pokud jde o kování k ostruhám z hrobu 44, maskovité motivy včetně jejich rámování beze zbytku pokrývají také celý povrch rámečku přezky (obr. 23: 3). Lícní strana jazykovitého nákončí je členěna na okrajovou část – s maskami – a na centrální část, zdobenou větším ondřejským a menším řeckým křížkem (obr. 23: 4). Stejnou výzdobu má i lícní strana jazykovitých štítků obou průvleček (obr. 23: 3). Je zde přitom určitý kontrast, kdy oba křížky sice plasticky vystupují, ale větší křížek je plný, zatímco menší je opatřen dvěma žlábky, takže působí o to subtilněji. Přestože jde o jednoduchý výzdobný motiv, ve velkomoravském prostředí se šířeji neujal. To je další indicie svědčící o západní provenienci celé soupravy. Stejnou výzdobu jako u obou nákončí k ostruhám z hrobu 44 u 2. kostela má jen nákončí z hrobu 295 u 3. kostela (baziliky) v Mikulčicích (obr. 24). Toto nákončí bylo odkryto u levého lýtka pohřbeného muže, což by svědčilo pro začlenění do řemene ovázaného kolem lýtek. Naopak trojice ptáčkovitých záponek nalezených tamtéž svědčí spíše o tom, že všechna kování byla součástí opasku (přezka bez trnu, která by to mohla jednoznačně potvrdit, v hrobě bohužel nalezena nebyla).31 Atypická poloha kování se s touto interpretací nevylučuje – nestalo by se poprvé, že pohřbený jedinec nebyl opaskem opásán, ale pozůstalí jej mrtvému položili k tělu na jiné místo. Máme tedy před sebou další případ, kdy nákončí franské provenience bylo sekundárně začleněno do typicky velkomoravského honosného opasku s ptáčkovitými záponkami (srov. esej 3.6). Nákončí vzniklo patrně ve stejné dílně jako ostruhy z hrobu 44 u 2. kostela. Drobné rozdíly ve výzdobě tohoto nákončí oproti kováním z hrobu 44 lze připsat na vrub skutečnosti, že nákončí z hrobu 295 je o něco větší (má rozměry 3,5 × 2,4 cm), proto je také opatřeno čtyřmi nýty v týlu, na rozdíl od ostruhových nákončí z hrobu 44, která jsou menší (rozměry 2,8 × 2,2 cm) a nýty mají jen tři (obr. 23: 4). Další mikulčické opaskové garnitury, které jsou s vysokou pravděpodobností franské provenience, jsou zmíněny v eseji 3.6: jde o kování z hrobu 50 (obr. 214: 7, 8) a hrobu 70 u 6. kostela (obr. 215: 1, 2). Také ony byly vyčleněny na základě znaků, které jsou ve velkomoravském prostředí ojedinělé, ale současně mají přesné analogie na území Franské říše nebo v sousedních regionech, výrazně ovlivněných karolinskou kulturou. Jinými slovy řečeno, na území Velké Moravy se ze západní Evropy dostávaly exkluzivní výrobky, z nichž

31

Kouřil ed. 2014, 371, kat. č. 188; Klanica et al. 2019, 34, Abb. 26: 1, 3–5.

55

1

2

3

4

0

3 cm

Obr. 23 Kování k řemínkům sloužícím k upevnění ostruh k nohám jsou opatřena stejnou výzdobou jako samotné ostruhy 1, 2 – přezka s průvlečkou a nákončí z hrobu 50 u 6. kostela v Mikulčicích; 3, 4 – přezka s průvlečkou a nákončí z hrobu 44 u 2. kostela v Mikulčicích

0

3 cm

Obr. 24 Nákončí pocházející patrně z opasku, hrob 295 u 3. kostela (bazilika) v Mikulčicích

56

některé nezanechaly žádný bezprostřední vliv v místní řemeslné produkci. K opačným příkladům, kdy zde importovaný karolinský prvek zdomácněl, lze počítat třeba rozčlenění lícní strany nákončí na okrajovou a centrální část, jak to vidíme u nákončí z hrobu 44 u 2. kostela (obr. 23: 4) a z hrobu 295 u 3. kostela v Mikulčicích (obr. 24). Považuji za pravděpodobné, že kompozicí výzdoby lícní strany takových a podobných nákončí se inspirovali výrobci honosných mikulčických opaskových garnitur (viz esej 3.6), jejichž výzdobu jsem pracovně označil jako „mikulčické schéma“ (obr. 214: 1, 4, 6). Stejně tak převzali i princip, že výzdobný motiv z okrajové části nákončí se opakuje na rámečku přezky (obr. 214: 2, 5). Dále už mikulčičtí řemeslníci postupovali poměrně samostatně, provedení výzdoby jednotlivých garnitur je značně individuální. Nemalou měrou se na tom podílejí i rytiny lidských postav apod. (obr. 214: 1, 4, 10) na ploché rubové straně nákončí, které na soudobých karolinských nákončích naopak chybějí (viz exkurz 3.6.2).

Identifikace karolinských importů a zpřesňování kritérií pro jejich rozlišení nadále zůstávají důležitým úkolem pro další bádání. U některých výrobků bude obtížné rozhodnout jednoznačně o jejich provenienci, v tomto ohledu se zřejmě bude možné vyslovit vždy jen s větší či menší mírou pravděpodobnosti. Zvláště pokud určitý znak či skupina znaků karolinského původu na Velké Moravě zdomácněl a byl místními řemeslníky masově používán, může se snadno stát, že originální karolinské importy se v takové skupině výrobků snadno „ztratí“. V takových případech bude žádoucí nasadit subtilnější metody analýzy výzdobných motivů a používaných technologií. Nicméně třeba právě výzkum technologií, jimiž byly součásti bojovnické výstroje vyráběny, je na Moravě teprve na počátku.

57

1.2.2 exkurz Franská aristokracie a její sebereprezentace — Šimon Ungerman

Je obtížné podat v několika odstavcích charakteristiku franské aristokracie v 8.–10. století a jak se prezentovala na veřejnosti, neboť jde o obsáhlé téma, o němž vypovídají početné písemné prameny i sekundární literatura. Přesto se o to – s určitou mírou zjednodušení a abstrakce – můžeme pokusit. Kdo byl vlastně v karolinské a pokarolinské době aristokratem či šlechticem? Tehdy v západní Evropě ještě neexistovala plně konstituovaná šlechta, jakou známe z vrcholného a pozdního středověku. V raném středověku se nepoužívaly šlechtické tituly s ustáleným významem a s přesně definovanou vzájemnou hierarchií. Již tehdy však bylo všem zřejmé, že tehdejší laická elita zdaleka netvoří homogenní společenskou skupinu.1 Mezi příslušníkem nejvyšší říšské aristokracie, v jehož rukou se koncentrovala obrovská moc, a drobným vazalem, který žil z výtěžku několika usedlostí, byl propastný rozdíl. V následujícím výkladu se soustřeďuji na vyšší aristokracii, o níž písemné prameny referují nejčastěji. Lapidárně se dá říci, že šlechticem byl ve Franské říši ten, koho za šlechtice pokládali ostatní členové společnosti, kdo tak vypadal a choval se tak. Nezbytným předpokladem byla urozenost, tedy původ ze všeobecně známé rodiny s dlouhou a slavnou historií; dále materiální bohatství a z toho vyplývající možnosti reprezentace. Existovalo však také všeobecné povědomí, jaké osobní vlastnosti by ideální šlechtic měl mít: urostlou postavu a pěkný vzhled, elegantní držení těla, měl by být přátelský, zdvořilý a příjemný v jednání s ostatními lidmi. Pokud se zaměříme hlavně na muže-aristokraty, jejich klíčovou vlastností byla odvaha a udatnost v boji (viz níže), disciplinovanost a chladnokrevnost, a to i mimo bitevní pole. Neméně žádoucím rysem byla moudrost a uvážlivost, s níž šlechtic činil všechna svoje rozhodnutí. Celkově z dobové literatury – psané až na výjimky příslušníky elity – vyplývá přesvědčení, že aristokraté se svým zjevem, ušlechtilou povahou, způsobem řeči atd. natolik odlišují od nižších vrstev, že tuto svou odlišnost nedokáží skrýt, i když se o to třeba snaží.2 Vnějškově byl šlechtic na první pohled jasně rozeznatelný díky svému oděvu, zhotovenému z drahocenných tkanin, a díky svým kvalitním a bohatě zdobeným zbraním, které nosil stále s sebou. Nejvýznamnější zbraní byl meč zavěšený na opasku, zdobeném – pokud lze věřit líčení písemných pramenů – kováními z ryzího zlata a posázenými drahými kameny. Kromě toho někteří urození muži nosili i masivní zlaté šperky, např. náramky. Všichni pak měli ušlechtilé a rychlé koně, přičemž sedlo a celý postroj byly opět nákladně zdobené. Významní aristokraté měli takových koní

hned několik, podobně jako vlastnili celou sérii mečů nebo několik souprav ochranné zbroje.3 Vzhled samotného velmože byl však jen jedním z aspektů jeho reprezentace – stejně tak důležité bylo, kolik dvořanů, ozbrojenců a služebníků čítá jeho doprovod, a jak jsou tito lidé oblečeni a vybaveni. Aristokrat s nepočetným nebo nuzně vybaveným doprovodem, popř. zcela osamocený, by v očích tehdejších lidí klesl na významu. Již jen náležité ošacení a vybavení sebe i svého doprovodu vyžadovalo, aby šlechtic disponoval značnými materiálními zdroji. Jeho vliv se měřil mj. tím, kolik vlastnil obdělávané půdy a hlavně kolik rolníků na ní hospodařilo. Za „správné“ se tehdy považovalo, když šlechtic svůj pozemkový majetek z větší části zdědil po předcích, a navíc jej rozšířil vlastním přičiněním. Zvláště u příslušníků nejvyšší říšské aristokracie je možné předpokládat, že značné výnosy z obdělávané půdy jim umožnily postavit si sídlo, které – spolu s kvalitou jeho vnitřního vybavení a nashromážděnými předměty z drahých kovů apod. – odráželo jejich bohatství a moc.4 Hromadění bohatství však nebylo pro raně středověkého aristokrata cílem, ale pouhým prostředkem. Pomocí ostentativního ukazování luxusu si budoval sociální kapitál, aby do svých služeb přitáhl níže postavené muže, ochotné sloužit mu se zbraní v ruce. Čím více takových vazalů získal, tím lépe mohl bránit nebo rozšiřovat své državy. Nebo tuto „soukromou armádu“ mohl nabídnout panovníkovi, což mu v případě úspěšného válečného tažení zajistilo odměnu v podobě kořisti, další půdy nebo úřadů, přičemž takto získané výnosy mohl použít k dalšímu rozšíření řad svých vazalů. V tomto kontextu snadno pochopíme, že klíčovou vlastností šlechtice byla štědrost, s jakou obdarovával všechny své muže zlatem, zbraněmi, koňmi, oděvy atd. Toto jednání mělo svůj předobraz v darech, které panovník rozdával všem svým věrným, od říšských magnátů po sluhy na svém dvoře (pochopitelně v závislosti na jejich postavení a zásluhách). Štědrost si ale projevovali i aristokraté mezi sebou – dávali si vzájemně cenné dary, zvali se na lovy, opulentní hostiny apod. Tímto způsobem upevňovali stávající přátelské a spojenecké vazby nebo utvářeli nové. Mezi sobě rovnými přitom platila zásada, že dar si žádá zhruba stejně cenný protidar.5 Jedním ze způsobů, jak mohl šlechtic svou zámožnost demonstrovat, bylo darování části majetku ve prospěch církevních institucí. Většinou to však nebylo motivováno nezištnými pohnutkami, šlechtic za to očekával exkluzivní protihodnotu: že on a členové jeho rodiny budou pohřbeni na význačném místě v obdařeném kostele nebo klášteře a že tamní kněží, resp. mniši se budou modlit

3 1 2

Devroey 2006, 208–212; Bougard – Bührer-Thierry – Le Jan 2013, zvl. 1079–1084. Fichtenau 1984, 185–191, 200–201; Depreux 2002, 115; Reuter 2002, 89–95; Devroey 2006, 104–106, 249–252; Fray 2011, 756–767, 821–823.

58

4 5

Fichtenau 1984, 92–95; Leyser 1994b, 55; Härke 2000, 385; La Rocca – Provero 2000, 251–255; Ziolkowski 2008. Fichtenau 1984, 78–82, 194–197; Devroey 2006, 258; Bourgeois 2013. Gurevič 1972, zvl. 538–547; Fichtenau 1984, 60–63, 83–90, 96, 194–197; Reuter 1985, 81–83; Althoff 1991; Curta 2006, zvl. 684–690; srov. Schmauder 2002, 208–220.

za spásu jejich duše (tzv. memoria). S tím souviselo očekávání, že jejich jména se díky vzpomínkovým obřadům udrží „navždy“ v kolektivní paměti, zatímco jména masy neprivilegovaných lidí upadnou brzy v zapomnění.6 Z předchozích řádků snad dostatečně zřetelně vyplývá, že hlavní snahou západoevropských aristokratů bylo dosažení co největší vojenské síly a jejich největší ctností byla udatnost v boji. Jejich společenské postavení, které se vyjadřovalo mj. udělováním úřadů, darů od panovníka, všeobecným respektem nižších vrstev apod., bylo silně závislé na válečném úspěchu – dlouhodobě vojensky neúspěšný šlechtic to nikdy nemohl dotáhnout opravdu vysoko. Aristokraté tak strávili značnou část svého života jako aktivní – de facto „profesionální“ – válečníci. Jedinou reálnou alternativou (pro ty, kteří bojovat nemohli nebo nechtěli) byl vstup do kláštera v postavení řadového mnicha. Pokud však šlechtic udělal kariéru v rámci vyšší církevní hierarchie (a tyto hodnosti opravdu byly de facto vyhrazeny příslušníkům aristokracie), ani zde se válčení často nevyhnul. Neboť arcibiskupové, biskupové a opati významných klášterů disponovali nezanedbatelnou vojenskou silou – a pokud je panovník povolal, táhli v čele svých vazalů do boje, a to se vší parádou. S tím rizikem, že v případě porážky na bojišti ztratili život nebo do rukou nepřítele padlo celé jejich vybavení včetně zbraní, koní, předmětů z drahých kovů, liturgických oděvů i náčiní (kalichy, relikviáře aj.).7 Příprava na jejich celoživotní „povolání“ začínala u aristokratů již v dětství. Ve věku kolem šesti let se začali učit jezdit na koni, střílet z luku, šermovat mečem atd. Když chlapec ještě o něco povyrostl, bylo zvykem, že ho rodiče svěřili na výchovu do spřátelené šlechtické rodiny nebo na panovnický dvůr. Zde chlapec vyrůstal pod dohledem svého patrona, resp. panovníka a jeho hodnostářů, a spolu s dalšími urozenými vrstevníky se učil vše, co mohl v budoucnu potřebovat. Nejvíce informací máme o výchově mladých aristokratů na dvoře Karlovců v 9. století. Mladíci se zde dále zdokonalovali v jízdě na koni, v boji s různými druhy zbraní, účastnili se lovu vysoké zvěře, který byl vnímán jako příprava na válku a zabíjení. Učili se snášet námahu, hlad i nepříznivé počasí. Připravovali se na život u dvora a na úřední funkce, tzn. učili se číst a psát, základům úřední korespondence apod. Jejich vzdělávání většinou nemělo formální charakter, ale učili se hlavně tím, že se účastnili veškerého dění na panovnickém dvoře (říšské sjezdy, audience, hostiny, oslavy významných církevních svátků atd.). To jim dávalo také možnost osobně se stýkat s panovníkem, s aristokraty z celé říše a v neposlední řadě s nejvýznamnějšími intelektuály své doby, kteří na dvoře Karlovců působili. Ti všichni šlechtickým mladíkům vštěpovali, že jsou předurčeni stát se těmi, kteří budou vládnout nižším společenským vrstvám, ale také je chránit, a jaké morální a charakterové vlastnosti k tomu musí správný šlechtic mít. Panovník a dvorští hodnostáři se sami snažili navázat s nimi

co nejužší osobní vztahy, které by přetrvaly i do budoucna. Neboť později se z těchto mladíků stali přední magnáti, laičtí i církevní hodnostáři, jejichž věrnost byla pro panovníka nepostradatelná. Nemenší význam mělo přátelství mezi samotnými mladíky navzájem, které vzniklo za léta společně strávená u dvora.8 Vedle pevných vazeb, založených na příbuzenských, přátelských a spojeneckých vztazích, byla pro aristokracii v raném středověku stejně typická vzájemná rivalita. Kromě samotného válečnického až „kořistnického“ charakteru této společenské vrstvy to bylo způsobeno tím, že její příslušníci neměli svoje postavení garantované „jednou provždy“, neboť s každým úmrtím hlavy rodiny, sňatkem, získáním významného úřadu apod. se postavení dané rodiny poněkud změnilo. Také vládce zaměstnával šlechtu u svého dvora tím, že každou chvíli byl v jeho přízni či nepřízni někdo jiný. Z toho pro šlechtu vyplývala nutnost si svoje postavení stále znovu upevňovat a potvrzovat – jednak vůči nižším vrstvám, jednak soupeřením mezi sebou navzájem. Toto soupeření mělo mnoho podob. I pouhé chvástání se svými kvalitami a zásluhami mohlo snadno přejít v urážky a následně souboj, který v případě smrti jednoho z účastníků nezřídka přerostl v opakovanou a dlouhotrvající krevní mstu. Takových a podobných konfliktů, které se projevovaly lokálními bojovými střetnutími, pleněním statků protivníka, braním rukojmích a požadováním výkupného atd., byl raný středověk plný. Pokud se znepřátelení aristokraté se svými oddíly stali součástí jednoho vojska, obávali se někdy sebe navzájem více než nepřátelského vojska na druhé straně bitevního pole. Taková situace se pak řešila přísahou, že zúčastnění nevyužijí bitevní vřavy k zúčtování se soupeři ve svých řadách nebo je neponechají bez pomoci na pospas nepřátelům. I když však v rámci jednoho vojska nebyly tak silné vzájemné animozity, i pak se někdy vyskytli šlechtici, zvláště ti mladí a ambiciózní, kteří se toužili vyznamenat a získat všechny zásluhy o vítězství jen pro sebe. Podnikli se svými oddíly třeba přepad protivníka na vlastní pěst, i když taková nedisciplinovanost mohla zásadně ohrozit ostatní jednotky a celý průběh tažení. Tomu ovšem nahrávala mj. okolnost, že franská vojska byla složena z mnoha oddílů pod velením jednotlivých laických aristokratů, biskupů atd., mezi těmito veliteli však nebyla stanovena přesná hierarchie a posloupnost velení, jako je tomu u moderních armád.9 Rivalita mezi aristokraty se však samozřejmě neprojevovala jen ve spojitosti s válčením. Všechny výše uvedené prostředky šlechtické reprezentace – tedy honosný oděv, zbraně, početný doprovod, koně atd. – sloužily k soupeření a poměřování se s ostatními. Stejně tak se aristokraté mohli trumfovat v tom, kdo dá svému protějšku hodnotnější dar, kdo uspořádá větší hostinu apod., přičemž ti méně zámožní jim v tomto ohledu dříve nebo později přestali stačit, což jasně ukázalo jejich pozici v pomyslné šlechtické hierarchii.

6

8

7

Oexle 1983; Geary 1994a, 77–92; Treffort 1996, zvl. 99–110; Hassenpflug 1999, zvl. 72–75; Effros 2002; Geuenich 2003; Barbier 2005; Devroey 2006, 107–113; Neiske 2008. Fichtenau 1984, 277–282; Leyser 1994a, 34–35; 1994b, 54, 67; La Rocca – Provero 2000, 252; Sot 2010; Fray 2011, 774–781, 821–824.

9

Le Jan-Hennebicque 1993; Dette 1994; Le Jan 2000; Nelson 2003; Innes 2003; Devroey 2006, 70–72, 253–260; Bachrach 2012, zvl. 112–148. Fichtenau 1984, 39–42, 46, 74; Leyser 1994a, 36–37; Nelson 1998, 93–95; 2003, 53–54; Fray 2011, 808–812.

59

Nomokanon, soubor světského a církevního práva, sestavil v 80. letech 9. století ve staroslověnštině sv. Metoděj

1.3  Církevní organizace jako nositel nové kultury a inovací a potenciální opora centrální moci — David Kalhous

Křesťanství tvořilo základ středověké kultury a již v raném středověku křesťanské učení silně ovlivňovalo soudobé ideály různých společenských skupin, a tím i náplň jejich života (srov. M. Harvát v exkurzu 1.1.3). Církev pak nabízela organizační a myšlenkové rámce raně středověké společnosti a myšlení. Je proto důležité zamyslet se nad tímto aspektem i v kontextu mojmírovské Moravy. Stručně proto nastíníme klady i rizika christianizace, budeme sledovat možné zdroje křesťanského učení na Moravě, stručně se seznámíme s projevy křesťanství v hmotné kultuře; následně bude věnována pozornost snahám získat pro Moravu biskupství a s tím souvisejícím aktivitám byzantských misionářů Cyrila-Konstantina a Metoděje, jež kromě církevně správního úsilí zahrnovaly také spisovatelskou a překladatelskou činnost. Není překvapivé, že první zmínka o Moravanech (822) je brzy následována zprávou o křtu prvního moravského vládce a také o christianizaci Moravanů (831). Jejím zdrojem jsou sice až pozdější prameny, vzniklé na území pasovského biskupství, odkud do sledované oblasti přicházela vlivná skupina misionářů, nicméně se jejich údajům obecně věří. Křesťanství nabízelo vznikajícím mocenským útvarům podstatné know-how, stejně jako obecně evropsky uznávané zdroje legitimity. Dále umožňovalo zřetelně strukturovat prostor, případně bránit jeho celistvost i po právní stránce.1 Bylo tedy podstatným spojencem pro ambiciózní představitele knížecích elit, pokud hodlali v dlouhodobé perspektivě stabilizovat svou moc. Přijetí křesťanské víry pochopitelně nebylo jistě bez nebezpečí – některá knížata padla za oběť neuváženému rozhodnutí přijmout křest, jiná se raději předem pokoušela zjednat si oporu u svých elit – příkladem budiž Aeduin, král Deiry,2 další „ucukla“ na poslední chvíli jako vládce Frísů Radbod, když zjistil, že by se v důsledku křtu v nebi nesetkal s žádným ze svých pohanských předků.3 V některých oblastech se po krátké křesťanské epizodě „pohanství“ vrátilo, ať už dočasně (Polsko, 30. léta 11. století;4 Uhry, 40. léta 11. století5), nebo na více než století (polabští a pobaltští Slované po porážce Otty II u Cotrone 9826). S křesťanstvím se Moravané nepochybně potkávali již předtím, než prameny zmiňují jejich hromadný křest. Vede k tomu však logika blízkosti karolinskému impériu, tak jako předtím stejně křesťanskému Bavorsku, jež se stalo součástí karolinské říše po roce 788. Ovšem bezpečné doklady v tomto směru chybí – výjimkou je neurčitá zmínka v Životě sv. Amanda († 675).7

I když byly elity na východ od karolinské říše jako sousedé křesťanského Bavorska nejspíše o křesťanství informovány, chybí jakékoli konkrétní doklady případného misijního působení před připojením Bavorska ke karolinskému impériu a před pádem kaganátu. Po vojenských úspěších Karla Velikého (768−814) a jeho vojevůdců se však situace v oblasti Pannonie a jejího okolí podstatně změnila. Zájem biskupů z příhraničí karolinské říše o misii v periferních oblastech potvrzuje rozhodnutí Karla Velikého, které vymezuje misijní působení pasovského biskupství a salcburského arcibiskupství a jako hranici určuje řeku Dunaj,8 stejně jako spis Conversio (viz exkurz 1.1.3), vzniklý z iniciativy salcburského arci­ biskupství v 70. letech 9. století ve snaze obhájit jeho nároky na jižních a východních okrajích Franské říše.9 O působení křesťanských kněží na Moravě se dozvídáme až zpětně z textů z okruhu Cyrila a Metoděje (viz exkurz 1.3.2), jejichž cílem bylo oslavit působení těchto byzantských misionářů, případně nepřímo díky některým staroslověnským textům. Život Metodějův zmiňuje působení kněží z „Vlach i z Řecka a z Němec“.10 Působení kněží z Franské říše nepřímo dokládá např. překlad Otčenáše, jehož skladba prozrazuje starohornoněmeckou předlohu slovem „vezdejší“.11 Naznačuje jej také jednání synody z léta 796, kdy se salcburský biskup Arno (785–821) a akvilejský patriarcha Paulinus II. (787–802/804) domluvili na smírném misijním programu, jenž se orientoval na doporučení Alkuina z Yorku, předního poradce Karla Velikého.12 Alkuin si povšimnul Karlových neúspěchů ve snaze podrobit si Sasy a přivést je ke křesťanství násilím, a proto doporučoval vydat se v případě Avarů (a snad i Slovanů) smírnou cestu a nebál se podstatně zmírnit požadavky na nově pokřtěné včetně materiálních požadavků církve např. v oblasti desátku (k biskupské organizaci srov. obr. 25).13 Spis Ratio de katechizandis rudibus,14 stejně jako soudobé kanonické právo ukazují, že církev sice měla pochopitelně zájem postupně regulovat klíčové momenty lidského života (narození, smrt, příbuzenské svazky, zejména sňatky, společenský vzestup), nicméně si byla vědoma reality a preferovala pozvolné pronikání do těchto oblastí a určitou vstřícnost vůči neofytům. Již druhá nebo třetí generace moravských křesťanů se však již nepochybně setkala s tlakem v tomto směru – podobně jako franští biskupové na západě, tak i Metoděj se snažil prosadit některá pravidla církevního práva při stanovení právoplatnosti manželství. V 11. kapitole jeho Života jeho autor zmiňuje, že:

1 2 3 4 5 6 7

8 9 10 11 12 13 14

Higham 1997; Kalhous 2019. Baedae 1896, II.13, 111–113. Vita Vulframni 1910, kap. 9, 668. Srov. Geary 1994b, 35–36. Srov. Borawska 2013. Srov. Kalhous 2018b, 42–45. Fritze 1984; Althoff 1999. Vita Amandi 1910, c. 16, 439–440.

Concilia 2,1 1906a, č. 20, 172; Conversio 1997, kap. 6, 108–113. Pro vice informací srov. Wolfram 1995b. ŽM 1967, kap. 5, 144. Vašica 2014, 30; srov. Isačenko 1948, 56, 66. Concilia 2,1 1906a, č. 20, 172–176. Epistolae IV 1895, č. 110, 156–159. Heer 1911; srov. Phelan 2010.

61

Armagh York Hamburk Brémy

Canterbury

Kolín

Coutances Saint-Pol-de-León Saint Brieuc

Trevír

Rouen

Bayeux

Verden

Osnabrück Minden Utrecht Hildesheim Halberstadt Münster

Remeš Paříž

Mety

Paderborn

Lutych Mohuč Würzburg

Špýr Eichstätt Řezno Worms Pasov Štrasburk Augšpurk

Verdun Aleth/St.-Malo Chartres Dol Sens Toul Rennes Le Mans Vannes Basilej Kostnice Angers Besançon Bourges Chur Tours Nantes Lausanne Ženeva Lyon Tarentaise Milán Vienne

Bordeaux

Narbonne

Pamplona

Nitra

Freising Salzburg

Aquileia

Embrun

Ravenna

Arles

Auch Lugo

Mikulčice

Pliska

Aix-en-Provence Preslav

Burgos

Debelt

Řím

Braga Tarragona

Durrës

Capua

Soluň

Konstantinopol

S

Legenda: 0

Arcibiskupství

500

1 000 km

Biskupství

Obr. 25 Arcibiskupství a biskupství v Evropě 9. století (se zaměřením na střední Evropu)

the „Jakýsi Avars and Slavs. The non-violent tactics employed involved druh, veliký boháč a (panovníkův) rádce, oženil se se svou looseningto the restrictions onjim themnoho newly domlouval christened a poučothrough kmotrou, jest sestřenicí.placed A ačkoli reduced tithes and other material requirements of thezeChurch (for val (je) i utěšoval, nedokázal je rozvést. Jiní totiž, kteří sebe dělali network ofboží, bishoprics, Fig. 25).13 lichotíce (jim) kvůli jmění, aby služebníky potají jecf. nahlodávali, Following contemporary canon‚Přijde law, the missionary je posléze odloučili od církve. I řekl: doba, kdy titohandbook lichotníci 14 Ratio de catechizandis rudibus discloses the vested interests of the nebudou s to pomoci; zato si vzpomenete na má slova, jenže (to už) Church.(možno) A guide nic for dělat.‘ the uncatechised, it advocates regulation nebude Náhle, když Bůh od nich the odstoupil, přiof key moments in people’s (birth(ani) to death), ties místo, (espekvačila na ně zkáza a nebylolives nalezeno jejich family (poslední) 15 cially through marriage) and social mobility. The Church was also, ale jako by vichr zdvihl prach a rozvál.“ however, attuned církve to the reality of implementing these teachings, O fungování na Moravě informují písemné prameny jen zřídka a primárně v rovině normy. Na základě archeologica certain tolerance of neophytes. But bypočetnější, the time the and kých pramenů, kterých přibývá a jsou je second ale obtížné third generations of Moravian Christians came along, the weight pronikání křesťanství jakkoli zachytit. Zaručenou indicií jsou totiž of religious had begun to be felt. Like the bishops jedině stopypressure po kostelních stavbách. Ty jsou všakFrankish bezpečně doloin thepouze west, v několika Methodiusmálo attempted to apply thecentrech, rules of canon law ženy velkomoravských a ne vždy for determining the legitimacy of a marriage. such instance můžeme s jistotou tvrdit, že se jedná skutečněOne o kostely, a nikoli is presented in Chapter 11 of Vita Methodii: 13 14 15

Epistolae IV 1895, 110, 156–159. Heer1967, 1911;kap. cf. Phelan 2010.srov. MMFH IV 1971, 147. ŽM 11, 156–157;

62

“A certain wealthy friend and councillor of the Prince církevní stavby very s méně veřejnou funkcí (mauzolea, privátní modli16 married his fellow godparent, je that is, his brother’s wife.kamenných After much tebny, apod.). V Mikulčicích doloženo okolo deseti explaining, instructing comforting, Methodius was o církevní unable to budov, u nichž je vysoceand pravděpodobné, že se jednalo separate them; for others, pretending be God’s servants, secretly stavby; k nim lze připočíst ještě jediný to dosud stojící velkomoravský corrupted them, deceiving for their property and, in the kostel v Kopčanech, který the sicecouple dnes stojí na Slovensku, avšak od end, separated from the Church. And said: “There prostoru bývaléthem mikulčické aglomerace jejMethodius odděluje pouze řeka.17 will come a time when deceivers will not bena able to helpbývalé you; and Několik kostelních staveb je doloženo také katastru stayou will recall my words, but there 1.3.1); will benedaleko nothing to Suddenly, roměstské aglomerace (viz exkurz byldo.” také doložen after God abandoned them, calamity befell them, and their place kostel v Modré u Velehradu. Dva kostely nyní známe z hradiska 18 19 was not to u Břeclavi, be found. But as the whirlwind raisesv Bratislavě, the dust, they were– Pohansko další kostel byl objeven dále 15 scattered.” snad – na dvorci v Ducovém20 a konečně snad také v Nitře – ovšem Unfortunately, there is a scarcity of evidence with regard to how zde se v poslední době množí pochybnosti; uvažuje se také o kostelní 21 the Church actually operated in Moravia. Although archaeological stavbě ve Znojmě, byť tato hypotéza není všeobecně přijímána. sources continue to emerge, we arez „venkovského“ still unable to chart with kde any Naopak zcela postrádáme doklady prostředí, degree of certainty the way Christianity spread during the period. The only reliable indications we have are from the traces of church 16 Srov. diskuze o funkci Kostela Panny Marie na Pražském hradu, Štefan – Wihoda eds. 2018. buildings at a few of the Great Moravian central sites. And even then, 17 Maříková-Kubková – Baxa 2017. there is no way of determining in every instance if these buildings 18 Dostál 1975; Macháček – Wihoda eds. 2019. 19 20 15 21

Naposledy Botek 2014. Vančo 2000, 75. ŽM 1967, c. 11, 156–157; Life of Methodius 1983, 121; cf. MMFH IV 1971, 147. Klíma 2001.

snad stály spíše kostely dřevěné – jistou stopou těchto jednodušších konstrukcí je však jen nově objevený kostel na Pohansku ze sklonku velkomoravské éry, který sice byl kryt kamennou plentou, avšak konstrukčně byl dřevěný.22 Oproti svědectvím kostelních staveb proměna pohřebních zvyklostí představuje jen velmi slabou indicii a je nutno k jejímu svědectví přistupovat s nejvyšší obezřetností. Církev totiž přistupovala zprvu k otázce hrobových příloh celkem liberálně.23 Rovněž proměna pohřebního ritu z pohřbu žehem k inhumaci nejspíš proběhla nezávisle na přijetí nové víry. Podobně nespolehlivým svědkem jsou navíc i různé předměty s vazbou na křesťanský kult, neboť důvody jejich uložení mohly souviset spíše se společenským postavením nebo rodinnými vazbami než s aktuální vírou – ostatně se tyto dva fenomény, tedy společenský status a christianizace, nejspíše prolínaly, protože křesťanská víra patřila k definujícím prvkům franských elit a šlechty, a naopak církev určovala společenský ideál této politické skupiny, respektive společenské vrstvy. Důležitějším dokladem christianizace je rekonfigurace pohřebišť, kdy alespoň v rámci větších sídlištních aglomerací můžeme doložit hřbitovní kostely. Nicméně reorientace pohřebišť na kostelní stavby a postupné vítězství pohřbů u kostela nad ostatními typy pohřbívání bylo dlouhodobým procesem, který trval staletí – v prostředí sousedních Čech od 9. do 12. století.24 Z těchto důvodů je jen velmi obtížné odhadnout dosah a intenzitu christianizačního úsilí na mojmírovské Moravě – např. do Děvína a Bratislavy (zaujímající oblasti dnešní Moravy a Slovenska) se křesťanství vrací, máme-li soudit podle zničení a obnovení tamního kostela, až na konci 10. století.25 Zatímco o  přímých dopadech christianizace na dobovou kulturu nás soudobé prameny zpravují jen nepřímo a v omezené míře, podrobnější informace máme o politickém přesahu christianizace Moravy a zejména o snahách zaštítit tamní křesťanství organizačně minimálně ustanovením biskupa. Avšak ani interpretace písemných pramenů není bez úskalí. Na základě soudobých pramenů se jeví logické, že nejpozději počátkem 60. let 9. století pojal kníže Rostislav úmysl nechat zřídit ve své zemi biskupství nebo snad i metropoli.26 Nevíme to však jistě – cyrilometodějské Životy to přímo nepotvrzují, naopak se zmiňují, že měl kníže Moravanů zájem o „učitele“ a jednotu ritu. Učitelé však již v jeho zemi byli. Důraz na učitelské působení, případně na sjednocení misijní praxe se tak zdá primárně odrážet zájem Cyrila a Metoděje a jejich žáků – pokud by totiž Rostislav v textu usiloval o biskupa, příchod obou bratří, jednoho kněze a druhého bez svěcení, by znamenal zklamání, a to je proti logice hagiografického syžetu. Rostislav se nejprve neúspěšně obrátil na papeže, Konstantinopol byla až jeho druhá volba. Konstantin se měl na své působení důkladně připravit, neboť začal pátrat po nové abecedě pro slovanský jazyk a legendista tvrdí, že: „A brzy, hle, dal mu zjevení Bůh, který poslouchá modlitby svých služebníků; a tehdy složil písmena a začal psát texty evangelia: Na počátku bylo slovo a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo a tak dále.“27 Avšak i zde uspěl jen napůl, neboť císař Michael a patriarcha Fotios sice vyslali své posly, z nichž Konstantin byl snad již tehdy

22 23 24 25 26 27

Macháček – Wihoda eds. 2019. Kalhous 2019. Viz Štefan – Varadzin 2009. Za upozornění na tuto anomálii vděčím Haně Chorvátové. K cyrilometodějské misii naposledy Vavřínek 2017. ŽK 1967, kap. 14, 100.

uznávaným učencem, měl ale pouze kněžské svěcení; jeho bratr Metoděj, zkušený administrátor, nebyl vysvěcen vůbec – postup konstantinopolského dvora a patriarchátu se zde příliš nelišil od postoje papežství, které také nebylo ochotno posílat příliš vysoce postavené misionáře do neznámých oblastí.28 Legendy se zmiňují, že od roku 864 byzantští misionáři více než dva roky na Moravě intenzivně působili, aby se nakonec se svými žáky odebrali do Říma – vezli s sebou cenného přímluvce, ostatky sv. Klimenta, čtvrtého papeže. I když Mikuláš I. (858–867), papež, který je zval, před jejich příchodem zemřel, mise se jeví jako úspěšná, neboť i jeho nástupce Hadrián II. (867–872) vítá oba bratry a jejich doprovod s úctou – tak to aspoň tvrdí ve shodě obě legendy. Metoděj a pět jeho slovanských žáků dosáhlo kněžského svěcení a papež údajně povolil užívání staroslověnštiny v liturgii – tato specifická snaha měla své starší paralely ve Franské říši,29 v byzantském prostředí byla neobvyklá a lze ji přičítat iniciativě Konstantinově.30 Misii však jednak oslabily důsledky skandálu, jenž jako stín dopadl na příznivce obou bratří na papežském dvoře,31 jednak kvůli Konstantinově nemoci a brzké smrti roku 869. Metoděj byl údajně bratrem vyzván, aby pokračoval ve společném díle.32 Jak upozornil V. Vavřínek,33 papež Hadrián využil své pozice a jmenoval Metoděje arcibiskupem v Panonii (a společně s ním inicioval další podobné kroky na okrajích své zóny vlivu).34 Tehdy nejspíše využil právní fikci kontinuity sirmijské římské církevní provincie – obnovení bylo možno provést i přes nesouhlas bavorských biskupů.35 Ve stejné době bylo údajně potvrzeno užívání staroslověnštiny v liturgii – papežský list však známe jen prostřednictvím Života Metodějova,36 obecně je ale jeho autenticita přijímána. Nicméně se vznik nové arcidiecéze netrefil do vhodné časové periody. Bouřlivé vztahy uvnitř karolinské dynastie se projevily i na Velké Moravě a našly svou paralelu ve vztazích mezi knížaty Rostislavem a jeho synovcem Svatoplukem. V důsledku těchto sporů byl nakonec Rostislav zajat, vydán k potrestání Ludvíku II. Němci, oslepen a uvězněn. Nicméně ani Svatopluk nevyšel z těchto třenic dobře, neboť také skončil ve vězení. Spolu s ním padl do rukou fransko-bavorskému kléru rovněž arcibiskup Metoděj a byl jimi zadržen a střežen v nějakém švábském klášteře. Až poté, co se roku 871 stal Svatopluk vládcem Moravy (viz esej 1.1) a papež důrazně zakročil ve prospěch uvězněného Metoděje, mohl se moravský arcibiskup vrátit ke svému misijnímu a překladatelskému dílu. V průběhu následujících čtrnácti let – zemřel 885 – vyučil skupinu svých žáků a dokončil některé překlady důležitých textů církevního a snad i právního charakteru (viz dále v textu). Avšak současně byl také nucen bránit se útokům části moravského kléru, mezi nimi zejména svého sufragána, nitranského biskupa Wichinga. Ten jej nepřestával očerňovat u papežského stolce a využíval přitom zejména Metodějova lpění na staroslověnštině jako liturgickém jazyku. V důsledku toho Metoděj navštívil opět Řím, kde před Janem VIII. (872–882) opět dosáhl svého očištění.37

28 29 30 31 32 33 34 35 36 37

Betti 2014a. Wolff 1973, I. 1. 31; Concilia 2,1 1906b, n. 19, 110. Vavřínek 1978; Ivanov 2015. Vavřínek 2013. ŽM 1967, kap. 7, 147. Vavřínek 2013. Srov. také Betti 2014a. Kalhous 2009. ŽM 1967, kap. 8, 147–150. Betti 2014a; Vavřínek 2013.

63

Obr. 26 Papežské listy Tyto listy, které zprostředkovávaly kontakt mezi papežstvím a ostatními církevními i světskými představiteli Evropy, osvětlují složitou politiku papežské stolice vůči nim. Nejlépe se dochovaly listy papeže Jana VIII. (872–882) díky existenci kopie části jeho register z konce 11. století. Na obrázku můžeme vidět folia klíčového listu vydaného v roce 880 pro Metoděje a Svatopluka – Bulla Industriae tuae. Papež v něm potvrzuje Metoděje coby hlavu moravské církve, ustavuje sufragánní biskupství, potvrzuje užívání staroslověnštiny v liturgii a nazývá Svatopluka svým synem

64

65

Podle Života Metodějova Metoděj následně rovněž podnikl cestu do Konstantinopole, kde se setkal s patriarchou. Jeho smrt v okamžiku, kdy jej jeho odpůrci opět obvinili před papežem – tentokráte Štěpánem V. (885–891), jehož list opět zapověděl užívání liturgie ve slovanštině, vedla k rozkolu v rámci církve a část jeho žáků byla údajně prodána do otroctví a vyhnána, aby našla útočiště v Bulharsku – tvrdí to ovšem primárně bulharské prameny, které zdůrazňují kontinuitu byzantské misie a soudobého bulharského křesťanství.38 Sám Wiching se ze svého úspěchu dlouho neradoval, neboť nakonec Moravu sám opustil (891 nebo 892) a stal se kancléřem východofranského krále Arnulfa Korutanského (888–899). S jeho pomocí se stal opatem kláštera Mondsee (896); roku 898, ač stále biskupem Nitry, se navíc rozhodl přijmout pasovský biskupský stolec. Tím se vážně prohřešil proti církevnímu právu a byl odsouzen bavorskými biskupy.39 Morava každopádně přišla o svou tak těžce vydobytou episkopální organizaci. Jednání s papeži a zejména bula Jana VIII. Industriae tuae (obr. 26), jež očišťovala Metoděje a potvrzovala jeho pravověrnost, stejně jako předchozí privilegia (např. liturgie ve staroslověnštině), je nejenom cenným dokladem o vývoji moravské církve, ale zároveň i hodnotným svědectvím významu církve pro upevnění raných knížectví, neboť papež jejím prostřednictvím přijal Moravu a jejího knížete Svatopluka pod svou ochranu.40 K obnově moravských biskupství, dokonce ve větším rozsahu než za dob Metodějova episkopátu, došlo na přelomu 9. a 10. století, a opět s pomocí papežského stolce. Ve stížnosti bavorského kléru z roku 900 jsou jmenováni papežští legáti arcibiskup Jan a biskupové Benedikt a Daniel, kteří byli papežem Janem IX. vysláni na Moravu.41 O jejich působení však nemáme žádné zprávy a netušíme, jak se na něm odrazil pád Moravy. Prameny 10. a 11. století nicméně nasvědčují tomu, že alespoň jedno biskupství na Moravě přežívalo, ačkoli tento biskupský stolec nebýval kontinuálně obsazen a určitou dobu spočívala církevní správa Moravy dokonce v rukou pražského biskupa.42 Zdá se tedy, že založení biskupství skutečně přineslo stabilitu alespoň v rovině sebeidentifikace místních elit – nejspíše i díky přežívání zmrzačených církevních struktur se tak označení „Moravané“ objevuje po stoletém hiátu v písemných pramenech znovu počátkem 11. století (více viz esej 1.2). Ustavení církevní organizace poskytlo podmínky pro rozvoj písemné kultury, která se nevyčerpávala jenom překlady, ale přinesla také originální texty. Je však třeba říci, že určení velkomoravského původu překladů a originálních textů je až výsledkem důmyslných kombinací, které se zaměřují na některé detaily v charakteru

38 39 40 41 42

ŽN 1967, 177–179; srov. Kalhous 2012, 193–208. Ann. Fuld. 1891, AD 899, 133; Annals of Fulda 1992, 139–140; MMFH I 2019, 108–109. Epistolae VII 1928, n. 255, 222–224; Havlík 1983. Conversio 1997, kap. 6, 108–113. Kalhous 2012; Kalhous 2018b.

66

užitého jazyka. Důvodem je, že většina údajně velkomoravských textů v současné době existuje v opisech vzniklých mimo její území (Bulharsko, Rusko) a zapsaných až o několik set let později. Předlohy velkomoravských překladů velmi dobře dokumentují prolínání vlivů z různých kulturních oblastí. Kromě částí Bible, zdá se, na Moravě vznikly upravené překlady různých právních textů. Patřil mezi ně svod světského práva Zakón súdnyi liúdem, sepsaný staroslověnsky a založený na byzantské Ekloze vyhlášené císařem Leonem III. Isaurským (717–741) snad roku 726, jež věnuje značnou pozornost sexuálním a manželským deliktům43 – paralely k tomuto textu je možno nalézt i v již zmiňované kapitole 11 Života Metodějova. Podobně Metodějův staroslověnský Nomokanon (obr. 27) představuje podstatnou redukci (na ca 60 %) byzantské Synagogy, souboru ustanovení kanonického a světského práva týkajícího se církve sestaveného Ioannem Scholastikem (565–577). Naopak latinskou předlohu prozrazují Zapovědi svetyich ot'c', výtah z penitenciálu. Zcela původními texty jsou homilie Vladykam zemle Božie slovo velit, případně Životy Konstantina a Metoděje. První naznačuje, jakou formou se v prostoru ne zcela zakotvené víry pokoušeli církevní hodnostáři působit na soudobé elity – zde se nabízí srovnání např. s dvěma kázáními sv. Vojtěcha ze sklonku 10. století. Naopak druhé dva texty ukazují, jak se okolí Konstantina a Metoděje pokoušelo prostřednictvím vylíčení jejich životů zaštítit jejich kulturně-církevní program – zde se nabízí otázka, jakému publiku byly vůbec tyto texty adresovány. Pozoruhodné je, že byly opisovány ještě pět set let po svém vzniku na území Bulharska a Rusi, kde se staly kanonickými texty – na jejich znění se mnoho neměnilo, samy se však staly zdrojem informací pro jiné kroniky a legendy, které jejich původní sdělení různě modifikovaly a přizpůsobovaly dobovým potřebám.44 To ukazuje na významný legitimizačně-charismatický potenciál spojení s působením obou soluňských bratří, který je ostatně živý dodnes. Christianizace Moravanů tedy doprovázela proces začleňování tohoto území do kulturních, politických a sociálních struktur tehdejšího světa, jež přežilo samotný pád mojmírovského knížectví. Církevní organizace byla jednou z páteří tehdejšího knížectví, a nejenomže zaštiťovala postavení knížete a jeho mužů uvnitř, ale také posilovala jejich pozici v rámci soudobých elit. I když mělo překladatelské působení obou bratří a jejich žáků nejspíše jen omezený dopad na pozdější církevní písemnictví českého knížectví, představa moravského arcibiskupství a sv. Cyrila a Metoděje pronikla do několika historiografických tradic Evropy, kde se stala zdrojem legitimity pro lokální církve.

43 44

MMFH IV 1971, 147–198; Maksimovich 2004. Viz Kalhous 2012, 193–208; Kalhous 2018b.

Obr. 27 Nomokanon Soubor světského a církevního práva sestavený Metodějem v 80. letech 9. století; zde v tzv. Usťugovském či Rumjancevovském přepisu ze 13. či 14. století

67

1.3.1 exkurz Raně středověký sakrální areál v Uherském Hradišti - Sadech — Luděk Galuška

Pojem Uherské Hradiště - Sady jako významné archeologické naleziště je neodmyslitelně svázán s obdobím raného středověku, konkrétně s érou Velké Moravy a následujícím 10. až začátkem 13. století. V roce 1958 na návrší při jihovýchodním okraji města označovaném dnes jako Výšina sv. Metoděje objevil Vilém Hrubý lokalitu, na níž následně, v letech 1959–1965, provedl rozsáhlý archeologický výzkum.1 V jeho průběhu byly odkryty pozůstatky souboru sakrální kamenné architektury tvořeného 5 stavbami, dále 958 kostrových hrobů rozsáhlé nekropole, podlahy 14–15 roubených domů sídliště a relikty rozsáhlé, 36 m dlouhé dřevěné stavby ve tvaru písmene „L“. Nechyběly ani sídlištní jámy provázené často doklady specializované výroby související se stavební činností. Zmíněné objevy lze časově zařadit jednak do období Velké Moravy, jednak do následující periody 10.–13. století.2 Ve velkomoravském období (9. až 1. polovina 10. století), v průběhu první stavební fáze (1. třetina 9. století), byl nejprve na maltu a kámen vystavěn kostel s půdorysem ve tvaru kříže, uvnitř se dvěma paralelními základovými pasy jako nosnými prvky pro interiérové klenby a mohutnou čtyřhrannou věž (obr. 28). Jeho stěny byly zevnitř i vně omítnuty a vymalovány (obr. 29), podlahu tvořila litá malta na kamenném štětu, střecha byla zhotovena z pálené krytiny antického charakteru.3 Vitráže oken sestávaly ze skleněných tabulek malovaných zlatou folií. S jistým časovým odstupem, během druhé stavební fáze (kolem poloviny 9. století), byla k západní stěně kostela přistavěna stavba se dvěma bočními vchody a půlobloukovým apsidálním výklenkem orientovaným k západu. Její kamenné stěny byly omítnuty a vymalovány, podlahu tvořily jen ploché kameny, neboť v přístavbě se následujících cca 400 let velmi intenzivně pohřbívalo (viz níže). Strop byl zřejmě plochý, střecha nejspíše dřevěná, snad šindelová. Přístavba asi plnila roli chrámové předsíně, tedy nartexu, přestože ji Vilém Hrubý dlouho považoval za druhý sadský kostel. Je velmi pravděpodobné, že ještě v průběhu druhé stavební fáze došlo na pomyslné ose kostelního komplexu, asi 6–7 m západně od apsidálního výklenku nartexu, k vybudování samostatně stojící menší kruhové stavby centrálního charakteru – rotundy. Měla průměr 3,3 m, byla opatřena litou maltovou podlahou a hypoteticky je spojována s křestní funkcí. V průběhu závěrečné třetí stavební fáze (3. třetina 9. století) byla do interiéru nartexu, do míst před půlobloukovým apsidálním výklenkem, vestavěna zděná, zřejmě nízká příčka, dlouhá 3,9 m. K severní zdi kostela s křížovou dispozicí byla v téže době přistavěna nejprve hrobová komora a poté ještě na ni navazující kaple s půlkruhovou apsidou; obě stavby měly samostatné vchody. Interiér zmíněné kaple byl omítnut a vymalován, podlaha byla asi z lité malty. V lodi kaple

byly uloženy hroby dvou velmi významných jedinců – mužů, takže se z ní posléze stala kaple hrobová. Stavebními aktivitami během třetí fáze v 70. až 80. letech 9. století získal soubor sadské sakrální architektury svůj konečný vzhled. Byl dlouhý 22,5 m – s rotundou ovšem 33 m – a ve východní polovině, v místech kostela, hrobové komory a kaple dosahovala jeho šířka 16 m. Severně od něj, odděleno zdmi a plotem, rozkládalo se již zmíněné srubové sídliště, které tvořilo severní část celého křesťanského areálu. S kostelním komplexem bylo toto sídliště propojeno chodníkem, jehož povrch byl zpevněn štěrkovým pískem. Na opačné straně, tedy jižně od kostelního komplexu, stála 36 m dlouhá a 8 m široká dřevěná stavba se dvěma pecemi, vytyčená třemi liniemi mohutných nosných kůlů zalitých maltou. Její interiér byl pravděpodobně členěn na 8, možná 10 obyvatelných kójí, a na jeden větší prostor, snad shromažďovacího účelu. Ze severní strany se k západní polovině velké halové stavby ještě přimykala rozměrná přístavba, opět opatřená kamennou pecí. Celkový vzhled obytného domu palácového typu tak nabyl tvaru písmene „L“. Komunikačně byl tento dům propojen s komplexem kostelních staveb asi 3 m širokým koridorem – chodníkem, po němž uživatelé domu mohli mezi hroby přijít až k jižní straně kostela s křížovou dispozicí.4 V  souvislosti s  kostelním pohřebištěm můžeme říct, že z celkového počtu 958 hrobů náleželo do doby Velké Moravy asi 87 (obr. 28). Z nich 23–24 se nacházelo v interiérech sakrálních staveb, tedy uvnitř kostela, chrámové předsíně, hrobové komory a kaple, přičemž v hrobech byli nebožtíci často uloženi v deskových rakvích kovaných železnými pásy. V obou případech jde o počty, jež nemají obdoby na žádné jiné velkomoravské lokalitě.5 Místa uložení hrobů v interiéru sakrálních staveb a také charakter často honosné výbavy hrobů naznačují, že na pohřebišti byli uloženi zejména vybraní jedinci pocházející z nejvyšších vrstev velkomoravské společnosti, kteří konvertovali ke křesťanství. Některé z hrobů jsou hypoteticky spojovány s nejvýznamnějšími osobnostmi Velké Moravy, a sice s knížetem Svatoplukem a arcibiskupem Metodějem.6 Druhé období využívání Výšiny sv. Metoděje v Uherském Hradišti - Sadech spadá do časů po zániku Velké Moravy a do tzv. doby mladohradištní, tedy do 2. poloviny 10. až začátku 13. století. Situace na nalezišti naznačuje, že ze souboru staveb velkomoravské sakrální architektury téměř jistě dál existoval kostel s křížovou dispozicí, v němž nebyl zjištěn ani jeden prokazatelný hrob z druhého období užívání výšiny. Totéž platí o původní hrobové komoře a samostatně stojící centrální stavbě-rotundě. Naopak plocha západní přístavby kostela – chrámové předsíně – byla plná hrobů mladších, než je Velká Morava. Ani jeden z tamních 26 hrobů však nepřekrýval

1 2 3

4 5 6

Hrubý 1965a, 101–103, 202–206. Naposledy Galuška – Mitáček – Nývltová Fišáková 2018, 99–114; Galuška et al. 2018. Hrubý 1970b, 95–102.

68

Galuška 1996, 30–75, 110–117; 1998a, 161–180. Galuška 2014b, 55–58. Hrubý 1970a, 87–96; Galuška 1996, 118–125; Lutovský 2005, 57–62.

VM60 VM59

VM61

VM61

VM39

VM8 VM35

VM36

VM10

VM1

VM2

VM19

VM38

VM74

VM3

VM72

VM69

VM4 0 VM4

VM2 VM3

VM73

7 1 VM3

0 VM2 VM2

VM14

2

1

VM18

8 VM2 26 VM

VM

VM1

9 VM2 2 VM3

V

VM43 VM20

VM6

1 VM4 VM1

3 VM3 VM23

7

6

VM5 M25

VM8

VM9

VM7

24

VM

17

1 VM7 0 VM7

VM45

2

VM13

VM4

VM48

2 VM15

4 VM VM45

7

VM63

VM65 VM64

VM66

4 VM3 VM37

VM44

VM67

VM68

VM56

VM54

VM75

VM52

VM57

VM51

VM49

VM5

VM78

5

VM8 3 VM8

VM8

VM80

1

VM7

VM50

VM53

2

6

VM77

VM8

4

VM58

VM86

VM 85

VM79

S 0

10 m

G

F Obr. 28 Uherské Hradiště - Sady. Křesťanské centrum na vrcholu Velkomoravské říše ve druhé polovině 9. století

A–E

H

Na pohřebišti u kostela bylo do velkomoravského období datováno 87 hrobů, z toho 23–24 bylo umístěno uvnitř sakrálních staveb. Schematický plán areálu (vpravo): A–F – kostelní komplex; G – roubené domy; H – dřevěná halová stavba

69

základy přístavby, naopak ji všechny hroby respektovaly. Dva zřejmě mladohradištní hroby ležely ještě v prostoru bývalé hrobové kaple na severní straně kostelního souboru. Odpovědi na otázku, které sakrální stavby někdejšího velkomoravského původu – kromě kostela – byly funkční i po zániku Velké Moravy, budou vysloveny až po aktuálně probíhajícím vyhodnocení nálezů.7 Z původních velkomoravských staveb profánního charakteru naopak zcela jistě přestaly existovat jak chaty srubového sídliště, tak – snad jen o něco později – i dlouhá dřevěná stavba palácového typu. Lze tak soudit na základě skutečnosti, že do jejich zánikových vrstev byly zahloubeny desítky jam prokazatelně pozdějších mladohradištních hrobů. Ve dvou případech byly doloženy i sídlištní objekty, jeden původně asi obytný, které obsahovaly keramiku typickou pro konec 11. a 12. století. Celkově lze konstatovat, že ve srovnání s dobou Velké Moravy ustoupily sídlištní aktivity na sadské Výšině sv. Metoděje v mladohradištním období značně do pozadí, naopak zde došlo k zásadnímu uchování a posílení funkce funerální. V období vymezeném přibližně polovinou 10. až začátkem 13. století bylo v areálu někdejšího velkomoravského sakrálního centra uloženo 871 hrobů. Z nich dva byly zahloubeny do podlahy hrobové kaple a 26 se našlo na ploše západní přístavby kostela s křížovou dispozicí. Po součtu s 13 staršími pohřby velkomoravskými tak jde o celkem 39 hrobů uložených uvnitř stavby. Zbylých 843 hrobů, většinou plytce zahloubených, bylo v okolí kostela rozmístěno tak, že zabíraly plochu ve tvaru nepravidelného obdélníku o stranách cca 83 a 73 m, orientovaného ve směru SSZ–JJV. Část z nich tvořila

7

Jde o soubor pěti monografií Uherské Hradiště - Sady. 500 let křesťanství ve střední Evropě. Aktuálně je k dispozici první díl – katalog pohřebiště viz Galuška et al. 2018, a čtvrtý díl – Historické souvislosti 9.–13. století viz Mitáček – Vavřínek 2021; další díly přinesou archeologické, antropologické, numismatické, genetické a přírodovědné vyhodnocení nálezů.

Obr. 29 Uherské Hradiště - Sady. Fragment malované omítky z interiéru s částí lidského obličeje

70

řady, jiné vytvářely shluky, někde zbyla volná místa. Mnohé hroby se nacházely v superpozicích nad pohřby z doby Velké Moravy, jiné se jim naopak vyhýbaly, respektovaly je, takže se zdá, že některé velkomoravské hroby byly na povrchu označené. Poměrně často se objevila úprava jam kameny, méně dřevem. Z nálezů dominují předměty typické pro 11. a 12. století, tedy hlavně ženské okrasy (311 hrobů) a mince (67 hrobů).8 Z celkového počtu hrobů vyplývá, že sadské kostelní pohřebiště nenáleželo jedné vesnici, ale že šlo o nekropoli sběrného charakteru, kde ukládali své zemřelé obyvatelé z širokého okolí, zejména pak z nedalekých Kunovic, Horních a Dolních Popovic a také Veligradu – Starého Města. Co do počtu hrobů převyšuje sadské kostelní pohřebiště dokonce i tehdejší centra moravských Přemyslovců, jakými byly Olomouc, Brno a Znojmo. Příčinu tak intenzivního pohřbívání na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti - Sadech v 10. až začátku 13. století vysvětlujeme buď přítomností svaté relikvie, nebo povědomím o významu místa trvajícím z doby Velké Moravy.9 Domníváme se totiž, že sadský sakrální areál jako součást velkomoravského Veli­ gradu, tedy staroměstsko-uherskohradišťské mocenské aglomerace, mohl být v 70. a 80. letech 9. století sídlem arcibiskupa Metoděje a od roku 880 i ústředím „svaté církve moravské“ zmíněné v papežské bule Industriae tuae.10 Stejně tak mohl být místem působení Metodějova nástupce, biskupa ordinovaného papežskými vyslanci na Moravě v roce 900, případně i některého z jeho hypotetických následovníků.11

8 9 10 11

K hrobům s mincemi souhrnně prozatím Sejbal 1986, 98–183, jinak Galuška et al. 2018. Galuška 2007. Naposledy Mitáček – Vavřínek 2021. Studie vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Moravské zemské muzeum (DKRVO, MK000094862).

1.3.2 exkurz Písemné prameny církevní historie — David Kalhous

Životy Cyrila a Metoděje Oba tyto texty byly napsány ve staroslověnštině. Biografie obou bratří-misionářů Konstantina (později Cyrila) a Metoděje jsou klíčovými svědectvími nejenom pro církevní dějiny mojmírovské Moravy v druhé polovině 9. století (obr. 30), ale také důležitými doklady raného písemnictví v „národních“ (vernacular) jazycích.1 Krom toho nás velmi dobře seznamují také s tím, jakým způsobem si oba misionáři a jejich žáci potvrzovali legitimitu svého konání. Jejich vznik je kladen obvykle do doby brzy po smrti jejich hlavních hrdinů ještě na Moravu, případně – pokud jde o Život Metodějův – částí badatelů do Bulharska těsně poté, co se tam uchýlila skupina Metodějových žáků. Doba vzniku obou textů ovšem byla v minulosti předmětem rozsáhlých polemik, mimo jiné i z toho důvodu, že oba texty jsou dochovány až ve velmi pozdních rukopisech vzniklých mimo území Moravy – v případě Života Metodějova pochází nejstarší rukopis Uspenský z 12. století; v případě Života Konstantina-Cyrila se dochovaly nejstarší rukopisy teprve z 15. století (zlomky pak ze století čtrnáctého). Celkově je jich dochováno značné množství – v případě Života Konstantina-Cyrila hovoříme o ca. 60 rukopisech, v případě Života Metodějova pak o 16 rukopisech. V současné době však naprosto převážil názor, že oba texty jsou autentické a skutečně pocházejí ze závěru 9. století.2 Přesto však na ně nemůžeme nahlížet jako na odrazy/otisky minulosti, jsou to spíše ex post obratně sestavené obhajoby působení obou bratří na Moravě, které této snaze podřizují výběr informací a jejich sestavení.3 Život Konstantina-Cyrila je rozsáhlejší a představuje svého hrdinu jako Bohem obdarovaného učence, miláčka vysokých představitelů církve i byzantského státu. Nechává jej vítězit v polemikách s příslušníky dalších abrahámovských náboženství, tedy islámu a židovství, případně s údajnými kacíři, jež zabírají značný díl textu,4 což následně autorovi umožňuje účinněji obhájit jeho projekt využití místního jazyka a vytvoření nového písma pro potřeby liturgie. Kromě toho však legendista přímo pracoval s představou zjevení nového písma Bohem5 a zdůrazňoval také roli papežského stolce, který jej legitimizoval v rámci společenství církve. V Životě Metodějově je větší důraz kladen na správu diecéze a na podporu ze strany papežského stolce, jež garantovala pravověří

1 2 3 4 5

Pro zásadní analýzu viz Vavřínek 1963a. Pro obecný základ k lidové literatuře raného středověku, srov. Geary 2013. Dvorník 1933. Pro úplnější zhodnocení viz Vavřínek 1963b; Kalhous 2012, 193−208. ŽK 1967, kap. 5–6, 68–74; kap. 8, 75–94; kap. 9–11, 105–110 ŽK 1967, kap. 14, 100.

Metodějovo i jeho následovníků, stejně jako knížat,6 jakož i význam spolupráce mezi Metodějem a světskou mocí pro budoucí blaho knížectví:7 „Od toho dne pak velmi začalo růst učení boží, klerici se ve všech městech začali rozmnožovat a pohani věřit v pravého Boha, zříkajíce se svých bludů. I moravská říše začala tím více rozšiřovat všechna (svá) území a porážet své nepřátele, a to bez úhony, jak to sami vždycky vyprávějí.“

Papežské listy Jedinými bezpečně soudobými texty jsou papežské listy, poslané většinou různým světským i církevním hodnostářům v oblasti středovýchodní Evropy mezi lety 867 (?) a 900 (obr. 31).8 Gros dochované korespondence tvoří listy papeže Jana VIII. (872–882), jichž se dochovalo značné množství zejména díky původně montecassinskému rukopisu ze 70. let 11. století,9 který je opisem zlomku papežských register, tedy sesbírané odeslané korespondence, pro období mezi 1. září roku 876 a srpnem roku 882 (obr. 26). Ostatních několik málo dopisů je dochováno buď prostřednictvím sbírek papežských výnosů, jež byly důležitým zdrojem kanonického práva, nebo v méně věrohodných opisech. Např. list papeže Hadriána vládcům střední Evropy včetně Rostislava a Svatopluka z roku 869, jenž je jakousi pověřovací listinou Metoděje čerstvě vysvěceného biskupem, nacházíme jenom v kapitole 8 Života Metodějova10 – je tedy dochován pouze ve staroslověnském překladu a nikoli v latinském originále, a není tedy překvapivé, že se o jeho pravost vedly dlouhé spory. Dnes nicméně převažuje názor, že jde o překlad papežského listu. Podobně list Štěpána V. (885) známe jen díky pozdějšímu opisu z konce 10. století, který vznikl v prostředí pražského biskupství,11 a zdá se, že je padělaný.12 Konečně, mnohé tyto listy známe jen prostřednictvím stručných výtahů – např. o pověření arcibiskupa Jana a biskupů Benedikta a Daniela obnovit moravskou církev někdy před rokem 900, které nepochybně mělo písemnou podobu, se dozvídáme až na základě stížnosti salcburského arcibiskupa Theotmara a jeho spolubiskupů.13 Ani autentické papežské dopisy však nelze jednoduše vzít a opisovat z nich údaje. Naopak je potřeba pečlivě rozebírat a srovnávat listy k podobným případům, a tak je zasazovat do kontextu

6 7 8 9 10 11 12 13

ŽM 1967, kap. 6–10, 146–154. ŽM 1967, kap. 10, 154. K nim zejména Betti 2014a. Nyní v Città del Vaticano, Archivio Segreto Vaticano, Reg. Vat. 1; Epistolae VII 1928, 1–272. Viz Lohrmann 1968. ŽM 1967, 147–150. Havel – Kalhous 2019. Laehr 1928. Conversio 1997, 138−156. Na podporu její autenticity viz Třeštík 1998, 137−160.

71

Obr. 30 Život Metodějův Sepsán nedlouho po Metodějově smrti, v roce 885, ve staroslověnštině jedním z jeho blízkých přátel. Obsahuje obranu církevní a duchovní misie Metoděje i jeho bratra. Do dnešní doby se dochoval pouze v pozdních rukopisech (zde faksimile z Uspenského sborníku z 12. století)

papežské politiky14 – pozice papeže byla samozřejmě ožehavá, neboť papež byl sice respektovanou hlavou církve na západě, avšak jeho vliv byl v praxi omezený. Navíc bylo nutné vyvažovat zájmy v různých oblastech a platit za ústupky např. ze strany franských vládců v jednom regionu koncesemi v jiných oblastech (jen občas mu lokální konflikt, kdy se jednotlivé strany obracely na papeže jako na autoritu, dával do rukou více moci).15 Pečlivě promyšlený text jednotlivých listů, který bere do úvahy jejich jednotlivé adresáty a konkrétní situaci se například odráží v celé řadě detailů. Jedním z nich je samo označování Metodějovy

14 15

72

Srov. zejména nověji velmi instruktivně Betti 2014b. Srov. Heidecker 2010.

arcidiecéze, která se v listech pro bavorské biskupy a pro franského krále vždy označuje jako „panonská“, aby se zdůraznil prvek kontinuity s antickými poměry, a tím i právo papeže neohlížet se na bavorských episkopát; naopak v listech pro Svatopluka se objevuje spojení „(svatá) moravská církev“, jež klade důraz na její lokální ukotvení; stejně tak se mění označení samotného Svatopluka, které osciluje mezi „barbarem“ (ve vztahu k východofranským autoritám) a „drahým synem“, je-li Svatopluk sám adresátem.16

16

Viz Betti 2014b.

Obr. 31 Papežský list Metodějovi z roku 881 Faksimile na pergamenu (24,3 × 33,5 cm). Přepis papežských register pro roky 876–882. Originál vznikl v klášteře Monte Cassino kolem roku 1080, Reg. Vat. 1

73

Sekyrovité hřivny z centra v Mikulčicích. Tyto artefakty mohly na Velké Moravě sloužit jako směnné médium

1.4  Hospodářské základy Velké Moravy — Michal Hlavica, Rudolf Procházka

K poznání velkomoravského hospodářství bádání postavené výsostně na písemných pramenech mnoho nepřispěje. Dostupné písemnosti se omezují na sporadické zmínky, jež neumožňují více než jen spekulovat nad fungováním některých aspektů velkomoravské ekonomiky, především pak obchodu. A to ať již obchodu dálkového, jejž dokládá Raffelstettenský celní řád,1 když zmiňuje obchodníky mířící po říčních tepnách na „trh Moravanů“, či vnitřního, který v Knize vzácných drahokamů zachycuje Omar ibn Rusta.2 Ten zmiňuje sídelní město velkomoravského vladaře, v němž se má periodicky po tři dny v měsíci konat trh. Další sporadické zmínky registrujeme v souvislosti s různými snahami o omezování přeshraničního obchodu. Takovými jsou např. Diedenhofenský kapitulář z roku 805,3 jímž Karel Veliký zakazuje obchodování se zbraněmi či zmínka ve Fuldských análech z roku 892,4 kdy se o podobné embargo, tentokráte však zaměřené na obchod se solí, pokouší Arnulf Korutanský. Pro toto téma je tedy hodnotných písemných pramenů málo a omezují se jen na specifický segment velkomoravské ekonomiky. Při snahách o komplexní poznání všech aspektů velkomoravského hospodářství a roli velkomoravských elit v něm jsme tedy odkázáni především na výpověď archeologických pramenů. Ty pozoruhodně se rozvíjející ekonomiku s vrcholem ve druhé polovině 9. století dokládají prostřednictvím desítek archeologických výzkumů, které dokázaly nashromáždit rozsáhlé soubory archeologických pramenů. Tyto doklady zahrnují jak spektrum zemědělských a řemeslných nástrojů, tak i militarií a množství dalších dokladů domácké i specializované výroby. Nezanedbatelnou část tohoto fondu zabírají i početné soubory ekofaktů prozrazujících mnohé o subsistenčních možnostech jednotlivých složek tehdejší společnosti.5 Abychom však mohli na základě těchto početných archeologických souborů odvozovat charakter velkomoravské ekonomiky, je třeba fragmentární výpověď archeologických pramenů systematizovat do komplexního teoretického modelu, který by umožnil odvozovat dílčí projevy konfigurace velkomoravské ekonomiky v různých prostorových měřítcích. Vybudování takového modelu však dosud nebyla v tuzemském bádání věnována přílišná pozornost. Stále postrádáme studie orientované na komplexní pochopení ekonomických vztahů v nadregionálním, regionálním i lokálním měřítku, stejně jako to, jak jsou jevy detekovatelné v jednotlivých měřítcích mezi sebou provázány. Nemáme ucelenou představu o  roli, kterou ve formování velkomoravského ekonomického systému hrály elitní složky společnosti, stejně jako o roli, kterou v subsistenci velkomoravských elit a jejich institucí hrály různé

1 2 3 4 5

Inq. Raffelst. 1897, 249–252. MMFH III 1969, 347; viz také 428, 433. Capit. miss. 1883, 122–126. Ann. Fuld. 1891, AD 892, 121. Viz Měřínský 2014.

ekonomicko-politické strategie, ať již přeshraniční kořistnické nájezdy, dálkový obchod či daně a tribut. Nevíme přesně, v jaké podobě a intenzitě fungovala ekonomická interakce mezi jednotlivými velkomoravskými centrálními místy, mezi centry a jejich zázemími, či jak byl dálkový obchod integrován do velkomoravského tržního systému. Poznání, jež by se stalo mezikrokem směřujícím k vybudování diachronního obrazu procesů rozvoje a zániku velkomoravské společnosti lokalizované na pomezí dvou rozsáhlých sítí dálkového obchodu6 a otevřelo Velkou Moravu globálnímu archeologickému diskurzu, se však stěží obejde bez adekvátních přístupů, které by někdejší dynamické procesy umožnily nejen adekvátně postihnout, ale též porovnat s procesy registrovanými u jiných komplexních společností. Pro lepší uchopení velkomoravské ekonomiky je klíčové souborné mapování horizontální (prostorové) distribuce zboží a komodit. To lze realizovat především vyhodnocováním dat v regionálním měřítku, provenienčním studiem a exaktnějším studiem stylistických aspektů hmotné kultury. Stejně důležité je i studium vertikální distribuce (tedy distribuce napříč společenskými vrstvami), kterou můžeme obdobnými nástroji detekovat na lokální úrovni jednotlivých domácností a sídlišť.7 Ani v rozsáhlém archeologickém fondu z období Velké Moravy nechybí v tomto ohledu několik perspektivních skupin archeologických pramenů, které mohou k posunu v poznání v budoucnu přispět. Jsou to především spotřební keramika jako předmět lokální směny, železo a železné výrobky jako strategické regionální komodity a konečně prestižní zboží jako předmět dálkového obchodu a redistribuce.

Spotřební keramika – lokálně směňované zboží Spotřební keramika je ideálním prostředkem analýzy tržních mechanismů předindustriálních společností. Důvodem je především fakt, že její cirkulace zpravidla nebyla kontrolována politickými elitami, nepodléhala tudíž permanentním redistribučním mechanismům. Charakter její prostorové distribuce byl tak spíše než politickými silami determinován silami ekonomickými a geografickými.8 V případě spotřební keramiky, stejně jako ostatního spotřebního zboží, jsme tedy oproti zboží ze vzácných zdrojů mnohem méně konfrontováni problémem ekvifinality,9 který ztěžuje rekonstrukci ekonomického pozadí prostorové distribuce jednotlivých typů zboží. Keramická produkce Velké Moravy má navíc specifika, kterými se odlišuje od období předvelkomoravského i povelkomoravského. Poměrně indiferentní podomáckou produkci

6 7 8 9

Srov. Jankowiak 2013. Stark – Garraty 2010, 42–45; Hirth 1998, 452–456. Garraty 2009, 158; Stark – Garraty 2010, 44, 49–50. Viz Renfrew 1977, 84.

75

v tomto období doplňuje regionalizovaná profesionální produkce, která se v archeologickém záznamu zachovala prostřednictvím tzv. keramických okruhů10 (viz esej 3.10). Příčina regionalizace keramických okruhů byla v minulosti předmětem diskuzí,11 ovšem s ohledem na obecnou znalost distribučních mechanismů spotřebního zboží se jeví jako nejpravděpodobnější, že regionální keramické okruhy vymezují tzv. tržní zóny, tj. oblasti obsluhované stejným tržním centrem, v rámci nějž mají komunity přístup ke stejnému spektru zboží.12 Zatímco prostorová distribuce indiferentní velkomoravské keramiky byla nejspíše determinována především samozásobitelstvím skrze podomáckou produkci, ta profesionální, pomineme-li teoretickou možnost částečné ceremoniální redistribuce,13 byla distribuována především tržní směnou, tj. ekonomickou transakcí, již determinují síly nabídky a poptávky a v níž existuje cena či směnná ekvivalence.14 Je tedy velmi pravděpodobné, že keramické okruhy ilustrují dosah centrálních tržišť umístěných ve velkomoravských centrech15 (blíže viz exkurz 1.4.1). Profesionální keramickou produkci spadající do velkomoravského období je tedy možno chápat jako jedinečný nástroj k pochopení úrovně a režimu tržní směny uvnitř jednotlivých uzlů velkomoravského tržního systému. Archeologické prameny v podobě adekvátně vyhodnocených keramických souborů tak v budoucnu umožní rekonstrukci jeho konkrétní podoby, a to včetně podoby ekonomických interakcí mezi jednotlivými uzlovými body. Nasměrují tak poznání k hlubšímu pochopení role tržního systému v životě velkomoravských komunit i elitních vrstev společnosti.16

Železo – regionálně poptávaná komodita Množství železných předmětů v podobě spektra zemědělských a řemeslných nástrojů, stejně jako výstroje a výzbroje velkomoravského období ilustruje, že železo bylo komoditou klíčovou nejen pro zajištění primární zemědělské produkce, ale také pro účely naplňování politických a vojenských cílů velkomoravských elit. Bylo tedy předmětem permanentní poptávky obyvatelstva v zemědělských zázemích regionálních center, stejně jako elit v těchto centrech sídlících. Zájem elitních složek společnosti o železo, především militaria, naznačuje i doložená lokalizace řemeslnických, resp. kovozpracujících specialistů uvnitř či na předhradích některých z nejdůležitějších velkomoravských opevněných center.17 Ta koresponduje s předpokladem určité míry dohledu regionálních elit nad produkcí kovozpracujících řemeslníků. Lze tak předpokládat, že kovářské řemeslo v centrech fungovalo v režimu tzv. vázané produkce, tj. systému, kde elitní složky společnosti či politické instituce disponují autoritou umožňující přímou kontrolu některých nebo všech aspektů produkčního systému, a to za účelem zvyšování či udržení privilegovaného přístupu ke zdrojům, práci, moci či bohatství.18

10

11 12 13 14 15 16 17 18

76

Keramický okruh je možno definovat jako produkčně-distribuční jednotku vytvořenou na bázi výrazné podobnosti mezi morfologickými a stylistickými atributy keramických typů a skupin (více viz Bubeník – Frolík 1995). Mazuch 2013, 31. Minc 2006, 87; viz také Hirth 1998, 454–455. Viz Stark – Garraty 2010, 49–50. Feinman – Garraty 2010, 171. Srov. Macháček 2001b, 256. Viz také Minc 2006, 83–87. Klíma 1985; Galuška 1992; Macháček et al. 2007. Costin 2005, 1070.

Centralizovaná kovozpracující produkce, jež se neomezovala jen na produkci militarií, ale též užitkových nástrojů,19 však prokazatelně koexistovala s venkovskou nezávislou produkcí, tj. produkcí, která byla lokalizována mimo přímou kontrolu center a byla nejspíše i na nižší technologické úrovni. Zde elity nedisponovaly přímou autoritou k udržení kontroly nad surovinami, řemeslníky, organizací produkce a její distribucí.20 Lokální venkovské kovárny tak nejspíše těžily z vlastní menší nezávislé produkce železa21, případně z recyklace železných předmětů, jež si venkovské komunity obstarávaly prostřednictvím směny. Těžiště činností venkovských kováren tak nejspíše spočívalo v produkci a opravách zemědělských a dalších drobných železných nástrojů. Stejně jako dohled nad produkcí militarií však byla pro velkomoravské elity klíčová i rovnoměrná distribuce železa mezi velkomoravskými centrálními místy vyrovnávající nerovnoměrnou distribuci raně středověkých zdrojů železných rud v oblasti (obr. 32). Pravidelné zásobení železem či produkty ze železa, stejně jako dalšími klíčovými komoditami ze vzácných zdrojů (např. kamenné nástroje, či importovaná sůl), totiž bylo životně důležité pro chod produkce zemědělských komunit zajišťujících subsistenci velkomoravských center. K distribuci železa uvnitř regionu tak byl nejspíše využíván regionální tržní systém. Ten měl v případě Velké Moravy nejspíše dendritickou podobu, v rámci níž jsou centra nižších úrovní bez silnějších horizontálních propojení vertikálně připoutána k jednomu centru úrovně vyšší.22 Velká část regionální směny, tedy směny mezi jednotlivými regionálními centry nejspíše probíhala pod ekonomickou kontrolou velkomoravských elit. Konkrétní podobu této kontroly však zatím můžeme jen odhadovat. Předpokládáme však, že železo vzhledem ke své nepochybné hodnotě (již dokazuje i rozšířený fenomén jeho deponování) patrně sloužilo i jako médium nejen předkomerční, ale i komerční směny. S tím nejspíše souvisel i dobový fenomén v podobě výskytu sekyrovitých hřiven23 (podrobněji viz exkurz 1.4.2). Územní rozšíření těchto hřiven s nápadným výskytem na centrálních místech by tak zhruba vymezoval rozsah velkomoravského regionálního tržního systému.24

Prestižní zboží – redistribuce zboží z nadregionální směny Netržní směně, resp. kontrolované redistribuci předmětů politickou elitou, typicky s využitím sítě elitních společenských vztahů, ve velkomoravském období bezpochyby podléhalo prestižní zboží.25 Tedy zboží vyznačující se relativně vysokou (materiální i symbolickou) hodnotou, stejně jako trvanlivostí, snadnou přenositelností a obtížnou replikovatelností. Zmíněné atributy činí tento typ zboží oproti zboží spotřebnímu ideálním kandidátem pro naplňování politických cílů a cílů spjatých s udržováním a zvyšováním elitního společenského postavení. Prostřednictvím prestižního zboží je totiž možno redistribuovat relativně vysokou materiální hodnotu skrze směnnou síť determinovanou sociálními vazbami, a manifestovat tak exkluzivní přístup k obtížně dostupným zdrojům, stejně jako demonstrovat sociální vazby k elitě kontrolující redistribuční

19 20 21

22 23 24 25

Galuška 1992. Costin 2005, 1070. Na vlastní produkci železa venkovských komunit ukazuje vyhodnocení železářských strusek z venkovské lokality Bořitov, v rámci níž bylo detekováno spektrum produkčního odpadu zahrnující též významný podíl strusek hutnických (Mikulec – Hlavica – Kmošek, 2022). Smith 1974, 177; viz také Minc 2006, 86. Viz Hlavica – Bárta 2021, 17–19. Pleiner 1961; Bialeková 1990; Kučerovská 1989; srov. Zaits 1990, 172–173. Ossa 2013, 416.

Dolní Sukolom Želechovice Rudka u Kunštátu

Dlouhá Loučka Žerotín

Pamětice-Drválovice

Kunštát Kuřim

Bořitov Olomučany Brno-Medlánky Staré Město – Uherské Hradiště Uherské Hradiště – Sady

Mramotice Lednice

Pobedim

Komjatice

S

Legenda:

0

Středohradištní období

Hlavní vodní toky

Nejisté datování

Současné státní hranice

100 km

Obr. 32 Prozkoumané lokality s doklady železářské produkce, které fungovaly nebo pravděpodobně fungovaly v období Velké Moravy

mechanismy.26 Prestižní zboží je tedy ideálním prostředkem k navazování a utužování vztahů postavených na pozitivní zpětné vazbě,27 stejně jako k postupné transformaci nezávislých individualit v závislé klienty.28 Cirkulace prestižního zboží je tedy těsně spjata s mechanismy politické centralizace a zvyšování společenské nerovnosti (blíže viz exkurz 1.4.3). I v prostředí Pomoraví máme doklady prestižního zboží dokládajícího jeho import do velkomoravského regionu prostřednictvím dálkového obchodu. Dobrým příkladem prestižních importů je výskyt regionálně nedostupného hedvábí, jehož přítomnost se podařilo doložit v některých velkomoravských centrech.29 Nejcharakterističtějším projevem prestižního zboží v dobovém archeologickém záznamu je však zdobený šperk domácího původu vyhotovený z drahých kovů, tzv. veligradský šperk.30 Tradice zpracovávání barevných kovů je v některých klíčových velkomoravských centrech

doložena již v předvelkomoravském období,31 přičemž z tohoto období pocházejí i první doklady snah o transformaci barevných kovů do podoby prestižních výrobků.32 Až ve velkomoravském období však přibývají i přímé doklady produkce prestižního zboží z drahých kovů.33 Do stejného období spadá i vrchol výskytu veligradského šperku v pohřební výbavě.34 Veligradský šperk byl tedy předmět produkce realizované uvnitř velkomoravských mocenských center, k jejímu surovinovému zajištění však přispívala především kombinace přeshraničního kořistění a dálkového obchodu,35 tedy aspekty velkomoravské ekonomiky plně či z významné části kontrolované vládnoucími elitami. Za ilustraci přednostního přístupu nejvyšších velkomoravských elit k produkci z drahých kovů můžeme považovat bohaté pohřebiště u centrální baziliky uvnitř primárního mocenského centra v Mikulčicích. Zde podíl bohatě vybavených hrobů tvořil více než jednu čtvrtinu

26 27 28 29 30

31 32 33 34 35

Schortman – Urban 2004, 191–193; Owen 2001, 265. Viz Spencer 1998, 10. Schortman – Urban 2004, 192. Kostelníková 1973, 8–9. Galuška 2014a.

Klanica 1974, 26–27. Macháček 2010, 455. Galuška 1989; viz také Galuška 2013, 108–174. Ungerman 2017, 20–23. Třeštík 2001b, 104–105; Macháček 2012a, 12.

77

z celkového počtu hrobů, přičemž ze všech hrobů v Mikulčicích se podařilo získat více než 100 zlatých artefaktů, tedy jednu z největších kolekcí zlatých předmětů z období 9. a počátku 10. století na Velké Moravě.36 Podobnou situaci registrujeme i v dalším významném velkomoravském centru ve Starém Městě – Uherském Hradišti.37 Předpokládaná absolutní kontrola velkomoravských elit nad zdroji, a tedy i nad produkcí a distribucí předmětů z drahých kovů, však takřka vylučuje cirkulaci drahých kovů v regionálním tržním systému. To je nejspíše také důvod, proč se drahé kovy nikdy nestaly směnným médiem, podobně jako tomu bylo v severském prostředí,38 a snad i důvodem, proč se ve velkomoravské ekonomice nikdy neobjevily vlastní mincovní ražby. Drahé kovy byly místo volné cirkulace řízeně redistribuovány vládnoucí elitou prostřednictvím sítí elitních společenských vztahů směrem k nižším elitním vrstvám do jednotlivých velkomoravských mocenských center, ať již v podobě surovin, které byly řemeslníky v jednotlivých centrech přetvářeny do podoby prestižních artefaktů, případně coby hotové prestižní zboží v podobě šperku. Tyto elity pak redistribuce prestižního zboží využívaly k naplňování vlastních politických cílů. Omezení přístupu k surovinám v podobě drahých kovů klenotnickou výrobu ve velkomoravských centrech (podobně jako tu kovozpracující) předurčovalo k roli vázaného řemesla, tedy produkci na vysoké úrovni specializace pod přímou kontrolou elit. Tato kontrola umožňovala monopolizaci distribuce (prestižních) předmětů, která vládnoucím elitám garantovala, že jen ony samy kontrolují, kdo tyto prestižní předměty získává a v jakém množství. Důvodem elitního dohledu tedy byla snaha zajistit maximální kontrolu cirkulace předmětů, jichž bylo možno využít k zabezpečení vlastního privilegovaného postavení v rámci mocenské hierarchie.39 S výše zmíněnými cíli koresponduje i dekorativní bohatost a technologická komplexita veligradského šperku, tedy jeho tzv. „hypertrofická kvalita“ coby důsledek snah o zajištění nemožnosti jeho replikace.40 Veligradský šperk je tedy typickým příkladem výsostně netržně redistribuovaného artiklu, jehož prostorová distribuce v rámci velkomoravského teritoria umožňuje postihnout síť významných společenských vztahů vedoucí od vládnoucí elity přes elity regionální až po ty lokální. Tedy mocenskou síť, která udržovala velkomoravskou společnost pospolitou.

Závěr Vybrané příklady ilustrují, že i stávající pramenná základna může pomoci v základních konturách modelovat velkomoravský tržní systém, jeho jednotlivé sítě a jeho fungování na lokální (tzn. v okruhu jednotlivých tržních center), regionální (tzn. v kontextu jádra Velké Moravy) i nadregionální (tzn. v kontextu ekonomické interakce s jinými politickými celky) úrovni. Doplnění, upřesnění a další testování modelu velkomoravského tržního systému, stejně jako studium diachronních procesů, jež napomohly k formování velkomoravského ekonomického systému, je velkou výzvou pro tuzemské i středoevropské medievistické bádání. Toto studium totiž může nejen lépe osvětlit samotné ekonomické a politické fungování společnosti na periferiích dálkově obchodních sítí raně

36 37 38 39 40

Kouřil – Poláček 2013, 410–414, 422. Galuška 2013, 174–179. Skre 2011, 81–83. Costin 2005, 26; Schortman – Urban 2004, 191. Schortman – Urban 2004, 192.

78

středověké Evropy, ale také lépe pochopit vzájemné interakce mezi jednotlivými dobovými politickými aktéry. Stávající stav poznání o velkomoravské ekonomice však zanechává nezodpovězenou řadu důležitých otázek. Jednou z nich je potenciální existence dalších uzlových bodů velkomoravského tržního systému, případně centrálních míst s tržní funkcí na nižších úrovních sídlištní hierarchie.41 Existenci (byť nejspíše ojedinělých) center nižší úrovně coby projevů centralizačních procesů řízených vládnoucími velkomoravskými elitami v posledních letech či desetiletích existence Velké Moravy naznačují některé doklady v hmotné kultuře, např. indicie specializovanější produkce dolnověstonického keramického okruhu a velmožského dvorce ve Strachotíně,42 který by snad mohl zrcadlit pozdní existenci třetí vrstvy tržně-administrativních center. Více pozornosti si zaslouží i průzkum vzájemné ekonomické interakce mezi jednotlivými centrálními místy, tedy režimu a intenzity, v nichž mezi nimi zboží cirkulovalo. Podobně sporadické znalosti máme také o režimech ekonomických interakcí mezi tržními centry a jejich zemědělskými zázemími. Přítomnost „hrdla“, tj. zužujícího bodu v řetězci plynutí komodit,43 materializovaného do podoby nadregionálního tržního centra, snad onoho „trhu Moravanů“ známého z písemných pramenů, který můžeme nejspíše lokalizovat do příhraničního centra na Pohansku u Břeclavi nedaleko hlavního mocenského centra v Mikulčicích, naznačuje konfiguraci tržních center do dendritické podoby charakteristické rozvinutou tržní hierarchií, ale slabě rozvinutou horizontální tržní sítí.44 Tato administrativní kontrola nad plynutím zboží z dálkového obchodu společně s topografickou pozicí Pohanska u Břeclavi umístěného mezi další klíčové uzlové body regionálního tržního systému, v kombinaci s přítomností bohatého velkomoravského šperku coby výrazného projevu redistribuční sítě, ukazuje na dominantní úlohu dálkového obchodu v ekonomických a politických strategiích velkomoravských vládnoucích elit. Dendritický charakter velkomoravského tržního systému však také předpokládá jistý útlum vzájemného obchodu mezi tržními centry v průběhu vrcholné fáze vývoje velkomoravské společnosti. Obecně má totiž tržní systém tendence ochabovat v obdobích silné administrativní kontroly, jelikož je vybudován tak, aby podporoval hlavně primární centrum a elity v něm sídlící.45 Tento trend by se však měl projevit na všech zkoumaných měřítcích. Mohl by mimo jiné vysvětlit charakteristickou regionalizaci profesionální keramické produkce, kdy se keramika jednotlivých keramických okruhů vyskytne na lokalitách mimo jejich širší prostorové vymezení (tj. přímý dosah tržních center) jen velmi omezeně.46 Nabízí se tím i vysvětlení poměrně náhlého vymizení velkomoravských keramických okruhů z archeologických pramenů, které lze datovat do období úpadku velkomoravské centrální moci a s ní spojené administrativní kontroly nad tokem některých klíčových komodit, resp. následným rozvojem a užší integrací přeživších i nově vznikajících tržních center. Ty rekonfigurovaly regionální tržní systém a předznamenaly nástup nové etapy středoevropských dějin.

41 42 43 44 45 46

Viz také Flannery 1998, 16. Poulík 1948–1950, 87–50; Procházka 2009, 227. Earle – Spriggs 2015, 517. Minc 2006, 86. Garraty 2010, 29; Minc 2006, 86. Macháček 2001b, 247–248.

1.4.1 exkurz Tržní systém — Michal Hlavica, Rudolf Procházka

Jedním z nejtypičtějších fenoménů velkomoravské hmotné kultury jsou tzv. keramické okruhy, dědictví typologické fáze archeologického bádání, která kladla důraz především na poznání chronologické výpovědní hodnoty keramiky, společně se snahami o zmapování její širší prostorové distribuce.1 V průběhu této typologické fáze se archeologům podařilo zmapovat projevy svébytných výrobních tradic, jež se vyznačovaly poměrně ostře ohraničenou prostorovou distribucí zástupců jednotlivých keramických okruhů obklopujících významná velkomoravská centra.2 Ačkoliv příčiny vymezení prostorové distribuce keramických okruhů byly v minulosti diskutovány,3 vzhledem k faktu, že se jednalo o klasické spotřební zboží, je nepravděpodobné, že by zde převažovala distribuce jinými mechanismy, nežli tržní směnou.4 Nahlíženo ekonomickou perspektivou tedy keramické okruhy s největší pravděpodobností vymezují velkomoravské tržní zóny, tj. oblasti obsluhované stejným tržním centrem, v rámci nějž mají komunity přístup ke stejnému spektru zboží.5 Tím indikují také přítomnost centrálních tržišť umístěných ve velkomoravských centrálních místech, jež sloužila jako uzly velkomoravského tržního systému. Přímé důkazy o přítomnosti tržišť ve velkomoravských centrech však zatím archeologie postrádá, musí se tedy spolehnout na teoretické modelování.6 V převážně rovinné a poměrně rovnoměrně osídlené oblasti jádra Velké Moravy lze tržní centralitu poměrně dobře modelovat s využitím klasického normativního modelu odvozeného z teorie centrálních míst.7 Základní hexagonální model distribuce centrálních míst poměrně přesvědčivě identifikuje triangl pravidelně rozmístěných centrálních míst na Pohansku u Břeclavi, ve Starém Městě u Uherského Hradiště a ve Starých Zámcích v Brně-Líšni vzdálených od sebe vzájemně ca 56 km vzdušnou čarou (obr. 33). To odpovídá zhruba jednomu dni pěší chůze, tedy dvojnásobku půldenního pochodu, který je též významným administrativním limitem.8 Tržní funkci coby součást portfolia akumulovaných centrálních funkcí potvrzuje i prostorová distribuce keramických okruhů (tedy tržně směňované profesionálně produkované keramiky), která přibližně respektuje hranice predikovaných hexagonálních tržních zón. Nejsignifikantněji to lze pozorovat v případě pomoravského keramického okruhu. K třem identifikovaným tržním centrům regionálního tržního systému je možno nejspíše přidat i centrum ve Znojmě, které se, snad díky nerovnoměrnému osídlení,9 oproti normativní distribuci centrálních

1 2 3 4 5 6 7 8 9

Viz také Orton – Hughes 2013, 8. Macháček 2001b, 246–250, obr. 186. Mazuch 2013, 31. Viz Stark – Garraty 2010, 44. Minc 2006, 87; viz také Hirth 1998, 454–455. Nejnověji viz Hlavica 2020, 103–120. Christaller 1966, 58–80; Evans 1980, 870–873. Spencer 2010, 7119–7120. Měřínský 1989, 113–114.

míst mírně odchyluje. Jeho tržní zóna je vymezena negativně. Nebyl zde dosud identifikován výrazný regionální keramický okruh, ať již díky specifickému charakteru tamní keramiky10 či důsledkem jejího neúplného poznání.11 Navzdory absenci vlastního keramického okruhu je však predikovaná znojemská tržní zóna ostatními definovanými keramickými okruhy víceméně respektována, místní komunity tudíž velmi pravděpodobně obsluhovalo vlastní centrální místo disponující i tržní funkcí. Existence dalšího centra integrovaného do regionálního tržního systému je naznačena i v Olomouci, jeho pozice v regionální hierarchii je ovšem dosti specifická. Tržní model teorie centrálních míst,12 zde predikuje možné umístění tržního centra na stejné hie­ rarchické úrovni jako v případě Pohanska u Břeclavi, kde někteří badatelé lokalizují centrum nadregionálního (dálkového) obchodu.13 Specifický vztah mezi centry na Pohansku u Břeclavi, resp. Mikulčicemi a olomouckým centrem naznačuje i lokální výskyt keramiky identické s mikulčickým keramickým okruhem,14 která se zde vyskytuje i přesto, že je olomoucká enkláva mikulčického keramického okruhu od Pohanska vzdálená téměř 100 km vzdušnou čarou. Zdá se tedy, že v kontextu prostorové konfigurace středohradištních centrálních míst, resp. modelovaného regionálního tržního systému, měla Olomouc již ve středohradištním období geografické predispozice k tomu stát se centrem nadregionálního (dálkového) obchodu. Stále fragmentární základna archeologických dat zatím nedovoluje tuto hypotézu plně otestovat, nicméně je možné, že tyto predispozice moravská populace využila již ke konci středohradištního období či na počátku období následujícího (tj. na počátku 10. století), kdy mohla Olomouc postupně převzít roli dominantního centra dálkového obchodu na Moravě. Enkláva mikulčického keramického okruhu by tak mohla ilustrovat přesun části obyvatelstva z ekonomicky upadající jihomoravské části velkomoravského teritoria.15 Část jihomoravské populace původně sídlící v Mikulčicích či na Pohansku tedy mohla výhodné geografické pozice Olomouce využít,16 přesunout sem těžiště svých ekonomických aktivit a započít formování nového nadregionálního centra. Topografický zlom v podobě pohoří Malých Karpat deformuje prostorovou distribuci centrálních míst a snižuje predikční potenciál modelu ve východní části Velké Moravy nacházející se na území dnešního Slovenska. Kontinuitu regionálního tržního systému predikovaného pro jádro Velké Moravy tak nelze dost dobře doložit dále na východ. Míru ekonomické integrace obou

10 11 12 13 14 15 16

Dostál 1961, 118–119. Macháček 2001b, 248. Evans 1980, 870–871, Fig. 2. Macháček 2010, 484–506. Bláha 1980, 30–34, obr. 1, 2. Srov. Měřínský 1986, 49. Viz také Měřínský 2014, 109–113.

79

PL

CZ

D

Olomouc

SK A H

Líšeň – Staré Zámky

Staré Město – Uherské Hradiště

Znojmo

Strachotín

Mikulčice

Pohansko u Břeclavi

Pobedim

M A R C I

R

R

P

O

A

T

A

Y

H A

E

K

N T

É

A

Nitra

L

L M

S

A

I Devín

Bratislava

S

0

50 km

Legenda: PŘEDPOKLÁDANÁ TRŽNÍ HIERARCHIE

DALŠÍ VÝZNAMNÁ SÍDLIŠTĚ

Primární centrum

Pravděpodobně opevněno

Idealizované (normativní) tržní zóny

Blučinský keramický okruh

Pomoravský keramický okruh

Nadregionální tržní centrum

Opevněno

Hlavní vodní toky

Dolnověstonický keramický okruh

Vysočanský keramický okruh

Regionální tržní centrum

Neopevněno

Současné státní hranice

Mikulčický keramický okruh

Obr. 33 Mapa významnějších velkomoravských sídel v prostoru předpokládaného jádra Velké Moravy a prostorová distribuce velkomoravských keramických okruhů

80

politicko-ekonomických podcelků Velké Moravy, tj. někdejší moravské a nitranské oblasti, resp. míru jejich vzájemné ekonomické autarkie, tak nelze dosud uspokojivě modelovat. Nicméně stávající stav poznání naznačuje, že analogická tržní centra se vyskytovala i na východ od Malých Karpat. Obdobnými atributy jako tržní centra predikovaná v jádru Velké Moravy disponuje minimálně nitranské centrum, které je stejně jako centrální místa v moravské části Velké Moravy obklopeno keramickým okruhem o rádiu cca 30 km, tedy zhruba půldenního pochodu. Zajímavou shodou je, že i toto primární centrum nitranského knížectví disponuje vlastní enklávou identických keramických nálezů v Ipeľském Sokolci, který je od Nitry vzdálen okolo 65 km vzdušnou čarou.17 Z prezentovaného modelu tržního systému však vypadává mocenské centrum v Mikulčicích. Pozice Mikulčic v prostorové hierarchii predikovaných tržních center ukazuje, že toto centrum se muselo v průběhu velkomoravského vývoje vlastní dominantní pozice v regionální tržní hierarchii vzdát na úkor centralizace administrativních funkcí, respektive mohlo tržní funkci externalizovat do nově vznikajícího centra na Pohansku u Břeclavi. Mimo relativní blízkosti obou center to naznačuje i společná tržní zóna reprezentovaná prostorovou distribucí mikulčického keramického okruhu, kterou Mikulčice s Pohanskem sdílí. Ta ilustruje úzkou ekonomickou, a tedy i politickou provázanost obou center. Důvodem externalizace tržní funkce mohla být snaha o optimalizaci

17

Vlkolinská 1995, 37; viz také Chropovský 1959.

geografické pozice nadregionálního tržního centra vzhledem k prostorové distribuci ostatních centrálních míst predikovaného regionálního tržního systému, resp. umístění efektivnějšího „hrdla“, tj. zužujícího bodu v řetězci plynutí komodit18 mezi nadregionální a regionální tržní systém. Tato hypotéza koresponduje s předpokladem, který na Pohansko umisťuje velkomoravské „emporium“,19 respektive centrum integrující teritorium do dálkového obchodu.20 Hrdlo zužující tok zboží z dálkového obchodu by tak ilustrovalo snahu mikulčických elit kontrolovat dálkový obchod a redistribuci prestižního zboží, a vznik centra na Pohansku by tak mohl být jedním z kroků směřujících k upevnění velkomoravské centrální moci. Tato kontrola snad měla kořeny v bezprostřední blízkosti mikulčické osady k řece Moravě, na níž mikulčičtí lídři mohli kontrolovat jednu z obchodních cest směřujících do tržního centra ve Starém Městě, které disponuje doklady nadregionální směny snad již z předvelkomoravského období.21 Hrdlo aplikované na tok komodit z dálkového obchodu po řece Moravě tak mohlo stát u vzestupu mikulčického centra i jeho elit a mohlo v kompetici s ostatními centry budoucí Velké Moravy dodat strategickou ekonomicko-politickou výhodu, která napomohla Mikulčicím vynést se až na pozici hlavního mocenského centra Velké Moravy.

18 19 20 21

Earle – Spriggs 2015, 517. Macháček 2010, 484–506. Hodges 1982, 50. Bartík – Chrástek 2018, 277, obr. 81.

81

1.4.2 exkurz  Sekyrovité hřivny1 — Michal Hlavica, Rudolf Procházka

Velkomoravská hmotná kultura je charakteristická absencí dokladů o užívání mincí z drahých kovů coby směnného média. Není však příliš pravděpodobné, že by velkomoravská ekonomika fungovala jen na bázi barterového obchodu, tj. ad hoc směně bez přítomného směnného média, v rámci níž je nutno vždy znovu vyjednávat a poměřovat hodnotu směňovaného zboží.2 I předpokládaná přítomnost periodických trhů ve velkomoravských centrech, jejichž existenci naznačují písemné prameny a nepřímo i archeologické doklady (blíže viz exkurz 1.4.1), to spíše vylučuje. Vzhledem k rozsahu vnitřního obchodu, který se musel odehrávat, pokud ne na regionální úrovni, tak minimálně lokálně v jednotlivých uzlových bodech velkomoravského tržního systému, bylo ustavení směnných ekvivalencí nevyhnutelné. Výměnou za zemědělskou produkci muselo být na těchto tržištích pravidelně směňováno spektrum předmětů, ať již spotřebního rázu (keramika), tak i zboží z hůře dostupných zdrojů (železné předměty, předměty z kamenných surovin, importovaná sůl), jelikož permanentní zásobení těmito předměty bylo nezbytné k zajištění chodu produkce zemědělských komunit v zázemích jednotlivých velkomoravských center. Směnné ekvivalence takto velkého spektra zboží se však již zpravidla neobejdou bez „účetní jednotky“, která je reprezentována tzv. komoditními penězi, tedy reálně směňovanými komoditami, jež pomáhají vytvořit protihodnotu v tržní transakci, respektive komoditami, které fyzicky nevstupují do transakce, ale jako účetní jednotky slouží k porovnání hodnot vzájemně směňovaného zboží.3 U venkovských společností se jako komoditní peníze nabízejí především zemědělské produkty.4 S nárůstem komplexity regionálního trhu, stejně jako s  postupnou  koncentrací osídlení

1

2 3

4

Tento text vznikl pro původní anglické vydání počátkem roku 2019, bádání nad fenoménem sekyrovitých hřiven však od té doby dále postupilo. Původní text byl tak rozšířen o několik dodatečných poznámek, které aktualizují stávající poznatky autorů. Také srov. Bárta – Hlavica 2021, 17–19. Hlavica – Kouřil – Mikulec v tisku. Viz Feinman – Garraty 2010, 171; Garraty 2010, 8, srov. Graeber 2012, 19-34; Humphrey – Hugh-Jones 1992. Skre 2011, 71. Pozn. k novému vydání: Celý bottom-up koncept vzniku komoditních peněz je v posledních letech postupně upozaďován na úkor tzv. úvěrové teorie peněz, která má silnější oporu v archeologických, etnologických a historických reáliích a upřednostňuje top-down model komercionalizace společnosti. Směnná hodnota všech platidel v komercionalizované ekonomice je podle této teorie dána nikoliv hodnotou vlastní komodity, která se konsenzuálně začíná využívat jako směnné médium v tržních transakcích, ale je arbitrárně stanovena vydavatelem (zpravidla centrální či regionální mocenskou autoritou) při jejich emisi. Takto stanovená hodnota reprezentuje výši dluhu, který se vydavatel zavazuje splatit držiteli platidla, přičemž tento dluh je dále směnitelný jeho výměnou za jiné zboží či služby (podrobněji viz Innes 2004, Graeber 2012). Trvalá cirkulace platidel je zajištěna jednak jejich arbitrární hodnotou, jež je vyšší než hodnota vlastní komodity (stahování a recyklace je tak nerentabilní), a jednak jejich vymáháním při různých platbách vydavateli (zpravidla v podobě daní a poplatků, čímž se zároveň umoří jeho počáteční dluh). Perspektivou této teorie však nejsou tzv. komoditní peníze ničím více, než jen zástupným směnným médiem, které cirkuluje v kontextech bez přístupu k dostatečnému množství klasických „úvěrových“ peněz zpravidla v podobě mincovních ražeb (viz Graeber 2012, 31–32). Skre 2013, 78. Pozn. k novému vydání: Novější bádání však ukazuje, že zemědělské produkty ve skutečnosti jako směnná média nejspíše nesloužily. Zastávaly funkci pouhé účetní jednotky vyjadřující míru dluhu, které však fyzicky do transakce jako směnné médium vůbec nevstupovaly (srov. Espinosa 2019, 46–47; Ingham 2000, 26–27).

82

v centrálních místech, kdy se centra stávají uzly regionálního tržního systému, však vyvstává tlak na efektivnější převod hodnoty v rámci tržních transakcí. Roli zemědělských produktů tak postupně přebírá univerzálnější směnné médium, které díky vlastní vzácnosti umožňuje tezauraci vyšší hodnoty na váhovou jednotku, je tudíž charakteristické nízkými přepravními náklady. Dalším žádaným atributem je trvanlivost a zájem dálkových obchodníků, jelikož jen takové směnné médium je vhodné ke směně v širších geografických (regionálních i nadregionálních) kontextech. Ideálními kandidáty pro toto médium směny jsou drahé kovy. Ty se totiž zpravidla vyznačují vysokou mírou vzácnosti, která zvyšuje jejich hodnotu na váhovou jednotku a snižuje tak jejich přepravní náklady. Jsou také ceněny dálkovými obchodníky.5 Zatímco v severském prostředí roli zemědělských produktů coby komoditních peněz přebírá stříbro, na Velké Moravě tuto transformaci drahého kovu do podoby peněz nejspíše znemožnila jeho tržní nedostupnost, jelikož provázanost drahých kovů s elitními složkami společnosti ilustruje, že tok drahých kovů do regionálního tržního systému byl zúžen vládnoucí dynastií za účelem přesměrování do redistribuční sítě. Spíše než předmětem tržní směny tak byly drahé kovy coby část portfolia prestižního zboží a obdarovávání součástí tzv. společenské směny, tj. formy směny, jež probíhá výlučně na bázi sociálních a politických vztahů.6 Přístup k drahým kovům na Velké Moravě byl tedy determinován sociálními vazbami spíše než individuální kupní silou. Není-li dispozici potřebný objem drahých kovů, jako jedna z dalších komodit, která se do role peněz v kontextech Velké Moravy nabízí, je železo. Na funkci železa coby peněz na Velké Moravě ukazuje množství indicií. Je to například rozšířený fenomén deponování železných nástrojů a polotovarů, který, ať již byla funkce depotů rituální či praktická, ukazuje na vnímání železa coby tezauru hodnoty. Tezi o tezaurační funkci železa podporuje i standardizace železných polotovarů do sekyrovité podoby (obr. 34). Tato podoba je symbolicky odvozena od funkčního předmětu, což je rys typický pro tzv. směnné pruty, které zpravidla slouží k tezauraci hodnoty a směně.7 Proti názorům redukujícím funkci sekyrovitých hřiven jen na obyčejné polotovary sloužící k dalšímu zpracování stojí i materiálové analýzy uskutečněné na některých velkomoravských centrálních lokalitách. Minimálně některé ze zdejších sekyrovitých hřiven byly zhotoveny z více kusů železa, navíc rozdílné kvality.8

5 6 7

8

Skre 2011, 81–82. Ossa 2013, 416; viz také Hirth 1998, 455. Lindeberg 2010, 208–211; Pleiner 1961, 436. Pozn. k novému vydání: Společenská platidla jsou charakteristická pro předkomerční směnu, nicméně za určitých podmínek se mohou transformovat i do platidel komercionalizované ekonomiky, a to především v regionech, které z nějakého důvodu nejsou schopny zajistit dostatek mincovních ražeb (např. Graeber 2012, 171–172, viz také Hlavica – Bárta 2021, 17–19). Pleiner 1961, 422–424, 426; Bialeková et al. 1999, 98, viz také Turčan 2021.

0

3 cm

Obr. 34 Sekyrovité hřivny z Mikulčic

To ukazuje, že dominantní motivací k jejich vytvoření byl nejspíše symbolický význam. Empirickými daty je také doloženo, že směna velkomoravských sekyrovitých hřiven probíhala bez větších omezení, což koresponduje s modelem tržní cirkulace komodity.9 Tento fakt ilustrují zjištění nejen z velkomoravského centra na Pohansku u Břeclavi, kde se zlomky hřiven nacházely rozprostřeny po celé ploše centra,10 ale obdobnou situaci můžeme registrovat i v blízkém primárním mocenském centru v Mikulčicích11, na Starých Zámcích v Brně-Líšni12 a kvantitativně podstatně výrazněji také v centru v Pobedimi.13 Zlomkovitost sekyrovitých hřiven, stejně jako jejich koncentrace u metalurgických objektů v kontextu velkomoravských center14 však dokazuje, že jejich praktická funkce, tedy stahování ze směnné sítě za účelem výroby železných nástrojů, nemusela být zcela potlačena a mohla se odehrávat nejen ve venkovském prostředí, ale i v některých centrech.15 Se sekyrovitými hřivnami jako specifickou formou nemincovního směnného média pracuje především starší bádání,16 nověji je ale role železných hřiven coby komoditních platidel některými badateli konfrontována.17 Jako hlavní argument proti roli sekyrovitých

9 10 11 12 13 14 15 16 17

Hirth 1998, 455. Vidlák 2018, 70–74. Poláček 2007b, Fig. 12. Hlavica – Kouřil – Mikulec v tisku. Bialeková – Tirpáková 1989, 91–92; Bialeková 1990, 105–106. Macháček 2005a, 261. Viz také Lindeberg 2010, 205, srov. Hlavica – Bárta 2021, 18. Pleiner 1961, 436; Kučerovská 1989, 77. Curta 2011, 312, převzato Macháček 2012b, 781; srov. Štefan 2014, 158; Macháček 2015, 469.

hřiven jako platidel se uvádí jejich funkce coby předmětu tributárních plateb. To ovšem vyžaduje, aby elity mobilizující železo prostřednictvím sekyrovitých hřiven vnímaly sekyrovitou hřivnu jako účetní jednotku, tedy jejím prostřednictvím dovedli vyjádřit hodnotu požadovaného tributu. Paradoxem ovšem je, že funkce účetní jednotky je jednou z klíčových funkcí komoditních peněz.18 Funkce sekyrovitých hřiven coby prostředku tributárních plateb a zároveň komoditních peněz se tak vzájemně vůbec nevylučuje, naopak spolu poměrně dobře koresponduje. Pokud by tedy hřivny skutečně byly velkomoravskými penězi, zmíněné tributární platby by tak probíhaly přímo jejich prostřednictvím. Peníze s kořeny v železných společenských platidlech však mají oproti drahým kovům jednu významnou nevýhodu. Jsou totiž společensky a symbolicky vázány ke společnosti, která je produkuje. Jejich zakotvení do sociálního a mytologického univerza ale znamená, že zpravidla cirkulují jen v kontextech vymezených sdílenou společenskou a symbolickou identitou.19 To koresponduje i s prostorovou distribucí středoevropských sekyrovitých hřiven, která se s výjimkou nálezů hřiven z Malopolska koncentruje v podstatě jen na oblast někdejšího velkomoravského teritoria (obr. 35, 36).20 Ve zmíněném Malopolsku je nejreprezentativnějším doloženým depotem nález ojedinělého rozsahu z Krakova, ulice Kanoniczej. Produkci tohoto početného pokladu však její nálezce interpretuje

18 19 20

Skre 2011, 71. Lindeberg 2010, 211–212. Bialeková 1990, 100, obr. 1.

83

1 2 3 4 13

8

7

5

24 14

9 10

12

15 11

16

30 25 31

17 26

29

22 18 19

23

20

27

21

28

S

Legenda:

0

Centrální místo – depot

Venkovský/solitérní – depot

Centrální místo – sídlištní nález

Venkovský/solitérní – sídlištní nález

Centrální místo – sídlištní nález (malopolský typ)

Venkovský/solitérní – hrobový nález

Centrální místo – hrobový nález

Venkovský/solitérní – nedokumentovaný kontext

Centrální místo – nedokumentovaný kontext

Hlavní vodní toky

Obr. 35 Prostorová distribuce velkomoravských sekyrovitých hřiven s jejich kontextem 1 – Chotěbuz-Podobora; 2 – Olomouc; 3 – Přerov; 4 – Brno-Líšeň – Staré Zámky; 5 – Blučina; 6 – Rajhrad; 7 – Staré Město – Uherské Hradiště; 8 – Klášťov; 9 – Znojmo; 10 – Pohansko u Nejdku; 11 – Mikulčice–Kopčany; 12 –Pohansko u Břeclavi; 13 – Divinka; 14 – Pružina; 15 – Zemianské Podhradie; 16 – Prašník; 17 – Pobedim; 18 – Devínska Nová Ves; 19 – Devín; 20 – Svätý Jur; 21 – Bratislava; 22 – Bojná; 23 – Nitra; 24 – Vyšný Kubín; 25 – Nitrianske Pravno - Vyšehradné; 26 – Veľký Klíž; 27 – Tlmače; 28 – Mužla-Čenkov; 29 – Jasenovo; 30 – Šarišské Sokolovce; 31 – Kusín

84

100 km

2 3

4 7

6

13

8

14 9

11 12

15 31

17 26 22 23 21

S

Legenda:

0

Centrální místo – depot obsahující sekyrovité hřivny

Venkovský/solitérní – depot obsahující sekyrovité hřivny

Centrální místo – depot bez sekyrovitých hřiven

Venkovský/solitérní – depot bez sekyrovitých hřiven

100 km

Hlavní vodní toky

Venkovský/solitérní – nedostupný/nedokumentovaný

Obr. 36 Prostorová distribuce depotů s železnými artefakty z oblasti Velké Moravy obsahující a neobsahující sekyrovité hřivny 1 – Chotěbuz-Podobora; 2 – Olomouc; 3 – Přerov; 4 – Brno-Líšeň – Staré Zámky; 5 – Blučina; 6 – Rajhrad; 7 – Staré Město – Uherské Hradiště; 8 – Klášťov; 9 – Znojmo; 10 – Pohansko u Nejdku; 11 – Mikulčice–Kopčany; 12 – Pohansko u Břeclavi; 13 – Divinka; 14 – Pružina; 15 – Zemianské Podhradie; 16 – Prašník; 17 – Pobedim; 18 – Devínska Nová Ves; 19 – Devín; 20 – Svätý Jur; 21 – Bratislava; 22 – Bojná; 23 – Nitra; 24 – Vyšný Kubín; 25 – Nitrianske Pravno - Vyšehradné; 26 – Veľký Klíž; 27 – Tlmače; 28 – Mužla-Čenkov; 29 – Jasenovo; 30 – Šarišské Sokolovce; 31 – Kusín

jako jednorázovou událost, která byla důsledkem politických kontaktů s Velkou Moravou, přesněji s tažením Svatopluka do země Vislanů.21 Zde nalezené depozitum sekyrovitých hřiven tak mohlo sloužit výhradně jako prostředek zmiňované tributární platby, která byla akumulována lokálními lídry za účelem platby velkomoravskému panovníkovi.22 Pokud by se ukázalo, že podobné pozadí by mohly mít i ostatní nálezy z Malopolska, dokázalo by to přemostit i zdánlivou antagonii mezi interpretacemi sekyrovitých hřiven coby penězi a předmětem tributárních plateb. V kontextu Malopolska by totiž sekyrovité hřivny byly vytrženy z původního sociálního a mytologického kontextu a pro lokální populaci by tak pozbývaly funkce směnného média, stejně jako hlubší ekonomický význam.23 Situace zde by tedy byla odlišná než v kontextu velkomoravského tržního systému, kde byly integrální součástí zdejších ekonomických mechanismů.

21 22 23

Zaits 1981, 122; Zaits 1990, 172–173. Srov. Buko 2008, 94, n. 36. Viz také Lindeberg 2010, 212.

85

1.4.3 exkurz Decentralizované ekonomické a mocenské vztahy na Velké Moravě — Michal Hlavica

Dle K. Kristiansena1 přispívá koncept decentralizované komplexity k pochopení fungování komplexních mocenských struktur v decentralizovaném sociálním a ekonomickém prostředí, díky němuž tyto struktury postrádají mnoho z atributů typických pro stratifikované, či komplexní společnosti. Zatímco komplexnější společnosti vznikají zpravidla v prostředí, kde může být vysoká produktivita v uzlových oblastech kontrolována a monopolizována, decentralizovaná komplexita je typická spíše pro prostředí, v němž jsou produkční zdroje rozptýleny a jejich úplná kontrola z jednoho centra je jen velmi obtížná. Typickou společenskou formací vznikající na bázi decentralizované komplexity je náčelnická konfederace. Tu lze charakterizovat jako útvar sestavený z jednotlivých náčelnických podjednotek. Stavebními kameny náčelnických konfederací jsou náčelnictví genealogicky spřízněná i nespřízněná, jež jsou přičleněna na bázi konsenzuální, stejně jako silové. Ačkoliv náčelnictví spojená v konfederaci jsou ve vzájemné blízkosti, nemusí k sobě bezpodmínečně zcela přiléhat, přesto přijímají společnou identitu. Po ekonomické stránce jsou náčelnické konfederace prostředím na jednu stranu podporujícím vysoký stupeň společenské stratifikace, na druhou stranu je jejich základ v decentralizovaném ekonomicko-politickém prostředí problematický s ohledem na snahu o úplnou centralizaci a monopolizaci moci. Elity, které povstávají do popředí náčelnických konfederací z pozadí neustálých vnitřních bojů mezi jednotlivými náčelnictvími, často disponují nadprůměrnými vojenskými či diplomatickými schopnostmi. Mezi jejich nejoceňovanější kvality patří mimo vojenské dovednosti především schopnost budovat a udržovat aliance. Oproti státům však vládnoucí elity náčelnických konfederací nejsou schopny obejít moc nižších elit2 a musí si tedy neustále udržovat jejich loajalitu. Specifickým případem těchto společenských útvarů je tzv. imperiální konfederace. Ta vzniká jako reakce na interakci s tzv. primárními říšemi, tedy kulturně a politicky mnohem mocnějšími sousedy náčelnických společností. Nejdůležitější funkcí imperiální konfederace je centralizace vojenské síly sjednocených náčelnictví s cílem společného ekonomického vytěžování primární říše. Základy imperiální politické organizace tedy vycházejí z jejího primárního cíle, který se orientuje na dobývání bohatství z území mnohem mocnějšího souseda. A to především prostřednictvím kořistnických nájezdů a institucionalizovaného přeshraničního obchodu. Bez těchto příjmů se imperiální konfederace záhy hroutí.3 Spíše než pastorální či sedentární charakter společnosti je pro vznik

a existenci imperiální konfederace mnohem více determinující interakce s větší, bohatší a mnohem mocnější říší.4 Na mocenském vrcholku imperiální konfederace stojí centrální dynastická elita. Ta oproti státu s hierarchizovaným admi­ nistrativním aparátem5 svoji moc opírá o tradiční kmenovou organizaci v čele s kmenovými náčelníky vládnoucími na lokální úrovni a imperiální mocenskou strukturu udržuje prostřednictvím monopolu v zahraničních stycích a správě vojenských záležitostí. Její administrativní hierarchie se vyznačuje třemi úrovněmi řízení. Nejvyšší stupeň tvoří centrální mocenská instituce obsazená zakládajícím vládnoucím rodem. Centrální moci je přímo podřízena druhá administrativní úroveň, kterou tvoří správci jmenovaní k dohlížení nad záležitostmi kmenových vůdců. Tito guvernéři pocházející zpravidla z vedlejších větví vladařova příbuzenstva slouží jako klíčová spojnice mezi centrální autoritou a lokálními kmenovými strukturami. Relativně autonomní lokální náčelníci coby příslušníci jednotlivých kmenových elit tvoří třetí příčku administrativní hierarchie.6 Významným ekonomickým rysem imperiálních konfederací je snaha o mobilizaci zdrojů v podobě prestižního zboží z území mocnějšího souseda. Toto zboží slouží k subsistenčnímu zajištění redistribuční sítě sloužící k udržení vyšší úrovně sociopolitické komplexity. K naplnění snah o odčerpávání bohatství z území mimo své teritorium směřuje imperiální konfederace také účinnou strategií, s jejíž pomocí navenek zveličuje zdání vlastní moci. Tato strategie, kterou T. J. Barfield nazývá terroristic outer frontier strategy je charakteristická rychlými a náhlými útoky mobilních vojenských oddílů na území sousední říše, přičemž vysoká mobilita umožňuje útočníkům rychlé stažení a vyhnutí se přímé odvetné akci. Mimo vlastní kořistění slouží tato strategie realizovaná v příhraničních oblastech k manifestaci vlastní vojenské síly stejně jako zastrašení nepřítele. Je pro ni charakteristické střídání válečných a mírových období coby projev snahy o navyšování subvencí a obchodních privilegií pro kořistnické elity, stejně jako dobrovolné odmítnutí trvalé okupace dobytého území.7 Ačkoliv se imperiální konfederace mohou rozkládat na podstatně větším území než jednoduchá náčelnictví, jež jsou omezena administrativním limitem vnitřně nespecializované centrální mocenské instituce,8 svým charakterem se velmi podobají redistribučním náčelnictvím. Postrádají silnou třídní strukturu a role centrálních autorit je spíše organizační než extraktivní. Počáteční kořistnický způsob obstarávání zdrojů se zde postupně transformuje

1 2 3

4 5 6 7 8

Kristiansen 2010, 169. Gibson 2011, 217−224. Barfield 2001, 15.

86

Gibson 2011, 228. Wright 1977, 383. Barfield 2001, 13. Barfield 2001, 15. Spencer 2010, 7119–7120.

v politickou strategii mající za cíl uzavírání lukrativních smluvních dohod. Elity imperiální konfederace aktivně podporují obchod a snaží se na své teritorium přitáhnout cizí obchodníky, jelikož v exportním obchodu vidí zdroj vlastní prosperity a mnohem stabilnější možnost zajištění prestižního zboží, jehož narůstající poptávka je důsledkem vnitřních unifikačních procesů. Případný nadbytek cenných komodit na regionálním trhu pak přitahuje další dálkové obchodníky, a území imperiální konfederace se tak může stát významným centrem mezinárodního reexportního obchodu.9 Ve velkomoravské společnosti, která svůj ekonomický rozkvět zaznamenala především v 2. polovině 9. století, můžeme pozorovat množství charakteristik, jimiž se imperiální konfederace jako politický útvar standardně projevuje. Je to decentralizovaná ekonomická krajina se silnými ekonomickými a politickými elitami, která se v archeologickém materiálu nejvýrazněji projevuje prostřednictvím regionalizované distribuce keramických okruhů coby zástupců kategorie tržně směňovaného spotřebního zboží okolo dominantních opevněných center.10 Tyto keramické okruhy se zánikem velkomoravského útvaru mizí. Obraz ekonomické fragmentárnosti podporuje i předpokládaná přítomnost vládnoucími elitami kontrolovaného centrálního tržiště zaznamenaného v písemných pramenech,11 jež bylo určeno pro dálkový obchod a mělo se nacházet nedaleko hlavního mocenského centra Velké Moravy.12 To ukazuje na dendritickou konfiguraci regionálního tržního systému.13 Z písemných pramenů pak nacházíme indicie o monopolizaci vnějších diplomatických vztahů vládnoucím rodem,14 marně naopak hledáme doklady komplexněji strukturovanějšího mocenského aparátu, který by se odrazil v sídlištní hierarchii.15

Ačkoliv tento administrativní aparát je pro centralizovanou správu tak rozsáhlého území, jaké velkomoravská společnost ve svých vrcholných fázích zabírala, zcela klíčový,16 na Velké Moravě stále registrujeme tendence panovníků opírat se o archaický tradiční mocenský a právní řád.17 Výrazným rysem Velké Moravy byl také silný válečnický étos doprovázející společensky významnou vrstvu jezdeckých družin.18 U této vrstvy společnosti nacházíme především prostřednictvím venkovských pohřbů indicie napojení na redistribuční síť prestižního zboží,19 což ukazuje na jejich důležitou roli při přeshraničních kořistnických výpadech. Ty v kombinaci s dálkovým obchodem umožňovaly mobilizovat prestižní zboží, jež pomáhalo udržovat energeticky náročnou redistribuční síť s uzly v opevněných velkomoravských centrech.20 Úroveň sociopolitické komplexity Velké Moravy tedy můžeme prostřednictvím modelů mocensky decentralizovaných společenství, náčelnické konfederace a zvláště modelu imperiální konfederace nahlédnout novou perspektivou. Ta by snad mohla napomoci uchopit tento aspekt velkomoravské společnosti lépe, než klasické neoevolucionistické kategorie „náčelnictví“ nebo „stát“.21 Oproti nim totiž dokáže zdánlivě protikladné atributy velkomoravské společnosti integrovat do jednoho komplexního modelu. Tento obecný model je však třeba dále zpřesňovat, přičemž těžiště dalšího bádání by mělo spočívat ve snahách o postihnutí vývojových procesů uvnitř velkomoravské společnosti prostřednictvím mezikulturního srovnání. Jen nové perspektivy totiž mohou napomoci k tomu, nahlédnout unikátní velkomoravskou společnost, jež povstala na průniku periferií dvou někdejších dálkových obchodních sítí, v novém světle, a pomoci ji tak lépe a mnohem hlouběji pochopit.

9 10 11 12 13 14 15

16 17 18 19 20 21

Barfield 2001, 17−22. Macháček 2001b, 246−250, obr. 186. Třeštík 1973. Macháček 2010, 484−506. Hodges 1982, 50; Minc 2006, 86; Garraty 2010, 29. Štefan 2014, 147. Macháček 2012a, 18; viz také Flannery 1998, 16−20.

Spencer 2010, 7119–7120. Profantová – Profant 2014, 135; Steinhübel 2014, 71. Ruttkay 2014; Ruttkay 1982. Štefan 2011, 335−336; viz také Ungerman 2005a. Macháček 2012a, 15−16. Viz Macháček 2012a; 2015b; Kalhous 2014a; Profantová – Profant 2014; Štefan 2014.

87

88

Mikulčice jako knížecí rezidence, duchovní a hospodářské centrum

2

Hradiště Valy je situováno na konci luční enklávy označované jako Štěpnice a zasahující do souvislého pásu lužního lesa u Mikulčic. Těsně za lesem vystupuje místy regulovaný tok Moravy (dnešní státní hranice) a dále v polích je vidět zastavěnou část slovenské obce Kopčany. V pozadí se zvedají svahy Bílých Karpat. Letecký snímek pochází z roku 2018

2.1  Řeka Morava a centrální velkomoravské aglomerace — Lumír Poláček

Hradiště Valy u Mikulčic leží v údolní nivě řeky Moravy, která dnes v tomto úseku tvoří státní hranici mezi Českou a Slovenskou republikou. Řeka Morava patří k největším levobřežním přítokům Dunaje. Pramení na Králickém Sněžníku na dnešní polsko-české hranici v nadmořské výšce 1380 m a po 353 km se vlévá u Děvína v nadmořské výšce 118 m do Dunaje. Přitom protéká úvaly Horno­ moravským a Dolnomoravským, dále pak Záhorskou nížinou.1 Větší část toku řeka plyne územím, kde se v 9. století rozkládal mocenskopolitický útvar označovaný jako Velká Morava. Řeka Morava tvořila jakousi imaginární osu tohoto útvaru. V prostoru Dolnomoravského úvalu, na středním toku řeky se nacházela dvě nejvýznamnější centra Velké Moravy, aglomerace Mikulčice–Kopčany a Staré Město – Uherské Hradiště (obr. 37; viz exkurz 2.1.2). Zcela na jihu, v místě kde do Moravy vtéká Dyje, leželo další významné hradiště – Pohansko u Břeclavi (viz exkurz 2.1.3). Všechna tři centra charakterizují svou polohou na řece vůdčí typ velkomoravských centrálních fortifikací – údolní či tzv. nivní hradiště.2 K tomu samému typu opevněných sídlišť lze přiřadit některá raně středověká centra na jihozápadním Slovensku (Majcichov, Pobedim) a v Maďarsku (Zalavár; viz exkurz 2.1.4).

1 2

Otrokovice

Napajedla

Staré Město 1 2

Morava

Bzenec

Uherské Hradiště

Kunovice

Uherský Ostroh

Vlček ed. 1984, 181–182. Poláček 2001a; 1999b.

Veselí nad Moravou

Strážnice Hodonín

Skalica

Mikulčiče 3 4

Holíč

Kyjovka Břeclav

5

Dyje

Lanžhot Morava

Brodské S 0

10 km

Obr. 37 Střední tok Moravy a přilehlá část dolního toku Dyje s vyznačením tří centrálních velkomoravských aglomerací 1–2 – Staré Město – Uherské Hradiště; 3–4 – Mikulčice–Kopčany; 5 – Pohansko u Břeclavi

91

Řeka Morava měla pro tyto aglomerace i pro Velkou Moravu obecně životodárný význam. Spojovala je s Dunajem, který byl v 9. století významnou evropskou obchodní tepnou.3 Touto cestou přicházely kulturní kontakty, tudy putovalo zboží, ale také poselstva a válečné výpravy. Řeka Morava tak zajišťovala důležité spojení s Franskou a Byzantskou říší a byla jakýmsi nástupním prostorem pro trasu do adriatické oblasti. Podél Moravy probíhala totiž již od pravěku významná severojižní dálková komunikace, tzv. jantarová stezka, spojující Balt s Adrií. Stejnou trasou na jih se mohla ubírat moravská poselstva, podobně jako tudy nejspíše procházeli Konstantin a Metoděj při svých cestách do Benátek, Říma a zřejmě i Konstantinopole.4 Sídelní aglomerace mocenských center na středním toku Moravy se rozkládaly mezi rozvětvenými říčními rameny na dně údolí nebo na mírně vyvýšených okrajích (terasách) údolní nivy. Volba říčních ostrovů a teras k situování opevněných sídel byla ovlivněna absencí strategicky výhodnějších výšinných poloh v těsné blízkosti řeky, ale také dalšími faktory, které dnes spíše tušíme, než známe. Byly to nejspíše důvody hospodářské, např. dostupnost surovin, potravin a dalších energetických zdrojů, ale hlavně šlo o výhody komunikační v podobě koridoru dálkových i místních cest. Svou roli zde hrály jistě i kulturní zvyklosti obyvatelstva, respektive jeho elit: založení hradu na ostrově mohlo symbolizovat hierarchické vyčlenění mocenského centra z tehdejší sídelní krajiny. Základní podmínkou ovšem byly příhodné klimatické podmínky pro osídlení – a ty byly podle všeho v údolní nivě 8. a 9. století optimální.5

Mikulčická říční krajina Z hlediska geografického představovala mikulčická niva důležité místo v síti pravěkých a raně středověkých vodních i suchozemských cest.6 Trasu výše zmíněné jantarové stezky křižovala patrně v prostoru Mikulčic jiná dálková komunikace, označovaná později jako tzv. česká cesta; ta spojovala prostor jižní Moravy se slovenským Povážím a Karpatskou kotlinou.7 Není vyloučeno, že tato cesta směřovala podobně jako dnešní silnice od obce Mikulčice přes dunu Trapíkov směrem na Valy a po opuštění hradiště dále do prostoru kostela sv. Margity u Kopčan na dnešní slovenské straně řeky.8 Existence brodu přes Moravu v širším prostoru Mikulčic je doložena ještě v písemných pramenech z počátku 17. století.9 V 8.–9. století bylo okolí mikulčického hradiště členitou krajinou protkanou spletí říčních ramen a tůní a vyplněnou četnými ostrovy. Štěrkopískový, částečně zahliněný povrch nivy byl výrazně vertikálně členěn písčitými přesypy a dalšími písčitými, štěrkovitými nebo hlinitými elevacemi. Na nezaplavovaných vyvýšených místech se lokálně vytvářely první půdy.10 Rozbory rostlinných makrozbytků z velkomoravských vrstev ukazují, že zde v 8. a 9. století převládala společenstva tzv. tvrdého luhu s dubem, jilmem a jasanem jako hlavními dřevinami. Les byl silně prosvětlen v důsledku mýcení, lesní pastvy a sběru letniny. Krajina v bezprostředním

okolí velkomoravského hradu měla částečně parkový charakter s různě velkými plochami pastvin, luk a snad i polí.11 Značný stupeň odlesnění a celkovou ruderalizaci krajiny v nejbližším okolí mikulčického hradiště dokládají rovněž pylové analýzy.12 Dnešní podoba říčního údolí se od doby Velké Moravy zcela změnila. Řeka Morava v prostoru mikulčické aglomerace byla v 9. století nejspíše anastomozující řekou. Znamená to, že neměla hlavní tok, ale byla rozvětvena v nesčetná dílčí ramena a meandry. Jedno nebo více takovýchto ramen obklopovalo hrad a další ramena řeky členila areál podhradí Teprve s postupným zanášením údolní nivy povodňovými sedimenty počínaje vrcholným středověkem se řeka měnila v meandrující tok. Takto jsme ji znali z doby před moderní regulací.13 Ještě na mapě Komenského z roku 1627 vidíme dvě hlavní ramena řeky vytvářející rozsáhlý ostrov mezi Uherským Ostrohem a soutokem s Dyjí. Na vojenských mapách z 18. a 19. století a na pozdějších mapových podkladech však vystupuje už jediný meandrující tok řeky (srov. obr. 38). Zásadní proměnu prodělala řeka při poslední regulaci v roce 1971. Tehdy byly odříznuty a zčásti zplanýrovány původní meandry, takže z bývalého přirozeně se klikatícího toku vznikl vodní „kanál“ (obr. 39).

„Hrúdy“ – písečné duny v říční nivě14 Významným prvkem georeliéfu mikulčické raně středověké krajiny byly písečné duny, které ještě dnes vystupují ze zarovnaného terénu údolní nivy. Jejich povrch představuje na rozdíl od okolních terénů modelovaných mladšími povodňovými hlínami autentický zbytek původního reliéfu raně středověké aglomerace. Hrúdy, jak se dunám říká v místním nářečí, byly vyhledávanými, přirozeně chráněnými polohami osídlení v říční nivě. Poskytovaly suchý, lehce propustný a výhřevný povrch, vystupovaly z nejsilnějších přízemních teplotních inverzí a ze zaplavovaného území. Byly osídlovány pravidelně od mezolitu do konce raného středověku.15 Hranici dun jako „bezpečné zóny“ holocenního osídlení překročilo výrazněji až předvelkomoravské a velkomoravské osídlení 8.–9. století, když se začalo šířit i do nižších, mikroklimaticky a hydrograficky méně příznivých poloh na povodňových hlínách. Uvážíme-li, že úroveň dna říčních koryt se v 9. století nacházela až 4 m pod povrchem dnešní rovinaté nivy, musely duny, vystupující ještě dnes až 3 m nad její úroveň, představovat výrazné vyvýšené útvary strategického významu. Tyto polohy byly využívány při zakládání jednotlivých částí hradu, při stavbě fortifikací, vedení cest i při situování významných staveb. Optimální přírodní podmínky těchto dun byly důvodem, proč právě ony představují místa nejvýraznější koncentrace a kontinuity raně středověkého osídlení. Písečné vyvýšeniny byly rovněž preferovány jako místa k zakládání pohřebištních areálů.16 V prostoru mikulčického hradiště nalézáme pět písečných dun (obr. 40).17 Tu nejvyšší, označovanou jako Valy, zaujímá svou severní částí akropole velkomoravského hradu. Další dva méně vyvýšené, ale značně rozsáhlé písčité přesypy v lesních úsecích Těšický les 11

3 4 5 6 7 8 9 10

Hardt 2007. K geopolitickému významu řeky Moravy viz Poláček 1999b; 2007a. K přírodnímu prostředí údolní nivy viz Poláček 2001a; k vývoji klimatu srov. Büntgen et al. 2021. Květ 1999. Květ 2011, 34. Květ 1999, 225. Poulík 1975, 162; srov. Kolejka – Svatoňová 2016, 11. Výsledky kvartérně geologického výzkumu mikulčického hradiště viz Havlíček – Poláček – Vachek 2003.

92

12 13 14 15 16 17

Výsledky archeobotanické rekonstrukce rostlinných společenstev mikulčického hradiště viz Opravil 1983, 23–33, 63–65; 2000. Výsledky palynologického výzkumu mikulčického hradiště viz Jankovská – Kaplan – Poláček 2003; Hladík et al. 2014a, 102–108. Opravil 1983, 18–19, 23–33. Písečné duny, ve své bazální části tvořené říčními písky z agradačních valů řeky, jsou ve své svrchní části převáty jemnými písky. Poláček 1997. Topografie a geomorfologické členění mikulčického hradiště viz Poláček – Marek 2005, 12–17. Havlíček – Poláček – Vachek 2003.

Obr. 38 Mikulčické hradiště na leteckém snímku z roku 1964 Meandrující řeka Morava v lese za hradištěm byla přirozenou součástí lužní krajiny až do své regulace v roce 1970. V pozadí snímku v prostoru sídelního areálu Za jazerom pri sv. Margite u Kopčan vystupují dnes odstraněné budovy zemědělského družstva (bílé objekty vlevo), za nimi vpravo je vidět zastavěná část obce Kopčany

93

Obr. 39 Letecká fotografie z roku 1970 ukazuje průběh stavebních prací při regulaci do té doby meandrující řeky Moravy Regulace řeky a stavba ochranných hrází ukončila mnohasetletou etapu pravidelného rozlévání řeky a zlepšila tak podmínky pro další archeologický výzkum hradiště

94

Š T Ě P N I C E

I

L

T

Ě

Š

I

C

K

E

S

Ý

V A L Y

K O S T E L I S K O

Legenda:

1

Recentní járky (struhy)

1

2 3 4

Prozkoumané plochy Obvodový val akropole

Ž A B N Í K 0

Písečné duny („hrúdy“)

200m

Osídlené plochy na povodňových hlínách

0

Obr. 40 Kvartérně geologická mapa s vyznačením hlavních sídelních areálů na písečných dunách a povodňových hlínách jako výsledek geologického mapování 1997–2001

5 6

S 200 m

a Kostelisko, těsně přiléhající k akropoli, patří k nejvýznamnějším a časně osídleným areálům mikulčického podhradí. V 9. stol. byly osídleny i menší a nižší duny – Žabník, zničený v 70. letech lesní těžbou, a poloha Štěpnice I v loukách severozápadně od hradu, kde stával 7. mikulčický kostel. Další duny s osídlením 9. století dokumentované v okruhu 1–2 km od akropole patřily již okrajové části velkomoravské aglomerace. Jedná se o polohy Trapíkov, Virgásky nebo Kněží na moravské straně a polohu Za jazerom pri sv. Margite u Kopčan na slovenské straně řeky (obr. 52 v eseji 2.2).18 18

Poláček – Škojec – Havlíček 2005, 154–169; Poláček et al. 2021, 37–47.

95

2.1.1 exkurz Velkoplošné odkryvy zaniklých říčních ramen — Lumír Poláček

Archeologické výzkumy zaniklých říčních ramen v Mikulčicích byly součástí velkoplošných odkryvů druhé poloviny minulého století. Ve své době – a dnes tomu není jinak – představovaly zcela unikátní terénní výzkumy.1 Výzkumy řečišť o celkové ploše 10 000 m2 jsou cennou sondou do přírodního prostředí a všednodenního života velkomoravské sídelní aglomerace. Nabízejí zásadní informace o podobě dnes zaniklé říční sítě, o komunikačních, obranných a vodních stavbách (mosty, stěny, palisády, protierozní bariéry apod.; viz obr. 41–45),2 o přírodním prostředí v bezprostředním okolí opevněného jádra aglomerace a o hmotné kultuře obyvatel mocenského centra.3 Poskytují také informace o říční plavbě v Mikulčicích v 9. století.4 Cenná jsou i dendrochronologická data získaná z mikulčických mostů.5 Terénní výzkum v prostoru zaniklých říčních ramen byl po technické stránce velmi náročný. Byl závislý především na umělém snížení hladiny podzemní vody.6 Toho bylo dosaženo pomocí systému studní vyvrtaných po obvodu zkoumané plochy do hloubky cca 10 m. Díky soustavnému odčerpávání vody z těchto studní bylo možné provádět výzkum na suchu. Postupně byly takto otevřeny tři velkoplošné odkryvy v prostoru zaniklých říčních ramen. 7 Zjištěné objekty a předměty, zejména ty ze dřeva, patří k vzácným nálezům, které se v klimatických a půdních podmínkách našich lokalit běžně nedochovávají.8 Jejich uchování v Mikulčicích souvisí s geologickou stavbou údolní nivy a její hydrografií. S ohledem na

tyto nálezy lze zaniklá říční ramena obepínající opevněné jádro aglomerace označit za unikátní a hodnotný přírodní archiv nálezů ze dřeva a dalších organických materiálů. Výplň zaniklých říčních ramen má zcela odlišný charakter než sedimenty a statigrafie v sídlištních areálech. Složitá souvrství štěrků, písků a jílů ve výplni zaniklých říčních koryt jsou odrazem dynamicky se měnícího říčního údolí, kdy docházelo k průběžnému překládání toku, ukládání říčních a povodňových sedimentů za současné eroze jiných materiálů.9 Rekonstrukce těchto procesů a poznání vývoje řeky jsou obtížné. Mohou probíhat pouze modelově, a to za přispění přírodovědných oborů jako jsou geologie, sedimentologie, archeobotanika, archeozoologie, malakologie, dendrochronologie a geofyzika.10 Paleoekologická rekonstrukce říčních ramen v Mikulčicích vychází především z archeobotanického zpracování rostlinných makrozbytků.11 Z nich lze usuzovat na pomalu tekoucí až periodicky stojatou vodu v říčních ramenech kolem hradu.12 Současně lze předpokládat, že poměrně brzo, ještě koncem 9. nebo v průběhu 10. století, byla koryta v blízkosti hradu zaplněna mohutným souvrstvím říčního písku (obr. 45).13 Takto buď v důsledku přírodní katastrofy, nebo záměrných lidských aktivit souvisejících se snahou snížit obranný potenciál těchto přirozených příkopů byla někdy na začátku 10. století koryta odtržena od aktivního toku řeky a určena k zániku.14

1 Poláček 2014a; ed. 2014. 2 Ibid. 3 Movité dřevěné nálezy z Mikulčic viz Poláček – Marek – Skopal 2000. 4 Nálezy monoxylů ze zaniklých říčních ramen v Mikulčicích viz Poláček – Marek – Skopal 2000, 203–207. 5 Dvorská et al. 1999. 6 Kouřil 1967; Poláček 2014a, 13–14. 7 Poláček 2014a s lit. 8 Dřevěné nálezy z Mikulčic pocházejí výhradně ze zaniklých říčních ramen, zpod hladiny podzemní vody (Poláček – Marek – Skopal 2000).

9 10 11 12 13 14

96

Poláček – Hladík 2014, 49–53. Viz Poláček ed. 2014. Opravil 1983, 23–33; Látková – Hajnalová 2014. Opravil 1983, 23. Klanica 1972, 38; Opravil 1983, 23–24, 33; Poláček – Hladík 2014, 49–53. Poláček 2014a, 11–12.

Obr. 41 Velkoplošný výzkum zaniklého říčního koryta č. 2 v letech 1972–1975 Právě probíhá odstraňování písčitých sedimentů z 10. století

Obr. 42 Velkoplošný odkryv řečiště č. 1 před severozápadní branou předhradí v roce 1967 V popředí jeden ze dvou člunů zapřených o piloty mostu. Oba čluny s délkou kolem 10 m jsou svědectvím říční plavby na řece Moravě v 9. století

97

řečiště

řada dřevěných komor vyplněných kamením

hradba předhradí

roubená stěna příkop

hradba akropole

most č. 2

brána č. 2

příkop

A

S

Obr. 43 Plán zkoumané plochy K 1972-75 v prostoru severního vyústění příkopu mezi předhradím a akropolí (řečiště č. 2) Bariéra sestávající z roubených komor vyplněných kamením byla postavena na říčním dně a uzavírala ze severu přístup do příkopu mezi předhradím a akropolí. Do tohoto chráněného prostoru je hypoteticky lokalizováno přístaviště (viz Poláček 2019)

Obr. 44 Bariéra na dně říčního koryta: dřevěné komory vyplněné kameny (řečiště č. 2) Řady pilířů vpravo od komorových konstrukcí mohly nést dřevěnou plošinu sloužící k chráněnému přístupu k vodě pro obyvatele hradiště a současně přistávání člunů/monoxylů

98

0

10 m

 C  B

 A

Obr. 45 Dno zaniklého řečiště č. 2 se nacházelo v hloubce kolem 3,5 m pod dnešním povrchem (zkoumaná plocha K 1972-75) Na profilu v pozadí je patrné, jak aluviální písky z konce 9. až 10. století (spodní dva metry profilu; A) a pozdější povodňové hlíny (horní metr profilu; B) vyplnily původní říční koryto a zarovnaly je s okolním terénem. Destruovaná čelní kamenná zeď hradby (C) se zřítila do povodňových hlín. V popředí snímku jsou patrné zbytky dřevěné konstrukce, která zpevňovala říční břeh před hradbou předhradí. Mezi lidmi stojícími na profilu lze vidět Josefa Poulíka (označen bílým bodem), objevitele Mikulčic a dlouholetého vedoucího mikulčického výzkumu, v doprovodu oficiální delegace (rok 1973)

99

2.1.2 exkurz Sídelní aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště — Lumír Poláček

Z velkomoravských center stojí svým významem Mikulčicím nejblíže sídelní aglomerace v prostoru Starého Města – Uherského Hradiště situovaná 40 km severně od Mikulčic. Celý komplex se nacházel na území dvou sousedících měst oddělených zhruba dnešní řekou Moravou – Starého Města a Uherského Hradiště. Rozkládal se jak na bývalých ostrovech v údolní nivě řeky Moravy (Ostrov sv. Jiří a Rybárny v Uherském Hradišti, obr. 46: 7, 6), tak – v případě staroměstské části – na přilehlých říčních terasách. Strategicky významnou, výrazně vyvýšenou polohu tvořenou výběžky Luhačovické pahorkatiny zaujímal církevní komplex v Uherském Hradišti - Sadech (obr. 46: 5). Ze sídelně-geografického hlediska představuje prostor aglomerace místo, kde je údolní niva řeky Moravy v rámci svého středního toku patrně nejužší (2,5 km) a nabízí tak optimální podmínky místním i dálkovým cestám pro přechod napříč říčním údolím.1 Osídlená plocha velkomoravské aglomerace zaujímala podstatně větší plochu než Mikulčice, na druhé straně byla jen zčásti opevněna. Osídlení zde bylo ve srovnání s Mikulčicemi více rozptýlené a méně intenzivní. Celkový rozsah a charakter osídlení lze pouze odhadovat, protože většina historických terénů se nachází pod dnešní městskou zástavbou. Na základě tradice, která spojovala nedalekou obec a klášter Velehrad s tržní osadou Veligrad zmiňovanou mezi 12. až poč. 14. století, bylo zde zejména v době před objevením Mikulčic hledáno hlavní centrum Svatoplukovy Velké Moravy. I dnes je pojem Velehrad/Veligrad částí badatelů používán pro označení velkomoravské aglomerace v přesvědčení, že jde o autentický název.2 Archeologický výzkum Starého Města má na rozdíl od Mikulčic dlouhou tradici – trvá již přes 120 let – a k jeho hlavním protagonistům patří Vilém Hrubý a Luděk Galuška.3 Počátky osídlení v prostoru Starého Města lze klást do 6.–7. století. Pro konec 8. století se počítá se vznikem prvních opevnění – v poloze Na Valách v dnešním pravobřeží (obr. 46: 1), hypoteticky pak na tzv. Ostrově sv. Jiří v dnešním levobřeží (v místě historického jádra města, obr. 46: 7).4 Hlavní rozkvět osídlení spadá do 9. století, kdy bylo vybudováno opevnění tzv. Christinova valu a kdy zde existovalo nejméně pět kostelů,5 palácový okrsek s profánní zděnou architekturou, rozsáhlá a bohatě vybavená pohřebiště a několik

samostatných výrobních areálů s doklady řady specializovaných řemesel, v první řadě šperkařství.6 V oblouku vymezeném Christinovým valem se na ploše cca 250 hektarů rozkládalo osídlení dnešního pravobřežní, tj. staroměstské části aglomerace. Mocenské centrum osídlení se nacházelo zpočátku v poloze Na Valách (obr. 46: 1), později v poloze Na Dědině (obr. 46: 3). Mladší z obou center zahrnovalo vedle rotundy sv. Michala rozměrný zděný objekt palácového typu a další budovy s maltovými podlahami.7 Opevněné ústředí aglomerace bylo hledáno i na Ostrově sv. Jiří v Uherském Hradišti, na levém břehu Moravy (obr. 46: 7).8 Argumentováno zde bylo mimo jiné nepřímými doklady zděné architektury a přítomnosti nejvyšších elit. Bohužel tento areál leží pod zástavbou historického jádra Uherského Hradiště a neumožňuje tak plnohodnotné ověření základních historických otázek. Nejvyšší procento dokladů života elit nacházíme podobně jako u dalších velkomoravských centrálních aglomerací na pohřebištích. Nejrozsáhlejší kostelní nekropolí Velké Moravy a současně centrálním pohřebištěm celé aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště bylo kostelní pohřebiště s více než 1800 hroby v poloze Na Valách ve Starém Městě (obr. 46: 1). Další elitní pohřebiště s mnoha luxusně vybavenými hroby známe z kostelních hřbitovů na Špitálkách ve Starém Městě (obr. 46: 2) a z Uherského Hradiště - Sadů (obr. 46: 5).9 Součástí aglomerace byl církevní areál v Uherském Hradišti Sadech (blíže viz exkurz 1.3.1).10 Skládal se ze souboru zděných sakrálních staveb, dřevěných budov (velké halové stavby a souboru 16 domů uspořádaných v pravidelné struktuře) a studny. Podstatné je, že v interiéru kostelního komplexu bylo nalezeno několik hrobů, které patřily příslušníkům vládnoucí vrstvy Velké Moravy nebo významným církevním hodnostářům. Kolem kostela se rozkládalo pohřebiště s velkomoravskými hroby (87) a s pohřby datovanými do 11.–12. století (přes 900 hrobů). Komplex v mnoha ohledech připomíná klášterní areál.11 Tomuto výkladu by odpovídala rovněž přítomnost specializovaných dílen (viz exkurz 3.10.2). Nejodlehlejší část – periferii – staroměstsko-uherskohradišťské aglomerace představuje velkomoravský kostel v Modré. Stavba měla být součástí velmožského dvorce, jež se však dosud nedaří archeologicky doložit.12

1 K přírodním podmínkám a kvartérně geologické situaci aglomerace viz Galuška 2001; Havlíček – Galuška – Poláček 2005. 2 Tržní osada Veligrad na území Starého Města je zmiňovaná poprvé k roku 1141. K otázce tzv. velehradské tradice srov. Galuška 2007, 50–62; 2014a, 81–83; Wihoda 2014c; Mitáček 2021, 44–53. 3 Přehled archeologické problematiky velkomoravské aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště viz např. Hrubý 1965b; Galuška 2011b. 4 K problematice opevnění viz např. Galuška 2006; 2008c. 5 K problematice kostelů viz např. Galuška 1996; 1998a; 2010; 2011a; Galuška – Poláček 2006, 97–117.

6 K problematice výrobních areálů viz např. Hrubý 1965b, 164–169; Galuška 1989; 1992; 2013; 2014a. 7 Galuška 1990; 2011a, 105–109. 8 Snášil – Procházka 1981; Snášil 1987; srov. Galuška 2008c. 9 Hrubý 1955; Poulík 1955; Galuška 1996; Galuška et al. 2018. 10 Galuška 1996; 1997; Galuška et al. 2018. 11 Srov. Galuška 2005b. 12 Cibulka 1958; Galuška 2005a.

100

S TA R É M Ě S TO

1

4

3 6

2

7

UHERSKÉ HRADIŠTĚ

M

or

av

a

5

Sady

Olša

va

KUNOVICE Legenda: Údolní niva

Opevnění

Území vně údolní nivy

Kostel

Řeka a její slepá ramena

Osídlené plochy velkomoravské aglomerace

Zastavěné území ( v nivě a vně nivy)

S 0

Co spojuje aglomeraci ve Starém Městě – Uherském Hradišti s Mikulčicemi, je v prvé řadě členitost areálu, který se skládá z celého komplexu opevněných a neopevněných poloh. Charakteristická je značná koncentrace sakrálních staveb, přítomnost zděné stavby palácového charakteru a dalších objektů s maltovými podlahami a přítomnost rozsáhlých pohřebišť s početnými luxusně vybavenými hroby. Čím aglomerace vyniká ve srovnání s Mikulčicemi, jsou celkový rozsah osídlené plochy a zejména doklady specializované řemeslné produkce, resp. přítomnost organizovaných výrobních areálů. Struktura a charakter osídlení obou center se blíží městskému organismu (aglomerace protoměstského typu).

1 km

Obr. 46 Velkomoravská aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště v pozdním 9. století Sídelní areály s kostely archeologicky doloženými (plný symbol) nebo předpokládanými (prázdný symbol): 1 – Staré Město - Na Valách; 2 – Staré Město - Špitálky; 3 – Staré Město - Na Dědině (sv. Michal); 4 – Staré Město - Na Kostelíku; 5 – Uherské Hradiště - Sady; 6 – Uherské Hradiště - Rybárny; 7 – Uherské Hradiště - Ostrov sv. Jiří (historické jádro města)

101

2.1.3 exkurz Sídelní aglomerace Pohansko u Břeclavi — Lumír Poláček

Hradiště na Pohansku u Břeclavi představuje mezi centrálními aglomeracemi mojmírovské Moravy nejlépe zachovanou a také nejkvalitněji prozkoumanou lokalitu. Systematický archeologický výzkum zde probíhá od roku 1958, má multidisciplinární povahu a jeho výsledky jsou publikovány (ve srovnání s dalšími velkomoravskými centry) nadstandardně.1 Podobně jako Mikulčice bylo hradiště situováno na říčních ostrovech uprostřed údolní nivy, v tomto případě nivy Dyje, těsně před jejím ústím do řeky Moravy (obr. 47).2 Geografické predispozice místa, zejména poloha vysunutá směrem k jihu, předurčovaly toto centrální místo k aktivní roli ve vojenských a hospodářských interakcích s Podunajím. Pohansko bylo především opěrným bodem jádra Velké Moravy proti nepřátelským útokům z jihu. Dosavadní výzkumy ukazují také na značný hospodářský význam centra; svědčí pro něj existence výrobních areálů i doklady dálkového obchodu. Změny mocenských poměrů na Dunaji po polovině 10. století vedly k dalšímu posílení hospodářských aktivit v tomto prostoru; na periferii bývalé aglomerace u Kostic (Zadní hrúd) v té době vzniká v návaznosti na průběh dálkových cest osídlení obchodně řemeslnického charakteru.3 Zemědělské sídliště s pohřebištěm existovalo v prostoru pozdějšího hradiště již v 6.–8. století, ovšem bez dokladů centrálních funkcí.4 Na rozdíl od Mikulčic nemělo Pohansko svého přímého předvelkomoravského nebo raně velkomoravského předchůdce. Centrální místo nadregionálního významu zde vzniklo až ve vrchol­né fázi Velké Moravy v 2. polovině 9. století. Velkomoravské osídlení se vyvíjelo v rámci minimálně dvou subfází, jež se patrně promítají i do stavebního vývoje velmožského dvorce umístěného uvnitř opevnění.5 V blízkosti dvorce se nacházel řemeslnický areál.6 Po zániku Velké Moravy přetrvávalo na Pohansku mocenské centrum lokálního nebo regionálního významu situované v prostoru severovýchodního předhradí.7 Pohansko vykazuje ve srovnání s Mikulčicemi nebo Starým Městem kratší kontinuitu trvání centrálního místa, ovšem vývoj v poslední třetině 9. a na začátku 10. století byl o to explozivnější.8 Pohansko se řadí k největším opevněným útvarům Velké Moravy. Fortifikace měla – podobně jako v Mikulčicích a v dalších velkomoravských centrech – podobu mohutné hradby dřevo-hlinité konstrukce s kamennou čelní zdí. Vymezovala obvod centrálního útvaru hradiště s rozlohou 28 ha.9 K této střední opevněné části 1 2 3 4 5 6 7 8 9

Macháček 2011. Přírodní podmínky lokality viz J. Macháček et al. 2007b. Macháček – Balcárková – Dresler 2013; Biermann – Macháček – Schopper 2015, 41–169. Dostál 1982; 1985. K velmožskému dvorci viz Dostál 1975; Dostál – Kalousek – Macháček 2008. Dostál 1993; Macháček 2002; srov. Macháček et al. 2007a. Macháček et al. 2016; Macháček – Wihoda eds. 2019. Podle dendrochronologického datování jsou počátky této etapy osídlení kladeny do 80. let 9. století. (Macháček – Dresler – Rybníček 2013). Dresler 2011.

102

přiléhaly na jihu a severovýchodě areály takzvaných předhradí.10 Tyto útvary se blížily svými formálními znaky i svou funkcí mikulčickému podhradí Naproti tomu mikulčické předhradí – přes uváděné možné funkční paralely s jižním předhradím na Pohansku – zůstává zatím bez analogií v domácím prostředí i okolních zemích. Celková osídlená plocha aglomerace na Pohansku tak činila 52, respektive 57 ha (včetně satelitů).11 To je obrovské území, svým rozsahem přibližně srovnatelné s plochou celé velkomoravské aglomerace Mikulčice–Kopčany. Vnitřní plochu opevněného útvaru vyplňovala pravidelná zástavba dvorců s převažující obytnou a hospodářskou funkcí, orientovaná jednotně s nejvýznamnější sídelní strukturou Pohanska – velmožským dvorcem.12 Čtvercový útvar tohoto, dřevěnou palisádou ohrazeného útvaru s plochou zhruba 1 ha byl začleněn do severozápadní části opevněného areálu Pohanska (obr. 48). V zástavbě dvorce lze identifikovat tři hlavní funkční části: sakrální okrsek s kostelem a pohřebištěm, rezidenční část s domy na kamenných a maltových podezdívkách a konečně hospodářskou část. Je zřejmé, že vzorem pro stavbu velmožského dvorce byly franské předlohy, podle Jiřího Macháčka, dlouholetého vedoucího zdejších výzkumů,13 jimi byly karolinské falce (viz exkurz 2.4.5).14 Pohled na Pohansko se v poslední době mění v souvislosti s objevy na severovýchodním předhradí. Nález druhého kostela – rotundy, přilehlého pohřebiště i navazujícího profánního areálu vrhá nové světlo na pozdně velkomoravský a povelkomoravský vývoj Pohanska a jižní Moravy obecně; jsou předmětem teoretických úvah o počátcích raně středověké šlechty ve středovýchodní Evropě.15 Velkomoravské aglomerace Pohansko u Břeclavi a Mikulčice – lokality vzdálené od sebe 15 km – mají k sobě blízko nejen geograficky. Vykazují mnoho společných znaků i v hmotné kultuře. Předpokládáme, že Pohansko bylo v 9. století součástí mikulčické mocenské sféry (srov. exkurz 1.4.1). Ačkoliv nám chybí jakékoliv směrodatné písemné zprávy, je pravděpodobné, že obě centra – stejně jako staroměstská aglomerace – byla oporou politických, správních i hospodářských aktivit vládnoucích Mojmírovců. Do svých reprezentačně rezidenčních objektů – „palácových“ okrsků na Pohansku, v Mikulčicích i Starém Městě promítali své mocenské a sebeprezentační ambice. Inspirovali se přitom nejvíce Franskou říší, svým odvěkým rivalem a nedostižným vzorem. Ovšem na Pohansku k tomu měli lepší podmínky, neboť zakládali aglomeraci

10 11 12 13 14 15

Vignatiová 1992; Přichystalová – Kalová – Boberová 2019; Macháček et al. 2014; 2016. Dresler 2016, 46–52. Macháček 2005b; Křivánek 2005; Macháček 2007b. Jiří Macháček navázal ve funkci vedoucího výzkumu na své předchůdce – Františka Kalouska a Bořivoje Dostála. Dnes je vedoucím výzkumu Petr Dresler. Macháček 2005b; 2007a; 2008. Macháček et al. 2014; 2016.

BŘECL AV

Morava Dyje

L A N Ž H OT

RAKOUSKO

S

Legenda:

0

Údolní niva

Vodoteče

Zastavěné území ( v nivě a vně nivy)

Písečné duny v údolní nivě

Slepá a bývalá říční ramena

Velkomoravská aglomerace

2 km

Území vně údolní nivy

Obr. 47 Kvartérně geologická mapa oblasti severně od soutoku řek Dyje a Moravy Vyznačena poloha sídelní aglomerace Pohansko u Břeclavi v údolní nivě řeky

tak říkajíc na zeleném drnu. Nemuseli se vyrovnávat se staršími stavebními strukturami v podobě opevnění, sakrálních objektů, cest. Mohli zde realizovat svou urbanistickou koncepci odpovídající moderním vzorům a aktuálním potřebám. V tom spočívá jeden z archeologických významů a předností Pohanska – relativní čitelnost a srozumitelnost prostorových struktur.

Obr. 48 Centrální opevněný útvar sídelní aglomerace Pohansko u Břeclavi Vyznačena vnitřní struktura zástavby včetně velmožského dvorce, a to na základě archeologie a geofyziky

0

200 m

103

2.1.4 exkurz Sídelní aglomerace Blatnohrad/Mosapurc v Zalaváru (Maďarsko) — Lumír Poláček

Sídelní komplex s opevněným centrem Blatnohrad/Mosapurc v Zalaváru v povodí řeky Zaly asi 10 km západně u Blatenského jezera v Maďarsku má blízko k velkomoravským centrálním aglomeracím ve středním Pomoraví. Analogie lze spatřovat jak v přírodních podmínkách „ostrovů“ vystupujících ze zarovnaného terénu údolní nivy řek Moravy a Dyje nebo podmáčeného terénu řeky Zaly,1 tak v podobné sídelní struktuře aglomerací. Obě skupiny představují sídelní komplexy sestávající z opevněného centra a dalších opevněných nebo neopevněných poloh osídlení, pohřebišť nebo sakrálních staveb. Rovněž koncentrace kostelů v opevněném jádru i mimo ně je pro obě skupiny charakteristická. Svou hmotnou kulturou Zalavár v mnoha ohledech evokuje nálezy z moravských center. Obě skupiny hradišť jsou vzájemně úzce propojeny také historicky. Bývalý nitranský kníže Pribina zde založil před polovinou 9. století své hlavní sídlo poté, co dostal od franského krále Ludvíka část Dolní Panonie kolem řeky Zaly v léno. Postupně se toto území vyvinulo v jakési franské klientské knížectví pod vládou Pribiny, později jeho syna Kocela (861–876). Pribina, pokřtěný na příkaz franského krále ještě před příchodem do Panonie, zakládal ve svém knížectví početné kostely, které podléhaly salcburskému arcibiskupovi. Na rozdíl od svého otce Pribiny se Kocel nadchl pro slovanské písmo a slovanskou bohoslužbu, takže přijal na svém sídle v Blatnohradě Konstantina a Metoděje, když putovali v roce 867 z Moravy do Říma. Misionáři zde založili církevní školu a Kocel jim svěřil padesát žáků do učení. Chtěl v Panonii založit samostatnou diecézi, proto si po Cyrilově smrti vyžádal zpět Metoděje, kterého papež posléze jmenoval svým legátem, arcibiskupem panonským a moravským se sídlem v Sirmiu.2 Pribina založil na centrálním opevněném sídlišti Vársiget („hradní ostrov“) první kostely (obr. 49: i). Vně tohoto centra dal postavit dalších šestnáct kostelů, k nimž za vlády Kocela přibylo ještě dvanáct. Z celkového počtu 31 kostelů byly dosud zkoumány tři na centrální opevněné lokalitě Vársiget: kostel Panny Marie, z větší části zničený stavbou benediktinského kláštera v jižní části ostrova, bazilikální kostel sv. Hadriána a dřevěný kostel sv. Jana Křtitele. Další zkoumané kostely stály na sousedních ostrovech Zalavár-Récéskút a Zalaszabar - Borjúállás sziget (obr. 49: f, i).3

1 2 3

Přírodní podmínky viz Szőke 2007; Herold 2012, Fig. 7–8. Historické souvislosti viz Szőke 2007, 834; 2010a, 563–566; 2014, 51–53, 91–98; 2021, 187–273; Jan 2014. Kostelní stavby viz Szőke 2007, 834–840; 2010a, 567–585; 2014, 65 –66, 69–70; 82–85; 2021, 339–409.

104

Hlavní centrum aglomerace se nacházelo v poloze Vársiget a bylo obklopeno dalšími opevněnými i neopevněnými sídlišti, částečně situovanými na ostrovech v podmáčeném terénu říčky Zaly (obr. 49, 50). Vnitřní areál ostrova byl fortifikačními systémy rozdělen na tři části (obr. 50). V první, jižní, je hledán dvorec Pribiny a Kocela, prostřední část zahrnující i kostel sv. Hadriána je připisována především kléru a církevním úřadům; ve třetí, východní části se nacházelo dosud málo poznané předhradí. Na ostrově byly kromě zděných a dřevěných sakrálních staveb odkryty velké dřevěné domy palácového charakteru na sloupech a řada hospodářských objektů včetně specializovaných dílen. Na největší a nejbohatší nekropoli, hřbitově u Hadriánova kostela bylo prozkoumáno přes 1200 hrobů.4 Hradní ostrov byl opevněn hradbou dřevo-hlinité konstrukce s čelní kamennou zdí. Několik dřev z konstrukce opevnění ze starších výzkumů bylo dendrochronologicky datováno do 80. let 9. století.5 Střední a jižní část ostrova byly odděleny příkopem kladeným do doby Pribinovy.6 Palisáda ohraničovala z východu střední část hradu s Hadriánovým kostelem a oddělovala ji od předhradí.7 Blatnohrad / Mosapurc je archeologicky zkoumán s přetržkami od 40. let minulého století a výzkumy zde pokračují i v současné době pod vedením Bély Miklóse Szőke a Agnes Ritók.8 Jsou zde odkrývány pozoruhodné stavby karolinského období a pozůstatky bohaté hmotné kultury, která v případě šperku nese podobné znaky jako ozdoby veligradského rázu z moravských center (srov. exkurz 3.6.1, eseje 3.3, 3.5, 3.9 a jejich exkurzy).9 V každém případě jsou ve dvorské kultuře Zalaváru druhé poloviny 9. století nápadné silné prvky kultury karolinské, podstatně silnější než v moravských centrech.10 Zdejší stavební struktury představují cenný zdroj analogií a podnětů pro pochopení prostorové struktury a historického významu mikulčického hradiště, které má z moravských center k Zalaváru asi nejblíže. Netýká se to ovšem některých luxusních nálezů, např. dutého a okenního skla, které je v kvalitě blížící se vzdáleně Zalaváru známo v rámci Moravy pouze z Uherského Hradiště - Sadů (srov. esej 3.9 a její exkurzy).11

4 5 6 7 8 9 10 11

K topografii centra viz Szőke 2014, 51–105; 2021, 314–338; Milo et al. 2021. Gergely 2015, 148; 2016, 363. Gergely 2015; 2016. Celkově k opevnění centra viz Szőke 2021, 318–338. Jejich předchůdci ve vedení výzkumu byli A. Radnóti, G. Fehér a Á. Sós; viz Szőke 2021, 4–7. Viz např. Szőke 2014, 2021, 427–458. Srov. Szőke 2008; 2010b; 2014; 2021, 303–458. Srov. Galuška et al. 2012.

Bárándi-patak

d a

c

Z ala Kis-

b

Z AL AVÁR

f e

M e ke n y

-Za Kis

g

e i- á

la

Za

ro k

Sza

la

j

ba r i

h

- p at ak

i

k

ZALASZABAR

Szab

ari - p

at

ak

S Legenda:

0 Území pod 110 m nadmořské výšky

Opevnění

Vodní plochy a vodoteče

Osídlení

Zastavěné území

Kostel a pohřebiště

„Ostrov“

Pohřebiště

2 km

Obr. 49 Sídelní aglomerace Blatnohrad/Mosapurc v Zalaváru a – Esztergályhorváti-Alsóbárándpuszta; b – Esztergályhorváti-Huszárvár; c – Zalavár - Rezes sziget; d – Zalavár - Kövecses sziget; e – Zalavár-Zalapart; f – Zalavár-Récéskút; g – Zalavár-Vársziget; h – Zalaszabar-Kisesztergály; i – Zalaszabar - Borjúállás sziget; j – Zalavár-Mekenye; k – Zalaszabar - Dezső sziget

7

5 8

7 1

6

3

4

2

Obr. 50 Zalavár-Vársziget („hradní ostrov“). Stavební objekty karolinské doby

0

100 m

1 – kostel sv. Jana; 2 – kostel Panny Marie; 3 – kostel sv. Hadriána; 4 – příkop; 5 – palisáda; 6 – obranný val; 7 – pivovar; 8 – studna

105

M I K U L Č I C E

T R A P Í K O V

H R A D I Š T Ě M I K U L Č I C E - V A L Y

Z A P R I

J A Z E R O M M A R G I T E

S V .

K O P Č A N Y

S

Legenda: Aglomerace Mikulčice–Kopčany

0

2000 m

Území vně údolní nivy

Letecký snímek mikulčického hradiště z roku 1938 dokumentuje stav lokality a celé aglomerace Mikulčice–Kopčany patnáct let před zahájením výzkumu

2.2  Sídelní aglomerace Mikulčice–Kopčany. Výzkum, topografie a sídelní vývoj — Lumír Poláček

Mikulčické hradiště bylo předním mocenským, církevním a hospodářským centrem Mojmírovské Moravy 9. století. Spolu se sídelními aglomeracemi ve Starém Městě – Uherském Hradišti a Břeclavi-Pohansku jej dnes počítáme ke třem nejvýznamnějším „centrálním“ aglomeracím mocensko-politického útvaru Velké Moravy. Protože nemáme žádné spolehlivé dobové písemné zprávy vztahující se k těmto lokalitám, je jejich poznání zcela v rukou archeologie. Ta zde s pomocí velkoplošného výzkumu a za štědré podpory státu odkrývala během 2. poloviny 20. století obrovské plochy a shromáždila pramenné fondy čítající statisíce, ne-li miliony nálezových položek. Doba byla ve znamení fascinace překvapivými, každoročně se opakujícími archeologickým objevy na slovanských hradištích a pohřebištích. Změna politického režimu a společenského klimatu v roce 1989 přinesla nová paradigmata pro další zkoumání těchto lokalit i Velké Moravy obecně. Zastavila nekontrolované velkoplošné odkryvy a vytvořila podmínky pro

kritické zpracování „starého“ fondu i nové cílené práce v terénu. Orientace na teoretický výzkum a kritické publikování výsledků přineslo během posledních 30 let významný posun v poznání. Výsledkem je nový střízlivější a objektivnější obraz Velké Moravy a jejích centrálních aglomerací. Obraz velkomoravských Mikulčic, objevených v roce 1954 (obr. 51) a zkoumaných archeologicky dalších 66 let až do dnešních dnů, se vyvíjel v závislosti na vývoji poznání lokality i změnách v managementu výzkumu (viz exkurz 2.2.1).1 Za důležité mezníky tohoto procesu lze označit roky 1964, 1975, 1990 a 2004. V roce 1964 byly výzkumem posledního průkazného (v pořadí desátého) kostela „vyčerpány“ zděné stavby s bohatými pohřebišti jako zdroj nejatraktivnějších objevů. Výzkum se tak mohl obrátit k širokému okruhu otázek sídelního vývoje lokality. Tento postupně doplňovaný sídelně-archeologický obraz aglomerace mohl být díky rozšíření zorného pole výzkumu o rozsáhlé odkryvy v zázemí hradiště počínaje rokem 1975 postupně zasazován do širšího kontextu.2 Dočasné přerušení terénních prací v roce 1990 dovolilo soustředit pozornost výzkumného týmu na základní zpracování dosavadní obrovské, téměř 40leté nepřetržité kampaně terénního výzkumu v Mikulčicích a na jeho systematické publikování. Rok 2004 znamenal částečný návrat do terénu, ovšem za zcela nových podmínek. Program „pramenného zpracování a verifikace starých výzkumů“ si stanovil za cíl zásadním způsobem pokročit s vyhodnocením terénní dokumentace vybraných objektů a areálů zkoumaných v uplynulých desetiletích, a to jednak pomocí kritického zpracování pramenů, jednak nového detailního (revizního) výzkumu v terénu. Tento program je v platnosti dodnes a slouží jako strategický plán i pro nejbližší budoucnost. Aglomerace Mikulčice–Kopčany představuje poměrně nový termín,3 neboť celý velkorysý archeologický výzkum 2. poloviny minulého století byl zaměřen na poznání samotného mikulčického hradiště, tedy opevněného jádra aglomerace ležícího na české straně hraniční řeky Moravy. Přestože již v 60. letech probíhaly výzkumy v okolí „kačenárně“4 a kostela sv. Margity u Kopčan na slovenské straně řeky, nebyly většinou zde odkrývané velkomoravské struktury dávány do souvislosti s opevněným centrem v Mikulčicích. Středem zájmu bylo tehdy výhradně slovanské hradiště v Mikulčicích. Teprve nové výzkumy v Kopčanech zahájené na samém konci minulého století a zejména zdejší významné objevy po roce 2004 otevřely zájem o komplexní řešení problematiky v rámci 1

Obr. 51 Výzkum 2. kostela a jeho pohřebiště v roce 1955 Fotografie zachycuje atmosféru prvních objevů v Mikulčicích. Odkrytou plochu s pozůstatky 2. kostela právě prohlížejí „objevitel“ velkomoravských Mikulčic a vedoucí výzkumu Josef Poulík, technik Přemysl Ondráček a zástupce vedoucího výzkumu archeolog Boris Novotný

2 3 4

Etapy, postupy a metody mikulčického výzkumu viz Poláček – Marek 1995; Poláček 1996, 215–225; Poláček et al. 2014, 192–198. Klanica 1987. Viz Poláček – Mazuch – Baxa 2006; vedle tohoto pojmu se používá i nadále tradiční označení mikulčická aglomerace. Jako „kačenáreň“ je dnes označovaná barokní obslužná budova (hájovna) patřící k vlastní kačenárně z 18. století – vodní nádrži sloužící k odchytu kachen, jejíž relikty se nacházejí v nedalekém lesním porostu.

107

M I K U L Č I C E

H R A D I S T Ě M I K U L Č I C E - V A L Y T R A P Í KO V

K YJ O V K A

Z A J A Z E R O M P R I S V. M A R G I T E

M O R A V A

KO P Č A N Y

S 0

1 km

Legenda: Raně středověká aglomerace (osídlené plochy) Zastavěné území obcí Mikulčice a Kopčany Vodní plochy a vodoteče Území vně údolní nivy

severozápadní podhradí K O S T E L E C

Lužní les Teoretická hranice mezi hradištěm (podhradím) a okrajovou zónou aglomerace

T Ě Š I C K Ý

L E S

p ře d

severní podhradí

h rad í

V A L Y akropole

D O L N Í V A L Y

Obr. 52 Údolní niva řeky Moravy mezi moravskými Mikulčicemi a slovenskými Kopčany, kde se v 9. století rozkládala velkomoravská aglomerace, s vyznačením toku Moravy před regulací a po ní Vyobrazena je celková situace aglomerace Mikulčice–Kopčany a detail hradiště Mikulčice-Valy. Vlastní hradiště sestávající z opevněného jádra (akropole a předhradí) a podhradí/suburbia je podle ustálené konvence mikulčického výzkumu ohraničeno okruhem 700 m kolem středu aglomerace. Na ně navazuje periferní část aglomerace sahající k okrajům údolní nivy

108

východní podhradí

K O S T E L I S K O Legenda: Zaniklá říční koryta Opevnění Osídlené plochy v podhradí

celé aglomerace (viz exkurz 2.2.3). Tento trend byl posílen snahou o zřízení Archeoparku Mikulčice–Kopčany jako infrastruktury zajišťující koordinaci památkové péče a návštěvnické prezentace v celém přeshraničním areálu. Svou pozitivní roli v tom sehrála i příprava dvou (neúspěšných) nominací k zápisu „Památek Velké Moravy: Slovanského hradiště v Mikulčicích a kostela sv. Margity Antiochijské v Kopčanech“ na Seznam světového dědictví UNESCO v letech 2007 a 2013. Pojem velkomoravská aglomerace Mikulčice–Kopčany jako součást konvence dnešního mikulčického výzkumu v sobě zahrnuje tři hlavní sídelní zóny (obr. 52):5  1) opevněné jádro aglomerace (akropole a přehradí), 2) podhradí/suburbium (okolí hradiště do vzdálenosti cca 700 m od středu aglomerace) a 3) okrajovou zónu aglomerace (osídlené polohy v rámci údolní nivy, tj. okruh přibližně do 3 km). Celou aglomeraci obklopovalo „hospodářské zázemí“, které z pohledu současného výzkumu reprezentuje osídlení mimo údolní nivu, vně ohraničené pomyslným okruhem 10 km kolem středu aglomerace. Pod pojmem hradiště Mikulčice-Valy rozumíme opevněné jádro a podhradí/suburbium (obr. 52: detail; 53), tedy zóny aglomerace ležící na české straně řeky Moravy. Signifikantními znaky mocenského centra byly opevnění, nálezy zbraní a jezdecké výstroje, přítomnost reprezentačních a sakrálních staveb, specializovaných řemeslných dílen, doklady obchodu a všeobecného bohatství. To vše v kvalitě a kvantitě přesahující úroveň hmotné kultury většiny soudobých moravských sídlišť. Osídlení velkomoravských Mikulčic se nacházelo na několika ostrovech oddělených říčními rameny. Jednotlivé části aglomerace propojovala páteřní cesta navazující na dálkovou komunikaci překračující v tomto místě údolí řeky Moravy.6 Cesta využívala k přechodu údolní nivy vyvýšených míst tvořených písčitými dunami, starými agradačními valy a zbytky teras; říční ramena překračovala prostřednictvím brodů nebo mostů. Do opevněného jádra vstupovala po dřevěných mostech ústících do bran prolomených v obvodové hradbě předhradí a akropole. Procházela vnitřními areály obou opevněných útvarů, přičemž míjela nejvýznamnější stavby a pohřebiště (viz esej 2.4 a její exkurzy). O konstrukci vlastní cesty nevíme nic bližšího; můžeme pouze předpokládat, že byla v podmáčených místech haťovaná nebo zpevněná násypem z kamení a sídlištního odpadu. V prostředí říčního údolí ovlivňovaného vysokou hladinou podzemní vody, nebezpečím povodní a přízemními inverzemi, byly obyvateli hradiště zvlášť ceněny vyvýšené polohy. Písečné duny mírně se zvedající nad okolní říční krajinu nabízely ty nejlepší podmínky k životu (viz esej 2.1). Zde byly zakládány nejprestižnější obytné a reprezentační areály. Do „vrcholových“ partií dun byly záměrně situovány sakrální stavby a pohřebištní areály.7 Nejrozsáhlejší a nejvyšší duna v prostoru aglomerace – poloha Valy – dala přeneseně jméno celému hradišti: Mikulčice-Valy.

5

6 7

Topografie sídelních areálů hradiště Mikulčice-Valy a sídelní aglomerace Mikulčice–Kopčany viz Poláček – Marek 1995, 14–19; 2005, 34–36; Baxa 2010; Poláček 2019a, 10–14; Poláček et al. 2021, 37–87. Květ 1999, 224–225. Poláček 2010, 35–42.

Akropole Akropole jako centrální opevněný útvar aglomerace o výměře 7,7 ha je dnes ohraničen dobře viditelným valem, který je pozůstatkem mohutné obvodové hradby. Většina archeologicky doložených zděných staveb 9. století se nachází v severní vyvýšené části akropole označované jako Valy. Tato část akropole o rozloze 4,8 ha je tvořena písečnou dunou, která vystupuje přibližně 2 metry nad dnešní zarovnaný reliéf mikulčické údolní nivy. Naproti tomu níže situovaná jižní část akropole označovaná jako Dolní Valy patří k nejníže položeným areálům celé aglomerace; zaujímá plochu 2,9 ha. Obě uvedené části jsou společně vymezeny dnes dobře viditelným obvodovým valem, který je pozůstatkem původní velkomoravské hradby. Na akropoli („knížecím hradě“) se nacházely ty nejvýznamnější zděné stavby – palác a nejméně čtyři kostely. Uvnitř akropole byly pomocí příkopů, palisád nebo plotů vymezeny menší útvary, především sakrální areály kostelů a hřbitovů, dvorce a další celky, jejichž rozsah ani bližší funkci nedokážeme blíže určit. Na akropoli sídlili v první řadě příslušníci tehdejší elity – rodiny knížete a velmožů, duchovenstvo, služebnictvo, příslušníci vojenské družiny nebo řemeslníci pracující pro knížecí dvůr. Pracovaly zde dílny kovolitců, šperkařů, kovářů, snad i sklářů a dalších profesí. Základním typem obydlí byly dřevěné domy roubené konstrukce s dusanými hliněnými, v některých případech i maltovými podlahami. Základním urbanistickým prvkem akropole byla západovýchodní páteřní cesta, která spojovala obě její hlavní brány – západní se severovýchodní. Kolem této komunikace byly uspořádány nejvýznamnější objekty – kostely, resp. jejich sakrální areály s pohřebišti, palácový okrsek a další rezidenční i jiné významné stavby.

Předhradí Předhradí protáhlého jazykovitého tvaru se připojovalo na západní straně k akropoli a zaujímalo plochu 2,4 ha. Jeho opevnění bylo ve srovnání s hradbou akropole podstatně subtilnější, takže v reliéfu současného terénu nezanechalo viditelné stopy. Existence opevnění byla prokázána až archeologickým výzkumem. Předhradí zaujímalo mírnou terénní vlnu ze starších povodňových hlín obtékanou v 9. století meandrem řeky. Předhradí bylo obytným areálem s pravidelnou hustou zástavbou a vysokou intenzitou osídlení. Nebyly zde žádné kostely ani pohřebiště, chybí zde dokonce doklady intenzivnější řemeslné výroby. K takto vyhraněné formě rezidenčního areálu zatím postrádáme mezi raně středověkými hradišti u nás i v okolí srovnatelné obdoby. Otázkou je, kdo předhradí obýval a k čemu tento areál primárně sloužil. Jedním z možných výkladů, se kterým přišel již před 50 lety Josef Poulík, je sídlo vojenské družiny knížete.8 Mezitím byly vysloveny další hypotézy, ovšem žádná z nich není přesvědčivá. Po posledních terénních výzkumech v centrální části předhradí se stále více ukazuje, že archeologický projev není v celém areálu jednotný – mohly zde existovat okrsky sloužící různým skupinám obyvatel mocenského centra a různým účelům. Co je pro celý areál předhradí společné, je pravidelná hustá zástavba roubených domů budovaných na písčitojílovitých navážkách (viz exkurz 2.4.2). Tyto pravidelné – čtvercové nebo obdélné – podlahové úpravy identifikují dispozici původní dřevěné zástavby, po jejíž nadzemní konstrukci se nedochovalo až na výjimky vůbec 8

Poulík 1975, 130–131.

109

nic. Osídlení se v předhradí vyvíjelo neobvykle dynamicky: několikanásobné zvrstvení podlahových navážek svědčí o opakované obnově a přestavbě domů v poměrně rychlém sledu za sebou (obr. 81 v exkurzu 2.4.2).

Podhradí (suburbium) Jako podhradí/suburbium se označuje zóna osídlení bezprostředně obklopující opevněné jádro aglomerace.9 Vnější pomyslná hranice podhradí je stanovena konvencí mikulčického výzkumu na okruh 700 m kolem středu aglomerace (obr. 52).10 Nešlo o souvisle osídlené

9 10

Poslední a nejkomplexnější zpracování problematiky osídlení mikulčického podhradí viz Poláček et al. 2019. Hlavním kritériem při definování této hranice byl výskyt základní formy obydlí jako projevu sociální diferenciace obyvatelstva. Pro podhradí (stejně jako pro akropoli a předhradí) je typická povrchová roubená zástavba, zatímco za uvedenou hranicí, tj. v okrajové zóně aglomerace a v hospodářském zázemí vystupují jako typická obydlí do země zahloubené

Š T Ě P N I C E

území, ale o osm samostatných sídelních jednotek rozptýlených v nejbližším okolí akropole a předhradí. Při výběru poloh pro tyto sídelní areály hrály očividně svou roli přírodní podmínky konkrétního místa a vzdálenost od opevněného centra i hlavních přístupových cest k němu. Přednostně a ve velkém rozsahu byly osidlovány vyvýšené písčité duny (především Těšický les na severovýchodě a Kostelisko na jihu) a polohy těsně přiléhající k hradu (severní a severozápadní podhradí). Svou specifickou roli hrály i menší sídlištní areály na přístupových komunikacích (duna Štěpnice I a východní podhradí). Mimo tyto struktury zůstávají jen dva areály: 10. kostel západně od předhradí, kde chybí výraznější doklady osídlení, a duna Žabník vzdálená 500 m jihozápadně od předpokládané jihozápadní brány akropole.11

11

zemnice (Poláček 2001b, 365–366; Poláček – Marek 2005, 34; Poláček 2019a, 10–12; Poláček 2021, 184–186; Hladík – Mazuch – Látková 2022, 33–43, 128–137). Lokalizace předpokládané jihozápadní brány akropole vyplývá z nepublikovaného geofyzikálního průzkumu.

I

severozápadní podhradí

K O S T E L E C

T Ě Š I C K Ý

severní podhradí

L E S

před hrad í

akropole

V A L Y

východní podhradí

D O L N Í V A L Y

K O S T E L I S K O S

Legenda: Zaniklá říční ramena

Opevnění

Obr. 53 Ortofotomapa mikulčického hradiště s vyznačením hlavních sídelních areálů, opevnění a zaniklých říčních ramen

110

Osídlené plochy v podhradí

Nejstarší a nejdéle trvající osídlení je doloženo na obou velkých písčitých dunách – v Těšickém lese a na Kostelisku. Naproti tomu v méně příznivých polohách, tj. na povodňových hlínách v níže položených částech podhradí, byly zakládány osady až ve vrcholné a pozdní fázi velkomoravského osídlení ve 2. polovině 9. století a na začátku století 10. Nejrozsáhlejší takové sídliště se nacházelo na ploše asi 5 ha v severním podhradí. Nápadný růst osídlení podhradí v 2. polovině 9. století souvisí jednak s rozkvětem a demografickým růstem celé aglomerace, jednak s vytlačováním běžného osídlení z akropole zabrané ze značné části nově založenými kostely s rozsáhlými pohřebišti. Celkový rozsah osídlení podhradí/suburbia odhadujeme na 15 ha plochy.12 V podhradí lze hledat příbytky řemeslníků, zemědělců a dalšího obyvatelstva zajišťujícího hospodářský provoz centra. Nejvíce dokladů specializované výroby – kovářství a kovolitectví – nacházíme v severním podhradí (viz exkurz 2.6.1); další dva úzce ohraničené okrsky kovolitecké výroby jsou doloženy ve vrcholových partiích písečných dun Těšický les (poloha Kostelec) a Kostelisko.13 Z hlediska zemědělské produkce je pozoruhodná koncentrace nálezů travních kos v areálu severního podhradí,14 které se lišilo od ostatních areálů i skladbou zvířecích kostí, resp. masité potravy jeho obyvatel.15 V podhradí nacházíme pět sakrálních staveb označených jako kostely č. 6–10. Ty bývají často považovány za součásti dvorců, tj. reprezentačních, rezidenčních a hospodářských útvarů zakládaných velmoži v blízkosti knížecího hradu;16 ovšem zatím se žádný takovýto profánní útvar nepodařilo archeologicky v celistvosti prozkoumat a spolehlivě prokázat. Určitá příležitost se k tomu v posledních letech naskytla při výzkumu v polohách Štěpnice I a Těšický les (7. a 6. kostel; viz exkurzy 2.4.3 a 2.4.4). V podhradí – zejména na vyvýšených písečných dunách – se intenzivně pochovávalo. Existovala zde kostelní i prostá pohřebiště, nekropole s hroby luxusně vybavenými i další, „chudé“ nekropole. Na pohřebištích v podhradí nacházíme početné hroby elit, otázkou však zůstává, kde tyto privilegované složky společnosti sídlily (na akropoli, v předhradí nebo v podhradí?) a jak vypadaly jejich rezidenční objekty.

Okrajová zóna (periferie) aglomerace Okrajová neboli periferní zóna aglomerace je samostatnou topografickou (a patrně i funkční) komponentou aglomerace Mikulčice– Kopčany vyčleněnou nově v souvislosti s analýzou osídlení v širším okolí hradiště. Představuje přechodnou zónu mezi podhradím a hospodářským zázemím.17 Prostorově je definována jako okruh navazující na vnější hranici podhradí a sahající k okraji údolní

12 13 14 15 16 17

Poláček et al. 2019, 462. Poláček 2008c, 280–282. Poláček 2003, 614–618. Chrzanowska – Krupska 2003, 110. Poulík 1975, 129–130. Hladík – Mazuch – Látková 2022.

nivy, tj. po první domy zastavěné části Mikulčic a Kopčan (obr. 52). Svou charakteristickou zástavbou – do země zahloubenými zemnicemi – by toto území mělo patřit již k „zemědělskému“ zázemí, ovšem na základě absence obilních jam, přítomnosti kostelní stavby v případě Kopčan a dalších znaků ji řadíme ještě k velkomoravské sídelní aglomeraci. Kromě několika menších dun s doklady osídlení sem patří především dva velké sídlištní areály: Mikulčice-Trapíkov na české straně (cca 1 km od opevněného centra; viz exkurz 2.9.1) a Kopčany - Za jazerom pri sv. Margite na slovenské straně aglomerace (cca 2 km od opevněného jádra; viz exkurz 2.2.3). Podobně jako v případě podhradí se za hlavní poslání těchto sídlišť považuje zajištění hospodářského provozu centra včetně redistribuce surovin, potravin a obchodních komodit směrem k centru. Určitě se toto pásmo podílelo zvýšenou měrou na produkci potravin pro centrum. Oproti Trapíkovu má osídlení v Kopčanech komplexnější charakter. Pozorujeme zde markantní zastoupení vyšších elit včetně těch církevních. Také doklady hospodářských aktivit jsou zde pestřejší, zejména v souvislosti s doklady specializované výroby. Navíc lze předpokládat význam areálu u Kopčan v rámci distribuce stavebního kamene z ložisek u Holíče a Skalice směrem do Mikulčic a dalších lokalit.18 V této souvislosti se nabízejí i nové interpretace nedávno zjištěného dvorce v blízkosti kostela sv. Margity v Kopčanech (viz exkurz 2.2.3).19

Topografie velkomoravské aglomerace na konci 9. století Výše uvedené topografické členění aglomerace na opevněné jádro, podhradí/suburbium a okrajovou zónu (periferii) je schématem, které vyplývá ze současného stavu výzkumu. Je nutné si přitom uvědomit dvě skutečnosti: 1) tento obraz nemusí odpovídat funkčnímu členění aglomerace, jak bylo chápáno a naplňováno v rámci živé kultury 9. století; 2) uvedené členění se týká stavu aglomerace v její vrcholné fázi, tj. někdy na konci 9. století.20 Této fázi předcházel poměrně dlouhý kontinuální vývoj osídlení místa, jehož počátky jsou kladeny nejpozději do pozdního 8. století. V předvelkomoravském období byl rozsah osídlení podstatně menší a centrální sídliště bylo – pokud vůbec – jenom lehce opevněno. Ke stavbě mohutné fortifikace – hradby, která do jisté míry charakterizuje velkomoravské mocenské centrum – došlo podle výsledků posledních bádání až někdy v pokročilém 9. století. Proto je potřeba minimálně pro pozdní 8. a 1. polovinu 9. století počítat s odlišným vzorcem osídlení; jeho spolehlivé zmapování je bohužel limitováno absencí exaktního datování a nedostatkem spolehlivých chronologických opor v hmotné kultuře (viz exkurz 2.2.2).

18 19 20

Nejnověji Hladík – Mazuch – Poláček 2020, 88–91. Srov. Maříková Kubková – Baxa 2017. Tento vývojový stav aglomerace je nejkomplexněji definován v atlasu Mikulčice 900 (Poláček et al. 2021).

111

2.2.1 exkurz Etapy mikulčického výzkumu — Lumír Poláček

Výzkum mikulčického hradiště trvá od roku 1954, kdy lokalitu pro vědu i veřejnost objevil Josef Poulík.1 Nejde pouze o terénní práce, ale také o jejich zpracování a širší teoretický výzkum. Z hlediska podílu terénního výzkumu můžeme celé 66leté období rozdělit na tři dílčí etapy (obr. 54).2 1. etapa velkoplošných výzkumů 1954–1992 je charakterizována rozsáhlými terénními výzkumy, které trvaly nepřetržitě 38 sezon a přinesly téměř 5 ha prozkoumané plochy. Tato etapa je spojena především se jmény Josefa Poulíka a Zdeňka Klanici. Publikace výsledků výzkumu se omezovala na pouhé předběžné zprávy, případně teoretické články nebo publikace populárně-naučného charakteru. Systematické zpracování a publikace terénních výzkumů a jejich dokumentace byly spíše výjimkou. 2. etapa zpracování 1993–2003 znamenala dočasné pozastavení terénních prací a příklon k systematickému zpracování výsledků do té doby realizovaných výzkumů. K tomu byly vybudovány nové informační systémy lokality a připraveny základní vědecké průvodce po celé uzavřené etapě výzkumu 1954–1992.3 Zpracování se zaměřilo zejména na nálezový fond a vybrané problémové okruhy mikulčického výzkumu. Výsledky zpracování byly zveřejňovány v nově založených publikačních řadách Studien zum Burgwall von Mikulčice a Internationale Tagungen in Mikulčice. Popularizaci byla určena řada Mikulčice-průvodce.

1 2 3

Poláček 2021, 172–175. Viz Poláček – Marek 1995; Poláček 1996, 215–225; Poláček et al. 2014, 192–198; Poláček et al. 2021, 66–70. Poláček – Marek 1995; 2005.

112

3. etapa pramenného zpracování a verifikace starých výzkumů byla zahájena v roce 2004 a trvá dodnes. Hlavním cílem této etapy je razantně pokročit ve zpracování dokumentace dosavadních terénních výzkumů na lokalitě. Výsledky kritického zpracování jsou průběžně ověřovány a doplňovány pomocí nových záchranných a revizních prací v terénu. Tímto způsobem mohla být znovu prozkoumána a kvalitně zdokumentována řada významných objektů objevených v 50. a 60. letech minulého století, mezi nimi téměř všechny kostely, palác, opevnění akropole a předhradí, zástavba předhradí apod.

ŠTĚP NICE 760 m

I

KOSTELEC 250 m

KOSTE LI SKO

Ž AB NÍK 300 m

S 0

100 m

Opevnění akropole Opevnění předhradí Výrazné terénní hrany Mosty s branami Zaniklá říční ramena Plochy zkoumané během etapy velkoplošných odkryvů mezi 1954 a 1992

Obr. 54 Rozsah prozkoumaných ploch archeologického výzkumu v Mikulčicích 1954–2020

Plochy zkoumané během revizních, záchranných a ověřovacích výzkumů mezi 1993 a 2020

Odlišeny jsou plochy 1. etapy (1954–1992) od ploch 2. a 3. etapy výzkumu (po roce 1993)

113

2.2.2 exkurz Sídelní vývoj a jeho chronologická kritéria — Lumír Poláček

Velkomoravské hradiště Mikulčice-Valy představuje ve své finální podobě z konce 9. století sídelní organismus, který vznikl postupným vývojem z předvelkomoravského centrálního sídliště. Svou podobu a funkci měnil sídelní komplex v průběhu pozdního 8. a celého 9. století. Někdy v pokročilém 9. století byly akropole a předhradí opevněny hradbou dřevohlinité konstrukce s kamennou čelní zdí. Přibližně do stejné doby je kladen postupný vznik zděných staveb na akropoli – kostelů a paláce, přičemž podle nejnovějších zjištění se tak dělo hlavně během poslední třetiny 9. století. Je možné, že některé ze sakrálních staveb na akropoli stály dříve, než tento útvar dostal své stabilní opevnění. V každém případě představovalo začlenění kostelních staveb a jejich sakrálních areálů do stávající zástavby akropole podstatnou strukturální změnu. Původní objekty z takto zabraných ploch a jejich obyvatelstvo byli přemisťováni do jiných, dosud nezastavěných areálů – do jižní části akropole (Dolní Valy) a do podhradí. Nelze vyloučit, že se zahušťovalo i osídlení předhradí, což by mohlo být jedním z vysvětlení nebývalé intenzity osídlení v tomto vedlejším opevněném útvaru. Určitě šlo o relativně dlouhodobý a komplikovaný vývoj, který dnes znesnadňuje hledání potenciálních ideových vzorů nebo stavebních předloh pro prostorové struktury hradiště v Mikulčicích. Na rozdíl od struktur vzniklých „jednorázově“ a podle konkrétních vzorů, jak to předpokládáme např. u hradiska Pohansko u Břeclavi (viz exkurz 2.1.3 a 2.4.5), je podoba mikulčické aglomerace jako urbanistického celku 9. století svým způsobem unikátní. V některých směrech se mu zdá být nejblíže Blatnohrad/Mosapurc v Zalaváru u Blatenského jezera v Maďarsku (viz exkurz 2.1.4). Jednotlivé areály v širším prostoru hradiště byly osídlovány v závislosti na svých přírodních podmínkách. V tomto smyslu je potřeba odlišovat vyvýšené areály na písečných dunách (Valy v severní části akropole, dále polohy Těšický les a Kostelisko v podhradí) od níže položených areálů na povodňových hlínách (Dolní Valy v jižní části akropole, severozápadní, severní a východní podhradí. Mimořádné postavení měl areál předhradí, situovaný na mírně vyvýšené vlně ze starších povodňových hlín (obr. 40 v eseji 2.1). Severní část akropole Valy společně s předhradím představovaly areály s relativně dlouhodobým a velmi intenzivním osídlením. Souvislé osídlení zde trvalo nejpozději od pokročilého 8. do počátku 10. století. Odlišná byla situace v podhradí. Zde byly dlouhodoběji osídleny pouze vyvýšené útvary písčitých dun, zatímco nižší polohy na povodňových hlínách vykazují jen relativně krátkodobé osídlení v pokročilém 9. a na začátku 10. století. Krátkodobý charakter mělo patrně i osídlení v jižní části akropole, v poloze Dolní Valy. Výrazná intenzita osídlení akropole a předhradí, doložitelná zjednodušeně např. kvantitou nálezů, nemá na jiných moravských raně středověkých lokalitách obdoby. Předhradí společně se severní částí akropole (Valy) vytvářely vyvýšený půlměsíčitý útvar rozdělený (přírodním?) vodním

114

příkopem.1 Tento útvar určoval dispozici předvelkomoravského centrálního, snad lehce opevněného sídliště (obr. 55: 1). Rozsah tohoto útvaru byl osídlením překročen až v pokročilém 9. století, kdy nová hradba obepnula navíc níže položené Dolní Valy a kdy se osídlení rozšířilo výrazně také do okolí hradu, do podhradí. Do opevněného areálu Dolních Valů se v průběhu 2. poloviny 9. století pravděpodobně přemístila část rezidenčních objektů elit a dílen z prostor zabraných nově sakrálními areály na Valech. Svědčí o tom pravidelná zástavba zjištěná geofyzikálním průzkumem v západní části Dolních Valů a doklady výroby nalézané při detektorovém průzkumu zejména ve východní části tohoto areálu.2 V podhradí byly založeny v té době nové sídlištní areály severozápadního, severního a východního podhradí a také sídlištní útvar spojený se 7. kostelem na duně Štěpnice I. Výsledkem tohoto vývoje bylo velkomoravské hradiště Mikulčice-Valy ve své územně nejrozšířenější, vrcholné podobě (obr. 55: 2).3 Po zániku mocenského centra na začátku 10. století došlo k zásadní redukci osídlení. To se stáhlo na kratší dobu do severovýchodní části akropole a menších okrsků v bývalém podhradí (obr. 55: 3).4 Pro toto osídlení, stejně jako pro ještě více fragmentované a výrazně roztroušené osídlení 11.–13. století platí, že se nacházelo výhradně na vyvýšených písčitých dunách (obr. 55: 4).5 Poté, co mikulčická údolní niva byla někdy od 13. století pravidelně zaplavována, se na stejných vyvýšených místech opakovaně objevovaly další lidské aktivity. S výjimkou drobného opevnění 14.–15. století vzniklého přestavbou velkomoravského 9. kostela na Kostelisku se však jednalo o pouhý krátkodobý pobyt člověka.6 Chronologie mikulčické aglomerace se na jedné straně opírá o velké množství nálezů považovaných tradičně za relativně dobře datovatelné, na druhé straně je výrazně limitována nedostatkem exaktních absolutně chronologických opor. Chybějí spolehlivé historické zprávy vztahující se k lokalitě. Čtyři dosud nalezené mince z 2. poloviny 9. až počátku 10. století lze využít pro detailní chronologii jenom s omezením, neboť jejich spojení se stratigrafií sídliště je problematické.7 V posledních desetiletích přibyla sice tak potřebná data dendrochronologická, ta se však bohužel týkají jen dřevěných konstrukcí v zaniklých říčních korytech kolem hradu. Navíc jde vesměs o data „post quem“, neboť u většiny datovaných dřev chybějí podkorní letokruhy (Waldkante).8 Z opevnění ani z vnitřních areálů hradu

1 2 3 4 5 6 7 8

Klanica 1984, 145–146. Poláček 2016, 124–125, obr. 2. V této podobě je osídlení nejkomplexněji představeno v atlasu Mikulčice 900 (Poláček et al. 2021). Poláček 1999a; Poláček 2018c, 90–91. Poláček 1998, 153–154. Poulík 1975, 114; Měřínský 1980, 58–59. Kučerovská 1998; Poláček 1996, 247–250. Dvorská et al. 1999; Rybníček – Kolář – Škojec 2014.

Mo

rav

Mo

a

1

rav

Mo

a

3

1 – pozdní 8. a rané 9. století; 2 – druhá polovina 9. a začátek 10. století; 3 – pozdní 10. století a začínající (první polovina) 11. století; 4 – polovina 11. – polovina 13. století

a

2

Mo

Obr. 55 Schematická mapa znázorňující hypotetický vývoj osídlení v prostoru hradiště Mikulčice-Valy mezi 8. a 13. stoletím

rav

rav

a

4

se zatím žádná exaktní data získat nepodařilo. Bolestí dosavadní mikulčické stratigrafie a chronologie je nedostatečné odlišování sídlištních horizontů reprezentovaných konkrétními terénními kontexty od tzv. nálezových horizontů, tj. typologicky vymezených horizontů materiální kultury.9 V případě horizontů materiální kultury vystupuje nejvýrazněji tzv. předvelkomoravský horizont, který zhruba odpovídá nejstaršímu stratifikovanému sídlištnímu horizontu na podloží. Je charakterizován zejména avarskými bronzy a ostruhami s háčky (obr. 56).10 9 10

Srov. např. Poláček 1996, 249–250. Klanica 1995; Zábojník 2005; Poláček 2008e.

115

V rámci velkomoravského období (obr. 57) se výrazně projevuje pozdní velkomoravský horizont, rámcově datovaný do 2. poloviny 9. a začátku 10. století. Je určován zejména keramikou s kalichovitě prohnutými, na konci prožlabenými okraji. Jde o „typ 3“ podle starého systému třídění keramiky, nověji označovaný jako „mikulčický keramický okruh“ (MO; viz exkurz 3.10.1).11 Tato keramika vystupuje nejvýrazněji v nejmladším sídlištním horizontu a tvoří dominantní materiální náplň kulturní vrstvy celého hradiště. Tento pozdní

horizont 2. poloviny 9. století je nejlépe a v „čisté“ podobě postižitelný v krátkodobě osídlených areálech – v severním a východním podhradí, stejně jako v níže položené jižní části akropole. V poslední době se objevuje určitá bezradnost s chronologickým vymezením památek 1. poloviny 9. století. Poté, co větší část vědecké obce odmítla konstrukt mikulčicko-blatnického stylu (horizontu),12 který do té doby „zaplňoval“ v Mikulčicích a na dalších lokalitách právě toto období, zůstává zde zdánlivě prázdné místo. Chybí nám

11

12

Mazuch 2013; srov. Poláček 1995.

Obr. 56 Výběr charakteristických nálezů z předvelkomoravského období

116

Ungerman 2011b, 144.

jasné chronologické opory v archeologickém materiálu v podobě, jak je známe pro předvelkomoravské nebo vrcholně velkomoravské období. Někdy – a neprávem – to vyvolává dojem, že zde chybí odpovídající osídlení 1. poloviny 9. století. Ve skutečnosti chybí jen výrazné horizonty materiální kultury pro toto období. V této situaci je potřeba zdůraznit, že nejdůležitějším dokladem kontinuálního vývoje od konce 8. století po nejméně začátek 10. století zůstává sama nálezová situace lokality Mikulčice-Valy s kontinuální

stratigrafií, kdy mladší fáze osídlení navazují bezprostředně na ty starší. Doklady jakéhokoliv sídelního hiátu v Mikulčicích chybí. Samozřejmě musíme počítat s tím, že část hmotné náplně spojované s předvelkomoravským obdobím mohla v živé kultuře vystupovat ještě v prvních desetiletích 9. století. Bez exaktních opor datování to však stěží spolehlivě prokážeme.13 13

Poláček 2018b, 308.

Obr. 57 Výběr charakteristických nálezů z velkomoravského období

117

2.2.3 exkurz Sídelní komplex Za jazerom pri sv. Margite v Kopčanech (Slovensko) — Peter Baxa

Hlavním sídelním areálem náležejícím k aglomeraci Mikulčice– Kopčany v 9.–10. století, dnes na slovenské straně za řekou Moravou, byla poloha Za jazerom pri sv. Margite (obr. 58).1 Jedná se o osídlení na pozůstatcích agradačních valů Moravy o celkové rozloze téměř 13 ha. V 9. století tudy procházela cesta směřující k severovýchodní bráně akropole mikulčického hradiště.

První etapa archeologického výzkumu se pod vedením Ľudmily Kraskovské a Viery Vráblikové v 60. a 70. letech minulého století soustředila především na okolí hospodářské budovy barokní kačenárny, okrajově pak i na bezprostřední okolí kostela sv. Margity.2 Druhá etapa výzkumu, realizovaná Pamiatkovým úradom Slovenskej republiky v Bratislave pod vedením Petera Baxy, proběhla v letech

1

2

Poláček – Mazuch – Baxa 2006.

2 1

ce

sta

km

iku

lči

ck

ém

uh

rad

išt

Kraskovská 1965; 1969; Vrábliková 1969; 1970.

3 hospodářská budova kačenárny

i

4

kostel sv. Margity Antiochijské

5

S 0

Obr. 58 Sídelní komplex Za jazerom pri sv. Margite v Kopčanech 1 – kačenáreň, pohřebiště zkoumané Ľ. Kraskovskou v roce 1961; 2 – kačenáreň, část sídliště s menšími skupinami hrobů; 3 – kačenáreň, část sídliště s malým pohřebištěm; 4 – kostel sv. Margity Antiochijské s pohřebištěm; 5 – dvorec. Polohy situované nad 160 m n. m. jsou podbarveny hnědě

118

100 m

3 4 5 6 7 8 9

Osídlení okolí kostela sv. Margity známe především z povrchových sběrů a výsledků nedestruktivního výzkumu. V roce 2007 se díky leteckému průzkumu podařilo identifikovat v jižním sousedství kostela ohrazený dvojdílný areál. Jeho datovaní do 9.–10. století potvrdil zjišťovací výzkum v roce 2014, na základě kterého byl objekt interpretován jako hospodářský dvorec, jehož předlohou mohly být hospodářské dvory – curtes karolinského období.10 Shrnutí sídelního vývoje polohy Za jazerom pri sv. Margite přináší zatím jen předběžný obraz:11 Někdy v průběhu 9. století je v její nejvyšší části založena strážní osada s pohřebištěm. O něco později je poněkud stranou vedle osady, v nižší poloze vystavěn kostel s pohřebištěm a jižně od kostela pak ohrazený dvouprostorový hospodářský areál – dvorec. Existenci kostela v období 9. až první poloviny 10. století dokládají krom jiného pohřby vně kostela – u jižní stěny lodě a předsíně. Tyto hroby demonstrují svým vybavením úzké vztahy k elitnímu prostředí opevněného centra Mikulčice-Valy. Celý areál Za jazerom pri sv. Margite se svou polohou i funkcí řadí k „okrajové zóně“ aglomerace Mikulčice–Kopčany. Od doposud známých sídel v této zóně aglomerace se však liší paralelní existencí staršího sídelního areálu a nového urbanistického konceptu se stavebními technologiemi a uměním pocházejícími z křesťanského karolinského prostředí. Maříková-Kubková – Baxa 2017. Baxa 2010; Poláček et al. 2021, 42–45.

145 1208680

1208680 566340

10 11

566350

1998–2014 a byla zaměřená zejména na komplexní archeologický a stavebně-historický průzkum kostela sv. Margity s přilehlým bývalým hřbitovem a hospodářským dvorcem jižně od kostela (obr. 59).3 Vývoj osídlení na zbytcích agradačního valu v poloze Za jazerom pri sv. Margite dnes umíme načrtnout na základě současného zpracování archeologických pramenů jen v hrubých rysech.4 Západně od budovy kačenárny bylo v roce 1961 prozkoumáno pohřebiště a několik starších sídlištních objektů.5 Na plochách zkoumaných v letech 1964 a 1969–1970 severně od budovy kačenárny bylo zjištěno sídliště, na kterém se nacházely hroby částečně z doby existence sídliště a částečně z doby jeho zániku.6 Z toho lze hypoteticky rekonstruovat následující: vedle pohřebiště, jehož počátky sahají možná až do staršího úseku 9. století, se nalézá sídliště, na jehož ploše se v druhé polovině 9. století také pohřbívá. Část hrobů je uložena v sídlištních jamách v nerituálních polohách. Tři sta metrů jihozápadně od budovy kačenárny se nachází církevní okrsek s kostelem sv. Margity Antiochijské. Komplexní výzkum dodnes stojící stavby prováděný v letech 1998–2008 prokázal předrománské stáří její nejstarší stavební fáze s pravděpodobným datováním do 2. poloviny 9. století.7 Dalo by se říct, že se jedná o další (v pořadí třináctý) „mikulčický“ kostel. Svou dispozicí patří stavba ke skupině kostelů s pravoúhlým presbyteriem, podobně jako kostely č. 2, 5, 8 a 10 v Mikulčicích. Liší se však od nich jedním zásadním prvkem: přítomností západní předsíně s vyzděnou hrobkou v podlaze (bohužel recentně porušenou, tudíž bez dokladů pohřbu). Lze předpokládat, že se jednalo o hrob významné osoby světského či církevního původu (zakladatele kostela?). V interiéru lodi bylo prozkoumáno 66 pohřbů z 11.–17. / 18. století. V okolí kostela existoval v rozmezí 9.–17. / 18. století dnes už nepoužívaný hřbitov. Nejstarší hroby byly poškozené mladším pochováváním do té míry, že dnes máme z této skupiny hrobů k dispozici pouze jeden úplně dochovaný; zbylých šest jsou pouhá torza.8 Hroby byly uspořádané v řadách těsně vedle sebe a evidentně respektovaly stavbu kostela. Je pravděpodobné, že nejstarší fáze pochovávání na hřbitově spadá do 2. poloviny 9. století.9 Baxa et al. 2004; 2005. Baxa 2010. Poláček et al. 2021, 44, obr. I.3.7. Poláček et al. 2021, 44, obr. I.3.6. Baxa et al. 2004. Baxa et al. 2005. Poláček et al. 2021, 45, obr. I.3.8.

160.97

1

2 160.99

160.97

96

3

566340

1208690 106

132

150

S 0

2m

149

Obr. 59 Kostel sv. Margity Antiochijské u Kopčan s vyznačením zkoumané části hřbitova a časných hrobů (9. a první polovina 10. století)

Prozkoumaná plocha

1 – archeologicky dokumentovaný nartex; 2 – zbytky zděné hrobky

Dochovaná část hrobů z 9.–10. století

119

Záchranný výzkum opevnění předhradí v ploše R 2018. Kontrolní profily jsou orientované kolmo na průběh fortifikace. Vpravo: týl hradby se sídlištěm za ním; uprostřed: pozůstatky kamenné konstrukce před hradbou; vlevo: zaniklé koryto řeky

2.3  Pevnost na ostrově — Marian Mazuch, Marek Hladík

Velkomoravská opevněná mocenská centra jsou zvláštním jevem v rámci soudobé Evropy. Jde o specifický projev západoslovanského etnika, které v určité době a na určitém území vytvořilo celou síť takovýchto hradišť.1 Tato byla projevem určité politicky organizované struktury, kterou lze pro 9. stol. jen obtížně kategorizovat. Můžeme si ji však představit jako jakési rané státní zřízení, které se kvůli historickým okolnostem a poměrně rychlému zániku nemělo šanci přerodit do něčeho, co chápeme jako středověký stát, středověké knížectví či království. Ohrazený prostor – česky „hradisko“, „hrad“ – má panslovanský základ, který zněl „grad“. Toto slovo je dodnes v téměř nezměněné podobě užíváno v mnoha slovanských jazycích. Ukazuje to na skutečnost, že ve slovanském světě byla, jako ostatně u většiny historických etnik, hrazená sídliště známa od jejich počátku. Je ovšem zajímavé, že na území, které dnes známe jako oblast někdejší Velké Moravy, taková hradiště zpočátku po předpokládané slovanské imigraci do střední Evropy nenacházíme. Jsou až výsledkem delšího společensko-politického vývoje – určité konsolidace, která si vyžádala budování takto rozsáhlých a náročných stavebních záměrů. Výstavba vlastní fortifikace pak mohla být motivována vojenským nebezpečím, ať už ze strany Franků nebo starých Maďarů. Bohužel neznáme přesně dobu, kdy se prostá sídliště konstituovala jako mocenská centra a kdy byla opatřena opevněním. S jistotou víme, že tato centra existovala v 9. a na začátku 10. století. Bližší okolnosti jejich budování neznáme, k tomu nám chybí konkrétní písemné zprávy. Zbývají nám pouze stopy po lidské činnosti zprostředkované archeologickými prameny. Na těchto datech pak stavíme své předpoklady o tom, co si lidé mysleli, jak jednali a proč.

Opevnění jako vojenská či politická nevyhnutelnost Proč si vlastně lidé vytvářejí opevněná sídla? Je to fenomén, který je známý od pravěku a starověku. Šlo v prvé řadě o nutnost vytvořit hranici proti útoku nepřítele, o potřebu něco vlastního ochránit, ať už jsou to členové komunity, vlastní domov nebo obecně prostor, v němž žili, a též materiální hodnoty, které pro sebe a své blízké vytvářeli nebo schraňovali. S různými druhy či typy opevněných center se setkáváme v téměř každém období dějin. Specifické formě slovanských hradišť charakterizované mohutným opevněním poměrně rozsáhlého prostoru a řadou centrálních funkcí se patrně nejvíce podobají keltská oppida. Jen z předpokládaného území jádra Velké Moravy známe desítky hradišť. Některá z nich byla zkoumána pouze menšími archeologickými sondážemi, takže nedovedeme přesně rozpoznat jejich vnitřní strukturu, ani blíže určit jejich funkci.2 Velkomoravská hradiště 1 2

Obecně např. Brachmann 1987; 1993; Procházka 2009, 19–85 s lit. Obecně např. Staňa 1985; Procházka 2009 s lit.

jsou velmi rozmanitá, liší se velikostí, tvarem, vnitřním členěním i umístěním v krajině. Vedle tzv. výšinných hradišť situovaných na kopcích a takto dobře přirozeně chráněných vystupuje výrazná skupina center ležících v nivách řek. Tato nížinná (nivní) hradiště zaujímala mírně vyvýšené polohy na ostrovech mezi rozvětvenými říčními rameny. Přesně takovými jsou tři nejvýznamnější velkomoravské aglomerace, Mikulčice, Staré Město – Uherské Hradiště a Pohansko u Břeclavi. Tyto centrální aglomerace jsou navíc dobře známy díky dlouholetým archeologickým výzkumům probíhajícím nepřetržitě od 50. let 20. století. Poznání opevnění velkomoravských center je možné v podstatě pouze s pomocí archeologie. Písemné prameny, které pro toto období máme (pocházejí z franského prostředí tehdejších mnohaletých nepřátel či konkurentů Velké Moravy), se o podobě těchto hradišť zmiňují pouze výjimečně a velmi obrazně. Popisují je v podstatě dvakrát jako „nevýslovnou pevnost“, popřípadě jako „místo neobyčejně opevněné“.3 Mikulčice a Pohansko jako dvě nejlépe prozkoumaná velkomoravská hradiště mají centrální areál dokola uzavřen mohutnou hradbou. Ta má v obou případech velmi podobný charakter a vykazuje použití obdobných technik a stavebních materiálů (viz exkurz 2.3.4). V případě Pohanska jde o jeden velmi rozsáhlý opevněný areál (28 ha), zatímco Mikulčice byly komplexem sestávajícím ze dvou opevněných útvarů – akropole (6 ha) a předhradí (3 ha). Aglomerace ve Starém Městě – Uherském Hradišti je rozlohou největší a zahrnuje od sebe dosti vzdálené sídelní areály, u nichž až na výjimky nezaznamenáváme archeologicky doložené opevnění typu „klasické“ velkomoravské hradby.4 Zdá se, že v případě tohoto centra mohlo jít o velkolepý záměr vybudovat nové hlavní centrum Velké Moravy, který ovšem vzhledem k náhlému zániku celého politického útvaru zkrachoval již v samotném počátku, tj. po vybudování první části opevnění.5 Nevíme přesně, jak se konkrétně lišily funkce uvedených nejvýznamnějších center, ovšem archeologicko-historické indicie dovolují představit si tato hradiště nejen jako centra strategické obrany určitého území, ale přímo i ochrany lidí zde žijících – tedy „refugia“, kde se mohli lidé soustředit uvnitř opevnění v případě útoku. Šlo též o zásadní centra ekonomická, která zajišťovala potravu a další služby pro privilegované složky společnosti a která tvořila stěžejní body vnitřního i dálkového obchodu. Ovšem hradba chránila především elitu jako nositele politické a správní moci a vymezovala její rezidenci. V neposlední řadě byla hradiště středobody církevní organizace, hlavními pilíři nově se šířícího náboženství – křesťanství. 3 4 5

„...in illam ineffabilem Rastizi munitionem et omnibus antiquissimis dissimilem“, Ann Fuld. 1891, AD 869, 69; Annals of Fulda 1992, AD 869, 60. Galuška 2006. Srov. tzv. geografický model vývoje centrálních velkomoravských aglomerací ve středním Pomoraví, viz Poláček 2001a, 320–321.

121

V případě Mikulčic víme, že zdejší osídlení plnilo významné centrální funkce již v době před stavbou fortifikace. Je těžké přesně určit důvody a dobu, které vedly k záměru opevnit toto centrum silnou hradbou. Muselo jít o zásadní politické rozhodnutí, které bylo v té době vyhrazeno panovníkovi, a to nejspíše ve shodě s nejvyšší elitou země – sněmem, který se dle písemných pramenů podílel na zásadních politických rozhodnutích. Tento sněm si můžeme představit jako nějaký zárodek výkonné vlády či sbor poradců z řad nejvýznamnějších velmožů, jako jakéhosi předchůdce středověké vysoké šlechty.

Mikulčice – od prvních objevů fortifikace po moderní výzkum V dnešní době by náhodný návštěvník – nebýt přítomnosti archeoparku přímo v autentickém prostoru hradiště – asi jen těžko hádal, že mezi loukami Štěpnice a okrajem lužního lesa stála v poloze Valy před více než 1000 lety impozantní pevnost chráněná říčními rameny a obklopená hustě zastavěným podhradím. Koryta řeky Moravy byla po zániku centra postupně zanesena a opakované povodně v pozdním středověku a novověku srovnaly terén téměř do roviny. Po bývalých dřevěných ani kamenných stavbách nezbylo na povrchu nic a celou krajinu pokryly postupně louky a lužní les. Jediným viditelným dokladem někdejší pevnosti zůstala do dnešní doby dvou až třímetrová terénní vlna valu, který jako pozůstatek destruované velkomoravské hradby obepíná hlavní hrad – tzv. akropoli. Přes rozsáhlý a dlouhodobý výzkum Mikulčic byla hradba hlavního hradu – akropole plošně zkoumána jen ve třech místech (obr. 60). Poprvé hned na samém počátku výzkumu v souvislosti s odkrýváním základů 2. kostela a přilehlého pohřebiště (výzkum 1955–1959; obr. 61). Vnitřní část hradby byla tehdy výzkumem zasažena v podstatě náhodou, protože okraj pohřebiště končil bezprostředně za týlem hradby. Podruhé byla hradba zkoumána v severní části akropole sondou z let 1963–1964. V této ploše se podařilo zachytit patrně jeden z nejlépe dochovaných úseků hradby. Na přelomu 70. a 80. let pak byla plošně zkoumána tzv. severovýchodní brána akropole s přilehlým opevněním. První z uvedených „starých“6 výzkumů – opevnění u 2. kostela – byl v nedávné době znovu otevřen a jeho nálezový kontext revidován (obr. 61).7 Díky výsledkům tohoto výzkumu označeného jako R 2012-I, II můžeme dnes spolehlivěji rekonstruovat způsob výstavby i podobu opevnění akropole (viz exkurz 2.3.2). Podobným vývojem prošel i výzkum fortifikace předhradí (obr. 60). Na rozdíl od akropole se v prostoru předhradí nedochovaly výrazněji viditelné terénní relikty opevnění; jeho průběh indikovala jen nevýrazná konfigurace terénu. Cílem prvních sondáží ze začátku 60. let minulého století bylo upřesnit průběh tohoto opevnění. Na tyto první terénní práce navázaly rozsáhlejší odkryvy, které už směřovaly k bližšímu poznání konstrukce hradby a k jejímu datování. Nejrozsáhlejší část opevnění byla prozkoumána při velkoplošném odkryvu zaniklého říčního koryta v prostoru prvního mostu před severozápadní branou předhradí. Do těchto míst byly směrovány i revizní výzkumné aktivity v roce 2012. Ty přispěly k přehodnocení původní představy o konstrukci hradby (výzkum R 2012-III).8 V roce 2018 se uskutečnil dosud poslední 6 7 8

Tímto myslíme první fázi tzv. velkoplošných odkryvů v Mikulčicích mezi roky 1954–1992, viz exkurz 2.2.1. Mazuch 2014, srov. Poulík 1957, 250–252. Hladík et al. 2014a; srov. Klanica 1986a, 184–186, obr. 61.

122

výzkum opevnění předhradí, a to v jeho jihozápadní části (R 2018; viz exkurz 2.3.3). Oba revizní výzkumy přinesly nové zásadní poznatky o konstrukci a vývoji opevnění předhradí. Vyplývá z nich, že situace byla na různých místech obvodu areálu odlišná: týká se to zejména rozdílů mezi severním (R 2012-III) a jihozápadním úsekem hradby (R 2018).

Mikulčické opevnění jako největší stavební a společenský projekt doby Hradba Velkomoravská hradba v Mikulčicích představuje typickou slovanskou hradbu s čelní kamennou zdí, která se opírala o mohutné dřevo-zemní jádro v podobě několikametrového jílového násypu proloženého dřevy. Dřevěná stěna, která zpevňovala týl konstrukce ze strany sídliště, byla zapřena šikmo umístěnými silnými kůly. Tyto kůly pomáhaly držet hradbu pohromadě a snižovaly tlak, který by mohl vést k rozvalení jádra dovnitř hradiště. Dřeva proložená hlinitým násypem byla zakotvena jak v čelní kamenné zdi, tak v dřevěné stěně týlu hradby. Šlo vlastně o samosvornou konstrukci (viz exkurz 2.3.1). Pro hradbu v Mikulčicích je charakteristický jeden specifický prvek, tzv. spodní kamenná zídka situovaná v prostoru před a pod čelem vlastní hradby. Šlo o jakousi „podezdívku“ drženou zvnějšku (zepředu) vícenásobnou řadou dřevěných kůlů zarážených do terénu hustě vedle sebe na způsob palisády. Tato konstrukce, budovaná jako první část celého stavebního záměru hradby, tvořila pevný základ a spolu s jílovitým násypem vyrovnávala terén pro založení vlastní hradby. Souvisí to se skutečností, že hradba byla zakládána ne na samotném okraji vyvýšené plošiny říčních ostrovů, ale většinou již ve svažujícím se terénu říčního břehu. Teprve na tuto vyrovnávku byly kladeny první dřevěné trámy či desky a na ně byl položen první řádek budoucí čelní kamenné zdi. Vzhledem k přirozené erozi hradby, ale i k záměrnému rozebírání kamenného čela je dnes velmi obtížné vytvořit rekonstrukci její podoby. Také je možné, že fortifikace nebyla konstruována v celém svém průběhu úplně stejně. Např. v blízkosti bran mohla být budována lépe a kvalitněji, než v jiných úsecích. Jestliže dnes můžeme poměrně spolehlivě určit šířku hradby, její původní výšku lze pouze odhadovat (i proto existuje více variant rekonstrukce opevnění, viz obr. 62). Navíc je doloženo, že hradba na předhradí byla výrazně subtilnější, než hradba akropole. Z archeologických výzkumů obecně vyplývá, že průměrně měla velkomoravská hradba mezi 4–7 m šířky (z toho síla čelní zdi asi 1 m) a výšku patrně kolem 3–4 m.9 V tomto srovnání lze považovat mikulčické opevnění akropole se svou celkovou šířkou cca 7 m (z toho sílou čelní zdi 2–3 m) za nadprůměrné, zatímco opevnění předhradí menší než průměr (šířka 3,5 až max. 4 m, šířka čelní zdi max. asi 1 m). I výše zmíněné průměrné rozměry ovšem znamenaly v 9. stol. snad až naddimenzovanou bariéru proti útočníkům. Je pravděpodobné, že tyto mohutné rozměry odrážejí nejen strategický zřetel, ale patrně i potřebu statického zajištění konstrukce. Šlo o to, aby hradba sama o sobě stála a zůstala co nejdéle kompaktním tělesem.

9

Procházka 2009, 281.

1 R 2012 – III

í ad hr ed př

3

R 2012 – I, II

2 a

k

ro

p

o

le

R 2018

S

Legenda: Opevnění akropole a předhradí

Mosty s branami

Prozkoumané části opevnění

Prozkoumané plochy mezi roky 1954–2020

0

100 m

Obr. 60 Plán mikulčického hradiště; plochy výzkumu v letech 1954–2020 Všechny terénní výzkumy fortifikace (R 2012-I a II; R 2012-III; R 2018), mostů a bran (č. 1–3) zmíněných v textu jsou vyznačeny

123

R 2012-II R 2012-I

dvě předsunuté kamenné zdi

two stone walls facing the rampart

hradba hradba

2. kostel

B

S 0

Obr. 61 Detail plochy výzkumu R 2012-I a II ve vztahu s výzkumem u 2. kostela (1955–1959) K východnímu profilu plochy R 2012-II viz obr. 65

124

10 m

I tyto „naddimenzované“ rozměry mohly být jedním z důvodů proč Frankům, západním sousedům Velké Moravy s mnohem rozvinutější kulturou, připadalo toto opevnění jako „nevýslovné“.10

Brány s mosty

1

2

3

0

5m

Brány byly nezbytným a důležitým prvkem každé fortifikace. Zároveň šlo o nejzranitelnější místa z hlediska obrany. Technicky vzato je v místě brány přerušen celistvý pás hradby a vytvořen průchod skrz ni. Do tohoto průchodu je pak vsazena brána, která by mohla být kamenná, jako v pozdějších staletích, ovšem v případě Velké Moravy měla podobu celodřevěné vestavby. V Mikulčicích byla zkoumána v podstatě tři místa, kudy procházela hlavní cesta sídelní aglomerace skrz opevnění a vytvářela nutné průchody, přesto bran zde předpokládáme více. Ve všech třech případech byl výzkum poznamenán špatným stavem dochování reliktů bran i metodicko-technickými nedostatky „starého“ terénního výzkumu. Navíc brány byly bezpochyby exponovanými body komunikace (jistě hlídanými, včetně kontroly proudění lidí především dovnitř ohrazeného prostoru), a to nejen v době své existence, ale i později. Přinejmenším z prostého důvodu přerušení prstence hradby a později valu se dlouho po zániku bývalého opevněného centra vstupovalo do areálu nejsnáze právě těmito místy. I to je důvod, proč jsou archeologické stopy v prostoru bran nejvíce smazané. Prakticky jedinou branou v Mikulčicích, o níž můžeme z hlediska konstrukce něco bližšího říci, je tzv. severovýchodní brána akropole před mostem č. 3. Vlastní průchod branou byl z obou stran (tedy kolmo na průběh hradby) lemován lícovanou kamennou zdí. Šířka tohoto přerušení, do něhož byla vsazena dřevěná brána – tedy od jedné lícované kamenné zdi po druhou – činila asi 5,6 až 5,7 m. Kůlové jámy po sloupech nesoucích dřevěnou vestavbu ukazují, že brána byla kratší než celková hloubka průchodu vymezená lícovaným zdivem. Její vnější průčelí bylo tedy zataženo asi o 2,6 m dovnitř oproti čelu hradby. Z vnitřní strany brána lícovala s týlem fortifikace. Takto vzniklý útvar brány měl zhruba čtvercový půdorys s šířkou průjezdu okolo 4,5 m a hloubkou (podélně s osou průjezdu) asi 4 m. Šlo patrně o jednoduchou bránu čelního typu s dřevěnou věžovitou nadstavbou. Přímo v linii kamenného čela hradby navazoval na průchod opevněním dřevěný most.11 V Mikulčicích tvořily jeden společný komunikační a zároveň obranný celek s branami i dřevěné mosty. Ve všech třech případech zkoumaných bran v Mikulčicích ústily průchody hradbou na mosty.12 Ve všech třech případech archeologicky doložených mostů šlo o dřevěné konstrukce dochované v podobě zbytků pilířů zaražených do dna řečiště. Délka mostů se pohybovala v rozmezí 30–50 m. Na základě uspořádání dochovaných dřevěných pilířů a světlosti průchodu bran předpokládáme, že šířka mostovky se mohla pohybovat kolem 3–5 m. Stav dochování mostů neumožňuje jednoznačně rekonstruovat jejich konstrukční detaily. Předpokládáme však, že svou jařmovou konstrukcí navazovaly mikulčické říční mosty na stavitelskou tradici Keltů a Římanů. Na základě dendrochronologického datování mostních pilířů víme, že k jejich výstavbě docházelo přibližně kolem poloviny 9. století a jejich konstrukce byly v průběhu své existence několikrát přestavovány.

Obr. 62 Ideální rekonstrukce mikulčické fortifikace. Různé varianty rekonstrukce opevnění akropole (1, 2) a předhradí (3) 1 – podle R. Procházky a R. Skopala; 2 – podle L. Poláčka a R. Skopala; 3 – podle M. Hladíka

10 11 12

Viz pozn. 3. K bráně viz Mazuch 2012a; 2014, 35–36. K mostům viz Poláček 2011; 2012; Poláček – Hladík 2014, 37–43.

125

Stavba a zánik fortifikace jako klíčové události ve vývoji mocenského centra „Staré“ výzkumy i nové revizní terénní práce dokládají spolehlivě jednu základní skutečnost. V Mikulčicích existovalo osídlení v podobě mocenského centra již v době před budováním fortifikace, tj. mohutné dřevo-hlinité hradby s čelní kamennou zdí, tedy konstrukce typické pro velkomoravská hradiště. Na řadě míst výzkumu se pod tělesem hradby našla vrstva, která vznikla lidským sídlením, a je tedy starší než fortifikace. Navíc některé části hliněného násypu v jádru hradby byly tvořeny druhotným odpadem ze staršího sídliště existujícího v bezprostředním okolí. Na druhé straně chybí spolehlivé důkazy o tom, že před touto mohutnou hradbou zde stála nějaká jiná, třeba menší či jednodušší fortifikační konstrukce, např. dřevěná palisáda. Samozřejmě nelze úplně vyloučit, že výstavba nové hradby stopy takové jednoduché konstrukce smazala. Možné je také to, že doklady staršího opevnění lehčího typu v některých místech jsou, jen nebyly dosud zkoumány. Ona známá věta z významného pramene franského původu, z Anales Fuldenses, o nevýslovné a všem starobylým nepodobné pevnosti Rostislavově,13 může dost dobře znamenat, že to bylo vůbec poprvé na konci 60. let 9. stol., kdy bylo franské vojsko při obléhání této „pevnosti“ – možná právě Mikulčic – konfrontováno v rámci území naddunajských Slovanů s tak mocnou hradbou.14 Naše představy o budování fortifikace odpovídající té mikulčické jsou velmi nedokonalé. Je jasné, že muselo jít o stavební záměr přímo organizovaný panovníkem či obecně nejvyššími elitami tehdejší společnosti. Jednalo se rozhodně o velmi náročný úkol vyžadující organizaci, vybavení a kvalifikovanou pracovní sílu, pravděpodobně s odborným dohledem, který byl pověřený plánováním, měřením a řízením celého projektu. Část pracovníků jistě zajišťovala přísun surovin (viz exkurz 2.3.4), jiná část se podílela na vlastní stavbě. Ty všechny bylo též nutné živit. Obtížné je odhadnout počet osob, které se na budování hradby podílely, a stejně tak i dobu, za kterou bylo možno takové opevnění postavit. Udělat si obrázek o tom, jaký počet obyvatel byl nutný k výstavbě, údržbě nebo i obraně takové hradby, nám může pomoci zcela unikátní historický pramen z anglosaského prostředí 9.–10. stol., zvaný Burghal Hidage, kde jsou výslovně zmíněny odpovídající údaje pro 35 hradů stavěných Alfrédem Velikým.15 Na základě novějších úvah se ukazuje, že naše dřívější archeologická představa o velmi dlouhé době realizace takových stavebních projektů nemusí být správná.16 Je pravděpodobné, že vyšší pracovní výkon a značné zkušenosti po technické i organizační stránce umožňovaly postavit hradbu v řádech měsíců, resp. v době blížící se zhruba jednomu roku.17 V případě Mikulčic byl navíc obvod opevnění o něco menší než na Pohansku u Břeclavi: délka hradby akropole spolu s předhradím činila cca 1,6 km. V souvislosti s mohutností velkomoravského opevnění vyvstává otázka, proč byla stavěna v takových proporcích, když byla v podstatě soudobými zbraněmi nedobytná. Jak bylo uvedeno výše, šlo nejen o aspekt strategický, ale i stavebně-technický. Při dosažení určité výšky dané dřevo-hlinité konstrukce bylo zapotřebí odpovídající mohutnosti, aby se hradba nezačala po krátkém čase sama 13 14 15 16 17

Viz pozn. 3. Mazuch 2014, 64; pro sídelní terminologii v písemných pramenech viz exkurz 1.1.4. Stenton 1967. Pro britské prostředí – pevnost Cricklade např. Haslam 2005; odhady a výpočty pro velkomoravské prostředí viz Dresler 2011. K vyhodnocení opevněného sídliště Pohansko u Břeclavi viz Dresler 2011, 125−126.

126

rozpadat. Navíc při archeologických experimentech s postavením kopie raně středověké hradby se ukázalo, že je nutné investovat mnoho energie do údržby takové fortifikace, aby byla v pořádku a funkční. Při absenci údržby by se hradba poměrně rychle sama rozpadla. Další důležitou otázkou je určení způsobu a doby zániku fortifikace. Je zřejmé, že hradba sdílela osudy celého hradiště. Paradoxně v případě Mikulčic, ale i dalších velkomoravských hradišť, je velmi obtížné zjistit důvody zániku samotných center. Z písemných pramenů se totiž o osudech jednotlivých hradišť nedozvídáme vůbec nic. Tyto prameny nedávají nakonec zcela jednoznačnou odpověď ani na otázku po způsobu zániku celého velkomoravského politického útvaru! Jakým způsobem tedy zanikla fortifikace v Mikulčicích? Obecně lze říct, že stopy záměrného ničení jsou v případě dřevohlinité konstrukce raně středověké hradby obtížně prokazatelné. Důvodem je mimo jiné absence vojenské techniky disponující silnými střelnými zbraněmi, především děly, jak ji známe z období mladšího středověku nebo novověku. Přesto máme v Mikulčicích zřetelné indicie násilného zániku opevnění.18 Jednou z nich jsou stopy hoření dřevěných konstrukcí hradby, ať už v podobě zuhelnatělých dřev nebo prohořívání dřevěných konstrukcí bez přístupu vzduchu uvnitř tělesa hradby. I některé kameny z čelní zdi nesou stopy ohoření. Největší škody způsobené požárem musíme teoreticky předpokládat na dřevěných nadstavbách nebo vestavbách hradby, jako byly palisády, ochozy či brány; ty se ovšem nemohly přirozeně vzhledem k použitému stavebnímu materiálu do dnešních dnů dochovat. Největší tlak při jakémkoliv útoku byl veden vždy do prostoru bran jako přirozeně nejslabšího článku opevnění. Vyvrácení vrat brány byl nejjednodušší způsob, jak zdolat tehdejší opevnění. K mikulčickým branám vedly přes ramena řeky Moravy dřevěné mosty. Přes ně, nebo pak jedině po překonání vodního toku podél hradeb v mrtvém úhlu, se útočníci mohli dostat k branám. Svědectvím podobných událostí mohou být jednak požárové vrstvy v prostoru bran, jednak koncentrace seker nalezených v říčních korytech pod mosty před branami akropole a předhradí. Právě to mohou být stopy konkrétního (posledního?) dobývání velkomoravského centra v Mikulčicích.19 Po zániku nějakého opevněného centra, ať už byl násilný nebo pozvolný, dochází k přirozené destrukci opevnění. Postupně degradují nejprve dřevěné části konstrukcí, posléze i čelní kamenná zeď stavěná na sucho nebo pojená jílem. V případě Mikulčic se část kamenů zdi rozvalila směrem ven přímo do koryta řeky. V jiných případech jádro z dřeva a zeminy postupně erodovalo a rozvalilo se na obě strany do okolního terénu. Takto vznikl postupem času onen val, který je tak charakteristický pro většinu starých hradišť. Právě val jako jediný na první pohled viditelný pozůstatek mocenského centra a současně němý svědek jeho někdejší slávy přispěl v případě Mikulčic k objevení lokality v roce 1954. V Mikulčicích, bohužel pro archeology, došlo navíc v průběhu staletí k masovému rozebírání destruované hradby. Lidé z okolí, kde byl stavební kámen vzácností, rozebírali postupně zděné konstrukce hradby nebo kostelů a stavěli si z nich své domy nebo hospodářská stavení. Máme archeologické důkazy o tom, že již

18 19

Mazuch 2012a s lit.; 2014, 64 K nálezům seker v mikulčických říčních korytech viz Poláček 2018c, 77, Abb. 4.

v polovině 17. stol. byl v některých úsecích hradby kámen úplně vylámán. Proto je dnes velmi obtížné rekonstruovat nejen původní podobu fortifikace, ale především stanovit její výšku.

Opevnění jako symbol velkomoravské elity Opevněné aglomerace představují pomyslný vrchol celé společenské hierarchie na Velké Moravě. Spolu s dalšími atributy je budování opevnění jedním ze znaků společenského postavení a moci elit. Opevněné aglomerace v sobě koncentrovaly velké množství funkcí od správy země přes ekonomické a vojenské záležitosti až po organizování náboženského života. Podobně vlastní fortifikace v sobě zahrnovala více funkcí. Jednou z nejvýznamnějších bylo vymezení prostoru elitní složky společnosti od prostředí „běžné“ populace. Tento fenomén velmi dobře pozorujeme v archeologických i historických pramenech. Pokud porovnáme areály mikulčické aglomerace ležící uvnitř opevnění (akropole, předhradí) a vně (např. severní podhradí, Těšický les), vidíme rozdíly v širokém spektru archeologických pramenů. Výrazně se projevují především ty rozdíly, které souvisejí s výživou a kvalitou života lidí v obou sférách. V Mikulčicích

je zřejmý i rozdíl mezi opevněnými areály akropole a předhradí. I když jsou obě hradby navzájem konstrukčně velmi podobné, ve své rozdílné „mohutnosti“ očividně odrážejí míru důležitosti a specifickou funkci chráněných areálů. Centrální aglomerace představovaly strukturovaný a hierarchicky uspořádaný prostor. Jednotlivé areály plnily své specifické funkce. Hradba rozdělovala celý prostor aglomerace a vytvářela do jisté míry hranici mezi privilegovanou vrstvou a běžnou populací. Z dobových písemných pramenů lze vysledovat, že zatímco opevněné areály jsou označovány jako urbs, civitas nebo castellum (tyto termíny byly používány vesměs jako synonyma), osídlené areály mimo opevněné části hradů jsou v pramenech zmiňovány často jako suburbium. Avšak posledně uvedené označení nenesou jen sídliště situovaná bezprostředně u opevnění, ale i sídliště ve vzdálenějším okolí opevněných center.20 Jasně definovanou hranicí v prostoru, ale i v mentální rovině, byly v tomto případě s velkou pravděpodobností právě hradby.

20

Kalhous 2008; srov. exkurz 1.1.4.

127

2.3.1 exkurz Konstrukce velkomoravské hradby v Mikulčicích — Marian Mazuch, Marek Hladík

Mikulčické opevnění představuje typickou velkomoravskou hradbu s dřevo-zemním jádrem opatřeným vpředu čelní kamennou zdí a vzadu dřevěnou stěnou. Celou konstrukci hradby propojovala dřevěná výztuž v podobě roštu, výjimečně komor. Oproti jiným velkomoravským lokalitám vykazuje mikulčické opevnění navíc jedno specifikum. Je to přítomnost předsunuté konstrukce, která vytvářela pevný podklad pro stavbu kamenné čelní zdi hradby. Tento specifický prvek souvisí s vysunutím čela mikulčické hradby většinou již nad svažující se terén říčního břehu (obr. 63).

Maximální dosud zjištěná výška dochovaného nedestruovaného jádra hradby akropole činí asi 1,75 m. Původní výšku hradby lze s přihlédnutím k statickým výpočtům odhadovat na 3–4 m. Většinou se uvažuje o hradbě hranolového průřezu. Na druhou stranu existují indicie pro to, že jádro hradby se mohlo směrem k týlu stupňovitě snižovat (obr. 62). Pro obránce či pozorovatele by tak bylo mnohem jednodušší dostat se na ochoz hradby. Znamenalo by to i výrazné snížení objemu stavebních prací při zachování soudržnosti hradby.

Předsunutá konstrukce ke zpevnění svahu pod hradbou

Čelní kamenná zeď hradby

Všechny zkoumané úseky hradby akropole a jihozápadní část opevnění předhradí (výzkum R 2018) vykazují přítomnost spodní podpůrné konstrukce situované ve svahu před čelem hradby. Konstrukce sestávala z kamenného násypu (obr. 63: 3) drženého zepředu jednoduchou nebo vícenásobnou řadou kůlů (obr. 63: 2). Kůly byly zaraženy těsně vedle sebe na způsob palisády. Celá konstrukce leží níže než základ čelní zdi hradby (obr. 63: 5) a je před ním vždy předsunuta. Rozdíly v rámci zkoumaných úseků opevnění lze pozorovat především v odstupu konstrukce od čela hradby a v mohutnosti kamenné navážky. V prostoru u 2. kostela se šířka spodního kamenného závalu pohybuje kolem 3 m, výška kolem 0,8 m (max. 1 m). Na předhradí je to o něco méně – max. šířka 2,3 m, výška pak max. 0,5 m. Otázkou zůstává původní výška palisády, o kterou se kamenný zával opíral. Nelze vyloučit, že kůly vystupovaly výrazně nad úroveň závalu a sloužily tak vedle své opěrné funkce i k obranným účelům.

Čelní kamenná zeď hradby v Mikulčicích byla na akropoli založena na základovém dřevěném roštu položeném kolmo na průběh hradby. Ještě pod ním byly položeny přesně v linii vnějšího líce zdi podélně trámy navazující jeden na druhý. Vlastní zeď (obr. 63: 5) byla vystavěna z různě velkých kamenů: na lícované čelo byly záměrně vybírány větší kameny, směrem dovnitř hradby převažovaly menší. Jako pojivo se používal jíl. Šířka čelní kamenné zdi se pohybovala mezi 1,5 až 2,5 m, výjimečně – v ploše R 2012 – až 3 m. Jde ovšem o šířku měřenou u základu zdi. Protože její vyšší partie nebyly dosud nikde ve zkoumaných úsecích dochovány, můžeme pouze předpokládat, že se směrem nahoru oboustranně mírně zužovala. Kameny čelní zdi byly kladeny vždy na jednotlivá patra dřevěných roštů, takže zeď byla s dřevo-jílovou konstrukcí svázána. Líc čelní zdi se v Mikulčicích dochovává jen výjimečně, a to maximálně v několika řádcích kamenů nad sebou.2

Týl hradby Dřevo-zemní jádro hradby Jádro hradby tvořil jílovitý násyp proložený dřevěnými trámy (obr. 63: 6). Konstrukce kombinuje podélně uložené trámy, především v místě přímo pod lícem zdi (obr. 63: 5), a příčně položené desky, které jsou kladeny hustě vedle sebe a tvoří tak poměrně pravidelnou strukturu, kterou nazýváme rošt. 1 Minimálně základový rošt, ale nejspíše i další, výše umístěné vrstvy dřeva procházely pod celou šířkou hradby až po její týl (obr. 63: 8). Čelní zeď tak mohla být mnohonásobně provázána s týlem, což zaručovalo stabilitu celé hradby. Mezi jednotlivými vrstvami dřev byly střídavě naváženy vrstvy jílu o mocnosti několika desítek centimetrů. Odtud pochází termín dřevo-zemní jádro hradby.

1

Vychází se z konkrétní situace v prostoru hradby u 2. kostela, viz Mazuch 2014.

128

Tradičně je týl velkomoravské hradby rekonstruován jako kolmá dřevěná stěna z desek zapažená svislými opěrnými sloupy a zpevněná šikmými vzpěrami (obr. 62). Rozteč mezi těmito sloupy, pokud byla archeologicky zachycena, je poměrně pravidelná. Pohybuje se v průměru mezi 2,4 až 2,6, maximálně 2,8 m. Na předhradí je již méně pravidelná, a to mezi 1,5–2,5 m. Týlní stěna měla být pomocí trámů dřevěného roštu svázána s násypem jádra, případně čelní kamennou zdí.

2

Srov. situaci v Pohansku u Břeclavi: Dresler 2011, 112–115.

A

7 8

6 5 4 2

1

3

0

3m

Nadmořská výška (m n. m.) 162,0

7 B

161,5

6

161,0 161,5

5

4

4

160,0

1 159,5

3 2

159,0 158,5 158,0 157,0

0

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15 m

Nadmořská výška (m n. m.)

8 C

159,5

6

5

159,0

4 3

2

158,5

1

158,0 157,5 157,0 156,5 0

1

Obr. 63 Hlavní stavební prvky hradby na akropoli a v jihozápadní části předhradí

2

3

4

5

6

7

A – ideální rekonstrukce podoby opevnění na základě archeologické situace v ploše výzkumu R 2012-II, východní řez; B – ortofoto východního řezu v ploše R 2012-II; C – ortofoto severozápadního řezu v ploše R 2018

8

9

10

11

12 m

1 – původní terén; 2 – tři řady kůlů; 3 – kamenná podezdívka ve svahu pod hradbou; 4 – vrstva dorovnaná jílovým zásypem; 5 – kamenná čelní zeď hradby; 6 – dřevo-zemní jádro hradby; 7 – týl stupně; 8 – rub dřevěné stěny hradby

129

2.3.2 exkurz Hradba akropole (výzkum R 2012-I a II) — Marian Mazuch, Marek Hladík

V roce 2012 proběhly revizní terénní práce v prostoru původního výzkumu opevnění u 2. kostela 1954–1959. Nové práce měly záchranný charakter a souvisely se stavebními úpravami pavilónu 2. kostela. Výzkum potvrdil, že šlo o klasickou velkomoravskou hradbu s čelní kamennou zdí, dřevo-zemním jádrem s roštovou konstrukcí (obr. 64) a předsunutou spodní kamennou konstrukcí drženou řadami kůlů. Podařilo se tak vysvětlit nejasnosti okolo dvou téměř paralelně probíhajících hradeb považovaných původně za dvě fáze velkomoravské hradby (viz obr. 61). Přední z nich se ukázala být ve skutečnosti předsunutou konstrukcí ke zpevnění svahu pod hradbou, v tomto případě však mimořádně velkých rozměrů. Celkově se šířka hradby (bez předsunuté konstrukce) pohybuje mezi 7 až 7,3 m. Hradba akropole využívá v celé severní části areálu přirozeného převýšení tvořeného okrajem písečné duny. Konstrukce je založena na starší sídlištní vrstvě na vrcholu převýšení, ovšem vlastní čelo hradby – čelní kamenná zeď – leží v celé své šíři i s částí jílového jádra s rošty již ve svahu, nikoliv tedy na horním plató přirozeného převýšení. Svah pod hradbou byl v první fázi stavby zpevněn a vyrovnán pomocí výše uvedené spodní konstrukce. Toto řešení se na první pohled jeví paradoxně jak ze stavebního, tak statického hlediska jako velmi nevýhodné.1 Zásadní otázkou zůstává, co vedlo stavitele hradby k tak náročnému technickému řešení. Proč zbudoval ve svahu pod budoucí hradbou spodní konstrukci kamenného násypu drženého vpředu dřevěnou palisádou a na ni navezl značnou kubaturu jílu k vyrovnání báze pro stavbu hradby? Účelem celé této konstrukce bylo určitě zpevnění svahu pod hradbou proti jejímu případnému sesuvu a rozložení tlaku čelní kamenné zdi (obr. 65). Toto opatření pozorujeme v podstatě po celém obvodu opevnění akropole a v jihozápadní části předhradí (viz exkurz 2.3.3). Proč však bylo zpevnění svahu, resp. „vyrovnávka“ v prostou severně od druhého kostela tak mohutné a bylo tak výrazně vysunuto před okraj vyvýšeného plató akropole? Nabízí se více hypotetických vysvětlení, například že hradba musela respektovat již dříve existující 2. kostel s hřbitovem, nebo že zde šlo o snahu co nejvíce rozšířit vnitřní prostor akropole.

Obr. 64 Detail báze čelní zdi mikulčické hradby, plocha R 2012-I a II, pohled ze severu 1 – čelní zeď (vpravo na profilu: základ kamenné zdi, vlevo: podkladový trám); 2 – dřevěný rošt v bázi hradby; 3 – horní část předsunuté kamenné konstrukce na začátku odkryvu – zde je patrné rozšíření této konstrukce pod hradbu

1

Srov. Procházka 2009, 174.

130

Obr. 65 Plocha výzkumu R 2012-I a II s hlavním východním profilem a terénní hranou písečné duny

  2

  1

  3

131

2.3.3 exkurz Hradba předhradí (výzkumy R 2012-III a R 2018) — Marian Mazuch, Marek Hladík

Opevnění předhradí mělo podobnou konstrukci jako hradba akropole, lišilo se však v některých aspektech. Především bylo podstatně subtilnější (obr. 63: C). S výjimkou nově zkoumaného jihozápadního úseku obvodu předhradí disponovalo jednodušší předsunutou konstrukcí: namísto kamenné navážky držené kůly zde svah před hradbou zpevňovala pouze jedna nebo dvě samostatné řady kůlů (obr. 62: 3). V severním úseku v blízkosti brány mělo navíc namísto roštové výztuže dřevěné komory. Tyto rozdíly jsou dobře patrné v nově zkoumaných plochách na severu (výzkum R 2012-III) a jihozápadě předhradí (R 2018). Dovolují tak spolehlivěji rekonstruovat situaci zkoumanou již v 60. a 70. letech minulého století.

Výzkum R 2012-III v ohybu hradby u severozápadní brány předhradí Rekonstrukce podoby hradby předhradí v okolí mostu s bránou č. 1 vychází z analýzy starších výzkumů a nově realizovaného revizního řezu opevněním R 2012-III (obr. 66). Základním konstrukčním prvkem v tomto úseku bylo opět dřevo-zemní jádro s kamennou zdí v čele. V jádru hradby se nacházela komorová konstrukce z dřevěných trámů. V podstatě čtvercové komory měly rozměr kolem 1,5 m a byly vyplněny jílem. Celková šířka hradby v její základové části se pohybovala okolo 4 m. Bezprostředně před čelní kamennou zdí se nacházela palisáda z dřevěných dubových kůlů. Kamenná zeď tvořící čelo hradby měla tloušťku okolo 1 m. V některých částech byla čelní zeď vybudována z větších lomových kamenů, v prostoru brány však spíše z kamenů menších. Za kamennou zdí byl registrován násyp z jílovito-hlinitého materiálu s drobnými kameny. Ten vyplňoval prostor mezi kamennou zdí a dřevo-hlinitou konstrukcí v jádru hradby. Je však velmi pravděpodobné, že násyp z jílovito-hlinitého materiálu s drobnými kameny je spíše pozůstatkem destruované

132

(a v pozdním středověku a novověku druhotně vytěžené) čelní kamenné zdi. Některé pozůstatky přepálených dřev naznačují, že v jádru hradby mezi komorami a čelní kamennou zdí snad mohly být vloženy dřevěné výztuže. Celou hradbu uzavírala na vnitřní týlové straně dřevěná konstrukce (nejspíš stěna z prken nebo trámů) podepřená dvojicí šikmých kůlů v rozestupech 1,5–2,5 m. Posledním konstrukčním prvkem, který se podařilo odkrýt při výzkumu, byla druhá palisáda, vysunutá cca 1,5 m před kamenné čelo hradby. Palisáda ležela o několik desítek centimetrů níže než spodní kameny čelní zdi, již v samotném břehu říčního koryta. Obě palisády sloužily určitě ke zpevnění břehu proti sesuvům a říční erozi.1 Předsunutá palisáda však mohla plnit i funkci obrannou. Na dřevo-zemním jádru hradby můžeme předpokládat dřevěný ochoz a palisádu. V některých úsecích se na jílovém tělese hradby dokonce dochovala přepálená vrstva, která by mohla být právě pozůstatkem dřev. Odhadnout výšku popsané konstrukce opevnění je na základě dochovaných pramenů velmi problematické. Destrukce hradby – dnešní val v terénu – byla v minulosti výrazně sekundárně poškozena těžbou kamene a orbou. Dochovaná výška dřevo-zemního jádra hradby se tak pohybuje v rozmezí od 50 do 90 cm. Podle stratigrafických pozorování můžeme výšku opevnění bez horní palisády odhadovat zhruba na 1 až 1,5 m.2

1 2

Procházka 2009. Hladík et. al 2014a.

0

4m

Obr. 66 Ortofoto a vektorový plán profilu kolmého k hradbě v ploše R 2012-III 1 – černá hlinito-písčitá vrstva; 2 – šedo-žlutý jílovito-písčitý zásyp hradby; 3 – žlutý jílovitý zásyp hradby; 4 – šedo-žlutá jílovito-písčitá vrstva s výraznou příměsí organického materiálu; 5 – hnědá jílovito-písčitá vrstva; 6 – černá hlinito-písčitá vrstva obsahující kosti, keramiku a malé kameny; 7 – žlutavě‑ -hnědá písčito-hlinitá vrstva (povodňové sedimenty); 8 – písčitá štěrková vrstva (říční sedimenty); 9 – jemná písčitá vrstva (říční sedimenty); 10 – rezavě-žlutá písčitá vrstva; 11 – kameny z destrukce čelní kamenné zdi hradby; 12 – místa vzorkování pro environmentální analýzy v jednotlivých kontextech

133

Výzkum proběhl jako záchranná akce v souvislosti se stavbou nové cesty spojující návštěvnické centrum na předhradí s právě budovaným mostem přes řeku Moravu v rámci projektu archeopark Mikulčice–Kopčany. Výzkum byl proto velmi cenný pro lokalizování a poznání konstrukce fortifikace v dosud nezkoumaném prostoru (nejbližší odkrytá plocha opevnění P 1963–64 se nacházela cca 150 m SZ směrem). Výzkum ověřil podobu a způsob stavby opevnění předhradí a korigoval dosavadní zjištění z 60. a 70. let 20. století.3 Poprvé v rámci výzkumu opevnění předhradí byla zjištěna konstrukce s předsunutou kamennou konstrukcí podobná té na akropoli (obr. 63 dole).

Hradba měla čelní kamennou zeď a dřevo-hlinité jádro o celkové šířce asi 3 m (obr. 67). Z dřevěných komponent uvnitř vlastního jádra hradby se zachovaly pouze tmavší pruhy kolmé na průběh hradby, které se velmi podobaly roštové konstrukci zjištěné vícekrát při výzkumech hradby akropole.4 Hradba byla založena na svažitém břehu říčního koryta a opatřena předsunutou kamennou konstrukcí zepředu zapaženou dvojitou palisádou. Kůly palisády se nahoře zachovaly pouze po úroveň hladiny podzemní vody, tj. do výšky zhruba 80 cm; původní výšku zatím nedokážeme určit. Z koryta těsně před hradbou se podařilo získat množství naplaveného dřeva včetně několikametrového kmene dubu. Bohužel stav dochování dřevěných konstrukčních prvků hradby nedovoluje získat dendrochronologická data a ani datování pomocí C14

3

4

Výzkum R 2018 na jihozápadním obvodu předhradí

Hladík et al. 2014a; srov. Procházka 2009, 171.

Srov. Mazuch 2014.

5 2

6

3

5 6

2 4

1

A

134

B

nepřináší uspokojivé výsledky. Je to podobná situace jako u pokusů o datování dřevěných konstrukčních prvků hradby z výzkumů v minulém století. Na sídlišti těsně za týlem hradby, paralelně s její předpokládanou vnitřní dřevěnou stěnou, byla odkryta kostra ženy ležící v podstatě na úrovni tehdejšího povrchu. Tato situace stejně jako nález ostatků malého dítěte ležícího na tělese zkoumané hradby připomíná starší nálezy lidských pozůstatků z prostoru mikulčické fortifikace. Uvažuje se o možném spojení zemřelých s násilným zánikem opevnění.5

5

Srov. např. Hladík – Mazuch 2010, 201–202.

7

7

S

0

3m

Obr. 67 Celkový ortofotoplán plochy R 2018 Tři fáze terénního výzkumu hradby v předhradí (viz obr. 63: C se severozápadním řezem zkoumané plochy) C

A – odkrývání konstrukce hradby v různých úrovních: 1 – čelní kamenná zeď; 2 – destrukce čelní kamenné zdi; 3 – zbytek báze dřevěného roštu v jádru hradby; 4 – průběh/linie rubu dřevěné stěny; B – zdokumentovaná úroveň řady kůlů před předsunutou kamennou konstrukcí: 5 – neodkryté říční sedimenty v zaniklém korytu řeky před hradbou; 6 – dvojitá palisáda před předsunutou kamennou konstrukcí; C – neodkryté říční koryto před řadou kůlů se začištěným kmenem dubu (7)

135

2.3.4 exkurz Z čeho byla stavěna velkomoravská hradba? — Marian Mazuch, Marek Hladík

Stavba opevnění byla patrně největším stavebním počinem své doby v Mikulčicích. Pro stavbu bylo zapotřebí značného množství materiálu, technické a především logisticko-organizační dovednosti a zkušenosti. V prvé řadě bylo třeba zajistit tři základní strategické suroviny: zeminu, dřevo a kamení.

Zemina Nejjednodušší bylo bezpochyby natěžit zeminu, respektive jíl. Vyskytuje se přirozeně v okolí jako geologické podloží. Byl využíván na hradišti při budování podlah obydlí i k dalším účelům. Z jílu, ale též z materiálu sídlištní vrstvy včetně odpadu ze staršího osídlení, bylo navyšováno celé jádro hradby a prokládáno dřevěnými rošty. Šlo o značnou kubaturu zeminy. Při teoretické výšce jádra hradby kolem 3 m, průměrné šířce 5 m (bez čelní kamenné zdi) a délce opevnění 1060 m můžeme objem odhadnout na 16 000 m3. Pokud by mělo jádro hradby stupňovitý charakter, objem by byl samozřejmě výrazně nižší. V předhradí byl objem zeminy odhadnut na 3000 m3 (při výšce kolem 2 m, šířce bez čelní kamenné zdi kolem 2,5 m a odhadnuté délce fortifikace na 630 m).

Dřevo Stejně tak bylo třeba vytěžit značné množství dřeva. V případě opevnění a vodních staveb byl v Mikulčicích využíván výhradně dub. Dřevo bylo užito nejen v konstrukci jádra hradby, ale též na stavbu palisád, které byly součástí předsunutých konstrukcí před čelem hradby. Pro velkomoravské období nepředpokládáme používání tesařských pil, které by dokázaly řezat kmeny na klády, trámy či desky. Všechny dřevěné konstrukční prvky byly v té době vyráběny pomocí seker. Bylo nutné nejen přitesat kůly palisády do hrotů, ale především podélně štěpit jednotlivé kmeny (s pomocí železných či dřevěných klínů) a poté tyto výseče kruhu dále opracovat do podoby trámů či desek. Předpokládáme, že hradba byla nahoře opatřena palisádou, případně ochozem ze dřeva. Je pravděpodobné, že stavební dřevo bylo těženo v nejbližším okolí aglomerace. Kubaturu tohoto materiálu je prakticky nemožné určit. Vzhledem k enormní spotřebě mohlo být splavováno po řece Moravě z výše položených míst. Podle dendrologického určení bylo používáno dřevo z lužního lesa. Jednou z technicky i časově nejnáročnějších prací spojených se dřevem bylo zarážení kůlů, ať už šlo o kůly palisád před hradbou, dřevěné poprsně na vrcholu hradby nebo piloty mostů zarážené do říčního dna. Musely k tomu být bezpochyby užívány jednoduché mechanismy v podobě beranidel.

136

Kámen Technicky a logisticky nejnáročnější bylo zajištění kamenné su­ ro­viny pro stavbu čelní zdi hradby. Protože se stavební kámen v bezprostředním okolí mikulčického hradiště přirozeně nevyskytuje, bylo nutné jej sem dovážet. Petrografické analýzy stavebního materiálu opevnění a kostelů ukazují na jeho původ z poloh ve svazích Bílých Karpat v blízkosti Holíče, asi 6 km vzdušnou čarou od mikulčického hradiště, případně ze vzdálenější Skalice (obé na území dnešní Slovenské republiky, obr. 68).1 Stejné zdroje využívali i stavitelé opevnění na Pohansku u Břeclavi.2 Přitom nelze vyloučit, že těžba a distribuce tohoto „strategického“ materiálu byly kontrolovány mikulčickým hradištěm.3 Stavební materiál má podobu lomového kamene. K jeho těžbě bylo zapotřebí těžších kladiv a železných klínů, popř. užití ohně a následného prudkého zchlazování kamenných bloků. Ovšem nelze vyloučit ani sběr povrchových zvětralých vrstev kamene. Petro­graficky jsou kameny užité při stavbě mikulčické hradby určeny jako vápnité pískovce bílé až šedé barvy nebo světlé lumachelové písčité vápence. Transport kamenného materiálu z míst těžby musel probíhat za pomocí vozů a v prostoru údolní nivy na lodích (monoxylech), případně vorech. Na jižní straně akropole, vně opevnění, byly ostatně v minulosti archeologicky objeveny sondážemi značné kumulace kamenů, které mohly představovat jakési mezisklady na břehu řeky, odkud byly kameny dále distribuovány pro stavbu či opravu hradeb a kamenných budov. Objem kamenů, které bylo nutné shromáždit pro stavbu čelní zdi hradby mikulčické akropole, je odhadován na přibližných 8000 m3 (při délce opevnění 1060 m, průměrné šířce a výšce čelní zdi kolem 2,5 m a 3 m). V předhradí je pak objem odhadován na 1200 m3 (při výšce kolem 2 m, šířce kolem 1 m a délce opevnění na 630 m).

1 2 3

Štelcl – Tejkal 1963; 1967. Macháček et al. 2007. Staňa 1997, 80–81.

Mutěnice

Čejkovice

Strážnice

Hodonín

Skalica Prušánky

Mikulčice Holíč

Kopčany

Lanžhot

Gbely

S

Legenda: Hradiště Mikulčice-Valy Předpokládaný rozsah hospodářského zázemí Mikulčic (kružnice 7 a 10 km vymezují periferní zónu zázemí)

0

10 km

Říční toky Zdroje kamene Max: 448 m n. m. Min: 152 m n. m.

Obr. 68 Mapa zdrojů kamene vytěženého pro stavební aktivity v Mikulčicích a Pohansku u Břeclavi

137

Hradiště Mikulčice-Valy v závěru luční enklávy na leteckém snímku z roku 2015. Stav po první fázi revitalizace památkového areálu, rekonstrukci návštěvnického centra a obnově hlavní/historické cesty přes akropoli

2.4  Knížecí rezidence a protoměsto — Lumír Poláček

Mikulčické hradiště označujeme jako „komplexní“ centrum, neboť propojovalo řadu základních funkcí raně středověkého centrálního místa. Bylo spojením knížecí rezidence a vojenské pevnosti, správního a církevního centra, významného výrobního a obchodního místa.1 Tento sídelní organismus vznikl vývojem z předvelkomoravského mocenského centra a jeho podoba se měnila v průběhu celého 9. století. Výsledkem byla rozsáhlá a členitá sídelní aglomerace zabírající několik ostrovů v řece Moravě. Silný vliv přírodních predispozic a složitý sídelní vývoj znesnadňují dnes hledání ideových vzorů nebo stavebních předloh mikulčického sídla, jak je můžeme definovat u některých jiných center Velké Moravy (např. Pohanska u Břeclavi; viz exkurz 2.4.5). Pochopení funkčního i symbolického významu této sídelní struktury je stále – i po desetiletích archeologického terénního výzkumu – rébusem. Podoba mikulčické aglomerace jako urbanistického celku 9. století je svým způsobem unikátní. Přesto můžeme bez nadsázky konstatovat, že se velkomoravské Mikulčice svými formálními znaky i funkcemi blížily městskému organismu. Pro takový útvar se vžil pojem protoměstská aglomerace.2

Cesta k městu Pokud odhlédneme od čistě právní definice města vymezující tzv. plně institucionální město vrcholného středověku, lze pojmy město, resp. prvotní město, protoměsto, raně městské sídliště, stadtähnliche Ansiedlung apod. teoreticky vztáhnout k centrům nadregionálního významu z různých období pravěku a rané doby dějinné a z různých geografických oblastí.3 Platí to rovněž pro raně středověká centra v oblasti severně od středního Dunaje, kde se v 9. století rozkládal mocensko-politický útvar označovaný jako Velká Morava. Definici raně středověkého sídliště městského typu vyhovují tři výše uvedené centrální aglomerace situované v údolí středního toku Moravy: Mikulčice, Staré Město – Uherské Hradiště a Pohansko u Břeclavi. K těmto centrálním aglomeracím Velké Moravy bývá někdy řazena i slovenská Nitra, ačkoliv zdejší nové výzkumy ukazují na poněkud odlišný charakter; faktem jsou i specifické geografické podmínky Nitry s centrální výšinnou lokalitou obklopenou nížinnými sídlišti.4 Naopak s výše uvedenými moravskými centry vykazuje jasnou geografickou a typologickou podobnost panonské centrum karolinského období Blatnohrad / Mosapurc v Zalaváru nedaleko Blatenského jezera v Maďarsku (viz exkurz 2.1.4), které založil kníže Pribina vypuzený předtím Mojmírem I. z Nitry. 1 2 3 4

Viz Gringmuth-Dallmer 1999; 2011. Srov. „Burgwallstadt“ a podobné termíny u Staňa 1985, 166–167. Hoffmann 1992, 9, 14–30; Měřínský 2001, srov. Dostál 1988a; Brachmann 1995; Štefanovičová 1995a. Viz Bednár 2001; Bednár – Ruttkay 2014.

Moravská centra jsou v dobových pramenech označována jako civitas, urbs nebo munitio. Přitom se zdá, že stejná centra jsou označována různým způsobem, viz urbs antiqua Rastizi a ineffa­ bilis Rastizi munitio.5 Nezdá se však, že by byla nějaká výrazná zákonitost v používání jednotlivých termínů, obecně to však vypadá tak, že časté použití pojmu civitas odpovídá zvyklostem běžným ve franském prostředí, kde jako civitates byly vesměs označovány významné aglomerace vyrostlé na antických základech (srov. exkurz 1.1.4). Patrně i v případě moravských protoměstských center šlo o aglomerace vyššího významu než prostá vojenská nebo správní místa.6 Tyto aglomerace lze definovat následujícím způsobem: – Především jako mocenská centra (Herrschaftszentren) raně středověké společnosti, na jejímž vrcholu stála uzavřená mocenská skupina kolem panovnického rodu Mojmírovců.7 Tato nejvyšší elita měla být obklopena skupinou „pomocníků“ (sestávající z vojenské družiny a úředníků), s jejíž pomocí vládla a spravovala říši. Do popředí vystupují u těchto center znaky moci, reprezentace, sebeprezentace, rezidence, víry, paměti apod. – Jako významná církevní centra (s mnoha kostely a předpokládanými významnými církevními institucemi). – Jako místa mezinárodního dálkového obchodu (např. s cennými látkami, zbraněmi, výrobky uměleckého řemesla, skleněnými nádobami, solí, otroky apod.). – Jako místa specializované řemeslné výroby, která měla značný strategický význam, a proto vyžadovala speciální ochranu (šlo zejména o jemnou kovovýrobu). – Jako místa značné koncentrace obyvatelstva, kde vlastní centrální aglomerace byly obklopeny početnými venkovskými sídlišti (která podle tradičního obrazu měla zajišťovat hospodářské zázemí center). Nejvýznamnější sídelní komponentou mikulčického mocenského centra (obr. 69) byla bezesporu akropole, označovaná také jako knížecí hrad. V areálu chráněném mohutnou hradbou se nacházely nejvýznamnější stavby a nejnákladněji vybavená pohřebiště. Nápadné jsou rovněž četné doklady specializované výroby. Vše ukazuje na funkci rezidenční, vojenskou, sakrální a výrobní. Právě kumulace funkcí je pro mikulčickou akropoli zvlášť nápadná a připomíná městský organismus. V severní, vyvýšené části opevněného areálu označované jako Valy se nacházely nejdůležitější zděné objekty – kostely a palácová stavba. Kolem nich se rozkládaly rozsáhlé hřbitovy s početnými velmožskými hroby. V celém areálu

5 6 7

Viz exkurz 1.1.4, pozn. 18. Bláhová 1987; Macháček 2013, 235. V této souvislosti je dobré zmínit diskusi, která proběhla v nedávné době mezi domácími archeology a historiky, zda Velká Morava byla státním útvarem nebo formou tzv. náčelnictví, viz Macháček 2012b; Kalhous 2014a; Profantová – Profant 2014; Štefan 2014.

139

VII

VIII 1

40

O

0m

ŠTĚPNICE

I

350 m

KOST ELE C

í ad hr ed př

3 VALY

II 2 6

7 X

7

a

k

ro

p

o

VI

V

le

D

9 IV

8

III

P

4

5

DOLNÍ

VALY

KOSTELISKO

35

0m

IX

S 0

ŽAB NÍK

Obr. 69 Plán mikulčického hradiště s vyznačením pohřebišť, nejvýznamnějších objektů a dalších prostorových struktur 1 – most č. 1; 2 – most č. 2; 3 – most č. 3; 4 – vodní příkop; 5 – příkop mezi severní vyvýšenou a jižní níže položenou částí akropole (tj. mezi polohami Valy a Dolní Valy; někdy uváděn jako „příkop jižně od 3. kostela“); 6 – příkop mezi 3. kostelem a palácem; 7 – ohrazení sakrálního areálu 3. kostela; 8 – palisádové žlaby členící prostor v okolí paláce; 9 – dvě paralelní palisádové řady vymezující koridor hlavní/páteřní cesty, které společně s kolmo k nim probíhající palisádou vymezují pravoúhlé ohrazení předpokládaného dvorce v prostoru 4. kostela

140

100 m

Opevnění

Palisáda, ploty

IV

Kostel

Brána

Pohřebiště

P

Palác

Most

Prozkoumané plochy

O

Dřevěný objekt

Hlavní cesta

Výrazné terénní hrany

D

Kovolitecká dílna

Příkop

Zaniklá říční koryta

akropole jsou doloženy přímo či nepřímo dílny specializovaných řemesel, zejména kovozpracujících. Funkce knížecího/panovnického sídla v případě mikulčické akropole je zřejmá. Těžší je blíže rekonstruovat podobu zástavby a vnitřního členění areálu (srov. obr. 70 a 95). Vnitřní plocha akropole byla členěna příkopy, palisádovými stěnami, případně ploty na menší jednotky. Žádný z těchto útvarů nemůžeme zatím rekonstruovat v celistvosti a blíže datovat. Pouze předpokládáme, že šlo o vymezení kostelních hřbitovů jako sakrálních okrsků nebo o ohrazení dvorců jako sídelních a hospodářských útvarů knížete nebo velmožů. Úvahy o dvorcích mají zatím pracovní charakter, neboť žádný takovýto útvar nebyl v Mikulčicích v úplnosti odkryt. Příkladem může být areál kolem 4. kostela, ohraničený ze severozápadní a severovýchodní strany palisádou a srovnávaný hypoteticky s velmožským dvorcem na Pohansku u Břeclavi (viz exkurz 2.4.5, k tomu srov. exkurz 2.4.3).8 Některé z běžných domů lze považovat za součást uzavřených hospodářských jednotek vymezených ohrazením.9 Celková rekonstrukce zástavby a vnitřního uspořádání akropole je však velmi problematická – chybí nám k ní především pozůstatky dřevěných staveb, které tvořily naprostou většinu její zástavby. Poněkud lepší je situace v případě předhradí, neboť zde dochované podlahové navážky domů naznačují původní strukturu dřevěné zástavby (viz exkurz 2.4.2).10 Pro tento areál je příznačné, že nezahrnoval žádné sakrální stavby ani pohřebiště. Také doklady specializované výroby

jsou zde sporadické. Šlo primárně o obytný areál s hustou pravidelnou zástavbou – další znak typický pro organismus městského typu. Další charakteristický znak, který se na jiných velkomoravských lokalitách kromě Mikulčic běžně nenachází, je přítomnost staveb (patrně roubených) s litými maltovými podlahami. Stavby podobného charakteru se koncentrovaly zejména v blízkosti kostelů a sloužily buďto klerikům nebo velmožské aristokracii. Většinou se v Mikulčicích nedochovaly v intaktní podobě, ale jako pouhé útržky původních maltových podlah či ker nebo jako maltová drť v sídlištní vrstvě. Analogie k tomuto jevu nacházíme pouze ve vlastních úzce vymezených reprezentačních okrscích nejvýznamnějších center, jako bylo hradiště Pohansko u Břeclavi (velmožský dvorec)11 nebo Staré Město (areál Na Dědině).12 Naproti tomu v Mikulčicích je lze považovat za charakteristický znak zástavby akropole. Tato okolnost, stejně jako převaha povrchové zástavby s hliněnými podlahami v Mikulčicích, zjevně souvisí s vysokým společenským statusem obyvatel mikulčického centra a specifickou strukturou jeho raně městského vývoje. Dalším znakem spojujícím Mikulčice s aglomeracemi protoměstského charakteru je vysoká koncentrace obyvatel. Populace Mikulčic ve druhé polovině 9. století se odhaduje na zhruba 1000–2000 lidí.13 Nejvýraznějším urbanistickým prvkem celé aglomerace byla hlavní, „páteřní“ komunikace.

8 9 10

11 12 13

Klanica 1986b, 128. Viz Poláček 2006, 32–33, obr. 4. Poláček 2018a, 67–70; srov. Kavánová 1987.

Dostál 1975. Galuška 1990. Stloukal – Vyhnánek 1976, 41.

Obr. 70 Hypotetická rekonstrukce mikulčického hradiště na konci 9. století Patrný je ostrovní charakter opevněného jádra aglomerace. Vyznačena je hlavní/páteřní cesta procházející předhradím a akropolí a současně propojující tři brány s přilehlými mosty. V severní vyvýšené části akropole jsou rekonstruovány hrazené útvary – sakrální areál 3. kostela a předpokládaný „dvorec“ v prostoru 4. kostela. V prostoru mezi oběma útvary se nachází palác

141

kostel č. 8 řečiště most č. 1

čluny/monoxyly J

hradba brána č. 1

Páteřní komunikace Jde o cestu, která procházela celým hradištěm a napojovala se pravděpodobně na dálkovou komunikaci spojující jižní Moravu se slovenským Povážím.14 Cesta propojovala akropoli na Valech s areálem u kostela sv. Margity Antiochijské u Kopčan na dnešní slovenské straně aglomerace. Nejvzdálenější východní pokračování této cesty bylo nově identifikováno v širším prostoru 6. kostela v podhradí (viz exkurz 2.4.4). Cesta procházela akropolí a předhradím a vytvářela spojnici jejich tří hlavních bran (obr. 43, 71, 72). Prostřednictvím dřevěných mostů vstupovala na obou stranách opevněného jádra do podhradí (obr. 69, 70). Podél cesty byly situovány nejvýznamnější stavby a nejprestižnější areály akropole. Byly to zejména kostely se svými sakrálními areály, palácová stavba, šperkařská dílna ad. Tato komunikace byla prvkem, který ovlivňoval dispozici zástavby po obou svých stranách.

14

Květ 1999, 224–225; 2011, 34.

142

předpokládaný průběh řečiště

Obr. 71 Most č. 1 a přilehlé zaniklé říční rameno (koryto 1) obepínající svým meandrem opevněný areál předhradí

hradba

brána č. 3

hradba

dílna pro jemnou kovovýrobu

hypotetický kostel č. 12 cesta

kostel č. 5

Obr. 72 Plán širšího prostoru 5. kostela a hypotetického 12. kostela v severovýchodním cípu akropole Hlavní/páteřní cesta přicházející ze směru od 4. kostela (od jihozápadu) míjí po své levé straně kovozpracující dílnu a po pravé straně pohřebiště hypotetického 12. kostela. Cesta prochází skrz severovýchodní bránu v opevnění akropole (brána č. 3) a pokračuje po mostě č. 3 směrem k 6. kostelu v podhradí

F

objekt 1005 (halová stavba)

Sídlo a pevnost moravských knížat Mikulčice byly nejpozději na konci 8. století mocenským centrem nadregionálního významu. Je pravděpodobné, že se v tomto a v dalších podobných místech jižní a střední Moravy konstituovala elita budoucího velkomoravského mocensko-politického útvaru. Četné nálezy háčkových ostruh, kování „avarských“ opasků a koňských postrojů řazených obecně k tzv. předvelkomoravským památkám svědčí o existenci místní vojenské jezdecké elity již na konci 8. století (obr. 56).15 Předpokládáme, že v 9. století se Mikulčice staly centrem politické moci domácí vládnoucí dynastie – Mojmírovců. Protože z písemných pramenů se s jistotou nedovídáme, jak se Mikulčice v 9. století jmenovaly, ani jakou plnily úlohu ve správě státu, ve věcech hospodářských a církevních, zůstává řešení těchto otázek především na archeologii, nepočítáme-li obecný historický výzkum Velké Moravy. Co má archeologie k dispozici při řešení těchto a jim podobných otázek? Čím se odlišuje archeologický obraz Mikulčic od dalších centrálních aglomerací Velké Moravy, jako jsou sídelní komplexy v prostoru Starého Města – Uherského Hradiště, Pohanska u Břeclavi

15

Klanica 1995; Poláček 2008e.

143

40

0m

KOS T ELEC 250

ŠTĚP NICE

m

30

0m

KO STELISKO

ŽAB N ÍK

Zlato v hrobě

Obr. 73 Plán mikulčického hradiště s vyznačenou polohou hrobů obsahujících zlaté artefakty

144

S 0

100 m

nebo slovenské Nitry?16 Můžeme konstatovat, že pro všechna výše uvedená centra je společných několik základních znaků. Jsou to značná rozloha a členitost sídelních komplexů sestávajících z více opevněných a neopevněných komponent, přítomnost více kostelů a pohřebišť, početné doklady specializované řemeslné výroby a obchodu a celková koncentrace dokladů bohatství a moci (projevující-se zejména ve výbavě pohřebišť, ale také v sídlištních nálezech).17 Srovnáváme-li přítomnost výše uvedených znaků u jednotlivých velkomoravských center, pak Mikulčice vynikají vyšší intenzitou jejich výskytu, a to v dlouhodobější kontinuitě. Srovnáme-li například počty hrobů s meči (obr. 138 v eseji 3.1), honosnými garniturami opaskových kování nebo ostruh, zlatými předměty (obr. 73) a gombíky (obr. 195 v eseji 3.5) nebo bohatě vybavené pohřby uvnitř hlavních chrámových prostor, potom Mikulčice vícenásobně převyšují ostatní centra. V řadě kategorií může Mikulčicím konkurovat pouze aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště. Výše uvedené kvantitativní znaky jsou ovšem pouhým pomocným ukazatelem a je potřeba je chápat jako jednu z vlastností vstupujících do komplexní analýzy a komparace moravských center 9. století. Dalším důležitým znakem je sídelní kontext místa. Mikulčice suverénně převyšují ostatní centra co do intenzity osídlení, a to v relativně dlouhodobém vývoji. Částečně to souvisí s omezeným rozsahem poloh vhodných k osídlení, kdy v případě Mikulčic nedostatek přirozeně chráněných vyvýšených míst na říčních ostrovech nutil obyvatelstvo zahušťovat a opakovaně přebudovávat stávající zástavbu uvnitř opevněných areálů nebo v jejich bezprostřední blízkosti oproti jejímu jednoduchému rozšiřování do okolí. Opačnou tendenci můžeme pozorovat v případě pravobřežní části aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště, tedy její staroměstské části, kde osídlení situované při okraji údolní nivy snadno překročilo tuto přírodní hranici a šířilo se bez výrazných omezení na vyvýšené terasy dále od říčního údolí.18 Naproti tomu Mikulčicím podobné přírodní podmínky a proto i srovnatelné možnosti sídelního rozvoje mělo hradiště Pohansko u Břeclavi nedaleko soutoku Dyje s Moravou. Svůj potenciál založený do značné míry na blízkosti křížících se cest využilo toto centrum plně až na sklonku Velké Moravy, kdy bylo nejspíše v důsledku geopolitických změn v severním okolí středního Dunaje vtaženo do širších politických a hospodářských interakcí tehdejší střední Evropy.19 S výjimkou Mikulčic nemůže zatím v žádném ze srovnávaných center doložit výskyt takových atributů vyšší životní úrovně elit, jako je standardní výskyt luxusních potravin, zejména ovoce a zeleniny, a to včetně vinné révy (viz exkurzy 2.7.2. a 2.7.3)20 Ani komplexní analýza výše uvedených znaků geopolitického významu jednotlivých uvedených center nedovoluje rozhodnout o identifikaci jednoho z nich jako hlavního centra mojmírovské Moravy 9. století. Spíše se nabízejí k úvaze další teoretické modely. Např. tzv. geografický model, podle nějž se původní hlavní centrum říše mělo pod vlivem maďarského nebezpečí z jihu, ale i postupného vyčerpání možností dalšího lokálního (prostorového) růstu přesunout v pozdním 9. století z Mikulčic do prostoru Starého

16 17 18 19 20

Viz exkurz 2.1.2 ke Starému Městu – Uherskému Hradišti, exkurz 2.1.3 k Pohansku u Břeclavi a např. Bednár 2001; Bednár – Ruttkay 2014 k velkomoravské Nitře. Srov. Staňa 1985, 162–167. Srovnání geografických podmínek mezi staroměstsko-uherskohradišťskou a mikulčickou aglomerací viz Galuška 2001; Poláček 2001a. Macháček – Balcárková – Dresler 2013; Biermann – Macháček – Schopper 2015, 41–169. Viz Opravil 2000, 16–36; Látková 2019; 2020.

Města.21 Existují i názory že jednotlivá hlavní centra reprezentovala rezidence odlišných větví mojmírovského rodu, neboť víme, že vláda se zde nepředávala v přímé linii z otce na syna, ale ze strýce na synovce.22 Běžný je i názor, že podobně jako ve Franské a Otonské říši neexistovalo ani zde jedno hlavní centrum, ale více opěrných bodů, kde měl panovník své rezidence po vzoru falcí, které postupně objížděl ve stylu „vlády ze sedla“ (viz např. exkurz 2.4.5).23 Pro řešení těchto otázek bohužel naprosto postrádáme konkrétní výpověď písemných pramenů, takže nelze očekávat ani v budoucnu jasnou odpověď. I tak představují všechny výše uvedené centrální aglomerace výrazný fenomén, který si zaslouží detailní pozornost dalšího výzkumu. Pozoruhodnou koncentraci politické moci v Mikulčicích dokládá celý soubor památek označovaný jako „dvorská“ kultura. Za její součást můžeme považovat vedle výše uvedených zděných staveb a domů s maltovými podlahami především rozsáhlý soubor movitých památek. Ten pochází hlavně z hrobových celků mikulčických nekropolí (srov. např. obr. 73, 74). K projevům elitní kultury velkomoravských Mikulčic patří honosné výrobky uměleckého řemesla z domácích dílen i početné předměty cizí provenience, dále drahé textilie a doklady obecně vysokého životního standardu (viz odpovídající kapitoly v oddíle 3). Ze šperku a součástí oděvu uveďme namátkou náušnice rozmanitých typů a mnohdy bizarních tvarů, prsteny zdobené granulací, filigránem a skleněnými vložkami nebo charakteristické gombíky – duté plechové knoflíky s tepanou výzdobou. Výzbroj a výstroj v podobě mečů, seker, kopí, ostruh, honosných garnitur opaskových, lýtkových a dalších kování, to vše bylo ve své době atributem konkrétního společenského postavení vysoce situovaných příslušníků elit. Opasková nákončí ve tvaru miniaturního knižního kodexu, inspirovaná zajisté podobou církevních knih, vypovídají mnohé o kulturní úrovni dvorského prostředí velkomoravských Mikulčic (viz titulní stranu eseje 2.6). Z nejbohatších hrobů pocházejí nálezy hedvábí a dalších drahých textilií dovážených nejspíše z Byzance. Další výraznou skupinou importovaných předmětů je sklo, především nálevkovité poháry franské provenience, ale i jiné tvary, jejichž původ je snad možné hledat v severní Itálii nebo jinde ve Středomoří. Celkový obraz dvorské kultury velkomoravských Mikulčic dotvářejí doklady pestrého jídelníčku doplněného ovocem, zeleninou, kořením, vínem a dalšími pochutinami. Hroby elit, označované tradičně jako velmožské hroby, představují významný fenomén, který do jisté míry charakterizuje privilegované prostředí mikulčického centra. Fenomén „knížecích hrobů“ není ve slovanském světě 9.–10. století sám o sobě ničím výjimečným, v kontextu soudobého prostředí Franské říše, kde se již podobná bohatá výbava (zejména kvůli církevním zákazům) do hrobů nedostávala, však působí z hlediska své historické výpovědi jako velmi šťastná okolnost. Ačkoliv Morava 9. století byla svým způsobem periferií Franské říše, můžeme v sídlištním a funerálním kontextu Mikulčic a dalších velkomoravských center mnohdy studovat to, co se ve vlastním karolinském prostředí zachovalo v podobě pouhých solitérních nálezů. Desítky, ne-li stovky bohatě

21 22 23

Poláček 1999b, 230; 2001a, 320–321. Staňa 1996a, 15. Srov. Stieldorf 2009.

145

40

0m

KO STELEC 250

Š T ĚP NI C E

m

30

0m

K O ST EL I S KO

ŽAB NÍK

S 0

Hrob s kovanou rakví

Obr. 74 Plán mikulčického hradiště s vyznačenou polohou hrobů s kovanou rakví

146

100 m

vybavených velmožských hrobů z mikulčických pohřebišť představují jedinečný fenomén, kterému jako celku mohou v rámci 9. století konkurovat především hrobové nálezy ze Starého Města – Uherského Hradiště, z cizích lokalit na slovanském sídelním území pak především starochorvatské velmožské hroby. Významným znakem souvisejícím s  reprezentací knížecí (panovnické) moci jsou interiérové, tj. předpokládané dynastické hroby v kostelech. Jde především o „hrobky“ v hlavních chrámových prostorách kostelů č. 2, 3 a 4 (viz exkurz 2.5.2). Bez písemných pramenů nebo epigrafických památek nejsme schopni tyto hroby jednoznačně identifikovat, ale jejich spojení s vládnoucí dynastií se ukazuje na základě širších analogií a detailní historické analýzy velmi pravděpodobné. Svým vybavením se tyto hroby výrazně neodlišovaly od nejbohatších hrobů na pohřebištích kolem kostelů; jejich prestiž spočívala právě v situování v privilegované poloze uvnitř kostela. V prostředí Velké Moravy má tento jev obdoby především v církevním areálu v Uherském Hradišti - Sadech. Současný stav archeologického výzkumu sakrálních staveb na Moravě poskytuje poměrně reprezentativní obraz kostelních pohřbů a při konkrétním omezeném počtu takto uložených jedinců dává šanci na propojení

s historicky doloženým rodem Mojmírovců.24 Případné genetické určení těchto hrobů je otázkou dalšího výzkumu. Významným atributem raně středověkého mocenského centra bylo opevnění (viz esej 2.3). Historicky doložené války s Východofranskou říší či Maďary nepřímo dokládají funkčnost a odolnost velkomoravských fortifikací. Opevnění mikulčického hradu tvořila obvodová hradba akropole a předhradí. Hradba akropole skořepinové konstrukce měla hlinitý, dřevěným roštem vyztužený násyp a čelní kamennou zeď o šířce 1,5 až 3 m. Celková šířka hradby dosahovala asi 7 m, výška mohla činit přibližně 3 m. Nízká kamenná bariéra zapřená vícenásobnou linií kůlů, která obepínala hradbu po jejím vnějším obvodu, byla součástí protierozního zpevnění říčního břehu před čelem velkomoravské hradby.25 Opevnění předhradí tvořila konstrukčně podobná, jenom výrazně subtilnější dřevohlinitá hradba s čelní kamennou zdí zapřenou svislými kůly.26

24 25 26

Schulze-Dörrlamm 1993; srov. Poláček 2020; Macháček – Wihoda eds. 2019. Procházka 2009; Mazuch 2014. Procházka 2009; Hladík et al. 2014a.

147

2.4.1 exkurz Výzkum paláce 1957 a 2010 — Lumír Poláček

148

Obr. 75 Objev palácové stavby v roce 1958

Mezi zděnými stavbami velkomoravské aglomerace Mikulčice– Kopčany má zvláštní postavení objekt situovaný na akropoli hradiště a označovaný jako palác. Je to jediná větší zděná stavba aglomerace, která postrádá viditelné znaky církevní architektury. Navíc je postavena v místě, které je exponované jak svou polohou přibližně uprostřed akropole a současně v blízkosti hlavní cesty, tak svou nadmořskou výškou, která se řadí k nejvyšším kótám celé aglomerace.1 Objekt byl objeven Josefem Poulíkem v roce 1958 (obr. 75, 76) a po téměř padesáti letech podroben reviznímu výzkumu v roce 2010 (obr. 77, 78).2 Již tradičně je nazýván palácem nebo knížecím palácem, ačkoliv dlouhodobě vyvolává otázky ohledně své bližší interpretace.3

Velkoplošný odkryv mikulčické akropole s půdorysem paláce 1 2 3

Poláček 2010, 39–41. Poulík 1975, 90; Poláček – Škojec 2011, 167–168. Srov. Klanica 1988; Konečný 2011.

S

Obr. 76 Plán centrální části akropole s palácem, početnými zahloubenými objekty a prvky členícími sídelní areál – příkopem a palisádovými žlaby

0

10 m

149

S

0

Obr. 77 Půdorys paláce odkrytý během revizního výzkumu 2010 Poloha jámy 345 zjištěné pod základy paláce zvýrazněna šipkou

Obr. 78 Jáma 345 nalezená v superpozici se základovým zdivem paláce Jáma obsahovala pozdní velkomoravskou keramiku a datuje tak stavbu do poslední třetiny 9. až začátku 10. století

150

10 m

K nejasnostem ohledně funkce objektu přispívá torzovitý stav jeho dochování. Hlavním pozůstatkem je půdorys obdélné budovy členěné na dvě prostory, menší východní a větší západní. Jelikož chybí vnější západní stěna, není možné určit s přesností délku stavby: původně uváděných 26 m je hypotetických, s jistotou můžeme mluvit o minimální délce 20 m.4 Naproti tomu šířka 10 m je jednoznačná. Ve větší z místností jsou uváděny zbytky lité maltové podlahy, kůly s kamennými obklady po nosné konstrukci stropu a pozůstatky kamenného krbu.5 Bohužel nic z těchto stavebních detailů nebylo možné při revizním výzkumu ověřit; patrně to vzalo za své při původním výzkumu v 50. letech minulého století. Nejsme schopni identifikovat ani žádné konkrétní mobilní vybavení stavby. Jedním z důvodů takového nepříznivého dochování je poloha objektu v nejvyšší a současně nejvíce erodované části akropole, resp. písečné duny Valy. Docházelo zde jak k přirozenému odnosu půdy, tak k její erozi v důsledku antropogenních vlivů, zejména recentní orby. Odhadujeme, že podlaha paláce se nacházela v úrovni blízké povrchu dnešního terénu. Díky reviznímu výzkumu z roku 2010 bylo možné ověřit dispozici celé stavby a upřesnit některé stavebně konstrukční otázky i datování objektu. Palác je tradičně rekonstruován jako budova s kamenným přízemím a dřevěnou nadstavbou v patře. Na existenci zděné konstrukce ukazuje především sekundární výplň rýh po základovém zdivu (tzv. negativ) v podobě neúplného půdorysu stavby.6 Při revizním výzkumu negativu stavby se podařilo doložit lité maltové lůžko základového zdiva a zdokumentovat jeho lokálně dochované intaktní útržky. Šlo o zdivo z lomového kamene pojené vápennou maltou. O existenci vyššího patra v podobě dřevěné roubené nadstavby můžeme pouze teoreticky uvažovat; k její existenci a podobě chybí však jakékoliv hmatatelné doklady. Zásadním přínosem revizního výzkumu je upřesnění doby vzniku stavby. Díky movitým nálezům ze zahloubených objektů porušených základovým zdivem paláce bylo možné datovat stavbu post quem do vrcholné fáze velkomoravského období, tj. nejspíše do poslední třetiny 9. století, případně na začátek 10. století (obr. 78).7 Oproti původním představám je to relativně pozdní datování. Je zřejmé, že v době stavby paláce stály na akropoli již některé z kostelů.

4 5 6 7

Poláček – Škojec 2011, 167. Poulík 1975, 90. Poláček – Škojec 2011. Poláček – Škojec 2011, 167–168.

Prominentní poloha paláce, jeho značné rozměry i použitá stavební konstrukce, to vše ukazuje na mimořádný dobový význam stavby. Profánní funkce paláce jako reprezentačního objektu knížete nebo panovníka je velmi pravděpodobná. Objevují se pochybnosti ohledně jeho obytné funkce, a to zejména ve spojitosti s jeho zděnou konstrukcí; rezidenční objekty byly v té době a v daném prostředí stavěny primárně ze dřeva, zatímco zděné konstrukce byly vyhrazeny církevním stavbám.8 Proto se zde někdy uvažuje o možném spojení sakrální funkce (dokonce pohanského kultu) s reprezentačním a shromažďovacím místem, a to s poukazem na podobné halové stavby z oblasti severozápadních Slovanů (např. Starigard-Oldenburg).9 Celá situace je komplikována přítomností hrobů v okolí stavby. Zejména skupina hrobů severozápadně od paláce reprezentuje malé elitně vybavené pohřebiště, kde stronciová analýza naznačuje možný cizí původ některých pochovaných jedinců.10 I když některé z argumentů spojujících palác s předkřesťanským kultem lze již vzhledem k pozdnímu datování stavby vyloučit, zůstává otevřená otázka využití tohoto exponovaného místa uprostřed akropole v době před stavbou paláce. V daném prostoru krom několika starších jam chybí jakékoliv stopy rozsáhlejší stavby jako možného předchůdce paláce. Nelze proto vyloučit hypotézu, která počítá s širším prostorem pozdějšího paláce jako s možným shromažďovacím místem, jež spojovalo funkci kultovní s ceremoniálním a reprezentačním účelem.11 Tato situace vzdáleně připomíná nejstarší topografii Pražského hradu s legendárním pahorkem Žiži, na němž se měl nacházet korunovační stolec přemyslovských knížat a poblíž kterého stály nejstarší křesťanské kostely, kostel Panny Marie a rotunda sv. Víta.12 V případě vlastní stavby mikulčického paláce zůstává nejpravděpodobnější její výklad jako reprezentační sálové stavby, panovnické haly, jakési aula regia spojující funkce reprezentační, ceremoniální, případně sakrální.13

8 9 10 11 12

13

Např. Konečný 2011, 295; Maříková-Kubková – Baxa 2017. Gabriel 1988a, 171–173. Konkrétně jde o hroby 711, 714 a 727, viz Vytlačil et al. 2021. Srov. Klanica 1988, 163. Poláček 2010, 41; k problematice posvátného pahorku Žiži viz např. Třeštík 1997, 339–341; k otázce georeliéfu a nejstarší kostelní topografie Pražského hradu viz např. Maříková‑Kubková – Herichová 2009; 2015; Maříková-Kubková 2018; srov. Frolík 2018. Srov. Binding 1996, 21–26.

151

2.4.2 exkurz Podlahové úpravy jako důkaz povrchové zástavby — Marian Mazuch

Specifickým fenoménem mikulčické raně středověké aglomerace jsou tzv. podlahové úpravy. Jde o hmatatelné doklady existence domů, které na rozdíl od většiny obydlí tehdejšího „slovanského světa“ nebyly zahloubeny do země v podobě tzv. zemnic, ale tvořily povrchovou zástavbu. Nacházejí se jak uvnitř opevněného jádra aglomerace – na akropoli a předhradí, tak v areálech za hradbami, např. v severním podhradí.1 Podlahové úpravy jsou nepřímým dokladem dřevěné povrchové zástavby. Jde o předem připravené, vyrovnané a udusané plochy odpovídající zhruba zamýšlené velikosti budoucích domů. Mají pravidelný půdorys a jsou nasypány na úrovni někdejšího terénu nejčastěji z písku, popř. jílu, a to v mocnosti několika desítek centimetrů (typicky okolo 20–30 cm). Materiál násypu byl získáván z protáhlých jam podél vnějších stěn zamýšleného domu. Tyto jámy později sloužily pro obyvatele domu jako odkladiště odpadu, a jsou proto důležitým zdrojem poznání způsobu života tehdejší populace. Novějšími výzkumy bylo prokázáno, že některé podlahy byly zčásti

1

nasypány z odpadu, který zde zanechalo předchozí osídlení. Jeho následným zarovnáním pomocí nekontaminovaného materiálu byla vytvořena rovná plocha určená ke stavění domu.2 Charakter podlahových úprav ukazuje, že vlastní domy byly budovány nejspíše srubovou technikou. Nemáme žádné doklady o tom, že by byly na podlahových úpravách stavěny domy kůlové

2

K heterogenním podlahám podrobně viz Mazuch 2013, 14–17.

Fenomén podlahových úprav byl v Mikulčicích poprvé popsán v souvislosti se záchranným výzkumem při stavbě silnice na předhradí v roce 1960 (Poulík 1961, 83–84) a následně systematicky dokumentován (např. Klanica 1964, 55–59, Tab. 19–21).

Legenda: Opevnění předhradí Zaniklá ramena řeky Podlahové úpravy dřevěných domů

Obr. 79 Odkryv sídliště na předhradí v místě budoucího parkoviště v roce 1960 Jílovito-písčitá podlaha jednoho z dřevěných domů se zbytky ohniště v popředí. Uličky mezi domy byly pokryty vrstvou „odpadu“ s kostmi, střepy a dalšími nálezy (viz popředí snímku)

152

Obr. 80 Podlahové navážky domů jako pozůstatek pravidelné husté povrchové zástavby se nejlépe dochovaly v areálu předhradí

konstrukce. Většinou jsou podlahy tím jediným, co se z konstrukce domu zachovalo (nepočítáme-li jejich vybavení v podobě otopných zařízení – ohnišť či pecí, viz obr. 79). Jen ve výjimečných případech se podaří z dřevěné konstrukce domu archeologicky zachytit zbytky zuhelnatělého základového věnce roubené stavby ležící přímo na povrchu podlahy. Často jsou půdorysy podlah negativně vymezeny koncentracemi keramických střepů a zvířecích kostí, které vyplňují uličky mezi domy. Vyskytují se jak menší podlahy blížící se tvarem čtverci o straně zhruba 4–5 m, tak velké podlahy obdélných tvarů o rozměrech až okolo 10 × 5 m. Takto velké domy např. z vesnického prostředí Velké Moravy vůbec neznáme.3 Díky existenci podlahových úprav a jejich relativně dobré rozlišitelnosti v terénu máme možnost sledovat strukturu a vývoj zástavby v jednotlivých areálech hradiště. Podlahy, ať už z písku či jílu, se svým světlým zbarvením odlišují od tmavého sedimentu kulturní vrstvy. V tomto ohledu je výjimečným areálem mikulčické předhradí, kde se podlahy nacházejí v několika úrovních nad sebou,

často s malými rozestupy (obr. 80, 81). Svědčí to o velké intenzitě osídlení v tomto relativně úzkém prostoru sídliště sevřeném opevněním, kdy kulturní vrstva narůstala rychle do výšky a vytvářela souvrství důležitá pro dnešní stratigrafická pozorování i pro studium hmotné kultury (obr. 81). Popsaná struktura zástavby předhradí je odrazem specifické funkce tohoto areálu, který někteří archeologové spojují se sídlem bojovnické družiny knížete.4 Podlahové úpravy a roubená povrchová zástavba jsou typickým atributem jádrového území mikulčické velkomoravské aglomerace. Tento jev souvisí se sociálním postavením obyvatel hradiště odlišným od venkovského prostředí. Již kilometr od středu opevněného centra se situace mění a nastupují zde jako hlavní typ obydlí do terénu zahloubené domy – zemnice, (viz sídliště Mikulčice-Trapíkov a Kopčany-Kačenáreň, exkurz 2.9.1 a 2.2.3).5 Tato náhlá změna by mohla naznačovat, kam v chápání tehdejších lidí sahaly pomyslné hranice toho, co považovali za součást mocenského centra. 4 5

3

Kavánová 1987.

Poulík 1967, 207–211; Poláček 2008c, 282. Poláček 2001b, 365–366; poloha Kačenáreň je součástí sídelního areálu Kopčany Za jazerom pri sv. Margite.

Obr. 81 Stratigrafie sídliště na předhradí s písčitými vrstvami podlahových navážek roubených domů Podlahy více domů nad sebou jsou odděleny tmavými mezivrstvami s nálezy

153

2.4.3 exkurz Sídlištní areál u 7. kostela v podhradí a otázka dvorců — Lumír Poláček

Sídelní okrsek u 7. mikulčického kostela se nachází na písečné duně Štěpnice I ve vzdálenosti cca 300 m od severozápadní brány předhradí. Jde o mírnou vyvýšeninu v dnes zatravněné části podhradí, ohraničenou ze západu mělkou příkopovitou sníženinou. První etapa terénního výzkumu zde proběhla v roce 1961, kdy byl zkoumán 7. kostel s přilehlým malým hřbitovem.1 Ve stejném roce proběhl průzkum celé dnes zatravněné části podhradí pomocí mechanického rýhování, díky němuž byly na duně Štěpnice I zdokumentovány 3–4 izolované okrsky s doklady osídlení.2 Poslední a rozsahem největší výzkum označený jako B 2004-I–IV se zaměřil na nejvýraznější z těchto okrsků, ležící v severozápadním cípu tohoto nízkého ostrohu a zahrnující i prostor 7. kostela.3 Hlavní

1 2 3

motivací posledního výzkumu bylo hledání odpovědi na otázku, zda kostely v podhradí byly součástí předpokládaných dvorců, tj. rezidenčních a hospodářských útvarů elit. Právě 7. kostel s přilehlým, zřetelně plošně vymezeným osídlením dával určitou šanci na bližší uchopení této problematiky. Výzkum v roce 2004 prokázal jednofázové, ne příliš intenzivní osídlení polohy severozápadně od 7. kostela (obr. 82). Pedologické a stratigrafické poměry areálu, ovlivňované silnou erozí, nebyly bohužel optimální pro detailní poznání původní zástavby. Půdní profil přecházející od povrchu terénu plynule do podložního písku nedovoloval vždy jednoznačnou identifikaci sídlištních objektů. Pravidelné, lehce zahloubené útvary vyplněné humózní hlínou

Poulík 1963, 76–87. Poláček 1996, 219, Abb. 4. Poláček et al. 2019, 448–450.

Legenda: Předpokládané zastavěné plochy Sondy mechanického rýhování 1961 Obvod vyvýšené písečné duny Kostel č. 7 s pohřebištěm S 0

Obr. 82 Sídlištní areál na písečné duně Štěpnice I v podhradí mikulčického centra Zástavba lemovala obvod vyvýšené písečné duny a vytvářela protáhlý podkovovitý útvar (tečkovaně), jehož otevřenou východní stranu uzavíral 7. kostel s hřbitovem

154

10 m

Obr. 83 Zkoumaná plocha B 2004-I, pohled od severu

Obr. 84 Jeden z páru stejných velkých stříbrných gombíků s tepanou palmetovou výzdobou nalezených v hrobě 11 u 7. kostela

V popředí nejvýraznější zahloubený objekt, v pozadí plochy indikující povrchovou zástavbu, uprostřed nezastavěný prostor písečné duny

s koncentrací hrubých komponent (kamenů, keramiky a dalšího sídlištního odpadu) indikovaly povrchovou dřevěnou zástavbu (obr. 82). Ve dvou případech bylo možné v rámci těchto „tmavých“ ploch vysledovat menší pravoúhlé útvary – patrně půdorysy povrchových domů. Obecně zde chyběly pozůstatky otopných zařízení jako spolehlivý doklad obytných staveb. Sídlištní jámy byly vesměs mělké a s nevýraznou výplní; pouze menší skupina jam na severní straně areálu představovala klasické hlubší jámy patrně hospodářského účelu (obr. 83). Zástavba lemovala obvod vyvýšené písčité duny a vytvářela protáhlý podkovovitý útvar, jehož „otevřenou“ východní stranu uzavíral 7. kostel s hřbitovem (obr. 82). Na rozdíl od většiny sídlištních areálů v podhradí zde nebyl zjištěn žádný „sídlištní“ hrob. Na sídliště navazoval bezprostředně 7. kostel s hřbitovem. Skrovné stavební zbytky jednoduché válcové sakrální stavby o vnějším průměru lodi 6,5 m byly odkryty při výzkumu v roce 1961. Stěny rotundy byly konstruovány z proutěné armatury omazané oboustranně maltou. Kostel představuje dispozičně i konstrukčně nejprostší z mikulčických kostelů.4 Z 16 hrobů nalezených u kostela byla polovina bez nálezů, ostatní obsahovaly jen jednoduchou výbavu odpovídající 2. polovině 9. až a ranému 10. století.5 Z tohoto průměru vystupují tři elitní hroby – dva s ostruhami a další hrob s velkými stříbrnými gombíky (obr. 84). 4 5

Poulík 1963, 82–83; srov. Klanica 1986b, 146; Galuška – Poláček 2006, 135–136. Poulík 1963, 83–87.

Dosavadní archeologický výzkum prokázal, že v poloze Štěpnice I existoval ve 2. polovině 9. nebo v raném 10. století menší sídlištní areál související dispozičně a nejspíš i funkčně s kostelem a jeho hřbitovem. Nepříliš početný soubor nálezů obsahoval převážně předměty denní potřeby a běžnou výbavu domácnosti (keramické nádoby, žernovy, brousky, nože, hřeby, nůžky, vědra apod.). Jen ojediněle se vyskytly doklady přítomnosti elit, a to v podobě fragmentů ostruh, třmenů nebo železného nákončí opasku. Rámec podomácké výroby překračovaly snad jen kamenný kotoučový brus, nevýrazné zlomky několika tyglíků a dřevoobráběcí soustružnický nůž. Zdejší komunita se svými majetkovými poměry – tak jak je odráží skladba archeologických nálezů – příliš neodlišovala od venkovského obyvatelstva. Z hlediska stavebních objektů postrádáme opevnění nebo alespoň ohrazení areálu. Jediným zřetelným ukazatelem elitního prostředí je přítomnost kostela, i když v té nejjednodušší podobě. Šestnáct zjištěných hrobů by mohlo odpovídat malému rodinnému pohřebišti. Lze se domnívat, že útvar na písečné duně Štěpnice I u 7. kostela v mikulčickém podhradí byl rezidenčním a ekonomickým útvarem elit, ovšem mezi dosud archeologicky poznanými dvorci stál někde na spodním okraji spektra, na jehož vrcholu bychom si mohli představit velmožský dvorec na Pohansku u Břeclavi (viz exkurz 2.4.5).6

6

Poláček et al. 2019, 448–450.

155

2.4.4 exkurz Doklady hlavní cesty v blízkosti 6. kostela v Těšickém lese — Lumír Poláček

Písečná duna Těšický les v podhradí severovýchodně od akropole vybíhala na své jižní straně v jakýsi mys, vymezený ze dvou stran dnes zaniklým říčním korytem. Na takto ohraničeném nízkém ostrohu se nacházel 6. mikulčický kostel a v jeho okolí hřbitov (obr. 85). Kostel č. 6 – dvouapsidová rotunda – je stavba v mnoha ohledech pozoruhodná, a to jak mezi mikulčickými kostely, tak v rámci celého souboru velkomoravské sakrální architektury (viz esej 2.5).1 Hřbitov u 6. kostela představuje výbavou svých hrobů velmi specifickou nekropoli. Nejnápadnější je vysoký podíl hrobů se zlatým šperkem a také koncentrace hrobů s ostruhami; naopak zde chybějí zbraně a nádoby.2 Celý sakrální areál je dlouhodobě předmětem úvah

o funkci kostelů v podhradí mikulčického centra. Tyto stavby jsou nejčastěji interpretovány jako součást předpokládaných velmožských dvorců, jejichž existence se ovšem v Mikulčicích nedaří archeologicky spolehlivě prokázat (viz exkurz 2.4.3).3 Terénní výzkum provedený v roce 2017 ve východním sousedství sakrálního okrsku 6. kostela s cílem ověřit přítomnost rezidenčních nebo hospodářských objektů případného dvorce sice hledané struktury neprokázal, ovšem přispěl mimo jiné k poznání jiné důležité otázky mikulčického výzkumu – průběhu hlavní cesty aglomerace.4 Hlavní / páteřní komunikace, poté co prošla areálem předhradí a akropole, překonala po dřevěném mostě říční koryto mezi

1 2

3 4

Poulík 1963, 27–28; Galuška – Poláček 2006, 135 s lit. Poulík 1963, 39–67; Klanica 1986b, 142–146; Profantová 2003, 55–88; Košta 2008.

Poulík 1975, 129–130. Předběžně Poláček et al. 2019, 456.

cesta

palisáda

člun/monoxyl řečiště most č. 3

kostel č. 6

zpevnění břehu

G

Hrob č. 50

palisáda

řečiště brána č. 3

Obr. 85 Archeologická situace odkrytého říčního ramene (koryta č. 2) mezi severovýchodní branou akropole a 6. kostelem v podhradí

156

severovýchodní bránou akropole a areálem u 6. kostela (obr. 85). V podhradí vyústila na pevninu těsně u severozápadního vnějšího nároží hřbitova 6. kostela a pokračovala dále podél jeho ohrazení směrem k východu. Její průběh se stejně jako ohrazení hřbitova posléze lomil směrem k jihovýchodu.5 Cesta byla v tomto úseku zpevněna kamenným štětem, což je dobře patrné z celkového plánu plochy prozkoumané v letech 1960 a 1978–1979 (obr. 85). V nově zkoumané ploše T 2017 se podařilo objevit další průběh cesty, která sledovala nadále ohrazení hřbitova a po jeho vyznění pokračovala v přímém směru dále k jihovýchodu (ve směru k sídelnímu areálu Za jazerom pri sv. Margite u Kopčan; srov. exkurz 2.2.3). Cesta ovšem hned poté, co obešla hřbitov 6. kostela, musela překonat znovu říční koryto. Zda k tomu využila další (dosud neobjevený) most nebo brod, zůstává otázkou. Dvě řady kůlů vymezující v tomto prostoru koridor cesty jsou nejspíše pozůstatkem dřevěné (snad haťové) konstrukce, která zpevňovala cestu v terénu svažujícím se k bývalému korytu (obr. 86; plocha T 2017). Podstatné je také zjištění, že cesta byla v celém úseku obcházejícím hřbitov 6. kostela doprovázena hroby, resp. kostrami jedinců, z nichž někteří se nacházeli v nepietní poloze a mohli by tak být hypoteticky spojováni

s předpokládanými násilnými událostmi při zániku mocenského centra v raném 10. století.6 Pokud se vrátíme zpět k problematice hledaných profánních staveb patřících k 6. kostelu, musíme na základě výzkumu plochy T 2017 konstatovat, že zbývající část ostrohu jihovýchodně od hřbitova nevykazuje průkazné stopy rezidenčních nebo hospodářských objektů současných s kostelem. Zdá se, že prostor byl ohrazen společně s hřbitovem dřevěnou stěnou snad jako rezerva pro rozrůstající se hřbitov. Výzkum zde nezachytil žádné doklady pochovávání ani intenzivního osídlení, obzvláště ne osídlení elitního charakteru, jak by se dalo předpokládat. Doklady obydlí v podobě podlahových úprav nacházíme až za cestou, která důsledně odděluje sakrální areál hřbitova s kostelem od sídlištního areálu na duně Těšický les (obr. 86). Podobnou situaci můžeme pozorovat na Pohansku u Břeclavi, kde kostel 2 s pohřebištěm je od sídlištního areálu (předpokládaného dvorce) oddělen cestou.7 Nelze tedy ani v případě mikulčického 6. kostela vyloučit, že hledaný dvorec ležel odděleně od sakrálního areálu v prostoru dnes zalesněné duny Těšický les. Nakonec i nově objevený dvorec v Kopčanech stojí samostatně; kostel sv. Margity není jeho součástí, ačkoliv s ním byl nejspíš funkčně provázán (viz exkurz 2.2.3).

5

6 7

Poláček 2006, 14–15, obr. 9.

Srov. Hladík – Mazuch 2010; Poláček 2018c, 77–82. Macháček et al. 2016, 203–205, obr. 142.

T 1978-9

VI. kostel T 1960 vyús

tění

tu mos

řečiště

T 2018 Legenda: Břeh zaniklého řečiště Kamenný štět cesty Ohrazení hřbitova Podlaha domu Hroby

S.69

Kůly lemující koridor cesty

S.68

S.53

S.70

S.71

S.72

T 2017

S 0

5m

Obr. 86 Šestý kostel v Těšickém lese v podhradí s pohřebištěm a pokračováním hlavní/páteřní cesty mikulčického hradiště

157

2.4.5 exkurz Velmožský dvorec na Pohansku u Břeclavi — Jiří Macháček

Pohansko u Břeclavi patří vedle Mikulčic a Starého Města k nejlépe prozkoumaným aglomeracím Velké Moravy. Všechny tři lokality se vyznačují velkou osídlenou plochou (v řádech desítek hektarů), která se vnitřně členila do více opevněných i neopevněných areálů různé praktické funkce a odlišného společenského významu. Tato mocenská, správní, hospodářská, vojenská i kultovní centra Velké Moravy byla obklopena hospodářským zázemím a stála na vrcholu tehdejší sídlištní hierarchie. Nenacházíme však mezi nimi jen podobnosti, ale i rozdíly. Pohansko jako jediné z předních velkomoravských sídlišť budí dojem, že bylo vybudováno v 9. stol. podle určitého plánu na zelené louce. I když vzniklo na místě staršího osídlení z 6. až 8. stol., chybí zde doklady centrality z předvelkomoravského období, které známe z Mikulčic či uherskohradišťské aglomerace. Pohansko se vyznačuje jedinečnou strategickou polohou, neboť leží z předních moravských center nejjižněji, při soutoku Dyje a Moravy, a právě okolo něj vstupovaly do jádra Velké Moravy cizí armády i kupecké karavany. Úkolem Pohanska byla vojenská ochrana velkomoravského území a řízení dálkového obchodu. Zároveň zde byla koncentrována i profesionální řemeslná výroba. Lokalitu tohoto typu mohl na zelené louce vybudovat pouze člověk s nejvyšší autoritou v zemi, tedy panovník. Ten zde měl i jednu ze svých rezidencí, kterou nechal vystavět po vzoru karolinské falce.1 Předpokládáme, že velkomoravský panovník, podobně jako franští králové, neměl pouze jedno stálé sídlo, jakési hlavní město země, ale vládl „ze sedla“ – tzn. objížděl se svojí družinou a dvorem celou zemi a svoji moc zde prosazoval osobně. Pokud je tento předpoklad správný, pak musel mít na území své říše rozmístěny rezidence, které by se podobaly falcím – franským královským sídlům. Na Pohansku identifikujeme jako panovnickou rezidenci sídlištní strukturu, která zde byla prozkoumána již v 50. a 60. letech 20. století a označena tehdy termínem „velmožský dvorec“ (obr. 87). Ten byl na ploše ca 1 ha vymezen mohutnou čtvercovou palisádou, budovanou minimálně ve dvou etapách, o jejíž fortifikační funkci nelze pochybovat.2 Uvnitř bylo prozkoumáno přes 50 sídlištních objektů. V rámci této sídlištní struktury lze rozeznat několik funkčních okrsků:3 sakrální okrsek s kostelem a pohřebištěm, rezidenční část s jednoprostorovými i víceprostorovými domy na kamenných a maltových podezdívkách, hospodářská část s ohradami pro dobytek, chlévy, stodolami, sýpkami atd. a velké nadzemní kůlové stavby, které mohly plnit shromažďovací funkci.4 Výrobně-řemeslnické a dílenské stavby byly situovány převážně vně palisádového ohrazení.5

1 2 3 4 5

Macháček 2008, 107–125. Dostál 1969. Dostál 1988b, 283. Dostál 1975, 80. Dostál 1975, 49–50, 56–57.

158

Ve zvláštní ohradě u dvorce byl postaven kostel,6 který patřil podle zachovaných základů k typu jednolodních staveb (délka 18,65 m, šířka 7,2 m) s odsazenou půlkruhovou apsidou a s téměř čtvercovým nartexem; na jihovýchodní straně přiléhal k lodi malý přístavek. Chrám byl zbudován z lomového kamene spojovaného vápennou maltou. Stěny byly omítnuté a obílené a uvnitř zdobeny barevnými malbami. Založení kostela bývá spojováno již se starší fází dvorce. Hřbitov, který byl v 9. stol. založen v okolí chrámu, sloužil společenství sídlícímu ve dvorci. Celkem zde bylo odkryto 407 kostrových hrobů. Ve 4 z nich byly nalezeny meče, v 8 sekery, ve 32 ostruhy a ve 46 zlaté a stříbrné šperky byzantsko-orientálního rázu.7 Mezi pohřbenými dospělými výrazně převažují muži, což svědčí o neobvyklém složení obyvatel dvorce,8 v němž mohla přebývat i část panovnické družiny. Nasvědčuje tomu poměrně vysoký podíl hrobů se zbraněmi a jezdeckou výstrojí (23 % ze 145 dospělých mužských jedinců). Životní náplň těchto mužů dokreslují i časté zlomeniny v oblasti splanchnocrania (18 jedinců) – fraktury nosních kůstek (ossa nasalia), které mohou být důsledkem náhodného úrazu, častěji však bývají spojovány s mezilidským násilím. Podle radiokarbonového datování koster z hrobů s meči byli elitní bojovníci pohřbeni na velmožském dvorci někdy v rozmezí let 789 calAD (hrob H68, 68,2%) až 966 calAD (hrob H26, 68,2%).9 Velmožský dvorec se nacházel na nejvyšším místě ploché inundace řeky Dyje a byl bezpochyby středobodem raně středověké aglomerace na Pohansku. Jeho interpretace jako panovnického sídla se opírá o formální podobnost s karolinsko-otonskými falcemi a dvorci (curtis).10 Analogie nacházíme v centrální části falcí, kterou nazýváme palatium. Jde o skupinu staveb, kam patřilo královské obydlí (caminata), sálová stavba (aula) a kaple. Tato rezidenční část falce měla velký symbolický i praktický význam.11 Ve falci bývala umístěna na relativně velké, zvláště ohraničené či opevněné ploše, která se svými rozměry podobá dvorci na Pohansku (např. Nimwegen 115 × 100 m, Werla 150 × 140 m, Tilleda 100 × 100 m, Ingelheim 99,5 × 91,5 m; srovnej k tomu: Pohansko – velmožský dvorec: starší fáze 64 × 70 m, mladší fáze 80 × 100 m). Palatium na Pohansku, přidržíme-li se v označení terminologie používané německými badateli, vykazuje zvláště významnou podobu se stavebními strukturami starších fází otonských falcí v Tilledě, Grone, příp. i lokalit falcím blízkých: v Elten12 a v Gebesee.13 Rozhodující je vzájemná poloha jednotlivých elementů 6 7 8 9 10 11 12 13

Dostál 1992; Dostál – Kalousek – Macháček 2008; Kalousek 1961. Kalousek 1971. Drozdová 2005. Košta et al. 2019. Dostál 1975; 1988b; Macháček 2010; Třeštík 2001b, 36. Binding 1996, 64; Renoux 2001, 37. Renoux 2001. Donat 1996.

S

0

20 m

Obr. 87 Velmožský dvorec (palatium) na Pohansku u Břeclavi Celkový plán plochy archeologicky prozkoumané v letech 1959–1965

159

palatia. Ke kostelu, který se zpravidla u karolinsko-otonských falcí nachází stejně jako na Pohansku poblíž vstupu, se přimykají královské obytné budovy (caminata, camera, casa, domus), které mají u výše zmíněných lokalit velmi podobný charakter. Jedná se většinou o izolované těsně sousedící domy nevelkých rozměrů stojící v jedné řadě za kostelem. Významná je především jejich úzká souvislost s chrámem. Na některých falcích je rezidenční část spojena s kaplí dokonce chodbou.14 Další důležitou součástí falcí je sálová stavba (aula). Sloužila především pro shromažďování při významných událostech (např. říšské sněmy). Jak na Pohansku, tak i v Tilledě, Grone a Gebesee se velké nadzemní shromažďovací stavby v palatiu nacházejí na straně protilehlé ke kostelu a obytným budovám. Mezi oběma skupinami staveb se, podobně jako u mnoha jiných falcí, nachází rozlehlá prázdná nezastavěná plocha – nádvoří. Na základě výzkumů německých lokalit víme, že menší varianty velkých shromažďovacích staveb byly široké okolo 9 m a dlouhé více než 20 m, což odpovídá novějším rekonstrukcím halových staveb zjištěných v prostoru velmožského dvorce na Pohansku.15 Celkový tvar palatia na Pohansku, který je vymezen symetrickou téměř čtvercovou palisádou, neodpovídá tvarově nepravidelným otonským falcím např. v Tilledě, Werle, Grone či jinde, jejichž dispozice je vesměs determinována polohou na výrazných návrších, ostrožnách či terasách. Čtvercový tvar palisády na Pohansku však není ničím neobvyklým a má zřejmě kořeny v pozdně antické tradici.16 Podobnou dispozici nacházíme např. u jedné z nejvýznamnějších falcí v Ingelheimu.17 Ta se skládá z obdélníku, který je svými rozměry (99,5 × 91,5 m) takřka identický s mladší palisádou na Pohansku, a z půlkruhu s věžemi (tzv. exedra), který však na Pohansku chybí. Ze srovnání vyplývá, že palatium na Pohansku je svojí velikostí zcela dostačující pro residenční účely vysoce či nejvýše postaveného jedince. Přejímání kulturních impulzů z pozdně antického a karolinského světa, který se nazývá imitatio imperii, není ničím neobvyklým a zaznamenáváme ho i jinde na periferii Franské říše, např. u Obodritů.18 14 15 16 17 18

Binding 1996, 65. Binding 1996, 59, 64; Macháček 2001a, 281. Dostál 1988b, 284. Binding 1996, 99–114. Gabriel 1986, 360.

160

Palatium či dvorec na Pohansku jistě nepatřil k nejvýznamnějším rezidencím panovníka v zemi. Svědčí o tom mj. i absence hrobů v lodi kostela. Příslušníci panovnické rodiny byli pohřbíváni v důležitějších velkomoravských chrámech, k nimž počítáme především mikulčický 3. kostel – baziliku, největší církevní stavbu na území Velké Moravy s pohřby pěti osob v hrobkách zděné konstrukce, a církevní komplex v Sadech u Uherského Hradiště, kde v interiéru kostela odkryl Vilém Hrubý další mimořádné hroby. Tyto nálezy vedly svého času německou badatelku Mechthildu Schulze-Dörrlamm k názorům, že „pohřby uvnitř kostelů 9. a 10. stol. patřily špičkám politické a sociální hierarchie Velké Moravy a Čech“ a v Mikulčicích tyto hroby „náležely malému okruhu vybraných osob, výhradně moravských knížat … a kněžen“.19 Její závěry dnes můžeme poněkud korigovat, a to díky nejnovějším objevům učiněným na Pohansku. Na severovýchodním předhradí byl v roce 2006 objeven druhý kostel (rotunda) a v jeho interiéru pět pohřbů. Dalších 149 hrobů bylo prozkoumáno na okolním kostelním pohřebišti. Oba chrámy z Pohanska se od sebe podstatně liší. Zatímco první kostel z velmožského dvorce, který považujeme za panovnickou rezidenci, byl stavbou honosnou, celokamennou a vyzdobenou barevnou výmalbou, rotunda z předhradí se vyznačovala mnohem jednodušším provedením, které charakterizuje smíšená dřevo-kamenná konstrukce i absen­ce vnitřní výzdoby. Pohřebiště u rotundy bylo v porovnání se hřbitovem v palatiu menší a podle milodarů i chudobnější. Na základě tohoto srovnání se domníváme, že kromě členů vládnoucí rodiny začali ke konci 9. stol. v kostelech pohřbívat i příslušníci elit z nižších stupňů společenské pyramidy. V případě Pohanska to mohl být např. správce hradu – kastelán, který zde zastupoval zájmy panovníka v době, kdy kníže na Pohansku nepobýval. S tímto knížecím úředníkem, který zřejmě vybudoval a vlastnil malý kostelík na předhradí, spojujeme dominantní hrob č. 153 z interiéru rotundy. Poblíž rotundy se rozkládá sídliště s nálezy militarií, šperků a jiných exkluzivních předmětů. Může jít o sídlo správce hradu, jež bylo jakýmsi pandánem k panovnické rezidenci z centrální části aglomerace na Pohansku.20

19 20

Schulze-Dörrlamm 1993. Macháček 2016; Macháček et al. 2014; Macháček et al. 2016; Macháček – Wihoda eds. 2019; Macháček et al. 2021.

Odkryv východní části 3. kostela v roce 1957. Skupina pracovníků uprostřed snímku zkoumá prostor hrobu 580 v hlavní lodi kostela

2.5  Církevní centrum a služba Bohu — Lumír Poláček

Křesťanství jako nová oficiální ideologie, opora moci a symbol identity mojmírovské dynastie hrálo zásadní roli v životě Velké Moravy a jejích hlavních center. Písemné prameny nás informují o počátcích křesťanství na Moravě jen v hrubých rysech, podrobněji se věnují až pozdějšímu misijnímu působení dvou Byzantinců, bratrů Konstantina / Cyrila a Metoděje (viz esej 1.3). Počátky christianizace Velké Moravy byly součástí misijní činnosti bavorského episkopátu v Panonii po porážce Avarského kaganátu vojsky Karla Velikého v roce 796. Roku 831 měl pasovský biskup Reginhar pokřtít „všechny Moravany“, tudíž předpokládáme někdy v té době vytvoření první církevní organizace na Moravě. Byzantská neboli cyrilometodějská misie tak přišla v roce 863 do země, která již byla v podstatě křesťanská. Ačkoli tato misie nevytvořila stálý základ pro regionální církev, měla obrovský kulturní a diplomatický dosah. Konstantin vytvořil pro potřeby christianizační činnosti vlastní abecedu hlaholici, Metoděj pomohl moravským panovníkům dosáhnout jejich dlouhodobého cíle: vytvoření vlastní církevní organizace na Moravě pod jurisdikcí Říma a tím posílení politické nezávislosti na Franské říši. Oba Byzantinci jsou považováni za „zakladatele“ samostatné slovanské, na vlastní literatuře založené kultury, ke které se později přihlásili zejména jižní a východní Slované.1 Archeologické prameny odrážejí postup christianizace a existenci církevní organizace na Moravě 9. století nepřímo a nejednoznačně. Výjimkou jsou církevní stavby, které představují jediný skutečně hmatatelný doklad a které známe z centrálního území Velké Moravy v počtu přibližně pětadvaceti objektů. Na druhé straně liturgické předměty jsou nalézány jen velmi zřídka; v hrobech až na výjimky chybějí a v sídlištním kontextu jsou těžko identifikovatelné.2 Ovšem archeologické nálezy v podobě pektorálních, případně procesních křížů, podobně jako přívěsky nebo kování ve tvaru kříže se objevují častěji.3 Naproti tomu motiv kříže na výrobcích uměleckého řemesla nebo na předmětech každodenní potřeby nemusí být nutně důkazem křesťanského prostředí a není sám o sobě identifikátorem výrobce či uživatele příslušného kusu jako křesťana. Velkou a komplikovanou otázkou, která překračuje ambice tohoto textu, je vliv křesťanství na pohřební ritus obyvatel Velké Moravy během 9. století. Ačkoliv zde předpokládáme zásadní dopad, nedokážeme jej dostatečně přesně definovat v rámci celého komplexu společenských a ideových změn 9. století.4

1 2 3 4

K christianizaci Velké Moravy viz např. Dvorník 1970; Vavřínek 1963a; 1963b; 1978; 2013; 2017; Betti 2014b; Jan 2014; Kalhous 2019; přehledně Měřínský 2006, 368–663. Viz např. Kavánová 2003, 272; 2014. Kouřil 2014. Viz např. Měřínský 2006, 464–475.

Soubor velkomoravské sakrální architektury Pod tímto pojmem rozumíme kostelní stavby 9. a začátku 10. století vzniklé na předpokládaném centrálním území mocenskopolitického útvaru Velké Moravy. Celý soubor byl rozpoznán a pro vědu získán téměř výhradně díky archeologickému výzkumu. Stalo se tak relativně pozdě, v době tzv. zlaté éry objevů na poli velkomoravských kostelních staveb v 50. a 60. letech minulého století, kdy téměř každá sezóna přinášela objevy dosud neznámých staveb na velkomoravských hradištích.5 V následujících 35 letech sice přicházely některé nové dílčí poznatky, hlavně v podobě výsledků zpracování starších výzkumů, ovšem objevy kostelů v terénu až na výjimky nepokračovaly. Teprve v novém tisíciletí se objevily další dva přírůstky, a sice v podobě dokladů pravděpodobného velkomoravského stáří kostela sv. Margity v Kopčanech na slovenské straně mikulčické aglomerace v roce 2004 a objevu kostela 2 na Pohansku u Břeclavi v roce 2008. Oživením celé problematiky a významným přínosem byl revizní výzkum kostelních staveb v Mikulčicích v letech 2008–2013. Samozřejmě musíme počítat s případnými novými objevy, zejména v oblasti dřevěné architektury a staveb v prostoru dnes zastavěných velkomoravských aglomerací, jakou je např. městské jádro Uherského Hradiště. Ačkoliv potenciál nových objevů velkomoravských kostelů se zdá být dnes z větší části vyčerpán, informační potenciál celého souboru není zdaleka využit a nabízí další významné objevy. Jednou z hlavních podmínek je ovšem interdisciplinární zpracování dosavadních terénních výzkumů velkomoravských kostelů. Faktem totiž je, že značná část staveb dosud postrádá kritické archeologické zpracování terénní dokumentace, analýzu nálezového kontextu i celkové teoretické zhodnocení. Příkladem dosud málo využitých vypovídacích schopností tohoto materiálu jsou výsledky přírodovědných a technických analýz stavebnětechnologických prvků – malt, omítek, litých podlah apod.6 Nejnovější bádání na tomto poli doslova mění obraz velkomoravské sakrální architektury.7 Soubor kostelních staveb z předpokládaného centrálního území mocenskopolitického útvaru Velké Moravy reprezentuje 20 až 25 objektů. Těch archeologicky průkazných je však maximálně 20.8 Na území staroměstsko-uherskohradišťské aglomerace se jedná o 5 staveb, a sice v polohách Na Valách, Špitálky, Na Dědině (sv. Michal), dále kostelní komplex v Uherském Hradišti - Sadech a konečně Modrá (obr. 88: 11–15). V mikulčicko-kopčanské aglomeraci je to 10 staveb – kostely č. 2 až 10 v Mikulčicích (obr. 88: 2–10) a sv. Margita v Kopčanech (obr. 88: 1), pokud nepočítáme další 5 6 7 8

K vývoji poznání a stavu výzkumu velkomoravské sakrální architektury viz např. Galuška – Poláček 2006 nebo Poláček 2008a. Viz např. Pipal – Daim eds. 2008. Předběžně Maříková-Kubková 2010. Poláček 2008a, 12–16.

163

1

2

6

3

4

7

8

5

9

10

12

15

11

13

14

17 19

20

16

18

0

Obr. 88 Půdorysy velkomoravských kostelů 1 – Kopčany, kostel sv. Margity Antiochijské; 2–10 – Mikulčice, kostely č. 2–10 (čísla odpovídají pořadí, v jakém byly stavby objevovány); 11 – Staré Město Na Valách; 12 – Staré Město - Špitálky; 13 – Staré Město - Na Dědině; 14 – Modrá; 15 – Uherské Hradiště - Sady; 16–17 – Pohansko u Břeclavi, 1. a 2. kostel; 18 – Ducové; 19 – Bratislava; 20 – Devín

164

10 m

hypotetické objekty. Na hradišti Pohansko u Břeclavi jsou doloženy dva kostely – č. 1 a 2 (obr. 88: 16–17). Ze slovenského území jsou uváděny Bratislava, Devín a Ducové, ačkoliv datování zde doložených reliktů je vzhledem k dlouhodobému osídlení lokalit poněkud méně průkazné (obr. 88: 18–20). Stavební typy velkomoravských kostelů jsou poměrně pestré, vesměs však reprezentují běžné dispozice raně středověkých kostelů. Nejčastěji se objevuje sálový prostor, buď s pravoúhlým kněžištěm (6 ×) nebo s apsidou (4 ×). Časté jsou také centrální stavby – rotundy (6 ×), i když zde existuje značná variabilita jak co do půdorysu, tak stavební konstrukce. Poměrně vzácná je přítomnost bazilikální stavby jako nejprestižnějšího typu velkomoravského kostela (2 ×; Mikulčice – 3. kostel a Bratislava). Zbývá složitější stavební komplex v Uherském Hradišti - Sadech a podélná dispozice zakončená trojlistem na Devíne (obr. 88: 20). Vedle mikulčického 3. kostela je nejambicióznějším stavebním počinem 9. století na Moravě kostelní komplex v Sadech. Nasvědčuje tomu jak poměrně komplikovaná, postupným vývojem vzniklá dispozice, tak samostatná pohřební kaple, ale i celkový charakter zde doložené hmotné kultury.9 Co se týká původu velkomoravské sakrální architektury, její ideové zdroje byly od 60. let minulého století hledány v široké oblasti od Byzance na východě přes adriatickou oblast na jihu po Franskou říši na západě.10 Přitom bylo konstatováno, že nejvíce společných znaků s velkomoravskými kostely vykazuje starochorvatská architektura adriatické oblasti. Co obě oblasti – moravskou a chorvatskou – v 9. století spojovalo, byla jejich pozice na periferii karolinské říše. Odsud přicházely do obou oblastí ideové zdroje a vzory jak pro architekturu, tak pro umělecké řemeslo. Samozřejmě za spolupůsobení byzantských a dalších vlivů. Hlavní rozdíl spočíval v tom, že v adriatické oblasti bylo možné navázat na pozdně antickou stavitelskou tradici a využít bohatých zdrojů zdejší kvalitní kamenné suroviny. Oproti tomu slovanské prostředí tehdejší Moravy s tradiční „dřevěnou“ kulturou se s novými stavebními technikami muselo teprve seznamovat. Nejbližší vzory nacházeli Moravané v Podunají, resp. ve východní části Franské říše. Zde mohli vidět vedle dožívajících staveb římskoprovinciálních, merovejskou a hlavně novou architekturu karolinskou – jak sakrální (srov. obr. 89, 90), tak reprezentativní. Nejspíše zde, případně v oblasti severní Adrie se Moravané poprvé seznamovali se skutečnou architekturou. Také odsud pravděpodobně přicházeli první stavitelé chrámů – ať už spolu s misionáři, nebo posléze na pozvání moravského panovníka nebo velmožů. Je zřejmé, že se sem dostávaly také podněty z Byzance, zejména po příchodu cyrilometodějské misie. Tyto vlivy však, zdá se, nezanechaly na moravské architektuře výrazné odezvy. Někdy je s tímto proudem spojováno budování nartexů, případně pohřebních komor / mauzoleí.11 Jako stavební materiál pro velkomoravské kostely byl používán lomový kámen spojovaný maltou a doplňovaný dřevěnými konstrukcemi. Zdá se, že kvalitní kámen byl poměrně těžko dostupný, proto mohl být v některých případech nahrazován dřevem, a to i u významnějších staveb. Vápenná malta byla vesměs kvalitní a při stavbě kostelů se s ní nešetřilo. V podobě maltového štuku sloužila k modelování stavebních detailů a nahrazovala tak patrně opracované kamenické články. Zdivo bylo opatřeno vně i uvnitř vápennou omítkou a v interiéru pokryto ve větší či menší míře

9 10 11

Ke kostelnímu komplexu v Uherském Hradišti - Sadech viz exkurz 1.3.1. Přehledně viz Vavřínek 1980; Štefanovičová 2001. Vavřínek 1980, 282.

nástěnnými malbami. Značná fragmentárnost malovaných omítek nedovoluje zatím spolehlivě rekonstruovat jednotlivé motivy nebo scény, natož celý ikonografický program velkomoravských kostelů. Část badatelů je však přesvědčena, že vnitřní stěny kostelů byly pokryty figurální výzdobou v pravidelně uspořádaných panelech, doplněnou pásy geometrických ornamentů, případně draperiemi.12 Celkově máme tedy před sebou soubor památek, který je víceméně uzavřený a který představuje trvalou pramennou bázi pro studium velkomoravské předrománské architektury na Moravě. Tento soubor je provázán obdobnými nálezovými okolnostmi všech staveb včetně doby objevu, způsobu zachování stavebních reliktů, metodiky terénního výzkumu a jeho dokumentace. Nyní je na moderním bádání, aby tento potenciál převedlo do podoby kritického archeologického, historického a umělecko-historického pramene a následně podrobilo komplexní analýze a komparativnímu studiu v rámci evropské sakrální architektury té doby.

Soubor kostelů aglomerace Mikulčice–Kopčany Pod tímto pojmem rozumíme soubor třinácti v literatuře uváděných kostelních staveb 9. a začátku 10. století z Mikulčic a Kopčan. Z celkem dvanácti číslovaných mikulčických kostelů lze za současného stavu poznání devět považovat za prokázané (kostely č. 2–10), dva za hypoteticky doložené (kostely č. 11–12) a jeden za nepravděpodobný (kostel č. 1).13 V pořadí třináctým mikulčickým kostelem by mohla být označena dodnes stojící kaple sv. Margity Antiochijské u Kopčan (viz exkurz 2.2.3). Uvedené kostely jako celek nevybočují z výše popsané charakteristiky souboru velkomoravské sakrální architektury. Většina z nich byla objevena během relativně krátké doby 1954–1964 v rámci výše zmíněné „zlaté éry“ výzkumu velkomoravské sakrální architektury. Všechny stavby byly prozkoumány a dokumentovány za použití jednotné, své době odpovídající metodiky a techniky. Byly označovány čísly v pořadí podle svého objevu jako kostely 1 až 12. Díky reviznímu výzkumu většiny mikulčických kostelních staveb a paláce v letech 2008–2013 bylo možné opětovně, za použití digitální techniky a moderních analytických nástrojů tyto stavby znovu odkrýt, prozkoumat a zdokumentovat. Přitom byly sledovány konkrétní archeologické a stavebnětechnologické otázky (viz exkurz 2.5.1).14 Většina staveb se zachovala v podobě tzv. negativu základu (Ausrissgraben), tj. sekundárně vyplněné rýhy po vytrhaném základovém zdivu. Intaktní zbytky originálního zdiva byly zaznamenány jen výjimečně, a to v podobě menších izolovaných bloků původního základového zdiva zachovaných uvnitř základové rýhy (negativu). Toto ovšem platí se dvěma výjimkami, kdy se zdivo zachovalo ve větším rozsahu: v jižní obvodové zdi baziliky (3. kostel) a na východní apsidě 6. kostela (obr. 91). Výjimečné postavení mezi sakrálními stavbami aglomerace Mikulčice–Kopčany má kostel sv. Margity Antiochijské v Kopčanech na dnešní slovenské straně aglomerace (obr. 92). Stavba je ve svém jádru nejspíše jedinou dosud stojící velkomoravskou architekturou. Z toho plyne její jedinečné postavení v souboru pramenů pro studium předrománské architektury 9. století na Moravě a Slovensku.15 V Kopčanech můžeme studovat v originální a celkové podobě to, co v Mikulčicích a na dalších lokalitách nacházíme 12 13 14 15

Maříková-Kubková 2010, 24–28. Přehled viz Poláček 2008a. Viz Poláček et al. 2021, 96–171 s dokumentací staveb v rámci revizního výzkumu. Viz Baxa et al. 2004; 2005.

165

1

4

2

3

5

Obr. 89 Srovnání půdorysných plánů a rozměrů předrománských bazilikálních staveb 1 – Mikulčice, kostel č. 3; 2 – Essen-Werden, sv. Salvátor, 824–859, Německo; 3 – Corvey, kostel opatství, 844, Německo; 4 – Steinbach, Einhardova bazilika, 815–827, Německo; 5 – Řím, Santa Maria in Cosmedin, obnovena okolo 777, Itálie

166

0

10

20

30 m

1

2 3

5

6

4

Obr. 90 Srovnání půdorysných plánů a rozměrů předrománských centrálních staveb 1 – Mikulčice, kostel č. 6; 2 – Cáchy, dóm, kostel falce Karla Velikého, Německo; 3 – Ravenna, San Vitale, 6. století, Itálie; 4 – Zadar, sv. Donát, začátek 9. století, Chorvatsko; 5 – Germigny-des-Prés, oratoř, 806, Francie; 6 – Fulda, sv. Michal, pohřební kaple fuldského kláštera, 822, Německo

0

10

20

30 m

167

v podobě pouhých fragmentů a otisků. Týká se to dispozice stavby, struktury nadzemního zdiva, stavebních detailů, stavebnětechnologických a výzdobných prvků. V kontextu nově objeveného hrazeného útvaru charakteru dvorce v sousedství kostela sv. Margity dostává problematika sídelně-historické struktury kopčanské části aglomerace zcela nové obrysy (viz exkurz 2.2.3). Právě zde by se mohlo podařit rozklíčovat otázku, kterou se v Mikulčicích nedaří po desetiletí zodpovědět: existovaly zde dvorce jako rezidenční, reprezentační nebo hospodářské útvary elit? Jakou měly podobu a funkci?16 Komplikovanou otázkou je určení funkce jednotlivých kostelů. Je zřejmé, že monumentálně, situačně i funkčně nejvýznamnějším chrámem Mikulčic byl 3. kostel – bazilika, který ve spojení se sousedícím palácem symbolizoval nejlépe knížecí moc posvěcenou přijetím křesťanské víry a který patrně také plnil funkci rodového pohřebiště (viz exkurz 2.5.2). Oproti sakrálním stavbám na akropoli, u kterých lze s velkou pravděpodobností předpokládat knížecí založení, se v případě staveb v podhradí často uvažuje o jejich vlastnickém charakteru, a to v souvislosti s hledanými (a nenalézanými) velmožskými dvorci.17 Podrobnějšího určení funkce jednotlivých kostelů lze dosáhnout pouze interakcí archeologie s historickou vědou a dějinami umění, a to především zaměřením se na otázky liturgie. Cílem takto pojatého výzkumu je zkoumat liturgický provoz kostelů a jejich integraci do prostoru mocenského centra včetně georeliéfu a komunikačních tras (např. přístupů ke kostelům a jejich napojení na hlavní cestu aglomerace). Nejlepší podmínky pro zkoumání těchto otázek poskytují „uzavřené“ sídelní celky, jako je velmožský dvorec na Pohansku u Břeclavi, církevní komplex v Uherském Hradišti - Sadech, ale také celý areál akropole v Mikulčicích. Na zvláštní funkci některých budov poukazuje přítomnost hrobů uvnitř kostelů. Pohřby situované v interiéru jsou považované hypoteticky za dynastické hroby. V Mikulčicích se to týká 2., 3. a 4. kostela, které se nacházejí na akropoli.18 Třetí kostel – bazilika má v tomto ohledu mezi mikulčickými sakrálními stavbami nejvýznamnější pozici – v hlavním chrámovém prostoru bylo pochováno pět jedinců (viz exkurz 2.5.2). Základním atributem celého souboru mikulčických kostelů je jeho úzké datování, určované jednak historickým ohraničením existence Velké Moravy (30. léta 9. století až začátek 10. století), jednak sídelním kontextem lokality. Je jasné, že počátky stavby kostelů v Mikulčicích odpovídají nastupujícímu křesťanství na Moravě, a stěží tak mohou být starší než 30. léta 9. století. Na druhou stranu je málo pravděpodobné, že mikulčické kostely ve své liturgické funkci přežívaly výrazně předpokládaný zánik mocenského centra na začátku 10. století.

Obr. 91 Odkryv 6. kostela v roce 1960 V popředí snímku východní apsida rotundy s výjimečně zachovaným zdivem

Kostely a prostorová organizace uvnitř sídelních areálů Mikulčické kostely jsou součástí sídelních areálů aglomerace. Výjimkou je 10. kostel v podhradí západně od předhradí, který postrádá výraznější doklady osídlení ve svém okolí. Poloha každého z kostelů odráží vývoj, funkci, hierarchii a urbanismus odpovídajícího sídelního areálu. Mimoto je ovlivněna konkrétními krajinnými predispozicemi. Tento sídelní kontext jsme schopni zhruba popsat, ne vždy ho však dokážeme spolehlivě vyložit. Brání nám 16 17 18

Srov. Maříková Kubková – Baxa 2017; viz také exkurz 2.4.3. Např. Poulík 1975, 129–130. Poláček 2020 s lit.

168

Obr. 92 Kostel sv. Margity Antiochijské u Kopčan od severovýchodu Stav po odstranění mladších omítek, 2008

v tom především omezená a specifická výpověď archeologických pramenů, v našem případě ochuzená o svědectví písemných pramenů, epigrafických památek nebo exaktních absolutně chronologických opor. Díky stratigrafickým pozorováním jsme schopni říci, které kostely byly založeny v místech dříve osídlených a které byly po zániku své funkce využívány například k nějakým profánním účelům. Díky sídlištním objektům nebo horizontům nalezeným v superpozici se sakrálními stavbami můžeme tyto v optimálních případech i archeologicky blíže datovat. Víme, že všechny mikulčické kostely s výjimkou 5. kostela byly v době své funkce obklopeny hřbitovy a vytvářely spolu s nimi tzv. sakrální areály. Tyto areály byly někdy samostatně ohrazeny dřevěnou stěnou a takto odděleny od živého organismu sídliště (6. kostel). Jindy – například v prostoru 4. kostela na akropoli – se kostel s hřbitovem nacházely uvnitř pravidelného, palisádou nebo plotem ohrazeného areálu spolu se sídlištními objekty. Dalším,

poněkud odlišným příkladem je 3. kostel – bazilika, kde ohrazený „sakrální“ prostor daleko přesahuje rozsah hřbitova a kde nemůžeme s jistotou říci, zda šlo o prostor rezervovaný pro budoucí rozšiřující se pohřebiště nebo zda tu byly situovány rezidenční stavby kléru, případně další objekty spojené s provozem kostela a hřbitova. Bohužel v prostředí dlouhodobě a intenzivně osídlené lokality, jakou jsou Mikulčice, navíc při daném nepříznivém stavu zachování sídlištních objektů a našich omezených možnostech bližšího archeologického datování, nemůžeme vždy jednoznačně říci, které sídlištní objekty situované uvnitř sakrálních areálů byly s nimi současné a které jim předcházely. Z toho plynou naše obtíže s interpretací těchto útvarů. Ve většině případů nejsme schopni spolehlivě doložit, zda šlo o pouhé sakrální areály kostelů zahrnující hřbitovy (případně s objekty kléru a církevní správy), nebo zda se jednalo o knížecí / velmožské dvorce spojující jak sakrální, tak rezidenční a reprezentační funkce. Potenciálním

cesta palisáda palisáda kostel č. 4

palisáda

E

destrukce hypotetického kostela č. 11

destrukce hypotetického kostela č. 11

Obr. 93 Plán prozkoumané plochy v širším prostoru 4. kostela a hypotetického 11. kostela Hlavní cesta mikulčické aglomerace oddělující sakrální zónu v okolí 4. kostela na jihu od profánní zóny v severní části akropole. Čtvrtý kostel s pohřebištěm je situován v severovýchodním rohu areálu ohraničeného palisádou a interpretovaného hypoteticky jako dvorec

169

adeptem druhého výkladu je částečně prozkoumaný ohrazený útvar u 4. kostela (obr. 93), srovnávaný hypoteticky s velmožským dvorcem na Pohansku u Břeclavi (viz exkurz 2.4.5).19 I zde však – na rozdíl od relativně krátkodobě osídleného a proto lépe čitelného Pohanska – narážíme na složitost nálezové situace a torzovitost archeologicky doložených stavebních struktur. Při složitosti sídelního vývoje mikulčického hradiště (viz exkurz 2.2.2) a současném stavu zpracování výsledků dlouhodobého terénního výzkumu je dnes hlavní oporou výkladu struktury sakrálních areálů Mikulčic vnitřní prostorová organizace, respektive topografie hradiště. Ta sice postrádá chronologický rozměr, umožňuje však definovat základní vlastnosti a vztahy urbanismu sídlištního komplexu. Kromě výše uvedených útvarů vymezených dřevěnými ploty nebo palisádami jsou to především cesty, které 19

usměrňují polohu a orientaci kostelů, jejich sakrálních areálů i zástavby hradiště obecně. Kolem hlavní/páteřní cesty jsou v prostoru akropole uspořádány nejvýznamnější objekty celé aglomerace včetně kostelů a paláce (obr. 94). Hlavní / páteřní cesta (obr. 69 v eseji 2.4; obr. 95), poté co vstoupila západní branou do akropole, ohraničovala z jihu hřbitov 2. kostela. Po deseti metrech dospěla k severozápadnímu nároží hrazení areálu 3. kostela, přičemž tento areál lemovala po celé jeho severní straně. Dále procházela (bez archeologicky prokázaných stop) prostorem severně od paláce a pokračovala dále k severovýchodu; přitom v délce skoro 50 metrů ohraničovala ze severu „dvorec“ 4. kostela. Ještě než dosáhla severovýchodní brány akropole, míjela po své levé straně kovozpracující dílnu a vpravo ohraničovala pohřebiště hypotetického 12. kostela. Tento obraz hlavní cesty jako klíčového

Viz Klanica 1986b, 128.

Obr. 94 Hypsometrický plán mikulčického hradiště s vyznačením hlavní/páteřní cesty Zakresleny jsou průběh hlavní cesty (tečkovaně), kostely č. 2–10 (II–X), hypotetické kostely č. 11–12 (XI–XII), palác (P) a dřevěná stavba na Kostelci (K)

170

S 0

200 m

prvku urbanistické struktury akropole odpovídá chronologicky mladší fázi rozvoje aglomerace, tedy pokročilé 2. polovině 9. a ranému 10. století. Dá se říct, že v té době cesta oddělovala celou jižní „sakrální“ zónu vyvýšené části akropole od její severní „profánní“ zóny. Zmíněnou sakrální zónu protáhlého tvaru tvoří na jihozápadní straně hrazený útvar 3. kostela, ve střední části prostor paláce a na severovýchodě hrazený útvar dvorce v prostoru 4. kostela. Celý takto vymezený prostor s palácem uprostřed, prestižní stavbou baziliky na jedné straně a 4. kostelem na straně druhé tvoří potenciální centrální knížecí/panovnický reprezentačně-rezidenční a sakrální útvar velkomoravských Mikulčic, pracovně označený jako „palácový okrsek“ (obr. 95). Odpovídala by tomu i jeho centrální pozice uvnitř akropole a nejvyšší nadmořská výška polohy paláce v rámci akropole i celé aglomerace.

Charakteristickým znakem prostorové organizace sídlištních a pohřebištních areálů V Mikulčicích je prolínání obytných, hospodářských a funerálních aktivit. Pohřebiště navazují často bez viditelných rozhraní na sídlištní zástavbu, vzájemně se překrývají a působí dojmem, že se zde žilo nebo pracovalo takřka na hřbitově a naopak, že se pohřbívalo na sídlišti. Snad to bylo realitou živé kultury mocenského centra v 9. století, snad šlo o krátkodobé změny funkce areálů, kdy se fáze osídlení střídaly s pochováváním a my je nejsme schopni časově a prostorově zřetelně odlišit. Tyto lokální stratigrafické sekvence jsou velmi často ukončeny hroby jako nejmladšími prvky celého vývoje. Můžeme se tak ptát, šlo-li o poslední, dožívající obyvatele bývalého centra, pro které ztratilo význam pochovávat na kostelních hřbitovech, nebo to jsou oběti násilných událostí spojených se zánikem mocenského centra.

S

Obr. 95 Hypsometrický plán mikulčického hradiště s vyznačením možné prostorové organizace centrální části akropole (palácového okrsku)

0

200 m

Průběh hlavní cesty (tečkovaně) ohraničuje ze severu hypotetický reprezentačně‑rezidenční a sakrální areál palácového okrsku (vlevo: sakrální areál 3. kostela, uprostřed: reprezentativně rezidenční areál paláce, vpravo: rezidenční a sakrální areál 4. kostela s hypotetickým 11. kostelem)

171

2.5.1 exkurz Revizní výzkum kostelů v Mikulčicích 2008–2013 — Lumír Poláček

Revizní výzkum realizovaný Archeologickým ústavem AV ČR, Brno byl součástí česko-slovenského přeshraničního projektu zaměřeného na přípravu nové návštěvnické prezentace zděných staveb na hradišti v Mikulčicích a kostela sv. Margity v Kopčanech. Jako první byl na přelomu let 2007 a 2008 zkoumán kostel č. 2 – jediná zděná stavba v Mikulčicích prezentovaná dnes ve stavu, jak byla odkryta výzkumem, a sice ve výstavním pavilonu na akropoli.1 V letech 2010–2013 pokračovaly terénní práce revizním výzkumem paláce a všech mikulčických sakrálních staveb s výjimkou kostela č. 7 a hypotetických kostelů č. 11 a 12 (obr. 96, 97).2 Terénní práce v rámci druhé etapy revizního výzkumu se řídily jednotnou metodikou. Nejdříve byla plošně odstraněna recentní zavážka původního výzkumu. Poté byl začištěn a nově zdokumentován terén dosažený při výzkumu v 50.–60. letech. Následně byly kladeny detailní řezy ke sledování statigrafických a stavebněhistorických otázek. Současně se odebíraly vzorky pro exaktní analýzy. Cílem revize bylo ověření a doplnění výsledků původního výzkumu z 50.–60. let minulého století. Nový výzkum se zaměřil především na odkryv reliktů jednotlivých staveb a jejich detailní dokumentaci realizovanou mimo jiné za pomoci vícesnímkové fotogrammetrie (obr. 97),3 dále pak na řešení statigrafických, chronologických, stavebněhistorických a stavebnětechnologických otázek. Protože časové podmínky revizního výzkumu byly určovány harmonogramem stavebních prací, bylo tempo terénních činností z hlediska potřeb archeologického výzkumu enormní. Na druhé straně se archeologům naskytla jedinečná příležitost doplnit a ověřit stávající obraz zděné architektury v Mikulčicích a získat informace pro budoucí komplexní vyhodnocení a celkovou publikaci všech pramenných podkladů k jednotlivým stavbám. Již dnes lze říci, že nové terénní práce zásadním způsobem ovlivnily výsledky zpracování starých výzkumů a postavily nové konkrétní otázky pro tyto práce i pro další teoretický výzkum.4 Z nových poznatků lze na tomto místě uvést jen několik příkladů dotýkajících se tří základních okruhů otázek.5 V případě prvního okruhu se jednalo o ověření spolehlivosti původní terénní dokumentace. Protože většina kostelů se zachovala v podobě negativů základového zdiva, tj. sekundárně vyplněných základových rýh, bylo jedním z prvních úkolů revizního výzkumu ověřit spolehlivost původního zachycení půdorysů staveb. Výsledkem bylo potvrzení, že půdorysy kostelů v originální dokumentaci z 50.–60. let odpovídají poměrně dobře průběhu základových rýh zjištěnému revizním 1 2

Poláček – Škojec 2009. Poláček – Škojec 2011; Poláček – Škojec 2012; Poláček et al. 2013b; Hladík et al. 2014b, 230–231. Existenci kostela č. 1, který byl hledán v 50. letech v bezprostřední blízkosti kostela č. 2 (viz Poulík 1957, 249–258) nelze prokázat, proto v novější literatuře již 1. kostel není uváděn. 3 Viz Poláček et al. 2021, 96–151. 4 Poláček 2014c, 68–73. 5 Ibid.

172

výzkumem. S velkou pečlivostí bylo nově dokumentováno veškeré intaktní zdivo, které se v menších či větších blocích dochovalo na bázi základových rýh. Z nových korekcí původních půdorysných plánů lze uvést např. apsidu 3. kostela, která byla ve skutečnosti o něco kratší, než jak se uvádí v původní dokumentaci a literatuře.6 Na druhé straně se potvrdilo nepravidelné (lichoběžníkovité) založení základu chóru u 5. kostela.7 V případě 10. kostela bylo možné potvrdit existenci a tvar opěrných pilířů na vnější straně obvodu lodi a chóru – prvků tak často uváděných v souvislosti s dalmatskými analogiemi stavby (obr. 97: 3).8 Další okruh otázek se týkal poznání použitých stavebních konstrukcí a technologií. Stopy po dřevěných konstrukcích aplikovaných na zděných stavbách byly zjištěny především na 8. kostele. Z hlediska kvality stavebních technologií lze na jedné straně kostely č. 8 a 7 označit za stavebně „druhořadé“, naproti tomu trojlodí 3. kostela bylo výjimečnou stavbou. Svým masivním založením, kvalitou malty i svými rozměry nemá bazilika zatím mezi velkomoravskými kostely obdoby – v daném prostředí šlo o jedinou monumentální stavbu (obr. 89: 1 v eseji 2.5; obr. 98 v exkurzu 2.5.2).9 Architektonicky i stavebně značně vyspělým objektem byla také dvouapsidová rotunda v podhradí (obr. 90: 1 v eseji 2.5; obr. 97: 2). Zbylé mikulčické kostely reprezentují „standard“, pro který nám může ilustrativní příklad poskytnout dosud stojící kostel sv. Margity u Kopčan. Z hlediska třetího sledovaného okruhu otázek – datování kostelů – můžeme uvést sice poměrně málo nových informací, tyto jsou však zásadního významu. Přitom je potřeba rozlišovat mezi relativním datováním, resp. doklady stavebního vývoje kostelů, a absolutní datací. Nejsložitější stavební vývoj a patrně i nejdelší existenci vykazuje 2. kostel – původně dřevěná stavba s litou maltovou podlahou, poté zděná svatyně s pravoúhlým chórem, k němuž byla v další fázi na severní straně přistavěna hrobová(?) komora. Celou poměrně složitou nálezovou situaci doplňuje dětský hrob 2032 s malými zlatými gombíky, nalezený nově pod jihozápadním nárožím stavby.10 Dalším objektem s doklady postupné výstavby je 3. kostel – trojlodní bazilika – s mladší západní přístavbou nartexu a atria.11 V případě samotného trojlodí bylo nově zjištěno, že oba nejvýznamnější hroby velkomoravských Mikulčic – hroby 380 a 580 v hlavní lodi kostela – zasahovaly svými jámami pod základové zdivo arkádové stěny mezi hlavní a boční lodí.12 Vysvětlení této složité nálezové situace je otázkou celkového zpracování výzkumu a širšího teoretického bádání (viz exkurz 2.5.2).

6 Poláček – Škojec 2012, 150. 7 Poláček et al. 2013b, 236–237. 8 Poláček – Škojec 2012, 151–152. 9 Ibid. 10 Poláček – Škojec 2009. 11 Poláček – Škojec 2012, 149–150. 12 Ibid.

Obr. 96 Revizní výzkum 3. kostela v roce 2011 Pohled do hlavní lodi svatyně od východu. Ležící pracovník zkoumá zásyp hrobu 580 zasahující pro negativ základového zdiva

Nové indicie k absolutnímu datování kostelů byly získány především tam, kde je na základě revizního výzkumu doložena tzv. superpozice, tj. vzájemné překrytí nebo porušení stavby se sídlištními objekty nebo hroby. V případě sídlištních objektů se to týká čtyř staveb: paláce a kostelů č. 4, 5 a 8. Keramický materiál z jam porušených základy těchto staveb se řadí k nálezům charakteristickým pro mladší až pozdní velkomoravský horizont.13 Oproti tradičním představám, které uvažovaly o vzniku většiny kostelů v Mikulčicích když ne v první polovině 9. století, tak určitě před příchodem cyrilometodějské misie v roce 863,14 je dnes zřejmé, že datování výše uvedených staveb spadá spíše až do pokročilé nebo pozdní 2. poloviny 9. století. Datování kostelů nalezených v superpozici s hroby je složitější a závisí na celkovém vyhodnocení odpovídajících pohřebišť. Již dnes je zřejmé, že tradiční obraz 13 14

Poláček – Škojec 2011; Poláček – Škojec 2012; Poláček et al. 2013b. Poulík 1975, 49–121.

kostelních staveb důsledně respektovaných všemi hroby přilehlého hřbitova doznává změny. Nově zjištěné hroby zasahující pod základy kostelů č. 2, 3 a 9 jsou toho dokladem.15 Ačkoliv by se zdálo, že objevy na poli velkomoravské sakrální architektury jsou již vyčerpány, ukazují výše popsané případy, že lze stále očekávat nová podstatná zjištění jak v terénu, tak při zpracování terénní dokumentace a nálezového materiálu. Je důležité, aby tyto objevy postoupily co nejdříve do fáze systematického zpracování a publikace, aby se neopakoval osud jedinečných – pro dnešní i budoucí výzkum však do značné míry problematických – objevů z období zlaté éry výzkumu sakrální architektury v 50. a 60. letech minulého století.

15

Poláček – Škojec 2009; 2012, 149–150; Poláček et al. 2013b, 237.

173

1

2

3

S

Obr. 97 Ortofotoplány tří mikulčických kostelů během revizního výzkumu 2010–2013 1 – kostel č. 4; 2 – kostel č. 6; 3 – kostel č. 10

174

0

10 m

2.5.2 exkurz Interiérové hroby ve 3. kostele — Lumír Poláček

Jediným mikulčickým kostelem s větším počtem pohřbů v hlavním chrámovém prostoru je 3. kostel – bazilika (obr. 98).1 Ačkoliv většina „hrobek“ uvnitř baziliky se dochovala v dosti špatném stavu, dokládají zbytky konstrukcí a výbavy hrobů výjimečnost zde pochovaných jedinců. V trojlodí byly pohřbeny celkem čtyři osoby – v severní lodi žena (hrob 318), ve střední lodi dva muži (hroby 380 a 580) a v jižní lodi pak další muž (hrob 544); pátý hrob (330) je značně problematický, neboť byl nalezen v destrukční vrstvě kostela. Patrně všichni zemřelí byli pochováni v hrobkách zděné konstrukce, nebo lépe řečeno hrobech opatřených zděným (maltovým) příkrovem, na povrchu červeně natřeným.2 V prostoru nartexu byly nalezeny další čtyři hroby, o kterých nelze s jistotou říci, zda byly uloženy do země vně kostela a poté překryty přístavbou nartexu a atria nebo byly skutečnými kostelními hroby.3 Hroby byly značně porušené, takže nelze spolehlivě rozhodnout, zda patrně nejvýznamnější jedinec v prostoru nartexu – muž uložený v rakvi s železnými kováními v hrobě 490 u jižní stěny – měl skutečně zděnou hrobku; postrádáme zde doklady červeně zbarveného maltového příkrovu, jaký známe z hrobů v trojlodí.4 Ostatní tři hroby v nartexu postrádaly jak zděné hrobky, tak kované rakve. Dvě hrobové jámy se našly bez kosterních pozůstatků. V souladu s názory dalších badatelů lze předpokládat, že hroby v interiéru trojlodí patřily nejvyšší elitě Velké Moravy a Mikulčic, nejspíše příslušníkům vládnoucího rodu Mojmírovců.5 Svědčí o tom především sama poloha hrobů uvnitř hlavního chrámového prostoru nejmonumentálnější sakrální stavby Velké Moravy, ale i jejich konstrukce a výbava. Rakve čtyř z pěti jedinců pochovaných v trojlodí byly opatřené železnými pásovými kováními a patrně všechny byly uloženy v hrobkách překrytých maltovými příkrovy. Hrobová výbava – soudě podle lépe zachovaných nálezových souborů 1 2 3 4 5

Viz Poláček 2020, 18–25. Kostelníková 1958a, 76–77; Mazuch – Hladík – Poláček 2018, 104–109. Nartex i atrium jsou mladší přístavbou trojlodí. K tomu srov. Schulze-Dörrlamm 1995, 573; Klanica 1986b. Srov. Kostelníková 1958a, 201. Schulze-Dörrlamm 1993, 619.

z hrobů 318, 380 a 580 – sice svou nákladností o mnoho nepřevyšovala nejbohatší hroby na pohřebišti kolem baziliky, přesto poskytla nálezové soubory pozoruhodných kvalit.6 Nejvýznamnějším jedincem pochovaným v bazilice byl podle všeho zemřelý v hrobě 580 ve střední lodi kostela (obr. 99). Jeho bojová výbava – meč, sekera, sax s ozdobnou hlavicí – dává tušit, že se jedná o nositele světské moci, nikoliv církevního hodnostáře (srov. obr. 100). Tím reagujeme na kontroverzní interpretaci hrobu 580 jako pohřbu arcibiskupa Metoděje.7 Autor této odvážné teorie vycházel z předpokladu, že hlavní oltář kostela byl umístěn ne v apsidě, ale uprostřed hlavní lodi, a tak mohl být hrob 580 „ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem sv. Bohorodičky“, jak praví o uložení hrobu text legendy Proložní život Konstantina a Metoděje.8 Také výbava hrobu 580 odpovídá době starší, než je rok 885, kdy zemřel Metoděj. Nálezy z hrobů v interiéru stavby ukazují obecně na dobu prvních tří čtvrtin 9. století; vzhledem k výraznému zastoupení zbraní a věder lze uvažovat o počátku pochovávání spíše ve starší fázi tohoto období (obr. 100).9 Interpretace pohřbů v interiéru 3. kostela souvisí úzce s celkovým hodnocením stavebního vývoje objektu. To platí nejen pro zmíněné hroby ve vedlejších prostorách kostela, ale také pro hroby 380 a 580 v hlavní lodi. Revizní výzkum totiž potvrdil, že jámy obou hrobů (podobně jako jáma hrobu 490 v nartexu) zasahovaly pod základ kostela (obr. 98). Z možných interpretací tohoto zjištění se jeví jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že šlo o úmyslné zahloubení hrobové jámy pod stěnu kostela jako symbolické propojení „dynastického“ hrobu s kostelem.10

6 7 8

9 10

Poulík 1975, 76–77; Klanica 1986b, 135–136; Klanica et al. 2019. Klanica 1993. Srov. Staňa 1996 s lit. Řada Klanicových argumentů je z hlediska faktografického i interpretačního nepřijatelná. Podstatné je, že díky nové pramenné publikaci pohřebiště u 3. kostela lze opřít budoucí argumenty o spolehlivé pramenné podklady, viz Klanica et al. 2019. Klanica 1986b, 136; Schulze-Dörrlamm 1993, 572. Viz Poláček 2020, 30; tato a další možná vysvětlení nálezových okolností nejvýznamnějších hrobů uvnitř baziliky čekají na komplexní zhodnocení výzkumu kostela.

175

hrob 580

hrob 318

hrob 544

hrob 380

hrob 330

hrob 489 Obr. 99 Hrob 580 v hlavní lodi 3. kostela během odkryvu v roce 1957 Z hrobové výbavy jsou dobře patrné meč a železná pásová kování rakve

hrob 490

hrob 555 hrob 588

kontext 132

kontext 125

Obr. 98 Ortofotografický plán 3. kostela z doby revizního výzkumu 2011 Vyznačeny jsou interiérové hroby nalezené uvnitř stavby nebo pod jejími základy 0

10 m

176

0

S

10 m

10 m

S

1

2

3

4

7 5

6 8

9

10

12 11

1

13

14

0

2

0

3

0

5 cm 10 cm 10 cm

15

16

17

Obr. 100 Výběr nálezů z hrobu 580 v hlavní lodi 3. kostela 1 – pozlacené stříbrné kování kožené pochvy saxu; 2–4 – souprava pozlacených stříbrných kování opasku – přezka, průvlečka, nákončí (poslední dvě s výzdobou liliového kříže); 5 – zlatý gombík; 6–7 – fragmenty bronzových, částečně pozlacených kování; 8 – křesací kámen; 9–10 – fragmenty nožů; 11 zbytek koženého váčku (?) s blíže neidentifikovaným předmětem; 12 – sekera-bradatice; 13 – meč s vtepanou značkou tvaru kříže na čepeli; 14 – krátký jednobřitý meč – sax s ozdobnou hlavicí; 15–17 – výběr částečně rekonstruovaných pásových kování rakve

177

Při výrobě jednoho velkomoravského předmětu bylo nezřídka použito hned několik typických výzdobných technik: perlovaný drát, kordovaný drát, granulace a skleněné vložky. Nákončí ve tvaru liturgické knihy, Mikulčice-Kostelisko, hrob 1735, inv. č. 594-2884/86

178

2.6  Specializovaná řemeslná výroba — Šimon Ungerman

Specializovaná řemeslná výroba, zejména zpracování železa, má na Moravě své počátky nejpozději na konci 8. století. Dobře to dokládají zejména archeologicky zkoumané výrobní železářské areály v Moravském krasu, stejně jako depoty železných předmětů, které se objevují ve značném počtu právě od přelomu 8. a 9. století. Pro 9. století je pak charakteristický masivní nárůst dokladů jak specializovaných řemesel, tak tradiční podomácké výroby. Hlavní produkce se koncentruje v prostoru centrálních aglomerací, v Mikulčicích, Starém Městě – Uherském Hradišti a na Pohansku u Břeclavi. Doklady specializované výroby zde představují charakteristickou součást elitního prostředí (viz exkurz 2.1.2 a 2.1.3). V archeologických pramenech těchto a dalších lokalit nacházíme jak přímé, tak nepřímé doklady specializované výroby. Přímé doklady v podobě výrobních provozů – dílen mají mezi nimi nejdůležitější místo, ačkoliv se v průkazné podobě objevují jen vzácně. Jako příklad lze uvést dílnu na jemnou kovovýrobu (objekt 10/V) v sousedství 5. kostela na akropoli mikulčické aglomerace, předpokládanou kovářskou dílnu v severním podhradí téže lokality (viz exkurz 2.6.1) nebo obecně lépe prokazatelné kovozpracující dílny ze Starého Města. Podstatně častěji se vyskytují nepřímé doklady řemeslné výroby v podobě nástrojů, polotovarů, výrobního odpadu, surovin apod. Je úkolem pro systematickou evidenci a kritické zpracování těchto podkladů získat směrodatné informace o organizaci výroby na té které lokalitě. O úrovni lokální řemeslné produkce přinášejí důležité svědectví rovněž samy výrobky – předměty denní potřeby i luxusní artefakty. Mezi nimi vynikají předměty vysoké technické a umělecké kvality jako produkty kovozpracujícího uměleckého řemesla. Nacházíme je zejména v hrobech v podobě šperků, bojovnické a jezdecké výbavy apod. Jsou svědectvím obecné úrovně lokální nebo regionální řemeslné výroby, její technologické dokonalosti, umělecké invence a vysokého stupně organizace práce. V souvislosti s doklady výroby v Mikulčicích jsou často kladeny otázky, která řemeslná odvětví jsou zde zastoupena a zda se jednalo o specializované řemeslo nebo jen podomáckou výrobu. Často se ptáme, zda lokální kovozpracující dílny pracovaly pouze pro potřeby centra, resp. knížete, pro místní trh nebo pro dálkový obchod. Z archeologického hlediska je důležité sledovat detailně umístění dílen, výrobních areálů a dalších dokladů výroby a takto řešit otázku organizace výroby v rámci celé aglomerace. Mapování přímých či nepřímých dokladů výroby přináší základní informaci o funkci jednotlivých areálů mikulčické aglomerace. Díky nim lze předložit alespoň předběžné modely distribuce řemeslné výroby na území hradu a podhradí (viz exkurz 2.6.1).

„Neviditelní“ řemeslníci Zatímco předměty patřící členům velkomoravské elity můžeme podrobně studovat, stejně jako několik archeologicky zkoumaných dílen a s nimi spojené nálezy nástrojů, polotovarů a odpadu,1 o samotných řemeslnících nevíme prakticky nic. Chybějí o nich jakékoliv zmínky v dochovaných písemných pramenech. Stejně tak nedokážeme identifikovat jejich pohřby, neboť na Velké Moravě – na rozdíl od jiných regionů v raném středověku2 – nebylo zvykem ukládat do hrobů sady řemeslnických nástrojů. Na pohřebišti ve Starém Městě - Na Valách a u baziliky v Mikulčicích byly v několika hrobech nalezeny kousky zlaté suroviny, a to v podobě kapky, valounku, tyčinky nebo odstřižku zlatého plechu. Tyto hroby mají nadprůměrně bohatou výbavu, takže v nich nejspíše nebyli pohřbeni zlatníci, ale příslušníci elity, kteří se na výrobě šperků přímo nepodíleli. Kousky zlata v jejich hrobech mohly nahrazovat zlatou minci (tzn. fungovaly jako tzv. obolus mrtvých), popř. symbolizovaly výlučnou sociální pozici a kontrolu nad distribucí drahých kovů.3 Obecně vzato museli řemeslníci na Velké Moravě tvořit značně různorodou společenskou skupinu. Proto by ani nemělo zvláštní smysl snažit se je charakterizovat jako jeden celek, např. jaké měli společenské postavení, jaká byla míra jejich specializace apod. V těchto a dalších ohledech byly jistě podstatné rozdíly třeba mezi venkovským hrnčířem na straně jedné a zbrojířem pracujícím přímo pro panovníka na straně druhé. Následující úvahy tak omezíme jen na výrobce luxusních předmětů určených elitě. Přitom se můžeme inspirovat tím, co víme o špičkových řemeslnících z jiných částí raně středověké Evropy, kde se o nich dochovaly alespoň nějaké písemné záznamy. Nejvíce lze vycházet z poměrů ve Skandinávii, která vykazovala podobnou míru společensko-ekonomické komplexity jako Velká Morava. Základní otázkou je to, jak můžeme „elitní“ řemeslníky vůbec nazývat – přesněji řečeno, jak výrazně byly od sebe jednotlivé profese v soudobém nazírání odděleny. Určitým vodítkem je to, že v písemných pramenech ze západní a severní Evropy se nevyskytují termíny označující zřetelněji specializované profese, nejčastěji se setkáváme jen se značně obecnými označeními typu „kovář“, „zlatník“ apod. Považovalo se za žádoucí, aby jednotlivec zvládl celou řadu výrobních postupů – tím pádem mohl vyrábět širokou škálu produktů a uspokojit co největší počet objednavatelů. Na druhé straně, pokud v daném místě pracovalo několik řemeslníků a všichni měli dostatek zakázek, každý z nich se mohl zaměřit na činnosti, v nichž byl nejlepší.4 1 2 3 4

Klanica 1974, 55–84; Čáp – Macháček – Špaček 2011, 26–32; Galuška 1989; 2013, 114–171. Tobias 2009; Tănase 2010; Rácz 2014; Ježek 2017, 63–74; vše s lit. Sejbal 1960; Kavánová – Šmerda 2010; Galuška 2012b; 2013, 175–179; 2014b; Kouřil – Poláček 2013, 414, Taf. 2: 4. Capelle 2012, 17–18; srov. Armbruster 2010, 203.

179

Na Velké Moravě to bylo zřejmě podobné. Pokud zůstaneme u těch profesí, jejichž výrobky jsou archeologicky doložitelné a zároveň měly „statusový charakter“, nebylo jich nejspíše mnoho. Vedle již zmíněného kováře/zbrojíře, který dovedl zhotovit meč, ostruhy, ochrannou zbroj atd., k nim můžeme počítat především zlatníka, který vyráběl šperky ze zlata, stříbra i barevných kovů.5 Výroba opasků, mečových a jiných řemenů (viz esej 3.6) stála – viděno z hlediska používaných materiálů a technologií – „někde na pomezí“ obou uvedených řemesel. Podle požadovaného vzhledu mohl soupravu kování vyrobit buď první z obou řemeslníků (kované železo, tauzie, niello), nebo druhý (tepaný stříbrný plech, filigrán, granulace), popř. oba (lití z bronzu, vrubořez). Je otázkou, nakolik výroba skleněných korálů aj. ozdob tvořila náplň samostatného řemesla, nebo zda ji provozoval také zlatník/šperkař. Každopádně tato činnost se na výrobě uvedeného okruhu předmětů podílela již jen okrajově, zajišťovala hlavně vložky z barevného skla pro šperky nebo opasková nákončí. Těžiště místní sklářské výroby představovaly skleněné gombíky a korály do náhrdelníků, které k luxusnímu zboží nepatřily. Je těžké říci, jak se muž vlastně řemeslníkem stal (u žen bylo vykonávání takové práce podstatně méně pravděpodobné). Badatelé předpokládají, že řemeslo většinou přecházelo z otce na syna, stejně jako se v raném středověku dědilo „povolání“ a společenský status obecně. Učení mohlo začít celkem brzy, již ve věku kolem sedmi let – takže i mladík, který teprve nedávno překročil práh dospělosti, již mohl disponovat značnými zkušenostmi. Každé řemeslo pochopitelně vyžadovalo poněkud jiné dispozice: zatímco kovář musel mít hlavně fyzickou sílu, pro zlatníka byly ideální jemné a zručné ruce a také dobrý zrak (neexistovala žádná zvětšovací skla apod.), což také nahrávalo jedincům relativně mladším.6 Špičkoví řemeslníci se ve společnosti těšili značnému respektu, neboť dovedli vyrobit předměty, které nikdo jiný udělat neuměl. Také samotný proces výroby meče nebo šperku zdobeného granulací musel být pro nezasvěceného pozorovatele obestřen aurou tajemství. Život těchto specialistů byl pevně svázán se společenskou elitou, která jim dávala práci a slušně je za to odměňovala. Díky tomu se někteří mohli domoci nezanedbatelného bohatství a uznávaného postavení v komunitě. S tím se nemusí nutně vylučovat údaje písemných pramenů, že někteří řemeslníci měli status nesvobodných lidí. V takových případech nejvíce záleželo na tom, jaké měli vztahy se svým pánem a co z jeho případné přízně dokázali vytěžit. Za příznivých okolností se jejich život nemusel nijak zvlášť lišit od řemeslníků s „lepším“ právním statusem.7 Z obecnějšího pohledu na tom byli nejlépe řemeslníci, kteří pracovali na panovnickém dvoře a dostávali zakázky přímo od panovníka a od aristokratů z jeho nejbližšího okolí. Dvorské prostředí muselo být pro řemeslníky velmi podnětné, neboť zde nezřídka působili specialisté z různých oborů a z různých zemí, kteří se mohli od sebe učit a vzájemně se inspirovat. Současně to mohlo být i prostředí značně konkurenční, které je nutilo zlepšovat se a specializovat se na výrobu vybraného okruhu výrobků. Další výhodou pro tyto řemeslníky bylo to, že na panovnickém dvoře se nacházeli přímo v centru dění – mohli zde vidět mj. návštěvníky z cizích zemí, jejich zbraně a ozdoby, jimi dovezené diplomatické dary nebo obecně luxusní předměty importované z ciziny. Když

5 6 7

Aufderhaar 2012, 87. Capelle 2012, 26; Pesch 2012, 39, 41; srov. Lohrke 2004, 23, 33, 173. Klanica 1974, 19–20; Treffort 2002, 38; Baumeister 2004, 106; Hardt 2012, 272.

180

vznikaly nové typy ozdob nebo nové umělecké styly, mohlo k tomu docházet nejčastěji právě na panovnickém dvoře nebo obecně v prostředí elity. Odtud se pak tyto novinky šířily do dalších částí země, resp. do nižších společenských vrstev.8 Vztah špičkových řemeslníků a příslušníků elity tak můžeme popsat jako vzájemně výhodnou symbiózu. Řemeslníci těžili hlavně z toho, že elita jim zajišťovala odbyt jejich výrobků, popř. jim dodávala palivo, potraviny, oděv atd. Bez významu jistě nebyla ani skutečnost, že řemeslníci bydleli a pracovali v areálu velkomoravských hradišť, čímž měli zajištěnou ochranu. Byli sice na elitě závislí a tato závislost mohla být někdy svazující. Na druhé straně ani příslušníci elity se bez schopných řemeslníků neobešli, neboť nikdo jiný jim nebyl schopen vyrobit prestižní předměty, které potřebovali pro vyjádření svého exkluzivního společenského postavení (ledaže by si je snažili obstarat v cizině, to by ale bylo zdlouhavé a určitě ne levnější).9

Výrobní a výzdobné technologie10 Výzkum technologií, které se na našem území v raném středověku používaly při výrobě předmětů z drahých a barevných kovů, u nás nemá příliš dlouhou tradici a začíná se více rozbíhat až v posledním desetiletí, v souvislosti s rozvojem moderních analytických metod. Zvláště v případě moravských lokalit zatím velká většina z dosud nalezených předmětů, byť často velmi honosných, na detailnější prozkoumání teprve čeká.11 Neoddělitelnou součástí výzkumu je také experimentální výroba předmětů, v našem prostředí zatím hlavně šperků, která poskytuje užitečnou zpětnou vazbu při ověřování technické proveditelnosti a časové náročnosti jednotlivých technologických postupů.12 Na základě toho, co víme o výrobě luxusního šperku v raném středověku, můžeme předpokládat, že zlatníci pracovali většinou na zakázku konkrétního objednavatele. Ten poskytl řemeslníkovi potřebné množství drahého kovu – ať již v podobě mincí, hřiven, starších předmětů nebo jejich zlomků určených k přetavení. Domluvili se na počtu a vzhledu výrobků a také na zlatníkově odměně, kterou mohla být např. část z dodaného drahého kovu (srov. exkurz 3.3.1).13 Přibližná ryzost drahého kovu se mohla určovat pomocí prubířských kamenů. Ty vypadají na první pohled jako běžné kamenné brousky, ale mikroskopická analýza odhalí na jejich povrchu stopy po otěru drahých nebo barevných kovů.14 Určení ryzosti bylo důležité nejen pro zjištění samotné hodnoty drahého kovu, ale také pro odhad jeho mechanických a fyzikálních vlastností (např. teplota tání), z čehož vyplývaly možnosti jeho použití.15 Veškeré polotovary – v případě šperků to byly především dráty, granule a plech – bylo nutné vyrobit ručně, neboť neexistovala žádná mechanická zařízení, která by jejich výrobu mohla usnadnit. Špičkový šperkař jistě nepracoval sám, ale měl k ruce jednoho nebo hned několik pomocníků. To mohli být především učedníci, kteří si pod vedením mistra postupně osvojovali taje zlatnického 8 9 10 11 12 13 14 15

Westermann-Angerhausen 2006, 118; Schulze-Dörrlamm 2009a; Steuer 2010, 216; Kiilerich 2014, 444; Ungerman 2015, 273. Hedeager 2002, 7–11; Behr 2012, 54; Pesch 2012, 39. Za cenné připomínky k následujícímu textu děkuji Estelle Ottenwelter a Patricku Bártovi. Např. Kavánová 2009; 2011; Baxa et al. 2010; Fikrle – Frána – Tomková 2012; Kolářová – Děd – Ottenwelter 2014; Ottenwelter – Děd – Šejvlová 2014. Např. Čáp – Macháček – Špaček 2011; Barčáková 2014. Wamers 1994, 150; Baumeister 2004, 44, 105; Hardt 2004, 227–229; 2012, 273. Ježek 2017, zvl. 13, 15. Bosselmann-Ruickbie 2011, 76.

1

2

Obr. 101 Protahovací desky na výrobu drátu kruhového průřezu 1 – moderní; 2 – raně středověká z lokality Staraja Ladoga v Rusku

řemesla. Museli zvládnout všechny potřebné výrobní postupy od nejzákladnějších činností, včetně těch namáhavých a zdlouhavých, k nimž patřila právě výroba polotovarů. Drát se zhotovoval pomocí tzv. protahovací desky, což je deska z tvrdého kovu a s množstvím postupně se zmenšujících otvorů (obr. 101). Základem pro výrobu drátu byla delší, ručně ukovaná tyčinka přibližně kruhového průřezu, která se protahovala stále menšími a menšími otvory, až vznikl drát pravidelného kruhového průřezu a požadovaného průměru.16 Hraněný drát (tzn. čtvercového průřezu) byl do finální podoby vyráběn kováním, dokladem může být např. měnící se tvar i rozměry průřezu drátu u náušnice se dvěma bubínky z Mikulčic (obr. 181: 2 v exkurzu 3.3.2). Zjevné je použití této technologie i v případě drátu šestiúhelníkového a jiného průřezu, u něhož lze někdy sledovat stopy po úderech kladívka. Další způsoby výroby drátu, např. zkroucením plechového proužku (obr. 102: 1), zatím u velkomoravských šperků prokázány nebyly.17 Plech se vyráběl roztepáváním kusu kovu na kovadlině tak dlouho, dokud nebylo dosaženo požadované tloušťky.18 Na základě nálezů plechových mís nebo jiných nádob víme, že raně středověcí řemeslníci dokázali tímto způsobem vyrobit i relativně velké kusy plechu. Při výrobě velkomoravského šperku plně postačovalo zhotovit menší kusy, neboť většina potřebných plechových komponent neměla nijak zvlášť velké rozměry. Komponenty polokulovitého tvaru, především polokoule gombíků a bubínků pro náušnice, se tvarovaly pomocí jamkovice. Z lokality Staré Město - Na Dvorku pochází vzácný nález kusu losího parohu, opatřeného několika

16 17 18

1

2

Duczko 1985, 16–17; Eilbracht 1999, 30–33; Bühler 2000, 208–211; Armbruster 2002, 163–169. Srov. Whitfield 1990; Bühler 2000, 211–225. Armbruster 2002, 151–152; Barčáková 2014, 316.

3

Obr. 102 Tři způsoby výroby drátu kruhového průřezu 1 – zkroucením plechového proužku; 2 – zkroucením drátu čtvercového průřezu; 3 – zkroucením drátu obdélníkového průřezu

181

polokulovitými důlky různé velikosti.19 Důlky sloužily právě jako jamkovice, kdy kruhové kousky plechu se v nich pomocí tlouku se zaoblenou hlavicí daly tvarovat do podoby polokoule.20 Hlavní výzdobné techniky u luxusního velkomoravského šperku jsou granulace, filigrán, skleněné vložky (vzácně polodrahokamové) a zlacení. Zvláště obě prvně uvedené techniky byly velmi pracné z hlediska přípravných prací, popř. samotné aplikace. Podstatou granulace je výzdoba sestavená z drobných kovových kuliček, tzv. zrn nebo granulí, většinou upevněná na plechový nebo drátěný podklad (tzv. aplikovaná granulace). U velkomoravských šperků lze na základě velikosti zrn rozlišit dva hlavní druhy granulace. Tzv. hrubá granulace používá relativně větší zrna (o průměru cca 1,5 mm), z nichž každé je pro stabilitu podloženo drobným kroužkem z hladkého drátku. Tato výzdoba pokrývá plošně celý povrch předmětu (např. gombík, obr. 192: 1 v eseji 3.5) nebo jeho část (např. polokulovitý buton prstenu, obr. 183: 1 v eseji 3.4), méně často jsou taková zrna umístěna jednotlivě, s většími mezerami od sebe (obr. 183: 2 v eseji 3.4). Dalším druhem granulace je tzv. maková granulace, u níž jsou podstatně menší zrna (o průměru cca 0,3–0,5 mm) na povrchu šperku sestavena nejčastěji do geometrických útvarů (dvojité linie, plné trojúhelníky nebo kosočtverce apod.) oddělených od sebe prázdnými plochami (např. obr. 176: 2 v exkurzu 3.3.2; obr. 192: 3 v eseji 3.5). Připevnění zrn na plechový či drátěný podklad však nebyla jediná možnost jejich použití. Kromě aplikované granulace rozlišujeme ještě tzv. trojrozměrnou nebo volnou granulaci, kdy jsou větší zrna sestavena do podoby uceleného trojrozměrného útvaru. Nejlepším příkladem je hrozníček válcovitého tvaru, používaný u hrozníčkových náušnic (např. obr. 179: 1, 2; 182: 4 v exkurzu 3.3.2). Výchozím materiálem pro výrobu granulí jsou kousky drahého kovu, pokud možno stejné velikosti – k tomu se nejlépe hodí nastříhané kousky drátu. Řemeslník je promíchá s dřevěným uhlím a nasype do tyglíku. V žáru se původně nepravidelné kousky kovu roztaví a vlivem povrchového napětí se zformují do pravidelných kuliček. Po vychladnutí už jen stačí takto vzniklé granule očistit a roztřídit podle velikosti.21 K sobě navzájem nebo na podklad se granule připojují pájením. V raném středověku se používala pájka dvojího druhu – kovová nebo difuzní. Tzv. kovová pájka je slitina, která má teplotu tání podstatně nižší, než je tomu u kovů, z něhož jsou vytvořeny spojované části. Pájka v podobě jemných pilin se nanese mezi spojované komponenty, v žáru se roztaví a tyto části spojí. Tento druh pájky se hodí především pro spojování relativně větších komponent. Naopak hlavně pro nanášení jemné granulace je ideální difuzní pájka, což je směs měďnaté soli (např. octan měďnatý) a organického lepidla ředitelného vodou. Tenká vrstva této směsi se nanese na tu část povrchu předmětu, která se má ozdobit granulací, a vyskládají se na ni granule, které díky lepivé složce zůstanou na místě. Působením žáru se organické složky pájky odpaří a opět dojde k pevnému spojení granulí s podkladem.22 Filigrán je výzdobná technika pracující s ozdobnými drátky, které jsou – stejně jako v případě granulace – buď připájeny na plechový aj. podklad, nebo tvoří samostatné trojrozměrné útvary.23 19 20 21 22 23

Galuška 2013, 143–152. Sporadické nálezy jamkovic, tentokrát zhotovené z měděné slitiny, pocházejí mj. z islámských zemí Předního východu (Spink – Ogden 2013, 66 s lit.). Čáp – Macháček – Špaček 2011, 46–47, 66–67; Barčáková 2014, 316, obr. 6/15, 6/16, 6/63, 6/64 aj. Wolters 1983; Čáp – Macháček – Špaček 2011, 36, 54–58. Čáp – Macháček – Špaček 2011, 33–36 s lit.; Spink – Ogden 2013, 77–79. Wolters 1987.

182

V antice a středověku je doloženo široké spektrum ozdobných drátů (obr. 103). Na špercích a dalších předmětech s filigránovou výzdobou, které byly odkryty na velkomoravských pohřebištích, se zdaleka nevyužívaly všechny vyobrazené druhy filigránových drátů. Pokud ponecháme stranou dráty kruhového (obr. 103: 1) a čtyřúhelníkového průřezu (obr. 103: 2) a zaměříme se jen na filigránové dráty, které mají nějak plasticky členěný povrch, ve velkomoravském prostředí se nejčastěji vyskytuje perlovaný drát (obr. 103: 7) a kordovaný drát (obr. 103: 5). Výroba perlovaného drátu, pokud mají mít jednotlivé segmenty i mezery mezi nimi stejný tvar a velikost, je velmi náročná na čas a vyžaduje zručnost i určitou praxi. Klíčový význam pro objasnění výroby perlovaného drátu má spis Schedula diversarum artium z 12. století, jehož autorem je mnich Theophilus Presbyter.24 Autor zmiňuje dva základní výrobní postupy, z nichž každý používá zcela odlišný nástroj. První nástroj je ve spisu označován jako lima inferius fossa, podle popisu jde o čepel, opatřenou dvěma ostřími a úzkým žlábkem mezi nimi (obr. 104: 1). Když řemeslník opakovaně přejíždí tímto nástrojem po hladkém drátu v příčném směru (tzn. kolmo k podélné ose drátu), vytvarují se na něm dvě mezery se zaobleným vývalkem mezi nimi (vývalek vznikne splynutím dvou polovin; v případě nedokonalého provedení zůstanou obě poloviny vývalku odděleny zřetelným švem, obr. 104: 2 uprostřed). Poté výrobce přesune jedno z ostří nástroje do druhého žlábku a postup opakuje; jinými slovy, každý vývalek je nutno zhotovit zvlášť. Druhý typ nástroje označuje Theophilus jako organarium a popisuje jej jako dvoudílnou raznici, kdy horní a dolní polovina jsou navzájem spojeny pomocí čepů, díky nimž lze obě poloviny srazit k sobě úderem kladiva a pak zase oddálit (obr. 104: 3). Pracovní plocha obou polovin raznice musí být opatřena kanály s jednou nebo více jamkami, přičemž tvar jamky odpovídá tvaru poloviny požadovaného segmentu perlovaného drátu (obr. 104: 4). Dotyčná pasáž z Theophilova díla se stala podnětem pro četné experimenty, kdy se odborníci na raně středověký šperk – často ve spolupráci s profesionálními zlatníky – snažili zjistit, jak oba druhy nástrojů přesně fungují, jaké pracovní stopy na drátech zanechávají, a tím pádem jak lze u konkrétních předmětů z archeo­ logických výzkumů či muzejních sbírek zjistit použití prvního nebo druhého typu nástroje. Kromě toho se snažili ověřit, jestli se k výrobě perlovaného drátu nedaly použít také jiné nástroje, o nichž se Theophilus nezmiňuje, a to čepel jen s jedním ostřím (obr. 104: 2 vlevo) nebo naopak s více než dvěma ostřími (obr. 104: 2 vpravo).25 Perlovaný drát na velkomoravských špercích byl dosud z této perspektivy zkoumán jen v omezené míře (srov. exkurz 3.5.1). Nicméně na základě poznatků ve výše citovaných publikacích o experimentech lze vyslovit výchozí hypotézu, že velkomoravští zlatníci používali hlavně onu „dvojitou“ čepel, zatímco kulovité vývalky typické pro organarium nejsou u velkomoravského perlovaného drátu obvyklé. Budoucí specializované studium s využitím moderních zobrazovacích metod a analýz jistě přinese mnoho zajímavých poznatků a zjištění – a je možné, že zmíněná hypotéza se ukáže jako nesprávná. Ozdobné vložky se objevují nejčastěji u gombíků, prstenů a opaskových nákončí. Drtivě převažují vložky zhotovené ze skla různé barvy, které mívají plochou spodní stranu a vypouklou (méně často pak plochou) horní stranu. Souvisí to se způsobem 24 25

Brepohl 1999; Speer ed. 2014. Duczko 1985, 16–21; Whitfield 1998; Bühler 2000, 226–242; Tamla – Varkki 2009.

1

2

9

10

17

3

4

11

18

5

12

19

6

13

7

14

20

21

8

15

22

16

23

jejich zasazení, kdy spodní strana spočívá na povrchu zdobeného předmětu a zešikmené boční stěny vložky jsou fixovány pomocí objímky zhotovené z proužku plechu (obr. 183: 4, 5 v eseji 3.4).26 Zvláště u gombíků došlo občas k tomu, že vložka vypadla, příčinou byla nejspíše příliš nízká a tudíž špatně těsnící objímka.27 Sporadicky se setkáme s tím, že u velkých vložek je plechová objímka vystřižena do podoby řady trojúhelníčků (obr. 185: 4 v eseji 3.4 a 214: 10 v eseji 3.6) – tyto trojúhelníčky se daly k vložce snadno přihnout, aniž by se na objímce udělaly záhyby (které se mohou objevit na objímce tvořené plechovým proužkem). Polodrahokamové vložky se na velkomoravských předmětech vyskytnou vysloveně vzácně. Nejznámější jsou dvě opasková nákončí z Mikulčic, do jejichž lícové strany je zasazena vždy celá antická gema oválného tvaru, přičemž výjev vyřezaný do větší plochy gemy není viditelný, neboť tato plocha je zasazena dolů (obr. 214: 10 v eseji 3.6).28 Další výzdobná technika, tepání, se uplatnila hlavně u plechových gombíků s vegetabilním nebo geometrickým dekorem. Tepání se provádělo z lícové i rubové strany na základě předrýsovaných linií a většinou se kombinovalo s puncováním ploch tvořících pozadí 26 27

Obr. 103 Různé druhy filigránového drátu (1–16) a filigránové dráty čtyřúhelníkového průřezu, resp. roztepané (17–23)

28

Srov. Larock 1983; Bosselmann-Ruickbie 2011, 77–79; Spink – Ogden 2013, 87–88. Např. Mikulčice, 3. kostel, hroby 318, 424 a 437 (Klanica et al. 2019, 40, 65, 70, Abb. 35: 10; 74: 5; 82: 1). Otázkou zůstává, jestli výrobce nespoléhal i na další způsob upevnění vložky, třeba přitmelení. Mikulčice, 3. kostel, hroby 390 a 433 (Kouřil ed. 2014, 362, kat. č. 176: 2; 365; Klanica et al. 2019, 59, 68, Abb. 66: 2; 79: 2; určení minerálů viz Mrázek 2000, 33–39).

183

rukojeť

čepel s dvojitým ostřím drát

1

2

parohové kladívko

drát

3 organarium

Obr. 104 Nástroje na výrobu perlovaného drátu 1 – rekonstrukce nástroje s čepelí opatřenou dvěma ostřími, popsaného Theophilem Presbyterem; 2 – typy nástrojů použitelné pro výrobu perlovaného drátu (nahoře je zachycen průřez pracovní částí nástroje, dole je vyobrazen výsledek vzniklý jednou sérií příčných pohybů nástroje po drátu): vlevo nástroj s jednoduchou čepelí; uprostřed čepel se dvěma ostřími; vpravo nástroj s pěti ostřími; 3 – výroba perlovaného drátu pomocí dvoudílné raznice (organarium) popsané Theophilem Presbyterem; 4 – dvoudílná raznice rekonstruovaná E. Brepohlem; v každém kanálu lze vyrobit perlovaný drát s odlišným tvarem a velikostí segmentů

184

4

vlastního výzdobného motivu (podrobněji viz exkurz 3.5.1).29 Tepáním jsou zdobena také opasková nákončí ze stříbrného plechu, hlavně jejich plochá rubová strana (obr. 214: 1, 6, 10 v eseji 3.6). Technika lití, kdy plastická výzdoba na povrchu předmětu vznikne současně se zhotovením samotného předmětu, se u honosného velkomoravského šperku kupodivu neuplatnila takřka vůbec. Odlévané olověné korály, křížky, gombíky a závěsky, které se na Moravě v relativně vyšších počtech objevují až koncem 9. století, byly určeny lidovým vrstvám a do hmotné kultury určené příslušníkům elity nepatří.30 U předmětů z okruhu mužské/bojovnické výstroje jsou výrobní a výzdobné techniky bezprostředně provázány a souvisí do značné míry s použitým materiálem. Předměty ze stříbra a barevných kovů byly vyráběny buď z plechu, nebo odlévány. S litím se pojí výzdoba provedená technikami vrubořezu a niella. Železné předměty, vyráběné kováním, jsou nejčastěji opatřeny plastickou výzdobou, vytvářenou stejným způsobem, nebo jsou zdobeny tauzií. Jednotlivé techniky opět stručně představíme. Odlévání se uplatnilo při výrobě honosných kování mužských opasků a lýtkových řemenů (ptáčkovitá kování, nákončí, rámečky přezek, průvlečky; viz eseje 3.6 a 3.7), vzácně i u ostruh a kování k nim příslušejících řemínků. Ovšem zdaleka ne všechny z uvedených předmětů jsou velkomoravskými produkty, některé jsou s vysokou pravděpodobností karolinské provenience (viz exkurz 1.2.1). Ani u těchto předmětů zatím nebyl proveden detailnější výzkum, jakým způsobem jejich zhotovování probíhalo. Můžeme předpokládat, že se vyráběly litím do ztracené formy, přičemž k vytvoření hliněné formy se používaly voskové nebo olověné modely, které se nedochovaly.31 Kamenné kadluby z území Velké Moravy chybějí, na rozdíl od Středomoří a sousedních oblastí výrazně ovlivněných byzantskou kulturou. Ovšem i tamní kadluby, zhotovené z kvalitních jemnozrnných hornin, někdy dvoudílné a velmi precizně propracované,32 byly určeny většinou pro zhotovení modelů a nikoliv pro lití finálních výrobků.33 Každopádně zhotovení kamenného kadlubu mělo smysl jen u masově vyráběných předmětů; naproti tomu u unikátních a na objednávku zhotovovaných výrobků by to smysl postrádalo. Do okruhu plastické výzdoby patří vrubořez, což je technika založená na střídání šikmých plošek a využívající tak kontrast světla a stínu. U litých předmětů byla tato výzdoba zhotovena již při výrobě modelu a po odlití byla již jen zvýrazněna a začištěna. Jako dobrý příklad využití této techniky může posloužit jedna z opaskových souprav nalezených u mikulčické baziliky (obr. 214: 4, 5 v eseji 3.6). Technika niella je – na rozdíl od vrubořezu – založena na barevném kontrastu v rámci jedné ucelené plochy, vyznačuje se matnými tmavošedými, tmavohnědými nebo černými liniemi na kovově lesklém podkladu. Tmavá hmota, která byla při výzdobě používána, může být tvořena jedním nebo více sulfidy (sulfid stříbrný, měďnatý, olovnatý; složení směsi se v různých obdobích lišilo). Označení této hmoty („niello“) a potažmo celé techniky je odvozeno právě od její tmavé barvy (srov. latinský termín nigellum). Při aplikaci se do povrchu výrobku vyhloubí úzké žlábky a celý tento povrch se pokryje uvedenou hmotou. Působením žáru niello 29 30 31 32 33

Obecněji např. Destrée 1983; Williams – Ogden 1994, 17–21. Měřínský 1988; Kouřil 2014. Obecněji k technice lití např. Schmidt 1994; Pitarakis 2006, 42–48; Doncheva – Bunzelov 2018; Söderberg 2018. Např. Ödekan ed. 2007, 257–258; Eniosova 1998; Eniosova – Saračeva 2006; Szmoniewski 2010, 162–163; Bosselmann-Ruickbie 2018; Volodarec-Urbanovič 2018. Spink – Ogden 2013, 80–81.

přilne k povrchu výrobku; po zchladnutí se povrch zbrousí tak, že niello zůstane jen ve žlábcích, následně se celý povrch vyleští. Existují ale i výrobky, u nichž bylo niello ve formě plastického vlákna cíleně aplikováno pouze do žlábků.34 Na Velké Moravě se předměty zdobené niellem vyskytují jen vzácně. Např. u kování lýtkových řemenů, která byla odkryta ve dvou hrobech v Mikulčicích, se kombinuje vrubořez a niello (obr. 222: 1, 2 v eseji 3.7). Kování jsou zhotovena z litého stříbra; vrubořezem jsou zdobena centrální výzdobná pole, která jsou navíc pozlacená, zatímco okrajové plochy zůstaly stříbrné a jsou zdobeny černými obloučky nebo liniemi provedenými niellem. Tato kování jsou nejspíše karolinské provenience (viz esej 3.7). Niello zůstává v kontextu výrobků z velkomoravských pohřebišť zatím neprozkoumaným fenoménem. Vzhledem k řídkému výskytu této výzdobné techniky se zdá, že místní řemeslníci ji běžně nepoužívali nebo ji vůbec nedokázali zhotovit. V takovém případě by pouhá přítomnost niella kvalifikovala daný výrobek jako import. Nebylo by to úplně překvapivé, neboť velkomoravští řemeslníci stejně tak neovládali třeba techniku emailu, která se vyznačuje nanášením skla různé barvy na kovový podklad.35 Tauzie je – podobně jako niello a email – výzdobná technika založená na barevném kontrastu. Na rozdíl od obou zmíněných technik se však tauzie na Velké Moravě běžně používala, nejčastěji zde tímto způsobem byly zdobeny železné předměty. Výrobce do hladkého povrchu předmětu nejprve vyryl žlábek, do něj vložil drát ze stříbra nebo barevného kovu a zakoval jej do jedné roviny se zbytkem povrchu, následně celý povrch zbrousil.36 U některých honosných výrobků tvoří takto provedená tauzie i velmi propracovaný ornament.37 Vzácně se objevuje také plošná tauzie, která pokrývá celý povrch předmětu, takže železné jádro víceméně není vidět. Jako příklad mohou posloužit ostruhy z hrobu 437 u 3. mikulčického kostela (baziliky), s vnějším povrchem kompletně pokrytým stříbrnými proužky (viz esej 3.2).38 Jindy celý povrch předmětu pokrývají šachovnicově uspořádané plošky z dvou nebo více kovů odlišné barvy, které vytvářejí geometrický vzor.39 Ve velkomoravském prostředí zcela specifickou výzdobu mají ostruhy a k nim příslušná kování z hrobu 266/49 ve Starém Městě - Na Valách. Tyto železné předměty jsou zdobeny stříbrnými drátky a kousky pozlacené měděné fólie, která byla předtím opatřena plošným puncováním provedeným z rubové strany. Oba druhy výzdoby byly k železnému podkladu připevněny pomocí speciálního tmelu, který po vyžíhání dostal podobu tmavé sklovité hmoty.40 Zlacení se praktikovalo u předmětů zhotovených z kovů o něco levnějších (stříbro, měď, bronz aj.), kdy zlacení pokrylo buď celý povrch předmětu, nebo jen jeho část. Jde o finální povrchovou úpravu, která se provádí až tehdy, když je hotova granulace, filigrán, vytepávaná výzdoba nebo niello.41 V raném středověku se provádělo hlavně tzv. žárové zlacení: ve rtuti se rozpustí zlato

34 35

36 37 38 39 40 41

Bosselmann-Ruickbie 2011, 87; Greiff – Hartmann 2019, 55–67, s lit. Viz např. nůž v pochvě opatřené sanicovitým kováním ze zlatého plechu, které je, spolu s dalšími příslušnými kováními, zdobeno kruhovými medailony vyplněnými přihrádkovým emailem; pochází z hrobu 23/48 ve Starém Městě - Na Valách (Hrubý 1955, 413, tab. 54: 1–3; Kouřil ed. 2014, 379, kat. č. 200). K emailu obecněji např. Wamers 1998–1999; Mitchell 2001; Bosselmann-Ruickbie 2011, 87–89; Eichert – Mehofer 2011. Šířeji Wolters 2007 s lit. Např. ostruhy z lokality Ducové, Slovensko: Kouřil ed. 2014, 357, kat. č. 170. Kouřil ed. 2014, 354, kat. č. 166: 1; Klanica et al. 2019, 70, Abb. 82: 2, 3. Galuška 1999, 84–93; Szőke 2018. Galuška 1998b; srov. Wolters 2007, 548–549. Armbruster 2002, 176–177; Zuyderwyk – Besteman 2010, 88; Patscher 2019, 117.

185

(popř. s příměsí stříbra) a vzniklý amalgám se nanese na povrch zdobeného předmětu; po zahřátí se většina rtuti odpaří a zbylé zlato se zbytky rtuti vytvoří kompaktní a tvrdou vrstvu, pevně spojenou s podkladovým kovem. Relativně větší hladké plochy (tzn. bez granulace apod.) je žádoucí ještě následně vyleštit.42 Další metodou, která se nazývá plátování, bylo pokrytí předmětu tenkou zlatou nebo stříbrnou fólií.43 Finální povrchovou úpravou je také pocínování; i u něj mohla být cínem (nebo slitinou cínu a olova) pokryta celá plocha předmětu nebo jen jeho část. Účelem pocínování bylo dosáhnout efektního stříbřitého vzhledu a železné předměty chránit před působením koroze. Na našem území bylo pocínování – v rámci hmotné kultury z 9. a 10. století – zatím zjištěno jen u ostruh a nožů s kovovou rukojetí.44 Stopy cínu nebo jeho oxidů na původním povrchu železného předmětu bývají překryty korozními produkty, takže pocínování nelze zjistit pouhým okem, ale jen nasazením moderních analytických metod. Jelikož tato technika nebyla nijak zvlášť pracná ani finančně nákladná, je možné, že v té době byla rozšířenější, než se zdá na základě dnes dochovaných dokladů. Také v západní Evropě byla v raném středověku (od merovejského období dále) pocínováním prokazatelně opatřována podstatně širší škála předmětů – kromě ostruh to byla kování bojovnických opasků, součásti koňského postroje, ale také předměty každodenního použití jako lžíce, klíče, kování skříněk apod.45 Pro uvedené artefakty připadají v úvahu dvě hlavní metody pocínování. Tzv. žárový ponor spočívá v ponoření předmětu na několik minut do lázně roztaveného cínu nebo jeho slitiny při teplotě okolo 260 °C. Druhou metodou je tzv. tavné pokovení, kdy se část nebo celý povrch předmětu pokryje tavidlem (smůla), posype cínovými pilinami nebo práškem a následně se zahřívá.46

Šperk a součásti oděvu Ve velkomoravských hrobech se nachází početné spektrum artefaktů, z nichž velkou část tvoří šperky a kovové součásti oděvu. Výskyt těchto předmětů je podmíněn především tím, zda jejich majitel byl mužského nebo ženského pohlaví. Obecně vzato oděv Moravanů v této době mnoho kovových součástí neobsahoval. Muži a chlapci nosili mj. kožený opasek a řemeny ovazované kolem lýtek, z nichž se v hrobech dochovala většinou jen kovová kování (je také možné, že některé opasky, resp. lýtkové řemeny žádné kovové součásti neměly). Ženy a dívky uvedené oděvní doplňky nejspíše nenosily, v jejich hrobech nacházíme pouze šperk. Toto základní genderové rozlišení platilo bez ohledu na věk a společenské postavení majitele. V následujících textech (kapitola 3) se ovšem budeme věnovat jen honosně provedeným předmětům odkrytým v hrobech příslušníků elity.

42 43 44

45 46

Spink – Ogden 2013, 81–82, 87; Greiff – Hartmann 2019, 54–55. Ottenwelter et al. 2012, 531–532. Hošek – Mařík – Šilhová 2008, 323; Ottenwelter – Leroux – Děd 2008, 77, s lit.; Baxa et al. 2010, 504–506, 510; srov. Mehofer 2018, 384; pocínované esovité záušnice z 11.–13. století viz Ottenwelter et al. 2012. Svoljšak et al. 1997, 264, 265, t. 20: 1, 2; Karo – Knific – Milić 2001; Ottenwelter – Leroux – Děd 2008, 76–77 s lit.; Krohn 2009, 223; Eggenstein 2011, 379–380, No. 9. Ottenwelter – Děd – Hošek 2011.

186

Pokud je Velká Morava v kontextu evropské raně středověké archeologie něčím výjimečná, tak především tím, že z doby její existence se dochovalo neobvykle velké množství luxusního šperku. Toto bohatství vyniká tím spíše, že v jiných částech Evropy nebylo v 9. století zdaleka běžné ukládat do hrobů v masovém měřítku honosné milodary. Ve Franské říši došlo během 8. století k podstatné redukci milodarů či jejich úplnému vymizení. Zvyk pohřbívat se šperky, součástmi oděvu či dalšími předměty se v 9. a 10. století udržel jen v periferních oblastech Franské říše, např. v severovýchodním Bavorsku.47 Podobná situace byla na území Byzantské říše, kde je ovšem poznání pohřebního ritu limitováno nízkým počtem kvalitně prozkoumaných a zároveň publikovaných pohřebišť. Ženský šperk zde sice patří k relativně více zastoupeným druhům nálezů, ale jen z malého počtu hrobů pocházejí ozdoby vyrobené z drahých kovů.48 Zvyk pohřbívání s milodary se v 9. a 10. století intenzivně praktikoval také v severní Evropě, ovšem tamní spektrum ženského šperku bylo zcela jiné než na Velké Moravě. Luxusní velkomoravský šperk lze vymezit jako skupinu ozdob zhotovených z drahých kovů a zdobených náročnými šperkařskými technikami, v prvé řadě granulací a filigránem. V dřívější české a slovenské odborné literatuře se pro takové ozdoby používalo označení „byzantsko-orientální šperk“ (v souvislosti s jejich předpokládaným původem), nověji pak termín „veligradský šperk“. V zahraniční literatuře se nadále běžně objevuje obecné označení „honosný velkomoravský šperk“, které pro svou srozumitelnost převládá i v následujících kapitolách. Z hlediska funkce jsou nejpočetnějšími druhy ozdob náušnice (viz esej 3.3) a gombíky (viz esej 3.5), ostatní se vyskytují podstatně vzácněji: prsteny (viz esej 3.4), lunicové závěsky, plechové korály apod. Kromě toho se na Velké Moravě používaly početné ozdoby zhotovené z bronzu, popř. z olova, určené ženám z méně zámožných vrstev obyvatelstva. Tato skupina, která zahrnuje stejné funkční druhy jako šperk honosný, tzn. náušnice, gombíky, prsteny atd., se v literatuře tradičně označuje jako „podunajský šperk“.49 Šlo o levný a masově produkovaný šperk, opatřený jen jednoduchou výzdobou; k jeho výrobě většinou nebyly nutné nějaké speciální znalosti. Vzhledem k zaměření publikace se v dalších kapitolách nevěnuje tomuto šperku zvláštní pozornost. Luxusní šperk – stejně jako honosné součásti mužského oděvu – nacházíme na území Velké Moravy výhradně na kostrových pohřebištích. Tato pohřebiště jsou situována především u kostelů v areálech významných hradišť, vedle Mikulčic patří v tomto směru k nejvýznamnějším lokalitám Staré Město a Pohansko u Břeclavi.50 Občas se však takový šperk vyskytne i na tzv. venkovských pohřebištích založených mimo velkomoravská centra51 nebo na mohylnících na okrajích tehdy osídleného území.52

47 48 49 50 51 52

Pöllath 2002. Např. Poulou-Papadimitriou et al. 2012; Ivison 2017; Pülz 2017. Niederle – Zelnitius 1929; Niederle 1930; Eisner 1947; Hrubý 1955, 222; Dostál 1965, 363; 1966, 30. Hrubý 1955; Poulík 1955; Galuška 1996; 2013; Kalousek 1971; Staňa 2001; Macháček – Dresler – Přichystalová – Sládek 2016; aj. Např. Nechvalín 1 a 2 (Klanica 2006a; 2006b), Šlapanice (Geisler 2013, 135, 139–140) nebo Dolní Věstonice - Na Pískách (Ungerman 2007). Např. Hluk-Hluboček a Vrbka-Tabarky (Dostál 1966, 126–128, 190–191, tab. XV: 19–28; LXI: 16–19).

2.6.1 exkurz Kovolitecká dílna u 5. kostela — Lumír Poláček, Šárka Krupičková

V roce 1962 byly v těsném sousedství 5. mikulčického kostela objeveny dosud nejvýznamnější doklady kovozpracující výroby v areálu hradiště (obr. 105). Objekt 10/V o celkové délce dosahující 10 metrů a šířce 3 metry vykazoval neobvyklou koncentraci nálezů železné strusky, bronzových a olověných slitků a kapek skelné hmoty, tedy dokladů specializované výroby. Zdeněk Klanica interpretoval nález jako dílnu pro jemnou kovovýrobu z předvelkomoravského období.1 Objekt představuje jeden z mála výrobních objektů tohoto charakteru, které byly vůbec v prostoru Mikulčic a Velké Moravy objeveny. Pro raný středověk můžeme obecně hovořit o nepoměru mezi značným bohatstvím nalézaných produktů uměleckého řemesla a spíše ojedinělými doklady jejich výroby. Specializovaní řemeslníci, mezi něž řadíme i výrobce předmětů z barevných a drahých kovů, patřili mezi vyhledávanou skupinu zejména v prostředí elitních sídel. Zde byli najímáni jako dvorní řemeslníci pro zadavatele z řad místní elity a zajišťovali jí přísun exkluzivních výrobků 1

Klanica 1974, 56–63.

Obr. 105 Objekt 10/V interpretovaný jako dílna pro jemnou kovovýrobu na snímku z roku 1962 V popředí: písčito-hlinitá podlahová úprava objektu 10/V s kontrolními bloky, vlevo vzadu: kněžiště 5. kostela

demonstrujících nejen její bohatství, ale také vysoký sociální status. Řemeslníci ale také putovali za zákazníky a zakládali zde dočasné dílny. Hráli tak mimoděk důležitou roli pro transfer technologií, módních trendů i při výchově učedníků.2 Zda byla mikulčická dílna využívána dlouhodobě nebo spíše sezónně, není za současného stavu výzkumu jasné, stejně jako nedokážeme přesněji určit její absolutní stáří. Její spojení s předvelkomoravským obdobím bylo vícekrát zpochybněno;3 terénní dokumentace totiž nepřináší žádné průkazné absolutně chronologické opory a odpovídající nálezový soubor obsahuje předměty z širokého časového úseku konce 8. až začátku 10. století.4 To by nasvědčovalo datování stavby spíše do pokročilého 9. století. Určitou horizontálně-stratigrafickou oporou datování může být těsné sousedství s 5. kostelem, s nímž je dílna také shodně orientovaná.5 Na základě nálezové situace můžeme konstatovat, že se dílna skládala ze dvou částí, doložených oddělenými písčito-jílovitými podlahami (obr. 106). Z jihozápadní části jsou uváděny převážně nálezy vztahující se spíše k práci s železnými kovy, a to v podobě železné strusky, v severovýchodní části byly naopak objevené doklady barevné metalurgie a skleněné slitky.6 Tato dualita může být na jedné straně známkou změn ve využití stavby v průběhu času, na druhé straně ale také dokladem paralelního zpracování železa, mědi a skla ve dvou oddělených prostorách. Společné působení příbuzných řemeslných oborů vidíme i u mnohem ambicióznějších objektů velkých profesionálních řemeslných dílen, které se objevují v areálech raně středověkých klášterů, v 9. století např. v St. Gallen.7 Společné šperkařské a kovářské dílny se nalezly také z vikinského období, a to ve Vorbasse v Dánsku.8 Toto sdílení mohlo mít i prozaické vysvětlení v podobě přidružené výroby specializovaného železného náčiní pro potřeby sousední dílny na zpracování barevných kovů.9 Charakter raně středověkých dílen a znalosti kovozpracujících řemeslníků mohly být tedy z ryze praktických důvodů do značné míry polytechnické. Mikulčická dílna poskytuje jen skrovné informace o svém někdejším vybavení. V obou podlahových úpravách se nalezla řada zahloubených jamek vyplněných šedým popelem nebo struskou a slitky kovů. V jihovýchodní části tvoří výraznou strukturu tvrdá popelová vrstva lemovaná dvěma řadami důlků vyplněných železnou prokorodovanou drtí a struskou. Tento objekt lze označit za pozůstatek otopného zařízení, snad jakési vyvýšené výhně o délce strany 130 cm.10 2 Aufderhaar 2012, 88; zde další literatura; k „neviditelným“ řemeslníkům viz také esej 2.6. 3 Poláček 1996, 250; Staňa 1997, 78; Zábojník 2005, 102. 4 Srov. Klanica 1974, 61, 63. 5 K předběžnému datování 5. kostela do pokročilého 9. století viz Poláček 2014c, 71. 6 Klanica 1974, 56–63. 7 Capelle 2012, 20, Fig. 5. 8 Aufderhaar 2012, 89. 9 Ibid. 10 Klanica 1974, 58.

187

Právě pícka je základním vybavením kovozpracujících dílen připravujících si vlastní surovinu či realizující výrobu metodou odlévání. V těchto provozech bylo nutností pracovat při teplotách kolem 1200 stupňů, navíc s podmínkou dosažení a udržení konstantní teploty. Alternativou stabilního otopného zařízení, byť s omezenými možnostmi, je využití přenosné pícky.11 Mezi další nezbytné části provozu dílny pro jemnou kovovýrobu můžeme zařadit tzv. studený provoz, kde se kov zpracovával za studena tepáním, pilováním, protahováním, apod. K základnímu vybavení musel patřit „zlatnický stůl“, místo, kde trávil řemeslník vůbec nejvíce času při zdobení a finalizaci svých výrobků (např. při přípravě a předrýsování ornamentů, leštění). Kromě výrobního prostoru musela mít každá dílna vyřešené bezpečné ukládání materiálu, zejména drahých kovů, polotovarů a připravených komponent, a to tím spíše, pokud tyto suroviny patřily zadavateli práce.12 V případě dílenského objektu 10/V ovšem není možné jeho vnitřní dispozici a technické vybavení blíže specifikovat. Jedním z důvodů může být fakt, že šlo o povrchovou roubenou stavbu, jejíž pozůstatky byly zničeny při přestavbě či zániku mocenského

11 12

Aufderhaar 2012, 91; experimentální výroba s použitím přenosné pícky viz Čáp – Macháček – Špaček 2011, 38, obr. 27. Aufderhaar 2012, 88–89, 92.

centra. Nenacházíme zde ani specializované nástroje jako nepřímé doklady jemné kovovýroby. Chybí zde zejména tavicí tyglíky, které se paradoxně koncentrují v jiných místech akropole a podhradí, jinak jsou rozptýleny v podstatě po celém areálu hradiště.13 Z velkomoravského prostředí poskytly zatím nejvýmluvnější přímé svědectví specializované jemné kovovýroby dílny objevené ve Starém Městě - Na Dvorku, kde byla nalezena mj. matrice z parohoviny na tepání dutých polokoulí, tyglíky s doklady tavby drahých kovů a také šperkařské nářadí.14 Jemná kovovýroba patřila v raném středověku ke strategicky nejvýznamnějším oblastem řemeslné produkce. Předpokládáme u ní přímou kontrolu ze strany příslušníků nejvyšších elit, možná samotného knížete. Proto byly dílny často součástí vnitřních opevněných areálů mocenských center.15 Tuto strategickou polohu dokumentuje i dílna u 5. kostela v Mikulčicích, stejně jako další předpokládané dílny na akropoli hradiště. Na druhou stranu by bylo ovšem potřeba vysvětlit přítomnost dalších kovoliteckých dílen v podhradí. Dokládají je koncentrace tavicích tyglíků nalezené v severním podhradí a v západní části areálu Kostelisko (obr. 107).16 13 14 15 16

Poláček 2008c, 281–282. Galuška 2013, 109–174. Donat 1995, 97–99. Poláček 2008c, 281–282.

S

b 0

2m

Legenda: Severovýchodní část s převahou kovových neželezných slitků a

Jihozápadní část s převahou nálezů železné strusky Jámy s šedým popelem a nálezy kovových slitků nebo strusek Možné stopy vyvýšené kovářské výhně Rozsah uhlíkovité vrstvy v prostoru objektu 10/V

Obr. 106 Plán objektu 10/V, interpretovaného jako dílna pro jemnou kovovýrobu

188

40

0m

Š TĚP NI CE

350 m

KO STELEC

D

30

0m

K O STE L I S KO

S

ŽAB NÍK

0

100 m

Legenda: Nálezy tavicích tyglíků (celých i fragmentů)

Obr. 107 Plán mikulčického hradiště s vyznačením nálezů tavicích tyglíků D – poloha dílny pro jemnou kovovýrobu

189

Pecky révy (Vitis vinifera) jsou častým a nejpočetnějším nálezem ovocných druhů na mikulčickém hradišti

2.7  Jídlo a pití jako odraz rozvrstvení společnosti — Michaela Látková

Jedním z nejlepších ukazatelů sociálního rozvrstvení současných a historických společností i dávných archeologických kultur jsou přímé doklady konzumovaných potravin a především jejich kvalitativní výživové vlastnosti. Tento druh informací nejlépe poskytují přírodovědné obory ve spolupráci s archeologií. V tradičním pojetí je to obzvláště archeobotanika a archeozoologie, které získaný biologický materiál z archeologických nalezišť detailně analyzují a interpretují. Nejnovější metodou, která ověřuje a prohlubuje poznatky o přijímané potravě, je analýza stabilních izotopů v lidském kosterním materiálu.1 Rozmanitost přijímané potravy a kvalitní výživa reflektují sociální strukturu obyvatel lépe než například pohřební výbava, která může do jisté míry odrážet různé pohřební zvyklosti, praktiky a rituály, které nemusí bezprostředně souviset se sociálním postavením jednotlivce.2 Tradiční zemědělské komunity plně závislé na pěstování zemědělských plodin a chovu hospodářských zvířat jsou limitovány dosažitelnými potravinovými zdroji poskytovanými okolní krajinou. Základními potravinami běžných komunit mírného klimatického pásma jsou obiloviny a výrobky z nich.3 Rostlinná složka by měla ve vyvážené potravě tvořit až 70 % ze všech konzumovaných druhů potravin. Mikulčice jsou výjimečné nejen svými rozsáhlými archeologickými výzkumy a bohatými nálezovými fondy, ale i archeobotanikou. Analýza rostlinných makrozbytků zde má dlouhou tradici; její základy položil před více než 50 lety botanik Emanuel Opravil. Jeho práce přinesly ucelené poznatky o charakteru přírodního prostředí holocénní údolní nivy středního Pomoraví, především v období raného středověku.4 Bohužel doba, ve které tento badatel působil, neměla ještě pevně stanovené archeobotanické metody a postupy. V současnosti se uplatňuje strategie systematického vzorkování a proplavování všech sedimentů pro makrozbytkovou analýzu. Archeobotanika je součástí všech terénních výzkumů v Mikulčicích. Díky tomuto přístupu je dnes možné řešit nejen paleoekologické, ale i jiné, obzvláště paleoekonomické otázky. Nově analyzovaný archeobotanický materiál z mikulčické sídelní aglomerace pochází z 28 archeologicky zkoumaných poloh. Vzorky sedimentů pocházejí z různých typů kontextů reprezentujících sídliště, hroby, ale i výplně zaniklých říčních koryt.5 Charakter archeo­botanického materiálu je do značné míry ovlivněn přírodními podmínkami lokality a způsoby exkavace archeologických struktur. Tomu odpovídá konkrétní metodika odběru archeobotanických vzorků a extrakce rostlinného materiálu (exkurz 2.7.1).

1 2 3 4 5

Katzenberg 2007, Schwarcz – Schoeninger 2012. Johansson 1996, 32. Hajnalová 2012, 29; Hladík 2014, 172; Dresler – Macháček 2008; Vignatiová 1992, 98. Opravil 1962; 1983; 2003. Látková 2017, 33–34.

Pěstované zemědělské plodiny Sortiment rostlinných makrozbytků plodin pěstovaných v mikulčickém hradišti dokládá konzumaci a využívání celé řady druhů obilovin, luštěnin, pěstovaného ovoce a zeleniny. Na běžných archeo­logických lokalitách, počínaje pravěkými, patří mezi nálezy pěstovaných plodin především zuhelnatělá obilná zrna. V Mikulčicích byla díky vysoké hladině podzemní vody zakonzervována semena a celé plody reprezentující i jiné typy plodin, jako jsou např. pěstované ovoce, zelenina či plodiny, které jsou zdrojem vláken.6 Tyto druhy se na běžných „suchých“ archeologických lokalitách dochovávají jen výjimečně (obr. 108). V Mikulčicích patří největší počet nálezů z kategorie pěstovaných plodin jednoznačně obilovinám. Obiloviny jsou v hodnocené lokalitě zastoupeny pěti druhy, které reprezentují chlebové (pšenice setá a žito seté) i nechlebové (proso seté, ječmen setý a oves setý) plodiny.7 Podobně jako obiloviny, i luštěniny jsou v Mikulčicích doloženy pěti druhy. Kromě tradičních luštěnin, které se vyskytují i na jiných raně středověkých lokalitách (čočka jedlá, hrách setý), jsou v Mikulčicích doloženy i méně časté druhy: vikev ervilská a bob obecný. Našel se zde rovněž druh, který je pro dané období na českých lokalitách netypický, totiž hrachor setý.8 Doložené spektrum ovoce a zeleniny v Mikulčicích představují semena a pecky broskví, révy vinné, jabloní, hrušní, ořešáku královského, švestek/trnek nebo okurky seté.9 V menší míře známe podobné nálezy luxusních plodin z období raného středověku pouze z Prahy (různé polohy)10 a jiných poloh z Čech a Moravy.11 Známé jsou i z raně středověkých lokalit Polska.12 Tyto luxusní plodiny potvrzují jiný, „vyšší“ status raně středověkých centrálních sídel. V Mikulčicích jsou spolehlivým ukazatelem vyššího životního standardu zde sídlící elity. Poslední kategorií pěstovaných plodin jsou rostliny, které jsou zdrojem vláken či oleje. Všestranné využití těchto rostlin je jedním z hlavních důvodů jejich pěstování v blízkosti hradiště. Z textilních plodin jsou v Mikulčicích doloženy druhy jako konopí seté a len setý, z olejnatých mák setý. Nejpočetnějším druhem plodin poskytujících vlákna je konopí.13 Na hradišti Valy u Mikulčic je celkově doloženo 27 pěstovaných druhů, resp. botanických taxonů plodin, což vypovídá o plně

6 7 8 9 10 11 12 13

Opravil 1962; 2000; 2003; Látková 2017. Látková 2017, 47–55. Látková 2017, 55. Látková 2017, 57–60. Čulíková 1998; 2001a; 2001b; 2005; 2008. Žatec: Kočár et. al. 2010; Olomouc: Opravil 1994; Pohansko u Břeclavi: Doláková et al. 2020. Krakow: Klichowska 1964; Mueller-Bieniek – Walanus – Zaitz 2015; Wolin: Latałowa 1999. Látková 2017, 60.

191

1

2

3

4

5

6

7

8

9

11

12

13

14

15

16

10

0

1 mm

Obr. 108 Nálezy rostlinných makrozbytků z velkomoravského hradiště Mikulčice-Valy 1 – Hordeum vulgare-vulgare; 2 – Panicum miliaceum; 3, 4 – Triticum aestivum; 5 – Secale cereale; 6 – Lens culinaris; 7 – Pisum sativum; 8 – Lathyrus sativus; 9 – Prunus domestica, insititia; 10 – Persica vulgaris; 11, 12 – Vitis vinifera; 13 – Cucumis sativus; 14 – Petroselinum crispum; 15 – Daucus carota; 16 – Cannabis sativa

192

rozvinutém zemědělství ve velkomoravském období. Uvedený počet pěstovaných plodin reprezentuje 37 303 rostlinných makrozbytků (semen) nalezených v celé sídelní aglomeraci.14

Sbírané rostliny Sběrné hospodářství mělo od vzniku lovecko-sběračských skupin nezastupitelné místo ve výživě člověka. Výskyt divoce rostoucích ovocných dřevin, křovin a bylin v přirozené vegetaci poskytuje doplňkový zdroj rostlinné potravy pro lidi i domácí zvířata. Detekce sběrného hospodářství však bohužel není v plné míře za pomoci současných archeobotanických metod možná. Sortiment sbíraných divoce rostoucích druhů byl určitě mnohem širší, než lze rekonstruovat pouze na základě rostlinných makrozbytků. Důvod, proč byly některé planě rostoucí druhy sbírány, tkví v jejich významu jakožto stabilního zdroje rostlinné potravy plné vitamínů a minerálů i v době nedostatku, respektive neúrody pěstovaných plodin. Některé druhy mohly být sbírány i na krmení domácích zvířat, jiné kvůli svým léčivým účinkům nebo díky jiným specifickým vlastnostem, např. na barvení látek nebo v případě obsahu halucinogenů pro magické úkony. Ze sbíraných divoce rostoucích plodin se podařilo v Mikulčicích doložit několik zajímavých druhů. Z konzumovatelných plodin rostoucích ve volné přírodě se zde našlo několik různých druhů ovoce, například třešeň ptačí (Prunus avium L., syn. Cerasus avium), trnka obecná (Prunus spinosa), ostružiník maliník (Rubus idaeus), ostružiník ježiník (Rubus caesius), ostružiník křovitý (Rubus fruticosus agg.), dřín obecný (Cornus mas), jahodník obecný (Fragaria vesca) nebo jahodník truskavec (Fragaria moschata). Uvedené druhy mohly být a pravděpodobně i byly předmětem konzumace; v případě třešně ptačí je předpoklad, že ve velkomoravském období byly podnikány pokusy o její zavádění do kultury.15 Z hlediska ekologických a stanovištních podmínek se tyto druhy běžně vyskytují na křovinatých stráních, mezích a remízcích; mohou rovněž růst podél cest a ve světlých listnatých lesích. Tyto druhy se častěji vyskytují v teplejších oblastech a v nižších polohách. V okolí mikulčického hradiska mohly růst na okrajích lesních prostor, na mezích, na okrajích polí, zarůstajících pastvinách nebo loukách. Zde se pravděpodobně plody uvedených druhů sbíraly a přinášely na hradiště. V sběrném hospodářství měl své pevné místo i sběr lískových ořechů (Corylus avellana). Zlomky skořápek lískových ořechů se poměrně často nacházejí jak v přirozených sedimentech zaniklých říčních koryt, tak i v běžných obytných areálech. Za doklady, které by mohly indikovat sběr krmiva pro hospodářská zvířata, je možné považovat v archeobotanickém materiálu hojně zastoupené zlomky žaludů dubu (Quercus sp.). Kromě nich se ve zvýšené míře objevují semena habru (Carpinus betulus), která nalézáme v běžných sídlištních kontextech v kombinaci se zuhelnatělými obilovinami. Poměrně častý výskyt zlomků semen habru může indikovat jejich sběr např. na výrobu oleje.16 K lékařským účelům mohly být využívány rostlinné druhy pocházející z volné přírody. Své místo v lékařství měl určitě i hloh (Crataegus sp.), který patří často k nejpočetněji doloženému druhu planě rostoucích užitkových plodin v archeobotanickém materiálu z Mikulčic. Nelze rovněž vyloučit využití černého bezu (Sambucus 14 15 16

Opravil 2003; Látková 2017. Opravil 1972, 20. Bui – Girard – Lanfranchi 2014.

nigra), bezu chebdí (Sambucus ebulus), případně jeřábu ptačího (Sorbus aucuparia). Těmto druhům jsou kromě léčivých připisovány i účinky magické. Uvedené druhy lze považovat za doklady sběrného hospodářství. Představují ovšem jen malou část z širokých možností, které poskytovala okolní krajina.

Velkomoravský jídelníček Otázka stravy obyvatel mikulčického hradiště v období Velké Moravy je diskutována nejen v archeologii, ale i v jiných vědních disciplínách. Bohužel se pro toto období nedochovaly žádné písemné zprávy týkající se přípravy pokrmů. Kuchařské recepty na přípravu dobových pokrmů jsou dochovány až od pozdního období vrcholného středověku a případně novověku.17 Proto je při rekonstrukci raně středověkého jídelníčku období Velké Moravy třeba vycházet z rozsáhlého interdisciplinárního výzkumu. Na základě nejnovějších archeobotanických zjištění je zřejmé, že v období raného středověku na mikulčickém hradišti tvořily potraviny rostlinného původu důležitou složku v širokém spektru konzumovaných potravin. Rostlinná potrava se skládala z obilnin, luštěnin, pěstovaného ovoce, zeleniny a jiných pochutin, které přirozeně rostly v okolí hradiště.18 V současnosti se poznatky o skladbě rostlinné potravy zakládají především na výsledcích archeobotanických analýz.19 Výsledky těchto analýz však představují lokální zjištění o subsistenční strategii mikulčického hradiště, a nelze je proto prozatím aplikovat na ostatní velkomoravské lokality. Na různých sídlištích mohly být preferovány jiné druhy pokrmů podmiňované např. lokální dostupností zdrojů nebo environmentálními podmínkami pro pěstování potravin; významnou roli sehrál rovněž charakter osídlení (centrální versus venkovská sídla). Určité odlišnosti v aplikovaných potravinových strategiích lze pozorovat i v rámci mikulčické aglomerace. Detailní archeobotanickou analýzou bylo prokázáno, že v centrálních opevněných areálech hradiště (akropole a předhradí) se nachází více kvalitních druhů (pšenice setá) a na péči náročných obilovin (proso). V těchto areálech se rovněž nacházejí méně běžné luštěniny (vikev ervilská, bob obecný a hrachor setý). Jiný status těchto areálů dokládají i typické nálezy pecek ovocných stromů a křovin (broskve, vinná réva, ořechy) a semen pěstované zeleniny (okurky). Ovoce, ořechy a zelenina nepatří mezi základní zdroje obživy, jako jsou obiloviny nebo luštěniny; představují tzv. pochutiny, které obohacují základní jídelníček. Archeobotanické nálezy z centrální části opevněné aglomerace (akropole a předhradí) vypovídají o tom, že zde sídlící obyvatelé měli k dispozici i nadstandardní, tzv. luxusní druhy potravin, které obohacovaly základní raně středověký jídelníček a poskytovaly privilegované vrstvě dostatek vitamínů a minerálů. V neopevněných areálech podhradí a periferie aglomerace se v archeobotanických souborech vyskytují obecně méně kvalitní plodiny. Z chlebových obilovin je to obzvláště žito. Podobně je tomu i v případě výskytu luštěnin zastoupených hlavně tradičními druhy jako čočka jedlá a hrách setý. Archeobotanické nálezy semen a pecek ovocných dřevin, ořechů nebo pěstované zeleniny se zde vyskytují jen ojediněle.20 Zdroje rostlinné potravy běžných obyvatel 17 18 19 20

Beranová 2005, 11–12. Opravil 2003; Látková 2017. Látková 2017. Látková – Hajnalová 2019; Látková 2017.

193

Cerasus avium

xxx

Cucumis sativa

xx

xx

Krakow-Wawel

x

Krakow

x

Bajč

x

Nitra okolí

xx

Nitra Hrad

x

Žatec

?

x

Juglans regia

xx

Lathyrus sativus

x

Malus domestica

x

Persica vulgaris

xx

Prunus domestica ssp. insititia

xx

Pyrus communis

x

Setaria italica

x

Vicia ervilia

x

x

Vicia faba

x

x

Vicia sativa

x

Vitis vinifera

xxx

x

x xx

x xx

xx

xx

x

x

x

x

x

x

x

?

x x

x

x

x

? x

Obr. 109 Sledování spektra specifických druhů, které lze považovat za doklady přítomnosti privilegované vrstvy na archeologické lokalitě ve 2. polovině 9. století

Obr. 110 Nálezy pecek révy z velkomoravského hradiště Mikulčice-Valy

Praha, Pražský hrad, III. nádvoří

x

x

Ficus carica

194

Praha, Hartigovský palác

x

Praha, Lichtenštejnský palác

Libice

Pohansko u Břeclavi

Mikulčice

Lokality & Druhy Anethum graveolens

x

xx

x

x

x

x

x – přítomnost jednoho nálezu, xx – přítomnost tří a více nálezů, xxx – přítomnost deseti a více nálezů

žijících v neopevněných areálech aglomerace tvořily především kaše a chléb, které lze připravit z plodin dostupných v tomto prostředí. Na druhou stranu ovšem tyto pokrmy zřejmě tvořily základní složku potravy napříč celou velkomoravskou společností. Neodmyslitelnou součástí velkomoravského jídelníčku byly také různé nápoje. Z nealkoholických to byla především voda, mléko nebo ovocné a zeleninové šťávy, bylinné čaje nebo léčivé odvary. V písemných pramenech raného středověku je větší pozornost věnována přípravě a konzumaci alkoholických nápojů.21 Mezi nejoblíbenější alkoholické nápoje patřily tehdy především pivo, medovina a víno. Kvalitativní vlastnosti, jako je vůně, vzhled a obzvláště chuť, byly v minulosti podstatně odlišné od toho, jak tyto nápoje známe dnes. V tradičním pojetí sloužil produkt révy, víno, vedle konzumace ve formě alkoholického nápoje ve velkomoravském období obzvláště k liturgickým účelům jako součást eucharistie.22

Luxusní potraviny v Mikulčicích a na podobných lokalitách Intenzivní odkryvy různých archeologických struktur, které od mi­nulého století až do současnosti přinášejí množství rostlinného materiálu,23 poukazují na přítomnost jisté sociální skupiny obyvatel velkomoravského hradiště Mikulčice-Valy, která měla k dispozici bohaté spektrum různých pochutin. Mezi takové nálezy patří pecky a semena broskví, révy, ořešáku královského a okurek. Absolutní počet těchto nálezů, ale i jejich frekvence v Mikulčicích vypovídají o jedinečném postavení hradiště Valy mezi velkomoravskými centrálními sídly obdobného významu a charakteru (obr. 109). Charakter uvedených druhů pochutin v Mikulčicích jasně ukazuje na jednu podstatnou, třebaže často opomíjenou skutečnost. Druhy, na jejichž základě lze předpokládat přítomnost privilegované vrstvy, se na hradiště zřejmě nedostávaly jako předmět obchodu nebo výměny za jiné zboží či služby, ale byly pravděpodobně pěstovány v bezprostředním okolí hradiště. Tato hypotéza je založena na skutečnosti, že některé nalezené druhy nejsou vhodné pro dlouhodobý transport a nelze je ani konzervovat do jiné podoby (např. sušením), aby se předešlo jejich kvalitativnímu znehodnocení během přepravy. Z toho lze usuzovat na plně rozvinuté ovocnářství a zelinářství přímo v prostoru velkomoravské aglomerace. Důležité je to i z toho důvodu, že tyto druhy (ovocné stromy a réva) vyžadují specifickou zručnost (ořez) a ochranu před nepříznivými vlivy (počasí, divoká zvěř). Je tedy zřejmé, že tyto druhy se musely pěstovat v určitých chráněných polohách (sadech, zahradách), protože se běžně nevyskytují ve volné přírodě. Ovocnářství a vinohradnictví jsou rovněž náročnější než pěstování tradičních plodin (obilovin a luštěnin). Tato odvětví zemědělství vyžadují mnohem větší investici lidské práce a času. Ovocné stromy a réva produkují plodiny až po několika letech intenzivní a speciální péče. I tyto charakteristiky zemědělství vypovídají o plně rozvinuté společnosti, která nebyla nucena produkovat tradiční plodiny pouze pro zajištění svého přežití. Zde sídlící raně středověká komunita disponovala časem, energií a dovednostmi, které jí umožňovaly věnovat se tak specifickým činnostem, jako je zakládání ovocných sadů či vinic, a rovněž znalostmi a schopnostmi potřebnými pro jejich přetváření do dalších produktů (např. víno).

21 22 23

Beranová 2005, 120–129. Látková et al. v tisku, Beranová 2015, 126. Opravil 1962; 2000; 2003.

Vitis vinifera nebo Vitis sylvestris? Hradisko Mikulčice-Valy se těší výjimečnému postavení mezi raně středověkými lokalitami s nálezy révy. Pochází odsud výjimečně rozsáhlý soubor s téměř 2000 nálezy semen révy (n = 1968). Jejich datování do 9. století podpořily i výsledky absolutního datování révových pecek ze zaniklého říčního koryta v prostoru 1. mikulčického mostu (trench B 2012, obr. 110).24 V rámci mikulčické aglomerace vystupuje druh vitis v nálezech pecek jako poměrně častý a také početný. Mapa výskytu révových pecek zřetelně ilustruje skutečnost, že révové pecky jsou na mikulčickém hradišti „běžným“ druhem (obr. 111). Tomu nasvědčují i různé způsoby dochování v podobě zuhelnatělých, mineralizovaných nebo vodou konzervovaných pecek. S nejvyšší frekvencí výskytu se doklady vinné révy nacházejí v centrální opevněné části aglomerace (akropole a předhradí) s výjimkou jedné polohy v podhradí – Kosteliska. Obecně méně často jsou pak tyto nálezy doloženy v podhradí a jen ojediněle se pecky vyskytují v periferiích aglomerace: v polohách Mikulčice-Trapíkov a Kopčany. Z hlediska počtu byly vysoké koncentrace révových pecek zaznamenány obzvláště ve dvou polohách, kterými jsou Kostelisko v jižním podhradí a zaniklé říční koryto u 1. mostu (prozkoumaná plocha B 2012).25 Obraz výskytu vinné révy, který poskytují velkomoravské Mikulčice, se výrazně liší od všech soudobých lokalit podobného charakteru. Na jiných raně středověkých hradištích se rovněž vyskytují doklady vinné révy (pecky i dřevo), avšak zdaleka ne v takové intenzitě jako v Mikulčicích. To také vypovídá o výjimečném postavení mikulčického hradiště a jeho obyvatel. Z ekonomického hlediska tedy vinohradnictví ilustruje i charakter zemědělství dané komunity, která se jím zabývala. Pěstování vína je poměrně náročnou zemědělskou činností, a to zejména z důvodu pomalé návratnosti vložené energie. Před založením vinohradu je třeba minimálně dva roky před vysazením vinice připravovat půdu a úrodu lze sklízet nejdříve tři roky po jejím vysazení. To je mnohem náročnější než při pěstování obilí, kdy lze úrodu sklízet už v roce, kdy bylo na pole vyseto. Z uvedených důvodů je třeba při zkoumání odpovídající komunity předpokládat ekonomiku na vyšším stupni rozvoje, řízenou centrálně v rámci komunity.

24 25

CalAD: 766–899, viz Barta – Hajnalová – Látková 2014. Látková – Hajnalová 2014.

195

Vinná réva, počet pecek

KO P Č A N Y

1–6

100–200

7–19

200 a více

Obr. 111 Výskyt a počet pecek révy na velkomoravském hradišti Mikulčice-Valy

196

2.7.1 exkurz Získávání rostlinného materiálu — Michaela Látková

Vzorkování Protože rostlinné pyly jsou v prostředí mikulčické údolní nivy špatně dochovány, závisí archeobotanická analýza na získávání makrozbytků rostlin, především semen a uhlíků (pro celý proces získávání viz obr. 112). To se děje pomocí archeobotanického vzorkování sedimentů z různých archeologických kontextů. V závislosti na metodice terénního archeologického výzkumu existuje několik strategií vzorkování,1 počínaje kompletním a konče nulovým odběrem vzorků výplně objektů. Metoda totálního vzorkování byla v rámci mikulčické aglomerace uplatněná pouze v poloze Kopčany-Kačenáreň.2 Ve zbylých 12 archeobotanicky zkoumaných polohách v rámci celé aglomerace bylo aplikováno systematické, šachovnicové vzorkování v rámci čtvercové sítě terénního výzkumu. Tato metoda odběru vzorků byla posouzena jako nejvhodnější pro současný výzkum mikulčické aglomerace. Vzorkování profilů v závěrečné fázi terénního výzkumu, kdy vzorky nebyly odebírány plošně, bylo provedeno ve třech polohách. Ostatní polohy byly vzorkovány jen cíleně z výjimečných kontextů. Použití vzorků získaných rozdílnou metodikou odběru sedimentu může vést ke zkreslení výsledků archeobotanické analýzy, neboť má významný dopad na identifikaci tafonomických procesů a následnou interpretaci vzorků z hlediska jejich původu. Není proto možné přímo porovnávat výsledky různě vzorkovaných sedimentů mezi sebou. Systematické vzorkování archeobotanických sedimentů se v Mikulčicích začalo používat až poté, co se v roce 2011 do výzkumné činnosti aktivně zapojila archaeobotanika. Od té doby byla také zavedena dokumentace každého vzorku a vedení přírůstkových deníků pro archeobotanické vzorky a začaly se odebírat vzorky usazenin (sedimentů) o standardním objemu.

Extrakce rostlinného materiálu Extrakce rostlinného materiálu ze vzorku půdy může být prováděna různými technikami proplavování. Metody extrakce lze na základě použité techniky rozdělit na tzv. manuální (ruční proplavování a mokré prosévání) a přístrojové. Přístrojové proplavování se provádí pomocí promývacího tanku. Flotační tank je obvykle plastový sud, do něhož je hadicí přiváděna voda. V horní třetině tanku je umístěna růžice s tryskami, nad kterými se nachází moskytiéra, do níž se hlína postupně nasype. Proud vody vycházející z trysek uvolňuje ze sedimentu organický materiál, který je lehčí a vypluje na povrch hladiny. Tento materiál je poté zachytáván na sítu o velikosti ok 0,25 mm.

1 2

Jones 1991. Jones 1991; Pearsall 2000, Látková 2017, 33; Látková 2014, 113–114.

V Mikulčicích se k extrakci rostlinného materiálu z archeobotanických vzorků používá metoda proplavování ve flotačním tanku (upravený typ Siraf)3 v kombinaci s promýváním těžké frakce.4 Cílem kombinace uvedených extrakčních metod je snaha o získání co největšího množství rostlinných makrozbytků ze sedimentu, protože některé těžké mineralizované nebo vodou konzervované, ale i zuhelnatělé makrozbytky zůstávají v těžké frakci. Je proto třeba je ručně vybírat přímo z rezidua spolu s artefakty a ekofakty v posledním kroku proplavování. Důvodem, proč některé rostlinné makrozbytky zůstávají v těžké frakci a neplavou, respektive ani nevzlínají ve vodním sloupci, je přirozené nasycení mikulčických usazenin a sedimentů minerály a solemi různých kovů (zejména železa a manganu), kterými byly (obzvláště) zuhelnatělé RMZ silně prostoupeny. Flotační procedura probíhá následujícím způsobem. Objem sedimentu pro zamýšlenou flotaci se měří v kalibrovaných nádobách. Sediment se ponoří do flotačního tanku obroubeného moskytiérou. Vzorek se promíchá s vodou, což uvolní organické zbytky ze sedimentu plovoucího na hladině. Zbytky se poté odplaví odtokem a zachytí na sítu. Po dokončení flotace vzorku v tanku se zbylý sediment (těžká frakce) promyje ručně. Pomocí chirurgické pinzety jsou z těžkého reziduálního materiálu zbývajícího v tanku po druhé fázi flotace vybírány další ekofakty (kosti, malakofauna) a artefakty (keramika, kovy, sklo, mazanina, malta). Posledním krokem je vysušení flotované frakce, artefaktů a ekofaktů.

Metody laboratorní analýzy Takto získané rostlinné makrozbytky jsou po usušení separovány od zbytku flotu pomocí laboratorních mikroskopů nebo stereoskopických lup. Archeologická a archeobotanická data týkající se vzorku jsou zaznamenána na laboratorních listech a archivována. Rostlinné makrozbytky jsou poté roztříděny, identifikovány a dokumentovány s použitím stereoskopického mikroskopu a různých zvětšení (40×, 75× a 250×). Vytříděná semena a jiné části rostlin jsou studovány a taxonomicky určeny pod stereoskopickou lupou. Při analýze makrozbytků se k ověření správného botanického určení používají speciální fotografické nebo kresebné atlasy semen5 a referenční sbírky semen, plodů a dřev.

3 4 5

Williams 1973, 288–292. Steiner – Antolín – Jacomet 2015; Badham – Jones 1985; Hajnalová – Hajnalová 1998. Anderberg 1994; Berggren 1969, 1981; Jacomet 2006; Scherman 1967; Schweingruber 1978; Kohler – Schneider 2001.

197

Obr. 112 Archeobotanické vzorkování, extrakce rostlinného materiálu ve flotačním tanku následovaná ručním promýváním a tříděním rostlinných makrozbytků v laboratoři mikulčické výzkumné základny

198

2.7.2 exkurz Sídelní areály z hlediska výskytu „luxusních“ plodin — Michaela Látková

Výjimečnost lokality Mikulčice-Valy potvrzuje kromě rozsáhlého archeologického nálezového fondu i specifický charakter rostlinných makrozbytků. Z detailního hodnocení výskytu tzv. luxusních plodin (pěstovaného ovoce,1 zeleniny,2 ořechů,3 luštěnin4 a technických plodin5) je evidentní rozdíl mezi jednotlivými sídelními areály mikulčické aglomerace. Sortiment druhů nalezených v archeologických uloženinách dokládá pěstování a konzumaci množství v té době netradičních kulturních plodin. Celkem bylo na hradišti a v jeho blízkém okolí identifikováno 21 takových pěstovaných druhů.6 Mezi pěstované neboli kulturní plodiny patří samozřejmě i obiloviny, avšak ty nelze považovat za spolehlivý doklad přítomnosti elit na velkomoravském hradišti, proto nejsou v tomto exkurzu podrobněji hodnocené. Rostlinné makrozbytky luxusních plodin se nacházejí ve všech areálech mikulčické aglomerace, liší se však počet, frekvence, ale i charakter nálezů (obr. 113). Protože starší archeobotanické nálezy identifikované E. Opravilem není možné v rámci aglomerace přesně lokalizovat, můžeme k detailnímu vyhodnocení použít pouze materiál z výzkumů z posledních sedmi let.7 Toto vyhodnocení ukazuje diferenciaci jednotlivých areálů z hlediska výskytu konkrétních druhů a současně dovoluje mluvit o luxusních plodinách jako statusových dokladech.

Akropole V hlavním opevněném areálu mikulčického hradiska – akro­poli – bylo celkem zaznamenáno osm botanických taxonů tzv. luxusních druhů, přičemž průměrný výskyt těchto druhů je 0,26 na vzorek. Četnost taxonů, ale i průměrná frekvence výskytu luxusních plodin je nejvyšší ze všech hodnocených areálů. Vysoká koncentrace zděných staveb, množství hrobů s luxusní hrobovou výbavou, ale i zvýšený výskyt tzv. statusových plodin dovolují předpokládat přítomnost vysoce privilegované vrstvy. Všechny indicie ukazují na nadřazenost tohoto centrálního areálu v rámci sídelní hierarchie aglomerace.

Předhradí Ve vedlejším opevněném areálu – předhradí – se dosud našlo šest botanických taxonů netradičních plodin, což představuje průměrný výskyt 0,16 na vzorek. Na druhé místo za akropolí patří areál předhradí i z hlediska počtu identifikovaných taxonů. V rámci celé aglomerace mají k sobě oba opevněné areály nejblíže jak z hlediska druhového zastoupení, tak na základě četnosti výskytu jednotlivých taxonů. Je zřejmé, že i v tomto prostoru sídlila sociálně výše postavená vrstva obyvatel.

1 Broskvoň obecná, jabloň domácí, hrušeň domácí a réva vinná. 2 Mrkev setá, petržel zahradní a okurka setá. 3 Ořešák královský. 4 Hrachor setý, vikev ervilská a bob obecný. 5 Mák setý a len setý. 6 Látková 2019. 7 Ibid.

Areál

Počet vzorků

Počet RZM

Počet taxonů

Frekvence RZM

Průměrný výskyt ve vzorku

Akropole

132

35

8

15

0,26

Předhradí

169

28

6

6

0,16

Podhradí

36

10

3

6

0,09

Kostelisko

75

285

3

1

2,65

Říční koryto

27

232

7

7

8,59

236

7

3

5

0,02

Periferie

Obr. 113 Výskyt luxusních druhů v jednotlivých sídelních areálech mikulčické aglomerace

199

Podhradí

znamená výskyt 8,59 na vzorek. Rovněž i z hlediska počtu sedmi identifikovaných taxonů luxusních plodin jsou tyto kontexty velmi

Neopevněné podhradí je z prostorového hlediska nejrozsáhlejším

podobné nálezům pocházejícím z akropole nebo opevněného

sídlištním útvarem aglomerace. Osídlení zde nemá souvislý cha-

předhradí. Díky vysoké hladině podzemní vody jsou zaniklá říční

rakter, ale je členěno do několika menších částí.8 Na první pohled

koryta vhodným prostředím pro dochování organického materiálu

lze pozorovat poměrně vysoký výskyt tzv. luxusních plodin. Toto je

včetně rostlinných makrozbytků. Problémem je však původ těchto

však způsobeno specifickým projevem jednoho ze sídelních areálů

nálezů, protože říční koryta lemovala různé typy velkomoravské

v podhradí, Kosteliska, kterému bude věnována zvláštní pozor-

krajiny, včetně sídelních areálů i přírodních stanovišť. Proto není

nost dále. Odhlédneme-li od nálezů z Kosteliska, našlo se v celém

zcela zřejmé, odkud přesně tyto nálezy pocházejí (pravděpodobně

rozlehlém areálu podhradí pouze 10 semen těchto výjimečných

i z více míst), ani jak a kdy se do říčního koryta dostaly.

plodin s průměrným výskytem 0,09 na vzorek.

Periferie aglomerace Kostelisko

Nejchudším areálem z hlediska výskytu luxusních plodin je pe-

Zvláštní postavení v rámci neopevněného podhradí mají nálezy

riferie aglomerace, tj. sídelní areály situované ve vzdálenosti více

z Kosteliska. Tento areál se vymyká celkovému trendu, který lze

než jeden kilometr od pomyslného středu aglomerace, avšak stále

pozorovat v celé sídelní aglomeraci. Celkově se zde našlo 285 nálezů

ještě v rámci údolní nivy řeky Moravy. Jak na sídlišti Mikulčice-

s průměrným výskytem 2,65 luxusních plodin na vzorek, přičemž

-Trapíkov,10 tak i v lokalitě Kopčany - Za jazerom pri sv. Margite na

až 98 % všech těchto nálezů představují révové pecky. Z přesné

slovenské straně řeky Moravy můžeme pozorovat stejnou situaci.11

lokalizace vzorků je však zřejmé, že všechny nálezy pocházejí

Ze sídliště Trapíkov pochází celkem sedm semen tzv. luxusních

z výplně jediného sídlištního objektu.9 Tuto vysokou koncentraci

plodin, jejichž výskyt je 0,02 na vzorek. Nejpočetněji doloženým

nálezů révových pecek lze nejspíše interpretovat jako akumulovaný

druhem v okrajové části aglomerace jsou nálezy révových pecek,

odpad ze zpracování révy a přípravy dalších produktů z hroznů.

které jsou poměrně běžné v celé sídelní aglomeraci (viz esej 2.7). Doklady konzumovaných potravin a především jejich kvalitativní

Říční koryto

vlastnosti ve výživě jsou jedním z nejlepších ukazatelů sociálního rozvrstvení společnosti. Výskyt luxusních neboli statusových plodin

Dalším specifickým prostředím s vysokým výskytem tzv. luxusních

potvrzuje hierarchické uspořádání rezidenčních areálů mikulčické

plodin jsou vodou nasycené vrstvy ze zaniklých říčních koryt.

aglomerace. Centrální opevněný útvar akropole spolu s předhra-

V přirozených vrstvách říčních koryt, které v 9. století obepínaly

dím ve výskytu luxusních plodin výrazně převyšovaly neopevněná

opevněné jádro aglomerace, se dosud našlo 232 semen a pecek, což

sídliště v podhradí a na periferii aglomerace.

8 9

10 11

Poláček et al. 2007, 125; Látková – Hajnalová 2019. Látková et al. v tisku.

200

Hladík – Mazuch – Látková 2022. Látková 2014; Baxa – Prášek – Glaser-Opitzová 2008.

2.7.3 exkurz Velikost či tvar? Pecky révy vinné z pohledu archeobotaniky — Michaela Látková

LS PCH

L

B 0

1 mm

Obr. 114 Schéma znázorňující měřené části révových pecek L – délka, LS – délka stopky, B – šířka, PCH – délka od stopky po chalázu

Procesem šlechtění vinné révy vzniklo mnoho klonů, které se od sebe vzájemně liší ve fenotypových vlastnostech, ale i v celkovém tvaru semen. Z toho důvodu je velmi náročné na základě studia archeobotanického materiálu rozeznat různé variety révy.1 Pěstovaná forma vinné révy je vzhledem k morfologické, ale také genetické podobnosti jistým příbuzným révy lesní (Vitis vinifera subsp. sylvestris, C. C. Gmelin). Tento druh se vyskytuje od pobřeží Atlantického oceánu přes jižní Evropu, jižnější oblasti Černého a Kaspického moře až po západní Himálaj a Tádžikistán. Podél řek Dunaj a Rýn se pak dostává až do střední Evropy.2 Lesní réva je v současnosti v České republice nezvěstným druhem.3 Na Slovensku je její výskyt bezpečně doložen v oblasti Podunají (Mužla-Čenkov) a Ponitří (Velký les u Šuran). Pecky révy si v archeologickém materiálu dobře zachovávají tvar, který je charakteristický a dobře rozpoznatelný i při rozsáhlejším zkorodování obalů semen. Díky těmto vlastnostem se v současné literatuře různí autoři pokoušejí různými metodami demonstrovat a charakterizovat biodiverzitu semen rodu Vitis L. Zpočátku byly k rozlišení plané a pěstované formy používány „tradiční“ morfo­metrické metody.4 Ty umožňují rozdělení na základě měření různých částí pecek a následného výpočtu indexů z naměřených hodnot. Tyto metody jsou však často předmětem kritiky proto, že při karbonizaci dochází k morfologickým změnám na peckách; bylo rovněž prokázáno, že uvedené metody nedokáží spolehlivě rozlišit pěstované kultivary od planě rostoucích druhů.5 Nejnovější6 genetické a botanické studie týkající se centra domestikace révy, ale i determinace pěstované a plané révy rovněž přinášejí rozporuplné výsledky. Ukazuje se, že v recentních populacích plané lesní révy, které rostou ve volné přírodě nebo jsou pěstovány v genetických bankách, se vyskytují ferální formy kříženců Vitis riparia a Vitis labrusca,7 přičemž tyto rostliny byly před genetickým výzkumem považovány za evropský druh Vitis sylvestris. Z toho důvodu je třeba mimo jiné ozřejmit charakter lesní révy ve zkoumaném regionu, tj. rozhodnout, zda skutečně jde o Vitis sylvestris s. s., nebo o křížence s nepůvodními americkými druhy. Révové pecky byly předmětem zájmu nejen světových, ale i československých archeobotaniků. V českém prostředí se detailnějšímu hodnocení pecek révy věnoval E. Opravil.8 Jako jediný český archeobotanik kriticky používal morfometrický přístup a dokázal definovat rozdíly mezi révovými peckami.9 Rozdíly ve

1 2 3 4 5 6 7 8 9

Terral et al. 2010. Zohary – Spiegel-Roy 1975. Maděra – Martinková 2002, 484. Stummer 1911; Mangafa – Kotsakis 1996. Bouby et al. 2013, 2. Bodor et al. 2010; Gyulai et al. 2009. Bodor et al. 2010. Opravil 1963; 1965; 1977; 1980; 1985. Opravil 1972; 1977; 2000.

201

tvaru pecky připisoval jejich rozdílnému původu či druhu (Vitis

že na rozdíl od předchozí metody se v žádné rovnici nepracuje

vinifera versus Vitis sylvestris). Na rozsáhlém souboru révových

s šířkou pecek. Důvodem je pravděpodobně to, že právě šířka je

pecek z velkomoravských Mikulčic (n = 1512), které shromažďoval

nejvíce ovlivněna procesem karbonizace rostlinného materiálu.

během cca 40 let archeologického a archeobotanického výzkumu, určil až 49 % ze všech nálezů jako Vitis sylvestris.10

Přestože vodou konzervovaný materiál se jeví jako nejvhodnější pro morfometrickou analýzu, může tento proces konzervace za

V archeobotanice existuje několik metod, které se snaží na

jistých okolností značně destruovat původní tvar pecek. Epidermis

základě měření jednotlivých částí pecky (např. délka, šířka, délka

révových pecek se skládá ze čtyř vrstev a je na různých částech pecky

stopky apod.) a jejích rozměrů stanovit, zda jde o pěstovaný kultivar

různě silná. Přestože se révové pecky díky tvrdým sklerenchyma-

nebo o planě rostoucí druh.11

tickým pletivům dobře dochovávají v různých typech sedimentů, může za jistých okolností dojít ke zkorodování jejich obalů. Na takto poškozené pecky nelze morfometrické metody aplikovat, protože

Morfometrická analýza

dochází k poměrně velkým odchylkám od původní velikosti.

K determinaci nálezů byly použity metrické metody, které na základě měření různých částí pecek a následným výpočtem indexů dokáží odlišit plané a pěstované formy. Na archeobotanické nálezy ze všech zkoumaných archeologických lokalit, ale i na recentní

Vitis sylvestris s. s. a morfologická homogenita

pecky révy lesní, byly aplikovány dvě morfometrické metody. Mě-

V archeobotanické literatuře se objevuje názor, že vysoká variabi-

řeny13 byly celková délka pecky (L), délka „zobáčku“ (LS), délka od

lita (velikost a tvar) semen révy je charakteristická pro pěstované

zobáčku po chalázu / umístění chalázy na pecce (PCH) a šířka (B),

kultivary (Vitis vinifera s. s.). Oproti tomu v případě lesní révy (Vitis

teda rozměry, které napomáhají určovat charakter révy (obr. 114).

sylvestris s. s.) se předpokládá tzv. uniformita tvaru pecek.17 Morfo­

12

První metoda, která rozlišuje pěstované a plané formy révy, je

logickou homogenitu lesní révy lze vysvětlit tím, že morfologie

založena na poměru šířky a délky (B/L×100) pecky.14 Pecky, u nichž

„osiva“ prošla tzv. přírodním výběrem a ovlivňovaly ji krajinné

je hodnota „Stummerova indexu“ v rozmezí 76–83, lze považovat

faktory, zatímco domestikované víno a jeho morfologie byly silně

za révu lesní (Vitis vinifera subsp. sylvestris), zatímco hodnoty

ovlivněny selektivním výběrem a dalším působením člověka.

v inter­valu 44–53 indikují pěstované formy révy (Vitis vinifera subsp.

Morfologická rozmanitost pecek pěstované révy odráží proces

vinifera). Použití této metody na zuhelnatělý materiál je značně

domestikace a diverzifikace révy, přičemž cílem opakovaného pů-

problematické a je předmětem kritiky.15

sobení člověka bylo ovlivnit velikost a tvar hroznů jako takových,

Autoři druhé metody vytvořili čtyři rovnice,16 které využívají

ale nepřímo i tvar pecek.18

všechny výše zmíněné rozměry, čímž se eliminuje odchylka, která

Na nálezy révových pecek z mikulčického hradiště byly apli-

vzniká při karbonizaci. Proto je tato metoda vhodná na nezuhel-

kovány obě výše uvedené metody.19 Výsledky měření lze prozatím

natělý i zuhelnatělý materiál. Funguje na podobném principu

považovat za nerozhodné. Samotné rozměry pecek spíše inklinují

jako předchozí metoda. Index získaný na základě výpočtu rovnic

k planě rostoucí lesní vinné révě. Naměřené indexy však nelze

lze zařadit do jedné ze čtyř skupin a tím klasifikovat jednotlivé

striktně akceptovat a je třeba mít na zřeteli i celkový tvar pecky,

nálezy révové pecky. Pozoruhodná na této metodě je skutečnost,

jelikož vlivem environmentálních podmínek se mění velikost pecky, ale ne její tvar. Na základě kombinace všech faktorů a výsledků je spíše možné ve velkomoravských Mikulčicích předpokládat pěs-

10 11 12 13 14 15 16

Opravil 2000, 353. Stummer 1911; Mangafa – Kotsakis 1996. Stummer 1911; Mangafa – Kotsakis 1996. Rozměry jsou udány v mm a zaokrouhleny na dvě desetinná místa po dvou měřeních. Stummer 1911. Terral et al. 2010; Bouby et al. 2013; Pagnoux et al. 2015; Logothetis 1970 (v řečtině se souhrnem v angličtině); 1974; Smith – Jones 1990. Mangafa – Kotsakis 1996.

202

tování různých lokálních, z dnešního úhlu pohledu vyhynulých a/nebo primitivních kultivarů. 17 Pagnoux et al. 2015, 7. 18 Ibid. 19 Látková et al. v tisku.

Harpuna využívaná k rybolovu v Mikulčicích

2.8  Živočišné produkty v Mikulčicích — Lenka Kovačiková

Archeologické výzkumy na ploše významného velkomoravského centra v Mikulčicích již po desetiletí odkrývají různé archeologické prameny. Každý z nich je spojený s jiným druhem lidské aktivity. Jednu ze skupin přírodních pramenů představují zvířecí kosti, zuby, šupiny nebo lastury, které dokážou v půdním profilu přetrvat stovky let. Jedná se o ekofakty, které studuje obor archeozoologie. Pro rozsáhlou a členitou sídelní aglomeraci v Mikulčicích v 8. až 9. století nejsou k dispozici písemné prameny, na jejichž základě by bylo možné popsat každodenní život zdejších obyvatel. Oproti nim existující soubory zvířecích kostí uchovávající nepřeberné množství informací. Od těch, které vypovídají o složení jídelníčku, zemědělství a krajině v minulosti, po ty, jež se snaží vymezit vztah člověka ke zvířatům a charakterizovat jejich vlastnosti, např. exteriérové nebo užitkové. Díky pečlivému a systematickému vyhodnocování větších osteologických celků a propojení mnohých z kostí odečitatelných poznatků tak znovu ožívají jednotlivé části mikulčického areálu.

250

Se studiem kosterních pozůstatků zvířat z Mikulčic je neodmyslitelně spjat Zdeněk Kratochvíl, který své první výsledky zveřejnil v roce 1978 a postupně přidával další až do roku 1988. Podařilo se mu vyhodnotit informace o souboru, který byl shromažďován již od roku 1954 a čítá neuvěřitelných více než dvě stě tisíc záznamů. Mikulčické nálezy se proto mohou právem řadit mezi bohatší evropské soubory z období 8.–9. století. Zdeněk Kratochvíl evidoval nejen druhy zvířat a anatomii, ale také jejich pohlaví nebo úmrtní (porážkový) věk s cílem přiblížit spotřebu masa. Kromě toho sledoval vlastnosti jednotlivých druhů zvířat typických pro Velkou Moravu, např. jejich kohoutkové výšky a věkovou strukturu, nebo kumulaci zvířecích kostí v prostoru hradiště. Takřka nepřekonatelné jsou jeho osteometrické studie. Dalšími údaji o fauně z raně středověkých Mikulčic přispěla v roce 2003 trojice polských badatelek Wiesława Chrzanowská, Dorota Januszkiewicz-Załęcká a Anna Krupská, které navázaly na práci Zdeňka Kratochvíla. Nové nálezy se objevují až v několika posledních letech, konkrétně od roku 2014, kdy pokračují analýzy vybraných archeozoologických souborů z aktuálně přibývajících archeologických výzkumů.

Menší než neolitické prase domácí

12

Větší než neolitické prase domácí

Počet kostí (akropole)

8 150 6 100 4 50

0 -0,10

2

0 -0,08

-0,06

-0,04

-0,02 0,00 0,02 Logaritmický poměr rozměrů kostí

0,04

0,06

0,08

Počet kostí (vnější předhradí)

10

200

Akropole Vnější předhradí

0,10

Obr. 115 Srovnání šířkových rozměrů vybraných dlouhých kostí prasat domácích (Sus domesticus) na akropoli a předhradí Mikulčic s rozměry kostí prasat domácích z období neolitu

205

V hlavní roli prase domácí Živočišná strava obyvatel Mikulčic v 8.–9. století byla založena na dostupných nízkorizikových zdrojích, především na mase hospodářských zvířat. Nálezy zvířecích kostí a zubů, které převažují v osteo­ logickém materiálu ze všech částí velkomoravského areálu (více než 95 % nálezů) prokazují, že základem hospodářství byla prasata, skot, ovce a kozy. Nejdůležitější postavení mezi těmito zvířaty zaujímalo prase domácí (Sus domesticus). Vysoký podíl jeho kostěných zbytků může být interpretován jako nepřímý doklad větší kumulace obyvatel s vyšším sociálně-ekonomickým statusem.1 Výsledky analýz některých anglosaských osteologických souborů z raného středověku (7.–9. století) přinášejí svědectví o tom, že se spotřeba vepřového masa zvyšovala s narůstající urbanizací.2 K nesporným výhodám chovu prasat patří větší počet selat ve vrhu a rychlejší konverze krmiva a přibývání na váze. Tudíž je jejich chov logickou volbou při snaze uživit početnější populaci.3 Avšak ve srovnání se skotem nebo ovcemi je chov prasat příliš jednostranný – zacílený výhradně na masnou užitkovost. Jedinou pohnutkou k nadprodukci vepřového masa nemusel být požadavek po bílkovinách, zvláště v situaci, kdy byl jídelníček obyvatel prokazatelně složen i z dalších druhů masa. Přebytečná zvířata mohla být prostředkem pro získání ekonomických výhod či jiných benefitů. 1 2 3

Ashby 2002, 37–59. Crabtree 1996, 58–75. Iwaszczuk 2014, 69–101.

Ze záznamů týkajících se načasování výměny, prořezání a intenzity opotřebení zubů prasat nalezených na akropoli a předhradí Mikulčic lze vyčíst, že nadpoloviční většina těchto zvířat byla poražena mezi šesti měsíci a třemi lety, kdy vrcholí tělesný růst. Výskyt nálezů nejvýše půlročních selat a zároveň dospělců ve věku nad tři roky (cca 12 % jedinců v populaci), u nichž předpokládáme využití k reprodukci, v omezené míře naznačuje produkci vepřového masa přímo na hradišti. S přihlédnutím k jednotlivým částem areálu se ukazuje, že obyvatelé akropole častěji spotřebovávali maso jedinců starších dvou let, resp. těžších kusů s vyšším obsahem tuku, a nebylo zde zvyklostí zabíjet selata mladší jednoho roku. Na předhradí tomu bylo přesně naopak.4 Šířkové rozměry vybraných kostí dospělých prasat z velkomoravského centra v Mikulčicích byly porovnány s totožně umístěnými rozměry kostí prasat domácích z období počátku zemědělství na evropském kontinentu (neolitu; obr. 115). Z takto provedené komparace vyplynulo, že vepřový dobytek byl o poznání menší než jeho dávní předchůdci; měl kratší a štíhlejší končetiny. Průměrná kohoutková výška dospělých prasat, vypočítaná z rozměrů dlouhých kostí nohou, odpovídá rozmezí 77 až 81 cm.5 Prasata pravděpodobně nepříslušela pouze k jednomu plemeni, protože mezi nimi existovala velikostní variabilita – od menších, po ta větší, která se velikostí svého tělesného rámce blížila prasatům divokým. To konvenuje s představou o dodávkách vepřového masa původem 4 5

Kovačiková et al. 2020. Kratochvíl 1981, 133.

3 2 1

ch

0

od id

ň

lo

lo

le

ed kt í

le a

ec

c

en

ne

et

te

pl

t

no

že

eh

pa

st

a

-3

ho

př

ý

íp

ov

vn

tk

ne

pa

pá

lo

)

os

bů

ík

zu

-2

sn

ez

pr

(b

řa

a

te

bk

-1

pá

le

ln (% NISP pozorování) – ln (standard)

4

-4

Obr. 116 Rozdělení částí těla prasat domácích (Sus domesticus) na akropoli v Mikulčicích Počet kostí v každé kategorii je vztažen ke standardu, tj. ke skutečnému počtu kostí na kostře jednoho prasete. Kategorie dosahující kladných hodnot na ose y jsou v souboru nadhodnocené. Naopak, kategorie nacházející se v záporné části této osy jsou podhodnocené. NISP – počet určených kostí a jejich fragmentů

206

Obr. 117 Řeznické zásahy na kostech prasete domácího (Sus domesticus) z předhradí, které dokládají zpracování vepřového masa

z různých chovů na hradiště. Zároveň bylo prokázáno, že na akropoli bylo maso prasat starších jednoho roku ve větším množství případů původem z mohutnějších a více svalnatých jedinců, zatímco lidé žijící na předhradí se častěji spokojili s masem menších zvířat. Tento rozdíl poměrně zřetelně vystihují rozměry některých dlouhých kostí končetin, např. plece. Pro akropoli je také typický častější výskyt kostí prasat domácích s tělesnou stavbou odpovídající prasatům divokým. Kromě porážkového věku nebo velikosti bylo sledováno, zda se v osteologickém materiálu z akropole a předhradí vyskytovaly kosti ze všech částí těla prasete, a do jaké míry bylo jejich rozložení v souborech vyvážené (obr. 116). Vyjdeme-li z předpokladu, že prase je odchované, zabité, jatečně zpracované a následně spotřebované v lokalitě a jeho kosti zůstanou tamtéž, pak bychom měli při archeologickém výzkumu nacházet všechny části jeho těla. To se potvrdilo. V souborech z Mikulčic nechybí ani kosti masitých částí, ani těch, které nejsou z pohledu konzumenta atraktivní. Můžeme tedy vyvozovat, že místní obyvatelé buď kompletně upotřebili maso zvířat z vlastních chovů, anebo dováželi celá zvířata odjinud. Zároveň se ale stáváme pozorovateli jisté početní nevyváženosti kostí z vybraných částí těla. V odpadních situacích na akropoli i předhradí nápadně přebývají kosti plece a kýty, respektive těch tělesných partií, které jsou specifické vysokou výtěžností masa. Tyto jatečné části mohly být dováženy odjinud, např. ze zázemí mikulčického hradiště.

Kromě nich se nadměrně objevují i kosti lebky, což lze interpretovat tak, že byl ceněn tuk a mozek, jehož nutriční hodnota je vysoká. Naopak, prasečí nožičky asi příliš populární nebyly, neboť počty těchto kostí jsou v souborech podhodnocené. Na některých kostech prasete z předhradí (pro akropoli není tento typ dat k dispozici) přetrvaly stopy po řeznické činnosti (obr. 117). K těmto elementům patří hlavně obratle, žebra, lopatky, kosti pánve, pažní nebo stehenní kosti. Výjimkou nejsou ani záseky na dolní čelisti prasete, které vznikly při vyjímání jazyka. Z pozice a orientace záseků a zářezů lze odvodit, že při zabijačce bylo maso oddělováno hlavně v kloubech a bylo rozebíráno na větší celky. Tato praxe se lišila od té u skotu, jehož tělo bylo porcováno na menší jednotky.

Nejen maso, ale i mléko Přirozenou snahou chovatelů bylo zaměřit svou pozornost také na hospodářská zvířata, která kromě masa poskytují i další produkty, např. mléko. Porážkový věk skotu (Bos taurus) vycházející ze znaků dentice ukazuje, že minimálně třetina turů na akropoli a předhradí byla usmrcena mezi šesti až jedenácti lety, což vyznívá ve prospěch mléčné produkce. Skupina turů v uvedeném věkovém rozmezí byla početnější na předhradí než v centrální části hradiště. Propojení tohoto závěru s nižší konzumací masa dvou- až tříletých

Akropole (N = 145) kor. % N 40

0

A

B

C

D

E–F

G

H–I

stadium

0,2

0,5

0,5–1

1–2

2–4

4–6

>6

roky

Obr. 118 Rozložení porážkového věku ovcí a koz (Ovis/Capra) odhadnutého na základě prořezání, výměny a opotřebení zubů Schéma zobrazuje způsoby hospodářského využití těchto kopytníků. N – počet zubů

207

turů, která je pro předhradí rovněž charakteristická, podporuje hypotézu více zemědělsky produkčního předhradí a výraznější spotřeby na akropoli, kde se zdržovala mikulčická elita. U ovcí (Ovis aries) a koz (Capra hircus) se kromě zvířat ve věku mezi jedním až třemi lety zabíjenými pro maso vyskytovala neméně výrazná skupina jedinců starších dvou až tří let, u níž předpokládáme produkci mléka nebo vlny (kombinovaná užitkovost; obr. 118). Co se však podle dosavadních archeozoologických dat jeví jako odlišné, je přístup obyvatel akropole a předhradí k chovu ovcí a koz jako takovému. Zatímco na předhradí docházelo k porážce jehňat nebo kůzlat již během prvního roku jejich života (patrně ještě před zimou), na akropoli se s něčím takovým takřka nesetkáváme. Zde se ve většině případů objevují kosti a zuby ovcí a koz vykrmovaných déle než jeden rok. Jedním z možných vysvětlení je, že v hustěji osídleném předhradí bylo potřeba nasytit větší počet obyvatel a snížit náročnost spojenou s jejich krmením v průběhu zimních měsíců. Rozdíly mezi jednotlivými částmi areálu se rýsují také na úrovni zvířat poražených později než ve třech letech. Na akropoli byl podíl starších ovcí a koz zhruba o třetinu vyšší než na předhradí. Zdejší chov proto můžeme považovat za dlouhodobější s větším důrazem kladeným na mléko, v případě ovcí také na vlnu.

Pasti a sítě Lov zvěře je v tomto období raného středověku spojován se společenskou elitou, a to hlavně v rovině symbolické než v rovině aktu samotného. Příležitostný lov a konzumace zvěřiny proto mohou být vnímány jako znak sociální identity.6 Na ploše mikulčické akropole byly objeveny kosti srstnaté zvěře, která pravděpodobně neunikla pozornosti lovců.7 Její diverzita byla poměrně široká. Analýza zvířecích kostí odhalila, že kromě běžněji se vyskytujících jelenů (Cervus elaphus; obr. 119), srnců (Capreolus capreolus), prasat divokých (Sus scrofa) a zajíců (Lepus europaeus), byli loveni také losi (Alces alces), medvědi (Ursus arctos) nebo bobři (Castor fiber). Další studie, taktéž z akropole, přispěchaly s důkazy o lovu praturů (Bos primigenius) nebo veverek (Sciurus vulgaris).8 Zvláště u medvědů či bobrů si lze klást otázku, zda nebyl člověk silněji motivován touhou po kožešině než mase. Ať je odpověď jakákoliv, platí, že podíl kostí lovených savců je v osteologických souborech z akropole nízký, obvykle nedosahuje ani 3 %. Stejný výsledek je k dispozici také pro předhradí. Lov zvěře v obou částech areálu nedosahoval přílišného významu, a to patrně z toho důvodu, že představuje činnost s vyšším rizikem neúspěchu. K meznímu zájmu o lov mohla přispět také větší hustota obyvatelstva a jeho tlak na okolní krajinu. Spatřit v průběhu archeologického výzkumu pouhým okem ptačí kosti, zvláště z menších druhů, se může jevit jako obtížné až nemožné. Proto je třeba vzít v potaz, že v osteologických souborech ze starších výzkumů, během nichž ještě nebyla standardně prováděna metoda plavení půdního sedimentu, mohou být zbytky avifauny, ve srovnání s kostmi savců, podhodnocené. Navzdory řečenému se však podařilo shromáždit dostatečně pestrou kolekci kostí malých a velkých druhů pernaté zvěře, a to jak pro akropoli, tak předhradí Mikulčic, např. koroptve polní (Perdix perdix), křepelky polní (Coturnix coturnix), jeřábka lesního (Bonasa bonasia), tetřívka obecného (Tetrao tetrix), lysky černé (Fulica atra) 6 7 8

Sykes 2006, 164. Kratochvíl 1980, 31–36. Chrzanowska – Januszkiewicz-Załęcka 2003, 121–138.

208

Obr. 119 Vícečetné záseky (červené šipky) na holenní kosti dospělého jelena lesního (Cervus elaphus) z předhradí Mikulčic, které dokládají zpracování zvěřiny

nebo holubů (Columba palumbus, C. oenas).9 Tyto druhy mohly mít pro obyvatele Mikulčic spíše symbolický význam10 a nemusí nutně vypovídat o kořisti lovců získané za účelem obživy. Ojedinělé nálezy kostí sokola stěhovavého (Falco peregrinus) nebo jestřába lesního (Accipiter gentilis) mohou signalizovat nejen jejich rituální význam,11 ale podávat také zprávu o cvičení dravců pro lov menších ptáků nebo savců. Sokolnictví, kterému se věnovali lidé nejvyššího společenského postavení, např. šlechta a duchovenstvo,12 je ve sledovaném období již poměrně rozšířené i v dalších částech Evropy.13 Řeka Morava, v jejíž blízkosti se mikulčická sídlištní aglomerace nacházela, skýtala vhodné podmínky pro rybolov. Dokazují to doposud prostudované ichtyologické nálezy z akropole i předhradí, tvořené více než 4000 kostmi, mezi nimiž nechyběly kosti lebek a páteře, žebra nebo ploutevní paprsky, a šupinami. Na některých fragmentech kostí byly pozorovány zářezy, záseky nebo stopy po opálení, které prozrazují tepelnou úpravu rybích úlovků.

Podrobnější studium potravních zbytků odkazuje na konzumaci čtyř skupin ryb.14 Nejčastěji se jedná o kaprovité ryby, především kapra obecného (Cyprinus carpio), plotici obecnou (Rutilus rutilus), lína obecného (Tinca tinca) a tři druhy jelců (Leuciscus leuciscus, L. cephalus a L. idus). Přestože je kapr v Mikulčicích doložen mnohými kostmi, nelze tvrdit, že byl běžným druhem i v širší geografické oblasti. Například ve shodně datovaných souborech z Čech doklady kapra prozatím chybějí. V sousedním Polsku se kapři obje­ vují nejdříve v 10. století.15 Do dalších dvou skupin ryb lze zařadit štiku (Esox lucius) a sumce (Silurus glanis). Oběma druhům příliš nevyhovují rychle proudící toky a vítají členité břehy s rostlinným porostem, kde nalézají dostatek potravy a příležitostí k úkrytu.16 Tyto podmínky jim řeka Morava pravděpodobně poskytovala. Bez povšimnutí nemohou zůstat ani okounovité ryby, např. okoun říční (Perca fluviatilis) a na čistotu vody náročný candát obecný (Stizostedion lucioperca), u něhož je historicky povodí Dunaje západní

9 Mlíkovský 2003, 215–338. 10 Ibid. 11 Ibid. 12 Prummel 1997, 333–338. 13 Serjeantson 2006, 138.

14 15 16

Zawada 2003, 339–354. Makowiecki 2003, 129–130. Baruš – Oliva et al. 1995a, 561; Baruš – Oliva et al. 1995b, 297.

Jelec proudník

Plotice obecná

Kapr obecný

Candát obecný

Okoun říční

Štika obecná

Sumec velký

00

0

0

cm

cm

cm

cm

cm

cm

cm

21

0

0

26

0–

15

0–

>3

25

20

0–

14

0

0

cm

cm

cm

0

13

0–

14

13

0–

12

11

0

cm

cm

cm

cm

cm

cm

cm

00

0–

–1

0–

12

11

10

90

0

0

0

0

–9

–8

–7

–6

80

70

60

50

–5

0

0

–4

40

30

0

–3

–2

20

10

Délka ryby

Obr. 120 Velikost jednotlivých druhů ryb v Mikulčicích, která byla odhadnuta na základě rozměrů kostí

209

hranicí výskytu v Evropě.17 Co se týče velikosti zmiňovaných ryb, pak byli chytáni jak starší a vzrostlejší jedinci dosahující vysoké váhy, tak jedinci standardní až podměreční (obr. 120). Kupříkladu délka většiny candátů a sumců odhadnutá z měřitelných kostí překročila 90 cm a v případě štik to bylo více než 80 cm, což lze označit za nadstandardní úlovky. Několika kostmi byl dokonce potvrzen více než tři metry dlouhý sumec.18 U tohoto rekordmana lze odhadovat, že žil déle než 30 let a jeho váha překročila 60 kg. Naopak, menší velikostní trend se týká především plotice nebo jelce proudníka (do 20 cm). Ploutve kaprovitých ryb jsou nepostradatelné pro paraziticky se vyvíjející larvy velevrubovitých mlžů (glochidia), např. velevruba tupého (Unio crassus; obr. 121).19 Při archeologickém výzkumu na akropoli i předhradí Mikulčic bylo objeveno lehce přes sto vápenatých lastur tohoto vodního živočicha, který ke svému životu potřebuje tekoucí vodu.20 Na uvedené množství lastur připadá zhruba 1,8 kg masa, což v přepočtu na kalorie pokryje denní příjem mladé ženy nebo dítěte.21 Ukazuje se, že velevrubi, kteří byli sbíráni v korytě řeky v dosahu lokality, byli konzumováni sporadicky a jen přispívali k větší rozmanitosti stravy zdejších obyvatel.

Slovanská elita v perspektivě archeozoologických závěrů Závěry studia sídlištních nálezů v podobě zvířecích kostí, které byly vykopány v prostoru mikulčického hradiště, definují nejen shodné, ale i kontrastní znaky pro dvě polohy tohoto významného mocenského centra – akropoli a předhradí. Ty se pojí s živočišnou složkou jídelníčku zdejší populace a hospodařením se zvířaty. Při vzájemném porovnání obou archeozoologických souborů lépe vyniknou některé prvky související s životním stylem slovanské elity prostorově spjaté s akropolí. Ukazuje se, že rezidenti akropole nebyli zcela závislí na dodávkách masa a dalších živočišných produktů odjinud, naopak, do určité míry byli sami hospodářsky aktivní. Proto může být vnímání akropole jako ryze spotřebního místa zjednodušující a nepřesné. Zdejší obyvatelé se zčásti věnovali chovu prasat, skotu, ovcí nebo koz, přičemž u hospodářských přežvýkavců je doložena mléčná produkce. Evidujeme zde zvýšenou spotřebu kvalitního vepřového masa, a to především z déle vykrmovaných zvířat s mohutnější konstitucí. Zaměření se na velikost zvířat je patrné také na úrovni některých ryb, např. sumců, štik nebo candátů. Maso hospodářských zvířat tvořilo hlavní složku živočišné stravy. Zvěřina a ryby byly jejím vítaným zpestřením, stejně tak vodní měkkýši

17 18 19 20 21

Baruš – Oliva 1995b, 399. Zawada 2003, 340. Horsák – Juřičková – Picka 2013, 144–145. Horsák – Marek – Poláček 2003, 83–107. Gulyás – Tóth – Sümegi 2007.

210

Obr. 121 Jeden ze zástupců vodních mlžů potvrzený v archeozoologickém souboru z Mikulčic – velevrub tupý (Unio crassus) Na obrázku je pravá lastura tohoto živočicha

2.8.1 exkurz Paměť kostního kolagenu. Analýza stabilních izotopů — Lenka Kovačiková

V některých kostech a zubech zvířat z Mikulčic se až do současnosti zachoval kolagen. Jedná se o vláknitou bílkovinu, která je nerozpustná ve vodě a tvoří mezibuněčnou hmotu.1 Kolagen v kostech zvířat obsahuje mimo jiné stabilní izotopy uhlíku a dusíku (13C, 12C,15N, 14N). Ty jsou přijímány zejména v krmivu, ukládají se v kostní tkáni a mohou být detekovatelné a měřitelné i po uplynutí stovek let od smrti zvířete. V případě dobré zachovalosti nálezů kostí, stačí několik málo gramů vzorku k tomu, abychom získali přesnější informace o skladbě potravy hospodářských a divokých zvířat nebo o vlastnostech pastevního prostředí v okolí mikulčického hradiště. Každý vzorek kosti nejprve podléhá laboratorní přípravě a série na sebe navazujících kroků je završena izotopovou poměrovou hmotnostní spektrometrií. Poměr četnosti minoritního a majoritního stabilního izotopu ve vzorku je vztažen k poměru četnosti týchž izotopů ve standardu. Hodnoty stabilního izotopu uhlíku a dusíku vyjádřené jako δ (v ‰) jsou následně diskutovány

1

v archeologickém kontextu. Doposud získané výsledky izotopové analýzy2 vzorků kolagenu hospodářských zvířat naznačují, že přírodní okolí Mikulčic bylo vhodné a patrně i dostatečně úživné pro jejich pastevní odchov (obr. 122). Proti tomu doklady o zvířatech vykrmovaných ve stájích či chlévech zcela chybějí nebo se objevují pouze výjimečně. Zvláště ve vztahu k intenzivnímu chovu omnivorních prasat představovala pastva způsob, jak tato zvířata dostatečně uživit. Zároveň byl tento přístup ekonomicky únosný pro obyvatele hradiště. V přirozeném prostředí zahrnuje pastva prasat z 90 % rostliny, zbylá část připadá na žížaly, korýše, hmyz nebo malé obojživelníky.3 Dosažené výsledky izotopových měření propojené s výsledky archeobotanických analýz udělují představě o pastevně využívané krajině jasnější obrysy. Zvířaty využívaná stanoviště byla tvořena mozaikou travních společenstev, biotopů ovlivněných či vytvořených člověkem a světlého lesa.4 2 3 4

Silvipriya et al. 2015, 123–127.

Kovačiková et al. 2020. D‘Eath – Turner 2009, 19. Látková 2017, 65–66.

10

8

δ15NAIR (‰)

Prase divoké (vnější předhradí) Prase domácí (akropole) 6

4 -24

-22

-20

-18

δ13CV-PDB (‰) Obr. 122 Rozmezí hodnot stabilních izotopů dusíku (δ15N) a uhlíku (δ13C) získané pro prasata domácí (Sus domesticus) a prasata divoká (Sus scrofa) z Mikulčic Naměřené hodnoty ukazují, že složení krmiva prasat domácích se příliš nelišilo od složení krmiva prasat divokých

211

2.8.2 exkurz Piskoř. Sekavcovitá ryba doložená vršemi, nikoliv kostmi — Lenka Kovačiková

Při archeologickém výzkumu v Mikulčicích byl učiněn objev několika zbytků vrší z 9. století,1,2 které sloužily jako pasti k odchytu ryb. Při jejich výrobě bylo upřednostněno vrbové proutí. Historické etnografické analogie3 uvádějí, že nejvhodnější vrbové proutky určené k výrobě košíkářských předmětů jsou jednoleté, sklízené v období vegetačního klidu, protože neobsahují suky a při ohybu nepraskají. Minimálně jedna z mikulčických vrší (obr. 123) se svým tvarem a velikostí podobá pasti používané při lovu piskořů pruhovaných (Misgurnus fossilis) v oblastech jihovýchodní a východní Evropy.4 Piskoře, kteří se většinou zdržují v bahně říčního dna, není možné chytat na udici. Tato v průměru 20 až 25 cm velká sekavcovitá ryba (obr. 124) je sice přirozeným obyvatelem mírně tekoucích řek, ale občas se odhodlá i do míst se stojatou vodou. Nalezne-li zde bezpečí, dostatek vegetace a bezobratlých živočichů, které vyhledává jako potravu, může vytvořit početnou populaci.5 V nálezovém fondu z Mikulčic prozatím chybí pozůstatky kostí piskořů, na rozdíl od nálezů vrší. V přirozeném prostředí je piskoř potravou dravých ryb, proto je považován za vhodnou nástražní rybku při lovu sumců a štik.6 Nachází-li se jako návnada v blízkosti vodní hladiny, má přirozenou tendenci mířit ke dnu. Svým neúnavným pohybem tak dráždí dravé ryby, které se na něj snaží zaútočit.7 Využití piskořů jako návnad může být jedním z vysvětlení, proč se jejich kosti v osteologickém materiálu neobjevují. O významu piskořů v jídelníčku obyvatel Velké Moravy sice neexistují žádné zprávy, ale pozdější literatura věnovaná tomuto druhu zmiňuje, že jeho maso zkonzumované bezprostředně po výlovu není příliš chutné, protože má bahnitou chuť. Zůstanou-li však piskoři ponecháni nějaký čas v čisté vodě, chuťové vlastnosti jejich masa se zlepší.8 Výhodou piskořů je také to, že dokážou přežít v podmínkách s omezeným přístupem vzduchu, což je dobrý předpoklad nejen pro jejich transport na kratší nebo delší vzdálenosti, ale i dlouhodobější uchovávání v čerstvém stavu mimo říční tok.

1 2 3 4 5 6 7 8

Andreska 1975, 134–135. Mazuch 2003, 369–370. Např. Válka 2014, 109. Andreska 1987, 29–30. Baruš – Oliva et al. 1995b, 288–291. Hanel – Lusk 2005, 287–289. Šimek – Rys 1989, 122. Např. Frič 1859, 188–189.

212

Obr. 123 Jednou z využívaných a velmi šetrných rybolovných technik v Mikulčicích byl odchyt ryb do řídce pletených proutěných košů – vrší Zbytky vrší byly objeveny při archeologickém výzkumu zaniklého říčního ramene řeky Moravy. Vrše, které byly dlouhé až 90 cm, byly umisťovány na dno říčního toku, kde představovaly překážku (past) pro přirozeně se pohybující ryby

Obr. 124 Piskoř pruhovaný (Misgurnus fossilis) s průměrnou délkou těla 20–25 cm mohl sloužit jako návnada pro lov větších dravých ryb

2.8.3 exkurz Introdukce kapra — Lenka Kovačiková

Nejběžnější rybou v Mikulčicích byl kapr obecný (Cyprinus carpio). Ačkoliv jeho velikost kolísala mezi 10 až 60 cm, obvykle byl větší než 30 cm1 (obr. 125). Kapři se v období Velké Moravy s velkou pravděpodobností podobali svému divokému předkovi, dunajskému kaprovi sazanovi, jehož tělo bylo protáhlého torpédovitého tvaru a bylo pokryto velkými pravidelnými šupinami žlutohnědé barvy2 (obr. 126: 1, 2). Za západní hranici výskytu divokého kapra v Evropě je považováno ústí řeky Moravy do Dunaje.3 S ohledem na polohu Mikulčic, se lze domnívat, že sem byli kapři pravděpodobně dovezeni a následně zde byli úspěšně chováni. Z písemných pramenů víme, že Římané uchovávali různé druhy ryb, včetně kaprů, v nádržích zvaných piscinae. Rezervoáry ryb si budovali také ve vojenských táborech a pevnostech rozmístěných podél Dunaje, do nichž umisťovali místní kapry. Po pádu Římské říše a ustanovení křesťanství byli kapři pozvolna introdukováni do klášterních nádrží či rybníků ve střední a západní Evropě a v průběhu 7. až 13. století se jejich chov postupně rozšířil.4 Ponechávání ryb v primitivních nádržích skýtalo několik výhod – byly čerstvé a dostupné nezávisle na počasí a rybářských dovednostech. Navíc kapři jsou snadněji chytatelní než štiky nebo sumci.5 Geografická poloha Mikulčic zřejmě sehrála nemalou roli při rozšíření kapra z místa jeho původního výskytu, zároveň může chov této ryby ukazovat na vyšší sociální status zdejších obyvatel.

Obr. 125 Detail obratle kapra obecného (Cyprinus carpio) z Mikulčic Tato kost dokládá přítomnost šestileté ryby s přibližnou délkou těla 35 až 45 cm

1

1 2 3 4 5

Zawada 2003, 340–354. Balon 1995, 1–55. Baruš – Oliva et al. 1995b, 259. Balon 1974, 18–25. Balon 1995, 1–55.

2

Obr. 126 Divoké populace kapra obecného (Cyprinus carpio) mají ve srovnání s domestikovanou formou tohoto druhu protáhlejší tvar těla

213

Nálezy žernovů jsou důležitým dokladem zpracování obilí, které představovalo hlavní složku potravy jak v centrech a jejich hospodářském zázemí, tak i na venkově

2.9  Hospodářské zázemí a otázka subsistence — Marek Hladík, Michaela Látková

Jedním ze základních problémů, kterými se zabývá dnešní velkomoravská archeologie, je pochopení vztahů mezi centrálními opevněnými aglomeracemi a jejich nejbližším i vzdálenějším okolím. Tento problém lze zkoumat z několika hledisek, respektive na několika úrovních.1 Otázky týkající se vztahu centra k jeho okolí nebo organizace ekonomického zázemí mocenského centra nás přivádí k hlavnímu problému, a to znalosti základních ekonomických a sociálních charakteristik Velké Moravy.2 Vzhledem k tomu, že celá společnost byla sociálně rozvrstvena,3 předpokládáme, že jednotlivé úlohy v procesu subsistence, tedy zabezpečování hlavních energetických potřeb komunity, byly rozloženy napříč celým společenským spektrem. Je přitom velmi pravděpodobné, že elitní složky společnosti se zaměřily na organizační a administrativní stránku ekonomických vztahů. Toto rozdělení činností, které ze své podstaty představovaly jednotlivé kroky celé subsistenční strategie společnosti, je velmi dobře dokumentovatelné právě při porovnávání výsledků archeologických výzkumů v opevněných aglomeracích s výzkumy otevřených sídlišť a pohřebišť v okolí center. Tento postup může přispět k vytvoření komplexního obrazu celé velkomoravské společnosti i jejích hospodářských základů. Při výzkumu sociálních a ekonomických vztahů na Velké Moravě předpokládáme, že charakter činností, kterými se zabývaly komunity žijící v jednotlivých typech areálů (v tomto případě máme primárně na mysli centra a sídliště v jejich nejbližším okolí), měl zásadní vliv na podobu těchto areálů. Následně si můžeme na základě takto rozdílných archeologických dokladů vytvořit obrázek o subsistenční strategii velkomoravské společnosti. Diskuse o hospodářském zázemí centrálních aglomerací Velké Moravy zahrnuje tři okruhy otázek. V první řadě jde o primární krok v zajištění obživy celé komunity, tedy problematiku pěstování plodin a chovu hospodářských zvířat.4 Na tento okruh otázek navazuje problematika zpracování rostlinné i živočišné stravy a jejího následného uskladnění. Jako poslední v celém procesu pak zkoumáme pohyb zpracované stravy od jejích producentů až ke spotřebitelům, přičemž v této chvíli nám jde hlavně o problematiku zásobování center potravinami.

1 Hladík 2020. 2 Ibid. 3 Kalhous 2014b. 4 Vignatiová 1992, 98.

Velkomoravská centra jako vrchol celého systému a vztahy s osídlením v jejich okolí Před tím, než si představíme interpretační model hospodářské strategie mikulčické aglomerace, zamysleme se krátce nad některými fenomény sídelní struktury v okolí centrálních velkomoravských aglomerací. Z archeologických pramenů, které máme v současnosti k dispozici, je evidentní, že v 9. století se výrazně zvyšuje koncentrace osídlení v okolí velkomoravských center. Tento fakt je dobře pozorovatelný a v podstatě exaktně doložený v okolí všech významnějších aglomerací.5 Ve většině případů je také zřejmé, že výrazná koncentrace nenavazuje na podobně intenzivní osídlení z předvelkomoravského období.6 Panuje zřejmě všeobecná vědecká shoda na tom, že výrazné zvyšování hustoty osídlení v 9. století souviselo s koncentrací centrálních funkcí sídel a vytvářením opevněných sídelních aglomerací.7 Méně jasné a jednoznačné jsou odpovědi na otázku, co vedlo k tak náhlému vzestupu velkomoravských center. Tato otázka je v současnosti předmětem několika výzkumů, přičemž jako směrodatné východisko se jeví obraz komplexní geografické struktury aglomerace a jejího zázemí. Velkomoravská centra druhé poloviny 9. století vystupují jako vrcholy celého systému, obklopené sítí sídlišť s jejich pohřebišti. Popsaná situace nás přirozeně vede k otázce, co sídliště získávají z blízkosti centra a naopak, jak profituje centrum z blízkosti sídlišť. Z výzkumů vyplývá, že osady v okolí center z jejich existence profitují. Z center se do okolí dostávají kvalitní řemeslné výrobky a zároveň centra poskytují svému okolí ochranu, a to ve smyslu prostorovém (refugiální funkce aglomerace) i mentálním (sféra vlivu definována jako „patřit k někomu“; ztotožnění se s centrem). Co však mohou osady v okolí centra poskytnout jako protihodnotu, aby z jejich blízkosti profitovalo centrum? Může jít o produkty nebo o služby. V případě produktů na základě současného stavu výzkumu nepředpokládáme, že by v nějaké větší míře směřovaly z okolí do center řemeslné výrobky vyšší technologické náročnosti a z dražších materiálů (např. ze železa nebo drahých kovů). To však nevylučuje, že by centrum nemohlo být zásobováno z okolí řemeslnými výrobky z dostupnějších materiálů (dřevo, kůže, kosti, textil apod.). Významnější je však podle nás jiná část produktů, které se z okolí dostávaly do centra, totiž zemědělské produkce. Okolí center tedy zajišťovalo část produktů pro fungování celé sítě vztahů. Nezanedbatelné byly ovšem i služby (kromě primární produkce potravin), které mohli obyvatelé osad v okolí center poskytnout.

5 6 7

Galuška 2008a; Hladík 2014; Macháček 2007b; Poláček 2008c. Hladík 2020. Hladík – Mazuch – Látková 2022.

215

Uvažujeme především o zapojení těchto venkovských komunit do aktivit spojených s budováním center (např. fortifikace) nebo do transportu materiálu potřebného na výstavbu, údržbu i běžný chod centra (kámen, dřevo, hlína).8

Mikulčická aglomerace jako jedno z nejvýznamnějších velkomoravských center byla obklopena sítí sídlišť, s nimiž byla v interakci. Tyto vztahy představovaly sociální a ekonomickou bázi velkomoravské společnosti. Na základě dosavadních výzkumů předpokládáme, že nejbližší ekonomické zázemí Mikulčic se nacházelo v prostoru nepřesahujícím kružnici o poloměru 10 km (obr. 127). V takto vymezeném regionu probíhaly výzkumy otevřených sídlišť a pohřebišť v podstatě již od 80. let 20. století.9 V posledních letech jsme však realizovali intenzivní výzkum, při němž se nám podařilo prozkoumat část krajiny v zázemí pomocí nedestruktivních metod a některá vesnická sídliště klasickým terénním výzkumem. Jedná se především o sídliště Mikulčice-Trapíkov a Mikulčice-Podbřežníky (viz exkurz 2.9.1 a 2.9.2).10 Obě sídliště se nacházejí v bezprostředním okolí mikulčického centra a archeologické prameny objevené při jejich výzkumech přispívají k pochopení hospodářských základů aglomerace. Obraz vztahů centra s jeho okolím výrazně doplňují starší výzkumy velkomoravských sídlišť Prušánky-Podsedky a Mutěnice-Zbrod.11 Z geografického hlediska představují čtyři uvedená velkomoravská sídliště téměř ideální průřez prostorem zázemí. Nejblíže k opevněnému jádru se nachází sídliště Mikulčice-Trapíkov, které leží v údolní nivě 1 km od pomyslného středu aglomerace. Z hlediska funkční interpretace reprezentuje polohu na hranici mezi podhradím a zázemím. Na hraně vyvýšeného okraje údolní nivy přibližně 3 km od centra se nachází sídliště Mikulčice-Podbřežníky. Sídliště Prušánky-Podsedky a Mutěnice-Zbrod pak leží v odstupu od údolní nivy řeky Moravy ve vzdálenosti přibližně 6 a 9 km od centra (obr. 128). Chceme-li popsat subsistenční systém v hospodářském zázemí mikulčické aglomerace, musíme si nejprve položit dvě základní otázky: 1) Do jaké míry byly aglomerace závislé na svém rurálním okolí z hlediska obživy? 2) V případě, že byly tyto struktury propojeny, jaké události a procesy určovaly charakter tohoto vztahu? Na základě současného stavu poznání předpokládáme, že velkomoravské centrální aglomerace představovaly ve velkomoravské periodě nadkomunitní centra, která nebyla z hlediska zdrojů potravin zcela autarkní.12 Z prostoru celé sídlištní aglomerace v Mikulčicích neznáme v současnosti žádné doklady uskladňování potravin, především obilí, které představovalo základní složku stravy studované společnosti.13 Obilnice se neobjevují nejen v centru opevněné aglomerace, ale ani na otevřených sídlištích v jejím bezprostředním okolí (Mikulčice-Žabník, Mikulčice-Trapíkov, Kopčany-Kačenáreň). Je však třeba dodat, že všechna tato sídliště se nacházela prostoru údolní nivy. Nejbližší přítomnost a koncentraci obilnic tak pozorujeme na sídlišti Mikulčice-Podbřežníky, ležícím ve vyvýšené poloze nad okrajem údolní nivy.14 Kromě této lokality

se podařilo doložit větší množství obilnic na nejvzdálenějším sídlišti Mutěnice-Zbrod. Obě lokality si zaslouží bližší porovnání. V lokalitě Mikulčice-Podbřežníky bylo nalezeno 13 obilnic, které můžeme datovat do velkomoravského období. V případě dalších pěti je pak takové datování velmi pravděpodobné. Hloubka těchto obilnic dosahovala 1–2 m. S velkou pravděpodobností šlo o jeden ze skladů obilí pro centrální aglomeraci. Rozdílná situace v počtu a prostorové dispozici zásobních jam a obilnic je v lokalitě Mutěnice-Zbrod. Na tomto sídlišti osídleném od 7. do 9. století se našlo celkem 29 objektů interpretovaných jako zásobní jámy či obilnice, z nichž jen 5 je datovaných do 9. století.15 Hloubka těchto velkomoravských zásobnic se pohybuje okolo 1 m. Porovnáme-li počet obilnic ve vztahu k objeveným obydlím na dvou diskutovaných sídlištích, dojdeme k zajímavým závěrům. Zatímco na sídlišti Mikulčice-Podbřežníky se našlo 13–18 obilnic a pouze 4 obydlí, na sídlišti Mutěnice-Zbrod se nacházelo 5 zásobnic a 5 obydlí. V Podbřežnících je tedy poměr velkomoravských obydlí a zásobnic 1:4 a ve Zbrodě 1:1. Zásobnice v Podbřežnících byly navíc hlubší než v Zbrodě. Tato situace podporuje hypotézu o uskladňování obilí určeného pro centrum na otevřených sídlištích v jeho bezprostředním okolí. Obilí uskladněné v těchto jamách bylo zřejmě určeno pro dlouhodobé skladování, pravděpodobně šlo o nadprodukt, který mohl sloužit i na export.16 Z výsledků archeobotanických analýz je zřejmé, že v Mikulčicích se převážně pěstovaly ozimé obiloviny (pšenice, žito a ječmen),17 pro něž je doba potřebná na jejich uskladnění pro další výsev jen dva měsíce. Z toho důvodu se jeví hloubení a využívání obilných jam na uskladnění obilí určeného na výsev jako neopodstatněně.18 Paleoekonomie mikulčického hradiště v oblasti zásobování potravinami rostlinného původu a rekonstrukce susbsistenční strategie je založena na identifikaci postupů pěstování a zpracování plodin a způsobu využívání krajiny v hospodářském zázemí.19 Archeobotanika svými metodami dokáže napomoci při odlišení produkčních areálů od spotřebních, a tím i k bližší lokalizaci hospodářského zázemí archeologických lokalit (viz exkurz 2.7.1). Mezi nejvíce využívané „zdroje“ v krajině, v okolí raně středověkého mikulčického centra, lze považovat zemědělskou půdu (pole, louky/pastviny) a les. Nejdůležitější z nich jsou zemědělsky obdělávané plochy, pole, která zajišťovala přísun hlavních potravin – obilovin a luštěnin. Absence plevnatých druhů („pravěkých“) pšenic, které mohou v krajině s nepřetržitým zemědělským využíváním přežívat ve formě „plevelné příměsi“, indikuje, že pole v okolí mikulčického hradiště byla zakládána v nových, resp. delší dobu neobhospodařovaných polohách. Vysoký výskyt druhů travních ekosystémů indikuje, že pole a louky tvořily v krajině mozaiku a místy byly odděleny mezemi nebo remízky. Obzvláště analýza nároků planě rostoucích druhů na pH půdy (zejména vysoká přítomnost indiferentních druhů) naznačuje, že pole v nejbližším hospodářském zázemí centra lze lokalizovat přímo do nivy řeky Moravy, do těsné blízkosti hradiště (obr. 128).20 Výskyt polí v oblasti údolní nivy, která v té době pravděpodobně nebyla zaplavována, byl v období raného středověku zřejmě nezbytností. Jedním z důvodů mohla být neúrodnost černozemě způsobená nedostatkem srážek. Situování polí na z dnešního pohledu méně

8 9 10 11 12 13 14

15 16 17 18 19 20

Zázemí Mikulčic jako příklad popisovaných vztahů a hospodářské strategie

Dresler 2011. Klanica 1987; Poláček 2008c. Hladík 2014; Hladík – Mazuch – Látková 2022; Mazuch 2008; Poláček 2002; 2008c. Klanica 2006a; 2008a. Hladík 2014; Macháček 2007b, 331. Viz např. Kočár – Dreslerová 2010. Mazuch 2008.

216

Klanica 2008a, 185. Látková 2017, 105. Látková 2017, 47–55; jařiny představují proso a oves. Látková 2017, 105. Hillman 1981; 1984; Jones1984; Fuller – Stevens 2009. Látková 2017, 122–125.

Čejkovice Mutěnice

Strážnice 4

Hodonín

Skalica

Prušánky 5

Mikulčice Holíč

2 3

1

Kopčany

Lanžhot

Gbely

S

Legenda: Hradiště Mikulčice-Valy Velkomoravská sídliště zmíněná v textu Velkomoravská sídliště

0

10 km

Předpokládaný rozsah hospodářského zázemí Mikulčic (kružnice 7 a 10 km ohraničují periferní zónu zázemí) Říční koryta

Obr. 127 Velkomoravská sídliště v hospodářském zázemí mikulčické aglomerace a v širší oblasti středního Pomoraví 1 – Kopčany-Kačenáreň; 2 – Mikulčice-Podbřežníky; 3 – Mikulčice-Trapíkov; 4 – Mutěnice-Zbrod; 5 – Prušánky-Podsedky

217

Čejkovice Mutěnice

Strážnice

Hodonín

Skalica Prušánky

Mikulčice Holíč

Kopčany

Lanžhot

Gbely

S

Legenda: Hradiště Mikulčice-Valy Velkomoravská pohřebiště Velkomoravská sídliště Předpokládaný rozsah hospodářského zázemí Mikulčic (kružnice 7 a 10 km ohraničují periferní zónu zázemí) Říční koryta Niva Moravy Max: 448 m n. m. Min: 152 m n. m.

Obr. 128 Velkomoravská sídliště v hospodářském zázemí mikulčické aglomerace a v širší oblasti středního Pomoraví s vyznačením údolní nivy řeky Moravy

218

0

10 km

kvalitních, méně úrodných půdních typech v raném středověku se jeví jako snaha o přesun polí do oblastí s vyšší, třebaže ne vysokou hladinou podzemní vody. I toto mohlo být jedním z mnoha důvodů, proč byla centrální sídla v raném středověku zakládána přímo v prostoru říčních niv větších řek. Situování orné a jiné zemědělské půdy do nejtěsnější blízkosti osady je důležité zejména z hlediska kontroly a ochrany. Neméně důležitá je ovšem i potřeba její (časové) dostupnosti. Existuje až 30 různých činností, které je na poli třeba provádět pravidelně v průběhu roku,21 přičemž orba, vláčení, setí, okopávání, hnojení a sklizeň patří k těm, které vyžadují největší mobilizaci pracovní síly.

Hospodářské vztahy mezi centrem a zázemím jako projev elit Vztahy, které jsme stručně představili, dokládají komplexnost společnosti s jasně a stabilně vytvořenou elitní složkou, která měla výrazný vliv na podobu celé velkomoravské společnosti i na podobu sídelní sítě přinejmenším v blízkém geografickém okolí mocenských center. Tento vliv se samozřejmě projevoval ve více rovinách. Nahlížíme-li na problematiku z hlediska prostorové archeologie, rýsuje se pro Mikulčice následující model. Aktivity 21

spojované s přítomností elitních skupin (kumulace skladů potravin, závěrečné zpracování potravin a jejich spotřeba) pozorujeme především v centrálních zónách aglomerace a v jejich nejbližším okolí. V neopevněných částech aglomerace a v jejích okrajových zónách také nacházíme archeologické prameny související s transportem a finálním zpracováním potravin bezprostředně před jejich konzumací. V širším okolí center, jakož i v periferních oblastech hospodářských zázemí center (přibližně do okruhu 10 km) se naopak koncentrují doklady běžného vesnického osídlení zaměřeného na primární produkci a prvotní zpracování základních zdrojů pro fungování celé společnosti. Na základě těchto závěrů proto předpokládáme, že v okolí velkomoravských aglomerací existovalo jasně strukturované hospodářské zázemí, které plnilo své specifické funkce ve vztahu k centrům. Předpokládáme také, že centra nebyla jen pasivními příjemci produktů (energie zvenku), ale že se aktivně podílela na správě a hospodaření v zázemí. Míra této angažovanosti mohla být rozdílná mezi jednotlivými centry v závislosti na geografických, politických a funkčních specifikách. Tato angažovanost je však logická i z hlediska udržitelnosti celého systému.

Hillman 1984, 1.

219

2.9.1 exkurz Velkomoravské sídliště v Mikulčicích-Trapíkově — Marek Hladík

Areál leží na mírně vyvýšené písčité duně přímo v údolní nivě řeky Moravy a je vzdálen necelý kilometr severozápadně od opevněného centra aglomerace Mikulčice-Valy. Sídliště bylo zkoumáno ve více etapách v rozmezí let 1989–2015. Celková odkrytá plocha 5400 m2 reprezentuje druhý největší výzkum sídlištní struktury 9. století v zázemí Mikulčic. I přesto jde o pouhých 15 % plochy původního sídliště, respektive areálu písečné duny Trapíkov.1 Největší souvisle odkrytou plochu přinesl záchranný archeologický výzkum realizovaný v souvislosti s výstavbou nové archeologické základny Archeologického ústavu AV ČR, Brno v letech 2010–2012.2 Celkově bylo v poloze Trapíkov v letech 1989 až 2015 objeveno 15 obydlí z 9. a začátku 10. století a přibližně 19 sídlištních jam z téhož období (obr. 129). Obydlí měla charakter mírně do terénu zahloubených chat (zemnic) s kamennou pecí v rohu. Specifickým druhem kontextu, který byl ve většině případů objeven na rozhraní kulturní vrstvy a podloží, byly koncentrace fragmentů keramických nádob a zlomky žernovů. V prostoru sídliště nebyla nalezena ani jedna obilní nebo jiná zásobní jáma, jak by se dalo čekat u venkovského sídliště. Z dvanácti hrobů odkrytých v areálu sídliště patří některé do úplného závěru osídlení, neboť leží přímo nad sídlištními objekty nebo jsou zahloubeny do jejich podlah. Nešlo tedy o regulérní pohřebiště, ale tzv. „sídlištní“ hroby. Skutečným pohřebištěm byly hroby odkryté na písčité duně Virgásky sousedící s Trapíkovem. Oproti hrobům z Trapíkova vybaveným v jednom případě dokonce ostruhami a v dalším případě prstenem, byly hrobové nálezy na Virgáskách obecně „chudé“, reprezentované maximálně nožem, keramickou nádobou, případně bronzovou náušnicí.3

1 2 3

Hladík – Mazuch – Látková 2022. Poláček et al. 2013a; Hladík – Mazuch – Látková 2022. Kostelníková 1958b; Poláček 2008d, 35–36.

220

Oporou datování sídliště je soubor keramiky, ve kterém převažují nádoby mikulčického výrobního okruhu z 2. poloviny 9. a začátku 10. století; zastoupeny jsou i exempláře poněkud šířeji datovaného blučinského výrobního okruhu (viz exkurz 3.10.1). Informace o sociální a ekonomické povaze sídliště poskytují nálezy artefaktů ze železa (nože, ocílky, kosa či ostruhy, klíče a kování zámků) a kamene. Posledně uvedená kategorie reprezentuje poměrně velkou kolekci mlecích kamenů nalezených většinou přímo uvnitř zahloubených obydlí.4 Archeobotanická analýza rostlinných makrozbytků z Trapíkova doplňuje obraz výživových zvyklostí obyvatel sídliště. Z obilovin převažuje proso, další v pořadí je poněkud překvapivě pšenice setá (typická obilovina nalezená na mikulčické akropoli, viz esej 2.7), následovaná ječmenem a žitem. Co zde chybí oproti opevněnému jádru aglomerace, jsou pěstované druhy ovoce a zeleniny, a to až na jednu výjimku, jedinou zuhelnatělou pecku vinné révy (pouhý jediný nález evidujeme také z „protipólu“ aglomerace na slovenské straně řeky – sídliště Kačenáreň u Kopčan.5 Poloha Trapíkova na hranici mocenského centra a jeho hospodářského zázemí předurčovala sídliště k zajišťování služeb a potřebných komodit pro opevněné centrum. Jeho určitou protiváhou bylo sídliště Kačenáreň u Kopčan. Podobně jako na Trapíkově nacházíme i zde – na rozdíl od jádra aglomerace s převládající povrchovou zástavbou – do terénu zahloubená obydlí, tzv. zemnice (viz exkurz 2.2.3).

4 5

Hladík – Mazuch – Látková 2022. Látková 2017, 180.

72

75

CH6 74

24 13

29

12 20

17 11 CH1 23

CH7

19

CH5

4

68

50 28 58

25 18 45

2

CH3

CH2

26

79

14 6

52

CH4

41 36

31

63 46 64

32

80 81

CH8

S

Legenda: Obydlí Ohniště Jámy

0

20 m

Keramika, žernovy Vrstvy Depot Hroby

Obr. 129 Mikulčice-Trapíkov, výzkum 2010–2012 Celkový plán prozkoumaného prostoru velkomoravského sídliště. Dnes na tomto místě stojí výzkumná základna Archeologického ústavu AV ČR, Brno

221

2.9.2 exkurz Velkomoravské sídliště v Mikulčicích-Podbřežníkách — Marian Mazuch

Sídliště Podbřežníky se nachází na jihozápadním okraji zastavěné části obce Mikulčice na táhlém svahu, který je zároveň pravobřežním vyvýšeným okrajem údolní nivy řeky Moravy. Záchranný výzkum zde probíhal v souvislosti s výstavbou rodinných domů, a to ve dvou hlavních etapách, 2006–2007 a 2019.1 Vedle dokladů pravěkého, časně slovanského a starohradištního osídlení patřila větší část zjištěných objektů velkomoravskému období, přesněji 2. polovině 9. až začátku 10. století. Rozsahem odkryté plochy patří lokalita k nejlépe prozkoumaným sídlištím v hospodářském zázemí mocenského centra Mikulčice-Valy v 9. století. Bohužel nálezový fond z celé první etapy výzkumu zanikl při tragickém požáru mikulčické archeologické základny na podzim 2007. Z objektů 9. století šlo o pět obydlí – zemnic, dva pravoúhlé objekty neznámé funkce, čtyři technická zařízení (dvě železářské pícky, chlebovou pec a objekt, v němž se patrně pražilo obilí), asi 20 obilních jam a několik odpadních jam (obr. 130). Všech pět zkoumaných velkomoravských zemnic se navzájem lišilo jak konstrukcí, tak velikostí, vnitřním vybavením i dalšími detaily. Z chat byly dvě vybaveny kamennou pecí, ostatní měly patrně otevřená ohniště. U dvou zemnic byly zjištěny nosné kůly v rozích stavby, další zemnice postrádaly doklady nadzemních konstrukcí. Velikost

1

Mazuch 2008; 2020.

222

domů se pohybovala od 300 × 300 cm do 470 × 470 cm. Vedle obytné funkce těchto staveb je možné u některých z nich uvažovat o výrobním charakteru, a to vzhledem k přítomnosti železářských pícek v bezprostřední blízkosti a nálezům strusek i zlomků tyglíků na tavení barevných kovů.2 Poměrně unikátním objevem byly pozůstatky čtyř nepietně uložených jedinců v dětském věku uvnitř jedné z chat. Jejich pozůstatky, stejně jako kostra koně objevená na dně jedné ze zásobních jam, byly datovány pomocí radiokarbonové metody do závěru 9. a první poloviny 10. století.3 Vzhledem k přítomnosti koncentrace obilních jam lze sídliště Podbřežníky považovat za zemědělskou osadu, která se podílela na zajištění provozu opevněného centra, a to zejména dodávkami obilí i dalších komodit a služeb. Je pravděpodobné, že k sídlišti patřilo pohřebiště zkoumané v roce 2001 v cca 300 m vzdálené poloze Mikulčice-Panské. Pro toto pohřebiště je charakteristický vysoký počet bojovnických hrobů se sekerami a ostruhami (v jednom případě se saxem) a na „venkovské“ poměry bohatý šperk. Přítomnost lokálních venkovských elit souvisela evidentně s vazbami na mocenské centrum v Mikulčicích-Valech. 4 2 Ibid. 3 Mazuch 2020. 4 Poláček et al. 2000; 2001.

74

Hr.1

75 62 60

59

97

76

58

9 66

70

68

69

54

56

72

67

64

10

78

65

79

80

63 61

52

12

47

45

46

51

15 41

57

40

53

24

39

26

50 36

71

48

35

30

108

27

34

28

77

17 33

73

29

31

18

109

24

113

32 25

81

22 33

S

Legend: 9. století

Velká Morava

8. století

Nespecifikováno

0

20 m

Obr. 130 Mikulčice-Podbřežníky, terénní výzkum v letech 2006–2007 a 2019 Celkový plán zkoumané plochy velkomoravského sídliště

223

2.9.3 exkurz Od sklizně až po chléb — Michaela Látková

Proces zpracování zemědělských plodin je možné rekonstruovat na základě detailní analýzy rostlinných makrozbytků, ale i archeologických nálezů zemědělského nářadí, etnografických pozorování, ikonografických a písemných pramenů. Takto získané informace pak lze dále použít při rekonstrukci zemědělských praktik historických společností (obr. 131).1 Při hodnocení např. hospodářských aktivit na archeologických lokalitách je třeba znát původ každého archeobotanického vzorku ve vztahu k jeho funkci v tom smyslu, zda jde o produkt (potravinu), odpad z kuchyně, z výroby (pícnina) nebo příměs do mazanice, případně keramiky. Tím se zabývá tafonomie, která se snaží ve smyslu archeobotanického výzkumu identifikovat vzorky reprezentující určité kroky posklizňové úpravy plodin.2 Zuhelnatělý archeobotanický materiál z archeologických kontextů nejčastěji představují jednak zbytky obilovin a jednak zbytky plevelů rostoucích na poli spolu s obilovinami. Z toho důvodu se tyto doklady nejčastěji dochovávají na archeologických lokalitách a nacházejí se zde ve velkém množství (jakožto zásoby potravin nebo odpady z jejich zpracování). Navíc mohou s vysokou pravděpodobnostní přijít do styku s ohněm, například při kuchyňské úpravě pražením, pečením či při požáru zásob, což vede k jejich konzervaci a zachování pro dnešek.3 Mnohem vzácnější jsou v nálezech např. luštěniny, které se vaří ve vodě. Pro získání finálního produktu – vyčištěného zrna – musí sklizená úroda projít procesem posklizňové úpravy, která má v případě nahozrnných plodin (doložených na hradišti v Mikulčicích),4 jako je pšenice, žito či ječmen, osm fází.5 U obilovin a luštěnin slouží proces posklizňové úpravy, kterým úroda prochází, jako filtr za účelem získání vyčištěného zrna (produktu). V jednotlivých krocích se oddělují meziprodukty (které se dále upravují) a odpad. Pro klasifikaci a stanovení původu vzorků, tj. určení, z kterého kroku posklizňové úpravy plodin pocházejí, se dnes můžeme opřít o několik modelů vycházejících zejména z etnografických pozorování.6 Tyto modely lze aplikovat pouze za předpokladu, že se způsoby a technologie používané v tradičním zemědělství v historických obdobích od raně středověkých odchylují jen málo nebo vůbec. Produkty a odpady z jednotlivých kroků nemají stejnou pravděpodobnost dochování v procesu archeologizace. Ve formě archeologických nálezů se na suchých lokalitách zachovávají rostlinné makrozbytky zuhelnatěním; ty mají největší šanci se dochovat ve formě finálních produktů (zásob), případně odpadu z jejich ručního čištění. Zásoby čistého obilí se na lokalitě obvykle nacházejí

1 2 3 4 5 6

Jones 1984, 1990; Bogaard 2004; Fuller – Stevens 2009; Borzová 2016. Jones 1984; 1990. Ibid.; Bogaard 2004; Fuller – Stevens 2009. Látková 2017. Proces zpracování prosa má kroky posklizňové úpravy odlišné od nahozrnných obilovin. Srov. Hillman 1984; Jones 1984; 1990; Fuller – Harvey 2006.

224

ve větších množstvích a po delší dobu. Úprava obilí pražením nebo pečením navíc zvyšuje možnost jeho karbonizace. Odpady z vátí a prosévání mají vyšší pravděpodobnost dochování v případě, že úroda byla zpracovávána (mlácení, vátí, prosévání) přímo na sídlišti, nebo pokud byly odpady na sídliště doneseny a skladovány. Mohly totiž sloužit jako krmivo pro zvířata nebo jako technická surovina, např. příměs do mazanice či keramiky. Zcela nebo téměř úplně budou v archeobotanických nálezech chybět meziprodukty, tj. produkty z jednotlivých kroků, které jsou následně dále zpracovávány. Vzorky a soubory vzorků z jednotlivých areálů lze mezi sebou porovnávat a hodnotit, pouze pokud je znám jejich charakter. Stanovit, zda se na lokalitě nacházejí odpady či produkty, resp. odpady z dřívějších či pozdějších fází procesu posklizňové úpravy plodin, je třeba za účelem interpretace ekonomické funkce nebo charakteru sledovaného areálu.7

Proces posklizňové úpravy plodin Prvním krokem procesu čištění obilí je sklizeň. V archeobotanice lze na základě přítomnosti semen různých druhů např. popínavých plevelů či přítomnosti nebo absence slámy, kořenových systémů obilovin a plevelů stanovit výšku sběru obilí. Pokud se obilí žalo na nízké strniště, budou se v souboru rostlinných makrozbytků nacházet různé druhy polních plevelů od nízkých, plazivých až po vysoké. Pokud se při sklizni obilovin olamovaly pouze klasy, budou z polních plevelů dominovat pouze vysoké a popínavé druhy. Po sklizni následuje další důležitý krok, mlácení, kterému v některých případech mohlo předcházet sušení. Archeologických ale i archeobotanických dokladů mlácení je poměrně málo. V tomto kroku se odděluje dlouhá sláma od zrn, semen plevele a plev. Po oddělení dlouhé slámy je meziprodukt (obilná zrna, semena plevelů, plevy a ostatní nečistoty) posbírán a dále čištěn. Dalším krokem je vátí. Pro tento krok jsou charakteristické odpady, v nichž se nacházejí lehká semena plevelů s aerodynamickými vlastnostmi (aerodynamika těchto semen je kombinována s velikostí, tvarem a přítomností létacích zařízení: křidélka a chmýr), lehké plevy a ostatní svrchní obaly obilných zrn. Jedná se tedy o odpady, které při tomto kroku odvane vítr. Provátý meziprodukt je dále zpracováván prosetím na hrubém sítě. V tomto kroku vznikají odpady, které zůstaly na sítě; jedná se především o velká semena nebo celá souplodí plevelů. Přes síto propadávají obilná zrna a nečistoty podobné velikosti. Po hrubém prosetí následuje tzv. jemné prosévání pomocí síta s menšími oky. Prosévá se meziprodukt, který propadl sítem při hrubém prosévání. V tomto kroku zůstávají vyčištěná obilná zrna na sítě a skrz propadávají malé odpady (malá semena plevelů a jiné nečistoty). Takto vyčištěné zrno je možné na nezbytný čas uskladnit. 7

Látková 2017, 101–106; Jones 1984, 1990.

1

2

3

4

5

6

Obr. 131 Rekonstrukce raně středověkých zemědělských praktik 1 – orba; 2 – hnojení; 3 – vláčení; 4 – setí; 5 – okopávání; 6 – žeň

225

1

2

4

7

Obr. 132 Rekonstrukce kroků procesu posklizňové úpravy plodin 1 – sušení; 2 – mlácení; 3 – hrabání; 4 – vátí; 5 – hrubé prosévání; 6 – jemné prosévání; 7 – ruční třídění; 8 – mletí

226

3

5

6

8

Finálním krokem zpracování obilí je ruční vybírání nečistot. Tento poslední krok probíhá až přímo před kuchyňskou přípravou obilí na mletí a následnou konzumaci (obr. 132). To, zda se některé z těchto kroků posklizňové úpravy odehrávaly bezprostředně po sklizni nebo zda mohla být úroda dočasně uskladněna a jednotlivé kroky mohly být prováděny postupně v průběhu příštích měsíců (po sklizni), záviselo na velikosti komunity, která plodiny pěstovala a dále zpracovávala.

Producenti versus konzumenti V Mikulčicích byly pomocí archeobotanických analýz identifikovány vzorky, které reprezentují výhradně finální fáze posklizňové úpravy (odpady z jemného prosévání a odpady z ručního vybírání nečistot), respektive finální zásoby plodin.8 Rovněž archeobotanické analýzy vypovídají o tom, že se některé počáteční kroky (mlácení a hrubé prosévání) zpracování úrody odehrávaly přímo na poli bezprostředně po sklizni a na hradiště byly transportovány již částečně vyčištěné zásoby obilí, které se na sídlišti dále zpracovávaly.9 Na základě masivního výskytu plev a slámy v keramickém testě pražnic je však zřejmé, že odpady z počátečních fází zpracování obilí byly rovněž využívány.10 Mohly být použity i jiným způsobem, např. jako krmivo, podestýlka pro domácí zvířata, střešní krytina, palivo nebo jako výplně matrací. Tyto produkty však nelze archeologickými ani archeobotanickými metodami blíže identifikovat.

8 9 10

Látková 2017, 101. Látková 2017, 103. Hladík – Mazuch – Látková 2022.

227

228

Knížecí dvůr a jeho materiální kultura

3

Rekonstrukce meče z hrobu 265 v interiéru 2. kostela v Mikulčicích

3.1 Meče z 9. a 10. století na Moravě. Zbraně, špičkové kovářské výrobky a symboly moci1 — Jiří Košta

Meč byl nejúčinnější a zároveň technologicky nejsložitější osobní zbraní raného středověku. K jeho zhotovení bylo třeba značného množství železa a nákladné oceli a výroba kvalitních mečů vyža­ dovala mimořádné kovářské dovednosti, které se dědily v  ome­ zeném počtu špičkových dílen a  jen obtížně pronikaly mimo ně. Účinnost a  vysoké náklady na výrobu, stejně jako využití omezené na boj a bojové hry, přispěly k tomu, že se stal jedním z  nejvýznamnějších atributů společenských elit. Byl klíčovým artefaktem, kterým se vymezovala mužská složka vyšších vrstev společnosti, stal se důležitým symbolem výkonné i soudní moci a  zároveň i  fyzickým prostředkem výkonu práva. Představoval zhmotnělé vyjádření ekonomické síly a  politické dominance. Symbolický význam meče tak v mnoha ohledech převyšoval jeho prvotní funkci.2 Nejvýznamnějším typem evropského meče se od pozdní an­ ti­ky stal dlouhý meč, tzv. spatha. Zbraň s  přímou a  dvojsečnou, po podélné ose symetrickou čepelí, jejíž délka se zpravidla pohy­ bovala mezi 70–80 cm, byla uzpůsobená především k seku. Tento typ meče, dominující ve výzbroji pozdně římských jízdních i pě­ ších jednotek,3 se dočkal obliby i  v  germánském světě a  mezi vojenskými elitami barbarských království, jež vyrostla během 5. století na území Západořímské říše. Do podoby mečů tehdy za­ sáhly rovněž vlivy nomádské módy, slučující hunské, sarmatské a  východogermánské tradice. Vývoj mečů v  6. a  7. století je díky četným dokladům na pohřebištích nejlépe zdokumentován ve vý­ chodní části merovejské Franské říše, v anglosaské Anglii a s pře­ sahem do následujícího věku i  v  severském světě vendelského období.4 Ostří většiny časně středověkých spath se téměř nesbí­ hala, takže těžiště leželo poměrně daleko od záštity. Zatímco tvar čepelí se po dlouhou dobu příliš neměnil, dynamicky se vyvíjely tvar a výzdoba jílců. Ta se mohla uplatnit především na plochých příčkách, jež upevňovaly rukojeť. Horní příčka se brzy vizuálně spojila s ozdobným ukončením či krytem vrcholu trnu. Vznikla tak dvojdílná hlavice členěná na podstavu a korunu. Franské meče prodělaly mezi polovinou 8. věku a  10. stole­ tím zásadní tvarový a  technologický vývoj, kterým se v  západní Evropě uzavřela formální návaznost na pozdně antické spathy (obr. 133, 134). Právě tehdy se začaly uplatňovat proměny, které

1

2

Obr. 133 Jílce raně a pozdně karolinských mečů 1 – jílec; 2 – trn čepele; 3 – hlavice; 4 – koruna; 5 – podstava (horní příčka); 6 – záštita (dolní příčka); 7 – nýty; 8 – pláty z neželezných kovů, pokrývající svrchní a spodní strany příček; 9 – drátková tausie; 10 – rukojeť

3 4

Kapitola knihy vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2019–2023/17.II.b, 00023272). Obsah kapitoly shrnuje mnohaletý výzkum raně středověkých mečů na území Moravy, jehož výsledky jsou obsahem podrobných monografických publikací o středověkých mečích z České republiky (Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021). Pokud jde o dílčí studie, doporučujeme především publikace početných souborů mečů z Mikulčic (Košta – Hošek 2014) a z Pohanska u Břeclavi (Košta et al. 2019). Miks 2007. Menghin 1983; Arrhenius 1983; Steuer 1987; Norgård-Jørgensen 1999; Lehmann 2016; Mortimer – Bunker 2019.

231

1

2

3

4

5

0

Obr. 134 Srovnání čepelí mečů z 2. poloviny 9. století a raného 10. století 1 – Mikulčice, hrob 375; 2 – Nechvalín, hrob 125; 3 – Mikulčice, hrob 438; 4 – Pohansko u Břeclavi, hrob 26; 5 – Vranovice

Obr. 135 Varianty konstrukce hlavic moravských mečů z 9. a 10. století

232

30 cm

v  dlouhém časovém horizontu vedly ke vzniku vrcholně stře­ dověkých mečů. Byly výsledkem adaptace na nový způsob boje, s nímž souvisela i změna kultury nakládání s mečem. Základním pilířem franské armády se stala těžká jízda;  meč tak musel vy­ hovovat nejen v  pěším boji, ale i  při souboji na koňském sedle. To kladlo nové nároky na jeho tvarové parametry (prodlužování záštit, zužování a  prodlužování čepelí atd.) i  na zvýšení jakosti čepelí, které musely být nově konstruovány tak, aby dlouhodobě odolávaly srážkám s  mečem protivníka (viz exkurz 3.1.1). Jízdní těžkooděnec totiž nemohl spoléhat při útocích vedených na pra­ vou stranu těla na obranu pomocí štítu. Rozvoji a rozšíření ino­ vací v  konstrukci mečů nepochybně napomáhalo, že měřitelné parametry jakosti čepelí patřily mezi přední kritéria při porov­ nání kvality mečů mezi jejich vlastníky. Ti se samozřejmě snažili dosáhnout na co nejkvalitnější zbraň. Vojenské reformy, zvýšené nároky v  době karolinské expanze i  neklid 9. a  10. století vedly konečně ke zvýšení efektivity produkce mečů.5 Důsledkem těchto změn byl ústup užívání čepelí s  celodamaskovými středovými částmi a  posléze i  s  povrchovými damaskovými panely navaře­ nými na nedamaskové jádro, a nahrazení tohoto tradičního výz­ dobného prvku s hluboce vžitým symbolickým obsahem znakem či nápisem, jenž byl zpravidla zhotoven rovněž z  damaskových kompozitů (viz exkurz 3.1.2). V oblastech mimo vikinský a anglo­ saský svět se prosadil trend zjednodušování konstrukce hlavic (obr. 135), doprovázený poklesem četnosti honosně zdobených jílců. Souhrn výše popsaných jevů lze vnímat jako snahu o syste­ matizaci výroby kvalitních čepelí na území Franské říše za úče­ lem dosažení vysoké jakosti. Výsledkem tohoto procesu mohou být například velmi početné a zároveň ve své většině vysoce kva­ litní čepele signované jménem Ulfberht. Podobu mečů v  západní a  střední Evropě během 8. století poznáváme nejlépe z  pohřebišť na východní a  severní periferii rozšiřujícího se franského světa – z Bavorska, Durynska a území osídlených Sasy a  Frísy.6 Od 9. století, na jehož začátku na fran­ ském území prakticky ustává ukládání militarií do hrobů, hrají dominantní úlohu v  poznání franských mečů zbraně nalezené ve vikinském světě a u východních sousedů Franské říše – dalmat­ ských Chorvatů7 a starých Moravanů8. Není divu, že se v raně středověké společnosti, odkázané do značné míry na materializované sdělování společenského posta­ vení, stal meč důležitým prostředkem komunikace vyšších vrstev napříč nejrůznějšími evropskými regiony – jeho významová jed­ noznačnost a nepřehlédnutelnost dokázala překlenout jazykové a kulturní bariéry. Rozsáhlé oblasti západní, střední, severní a vý­ chodní Evropy přijaly mezi pokročilým 8. stoletím a  10. věkem za svůj franský typ meče v podobě, do jaké se zformoval během karolinského období.9 Příčiny tohoto kulturního transferu byly v  různých částech Evropy odlišné – svou roli hrál objem a  kva­ lita franské produkce, mocenskopolitický vliv karolinské říše, regulace dálkového obchodu a do jisté míry i vikinské vpády na franské území – díky němu však meče sloužily k  přenosu mód­ ních trendů i technologických inovací z Franské říše do okolních i  vzdálených oblastí. Meče tak současnému bádání mohou po­ sloužit nejen k pochopení středověkého vojenství a kovářství, ale 5 6 7 8 9

Hošek – Košta – Žákovský 2021. Stein 1967; Müller-Wille 1978, 77–79; Geibig 1991; Westphal 2002. Vinski 1983; Jelovina 1986; Belošević 2007; Bilogrivić 2009. Souhrnně Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021. Arbman 1937.

i k poznání dálkových kontaktů a kulturních vlivů, ke studiu vý­ voje a šíření technologií či při srovnávací analýze společenských systémů. Jsou využívány i  ke korelaci chronologií jednotlivých evropských regionů. Přes jednoznačnou dominanci mečů zápa­ doevropské konstrukce se obyvatelé moravského knížectví dostá­ vali do styku rovněž s dlouhými sečnými zbraněmi vycházejícími z  nomádských bojových tradic východoevropských stepí – šavlí pozdně avarských, chazarských, bulharských a od poslední čtvr­ tiny 9. století i staromaďarských konstrukcí.10 Na moravské území pravděpodobně nedosahoval (nebo byla zcela marginální) vliv byzantských militarií, zatížených bohužel v celoevropském kon­ textu nedostatečnou úrovní poznání. V  současné době je z  Moravy známo 65 dvojsečných mečů nebo jejich částí (obr. 136), jejichž uložení lze na základě nále­ zových kontextů datovat do 9. a  10. století, přičemž typologicky nejstarší z  nich odpovídají raně karolinským zbraním produ­ kovaným přibližně od poloviny 8. věku.11 Většina z  moravských nálezů, 52 mečů, byla záměrně uložena jako součást hrobových přídavků. Několik dalších hrobů s meči bylo nalezeno v blízkosti jižních a  jihovýchodních hranic dnešní Moravy, nicméně neda­ leko od velkomoravských center na řekách Moravě a  Dyji, s  ni­ miž také historicky souvisely. Fragmenty mečů byly uloženy do dvou depotů železných předmětů objevených na hradišti Klášťov (kat. Vysoké Pole, okr. Zlín) – v jednom se nacházela čepel, zatímco druhý obsahoval záštitu a podstavu hlavice, které mohly být pů­ vodně součástí jednoho meče.12 Ztrátové nálezy fragmentů jílců mečů13 byly doposud objeveny téměř výlučně během rozsáhlých archeologických výzkumů velkomoravských center v Mikulčicích (4 exempláře) a Pohansku u Břeclavi (2 exempláře).14 Podobná si­ tuace panuje rovněž u kovových součástí řemení mečů.15 Těla zesnulých, která na poslední cestu doprovázel meč, byla ukládána nespálená v  poloze na zádech. Pohřby doprovázely v  řadě případů, avšak nikoliv výlučně, další bohaté přídavky. Nacházíme je z velké většiny na plochých pohřebištích a vzácně v mohylnících. Velikost i charakter těchto pohřebišť byly značně variabilní, známe nálezy mečů z rozsáhlých nekropolí čítajících několik stovek hrobů i  z  pohřebišť malých komunit. V  aglome­ raci hradiště na Pohansku u Břeclavi byly hroby s meči objeveny i  mezi pohřby roztroušenými v  rámci sídlišť. Jednotlivé nálezy hrobů s  meči jsou rozprostřeny prakticky po celé oblasti, ve které na Moravě evidujeme pohřební areály z  velkomoravského období. Pohřby s  meči tak byly objeveny na více než třech de­ sítkách pohřebišť soustřeďujících se v rámci 23 sídelních areálů. Severozápadní hranici této oblasti vymezují pozdější přemyslov­ ská správní centra v Olomouci, Brně a Znojmě. Téměř všude však byl zvyk ukládání mečů do hrobů praktikován vzácně až ojedi­ něle. Na většině venkovských pohřebišť a hřbitovů souvisejících

10 11 12 13 14

15

Hošek – Košta – Žákovský 2019, 25–26. Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021. Geisler – Kohoutek 2014, 45–47, 67–71. Košta – Hošek 2014, 235–237; Košta et al. 2019, 214–216; Košta – Hošek – Žákovský 2021. Nehrobový kontext lze s větší mírou pravděpodobnosti uvažovat ještě v případě několika dalších mečů, jejichž nálezové okolnosti nejsou známé. Neúplný meč Petersenova typu X byl nalezen v Osové Bítýšce (okr. Žďár nad Sázavou), mimo oblast pohřebišť 9. a 10. století, avšak při historické komunikaci spojující Brněnsko s Čechami. Mimořádně dobrý stav zachování meče s jílcem Petersenova typu Y, který pravděpodobně pochází z katastru Lhoty nad Moravou (okr. Olomouc), nasvědčuje spíše říčnímu kontextu nálezu. Torzo meče s jílcem blížícím se Petersenovu typu V pocházející z průběhu 10. století bylo objeveno v historickém centru Olomouce, v Univerzitní ulici směřující k Michelskému návrší. Rovněž obě výše jmenované zbraně mohly být uloženy až v povelkomoravském období (Frait 2006; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 182–183, 200, 193–194). Ungerman 2011a.

233

3

310

100–101, 168–169 79 75

148 162 164 208

170 67 233–234 210–211

254

268 262

144

256–258

222

267 5

50

60

95

151–154

223–227

7 199

59

120–140

22–29, 81

Legenda: Hrobový nález

Bez nálezových okolností

Sídlištní nález

Depot (hromadný nález)

Obr. 136 Nálezy mečů 9. a 10. století na Moravě

234

0

0

100

100

200 km

200 km

S

s regionálními centry odkryl archeologický výzkum meče pouze v jednom či dvou případech (výjimku představuje Nechvalín, kde byly na dvou pohřebištích objeveny celkově čtyři meče16), mnohá pohřebiště neobsahovala ani jeden hrob s  mečem – za zmínku stojí rozsáhlá nekropole v Dolních Věstonicích.17 Větší soubory mečů byly objeveny v aglomeracích hlavních velkomoravských center. I mezi nimi však pozorujeme značné rozdíly v počtu a charakteru dokladů o pohřbívání s meči. Ve staroměstsko-uherskohradišťské aglomeraci, kde jsou možnosti archeologického výzkumu limitovány tím, že jde o kontinuálně osídlenou oblast, byly dvojsečné meče doposud mezi mnohými pohřebními areály objeveny pouze na pohřebišti v poloze Na Va­ lách.18 Všechny doprovázela bohatá výbava. Čtyři z pěti zde nale­ zených mečů spadají velmi pravděpodobně do staršího horizontu tohoto rozsáhlého pohřebního areálu. V počátcích kostrového pohřbívání na staré Moravě byla uložena i jednosečná zbraň z pohřebiště obklopujícího kostel v Uherském Hradišti - Sadech.19 Doklady ukládání mečů do hrobů v době největšího politického rozmachu Velké Moravy v tomto významném centru prozatím téměř chybí. Na Pohansku u Břeclavi byli muži vybavení meči ukládáni opa­ kovaně (ve čtyřech případech) do hrobů na pohřebišti při velmož­ ském dvorci, v jehož rámci byla postavena i zdejší nejvýznamnější kostelní stavba. Sídlištní ztrátové nálezy dokládají přítomnost bo­ jovníků s meči v závěru velkomoravského období v areálu kolem rotundy na severním předhradí. Nálezy hrobů s  meči byly obje­ veny i  na pohřebištích či v  pohřbech uložených v  rámci sídlišť v  aglomeraci a  širším zázemí hradiště na Pohansku – na jižním předhradí, na katastrálních územích Kostic, Břeclavi-Poštorné a  rakouského Bernhardsthalu. Pro většinu pohřbů s  meči z  Po­ hanska je typická relativně chudá další výbava a absen­ce ostruh.20 Mimořádně vysoký počet mečů byl objeven v  rámci rozsáh­ lých archeologických výzkumů v  aglomeraci hradiště v  Mikul­ čicích-Valech (obr. 137). Sedmnáct mečů tvořilo součást výbavy hrobů a  další čtyři zlomky těchto zbraní patří, spolu s  frag­ mentem příčky staromaďarské šavle, mezi ztrátové nálezy z  ne­ hrobových kontextů. V  širším zázemí hradiště, na pohřebišti v poloze Mikulčice-Panské, byla nalezena další jednosečná zbraň lehčí konstrukce. Hroby s  meči se soustředí v  prostoru cent­ rální opevněné plochy (tzv. akropole). Sedm mečů se nacházelo na dvou pohřebištích obklopujících křesťanské chrámy – starší fázi 2. kostela, který je nejstarší známou kostelní stavbou na lo­ kalitě, a 3. kostel, trojlodní budovu, jež představuje doposud nej­ rozsáhlejší velkomoravskou církevní stavbu. Dva další meče byly objeveny přímo v interiéru těchto kostelů. Tři hroby s meči byly součástí malého pohřebiště situovaného v blízkosti základů roz­ sáhlé centrálně umístěné palácové stavby. Hrob, který patří svým inventářem mezi nejpozději uložené mikulčické pohřby s  meči, byl součástí složité a  doposud nejednoznačně interpretované situace jižně od 4. kostela, poblíž hypoteticky předpokládané 11. mikulčické kostelní stavby. Meče nebyly nalezeny na hřbito­ vech 4., 12. ani  mladší fáze 2. kostela zbudovaných na akropoli v pozdní fázi velkomoravského období, rovněž na mikulčických podhradích se hroby s  meči důsledně vyhýbají pohřebištím při

kostelních stavbách. Jeden hrob s  mečem pochází z  pohřebiště v poloze Kostelec severozápadně od akropole a tři další hrobové nálezy byly objeveny jižně od akropole v západní části polohy Kos­ telisko. Meče byly v  obou těchto polohách opakovaně ukládány na začátku vývoje rozsáhlých pohřebních areálů; nejnovější ná­ lez, meč typu X z  hrobu 2041 v  poloze Kostelec, stojí ještě před komplexním vyhodnocením.21 Meče se stávaly součástí hrobové výbavy po celé velkomorav­ ské období, od začátku kostrového pohřbívání, ke kterému došlo někdy mezi závěrem 8. a koncem první třetiny 9. století. Jestliže je obraz vývoje mečů, který nám poskytují archeologické prameny, limitován jejich přítomností v hrobech, můžeme se vyjádřit k si­ tuaci v  předcházejícím období jen se značnou mírou nejistoty. Movitou hmotnou kulturu mužských elit předvelkomoravského období reprezentují především soubory kování opasků avarského rázu a  ostruhy s  háčky, které jsou naopak dokladem západních kulturních vlivů. Je tedy zřejmé, že v průběhu 8. století hledaly elity na území Moravy vzory v  obou těchto směrech. Užívání franských militarií v  kombinaci s  pozdně avarskými artefakty je opakovaně doloženo na území dnešního Rakouska (například u  korutanských Slovanů).22 Reminiscenci na toto kulturně smí­ šené prostředí představuje inventář hrobu 119/60 z nejstarší fáze pohřbívání u chrámového komplexu v Uherském Hradišti - Sadech s jednosečným dlouhým saxem, dlouhým bojovým nožem a vrtu­ lovitou závlačkou z  avarského opasku.23 Za zmínku stojí nález pozdně merovejského dvojsečného meče na pohřebišti avarského období v  Želovcích na Slovensku, tedy v  oblasti východně od Moravy.24 Zásadní proměna kulturního směřování elit na Moravě bez­ pochyby souvisí se změnami, ke kterým došlo v Karpatské kotlině v  90. letech 8. století a  jejichž důsledkem byl kolaps avarského kaganátu a posun franské moci hluboko do středního Podunají. Tomu odpovídá rovněž tvarové a konstrukční spektrum dvojseč­ ných mečů z  velkomoravských kontextů. Typologicky nejstarší skupinu představují meče typické pro starokarolinské období Franské říše. Několik takových mečů bylo například uloženo v hrobech ze staršího horizontu pohřbívání na pohřebišti ve Sta­ rém Městě - Na Valách (obr. 138: 1, 2).25 Z mikulčických exemplářů připomeňme meč z  hrobu 265 z  interiéru starší fáze 2. kostela, s  hlavicí zdobenou stříbrnými a  mosaznými drátky uspořáda­ nými do šachovnicového vzoru (obr. 138: 3; 140: 2).26 Bohatě zdo­ bený meč s  trojčlennou korunou Petersenova zvláštního typu 2 pochází z hrobu 10 na nově odkrytém pohřebišti ve Šlapanicích (obr. 139), exemplář s téměř shodným jílcem byl vyloven z koryta Šeldy v belgickém Dendermonde (Termonde).27 Dvojdílné hlavice starokarolinských mečů byly opatřeny ko­ runami tvaru trojúhelníka či kruhové úseče členěné na tři verti­ kální segmenty,28 často je pokrývala výzdoba vertikální drátkovou tausií provedenou zpravidla mosazí, vzácněji stříbrem. Sestávala

16 17 18 19 20

28

Klanica 2006a; 2006b. Ungerman 2007. Hrubý 1955; Košta – Hošek 2019; Hošek – Košta – Galuška 2019. Galuška 1996, 104; Galuška et al. 2018. Košta et al. 2019; Košta – Hošek – Žákovský 2019, 76–85, 124–125.

21 22 23 24 25 26 27

Košta – Hošek 2014; Košta – Hošek – Žákovský 2019, 152–177. Nowotny 2007; Eichert 2010; 2012. Galuška 1996, 104; Galuška et al. 2018. Čilinská 1973, 23–24, 57, 199; Hošek – Haramza 2018 Hrubý 1955; Košta – Hošek 2019; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 241–243, 245–247. Košta – Hošek 2014, 70–81; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 160–163. Geisler 2010, 476–477; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 250–252; Dunning – Evison 1961, 136–137, Pl. XXIX:b. Moravským starokarolinským mečům s trojúhelnými korunami odpovídají Geibigovy kombinační typy 1 a 5, které zahrnují Petersenův typ B a starší varianty typu H. Zároveň odpovídají typu Immenstedt, vymezenému na základě analýzy německých mečů 8. století. Hlavice s trojdílnými korunami lze obvykle řadit k typu 2 Geibigovy typologie, resp. k Petersenovu zvláštnímu typu 2 (Petersen 1919; Stein 1967; Geibig 1991).

235

40 40

VIII VIII

0m 0m

VII

14

O

14

O 350 m

VII Š TĚ P NI CE

KOSTELEC

Š TĚ P NI CE

KOSTELEC

350 m

VI VI

19 19

V D

V 2

DXII

3 21

II

3

II

1

11

X 8

7

4 7 6 5 89 4 6

X

XII

IV 12 10 11 12

20

21

XI 20

IV

P

21

P

13

XI

13

10

5 III 9

III

K O S T EL I S K O 17 K O S T E L I S K O 16 16

18

17 15

18

15

ŽA B NÍK

35

3 0 m 50 m

ŽA B NÍK

S

Legenda: 0

Palisáda, ohrazení

Rozsah archeologického odkryvu

IV Kostely

Sídlištní nálezy částí mečů (18–21) Hrobové nálezy mečů Opevnění Sídlištní nálezy částí mečů (18–21) Brána Opevnění

Most Palisáda, ohrazení Příkop Most Výrazné terénní hrany Příkop

Pohřebiště, skupiny hrobů Rozsah archeologického odkryvu

P IV O P D O

0 Palác Kostely Dřevěný objekt Palác Dílna na jemnou kovovýrobu Dřevěný objekt

Brána

Výrazné terénní hrany

D

Dílna na jemnou kovovýrobu

Hrobové nálezy mečů Legenda:

236

Pohřebiště, skupiny hrobů

100 m 100 m

S

Obr. 137 Plán mikulčického hradiště s vyznačenou polohou nálezů mečů 1 – hrob 90; 2 – hrob 265; 3 – hrob 280; 4 – hrob 341; 5 – hrob 375; 6 – hrob 425; 7 – hrob 438; 8 – hrob 500; 9 – hrob 580; 10 – hrob 715; 11 – hrob 717; 12 – hrob 723; 13 – hrob 805; 14 – hrob 1347; 15 – hrob 1665; 16 – hrob 1750; 17 – hrob 2041

0

1

2

3

4

10 cm

Obr. 138 Příklady mečů zdobených vertikální drátkovou tausií 1 – Staré Město - Na Valách, hrob 223/51 (Petersenův typ H); 2 – Staré Město Na Valách, hrob 119/AZ (Petersenův typ H); 3 – Mikulčice, hrob 265 (Petersenův typ H); 4 – Mikulčice, hrob 1750 (Petersenův typ K)

z  hustě vedle sebe kladených drátků, které často vytvářely iluzi plošného pokrytí celé hlavice a záštity neželezným kovem. Tauso­ vaná výzdoba byla někdy doplňovaná drátky či drobnými pláto­ vanými plíšky zdobenými bohatou škálou ornamentů (obr. 139). Záštity těchto mečů jsou krátké a  čepele bývaly často zdobené plošným damaskováním a  opakovaně se na nich objevují jed­ noduché damaskové znaky. Počátek jejich produkce ve Franské říši spadá přibližně do druhé třetiny 8. století, jedná se o typické meče ukládané do hrobů na severní a východní periferii Franské říše od druhé poloviny 8. věku až do konce pohřbívání se zbra­ němi na začátku 9. století.29 Reálný výskyt těchto zbraní v  živé kultuře byl pravděpodobně podstatně delší; jejich výroba, a pře­ devším užívání, přesáhly jistě hluboko do 9. století, jak dokazují četná vyobrazení v  karolinských iluminacích i  hrobové nálezy z oblastí mimo Franskou říši. Moravské meče starokarolinských konstrukcí mají úzký vztah k  nálezům z  Chorvatska, Rakouska, jižního Německa a  řečiště Rýna.30 Početná skupina příbuzných exemplářů byla prozkoumána v  oblasti rýnské delty, především v  souvislosti s  výzkumem karolinského emporia v  Dorestadu (dnes Wijk bij Duurstede v Nizozemí).31 Ústím Rýna a Mázy pro­ tékala velká část exportu ze střední a východní části Franské říše do Skandinávie, na Britské ostrovy i na atlantické pobřeží evrop­ ského kontinentu, tyto analogie proto potvrzují úzké vazby sou­ boru mečů z Moravy na franské prostředí. Ve starší etapě velkomoravské kultury, jistě se značným od­ stupem od konce 9. století, se do hrobů dostávaly rovněž meče Petersenova typu K  s  hlavicí, jejíž dutá koruna, připevněná k  podstavě pomocí páru nýtů, je členěna na pět a  více svislých segmentů (obr. 138: 4, 140: 1, 3).32 Záštita těchto mečů bývala delší než u předchozích typů mečů, zpravidla přesahovala 100 mm. Po­ vrch kovových částí jílce mnohých exemplářů byl rovněž pokryt plošnou drátkovou tausií, do které byly u  těch nejluxusnějších aplikovány rostlinné ornamenty ve tvaru úponků a nápisy. Tyto zbraně se již neobjevují na saských a fríských pohřebištích, byly však často ukládány do pohřbů velmožů v dalmatském Chorvat­ sku, regionu, který procházel s  krátkým časovým předstihem velmi podobnými procesy jako oblast staré Moravy.33 Meče Pe­ tersenova typu K  se zformovaly pravděpodobně v  pokročilém 8. století a  patří mezi typické výrobky franských dílen produ­ kované především během prvních dvou třetin 9. věku. Všechny tři moravské nálezy těchto mečů pocházejí z  Mikulčic.34 Jeden fragment byl nalezen během povrchových průzkumů, dva celé exempláře známe z  hrobů. Meč s  damaskovou čepelí z  bohatě vybaveného hrobu 1750 z  polohy Mikulčice-Kostelisko situované jižně od opevněného areálu mikulčického hradiště měl jílec zdobený plošnou tausií z  mosazných drátků (obr. 138: 4, 140: 3). Druhý meč, tentokrát s  velmi dlouhou záštitou a  korunou čle­ něnou pomocí drátků z  mosazi, byl nalezen v  hrobě 90 ze star­ šího horizontu pohřebiště u 2. mikulčického kostela (obr. 140: 1; 145: 1; 149: 1 v exkurzu 3.1.1). Nedávný archeologický výzkum v zá­ zemí hradiště Pohanska u Břeclavi na katastrálním území Kostic odkryl hrob s mečem téměř shodné čepele, zdobené stejně jako v případě mikulčického meče plošným damaskováním a znakem 29 30 31 32 33 34

Szameit 1986; Geibig 1991; Kleeman 2002; Westphal 2002. Souhrnně viz Hošek – Košta – Žákovský 2021. Ypey 1984; 1986. Petersen 1919, 105–112; Geibig 1991, 44–47. Bilogrivić 2009. Košta – Hošek 2014, 60–70, 225–234, 237; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 155–156, 159–160, 176.

237

v podobě dvou protilehlých omegovitých symbolů (obr. 151: 2 v ex­ kurzu 3.1.2). Meč z  Kostic má dvojdílnou půlkruhovou hlavici, která sice typologicky spadá k  Petersenovu typu N (obr. 141: 2), tvarem i konstrukcí je však velice blízká mikulčické zbrani. Meče pravděpodobně pocházejí z jedné dílny.35 Původ mečů typu K je na základě typické výzdoby i prostorové distribuce nálezů hledán v karolinské říši. Zdaleka nejčastěji byly meče z  velkomoravských kontextů vybaveny jílci s  dlouhými přímými záštitami a  hlavicemi půl­ kruhového tvaru. Relativně vzácné jsou meče s  dvojdílnými půlkruhovými hlavicemi, jejichž dutou korunu podobně jako u  dalších karolinských mečů připojuje k  podstavě dvojice nýtů (obr. 141: 2). Tyto jílce, jež označujeme Geibigovým typem 8 či Petersenovým typem N, se objevily v  průběhu první poloviny 9. století.36 Kromě výše zmíněného meče z Kostic je známe z dvou mikulčických hrobů, z  Nechvalína a  z  Holešova.37 Zcela domi­ nantní postavení měly exempláře s prostými jednodílnými hlavi­ cemi, které řadíme k Petersenovu typu X (obr. 141: 3).38 Především moravské nálezové souvislosti nás opravňují k závěru, že se meče typu X začaly vyrábět přibližně v  polovině 9. století, do hrobů se pak na Moravě dostávaly v průběhu druhé poloviny 9. století, a také přinejmenším na začátku následujícího věku. Ačkoliv byla část mečů s  půlkruhovou hlavicí opatřena damaskovými čepe­ lemi a  čepelemi signovanými jednoduchými značkami, domi­ novaly mezi nimi nezdobené čepele s  úzkým žlábkem. Vyskytly se i  čepele opatřené nápisy, znaky připomínajícími nápisy či geometrickými znaky, složenými z  více symetrických prvků. Na moravských nálezech mečů s  půlkruhovými hlavicemi se, v  po­ měru k ostatním částem tehdejší Evropy, nejzřetelněji projevuje vysoká tvarová variabilita čepelí (obr. 134). Vynikají zejména dlouhé (83 až 90 cm) a  relativně úzké čepele, opatřené často úz­ kými žlábky, které se na čepeli objevují až s jistým odstupem od záštity (obr. 134: 1, 2). Početný soubor mečů s dlouhými čepelemi je znám z Mikulčic, další takové zbraně byly objeveny například v  hrobě 29 ze Šlapanic, v  jarohněvickém mohylníku či ve dvou hrobech z  Nechvalína.39 Mezi důležité nálezy mečů s  dlouhými čepelemi a  odsazeným žlábkem patří meč z  hrobu 174 ze starší fáze pohřebiště u velmožského dvorce na Pohansku u Břeclavi, je­ hož dataci do průběhu druhé poloviny 9. století potvrzuje kromě nálezové situace i radiokarbonové datování.40 Zbraně s dlouhými čepelemi byly na Moravě užívány jistě již v pokročilém 9. století. V pozdně velkomoravském období se na Moravě okrajově obje­ vuje ještě další typ mečů, mnohem četněji zastoupený v Čechách i  v  jižním Německu.41 Meče Petersenova typu Y charakterizují nízké jednodílné i  dvojdílné hlavice se vzhůru vyhnutou pod­ stavou a  náznakem trojdílného členění na vrcholu (obr. 141: 4). Čepele mají oproti mečům s půlkruhovou hlavicí obvykle archa­ ičtější tvary a  řadu z  nich zdobí plošné damaskování. Diskuto­ vané jílce mohly být v řadě případů aplikovány na starší čepele. Meče typu Y byly tradičně datovány do 10. století, což v  zásadě nevylučovaly ani hrobové nálezy z Čech a z Karpatské kotliny. Nej­ významnějším příspěvkem k otázce jejich nástupu se v poslední době stal objev dvou damaskových exemplářů v hrobech 129 a 130 35 36 37 38 39 40 41

Košta et al. 2019, 212–214; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 124–125. Petersen 1919, 125–126; Geibig 1991, 48–50; Košta – Hošek 2014, 248–249. Košta – Hošek 2014, 111–123, 179–193; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 107–108, 187–188. Petersen 1919, 158–167; Geibig 1991, 56–58; Košta – Hošek 2014, 249–251, 261–270. Košta – Hošek 2014, 253–261; Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021. Košta et al. 2019, 187–191, 201–203. Košta – Hošek 2020.

238

1

2

Obr. 139 Na jílci meče Petersenova zvláštního typu 2 z hrobu 10 ze Šlapanic se přes značné poškození zachovaly pozůstatky bohaté výzdoby 1 – současný stav zachování jílce; 2 – rekonstrukce původního vzhledu

1

2

3

Obr. 140 Rekonstrukce zdobených jílců mečů z Mikulčic 1 – meč Petersenova typu K z hrobu 90 s hlavicí členěnou mosaznými drátky; 2 – meč Petersenova typu H z hrobu 265 z interiéru 2. kostela zdobený šachovnicovým motivem tvořeným plošnou vertikální tausií ze stříbrných a  mosazných drátků; 3 – meč Petersenova typu K z hrobu 1750, jehož hlavici pokrývala plošně vertikální drátková tausie z mosazných drátků

1

2

3

4

Obr. 141 Příklady mečů s nezdobenými hlavicemi 0

10 cm

1 – Pohansko u Břeclavi, jižní předhradí, hrob 118 (blízký Petersenovu zvláštnímu typu 2); 2 – Kostice – Zadní Hrúd, hrob 1 (Petersenův typ N); 3 – Mikulčice, hrob 438 (Petersenův typ X); 4 – Lhota nad Moravou (Petersenův typ Y)

239

na hradišti v Thunau - Obere Holzwiese v Dolním Rakousku. Da­ taci těchto zbraní pocházejících ze styčné zóny mezi Bavorskou východní markou Východofranské říše, Moravou a  Čechami, lze na základě rozboru hrobových celků i  radiokarbonové analýzy klást do poslední třetiny 9. století.42 Vazba mečů typu Y na Mo­ ravu v době existence mojmírovského knížectví se podle výsledků dosavadního bádání zdá značně slabá. Jediný meč s průkaznými nálezovými okolnostmi ze čtyř moravských nálezů tohoto typu tvořil inventář hrobu 71 v periferní části pohřebiště v Rajhradi­ cích, doprovázený soupravou kování řemení meče.43 Další morav­ ský meč typu Y byl identifikován mezi artefakty pocházejícími z  rozrušeného pohřebiště velkomoravského období ve Vranovi­ cích.44 Ztrátový nález vysoké dvojdílné hlavice archaické varianty meče typu Y z akropole hradiště v Mikulčicích (obr. 142), blížící se hlavici časně datovaného meče z  hrobu 130 z  Thunau, nelze bohužel prozatím blíže stratigraficky ukotvit, přestože se nabízí lákavá možnost jeho přiřazení mezi doklady bojů o  pevnost na počátku 10. století. Meče typu Y v  každém případě chybí ve vý­ bavě hrobů z hlavních velkomoravských center. Je možné, že se do hrobových celků dostávaly až v  době rozkladu mojmírovské Moravy. Spektrum mečů z  pozdní fáze velkomoravského období do­ plňuje ještě nález fragmentu podstavy hlavice odlité z olověného bronzu a zdobené rytou výzdobou, který byl učiněn na severním předhradí hradiště na  Pohansku u  Břeclavi (obr. 143). Analogie nacházíme především v  mečích Petersenova typu W a  vzácných bronzových jílcích s  trojúhelnými korunami. Tyto zbraně jsou doposud známé především ze Skandinávie, Pobaltí a  východní Evropy a jsou datovány do 10. století.45 Dvojsečné meče se do moravského prostředí dostaly jako kul­ turní import spolu s dalšími atributy franského životního stylu. Je možné, že již tehdy měli místní kováři zkušenosti s  výrobou dlouhých jednosečných zbraní ovlivněných avarskou tradicí, prů­kaznou návaznost v tvaru či technologii však, přes existenci

42 43 44 45

0

3 cm

Obr. 142 Archaická forma dvojdílné varianty hlavice meče Petersenova typu Y, nalezená nedaleko palácové stavby v centrální části mikulčického hradiště, je možná jedním z němých svědků zániku mikulčického hradiště na začátku 10. století

Nowotny 2018, 86–91; Nau – Mehofer, 363–367 Král 1970; Staňa 2006, 145–146, 169; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 232–233. Galuška 2001, 185–190; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 264–265. Petersen 1919, 156–158; Košta et al. 2019, 188, 215–216; Hošek – Košta – Žákovský 2021.

0

3 cm

Obr. 143 Fragment lité podstavy hlavice meče nalezené v sídlištním kontextu v severním předhradí hradiště Pohansko u Břeclavi

240

0

10 cm

několika hybridních, obtížně interpretovatelných exemplářů, nelze ze zachovaných pramenů vyčíst.46 Nejpozději během první poloviny 9. věku se meče franské konstrukce staly standardní součástí hmotné kultury vyšších vrstev moravské společnosti. Neznamená to, že by se staří Moravané s jinými dlouhými čepe­ lovými zbraněmi nesetkávali; obchodovali s chazarským kaganá­ tem, byli v  úzkých kontaktech s  Bulhary a  od poslední třetiny 9. století i se starými Maďary. Používali je však jen okrajově, nebo přinejmenším nebylo v  jejich zájmu vyjadřovat jejich prostřed­ nictvím společenské postavení svých zesnulých předků vložením do hrobu (což ve skutečnosti limituje naše povědomí o  jejich výskytu). Vzácným dokladem užívání takových zbraní je šavle chazarsko-bulharské konstrukce nalezená v  jednom z  hrobů v  Olomouci-Nemilanech47 nebo hybridní zbraň směšující znaky šavle a meče z Boleradic se záštitou podobné konstrukce jako ne­ milanský exemplář (obr. 144).48 Vraťme se však nyní ke dvojsečným mečům západoevropské konstrukce a  položme si otázku, zda je mezi nimi možné rozli­ šit exempláře, které mohly být vyrobeny na moravském území. Přiznejme si předem, že se jednoznačné odpovědi prozatím ne­ lze dobrat. Ačkoliv totiž jsme schopni spolehlivě určit, že oblastí, která měla klíčový vliv na konstrukci a vzhled mečů, byla Franská říše, nedokážeme až na výjimečné případy souhry několika in­ dicií rozhodnout o původu konkrétních exemplářů. Podmínkou rozsáhlejší produkce dvojsečných mečů na Moravě totiž musel být přenos technologických znalostí z franského území. Na Velké Moravě nevznikly lokální typy jílců a neznáme od­ sud ani originální formy jejich výzdoby. Výjimečné postavení mají v kontextu tehdejší Evropy pouze jílce tvořené jádry z orga­ nických materiálů plátovanými železem, objevené ve třech velko­ moravských hrobech. Byly však aplikovány na různorodé čepele, jejichž provenienci na Moravě můžeme prakticky vyloučit.49 Aplikace lokálně vyrobených komponent jílce přichází v  úvahu v případě hojně zastoupených a konstrukčně jednoduchých hla­ vic typu X. Přikládat nicméně jednoduše domácí původ často se opakujícím či prostým typům jílců (podobně jako méně kvalitně provedeným čepelím) může být zavádějící. Známky pozdějších úprav jílců starokarolinských mečů pozorujeme opakovaně na­ příklad v rámci souboru z Pohanska u Břeclavi (např. obr. 141: 1).50 Doplňování a  repase nezdobených komponent jílce nevyža­ dovaly mimořádné kovářské znalosti, otázka produkce mečů na Moravě je tak mnohem spíše svázána s charakterem moravských čepelí. Podobně jako v  případě jílců nenacházíme ani na čepe­ lích z Moravy žádné originální výzdobné prvky. Někdy v průběhu druhé poloviny 9. století se však v  moravských nálezových kon­ textech objevuje relativně početná skupina mečů s  dlouhými (83–90 cm) a  relativně úzkými (4,7–5,7 cm) čepelemi, která se vy­ značuje souborem progresivních znaků, v odborné evropské lite­ ratuře doposud datovaných až do druhé poloviny 10. a 11. století (obr. 134: 1, 2). Tyto čepele, vyskytující se spolu s jílci Peterseno­ vých typů N a X s půlkruhovými hlavicemi a dlouhými záštitami,

46 47 48 49

Obr. 144 Jílec zbraně slučující znaky meče a šavle z Boleradic

50

Hošek – Košta – Žákovský 2019, 25–26. Kouřil 2008a, 127; Přichystalová – Kalábek eds. 2014, 101–104. Poulík 1948, 150–151; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 66–67. Patří mezi ně meč z hrobu 580 s čepelí zdobenou stříbrným křížkem uložený v 3. kostele v Mikulčicích (bazilice) (Košta – Hošek 2014, 145–155), meč s damaskovou čepelí z hrobu 116/51 ze Starého Města - Na Valách (Hošek – Košta – Galuška 2019) a meč z Olomouce-Nemilan s čepelí nesoucí nápis skupiny Ulfberht (Hošek – Košta – Žákovský 2019, 195–196; 2021). Košta et al. 2019, 219.

241

dosahují průměrné až výrazně nadprůměrné kvality, nicméně uplatnění plošného damaskování i  aplikace znaků jsou na nich vzácné. Meče s dlouhými čepelemi jsou na Moravě úzce svázány s dalším neobvyklým prvkem – úzkými žlábky (přibližně do 2 cm), které se objevují až ve vzdálenosti několika centimetrů od spod­ ního okraje záštity.51 Je otevřenou otázkou, do jaké míry tato sku­ pina čepelí odráží lokální produkci a  do jaké míry je odrazem širších proměn iniciovaných franským prostředím, jejichž nástup byl doposud díky omezeným možnostem datování mečů naleze­ ných na území Franské říše řazen až do pozdějšího období.52 Bo­ lestivý je především nedostatek znalostí o vývoji mečů v Bavorsku a východní periferii Franské říše, se kterými byly moravské elity v nejužším kontaktu. Čepele diskutovaných parametrů jsou v ka­ ždém případě v  Evropě před polovinou 10. století velmi vzácné a s výjimkou Moravy nikde nedochází k jejich výraznější koncen­ traci, nevyskytují se dokonce ani v  Čechách53 a  rozlišeny nebyly prozatím ani mezi meči ze Slovenska.54 Právě mezi těmito charak­ teristickými zbraněmi, jejichž výroba byla podmíněná zajištěním zkušených mečířů, bychom proto s vysokou mírou pravděpodob­ nosti mohli hledat exempláře vyrobené v některém z velkomorav­ ských center. Vzhledem k početnému zastoupení mečů s čepelemi uvedených typů jsou nejvhodnějším adeptem Mikulčice. S  pro­ dukcí lokálních kovářů lze konečně spojovat rovněž nečetné aty­ pické čepele nízkých kvalit, které neuměle napodobovaly franské předlohy. Vzhledem k  počtu informací o  velikosti a  vojenském potenciálu velkomoravského vojska ve druhé polovině 9. století i při srovnání s doklady soustředění jiných prestižních a vysoce specializovaných řemesel do velkomoravských center můžeme v každém případě předpokládat, že meče na mojmírovské Moravě vznikaly,55 počet domácích výrobků však zřejmě nestačil pokrýt poptávku, přinejmenším po luxusních exemplářích. Vizuálně patrné detaily provedení čepele i  výzdoba jílců importovaných franských mečů se bezpochyby staly důležitými znaky vnitřní stratifikace vyšších vrstev velkomoravské společnosti. V  poměru k  celkovému množství doposud známých morav­ ských hrobů velkomoravského období je počet pohřbů s  meči zanedbatelný. Ukládání cenné zbraně do hrobu (obr. 145) bylo vý­ jimečnou událostí, na řadě pohřebišť, které můžeme vnímat jako odraz jednotlivých komunit provázaných užšími vztahy, k němu během velkomoravského období nedošlo vůbec nebo jen jedin­ krát. Mezi počtem mečů, které se staly součástí hrobových výbav, a  jejich skutečným zastoupením v  živé kultuře, nelze činit pří­ mou úměru. Velkomoravské vojsko, jehož jádro se vzorovalo na franské armádě, muselo ve druhé polovině 9. století čítat několik set jízdních bojovníků vyzbrojených mečem, aby byli mojmíro­ vští panovníci schopni vést aktivní politiku ve středoevropském prostoru. Počet lidí, kteří jimi disponovali, odrážejí přesněji hro­ bové nálezy ostruh. Můžeme oprávněně předpokládat, že jízdní bojovníci, kteří prostřednictvím ostruh v  rámci pohřbu defino­ vali svůj status, byli obvykle vybaveni mečem. Tradiční velkomo­ ravské bojové sekery bylo pro jízdní boj možné využít jen jako doplňkové zbraně. Otázkou zůstává, jaké svědectví o velkomorav­ ské společnosti nám hrobové nálezy mečů podávají.

51 52 53 54 55

Košta – Hošek 2014, 253–261; Košta et al. 2019, 201–203, 219; Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021. Geibig 1991, 83–90. Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021. Ruttkay 1975; 1976. Viz např. Ruttkay 1982; Macháček et al. 2007a; Galuška 2013.

242

1

2

Obr. 145 Příklady pohřbů s meči z Mikulčic 1 – hrob 90 ze starší fáze pohřebiště u 2. kostela s mečem Petersenova typu K, v nohou leží ostruhy, za hlavou železem kované vědro; 2 – hrob 500 z pohřebiště u 3. kostela s mečem Petersenova typu X s železnou garniturou řemení, uložený do rozměrné, mohutnými kameny podložené a obložené hrobové jámy v dřevěné rakvi s železnými kováními

Pravidla pohřebního ritu nesvazovala pozůstalé do té míry, aby diktovala uniformní seznam hrobových přídavků (obr. 146), podoba pohřební výbavy se naopak měnila v prostoru i čase. Byla odrazem místních zvyklostí i dynamického, vzhledem k historic­ kým okolnostem nedokončeného, procesu stabilizace sociálních struktur velkomoravské společnosti. Přeměna starých, zažitých společenských sítí vynesla často do popředí jedince, kteří mu­ seli svými skutky neustále potvrzovat právo na vysoký sociální status. Vkládáním bohaté hrobové výbavy vyjadřovali pozůstalí nárok na udržení sociálního postavení zesnulého typicky právě v prostupné společnosti, která ještě nepovažovala dědictví těchto jistot za automatické. Proces stabilizace sociálních vztahů se od­ rážel v  postupné redukci hrobových výbav, nejdříve na ozdoby a součásti oděvu.56 O militarizovaných mužských elitách pak mo­ hou vypovídat prakticky jen jezdecké boty, opatřené ostruhami, které samy o  sobě svědčily ve smyslu pars pro toto o  vlastnictví koně. Jako podobné symbolické nahrazení celku částí si vysvět­ lujeme například nález kovových součástí řemení meče uložený bez samotné zbraně do hrobu 54 v  Rajhradicích.57 Prezentace zbraní svázaných s  významným zesnulým bezpochyby zůstala důležitou součástí pohřebních obřadů, pozůstalí však již postrá­ dali potřebu vkládat je do hrobů. Ve velkomoravské společnosti nebyl proces redukce pohřební výbavy ukončen, měnil se ale nejen poměr jedinců disponujících mečem a  vybavených touto zbraní na poslední cestu, ale pravděpodobně i sociální skupiny, ve kterých se zvyk ukládání militarií udržel. Ačkoliv například zástupci elity, kteří v závěru velkomoravského období žili na se­ verním předhradí Pohanska u Břeclavi, meči bezpochyby dispo­ novali (o čemž svědčí i sídlištní nálezy), nepovažovali za důležité 56 57

jimi vybavit své zástupce pochované ve zdejší rotundě. Soudobé pohřby s meči se na stejné lokalitě a ve shodném období naopak objevují v  jednoznačně méně prestižních situacích, ať již jde o hrob 26 umístěný na okraji rozsáhlého hřbitova u velmožského dvorce, nebo o pohřeb 118 nalezený spolu s dalšími hroby v rámci sídlištního areálu na jižním předhradí Pohanska (obr. 141: 1).58 Pokud nám antropologická data umožňují usuzovat, byli meči na poslední cestu vybavováni výhradně dorostlí muži. To odlišuje meče od ostruh a  seker, které známe i  z  dětských po­ hřbů.59 Pozůstalé pravděpodobně primárně neodrazovala vysoká hodnota meče – obtížně bychom pak vysvětlovali, proč opatřovali zesnulé děti luxusními šperky. Meče, shromážděné snad v  ma­ jetku rodiny či rozdělované panovníkem a  nejvyššími elitami, mohly být svěřovány mládencům až v  určitém věku. Nefunkční symboly mečů (analogické dětským miniaturám ostruh či seker) nebyly ve velkomoravských hrobech rozlišeny. Přítomnost meče v  hrobě ve velkomoravském období jed­ noznačně poukazovala na vysoký společenský status zesnulého. Vlastnění a  užívání meče bylo svázáno s  jezdeckým stavem, jak ukazuje velmi častá přítomnost ostruh ve výbavách moravských hrobů s meči (přibližně ve třech čtvrtinách hrobů, viz obr. 146).60 Pohřební výbava byla vybírána převážně z  osobního a  rodin­ ného majetku, o  který se s  nebožtíkem dělili pozůstalí. Meče se tak obvykle mohly stát součástí výbavy pouze v těch případech, kdy jich zemřelý vlastnil větší počet. Především v  době obliby neredukovaného pohřebního ritu byly využívány k  jemnějšímu rozčlenění vyšších vrstev. Na různé možnosti pozůstalých pouka­ zují také značné rozdíly v kvalitě, zdobnosti a jistě i nákladnosti

58 59 60

Steuer 1982, 421, 525–528; 1995, 89–95; Brather 2008; Štefan 2007; Klápště 2009. Staňa 2006, 144, obr. 53.

Macháček et al. 2016; Košta et al. 2019. Košta – Hošek 2014, 306. Košta – Hošek 2014, 302–303; Ruttkay 1982; Szameit 2007, 67–68.

100 % 90 % 80 % 70 % 60 % 50 % 40 % 30 % 20 % 10 % 0%

Nůž

Ostruhy

Nádoba Vědro (vědro, keramická nádoba)

Sekera

Kování opasku nebo řemení meče

Ocílka/ křesací kameny

Zavírací Keramická nůž / břitva nádoba

Dlouhý nůž

Kování lýtkových řemenů

Hrot kopí

Hrot šípu

Srp

100%146 Poměrné zastoupení jednotlivých druhů předmětů Obr. ve výbavách pohřbů z 9. a 10. století s mečem pocházejících z území 90% Moravy 80% 70% 60% 50% 40% 30%

243

jednotlivých exemplářů užitých jako hrobové přídavky. Na roz­ hodnutí o vložení mečů do hrobu měly vliv místní obyčeje (při­ pomeňme opakované ukládání mečů do hrobů na pohřebištích v  Nechvalíně61) i  mimořádné okolnosti, mezi které mohly patřit výjimečné zásluhy pohřbeného (například ve službě panovní­ kovi či v rámci komunity) nebo naléhavá potřeba posílit prestiž pozůstalých demonstrací schopnosti okázalého plýtvání.. Spíše méně pravděpodobná se jeví často diskutovaná situace, kdy si meč odnáší do hrobu poslední člen rodiny v mužské linii. Je však zřejmé, že konkrétní okolnosti je na základě archeologických dat prakticky nemožné zjistit. Vzhledem k  tomu, že distribuci importovaných prestižních militarií kontroloval panovník a úzká skupina nejvyšší elity, pro­ pojená sítí svazků s elitami okolních oblastí, a že zástupci mojmí­ rovského klanu bezpochyby kontrolovali i  lokální produkci luxusních zbraní a zbroje, lze ukládání mečů do hrobů pokládat za svědectví provázání vyšších vrstev s centrální mocí. Na venkov­ ských pohřebištích proto snad hroby s meči doprovázejí přísluš­ níky lokální elity, kteří díky službě panovníkovi zvyšovali svou prestiž v  rámci místní komunity. Na významných pohřebištích v  centrech mojmírovské moci, jako byly Mikulčice či Pohansko u Břeclavi, se pohřbívání s meči neobešlo bez přítomnosti, a tedy i přímé kontroly, zástupců vládnoucího klanu, kteří se jistě ales­ poň nepřímo vyjadřovali ke společenskému působení zesnulého, a měli tak možnost zásadně ovlivnit i průběh pohřebních obřadů. Ty museli jistě schvalovat či přinejmenším akceptovat i  místní církevní představitelé. Mezi relativně početnými hroby s  meči, které byly uloženy na pohřebištích na akropoli mikulčického hradiště či u knížecího dvorce na Pohansku, bychom tak mohli hledat zejména představitele té části knížecí družiny, ze které se začaly formovat doposud ještě neustálené základy správního apa­ rátu mojmírovského knížectví. V  případě dvou hrobů s  meči se znaky v  podobě křížků z  neželezných kovů v  mikulčických kos­ telech můžeme konečně oprávněně uvažovat o příslušnosti k čle­ nům knížecího rodu (viz exkurz 3.1.2; obr. 153). Jeden z nich, meč z hrobu 580, byl pochován spolu s velkým množstvím mimořádně hodnotných přídavků v hlavní lodi největšího známého křesťan­ ského chrámu Velké Moravy, zatímco ostatky druhého z nich po­ cházejí z hrobu 265 objeveného ve starší fázi 2. kostela, nejstarší známé kostelní stavby v Mikulčicích.62

Hodnota meče odpovídala ve Franské říši menšímu stádu do­ bytka a náklady na pořízení zbraně importované na Moravu mu­ sely být jistě vyšší.63 Hlavním prostředkem získávání franských mečů nebyla válečná kořist ani černý trh, ale politické a rodinné dary od franských elit a  Mojmírovci kontrolovaný centrální „trh Moravanů“ (viz esej 1.4), na kterém protihodnotu za cenné zbraně tvořil hlavně vosk, med, koně a otroci. V nemonetárním hospodářství Velké Moravy prakticky neexistovaly možnosti získat meč prostřednictvím lokální tržní směny. Tak jako fran­ ští vládci do značné míry kontrolovali distribuci mečů směrem k nejvyšším elitám Velké Moravy, ovládali zase Mojmírovci spolu s dalším luxusním zbožím i redistribuci mečů v rámci svého pan­ ství. Kontrola dovozu a organizace výroby zbraní a dalších přepy­ chových výrobků se stala jedním ze základních pilířů jejich moci. Vzájemná výměna cenných darů byla totiž klíčem k upevňování společenských vztahů a služba, poskytnutá jako protihodnota za dar, byla základem vazalského vztahu. Úspěšným nabízel tento systém možnost vlastnictví jinak nedosažitelných předmětů, mezi něž na předním místě patřily meče, a  jejichž pomocí bylo možné zvýšit a  upevnit osobní prestiž a  vymezit se vůči nižším složkám velkomoravské společnosti.64 Moravské elity se jistě nesnažily zajistit franské meče (a další militaria) primárně proto, aby se byly schopny v  boji vyrovnat franské armádě. Sebelepší meč by nebyl nic platný bojovníkovi, který by s  ním neuměl zacházet. Meč je tak třeba vnímat jako zhmotnělý odraz složitých kulturních vztahů, které se vytvořily na východní periferii franského světa, jehož neoddiskutovatel­ nou součástí se stalo panství moravských Mojmírovců. Nebyly to války, tolikrát zmiňované v  písemných pramenech, ale nově zformované oboustranně výhodné sítě společenských kontaktů a  závislostí, sdílení společných kulturních statků a  bezpochyby rovněž rodinná pouta, co formovalo na prvním místě vztahy mezi Moravany a  obyvateli Franské říše. Držba meče v  takové společ­ nosti vyžadovala nejen vlastnictví koně, ale rovněž dostatek času a prostředků nutných k zajištění celoživotního výcviku bojového umění a účasti na společenských setkáních doprovázených bojo­ vými hrami. Meče v této souvislosti nevystupují přednostně jako nástroje sloužící k  zabíjení, ale jako symboly militarizovaných elit západoevropského křesťanského světa, jehož kultura po pádu avarského kaganátu úspěšně pronikla do středovýchodní Evropy.

61 62

63 64

Klanica 2006a, 31–39; 2006b, 20–21, 46–49; Hošek – Košta – Žákovský 2019, 184–188. Schulze-Dörrlamm 1993; Košta – Hošek 2014, 281–285; Hošek – Košta – Žákovský 2021.

244

Bachrach 2001; Coupland 1990, 40–44. Härke 2000, 377–391; Štefan 2011; 2014.

3.1.1 exkurz Konstrukce čepelí raně středověkých mečů — Jiří Hošek, Jiří Košta

Čepele mečů patřily mezi nejnáročnější kovářské výrobky středo­ věku a jejich studium nám pomáhá pochopit úroveň tehdejších kovářských technologií. Kvalitní meč 9. a 1. pol. 10. století musel být při dostatečné délce čepele, jejíž průměr se tehdy pohyboval kolem 80 cm, dobře ovladatelný, tj. relativně lehký a vyvážený tak, aby jeho těžiště leželo co nejblíže k záštitě. Od čepele se očekávala odolnost vůči trvalému ohnutí či zlomení, její ostří muselo spolehlivě vydr­ žet při kontaktu se štítem, zbrojí i zbraní protivníka. Vyžadovala se tak od ní zároveň pevnost, pružnost a houževnatost a její břity měly být optimálně tak tvrdé, aby na nich ani střet s mečem pro­ tivníka nezanechal viditelné stopy. Mechanické vlastnosti čepele

1

bylo možné ovlivnit jednak jejím celkovým tvarem a masivností, jednak užitím různých železných slitin, zpravidla kombinovaných v ustálených konstrukčních schématech, a celkovým tepelným zpracováním (obr. 147). Vývoj tvaru čepelí během 9. a 10. století pozvolna směřoval k větší různorodosti (obr. 148). Kromě tvarů, které navazovaly na raně karolinské čepele 2. pol. 8. století, se nepočetně vyskytovaly čepele velmi široké, pro velkomoravské prostředí byla potom již od druhé poloviny 9. století typická skupina dlouhých a zároveň relativně úzkých čepelí, opatřených žlábky. Čepele podobného tvaru sledujeme na mečích z dalších částí Evropy pravidelně až

2

Obr. 147 Metalografické vzorky odebrané z čepelí raně středověkých mečů. Grafy ukazují průběh tvrdosti od jádra k ostří 1 – Pohansko u Břeclavi, hrob 26, meč s celoocelovou kompozitní čepelí vysoké kvality; 2 – Mikulčice, hrob 1347, meč s čepelí standardní kvality se železným jádrem a ocelovým břitem

245

0

3 cm

Obr. 148 Metalograficky zkoumané meče z Mikulčic

246

0

3 cm

1

2

Obr. 149 Příklady aplikace povrchových damaskových panelů 1 – meč Petersenova typu K z hrobu 90 v Mikulčicích, jehož čepel nese omegovitou značku vsazenou do povrchového damaskového panelu; 2 – rentgenový snímek damaskované čepele meče z mikulčického hrobu 1750; 3 – damaskový povrchový panel viditelný v průřezu čepele meče Petersenova typu V z Olomouce – Univerzitní ulice (leptáno Oberhofferovým činidlem), druhá strana čepele nese nápis Ulfberht 3

od druhé poloviny 10. století. Mezi obecné vývojové trendy řadíme prodlužování čepele, její zřetelnější zužování směrem k výrazněj­ šímu hrotu a zužování středového žlábku, jehož délka se vůči čepeli relativně zkracovala.1 Materiály užívané k výrobě čepelí je možné v základu rozdělit na ocel, jejíž pevnost a tvrdost lze efektivně zvýšit kalením (železná slitina obsahující více než 0,2 až 0,3 % uhlíku), železo, které bylo měkké a houževnaté, ale jehož pevnost a tvrdost nebylo možné kalením zvýšit (obsahovalo méně než 0,2 % uhlíku), a damaskové kompozity (tzv. svářkové damasky), které sestávaly ze vzájemně se střídajících vrstev fosforového železa (obsahujícího 0,4 až 1,5 % fosforu) a oceli nebo prostého železa, a které měly zdobnou funkci.2 Pomocí střídání různě tordovaných a netordovaných prutů kováři dokázali vytvářet na povrchu čepelí rozmanité vzory (obr. 149). Protože vlastnosti těchto kompozitů negativně ovlivňovala velmi nízká houževnatost fosforového železa, nebyly ideálním materiálem pro zlepšení mechanických vlastností dlouhých čepelí.3 Zdobnost damaskování přesto ovlivňovala představy o ideální podobě meče, která se v Evropě na dlouhou dobu stala standardem. Teprve 1

2

3

K analýze čepelí souhrnně Geibig 1991, 83–90; metrické vyhodnocení čepelí nalezených na území České republiky viz Košta – Hošek 2014, 253–261; Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021. Na moravském území se v raném středověku setkáváme pouze se svářkovými damasky, které jsou někdy označovány jako „nepravé”, aby nebyly zaměňovány nebo ztotožňovány s orientálními plávkovými damasky zhotovovanými zcela odlišnou technologií z nedeutektoidní kelímkové oceli. K mechanickým vlastnostem historických svářkových damasků viz Thiele et al. 2015.

postupně, počínaje 8. stoletím, byla tato symbolická funkce ploš­ ného damaskování nahrazována přenosem shodné technologie na damaskované znaky vkovávané do horních částí čepelí. Zatímco ostří čepelí bylo vhodné zpevnit tvrdou kalenou ocelí s vysokým obsahem uhlíku, na jádra byl optimální materiál nebo kombinace materiálů vyvažující nároky na pružnost, pevnost a houževnatost (obr. 148). Užívaly se k tomu různé druhy ocelí, kombinované případně se železem. U méně náročných mečů mohlo být jádro zhotoveno jen z prostého železa (obr. 147: 2). Výzdobu v podobě plošného damaskování či vkovaných značek, znaků a ná­ pisů sestávajících zpravidla z damaskových kompozitů, vzácněji pouze z fosforového železa nebo z neželezných kovů, nacházíme v ploše žlábků (viz exkurz 3.1.2). Ve velkomoravském období stále dominuje tradiční konstrukce čepelí založená na navařování břitů na středovou část (obr. 150). Ta je od druhé poloviny 10. století po­ stupně nahrazována konstrukcí s jádrem, které je obaleno ocelovým pláštěm. Sporadicky se objevují i čepele vykované z jediného kusu oceli. V průběhu 9. a 10. století výrazně ubývá čepelí opatřených plošným damaskem, udržují se přitom téměř výhradně jen ty, které jsou opatřeny povrchovými damaskovými panely navařenými na nedamaskové jádro. Plošný damask přitom ještě v první polovině 8. století zdobil většinu mečů. V uvedeném období naopak vrcholí užívání variant nedamaskovaných čepelí, jejichž středová část je buď jednodílná, nebo tvořená jádrem a ocelovými bočnicemi. Druhá polovina 8. století je zároveň obdobím revoluční přeměny v poměru užívání oceli a železa k výrobě čepelí. Zatímco předtím

247

dominovaly čepele s železnými břity (a železným či damaskovým jádrem), nyní je rychle nahrazují do té doby velmi vzácné čepele s ocelovými břity a jádrem. Zastoupení dalšího oblíbeného typu, čepelí s ocelovými břity a železným nebo damaskovým jádrem, zůstává od 8. do první poloviny 10. století relativně stabilní, teprve v mladším období jeho význam postupně klesá. Během první poloviny 9. století se objevuje nová varianta rozložení železných a ocelových komponent čepele, u níž je železné jádro obklopeno ocelovými břity a bočnicemi. Jde o předobraz mladších čepelí s ocelovým pláštěm.4 Obraz moravských mečů z 9. a 10. století nevybočuje, pokud jde o konstrukci čepelí, z evropského standardu.5 Přibližně jedna třetina mečů měla čepele opatřené plošnými damaskovými kom­ pozity (deset z nich bylo metalograficky prozkoumáno, u ostatních jsme damaskování rozlišili pomocí rentgenového snímku), pouze v jednom případě (meč z hrobu 223/51 ze Starého Města u Uherského Hradiště) lze prokázat celodamaskové jádro. Z třiceti metalograficky zkoumaných čepelí byly dvě zhotoveny z jednoho kusu oceli (meč z hrobu 10 ze Šlapanic a meč z hrobu 124 z Nechvalína) a osmnáct mělo břity navařené na nedamaskovanou středovou část. Kvalita zpracování mečů nezávisela jen na zvolené konstrukci a typu ma­ teriálu, ale i na zkušenostech a zručnosti kováře. Dodržení správ­ ných technologických postupů lze sledovat například na čistotě užitých materiálů (obsah struskových vměstků), kvalitě kovářských svarů, nebo na průběhu tvrdosti v břitech dané užitým způsobem kalení. Mezi moravskými raně středověkými meči nacházíme nekvalitní, průměrné i mimořádně kvalitní výrobky. Příkladem nedostatečně zvládnuté kovářské práce může být velmi těžká čepel meče z hrobu 500 v Mikulčicích, zhotovená z nekvalitního a nerovnoměrně nauhličeného materiálu nízké čistoty, nebo čepel meče z mikulčického hrobu 715, zdobená povrchovým damaskem, jejíž jádro i břity byly zhotoveny ze železa. Mezi kvalitní meče řa­ díme čtyři konstrukčně pokročilé exempláře s ocelovým jádrem a bočnicemi, které pokrývají železné jádro (meče z hrobů 425, 438 a 717 z Mikulčic a meč z Holešova), stejně tak jako celoocelové čepele, kterými bylo vybaveno deset metalograficky zkoumaných moravských mečů, mezi nimi i zbraně z interiérů mikulčických kostelů (hroby 265 a 580), nebo meč s čepelí s nápisem Ulfberht z hrobu 26 z Pohanska u Břeclavi (obr. 147: 1). Dobré kvality dosa­ hovaly i některé damaskované zbraně, jejichž jádra a břity byly zhotoveny z oceli, jako například meč z hrobu 71 v Rajhradicích, zbraň z hrobu 126 z Nechvalína nebo meč s omegovitě tvarovanou značkou z mikulčického hrobu 90 (obr. 149: 1).6

4 5 6

Ke konstrukci čepelí raně středověkých mečů souhrnně Košta – Hošek 2014, 271–279; Hošek – Košta – Žákovský 2021. Katalog a archeometalurgické vyhodnocení moravských nálezů viz Hošek – Košta – Žákovský 2019; 2021. Souhrnné zpracování mečů z Mikulčic Košta – Hošek 2014; vyhodnocení meče z hrobu 26 z Pohanska Košta et al. 2019.

248

Obr. 150 Běžná konstrukční řešení čepelí raně středověkých mečů 1 – břit, A – vrchol břitu, B – tělo břitu; 2 – tělo / středová část čepele (zpravidla opatřená žlábkem); 3 – tělo / jádro čepele; 4 – jádro čepele; 5 – povrchové panely; 6 – povrchové damaskové panely

3.1.2 exkurz Znaky a nápisy na čepelích mečů — Jiří Hošek, Jiří Košta

Aplikace jednotlivých i složených znaků a nápisů do žlábků čepelí patří mezi významné fenomény výzdoby středověkých mečů.1 Podobně jako panely plošného svářkového damasku byly i znaky a nápisy v raném středověku hotoveny převážně z tordovaných či netordovaných kompozitních pásků, kombinujících fosforové železo s prostým železem nebo ocelí. Mnohem vzácněji se užívaly i pásky z jednoho kusu železa či oceli; zpravidla se v takových případech užívalo fosforové železo, které získává po naleptání odlišnou barvu a strukturu než povrch čepele.2 Sporadicky se již přinejmenším od 9. století objevuje i technologie, která v pozdějších obdobích dosáhla značné obliby – tausie z barevných nebo drahých kovů. Znaky bývaly kladeny na jednu či obě strany čepele ve vzdálenosti několika centimetrů od záštity, dlouhé složené znaky či nápisy dosahovaly délky kolem 20 cm. Nejstarší jednoduché znaky se objevily ve druhé polovině 8. sto­ letí na damaskovaných čepelích (obr. 151; 152: 1–7). Od damaskového povrchu čepele se odlišovaly rozdílným skladem kompozitních pásků, přesto ale na zdobené čepeli nebyly dobře patrné. Spolu s praktickými důvody, mezi něž patřily horší technické parametry a náročnost výroby, to byl zřejmě další důvod, proč kováři postupně upouštěli od výroby celoplošně damaskovaných čepelí. Objevují se případy, kdy kovář plošné damaskování v prostoru znaku vynechal, nebo kdy plošný damask aplikoval pouze na druhou stranu čepele.3 Obvyklé bylo i užívání jednoduchých znaků ze železného kompozitu vkovaných do nedamaskových čepelí, často identických se znaky užívanými na čepelích s plošným damaskem. Samotná technika damaskování, jistě spojená se silným symbolickým obsahem, zůstala na mečích zachována i po konci obliby čepelí zdobených plošným damaskem právě díky užití při aplikaci znaků a nápisů. Ještě po dlouhou dobu byla také používána u kategorií zbraní a nástrojů, kde neměla negativní vliv na mechanické vlastnosti (například na nožích či hrotech kopí). Zatímco celoplošně damaskované čepele byly v době vrcholu svého užívání zcela běžnou součástí franských mečů, značky mohly být spíše vnímány jako identifikátor kvality. Užívalo se jich omezené spektrum a identické znaky se objevují na více me­ čích. Pravděpodobně označovaly jakostní výrobky konkrétních dílen, jako tomu bezpochyby bylo u dvou tvarově téměř shodných čepelí mečů se značkou v podobě dvojice protilehlých omego­ vitých symbolů z hrobu 90 v Mikulčicích a z hrobu objeveného v poloze Kostice - Zadní Hrúd v aglomeraci Pohanska u Břeclavi 1

2

3

Souhrnně k vývoji a konstrukci znaků a nápisů se zřetelem k moravským nálezům viz Hošek – Košta – Žákovský 2021; k technologii výroby, vývoji a archeologickému kontextu znaků a nápisů na mečích nejnověji Moilanen 2015. K užití nekompozitní oceli a železa pro železné tauzie viz Moilanen 2009; k užití, technologickým parametrům a vzhledu fosforového železa viz Košta – Hošek 2014, 282–283; Thiele et al. 2018. Stalo se tak například na meči z hrobu 190/50 ze Starého Města - Na Valách; plošný damask byl užit na druhé straně meče s nápisem Ulfberht, nalezeném v centru Olomouce.

(obr. 151: 2; 152: 1, 2).4 Významnou skupinu mezi nálezy z Moravy i okolních oblastí představují dva typy esovitých značek. Malá varianta v podobě dvou propojených spirál zdobila čepel meče Petersenova typu B v hrobě 65 na Pohansku (obr. 151: 1; 152: 6), větší znaky z esovitě prohnutých pásků byly rozlišeny dokonce na třech moravských mečích (obr. 151: 3, 5; 152: 3–5).5 Obliba aplikace jednoduchých damaskovaných znaků vrcholí v pokročilém 8. století a ve starší části 9. věku (podobně signované čepele se však užívaly a vyráběly i mnohem později). Raným 9. sto­ letím začíná nová etapa vývoje znaků na mečích, charakterizo­ vaná vkováváním damaskovaných nápisů. Pro 9. a první polovinu 10. století jsou typické nápisy skupiny Ulfberht (obr. 153).6 Signatura v podobě jména (snad církevního hodnostáře, který garantoval výrobu?) pravděpodobně odkazovala na významnou franskou dílnu produkující vysokojakostní meče, vzhledem k předpoklá­ dané velikosti produkce možná i označovala výrobní standard emitovaný několika karolinskými dílnami. Originální výrobky nesly nejčastěji označení +VLFBERH+T, vzácnější a pravděpodobně starší varianta je +VLFBERHT+. Obrácené strany čepelí byly zdobeny složitými geometrickými značkami v podobě mřížek či pletenců zasazených mezi příčná břevna. Bezchybně aplikované znaky byly identifikovány na velmi kvalitních čepelích s kalenými ocelovými břity a ocelovým či železoocelovým jádrem (u varianty +VLFBERHT+) či na čepelích s břity z eutektoidní či nadeutektoidní oceli, která mohla být ocelí kelímkovou, jejíž zpracování vyžadovalo specifické, v raně středověké Evropě obecně nerozšířené znalosti (typicky varianta +VLFBERH+T). Kvalita čepelí s chybně zapsanými nápisy či napodobeninami nápisů Ulfberht klesá až k prostým železným čepelím.7 Na Moravě byly doposud nalezeny tři meče s nápisem Ulfberht (obr. 152: 11–13). Meč Petersenova typu X z hrobu 26 z Pohan­ ska u Břeclavi nese variantu +VLFBERHT+ (obr. 153: 2),8 na meči z hrobu 41 z Olomouce-Nemilan rámují jméno místo křížků břevna (I VLFBERHT I; obr. 153: 1).9 Oba meče se do hrobů dostaly někdy v závěru 9. či ve starší části 10. věku. Začátek nápisu se zachoval i na fragmentu druhotně použité čepele meče Petersenova typu V z 10. či začátku 11. století, nalezeného v centru Olomouce.10 Opačnou stranu této čepele zdobil plošný damask. Čepele všech tří moravských mečů skupiny Ulfberht měly kvalitní celoocelové konstrukce odpovídající zmíněnému standardu mečů +VLFBERHT+.

4 5 6 7 8 9 10

Košta – Hošek 2014, 60–70; Košta et al. 2019. Jedná se o meče z Holešova, z hrobu 190/50 ze Starého Města - Na Valách a z hrobu 118 z jižního předhradí Pohanska u Břeclavi; viz Hošek – Košta – Žákovský 2019. Rozbor mečů s nápisem Ulfberht souhrnně Stalsberg 2008; 2009; Hošek – Košta – Žákovský 2021. K archeometalurgickému vyhodnocení čepelí skupiny Ulfberht viz Williams 2012, 116–183. Košta et al. 2019. Selucká – Richtrová – Hložek 2002. Frait 2006; Hošek – Košta – Žákovský 2021.

249

1

2

4

3

5

0

3 cm

Obr. 152 Značky na mečích z 9. a 10. století z Moravy Obr. 151 Příklady jednoduchých damaskovaných značek 1 – Rekonstrukce esovité značky na meči z hrobu 65 z Pohanska u Břeclavi; 2 – rekonstrukce páru protilehlých omegovitých značek na meči z Kostic Zadního Hrúdu; 3 – rekonstrukce osmičkovité značky na meči z hrobu 118 z jižního předhradí Pohanska u Břeclavi; 4 – rentgenový snímek spirály na damaskované čepeli meče ze Lhoty nad Moravou; 5 – velká osmičkovitá značka na čepeli meče z hrobu 190/50 ze Starého Města - Na Valách

250

1 – Mikulčice, hrob 90; 2 – Kostice - Zadní Hrúd; 3 – Holešov; 4 – Pohansko u Břeclavi, jižní předhradí, hrob 118; 5 – Staré Město - Na Valách, hrob 190/50; 6 – Pohansko u Břeclavi, knížecí dvorec, hrob 65; 7 – Lhota nad Moravou; 8 – Mikulčice, hrob 265 (tausie z neželezného kovu); 9 – Mikulčice, hrob 580 (tausie z neželezného kovu); 10 – Šlapanice, hrob 29; 11 – Pohansko u Břeclavi, knížecí dvorec, hrob 26; 12 – Olomouc - Univerzitní ulice; 13 – Olomouc‑Nemilany, hrob 41; 14 – Mikulčice, hrob 438; 15 – Mikulčice, hrob 723; 16 – Ždánice

1

6

2

7

3

4

7

5

9

10

11

12

13

14

15

16

251

1 1 0

0

2 3 cm

3 cm

2

Obr. 153 Nápisy Ulfberht na mečích 1 – Olomouc-Nemilany, hrob 41; 2 – Pohansko u Břeclavi, 1. kostel, hrob 26

252

Obr. 154 Rentgenové snímky a rekonstrukce křížků na mečích 1 – Mikulčice, interiér 2. kostela, hrob 265; 2 – Mikulčice, interiér 3. kostela, hrob 580

Poškozený a dnes nečitelný damaskovaný nápis byl objeven rovněž na mimořádně kvalitní čepeli s ocelovými bočnicemi a břity objí­ majícími železo-ocelové jádro z pohřbu 438 uloženého ve 2. po­ lovině 9. století v blízkosti 3. mikulčického kostela (obr. 152: 14). Stopy nečitelného nápisu či skupiny znaků připomínající nápis ukázal rentgenový snímek na meči ze Ždánic (obr. 152: 16). Celooce­ lovou kompozitní konstrukci vysoké jakosti měly i další dva meče s geometrickými znaky, které napodobovaly nápis či geometrické značky obvyklé na rubu nápisových čepelí. Vedle meče z hrobu 29 ze Šlapanic (obr. 152: 10) jde o meč z hrobu 723 z Mikulčic, jehož čepel zdobily znaky zhotovené z fosforového železa (obr. 152: 15).11 Výjimečné postavení mají nálezy mečů se znaky v podobě křížků z neželezných kovů (obr. 152: 8, 9; 154). Byly jimi opatřeny jediné dva meče nalezené v interiéru velkomoravských kostelů, v hrobech, u nichž odůvodněně uvažujeme o souvislosti s členy vládnoucího rodu. Meč z hrobu 265 s hlavicí Petersenova typu H zdobenou šachovnicovým vzorem tvořeným stříbrnou a mosaznou tausií, který byl uložen do starší fáze druhého mikulčického kos­ tela, snad nejstarší kostelní stavby v Mikulčicích, zdobil berličkový kříž vyrobený z kovu žluté barvy. Čepel meče z hrobu 580, jednoho z nejbohatěji vybavených pohřbů staré Moravy uloženého na pres­ tižním místě největší velkomoravské sakrální stavby, mikulčického 3. kostela (baziliky), nese stříbrný křížek v kruhu. Hlavice meče, zhotovená zřejmě z organického materiálu, se bohužel nezacho­ vala. Oba křížky byly vkovány do kvalitních nedamaskovaných celoocelových čepelí, které nebyly v části s tausováním zakaleny.12

Nálezy mečů s tausovanými křížky z neželezných kovů jsou v 9. a 10. století velice vzácné. Jeden z nich, meč Petersenova typu N s tausovaným berličkovým křížem, datovaný do 2. poloviny 9. sto­ letí, pochází z Haithabu.13 Mosazným berličkovým křížem byla opatřena například také čepel meče Petersenova typu H z Lithse Ham v Nizozemí, kříž byl zasazen doprostřed damaskované geo­ metrické mřížky, která zdobila rubovou stranu čepele s nápisem +VLFBERHT+.14 Nicméně, i když jsou archeologické nálezy takových znaků na čepelích z 9. století sporadické, patrně nebyly až tak ne­ obvyklé. Arabský učenec al-Kindi (803–870) zmiňuje franské meče zdobené tausovanými křížky ze zlata nebo mosazi.15 V Notkerově životopise Karla Velikého (Gesta Karoli), sepsaném v 80. letech 9. století v klášteře St. Gallen, je uveden popis Karlova meče; ten byl údajně ve svém středu opatřen křížkem, který měl sloužit ke zkáze pohanů.16 Symbol kříže na čepeli se ve středověku opakovaně objevuje v kontextu reprezentativních a ceremoniálních mečů panovníků včetně císařů Svaté říše římské.17

13

14

15 16

17

11 12

Meče z Mikulčic souhrnně Košta – Hošek 2014; katalogové zpracování moravských mečů Hošek – Košta – Žákovský 2019. Košta – Hošek 2014, 70–81, 145–155, 281–282, 307–308; Hošek – Košta – Žákovský 2021.

Deponování meče na dno přístaviště lze klást na základě dendrochronologického datování přístavního mola, jehož pilota meč poškodila, do doby před rokem či kolem roku 894; viz Geibig 1999, 57, Taf. 5, 13; Kalmring 2010. V případě tohoto meče uvažoval Ypey o dataci jeho výroby do závěru 8. nebo první poloviny 9. století, čepel však mohla být mosazným křížem ozdobena až druhotně; viz Ypey 1986, 139–143. Hoyland – Gilmour 2006, 43. „… post haec balteus spate colligatus. Que spatha primum vagina, secundo corio qualicumque, tercio lintheamine candidissimo cera lucidissima roborato ita cingebatur, ut per medium cruciculis eminentibus ad peremptionem gentilium duraretur“ (Notkeri Gesta Karoli I, 34). Jmenovat můžeme nejstarší dochovaný korunovační meč panovníků Svaté říše římské (Reichsschwert) s čepelí se stříbrným křížkem v kruhu pocházející z 2. poloviny 12. století (užitý znak však mohl být inspirován staršími ceremoniálními zbraněmi), ceremoniální královský meč Fridricha Sicilského se zlatým berličkovým křížkem, vyrobený v Palermu kolem r. 1220, či Svatováclavský meč používaný při korunovaci českých panovníků s vypilovaným latinským křížem, který nahradil původní znak nebo symbol ze svářkového damasku (Schulze-Dörrlamm 1995; 1997; Fillitz 1986, 168; Bravermanová 2007).

253

Detail zakončení bodce bohatě tauzované železné ostruhy z Mikulčic, hrob 232 od 2. kostela

3.2  Honosné ostruhy z Mikulčic — Pavel Kouřil

Úvod Mezi artefakty, které doslova symbolizují výjimečnou mocenskou pozici mikulčické aglomerace, náleží bezesporu předměty spadající do kategorie památek souvisejících s výstrojí koně a jezdce. Mezi nimi na první pohled vynikají jak svým profesionálním provedením, tak četností nálezy ostruh. Ostruhy nejsou sice pro ovládání koně bezpodmínečně nutné, nicméně jejich praktické užití umožňuje akcelerovat jízdu, stejně jako rychle měnit její směr, a to zvláště v okamžiku, kdy má jezdec zaneprázdněny obě ruce. Je až neuvěřitelné, že máme v současnosti z Mikulčic k dispo­ zici více než 570 exemplářů ostruh. To je i přes relativně velkou prozkoumanou plochu číslo svým způsobem závratné (obr. 155); nejsou nám známy jiné domácí ani evropské lokality, jež by vydaly alespoň přibližné množství nálezů tohoto typu (viz exkurz 3.2.1). Většina ostruh pochází z hrobových celků, přibližně jedna třetina pak byla získána ze sídlištních vrstev a objektů. V naprosté převaze byly zhotoveny ze železa, žádná z drahého kovu, menší počet pak odlit z bronzu. A právě bronzové, výjimečně pozlacené či pocíno­ vané, ale také železné, stříbrnou anebo měděnou/mosaznou tauzií zdobené kusy náleží k těm nejluxusnějším. V tomto příspěvku se zaměříme především na vybrané bronzové a železné zdobené ostru­hy, které vcelku jednoznačně určují a profilují elitní prostředí. Než přistoupíme k tématu a podrobnější prezentaci jednotlivých artefaktů, připomeňme si dvě důležité skutečnosti. Tou první je fakt, že z celkového počtu doposud v Mikulčicích nalezených ostruh tvoří exkluzivní reprezentanti (skupina I a II, viz níže) jen poměrně malý zlomek (cca 30 ks). Druhou skutečností je pak poznání, že luxusní ostruhy byly přítomny v hrobové výbavě je­ dinců pohřbených téměř výhradně na hřbitovech rozkládajících se u zdejších nejvýznamnějších sakrálních staveb – kostelů č. 2, 3 a 6.1 Mikulčické ostruhy jsme pro účely této studie, a to především na základě použitého materiálu a způsobu výzdoby a jen s dílčím přihlédnutím k typologicko-chronologické klasifikaci, rozčlenili do 4 základních skupin. Skupina I je prezentována bronzovými zdobenými pozlacenými či pocínovanými exempláři. Skupinu II zastupují železné stříbrem či mědí/mosazí tauzované kusy, spíše ojediněle cele pocínované. Skupinu III pak představují železné ostruhy zdobené zejména na koncových ploténkách a bodcích jen sporadicky tauzií a pokoveným povrchem. Konečně skupinu IV naplňuje převažující masa železných nezdobených ostruh různého typu s rozličně formovanými, velmi variabilními ploténkami. Z chronologického hlediska patří ostruhy obecně k těm před­ mětům, u nichž je možno poměrně spolehlivě sledovat zřetelnou vývojovou linii proměnnou v čase. Vcelku jednoznačně indikují příslušnost k privilegované vrstvě, i když ne všichni jimi vybavení 1

Ke kostelům přehledně Galuška – Poláček 2006, 92–153.

jedinci museli k jezdecké elitě a priori příslušet. O jejich typolo­ gické třídění a časové zařazení se pokoušela celá řada badatelů, takže máme k dispozici různé modely z odlišných částí evropského kontinentu, včetně rozmanitého srovnávacího materiálu. Pro raně středověkou periodu, zvláště pro námi sledované předvelkomo­ ravské a velkomoravské období, je ve středovýchodní Evropě stále využíván systém V. Hrubého2, z něhož svým způsobem vychází třídění B. Dostála3, A. Ruttkaye4 i B. Kavánové5 a také klasifikace vypracovaná na základě sídlištních nálezů D. Bialekovou.6 Rozsáhlý mikulčický soubor, jakkoliv z důvodu požáru zdejší základny a de­ pozitářů v roce 2007 značně poškozený, si v budoucnu nepochybně zaslouží minuciózní celkové zpracování. V této chvíli předběžně konstatujme, že obsahuje všechny základní typy raně středověkých ostruh včetně řady variant. A to počínaje ostruhami s dovnitř i vně vyhnutými háčky, ostruhami s očky, s pravoúhlým rámečkem, se dvěma řadami vertikálně umístěných nýtů na ploténce (typ Bis­ kupija-Crkvina), přes páskové formy, zástupce zpravidla se třemi nýty v horizontálním žlábku koncové ploténky (v Mikulčicích mírně převažující), ostruhy se středovým žebírkem a dvěma nýty na koncové ploténce až po zdejší nejmladší artefakty s různě tva­ rovanými spíše jednoduchými ploténkami s jedním až čtyřmi nýty a bodcem dlouhým i více než 5 cm (obr. 156).

Exkluzivní exempláře Věnujme nejprve pozornost nádherným a ojedinělým bronzovým párům (skupina I), z nichž každý jeden představuje unikátní vý­ robek – originál bez zjevných přímých analogií domácích a zdá se, i zahraničních. Náš výklad začněme u bronzových, respektive měděných pozlacených ostruh z hrobu 44 od 2. kostela (obr. 157), který byl situován jižně od kostelní lodi a spočíval v něm statný mladý muž ve věku 25–30 let. Dobře zachovalý skelet byl na místní poměry uložen poměrně mělce a beze stop jakýchkoliv dřevěných komponent; dostupná dokumentace nás upozorňuje, že superpo­ noval jeden ze starších hrobů. Nešlo o žádný tuctový pohřeb, na­ opak vybavení zemřelého na poslední cestu jednoznačně vypovídá o jeho vysokém sociálním statusu a významném postavení. Vedle již zmíněných ostruh a jejich kompletních garnitur, tj. oválných přezek s pevně uchycenými jazykovitými průvlečkami a totožně formovanými nákončími, to byly další dvě stejně zhotovené soupravy (u nichž ovšem absentovala či nebyla nalezena nákončí), nepochybně pocházející z podkolenních vázaní; dva pozlacené bronzové gombíky s palmetovou výzdobou pak jen dokreslují nadstandardní úroveň 2 3 4 5 6

Hrubý 1955. Dostál 1966. Ruttkay 1976; 1982. Kavánová 1976. Bialeková 1977.

255

40 40

VIII

0m

O

0m

O

VIII

VII

350 m

VII Š TĚ P NI C E

KOSTELEC

Š TĚ P NI C E

KOSTELEC

350 m

DP 10/2010 DP 10/2010

VI VI50/VI

100/VI

50/VI 100/VI

V V 232 232

44

II

44

II

D DXII XII

IV P

X X

III

433 437 471 433 437 471

XI

IV

XI

P

III

K O S T EL I S K O K O S T EL I S K O

IX IX

ŽA B NÍK

35

0m

35

0m

ŽA B NÍK

S

Legenda: Hroby s ostruhami Legenda: Hroby s honosnými ostruhami (č. hrobu) Hroby s ostruhami Olověná matrice Hroby s honosnými ostruhami (viz exkurz 3.2.3) (č. hrobu) Olověná matrice (viz exkurz 3.2.3)

256

0

100 m 100 m

Plocha výzkumu

Palisáda, plot

IV Kostely

Pohřebiště, skupiny hrobů Plocha výzkumu Opevnění Pohřebiště, skupiny hrobů Brána Opevnění

Most Palisáda, plot Příkop Most Výrazné terénní hrany Příkop

P IV O P D O

Palác 0 Kostely Dřevěný objekt Palác Dílna na jemnou kovovýrobu Dřevěný objekt

Brána

Výrazné terénní hrany

D

Dílna na jemnou kovovýrobu

S

Obr. 155 Plán mikulčického hradiště s vyznačenými polohami hrobů s ostruhami

A

B

C

I

II

III

IV

Obr. 156 Základní typy raně středověkých ostruh podle Dariny Bialekové (1977)

V

I A, I B, I C – ostruhy s háčky; II A – ostruhy s očky; II B – ostruhy s pravoúhlým rámečkem; III A, III B, III C – páskové ostruhy; IV A – ostruhy se třemi nýty v horizontálním žlábku koncové ploténky; V A – ostruhy s vertikálně umístěnými nýty; V B – ostruhy s rozličně tvarovanou ploténkou s jedním až čtyřmi nýty a relativně delším bodcem

257

přiložených milodarů.7 Co však bylo překvapivé a v Mikulčicích stejně jako na jiných velkomoravských hřbitovech zcela ojedinělé, byla skutečnost, že vedle „bronzových“ ostruh ležel po pravé straně chodidla ještě jeden pár, tentokráte ovšem provedený v železe; měl podobný tvar i ukončení ramen jako jeho honosnější souputníci a doprovázely jej dvě železné přezky a železná průvlečka (další ojedinělé nálezy páru ostruh v hrobě viz exkurz 3.2.2). Podívejme se nejdříve na technologickou stránku provedení luxusních kusů. Podle nejnovějších rozborů byly odlity z téměř nelegované mědi, což je proces poměrně složitý; obtížné je i ná­ sledné opracování výrobku. Nečekaný je rovněž fakt, že každá ostruha sestávala ze tří samostatně odlitých částí, tj. dvou ramen opatřených ploténkou a bodce. Stejný doklad skládání honosných litých ostruh ze tří částí reprezentuje olověná matrice ramene ostruhy typu Biskupija-Crkvina nalezená při detektorovém prů­ zkumu na mikulčickém předhradí (viz exkurz 3.2.3). Všechny tři díly ostruh z hrobu 44 byly spojeny stříbrnou pájkou ve středu ramen a výsledný tvar povrchově cele pozlacen. Doplňme ještě, že ploténky měly jazykovitý tvar a byly opatřeny třemi nýtky umístě­ nými v horizontálním žlábku a spočívajícími na měděné podložce. Setření zlacení na vnitřní straně ramen a hrotu bodce nasvědčuje intenzivnějšímu používání; to prozrazuje i reparace vždy jednoho z rozlomených ramének na každé z ostruh, kdy byl lom spájen a podložen měděným plíškem. Uvedený výrobní postup se projevil také v jisté asymetričnosti ramének u obou artefaktů a byl aplikován i u ostruh z hrobu 50/VI od 6. kostela, který bude také předmětem našeho zájmu. U žádné další z bronzových mikulčických ostruh nebyla taková technologie uplatněna a neznáme ji ani u západních výrobků, i když musíme upozornit, že odtud odpovídající typ ostruh (se třemi, ojediněle čtyřmi nýtky v horizontálním žlábku koncové ploténky) máme k dispozici jen ve velmi omezeném množ­ ství; pravděpodobně se na území Karolingů vyráběl, ale do hrobů se tu přídavky uvedeného druhu s výjimkou periferních oblastí (zvláště pak v 9. století) již nevkládaly. Sledovaný typ ostruh nebyl ovšem zaznamenán ani v okrajových oblastech karolinské říše a není kupř. znám ani ze starochorvatského (dalmatského) území, z horizontu Biskupija-Crkvina s excelentními bohatě zdobenými zástupci (obr. 158).8 Jen ojediněle byl monitorován v dolnorakous­ kém, slovinském a sporadicky i v bavorském prostoru, především pak v zónách osídlených slovanským obyvatelstvem.9 Nesporný západní vliv je však nutno vidět v parabolické formě ramének, celkové kompozici výzdoby provedené technikou vrubo­ řezu i v utváření kratšího kuželovitě ukončeného lehce kónického bodce. Jde především o členění ramének do několika segmentů, v našem případě do pěti; mezi čtvrtým a pátým segmentem, nava­ zujícím na koncovou ploténku, je raménko výrazně zúženo, což lze pozorovat i u některých dalších honosných ostruh. Toto nápadné zeštíhlení muselo mít velmi pravděpodobně praktický účel, pa­ trně související s upínáním ostruh na obuv.10 Podobné zeštíhlení je charakteristické pro skupinu tzv. páskových ostruh, jež zřejmě časově poněkud předcházely typu s ploténkami s příčným žlábkem, případně s nimi byly současné.11 Jednotlivé segmenty jsou od sebe

7 8 9 10 11

Poulík 1957, 366–367; 1967, 81–101. Gabriel 1981, 245–258; 1988a, 110–116; Kleemann 2002, 126–129; Kind 2007, 54–612; Petrinec 2009, 192–203. Stamm 1995, 197; Pöllath 2002; Maurina 2006, 41–56; Kouřil – Tymonová 2013, 138–144; Robak 2013, 34; Nowotny 2018, 95–98. Srov. také Kavánová 1976, 25. Kouřil – Tymonová 2013, 141, tam další odkazy.

258

0

3 cm

1

2

3

4

Obr. 157 Jedna z dvojice pozlacených měděných ostruh zdobených maskovitým motivem z Mikulčic, hrob 44 od 2. kostela 1 – celkový pohled, ostruha inv. č. 594–4438/57; 2 – detail masek na raménku; 3 – detail ploténky se třemi nýty; 4 – detail bodce s maskovitou výzdobou

0

3 cm

odděleny třemi úzkými pruhy zdobenými zahloubenou klikatkou.12 Výlučným motivem objevujícím se na všech úsecích ramen (celkem desetkrát) i na bodci (čtyřikrát) je motiv realisticky ztvárněné lidské tváře v čelním pohledu (maskovitý motiv); zvýrazněny jsou oči, nos, vousy i vlasy, jejichž realizace svým způsobem evokuje vladařskou korunu (?). Ústředním výzdobným prvkem plotének jsou dva drobné křížky umístěné nad sebou a lemované po obvodu třemi drobnými maskami podobnými těm na raménkách, opět oddělenými klikatkou; jde o tzv. ondřejský kříž vystupující v níz­ kém reliéfu a představující písmeno X (v řečtině označující Krista)

Obr. 158 Sada luxusních ostruh s přezkami a nákončími z lokality Biskupija-Crkvina (Chorvatsko), sarkofág ze severní části nartexu baziliky

12

Ostrou trojúhelníkovitou klikatkou (tzv. vlčími zuby) jsou např. zdobeny bodce některých dalmatských honosných ostruh ze skupiny památek horizontu Biskupija-Crkvina (Belošević 1980; Jelovina 1986; Petrinec 2009; přehledně Jurčević 2019, 78–81).

259

a o rovnoramenný zahloubený kříž řeckého typu (crux quadrata).13 Stejným způsobem jsou zdobena i tvarově shodná drobná nákončí a průvlečky upínacích souprav; masky (celkem šestkrát) separované klikatkou nalezneme i na oválných přezkách. Také tyto garnitury jsou kvalitně pozlaceny. Druhým párem totožné povahy jako výše hodnocené ostruhy jsou exempláře z hrobu 50 od 6. kostela – dvouapsidové rotundy (obr. 159). Nosil je vysoký muž ve věku 30–40 let pochovaný na pres­ tižním místě v těsné blízkosti jižní zdi hlavní lodi. Kromě jedné upínací garnitury byl zaopatřen i dalšími cennými bronzovými předměty dokládajícími jeho výlučnou pozici: zlacenými záponkami ve tvaru dvojice ptáčků, pozlaceným nákončím, přezkou zdobenou vrubořezem s týlní destičkou a konečně zvláštním bronzovým před­ mětem nejasného účelu.14 Ostruhy byly na rozdíl od předchozích odlity z cínového bronzu, avšak opět sestaveny ze tří částí vzájemně spojených stříbrnou pájkou. Následně byly rovněž cele pozlaceny, i když zlacení na vrcholu čtyřhranného kuželovitě zakončeného bodce a na vnitřní straně ramének je značně setřeno; jistě to vy­ povídá o delším a relativně častém používání. I svými rozměry, parabolickým tvarem a formou bodce souzní s výrobky z hrobu 44. Výzdoba symetrických ramének provedená technikou vrubořezu i vzhled plotének jsou však odlišné. Raménka jsou zvýrazněna stře­ dovým žebírkem zdobeným motivem jedlové větévky (rybí kostry) probíhajícím po celé jejich délce, což ve výsledku vytváří jejich trojúhelníkovitý průřez. Takto zdobená lišta (žebírko) vyskytující se i na jiných exkluzivních mikulčických artefaktech mohla snad suplovat filigránovou dekoraci, jež se – byť zřejmě řídce – uplatnila na ostruhách v karolinské oblasti, jak uvažují někteří badatelé.15 Raménka jsou dále členěna do šesti zdobených segmentů, a to pomocí stejně upravených příčných žebírek; mezi pátým a šestým segmentem je raménko opět nápadně zúženo. Vzniklých 12 políček na každé ostruze je vyplněno vegetabilním ornamentem (?), zřejmě půlpalmetou (?). Tento ornament je uplatněn i ve čtyřech polích na bodci orámovaných totožnou páskou jako na raménkách; stejnou pásku vidíme i po obvodu nezvykle tvarovaných plotének. Ty mají tvar dvou spojených oválů a nesou identickou výzdobu jako ramena a bodec. V příčném žlábku jsou tentokráte zapuštěny čtyři nýtky uložené na podložce a obtočené perlovcovým drátkem. Další části garnitury – jazykovité nákončí taktéž opatřené čtyřmi nýtky s perlovcovým věnečkem i průvlečka pevně spojená s přezkou – jsou rozčleněny do čtyř polí, jejichž osu tvoří kříž evo­ kující stylizovanou postavu Spasitele (?); nýty na průvlečce pak supluje dvojnásobná klikatka. Naprosto stejnou kompozici nachá­ zíme i na kováních z bohatého jezdeckého hrobu 100/VI z téhož pohřebiště.16 Čelní vrubořezová výzdoba není zcela čitelná, nejspíše však vychází z celkového výzdobného pojetí výrobku. Dodejme, že vrubořezovou technikou jsou zdobeny i přezka a nákončí (se čtyřmi nýtky) ze stejného hrobu, které reprezentují nejspíše podkolenní vázání. U nich se jako ústřední výzdobný motiv prosazuje ležatý tzv. ondřejský kříž,17 jaký se uplatnil v kombinaci s crux quadrata i na výše popsaných soupravách ostruh z hrobu 44, ale kupř. také na nákončí z hrobu 295 od 3. mikulčického kostela (baziliky).18 13

14 15 16 17 18

Námět kříže, poměrně oblíbený v karolinské ornamentice, nalezl jistý ohlas i u moravských Slovanů; blíže Robak 2013, 163–165; 2019, 453–477; také Bialeková 1999, 109–123; Roganský 2009; Hanuliak – Pieta 2014; Kouřil 2014; Kouřil ed. 2014. Podrobně Profantová 2003, 212–222; k neobvyklému předmětu Macháček 2015a, 265–276. Profantová 2003; Košta – Lutovský 2014, 84–87. Profantová 2003, 27–28. Kouřil ed. 2014, 364. Kouřil ed. 2014, 355; Klanica et al. 2019, 34–35.

260

00

33 cm cm

1

2

3

4

Obr. 159 Jedna z dvojice pozlacených měděných ostruh zdobených plastickou vegetabilní výzdobou z Mikulčic, hrob 50 od 6. kostela 1 – celkový pohled, ostruha inv. č. 594–579/60; 2 – detail vegetabilní výzdoby, zřejmě půlpalmety na raménku; 3 – detail ploténky se čtyřmi nýty; 4 – detail bodce s vegetabilní výzdobou

1

2

3

0

3 cm 4

Obr. 160 Několik analogií k velkomoravským ostruhám z karolinského území 1 – Rhein bei Mainz, Německo; 2 – Welbsleben, Německo; 3 – Hambacher Wald, Německo; 4 – Haithabu, Německo

Oba honosné páry poutaly ihned po svém nalezení značnou a zaslouženou pozornost. K jejich stylistickému provedení, chrono­ logickému postavení a provenienci se v průběhu let vyjádřila řada předních českých i slovenských badatelů. Byl to především vedoucí mikulčického výzkumu J. Poulík, který se u ostruh z hrobu 44 vyslovil pro jejich zhotovení někdy kolem poloviny 9. století a pova­ žoval je za produkt místní dílny;19 později však svůj názor pozměnil a vznik položil již do první čtvrtiny uvedeného věku, přičemž předpokládanou domácí provenienci nezpochybnil. Argumentoval tím, že zvláště motiv „masek“ použitý jako vůdčí výtvarný prvek se ve středním Podunají uplatňoval zejména v počátku a v průběhu 1. půle 9. století, a že ostatní průvodní materiál je mladšího původu.20 U ostruh z hrobu 50/VI uvažoval stejně, tedy že jde o domácí výtvor, produkt stejné dílny, a to z průběhu 1. poloviny 9. století;21 přitom upozornil na některé západní analogie.22 Ostruhy nemohla ve své práci o slovanských ostruhách na území bývalého Československa pominout ani B. Kavánová; považovala je v souladu s Poulíkovými závěry za místní výrobek inspirovaný pravděpodobně porýnským okruhem a souhlasila s jejich datováním do počátečních fází 9. století.23 J. Dekan v nich pak viděl promyšlené syntetizující dílo čerpající z karolinských a domácích tradic.24 Poměrně odlišný názor na jejich časové vročení formuloval Z. Klanica, který preferoval vyspělé velkomoravské období s tím, že ostruhy z hrobu 44 jsou patrně o něco starší než ty z hrobu 50/VI; k provenienci se jasněji nevyjádřil.25 N. Profantová, která nekropoli u 6. kostela komplexně zpracovala, položila zrod obou dvojic včetně kování před polovinu 9. věku; měla je (společně s vybavením hrobu 100/VI) za produkci jedné, nejspíše moravské dílny a jejich uložení do země směrovala krátce za polovinu století, když paralely viděla v některých západ­ ních výrobcích.26 S jejím názorem se neztotožnil J. Košta, který při podrobném rozboru chronologie tohoto pohřebiště dospěl k závěru (víceméně ve shodě se Z. Klanicou), že ostruhy z hrobu 44 byly zhotoveny nejdříve v polovině 9. století, u ostruh z hrobu 50/VI (i hrobu 100/VI z téže nekropole) pak uvažoval o průběhu 2. půle uvedeného centenia; připustil zhotovení ve velkomoravském prostředí.27 Obdobné stanovisko o něco dříve v podstatě zaujala i H. Chorvátová.28 Ze zahraničních autorit se k mikulčickým párům vyslovil např. J. Werner, který je pokládal za místní výrobky zho­ tovené podle karolinských vzorů nejspíše někdy v průběhu vlády východofranského panovníka Ludvíka Němce.29 Ostruh z hrobu 44 se nepřímo dotkla i M. Schulze-Dörrlamm, která pohřby u 2. kostela (včetně tohoto hrobu) kladla až do závěru 9. a počátků 10. století a ostruhy z hrobu 50 (ale i 100) do 2. třetiny 9. století.30 Shrneme-li stručně anotované pohledy na problematiku stu­ dovaných ostruh a jejich garnitur, můžeme vidět víceméně shodu v názoru, že to bylo obecně západní milieu, jež dodalo podněty pro jejich realizaci, a v příklonu k domácí/moravské provenienci. Poměrně značná diskrepance však nastává, pokud jde o datování,

19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30

Poulík 1957, 298. Poulík 1967, 96. Poulík 1963, 41–44. Poulík 1967, 85–86. Kavánová 1976, 20, 25. Dekan 1976, 130. Klanica 1985c, 126–127; 2006a, 49. Profantová 2003, 61. Košta 2008, 287–289; Košta – Lutovský 2014, 84. Chorvátová 2004, 221–229. Werner 1969, 505–506. Schulze-Dörrlamm 1995, 571; 2009a, 750.

261

když okruh otázek spojených s konstrukční a materiálovou analýzou nebyl dosud blíže sledován. Pokud tedy hledáme případné analogie, musíme se obrátit do karolinského světa. Tam lze poukázat na několik, byť evidentně starších ostruh (cca 2.–3. třetina 8. století), které byly téměř jistě předchůdcem a jakýmsi ideovým vzorem (předlohou) pro výrobu mikulčických artefaktů. V povšechné charakteristice je možno konstatovat, že tyto západní vzory mají v převaze lehce parabolický tvar, jsou odlévány z bronzu a často pozlaceny, raménka půlovál­ ného průřezu bývají ukončena úzkou, na vnější straně profilovanou průvlečkou/očkem (Schlaufensporen/Ösensporen); signifikantním znakem je kazetovité členění ramen, převažuje kratší povětšinou kuželovitý vsazovaný bodec, který je u kořene v ojedinělých pří­ padech profilován. Výzdoba provedená vrubořezem vychází z tzv. anglo-karolinského zvěrného stylu anebo je realizována spirálovi­ tým (volutovitým), případně rostlinným ornamentem, výjimečně kombinovaným s drobnými plastickými, pravidelně uspořádanými kruhovými vypnulinami. U těchto ostruh – např. z Rhein bei Mainz, Welbsleben (Welbshausen), Hambacher Wald (Forst), Barleben (včetně jedné průvlečky), Sursee, Pfahlheim-Letten a Haithabu31 (obr. 160) ovšem v naprosté většině postrádáme pozůstatky upí­ nacích souprav. S uvedeným souborem znaků spojuje mikulčické kusy parabolická forma, přibližně stejná velikost, především však segmentovité pojetí ramen (třebaže u některých západních arte­ faktů není příliš výrazné, jako např. v Sursee), dále pak technika provedení výzdobného motivu i jeho námět. Významné je rovněž uplatnění křesťanského symbolu – kříže na garniturách, mající ideově funkční, ale i dekorační význam, a také povrchové zlacení. Liší se naopak zúžením ramen ve spodních partiích, jaké vykazuje (avšak s výzdobou) pouze robustnější ostruha z Hambacher Wald bei Jülich, která má i výrazné členění ramen, na nichž jsou mimo jiné zřetelné také drobné rovnoramenné křížky provedené techni­ kou niela.32 Odlišné je i jejich ukončení formou plotének, podobou a výzdobou bodce i netradičním způsobem jeho vsazení do oblouku ramen; dodejme, že právě takto formované krátké silné bodce se na západě uplatňují přibližně až od počátku 2. třetiny 9. století.33 Rentgenová a XRF analýza mikulčických exemplářů prokázaly, že ostruhy byly kompletovány ze tří samostatně odlitých částí a že výchozím materiálem byla v prvním případě měď (hrob 44), ve druhém cínový bronz (hrob 50).34 Co se vlastní výzdoby týká, pak zvláště aplikace maskovitého motivu (stylizovaných lidských hlaviček) mohla být inspirována jak západními předlohami (což je nejpravděpodobnější),35 tak čerpat z tradic Karpatské kotliny, respektive byzantského umění, kde bylo zobrazení lidské tváře poměrně oblíbené; předpokládá se, že domácí antropomorfní zobrazení prezentovala spíše tvář bez vousů a vlasů, avšak s kní­ rem.36 Taktéž palmetové a půlpalmetové vzory (a obecně rostlinná ornamentika) jsou z karolinského okruhu samozřejmě známy,37 ale bohaté zastoupení mají i na památkách pozdně avarského

31 32 33 34

35 36 37

Haseloff 1951, 36–37; Stein 1967, 53, 285, 365, 378; Vierck 1984, 387–388; Schulze-Dörrlamm 1998, 136; Nawroth 2001, 198; Wamers 2005, 57–61; Eggenstein et al. Hrsg. 2008. Haseloff 1951, 36–37; Pohle – van den Brink – Ayooghi eds. 2014, 46–47. Schulze-Dörrlamm 1993, 579. Ovšem chybí nám srovnání se spektrálními rozbory západních ostruh; cínový bronz byl použit i u některých výše zmíněných moravských nálezů ostruh s háčky (u nichž je akceptována domácí výroba), stejně jako u tzv. avarských litých bronzů pozdní fáze; k tomu viz Kouřil 2019a, 181–200. Např. Benda 1966, 12–13, obr. 16, 17. Profantová 2011, 91–92. Lennartsson 1997–1998, zejm. 453–455.

262

0

3 cm

1

2

3

4

Obr. 161 Jedna z dvojice bronzových ostruh s plastickou výzdobou z Mikulčic, hrob 433 od 3. kostela 1 – celkový pohled, ostruha inv. č. 594–792b/57; 2 – detail raménka; 3 – detail ploténky se třemi nýty; 4 – detail dlouhého nezdobeného bodce

a velkomoravského období (nezřídka na puncovaném pozadí) a v Karpatském bazénu přežívají až hluboko do 10. století.38 Na základě provedeného rozboru se tedy kloníme k názoru, že oba mikulčické páry, jak již naznačilo starší bádání, nepochybně stojí pod silným karolinským působením. Avšak samotný typ ostruh (morfologie), způsob jejich odlití i kompletace a konec konců i chro­ nologické řazení nás vedou k možnému závěru, že jsou lokálním produktem. Řemeslník pracující pro nejvyšší místní elitu, který je vyrobil, musel být ovšem velmi dobře obeznámen s náročně pro­ vedenými západními exempláři, a lze snad tedy v tomto případě uvažovat o jeho eventuálním cizím původu. Úvahu, že ostruhy s ploténkami a nýtky v příčném žlábku byly na Moravě v 9. století zhotovovány cizími mistry, vyslovil S. Brather. To je samozřejmě možné pro dobu jejich počáteční produkce, lze si však jen obtížně představit, že by tomu tak bylo i po několik dalších desetiletí jejich masové výroby.39 Vezmeme-li v potaz, že kazetovité členění ramen a jejich ukončení očkem vychází na západě z obliby na počátku či maximálně v průběhu 1. třetiny 9. století, pak by naše ostruhy představující poněkud odlišnou kvalitu mohly být teoreticky realizovány nejdříve někdy v průběhu 30. až 50. let tohoto věku. Ostruhy s ploténkami a nejčastěji se třemi nýtky v příčném žlábku zastupují typ frekventovaný zejména v průběhu 2. poloviny 9. století, s maximální kulminací v jeho 3. čtvrtině. Reprezentují v našem zájmovém prostoru nejrozšířenější typ ostruh, když se připouští jejich jistý přesah až do století 10. Je dosti pravděpo­ dobné, že právě oba výstavní mikulčické páry, ale i některé další ostruhy (např. z hrobu 232 od 2. kostela anebo hrobu 100 od 6. kos­ tela) mohly stát na jejich počátku.40 Ploténky, jakkoliv poněkud odlišně formované, známe u nás u ostruh označovaných jako typ Biskupija-Crkvina, a to zpravidla se třemi vertikálně umístěnými nýtky po obou jejich okrajích. Tyto ostruhy předcházely námi studovanému typu; v našich poměrech jsou příznačné především pro 2. čtvrtinu 9. věku. Jejich upínací systém musel být vzhledem k počtu a umístění nýtků asi poněkud odlišný a zřejmě i složitější. Geneticky souvisejí s karolinskými předlohami, třebaže z říšského území jsou exempláře s takto uspořádanými nýtky k dispozici jen v nevelkém počtu.41 Pokud jde o chronologické postavení hrobu 44, je evidentní, že na pohřebišti nepatří k nejstarším; jeho další výbava jej po­ měrně jistě řadí do průběhu 2. půle či závěrečné třetiny 9. století. Výjimkou jsou dle našeho mínění pouze ony reparované a zřejmě i relativně dlouhou dobu užívané měděné ostruhy, které lze do jisté míry považovat za ceremoniální. Je pravděpodobné, že šlo o pár zděděný, který měl u pohřbeného mladého muže vyjadřovat především jeho nadstandardní dědičné společenské postavení, když sám v praxi zřejmě užíval především železnou variantu. Co se týká ostruh a jejich garnitur z hrobu 50/VI i podkolenních vázání shodného provedení z hrobu 100/VI, lze vyjádřit přesvědčení, že i tyto artefakty pocházejí z totožné dílny, ve které byly vyrobeny „maskovité“ ostruhy, a jejich vznik položit snad také před polovinu či do období kolem poloviny 9. věku. Jistý vztah k výše hodnoceným exemplářům mají další skvělé bronzové ostruhy s příslušnými garniturami, jež byly vyzvednuty z hrobu 433 u trojlodní baziliky (3. kostel), největší velkomoravské sakrální stavby (obr. 161). Hrob zapuštěný do staršího sídlištního 38 39 40 41

Dekan 1976, 123; Bollók 2015b, 225 sq. Brather 2001, 300. Kouřil – Tymonová 2013, 141–143. Koch 1982, 68–69; Gabriel 1988a, 110–113; Kouřil 2005, 86; Robak 2017, 120.

objektu byl situován ve vzdálenosti cca 8 m od severovýchodního nároží svatyně. Byl v něm pochován mladý muž ve věku 20–30 let. O významu a postavení pohřbeného svědčí mimo ostruh i kvalita další výbavy, mezi níž vyniká např. stříbrné opaskové bohatě zdobené jazykovité nákončí anebo jiné stříbrné nákončí menších rozměrů s druhotně vsazenou antickou gemou.42 Ostruhy parabolického tvaru zhotovené z cínového bronzu sestávají ze dvou částí. V celistvosti byla odlita ramena a bodec, samostatně pak jazykovité ploténky. Ramena mají trojúhelníkovitý profil, delší válcovitý, ke kořenu se zužující bodec je na vrcholu kuželovitě zahrocen. Ploténky zdobené vrubořezem jsou připevněny pomocí tří nýtků v příčném žlábku; nýtky spočívající na měděné podložce jsou obtočeny tenkým drátkem a obdobná měděná pod­ ložka byla použita i z vnitřní strany. Odlity a opatřeny vrubořezovým ornamentem vegetabilního charakteru (s centrálním motivem palmety) jsou rovněž přezky a průvlečky upínacích řemínků. Stopy zlacení byly s výjimkou měděných podložek pod nýtky záchytných plotének zjištěny jen místy. Nejlépe byly zachovány na samostatné ploténce náležející k ostruze, u níž chybí podstatná část jednoho raménka.43 Ostruha se do hrobu dostala nejspíše již v torzálním stavu jako nefunkční artefakt. Ostruhy opět vypovídají o západ­ ních impulzech. Výrobu lze ovšem předpokládat v lokální dílně nejspíše někdy v průběhu 2. čtvrtiny, respektive kolem poloviny 9. století, kdy se také u baziliky velmi pravděpodobně započalo s ukládáním zemřelých.44

Dětské ostruhy Čtvrtým a posledním párem vyrobeným z barevného kovu jsou drobné ostruhy s páskovými rameny z hrobu 471, rovněž od 3. kostela (obr. 162). Malá hrobová jáma byla vyhloubena téměř v dotyku se severovýchodním nárožím baziliky a spočívalo v ní přibližně dva roky staré dítě. Ve výbavě se zachovala jedna celá ostruha, z druhé pouze jedno raménko, dále pak kování jejich upínacích souprav a také dva hruškovitě tvarované stříbrné gombíky zdobené rozvi­ nutým motivem několikanásobné palmety.45 Ostruhy parabolického tvaru mají stříškovitý (lehce konkávní) profil ramének. Ta jsou přibližně ve své dolní třetině nápadně zúžena, na konci zaoblena a opatřena trojicí nýtků podložených z vnější strany stříbrným, z vnitřní strany měděným plíškem. Ostruhy stejně jako garnitury (výrazně profilované přezky, oválné stříškovité průvlečky a jazyko­ vitá stříškovitá nákončí se třemi nýtky na stříbrné podložce ovinu­ tými stříbrným tordovaným/perlovcovým drátkem) jsou vyrobeny z mosazi. Na raménkách se uplatnila výzdoba drobných vybíjených dolíčků uspořádaných do hustých řad. Krátký kvádříkovitý bodec se zaobleným vrcholem a pěti zářezy na hranách je zasazen do oblouku ramen a z vnitřní strany roztepán. Chronologickému postavení páskových ostruh byla v poslední době věnována zvýšená pozornost. Na jedné straně se doba jejich užívání ztotožňovala především s 2. polovinou až závěrem 9. či dokonce počátkem 10. věku,46 na straně druhé byl jejich výskyt na relevantních pohřebištích, zejména u 3. mikulčického kostela, vcelku oprávněně hledán již před polovinou 9. století; u hrobu 471

42 43 44 45 46

Klanica et al. 2019, 68–69. Raménko zřejmě vůbec nebylo do hrobu vloženo; není příliš pravděpodobné, že by uniklo při exkavaci hrobu. Kouřil – Tymonová 2013, 142. Klanica et al. 2019, 81. Košta 2008, 280–282.

263

tak lze na základě stratigrafických poměrů uvažovat o období ko­ lem poloviny tohoto věku.47 Původ a předlohy páskových ostruh můžeme opět hledat v produkci západních dílen, kde jsou známy již v pozdně merovejském období i z mladších karolinských nekro­ polí.48 Pro poznání sociální stratifikace velkomoravské společnosti mají ostruhy z hrobu malého chlapce (infans I) prvořadý význam. Jsou nepochybným symbolickým dokladem jeho příslušnosti k vládnoucí společenské vrstvě a zároveň vypovídají o dědičnosti tohoto výsadního postavení včetně právního ukotvení. Není to jev ojedinělý, miniaturní předměty – ostruhy nebo sekerky, případně kopí, ale i další atributy asociující příslušnost ke skupině urozených, poskytly i jiné dětské pohřby, především pak na velkomoravských lokalitách střediskového významu.49 Takovým pohřbem, který opětovně nabídnul nevšední ostruhy, byl hrob 437 situovaný v těsné blízkosti hrobu 471 (obr. 163). Chlapec ve věku 3–4 let měl na nohou malé ostruhy doprovázené přezkami a průvlečkami. Z další výbavy mimo malého nožíku byl v oblasti hlavy nalezen velmi pěkný stříbrný kulovitý gombík opatřený granulací, původně snad se skleněnou vložkou.50 Ostruhy byly vykovány nejspíše z jednoho pásku železa (?) a na koncích ramen půloválného průřezu zakončeny jazykovitými ploténkami se třemi nýtky v příčném žlábku. Zřetelná je asymetrie ramének u cele zachovalého kusu, u druhého jedna ploténka chybí. I tu se zdá, že jde o primární stav, v jakém byly ostruhy uloženy do hrobu; schází i případná nákončí garnitur a kónický válcovitý bodec postrádá u obou exemplářů zakončení. Souprava náleží již k naší skupině II – železným tauzovaným zástupcům. Jejich povrch je totiž z vnější strany velmi hustě tauzován stříbrem, jehož přesahy byly roztepány do plochy, což navozovalo dojem celostříbrného výrobku; takto upravený povrch měl oproti pouhému postříbření větší odolnost vůči mechanickému otěru. Stříbrné nýtky na ploténkách byly podloženy rovněž stříbrnou podložkou a obtočeny perlovcovým věnečkem z téhož materiálu; z vnitřní strany byl použit měděný plíšek. Rámečky přezek a průvlečky byly zdobeny obdobným způ­ sobem jako vlastní ostruhy, týlní destička a trn jsou patrně z pos­ tříbřeného železa. Uvedený způsob dekorace má dlouhou tradici v merovejském a karolinském okruhu, odkud máme k dispozici celou řadu takto pojatých výrobků.

1

2

0

3 cm

3

Železné tauzované ostruhy Vliv západních předloh se promítá i do dvou párů železných ostruh zdobených tauzováním z hrobů dospělých jedinců, které patří v rámci mikulčických památek tohoto druhu k těm nejokázalej­ ším. První z nich pocházejí z hlubokého a vydřeveného hrobu 232 od 2. kostela (obr. 164).51 Náležely dospělému muži. Kromě nich a odpovídající přezky s průvlečkou a nákončím byl pohřeb prost jakékoliv další výbavy.52 Tvar ostruh je jen mírně parabolický a spíše se blíží formě písmene U. Raménka obdélníkového průřezu jsou ukončena menšími čtvercovými ploténkami se třemi horizontálně zapuštěnými nýtky. Ty leží na pozlacené měděné podložce a jsou obtočeny měděným perlovcovým drátkem. Krátký hranolovitý 47 48 49

50 51 52

Kavánová 2012, 169–170, 182. Např. Stein 1967, 236–237; Schnitzler et al. 2009, 407–408. Např. Hrubý 1955; Kalousek 1971, 133–134; Galuška 2012a, 104; Klíma 2019, 119; Nowotny 2019, 215; přehledně Klápště 2005, 24–27; 2012, 18–20; srov. např. Goßler 2013, 86; Borzová – Molnárová 2017, 113–128; Profantová – Tomková 2018, 273. Klanica et al. 2019, 69–70. Werner 1969, 506. Poulík 1957, 326.

264

4

Obr. 162 Jedna z dvojice malých ostruh s páskovým raménkem z Mikulčic, dětský hrob 471 od 3. kostela 1 – celkový pohled, ostruha inv. č. 594–1025a/57; 2 – detail nezdobeného raménka; 3 – detail ploténky se stříbrnou podložkou a třemi stříbrnými nýty; 4 – detail nezdobeného bodce

1

2

0

3 cm

3

4

Obr. 163 Jedna z dvojice železných ostruh bohatě tauzovaných stříbrem z Mikulčic, hrob 437 od 3. kostela 1 – celkový pohled, ostruha inv. č. 594–1127a/57; 2 – detail raménka se stříbrnou tauzií; 3 – detail jazykovité ploténky se třemi nýty v příčném žlábku; 4 – detail kónického bodce

bodec je na vrcholu jehlancovitě zakončen, vsazen do oblouku ramen a z vnitřní strany roztepán. Zcela unikátní, tauzií mistrně provedená, je výzdoba. Raménka jsou rozčleněna do čtyř základních polí, přičemž mezi třetím a čtvrtým, na koncovou ploténku nava­ zujícím úsekem, je patrné zřetelné zeštíhlení, kde není dekorace uplatněna. Do středu těchto polí, stejně jako do středu tří stran bodce (čtvrtá strana směřující při užívání ostruhy směrem k zemi, která nebyla vizuálně postižitelná, je bez výzdoby) je plytce zahlou­ ben ovál vymezený zatepaným měděným perlovcovým drátkem; z něho vystupují čtyři mědí pokryté kruhové body vzdáleně evokující podobu kříže. Ten je v rovnoramenné (řecké) formě zcela zřetelně vyveden na meziprostorech oddělujících jednotlivá pole ramen. Výzdoba provedená žárově pozlacenou mědí v podobě drobných plasticky vystupujících bodů je ve dvou řadách přítomna také na ploténkách. Stejným způsobem (měděným perlovcovým drátkem) je po obvodu opatřena také tenká destička vložená mezi bodec a oblouk ramének. Zbývající část plochy ramen je vyplněna mříž­ kovým motivem vyhotoveným stříbrnou tauzií. Naprosto totožnou sestavu zaznamenáváme i na kompletní garnituře. Podaná charakteristika nás v řadě společných znaků spojuje s bronzovými pozlacenými ostruhami z hrobů 44 a 50. Jde zejména o přibližně shodný tvar, krátký poměrně robustní zahrocený bodec, segmentovité členění ramen včetně nápadného nezdobeného zú­ žení ve spodní třetině, jejich ukončení ploténkami se třemi nýtky v příčném žlábku a rovněž celoplošná výzdoba ostruh včetně bod­ ce.53 Poněkud zarážející je však kontrast mezi hrobovou výbavou, která u muže z hrobu 232 v podstatě chybí. Samotné využití dvou (případně i více) odlišných kovových prvků při výzdobě tauzií je pak v našem prostoru spíše ojedinělé. Uplatnilo se však např. ve Starém Městě na excelentních ostruhách z hrobů 224/51 anebo 266/49 (oba páry typu Biskupija-Crkvina), přičemž s výrobou těch prvních se uvažuje již na přelomu 8. a 9. století, druhé se měly do­ stat do hrobu ve starší fázi 1. půle 9. století; u obou se předpokládá spíše domácí provenience.54 Mezi západoevropskými památkami hmotné kultury bychom našli celou řadu analogií pro zdobení ostruh tauzií včetně užití kombinace dvou odlišných materiálů již v merovejském55 a samozřejmě i v pozdějším období. Např. na ostruze z Ellwangen-Pfahlheim z cca 3. čtvrtiny 7. století, tauzované dvěma odlišnými kovy, jsou přibližně uprostřed ramének umístěny drobné kruhové terčíky, v nichž je tauzií zvýrazněn rovnoramenný křížek; takto pojaté výrobky patrně představují jakési „prototypy“, ze kterých později, v modifikované podobě, jistě vycházely např. tvůrci ostruh z Bašovců, Nitry anebo Divinky.56 Má se za to, že zejména tzv. Streifenmotiv pak vycházel především z bavorského okruhu a byl mimo jiné uplatněn kupř. také na ostruhách z Po­ hanska anebo Nitry.57 Je očividné, že ostruhy z hrobu 232 reprezentují velmi jemnou a precizní práci; a třebaže pro ně nenacházíme přímé cizí předlohy, je víceméně zřejmé, že následují produkci západních dílen. Jestliže jsme se podmíněně vyslovili pro domácí původ bronzových pozla­ cených ostruh, pak bychom takto snad mohli hodnotit i ostruhy z tohoto hrobu včetně zachovalé garnitury. Pohřeb můžeme i s při­ hlédnutím k jeho umístění a hloubce pokládat v rámci nekropole u 2. kostela za jeden ze starších, a to i s vědomím, že postrádáme 53 54 55 56 57

Srov. také Kavánová 1976, 20. Galuška 1998b, 95–107; 1999, 84–108; k tomu kriticky Robak 2017, 120–124. Např. Christlein 1973, 151; Nawroth 2001, 56. Hanuliak – Pieta 2014, 143; Fusek – Holeščák 2019, 167. Stein 1967, 30; Robak – Bednár 2021, 425–428.

265

jakýkoliv další průvodní materiál. Ostruhy hovoří pro poměrně časnou dobu vzniku i uložení do země, snad již kolem poloviny 9. století, ačkoliv J. Poulík soudil, že to bylo později, až v průběhu posledních čtyř dekád tohoto věku.58 Stojí tak společně s pozlacenými páry na počátku rozsáhlé skupiny ostruh se třemi nýty v příčném žlábku, které ve velkomoravském milieu doznaly nejvýraznějšího rozšíření a postupně pronikly i do sousedních regionů.59 Posledními ostruhami patřícími k jedinečným tauzovaným výrobkům z Mikulčic (skupina II), jsou železné ostruhy z hrobu 100 od 6. kostela (obr. 165).60 Hrob ležel necelé 3 m jižně od východní apsidy a spočíval v něm nebožtík mužského pohlaví (juvenis, cca 14–16 let). Bohaté vybavení včetně stříbrného gombíku s puklič­ kami a granulací i kompletních setů vrubořezem zdobeného pod­ kolenního vázání (viz také hrob 50) dokládá, společně s ostruhami a jejich garniturami, významnou pozici zemřelého. Vlastní ostruhy jsou svým parabolickým tvarem a velikostí přesnou kopií párů z hrobu 50 a 44, přičemž s posledně uvedeným exemplářem je pojí především jazykovité ploténky se třemi nýtky zapuštěnými v příčném žlábku. Krátký válcovitý ke kořenu se zužující bodec, na vrcholu ohlazený, byl zřejmě vykován společně s rameny z jednoho dílu železné tyčinky (?). Celý povrch ostruh včetně bodce a přísluš­ ných kovových částí upínacích souprav krášlila stříbrná tauzie tvořená šupinovitě uspořádanými trojicemi čtvrtobloučků. Jde opět o motiv, který znalo již období merovejské a který se zřejmě udržel poměrně dlouhou dobu. Přesně takovým způsobem byla kupř. zdobena hlavice spathy přibližně z poloviny 7. století vyzvednutá z hrobu 20/1893 na pohřebišti v Pfahlheimu (tauzie tu byla prove­ dena stříbrem a mědí).61 Na Moravě byl tento motiv uplatněn ještě na železných ostruhách s jazykovitými ploténkami z hrobu 225 na Pohansku u Břeclavi (jen bodec je zdoben odlišně). Tauzie zde byla sice vyhotovena pouze mědí,62 avšak naprostá identita obou párů napovídá produkci jedné dílny, nejspíše mikulčické. S ní můžeme ztotožnit, jak jsme již výše naznačili, i ostatní zde posuzované ostru­hy (bronzové i železné s výjimkou ostruh s háčky).

0

3 cm

1

2

3

Závěr Pokusíme-li se v krátkosti sumarizovat výsledky, ke kterým jsme dospěli rozborem vybraných honosných mikulčických ostruh a jejich garnitur, dobereme se k následujícímu konstatování. S výjimkou nejstarších bronzových exemplářů s dovnitř zahnutými háčky byly všechny další výjimečné ostruhy vyzvednuty pouze z hrobů dislokovaných v bezprostřední blízkosti významných sakrálních staveb. Doprovázely převážně mladší muže a děti mužského po­ hlaví. K hrobovým jámám, jejich rozměrům, úpravám a případným dřevěným (eventuálně železným) prvkům se bohužel nelze (kromě hrobu 232) blíže jednoznačně vyjádřit. Signifikantní je relativně bo­ hatý průvodní materiál, v němž nechybí (opět s výjimkou hrobu 232) zdobené bronzové pozlacené anebo stříbrné artefakty, drahé ka­ meny či podkolenní vázání (viz esej 3.7). Příznačná je i skutečnost, že v žádném z nich nebyly nalezeny zbraně, od jejichž ukládání do hrobů se zřejmě upustilo nejdříve. Hrobová výbava vcelku jednoznačně napovídá, že pohřbení jedinci náleželi ke skupině urozených, nárokujících si dědičné privilegované postavení v rámci 58 59 60 61 62

Poulík 1957, 326. Srov. také Wachowski 1986–1987, 60–61. Profantová 2003, 27–28. Nawroth 2001, 24–25. Benda 1966, obr. 50; Kalousek 1971, 133–135.

266

4

Obr. 164 Jedna z dvojice železných tauzovaných ostruh z Mikulčic, hrob 232 od 2. kostela 1 – celkový pohled, ostruha inv. č. 594–1647a/56; 2 – detail raménka s mistrně provedenou tauzií; 3 – detail malé čtvercovité ploténky se třemi nýty obtočenými měděným perlovcovým drátkem; 4 – detail krátkého, kuželovitě ukončeného bodce

1

2

0

3 cm

velkomoravské společnosti; výmluvným dokladem tohoto stavu jsou zejména uvedené dětské pohřby s miniaturními ostruhami. Je zajímavé, že některé z ostruh se do hrobu dostaly „programově“ v evidentně poškozeném stavu, což překvapuje zvláště u dětských párů; časté jsou rovněž chybějící nebo neúplné garnitury, to je ovšem na velkomoravských nekropolích jev vcelku obvyklý.63 Hodnocené ostruhy představují neopakovatelné originály, pro něž v současnosti nemáme k dispozici identické paralely. Přesto je zřejmé, že předlohy pro jejich vznik musíme hledat v okruhu karolinském, patrně především ve výrobcích porýnských dílen. Zdá se nám ovšem, že nejde o přímé importy. Ostruhy mohly být zhotoveny (imitovány) v domácím prostředí, snad cizím řemeslní­ kem – specialistou znalým západních vzorů a ovládajícím nezbytnou techniku provedení, i když způsob odlévání a kompletace, zvláště u bronzových pozlacených kusů, se jeví být přece jen dosti odlišný. Jsme toho názoru, že ve většině případů spatřily světlo světa před nebo kolem poloviny 9. století. Každopádně svědčí o snaze rodící se moravské aristokracie (velmožské vrstvy) manifestovat mimo jiné i jejich prostřednictvím coby symbolů nadstandardního po­ stavení svůj vysoký sociální status jako součást úsilí vyrovnat se západním elitám, a v místních podmínkách dát zřetelně najevo, kdo jsou a kam patří. Do jisté míry tak ostruhy představují jeden z prostředků spoluvytváření a formování její identity.64

3

4

Obr. 165 Jedna z dvojice železných ostruh zdobených stříbrnou tauzií z Mikulčic, hrob 100 od 6. kostela 1 – celkový pohled, ostruha inv. č. 594–646/60; 2 – detail raménka se stříbrnou tauzií zdobenou půl- a čtvrtobloučky, které jsou uspořádané do šupinovitého vzoru; 3 – detail jazykovitých plotének se třemi nýty; 4 – detail krátkého válcovitého bodce

63 64

Srov. Kouřil – Tymonová 2013, 141. K tématu nejnověji např. Bilogrivić 2019, 113–147.

267

3.2.1 exkurz Ostruhy a středoevropští Slované — Pavel Kouřil

Kdy vlastně začali Slované používat ostruhy, není doposud zcela jasné. Nejstaršími exempláři, které jim můžeme připsat, jsou ostruhy s háčky na koncích ramen, jež jsou v převaze zahnuty do­ vnitř, méně často vyhnuty ven. Vcelku konsensuálně je přijímáno, že to bylo pozdně merovejské a karolinské prostředí opírající se o pozdně římské tradice, jež mělo významný podíl na jejich vzniku a produkci. Případné ovlivnění z okruhu západních Baltů považujeme, zejména v prostoru jižně Karpatského oblouku, za nepravděpodobné. V prvních ucelenějších pracích týkajících se časového vročení primárního užívání uvedeného typu ostruh se uvažovalo již od 6.–7. století, jakkoliv v případě honosnějších bron­ zových artefaktů se počítalo s obdobím kolem poloviny 8. věku.1 To se ovšem, především v rámci českých zemí a Slovenska anebo u severozápadních Slovanů, ukázalo jako dosti problematické a ne zcela průkazné.2 Zvláště poslední důkladný rozbor moravských bronzových zástupců prokázal, že nejen ony, ale velmi pravděpo­ dobně i zdejší železné kusy náležejí až 8. století, především pak jeho druhé půli, případně třetí třetině; nelze zcela vyloučit ani mírný přesah do prvních decennií věku následujícího.3 Ze 17 bronzových ostruh s háčky či jejich částí zaznamenaných z moravského území jich více než polovina (10) pochází právě z Mikulčic (skupina I); vyznačují se poměrně vysokou profesiona­ litou svého provedení i jistou uniformitou (obr. 166). Všechny jsou odlity v celistvosti pomocí dvoudílné formy, u žádné z nich nebyl zaregistrován vsazovaný bodec. Rentgenofluorescenční analýza dovolila konstatovat, že byly povětšinou zhotoveny z olovnatého bronzu spolu s dalšími kovy v podobě cínu a malého množství zinku. Výzdoba koncentrující se na ramenou a bodcích byla pro­ vedena pilováním (horizontální rýhy, motiv jedlové větévky, motiv přesýpacích hodin), méně časté jsou plastické vývalky, případně plastická žebírka, jen ojediněle kombinovaná s vypilovanými rýhami. Nelze vyloučit, že byla použita i technika vybíjení ornamentu a ve vzácných případech mohla být plastická výzdoba přímo odlita. Některé z těchto ostruh měly povrch ještě upraven cínováním, u jedné lze uvažovat o postříbření.4 Ostruhy s háčky (bronzové i železné – technotypy I, II a III) jsou v našem zájmovém prostoru na rozdíl od severněji a východněji po­ ložených slovanských oblastí vcelku rychle střídány pokročilejšími typy, třebaže po určitou dobu s nimi mohly být synchronní. Podle zatímního pozorování nic nenasvědčuje tomu, že by na Moravě přežívaly hlouběji do 9. věku. Slovanská/moravská elita se jich po­ měrně rychle vzdala a inspirovala se vyspělejšími a honosnějšími vzory vycházejícími z karolinského milieu. Tento nový typ ostruh

s krátkým bodcem a rameny parabolického tvaru ukončenými plo­ ténkami je z Mikulčic znám z několika relativně bohatých elitních hrobů, nacházejících se, jak již výše vzpomenuto, na kostelních nekropolích.

1

2

4

3

6

0

3 cm

5 1 2 3 4

Např. Żak – Maćkowiak-Kotkowska 1988; Wadyl 2018, 14–15. Profantová 2016, 23, 35–36; Jakubčinová 2017, 101–102; Biermann 2019, 25; Wadyl 2018, 14–15. Kouřil 2019a, 181–200. Blíže viz Kouřil 2019a.

268

Obr. 166 Bronzové ostruhy s háčky a jejich části z Mikulčic 1 – inv. č. 594-391/72; 2 – inv. č. 594-390/72; 3 – inv. č. 594-571/83; 4 – inv. č. 594-1360/60; 5 – inv. č. 594-836/69; 6 – inv. č. 594-572/83

3.2.2 exkurz Dva páry ostruh v hrobové výbavě — Pavel Kouřil

Ukládání dvou párů ostruh do jednoho hrobu bylo zcela průkazně doloženo toliko na velkomoravských lokalitách centrálního charak­ teru, a to v jednom případě v rámci mikulčických pohřebišť (výše hodnocený hrob 44) a u dvou pohřbených na nekropoli ve Starém Městě - Na Valách (hroby 119/AZ a 50/50; obr. 167).1 Oba staroměstské pohřby – relativně bohatě vypravené – lze označit za bojovnické. Platí to zejména o prvním z nich, v němž spočíval vysoký statný muž. Obsahoval mimo jiné meč typu H s krátkou čočkovitou, mo­ sazí tauzovanou příčkou, jedno dlouhé a jedno krátké železné kopí, typickou moravskou sekeru bradatici a vědérko; nebožtík měl jedny ostruhy s příslušnými garniturami připevněny na nohou, druhá dvojice ležela vedle levého chodidla. Druhý pohřbený (50/50), jehož skelet byl téměř zcela stráven, měl ostruhy se zbytky kůže disloko­ vány rovněž u dolních končetin, další pár spočíval v místech levé dlaně; k výbavě náležel i zlatý žebrovaný gombík, podkolenní vázání (přezky s nákončími), u pasu čtvercové kování a nákončí. Všechny ostruhy ze Starého Města byly zhotoveny ze železa, ukončení jejich ramen bylo patrně lopatkovité a ortogonální, blíže se nelze (stejně jako k případné výzdobě a technickému provedení) z důvodů špatné zachovalosti předmětů vyjádřit. V kontextu s uvedeným můžeme ještě připomenout i hrob 1/2003 z Modré nedaleko Starého Města. Zde měl zemřelý, mimo vysokých železných ostruh s lopatkovitě formovanými ploténkami se dvěma nýty a příslušnými garniturami ve funkční poloze, v místech levé dlaně (patrně ve váčku společně s jinými drobnými předměty) i dvě raménka dalších ostruh; obě jsou ukončena ortogonálně vyhotovenými ploténkami opět se dvěma nýty a má se za to, že náleží dvěma odlišným exemplářům; pohřeb jako celek pak nevykazuje známky nadstandardního vybavení.2 Je zajímavé, že z území Čech ani Slovenska doposud podobné pohřby se dvěma páry ostruh ze sledovaného časového úseku, pokud je nám známo, nemáme k dispozici, když pomíjíme ojedinělé (často dosti nejasné) případy přítomnosti tří ostruh v hrobě. A takovou situaci se nám prozatím nepodařilo zaznamenat ani v jiných oblastech střední a středovýchodní Evropy.

Obr. 167 Dva páry ostruh z hrobu 44 u 2. kostela v Mikulčicích

1 2

Hrubý 1955, 87, 381, 473. Galuška 2012a, 91–110.

269

3.2.3 exkurz Olověná matrice ostruhy — Lumír Poláček

Dosud nepublikovaná olověná matrice ramene ostruhy DP 10/2010 byla nalezena při systematickém detektorovém průzkumu mikulčic­ kého hradiště v roce 2010. Místo nálezu se nachází v severozápadní části předhradí (obr. 155 v eseji 3.2). Vzhledem k hloubce nálezu v dosahu moderní orby (tj. max. 25 cm) nelze říct k nálezovému kontextu artefaktu nic bližšího. V každém případě jde o nález zcela výjimečný. Jednak jsou přímé doklady kovolitecké výroby v Mikulčicích a obecně na Velké Moravě vzácné, jednak je tato matrice jedinečnou a názornou ukázkou toho, jak se mohly ve své době přenášet vzory konkrétních výrobků uměleckého řemesla mezi jednotlivými kulturními a geografickými oblastmi. Navíc jde o typ ostruhy, který zatím z Mikulčic neznáme a který má blízko k honosným exemplářům karolinských ostruh z Chorvatska, konkrétně z lokality Biskupija-Crkvina. Použitý materiál – olovo – identifikuje předmět jednoznačně jako pracovní výlitek formy předmětu – v žádném případě nešlo o součást funkční ostruhy. Rameno ostruhy bylo nalezeno celé, avšak v deformovaném stavu (obr. 168). Šlo evidentně o druhotnou deformaci, což je v případě artefaktu z měkkého olověného materiálu pochopitelné. Ploténka ostruhy byla lehce poškozena při vyzvedávání z terénu. Pro potřeby rekonstrukce původního vzhledu ostruhy byl pořízen odlitek předmětu z tekutého polyuretanu. Tento recentní odlitek byl v průběhu své výroby uměle vytvarován jednak do předpoklá­ daného původního parabolického tvaru ramen ostruhy, jednak – pro potřeby dokumentace – uměle vyrovnán do „roviny“ (obr. 169). Díky modernímu odlitku je možné rekonstruovat podobu matrice, resp. odpovídající ostruhy. Délka ramene v uměle na­ rovnaném stavu je 112 mm, výška rekonstruovaného, parabolicky tvarovaného ramene ostruhy je cca 97 mm. Nízká obdélníková ploténka má rozměr 28 × 18 mm; místa pro dvě svisle orientované řady nýtů jsou naznačena pouze důlky ne hlubšími než 1 mm. Rameno ostruhy průřezu půloblouku je s výjimkou kratšího (1,3 cm) nezdobeného úseku ve své spodní části celé opatřené bohatou výzdobou (obr. 169). Ta se skládá z šesti opakujících se polí rozdělených výše uvedeným nezdobeným úsekem (5 polí nad a jedno pole pod ním). Výzdoba každého pole sestává z podobného rostlinného úponkového ornamentu. Jednotlivá pole ramen jsou od sebe oddělena plochým páskem s výrazně reliéfně ztvárněným křížem ve středové části. Obdobná je i výzdoba ploténky (obr. 170 vlevo). Úponková výzdoba matrice se blíží ornamentu karolinských ostruh z Chorvatska, zejména hrobu ze sarkofágu v severním prostoru nartexu baziliky v Biskupiji-Crkvině (obr. 158 v eseji 3.2; obr. 170 vpravo).1 Výzdoba tohoto páru ostruh se však ve srovnání s naší matricí omezuje jenom na malou část ramen v blízkosti trnu a na ploténky. Na druhou stranu, členění výzdobných polí naší matrice přesně odpovídá výzdobnému schématu výše uvedených

0

3 cm

Obr. 168 Olověná matrice ramene ostruhy 1

Srov. Petrinec 2009, 79, 196, Taf. 108.

270

Nález inv. č. DP 10/2010 z předhradí mikulčického hradiště

honosných bronzových pozlacených ostruh z hrobů 44 a 50/VI, zejména těm z hrobu 50 od 6. kostela v Mikulčicích (5 + 1 pole výzdoby; viz obr. 157, 159 v eseji 3.2). V případě dotčeného ramene jde o jednu ze tří technologických částí, z nichž byly standardně sestavovány lité ostruhy z Mikulčic (hroby 44 a 50/VI).2 Naše ostruha se řadí k typu se třemi vertikálně umístěnými nýtky po obou stranách plotének, označovanému jako typ Biskupija-Crkvina. V domácím prostředí jsou takto klasifikované ostruhy datovány vesměs do 2. čtvrtiny 9. věku,3 takže by měly re­ prezentovat časový horizont předcházející výskytu výše uvedených honosných bronzových ostruh z hrobů 44 a 100/VI. Svou výzdobou se matrice z Mikulčic nejvíce blíží honosným exemplářům raně karolinských ostruh z výše zmíněného naleziště Biskupija-Crkvina (obr. 158 v eseji 3.2). Olověná matrice se mohla do Mikulčic dostat právě odsud – ze starochorvatské oblasti nebo přímo z Franské říše. Zda ji sem přinesl řemeslník nebo obchodník přicházející z těchto oblastí, nebo ji získal některý příslušník místní elity a použil jako vzor pro zadání zakázky na výrobu podobné ostruhy u místních řemeslníků, těžko někdy zodpovíme. V každém případě je to první doklad ostruhy tohoto typu v Mikulčicích, navíc doklad naznačující možnou výrobu „na místě“ podle cizí předlohy. Pokud existovaly v Mikulčicích 9. století skutečné ostruhy vyrobené podle této matrice nebo jí podobné, pak by mohly být předchůdcem obou výše uvedených honosných párů bronzových pozlacených ostruh z hrobů 44 a 50/VI v Mikulčicích a tvořit takto chybějící článek v genezi „domácích“ ostruh. 2 3 0

Viz esej 3.2. Viz esej 3.2.

3 cm

Obr. 169 Recentní odlitek matrice z polyuretanu Recentní odlitek byl po vyjmutí z formy a během tuhnutí postupně narovnáván, a to do pravděpodobné původní (autentické) a „vyrovnané“ umělé podoby

Obr. 170 Srovnání výzdoby konce ramene ostruhy/matrice z Mikulčic (vlevo) a ploténky ostruhy z Biskupije-Crkviny (vpravo)

271

Zlatá náušnice z Mikulčic, z bohatého ženského hrobu 505 u trojlodní baziliky (3. kostel)

3.3  Náušnice coby součást „mezinárodní“ módy — Šimon Ungerman

S náušnicemi byly pohřbívány pouze dívky a ženy. Moravští muži – na rozdíl od některých kočovnických národů – tento druh šperku nenosili. Termín „náušnice“ se v archeologické literatuře používá pro označení ozdob definovaných především svým tvarem, kdy základ šperku tvoří drát oválného nebo kruhového tvaru opatřený závěskem či dalšími konstrukčními prvky. V hrobech se nacházejí v bezprostřední blízkosti lebky, na základě této polohy však není možné rozpoznat, zda se nosily přímo v ušním lalůčku jako dnešní náušnice. Zvláště pokud měla pohřbená dívka či žena u hlavy několik párů náušnic, je možné předpokládat, že alespoň některé z nich byly upevněny na čelence, pruhu tkaniny či řemínku za­ komponovaném do účesu.

Typologie Honosné velkomoravské náušnice tvoří z hlediska tvaru velmi variabilní skupinu šperku. Již V. Hrubý a B. Dostál, jedni ze zakla­ datelů moderního archeologického bádání o Velké Moravě, rozdělili náušnice do pěti základních skupin (obr. 171).1 Hlavním kritériem tohoto třídění je tvar a konstrukce hlavního výzdobného prvku. Těmito prvky jsou: hrozníček, bubínek, košíček, sloupeček a lunice. Představme teď ve stručnosti oněch pět skupin. 1) Hrozníčkové náušnice (obr. 171: 1–5) se vyznačují protáhlým výz­ dobným prvkem sestaveným z granulí, který se podobá hroznu; mívá válcovitý tvar a je ukončený o něco větší granulí. Hrozníček může být jednostranný nebo oboustranný, tzn. buď jen vně (obr. 171: 1), nebo zároveň uvnitř i vně dolního oblouku (obr. 171: 2–5). Granule hrozníčku jsou někdy ještě zdobeny dalšími, podstatně menšími granulkami – buď jednotlivými, nebo sestavenými do pyramidek (obr. 171: 5). Drát dolního oblouku zůstal někdy nezdobený (obr. 171: 1, 2), častěji je však lemován filigránovými drátky (obr. 171: 3–5), popř. navíc ještě liniemi granulí (obr. 171: 3, 5). Velmi vzácná je výz­ doba v podobě pletiva z několika tenkých drátků, která přesahuje i na horní oblouk (srov. obr. 171: 6). 2) Bubínkové náušnice jsou opatřeny nejčastěji čtyřmi bubínky, což jsou duté kulovité útvary zhotovené ze dvou plechových po­ lokoulí (obr. 171: 7–11). Při větším počtu bubínky pokrývají celý dolní oblouk (obr. 171: 12) nebo dokonce přesahují i na horní ob­ louk náušnice. Bubínky jsou vždy zdobené, byť by to měl být jen perlovaný drát překrývající spoj polokoulí (obr. 171: 11). Častější je však granulovaná výzdoba v podobě geometrických obrazců (obr. 171: 7, 8, 10, 12) nebo plošné pokrytí povrchu bubínku gra­ nulemi, kdy každá granule je podložena miniaturním kroužkem z hladkého drátu (obr. 171: 9). 3) Hlavním výzdobným prvkem košíčkových náušnic jsou ku­ lovité útvary zhotovené z filigránového drátu, nazývané košíčky. 1

Hrubý 1955, 228–246; Dostál 1966, 35–41.

Košíčky jsou – podobně jako bubínky – tvořeny dvěma polokoulemi, přičemž každá polokoule je sestavena z několika preclíkovitě tva­ rovaných perlovaných drátků, vzácně z kroužků ze stejného drátu. Nejnižší počet košíčků u jedné náušnice je čtyři (obr. 171: 18), při vyšších počtech košíčky pokrývají celý dolní oblouk (obr. 171: 13, 17) nebo tvoří kumulaci dvoukónického tvaru pod dolním obloukem (obr. 171: 14–16). 4) Jako sloupečkové (obr. 171: 19–23) se označují náušnice, jejichž víceméně jediným výzdobným prvkem je dlouhý závěsek sestavený ze dvou kulovitých bubínků a spojujícího mezičlánku. Tento mezičlánek může mít dutý válcovitý tvar sestavený z granulí (obr. 171: 19, 20) nebo stočený z plechu (obr. 171: 23), popř. může být sestaven z řad kroužků vytvarovaných z hraněného drátu (obr. 171: 21, 22). Celý takto vzniklý sloupeček je zdoben granulací. 5) Poslední skupina náušnic byla vyčleněna na základě půlměsíco­ vitého útvaru (tzv. lunice) v místě dolního oblouku (obr. 171: 24–29). Tato lunice je nejčastěji sestavena z filigránových drátků (obr. 171: 25, 28, 29), někdy může být plechová (obr. 171: 24, 26, 27). Tato skupina náušnic je tvarově ještě různorodější než ostatní, což je dáno tím, že kromě lunic jsou použity i řetízky (obr. 171: 24) nebo konstrukční prvky typické pro předchozí skupiny, totiž hrozníček (obr. 171: 27–29), bubínek (obr. 171: 26) nebo košíček (obr. 171: 25). Každá z pěti skupin náušnic se na základě použitých kon­ strukčních a výzdobných prvků dále dělí na typy a varianty. Vý­ sledná typologie V. Hrubého a B. Dostála je sice vžitá a všeobecně akceptovaná, ale pochopitelně není jediná možná. U náušnic sestavených z více druhů konstrukčních prvků (např. z hrozníčků i bubínků, obr. 171: 6) bude vždy záležet na tom, který z nich při vytváření typologie upřednostníme a který naopak upozadíme. Každopádně typologie by neměla být sama o sobě cílem, je vždy pouhým prostředkem, jak archeologický materiál vůbec „uchopit“ a dále s ním pracovat.

Původ Již v 1. polovině 20. století se českoslovenští badatelé zamýšleli nad kořeny luxusního velkomoravského šperku. V té době se nezdálo příliš pravděpodobné, že by šperky zdobené tak náročnými techni­ kami jako granulace, filigrán aj. mohly vzniknout přímo na Moravě. L. Niederle, který byl tehdy v této věci hlavní autoritou, rozlišoval jejich dvojí provenienci: „byzantskou“ a „orientální“. Do okruhu „byzantského“ šperku, u něhož předpokládal výrobu v Konstan­ tinopoli či východním Středomoří, kladl především hrozníčkové náušnice. Obecněji s touto skupinou šperku spojoval používání zlata, tzv. hrubé granulace (viz exkurz 3.3.2) a drahokamů. Naopak za „orientální“ považoval především bubínkové a košíčkové náušnice, vyrobené ze stříbra a zdobené jemnější (tzv. makovou) granulací, resp. filigránem. Místo jejich výroby viděl v Mezopotámii (východní

273

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17

18

19

20

21

22

23

25

26

27

28

29

274

24

Sýrie a Irák) a v Turkestánu, čímž myslel nejspíše území dnešních středoasijských republik východně od Kaspického moře.2 V. Hrubý, který zpracoval honosný šperk z pohřebiště ve Starém Městě - Na Valách, označil tamní zlaté a stříbrné náušnice pod vlivem L. Niederleho za „náušnice byzantskoorientálního charak­ teru“. Domníval se, že značná část z nich byla vyrobena v místních dílnách. Nepokládal však za pravděpodobné, že by tyto šperky vznikly na Moravě zcela samostatně. Počítal s vnějším impulsem při jejich vzniku, a to v podobě příchodu cizích řemeslníků, kteří umění jejich výroby přinesli na Moravu.3 Tehdy i po celou 2. po­ lovinu 20. století však nebyly k dispozici spolehlivější analogie ve Středomoří ani jinde, které by prokázaly, odkud by cizí řemeslníci mohli přijít. Proto v československém bádání postupně převládl výklad, že honosný velkomoravský šperk je především místním výtvorem, i když s využitím pozdně antických tradic. Tím, kdo přinesl náročné výzdobné technologie potřebné k realizaci to­ hoto šperku, pak měli být zlatníci, kteří přišli na Moravu z území avarského kaganátu, když se tento politický útvar na přelomu 8. a 9. století rozpadl.4 V této věci však bylo bádání v zajetí určitého „optického klamu“. Zhruba do stejné doby jako zánik avarského kaganátu se totiž klade počátek kostrového pohřbívání na Moravě. A jelikož členové velkomoravské elity byli pohřbíváni s honosnými milodary včetně šperku, mohlo to budit dojem, že honosný velkomoravský šperk začal vznikat právě v této době. Za pravděpodobnější však považuji výklad, že elita měla zlatý a stříbrný šperk již dříve, tzn. ještě před zavedením inhumace. Bohužel z 8. století nejsou k dispozici žádné archeologické prameny, v nichž by se existence takového šperku mohla odrazit. Každopádně dnes se nezdá, že by na otázku o původu velkomo­ ravského šperku bylo možné najít nějakou jednoduchou a jedno­ značnou odpověď. A to především z toho důvodu, že tato rozsáhlá skupina šperku se skládá z náušnic, prstenů, závěsků atd. mnoha typů. Smysl má pátrat nanejvýš po způsobu vzniku jednotlivých, co nejpřesněji definovaných typů – teprve na takovém základě bude možné dělat nějaké širší závěry. Hlavním východiskem je vždy prostorová analýza výskytu daného typu, a to v co nejširších geografických souvislostech, tzn. alespoň v evropském měřítku. Přitom je třeba počítat se značně odlišnou povahou archeologic­ kých pramenů a nerovnoměrným stavem výzkumu v různých částech Evropy. I přesto se zřetelně ukazuje, že některé typy mají velmi rozsáhlou oblast výskytu. Např. náušnice se čtyřmi bubínky se vyskytují ve všech evropských zemích od Německa po Řecko.5 Pokud jsou velkomoravské exempláře (obr. 176: 1–6 v exkurzu 3.3.2) součástí takto široce prostorově rozšířené skupiny nálezů, je možné to interpretovat jedině tak, že patří ke šperku vycházejícímu z jed­ noho významného centra. Tímto centrem mohla být sotva jiná říše než Byzantská. Také na základě chronologické analýzy lze dospět 2 3 4 5

Niederle 1926–1927; 1930. Hrubý 1955, 228–246, 308–312. Benda 1978; Turčan 1982; Štefanovičová 1984; 1995b; 2004; srov. Szőke 2010b, 38–41. Podrobněji Ungerman 2017, 24–27; 2021, 61–64. Např. Mesterházy 1991, 146–153; Kóčka-Krenz 1993, 66–67; Zoll-Adamikowa 1999, 103–105; Grigorov 2007, 23–26, obr. 9: 11–13; 10; 11: 3–10; 46; Petrinec 2009, 249–253; Sokol 2016, 175, 182–186; Ungerman 2021, 65–129.

k závěru, že tento šperk byl vyráběn na území Byzance po dlouhou dobu (během 8.–11. století) a opakovaně inspiroval a ovlivňoval výrobu podobných náušnic v celé jihovýchodní a střední Evropě (viz také esej 3.4). Na druhé straně, pokud se určitý typ nebo několik úzce pří­ buzných typů vyskytuje jen a pouze na území Velké Moravy, je to významná indicie (ale nikoliv nezpochybnitelný důkaz) o jejich místním původu. Příkladem mohou být sloupečkové náušnice (obr. 171: 19–23), které byly dosud nalezeny jen na Moravě a na Slovensku, sporadicky je známe také ze Zalaváru (Maďarsko).6 Mů­ žeme se dohadovat, že některého z moravských zlatníků napadlo spojit dva stejně velké bubínky pomocí mezičlánku a zavěsit je na kroužek náušnice bez dalších ozdob; novinka se zde rychle ujala a rozšířila v několika tvarových variantách. Je však příznačné, že po zániku Velké Moravy tyto náušnice zase upadly v zapomnění. V zásadě tedy v otázce geneze jednotlivých typů velkomorav­ ských náušnic připadají v úvahu oba způsoby vzniku – převzetí cizí předlohy (popř. následné modifikace jejího tvaru a výzdoby) nebo místní vznik nového, specificky velkomoravského typu. Je však pravděpodobné, že první způsob byl podstatně častější. Velko­ moravské náušnice a další druhy ozdob jsou na soudobé byzantské šperkařské produkci závislejší více, než se ještě před několika desetiletími československým badatelům jevilo. Četné nové nálezy na území Balkánu i samotného jádra Byzantské říše (především v dnešním Řecku) výrazně proměnily naše vědomosti o tom, jaké typy šperku zde byly běžné, a že tudíž nemůže jít o specificky velkomoravské výtvory.7 Jako značně nejistý se dnes jeví vliv orientálního šperku, který starší literatura pokládala za velmi silný (viz výše). O raně středověkém šperku v islámských zemích na Předním východě a ve střední Asii víme stále dost málo. Důvodem je skutečnost, že máme k dispozici hlavně exempláře v muzejních a soukromých sbírkách, u nichž často nejsou známy nálezové okolnosti. Proveni­ enci a datování lze většinou určit jen rámcově, na základě stylového rozboru. Počet dochovaných náušnic datovatelných spolehlivě do období před 10. stoletím včetně je velmi nízký; tyto kusy nevykazují žádnou zvláštní podobnost s velkomoravským šperkem. Islámských náušnic s datací od 11. století dále se dochovalo už podstatně více, nicméně ani tyto kusy nemají znaky, které by mohly přežívat z předchozího období a zároveň by prozrazovaly užší spojitost s velkomoravskými náušnicemi.8 Dnešní bádání zdůrazňuje, že raně středověký islámský šperk se nevyvíjel izolovaně, ale jednak vstřebával starší tradice (pozdně antická, sasánovská aj.), jednak byl neustále ovlivňován ze strany byzantského šperkařství. Hlavně pro období 10.–13. století je doloženo několik typů náušnic, které se používaly zároveň v byzantských i muslimských regionech, přičemž se vzájemně lišily jen drobnými modifikacemi. Jako příklad lze uvést lunicové náušnice zdobené emailem (obr. 172) nebo náušnice, které se označují jako košíčkové (obr. 173), ovšem svým jediným velkým závěskem se diametrálně

6 7 8

Dostál 1966, 40, obr. 10: 1–14; Holčík 1991, 94, tab. 3, 11; Szőke 2014, fig. 43. Ungerman 2017, zvl. 27–30; Ungerman v tisku a. Srov. Jenkins – Keene 1982; Zimmer 1991; von Gladiss 1998; Spink – Ogden 2013; vše s lit.

Obr. 171 Vybrané typy z pěti hlavních skupin náušnic z okruhu honosného velkomoravského šperku, vyčleněných Bořivojem Dostálem

275

odlišují od velkomoravských košíčkových náušnic (obr. 171: 13–18). Oba tyto „byzantsko-islámské“ typy se vyskytují hlavně ve východ­ ním Středomoří, resp. na Předním východě, a vzhledem ke svému mladšímu datování už nemohly podobu velkomoravského šperku ovlivnit.9 Další závěry vyplývají (a nové, doufejme, ještě vyplynou z budoucího bádání) na základě srovnání technologií používaných v různých regionech. Ve výzdobě muslimského šperku hrál naprosto klíčovou roli kordovaný drát posázený granulací. Naopak perlovaný drát zde chybí; a pokud se zcela ojediněle vyskytne, interpretuje se to jako bezprostřední byzantský vliv.10 Perlovaný drát patří k základ­ ním výzdobným technikám velkomoravského šperku (viz esej 2.6). Z toho jednoznačně vyplývá, že zlatníci působící na Velké Moravě museli tento druh filigránového drátu převzít z jiné šperkařské tradice než islámské (srov. exkurz 3.3.1). Inspirací jim byla v tomto ohledu (a jistě nejen v tomto) s největší pravděpodobností Byzanc.

Imitatio imperii aneb šíření luxusního šperku Je pozoruhodné, v jak velké části střední a jihovýchodní Evropy jsou náušnice byzantské tradice rozšířeny. Mechanismy, jejichž prostřednictvím šíření šperku probíhalo, si však můžeme pouze domýšlet. Archeologické prameny v tomto ohledu neposkytují žádnou přímou výpověď a písemné prameny o tomto fenoménu mlčí. Ani odborná literatura se tomuto problému zatím šířeji ne­ věnovala. Důvodem může být skutečnost, že raně středověký šperk je jen málokdy detailně analyzován v širším geografickém měřítku. Přitom nadregionální rozšíření je charakteristické pro luxusní šperk obecně, tzn. nejde o specifikum raného středověku. Také šperk helénistický nebo římský se vyskytuje na rozsáhlém území, neboť se šířil z vyspělých antických říší k „barbarským“ národům za jejich hranicemi. To pokračovalo i v raném středověku, kdy z Byzantské říše (a obecně ze Středomoří) proudilo luxusní zboží včetně šperku k Langobardům, Frankům, Avarům, Slovanům a dalším etnikům, a následně byl u nich šperk středomořského rázu vyráběn i napodobován.11 Prvotním předpokladem pro šíření luxusního byzantského šperku byla pochopitelně ta okolnost, že tento šperk byl velmi efektní a přitažlivý, zhotovený z drahých kovů a opatřený jemnou a propracovanou výzdobou. Vedle samotného vzhledu tohoto šperku ale muselo hrát významnou roli i povědomí o jeho původu. Byzanc byla po dlouhá staletí politicky nejmocnějším a zároveň kulturně nejvyspělejším státem tehdejší Evropy. Elity ostatních etnik k Byzanci obdivně vzhlížely a snažily se jí v rámci svých možností přiblížit. Jednou z možností takového „přiblížení“ bylo osvojení si byzantského šperku. V tomto ohledu ani elita Moravanů nestála stranou. Kdy a kde se poprvé dostala do kontaktu s byzantským šperkem, se můžeme jen dohadovat. Je však vysoce pravděpodobné, že k tomu došlo nejpozději v 8. století. V té době již musela být moravská elita zřetelně vyprofilovaná, jak o tom svědčí centrální lokality v čele s Mikulčicemi, na nichž nacházíme ostruhy s háčky a litá kování z vícedílných opasků avarského rázu.12 Morava, ležící v té době v bez­ prostředním sousedství Avarského kaganátu, ještě nebyla natolik silná, aby mohla dělat zcela samostatnou politiku, ale musela se 9 10 11 12

Langó 2010; Bosselmann-Ruickbie 2011, 25–26, 41–44, 244–253; Spink – Ogden 2013, 100–101, 114–121. Von Gladiss 1998, 50; Spink – Ogden 2013, 68–70, 124–129. Např. Ungerman 2018a, zvl. 30–31 s lit. Profantová 1992; Klanica 1995; Zábojník 2005; Poláček 2008e; Galuška 2013, 41–97; Kouřil 2007; 2019a; aj.

276

Obr. 172 Lunicová náušnice zdobená emailem, zhotovená v byzantském stylu, ovšem opatřená arabským nápisem

Obr. 173 Zlaté košíčkové náušnice, jaké se nosily v Byzantské říši a na muslimském Předním východě v 10.–12. století

naučit nějak s kaganátem vycházet. Archeologicky nejviditelněj­ ším projevem této snahy najít modus vivendi je to, že moravská elita si osvojila právě opasek avarského typu. Jeho nošením dávali nejvýše postavení Moravané najevo, že akceptují přináležitost do avarské mocenské sféry. Současně za tím byla snaha vyrovnat se v rovině reprezentace avarské elitě. Každopádně, pokud byly elity obou mocenských útvarů v přímém kontaktu (a lze si stěží před­ stavit opak), Moravané museli být velmi dobře obeznámeni také s avarským luxusním šperkem. Přitom zvláště novější výzkumy ukazují, že avarská elitní hmotná kultura byla po celou dobu existence kaganátu pod silným byzantským vlivem. Týkalo se to nejen tvaru a výzdoby opaskových kování,13 ale i ženského šperku. Příkladem mohou být pyramidovité nebo hvězdicovité náušnice, které si Avaři osvojili ve stejném nebo velmi podobném provedení jako ve Středomoří.14 Avarským prostřednictvím se tedy Moravané mohli seznámit s některými typy šperku středomořského rázu. Tím však nemá být řečeno, že Moravané byli v této věci odkázáni pouze na Avarský kaganát. Obecným znakem elit je to, že jejich členové mají nadregionální kontakty, které sahají podstatně dále než u běžné populace. V raném středověku se urození vydávali na dlouhá válečná tažení, účastnili se diplomatických jednání v cizích zemích a naopak se setkávali s vyslanci a návštěvníky z ciziny. Dívky ze šlechtických a panovnických rodů mohly být provdány za člena elity značně vzdálené země, což někdy přispělo k zintenzivnění vztahů obou zemí. Bez písemných pramenů se však všechny takové nadregionální kontakty dají prokázat jen výjimečně.15 Příslušníci elity tedy měli z celé populace nejvíce možností zjistit, jaký šperk se nosí v jiných zemích, a měli také bohatství nutné k tomu, aby přilákali cizí zlatníky, kteří je uměli vyrábět. Ti pak mohli know­ -how nutné k jejich výrobě předat domácím učedníkům a mistrům, pokud tito zatím příslušnými znalostmi a dovednostmi nedispono­ vali. Naopak dálkovému obchodu se v této souvislosti nepřikládá větší význam, neboť ten neumožňuje vyrobit luxusní šperk podle požadavků konkrétního zákazníka.16

Status Společnosti raného středověku byly výrazně patriarchální a Velká Morava jistě nebyla výjimkou. V čele každé domácnosti (familia), která zahrnovala jedince spojené příbuzenskými vazbami a eventu­ álně také nepříbuznou čeleď, stál vždy muž. A bylo v zásadě jedno, jestli šlo o rodinu velmože nebo prostého zemědělce. Od právního statusu a bohatství muže, jeho schopností a respektu, kterého požíval v komunitě, se pak odvíjelo i společenské postavení jeho manželky a dětí, popř. dalších příbuzných.17 Společenské postavení jedince nacházelo svůj bezprostřední odraz mj. v jeho celkovém vzhledu – jaký nosil oděv, jaké předměty používal atd. Pokud jde o mužské členy velkomoravské elity, ti dávali svoje postavení najevo špičkovými zbraněmi, oděvem z drahocenných látek, opaskem se zdobenými kováními (viz esej 3.6) apod. Manželky a dcery aristo­ kratů se vyznačovaly stejně honosnými oděvy a šperky z drahých kovů. Zlaté a stříbrné šperky měly samozřejmě vysokou materiální hodnotu, představovaly určitou formu tezaurace majetku. Snadno se přenášely, v případě potřeby se daly roztavit, směnit za jinou 13 14 15 16 17

Daim 2010; Daim et al. 2010; vše s lit. Typy I a II podle Čilinská 1975, 65, 67–72, Abb. 1; Garam 1995, 276–280; 2001, 20–23, 28–29, Taf. 4–6, 10; Staššíková-Štukovská 1999; Balogh 2014. Curta 2015, 13; Winger 2017. Srov. Schulze-Dörrlamm 2010b, 247; Winger 2017, 193. Fichtenau 1984, 134–137; Devroey 2006, 83–94.

cennou protihodnotu apod. V tomto smyslu mohly mít honosné šperky významnou roli coby svatební dar ženicha nevěstě nebo vybavení nevěsty věnem od rodičů (srov. exkurz 3.3.1).18 S těmito materiálními aspekty se v raném středověku neoddělitelně pro­ plétaly aspekty „nemateriální“ či „symbolické“, kdy početná souprava šperků z drahého kovu zdobící dívku nebo ženu byla okamžitě patrným a velmi výmluvným svědectvím o vysokém společenském postavení majitelky. Jen těžko se dá odhadnout, jak velká taková souprava šperků velkomoravské aristokratky mohla být. Určité východisko pro představu o tom nabízejí nejbohatší ženské hroby v Mikulčicích, Pohansku u Břeclavi nebo v aglomeraci Starého Města, které obsahují 10 až 15 (popř. ještě více) kusů zlatých a/nebo stříbrných šperků.19 Přitom skutečné vlastnictví pohřbených žen muselo být v tomto ohledu ještě podstatně početnější, neboť není pravděpodobné, že by jim pozůstalí vložili do hrobu veškeré jejich šperky a že by po nich ostatní členky rodiny nic nezdědily (viz esej 3.4). Při této příležitosti připomeňme jednu pasáž z kroniky Galla Anonyma, která se vztahuje ke dvoru polského knížete Boleslava Chrabrého (992–1025). Kronikář zde píše o dvorních dámách, že „chodily obtí­ ženy zlatými korunami, náhrdelníky, řetízky z drátků, náramky na pažích, zlatem vyšívanými lemy a drahými kameny do té míry, že kdyby jim nepomáhali ostatní, váhu kovu by nemohly unést“. To je samozřejmě určitá literární nadsázka, kdy autor chtěl zdůraznit nesmírnou moc a bohatství polského vládce, z čehož vydatně tě­ žili i lidé v jeho okolí.20 Na druhé straně má citovaná zmínka jistě reálný základ. Pro raně středověkou nobilitu byla typická značná vzájemná rivalita, neboť její členové neměli své postavení nijak právně ukotvené a záleželo čistě na nich, jaký respekt si ve společ­ nosti vytvoří (viz exkurz 1.2.2). Prostředí panovnického dvora pak takovou rivalitu ještě více zesilovalo. Přitom vzájemné soupeření se netýkalo jen mužských členů elity, ale i jejich žen. U aristokratek se toto soupeření mohlo projevovat mj. v tom, která se na dvoře objeví v přepychovějším oděvu a s početnější soupravou šperků.21 Vedle počtu šperků muselo být zásadní také to, z jakého materiálu a jak precizně byly zhotoveny.

18 19

20 21

Srov. např. Fichtenau 1984, 141–143; Siegmund 1998, 113, 122; Bougard – Feller – Le Jan eds. 2002; Hardt 2011, 9 s lit. Např. Mikulčice – bazilika, hr. 328, 470, 505 (Klanica et al. 2019, 42–43, 80–81, 94–95, Taf. 36, 90, 104); Pohansko u Břeclavi, hr. 63, 135, 158, 256 (Kalousek 1971, 53–55, 89–90, 103–105, 148–149, obr. 63, 135, 158, 256); Staré Město - Na Valách, hr. 24/48, 251/49, 282/49, 193/51 aj. (Hrubý 1955, 413, 450–451, 455–456, 518–519, tab. 55: 1–13; 61: 1–13; 66: 1–10, 15; 74: 8, 9; 84: 1–8; Galuška 2013, obr. 187, 200, 202, 220); Uherské Hradiště - Sady, hr. 209/59 (Galuška 1996, 137, obr. 88: 1–17; 2013, obr. 203, 204. Gallus 2003, I. 12, 56–57; srov. Hardt 2008, 745–746. Hardt 2011, 9–10.

277

3.3.1 exkurz Šperkařská tradice a cena zlatníkovy práce — Šimon Ungerman

Při studiu zlatých náušnic z Mikulčic si můžeme všimnout jedné zajímavé okolnosti. Pokud byl při jejich výrobě použit filigránový drát, jedná se výhradně o drát perlovaný (obr. 103: 7). Přitom jeho výroba byla velmi náročná, neboť bylo nutné ručně zhotovit jeden segment po druhém tak, aby byly co nejpravidelnější (viz esej 2.6). Na druhé straně kordovaný drát (obr. 103: 5) není u tamních zlatých náušnic použit nikdy a u stříbrných jen zcela výjimečně (obr. 174). Přitom výroba kordovaného drátu byla snadná a časově nenáročná. Výzdoba provedená tímto drátem třeba u prstenů vypadá efektně, neboť jednotlivé „závity“ jsou plasticky výrazné a zcela pravidelné (viz esej 3.4). Přesto zlatníci u náušnic kordovaný drát nepoužívali a lpěli na nesrovnatelně pracnějším perlovaném drátu. Působí to takřka dojmem, jako by bylo bývalo žádoucí strávit výrobou ná­ ušnic „pokud možno co nejdelší dobu“. Něco takového může být pro dnešního člověka těžko pochopitelné, neboť dnes se snažíme ve výrobě o maximální efektivitu. Lidé v raném středověku však v mnoha ohledech nepřemýšleli stejně jako my.1 Pravděpodobně nezanedbatelnou roli v práci zlatníků hrála určitá „šperkařská tradice“, kterou přejali coby učedníci od svých mistrů a pokračo­ vali v ní po celý svůj profesní život (tedy pokud třeba neodešli do nějakého vzdáleného regionu, kde se museli přizpůsobit místní poptávce). Tato tradice určovala, jak by jednotlivé typy šperků „měly správně vypadat“, s čímž souvisel i soubor používaných technologií, a oni necítili potřebu si jejich výrobu nějak zásadně zjednodušit. V raně středověké Evropě se postupně vystřídalo nebo současně koexistovalo více takových šperkařských tradic. Pro ka­ ždý region bylo v daném období charakteristické určité spektrum typů šperku a současně užší nebo širší výběr technologií, pomocí nichž byly tyto typy vyráběny. Jako příklad dvou různých šper­ kařských tradic lze uvést šperk Velké Moravy a šperk z pokladů zlomkového stříbra z 10. a 11. století, nacházených v severní části Evropy.2 Liší se od sebe nejen skladbou typů, ale také technolo­ gicky – např. u náušnic z pokladů zlomkového stříbra je veškerá filigránová výzdoba tvořena kordovaným drátem a meandrovitým roztepaným drátem, zatímco perlovaný drát zde až na nepočetné výjimky chybí. Existence takových tradic či regionálních okruhů samozřejmě nevylučuje existenci nadregionálně se vyskytujících typů, k nimž patří např. náušnice se čtyřmi bubínky, nicméně při jejich podrobnější analýze se zřetelně ukáže, že v každém regionu se tyto náušnice vyráběly do určité míry odlišně – vždy mají poněkud jinou velikost, konstrukci a výzdobu, s čímž korespondují i rozdíly ve výběru používaných technologií (viz exkurz 3.3.2). Vraťme se však ještě k výše zmíněné efektivitě řemeslnické výroby, s níž úzce souvisí otázka ceny šperků a ocenění práce zlatníků. Neboť i když vyjdeme z předpokladu, že na výslednou 1 2

Srov. Gurevič 1978. Kóčka-Krenz 1993; Ungerman v tisku c, s novější literaturou.

278

0

1 cm

Obr. 174 Výjimečné použití kordovaného drátu na dolním oblouku velkomoravské náušnice s (původně) čtyřmi bubínky Mikulčice-Klášteřisko, hrob 1298

podobu konkrétních šperků měla vliv příslušná tradice, zlatníci byli zároveň účastníky raně středověké ekonomiky a nemohli igno­ rovat zákonitosti nabídky a poptávky. Vyjděme z tvrzení H. Steu­ e­ra, uznávaného znalce ekonomiky v raném středověku, o tom, jak se v tomto období určovala cena šperku. Podle něj „se až do moderní doby šperky z drahých kovů oceňovaly na základě hmot­ nosti, nikoliv na základě tvaru daného kusu nebo vynaloženého řemeslného mistrovství“.3 Ve prospěch této teze by svědčily četné poklady zlomkového stříbra, které obsahují fragmenty náušnic, náramků, nákrčníků aj. druhů šperku. Docházelo běžně k tomu, že některý z majitelů přestal brát ohled na daný exemplář jako na šperk a díval se na něj už jen jako na kus drahého kovu, přičemž jediným kritériem pro určení jeho ceny byla hmotnost a ryzost kovu. To je však podle mého názoru jen „jedna strana mince“. Je nutné rozlišovat pořizovací cenu šperku a cenu při následném prodeji, přičemž obě ceny se – tehdy jako dnes – mohly značně lišit. Pokud předpokládáme, že zlatník pracoval na objednávku, tak musel dostat od zadavatele jednak potřebný materiál (nebo ekvivalent potřebný k jeho zakoupení), jednak mzdu za samotné zhotovení šperku. Pořizovací cena pak byla tvořena součtem nákladů na materiál a práci. Objednavatel přitom platil i za to, že výrobek byl dodán v dohodnuté lhůtě a kvalitě, splňoval požadované estetické nároky apod. Když tento šperk později vyšel z módy, došlo k jeho poškození nebo změnil majitele, mohlo se snadno stát, že již neplnil svou původní funkci a jeho cena byla vnímána jako podstatně nižší než dříve, tzn. daná jen hmotností a ryzostí kovu. Můžeme jen spekulovat, jakým způsobem členové elity živili „své“ zlatníky nebo jak se stanovovala jejich mzda (viz esej 2.6). V případě velkomoravských zlatých náušnic mohla být cena hypo­ teticky odvozena od váhy kovu. V zásadě platí, že čím je hmotnost výchozího kovu vyšší, tím roste počet potřebných komponent (kusů hladkého i filigránového drátu, plechu, granulí atd.), a tím také narůstá množství práce, kterou je nutné na náušnici vykonat.

3

Každopádně zlatníci byli vysoce kvalifikovanými specialisty, které si členové elity jistě hýčkali. Jejich mzda musela být natolik slušná, aby necítili nutkání odejít někam jinam. To by mohlo také vysvětlovat, proč zlatníkům třeba u honosných náušnic nezáleželo na několika hodinách práce navíc a opatřili je výzdobou v podobě perlovaných drátů, i když podstatně snáze zhotovitelné kordované dráty by vypadaly velmi podobně. Dovedl ale rozdíly mezi různými druhy filigránového drátu ocenit i někdo další, než jen oni sami? To je samozřejmě otázka, ale pokud na Velké Moravě někdo takový byl, patřil nejspíše k příslušníkům elity. Můžeme si představit, že když aristokratka přišla do společnosti s novým párem zlatých náušnic, tyto se okamžitě staly objektem pečlivého posuzování ze strany ostatních urozených žen. Ty jednak dokázaly odhadnout jejich váhu, ale mohly mít i určitý přehled o tom, jak je která výzdobná technika pracná – a tudíž finančně náročná. Zlatými náušnicemi, které byly snadné na výrobu, asi bylo možné ohromit prostého venkovana, ale zasvěceného člena nobility nikoliv. Ve věci vnímání hodnoty a funkce šperku je poučné podívat se do jiných částí raně středověké Evropy či Předního východu, kde se dochovalo podstatně více písemných pramenů. Zaměřme se na prameny z muslimských zemí, v prvé řadě dochované svatební smlouvy, z nichž nejstarší patří do 10. století. Tyto smlouvy uzaví­ rali především příslušníci vládnoucí elity a bohaté městské střední vrstvy. Účelem bylo mj. sepsat, jakou výbavu si nevěsta přináší do manželství. Šlo v prvé řadě o šperky a mince z drahých kovů, dále šaty, závoje, pokrývky, koberce, také stříbrné, měděné nebo křišťá­ lové nádoby, toaletní potřeby apod. Šperk zahrnoval širokou škálu funkčních typů, kterými se žena mohla ozdobit doslova od hlavy k patě – od diadémů, jehlic a náušnic až po nánožníky. Souprava zlatých šperků nevěsty z nejvyšších kruhů mohla vážit i několik kilogramů. Se zapsáním nevěstiny výbavy pak přímo souvisela ma­ jetkoprávní zvyklost, že zvláště šperky tvořily i nadále její osobní vlastnictví, kterým mohla disponovat jen ona, a představovaly tak finanční rezervu v případě smrti manžela apod.

Steuer 2010, 215.

Obr. 175 Pár zlatých lunicových náušnic z okruhu fatimidovského šperku Provenience neznámá, patrně Egypt nebo Sýrie, 11. století

279

Klíčovým údajem ve svatebních smlouvách byla cena šperků, která se uváděla dvojím způsobem: hlavně u masivních zlatých šperků notář zapsal čistou hmotnost předmětu, zatímco u šperků obsahujících např. drahokamy nebo pravé perly se uváděla aktuální tržní cena. K přehlednosti ovšem nepřispívá fakt, že oba typy údajů se vyjadřovaly ve zlatých dinárech, což byla jednotka odpovídající 4,5 gramu ryzího zlata. Nicméně oba typy údajů jistě odrážely reálné zvyklosti. Zvláště abnormálně těžké šperky se nehodily k delšímu nošení, ale sloužily v prvé řadě k akumulaci majetku. Mohly být sice opatřeny výzdobou, náklady na její vytvoření však – vzhledem k celkové ceně šperku – byly nejspíš zanedbatelné. Zadavatel mohl dopředu počítat s tím, že v případě prodeje takových masivních kusů nezaplatí kupující o moc více než právě hodnotu materiálu. Druhý typ údajů, tedy tržní hodnota šperku, věrně odrážel nejen cenu použitého materiálu, ale také vynaloženou práci. Nejlépe o tom svědčí předměty zmíněné ve svatebních smlouvách, které byly zhotoveny z jiných než drahocenných materiálů (např. šper­ kovnice zdobená glazovanou keramikou), a přesto se u nich uvádí vysoká cena, daná hlavně velkým objemem lidské práce.4

Bohužel ani muslimské prameny neposkytují údaje, z nichž by se dalo vyvozovat, jaká část pořizovací ceny šperku připadla zlatníkovi jako mzda. A. von Gladiss odhadla, že v případě náuš­ nic mohly náklady na práci tvořit čtvrtinu z celkové ceny. Tento odhad však vychází z velmi omezeného počtu pozorování, takže je nejasné, nakolik je možné mu připsat širší platnost. Každopádně uvažovaná čtvrtina pořizovací ceny by představovala slušnou mzdu. Korespondovalo by to s tvrzením jednoho z muslimských historiků, že bohatí a kultivovaní obyvatelé měst dovedli u šperku ocenit nejen drahocenný materiál, ale také rafinovanost zpracování. Můžeme se tedy domýšlet, že takoví zákazníci neměli tendenci přehnaně šetřit na odměnách pro špičkové výrobce. Na druhé straně v mus­ limské společnosti existovaly i opačné tlaky. Zvláště konzervativní duchovní nabádali řemeslníky obecně, aby se spokojili s nízkým ziskem či mzdou. Případně hrozilo nebezpečí, že prodej předmětů z drahého kovu za cenu zřetelně vyšší než za cenu materiálu bude vnímán jako lichva. To se však vztahovalo jen na zlatníky muslim­ ského vyznání, pro křesťany ani Židy takové restrikce neplatily.5

4

5

Von Gladiss 1998, 21–27.

280

Ibid., 27, 43, 67.

3.3.2 exkurz Importy nebo místní napodobeniny? — Šimon Ungerman

1

2

3

4

5

6

0

3 cm

Obr. 176 Náušnice se čtyřmi bubínky představují na Velké Moravě nejrozšířenější typ bubínkových náušnic 1 – stříbrná náušnice z Dolních Věstonic - Na Pískách, hrob 742/57; 2 – zlatá náušnice z Mikulčic, hrob 505 u 3. kostela; 3 – stříbrný kus z Mikulčic-­Kosteliska, hrob 1871; 4 – zlatá náušnice ze Starého Města - Na Valách, hrob 76/48; 5 – exemplář z pozlacené mědi ze Starého Města - Na Valách, hrob 33/48; 6 – pozlacená stříbrná náušnice ze Starého Města - Na Valách, hrob 151/50

Při bádání o původu velkomoravského šperku má zásadní dů­ ležitost následující otázka: jak rozpoznat, které náušnice se na Velkou Moravu dostaly jako importy a které jsou naopak místními výrobky? Základním východiskem při hledání odpovědi na tuto otázku je zjištění četnosti výskytu jednotlivých typů, které ovšem musejí být co nejpřesněji definovány. Pokud je určitý typ zastoupen relativně vysokým počtem kusů (resp. ve vysokém počtu hrobů), znamená to, že jde v drtivé většině o místní výrobky. Je totiž ne­ reálné předpokládat, že by veškerá místní poptávka po daném typu byla uspokojena importy. Příkladem mohou být náušnice se čtyřmi bubínky zdobenými tzv. hrubou granulací (obr. 176: 3), které představují nejrozšířenější typ bubínkových náušnic na Velké Moravě. Dalším argumentem pro jejich místní výrobu je jednotná velikost těchto náušnic, kdy výška úplných kusů kolísá v překvapivě úzkém intervalu 2,6–2,9 centimetrů.1 Na druhé straně stojí náušnice, které se na celé Velké Moravě objevují jen v jediném nebo několika málo hrobech. U nich již významně stoupá pravdě­ podobnost, že jde o importy. Obecněji vzato je u šperků (i jiných druhů předmětů) obtížné spolehlivě odlišit skutečný import od jeho věrné místní napodobe­ niny. U ojediněle se vyskytujících náušnic musíme provést detail­ nější tvarovou analýzu, a to i na úrovni jednotlivých konstrukčních prvků. Znamená to sledovat jednak geografické rozšíření těchto prvků (vyskytují se i v dalších regionech?), jednak to, které z nich používali výrobci prokazatelně velkomoravských typů a které si naopak neosvojili. I pak bude mít identifikace některých šperků coby importů jen větší či menší pravděpodobnost. Důvodem je další okolnost, která bádání komplikuje, a tou je chronologický aspekt. Fakt, že daný typ je zastoupen v relativně vysokém počtu hrobů, totiž – kromě místní provenience – může svědčit také o jeho dlouhodobé oblibě. Naopak vzácný výskyt jiného typu lze interpretovat v tom smyslu, že tento typ je chronologicky citlivý, tzn. používal se jen krátkou dobu, a tudíž se hodí pro datování lépe než dlouhodobě se vyskytující typy. Bylo by však nesprávné interpretovat každý typ s krátkodobým výskytem coby import. V této souvislosti má klíčový význam několik bohatých žen­ ských hrobů, odkrytých hlavně ve staroměstské aglomeraci. Sou­ částí jejich výbavy jsou zlaté nebo stříbrné náušnice, které jinak z území Velké Moravy známe minimálně nebo vůbec. Příkladem může být hrob 193/51 ve Starém Městě - Na Valách, který obsahoval mj. tři páry zlatých náušnic (obr. 177: 1–3).2 Z nich náušnice s osmi bubínky jsou na Moravě zcela unikátní. Lunicové náušnice se třemi bubínky se dále vyskytly už jen v jednom dalším hrobě, situova­ ném taktéž ve staroměstské aglomeraci (Uherské Hradiště - Sady, hrob 209/59).3 Třetí pár, tzn. hrozníčkové náušnice, se vyznačuje 1 2 3

Ungerman 2021, 26–27, 36–38. Hrubý 1955, 518–519, tab. 84: 1–8; Galuška 2013, obr. 202. Galuška 1996, 137, obr. 88: 11–14; 2013, obr. 203, 212.

281

výzdobou na horním oblouku, což je také relativně vzácný znak. Tento a další podobné hroby mají značný chronologický význam, neboť spadají do doby kolem přelomu 8. a 9. století, kdy se na jižní a východní Moravě začalo kostrově pohřbívat. Tím pádem nám tyto hroby umožňují poznat nejstarší archeologicky zachytitelnou vrstvu honosného šperku na Velké Moravě.4 Neméně poučné je sledovat, že mnohé z konstrukčních znaků náušnic v těchto hrobech se vyskytují i u soudobých náušnic na­ lezených v Karpatské kotlině a na Balkáně, přičemž obě oblasti byly silně ovlivněny Středomořím. Z toho můžeme vyvozovat, že vznešené Moravanky (resp. zlatníci v jejich službách) sledovaly vývoj soudobého šperkařství, a to nejpozději od přelomu 8. a 9. století, ale s velkou pravděpodobností již předtím. Proto není možné označit šperky z nejstarších velkomoravských hrobů šmahem za importy, neboť některé mohly být vyrobeny přímo na Moravě. I předvelko­ moravská elita v 8. století totiž musela mít „svoje“ řemeslníky, jistě nebyla odkázána výhradně na importy. Pojďme se teď podívat na vybrané typy náušnic z nejstarších velkomoravských hrobů, popř. jejich konstrukční prvky, které jsou buď importy, nebo věrně zrcadlí podobu soudobého středomořského šperku. Bubínkové náušnice z výše vzpomenutého hrobu 193/51 ve Starém Městě - Na Valách mají dolní oblouk pokrytý čtyřmi

1

2

3

menšími bubínky, nad nimi se nacházejí tři bubínky o něco větší, naopak největší je umístěn pod dolním obloukem (obr. 177: 3). Stejný konstrukční princip vykazuje pár náušnic z hrobu 11 ve Wartmannstettenu v Dolním Rakousku (obr. 178: 1). Celá výbava tohoto hrobu byla v minulosti řazena k velkomoravskému šperku, z dnešního pohledu je však pravděpodobnější její středomořský původ.5 Ve prospěch takové provenience bubínkových náušnic z Wartmannstettenu svědčí i litá imitace nalezená na lokalitě Okorš v Bulharsku (obr. 178: 2).6 Součástí velmi bohatého hrobu 209/59 v Uherském Hradi­ šti - Sadech byl pár zlatých náušnic s oboustranným hrozníčkem ukončeným vždy drobnou mořskou perlou, stejná ozdoba byla umístěna i na vrcholu horního oblouku (obr. 179: 1). 7 Druhým výrazným znakem těchto náušnic je pokrytí tří čtvrtin kroužku náušnice jemným drátěným pletivem. Již samo použití pravých perel je dokladem, že náušnice jsou středomořským importem nebo že přinejmenším jejich výrobce byl na Středomoří výrazně navá­ zán – buď odtud pocházel, nebo s touto oblastí udržoval kontakty.8 Takových zlatých náušnic je ze staroměstské aglomerace známo více, ovšem samotné perly – nejspíše vzhledem ke svému organickému původu – se nedochovaly; zbyly jen prázdné drátěné závlačky, na nichž byly perly původně navlečeny.9 Další podobné exempláře odtud a z Mikulčic jsou provedeny jednodušeji, jejich kroužek postrádá opletení nebo jinou filigránovou výzdobu (obr. 179: 2).10 Soudobých byzantských předloh je známo minimum, je k nim řazena např. zlatá náušnice z depotu Donji Petrovci v srbské Voj­ vodině (obr. 179: 3), jehož uložení je datováno do konce 8. století.11 Konstrukční schéma takových náušnic kopírovaly i pozdně avarské

4

5

0

10 11

Ungerman 2017, 20–23 s lit. Hampl 1961, 26–30, Abb. 14–18; Ungerman 2017, 71–73. Atanasov – Grigorov 2005, tabl. 4: 9; Atanasov – Iotov – Mihajlov 2011, 233, Fig. 12: o. Mrázek 2000, 34. Galuška 1996, 137, obr. 88: 7, 8; srov. Bosselmann-Ruickbie 2011, 80. Staré Město - Na Valách, hr. 51/50, 103/50 (Hrubý 1955, 473–474, 480, tab. 67: 6; 73: 15, 16; Galuška 2013, obr. 129). Náušnice bez výzdoby horního oblouku viz Staré Město - Špitálky, hr. 15 (Poulík 1955, 320, obr. 19: 1). Uherské Hradiště - Sady, hr. 86/59 (Galuška 1996, tab. 82: 13, 14); Mikulčice, hr. 240 a 683 u 3. kostela (Klanica et al. 2019, 28, 141, Abb. 17: 5; 163: 3/683). Bartzak 1997–1998, 268, Pl. 1: 10; Demo 2014, 63.

282

3 cm

Obr. 177 Honosné šperky ze ženského hrobu 193/51 ve Starém Městě - Na Valách Zlaté náušnice z tohoto hrobu, který se datuje na přelom 8./9. století, se jinde na území Velké Moravy objevují velmi vzácně nebo vůbec

1 4 5 6 7 8 9

6

2

0

3

3 cm

Obr. 178 Středomořské náušnice srovnatelné s nejstaršími a ojediněle se vyskytujícími exempláři na velkomoravských pohřebištích 1 – bubínkové náušnice z hrobu 11 ve Wartmannstettenu, Rakousko; 2 – náušnice z litého bronzu z lokality Okorš, Bulharsko; 3 – zlatá náušnice z pozdně avarského pohřebiště Nagypall I, hrob 54, Maďarsko

1

2

3

4

5

0

6

3 cm

Obr. 179 Náušnice středomořského původu s oboustranným hrozníčkem opatřeným mořskými perlami nebo jejich napodobeninami 1 – zlatá náušnice zdobená pravými perlami z hrobu 209/59 v Uherském Hradišti - Sadech; 2 – zlatá náušnice z hrobu 683 u 3. kostela v Mikulčicích, původně opatřená nejspíše mořskými perlami; 3 – zlatá náušnice z pokladu v Donji Petrovci, Srbsko; 4 – zlatá náušnice z hrobu 43 na avarském pohřebišti v Želovcích, Slovensko; 5, 6 – dvě zlaté nepárové náušnice z hrobu 27 u tzv. Velké baziliky v Plisce, Bulharsko

náušnice, které známe ve vysokých počtech z Karpatské kotliny, ovšem s tím, že drahé a obtížně dostupné mořské perly jsou u nich nahrazeny skleněnými korálky (obr. 179: 4).12 Je pravděpodobné, že v Byzanci se pravé perly používaly při výrobě honosných náušnic i v 9. a 10. století. Na území říše je to však doloženo jen výjimečně, neboť se zde luxusní šperk takřka neukládal do hrobů. O to větší význam má nález takové náušnice v bezprostředním sousedství Byzance, např. v hrobě 27 u tzv. Velké baziliky v Plisce v Bulharsku (obr. 179: 6).13 Z hlediska tvaru patří tento kus k náušnicím se čtyřmi bubínky a se zapínáním na očko a háček, typickým pro Středomoří, jen místo obou centrálních bubínků je (resp. byla) upevněna pravá perla. Takové náušnice se mohly stát předobrazem pro početnou skupinu balkánských náušnic, tentokrát již se čtyřmi plechovými bubínky. Ostatně je příznačné, že většina tamních náušnic tohoto typu má všechny bubínky nezdobené, tzn. s hladkým povrchem, čímž výrobci nej­ spíše chtěli napodobit právě hladký povrch pravých perel. Plošná výzdoba bubínků jistě nechybí z úsporných důvodů, neboť dolní oblouk bývá velmi často lemován perlovaným drátkem (obr. 180: 1). Zjednodušením těchto náušnic vznikl typ se dvěma hladkými bubínky nad sebou – jeden zástupce tohoto typu byl nalezen v již vzpomenutém hrobě 27 v Plisce, přičemž dolní bubínek je větší než horní (obr. 179: 5). Analogické náušnice známe i z jiných částí Balkánu, např. z lokality Remulli v Albánii14; tamní kus je opatřen zapínáním na očko a háček (obr. 180: 2). Naopak na Moravě se tento typ náušnice objevuje zcela sporadicky, a to s kroužkem zdobeným (obr. 181: 1, dole) i nezdobeným (obr. 181: 2), ovšem bez zapínání. Už jen vzhledem k jejich ojedinělému výskytu zde takové náušnice patří k importům nebo jejich místním napodobeninám. Náušnice se čtyřmi bubínky se objevují ve velkých počtech na celém Balkánu včetně Řecka. I z toho lze usuzovat, že jsou byzantského původu a na Velkou Moravu se rozšířily právě od­ tud. Neméně důležitý je fakt, že na území Byzance nebo v jejím blízkém sousedství se vyskytují všechny tři hlavní varianty, které nacházíme na Moravě: s nezdobenými bubínky (obr. 180: 3), popř. se spojem polokoulí překrytým perlovaným drátkem (obr. 180: 5, 6); s bubínky zdobenými granulací uspořádanou do geometrických vzorů (obr. 180: 4); a konečně s bubínky kompletně pokrytými tzv. hrubou granulací (obr. 180: 7). Je pravděpodobné, že všechny tři varianty vznikly ve Středomoří (byť ne nutně ve stejnou dobu) a odtud se dostaly mj. na Velkou Moravu, kde je tamní řemeslníci záhy začali sami vyrábět. Nepřevzali však beze zbytku všechny konstrukční detaily středomořských předloh. Mnoho balkánských kusů má nejspodnější bubínek větší velikosti než ostatní bubínky (obr. 180: 1, vpravo) nebo kroužek náušnice je opatřen zapínáním v podobě očka a háčku na koncích dolního, resp. horního oblouku (obr. 180: 1, 5–7; srov. obr. 180: 2). Naopak u velkomoravských exem­ plářů oba znaky chybějí. Také hrozníčkové náušnice jsou středomořského původu. V době římské a v pozdní antice byly opatřeny jednostranným plochým hrozníčkem trojúhelníkového tvaru, který byl sestaven z granulí (obr. 182: 1, 2).15 Nejpozději v 8. století došlo k proměně hrozníč­ kových náušnic v tom smyslu, že plochý hrozníček byl nahrazen 12 13 14 15

Typ IX podle Čilinská 1975, 65, 77–79, Abb. 1; Čilinská 1973, 42, Taf. VIII: 15, 16. Srov. Staré Město - Na Valách, hr. 166/51 (Hrubý 1955, 514, tab. 78: 3). Văžarova 1980, obr. 1; 2: 1; Henning 2007, 693–694, Taf. 15: 187, 188; srov. Ungerman 2021, zvl. 105–110, 139–141. Korkuti – Komata 1985, 101, Cat. No. 387. Např. Baltoyianni 1997, 177, Cat. No. 189; Bingöl 1999, 69, Cat. No. 42; Micheletto et al. 2014, 107, Fig. 14.

283

2

1

1

0

4

2

3 cm

5

3

6

0

7

3 cm

1-4, 6, 7

Obr. 180 Balkánské náušnice se čtyřmi nebo dvěma bubínky 1 – pár stříbrných náušnic, původně vždy se čtyřmi plechovými bubínky, Dukat i Ri, mohyla II, hrob 41, Albánie; 2 – zlatá náušnice se dvěma nestejně velkými bubínky, Remulli, Albánie; 3 – stříbrná náušnice, Biljane Donje – Begovača, hrob 257, Chorvatsko; 4 – zlatá náušnice se čtyřmi bubínky zdobenými granulací, Nin – kostel sv. Asela, Chorvatsko; 5 – stříbrná náušnice, Piatra Frecăţei, Rumunsko; 6 – stříbrná náušnice, Matičane-Breg, hrob 31, Kosovo; 7 – litá náušnice z pozlaceného stříbra se čtyřmi kuličkami zdobenými imitací hrubé granulace, poklad Garvăn, Rumunsko

284

Obr. 181 Náušnice se dvěma bubínky z velkomoravských lokalit, považované za importy nebo jejich místní napodobeniny 1 – Staré Město - Na Valách, zlatá náušnice z hrobu 103/50 (nahoře) a stříbrný kus z hrobu 200/51 (dole); 2 – pozlacená stříbrná náušnice z Mikulčic (nalezena mimo hrobový kontext; č. 404/š)

0

1

2

3

4

5

6

7

8

hrozníčkem trojrozměrným, který je sestaven z několika „pater“ či „věnečků“ granulí a dole je ukončen větší granulí. Dalším novým prvkem jsou uzlíky na obou koncích dolního oblouku. Jako příklad tohoto nového tvaru lze uvést zlatou náušnici z pozdně avarského pohřebiště Vösendorf na jižním okraji Vídně (obr. 182: 3), přičemž naprosto shodné kusy se vyskytují i na Velké Moravě, např. v Mikul­ čicích (obr. 182: 4). Nový tvar hrozníčku ani uzlíky však jistě nebyly místní inovací. Svědčí o tom bohatý ženský hrob u kostela sv. Mihovil v Trilj v jižním Chorvatsku, který obsahoval mj. tři páry hrozníč­ kových náušnic, a to s oboustranným trojrozměrným hrozníčkem a s uzlíky. Jeden pár má kroužek nezdobený (obr. 182: 5), dva páry mají dolní oblouk i polovinu horního oblouku zdobené kordova­ nými drátky a liší se od sebe jen délkou hrozníčků (obr. 182: 6, 7). Vyhloubení hrobu lze na základě neotřelého byzantského solidu Konstantina V. a jeho syna Lva (760–775) datovat do konce 8. století.16 Význam hrobového celku tkví v tom, že dosvědčuje středomořský původ filigránové výzdoby pokrývající celý horní oblouk nebo jeho část. Tento výzdobný prvek – jak jsme viděli výše – se objevuje u ně­ kterých náušnic na pozdně avarských pohřebištích (obr. 178: 3)17 a v nejstarších velkomoravských ženských hrobech (obr. 177: 2; 179: 1; 181: 1). V průběhu 9. století tento prvek ve střední Evropě mizí a už se s ním nesetkáváme ani ve Středomoří a na Balkáně. Naopak výroba náušnic s trojrozměrným hrozníčkem se v Byzanci udržela ještě po několik následujících staletí, jak ukazuje např. zlatý kus ze Soluně, řazený do 13. století (obr. 182: 8).18

3 cm

4–7

Obr. 182 Zlaté hrozníčkové náušnice 1 – Porto Rafti, Řecko; 2 – langobardské pohřebiště S. Albano Stura, hrob 182, Itálie; 3 – pozdně avarské pohřebiště Vösendorf, Rakousko; 4 – Mikulčice, hrob 588 u 3. kostela; 5–7 – exempláře z bohatého ženského hrobu u kostela sv. Mihovil v Trilj, Chorvatsko; 8 – Soluň (Thessaloniki), náměstí Diikitiriou, Řecko

16 17 18

Karaman 1921; Piteša 2009, 86–92; 2014, 60–72, s lit.; k minci Šeparović 2009. Např. Abony, hr. 97 (Hampel 1905 II, 795; III, Taf. 469: 1); Nagypall I – Határi-dűlő, hr. 54 (Kiss 1977, Pl. XXX: 54/1). Papanikola-Bakirtzi ed. 2002, 436–437, Cat. No. 567; Antonaras 2012, 122, Fig. 9.

285

Velkomoravský stříbrný prsten s kónickým butonem

3.4  Prsteny — Šimon Ungerman

Úvod

1

2

Dalším druhem honosného ženského šperku jsou prsteny zhotovené z drahých kovů, tzn. ze zlata, stříbra, dále z pozlaceného stříbra nebo bronzu. Zdobeny jsou granulací, filigránem nebo skleněnými vložkami.1 Hned na začátku je nutno předeslat, že nejde o nijak početnou skupinu hrobových nálezů – z území dnešní Moravy jsou známy pouhé tři desítky exemplářů. Oproti honosným náušnicím a gombíkům, kterých i z jediné velkomoravské lokality může po­ cházet několik stovek kusů, tak prsteny představují nesrovnatelně řidčeji zastoupený druh šperku. Proč tomu tak je, není jasné. Každopádně zvyk nosit prsteny z drahých kovů byl v rámci velko­ moravské elity omezen na úzkou skupinu jedinců.

Typologie

0

3

4

5

6

3 cm

Obr. 183 Velkomoravské honosné prsteny s polokulovitým butonem, zdobené filigránem, granulací a skleněnými vložkami 1 – Rajhradice, hrob 70; 2 – Staré Město - Na Valách, hrob 193/51; 3 – Přerov‑Předmostí - Chromečkova zahrada; 4 – Mikulčice, hrob 322 u 3. kostela; 5 – Pohansko u Břeclavi, hrob 242 u 1. kostela; 6 – Mikulčice, hrob 470 u 3. kostela

Drtivá většina prstenů je sestavena ze dvou hlavních plechových komponent, které byly zhotoveny odděleně a pak spájeny dohro­ mady; jsou to kruhová obroučka a buton. Prsteny zhotovené litím se na Velké Moravě objevují zcela marginálně. Plechové prsteny lze rozdělit na několik typů podle tvaru butonu a jeho výzdoby. Zdaleka nejpočetnější jsou prsteny s dutým polokulovitým butonem – ten je zdoben buď hrubou granulací (typ A), nebo jemnou granulací a jednou nebo více skleněnými vložkami (typ B). Na základě detailů výzdoby je možné v rámci těchto typů vyčlenit ještě dílčí varianty, nicméně některé z těchto variant jsou reprezentovány jen jedním nebo dvěma exempláři. To stejné platí i pro některé další typy, které jsou ve velkomoravském prostředí reprezentovány unikátními kusy a i jinde v Evropě se pro ně těžko hledají analogie. K typům zastoupeným více exempláři tak už patří jen prsteny s jednou větší skleněnou nebo polodrahokamovou vložkou (typ F). Představme si teď detailněji hlavní typy honosných prstenů. V rámci typu A jsou nejpočetnější prsteny, jejichž polokulovitý buton je kompletně pokrytý většími granulemi, zasazenými do drobných kroužků z hladkého drátu (obr. 183: 1), vzácně pak z drátu kordovaného (obr. 183: 2). U prstenu z Přerova-Předmostí (obr. 183: 3) se uvedená granulovaná výzdoba kombinuje s vypouk­ lou vložkou z modrého skla na vrcholu butonu. Tento exemplář tak stojí na rozhraní typů A a B, neboť pro druhý z uvedených typů je jedním z definičních znaků právě přítomnost jedné nebo více skleněných vložek. K vlastnímu typu B patří např. prsten z hrobu 322 u 3. kostela v Mikulčicích (obr. 183: 4), který má na vrcholu polokulovitého butonu tmavomodrou skleněnou vložku a buton zdobený granulací uspořádanou do trojúhelníků. U kusu z Pohanska u Břeclavi, hrobu 242 (obr. 183: 5), mají trojúhelníkový tvar naopak další skleněné vložky, tentokrát červené. Variantu

1

Většina textu této kapitoly vychází z práce Ungerman 2017.

287

tohoto typu představují prsteny se třemi trojicemi drobných skleněných vložek ve válcovitých objímkách zhotovených z plechu (obr. 183: 6). Jako typ D byl označen prsten z hrobu 454 u 3. mikul­ čického kostela, jehož buton má kónický a na vrcholu zaoblený tvar (obr. 184), který se značně blíží butonům polokulovitým; povrch je zdoben hlavně granulovanými trojúhelníky. U typu F, tzn. s jednou skleněnou nebo polodrahokamovou vložkou, převažuje vložka vypouklého polokulovitého tvaru, která pak určuje tvar celého butonu. U prstenu ze slovenské Skalice je vložka lemována dvěma kordovanými dráty, přičemž prostor mezi dráty je vyplněn řadou větších granulí (obr. 185: 1). U kusu ze Starého Města - Na Valách, hrobu 33/48, je taková objímka napodobena z lisovaného plechu (obr. 185: 2). Dále lze k typu F řadit prsteny, u nichž je buton tvořen větší nebo menší válcovitou objímkou se skleněnou vložkou uvnitř, např. z Mikulčic-Kosteliska, hrobu 1935 (obr. 185: 3). Podoba butonu u unikátního prstenu z Pohanska u Břeclavi, hrobu 43 (obr. 185: 4), byla determinována větším almandinem vybroušeným do oválného tvaru se zkosenými boky. Bez ohledu na tvar butonu je plechová obroučka pokryta nejčastěji souběžnými kordovanými dráty (obr. 184), někdy kombinovanými s hladkými dráty (obr. 183: 1, 5). Podstatně vzácnější je výzdoba v podobě pletence z filigránových drátů (obr. 183: 6) nebo celá obroučka zhotovená ze dvou masiv­ nějších, společně zkroucených drátů (obr. 185: 2).

0

3 cm

Obr. 184 Velkomoravský stříbrný prsten s kónickým butonem, hrob 454 u 3. kostela v Mikulčicích

Majitelé Jelikož soubor honosných prstenů z území dnešní Moravy a jiho­ západního Slovenska je relativně malý, lze si také snadno udělat přehled o jedincích pohřbených s tímto druhem šperku. Pokud je k dispozici alespoň přibližné určení jejich věku a pohlaví, vždy to byly dívky, mladší i starší ženy. Jedinou výjimkou je jedinec z hrobu 322 v Mikulčicích (obr. 183: 4), určený jako muž ve věku 20–30 let. Ve čtyřech hrobech byly uloženy děti ve věku do sedmi let, přičemž dvě z nich byly vybaveny i dalšími šperky (náušnice, skleněné korály apod.). Z toho je zřejmé, že to byla děvčátka – a velmi pravděpodobné je to i v případě zbylých dvou dětí. Je zajímavé, že jen jeden z těchto čtyř dětských jedinců měl v hrobě prsten přiměřené velikosti. Ostatní byli pohřbeni s prstenem, který jim musel být příliš velký, takže nelze počítat s tím, že by ho za svého života nosili obvyklým způsobem.2 V této souvislosti lze zmínit další hrob, č. 193/51 ve Starém Městě - Na Valách. V něm byla uložena dívka, jejíž věk nebyl přesněji zjištěn; její bohatá výbava zahrnovala mj. dva stejné prsteny (obr. 183: 2), které podle L. Ga­ lušky byly „i na prostředník dnešního vzrostlého muže přespříliš velké“. Oba prsteny také vykazovaly na povrchu značný stupeň opotřebení, na rozdíl od ostatních šperků z tohoto hrobu, které působily dojmem, „jako by právě opustily dílnu šperkaře“.3 V případě děvčátek pohřbených s prsteny dospělé velikosti je zjevné, že tato nebyla jejich prvotními majiteli. Dívka mohla dostat prsten buď za svého života coby dědictví po některé své příbuzné, nebo jí byl prsten „přidělen“ až po smrti, při vytváření pohřební výbavy. Tento fenomén mohl být u velkomoravského šperku mnohem běžnější, než dnes dokážeme zjistit – neboť např. u náušnic nebo gombíků není jednoznačný vztah mezi jejich velikostí a věkem pohřbeného jedince, a tudíž ani nelze identifikovat jedince pohřbené s ozdo­ bami „neodpovídající“ velikosti. Obecněji vzato pokládali dospělí 2 3

Ungerman 2017, 52, 79, pozn. 18. Hrubý 1955, 518; Galuška 2013, 229–230.

288

1

2

3

4

0

3 cm

Obr. 185 Prsteny z území Velké Moravy, u nichž větší centrální vložka determinuje tvar celého butonu 1 – Skalica, mohyla 33, hrob 2, Slovensko; 2 – Staré Město - Na Valách, hrob 33/48; 3 – Mikulčice-Kostelisko, hrob 1935; 4 – Pohansko u Břeclavi, hrob 43 u 1. kostela

1

2

3

6

7

8

11

12

4

9

5

10

13

Obr. 186 Prsteny středomořského původu, které se vyznačují jednoduchým polokulovitým až kónickým butonem 1 – Matičane-Breg, hrob 46, Kosovo; 2 – Mihaljevići-Varošište, hrob 71, Bosna a Hercegovina; 3 – Biskupija-Crkvina, hrob 29, Chorvatsko; 4, 5 – Dunje Trpčeva Crkva, Severní Makedonie; 6 – Matičane-Breg, hrob 3, Kosovo; 7 – Demir Kapija - Crkvište, Severní Makedonie; 8 – Bigrenica, Srbsko; 9 – Stranče-Gorica, hrob 9, Chorvatsko; 10 – Edessa, Řecko; 11 – Aerino a Azoros, Řecko; 12 – Vukovar - Lijeva bara, hrob I-1951, Chorvatsko; 13 – Ostrovica-Greblje, hrob 16, Chorvatsko

289

členové velkomoravské elity za zcela přirozené, že jejich děti budou již za života vybaveny prestižními předměty, které symbolizovaly moc a bohatství rodičů (srov. např. zbraně a miniaturní ostruhy v hrobech chlapců; viz esej 3.2), a že s nimi v případě předčasného úmrtí budou také pohřbeny.4 Zatím nelze prokázat, že by velkomoravské prsteny měly ještě jinou funkci než čistě ozdobnou. V pozdní antice a raném středověku jsou hojně doloženy prsteny snubní, pečetní, některé z použitých materiálů a ikonografických motivů měly i apotropaickou funkci. Používání zásnubních a snubních prstenů bylo silně zakořeněno v římské a časně byzantské kultuře, tato funkce vyplývá z vyobra­ zených figurálních motivů a nápisů na některých prstenech. Oba znaky však u velkomoravských prstenů zcela chybějí. Také jejich přítomnost v několika velkomoravských dětských hrobech hovoří spíše proti funkci těchto prstenů coby snubních. Stejně tak žádný z nich evidentně nebyl vyroben za účelem pečetění, neboť postrá­ dají plochý štítek s plasticky provedeným nápisem, monogramem apod. Pečetní prsteny jsou jednak obecně spojeny hlavně se světem mužů (a nikoliv žen), jednak se těžko mohly uplatit ve společnosti, kde drtivá většina členů laické elity byla negramotná.

Původ Vzhledem ke značné variabilitě prstenů z velkomoravských hrobů není možné se na omezeném prostoru této kapitoly vyjádřit k původu všech zastoupených typů.5 Jako určitý příklad můžeme nastínit původ prstenů s polokulovitým butonem (typy A a B), k nimž patří největší počet exemplářů. Plechové prsteny s dutým polokulovitým butonem, zdobené granulací a filigránem, se v raném středověku objevují – kromě území Velké Moravy – v mnoha částech jihovýchodní a východní Evropy. Podle tvaru butonu lze tyto prsteny rozdělit na dvě hlavní skupiny. První skupina se vyznačuje butonem prostého poloku­ lovitého až kónického tvaru (obr. 186), u druhé skupiny se buton skládá z polokoule a navíc nízké válcovité části pod ní (obr. 187). Prsteny patřící do první skupiny, zhotovené ze stříbra nebo bronzu (zlaté se dochovaly jen minimálně), jsou nejčastěji zdobeny filigrá­ nem, vzácněji granulací, popř. kombinací obou technik. Filigrá­ nová výzdoba má podobu kapkovitých útvarů (obr. 186: 1, 2) nebo arkádových oblouků (obr. 186: 3–5). Jindy je celý povrch butonu pokrytý drobnými drátěnými kroužky (obr. 186: 6) nebo spirálovitě svinutým drátkem s rozvolněnými závity (obr. 186: 7). Konstrukce a výzdoba obroučky je značně různorodá. Zvláště u exemplářů z území Makedonie a Řecka bývá obroučka sestavena z několika souběžných drátů spájených k sobě (obr. 186: 4, 10, 11). Jinde na Balkáně se vyskytují obroučky z plechu pokrytého souběžnými filigránovými dráty (obr. 186: 1), vzácněji doplněnými pletencem uprostřed (obr. 186: 12), popř. je pletenec imitován spirálovitě svi­ nutým a naplocho slisovaným drátkem (obr. 186: 5). Málo častá je obroučka z několika drátů zkroucených dohromady (obr. 186: 6) nebo odlitá vcelku včetně výzdoby (obr. 186: 3, 13). Popsané prsteny jsou typické hlavně pro jižní Balkán, datují se do 10.–12. století. Prsteny druhé skupiny mají buton složený z polokoule a z nízké válcovité části pod ní, která byla určena k přichycení věnce velkých granulí. Tato skupina je podstatně homogennější než první, a to

4 5

Mořkovský 2005; Ungerman 2005, 213, 218–219; Klápště 2009, 533–534; srov. Graenert 2004, zvl. 185–187; Lohrke 2004, 42–43, 98–107, 171–172. Podrobně Ungerman 2017, 58–70, s lit.

290

jednak použitým materiálem (stříbro, jen zřídka pozlacený bronz), jednak tím, že výzdoba butonu je pouze granulovaná. Má podobu trojúhelníků (obr. 187: 1), které jsou někdy doplněné granulovanými liniemi tvořícími kříž či hvězdici (obr. 187: 2, 3). Tato výzdoba se vyskytuje u exemplářů pocházejících z různých částí jihovýchodní Evropy. Naopak na Ukrajině mají prsteny této skupiny polokulo­ vitou část butonu kompletně pokrytou buď jemnější granulací (obr. 187: 4), nebo většími granulemi zasazenými do drátěných kroužků (obr. 187: 5). Celá druhá skupina prstenů je kladena do 2. poloviny 10. století a do 11. století. Badatelé z balkánských zemí se jednohlasně shodují, že prsteny s polokulovitým butonem jsou šperky byzantského původu. Do Dalmácie se šířily nejspíše z byzantských měst na pobřeží Jadra­ nu.6 Jinde na Balkáně souvisí používání těchto prstenů zase do značné míry s tím, že Byzantská říše od konce 10. století dobývala zpět území jižně od dolního Dunaje, která ztratila v předchozích staletích. Když císař Basileios II. (976–1025) získal koncem svého života i Sirmium a (dnešní) Bělehrad, hranice Byzantské říše se posunula až na jižní okraj Karpatské kotliny. Také na Kyjevskou Rus a do dalších částí východní Evropy tyto prsteny nemohly přijít odjinud než z Byzance. Velkomoravské prsteny typu A vykazují oproti uvedeným balkánským a východoevropským exemplářům drobné rozdíly ve tvaru nebo výzdobě. Tyto rozdíly jsou jednak dány existencí regio­ nálních výrobních okruhů, jednak jsou chronologického rázu. Pokud jde o první aspekt, je velmi pravděpodobné, že všechny kusy z velkomoravských hrobů nejsou přímými importy. Zvláště typy zastoupené několika exempláři (především prsteny s buto­ nem celým pokrytým hrubou granulací, obr. 183: 1) byly vyrobeny přímo na Moravě, byť zřejmě pod silným vlivem středomořských předloh. Některé rozdíly mezi těmito velkomoravskými prsteny na straně jedné a balkánskými a východoevropskými na straně druhé jsou dány zase chronologicky. Moravské jsou starší, většina přesněji datovatelných kusů patří do staršího velkomoravského horizontu (cca 1. polovina 9. století). Jistě hlavně proto na Velké Moravě chybějí prsteny, jejichž polokulovitý buton je ve spodní části opatřen nízkou válcovitou částí, pokrytou masivními granulemi (obr. 187), neboť takové prsteny jsou v jihovýchodní a východní Evropě doloženy až od 2. poloviny 10. století. Některé prsteny typu A jsou součástí výbavy vůbec nejstar­ ších velkomoravských kostrových hrobů, datovaných na přelom 8. a 9. století (obr. 183: 2). Z jiných částí Evropy mi takto časně datované analogické exempláře zatím nejsou známy. Dochází tak k poněkud paradoxní situaci, kdy nejstarší prsteny tohoto typu jsou doloženy na Moravě, přestože tento region je od Středomoří – coby předpokládaného místa vzniku jejich předloh – značně prostorově vzdálený. Je to ale jednoznačně způsobeno nepříznivým stavem pramenné základny ve Středomoří. Současné znalosti o byzantských prstenech z 8. a 9. století jsou silně fragmentární, neboť máme k dispozici jen několik málo takto datovaných kusů.7 Přitom prsteny s polokulovitým butonem mezi nimi přímo nejsou. Tento typ však musel vzniknout ve Středomoří právě až někdy v 8. století, neboť v početných souborech pozdně antického či časně byzantského šperku ještě zastoupen není.

6 7

Giesler 1981, 112; Cetinić 1998, 152; Tomičić 2004, 417; Petrinec 2009, 280; Bikić 2010, 111; srov. Ungerman 2021, 122–126. Bosselmann-Ruickbie 2011, 147.

1

2

3

4

Vznik prstenů typu B, tzn. s polokulovitým butonem opatřeným jednou nebo více skleněnými vložkami, je méně jasný. Na Balkáně takové prsteny v souborech z 10.–12. století zatím chybějí. Skleněné vložky se tam sice používaly, ale jen u prstenů jiných typů. Jako jedna z možností by se tedy nabízel výklad, že typ B je specifickým produktem velkomoravského šperkařství. Minimální počet stře­ domořských prstenů z 8.–9. století však i zde nabádá k opatrnosti, neboť každý nový nález může pozměnit dosavadní stav poznání. Na lokalitě Monceau-le-Neuf-et-Faucouzy v severní Francii byl nalezen stříbrný prsten s butonem ve tvaru komolého kužele, který je na vrcholu opatřen vypouklou vložkou z opakního světlemodrého skla; spodní část butonu je osázena řadou podstatně menších kruhových vložek ze žlutého skla (obr. 188). Prsten je předběžně datován do 7. století.8 V merovejském prostředí je tento výrobek zcela ojedinělý, takže je možné, že se na místo nálezu dostal jako import, a to nejspíše ze Středomoří. Pokud je tato úvaha správná, znamenalo by to, že i výrobci velkomoravských prstenů typu B se inspirovali ve Středomoří, což samozřejmě nevylučuje následné místní modifikace. Obecně vzato je u více typů prstenů z velkomo­ ravských pohřebišť – stejně jako třeba u náušnic – složité odlišit případné importy ze Středomoří od jejich místních napodobenin.

5

Obr. 187 Prsteny středomořského původu, které se vyznačují polokulovitým butonem a nízkou válcovitou částí pod ním, posázenou velkými granulemi 1 – Zvonimirovo – Veliko polje, hrob 17, Chorvatsko; 2 – Svinjarevci-Studenac, hrob 15, Chorvatsko; 3 – Matičane-Breg, hrob 16, Kosovo; 4 – Huščyn, Ukrajina; 5 – Pidgirci/Plesneck, mohyla 1, Ukrajina

Obr. 188 Vzácný exemplář prstenu nejspíše mediteránního původu, nalezený v merovejském hrobě, Monceau-le-Neuf-et-Faucouzy, Francie

8

Hadjadj 2007, 108, no. 18.

291

3.4.1 exkurz Limity recepce středomořského šperku na Velké Moravě na příkladu prstenů — Šimon Ungerman

Honosné prsteny představují v rámci velkomoravského šperku početně zcela zanedbatelnou kategorii. V zásadě lze říci, že jejich nošení bylo omezeno na několik jednotlivců z řad urozených žen a dívek, které žily na třech hlavních velkomoravských hradištích (Mikulčice, Staré Město, Pohansko u Břeclavi). Nošení zlatých nebo stříbrných prstenů si nezískalo ani širší oblibu mezi členkami elity na těchto hradištích, ani se nerozšířilo na venkovské lokality, kde jinak nechybějí např. honosné náušnice. Ať již měl takto rezervo­ vaný vztah vůči prstenům jakékoliv důvody, jednoznačně svědčí o tom, že přejímání a šíření šperku středomořského původu na Velké Moravě mělo své zřetelné limity. Uvedený fenomén jsem se rozhodl ve stručnosti ilustrovat srovnáním škály prstenů z území Velké Moravy a Bulharska. Kovový šperk z území dnešního Bulharska zpracoval V. Grigorov, i když v širším časovém rámci (7.–11. století), než bylo období trvání Velké Moravy.1 Nejde zde ovšem o to, porovnávat přesné počty typů nebo kusů šperku v obou regionech, to by mělo z mnoha důvodů velmi spornou vypovídací hodnotu. Mnohem důležitější je získat základní přehled o tom, jaké typy prstenů se používaly v Bulhar­ sku coby zemi, která byla dlouhodobě a intenzivně ovlivňována Byzancí. Výhodou je relativně dobrý stav výzkumu v Bulhar­ sku, na rozdíl např. od sousedního Řecka, kde byl archeologický výzkum raného středověku (a zvláště pohřebišť) dlouhodobě zanedbáván. Podobně jako u náušnic je u bulharských prstenů nutno od­ hlédnout od exemplářů zhotovených z jednoho kusu bronzového plechu, které patří k podunajskému šperku určenému širokým lidovým vrstvám. I tak ale máme co do činění s vysokým počtem typů (obr. 189). Naprostá většina z nich byla zhotovena litím. Nej­ početněji zastoupený je typ III, což jsou lité prsteny s kruhovým či oválným štítkem opatřeným jednoduchou rytou výzdobou (obr. 189: III-1 až III-6), které se na základě vyobrazeného motivu (kříž, rozeta, pentagram nebo pták) člení do šesti podtypů. Od kaž­ dého z těchto podtypů bylo v Bulharsku nalezeno několik desítek kusů. Z dalších typů jsou více zastoupeny lité prsteny s menším rombickým nebo oválným štítkem, které mají na každém rameni dva nebo tři kulovité výběžky (obr. 189: VI-1) a prsteny s masivním kónickým butonem (obr. 189: VII-1). Prsteny vyrobené spájením více drátěných a plechových komponent (obr. 189: VIII, IX) tvoří z celkového počtu bulharských prstenů jen malou část. Jde o typ VIII, opatřený válcovitou objímkou pro vložku ze skla nebo jiného materiálu; dále typ IX, což jsou plechové prsteny s kuželovitým či polokulovitým butonem zdobeným granulací a/nebo filigránem. Oba posledně zmíněné typy odpovídají velkomoravským typům A, resp. F. Pro stav pramenné základny v Bulharsku je příznačné, že prstenů typu IX – většinou zhotovených ze stříbra – registruje 1

Grigorov 2007.

292

V. Grigorov pouhých pět kusů. Je to dáno minimálním zastoupením šperků z drahých kovů mezi hrobovými milodary. Velká Morava a Bulharsko se tak od sebe výrazně liší složením typového spektra prstenů i relativní četností exemplářů z drahých kovů. Soubor prstenů z území Bulharska dobře odráží soudobou byzantskou módu, pro většinu typů existují analogie ve východním Středomoří a na Předním východě. Prsteny, které patřily členům elity, jsou sice v dochovaném materiálu zastoupeny, ale tvoří jen nevýznamný podíl. Při relativně dobrém stavu výzkumu tento fakt názorně ukazuje, že Bulhaři si po přijetí křesťanství rychle osvojili také byzantské pohřební zvyklosti, neboť i v jiných částech Byzantské říše patří pohřby s předměty z drahých kovů k výjimkám. Drtivá většina bulharských prstenů jsou lité bronzové kusy s dorývanou výzdobou (Grigorovovy typy III až VII), které byly masově vyráběny pro široké vrstvy obyvatelstva. Můžeme předpokládat, že alespoň některé z těchto typů byly zhotoveny podle předloh z drahých kovů. Přímo doložit to však lze jen v případě bronzových prstenů s votivním nápisem (obr. 189: IV-2), které vznikly napodobením exemplářů zhotovených z masivního zlata.2 Naopak Velkou Moravu móda litých prstenů minula.3 Také plechové prsteny z drahých kovů, zhotovené podle středomořských či byzantských vzorů, si opatřila jen malá část urozených Moravanek. Tato móda měla navíc zřejmě jen relativně krátké trvání. To byl asi také jeden z důvodů, proč nedošlo k výrobě nějakých levnějších imitací, určených běžné populaci. Do srovnání velkomoravského a bulharského šperku se zásadně promítá chronologický aspekt, a to hned dvojím způsobem. Zaprvé Bulharsko slouží jako příklad regionu, který byl díky geografické blízkosti a úzkým politickým kontaktům pod silným byzantským vlivem – a tento vliv navíc trval několik staletí. Proto Bulhaři mj. postupně přejali, vedle mnoha dalších kulturních výdobytků, víceméně celé spektrum byzantského šperku. Zadruhé je nutné zdůraznit, že šperk středního byzantského období (cca 9.–12. století) vykazuje značně setrvalé formy. Mnohé z typů šperku se používaly bez viditelné změny i tři staletí, popř. přetrvaly do následujícího – pozdně byzantského – období. Vlivem tohoto dlouhodobého používání se v archeologickém materiálu na území Bulharska nashromáždilo značné množství kusů příslušných typů. Velkou Moravu dělila od Byzance podstatně větší geografická vzdálenost, než tomu bylo v případě Bulharska. Zatím ani není přesně prokázáno, odkud byzantské či středomořské vlivy na Moravu vlastně vycházely. V úvahu připadají mj. Byzancí ovládaná města na pobřeží Jadranu, o jejich hmotné kultuře v 8. a 9. století však bohužel víme velmi málo.4 Proto nelze říci, jestli – popř. do 2 3 4

Bosselmann-Ruickbie 2011, 289, 297–299, 301, 304–306, 309, Kat. Nr. 140, 161, 163, 169, 177–180, 185. Srov. Ungerman 2017, 48. Curta 2010 s lit.

III-1

III-2

III-3

III-4

III-5

III-6

IV-1

IV-2

V-1

V-2

VI-1

VI-2

VII-1

VII-2

VIII

IX

jaké míry – se lišila od hmotné kultury jádra Byzantské říše. Vlivy ze středomořské kulturní sféry musely působit na šperk používaný na území dnešní Moravy již někdy koncem 8. století (viz exkurz 3.3.2). Je však otázkou, jestli byly nějakým způsobem „přefiltrovány“ zprostředkováním přes Avarský kaganát. Každopádně v 9. století již kaganát neexistoval a ony středomořské vlivy mohly na Velkou Moravu proudit přímo. Velká Morava coby samostatný mocenský útvar však trvala právě jen toto jedno století, což nebyla nijak dlouhá doba. Na rozdíl od Bulharska také nedošlo k trvalému začlenění Velké Moravy do sféry politického vlivu Byzantské říše.

Obr. 189 Přehled vybraných typů raně středověkých prstenů z území Bulharska podle Valeri Grigorova

293

Dvouplášťový zlatý gombík s náročnou filigránní výzdobou, pukličkami a granulací – jeden z nejkrásnějších velkomoravských exemplářů, Mikulčice, hrob 505 u 3. kostela

3.5  Gombíky. Jedinečné symboly velkomoravské elity — Šárka Krupičková

S termínem gombík se v prostředí české archeologie setkáváme díky profesoru Janu Eisnerovi1 po více než 70 let. Kulovité duté knoflíky s ouškem, které si pod tímto označením tradičně představujeme,2 jsou známy z prostředí moravského raného středověku od počátku 20. století. S odkryvy prvních kostelních pohřebišť na moravských lokalitách přicházejí i objevy řady exkluzivních exemplářů gom­ bíků a tyto artefakty se brzy stávají charakteristickými atributy velkomoravské archeologie. Jako zástupný symbol dobové elity spo­ jovaný v našem prostředí výlučně s obdobím Velké Moravy je potom vnímáme doposud. Důkazem stále živého společenského významu těchto předmětů je i použití motivu gombíku na líci současné české dvoukorunové mince, uvedené do oběhu v roce 1993. Jedná se tak o jediný archeologický artefakt, který máme, byť zprostředkovaně, denně na očích, nebo spíš přímo v rukou.

V jednotě pestrost. Typologie gombíků Jednotícím prvkem většiny nacházených kovových gombíků je je­ jich základní konstrukce sestávající z kulovitého těla a záchytného systému.3 Tělo je složeno nejčastěji ze dvou nasedajících hemisfér, vzácněji potom z korpusu vytepaného z jednoho kusu plechu do výšky tří čtvrtin koule a překrytého kruhovým vrchlíkem – tzv. límcem. Někdy se můžeme setkat s konstrukcí kombinující obě techniky (obr. 190: 1). K dutému kulovitému tělu bývá připevněn záchytný systém, který tvoří kruhové ouško držené poutkem s po­ jistným prstencem; alternativou je varianta záchytného systému tvořená děleným poutkem jištěným prstencem. Známe rovněž kombinaci obou záchytných systémů dohromady (obr. 190: 2). Tělo většiny gombíků je zdobeno tepanými motivy nebo pájenými komponenty, ačkoliv známe i exempláře bez výzdoby. Zdálo by se tedy, že před sebou máme poměrně unifikovaný druh artefaktu. Nicméně při podrobnějším pohledu na škálu nalézaných exemplářů se lze jen těžko vyhnout úvahám nad je­ jich velikostní, tvarovou, technologickou i materiálovou pestrostí. Například rozměrově se gombíky pohybují v širokém rozmezí průměru pláště od 0,5 až po 5,5 centimetru. Ne všechny gombíky se drží striktně kulovitého tvaru, ale známe exempláře hruškovité, polyedrické či oválné. Na kovových gombících se uplatňuje několik náročných klenotnických technik v různých kombinacích – tepání, pájení, filigrán, granulace nebo vkládání skleněných vložek do ko­ vových přihrádek (více informací ke zlatnickým technikám viz esej 2.6). Také podle materiálového složení máme k dispozici více variant – známe exempláře z drahých kovů, ale také z pozlacené slitiny na bázi mědi, přičemž jednotlivé části gombíků se mohou 1 2 3

Eisner 1947, 146. Více k terminologii viz např. Klanica 1970b, 421–422; Chorvátová 2008b, 209–211; 2009, 12, nově Krupičková 2022, 10–14. Podle Ottenwelter et al. 2020, Fig. 8.

ve složení kovové sloučeniny mírně lišit (více v exkurzu 3.5.1). Zcela samostatnou kapitolu představují po stránce výrobně-technologické, ale i funkční a významové gombíky vyrobené ze skla, do nějž je zataveno jednoduché kovové ouško. Přes tuto variabilitu sledujeme určité ustálené výzdobné a výrobní postupy, které se pokusíme shrnout v následujícím textu.4 Častou variantou velkomoravských gombí­ků jsou exempláře s tepanou výzdobou. Mezi nimi potom převládají ty, které mají na povrchu vytepané rostlinné orna­menty. V Mikulčicích tvoří tato varianta téměř čtyřicet procent z celkového počtu gombíků. Charakteristickým rostlinným ornamentem je stylizovaný motiv palmového listu, který je ovšem na gombících uplatňován velmi variabilně. V Mikulčicích dominuje jeho výskyt zakomponovaný do výzdobného schématu tzv. arkády, připomínající architektonickou konstrukci tvořenou sloupovím krytým oblouky, do kterého jsou umísťovány rozviliny listů (obr. 191: 1). Další častou variantou je tzv. srdcovitý meandr, což je schéma tvořené opačně orientovanými dvojicemi esovitých meandrů připomínajících tvar srdcí (obr. 191: 2). Třetím typickým výzdobným schématem jsou medailony, tedy se­ stava kruhových polí, obsahujících uvnitř vlastní výzdobný motiv. Pro medailony je charakteristický výskyt více druhů tepaných motivů – vedle stylizovaných rostlin se jedná o zpodobnění zvířat, nejčastěji ptáků (obr. 191: 3). Spektrum výzdoby doplňují různé typy průběžných schémat, dále rozdělení povrchu tvořící síť (tj. devět nebo dvanáct polí ve třech horizontálních pásech nad sebou) a uspořádání dělící povrch gombíku na osm pravidelných polí (obr. 191: 4, 5, 6). Po stránce motivů je velmi vzácné zpodobnění stylizovaných lidských obličejů (obr. 191: 7). Pestrou kategorií gombíků jsou také exempláře s plastickou výzdobou pájenou na jejich povrch. Hojně rozšířené jsou gombíky pokryté granulací. Jednodušší exempláře mají hustou celoplošnou hrubší granulaci, kdy jsou jednotlivé granule posazeny do drobných kroužků z hladkého drátu (obr. 192: 1). Méně častou alternativou je hrubší řídká granulace na povrchu gombíku (obr. 192: 2). Nepoměrně složitější na výrobu byly gombíky, jejichž povrch pokrývá drobné, tzv. makové granulování uspořádané do podoby geometrických obrazců (obr. 192: 3). Kromě granulí mohly být na povrch pájeny také filigránní komponenty v podobě stáčených plíšků, kroucených nebo prořezávaných (perlovaných) drátků (obr. 192: 4), případně bývalo kulovité tělo gombíku pokrýváno polokulovitými puklič­ kami (obr. 192: 5). Filigránní techniky byly obvykle kombinované s doplňkovou granulací. Efektní ozdobou povrchu jsou u někte­ rých gombíků skleněné vložky vsazené v kovových přihrádkách (obr. 192: 6).

4

Detailní typologie viz Krupičková 2022, 28–42.

295

1

a

b

2

a

b

c

c

Obr. 190 Konstrukční varianty gombíků 1 – různé varianty konstrukce těla (ze dvou pájených polokoulí, z jednoho kusu plechu s límcem a kombinace obou technik); 2 – různé varianty konstrukce záchytného systému (ouško – poutko – prstenec, dělené ouško – prstenec, dělené ouško – poutko – prstenec)

Přestože popsané výzdobné prvky jsou charakteristické pro celé území Velké Moravy, identifikovat shodné nebo velmi blízké exempláře gombíků je nelehký úkol. Napříč jednotlivými lokali­ tami se setkáváme pouze s gombíky s jednoduchou opakující se výzdobou, ať už se jedná o gombíky pokryté celoplošnou granulací nebo například hladkými či kroucenými drátěnými kroužky. Ale také některé exempláře gombíků se složitější pájenou výzdobou můžeme označit za velmi blízké, ačkoliv je nacházíme na různých pohřebištích. Jako příklad lze uvést polyedrické gombíky s pěti modrými skleněnými vložkami a masivními granulemi (obr. 193: 1–3). Objeveny byly hned na dvou centrálních velkomoravských hradi­ štích. Z Mikulčic je známe v exkluzivním provedení z ryzího zlata z ženského hrobu 318 u 3. kostela (baziliky), a to ve třech exem­ plářích.5 Stejného tvaru, ovšem pouze z pozlacené slitiny mědi je potom gombík z hrobu 271 od 2. kostela na stejné lokalitě,6 a také dvojice gombíků z dětského hrobu 205 na pohřebišti u 1. kostela na Pohansku u Břeclavi.7 Skupinu doplňuje ještě jeden exemplář

objevený v hrobě 119 na pohřebišti v Rajhradicích.8 Je evidentní, že kvalitou materiálu i celkovou velikostí dominují v rámci této skupiny exempláře z hrobu 318. V případě nálezů z dalších uve­ dených hrobů se jako možné vysvětlení fenoménu velmi blízké výzdoby nabízí druhotná výroba napodobeniny, která vznikla podle původní luxusní předlohy. Exempláře ovšem nejsou beze zbytku shodné – liší se např. v uspořádání granulí. Do stejné kategorie, ale pouze s jednou skleněnou vložkou, by bylo možné zařadit i dvo­ jici gombíků se zachovalými textilními poutky z mikulčického hrobu 498, o kterých budeme hovořit dále v souvislosti s doklady způsobu nošení a funkce gombíků. Zcela výjimečné jsou nálezy shodných gombíků s tepanou výzdobou z různého nálezového kontextu. Takovýmto vzácným příkladem je čtveřice artefaktů s rostlinným ornamentem nale­ zená separátně na třech různých pohřebištích v rámci mikulčické sídelní aglomerace. První byl objeven v roce 1957 u 3. mikulčického kostela (baziliky) v hrobě 550 (obr. 194: 1).9 Téměř identický gombík

5 6 7

8 9

Klanica et al. 2019, 39–41. Poulík 1957, 329, obr. 81: 7. Kalousek 1971, 126–127.

296

Staňa 2006, 172, obr. 57. Klanica et al. 2019, 106–107.

Obr. 191 Motivy na gombících s tepanou výzdobou z Mikulčic jsou dobře patrné na rozvinutých pláštích zdokumentovaných metodou vícesnímkové fotogrammetrie 1 – rostlinný motiv ve schématu arkády, Mikulčice, hrob 11/VII u 3. kostela; 2 – rostlinný motiv ve schématu srdcovitého meandru, Mikulčice, hrob 343 u 3. kostela; 3 – ptačí motiv ve schématu medailonu, Mikulčice-Kostelisko, hrob 1729; 4 – rostlinný motiv v průběžném schématu, Mikulčice, hrob 550 u 3. kostela; 5 – ptačí motiv ve schématu sítě Mikulčice-Klášteřisko, hrob 1314; 6 – schéma dělící gombík na osm polí, Mikulčice, objekt 132; 7 – stylizované lidské tváře ve schématu sítě, Mikulčice, hrob 170 u 3. kostela 1

2

1

2

3

4

3

4

5

5

6

6

0

3 cm

Obr. 192 Gombíky s pájenou výzdobou na povrchu

7

1 – celoplošná granulace na podložkách z hladkého drátu na gombíku z pozlacené slitiny mědi, Mikulčice, hrob 77/VI u 6. kostela; 2 – hrubá řídká granulace na gombíku z pozlacené slitiny mědi, Mikulčice, hrob 364 u 3. kostela; 3 – maková granulace uspořádaná do trojúhelníků v šesti segmentech na zlatém gombíku, Mikulčice, hrob 300 u 3. kostela; 4 – filigránní plíšky, pukličky a granulace na dvouplášťovém zlatém gombíku, Mikulčice, hrob 505 u 3. kostela; 5 – pukličky a maková granulace na stříbrném gombíku, Mikulčice, hrob 134 u 2. kostela; 6 – skleněné vložky na stříbrném gombíku, Mikulčice, hrob 216 u 3. kostela

297

1

byl nalezen o rok později v hrobě 420b u 2. mikulčického kostela (obr. 194: 2).10 Třetí blízký exemplář pochází z hrobu 102 na stejném pohřebišti a objeven byl v roce 1957 (obr. 194: 3).11 Poslední se po­ dařilo získat z hrobu 3, který byl vykopán v roce 2004 na hřbitově u kostela sv. Margity v Kopčanech (Slovensko), vzdáleném necelé dva kilometry vzdušnou čarou od místa prvního nálezu (obr. 194: 4).12 Všechny čtyři exempláře měly v hrobě ještě druhý – neidentický gombík. Při bližším pohledu na tuto čtveřici je evidentní, že ačko­ liv je jejich výzdoba provedena obdobně, pouze první a druhý kus jsou de facto shodné ve všech detailech: ve velikosti, motivu i způ­ sobu provedení výzdoby. Vše tedy nasvědčuje tomu, že exem­pláře z hrobu 550 u 3. kostela a z hrobu 420b u 2. kostela byly vyrobeny v téže dílně současně a mohly původně tvořit jeden pár, který byl teprve v průběhu užívání rozdělený a každý kus se nakonec stal součástí jiného hrobového celku. Takovéto nálezové okolnosti mohou být dokladem příbuzenského vztahu mezi pohřbenými osobami nebo jejich rodinami.

2

0

3 cm

3

Obr. 193 Neobvyklá podoba gombíků se složitou pájenou výzdobou – polyedrické gombíky se skleněnými vložkami a velkými granulemi ze tří velkomoravských pohřebišť

10 11 12

1 – zlatý gombík inv. č. 594-100c/57, Mikulčice, hrob 318 u 3. kostela; 2 – gombík z pozlacené slitiny mědi inv. č. 594-1767/57, Mikulčice, hrob 271 u 2. kostela; 3 – gombík z pozlacené slitiny mědi inv. č. P197, Pohansko u Břeclavi, 1. kostel, hrob 205

1

2

3

5

4

6

Obr. 194 Neobvyklá podoba gombíků se složitou tepanou výzdobou z různých pohřebišť mikulčické aglomerace 1 – inv. č. 594-1426/57, Mikulčice, hrob 505 u 3. kostela; 2 – inv. č. 594-3003a/58, Mikulčice, hrob 420b u 2. kostela; 3 – inv. č. 594-4464/57, Mikulčice, hrob 102 u 2. kostela; 4 – inv. č. 2485b, Kopčany (Slovensko), hrob 3 u kostela sv. Margity; 5 – inv. č. 2485a, Kopčany (Slovensko), hrob 3 u kostela sv. Margity; 6 – inv. č. 594-571/60, Mikulčice, hrob 42/VI u 6. kostela

298

Nepublikovaný nález, mikulčická inventární kniha 1958. Poulík 1957, 333, obr. 84: 12. Baxa et al. 2010, 493.

0

3 cm

Naopak další dva gombíky z uvedené čtveřice se liší od první dvojice, ale i od sebe navzájem.13 Mikulčický exemplář je mírně větší a jeho výzdobný motiv není zcela identický jako u kopčanského, stejně jako kvalita provedení výzdoby. Pravděpodobně se tedy ne­ jednalo o rozdělení záměrně a současně vyrobené dvojice, jak nález interpretujeme v prvním případě. Identifikace gombíků s obdobnou výzdobou je zásadním faktorem pro řešení otázek výroby a distri­ buce šperků a oděvních součástí v rámci velkomoravských center. V této souvislosti je vhodné zmínit, že i druhý gombík z hrobu 3 z Kopčan má své obdoby na moravské straně, a to v hrobě 42/VI u 6. kostela (obr. 193: 5, 6). Opět se pravděpodobně nejedná o rozdě­ lený pár, přestože rozdíly mezi oběma kusy jsou pouze v detailech provedení výzdoby. Tyto příklady téměř identických gombíků s tepanou výzdo­ bou v hrobech na různých pohřebištích jsou zatím ojedinělé, ale je možné, že jich bude s dalším výzkumem přibývat a pomohou nám v řešení závažných socioekonomických otázek.

Ke kořenům fenoménu. Otázka původu velkomoravských gombíků Největší výskyt gombíků se nápadně kryje s prostorem, který za­ ujímalo jádrové území Velké Moravy. Jen nálezy z mikulčického hradiště a jeho zázemí čítají téměř 440 exemplářů, z toho 376 kusů pochází z akropole a podhradí14 (obr. 195). Tento fakt, zjevný již v dobách velkoplošných vykopávek na centrálních velkomorav­ ských hradiscích ve 2. polovině minulého století, vedl badatele k závěrům, že gombíky „patřily k charakteristickým součástem kroje (…) vládnoucí třídy kmene Moravanů“.15 V novější literatuře je ale opakovaně poukazováno na fakt, že některé další šperky a oděvní součásti, dříve rovněž považované za artefakty typické pro Velkou Moravu, mají mnohem širší kořeny a výskyt.16 Alternativní názory na původ gombíků se objevily také v zahraniční literatuře zpracovávající nálezy z území Maďarska a Balkánu.17 Zkusme proto shrnout poznatky o původu a rozšíření gombíků na základě jejich předpokládané funkce, výrobní technologie i výzdobných motivů. Připustíme-li, že gombík sloužil primárně ke spínání oděvu, je potřeba se zaměřit v první řadě na původ knoflíkových spínadel. V raném středověku se odvíjel způsob spínání oděvů z tradice po­ užívání spon, známých v Evropě již od doby bronzové a užívaných v řadě variant v době římské i v období stěhování národů. Tradice nošení spon určovala módu také v raně středověké západní a severní Evropě.18 Spínání oděvů pomocí knoflíků se zde používalo pouze výjimečně až do 13. století, kdy dochází k masovému a definitiv­ nímu proniknutí knoflíků do středověké evropské módy v souvis­ losti s oblibou přiléhavých oděvů, a kdy tak definitivně ustupuje obli­ba volných tunik antické tradice.19 V některých případech se ale knoflíky objevují v evropském prostředí podstatně dříve.20 Jedním z takových dokladů jsou knoflíky objevené na vikingském pohřebišti 13

14 15 16 17 18 19 20

Jedná se o výsledek nového výzkumu, který bylo možné realizovat díky vstřícnosti Petera Baxy, vedoucího výzkumu v Kopčanech, a Petera Bistáka, vedoucího Odboru archeológie Národného pamiatkového úradu Slovenské republiky. Rozdíly mezi gombíky byly potvrzeny jejich fyzickým porovnáním a detailní fotogrammetrickou dokumentací završenou rozvinutím plášťů obou exemplářů. Více viz Krupičková et al. v přípravě. Souhrn nálezů z aglomerace Mikulčice–Kopčany viz Krupičková 2022, 15–20. Klanica 1970b, 424. Např. Ungerman 2017; 2018a, zvl. 30–31; Ungerman v tisku b. Viz také exkurzy 1.2.1, 3.4.1 a 3.3.2. Mesterházy 2000; Szőke 2010b, 38–41; převzala Bühler 2014, 191–192, 197. Kleemann 1992, 94–99; Martin 1995; 2000. Owen-Crocker – Coatsworth – Hayward 2012, 106–107. Hedeager Krag 2004.

v Birce. V hrobě číslo 1074 byl uložen muž, z jehož oděvu se zachovalo v místech trupu 18 masivních bronzových knoflíků uspořádaných do šesti pravidelných skupin po třech kusech (obr. 196: 1). Tento nález byl identifikován jako pozůstatek orientálního kaftanu. Na základě dalších obdobných nálezů i písemných zpráv soudobých arabských cestovatelů se jeví jako pravděpodobné, že nositelem tohoto orien­ tálního oděvu byl Viking – někteří Vikingové zřejmě přijali na svých obchodních cestách asijský styl oblékání.21 A právě na kaftanech můžeme demonstrovat směr, ze kterého knoflíková spínadla přišla do Evropy. Kaftan je typický představitel středoasijského oděvu, rozšířený v širokých zeměpisných oblastech pontsko-kaspické stepi u íránských a turkických kmenů po více než dvě tisíciletí. Zpravidla bývá popisován jako „padnoucí kabát s dlouhými rukávy“, v přední části často prostřižený, přepásaný a nadto sepnutý jedním či více knoflíky, někdy skrytými pod ozdobným lemem.22 Z raného středověku známe několik autenticky dochovaných kompletních exemplářů kaftanů pocházejících většinou z oblasti severního Kav­ kazu (obr. 196: 2). Jejich nejvýznamnějším nalezištěm je pohřebiště Moščevaja Balka (Rusko), odkud je doloženo celkem 132 kusů textilu, uložených ve sbírkách muzea Ermitáž v Petrohradu. Tyto převážně hedvábné tkaniny pocházejí z dílen na území Sogdiany s centrem kolem dnešního uzbeckého města Samarkand. V některých přípa­ dech jsou opatřeny dochovanými spínadly. Podle publikovaného obrazového materiálu se jedná vesměs o textilní knoflíky s oušky, přes které byla provlékána poutka jiné části oděvu.23 Střihově mů­ žeme většinou tyto nálezy označit jako úzce střižený kaftan, kde se knoflíčky objevují ve více exemplářích v místech trupu. Ovlivňování módních zvyklostí v raném středověku napříč kul­ turními prostředími můžeme demonstrovat také na příkladu Číny, kde jsou rovněž doloženy oděvy v podobě kaftanu. Čína se v období dynastie Tang (618–907) nebývale otevírá vlivům ze středo­asijských stepních oblastí a inovace v oděvu přicházející „ze severu“ se stávají velmi populární. Řada impulsů se šíří po hedvábné stezce. Jedním z nich je kaftan s užšími rukávy a méně přesahujícím vrstve­ním látky, někdy označovaný čínským termínem hufu. Novou módu tohoto typu podporoval již v prvních letech dynastie Tang také císařský dvůr vzešlý ze severních oblastí Číny, kde docházelo k ro­ dovým vazbám na nomádská stepní etnika, a také k podmaňování kaganátů turkického obyvatelstva.24 Výše uvedená středoasijská „knoflíková tradice“, která je ve stře­ doevropském prostoru patrná také na pohřebním oděvu nomádů pronikajících do Karpatské kotliny,25 ovšem neodpovídá velkomo­ ravské nálezové situaci. Zatímco oděvy kaftanového střihu byly spínány drobnějšími exempláři knoflíků (zpravidla do jednoho centimetru v průměru), často nezdobenými, velkomoravské gombíky naopak hýří zdobností a typologickou rozmanitostí. Je evidentní, že na Moravě musely působit vedle technologické znalosti knoflí­ kovitého spínadla ještě jiné kulturní zdroje a impulzy, obohacující zdobnost a symboliku zdejších gombíků. Rovněž nálezové okolnosti gombíků v hrobech vypovídají o zcela jiném oděvním střihu, než jak je tomu v případě kaftanů. Jak naznačují analýzy dalších velkomoravských šperků a součástí oděvu, mnoho vlivů k nám proudilo z byzantské kulturní oblasti (viz esej 1.2). Právě v oblastech pod nadvládou Byzance se objevují

21 22 23 24 25

Arbman 1940, Taf. 93; Geijer 1938, 143, 150, Taf. 33. Peck 1992. Ierusalimskaja – Borkopp 1996, 18, 20–21, 25, 39, 44, 46. Swartz et al. ed. 2014, 435–436; Benn 2002, 40–43, 100–106. Např. Réka 2015, 153–175.

299

40

40

VIII

0m

O

VII

VIII

O

0m

350 m

Š T Ě PVII NI C E

K O S T E 350 L EmC

ŠTĚ P NI C E

KOSTELEC

VI VI V D V II IV II

X

XII D XII

XI

P

IV XI

P

X III III

K O ST EL I SK O

K O ST EL I SK O

IX IX

ŽAB NÍK

35

0m

35

0m

ŽAB NÍK

S

Legenda IV Kostely

Fortifikace

Most

Brána

Příkop

P

Pohřebiště, skupiny hrobů Hroby s gombíky

Palisáda, ohrazení Fortifikace

Výrazné terénní hrany Most

Dřevěný objekt O Kostely IV

Prozkoumaná plocha

Brána

Příkop

P

Palác

Výrazné terénní hrany

O

Dřevěný objekt

Hroby s gombíky Prozkoumaná plocha Legenda

Obr. 195 Plán mikulčického hradiště s vyznačenou polohou hrobů Palisáda, ohrazení Pohřebiště, skupiny hrobů s gombíky

300

0

100 m

0

100 m

S

Palác D

Dílna na jemnou kovovýrobu

D

Dílna na jemnou kovovýrobu

na sklonku antiky a na počátku raného středověku na oděvech nebo pokrývkách hlavy našitá kovová pendilia. Shodně s velkomo­ ravským materiálem se jednalo v případě byzantských závěsků často o bohatě zdobené předměty s pájeným dekorem z filigránu a granulace, ale na rozdíl od gombíků obvykle výrazně protáhlého tvaru a s pohyblivým uchycením (obr. 196: 3, 4).26 Vliv byzantské šperkařské tradice je možné sledovat na přelomu 8. a 9. století i na špercích v Dalmácii. Patří mezi ně také drobné kulovité knof­ líky s ouškem vyrobené ze zlata a zdobené granulací a filigránem z pohřebišť v Trilje a Brestovaci. Technologií výroby jsou blízké moravským exemplářům s pájenou výzdobou a lze je považovat za typ ozdobných oděvních spínadel, která mohla mít bezprostřední vliv na zrod velkomoravských gombíků (obr. 196: 5, 6).27 Technologie oblíbené v byzantském šperkařství se tedy odrazily vedle dalších typů velkomoravských ozdob také na gombících. Jako další zajímavou, byť vzdálenou, analogii k velkomoravským gombíkům z prostředí Byzance lze uvést tkané nebo našívané ozdobné textilní pásky zvané clavi (sgl. clavus), signifikantní pro pozdně antický oděv. Navazo­ valy na tradici římského elitního oděvu a měly ochranný význam pro svého nositele (obr. 196: 7, 8).28 Clavi se objevují na byzantských tunikách ve dvojici v přeneseném slova smyslu „zavěšené“ od míst klíčních kostí dolů, někdy se vyskytne i trojice těchto ozdob. Jedná se o princip umístění ozdoby na oděvu, který je překvapivě blízký gombíkům ve velkomoravských hrobech. Další kulturní vlivy lze identifikovat v ornamentice objevující se na gombících s tepanou výzdobou. Nejčastější jsou, jak již bylo řečeno výše, stylizované rostlinné motivy, které se v této podobě objevují na našem území poprvé, v raném středověku obecně ale rozhodně ojedinělé nejsou. Právě naopak, setkáváme se s nimi v různých variantách a materiálovém provedení. Pokud bychom měli hledat obdobné ornamenty, jaké jsou k vidění na gombících, také na jiných kovových artefaktech, dostáváme se k raně středověké toreutice, vyráběné především v dílnách od střední Asie po Byzanc. Mimořádný nález tohoto charakteru představuje soubor tepaných nádob z pokladu z rumunského Sânnicolau Mare (v době nálezu uherské Nagyszentmiklós). V roce 1799 zde bylo objeveno 23 zlatých nádob spadajících zřejmě do avarského kulturního okruhu. Okraje některých nádob jsou lemovány ornamenty, které tvoří stylizované palmety a další rostlinné motivy blízké k výzdobě velkomoravských gombíků29 (obr. 197: 1). Druhým významným zdrojem ornamentů podobných těm, které nacházíme na gombících s tepanou vý­ zdobou, je raně křesťanská církevní architektura východního Středomoří. Především v Dalmácii, Itálii, ale také v Korutanech se setkáváme s téměř identickými motivy srdcovitého meandru, tzv. „S-Friese“, jako u gombíků. Bývají vytesané například do kamenných chórových přepážek (plutei, sgl. pluteus; obr. 197: 2, 3).30 Dalším zdrojem motivů, které mohly být inspirací pro velkomoravskou elitu a šperkaře tepající pro ni gombíky, byly hedvábné tkaniny zdobené rostlinnými a zoomorfními motivy. Výroba hedvábí nebyla v 9. století omezena již jen na Čínu, ale zabývaly se jí také komu­ nity ve střední Asii a síť hedvábných manufaktur pracujících pro císařský dvůr byla rozšířená i na území Byzance. Přestože z Velké Moravy nemáme z hedvábných látek dochováno více než jejich drobné fragmenty v korozních produktech železných předmětů,

jsou tyto útržky dokladem, že se hedvábí na moravské území v 9. století dováželo. O jeho výzdobě si ale můžeme činit představu jen zprostředkovaně, a to i díky pozdějším nálezům, mezi které patří druhotně použité původem byzantské hedvábné samitum s perským loveckým motivem krále Bahráma Góra (viz také exkurz 3.8.3; obdobou je látka z Moščevaje Balky31). Na gombících se zatím podobný antropomorfní motiv neobjevil; spojitost s hedvábnými předlohami je zjevná zejména u gombíků s ptačí ornamentikou, ale nejen na nich (obr. 197: 4, 5).32 Symbióza výrobních a výzdobných technik, ale i motivika a oděvní symbolika východního Středomoří a Orientu hrála tedy svou roli u zrodu moravských gombíků. Přestože zatím není možné detailně rekonstruovat cesty těchto vlivů na Velkou Moravu, předpokládáme, že se tak dělo prostřednictvím diplomaticko-obchodních nadregi­ onálních kontaktů velkomoravské elity. Mohlo přitom docházet jak k distribuci vzorových artefaktů, tak k migraci řemeslníků, ale zásadní muselo být především vstřebávání impulsů moravskou aris­ tokracií, která nestála stranou dobové politiky ani módních trendů.

26 27 28 29

31 32

30

Totev 1993, zvl. 58–75; Bosselmann-Ruickbie 2011, 18–40; Aladjov 2018, 52, 57–58. Krupičková 2022, 62–64. Thomas ed. 2016, 44, 47, 60, 109, 119, 130. Freiberger – Bühler 2015, 9–42; Bollók 2015c, 43–70; o blízkosti motivů k Velké Moravě viz také Szőke 1960, 76; Dostál 1966, 60; Schulze-Dörrlamm 2010a, 128–129. Bühler 2014, 48, Taf. 18: 1; Menalo 2018, 36.

Spínadla oděvu, závěsky, statusové symboly nebo ochranné amulety? Termín gombík evokuje ve středoevropském prostoru hlavní před­ pokládaný způsob použití tohoto arte­faktu, neboť hned v několika současných jazycích se slovem odvozeným ze slovního základu gomb označuje spínadlo oděvu knoflíkového typu (jmenovitě se jedná o maďarštinu, slovenštinu, slovinštinu a srbochorvatštinu). Velko­ moravské plechové duté a kulovité oděvní aplikace byly od počátku rovněž interpretovány jako oděvní spínadla.33 Jako první použil pro tyto archeologické artefakty označení gombík archeolog Jan Eisner,34 kterého mohlo po jazykové stránce inspirovat jeho několi­ kaleté profesní působení na Slovensku. Zde se mohl rovněž setkat s novověkými kulovitými spínadly oděvu uherské šlechty, která velkomoravské gombíky konstrukčně připomínají. Jak nazývali gombíky sami obyvatelé Velké Moravy, ovšem nevíme, a také jejich účel v rámci původní živé kultury byl zřejmě mnohem širší, než jak napovídá jejich novodobé archeologické označení. V praktické rovině lze způsoby použití gombíků rozdělit na ty, které máme exaktně archeologicky doložené pro území Velké Moravy a na ty, které pouze předpokládáme na základě různorodých analo­ gií získaných z jiných kulturních oblastí. Podívejme se podrobněji na obě varianty.35 V hrobech z prostředí Velké Moravy se dochovávají jen zřídka organické materiály, které by nám pomohly v interpretaci funkce gombíků. Existuje ale několik výjimek, které dokládají užívání gombíků, a to minimálně dvěma různými způsoby. V roce 1957 byl odkryt dva metry jižně od lodě 3. mikulčického kostela hrob dítěte, které zemřelo ve věku 3–4 roky a bylo pochováno v dřevěné rakvi opatřené železnými kováními. Součástí jeho posmrtné výbavy byl železný nůž v dřevěné pochvě a dva párové, silně pozlacené gom­ bíky ze slitiny mědi, ležící v místech klíčních kostí. Gombíky byly nalezeny v prokorodovaném organickém balu, v němž se v průběhu konzervování překvapivě objevila zachovalá textilní poutka. Jedná se o závěsný systém sestávající z poutek provlečených oušky obou

33 34 35

Ierusalimskaja 2012, 98, 123. Pro srovnání hedvábných vzorů viz Ierusalimskaja – Borkopp 1996, 74–75, 84; Ierusalimskaja 2012, 106, 128–129. Např. Niederle 1913, 450–459; Schranil 1925, 180–183. Eisner 1947, 146. K problematice podrobně viz Krupičková – Ottenwelter – Březinová 2019.

301

1

2

5

6

4

0

3 cm

Obr. 196 Tvar a funkce některých gombíků jsou blízké asijským oděvním spínadlům, zatímco šperkařská technika filigránu a granulace zase byzantských závěskům a oděvním ozdobám

3

302

1 – knoflíky z Birky, Švédsko, hrob 1074; 2 – raně středověký hedvábný kaftan ze střední Asie, Moščevaja Balka, Rusko; 3 – pendilia vyobrazená na oděvu císařovny Theodory v Ravenně, Itálie; 4 – pendilia z preslavského pokladu ze sbírky Archeologického muzea Veliki Preslav, Bulharsko; 5 – „gombíky“ z Trilje, přelom 8. a 9. století, Chorvatsko; 6 – „gombíky“ z Brestovace, přelom 8. a 9. století, Chorvatsko; 7 – clavi na tunice z 6. století z lokality Panopolis, Egypt; 8 – clavi na detailu vlněné tapiserie ze 7.–9. století, Egypt

8

7

gombíků a z dalších poutek, která obmykají plášť gombíku. Zatímco první pár poutek sloužil k přichycení gombíků na jeden textilní podklad, ve druhém případě se jednalo o poutka z jiné textilie, kterou měl gombík spínat k prvnímu textilnímu podkladu (obr. 198: 1).36 V tomto případě byly tedy gombíky použity prokazatelně jako spí­ nadla (oděvu) na způsob knoflíků. Tyto nálezy z hrobu 498 navíc nejsou zcela ojedinělé. Obdobný příklad je znám opět z Mikulčic, tentokrát z dětského hrobu 889, který byl objeven na pohřebišti u hypotetického 11. kostela.37 Upevnění gombíků pomocí koženého „řemínku“ je popsáno také v případě dvou párů gombíků ze Starého Města - Na Valách (hroby 5/48 a 68/48).38 Ve všech zmíněných přípa­ dech se jednalo o menší a kompaktně zdobené gombíky kulovitého nebo polyedrického tvaru, jejichž velikostní, tvarová a technologická charakteristika nevylučuje výše popsané praktické využití. Známe ale také exaktní doklady použití gombíků odlišným způsobem. K oušku jednoho z gombíků v hrobě 391/55 z pohřebiště v Dolních Věstonicích - Na pískách byla přikorodovaná trubička z bronzového drátu, ve které se dochoval zbytek provázku z ná­ hrdelníku. Na provázku tedy musel být navlečen i tento gombík a sloužil tudíž prokazatelně jako závěsek na náhrdelníkové šňůře (obr. 198: 2).39 Na tomtéž pohřebišti byl dále nalezen v hrobě 485/49 náhrdelník, který obsahoval kromě skleněných korálů také sedm skleněných a bronzových gombíků, jejichž ouška se nacházela těsně u otvorů korálů, a které tak plnily zřejmě rovněž funkci závěsků. Shodnou polohu v těsné blízkosti korálků z náhrdelníku vykazovaly 36 37 38 39

Klanica et al. 2019, 90–91; Kostelníková 1973, 38; nepublikovaná terénní dokumentace z Mikulčic, rok 1957. Klanica 1970a, 45–47, Taf. 38, 43: 5, 6; Kostelníková 1973, 38. Hrubý 1955, 215 – zde uvedeno chybné číslo hrobu, 409–410, 420. Ungerman 2007, 131; Ungerman v tisku b, ID 1016.

i gombíky z hrobu 378 v Rajhradu a z hrobu 117 v Uherském Hradi­ šti - Horních Kotvicích.40 Zřejmě lze uvažovat o umístění gombíků v náhrdelníku i v případě devíti hrobů ze Starého Města - Na Valách.41 Exaktní doklady tohoto způsobu použití gombíků ovšem postrá­ dáme z většiny dalších centrálních velkomoravských pohřebišť. Doložené exempláře gombíků nalezené v kontextu náhrdelníků patří také mezi velikostně menší a méně honosné varianty. Odlišnou možnost použití gombíků objevených v blízkosti korálků nazna­ čují některé další archeologické nálezy, například z hrobu 25/48 ve Starém Městě - Na Valách: „Značně strávená kostra asi 7–8letého děvčete ležela naznak. U její dolní čelisti byl náhrdelník, po jehož stranách ležely dvojice knoflíků – závěsků; další knoflík ležel nad dolní čelistí.“42 Je možné, že dvojice gombíků sloužila v tomto pří­ padě k zavěšení šňůry s korálky, snad i v kombinaci se specifickým oděvním střihem. Tento princip je známý v několika variantách ze severní Evropy, kde ale Vikingové používali místo gombíků spony, mezi jejichž dvojice zavěšovali ozdobné korálové šňůry.43 Podobně upevněné korálky byly objeveny také na dochované tunice z Kavkazu, z lokality Moščevaja Balka (obr. 199: 1).44 Analýza společného výskytu korálků a gombíků v hrobech na mikulčických pohřebištích, která odhalila tento souběh pouze u 8 % hrobů obsahujících gombíky, svědčí každopádně o tom, že v rámci velkomoravského centra nebylo obvyklé nosit oděv opatřený současně gombíky a korálky.45

40 41 42 43 44 45

Ungerman 2007, 131. Hrubý 1955, 262. Hrubý 1955, 414. Martin 1995, 43–44; Jørgensen et al. 1997, 59, Fig. 46. Ierusalimskaja – Borkopp 1996, 46; Ierusalimskaja 2012, 61, 68, 74. Krupičková 2022, 47–48.

303

1

2

3

4

Obr. 197 Zdroje inspirace pro tepané motivy na velkomoravských gombících

5

304

1 – srovnání rostlinného tepaného motivu na replice avarského džbánu č. 7 (originál pochází z pokladu z lokality Sânnicolau Mare, Rumunsko) a na gombíku inv. č. 594-1120/57, Mikulčice, hrob 490 interiéru 3. kostela; 2, 3 – srovnání „S-Friese“ na chórových přepážkách z 8. století ze severní Itálie a motivů na gombících inv. č. 594-299/57, Mikulčice, hrob 343 u 3. kostela a inv. č. 594-4461/57, Mikulčice, hrob 100 u 2. kostela; 4, 5 – srovnání hedvábí s kruhovými medailony s ptačími a rostlinnými motivy (Moščevaja Balka, Rusko) s výzdobou gombíků inv. č. 594-1038b/57, Mikulčice, hrob 508 u 3. kostela a inv. č. 594-4443/57, Mikulčice, hrob 54 u 2. kostela

1

2

0

3 cm

Obr. 198 Exaktní doklady používání velkomoravských gombíků 1 – gombíky se zachovanými textilními poutky, Mikulčice, hrob 498 u 3. kostela, inv. č. 594-1174a/57, 594-1174b/57; 2 – skleněný gombík s přikorodovanou kovovou perlou a vláknem procházejícím oběma artefakty, Dolní Věstonice Na Pískách, hrob 391/55

Spektrum aplikací gombíků mohlo být ještě širší, byť jsme v dalších interpretacích odkázáni na nepřímé analogie. Vilém Hrubý se na základě nálezů Na Valách ve Starém Městě u Uher­ ského Hradiště domníval, že gombíky (v jeho terminologii knof­ líky) mohly sloužit jako vlasový doplněk. Vedl jej k tomu občasný společný výskyt gombíků a náušnic v hrobech v blízkosti lebky.46 Nemuselo se však jednat přímo o vlasovou ozdobu, ale také o zá­ věsek připevněný k pokrývce hlavy nebo k čelence z organického materiálu. Vzpomeňme v této souvislosti analogická ikonografická zobrazení byzantských korun dekorovaných kulovitými závěsky po stranách hlavy (obr. 119: 2).47 Bez ohledu na to, jakým způsobem byly gombíky připevňovány či zavěšovány k oděvu, je zřejmé, že kromě zdobného aspektu a pří­ padně praktické funkce byl pro jejich nositele zásadní společenský význam těchto artefaktů. Spojení gombíků s elitou evokoval bada­ telům od počátků jejich objevů převažující výskyt těchto artefaktů v hrobech na kostelních pohřebištích velkomoravských center, a to zejména v hrobech s další bohatou výbavou. Tento fakt byl opakovaně potvrzen i novými výzkumy, ze kterých vyplývá, že se gombíky objevují průměrně v 7 % velkomoravských hrobů na cen­ trálních nekropolích v prostoru hradišť,48 přičemž některé nejvý­ znamnější nekropole přesahují výrazně desetiprocentní zastoupení gombíků v hrobech. Týká se to zejména pohřebišť u 2. a 3. kostela 46 47 48

Hrubý 1955, 91–93. Chorvátová 2008b, 211–212; 2009, 13; pro srovnání interpretace závěsků z pokladu z Preslavi viz Bosselmann 2001, 490. Krupičková 2022, 65–68, tab. 38–40.

v Mikulčicích nebo na Sadské výšině v Uherském Hradišti. Naopak s narůstající vzdáleností od velkomoravských center počet gombíků rapidně klesá.49 Gombíky tak můžeme považovat za identifikátory velkomoravských elit ve smyslu specifických hrobových atributů, kterými příslušníci jiných společenských skupin nedisponují.50 Elitní charakter gombíků je dán už samotnou výrobní technolo­ gií, která byla náročná na znalosti, zkušenosti i zručnost řemeslníka.51 A ve většině případů také použitím drahého kovu, ať už na výrobu zlatých a stříbrných kusů, nebo na pozlacení gombíků vyrobených z měděné slitiny. Použití klasických zlatnických technik zároveň neumožňovalo sériovou výrobu gombíků. Lze předpokládat, že pro náročného movitého zadavatele vznikaly na objednávku nákladné unikátní artefakty. Velkomoravská elita dokázala tento přístup ocenit a využívala exkluzivní a jedinečné výrobky při své okázalé reprezentaci (viz exkurz 3.3.1). Potřeba demonstrace vysokého spo­ lečenského postavení prostřednictvím šperku a oděvních součástí je historickým standardem napříč časem a prostorem a velkomo­ ravské elity nejsou v tomto směru výjimkou. V dobovém kontextu mimořádný je ovšem fakt, jak silně se odráží vysoký společenský status v bohatství hrobové výbavy moravské aristokracie 9. století. Vysvětlení lze do určité míry hledat v neukotvenosti křesťanství,52 zároveň ale také v politické nestabilitě velkomoravské elity, která své postavení musela neustále obhajovat a neopírala se zřejmě o jasná dědická práva.53 Elitní rodiny tedy demonstrovaly veřejně své vysoké společenské postavení mj.  v rámci okázalého pohřebního rituálu s množstvím hrobové výbavy.54 To ale nebyla jediná role exkluzivních výrobků ve společenském systému Velké Moravy. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jeví jako pravděpodobné, že šperkaři ne­ pracovali pro otevřený trh, ale pro konkrétního zadavatele z okruhu velkomoravské nobility.55 Výrobky šperkařů sloužily následně tomuto komunitnímu předákovi nejen k sebereprezentaci, ale také jako důležitý prostředek obdarovací politiky v rámci sociální směny probíhající výlučně na bázi společenských a politických vztahů.56 Distribucí prestižního zboží z dílny „svého“ řemeslníka si předák získával a zavazoval vlastní družinu, ale mohl takto působit i mimo svou komunitu v rámci strategických regionálních politických part­ nerství. Gombíky splňují všechny charakteristiky prestižního zboží a můžeme je považovat za artefakt, který hrál klíčovou roli v rámci velkomoravské mocenské hierarchie. Pro úplnost je možné dodat, že na podobném obdarovacím principu fungovala i nadregionální politika; obdarování je tedy jednou z možností, jak se na Velkou Moravu mohly dostávat exkluzivní výrobky z dílen Franské říše nebo Byzance (viz exkurz 1.2.1). Vedle elitních výrobků známe z Velké Moravy lidové varianty šperku v podobě jednoduchých typů náušnic, korálů a páskových prstenů (tzv. podunajský šperk57), které se objevují mimo centrální 49 50 51 52

53 54 55 56 57

Krupičková 2022, tab. 38, 39, 41. Brather 2004. Viz také Barčáková 2014; Čáp – Macháček – Špaček 2011. Na předkřesťanské zvyklosti ve velkomoravských hrobech, které se mohly udržovat ve společnosti dlouhou dobu po oficiálním přijetí nového náboženství, principiálně neodkazují honosné šperky a oděvní součásti ve standardním množství v hrobech elit na centrálních pohřebištích. Spíše je lze spatřovat v ukládání pokrmů a nápojů (které v archeologickém materiálu dokládají nálezy nádob) nebo jiných „zásob“ v podobě více kusů oděvů apod., mimo „funkční polohu“ na těle zemřelého; do jisté míry jde rovněž o výskyt zbraní v hrobech. Obdobně tomu bylo v merovejské společnosti – viz Halsall 2009, 175–176, 207–208. Adaptace pro velkomoravské prostředí viz Krupičková 2022, 90. Brather 2008, 254–257. Viz také model produkce exkluzivních výrobců textilu v Birce, Andersson 2008, 81–83. Pro modelové strategie viz např. Shortman – Urban 2004, 189–192; principy velkomoravského trhu popsány v exkurzu 1.4.2. Dostál 1966, 30–66; viz také Ungerman 2016, 181–236.

305

velkomoravská pohřebiště.58 Sociální a ekonomické poměry na Velké Moravě ale nedospěly do fáze, kdy by byl výrazně zjednodušen a sé­ riově vyráběn původně elitní šperk v měřítku, v jakém je to známé např. z prostoru Balkánu (typicky jde o litý šperk napodobující tvarově exempláře vyrobené složitými šperkařskými technikami).59 Na příkladu některých jednoduchých variant gombíků je přesto možné demonstrovat jejich unifikaci, a to ve spojitosti s jejich výskytem na venkovských pohřebištích. Jako příklad lze uvést po­ hřebiště v Dolních Věstonicích - Na pískách, kde z celkového počtu jedenatřiceti kovových gombíků můžeme 26 z nich zařadit do jedné typologické skupiny. Jedná se o poměrně jednoduché kusy s povr­ chem pokrytým drobnými kroužky z hladkého nebo tordovaného drátku (obr. 200: 1). Kovové gombíky s jiným druhem výzdoby se na pohřebišti objevily zcela výjimečně.60 Na pohřebiště mimo cen­ trální aglomerace se rovněž ve větší míře váže výskyt samostatné technologické skupiny gombíků vyrobených ze skla a opatřených kovovým ouškem (obr. 200: 2).61 Kovové i skleněné gombíky (nejen) na dolnověstonickém pohřebišti se vyskytují častěji v kontextu nálezů náhrdelníků, včetně dokladů exemplářů, které v nich byly původně zavěšené, jak bylo popsáno výše. Snižuje se také procento gombíků v párových dvojících v rámci jednoho hrobu.62 Souvisí to patrně s jiným charakterem oděvu a jeho ozdob mimo velkomorav­ ská centra a zřejmě také s odlišným významem gombíků v tomto prostředí. Otevřenou otázkou zůstává chronologický vztah mezi výskytem elitních gombíků na centrálních pohřebištích a jejich jednodušších napodobenin mimo centra.63 Vedle praktické funkce a společenského významu je pravděpo­ dobné, že gombíky měly pro své nositele také symbolický (duchovní) smysl.64 Toto tvrzení vychází z písemných pramenů i etnograficky doložených analogií, které opakovaně potvrzují apotropaický vý­ znam oděvu a jeho součástí pro předmoderní společnosti.65 Není bez zajímavosti, že také pendilia i clavi, které jsme si představili výše jako prvky raně středověkého oděvu východního Středomoří, fungovaly v byzantském světě jako apotropaické amulety / kouzla, která měla svého majitele chránit před zlými silami.66 Duchovní symboliku evokují i některé atributy sledovatelné na gombících. Příkladem takového atributu jsou kuličky, které se nacházely uvnitř některých gombíků a při pohybu vydávaly cinkavý zvuk (obr. 201). Tento efekt je obecně spojovaný s magickou ochrannou funkcí, a gombíky tak mohly fungovat pro své nositele jako symbolické apotropaikum.67 Kromě zvukové složky, mohla působit jako ochrana svého nositele také ornamentika použitá k výzdobě gombíků. Na­ bízí se například otázka, nakolik se na gombících uplatnily prvky nového náboženství – křesťanství. Zatímco na gombících z Čech známe na nepoměrně méně početném materiálu jednoznačné do­ klady křesťanské symboliky,68 na Velké Moravě není na první pohled tento trend tak zjevný. Vytepaný motiv kříže je doložen jen na šesti

58 59 60 61 62 63

64 65 66 67 68

Eisner 1947, 143–145; Hrubý 1955, 222–228, 267–270; Dostál 1966, 30–33. Ungerman 2021, 32–36, 76–81, 116–121. Ungerman 2007, 134–135. Krupičková 2022, 15–17. Krupičková 2022, 44–45, 88, 90. Podrobněji k chronologii gombíků viz Krupičková 2022, 85–86. Š. Ungerman (2021, 58) se na příkladu náušnic se čtyřmi bubínky vyslovuje pro současnost předloh a jejich typologických napodobenin. Alespoň částečný časový překryv je z logiky věci nutný, ale je otázkou, nakolik mohly zůstat větší série artefaktů v oblibě a oběhu mimo elitní centra po delší časový úsek. Krupičková 2022, 91–94. Křížová 2001; Ball 2016, 55–65; Ewing 2009 apod. Thomas ed. 2016, 59. Smetánka 2003, 11–16. Krupičková 2022, 73.

306

1

2

Obr. 199 Ikonografické analogie pro použití kulovitých knoflíků a závěsků 1 – knoflík sloužící k zavěšení náhrdelníku, Moščevaja Balka, Rusko, inv. č. Kz 6672, 6673, 6674; 2 – závěsky podobné gombíkům na byzantské koruně, císař Justinián na mozaice v San Vitale, Ravenna, Itálie

1

0

2

1 cm

Obr. 200 Jednoduché typy gombíků, které se objevují nejčastěji na neelitních pohřebištích 1 – měděný gombík s připájenými kroužky z hladkého drátu, Dolní Věstonice Na pískách, hrob 385/55; 2 – skleněný gombík s kovovým ouškem, Mikulčice‑Panské, hrob 78, inv. č. M 181/00

Obr. 201 Vzácný doklad tří malých kuliček vložených do těla gombíku s vytepaným motivem ptáčků, inv. č. 594-1038a/57, Mikulčice, hrob 508 u 3. kostela

gombících z Mikulčic, u dalších šesti exemplářů je na pukličkách natavených na povrchu gombíku vyobrazen pomocí makové gra­ nulace maltézský kříž (obr. 202: 1, 2). Ovšem pokud se podrobně podíváme nejen na jednotlivé motivy, ale i na celkovou kompozici výzdoby, zjistíme, že více než 40 mikulčických gombíků v sobě má „zakódovaný“ motiv kříže. Jedná se například o výzdobu z hrubých granulí napájených do tvaru kříže (obr. 202: 3, 4).69 Přeneseně se pojí s křesťanstvím i řada zoomorfních (ryba, pták) nebo rostlin­ ných motivů (palmová ratolest), ačkoliv význam jejich použití na gombících nám vzhledem k absenci písemných pramenů uniká. Gombíky jsou dále výjimečné tím, že je můžeme označit jako „transgenderový“ 70 artefakt: objevují se v hrobech žen i mužů. Vůbec

69 70

Ke křesťanské symbolice na gombících viz Krupičková 2022, 73, 93. V následujícím odstavci stojí vedle sebe termíny gender a pohlaví. Zatímco gender je kulturním pojmem (tzv. sociální pohlaví), termín pohlaví je založen na biologických znacích odlišujících muže a ženy. Pro raný středověk odpovídá v archeologických nálezech téměř vždy antropologicky určené pohlaví genderovému obrazu hrobové výbavy vážící se tradičně k tomuto pohlaví.

nejčastěji je nacházíme v hrobech dětí obou pohlaví, s převahou dívčích hrobů. Užívání stejných zdobných a reprezentativních oděvních součástí oběma pohlavími není v raně středověkém kon­ textu běžné. V oděvu jsou zakódovány soudobou optikou čitelné informace o sociálním statusu, bohatství, povolání nebo příslušnosti ke komunitě, ale vázané vždy na pohlaví jedince a symbolizující dobové ženské a mužské ideály.71 S narušením tohoto dělení se mů­ žeme setkat u reprezentativního oděvu vládnoucí vrstvy v Byzanci, kde se v některých obdobích genderové rozdíly stírají a v zájmu společenské reprezentace jsou panovníci i panovnice zobrazováni ve shodném druhu ceremoniálního lorosu.72 Je možné, že podobný princip stojí i na Velké Moravě za výskytem gombíků v hrobech obou pohlaví. V úvahu ale připadá také chronologický aspekt. To znamená, že věk a pohlaví jedinců pochovaných s gombíky se mění v čase. Na základě detailního výzkumu mikulčických pohřebišť je evidentní, že u 2. a 3. kostela, které jsou v rámci akropole řazené ke starším pohřebním areálům, se gombíky objevují ve zvýšeném počtu v hrobech dospělých (včetně vysokého zastoupení mužských hrobů; obr. 203: 1). Zcela opačný trend vykazují pohřebiště na akropoli a podhradích, která jsou považována spíše za mladší (obr. 203: 2). Zde je gombíků obecně méně (stejně jako další hrobové výbavy) a gombíky se na těchto nekropolích vyskytují převážně v hrobech dětí.73 Pro Velkou Moravu by bylo vysvětlením těchto tendencí postupné opouštění okázalé reprezentativnosti v pohřbívání vel­ komoravských elit. To by nakonec odpovídalo dobovým zvyklostem běžným na území Franské říše a Byzance.74 Na závěr je možné shrnout, že gombíky nebyly určeny ka­ ždému členu komunity, do hrobu s nimi byl uložen přibližně každý desátý jedinec pohřbený na některém z velkomoravských hradišť. Na základě další hrobové výbavy, konstrukce a umístění hrobů s gombíky v rámci nekropolí, i vzhledem k převažujícímu výskytu gombíků v rámci velkomoravských center, je evidentní, že byly tyto artefakty vyhrazeny společenské elitě. Ta je v období konsolidace mojmírovské říše zřejmě užívala jako symbolu svého společenského statusu a nechala se s nimi pohřbívat. Gombíky se v hrobech nacházejí zpravidla v párové dvojici v blízkosti klíčních kostí, ale výjimkou není ani výskyt jednoho exempláře nebo na­ opak pár doplněný o třetí solitérní gombík či čtveřice gombíků tvořená dvěma páry. Typické pro tyto statusové symboly je honosné provedení, které mohl realizovat pouze velmi zručný řemeslník ovládající mistrně technologii i znalý nadregionálních výzdob­ ných trendů a pracující zřejmě na zakázku pro svého movitého donátora. Vedle demonstrace společenského postavení zajišťovaly v symbolické rovině gombíky svému nositeli také duchovní ochranu. Potřeba elit zdůrazňovat vysoký společenský status prostřednictvím pohřebního ritu postupně pozbývala na významu, což se proje­ vuje ve snižování množství hrobové výbavy zejména u dospělých, gombíky nevyjímaje. Tyto artefakty figurují v hrobech nadále, ale jsou častější v hrobech dětí, zvláště dívek.75 Také na pohřebištích mimo centrální aglomerace se nacházejí gombíky – výjimečně se jedná o honosné exempláře v několika vybraných hrobech, častěji potom o unifikované a jednodušší výrobky nacházející se zpravidla 71 72 73 74 75

Ball 2005, 2; Thomas ed. 2016, 43–46. Ball 2005, 19–29. Podrobněji k problematice viz Krupičková 2022, 60–61, 90. Pöllath 2002; Poulou-Papadimitriou – Tzavella – Ott 2012; Ivison 2017; Pülz 2017. Převaha dívčích hrobů s gombíky může souviset s limity určení pohlaví u dětí standardními antropologickými metodami. Dívčí hroby obsahují často genderově determinující další artefakty (zejména náušnice), zatímco potenciální pohřby chlapců mohou být „skryty“ v nejčetnější skupině genderově nespecifikovaných dětských hrobů (Krupičková 2022, 90).

307

1

3

2

0

3 cm

Obr. 202 Různé způsoby ztvárnění křížů na gombících z Mikulčic 1 – vytepaný kříž na stříbrném gombíku s ptačími ornamenty, inv. č. 594-3083/78, Mikulčice-Valy, čtverec 43/-15; 2 – maltézský kříž vyskládaný z makové granulace na povrchu pukliček, gombík inv. č. 594-4468/57, Mikulčice, hrob 128 u 2. kostela; 3 – rozdělení povrchu gombíku do schématu tvaru kříže, gombík inv. č. 594-1124b/57, Mikulčice-Valy, čtverec F-618; 4 – granule tvořící kříž, gombík 594-4464/57, Mikulčice, hrob 498 u 3. kostela

v dětských hrobech v kontextu náhrdelníku. Pro neelitní prostředí můžeme předpokládat odlišný způsob módy a snad i chronologický posun v užívání gombíků. Ačkoliv se ukazuje, že výskyt gombíků má široký kulturní kontext, zůstávají tyto artefakty ve své typické podobě fenoménem mojmírovské Moravy 9. století,76 a to jak z hlediska technologicko­ -uměleckého ztvárnění, tak s ohledem na jejich využití jako symbolu vysokého společenského postavení.

Starší horizont

Mladší horizont

60 %

60 %

50 %

50 %

40 %

40 %

30 %

30 %

20 %

20 %

10 %

10 %

0%

% dospělých mužů

% dospělých žen

% dětí a % dospídospělých vajících nespecifikovaného mužského pohlaví pohlaví

0%

% dětí a % dětí a dospí- dospívajících nespecivajících ženského fikovaného pohlaví pohlaví

Obr. 203 Výskyt gombíků v hrobech z Mikulčic v závislosti na věku a pohlaví zemřelého v kontextu různých pohřebišť (pohlaví dětí a juvenilních jedinců bylo určeno na základě další hrobové výbavy) 1 – mikulčická pohřebiště s předpokládaným dřívějším počátkem pohřbívání (2., 3., 9., 11. kostel) s celkem 961 hroby, z toho 115 s gombíky; 2 – mikulčická pohřebiště s předpokládaným pozdějším počátkem pohřbívání (4., 6., 12. kostel) s 390 hroby, z toho 24 s gombíky

% dospělých mužů

% dospělých žen

% % dětí a dospělých dospínespecivajících fikovaného mužského pohlaví pohlaví

% dětí a % dětí a dospí- dospívajících nespecivajících ženského fikovaného pohlaví pohlaví

2

1

308

4

76

Z prostoru Velké Moravy, kde došlo ke konsolidaci gombíků, směřovala jejich distribuce do Čech, kde posléze došlo i k samostatné výrobě (Krupičková 2022, 71–73). Mimo území Velké Moravy a Čech jsou nacházeny velkomoravské gombíky ve vyšší koncentraci ještě u jezera Balaton v někdejší raně středověké aglomeraci na území dnešního Zalaváru, kde má zřejmě jejich výskyt souvislost s historicky doloženými vazbami na Velkou Moravu. Poslední skupinu tvoří gombíky v kontextu několika staromaďarských hrobů, kam se zřejmě dostaly v důsledku interakce staromaďarského etnika s moravským územím na začátku 10. století (Krupičková 2022, 73–77).

3.5.1 exkurz Elitní šperky z Mikulčic. Technologická studie gombíků — Estelle Ottenwelter

0

2 cm

Obr. 204 Gombík inv. č. 294/57, Mikulčice-Valy, celkový pohled

Technologický průzkum elitních moravských šperků může odhalit množství informací poskytujících vodítka pro porovnání a identi­ fikaci produkce jednotlivých dílen a hledání jejich provenience.1 Materiály použité na výrobu těchto šperků, zvolená konstrukce, různé výrobní postupy a výzdobné techniky, povrchové stopy po nástrojích i podoba částečně dokončených komponent mohou napomoci v identifikaci obdobně vyráběných šperků a posouzení jejich vzájemných rozdílů. Tyto poznatky poskytují informace o kva­ litě šperků i o technologické úrovni řemeslníků, kteří je vyráběli. Stopy po nástrojích lze zřetelně rozeznat při pozorování po­ mocí stereoskopické a skenovací elektronové mikroskopie (SEM). Rentgenová radiografie pak umožňuje vizualizaci vnitřní struk­ tury šperků, komponent, z nichž se skládají, a míst, kde došlo k pájení. Pomocí energetické disperzní rentgenové mikroanalýzy (SEM-EDS) lze přesně analyzovat dříve pozorované komponenty či oblasti, a určit tak charakteristiky materiálů použitých při výrobě šperků i technologií užitých při pájení a zlacení. Měření různých komponent šperků lze použít rovněž při identifikaci polotovarů vyrobených v týchž dílnách. Prezentovány jsou výsledky pozorování a SEM-EDS analýz vybra­ ných gombíků z Mikulčic: zlatý gombík inv. č. 294/57 (obr. 204), stří­ brný gombík inv. č. 142b/57 (obr. 207) a zlacený gombík inv. č. 1426/57 (obr. 210). Gombík inv. č. 294/57 byl nalezen v elitním hrobě 300 dospělého muže na mikulčickém hradišti. Zemřelý byl pohřben v dřevěné rakvi s železným kováním. K další pohřební výbavě patřily čtyři nože a meč. Tento malý gombík (o průměru 14,5 mm a hmot­ nosti 2,8 g) byl vyroben spojením dvou hemisfér (obr. 204). Jeho záchytný systém, tvořený třemi různými prvky (ouško, poutko a prstenec; obr. 205: 1), je vložen do otvoru v horní hemisféře. Ouško je vyrobeno z drátu čtvercového průřezu (obr. 205: 1), poutko z plochého pásku (obr. 205: 2) a prstenec (dvojitý) z perlovaných drátků (obr. 205: 2). Gombík je zdoben granulací: šest poledníků tvořených dvojitou linií granulí vymezuje šest stejně velkých polí (obr. 204). Každé z nich je ozdobeno transponovanými trojúhelníky, které se zvětšují směrem k místu spoje obou hemisfér. Průměr granulí je pouze 0,4 mm. Granulační práce je přesná a jemná, bez defektu rozplavení (obr. 205: 4–6). Perlované drátky jsou obzvláště jemné a pravidelné (obr. 205: 2). Jejich profil a povrch se nápadně liší od perlovaných drátků, které obvykle nacházíme na gombících z čistého stříbra (obr. 208: 1) a zlacené mědi (obr. 211: 1). Na nich bývají perlované drátky méně pravidelné a obvykle nesou charakteristickou stopu po nástrojích, takzvaný rovníkový řez (kolmá linie ve středu perly) vytvořený ná­ strojem při výrobě perel.2 Nepřítomnost tohoto rovníkového řezu 1 2

Ottenwelter – Děd – Barčáková 2014; Ottenwelter 2020. Duczko 1985, 18–19.

309

1

2

3

4

5

6

Obr. 205 Gombík inv. č. 294/57, Mikulčice-Valy, detailní pohledy 1 – úchyt gombíku; 2 – jisticí prstence z perlovaných drátků; 3 – neroztavené a částečně roztavené částice pájky na úchytu (mikrosnímek SEM, obrázek BSE); 4 – detail granulace (mikrosnímek SEM, obrázek BSE); 5 – místo pájení mezi granulemi (mikrosnímek SEM, obrázek BSE); 6 – místo pájení pod granulemi (mikrosnímek SEM, obrázek BSE)

310

Gombík inv. č. 294/57, Mikulčice

Povrchová analýza

Ouško (šipka 1) Ouško

Chemické složení (hmotnostní procenta) Ag Cu

Podpovrchová analýza

Au

X

77,3

17,5

5,2

94,2

5

0,8

X

Poutko (šipka 2)

X

84

13

3

Prstenec, perlovaný drátek (šipka 3)

X

79,2

15,5

5,3

Granule (šipka 4)

X

82,6

13,2

4,2

Hemisféra (šipka 5)

X

92,3

6,7

1

Místo pájení, záchytný systém (šipka 6)

X

69,2

17,7

13,1

Místo pájení mezi hemisférami (šipka 7)

X

86,4

12

1,6

Místo pájení, granulí (šipka 8)

X

83,5

13,5

3

Obr. 206 Chemické prvkové složení gombíku inv. č. 294/57 Analýza SEM-EDS (normalizovaná hm. % kovových prvků – lehké prvky (kromě C) nejsou uvedeny, ale jsou vzaty v úvahu při kvantifikaci)

0

2 cm

Obr. 207 Gombík inv. č. 142b/57, Mikulčice-Valy, celkový pohled

a pravidelnost samotných perel i válcovitých oddílů mezi nimi naznačují, že k výrobě perlovaných drátků byl použit jiný druh nástroje. Mohly být vyrobeny pomocí dvojitého bloku zápustek s negativními formami ve tvaru perel, které pod názvem organarium popisuje mnich Theofil ve svém díle De diversis artibus.3 Velmi podobných perlovaných drátků, pravděpodobně vyrobených pomocí organaria, si na špercích vikinského období z Birky povšiml Wla­ dyslaw Duczko.4 Nejstarší perlované drátky vyrobené v organariu byly nalezeny na byzantských špercích z 6. století, což naznačuje, že toto zařízení je pravděpodobně vynálezem byzantských zlatníků.5 Analýza jednotlivých komponent ukázala, že k jejich výrobě byla použita ternární slitina zlata, stříbra a mědi s průměrným zastoupením 83 hm. % Au, 13,2 hm. % Ag a 2,8 hm. % Cu (obr. 206). Jiná ternární slitina, obsahující o 4 hm. % více Ag a o 10 hm. % více Cu a vyznačující se tudíž nižší teplotou tání, pak byla použita ke spájení jednotlivých komponent. Tato pájka byla aplikována ve formě záplat. Neroztavené a částečně roztavené pájkové záplaty jsou stále patrné na závěsném systému (obr. 205: 3). Použití slitiny zlata o vysoké ryzosti, pravděpodobná výroba perlovaných drátků pomocí organaria, pravidelná jemná granulace beze známek rozplavení, perfektní znalost výroby pájky a jejího použití a v neposlední řadě i známé analogie z Byzantské říše by mohly ukazovat na byzantskou provenienci. Gombík inv. č. 142b/57 byl objeven v hrobě 328 dospělé ženy na pohřebišti u 3. kostela na mikulčickém hradišti. Zesnulá byla pohřbena se sedmi zlatými náušnicemi, jiným (párovým) stříbrným gombíkem a železným nožem. Tento velký gombík (o průměru 33 mm) sestává ze šesti výchozích komponent (dvě hemisféry, ouško,

3 4 5

Hawthorne-Smith 1963, 88–90. Duczko 1985, 19–21. Ibid., 21.

311

1

3

2

4

6

Obr. 208 Gombík inv. č. 294/57, Mikulčice-Valy, detailní pohledy 1 – závěsný systém; 2 – tepaná dekorace s motivy palmety; 3, 4 – rentgenové snímky; 5 – stopy po nástrojích způsobené tepáním; 6 – linie náčrtu; 7 – moderní opravy

312

5

7

Gombík inv. č. 142b/57, Mikulčice

Povrchová analýza

Ouško (šipka 1)

Podpovrchová analýza

X

Au

Chemické složení (hmotnostní procenta) Ag Cu S

Zn

2,2

95

1,8

1

–

Poutko (šipka 2)

X

–

91,5

8,5

–

–

Pájka (šipka 3)

X

–

82,8

17,2

–

–

Prstenec (perlovaný drát) (šipka 4)

X

1,6

95

3,4

–

–

Horní hemisféra (šipka 5)

X

1,5

93,3

5,2

–

–

1,7

96,5

1,2

0,6

–

–

60,3

23,4

1,6

14,7

Dolní hemisféra (šipka 6)

X

Pájka (moderní oprava) (šipka 7)

X

Obr. 209 Chemické prvkové složení gombíku inv. č. 142b/57 Analýza SEM-EDS (normalizovaná hm. % kovových prvků – lehké prvky (kromě C) nejsou uvedeny, ale jsou vzaty v úvahu při kvantifikaci)

0

2 cm

Obr. 210 Gombík inv. č. 1426/57, Mikulčice-Valy, celkový pohled

poutko a dva prstence z perlovaného drátku). Je zdoben tepanými motivy palmety v srdcovitých meandrech na tečkovaném pozadí (obr. 208: 2). Na povrchu předmětu jsou patrné stopy po nástrojích způsobené tepáním. Linie náčrtu jsou zobrazeny na obr. 208: 6, stopy po nástrojích způsobené tepáním na obr. 208: 5. Jednotlivé komponenty byly vyrobeny ze stříbra o vysoké ryzosti, s drobnou příměsí zlata (průměrně 2 %) i mědi (průměrně 3 %), viz obr. 209, a spájeny v celek pomocí tvrdé pájky ze stříbra a mědi. Přebytečná roztavená pájka je patrná na úchytu (obr. 208: 1). Gom­ bík prošel novodobou opravou, při níž byla použita tvrdá pájka obsahující zinek (obr. 208: 7). Tento gombík je výjimečnou ukázkou přesné tepecké práce. Linie náčrtu a pravidelné stopy po nástrojích způsobené tepáním ukazují na práci velmi zručného zlatníka. Gombík inv. č. 1426/57 je ze zlacené slitiny mědi a rovněž nese tepanou výzdobu. Objeven byl v dětském hrobě 550 na pohřebišti u 3. kostela v Mikulčicích. Pohřební výbava dále obsahovala další podobný gombík (oba gombíky tvořily pár), lunicovitý přívěsek ze zlata, stříbrnou korálku, stříbrný drátek (z náušnic) a dva nože. Gombík střední velikosti (o průměru 28 mm a hmotnosti 9 g) byl vyroben ze šesti vzájemně spojených komponent (dvě hemisféry, ouško, poutko, prstenec a tzv. límec; viz obr. 210). Ouško je tvořeno drátkem kruhového průřezu, zatímco poutko má průřez trojúhel­ níkový. Prstenec je vyroben z perlovaného drátku (obr. 211: 1), límec pak nasedá na horní hemisféru (obr. 210; 211: 2). Gombík je zdoben tepanými motivy poupat lilie na tečkovaném pozadí s trojlistem v trojúhelníku na dolním pólu (obr. 210). V horní hemisféře se nachází otvor (obr. 211: 7), jehož účelem bylo zamezit roztržení obou hemisfér při pájení. Jednotlivé komponenty byly vyrobeny jak z ryzí mědi, tak i mědi s malým množstvím příměsí (obr. 212). V hemisférách a límci bylo zjištěno malé množství zinku (1,2 %), v prstenci pak menší množství olova (3,5 %) a zinku (1,3 %). Analýza místa pájení

313

1

3

2

4

6

Obr. 211 Gombík inv. č. 1426/57, Mikulčice-Valy, detailní pohledy 1 – detail prstence z perlového drátku; 2 – detail límce; 3, 4 – rentgenové snímky; 5 – oblasti pájení mezi hemisférami; 6 – detail linií náčrtu; 7 – otvor v horní hemisféře

314

5

7

(obr. 211: 5) ukázala, že ke spojení jednotlivých komponent byla použita tvrdá pájka ze stříbra a mědi blízká eutektickému složení (směs Ag-Cu s nejnižší teplotou tání). Na rentgenovém snímku je patrná vrstva pájky pod límcem (obr. 211: 4). Po spájení a vytepání byl gombík pozlacen technologií žárového zlacení: na očištěný povrch byla aplikována směs zlata a rtuti (při následném zahřátí povrchu se rtuť odpařila). Zlacená vrstva byla poté vyleštěna; vytvořil se tím kompaktní povrch s jasnou zlatou barvou, třebaže v prohlubních stále pórovitý a matný. Tento gombík se vyznačuje neobyčejně vysokou kvalitou. Tepaná výzdoba byla perfektně rozvržena a provedena (na povrchu jsou stále patrné linie náčrtu, viz obr. 211: 6). Zlatník, který tento šperk vytvořil, vynikal zručností v tepání, letování i zlacení a měl vynikající znalosti o užitých materiálech. Tyto tři příklady dokumentují různorodost konstrukce, dekorace i materiálu použitého při výrobě špičkových mikulčických gombíků. Demonstrují zručnost při tepání, granulaci, pájení a zlacení, jakož i skvělou znalost materiálů a dovednost při používání nástrojů. To vše svědčí o vysoké řemeslné úrovni. Dokonalost těchto gombíků naznačuje, že by se mohlo jednat o diplomatické dary, importo­ vané výrobky nebo šperky vyrobené cizími zlatníky pocházejícími z Byzantské říše či arabského chalífátu, kde mělo kovotepectví, zlacení i granulace dlouhou tradici a mistrovskou úroveň.6

6

Ottenwelter et al 2020.

Chemické složení (hmotnostní procenta) Ag Cu Hg Sn Pb

Podpovrchová analýza

Au

Ouško (šipka 1)

X

–

–

95,9

–

–

–

4,1

Poutko (šipka 2)

X

–

–

95,9

–

–

–

4,1

Prstenec (perlovaný drát) (šipka 3)

X

–

3,1

85,5

–

1,3

3,5

6,6

Límec (šipka 4)

X

–

–

93,1

–

3,1

–

3,8

Hemisféra (šipka 5)

X

–

–

97

–

1,2

–

1,8

85,6

2,5

2,5

9,4

–

–

–

Gombík inv. č. 1426/57, Mikulčice

Povrchová analýza

Pozlacení (šipka 6)

X

O

Místo pájení (šipka 7)

X

–

66,8

33,2

–

–

–

–

Pájka, α fáze (šipka 8)

X

–

87

13

–

–

–

–

Pájka, β fáze (šipka 9)

X

–

3,7

96,3

–

–

–

–

Obr. 212 Chemické prvkové složení gombíku inv. č. 1426/57 Analýza SEM-EDS (normalizovaná hm. % kovových prvků – lehké prvky (kromě C) nejsou uvedeny, ale jsou vzaty v úvahu při kvantifikaci)

315

Nákončí z Mikulčic, hrob 100 u 2. kostela

3.6  Opasek a jeho součásti — Šimon Ungerman

1

0

2

3 cm

Obr. 213 Ptáčkovité záponky jsou charakteristickou součástí velkomoravských opasků

Kapitolou věnovanou opaskovým kováním se dostáváme opět do sféry hmotné kultury příznačné pro muže. V hrobech velkomo­ ravských žen se až na výjimky nenacházejí žádná kování, která by se dala interpretovat jako součásti opasku. Ostatně i muži byli s opaskem opatřeným kovovými součástmi pohřbíváni relativně zřídka. Vyplývá to ze srovnání např. s avarskými pohřebišti, kde je typickým vícedílným pásem vybavena podstatně větší část mužské populace. Podobné to bylo v merovejské kultuře, kde se navíc opas­ ková kování běžně objevují i v hrobech žen. Tyto rozdíly mohou mít více příčin. Je možné, že moravské ženy neměly ve zvyku si oděv přepásávat, popř. k tomuto účelu mohly používat pruh tkaniny nebo úzký kožený pásek zavazovaný na uzel, tzn. bez kovových součástí. Pokud jde o velkomoravské mužské hroby, u nich je velmi pravděpodobné, že četnost výskytu opaskových kování je zkreslena pohřebním ritem. Frekvence výskytu opasku s kovovými součástmi musela být v živé kultuře podstatně vyšší, ovšem zdaleka ne každý muž byl s takovým pásem pohřben. Nasvědčuje tomu hlavně ta okolnost, že také podíl hrobů se zbraněmi je na velkomoravských pohřebištích podstatně nižší než třeba právě v merovejském nebo avarském prostředí, tzn. zastoupení zbraní v hrobech neodráží četnost jejich výskytu v živé kultuře. Následující text pojednává výhradně o honosných opaskových kováních z nejvýznamnějších velkomoravských hradišť, v prvé řadě z Mikulčic. Tato kování jsou zhotovena většinou ze stříbra nebo pozlaceného bronzu. Vyráběla se z plechu, resp. odléváním; zdobena jsou jednak technikami, s nimiž se setkáváme u ženského šperku (granulace, filigrán, skleněné nebo polodrahokamové vložky), jed­ nak vrubořezem, tauzií nebo niellem, tedy technikami typickými pro výzdobu masivnějších předmětů z okruhu mužské výzbroje a výstroje. Některá z těchto opaskových kování patří k nejskvělejším výrobkům velkomoravského uměleckého řemesla a nesmějí chybět na žádné reprezentativní výstavě, která je Velké Moravě věnována. Navzdory tomu zůstávají mnohé aspekty související s výrobou a funkcí těchto předmětů zatím neobjasněny. Každá souprava honosných opaskových kování, která byla ve velkomoravském prostředí nalezena, je víceméně unikátem, ne­ najdeme dvě shodné soupravy. Tato okolnost svědčí jednoznačně o tom, že šlo o exkluzivní výrobky, do jejichž ztvárnění se promí­ taly požadavky objednavatele i invence výrobce. Na druhé straně jednotlivé garnitury vykazují podobnost ve skladbě (počet kování a jejich konstrukce) i v koncepci výzdoby. Na základě konstruk­ čních znaků lze rozlišit tři hlavní skupiny opaskových souprav: s ptáčkovitými záponkami, s běžnou přezkou opatřenou trnem a konečně pásy určené k nošení meče. Představme teď postupně všechny tři skupiny garnitur.

1 – záponka ve tvaru jednoho ptáčka, hradiště Bojná (Slovensko); 2 – záponka ve tvaru dvou ptáčků, Mikulčice, hrob 390 u 3. kostela

317

1

2

4

5

3

6

7

8

9

10

11

12

0

318

3 cm

Opasky s ptáčkovitými záponkami Nejvýraznější a zároveň relativně početnou skupinu opaskových garnitur z velkomoravských hrobů tvoří garnitury opatřené speci­ fickým způsobem zapínání, a to pomocí záponek ve tvaru ptáčků.1 Celá garnitura se skládá z přezky bez trnu, jedné až tří ptáčkovitých záponek a z nákončí. Záponka může mít tvar v podobě buď jed­ noho ptáčka (obr. 213: 1), nebo dvou ptáčků vedle sebe (obr. 213: 2; 214: 3, 9, 12). Záponky byly upevněny na koženém řemenu v mís­ tech, kde jiné opasky měly dírky. Opasek se zapínal tak, že jeden či oba výstupky záponky (tj. hlavy ptáčků) se zaklesly o vnitřní okraj rámečku přezky, takže ta už nemohla mít trn. Takřka všechny ho­ nosné garnitury tohoto typu (více či méně kompletní) byly nalezeny v Mikulčicích, a to v sedmi hrobech; jedna další byla objevena na nedalekém hradišti Pohansko u Břeclavi2 (srov. exkurz 3.6.1). Kování těchto mikulčických opasků jsou zhotovena z různých materiálů a liší se i nasazením výrobních a výzdobných technik. Na druhé straně u některých tamních garnitur můžeme sledovat stejné výzdobné prvky, které jsou použity u přezek i nákončí. Začneme nákončími, která mívají jazykovitý tvar a jsou opatřena řadou nýtů v týle, kteréžto nýty sloužily k připevnění nákončí na kožený řemen. Lícová strana nákončí je vždy výrazně plasticky členěná, naopak rubová strana je plochá a nese vytepávanou nebo rytou výzdobu, např. v podobě lidské postavy (obr. 214: 1, vpravo). Lícová strana nákončí se člení na dvě zřetelně oddělené zóny – okra­ jovou, která má podobu písmene „U“, a zónu centrální, která je od okrajové oddělena výraznou prohlubní. Okrajová zóna má zcela odlišnou výzdobu než ta centrální. Dobře je to vidět např. u nákončí z hrobu 100 u 2. kostela v Mikulčicích.3 Nákončí je z litého stříbra, většina lícové strany je pozlacená (obr. 214: 1, vlevo). Okrajová zóna lícové strany je opatřena pěti kosočtvercovými ploškami, centrální zónu pokrývají dvě nestejně velké plošky, kruhová a oválná. Všech těchto sedm plošek je zvýrazněno dvojím způsobem. Jednak tím, že plasticky vystupují nad okolní plochu lícové strany nákončí, jednak pomocí barevného kontrastu, kdy plošky jsou ponechány stříbrné, zatímco okolní plochy (které imitují granulaci a perlované drátky) jsou pozlacené. Důležité je, že některé z uvedených prvků byly po­ užity i při výzdobě přezky: na jejím rámečku se střídá celkem šest kosočtvercových plošek s imitací granulace mezi nimi (obr. 214: 2).

1 2 3

Ungerman 2002, 99–106; Profantová 2003, 66, 68. Pohansko u Břeclavi, 1. kostel, hr. 13 (Kalousek 1971, 33, tab. 42: 1–3; Kouřil ed. 2014, 359). Poulík 1957, 309–316, obr. 90–92; Kouřil ed. 2014, 366.

Shody ve výzdobě vykazují také nákončí a přezka z pozlaceného bronzu, nalezené v zásypu hrobu 248 u 3. mikulčického kostela (baziliky).4 Okrajová zóna nákončí (obr. 214: 4) je členěna sedmi plas­ ticky výrazně vystupujícími ploškami o trojúhelníkovém půdorysu, zbytek povrchu okrajové zóny pokrývají důlky a žlábky provedené vrubořezem. Všechny uvedené výzdobné prvky jsou použity i na rámečku přezky (obr. 214: 5), i když na rozdíl od přezky z hrobu 100 jsou zde trojúhelníkové plošky osazeny řidčeji (jsou jen tři). A konečně do této skupiny výrobků spadá i nákončí z hrobu 433 u  3. mikulčického kostela, zhotovené ze stříbrného plechu (obr. 214: 6). Okrajová zóna lícové strany je osazena celkem sedmi lehce vystupujícími kosočtvercovými ploškami, prostor mezi nimi je vyplněn perlovanými drátky preclíkovitého tvaru. Naopak cen­ trální zóna se skládá ze dvou větších, přibližně oválných plošek, pokrytých vhloubenou výzdobou v podobě větvičky či rybí kosti. Bohužel neznáme původní vzhled dalších kování funkčně souvi­ sejících s tímto nákončím. Z hrobu 433 pochází ještě jedno malé stříbrné nákončí se vsazenou antickou gemou a dále železná přezka zdobená stříbrnou tauzií, které společně mohly tvořit součást jed­ noho opasku. K hrobu jsou někdy řazeny i tři bronzové ptáčkovité záponky, ovšem s vysokou pravděpodobností jde o omyl.5 Proto není jasné, jakým způsobem se zapínal opasek, k němuž patřilo větší nákončí. Je zcela pochopitelné, že při výrobě kování tvořících jednu soupravu chtěli řemeslníci použít stejné výzdobné prvky, aby ko­ vání byla navzájem „vizuálně sladěná“. Na druhé straně vidíme, že při zhotovení popsaných kování nepostupovali nahodile, ale drželi se ustáleného schématu. Pracovně je můžeme označit jako „mikulčické schéma“ a jeho podstatu stručně shrnout následu­ jící formulací: výzdoba lícové strany nákončí se skládá ze dvou odlišně zdobených zón, přičemž výzdoba okrajové zóny je přesně reprodukována na rámečku přezky. Je vysoce pravděpodobné, že popsané garnitury jsou výrobky mikulčických řemeslníků, kteří se navzájem kopírovali, nebo jde dokonce o produkty jediné dílny. Tento závěr působí na první pohled možná triviálně, neboť u těchto garnitur – emblematických pro Mikulčice a potažmo pro celou Velkou Moravu – badatelé nikdy nepředpokládali jinou než místní provenienci. Na druhou stranu toto konstatování nemusí platit a priori i pro všechna kování opasků, které se zapínaly pomocí ptáčkovitých záponek. V této souvislosti je zajímavé podívat se na vybrané garnitury s ptáčkovitými záponkami, u nichž nákončí i přezka byly zdobeny jinak než s využitím výše popsaného „mikulčického schématu“. Souprava z hrobu 50 u 6. kostela v Mikulčicích, zhotovená z pozla­ ceného bronzu, zahrnuje jazykovité nákončí, jehož lícová strana je po obvodu ohraničena plastickou vlnovkou (obr. 214: 7).6 Ve středové ose lícové strany se nacházejí dva plasticky vystupující ondřejské křížky a kolem nich jsou rozmístěny taktéž vystupující obdélníkové plošky s krátkou rovnou tauzií. Níže položené části lícové strany nákončí jsou zdobeny vrubořezem a pozlaceny. Celá lícová strana tak postrádá jakékoliv členění na okrajovou a cen­ trální zónu. Také výzdoba rámečku přezky (obr. 214: 8) je pojata jinak než u „mikulčického schématu“: celá lícová plocha rámečku je beze zbytku rozdělena na devět výzdobných polí, ohraničených vystupujícími obdélníkovými ploškami s tauzovaným drátkem;

Obr. 214 Honosné soupravy opaskových kování z Mikulčic, zahrnující také ptáčkovité záponky 1–3 – garnitura z hrobu 100 u 2. kostela; 4, 5 – nákončí a přezka z výplně hrobu 248 u 3. kostela; 6 – nákončí z hrobu 433 u 3. kostela; 7–9 – souprava z hrobu 50 u 6. kostela; 10–12 – souprava z hrobu 390 u 3. kostela

4 5 6

Kouřil ed. 2014, 361; Klanica et al. 2019, 30, Abb. 20: 1, 2. Klanica et al. 2019, 68–70, Abb. 79: 1, 2, 10; 80: 7–9. Profantová 2003, 21, obr. 36: 1–4/50; Kouřil ed. 2014, 364.

319

plocha každého pole je pak vyplněna ondřejským křížkem, stej­ ným jako na nákončí. Velmi důležitý je fakt, že plechová destička přezky vykazuje výřez pro trn, takže původně šlo o přezku běžné konstrukce. Teprve po poškození nebo záměrném odstranění trnu mohla být celá garnitura sekundárně opatřena dvěma ptáčkovitými záponkami (obr. 214: 9). Nelze přehlédnout, že celková kompozice výzdoby přezky i nákončí a také jednotlivé výzdobné prvky mají četné analogie v karolinském materiálu.7 Také vzhledem k dobré kvalitě provedení se domnívám, že do Mikulčic se garnitura ve své původní podobě dostala jako import z Franské říše. Nový majitel opasku se pak zřejmě snažil, aby s ním v Mikulčicích co nejlépe „zapadl“ – a jelikož na této lokalitě mezi honosnými opaskovými garniturami výrazně převažuje zapínání pomocí ptáčkovitých záponek, dalo se toho nejsnadněji dosáhnout právě přeměnou zapínání. Franský původ předpokládám i u nákončí, které bylo součástí neúplné garnitury z hrobu 295 u 3. mikulčického kostela (viz exkurz 1.2.1, obr. 24). K ilustraci různorodosti výzdoby opaskových garnitur s ptáčko­ vitými záponkami lze nakonec uvést soupravu kování z hrobu 390 u 3. kostela v Mikulčicích.8 Všimněme si hlavně velkého nákončí, zhotoveného ze stříbrného plechu (obr. 214: 10). Ani jeho lícová strana není rozčleněna na okrajovou a středovou zónu. Je to dáno tím, že výrobce chtěl využít tři vložky, které se od sebe výrazně liší velikostí, tvarem i barvou, resp. materiálem: u týlu malá čtvercová z neidentifikovaného tmavšího materiálu, uprostřed nákončí je narůžovělé sklíčko ve tvaru kulové úseče se stylizovanou rytinou čtyřnohého zvířete a do spodní části nákončí je zasazena antická karneolová gema, a to rovnou stranou (která nese rytinu Merkura) dolů. Zbývající plocha lícové strany nákončí je bezezbytku pokryta dvěma druhy stříbrných filigránových drátků (obloukovité plasticky profilované, resp. zploštělé meandrovitě tvarované). Tento výzdobný princip, kdy se výrobce zdráhal ponechat byť jen jediné místo bez výzdoby, se označuje jako horror vacui. To, spolu s vzájemnou nesourodostí trojice použitých vložek, přispívá k poněkud „barbar­ skému dojmu“, kterým výzdoba lícové strany nákončí působí. Také vytepaná figura muže se zdviženýma rukama („orant“) na rubové straně nákončí (obr. 214: 10, vpravo) svědčí o tom, že výrobce – ač byl jinak zkušeným šperkařem – neměl s figurálními výjevy větší zkušenost (více k tomuto a dalším vyobrazením viz exkurz 3.6.2).

Opasky s přezkou běžné konstrukce V Mikulčicích mezi honosnými opasky výrazně převažuje zapínání pomocí ptáčkovitých záponek. Přezka běžné konstrukce, tzn. s tr­ nem připevněným na osku rámečku, se u nich používala méně často. Pozoruhodná je hlavně souprava z hrobu 70 u 6. kostela, složená z přezky a nákončí.9 Oba předměty, zhotovené z pozlace­ ného bronzu, mají ve velkomoravském kontextu unikátní podobu. Rámeček přezky (obr. 215: 2), lépe řečeno jeho viditelná část, se skládá ze dvou polovin; každá z nich je na obou svých koncích vytvarována do podoby stylizované hlavy vodního ptáka se širo­ kým zobákem (kachna?). Ve výřezu plechové destičky přezky byl při odkrytí hrobu umístěn železný trn, který zjevně sekundárně nahradil původní trn bronzový. Také nákončí (obr. 215: 1) vykazuje

neobvyklé provedení: jeho v zásadě pětiúhelníkový tvar je v koncové části opatřen zvlněným okrajem; hlavním výzdobným prvkem na lícové straně je plasticky vystupující rozeta. Všechny uvedené znaky jsou pro velkomoravské výrobky netypické a naznačují, že souprava je importem z Franské říše.10 Dalším takovým importem jsou např. nákončí a přezka z hrobu 323 v Rajhradicích, které také patří do této konstrukční skupiny garnitur (viz exkurz 1.2.1, obr. 21: 2, 3).

Mečové pásy Pásy, které elitním velkomoravským válečníkům sloužily k nošení meče, lze identifikovat dvojím způsobem: buď na základě opaskových kování, která byla v hrobech nalezena v bezprostřední blízkosti meče, nebo na základě kování specifického tvaru. Pokud jde o první způsob identifikace mečového pásu, je nutné zdůraznit, že kování nalezená u meče nemusejí mít žádné zvláštní konstrukční nebo jiné znaky. Jako příklad poslouží hrob 223/51 ve Starém Městě Na Valách, kde pohřbenému muži položili podél pravé paže meč v pochvě. U jílce meče ležela přezka, pod čepelí meče (asi uprostřed její délky) nákončí, obojí z pozlaceného bronzu. Přezka má plechovou destičku a obdélníkový rámeček pokrytý plasticky vystupujícími kruhovými vývalky s důlkem uprostřed (obr. 216: 2). Lícová strana jazykovitého nákončí je pokryta stylizovaným vegetabilním orna­ mentem provedeným vrubořezem (obr. 216: 1).11 Pohřbený muž měl původně kolem lýtek omotané řemeny a u chodidel ostruhy, to vše zapínané pomocí souprav přezek s průvlečkou a nákončí. V hrobě však chyběla jakákoliv další kování, která by se dala spojit s mečovým pásem. Znamená to, že mečový pás měl podobu jednoduchého, jen asi 2 cm širokého koženého řemene (soudě podle šířky nákončí), na němž byla přišita nebo přinýtována pochva meče. Jedinými kovovými součástmi pásu tak byly přezka a nákončí. V Mikulčicích patří ke garniturám tohoto druhu souprava stříbrných kování z hrobu 580 uvnitř 3. kostela, složená z přezky, průvlečky a nákončí. Lícová strana nákončí (obr. 216: 3) a štítek průvlečky (obr. 216: 4) jsou zdobeny stejným motivem kříže s lilio­ vitě utvářenými konci ramen; oválný rámeček přezky (obr. 216: 5) je zdoben zalomenými liniemi. Výzdoba je vždy rytá, takto vzniklé rýhy jsou zlacené. Kostra v hrobě 580 sice podlehla úplnému roz­ kladu, nicméně popsaná kování byla nalezena pod horní částí meče, uloženého původně po levém boku pohřbeného jedince. Zcela vyloučit nelze ani interpretaci, že opasek sloužil k nošení saxu, který byl taktéž součástí hrobové výbavy. Bohužel na základě dochované dokumentace není zřejmé, kde tato zbraň ležela – jednou z možností je, že byla uložena pod mečem.12 Každopádně přezka, průvlečka a nákončí byly zjevně součástí opasku k nošení jedné z obou sečných zbraní, další kování specifického tvaru v hrobě opět chyběla. Neobvyklá je přítomnost průvlečky, která se jinak ve velkomoravských ani karolinských opaskových soupravách běžně nevyskytuje – když byl totiž volný konec řemene zatížen nákončím, díky němuž visel tento konec svisle od pasu dolů, už zde průvlečka nebyla potřeba. Naopak řemeny vázané kolem lýtek nebo k upev­ nění ostruh k nohám bývaly průvlečkou opatřovány pravidelně.

10 7

8 9

K výzdobě přezek viz např. Jelovina 1986, 56, tab. VII: 85, 88, 90; Wamers – Brandt eds. 2005, 135, Kat. Nr. 36e.1, obr. na s. 136 vlevo nah. K ploškám s tauzií viz např. Zuyderwyk – Besteman 2010, Pl. 3: 1, 3; 4: 2; 9: 17; 10: 21. Kouřil ed. 2014, 362; Klanica et al. 2019, 59–60, Abb. 65: 1, 5, 6; 66: 2. Profantová 2003, 24, obr. 41: 3/70, 4/70; Kouřil ed. 2014, 360, kat. č. 174.

320

11 12

Srov. např. karolinská opasková aj. kování z území Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, zdobená motivem rozety: Bitenc – Knific eds. 2001, 95–96, kat. št. 313; Knific 2007, Fig. 2: 7 (Gradišče nad Sotesko); Bitenc – Knific eds. 2001, 98, kat. št. 321 (Gradišče nad Bašljem); Jelovina 1986, 56, tab. VII: 84, 86, 87, 89, 91, 92 (Biskupija-Crkvina); Werner 1960–1961, tab. I: 3 (Mogorjelo). Hrubý 1955, 524, tab. 80: 3, 5; Kouřil ed. 2014, 374, kat. č. 192. Kouřil ed. 2014, 367, kat. č. 181; Klanica et al. 2019, 117–120, Abb. 133–135.

1

0

2

3 cm

Obr. 215 Unikátní opasková garnitura z pozlaceného bronzu, zahrnující nákončí a přezku opatřenou trnem; rámeček přezky je zdoben hlavičkami vodních ptáků, patrně kachen 1, 2 – souprava kování z hrobu 70 u 6. kostela v Mikulčicích

1

2

3

4

0

3 cm

5

Obr. 216 Soupravy kování z mečových pásů, které byly jako takové identifikovány díky své poloze v hrobě v bezprostřední blízkosti meče 1, 2 – nákončí a přezka z hrobu 223/51 ve Starém Městě - Na Valách; 3–5 – souprava kování k opasku sloužícího k nošení meče nebo saxu z hrobu 580 uvnitř 3. kostela v Mikulčicích

Druhou velkou skupinu mečových pásů tvoří ty, které byly opatřeny kováními specifického tvaru. V západní a střední Evropě v 9. století lze vyčlenit tři hlavní typy garnitur, které se liší tvarem a počtem kování. Relativně nejvíce rozšířeným a také nejlépe pro­ zkoumaným typem jsou garnitury obsahující trojlisté kování. Pro druhý typ garnitur, pracovně označený jako „typ Závada“, je cha­ rakteristický výskyt průvlečky s prodlouženým krčkem. Pro třetí typ, pojmenovaný jako „typ Marsum“, jsou příznačná obdélníková kování s plastickými žebry půlkruhového průřezu na kratších stranách.13 V zásadě lze říci, že hlavním místem vzniku těchto typů byla Franská říše, odkud se šířily do regionů za jejími hranicemi, kde byly přebírány, napodobovány a možná také lehce modifiko­ vány. V dalším výkladu bude řeč jen o dvou prvních typech, neboť ucelenou garnituru typu Marsum z území Velké Moravy zatím neznáme. Ostatně ani oba první typy se na území Velké Moravy nevyskytují v nějak velkých počtech – ve většině hrobů s meči jakákoliv specifická kování mečového pásu chyběla. Nejhonosnější a proto nejznámější mečovou garniturou z území České republiky je ta z bohatého dvojhrobu v Kolíně. Zahrnuje trojlisté kování (obr. 217: 1), jedno větší (obr. 217: 4) a jedno menší oválné kování (obr. 217: 3) a konečně přezku (obr. 217: 2). Původně k soupravě patřilo nejspíše ještě jedno menší oválné kování a ná­ končí. Kování jsou zhotovena z litého stříbra, místy pozlaceného a zdobeného niellem. Vzhled mečového pásu rekonstruujeme tak, že trojlisté kování sloužilo jako rozdělovač řemenů (obr. 217: 5). Ze dvou jeho ramen vycházel hlavní řemen, opásaný kolem beder; ze třetího ramene vycházel vedlejší řemen, sloužící k regulaci náklonu pochvy meče, aby se meč při nošení nepletl majiteli mezi nohy. Vedlejší řemen byl spojen s větším oválným kováním, připevněným na pochvě meče zhruba v polovině jeho délky. Dvě menší oválná kování sloužila k připevnění ústí pochvy k hlavnímu řemeni. Hlavní řemen se zapínal pomocí přezky a (dnes chybějícího) nákončí. Kolínská garnitura je špičkovým produktem karolinského uměleckého řemesla, k pohřbenému muži se dostala nejspíše jako diplomatický dar či válečná kořist.14 Považuji za pravděpodobné, že podobně honosné mečové pásy doputovaly i k elitě ovládající jádro Velké Moravy, byť jistě ne v něja­ kém velkém počtu. Z Mikulčic ani dalších centrálních moravských hradišť je však zatím neznáme, tam nalezené soupravy mečových kování jsou vyrobeny ze železa a jsou opatřeny jednoduchou vý­ zdobou. Na pohřebišti u 3. kostela v Mikulčicích byly nalezeny dvě soupravy, jejichž složení se od kolínské garnitury výrazně liší, všem třem je společný pouze výskyt trojlistého kování. Souprava z hrobu 500 se skládá ze čtyř druhů kování: kromě trojlistého (obr. 217: 6) byla její součástí trojice menších obdélníkových kování (obr. 217: 8), jedno větší obdélníkové kování (obr. 217: 9) a konečně přezka (obr. 217: 7). Trojlisté kování zde plnilo opět roli spojovacího článku mezi hlavním a vedlejším řemenem; tři menší obdélníková kování s řadou nýtů ve středové ose sloužila nejspíše k připevnění obou řemenů k pochvě meče, a to na stejných místech, jako tomu bylo u garnitury z Kolína (obr. 217: 5). Funkce většího obdélníkového kování není zcela jasná.15

13 14 15

Ungerman 2011a; 2015; srov. Robak 2013; 2014. Lutovský 1994, 45–48, obr. 2, 3; Košta – Hošek 2008b, 17–25; Košta – Lutovský 2014, 26–28, 65–76. Košta 2004, tab. XXXVII; Ungerman 2011a, 581–584; Klanica et al. 2019, 91–93, Abb. 104: 1–7.

321

1

2

6

7

3

9

8

11

10

0

4

3 cm

Obr. 217 Nejrozšířenější a také nejlépe prozkoumaný typ mečového pásu zahrnoval trojlisté kování (vždy vlevo) 1–4 – souprava kování z bohatého dvojhrobu v Kolíně; 5 – rekonstrukce mečového pásu opatřeného trojlistým kováním a třemi oválnými kováními; 6–9 – souprava kování z Mikulčic, hrob 500 u 3. kostela; 10, 11 – kování mečového pásu z Mikulčic, hrob 375 u 3. kostela

Druhá garnitura z Mikulčic zahrnuje jen dvě kování: trojlisté s velmi krátkými rameny (obr. 217: 10) a obdélníkové kování dvakrát ohnuté v tupém úhlu (obr. 217: 11). Obě jsou na líci zdobena důlky (pravděpodobně po vypadlých ozdobných vložkách), lemovanými vždy rytým kroužkem.16 Nelze s určitostí říci, zda je garnitura v tomto složení vůbec kompletní. Z toho také vyplývá nejistota, jak celý mečový pás původně vypadal. Tím však výčet dosud ne­ zodpovězených otázek nekončí. Vzhledem k použitému materiálu (železo) a vcelku nenáročné výzdobě je možné, že obě mikulčické garnitury vznikly v místních dílnách; nevíme však, jestli jejich 16

Ungerman 2011a, 581, Abb. 6: 1, 2; 2015, 259, obr. 7: 1, 2; Klanica et al. 2019, 54–55, Abb. 58: 3, 4.

322

výrobci přesně okopírovali importované karolinské předlohy, nebo jestli pozměněné složení obou souprav představuje místní inovaci. O používání mečových garnitur typu Závada na Velké Moravě svědčí nejlépe dva hroby (č. 54 a 71) na pohřebišti v Rajhradicích. Muž v hrobě 54 měl vpravo u pasu a v oblasti pravého lokte uložena čtyři kování, ovšem samotný meč v hrobě chyběl. Soupravu tvoří průvlečka s prodlouženým krčkem, dnes neúplná (obr. 218: 3), dvoudílné šarnýřové kování (obr. 218: 4), jazykovité nákončí se třemi nýty (obr. 218: 1) a kování stejného tvaru bez nýtů, které původně mohlo mít průvlečku na rubové straně (obr. 218: 2).17 Hrob 71 na 17

Staňa 2006, 144, obr. 53: 1–4; srov. Knific 1999, obr. 9: a; Ungerman 2011a, Abb. 8: 3.

pásu byla využívána k regulaci délky vedlejšího řemene a tím i ná­ klonu pochvy meče (rekonstrukci viz obr. 218: 8). V této souvislosti je nutné upozornit, že tento typ kování se v raném středověku prokazatelně využíval i pro spojování řemenů v rámci koňského postroje. Proto výskyt samotné průvlečky s prodlouženým krčkem nelze pokládat za jednoznačný doklad existence mečové garnitury typu Závada. Např. v Mikulčicích byl nalezen značný počet těchto kování, jelikož však pocházejí výhradně ze sídlištních vrstev, nelze rozhodnout o jejich původní funkci. U exemplářů, které mají složi­ těji tvarovanou nebo zdobenou ploténku nebo průvlečku, existuje značná pravděpodobnost, že jsou to karolinské importy.20 Ani to však neumožňuje dát přednost interpretaci o jejich dřívějším zapojení do mečového pásu, neboť i karolinská kování koňského postroje byla někdy opatřena honosnou výzdobou.21

5

Symbolika vojenského opasku

téže lokalitě obsahoval meč, u jeho rukojeti se nacházela tři železná kování: nízké střechovité kování se zaoblenými rameny (obr. 218: 7), opět neúplná průvlečka s prodlouženým krčkem (obr. 218: 6) a po­ škozené jazykovité kování (nákončí?; obr. 218: 5). Soudě podle polohy kování v hrobě byl mečový pás omotán kolem meče.18 Zatím není jasné, jak mečové pásy typu Závada vlastně vypa­ daly – jak se zapínaly (tzn. jestli součástí souprav byla také přezka a nákončí) a jakou funkci jednotlivá kování plnila.19 Např. průvlečka s prodlouženým krčkem obecně sloužila ke spojení konců dvou řemenů, ale můžeme se jen dohadovat, že v tomto typu mečového 18 19

Staňa 2006, 145, obr. 54: 5–7. Ungerman 2011a, 584–588; 2015, 263–267; Robak 2018.

S opaskem se v antice a ve středověku pojilo mnoho symbolických významů. Již ve Starém a Novém Zákoně najdeme celou řadu pasáží, v nichž je pás, resp. přepásaná bedra, symbolem síly, spravedlnosti a věrnosti Bohu, potažmo symbolem ochoty a připravenosti Boha poslechnout. V návaznosti na to je opasek u křesťanských mni­ chů a poustevníků znamením jejich sebeovládání, mravní čistoty a zdrženlivosti, neboť opasek symbolicky spoutává bedra, jež jsou sídlem sexuality.22 Zaměřme se však hlavně na mocenskou symboliku opasku, která vyplývá v prvé řadě z jeho funkce coby klíčového prvku vojenské výstroje, na němž je zavěšen meč, popř. další zbraně. Pro raný středověk měla značný význam římská tradice, která předurčila vnímání symbolické role vojenského pásu na několik následujících staletí. Vojenský pás (cingulum militiae) byl nejdůležitějším pozná­ vacím znamením římského legionáře a emblematickým symbolem celého vojenského stavu coby společenské skupiny. Úsloví „připnout si opasek“ se proto v době římské používalo i v přeneseném smy­ slu „stát se vojákem“. Naopak být zbaven opasku znamenalo pro vojáka degradaci a potupu. Díky Diokleciánovým a Konstantino­ vým reformám státní správy se opasek stal také součástí úředního oděvu civilních hodnostářů. V té době byla totiž i civilní státní správa organizována podle vzoru armády, což se promítlo i do oficiálního označení, kdy civilním hodnostářům se říkalo militia, zatímco vojenským militia armata. Proto se výrazu cingulum dare – doslova „dát (někomu) opasek“ – používalo ve významu „jmeno­ vat (někoho) do úřadu“.23 Taková symbolika opasku kontinuálně přetrvala i v Byzantské říši, kde se držení úředních funkcí zcela běžně označovalo obraty typu „nosit opasek protospatharia“, a to až hluboko do vrcholného středověku. Nejvyšší úředníci dostávali oděv s pevně stanovenou barvou a výzdobou, opasek a další atributy úřadu, a to přímo z rukou císaře během obřadu konaného v kostele. O vzhledu jejich opasků máme na základě písemných pramenů jen vágní představu: byly opatřeny kováními ze zlata nebo stříbra a zdobeny různými druhy (polo)drahokamů, samotný řemen mohl mít mj. červenou nebo purpurovou barvu. Takové honosně zdobené opasky také tvořily součást diplomatických darů, které byzantští císařové dávali cizím vládcům a hodnostářům.24 20 21 22 23 24

Klanica 1984, zvl. Abb. 8: 20, 21; srov. Kolník 1999, 228, obr. 2. Karo – Knific 2015; 2019. Studený 1992, 207–208; Schopphoff 2009, zvl. 90–104. Sommer 1984, 83; Hoss 2010. Parani 2007, 504; Albrecht 2010.

323

1

0

3 cm

2

3

5

6

4

7

Obr. 218 Kování z mečového pásu typu Závada a hypotetická rekonstrukce tohoto typu pásu 1–4 – Rajhradice, hrob 54; 5–7 – Rajhradice, hrob 71; 8 – hypotetická rekonstrukce podle Zbigniewa Robaka

Ve Franské říši existovaly rituály spojené s předáním nebo naopak odebráním vojenského pásu se zbraněmi, jaké z Římské ani Byzantské říše neznáme. Písemné prameny dokládají, že synové franských panovníků v 9. století byli ve věku 13–15 let slavnostně opásáni mečem, čímž byli přijati mezi dospělé muže a válečníky. Stejný obřad podstupovali i mladí šlechtici.25 Honosně zdobený meč s pásem také představoval důležitý symbol vlády. Karolinský panovník předal vládu nad celou říší svému nástupci tím, že mu předal nebo odkázal pás s mečem, královský oděv, korunu a žezlo.26 Všechny tyto atributy lze vidět např. na vyobrazení trůnícího Lo­ thara I. (obr. 228: 2 v exkurzu 3.7.1). Naopak rituální odložení pásu se zbraněmi bylo součástí veřejného pokání za závažný zločin. Urozený kajícník tím ztratil své vojenské a do značné míry i společenské postavení, neboť přestal být členem militia saecularis, tedy laické vládnoucí vrstvy. Pokání mu zakazovalo setrvat v manželství a také

vykonávat všechny aktivity, které byly spojeny s aristokratickým způsobem života – nosit zbraně, jezdit na koni, účastnit se hostin, zastávat úřady, svědčit u soudu apod. Všeobecně známý je případ císaře Ludvíka Pobožného, který byl v roce 833 obviněn z mnoha přehmatů a zločinů. V kostele sv. Medarda v Soissons se k nim přiznal, sejmul pás (cingulum militare) se zbraněmi a položil na oltář, oblékl si kajícnický oděv, vzdal se vlády a stáhl se do ústraní.27 Jelikož Moravané byli v 9. století s Franskou říší v intenzivním kontaktu, což se projevilo v přejímání součástí karolinské výzbroje a výstroje (viz exkurz 1.2.1), musela mít moravská elita aspoň nějaké povědomí o tom, jaká symbolika je s těmito militarii spojena. Ve značně kusých písemných pramenech o Velké Moravě o tom bohužel nejsou žádné zmínky. Určitou vypovídací hodnotu však mají dvě pasáže z Kosmovy kroniky, které se vztahují k Čechám v 11. století. Když se v roce 1061 Vratislav II. stal českým knížetem, rozdělil

25 26

27

Dette 1994, 17, 27; Le Jan 2000, 285; Lohrke 2004, 107; Fray 2011, 776, 805. Nelson 1996, 84; srov. Schulze-Dörrlamm 2012.

324

De Jong 1992; Leyser 1994b, 57–64; Althoff 2003, 58.

moravské úděly mezi bratry Konráda a Otu, zatímco nejmladšího Jaromíra přinutil stát se klerikem. Ale Jaromír, „pohrdnuv milostí, jíž nabyl vzkládáním rukou, vzal vojenský pás (militare cingulum) a prchl se svými následovníky ke knížeti polskému“. Líčení událostí o sedm let později potvrzuje, že první zmínka o pásu nebyla bez hlubšího významu. Po smrti biskupa Šebíře totiž Konrád a Ota po­ volali Jaromíra z Polska zpět, aby se stal jeho nástupcem: „odpásali mu pás rytířský (zona militari) a on opět přijal duchovní roucho a tonzuru“.28 Z toho jasně vyplývá, že symbolický význam pásu (jistě s mečem, ačkoliv ten není explicitně zmíněn) byl v tomto kontextu chápán úplně stejně jako ve Franské říši za Ludvíka Pobožného, tedy jako výraz příslušnosti k laické aristokracii a potažmo jako symbol schopnosti vládnout nad celou zemí.29 Proto můžeme předpokládat, že karolinskou symboliku vojenského pásu znali i na Velké Moravě. Nasvědčovat by tomu mohla také velká pozornost, jakou věnovali velmoži z Mikulčic i jiných významných hradišť výzdobě svých opaskových kování (obr. 214–216).

28 29

Kosmas 2011, II. 22, 140. Sommer 1993, 216.

8

325

3.6.1 exkurz Opasky s ptáčkovitými záponkami jako specifický symbol mikulčické elity? — Šimon Ungerman

Jak již bylo zmíněno v eseji 3.6, kompletní soupravy honosných kování se zapínáním pomocí ptáčkovitých záponek zatím zůstávají víceméně mikulčickým specifikem. Je pozoruhodné, že na jiných významných velkomoravských centrech byly opaskové soupravy tohoto druhu zatím nalezeny minimálně nebo vůbec. Zrcadlí tato skutečnost nějaké reálné rozdíly mezi velkomoravskými centry? Nebo je zapříčiněna jen fragmentárností archeologických pramenů? V následujícím textu jsou diskutovány obě možnosti. Když se podíváme na jádro Velké Moravy, tzn. na území dnešní Moravy a jihozápadního Slovenska, je všeobecně známou skutečností, že jednotlivé regiony, z nichž se toto jádro skládá, vykazují zřetelné rozdíly v hmotné kultuře. Nejlépe je to prozkoumáno u keramiky, kde rozlišujeme regionální keramické okruhy (blučinský, pomo­ ravský, mikulčický aj.; srov. esej 3.10). I když výroba a distribuce keramiky se jistě realizovaly odlišným způsobem než u luxusního zboží, asi by nebylo správné a priori odmítat možnost, že i v rámci výrobků určených pouze elitě mohly existovat nějaké regionální rozdíly. Zvláště pokud předpokládáme, že členové elity si prestižní výrobky objednávali u „svých“ řemeslníků, kteří s nimi sídlili na jednom hradišti (viz esej 2.6). Přitom produkce jednotlivých dílen mohla mít určité specifické znaky. Z této perspektivy bychom se na koncentraci opaskových souprav s ptáčkovitými záponkami v Mikulčicích mohli dívat jako na určitou lokální zvláštnost, která se v dalších částech Velké Moravy příliš neujala. Na druhé straně lze namítnout, že i v rámci Mikulčic tvoří diskutované opaskové garnitury početně jen velmi omezenou sku­ pinu nálezů, takže zdaleka ne každý, kdo takový opasek za života nosil, s ním musel být i pohřben; určití majitelé jej mohli napří­ klad odkázat některému ze svých potomků. Na jiných lokalitách mohla být frekvence nošení takových opasků nižší, což dále snížilo pravděpodobnost, že se dostanou do hrobu. Přesto nelze říci, že by indicie pro používání takových garnitur mimo Mikulčice a ne­ dalekou lokalitu Pohansko u Břeclavi zcela chyběly. V hrobě 156/49 ve Starém Městě - Na Valách byla nalezena souprava bronzových kování ještě se zbytky koženého řemene, která představuje zjedno­ dušené provedení opaskové garnitury s ptáčkovitými záponkami (obr. 219). Hlavní součásti staroměstské soupravy jsou velmi široká přezka a nákončí neobvyklého válcovitého tvaru. Velikost obou kování byla přizpůsobena abnormálně širokému řemeni, soudě podle největšího rozměru nákončí činila šířka řemene 7,5 cm. Na řemen byly přinýtovány celkem dvě dvojice trojúhelníkovitých záponek, opatřených zobáčkem pro zaklesnutí za rámeček přezky.1 Výrobce tohoto opasku tedy použil stejný konstrukční princip jako u mikulčických garnitur s ptáčkovitými záponkami. Vzhledem k lev­ nějšímu materiálu (bronz) se spokojil se silně stylizovaným tvarem záponek – u nich bychom bez znalosti mikulčických souprav asi 1

Hrubý 1955, 198, 440, obr. 36, tab. 59: 1, 2.

326

Obr. 219 Rekonstrukce opasku, který představuje zjednodušenou verzi honosných opasků s ptáčkovitými záponkami Podle nálezů z hrobu 156/49 ve Starém Městě - Na Valách

neuhádli, že jako předloha sloužily záponky v podobě realističtěji ztvárněných ptáčků. Rozdíl je jen v tom, že u staroměstské garni­ tury byl mezi záponkami tvořícími jednu dvojici značný rozestup, což bylo podmíněno nezvyklou šířkou řemene. V Mikulčicích měly řemeny u diskutovaných opasků podstatně menší šířku (ta výraz­ něji nepřesahovala 4 cm; srov. obr. 214: 10, 11), takže mezi dvěma ptáčky nemusela být mezera a tito mohli být navzájem spojení do jedné „dvojité“ záponky (obr. 214: 12, aj.). Výrobce nebo objednavatel staroměstského opasku se mohl inspirovat u mikulčických velmožů. Stejně tak je ale možné, že i ve Starém Městě žil někdo, kdo honosný pás s ptáčkovitými záponkami nosil, jen se tato skutečnost přímo neprojevila na pohřebištích, která tam byla do dnešních dnů prozkoumána. Jediný další srov­ natelný případ je mi znám z hrobu 310/48 v Dolních Věstonicích Na Pískách, kde byla nalezena značně nesourodá opasková sou­ prava. Skládala se ze železné přezky bez trnu, olověného nákončí čtvercového tvaru (na lícní straně s reliéfní výzdobou v podobě čtyřnohého zvířete) a konečně z bronzové záponky v podobě dvou ptáčků,2 která je zcela shodná s některými kusy v Mikulčicích (srov. obr. 214: 3, 9). Oba posledně uvedené hroby byly vybaveny militari­ emi (párem železných ostruh, resp. sekerou), takže v nich pohřbení muži se jistě vyčleňovali z masy běžného obyvatelstva. Máme tak před sebou doklad, že opasky s ptáčkovitými záponkami se začaly šířit od nejvyšší velkomoravské elity k mužům s o něco méně vý­ znamným společenským postavením. Ovšem rozsah této recepce se – alespoň na základě dnes známých dokladů – jeví jako značně 2

Poulík 1948–1950, 81, 164, obr. 40: b; Ungerman 2007, 166–167.

1

2

3 4

Obr. 220 Je ptáčkovitá záponka mikulčickou zvláštností? Analogie v materiální kultuře ve východní části Velké Moravy a v dalších regionech 1 – Bojná I, Slovensko; 2 – Hrob E299 v Nitře-Šindolce, Slovensko; 3 – Gradišče nad Bašljem, Slovinsko; 4 – přezka bez trnu z depotu Roermond, Nizozemí

omezený, podobně jako je omezený počet hrobů příslušníků nejvyšší elity, kteří byli pohřbeni s honosnými opasky s tímto způsobem zapínání. Používaly se opasky s ptáčkovitými kováními i na Nitransku, které tvořilo východní část Velké Moravy? Zde zatím žádné kom­ pletní honosné garnitury tohoto typu doloženy nejsou. To však nemusí mnoho znamenat, neboť tato situace je zásadně ovlivněna stavem pramenné základny. Na území dnešního jihozápadního Slovenska byla prozkoumána spíše menší pohřebiště venkovského rázu. V nejvýznamnějších velkomoravských centrech, jako jsou Bratislava nebo Nitra, zatím postrádáme podobně rozsáhlá a bo­ hatá pohřebiště, jaká známe třeba z Mikulčic nebo ze staroměstské aglomerace.3 V případě Bratislavy a Nitry je možné, že pohřebiště s hroby příslušníků elity byla zničena pozdější městskou zástavbou. Na druhé straně hradiště Bojná, jehož výzkumu byla v posledních letech věnována intenzivní pozornost, leží v liduprázdné zalesněné krajině, přičemž ani zde dosud žádná pohřebiště zachycena nebyla. Přesto se nedá tvrdit, že by ze Slovenska doklady o používání opasků s ptáčkovitými záponkami zcela chyběly. Zrovna z areálu hradiště Bojná pochází záponka z pozlaceného bronzu (obr. 220: 1).4 Na pohřebišti Nitra-Šindolka bylo v hrobě E299 pohřbeno dítě, které mělo u krku stříbrnou ptáčkovitou záponku (obr. 220: 1), a to sekun­ dárně použitou jako závěsek v náhrdelníku. Hrob je datován do 10. století (spíše do jeho druhé poloviny).5 Oba artefakty by mohly 3 4 5

Srov. Hanuliak 2004. Pieta et al. 2011, 206, obr. 96: 2; Kouřil ed. 2014, 444, kat. č. 389. Fusek 2007, 438, obr. 1: b; obr. 2; Kouřil ed. 2014, 444, kat. č. 390; srov. Ungerman 2015, 268, pozn. 21.

svědčit o používání opasků s diskutovaným způsobem zapínání na velkomoravském Nitransku, i když v případě kusu z Nitry-Šin­ dolky nelze vyloučit, že šlo o kořist získanou Maďary v jiné části Velké Moravy. Konečně je v této souvislosti nutno upozornit i na stříbrné ptáčkovité kování nalezené na hradišti Zalavár-Vársziget (Maďarsko), které má zcela shodný tvar i rozměry jako záponka z Pohanska u Břeclavi.6 Zalavárská aglomerace u jižního cípu je­ zera Balaton sice netvořila součást Velké Moravy, nicméně tamní ženský šperk má nepřehlédnutelný „velkomoravský ráz“, což svědčí o intenzivních stycích s vládnoucí vrstvou Velké Moravy. Používání opasků s ptáčkovitými záponkami je tak jen jednou z mnoha pa­ ralel v hmotné kultuře mezi Zalavárem a Velkou Moravou. Celkově je tedy zřejmé, že rozšíření opasků s ptáčkovitými záponkami bylo v rámci Velké Moravy širší, než by se na první pohled – pokud bychom měli před očima jen notoricky známé honosné soupravy z Mikulčic – mohlo zdát. Zatím nedokážeme s jistotou říci, kde tento způsob zapínání opasku vlastně vznikl. Obecně vzato byla podoba výzbroje a vý­ stroje elitních velkomoravských válečníků zcela zásadně určena karolinskými vzory (viz exkurz 1.2.1). Platí to i pro původ ptáčko­ vitých záponek a s nimi funkčně souvisejících přezek bez trnu? Nebo jde o velkomoravské specifikum? Zodpovězení této otázky není snadné, neboť srovnávací materiál z území Franské říše stále zůstává velmi torzovitý. V posledních letech se sice korpus publikovaných karolinských kování znatelně rozrostl,7 ovšem beze změny zůstává nepříznivá okolnost, že v jádru Franské říše nebyli urození muži v 8. a 9. století pohřbíváni s militariemi. Jinými slovy, nejsou odtamtud k dispozici hroby, v nichž by se nacházely celé soupravy kování v bezprostředním prostorovém vztahu s kostrou pohřbeného jedince (z čehož vyplývá funkce kování), jako je tomu na Velké Moravě. Jsme proto odkázáni spíše na indicie. Z opev­ něné lokality Gradišče nad Bašljem ve Slovinsku pochází rozsáhlý soubor karolinských kování mečových pásů a další součásti vojen­ ské a jezdecké výstroje. Součástí tohoto souboru jsou dvě železná „opasková kování ve tvaru ptáka“, z nichž je publikováno zatím jen jedno (obr. 220: 3).8 Kování je ploché, plasticky vystupuje jen hlava. Samotná plocha kování je tvořena tělem a ocasem ptáka; v obou částech je, resp. původně byl nýt pro připevnění k podkladu. Kování má délku 4,4 cm, čímž je jeho délka zhruba dvojnásobná oproti velkomoravským ptáčkovitým záponkám, v zásadě se ale rozměry kování s uvažovanou funkcí nevylučují. Druhou indicií pro západní původ diskutovaného způsobu zapínání je přezka z pokladu Roer­ mond v Nizozemí. Poklad obsahuje rozsáhlý soubor karolinských kování a stříbrných mincí, z nichž nejmladší patří do poloviny 9. století. Jedna ze stříbrných přezek má oválný rámeček zdobený niellem a plechovou destičku, která však postrádá výřez pro trn (obr. 220: 4). Přezka byla skutečně používána, o čemž svědčí četné stopy na vnitřní straně rámečku.9 K zapínání přezky tedy musela sloužit nějaká záponka přinýtovaná přímo na řemen, stejně jako tomu bylo u velkomoravských opasků s ptáčkovitými záponkami. Na základě uvedených – byť sporadických – dokladů je nutné do budoucna pracovat i s možností, že diskutovaný způsob zapínání není specificky velkomoravskou inovací, ale na Moravu se dostal z franského prostředí.

6 7 8 9

Szőke 2014, 107, obr. 85 vpravo nahoře; Kalousek 1971, 33, obr. 13: 2; tab. 42: 3. Robak 2013; 2014. Knific 1999, 64–65, sl. 9: č. Zuyderwyk 2007, Cat. nr. 15; Zuyderwyk – Besteman 2010, 92, Fig. 13.

327

3.6.2 exkurz Ikonografie honosných nákončí z Mikulčic — Šimon Ungerman

Honosná opasková nákončí z velkomoravských pohřebišť se od doby jejich nalezení těší velké pozornosti badatelů. Přispívají k tomu lidské postavy aj. vyobrazení na rubové straně – také díky nim jsou tato nákončí unikátními předměty i v evropském měřítku. Na druhé straně absence soudobých analogií ztěžuje interpretaci vyobrazení a jejich významu pro majitele nákončí.1 Když se v následujícím textu omezíme na ikonografii nákončí z Mikulčic, relativně nejméně problematická je interpretace vy­ obrazení na rubu nákončí z hrobu 100 u 2. kostela. Figuruje na něm mužská postava v kněžském oděvu a s rukama zdviženýma k modlitbě. Kolem hlavy má nimbus, na prsou řecký kříž (obr. 214: 1). Evidentně jde o světce, jeho identitu však neprozrazuje žádný atri­ but nebo nápis. Něco takového však nebylo bezpodmínečně nutné, výjev nemusel být všeobecně srozumitelný – úplně stačilo, že majitel věděl, koho si nechal na nákončí vyobrazit. Na rubu plechového nákončí z hrobu 390 u 3. mikulčického kostela je zase vyobrazena mužská postava se zdviženými pažemi (obr. 214: 10). Člověk je oblečen ve zvonovitě se rozšiřujícím kabátci a širších kalhotách, které jsou podkasány a zasazeny do polovysokých bot. Pozadí je hustě pokryto puncováním. Opět chybí jakýkoliv atribut a ani oděv nepřispívá byť jen k rámcovému určení identity vyobrazeného. Celá řada spekulací se vyrojila kolem vyobrazení na nákončí ze zásypu hrobu 248 u 3. kostela. Na ploché rubové straně je na pun­ covaném pozadí vyryta stylizovaná lidská postava v široké tunice (obr. 214: 4). Paže má sice opět zdvižené, ale nejde o gesto oranta jako v předchozích dvou případech – výrobce se snažil znázornit, že postava drží v každé ruce jeden předmět. Od interpretace obou předmětů se pak odvíjejí názory badatelů na smysl celého vyobra­ zení, který je v zásadě dvojí: vládce nebo postava nadpřirozeného původu. Například V. Denkstein považoval předmět v pravé ruce za praporec (labarum), tedy atribut vlády používaný v Byzanci. V předmětu u levé ruky spatřoval roh, jenž by měl symbolicky naznačovat, že jde o pomazanou osobu.2 Do druhé skupiny inter­ pretací patří názor K. Bendy, že vyobrazená postava znázorňuje bohyni Victorii (Niké), která drží tabulku (původně se svým jmé­ nem) a roh hojnosti (cornucopia).3 Naopak Z. Klanica považoval předměty v rukou postavy za sekeru a picí roh (rhyton), což mají být atributy slovanského boha Peruna.4 Větší stříbrné nákončí z hrobu 433 u 3. kostela má na rubu vyrytý vegetabilní motiv opatřený rámováním v podobě dvojitého pletence; pozadí je opět vyplněné puncováním (obr. 214: 6). Hlavní motiv lze nejlépe popsat jako strom, z jehož kmene po obou stra­ nách vybíhá po pěti větvích se stylizovanými listy. Badatelé jej 1 2 3 4

Souhrnně Ungerman 2001b s lit. Denkstein 1961. Benda 1973. Klanica 1997, 102; pro další interpretace viz Ungerman 2001b, 226–227; Vančo 2008, 47–50; k motivu na lícové straně nákončí viz Balcárek 2009, 48–49 s lit.

328

interpretují nejčastěji jako strom života.5 V úvahu připadá také výklad, že jde o tzv. světový strom, který stojí uprostřed světa a spo­ juje zemi s nebem a podsvětím, takže coby „osa světa“ (axis mundi) funguje ve vzájemné komunikaci mezi světem lidí a bohů.6 Obecně vzato je strom velmi univerzálním symbolem, s nímž se spojuje velké množství představ a uplatnil se ve více náboženstvích – to „své“ by si na analyzovaném vyobrazení našli pohané i křesťané. Pletenec na obvodu rubové strany nákončí lze chápat nejspíše jako „magickou ochranu“ hlavního motivu.7 V rámci evropského materiálu nejsou zatím známa žádná ná­ končí s lidskými postavami na rubové straně, která by byla stejného stáří, tzn. z 9. století. Ve Franské říši se tehdy vyráběla opasková kování zdobená takřka výhradně vegetabilní výzdobou. Zcela výji­ mečně se objeví zoomorfní motiv, např. lev nebo gryf, ovšem i tato zvířata jsou alespoň zčásti sestavena ze stylizovaných vegetabilních prvků.8 Výrobci mikulčických nákončí převzali základní morfologii karolinských nákončí, kdy lícová strana je opatřena výraznou plas­ tickou výzdobou, zatímco rubová strana je plochá a její případná výzdoba je rytá; ovšem dále už postupovali víceméně samostatně. Zatímco karolinská vegetabilní ornamentika čerpá výrazně z umění pozdně antického Středomoří, vegetabilní motiv na rubu nákončí z hrobu 433 v Mikulčicích má zcela odlišný charakter – stylizací větví a listů i puncovaným pozadím se přimyká nejvíce k výzdobě velkomoravských gombíků s vegetabilními motivy (viz esej 3.5). Z toho všeho vyplývá, že řemeslníci, kteří honosná velkomoravská nákončí opatřili na rubu výzdobou v podobě lidských figur nebo rostlinného motivu, postupovali v tomto ohledu nezávisle na sou­ dobé karolinské produkci. Pokud nedokážeme s jistotou určit identitu postav vyobrazených na mikulčických nákončích, je samozřejmě obtížné také zjistit, jaký význam měla tato vyobrazení pro majitele opasků. Určité interpretační vodítko mohou představovat bronzové a kostěné merovejské přezky, jejichž destičky jsou zdobeny křesťanskými motivy. Pocházejí z pohřebišť ve více částech Franské říše, nejvíce ve východní Francii a v západním Švýcarsku, a jsou datovány do 5.–7. století. Křesťanské motivy můžeme rozdělit do dvou hlavních skupin: jednak na tzv. motivy božské záchrany, které ilustrují příběhy ze Starého zákona, a dále na motivy novozákonní (přesněji řečeno christologické).9 Ze starozákonních motivů se na přezkách vůbec nejčastěji vyskytuje Daniel v jámě lvové, který zde může posloužit jako názorný příklad. Daniel bývá vyobrazen většinou v pozici 5 6 7 8

9

Dekan 1976, 168; Klanica 1997, 103. Např. László 1974, 104. Srov. Kitzinger 1993, 3–6; Engemann 1997, 42. Mečová kování údajně nalezená v Loon, Nizozemí (Roes 1958; srov. Schulze-Dörrlamm 2008, 391, Abb. 4); nákončí z Ladánybene-Benepuszta, Maďarsko (naposledy Bollók 2014, 88, Fig. 4: 1; 2015a, 353–355, Fig. 2: 1). Werner 1977; von Reitzenstein 1991; Treffort 2002; Poulain 2008; Gaillard de Sémainville 2010; vše s lit.

1

2

Obr. 221 Merovejské bronzové přezky s vyobrazením proroka Daniela v jámě lvové 1 – Renève, Francie; 2 – provenience nejasná, snad Chalon sur Saône, Francie

oranta a se dvěma lvy po stranách, přičemž tito lvi mu pokorně lížou nohy (obr. 221). Takové vyobrazení naráží na příběh proroka Daniela, který navzdory královskému zákazu nadále uctíval Boha. Byl za to uvržen do jámy se lvy, ovšem nic se mu nestalo, neboť podle jeho slov „můj Bůh poslal svého anděla, aby těm lvům zavřel tlamy. Vůbec mi neublížili, neboť jsem byl před Bohem shledán nevinným.“10 Daniel je zde příkladem spravedlivého člověka, který pevně věří v Boha a je jím v nouzi zachráněn. V pozdní antice a ra­ ném středověku byly tento a další motivy božské záchrany díky své názornosti všeobecně známé. Proto se objevují mj. v modlitbách za umírající či zesnulé, ve smyslu „Bože, spas jeho duši, stejně jako jsi zachránil Daniela z jámy lvové, Noema před potopou, Davida před Saulem a Goliášem, osvobodil Mojžíše z rukou faraóna, apoštoly Petra a Pavla z vězení“ atd.11 Když si člověk v raném středověku pořídil přezku zdobenou jedním z takových motivů, byl nejspíše přesvědčen o tom, že vyobrazení mu bude sloužit jako ochrana před zlými silami všeho druhu a že po smrti – pokud bude s opas­ kem pohřben – pomůže přivolat stejný božský zásah ve prospěch jeho duše. Měla také vyobrazení na mikulčických nákončích ochrannou funkci? Jednoznačné je to v případě rytiny světce (obr. 214: 1), vysoce pravděpodobné je to taktéž v případě oranta bez dalších atributů (obr. 214: 10) – pokud šlo o vyobrazení určené k „osobní“ ochraně, identita zobrazené postavy nemusela být všemi rozpoznatelná. Ostatně i na merovejských přezkách občas figurují zobrazení jed­ noho nebo více orantů, které je při absenci atributů nebo nápisů nesnadné nebo přímo nemožné identifikovat.12 Každopádně už jen samotná pozice oranta na uvedeném mikulčickém nákončí odkazuje

10 11 12

Starý zákon, kniha Daniel 6, 7–24; srov. Kramer 2002, 201–203. Leclercq 1920, 435–436; Kühn 1941–1942, 158; Guex 2001, 20; Treffort 2002, 48. Např. Billoin – Gaillard de Sémainville – Michon 2005.

na religiózní nebo magický význam vyobrazení. Domněnka někte­ rých československých badatelů, že vyobrazení na tomto (obr. 214: 10) a dalším nákončí (obr. 214: 4) znázorňuje velkomoravského velmo­ že,13 resp. vládce (viz výše), se na základě srovnání s ikonografií merovejských přezek nezdá příliš pravděpodobná. Na druhé straně musíme připustit, že výpovědní hodnota merovejských přezek coby analogie k velkomoravským nákončím je omezená. Mezi oběma skupinami památek neexistuje žádný bezprostřední vztah – členové velkomoravské elity a jejich řemesl­ níci pochopitelně nemohli uvedené merovejské přezky znát, neboť nejmladší z nich se datují do 1. poloviny 7. století. Podobnost ve výzdobě mezi oběma skupinami kování, daná v prvé řadě výskytem motivu oranta, je v prvé řadě ovlivněna širokou oblibou tohoto motivu v pozdně antickém a raně středověkém umění. Můžeme se domýšlet, že mikulčičtí řemeslníci jej znali např. z některého z velkomoravských kostelů, opatřeného vnitřní freskovou výzdo­ bou nebo obrazy, na nichž byli prorokové, svatí apod. vyobrazeni v pozici orantů. Jinak je mezi oběma skupinami kování – vedle odlišného datování – ještě celá řada dalších rozdílů. Zdůrazněme hlavně fakt, že merovejské přezky byly vyráběny ve velkých počtech; a že ikonografie výzdoby mnoha typů byla ustálená a tudíž všeo­ becně srozumitelná. Naopak velkomoravská nákončí s výzdobou na rubové straně tvoří zcela nepočetnou skupinu výrobků, z nichž každý je unikátní a o ustálené ikonografii nelze vůbec hovořit. Ji­ nými slovy, byly to exkluzivní výrobky, u nichž mohl být poměrně velký prostor pro zohlednění individuálních potřeb a přání jejich objednavatelů. Jinou než ochrannou (profylaktickou) funkci tak nelze a priori zcela vyloučit, ovšem zjistit v tomto ohledu něco bližšího bude velmi obtížné.

13

Poulík 1975, 84.

329

Přezka s průvlečkou z pozlaceného stříbra, původně součást lýtkového řemene. Mikulčice-Kostelisko, hrob 1665a

3.7  Lýtkové řemeny — Šimon Ungerman

1

2

0

3 cm

Obr. 222 Souprava kování lýtkového řemene složená z přezky s průvlečkou a z nákončí. Lité stříbro, výzdoba vrubořezem, niellem a zlacením Mikulčice, hrob 380 interiér 3. kostela

Přezky, nákončí, popř. průvlečky, které se nacházejí v hrobech velkomoravských mužů, původně plnily různé funkce: některé tvořily součást opasku (viz esej 3.6), jiné byly součástí řemenů upevňujících ostruhy k chodidlu (viz esej 3.2). Třetí možností, jak mohla být kování používána, bylo zapínání kožených řemenů ova­ zovaných křížem přes ovinovačky nebo kalhoty v oblasti lýtek. Ne vždy lze čistě na základě jejich tvaru, výzdoby nebo velikosti rozlišit, jakou funkci konkrétní kování měla. Zvláště kování ostruhových a lýtkových řemenů se od sebe často nijak zvlášť neliší a na jejich původní funkci lze usuzovat hlavně na základě polohy v hrobech. Pokud nedošlo k porušení hrobu nebo k dodatečným posunům předmětů (např. v dutém prostoru rakve působením hlodavců), kování ostruhových řemenů se nacházejí u chodidel, zatímco součásti lýtkových řemenů leží u kolen nebo lýtek. Existují hroby, kde byl muž prokazatelně vybaven oběma druhy řemenů zároveň. Soupravy kování lýtkových řemenů lze na základě použitých materiálů a výzdobných technik rozdělit do pěti skupin: 1) stříbrné a honosně zdobené; 2) bronzové, většinou pozlacené; 3) železné zdobené tauzií; 4) železné s plastickou výzdobou; 5) železné bez výzdoby. Můžeme předeslat, že tyto skupiny mají značný význam pro sociální interpretaci hrobů, v nichž byla kování nalezena. Soupravy kování spadající do prvních tří skupin byly zjištěny v relativně malém počtu hrobů, v nich pohřbené jedince lze řadit k příslušníkům velkomoravské elity. Naopak kování čtvrté a páté skupiny, tzn. kování železná s jednoduchou plastickou výzdobou, resp. zcela bez výzdoby, se vyskytují relativně často a jimi vybavení muži měli sice privilegované postavení, ale k vládnoucí elitě Velké Moravy většinou nepatřili. Představme teď vybrané příklady gar­ nitur lýtkových řemenů ze všech pěti skupin. Hlavní pozornost je věnována soupravám z mikulčických hrobů, kromě toho si zmínku zaslouží i některé honosné soupravy z dalších moravských lokalit. Muž z hrobu 380 u 3. kostela v Mikulčicích měl u kolen kom­ pletní garnituru lýtkových kování, sestávající ze dvou přezek s prů­ vlečkou a ze dvou nákončí, vše z masivního stříbra (obr. 222: 1, 2). Přezky mají plochý rámeček ve tvaru písmene D a plechovou destičku, do níž je navlečena vysoká průvlečka s oválným štítkem. Obě nákončí mají jazykovitý tvar, v týle jsou opatřena rozštěpem pro vložení koženého řemene a pěti nýty pro jeho upevnění. Všechny nýty jsou lemovány kroužkem z perlovaného drátu a jsou překryty tenkým stříbrným plíškem, vytvarovaným právě podle drátěných kroužků pod ním. Lícní strana nákončí je rozdělena na dvě výzdobná pole, kdy každé obsahuje palmetu provedenou vrubořezem a pozlacenou. Naopak zbývající plochy nákončí, které lemují obě výzdobná pole, mají rovný povrch s niellovou výzdobou v podobě půlobloučků a vlnovek. Shodně je provedena i výzdoba štítku průvlečky a v redukované podobě také výzdoba na rámečku přezky. Výsledkem je působivé střídání světla a stínu na reliéfně

331

ztvárněných zlacených plochách a barevný kontrast černého niella na stříbrném podkladu.1 Na pohřebišti v poloze Kostelisko, v jižním sousedství opevněné plochy mikulčického hradiště, byla v dvojhrobě 1665 nalezena analogická garnitura, která není zcela kompletní, neboť jedno nákončí chybí.2 Výzdoba kování se od soupravy z hrobu 380 liší jen v detailech, např. tvarem palmety nebo provedením niellové výzdoby, která je zde tvořena pouze liniemi (a nikoliv půloblou­ čky). Obě garnitury identifikovala M. Lennartsson jako originální karolinské výrobky, které jsou součástí její stylové skupiny I dato­ vané rámcově do 1. poloviny 9. století.3 Obě soupravy zároveň patří vůbec k nejhonosnějším karolinským importům, které z Mikulčic i z území Velké Moravy známe. Druhá skupina kování lýtkových řemenů zahrnuje výrobky z bronzu, což je sice levný kov, ovšem díky propracované plastické výzdobě a pozlacení vypadají tato kování také velmi honosně. Z Mikulčic lze do této skupiny zařadit kompletní soupravu, ulo­ ženou u kolen mladíka v hrobě 100 u 6. kostela. Obě přezky mají nezdobený rámeček a jsou spojeny s průvlečkou opatřenou jazy­ kovitým štítkem (obr. 223: 1). Povrch štítku je zdoben vrubořezem, kdy plasticky vystupující dvojitá přesekávaná linie jej dělí na pět výzdobných polí, z nichž čtyři obsahují silně stylizovaný rostlinný motiv, páté pole je vyplněno dvojitou klikatkou. Nákončí jsou na své lícové straně zdobena stejně, jen klikatka je nahrazena čtveřicí nýtů pro upevnění nákončí na řemen (obr. 223: 2).4 Je pozoruhodné, že pouhé dva metry od tohoto hrobu byl odkryt hrob 50 a v něm pohřbený dospělý muž měl u chodidel ostruhy z litého bronzu, z nichž pravá se k chodidlu upevňovala pomocí zcela shodné přezky, průvlečky a nákončí (obr. 23: 1, 2 v exkurzu 1.2.1), jaké byly i v hrobě 100. Všechny výrobky pocházejí nepochybně z téže dílny; je možné, že původně všechny tvořily výstroj jednoho bojovníka a až následně byly rozděleny mezi dva majitele. V exkurzu 1.2.1 argumentuji, že ostruhy z hrobu 50 vznikly spíše ve Franské říši než na území Velké Moravy. To stejné by potom platilo i pro kování lýtkových řemenů z hrobu 100. Z jiných lokalit lze do druhé skupiny lýtkových kování zařadit např. soupravu z hr. 129/62 v Uherském Hradišti - Sadech. Obě nákončí i štítek jediné dochované průvlečky se vyznačují půlmě­ sícovitými útvary na delších stranách, což vytváří jejich konkávní prohnutí (obr. 223: 4); přezky jsou opatřeny příčně vroubkovaným rámečkem (obr. 223: 3).5 Podobně jsou zdobeny přezky u garnitury z hrobu 193 u 1. kostela v Pohansku u Břeclavi (obr. 223: 6), u vý­ razně reliéfně členěného štítku průvlečky a lícní strany jazyko­ vitého nákončí jsou hlavními komponentami výzdoby středová rozeta a přesekávaná páska (obr. 223: 5, 6).6 Většina z uvedených výzdobných prvků je ve velkomoravském kontextu ojedinělá, takže u obou souprav je nutné vážně zvažovat možnost jejich karolinské provenience.7 U kování lýtkových řemenů, která byla zhotovena ze železa, je klíčové, zda u nich byla provedena kvalitní konzervace. Jedině u takto ošetřených předmětů lze sledovat detaily výzdoby, popř. spolehlivě konstatovat její absenci. Tauzovaná výzdoba, což je znak 1 2 3 4 5 6 7

Kouřil ed. 2014, 373, kat. č. 190; Klanica et al. 2019, 56, Abb. 62: 3, 4, 9, 10. V úplnosti nepublikováno; Kouřil ed. 2014, 372, kat. č. 189. Lennartsson 1997–1998, 496, 578; srov. Schulze-Dörrlamm 2009a, 750–752. Poulík 1963, 154–155, Taf. XX: 5, 6; Profantová 2003, 27–28, Abb. 49: 2–7/100; Kouřil ed. 2014, 374, kat. č. 191. Galuška 1996, 51, 140, obr. 95: 11–17. Kalousek 1971, 121, obr. 193: 2–5; tab. 42: 4, 5. Schulze-Dörrlamm 2009a, 750.

332

1

2

3

4

5

0

6

3 cm

Obr. 223 Reliéfně zdobená kování lýtkových řemenů z pozlaceného bronzu, odkrytá v hrobech u kostelů na velkomoravských hradištích na jižní Moravě 1, 2 – Mikulčice, 6. kostel, hrob 100; 3, 4 – Uherské Hradiště - Sady, hrob 129/62; 5, 6 – Pohansko u Břeclavi, 1. kostel, hrob 193

0

3 cm

Obr. 224 Nově očištěné a konzervované nákončí lýtkového řemene, zdobené plošnou stříbrnou a měděnou tauzií Mikulčice, hrob 553 u 3. kostela

definující třetí skupinu garnitur, byla zatím zjištěna jen vzácně. Jako příklad lze uvést soupravu z hrobu 553 u 3. mikulčického kostela, kde celá lícová strana nákončí (obr. 224) i štítek průvlečky byly beze zbytku pokryty větvičkovitým ornamentem provedeným stříbrnou a měděnou tauzií. Čtvrtá skupina zahrnuje železná kování opatřená plastickou výzdobou. V Mikulčicích-Klášteřisku měl muž v hrobě 1241 sou­ pravu sestávající z dvou přezek s průvlečkami a jednoho nákončí (obr. 225: 1, 2), kdy lícové plochy všech kování jsou pokryty plastic­ kým ornamentem v podobě koncentrických kroužků, zhotovených zřejmě vybíjením. Většinou má však výzdoba železných kování značně jednodušší podobu, jde např. o paralelní žlábky nebo střechovitou profilaci lícové strany nákončí nebo štítku průvlečky. Příkladem garnitury páté skupiny, tzn. železné bez zjištěné výzdoby, jsou kování z hrobu 500 na lokalitě Prušánky 2 (obr. 225: 3–5). Na území dnešní jihovýchodní Moravy, kde se v 9. století na­ cházelo jádro Velkomoravské říše, byla kování lýtkových řemenů zjištěna na 10 lokalitách, a to celkem ve 46 hrobech. Z analýzy to­ hoto souboru vyplynulo několik důležitých zjištění, která se týkají početnosti jednotlivých materiálových skupin, šířky řemenů, kom­ pletnosti souprav kování, dále polohy a výbavy příslušných hrobů.8 Garnitury prvních tří skupin jsou relativně nepočetné, vyskytly se pokaždé v pouhých třech až pěti hrobech. Nejrozměrnější ko­ vání jsou vždy součástí některé z těchto skupin a shodou okolností všechna pocházejí z Mikulčic. Konkrétně kování z pozlaceného stříbra z hrobů 380 a 1665 byla určena pro řemeny o šířce 2,7 cm (obr. 222: 1, 2). „Rekordmanem“ jsou v tomto ohledu kování zdobená tauzií z hrobu 553, která mají šířku celých 3,5 cm (obr. 224). Nosit takto široké řemeny (a masivní kování na nich) ovázané kolem lýtek nemuselo být úplně pohodlné. Domnívám se, že prvotní účel těchto kování byl reprezentativní – majitelé potřebovali kování větších rozměrů, aby dostatečně vynikla nádhera jejich výzdoby. S tím také souvisí skutečnost, že zvláště soupravy spadající do první a druhé skupiny jsou až na nepočetné výjimky kompletní, tzn. skládají se vždy z přezky, průvlečky a nákončí; jejich majitelé si na ně dávali pozor a možná je ani nenosili každý den. Zvláště nákončí nebylo pro zapnutí lýtkového řemene bezpodmínečně nutné, nicméně jeho lícová strana nabízela další plochu pro umístění výzdoby a tím pádem k umocnění estetického působení celé soupravy. Pokud se podíváme na železná kování s plastickou výzdobou nebo nezdobená (tzn. čtvrtá a pátá skupina), vyskytla se v celkem 34 hrobech a tvoří tak větší část zpracovaného souboru. Drtivá většina těchto kování byla určena pro řemeny o šířce 1,3–1,8 cm (větší šířku měly řemeny u pouhých dvou souprav, a to 2 cm, resp. 2,3 cm). To svědčí o skutečnosti, že k požadovanému účelu – tzn. k udržení ovinovaček či stažení nohavic na lýtkách – zcela posta­ čovaly relativně úzké řemeny. Jinými slovy se tím potvrzuje výše zmíněný předpoklad, že širší řemeny a kování měly hlavně repre­ zentační funkci. Dále si hlavně u nezdobených železných kování lze všimnout, že většinou netvoří ucelené garnitury, zvláště nákončí u nich často chybí. Některá nákončí samozřejmě mohla odpadnout a ztratit se během nošení, celkově se však zdá, že mnohé z lýtko­ vých řemenů byly již výrobcem koncipovány bez nákončí – zjevně proto, že nákončí byla pro jejich zapínání nejsnáze postradatelná. Napříč celým zpracovaným souborem se velmi zřetelně jeví, že na Velké Moravě byly lýtkové řemeny pevnou součástí bojovnické výstroje, neboť takřka tři čtvrtiny hrobů obsahovaly také ostruhy 8

Ungerman 2019, zvl. 300–309.

333

a/nebo zbraně (meč, sekera, kopí). Pokud ve zbývajících hrobech – zvláště v těch bohatších – žádná militaria nebyla, je to více než co jiného doklad o symbolickém či „výběrovém“ charakteru pohřebního ritu. Např. u muže z hrobu 380 v Mikulčicích (srov. obr. 222: 1, 2) vyplývá jeho příslušnost k nejvyšší elitě už jen z faktu, že hrob je situován uvnitř 3. kostela (baziliky), největšího z tamních kostelů, a dále z přítomnosti zlatého gombíku u krku. Garnitury z první až čtvrté skupiny se nacházejí takřka výhradně v areálech nejvýznamnějších velkomoravských hradišť. Jen nezdo­ bená železná kování lýtkových řemenů pronikla ve větší míře i na tzv. venkovská pohřebiště (např. Nechvalín), z nichž ovšem mnohá leží v blízkosti hradišť: např. lokality Prušánky 1 a 2 se nacházejí v zázemí Mikulčic, pohřebiště Bulhary – Gajdošova cihelna leží u hradiště Pohansko u Nejdku apod. Již jen z této skutečnosti – a samozřejmě ve spojitosti s výbavou hrobů – je zřejmé, že všichni muži pohřbení s lýtkovými řemeny neměli shodné společenské postavení. Soupravy kování zhotovených z pozlaceného stříbra nebo pozlaceného bronzu patřily příslušníkům nejvyšší velkomoravské elity. Jejich kování sloužila jako vzor pro muže z dalších společen­ ských vrstev, ti si je ovšem dávali vyrábět z podstatně levnějšího železa. I železné garnitury ovšem mají v hrobech většinou muži, kteří byli v rámci pohřebního rituálu „představeni“ v roli válečníka, tudíž museli patřit minimálně do širšího okruhu privilegovaných jedinců. Na druhé straně, reprezentační funkce zvláště u nezdo­ bených železných kování ustupovala silně do pozadí, tato měla hlavně praktickou funkci. Každopádně máme před sebou příklad prvku vojenské výstroje, který se šířil od elity k níže postaveným bojovníkům. Takový proces nebyl vždy samozřejmý, neboť třeba používání opaskových souprav s ptáčkovitými záponkami zůstalo omezeno na úzký okruh elity a do dalších společenských vrstev proniklo jen minimálně (viz exkurz 3.6.1). Při rozšíření zvyku opatřovat lýtkové řemeny přezkou, prů­ vlečkou a nákončím na Moravě sehrál klíčovou roli karolinský vliv. Můžeme tak usuzovat ze skutečnosti, že mezi nejhonosněji zdobenými soupravami (první a druhá skupina) tvoří dominantní podíl prokazatelné nebo pravděpodobné importy z Franské říše. Taková kování byla součástí lýtkových řemenů, jaké nosili přísluš­ níci karolinské aristokracie. V samotné Franské říši soudobými archeologickými doklady nedisponujeme, pro 9. a 10. století tam můžeme oděv rekonstruovat jen na základě písemných a ikono­ grafických pramenů (viz exkurz 3.7.1). Nálezy lýtkových kování franské provenience ve velkomoravských hrobech tak mají zásadní význam pro poznání karolinské hmotné kultury, podobně jako je tomu v případě kování mečových pásů (viz esej 3.6).

1

2

3

4

0

5

3 cm

Obr. 225 Železná kování lýtkových řemenů z velkomoravských pohřebišť na jižní Moravě opatřená reliéfní výzdobou (1, 2) a bez zjištěné výzdoby (3–5) 1, 2 – Mikulčice-Klášteřisko, hrob 1241; 3–5 – Prušánky 2, hrob 500

334

3.7.1 exkurz Doklady lýtkových řemenů ve Franské říši — Šimon Ungerman

1

2

3

4

0

5

6

7

8

3 cm

9

10

Obr. 226 Kování lýtkových řemenů z pozdně merovejských mužských hrobů 1, 2 – München-Aubing, hrob 707; 3, 4 – Stetten an der Donau, hrob 33; 5, 6 – Munzingen, hrob 214; 7–10 – Merdingen, hrob 233. 1, 2, 9, 10 – železo; 3–8 – bronz

V raném středověku bylo zcela obvyklé, že muži nosili lýtkové řemeny vázané přes kalhoty a/nebo ovinovačky; dále se používaly různé druhy náholenic. Potřebovali je pěšáci k ochraně těch částí nohou, které si v boji nekryli štítem (hlavně mezi kolenem a kot­ níkem), a využili je i jezdci. Ovšem zdaleka ne vždy jsme schopni doložit tyto řemeny archeologicky – to je možné většinou jen tehdy, pokud byly opatřeny kovovými součástmi. Jen velmi vzácně se dochovaly řemeny, které žádnými kováními ukončeny nebyly, to bývá dáno mimořádně příznivými půdními podmínkami, které umožňují uchování organických materiálů.1 Dalším limitujícím faktorem je pohřební ritus. Třeba pro Moravu v 6.–8. století máme vzhledem k tehdy praktikovanému žárovému ritu jen minimum informací o podobě bojovnické výzbroje a výstroje. Proto nevíme ani to, zda se u nás již tehdy používaly lýtkové řemeny s kovovými součástmi. Pokud by tomu tak bylo, šlo by o prvek převzatý nejspíše z merovejsko-karolinského kulturního okruhu, neboť v prostředí Avarského kaganátu – tehdy Moravě geograficky bližšího – nic srovnatelného neznáme. Na území Franské říše se kování lýtkových řemenů vyskytují v mužských hrobech hlavně z pozdní doby merovejské (cca 7. století a počátek 8. století). Pohřbení muži zde mají u obou kolen nebo lýtek nanejvýš po jedné přezce a/nebo nákončí (obr. 226), naopak průvlečky se objevují jen vzácně. Kování se vyznačují značnou variabilitou, pokud jde o jejich materiál, tvar i výzdobu. Spektrum materiálů, z nichž jsou kování zhotovena, zahrnuje železo, bronz i stříbro, zjevně podle zámožnosti majitele. K nejhonosnějším patří lýtkové řemeny zdobené zlatými nitkami, odkryté u jednoho z mužů pohřbených v hrobě 593 na lokalitě Straubing-Alburg - Hochweg­ feld v Bavorsku. Při pečlivé laboratorní preparaci bylo zjištěno, že celé pruhy tvořené zlatými nitkami byly připevněny na páscích jemné tkaniny o šířce 1,3–1,5 cm, to vše bylo pro zajištění pevnosti podšito koženými řemeny. Podle publikované rekonstrukce se na každé noze křížily dva řemeny o délce vždy asi 2 m (obr. 227: 3). Oba byly ukončeny drobnou přezkou z pozlaceného stříbra, resp. nákončím, které má plochý protáhlý tvar a dole je opatřeno bubín­ kem složeným ze dvou polokoulí (obr. 227: 1, 2). Nákončí měla čistě dekorativní funkci, neboť se nedala provléci skrz rámeček přezky. Koncová část řemenů pod kolenem se vázala na uzel.2 Spojování lýtkových řemenů zauzlováním, tedy bez přímého použití kování, se v raném středověku mohlo používat mnohem častěji, než dnes dokážeme z archeologických pramenů vyčíst. S koncem pohřbívání na merovejských řadových pohřebištích se v jádru Franské říše militaria vytrácejí z hrobů. Proto o podobě kování na lýtkových řemenech v karolinském prostředí máme jen minimum informací. Pro karolinské a otonské období disponujeme 1 2

Např. Kolín nad Rýnem, kostel sv. Severina, hrob P 100 (Fremersdorf 1941–1942, 136, 139, Taf. 49: B; Stein 1967, 313). Möslein 2002–2003, 254–257; Bartel 2002–2003, 261–264.

335

k této problematice výhradně písemnými a ikonografickými pra­ meny. Německé badatelky M. Müller a A. Bartel rozlišily pět druhů mužského odění v oblasti lýtek, které se tehdy v západní Evropě používaly. 1) Ovinovačky byly tvořeny pruhem plátna vázaného na lýtkách (často přes kalhoty), a to buď křížem, nebo spirálovitě (obr. 228: 1–3, 7). 2) Lýtkové řemeny se vázaly křížem přes kalhoty nebo ovinovačky (obr. 228: 2). 3) Náholenice z různých materiálů sloužily jako ochrana holení, a to jak v boji (obr. 228: 9), tak při práci (obr. 228: 6); je ale nutné je rozlišovat od kalhot s ozdobným předním pruhem (obr. 228: 4, 8). 4) Dále hovoří o jakýchsi kamaších, často ze zdobené látky a držených podvazky pod koleny (obr. 228: 5). 5) Punčochy opatřené šlapkou a sahající ke kolenu nebo až na horní část stehna je obtížné ikonograficky doložit, archeologické nálezy máme k dispozici až od 11. století.3 Na vyobrazení trůnícího císaře Lotara I. (obr. 228: 2) ani na dalších nepočetných vyobrazeních, na nichž jsou zachyceny lý­ tkové řemeny, sice u těchto řemenů nejsou zakreslena žádná kování, není však nutné pochybovat o tom, že jejich používání ve Franské říši přetrvalo z merovejského období do karolinského. Zásadní význam mají v této souvislosti kování z Mikulčic a dalších velkomoravských lokalit, která jsou západoevropské provenience a dokládají používání lýtkových řemenů s kováními ve Franské říši i pro 9. století. I když pozlacená stříbrná kování zdobená niellem (obr. 222: 1, 2) vypadají velmi honosně a jejich výroba byla jistě nákladná, nejspíše nepředstavovala absolutní kvalitativní vrchol tehdejší karolinské produkce. Můžeme totiž předpokládat i výrobu kování z ryzího zlata (event. navíc zdobených drahými kameny), která byla určena členům vládnoucí dynastie a zřejmě také příslušníkům nejvyšší říšské aristokracie, kteří se pohybovali v těsné blízkosti panovníka. Zlatých kování – bez ohledu na původní funkci – se na území Franské říše z podstaty věci dochovalo jen velmi málo, navíc většinou s nejasnými nálezovými okolnostmi. Jako příklad může posloužit průvlečka údajně pocházející z lokality Seeheim,4 kování mečového pásu z jedné soukromé sbírky ve Švýcarsku,5 dále také trojlisté kování z Hoen,6 které se dostalo do Skandinávie jako část kořisti získané Vikingy na území Franské říše. Zlatými přezkami, průvlečkami a nákončími s propracovanou výzdobou mohly být osazeny i lýtkové řemeny mužů z nejvyšší karolinské elity.

1

2

0

1 cm

3

Obr. 227 Přezka a nákončí, zhotovené z pozlaceného stříbra (1, 2) a rekonstrukce lýtkových řemenů zdobených zlatými nitkami (3) Straubing-Alburg, trať Hochwegfeld, pozdně merovejský hrob 593

3 4 5 6

Müller 2003, zvl. 66–78; Bartel 2002–2003, 264–272; srov. Ungerman 2019, 294–296. Schulze-Dörrlamm 2009b, zvl. 166–185; 2011, 369–375. Trier 2010; srov. Ungerman 2011a, 596, pozn. 27; 2015, 272–273. Westermann-Angerhausen 2006, 241–242.

336

Obr. 228 Ikonografické doklady mužského odění nohou v iluminovaných rukopisech doby karolinské a otonské 1 – Evangeliář císaře Lothara, Paříž; 2 – Lotharův žaltář, Londýn; 3 – Gumpold z Mantovy, Legenda o sv. Václavu, Wolfenbüttel; 4–9 – Stuttgartský žaltář, Stuttgart

1

2

3

4

7

5

8

6

9

337

Bronzový pozlacený plíšek se zachovanou hedvábnou tkaninou, hrob 590 u 3. kostela

3.8  Luxusní textilie z elitních velkomoravských hrobů — Helena Březinová

Konstatování, že „šaty dělají člověka“ není klišé, je to fakt prová­ zející lidskou společnost od pravěku do současnosti. Oděvní tka­ niny a jejich zpracování patří k silnému výrazovému prostředku, kterým lze zviditelnit míru bohatství a společenské postavení; lze jej využít i k upevnění pozice nebo posílení vlivu. Podobně jako v jiných obdobích byly tyto tendence ve velkomoravském prostředí 9. století spojovány především s jedním typem textilií – s hedvá­ bím. To se stalo díky svému výjimečnému vzhledu nejžádanějším a nejdražším textilním materiálem, který bezesporu patřil mezi exkluzivní zboží a stal se synonymem pro luxus.

Hedvábí – nejdokonalejší textilní surovina

Obr. 229 Housenky bource morušového během krmení listy morušovníku

Získávání a produkce hedvábí jsou spojeny s dlouhou historií, tajemstvím, velkým bohatstvím a zcela jistě i krveprolitím. Hed­ vábné vlákno je výměškem příústních žláz housenky bource morušového, která se živí výhradně listy morušovníku (obr. 229). Během zakuklování housenka toto vlákno vylučuje a vytváří z něj kolem sebe kokon, v němž dokončí svou přeměnu v motýla. Drobný oválný kokon je tvořen mnoha vrstvami vlákna, jehož délka může dosáhnout i několika tisíc metrů (obr. 230). Cílený chov bource morušového, získávání neporušených hed­ vábných vláken z kokonu a způsob výroby hedvábných textilií byl rozvíjen od zhruba 4. tisíciletí př. n. l. v Číně. Hedvábnické dílny zde byly velice přísně střeženy; jejich produkcí, exportem a z toho plynoucím ziskem disponoval pouze císařský dvůr. Po mnoho století zůstalo tajemství výroby hedvábí spojené pouze s čínským územím, do ostatních částí světa se dostávaly prostřednictvím obchodníků již hotové textilie, ušité výrobky nebo hedvábné nitě. Tam vyvolávaly obrovskou senzaci a poptávku, protože vzhled, kvalita, jemnost, barva a lesk hedvábných látek se nedal v žádném ohledu srovnat s textiliemi z běžně používaných materiálů, jako byla vlna nebo len. Hedvábí se tak stalo jednou z nejdůležitějších obchodních komodit, která proudila po obchodních trasách ve­ doucích z Číny do střední Asie a dále přes Persii a Mezopotámii k Středozemnímu moři, po tzv. Hedvábné stezce. Významným odběratelem hedvábných tkanin byli nejzámožnější obyvatelé Římského impéria, kteří za exkluzivní hedvábné zboží vynakládali ohromné částky. Do produkce hedvábných látek se postupně za­ pojily i oblasti ve střední Asii, Persii a islamizovaném východním Středomoří, které zpracovávaly čínské hedvábí. Snaha o získání vlastních vajíček bourců a semen morušovníku byla završena až v 6. století, kdy se tyto cenné komodity podařilo tajně přenést do Byzantské říše. Tam se rozvinul státní hedvábnický monopol přísně regulující výrobu, prodej i export. První evropskou zemí, kde se

Obr. 230 Kokony bource morušového tvořené hedvábným vláknem

339

hedvábnictví začalo rozvíjet, bylo od sklonku 9. století Španělsko, v té době pod arabskou nadvládou.1 K výrobě vzorovaných hedvábných tkanin byl využíván tažný tkalcovský stav, jehož důmyslný prošlupní mechanismus dovoloval násobné opakování vzoru v šířce tkaniny a práci se vzorujícími útky z různobarevného hedvábí nebo kovových nití. V raném stře­ dověku byla oblíbeným typem tkalcovské techniky tzv. samita, což byly tkaniny tvořené hlavní osnovou, vaznou osnovou a nejméně dvěma systémy útků zpravidla různých barev.2 Hlavními motivy vzoru byly geometrické a rostlinné ornamenty, postavy zvířat (orli, gryfové, lvi, sloni, koně) komponované do řad nebo medailonů a doplněné ozdobným okrajem; znázorňované byly i lovecké scény (viz exkurz 3.8.3).

Cesty hedvábí Do raně středověké Evropy se hedvábné textilie z asijských dílen dostávaly prostřednictvím Byzantské říše, a to jako významná komodita ve vzájemných obchodních a diplomatických vztazích. Dálkový obchod s luxusními komoditami byl nepochybně pod kontrolou samotných panovníků, zboží bylo primárně určeno pro jejich potřebu a pro příslušníky nejvyšší společenské vrstvy obyvatel. Kromě exkluzivního obchodního artiklu představovaly hedvábné tkaniny i významný nástroj diplomacie a mocenské politiky. Zprávy vážící se přímo k prostředí Velké Moravy nejsou známy, ale podle paralel z okolního raně křesťanského světa můžeme i zde podobnou funkci hedvábí předpokládat.3 Mezi způsoby, jak bylo možné se k vlastnictví hedvábné tkaniny či oděvu také dostat, jistě patřily dary od cizích panovníků v diplomaticko-politické rovině nebo odměny v rámci domácí mocenské politiky. V úvahu rovněž připadá dědictví a věno, kam majetek v podobě luxusních textilií jistě spadal. Důležitou roli sehrávala také stále posilující církev, v jejíž liturgii i hierarchii mělo hedvábí svou významnou roli. Byli to právě církevní hodnostáři, kteří vedle panovníků mohli hedvábnými rouchy disponovat.4 Přítomnost hedvábí v církevním prostředí i v nejvyšších patrech společnosti pak dokládají docho­ vané liturgické a relikviářové textilie, stejně jako jejich pozůstatky zachované v elitních hrobech.5

0

1 cm

Hedvábné a vzorované textilie v mikulčických elitních hrobech Doklady přítomnosti luxusního zboží jsou v archeologickém bá­ dání spojeny s předměty z pohřební výbavy zemřelého, kam patří i oděv a oděvní součásti nebo funerální textilie (přikrývky, roušky). Evidence pozůstatků textilií v raně středověkých nálezových kon­ textech je poměrně obtížná, neboť textilie se zachovávají většinou jen ve formě drobných fragmentů zmineralizovaných struktur zachovaných v korozních vrstvách kovového předmětu. Pouze systematický a důsledný průzkum všech nalezených artefaktů může přinést poznatky o používaných textiliích. Jejich podrobný textilně technologický průzkum pak může přinést obecnější po­ znatky o způsobech výroby a vyspělosti tehdejší textilní produkce

1 2 3 4 5

K historii hedvábnictví viz např. Kuhn – Zhao Feng eds. 2012; Otavský – Wardwell 2011, 325–347. Březinová – Bravermanová – Bureš Víchová 2018, 20. Vedeler 2014; Poláček 2007b. Vedeler 2014, 56–66. Muthesius 1997; 2004.

340

Obr. 231 Samitum zachované v blízkosti stříbrného gombíku Mikulčice, interiér 3. kostela, hrob 318

0

1 cm

Obr. 232 Tkanina s přidaným vzorujícím útkem zachovaná na zlomku železného kování vědra Mikulčice-Panské, hrob 118B, inv. č. M380/00

(viz exkurz 3.8.1). Hlavními sledovanými ukazateli jsou použitá textilní surovina a vazba tkaniny. Vedle převažujících lněných nebo vlněných tkanin v plátnové nebo keprové vazbě pocházejících z domácí produkce byly ve zkoumaném mikulčickém nálezovém fondu sledovány dva typy textilií, které se svými parametry od výše zmíněných odlišují. Jedná se o tkaniny typu samitum a tkaniny s přidaným vzorujícím útkem. V souvislosti s luxusním zbožím jsou nejdůležitějším nálezem tkaniny typu samitum. Ve velkomoravském materiálu byly popsány již v 70. letech 20. století, kdy byly evidovány v 11 případech v bo­ hatých hrobech z mikulčické akropole a podhradí. Šlo o hroby z pohřebišť u 2. (108), 3. (318, 380, 457, 505, 580, 582) a 9. kostela (101/IX). Ve všech případech se jednalo o tkaniny se dvěma systémy osnov a útků, jako materiál bylo stanoveno hedvábí a len (obr. 231).6 Nejnovější výzkum textilních pozůstatků přinesl objev dobře zacho­ vaného drobného fragmentu hedvábného samita uvnitř dvojitého bronzového pozlaceného plíšku z hrobu 590 u 3. kostela – trojlodní baziliky (viz exkurz 3.8.2). Nálezy tkanin typu samitum jsou známy z raně středověkých nálezů ze severní a západní Evropy, z významných lokalit z prostředí vikinského i slovanského, kde jsou jednotně interpretovány jako importované zboží.7 Evidovány jsou i v bohatě vybavených hrobech z jiných významných velkomoravských hradišť (např. Staré Město, Pohansko u Břeclavi, předpokládané hradiště v Rajhradě).8 Naopak v podhradí, zázemí a okolí zkoumaných hradišť nebyly zjištěny ani jednou. Je tedy zřejmé, že přítomnost vzorovaných hedvábných tkanin je spojena s dalšími luxusními předměty a váže se pouze k hrobům elity tehdejší společnosti. Druhou zvláštní skupinou jsou tkaniny v plátnové nebo výji­ mečně v keprové vazbě s geometrickým vzorem tvořeným přidaným vzorujícím útkem. V materiálu z okruhu mikulčické aglomerace bylo nálezů takových tkanin evidováno celkem 16: jeden z akropole od 3. kostela (hrob 540), sedm z Kosteliska v podhradí (hroby 1665, 1666, 1759, 1766, 1989, 2004, 2041), pět z pohřebišť Mikulčice-Panské (hroby 18, 22, 118B; obr. 232) a Josefov-Záhumenica (hrob 176) v zázemí hradiště a tři z pohřebiště v Čejči - Za Hřbitovem ve vzdálenějším okolí hradiště (hroby 100, 115, 148). Nejzajímavějším a zároveň nejlépe dochovaným je pozůsta­ tek této vzorované tkaniny na povrchu železného meče v pochvě z hrobu 2041 na Kostelisku v podhradí mikulčického hradiště. Tkanina je patrná v horní třetině obou stran těla meče, přiléhá těsně k povrchu horní třetiny čepele, nad ní jsou zachovány vrstvy dřeva a usně z pochvy, takže je zřejmé, že pochází z vnitřního vyložení dřevěné pochvy. Zajímavý je detail dochovaný v těsné blízkosti záštity, který naznačuje, že tkanina byla vytažena až na povrch pochvy a přetažena zhruba 10 mm přes její horní okraj, což mohlo tvořit zajímavý výzdobný prvek. Zároveň by takový způsob prezentace tkaniny vysvětloval použití jemné vzorované tkaniny k vyložení pochvy, jejíž větší část nebyla vůbec viditelná. Tkanina je zhotovená ze lnu v plátnové vazbě, přidaný vzorující útek vytváří na lícové straně diagonální řady drobných kosočtverců (obr. 233: 1). Na povrchu meče je viditelná rubová strana tkaniny, na níž silnější útky se skaným zákrutem S/2z volně flotují (obr. 233: 2).9

6 7 8 9

Kostelníková 1973, 9, 22–26. Geijer 1938, 58–67; Maik 1997; Grömer 2017, 101; Vedeler 2014, 9–10, 35–38. Kostelníková 1973, 22–26. Jde o dosud nepublikovaný nález z roku 2016; Březinová – Otavský – Otavská 2018.

341

1

3

2

0

5 cm

Obr. 233 Tkanina s přidaným vzorujícím útkem, Mikulčice-Kostelisko, hrob 2041 (inv. č. 266/114) 1 – schéma vazební techniky, legenda: černě – osnova, bíle – základní útek, šedě – přidaný vzorující útek; 2 – rubová strana tkaniny s flotujícími útky zachovaná v korozní vrstvě železného meče; 3 – zachovaný originál meče; 4 – hypotetická rekonstrukce meče s látkou přesahující na vnější stranu jeho pochvy

342

4

Z cizích raně středověkých lokalit jsou obdobné vzorované tkaniny také známy, například z vikinských center Birka či Hai­ thabu, anebo z raně středověkého hradiště v Gars Thunau v Dol­ ním Rakousku.10 Provenience těchto nálezů není známá, může se jednat jak o produkt místní textilní výroby, tak o importovaný výrobek z oblastí s vyspělejší textilní produkcí. Nejedná se o tak vzácné a luxusní zboží, jako u hedvábných tkanin, přesto je jejich vzorování a náročnost výroby odlišuje od ostatních běžných textilií. K předmětům, jejichž vlastnictví je obrazem určitého společenského statusu, tak rozhodně patří.

Oděv jako status Nejdůležitějším a také nejviditelnějším způsobem využití textilií je oděv a jeho součásti. Oděv měl vždy funkci především praktickou, jako ochrana lidského těla před nepřízní počasí. Plnil však i velice důležitou roli reprezentativní, kdy mohl nositel jeho prostřed­ nictvím vyjádřit svůj společenský status, tedy postavení, povolání i movitost. Hedvábný oděv byl ideálním prostředkem pro vyjádření společenského postavení a důležitosti. Zcela se odlišoval od tkanin z jiných materiálů, takže byl snadno rozpoznatelný jeho exotický původ a s ním spojená nákladnost i nesnadná dostupnost. Z archeo­ logických nálezů víme, že na odiv se dávaly i kousky hedvábných textilií našité na oděvu z domácího matriálu, jak dokládají úzké proužky hedvábných vzorovaných samit z vikinských nálezů.11 Je zřejmé, že pořízení celohedvábného oděvu bylo výsadou jen velice omezeného počtu tehdejších obyvatel, takže i vlastnictví menšího, dostupnějšího kusu takové tkaniny bylo jistě žádané a k reprezentaci využívané. Můžeme to předpokládat i u obyvatel velkomoravských Mikulčic, avšak stav zachování drobných pozůstatků hedvábných tkanin neumožňuje určení jejich původní velikosti, ani způsobu použití. Obecně musíme konstatovat, že k celkovému vzhledu a střihu velkomoravského oděvu nemáme žádné archeologické prameny, vycházet musíme z nepočetných domácích ikonografic­ kých vyobrazení (např. nákončí s oranty) a především z pramenů franských a byzantských.12

10 11 12

Luxus na první pohled Hedvábí bezesporu patřilo mezi luxusní zboží, které putovalo po trasách dálkového obchodu a mířilo k nejzámožnějším obyvatelům středověkého světa. Jeho velkým benefitem byla dobrá možnost veřejné prezentace – oděv nebo doplněk z hedvábí byl od jiných textilních materiálů dobře rozeznatelný, efekt exkluzivního hedvábí tak mohl být snadno veřejně prezentován. Majitel/nositel oděvu z nákladných vzorovaných tkanin tak navenek na první pohled vyjádřil své společenské postavení i míru bohatství. Z velkomoravského prostředí pocházejí bezpečné, i když ne­ početné archeologické doklady přítomnosti hedvábných tkanin. Mikulčice jsou z hlediska průzkumu a zpracování textilních po­ zůstatků a nástrojů patřících k textilní produkci nejlépe probá­ danou a zdokumentovanou raně středověkou lokalitou na území ČR. Zcela nový objev drobného, ale velice dobře zachovaného fragmentu hedvábného samita na malém pozlaceném plíšku odkrytém v roce 1957 při výzkumu hrobu 590 představuje zcela zásadní počin. Na jeho základě bylo možné detailněji rozpracovat závěry minulého bádání a především potvrdit přítomnost luxus­ ního textilního materiálu v bohatě vybaveném dětském hrobě z pohřebiště u mikulčické baziliky. Celkem je z Mikulčic dosud evidováno 12 nálezů tkanin typu samitum, což představuje zcela přesvědčivý důkaz o dostupnosti tohoto luxusního materiálu pro obyvatele mikulčického hradiště, i když zcela jistě jen pro úzkou skupinu nejbohatších či nejvlivnějších lidí. Dlouholetý detailní průzkum textilních pozůstatků z mikulčic­ kého nálezového fondu potvrdil potenciál tohoto typu archeologic­ kých nálezů, který poskytuje důležité informace o zpracovávaných textilních vláknech, variabilitě textilních technik, rozmanitosti způsobu použití výrobků, domácí produkci i importovaném zboží.

Geijer 1938, 48–57; Hägg 2015, 126–128; Grömer 2017, 100. Vedeler 2014, 7–8. Kybalová 2001, 20–69.

343

3.8.1 exkurz Mikulčické textilie. Textilně technologický průzkum — Helena Březinová

Textilním pozůstatkům dochovaným v nálezech z mikulčické aglomerace se v 70. letech 20. století věnovala M. Kostelníková,1 od 90. let pak systematicky H. Březinová.2 Během této doby bylo analyzováno více než 440 pozůstatků textilních struktur zachova­ ných v naprosté většině v korozních vrstvách na povrchu kovových předmětů z hrobových výbav, nejčastěji na ostruhách, nožích, břitvách, ocílkách, přezkách, gombících, rolničkách, mečích nebo sekerách. Dokumentovány byly i otisky tkanin na dnech ke­ ramických nádob (obr. 234). Prozkoumány byly především nálezy z akropole hradiště, dále pak z podhradí (Kostelisko, Kostelec), ze zázemí centra (Mikulčice-Panské, Josefov-Záhumenice) a z jeho vzdálenějšího okolí (Čejč - Za Hřbitovem).

1 2

Celý soubor textilních pozůstatků z okruhu velkomoravských Mikulčic odráží dnešní stav dochování a je významně ovlivněn dobou objevu a základního zpracování. Systematická pozornost textilním pozůstatkům již ve fázi terénního výzkumu a následné konzervace kovových předmětů z hrobů začala být věnována až od 90. let minulého století. Proto jsou z tohoto pohledu nejlépe dokumentována a zpracována pohřebiště zkoumaná v posledních 40 letech. Tato pohřebiště však reprezentují spíše nižší elitní nebo venkovské prostředí, jelikož terénní výzkum „nejbohatších“, pře­ devším kostelních pohřebišť velkomoravských Mikulčic proběhl již v 50.–60. letech minulého století. O vybraných textilních nále­ zech z tohoto období jsme informováni díky průkopnické práci M. Kostelníkové.

Kostelníková 1972; 1973; 1975. Březinová 2013.

0

Obr. 234 Otisk textilní struktury na dně keramické nádoby Mikulčice, inv. č. 3511/66

344

3 cm

2

0

3 cm

1

Vyhodnocení a srovnání výsledků analýz jednotlivých textilních pozůstatků přineslo poznatky týkající se způsobu výroby textilií, jejich kvality a původního využití. Převážnou většinu textilních pozůstatků tvořily tkaniny pro­ vázané v plátnové vazbě, mnohem méně byla zastoupena vazba keprová, které lze považovat za typické produkty místního tex­ tilního řemesla (obr. 235: 1, 2). Nejzajímavější je svědectví tkanin zhotovených složitějšími textilními technikami – vazbou samitum nebo použitím přidaného vzorujícího útku (obr. 235: 3), u nichž je zřejmá vyšší úroveň textilního zpracování. Celkově převažovaly tkaniny jemné a střední kvality (s hustotou v rozmezí 11–20 nití na 1 cm), které tak ukazují charakter nejběž­ něji používaného textilního zboží. Větší počet hrubých tkanin byl evidován z širšího okolí mikulčického centra a naopak ty nejjem­ nější tkaniny pocházely z opevněného jádra hradiště a podhradí, což koresponduje s předpokládaným společenským postavením jedinců pohřbených v jednotlivých areálech. Určení použité textilní suroviny bylo vlivem fragmentárního stavu dochování obzvláště obtížné, úspěšné bylo pouze u malého množství analyzovaných vzorků. Z nich pak většinu tvořila vlákna rostlinného původu, pravděpodobně lnu, jen ojediněle se podařila identifikace hedvábí nebo vlny. Zajímavé poznatky o variabilitě použití textilií přinesla inter­ pretace jejich původní funkce. Kromě oděvu a oděvních doplňků pohřbeného jedince šlo o látky související s pohřebními zvyklostmi, tj. se způsobem vložení jednotlivých předmětů do hrobu, s úpravou hrobové jámy, rakve nebo samotných lidských ostatků. Nejlépe do­ kumentovatelné byly pozůstatky látkových obalů nástrojů, zbraní nebo předmětů denní potřeby, které měly jistě zajišťovat ochranu ostří i celého předmětu před poškozením, otupěním nebo zrezi­ věním. Popsány byly také tkaniny použité při konstrukci pochev mečů či nožů, stejně jako látky použité k zakrytí horního okraje vědra. Otisky tkanin na keramice pak souvisejí s technickým vy­ užitím textilií, například jako těsnění čepu hrnčířského kruhu. Poměrně často sledovaným jevem byla přítomnost více různých textilií v jednom hrobě. Rozlišeny byly obvykle 2–3 různé textilní struktury, ale v několika případech se jednalo dokonce o 5, 7 nebo i 9 různých textilií. Takovéto kumulace různých tkanin, které sou­ visely nejčastěji s oděvem, oděvními doplňky, pokrývkami a obaly, jsou jasným dokladem, že textilní výrobky byly běžným a běžně používaným zbožím, že existovala pestrá a rozmanitá textilní hmotná kultura, která se však pro dnešní výzkum dochovala jen ve velmi omezené míře.

3

0

3 cm

Obr. 235 Mineralizované pozůstatky různých textilií zachovaných na povrchu kovových předmětů 1 – pozůstatek tkaniny v plátnové vazbě na povrchu železného zavíracího nože, Mikulčice-Panské, hrob 18, inv. č. M 9/00; 2 – látkové zavinutí na povrchu železné břitvy, Čejč - Nad Hřbitovem, hrob 89, inv. č. 159-163/03; 3 – fragment vzorované tkaniny s geometrickým motivem vytkaným přidaným útkem, zachovaný na ploténce ostruhy, Mikulčice-Panské, hrob 22, inv. č. M 106/99

345

3.8.2 exkurz Samitum. Špičkový produkt hedvábnictví — Helena Březinová

Zcela novým a nejvýznamnějším objevem v rámci průzkumu mikulčických textilií je drobný pozůstatek hedvábné tkaniny za­ chovaný na bronzovém pozlaceném plíšku (inv. č. 1994a/57; 216/š) z dětského hrobu 590 objeveného v roce 1957 u 3. kostela (bazilika) v Mikulčicích (obr. 236).

0

3 cm

Obr. 237 Hedvábná tkanina z hrobu 590 u 3. kostela, Mikulčice Obr. 236 Bronzový pozlacený plíšek se zachovanou hedvábnou tkaninou na vnitřní straně, dva kusy (avers a revers) z hrobu 590 u 3. kostela, Mikulčice, inv. č. 1994a/57

346

1 – detail provázání; 2 – schéma vazební techniky, legenda: černě – hlavní osnova, šedě – vazná osnova, bíle – útek I, šrafura – útek II; 3 – REM snímek hedvábných vláken

Textilně technologický průzkum tkaniny Vazební technika: samitum (obr. 237: 1, 2, 3)

0 1

2

3

2 mm

Osnova poměr:

2 hlavní osnovy ku 1 vazné osnově hlavní: hedvábí, bez zákrutu vazná: hedvábí, bez zákrutu

dostava:

36 nití/cm (hlavní osnova), 18 nití/cm (vazná osnova)

Útek poměr (passée):

1 útek I ku 1 útku II útek I: hedvábí, bez zákrutu útek II: hedvábí, bez zákrutu



cca 40 passées/cm

dostava:

Charakteristika vazební techniky: samitum (weft-faced compound twill) se dvěma systémy útku; nitě hlavní osnovy leží mezi vrstvami útků I a II; vazná osnova provazuje v keprové vazbě 1/2 Z  par passée. Vzor: tkanina byla vzorovaná pravděpodobně barevně odlišnými útky I a II; na zachovaném fragmentu je patrné, že útek I přechází v jednom místě z líce na rub a útek II z rubu na líc; původní ba­ revnost ani podobu vzoru nelze určit. Metoda: textilně technologický průzkum a dokumentace; ste­ reomikroskop Olympus SZX 7, QuickPHOTO software; skenovací elektronový mikroskop Tescan Vega3 LM. Nález hedvábného samita pochází z hrobu malého dítěte, v němž se dále nacházel pár stříbrných gombíků, bronzové pozlacené plíšky, zlomky stříbrného plechu, železný nůž a vědro.1 Pozůstatek hedvábné textilie o velikosti 1 × 1,5 cm se zachoval na vnitřní straně dvojitého, nýtky spojeného bronzového pozlaceného plíšku s vlni­ tým povrchem. Podle způsobu zachování je zřejmé, že se tkanina původně nacházela mezi spodní a vrchní vrstvou dvojitého plíšku. Lze tak předpokládat, že hedvábná tkanina nejspíše z oděvu nebo oděvního doplňku byla opatřena kovovými aplikacemi. Hedvábná tkanina patří do skupiny textilií zvaných samita, která byla na Předním východě vyráběna už od 4. století. Jejich významným producentem pak byla Byzantská říše, odkud se tyto luxusní textilie dostávaly do Evropy, kde směřovaly výhradně k elitám tehdejší společnosti. Mikulčické samitum je tak velice cenným, a po zničujícím požáru archeologického depozitáře z roku 2007 i jediným fyzicky existujícím, dokladem přítomnosti tohoto importovaného zboží v Mikulčicích.

1

Klanica et al. 2019.

347

3.8.3 exkurz Kouzlo hedvábí. Byzantské hedvábné tkaniny — Helena Březinová

Pro období 9. století jsou v našem prostředí pozůstatky textilií téměř výhradně spojeny s drobnými fragmenty zachovanými v korozních produktech kovových předmětů, které však neodrážejí barevnost ani případné vzorování původní textilie. V případě takto zachovaných hedvábných textilií, které se původně vyznačovaly leskem, barvami a rozmanitými vzory, tak není možné jejich vysokou estetickou hodnotu vůbec docenit. Představu, jak skutečně tyto luxusní textilie vypadaly, je tak možné získat z textilií uchovaných v církevních sbírkách, knihovnách, archivech nebo z archeologických výzkumů z prostředí příhodného pro zachování organického materiálu.1 1

Muthesius 1997.

348

Obr. 238 Vzorované samitum na přídeští Evangeliáře cim. 2 Evangeliář: kolem 870, frankosaská oblast; Archiv Pražského hradu, Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze

Krásu a rozmanitost hedvábných textilií lze obdivovat například u fragmentů tkanin zachovaných v severoevropském prostředí z vi­ kinského období. Mnoho skandinávských nalezišť vydalo svědectví o intenzivním obchodu mezi Vikingy a východními oblastmi, mezi nimiž putovaly jedním směrem především kožešiny a v opačném směru hedvábné látky. Nejpočetnější kolekce hedvábných textilií pochází z lokalit Birka (Švédsko) a Oseberg (Norsko), kde v nálezech z 9. století dominují právě tkaniny typu samitum.2 V České republice lze nejbližší analogii k velkomoravským hedvábným tkaninám typu samitum nalézt na vazbě Evangeliáře pocházejícího z frankosaské oblasti z doby kolem roku 870 (cim. 2, Metropolitní kapitula u sv. Víta, Praha-Hrad, Archiv Pražského hradu). Tkanina je nalepena na vnitřní straně přední i zadní dřevěné

desky knižní vazby, obě části tkaniny, každá o velikosti 22 × 35 cm, kdysi tvořily jeden celek. Jedná se o modrozelenou látku se žlu­ tým, růžovým a zeleným vzorem. Ústředním motivem je lovecká scéna s jezdci na koních, lvy, osly a psy, která je zarámována do kruhového medailónu s rostlinnými a geometrickými motivy ve výplni po jeho obvodu (obr. 238). Průměr medailonu byl cca 63 cm. Tkanina je zhotovena technikou samitum, je datována do konce 8. až počátku 9. století a pochází z Byzance. Výjev na tkanině zob­ razuje námět z pověsti o perském králi Bahrámu Górovi (420–438), oblíbený motiv perských tkalcovských dílen, který přejali a hojně používali i v byzantských hedvábnických dílnách.3

2

3

Vedeler 2014, 9–10, 35–38; Geijer 1938, 58–67.

Kubínová 2018, 177–189, 294.

349

Zlomek číšky s kulovitým tělem a dekorem síťky demonstruje barevnou škálu natronových skel z Mikulčic

3.9  Nádoby, okenní sklo a drobné předměty ze skla v hmotné kultuře elit v Mikulčicích — Hedvika Sedláčková

Náplni hmotné kultury Velké Moravy byla věnována pozornost od 50. let 20. století, kdy byly zahájeny systematické archeologické výzkumy velkých sídelních komplexů v Mikulčicích, Starém Městě  Uherském Hradišti, Pohansku u Břeclavi a na dalších místech Moravy a jihozápadního Slovenska. Podrobně byly tehdy vyhodnocovány a publikovány šperky z drahých i barevných kovů, předměty ze železa a dřeva nebo nálezy keramiky. V případě výrobků ze skla se zájem soustředil na drobný šperk a součásti oděvu, tj. hojně se vyskytující skleněné korály a knoflíky i méně četné skleněné vložky prstenů.1 Větší pozornosti se sklu z Mikulčic dostalo až koncem 80. let minulého století. Tato první etapa zpracování velkomoravského skla je spojena se jménem Zdenky Himmelové († 2002). Autorka nejdříve publikovala nálezy okenního skla2 a v polovině 90. let pokračovala podrobným katalogem zahrnujícím všechny zlomky nádob, plochého skla, pracovních předmětů i zlomků charakteru výrobního odpadu z uzavřené etapy systematických výzkumů v Mikulčicích 1954–1992.3 Jednalo se o 138 předmětů nalezených většinou v sídlištním kontextu akropole a předhradí, jen v něko­ lika případech v hrobech. Nálezy zařadila do několika skupin jako nádoby, okenní sklo, předměty ze skla a doklady výroby. Typolo­ gický rozbor nálezů byl doplněn analýzami složení skla: v případě devíti nádob a jednoho vzorku okenního skla provedených semi­ kvantitativní spektrální analýzou, v dalších pěti případech byly doklady výroby zkoumány chemicko-spektrografickou metodou. Na základě všech tehdy dostupných informací dospěla Himmelová k základnímu chronologickému zařazení nálezů do dvou početně zhruba stejných skupin. Starší skupinu – zlomky částí nádob i výrobní odpad – určila jako sklo z 1.–4. století. Mladší skupinu 69 skel, z toho 55 zlomků nádob, zařadila do 9. století. Z celkového souboru však po tragickém požáru výzkumné základny v Mikul­ čicích v roce 2007 zůstalo zachováno pouze torzo 25 předmětů zapsaných v původním katalogu. Ve druhé etapě byl výzkum skla z velkomoravského prostředí rozšířen o nálezy z dalších lokalit.4 Ve studii kolektivu autorů byl vyhodnocen materiál ze starších výzkumů na nedalekém hradišti Pohansko u Břeclavi a v církevním areálu v Uherském Hradišti Sadech (dále Sady). Nové nálezy byly získány z hradiska v Bojné u slovenských Topoľčianok. K celkovému vyhodnocení byly vyu­ žity i dříve publikované nálezy z Pohanska u Nejdku a z knížecího hrobu u Kolína ve středních Čechách, ale také nálezy ze sklářské dílny u kostela sv. Hadriána v Zalaváru v Maďarsku. Ze stovky publikovaných předmětů bylo devět zlomků ze Sadů podrobeno

1 2 3 4

Např. Hrubý 1955, 246–258, obr. 85 a 86; Staššíková – Ungerman 2009. Himmelová 1989. Himmelová 1995. Galuška et al. 2012.

chemickým analýzám,5 dalších devět předmětů z Bojné, Kolína a Pohanska u Břeclavi bylo zkoumáno metodou SEM/EDS.6 Studie přinesly několik zásadních zjištění. V obecné rovině konstatovaly, že nádoby ze skla nebyly výjimečným jevem, ale že se vyskytují na všech významných velkomoravských lokalitách. Tvořily sice nepatrnou část hmotné kultury, ale jak ukážeme dále, reprezentovaly její nezanedbatelnou součást charakterizovanou vysokou výpovědní hodnotou. Druhým zjištěním byla přítomnost nádob z časného vápenato-draselného skla a jiné varianty draselno‑ -vápenatého skla ze Sadů a hladítek z Bojné a Pohanska u Břeclavi, které společně dokládají intenzivní kontakty se západní částí karolinské říše. Třetím zjištěním je skutečnost, že sortiment skla z prostředí světských elit (Bojná, Mikulčice, Pohansko u Břeclavi) je jiný, než v prostředí církevních elit v Sadech, a to v tvarovém spektru i provenienci. Toto poslední zjištění má dle našeho ná­ zoru prvořadý význam pro poznání struktury dobové společnosti (viz exkurz 3.9.3). V souvislosti s přípravou této publikace byly všechny fyzicky dochované nálezy z  Mikulčic podrobeny novému zkoumání. Důležitou součástí studia byly exaktní analýzy. Pracovalo se s tor­ zem 25 nálezů, které zůstaly po požáru, jež bylo doplněno o tři starší nálezy chybějící v katalogu Z. Himmelové a čtyři nálezy dutého skla z posledních terénních výzkumů na lokalitě. Celkově se tedy pracovalo s omezeným počtem 32 skleněných předmětů z Mikulčic. Vedle zlomků nádob, okenního skla, pracovních předmětů a dokladů výroby byly jako srovnávací materiál analyzovány rovněž dva skleněné knoflíky a tři korály (A9, A10, A19, A22, A28). Výsledky prokázaly, že v tomto souboru existuje sklo v překvapivě širokém spektru složení: několik skupin natronového skla (1), sklo typu soda-plant-ash (sklo sodno-popelové (2), exempláře early wood-ash glass (časné vápenato-draselné sklo (3), předměty z jiných drasel­ no-vápenatých skel (4) a nepochybně i sklo olovnaté.7 Stanovení skel typu plant-ash umožnilo posunout datování některých nádob z původní skupiny antického skla Z. Himmelové do mladšího ob­ dobí, a zpřesnit tak představy o jejich původu.

Typy nápojového skla z velkomoravského období z Mikulčic v kontextu dobových nálezů Nápojové sklo na lokalitě zastupují dva hlavní tvary karolinského skla: nálevkovité poháry a číšky s kulovitým tělem. Nálevkovité poháry jako nejčastější typ nádoby v karolinském prostředí byly roz­ šířeny na území dnešního Holandska, Anglie, Norska, Švédska,

5 6 7

Wedepohl 2012. Galuška et al. 2012, Pl. 64. Frána 2000.

351

2

0

3 cm

Obr. 239 Zlomky skleněných nádob. Tyto dvě nádoby a zlomky číšky se síťkou (obr. 242: 1) jsou jediné velkomoravské nádoby z natronového skla bez obsahu antimonu 1

352

1 – Mikulčice, inv. č. 594-1362/57, dochované torzo nálevkovitého poháru z nazelenalého skla, patrně z hrobu 398 u 3. kostela – baziliky; 2 – Mikulčice, bez inv. č., zlomek spodní části nálevkovitého poháru ze středně modrého skla

Obr. 240 Číška zdobená natavenou síťkou z Pohanska u Nejdku Náhodný nález byl učiněn v roce 1940 v blízkosti velkomoravského hradiska a pochází nejspíše z hrobu. Nález je nezvěstný, dochovalo se pouze vyobrazení v archivu ARÚB (Freisingův archiv)

Obr. 241 Téměř celá číška s dekorem síťky z knížecího hrobu z Kolína ve středních Čechách Hrob z druhé poloviny 9. století byl náhodně odkryt v roce 1864. Byli v něm pohřbeni žena a muž s bohatou výbavou. Ze skleněných předmětů se dochovaly pouze tato číška a miska; uváděny jsou zlomky dalších dvou nádob, které se nedochovaly

Dánska a Německa.8 Výroba těchto i dalších typů nádob známých ze západní a severní Evropy (a nyní i z území Velké Moravy) je do­ ložená ve sklárně v Cordel u Trieru9 a v San Vincenzo al Volturno.10 V mikulčickém souboru se původně nacházely zlomky 14–15 ná­ levkovitých pohárů z bezbarvého skla s nazelenalým nádechem (16 zlomků), z výrazně zeleného skla (4 zlomky), ojediněle z modro­ zeleného, žlutozeleného, namodralého a fialového skla. Navíc zůstalo zachováno torzo jednoho exempláře ze světle modrozeleného skla (A1) a zlomek spodní části ze skla modrého (A8), oba z natronového skla bez příměsi antimonu (obr. 239: 1, 2). Do stejné skupiny patří i dále uvedený zlomek číšky s kulovitým tělem z nazelenalého skla s červenými šlírami (obr. 242: 1); dalších pět analyzovaných zlomků stejného složení zastupuje antické sklo (viz exkurz 3.9.2; obr. 251). Druhý nejvíce zastoupený tvar karolinských nádob – číška s ku­ lovitým tělem – byl v Mikulčicích doložen nejméně deseti zlomky jak hladkých ústí, tak zlomky těl s dekorem nataveným z vláken. Ve dvou případech vlákna tvořila síťku, u ostatních měla podobu vodorovných linií. Specifický dekor síťky měly číšky s kulovitým tělem nejen v Mikulčicích, ale i v Bojné a na Pohansku u Břeclavi (obr. 242). Torzo a celá nádoba se dochovaly v hrobovém celku z Kolína a mezi staršími nálezy z Pohanska u Nejdku. Nádoby sice postrádají bližší nálezové okolnosti, ale vzhledem k dochování celé nádoby lze v případě Pohanska u Nejdku předpokládat rovněž hrobový kontext. Na území Velkomoravské říše je tedy patrné rela­ tivně výrazné soustředění nálezů. Druhou oblastí výskytu dekoru síťky je vikinské prostředí ve Skandinávii se dvěma doloženými nádobami z Birky (číška s kulovitým tělem a nálevkovitý pohár) a zlomkem z Doredstadtu v Nizozemí.11 Ojediněle se stejný dekor vyskytl na nádobách v Itálii12 a Slovinsku.13 Představu o celkové podobě nádoby dávají tři kompletně do­ chované tvary: z hrobu 739 v Birce,14 z knížecího hrobu u Kolína15 a z Pohanska u Nejdku16 (obr. 240, 241). Číšky z Birky a Pohanska u Nejdku jsou přibližně stejné velikosti (výška 8 a 8,2 cm) a jsou ze světle zeleného skla, číška z Kolína je menší a její sklo má světle modrozelenou barvu (výška 7 cm). Stejné barvy byl zlomek z Po­ hanska u Břeclavi (obr. 242: 4); ze světle modrého skla byla nádoba z Bojné (obr. 242: 3). Na výrobu číšek s kulovitým tělem nalezených v Mikulčicích bylo použito sklo různých barev. Nedochované zlomky s vlákny byly ze skla světle zeleného17 nebo světle modrého,18 zlomek okraje s bílým vláknem byl ze skla smaragdově zeleného.19 Zatím uvedené zlomky byly z jednobarevného skla, ale fragmenty dalších dvou nádob z Mi­ kulčic měly v základním nazelenalém a světle modrém skle zataveny šlíry čirého červeného skla (obr. 424: 1, 2). Sklo posledně uvedeného typu patřilo ke zvláštnostem karolinského sklářství a vyrábělo se od konce doby merovejské.20 Z přelomu 8. a 9. století pocházejí miska a číška se zatavenými červenými vlákny z Dorestadu v Nizozemí a jejich luxusní charakter zdůrazňuje reticello.21 Z Haithabu je 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21

Steppuhn 1998. Arbman 1937, 28–30. Stevenson 1997, 132–133. Arbman 1937. Newby 1991, 35, Fig. 4. Marušič 1960, 20, Fig. 1.1. Arbman 1937, 48, 49, Taf. 9: 1. Košta – Hulínský – Sedláčková 2011, 62–65. Novotný 1963, 31, 35, obr. 27. Himmelová 1995, Kat.-Nrn. 46, 73, Abb. 9: 11 a 10. Himmelová 1995, Kat.-Nr. 36, Abb. 9: 12. Himmelová 1995, Kat.-Nr. 108, Abb. 11: 7. Steppuhn 1998, 63. Dorestad: Baumgartner – Krueger 1988, 71–72, Kat.-Nrn. 14, 16.

353

z 9. až 10. století známo 11 zlomků nádob se zatavenými žlutými, červenými a modrými vlákny.22 Zlomky nálevkovitých pohárů a číšek s kulovitým tělem a tyčinka-polotovar s červenými vlákny ve sklovině byly nalezeny ve sklárně v Cordel u Trieru.23 Okenní tabule ze zeleného i modrého skla se šlírami z červeného skla se vyráběly v San Vincenzo al Volturno.24 Ze skla s červenými šlírami byla vyrobena i závěsná lampa nalezená v Sadech (viz exkurz 3.9.3). Chemické analýzy číšek se síťkou ukázaly použití skel růz­ ného složení. Exempláře z Mikulčic, Bojné, Pohanska u Břeclavi a Kolína jsou sice z natronového skla, ovšem odlišného složení. Z této skutečnosti lze vyvodit, že byly použity různé zdroje písku a mohly být vyrobeny na více místech (viz exkurz 3.9.2; obr. 252). Zlomek z modrého skla s červenými šlírami z Mikulčic je naproti tomu ze soda-plant-ash glass, které bylo zjištěno i na zlomcích dalších nádob, na výrobním odpadu a také na korálcích (A27, viz exkurz 3.9.2; obr. 254). Několika zlomky byly v původním souboru zastoupeny láhve, v katalogu Z. Himmelové většinou zařazené do kategorie antického skla. Do 9. století měl podle ní patřit pouze dnes nedochovaný zlomek hrdla drobné láhve z modrého čirého skla s nataveným vláknem z bílého opakního skla.25 Teoreticky mohl patřit ke skupině nádob z modrého skla s dekorem z bílých opakních vláken, které jsou však datovány až do 11. století.26 Zlomek vykloněného ústí láhve z naze­ lenalého skla27 (obr. 243) je zatím v Mikulčicích prvním dokladem early wood-ash glass, které se od konce 8. století začalo vyrábět na území Německa. Výroba skla tohoto složení patrně probíhala na více lokalitách a nedávno byla potvrzena nálezem karolinské sklárny se třemi pecemi u Bodenfelde v Dolním Sasku.28 Výrobky z early wood-ash glass a příbuzného draselno-vápenatého skla se poměrně rychle dostaly i do velkomoravského prostředí. V podobě hladítek se s nimi setkáváme v Bojné, v Pohansku u Břeclavi i v Mikulčicích, zlomky nádob byly nalezeny i v Sadech (viz exkurz 3.9.2; obr. 255). U dalších dvou zlomků láhví se předpokládaný antický původ nepotvrdil. Horní část láhve ze světle modrozeleného skla s řezaným dekorem na plecích a s válcovitým hrdlem, která byla nalezená pod koleny zemřelého v hrobě 99329 a zlomek vodorovného okraje láhve ze sytě zeleného (smaragdového) skla30 byly vyrobeny ze soda-rich plant-ash glass (sodno-popelového skla bohatého na sodík). Toto složení dokládá, že mohly vzniknout až v raném středověku, tj. přibližně v 7.–9. století (viz exkurz 3.9.2; obr. 254).

1

2

3

4

Lampy V přehledu tvarů dutého skla musíme uvést i dva zlomky patek nádob nalezené v prostoru 5. kostela, které však byly zničeny při požáru mikulčické výzkumné základny. S největší pravděpodob­ ností pocházejí z tzv. goblet-shaped lamps.31 Drobné nádoby ve tvaru pohárů s dříkem a terčovitými patkami byly hojně rozšířené

22 23 24 25 26 27 28 29 30 31

Steppuhn 1998, 64, Abb. 13: 3–5. Arbman 1937, 30–33, Abb. 1: 4, Taf. 1: 1 a 2, 3: 2. Dell’Acqua 1997, 36, Fig. 5, 6. Himmelová 1995, Kat.-Nr. 83, Taf. 9: 2, nález v objektu 940. Baumgartner – Krueger 1988, 77–80. Himmelová 1995, Kat.-Nr. 59, Taf. 11: 8, náhodný nález. Např. Stephan – Myszka 2017, zejména 252–257. Himmelová 1995, 86, Kat.-Nr. 45, Abb. 8: 9. Himmelová 1995, Kat.-Nr. 18, Abb. 8: 2. Himmelová 1995, Kat.-Nrn. 4, 5, Abb. 8: 11, 7.

354

0

3 cm

Obr. 242 Fragmenty číšek s kulovitým tělem a dekorem síťky. Barevná škála natronového skla (1, 3–4) a soda-rich plant-glass, tj. sodno-popelového skla bohatého na sodík (2) 1, 2 – Mikulčice, inv. č. 112/402/26; 3 – Bojná, Slovensko, inv. č. 476/09; 4 – Pohansko u Břeclavi, inv. č. P 178 421

0

3 cm

Obr. 243 Drobná lahev s trychtýřovitým ústím z Mikulčic. Byla vyrobena někde v západní části karolinské říše podle tehdy nové receptury založené na použití draselného popela Mikulčice, inv. č. 594-383/71

od závěru 4. do 9. století v byzantské oblasti podél Středozem­ ního moře. Nálezy lamp několika variant pocházejí především z kostelů a klášterů32 a osvětlovací nebo liturgickou funkci měly s nejvyšší pravděpodobností i v Mikulčicích, stejně jako v Sadech (viz exkurz 3.9.3). Jako spodní část lampy byl interpretován často publikovaný zlomek s masivním dříkem ukončeným kulovitým útvarem vzniklým z přebytečného skla s bublinou vzduchu uvnitř (obr. 245: 1). Jedině u tohoto předmětu se předpokládal mimoevropský původ.33 Na druhém konci, kde lampy mají misku na olej, je předmět ulámaný a na lomech je patrný původní plochý plát skla. Tvar připomíná jednu variantu závěsných lamp s plným dříkem, které se vyskytovaly hlavně ve východním Středomoří od 5. do 7. století, ojediněle až do 11. století.34 Složení skla je stejné jako u dále uvedených zlomků okenních tabulek, což dovoluje uvažovat o možnosti, že se jedná o deformovaný odstřižek vzniklý při výrobě plochého skla (viz exkurz 3.9.2; obr. 253).

Okenní tabulky Na akropoli byly nalezeny čtyři zlomky plochého skla se zaštípanými okraji z hnědožlutého a fialového skla. Souvislost dvou zlomků s 3. kostelem – bazilikou – naznačuje existenci zasklených oken přinejmenším v tomto chrámu (obr. 246: 2, 3). Podobný vzhled i barvu má okenní sklo vyráběné v dílně u kostela sv. Hadriána v Zalaváru a skutečně – složení natronového skla mikulčických tabulek (i tzv. lampy, obr. 245: 1) odpovídá složení části výrobků ze Zalaváru.35 Zlomky okenního skla stejného složení a se stejnou výzdobou byly nedávno publikované také z Děvína u Bratislavy.36 S jistou rezervou lze k plochému sklu zařadit i zlomek smaragdově zelené barvy (obr. 246: 4) a drobný zlomek ze skla zcela bezbarvého, který má v okraji růžové zabarvení způsobené mědí. Pravděpo­ dobně se jedná o stained glass (lazurované sklo; obr. 246: 5; viz exkurz 3.9.2; obr. 253).

Pracovní nástroje – hladítka

1

2 0

3 cm

Obr. 244 Zlomky láhví z Mikulčic zařazené původně mezi antické sklo. Použití sodno-popelového skla však dokládá jejich mladší původ; do Itálie se sklo tohoto složení začalo dovážet teprve od 7./8. století z islámské oblasti. Do Mikulčic se dostalo nejspíše v podobě zlomků určených k recyklaci. Fragment láhve ze světle modrozeleného skla (1) byl uložen jako milodar v hrobě 1 – inv. č. 594-650/69; 2 – inv. č. 594-4857/65

Mimo nádob, ať již ve funkci nápojového skla nebo lamp, se na hradisku našly také pracovní nástroje v podobě nejméně devíti hladítek. Byly to masivní poločočkovité předměty o průměru 6–10 cm, interpretované většinou jako pomůcky při textilní výrobě. V 7.–11. století byly rozšířené v západní Skandinávii a severozápadní Evropě a jen vzácně se vyskytovaly mimo tuto oblast. Nápadná absence hladítek ve střední Evropě vyplývala ze stavu poznání; nyní je známe vedle Mikulčic také z Bojné a z Pohanska u Břeclavi a všechny nálezy pocházejí ze světského prostředí. Mikulčická hladítka byla nalezena na akropoli, z toho polovina ve výplni síd­ lištních objektů.37 Zastoupeny jsou výrobky ze skla natronového, draselno-vápenatého i olovnatého. S tak širokou variabilitou se nesetkáváme ani v Haithabu, kde ve více než stovce exem­ plářů byla analyzovaná hladítka z draselno-vápenatého skla a jen

32 33 34 35 36 37

Např. Antonaras 2007, 52–53. Himmelová 1995, Kat.-Nr. 89, Abb. 9: 7. Uboldi 1995, 120–121, typ IV.1: 6.–7. století; Antonaras 2017, 89: nálezy z 11. století z Torcella, Caira, Corinthu a Thessaloniki. Szőke – Wedepohl – Kronz 2004. Harmadyová – Staššíková-Štukovská 2020. Himmelová 1995, Kat.-Nr. 122, 123, 126, 128.

355

ojediněle z draselno-olovnatého.38 Jeden exemplář z Mikulčic je dutý (obr. 247: 1), což je tvar s ojedinělým výskytem ve Skandinávii, výlučně v souvislostech 7.–9. století.39

Doklady výroby Zdenka Himmelová zařadila devět nalezených zlomků charakteru výrobních dokladů – kusy neprotaveného skla z neukončeného tavného procesu, odstřižky, kapky skla, kusy surového skla a také silně deformovanou kapku – mezi antické sklo. Vyjádřila před­ poklad, že přinejmenším kusy neprotaveného skla a kapky jsou doklady místní výroby a nikoliv dovozu. Za materiál pro druhotné zpracování pokládala rovněž část „starého skla“ z 1. až 4. století.40 Na rozbory složení bylo možné použít šest fragmentů: z výrob­ ního odpadu uvedeného v katalogu Z. Himmelové se dochovaly čtyři zlomky (obr. 248: 1–4), k dispozici byly i další dva exempláře v katalogu nezapsané (obr. 248: 5, 6). Tři zlomky byly z natronového skla s příměsí antimonu (obr. 248: 2, 3, 6). Stejné složení má zlomek antického skla a dva zkoumané skleněné knoflíky. Tato shoda ve složení vysvětluje účel „starého skla“ nalezeného v Mikulčicích (viz exkurz 3.9.2; obr. 251, 254). Zlomky číšky a dvou lahví z Mikulčic ze sodno-popelového skla byly zmíněny již výše. Sklo tohoto složení však bylo zjištěno i na zlomku výrobního odpadu a také na modrém dutém korálu.41 Již dříve byly publikovány další korály stejného složení na knížecím dvorci v nedalekém Pohansku u Břeclavi.42 Je tedy pravděpodobné, že na území Velké Moravy bylo sklo tohoto složení značně rozšířené a nelze je zaměnit se sklem z doby římské, ať již ve formě výrobku či beztvarého odpadu při výrobě. Začalo teprve od 6.–7. století postupně nahrazovat starší natronové sklo, od 7./8. století se z islámské oblasti jako recyklační materiál dováželo nejprve do Itálie,43 od 9. století je Vikingové přiváželi ze svých námořních výprav do Haithabu a po­ užívali na výrobu korálů.44 Díky analýzám tak můžeme podstatně rozšířit naše poznatky o datování nálezů, zejména v případech, kdy se jedná o velmi drobné zlomky typologicky obtížně určitelné.

Úloha nádob a jejich zlomků ve společnosti velkomoravských Mikulčic a kontakty vyjádřené sklem

2

0

3 cm

Nové vyhodnocení dochované pětiny původních skleněných nálezů z Mikulčic přináší v návaznosti na dříve publikovaný materiál nové výsledky. Potvrzuje, že ve své době vzácné nádoby ze skla nebyly pro mikulčickou elitu nedostupné, i když používala patrně skrovnější výrobky než církevní elita v Sadech. Mimo nápojové sklo se i v Mi­ kulčicích objevují lampy, také okna alespoň některých chrámů byla zasklena. Na rozdíl od Sadů byly v Mikulčicích používány pracovní nástroje ze skla – hladítka.

0

38 39 40 41

42 43 44

Steppuhn 1999, 135, 137, poznámka 27. Steppuhn 1998, 74–76, 117–119, Abb. 30; Steppuhn 1999; Pöche 2005, 80–81. Himmelová 1995, 93, 94, Kat.-Nrn. 130–138, Abb. 13: 1–9. Mladší příměs na lokalitě představuje facetovaný korál z modrého soda-plant-ash glass (A28) a zlomek číšky se žebry pocházející z běžného typu nádob vyráběných od 14. století v Itálii (A29). Přichystalová – Štelcl – Vávra 2014, 50–52, Pl. 3, Sample 1, 2, 4, 7, 10. Příklad výskytu soda-plant-ash glass v praetoriu v Bari, sídle byzantského guvernéra: Neri et al. 2019. Sanke – Wedepohl – Kronz 2002, 38.

356

3 cm

1

Obr. 245 Skleněný zlomek z Mikulčic uváděný jako spodní část lampy se zmáčknutou spodní částí, které se používaly v polykandelonech. S ohledem na složení skla nelze vyloučit, že jde o deformovaný odstřižek při výrobě tabulového skla 1 – Mikulčice, inv. č. 594-159/79; 2 – neznámá lokalita, bronzový byzantský závěsný lustr se skleněnou lampou ze 6.–7. století

1

2

4

1

3

0

5

3 cm

0

3 cm 2

Obr. 246 Okenní sklo z Mikulčic 1–3 – Mikulčice, inv. č. 594-301/65, 594-247/66, 594-301/65, zlomky tabulového skla mají tvar upravený zaštípáním z větších tabulí. Na čočkovitém zlomku je dokonce patrná stopa po původním osazení do olověného rámečku; Mikulčice, inv. č. 594-343/67, zlomek smaragdově zeleného pravděpodobně tabulového skla, jaké se vyrábělo za použití mozaikových kostek v San Vincenzo al Volturno v Itálii; 5 – Mikulčice, bez inv. č., velmi drobný zlomek zcela bezbarvého skla se stopami mědi na jednom lomu může představovat stained glass podobného typu jako bylo nalezeno v Uherském Hradišti - Sadech a v maďarském Zalaváru

Obr. 247 Skleněné pracovní nástroje – hladítka – z Mikulčic 1 – inv. č. 594-844/55, jediný zachovaný kompletní exemplář z původních devíti nálezů před požárem, ovšem je dutý; 2 – inv. č. 594-577/87, menší zlomek dalšího hladítka byl vyroben z draselno-vápenatého skla

357

1

2

4

3

5

0

3 cm

6

0

3 cm

Obr. 248 Skleněné zlomky charakteru výrobního odpadu z Mikulčic; stav po požáru. Jsou vyrobeny z natronového skla různého složení včetně soda-rich plant-ash glass (248: 6). Tyto zlomky stejně jako knoflíky ze skla s obsahem antimonu či korálky ze soda-plant-ash glass svědčí pro existenci lokální dílny na druhotné zpracování skla v Mikulčicích, ačkoliv dosud nebyla fyzicky nalezena

Obr. 249 Amulet vyrobený ze dna antické misky z 1. století

1 – Mikulčice, inv. č. 594-333/89; 2 – Mikulčice, inv. č. 594-649/69; 3 – Mikulčice, inv. č. 594-654/69; 4 – Mikulčice, bez inv. č.; 5 – Mikulčice, bez inv. č.; 6 – Mikulčice, bez inv. č. 594-411/70

Mikulčice, inv. č. 594-296/63, prostor u 5. kostela. Otvor uprostřed dna byl pečlivě vyštípán a rovněž zbytky stěn nad dnem s prstencem byly odstraněny jemnou retuší. Je to další ukázka možného využití „starého skla“

358

U většiny mikulčických nálezů je patrný vztah ke karolinské říši, zejména k její severní části. Naznačuje to geografické rozší­ ření nálevkovitých pohárů jako nejpočetněji zastoupených nádob a hladítek v severozápadní části Evropy a ve Skandinávii. Naproti tomu v případě číšek se síťkou vyvstávají otázky spojené s relativně vysokým počtem nálezů v oblasti Velké Moravy a jejich poměrně nízkým zastoupením v severozápadní Evropě. Pozornost si zaslouží především existence hrobů vybavených celými nádobami (Kolín a pravděpodobně také Mikulčice a Pohansko u Nejdku). Jedná se o ojedinělý náhodný jev vyjadřující ekonomický a sociální statut pohřbených, nebo zatím blíže nespecifikovanou vazbu k vikinskému prostředí, kde se celé skleněné nádoby v hrobech objevují v rámci 9. století nejčastěji? Předpokládáme, že poněkud jinou symbolickou roli v duchovní sféře tehdejších obyvatel hrál zvyk vkládání zlomků skla, zejména antického, do hrobů. Tento jev je znám jak z Mikulčic a Sadů, tak z dalších velkomoravských pohřebišť.45 Další důležitá otázka dotýkající se výzkumu skla v Mikulčicích souvisí se zpracovatelskými dílnami. Pro existenci takové dílny v Mikulčicích – i když dosud nebyla průkazně nalezena – by ne­ přímo svědčily nálezy zlomků antických nádob, kusy surového skla i výrobního odpadu. Indicii pro praktické používání tohoto skla představují shody ve složení zlomků antického natronového skla s příměsí antimonu a běžného velkomoravského spínadla oděvu – kulovitého knoflíku s poutkem z kovového drátu. Nález závěsku – amuletu – vyrobeného ze dna misky z 1. století naznačuje, že část zlomkového skla mohla být upravována přímo, bez druhotného

přetavení. Nicméně – provrtání otvoru ve středu dna a pečlivou úpravu lomů na tomto závěsku mohl provést pouze zkušený ře­ meslník znalý práce se sklem a mající k tomu potřebné nástroje. Malý počet zlomkového skla v Mikulčicích zatím nedovoluje blíže specifikovat způsob jeho získávání. Z. Himmelová se nespokojila s nejobvyklejším vysvětlením, že je to doklad exploatace starších objektů z doby římské v blízkém či vzdáleném okolí Mikulčic, ale hledala další možnosti výkladu.46 To se dnes týká především sodno­ -popelového skla bohatého na sodík, které sice zůstalo zastoupeno jediným zlomkem charakteru odpadu, ale dle složení hotových výrobků v podobě korálů bylo používáno ve značném množství. Výskyt tohoto typu skla na lokalitách v jižní Itálii je logicky spojo­ ván s obchodními kontakty se zeměmi ve Východním Středomoří. Vzhledem k tomu, že v bližším ani vzdálenějším okolí Mikulčic neexistují zdroje takového skla, musíme předpokládat cílený do­ voz z blíže neurčeného centra buď v Itálii, nebo v severozápadní Evro­pě. Jisté kontakty s Byzantskou říší prozrazují pohárkové lampy, které se mimo Velkou Moravu severně od Alp objevují jen vzácně. Tato kapitola představuje stručné shrnutí dosavadního stavu bádání o skle z Mikulčic s přihlédnutím k nálezům z jiných vel­ komoravských center a současně k širšímu evropskému kontextu. Zatímco hodnocení materiálu v minulosti vycházelo především z typologie, nyní se ve velké míře opírá o výsledky exaktního zkou­ mání. Poslední výsledky zasazují velkomoravskou společnost, při­ nejmenším v otázkách spojených se sklem (ať už zlomků určených k recyklaci nebo hotových výrobků) do mnohem širší distribuční sítě, než se dříve předpokládalo.

45

46

Himmelová 1995, 85; Ungerman 2009, zejména 228.

Himmelová 1995, 85.

359

3.9.1 exkurz Vývoj technologie výroby skla — Dana Rohanová

Počátky výroby skla sahají do období 2–3 tisíce let př. n. l. v oblas­ tech Egypta a Blízkého východu (dnešní Sýrie, Izrael, Palestina, Irán a Irák). Nejdříve bylo sklo aplikováno na povrch korálků jako barevná dekorativní vrstvička (typický tyrkysový fajáns). Později se ze skla vyráběly drobné korálky a knoflíky, které částečně nahra­ zovaly drahé kameny. V období od 7. století př. n. l. se dochovaly nádoby produkované v Egyptě, lisované do formy nebo tvarované na jádře. V Jeruzalémě v polovině 1. století př. n. l. byla objevena převratná metoda foukání skla pomocí sklářské píšťaly. Tento objev sklo zpřístupnil širším vrstvám obyvatelstva.1 Nálezy skel z období 9.–10. století můžeme rozdělit do tří základních skupin: sodno-vápenato-křemičité (Na2O-CaO-SiO2), draselno-vápenato-křemičité (K2O-CaO-SiO2) a sodno- nebo drasel­ no-křemičito-olovnaté (Na2O/K2O-SiO2-PbO). Skupinu Na2O-CaO-SiO2 skel můžeme dále rozdělit dle využitého taviva na natronová a sodno-popelová skla.2 1 2

3 4 5

Viz Glass of the Romans. Černá – Hulínský – Gedeon 2001.

100

Pozdní Byzance/ Raný Umayyad 45

Zjištění provenience skel je možné na základě jejich chemického složení a určení použitých vstupních surovin – sklotvorné látky (SiO2) a alkalického taviva. Prvními surovinami k výrobě skla byly pobřežní písek ze Středozemního moře a alkalické suroviny (natron nebo rostlinný popel). Natron je přírodní minerální směs sodných solí (NaHCO3, Na2SO4, NaCl aj.) a k výrobě skla se využíval od cca 4. století př. n. l.3 Natronová skla se vyznačují vysokým podílem Na2O (13–20 hm. %) a obsahem CaO kolem 5–9 hm. %. Obsahy K2O a MgO jsou velmi nízké, pod 1,5 hm. %. Pobřežním pískem byly vneseny kromě SiO2 i CaO (5–10 hm. %) a další příměsi (např. Al2O3, Fe2O3 obsažené v živcích, ZrO2 nebo TiO2).4 Díky přítomnosti Fe (iontů železa) v použitých surovinách mělo většinou utavené sklo nazelenalý odstín. K potlačení nazelenalého odstínu (odbarvení) se skláři naučili využívat oxidy manganu (Mn) a antimonu (Sb), které sklo zároveň čeřily.5 Jejich různobarevné odstíny za specifických

Raný Umayyad Abbasid 50 17

Polovina doby Abbasid 81,5

Abbasid-Fatimid 64,5

Shortland et al. 2006. Brems et al 2012. Hoffmann Barfod et al. 2018.

Fatimid-Crusader 13

90

Typ, četnost (%)

80 70 60

Sodno-popelové sklo

50 N-4 Egypt I

40 30

N-3 Egypt II

20

N-1 Apollonia (Lev I)

10

N-2 Bet Eliez’er (Lev II)

0

7. století

8. století

9. století

Obr. 250 Chronologický vývoj produkce natronového skla, přechod od byzantského k islámskému sklu, Matt Phelps et al. 2016

360

10. století

11. století

13. století

oxidačně-redukčních podmínek při tavení někdy vyústily v bez­ barvé sklo. Tam, kde se namísto písku využily velmi čisté křemenné valouny, nebylo sklo nutné odbarvovat. Natronové sklo bylo také úmyslně barvené, většinou pomocí mědi a železa.6 Nálezy skel z velkomoravského prostředí bychom mohli zařadit do skupiny skel tzv. Egypt II, která byla produkována do poloviny 10. století.7 Na přelomu 8. a 9. století (pravděpodobně v letech 869–884)8 došlo v důsledku politických změn i ke změnám obchodních cest9 a výroba natronového skla na území Egypta a blízkého východu z politických důvodů ustala.10 Postupně se jako tavivo začaly vy­ užívat rostlinné popely z polopouštních rostlin (tzv. halofytní rostliny z rodu Chenopodiaceae)11 nebo mořských chaluh. Sklo z nich vyrobené se nazývá sodno-popelové. Popel rostlin do skla vnesl CaO, ale i K2O a MgO (nad 1,5 hm. %). Skla natronová, sod­ no-popelová a olovnatá se produkovala v oblastech Egypta (zdroje natronu), Blízkého východu (Fénicie, Mezopotámie – dnešní Irán, Irák), Levantu (Sýrie – zdroje rostlinných popelů) a jižní Evropy (Turecko, Řecko, Balkán a Itálie; obr. 250).12 Výroba draselno-vápenato-křemičitých skel (K2O-CaO-SiO2) za­ počala až koncem 8. století v oblasti západní Evropy, severozápadně od Alp (Paderborn, 8. století, západní Německo).13 Jeho výroba se postupně rozšiřovala i do východnějších oblastí. Sklářský kmen zpočátku sestával ze dvou základních surovin (popel a písek).14 Jako zdroj SiO2 se také využíval písek nebo křemenné valouny. Hlavním zdrojem alkálií byl popel ze stromů (buk a pravděpodobně i smrk), na území dnešní Anglie kapradí.15 Bukový popel obsahuje hlavně CaO a K2O přibližně v hmotnostním poměru 2:1. Množství Na2O je zde zanedbatelné. Bukový popel vnášel i poměrně velké množství

Fe a Mn. Barevně se jedná o sytě zelená až nazelenalá skla. Podle K. H. Wedepohla16 se tato skla dělí do podskupin podle chemického složení a data možné výroby na tzv. early wood ash (EWA), wood ash (WA), early wood ash lime (EWAL), wood ash lime (WAL) nebo mixed-alkali (MA). Množství skla, které se v dávnověku produkovalo, bylo na dnešní poměry velmi malé. Dosáhnout v jednouché peci teploty potřebné k dokonalému utavení skla (minimálně 1200 oC) nebylo jednoduché. Sklářský kmen se tavil v několika fázích a tavba trvala desítky hodin až několik dní. V první fázi, po několikahodinovém tavení, suroviny vytvořily heterogenní směs křemičitanů alkalic­ kých solí, které sklo zdaleka nepřipomínaly. Natavená směs se po vychladnutí drcením zhomogenizovala a po opětovné tavbě se utavilo transparentní sklo. Bez homogenizace nataveného kmene by bylo sklo téměř nemožné za stávajících podmínek utavit. Pri­ mární výroba skla byla centralizovaná do několika míst (např. v Bet She’arim, Izrael).17 Z utaveného skla se zde připravily tzv. ingoty (hroudy skla), a ty se prodávaly k sekundárnímu zpracování – tedy opětovnému natavení a vytvarování finálního výrobku (korálky, knoflíky, poháry, číše, lahve, okenní sklo aj.). K sekundárnímu zpracování ingotů postačovaly nižší teploty (kolem 900 oC). Hojně se praktikoval sběr a recyklace střepů.18 Takto se např. sklo vyro­ bené v období antického Říma přetavovalo a pravděpodobně se objevuje i ve výrobcích z pozdějších období. Zbytky pece určené pro sekundární zpracování skla se našly i blízko slovenské Bratislavy, na Devínské Kobyle.19 Je zřejmé, že složitější výrobky nalézané na našich lokalitách byly vytvarované v zemích původu.

6

16 17 18 19

7 8 9 10 11 12 13 14 15

Přítomnost Cu nebo vyšší koncentrace Fe svědčí o snaze sklo zabarvit do modrých nebo modro-zelených odstínů. Schibille et al. 2019. Gratuze – Barrandon 1990. Phelps et al. 2016. Shortland et al. 2006. Wedepohl – Simon – Kronz 2011. Cagno et al. 2012. Wedepohl 2010. Henderson 1985. Jackson – Smedley 2008.

Wedepohl 2010. Freestone 2005. Freestone 2015. Farkaš – Turčan 1998.

361

3.9.2 exkurz Povaha nálezů skel v oblasti Mikulčic a dalších velkomoravských lokalit — Dana Rohanová

Chemické analýzy 31 zlomků skel z Mikulčic ukázaly, že sklo se do Mikulčic dostalo z mnoha výrobních okruhů.1 První, nejpočetnější skupinu (21+5 zlomků)2 tvořilo sklo natronové, kde je možné upřes­ nit provenienci na základě typologie; tato skupina zahrnuje jak nádoby antické (5 ks), tak nádoby velkomoravské (3 ks). Druhou, méně početnou skupinou bylo sklo sodno-popelové (8 zlomků)3 a dva zlomky reprezentují sklo draselno-vápenaté (hrdlo lahve a hladítko). V následujícím textu se pokusíme ukázat souvislosti mezi chemickým složením skel nalezených v Mikulčicích a nálezy skel z dalších významných velkomoravských lokalit, jako jsou Po­ hansko u Břeclavi, Bojná nebo Uherské Hradiště - Sady. Zajímavé je i srovnání moravských nálezů se skleněnými nádobami z hrobu v Kolíně (východní Čechy) nebo okenního skla ze Zalaváru (dnešní Maďarsko). Z nálezů natronových skel v Mikulčicích můžeme usuzovat na minimálně čtyři výrobní okruhy (obr. 251 – poměr oxidů CaO/Na2O). Nejpočetnější skupinu výrobků tvoří poháry sférického a trych­ týřového tvaru (červené body). Z chemického pohledu jsou jim velmi blízké knoflíky, korálek, beztvarý výrobní odpad a pravděpodobně okenní sklo vyrobené z mozaikového kamínku.4 Chemicky mírně odlišnou skupinou natronových skel (zelené body) jsou skla okenní (mají vyšší podíl CaO na úkor Na2O). Rozdílný původ jednotlivých typů skel potvrzují poměry SiO2 a Al2O3, které úzce souvisejí se zdroji písku. Přítomnost Sb u některých nádob a většiny korálků signalizuje sklo z doby římské (antické sklo).5 V našem souboru bylo zjištěno u sedmi výrobků (jedné nádoby, knoflíků a neidentifiko­ vatelných kousků skel). V některých sklech s obsahem antimonu (Sb) byl také zjištěn obsah cínu (Sn), což může značit jejich původ v období Byzantské říše. Natronová skla z ostatních lokalit (Pohansko u Břeclavi, Bojná a Kolín) byla vyrobena v několika výrobních okruzích, které se částečně překrývají, např. Mikulčice a Sady6 (obr. 252), což je dobře patrné na poměru oxidů SiO2 /Al2O3 pocházejících z písků. Kousky skel z Devínske Kobyly u Bratislavy (západní Slovensko), kde byla odkryta sklářská dílna datovaná do 9. století,7 byly vyrobeny v odlišném prostředí (viz obr. 252, v grafu vlevo nahoře). Číška se síťovým dekorem a miska z Kolína byly zhotoveny z natronového 1

2 3 4 5 6 7

SEM/EDS analýzy byly provedeny na elektronovém mikroskopu Jeol JSM 6510 vybaveném EDS detektorem SSD Inca (Oxford Instruments). Vzorky byly pro analýzu použity ve formě nábrusů, které byly zhotoveny zalitím vzorku do pryskyřice a následně vybroušeny brusným papírem (SiC 120, 400 a 1200), leštěny (diamantová pasta 3 a 1 µm) a finálně doleštěny pod etanolem. Následně byly zhotovené nábrusy pozorovány ve zpětně odražených elektronech (BSE), které poskytují chemický i topografický kontrast. Měření bylo provedeno při urychlovacím napětí 20 kV při režimu nízkého vakua (30 Pa). Analýzy byly provedeny vždy na třech místech vzorku. Hodnoty v tabulkách jsou uvedeny jako průměry všech tří výsledků lokálního měření. Analýzy pěti zlomků výrobního odpadu publikovala Z. Himmelová 1995, 106, Tab. 3. Bližší vysvětlení jednotlivých druhů skel viz exkurz 3.9.1. Schibille – Freestone 2013. Neri et al. 2019. Wedepohl 2012. Farkaš – Turčan 1998.

362

skla s vyšším podílem CaO (8,4–9,0 hm. %), podobně jako okenní skla ze Zalaváru.8 Okenní natronová skla z Mikulčic můžeme srovnat s velkou skupinou natronových skel ze Zalaváru. Podle chemického složení (viz obr. 253) se okenní skla ze Zalaváru dělí na dvě skupiny – s vyšším a nižším podílem CaO, což ukazuje, že mohou pocházet ze dvou výrobních zdrojů.9 Okenní skla z Mikulčic by se k nim s jistou rezervou dala přiřadit (obsah CaO je přibližně uprostřed, ale tato malá disproporce může souviset i s typem analytické metody). Okenní sklo ze Sadů je složením blízké sklům s vyšším podílem CaO. Výroba natronového skla byla velmi rozšířená a praktikovala se po tisíciletí. Není jednoduché rozlišit jednotlivá místa původu, a to jak z důvodu velmi podobného chemického složení,10 tak i z důvodu jejich možné recyklace. Srovnáním s literárními údaji11 je možné nálezy skel přiřadit ke skupině natronových skel Egypt II nebo Levant I. Také v San Vincenzo al Volturno ve střední Itálii se v karolinském období produkovalo sklo s obsahem Na2O v rozmezí 13–19 hm. % a 6–8 hm. % CaO, což se velmi podobá sklům z Mikulčic, ale obsah Al2O3 je vyšší, pohybuje se až kolem 2,5 hm. %12 a ukazuje na pravděpodobně odlišné zdroje písku. Ze sodno-popelového skla byly vyrobeny v nálezech z Mikulčic hlavně lahve a korálky, což naznačuje, že od 9. století bylo sklo dostupnější a začalo se využívat i pro méně luxusní zboží. I zde můžeme předpokládat nejméně dvě výrobní lokality (s odlišnými podíly CaO). Také korálky z Pohanska u Břeclavi13 byly vyrobené převážně ze sodno-popelového skla. Z téhož skla se v Mikulčicích našel jeden zlomek dna nádoby, který typologicky patří k benát­ ským výrobkům z pozdějšího období (cca 12.–13. století), což jasně potvrdilo i chemické složení (viz obr. 254, žlutý trojúhelník). Tento nález dokazuje, že mladší, benátské sklo bylo vyráběno ze surovin pocházejících ze zcela odlišných lokalit. V Bojné u Topolčianok se kromě korálků a knoflíku z natrono­ vého skla vyskytlo i sodno-draselno-vápenaté sklo (tzv. mixed–alkali sklo)14 (modrý korálek),15 které může mít prehistorický původ (14.–1. stol. př. n. l.). Zatímco natronová nebo sodno-popelová skla mají dobře de­ finovaná složení, u skel vápenato-draselných jsou poměry oxidů CaO/K2O velmi kolísavé (obr. 255). Znamená to, že sklo se vyrábělo ve více lokalitách a skláři využívali lokálně dostupné druhy rostlinných popelů: bukový, smrkový nebo popel kapradí. Hrdlo lahve nalezené

8 9 10 11 12 13 14 15

Košta – Sedláčková – Hulínský 2011. Szőke – Wedepohl – Kronz 2004. Natronová skla se vyráběla z písku a natronu v poměru surovin: 100 kg písku na 50 kg natronu, což jsme zjistili výpočtem i tavbou. Phelps et al. 2016. Schibille – Freestone 2013. Přichystalová – Štelcl – Vávra 2014. Henderson 1988. Hartmann et al. 1997.

Natronové sklo, Mikulčice 10

9 Nádoby

CaO, hm. %

8

Knoflíky, korálky Okenní sklo

7

Bez tvaru 6

Vyšší MgO Jiné

5

4 13

14

15

16

17

18

19

20

Na2O, hm. % Obr. 251 Hmotnostní poměry oxidů CaO/Na2O ve sklech, které představují nálezy natronových skel z Mikulčic. Výrobní okruhy souvisejí s chemickým složením, ale i s druhem výrobku červené body – nádoby; zelené body – okenní sklo

Natronové sklo, Velká Morava 3,2 3 Bojná u Topoľčianok 2,8 Pohansko u Břeclavi 2,6 Pohansko u Břeclavi, korálky Al2O3, hm. %

2,4 Kolín 2,2 Staré Město – Uherské Hradiště 2 Zalavár 1,8 Devínska Kobyla 1,6 Mikulčice 1,4 1,2 63

65

67

69

71

73

75

SiO2, hm. % Obr. 252 Poměry oxidů Al2O3/SiO2 definují použité pobřežní písky Středozemního moře. Natronová skla nalezená v různých částech Velkomoravské říše (Mikulčice, Pohansko u Břeclavi, Bojná) a z východních Čech (Kolín) evidentně pocházejí z několika výrobních okruhů

363

Okenní natronové sklo 10,5

10

CaO, hm. %

9,5 Zalavár

9

Mikulčice 8,5

Staré Město – Uherské Hradiště

8

7,5

7 10

12

14 Na2O, hm. %

16

18

Obr. 253 Hmotnostní poměry oxidů CaO/Na2O v okenních sklech z Mikulčic a Uherského Hradiště - Sadů. Pro srovnání byl zvolen poměrně hojně zastoupený nález okenních skel ze Zalaváru (Maďarsko)

Natronové sklo a sodno-popelové sklo 10 Nádoby

9

Knoflíky, korálky

CaO, hm. %

8

Okenní sklo Bez tvaru

7

Vyšší MgO Jiné

6

Sodno-popelové, lahve a korálky 5

Recent Benátky

4 0

0,5

1

1,5 K2O, hm. %

Obr. 254 Srovnání chemického složení natronového skla a sodno-popelového skla. Benátské sklo leží mimo obě skupiny červený a zelený kruh – natronové sklo; čárkovaný šedý kruh – sodno-popelové sklo; žlutý trojúhelník – benátské sklo

364

2

2,5

3

Draselné sklo 22

MA

20

WA

CaO, hm. %

18

Bojná u Topoľčianok EWA

Pohansko u Břeclavi

16 Staré Město – Uherské Hradiště Mikulčice

14

12

10 0

5

10

20

15

25

K2O, hm. % Obr. 255 Poměry oxidů CaO/K2O v draselno-vápenatých sklech. Velká variabilita složení souvisí s druhem použitého popela a patrně i s poměry surovin ve sklářském kmenu. Tento typ skel pochází z oblasti severně od Alp, resp. západní Evropy MA – mixed alkali, EWA – early wood ash, WA – wood ash

v Mikulčicích dobře koresponduje se skupinou skel early wood ash.16 Podobná skla se našla i v Pohansku u Břeclavi, v Sadech nebo v Bojné. Hladítko z Pohanska u Břeclavi je složením blízké sku­ pině wood-ash skel, ale hladítka z Mikulčic a z Bojné mají mírně odlišné složení a nelze je tak do této skupiny přiřadit. V Pohansku u Břeclavi se našlo i sklo typu mixed–alkali glass (MA), které by mělo být až z období 15.–16. století. 17 Pestrá paleta chemického složení nálezů skla z karolinské doby Velkomoravské říše ukazuje, že skla byla zcela jistě na naše území importována z mnoha výrobních oblastí specializujících se na jistý druh výrobků. Oba typy sodných natronových skel18 jsou svým složením blízké sklům produkovaným již v době římské.19 Z natronového skla dovezeného z Egypta a jižní Evropy to byly převážně číše a misky (celkem 15 ks), okenní sklo (20 ks), korálky (10 ks) a dvě lampy. Z popelového skla byly vyrobeny korálky (9 ks)

a lahve (3 ks). Draselno-vápenaté sklo přivezené z oblastí západní Evropy je zastoupeno jednou dutou nádobou, 3 ks hladítek a 3 ks la­ hví. Ze skla K2O-PbO-SiO2 s obsahem olova (Pb) byl analyzován pouze jeden výrobek – lampa, která mohla být importována jak z jižní Evropy či Egypta, tak i z oblasti dnešního Ruska.20 Lokální výroba nádob nebo korálků z recyklovaného skla se zdá být málo pravděpodobná, a to i vzhledem k jasné souvislosti chemického složení skla (tři dobře definované druhy) s typem výrobku. S vel­ kou opatrností můžeme sekundární přeformování předpokládat pouze u jednodušších typů výrobků, např. korálků (viz Devínska Kobyla). Další možnost přetavování skla na našem území v období Velké Moravy se může potvrdit jedině budoucími nálezy výrobních objektů nebo tavicích kelímků se zbytky konkrétního skla. Tato možnost se předpokládá např. u velkomoravské aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště.

16 Wedepohl – Simon 2010. 17 Ibid. 18 Je zřejmé, že u sodných skel se striktně dodržovala jednotná technologie (jeden přesně daný poměr surovin), a proto můžeme dnes jen stěží přesně odhalit zdroj jejich původu z analýzy majoritních oxidů. Pro identifikaci lokality jsou nutné velmi přesné analýzy minoritních složek skla. 19 Hoffmann Barfod et al. 2018: Odbarvování skla antimonem nebo manganem se praktikovalo již v období helénském.

20

Černá – Hulínský – Gedeon 2001.

365

3.9.3 exkurz Sklo velkomoravských světských versus církevních elit — Hedvika Sedláčková

Sklo velkomoravského stáří je zatím známo kromě Mikulčic z ně­ kolika dalších významných hradišť – z nedalekého Pohanska u Břeclavi a vzdálenější Bojné u Topoľčianok na Slovensku. Na těchto lokalitách se používaly v podstatě shodné tvary nápojo­ vých nádob, především nálevkovité poháry a číšky s kulovitým tělem, byť v menším množství než v Mikulčicích. Na všech třech lokalitách jsou doloženy nádoby se specifickým dekorem síťky z natavených vláken, jaké známe v podobě celých exemplářů z Po­ hanska u Nejdku a Kolína v Čechách. Přes shodný dekor, navozující představu o jednom výrobním centru, však složení jejich natrono­ vého skla ukazuje, že byly použity různé zdroje surovin, zejména písku, a byly tedy vyrobeny přinejmenším v různých sklářských dílnách. Na Pohansku u Břeclavi i v Bojné se rovněž setkáváme s výrobky z draselného skla v podobě hladítek, což ukazuje na kontakty se stejným okruhem dodavatelů v západní části karolinské říše. Pouze okenní sklo odtud dosud neznáme. Ze sodno-popelového skla s bo­ hatým obsahem sodíku jsou zde známy pouze korály. Významný soubor nápojových nádob a okenního skla poskytl archeologický výzkum v 50. a 60. letech 20. století na výšině v Uher­ ském Hradišti - Sadech, ve vzdálenosti cca 40 km od Mikulčic. Byly zde prozkoumány pozůstatky křesťanského areálu centrálního charakteru. Podle L. Galušky spadají jeho počátky na přelom 8. a 9. století, kdy zde měl být kněžími z Bavorska a Aquileje posta­ ven kostel s půdorysem kříže. Autor dále předpokládá, že někdy v letech 864–869 byla, patrně v souvislosti s působením byzantské mise soluňských bratří Konstantina a Metoděje, přistavěna zá­ padní část kostela – nartex byzantského typu, který mohl sloužit jako církevní škola. Snad po roce 873, po návratu Metoděje z Říma, byla u kostela vybudována boční kaple.1 Architekturu kostela do­ plňovala, přinejmenším v poslední stavební etapě, okna zasklená stejnými silver stained (lazurovanými) tabulkami (obr. 256), jaké byly vyráběny a použity u kostela sv. Hadriána v Zalaváru2 a pa­ trně i v kostele na Děvíně u Bratislavy.3 Zalavárská i děvínská okna však nesla bohatou výzdobu, zahrnující nápisy a vyobrazení osob (zachována část obličeje, ve druhém případě ruce). Zlomek vitráže s částí obličeje s datováním mezi 9. a 11. století pochází z kostela San Lorenzo v Benátské laguně. 4 Kontakty se západní částí Evropy i Byzancí projevující se v chrámové architektuře, jakož i přítomnost vzdělané církevní elity, se odráží i ve skladbě a sortimentu skla. Bylo zde nalezeno 30 zlomků, z toho 25 z nádob, tři z okenního skla a jedna tesserae. Nálezy pocházejí z kostela i z kaple přistavěné po jeho severní straně, z interiérových kostelních hrobů, ze sídlištních objektů 1 2 3 4

Např. Galuška 2008. Wedepohl 2012, Analysis No. A 01. Harmadyová – Staššíková-Štukovská 2020. Vaghi – Verità – Zecchin 2004.

366

0

1 cm

Obr. 256 Zlomek lazurované okenní tabulky Uherské Hradiště - Sady, církevní areál. Okenní tabulka se třemi původními zaštípanými stranami a s lazurovaným dekorem hnědočervené barvy provedeným z vnitřní strany tabulky (23 × 23 × 2,5 mm)

0

1 cm

Obr. 257 Zlomek z větší nádoby z modrého natronového skla s geometrickým dekorem původně vyloženým zlatou fólií Uherské Hradiště - Sady, církevní areál. Typ nádoby nelze u drobného zlomku (22 × 19 × 0,8 mm) jednoznačně určit, nejspíše však pochází z větší válcovité číše

0

1 cm

Obr. 258 Bezbarvé natronové sklo se zatavenými vlákny Uherské Hradiště - Sady, církevní areál. Dva zlomky patrně z jedné nádoby, nalezené v domě II na sídlišti vybudovaném počátkem 2. poloviny 9. století. Podle části ouška na jednom zlomku se jednalo o závěsnou lampu

1

2

0

1 cm

Obr. 259 Zlomky neobvyklých nádob vyrobených z draselných skel 1 – Uherské Hradiště - Sady, církevní areál, objekt X, zlomek mírně kuželovitého hrdla drobné láhve s rytým a drobným křížkem „X+“; 2 – Uherské Hradiště - Sady, církevní areál, hrob 66, zlomek modrého raného draselného skla barveného pomocí římských tesserae, nalezeného ve výplni mladšího hrobu

situovaných severně od kostela a z dřevěného paláce odkrytého jižně od kostela. Několik zlomků bylo nalezeno jako intruze v mladších hrobech z 10.–13. století, tj. z doby, kdy se zde po zániku církevního centra na začátku 10. století dále pohřbívalo. Z nejstarší části kostelního komplexu pochází zlomek z větší nádoby patrně válcovitého tvaru z modrého natronového skla bar­ veného mědí a kobaltem.5 Na vnější straně se v negativním otisku dochoval geometrický dekor, původně vyložený kovovou (zlatou) fólií (obr. 257). Použitá technika se liší od staršího způsobu použí­ vaného na helénistických a římských nádobách zdobených zlatou fólií vloženou mezi dvě vrstvy skla. Na zlomcích nádob datovaných do konce 8. a 9. století byla fólie upevněna na povrch lepicím pro­ středkem; většinou se však dochovala jen v negativním otisku.6 Nádoby zdobené zlatou fólií jsou mimo San Vincenzo al Volturno a Sadů známé ze 13 lokalit v severozápadní Evropě a Švédsku. Na některých lokalitách se vyskytly zlomky několika nádob s touto výzdobou, mezi které patřily nálevkovité poháry a válcovité číše.7 Výroba je doložena ve starší sklárně v San Vincenzo al Volturno, která fungovala v letech cca 808 až 820. Nálezy z Evropy jsou však datované mezi léta 700 až 900, nejčastěji do závěru 8. století, takže je pravděpodobná výroba i v jiných sklárnách.8 Se starším obdobím – snad s misií bavorského a akvilejského episkopátu – může souviset také závěsná lampa s ouškem nalezená v domě II. Dochovaly se z ní zlomky z bezbarvého natronového skla se zatavenými nepravidelnými vlákny tmavě červeného čirého skla barveného mědí (obr. 258).9 Lampy opatřené třemi oušky patřily k základnímu sortimentu byzantského skla a mívaly tvar pohárku s diskovitou patkou,10 která se v tomto případě nedochovala. Doklady dalších nádob spíše neobvyklých tvarů pocházejí z druhé poloviny 9. století. Tehdy se v Sadech objevují výrobky z raného vápenato-draselného skla a skla olovnatého. Do první skupiny patří zlomek hrdla drobné láhve s rytým „X+“ (s drobným křížkem nad horním koncem písmene; obr. 259: 1).11 S vysokou pravděpodobností je to první písmeno jména „ XPИCTOΥC “. Po­ chází z domu X na sídlišti vybudovaném někdy na počátku druhé poloviny 9. století jako součást ekonomického zázemí církevního areálu. Dům byl interpretován jako kovárna. Láhev byla vyro­ bená z čirého bezbarvého skla typu wood-ash s vysokým obsahem Na2O. Ve stejném domě jako láhev s christogramem byl nalezen olověný křížek s řeckým nápisem ZOE – IESUS – CHRISTOS – NIKA – FOS,12 závěsek ve tvaru listu a psací náčiní – železné a kostěné styly,13 dále pak zlomky miskovité lampy a zlomek plochého skla.14 Druhým příkladem nádoby z draselného skla je zlomek z mod­ rého skla s nataveným dekorem z bílého opakního skla s motivem architektury (obr. 259: 2). Byl nalezen v zásypu hrobu 66 s pohřbem dívky v těsné blízkosti kněžiště. Z motivu se dochovala část sloupu s patkou a arkádami na obě strany.15 Pro tento dekor ani složení bílého skla s vysokým obsahem olova a cínu dosud nemáme

5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

Wedepohl 2012, Analysis No. 08. Např. Paderborn a Dorestad: Baumgartner – Krueger 1988, 66, 68, Cat. Nos. 7, 10; San Vincenzo: Stevenson 1997, Fig. 7: 1. Pöche 2005, 35, 36, Fig. 14. Stevenson 1997, 134. Wedepohl 2012, Analysis No. A 06. Antonaras 2007, 52, Fig. 5: 2b. Wedepohl 2012, Analysis No. A 05. Hošek 1965, 140. Galuška 1996, 140. Galuška et al. 2012, Fig. 8: 17, Pl. 2: A 04. Ibid.

367

analogie.16 Podle současného stavu poznání byly obě nádoby vyro­ bené v západní části karolinské říše. Výčet dokladů unikátních nádob završují dva zlomky: část patky lampy a zlomek nádoby z modrého skla s lazurováním. Patka lampy byla nalezena v nejvýznamnějším sadském hrobě 12/59 situovaném v kapli na severní straně kostela. V poslední třetině 9. století byl do hrobky vyzděné z pískovcových ploten s vápennou omítkou s ba­ revnou figurální malbou uložen v okované rakvi muž se zlatými gombíky ve věku 45–50 let.17 Muži byl jako milodar dán do hrobu zlomek lampy ze skla neobvyklé sytě růžové barvy z čistého olovnatého skla s nízkým obsahem vápníku, pro jaké neznáme v soudobé Evropě analogii (obr. 260: 1).18 Neobvyklá barva skla navozuje výklad, že zlomek měl symbolizovat krev a věčný život. Druhý zlomek byl nalezen v zásypu hrobu 26 vně kostela.19 Pochází z nádoby z modrého natronového skla barveného mědí, zdobené lazurou (obr. 260: 2).20 Ze silver stained glass v evropském prostředí – ze Zalaváru, Děvína, Benátské laguny a Sadů (obr. 256) – známe dosud pouze okenní tabule. Výroba stained glass se předpo­ kládá v Egyptě a snad i v Mezopotámii v době mezi 8. a 12. stoletím. Byly takto zdobeny především nádoby,21 avšak v Evropě, až na modrý zlomek ze Sadů, je znám pouze z tabulového skla. Do kategorie tvarů v zaalpské Evropě neobvyklých patří lampy, přičemž v Sadech se vyskytlo několik exemplářů. Zlomky patek z bezbarvého i modrého skla tzv. goblet-shaped lamp (lampy ve tvaru pohárku) byly nalezené v dřevěném paláci, v objektu VIII – studni a v mladším hrobě 5 (obr. 261: 2, 3). Patří k nim rovněž zlomek z růžového skla z hrobu 12/59 a patrně zlomky lampy s ouškem se zatavenými šlírami červeného skla z domu II. Další zlomky pochá­ zejí z okrajů nebo těl těchto nádob. Mezi koncem 4. až 9. století patřily lampy ve tvaru pohárku k základním typům byzantského skla ve Středomoří s těžištěm v jeho východní a střední části (obr. 261: 1). V 9. století se jejich patky objevují v materiálu ze sklárny v San Vincenzo al Volturno22 a mezi nálezy z opatství Farfa.23 Severně od Alp bylo mimo Sadů a pravděpodobně i Mikulčic evidováno pouze šest exemplářů.24 Některé zlomky ze Sadů mohou pocházet z miskovitých lamp, které byly stejně jako předešlý typ používané především v církevním prostředí.25 Uvedené nálezy ukazují na podstatný rozdíl mezi sklem nale­ zeným v Sadech a sklem z dalších velkomoravských lokalit. Roz­ díly potvrzuje i skutečnost, že žádný zlomek ze Sadů nepochází prokazatelně z tehdy běžnějších nálevkovitých pohárů nebo číšek s kulovitým tělem a také zde nebyl nalezen jediný pracovní před­ mět – hladítko. V rozdílném sortimentu skla můžeme spatřovat několik rovin. Jednu představuje přítomnost luxusních nádob ze skla již před polovinou 9. století dokládající starší kontakty s oblastmi, kde se sklo vyrábělo, respektive používalo nejspíše prostřednictvím kněží z Bavorska a Aquileje. Podle současného stavu poznání by tyto kontakty mohly směřovat k San Vincenzo al Volturno. Další rovinu představuje sortiment výrobků z raného draselného skla 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25

Wedepohl 2012, Analysis No. A 04. Galuška 1996, 134. Wedepohl 2012, Analysis No. A 02. Galuška et al. 2012, Fig. 8: 15, Pl. 2: A 03. Wedepohl 2012, Analysis No. A 03. Whitehouse – Pilosi – Wypiski 2000, 85–96; Carboni 2001, 208–221, Cat. Nos. 102–109. Stevenson 1997, Fig. 6:2, 7:2. Newby 1991, 35. Např. Whitehouse 1997, 103–104, Cat. No. 154. Antonaras 2007, 51–54.

368

1

2

0

1 cm

Obr. 260 Doklady ojedinělých nádob z Uherského Hradiště - Sadů v podobě zlomku patky lampy a zlomku z modrého skla barveného mědí 1 – Uherské Hradiště - Sady, církevní areál, horní část terčovité patky pohárkové lampy z nejvýznamnějšího hrobu 12/59 uvnitř kaple, ve kterém byl pohřben muž se zlatými gombíky; 2 – Uherské Hradiště - Sady, církevní areál. Zlomek pocházející z lazurované nádoby byl starší intruzí v zásypu mladšího hrobu 26 vně kostela

vyráběného v západní části karolinské říše a doloženého pro dru­ hou polovinu 9. století jak v Sadech, tak v Mikulčicích, v Bojné a na Pohansku u Břeclavi. Výrobky v Mikulčicích, Bojné i Pohansku u Břeclavi, tedy na lokalitách světských elit, mají více „užitkový“ charakter (láhev, hladítka). Naproti tomu v Sadech přinejmenším lahvička s christogramem symbolizuje církevní prostředí a hypote­ ticky mohla sloužit jako obal na svěcenou vodu nebo olej. Zvláštní postavení mají lampičky, o jejichž původu v okruhu byzantského skla není pochyb. Jejich výskyt, v Evropě prakticky omezený na Sady a snad i Mikulčice, dovoluje uvažovat o přímé souvislosti s cyrilometodějskou misií, respektive biskupem Metodějem a jeho předpokládaným pobytem na obou lokalitách.

1

2 0

3

0

1 cm

1 cm

Obr. 261 Lampa z Řecka a zlomky analogických lamp pocházejících z církevního areálu v Uherském Hradišti - Sadech 1 – lampa ve tvaru pohárku ze Soluně v Řecku; 2 – Uherské Hradiště - Sady, bez inv. č., zlomek terčovité patky (Ø 5,2 cm) s dutým prstencem na okraji pochází z pohárkové lampy z nazelenalého skla; 3 – Uherské Hradiště - Sady, bez inv. č., další zlomek pohárkové lampy ze sytě modrého skla byl nalezen jako intruze v mladším hrobu 5 jižně od kostela

369

Hrnec mikulčického keramického okruhu představuje nejvyspělejší typ produkce keramických nádob z Mikulčic

3.10  Keramické nádoby — Marian Mazuch

Vedle zvířecích kostí je nejčastějším archeologickým nálezem be­ zesporu keramika, tedy střepy vypálených hliněných nádob. Již od neolitu, dob prvních zemědělců, se právě hliněné nádoby staly důležitou součástí života jednotlivých populací. Materiál pro jejich výrobu se dal získat velmi jednoduše a ani vypálení nádob, které zajistilo pevnost a nepropustnost stěn, nebyl nijak náročný proces. Je jasné, že po celé dějiny včetně raného středověku, slovanské prostředí z toho nevyjímaje, byly nádoby vytvářeny i z jiných ma­ teriálů. Elity užívaly kovy a sklo, běžní obyvatelé zcela jistě dřevo. Co je však pro archeologii důležité a co způsobuje, že „střepy“ jsou tak běžným až masovým nálezem při terénních výzkumech, je skutečnost, že pálená hlína v zemi vydrží stovky ba tisíce let téměř beze změny. Navíc keramické nádoby byly svým způsobem křehké, tudíž se snadno rozbily. Na druhou stranu nebylo složité je znovu vyrobit. A to je zřejmě důvod, proč se archeologické depozitáře plní především zlomky keramických nádob. Lidé, jak je to běžné skoro v každé době, navíc své výrobky rádi zdobí a obměňují. Proto stejně jako u šperku nebo oděvu měly i nádoby rozmanité tvary a byly zdobeny různým způsobem. Vedle praktické stránky jako součást výbavy domácnosti měly mít zároveň i svou estetickou hodnotu. Keramické nádoby jsou nalézány především na sídlištích, a to jako doklad každodenního života lidí (ať už jako součást výbavy domů nebo častěji jako rozbité nádoby v odpadních jámách). Jsou též součástí výbavy hrobů. Patrně jako obal na potraviny či nápoje doprovázely mrtvé při jejich cestě na onen svět. Velká část z hrobové výbavy zemřelých, zvláště pokud byla z organického materiálu, se nedochovává. Naproti tomu „hro­ bová“ keramika zůstává díky záměrnému uložení do hrobu a jeho jednorázovému zasypání zachována často v celistvosti. Sortiment tvarů během věků reprezentoval v podstatě vše, co si dovedeme představit. Od skladovacích velkých nádob (zásobnic), přes hrnce, džbány, misky, až po hrnky, koflíky atd. Zdobilo se rytím do ještě nevypálené hlíny, vypícháváním vzorů, vytvářením otisků (např. prstů, ale i šňůr), nebo naopak aplikací plastického dekoru vystupujícího nad povrch nádoby, dokonce i malováním barvami. Od dob Keltů pak přišla znalost hrnčířského kruhu, která výrazně zrychlila výrobu, ale především umožnila vytvářet vysoce kvalitní keramiku z hlediska technologického oproti ručnímu tvarování nádob (pravidelné stěny, upravený povrch).

Neobvyklá jednotvárnost V době velkomoravské bylo užití dvoutalířového kruhu roztáčeného nohou, jaký Keltové vymysleli a jaký známe dodnes, sice zapome­ nuto, ale existoval kruh jednotalířový. Umožňoval výrobu nádob tak, že jednou rukou hrnčíř roztáčel kruh a druhou formoval stěny nebo okraj nádoby, a též jednoduše zdobil otáčející se nádobu při větší rychlosti (s pomocí různých šablon, rydel či hřebenů). Prozrazují to samy nádoby, respektive detailní pozorování technologických stop na jejich vnější i vnitřní straně. Ovšem zarážející je skutečnost, že Slovanům „stačila“ minimální tvarová rozmanitost nádob.1 Již od svého příchodu na naše území, stejně jako ve sledovaném období Velké Moravy, vyráběli slovanští hrnčíři v podstatě pouze hrnce. Šlo sice o nádoby různých velikostí (na sídlištích nejčastěji středních velikostí mezi 15–30 cm výšky, v hrobech pak menších tvarů), ale bez přítomnosti jakýchkoliv detailů: uch, výlevek apod. Profil hrnců byl převážně esovitý. Takto bylo z pálené hlíny vyráběno snad 99 % nádob (obr. 262). Pouze výjimečně se v 9. století objeví mísa a zcela ojediněle tvar lahvovitý, respektive nádoba s velmi úzkým hrdlem. Proč tomu tak bylo, přestože ve většině kultur pravěku byl vytvářen celý sortiment typů nádob, je tak trochu záhadou archeologie raného středověku. Možná právě chybějící jiné typy nádob jako misky nebo talíře vy­ tvářeli Slované hlavně ze dřeva. Podobně jako u tvaru nádob je i jejich výzdoba omezena téměř výhradně na rytí motivů, většinou v pásech pod sebou. Tyto motivy jsou v podstatě pouze tři a na nádobách se opakují nebo střídají. Vlnovka,2 vodorovné linie a šikmý vpich byly prováděné rydlem ze dřeva či kosti. Ačkoliv se objevuje výzdoba vytvořená jednoduchým rydlem, většina nádob z tohoto období byla zdobena hřebenovým nástrojem o různém počtu hrotů. Takto hrnčíři mohli pokrýt po­ měrně rychle a esteticky povrch nádoby stejnoměrně umístěnými vícenásobnými vlnovkami či pásy linií a vpichů. Vlnovky byly velmi často skloněné na jednu nebo druhou stranu, což může souviset s rotací nádoby na kruhu nebo se skutečností, zda výrobce byl pravák nebo levák. Na nádobách je často k vidění i nepovedená výzdoba, ať už ji prováděl nezkušený hrnčíř nebo dítě. Dokonce i použitá keramická hmota nádob byla ve většině případů podobná. Nejčastěji se hlína ostřila středně zrnitým kře­ mitým pískem, méně často slídou, případně zrnky vápence. Jen ojediněle se vyskytovala jemná keramika, někdy na povrchu ještě hlazená. Je doloženo i grafitové zboží, ovšem to se začalo objevo­ vat na Moravě výrazněji až ve 2. polovině 10. století, masově pak počínaje 11. stoletím.

1 2

Obecně ke slovanské keramice např. Staňa ed. 1994; Poláček ed. 1995; Brather 2000. Zajímavé je, že tento motiv se vyskytoval již dříve na některých germánských nádobách z prvních staletí našeho letopočtu. Více k problematice slavinity linií viz Macháček 2001b.

371

Nejvyspělejší velkomoravské keramické nádobí Až zarážející jednotnost velkomoravské keramiky ve výše uvedených znacích velmi ztěžuje možnosti objektivního třídění a případného přiřazení k chronologicky, regionálně nebo distribučně definovaným celkům (obr. 262).3 Jednou z příčin je fakt, že značná část nádob pochází jednoznačně z podomácké výroby. Proto nemá výraznější společné znaky, jež by umožňovaly takovou keramiku spolehlivě třídit a přiřadit ke konkrétním celkům. Těm v archeologii nejčastěji říkáme keramické okruhy, které se dále mohou dělit na keramické typy.4 V případě nádob z podomácké výroby jde v podstatě vždy o unikáty, podobně jako je tomu u každodenní užité lidové tvorby. Existují ovšem skupiny nádob, které vykazují jasné stopy dílenské produkce, nesou znaky typologické unifikace často pře­ kračující hranice jednotlivých lokalit a regionů. Dovolují tak spolehlivé vyčlenění z příznačné „šedi“ velkomoravské keramiky.

Obr. 262 Příklad běžných předvelkomoravských a velkomoravských keramických nádob z Mikulčic

372

3 4

Pro charakteristiku celého souboru mikulčické keramiky viz Poláček 1995. L. Poláček (1995) uvádí „nové“ typy mikulčické keramiky jako výrobky specifických keramických dílen.

0

3 cm

Obr. 263 Nádoby blučinského keramického okruhu z Mikulčic

Můžeme si je představit jako určitým způsobem standardizované výrobky. Takovou keramiku pocházející snad z profesionálních dílen představují ve velkomoravském prostředí především tzv. blučinský keramický okruh (dále BO) a mikulčický keramický okruh (dále MO).5 Nádoby BO jsou charakterizovány především nápadnou výzdo­ bou s vysokými vlnicemi a horizontálními šroubovicemi (obr. 263). Naproti tomu pro keramiku MO je typické výrazné esovité prohnutí okraje a jeho ukončení žlábkem (obr. 264, 265; podrobněji viz ex­ kurz 3.10.1). Ve srovnání s běžnou velkomoravskou keramikou je technologická úroveň nádob MO i BO mnohem vyšší. Nádoby mají pravidelné a relativně tenké stěny, zvnějšku a v oblasti horní části nádob i zevnitř je povrch velmi dobře upraven. Střep je kvalitně vypálen.

5

Definice a souborné zpracování obou okruhů viz Mazuch 2013. BO byl poprvé popsán J. Poulíkem (1948), k otázkám regionality velkomoravské keramiky a jejímu rozlišování se vyjádřili Z. Měřínský (1990) a J. Macháček (2001b), obecně k otázkám raně středověké keramiky viz např. Boháčová 1995.

Zajímavý je rozdíl v rozšíření obou těchto keramických okru­ hů.6 MO se více koncentruje v okolí Mikulčic a Pohanska u Břeclavi (nejdále se vyskytuje u Senice na Slovensku, asi 25 km jihovýchodně od uvedených lokalit). BO se objevuje hodně na jihomoravských pohřebištích a hradištích (venkovská sídliště z období Velké Moravy nejsou dosud příliš zkoumána), v malém procentu případů i na severní Moravě a směrem na jihovýchod dokonce až k slovenské řece Ipeľ (150 km vzdušnou čarou od Mikulčic); směrem na západ bylo několik nádob objeveno až 80 km od Mikulčic. Je zvláštní, že oba tyto okruhy se prakticky nevyskytují v regionu velkomorav­ ského centra Staré Město – Uherské Hradiště. Buď je to důsledek konkurence výrobců keramiky, resp. obchodu, anebo jde o doklad určité mocenské diferenciace uvnitř Velké Moravy.7 Vedle těchto dvou keramických skupin je třeba představit i třetí výrazný celek, okruh pomoravské keramiky, která ale dosud nebyla definována a analyzována podobným způsobem jako je tomu 6 7

Mazuch 2013, 91–94. K tomu poprvé Měřínský 1990.

373

u dvou předešlých skupin (obr. 266). Obecně jde o keramiku, která se oproti BO a MO vyskytuje převážně v okolí velkomoravského centra Staré Město – Uherské Hradiště, ovšem výjimečně je pří­ tomna např. i v Mikulčicích nebo na Pohansku u Břeclavi. Tímto, byť sporadickým výskytem ve zmíněných centrech se odlišuje od okruhů BO a MO. Pomoravská keramika má specifické složení hmoty, která se po výpalu vyznačuje světle šedými odstíny. Mezi keramikou nalézanou v Mikulčicích je tedy velmi nápadná a dobře rozlišitelná. Dalším typickým znakem pomoravské keramiky je plošně omezená výzdoba, provedená často jednoduchým rydlem.8 Díky dokonalému provedení nádob a širokému geografickému rozptylu je možné spojovat existenci výše zmiňovaných keramic­ kých skupin s fungováním specializovaných hrnčířských dílen, případně jednotlivých hrnčířů pracujících na vysoké řemeslné úrovni. O lokalizaci těchto dílen, o jejich organizaci, objemu pro­ dukce, vnitřním řádu ani vztazích k jiným dílnám nevíme takřka nic, stejně jako o samotných hrnčířích. Je pravděpodobné, že nejkvalitnější keramika v rámci uvedených okruhů byla vyráběna přímo na hradištích nebo v jejich nejbližším okolí. Zde existovala jistě díky značné koncentraci obyvatelstva vysoká poptávka po kvalitním zboží, a tudíž byl zajištěn i jeho odbyt. Zůstává otázkou, zda na centrální hradiště přicházeli řemeslníci sami nebo zda byli záměrně usazováni vládnoucí elitou. 8

0

Nejpodrobněji k pomoravské keramice dosud Galuška 1995.

3 cm

Obr. 264 Nádoby mikulčického keramického okruhu z Mikulčic

374

Pro raný středověk, v podmínkách Velké Moravy jako před­ pokládaného raného státního útvaru s pevnou strukturou mo­ cenských center a vnitřním i dálkovým obchodem, lze počítat s velkými rozdíly v kvalitativní úrovni řemesel mezi centry a jejich zázemím, popř. periferií. Řemeslná dovednost hrnčířů pracujících ve specializovaných dílnách na hradištích jistě vysoko převyšovala schopnosti, ale i možnosti samostatně pracujících hrnčířů ve vesnickém prostředí. Lze předpokládat rozdíl v technologických znalostech hrnčířů i v technickém vybavení dílen. Pokud připustíme existenci specializovaných keramických dílen, můžeme důvodně předpokládat, že zde pracovalo více hrnčířů a že nejspíš měli k dispozici i pomocné síly. Lze si tedy docela dobře představit, že hrnčíři pomáhala roztáčet pracovní desku jiná, dostatečně poučená osoba, takže ten pak mohl zapojit do formování nádob obě ruce. Je samozřejmé, že archeologicky doložit hrnčířskou dílnu je téměř nemožné. Určitou šanci dávají hrnčířské pece, jak dokládají dosavadní dva nálezy z prostředí Velké Moravy. Na lokalitě Nitra­ -Lupka (SK) byla odkryta celá baterie pecí z 9. století. Pece obsaho­ valy zbytky nádob hlásících se právě k okruhu BO.9 V Uherském Hradišti - Sadech, v blízkosti významného sakrálního okrsku, byla objevena hrnčířská pec,10 v níž byla vypalována žlutá hlazená kera­ mika označovaná jako keramika antických tvarů (viz exkurz 3.10.2). 9 10

Chropovský 1959; 1962. Hrubý 1965.

V Mikulčicích však doklady výroby keramiky i přes dlouhodobý rozsáhlý archeologický výzkum dosud zcela chybí. Lze předpoklá­ dat, že výrobní činnosti spojené s ohněm byly z bezpečnostních důvodů situovány záměrně mimo centrální části hradiště. Hrn­ čířské dílny pracovaly nejspíše někde v podhradí, a to v blízkosti surovinových zdrojů.

Měla velkomoravská elita stolní keramiku?

Obr. 265 Detail ukončení okraje žlábkem u nádoby mikulčického okruhu

Keramická produkce velkomoravského centra významu Mikulčic jistě překračovala z hlediska své kvality úroveň soudobé keramiky vyráběné v širším okolí centra nebo v periferních oblastech Velké Moravy. Je však těžké určit, do jaké míry byla tato vyšší úroveň centra výsledkem dílenské specializace nebo odrazem poptávky po kvalitnějším zboží z důvodu koncentrované přítomnosti vyš­ ších složek společnosti. Pokud můžeme srovnávat opevněné jádro aglomerace s podhradím, zdá se kvalita keramického zboží v obou zónách mikulčické aglomerace v podstatě stejná. Vesnická sídliště ve vzdálenějším okolí hradiště byla zkoumána jen v omezené míře, proto je podobné srovnání obtížné. Rovněž komparace hrobové keramiky z centra s vesnickými pohřebišti vyznívá nepřesvědčivě: výskyt keramických nádob v hrobech na centrálních, často již kostelních hřbitovech je proti vesnickým pohřebištím minimální. Důvodem je fakt, že právě pokrmy a nápoje v nádobách byly evi­ dentně první komoditou, která vadila nastupujícímu křesťanství.

Obr. 266 Nádoby pomoravského keramického okruhu z Mikulčic

375

Navíc vykazovala hrobová keramika jako celek některá specifika: šlo vesměs o hrnce menších velikostí, masivnější stavby a celkově

tato keramika, dříve považovaná za import ze Středomoří, musela být vyráběna na více místech sledovaného podunajského regionu,

archaičtější formy. Možná byly hrnce pro tento účel speciálně vy­ ráběny nebo vybírány. Ovšem předností hrobové keramiky oproti té sídlištní je z hlediska archeologického poznání zachování celých tvarů. V ojedinělých případech se v hrobech setkáváme s přítomností již výše zmíněné keramiky antických tvarů, a to jak v centrech, tak na vesnických pohřebištích. Tzv. keramika antických forem nebo také „hlazená žlutá ke­ ramika“ představuje v rámci velkomoravské keramické produkce jedinou výrazně technologicky i tvarově odlišnou skupinu (obr. 267). Vyskytuje se velmi sporadicky, ale poměrně pravidelně na pohřebi­ štích i centrálních sídlištích. Díky celým tvarům nalezeným v hro­ bech známe malé dvojuché amfory, lahve, džbány, případně čutory (ploché lahve). Toto zboží se vyznačuje jemnou hlínou, hladkým povrchem a odstíny béžové až žluté či okrové barvy. Každopádně šlo o speciální keramiku vhodnou pro ukládání tekutin, která splňuje představy o „stolním náčiní“. Sídlištní materiál je fragmentární: v Mikulčicích reprezentuje cca 400 fragmentů, což je odhadem 0,2 promile z veškeré keramiky nalezené na lokalitě. Nález hrn­ čířské pece s vsázkou této keramiky z Uherského Hradiště - Sadů odpovídá obrazu vyplývajícímu z výsledků posledních analýz.11 Srovnání nálezů moravských, rakouských a maďarských ukazuje, že

a to ve specializovaných, možná klášterních dílnách. Je možné, že docházelo k nadregionálnímu obchodu s touto keramikou (či s jejím případným specifickým obsahem). Zdá se tedy, že keramika, ač nejčastěji nacházený artefakt na velkomoravských lokalitách, nehrála v preferencích elit nějakou význačnější úlohu. Kvality „stolní“ keramiky splňovala v podstatě jen tzv. keramika antických tvarů. Je pravděpodobné, že úlohu reprezentativního stolního náčiní hrály nádoby z jiného materiálu jako je sklo, rohovina, popř. kov. Ovšem pokud jde o výjimečné artefakty, navíc třeba umělecky hodnotné, je možné, že „zmizely“ v neklidných dobách zániku centra v podobě kořisti nebo ukrytého cenného majetku. Šance na jejich objevení je tak o poznání menší než v případě běžných artefaktů. Co tedy lze vyvozovat o keramických nádobách v souvislosti s reprezentací velkomoravských center? Je pravděpodobné, že v elitním prostředí byla rozšířena stejná užitková keramika jako v ostatních oblastech moravské společnosti 9. století. Jedinou výjimkou mohly být amfory, láhve a džbány z hlazené žluté hlíny označované jako keramika antických tvarů. Představovaly specifické zboží, jež můžeme s velkou pravděpodobností spojovat s velkomo­ ravskými elitami.

11

Herold 2008.

Obr. 267 Hlazená žlutá keramika (keramika antických tvarů) z Mikulčic a jejich zázemí

376

3.10.1 exkurz Velkomoravské keramické okruhy – mikulčický a blučinský — Marian Mazuch

Všechny keramické nádoby lze posuzovat a třídit ze dvou základních hledisek. Z hlediska morfologického (tvar nádoby, profilace okraje, výzdoba) a technologického (keramická třída charakterizovaná hmotou, výpalem a celkovou kvalitou výroby).1 Tyto vlastnosti nazýváme souhrnně keramickými znaky. Morfologické znaky nádob nelze oddělovat od jejich technolo­ gických vlastností, resp. kvality provedení, ačkoliv formálně se tak často děje. Jako příklad uveďme výzdobu, jež je vytvářena s růz­ nou mírou schopnosti a zkušenosti svého tvůrce; ta se pak odráží v konečné vizáži nádoby. Například vysoká a často i silně skloněná vlnovka je výrazem značných řemeslných dovedností hrnčíře a její 1

konkrétní tvar může prozrazovat jeho osobní rukopis. Podobně se osobní vklad tvůrce promítá do celkového tvaru nádoby, tj. do způsobu utváření dna, stěn, hrdla i okraje nádob. Nádoby spadající pod keramické okruhy blučinský (BO) a mi­ kulčický (MO) představující podobně jako okruh pomoravský tech­ nologicky nejvyspělejší velkomoravskou keramiku. Reprezentuje je přesná tektonika nádob, stejnoměrná tloušťka stěn, kvalitní povrchová úprava. To vše svědčí o dokonalém zvládnutí technolo­ gie výroby na jednotalířovém hrnčířském kruhu a výpalu patrně v dvoukomorových pecích. Charakteristické je rovněž rutinní zvládnutí morfologických prvků – složitější, ale přesto se masově

Bubeník – Frolík 1995, 129–130.

Obr. 268 Nádoby blučinského keramického okruhu z Mikulčic

A1

B1

C1

D1

E1

A2

B2

C2

D2

E2

A3

C3

A4

C4

Obr. 269 Typy výzdoby keramiky blučinského okruhu

377

opakující typická profilace okrajů nebo pravidelnost v provedení a stylu výzdoby. V porovnání s ostatní běžnou keramikou lze ho­ vořit o vyšší kvalitě. Pro nádoby BO jsou stěžejní dva základní keramické prvky – nejnápadnější je specifická výzdoba a dále technologická úroveň zpracování.2 Výzdoba se vyznačuje kombinací výrazných, často vysokých vlnovek a horizontálních šroubovic provedených vždy jednoduchým rydlem (obr. 268). Tedy motivem, který se na ostatním soudobém keramickém materiálu na Moravě v podstatě neobjevuje a který tak představuje v rámci středohradištního období určité novum. Použití druhu rydla – jednoduchého u BO a hřebenového u MO – tak představuje zásadní rozdíl mezi oběma sledovanými okruhy. Z různých kombinací výzdobných dekorů se nejčastěji objevuje typ A (asi na polovině nádob). Typ A spolu s typem D tvoří výzdobu téměř tří čtvrtin všech nádob, které byly dosud analyzovány (obr. 269). Také okraje nádob jsou vytvářeny složitěji než u běžné soudobé produkce. Až na výjimky se na keramice BO vyskytuje šest typů okrajů (obr. 270), přičemž nejčastějšími jsou okraje typu 1 a 2 (spolu se vyskytují téměř na třech čtvrtinách všech nádob této keramické skupiny). Většina nádob BO je vypálena do tmavších odstínů šedé až černé s často se vyskytujícími oranžovočervenými nepravidelnými skvrnami. Použitý materiál je spíše jemnější, jen s lehce krupičkovým nebo téměř hladkým povrchem. Pro nádoby MO je nejcharakterističtější jejich zvláštní okraj (obr. 271).3 Bývá značně esovitě prohnutý, často je spolu s partií hrdla upravován zvnějšku, někdy i zevnitř, a to pomocí šablony. Především je však ukončen typickým žlábkem. Někdy je žlábek jen slabě naznačen, jindy je proveden velmi nápadně; existují však i nádoby, které tento žlábek postrádají. Přesto lze všechny tyto tvary řadit ke keramickému okruhu MO, a to na základě dalších typických znaků, jako je výše zmiňovaná úprava okraje a hrdla šablonou nebo výzdoba prováděná téměř výlučně hřebenovým rydlem (obr. 272). Pro výzdobu nádob MO je typické střídání vý­ zdobných pásů vlnic a vodorovných rýh. Dekor nejčastěji začíná pod hrdlem vícenásobnou vlnicí, níže následují buď další vlnice, nebo pásy hřebenem rytých vodorovných linií. Vlnice bývají – opět v protikladu k BO – převážně nízké. Keramická hmota je v naprosté většině případů ostřena středně zrnitým pískem a vytváří kru­ pičkovitý povrch v barevné škále světle béžových až šedohnědých odstínů s četnými růžovými až oranžovými skvrnami. Technologická úroveň nádob MO je oproti ostatní velkomorav­ ské keramice z Mikulčic podstatně vyšší. V rámci celé keramické produkce vrcholné fáze existence Velké Moravy – s výjimkou spe­ cifického fenoménu tzv. nádob antických tvarů – je keramika MO jednoznačně nejkvalitněji provedena. Tvarování stěn nádob je pravidelné, střep je v porovnání s ostatní keramikou (včetně BO) relativně tenkostěnný. Naproti tomu povrchová úprava je v po­ rovnání s BO méně dokonalá: povrch bývá zvnějšku často zvlněný či hrbolatý a jsou na něm patrny někdy stopy po prstech tvořící lokální promáčknutí stěn. Tento jev svědčí o určité degradaci, kterou můžeme přirovnat k průvodním jevům „sériové“ výroby. Síla stěn nádob přirozeně roste se zvětšujícím se objemem, ovšem i velké a „obří“ nádoby MO mívají relativně tenké stěny. Celková proporcionální vyrovnanost (velikost a provedení okraje, síla dna, přechod hrdla) svědčí o dokonalém zvládnutí výrobní technologie.

Velmi zřetelné rozdíly v technologické úrovni výroby kera­ miky jsou patrny mezi nádobami sídlištními a hrobovými. Oproti nádobám užívaným v živé kultuře velkomoravských sídlišť pro praktické účely vaření či přechovávání potravin reprezentuje „hrobová keramika“ primárně obaly na potravinové milodary, které doprovázely mrtvého na jeho cestě na onen svět.4 Vedle technologického provedení je rozdíl též ve velikosti nádob (nádoby z hrobů jsou v průměru mnohem menší) a v celkových propor­ cích. Zdá se, že vzhledem k užšímu hrdlu byly v hrobech častěji uchovávány tekutiny, naopak sídlištní hrnce vykazují spíše širší hrdlo praktické pro účely vaření. Vzhledem k otázce funkčního významu obou okruhů je dobré zmínit jeden zajímavý moment. Na sídlištích nacházíme více než 70 % nádob MO se širokým hrdlem, zatímco u keramiky BO je to jen asi 40 %. Byla snad keramika BO více užívána jako stolní nádobí?

2 3

4

Charakteristika BO vychází z analýzy publikované v Mazuch 2013, 45–47. Charakteristika MO vychází z analýzy publikované v Mazuch 2013, 61–67.

378

1

1

1

1

4

4

1

4

1

2

1

2

4

5

2

5

2

2

2

2

5

5

3

6

3

3

3

3

6

6

6

6

Obr. 270 Typy okrajů keramiky blučinského okruhu

4

4

1 1

1

3 3

3

4

1

1

1

1

3

3

3

3

5

5

2 2

2

4

4

4

5

2

2

2

2

4

4

4

4

I

I

II

I I

II

II

Obr. 271 Typy okrajů mikulčického keramického okruhu z Mikulčic (typy ukončení okraje 1–4, podoba okraje I–II)

Tyto i následující rozdíly viz Mazuch 2013, 90–91.

I

II II

Obr. 272 Nádoby mikulčického keramického okruhu z Mikulčic

379

3.10.2 exkurz Uherské Hradiště - Sady. Pec na vypalování střešní krytiny a žluté keramiky antických tvarů1 — Luděk Galuška, Jakub Langr, Lucie Valášková

V průběhu archeologických výzkumů na Výšině sv. Metoděje v Uherském Hradišti - Sadech v letech 1959 až 1965 byly kromě pozůstatků sakrálních staveb a hrobů objeveny také sídlištní objekty, z  nichž některé obsahovaly nálezy odkazující na vysoce specializovanou výrobní činnost. Především jde o nález pyrotechnologického výrobního objektu v podobě vertikální pece na vypalování keramických produktů. Spolu s předpecní jámou dosahoval objekt délky asi 3,8 m.2 K objevu došlo v roce 1963 při provádění sondáže asi 100 m západně od souboru kostelních staveb, v nadmořské výšce 195 m (obr. 273). Objekt byl situován v místě terénního zlomu a ve směru Z-V zapuštěn do západního svahu sadské ostrožny. Předpecní jáma měla půdorys ve tvaru pětiúhelníku s mírným vychýlením k severu a rozměry 185 × 160 cm, při hloubce 75 až 100 cm. Do jámy od východu ústil asi 60 cm dlouhý, 50 cm široký a 35 cm vysoký tunel, jenž už vlastně byl součástí pece; tudy se do topeniště vkládalo dřevo jako palivo. Samotná pec kopulovitého tvaru sestávala ze dvou hlavních vertikálně uspořádaných částí od­ dělených roštem. Dolní část, tedy topeniště kruhového tvaru, mělo rozměry 130 × 117 a výšku 45 cm. Zachovalá horní část – vypalovací komora – vykazovala rozměry 114 × 95 cm, při neúplné výšce 64 cm. Rošt, který obě části odděloval, a jehož středová část se nakonec propadla do topeniště, měl průměr asi 115 cm a byl silný 10 až 12 cm. V něm vytvořené průduchy byly 6 až 7 cm široké. Stěny jak zapuštěné pece, tak tunelu a roštu byly až do hloubky 25 či 30 cm výrazně poznamenány žárem, což naznačuje dlouhodobé působení velmi vysokých teplot při procesu vypalování. Z hlediska nálezové situace je významné zjištění, že jak mezi zřícenými kusy střední části roštu v topeništi, tak i na jeho zachovalých obvodových čás­ tech byly nalezeny četné nedopálené fragmenty žluté keramiky antických tvarů (více viz esej 3.10 a exkurz 3.10.1) a zlomky pálené střešní krytiny. Lze z toho vyvodit, že pec zřejmě zanikla v průběhu výrobního procesu a že v ní v daný okamžik byly vypalovány nádoby žluté keramiky antických tvarů spolu s komponentami střešní krytiny. Obojí bylo vyrobeno z jemné keramické hmoty bez příměsi středně zrnitého nebo hrubšího písku. V případě stavební keramiky, tedy střešní krytiny, šlo o 136 úlomků tegulí (tašek), dále imbrexů (korýtkovitých prejzů) a ozdobných hřebenovek (obr. 274). Figurují zde i blíže zatím nezařazené kusy pocházející snad z dlaždic (?). Z hlediska třídění střešní krytiny z Uherského Hradiště - Sadů ve smyslu V. Hrubého náležejí uvedené exempláře k 5. skupině.3 1

2 3

Soubor nálezů ze sadské keramické dílny se aktuálně nachází ve stadiu komplexního vyhodnocení, jehož výsledky budou publikovány v jednom z dílů souboru monografií Uherské Hradiště - Sady. 500 let křesťanství ve střední Evropě (prozatím k dispozici Galuška et al. 2018 a Mitáček – Vavřínek 2021). Studie vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace Moravské zemské muzeum (DKRVO, MK000094862). Hrubý 1965a, 41–46. Hrubý 1970b, 95–102.

380

Je ovšem pozoruhodné, že zástupci této skupiny zcela scházejí mezi nálezy z prostoru kostelních staveb sadského sakrálního areálu vzdáleného necelých 100 m. Tam mezi stavebními zbytky a nálezy ze zásypů hrobových jam naopak zřetelně dominují exempláře střešní krytiny Hrubého 1. skupiny (originální kusy z doby antic­ kého Říma) a 2. skupiny (velkomoravské napodobeniny předchozích výrobků).4 Co se týká velkomoravské žluté keramiky antických tvarů, z prostoru sadské pece pochází celkem 140 jejích úlomků. Dominují mezi nimi nezdobené výdutě a dna, ale i ucha a okraje misek a dalších nádobek. Kromě těch pocházejí ze zásypu objektu s pecí také 104 kusy běžné keramické hrnčiny pomoravského typu z 9. století, ovšem místa jejich nalezení naznačují, že se sem dostaly druhotně, až po zániku pece. Je nepochybné, že odkryv popsaného raně středověkého objektu s pecí na vypalování střešní krytiny a žluté keramiky antických tvarů v Uherském Hradišti - Sadech je přinejmenším ve středoev­ ropském prostoru svého druhu jedinečný.5 Ve vztahu k blízkému sakrálnímu areálu ovšem nelze nevidět rozdíl mezi tam nalezenými úlomky střešní krytiny a kusy pocházejícími z roštu pece, tedy z doby zřejmě nedokončeného závěrečného vypalovacího procesu. Vysvětlení by hypoteticky mohlo souviset s určením doby (zejména její délky), v níž byla sadská pec funkční. Existují totiž náznaky, že výzkumem odkrytá pec, asi nepoužívaná příliš dlouhou dobu, mohla na témže místě mít svého staršího předchůdce, tedy pec ještě starší.6 V souvislosti s tím nelze zcela vyloučit možnost, že uživatelé předpokládané starší pece hotovili tegule a imbrexy z materiálu typického pro 2. skupinu třídění V. Hrubého a po naplnění poža­ davků stavitelů sadských sakrálních budov se pokusili o cosi nového: Zhotovit tytéž tegule a imbrexy (a možná i dlaždice) z materiálu, z něhož do té doby vyráběli jen žlutou keramiku antic­kých tvarů. Jistěže jde o hypotézu, ale ne nemožnou. Ostatně, nešlo jen o sadský sakrální areál, neboť části střešní krytiny Hrubého 1. a 2. skupiny nalezly uplatnění také na dalších sakrálních a profánních stavbách staroměstsko-uherskohradišťské sídelní aglomerace – Veligradu, např. na kostele ve Starém Městě - Na Valách, na stavbě palácového typu ve Starém Městě - Na Dědině (zde také při výzkumu rotundy sv. Michaela Archanděla). Opomenout nelze jejich existenci ani na poslední staroměstské architektuře z doby Velké Moravy, a to v poloze Na Špitálkách, kde J. Poulík považoval úlomky pálené střešní krytiny zpočátku za dlaždice.7

4 5 6 7

Nálezy 1. a 2. skupiny byly zastoupeny 875, resp. 771 kusy (Hochmanová-Vávrová 1965, 135; Galuška 1996, 40–41). Srov. např. Herold 2007; Krekovič 2007. Hrubý 1965, 41–46; Varadzin 2010, 68. Srov. Galuška 2011, 97–127.

G F A–E

H

Obr. 273 Poloha pece pro vypalování střešní krytiny a žluté keramiky antických tvarů ve svahu pod sakrálním areálem v Uherském Hradišti - Sadech (žlutý bod) A–F – kostelní komplex; G – roubené domy; H – dřevěná halová stavba

381

0

3 cm

382

Obr. 274 Ozdobná hřebenovka z keramické pece v Uherském Hradišti – Sadech

3.10.3 exkurz Nález keramiky se „silnou glazurou“ — Lumír Poláček

Pokud necháme stranou „hlazenou žlutou keramiku“ (označovanou také jako keramika antických tvarů),1 která byla alespoň zčásti vyrá­ běna v domácích dílnách (viz exkurz 3.10.2), jsou nálezy keramiky průkazně cizího původu v Mikulčicích spíše výjimkou. Představují pouhé jednotlivé exempláře; jako příklad lze uvést několik zlomků byzantské amfory nebo fragment „keramiky se silnou glazurou“ z oblasti Říma (obr. 275).2 Jak se tyto zatím ojedinělé nálezy dostaly do raně středověkých Mikulčic, je sporné. Pokud sem přišly ob­ chodem, pak spíše jako obaly na zboží než jako vlastní komodita. Mohly být i součástí daru. Přestože původ některých mikulčic­ kých nálezů zbraní, skleněných artefaktů a výrobků uměleckého řemesla hledáme v Porýní, nelze zatím z Mikulčic doložit žádné nálezy tamní keramiky, např. amfor s reliéfními pásy, badorfského nebo pingsdorfského zboží, nebo jiných masově distribuovaných 1 2

Herold 2008. Poláček 2007b, 508 s lit.

komodit franského původu (tatingských konvic, mlecích kamenů z bazaltové lávy apod.).3 Průkazné archeologické doklady dálkového obchodu v Mikulčicích jsou tedy relativně skrovné.4 Ukázkovým příkladem konkrétního druhu keramického zboží cizího původu, který je doložen za celou 66letou etapu mikulčic­ kého výzkumu jediným exemplářem, je fragment tzv. keramiky se silnou glazurou rozšířené v období pozdního 8. až 10. století zejména v prostoru Říma a Latia. Nádoby – džbány, hrnce, poklice – byly opatřeny na povrhu silnou olovnatou glazurou a zdobeny aplikovanými hliněnými plátky, rýhami, body nebo vrypy. Hrnce a především džbány mají často výlevku v podobě vyhnutého okraje nádoby nebo pod okrajem samostatně vymodelované trubice.5 Mikulčický nález pochází z výzkumu zaniklého říčního koryta vně opevnění na západní straně předhradí z roku 1964, z hloubky 260 cm pod povrchem (výzkum „koryto 0“).6 Jde o fragment okraje a části výdutě kulovitého džbánku se samostatně vytvarovanou válcovitou výlevkou. Glazovaný povrch nádoby je pokryt hliněnými plastickými „šupinami“ o průměru cca 1 cm. Předmět nalezený v říčních písčitých sedimentech mohla přinést voda, pravděpo­ dobnější je ale souvislost s odpadní vrstvou nacházenou běžně ve výplni koryta před hradbou. Kontakty Mikulčic, resp. Mojmírovské Moravy s Apeninským poloostrovem, konkrétně s oblastí Říma lze předpokládat na základě písemných zpráv. Spojnice mezi středním Pomoravím a Římem musela být poměrně živá, a to zejména v souvislosti s diplomatickými cestami, poselstvími a obchodními kontakty směřujícími do Benátek a odsud dále do Říma nebo po moři do Byzance a celého východního Středomoří.7 Průběh suchozemské spojnice mezi Dunajem a Adrií trasou jantarové stezky východně kolem Alp naznačují nálezy byzantských mincí.8 3

4 5 6 7 8

0

Srov. např. doklady karolinských vlivů a importů z hradiště Starigard/Oldenburg, situovaného v severozápadním cípu slovanského sídelního území v dnešním v německém Šlesvicku-Holštýnsku (Gabriel 1988a). Poláček 2007b, 506–511. De Luca 1999. Klanica 1964, Tab. 44; k výzkumu „koryta 0“ viz Poláček 2014a, 19–30. Jako zboží se „silnou glazurou“ byl nález identifikován až později (Poláček 2007b, 508, Fig. 6B). Tůma 1985. McCormick 2001, 369–384.

3 cm

Obr. 275 Fragment džbánku se silnou glazurou („Keramik mit dicker Glasur“) nalezený v Mikulčicích a pocházející z oblasti Říma/Latia

383

384

Život, smrt a zdraví. Vyčteno z kostí

4

Porotické léze na lebeční klenbě, zadní partii temenních kostí, jsou často spojovány s anémií (porotická hyperostóza). Jde o jeden z ukazatelů nespecifických stresových událostí v období lidské ontogeneze

4.1  Antropologické, demografické a zdravotní charakteristiky obyvatel raně středověké Velké Moravy —P  etr Velemínský, Šárka Bejdová, Lucie Bigoni, Hana Brzobohatá, Sylva Drtikolová Kaupová, Petra Brukner Havelková, Alexandra Ibrová, Vladimír Sládek, Petra Stránská, Jana Velemínská, Eliška Zazvonilová, Jaroslav Brůžek

Od napsání knihy Milana Stloukala a  Luboše Vyhnánka Slované z Velkomoravských Mikulčic z roku 1976, zaměřené především na paleodemografickou analýzu a  údaje o  nemocích a  zraněních, uplynulo již téměř půlstoletí. Od té doby se v  antropologii mi­ nulých populací zavedla nová paradigmata, odehrály se výrazné změny v přístupu a koncepci zpracování pohřebišť. Změnil a roz­ šířil se výběr hodnocených biologických znaků a modifikovala se metodika jejich hodnocení. Zásadní změny v  náplni a  cílech vý­ zkumu souvisí s definováním tzv. bioarcheologie.1 Ta na základě archeologických pramenů řeší otázky spojené s vývojem člověka a  jeho adaptací k  podmínkám, ve kterých žije. Studuje tedy na lidské kostře znaky a  ukazatele, které jsou podmíněné kvalitou přírodního prostředí a výživy či charakterem a mírou fyzických aktivit člověka. Bioarcheologie je založena na spolupráci řady pří­ rodovědných a společenských oborů. Současná bioarcheologie má kořeny v dřívějším biokulturním přístupu s důrazem na archeologickou kontextualizaci.2 Zkoumá dopady životního stylu, chování našich předků a vlivy prostředí na biologii skeletu, přesněji na morfologii a zdravotní stav. 3 Teo­ rie o  životním cyklu je koncepční rámec používaný v  různých vědních oborech biologie a společenských věd. Studie věnující se životním cyklům a analýze morfologie kostní tkáně, vedou k po­ chopení toho, jak růst, strava, fyzické aktivity, fyziologické fyzické zátěže a stárnutí působí na lidskou kostru.4 V  posledních desetiletích se tedy antropologické výzkumy snaží získat především informace o způsobu života obyvatel Velké Moravy, tzn. zjistit, do jaké míry se kvalita životních podmínek a  nepřímo i  socioekonomická struktura společnosti odrazila na lidské kostře. Proběhla celá řada výzkumů, které přinesly nové poznatky o  obyvatelstvu předpokládaného prvního státního útvaru na území České republiky – Velké Moravy.5 Značná část těchto výzkumů se soustředila na sídlištní aglo­ meraci Mikulčice6 a na hradiště Pohansko u Břeclavi.7 Biologické znaky byly často hodnoceny v  kontextu sociálně-ekonomické stratifikace vymezené závěry archeologických výzkumů.8 Jedním kritériem sociální klasifikace byla poloha pohřebiště v rámci síd­ lištní aglomerace, resp. hradiště. V  případě sídlištní aglomerace Mikulčice bylo hodnocení biologických charakteristik a srovnání obyvatel založeno na  rozdělení aglomerace na opevněné jádro

1 2 3 4 5 6 7 8

Larsen 1997. Buikstra – Beck eds. 2017. Larsen 2002. Agarwal 2016. Viz např. Poulík 1976. Velemínský – Poláček eds. 2008. Sládek – Macháček 2017. Poláček 2008d; Macháček 2010; Garcin et al. 2010; Havelková – Hladík – Velemínský 2013; Bigoni et al. 2013.

(akropole a  předhradí9), podhradí (suburbium, extramurální osídlení) a zázemí. Vycházelo se z předpokladu, že na území mi­ kulčické akropole byli pohřbeni především nejvýše postavení jedinci („elita“), v podhradí byli výrazněji zastoupeni příslušníci střední sociální vrstvy, např. řemeslníci, a  konečně v  zázemí především zemědělské obyvatelstvo. Druhým kritériem zařazení jedinců do sociálních skupin byl charakter a  bohatost hrobové výbavy. Zde se vycházelo z  předpokladu, že zbraně, jezdecká vý­ bava a zlaté, pozlacené či stříbrné šperky ukazují na vyšší sociální postavení jedince. Následující text lze považovat i za jakési částečné shrnutí zá­ věrů antropologických výzkumů velkomoravské populace posled­ ních dvou dekád. Nejde tedy pouze o  závěry studií věnovaných biologické odlišnosti nebo variabilitě společenských elit Velké Moravy.

Od dětství do smrti: růst, tělesná velikost a výživa Lidský život je možné rozdělit do kategorií s neostrými hranicemi, které vycházejí z  odhadu věku dožití jedince. Věk je v  dnešním moderním industrializovaném světě chápán jako chronologický fenomén, který se projevuje v  procesu růstu, zrání a  degene­ race. Zatímco stárnutí je často považováno za univerzální proces, v kaž­dé sociální skupině je potom dosažený věk hlavní strukturu­ jící silou společnosti. Různé kultury vždy rozdělují životní cyklus do série etap, z  nichž každá je doprovázena sociálními atributy nebo očekáváními vhodnými pro tu kterou věkovou skupinu.10 Pro sledování demografického profilu minulých populací jsou využívány – stejně jako v  demografii současných popu­ lací – empirické úmrtnostní tabulky, které jsou založeny na pří­ slušnosti jedinců ve věkových kohortách a  sledování procesu vymírání.11 Primárními funkcemi jsou zde naděje dožití ve věku  x (ex) a pravděpodobnost úmrtí ve věku x (qx) měřící relativní in­ tenzitu úmrtnosti. Úmrtnostní tabulky je možné vytvářet za ur­ čitých předpokladů, které však v paleodemografii nelze dodržet. Těmito předpoklady jsou především kompletnost a reprezentativ­ nost kosterního souboru, stabilita a stacionarita populace.12 Jeli­ kož z více důvodů postrádáme na pohřebištích malé děti a staré jedince, profil úmrtnosti sledované populace a  hodnoty demo­ grafických parametrů jsou zčásti zkreslené, a proto bývají v bio­ archeologii využívány modelové úmrtnostní tabulky.

9 10 11 12

V rámci opevněného jádra aglomerace se pohřebiště nacházela na akropoli, zatímco předhradí bylo čistě obytným areálem. Agarwal 2016. Hoppa – Vaupel eds. 2008. Chamberlain 2006.

387

Demografické údaje zjištěné z empirických tabulek pro kon­ krétní soubor koster používáme především k nedemografickým účelům, tedy pro zjištění informací, zda některá věková skupina na pohřebišti chybí či naopak je v  nadbytku. Takové informace mohou sloužit k  archeologické interpretaci, identifikaci demo­ grafických krizí a v neposlední řadě i k úvahám o reprezentativ­ nosti souboru pro následné bioarcheologické analýzy. Vzhledem k  přesnosti a  spolehlivosti odhadu věku dožití dospělých osob, opouštíme starší tradiční koncept desetiletých věkových tříd a  dospělé jedince řadíme do tří širších věkových kategorií: mladé dospělé do 30 let, dospělé od 30 do 60 let a staré jedince nad 60 let. Poslední věková skupina, nad 60 let, v minu­ lých výzkumech z  různých důvodů (např. metody odhadu věku dožití podhodnocují věk starších jedinců, tafonomické procesy, vysoká variabilita stárnutí) chybí a tato absence starých lidí vedla často k mylné domněnce, že se lidé dříve takového věku nedoží­ vali. Není tedy rovněž reálné zjistit tak exaktně údaje, jakými tra­ dičně disponuje demografie, jako jsou např. průměrný věk dožití, naděje dožití, průměrný počet dětí narozených jedné ženě, veli­ kost rodiny atd. Dosavadní paleodemografické výzkumy uváděly, že v  Mikulčicích bylo mezi dospělými nejvíce pohřbů ve věkové skupině 30–50 let, u dětí tradičně chyběly děti do 1 roku a nejvíce nedospělých jedinců bylo ve věkových třídách 2–5 let a 12–14 let.13 Toto však neznamená, že empirické údaje o věku dožití lze pova­ žovat za informace o úmrtnosti. Křivka vymírání má své obecně platné zákonitosti, kterých využíváme, abychom zjistili, zda naše empirické hodnoty odpovídají očekávané úmrtnosti, či se od ní významně liší. Je známo, že úmrtnost je nejvyšší v raném věku do jednoho roku, pak podstatně klesá a  nejnižší je v  období dospí­ vání, tj. mezi pubertou a ranou dospělostí. Poté se zvyšuje a kul­ minuje ve středním dospělém věku, aby dosáhla svého vrcholu ve věku blízkém stovce let. Ve světle nových poznatků o přesnosti a spolehlivosti odhadu věku na základě kostry však nelze stano­ vovat, ale pouze odhadovat demografické parametry; pouze se jimi můžeme řídit při hodnocení, zda soubor představuje celek s  běžnými parametry vymírání archaických populací. Uvádět proto v archeologických souborech procentuální hodnoty počtu zemřelých v jednotlivých věkových skupinách a vzájemně je po­ rovnávat a hodnotit mezi různými pohřebišti je neodůvodnitelné a postrádající smysl. Velkomoravské, přesněji mikulčické soubory koster byly hodnoceny pomocí recentních metod, které dovolují identifiko­ vat staré jedince. V  mikulčických souborech z  akropole a  pod­ hradí jsme nalezli asi 8,5 % jedinců starších 60 let. Empirické hodnoty vymírání získané z  mikulčických pohřebišť byly srov­ nány s  teoretickými hodnotami uvedenými v  Ledermannových úmrtnostních tabulkách pro archaické populace.14 Jako naděje dožití při narození (e0) byly zvoleny hodnoty 25 let a 35 let. Tyto hodnoty odpovídají jednak předpokládané schopnosti reprodu­ kování dané populace, jednak nižší naději dožití ve srovnání se současností. Oproti teoretické úmrtnosti v archaických populacích vyka­ zují velkomoravské soubory z  pohřebišť od 3. kostela (trojlodní bazilika) a 6. kostela o více než procento vyšší výskyt nedospělých ve věkových kategoriích 5–9, 10–14 a 15–18 let (obr. 276).

13 14

Stloukal 1989; Velemínský et al. 2005. Ledermann 1969.

388

To může znamenat i  důsledek zvýšené fertility, která se od­ ráží i ve vyšší mortalitě. Naopak v kategorii mladších dospělých (20–29 let) je, oproti teoretickému modelu úmrtnosti s nadějí do­ žití 25 až 35 let, úmrtnost na dolní hranici variační šíře. Toto je více patrné u pohřebiště u 3. kostela. Naopak v kategorii dospě­ lých od 30 do 59 let vidíme zvýšený výskyt jedinců, a to opětovně vyšší u 3. kostela.15 Je možné, že tento rozdíl odráží příchod nových obyvatel do mocenského centra v  Mikulčicích. Ani v  jednom případě ovšem nebyl zaznamenán statisticky významný rozdíl v  úmrt­ nosti mužů a žen, a to platí ve všech věkových skupinách (obr. 277, 278). Celkově je možno hodnotit obě uvedená pohřebiště podle věkové struktury jako téměř rovnocenná, s  přirozenou mortali­ tou, bez výrazných demografických anomálií. Obě pohřebiště lze proto využít k  další bioarcheologické analýze bez zvláštních omezení.

Od raného dětství do dospívání Sledování růstu a  vývoje dětí v  archeologických souborech je velmi problematické.16 Zemřelí totiž nereprezentují živé a  přeží­ vající jedince populace. Růst je nejčastěji hodnocen na základě měření délek diafýz dlouhých kostí končetin. Pionýrskou prací v tomto směru je více než čtyřicet let stará studie Milana Stloukala a  Hany Hanákové (1978), která je stále platná a  využívaná.17 Jed­ nou z největších změn, které jedinec čelí v prvních letech života, je bezesporu odstavení dítěte, tedy doba kdy matka přestane dítě kojit svým mateřským mlékem a  to přechází na pevnou stravu. S pomocí izotopové analýzy zubních tkání (konkrétně zuboviny) je možné do určité míry rekonstruovat průběh odstavení u  mi­ nulých populací.18 Dosavadní výzkum velkomoravské populace v  této oblasti ukazuje, že v  populaci Mikulčic byl věk odstavení dítěte značně variabilní – některé děti byly kompletně odstaveny už v  průběhu druhého roku života, jiné přijímaly významné množství mateřského mléka ještě po dovršení tří let. Oproti tomu ve srovnávacím souboru obyvatel zázemí Mikulčic (lokality Jose­ fov a Prušánky) byl pozorován jeden jasný vzorec, podle kterého byla většina dětí odstavována v  průběhu třetího roku života. Na základě dosavadních výsledků však nelze s jistotou říci, zda vari­ abilnější přístup mikulčických žen byl spojen s přítomností elit, které mohly mít oproti většině populace specifické normy cho­ vání. Důležitou roli však mohly hrát i  jiné faktory, kupříkladu náboženská pravidla či podíl migrantů.19 Na tuto otázku může přinést odpověď v  současnosti probíhající navazující výzkum, který studuje změnu stravy v prvních letech života na větším sou­ boru jedinců s použitím senzitivnější metodologie. O době odstavení nepřímo vypovídají i hypoplastické defekty zubní skloviny, přesněji lineární hypoplazie skloviny („linear enamel hypoplasia“ = LEH; obr. 279). Tyto defekty jsou vysvětlo­ vány dočasným zastavením nebo narušením vývoje, mineralizací zubní skloviny20 v důsledku prodělané stresové události v dětství.21

15 16 17 18 19 20 21

Stloukal – Vyhnánek 1976; Zazvonilová – Velemínský – Brůžek 2020. Garcin et al. 2010; Mays 2018. Stloukal – Hanáková 1978. Beaumont et al. 2013. Kaupová et al. 2014. Např. Goodman – Rose 1990; Goodman et al. 1988. Např. King – Humphrey – Hillson 2005.

1000,00

Koeficient úmrtnosti (‰)

900,00 800,00 700,00 600,00 Ledermann (e° = 25 let)

500,00 400,00

Ledermann (e° = 35 let)

300,00 Mikulčice, 3. kostel

200,00

Mikulčice, 6. kostel

100,00 0,00 [0]

[1–4]

[5–9]

[10–14]

[15–19]

[20–29]

[30–59]

[60+] věková skupina (roky)

Obr. 276 Koeficienty úmrtnosti skupin jedinců pohřbených u 3. a 6. kostela na mikulčickém hradisku a srovnání s křivkami úmrtnosti archaických populací podle Ledermanna (1969) s 95% hladinou pravděpodobnosti pro střední délku života 25–35 let

1000,00

Koeficient úmrtnosti (‰)

900,00 800,00 700,00 600,00 Ledermann (e° = 25 let)

500,00 400,00

Ledermann (e° = 35 let)

300,00 Mikulčice, 3. kostel, ženy

200,00

Mikulčice, 3. kostel, muži

100,00 0,00 [0]

[1–4]

[5–9]

[10–14]

[15–19]

[20–29]

[30–59]

[60+] věková skupina (roky)

Obr. 277 Koeficienty úmrtnosti skupiny jedinců pohřbené na pohřebišti u 3. kostela v Mikulčicích a porovnání s křivkami úmrtnosti archaických populací podle Ledermanna (1969) s 95% hladinou pravděpodobnosti pro střední délku života 25–35 let

1000,00

Koeficient úmrtnosti (‰)

900,00 800,00 700,00 600,00 Ledermann (e° = 25 let)

500,00 400,00

Ledermann (e° = 35 let)

300,00 Mikulčice, 6. kostel, ženy

200,00

Mikulčice, 6. kostel, muži

100,00 0,00 [0]

[1–4]

[5–9]

[10–14]

[15–19]

[20–29]

[30–59]

[60+] věková skupina (roky)

Obr. 278 Koeficienty úmrtnosti skupiny jedinců pohřbené na pohřebišti u 6. kostela v Mikulčicích a porovnání s křivkami úmrtnosti archaických populací podle Ledermanna (1969) s 95% hladinou pravděpodobnosti pro střední délku života 25–35 let

389

Obr. 279 Lineární hypoplasie skloviny (LEH) u horního centrálního řezáku (odlitek zubu)

Obr. 280 Harrisovy linie u kostí holenních 4–5letého dítěte Mikulčice – 3. kostel, hrob 473

Obr. 281 Lineární hypoplasie skloviny (LEH) u horních mediálních řezáků 9–11letého dítěte Mikulčice-Kostelisko, hrob 1956

390

1

2

Obr. 282 Cribra orbitalia jsou analogickým indikátorem nespecifické stresové události v dětství, v období ontogeneze. Často jsou považovány za projev anemického syndromu a jsou způsobené problémy s tvorbou hemoglobinu podmíněnými nedostatkem železa. Jde o pórovité až trámčité změny, léze v horním stropu očnic 1 – zřetelné porézní až rýhované změny v očnicích 9–10letého dítěte, Mikulčice – 3. kostel, hrob 337; 2 – kribrózní změny ve stropě očnice mladší ženy, Mikulčice – 2. kostel, hrob 288

0

3 cm

Obr. 283 Mineralizace chrupu u horního zubního oblouku – stav u zhruba 9–11letého dítěte. V levém zubním oblouku je patrné založení korunky prvního třenového zubu a druhé stoličky a současně jsou ještě přítomné druhé mléčné stoličky Mikulčice-Kostelisko, hrob 1956

391

U  velkomoravské populace sídlištní aglomerace Mikulčice vzni­ kaly LEH defekty nejčastěji právě mezi druhým a  čtvrtým, popřípadě pátým rokem dítěte, bez ohledu na jeho sociálně-eko­ nomickou příslušnost.22 To znamená v období odstavení dítěte od mateřské stravy. Nejcitlivější ke vzniku LEH byly dolní špičáky a horní řezáky (obr. 281).23 Vzhledem k tomu, že mnohé studie u (pre-)historických i sou­ časných populací potvrdily vztah mezi nedostatečnou výživou a vyšším výskytem LEH, očekávali bychom, že venkovská skupina ze zázemí Mikulčic bude vykazovat vyšší frekvenci LEH, ale opak je pravdou: statisticky signifikantně vyšší výskyt LEH vykazovala populace z  mikulčické akropole.24 K  obdobným výsledkům do­ spěla také studie u pozdně středověké populace z Dánska a Litvy.25 Na druhou stranu, frekvence LEH defektů a událostí byla u oby­ vatelstva mikulčické sídlištní aglomerace signifikantně nižší než u velkomoravské populace z Rajhradu, což lze vysvětlit rozdílným socioekonomickým statusem obou populací.26 Analogickým ukazatelem jsou Harrisovy linie, které vznikají v  metafýzách dlouhých kostí končetin (obr. 280). Opět vznikají v  důsledku dočasné zástavy růstu těla kosti, která je vyvolaná nespecifickou zátěžovou stresovou situací (obr. 282), např. ne­ dostatečnou stravou.27 Oproti zubním defektům LEH se ovšem tyto linie mohou absorbovat, vymizet, tzn. jejich nepřítomnost v  dospělosti nemusí znamenat, že v  dětství u  jedince neexisto­ valy. U  populace z  Mikulčic většina Harrisových linií u  všech dlouhých kostí končetin byla vytvořena víceméně ve stejném ob­ dobí ontogeneze. V případě holenních kostí byla tvorba Harriso­ vých linií nejintenzivnější mezi prvním a třetím rokem života, tj. opět v  období kdy děti byly odstavovány od mateřské stravy.28,  29 Mezi jedinci mikulčické  akropole a  podhradí nebyly zjištěny rozdíly.30 Dospívání neboli puberta je dynamické období vývoje jedince spojené s rychlým růstem tělesné výšky, změnami tvaru a složení těla v závislosti na pohlaví. Tvoří důležitý přechod mezi dětstvím a dospělostí. Růstová akcelerace směřuje k období vrcholu puber­ tálního růstu tzv. maximálního růstového přírůstku (peak heigh velocity = PHV). Potom se rychlost růstu postupně snižuje, nastává tzv. decelerační fáze, která je u  dívek spojena s  výskytem první menstruace, která nastupuje přibližně 1–2 roky po PHV. Nejspolehlivějším fyziologickým ukazatelem odhadu věku u  nedospělých jedinců je mineralizace dentice (obr. 283), která jen nepatrně podléhá vlivům kvality výživy a životního prostředí a  není zpravidla ovlivněna hormonálními změnami. Výjimku představuje mineralizace kořene trvalého špičáku a dolních tře­ nových zubů stálé dentice, která je ovlivněna hormonálně a po­ skytuje spolu s  indikátory kostry informace o  průběhu puberty a  věku první menstruace. Působení nepříznivých vnějších pod­ mínek posouvá reprodukční schopnost jedince do pozdějšího věku. Možnosti monitorování jednotlivých fází puberty byly úspěšné i na identifikovaném kosterním materiálu.31 Předpoklá­ dáme, že v paleolitu, zhruba před 20 000 lety, k nástupu prvního 22 Trefný – Velemínský 2008. 23 Zahradníková 2012. 24 Palubeckaitė – Jankauskas – Boldsen 2002. 25 Ibid. 26 Zahradníková 2012. 27 Např. Grolleau et al. 1997; Alfonso-Durruty 2011. 28 Byers 1991. 29 Velemínský et al. 2005. 30 Havelková-Zítková et al. 2009. 31 Henderson – Padez 2017.

392

menstruačního cyklu docházelo ve věku 7–13 let, a  po příchodu zemědělství u žen reprodukční zralost nastávala mezi 9–14 rokem života. Ve velkomoravských souborech lišících se předpokláda­ nými rozdíly socioekonomické úrovně byla zjištěna shoda ve věku nástupu puberty v 10 až 12 letech a první menstruace u dívek ve 13 letech. Tyto údaje jsou shodné s průběhem puberty dnešních dětí. U velkomoravské mládeže však bylo období puberty prodlou­ ženo oproti současné populaci do 18 až 20 let. Průběh puberty mezi raně středověkými dívkami a chlapci byl v souladu s odliš­ ným fyziologickým vývojem obou pohlaví známým z dnešní doby, kdy dívky vstupují do puberty o  1 až 2 roky dříve než chlapci. Načasování a průběh puberty jsou v souladu se závěry studií pro­ vedených na velkém vzorku jedinců ze středověké Anglie.32 Stejně tak uvádějí španělští autoři prodloužené období dospívání pro středověký soubor ze španělské Murcie.33

Socioekonomické postavení a rekonstrukce stravy pomocí stabilních izotopů S pomocí stabilních izotopů uhlíku (δ13C) a dusíku (δ15N) je možné odhadnout zastoupení jednotlivých – izotopově odlišných – sku­ pin potravy ve stravě konkrétních jedinců.34 V případě studia vel­ komoravské populace byly přitom za relevantní skupiny potravy považovány C3 rostliny (tj. většina rostlin mírného pásma včetně většiny obilovin), C4 rostliny (v daném kontextu proso konzumo­ vané ve formě prosné kaše), živočišné produkty (maso a  mléko) a sladkovodní ryby.35 Z výsledků rekonstrukce stravy plyne, že základ stravy velko­ moravské populace tvořily C3 rostliny, doplňované živočišnými produkty a  prosem. Přestože konzumaci ryb nelze u  některých jedinců vyloučit, ryby na populační úrovni hrály ve stravě maxi­ málně doplňkovou roli. Konzumace prosa bývá často spojována s  nižšími socioekonomickými vrstvami, v  rámci velkomoravské populace bylo ale proso konzumováno v  obdobném množství obyvateli center i  zázemí bez ohledu na jejich socioekonomický status.36 Prvkem stravy, který naopak může být jednoznačně spojován se socioekonomickým postavením jedince, je podíl živočišných produktů ve stravě. Variabilita v přístupu k živočišným produk­ tům byla přitom pozorována na několika úrovních. Obyvatelé zázemí konzumovali méně živočišných produktů než obyvatelé velkomoravských center.37 Rozdíly byly zaznamenány též mezi jed­ notlivými mikulčickými pohřebišti: složení stravy bylo obdobné mezi populací akropole a skupinou pohřbenou u 6. kostela, nižší podíl živočišné složky byl naopak pozorován na pohřebišti v po­ loze Kostelisko.38 A konečně, jak v rámci souboru od 6. kostela, tak v populaci akropole, konzumovali příslušníci elitních vrstev více živočišných produktů (obr. 284). Tento trend byl přitom, zejména na akropoli, výraznější u mužů.39

32 Lewis – Shapland – Watts 2016a; 2016b; Pospíšilová 2017. 33 Doe et al. 2019. 34 Fernandes et al. 2015. 35 Kaupová et al. 2018. 36 Ibid. 37 Ibid. 38 Jílková et al. 2019. 39 Kaupová et al. 2018.

Jiný pohled na výživu – svědectví zubů a kostí

Neelitní ženy

Elitní ženy

Neelitní muži

Elitní muži

Rostliny C3

Rostliny C4

Suchozemská zvířata

Sladkovodní živočichové

Obr. 284 Podíl jednotlivých izotopově odlišných skupin potravy na stravě obyvatel mikulčické akropole ve vztahu k pohlavní příslušnosti a socioekonomickému postavení Průměrné hodnoty podle statistického modelu stravy FRUITS

Činnost žvýkacích svalů se promítá do tvaru dolní čelisti a ovliv­ ňuje její růst. Signifikantní tvarové rozdíly dolní čelisti byly zjištěny jak mezi oběma pohlavími, tak mezi populačními sku­ pinami z mikulčické akropole a podhradí. Hlavní tvarové rozdíly byly lokalizovány především v  oblastech úponů žvýkacích svalů (obr. 285). Tvarové změny čelistí u skupiny z mikulčické akropole navíc naznačují, že lidé zde častěji museli žvýkat potravu tužší konzis­ tence. Podle asymetrie dolní čelisti můžeme v celém souboru do­ kumentovat pravostrannou preferenci žvýkání (obr. 286). I  když strava zanechává stopy na tvrdých tkáních zubů, u mikulčické po­ pulace nebyly nalezeny rozdíly v hodnotách zubního opotřebení.40 Stravovací rozdíly byly sledovány také z  hlediska tloušťky zubní skloviny. Tloušťka zubní skloviny je totiž důležitou cha­ rakteristikou struktury zubu, která je nejen evolučně plastickým znakem,41 ale také poskytuje selektivní odpověď na změny stra­ tegie získávání potravy (subsistenční strategie) a  zátěže spojené s  kousáním a  žvýkáním.42 Předchozí studie ukázaly, že tloušťka skloviny je vázána na subsistenční strategii a  je výsledkem inte­ rakcí mezi jedincem a okolním prostředím.43 Vnitřní struktura zubů je analyzována z  mikroCT snímků. S  pomocí segmentačních softwarů je možné vytvořit třídimen­ zionální povrchové modely, kde jsou rozdíly v  tloušťce skloviny zobrazovány pomocí relativní barevné škály. Výsledky naznačují, že existuje spojení mezi tloušťkou skloviny a  typem stravy (ze­ jména podílem živočišných proteinů a  prosa). Hodnoty rozdílů v  tloušťce skloviny nejsou statisticky signifikantní, nicméně sle­ dují stejný trend jako hodnoty geochemických (izotopových) ana­ lýz. Korelace jsou pozorovatelné i na individuální úrovni a podle 3D topografických modelů tloušťky skloviny můžeme sledovat rozdíl v její distribuci (obr. 287). Zkoumání hrobů elitních vrstev Mikulčické aglomerace uká­ zalo, že u této podskupiny najdeme nejnižší průměrnou tloušťku skloviny a  nejvyšší konzumaci živočišných proteinů. Z  historic­ kého hlediska zajímavé poznatky přinesla analýza vztahu tloušťky skloviny a stabilních izotopů dusíku a uhlíku, jež ukázala trend negativní korelace u  obou izotopů. Tento poznatek podporuje předpoklad historiků, že proso bylo na Velké Moravě tradičně konzumováno ve formě kaší.44

Tělesná velikost a vzhled obyvatel raně středověkých Mikulčic Tělesná velikost je jedním z nejdůležitějších ukazatelů dlouhodo­ bých a  krátkodobých změn v  životě jedince. Popisuje se pomocí výšky postavy a  tělesné hmotnosti (viz index tělesné hmotnosti BMI = body mass index). Tyto dva parametry odrážejí také gene­ tické, environmentální, geografické, ekonomické a sociální ukaza­ tele společnosti, v níž jedinec žil. Jeden z prvních biometrických údajů zaznamenávaných o jedinci, tělesná výška, stále patří mezi nejčastěji zaznamenávané parametry. Zatímco tělesná hmotnost se může v důsledku módy či stravovacích zvyků značně měnit, tě­ lesná výška je považována za více méně stabilní identifikační znak 40 41 42 43 44

Ibrová et al. 2017. Horvath et al. 2014. Mahoney 2013. Le Luyer et al. 2013; Le Luyer – Rottier – Bayle 2014. Ibrová et al. 2019.

393

dospělých jedinců. Ve skutečnosti se však i výška postavy v dospě­ lém věku mění, kolísá během dne v rozmezí 1,5–2 cm vlivem tlaku působícího na meziobratlové ploténky.45 Úbytek vody v meziobrat­ lových ploténkách, změny na obratlích a další faktory rovněž způ­ sobují, že se tělesná výška s věkem snižuje.46 Kolísání tělesné výšky je relativně malé; odhad tělesné výšky z kosterních pozůstatků je ovšem zatížen vždy chybou.47 Přes tyto skutečnosti je tělesná výška považována za dostatečně spolehlivý osteobiografický ukazatel jak pro jedince, tak pro populace.48 Tělesná výška odráží sociální postavení jedince a  je také dobrým indikátorem pro posouzení životních podmínek v  jeho společnosti. Některé z  faktorů, které ovlivňují výšku postavy dospělého člověka, působí během postna­ tálního vývoje, jiné v dospělém věku a další během stárnutí. Stejně tak tělesná hmotnost odráží stravu a  zdravotní stav v období postnatálního vývoje. Na rozdíl od výšky postavy je však tělesná hmotnost citlivější na změny v dospělosti. U minulých po­ pulací lze výšku postavy a tělesnou hmotnost přesněji odhadnout pouze z velmi dobře zachovaných kosterních pozůstatků. Při od­ hadech tělesné velikosti se uplatňují matematické a anatomické metody, často specifické pro danou populaci.49 Upřednostňuje se anatomický model založený na přímém měření nejdůležitějších částí kostry, který však často nelze použít, protože kostra není dostatečně zachovalá. Proto byly speciálně pro období raného středověku našeho území navrženy populačně specifické metody odhadu tělesné výšky a tělesné hmotnosti. Ty zvyšují spolehlivost odhadů a umožňují porovnat vývoj tělesné velikosti s raně středo­ věkými populacemi v jiných částech Evropy.50 Vývoj průměrné výšky postavy dospělé populace na konci pleistocénu a v holocénu je znázorněn na obrázku (obr. 288: 1, 2). Průměrná výška postavy se v těchto obdobích pohybovala od nej­ nižší postavy typické pro první zemědělce neolitu až po nejvyšší hodnoty typické pro lovce a sběrače z období svrchního paleoli­ tu.51 Průměrná výška raně středověkých lidí patřila k  nejvyšším v holocénu – pouze lovci a sběrači a lidé svrchního paleolitu byli vyšší. Muži raného středověku (Mikulčice, Pohansko u  Břeclavi) měli průměrnou tělesnou výšku 169–171 cm a  ženy 156–158 cm.52 V  jistém ohledu byla výška postavy raně středověkého obyvatel­ stva srovnatelná se sociálně slabší populační skupinou 20. století. Průměrná tělesná hmotnost raně středověkých mužů dosa­ hovala 70 kg a u žen 58 kg.53 Průměrně patřila tělesná hmotnost raně středověkých lidí k nejvyšším ze všech zemědělsky aktivních období – vyšší byla opět pouze u  lovecko-sběračských populací svrchního paleolitu. Průměrná tělesná hmotnost raně středově­ kých lidí byla dokonce i vyšší než odhadovaná tělesná hmotnost získaná ze souboru dat moderních lidí nižšího socioekonomic­ kého statusu (obr. 289). Srovnání tělesné velikosti ukazuje, že lidé v raném středověku optimálně reagovali na okolní prostředí. Jako příklad takové re­ akce na životní prostředí v období Velké Moravy může sloužit muž pohřbený v hrobě 153 v rámci 2. kostela na Pohansku u Břeclavi. Patřil k  sociálně nejvýše postaveným mužům dané společnosti,

45 46 47 48 49 50 51 52 53

Reilly – Tyrrell – Troup 1984; Sjøvold 2000. Floyd – Jayasinghe – Dey 2017. Ruff et al. 2012; Cardoso – Marinho – Albanese 2016. Gowland – Walther 2018. Auerbach – Ruff 2010; Hanson 1992; Niskanen – Ruff 2018; Ruff 2018. Sládek et al. 2015; Vercellotti et al. 2009. Sládek et al. 2017. Dobisíková – Katina – Velemínský 2008; Sládek et al. 2015. Sládek et al. 2017.

394

Obr. 285 Relativní rozdíly ve tvaru dolní čelisti mezi skupinou z akropole a podhradí Červená reprezentuje lokální prominenci těchto oblastí u jedinců z akropole ve srovnání s jedinci z podhradí. Model ukazuje protruzi oblastí, které jsou nejvíce ovlivněné úpony žvýkacích svalů

Obr. 286 Směr asymetrie u dolní čelisti Model byl vytvořen srovnáním asymetrických čelistí s průměrnou symetrickou čelistí. U barevné mapy červená reprezentuje lokální prominenci těchto oblastí u jedinců mikulčického hradiska ve srovnání s jedinci v podhradí. U červeno-bílého modelu červená reprezentuje asymetrickou čelist a bílá čelist symetrickou

Obr. 287 Modely horních stoliček reprezentují distribuci skloviny u jedinců s průměrnou hodnotou tloušťky skloviny v dané skupině Vlevo – velkomoravské elity; vpravo – obyvatelé hospodářského zázemí. Červeně jsou vyznačeny oblasti se silnější sklovinou, modře oblasti s nejtenčí sklovinou

80 180

Tělesná hmotnost (kg)

70

Vzrůst (cm)

170

160

60

50

150

rSP

PP

Mes

N

EN

DB

DŽ

Av

RS

PS

N

rSP

1

PP

Mes

N

EN

DB

DŽ

Av

RS

PS

N

2

Obr. 288 Vývoj průměrného vzrůstu a tělesné hmotnosti u populací evropských lovců a sběračů a holocenních populací ve střední Evropě 1 – průměrná výška postavy; 2 – průměrná tělesná hmotnost. Plný modrý čtverec označuje průměrnou hodnotu pro muže a červené kolečko pro ženy. Zkratky: rSP – raný svrchní paleolit; PP – pozdní paleolit; Mes – mezolit; N – neolit; EN – eneolit; DB – doba bronzová; DŽ – doba železná; Av – Avaři; RS – raný středověk; PS – pozdní středověk; N – novověk

95 90 H153 85

Tělesná hmotnost (kg)

80 75 70 Muži (20–34 let) 65 Muži (35–49 let) 60

Muži (50+ let)

55

Ženy (20–34 let)

50

Ženy (35–49 let)

45

Ženy (50+ let) 140

145

150

155

160

165

170

175

180

185

190

Vzrůst (cm)

Obr. 289 Tělesná výška a hmotnost u velkomoravské populační skupiny pohřbené u 2. kostela na Pohansku u Břeclavi, rozdělené podle věku a pohlaví V grafu je zachycen i pohřeb socioekonomicky nejvýznamnějšího jedince z hrobu 153 situovaného na nejprestižnějším místě uvnitř kostela

395

A

B

0,012 C

D

E

Fluktuační asymetrie

0,010

F

0,008

0,006

0,004

MIKcaF

MIKcaM

MIKscF

MIKscM

PachF

PachM

Obr. 290 Změny direkcionální asymetrie (DA) ve tvaru horního obličeje

Obr. 291 Srovnání fluktuační asymetrie (FA) mezi vzorky, ukázáno pro horní obličej

Vzorky z Mikulčic (A–D) byly z hlediska DA podobné. Střední a laterální body horního obličeje se otáčely ve směru hodinových ručiček. Pravá strana horního obličeje se relativně zúžila v pravolevém směru, zejména ve spodní části. Stejně tak byl obličejový oblouk na pravé straně relativně vyšší. Okraje obou očnic se otáčely proti směru hodinových ručiček. Pravá očnice byla relativně nižší a širší, zatímco levá byla více zaoblená. Horní část obličeje DA u Pachnerovy kolekce (E, F) byla mnohem méně vyjádřena než u vzorků z Mikulčic. Pachnerova sbírka vykazovala opačnou tendenci v rotačním tvaru ve středosagitální rovině a ve tvaru horního obličeje, ale podobnou tendenci měla i rotační rovina, a to ve tvaru horního obličeje

Mezi populačními skupinami byly zjištěny statisticky významné rozdíly. Nejvyšší průměrné hodnoty FA byly dosaženy na lebeční spodině, přičemž střední hodnoty byly vyšší než průměrné hodnoty FA v klenbě a nejnižší v horní části obličeje. Ženy z mikulčické akropole vykazovaly statisticky významně vyšší FA ve srovnání s ostatními mikulčickými skupinami; jejich hodnoty FA byly podobné jako u jedinců z velmi zatížené Pachnerovy sbírky. Ženy z mikulčického podhradí vykazovaly výrazně nižší FA než ženy z Pachnerovy sbírky. U mužů nebyly zjištěny žádné rozdíly. Vysvětlivky: MIKcaF – Mikulčice, akropole, ženy; MIKcaM – Mikulčice, akropole, muži; MIKscF – Mikulčice, podhradí, ženy; MIKscM – Mikulčice, podhradí, muži; PachF – Pachnerova kolekce, ženy; PachM – Pachnerova kolekce, muži

a nejspíše tak reprezentuje typické tělesné parametry elit raného středověku. Význam sociálního postavení ve vztahu k tělesné ve­ likosti je podtržen skutečností, že jedinec z hrobu 153 dosahoval nejvyšší tělesné výšky (asi 185 cm) i  hmotnosti (okolo 93 kg) na daném pohřebišti.54 Otázkou však zůstává, v důsledku čeho měly elity větší tělesnou velikost. Mohlo se jednat o důsledek lepší, kva­ litnější stravy a péče v průběhu ontogeneze jedince. Další nepřímé důkazy o  příznivých životních podmínkách v raně středověkém mikulčickém opevněném jádru a extramurál­ ním osídlení byly získány pomocí analýzy tvaru vybraných kostí, kterou umožňují 3D zobrazovací technologie a geometrické mor­ fometrické techniky. Celkový průzkum tvarů celých digitalizova­ ných kostních povrchů lidských holenních kostí ukázal výrazný pohlavní dimorfismus patrný jak u epifýz, kloubních konců, tak 54

Macháček – Sládek 2019.

396

i v celých 3D povrchových datech.55 Obecně, pohlavně specifická morfologie holenních kostí (robustnější mužské kosti s relativně většími koncovými částmi) by mohla být způsobena neidentic­ kým mechanickým prostředím a rozdíly ve velikosti a proporcio­ nalitě mužského a  ženského těla. Vzhledem ke skutečnosti, že silnější pohlavní dimorfismus se projevuje u  populací s  lepšími životními podmínkami, 56 dobře patrné pohlavní rozdíly  mikul­ čických holenních kostí (ve srovnání s  chronologicky odlišnými soubory) svědčí o vysoké kvalitě života. I přes rychlý rozvoj expe­ rimentálních a genetických technik zůstává dosud studium lebky nedílnou součástí studia současných i minulých populací. Je dů­ ležitou analytickou metodou v paleoantropologii, retrospektivní a forenzní antropologii. Je obecně bráno, že velikost a tvar lebky 55 56

Brzobohatá et al. 2014; 2016. Gray – Wolfe 1980.

Umístění hrobu

mm +2

Hrobová výbava

0

-2

Obr. 292 Tvarové a velikostní rozdíly v morfologii lebky mezi jedinci pohřbenými na mikulčickém akropole a jedinci v podhradí (horní řádek) a mezi jedinci pohřbenými s luxusní hrobovou výbavou a jedinci bez hrobové výbavy (dolní řádek) Červená a tmavě modrá barva indikují místa s největšími rozdíly mezi skupinami jedinců, zelená barva označuje místa beze změn tvaru a velikosti. Červeně jsou označeny oblasti, které jsou výraznější u jedinců pohřbených na akropoli (horní linie). Modrá označuje místa, která jsou výraznější u jedinců pohřbených bez hrobové výbavy (spodní linie). Větší rozdíly jsou patrné mezi jedinci dělenými na základě lokace hrobu

je pod silnou kontrolou genetických mechanismů.57 Studium její morfologie proto může přinést odpověď i na otázky vnitropopu­ lační a mezipopulační variability. Starší výzkumy naznačily, že slovanské populace, především vrcholného středověku, měly kratší a  širší lebky než současní lidé, zatímco výška lebky a  obličejové části byly shodné.58 Naše výzkumy srovnávající mikulčické obyvatele a  recentní populace pozorovaly stejný trend, ale zjistily ještě větší šířku lebky u obou pohlaví. U  mikulčických Slovanů jsme podle předpokladu na­ lezli výrazný pohlavní dimorfismus lineárních rozměrů s výjim­ kou výškových rozměrů týlní kosti. Muži měli více vystupující (prominující) nosní kůstky vzhledem k přední partii báze lební, pro ženy byla typická výraznější, dopředu směřující vystoupení 57 58

Např. Johannsdottir et al. 2005. Blajerová 1980.

397

3 1

2

6

5 4

8

7

10

Obr. 293 Rekonstrukce možných obvyklých činností slovanských žen a mužů 9

398

1 – sklizeň; 2 – stavba monoxylů; 3 – tesařství; 4 – kovářství; 5 – zásobování vodou; 6 – orba; 7 – hrnčířství; 8 – rybolov; 9 – mletí obilí; 10 – předení a tkaní

(proklinace) horního alveolárního výběžku a  horních řezáků.59 Detailní kraniometrická srovnání s  recentní populací byla pro­ vedena zvlášť pro obě pohlaví. Mezi nejtypičtější mikroevoluční změny patří vývoj neurokraniální globularity, snížená konvexita obličejové partie a stabilní výška obličeje. Všechny tyto změny se odehrály během posledního tisíciletí a  odpovídají mikroevoluč­ ním sekulárním změnám popsaným též u  současné severoame­ rické populace.60 Rozměry dolní čelisti se od raného středověku do současnosti kontinuálně měnily. Zkracovala se délka těla če­ listi, zatímco výška větve mandibuly se prodlužovala.61 Variabilitu tvaru lebky nejlépe charakterizují metody geo­ metrické morfometrie. Velkou výpovědní hodnotu při studiu způsobu života středověkých populací má míra asymetrie lebky, jelikož ukazuje na nestejnoměrné zatížení žvýkacího aparátu, a je tak schopna odhalit rozdíly ve stravovacích návycích. Odráží také úroveň zátěže z prostředí a tedy i adaptaci kostry na vnější vlivy.62 Otázkou zůstává, jak výrazné byly socioekonomické rozdíly mezi akropolí, podhradím a  zázemím v  Mikulčicích. Na tuto otázku jsme se pokusili odpovědět studiem rozsahu, míry asy­ metrie jednotlivých kostí. Zaměřili jsme na tvar obličejové par­ tie lebky.63 Asymetrie kostry je spojována s  různými zátěžemi působícími během lidského života a  předpokládá se, že i  odráží socioekonomickou strukturu obyvatelstva: čím vyšší je zátěž, tím výraznější je asymetrie. Soustředili jsme se na fluktuační a smě­ rovou, direkcionální asymetrii. Fluktuační asymetrie je přede­ vším indikátorem vývojové stability organismu a  zátěže na něj působícího během života.64 Na druhé straně směrová asymetrie je podmíněna zejména biomechanickým zatížením spojeným s asy­ metrickým žvýkáním. Souvisí tedy s adaptací na stravu a obživu.65 Na základě zjištěných hodnot direkcionální asymetrie obli­ čejové partie (obr. 290) bylo prokázáno vyšší biomechanické zatí­ žení čelistí u jedinců z mikulčického podhradí, a to v souvislosti s  konzumací hrubší a  tužší potravy, jako jsou např. obiloviny. Naproti tomu obyvatelé mikulčické akropole měli ve stravě vyšší podíl masa. Fluktuační (kolísavá) asymetrie obličejové části lebky (obr. 291) odráží rovněž environmentální stres, zátěž a zároveň rostoucí va­ riabilitu populace. V  Mikulčicích nebyly v  tomto směru zjištěny žádné rozdíly mezi muži z akropole a z podhradí, zatímco u žen byly rozdíly statisticky významné. Ženy z  akropole měly vyšší hodnoty fluktuační asymetrie, ta dosahovala podobných hodnot jako vysoce zatížený soubor jedinců z  nižších sociálních vrstev z 20. století.66 Vysoká míra asymetrie a tudíž i zátěže u žen z mikulčické ak­ ropole je překvapivá, protože se předpokládá, že patřily k nejvyšší společenské vrstvě. To naznačuje, že se nemusely nutně těšit před­ pokládaným privilegiím. Vysvětlení by se snad dalo hledat v patri­ lokalitě a  patrilinearitě, tedy cizím, nevelkomoravském původu řady žen pohřbených na akropoli. Muži z vyšších raně středově­ kých sociálních vrstev zřejmě uzavírali politicky výhodné sňatky

Horní i  dolní končetiny jsou obvykle používány asymetricky. Biomechanické zatížení dolních končetin, ale není tak výrazně asymetrické, proto je stranová asymetrie dolních končetin méně výrazná než u horních končetin. To znamená, asymetrie mezi pra­ vou a levou stranou je výraznější na kostech horních končetin.71 Zatímco asymetrie dolních končetin je ve prospěch levé strany, asymetrie horních končetin je výraznější na pravé straně.72 Tento vzorec je podmíněn přímou asociací horní končetiny s neurofy­ ziologickým procesem, vedoucímu k dominanci pravé ruky u lid­ ských skupin – pravou ruku má dominantní přibližně 85 % lidí.73 Souvislost mezi neurofyziologickým procesem a  citlivostí kostí horních končetin také umožňuje rekonstrukci manipulativního chování a změny v obživě u minulých lidských populací.74 Jak se dalo očekávat, u jedinců z Mikulčic byly kosti horních končetin robustnější na pravé straně a  u  dolních končetin byly robustnější naopak levostranné kosti.75 Toto ukazuje, že obyvatelé Mikulčic během života měli výraznou asymetrickou zátěž kon­ četin. Nejvýraznější směrovou asymetrii vykazovala pažní kost.

59 60 61 62 63 64 65 66

67 68 69 70 71 72 73 74 75

Velemínská et al. 2008. Jantz – Meadows Jantz 2000; Wescott – Jantz 2005. Bejdová et al. 2013; 2017; 2018. Graham et al. 2010; Ruff 2008. Bigoni et al. 2013. Palmer – Strobeck 2003; Quinto-Sánchez et al. 2017. Le Huray – Schutkowski 2005; Gomes et al. 2011. Pachner 1937; Bigoni et al. 2013.

a nevěsty často pocházely ze vzdálenějších regionů. Tato zjištění podporují i výsledky studia morfologie celé lebky.67 Dalším ukazatelem, který reflektuje socioekonomický status jedince, může být bohatost předmětů pohřbených s  jedincem jako jeho hrobová výbava.68 Toto kritérium se však při studiu morfologie obličejové partie lebky populace mikulčické aglome­ race neukázalo jako příliš vhodný indikátor sociálního postavení jedince, jelikož žádné statisticky významné rozdíly mezi jedinci pohřbenými s luxusními předměty a jedinci bez těchto předmětů neodhalilo (obr. 292). Pochyby o vhodnosti hrobové výbavy jako in­ dikátoru sociálního statusu byly vyneseny již na základě absence zbraní, nádob a dalších milodarů v hrobech z konce 9. století v ji­ nak bohatě vybavených pohřebištích. K  tomuto jevu docházelo nejspíše v souvislosti s postupující christianizací a s větším uplat­ ňováním křesťanského způsobu pochovávání zemřelých, který na rozdíl od pohanské tradice zapovídal ukládání milodarů mrtvým do hrobu. Mohlo se tak stát, že i vysoce postavený jedinec byl po­ hřben bez jakékoli bohaté hrobové výbavy.69

Zdravotní stav obyvatel velkomoravských Mikulčic Růst během dětství a  dospívání, stejně jako výživa i  fyzická zá­ těž v  dospělosti, souvisejí se  subsistencí (obživou) a  odrážejí se ve  zdravotním stavu jedinců i  celých populací. U  velkomorav­ ské populace z  Mikulčic se systematičtěji – na epidemiologické úrovni – hodnotily především tři zdravotní ukazatele: zdravotní stav chrupu, výskyt degenerativně-produktivních změn kloub­ ních spojení a  výskyt úrazů, zranění. Jako doplňkový indikátor kostního metabolismu byla hodnocena osteoporóza. Ostatní cho­ roby či patologické stavy byly hodnoceny pouze kazuisticky.70

Svalová práce a její projevy na kostře

Bigoni et al. 2013. Poláček 2008d. Např. Měřínský 2006. Např. Stloukal – Vyhnánek 1976. Auerbach – Ruff 2006; Kujanová et al. 2008. Schultz 1937; Kujanová et al. 2008. Papadatou-Pastou et al. 2020. Sládek et al. 2016. Kujanová et al. 2008.

399

Nicméně asymetrie kostí končetin v  Mikulčicích byla méně zře­ telná, než jak ji známe u  pražské chudiny z  počátku 20. století. Zároveň, rozdíly v  asymetrii končetin mezi obyvateli akropole a podhradí byly výraznější u žen než u mužů. Velmi nízké hodnoty fluktuační asymetrie dlouhých kostí ukázaly, že obyvatelé Mikulčic, jak z  akropole, tak podhradí (tj. i  z  předpokládaných nižších vrstev společnosti), žili v  relativně dobrých podmínkách s  nižším vývojovou a  environmentální zá­ těží ve srovnání např. s představiteli nižší společenské třídy z po­ čátku 20. století.76 Jednou z možností, jak alespoň částečně zrekonstruovat ně­ které běžné činnosti prováděné našimi předky na Velké Moravě (obr. 293), je se blíže podívat na úponová místa vazů a  svalů na kostech, na tzv. enthezeální změny. Při opakovaném nebo nadměrném namáhání svalů dochází nejen k jejich zesílení, ale mění se také vzhled, charakter oblastí kostí, kam se svaly upínají.77 Tyto změny jsou podmíněny zánět­ livým procesem a  nazývají se entezopatie či enthezeální změny (entheseal changes – EC).78 Mohou mít různé formy projevu včetně novotvorby (proliferace) nebo úbytku, odbourávání (resorpce) kostní tkáně. Fyzická aktivita může však být pouze jednou z pří­ čin vzniku entezopatií. Jejich vznik podmiňuje rovněž vyšší věk a  určité typy chorob (např. difuzní idiopatická skeletální hype­ rostóza (DISH), spondyloartropatie). Enthezeální změny tohoto původu je nutné při rekonstrukci fyzických aktivit vyloučit, nebrat v úvahu. U sídlištní aglomerace Mikulčice bylo cílem sle­ dování výskytu entezopatií 79 odhalit rozdíly v míře a typu, cha­ rakteru fyzické zátěže u  jedinců s  různým sociálním statusem. Statisticky významné rozdíly ve výskytu enthezeálních změn se zjistily mezi lidmi pochovanými v rámci akropole a lidmi pocho­ vanými v  zázemí Mikulčic (pohřebiště Prušánky a  Josefov). Zá­ sadní bylo především zjištění, že tyto rozdíly mají u mužů a žen zcela jiný charakter. Větší množství enthezeálních změn, hlavně u  horních končetin, se našlo u  mužů pohřbených v  mikulčic­ kém zázemí, kde lze předpokládat vykonávání fyzicky náročněj­ ších aktivit spojených se zemědělstvím, rybolovem, popřípadě stavebními pracemi (obr. 294, 295). Obdobně i ženy z mikulčické akropole a zázemí se statisticky signifikantně odlišovaly. Zde ale byla odlišná situace než u mužů. Svalové úpony žen pochovaných na mikulčické akropoli byly statisticky signifikantně více zatí­ ženy, než tomu bylo u  žen pohřbených v  zemědělském zázemí. To se týkalo zejména svalových úponů u  kostí dolních končetin (obr. 296, 297). Výraznější enthezeální změny tak byly překvapivě častěji prokázány u žen, u kterých se předpokládá vyšší sociální postavení a tudíž i vykonávání fyzicky méně náročných prací.80

1

2

76 Ibid. 77 Benjamin et al. 2006. 78 Villotte et al. 2016. 79 Villotte 2009. 80 Havelková et al. 2011.

400

0

3 cm

0

Obr. 294 Enthezeální změny v oblasti úponu musculus pectoralis major u muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 186 u 2. kostela 1 – změny na přední straně pažní kosti; 2 – změny v oblasti tuberositas radii na přední straně vřetenní kosti

3 cm

1

2

0

3 cm

Obr. 295 Enthezeální změny v oblasti laterálního kondylu a těla obou kostí pažní kosti u ženy starší 40 let, Mikulčice, hrob 615 u 3. kostela 1 – levá pažní kost s degenerativními změnami loketního kloubu (osteofytický okraj trochlei humeru); 2 – anatomická varieta, otvor v loketní jámě (foramen olecrani) u pravé pažní kosti

401

2

0

3 cm

1

Obr. 296 Degenerativní a enthezeální změny u muže staršího 40 let, Mikulčice, 6. kostel, hrob 77/VI 1 – degenerativní změny kyčelního kloubu, osteofytický okraj kyčelní jamky pravé pánve; 2 – enthezeální změny v oblasti sedací kosti (tuber ischiadicum)

402

1

0

3 cm

3

2

4

0

0

3 cm

3 cm

Obr. 297 Enthezeální změny ovlivněné fyzickými aktivitami 1 – enthezeální změny v místě úponu čtyřhlavého svalu stehenního na přední straně pravé čéšky muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 634 u 3. kostela, při čelním pohledu; 2 – stejné enthezeální změny v pohledu shora; 3 – enthezeální změny v místě úponu hýžďového svalu (gluteální tuberozita) na zadní straně pravé kosti stehenní muže staršího 40 let, Mikulčice, hrob 77/IV u 4. kostela; 4 – enthezeální změny – ostruhy – na patě v místě Achillovy šlachy muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 634 u 3. kostela

0

3 cm

403

Zdravotní stav chrupu Zdravotní stav chrupu ovlivňují nejen genetické predispozice a věk jedince, ale i kvalita výživy, forma jejího zpracování a také nemoci, které souvisejí i  se sociálně-ekonomickým postavením skupiny obyvatel. Zdravotní stav chrupu tak nepřímo vypovídá o  životních podmínkách obyvatel Velké Moravy. U  obyvatel síd­ lištní aglomerace Mikulčice byl stupeň frekvence kazivosti (F-CE) u obou pohlaví víceméně homogenní. Obecně, na všech pohřebi­ štích, bylo postiženo kazy více žen než mužů a četnost frekvence kazu obvykle s věkem mírně stoupala. Ta podmiňuje také signifi­ kantní nárůst intravitálních ztrát zubů (obr. 298: 1). Toto je v sou­ ladu se zjištěním jiných studií a  souvisí to zřejmě s  krizovými obdobími života žen, těhotenstvím a laktací, obdobím kojení.81 Statisticky významné rozdíly ve zdravotním stavu chrupu byly prokázány mezi sociálně odlišnými skupinami obyvatel­ stva vyššího věku z území vlastního hradiště a jeho zázemí.82 Do­ spělí jedinci mikulčického hradiště (např. Kostelisko) vykazovali nižší intenzitu kazivosti a nižší podíl intravitálních ztrát než je­ dinci v mikulčickém zázemí (Prušánky, Josefov). Pokud jde o cit­ livost (senzitivitu) jednotlivých zubů ke vzniku kazu, tak zatímco u horní čelisti byly často postiženy nejen druhé stoličky, ale i tře­ nové zuby a špičáky, u dolní čelisti bylo nejvíce kariézních zubů mezi prvními a druhými stoličkami (obr. 298: 2). Obecně platilo, že kazy se častěji vyskytovaly u dolní čelisti a přední zuby byly ka­ zem postiženy podstatně méně než zuby zadní.83 Intravitálně byly ztraceny nejčastěji první dolní stoličky nebo druhé horní stoličky. Ztrátami zubů za života byla více postižena dolní než horní čelist. Hroby s bohatou výbavou vykazovaly zpravidla jak nižší počet ka­ riézních lézí, tak intravitálních ztrát zubů. Tyto rozdíly mohou souviset nejen s odlišnou stravou, ale i s odlišnými hygienickými návyky a léčebnými praktikami.

1 0

3 cm

2 81 82 83

Např. Hanáková – Stloukal 1987. Stránská – Velemínský – Velemínská 2008. Např. Ibid.

0

3 cm

Obr. 298 Zubní zdravotní stav velkomoravské populace 1 – intravitální ztráta všech zubů dolní čelisti u ženy starší 50 let, Prušánky, hrob 42; 2 – rozsáhlý osteitický nidus (absces) v oblasti kořenů levých horních stoliček (26–27), rozsáhlá abraze korunek všech zubů a intravitální ztráta řezáku (23) u starší ženy, Mikulčice-Kostelisko, hrob 2000

404

3 0

3 cm

1

0

3 cm

4

Obr. 299 Rozsáhlé degenerativní změny a vrozený blok na obratlích 1 – těla krčních obratlů (C6) u muže staršího 40 let, Mikulčice, hrob 77/IV u 4. kostela; 2 – těla bederních obratlů (E5) z téhož hrobu; 3 – vrozený blok dvou krčních obratlů (C3/C4) u muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 634 u 3. kostela; 4 – rozsáhlé degenerativní změny na levém apofyzeálním kloubu a těle C3 u téhož obratle 2

35 30 25 20 15 10 5 0 C2

C3

C4

C5

C6

C7

Th1

Th2

Th3

Th4

Th5

Th6

Th7

Th8

Th9

Th10

Th11

Th12

L1

L2

L3

L4

L5

S1

Obr. 300 Výskyt degenerativních produktivních změn u těl obratlů a apofyzeálních kloubů obratlů Červená křivka – změny těl obratlů; modrá křivka – změny apofyzeálních kloubů. Hodnoty jsou uvedeny v %

405

Degenerativní změny kloubů

Úrazy kostí

Dalším onemocněním, kterému věnovalo pozornost více studií, jsou degenerativně produktivní změny kloubních spojení páteře (spondylosis) a apendikulárních kloubů (arthrosis; obr. 299), které představují další skupinu patologických stavů při hodnocení zdravotního stavu velkomoravské populace.84 V  případě degene­ rativně-produktivních změn obratlových těl, tzn. spondylózních změn, lze u  všech velkomoravských pohřebišť nalézt nejvyšší výskyt v  úseku dolní krční (C4-C6), dolní resp. střední hrudní (Th6-Th11) a  dolní bederní páteře (L3-L5), které jsou obecně vy­ staveny největší zátěži. Naopak nejnižší výskyt spondylózních změn je obvykle pozorován u druhého krčního obratle (C2) a na přechodu krčního a  hrudního úseku páteře (C7-Th2; obr. 300). Odlišný stav byl zjištěn u jedinců pochovaných u 3. kostela na ak­ ropoli, kde byl výrazněji postižen přechodný úsek hrudní a  be­ derní páteře (Th12-L2).85 U kloubních spojení výběžků obratlů (apofyzeálních kloubů) se degenerativní změny nacházely nejčastěji v hrudním úseku pá­ teře. Nejčastěji a nejvýrazněji byl postižen čtvrtý hrudní obratel. V  horním hrudním úseku je páteř nejpohyblivější, tzn. kloubní spojení jsou zde vystavena většímu pnutí a zatížení.86 Výskyt dege­ nerativních změn na kloubních spojeních páteře jak meziobratlo­ vých, tak i apofyzeálních, vykazoval tedy protichůdnou distribuci v jednotlivých úsecích páteře. Toto odpovídá odlišným funkčním vlastnostem obou těchto typů kloubů. Výskyt degenerativních změn na páteři vykazuje zpravidla i jistou vazbu na pohlaví. Výskyt degenerativních změn všech kloubních spojení vý­ znamně pozitivně koreluje s věkem. Změny se objevují zpravidla po dosažení třicátého roku života v hrudním a bederním úseku páteře, později jsou výraznější především v  bederním úseku (obr. 301). U  jedinců starších padesáti let se degenerativní spon­ dylózní změny) nacházejí zpravidla již na celé páteři. Na všech pohřebištích sídlištní aglomerace Mikulčice byly zjištěny v tomto směru podobné trendy. Nejvíce jsou obecně postiženy dolní část hrudního úseku a bederní úsek páteře.87 Lze proto předpokládat, že lidé zde byli vystaveni obdobným environmentálním faktorům. Z  velkých kloubů končetin byly degenerativními změnami nejčastěji postiženy kloub ramenní a kloub kyčelní (obr. 302–304). Výskyt artrotických změn apendikulárních kloubů není závislý na pohlavní příslušnosti. Výjimku v tomto směru nejspíše před­ stavuje kolenní kloub (obr. 305). 88

Posledním hodnoceným ukazatelem zdravotního stavu jsou úrazy a  zlomeniny kostí. S  ohledem na archeologické nálezy se před­ pokládá, že mnoho mužů pochovaných na území mikulčické akropole prošlo vojenskými konflikty, bylo bojovníky, členy vo­ jenské družiny. Tudíž výskyt zranění, úrazových změn na jejich kostrách by měl být vyšší než u běžné populace (obr. 306).89 Fre­ kvence úrazových změn kostí pohybového aparátu se sledovala u dvou největších pohřebišť mikulčické akropole, a to pohřebiště u 2. kostela a pohřebiště u 3. kostela. Hodnocení proběhlo na zá­ kladě modifikované metody Judd, která je vhodná pro studium fragmentovaného kosterního materiálu.90 Celkem bylo zaregistro­ váno 50 kostních zlomenin u  necelých 8 % jedinců. Zlomenina byla prokázána u  11 % mužů a  u  necelých 4 % žen. Výskyt mezi oběma pohlavími byl tedy signifikantně odlišný. Nejčastěji byly nacházeny zlomeniny klíční kosti (obr. 307). Druhou nejčastější lokalizaci zlomenin přestavovalo předloktí (obr. 308, 309). Výskyt zlomenin kostí pletence a dlouhých kostí horní končetiny byl sta­ tisticky průkazně vyšší než výskyt zlomenin pánve a  dlouhých kostí dolní končetiny (obr. 310). Zjištěné traumatické změny měly ve většině případů charakter spíše náhodných než záměrných úrazů. Naše výsledky tak zdaleka nepotvrdily vžitou představu o  vyšším výskytu bojových zranění na kostrách mužů pochova­ ných na území mikulčické akropole. V návaznosti na studium traumatických změn proběhl u mi­ kulčické populace výzkum výskytu osteoporotických změn u kosti stehenní,91 u kosti patní a čtvrtého bederního obratle,92 a sice na základě metody duální energetické RTG absorpciometrie (DXA). Přítomnost osteoporotických změn, které pozitivně korelují s vě­ kem, podmiňuje i vyšší pravděpodobnost vzniku zlomenin. Kla­ sickým případem jsou zlomeniny krčku stehenní kosti u starších lidí, které často mohou podmínit i  úmrtí jedince. Mikulčičtí je­ dinci nevykazovali ve srovnání s mladými a zdravými jedinci sou­ časné populace zvýšené riziko vzniku zlomenin.93 U  mikulčické populace byly zjištěné ukazatele minerální hustoty v kosti (Bone mineral density, BMD), vyšší než u recentní populace z 20. století, z čehož lze usuzovat, že obyvatelé velkomoravského hradiště měli nejspíše lepší životní podmínky než současná populace. Muži ve srovnání se ženami vykazovali statisticky signifikantně vyšší hod­ noty BMD. Nejnižší průměrné hodnoty BMD měly ženy i muži ve věkové kategorii 35–50 let. Zde je to odlišné od současné populace, kde ženy mají nejnižší BMD obvykle po menopauze, tj. po dosa­ žení 50 let věku.

84

Stloukal – Vyhnánek 1975; 1976; Stránská et al. 2002; Velemínský et al. 2005; Müllerová 2017. 85 Stloukal – Vyhnánek 1976. 86 Např. Busscher et al. 2009. 87 Stloukal – Vyhnánek 1976; Velemínský et al. 2005; Müllerová 2017. 88 Ibid.

406

89 Poulík 1975. 90 Judd 2002. 91 Likovský – Velemínský – Zikán 2008. 92 Kováčová 2012. 93 Ibid.

1

Obr. 301 Rozsáhlé degenerativní změny (spondylóza) 1 – spondylóza na páteři a na hrudních obratlích u ženy starší než 40 let, Bulhary, hrob 23; 2 – spondylóza na třech bederních obratlích u mladého muže, Mikulčice-Kostelisko, hrob 1808

2 0

3 cm

407

1

0

3 cm

2

0

3 cm

Obr. 302 Degenerativní změny loketního kloubu 1 – rozsáhlé degenerativní změny levého loketního kloubu způsobené zánětlivým procesem – distální kloubní plocha pažní kosti a kloubního pouzdra a proximální kloubní plochy vřetenní a loketní kosti – u muže středního věku, Mikulčice-Kostelisko, hrob 1860; 2 – degenerativní změny pravého loketního kloubu u muže staršího 50 let, výrazné osteofytické lemy na okrajích kloubních ploch u kosti pažní, vřetenní a loketní, Mikulčice, hrob 479 poblíž 3. kostela

408

1

2

3

0

3 cm

Obr. 303 Rozsáhlé degenerativní změny obou kyčelních kloubů u ženy nad 40 let, Mikulčice-Kostelisko, hrob 678 1, 2 – přítomnost osteofytických lemů v acetabulu; 3 – ankylóza pravého křížokyčelního kloubu. U pánve je rovněž ankylóza a srůst pravého křížokyčelního kloubu

409

1

2

0

3 cm

Obr. 304 Rozsáhlé degenerativní změny kyčelního kloubu u muže staršího 40 let, Mikulčice, hrob 193 u 2. kostela 1 – rozsáhlé degenerativní změny levého kyčelního kloubu; 2 – hlavice stehenní kosti se změněným tvarem v důsledku výrazných degenerativně produktivních změn

410

2

3

1 0

3 cm

4

0

3 cm

Obr. 305 Výskyt osteoartritických změn na apendikulárních kloubech u muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 479 u 3. kostela 1 – rozsáhlé degenerativní změny kolenního kloubu; 2 – masivní osteofytické lemy na okrajích kloubních ploch laterálního a mediálního kondylu femuru; 3 – masivní osteofytické lemy u kloubních ploch holenní kosti; 4 – masivní osteofytické lemy u čéšky

411

1

0

3 cm

2

Obr. 306 Zhojená zlomenina pravé části těla dolní čelisti ženy středního věku, Mikulčice, hrob 1034 1 – pohled zepředu; 2 – pohled z boku

1 0

3 cm

Obr. 307 Zhojené zlomeniny klíčních kostí 2

412

1 – zhojená zlomenina diafýzy levé klíční kosti v porovnání s pravou klíční kosti u muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 401 u 3. kostela; 2 – zhojená zlomenina diafýzy levé klíční kosti muže staršího 50 let, Mikulčice-Kostelisko, hrob 2003

1

0

3 cm

2

Obr. 308 Zhojená dislokovaná zlomenina diafýzy pravé vřetenní kosti muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 359 u 3. kostela 1 – pohled zepředu; 2 – rentgenový snímek

413

2

0

0

3 cm

3 cm

1

Obr. 309 Zhojené zlomeniny diafýzy levé ulny 1 – poúrazová pseudoartróza levé loketní kosti způsobená zlomeninou diafýzy u muže staršího 50 let, Mikulčice, hrob 479 u 3. kostela; vpravo zdravá vřetenní kost; 2 – izolovaná zlomenina diafýzy levé loketní kosti u muže staršího 40 let – pohled zepředu, Mikulčice, hrob 77/IV u 6. kostela

414

1

0

3 cm

2

Obr. 310 Zhojená, dislokovaná zlomenina diafýzy pravého femuru u muže staršího 40 let, Mikulčice, hrob 1195 1 – pohled na zadní část zlomené stehenní kosti; 2 – srovnání s levostrannou stehenní kostí

415

Epilog: co můžeme říci o elitách Archeologické i antropologické studie naznačují, že velkomorav­ ská společnost byla silně stratifikovaná, s  rozdílným  sociálním postavením žen a mužů a rozdílným sociálním statusem jedinců z akropole, podhradí a zázemí.  Jedním z  indikátorů socioekonomického statusu je v  raně středověkých společnostech strava. Dosavadní výzkum ukázal, že socioekonomické rozdíly ve stravě se formovaly už v období dět­ ství. Na akropoli i v podhradí byly děti odstaveny od mateřského mléka v  průběhu druhého roku života až tří let. V  zázemí však ženy kojily déle, většina dětí byla odstavována až v průběhu tře­ tího roku života. Obecně však děti konzumovaly méně živočišných produktů než dospělí. V případě jedinců z elitních vrstev byl roz­ díl ve stravě v dětství a dospělosti menší, ale byl stále patrný. Děti z  elitních rodin zřejmě do určité míry profitovaly ze svého elit­ ního postavení, ne však tolik jako dospělí. Tyto výsledky ale není možné jednoznačně interpretovat jako odraz nižšího sociálního postavení dětí ve velkomoravské společnosti. U  řady společností například existují pevné kulturní normy pro stravování dětí. Mi­ kulčice mohly být takovým příkladem, což naznačuje skutečnost, že dětská strava se lišila nejen podílem živočišných proteinů, ale obsahovala oproti dospělým i více prosa. Věk nástupu puberty byl ve velkomoravských souborech i  přes rozdíly v  socioekonomickém postavení v  10 až 12 letech a  první menstruace nastala u  dívek ve 13 letech s  rozdílem pro­ dloužení adolescence oproti dnešku do 18 až 20 let. Socioekonomické rozdíly se odrážejí nepřímo i  v  asymetrii obličejové partie lebky, přesněji v  tzv. kraniofaciální fluktuační asymetrii a direkcionální asymetrii. Direkcionální asymetrie obli­ čejové partie je ovlivněna zejména biomechanickým tlakem spo­ jeným s  asymetrickým žvýkáním při zpracování stravy, tudíž je

416

spojena se subsistenční adaptací. Porovnání dolních čelistí oby­ vatel mikulčické akropole (pohřby nejvýše postavených jedinců) a  mikulčického podhradí (příslušníci střední sociální vrstvy, ře­ meslníci apod.) ukázalo, že jedinci z akropole měli výrazněji vy­ vinuté struktury spojené se žvýkáním tužší stravy, jako je maso. Příslušníci elity tak mohli mít ve svém jídelníčku větší množství masa ve srovnání s lidmi z podhradí. Tento názor podporují i vý­ sledky analýz stabilních izotopů N a  C. Statisticky signifikantní rozdíly byly mezi sociálními skupinami obyvatelstva prokázány i  ve zdravotním stavu chrupu.94 Dospělí jedinci z  mikulčického hradiště vykazovali nižší intenzitu kazivosti a  nižší podíl intra­ vitálních ztrát než jedinci z  mikulčického zázemí (pohřebiště Prušánky a  Josefov). Lidé pochovaní v  hrobech s  bohatou výba­ vou měli zpravidla nižší počet zubních kazů a intravitálních ztrát zubů. Tyto rozdíly mohou být zase podmíněny odlišnou kvali­ tou stravy, popřípadě odlišnými hygienickými návyky. Srovnání zátěže pohybového aparátu jedinců, u kterých se předpokládalo vyšší sociální postavení, příslušnost k elitě, odpovídalo předcho­ zím zjištěním u větších pohřebišť. Muži z vyšší společenské vrstvy vykazovali nižší výskyt enthezeálních změn, a  lze tedy předpo­ kládat, že součástí každodenního života elitních mužů nebyly tak fyzicky náročné činnosti jako u  ostatních jedinců. Naopak, ženy patřící k  elitám vykazují vyšší výskyt enthezeálních změn, přičemž rozdíly jsou patrné zejména na dolních končetinách. Bo­ hužel neexistuje dostatek pramenných dokladů o běžném životě žen na Velké Moravě, o jejich skutečném postavení a s tím souvi­ sejícími každodenními činnostmi. Jisté však je, že ženy pohřbené v  rámci mikulčické akropole se statisticky významně výrazněji odlišují od žen pohřbených v dalších částech sídlištní aglomerace Mikulčice. 94

Stránská – Velemínský – Velemínská 2008.

4.1.1 exkurz Geometrická morfometrie v bioarcheologii — Jana Velemínská, Šárka Bejdová

Metodologie výzkumu biologické antropologie se během posledního století zaměřuje na hledání stále účinnějších nástrojů pro získávání nových informací v oblasti variability, adaptace, plasticity i evoluce člověka.1 Výzkum se rovněž orientuje na více prakticky zaměřené obory, jako jsou časté aplikace antropologie v biomedicíně, ale v neposlední řadě i v bioarcheologii. Tradiční pojetí měření člo­ věka je postupně nahrazováno novým konceptem morfometrie, jak ukážeme dále. Tradiční morfometrie je pro řešení mnoha témat výhodná a plně dostačující, v některých případech však může být statistické hodnocení zatíženo nedostatky. K nejčastějším z nich patří fakt, že mnoho lineárních rozměrů téhož objektu je měřeno nadbytečně, neboť jsou silně vzájemně související, korelované (jako např. sou­ časné hodnocení několika podobných výškových rozměrů), při­ čemž nesou stejnou biologickou informaci. Dále chybí informace o vzájemném prostorovém umístění metrických dat, takže překryv hodnot rozměrů komplikuje snahu popsat lokální tvarové rozdíly. Dalším problémem je měření takových dimenzí, které nejsou definovány jednoznačně lokalizovanými body – landmarky, nýbrž matematicky (např. největší šířka, délka mozkovny) s důsledkem zkreslené informace. Tyto nedostatky odstraňuje přístup zvaný geometrická morfo­ metrie (GM). Je definována jako fúze geometrie a biologie.2 Předsta­ vuje metodologii pro získávání, zpracovávání a analýzu tvarových proměnných, které si zachovávají geometrickou informaci obsaženou ve dvou- nebo trojdimenzionálních datech.3 Počítačová tomografie a 3D zobrazování v podobě fotogrammetrie (skládání 3D obrazu na základě fotografií) či laserového nebo optického skenování posky­ tují anatomický popis vnějších, ale i vnitřních struktur (obr. 311) a umožňují tak sledovat problematiku přesahující témata řešená tradičními metodami morfometrie.4 Většina nejdůležitějších biometrických sledování je založena na zadávání množiny landmarků na sledovaný objekt a následné mnohorozměrné analýze takto získaných dat. Metodologie umož­ ňuje řešení ne zcela běžných či specifických otázek, jako jsou vztahy mezi morfologií pohybového aparátu člověka a lokomocí, výživou, stárnutím, socioekonomickým statusem, popř. rekonstrukce chy­ bějící části kostí.5 Při řešení mnoha témat je proto informativnější pracovat přímo s landmarkovými daty než se všemi rozměry, které lze mezi nimi odečíst či změřit. Na základě landmarkových dat je pak možné analyzovat formu (velikost a tvar objektu dohromady), zvlášť jejich tvar, velikost či alometrické vztahy, tedy vztahy mezi různě rychle se měnícími částmi celku.6

V geometrické morfometrii byl formulován a standardizován postup, podle kterého se řídí nesčetné morfometrické studie a který se nazývá Prokrustovské paradigma.7 Tvoří jej celkem 4 základní metodologické kroky. Prvním krokem je zadávání landmarků, ná­ sleduje další krok, který představuje Prokrustovská analýza. Třetím krokem je testování hypotéz pomocí multivariačních statistických metod (např. MANOVA, Hotellingův T2 test). Konečně čtvrtým kro­ kem je grafická vizualizace výsledků.8 Tento postup jsme využili při sledování změn kosti holenní v závislosti na subsistenci. Zkoumali jsme, zda zakřivení přední hrany holenní kosti odráží předpokládané menší zatěžování dolních končetin u industrializovaných společností ve srovnání s prehistorickými. Tvarové rozdíly této hrany byly zkoumány za vy­ užitím metod 3D geometrické morfometrie.9 Součástí středověkého datového souboru holenních kostí byli také velkomoravští Slované z Mikulčic. Skenování kosterních pozůstatků proběhlo za použití optického skeneru, pomocí něhož jsme získali sérii 3D povrchových modelů kostí, jež byly následně podrobeny analýzám GM. Výsledky těchto analýz naznačují, že změny zakřivení předního okraje holenní kosti vykazují konzistentní časový trend doprovázející předpokládanou klesající intenzitu mechanických sil působících na dolní končetinu. Vzhledem k tomu, že ve zkoumaném časovém úseku došlo k snížení fyzické aktivity a mobility obyvatelstva, lze takové adaptivní změny v geometrii kostí interpretovat z hlediska snižujících se biomechanických požadavků na holenní kost za různých životních podmínek (obr. 312). V následujícím textu přiblížíme výsledky jiné aplikace metod GM při řešení otázek bioarcheologie velkomoravské populace raného středověku. Daná studie byla zaměřena na vztah mezi sociálním statusem jedinců velkomoravské populace z mikulčické aglomerace a morfologií obličejového skeletu.10 Bylo zkoumáno, zda morfologie obličejového skeletu této populace lépe odráží socioekonomické postavení jedinců definované na základě umístění jejich hrobu na pohřebišti nebo na základě bohatosti hrobové výbavy. Podle umístění hrobu byli zkoumaní jedinci rozděleni do dvou skupin: akropole a podhradí. Předpokládali jsme, že jedinci pohřbení na mikulčické akropoli jsou příslušníky vyšší socioekonomické třídy.11 Další dělení bylo provedeno na základě hrobové výbavy. Jedinci, jejichž hroby obsahovaly luxusní předměty (např. zlato, meče, stříbrné náuš­ nice), byli považováni za příslušníky vyšší socioekonomické třídy. Jedinci bez luxusní hrobové výbavy byli níže postavení. Obličejový skelet byl rozdělen na horní obličej a dolní čelist. Jedinci z vyšší socioekonomické třídy mají obecně užší horní obličej a delší, více

1 2 3 4 5 6

7 8 9 10 11

Mantini – Ripani 2009. Bookstein 1991. Slice 2005. Adams – Rohlf – Slice 2013. Bookstein 1991. Klingenberg – Marugán-Lobón 2013.

Adams – Rohlf – Slice 2004. Adams et al. 2013. Brzobohatá et al. 2019. Bejdová et al. 2018. Poláček 2008d.

417

Obr. 311 Segmentace kostní tkáně na základě CT vyšetření lidské hlavy Obrázek ukazuje nejen postup segmentace kostí a oddělení měkkých tkání od kostí, ale také vnitřní strukturu kosti. Barevná mapa ukazuje tloušťku měkkých tkání. Tyto informace jsou zásadní pro rekonstrukci podoby na základě morfologie lebky

1

2

Obr. 312 Monitorování změn morfologie holenní kosti v závislosti na subsistenci 1 – křivka umístěná na 3D povrchové síti levé holenní kosti v předním (vlevo) a mediálním (vpravo) pohledu představujícím zakřivení přední hrany holenní kosti; 2 – vektorové grafy znázorňující zakřivení ve dvou krajních hodnotách chronologického rozsahu, šipky označují směr změny holenní kosti od eneolitu k 21. století, medio-laterální (M–L) a antero-posteriorní (A–P) normy orientace lidské holenní kosti

418

Umístění hrobu

Bohatost hrobové výbavy

Obr. 313 Umístění landmarků na lebce vytvářejících 3D model horního obličeje a dolní čelisti (vlevo) a tvarové rozdíly mezi jedinci z akropole a z podhradí (umístění hrobu) a mezi jedinci s bohatou hrobovou výbavou a bez ní v mikulčické populaci (bohatost hrobové výbavy; vpravo) Průměrný tvar horního obličeje a dolní čelisti při pohledu zepředu a z boku. Šedé čáry ukazují průměrný tvar u jedinců z akropole nebo s bohatou hrobovou výbavou; černé čáry ukazují průměrný tvar typický pro podhradí a jedince bez bohaté hrobové výbavy. Morfologické rozdíly mezi skupinami jsou šestkrát zvětšené. Šipky označují místa největších morfologických rozdílů

vystupující nos. To by mohlo být způsobeno kombinací vlivů od­ lišných vnějších podmínek a genetického pozadí příslušníků vyšší a nižší socioekonomické vrstvy. Výrazné rozdíly v morfologii dolní čelisti byly lokalizovány v oblastech, které jsou nejvíce ovlivněny funkcí žvýkacích svalů. To lze přičíst různým stravovacím vzorcům, a tedy rozdílnému žvýkacímu zatížení12 mezi jedinci z nižší a vyšší sociální vrstvy (obr. 313). Další studie se zabývala asymetrií lebky velkomoravské populace z Mikulčic v porovnání se současnou českou populací.13 Cílem této studie bylo pomocí direkcionální asymetrie obličejového skeletu 12 13

Lieberman 2011. Velemínská et al. 2019.

419

Akropole

Podhradí

Recent

Bohatá hrobová výbava

Chudá hrobová výbava

Obr. 314 Průměrná direkcionální asymetrie lebek velkomoravské populace související se sociální stratifikací (jedinci z akropole a z podhradí a jedinci s bohatou hrobovou výbavou a bez ní) a recentní populace (přední a zadní pohled) Červená barva označuje oblasti nacházející se před jejich odpovídajícím párovým protějškem, které jsou oproti němu větší (kladné hodnoty asymetrie), zatímco modré oblasti jsou menší a nacházejí se za protilehlým párovým protějškem (záporné hodnoty asymetrie)

analyzovat stranovou preferenci žvýkání a na základě toho rekon­ struovat rozdíly mezi subsistenčními schématy ve vztahu ke stře­ dověké sociální struktuře. Ta byla opět definována buď na základě lokality hrobu, nebo na základě hrobové výbavy. Celá mikulčická populace vykazovala větší a více dopředu klenutou pravou stranu obličejového skeletu, a to včetně čela. Naopak větší oploštění, tedy méně klenutá byla zadní pravá strana lebky. Pozitivní hodnoty asymetrie v pravé části obličejového skeletu by mohly být spojeny s více preferovaným pravostranným žvýkáním. Tyto výsledky jsou v souladu s výsledky studie autorů Ibrová et al. (2017), kde rozdíly direkcionální asymetrie zkoumané pomocí landmarků na dolní čelisti také ukázaly preferenci žvýkání na pravé straně.14 Zploštění v zadní oblasti lebeční klenby na pravé straně může být způsobeno tím, že novorozenci zůstávali delší dobu v poloze na zádech s větší preferencí polohy k pravé straně. Vyklenutá pravá strana čelní kosti tak může být důsledkem kompenzačního a adaptivního růstu mozku v předozadním směru (obr. 314).15

Nejmenší míru direkcionální asymetrie na pravé i levé straně vykazovali jedinci z mikulčického podhradí. To by mohlo zname­ nat, že výživa akropole byla pravděpodobně založena na tvrdším vláknitém materiálu (např. masitá strava) vyžadujícím vyšší zátěž žvýkacího aparátu. Nebyl nalezen žádný vztah mezi bohatostí hrobové výbavy a rozdíly v obživě (obr. 314).16 Geometrická morfometrie má řadu nesporných výhod. Sledujeme geometrii objektu, snadno lze vizualizovat výstupy analýz, ať již v podobě morfingů, názorných grafů či barevných map. Ve spojení s 3D zobrazováním pak vznikají databáze virtuálních objektů, které lze analyzovat kdykoliv v následujícím období. Je možné rovněž využít zkoumání vnitřní struktury objektu. Tento metodologický přístup proniká i do jiných oborů, např. archeologie, a tak vzni­ kají nejen virtuální 3D databáze fosilií, koster či jejich částí, ale i artefaktů či hrobů. Vytvořením centralizovaných online zdrojů, které zahrnují i kosterní data, můžeme získat digitální úložiště, jež představují méně nákladné a nové řešení alespoň některých problémů souvisejících s ochranou a přístupem k datům.17

14 15

16 Ibid. 17 Okumura – Araujo 2019; Wrobel – Biggs – Hair 2019.

Ibrová et al. 2017. Velemínská et al. 2019.

420

4.1.2 exkurz Exotické nemoci ve velkomoravské populaci — Petr Velemínský, Jaroslav Brůžek

Změny klimatu hrají roli v lidském životě a zdraví, protože období oteplování nebo prudkého a náhlého ochlazení změnily vzájemné vztahy mezi člověkem a přírodou a ovlivnily tak způsob života a ob­ živy. V současné době je ve společnosti věnována značná pozornost infekčním chorobám, které jsou dobře známy z minulosti, avšak dnes se opět dostávají do popředí zájmu. Řada z nich byla u nás donedávna považována za vymizelé z důvodů očkování nebo je považujeme za onemocnění zcela exotická. Bioarcheologie může sledovat jen takové, které zanechávají stopy na kostře. Mezi ně patří částečně malárie a především onemocnění jako jsou tuberkulóza či lepra, jejichž příčinou jsou bakterie rodu Mycobacterium. Lepra nazývaná též malomocenství je onemocnění vyvolané bakteriemi Mycobacterium leprae, případně Mycobacterium lepromatosis. Jedná se o chronické infekční onemocnění, které vede k poškození nervů, kůže a svalové slabosti, avšak stopy může zanechat i na kosterním materiálu. Lepra je velmi často provázena deformacemi kostí obličeje, zejména v oblasti tvrdého patra, ale i koncových částí končetin, tj. ztenčení kostí zánártních, nártních a článků prstů. Inkubační doba onemocnění, tedy období mezi vstupem infek­ čního původce do organismu a prvním nástupem projevů nemoci, je asi 5 let, i když se příznaky mohou objevit do 1 roku nebo do 20 let po nakažení. Malomocenství se přenáší přímým kontaktem s neléčenými nemocnými nebo prostřednictvím infekčních aerosolů vzduchem. Přestože je v mnoha částech světa dnes malomocenství téměř vyloučeno, zůstává endemické a výskytem ohraničené v řadě tropických zemí Asie, Afriky a Ameriky. Toto infekční onemocnění se bohužel neomezuje pouze na moderní populace. V minulosti se malomocenství rozšířilo po celém světě a bylo velmi časté. Díky spojení bioarcheologie, antropologie a molekulární biolo­ gie máme dnes informace o genotypové variabilitě Mycobacterium leprae (M. leprae). Důležité studie založené na typizaci jednodu­ chého nukleotidového polymorfismu (SNP) zjistily, že u současné M. leprae existují čtyři různé genotypy, které jsou vázány na různé lidské populace. Lze předpokládat, že na původního předchůdce M. leprae působila nějaká evoluční překážka redukující variabi­ litu, a teprve poté se vyvinul leprozní bacil M. leprae samostatně v různých lidských populacích. Kostní změny vyvolané leprou mohou být zaměněny za jiná onemocnění, jako je např. pohlavní onemocnění syfilis (příjice). Proto pro důkaz lepry je důležité zjistit skutečnou příčinu analýzou aDNA. Nejstarší známý případ malo­ mocenství, určený jak podle známek na kostře, tak podle aDNA, pochází z počátku prvního tisíciletí naší éry z Ustjurtské náhorní plošiny v Uzbekistánu.1 V Evropě původní lepra do značné míry zanikla, avšak její přirozený zdroj přetrvává v některých populacích veverky obecné (Sciurus vulgaris). Obr. 315 Mírné porotické změny tvrdého patra a známky zánětu nosní stěny Prušánky, hrob 188

1

Blau – Yagodin 2005; Taylor et al. 2009.

421

0

1 cm

Obr. 316 Poškození článků prstů nohy leprou Prušánky, hrob 188

0

1 cm

Obr. 317 Projevy poškození hlezenní kosti leprou Prušánky, hrob 188

422

Řada studií zkoumala genetické vztahy mezi M. leprae z různých archeologických případů pomocí aDNA metod.2 Podle výsledků Do­ noghue a spolupracovníků z roku 2018 (této shrnující studie) byly v Evropě identifikovány případy lepry typu 3 v různých zemích, jako jsou Dánsko, Británie, Maďarsko, Chorvatsko, Turecko a Egypt. Genotyp skupiny 3K byl nalezen i na území Egypta a Turecka z řím­ ského období, ale i ve střední Evropě, v Maďarsku a České republice.3 Předpokládá se, že tyto rozdíly odrážejí pohyby lidských populací v minulosti. Střední Evropa byla na rozdíl od severozápadní Evropy ovlivněna pohybem lidí ze střední Asie po starých cestách, jako je tzv. hedvábná stezka. Podtyp 3K ukazuje, že patří k nejranějším liniím existující M. leprae a nese tedy charakteristiky posledního společného předka (MRCA), který nebyl nalezen v jiných skupinách. K podtypu 3K a 3M patří i nález lepry z velkomoravského pohře­ biště Prušánky. Hřbitov na venkovské lokalitě Prušánky obsahoval hrob 188 – možný případ malomocenství u nedospělého jedince ve věku 12–14 let. Na lebce je patrný úbytek kosti na předním patrovém nosním trnu a v oblasti přední části horní čelisti nesoucí řezáky, doprovázený výraznými změnami okrajů kostěného ohraničení nosního otvoru (obr. 315). Cribra orbitalia, jak nazýváme porézní změny stropu očnice, jsou také přítomné. Tvrdé patro vykazuje lehké porotické změny a nosní strana vykazuje známky zánětu. Jsou také patrné zánětlivé a destruktivní změny na dolní koncové části stehenní kosti: lytické léze na článcích prstů (obr. 316), destrukce kosti na palci, hlezenní kosti vykazují rovněž známky rozkladu (obr. 317) vedoucí až k destrukci a resorpci kloubu. Změny končetin nejsou pro lepru specifické. Vzorky kostí z vřetenní a lýtkové kosti, žeber a nosního otvoru byly podrobeny genetické analýze. Mycobacterium leprae byla detekována a kvantifikována ze čtyř různých kosterních míst u jedince 188. Extrakce DNA N-fenacylthiazolium bromidem (PTB) zvýšila výtěžnost DNA. Největší koncentraci DNA bacilu lepry měla lýtková kost, následovala oblast nosu, dolní část vřetenní kosti a stopové množství bylo nalezeno v žebru. To ukazuje na rozšířenou multibacilární infekci. DNA izolovaná z lýtkové kosti byla dále charakterizována pomocí analýzy mikrosatelitů, která prokázala zřetelný molekulární profil M. leprae.4, 5 Z raného středověku střední Evropy jsou rovněž známé geneticky potvrzené případy lepry z Chorvatska 8. až 9. století z pohřebiště Radasinovci.6 Ze stejného období pochází pozitivní nález lepry z ra­ kouské lokality Zwölfaxing.7 Nový nález z Dolního Rakouska z časně středověkého pohřebiště v Pottenbrunnu pochází z první poloviny 9. století. Jedná se o přibližně 25letou ženu.8 Z 10. až 11. století v Maďarsku jsou známy tři pozitivní případy lepry, z nichž jeden případ nese genotyp 3K. Z pozdějších i časnějších období evropské historie známe řadu dalších případů.9 Za zmínku stojí nález dvou případů lepry z českého pohřebiště v Mostu z 12. století,10 který doplňuje obraz lepry jako choroby vyskytující se ve středověku na našem území. K pochopení středověkého malomocenství velkou měrou přispěli archeologové, paleopatologové a genetici, ale i historici. Podle Bre­ nnera byly reakce na malomocenství ve středověké západní Evropě

2 Donoghue et al. 2018. 3 Watson – Lockwood 2009; Donoghue et al. 2015 4 Ibid. 5 Ibid. 6 Watson – Lockwood 2009. 7 Donoghue et al. 2015. 8 Gausterer – Stein – Teschler-Nicola 2015. 9 Donoghue et al. 2018. 10 Likovský et al. 2006.

složité a často protichůdné.11 I když leprosária vznikla již v 8. století, první měla spíše charakter nemocnic či hospiců než míst izolace nemocných. Teprve ve 13. století nárůst populace i onemocnění vedl k založení leprosárií z potřeby izolovat nemocné a zabránit šíření infekce. Nedávné výzkumy zpochybnily dříve převládající názor, že malomocní byli vždy vyloučeni a stigmatizováni. Namísto toho naznačují, že v raném středověku existovala víra, že malomocní byli vybráni Bohem, aby byli vykoupeni, a byli tedy předmětem sympatií a soucitu. Protože se však lidé i nemoci mění v průběhu času biologicky, je obtížné vědět, zda středověké malomocenství mělo přesně stejnou formu jako současná infekce M. leprae.12 Brenner cituje Touatiho (1998), který však tvrdil, že malomocenství nebylo až do 13. století dáváno do souvislosti s infekčním přenosem. Avšak v důsledku epidemií moru, tzv. černé smrti v letech 1347–1350, kdy obavy z šíření nemoci „miasmatickým“ zkaženým vzduchem rostly, se lepra jasně začala spojovat s nákazou. Představa společensky vyloučeného člověka nakaženého leprou vznikla především až v 19. století, když lepra byla zneužita jako argument pro segregaci domorodců v koloniích. Takový obraz lepry přežívá často i dnes. Každé uvažování o lepře a její předpokládané nakažlivosti a prevenci je založeno na dvou opakujících se schématických názorech formulovaných v raném novověku a posílených během osvícenství, romantismu a pozitivismu. Většina evropských lékař­ ských spisů napsaných před lety 1230–1240 nemohla poskytnout přímou inspiraci pro segregační prevenci.13 S tím souvisí i vznik tzv. leprosárií, jejichž existenci lze datovat sice dříve, do prvního tisíciletí, ale jejichž rozšíření spadá až do období 12. století či poz­ ději. Nicméně lepra byla ve středověké Evropě velmi rozšířená a její výskyt vrcholil mezi 12. a 14. stoletím, poté výskyt malomocenství poklesl a následně v 16. století z Evropy téměř vymizelo.14 Co bylo příčinou vymizení lepry? S neotřelým názorem přicházejí Blondieux et al., kteří se domní­ vají, že příčinou ústupu byly demografické faktory.15 Upozorňují na možnost nižší fertility mužů nemocných leprou z důvodů častých zánětů vnitřních pohlavních orgánů. Uvádějí, že nemocní leprou umírali v mladším věku a mortalita žen byla vyšší než u mužů. Jejich výsledky rovněž ukázaly vyšší přežívání jedinců vyšších sociálních vrstev. Informace získané studiem kosterních pozůstatků z leprosárií nejsou však dostačující, neumožňují exaktní demografickou cha­ rakteristiku skupiny lidí nakažených leprou. Bez těchto informací se jakékoli závěry o úbytku malomocenství v Evropě, připisované selektivnímu dopadu tuberkulózy nebo sekundárním účinkům černé smrti ze 14. století zdají být předčasné.16 Podporu pro období překrývání lepry a tuberkulózy poskytují jasné archeologické příklady duální infekce – současná přítomnost obou nemocí. Ta se vyskytuje od Izraele 1. století, přes Egypt 4. až 5. století, k Maďarsku a Rakousku 7. až 11. století.17 Hypotézu zkří­ žené imunity tuberkulózy a lepry rozpracovali Crespo et al.18 Podle těchto autorů je založena schopnost jednotlivce rozvíjet zkříženou imunitu na biologických, ekologických a sociálních faktorech, které by neměly být považovány za působící izolovaně, ale spíše synergicky. Tento komplexní multifaktoriální přístup ukazuje, že minulé populace nepředstavují homogenní „imunologickou 11 Brenner 2010. 12 Ibid. 13 Touati 2017. 14 Schenemann et al. 2018. 15 Blondieux et al. 2016. 16 Ibid. 17 Donoghue et al. 2018. 18 Crespo – White – Roberts 2019.

423

krajinu či terén“. Je proto pravděpodobné, že lepra ve středověké Evropě nesledovala jednotný pokles z důvodů zkřížené imunity.19 S časovým odstupem se pak může zdát, že kompetice, tedy soutěžení mezi Mycobacterium leprae a Mycobacterium tuberculosis způsobila ústup lepry a její nahrazení tuberkulózou. Zmíníme se proto krátce i o tuberkulóze ve středověku v dnešní České republice. Onemocnění způsobené bakterií Mycobacterium tuberculosis není tak exotické jako lepra. Jeho přítomnost na území českých zemí se datuje od eneolitu a doklady o jeho existenci máme i z velkomoravských pohřebišť 9. a 10. století v Mikulčicích, Josefově a na Pohansku u Břeclavi. Tuberkulóza ve stejném období nechyběla ani v Čechách, jak ukazují nálezy z Lahovic a Libice.20 Značné snížení počtu pacientů s tuberkulózou zvláště v druhé po­ lovině dvacátého století, které bezpochyby souviselo s očkováním, léčbou i prevencí, vyvolalo dojem, že tuberkulóza je již minulostí. V posledních letech byl však zaznamenán nárůst tuberkulózy, která je rezistentní vůči běžným antibiotikům.21 Rovněž očkování je na ústupu. Tvrdit, že tuberkulóza je minulostí tedy rozhodně zatím nelze. Teprve budoucnost ukáže, zda je zachována rovnováha mezi hostitelem (člověkem) a patogenem (M. tuberculosis). V souvislosti s oteplováním je možno uvést i malárii. Výzkum historie malárie a jejího dopadu na minulé lidské civilizace se zvýšil s pokrokem

v diagnostických technikách identifikujících malárii v lidských kosterních pozůstatcích. Úspěšné biomolekulární zjištění signatury malárie způsobené Plasmodium falciparum pomocí aDNA v koster­ ních pozůstatcích je slibná, ale týká se silně této virulentní formy, která, zdá se, ve střední Evropě neexistovala. Podobné pokusy odhalit stopy méně virulentní biomolekulární formy malárie způsobené Plasmodium vivax ve starých lidských pozůstatcích byly zatím ne­ úspěšné.22 Rozšíření malárie v holocénu Evropy se týká především Plasmodium malarie, poměrně benigní formy vyvolávající čtyřdenní horečku.23 Existují doklady endemického (lokálního) výskytu P. vivax a malarické horečky v mnoha mokřadových oblastech Anglie a Nizozemska do 19. století. Onemocnění malárií provázejí také anemické změny na kostře, jako jsou cribra orbitalia (porotické změny stropu očnice) či hyperostosis porotica (porotické změny kostí klenby lební). Tyto změny pozorujeme u koster z velkomorav­ ského období se zvýšenou četností.24 V souvislosti s klimatickými oscilacemi v minulosti lze tedy předpokládat i existenci některých nemocí jako je malárie, které dnes v dané oblasti vymizely či jsou zcela neznámé. Mohou se však objevit v brzké budoucnosti ve vazbě na současné globální oteplení a migrace nových druhů komárů z jihu jako vektorů jejich přenosu.

19 Ibid. 20 Likovský et al. 2013; Vargová – Vymazalová – Horáčková 2017. 21 Polcová – Kopecká – Vasáková 2013.

22 23 24

424

Smith-Guzmán 2015. Sallares 2006. Např. Stloukal – Vyhnánek 1976; Velemínský et al. 2005.

4.1.3 exkurz Obyvatelstvo Velké Moravy jako součást raně středověké Evropy — Jaroslav Brůžek, Petr Velemínský

Nedávno vyšla kniha The Backbone of Europe: Health, Diet, Work and Violence Over Two Millennia [Historie Evropy: zdraví, dieta, práce a násilí v průběhu dvou tisíciletí],1 která shrnuje informace o zdravotním stavu obyvatel Evropy za posledních 2000 let pod vlivem působení socioekonomických podmínek. Poznatky získané jednotnou metodologií u více než 15 000 jedinců z 16 současných států Evropy nezahrnují žádné pohřebiště z České republiky. Naše studie velkomoravské populace je proto vhodnou příležitostí ke konfrontaci výsledků a k doplnění obrazu života raně středověké populace střední Evropy. Raný středověk je obdobím, které je provázené, především ve své závěrečné fázi, klimatickým posunem do teplého období. V le­ tech 950 až 1250 proto v Evropě hovoříme o středověkém teplotním optimu. Jedná se o velmi bouřlivé období, které následovalo po zhroucení a rozpadu Západořímské říše. Projevilo se rozsáhlými změnami celé společnosti starověkého světa. Po období germánských a slovanských migrací, invazí Avarů a Hunů z východu, Vikingů ze severu a Arabů na jihu se začaly v Evropě vytvářet první feudální státy a křesťanství se stalo dominantním náboženstvím. Nastalo demografické oživení a počátky intenzivního obchodu. Obraz demografie i zdravotního stavu je zahalen nejedno­ značností v odhadu věku dožití, což je problém, který je biolo­ gickým antropologům dobře známý. Samozřejmě nelze odvodit úmrtnostní tabulky z věkového rozložení koster, které mohou být ovlivněny migrací, plodností a selektivní povahou samotného ar­ cheologického záznamu, ale toto věkové rozdělení je přinejmenším zhruba v souladu s tím, co by se dalo očekávat od hodnověrných modelových úmrtnostních tabulek2 platných pro preindustriální populace.3 V preindustriálním období byla míra růstu populace v úrovni kontinentů pravděpodobně nízká, a v tomto měřítku je věrohodný předpoklad stacionární populace, která se nemění v čase. Jakákoli konkrétní společnost se však mohla od ustálenosti, stacionarity lišit ve smyslu zvýšení či snížení růstu podle variace plodnosti (fertility) a úmrtnosti (mortality). Víme, že vysoká míra porodnosti například zvyšuje relativní počet úmrtí v nedospělém věku. Vzájemné vyrovnání těchto působení může být zjištěno, po­ kud jsou k dispozici archeologické nebo jiné informace pro odhad hrubé míry porodnosti. Klíčová otázka při analýze pohřebiště je pak následující: do jaké míry je skupina pohřbených jedinců re­ prezentativním obrazem populace živých lidí, ze které pocházeli? V mnoha případech zůstává odpověď neznámá.4 Z těchto důvodů jsme se omezili pouze na konstatování, že úmrtnost velkomoravské populace odpovídala stavu, jaký známe pro populace s nadějí dožití při narození v rozmezí od 25 do 35 let. Využitím nových metod na 1 2 3 4

Steckel et al. 2018. Ledermann 1969 nebo Coale – Demeny 1966. Steckel et al. 2018. Wood et al. 1992.

velkomoravském pohřebišti v Mikulčicích jsme dokázali identifi­ kovat staré jedince nad 60 let, kteří dříve byli v archeologických souborech „neviditelní“. V takové populaci lze očekávat zlepšení zdravotního stavu, které by se projevilo například i zdravějším stavem chrupu.5 Jak se dalo očekávat, požadavky zemědělství hrály významnou roli v úrovni, resp. zvýšení fyzické aktivity u obou pohlaví. Během raného středověku byla obě pohlaví vystavena značným fyzickým nárokům, které vedly k osteoartritickým nezánětlivým změnám kloubů. Pro účely naší diskuze jsou osteoartritické změny považovány za důležitý záznam fyzických aktivit a životního stylu. Zejména vzhledem k silnému vztahu se stupněm zatížení kloubů, patří mezi nejinformativnější proměnné, které jsou k dispozici pro hodnocení pracovního vytížení a aktivity. Osteoartritické skóre pro všechny klouby a těla obratlů bylo v evropských populacích raného středověku podstatně vyšší u mužů ve srovnání se ženami,6 což jsme rovněž potvrdili i v sou­ borech z mikulčické sídlištní aglomerace. Co se týče zranění, Djurić et al. spojili frekvenci zlomenin ve středověkém Srbsku se zemědělstvím.7 Ve středověkém Polsku se také uvádějí výrazné rozdíly ve výskytu (prevalenci) zlomenin mezi venkovskými a městskými komunitami Giecz a Poznań-Sródka.8 Naše výsledky poukazují sice na vyšší frekvenci zlomenin u mužů, avšak zdaleka nepotvrdily vžitou představu o vyšším výskytu bojo­ vých zranění na kostrách mužů pochovaných na území mikulčické akropole. Také výskyt poruch tvorby zubní skloviny (Linear Enamel Hypoplasy, LEH) vykazuje v evropských populacích vzestupný časový trend u obou pohlaví, což ukazuje na horší zdravotní stav v průběhu prvního tisíciletí. Frekvence výskytu měly trvalý ná­ růst i v pozdějších obdobích až do konce preindustriální éry. Od období starověku do raného středověku se zhoršila situace zvláště u žen.9 Relativně stejně vysoké frekvence LEH jako v středověkých souborech Litvy a Dánska10 byly pozorovány u populace akropole v Mikulčicích. Zajímavé je, že přežití do vyššího stáří bylo zazname­ náno jak u koster/jedinců bez hypoplasií skloviny (LEH), tak v jiných souborech u jedinců s více hypoplastickými defekty. To naznačuje, že jejich imunitní systém byl dostatečně silný, aby přežil takové „stresory či poškození“. Častější je však zjištění, že přítomnost poruch tvorby skloviny je spojena s dřívějším úmrtím. Ve studii souboru koster z portugalské identifikované sbírky Coimbra bylo popsáno, že „stresory“ (LEH) v raném věku byly silně spojeny s dřívějším úmrtím a že socioekonomické prostředí, ve kterém dospělí žili,

5 6 7 8 9 10

Davis – McCormick 2008; Garcin et al. 2010. Williams – Meinzer – Larsen 2018. Djurić et al. 2006. Agnew – Betsinger – Justus 2015. Bereczki et al. 2018. Palubeckaitė et al. 2002.

425

je odpovědné za většinu těchto dřívějších úmrtí.11 Hodnotili jsme tento vztah i v souboru jedinců u 3. kostela v Mikulčicích. Závislost dlouhověkosti a přítomnosti poruch skloviny zubů (LEH) nebyla prokázána v případě užití nových metod odhadu věku dožití, které identifikují jedince starší 60 let.12 Za ukazatel, který reflektuje socioekonomický status jedince, může být brána bohatost hrobové výbavy, tedy předmětů pohřbe­ ných společně s jedincem. Tento ukazatel se však při zkoumání morfologie lebky mikulčické populace neukázal jako příliš vhodný odhad společenského postavení jedince. Neodhalil totiž žádné vý­ znamné rozdíly mezi jedinci pohřbenými s luxusními předměty a jedinci bez těchto předmětů. Pochyby o vhodnosti hrobové výbavy jako indikátoru sociálního statusu byly vzneseny již na základě absence zbraní, nádob a dalších milodarů v hrobech z konce 9. sto­ letí na jinak předměty bohatě vybavených pohřebištích. K tomuto jevu docházelo nejspíše v souvislosti s postupující christianizací a s větším uplatňováním křesťanských pravidel při pochovávání, která na rozdíl od pohanské tradice zapovídají ukládání milodarů mrtvým do hrobu. Mohlo se tak stát, že i vysoce postavený jedinec byl pohřben bez bohaté hrobové výbavy. Raně středověké období bylo charakteristické venkovskými populacemi, které využívaly ekonomiku zemědělské produkce. Lze konstatovat, že v mnoha evropských regionech byl pozorován nejlepší nutriční stav u raně středověkých obyvatel oproti pozdějším obdobím. Po mnoho desetiletí byla hodnocena výživa a zejména trofická úroveň lidských konzumentů analýzou stabilních izotopů v kolagenu z archeologických kosterních pozůstatků. Bylo provedeno několik pokusů o zjištění vztahu mezi rozdílným přístupem k potravě a sociální stratifikací, a to pomocí konvenční interpretace stabilních izotopových dat (C, N) z archeologických kosterních souborů. Hrubá data poměru δ13C- a δ15N však nedovolují detekovat přímo různé stravovací režimy. Úspěch těchto studií je někdy omezený, protože souvislost biologických charakteristik a sociálního statusu není vždy silná. Vyžadují speciální úpravy dat a pouze aplikace modelování může odhalit další podrobnosti. Dizertace Czermaka zkoumala čtyři raně středověká pohřebiště v německém Bavorsku, kde byli „obyčejní“ lidé pohřbeni v běžných řadových pohřbech a „zjevná sociální elita“ pohřbila své mrtvé na malých samostatných pohře­ bištích. Poměry stabilních izotopů z kolagenu se však nelišily mezi sociálně privilegovanými a „obyčejnými“ lidmi. U jedinců z bohatě vybavených pohřbů byly pouze mírně zvýšené poměry δ15N a jen malý rozdíl existoval mezi pohřby z elitních a běžných pohřebišť. Omezení daná malým počtem souborů a nejednotnou metodologií, stejně jako absencí referenčních údajů o fauně, to vše nedovoluje přímá srovnání v rámci střední Evropy.13 Přesto jsme dosáhli důležitých výsledků v poznání výživy raně středověkých obyvatel Velké Moravy. Strava dětí se lišila od stravy dospělých. Děti konzumovaly více prosa a méně živočišných bílko­ vin než dospělí. Také byl zjištěn významný vztah mezi izotopovými hodnotami dusíku (proteiny) a socioekonomickým stavem u mužů, nikoli však u žen. Sociální rozdíly ve stravě se formovaly od dětství. Elity konzumovaly více živočišných bílkovin než neelitní jedinci. Rovněž byly pozorovány diachronické změny stravy, přičemž v je­ denáctém století byla zjevná vyšší konzumace prosa u obou pohlaví a nižší konzumace živočišných bílkovin u mužů. Zdá se, že sociální

11 12 13

Roberts – Steckel 2018. Zazvonilová – Velemínský – Brůžek 2020. Jankauskas – Grupe 2018.

426

stav určuje spotřebu živočišných bílkovin mnohem více u mužů než u žen. Tyto výsledky potvrzují, že Velká Morava představovala sociálně ekonomicky vysoce rozvrstvenou společnost.14 Výška těla a strava jsou ve vzájemném vztahu, ačkoli interakce mezi jednotlivým genetickým potenciálem jednotlivce a údaji o prostředí jsou velmi složité. Výška těla v dospělosti proto závisí na široké škále parametrů, které nejsou snadno zjistitelné z kostry. V raném středověku v regionech střední a jihovýchodní Evropy sledujeme také nejvyšší hodnoty délky femuru,15 které nepřímo odpovídají i výšce těla. Existuje řada regresních funkcí, které do­ volují odhad výšky těla pomocí délek dlouhých kostí končetin,16 ale odhady výšky jsou relativně nepřesným prostředníkem pro sledování zdravotního stavu. Proto biologičtí antropologové běžně užívají hrubá data délky dlouhých kostí.17 Přesnější než regresní analýzy je odhad anatomické výšky těla z celé kostry. Ve velkomo­ ravské populaci z Pohanska byla průměrná výška mužů 167 cm s rozptylem hodnot od 152 do 185 cm, zatímco výška žen dosaho­ vala průměru 155,5 cm s rozptylem od 145 do 167 cm.18 Přibližně stejné hodnoty uvádějí pro elitní obyvatele akropole Mikulčic údaje z regresní analýzy,19 podle které muži dosahovali průměrné tělesné výšky 170 cm s rozptylem hodnot od 163 do 178 cm a výška těla žen dosáhla průměru 161,5 cm a rozptylem od 156 do 166 cm. Rozdíly výšky těla mezi různými lokalitami nebo mezi sociálními skupinami jsou minimální a nevýznamné. Pokud však porovnáme velkomoravskou populaci s nedávnou populací konce 20. století, obdržíme velmi významné rozdíly u obou pohlaví, které u mužů činí přibližně 5 cm a u žen 4,5 cm ve prospěch dnešní populace. Závěrem lze říci, že publikace Steckela et al. 20 svědčí o kle­ sajícím zdravotním stavu obyvatel Evropy již od období raného středověku. Tyto ukazatele také naznačují v průměru zlepšení životních podmínek po pádu římské říše. Ve výzkumech velkomo­ ravských populací raného středověku nemáme možnost sledovat tendence změn biologických charakteristik a zdravotního stavu v čase i v předcházejících starších obdobích. Námi prezentované výsledky zcela zapadají do mozaiky zjištěné v rámci evropského kontinentu. Je to věrohodné? Jak píše Hugo Cardoso a Susana Garcia, existuje evropský tra­ diční pohled na historii, který líčí středověké období jako „temný věk“. Zdá se, že tento koncept byl vytvořen, protože středověk byl viděn jako nábožensky ovládané období se sociálním úpadkem, nevědeckými názory a těžkým životem venkovanů. Historici a archeo­ logové však již udělali hodně, aby takový obraz opravili.21 Podle výsledků bioarcheologie žili lidé v raném středověku v nečekaně příznivých životních podmínkách a vykazovali nečekaně dobrý zdravotní stav. Proto převládající pohled na raný středověk jako „období temna“ zřejmě neobstojí. Tato doba ani na našem území nebyla tak temná, jak by se mohlo zdát.

14 15 16 17 18 19 20 21

Kaupová et al. 2018; Jílková et al. 2019. Meinzer – Steckel – Baten 2018. Např. Sládek et al. 2015; Siegmund 2012. Mays 2016. Sládek et al. 2015. Dobisíková – Katina – Velemínský 2008. Steckel et al. 2018. Cardoso – Garcia 2009.

Zdroje obrázků

Foto na obálce: J. Foltýn.

1.1 Mojmírovská Morava v 9. století Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Kouřil ed. 2014, 340, obr. 130, foto J. Foltýn. Obr. 1. Podle Poláček 2016, 133; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka. Obr. 2. Zdroj: Württembergische Landesbibliothek Stuttgart (WLBS). Sig. Codb. bibl. fol. 23 [10] – 3v, 265 × 170 mm. [online]. [cit. 2020-06-02], dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/purl/bsz307047059. Obr. 3. Zdroj: Universiteitsbibliotheek Utrecht. HSS: Hs 32 dl 1-2 Noc; 92 fol.: ill.; 330 × 255 mm. [online]. [cit. 2020-06-02], dostupné z: http://dspace.library. uu.nl/handle/1874/284427. 1.1.1 Evropa v 9. století Obr. 4. Podle Kouřil ed. 2014, 340, obr. 130; foto J. Foltýn.

Obr. 16. Zdroj: Bretagne est Univers, Musée de Bretagne, Rennes, Ille-et-Vilaine, Francie. Hauteur 38,7 cm, largeur 31,2 (fermé) cm, épaisseur 6,8 cm. [online]. [cit. 2020-05-28], dostupné z: http://www. collections.musee-bretagne.fr/ark:/83011/FLMjo131011. 1.1.3 Písemné prameny Obr. 17. Zdroj: Slovenské národné múzeum – Historické múzeum v Bratislave. Sbírkový fond, evidenční číslo H 42965, inv. č. UZ 5/97. Faksimile. Cividalský evangeliář s dokladem jména Svatopluk. Obr. 18. Zdroj: E-codices 3, Bern, Burgerbibliothek. Cod. 720.1. Annales Fuldenses (fragment) / f. 1v. [online]. E-codices. [cit. 2020-05-28], dostupné z: https://www.e-codices.unifr.ch/en/bbb/0720-1/1v/0/ Sequence-42. 1.1.4 Sídelní terminologie Fuldských letopisů Obr. 19. Autor D. Kalhous, grafické zpracování Z. Tuka.

1.2 Hledání identity. Mojmírovci, Moravané a povaha moci

Obr. 27. Zdroj: Slovenské národné múzeum – Historické múzeum v Bratislave. Sbírkový fond, evidenční číslo H 42981, inv. č. UZ 22/98. Faksimile. Nomokánon – velkomoravský právní řád. Pergamen, 32,2 × 22 cm. 1.3.1 Raně středověký sakrální areál v Uherském Hradišti - Sadech Obr. 28. Podle Galuška et al. 2018, samostatně vložený plán. Obr. 29. Podle Kouřil ed. 2014, 429, obr. 349; foto J. Foltýn. 1.3.2 Písemné prameny církevní historie Obr. 30. Zdroj: Slovenské národné múzeum – Historické múzeum v Bratislave. Sbírkový fond, evidenční číslo H 42983, inv. č. UZ 14/98. Faksimile. Uspenskij Sbornik. Pergamen, 33 × 52 cm. Obr. 31. Zdroj: Slovenské národné múzeum – Historické múzeum v Bratislave. Sbírkový fond, evidenční číslo H 42975, inv. č. UZ 17/98. Faksimile. Papežský list Metodějovi z roku 881.

Obr. 5. Podle Videman 2015, 204, obr. 6. Obr. 6. Podle Geschichte ist alles; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Kouřil ed. 2014, 340, obr. 129, foto J. Foltýn. Obr. 20. Autor D. Kalhous, grafické zpracování Z. Tuka.

1.4 Hospodářské základy Velké Moravy Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto M. Bárta.

Obr. 7. Podle Fried 2008, 122, Map 9; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka.

1.2.1 Karolinské importy na Velké Moravě

Obr. 8. Podle Fried 2008, 123, Map 10; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka.

Obr. 21. 1 – Podle Kouřil ed. 2014, 444, obr. 388; foto J. Foltýn; 2, 3 – podle Staňa 2006, obr. 68.

Obr. 9. Zdroj: Bibliothèque nationale de France. Département de Manuscrits. Latin 1. Fol. 423r. Biblia [Bible de Vivien, dite première Bible de Charles le Chauve] [online]. Gallica. [cit. 2020-06-02], dostupné z: https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b8455903b/ f853.item#.

Obr. 22. 1 – Foto M. Bárta; 2 – foto M. Bárta a M. Foltýn.

Obr. 10. Podle Talkingpointsmemo.com 2019; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka.

Obr. 24. Podle Kouřil ed. 2014, 371, obr. 188: 1; foto J. Foltýn.

Obr. 11. Zdroj: E-codices 1, St. Gallen, Stiftsbibliothek. Cod. Sang. 1092: Plan of Saint Gall. 1 f. · c. 112 × 77,5 cm. [online]. E-codices. [cit. 2020-11-04], dostupné z: https:// www.e-codices.unifr.ch/en/list/one/csg/1092.

1.2.2 Franská aristokracie a její sebereprezentace Bez obrázků.

Obr. 36. Autoři M. Hlavica a R. Procházka, grafické zpracování Z. Tuka.

1.1.2 Franská integrace periferních regionů

1.3 Církevní organizace jako nositel nové kultury a inovací a potenciální opora centrální moci

1.4.3 Decentralizované ekonomické a mocenské vztahy na Velké Moravě

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Zdroj: Slovenské národné múzeum – Historické múzeum v Bratislave. Sbírkový fond, evidenční číslo H 42981, inv. č. UZ 22/98. Faksimile. Nomokánon – velkomoravský právní řád.

Bez obrázků.

Obr. 25. Podle Fried 2008, 591, Map 19; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto J. Šindelář.

Obr. 26. Zdroj: Slovenské národné múzeum – Historické múzeum v Bratislave. Sbírkový fond, evidenční číslo H 42979, inv. č. UZ 4/97. Faksimile. Bula Industriae tuae. Pergamen, 24,3 × 33,5 cm.

Obr. 37. Podle Poláček 2016, 65, obr. 1.

Obr. 12. Podle Berg et al. 2012; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka. Obr. 13. Podle Dehio – Bezold 1887, Taf. 50. Obr. 14. Zdroj: E-codices 2, Sarnen, Benediktinerkollegium. Fragm. I. 1: Liber traditionum fuldensis. Parchment · 4 pp. · 15,5 × 10,5 cm [online]. E-codices. [cit. 2020-08-04], dostupné z: https:// www.e-codices.unifr.ch/en/list/one/bks/Fragm-I-0001. Obr. 15. Podle Lanvallay et son histoire; upraveno D. Kalhousem, grafické zpracování Z. Tuka.

Obr. 23. 1, 2 – Podle Kouřil ed. 2014, 356, obr. 168: 2, 3; foto J. Foltýn; 3, 4 – podle Kouřil ed. 2014, 352, obr. 164: 2, 3; foto J. Foltýn.

Obr. 32. Autoři M. Hlavica a R. Procházka, grafické zpracování Z. Tuka. 1.4.1 Tržní systém Obr. 33. Podle Procházka 2009, tab. 1; Šalkovský 2015, obr. 6; Macháček 2001b, obr. 186; Dresler 2016, obr. 197. Autoři M. Hlavica a R. Procházka, grafické zpracování Z. Tuka. 1.4.2 Sekyrovité hřivny Obr. 34. Foto J. Foltýn. Obr. 35. Autoři M. Hlavica a R. Procházka, grafické zpracování Z. Tuka.

2.1 Řeka Morava a centrální velkomoravské aglomerace

Obr. 38. Podle Poláček 2018a, 12, obr. 7; Archiv ARÚB, M-FT-111242407.

429

Obr. 39. Podle Poláček 2018a, 17, obr. 12.

Obr. 59. Podle Baxa 2010, 143, Abb. 6.

Obr. 81. Foto L. Poláček.

Obr. 40. Podle Poláček 2016, 63, obr. 1; podle Havlíček – Poláček – Vachek 2003, Abb. 9.

2.3 Pevnost na ostrově

2.4.3 Sídlištní areál u 7. kostela v podhradí a otázka dvorců

2.1.1 Velkoplošné odkryvy zaniklých říčních ramen

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto L. Poláček.

Obr. 41. Archiv ARÚB.

Obr. 82. Grafické zpracování P. Čáp a Z. Tuka. Obr. 83. Foto L. Poláček.

Obr. 60. Grafické zpracování P. Čáp a Z. Tuka. Obr. 42. Podle Poláček 2016, 59, obr. 4; Archiv ARÚB, M-FT-101526400. Obr. 43. Podle Poláček 2016, 21, obr. 2. Obr. 44. Foto O. Marek, Archiv ARÚB, M-FT-111990803. Obr. 45. Foto M. Havelka, Archiv ARÚB, M-FJ-111926306; grafické zpracování Z. Pavková. 2.1.2 Sídelní aglomerace Staré Město – Uherské Hradiště Obr. 46. Podle Galuška 2011b, Abb. 2, grafické zpracování P. Čáp, Z. Pavková a Z. Tuka.

Obr. 84. Foto J. Foltýn. Obr. 61. Podle Poláček 2016, 25, obr. 3. Obr. 62. 1 – Podle Poláček 2006, 26, obr. 1, autor R. Procházka, kresba R. Skopal; 2 – autoři L. Poláček a R. Skopal, kresba R. Skopal; 3 – podle Hladík et al. 2014a, 121, Fig. 26.

2.4.4 Doklady hlavní cesty v blízkosti 6. kostela v Těšickém lese Obr. 85. Podle Poláček 2016, 47, obr. 3. Obr. 86. Podle Poláček et al. 2019, 459, Abb. 6.

2.3.1 Konstrukce velkomoravské hradby v Mikulčicích Obr. 63. Rekonstrukce podle Mazuch 2014, 63, Fig. 34, foto a vizualizace J. Šindelář, grafické zpracování Z. Pavková a Z. Tuka.

2.4.5 Velmožský dvorec na Pohansku u Břeclavi Obr. 87. Podle Dostál 1975, 24, obr. 3.

2.5 Církevní centrum a služba Bohu 2.3.2 Hradba akropole (výzkum R 2012-I a II)

2.1.3 Sídelní aglomerace Pohansko u Břeclavi Obr. 47. Zdroj: Geologické mapy kvartéru, Česká geologická služba, grafické zpracování P. Čáp, Z. Pavková a Z. Tuka. Obr. 48. Podle Macháček 2007b, 30, Abb. 2. Macháček 2007b, 30, Fig. 2. 2.1.4 Sídelní aglomerace Blatnohrad/Mosapurc v Zalaváru (Maďarsko) Obr. 49. Podle Herold 2012, 71, Fig. 8; grafické zpracování Z. Pavková, Z. Tuka. Obr. 50. Podle Herold 2012, 70, Fig. 7 a Zalavári Történelmi Emlékpark [online]. [cit. 2020-11-02], dostupné z: http://www.zalavarpark.hu/terkep.html; grafické zpracování: Z. Pavková, Z. Tuka.

2.2 Sídelní aglomerace Mikulčice–Kopčany. Výzkum, topografie a sídelní vývoj

Obr. 64. Podle Mazuch 2014, 41, Fig. 20.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Poláček 2018a, obr. 22.

Obr. 65. Podle Mazuch 2014, 52, Fig. 30.

Obr. 88. 1–20 – Podle Poláček 2014b, 88, obr. 2.

2.3.3 Hradba předhradí (výzkumy R 2012-III a R 2018)

Obr. 89. 1 – Podle Poláček 2016, 29, obr. 3; 2–5 – podle Koch 1998, 66–67, obr. 8, 10, 16, 18.

Obr. 66. Podle Hladík et al. 2014a, 90, Fig. 17.

Obr. 90. 1 – Podle Poláček 2016, 47, obr. 3; 2, 3 – podle Dehio – Bezold 1887, Taf. 4, 40; 4 – zdroj: Eglise Saint-Donat, Zadar. Plan, in: Wikimedia commons, the free media repository. [online]. 10:06, 15 November 2017 [cit. 2020-20-06], dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:ZadarPlan. png; 5 – zdroj: Plan de l’oratoire carolingien de germigny-des-Prés, in: Wikimedia commons, the free media repository. [online]. 22:50, 15 January 2009 [cit. 2020-20-06], dostupné z: https://commons. wikimedia.org/wiki/File:Plan_germigny_carolingien.svg; 6 – podle Untermann 2006, 149, Abb. 126, 1.

Obr. 67. Foto a vizualizace J. Šindelář. 2.3.4 Z čeho byla stavěna velkomoravská hradba? Obr. 68. Podle Hladík – Mazuch – Poláček 2020, 88, obr. 1, grafické zpracování Z. Tuka.

2.4 Knížecí rezidence a protoměsto Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto J. Šindelář.

Obr. 91. Podle Poláček 2018a, obr. 28, foto J. Krejčí, Archiv ARÚB, M-FT-110975315.

Obr. 69. Podle Poláček 2018c, 68–69. Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Poláček 2018a; zdroj: Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, Ministerstvo obrany ČR; grafické zpracování Z. Pavková, Z. Tuka. Obr. 51. Podle Poláček 2018c, 6–7; Archiv ARÚB, M-FT-110511906. Obr. 52. Podle Poláček 2018c, 9, Fig. 2. Obr. 53. Podle Poláček 2018c, 11, Fig. 2.

Obr. 70. Podle Poláček 2006, 34, obr. 1.

Obr. 92. Podle Poláček 2014b, 87, obr. 1, foto L. Poláček.

Obr. 71. Podle Poláček 2016, 59, obr. 3.

Obr. 93. Podle Poláček 2016, 39, obr. 3.

Obr. 72. Podle Poláček 2016, 41, obr. 1.

Obr. 94. Podle Poláček 2010, Abb. 5, grafické zpracování Z. Pavková a Z. Tuka.

Obr. 73. Grafické zpracování P. Čáp, Z. Pavková a Z. Tuka. Obr. 74. Grafické zpracování P. Čáp, Z. Pavková a Z. Tuka.

2.2.1 Etapy mikulčického výzkumu

Obr. 95. Podle Poláček 2010, Abb. 5, grafické zpracování Z. Pavková a Z. Tuka. 2.5.1 Revizní výzkum kostelů v Mikulčicích 2008–2013

2.4.1 Výzkum paláce 1957 a 2010 Obr. 54. Podle Poláček 2018c, 114–115.

Obr. 96. Foto L. Poláček. Obr. 75. Foto J. Škvařil, Archiv ARÚB, M-FT-110803601.

2.2.2 Sídelní vývoj a jeho chronologická kritéria

Obr. 97. Foto a vizualizace J. Šindelář. Obr. 76. Grafické zpracování P. Čáp a Z. Tuka. 2.5.2 Interiérové hroby ve 3. kostele

Obr. 55. 1–4 – Grafické zpracování Z. Pavková a Z. Tuka, částečně podle Poláček 2018c, 76, Fig. 2.

Obr. 77. Foto a 3D vizualizace J. Šindelář.

Obr. 56. Podle Poláček 2006, 24, obr. 3.

Obr. 78. Foto L. Poláček.

Obr. 98. Foto a vizualizace J. Šindelář, grafické zpracování Z. Pavková.

Obr. 57. Podle Poláček 2006, 25, obr. 4.

2.4.2 Podlahové úpravy jako důkaz povrchové zástavby

Obr. 99. Podle Poláček 2020, 22, Abb. 10, Archiv ARÚB, M-FT-110736400.

Obr. 79. Foto J. Škvařil, Archiv ARÚB, M-FT-100927300.

Obr. 100. Podle Galuška – Poláček 2006, 126, kresba R. Skopal.

2.2.3 Sídelní komplex Za jazerom pri sv. Margite v Kopčanech (Slovensko) Obr. 58. Podle Baxa 2010, 137, Abb. 1.

430

Obr. 80. Podle Poláček 2016, 81, obr. 5, grafické zpracování P. Čáp a Z. Tuka.

2.6. Specializovaná řemeslná výroba Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto J. Foltýn. Obr. 101. 1–2 – Podle Eilbracht 1999, Abb. 2; mírně upraveno. Obr. 102. 1–3 – Podle Armbruster 2002, Abb. 36.

Obr. 121. Foto O. Trojánková.

Obr. 143. Foto P. Dresler a J. Košta.

2.8.1 Paměť kostního kolagenu. Analýza stabilních izotopů

Obr. 144. Foto J. Hošek.

Obr. 122. Autorka L. Kovačiková. 2.8.2 Piskoř. Sekavcovitá ryba doložená vršemi, nikoliv kostmi

Obr. 145. 1, 2 – Foto J. Škvařil, Archiv ARÚB, M-FT-100550200 a M-FT-110733000. Obr. 146. Grafické zpracování J. Košta. 3.1.1 Konstrukce čepelí raně středověkých mečů

Obr. 123. Podle Mazuch 2003, 373, Abb. 4; kresba R. Skopal.

Obr. 147. 1, 2 – Foto a kresby J. Hošek.

Obr. 104. 1, 3 – Podle Whitfield 2004, Fig. 7, 18; 2 – podle Whitfield 1998, Fig. 3; mírně upraveno; 4 – podle Brepohl 1999, Abb. 9. 1.

Obr. 124. Kresba R. Skopal.

Obr. 148. Kresby J. Hošek.

2.8.3 Introdukce kapra

Obr. 149. 1–3 – Foto J. Košta a J. Hošek.

2.6.1 Kovolitecká dílna u 5. kostela

Obr. 125. Foto L. Kovačiková.

Obr. 150. Kresba J. Hošek.

Obr. 105. Foto J. Škvařil, Archiv ARÚB, M-FT-111089109.

Obr. 126. Kresba R. Skopal.

3.1.2 Znaky a nápisy na čepelích mečů

Obr. 106. Podle Klanica 1974, obr. 28; grafické zpracování P. Čáp a Z. Pavková.

2.9 Hospodářské zázemí a otázka subsistence

Obr. 151. 1–5 – Kresby, foto a rentgenová radiografie J. Hošek.

Obr. 103. 1–23 – Podle Wolters 1987, Abb. 1, 2.

Obr. 107. Grafické zpracování P. Čáp a Z. Pavková.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Hladík – Mazuch – Poláček 2020, 11, obr. 4, kresba R. Skopal.

2.7 Jídlo a pití jako odraz rozvrstvení společnosti

Obr. 127. Podle Hladík – Mazuch – Poláček 2020, 5, obr. 1; autor M. Hladík.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Kresba P. Dvorská, podle Látková 2019, 57. Obr. 108. Foto M. Látková. Obr. 109. Autorka M. Látková. Obr. 110. Foto M. Látková. Obr. 111. Autorka M. Látková, grafické zpracování Z. Pavková a Z. Tuka. 2.7.1 Získávání rostlinného materiálu Obr. 112. Foto V. Šálek. 2.7.2 Sídelní areály z hlediska výskytu „luxusních“ plodin Obr. 113. Autorka M. Látková. 2.7.3 Velikost či tvar? Pecky révy vinné z pohledu archeobotaniky Obr. 114. Schéma podle Mangafa – Kotsakis, 1996, upraveno M. Havlíčkovou; foto M. Látková.

2.8 Živočišné produkty v Mikulčicích Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Poláček 2016, 91, obr. 7, 8; foto J. Foltýn.

Obr. 152. 1–16 – Kresby J. Košta a J. Hošek. Obr. 153. 1, 2 – Foto a grafické zpracování J. Košta a J. Hošek. Obr. 154. 1, 2 – Kresby a rentgenová radiografie J. Hošek a J. Košta.

Obr. 128. Podle Hladík – Mazuch – Poláček 2020, 8, obr. 1; autor M. Hladík. 3.2 Honosné ostruhy z Mikulčic 2.9.1 Velkomoravské sídliště v Mikulčicích‑Trapíkově Obr. 129. Podle Hladík – Mazuch – Poláček 2020, 41, obr. 2; autor M. Hladík. 2.9.2 Velkomoravské sídliště v Mikulčicích‑Podbřežníkách

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto M. Bárta. Obr. 155. Grafické zpracování P. Čáp a Z. Pavková. Obr. 156. Podle Bialeková 1977, Abb. 2. Obr. 157. 1–4 – Foto J. Foltýn.

Obr. 130. Podle Hladík – Mazuch – Poláček 2020, 37, obr. 2; autor M. Hladík.

Obr. 158. Podle Eggenstein et al. 2008, Abb. 34.1.

2.9.3 Od sklizně až po chléb

Obr. 159. 1–4 – Foto J. Foltýn.

Obr. 131. 1–6 – Kresba R. Skopal.

Obr. 160. 1 – Podle Wamers – Brandt eds. 2005, 60; 2 – Eggenstein et al. 2008, Abb. Frontispiece; 3, 4 – Pohle – van den Brink – Ayooghi eds. 2014, 46, 47.

Obr. 132. 1–8 – Kresba R. Skopal.

Obr. 161. 1–4 – Foto J. Foltýn. 3.1 Meče z 9. a 10. století na Moravě. Zbraně, špičkové kovářské výrobky a symboly moci Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Rekonstrukce P. Bárta, foto T. Man.

Obr. 162. 1–4 – Foto M. Fořt. Obr. 163. 1–4 – Foto J. Foltýn. Obr. 164. 1–4 – Foto M. Bárta.

Obr. 133. Kresba J. Hošek. Obr. 165. 1–4 – Foto J. Foltýn. Obr. 134. 1–5 – Foto J. Hošek a J. Košta. 3.2.1 Ostruhy a středoevropští Slované

Obr. 115. Autorka L. Kovačiková. Rozměry prasete domácího z období neolitu byly převzaty z Albarella – Payne 2005.

Obr. 135. Kresba J. Hošek.

Obr. 116. Autorka L. Kovačiková.

Obr. 137. Grafické zpracování O. Marek a P. Čáp.

Obr. 117. Schéma kostry podle Helmer 1987, upraveno L. Kovačikovou.

Obr. 138. 1–4 – Foto J. Hošek a J. Košta.

Obr. 167. Foto J. Škvařil, Archiv ARÚB, M-FT-100550600.

Obr. 139. 1, 2 – Foto a kresba J. Hošek.

3.2.3 Olověná matrice ostruhy

Obr. 140. 1–3 – Kresba J. Hošek.

Obr. 168. Foto M. Bárta.

Obr. 141. 1–4 – Foto J. Hošek a J. Košta.

Obr. 169. Odlitek vyrobil M. Fořt, foto M. Bárta.

Obr. 142. Kresba K. Urbanová.

Obr. 170. Kresba podle Jelovina 1986, tab. VI; foto M. Bárta.

Obr. 118. Autorka L. Kovačiková. Obr. 119. Autorka L. Kovačiková. Obr. 120. Autorka L. Kovačiková.

Obr. 166. 1–6 – Foto J. Foltýn. Obr. 136. Mapa J. Hošek a J. Košta. 3.2.2 Dva páry ostruh v hrobové výbavě

431

3.3 Náušnice coby součást „mezinárodní“ módy Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Kouřil ed. 2014, 393, obr. 240; foto J. Foltýn. Obr. 171. 1–29 – Podle Dostál 1966, obr. 8–10; upraveno.

Obr. 186. 1, 2, 7, 8 – Podle Jovanović 1988, sl. 6, 8, 12, 18; 3 – podle Petrinec 2009, 281, Bild 128; 4, 5 – podle Kepeska 1996–1997, T. II; 8, 9; 6 – podle Jovanović – Vuksanović 1981, Y239: 5; 9 – podle Cetinić 1998, tab. 19: 6; 10, 11 – podle Papanikola-Bakirtzi ed. 2002, Cat. No. 594–598; 12 – podle Demo 2009, Pl. 7: 1; 13 – podle Delonga – Burić 1998, sl. 16.

Obr. 200. 1, 2 – Foto M. Fořt. Obr. 201. Rentgenová radiografie E. Ottenwelter. Obr. 202. 1–4 – Foto M. Bárta, vizualizace v azimutálním zobrazení J. Šindelář. Obr. 203. Autorka Š. Krupičková.

Obr. 172. Podle Bosselmann-Ruickbie 2011, 250–251, Cat. No. 66b. Uloženo v Ethnikó Archaiologikó Mouseío, Atény, sbírka Stathatos.

Obr. 187. 1 – Podle Tomičić 1996–1997, T. 11, 3; 2 – podle Demo 2014, 74; 3 – podle Jovanović 1988, sl. 7; 4 – podle Komar 2017, Abb. 17: 3; 5 – podle Liwoch – Müller-Wille 2012, Abb. 10: h.

Obr. 173. Podle Papanikola-Bakirtzi ed. 2002, 432, Cat. No. 557. Uloženo v Mouseío Paúlou kai Alexándras Kanellopoúlou, Atény.

Obr. 188. Podle Hadjadj 2007, 108, No. 18.

3.5.1 Elitní šperky z Mikulčic. Technologická studie gombíků Obr. 204. Foto E. Ottenwelter. Obr. 205. Foto E. Ottenwelter a D. Janová.

3.3.1 Šperkařská tradice a cena zlatníkovy práce

3.4.1 Limity recepce středomořského šperku na Velké Moravě na příkladu prstenů

Obr. 206. Autorka E. Ottenwelter.

Obr. 174. Foto J. Foltýn.

Obr. 189. Podle Grigorov 2007, 186; upraveno.

Obr. 207. Foto E. Ottenwelter.

Obr. 175. Zdroj: The Khalili Collection of Islamic Art, no. JLY 2149 [online]. [cit. 2020-03-08], dostupné z: https://www.khalilicollections.org/collections/islamicart/khalili-collection-islamic-art-pair-of-earringsjly2149/, cf. Spink – Ogden 2013, 142–143, Cat. No. 49. 3.3.2 Importy nebo místní napodobeniny? Obr. 176. 1 – Foto J. Špaček; 3 – foto J. Foltýn; 2, 4–6 – podle Kouřil ed. 2014, 392, obr. 236, 237; 393, obr. 240, 241; foto J. Foltýn. Obr. 177. 1–6 – Foto J. Foltýn. Obr. 178. 1 – Podle Großmähren 1967, Abb. 87; 2 – podle Atanasov – Grigorov 2005, tab. 4: 9; 3 – podle Kiss 1977, Pl. XXX: 54/1. Obr. 179. 1, 2, 4 – Podle Kouřil ed. 2014, 295, obr. 36; 337, obr. 125: 5; foto J. Foltýn; 3 – podle Demo 2014, 63; 5, 6 – podle Henning 2007, Taf. 15: 187, 188. Obr. 180. 1, 2 – Podle Korkuti – Komata 1985, tav. IV: 396; 101: 387; 3 – podle Petrinec 2009, 250, Bild 112; 4 – podle Milošević ed. 2000, 291, Cat. No. IV.184; 5 – podle Dumitriu 2001, 114, Taf. 22: 6; 6 – podle Jovanović – Vuksanović 1981, Y243: 1; 7 – podle Comşa – Bichir 1960, Fig. 1.

3.5 Gombíky. Jedinečné symboly velkomoravské elity

Obr. 208. Foto E. Ottenwelter, rentgenová radiografie L. Barčáková. Obr. 209. Autorka E. Ottenwelter.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto J. Foltýn. Obr. 190. Podle Ottenwelter et al. 2020, Fig. 8; kresba G. Plítková, upraveno Š. Krupičkovou, grafické zpracování Z. Pavková.

Obr. 210. Foto E. Ottenwelter. Obr. 211. Foto E. Ottenwelter, rentgenová radiografie L. Barčáková. Obr. 212. Autorka E. Ottenwelter.

Obr. 191. 1–7 – Foto M. Bárta, digitální model a rozvinutí pláště J. Šindelář. 3.6 Opasek a jeho součásti Obr. 192. 1–6 – Foto J. Foltýn. Obr. 193. 1, 2 – Foto J. Foltýn; 3 – foto M. Bárta; předmět uložen v Ústavu archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Brno. Obr. 194. 1, 2, 3, 6 – Foto J. Foltýn; 4, 5 – podle Baxa et al. 2010, 506–558; foto E. Ottenwelter. Obr. 195. Grafické zpracování P. Čáp, Z. Pavková a Z. Tuka.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Kouřil ed. 2014, 366, obr. 180: 2; foto J. Foltýn. Obr. 213. 1 – Foto J. Foltýn; 2 – podle Kouřil ed. 2014, 362, obr. 176: 3; foto J. Foltýn. Obr. 214. 1–12 – Podle Kouřil ed. 2014, 361–366, obr. 175–180; foto J. Foltýn. Obr. 215. 1, 2 – Foto J. Foltýn.

Obr. 196. 1 – Podle Arbman 1940, Abb. 412, Taf. 93; 2 – podle Ierusalimskaja – Borkopp 1996, 18; 3 – zdroj: The Yorck Project (2002) 10.000 Meisterwerke der Malerei (DVD-ROM) [online]. [cit. 2020-02-15], dostupné z: https://commons. wikimedia.org/wiki/File:Meister_von_San_Vitale_ in_Ravenna_008.jpg; 4 – foto S. Steidel, Archiv des Römisch-Germanisches Zentralmuseum (RGZM), předmět uložen v Archeologičeski muzej Veliki Preslav, Bulharsko; 5 – Podle Petrinec 2009, 160, Bild 55; 6 – Podle Petrinec 2009, 160, Bild 55; 7 – podle Thomas ed. 2016, 47; 8 – podle Thomas ed. 2016, 109.

Obr. 216. 1, 2 – Podle Kouřil ed. 2014, 374, obr. 192: 1, 2; foto J. Foltýn; 3–5 – podle Kouřil ed. 2014, 367, obr. 181: 1, 2, 3; foto J. Foltýn.

Obr. 219. Podle Hrubý 1955, obr. 36.

Obr. 183. 1–6 – Podle Kouřil ed. 2014, 342, obr. 135; 343, obr. 138; 344, obr. 140–142; foto J. Foltýn.

Obr. 197. 1 – Foto Š. Krupičková (artefakt vystaven v Magyar Nemzeti Múzeum, Budapest) a M. Bárta, digitální model a rozvinutí pláště J. Šindelář; 2, 3 – kresba podle Bühler 2014, Taf. 18; foto M. Bárta, digitální model a rozvinutí pláště J. Šindelář; 4, 5 – podle Ierusalimskaja – Borkopp 1996, 63, 75; foto J. Foltýn.

Obr. 184. Foto J. Foltýn.

Obr. 198. 1, 2 – Foto M. Bárta.

3.6.2 Ikonografie honosných nákončí z Mikulčic

Obr. 185. 1 – Podle Chropovský 1978, 63, č. 43; 2 – podle Hrubý 1955, tab. 55: 18; 3 – foto J. Foltýn; 4 – podle Kouřil ed. 2014, 344, obr. 143, foto J. Foltýn.

Obr. 199. 1 – Podle Ierusalimskaja – Borkopp 1996, 46; 2 – zdroj: Wikipedia, Mosaics of Justinianus and Theodora, foto P. Milošević [online]. [cit. 2020-04-26], dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Basilica_of_ San_Vitale#/media/File:Mosaic_of_Justinianus_I_-_ Basilica_San_Vitale_(Ravenna).jpg.

Obr. 221. 1, 2 – Podle Werner 1977, Taf. 99: 2, 3. Oba z Musée des antiquités nationales, Saint-Germain-enLaye.

Obr. 181. 1 – Podle Galuška 2013, obr. 129; 2 – foto J. Foltýn. Obr. 182. 1 – Podle Baltoyianni ed. 1997, 177, Cat. No. 189; 2 – podle Micheletto et al. 2014, 107, Fig. 14; 3 – podle Sauer 2007, 44; 4 – foto J. Foltýn; 5, 6, 7 – podle Piteša 2014, 62, 65, 67; 8 – podle Papanikola-Bakirtzi ed. 2002, 436–437, Cat. No. 567.

3.4 Prsteny Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto J. Foltýn.

432

Obr. 217. 1–4 – Podle Lutovský 1994, obr. 2, 3; 5 – podle Košta – Hošek 2008b, obr. 6: a; 6–9 – podle Košta 2004, tab. XXXVIII; 10, 11 – podle Klanica et al. 2019, Abb. 58: 3, 4. Obr. 218. 1–7 – Podle Staňa 2006, obr. 53: 54/1–4; 54: 71/5–7; 8 – podle Robak 2018, Fig. 7, 8, 9; kresba R. Skopal.

3.6.1 Opasky s ptáčkovitými záponkami jako specifický symbol mikulčické elity? Obr. 220. 1, 2 – Foto J. Foltýn; 3 – podle Knific 1999, Sl. 9: 3; 4 – podle Zuyderwyk – Besteman 2010, Fig. 13.

3.7 Lýtkové řemeny Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Podle Kouřil ed. 2014, 372, obr. 189: 1; foto J. Foltýn. Obr. 222. Podle Kouřil ed. 2014, 373, obr. 190: 2, 3; foto J. Foltýn.

3.9 Nádoby, okenní sklo a drobné předměty ze skla v hmotné kultuře elit v Mikulčicích Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto M. Bárta.

3.10 Keramické nádoby Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto M. Bárta. Obr. 262. Podle Poláček 1995, 141, Abb. 7; 145, Abb. 9.

Obr. 239. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 263. Foto M. Bárta.

Obr. 223. 1, 2 – Podle Profantová 2003, obr. 49: 3–5/100; 3, 4 – podle Galuška 1996, obr. 95: 11–17; 5, 6 – podle Kalousek 1971, obr. 193: 2a, 2b, 3. Obr. 224. Podle Kouřil ed. 2014, 360, obr. 173: 1; foto J. Foltýn.

Obr. 240. Archiv ARÚB, Freisingův archiv (lokalita Pohansko u Nejdku). Obr. 241. Podle Košta – Sedláčková – Hulínský 2011, především obr. 1, 3 a 4, tab. 1.

Obr. 264. Foto M. Bárta. Obr. 265. Foto M. Bárta. Obr. 266. Foto M. Bárta.

Obr. 225. 1, 2 – Podle Kouřil 2005, obr. 5: 4–6; 3–5 – podle Klanica 2006a, I, tab. 71: 2, 10.

Obr. 242. 1, 2 – Foto M. Bárta; 3 – podle Galuška et al. 2012, 72, Fig. 7.4, Pl. A 01; 4 – podle Galuška et al. 2012, 72, Fig. 7.8, Pl. A 05.

3.7.1 Doklady lýtkových řemenů ve Franské říši

Obr. 243. Foto M. Bárta.

3.10.1 Velkomoravské keramické okruhy – mikulčický a blučinský

Obr. 226. 1, 2 – Podle Dannheimer 1998, Taf. 71: B/1, 2; 3, 4 – podle Weis 1999, Taf. 8: C/7, 8; 5, 6 – podle Groove 2001, Taf. 55: 5–7; 7–10 – podle Fingerlin 1971, Taf. 98: 233/3–6.

Obr. 244. 1, 2 – Foto M. Bárta.

Obr. 268. Podle Poláček 1995, 146, Abb. 10.

Obr. 245. 1 – Foto M. Bárta; 2 – foto V. Iserhardt, RGZM Bildarchive, předmět č. 33609, foto č. 2009_01144.

Obr. 269. Podle Mazuch 2013, samostatně vložená karta č. 1.

Obr. 227. 1, 2 – Podle Möslein 2002–2003, Abb. 7; 3 – podle Bartel 2002–2003, Abb. 10.

Obr. 246. 1–4 – Foto M. Bárta; 5 – foto K. Pánová.

Obr. 270. Podle Mazuch 2013, samostatně vložená karta č. 3.

Obr. 267. Foto M. Bárta.

Obr. 247. 1 – Foto M. Bárta; 2 – foto K. Pánová. Obr. 228. 1 – Podle Imhof – Winterer 2005, 115; 2 – podle Wamers – Brandt eds. 2005, Abb. 6, 7; 3 – podle Zachová 2010, 164; 4–9 – zdroj: Würtemmbergische Landesbibliothek, Stuttgarter Psalter - Cod.bibl.fol.23 [online]. [cit. 2020-02-15], dostupné z: http://digital.wlb-stuttgart.de/purl/ bsz307047059, fol. 158v, 46v, 9r, 107v, 65v, 150v.

Obr. 248. 1–6 – Foto M. Bárta.

Obr. 271. Podle Mazuch 2013, samostatně vložená karta č. 4.

Obr. 249. Foto M. Bárta.

Obr. 272. Podle Poláček 1995, 139, Abb. 5.

3.9.1 Vývoj technologie výroby skla

3.10.2 Uherské Hradiště - Sady. Pec na vypalování střešní krytiny a žluté keramiky antických tvarů

Obr. 250. Podle Phelps et al. 2016, 65. 3.8 Luxusní textilie z elitních velkomoravských hrobů

3.9.2 Povaha nálezů skel v oblasti Mikulčic a dalších velkomoravských lokalit

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto M. Bárta.

Obr. 251. Autorka D. Rohanová.

Obr. 229. Foto J. Šejbl. Obr. 230. Foto J. Šejbl. Obr. 231. Podle Kostelníková 1973, tab. 8; foto J. Škvařil.

Obr. 273. Podle Galuška 1996, 19, obr. 6; upraveno J. Šindelářem a Z. Tukou. Obr. 274. Podle Kouřil et al. 2014, 430, kat. č. 351; foto J. Foltýn.

Obr. 252. Autorka D. Rohanová. Autoři analýzy vzorků z Kolína, Pohanska u Břeclavi (korálky), Uherského Hradiště - Sady, Zavaláru a Devínské Kobyly jsou uvedeni v textu.

3.10.3 Nález keramiky se „silnou glazurou“

Obr. 253. Autorka D. Rohanová.

4.1 Antropologické, demografické a zdravotní charakteristiky obyvatel raně středověké Velké Moravy

Obr. 254. Autorka D. Rohanová.

Obr. 275. Foto M. Fořt.

Obr. 232. Foto H. Březinová. Obr. 255. Autorka D. Rohanová. Obr. 233. 1 – Kresba J. Bureš Víchová; 2 – foto H. Březinová; 3, 4 – kresba R. Skopal. 3.8.1 Mikulčické textilie. Textilně technologický průzkum

3.9.3 Sklo velkomoravských světských versus církevních elit Obr. 256. Podle Galuška et al. 2012, Fig. 9: 1; foto S. Doleželová.

Obr. 234. Foto M. Bárta. Obr. 235. 1, 2, 4 – Foto M. Bárta; 3 – foto H. Březinová. 3.8.2 Samitum. Špičkový produkt hedvábnictví

Obr. 257. Podle Galuška et al. 2012, Fig. 9: 2; foto S. Doleželová.

Obrázek na předělové straně kapitoly (bez číslování): Foto J. Likovský. Obr. 276. Podle Zazvonilová – Velemínský – Brůžek 2020; upraveno. Obr. 277. Podle Zazvonilová – Velemínský – Brůžek 2020; upraveno. Obr. 278. Podle Zazvonilová – Velemínský – Brůžek 2020; upraveno.

Obr. 258. Podle Galuška et al. 2012, Fig. 9: 6; foto S. Doleželová.

Obr. 279. Foto P. Trefný.

Obr. 259. 1, 2 – Podle Galuška et al. 2012, Fig. 9: 11, 10: 19; foto S. Doleželová; 1 (detail) – foto K. Pánová.

Obr. 280. Rentgenová radiografie A. Dekojová a J. Likovský.

Obr. 260. Podle Galuška et al. 2012, Fig. 9: 4, 10: 27; foto S. Doleželová

Obr. 281. Foto M. Bárta.

Obr. 236. Foto H. Březinová. Obr. 237. 1 – Foto H. Březinová; 2 – kresba J. Bureš Víchová; 3 – foto J. Grabmüllerová, Fakulta textilní Technické univerzity v Liberci. 3.8.3 Kouzlo hedvábí. Byzantské hedvábné tkaniny Obr. 238. Archiv Pražského hradu, Metropolitní kapitula u sv. Víta, evangeliář Cim 2.

Obr. 282. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 261. 1 – Podle Antonaras 2017, 84, Form 36, Cat. No. 165; 2, 3 – Podle Galuška et al. 2012, Fig. 8: 1–14; foto S. Doleželová.

Obr. 283. Foto M. Bárta. Obr. 284. Průměrné hodnoty na základě FRUITS food reconstruction model; Fernandes et al. 2015.

433

Obr. 285. Podle Ibrová et al. 2017; upraveno. Obr. 286. Podle Ibrová et al. 2017; upraveno. Obr. 287. Podle Ibrová et al. 2017; upraveno. Obr. 288. Podle Sládek et al. 2018; upraveno. Obr. 289. Podle Sládek et al. 2018; upraveno. Obr. 290. Podle Bigoni et al. 2013; upraveno. Obr. 291. Podle Bigoni et al. 2013; upraveno. Obr. 292. Podle Bejdová et al. 2018; upraveno. Obr. 293. 1–10 – Podle P. Major in Váňa 1983; upraveno. Obr. 294. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 295. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 296. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 297. 1–4 – Foto M. Bárta. Obr. 298. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 299. 1–4 – Foto M. Bárta. Obr. 300. Podle S. Müllerová 2017; upraveno. Obr. 301. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 302. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 303. 1–3 – Foto M. Bárta. Obr. 304. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 305. 1–4 – Foto M. Bárta. Obr. 306. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 307. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 308. 1 – Foto M. Bárta; 2 – rentgenová radiografie M. Jantač. Obr. 309. 1, 2 – Foto M. Bárta. Obr. 310. 1, 2 – Foto M. Bárta. 4.1.1 Geometrická morfometrie v bioarcheologii Obr. 311. Autoři J. Velemínská a J. Dupej. Obr. 312. 1, 2 – Podle Brzobohatá et al. 2019; upraveno. Obr. 313. Podle Bejdová et al. 2017; upraveno. Obr. 314. Autorka J. Velemínská. 4.1.2 Exotické nemoci ve velkomoravské populaci Obr. 315. Foto J. Likovský. Obr. 316. Foto J. Likovský. Obr. 317. Foto J. Likovský. 4.1.3 Obyvatelstvo Velké Moravy jako součást raně středověké Evropy Bez obrázků.

434

Literatura

Rukopisy BSB Clm 966: Aventinus Johannes. Aventini collectanea historica anno 1517 in monasterio Altahensi inferiore confecta, maximam partem occupant annales Fuldenses et annales Altahenses maiores Bayerische Staatsbibliothek Clm 966. BSB Clm 28511: Bayerische Staatsbibliothek Clm 966.

Tištěné prameny Ann. Bert. 1883: Waitz, G. ed. Annales Bertiniani. Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi 5. Hannover: Hahn. Ann. Fuld. 1891: Kurze, F. ed. Annales Fuldenses sive Annales regni Francorum orientalis. Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi 7. Hannover: Hahn. Ann. Reg. Fran. 1895: Kurze, F. ed. Annales regni Francorum. Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi 6. Annales regni Francorum inde a. 741 usque ad 829, qui dicuntur Annales Laurissenses maiores et Einhardi. Hannover: Hahn. Ann. Xant. 1909: de Simson, B. ed. Annales Xantenses et Annales Vedastini. Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi 12. Hannover, Leipzig: Hahn, 1–96. Annales de Saint-Bertin 1964: Grat, F. – Vielliard, J. – Clémencet, S. – Levillain, L. eds. Annales de Saint­-Bertin. Publications pour la Société de l’histoire de France. Paris: Klincksieck. Annals of Fulda 1992: Reuter, T. trans. The annals of Fulda. Ninth-century histories, vol. 2. Manchester Medieval Sources Series. Manchester: Manchester University Press. Annals of St. Bertin 1991: Nelson, J. trans. The annals of St. Bertin. Manchester medieval sources series. Ninth-century histories 1. Manchester: Manchester University Press. Anonymus, Gest. Hung. 1937: Jakubovich, E. – Desző, P. ed. Magistri, qui Anonymus dicitur, Gesta Hungarorum. In: Szentpétery, I., ed. Scriptores rerum Hungaricarum: tempore ducum regumque stirpis arpadianae gestarum, vol. 1. Budapest: Academia Litterarum Hungarica. Baedae 1896: Plummer, Ch. ed. Venerabilis Baedae Historiam ecclesiasticam gentis Anglorum, Historian abbatum, Epistolam ad Ecgberctum una cum Historia abbatum auctore anonymo. Oxonii: Clarendon Press. Baronius 1869: Theiner, A. ed. Annales Ecclesiastici vol. 16 (934–1045). Paris: Guerin. Capit. II 1897: Boretius, A. – Krause, V. eds. Concilium Moguntium, AD 852, Oct. 3. In: Capitularia regum Francorum, 2. Monumenta Germaniae Historica Leges, 2. 2. Hannover: Hahn, no. 249, 184–191. Capit. episc. I–IV 1984–2005: Brommer, P. – Pokorny, R. – Strattmann, M. eds. Capitula episcoporum, 1–4. Monumenta Germaniae Historica Leges. Hannover: Hahn. Capit. miss. 1883: A. Boretius ed. Capitulare Missorum in Theodonis VIlla Datum Secundum. In: Capitularia regum Francorum, 1. Monumenta Germaniae Historica Leges 2. 1. Hannover: Hahn, no. 44, 122–126.

Cap. Olonn. Mund. 1883: Boretius, A. ed. Capitulare Olonnense Mundanum, AD 825. In: Capitularia regum Francorum, 1. Monumenta Germaniae Historica Leges 2. 1. Hannover: Hahn, no. 165, 329–332. Cartulaire 1863: Courson, A. de ed. Cartulaire de l’Abbaye de Redon en Bretagne. Documents Inedits sur l’Histoire de France. Paris: Imprimerie Imperiale. CDB I 1904–1907: Friedrich, G. ed. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I  (805–1197). Praha 1904–1907. Chronica Hungaro-Polonica 1969: Karácsonyi, B. ed. Chronica Hungaro-Polonica, 1. Textus cum varietate lectionum. Acta Universitatis Szegedensis de Attila Jószef Nominatae. Acta Historica 26, 14–19. Codex Iustinianus 1892: Krueger, P. ed. Imperatores Honorius, Theodosius. Codex Iustinianus. Corpus Iuris Civilis 2. Berlin. Concilia 2,1 1906a: Werminghoff, A. ed. Conventus episcoporum ad ripas Danubii a. 796. In: Concilia. Concilia aevi Karolini, 1 [742–817]. Monumenta Germaniae Historica Concilia 2.1. Teil 1. Hannover, Leipzig: Hahn, no. 20, 172–176. Concilia 2,1 1906b: Werminghoff, A. ed. Concilium Francofurtense a. 794. In: Concilia. Concilia aevi Karolini, 1 [742–817]. Monumenta Germaniae Historica Concilia 2. 1. Hannover, Leipzig: Hahn, no. 19, 110–171. Concilia 3 1984: Hartmann, W. ed. Savonnières, 14. Juni 859. In: Die Konzilien der karolingischen Teilreiche 843–859. Monumenta Germaniae Historica Concilia 3. Hannover: Hahn, 447–489. Conversio 1936: Kos, M. ed. Conversio Bagoariorum et Carantanorum. Ľubľana: Znanstveno društvo. Conversio 1997: Lošek, F. ed. Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und der Brief des Erzbischofs Theotmar von Salzburg. Monumenta Germaniae Historica. Studien und Texte 15. Hannover: Hahn. Conversio 2012: Wolfram, H. ed. Conversio Bagoariorum et Carantanorum. Das Weißbuch der Salzburger Kirche über die erfolgreiche Mission in Karantanien und Pannonien mit Zusätzen und Ergänzungen. 2. revidované vydání. Ljubljana: Slovenska akademija znanosti in umetnosti. Cosmas of Prague 2009: Wolverton, L. trans. Cosmas of Prague: Chronicle of Czechs, trans. Washington, D.C.: Catholic University of America Press. DHA I 1992: Györffy, G. et al. eds. Diplomata Hungariae Antiquissima. Accedunt epistolae et acta ad historiam Hungariae pertinetia ab anno 1000 usque ad annum 1131, vol. 1. Budapest: Academia Scientiarum Hungariae, 544. Div. Caus. 1883: Boretius, A. ed. Capitula de causis diversis, AD 807 (?). In: Capitularia regum Francorum, 1. Monumenta Germaniae Historica Leges 2. 1. Hannover: Hahn, no. 49, 135–136. Dudo of St-Quentin 1998: Christiansen, E. trans. Dudo of St-Quentin: History of the Normans. 2. vydání. Woodbridge, Suffolk: Boydell Press. Dudon de Saint-Quentin 1865: Lair, J. ed. Dudon de Saint-Quentin. De Moribus et actis primorum Normanniae ducum. Mémoires de la Société des Antiquaires de Normandie 23. Caen. Epistolae IV 1895: Duemmler, E. ed. Alcvini sive Albini epistolae. In: Epistolae Karolini aevi, 2. Monumenta Germaniae Historica Epistolae, 4. Berlin: Weidmann, 1–481.

Epistolae VI 1925: Perels, E. ed. Nicolai I. papae epistolae. In: Epistolae Karolini aevi, 4. Monumenta Germaniae Historica Epistolae, 6. Berlin: Weidmann, 257–690. Epistolae VII 1928: Caspar, E. ed. Registrum Iohannis VIII. papae. In: Epistolae Karolini aevi, 5. Monumenta Germaniae Historica Epistolae, 7. Berlin: Weidmann, 1–272. Gallus 2003: Maleczyński, K. ed., Knoll P. W. – Schaer, F. trans. Gesta principum Polonorum. Central European Medieval Texts 3. Budapest: CEU Press. Historia Wambae regis 1910: Krusch, B. – Levison, W. eds. Historia Wambae regis: Auctore Iuliano Episcopo Toletano. In: Passiones vitaeque sanctorum aevi Merovingici, 3. Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum Merovingicarum, 5. Hannover, Leipzig: Hahn, 486–535. Inq. Raffelst. 1897: A. Boretius – V. Krause eds. Inquisitio de theloneis Raffelstettensis. In: Capitularia regum Francorum, 2. Monumenta Germaniae Historica Leges, 2. 2. Hannover: Hahn, no. 253, 249–252. Kosmas 2011: Hrdina, K. – Bláhová, M. – Moravová, M. trans. Kosmas: Kronika Čechů. Praha: Argo. Laws of Hungary 1999: Bak, J. M. – L. S. Domonkos eds. The laws of the medieval kingdom of Hungary. Vol. 1. 1000 – 1301. Bakersfield (Calif.): Schlacks. Lex Baiwariorum 1926: Schwind, E. ed. Lex Baiwariorum. In: Monumenta Germaniae Historica Leges Nationum Germanicarum 5,2. Hannoverae, 197–473. Memoratorium 1883: Boretius, A. ed. Memoratorium de exercitu in Gallia occidentali praeparando, AD 807. In: Capitularia regum Francorum, 1. Monumenta Germaniae Historica Leges 2. 1. Hannover: Hahn, no. 48, 134–135. MMFH I 1966: Bartoňková, D. – Havlík, L. – Masařík, Z. – Večerka, R. eds.: Magna Moraviae Fontes Historici I. Anales et chronicae. Praha – Brno: SPN. MMFH I 2019: Bartoňková, D. – Kalhous, D. – Měřínský, Z. – Žáková, A. eds. Magna Moraviae Fontes Historici I. Anales et chronicae. 3. revidované a rozšířené vydání. Praha: Koniasch Latin Press; Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. MMFH III 1969: Bartoňková, D. – Havlík, L. – Hrbek, I. – Ludvíkovský, J. – Večerka, R. eds. Magnae Moraviae fontes historici. Praha – Brno: SPN. MMFH III 2011: Bartoňková, D. – Večerka, R. eds. Magnae Moraviae fontes historici, 3. Diplomata, epistolae, textus historici varii. 2. revidované a rozšířené vydání. Praha: Koniasch Latin Press. MMFH IV 1971: Vašica, J. ed. et trans. Zákon Sudnyi Ljudim. Soudní zákoník pro lid. In: Magnae Moraviae Fontes Historici, 4. Brno: SPN, 147–198. Notitia Arnonis 2006: Lošek, F. ed. Notitia Arnonis und Breves Notitiae. In: H. Wolfram ed.: Quellen zur Salzburger Frühgeschichte. Veröffentlichungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 44. Mitteilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde Ergänzungsband 22. Wien, München: Oldenbourg, 9–178. Reginonis Chronicon 1890. Kurze, F. ed. Reginonis abbatis Prumiensis Chronicon cum continuatione Treverensi, Reginonis Chronicon. Monumenta Germaniae Historica series Scriptores. Scriptores rerum Germanicarum in usum scholarum separatim editi 50. Hannover: Hahn.

435

Royal Frankish Annals 1972: Scholz, B. W. – Rogers, R. trans. Carolingian chronicles. Royal Frankish annals and Nithard’s Histories. Ann Arbor: University of Michigan Press, 35–126. Tavèrnoles 1995: Baraut, C. ed. Diplomatari del monestir de Sant Sadurní de Tavèrnoles. Urgellia XII (1994–1995), 7–414. Vincentii Cronica 1994: Plezia, M. ed. Magistri Vincentii dicti Kadłubek Cronica Polonorum. Monumenta Poloniae Historica, nova series, 11, Cracoviae: Secesja. Vita Amandi 1910: Krusch, B. – Levison, W. eds. Vita Amandi episcopi. In: Passiones vitaeque sanctorum aevi Merovingici, 3. Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum Merovingicarum, 5. Hannover, Leipzig, Hahn, 395-485. Vita Vulframni 1910: Krusch, B. – Levison, W. eds. Vita Vulframni episcopi Senonici. In: Passiones vitaeque sanctorum aevi Merovingici, 3. Monumenta Germaniae Historica Scriptores rerum Merovingicarum, 5. Hannover, Leipzig: Hahn, 657–673. ŽK 1967: Večerka, R. ed. Žitije Konstantina. Život Konstantina. In: Magnae Moraviae Fontes Historici, 2. Brno: SPN, 57–115. ŽM 1967: Večerka, R. ed. Žitije Mefodija. Život Metodějův. In: Magnae Moraviae Fontes Historici, 2. Brno: SPN, 134–163. ŽN 1967: Večerka, R. ed. Žitije Nauma. Život Naumův. In: Magnae Moraviae Fontes Historici, 2. Brno: Universita J. E. Purkyně, 177–179.

Publikace Abels, R. P. 1998: Alfred the Great: War, Kingship and Culture in Anglo-Saxon England. New York: Longman. Adams, D. C. – Rohlf, F. J. – Slice, D. E. 2004: Geometric morphometrics: ten years of progress following the ‘revolution’. Italian Journal of Zoology 71(1), 5–16. Adams, D. C. – Rohlf, F. J. – Slice, D. E. 2013: A field comes of age: geometric morphometrics in the 21st century. Hystrix 24(1), 7. Agarwal, S. C. 2016: Bone morphologies and histories: Life course approaches in bioarchaeology. Yearbook of Physical Anthropology 159, 130–149. Agnew, A. M. – Betsinger, T. K. – Justus, H. M. 2015: Post-cranial traumatic injury patterns in two medieval polish populations: the effects of lifestyle differences. PloS One 10, e0129458. Aladjov, A. 2018: Le trésor de Preslav: Découverte, composition et datation. In: J. Durand et al.: Le trésor de Preslav. Reflet d’un âge d’or du Moyen Âge bulgare. Catalogue d’exposition, Musée du Louvre, Paris, jusqu’au 5 novembre 2018. Musée du Louvre – Catalogues des expositions. Paris: Somogy Éditions d’art, 38–67. Albarella, U. – Payne, S. 2005: Neolithic pigs from Durrington Walls, Wiltshire, England: a biometrical database. Journal of Archaeological Science 32(4), 589–599. Albrecht, S. 2010: Warum tragen wir einen Gürtel? Der Gürtel der Byzantiner – Symbolik und Funktion. In: F. Daim – J. Drauschke Hrsg.: Byzanz – das Römerreich im Mittelalter. Teil 1 – Welt der Ideen, Welt der Dinge. Monographien des Römisch‑Germanischen Zentralmuseums 84(1). Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 79–95. Alfonso-Durruty, M. P. 2011: Experimental assessment of nutrition and bone growth’s velocity effects on Harris lines formation. American Journal of Physical Anthropology 145(2), 169–180.

436

Althoff, G. 1991: Fest und Bündnis. In: D. Altenburg – J. Jarnut – H.-H. Steinhoff Hrsg.: Feste und Feier im Mittelalter. Paderborner Symposion des Mediävistenverbandes. Sigmaringen: Jan Thorbecke Verlag, 29–38. Althoff, G. 1999: Saxony and the Elbe Slavs in the tenth century. In: T. Reuter ed.: The New Cambridge Medieval History. Volume 3: c.900 – c.1024. Cambridge: Cambridge University Press, 267–292. Althoff, G. 2003: Die Macht der Rituale. Symbolik und Herrschaft im Mittelalter. Darmstadt: Primus Verlag. Anderberg, A. L. 1994: Atlas of seeds and small fruits of Northwest-European plant species (Sweden, Norway, Denmark, East Fennoscandia, and Iceland). Part 4 – Resedaceae-Umbelliferae. Stockholm: Swedish Museum of Natural History. Andersson, E. B. 2008: Tools, textile production and Society in Viking Age Birka. In: M. Gleba – Ch. Munkholt – M.-L. Nosch eds.: Dressing the past. Oxford: Oxbow, 68–85. Andreska, J. 1975: Archeologické nálezy rybářského nářadí v Mikulčicích. Archeologické rozhledy XXVII(2), 132–139. Andreska, J. 1987: Rybářství a jeho tradice. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. Antonaras, A. 2007: Early Christian Glass Finds from the Museum Basilica, Philippi. Journal of Glass Studies 49, 47–56. Antonaras, A. C. 2012: Middle and Late Byzantine Jewellery from Thessaloniki and its Region. In: B. Böhlendorf-Arslan – A. Ricci eds.: Byzantine Small Finds in Archaeological Contexts. BYZAS, Veröffentlichungen des Deutschen Archäologischen Instituts Istanbul 15. Istanbul: Ege Yayınları, 117–126. Antonaras, A. Ch. 2017: Glassware and Glassworking in Thessaloniki 1st Century BC-6th Century AD. Archaeopress Roman Archaeology 27. Oxford: Archaeopress. Arbman, H. 1937: Schweden und das karolingische Reich. Studien zu den Handelsverbindungen des 9. Jahrhunderts. Kungliga Vitterhets Historie och Antikvitets Akadademiens Handlingar 43. Stockholm: Wahlström & Widstrand. Arbman, H. 1940: Birka I. Die Gräber. Tafeln. Uppsala: Almqvist & Wiksells Boktryckeri-Aktiebolag. Armbruster, B. 2010: Remains of the Viking-Age goldsmith’s craft and workshop. In: B. Ludowici – H. Jöns – S. Kleingärtner – J. Scheschkewitz – M. Hardt eds.: Trade and Communication Networks of the First Millennium AD in the northern part of Central Europe: Central Places, Beach Markets, Landing Places and Trading Centres. Neue Studien zur Sachsenforschung 1. Stuttgart: Konrad Theiss Verlag, 191–213. Armbruster, B. R. 2002: Goldschmiede in Haithabu. Ein Beitrag zum frühmittelalterlichen Metallhandwerk. In: K. Schietzel Hrsg.: Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 34. Neumünster: Wachholtz Verlag, 85–205. Arrhenius, B. 1983: The chronology on the Vendel graves. In: J. P. Lamm – H.-Å. Nordström eds.: Vendel Period Studies. Transactions of the Boat‑Grave symposium in Stockholm, February 2–3, 1981. The Museum of National Antiquities, Stockholm Studies 2. Stockholm: Statens Historiska Museum, 39–70. Ashby, S. P. 2002: The role of zooarchaeology in the interpretation of socioeconomic status: a discussion with reference to Medieval Europe. Archaeological Review from Cambridge 18(2), 37–59. Atanasov, G. – Grigorov, V. 2005: Metalni nakiti ot rannosrednovekovni kreposti v Južna Dobrudža. Izvestija na Narodnija muzej Varna 38–39(53–54), 2002–2003, 331–391.

Atanasov, G. – Iotov, V. – Mihajlov, K. 2011: The medieval fortress /beginning of 9th – beginning of 11th c./ near the village of Okorsh, Silistra province. In: Orient şi Occident. Cultura şi civilizaţie la Dunarea de Jos XXVIII. Călăraşi: Lower Danube Museum, 220–239. Auerbach, B. M. – Ruff, C. B. 2006: Limb bone bilateral asymmetry: variability and commonality among modern humans. Journal of Human Evolution 50(2), 203–218. Auerbach, B. M. – Ruff, C. B. 2010: Stature estimation formulae for indigenous North American populations. American Journal of Physical Anthropology 141(2), 190–207. Aufderhaar, I. 2012: What would a goldsmith’s workshop look like in theory? In: A. Pesch – R. Blankenfeldt eds.: Goldsmith Mysteries. Archaeological, pictoral and documentary evidence from the 1st millennium AD in Northern Europe. Neumünster: Wachholz Verlag, 87–100. Bachrach, B. S. 2001: Early Carolingian Warfare. Prelude to Empire. The Middle Ages Series. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Bachrach, D. S. 2012: Warfare in Tenth-Century Germany. Woodbridge: The Boydell Press. Badham, K. – Jones, G. 1985: An experiment in manual processing of soil samples for plant remains. Circaea 3(1), 1985, 15–26. Bak, J. M. 2019: Online Decreta Regni Mediaevalis Hungariae. The Laws of the Medieval Kingdom of Hungary [online]. UtahStateUniversity. University libraries. Digitalcommons. All Complete Monographs, 4. [cit. 2019-09-24]. Dostupné z: https://digitalcommons.usu.edu/lib_mono/4. Baláž, P. 2013: K starobylosti a jedinečnosti „urbs antiqua Rastizi“. Historický zborník. Vedecký časopis o slovenských národných dejinách 23(1), 23–31. Balcárek, P. 2009: České země a Byzanc. Problematika byzantského uměleckohistorického vlivu. Olomouc: Institut svatého Jana Theologa pro studia východního křesťanství. Balcárková, A. 2013: Povelkomoravská a mladohradištní keramika datovaná mincemi z Kostic – Zadního hrúdu. Archeologické rozhledy LXV, 786–824. Balcárková, A. – Dresler, P. – Macháček, J. 2017: Povelkomoravská a mladohradištní keramika v prostoru dolního Podyjí. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 476. Brno: Masarykova univerzita. Ball, J. L. 2005: Byzantine dress. Representation of secular dress in eight- to twelfth-century painting. New York: Palgrave Macmillan. Ball, J. L. 2016: Charms: Protective and Auspicious Motifs. In: T. K. Thomas ed.: Designing Identity. The Power of Textiles in Late Antiquity. Princeton, Oxford: Princeton University Press, 54–65. Balogh, Cs. 2014: Az avar kori gúlacsüngős fülbevalók. Kuny Domokos Múzeum Közleményei 20, 91–157. Balon, E. K. 1974: Domestication of the Carp Cyprinus carpio L. Toronto: Royal Ontario Museum. Balon, E. K. 1995: The common carp, Cyprinus carpio: its wild origin, domestication in aquaculture, and selection as colored nishikigoi. Guelph Ichthyology reviews 3, 1–55. Baltoyianni, Ch. 1997: Byzantine Jewellery. In: E. Kypraiou ed.: Greek Jewellery. 6,000 Years of Tradition. (Exhibition) Thessaloniki, Villa Bianca, 21 December 1997 – 21 February 1998. Athens: Archaeological Receipts Fund, 151–247. Banaszkiewicz, M. 2021: Master Vincent and his Making of the Oldest History of the Lechites-Poles. In: D. Kalhous – P. Rychterová eds.: Historiographies of Identity, vol. 6: Competing Narratives of the Past in Central and Eastern Europe, c. 1200 – c. 1600. Turnhout: Brepols, 87–109.

Barbier, J. 2005: Testaments et pratique testamentaire dans le royaume franc (VIe–VIIIe siècles). In: F. Bougard – Ch. La Rocca – R. Le Jan eds.: Sauver son âme et se perpétuer. Transmission du patrimoine et mémoire au haut Moyen Âge. Rome: Publications de l’École française de Rome, 7–79. Barčáková, L. 2014: Experimentální výroba velkomoravského šperku naleziště v Lumbeho zahradě na Pražském hradě. In: J. Frolík et al.: Pohřebiště v Lumbeho zahradě na Pražském hradě. Díl II. Studie. Castrum Pragense 12. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, 311–418. Barfield, T. J. 2001: The shadow empires: imperial state formation along the Chinese-Nomad frontier. In: S. E. Alcock – T. N. D’Altroy – K. D. Morrison – C. M. Sinopoli eds.: Empires. Perspectives from Archaeology and History. Cambridge: Cambridge University Press, 10–41. Bárta, P. – Hajnalová, M. – Látková, M. 2014: Radiocarbon dating of plant macro-remains from river channel at PL 93 in Mikulčice and its implication for reconstruction of sediment deposition processes. In: L. Poláček ed.: Mikulčice River Archaeology. New Interdisciplinary Research into Bridge No. 1. Internationale Tagungen in Mikulčice X. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 51. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 113–116. Bartel, A. 2002–2003: Die Goldbänder des Herrn aus Straubing-Alburg. Untersuchungen einer Beinbekleidung aus dem frühen Mittelalter. Bericht der bayerischen Bodendenkmalpflege 43/44, 261–272. Bartík, J. – Chrástek, T. 2018: Uherské Hradiště (okr. Uherské Hradiště). Mariánské náměstí. Raný a vrcholný středověk. Záchranný výzkum. Přehled výzkumů 59(2), 276–277. Bartošková, A. 1986: Slovanské depoty železných předmětů v Československu. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně XIII(2). Praha: Academia. Bartzak, A. 1997–1998: The early Abbasid Dinars of the Petrovci Hoard. Vjesnik arheološkog muzeja u Zagrebu, Ser. 3., vol. 30/31, 259–271. Baruš, V. – Oliva, O. et al. 1995a: Mihulovci Petromyzontes a ryby Osteichthyes 1. Fauna ČR a SR, sv. 28(1). Praha: Academia. Baruš, V. – Oliva, O. et al. 1995b: Mihulovci Petromyzontes a ryby Osteichthyes 2. Fauna ČR a SR, sv. 28(2). Praha: Academia. Bates, D. 2016: William the Conqueror. The English Monarchs Series. New Haven: Yale University Press. Bauduin, P. 2004: La Première Normandie (Xe-XIe siècles). Caen: Presses Universitaires de Caen. Baumeister, M. 2004: Metallrecycling in der Frühgeschichte. Untersuchungen zur technischen, wirtschaftlichen und gesellschaftlichen Rolle sekundärer Metallverwertung im 1. Jahrtausend n. Chr. Würzburger Arbeiten zur prähistorischen Archäologie 3. Rahden/Westf.: Verlag Marie Leidorf. Baumgartner, E. – Krueger, I. 1988: Phoenix aus Sand und Asche. Glas des Mittelalters. München: Klinkhardt & Biermann. Baxa, P. 2010: Die Kirche St. Margarethen und andere Fundplätze des 9.–10. Jahrhunderts auf der Flur „Za jazerom pri sv. Margite“ von Kopčany. In: L. Poláček – J. Maříková-Kubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 135–147, Taf. 15. Baxa, P. – Ferus, V. – Glaser-Opitzová, R. – Katkinová, J. 2005: Veľkomoravské hroby pri Kostole sv. Margity v Kopčanoch. Pamiatky a múzeá 2005(3), 48–50.

Baxa, P. – Glaser-Opitzová, R. – Katkinová, J. – Ferus, V. 2004: Veľkomoravský kostol v Kopčanoch. Pamiatky a múzeá 2004(4), 65. Baxa, P. – Hošek, J. – Ottenwelter, E. – Děd, J. 2010: Restaurátorsko-konzervátorský průzkum vybraných nálezů z lokality Kopčany. Archeologické rozhledy LXII(3), 492–513. Baxa, P. – Maříková-Kubková, J. 2010: Die älteste Phase der Kirche St. Georg in Kostoľany pod Tríbečom. In: L. Poláček – J. Maříková-Kubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 149–160, Taf. 16–17. Baxa, P. – Prášek, K. – Glaser-Opitzová, R. 2008: K osídleniu slovenskej časti dolnomoravského úvalu v 10.–14. storočí. In: L. Galuška – P. Kouřil – J. Mitáček eds.: Východní Morava v 10. až 14. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 261–267. Beaumont, J. – Gledhill, A. – Lee-Thorp, J. – Montgomery, J. 2013: Childhood diet: a closer examination of the evidence from dental tissues using stable isotope analysis of incremental human dentine. Archaeometry 55(2), 277–295. Bednár, P. 2001: Sídlisková štruktúra Nitry v 9. storočí. In: L. Galuška – P. Kouřil – Z. Měřínský eds.: Velká Morava mezi východem a západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9.–1. 10. 1999. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 17. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, 29–39. Bednár, P. – Ruttkay, M. 2014: Nitra. Slovensko. In: P. Kouřil ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 229–234. Behr, Ch. 2012: The working of gold and its symbolic significance. In: A. Pesch – R. Blankenfeldt eds.: Goldsmith Mysteries. Archaeological, pictorial and documentary evidence from the 1st millennium AD in northern Europe. Papers presented at a workshop organized by the Centre for Baltic and Scandinavian Archaeology (ZBSA). Schleswig, October 20th and 21st, 2011. Schriften des Archäologischen Landesmuseums, Ergänzungsreihe 8. Neumünster: Wachholtz Verlag, 51–58. Becher, M. 1993: Eid und Herrschaft. Untersuchungen zum Herrscherethos Karls des Großen. Vorträge und Forschungen, Sonderband 39. Sigmaringen: Jan Thorbecke. Bejdová, Š. – Dupej, J. – Krajíček, V. – Velemínská, J. – Velemínský, P. 2018: Stability of upper face sexual dimorphism in Central European populations (Czech Republic) during the Modern Age. International Journal of Legal Medicine 132(1), 321–330. Bejdová, Š. – Dupej, J. – Velemínská, J. – Poláček, L. – Velemínský, P. 2017: Sexual dimorphism of the upper face, mandible and palate in elite of early medieval population from the Central Europe. Abstract. American Journal of Physical Anthropologists, Annual Meeting Issue, Suppl. 64, 2017, 115–116. Bejdová, Š. – Krajíček, V. – Velemínská, J. – Horák, M. – Velemínský. P. 2013: Changes in the sexual dimorphism of the human mandible during the last 1200 years in Central Europe. HOMO – Journal of Comparative Human Biology 64(6), 437–453. Belošević, J. 1980: Materijalna kultura Hrvata od 7. do 9. stoljeća. Zagreb: Sveučilišna naklada Liber. Belošević, J. 2007: Osvrt na karolinške mačeve tipa H šireg područja Dalmatinske Hrvatske. Prilozi Instituta za arheologiju u Zagrebu 24, 405–418. Benda, K. 1966: Mittelalterlicher Schmuck. Slawische Funde aus tschechoslowakischen Sammlungen und der Leningrader Eremitage. Praha: Artia Praha.

Benda, K. 1973: Mikulčický orans. Památky archeologické LXIV, 86–104. Benda, K. 1978: Antické dědictví ve výtvarném projevu Velké Moravy. Listy filologické 101, 161–179. Benjamin, M. – Toumi, H. – Ralphs, J. R. – Bydder, G. – Best, T. M. – Milz, S. 2006: Where tendons and ligaments meet bone: Attachment sites (‘entheses’) in relation to exercise and/or mechanical load. Journal of anatomy 208(4), 471–490. Benn, C. 2002: Daily life in traditional China: the Tang Dynasty. Westport – London: Greenwood Publishing Group. Beranová, M. 2005: Jídlo a pití v pravěku a středověku. Praha: Academia. Beranová, M. 2015: Slované. Praha: Libri. Bereczki, Z. – Teschler-Nicola, M. – Marcsik, A. – Meinzer, N. J. – Baten J. 2018: 6 Growth Disruption in Children Linear Enamel Hypoplasias. In: R. H. Steckel – C. S. Larsen – J. Baten – C. A. Roberts eds.: The Backbone of Europe: Health, Diet, Work and Violence Over Two Millennia. Cambridge Studies in Biological and Evolutionary Anhropology, vol. 80. Cambridge: Cambridge University Press, 175–197. Berend, N. ed. 2007: Christianization and the Rise of Christian Monarchy. Scandinavia, Central Europe and Rus’ c.900–1200. Cambridge: Cambridge University Press. Berg, R. – Bruckmüller, E. – Böttcher, Ch. – Hartmann, P. C. 2012: Putzger Historischer Weltatlas. Kartenausgabe Bayern. 104. Auflage: Atlas mit Register. Berlin: Comelsen Verlag. Berggren, G. 1969: Atlas of seeds and small fruits of Northwest-European plant species (Sweden, Norway, Denmark, East Fennoscandia and Iceland) with morphological descriptions. Part 2, Cyperaceae. Stockholm: Swedish Natural Science Council. Berggren, G. 1981: Atlas of seeds and small fruits of Northwest-European plant species (Sweden, Norway, Denmark, East Fennoscandia and Iceland) with morphological descriptions. Part 3, Salicaceae – Cruciferae. Stockholm: Swedish Museum of Natural History. Betti, M. 2014a: The Making of Christian Moravia (858–882): Papal Power and Political Reality. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages 450–1450, Volume 24. Leiden: Brill. Betti, M. 2014b: Vznik Sancta Ecclesia Marabensis: Listy papeže Jana VIII. (872–882). In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 206–209. Bialeková, D. 1977: Sporen von slawischen Fundplätzen in Pobedim (Typologie und Datierung). Slovenská archeológia XXV, 103–160. Bialeková, D. 1990: Sekerovité hrivny a ich väzba na ekonomické a sociálne prostredie Slovanov. In: L. Galuška ed.: Staroměstská výročí. Sborník příspěvků ze slavnostního zasedání u příležitosti 40 let archeologických výzkumů Moravského muzea ve Starém Městě a výročí objevu prvé velkomoravské zděné stavby ve Starém Městě Na Valách, Brno – Uherské Hradiště, 7.–8. září 1988. Brno – Uherské Hradiště: Moravské zemské muzeum, Slovácké muzeum, 99–119. Bialeková, D. 1999: K motívu gréckeho kríža na ostrohách z Bašoviec a Nitry. In: A. Avenarius – Z. Ševčíková eds.: Slovensko a európsky juhovýchod. Medzikultúrne vzťahy a kontexty. Zborník k životnému jubileu Tatiany Štefanovičovej. Studia archaeologica et mediaevalia – Tomus 5. Bratislava: Univerzita Komenského, 109–125.

437

Bialeková, D. – Mihok, Ľ. – Pribulová, A. – Hollý, A. – Turčan, V. 1999: Metallographic analysis of axe shaped currency bars from Veľký Kliž and Pobedim. In: Ľ. Mihok – E. Miroššayová eds.: Archaeometallurgy in the Central Europe. Východoslovenský pravek, Special Issue. Nitra – Košice: Archeologický ústav SAV, Hutnícka fakulta TU, 96–107. Bialeková, D. – Tirpáková, A. 1989: K otázke funkčnosti sekerovitých hrivien z Pobedima z hľadiska ich metrologických hodnôt. Slovenská numizmatika 10, 89–96. Biermann, F. 2019: Reitersporen aus Feldberger Burgen im nordwestslawischen Gebiet. In: L. Poláček – P. Kouřil Hrsg.: Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Internationale Tagungen in Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 50. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 23–36. Biermann, F. – Macháček, J. – Schopper, F. 2015: An Dyje und Notte im Mittelalter: Vergleichende archäologische Untersuchungen zu Sozial- und Siedlungsstrukturen im westslawischen Raum (6. bis 13. Jahrhundert). Studien zur Archäologie Europas 25. Bonn: Habelt Verlag. Bigoni, L. – Krajíček, V. – Sládek, V. – Velemínský P. – Velemínská, J. 2013: Skull shape asymmetry and the socioeconomic structure of an early medieval central European society. American Journal of Physical Anthropology 150(3), 349–364. Bikić, V. 2010: Vizantijski nakit u Srbiji: modeli i naslede. Arheološki institut Beograd, posebna izdanja 48. Beograd: Arheološki institut. Bílková, L. – Fiala, Z. – Karbulová, M. 1967: Altmährische Terminologie in den zeitgenössischen Quellen und ihre Bedeutung. Byzantinoslavica 28, 289–335. Billoin, D. – Gaillard de Sémainville, H. – Michon, É. 2005: Découverte d’une plaque-boucle mérovingienne à motif chrétien à Marchaux (Doubs). Revue archéologique de l’Est 54, 337–347. Bilogrivić, G. 2009: Karolinški mačevi tipa K. Opuscula Archaeologica 33, 125–182. Bilogrivić, G. 2019: Formiranje identiteta elite u istočno-jadranskome zaleđu na prijelazu sa 8. u 9. stoljeće – uloga karolinškog oružja. Vjesnik Arheološkog muzeja u Zagrebu LII(1), 113–147. Binding, G. 1996: Deutsche Königspfalzen. Von Karl dem Großen bis Friedrich II. (765–1240). Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Bingöl, I. 1999: Ancient jewellery. Museum of Anatolian Civilizations. Ankara: Republic of Turkey, Ministry of Culture. Bíró, G. – Langó, P. 2013: „Deo odibilis gens Hungarorum“ oder „auxilium Domini“. Die Ungarn und die Christliche Welt im 10. Jahrhundert. In: O. Heinrich-Tamáska – N. Krohn – S. Ristov Hrsg.: Rauben, Plündern, Morden. Nachweis von Zerstörung und kriegerischer Gewalt im archäologischen Befund. Studien zu Spätantike und Frühmittelalter 5. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 265–335. Bitenc, P. – Knific, T. eds. 2001: Od Rimljanov do Slovanov. Predmeti. Ljubljana: Narodni muzej Slovenije. Bláha, J. 1980: K počátkům slovanského osídlení olomouckého kopce. In: B. Dostál – J. Vignatiová eds.: Slované 6.–10. století. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. Bláhová, M. 1978: Terminologie sídlišť ve vyprávěcích pramenech první čtvrtiny 12. století. Československý časopis historický 26(2), 249–278. Bláhová, M. 1980: Terminologie sídlišť v pramenech doby merovejské. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et Historica 5, 7–47.

438

Bláhová, M. 1986: Evropská sídliště v latinských pramenech období raného feudalismu. Acta Universitatis Carolinae Philosophica et Historica, Monographia. Praha: Univerzita Karlova. Bláhová, M. 1987: Sídliště Staré Moravy v soudobých písemných pramenech. In: E. Kordiovský ed.: Vývoj obydlí, sídlišť a sídlištní struktury na Jižní Moravě. XVI. mikulovské sympozium 23. a 24 října 1986. Praha: Teps, 143–148. Bláhová, M. – Frolík, J. – Profantová, N. 1999: Velké dějiny zemí Koruny české I. Praha: Paseka. Blajerová, M. 1980: Příspěvky k poznání populací časného středověku až novověku v Čechách. Praha: Archeologický ústav ČSAV. Blau, S. – Yagodin, V. 2005: Osteoarchaeological evidence for leprosy from western Central Asia. American Journal of Physical Anthropology 126(2), 150–158. Blondiaux, J. – Naji, S. – Bocquet-Appel, J. P. – Colard, T. – De Broucker, A. – de Seréville-Niel, C. 2016: The leprosarium of Saint-Thomas ďAizier: The cementochronological proof of the medieval decline of Hansen disease in Europe? International Journal of paleopathology 15, 140–151. Bodor, P. – Höhn, M. – Pedryc, A. – Deák, T. – Dücso, I. – Uzun, I. – Bisztray, G. D. 2010: Conservation value of the native Hungarian wild grape (Vitis sylvestris Gmel.) evaluated by microsatellite markers. Vitis – Journal of Grapevine Research 49(1), 23–27. Bogaard, A. 2004: Neolithic Farming in Central Europe. London: Routledge. Boháčová, I. 1995: Moglichkeiten und Grenzen eines allgemeinen Konsenses auf dem Gebiet des Studiums friihmittelalterlicher Keramik. In: L. Poláček Hrsg.: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 4. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 119–125. Bollók, Á. 2014: From Carolingian Europe to Its Periphery and Back Again. A Brief Contribution to the Study of the Last Phases of Carolingian Metalwork and the Western European Booty of the Ancient Hungarians. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 42, 77–116. Bollók, Á. 2015a: A Late Carolingian Gilded Copper Plate from Rétközberencs-Parom-domb. In: O. Heinrich-Tamáska – H. Herold – P. Straub – T. Vida Hrsg.: „Castellum, civitas, urbs“ – Centres and Elites in Early Medieval East-Central Europe. Castellum Pannonicum Pelsonense 6. Leipzig – Budapest: Verlag Marie Leidorf, 345–366. Bollók, Á. 2015b: Ornamentika a 10. századi Kárpát‑medencében. Formatörténeti tanulmányok a magyar honfoglalás kori díszítőművészethez. Budapest: Magyar Tudományos Akadémia. Bollók, Á. 2015c: The Visual Arts of the Sāsānian Empire and the Nagyszentmiklós/ Sânnicolau Mare Treasure – A Non-Specialist’s  View. In: F. Daim – K. Gschwantler – G. Plattner – P. Stadler Hrsg.: Der Goldschatz von Sannicolau Mare (ungarisch: Nagyszentmiklós)/The Treasure of Sânnicolau Mare (hungarian: Nagyszent-miklós). RGZM – Tagungen 25. Mainz: Verlag des RömischGermanischen Zentralmuseums, 43–70. Bookstein, F. L. 1991: Morphometric tools for landmark data: Geometry and biology. Cambridge – New York: Cambridge University Press. Borawska, D. 2013: Kryzys monarchii wczesnopiastowskiej w latach trzydziestych XI wieku. 2. vydání. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN. Borgolte, M. 1984: Geschichte der Grafschaften Alemanniens in fränkischer Zeit. Vorträge und Forschungen, Sonderbände 31. Sigmaringen: Jan Thorbecke.

Borkovský, I. 1954: Poloha kopce „Žiži“ na Pražském hradě. Časopis Společnosti přátel starožitností 62, 15–21. Borzová, Z. 2016: Poľnohospodárske náradie včasného stredoveku na Slovensku. Nitra: Equilibria. Borzová, Z. – Molnárová, M. 2017: Elite childern in the Early Middle Ages. Archaeologiai Értesítő 142, 113–128. Bosselmann, A. 2001: Zwei kugelförmige Anhänger mit Emaildekoration. ln: M. Puhle Hrsg.: Otto der Grosse, Magdeburg und Europa. Eine Ausstellung im Kulturhistorischen Museum Magdeburg vom 27. August – 2. Dezember 2001. Mainz: von Zabern, 489–490. Bosselmann-Ruickbie, A. 2011: Byzantinischer Schmuck des 9. bis frühen 13. Jahrhunderts. Untersuchungen zum metallenen dekorativen Körperschmuck der mittelbyzantinischen Zeit anhand datierter Funde. Spätantike – Frühes Christentum – Byzanz, Reihe B, Studien und Perspektiven, Band 28. Wiesbaden: Reichert Verlag. Bosselmann-Ruickbie, A. 2018: A Byzantine Casting Mould for a hystera (Womb) Amulet and a Cross in the Museum Schnütgen, Cologne. A Contribution to the Cultural and Religious History of Byzantium and the Material Culture of Byzantine Magic. In: J. Drauschke – K. Kühtreiber – E. Kislinger – Th. Kühtreiber – G. Scharrer-Liška – T. Vida Hrsg.: Lebenswelten zwischen Archäologie und Geschichte. Festschrift für Falko Daim zu seinem 65. Geburtstag. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 150, Teil 2. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 629–644. Botek, A. 2014: Veľkomoravská bazilika na Bratislavskom hrade. Verbum historiae 2014(1), 7–34. Bouby, L. – Figueiral, I. – Bouchette, A. – Rovira, N. – Ivorra, S. – Lacombe, T. – Pastor, T. – Picq, S. – Marinval, P. – Terral, J. F. 2013: Bioarchaeological insights into the process of domestication of grapevine (Vitis vinifera L.) during Roman time in Southern France. PLoS One [online] 8(5). Doi: 10.1371/journal. pone.0063195. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0063195. Bougard, F. – Bührer-Thierry, G. – Le Jan, R. 2013: Les élites du haut Moyen Âge. Identités, stratégies, mobilité. Annales. Histoire, Sciences Sociales 2013/4, 1079–1112. Bougard, F. – Feller, L. – Le Jan, R. eds. 2002: Dots et douaires dans le haut Moyen Âge. Collection de l’École française de Rome 295. Rome: École française de Rome. Bourgeois, L. 2013: Castrum et habitat des élites (France et ses abords, vers 800-vers 1000). In: D. Iogna-Prat – M. Lauwers – F. Mazel – I. Rosé eds.: Cluny, les moines et la société au premier âge féodal. Actes du colloque international de Cluny, 9–11 septembre 2010. Rennes: Presses universitaires de Rennes, 471–494. Bowlus, C. R. 2009: Nitra: when did it become a part of the Moravian realm? Evidence in the Frankish sources. Early Medieval Europe 17(3), 311–328. Brachmann, H. 1987: Zur Herkunft und Verbreitung von Trocken-und Mörtelmauerwerk im frühmittelalterlichen Befestigungsbau Mitteleuropas. In: G. Labuda – S. Tabaczyński eds.: Studia nad etnogenezą Słowian i kulturą Europy wczesnośredniowiecznej. Vol. 1. Wrocław: Ossolineum, 199–215. Brachmann, H. 1993: Der frühmittelalterliche Befestigungsbau in Mitteleuropa. Untersuchungen zu seiner Entwicklung und Funktion im germanisch‑deutschen Bereich. Schriften zur Ur- und Frühgeschichte 45. Berlin: Akademie Verlag.

Brachmann, H. 1995: Von der Burg zur Stadt: Magdeburg und die ostmitteleuropäische Frühstadt. Versuch einer Schlußbetrachtung. In: H. Brachmann Hrsg.: Burg – Burgstadt – Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa. Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa. Berlin: Akademie Verlag, 317–348. Brachmann, H. – Herrmann, J. Hrsg. 1991: Frühgeschichte der europäischen Stadt. Voraussetzungen und Grundlagen. Schriften zur Urund Frühgeschichte 44. Berlin: Akademie Verlag. Brather, S. 2000: Früh- und hochmittelalterliche Keramik bei den Westslawen. In: A. Wieczorek – H. M. Hinz Hrsg.: Europas Mitte um 1000. Handbuch zur Ausstelung. Band 1. Stuttgart: Theiss, 317–322. Brather, S. 2001: Archäologie der westlichen Slawen. Siedlung, Wirtschaft und Gesellschaft im früh- und hochmittelalterlichen Ostmitteleuropa. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 30. Berlin – New York: De Gruyter. Brather, S. 2002: Ethnic identities as constructions of archaeology: the case of the Alamanni. In: A. Gillett ed.: On Barbarian Identity. Critical Approaches to Ethnicity in the Early Middle Ages. Turnhout: Brepols, 149–176. Brather, S. 2004: Ethnische Interpretationen in der frühgeschichtlichen Archäologie. Berlin-New York: Walter de Gruyter. Brather, S. 2008: Kleidung, Bestattung, Identität: Die Präsentation sozialer Rollen im frühen Mittelalter. In: S. Brather Hrsg.: Zwischen Spätantike und Frühmittelalter. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 57. Berlin – New York: De Gruyter, 237–273. Brather, S. 2009: Memoria und Repräsentation. Frühmittelalterliche Bestattungen zwischen Erinnerung und Erwartung. In: S. Brather Hrsg.: Historia Archaeologica. Festschrift für Heiko Steuer zum 70. Geburtstag. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 70. Berlin: De Gruyter, 247–284. Bravermanová, M. 2007: Pochází korunovační meč zv. svatováclavský z pokladu po Přemyslovcích a je jeho čepel dokonce památkou po sv. Václavu? In: E. Doležalová – R. Šimůnek eds.: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 105–123. Breibert, W. 2015: Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Krungl, Gem. Bad Aussee, Bez. Liezen (Stmk). Studien zum Frühmittelalter im Ostalpenraum. Nepublikovaná dizertační práce. Uloženo: Historisch-Kulturwissenschaftliche Fakultät, Universität Wien, Wien. Brems, D.– Degryse, P. – Hasendoncks, F. – Gimeno, D. – Silvestri, A. – Vassilieva, E. – Luypaers, S. – Honings, J. 2012: Western Mediterranean sand deposits as a raw material for Roman glass production. Journal of Archaeological Science 39(9), 2897–2907. Brenner, E. 2010: Recent Perspectives on Leprosy in Medieval Western Europe 1. History Compass 8(5), 388–406. Brepohl, E. 1999: Theophilus Presbyter und das mittelalterliche Kunsthandwerk. Gesamtausgabe der Schrift De diversis artibus in zwei Bändern. Band 2 – Goldschmiedekunst. Köln – Weimar – Wien: Böhlau. Bretholz, B. 1896: Dějiny Moravy, I/1. Brno: Winiker. Brett, C. 1989: The monks of Redon: gesta sanctorum rotonensium and Vita conuuoionis. Studies in Celtic History 10. Woodbridge: Boydell Press. Brookes, S. J. 2013: Mapping Anglo-Saxon Civil Defence. In: J. Baker – S. J. Brookes – A. J. Reynolds eds.: Landscapes of Defence in Early Medieval Europe. Studies in the Early Medieval Archeology 28. Turnhout: Brepols, 39–64.

Brown, P. 2003: The Rise of Western Christendom: Triumph and Diversity, A.D. 200–1000. The Making of Europe. Oxford: Blackwell. Brown, W. 2001: Unjust Seizure: Conflict, Interest, and Authority in an Early Medieval Society. Conjunctions of Religion and Power in the Medieval Past. Ithaca; London: Cornell University Press. Brühl, C. 1982: Kronen- und Königsbrauch im frühen und hohen Mittelalter. Historische Zeitschrift 234, 1–31. Brzobohatá, H. – Krajíček, V. – Horák, Z. – Velemínská, J. 2016: Sexual dimorphism of the human tibia through time: insights into shape variation using a surface-based approach. PLoS One [online] 11(11). Doi: 10.1371/journal. pone.0166461. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0166461. Brzobohatá, H. – Krajíček, V. – Velemínský, P. – Poláček, L. – Velemínská, J. 2014: The shape variability of human tibial epiphyses in an early medieval Great Moravian population: a geometric morphometric assessment. Anthropologischer Anzeiger 71, 219–236. Brzobohatá, H. – Krajíček, V. – Velemínský, P. – Velemínská, J. 2019: Three-dimensional geometry of human tibial anterior curvature in chronologically distinct population samples of Central Europeans (2900 BC–21 st century AD). Scientific reports 9(1), 4234. Březinová, H. 2013: Finds of textile fragments and evidence of textile production at a major excavation site of the Great Moravia in Mikulčice (South Moravia, Czech Republic). In: J. Banck-Burges – C. Nübold eds.: NESAT XI. The North European Symposium for Archaeological Textiles XI 10–13 May 2011 in Esslingen am Neckar. Rahden/Westf.: Verlag Marie Leidorf, 193–196. Březinová, H. – Bravermanová, M. – Bureš Víchová, J. 2019: The Structure of Archaeological Textiles from the Early and High Middle Ages in Finds from the Czech Republic (Part 1). Vlákna a textil 26(1), 14–23. Březinová, H. – Otavský, K. – Otavská, V. 2018: Textilní struktura na povrchu meče z Mikulčic – Kosteliska, hrob č. 2041, plocha č. 114, kontext 7/114, nál. číslo meče 266/114. Nepublikovaná zpráva, č. TP201850066. Uloženo: Archeologický ústav AV ČR, Praha. Bubeník, J. – Frolík, J. 1995: Zusammenfassung der Diskussion zur gemeinsamen Terminologie der grundlegenden keramischen Begriffe. In: L. Poláček Hrsg.: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 4. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 127–130. Buck, T. M. 1997: Admonitio und Praedicatio. Zur religiös-pastoralen Dimension von Kapitularien und kapitulariennahen Texten. Freiburger Beiträge zur mittelalterlichen Geschichte 9. Frankfurt a. M.: Peter Lang. Bühler, B. 2000: Der Scharnierbeschlag von Weiden am See und die Drahtherstellung im Frühmittelalter. In: F. Daim Hrsg.: Die Awaren am Rand der byzantinischen Welt. Studien zu Diplomatie, Handel und Technologietransfer im Frühmittelalter. Monographien aus Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 7. Innsbruck: Universitätsverlag Wagner, 205–248. Bühler, B. 2014: Der „Schatz“ von Brestovac, Kroatien. Seine kulturellen Beziehungen und technologischen Aspekte. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums.

Bui, T. M. – Girard, M. – de Lanfranchi, F. 2014: Uses of the mastic tree (Pistacia lenticus L.) in the west Mediterranean region. An example from west Sardinia. In: A. Chevalier – E. Marinova – L. Peña-Chocarro eds.: Plants and People: Choices and Diversity through Time. Early Agricultural Remnantsand Technical Heritage (EARTH). The Dynamics of Non-Industrial Agriculture. 8,000 Years of Resilience and Innovation, Volume 1. Oxford: Oxbow Books, 293–298. Buikstra, J. E. – Beck, L. A. eds. 2017: Bioarchaeology. The contextual analysis of human remains. New York: Routledge. Abstrakty dostupné také ve verzi z roku 2006 z: https://doi.org/10.4324/9781315432939. Buko, A. 2008: The Archaeology of Early Medieval Poland. Leiden: Brill. Büntgen, U. – Urban, O. – Krusic, P. J. – Rybníček, M. – Kolář, T. – Kyncl, T. – Ač, A. – Koňasová, E. – Čáslavský, J. – Esper, J. – Wagner, S. – Saurer, M. – Tegel, W. – Dobrovolný, P. – Cherubini, P. – Reinig, F. – Trnka, M., 2021: Recent European drought extremes beyond Common Era background variability. Nature Geoscience [online] 14, 2021, 190–196. Doi: 10.1038/s41561-021-00698-0. [cit. 2022-12-06]. Dostupné z: https://doi.org/10.1038/s41561-021-00698-0. Busscher, I. – van Dieën, J. H. – Kingma, I. – van der Veen, A. J. – Verkerke, G. J. – Veldhuizen, A. G. 2009: Biomechanical characteristics of different regions of the human spine: an in vitro study on multilevel spinal segments. Spine 34(26), 2858–2864. Byers, S. 1991: Technical Note: Calculation of Age at Formation of Radiopaque Transverse Lines. American Journal of Physical Anthropologists 85(3), 339–343. Cagno, S. – Favaretto I. – Mandera, M. – Izmer, A. – Vanhaecke, F. – Janssens, K. 2012: Evidence of early medieval soda ash glass in the archaeological site of San Genesia (Tuscany). Journal of Archaeological Science 39(5), 1540–1552. Capelle, T. 1968: Karolingischer Schmuck in der Tschechoslowakei. Slovenská archeológia XVI, 229–244. Capelle, T. 1974: Die umgearbeiteten importierten Riemenbeschläge der Wikingerkultur. Fornvännen 69, 70–77. Capelle, T. 2012: An insight into the goldsmith’s workshop. In: A. Pesch – R. Blankenfeldt eds.: Goldsmith Mysteries. Archaeological, pictorial and documentary evidence from the 1st millennium AD in northern Europe. Papers presented at a workshop organized by the Centre for Baltic and Scandinavian Archaeology (ZBSA). Schleswig, October 20th and 21st, 2011. Schriften des Archäologischen Landesmuseums, Ergänzungsreihe, Band 8. Neumünster: Wachholtz Verlag, 17–27. Carboni, S. 2001: Painted Glass. In: S. Carboni – D. Witehouse eds.: Glass of the Sultans. With contributions by Rober H. Brill and William Gudenrath. New York: Metropolitan Museom of Art. Cardoso, H. F. – Garcia, S. 2009: The Not-so-Dark Ages: Ecology for human growth in medieval and early Twentieth Century Portugal as inferred from skeletal growth profiles. American Journal of Physical Anthropology 138(2), 136–147. Cardoso, H. F. – Marinho, L. – Albanese, J. 2016: The relationship between cadaver, living and forensic stature: a review of current knowledge and a test using a sample of adult Portuguese males. Forensic Science International 258, 55–63. Cetinić, Ž. 1998: Stranče – Gorica, starohrvatsko groblje. Rijeka: Pomorski i povijesni muzej Hrvatskog primorja. Cibulka, J. 1958: Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a začátky křesťanství na Moravě. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.

439

Coale, A. J. – Demeny, P. 1966: Regional Model Life Tables and Stable populations. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. Comşa, E. – Bichir, Gh. 1960: O nouă descoperire de monede şi obiecte de podoabă din secolele X–XI în aşezarea de la Garvăn (Dobrogea). Studii şi Cercetari de Numismatică III, 223–244. Costin, C. L. 2005: Craft Production. In: H. D. G Maschner – C. Chippindale eds.: Handbook of Archaeological Methods. Lanham: Altamira Press, 1032–1105. Coupland, S. 1990: Carolingian Arms and Armour in the Ninth Century. Viator, Medieval and Renaissance Studies 21, 29–50. Couser, J. 2010: Inventing Paganism in eighth-century Bavaria. Early Medieval Europe 18(1), 26–42. Crabtree, P. J. 1996: Production and consumption in an early complex society: Animal use in Middle Saxon East Anglia. World Archaeology 28, 58–75. Crespo, F. – White, J. – Roberts, C. 2019: Revisiting the tuberculosis and leprosy cross-immunity hypothesis: Expanding the dialogue between immunology and paleopathology. International Journal of Paleopathology 26, 37–47. Cubitt, C. 2003: Introduction. In: C. Cubitt ed.: Court Culture in the Early Middle Ages. The Proceedings of the First Alcuin Conference. Studies on Early Middle Ages 3. Turnhout: Brepols, 1–15. Curta, F. 2006: Merovingian and Carolingian Gift Giving. Speculum 81, 671–699. Curta, F. 2009: The history and archaeology of Great Moravia: an introduction. Early Medieval Europe 17(3), 238–247. Curta, F. 2010: A note on trade and trade centers in the eastern and northern Adriatic region between the eighth and the ninth century. Hortus Artium Medievalium 16, 267–276. Curta, F. 2011: New Remarks on Early Medieval Hoards of Iron Implements and Weapons. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg.: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.–9.10.2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14. Bonn: Habelt-Verlag, 309–332. Curta, F. 2013: The Elephant in the Room. A Reply to Sebastian Brather. Ephemeris Napocensis 23, 163–174. Curta, F. 2015: East Central Europe: the gate to Byzantium. Byzantinische Zeitschrift 108(2), 1–42. Čáp, P. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. 2010: Großmährische Kirchen in Pohansko bei Břeclav. In: L. Poláček – J. MaříkováKubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 187–204. Čáp, P. – Macháček, J. – Špaček, J. 2011: Tajemství výroby velkomoravského šperku. Praha: KLP – Koniasch Latin Press. Černá, E. – Hulínský, V. – Gedeon, O. 2001: Výpověd mikroanalýz vzorků skel z raného středověku. Archeologické rozhledy LIII(1), 59–89. Čilinská, Z. 1973: Frühmittelalterliches Gräberfeld in Želovce. Archaeologica Slovaca – Catalogi V. Bratislava: Verlag der Slowakischen Akademie der Wissenschaften. Čilinská, Z. 1975: Frauenschmuck aus dem 7.–8. Jahrhundert im Karpatenbecken. Slovenská archeológia XXIII, 63–96. Čulíková, V. 1998: Výsledky analýzy rostlinných makrozbytků z lokality Praha 1 – Malá Strana, Tržiště čp. 259/III (Hartigovský palác). Archaeologica Pragensia 14, 291–316.

440

Čulíková, V. 2001a: Rostlinné makrozbytky z lokality Praha 1 – Malá Strana, Malostranské nám. čp. 258/III (Lichtenštejnský palác). In: M. Ježek – J. Klápště eds.: Pražský hrad a Malá Strana. Mediavalia archaeologica 3. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 137–166. Čulíková, V. 2001b: Rostlinné makrozbytky z pěti středověkých lokalit při obvodu centrální části Pražského hradu. In: M. Ježek – J. Klápště eds.: Pražský hrad a Malá Strana. Mediavalia archaeologica 3. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 303–327. Čulíková, V. 2005: Rostlinné makrozbytky z raně středověké lokality Mostecká – Josefská ul. (dřevěná cesta), Praha 1 – Malá Strana. Archaeologica Pragensia 17, 137–169. Čulíková, V. 2008: Rostlinné makrozbytky z pravěkých a raně středověkých antropogenních sedimentů v Lovosicích. Archeologické rozhledy LX(1), 61–74. D’Eath, R. B. – Turner, S. P. 2009: The natural behaviour of the pig. In: J. N. Marchant-Forde ed.: The welfare of pigs. Animal Welfare 7. New York: Springer Science, 13–45. Daim, F. 2010: Byzantine Belt Ornaments of the 7th and 8th Centuries in Avar Contexts. In: Ch. Entwistle – N. Adams eds.: ‘Intelligible Beauty’. Recent Research on Byzantine Jewellery. British Museum Research Publication 178. London: British Museum, 61–71. Daim, F. – Chameroy, J. – Greiff, S. – Patscher, St. – Stadler, P. – Tobias, B. 2010: Kaiser, Vögel, Rankenwerk – byzantinischer Gürteldekor des 8. Jahrhunderts und ein Neufund aus Südungarn. In: F. Daim – J. Drauschke Hrsg.: Byzanz – das Römerreich im Mittelalter. Teil 3 – Peripherie und Nachbarschaft. Monographien des Römisch­-­­Germanischen Zentralmuseums 84(3). Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 277–330. Dannheimer, H. 1988: Aschheim im frühen Mittelalter. Teil I. Archäologische Funde und Befunde. Münchner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte 32. München: C. H. Beck Verlag. Dartmann, C. 2010: Die Sakralisierung König Wambas. Zur Debatte um frühmittelalterliche Sakralherrschaft. Frühmittelalterliche Studien 44, 39–57. Davies, W. 1981: On the Distribution of Political Power in Brittany in the Mid-Ninth Century. In: M. T. Gibson – J. N. Nelson (eds.): Charles the Bald. Court and Kingdom. British Archaeological Reports International Series 101. Oxford: Oxford University Press, 87–107. Davies, W. 1982: Wales in the Early Middle Ages. Studies in the early history of Britain. Leicester: Leicester University Press. Davies, W. 1988: Small Worlds: The Village Community in Early Medieval Brittany. Berkeley: University of California Press. Davis, J. 2015: Charlemagne’s Practice of Empire. Cambridge: Cambridge University Press. Davis, J. – McCormick, M. 2008: The Long Morning of Medieval Europe: New Directions in Early Medieval Studies. Aldershot: Ashgate Ltd. de Jong, M. 1992: Power and humility in Carolingian society: the public penance of Louis the Pious. Early Medieval Europe 1, 29–52. De Luca, I. 1999: Keramik mit dicker Glasur. In: Ch. Stiegemann – M. Wemhoff Hrsg.: 799 – Kunst und Kultur der Karolingerzeit. Karl der Große und Papst Leo III. in Paderborn, Band 2. Mainz: Philipp von Zabern, 661–664.

Dehio, G. – Bezold, G. von 1887: Die kirchliche Baukunst den Abendlandes. Historisch und systematisch dargestellt. Atlas. Erster Band. Erste Abteilung. Tafel 1–116. Stuttgart: Verlag der J. G. Cottaschen Buchhandlung. Dostupné také online z: https://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/ dehio1887atlas1/0058. Dekan, J. 1976: Veľká Morava. Doba a umenie. Bratislava: Tatran. Dell’Acqua, F. 1997: Ninth-century Window Glass from the Monastery of San Vincenzo al Volturno (Molise, Italy). Journal of Glass Studies 39, 33–41. Delonga, V. – Burić, T. 1998: Ostrovica kod Bribira. Arheološko-povijesna skica. Katalog izložbe. Split, 9. travnja – 9. svibnja 1998. Split: Muzej hrvatskih arheoloških spomenika Split. Demo, Ž. 2009: Ranosrednjovjekovno groblje bjelobrdske kulture: Vukovar – Lijeva Bara (X.–XI. stoljeće). Katalozi i monografije Arheološkoga muzeja u Zagrebu VI. Zagreb: Arheološki muzej u Zagrebu. Demo, Ž. 2014: Zlato i srebro srednjeg vijeka u Arheološkom muzeju u Zagrebu. Zagreb: Arheološki muzej u Zagrebu. Denkstein, V. 1961: K ikonografii mikulčického nákončí. Památky archeologické LII, 506–514. Depreux, Ph. 2002: Les sociétés occidentales du milieu du VIe à la fin du IXe siècle. Rennes: Presses universitaires de Rennes. Destrée, M. 1983: Repoussé, Stamping, Chasing and Punching. In: T. Hackens – R. Winkes eds.: Gold Jewelry. Craft, Style and Meaning from Mycenae to Constantinopolis. Publications d’histoire de l’art et d’archéologie de l’Université Catholique de Louvain XXXVI – Aurifex 5. Louvain la Neuve: Art et Archéologie Publications, 171–180. Dette, Ch. 1994: Kinder und Jugendliche in der Adelsgesellschaft des frühen Mittelalters. Archiv für Kulturgeschichte 76, 1–34. Devroey, J.-P. 2003: Économie rurale et société dans l’Europe franque (VIe–IXe siècles). Fondements matériels, échanges et lien social. Belin sup. Histoire. Paris: Belin. Devroey, J.-P. 2006: Puissants et misérables: système social et monde paysan dans l’Europe des Francs (VIe–IXe siècles). Mémoire de la Classe des Lettres. Collection in-8°, 3e série. Bruxelles: Académie Royale de Belgique. Diesenberger, M. 2008: Die Steppenreiter aus dem Osten – Eine exegetische Herausforderung. In: R. Zehetmayer Hrsg.: Im Schnittpunkt frühmittelalterlicher Kulturen: Niederösterreich an der Wende vom 9. zum 10. Jahrhundert. Die Vorträge des 27. Symposiums des Niederösterreichischen Instituts für Landeskunde, Hainburg, 3. bis 6. Juli 2007. Mitteilungen aus dem Niederösterreichischen Landesarchiv 13. St. Pölten: Niederösterreichisches Institut für Landeskunde, 150–168. Diesenberger, M. 2015: Predigt und Politik im frühmittelalterlichen Bayern. Arn von Salzburg, Karl der Große und die Salzburger Sermones-Sammlung. Millennium-Studien. Berlin: De Gruyter. Diesenberger, M. – Reimitz, H. 2005: Zwischen Vergangenheit und Zukunft: Momente des Königtums in der merowingischen Historiographie. In: F. R. Erkens Hrsg.: Das frühmittelalterliche Königtum: Ideelle und religiöse Grundlagen. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 49. Berlin: De Gruyter, 214–269. Diettrich, Z. R. 1962: Christianity in Great-Moravia. Groningen: J. B. Wolters. Djurić, M. P. – Roberts, C. A. – Rakočević, Z. B. – Djonić, D. D. – Lesic, A. R. 2006: Fractures in late medieval skeletal populations from Serbia. American Journal of Physical Anthropology 130, 167–178.

Dobisíková, M. – Katina, S. – Velemínský, P. 2008: Stature of the Great Moravian Population in Connection with Social Status. In: P. Velemínský – L. Poláček Hrsg.: Anthropological and epidemiological characterization of GreatMoravian population in connection with the social and economic structure. Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 27. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 77–91. Doe, D. M. – Pérez, J. R. – Cambra-Moo, O. – Martín, M. C. – Martín, A. G. 2019: Assessing pubertal stage in adolescent remains: an investigation of the San Nicolás Maqbara burial site (Murcia, Spain). Archaeological and Anthropological Sciences 11(2), 541–554. Doláková, N. – Kočár, P. – Dresler, P. – Dreslerová, G. – Kočárová, R. – Ivanov, M. – Nehyba, S. 2020: Development of interaction of the environment and the subsistent strategy of early medieval society, Pohansko near Břeclav and surroundings. Archeologické rozhledy LXXII(4). Donat, P. 1995: Handwerk, Burg und frühstädtische Siedlungen bei nordwestslawischen Stämmen. In: H. Brachmann Hrsg.: Burg – Burgstadt – Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa. Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa. Berlin: Akademie Verlag, 92–107. Donat, P. 1996: Gebesee – zur Problematik ottonischer Königshöfe. In: L. Fenske Hrsg.: Deutsche Königspfalzen. Beiträge zu ihrer historischen und archäologischen Erforschung, Bd. 4, Pfalzen – Reichsgut – Königshöfe. Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte 11(4). Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 110–148. Doncheva, S. 2015: Kalăpi i matrici ot bălgarskoto srednovekovie (IX – XIV. v.). Veliko Tărnovo: Faber. Doncheva, S. – Bunzelov, I. 2018: Lead Models of 10th century Strap Ends Appliques from a Metalwork Centers near Preslav. Pontica LI, 389–403. Donoghue, H. D. – Taylor, G. M. – Marcsik, A. – Molnár, E. – Pálfi, G. – Pap, I. – Teschler­-Nicola, M. – Pinhasi, R. – Erdal, Y. S. – Velemínský, P. – Likovský, J. – Belcastro, M. G. – Mariotti, V. – Riga, A. – Rubini, M. – Zaio, P. – Besra, G. S. – Lee, O. Y-C. – Wu, H. H. T. – Minnikin, D. E. – Bull, I. D. – O’Grady, J. – Spigelman, M. A. 2015: A migration driven model for the historical spread of leprosy in medieval Eastern and Central Europe. Infection, Genetics and Evolution 31, 250–256. Donoghue, H. D. – Taylor, G. M. – Mendum, T. A. – Stewart, G. R. – Rigouts, L. – Lee, O. Y. – Wu, H. H. T. – Besra, G. S. – Minnikin, D. E. 2018: The Distribution and Origins of Ancient Leprosy. In: W. Ribón ed.: Hansen’s Disease. The Forgotten and Neglected Disease [online]. Doi: 10.5772/intechopen.75260IntechOpen. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://www. intechopen.com/books/hansen-s-diseasethe-forgotten-and-neglected-disease/ the-distribution-and-origins-of-ancient-leprosy. Donoghue, H. D. – Velemínský, P. – Likovský, J. – Garcin, V. – Taylor, G. M. 2008: Detection, characterisation and quantification of Mycobacterium leprae DNA from archaeological material. Abstract [online]. Paleopathology Newsletter. Supplement. Paleopathology Association. Scientific Programme & Abstracts. 17th European Meeting of the Paleopathology Association, Copenhagen, Denmark, August 25–27 2008, 34. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https:// paleopathology-association.wildapricot.org/ resources/Documents/European%20PPA%20 Programs/2008%20PPA%20Euro%20Mtg%20 Copen%20for%20email%20distribution.pdf.

Dostál, B. 1961: Velkomoravské Znojemsko ve světle archeologických nálezů. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university E 6, 97–126. Dostál, B. 1965: Das Vordringen der grossmährischen materiellen Kultur in die Nachbarländern. In: R. Hošek et al. ed.: Magna Moravia. Sborník k 1100. výročí příchodu byzantské misie na Moravu. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 361–416. Dostál, B. 1966: Slovanská pohřebiště ze střední doby hradištní na Moravě. Praha: Academia. Dostál, B. 1969: Opevnění velmožského dvorce na Pohansku u Břeclavi. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university E 14, 181–218. Dostál, B. 1975: Břeclav – Pohansko IV. Velkomoravský velmožský dvorec. Spisy University J. E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta 208. Brno: Universita J. E. Purkyně. Dostál, B. 1982: K časně slovanskému osídlení Břeclavi-Pohanska. Praha: Academia. Dostál, B. 1985: Břeclav – Pohansko III. Časně slovanské osídlení. Spisy University J. E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta 261. Brno: Univerzita J. E. Purkyně. Dostál, B. 1988a: Raně městské prvky hradiště Břeclavi-Pohanska. In: V. Frolec ed.: Rodná země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, Státní vědecká knihovna, 146–155. Dostál, B. 1988b: Velmožské dvorce ve struktuře velkomoravského státu. Slovenská archeológia XXXVI, 283–290. Dostál, B. 1992: K rekonstrukci velkomoravského kostela na Pohansku. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university E 37, 73–88. Dostál, B. 1993: Velkomoravský řemeslnický areál v Břeclavi-Pohansku. Jižní Morava 29(32), 31–53. Dostál, B. – Kalousek, F. – Macháček, J. 2008: Die Kirche von Pohansko bei Břeclav (Mähren). In: M. Pippal – F. Daim Hrsg.: Die frühmittelalterlichen Wandmalereien Mährens und der Slowakei. Archäologischer Kontext und herstellunstechnologische Analyse. Monographien zur Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 12. Innsbruck: Universitätsverlag Wagner, 63–77. Dresler, P. 2011: Opevnění Pohanska u Břeclavi. Brno: Masarykova univerzita. Dresler, P. 2016: Břeclav-Pohansko VIII. Hospodářské zázemí centra nebo jen osady v blízkosti zázemí centra? Břeclav-Pohansko 8. Brno: Masarykova univerzita. Dresler, P. – Macháček, J. 2008: Hospodářské zázemí raně středověkého centra na Pohansku u Břeclavi. In: J. Macháček ed.: Počítačová podpora v archeologii II. Brno – Praha – Plzeň: Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Brno, 120–147. Drozdová, E. 2005: Břeclav – Pohansko VI. Slovanští obyvatelé velkomoravského hradiska Pohansko u Břeclavi: demografická a antropometrická studie. Spisy Masarykovy univerzity v Brně, Filozofická fakulta 358. Brno: Masarykova univerzita. Duczko, W. 1985: Birka V. The filigree and granulation work of the Viking Period. An analysis of the material from Björkö. Birka: Untersuchungen und Studien 5. Stockholm: Almqvist och Wiksell. Dumitriu, L. 2001: Der mittelalterliche Schmuck des unteren Donaugebietes im 11.–15. Jahrhundert. Bucureşti: Muzeul naţional de istorie a României. Dumville, D. N. 1976: The Anglian collection of royal genealogies and regnal lists. Anglo-Saxon England 5, 23–50. Duncan, A. A. M. 2002: The Kingship of the Scots 842–1292: Succession and Independence. 2. vydání. Edinburgh: Edinburgh University Press. Dunning, G. C. – Evison, V. I. 1961: The Palace of Westminster sword. Archaeologia or miscellaneous tracts relating to Antiquity 98, 123–158.

Dvorník, F. 1933: Les légendes de Constantin et de Méthode vues de Byzance. Prague: Commission byzantologique de l’Institut slave. Dvorník, F. 1970: Byzantine Missions among the Slavs. SS. Constantine-Cyril and Methodius. New Brunswick, N.J.: Rutgers University Press. Dvorská, J. – Heußner, K.-U. – Poláček, L. – Westphal, L. 1999: Zum Stand der Dendrochronologie in Mikulčice (Mähren, Tschechien). In: L. Poláček – J. Dvorská Hrsg.: Probleme der mitteleuropäischen Dendrochronologie und naturwissenschaftliche Beiträge zur Talaue der March. Internationale Tagungen in Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 15. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 69–78. Earle, T. – Spriggs, M. 2015: Political Economy in Prehistory: A Marxist Approach to Pacific Sequences. Current Anthropology 56, 515–543. Effros, B. 2002: Caring for Body and Soul. Burial and the Afterlife in the Merovingian World. University Park, Pennsylvania: Pennsylvania State University Press. Eggenstein, G. 2011: Elemente frühmittelalterlicher Schwertbewaffnung aus dem zentralen Ort Balhorn bei Paderborn. In: J. Drauschke – R. Prien – S. Ristow Hrsg.: Untergang und Neuanfang. Studien zu Spätantike und Frühmittelalter 3. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 361–384. Eggenstein, G. – Börste, N. – Zöller, H. – Zahn-Biemüller, E. Hrsg. 2008: Eine Welt in Bewegung. Unterwegs zu Zentren des frühen Mittelalters. Begleitbuch der Gemeinschaftsausstellung. Historisches Museum im Marstall Paderborn, Schloss Neuhaus, 26.4–20.7.2008. Mainfränkisches Museum Würzburg, Festung Marienberg, 12.8.–16.11.2008. München: Deutscher Kunstverlag. Eichert, S. 2010: Die frühmittelalterlichen Grabfunde Kärntens. Die materielle Kultur Karantaniens anhand der Grabfunde vom Ende der Spätantike bis ins 11. Jahrhundert. Aus Forschung und Kunst 37. Klagenfurt am Wörthersee: Geschichtsverein für Kärnten. Eichert, S. 2012: Frühmittelalterliche Strukturen im Ostalpenraum. Studien zur Geschichte und Archäologie Karantaniens. Aus Forschung und Kunst 39. Klagenfurt: Verlag des Geschichtsvereines für Kärnten. Eichert, S. – Mehofer, M. 2011: Frühmittelalterliche Emailscheibenfibeln aus Villach. Archäometallurgie und experimentelle Archäologie. Neues aus Alt Villach 48, 29–66. Eilbracht, H. 1999: Filigran- und Granulationskunst im wikingischen Norden. Untersuchungen zum Transfer frühmittelalterlicher Gold- und Silberschmiedetechniken zwischen dem Kontinent und Nordeuropa. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters, Beiheft 11. Köln – Bonn: Rheinland-Verlag – Habelt. Eisner, J. 1947: K dějinám našeho hradištního šperku. Časopis Národního musea CXVI, 142–162. Elias, N. – Scotson, J. L. 1994: The Established and the Outsiders. A Sociological Enquiry into Community Problems. 2. vydání. London: SAGE Publications. Engemann, J. 1997: Deutung und Bedeutung frühchristlicher Bildwerke. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Eniosova, N. V. 1998: Litejnye formy Gnëzdova. In: V. L. Janin ed.: Istoričeskaja archeologija. Tradicii i perspektivy. K 80-letiju so dnja roždenija Daniila Antonoviča Avdusina. Moskva: Pamjatniki istoričeskoj mysli, 67–81.

441

Eniosova, N. V. – Saračeva, T. G. 2006: Drevnerusskie juvelirnye instrumenty iz cvetnych metallov (rezultaty chimiko-technologičeskogo issledovanija). Kratkie soobščenija Instituta archeologii RAN 220, 88–101. Erkens, F. R. 1996: Divisio legitima und unitas imperii. Teilungspraxis und Einheitsstreben bei der Thronfolge im Frankenreich. Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters 52, 423–485. Esders, S. 2009: „Öffentliche“ Abgaben und Leistungen im Übergang von der Spätantike zum Frühmittelalter: Konzeptionen und Befunde. In: T. Kölzer – R. Schieffer Hrsg.: Von der Spätantike zum frühen Mittelalter: Kontinuitäten und Brüche, Konzeptionen und Befunde. Ostfildern: Thorbecke, 187–242. Esders, S. 2010: Die Formierung der Zensualität. Zur kirchlichen Transformation des spätrömischen Patronatswesens im früheren Mittelalter. Vorträge und Forschungen, Sonderband 54. Sigmaringen: Jan Thorbecke. Esders, S. 2016: Late Roman Military Law in the Bavarian Code. Clio@Thémis. Revue électronique d’histoire du droit 10, 1–24. Espinosa, E. G. 2019: The origin of money from the money-debt approach. Iberian Journal of the History of Economic Thought 6(1), 37–53. Ettel, P. 2013: Zentralorte und Zentralräume des Frühmittelalters in Süddeutschland. Ein Forschungsüberblick. In: P. Ettel – L. Werther Hrsg.: Zentrale Orte und Zentrale Räume des Frühmittelalters in Süddeutschland. Tagung des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz und der Friedrich-Schiller-Universität Jena vom 7.–9.10. 2011 in Bad Neustadt an der Saale. RGZM Tagungen – 18. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 1–46. Evans, S. T. 1980: Spatial Analysis of Basin of Mexico Settlement: Problems with the Use of the Central Place Model. American Antiquity 45, 866–875. Ewig, E. 1982: Der Gebetsdienst der Kirchen in den Urkunden der späteren Karolinger. In: H. Maurer – H. Patze Hrsg.: Festschrift für Berent Schwineköper zu seinem siebzigsten Geburtstag. Sigmaringen: Jan Thorbecke. Ewing, T. 2009: Viking clothing. 3. vydání. The History Press: Stroud. Farkaš, Z. – Turčan, V. 1998: Včasnostredoveká sklárska pec v Bratislave na Devínskej Kobyle. Slovenská archeológia XLVI(1), 31–54. Fehring, G. P. – Andersen, H. H. 1992: Neue Ausgrabungen am Danewerk. Archäologie in Deutschland 1992(4), 56. Feinman, G. M. – Garraty, C. P. 2010: Preindustrial Markets and Marketing: Archaeological Perspectives. Annual Review of Anthropology 39, 167–191. Fernandes, R. – Grootes, P. – Nadeau, M. J. – Nehlich, O. 2015: Quantitative diet reconstruction of a Neolithic population using a Bayesian mixing model (FRUITS): The case study of Ostorf (Germany). American Journal of Physical Anthropologists 158(2), 325–340. Fichtenau, H. 1984: Lebensordnungen des 10. Jahrhunderts. Studien über Denkart und Existenz im einstigen Karolingerreich. Monographien zur Geschichte des Mittelalters 30. Stuttgart: A. Hiersemann. Fikrle, M. – Frána, J. – Tomková, K. 2012: Raně středověký šperk z pohřebišť na katastru Žalova z pohledu rentgenové fluorescenční analýzy. In: K. Tomková et al.: Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Pohřebiště. Díl I. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, 321–335. Fillitz, H. 1986: Die Schatzkammer in Wien. Symbole abendländischen Kaisertums. Salzburg – Vienna: Residenz Verlag.

442

Fingerlin, G. 1971: Die alamannischen Gräberfelder von Güttingen und Merdingen in Südbaden. Germanische Denkmäler der Völkerwanderungszeit A 12. Berlin: Walter de Gruyter. Flannery, K. V. 1998: The Ground Plans of Archaic States. In: Feinman – M. M. Joyce ed.: Archaic States. Santa Fe: School of American Research Press, 15–57. Floyd, B. – Jayasinghe, L. – Dey, C. 2017: Factors influencing diurnal variation in height among adults. Homo 68(3), 236–241. Frait, R. 2006: Mladohradištní meč z Univerzitní ulice v Olomouci. Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 292, 97–102. Frána, J. 2000: Analýzy skleněných archeologických nálezů z Pohanska a Mikulčic. Pravěk Nová řada 10, 115–117. Fray, S. 2011: L’aristocratie laïque au miroir des récits hagiographiques des pays d’Olt et de Dordogne (Xe–XIe siècles). Nepublikovaná dizertační práce. Uloženo: Université Paris-Sorbonne – Paris IV. Dostupné také z: http://tel.archives-ouvertes.fr/ tel-00853564. Freestone, I. C. 2005: The Provenance of Ancient Glass through Compositional Analysis [online].  MRS Online Proceedings Library 852 (2004),  188–201. Doi: 10.1557/PROC-852-OO8.1. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://doi.org/10.1557/PROC-852-OO8.1. Freestone, I. C. 2015: The Recycling and Reuse of Roman Glass: Analytical Approaches. Journal of Glass Studies 57, 29–40. Freiberger, V. – Bühler, B. 2015: Der Goldschatz von Nagyszentmiklós / Sânnicolau Mare: Ergebnisse der goldschmiedetechnischen Untersuchungen und der Materialanalysen. In: F. Daim – K. Gschwantler – G. Plattner – P. Stadler Hrsg.: Der Goldschatz von Sannicolau Mare (ungarisch: Nagyszentmiklós)/The Treasure of Sânnicolau Mare (hungarian: Nagyszentmiklós). RGZM – Tagungen 25. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 9–42. Fremersdorf, F. 1941–1942: Zwei wichtige Frankengräber aus Köln. Jahrbuch für prähistorische und etnographische Kunst (IPEK) 15/16, 124–139. Frič, A. 1859: České ryby. Živa 3, 178–191. Fried, J. 1994: “Gens“ und “regnum“. Wahrnehmungsund Deutungskategorien politischen Wandels im frühen Mittelalter. Bemerkungen zur doppelten Theoriebindung des Historikers. In: J. Miethke – K. Schreiner Hrsg.: Sozialer Wandel im Mittelalter: Wahrnehmungsformen, Erklärungsmuster, Regelungsmechanismen. Sigmaringen: Thorbecke, 73–104. Fried, J. 2008: The Frankisch Kingdoms, 817–911. The East and Middle Kingdoms [online]. In: R. McKitterick ed.: The New Cambridge Medieval History. Volume II c. 700–c. 900. The New Cambridge Medieval History, 2. 1. vydání, 5. dotisk. Cambridge Histories Online ©  Cambridge University Press, 142–168. Doi: 10.1017/CHOL9780521362924.008. [cit. 2020-10-08]. Dostupné z: https://doi. org/10.1017/CHOL9780521362924.008. Fritze, W. H. 1984: Der slawische Aufstand von 983: eine Schicksalswende in der Geschichte Mitteleuropas. In: E. Henning – W. Vogel Hrsg.: Festschrift der Landesgeschichtlichen Vereinigung für die Mark Brandenburg zu ihrem hundertjährigen Bestehen. Berlin: Landesgeschichtliche Vereinigung für d. Mark Brandenburg e.V., 9–55. Frolík, J. 2018: Pohřebiště u kostela Panny Marie. In: I. Štefan – M. Wihoda: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách. Prameny české historie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 64–99. Fuller, D. Q. – Harvey, E. L. 2006: The archaeobotany of Indian Pulses: identification, processing and evidence for cultivation. Environmental Archaeology 11(2), 219–246.

Fuller, D. Q. – Stevens, C. J. 2009: Agriculture and the Development of Complex Societies: An Archaeobotanical Agenda. In: A. S. Fairbairn – E. Weiss eds.: From foragers to farmers. Papers in honour of Gordon C. Hillman. Oxford: Oxbow Books. Fusek, G. 2007: Okov korica knjige iz groba u Nitri‑Šindolki. Prilozi Instituta za arheologiju u Zagrebu 24, 437–442. Fusek, G. – Holeščák, M. 2019: Der Burgwall Grosser Berg bei Divinka. Vorbericht. Študijné zvesti Archeologického ústavu SAV 66, 161–171. Gabriel, I. 1981: Karolingische Reitersporen und andere Funde aus dem Gräberfeld von Bendorf. Kreis Rendsburg-Eckernförde. Offa. Berichte und Mitteilungen zur Urgeschichte, Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 38, 245–258. Gabriel, I. 1986: „Imitatio imperii““ am slawischen Fürstenhof zu Starigard/Oldenburg (Holstein). Zur Bedeutung karolingischer Königspfalzen für den Aufstieg einer „civitas magna Slavorum“. Archäologisches Korrespondenzblatt 16, 357–367. Gabriel, I. 1988a: Hof- und Sakralkultur sowie Gebrauchs- und Handelsgut im Spiegel der Kleinfunde von Starigard/Oldenburg. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 69, 103–291. Gabriel, I. 1988b: Zur Innenbebauung von Starigard/ Oldenburg. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 69, 55–86. Gaillard de Sémainville, H. 2010: Les plaquesboucles mérovingiennes ornées d’une croix encadrée par deux griffons: à propos d’une découverte faite à Fleurey-sur-Ouche (Côte-d’Or). Revue Archéologique de l’Est 59, 585–602. Galuška, L. 1989: Výrobní areál velkomoravských klenotníků ze Starého Města – Uherského Hradiště. Památky archeologické LXXX, 405–454. Galuška, L. 1990: Předběžné hodnocení výzkumu profánní kamenné architektury ve Starém Městě „Na dědině“. In: L. Galuška ed.: Staroměstská výročí. Sborník příspěvků ze slavnostního zasedání u příležitosti 40 let archeologických výzkumů Moravského muzea ve Starém Městě a výročí objevu prvé velkomoravské zděné stavby ve Starém Městě Na Valách, Brno – Uherské Hradiště, 7.–8. září 1988. Brno: Moravské zemské muzeum, 121–136. Galuška, L. 1992: Dvě velkomoravské kovárny s depoty ze Starého Města. Časopis Moravského muzea, vědy společenské 77, 123–161. Galuška, L. 1995: Keramik des Marchtyps. In: L. Poláček Hrsg.: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 4. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 97–106. Galuška, L. 1996: Uherské Hradiště – Sady. Křesťanské centrum Říše velkomoravské. Brno: Moravské zemské muzeum. Galuška, L. 1997: K otázce hrobu knížete Svatopluka. In: Svätopluk 894–1994. Materiály z konferencie organizovanej Archeologickým ústavom SAV v Nitre v spolupráci so Slovenskou historickou spoločnosťou pri SAV. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, 53–63. Galuška, L. 1998a: Christianity and Great Moravia and its Centre in Uherské Hradiště – Sady. Byzantinoslavica LIX, 161–180. Galuška, L. 1998b: Souprava velmože z hrobu 266/49 ze Starého Města (K poznání neobvyklé technologie výzdoby raněstředověkých předmětů). In: P. Kouřil – R. Nekuda – J. Unger eds.: Ve službách archeologie. Sborník k šedesátým narozeninám RNDr. Vladimíra Haška, DrSc. Příspěvky z konference Přírodovědecké metody v archeologii, Kravsko 5. – 6. března 1998. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 10. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, 95–107.

Galuška, L. 1999: Jezdecká souprava z hrobu 224/51 ze Starého Města (K otázce raně středověkých ostruh s ploténkami se svislými paralelními řadami nýtů). In: A. Avenarius – Z. Ševčíková eds.: Slovensko a európsky juhovýchod. Medzikultúrne vzťahy a kontexty. Bratislava: Univerzita Komenského, 84–108. Galuška, L. 2001: Staroměstko-uherskohradišťská aglomerace – vývoj osídlení a přírodní podmínky v 6.–10. století. In: L. Galuška – P. Kouřil – Z. Měřínský eds.: Velká Morava mezi východem a západem. Sborník příspěvků mezinárodní vědecké konference Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9.–1. 10. 1999. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 17. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, 123–137. Galuška, L. 2005a: Archeologický výzkum v Modré u Velehradu – velkomoravské opevněné sídliště středního Pomoraví. Archaologia historica 30, 2005, 9–22. Galuška, L. 2005b: Uherské Hradiště-Sady, zaniklý velkomoravský komplex klášterního charakteru s kostelem. In: D. Foltýn a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 702–705. Galuška, L. 2006: Velkomoravská hradba v Uherském Hradišti – Rybárnách. Archeologické rozhledy LVIII(3), 486–510. Galuška, L. 2007: Bylo povědomí o Svatoplukově Moravě, Veligradu a Metodějově arcibiskupství na Moravě 10. – 12. století skutečně věcí neznámou? In: E. Doležalová – R. Šimůnek eds.: Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 50–62. Galuška, L. 2008a: A contribution to the structure and character of the landscape of the Great Moravian agglomeration Staré Město – Uherské Hradiště. In: L. Poláček Hrsg.: Das wirtschaftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 31. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 249–256. Galuška, L. 2008b: Die grossmährische Siedlungs‑agglomeration von Staré Město-Uherské Hradiště (Mähren). Uherské Hradiště-Sady, Kirchenkomplex und Erzbischofsitz. In: M. Pippal – F. Daim Hrsg.: Die frühmittelalterliche Wandmalereien aus Mähren und der Slowakei. Archäologischer Kontext und herstellungstechnologische Analyse. Monographien zur Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 12. Innsbruck: Universitätsverlag Wagner, 47–62. Galuška, L. 2008c: K otázce raně středověkého opevnění Ostrova sv. Jiří velkomoravské staroměstsko-uherskohradišťské mocenské aglomerace. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales 93, 115–127. Galuška, L. 2010: Kirchliche Architektur des großmährischen Veligrad und die Besiedlung des Machtzentrums. Funktion und Lage einzelner Bauten im Rahmen der Siedlungsstruktur der frühmittelalterlichen Agglomeration Staré Město – Uherské Hradiště. In: L. Poláček – J. Maříková-Kubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 161–85. Galuška, L. 2011a: Architektura doby velkomoravské v severní části středního Pomoraví. In: J. Mitáček – L. Galuška eds. et al: Stopy minulosti. Věda v moravském zemském muzeu na prahu třetího tisíciletí. Brno: Moravské zemské muzeum, 97–127.

Galuška, L. 2011b: Staré Město und Uherské Hradiště – von der frühslawischen Siedlung zur zentralen grossmährischen Machtagglomeration Veligrad. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg.: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.–9.10.2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14. Bonn: Habelt, 245–257. Galuška, L. 2012a: Hrob 1/2003 z Modré u Velehradu. Pohřeb „pohanského“ velmože z éry raného křesťanství na Moravě? In: J. Doležel – M. Wihoda eds.: Mezi raným a vrcholným středověkem. Pavlu Kouřilovi k šedesátým narozeninám přátelé, kolegové a žáci. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 91–110. Galuška, L. 2012b: Zlato a Velká Morava. In: Zlato… Symbol moci a bohatství (Ze sbírek Moravského zemského muzea). Katalog a soubor doprovodných textů k výstavě. Brno: Moravské zemské muzeum, 44–55. Galuška, L. 2013: Hledání původu. Od avarských bronzů ke zlatu Velké Moravy. Brno: Moravské zemské muzeum. Galuška, L. 2014a: Křesťanství v období byzantské misie a Metodějova arcibiskupství na bázi archeologických pramenů z oblasti Veligradu – Starého Města a Uherského Hradiště. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 74–85. Galuška, L. 2014b: Šperk a šperkařství Velké Moravy. In: P. Kouřil ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 124–133. Galuška, L. 2014c: Rex, principes, optimates – elity Velké Moravy. In: P. Kouřil ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 51–61. Galuška, L. – Hochmanová-Vávrová, V. – Hrubý, V. – Mitáček, J. 2018: Uherské Hradiště − Sady. 500 let křesťanství ve střední Evropě. I. Katalog pohřebiště. Brno: Moravské zemské muzeum. Galuška, L. – Macháček, J. – Pieta, K. – Sedláčková, H. 2012: The Glass on the Great Moravia: Vessel and Window Glass, and Small Objects. Journal of Glass Studies 54, 61–92. Galuška, L. – Mitáček, J. – Nývltová Fišáková, M. 2018: Uherské Hradiště – Sady. From a Great Moravian Sacral Centre to the Largest Church Necropolis of the Ducal Period in Moravia. In: P. Kouřil – R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 99–114. Galuška, L. – Poláček, L. 2006: Církevní architektura v centrální oblasti velkomoravského státu. In: P. Sommer ed.: České země v raném středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 92–153. Garam, É. 1995: Das awarenzeitliche Gräberfeld von Tiszafüred. Cemeteries of the Avar period (567–829) in Hungary 3. Budapest: Akadémiai Kiadó. Garam, E. 2001: Funde byzantinischer Herkunft in der Awarenzeit vom Ende des 6. bis zum Ende des 7. Jahrhunderts. Monumenta Avarorum Archaeologica 5. Budapest: Magyar Nemzeti Múzeum. Garcin, V. – Velemínský, P. – Trefný, P. – Alduc-Le Bagousse, A. – Lefebvre, A. – Brůžek, J. 2010: Dental health and socioeconomic status in two Early Mediaeval populations (9th–11th century AD): Is there a relationship? HOMO – Journal for Comparative Biology 61(6), 421–439.

Garraty, C. P. 2009: Evaluating the Distributional Approach to Inferring Marketplace Exchange: A Test Case from the Mexican Gulf Lowlands. Latin American Antiquity 20(1), 157–174. Garraty, C. P. 2010: Investigating Market Exchange in Ancient Societies. In: B. L. Stark – C. P. Garraty eds.: Archaeological Approaches to Market Exchange in Ancient Societies. Colorado: University Press of Colorado, 3–32. Gausterer, C. – Stein, C. – Teschler-Nicola, M. 2015: First genetic evidence of leprosy in early medieval Austria. Wiener Medizinische Wochenschrift 165(7–8), 126–132. Geary, P. J. 1994a: Living with the Dead in the Middle Ages. Ithaca – New York: Cornell University Press. Geary, P. J. 1994b: Phantoms of Remembrance: Memory and Oblivion at the end of the first Millennium. Princeton, New Jersey: Princeton University Press. Geary, P. J. 2013: Language and Power in the Early Middle Ages. The Menahem Stern Jerusalem lectures series. Lebanon: Brandeis University Press. Geibig, A. 1991: Beiträge zur morphologischen Entwicklung des Schwertes im Mittelalter. Eine Analyse des Fundmaterials vom ausgehenden 8. bis zum 12. Jahrhundert aus Sammlungen der Bundesrepublik Deutschland. Offa-Bücher 71. Neumünster: Wachholtz. Geibig, A. 1999: Die Schwerter aus dem Hafen von Haithabu. In: A. Geibig – H. Paulsen: Das Archäologische Fundmaterial VI. Berichte über die Ausgrabungen von Haithabu, Bericht 33. Neumünster: Wachholtz, 9–91. Geijer, A. 1938: Birka III. Die Textilfunde aus den Gräbern. Uppsala: Almqvist und Wiksell. Geisler, M. 2010: Šlapanice u Brna (okr. Brno-venkov). Přehled výzkumů 51, 476–477. Geisler, M. 2013: Středověk a novověk. In: K. Geislerová – D. Parma eds.: Výzkumy – Ausgrabungen 2005–2010. Brno: Ústav archeologické památkové péče Brno, 132–164. Geisler, M. – Kohoutek, J. 2014: Vysoké Pole – Klášťov. Inventář hromadných nálezů železných předmětů a shrnutí terénních výzkumných sezon 2005–2007. Pravěk Nová řada, Supplementum 28. Brno: Ústav archeologické památkové péče Brno, v. v. i. Gergely, K. 2015: Erődítés Zalavár-Várszigeten régi ásatások – új eredmények. Archaeologiai Értesítő 140(1), 115–148. Gergely, K. 2016: Die Überreste des karolingerzeitlichen Herrenhofes und der Befestigung in Mosaburg/Zalavár – Aufgrund der Ausgrabungen von Géza Fehér und Ágnes Cs. Sós (1951–1966). Antaeus 34, 287–372. Geschichte ist alles. Das Frankenreich zur Zeit Karls des Große [online]. © 2015 http://geschichte. verenalang.at. [cit. 2020-08-14]. Dostupné z: http://geschichte.verenalang.at/frankenreich/. Geuenich, D. 2003: „Dem himmlischen Gott in Erinnerung sein…“ – Gebetsgedenken und Gebetshilfe im frühen Mittelalter. In: J. Jarnut – M. Wemhoff Hrsg.: Erinnerungskultur im Bestattungsritual. Archäologisch-Historisches Forum. München: Wilhelm Fink Verlag, 27–39. Gibson, B. 2011: Chiefdom Confederacies and State Origins. Social Evolution & History 10, 215–233. Giesler, J. 1981: Untersuchungen zur Chronologie der Bijelo Brdo-Kultur. Prähistorische Zeitschrift 56, 3–167. Glass of the Romans [online]. Corning Museum of Glass. [cit. 2020-06-05]. Dostupné z: https:// www.cmog.org/collection/galleries/roman-glass [25.4.2019]. Goldberg, E. J. 2006: Struggle for Empire: Kingship and Conflict Under Louis the German, 817–876. Ithaca, New York: Cornell University Press.

443

Gomes, S. G. F. – Custodio, W. – Faot, F. – Cury, A. A. D. B. – Garcia, R. C. M. R. 2011: Chewing side, bite force symmetry, and occlusal contact area of subjects with different facial vertical patterns. Brazilian oral research 25(5), 446–452. Goodman, A. H. – Rose, J. C. 1990: Assessment of Systematic Physiological Perturbations From Dental Enamel Hypoplasias and Associated Histological Structures. Yearbook of Physical Anthropology 33, 59–110. Goodman, A. H. – Thomas, R. B. – Swedlund, A. C. – Armelagos, G. J. 1988: Biocultural Perspectives on Stress in Prehistoric, Historical, and Contemporary Population Research. Yearbook of Physical Anthropology 31, 169–202. Górecki, P. S. 1993: Parishes, Tithes and Society in Earlier Medieval Poland ca. 1100–1250. Past and Present series. Transactions of the American Philosophical Society 83(2). Philadelphia: American Philosophical Society. Górecki, P. S. 2007: A Local Society in Transition: The Henryków Book and Related Documents. Pontifical Institute of Mediaeval Studies. Studies and texts 155. Toronto: Pontifical Institute of Mediaeval Studies. Goßler, N. 2013: Zur Deutung von Gräbern mit Sporenbeigabe im westslawischen Raum. In: F. Biermann – T. Kersting – A. Klammt Hrsg.: Soziale Gruppen und Gesellschaftsstrukturen im westslawischen Raum. Beiträge der Sektion zur slawischen Frühgeschichte der 20. Jahrestagung des Mittel- und Ostdeutschen Verbandes für Altertumsforschung in Brandenburg (Havel), 16. bis 18. April 2012. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 70. Langenweissbach: Beier & Beran, Archäologische Fachliteratur, 77–94. Gowland, R. – Walther, L. 2018: Human Growth and Stature. In: W. Scheidel ed.: The Science of Roman History: Biology, Climate, and the Future of the Past. Princeton, Oxford: Princeton University Press, 174–194. Graeber, D. 2012: Dluh. Prvních 5000 let. Brno: Bizbooks. Graenert, G. 2004: Sind die „reichen“ Kindergräber wirklich reich? Die Beigabensitte bei Kindern in der merowingerzeitlichen Burgundia. In: G. Graenert – R. Marti – A. Motschi – R. Windler eds.: Hüben und Drüben – Räume und Grenzen in der Archäologie des Frühmittelalters. Festschrift für Prof. Max Martin zu seinem fünfundsechzigsten Geburtstag. Archäologie und Museum 48. Liestal: Archäologie und Kantonsmuseum Baselland, 159–188. Graham, J. H. – Raz, S. – Hel-Or, H. – Nevo, E. 2010: Fluctuating asymmetry: Methods, theory, and applications. Symmetry 2(2), 466–540. Gratuze, B. – Barrandon, J. N. 1990: Islamic glass weights and stamps: analysis using nuclear techniques. Archaeometry 32(2), 155–162. Gray, J. P. – Wolfe, L. D. 1980: Height and sexual dimorphism of stature among human societies. American Journal of Physical Anthropology 53, 441–456. Gregerová, M. – Hložek, M. 2003: Mikropetrografické rozbory velkomoravských malt a omítek z Mikulčic – 12. kostela. In: N. Profantová – B. Kavánová: Mikulčice – pohřebiště u 6. a 12. kostela. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 22. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 461–472. Greiff, S. – Hartmann, S. 2019: Feuervergoldung und Niello am Tassilo-Liutpirc-Kelch. Zusammensetzung und Technik. In: E. Wamers Hrsg.: Der Tassilo‑Liutpirc-Kelch im Stift Kremsmünster. Geschichte, Archäologie, Kunst. Schriften des Archäologischen Museums Frankfurt 32. Regensburg: Schnell & Steiner, 49–69.

444

Grierson, P. – Blackburn, M. A. S. 1986: Medieval European Coinage: With a Catalogue of the Coins in the Fitzwilliam Museum, Cambridge. Vol. 1: The Early Middle Ages (5th–10th centuries). Cambridge: Cambridge University Press. Grigorov, V. 2007: Metalni nakiti ot srednovekovna Bulgarija (VII–XI v.). Sofija: Nacionalen archeologičeski institut s muzej. Grimmer, M. 2005: British Christian continuity in Anglo-Saxon England: the case of Sherborne/ Lanprobi. Journal of the Australian early medieval Association 1, 51–64. Gringmuth-Dallmer, E. 1999: Methodische Überlegungen zur Erforschung zentraler Orte in urund frühgeschichtlicher Zeit. In: S. Moździoch ed.: Centrum i zaplecze we wczesnośredniowiecznej Europie środkowej. Spotkania Bytomskie 3. Wrocław: Instytut Archeologii i Etnologii PAN, 9–20. Gringmuth-Dallmer, E. 2011: Zentralen unterschiedlichen Ranges im nordwestslawischen Gebiet. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg.: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.–9.10.2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14. Bonn: Habelt-Verlag, 431–440. Grolleau-Raoux, J. L. – Crubézy, E. – Rouge, D. – Brugne, J. F. – Saunders, S. R. 1997: Harris lines: A study of age-associated bias in counting and interpretation. American Journal of Physical Anthropology 103(2), 209–217. Grömer, K. 2017: Simple Linen, Patterned Fabrics and Silk Textiles. Textile culture on the south border of Great Moravia: Thunau in Lower Austria. In: M. Bravermanová – H. Březinová – J. Malcolm-Davies eds.: Archaeological Textiles – Links Between Past and Present. North European Symposium for Archaeological Textiles XIII. Liberec – Praha: Technical University of Liberec, Faculty of Textile Engineering, 95–105. Groove, A. M. 2001: Das alamannische Gräberfeld von Munzingen/Stadt Freiburg. Materialhefte zur Archäologie in Baden-Württemberg 54. Stuttgart: Theiss Verlag. Großmähren 1967: Großmähren: ein versunkenes Slavenreich im Lichte neuer Ausgrabungen. Ausstellung der Tschechoslowakischen Akademie der Wissenschaften im Museum für Vor- und Frühgeschichte, Schloss Charlottenburg Berlin (West). 22. Oktober 1967 bis 8. Januar 1968. Berlin: Staatliche Museen Preußischer Kulturbesitz / Československá akademie věd. Grzesik, R. 2003: Sources of a Story About the Murdered Croatian King in the Hungarian-Polish Chronicle. Povijesni prilozi 22(24), 97–104. Guex, F. 2001: Hoffnung auf ewiges Leben – auf dem Gürtel getragen. Cahiers d’Archéologie Fribourgeoise 3 (2001), 14–21. Gulyás, S. – Tóth, A. – Sümegi, P. 2007: The zooarcheological analysis of freshwater bivalve shells and their relevance regarding the life of a Neolithic community. In: A. Whittle ed.: The Early Neolithic on the Great Hungarian Plain. Investigations of the Körös culture site of Ecsegfalva 23, County Békés. Varia Archaeologica Hungarica XXI. Budapest: Archaeological Institute of the Hungarian Academy of Sciences & Cardiff: School of History and Archaeology, University of Cardiff, 395–413. Gurevič, A. 1972: Représentations et attitudes a l’égard de la propriété pendant le haut moyen âge. Annales. Économies, Sociétés, Civilisations 27(3), 523–547. Gurevič, A. 1978: Kategorie středověké kultury. Praha: Mladá fronta.

Gyulai, F. 2010: Archaeobotany in Hungary. Seed, Fruit, Food and Beverages Remains in the Carpathian Basin. An Archaeobotanical Investigation of Plant Cultivation and Ecology from the Neolithic until the Late Middle Ages. Budapest: Archaeolingua. Gyulai, G. – Tóth, Z. – Szabó, Z. – Gyulai, F. – Lágler, R. – Kocsis, L. – Heszky, L. 2009: Domestication Events of Grape (Vitis vinifera) from Antiquity and the Middle Ages in Hungary from Growers’ Viewpoint. Hungarian Agricultural Research 3–4, 8–12. Hadjadj, R. 2007: Bagues mérovingiennes. Gaule du nord. Paris: Éditions Les Chevau-légers. Hägg, I. 2015: Textilien und Tracht in Haithabu und Schleswig. Hamburg: Wachholtz. Hajnalová, E. – Hajnalová, M. 1998: Preplavovanie – Metóda získavania rastlinných makrozvyškov z archeologických objektov a vrstiev. Informátor Slovenskej archeologickej spoločnosti pri SAV VIII(1), 6–7. Hajnalová, M. 2012: Archeobotanika doby bronzovej na Slovensku. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, Filozofická fakulta. Haldon, J. F. 1990: Byzantium in the Seventh Century: The Transformation of a Culture. Cambridge: Cambridge University Press. Haldon, J. F. – Brubaker, L. 2011: Byzantium in the Iconoclast Era, c. 680–850: A History. Cambridge; New York: Cambridge University Press. Halsall, G. 2009: Cemeteries and Society in Merovingian Gaul. Cambridge: Brill. Hammer, C. I. 2007: From Ducatus to Regnum. Ruling Bavaria under the Merovingians and Early Carolingians. Turnhout: Brepols. Hammer, I. 2008: Restauratorische Befundsicherung an frühmittelalterlichen Wandmalereien des Regnum Maravorum. In: M. Pippal – F. Daim Hrsg.: Die frühmittelalterlichen Wandmalereien Mährens und der Slowakei. Archäologischer Kontext und herstellunstechnologische Analyse. Monographien zur Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 12. Innsbruck: Universitätsverlag Wagner, 111–148. Hampel, J. 1905: Alterthümer des frühen Mittelalters in Ungarn. Zweiter Band – Fundbeschreibung. Dritter Band – Atlas. Braunschweig: Friedrich Vieweg und Sohn. Hampl, F. 1961: Ein frühgeschichtliches Gräberfeld in Wartmannstetten, p. B. Neunkirchen, NÖ. Archaeologia Austriaca 29, 18–37. Hanáková, H. – Stloukal, M. 1987: Health condition of teeth in old Slavonic populations. Acta Musei Nationalis Pragae 63, 196–202. Hanel, L. – Lusk, S. 2005: Ryby a mihule České republiky. Rozšířená ochrana. Vlašim: Český svaz ochránců přírody. Hannig, J. 1984: Zur Funktion der karolingischen „missi dominici“ in Bayern und in den südöstlichen Grenzgebieten. Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Germanistische Abteilung 101(1), 256–300. Hanson, C. L. 1992: Population-specific stature reconstruction for medieval Trondheim, Norway. International Journal of Osteoarchaeology 2(4), 289–295. Hanuliak, M. 2004: Velkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska. Archaeologica Slovaca Monographiae – Studia VIII. Nitra: Archeologický ústav SAV. Hanuliak, M. – Pieta, K. 2014: Odraz christianizácie v hnuteľných prameňoch z 9. stor. vo východných častiach Veľkej Moravy. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 134–147.

Hardt, M. 2003: The Bavarians. In: H. W. Goetz – J. Jarnut – W. Pohl eds.: Regna and gentes: The Relationship between late antique and early medieval peoples and kingdoms in the transformation of the Roman world. Transformation of the Roman World 13. Leiden: Brill, 429–461. Hardt, M. 2004: Gold und Herrschaft. Die Schätze europäischer Könige und Fürsten im ersten Jahrtausend. Europa im Mittelalter 6. Berlin: Akademie Verlag. Hardt, M. 2007: Die Donau als Verkehrs- und Kommunikationsweg zwischen der ostfränkischen Residenz Regensburg und den Zentren an der mittlerern Donau im 9. Jahrhundert. Siedlungsforschung 25 (2007), 103–120. Hardt, M. 2008: Fernhandel und Subsistenzwirtschaft. Überlegungen zur Wirtschaftsgeschichte der frühen Westslawen. In: U. Ludwig – T. Schilp eds.: Nomen et Fraternitas. Festschrift für Dieter Geuenich zum 65. Geburtstag. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 62. Berlin – New York: De Gruyter, 741–763. Hardt, M. 2011: Königstöchter – Konkubinen – Hausherrinnen. Gesellschaftliche Stratifizierungen weiblicher Mitglieder der merowingerzeitlichen Oberschicht anhand schriftlicher Quellen. In: D. Quast Hrsg.: Weibliche Eliten in der Frühgeschichte. Internationale Tagung vom 13. bis zum 14. Juni 2008 im RGZM im Rahmen des Forschungsschwerpunktes “Eliten”. RGZM – Tagungen 10. Mainz: Verlag des RömischGermanischen Zentralmuseums, 7–14. Hardt, M. 2012: Edelmetallschmiede in erzählenden Quellen der Völkerwanderungszeit und des frühen Mittelalters. In: A. Pesch – R. Blankenfeldt eds.: Goldsmith Mysteries. Archaeological, pictorial and documentary evidence from the 1st millennium AD in northern Europe. Papers presented at a workshop organized by the Centre for Baltic and Scandinavian Archaeology (ZBSA). Schleswig, October 20th and 21st, 2011. Schriften des Archäologischen Landesmuseums, Ergänzungsreihe, Band 8. Neumünster: Wachholtz Verlag, 271–278. Härke, H. 1993: Intentionale und funktionale Daten. Ein Beitrag zur Theorie und Methodik der Gräberarchälogie. Archäologisches Korrespondenzblatt 23, 1993, 141–146. Härke, H. 2000: The circulation of weapons in Anglo-Saxon society. In: F. Theuws – J. L. Nelson eds.: Rituals of Power. From Late Antiquity to the Early Middle Ages. The Transformation of the Roman World 8. Leiden – Boston – Köln: Brill, 377–399. Härke, H. 2014: Grave goods in early medieval burials: messages and meanings. Mortality 19(1), 1–21. Harmadyová, K. – Staššíková-Štukovská, D. 2020: Vitrážové sklá s malbou u hradu Devín – Stained glass with painted details from Devín Castle. In: P. Bisták – J. Maříková-Kubková – K. Válová eds.: S licenciou 007. Zborník príspevkov k 70. narodeninám Petra Baxu. Bratislava – Praha: Pamiatkový úrad Slovenskej republiky, Archeologický ústav AV ČR, Praha, 87–99. Hartmann, G. – Kappel, I. – Grote, K. – Arndt, B. 1997: Chemistry and Technology of Prehistoric Glass from Lower Saxony and Hesse. Journal of Archaeological Science 24(6), 547–559. Haseloff, G. 1951: Der Tassilokelch. Münchner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte 1. München: C. H. Beck’sche Verlagsbuchhandlung. Haslam, J. 2005: King Alfred and the Vikings – strategies and tactics, 876–886 AD. Anglo-Saxon Studies in Archaeology and History 13, 121–153. Hassenpflug, E. 1999: Das Laienbegräbniss in der Kirche. Historisch-archäologische Studie zu Alemannien im frühen Mittelalter. Freiburger Beiträge zur Archäologie und Geschichte des ersten Jahrtausends 1. Rahden/Westf.: Verlag Marie Leidorf.

Havel, D. – Kalhous, D. 2019: Heiligenkreuz 217 und die Anfänge der Schriftkultur in Böhmen um 1000: die Prager Kirche im Zeitalter Bischofs Thiddag. Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et historica 2019(1), 159–167. Havelková, P. – Hladík, M. – Velemínský, P. 2013: Entheseal changes: do they reflect socioeconomic status in the Early Medieval Great Moravian population? (Mikulčice, Czech Republic, 9th–10th century). International Journal of Osteoarchaeology 23(2), 237–251. Havelková, P. – Villotte, S. – Velemínský, P. – Poláček, L. – Dobisíková, M. 2011: Enthesopathies and activity patterns in the Early Medieval Great Moravian population: Evidence of division of labour. International Journal Osteoarchaeology 21, 487–504. Havelková-Zítková, P. – Velemínský, P. – Dobisíková, M. – Likovský, J. 2009: Harris Lines in the Non-adult Great-Moravian Population of Mikulčice (Czech Republic). In: V. Smrčka – P. L. Walker eds.: Social History and Anthropology. Proceedings of the symposium “Social History and Anthropology” (Chairmen: V. Smrčka – Czech Republic, P. L. Walker – USA) at the International Congress of Aleš Hrdlička organized by the Department of Anthropology and Human Genetics, Faculty of Science of Charles University, and the Czech Anthropological Society, May 22–24, 2003 Prague and Humpolec, Czech Republic. Acta Universitatis Carolinae, Medica, Monographia CLVI. Prague: Charles University in Prague – Karolinium press, 103–109. Havlíček, P. – Galuška, L. – Poláček, L. 2005: Die geologische Situation im Bereich des großmährischen Zentrums von Staré Město – Uherské Hradiště. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 23. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 93–108. Havlíček, P. – Poláček, L. – Vachek, M. 2003: Geologische Situation im Bereich des Burgwalls von Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 11–38. Havlík, L. E. 1963: Staří Slované v rakouském Podunají v 6.–12. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Havlík, L. E. 1983: The Roman Privilege “Industriae tuae” for Moravia. Cyrillomethodianum VII, 23–37. Havlík, L. E. 1987a: Slovanské státní útvary raného středověku. Praha: Academia. Havlík, L. E. 1987b: On the dating in the Old Slav literary monuments and on the primary Slav chronography. Studia zródloznawcze 30, 1–36. Hawthorne, J. G. – Smith, C. S. 1963: Theophilus. On Divers Arts, The foremost Medieval Treatise on Painting, Glassmaking and Metalwork. Chicago: University of Chicago Press. Hedeager, L. 2002: Scandinavian ‘Central Places’ in a Cosmological Setting. In: B. Hårdh – L. Larsson eds.: Central Places in the Migration and Merovingian Periods. Papers from the 52nd Sachsensymposium. Uppåkrastudier 6, 3–18. Hedeager Krag, A. 2004: New Light on a Viking Garment from Ladby, Denmark. In: J. Maik ed.: Priceless Invention of Humanity – Textiles. Acta Archaeologica Lodziensia Nr. 50/1. Report from the 8th North European Symposium for Archaeological Textiles 8–10 May 2002 in Łódź, Polen. Łódź: Łódzkie towarzystwo naukowe, Instytut archeologii i etnologii PAN, 81–86. Heer, J. M. 1911: Ein karolingischer Missions‑Katechismus Ratio de katechizandis Rudibus und die Tauf-Katechese des Maxentius von Aquileia und eines Anonymus im Kodex Emmeram, XXXIII saex. IX. Freiburg im Breisgau: Herder.

Heidecker, K. 2010: The Divorce of Lothar II: Christian Marriage and Political Power in the Carolingian World. Ithaca: Cornell University Press. Hellmann, S. 1908: Die Entstehung und Ueberlieferung der Annales Fuldenses I. Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde 33, 695–742. Hellmann, S. 1909: Die Entstehung und Ueberlieferung der Annales Fuldenses II. Neues Archiv der Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde 34, 15–66. Helmer, D. 1987: Fiches descriptives pour les relevés d’ensembles osseux animaux. Fiches d’ostéologie animale pour l’archéologie, Série B, mammifères 1. Juan-les-Pins: Centre de recherches archéologiques du CNRS/APDCA. Henderson, C. Y. – Padez, C. 2017: Testing times: identifying puberty in an identified skeletal sample. Annals of human biology 44(4), 332–337. Henderson, J. 1985: The raw materials of early glass production. Oxford Journal of Archaeology 4(3), 267–290. Henderson, J. 1988: Electron probe Microanalysis of Mixed-Alkali Glasses. Archeometry 30(1), 77–91. Henning, J. 2007: Katalog archäologischer Funde aus Pliska. In: J. Henning ed.: Post-Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and Byzantium, Vol. 2 – Byzantium, Pliska, and the Balkans. Millennium‑Studien, zu Kultur und Geschichte des ersten Jahrtausends n. Chr. 5(2). Berlin – New York: Walter de Gruyter, 663–704, Taf. 1–19. Henning, J. – Heussner, K. U. – Pieta, K. – Ruttkay, M. 2015: Bojná and the dating of hillforts of the Nitra Principality. Contribution of natural sciences to the archaeological research. In: K. Pieta – Z. Robak eds.: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk. Nitra: Archeologický ústav SAV, 335–345. Herbers, K. 2007: Päpstliche Autorität und päpstliche Entscheidungen an der Wende vom 9. zum 10. Jahrhundert. In: W. Hartmann – A. Grabowsky Hrsg.: Recht und Gericht in Kirche und Welt um 900. Schriften des Historischen Kollegs. Kolloquien 69. München: R. Oldenbourg, 7–30. Herold, H. 2007: The “Polished Yellow Ceramics” of the Carolingian Period (9th Century AD): Samples from Zalavár, South-West Hungary. In: S. Y. Waksman ed.: Archaeometric and Archaeological Approaches to Ceramics. Papers presented at EMAC ’05, 8th European Meeting on Ancient Ceramics, Lyon 2005. BAR International Series 1691. Oxford: Archaeopress, 137–144. Herold, H. 2008: Frühmittelalterliche Prunkkeramik aus Mikulčice, Mähren – archäometrische Analysen und ihre Interpretation. In: L. Poláček Hrsg.: Das wirtschaftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 31. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 299–311, 428–429. Herold, H. 2012: Fortified Settlements of the 9th and 10th Centuries AD in Central Eruope: Structure, Function and Symbolism. Medieval Archaeology 56, 60–84. Higham, N. 1997: The Convert Kings: Power and Religious Affiliation in Early Anglo-Saxon England. Manchester: Manchester University Press. Higham, N. ed. 2007: Britons in Anglo-Saxon England. Woodbridge: The Boydell Press. Hillman, G. 1981: Reconstructing Crop Husbandry Practices from Charred Remains of Crops. In: R. Mercer ed.: Farming practice in British prehistory. Edinburgh: Edinburgh University Press, 123–162.

445

Hillman, G. 1984: Interpretation of archaeological plant remains: The application of ethnographic models from Turkey. In: W. van Zeist – W. A. Casparie eds.: Plants and ancient man. Studies in palaeoethnobotany. Proceedings of the Sixth Symposium of the International Work Group for Palaeoethnobotany Groningen, 30 May–3 June 1983. Rotterdam: A. A. Balkema, 1–41. Himmelová, Z. 1989: Nález okenního skla z Mikulčic. Jižní Morava 25(28), 233–239. Himmelová, Z. 1993: Nález nákončí v anglo-karolinském stylu z Brna-Líšně. Přehled výzkumů 1990, 55–64. Himmelová, Z. 1995: Glasfunde aus Mikulčice. In: F. Daim – L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice I. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 2. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, 83–112. Hirth, K. G. 1998: The Distributional Approach. A New Way to Identify Marketplace Exchange in the Archaeological Record. Current Anthropology 39, 451–476. Hladík, M. 2012: Sídelný vývoj na slovensko-moravskom pohraničí vo včasnom stredoveku. Južná časť „Dolnomoravského úvalu“ vo včasnom stredoveku. Nepublikovaná dizertační práce. Uloženo: Univerzita Komenského v Bratislave, Bratislava. Hladík, M. 2014: Hospodárske zázemie Mikulčíc. Sídelná štruktúra na strednom toku rieky Moravy v 9. – 1. polovici 13. storočia. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 48. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Hladík, M. 2019: Das Siedlungs- und Bestattungsareal „Těšický les“ im Suburbium von Mikulčice – Ergebnisse der Sondierungen 1955–2005. In: L. Poláček – A. Bartošková – M. Mazuch – M. Hladík – M. Látková – M. Hajnalová: Das Suburbium des Burgwalls von Mikulčice. Studien zum Burgwall von Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 40. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, 239–308. Hladík, M. 2020: Mikulčice and its Hinterland. An Archaeological Model for Medieval Settlement Patterns on the Middle Course of the Morava River (7th – Mid-13th Centuries). East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 61. Leiden – Boston: Brill. Hladík, M. – Hadacz, R. – Dohnalová, A. – Šušolová, J. – Látková, M. – Kynický, J. 2014a: Fortification of the suburb of the Great Moravian stronghold at Mikulčice-Valy. Slavia Antiqua 55, 67–124. Hladík, M. – Kalčík, L. – Mazuch, M. – Poláček, L. – Škojec, J. 2014b: Mikulčice (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 55(2), 230–236. Hladík, M. – Mazuch, M. 2010: Problém interpretace vzájemného vztahu sídlištních a pohřebních komponent v prostoru mikulčické raně středověké aglomerace. Přehled výzkumů 51, 197–207. Hladík, M. – Mazuch, M. – Látková, M. 2022: Great Moravian Settlement in Mikulčice-Trapíkov and Economic Hinterland of the Power Centre Rural Economy, Centres and Organisational and Functional Principles of Great Moravia. Studien zum Burgwall von Mikulčice XIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR v Brně 62. Brno: Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno. Hladík, M. – Mazuch, M. – Poláček, L. 2008: Das Suburbium des Burgwalls von Mikulčice und seine Bedeutung in der Struktur des Siedlungskomplexes. In: I. Boháčová – L. Poláček Hrsg.: Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 35. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 179–212.

446

Hladík, M. – Mazuch, M. – Poláček, L. 2018: Mikulčice (okr. Hodonín) Hradiště Mikulčice-Valy, předhradí, plochy R 2018 (č. 119) a P 2018 (č. 120). Přehled výzkumů 60(2), 284–286. Hladík, M. – Mazuch, M. – Poláček, M. 2020: Zázemí hradiště Mikulčice-Valy v 9. století. Mikulčice‑průvodce V. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Hlavica, M. 2020: Značky na dnech velkomoravských keramických nádob jako nástroj poznání ekonomicko-politické komplexity Velké Moravy. Rukopis dizertační práce. Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/xhz28/ Hlavica, M. – Bárta, P. 2021: The evolution of early medieval Moravian axe-shaped currency through the perspective of an archaeological experiment. Přehled výzkumů 62(2), 11–21. Hlavica, M. – Kouřil, P. – Mikulec, R. v tisku: Moravian iron money: Model of the 9th-century axe-shaped bars’ genesis and its testing with the assemblage from Staré Zámky near Brno-Líšeň. Slovenská archeológia. Hodges, R. 1982: Dark Age Economics. The origins of towns and trade AD 600–1000. London: Duckworth. Hoffmann, F. 1992: České město ve středověku. Život a dědictví. Stopy, fakta, svědectví. Praha: Panorama. Hoffmann, F. 2009: Středověké město v Čechách a na Moravě. 2. rozšířené vydání. Česká historie 20. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Hoffmann Barfod, G. – Freestone, I. C. – Lichtenberger, A. – Raja, R. – Schwarzer, H. 2018: Geochemistry of Byzantine and Early Islamic glass from Jerash Jordan: Typology, Recycling, and Provenance. Geoarchaeology 33(1), 1–18. Hochmanová-Vávrová, V. 1965: Hrnčířská dílna z doby Velké Moravy v Uh. Hradišti – Sadech. In: Almanach Velká Morava. Brno: Moravské museum, 134–135. Holčík, Š. 1991: Velkomoravské pohrebisko v Bíni. Zborník Slovenského národného múzea LXXXV – Archeológia 1, 85–105. Homza, M. 2017: Mulieres Suadentes – Persuasive Women: Female Royal Saints in Medieval East Central and Eastern Europe. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 42. Boston – Leiden: Brill. Hoppa, R. D. – Vaupel, J. W. eds. 2008: Paleodemography: age distributions from skeletal samples. Cambridge Studies in Biological and Evolutionary Anthropology, Book 31. Cambridge: Cambridge University Press. Horsák, M. – Juřičková, L. – Picka, J. 2013: Měkkýši České a Slovenské republiky. Zlín: Nakladatelství Kabourek. Horsák, M. – Marek, O. – Poláček, L. 2003: Mollusken aus den archäologischen Grabungen in Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno. Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 83-107. Horvath, J. E. – Ramachandran, G. L. – Fedrigo, O. – Nielsen, W. J. – Babbitt, C. C. – St. Clair, E. M. – Pfefferle, L. W. – Jernwall, J. – Wray, G. A. – Wall, C. E. 2014: Genetic comparisons yield insight into the evolution of enamel thickness during human evolution. Journal of Human Evolution 73, 75–78. Hoss, S. 2010: Der Gürtel als „Standeszeichen“ der römischen Soldaten. In: M. Carroll – U. Rothe – M. Tellenbach eds.: Self and Society: An International Workshop on Clothing and Identities in the Roman World. Sheffield. Mannheimer Geschichtsblätter 19, 96–110. Hošek, R. 1965: První řecký nápis na Moravě. In: Almanach Velká Morava. Brno: Moravské museum.

Hošek, J. – Haramza, M. 2018: Metallographic examination of four 7th–8th century long-blade weapons from Želovce (Slovakia). Archeologické rozhledy LXX, 468–482. Hošek, J. – Košta, J. – Galuška, L. 2019: Re-assessment of metallographic examinations of two early medieval swords from Staré Město (Uherské Hradiště district), Czech Republic. Journal of the International Union of Prehistorical and Protohistorical Sciences 2(1), 46–56. Hošek, J. – Košta, J. – Žákovský, P. 2019: Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part I: The finds. Prague – Brno: National Museum – Masaryk University – Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic Brno. Hošek, J. – Košta, J. – Žákovský, P. 2021: Ninth to mid-sixteenth century swords from the Czech Republic in their European context. Part II. Swords of medieval and early renaissance Europe as a technological and archaeological source. Prague – Brno: National Museum – Masaryk University – Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic Brno. Hošek, J. – Mařík, J. – Šilhová, A. 2008: Kanín, hrob 54 – průzkum hrobové výbavy. Archeologické rozhledy LX, 310–328. Hoyland, R. G. – Gilmour, B. 2006: Medieval Islamic swords and swordmaking. Oxford: Oxbow. Hrubý, V. 1955: Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „Na valách“. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Hrubý, V. 1965a: Keramika antických tvarů v době velkomoravské. Časopis Moravského muzea, vědy společenské 50, 37–62. Hrubý, V. 1965b: Staré Město. Velkomoravský Velehrad. Monumenta archaeologica 14. Praha: Nakladatelství ČSAV. Hrubý, V. 1970a: Střešní krytina velkomoravského kostela v Uherském Hradišti – Sadech. In: B. Klíma ed.: Sborník J. Poulíkovi k šedesátinám. Brno: Archeologický ustav ČSAV, 95–102. Hrubý, V. 1970b: Hrob svatého Metoděje v Uherském Hradišti – Sadech? Slovenská archeológia XVIII(I), 87–96. Hummer, H. J. 2006: Politics and Power in Early Medieval Europe: Alsace and the Frankish Realm, 600–1000. Cambridge Studies in Medieval Life and Thought: Fourth Series (65). Cambridge: Cambridge University Press. Humphrey, C. – Hugh-Jones, S. 1992: Introduction: Barter, exchange and value. In: C. Humphrey – S. Hugh-Jones eds.: Barter, exchange and value. An anthropological approach. Cambridge: Cambridge University Press, 1–20. Chamberlain, A. T. 2006: Demography in archaeology. Cambridge Manuals in Archaeology. Cambridge: Cambridge University Press. Chandler, C. J. 2019: Carolingian Catalonia. Politics, Culture, and Identity in an Imperial Province, 778–987. Cambridge Studies in Medieval Life and Thought: Fourth Series (111). Cambridge: Cambridge University Press. Charvát, P. 1998: Dálkový obchod v raně středověké Evropě (7. – 10. století). Brno: Masarykova univerzita. Chorvátová, H. 2004: K relatívnej chronológii pohrebiska Staré Město v polohe Na valách. Acta Historica Neosoliensia 7, 199–236. Chorvátová, H. 2007: Horizonty byzantsko­-orientálneho šperku na tzv. veľkomoravských pohrebiskách. In: J. Bartík ed.: Byzantská kultúra a Slovensko. Zborník stúdií. Zborník Slovenského národného múzea – Archeológia, Supplementum 2. Bratislava: Slovenské národné múzeum – Archeologické múzeum, 83–102. Chorvátová, H. 2008a: Gombíky s tepanou výzdobou. Zborník Slovenského národného múzea CII – Archeológia 18, 153–170.

Chorvátová, H. 2008b: K problému terminológie a interpretácie guĺovitých príveskov – velkomoravských gombíkov. Studia mediaevalia Pragensia 8, 209–218. Chorvátová, H. 2009: Kultúrno-historický význam gombíkov. Studia mediaevalia Bohemica 1 (2009), 7–19. Chorvátová, H. 2015: Chronológia ženského honosného šperku vo včasnom stredoveku a jeho historický význam. Rkp. dizertační práce. Praha: Univerzita Karlova. Christaller, W. 1966: Central Places in Southern Germany. Englewood Cliffs (New Jersey): Prentice-Hall, Inc. Christlein, R. 1973: Besitzabstufungen zur Merowingerzeit im Spiegel reicher Grabfunde aus West- und Süddeutschland. Jahrbuch des Römisch-‑Germanischen Zentralmuseums Mainz 20, 147–180. Chropovský, B. 1959: Slovanské hrnčiarske pece v Nitre. Archeologické rozhledy XI, 812–816, 818–825, 849–850. Chropovský, B. 1962: Slovanské pohrebisko v Nitre na Lupke. Slovenská archeológia X, 175–240. Chropovský, B. 1978: Krása slovienskeho šperku. Dávnoveké umenie Slovenska 4. Bratislava: Pallas. Chrzanowska, W. – Januszkiewicz-Załęcka, D. 2003: Tierknochenfunde aus der Vor- und Hauptburg des Burgwalls von Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 121–138. Chrzanowska, W. – Krupska, A. 2003: Tierknochenfunde aus dem Suburbium des Burgwalls von Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 109–119. Ibrová, A. – Dupej, J. – Stránská, P. – Velemínský, P. – Poláček, L. – Velemínská, J. 2017: Facial skeleton asymmetry and its relationship to mastication in the Early Medieval period (Great Moravian Empire, Mikulčice, 9th–10th century). Archives of Oral Biology 84, 64–73. Ibrová, A. – Kaupová, S. – Štěpanovský, M. – Bayle, P. – Novotná, A. – Velemínský, P. – Poláček, L. – Šmerda, J. – Velemínská, J. 2019: The relationship of social status and diet during the Migration period and the early Medieval period in present-day Czech Republic. Abstract. In: 24th EAA Annual Meeting: Reflecting Futures. Abstact Book. Barcelona: Edicions de la Universitat de Barcelona. Ierusalimskaja, A. A. 2012: Moshtcevaya Balka. An unusual archaeological site at the north Caucasus Silk road. St. Petersburgh: The State Hermitage Publishers. Ierusalimskaja, A. A. – Borkopp, B. 1996: Von China nach Byzanz. Frühmittelalterliche Seiden aus der Staatlichen Ermitage Sankt Petersburg. München – St. Peterburg: Bayerisches Nationalmuseum, Staatliche Ermitage. Imhof, M. – Winterer, Ch. 2005: Karl der Grosse. Leben und Wirkung, Kunst und Architektur. Petersberg: Imhof Verlag. Ingham, G. 2000: ‘Babylonian madness’: on the historical and sociological origins of money. In: J. Smithin ed.: What is Money? London – New York: Routledge, 16–41. Innes, M. 2000: State and Society in the Early Middle Ages: The Middle Rhine Valley, 400–1000. Cambridge Studies in Medieval Life and Thought, Fourth Series (47). Cambridge: Cambridge University Press.

Innes, M. 2003: ‘A Place of Discipline’: Carolingian Courts and Aristocratic Youth. In: C. Cubitt ed.: Court Culture in the Early Middle Ages. The Proceedings of the First Alcuin Conference. Studies on Early Middle Ages 3. Turnhout: Brepols, 59–76. Innes, A. M. 2004: What is Money? In: R. Wray ed.: Credit and State Theories of Money. The Contributions of A. Mitchell Innes. Cheltenham, UK – Northampton MA, USA: Edward Elgar Publishing Limited, 14–49. Isačenko, A. V. 1948: Začiatky vzdelanosti vo Veľkomoravskej ríši: Príspevok k dejinám západoslovanského písomníctva predcyrilometodejského. Turčiansky sv. Martin: Matica slovenská. Ivanov, S. A. 2015: Pearls Before Swine: Missionary Work in Byzantium. Centre de recherche d’histoire et Civilisation de Byzance, Monographies 47. Paris: ACHCByz. Ivison, E. A. 2017: Funerary Archaeology. In: Ph. Niewöhner ed.: The Archaeology of Byzantine Anatolia. From the End of Late Antiquity until the Coming of the Turks. New York: Oxford University Press, 160–175. Iwaszczuk, U. 2014: Animal husbandry on the Polish territory in the Early Middle Ages. Quaternary International 346, 69–101. Jackson, C. M. – Smedley, J. W. 2008: Medieval and post-medieval glass technology: seasonal changes in the composition of bracken ashes from different habitats through a growing season. Glass Technology – European Journal of Glass Science and Technology, Part A, 49(5), 240–245. Jacomet, S. 2006: Identification of cereal remains from archaeological sites [online]. 2. vydání. Basel: Basel University. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https:// duw.unibas.ch/fileadmin/user_upload/duw/IPNA/ PDF_s/PDF_s_in_use/Cereal_Id_Manual_engl.pdf. Jahn, J. 1991: Ducatus Baiuvariorum. Das bairische Herzogtum der Agilolfinger. Monographien zur Geschichte des Mittelalters 35. Stuttgart: Hiersemann. Jakubčinová, M. 2017: Ostrohy s háčikmi z Bojnej. In: K. Pieta – Z. Robak eds.: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk. 2. rozšířené vydání. Archaeologica Slovaca Monographiae – Fontes XXII. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, 93–109. James, E. 1997: The Militarization of Roman Society, 400–700. In: A. N. Jørgensen – B. L. Clausen eds.: Military Aspects of Scandinavian Society in a European Perspective AD 1–1300. National Museum Studies in Archeology and History 2. Copenhagen: Danish National Museum, 19–24. Jan, L. 2003: Počátky moravského křesťanství a církevní správa do doby husitské. In: E. Kordiovský ed.: Vývoj církevní správy na Moravě. XXVII. mikulovské sympozium: 9.–10. října 2002. Brno: Státní okresní archiv Břeclav, 7–20. Jan, L. 2014: Počátky moravské církevní organizace a charakter Metodějova biskupství. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 200–205. Jankauskas, R. – Grupe, G. 2018: 2. Contextual Dimensions of Health and Lifestyle Isotopes, Diet, Migration, and the Archaeological and Historical Records. In: R. H. Steckel – C. S. Larsen – J. Baten – C. A. Roberts eds.: The Backbone of Europe: Health, Diet, Work and Violence Over Two Millennia. Cambridge Studies in Biological and Evolutionary Anhropology, vol. 80. Cambridge: Cambridge University Press, 11–51.

Jankovská, V. – Kaplan, M. – Poláček, L. 2003: Pollenanalytische Forschung in Mikulčice. Bisherige Ergebnisse, Interpretationen, Probleme und Ausblicke auf künftige Arbeiten. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 39–74. Jankowiak, M. 2013: Two systems of trade in the Western Slavic lands in the 10th century. In: M. Bogucki – M. Rębkowski eds.: Economies, Monetatisation and Society in the West Slavic Lands 800-1200 AD. Szczecin: Institute of Archaeology and Ethnology Polish Academy of Sciences, 137–148. Jantz, R. L. – Meadows Jantz, L. 2000: Secular change in craniofacial morphology. American Journal of Human Biology 12(3), 327–338. Jarrett, J. 2010: Rulers and Ruled in Frontier Catalonia, 880–1010: Pathways of Power. Studies in History (New Series). Woodbridge: Boydell&Brewer. Jelovina, D. 1986: Mačevi i ostruge karolinškog obiležja u Muzeju hrvatskih archeologiških spomenika. Split: Muzej hrvatskih arheoloških spomenika. Jenkins, M. – Keene, M. 1982: Islamic Jewelry in the Metropolitan Museum of Art. New York: The Metropolitan Museum of Art. Ježek, M. 2017: Archaeology of touchstones. An introduction based on finds from Birka, Sweden. Leiden: Sidestone Press. Jílková, M. – Kaupová, S. – Černíková, A. – Poláček, L. – Brůžek, J. – Velemínský, P. 2019: Early medieval diet in childhood and adulthood and its reflection in the dental health of a Central European population (Mikulčice, 9th–10th centuries, Czech Republic). Archives of Oral Biology 107, 104526. Johannsdottir, B. – Thorarinsson, F. – Thordarson, A. – Magnusson, T. E. 2005: Heritability of craniofacial characteristics between parents and offspring estimated from lateral cephalograms. American Journal of Orthodontics and Dentofacial Orthopedics 127(2), 200–207. Johansson, M. 1996: Falkenering i Sverige under yngre järnålder. C-uppsats i arkeologi. Nepublikováno. Uloženo: Arkeologiska institutionen, Lunds Universitet. Jones, G. E. M. 1984: Interpretation of archaeological plant remains: Ethnographic models from Greece. In: W. van Zeist – W. A. Casparie eds.: Plants and ancient man. Studies in palaeoethnobotany. Proceedings of the Sixth Symposium of the International Work Group for Palaeoethnobotany Groningen, 30 May – 3 June 1983. Rotterdam: A. A. Balkema, 43–61. Jones, G. E. M. 1990: The application of present-day cereal processing studies to charred archaeobotanical remains. Circaea 6(2), 91–96. Jones, M. K. 1991: Sampling in palaeoethnobotany. In: W. van Zeist – K. Wasylikowa – K. E. Behre eds.: Progress in the Old World Palaeoethnobotany. A retrospective view on the occasion of 20 years of the International Work Group for Palaeoethnobotany. Rotterdam: A. A. Balkema, 53–62. Jørgensen, L. – Nørgård Jørgensen, A. – Mannering, U. – Malmros, C. 1997: Nørre Sandegård Vest: a cemetery from the 6th–8th centuries on Bornholm. København: Det Kongelige Nordiska Oldskriftselskab. Jovanović, V. S. 1988: Prilog proučavanju prstena Stefana Prvovenčanog. In: V. Korać ed.: Studenica i vizantijska umetnost oko 1200. godine. Naučni skupovi SANU XLI. Beograd: SANU, 257–270. Jovanović, V. – Vuksanović, L. 1981: Matičane. Nécropole sud-slave de Xe et XIe siècle. Inventaria Archaeologica 25 (Y 239–248). Priština: Musée de Kosovo de Priština. Judd, M. 2002: Comparison of Long Bone Trauma Recording Methods. Journal of Archaeological Science 29(11), 1255–1265.

447

Jurčević, A. 2019: Funde frühkarolingischer Waffen und Reiterausrüstung aus der Entstehungszeit des kroatischen Fürstentums. In: L. Poláček – P. Kouřil Hrsg.: Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Internationale Tagungen in Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 50. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 67–100. Kalhous, D. 2008: Suburbium als Phänomen der frühmittelalterlichen Schriftquellen. In: I. Boháčová – L. Poláček Hrsg.: Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 35. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 19–26. Kalhous, D. 2009: The significance of the Sirmian and apostolic tradition in shaping Moravian episcopal organization. Early Medieval Europe 17(3), 268–285. Kalhous, D. 2012: Anatomy of a Duchy. The Political and Ecclesiastical Structures of Early Přemyslid Bohemia. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages 19. Leiden: Brill. Kalhous, D. 2014a: Náčelnictví, nebo stát? Několik poznámek k článku Jiřího Macháčka o charakteru Velké Moravy. Archeologické rozhledy LXVI, 177–180. Kalhous, D. 2014b: Několik poznámek k sociální struktuře Velké Moravy. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 40–47. Kalhous, D. 2018a: Bohemi. Prozesse der Identitätsbildung in frühpřemyslidischen Ländern (bis 1200). Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Kalhous, D. 2018b: Building and organising central places and fortifications as a manifestation of princely power in early Medieval Europe. In: R. Procházka – P. Kouřil et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the tenth and eleventh centuries in the context of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 17–23. Kalhous, D. 2019: Graves, churches, culture and texts. The processes of Christianisation in the Early Middle Ages and their social and cultural context. In: J. Macháček – M. Wihoda eds.: The Fall of Great Moravia. Who Was Buried in Grave H153 at Pohansko near Břeclav? East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 54. Leiden: Brill, 110–129. Kalmring, S. 2010: Der Hafen von Haithabu. Ausgrabungen in Haithabu 14. Neumünster: Wachholtz Verlag. Kalousek, F. 1961: Některé nové poznatky k stavební technice velkomoravské architektury. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university F 5, 135–150. Kalousek, F. 1971: Břeclav – Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Archeologické prameny z pohřebiště. Spisy University J. E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta 169. Brno: Universita J. E. Purkyně. Kantorowicz, E. H. 1958: Laudes regiae. A study in liturgical acclamations and mediaeval ruler worship. University of California publication in history 33. Berkeley: University of California press. Karaman, L. 1921: Zlatni nalaz na Trilju nedaleko od Sinja. Vjesnik za arheologiju i historiju dalmatinsku 44, 3–20.

448

Karo, Š. – Knific, T. 2015: Cross-shaped strap dividers from Gradišče hill above Bašelj, Slovenia. In: K. Pieta – Z. Robak eds.: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk. Archaeologica Slovaca Monographiae – Fontes XX. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, 219–232. Karo, Š. – Knific, T. 2019: Zgodnjesrednjeveške brzde z najdišč v Sloveniji. Arheološki vestnik 70, 185–228. Karo, Š. – Knific, T. – Milić, Z. 2001: Pokositreni železni predmeti z Gradišča nad Bašljem. Argo 44(2), 42–47. Katzenberg, M. 2007: Stable isotope analysis: a tool for studying past diet, demography, and life history. In: M. A. Katzenberg – S. R. Saunders eds.: Biological anthropology of the human skeleton. Hoboken, NJ: John Wiley & Sons, 411–441. Kaupová, S. – Herrscher, E. – Velemínský, P. – Cabut, S. – Poláček, L. – Brůžek, J. 2014: Urban and rural infant-feeding practices and health in early Medieval Central Europe (9th–10th century, Czech Republic). American Journal of Physical Anthropology 155(4), 635–651. Kaupová, S. – Velemínský, P. – Herrscher, E. – Sládek, V. – Macháček, J. – Poláček, L. – Brůžek, J. 2018: Diet in transitory society: isotopic analysis of medieval population of Central Europe (ninth–eleventh century AD, Czech Republic). Archaeological and Anthropological Sciences 10(4), 923–942. Kavánová, B. 1976: Slovanské ostruhy na území Československa. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně IV(3). Praha: Academia. Kavánová, B. 1987: Stavební typy sídlištních objektů na hradišti v Mikulčicích. In: E. Kordiovský ed.: Vývoj obydlí, sídlišť a sídlištní struktury na Jižní Moravě. XVI. mikulovské sympozium 23. a 24 října 1986. Praha: Teps, 135–141, 473. Kavánová, B. 2003: Mikulčice – pohřebiště u 6. kostela: Pokus o chronologické a sociální zhodnocení. In: N. Profantová – B. Kavánová: Mikulčice – pohřebiště u 6. a 12. kostela. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 22. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 211–413. Kavánová, B. 2009: Zlaté gombíky z Mikulčic – spektrometrická analýza. In: P. Dresler – Z. Měřínský eds.: Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice. Sborník příspěvků přednesených na pracovním setkání Archeologie doby hradištní ve dnech 24.–26. 4. 2006. Archaeologia mediaevalis Moravica et Silesiana – Supplementum 2. Brno: Masarykova univerzita, 127–135. Kavánová, B. 2011: Spektrometrická analýza zlatých náušnic z pohřebiště u baziliky v Mikulčicích. In: L. Bílek – J. Kováčik eds.: Šestnáct příspěvků k dějinám (Velké) Moravy. Sborník k narozeninám Bohuslava F. Klímy. Brno: Masarykova univerzita, 23–29. Kavánová, B. 2012: Poznámka k relativní chronologii ostruh s páskovými rameny. In: J. Doležel – M. Wihoda eds.: Mezi raným a vrcholným středověkem. Pavlu Kouřilovi k šedesátým narozeninám přátelé, kolegové a žáci. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 169–184. Kavánová, B. 2014: Rekonstrukce relikviáře z Mikulčic. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 114–117. Kavánová, B. – Šmerda, J. 2010: Zlatý solidus Michala III. z hrobu č. 480 u baziliky v Mikulčicích. In: Š. Ungerman – R. Přichystalová eds.: Zaměřeno na středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 151–162, 770–772.

Keller, H. 1966: Zum Sturz Karls III. Über die Rolle Liutwards von Vercelli und Liutberts von Mainz, Arnulfs von Kärnten und der ostfränkischen Großen bei der Absetzung des Kaisers. Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters 22, 333–384. Kepeska, L. 1996–1997: Trpčeva Crkva – istražuvanja 1997. Macedoniae Acta Archaeologica 15, 309–323. Kiilerich, B. 2014: Attire and Personal Appearance in Byzantium. In: D. Sakel ed.: Byzantine Culture. Papers from the Conference ‘Byzantine Days of Istanbul’, 21–23 May 2010. Ankara: Türk Tarih Kurumu, 439–451, 506–511. Kind, T. 2007: Westliche Einflüsse auf der östlichen Balkanhalbinsel im Spiegel der frühund hochmittelalterlichen Reiterausrüstung. In: J. Henning ed.: Post-Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and Byzantium, Vol. 2 – Byzantium, Pliska, and the Balkans. Millennium‑Studien, zu Kultur und Geschichte des ersten Jahrtausends n. Chr. 5(2). Berlin – New York: Walter de Gruyter, 543–612. King, T. – Humphrey, L. T. – Hillson, S. 2005: Linear enamel hypoplasias as indicators of systemic physiological stress: Evidence from two known age-at-death and sex populations from postmedieval London. American Journal of Physical Anthropology 128(3), 547–559. Kiss, A. 1977: Avar Cemeteries in County Baranya. Cemeteries of the Avar Period (567–829) in Hungary 2. Budapest: Akademiai Kiadó. Kitzinger, E. 1993: Interlace nad Icons: Form and Function in Early Insular Art. In: R. M. Spearman – J. Higgitt eds.: The Age of Migrating Ideas. Early Medieval Art in Northern Britain and Ireland. Proceedings of the Second International Conference on Insular Art held in the National Museums of Scotland in Edinburgh, 3–6 January 1991. Edinburgh: National Museums of Scotland, 3–15. Klanica, Z. 1964: Vorbericht über die Ergebnisse der Grabung des slawischen Burgwalles in Mikulčice für das Jahr 1963. Přehled výzkumů 1963, 44–51. Klanica, Z. 1965: Vorbericht über die Grabungsergebnisse des altslawischen Burgwalles in Mikulčice für das Jahr 1964. Přehled výzkumů 1964, 55–60. Klanica, Z. 1966: Výzkum hradiska v Mikulčicích v roce 1965. Přehled výzkumů 1965, 54–65. Klanica, Z. 1970a: Die Ergäbnisse der fünfzehnten Grabungskampagne in Mikulčice (Bez. Hodonín). Přehled výzkumů 1968, 43–52, 112–136. Klanica, Z. 1970b: Velkomoravský gombík. Archeologické rozhledy XXII, 421–446. Klanica, Z. 1972: Archeologické hodnocení paleobotanických vzorků z Mikulčic. In: E. Opravil: Rostliny z velkomoravského hradiště v Mikulčicích. Výzkum z let 1954–1965. Studie Archeologického ústavu Československé akademie věd v Brně [I/]1972(2). Praha: Academia, 32–39. Klanica, Z. 1974: Práce klenotníků na slovanských hradištích. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně II(6). Praha: Academia. Klanica, Z. 1980: Předběžná zpráva o výsledcích 24. sezóny výzkumu v Mikulčicích, okr. Hodonín. Přehled výzkumů 1977, 56–57. Klanica, Z. 1984: Die südmährischen Slawen und anderen Ethnika im archäologischen Material des 6.–8. Jahrhunderts. In: Interaktionen der mitteleuropäischen Slawen und anderen Ethnika im 6.–10. Jahrhundert. Symposium Nové Vozokany, 3.–7. Oktober 1983. Nitra: Archäologisches Institut der Slowakischen Akademie der Wissenschaften, 139–150. Klanica, Z. 1985a: Mikulčice, gegenwärtiger Stand und Perspektiven (Bez. Hodonín). Přehled výzkumů 1983, 39–44. Klanica, Z. 1985b: Mikulčice – Klášteřisko. Památky archeologické LXXVI, 474–539.

Klanica, Z. 1985c: Náboženství a kult, jejich odraz v archeologických pramenech. In: J. Poulík – B. Chropovský a kol.: Velká Morava a počátky československé státnosti. Praha – Bratislava: Academia – Obzor, 107–139. Klanica, Z. 1986a: Počátky slovanského osídlení našich zemí. Praha: Academia. Klanica, Z. 1986b: Religion und Kult, ihr Reflex in archäologischen Quellen. In: J. Poulík – B. Chropovský: Großmähren und die Anfänge der tschechoslowakischen Staatlichkeit. Praha: Academia, 120–158. Klanica, Z. 1987: K vývoji sídlištní struktury zázemí Mikulčic v 6.–13. století. In: E. Kordiovský ed.: Vývoj obydlí, sídlišť a sídlištní struktury na Jižní Moravě. XVI. mikulovské sympozium 23. a 24 října 1986. Praha: Teps, 127–133. Klanica, Z. 1988: Slovanský templ, palác a kostel. In: V. Frolec ed.: Rodná země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, Státní vědecká knihovna, 156–167. Klanica, Z. 1991: Mikulčice im Jahre 1988 (Bez. Hodonín). Přehled výzkumů 1988, 43–45. Klanica, Z. 1993: Hlavní hrobka v moravské bazilice. Mediaevalia Historica Bohemica 3, 97–709. Klanica, Z. 1995: Zur Periodisierung vorgroßmährischer Funde aus Mikulčice. In: F. Daim – L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice I. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 2. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, 379–469. Klanica, Z. 1997: Křesťanství a pohanství staré Moravy. In: R. Marsina – A. Ruttkay eds.: Svätopluk 894–1994. Materiály z konferencie organizovanej Archeologickým ústavom SAV v Nitre v spolupráci so Slovenskou historickou spoločnosťou pri SAV. Nitra: Archeologický ústav SAV, 93–137. Klanica, Z. 2006a: Nechvalín, Prušánky. Čtyři slovanská pohřebiště, Díl I. Příspěvek ke chronologii časně středověké hmotné kultury ve střední Evropě. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 28. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno. Klanica, Z. 2006b: Nechvalín, Prušánky. Vier slawische Nekropole. Teil 2, Katalog. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 28. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno. Klanica, Z. 2007: Interpretace moravských objektů slovanského kultu. In: E. Kazdová – V. Podborský eds.: Studium sociálních a duchovních struktur pravěku. Brno: Ústav archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 331–350. Klanica, Z. 2008a: Mutěnice-Zbrod. Zaniklé slovanské sídliště ze 7.–10. století. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 36. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno. Klanica, Z. 2008b: Zur Struktur des frühmittelalterlichen Zentrums in Mikulčice. In: I. Boháčová – L. Poláček Hrsg.: Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 35. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 213–226. Klanica, Z. – Kavánová, B. – Kouřil, P. – Ungerman, Š. 2019: Mikulčice – Die Nekropole an der dreischiffigen Basilika. Studien zum Burgwall von Mikulčice XII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 58. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno. Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Klápště, J. 2009: Die Frühzeit des böhmischen Adels aus der Sicht eines Archäologen. In: S. Brother – D. Geuenich – Ch. Huth Hrsg.: Historia archaeologica. Festschrift für Heiko Steuer zum 70. Geburtstag. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 70. Berlin: De Gruyter, 527–546. Klápště, J. 2012: The Czech Lands in Medieval Transformation. Leiden – Boston: Brill. Kleemann, J. 1992: Grabfunde des 8. und 9. Jahrhunderts im nördlichen Randgebiet des Karolingerreiches. Thesis. Bonn: Rheinische Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn, Philosophische Fakultät. Kleemann, J. 2002: Sachsen und Friesen im 8. und 9. Jahrhundert: Eine archäologisch-historische Analyse der Grabfunde. Veröffentlichungen der urgeschichtlichen Sammlungen des Landesmuseums zu Hannover 50. Oldenburg: Isensee Verlag. Klichowska, M. 1964: Jakie owoce i nasiona znaleziono w Krakowie na Wawelu w czasie prac archeologicznych w latach 1950 i 1954. Sprawozdania Archeologiczne 16, 429–434. Klíma, B. 1985: Velkomoravská kovárna na podhradí v Mikulčicích. Památky archeologické LXXVI, 428–455. Klíma, B. 2001: Objev prvního velkomoravského kostela na hradišti sv. Hypolita ve Znojmě. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Řada společenských věd 18(3), 3–24. Klíma, B. F. 2019: Kriegergräber im großmährischen Burgwall Znojmo-Hradiště und seinem Hinterland. In: L. Poláček – P. Kouřil Hrsg.: Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Internationale Tagungen in Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 50. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 101–149. Klingenberg, C. P. – Maraguán-Lobón, J. 2013: Evolutionary covariation in geometric morphometric data: analyzing integration, modularity, and allometry in a phylogenetic context. Systematic Biology 62(4), 591–610. Knific, T. 1999: Arheološko najdišče Gradišče nad Bašljem. In: T. Roblek ed.: Preddvor v času in prostoru. Zbornik občine Preddvor. Preddvor: Občina, 55–67. Knific, T. 2007: Zgodnjesrednjeveški pozlačeni predmeti z Gradišča nad Bašljem (Slovenija). Prilozi Instituta za arheologiju u Zagrebu 24, 317–326. Kočár, P. – Čech, P. – Kozáková, R. – Kočárová, R. 2010: Environment and Economy of the Early Medieval Settlement in Žatec. Interdisciplinaria archaeologica 1(1–2), 45–60. Kočár, P. – Dreslerová, D. 2010: Archeobotanické nálezy pěstovaných rostlin v pravěku České republiky. Památky archeologické CI, 203–242. Kóčka-Krenz, H. 1993: Biżuteria północno-zachodniosłowiańska we wczesnym średniowieczu. Poznań: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza. Kohl, T. 2010: Lokale Gesellschaften. Formen der Gemeinschaft in Bayern vom 8. bis zum 10. Jahrhundert. Mittelalter-Forschungen 29. Ostfildern: Thorbecke. Kohler-Schneider, M. 2001: Verkohlte Kultur- und Wildpflanzenreste aus Stillfried an der March als Spiegel spätbronze Landwirtschaft im Weinviertel, Niederösterreich. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Koch, R. 1982: Stachelsporen des frühen und hohen Mittelalters. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 10, 63–83. Koch, W. 1998: Evropská architektura. Encyklopedie evropské architektury od antiky po současnost. Praha: Ikar.

Kolářová, K. – Děd, J. – Ottenwelter, E. 2014: Metallographic examination of silver jewellery from „Lumbe’s garden“ cemetery. In: J. Frolík ed.: Pohřebiště v Lumbeho zahradě na Pražském hradě. Díl II. Studie. Castrum Pragense 12. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, 289–310. Kolejka, J. – Svatoňová, H. 2016: Hledání dávné krajiny: Niva Moravy v okolí Mikulčic ze starých a tematických map a leteckých snímků. Geographia Cassoviensis 10(1), 5–17. Koller, H. 1963: Der “mons Comagenus”. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung 71(JG), 237–245. Kolník, T. 1999: Nové pozoruhodné nálezy zo Zemianského Podhradia. Študijné zvesti Archeologického ústavu SAV 33, 227–231. Komar, A. V. 2017: Černigov und das Gebiet der unteren Desna. In: N. A. Makarov Hrsg.: Die Rus’ im 9.–10. Jahrhundert. Ein archäologisches Panorama. Studien zur Siedlungsgeschichte und Archäologie der Ostseegebiete 14. Mainz: Wachholtz Murmann Publishers, 343–373. Konečný, L. 1978: Emporové rotundy s válcovou věží. Umění 26, 385–408. Konečný, L. 2011: Die kirchliche Topographie und das sog. Palastgebäude auf der Akropolis des Burgwalls von Mikulčice. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg.: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.–9.10. 2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14. Bonn: Habelt-Verlag, 289–308. Korkuti, M. – Komata, D. 1985: L’antichità e l’alto medioevo. In: L’arte albanese nei secoli. Museo Nazionale Preistorico Etnografico „Luigi Pigorini“, Febbraio – Aprile 1985. Roma: De Luca Editore, 7–106. Kostelníková, M. 1958a: Mikulčice-Valy, okr. Hodonín, Plocha III. kostel 1956-57. Nepublikovaná zpráva. Uloženo: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Kostelníková, M. 1958b: Slovanské pohřebiště na „Trapíkově“ u Mikulčic. Přehled výzkumů 1957, 60–63. Kostelníková, M. 1972: Textilní nálezy z Mikulčic. Přehled výzkumů 1971, 90–91. Kostelníková, M. 1973: Velkomoravský textil v archeologických nálezech na Moravě. Praha: Academia. Kostelníková, M. 1975: Otisky tkanin na dnech slovanských nádob. Archeologické rozhledy XXVII, 45–51, 111–118. Kosztolnyik, Z. J. 2002: Hungary under the Early Árpáds 890s to 1063. East European Monographs 605. New York: Columbia University Press. Košta, J. 2004: Výpověď souboru raně středověkých mečů ze staromoravského centra v Mikulčicích. Nepublikovaný rkp. magisterské diplomové práce. Uloženo: Univerzita Karlova, Praha. Košta, J. 2008: Několik poznámek k chronologii pohřebiště u VI. kostela v Mikulčicích. Studia Mediaevalia Pragensia 8, 277–296. Košta, J. – Hošek, J. 2008a: Meč z hrobu 580 ve III. kostele v Mikulčicích. Příspěvek k diskusi o jednom ze zástupců nejvyšší staromoravské elity. Studia Medievalia Pragensia 8, 177–207. Košta, J. – Hošek, J. 2008b: Zbraně z knížecího hrobu z 9. století v Kolíně z pohledu archeologie a metalografie. Acta Militaria Mediaevalia IV, 7–37. Košta, J. – Hošek, J. 2014: Early Medieval Swords from Mikulčice. Studien zum Burgwall von Mikulčice X. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 42. Brno: Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic. Košta, J. – Hošek, J. 2019: Nejstarší nález meče na pohřebišti ve Starém Městě-Na Valách. Výsledky revizního průzkumu. Slovácko LX (2018), 95–109.

449

Košta, J. – Hošek, J. 2020: Raně středověký meč ze sbírek Středočeského muzea v Roztokách u Prahy a v kontextu vývoje mečů 9. a 10. století. In: K. Tomková ed.: Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Díl II. Pohřebiště. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, 340–356. Košta, J. – Hošek, J. – Dresler, P. – Macháček, J. – Přichystalová, R. 2019: Velkomoravské meče z Pohanska u Břeclavi a okolí – nová revize. Památky archeologické CX, 173–235. Košta, J. – Lutovský, M. 2014: Raně středověký knížecí hrob z Kolína. Fontes Archaeologici Pragenses 41. Praha: Národní muzeum. Košta, J. – Sedláčková, H. – Hulínský, V. 2011: Skleněné předměty z raně středověkého knížecího hrobu v Kolíně (Resumé). Časopis národního muzea, řada historická 180, 51–81. Kouřil, P. 2005: Frühmittelalterliche Kriegergräber mit Flügellanzen und Sporen des Typs Biskupija‑Crkvina auf mährischen Nekropolen. In: P. Kouřil Hrsg.: Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas. Materialien der internationalen Fachkonferenz Mikulčice 25.–26. 5. 2004. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 25. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 67–99. Kouřil, P. 2007: K některým novým nálezům tzv. avarských litých bronzů z Moravy. Studia mediaevalia pragensia 7 (Na prahu poznání českých dějin – Sborník prací k poctě Jiřího Slámy), 45–54. Kouřil, P. 2008a: Archeologické doklady nomádského vlivu a zásahu na území Moravy v závěru 9. a v 10. století. In: T. Štefanovičová – D. Hulínek eds.: Bitka pri Bratislave v roku 907 a jej význam pre vývoj stredného Podunajska. Bratislava: Slovenský archeologický a historický inštitút, 113–135. Kouřil, P. 2008b: Kostel číslo 8 v Mikulčicích a jeho archeologický výzkum. In: L. Galuška – P. Kouřil – J. Mitáček eds.: Východní Morava v 10. až 14. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 53–79. Kouřil, P. 2009: Vom Burgwall zur Curtis bei den oberdonauländischen Slawen. Zur Problematik der Entwicklung, Datierung und Struktur der Herrenhöfe während der grossmährischen Periode. In: U. von Feeden – H. Friesinger – E. Wamers Hrsg.: Glaube, Kult und Herrschaft. Phänomene des Religiösen im 1. Jahrtausend n. Chr. in Mittelund Nordeuropa; Akten des 59. Internationalen Sachsensymposions und der Grundprobleme der frühgeschichtlichen Entwicklung im Mitteldonauraum. Bonn: R. Habelt, 359–376. Kouřil, P. 2010: Kirche Nr. 7 in Mikulčice. In: L. Poláček – J. Maříková-Kubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 57–69. Kouřil, P. 2014: Archeologické doklady křesťanství v památkách hmotné kultury 9. až 10. století na Moravě se zaměřením na křížky. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 102–113. Kouřil, P. 2019a: Frühmittelalterliche bronzene Hakensporen mit nach innen umgeschlagenen Enden aus Mähren. In: L. Poláček – P. Kouřil Hrsg.: Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Internationale Tagungen in Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 50. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 181–200.

450

Kouřil, P. 2019b: The Magyars and Their Contribution to the Collapse and Fall of Great Moravia: Allies, Neighbours, Enemies. In: J. Macháček – M. Wihoda eds.: The Fall of Great Moravia. Who Was Buried in Grave H153 at Pohansko near Břeclav? East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 54. Leiden: Brill, 62–93. Kouřil, P. ed. 2005: Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas. Materialien der internationalen Fachkonferenz Mikulčice 25.–26. 5. 2004. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 25. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno. Kouřil, P. ed. 2014: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Kouřil, P. et al. 2014: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Kouřil, P. – Poláček, L. 2013: Goldfunde von Mikulčice – Probleme und Perspektiven. In: M. Hardt – O. Heinrich-Tamáska Hrsg.: Macht des Goldes. Gold der Macht. Herrschaft- und Jenseitsrepräsentationen zwischen Antike und Frühmittelalter im mittleren Donauraum. Weinstadt: Greiner, 407–422. Kouřil, P. – Tymonová, M. 2013: Slovanský kostrový mohylník ve Stěbořicích. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 34. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Kouřil, Z. 1967: Archeologická sonda v Mikulčicích. Vlastivědný věstník moravský XIX, 69–76. Kovačiková, L. – Drtikolová Kaupová, S. – Poláček, L. – Velemínský, P. – Limburský, P. – Brůžek, J. 2020: Pig-Breeding Management in the Early Medieval Stronghold at Mikulčice (Eighth–Ninth Centuries, Czech Republic). Environmental Archaeology [online]. Doi: 10.1080/14614103.2020.1782583. [cit. 2022-12-06]. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/ abs/10.1080/14614103.2020.1782583?cookieSet=1. Kováčová, M. 2012: Možnosti denzitometrie a sledovanie výskytu osteoporózy v minulých populáciách. Nepublikovaná magisterská diplomová práce. Uloženo: Katedra antropologie a genetiky člověka, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Král, J. 1970: Meč typu Y ze slovanského hrobu v Rebešovicích. Sborník Československé společnosti archeologické při ČSAV 4, 111–121. Kramer, D. 2002: „Ubi Daniel missus est in laqum Leonum“. Die Emailscheibenfibel von Leibnitz – Altenmarkt. In: P. Ettel – R. Friedrich – W. Schier Hrsg.: Interdisziplinäre Beiträge zur Siedlungsarchäologie. Gedenkschrift für Walter Janssen. Internationale Archäologie – Studia honoraria 17. Rahden/Westf.: Verlag Marie Leidorf, 199–207. Kraskovská, Ľ. 1965: Slovanské pohrebisko v Kopčanoch. Sborník Slovenského národného múzea 59, História 5, 19–49. Kraskovská, Ľ. 1969: Slovanské sídlisko v Kopčanoch. Sborník Slovenského národného múzea 63, História 9, 53–74. Kratochvíl, Z. 1980: Zvířecí kostní materiál z hradiště v Mikulčicích z výzkumu z roku 1971 (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 1978, 31–36. Kratochvíl, Z. 1981: Tierknochenfunde aus der großmährischen Siedlung Mikulčice I. Das Hausschwein. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně IX(3). Praha: Academia.

Krejsová-Mazáčková, J. – Vachůt, P. – Hejhal, P. 2008: Válečné konflikty v raně středověkých Čechách a na Moravě. Konfrontace archeologie a písemných pramenů. In: W. Dzieduszycki – J. Wrzesiński eds.: Epidemie klęski, wojny. Funeralia Lednickie. Spotkanie 10. Poznań: Stowarzsenie naukowe archeologów polskich Odzial w Poznaniu, 385–412. Krekovič, E. 2007: Keramika tzv. antických tvarov. In: J. Bartík ed.: Byzantska kultura a Slovensko. Zbornik študii. Zborník Slovenského národného múzea – Archeológia, Supplementum 2. Bratislava: Slovenské národné múzeum – Archeologické múzeum, 115–122. Kreutz, B. 1996: Before the Normans: Southern Italy in the Ninth and Tenth Centuries. The Middle Ages Series. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Kristiansen, K. 2010: Decentralized Complexity: The Case of Bronze Age Northern Europe. In: G. M. P. Feinman – T. Douglas eds.: Pathways to Power: New Perspectives on the Emergence of Social Inequality. New York: Springer, 169–192. Kristó, G. 1996: Hungarian History in the Ninth Century. Szeged.: Szegedi Középkorász Műhely. Krohn, N. 2009: Überlange Riemenzungen – eine ‚Modetorheit‘ der späten und ausgehenden Merowingerzeit. In: O. Heinrich-Tamáska – N. Krohn – S. Ristow Hrsg.: Dunkle Jahrhunderte in Mitteleuropa? Studien zu Spätantike und Mittelalter 1. Hamburg: Verlag Dr. Kovač, 217–250. Krupičková, Š. 2022: Gombíky: původ, účel a vývoj artefaktů v živé kultuře 9. století. Nepublikovaná dizertační práce. Uloženo: Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Brno. Dostupné také z: https://is.muni.cz/th/x59wl/ disertacni_prace_Krupickova.pdf. Krupičková, Š. – Ottenwelter, E. – Březinová, H. 2019: Examples for using „gombíky“ based on archaeological sources: two case studies from Moravian findings. Přehled výzkumů 60(2), 57–78. Křivánek, R. 2005: Geofyzikální měření na Pohansku u Břeclavi v letech 2000–2002. Archeologické rozhledy LVII, 139–146. Křížová, A. 2001: Šperk a jeho funkce jako kulturně a časově proměnný fenomén. Opuscula historiae atrium. Studia minora Facultatis Philosophicae Universitatis Brunensis F 45, 67–75. Kubínová, K. 2018: Pražský evangeliář Cim 2. Rukopis mezi zeměmi a staletími středověké Evropy. Praha: Artefactum. Kučerovská, T. 1989: Pěněžně-ekonomická struktura na Moravě v 9. a 10. století. Slovenská numizmatika 10, 75–80. Kučerovská, T. 1998: Münzfunde aus Mikulčice. In: L. Poláček ed.: Studien zum Burgwall von Mikulčice III. Spisy Archeologickoho ústavu AV ČR Brno 11. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechische Republik Brno, 151–170. Kuhn, D. – Zhao Feng eds. 2012: Chinese Silks. New Haven, CT: Yale University Press. Kühn, H. 1941–1942: Die Danielschnallen de Völkerwanderungszeit. Jahrbuch für prähistorische und etnographische Kunst (IPEK) 15/16, 140–169, Taf. 58–76. Kuchenbuch, L. 1978: Bäuerliche Gesellschaft und Klosterherrschaft im 9. Jahrhundert. Studien zur Sozialstruktur der Familia der Abtei Prüm. Beiheft der Vierteljahrschrift für Sozial- und Wirtschaftsgeschichte 66. Wiesbaden: Franz Steiner Verlag. Kuchenbuch, L. 2004: Abschied von der „Grundherrschaft“. Ein Prüfgang durch das ostfränkisch-deutsche Reich (950–1050). Zeitschrift der Savigny-Stiftung für Rechtsgeschichte. Germanistische Abteilung 121, 1–99.

Kuchenbuch, L. 2017: Servitus im mittelalterlichen Okzident. Formen und Trends (7.–13. Jahrhundert). In: A. Dierkens – N. Schroeder – A. Wilkin eds.: Penser la Paysannerie Médiévale, un Défi impossible? Recueil d’études offert à Jean-Pierre Devroey. Paris: ED SORBONNE, 235–274. Kuchenbuch, L. ed. 1991: Grundherrschaft im früheren Mittelalter. Historisches Seminar Neue Folge 1. Idstein: Schultz-Kirchner. Kujanová, M. – Bigoni, L. – Velemínská, J. – Velemínský, P. 2008: Limb Bones Asymmetry and Stress in Medieval and Recent Populations of Central Europe (CZ). International Journal of Osteoarchaeology 18(5), 476–491. Kurnatowska, Z. 1995: Frühstädtische Entwicklung an den Zentren der Piasten in Großpolen. In: H. Brachmann Hrsg.: Burg – Burgstadt – Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa. Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa. Berlin: Akademie Verlag, 133–147. Květ, R. 1999: Alte Wege im Marchtal von dem Engpass bei Napajedla bis zum Zusammenfluss mit der Thaya. In: L. Poláček – J. Dvorská Hrsg.: Probleme der mitteleuropäischen Dendrochronologie und naturwissenschaftliche Beiträge zur Talaue der March. Internationale Tagungen in Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 15. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 223–226. Květ, R. 2011: Atlas starých stezek a cest na území České Republiky. Brno: studio VIDI. Kybalová, L. 2001: Dějiny odívání. Středověk. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. La Rocca, Ch. – Provero, L. 2000: The dead and their gifts. The will of Eberhard, count of Friuli, and his wife Gisela, daughter of Louis the Pious (863–864). In: F. Theuws – J. L. Nelson eds.: Rituals of Power. From Late Antiquity to the Early Middle Ages. The Transformation of the Roman World 8. Leiden – Boston – Köln: Brill, 225–280. Laehr, G: 1928: Das Schreiben Stephans V. an Sventopulk von Mähren. Neues Archiv der Gesellschaft für Ältere Deutsche Geschichtskunde 47, 159–173. Landau, P. 2004: Die Lex Baiuvariorum: Entstehungszeit, Entstehungsort und Charakter von Bayerns ältester Rechts- und Geschichtsquelle. Bayerische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-Historische Klasse. Sitzungsberichte 3. Munich: Beck. Langó, P. 2010: Crescent-shaped earrings with lower ornamental band. In: F. Daim – J. Drauschke Hrsg.: Byzanz – das Römerreich im Mittelalter. Teil 3 – Peripherie und Nachbarschaft. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 84(3). Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 369–410. Lankila, T. P. 2013: The Saracen Raid of Rome in 846: An Example of Maritime Ghazw. In: S. Akar – J. Hämeen-Anttila – I. Nokso-Koivisto eds.: Travelling through Time: Essays in honour of Kaj Öhrnberg. Studia Orientalia 114. Helsinki: Societas Orientalis Fennica, 93–120. Lanvallay et son histoire. 1100–2015. Notre histoire… [online]. Par jean pierre moy dans L’Origine du duché de Bretagne le 15 Août 2011 à 16:37. [cit. 2020-10-08]. Dostupné z: http://lanvallayhistoire. eklablog.com/wiomac-h-ou-les-premieres-heuresdu-duche-a4976058. Larock, Ch. 1983: Stone Setting. In: T. Hackens – R. Winkes eds.: Gold Jewelry. Craft, Style and Meaning from Mycenae to Constantinopolis. Publications d’histoire de l’art et d’archéologie de l’Université Catholique de Louvain XXXVI – Aurifex 5. Louvain la Neuve: Art et Archéologie Publications, 192–195.

Larsen, C. S. 1997: Bioarchaeology: Interpreting behavior from the human skeleton. New York: Cambridge University Press. Larsen, C. S. 2002: Skeletons in Our Closet: Revealing Our Past Through Bioarchaeology. Princeton, NJ: Princeton University Press. László, Gy. 1974: The Art of the Migration Period. Budapest: Corvina. Latałowa, M. 1999: Palaeoecological reconstruction of the environmental conditions and economy in Early madieval Wolin against a background of the Holocene history of the landscape. Acta Palaeobotanika 39(2), 183–271. Later, Ch. 2009: Ottonische Emailscheibenfibeln aus Eching, Lkr. Freising (Oberbayern). Bayerische Vorgeschichtsblätter 74, 199–213. Látková, M. 2014: Archeobotanika Kopčianskeho sídelného komplexu. Študijné zvesti Archeologického ústavu SAV 55, 113–128. Látková, M. 2017: The Archaeobotany of Mikulčice. Food Supply to the Early Medieval Stronghold. Studien zum Burgwall von Mikulčice XI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 55. Brno: Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic, Brno. Látková, M. 2019: Rostliny a výživa velkomoravských Mikulčic. Mikulčice-průvodce IV. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Látková, M. 2020: Trendy vo výskyte luxusných plodín v areáloch mikulčického hradiska. In: P. Bisták – J. Maříková-Kubková – K. Válová eds.: S licenciou 007. Zborník príspevkov k 70. narodeninám Petra Baxu. Bratislava: Pamiatkový úrad Slovenskej republiky, 75–86. Látková, M. – Hajnalová, M. 2014: Plant macro-remains from the palaeochannel sediments in Mikulčice, trench B 2012. In: L. Poláček ed.: Mikulčice River Archaeology. New Interdisciplinary Research into Bridge No. 1. Internationale Tagungen in Mikulčice X. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 51. Brno: The Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic, Brno, 93–112. Látková, M. – Hajnalová, M. 2019: Die unbefestigten Areale des Burgwalls von Mikulčice aus archäobotanischer Sicht. In: L. Poláček – A. Bartošková – M. Mazuch – M. Hladík – M. Látková – M. Hajnalová: Das Suburbium des Burgwalls von Mikulčice. Studien zum Burgwall von Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 40. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, 389–436. Látková, M. – Hajnalová, M. – Eliáš, P. (jun.) – Mihályová, J. – Apiar-Hlavatá, J. v tisku: Možnosti pestovania a charakter archeobotanických nálezov viniča. Le Huray, J. D. – Schutkowski, H. 2005: Diet and social status during the La Tène period in Bohemia: carbon and nitrogen stable isotope analysis of bone collagen from Kutná Hora-Karlov and Radovesice. Journal of Anthropological Archaeology 24(2), 135–147. Le Jan, R. 2000: Frankish giving of arms and rituals of power: continuity and change in the Carolingian period. In: F. Theuws – J. L. Nelson eds.: Rituals of Power. From Late Antiquity to the Early Middle Ages. The Transformation of the Roman World 8. Leiden – Boston – Köln: Brill, 281–309. Le Jan-Hennebicque, R. 1993: Apprentissages militaires, rites de passage et remises d’armes au haut Moyen Age. In: Éducation, apprentissages, initiation au Moyen Age. Actes du premier colloque international de Montpellier, Université Paul Valéry, novembre 1991. Montpellier: Centre de recherche interdisciplinaire sur la société et l’imaginaire au Moyen Age, 211–232.

Le Luyer, M. – Henry-Gambier, D. – Rottier, S. – Bayle, P. 2013: Oblique wear and molar enamel thickness topography in early agriculturalists. Proceedings of the European Society for the study of Human Evolution 2, 133. Le Luyer, M. – Rottier, S. – Bayle, P. 2014: Brief communication: Comparative patterns of enamel thickness topography and oblique molar wear in two early neolithic and medieval population samples. American Journal of Physical Anthropology 155(1), 162–172. Leclercq, H. 1920: Défunts (Commémoraison des). In: F. Cabrol – H. Leclercq eds.: Dictionnaire d’Archéologie Chrétienne et de Liturgie, Tome quatrième, Première partie (D – Domestici). Paris: Librairie Latouzey et Ané, 427–456. Ledermann, S. 1969: Nouvelles tables-types de mortalité. Travaux et documents– Institut national d’études démographiques 53. Paris: Presses universitaires de France. Lehmann, U. 2016: Wurmbunte Klingen. Studien zu Konstruktion, Herstellung und Wertigkeit der frühmittelalterlichen Spatha in Westfalen. Veröffentlichungen der Altertumskommission für Westfalen, Landschaftsverband Westfalen-Lippe 21. Münster: Aschendorff Verlag. Lennartsson, M. 1997–1998: Karolingische Metallarbeiten mit Pflanzenornamentik. Offa 54/55, 431–619. Lewis, M. – Shapland, F. – Watts, R. 2016a: On the threshold of adulthood: A new approach for the use of maturation indicators to assess puberty in adolescents from medieval England. American Journal of Human Biology 28(1), 48–56. Lewis, M. E. – Shapland, F. – Watts, R. 2016b: The influence of chronic conditions and the environment on pubertal development. An example from medieval England. International Journal of Paleopathology 12, 1–10. Leyser, K. J. 1994a: Early Medieval Canon Law and the Beginnings of Knighthood. In: T. Reuter ed.: Communications and Power in Medieval Europe. The Carolingian and Ottonian Centuries. London – Rio Grande: Hambledon Press, 51–71. Leyser, K. 1994b: Early Medieval Warfare. In: T. Reuter ed.: Communications and Power in Medieval Europe. The Carolingian and Ottonian Centuries. London – Rio Grande: Hambledon Press, 29–50. Lieberman, D. E. 2011: The evolution of the human head. Cambridge, Massachusetts (MA) – London (EGBngland): The Belknap Press of Harvard University Press. Likovský, J. – Dobisíková, M. – Stránská, P. – Hrádková, A. – Kudrnová, Š. – Velemínský, P. 2013: Zdravotní stav raně středověké populační skupiny z Prahy-Lahovic. In: J. Klápště – M. Šmolíková eds.: Raně středověké pohřebiště v Praze-Lahovicích. Praha: Muzeum hl. m. Prahy, 54–67, 73–77. Likovský, J. – Urbanová, M. – Hájek, M. – Černý, V. – Čech, P. 2006: Two cases of leprosy from Žatec (Bohemia), dated to the turn of the 12th century and confirmed by DNA analysis for Mycobacterium leprae. Journal of Archaeological Science 33(9), 1276–1283. Likovský, J. – Velemínský, P. – Zikán, V. 2008: Proximal Femur Bone Density of the Great Moravian Population from Mikulčice Evaluated by Dual‑Energy X-ray Absorptiometry. In: P. Velemínský – L. Poláček eds.: Anthropological and epidemiological characterization of Great-Moravian population in connection with the social and economic structure. Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 27. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 223–234.

451

Lindeberg, M. 2010: Forging History. Spade-shaped currency bars, history and identity in central Norrland. Current Swedish Archaeology 18, 203–221. Liwoch, R. – Müller-Wille, M. 2012: “Druzhina” graves dating to the time around AD 1000 in Pìdgìrcì (western Ukraine). Archäologisches Korrespondenzblatt 42(3), 421–438. Logothetis, B. 1970: The development of the vine and of viticulture in Greece based on archaeological findings in the area. Epistimoniki Epetiris tis Geoponikis kai Dasologikis Sholis, University of Thessaloniky 13, 167–249. Logothetis, B. 1974: The contribution of the vine and the wine to the civilization of Greece and Eastern Mediterranean. Epistimoniki Epetiris tis Geoponikis kai Dasologikis Sholis, University of Thessaloniky 17, 5–286. Lohrke, B. 2004: Kinder in der Merowingerzeit. Gräber von Mädchen und Jungen in der Alamannia. Freiburger Beiträge zur Archäologie und Geschichte des ersten Jahrtausends 9. Rahden/Westf.: Verlag Marie Leidorf. Lohrmann, D. 1968: Das Register Papst Johannes’ VIII. (872–882). Neue Studien zur Abschrift Reg. Vat. 1, zum verlorenen Originalregister und zum Diktat der Briefe. Tübingen: De Gruyter. Löwe, H. – Wattenbach, W. – Levison, W. 1990: Deutschlands Geschichtsquellen im Mittelalter. Vorzeit und Karolinger 6: Die Karolinger vom Vertrag von Verdun bis zum Herrschaftsantritt der Herrscher aus dem sächsischen Hause. Das ostfränkische Reich. Weimar: Böhlau. Lübke, Ch. 1996: Herrschaftsrepräsentation und -imitation im Wechselspiel zwischen Karolingern und Slawen in der Zeit Karls des Grossen und Ludwigs des Frommen. In: Z. Kurnatowska ed.: Slowiańszczyzna w Europie średniowiecznej I. Wrocław: Instytut Archeologii i Etnologii PAN, 105–112. Lübke, Ch. 2014: Z perspektivy Východofrancké říše: Morava a její vzestup za knížete Rostislava. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 86–91. Lukačka, J. 2010: K otázke etnického pôvodu velmožského rodu Hont-Poznanovcov. Forum historiae 4(2), 1–13. Luňáková, L. 2017: Násilí mezi přemyslovskými knížaty. Matice moravské 136(2), 209–234. Lutovský, M. 1994: Kolínský knížecí hrob: ad fontes. Sborník Národního musea, řada A – Historie 48, 37–76. Lutovský, M. 2005: Knížecí hroby českého raného středověku. Marginální úvahy nad velkým tématem hrobové archeologie. Študijné zvesti Archeologického ústavu SAV 17, 57–62. Lysý, M. 2014: Moravania, Mojmírovci a Franská ríša: štúdie k etnogenéze, politickým inštitúciám a ústavnému zriadeniu na území Slovenska vo včasnom stredoveku. Bratislava: Atticum. MacLean, S. 2003: Kingship and politics in the late ninth century: Charles the Fat and the end of the Carolingian Empire. Cambridge: Cambridge University Press. MacLean, S. 2009: History and Politics in Late Carolingian and Ottonian Europe: The Chronicle of Regino of Prüm and Adalbert of Magdeburg. Manchester Medieval Sources Series. Manchester: Manchester University Press. Maděra, P. – Martinková, M. 2002: Assessing the occurrence of Vitis vinifera subsp. sylvestris (C. C. Gmelin) Hegi in the Czech Republic. Journal of Forest Science 48(11), 482–485. Mahoney, P. 2013: Testing functional and morphological interpretations of enamel thickness along the deciduous tooth row in human children. American Journal of Physical Anthropology 151(4), 518–525.

452

Macháček, J. 2001a: Pohansko bei Břeclav – ein bedeutendes Zentrum Großmährens. In: L. Galuška – P. Kouřil – Z. Měřínský eds.: Velká Morava mezi východem a západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9.–1. 10. 1999. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 17. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, 275–290. Macháček, J. 2001b: Studie k velkomoravské keramice. Metody, analýzy a syntézy, modely. Brno: Masarykova univerzita v Brně. Macháček, J. 2002: Břeclav-Pohansko V. Sídlištní aglomerace v Lesní školce. Brno: Masarykova univerzita. Macháček, J. 2005a: Pohansko u Břeclavi. Raně středověké centrum jako socioekonomický systém. Význam, smysl, funkce. Department of Archaeology and Museology. Brno, Masaryk University. Macháček, J. 2005b: Raně středověké centrum na Pohansku u Břeclavi: munition, palatium nebo emporium moravských panovníků? Archeologické rozhledy LVII, 100–138. Macháček, J. 2007a: Early medieval centre in Pohansko near Břeclav/Lundenburg: munitio, emporium or palatium of the rulers of Moravia? In: J. Henning ed.: Post-Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and Byzantium, vol. 1. The heirs of the Roman West. Millennium-Studien, zu Kultur und Geschichte des ersten Jahrtausends n. Chr. 5(1). Berlin: Walter de Gruyter, 473–498. Macháček, J. 2007b: Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches Zentrum als sozialwirtschaftliches System. Studien zur Archäologie Europas 5. Bonn: Habelt. Macháček, J. 2008: Palatium der mährischen Herrscher in Pohansko bei Břeclav. Quaestiones Medii Aevi Novae 13, 107–125. Macháček, J. 2009: Disputes over Great Moravia: chiefdom or state? the Morava or the Tisza River? Early Medieval Europe 17(3), 248–267. Macháček, J. 2010: The Rise of Medieval Towns and States in East Central Europe: Early Medieval Centres as Social and Economic Systems. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 10. Leiden – Boston: Brill. Macháček, J. 2011: Fünfzig Jahre archäologische Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg.: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.–9. 10. 2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14. Bonn: Habelt-Verlag, 15–33. Macháček, J. 2012a: «Great Moravian State» – a controversy in Central European medieval studies. Studia Slavica et Balcanica Petropolitana 11, 5–26. Macháček, J. 2012b: „Velkomoravský stát“ – kontroverze středoevropské medievistiky. Archeologické rozhledy 64(4), 775–787. Macháček, J. 2013: Great Moravian Central Places and their Practical Function, Social Significance and Symbolic Meaning. In: P. Ettel – L. Werther Hrsg.: Zentrale Orte und Zentrale Räume des Frühmittelalters in Süddeutschland. RGZM – Tagungen 18. Mainz: Verlag des Römisch‑Germanischen Zentralmuseums, 235–248. Macháček, J. 2015a: Ein Gegenstand unbekannter Funktion im Kontext der grossmährischen und karolingisch-pannonischen Elitengräber. In: O. Heinrich-Tamáska – H. Herold – P. Straub – T. Vida Hrsg.: „Castellum, civitas, urbs“. Zentren und Eliten im frühmittelalterlichen Ostmitteleuropa – Centres and Elites in Early Medieval East-Central Europa. Castellum Pannonicum Pelsonense 6. Budapest – Leipzig – Keszthely – Rahden/Westf.: Verlag Marie Leidorf GmbH, 265–276.

Macháček, J. 2015b: O Velké Moravě, archeologii raného středověku i o nás samých. Archeologické rozhledy LXVII, 464–494. Macháček, J. 2016: Velkomoravská rotunda na Pohansku a její zakladatel. In: J. Macháček – M. Wihoda eds.: Pád Velké Moravy aneb Kdo byl pohřben v hrobu 153 na Pohansku u Břeclavi. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 10–53. Macháček, J. – Balcárková, A. – Čáp, P. – Dresler, P. – Přichystal, A. – Přichystalová, R. – Schuplerová, E. – Sládek, V. 2014: Velkomoravská rotunda z Pohanska u Břeclavi. Památky archeologické CV(1), 87–153. Macháček, J. – Balcárková, A. – Dresler, P. 2013: Archeologický výzkum raně středověkého sídliště Kostice – Zadní hrúd v letech 2009–2011. Archeologické rozhledy LXV, 735–775. Macháček, J. – Balcárková, A. – Dresler, P. – Přichystalová, R. – Prišťáková, M. 2021: Břeclav – Pohansko X. Sídelní areál na Severovýchodním předhradí: archeologické výzkumy v letech 2008–2016. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 510. Brno: Masarykova univerzita. Macháček, J. – Doláková, N. – Dresler, P. – Havlíček, P. – Hladilová, Š. – Přichystal, A. et al. 2007b: Raně středověké centrum na Pohansku u Břeclavi a jeho přírodní prostředí. Archeologické rozhledy IL, 278–314. Macháček, J. – Dresler, P. – Přichystalová, R. – Sládek, V. 2016: Břeclav – Pohansko VII. Kostelní pohřebiště na Severovýchodním předhradí. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 455. Brno: Filozofická fakulta, Masarykova univerzita. Macháček, J. – Dresler, P. – Rybníček, M. 2013: Dendrochronologische Datierung der frühmittelalterlichen Agglomeration in Pohansko bei Břeclav und der so genannte Blatnica-Mikulčice – Horizont. In: M. Dulinicz – S. Moździoch Hrsg.: The Early Slavic Settlement in Central Europe in the light of new dating evidence. Interdisciplinary Medieval Studies 3. Wrocław: Institute of Archaeology and Ethnology of the Polish Academy of Science, 151–167. Macháček, J. – Gregerová, M. – Hložek, M. – Hošek, J. 2007a: Raně středověká kovodělná výroba na Pohansku u Břeclavi. Památky archeologické XCVII, 129–184. Macháček, J. – Sládek, V. 2019: The Great Moravian Rotunda at Pohansko and an Osteobiographical Profile of its Founder. In: J. Macháček – M. Wihoda eds.: The fall of Great Moravia: Who was buried in grave H153 at Pohansko near Břeclav? East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 54. Leiden Brill: 1–38. Macháček, J. – Wihoda, M. eds. 2019: The Fall of Great Moravia. Who Was Buried in Grave H153 at Pohansko near Břeclav? East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 54. Leiden – Boston: Brill. Maik, J. 1997: Sploty jedwabnych tkanin wykopaliskowych znalezionych w Polsce. In: M. Glosek ed.: Archeologia i starożytnicy. Łódź: Institut Archeologii i Etnografii PAN, Oddzial Łódzki, 173–184. Makowiecki, D. 2003: Historia ryb i rybołówstwa w holocenie na Niżu Polskim w świetle badań archeoichtiologicznych. Poznań: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk. Maksimovich, K. A. 2004: Zakon sudnyj lyudem. Istochnikovedechskie i lingvisticheskie aspekty issledovaniya slavyanskogo juridicheskogo pamyatnika. Moskva: Drevlehranilishche. Maluck, M. 2004: Das Danewerk in Schleswig – Ein dänischer Limes? In: E. Weinlich Hrsg.: Der Limes als antike Grenze des Imperium Romanum. Grenzen im Laufe der Jahrhunderte. Geschichte und Kultur in Mittelfranken. Würzburg: Ergon-Verl., 73–95.

Maneva, E. 2005: Ancient jewellery from Macedonia. Middle Ages. Skopje: Center for Cultural and Spiritual Heritage. Mangafa, M. – Kotsakis, K. 1996: A New Metod for the Identification of Wild and Cultivated Charred Grape Seeds. Journal of Archaeological Science 23(3), 409–418. Mantini, S. – Ripani, M. 2009: Modern morphometry: New perspectives in physical anthropology. New biotechnology 25(5), 325–330. Martin, M. 1995: Schmuck und Tracht des frühen Mittelalters. In: M. Martin – J. Prammer Hrsg.: Frühe Baiern im Straubinger Land. Straubing: Gäubodenmuseum Straubing, 40–71. Martin, M. 2000: Early Merovingian woman’s brooches. In: K. R. Brown – D. Kidd – Ch. T. Little eds.: From Attila to Charlemagne. Arts of the early medieval period in the Metropolitan Museum of Art. The Metropolitan Museum of Art symposia 1. New York: Metropolitan Museum, 226–241. Marušič, B. 1960: Istra v ranom srednjem vijeku. Kulturno-povijesni spomenici Istre 3. Pula: Arheološki muzej Istre. Maříková-Kubková, J. 2008: Fragmenty malt a omítek z archeologického výzkumu církevních staveb v Mikulčicích. I. díl. Katalog. Nepublikovaná zpráva. Uloženo: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Maříková-Kubková, J. 2010: Aktuelle Fragen des Studiums der frühmittelalterlichen Architektur. In: L. Poláček – J. Maříková-Kubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 19–30, Taf. 5–7. Maříková-Kubková, J. 2011: Nové směry ve výzkumu raně středověké architektury. In: E. Doležalová – P. Meduna eds.: Co můj kostel dnes má, nemůže kníže odníti. Věnováno Petru Sommerovi k životnímu jubileu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 85–97. Maříková-Kubková, J. 2018: Úloha kultu a církevních center ve formování Pražského hradu v raném středověku. In: I. Štefan – M. Wihoda: Kostel Panny Marie na Pražském hradě. Dialog nad počátky křesťanství v Čechách. Prameny české historie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 100–130. Maříková-Kubková, J. – Baxa, P. 2017: Predbežná správa o zisťovacom výskume veľmožského dvorca (?) z 9. až polovice 10. storočia v Kopčanoch. In: K. Harmadyová ed.: Devín Veroniky Plachej. Zborník k životnému jubileu PhDr. V. Plachej. Bratislava: Múzeum mesta Bratislavy, 131–142. Maříková-Kubková, J. – Herichová, I. 2009: Archeologický atlas Pražského hradu. Díl I. Katedrála sv. Víta – Vikářská ulice. Castrum Pragense X. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha. Maříková-Kubková, J. – Herichová, I. 2015: Revize první stavební fáze kostela Panny Marie na Pražském hradě/Hradčanech. Návrat po šedesáti pěti letech. Staletá Praha 31(2), 62–76. Maříková-Kubková, J. – Poláček, L. 2010: Bemerkungen zur Problematik der frühmittelalterlichen Kirchen als archäologische und historische Quelle (unter Berücksichtigung der Lage in den Böhmischen Ländern und der Slowekei). In: L. Poláček – J. MaříkováKubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 9–17. Maurina, B. 2006: Due reperti di epoca carolinga da Loppio-S. Andrea (TN). Atti della Accademia Roveretana degli Agiati, fasc. A 256, ser. VIII, vol. VI, 41–56.

Mayr-Harting, H. 1993: Two Conversions to Christianity – the Bulgarians and the Anglo-Saxons. Stenton Lecture. Reading: University of Reading. Mays, S. 2016: Estimation of stature in archaeological human skeletal remains from Britain. American Journal of Physical Anthropology 161(4), 646–655. Mays, S. 2018: The Study of Growth in Skeletal Populations. In: S. Crawford – D. M. Hadley – G. Shepherd eds.: The Oxford Handbook of the Archaeology of Childhood. Oxford: Oxford University Press, 71–89. Mazuch, M. 2003: Fischereigerät aus Mikulčice und die Frage des Fischanteils an der Ernährung der Bewohner des Burgwalls. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno. Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 355–399. Mazuch, M. 2008: Slovanské sídliště v poloze Mikulčice „Podbřežníky“. Přehled výzkumů 49, 165–181. Mazuch, M. 2012a: Prostor severovýchodní brány akropole raně středověkého mocenského centra Mikulčice-Valy. Přehled výzkumů 53(2), 69–95. Mazuch, M. 2012b: Výzkumy severního podhradí hradiště Mikulčice-Valy: k otázce násilného zániku velkomoravských mocenských center na počátku 10. věku. In: J. Doležel – M. Wihoda eds.: Mezi raným a vrcholným středověkem. Pavlu Kouřilovi k šedesátým narozeninám přátelé, kolegové, žáci. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 137–160. Mazuch, M. 2013: Velkomoravské keramické okruhy a tzv. mladší velkomoravský horizont v Mikulčicích. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 45. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Mazuch, M. 2014: Findings About the Early Medieval Fortification of the Mikulčice – Valy Acropolis. Slavia Antiqua 55, 7–65. Mazuch, M. 2020: Mikulčice (okr. Hodonín), „Podbrežníky“. Přehled výzkumů 61(2), 167–168. Mazuch, M. – Hladík, M. – Poláček, L. 2018: Úpravy hrobových jam, konstrukce v hrobech a fenomén tzv. hrobek v Mikulčicích. Přehled výzkumů 59(2), 87–117. McCormick, M. 1986: Eternal Victory: Triumphal Rulership in Late Antiquity, Byzantium and the Early Medieval West. Past and Present Publications. Cambridge: Cambridge University Press. McCormick, M. 2001: Origins of the European Economy. Communications and Commerce A.D. 300–900. Cambridge: Cambridge University Press. McKitterick, R. 1989: The Carolingians and the written word. Cambridge: Cambridge University Press. McKitterick, R. 2004: History and Memory in the Carolingian World. Cambridge: Cambridge University Press. Mehofer, M. 2018: Überlegungen zur Metallversorgung im frühmittelalterlichen Waldviertel. Naturwissenschaftliche Analysen an Schmuckgegenständen und Trachtbestandteilen aus dem Gräberfeld Thunau, Obere Holzwiese. In: E. Nowotny: Thunau am Kamp – Das frühmittelalterliche Gräberfeld auf der oberen Holzwiese. Mitteilungen der Prähistorischen Kommission 87. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 383–389. Meinzer, N. J. – Steckel, R. H. – Baten, J. 2018: 8. Agricultural Specialization, Urbanization, Workload, and Stature. In: R. H. Steckel – C. S. Larsen – J. Baten – C. A. Roberts eds.: The Backbone of Europe: Health, Diet, Work and Violence Over Two Millennia. Cambridge Studies in Biological and Evolutionary Anhropology, vol. 80. Cambridge: Cambridge University Press, 231–252. Menalo, R. 2018: Early Medieval Sculpture from the Collection of the Archaeological Museum in Dubrovnik. Dubrovnik: Archaeological Museum in Dubrovnik.

Menghin, W. 1983: Das Schwert im Frühen Mittelalter. Chronologisch-typologische Untersuchungen zu Langschwertern aus germanischen Gräbern des 5. bis 7. Jahrhunderts n. Chr. Wissenschaftliche Beibände zum Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums 1. Stuttgart: K. Theiss. Měřínský, Z. 1980: Morava za husitských válek ve světle archeologických nálezů a výzkumů. Archaeologia historica 5, 31–68. Měřínský, Z. 1986: Morava v 10. století ve světle archeologických nálezů. Památky archeologické LXXVII, 18–80. Měřínský, Z. 1988: Kosočtverečné olověné křížky a jejich chronologické postavení v rámci hmotné kultury střední doby hradištní. In: V. Frolec ed.: Rodná země. Sborník k 100. výročí Muzejní a vlastivědné společnosti v Brně a k 60. narozeninám PhDr. Vladimíra Nekudy, CSc. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, Státní vědecká knihovna, 122–145. Měřínský, Z. 1989: K problematice osídlení Znojemska a Bítovska v předvelkomoravském a velkomoravském období. Časopis Moravského muzea, vědy společenské 74, 111–120. Měřínský, Z. 1990: Některé aspekty regionální diferenciace hmotné kultury středohradištního období na Moravě ve vztahu k oblasti Uherskohradišťska. In: L. Galuška ed.: Staroměstská výročí. Sborník příspěvků ze slavnostního zasedání u příležitosti 40 let archeologických výzkumů Moravského muzea ve Starém Městě a výročí objevu prvé velkomoravské zděné stavby ve Starém Městě Na Valách, Brno – Uherské Hradiště, 7.–8. září 1988. Brno: Moravské zemské muzeum, 65–70. Měřínský, Z. 2001: Die Zentren Großmährens. In: L. Galuška – P. Kouřil – Z. Měřínský eds.: Velká Morava mezi východem a západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9. – 1. 10. 1999. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 17. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, 297–304. Měřínský, Z. 2005: Mikulčice – das Gräberfeld bei der IX. Kirche. Verlauf der Forschung und Fundsachlage. In: P. Kouřil Hrsg.: Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas. Materialien der internationalen Fachkonferenz Mikulčice 25. – 26. 5. 2004. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 25. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 115–136. Měřínský, Z. 2006: České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu II. Praha: Libri. Měřínský, Z. 2011: Morava na úsvitě dějin. Vlastivěda moravská. Země a lid 4. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost. Měřínský, Z. 2014: Výroba, řemesla a obchod v období předvelkomoravském a velkomoravském na Moravě a ve Slezsku. In: P. Kouřil ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 98–123. Mesterházy, K. 1991: Bizánci és balkáni eredetű tárgyak a 10. – 11. századi magyar sírleletekben II. Folia archaeologica XLII, 145–177. Mesterházy, K. 2000: Nagymorva díszgombok honfoglalás kori sírokban. Communicationes Archaeologicae Hungariae 2000, 211–227. Metcalf, D. M. 2006: Monetary circulation in Merovingian Gaul, 561–674. A propos des Cahiers Ernest Babelon 8. Revue Numismatique 162, 337–393. Metz, W. 1960: Das karolingische Reichsgut. Eine verfassungs- und verwaltungsgeschichtliche Untersuchung. Berlin: Walter de Gruyter& Co.

453

Micheletto, E. – Garanzini, F. – Uggé, S. – Giostra, C. 2014: Due nuove grandi necropoli in Piemonte. In: E. Possenti ed.: Necropoli longobarde in Italia. Indirizzi delle ricerca e nuovi dati. Atti del Convegno Internazionale 26 – 28 settembre 2011, Castello del Buonconsiglio, Trento. Trento: Provincia Autonoma di Trento, 96–117. Miks, Ch. 2007: Studien zur römischen Schwertbewaffnung in der Kaiserzeit. Kölner Studien zur Archäologie der römischen Provinzen 8. Rahden: Verlag Marie Leidorf. Milo, P. – Szőke, B. – Tencer, T. – Ritoók, Á. – Gergely, K. –Vágner, M. 2021: Infra civitatem Priwinae. Geophysical Survey of the Early Medieval Centre of Mosapurc/Zalavár. Slovenská archeológia 69(2), 359–386. Milošević, A. ed. 2000: Hrvati i Karolinzi. I. Rasprave i vrela. II. Katalog. Split: Muzej hrvatskih arheoloških spomenika. Mikulec, R. – Hlavica, M. – Kmošek, M. 2022: Archaeological evidence of independent iron production from the 9th-century rural settlement of Bořitov (Blansko District, Czechia). Archaeologia historica 47(2), 763–794. Minc, L. D. 2006: Monitoring regional market systems in prehistory: Models, methods, and metrics. Journal of Anthropological Archaeology 25, 82–116. Mitáček, J. 2021: Sadská nekropole v souřadnicích dějin východní Moravy 10.–13. století. In: J. Mitáček – V. Vavřínek: Uherské Hradiště – Sady. 500 Iet křesťanství ve Střední Evropě IV. Historické souvislosti 9.–13. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 31–69. Mitáček, J. – Vavřínek, V. 2021: Uherské HradištěSady. 500 let křesťanství ve střední Evropě IV. Historické souvislosti 9.–13. století. Brno: Moravské zemské muzeum. Mitchell, J. 2001: An Early Medieval Enamel. In: J. Mitchell – I. L. Hansen – C. M. Coutts eds.: San Vincenzo Al Volturno 3. The Finds from the 1980–86 Excavations. Spoleto: Centro italiano di studi sull’alto medioevo, 279–284. Mitterauer, M. 1963: Karolingische Markgrafen im Südosten. Fränkische Reichsaristokratie und bayerischer Stammesadel im österreichischen Raum. Archiv für österreichische Geschichte 123. Wien: Böhlau. Mlíkovský, J. 2003: Die Vögel aus der frühmittelalterlichen Burg Mikulčice, Mähren. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 215–338. Modzelewski, K. 2015: Barbarian Europe. Frankfurt am Main: Peter Lang. Moilanen, M. 2009: On the manufacture of iron inlays in sword blades: an experimental study. Fennoscandia Archaeologica 26, 23–38. Moilanen, M. 2015: Marks of fire, value and faith : swords with ferrous inlays in Finland during the Late Iron Age (ca. 700-1200 AD). Archaeologia medii aevi Finlandiae 21. Turku: Suomen Keskiajan Arkeologian Seura. Molyneaux, G. 2015: Formation of the English kingdom in the 10th century. Oxford: Oxford University Press. Mortimer, P. – Bunker, M. 2019: The Sword in Anglo‑Saxon England. From the 5th to 7th Century. Little Downham: Anglo Saxon Books. Mořkovský, T. 2005: Využití antropologických metod při interpretaci miniaturních seker nalezených v slovanských hrobech. In: V. Hašek – R. Nekuda – M. Ruttkay eds.: Ve službách archeologie VI. Sborník k věnovaný 70. narozeninám PhDr. Dariny Bialekovej, CSc. a 60. narozeninám Prof. PhDr. Josefa Ungera, CSc. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost – Geodrill Brno – Archeologický ústav SAV Nitra, 431–435.

454

Möslein, S. 2002–2003: Ein einzigartiger Goldtextil‑Befund der späteren Merowingerzeit aus Straubing‑Alburg (Niederbayern) – Vorbericht. Bericht der bayerischen Bodendenkmalpflege 43/44, 251–259. Mrázek, I. 2000: Drahé kameny ve středověku Moravy a Slezska. Brno: Moravské zemské muzeum. Mueller-Bieniek, A. – Walanus, A. – Zaitz, E. 2015: Cultivated plants in medieval Kraków (Poland), with special reference to amaranth (Amaranthus lividus L. cf. var lividus) and ruderal communities. Acta Palaeobotanica 55(1), 97–114. Müller, M. 2003: Die Kleidung nach Quellen des frühen Mittelalters. Textilien und Mode von Karl dem Großen bis Heinrich III. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 33. Berlin – New York: De Gruyter. Müller-Mertens, E. 1963: Karl der Große, Ludwig der Fromme und die Freien. Wer waren die liberi homines der karolingischen Kapitularien (742/743–832)? Ein Beitrag zur Sozialgeschichte und Sozialpolitik des Frankenreiches. Berlin: Akademie-Verlag. Müller-Wille, M. 1978: Das Schiffsgrab von der Ile de Groix (Bretagne) – Ein Exkurs zum „Bootkammergrab von Haithabu“ In: B. Arrhenius et al.: Das archäologische Fundmaterial III der Ausgrabung Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 12. Neumünster: Wachholtz, 48–84. Müllerová, S. 2017: Degenerativní změny kloubních spojení u velkomoravské populace z lokality Mikulčice-Valy. Nepublikovaná magisterská diplomová práce. Uloženo: Katedra antropologie a genetiky člověka, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Muthesius, A. 1997: Byzantine Silk Weaving AD 400 to AD 1200. Byzantinische Geschichtsschreiber 4. Wien: Fassbaender. Muthesius, A. 2004: Studies in Silk in Byzantium. London: Pindar Press. Nau, E. – Mehofer, M. 2018: Untersuchungen zur Schmiedetechnik von Eisenobjekten aus dem Gräberfeld von Thunau, Obere Holzwiese. In: E. Nowotny: Thunau am Kamp – Das frühmittelalterliche Gräberfeld auf der Oberen Holzwiese. Mitteilungen der Prähistorischen Kommission 87. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 363–381. Nawroth, M. 2001: Das Gräberfeld von Pfahlheim und das Reitzubehör der Merowingerzeit. Wissenschaftliche Beibände zum Anzeiger des Germanischen Nationalmuseums 19. Nürnberg: Germanisches Nationalmuseum. Neiske, F. 2008: Rotuli und andere frühe Quellen zum Totengedenken (bis ca. 800). In: U. Ludwig – T. Schilp Hrsg.: Nomen et Fraternitas. Festschrift für Dieter Geuenich zum 65. Geburtstag. Ergänzungsbände zum Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 62. Berlin – New York: De Gruyter, 203–220. Nelson, J. L. 1986a: Inauguration rituals. In: J. L. Nelson ed.: Politics and ritual in early medieval Europe. London, Ronceverte: The Hambledon Press, 283–307. Nelson, J. L. 1986b: The Problem of King Alfred’s Royal Anointing. In: J. L. Nelson ed.: Politics and ritual in early Medieval Europe. London, Ronceverte: The Hambledon Press, 309–327. Nelson, J. L. 1996: Ninth-century knighthood: The evidence of Nithard. In: J. L. Nelson: The Frankish World 750 – 900. London: Hambledon Press, 75–87. Nelson, J. L. 1998: Violence in the Carolingian world and the ritualisation of ninth-century warfare. In: G. Halsall ed.: Violence and society in the Early Medieval West. Woodbridge: Boydell Press, 90–107. Nelson, J. L. 2003: Was Charlemagne’s Court a Courtly Society? In: C. Cubitt ed.: Court Culture in the Early Middle Ages. The Proceedings of the First Alcuin Conference. Studies on Early Middle Ages 3. Turnhout: Brepols, 39–57.

Neri, E. – Schibille, N. – Pellegrino, M. – Nuzzo, D. 2019: A Byzantine connection: Eastern Mediterranean glasses in medieval Bari. Journal of Cultural Heritage 38, July – August, 253–260. Newby, M. S. 1991: The Glass from Farfa Abbey: an interim report. Journal of Glass Studies 33, 32–41. Niederkorn-Bruck, M. – Scharer, A. eds. 2004: Erzbischof Arn von Salzburg. Wien: Oldenbourg. Niederle, L. 1926–1927: Byzantské šperky v Čechách a na Moravě. Památky archeologické XXXV, 338–352. Niederle, L. 1930: Příspěvky k vývoji byzantských šperků ze IV. – X. století. Praha: Česká akademie věd a umění. Niederle, L. – Zelnitius, A. 1929: Slovanské pohřebiště v Starém Městě u Uh. Hradiště. Zprávy Státního ústavu archeologického 1, 1–35. Niskanen, M. – Ruff, C. B. 2018: Body size and shape reconstruction. In: C. B. Ruff ed.: Skeletal variation and adaptation in Europeans. Upper Paleolithic to the Twentieth Century. New York: Wiley-Blackwell, 15–38. Noble, T. F. X. 1984: The Republic of St. Peter. The birth of the Papal State, 680–825. Philadelphia: University of Pennsylvania Press. Norgård-Jørgensen, A. 1999: Waffen und Gräber. Typologische und chronologische Studien zu skandinavischen Waffengräbern 520/30 bis 900 n. Chr. Nordiske fortidsminder, Serie B, Volume 17. København: Kongelige Nordiske oldskriftselskab. Novotný, B. 1963: Výzkum velkomoravského hradiště „Pohansko“ u Nejdku na lednickém Ostrově. Památky archeologické LVI(1), 27–63. Novotný, B. 1966: Hromadný nález hliněných votivních symbolů ze slovanského knížecího hradu u Mikulčic. Památky archeologické LVII, 649–688. Novotný, B. 1970: Časně slovanské moldavské obdoby k hromadnému nálezu hliněných votivních symbolů z Mikulčic. Archeologické rozhledy XXII, 412–420. Nowotny, E. 2007: Das frühmittelalterliche Gräberfeld von Hohenberg, Steiermark, mit Exkursn zur historischen und archäologischen Situation im Ostalpenraum. Archaeologia Austriaca 89 (2005), 177–250. Nowotny, E. 2018: Thunau am Kamp – Das frühmittelalterliche Gräberfeld auf der Oberen Holzwiese. Mitteilungen der Prähistorischen Kommission 87. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften. Nowotny, E. 2019: Waffen und Reitzubehör im Gräberfeld von Thunau, Obere Holzwiese. Neue absolute Daten zu Petersens Typ Y-Schwertern. In: L. Poláček – P. Kouřil Hrsg.: Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Internationale Tagungen in Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 50. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 211–231. Ödekan, A. ed. 2007: „Kalanlar“. 12. ve 13. Yüzyıllarda Türkiye’de Bizans. Istanbul: Vehbi Koç Vakfı Foundation. Oexle, O. G. 1983: Die Gegenwart der Toten. In: H. Braet – W. Verbeke eds.: Death in Middle Ages. Mediaevalia Lovaniensia ser. I, studia IX. Leuven: Leuven University Press, 19–77. Oexle, O. G. 2011: Memoria und Memorialüberlieferung im früheren Mittelalter. In: O. G. Oexle: Die Wirklichkeit und das Wissen. Mittelalterforschung, historische Kulturwissenschaft, Geschichte und Theorie der historischen Erkenntnis. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 156–186. Okumura, M. – Araujo, A. G. 2019: Archaeology, biology, and borrowing: A critical examination of Geometric Morphometrics in Archaeology. Journal of Archaeological Science 101, 149–158. Opravil, E. 1962: Paleobotanický výzkum slovanského hradiska Mikulčice. Archeologické rozhledy XIV, 475–484.

Opravil, E. 1963: Z minulosti vinohradů ve Slezsku a na severní Moravě. Zprávy Slezského ústavu ČSAV v Opavě, řada B 124, 9. Opravil, E. 1965: Z historie révy. Živa 1965(2), 44–46. Opravil, E. 1972: Rostliny z velkomoravského hradiště v Mikulčicích. Výzkum z let 1954–1965. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně [I/]1972(2). Praha: Academia. Opravil, E. 1977: Vinná réva na území Československa v pravěku. Archeologické rozhledy XXIX, 361–365. Opravil, E. 1980: K původnímu rozšíření lesní révy a její domestikaci. In: Moravín. Sborník vinohradnicko-vinařských aktualit 1980. Mikulov: Regionální muzeum, 81–83. Opravil, E. 1983: Údolní niva v době hradištní. ČSSR – povodí Moravy a Poodří. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně XI(2). Praha: Academia. Opravil, E. 1985: Vinná réva a ovocné plodiny v Mikulčicích a na Pohansku v době hradištní. In: Moravín. Sborník vinohradnicko-vinařských aktualit 1985. Mikulov: Regionální muzeum, 95–97. Opravil, E. 1994: Synantropní vegetace ze středověku a z počátku novověku města Olomouce. Zprávy České botanické společnosti 11, 15–36. Opravil, E. 2000: Zur Umwelt des Burgwalls von Mikulčice und zur pflanzlichen Ernährung seiner Bewohner. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice IV. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 18. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 9–169. Opravil, E. 2003: Vegetation des Burgwalls von Mikulčice und ihre wirtschaftliche Bedeutung. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno. Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 75–81. Orton, C. – Hughes, M. 2013: Pottery in Archaeology. 2. vydání. Cambridge: Cambridge University Press. Ossa, A. 2013: Using network expectations to identify multiple exchange systems: A case study from Postclassic Sauce and its hinterland in Veracruz, Mexico. Journal of Anthropological Archaeology 32, 415–432. Otavský, K. – Wardwell, A. E. 2011: Mittelalterliche Textilien II. Zwischen Europa und China. Bern: Abegg-Stiftung. Ottenwelter, E. 2020: Early Medieval elite jewellery from Great Moravia and Bohemia: manufacturing processes, construction, materials and condition. Doctoral thesis. Toulouse University – Jean Jaures, France. Ottenwelter, E. – Barčáková, L. – Josse, C. – Robbiola, L. – Krupičková, Š. – Frolík, J. – Poláček, L. 2020: Technological characterization of early Medieval gilded copper hollow pendants (gombiky), from Mikulčice (Moravia) and Prague Castle (Bohemia). Archaeological and Anthropological Sciences [online] 12, Article number 145. Doi: 10.1007/s12520-020-01084-4. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/ s12520-020-01084-4. Ottenwelter, E. – Děd, J. – Barčaková, L. 2014: Technical study of jewellery from the Lumbe Garden cemetery at Prague. In: J. Frolík ed.: Pohřebiště v Lumbeho zahradě na Pražském hradě, Díl II. Studie. Castrum Pragense 12. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., 163–287. Ottenwelter, E. – Děd, J. – Hošek, J. 2011: Experimental tinning of iron, an attempt to identify techniques of tinning used by ancient craftmen. In: Eksperymental’na archeologija: zavdannja, metody, modeljuvannja. Kyiv – Moskva: Vydavnyctvo Lira-K – Unyversytet Dmytryja Požarskogo, 204–217.

Ottenwelter, E. – Hošek, J. – Děd, J. – Štefan, I. 2012: Manufacturing processes of S-shaped temple rings from Vrbno, Central Bohemia. Archeologické rozhledy LXIV, 525–533. Ottenwelter, E. – Leroux, M. – Děd, J. 2008: Archaeological tinned iron artefacts. In: Sborník z Konference konzervátorů-restaurátorů Příbram 2008. Brno: Technické museum v Brně, 76–82, tab. XI. Owen, B. 2001: The Economy of Metal and Shell Wealth Goods. In: T. N. D’Altroy – C. A. Hastorf eds.: Empire and Domestic Economy. New York: Kluwer Academic Publishers, 265–293. Owen-Crocker, G. R. – Coatsworth, E. – Hayward, M. 2012: Encyclopedia of Dress and Textiles in the British Isles c. 450–1450. Leiden – Boston: Brill. Pagnoux, C. – Bouby, L. – Ivorra, S. – Petit, C. – Valamoti, S. M. – Pastor, T. – Picq, S. – Terral, J. T. 2015: Inferring the agrobiodiversity of Vitis Vinifera L. (grapevine) in ancient Greece by comparative shape analysis of archaeological and modern seeds. Vegetation History and Archaeobotany [online] 24(1), 75–84. Doi: 10.1007/ s00334-014-0482-y. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://link.springer.com/article/10.1007/ s00334-014-0482-y. Pachner, P. 1937: Pohlavní rozdíly na lidské pánvi. Prague: Česká akademie věd a umění. Palmer, A. R. – Strobeck, C. 2003: Fluctuating asymmetry analyses revisited. In: M. Polak ed.: Developmental instability. Causes and consequences. New York: Oxford University Press, 279–319. Palubeckaitė, Ž. – Jankauskas, R. – Boldsen, J. 2002: Enamel hypoplasia in Danish and Lithuanian Late Medieval/Early Modern samples: a possible reflection of child morbidity and mortality patterns. International Journal of Osteoarchaeology 12, 189–201. Panic, I. 2000: Ostatnie lata Wielkich Moraw. Katowice: Uniwersytet Śląski. Papadatou-Pastou, M. – Ntolka, E. – Schmitz, J. – Martin, M. – Munafò, M. R. – Ocklenburg, S. – Paracchini, S. 2020: Human handedness: A meta-analysis. Psychological Bulletin 146(6), 481–524. Papanikola-Bakirtzi, D. ed. 2002: Everyday life in Byzantium (exhibition Thessaloniki, White Tower, October 2001 – January 2002). Athens: Hellenic Ministry of Culture. Parani, M. G. 2007: Defining Personal Space: Dress and Accessories in Late Antiquity. In: L. Lavan – E. Swift – T. Putzeys eds.: Objects in Context, Objects in Use. Material Spatiality in Late Antiquity. Late Antique Archaeology 5. Leiden – Boston: Brill, 497–529. Patscher, S. 2019: Der Tassilo-Liutpirc-Kelch. Aufbau, Fertigung und spätere Veränderungen. In: E. Wamers ed.: Der Tassilo-Liutpirc-Kelch im Stift Kremsmünster. Geschichte, Archäologie, Kunst. Schriften des Archäologischen Museums Frankfurt 32. Regensburg: Schnell & Steiner, 101–127. Patzold, S. 2008: Episcopus: Wissen über Bischöfe im Frankenreich des späten 8. bis frühen 10. Jahrhunderts. Mittelalter-Forschungen 25. Ostfildern: Thorbecke. Patzold, S. 2019: Capitularies in the Ottonian realm. Early Medieval Europe 27(1), 112–132. Patzold, S. – Van Rhijn, C. eds. 2016: Men in the Middle. Local Priests in Early Medieval Europe. Reallexikon der Germanischen Altertumskunde. Ergänzungsbände 93. Berlin: De Gruyter. Pearce, S. M. 1978: The Kingdom of Dumnonia: Studies in History and Tradition in South-Western Britain, AD 350–1150. Padstow: Lodenek Press. Pearsall, D. M. 2000: Paleoethnobotany-A handbook of Procedures. San Diego: Academic Press.

Peck, E. H. 1992: Clothing VIII. In Persia from the Arab conquest to the Mongol invasion. Encyclopædia Iranica [online]. V(7), 760–778 [cit. 2012-12-30]. Dostupné z: http://www.iranicaonline.org/articles/ clothing-viii. Pesch, A. 2012: The goldsmith, his apprentice and the gods. A fairy tale. In: A. Pesch – R. Blankenfeldt eds.: Goldsmith Mysteries. Archaeological, pictorial and documentary evidence from the 1st millennium AD in northern Europe. Papers presented at a workshop organized by the Centre for Baltic and Scandinavian Archaeology (ZBSA). Schleswig, October 20th and 21st, 2011. Schriften des Archäologischen Landesmuseums, Ergänzungsreihe, Band 8. Neumünster: Wachholtz Verlag, 37–48. Petersen, J. 1919: De norske vikingensverd. En typologisk-kronologisk studie over vikingetidens vaaben. Skrifter utgivit av Videnskapsselskapet i Kristiania. 2, Historisk-filosofisk klasse 1919(1). Kristiania: Dybwad. Petrinec, M. 2009: Gräberfelder aus dem 8. bis 11. Jahrhundert im Gebiet des frühmittelalterlichen kroatischen Staates. Monumenta Medii Aevi Croatiae 3. Split: Muzeum der kroatischen archäologischen Denkmäler. Phelan, O. M. 2010: Catechising the Wild: The Continuity and Innovation of Missionary Catechesis under the Carolingians. The Journal of Ecclesiastical History 61(3), 455–474. Phelps, M. – Freestone, I. C. – Gorin-Rosen, Y. – Gratuze, B. 2016: Natron glass production and supply in the late antique adn early medieval Near East: The effect of the Byzantine-Islamic transition. Journal of Archaeological Science 75, 57–71. Pieta, K. – Haruštiak, J. – Jakubčinová, M. – Vangľová, T. 2011: Výskum včasnostredovekého hradiska Bojná I v rokoch 2007 a 2008. Archeologické výskumy a nálezy na Slovensku 2008, 205–211, 354–356. Pieta, K. – Ruttkay, A. – Ruttkay, M. eds. 2006: Bojná. Hospodárske a politické centrum Nitrianskeho kniežatstva. Nitra: Archeologický ústav SAV. Pipal, M. – Daim, F. eds. 2008: Die frühmittelalterliche Wandmalereien aus Mähren und der Slowakei. Archäologischer Kontext und herstellungstechnologische Analyse. Monographien zur Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 12. Innsbruck: Universitätsverlag Wagner. Pitarakis, B. 2006: Les croix-reliquaires pectorales byzantines en bronze. Bibliothèque des cahiers archéologiques XVI. Paris: Picard. Piteša, A. 2009: Katalog nalaza iz vremene seobe naroda, srednjeg i novog vijeka u Arheološkome muzeju u Splitu. Split: Arheološki muzej. Piteša, A. 2014: Zlato i srebro srednjeg vijeka u Arheološkom muzeju u Splitu. Split: Arheološki muzej u Splitu. Pleiner, R. 1961: Slovanské sekerovité hřivny. Slovenská archeólogia IX, 405–450. Pohl, W. 1988: Die Awaren. Ein Steppenfolk in Mitteleuropa 567–822 n. Chr. München: Beck. Pohl, W. 2001: Werkstätte der Erinnerung. Montecassino und die Gestaltung der langobardischen Vergangenheit. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung. Ergänzungsband 39. Wien, München: Oldenbourg. Pohl, W. 2013: Introduction – Strategies of Identification: A Methodological Profile. In: W. Pohl – G. Heydemann eds.: Strategies of Identification: Ethnicity and Religion in Early Medieval Europe. Cultural Encounters in Late Antiquity and the Middle Age, CELAMA 13. Turnhout: Brepols, 1–64. Pohl, W. 2018a: The Avars: A Steppe Empire in Central Europe, 567–822. Ithaca; London: Cornell University Press.

455

Pohl, W. 2018b: Von der Ethnogenese zur Identitätsforschung. In: M. Diesenberger – W. Pohl – B. Zeller eds.: Neue Wege der Frühmittelalterforschung. Forschungen zur Geschichte des Mittelalters 22. Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften Verlag, 9–33. Pohle, F. – van den Brink, P. – Ayooghi, S. eds. 2014: Karl der Große – Charlemagne. Orte der Macht. Katalog. Dresden: Sandstein Verlag. Pöche, A. 2005: Perlen, Trichtergläser, Tesserae. Spuren des Glashandels und Glashandwerks auf dem frühgeschichtlichen Handelsplatz von Groß Strömkendorf, Landkreis Nordwestmecklenburg. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg-Vorpommerns 44. Forschungen zu Groß-Strömkendorf 2. Schwerin: Archäolog. Landesmuseum und Landesamt für Bodendenkmalpflege Mecklenburg-Vorpommern. Poláček, L. 1995: Altes Gliederungssystem der mikulčicer Keramik. In: L. Poláček Hrsg.: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 4. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 131–202. Poláček, L. 1996: Zum Stand der siedlungsarchäologischen Forschung in Mikulčice. In: Č. Staňa – L. Poláček Hrsg.: Frühmittelalterliche Machtzentren in Mitteleuropa. Mehrjährige Grabungen und ihre Auswertung. Symposium Mikulčice, 5.– 9. September 1994. Internationale Tagungen in Mikulčice III. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 6. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 213–260. Poláček, L. 1997: Naturräumliche Bedingungen der urzeitlichen Besiedlung. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice II. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 7. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechische Republik Brno, 29–43. Poláček, L. 1998: Graphittonkeramik aus Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Frühmittelalterliche Graphittonkeramik in Mitteleuropa – Naturwissenschaftliche Keramikuntersuchungen. Internationale Tagungen in Mikulčice IV. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 9. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 127–197. Poláček, L. 1999a: Raná grafitová keramika a otázka osídlení Mikulčic v 10. století. Archeologické rozhledy LI, 740–759. Poláček, L. 1999b: Talaue der March und die Erforschung der großmährischen Machtzentren. In: L. Poláček – J. Dvorská Hrsg.: Probleme der mitteleuropäischen Dendrochronologie und naturwissenschaftliche Beiträge zur Talaue der March. Internationale Tagungen in Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 15. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 227–232. Poláček, L. 2001a: K poznání přírodního prostředí velkomoravských nížinných hradišť. In: L. Galuška – P. Kouřil – Z. Měřínský eds.: Velká Morava mezi východem a západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9.–1. 10. 1999. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 17. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, 315–325. Poláček, L. 2001b: Mikulčice a mikulčický výzkum v roce 2001. Archeologické rozhledy LIII, 361–372.

456

Poláček, L. 2002: Sídelní aglomerace velkomoravských mocenských center v proměnách údolní nivy. Zpráva o výsledcích grantu Grantové agentury ČR č. 404/96/K089. Přehled výzkumů 43, 341–351. Poláček, L. 2003: Landwirtschaftliche Geräte aus Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno. Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 591–709. Poláček, L. 2006: Terénní výzkum v Mikulčicích. Mikulčice-průvodce, sv. 1. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Poláček, L. 2007a: Die Rolle der südmährischen Flüsse in der Geschichte Großmährens. In: F. Biermann – T. Kersting Hrsg.: Siedlung, Kommunikation und Wirtschaft im westslawischen Raum. Langenweissbach: Beier & Beran, 67–78. Poláček, L. 2007b: Ninth-century Mikulčice: the “market of the Moravians”? The archaeological evidence of trade in Great Moravia. In: J. Henning ed.: Post-Roman Towns, Trade and Settlement in Europe and Byzantium. Vol. 1. The heirs of the Roman West. Millennium-Studien, zu Kultur und Geschichte des ersten Jahrtausends n. Chr. 5(1). Berlin: Walter de Gruyter, 499–524. Poláček, L. 2008a: Altmährische Kirchen als archäologische Quelle. In: M. Pipal – F. Daim Hrsg.: Die frühmittelalterlichen Wandmalereien Mährens und der Slowakei. Archäologischer Kontext und herstellungstechnologische Analyse. Monographien zur Frühgeschichte und Mittelalterarchäologie 12. Innsbruck: Universitätsverlag Wagner, 11–30. Poláček, L. 2008b: Die Ausgrabungen in Mikulčice. Band 1. Führer durch die Ausgrabung von Mikulčice, Band 1. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften Brno, Forschungsbasis Mikulčice. Poláček, L. 2008c: Das Hinterland des frühmittelalterlichen Zentrums in Mikulčice. Stand und Perspektiven der Forschung. In: L. Poláček Hrsg.: Das wirtschaftliche Hinterland der frühmittelalterlichenZentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 31. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 257–297. Poláček, L. 2008d: Great Moravia, the power centre at Mikulčice and the issue of the socio-economic structure. In: P. Velemínský – L. Poláček Hrsg.: Anthropological and epidemiological characterization of Great-Moravian population in connection with the social and economic structure. Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 27. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 11–44. Poláček, L. 2008e: Mikulčice und Awaren. Zur Interpretation „awarischer“ Funde von Mikulčice. In: J. Bemmann – M. Schmauder Hrsg.: Kulturwandel in Mitteleuropa. Langobarden – Awaren – Slawen. Akten der Internationalen Tagung in Bonn vom 25. bis 28. Februar 2008. Kolloquien zur Vor- und Frühgeschichte 11. Bonn: Habelt, 579–589. Poláček, L. 2009: Die Kirchen von Mikulčice als Spiegel von Glaube und Herrschaft. In: U. von Freeden – H. Friesinger – E. Wamers Hrsg.: Glaube, Kult und Herrschaft. Phänomene des Religiösen im 1. Jahrtausend n. Chr. in Mittelund Nordeuropa. Akten des 59. Internationalen Sachsensymposions und der Grundprobleme der frühgeschichtlichen Entwicklung im Mitteldonauraum. Bonn: R. Habelt, 417–435.

Poláček, L. 2010: Die Kirchen von Mikulčice aus siedlungsarchäologischer Sicht. In: L. Poláček – J. Maříková-Kubková Hrsg.: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 31–55, Taf. 8–10. Poláček, L. 2011: Ninth Century Bridges of Mikulčice (Czech Republic). In: Archäologie der Brücken. Vorgeschichte – Antike – Mittelalter – Neuzeit. Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 178–184. Poláček, L. 2012: Mosty a říční archeologie v Mikulčicích. Přehled výzkumů 53(2), 23–38. Poláček, L. 2014a: Grabungen im Bereich der ehemaligen Flussarme in Mikulčice. Flussarchäologie in Mikulčice I. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 52. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno. Poláček, L. 2014b: Velkomoravská církevní architektura. In: P. Kouřil ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 87–91.. Poláček, L. 2014c: Velkomoravská sakrální architektura – nové výzkumy, nové otázky. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 66–73. Poláček, L. 2014d: Z centra Velké Moravy na periferii přemyslovského státu. Vybrané otázky vývoje mikulčické aglomerace v 9.–13. století. In: I. Boháčová – P. Sommer eds.: Středověká Evropa v pohybu. K poctě Jana Klápště. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, 3–21. Poláček, L. 2016: Hradiště Mikulčice-Valy a Velká Morava. Mikulčice-průvodce II. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Poláček, L. 2018a: Mikulčice – genius loci. Příběh objevování velkomoravských Mikulčic 1954–1968. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Poláček, L. 2018b: Neue Funde awarischer Provenienz aus Mikulčice. In: J. Drauschke – E. Kislinger – K. Kühtreiber – T. Kühtreiber – G. Scharrer-Liška – T. Vida Hrsg.: Lebenswelten zwischen Archäologie und Geschichte. Festschrift für Falko Daim zu seinem 65. Geburtstag, Vol. 1. Mainz: Verlag des Römisch‑Germanischen Zentralmuseums, 301–310. Poláček, L. 2018c: The Faded Glory of Great Moravia: Post-Great Moravian Finds and the Question of Settlement Continuity in Ninth–Eleventh Century Mikulčice. In: P. Kouřil – R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 73–97. Poláček, L. 2019a: Das Suburbium des Burgwalls von Mikulčice – grundlegende Charakteristika, Topographie und naturräumliche Bedingungen. In: L. Poláček – A. Bartošková – M. Mazuch – M. Hladík – M. Látková – M. Hajnalová: Das Suburbium des Burgwalls von Mikulčice. Studien zum Burgwall von Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 40. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, 9–19.

Poláček, L. 2019b: River Archaeology and the Search for a Harbour in Mikulčice. In: M. Foucher – A. Dumont – L. Werther – D. Wollenberg eds.: Inland harbours in Central Europe. Nodes between Northern Europe and the Mediterranean Sea. International conference, 1–2 december 2016, Maison des sciences de l’homme (MSH) de Dijon within the framework of the Special Research Programme (DFG-SPP 1630) »Harbours from the Roman Period to the Middle Ages«. Interdisziplinäre Forschungen zu den Häfen von der Römischen Kaiserzeit bis zum Mittelalter 6. RGZM – Tagungen 38. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 179–189. Poláček, L. 2020: Zur Problematik der Kirchenbestattungen in Mikulčice. Mitteilungen zur christlichen Archäologie 26, 9–31. Poláček, L. 2021: Mezi skutečností a legendou. Šedesát šest let archeologického výzkumu slovanského hradiště Valy u Mikulčic. In: L. Poláček et al.: Jdeme pod povrch. Příběhy Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Brně. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 168–186. Poláček, L. Hrsg. 1995: Slawische Keramik in Mitteleluropa von 8. bis zum 11. Jahrhundert. Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 4. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno. Poláček, L. ed. 2014: The Mikulčice River Archaeology. New Interdisciplinary Research on the Bridge No. 1. Internationale Tagungen in Mikulčice X. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 51. Brno: The Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic, Brno. Poláček, L. – Bartošková, A. – Mazuch, M. – Hladík, M. – Látková, M. – Hajnalová, M. 2019: Das Suburbium des Burgwalls von Mikulčice. Studien zum Burgwall von Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 40. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik. Poláček, L. – Baxa, P. – Bejdová, Š. – Bigoni, L. – Brukner Havelková, P. – Brůžek, J. – Brzobohatá, H. – Březinová, H. – Drtikolová Kaupová, S. – Galuška, L. – Harvát, M. – Hladík, M. – Hlavica, M. – Hošek, J. – Ibrová, A. – Kalhous, D. – Košta, J. – Kouřil, P. – Kovačiková, L. – Krupičková, Š. – Langr, J. – Látková, M. – Macháček, J. – Mazuch, M. – Ottenwelter, E. – Procházka, R. – Rohanová, D. – Sedláčková, H. – Sládek, V. – Stránská, P. – Ungerman, Š. – Valášková, L. – Velemínská, J. – Velemínský, P. – Zazvonilová, E. 2020: Great Moravian Elites from Mikulčice. Brno: Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno. Poláček, L. – Baxa, P. – Hladík, M. – Hlavica, M. – Krupičková, Š. – Mazuch, M. – Stuchlíková, E. – Šindelář, J. 2021: Mikulčice 900. Atlas velkomoravské aglomerace. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Poláček, L. – Hladík, M. 2014: Archaeological excavation B 2012 of the filled-up riverbed and bridge No. 1 in Mikulčice. In: L. Poláček ed.: Mikulčice River Archaeology. New Interdisciplinary Research into Bridge No. 1. Internationale Tagungen in Mikulčice X. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 51. Brno: The Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic, Brno, 27–59.

Poláček, L. – Marek, O. 1995: Die Grabungen in Mikulčice 1954–1992. Geschichte, Grabungsmethoden und Dokumentation. In: F. Daim – L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice I. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 2. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, 13–82. Poláček, L. – Marek, O. 2005: Grundlagen der Topographie des Burgwalls von Mikulčice. Die Grabungsflächen 1954–1972. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 24. Brno Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 9–358. Poláček, L. – Marek, O. – Skopal, R. 2000: Holzfunde aus Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice IV. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 18. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 177–302. Poláček, L. – Maříková Kubková, J. Hrsg. 2010: Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 135–147, Taf. 15. Poláček, L. – Mazuch, M. – Baxa, P. 2006: Mikulčice–Kopčany. Stav a perspektivy výzkumu. Archeologické rozhledy LVIII, 623–642. Poláček, L. – Mazuch, M. – Hladík, M. – Bartošková, A. 2007: Stav a perspektívy výzkumu podhradí mikulčického hradiště. Přehled výzkumů 48, 119–142. Poláček, L. – Mazuch, M. – Hladík, M. – Krupičková, Š. 2014: Between Science and Show – on the State of Research and Presentation of the early medieval Power Centre in Mikulčice (Czech Republic). In: C. von Carnap-Bornheim ed.: Quo vadis? Status and Future Perspectives of Long-Term Excavations in Europe. Schriften des Archäologischen Landesmuseums. Ergänzungsreihe 10. Neumünster – Hamburg: Wachholtz, 179–209. Poláček, L.– Mazuch, M. – Hladík, M. – Škojec, J. – Kalčík, L. 2013b: Mikulčice (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 54(2), 231–238. Poláček, L. – Pelčák, P. – Kořínková, J. – Uřídilová, M. 2013a: Archeologická základna v Mikulčicích. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Poláček, L. – Škojec, J. 2009: Mikulčice (okr. Hodonín). Hradiště Mikulčice-Valy, II. kostel 2007–08. Přehled výzkumů 50, 402–403. Poláček, L. – Škojec, J. 2011: Mikulčice (okr. Hodonín). Hradiště Mikulčice-Valy, akropole, plocha „Palác 2010“ (č. 86). Přehled výzkumů 52(2), 167–168. Poláček, L. – Škojec, J. 2012: Mikulčice (okr. Hodonín). Přehled výzkumů 53(2), 149–153. Poláček, L. – Škojec, J. – Havlíček, P. 2005: Archäologische und geologische Untersuchungen der Sanddünen am Zusammenfluß von March und Thaya, Mähren. In: L. Poláček ed.: Studien zum Burgwall von Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 23. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 109–175. Poláček, L. – Škojec, J. – Marek, O. – Skopal, R. 2000: Mikulčice (okr. Hodonín), Polní trať „Panské“. Přehled výzkumů 1999, 170–171. Poláček, L. – Škojec, J. – Marek, O. – Skopal, R. 2001: Mikulčice (okr. Hodonín), „Panské“. Přehled výzkumů 42, 217–218.

Polcová, V. – Kopecká, E. – Vasáková, M. 2013: Multidrug-resistant tuberculosis in Czech Republic during the period of recent 5 years (2007–2012) [online]. In: European Respiratory Journal [online] 42, Supplementum 57, P4461. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://erj.ersjournals.com/content/42/ Suppl_57/P4461. Poleski, J. 1999: Kontakty Wielkich Moraw z plemionami zamieszkującymi ziemie południowej Polski. In: A. Barciak ed.: Środkowoeuropejskie dziedzictwo cyrylo-metodiańskie. Katowice: Societas Scientiis Favendis Silesiae Superioris. Inst. Górnośląski, 17–34. Pöllath, R. 2002: Karolingerzeitliche Gräberfelder in Nordostbayern. Eine archäologisch-historische Interpretation mit der Vorlage der Ausgrabungen von K. Schwarz in Weismain und Thurnau-Alladorf. Bd. I: Text, Bd. II: Abbildungen, Listen, Literatur, Bd. III: Katalog, Bd. IV: Tafeln. München: Arethousa Verlag. Pospíšilová, K. 2017: Odhad věku puberty v bioarcheologii: aplikace v populaci Velké Moravy (9.– 11. století). Nepublikovaná magisterská diplomová práce. Uloženo: Katedra antropologie a genetiky člověka, Přírodovědecká fakulta, Universita Karlova, Praha. Poulain, R. 2008: Les plaques-boucles à figurations chrétiennes de l’Est de la Gaule mérovingienne (Bourgogne, Franche-Comté, Haute-Savoie, Suisse romande). Une identité régionale et un témoin des mentalités religieuses ? In: J. Guillaume – É. Peytremann eds.: L’Austrasie. Sociétés, économies, territoires, christianisation. Mémoires publiés par l’Association française d’Archéologie mérovingienne XIX. Nancy: Presses Universitaires de Nancy, 221–228. Poulík, J. 1948: Staroslovanská Morava. Praha: Státní archeologický ústav. Poulík, J. 1948–1950: Jižní Morava. Země dávných Slovanů. Brno: Studijní a plánovací ústav v Brně. Poulík, J. 1955: Nález kostela z doby říše velkomoravské v trati „Špitálky“ ve Starém Městě. Památky archeologické XLVI(2), 307–351. Poulík, J. 1957: Výsledky výzkumu na velkomoravském hradišti „Valy“ u Mikulčic. I. Zpráva za r. 1954–1956. Historie a poloha hradiště „Valy“. Památky archeologické XLVIII(2), 241–387. Poulík, J. 1961: Übersicht der Entdeckungen auf dem grossmährischen Burgwalle in Mikulčice im Jahre 1960. Přehled výzkumů 1960, 83–86. Poulík, J. 1963: Dvě velkomoravské rotundy v Mikulčicích. Monumenta archaeologica 12. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Poulík, J. 1967: Pevnost v lužním lese. Praha: Mladá fronta. Poulík, J. 1975: Mikulčice. Sídlo a pevnost knížat velkomoravských. Praha: Academia. Poulík, J. 1976: Mikulčické Valy od 6. do 10. století. In: M. Stloukal – L. Vyhnánek: Slované z velkomoravských Mikulčic. Praha: Academia, 7–18. Poulou-Papadimitriou, N. – Tzavella, E. – Ott, J. 2012: Burial practices in Byzantine Greece: archaeological evidence and methodological problems for its interpretation. In: M. Salamon – M. Wołoszyn – A. Musin – P. Špehar eds.: Rome, Constantinople and Newly-Converted Europe. Archaeological and Historical Evidence, vol I. Kraków – Leipzig – Rzeszów – Warszawa: Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas – Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk – Instytut Archeologii Uniwersytetu Rzeszowskiego, 377–428. Preston-Jones, A. – Rose, P. 1986: Medieval Cornwall. Cornish Archaeology 25, 135–186. Profantová, N. 1992: Awarische Funde aus den Gebieten nördlich der awarischen Siedlungsgrenzen. In: F. Daim Hrsg.: Awarenforschungen 2. Studien zur Archäologie der Awaren 4. Wien: Institut für Ur- und Frühgeschichte der Universität Wien, 605–801.

457

Profantová, N. 2003: Mikulčice – pohřebiště u 6. kostela: Pokus o chronologcké a sociální zhodnocení. In: N. Profantová – B. Kavánová: Mikulčice – pohřebiště u 6. a 12. kostela. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 22. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 7–209. Profantová, N. 2005: Die Elite im Spiegel der Kindergräber aus dem 9. und 10. Jahrhundert im Böhmen. In: P. Kouřil Hrsg.: Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas. Materialien der internationalen Fachkonferenz Mikulčice 25.–26. 5. 2004. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 25. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 313–334. Profantová, N. 2009: Archeology and written sources on eight- to tenth-century Bohemia. Early Medieval Europe 17(3), 286–310. Profantová, N. 2011: Karolinské importy a jejich napodobování v Čechách, případně na Moravě (konec 8. – 10. století). In: Karolínska kultúra a Slovensko. Štúdie. Zborník Slovenského národného múzea – Archeológia, Supplementum 4. Bratislava: Slovenské národné múzeum – Archeologické múzeum, 71–104. Profantová, N. 2016: Ostruhy jako doklad přítomnosti elity v 8. a 9. století v Čechách. Archaeologia historica 41(2), 7–40. Profantová, N. – Profant, M. 2014: Modernizace moravské medievistiky? Archeologické rozhledy LXVI, 127–140. Profantová, N. – Tomková, K. 2018: Strongholds and Material Culture of the Bohemian Elite in the Early Přemyslid Period. In: P. Kouřil – R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 261–282. Procházka, R. 2009: Vývoj opevňovací techniky na Moravě a v českém Slezsku v raném středověku. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 38. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Prummel, W. 1997: Evidence of hawking (falconry) from bird and mammal bones. International Journal of Osteoarchaeology 7, 333–338. Přichystalová, R. – Kalábek, M. eds. 2014: Raně středověké pohřebiště Olomouc – Nemilany. Katalog. Spisy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity 424. Brno: Masarykova univerzita. Přichystalová, R. – Kalová, K. – Boberová, K. 2019: Břeclav - Pohansko IX. Pohřební areály z Jižního předhradí (archeologicko-antropologická studie). Brno: Masarykova univerzita. Přichystalová, R. – Štelcl, J. – Vávra, V. 2014: Glass Beads and Buttons from the Southern Suburb from the Břeclav – Pohansko Stronghold. Journal of Glass Studies 56, 37–59. Pülz, A. M. 2017: Small Finds. In: Ph. Niewöhner ed.: The Archaeology of Byzantine Anatolia. From the End of Late Antiquity until the Coming of the Turks. New York: Oxford University Press, 194–199. Quinto-Sánchez, M. – Cintas, C. – de Cerqueira, C. C. S. – Ramallo, V. – Acuña-Alonzo, V. – Adhikari, K. – Castillo, L. – Gomez-Valdés, J. – Everardo, P. – De Avila, F. – Hünemeier, T. 2017: Socioeconomic Status Is Not Related with Facial Fluctuating Asymmetry: Evidence from Latin-American Populations. PloS One [online] 12(2). Doi: 10.1371/journal. pone.0169287. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0169287. Rácz, Z. 2014: Die Goldschmiedegräber der Awarenzeit. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 116. Mainz: Verlag des Römisch‑Germanischen Zentralmuseums. Rapant, D. 1941: Pribynov Nitriansky kostolík. Bratislava.

458

Ray, K. – Bapty, I. 2016: Offa’s Dyke: landscape & hegemony in eighth-century Britain. Oxford & Havertown: Oxbow. Reilly, T. – Tyrrell, A. – Troup, J. 1984: Orcadian variation in human stature. Chronobiology international 1(2), 121–126. Reimitz, H. 2015: History, Frankish Identity and the Framing of Western Ethnicity, 550–850. Cambridge Studies in Medieval Life and Thought: Fourth Series (101). Cambridge: Cambridge University Press. Reitinger, L. 2012: „Tributum olim duce Bracizlao constitutum“: důvod přemyslovské svrchovanosti nad Polskem? In: H. Krzyżostaniak – J. Kujawiński – M. Matla eds.: Trzecie polsko-czeskie forum młodych mediewistów: Commemoratio praeteritorum – społeczności średniowieczne wobec przeszłości. Poznań: Instytut Historii UAM, 185–219. Réka, A. 2015: A 10–11. századi fülesgombok tipokronológiája Hajdú-Bihar megye és a Rétköz területén Újabb adatok a honfoglalás kori viselet kérdéséhez. Acta iuvenum. Sectio archaeologica 2, 153–175. Renfrew, C. 1977: Alternative Models for Exchange and Spatial Distribution. In: T. K. Earle – J. E. Ericson eds.: Exchange Systems in Prehistory. New York: Academic Press, 71–90. Renoux, A. 2001: Bemerkungen zur Entwicklung des Pfalzwesens in Nordfrankreich in der Karolingerzeit (751–987). In: L. Fenske Hrsg.: Deutsche Königspfalzen Band 5. Splendor palatii. Neue Forschungen zu Paderborn und anderen Pfalzen der Karolingerzeit. Veröffentlichungen des Max-PlanckInstituts für Geschichte 11. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 25–49. Rettner, A. 2002: Von Regensburg nach Augsburg und zurück – Zur Frage des Herrschaftsmittelpunktes im frühmittelalterlichen Bayern. In: G. Helmig – B. Scholkmann – M. Untermann eds.: Centre – Region – Periphery. Medieval Europe. Basel: Folio-Verl. Wesselkamp, 538–545. Reuter, T. 1985: Plunder and Tribute in the Carolingian Empire. Transactions of the Royal Historical Society 35, 75–94. Reuter, T. A. 2002: Nobles and Others: The Social and Cultural Expression of Power Relations in the Middle Ages. In: A. Duggan ed.: Nobles and Nobility in Medieval Europe. Concepts, Origins, Transformations. Woodbridge: The Boydell Press, 85–98. Riché, P. 1976: Les représentations du palais dans les textes littéraires du Haut Moyen Age. Francia 4, 161–171. Richter, V. 1967: Die Bedeutung der ältesten Kirchen auf der Prager Burg. Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university F 11, 7–25. Rio, A. 2017: Slavery after Rome, 500–1100. Oxford Studies in Medieval European History. Oxford: Oxford University Press. Robak, Z. 2013: Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII–X wiek. I część. Archaeologica Slovaca Monographiae – Studia XVIII. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied. Robak, Z. 2014: Studia nad okuciami rzemieni w typie karolińskim. VIII–X wiek. II część. Archaeologica Slovaca Monographiae – Studia XIX. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied. Robak, Z. 2015: Items Decorated with the Tassilo Chalice Style in the Western Slavic Territories. Slovenská archeológia LXIII(2), 309–340. Robak, Z. 2017: The Origins and the Collapse of the Blatnica-Mikulčice Paradigm. Slovenská archeológia LXV(1), 99–162. Robak, Z. 2018: The Sword and Sword-belt in Carolingian Times. The Warrior Burial 23 from Závada Reconsidered. Študijné zvesti Archeologického ústavu SAV 64, 149–177.

Robak, Z. 2019: The Age of Migrating Ideas. A Short Contribution on Cruciform Decorations on Great Moravian Strap Fittings in the 9th Century. In: L. Poláček – P. Kouřil Hrsg.: Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Internationale Tagungen in Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 50. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 453–477. Robak, Z. – Bednár, P. 2021: Grave 1/94 and New Data Refining the Chronology of Early Medieval Castle Hill in Nitra. Slovenská archeológia 69 – Supplementum 2, 417–430. Roberts, Ch. A. – Steckel, R. H. 2018: 11. The Developmental Origins of Health and Disease. Early Life Health Conditions and Adult Age at Death in Europe. In: R. H. Steckel – C. S. Larsen – J. Baten – C. A. Roberts eds.: The Backbone of Europe: Health, Diet, Work and Violence Over Two Millennia. Cambridge Studies in Biological and Evolutionary Anhropology, vol. 80. Cambridge: Cambridge University Press, 325–351. Roes, A. 1958: De Carolingische sierplaat uit Loon. Nieuwe Drentse Volksalmanak 76, 67–73, pl. IV–VII. Roganský, L. 2009: Signa christiana. Artefakty kresťanského rázu z poslednej tretiny prvého tisícročia medzi Čechami a Potisím. Nitra: Filozofická fakulta UKF v Nitre. Rossignol, S. 2011: Civitas in Early Medieval Central Europe – Stronghold or District? The Medieval History Journal 14(1), 71–99. Ruff, C. B. 2008: Biomechanical Analyses of Archaeological Human Skeletons. In: M. A. Katzenberg – S. R. Saunders eds.: Biological Anthropology of the Human Skeleton. 2. vydání. Hoboken, NJ: John Wiley & Sons, 183–206. Ruff, C. B. 2018: Biomechanical Analyses of Archaeological Human Skeletons. In: M. A. Katzenberg – A. L. Grauer eds.: Biological Anthropology of the Human Skeleton. 3. vydání. Hoboken, NJ: John Wiley & Sons: 189–224. Ruff, C. B. – Holt, B. M. – Niskanen, M. – Sládek, V. – Berner, M. – Garofalo, E. – Garvin, H. M. – Hora, M. – Maijanen, H. – Niinimaki, S. – Salo, K. – Schuplerova, E. – Tompkins, D. 2012: Stature and body mass estimation from skeletal remains in the European Holocene. American Journal of Physical Anthropology 148(4), 601–617. Ruttkay, A. 1975: Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei I. Slovenská archeológia XXIII(1), 119–216. Ruttkay, A. 1976: Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei II. Slovenská archeológia XXIV, 245–395. Ruttkay, A. 1982: The Organisation of Troops, Warfare and Arms in the Period of the Great Moravian State. Slovenská archeológia XXX, 165–198. Ruttkay, A. 2002: Archeologický výskum církevných architektúr a christianizácia. In: A. Ruttkay – M. Ruttkay – P. Šalkovský eds.: Slovensko vo včasnom stredoveku. Archaeologica Slovaca Monographiae – Studia VII. Nitra: Archeologický ústav SAV, 157–178. Ruttkay, A. T. 2014: Vojensto Veľkej Moravy. In: P. Kouřil ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 70–78. Rybníček, M. – Kolář, T. – Škojec, J. 2014: Dendrochronological dating of samples from Mikulčice. In: L. Poláček Hrsg.: Mikulčice River Archaeology. New Interdisciplinary Research into Bridge No. 1. Internationale Tagungen in Mikulčice X. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 51. Brno: The Institute of Archaeology of the Academy of Sciences of the Czech Republic, Brno, 61–62.

Rychterová, P. 2021: The Chronicle of the so-called Dalimil and its concept of Czech identity. In: P. Rychterová – D. Kalhous eds.: Historiographies of Identity, vol. 6: Competing Narratives of the Past in Central and Eastern Europe, c. 1200–c. 1600. Turnhout: Brepols, 171–206. Rychterová, P. – Klaniczay, G. – Kras, P. – Pohl, W. eds. 2019: Times of Upheaval: Four Medievalists in Twentieth-Century Central Europe. Conversations with Jerzy Kłoczowski, János M. Bak, František Šmahel, and Herwig Wolfram. Budapest, New York: Central European University Press. Sallares, R. 2006: Role of environmental changes in the spread of malaria in Europe during the Holocene. Quaternary International 150(1), 21–27. Sanke, M. – Wedepohl, K. H. – Kronz, A. 2002: Karolingerzeitliches Glas aus dem Kloster Lorsch. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 30, 37–75. Sauer, F. 2007: Zur Geschichte der Awaren. In: F. Sauer ed.: Fundstelle Vösendorf – Laxenburgerstrasse. Die archäologischen Grabungen auf der Trasse der S1. Wien: Bundesdenkmalamt, 28–53. Sejbal, J. 1960: K počátkům peněžní směny ve Velkomoravské říši. Časopis Moravského muzea, vědy společenské 45, 73–82. Sejbal, J. 1986: Nálezy denárů z pohřebiště na sadské výšině velkomoravského Starého Města. In: Denárová měna na Moravě. Sborník prací z III. numismatického symposia 1979. Ekonomicko-peněžní situace na Moravě v období vzniku a rozvoje feudalismu (8.–12. století). Numisamatica Moravica VI. Brno: Moravské muzeum, 98–183. Selucká, A. – Richtrová, A. – Hložek, M. 2002: Konzervace železného meče UlfberhT. Archeologia technica 13, 28–31. Semmler, J. 2003: Der Dynastiewechsel von 751 und die fränkische Königssalbung. Studia humaniora, series minor 6. Düsseldorf: Droste. Serjeantson, D. 2006: Birds: food and a mark of status. In: C. M. Woolgar – D. Serjeantson – T. Waldron eds.: Food in medieval England. Diet and nutrition. Oxford: Oxford University Press, 131–147. Shopkow, L. 1997: History and Community: Norman Historical Writing in the Eleventh and Twelfth Centuries. Washington, D.C.: Catholic University Press. Shortland, A. – Schachner, L. – Freestone I. – Tite, M. 2006: Natron as a flux in the early vitreous materials industry: sources, beginings and reasons for decline. Journal of Archaeological Science 33(4), 521–530. Scherman, Sz. 1967: Magismeret (Seed morphology),  I, II. Budapest: Akadémiai Kiadó. Schibille, N. – Freestone, I. C. 2013: Composition, Production and Procurement of Glass at San Vincenzo al Volturno: An Early medieval monastic Complex in Southern Italy. PLoS One [online], October 2013, V 8, I 10 e76479. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://journals.plos.org/plosone/ article?id=10.1371/journal.pone.0076479. Schibille, N. – Gratuze, B. – Ollivier, E. – Blondeau, É. 2019: Chronology of early islamic glass composition from Egypt. Journal of Archaeological Science 104, 10–18. Schiesser, P. 2017: Monnaies et circulation monétaire mérovingiennes (vers 670-vers 750). Les monnayages d’argent de Touraine. Recherches et travaux de la Sociéte d’études numismatiques et archéologiques 7. Paris: Société d’études numismatiques et archéologiques. Schmauder, M. 2002: Oberschichtsgräber und Verwahrfunde in Südosteuropa im 4. und 5. Jahrhundert. Zum Verhältniss zwischen dem spätantiken Reich und der barbarischen Oberschicht aufgrund der archäologischen Quellen. Archaeologia Romanica III. Bukarest: Editura Academiei Române.

Schmidt, V. 1994: Die Gußtechnik im Schmuckhandwerk bei den Westslawen. Zeitschrift für Archäologie 28, 107–121. Schnitzler, B. – Arbogast, B. – Frey, A. 2009: Les trouvailles mérovingiennes en Alsace, Tome 1, Bas-Rhin. Mainz: Römisch-Germanisches Zentralmuseum. Schopphoff, C. 2009: Der Gürtel. Funktion und Symbolik eines Kleidungsstück in Antike und Mittelalter. Pictura et Poesis 27. Köln – Weimar – Wien: Böhlau. Schortman, E. M. – Urban, P. A. 2004: Modeling the Roles of Craft Production in Ancient Political Economies. Journal of Archeological Research, 12, 185–226. Schuenemann, V. J. – Avanzi, Ch. – Krause‑Kyora, B. – Seitz, A. – Herbig, A. – Inskip, S. – Bonazzi, M. – Reiter, E. – Urban, Ch. – Pedersen, D. D. – Taylor, G. M. – Singh, P. – Stewart, G. R. – Velemínský, P. – Likovský, J. – Marcsik, A. – Molnár, E. – Pálfy, G. – Mariotti, V. – Riga, A. – Belcastro, J. – Boldsen, J. L. – Nebel, A. – Mays, S. – Donoghue, H. – Zakrzewski, S. – Benjak, A. – Nieselt, K. – Krause, J. – Cole, S. T. 2018: Ancient genomes reveal a high diversity of Mycobacterium leprae in medieval Europe. PLoS Pathogens, [online] 14(5). Doi: 10.1371/journal.ppat.1006997, e1006997. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://doi.org/10.1371/journal.ppat.1006997. Schultz, A. H. 1937: Proportions, variability and asymmetries of the long bones of the limbs and the clavicles in man and apes. Human Biology 9(3), 281–328. Schulze, H. K. 1973: Die Grafschaftsverfassung der Karolingerzeit in den Gebieten östlich des Rheins. Berlin: Duncker&Humblot. Schulze, H. K. 1990: Die Grafschaftsorganisation als Element der frühmittelalterlichen Staatlichkeit. Jahrbuch für Geschichte des Feudalismus 14, 29–46. Schulze-Dörrlamm, M. 1993: Bestattungen in den Kirchen Grossmährens und Böhmens während des 9. und 10. Jahrhunderts. Jahrbuch des Römisch‑Germanischen Zentralmuseums Mainz 40(2), 557–619. Schulze-Dörrlamm, M. 1995: Das Reichsschwert. Ein Herrschaftszeichnen des Saliers Heinrich IV. und des Welfen Otto IV. Mit dem Exkurs der Verschollene Gürtel Kaiser Ottos V. Monographien des Römisch‑Germanischen Zentralmuseums 32. Sigmaringen: Thorbecke. Schulze-Dörrlamm, M. 1997: Das Reichsschwert. Neue Untersuchungen zu Alter und Herkunft. In: J. Keupp et al. Hrsg.: Die Reichskleinodien. Herrschaftszeichen des Heiligen Römischen Reiches. Schriften zur staufischen Geschichte und Kunst 16. Göppingen: Gesellschaft für staufische Geschichte, 106–129. Schulze-Dörrlamm, M. 1998: Das karolingische Kreuz von Baume-les-Messieurs, dép. Jura, mit Tierornamenten im frühen Tassilokelchstil. Archäologisches Korrespondenzblatt 28, 131–150. Schulze-Dörrlamm, M. 2008: Zur Herrschersymbolik von Löwenreliefs auf Gürtelbeschlägen des späten 9. und 10. Jahrhunderts. Acta Archaeologica Academiae Scientiarum Hungaricae 59, 387–404. Schulze-Dörrlamm, M. 2009a: Gegossene Gürtelund Riemenbeschläge mit karolingischem Pflanzendekor aus Andalusien. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 56, 743–788.

Schulze-Dörrlamm, M. 2009b: Zeugnisse der Selbstdarstellung von weltlichen und geistlichen Eliten der Karolingerzeit (751–911). Bewertungsgrundlagen für isolierte Sachgüter aus dem Reichsgebiet Karls des Großen. In: M. Egg – D. Quast Hrsg.: Aufstieg und Untergang. Zwischenbilanz des Forschungsschwerpunktes „Studien zur Genese und Struktur politischer Eliten in vor- und frühgeschichtlichen Gesellschaften“. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 82. Mainz: Verlag des Römisch‑Germanischen Zentralmuseums, 153–215. Schulze-Dörrlamm, M. 2010a: Bemerkungen zu den jüngsten Elementen des Schatzes von Nagyszentmiklós und zum Zeitpunkt seiner Deponierung. Antaeus 31–32, 127–142. Schulze-Dörrlamm, M. 2010b: Der Handel mit byzantinischen Metallwaren aus archäologischer Sicht (Gürtelschnallen, Frauenschmuck, Zaumzeug, Bronzegefäße). In: E. Kislinger – J. Koder – A. Külzer Hrsg.: Handelsgüter und Verkehrswege. Aspekte der Warenversorgung im östlichen Mittelmeerraum (4. bis 15. Jahrhundert). Österreichische Akademie der Wissenschaften, Phil.-hist. Kl., Denkschriften 388. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 241–273. Schulze-Dörrlamm, M. 2011: Goldschmuck um Kloster Lorsch. In: Kloster Lorsch. Vom Reichskloster Karls der Großen zum Weltkulturerbe der Menschheit. Ausstellung Museumszentrum Lorsch, 28. 5. 2011 – 29. 1. 2012. Petersberg: Michael Imhof Verlag, 362–379. Schulze-Dörrlamm, M. 2012: Schwerter des 10. Jahrhunderts als Herrschaftszeichen der Ottonen. Zu den Vorläufern des Reichsschwerts und zu dessen Imitationsformen. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 59, 609–651. Schwarcz, H. – Schoeninger, M. 2012: Stable isotopes of carbon and nitrogen as tracers for paleo-diet reconstruction. In: M. Baskaran ed.: Handbook of environmental isotope geochemistry. Berlin: Springer, 725–742. Schwarzmaier, H. 1972: Ein Brief des Markgrafen Aribo an König Arnulf über die Verhältnisse in Mähren. Frühmittelalterliche Studien 6(1), 55–66. Schweingruber, F. H. 1978: Mikroscopic Wood Anatomy. Zug: Zürcher. Siegmund, F. 1998: Pactus Legis Salicae § 13: Über den Frauenraub in der Merowingerzeit. Frühmittelalterliche Studien 32, 101–123. Siegmund, F. 2012: Wegleitung Körperhöhenschätzung. Bulletin der Schweizerischen Gesellschaft für Anthropologie 18(2), 25–35. Sieklicki, J. 1967: Privina exulatus. Pamietjmol Słowiański 17, 161–165. Silvipriya, K. S. – Kumar, K. K. – Bhat, A. R. – Dinesh Kumar, B. – John, A. – Lakshmanan, P. 2015: Collagen: Animal sources and biomedical application. Journal of Applied Pharmaceutical Science 5(3), 123–127. Sjøvold, T. 2000: Stature estimation from the skeleton. In: J. Siegel – P. Saukko – G. Knupfer eds.: Encyclopedia of Forensic Sciences. London: Academic Press, 276–284. Skre, D. 2011: Comodity Money, Silver and Coinage in Viking-Age Scandinavia. In: J. Graham-Campbell – S. Sindbæk – G. Williams eds.: Silver Economies, Monetisation and Society in Scandinavia, AD 800–1100. Aarhus: Aarhus University Press, 67–91. Skre, D. 2013: Money and trade in Viking-Age Scandinavia. In: M. Bogucki – M. Rębkowski eds.: Economies, Monetisation and Society in the West Slavic Lands 800-1200 AD. Szczecin: Institute of Archaeology and Ethnology Polish Academy of Sciences, 75–87.

459

Sládek, V. – Berner, M. – Makajevova, E. – Velemínský, P. – Hora, M. – Ruff, C. B. 2017: Central Europe. In: C. B. Ruff ed.: Skeletal variation and adaptation in Europeans: Upper Paleolithic to the Twentieth Century. New York: Wiley-Blackwell, 315–354. Sládek, V. – Macháček, J. 2017: At the End of Great Moravia: Skeletons from the second church cemetery at Pohansko-Břeclav (9th–10th century A.D.). BAR International Series 2836. Oxford: BAR Publishing. Sládek, V. – Macháček, J. – Makajevová, E. – Přichystalová, R. – Hora, M. 2018: Body mass estimation in skeletal samples using the hybrid approach: the effect of population-specific variations and sexual dimorphism. Archaeological and Anthropological Sciences 10(4), 833–847. Sládek, V. – Macháček, J. – Ruff, C. B. – Schuplerová, E. – Přichystalová, R. – Hora, M. 2015: Population-specific stature estimation from long bones in the early medieval Pohansko (Czech Republic). American Journal of Physical Anthropology 158(2), 312–324. Sládek, V. – Ruff, C. – Berner, M. – Holt, B. – Niskanen, M. – Schuplerova, E. – Hora, M. 2016: The impact of subsistence changes on humeral bilateral asymmetry in Terminal Pleistocene and Holocene Europe. Journal of Human Evolution 92, 37–49. Slice, D. E. 2005: Modern Morphometrics in Physical Anthropology. Developments in Primatology: Progress and Prospects. New York: Kluwer Academic / Plenum Publishers. Smetánka, Z. 2003: Archeologické etudy. Osmnáct kapitol o poznávání středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Smith, C. A. 1974: Economics of Marketing Systems. Models from Economic Geography. Annual Review of Anthropology 3, 167–201. Smith, H. – Jones, G. 1990: Experiments on the effects of charring on cultivated grape seeds. Journal of Archaeological Science 17(3), 317–327. Smith, J. M. H. 1992: Province and empire: Brittany and the Carolingians. Cambridge Studies in Medieval Life and Thought, Fourth Series (18). Cambridge: Cambridge University Press. Smith-Guzmán, N. E. 2015: The skeletal manifestation of malaria: An epidemiological approach using documented skeletal collections. American Journal of Physical Anthropology 158(4), 624–635. Söderberg, A. 2018: Viking Jewellery Mould Making. Experimental and Reconstructive Aspects. EXARC Journal [online] 2018(4). [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://exarc.net/ark:/88735/10374. Snášil, R. 1984: Specializovaná řemesla z ostrovního hradiska v Uherském Hradišti a jejich přínos pro další poznání společenské diferenciace 8.– 9. století. In: E. Kordiovský ed.: Dějiny řemesel a průmyslu na jižní Moravě. XIII. mikulovské sympozium 20. a 21. října 1983. Brno: Teps, 152–160. Snášil, R. 1987: Pokus o nový výklad vzniku, vývoje a funkce velkomoravské aglomerace v oblasti uherskohradišťské. In: E. Kordiovský ed.: Vývoj obydlí, sídlišť a sídlištní struktury na Jižní Moravě. XVI. mikulovské sympozium 23. a 24 října 1986, 149–156. Snášil, R. – Procházka, R. 1981: Příspěvek k poznání velkomoravského střediska severní části Dolnomoravského úvalu. Slovácko XXIII, 9–58. Sokol, V. 2016: Medieval Jewelry and Burial Assemblages in Croatia. A Study of Graves and Grave Goods, ca 800 to ca. 1450. East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 36. Leiden – Boston: Brill.

460

Sommer, M. 1984: Die Gürtel und Gürtelbeschläge des 4. und 5. Jahrhunderts im römischen Reich. Bonner Hefte zur Vorgeschichte 22. Bonn: Verein der Förderer des Instituts für Vor- und Frühgeschichte der Rheinischen Friedrich-Wilhelms-Universität Bonn. Sommer, P. 1993: Zu der Aussage der mittelalterlichen materiellen Kultur über die gleichzeitige Geistkultur. In: Actes du XIIe Congres international des sciences préhistoriques et protohistoriques Bratislava 1991. Bratislava: Institut archéologique de l’Académie slovaque des sciences, 216–220. Sot, M. 2010: Des éveques à la guerre (VIIIe–XIIIe siècle). In: D. Barthélemy – J.-C. Cheynet eds.: Guerre et société au Moyen Âge. Byzance – Occident (VIIIe – XIII siècle). Paris: Association des Amis du Centre d’Histoire et Civilisation de Byzance, 103–112. Speer, A. ed. 2014: Zwischen Kunsthandwerk und Kunst: Die ,Schedula diversarum artium‘. Miscellanea Mediaevalia. Veröffentlichungen des Thomas‑Instituts der Universität zu Köln 37. Berlin – Boston: De Gruyter. Spencer, C. S. 1998: A Mathematical Model of Primary State Formation. Cultural Dynamics 10, 5–20. Spencer, C. S. 2010: Territorial expansion and primary state formation. Proceedings of National Academy of Sciences 107, 7119–7126. Spink, M. – Ogden, J. 2013: The Art of adornment. Jewellery of the Islamic lands. The Nasser D. Khalili collection of Islamic art XVII. London: The Nour Foundation. Squatriti, P. 2002: Digging Ditches in Early Medieval Europe. Past & Present 176(1), 11–65. Stalsberg, A. 2008: Herstellung und Verbreitung der Vlfberht-Schwertklingen: Eine Neubewertung. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 36, 89–118. Stalsberg, A. 2009: The identity of Vlberht and how the swords with his signature were spread in Europe. Arkeologisk museum i Stavanger – Varia 49, 21–36. Stamm, E. 1995: Pfofeld (Lkr. Wessenburg‑Gunzenhausen). Bayerische Vorgeschichtsblätter 8, 197. Staňa, Č. 1985: Mährische Burgwälle im 9. Jahrhundert. In: H. Friesinger – F. Daim Hrsg.: Die Bayern und ihre Nachbarn II. Berichte des Symposions der Kommission für Frühmittelalterforschung, 25. bis 28. Oktober 1982, Stift Zwettl, Niederösterreich: Archäologische Beiträge. Denkschriften der philosophisch‑historischen Klasse 180. Veröffentlichungen der Kommission für Frühmittelalterforschung 9. Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 157–200. Staňa, Č. 1996a: Hledáme hrob sv. Metoděje. Věnováno k 80. narozeninám PhDr. Miloše Šolla, CSc. Sborník velehradský, třetí řada 1996, 5–23. Staňa, Č. 1996b: Widerhall der Entdeckungen auf dem Burgwall in Mikulčice in Wissenschaft und Öffentlichkeit. In: Č. Staňa – L. Poláček Hrsg.: Frühmittelalterliche Machtzentren in Mitteleuropa. Mehrjährige Grabungen und ihre Auswertung. Symposium Mikulčice, 5.–9. September 1994. Internationale Tagungen in Mikulčice III. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 6. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 23–46. Staňa, Č. 1997: Mikulčice a Pražský hrad. Archeologické rozhledy IL, 72–85. Staňa, Č. 2001: Osobitost velkomoravských šperků z Břeclavi-Pohanska. In: Z. Měřínský ed.: Konference Pohansko 1999. 40 let od zahájení výzkumu slovanského hradiska Břeclav-Pohansko. Archaeologia mediaevalis Moravica et Silesiana I (2000). Brno: Masarykova univerzita, 91–109.

Staňa, Č. 2006: Velkomoravská pohřebiště v Rajhradě a Rajhradicích. Katalog. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 29. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Staňa, Č. ed. 1994: Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Internationale Tagungen in Mikulčice I. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik. Stark, B. L. – Garraty, C. P. 2010: Detecting Marketplace Exchange in Archaeology: A Methodological Review. In: B. L. Stark – C. P. Garraty eds.: Archaeological Approaches to Market Exchange in Ancient Societies. Colorado: University Press of Colorado, 33–58. Staššíková-Štukovská, D. 1999: K výskytu lunulových náušníc s hviezdicovým príveskom v severnej časti Karpatskej kotliny. In: A. Avenarius – Z. Ševčíková eds.: Slovensko a európsky juhovýchod. Medzikultúrne vzťahy a kontexty. Bratislava: Univerzita Komenského, 250–298. Staššíková, D. – Ungerman, Š. 2009: Sklené koráliky z včasnostredovekého pohrebiska v Dolních Věstoniciach. In: P. Dresler – Z. Měřínský eds.: Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice. Sborník příspěvků přednesených na pracovním setkání Archeologie doby hradištní ve dnech 24.–26. 4. 2006. Archaeologia mediaevalis Moravica et Silesiana – Supplementum 2. Brno: Masarykova univerzita, 136–149. Steckel, R. H. – Larsen, C. S. – Baten, J. – Roberts, C. A. eds. 2018: The Backbone of Europe: Health, Diet, Work and Violence Over Two Millennia. Cambridge Studies in Biological and Evolutionary Anhropology, vol. 80. Cambridge: Cambridge University Press. Stein, F. 1967: Adelsgräber des achten Jahrhunderts in Deutschland. Germanische Denkmäler der Völkerwanderungszeit A, Band IX. Berlin: Walter De Gruyter. Steiner, B. L. – Antolín, F. – Jacomet, S. 2015: Testing of the consistency of the sieving (wash-over) process of waterlogged sediments by multiple operators. Journal of Archaeological Science, Reports 2, 310–320. Steinhübel, J. 2014: Veľká Morava na polceste od kmeňa ku štátu. Forum Historiae 2014, 71–97. Steinhübel, J. 2016: Nitrianske kniežatstvo. Počiatky stredovekého Slovenska. Bratislava: Rak. Stenton, F. M. 1967: Anglo-Saxon England. Dotisk. Oxford: Clarendon Press. Stephan, H.-G. – Myszka, R. 2017: Archäologische und archäometrische Forschungen zu karolingischen und zu hochmittelalterlichen Waldglashütten im Solling. Göttinger Jahrbuch 65, 239–259. Steppuhn, P. 1998: Die Glasfunde von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 32. Neumünster: Wachholtz Verlag. Steppuhn, P. 1999: Der mittelalterliche Gniedelstein: Glättglas oder Glasbaren? Zu Primärfunktion und Kontinuität eines Glasobjekts von Frühmittelalter bis der Neuzeit. Nachrichten aus Niedersachsens Urgeschichte 68, 113–139. Steuer, H. 1982: Frühgeschichtliche Sozialstrukturen in Mitteleuropa. Eine Analyse der Auswertungsmethoden des archäologischen Quellenmaterials. Abhandlungen der Akademie der Wissenschaften in Göttingen, Philologisch-Historische Klasse 3(128). Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. Steuer, H. 1987: Helm und Ringschwert: Prunkbewaffnung und Rangabzeichen germanischer Krieger. Eine Übersicht. In: H.-J. Häßler Hrsg.: Studien zur Sachsenforschung 6. Hildesheim: August Lax, 189–236.

Steuer, H. 1995: Mittelalterarchäologie und Sozialgeschichte. Fragestellungen, Ergebnisse und Zukunftsaufgaben. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 87–104. Steuer, H. 2010: Comments on: Remains of the Viking-Age goldsmith’s craft and workshop (B. Armbruster). In: B. Ludowici – H. Jöns – S. Kleingärtner – J. Scheschkewitz – M. Hardt eds.: Trade and Communication Networks of the First Millennium AD in the northern part of Central Europe: Central Places, Beach Markets, Landing Places and Trading Centres. Neue Studien zur Sachsenforschung 1. Stuttgart: Konrad Theiss Verlag, 214–219. Stevenson, J. 1997: Ninth century glassware production at San Vincenzo al Volturno, Italy: some new evidence from recent excavation. In: G. De Boe – F. Verhaeghe eds.: Material Culture in Medieval Europe – Papers of the Medieval Europe Brugge 1997 Conference, Volume 7. Zeliik: Instituut voor het Archeologisch Patrimonium, 125–136. Stieldorf, A. 2009: Reiseherrschaft und Residenz im frühen und hohen Mittelalter. Historisches Jahrbuch 129, 147–178. Stieldorf, A. 2012: Marken und Markgrafen. Studien zur Grenzsicherung durch die fränkisch-deutschen Herrscher. Monumenta Germaniae historica: Schriften 64. Hannover: Hahn. Stloukal, M. 1989: Paleodemografie staroslovanských populací na území Československa. Nepublikovaná dizertační práce. Uloženo: Univerzita Karlova, Praha. Stloukal, M. – Hanáková, H. 1978: Die Länge der Längsknochen altschlawischer Bevölkerungen unter besonderer Berücksichtigung von Wachtstumsfragen. Homo 29(1), 53–69. Stloukal, M. – Vyhnánek L. 1975: Die Arthrose der grossen Gelenke. Homo 26, 121–136. Stloukal, M. – Vyhnánek, L. 1976: Slované z velkomoravských Mikulčic. Praha: Academia. Stone, R. 2012: Morality and Masculinity in the Carolingian Empire. Cambridge Studies in Medieval Life and Thought, Fourth Series (81). Cambridge: Cambridge University Press. Stránská, P. – Velemínský, P. – Likovský, J. – Velemínská, J. 2002: The Great Moravian Cemetery at Josefov. Basic anthropological characteristics, possible expressions of physiological and physical loads, state of health. Časopis Národního muzea, řada přírodovědná 171(1–4), 131–175. Stránská, P. – Velemínský, P. – Velemínská, J. 2008: The state of dentition in the Great Moravian population – a comparison of the Mikulčice centre and its hinterland. In: P. Velemínský – L. Poláček Hrsg.: Anthropological and epidemiological characterization of Great-Moravian population in connection with the social and economic structure. Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 27. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 121–139. Studený, J. 1992: Křesťanské symboly. Olomouc. Stummer, A. 1911: Zur Urgeschichte der Rebe und des Weinbans. Mitteilungen der Athropologischen Gesellschaft in Wien 41, 283–296. Svoljšak, D. – Bitenc, P. – Istenič, J. – Knific, T. – Nabergoj, T. – Stare, V. – Trampuž Orel, N. 1997: Novo gradivo v Arheološkem oddelku Narodnega muzeja v Ljubljani (pridobljeno v letih od 1987 do 1993). Varstvo spomenikov. Revija za teorijo in prakso spomeniškega varstva 36, 1994–1995, 224–294. Swartz, W. et al. ed. 2014: Early Medieval China: A Sourcebook. New York: Columbia University Press.

Sykes, N. J. 2006: The impact of the Normans on hunting practices in England. In: C. M. Woolgar – D. Serjeantson – T. Waldron eds.: Food in medieval England. Diet and nutrition. Medieval History and Archaeology. Oxford: Oxford University Press, 162–175. Szameit, E. 1986: Karolingische Waffenfunde aus Österreich 1. Archaeologia Austriaca 70, 385–411. Szameit, E. 2007: Gedanken zum ostfränkischen Kriegswesen des 9. und 10. Jahrhunderts. In: R. Zehetmayer (Hrsg.): Schicksalsjahr 907. Die Schlacht bei Pressburg und das frühmittelalterliche Niederösterreich. St. Pölten: NÖ Institut für Landeskunde, 67–76. Szmoniewski, B. S. 2010: Byzantium and the Slavs in the Light of Goldsmiths’ Production. In: Ch. Entwistle – N. Adams eds.: ‘Intelligible Beauty’. Recent Research on Byzantine Jewellery. British Museum Research Publication 178. London: British Museum, 161–172. Szőke, B. M. 1960: Über die Beziehungen Moraviens zu dem Donaugebiet in der Spätawarenzeit. Studia Slavica Academiae Scientiarum Hungaricae 6, 75–112. Szőke, B. M. 1996: Das birituelle Gräberfeld aus der Karolingerzeit von Alsórajk-Határi tábla. In: Archäologie und Siedlungsgeschichte im Hahóter Becken, Südwest-Ungarn. Antaeus 23. Budapest: Archäologisches Institut der UAW, 61–146. Szőke, B. M. 2007: Zalavár. In: H. Beck – D. Geuenich – H. Steuer – R. Müller Hrsg.: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 35. Berlin – New York: Walter de Gruyter, 834–842. Szőke, B. M. 2008: Pannonien in der Karolingerzeit. Bemerkungen zur Chronologie des frühmittelalterlichen Fundmaterials in Westungarn. In: U. Steinklauber Hrsg.: Frühmittelalterarachäologie in der Steiermark. Beiträge eines Fachgesprächs anlässlich des 65. Geburtstags von Diether Kramer. Schild von Steier, Beiheft 4. Graz: Landesmuseum Joanneum, Provinzialrömische Sammlung & Antikenkabinett, 41–56. Szőke, B. M. 2010a: Eine Kirchenfamilie von Mosapurc/Zalavár (Ungarn). Neue Ergebnisse zur Kirchenarchäologie in Pannonien. In: N. Krohn Hrsg.: Kirchenarchäologie heute. Fragestellungen – Methoden – Ergebnisse. Veröffentlichung des Alemannischen Instituts Fr. i. Br., Nr. 76. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 561–585. Szőke, B. M. 2010b: Mosaburg/Zalavár und Pannonien in der Karolingerzeit. Antaeus 31–32, 9–52. Szőke, B. M. 2012: Kulturelle Beziehungen zwischen Mosaburg/Zalavár und dem Mittelmeerraum. In: M. Salamon – M. Wołoszyn – A. Musin – P. Špehar eds.: Rome, Constantinopol and Newly‑Converted Europe. Archaeological and Historical Evidence. Kraków – Leipzig – Rzeszów – Warszawa: Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Instytut Archeologii Uniwersytetu Rzeszowskiego, 125–142. Szőke, B. M. 2014: The Carolingian Age in the Carpathian Basin. Permanent exhibition of the Hungarian National Museum. Budapest: Hungarian National Museum. Szőke, B. M. 2018: Tauschierte Schwertgurtbeschläge von Turócszentmárton/Blatnica. In: J. Drauschke – K. Kühtreiber – E. Kislinger – Th. Kühtreiber – G. Scharrer-Liška – T. Vida Hrsg.: Lebenswelten zwischen Archäologie und Geschichte. Festschrift für Falko Daim zu seinem 65. Geburtstag. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 150, Teil 1. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 393–404. Szőke, B. M. 2021: Die Karolingerzeit in Pannonien. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 145. Mainz: Römisch Germanisches Zentralmuseum.

Szőke, B. M. – Wedepohl, K. H. – Kronz, A. 2004: Silver-Stained Windows at Caroligian Zalavár, Mosaburg (Southwestern Hungary). Journal of Glass Studies 46, 85–104. Šalkovský, P. 2015: Hrady západných Slovanov. Archaeologica Slovaca Monographiae. Fontes XIX. Nitra: Archeologický ústav SAV. Šeparović, T. 2009: Coin Finds of Emperor Constantine V Copronymus in southern Croatia. In: M. Wołoszyn ed.: Byzantine Coins in Central Europe between the 5th and 10th Century. Kraków: Institute of Archaeology University of Rzeszow, 553–559. Šimek, Z. – Rys, J. 1989: Ryby zblízka. Praha: Albatros. Štefan, I. 2007: Změna pohřebního ritu v raném středověku jako archeologický a kulturně‑antropologický problém. Archeologické rozhledy LIX, 805–836. Štefan, I. 2011: Great Moravia, statehood and archaeology. The ‘decline and fall’ of one Early Medieval polity. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg.: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.–9. 10. 2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14. Bonn: HabeltVerlag, 333–354. Štefan, I. 2014: Mocní náčelníci od řeky Moravy? Poznámky ke struktuře raných států. Archeologické rozhledy LXVI, 141–176. Štefan, I. 2019: Great Moravia, the Beginnings of Přemyslid Bohemia and the Problem of Cultural Change. In: J. Macháček – M. Wihoda eds.: The Fall of Great Moravia. Who Was Buried in Grave H153 at Pohansko near Břeclav? East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 54. Leiden: Brill, 151–186. Štefan, I. – Stránská, P. – Vondrová, H. 2016: The archaeology of early medieval violence: the mass grave at Budeč, Czech Republic. Antiquity 90(351), 759–776. Štefan, I. – Varadzin, L. 2009: Počátky farní organizace v Čechách a na Moravě ve výpovědi archeologie. In: J. Dobosz ed.: Kościół w monarchiach Przemyślidów i Piastów. Materiały z konferencji naukowej Gniezno 21–24 września 2006 roku. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 49–72. Štefan, I. – Wihoda, M. eds. 2018: Kostel Panny Marie na Pražském hradě: dialog nad počátky křesťanství v Čechách. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Štefanovičová, T. 1984: Byzantinische Elemente in der grossmährischen Goldschmiedekunst. In: Interaktionen der mitteleuropäischen Slawen und anderen Ethnika im 6.–10. Jahrhundert. Symposium Nové Vozokany 3.–7. Oktober 1983. Nitra: Archäologisches Institut der Slowakischen Akademie der Wissenschaften, 233–238. Štefanovičová, T. 1989: Osudy starých Slovanov. Martin: Osveta. Štefanovičová, T. 1995a: Zur frühstädtischen Entwicklung ausgewählter großmährischer Zentren. In: H. Brachmann ed.: Burg – Burgstadt – Stadt. Zur Genese mittelalterlicher nichtagrarischer Zentren in Ostmitteleuropa. Forschungen zur Geschichte und Kultur des östlichen Mitteleuropa. Berlin: Akademie Verlag, 265–273. Štefanovičová, T. 1995b: Zur materiellen Kultur der donauländischen Slawen in der Beziehung zum Südosteuropa. In: T. Štefanovičová Hrsg.: Mitteldonaugebiet und Südosteuropa im frühen Mittelalter. Studia archaeologica et mediaevalia 1. Bratislava: Filozofická fakulta Univerzity Komenského, 87–103.

461

Štefanovičová, T. 2001: Architektúra Veľkej Moravy v európskom kontexte. In: L. Galuška – P. Kouřil – Z. Měřínský eds.: Velká Morava mezi východem a západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9.–1. 10. 1999. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 17. Brno: Archeologický ústav AV ČR Brno, 397–406. Štefanovičová, T. 2004: K vývoju šperku adriatickej a stredodunajskej oblasti v prvej polovici 9. storočia. In: G. Fusek ed.: Zborník na počesť Dariny Bialekovej. Archaeologica Slovaca Monographiae – Communicationes 7. Nitra: Archeologický ústav SAV, 389–395. Štelcl, J. – Tejkal, J. 1963: Petrografický příspěvek k výzkumu velkomoravského hradiště Mikulčic. Folia Facultatis Scientiarium Naturalium Universitatis Purkynianae Brunensis, Geologia IV(1), 1–27. Štelcl, J. – Tejkal, J. 1967: Petrografický příspěvek k archeologickému výzkumu velkomoravského hradiště Mikulčice. Archeologické rozhledy XIX, 54–63. Štih, P. 2014: Die Integration der Karantanen und anderer Alpenslawen in das fränkisch-ottonische Reich. Carinthia I, 204, Teilband 1, 43–59. Talkingpointsmemo.com 2019: Viking, Magyar and Saracen Invasions [online]. 2019/03. © Times Books 2007. [cit. 2020-09-12]. Dostupné z: https://talkingpointsmemo.com/wp-content/ uploads/2019/03/viking_magyar_and_saracen_ invasions_in_9th_and_10th_century_europe.jpg. Tamla, Ü. – Varkki, H. 2009: Learning the technologies of making beaded wire. Estonian Journal of Archaeology 13(1), 36–52. Tănase, D. 2010: Gräber mit Goldschmiede- und Schmiedewerkzeugen aus der Awarenzeit. Zeichen der Macht oder Beweis für die Ausübung des Handwerk. In: A. Paroń et al. eds.: Potestas et communitas. Interdisziplinäre Beiträge zu Wesen und Darstellung von Herrschaftsverhältnissen im Mittelalter östlich der Elbe. Wrocław – Warszawa: Wydawnictvo Instytutu Archeologii i Etnologii PAN, 213–225. Taylor, G. M. – Blau, S. – Mays, S. – Monot, M. – Lee, O. Y. C. – Minnikin, D. E. – Besrae, G. S. – Cole, S. T. – Rutland P. 2009: Mycobacterium leprae genotype amplified from an archaeological case of lepromatous leprosy in Central Asia. Journal of Archaeological Science 36(10), 2407–2414. Tejral, J. 1965: Sklad železných předmětů na hradišti v Mikulčicích. In: Almanach Velká Morava. Brno: Moravské museum, 136. Terral, J. F. – Tabard, E. – Bouby, L. – Ivorra, S. – Pastor, T. – Figueiral, I. – Picq, S. – Chevance, J. B. – Jung, C. – Fabre, L. – Tardy, C. – Compan, M. – Bacilieri, R. – Lacombe, T. – This, P. 2010: Evolution and history of grapevine (Vitis vinifera) under domestication. New morphometric perspectives to understand seed domestication syndrome and reveal origins of ancient European cultivars. Annals of Botany 105, 443–445. Thiele, Á. – Hošek, J. – Kucypera, P. – Dévény, L. 2015: The Role of Pattern-Welding in Historical Swords—Mechanical Testing of Materials Used in Their Manufacture. Archaeometry 57(4), 720–739. Thiele, Á. – Hošek, J. – Kucypera, P. – Dévény, L. 2018: The manufacturing technology of a pattern-welded knife from Kobilić (Republic of Croatia). Archeologické rozhledy LXX(3), 457–467. Thomas, T. K. ed. 2016: Designing identity. The power of textiles in the late Antiquity. Princeton – Oxford: Princenton University Press.

462

Tobias, B. 2009: Eliten und Schmiedegräber. Untersuchungen zu frühmittelalterlichen Gräbern mit Schmiedewerkzeugen im Rahmen des Eliteprojekts. In: M. Egg – D. Quast Hrsg.: Aufstieg und Untergang. Zwischenbilanz des Forschungsschwerpunktes „Studien zur Genese und Struktur politischer Eliten in vor- und frühgeschichtlichen Gesellschaften“. Monographien des Römisch-Germanischen Zentralmuseums 82. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 143–152. Tolochko, O. 2007: On “Nestor the Chronicler”. Harvard Ukrainian Studies 29, 1–31. Tomičić, Ž. 1996–1997: Ranosrednjovekovno groblje Zvonimirovo – Veliko Polje, prinos poznavanju bjelobrdske kulture u podravskom dijelu Slavonije. Prilozi Instituta za arheologiju u Zagrebu 13–14, 91–120. Tomičić, Ž. 2004: O prstenima s kalotom iz ranosrednjovjekovnog groblja Zvonimirovo-Veliko Polje (Hrvatska). In: G. Fusek ed.: Zborník na počesť Dariny Bialekovej. Archaeologica Slovaca Monographiae – Communicationes 7. Nitra: Archeologický ústav SAV, 415–418. Totev, T. 1993: The Preslav treasure. Shoumen: Altos. Touati, F. O. 2017: Contagion and leprosy [online]. Myth, ideas and evolution in medieval minds and societies. In: L. I. Conrad – D. Wujastyk eds.: Contagion. Perspectives from pre-modern societies. London: Routledge, 179–201. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://www.taylorfrancis.com/books/ contagion-lawrence-conrad-dominik-wujasty k/e/10.4324/9781315259505. Treffort, C. 1996: L’église carolingienne et la mort. Christianisme, rites funéraires et pratiques commémoratives. Collection d’histoire et d’archéologie médievales 3. Lyon: Presses universitaires de Lyon. Treffort, C. 2002: Vertus prophylactiques et sens eschatologique d’un dépôt funéraire du haut Moyen Âge: les plaques boucles rectangulaires burgondes à inscription. Archéologie médievale XXXII, 31–53. Trefný, P. – Velemínský, P. 2008: Linear Enamel Hypoplasia in an Early Medieval Population of Great Moravia. In: P. Velemínský – L. Poláček eds.: Anthropological and epidemiological characterization of Great-Moravian population in connection with the social and economic structure. Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 27. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 141–149. Trier, M. 2010: Ein goldener Schwertgurtbeschlag des 8. Jahrhunderts. Ein Zeugnis karolingischer Hofkultur. In: F. Naumann-Steckner – B. Päffgen – R. Thomas Hrsg.: Zwischen Orient und Okzident. Festschrift für Hansgerd Hellenkemper. Kölner Jahrbuch 43, 797–810. Třeštík, D. 1973: „Trh Moravanů“ – Ústřední trh staré Moravy. Československý časopis historický 21, 869–892. Třeštík, D. 1997: Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Třeštík, D. 1998: Großmähren, Passau und die Ungarn um das Jahr 900. Zu den neuen Zweifeln an der Authentizität des Briefes der bayerischen Bischöfe an Papst Johann IX. aus dem Jahr 900. Byzantinoslavica 59, 137–160. Třeštík, D. 2001a: Eine grosse Stadt der Slawen namens Prag (Staaten und Sklaven in Mitteleuropa im 10. Jahrhundert). In: P. Somer Hrsg.: Boleslav II. – der tschechische Staat um das Jahr 1000. Internationales Symposium Praha 9.–10. Februar 1999. Colloquia mediaevalia Pragensia 2. Prag: Filosofia, 93–138. Třeštík, D. 2001b: Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Tůma, O. 1985: Great Moravia’s Trade Contacts with the Eastern Mediterranean and the Mediating Role of Venice. Byzantinoslavica 46, 67–77. Turčan, V. 1982: K otázke pôvodu staromoravského šperku. Zborník Slovenského národného múzea LXXVI – História 22, 75–90. Turčan, V. 2021: Early Medieval Riveted Axe-Shaped Bars from Trnovec nad Váhom. In: Z. Robak – M. Ruttkay eds.: Celts – Germans – Slavs. A Tribute Anthology to Karol Pieta. Nitra: Institute of Archaeology SAS, 467-470. Uboldi, M. 1995: Diffusione delle lampade vitree en età tardoantica e altomedievale e spunti per una tipologia. Archeologia Medievale XXII, 93–145. Ungerman, Š. 2001a: Ikonografie velkomoravských nákončí a symbolika opasku v raném středověku. Listy filologické 124, 223–258. Ungerman, Š. 2001b: Poznámka k velkomoravskému nákončí z Rajhradic (okr. Brno-venkov). Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity M 6, 163–172. Ungerman, Š. 2002: Konstrukce honosných velkomoravských opasků. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity M 7, 93–121. Ungerman, Š. 2005a: Reich ausgestattete Gräber auf dem großmährischen Gräberfeld in Dolní Věstonice. In: P. Kouřil Hrsg.: Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas. Materialien der internationalen Fachkonferenz Mikulčice 25.–26. 5. 2004. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 25. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 209–224. Ungerman, Š. 2005b: Ženský šperk staršího velkomoravského horizontu. Archeologické rozhledy LVII, 707–749. Ungerman, Š. 2007: Raně středověké pohřebiště v Dolních Věstonicích Na pískách. Nepublikovaná dizertační práce. Uloženo: Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Brno. Ungerman, Š. 2009: Archaica in den frühmittelalterlichen Gräbern in Mähren. In: P. Maříková Vlčková – J. Mynářová – M. Tomášek eds.: My Things changed Things. Social Development and Cultural Exchange in Prehistory, Antiquity, and the Middle Ages. Prague: Charles University in Prague, Faculty of Arts – Institute of the Archaology of the Academy of Sciences of the Czech Republic, Prague, 224–256. Ungerman, Š. 2011a: Schwertgurte des 9. bis 10. Jahrhunderts in West- und Mitteleuropa. In: J. Macháček – Š. Ungerman Hrsg.: Frühgeschichtliche Zentralorte in Mitteleuropa. Internationale Konferenz und Kolleg der Alexander von Humboldt-Stiftung zum 50. Jahrestag des Beginns archäologischer Ausgrabungen in Pohansko bei Břeclav, 5.–9. 10. 2009, Břeclav, Tschechische Republik. Studien zur Archäologie Europas 14. Bonn: Habelt-Verlag, 575–608. Ungerman, Š. 2011b: Tzv. blatnicko-mikulčický horizont a jeho vliv na chronologii raného středověku. In: Karolínska kultúra a Slovensko. Štúdie. Zborník Slovenského národného múzea – Archeológia, Supplementum 4. Bratislava: Slovenské národné múzeum – Archeologické múzeum, 135–151. Ungerman, Š. 2015: Mečové pásy z 9.–10. století v západní a střední Evropě: typologie, chronologie, provenience a symbolika. In: K. Pieta – Z. Robak eds.: Bojná 2. Nové výsledky výskumov včasnostredovekých hradísk. Archaeologica Slovaca Monographiae – Fontes XX. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, 251–279. Ungerman, Š. 2017: Prachtfingerringe im frühmittelalterlichen Mähren (9.–10. Jahrhundert). Bemerkungen zur Chronologie und Provenienz des großmährischen Luxusschmucks. Přehled výzkumů 58(2), 19–95.

Ungerman, Š. 2018a: Frühmittelalterliche Schlaufenohrringe mit Drahtanhängern oder Kettchen. In: F. Daim – D. Heher – C. Rapp Hrsg.: Menschen, Bilder, Sprache, Dinge. Wege der Kommunikation zwischen Byzanz und dem Westen 1: Bilder und Dinge. Studien zur Ausstellung »Byzanz & der Westen. 1000 vergessene Jahre«. Byzanz zwischen Orient und Okzident 9, 1. Veröffentlichungen des LeibnizWissenschaftsCampus Mainz. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums, 9–43. Ungerman, Š. 2018b: Vznik honosného velkomoravského šperku. Stav výzkumu a jeho perspektivy. In: B. Gediga – A. Grossman – W. Piotrowski eds.: Inspiracje i funkcje sztuki pradziejowej i wczesnośredniowiecznej. Biskupin: Muzeum Archeologiczne, 509–534. Ungerman, Š. 2019: Die Wadenriemengarnituren im frühmittelalterlichen Mähren. In: L. Poláček – P. Kouřil Hrsg.: Bewaffnung und Reiterausrüstung des 8. bis 10. Jahrhunderts in Mitteleuropa. Waffenform und Waffenbeigaben bei den mährischen Slawen und in den Nachbarländern. Internationale Tagungen in Mikulčice IX. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 50. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wisssenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 307–341. Ungerman, Š. 2021: Frühmittelalterliche Ohrringe mit vier Blechbeeren in Nord-, Mittel- und Südosteuropa. Eine Fallstudie zur Entstehung des grossmährischen Prachtschmucks (Raně středověké náušnice se čtyřmi bubínky v severní, střední a jihovýchodní Evropě. Případová studie ke vzniku honosného velkomoravského šperku). Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 69. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno. Ungerman, Š. v tisku a: Mediterranean roots of Great Moravian luxury jewellery. In: A. Bosselmann‑Ruickbie Hrsg.: Autour de trésor de Preslav. Byzanz zwischen Orient und Okzident. Veröffentlichungen des Leibniz-WissenschaftsCampus Mainz. Mainz: Verlag des Römisch-Germanischen Zentralmuseums. Ungerman, Š. v tisku b: Raně středověké pohřebiště v Dolních Věstonicích – Na pískách. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno. Ungerman, Š. v tisku c: Zu Herkunft und Provenienz des Luxusschmucks in den Hacksilberschätzen des nördlichen westslawischen Raums – Bemerkungen zu Forschungsstand, Quellenbasis und Methoden. Untermann, M. 2006: Architektur im frühen Mittelalter. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft. Vaghi, F. – Verità, M. – Zecchin, S. 2004: Silver Stain on Medieval Window Glass Excavated in the Venetian Lagoon. Journal of Glass Studies 46, 105–108. Vajay, S. de 1968: Der Eintritt des ungarischen Stammebundes in die europäische Geschichte (862–933). Studia Hungarica 4, 11–51. Válka, M. 2014: Homo faber. Tradiční zemědělství a lidová výroba. Brno: Masarykova univerzita. van Rhijn, C. 2007: Shepherds of the Lord. Priests and episcopal statutes in the Carolingian period. Cultural Encounters in Late Antiquity and the Middle Ages (CELAMA 6). Turnhout: Brepols. Váňa, Z. 1983: Svět dávných Slovanů. Praha: Artia. Vančo, M. 2000: Stredoveké rotundy na Slovensku. Bratislava: Offprint. Vančo, M. 2008: The ninth Century Great Moravian figural Motifs of Orantes. Starohrvatska prosvjeta, III ser. 35, 43–61. Varadzin, L. 2010: Hrnčířská výroba 6.–13. století ve východní části střední Evropy v archeologických pramenech. Archeologické rozhledy LXII, 17–71. Vargová, L. – Vymazalová, K. – Horáčková, L. 2017: A brief history of tuberculosis in the Czech Lands. Tuberculosis 105, 35–48.

Vašica, J. 2014: Literární památky epochy velkomoravské. 3. revidované vydání. Praha: Vyšehrad. Vavřínek, V. 1963a: Die Christianisierung und Kirchenorganisation Großmährens. Historica 7, 5–56. Vavřínek, V. 1963b: Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje. Rozpravy Československé akademie věd. Řada společenských věd 1963(7). Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Vavřínek, V. 1978: The Introduction of the Slavonic Liturgy and the Byzantine Missionary Policy. In: V. Vavřínek ed.: Beiträge zur byzantinischen Geschichte im 9.–11. Jahrhundert. Prague: ČSAV, Kabinet pro studia řecká, římská a latinská, 255–281. Vavřínek, V. 1980: Nálezy velkomoravské církevní architektury jako historický pramen. In: B. Dostál – J. Vignatiová eds.: Slované 6.–10. století. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 277–288. Vavřínek, V. 2013: Cyril a Metoděj: mezi Konstantinopolí a Římem. Praha: Vyšehrad. Vavřínek, V. 2017: The Puzzle of the Cyrillo‑Methodian Mission. Byzantinoslavica 75, 70–98. Văžarova, Ž. 1980: Zlatni nakiti ot grob 27 v Pliska. Archeologija (Sofija) XXII(1), 52–56. Vedeler, M. 2014: Silk for the Vikings. Ancient Textiles Series 15. Oxford: Oxbow. Velemínská, J. – Brůžek, J. – Poláček, L. – Bejdová, Š. – Rieger, V. – Musilová, B. – Velemínský, P. – Dupej, J. 2019: Asymmetry of cranial surface in relation to social stratification in Great Moravia (Early Medieval period, Mikulčice, Czech Republic, 9th–10th century). Poster. Presented at The 84th Annual Meetingof the Society for American Archaeology, April 10–14, Albuquerque, USA. Velemínská, J. – Velemínský, P. – Bigoni, L. – Jantač, M. 2008: Craniometric Analysis of the Great Moravian Population from Mikulčice – X-ray film study. In: P. Velemínský – L. Poláček Hrsg.: Anthropological and epidemiological characterization of Great-Moravian population in connection with the social and economic structure. Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 27. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, 93–120. Velemínský, P. – Likovský, J. – Trefný, P. – Dobisíková, M. – Velemínská, J. – Poláček, L. – Hanáková, H. 2005: Großmährisches Gräberfeld auf „Kostelisko“ im Suburbium des Mikulčicer Burgwalls. Demographie, Spuren nicht spezifischer Belastung physiologischen und physischen Charakters auf Skeletten, Gesundheitszustand. In. L. Poláček Hrsg.: Studien zum Burgwall von Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 23. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 539–633. Velemínský, P. – Poláček, L. Hrsg. 2008: Anthropological and epidemiological characterization of Great-Moravian population in connection with the social and economic structure. Studien zum Burgwall von Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 27. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno. Vercellotti, G. – Agnew, A. M. – Justus, H. M. – Sciulli, P. W. 2009: Stature estimation in an early medieval (XI–XII c.) Polish population: Testing the accuracy of regression equations in a bioarcheological sample. American Journal of Physical Anthropology 140(1), 135–142. Verhulst, A. 2002: The Carolingian Economy. Cambridge Medieval Textbooks. New York: Cambridge University Press.

Videman, J. 2015: Významná centra na Moravě v 10.–11. století pohledem nálezů mincí – aktuální stav poznání. I. Hradiště Staré zámky v Brně-Líšni. Přehled výzkumů 56(2), 201–219. Vidlák, J. 2018: Sekerovité hřivny z Pohanska u Břeclavi. Nepublikovaný rkp. bakalářské práce. Uloženo: Ústav archeologie a muzeologie, Masarykova univerzita, Brno. Vierck, H. 1984: Mittel- und westeuropäische Einwirkungen auf die Sachkultur von Haithabu/ Schleswig. In: H. Jankuhn – K. Schietzel – H. Reischstein Hrsg.: Archäologische und naturwissenschaftlichen Untersuchungen an ländlichen und frühstädtischen Siedlungen im deutschen Küstengebiet vom 5. Jahrhundert v. Chr. bis zum 11. Jahrhundert nach Chr. 2: Handelsplätze des frühen und hohen Mittelalters. Weinheim: Acta Humaniora, 366–422. Vignatiová, J. 1992: Břeclav-Pohansko II. Slovanské osídlení jižního předhradí. Spisy Masarykovy univerzity, Filozofická fakulta 291. Brno: Masarykova univerzita. Villotte, S. 2009: Enthésopathies et activités des hommes préhistoriques. Recherche méthodologique et application aux fossiles européens du Paléolithique supérieur et du Mésolithique. Oxford: Archaeopress. Villotte, S. – Assis, S. – Cardoso, F. A. – Henderson, C. Y. – Mariotti, V. – Milella, M. – Pany-Kucera, D. – Speith, N. – Wilczak, C. A. – Jurmain, R. 2016: In search of consensus: Terminology for entheseal changes (EC). International Journal of Paleopathology 13, 49–55. Vinski, Z. 1983: Zu karolingischen Schwertfunden aus Jugoslawien. Jahrbuch des Römisch-Germanischen Zentralmuseums Mainz 30, 465–501. Vlasto, A. P. 1970: The Entry of the Slavs into Christendom. Cambridge: Cambridge University Press. Vlček, V. ed. 1984: Zeměpisný lexikon ČSR. Vodní toky a nádrže. Praha: Academia. Vlkolinská, I. 1995: Zur Typologie der Keramik aus Gräberfeldern des 9.–11. Jahrhunderts in der Slowakei. In: L. Poláček Hrsg.: Slawische Keramik in Mitteleluropa von 8. bis zum 11. Jahrhundert. Terminologie und Beschreibung. Internationale Tagungen in Mikulčice II. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 4. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, 35–38. Volodarec-Urbanovič, J. 2018: Livani formočky slov’jan epochy rann’ogo seredn’oviččja: dopovnennija katalogiv O. O. Ščeglovoj. In: Starožytnosti Livoberežnogo Podniprov’ja. Kyiv – Poltava: Centr pamjatkoznavstva Nacional’noj Akademii nauk Ukrainy i Ukrains’kogo Tovaristva ochrony pamjatok istorii ta kul’tury, 105–128. von Gladiss, A. 1998: Schmuck im Museum für Islamische Kunst. Veröffentlichungen des Museums für Islamische Kunst II. Berlin: Staatliche Museen zu Berlin Preussischer Kulturbesitz. von Reitzenstein, D. 1991: Privatreliquiare des frühen Mittelalters. Kleine Schriften aus dem Vorgeschichtlichen Seminar Marburg 35. Marburg: Vorgeschichtliches Seminar der Philipps-Universität Marburg. Voss, I. 1987: Herrschertreffen im frühen und hohen Mittelalter. Untersuchungen zu den Begegnungen der ostfränkischen und westfränkischen Herrscher im 9. und 10. Jahrhundert sowie der deutschen und französischen Könige vom 11. bis 13. Jahrhundert. Beihefte zum Archiv für Kulturgeschichte 26. Köln: Böhlau. Vrábliková, V. 1969: Správa o výskume v Kopčanoch v polohe „Hrúdy“. Nepublikovaný strojopis, č. ZM 11, Skalica. Uloženo: Archív Záhorského múzea.

463

Vrábliková, V. 1970: Nálezová zpráva z archeologického výskumu v Kopčanoch v 1970 roku. Nepublikovaný strojopis, č. ZM 19, Skalica. Uloženo: Archív Záhorského múzea. Vytlačil, Z. – Drtikolová Kaupová, S. – Jílková, M. – Poláček, L. – Ackerman, L. – Velemínský, P. 2021: Residential mobility in Great Moravia: Strontium isotope analysis of a population sample from the early medieval site of Mikulčice-Valy (ninth–tenth centuries). Archaeological and Anthropological Sciences [online] 13(1). Doi: 10.1007/ s12520-020-01247-3. [cit. 2022-11-18]. Dostupné z: https://doi.org/10.1007/s12520-020-01247-3. Wachowski, K. 1986–1987: Merowingische und karolingische Sporen auf dem Kontinent. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 14/15, 49–79. Wachowski, K. ed. 1997: Śląsk i Czechy a kultura wielkomorawska. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski. Wadyl, S. 2018: Ostrogi z haczykowatymi zaczepami zagiętymi do wnętrza z kręgu zachodniobałtyjskiego. „Nowe“ źródło do studiów nad początkami wczesnego średniowiecza. Acta Militaria Mediaevalia XIV, 7–27. Wamers, E. 1981: Ein karolingischer Prunkbeschlag aus dem Römisch-Germanischen Museum, Köln. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 9, 91–128. Wamers, E. 1994: Die frühmittelalterliche Lesefunde aus der Löhrstrasse (Baustelle Hilton II) in Mainz. Mainzer Archäologische Schriften 1. Mainz: Archäologische Denkmapflege, Amt Mainz. Wamers, E. 1998–1999: Karolingisches Email nördlich der Alpen: Ein archäologischer Überblick. Zeitschrift des Deutschen Vereins für Kunstwissenschaft 52/53, 93–108. Wamers, E. 2005: Sporen und Zaumzeug. In: E. Wamers – M. Brandt Hrsg.: Die Macht des Silbers. Karolingische Schätze im Norden. Katalog zur Ausstellung im Archäologischen Museum Frankfurt und im Dom-Museum Hildesheim. Frankfurt am Main: Schnell & Steiner, 57–61. Wamers, E. – Brandt, M. eds. 2005: Die Macht des Silbers. Karolingische Schätze im Norden. Katalog zur Ausstellung im Archäologischen Museum Frankfurt und im Dom-Museum Hildesheim. Regensburg: Schnell & Steiner. Watson, C. L. – Lockwood, D. N. 2009: Single nucleotide polymorphism analysis of European archaeological M. leprae DNA. PloS one [online] 4(10). Doi: 10.1371/journal.pone.0007547. [cit. 2020-12-12]. Dostupné z: https://journals.plos.org/ plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0007547. e7547. Wedepohl, K. H. 2012: Carolingian Glass from Staré Město-Sady (Moravia, Czech Republic). Journal of Glass Studies 54, 93–95. Wedepohl, K. H. – Simon, A. E. K. 2010: The chemical composition of medieval wood ash glass from Central Europe. Chemie der Erde 70, 89–97. Wedepohl, K. H. – Simon, A. E. K. – Kronz, A. 2011: Data on 61 chemical elements for the characterization of three major glass compositions in late antiquity and the middle ages. Archaeometry 53(1), 81–102. Weingart, M. 1933: Pribina, Koceľ a Nitra v zrkadle prameňov doby cyrilometodejskej. In: J. Stanislav ed.: Ríša Veľkomoravská. Praha: L. Mazáč, 319–353. Weis, M. 1999: Ein Gräberfeld der späten Merowingerzeit bei Stetten an der Donau. Materialhefte zur Archäologie in Baden-Würtemberg 40. Stuttgart: Theiss. Werner, J. 1960–1961: Ranokarolinška pojasna garnitura iz Mogorjela kod Čapljine (Hercegovina). Glasnik Zemaljskog muzeja u Sarajevu – archeologija XV–XVI, 235–247.

464

Werner, J. 1969: Sporn von Bacharach und Seeheimer Schmuckstück. Bemerkungen zu zwei Denkmälern des 9. Jahrhunderts von Mittelrhein. In: K-H. Otto – J. Herrmann Hrsg.: Siedlung, Burg und Stadt. Studien zu ihren Anfängen. [Paul Grimm zum 60. Geburtstag]. Berlin: Akademie Verlag, 497–506. Werner, J. 1977: Zu den Knochenschnallen und den Reliquiarschnallen des 6. Jahrhunderts. In: J. Werner Hrsg.: Die Ausgrabungen in St. Ulrich und Afra in Augsburg 1961–1968. Münchner Beiträge zur Vor- und Frühgeschichte 23. München: Beck, 275–351. Wescott, D. J. – Jantz, R. L. 2005: Assessing craniofacial secular change in American blacks and whites using geometric morphometry. In: D. E. Slice ed.: Modern morphometrics in physical anthropology. New York: Kluwer Academic, Plenum Publishers, 231–245. West, C. 2013: Reframing the Feudal Revolution. Social and political transformation between Marne and Moselle, c. 800–1100. Cambridge Studies in Medieval Life and Thought, Fourth Series (90). Cambridge: Cambridge University Press. Westermann-Angerhausen, H. 2006: The Carolingian objects. In: S. H. Fuglesang – D. M. Wilson eds.: The Hoen Hoard. A Viking gold treasure of the ninth century. Norske oldfunn 20. Roma – Oslo: Bardi Editore – Kulturhistorisk museum, Universitetet i Olso, 103–118. Westphal, H. 2002: Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen. Studien zur Sachsenforschung 14. Oldenburg: Florian Isensee GmbH. Whitehouse, D. 1997: Roman Glass in The Corning Museum of Glass, vol. 1. Corning – New York: Corning Museum of Glass. Whitehouse, D. – Pilosi, L. – Wypisky, T. M. 2000: The Byzantine Silver Stain. Journal of Glass Studies 42, 82–96. Whitfield, N. 1990: Round wire in the early Middle Ages. Jewellery Studies 4, 13–28. Whitfield, N. 1998: The Manufacture of Ancient Beaded Wire: Experiments and Observations. Jewellery Studies 8, 57–86. Whitfield, N. 2004: The manufacture of beaded wire in the Post-Roman period. In: A. Perea – I. Montero – Ó. Garcia Vuelta eds.: Tecnología del oro antiguo: Európa y América. Anejos de Archivo Español de Arqueología XXXII. Madrid: Consejo Superior de Investigaciones Científicas. Instituto de Historia, 127–137. Wihoda, M. 2010: Morava v době knížecí 906–1197. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Wihoda, M. 2014a: Großmähren und seine Stellung in der Geschichte. In: P. Sikora Hrsg.: Zentralisierungsprozesse und Herrschaftsbildung im frühmittelalterlichen Ostmitteleuropa. Studien zur Archäologie Europas 23. Bonn: Habelt-Verlag, 61–91. Wihoda, M. 2014b: Od Moravanů k Velké Moravě a zase zpět. In: P. Kouřil ed.: Velká Morava a počátky křesťanství. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 46–50. Wihoda, M. 2014c: Cyrilometodějská tradice v paměti přemyslovského věku. In: P. Kouřil et al.: Cyrilometodějská misie a Evropa – 1150 let od příchodu soluňských bratří na Velkou Moravu. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, 298–303. Wihoda, M. 2019: The Second Life of the Mojmirid Dukes. In: J. Macháček – M. Wihoda eds.: The Fall of Great Moravia. Who Was Buried in Grave H153 at Pohansko near Břeclav? East Central and Eastern Europe in the Middle Ages, 450–1450, Volume 54. Leiden: Brill, 94–109. Williams, A. 2012: The Sword and the Crucible: A History of the Metallurgy of European Swords up to the 16th Century. History of warfare 77. Leiden – Boston: Brill. Williams, D. 1973: Flotation at Siraf. Antiquity 47, 288–292.

Williams, D. – Ogden, J. 1994: Greek gold. Jewellery of the classical world. London: British Museum Press. Williams, G. 2013: Military and Non-Military Functions of the Anglo-Saxon Burh, c. 878–978. In: J. Baker – S. Brookes – A. Reynold eds.: Landscapes of Defence in Early Medieval Europe. Studies in the Early Middle Ages 28. Brepols: Turnhout, 129–163. Williams, K. D. – Meinzer, N. J. – Larsen, S. C. 2018: History of Degenerative Joint Diesease in People Across Europe. Bioarchaeological Inferences about Lifestyle and Activity from Osteoarthritis and Vertebral Osteophystosis. In: R. H. Steckel – C. S. Larsen – J. Baten – C. A. Roberts eds.: The Backbone of Europe: Health, Diet, Work and Violence Over Two Millennia. Cambridge Studies in Biological and Evolutionary Anhropology, vol. 80. Cambridge: Cambridge University Press, 253–299. Winger, D. 2017: Kein Weg zu weit? Fremde Königinnen in der Merowingerzeit: Exogamie zwischen historischer Überlieferung und archäologischer Verbreitung. In: P. Fasold – L. Giemsch – K. Ottendorf – D. Winger Hrsg.: Forschungen in Franconofurd. Festschrift für Egon Wamers zum 65. Geburtstag. Schriften des Archäologischen Museums Frankfurt 28. Regensburg: Verlag Schnell & Steiner, 183–197. Wolff, L. 1973: Otfrids Evangelienbuch. Altdeutsche Textbibliothek 49. 6 Auflage. Niemeyer, Tübingen. Wolfram, H. ed. 1973: Intitulatio II: Lateinische Herrscher- und Fürstentitel im neunten und zehnten Jahrhundert. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung. Ergänzungsband 24. Wien: H. Böhlau. Wolfram, H. 1977: Die Notitia Arnonis und ähnliche Formen der Rechtssicherung im nachagilolfingischen Bayern. In: P. Classen Hrsg.: Recht und Schrift im Mittelalter. Vorträge und Forschungen 23. Sigmaringen: Thorbecke, 115–130. Wolfram, H. 1995a: Grenzen und Räume. Geschichte Österreichs vor seiner Entstehung. Wien: Ueberreuter. Wolfram, H. 1995b: Salzburg, Bayern und Österreich. Die Conversio Bagoariorum et Carantanorum und die Quellen ihrer Zeit. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung: Ergänzungsband 31. Wien, München: Institut für Österreichische Geschichtsforschung. Wolfram, H. ed. 1967: Intitulatio I. Lateinische Königsund Fürstentitel bis zum Ende des 8. Jahrhunderts. Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung. Ergänzungsband 21. Wien: H. Böhlau. Wolters, J. 1983: Die Granulation. Geschichte und Technik einer alten Goldschmiedenkunst. München: Callwey Verlag. Wolters, J. 1987: Filigran. In: Reallexikon zur deutschen Kunstgeschichte 8, Fensterrose – Firnis. München: C. H. Beck, 1062–1184. Wolters, J. 2007: Ziertechniken (Tauschierung). In: H. Beck – D. Geuenich – H. Steuer Hrsg.: Reallexikon der Germanischen Altertumskunde 34, Wielbark-Kultur – Zwölften. 2. Auflage. Berlin – New York: De Gruyter, 537–561. Wood, I. N. 1985: Gregory of Tours and Clovis. Revue Belge de Philologie et d’Histoire Année 63(2), 249–272. Wood, J. W. – Milner, G. R. – Harpending, H. C. – Weiss, K. M. 1992: The osteological paradox: problems of inferring prehistoric health from skeletal samples. Current Anthropology 33, 343–370. Wright, H. T. 1977: Recent Research on the Origin of the State. Annual Review of Anthropology 6, 379–397. Wrobel, G. D. – Biggs, J. A. – Hair, A. L. 2019: Digital modeling for a bioarchaeologist. Advances in Archaeological Practice 7(1), 47–54.

Ypey, J. 1984: Einige wikingerzeitliche Schwerter aus den Niederlanden. Offa 41, 213–225. Ypey, J. 1986: Drei neuerworbene Waffen im Rijksmuseum van Oudheden. Ein UlfberhtSchwert, ein Katzbalger und ein Linkhanddolch. Oudheidkundige mededelingen uit het Rijksmuseum van Oudheden te Leiden 66, 139–151. Zábojník, J. 2005: Mikulčice – awarische Stadt? In: P. Kouřil Hrsg.: Die frühmittelalterliche Elite bei den Völkern des östlichen Mitteleuropas. Materialien der internationalen Fachkonferenz Mikulčice 25.–26. 5. 2004. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 25. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 101–114. Zahradníková, M. 2012: Hypoplastické defekty skloviny u Slovanů z raně středověkého pohřebiště Rajhrad. Nepublikovaná magisterská diplomová práce. Uloženo: Katedra Antropologie a genetika člověka, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Zachová, J. ed. 2010: Legendy Wolfenbüttelského rukopisu. Praha: Filosofia. Zaits, E. 1981: Wstępne wyniki badań archeologicznych skarbu grzywien siekieropodobnych z ul. Kanoniczej 13 w Krakowie. Materiały Archaeologiczne 21, 97–122. Zaits, E. 1990: Wczesnośredniowieczne grzywny siekieropodobne z Małopolski. Materiały Archaeologiczne 25, 142–191. Żak, J. – Maćkowiak-Kotkowska, L. 1988: Studia nad uzbrojeniem środkowoeuropejskim w VI – X wieku. Zachodniobałtyjskije i słowiańskie ostrogi o zaczepach haczykowato zagiętych do wnętrza. Poznań: Wydawn. Nauk. im. A. Mickiewicza. Zaluckyj, S. 2011: Mercia: The Anglo-Saxon Kingdom of Central England. Herefordshire: Logaston Press. Zawada, Z. 2003: Fischreste aus Mikulčice In: L. Poláček ed.: Studien zum Burgwall von Mikulčice V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 339–354. Zazvonilová, E. – Velemínský, P. – Brůžek, P. 2020: Současný pohled na paleodemografickou interpretaci kosterních souborů minulých populací: nové hodnocení pohřebišť 3. a 6. kostela v Mikulčicích. Archeologické rozhledy LXXI(1), 67–101. Zehetmayer, R. 2007: Zur Geschichte des niederösterreichischen Raums im 9. und in der ersten Hälfte des 10. Jahrhunderts. In: R. Zehetmayer Hrsg.: Schicksalsjahr 907. Die Schlacht bei Pressburg und das frühmittelalterliche Niederösterreich. Katalog zur Ausstellung des Niederösterreichischen Landesarchivs. St. Pölten: Niederösterreichisches Landesarchiv, 17–30. Zehetmayer, R. 2008: Studien zum Adel im spätkarolingischen Niederösterreich: Politischer Handlungsspielraum, Herrschaftsrechte und Gefolgschaft. In: R. Zehetmayer Hrsg.: Im Schnittpunkt frühmittelalterlicher Kulturen. Niederösterreich an der Wende vom 9. zum 10. Jahrhundert. NÖLA. Mitteilungen aus dem Niederösterreichischen Landesarchiv 13, 34–57. Zeller, B. 2011: Writing Charters as a Public Activity: The Example of the Carolingian Charters of St Gall. In: M. Mostert – P. S. Barnwell eds.: Medieval Legal Process. Physical, Spoken and Written Performance in the Middle Ages. Utrecht Studies in Medieval Literacy 22. Turnhout: Brepols, 27–37. Ziemann, D. 2007: Vom Wandervolk zur Grossmacht. Die Entstehung Bulgariens im frühen Mittelalter (7.-9. Jahrhundert). Kölner historische Abhandlungen 43. Köln: Böhlau.

Zimmer, J. K. 1991: Early Islamic Bead Earrings. In: N. Brosh ed.: Jewellery and Goldsmithing in the Islamic World. International Symposium, The Israel Museum, Jerusalem, 1987. Jerusalem: The Israel Museum, 39–53. Zimmermann, M. 2003: Écrire et lire en Catalogne: (IXe–XIIe siècle). Bibliothèque de la Casa de Velázquez 23, 1–2. Madrid: Casa de Velásquez. Ziolkowski, J. M. 2008: Of Arms and the (Ger)man: Literary and Material Culture in the Waltharius. In: J. R. Davis – M. McCormick eds.: The Long Morning of Medieval Europe. New Directions in Early Medieval Studies. Farnham – Burlington: Routledge, 193–208. Zohary, D. – Spiegel-Roy, P. 1975: Beginning of fruit growing in the Old World. Science 187, 319–327. Zoll-Adamikowa, H. 1999: Typological and chronological analysis. In: H. Zoll-Adamikowa – M. Dekówna – E. M. Nosek: The Early Mediaeval Hoard from Zawada Lanckorońska (Upper Vistula River). Warszawa: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 96–130. Zuyderwyk, J. 2007: De Karolingische zilverschat van Roermond. Beschrijving en interpretatie van een negende eeuwse gemengde zilverschat [online]. Nepublikovaná dizertační práce. Uloženo: University of Amsterdam. [cit. 2020-09-02]. Dostupné také z: www.academia.edu/3079324. Zuyderwyk, J. – Besteman, J. 2010: The Roermond hoard: A Carolingian mixed silver hoard from the ninth century. Medieval and Modern Matters 1, 73–154.

465

466

Summary

Mikulčice, the leading centre of Mojmirid Moravia and a place with a remarkable concentration of power, wealth and faith, captivates us to seek the evidence of the highest elites. The search for answers is influenced by one major advantage and one major disadvantage. The former is that 9th-century Great Moravian society was at a stage where it was important to demonstrate its wealth, power and social status through its material culture. However, of greater importance to us is that they placed those objects of material culture (to a degree that we can only assume) in the graves of the deceased. The archaeological, socially-oriented research into the 9th-century Great Moravian population can thus be based on the study and interpretation of grave goods. While we may doubt how this archae­ological context accurately reflects the reality of the past, we commonly believe its testimony. In contrast, the main weakness of our research is the lack of historical written sources, both in general and in the case of particular power centres, which would identify and name the highest social strata of society. The picture of the social structure needs to be constantly composed with a comprehensive interdisciplinary analysis of all available sources. This also encapsulates the project described at the beginning of the book. The ‘Lifestyle and Identity of the Great Moravian Nobility: Archaeological and Bioarchaeological Analysis of the Evidence of Mikulčice’s Uppermost Elites’ project, supported from 2017 to 2019 by the Czech Science Foundation, aimed at presenting a new image of the Mikulčice elites and consisting of a holistic view of their identity and lifestyle, including nutrition. This interdisciplinary approach involved specialists from the fields of archaeology, history, anthropology, biology, archaeobotany and archaeozoology, etc. The project consisted of a team from the Institute of Archaeology, Czech Academy of Sciences, Brno, together with anthropologists from the National Museum in Prague and the Department of Anthropology and Human Genetics, Faculty of Science, Charles University. The work schedule was planned to (1) create a database of nearly 500 elite graves from Mikulčice, (2) conduct an archaeological analysis of selected features of the burial rite and grave goods, and (3) conduct broad-based anthropological research using stable C and N isotopes for monitoring nutrition, 3D imaging methods and geometric morphometry tools for obtaining bioanthropological data. This process was complemented by a series of contributions reflecting the sources of settlement nature from Mikulčice and other Great Moravian central agglomerations. The historical context also forms the first part of the book in a well-founded and, to some extent, a novel manner contributed by a team of historians and archaeologists. All the participants joined the project believing that the ‘Mikulčice material’ still offers significant information potential, opening up completely unexpected possibilities of knowledge within a complex approach and with the contribution of new scientific methods.

Despite its limitations, the Mikulčice collection is a phenomenon that is of fundamental importance to the knowledge of the lifestyle and identity of the highest classes of society in Mojmirid Moravia. No other 9th-century site in the north of the Middle Danube provides such a concentration of evidence of power, wealth and Christian faith as Mikulčice. This reflects the basic function of the Mikulčice agglomeration as a power centre, optimally expressed by the German term Herrschaft. Undoubtedly, there was a close secular and ecclesiastical ink between Mikulčice and the ruling family of the Mojmirids, their court and the central offices. Although the absence of written reports means that Mikulčice’s particular function in the political, administration and economic structure of the realm cannot be determined, we can assume that Mikulčice was a crucial point in the administration of the whole polity. This does not diminish the importance of the other Moravian central agglomerations of Staré Město – Uherské Hradiště and Pohansko near Břeclav, which, like Mikulčice, may have served as the ruler’s residences following the Carolingian palace (Pfalz) model and ‘rule from horseback’. A model example of the transfer of Frankish patterns to Moravia is the Magnate Court in Pohansko. The adoption of models in the spirit of imitatio imperii is a characteristic feature of Great Moravia’s material culture, at least in terms of prestigious warrior and equestrian equipment, some of the clothing and other types of products. It is often difficult to decide which ‘Carolingian’ items came to Moravia as imports, gifts or booty and which were imitated in the local workshops according to foreign models, possibly with additions and the use of recycling. The Moravians took from the cultures of their richer and more powerful neighbours – especially the Franks and the Byzantines – not only items of material culture but also ideas, know-how, lifestyle and fashion, etc. However, all these are much more difficult to prove in the archaeological material. Instead, they can be found in the evidence of a higher living standard, for instance in the archaeobotanical material, which shows a richer composition of foodstuffs. We can expect the genetics and isotope analyses to help answer questions concerning mutual contacts between Moravia and its wider neighbourhood in the future. A further development in recent years has been a natural shift in the perception of Great Moravian material culture. The time of fascination with luxury finds is over, and attention is now fully focused on the information potential of the archaeological material. This has opened up the phase of critical processing of the individual categories of material culture and the individual topics of the life of 9th-century Moravian society. A fundamental change has occurred in recent years through interaction with the natural-science and technical disciplines, which shines a new light on the historical testimony of the archaeological material. The European dimension of the area of interest of this research

467

has become a matter of course. Hopefully gone is the time when the King of Sweden Gustaf VI Adolf, himself an archaeologist, said during the opening ceremony of one of the last stands of the Great Moravia exhibition in Stockholm in 1967: ‘You have beautiful artefacts, but you tell us little about them.’ The book Great Moravian Elites from Mikulčice (GME) is a collective monograph intended for the professional and the general public and is aimed at acquainting the reader with the phenomenon of the court milieu of Great Moravian Mikulčice within the widest possible interdisciplinary context. All necessary steps have been taken to present this particular historical narrative by drawing on sources of information from various academic disciplines such as history, archaeology and anthropology. The interdisciplinary character of the monograph appeals to readers with varying interests on a national and international level. The main areas of knowledge about the form and function of this important early medieval centre and the life of the elites are gradually introduced over four thematic sections and thirty chapters. The first section provides the historical background focusing on the written sources, particularly the relationship of the Moravians and the ruling Moj­ mirid dynasty with the Frankish Empire. In the second section, Mikulčice is presented as an island stronghold, a proto-urban agglomeration, a princely, ecclesiastical and economic centre, including its agricultural background and daily activities. The third section examines selected categories of the material culture of the Mikulčice elites, especially the luxury products, which range from weapons and equestrian equipment through to jewellery, textiles and tableware. The final section is focused on the bioarchaeological research of the skeletal remains of the inhabitants of the Mikulčice agglomeration, primarily on their health condition and socioeconomic reality. To achieve a greater variety of the submitted texts, each chapter is formally composed of an introductory essay supplemented with excursuses. The monograph Velkomoravské elity z Mikulčic is a revised Czech edition of the original English book Great Moravian Elites From Mikulčice (GME; Poláček et al. 2020). Both editions are the output of the Czech Science Foundation project ‘Lifestyle and Identity of the Great Moravian Nobility: Archaeological and Bioarchaeological Analysis of the Evidence of Mikulčice’s Uppermost Elites’ (ID GA17-01878S) and were supported by the Institution of Archaeology of the Czech Academy of Sciences in Brno. The Czech version of the book was also published with the financial support of the Czech Academy of Sciences.

468

Seznam autorů

Peter Baxa Krajský pamiatkový úrad Bratislava Leškova 17 SK – 811 04 Bratislava [email protected]

Matej Harvát Historický ústav SAV, v. v. i. Klemensova 19 SK – 814 99 Bratislava [email protected]

Šárka Krupičková Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Čechyňská 363/19 CZ – 602 00 Brno [email protected]

Šárka Bejdová Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie a genetiky člověka Laboratoř 3D zobrazovacích a analytických metod Viničná 7 CZ – 128 44 Praha 2 [email protected]

Marek Hladík Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Výzkumná základna Mikulčice-Trapíkov CZ – 696 19 Mikulčice 736 [email protected]

Jakub Langr Moravské zemské muzeum, Centrum slovanské archeologie Velehradská třída 537 CZ – 686 01 Uherské Hradiště [email protected]

Lucie Bigoni Národní muzeum, Přírodovědecké muzeum Antropologické oddělení Cirkusová 1742 CZ – 193 00 Praha 9 [email protected] Petra Brukner Havelková Národní muzeum, Přírodovědecké muzeum Antropologické oddělení Cirkusová 1742 CZ – 193 00 Praha 9 [email protected] Jaroslav Brůžek Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie a genetiky člověka Laboratoř 3D zobrazovacích a analytických metod Viničná 7 CZ – 128 44 Praha 2 [email protected] Hana Brzobohatá Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 123/4 CZ – 118 01 Praha 1 [email protected] Helena Březinová Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 123/4 CZ – 118 01 Praha 1 [email protected] Sylva Drtikolová Kaupová Národní muzeum, Přírodovědecké muzeum Antropologické oddělení Cirkusová 1742 CZ – 193 00 Praha 9 [email protected] Luděk Galuška Moravské zemské muzeum, Centrum slovanské archeologie Velehradská třída 537 CZ – 686 01 Uherské Hradiště [email protected]

Michal Hlavica Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Čechyňská 363/19 CZ – 602 00 Brno [email protected] Jiří Hošek Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 123/4 CZ – 118 01 Praha 1 [email protected] Alexandra Ibrová Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie a genetiky člověka Laboratoř 3D zobrazovacích a analytických metod Viničná 7 CZ – 128 44 Praha 2 [email protected] David Kalhous Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Ústav pomocných věd historických a archivnictví Arna Nováka 1 CZ – 602 00 Brno [email protected] Jiří Košta Národní muzeum, Historické muzeum Oddělení pravěku a antického starověku Vinohradská 1 CZ – 110 00 Praha 1 [email protected] Pavel Kouřil Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Čechyňská 363/19 CZ – 602 00 Brno [email protected] Lenka Kovačiková Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Přírodovědecká fakulta Laboratoř archeobotaniky a paleoekologie Branišovská 1645/31a CZ – 370 05 České Budějovice [email protected]

Michaela Látková Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Výzkumná základna Mikulčice-Trapíkov CZ – 696 19 Mikulčice 736 [email protected] Jiří Macháček Masarykova univerzita, Filozofická fakulta Ústav archeologie a muzeologie Komenského nám. 2 CZ – 602 00 Brno [email protected] Marian Mazuch Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Výzkumná základna Mikulčice-Trapíkov CZ – 696 19 Mikulčice 736 [email protected] Estelle Ottenwelter Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Letenská 123/4 CZ – 118 01 Praha 1 [email protected] Lumír Poláček Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Čechyňská 363/19 CZ – 602 00 Brno [email protected] Rudolf Procházka Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Čechyňská 363/19 CZ – 602 00 Brno [email protected] Dana Rohanová Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Fakulta chemické technologie Ústav skla a keramiky Technická 5 CZ – 166 28 Praha 6 [email protected]

Vladimír Sládek Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie a genetiky člověka Laboratoř antropologie kostní tkáně Viničná 7 CZ – 128 44 Praha 2 [email protected] Petra Stránská Národní muzeum, Přírodovědecké muzeum Antropologické oddělení Cirkusová 1742 CZ – 193 00 Praha 9 [email protected] Šimon Ungerman Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Čechyňská 363/19 CZ – 602 00 Brno [email protected] Lucie Valášková Moravské zemské muzeum, Centrum slovanské archeologie Velehradská třída 537 CZ – 686 01 Uherské Hradiště [email protected] Jana Velemínská Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie a genetiky člověka Laboratoř 3D zobrazovacích a analytických metod Viničná 7 CZ – 128 44 Praha 2 [email protected] Petr Velemínský Národní muzeum, Přírodovědecké muzeum Antropologické oddělení Cirkusová 1742 CZ – 193 00 Praha 9 [email protected] Eliška Zazvonilová Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie a genetiky člověka Laboratoř 3D zobrazovacích a analytických metod Viničná 7 CZ – 128 44 Praha 2 [email protected]

Hedvika Sedláčková Archaia Brno, z. ú. Bezručova 15 CZ – 602 00 Brno [email protected]

469

Lumír Poláček et al.

Velkomoravské elity z Mikulčic Hlavní autor: Lumír Poláček Spoluautoři v abecedním pořadí: Peter Baxa, Šárka Bejdová, Lucie Bigoni, Petra Brukner Havelková, Jaroslav Brůžek, Hana Brzobohatá, Helena Březinová, Sylva Drtikolová Kaupová, Luděk Galuška, Matej Harvát, Marek Hladík, Michal Hlavica, Jiří Hošek, Alexandra Ibrová, David Kalhous, Jiří Košta, Pavel Kouřil, Lenka Kovačiková, Šárka Krupičková, Jakub Langr, Michaela Látková, Jiří Macháček, Marian Mazuch, Estelle Ottenwelter, Rudolf Procházka, Dana Rohanová, Hedvika Sedláčková, Vladimír Sládek, Petra Stránská, Šimon Ungerman, Lucie Valášková, Jana Velemínská, Petr Velemínský, Eliška Zazvonilová

Editoři: Šárka Krupičková, Lumír Poláček Technická redakce: Zdeňka Pavková  Redakce: Markéta Kamenská, Klára Matulová, Martina Kudlíková, Hedvika Břínková Překlad a jazykové korektury: Milan Rydvan, Klára Matulová, Jana Fantová Obálka: Zdeněk Tuka / Atelier Zidlicky Foto na obálce: gombík z Valů u Mikulčic, hrob 505, foto J. Foltýn Sazba: Milena Havlíčková, Zdeněk Tuka / Atelier Zidlicky Grafická úprava a předtisková příprava: Milena Havlíčková, Zdeněk Tuka / Atelier Zidlicky Tisk: Tiskárna Helbich, a. s., Valchařská 36, 614 00 Brno Náklad: 500 kusů Vydal Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Čechyňská 363/19, 602 00 Brno www.arub.cz Brno 2022 ISBN 978-80-86023-48-9 ISBN 978-80-7524-058-3 (online; pdf) DOI 10.47382/arub2022-03

474