Přerov, Horní náměsti č.p. 19, 20 9788075240392

Citation preview

RUDOLF PROCHÁZKA ADÉLA BALCÁRKOVÁ MIRIAM NÝVLTOVÁ FIŠÁKOVÁ ANTONÍN PŘICHYSTAL

PŘEROV, HORNÍ NÁMĚSTÍ č. p. 19, 20 Otázka prostorového vývoje lokality a možnosti poznání socioekonomického profilu jejích obyvatel v 9. – 12. století

Archeologický ústav AV ČR, Brno

Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20 Otázka prostorového vývoje lokality a možnosti poznání socioekonomického profilu jejích obyvatel v 9. – 12. století

Rudolf Procházka – Adéla Balcárková – Miriam Nývltová Fišáková – Antonín Přichystal

Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 67 Odpovědný redaktor: Lumír Poláček

PROJET MORAVIA MAGNA

sous le patronage de UNION ACADÉMIQUE INTERNATIONALE BRUXELLES UNION INTERNATIONALE DES SCIENCES PRÉHISTORIQUES ET PROTOHISTORIQUES (C.I.P.S.H – U.N.E.S.C.O) Odpovědný redaktor: Pavel Kouřil

ISSN 1804-1345

Rudolf Procházka – Adéla Balcárková – Miriam Nývltová Fišáková – Antonín Přichystal S příspěvky Jana Petříka, Karla Slavíčka, Matěje Kmoška a Martina Hložka

Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20 Otázka prostorového vývoje lokality a možnosti poznání socioekonomického profilu jejích obyvatel v 9. – 12. století

Archeologický ústav AV ČR, Brno Brno 2020

Práce vznikla v rámci projektu Grantové agentury ČR Úloha center v přechodové společnosti na příkladech z raně středověké Moravy a Slezska GAČR GA15-22658S a za institucionální podpory RVO: 68081758 – Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.

Publikace vyšla s finanční podporou Akademie věd České republiky

Recenzentky: PhDr. Ivana Boháčová, Ph.D. Dr. Aleksandra Pankiewicz

© Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. © autoři textů: Rudolf Procházka, Adéla Balcárková, Miriam Nývltová Fišáková, Antonín Přichystal, Jan Petřík, Karel Slavíček, Matěj Kmošek, Martin Hložek © autoři kreseb, plánů a fotografií: Martin Baják, Lubomíra Dvořáková, Dalibor Figeľ, Matěj Kmošek, Libuše Plchová, Rudolf Procházka, Barbora Tesařová, Šárka Trávníčková, Blanka Veselá, Marek Vlach, Lenka Zahradníková

ISBN 978-80-7524-039-2 ISSN 1804-1345

Obsah 1.

Úvod – současný stav poznání raně středověkého Přerova (Rudolf Procházka) .

2. 2.1. 2.2. 2.3. 2.4. 2.5.

Terénní výzkum, metody a výsledky (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . Okolnosti a metodika terénního odkryvu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nálezová situace – rekonstrukce časoprostorového vývoje osídlení v ploše č. p. 19 Vztah nálezové situace a keramických celků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Shrnutí nálezové situace v č. p. 19 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nálezová situace – rekonstrukce časoprostorového vývoje osídlení v ploše č. p. 20

3.

Zástavba v soudobém kontextu (Rudolf Procházka)

4.

Výpověď hmotné kultury o socioekonomické struktuře, k výbavě obyvatel a jejich domácností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Keramika (Adéla Balcárková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Metoda vyhodnocení ve vztahu k nálezové situaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Soubory z č. p. 19 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Soubory z č. p. 20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hlavní rysy a tendence vývoje raně středověké keramiky z Přerova – Horního náměstí na základě souborů v č. p. 19 a 20 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další doklady každodenního života obyvatel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . K prostorovému rozmístění nálezů ve vztahu k charakteru stratigrafických sekvencí (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kostěné a parohové hroty, jehla (Rudolf Procházka, Miriam Nývltová Fišáková) . . . . . . Brusle, hladítka (Rudolf Procházka, Miriam Nývltová Fišáková) . . . . . . . . . . . . . . . Přesleny (Rudolf Procházka, Antonín Přichystal). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další doklady výrobních činností (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . K živočišné části potravní subsistence (Miriam Nývltová Fišáková, Rudolf Procházka) . . Prostředky směny (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Osobní předměty, vybavení domácnosti (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . Nože (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Brousky (Rudolf Procházka, Antonín Přichystal) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Vědra (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Součásti oděvu (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šperky (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Militaria, výstroj jezdce a koně (Rudolf Procházka). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Předměty sloužící k zábavě (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stavební kování (Rudolf Procházka) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Funkčně jednoznačně neurčené předměty (Rudolf Procházka, Miriam Nývltová Fišáková, Antonín Přichystal) . . . . . . . . . . . . . .

4.1. 4.1.1. 4.1.2. 4.1.3. 4.1.4. 4. 2. 4.2.1. 4.2.2. 4.2.3. 4.2.4. 4.2.5. 4.2.6. 4.2.7. 4.2.8. 4.2.8.1. 4.2.8.2. 4.2.8.3. 4.2.9. 4.2.10. 4.2.11. 4.2.12. 4.2.13. 4.2.14.

5.

. . . . . . . . . .

. . . . . . . . .

8 8 10 30 32 37

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

47

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Výpověď nálezových situací a movitých nálezů o sociokulturním profilu lokality, otázka funkce vnitřních a vnějších areálů hrazených center (Rudolf Procházka). . .

6.

Závěr (Rudolf Procházka) .

7.

Poděkování .

8.

Summary

9.

Prameny a literatura

7

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

50 50 50 54 73 79 83

83 84 . 90 . 94 . 98 . 99 . 101 . 103 . 103 . 107 . 113 . 115 . 115 . 120 . 123 . 125

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . 127

. . . . . . 130

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Příloha 1. Petrografická analýza (Jan Petřík, Karel Slavíček)

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Příloha 2. Analýza a konzervace nýtu z barevného kovu z lokality Přerov, Horní náměstí č. p. 19 (Matěj Kmošek) .

146 162

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164

Příloha 3. Rentgen-fluorescenční analýzy raně středověkých kovových artefaktů z Přerova, Horního náměstí č. p. 19 (Martin Hložek) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . .

166

5

1.

Úvod – současný stav poznání raně středověkého Přerova

Předložená kniha se zabývá dalším významným výzkumem v historickém jádru města Přerova, lokalitou Horní náměstí č. p. 19 a 20, čímž navazuje na předchozí monografii týkající se zkoumaných ploch v č. p. 8, 9 a 21 (Procházka 2017a). Geomorfologii Přerova byla věnována podrobnější pozornost v předchozích publikacích (např. Procházka et al. 2006, 668–670; Procházka 2017a, 9–11). 1

Pomineme-li nahodilé aktivity z meziválečného i poválečného období 20. století, z nichž nejvýznamnější byly výkopy Aloise Čápa v kapli sv. Jiří ve třicátých letech a objev středohradištních hrobů před č. p. 21 na Horním náměstí roku 1974 (Čáp 1938; Jašková 1975), lze spojit počátky systematické archeologické činnosti v historickém jádru Přerova se záchranným výzkumem v č. p. 8 a 9 na Horním náměstí roku 1984. Prostor historickými domy zastavěného „Horního města“ zůstal řadu let v ohnisku pozornosti archeologů. Další záchranné, ale i „badatelské“ výzkumy se v následujících letech týkaly především č. p. 1, 19, 20, 21 a 26 (obr. 1; 2). Souhrnného vyhodnocení se dostalo zatím jen odkryvům v č. p. 8, 9 a 21 (Procházka 2017a), dalším lokalitám byly věnovány stručné články předběžného charakteru. Řada menších záchranných výzkumů proběhla zejména na přelomu 2. a 3. tisíciletí v prostoru někdejšího podhradí včetně druhého břehu Bečvy (Kohoutek 1995; 1999; 2001; Čižmář, Kohoutek 1999b; Procházka et al. 2008; Procházka 2017b). Víme, že vyvýšenina nad Bečvou byla osídlena v několika obdobích pravěku, nejvýrazněji lidmi věteřovské kultury (Procházka et al. 2007; Staňa 1988). Nevýrazné doklady pobytu Keltů předznamenaly sídelní hiát, ukončený až v středohradištním období. Tehdejšímu osídlení, které ovšem tvořilo nedílnou součást širšího areálu zahrnujícího předpolí jihovýchodně až severozápadně od návrší, lze pravděpodobně přiřknout 2

Obr. 1. 1. Poloha Přerova v rámci Moravy. 2. Přerov, Horní náměstí s vyznačením hlavních dosud realizovaných výzkumů od roku 1984 a vyznačením reálného a předpokládaného průběhu raně středověké hradby. 1 – č. p. 8; 2 – č. p. 9; 3 – č. p – 19, 20; 4 – sonda před č. p. 21; 5 – č. p. 21; 6 – č. p. 26; 7 – č. p. 1 (zámek); A - kaple sv. Jiří. Podle Procházka 2017a, upravila Lenka Zahradníková. Fig. 1. 1. Location of Přerov within Moravia. 2. Přerov, Horní náměstí. The main excavations conducted since 1984 and the early medieval rampart are highlighted. 1 – no. 8; 2 – no. 9; 3 – no. 19, 20; 4 – trench in front of no. 21; 5 – no. 21; 6 – no. 26; 7 – no. 1 (castle); A - St. George's Chapel. According to Procházka 2017a, modified by Lenka Zahradníková.

7

Obr. 2. Přerov, Horní náměstí. Letecký snímek s vyznačením zkoumané plochy v místě č. p. 19 a 20. Fotografii poskytl TopGis, s. r. o., upravila Lenka Zahradníková. Fig. 2. Přerov, Horní náměstí, aerial view. The excavated area at no. 19 and 20 is highlighted. Photo provided by TopGis, s. r. o., modified by Lenka Zahradníková.

určité centrální funkce; o hrazené centrum však patrně nešlo (srov. Procházka 2017a, 278, obr. 91; 281, obr. 92). Výrazný rozvoj přinesla mladší fáze raného středověku, kdy zde na počátku 11. století předpokládáme na základě řady indicií opěrný bod polské svrchovanosti nad Moravou (podrobněji Procházka 2017a, 283–293; Kouřil, Procházka 2018, 44–48), po několika desetiletích vystřídaný přemyslovským správním centrem. Hrad doprovázelo rozsáhlé podhradí s těžištěm v prostoru dnešního Žerotínova náměstí a na někdejším předměstí Šířava, zasahovalo však i na opačný břeh Bečvy. Rozložení raně středověkého osídlení na obou březích řeky naznačuje, že pozdějšímu mostu předcházel brod na významné komunikaci nepochybně již pravěkého původu, umožňující přístup do Pomoraví ze Slezska a dalších polských zemí. Zatímco levobřeží řeky dominovala strategicky umístěná kupa s dlouhodobými sídelními aktivitami, na opačném břehu v areálu někdejší samostatné obce Předmostí byla zkoumána významná raně středověká pohřebiště (souhrnně Staňa 1991; 1998c; Kohoutek 2001; Kohoutek, Schenk 2007; Procházka 2014; Procházka 2017a; 2017b; 2018; Procházka et al. 2006, 685–686; 2008). Význam Přerova umocňovala blízkost Olomouce, vůbec nejvýznamnějšího centra horního Pomoraví nejen v raném středověku (naposled souhrnně Šlézar 2018).

8

I když úroveň přerovských odkryvů co do metod terénní práce i dokumentace nebyla vždy na potřebné výši odpovídající hodnotě zde nacházených památek, domníváme se, že vyhodnocení i relativně „starých“ výzkumů má značný význam pro poznání moravské společnosti na sklonku prvního a počátku 2. tisíciletí n. l. V rámci grantového projektu GAČR 22658S jsme se zaměřili na zkoumané plochy v č. p. 19 a 20, které jsou nálezově nejbohatší. V následujících řádcích předkládáme revizi jejich prostorového vývoje v raném středověku s těžištěm v mladohradištním období.

2.

Terénní výzkum, metody a výsledky

2.1. Okolnosti a metodika terénního odkryvu Záchranný výzkum na ploše odstraněných domů č. p. 19 (parcela 343) a 20 (parcely 342/1 a 342/3) na severní straně Horního náměstí proběhl ve dvou etapách (obr. 2, 3). V roce 1990 zasáhl přední část parcely domu č. p. 19, v roce 1998 jižní a jihozápadní část parcely

Obr. 3. Přerov, Horní náměstí. Sektory zkoumané v rámci domů č. p. 19 a 20, s vyznačenými dokumentovanými profily (podle Čižmář, Kohoutek 1999a; Kohoutek 1995, upravil Marek Vlach). Fig. 3. Přerov, Horní náměstí. Trenches and sectors excavated at no. 19 a 20. Documented profiles and sectors are described (from Čižmář, Kohoutek 1999a, Kohoutek 1995, modified by Marek Vlach).

domu č. p. 20. První etapu realizoval Archeologický ústav AV ČR, Brno (tehdy ještě ČSAV, dále ARÚB) pod vedením Jiřího Kohoutka a s občasnou asistencí Čeňka Stani v ploše č. p. 19. Druhá, týkající se především č. p. 20, proběhla již v gesci Ústavu archeologické památkové péče Brno; kromě Jiřího Kohoutka se na řízení odkryvu podílel Zdeněk Čižmář. Z obou etap máme k dispozici nálezové zprávy i přehledné publikace. Raně středověké situace na obou plochách však nebyly organicky propojeny, nebyla také věnována pozornost jejich environmentální stránce (Čižmář, Kohoutek 1999a; 1999b; Kohoutek 1992; 1993; 1995). Výzkum roku 1990 byl zahájen až po odtěžení 2–2,2 m terénu stavební firmou v ploše připravované novostavby. Byly tak odstraněny novověké i vrcholně středověké vrstvy a značná část uloženin z období 2. poloviny 11. až 12. století. V č. p. 19 bylo prozkoumáno 117,9 m 2 a v č. p. 20 se jednalo o 55,7 m 2. Výzkum byl zahájen od úrovně přibližně 218,30–218, 40 m n. m. baltského výškového systému (Kohoutek 1995, 188). Je třeba zdůraznit, že obě etapy výzkumu se vzájemně lišily užitou metodikou. Složitě stratifikovaná lokalita č. p. 19 byla odkrývána po mechanických vrstvách o mocnosti většinou zhruba 20 cm odměřovaných od snížené úrovně plochy výzkumu, a to v rámci pěti hlavních sektorů oddělených tzv. kontrolními bloky.

Nedbale prováděnou dokumentaci bez výškového zaměření vystřídalo po příchodu technických pracovníků z expozitury ARÚB v Mikulčicích Radima Rutara, Rostislava Skopala a Jaroslava Škojce podstatně kvalitnější zakreslování řezů i plošně rozpoznaných situací, ovšem vlastní způsob odkryvu se nezměnil. Písemná dokumentace se zřejmě neprováděla, pouze některé barevně dokumentované řezy byly popsány, aniž by přirozené vrstvy byly řádně vymezeny a korelovány s jinými částmi plochy. Plošně dokumentované struktury (pozůstatky dřevěné zástavby, topeniště) nebyly v nálezové zprávě nijak vztaženy k vývoji zvrstvení. Lze si sice pomoci studiem profilů, avšak ty na řadě důležitých míst chybějí. Vzhledem k absenci jednotného číselného značení stratigrafických jednotek lze jen obtížně identifikovat a vymezit mnohé zahloubené objekty a jejich výplně, kůlové a sloupové jamky postrádají uvedení hloubky. Odstraněné úrovně byly pouze velmi jednoduše dokumentovány v severní stěně stavební jámy, z raně středověkých vrstev byly odebrány nepočetné nálezové soubory vhodné k základnímu datování. Očíslovány byly srubové stavby a topeniště, ta ovšem samostatně v jednotlivých sektorech. Vezmeme-li v úvahu jen dokumentaci provedenou pracovníky mikulčické expozitury, můžeme se v sektoru A/90 opřít pouze o tři řezy, a to v jižní stěně, v jižním úseku západní stěny a na východní straně kontrolního

9

bloku běžícího diagonálně zhruba středem sektoru ve směru SV–JZ (P10c/90, P4/90, P5/90; obr. 5: 2; 6). V sousedním sektoru D/90 (původní značení sondy I, Ia) jde o tři profily ve východní, jižní a západní stěně sondy I (P1/90, P2/90, P3/90; obr. 12), v sektoru B/90 byla dokumentována jižní strana kontrolního bloku diagonálně vedeného v jižní polovině sektoru, dále pak jižní a část západní strany sektoru (P10b/90, P6/90, P7/90; obr. 5: 2; 13), v sektoru C/90 (bývalá sonda III) byly zakresleny jen východní a západní stěna (P9/90, P10a/90; obr. 5: 1; 18). Bohužel chybí souvislé řezy na západním okraji plochy, jakož i na západní straně hlavního kontrolního bloku, a na východním okraji plochy je k dispozici jen jeden řez. V nálezové zprávě sice máme k dispozici jeden celkový řez dokumentovaný v západní stěně sektorů A/90, B/90 a C/90, ovšem jeho jižní úsek vychází z nekvalitní kresby (spíše náčrtu) v terénní dokumentaci, která situaci zčásti deformovala, jak ukážeme níže. Synchronizaci vrstev ztěžují jednak rozdíly v kresbách, a to zejména v členitějších partiích souvrství, jednak metoda značení a rozlišování vrstev, kdy se sledovala především podobnost ve složení uloženin, což vedlo ke stejnému označení různých vrstev. Přitom jako východisko popisu sloužily profily sektoru B/90, popisy uloženin najdeme také u diagonálního řezu v sektoru A/90. Ostatní profily zůstaly nepopsány. Použitelnost velmi zjednodušených a výškově neukotvených řezů zhotovených vedoucím výzkumu je velmi nízká. Je zajímavé, že v terénní dokumentaci ani v nálezové zprávě nebyly relativní nadmořské výšky vztažené k ideálnímu bodu s hodnotou 100 m převedeny na reálnou nadmořskou výšku, která se v publikaci Jiřího Kohoutka uvádí jen pro celý snížený povrch (Kohoutek 1995, 188). Pozice nálezových souborů značených číslem určoval sektor, přičemž někdy je uvedena jeho dílčí část (např. jižní část, jihovýchodní kvadrant), dále relativní hloubka, často také slovní popis příslušné vrstvy, vztah k nějaké konstrukci (např. „snižování tmavé vrstvy J od kontrolního profilu“, „preparace ohniště 3“ apod.). Kresebná dokumentace však nikdy nálezová čísla neobsahovala. Vlastní nálezy pak byly ještě označeny čísly inventárními v průběžné řadě. Celkem bylo takto odlišeno 370 souborů. Čeněk Staňa provedl podrobnou slovní katalogizaci raně středověké keramiky, která je součástí nálezové zprávy. Postrádá však graficky vyjádřený typář okrajů (Kohoutek 1992). Obdobně tomu bylo do značné míry v Přerově, Horní náměstí 8 a 21 (Procházka 2005a, 2005b; 1917a, 20–23, 66–67; Staňa 1993a) nebo v Líšni – Starých zámcích a Radslavicích – Zelené hoře1 (Kalčík 2015; Staňa 1981), ovšem s tím významným rozdílem, že zde byly odlišeny tzv. přirozené vrstvy a číslovány byly uloženiny alespoň v kresbách profilů. Mimořádně hodnotná lokalita byla tedy poškozena nelegálním postupem stavebníka, následně pak neadekvátním způsobem zkoumána, takže přišla o značnou část výpovědní hodnoty. Dochovaná terénní

1

10

Staré zámky a Zelená hora jsou pomístní názvy, proto “zámky“ a „hora“ jsou zde psány malými písmeny. Hradiště Zelená hora navíc neleží na katastru obce Zelená Hora, nýbrž Radslavic.

dokumentace však přece jen zčásti doplnila informačně nedostatečnou nálezovou zprávu. Plocha na sousední parcele domu č. p. 20 a jeden sektor v č. p. 19 (A/1998) již byly v roce 1998 odkrývány po tzv. přirozených vrstvách, písemná dokumentace měla formulářový charakter (tzv. formulářová archeologie). Uloženiny, vyjma výrazných reliktů typu ohnišť, destrukcí apod., nebyly plošně vymezovány, nýbrž skupinově zakreslovány v rámci ploch jednotlivých sond. Zkoumaný areál byl členěn na obdélné sektory menších rozměrů než v roce 1990, mezi nimi byly také ponechány kontrolní bloky zeminy. Ačkoliv výzkum v roce 1998 byl realizován progresivnější metodikou, dokumentace, která se (patrně neúplně) dochovala pouze v nálezové zprávě, má k dokonalosti daleko. Jednotlivé uloženiny nebyly dokumentovány až na výjimky v ploše, ani důsledně sledovány a synchronizovány v jednotlivých sektorech. Řada profilů (asi dvě třetiny) bohužel chybí, např. zcela v sektorech B/90, E/98, G/98, H/98, dále nebyla dokumentována jižní a severní stěna sektoru D/98, severní stěna sektoru C/98, severní a jižní stěna sektoru A/98, západní stěna sektoru CH/98, západní, východní a část severní stěny sektoru SP I, jakož i stěny sektoru SP II. Závěrečné vyhodnocení je ještě na horší úrovni než v nálezové zprávě výzkumu z roku 1990. Většina nedlouhého textu je věnována situacím z 15. století, zcela chybí celková charakteristika stratifikace lokality. V některých případech jsme zjistili také duplicitní značení uloženin. Bohužel se nepodařilo dohledat původní terénní dokumentaci, ovšem její značná část byla přetištěna beze změny v nálezové zprávě, často s velmi špatnou čitelností číselného značení. Oba výzkumy byly publikovány předběžnou formou, bohužel každý zvlášť, terénní situace nebyly nikdy synchronizovány, nebyl učiněn pokus o jejich souvislý výklad včetně vysvětlení podstatných rozdílů (Kohoutek 1995; Čižmář, Kohoutek 1999a; 1999b).

2.2. Nálezová situace – rekonstrukce časoprostorového vývoje osídlení v ploše č. p. 19 Hned na počátku revizního vyhodnocení byl zaveden jednotný systém číslování profilů, terénních plánů a stratigrafických jednotek. Značení sektorů jsme sjednotili, takže sektor III je nyní C/90, sonda I a Ia = D/90 a sonda II = E/90, ostatním sektorům byla ponechána původní identifikace pouze s přidáním roku výzkumu (A/90, B/90; viz obr. 3, 4). Také byly průběžně očíslovány profily (P/1 – P15/90). Průběžná čísla v řadě 100 a výše v použitelných řezech obdržely také vrstvy zakreslené v standardních řezech, jámy počínaje č. 500, konstrukce od č. 900 i rozlišitelné dřevěné prvky (D1–D116). Následovala mravenčí práce, kdy pomocí udávané hloubky, případně dalších údajů jsme hledali vztah souboru k některé z vrstev dokumentovaných v řezech v příslušném sektoru. Bohužel pouze ve výjimečných případech se vzhledem k členitému a výškově rozkolísanému zvrstvení

podařilo ztotožnit konkrétní nálezy jen s jednou identifikovatelnou uloženinou, často jich připadá v úvahu více. Poněkud vyšší výpovědní hodnotu než ostatní mají např. také nálezy, které se podařilo přiřknout výplním otopných zařízení, prostoru srubů či povrchu dřevěné podlahy v sektoru A/90. Zásluhou Marka Vlacha byla vektorizována část plánové dokumentace a plocha ukotvena do mapy evidence nemovitostí. Plocha výzkumu v přední části parcely dosahovala délky asi 17,5 m a šířky 8,2–10,25 m. Od městské hradby ji dělil 18,6 m široký pás neprozkoumané plochy; zde předpokládáme mladohradištní opevnění o šířce kolem 7–8 m. Klíčový význam pro poznání stratifikace má sled sektorů ve východní části plochy od severu A/90, B/90 a C/90, včetně hlavního kontrolního bloku se zhruba severojižní orientací o celkové šířce asi 6 m (obr. 4). Travertinové podloží bylo zjištěno v hloubce asi 4 m pod dnešním povrchem a kolem 2 m od úrovně snížené. Ne zcela jasný je jeho reliéf. Profil P10a–c/90 zakreslený v západní stěně hlavního kontrolního bloku (sektory A/90 – C/90), publikovaný J. Kohoutkem (1995), vykazuje schodovitý pokles podloží od jihu k severu počínaje již severním koncem sektoru C/90 (obr. 5: 1, 2). Podle originálního plánu se zdá být pravděpodobnější mírnější zlom již za polovinou sektoru C/90. Řez P9/90 ve východní stěně tohoto sektoru ukazuje podloží v poněkud nižší pozici, zato výrazný schodovitý vzestup lze sledovat asi 2 m od jižního konce sektoru (217,56 m n. m. – 216, 80 m n. m.). Bohužel zde postrádáme plán v úrovni podloží (obr. 18). Tato skutečnost jednoznačně vysvítá z porovnání se sousedními řezy v tomto sektoru. Nemáme tedy k dispozici úplný korektní řez, lze však soudit, že dále k severu podloží klesá jen mírně (rozmezí 216,66 m n. m. v sektoru B/90 až 216,36/216,50 m n. m. v sektoru A/90; obr. 5, 6). Teprve na konci sektoru D/90 je patrný počátek dalšího strmějšího poklesu. Mírný vzestup je zřetelný na jižní straně tohoto sektoru ve směru V–Z (216,80 m n. m. – 216,96 m n. m.). Ovšem ve východním i západním profilu východní části sektoru D/90 (P1/90, P3/90) lze pozorovat mírný, mělkými prohlubněmi (hloubka kolem 20 cm) členěný pokles skály v relativní hloubce od 1,6 m do 2 m (obr. 12: 1, 2). Pokles podloží je tedy ve zkoumaném úseku většinou jen mírný, v průměru jen 6 %, výškový rozdíl se na celé délce pohybuje kolem 1 m. V sektoru D/90 je však již patrný vzestup úrovně podloží směrem k západu (na jižním konci 216,80 m n. m. – 216,96 m n. m.). Na podloží nasedalo mohutné pravěké souvrství s nejvýraznějšími doklady osídlení věteřovské kultury; zastoupeny jsou také zlomky keramiky doby laténské. Dosahovalo mocnosti většinou kolem 60 cm, pouze v řezu P6/90 a P10b/90 (sektor B/90) až 90–100 cm (obr. 5: 2, 13: 1). Podle profilů se výškově členilo do dvou odlišných hlinitých uloženin č. 107 a níže č. 108, jeho vývoji však byla při výzkumu věnována minimální pozornost. Výše se již nacházela raně mladohradištní sekvence, která bylo vedoucím výzkumu mechanicky rozčleněna na 3 horizonty – pod úrovní dřevěných konstrukcí (III), v jejich úrovni a bezprostředně nad ní (II – 1. polovina 11. století), a konečně svrchní (I), řazený do 12. až počátku

13. století, z velké části ovšem odstraněný stavbou (Kohoutek 1992; 1995, 191, 192, obr. 4). Vzhledem k metodě výzkumu není možné rozhraní mezi horizonty přesně stanovit, neboť většinou nelze zcela spolehlivě umístit dochované zbytky srubových věnců do klíčových profilů, a zejména přiřknout jim dostatečně spolehlivě příslušné nálezy. Horizont II zahrnuje nejen vlastní sruby a jejich výplně, ale také starší aktivity na povrchu nejstarších mladohradištních vrstev 105, 106 a 127. Vrstvy horizontů I a II nebylo možné odlišit jinak, než podle zastoupení keramiky prvního (staršího) mladohradištního stupně MDH 1 (horizont II) a druhého stupně MDH 2 (horizont II) v různých výškových úrovních. Bazální vrstva mladohradištního souvrství č. 105 zřejmě šedé barvy byla dobře odlišitelná v sektorech A/90, B/90, C/90 i D/90. Mocnost kolísala mezi 20–50 cm, většinou nepřesahovala 40 cm. Chyběla ve východní části řezů P6/90 a P7/90 v sektoru B/90, nebyla odlišena v řezu P3/90 (sektor D/90) od pravěké uloženiny 108 (obr. 13; 12: 2). Relativní hloubka povrchu od snížené úrovně se pohybovala od 50 cm do 140 cm, největších hloubek nad 90 cm dosahoval povrch uloženin v severních sektorech A/90 a D/90. Pokles povrchu na severním konci zmíněných sektorů dosahuje, s pominutím výkyvů v depresích, až 40–50 cm. Pokračuje tedy trend započatý již pravěkým souvrstvím. Z této uloženiny se zahlubuje do pravěké vrstvy 107 jáma 500 s popelovitou výplní 111 (řezy P6/90, P7/90; obr. 13: 1, 2). Podle zobrazení v řezu depresi kopírují výše ležící vrstvy 103 a 139 (označeno jako 500a). V západní části sektoru A/90 (P10c/90) vrstva 105 proklesá do jámy 508, zde je také úroveň povrchu nejníže (obr. 5: 2). Výše ležící souvrství je již podstatně členitější. V jihozápadní části sektoru A/90 porušila uloženinu 105 mladohradištní jáma 507, která byla zjevně hloubena z úrovně povrchu této vrstvy (řezy P4/90, P5/90; obr. 6). Jáma s výplněmi 131, 132 a 134 zasahuje až do skalního podloží, není jasné, zda byla zcela vybrána. Vně severním směrem byla v řezu P5/90 zakreslena vrstva 128 (v P4/90 chybí), na jejíž bázi se nacházel trám D90. Výše se nacházela vrstva organické hmoty 127 o velmi nerovnoměrné mocnosti, s povrchem na niveletě zhruba 217,45 m n. m. Na vrstvě 127 sedí topeniště (ohniště) 126, patrně vrstva popela na uhlících. V jámě 507 na ní spočívá uloženina 129, stratigraficky snad současná, s ohništěm 126. Mladší topeniště 912 je umístěno také do výplně jámy 507, na povrch zmíněné vrstvy 129. Na ní leží poměrně robustní vrstva 124, výše pak 125 a 156. Uloženiny počínaje 130 proklesají do jámy 507, které zčásti srovnává až vrstva 124. Dále zde byla v superpozici dokumentována topeniště 911 a 913, výmaz 911 je oddělen šedohnědou vrstvičkou. Následuje souvislá vrstva 123, na ní výmaz topeniště 910 v jižní části a severněji bohužel stavební jámou přerušená vrstva 121. V superpozici nad výmazem 910 najdeme uloženinu 138, na ní další výmaz 909, ještě výše vrstvu 137 a konečně topeniště 908 s kamenným obložením. Vrstva 121 mohla být i mladší než topeniště 908, nelze ale vyloučit ani souvislost s vrstvou 138. Tu překrývá uloženina 120 uzavírající

11

Obr. 4. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, výzkum z roku 1990. Úroveň dřevěné zástavby horizontu II. Vyznačeny sektory A–G a dokumentované profily. Vlevo dole sektor A/98 a B/98 z výzkumné sezóny roku 1998 (podle předloh v Kohoutek 1992 a 1995 upravil Marek Vlach). Fig. 4. Přerov, Horní náměstí no. 19, excavation in 1990. Remains of log houses in horizon II. Sectors A–G and documented profiles are described. Bottom left: sectors A/98a B/98 in the 1998 excavation season (modified by Marek Vlach from the illustrations in Kohoutek 1992 and 1995).

kámen, kamenné zdi dřevo jámy kůlové jamky bloky ponechané zeminy dna topenišť, vypálené plochy

12

1

2

kámen

koncentrace uhlíků a popela

Obr. 5. Přerov, Horní náměstí č. p. 19 sektory B a C. 1 – profil P10a/90; 2 – profil P10b/90, P10c/90 v západní stěně sektorů B a C. Vrstvy 107a 108 jsou pravěké, nad nimi raně středověké souvrství (podle Kohoutek 1992 a terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 5. Přerov, Horní náměstí no. 19, sectors B and C. 1 – section P10a/90; 2 – section P10b/90, P10c/90 in the western wall of sectors B and C. Layers 107 and 108 are prehistoric. Above them is an early medieval stratigraphic sequence (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

13

1

2 kámen dřevo hnědá hlína s organickými zbytky žlutá hlína dna topenišť koncentrace uhlíků a popela

Obr. 6. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor A. 1 – profil P4/90 v jižní stěně; 2 – profil P5/90 ve východní stěně. Vrstvy 107 a 108 jsou pravěké, nad nimi raně středověké souvrství (podle Kohoutek 1992 a terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka a Marek Vlach). Fig. 6. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector A. 1 – section P4/90 in the southern wall; 2 – section P5/90 in the eastern wall. Layers 107 and 108 are prehistoric. Above them is an early medieval stratigraphic sequence (modified by Rudolf Procházka and Marek Vlach from Kohoutek 1992 and field documentation).

sekvenci v řezu P5/90. Vrstvy 121 i 120 lze předpokládat v řezu P10c/90 západněji (obr. 5: 2), zatímco souvrství s topeništi nad vrstvou 105 zde odpovídá vrstvám 139 a starší 140, které ovšem představují souvrství dílčích popelovitých a uhlíkatých vrstviček doplněné o mezivrstvy žluté hlíny (140, 141, 142), V jižním řezu sektoru A/90 (P4/90) sekvence proklesá do výplně jámy 507 (obr. 6: 1). Zde také dosahuje maximální mocnosti (až asi 85 cm, na západním okraji ovšem jen 15 cm). Souvrství v řezu P5/90 nad (i zde předpokládanou) vrstvou 105

14

se od ostatních okolních profilů výrazně liší přítomností souvislého sledu topenišť i organické vrstvy 127 (obr. 6: 2). Vývoj zde naznačuje značnou míru kontinuity využívání prostoru. Souvrství popelovitých a uhlíkatých vrstviček leží na vrstvě 105 také v sektoru D/90 ve východním sousedství sektoru A/90 (profily P1/90, P3/90; obr. 12). Vrstvu 105 ovšem nejdříve porušuje žlabovitá jáma 509, která se v protilehlých řezech směrem k východu zužuje a stává se mělčí. Jižněji, ve východní části řezu P3/90, byla v téže stratigrafické pozici zachycena

ještě jáma 510. Výše ležící souvrství (148=139?, 140, 149=129) je ve východním řezu P1/90 jen trochu zvlněné, zato v protilehlém profilu esovitě prohnuté (mocnost kolem 40 cm). Bohužel přesná synchronizace dílčích uloženin v řezech P1/90 – P3/90 s plánem konstrukcí v sektoru D/90 není možná (obr. 11). V rámci dochovaného mladohradištního souvrství lze na celé ploše odlišit homogennější svrchní část tvořenou vrstvami 120 (101 v sektoru B/90, C/90), případně 121 (=102? v sektorech B/90, C/90) od nižšího, členitějšího souvrství (123–129, 148(139), 140, 149, 152–154) nad vrstvou 105. Tato spodní část ještě zejména v severní části sektoru B/90 a v sektorech A/90 a D/90 vykazuje výrazný pokles, kdy rozdíl proti sektoru C/90 dosahuje až kolem 50–55 cm. Svrchní uloženiny projevují tendenci k vyrovnání. V sektorech A/90 – D/90 byly zjištěny také dřevěné konstrukce většinou patrně obytných srubových staveb a plošných výdřev. Sektor A/90 byl při výzkumu rozdělen kontrolním blokem zeminy na větší západní a menší východní část, což sice umožnilo uchovat alespoň v řezu P5/90 informaci o výše popsaných vrstvách a zejména topeništích (obr. 6: 2), avšak vzhledem k nedostatečnému propojení obou částí značně ztížilo interpretaci jednotlivých dokumentovaných úrovní. Nejnižší úroveň v západní části tohoto sektoru zaujímalo zhruba vodorovně uložené břevno D90 (orientace SV–JZ, 217,00–217,12 m n. m.) ležící patrně na povrchu vrstvy 105 (obr. 7). Doprovázela ho série kůlových jamek (511–522), z nichž čtyři na severovýchodním okraji (511– 514, průměr 6–8 cm) byly uspořádány v řadě s orientací SSZ–SSV. Další jamky 515, 516, 518, 520–522 (průměr 3–8 cm) snad tvoří nároží košatinového objektu se stranami s orientací SSV–JJZ (délka 1,3 m, jamky 515, 516 a rohová 518) a SZZ–JVV (délka 0,9 m, jamky 520–522). Bohužel úrovně pod kontrolním blokem s řezem P5/90 nebyly plošně dokumentovány vyjma nejvyšší úrovně, což ztěžuje konstrukci smysluplných půdorysů pravděpodobných košatinových objektů. Při východní stěně tohoto bloku se ještě nacházela dvojice jamek 517 a 519 v linii s orientací SSV–JJZ. Ve vyšší (2.) dokumentované úrovni v téže části sektoru A/90 byla snad na povrchu vrstvy 127 rozlišena dvě souběžná břevna D44 a D45 s orientací SZ–JV a v odstupu kolem 25 cm, přičemž břevno D45 ve východní části lze snad ztotožnit s dřevem D135 západněji (obr. 8). Jižněji se nacházely dvě řady jamek patrně vyplněných raženými kůly a vytvářejících dva zhruba rovnoběžné oblouky v odstupu 30–40 cm. Severní (délka 1,3 m) tvoří jámy 532–534, 537 (průměr 4–10 cm), jižní (délka asi 1,0 m) sestává z jamek 535, 536, 538. Jižněji zmíněné dvojice břeven byla dokumentována další tři se stejnou orientací (D46, D47, D48); jejich odstupy dosahují 40 cm, 75 cm a 78 cm. Tato dřeva se ve srovnání s břevny D44 a D45 zachovala podstatně hůře, ve fragmentech o délce kolem 1 m. Zhruba uprostřed sektoru zčásti v bloku s řezem P5/90 se na povrchu vrstvy 127 projevilo asi ohniště 126 v podobě vymezené oválné vrstvičky popela (obr. 6: 2). Na plánu (obr. 8) jsme ho nejdříve ztotožnili s (ponechaným) topeništěm 9134 ve vyšší úrovni vzhledem k obdobné pozici v rámci sektoru.

Nejasný vztah k dřevu D 54 západněji dovoluje vyloučit, že jde spolu s okolními jamkami 532–538 o dílčí subfázi srubu. Ještě o něco výše (3. úroveň) byly východně od kontrolního bloku dokumentovány další čtyři nepravidelné a nesouvislé skupiny většinou drobných kůlových jamek 581–595 (obr. 9: 2). Severní skupinu tvořil shluk 581–587, střední 588–599, a konečně na jižním okraji byly zachyceny shluky jamek 591, 592 a 593–595. Pouze jamky 582 a 587 dosahovaly průměru kolem 10 cm, 581 pak 8 cm, průměry ostatních se pohybovaly kolem 4 cm. V jižní části této dílčí plochy sektoru A/90 bylo zakresleno břevno D107 o průměru kolem 18 cm s orientací JVV–SZZ a na severu břevna D104 a D106 (totožná s D44 a D45?). Podle útržku ponechané „popelovité vrstvy“ asi ztotožnitelné s uloženinou 125 bychom se stále měli pohybovat buď ještě v této vrstvě 125, nebo na povrchu nižší vrstvy 127. Podle profilu P5/90 následuje popelovité souvrství proložené ohništi resp. vypálenými dny pecí 911, 912, 913(?), 910, 908, z nichž 911 a 912 proklesá do nižších úrovní výplně jámy 407 (obr. 6: 2). Ve čtvrté úrovni východní části sektoru A/90, snad v úrovni povrchu vrstvy 125, byla dokumentována bez nivelace dna dvou topenišť, která jsme v řezu P5/90 ztotožnili s ohništi či pecemi 912 a 913; při severním okraji sektoru byla dokumentována břevna D104 a v ostrém úhlu navazující D105 (obr. 10: 1). V souvislosti (nad?, nebo pod?) s ohništěm 913 byl zakreslen fragment vrstvy označené jako „dřevěná podlaha mladšího horizontu“, která byla schematicky na tomtéž plánu vyznačena. Podle profilu P5/90 se nejvýše, v 5. úrovni, nacházelo topeniště 908 dokumentované i plošně (obr. 9: 1; 10: 1). Konečně poslední plán zachycuje terén ve svrchní úrovni sektoru A/90 s útržky žluté hlíny považované, nepochybně mylně, za zbytky nepálených cihel mezi ploškami popela; byly zde zakresleny také zlomky dřev D96 a D139; jde zjevně o destrukční souvrství (obr. 10: 2). V severní části sektoru se nacházela řada devíti malých kůlových jamek (599–607, průměry kolem 3–5 cm) o délce 3,2 m s odstupy 22–62 cm, s orientací SZZ–JVV. Trojice dalších jamek (596–598, průměr 4–6 cm) byla zakreslena severněji a konečně pět posledních (608–611) o průměrech kolem 5–6 cm se nacházelo jižněji, již bez jakéhokoliv systému. Západně řezu P5/90 v úrovni kolem 217,30 m n. m. (217,19–217,44 m n. m.) byla na tomtéž plánu jako nejstarší úroveň v části východní dokumentována spodní úroveň vydřevené plochy tvořená souběžně položenými břevny (D64 až D73) o šířce jednotlivých prvků asi 10 až 20 cm a s orientací SV–JZ, o celkové šířce 1,5 m a zakreslené délce 2,5–4 m (podlaha/cesta 01; obr. 7). Skutečná délka nebyla přesně zjištěna, zejména v severní části bylo zřejmě cele dokumentováno jen dřevo D73; lze uvažovat o nejméně pěti metrech. Podle plánu v terénní dokumentaci – dále TD – 20/90 byla plocha západní části sektoru A/90 sice rozšířena asi o jeden metr severním směrem, z několika zde zakreslených dřev lze spojit s cestou 01 právě jen dřevo D73; další zakreslené fragmenty leží zjevně níže a s uvedenou konstrukcí zřejmě nesouvisí. Na povrchu výdřevy leží ještě dvě krátká dřeva orientovaná také kolmo na směr prvků níže (D74 a D110).

15

Obr. 7. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor A. První dokumentovaná úroveň odkryvu odspodu, srub 3 s naznačeným místem již odstraněné pece 914 v koutě a západněji vydřevená cesta (podle terénní dokumentace a Kohoutek 1992 upravili Rudolf Procházka, Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 7. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector A. The first documented level of excavation from the bottom, left log house 3 with the indicated location of the stove in the corner already removed and the wooden road lying further west (modified by Rudolf Procházka, Blanka Veselá, and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

kámen dřevo jámy kůlové jamky bloky ponechané zeminy

Uprostřed sektoru je zobrazena terénní deprese (dno 216,94 m n. m.) Výdřeva cesty vzhledem k řezu P5/90 výškově odpovídá povrchu vrstvy 128; organická vrstva 127 by měla ležet na ní. Ovšem vůči zprohýbaným vrstvám v řezu P10c /90 je pozice nižší úrovně cesty nejasná, pohybujeme se zhruba uprostřed souvrství uloženin 139–140 (obr. 7). Proti tomu v řezu na západní straně hlavního kontrolního bloku s řezem P1/90 obrácenému již k sektoru D/90 jde o povrch vrstvy 107, sem však dřeva již nedosahují. Na jihovýchodě přiléhá k této cestě 01 konstrukce tvořená s cestou souběžným břevnem D63 o délce 2,8 m; 50 cm jižněji od severního konce na něm leží kolmo orientované břevno D109 o délce nejméně 0,9 m, u jehož západního okraje se nachází kůlová jamka 531. Toto dřevo je ovšem asi totožné se dřevem D54 dokumentovaným ve vyšší úrovni, takže jeho stratigrafická příslušnost není úplně jasná, může být mladší – nejde-li o dvě dřeva na sobě. Části dřev jdoucí pod západní kontrolní blok nebyly asi také dokumentovány. V koutě sevřeném dřevy D63 a D109 byly zjištěny čtyři rozptýlené kůlové jamky (524–527, průměr 4–6 cm), ovšem v úrovni o něco nižší než povrch dřevěné podlahy, snad na povrchu vrstvy 105. Další dvě skupiny drobných dřev se nacházely blíže severnímu okraji. U západní strany kontrolního bloku ani v jeho rámci nebyly dokumentovány (D91–D93). Výškou odpovídají přibližně horní části

16

vrstvy 127. Severně dřeva D109 se nacházely ještě jamky 523 a 530. Úroveň terénu mezi výdřevou 01 a kontrolním blokem v sektoru A/90 na tomtéž plánu (obr. 7) leží většinou výše než většina povrchu na východní straně sektoru (až kolem 20 cm), v jižní části sektoru se úrovně na obou stranách kontrolního bloku v prostoru jámy 507 sbližují. Velmi nerovný reliéf vzbuzuje pochybnosti, zda byla rozpoznána v celé ploše podlahová úroveň odpovídající povrchu cesty/podlahy v západní části sektoru. Hypoteticky vzhledem k ostrému ohraničení cesty/ podlahy 01 uvažujeme, že břevno D63 vymezuje západní okraj srubu. Jeho jižní stěna je však zakreslena ve vyšší, 3. úrovni (obr. 10: 1), reprezentuje ji břevno D53: v koutě sevřeném dřevy D63 a D53 spolu s D97 se nacházela zde rovněž vyznačená pec či ohniště 914, v nižší úrovni již odstraněná. Reprezentuje ho čtvercový vypálený výmaz o rozměrech 70×70 cm na severovýchodě doprovázený vypálenou ploškou (70×40 cm) a několika kameny (obr. 10: 1). Na severovýchodní straně lze asi ztotožnit dřeva D45 a D135 z obr. 8 a považovat je za pozůstatek další stěny (funkce dřev D104 a D105 je nejasná). Souběžně dokumentovaná nejnižší úroveň ve východní části sektoru (obr. 7) leží asi o něco níže, je asi starší. Úrovni s topeništěm 914 v západní části srubu 2 (obr. 7 a 10: 1) lépe odpovídá 2. úroveň východní části (obr. 8), kde byla ostatně zjištěna dřeva severovýchodní stěny. Souběžná

Obr. 8. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor A. Druhá dokumentovaná úroveň odkryvu, srub 3 s dřevěnou podlahou a cesta (podle terénní dokumentace a Kohoutek 1992 upravili Rudolf Procházka, Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 8. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector A. Second documented level of excavation, log house 3 with wooden floor and the road (modified by Rudolf Procházka, Blanka Veselá, and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

kámen dřevo jámy kůlové jamky bloky ponechané zeminy dna topenišť, vypálené plochy

dřeva D46–D48 mohla být pozůstatkem podkladové konstrukce podlahy. Je možné, že srub byl rozebrán. Z dokumentace není zcela jasné, kolik úrovní dřev cesty/ podlahy bylo v sektoru A/90 vlastně zjištěno. Byla dokumentována ještě jedna vyšší vrstva stejné orientace jako předchozí, a to ve výšce 217,39 m n. m. až 217,52 m n. m.; obr. 8). To by odpovídalo povrchu organogenní vrstvy 127 v řezu P5/90 (obr. 6: 2). Její severní strana leží výše, ovšem neznáme výšku povrchu ani doznění této uloženiny západně zmíněného profilu. V rámci řezu P10c/90 v hlavním kontrolním bloku bychom se mohli pohybovat v úrovni horní části vrstvy 139 (148), taktéž podle profilu P1/90 v sektoru D/90 (obr. 12: 1). Při dokumentaci podlahy ovšem byla při kontrolním bloku mezi sektory A/90 a D/90 ponechána vyšší úroveň (217,69–217,86 m n. m.), což už odpovídá rozhraní vrstev 120 a 121. Zachovalost prvků byla patrně nižší než v předchozí úrovni, sekundárně jsme rozlišili břevna D55 až D62 (podlaha uvnitř), D111–D118, D123, D124 (cesta vně). Nejdelší by dosahovala nejméně 3,6 m; nelze vyloučit, že ve skutečnosti jde o dřeva kratší, na sebe navazující, jejichž konce nebyly v plánu zřetelně zakresleny. Šířka dřev se mohla původně pohybovat kolem 15 cm. Dřevěná podlaha uvnitř srubu (zmíněná dřeva D55–D62; obr. 8, schematicky i 10: 1) nebyla oddělena od vnějšího „dláždění“. Není zcela jasné, zda topeniště 914 ji respektovalo, nebo leželo na ní.

V jihozápadním koutě sektoru A/90 bylo odkryto nároží tvořené dvěma na sebe kolmo orientovanými dvojicemi břeven D50, D51 a D52, D53 v odstupu na západní straně 10 cm a na severní straně 30 cm (výška povrchu kolem 218,1 m n. m.; obr. 8). Uvažovali jsme nejdříve, že by mohlo jít o nároží mladší fáze srubu 3. Vůči výše zmíněnému nároží s topeništěm 914 je však konstrukce s dřevy D50 – D53 posunuta na západ; bohužel nebyla dále sledována v okolním terénu a její funkce zůstává nejasná. Srub 3 představoval pravoúhlý útvar o délce severozápadní stěny 4,5 m, zbytky severovýchodní stěny byly odkryty v délce 2,8 m. Zda dřevo D 54 je pozůstatkem vnitřního členění, je velmi sporné, spíše nikoliv. Zůstává otázka, zda se srubem 3 kromě topeniště 914 mohla souviset i zmíněná topeniště 912 a 913 a mladší 911 ve vyšších úrovních řezu P5/90 (obr. 6: 2; 10: 1). Nejvýše se nacházelo topeniště 908, asi již z horizontu I (obr. 9: 1). Ohniště 126 je pravděpodobně starší. Vydřevený chodník o šířce kolem 130–140 cm severozápadně od srubu 3 se dochoval v délce nejméně 5 m, uvažujeme-li i břevno D73 v jen částečně dokumentované ploše na severním okraji (obr. 7). Na severozápadním okraji sektoru A/90 byla v plánu TD16/90 (obr. 8) zakreslena čtyři břevna kolmá na vlastní cestu/podlahu (dřeva D119–D122), na jejímž okraji patrně spočívala (výška 217,48–217,79 m n. m.).

17

V nejbližším řezu P1/90 by se tato konstrukce pohybovala v rámci vrstvy 149 (obr. 12: 1). Hypoteticky lze tedy v sektoru A/90 v rámci horizontu II uvažovat snad o třech základních fázích. První mohly reprezentovat kůlové jamky, dřevo D90 a ohniště 126 na povrchu vrstvy 105 východně kontrolního bloku (obr. 7). Snad následně vznikl srub 3, k němuž mohly náležet ještě kůlové jamky východně kontrolního bloku (obr. 8). Jeho podlahová úroveň se zvyšovala, bohužel následující subfáze s dalšími topeništi byly dokumentovány jen v řezu P5. Čtvrtou fázi představovala poslední dokumentovaná úroveň se stopami destrukce (obr. 10: 2). Zde se již objevuje ve větší míře keramika mladšího mladohradištního stupně. V severní části kontrolního bloku mezi sektory A/90 a D/90 (pod dřevy D72–D74) bylo odkryto jihovýchodní nároží srubu 1 (D78, D79, D80; nivelety 217,47 a 217, 61 m n. m; obr. 11). Ačkoliv byla konstrukce zakreslena na stejném plánu jako nižší úroveň cesty 01, byla zjevně až o přibližně 30 cm výš, a je možné, že souvisí až s její vyšší úrovní (cesta 02, obr. 8). Pozice zmíněného nároží odpovídá povrchu souvrství č. 149, pohybuje se tedy relativně vysoko v rámci svazku vrstev nad vrstvou 105. Severněji, již při stěně stavební jámy, byla v úrovni spodní cesty odkryta další konstrukce, sestávající ze tří dřev orientovaných SZ–JV a pěti fragmentů břeven kolmých na předchozí (D81–D88). Na severozápadním okraji se nacházela kůlová jamka 529 (průměr 7cm). Výškou však tato skupina dřev odpovídá přibližně východněji ležící cestě/podlaze 01. V nálezové zprávě není pravděpodobně jihovýchodní nároží srubu 1 v kontrolním bloku mezi sektory A/90 a D/90 správně napojeno na situaci v sektoru D/90 (Kohoutek 1992, tab. 4). Dřevo D78 patrně pokračuje i v tomto sektoru dále západním směrem, přičemž vytváří s (neúplně zakresleným) kolmo orientovaným břevnem D129 jihozápadní nároží srubu 1, takže vnitřní světlost jižní strany tohoto domu dosahovala 4,1 m. V kontrolním bloku mezi sektory A/90 a D/90 zachycená konstrukce s orientací dřev D75 a D76 navozuje domněnku o dalším srubu (4) s dokumentovaným severovýchodním koutem, přičemž severní stěnu vymezuje břevno D76 v odstupu pouhých 20–25 cm od jižní stěny srubu 1. Bohužel jihozápadní nároží postrádáme. V jeho předpokládaném místě se nacházela trojice patrně destruovaných dřev D130–D132, která podle nákresu působí dojmem, že se nachází výš než dřeva jižní (JJZ) stěny srubu 1 (obr. 11). Na nekvalitním plánu, spíše náčrtu, 2/90 to skutečně vypadá, že dřeva D130 a D132 se dřevem D129 tvoří nároží další místnosti. Bohužel jediná kvalitně zakreslená úroveň se zmíněnými konstrukcemi v sektoru D/90 byla zcela nedostatečně nivelována (pouze povrch dřeva D76: 217,37 m n. m.). Takto nelze úplně vyloučit, že stěna s dřevy D78 a D76 pokračovala dále; pak by srub 1 mohl být dvouprostorový. K výšce nároží v bloku mezi sektory A/90 a D/90 lze říci jen tolik, že leželo níž než 217,49 m n. m. Podle zakreslených spádnic se dokumentovaná část srubového věnce 4 nacházela o něco níže než souběžná stěna srubu 1. Bohužel v jižním sektoru E/90 (sonda II), kde byla situace narušena mladším zdivem, již nebylo po dřevěných konstrukcích stopy.

18

1

2

kámen dřevo jámy kůlové jamky bloky ponechané zeminy jílové plochy dna topenišť, vypálené plochy koncentrace uhlíků a popela

Obr. 9. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor A. 1 – pec 908 v rámci 5. dokumentované úrovně odkryvu; 2 – třetí dokumentovaná úroveň odkryvu ve východní části sektoru (podle terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka, Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 9. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector A. 1 – oven 908 found in the fifth documented level of excavation; 2 – third documented level of excavation in the eastern part of the sector (modified by Rudolf Procházka, Blanka Veselá, and Lenka Zahradníková from field documentation).

kámen dřevo jámy kůlové jamky bloky ponechané zeminy hnědá hlína s organickými zbytky jílové plochy dřevěná podlaha dna topenišť, vypálené plochy koncentrace uhlíků a popela

1

Obr. 10. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor A. 1 – čtvrtá dokumentovaná úroveň odkryvu, vlevo srub 3 s pecí 914, východní část sektoru asi neodpovídá úrovní části západní. 2 – pátá úroveň odkryvu s rozptýlenými dřevy (podle terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka, Blanka Veselá a Lenka Zahradníková).

2

Fig. 10. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector A. 1 – fourth documented level of excavation, left log house 3 with the stove 914, the eastern part of the sector probably does not correspond to the level of the western part; 2 – fifth documented level of excavation with dispersed wood (modified by Rudolf Procházka, Blanka Veselá, and Lenka Zahradníková from field documentation).

19

kámen, kamenné zdi dřevo jámy kůlové jamky dna topenišť, vypálené plochy

Obr. 11. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Sektor D, půdorys srubu 1 s pecí 900, jižněji snad okraj srubu 4 (podle Kohoutek 1992 a terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 11. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector D. Ground plan of log house 1 with stove 900. To the south is perhaps the edge of log house 4 (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach, and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

Vraťme se ale ještě ke srubu 1. Blíže jeho jihozápadního koutu jsme informováni o existenci velké pece s kamenným obložením č. 900 západní strany o délce 1,1–1,2 m. Povrch konstrukce vybudované z údajně pískovcových, nejspíše travertinových kamenů o velikosti až 50 cm × 30 cm a šířce kolem 80 cm byl zachycen snad již 20 cm pod úrovní sníženého terénu; soudě podle nejbližšího řezu P3/90, bylo by to ve výšce kolem 218,70 m n. m. Terén v okolí pece byl snížen údajně jen o 50 cm. Úroveň dna pece, případně povrchu výmazu se neuvádí, pouze na jednom kameni vně obezdívky, tedy snad v nejnižší dosažené úrovni, je umístěna niveleta 217,10 m n. m. V plánu TD 21/90 je v prostoru JV koutu srubu 1 zakreslena okrová plocha, která není v nálezové zprávě ani v dokumentaci blíže popsána, mohlo by snad jít o vypálené dno dalšího topeniště (obr. 11). Výška 217,42 m n. m. naznačuje, že by mohlo jít o topeniště mladší, snad z horizontu I. Jen

20

velmi orientačně lze uvažovat pozici základového věnce srubu 1 – snad ho lze vsadit do vrstev 148 nebo 149 profilů P1/90 a P3/90 (obr. 11, 12). Je zajímavé, že podle plánů reprodukovaných na obr. 7 a 11 dřevěná cesta nedosahovala až ke srubu 1, její vnější břevno D73 leželo asi 50 cm od jihovýchodní stěny této stavby. Dřeva domu 1 byla asi zachycena v profilu P1/90, bohužel nikoliv v řezu P3/90, kde zejména ve zprohýbaném souvrství nebyla zobrazena podlaha a další prvky zmíněné stavby (obr. 12). Pro konstrukci vývoje zvrstvení nad uloženinou 105 v sektoru B/90 je důležité, že lze propojit nákresy řezů P10b/90 a P10c/90 (obr. 5: 1, 2). V řezu P10/90b pokračuje výrazné zvlnění souvrství 110=149, 103=139, jehož mocnost směrem k jihu slábne a sekvence vykliňuje. Východně řezu P10/90 ležela na povrchu vrstvy 105 plošně dokumentovaná i výškově zaměřená zelenošedá

1

2 kámen

žlutá hlína

dřevo

koncentrace uhlíků a popela

hnědá hlína s organickými zbytky

Obr. 12. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor D. 1 – profil P1/90 ve východní stěně; 2 – profil P3/90 v západní stěně. Vrstvy 107 a 108 jsou pravěké, nad nimi raně středověké souvrství (podle terénní dokumentace a Kohoutek 1992 upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 12. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector D. 1 – profile P1/90 in the eastern wall; 2 – profile P3/90 in the western wall. Prehistoric layers 107 and 108. Above them is an early medieval sequence (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach, and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

vrstvička, patrně záměrná úprava 106 se shluky kamenů na povrchu, jakož i s oble tvarovanými úpravami žluté hlíny ve svrchní ze dvou dokumentovaných úrovní (obr. 13: 1, 2; 14). Svažuje se k východu (nivelety 217,28–217, 48 m n. m., případně až 217,66 m n. m., nejde-li o chybu v nivelaci). Při síle několika centimetrů se povrch nacházel v řezu P6/90 v hloubce 60–80 cm, v P7/90 v hloubce 50–80 cm (většinou do 60 cm). V řezu P10b/90 se projevila snad jen v krátkém úseku v jižní části, a to v hloubce 60 cm, severněji chyběla. V severozápadním koutě sektoru B/90 ji porušuje deprese patrně související s vrstvou 103/3, kterou však lze sledovat i v nižších vrstvách (níže označena č. 500). Také ji postrádáme v pásu podél severní hranice sektoru, kde ji snad odstranily další jámy, výrazně patrné v sektoru

C/90, také s výplní související s vrstvou 103. Nutně přesahovala i do sektoru A/90, jak je patrné z řezu P9/90. V obou úrovních zde byly zjištěny rozptýlené kůlové jamky nejasné funkce (níže 541, 543–547, 549, 556–563, 683, výše 502, 540, 542, 548–553). Povrch vrstvy 106 zde považujeme za rozhraní horizontů II a III. Výše vykazoval shodu sled vrstev především v řezech P6/90 a P7/90 (obr. 13: 1, 2). Nad úpravou 106 následovala vrstva 110, která sílí a klesá k východu. Bohužel v podélném řezu P10b/90 byla tato vrstva dokumentována jen v jižním úseku v délce asi 1 m. Klesala k severu a byla porušena velkým recentním zásahem 501. Severněji již nebyla zachycena nebo dokumentována. Asi jde o spodní část uloženiny 103. V řezu P6/90 se na povrchu

21

1

2 kámen

koncentrace uhlíků a popela

Obr. 13. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor B. 1 – profil P6/90; 2 – profil P7/90. Vrstvy 107 a 108 jsou pravěké, nad nimi raně středověké souvrství (podle terénní dokumentace a Kohoutek 1992 upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 13. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector B. 1 – profile P6/90; 2 – profile P7/90. Prehistoric layers 107 and 108. Above them is an early medieval sequence (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach, and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

uloženiny 110 nacházela rozsahem omezená vrstva 109 příslušná snad k topeništi 906. Severněji v téže pozici byla zachycena vrstva 157 asi totožná s uloženinou 139 v severní části řezu P10/90b. Souvrství uzavíraly vrstvy 102 (zřetelná dobře zejména v SZ–JV orientovaném řezu P6/90) a sediment 101. V rámci sekvence se nacházelo několik topenišť různého charakteru, bohužel je velmi obtížné určit jejich přesnou výškovou pozici a vztah k jednotlivým vrstvám. Nejspodněji, v čtvrté dokumentované úrovni, ležel výmaz pece či ohniště 906a se spodní úrovní 906b, a to asi na povrchu vrstvy 110 (obr. 15: 1). Obě fáze topeniště se nacházely zhruba uprostřed sektoru, mírně vychýleny k jihovýchodu. Severněji, v severozápadním koutě

22

sektoru, byla zjištěna destrukce kamenné pece 903 zhruba ve stejné úrovni jako předchozí topeniště (obr. 15: 1, 2). Snad mladší než topeniště 906 byly jamky 622–635 o průměru vesměs kolem 2–4 cm, podle příslušného plánu zapuštěné do severního okraje výmazu. Ve třetí úrovni byly mezi oběma topeništi zakresleny rozptýlené kůlové jamky o průměru přibližně do 5 cm (615–621, 684–689; obr. 15: 2). Patrně o něco později, s bází poněkud výše než pec 903 (nelze přesně zjistit), byla poněkud východněji vzhledem k tomuto topeništi založena pec 902 také s kamennou konstrukcí (obr. 16: 1, 2). Její dno bylo vyloženo velkými kameny (podle nálezové zprávy po převodu na niveletě 217,58 m n. m.; Kohoutek 1992, tab. 20). To se jeví vzhledem k úrovni nepochybně starší a pecí

kámen dřevo jámy kůlové jamky bloky ponechané zeminy žlutá hlína

1

2

Obr. 14. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor B. 1 – druhá dokumentovaná úroveň odkryvu; 2 – třetí dokumentovaná úroveň odkryvu; obě na povrchu vrstvy 106 (podle terénní dokumentace a Kohoutek 1992 upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 14. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector B. 1 – second documented level of excavation; 2 – third documented level of excavation; both are on the surface of layer 106 (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach, and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

23

kámen dřevo kůlové jamky dna topenišť, vypálené plochy

1

2

Obr. 15. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor B. 1 – čtvrtá dokumentovaná úroveň odkryvu; 2 – pátá dokumentovaná úroveň odkryvu; obě s pecí 903 a ohništěm 906 (podle terénní dokumentace upravili Blanka Veselá, Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 15. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector B. 1 – fourth documented level of excavation; 2 – fifth documented level of excavation; both with the stove 903 and hearth 906 (modified by Blanka Veselá, Rudolf Procházka, Marek Vlach, and Lenka Zahradníková from field documentation).

24

kámen dřevo jámy kůlové jamky

1

Obr. 16. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor B. 1 – šestá dokumentovaná úroveň odkryvu se srubem 5 a destruovanou pecí 902; 2 – sedmá dokumentovaná úroveň odkryvu, pec 902 (řez vlevo) a seskupení kůstek lidského plodu (podle terénní dokumentace a Kohoutek 1992 upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach, Blanka Veselá a Lenka Zahradníková).

2

Fig. 16. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector B. 1 – sixth documented level of excavation with log house 5 and destroyed stove 902; 2 – seventh documented level of excavation, stove 902 (section on the left) and grouping of human fetal bones (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach, Blanka Veselá, and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

25

neporušené vrstvy 106 jako příliš nízká pozice. Pohybujeme se patrně stále v rámci povrchu vrstvy 102, případně již 103; tato uloženina tvořená zuhelnatělými zbytky paliva se mohla tvořit již za provozu pece 903. Podle náčrtu na plánu TD 24/90 (obr. 16: 2) dosahovala výška stěny pece na severní straně až 50 cm, přičemž dno vyložené plochými kameny se dost ostře svažovalo tímtéž směrem (výškový rozdíl 10 cm na šířce dna 90 cm). Je otázkou, zda s pecí 902 souvisí pravoúhlý útvar vymezený břevny D40–D42 na západní straně sektoru (2 × nejméně 2 m), přičemž na jižní straně je břevno D40 protažené podél pece k východu (naznačeno je v délce dalších 1,3 m). To naznačuje, že také pec se nacházela v dřevěném objektu; pak by šlo o dvouprostorovou stavbu, kterou jsme označili jako srub 5. Podle popisu v nálezové zprávě byly trámky odkryty již v hloubce kolem 10 cm, tedy snad na bázi vrstvy 101; i když i jejich niveleta, zaznamenaná jen v nálezové zprávě, je patrně příliš nízká; lze uvažovat o současnosti s pecí 902. Výše uvedený řez (obr. 16: 2) ukazuje jen jednu vrstvu kuláčů o síle 25 a 35 cm, bází spočívajících v úrovni dna pece 902. Mezi dřevem D41 a pecí byla v poměrně nízké úrovni zjištěna ploška asi světlé hlíny s kumulací drobných kůlových jamek 637–642 o průměru 4–6 cm. Na plánu TD 23/90 je vyznačena jako „hlinitý výmaz“ 60 cm proti snížené úrovni – snad kolem 217,60 m n. m., pravděpodobně těsně nad povrchem vrstvy 106. Asi v nižší úrovni, zřejmě starší než pec 902, se před jejím ústím a zčásti pod její pracovní plochou nacházely jamky 569–576, severozápadně pece pak ještě 690 a 691 a jižně 566–568. Zajímavý nález představují kůstky nenarozeného asi sedmi až osmiměsíčního dětského plodu zakreslené v sedmé rovině dokumentace sektoru B/90 v hloubce kolem 45 cm od snížené úrovně, tedy asi v úrovni báze pece 902 (obr. 16: 2).2 Následné fáze topenišť představují vypálené plochy – báze ohnišť 904 a 905 na západní straně sektoru s přesahem do kontrolního bloku (obr. 17: 1). Tato topeniště se měla nacházet v hloubce 5–10 cm, tedy ve vrstvě 101 (kolem 218,06 m n. m.). V jihozápadním koutě sektoru bylo v téže úrovni zjištěno také podlouhlé dřevo orientované zhruba SZ–JV, bohužel jeho vztah k předchozím nelze z nálezové zprávy ani dokumentace určit. Snad zcela nejmladší je vypálená hliněná kra 907 v severozápadním koutě sektoru, která zřejmě překryla nejsevernější trámek konstrukce D42 (obr. 17: 2). Situace topenišť mladších než 902 vykazuje určitou podobnost se situací v sektoru A/90 – nelze určit vztah k nějaké definovatelné stavbě, jsou mladší než zjištěné pozůstatky dřevěného objektu souvisejícího asi s pecí 902. Není úplně zřetelná hranice mezi horizonty I a II, snad založení dřevěných konstrukcí u pece 902 patří do horizontu II, topeniště výše do horizontu I. Vývoj sekvence nad vrstvou 105 v sektoru C/90 dokumentovaný jen východním řezem P9/90 vykazuje podobné rysy jako sektor B/90, ovšem chybí až na krátký fragment úprava 106 (obr. 18). Následuje popelovité

2 Určila Miriam Nývltová Fišáková.

26

souvrství stratigrafických jednotek 110 a 116 (totožné asi s vrstvou 103) s depresí uprostřed, kryté hnědou „bahnitou“ vrstvou 113, výše pak stratem 112 patrně se šmouhami popela. Vrstva 113 doznívá patrně dle nejbližšího řezu P7/90 v sektoru B/90 v horní části vrstvy 102, nebyla zde již zakreslena. Nejvýše pak leží světlá vrstva 101, snad zahrnující vrstvu 102 ze sektoru B/90. Je třeba uvést, že na velkou střední depresi navazují na jihu další obdobného rázu. Prohlubně se koncentrují na východní, jihovýchodní a jižní straně sektoru. Byly bohužel zakresleny společně s úrovní dřevěných konstrukcí, jejich báze postrádají výškové zaměření. V sektoru C/90 byla odkryta část další dřevěné stavby (srub 2; obr. 19). Dokumentovaná úroveň jeho vnitřní plochy byla vymezena na sebe kolmými břevny na východě a severu, o rozměrech východní stěny 3,6 m, severní stěny nejméně 3,8 m (břevna D21, D24, D30). Pravděpodobně správně rozpoznaná plocha podlahy je téměř rovná, bez výdřevy; na povrchu byly zakresleny jen rozptýlené kaménky. Ve východní části se nachází jazykovitá deprese o relativním převýšení okrajů nejméně 13 cm (delší osa Z–V), navazuje na prohlubně ve východní části. Východní trám má nepatrně prohnutý střed (nivelety 217,95 – 217,67 a 217,84 – 217,96 m n. m.). Zdá se, že byl umístěn zhruba na západní okraj depresí zakreslených v řezu P9/90. Plošně dokumentovaná západní část prohlubně 504 začíná tedy těsně vně této stěny srubu. Na jejím východním svahu ležela patrně její destrukce – souběžně orientovaná dřeva (rozlišena D9, D28, D29). Pokud připustíme, že podlaha srubu ležela zhruba na niveletách 217,81 m n. m. (JV kout) až 218,05 m n. m. a spodní úroveň již valně ztenčených trámů nebyla daleko od základu, pohybujeme se se založením srubu 2 pod vrstvou 101, tedy snad v horní části popelovitého souvrství – zhruba v úrovni povrchu vrstvy 114, tedy pod mazlavou (organickou?) uloženinou 113. Bohužel to nelze upřesnit, můžeme také snad soudit, že při preparaci depresí byly odstraňovány uloženiny 101 a 112. Zdá se, že srub 2 měl i topeniště, a to v severovýchodním koutě (obr. 19). V nálezové zprávě se uvádí, že „v severovýchodním rohu byla zachycena rozptýlená destrukce větších kamenů a zbytky jílovitého výmazu se stopami po ohni – patrně bylo v těchto místech otopné zařízení, jehož charakter nelze s přesností určit“ (Kohoutek 1992, 21). V jinak pečlivě provedeném plánu TD 11/90 (obr. 19) se zde nacházejí rozptýlené kameny obdobně jako v jiných částech podlahy, snad tvořící náznak oblouku, ovšem bez vypálené plochy uvnitř. Na spíše náčrtu než plánku TD 33/90 je však v tomtéž koutu v rámci kontrolního bloku mezi sektory D/90 a B/90 zakreslena plocha kamenů se zdůrazněnými okraji, přičemž západní je rovný, východní obloukovitý. Uprostřed se nachází volná ploška o osách 60 a 50 cm, útvar dosahuje rozměrů 170 × 130 cm. I zde chybí vypálené dno. Nároží srubu je zakresleno chybně, výrazně vychýleno na východ proti nepochybně přesnějšímu plánu TD 11/90. Proto topeniště nebylo zakresleno, nýbrž je naznačeno do obr. 19 (917). V jižní polovině sektoru jsou další prohlubně, západnější 503 se dnem na niveletě 219,65 m n. m. byla považována za součást hospodářského objektu (Kohoutek

Obr. 17. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor B. 1 – osmá úroveň odkryvu s topeništěm 907; 2 – devátá dokumentovaná úroveň odkryvu s nejmladšími topeništi 904 a 905 (podle terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka, Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 17. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector B. 1 – eighth documented level of excavation with fireplace 907; 2 – ninth documented level of excavation with latest fireplaces 904 and 905 (modified by Rudolf Procházka, Blanka Veselá, and Lenka Zahradníková from field documentation).

kámen dřevo kůlové jamky dna topenišť, vypálené plochy

1

koncentrace uhlíků a popela

2

27

kámen

koncentrace uhlíků a popela

Obr. 18. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor C, profil P9/90 ve východní stěně. Vrstvy 107 a 108 jsou pravěké, nad nimi raně středověké souvrství (podle terénní dokumentace a Kohoutek 1992 upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 18. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector C. Profile P 9 in the eastern wall. Prehistoric layers 107 and 108. Above them is an early medieval sequence (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach and Lenka Zahradníková from Kohoutek 1992 and field documentation).

1992, 22; 1995, 191). Na svazích této jámy ležely dvě dvojice břeven kolmo na sebe (Z–V a S–J), na jižní straně se nacházela jen skupina dřev uložených souběžně ve směru Z–V. Připustíme-li, že niveleta 218,07 m n. m. udává vnější povrch jámy, dosahuje tato hloubky 42 cm. Nejvyšší, západní břevno, z dvojice východněji ležících, severojižně orientovaných trámů se sklání k jihu (nivelety 217,86 m n. m. – 218,04 m n. m.). Východnější je zhruba na stejné úrovni v odstupu kolem 25–30 cm, jeho sklon neznáme. Zbytek dřeva je patrný na severní hraně deprese. Následuje jižním směrem již na svahu jámy ležící trám (Z–V), který je podložen pod nejvyšší dřevo z východního ohraničení (jediná niveleta 217,77 m n. m.), jižnější je však o něco výše, evidentně nad svahem. Na opačné straně první a druhé břevno z pěti, s orientací Z–V nebylo nivelováno, úroveň zbývajících tří jižněji se pohybuje v rozpětí 218,08 m n. m. – 218,22 m n. m. Respektují zde tedy zhruba sklon svahu až na nejjižnější z trojice břeven na severní straně. Západnější z dvojice dřev východního ohraničení se zřetelně prohýbá, respektuje totiž profil jámy. Zbytky dřev byly zakresleny i v prostoru sevřeném zmíněnými břevny a v okolí deprese; dodržují oba hlavní směry. Další dobře zachovaná dřeva s orientací S–J ležela také nad ledvinovitou prohlubní 506 v jihovýchodní části s výškami na západní straně 218,85 m n. m. – 218,95 m n. m., na východní 218,04 m n. m. – 218,21 m. n. m. Dřeva se nacházela v odstupech 10–20 cm. Podle jediného nivelovaného kusu respektují reliéf deprese. Celá výdřeva jižně srubu 2 mohla plnit funkci zpevnění podkladu konstrukce příslušné stěny nad staršími depresemi. Lze ještě připomenout trojici sloupových nebo kůlových jamek o průměru dvakrát 5 cm a jednou 8 cm (577–579) na východním svahu deprese 503 v jihozápadním koutě; jejich hloubky bohužel nebyly změřeny. Na severní straně sektoru byly v podlaze zakresleny dvě skupiny drobných jamek o průměru kolem 2 cm (664–671 a 672–681). Na východním okraji jámy 503 a severněji se nacházely další (651–663,

28

průměr 4–10 cm), tvořící z větší části řadu o délce asi 1,2 m se zhruba severojižní orientací. Vrstvy ve výplni srubu 2 nebyly popsány, již zmíněný úsek řezu P10a/90 je pro detailní vztahovou analýzu použitelný jen minimálně. Není tudíž jasné, jak se lišila situace uvnitř a vně srubu, jak ji reprezentuje řez P9/90. Jen pod nálezovým číslem (dále n. č.) 309 se v hloubce 30–35 cm, tedy snad po podlahu srubu 2 (do úrovně kolem 217,90 m n. m.) se uvádí černá uloženina s uhlíky pod vrstvou s organickými zbytky; poslední by mohla odpovídat „hnědé mazlavé“ uloženině vně srubu (č. 113 v řezu P9/90, viz obr. 18). Taktéž chybí popisy výplní jam. Zdá se však, že byly podobné a odpovídají řezu P9/90. V seznamu nálezových čísel se pod č. 255/90 uvádí jáma B, kterou nelze přesně identifikovat. Výplň je charakterizována jako kyprá, s popelem a zbytky dřeva, což připomíná vrstvu 103 vzniklou až po založení dřevěných staveb. Sondy ležící jižněji sektoru D/90 poskytly jen málo kvalitních informací o terénní situaci. V sektoru E/90 o rozměrech 5 × 2 m, odděleném od plochy D ponechaným blokem zeminy o šířce 1 m, bylo odkryto pozdně středověké zdivo, takže starší zvrstvení se dochovalo pouze ve východní části. Zde byly podle textu nálezové zprávy (Kohoutek 1992, 8, 9) rozlišeny pouze tři vrstvy zobrazené na řezu P12/90 (obr. 20: 1). Svrchní o síle kolem 15 cm (159) náležející podle keramiky horizontu I překrývala tmavohnědou uloženinu 160, jejíž báze se směrem k jihu zvedala. Tyto dvě mladohradištní uloženiny spočívaly již na vrstvě pravěké (161, odpovídá asi vrstvě 107). Pokles povrchu pravěkého souvrství, jehož exkavace zde nebyla zcela dokončena, je v souladu se situací v řezu P10b/90. Totéž zhruba platí i pro úroveň báze mladohradištní sekvence. V rámci mladohradištního souvrství zde ale nebyly rozlišeny vrstvy, které byly dokumentovány v blízkém profilu P10b/90 na západní straně sektoru B/90, zejména nebylo zachyceno popelovité a uhlíkaté souvrství nad vrstvou 105. Keramický soubor z vrstvy 159 obsahuje směs keramiky stupně MDH 2

kámen, kamenné zdi

jámy

dřevo

kůlové jamky

bloky ponechané zeminy

Obr. 19. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor C, srub 2. Vlevo nahoře zakresleno dodatečně nepřesně dokumentované topeniště (pec?) 917 v SV koutě srubu ve dvou variantách ; A - shluk jamek 672–681, B - jamky 664–671 (podle terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka, Marek Vlach a Lenka Zahradníková). Fig. 19. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector C. Log house 2. Top left: two variants of the position of additionally documented fireplace (stove?) 917 in the northeast corner of log house 2 ; A - post holes 672–681, B - post holes 664–671 (modified by Rudolf Procházka, Marek Vlach, and Lenka Zahradníková from field documentation).

29

kámen hnědá hlína s organickými zbytky štěrk vrcholný středověk

1

2

Obr. 20. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1 – sektor E, profil P12/90, vrstva 161 je pravěká, 160 raně středověká; 2 – profil P8/90; vyznačeny raně středověké vrstvy 167 a 168 (podle terénní dokumentace upravili Rudolf Procházka, Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 20. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1 – sector E, profile P12/90, prehistoric layer 161, early medieval layer 160; 2 – profile P8/90; early medieval layers 167 and 168 are highlighted (modified by Rudolf Procházka, Blanka Veselá, and Lenka Zahradníková from field documentation).

a vrcholně středověké, zatímco níže ležící vrstva 160 poskytla soubor datovatelný svými nejmladšími prvky, tedy zlomky okrajů hrnců se vzhůru vytaženými okraji s vnější výzdobou, do přelomu 12. a 13. století, pravděpodobně se staršími rezidui. Vzhledem k výrazně odlišnému rázu i poloze této uloženiny ve srovnání se souvrstvím v sousedním sektoru B/90 lze soudit, že jde o zahloubený objekt, který odstranil starší souvrství horizontu II. Jižněji při centrálním severojižním bloku byly podle celkového plánu položeny další dvě sondy (nově označeny G a H), o kterých však v textu nálezové zprávy chybí zmínka, půdorys sondy G (TD 32/80) zobrazuje jen blíže nedatované a výškově neukotvené útržky vrstev a jámu věteřovské kultury. Stavební firma odtěžila podle dvou řezů na severní straně zkoumané plochy asi 40–60 cm mladšího MDH souvrství. Bylo zakresleno jako homogenizovaná vrstva 168 v profilech P8/90 a P12/90 na severní straně sektorů A/90 a D/90, kterou překrývala uloženina 167, zřejmě s vysokou koncentrací organických makrozbytků (obr. 20: 2). Na základě keramických souborů získaných vzorkováním stěn výkopů na severní a východní (nedokumentováno) straně stavební jámy můžeme soudit, že vrstva 168 obsahuje keramiku stupně MDH 2 s přesahem do počátku 13. století (horizont I) soudě podle vně zdobených vytažených, resp. římsovitých okrajů hrnců.

30

2.3. Vztah nálezové situace a keramických celků Popsaná stratigrafická situace v ploše výzkumu č. p. 19 byla ověřována poznatky získanými vyhodnocením keramiky. Zásadní otázkou, kterou se podařilo řešit jen s určitou mírou pravděpodobnosti, představovalo odlišení uloženin vázaných na keramický mladohradištní stupeň 2 (dále MDH 2) s přítomností vzhůru vytažených okrajů (rámcově 2. polovina 11. a 12. století) a na stupeň 1 (dále MDH 1, závěr 10. a 1. polovina 11. století). Detailnější členění je vzhledem k metodě výzkumu vedoucí k silné terciární homogenizaci sotva možné. Pracovali jsme se soubory, které většinou měly jen volný vztah ke konkrétním události odrážejícím stratigrafickým jednotkám, zejména uloženinám; nejčastěji byla zaznamenána přibližná pozice vůči přítomným strukturám, např. topeništím nebo dřevěným konstrukcím. Soubory vznikaly v průběhu exkavace, jak se sáčky plnily nálezy v rámci určité uměle oddělené „mechanické“ vrstvy, ne vždy byly odlišovány nálezy z výplní zahloubených objektů. Situaci v sektoru A/90 ztěžuje skutečnost, že dokumentované řezy postrádají s největší pravděpodobností svrchní úroveň terénu, ze které byl zahájen plošný výzkum. Nad nejvyšší dokumentovanou úrovní

s dílčími uloženinami a dřevy destrukčního rázu (obr. 10: 2) se uvádí přítomnost organogenního sedimentu, který byl patrně již skrýván ručně (Kohoutek 1992, 10). Lze jej snad ztotožnit s vrstvou 167 v řezu P8/90 nad severní hranicí sektoru A/90, v profilech P10c/90, P5/90 a P12/90 (obr. 5: 2; 6: 2; 20: 1). Pokud jsme správně pochopili jeden údaj v seznamu nálezových čísel v nálezové zprávě (n. č. 53), pak nad zmíněnou nejvyšší úrovní byla preparována ještě jedna „mechanická“ vrstva nacházející se v hloubce 20–30 cm proti snížené úrovni, nicméně nad povrchem uvedených profilů v sektoru. Je pravděpodobné, že výzkum v sektoru A začal několik desítek centimetrů výše, než v ploše ležící jižněji. Tím a také poklesem raně středověkého a pravěkého terénu lze vysvětlit, proč se v souborech ze sektoru A objevuje keramika stupně MHD 2 (rámcově 2. poloviny 11. a 12. století, viz podrobněji níže) hlouběji než v sektorech B/90 a C/90. Relativně největší podíl keramiky ze stupně MDH 2 nacházíme v úrovni 0–20 cm v sektoru A/90, a to nejméně asi v šesti souborech, jen jediný ji asi postrádá. V hloubce 20–40 cm je poměr kolekcí s přítomností keramiky MDH 2 vůči souborům zařaditelným do stupně MDH 13 ještě 2 : 1 konečně v hloubce 40–60 cm je poměr obou stupňů vyrovnaný. Pro zjednodušení byly do stupně MDH 2 zařazeny všechy soubory s byť jen minimální přítomností vzhůru vytažených okrajů typických pro tuto vývojovou fázi. Je tudíž vysoce pravděpodobné, že alespoň topeniště 908 patří do horizontu I, který s keramikou stupně MDH 1 spojujeme. Obdobně lze uvažovat snad ještě v případě ohniště 909 a vrstev 120 a 121 v řezech P5/90 a P10c/90. Níže se nacházela takřka výlučně keramika MDH 1. Členité souvrství pod vrstvou 121 počínaje shora vrstvou 139, a tedy i srub 3 s vydřevenou cestou/podlahou, můžeme proto s jistotou zařadit do střední mladohradištní fáze (sídlištní horizont II). V sektoru D/90 bylo možné hodnotit relativně málo souborů, zejména ze svrchních úrovní. Z hloubky 0–20 cm pocházejí jen dva, oba zařaditelné do horizontu I, z hloubky 20–40 cm dva celky ze čtyř s podílem produkce stupně MDH 2. V citované nálezové zprávě se zde o odkryvu sedimentu s organickými zbytky nehovoří, snad zde již ve větší míře plošně nebyl přítomen (Kohoutek 1992, 2–7). Zemina v hloubce 40–60 cm náleží jednoznačně horizontu II s keramikou stupně MDH 1, byť velmi sporadická příměs mladší mladohradištní keramiky (stupeň MDH 2) se vyskytuje výjimečně i zde. Je to důležité opět pro datování srubu s otopnými zařízeními (zvl. pec 901) a souvrství přinejmenším od vrstvy 148 (139) níže do staršího mladohradištního stupně. V sektoru B/90 obsahuje silný podíl souborů zcela či s výrazným podílem keramiky stupně MDH 2 souvrství do hloubky 20 cm (asi 9 souborů) při zhruba vyrovnaném poměru s celky s keramikou MDH 1. V hloubce

20-40 cm, která již souvisí se srubem 2, již zcela převažují soubory s keramikou MDH 1 bez vytažených krajů stupně MDH 2 (v poměru 14 : 1 ke kolekcím s MDH 2). Do horizontu 2 lze tedy také zde zařadit 101 a s výhradou i 102. Totéž platí i pro úroveň 40–60 cm ojedinělými infiltracemi keramiky MDH 2. Velmi pravděpodobně můžeme v sektoru B/90 přisoudit horizontu I ohniště 904, 905 a 907 nad srubem 5. V sektoru C/90 je zřetelné, že v hloubce 0–20 cm převažují keramické soubory s prokazatelnou složkou keramiky MDH 2 (přibližně 6), reprezentovanou obvykle jedním nebo dvěma vzhůru vytaženými okraji. Např. soubor označený n. č. 334/90 obsahoval 12 jen jednoduše upravených okrajů a žádný vzhůru vytažený, což svědčí spíše o infiltraci mladšího prvku. Přitom v jediném dokumentovaném řezu P9/90 (východní stěna sektoru) je svrchní vrstva 101 zobrazena víceméně jako homogenní, byť v depresích zasahuje až do hloubky 60 cm. V hloubce 20–40 cm poměr souborů s keramikou MDH 1 ke kolekcím s příměsí MDH 2 činí 4 : 2, v hloubce 40–60 cm a níže se vyskytují jen soubory ze stupně MDH 1. Srubové konstrukce i výplně okolních prohlubní v úrovni zde přítomných dřev lze tudíž spojit s horizontem II. Lze tedy shrnout, že méně členité (vyjma prostoru topenišť) vrstvy 100, 101 (120, 121), případně nerozpoznané zásahy v nich, mohou spadat do horizontu I s keramikou stupně MDH 2; s větší pravděpodobností to lze říci o pozůstatcích nejmladších otopných zařízení v sektorech A/90 a B/90. V rámci úsilí o absolutní datování nelze opomenout ani mince (obr. 46: 1–3). V sektoru B/90 se našlo pět mincí, z nichž tři byly bezpečně a dvě se značnou pravděpodobností určeny jako tzv. křížové denáry typu Dannenberg 1329 / Gumowski I, podtyp 375, případně 378, nebo Kilger KN4 datovatelné nejpozději do sklonku 10. století (podrobně Procházka et al. 2007). Původně jsme je spojovali s destrukcí pece 902. Je vysoce pravděpodobné, že jde o rozptýlený celek uložený (ztracený) současně. V údajích, které máme k dispozici o jejich poloze, však existují těžko překonatelné rozpory. Podle popisků na sáčcích byly dva denáry v hloubce 75–80 cm, po jednom 75 cm a 80–90 cm; v případě pátého nebyla hloubka uvedena. Ovšem podle nálezových čísel se mělo jednat o hloubky 0–20 cm, 20–30 cm (2 mince), 50 cm, v posledním případě mělo jít o „tmavou organickou vrstvu pod pecí“. Značně neurčité jsou také výpovědi pracovníků R. Skopala, P. Rutara i samotného J. Kohoutka. Snad lze uvažovat o spojitosti s pecí 903, J. Kohoutek čtyři mince údajně spojoval se základovým žlabem trámů objektu kolem pece 902. Zdá se pravděpodobnější, že přiřazení k nálezovým číslům není spolehlivé, spíše se snad lze řídit hloubkami uvedenými na sáčcích. Ani v tomto případě není situace jednoduchá. Taková hloubka byla uvedena na plánech/náčrtech zobrazujících úroveň pecí 906 a 903. Mince tedy mohly být ztraceny ve spodní úrovni horizontu II.

3 Druhá polovina či spíše sklonek 10. až polovina 11. století.

31

2.4. Shrnutí nálezové situace v č. p. 19 Lze souhlasit s názorem vedoucího výzkumu, že na odkryté ploše se setkáváme se třemi horizonty raně středověkého osídlení (čtvrtý je pravěký). Nejstarší (horizont III) reprezentuje v celé ploše zjištěná vrstva 105 (nejde-li o uloženinu původně pravěkou) a do ní zapuštěné jámy 500, 507, kůlové jamky 511–527 (sektor A/90), snad i jámy 503–506 v sektoru C/90, 508 (sektor B/90), 509, 510 (sektor D/90), vrstvu 106 a snad část jamek kolem vrstvy, patrně záměrné úpravy povrchu 106 v sektoru B/90, která zde spolu s řadou většinou neuspořádaných kolíků (540–564, 683) tvoří určitý předěl. Ostrou hranici mezi horizonty však vytyčit nelze. Výše ležící základy topenišť 903 a 906, která asi souvisela s nezjištěnými stavbami, jsme zařadili do horizontu II. Horizont II představuje výrazný nárůst dokladů osídlení, v jejichž rámci vynikají dřevěné srubové stavby. Vyjma srubu 1 na severozápadním okraji (sektor D/90) se všechny nacházely ve východní části plochy; jejich pokračování na západě nebylo zjištěno patrně vzhledem k narušení mladšími zásahy. Ani jedna z nich nebyla prozkoumána v úplnosti, neznáme tudíž rozměry, podle srubu 2 by šlo o nejméně 4 × 4 m. Obdobně se jeví i srub 3 s jednou cele známou stranou o délce 4,5 m. Nejasnosti přetrvávají i v dalším vybavení. Srub 3 byl (zčásti?) vybaven dřevěnou podlahou, která souvisela s cestou při západní stěně. V jihovýchodním koutu srubu 1 a v obdobném místě v rámci srubu 3 stály kamenné pece, pec či kameny vyložené ohniště stálo také v severovýchodním koutě srubu 2. V sektoru B/90 mezi sruby 2 a 3 v sektorech A/90 a B/90 se na povrchu vrstvy 110 začal rozvíjet sled pyrotechnologických zařízení – nejdříve vymazané topeniště 906 a kamenná pec 903, následně o něco výše byla založena také kamenná pec 902 v rámci patrně dvouprostorové stavby o šířce 2 m a délce snad nejméně 4 m. V sektoru C/90 doprovázely srub 2 vně nehluboké deprese, v nichž se nacházela dřeva orientovaná SV–JZ a SZ–JV. Funkce těchto útvarů zůstává nejasná. Pokud jsou zde nivelety povrchu dochovaných dřevěných pozůstatků správné, tento srub byl založen poměrně vysoko – až 40 cm nad vrstvou 105 v řezu P9/90, kde však je vůči řezu P10a/90 na opačné straně sektoru zřejmě zachycen pokles terénu vně srubu 2. Zde velmi postrádáme příčný řez mezi profily P10/90 a P9/90, tedy ve směru SZ–JV. Skupinky kolíků zachycené v několika úrovních lze v některých případech považovat za úseky stěn hospodářských objektů, častěji jde o části neurčitelných zařízení či vybavení uvnitř srubových staveb. Vrstva

Profil /90

100 101 102 103 104 105

P5, P6, P7 P6, P7 P6, P7 P6, P7, P10b P6, P7 P1, P3, P4, P6, P7 P6, P7

106 107 108

32

P1, P3, P4, P6, P7, P9 P1, P3, P4, P6, P7, P9

Sektor/90 B B B B B B B B

Bohužel postrádáme analýzu stavebního materiálu dřevěných objektů, J. Kohoutek pouze podle určení Emanuela Opravila uvádí, že sruby byly z dubu a na cesty/podlahy byla použita také jedle (Kohoutek 1995, 191). Sruby v č. p. 8 poskytly různorodější materiál, kdy z dubu byly především podlahy. Možná to souvisí s jejich hospodářskou funkcí (chlévy?; Procházka 2017a, 122). Zatímco na konstrukční prvky dřevozemních hradeb byl obecně preferován dub, raně středověká zástavba bývala po stránce dřevin různorodější (např. Procházka 2009, 271; Boháčová 2011, 379–380, 390). Následně se terén zvyšoval popelovitým a uhlíkatým souvrstvím (103, 124, 125, 139, 140, 142, 148, 149), ojediněle výrazně organického rázu (vrstva 127 mezi podlahami v sektoru A/90), v sektorech A/90 a B/90 nadále prokládaným otopnými zařízeními v několika subfázích, jejichž vztah k případným stavbám zůstal neobjasněn. V sektoru A/90 příslušelo k srubu 3 ohniště 914, v blízké stratigrafické pozici se nacházelo pravděpodobně také topeniště 912, které ovšem proklesává do jámy 507. Výše umístěné relikty v hloubi sektoru ve sledu 911 J 913 J 910 J 909 J 908 byly mladší než zjištěné dřevěné konstrukce, nelze však vyloučit jejich obnovování ve vyšších úrovních. V sektoru B/90 byla pec 902 v rámci srubu 5 vystřídána topeništi 904 a 905 a sled ukončila pec 907. Ani tyto relikty již nedoprovázely pozůstatky dalších staveb. S nejmladšími topeništi 908, 904, 905, 907 už souvisí problematika rozvoje osídlení horizontu I. Bohužel se díky zvolené metodě výzkumu nepodařilo aktivity nejmladší etapy raného středověku dobře odlišit. Také lze uvažovat o nejvyšší dokumentované úrovni v sektoru A/90 (obr. 10: 2), případně o nejmladších dřevech v sektoru B/90. Keramika mladšího MDH stupně se nejvíce vyskytovala v relativních hloubkách 0–20 cm od povrchu sníženého terénu. V sektoru A/90 s největší mocností raně středověkého souvrství se MDH soubory mladšího stupně objevovaly v hloubce 20–40 cm (jinde jde spíše o intruze z proklesávajících mladších uloženin). Svrchní část raně středověkého souvrství měla vyjma sektoru B/90 vcelku homogenní ráz většinou s dvojicí hlavních vrstev (100, 101, 102, 120, 121). Ovšem úplně jednoznačně nelze s mladším stupněm vývoje MDH keramiky spojit žádný celek, protože i v hloubce 0–20 cm se ve všech sektorech setkáváme se soubory odpovídajícími stupni MDH 1. Můžeme tedy zařadit do doby po polovině 11. století nejsvrchnější část souvrství, lze ale také připustit původ z nerozpoznaných zahloubenin.

Popis Zvětralé podloží, skála Tmavě šedá popelovitá silně promísená uhlíky s drobnými kameny Písčitojílovitá, žlutošedá, kompaktní, ostře oddělená Tmavě šedá s popelem a uhlíky, podobná č. 101, ale silné vrstvy uhlíků Recentní hlinitá navážka Tmavě hnědošedá hlinitá s neostrým přechodem do vrstvy 107/8, obsahuje uhlíky a drobné kameny Úprava ze světle zelenošedého jílu promíseného pískem, popelem a množstvím drobného kamení Tmavě hlinitá v horní části promísená bílými vápennými zrnky a drobnými zrnky mazanice Černá hlinitá s ojedinělými kameny, pravěk

Nad

Pod

Horizont

108 101 102, 139 103, 106

102 103 105, 110 101 107, 111

I? I-II II III

110

105

II

106

108

III–IV

107

100

IV

Vrstva

Profil /90

Sektor/90

Popis

109

P6, P7

B

110

P6, P7, P9

B

111 112 113 114 115 116 117 119 120

P10b P9 P9 P9 P9 P9 P9 P5 P1, P4, P5, P9, P10c P1, P4, P5, P10b, P10c P5 P5 P5 P5 P5

B C C C C C C A A, D

Množství popelovitých vrstviček s ohništěm, ostře odděleno od spodní vrstvy 110/5 Tmavě hnědošedá a hnědošedá s uhlíky-podle textu NZ se zbytky dřev? Tmavě šedá hlinitá s výraznými proplásty uhlíků, výplň deprese 500 Středně šedá (?) Hnědá mazlavá (asi organická příměs) Horní část popelovito-uhlíkatého souvrství Střední část popelovito-uhlíkatého souvrství Zelený jíl Spodní světlá část popelovitého souvrství, deprese ve V části Jílovitá ploška Černohnědá kyprá hlinitá s uhlíky

A, D

Světle šedá popelovitá s uhlíky

C A A A C A A A A A A A A A A A A A

140 141 142

P4, P5 P5 P5 P5 P5 P5 P5 P5 P5 P5 P5 P5 P4, P5, P10b, c P4, P10c P4 P4

Tenká uhlíková, místy se zbytky tenkých desek Tmavá hlinitá s uhlíky Šedohnědá hlinitá s uhlíky Popelovitá Tenká uhlíková, místy se zbytky tenkých desek; kruhovitá plocha popela o průměru SV–JZ 115 cm Hnědá vrstva organické hmoty Tmavá hlinitá s uhlíky Popelovitá – topeniště? Tmavá jílovitá Šedá jílovitá s různou příměsí Uhlíky rozptýlené Skalnaté podloží Hutná jílovitá tmavá (zelenavý nádech) Vrstvička uhlíků, totožná s122? Šedá hlína s popelem a uhlíky Šedá hlína s popelem a uhlíky Šedá hlína s popelem a uhlíky Šedá hlína s popelem a uhlíky?

143 144 145 146 147 148 149 150 151 152 153 154 155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169

P4 P10c P1, P3 P1, P2, P3 P1, P2, P3 P1, P3 P2, P3 P3 P3 P3 P3 P3 P1, P3 P5 P7, P10b P5 P12 P12 P12 P8, P11 P8, P11 P8 P8, P12 P8, P11 P8, P11 P8 P10c

A A D D D D D D D D D D D A B A E E E D A A A, D A, D A, D A, D A

121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138 139

A A A

Šedá hlína s popelem, více dílčích vrstviček Šedá hlína, silně příměs organiky Žluté hlíny, popelovité vrstvy, okraje topenišť –souvrství jižně topenišť 911 a 912 Výplň jámy 507; odpovídá souboru vrstev 130–134 v P5 Výplň jámy 508 Výplň jámy 509 nepopsána Hnědá tenká vrstva? Horní část uhlíkatá Zčásti uhlíkatá, souvisí s vrstvou 155 Silně uhlíkatá Výplň 510, souvisí se 145? Žlutošedá, na bázi hnědé a uhlíkaté vrstvičky Tmavě šedá Tmavší než 153 Tmavá, silně uhlíkatá, souvisí se 149 Destrukce výmazů? Červenohnědá? Tmavě šedá, asi totožná se 139 Žlutá hlína ? Tmavě hnědá hlína Šedá hlína Navážka novověká Vrstva z 15. stol. Maltová drť Vrstva z 13.–14. století Vrstva štěrku Dřevitá vrstva Vrstva z 12. století Organický materiál?

Nad

Pod

Horizont

103

110

II

109, 114

106, 117

II

105 120 112 113 114 115 115, 110 119, 146

500 113 114 115 116 117 105 120 113, 121, 139

III II II II II III II I I–II

120

123

II

121, 138 122, 910 913, 125 913 158

123, 910 913 126 124 127

II II II II 2

128 127, 507? 912 127 130 131 108 132 138 135 908 122 121

125 127 131 132 134 507 136 908 909 909 103, 140, 151, 913 141 142 129

II II II II II II II II II II II II

507 508 509 147 120 140 150 151 510 105 120? 152 145 911 110 126 160 161

III III II I? I? II II II II II II II II II II II II II II Nov. PS PS VS VS? II I? II

139 140 141 127 105 140 146 120 140 149 150 154 154 153 153, 154 123 103 124 158 160 162 163 164 165 166 167 146

164 165 166 167 168 120

II II II

Tab. 1. Přerov Horní náměstí č. p. 19. Vrstvy. PS – pozdní středověk; VS – vrcholný středověk. Tab. 1. Přerov, Horní náměstí no. 19. Deposits. PS – Late Middle Ages; VS – High Middle Ages.

33

Č. jámy

Sektor /90

Profil /90

Výplň

Popis

Rozměry/cm

500

B

P10a, c

111, 103

Mísovitý tvar v řezu.

501 502

C B

P6a

112, 113-115 118

503

C

P 16

101, 112, 113-115

504

C

P9

112-114

Lalokovitý tvar; 1 Kůlová jáma, svislá, spodek hrotitý, stěny téměř svislé Nepravidelný oblý půdorys, na S odstupňovaná báze v úrovni vrstvy 114b; Přirozená deprese? Nepravidelný lalok. Přirozená deprese?

Osa S–J 250, Z–V nejméně 150; hl. 60 Z–V 130, S–J 100; nejméně 10; hl. ? Ø 13; hl. 35

505

C

P9

105

506

C

P6, P7, P16

106

507 508 509

A A D

P4, P5 P10c P1, P3

130, 131,132 147, 146 145, 155

510

D

P3

151

511 512 513 514 515 516 517 518 519 520 521 522 523 524 525 526 527 528 529 530 531 532 533 534 535 536 537 538 539 540 541 542 543 544 545 546 547 548 549 550 551 552 553 556 558 559 560 562 563 566

A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A u sekt. A B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B

-

34

P11

Ovál, mísovitý řez; tvoří patrně soujámí s 506 přirozená deprese? Oválovitý půd., mísovitý řez. Přirozená deprese? Stěny stř. šikmé, dno zhruba rovné, Ovál, nepravidelné mísovité dno Žlab SSZ–JVV, svislé stěny, mísovité dno Známe jen S stěnu, stř. šikmá, mísovitý tvar; spíše deprese Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Půdorys rovnostranného trojúhelníka Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Čtvercový půd. Půd. rovnoramenného trojúhelníka Půdorys čtyřúhelníka Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Zachycena jen v řezu Podkovovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhový půd. Půd. kruhovitý Půd. čtyřúhelníka Půd. čtyřúhelníka Půd. čtyřúhelníka Půd. lichoběžníka, Půd rovnoram. trojúhelníka Kapkovitý tvar Oválný půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Ovál. půd. Půd. nepravidelný Půd. nepravidelný Půd. kruhovitý Kruhovitý půd. Nepravid. kruhovitý půd. Kruhovitý půdorys Kruhovitý půd.

Osa SV–JZ 150, SZ–JZ nejméně 120; hl. 32

Horizont III II II III?

Osa S –J –180, Z–V nejméně 160; hl. 55 Osa SZ–JV120, SZ–JV nejméně 50

II–III

Osa S–J 140, Z–V 110, hl. 22

II–III

Ø 32, hl. až 90 230×150, hl. 20

II–III

Š. 50–80, d.˃1,9, hl. 45

III III III

d.˃1,8, hl. 80

III

Ø 8; hl. nezjištěna Ø 6; hl. nezjištěna Ø7; hl. nezjištěna Ø6; hl. nezjištěna Ø6; hl. nezjištěna Ø5; hl. nezjištěna Ø7; hl. nezjištěna Ø8; hl. nezjištěna Ø5; hl. nezjištěna Ø4; hl. nezjištěna Ø3; hl. nezjištěna Ø4; hl. nezjištěna Ø4; hl. nezjištěna Ø4; hl. nezjištěna Ø5; hl. nezjištěna Ø4; hl. nezjištěna D. strany 6, hl. nezjištěna Ø 7; hl. nezjištěna Ø 6; hl. nezjištěna Ø 5; hl. nezjištěna Ø 6, hl. nezjištěna Ø 7, hl. nezjištěna D. strany 8; hl. nezjištěna d. stran 12 a 8 D. stran 5–8, hl. nezjištěna Ø 6, hl. nezjištěna; Ø 5, hl. nezjištěna Osy 6 a 4, hl. nezjištěna D. 220, hl. 78 Osy 8 a 7; hl. nezjištěna Ø8–9; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 8; hl. nezjištěna Strany 2–3 –hl. nezjištěna Strany 2–2,5; hl. nezjištěna Strany 2–2,5; hl. nezjištěna Strany 2–2,5, hl. nezjištěna Strana 4; hl. nezjištěna Osy 7 a 6; hl. nezjištěna Osy 9/16 a 6/14; hl. nezjištěna Ø 8; hl. nezjištěna Ø 8, hl. nezjištěna Osy12 a 8; hl. nezjištěna Osy 6a 4,5; hl. nezjištěna Ø 3, hl. nezjištěna Ø 3, hl. nezjištěna Ø 4, hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 8; hl. nezjištěna Ø 7; hl. nezjištěna

II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II II II II II II II II II-III II–III II–III II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II

Č. jámy

Sektor /90

567 568 569 570 571 572 573 574 575 576 577 578 579 581 582 583 584 585 586 587 588 589 590 591 592 593 594 595 596 597 598 592 593 594 595 596 597 598 599 601 602 603 604 605 606 607 608 609 610 611 612 613 614 615 616 617 618 619 620 621 622 623 624 625 626 627 628

B B B B B B B B B B C C C A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A A B B B B B B B B B B B B B B B B

Profil /90

Výplň

Popis

Rozměry/cm

Kruhovitý půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Kruhovitý půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Oválný půd. Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý

Ø 8; hl. nezjištěna Osy 10 a 9; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 2,5; hl. nezjištěna Ø 2,5; hl. nezjištěna Ø 2,3; hl. nezjištěna Ø 2,3; hl. nezjištěna Ø 2,2; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 8; hl. nezjištěna Ø 6; hl. nezjištěna Ø 5; hl. nezjištěna Osy 8 a 6; hl. nezjištěna Osy 10 a 9; hl. nezjištěna Osy 4 a 3; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Osy 11 a 10; hl. nezjištěna Osy 4 a 5; hl. nezjištěna Osy 4 a 5; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Osy 4 a 3; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Osy 4 a 3; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Osy 4 a 6; hl. nezjištěna Osy 6 a 4; hl. nezjištěna Osy 4 a 2; hl. nezjištěna Osy 4,5 a 3; hl. nezjištěna Osy 6 a 3; hl. nezjištěna Osy 4 a 3; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Osy 6 a 4; hl. nezjištěna Osy 4,5 a 3; hl. nezjištěna Osy 4,5 a 4; hl. nezjištěna Osy 5 a 4; hl. nezjištěna Ø 4,5; hl. nezjištěna Osy 6 a 5; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Osy 4,5 a 3; hl. nezjištěna Osy 4,5 a 4; hl. nezjištěna Osy 5 a 4; hl. nezjištěna Ø 4,5; hl. nezjištěna Osy 6 a 5; hl. nezjištěna Ø 5; hl. nezjištěna Osy 3, 2; hl. nezjištěna Osy 3, 2; hl. nezjištěna 5×4; hl. nezjištěna 5×4; hl. nezjištěna 4×2; hl. nezjištěna 3×2; hl. nezjištěna 6×5; hl. nezjištěna 5×3; hl. nezjištěna 4×3; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 5; hl. nezjištěna Ø 5; hl. nezjištěna

Horizont II II II II 2 II II II II II II II II II II II II II II II II II II 2 II II II II II II II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II–III II II II II II II II II II II II II II II II

35

Č. jámy

Sektor /90

629 630 631 632 633 634 635 636 637 638 639 640 641 642 643 644 645 646 647 648 649 650 651 652 653 654 656 657 658 659 660 661 662 663 664 665 666 667 668 669 670 671 672 673 674 675 676 677 678 679 680 681 682 684 685 686 687 688 689 690 691 692

B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B A A C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C C B B B B B B B B B

Profil /90

Výplň

Popis

Rozměry/cm

Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. oválný Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. oválný Půd. oválný Půd. oválný Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Trojúhelníkový půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Kruhovitý půd. Půd.kruhovitý Půd. oválný Půd. oválný Půd. oválný Půd. kruhovitý Půd. oválný Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý Půd. kruhovitý

Ø 6; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 3,5; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Osy 4 a 2; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 8; hl. nezjištěna Ø 6; hl. nezjištěna Osy 12 a 8; hl. nezjištěna Osy 12 a 10; hl. nezjištěna Osy 12 a 10; hl. nezjištěna Ø 14; hl. nezjištěna Ø 8, hl. nezjištěna Ø 8, hl. nezjištěna Strany 5; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Ø 2,5; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2;hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Ø 3; hl. nezjištěna Osy 2 a 1; hl. nezjištěna Osy 3 a 2; hl. nezjištěna Osy 2,5 a 0,8; hl. nezjištěna Ø 2; hl. nezjištěna Osy 2 a 1,5; hl. nezjištěna Ø 6; hl. nezjištěna Ø 6; hl. nezjištěna Ø 4; hl. nezjištěna

Tab. 2. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Sídlištní jámy. D. – délka, hl. – hloubka. Tab. 2. Přerov, Horní náměstí No. 19. Pits. D. – length, hl. – depth.

36

Horizont II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II II

Č. konstrukce 900

Profil/90

Sektor/90 D

902

B

903

B

904

B

905

B

906

B

907

B

908

P5

A

909 910 911

P5 P5 P5

A A A

912 913 914

P5 P5, P13

A A A

915 916 917

P3

D D C

Popis, rozměry (cm) Z kamenů o d. až 50 cm; čtvercový půdorys, 220 × 200 cm (vně), tl. Z stěny 80 cm; topeniště 50×80, z plochých kamenů; vně snad obložena 20–25 cm silným jílovitým omazem Kamenná pec snad pravoúhlého tvaru, vně až 180×160, vnitřní plocha snad nejméně 170×80–90, obvodové zídky dochovány na V a S do v. 30 a 55; v rámci srubu 5 Pec obložená ze tří stran kameny, vně 170×120, uvnitř oválná kra vypálené hlíny 75×60 (nebo kruh o Ø 80–90) Kruhovitý jílovitý výmaz o Ø 80–90, pokrytý vrstvou popela, obložen kameny Protáhlý hliněný výmaz pokrytý popelem, nepravidelně a nesouvisle obložený kameny, celkové rozměry asi 90×80 Kra vypálené hlíny oválného tvaru o osách SSV-JJZ 160×80. Do S části zapuštěny asi druhotně drobné kůlové jamky č. 622–635 Pec? Výmaz dokumentován neúplně, nepravidelný tvar o osách 104 a 94 Kruhovitý půdorys plochy vyložené kameny (d. většinou do 15, ojediněle i 40; Ø 60; vně omaz o tl. 25. Kamenné obložení o vnějších rozměrech kolem 140×120 Snad výmaz vypálený o š. 100, tl. 5; nejisté, zda jde o ohniště Obdobná konstrukce jako 908 – plocha vyložená kameny, jílovitý plášť Čočka popela orientovaná S–J, o d. 120, tl. 15–20, pod ní jílový výmaz. S od ohniště- vrstva popela o d. 130, tl. 15–20 Jen v řezu, výmaz o Ø asi 70, tl. 8., na bázi několik drobných kamenů Výmaz, zčásti snad rozvlečený o Ø 160, tl. až 8 Pec v JZ koutě srubu 3 (mladší fáze), jílový výmaz podél Z stěny o rozměrech 80×60, na něm vrstva popela o tl. 5, překračující výmaz směrem k SV Zeď Snad výmaz pece v srubu 1, osa Z–V min. 80, osa S–J – 50 Plocha vyložená kameny 170×130 uprostřed volná ploška 60×50

Nad 168

Pod ?

Horizont II

120/101, 907

903

II

902

106

I?

101

902

I-II

907

902

II

902

103

II I?

136

D42, 904, 905 137

137 138 156

138 123 124

I–II II II

124 123 ?

129 124 ?

II II II

? ? ?

146 ? ?

PS-Nov? II II

I

Tab. 3. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Otopná zařízení a zdi. Hl. – hloubka, PS–NOV – pozdní středověk – novověk; tl. – tlouštka, vr. – vrstva. Tab. 3. Přerov, Horní náměstí, No. 19. Fireplaces, ovens and masonry. Hl. –depth, PS–NOV – Late Middle Ages – Early Modern; tl. – thickness; vr – deposit.

2.5. Nálezová situace – rekonstrukce časoprostorového vývoje osídlení v ploše č. p. 20 Zkoumaná plocha v č. p. 20 byla členěna do devíti sektorů (obr. 3, 21). V ploše domu č. p. 19 byl souběžně s výzkumem č. p. 20 umístěn pouze sektor A/98, který se nachází na úrovni sektoru C/90 sezóny z roku 1990. V jižní části plochy, zkoumané sadou souběžně položených sektorů (sond) A/98 – E/98 oddělených kontrolními bloky, tvoří základ souvrství skalní podloží, které stoupá ve směru V–Z. Na jižní straně sektorů C/98 – E/98 jde o nivelety 217,92 m n. m. – 219,28 m n. m., na severu 218,05 m n. m. a 219,15 m n. m., rozdíl tedy činí až 1,36 m (obr. 21). Na severním okraji plochy v sektoru SP I/98 podloží také stoupá k východu (217,23 m n. m. – 217,54 m n. m.), změřené hodnoty dokumentují také zatím malou strmost svahu směrem k severu (rozdíl mezi sektory C/98 a SP I/98 dosahuje 72 cm). Vzestup byl patrný již v ploše domu č. p. 19, celkově je úroveň podloží v sektorech C/1990 a D/1990 v č. p. 19 asi o 40–50 cm nižší než v sektorech C/98 a SP I/98. Soudě podle dochované dokumentace, neutvořila se v sektorech A/98, C/98, D/98 věteřovská vrstva. V sektoru C/98 byla do skály zahloubena jáma 508 s nálezy této kultury (obr. 21, 23). Severněji v sektoru F/98 se dochovala souvislá vrstva věteřovské kultury 120, ve skalním podloží zde bylo vypreparováno pět soudobých jamek (obr. 25). V severní části v sektoru SP I/98 byl zachycen

jen fragment snad eneolitické vrstvy 151, čtyři věteřovské jámy byly zapuštěny do skalního podloží (501, 503, 504 a 513), dva výkopy jsou pravděpodobně středohradištní (509; 510; obr. 28: 1, 2). Podloží klesá k jihu poměrně mírně; rozdíl mezi výškami na jižním okraji sektoru C/98 a na severním okraji sektoru SP I/98 je menší než 1,1 m, disponujeme však málo daty ze střední a severní části plochy. V sektoru SP I/98 navíc podloží klesá od západu k východu – v úseku o délce asi 1,4 m jde o asi 30 cm. Vývoj raně středověkého osídlení bylo možné rozdělit také na 3 horizonty: I – s keramikou MDH 2, II – s keramikou MDH 1 a minimálně zastoupený horizont III s keramikou středohradištního rázu. Horizont IV zahrnuje obdobně jako v č. p. 19 homogenizované pravěké souvrství. V nejzápadnějším sektoru E/98 (řezy P14/98, P15/98) se na nerovném skalním podloží dochovala vrstva 122, kterou porušovala zeď 905 (obr. 21, 22, 23: 1). Výše ležela nepříliš časově vzdálená vrstva 118, která podle dostupné dokumentace i názoru vedoucích výzkumů tuto zeď překrývala (profily P14/98, P15/98). Obě uloženiny náleží do staršího MDH stupně, byť v nálezových souborech obou uloženin se vyskytl jeden vzhůru vytažený okraj. V jižním úseku řezu P14/98 byla na povrchu vrstvy 118 dokumentována vrstva 110 pravděpodobně ještě mladohradištního stáří (obr. 22: 1). Výše se nacházelo souvrství datovatelné do 15. a následujících staletí. V severní části řezu byla vrstva 118 odstraněna zásahem 506 z téže doby. Vzhledem k mladším narušením se také v severní stěně (P16/98) dochovala jen vrstva 122, v jižní

37

kámen, kamenné zdi jámy

Obr. 21. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Nálezová situace v sektorech A/98 – F/98, vesměs v úrovni podloží. V sektorech sektoru F/98 zachycen kostrový hrob. Mladohradištnímu období náleží sloupové jamky 514–516 a jámy 518 a 519, jakož zeď 905 v sektorech D/98 a E/98 (podle Čižmář, Kohoutek 1999a; 1999b upravil Marek Vlach). Fig. 21. Přerov, Horní náměstí no. 20. Early medieval features in sectors A/98 – F/98, mostly at bedrock level: inhumation 1 in sector F/98, Late Hillfort post holes 514–516, pits 518 and 519, and wall 905 in sectors D/98 and E/98 (modified by Marek Vlach from Čižmář, Kohoutek 1999a; 1999b).

stěně (P17/98) chyběla vzhledem ke zničení mladší jámou 507. V jihozápadním koutě sektoru zeď 905 končila, její okraje se ještě projevily v jižním řezu P17/98. Dále západněji byla asi také poničena výkopem 507. Zdivo 905 pokračovalo k východu při jižním okraji sousedního sektoru D/98 (řezy P11/98, P12/98; obr. 23: 1). Vrstva 118 (horizont II), překrytá vrstvami 110 (horizont I) a 108 (max. 219,60 m n. m., min. 219,32 m n. m.), leží stratigraficky pod zdí 905 a na výplni 155 jámy 518. Tento výkop, porušující v nepatrné míře dochovanou jamku 521 (výplň 120), byl zapuštěn do níže umístěné uloženiny 122, která však překrývá ještě vrstvu 156 (výplň jámy 519). Stratigraficky by mělo jít ještě o stupeň MDH 1, ovšem ve výplni 156 se měl nacházet jeden vzhůru vytažený okraj a dokonce i jeden fragment datovatelný do vrcholného středověku. Zde je určující stratigrafická pozice, podporovaná naprostou většinou keramiky staršího MDH stupně. Vrstva 110 je z hlediska nálezů nejasného stáří, neboť kromě pozdně středověké keramiky obsahuje produkci staršího MDH stupně. Vyšší uloženina 108 poskytla bohatý soubor mladšího MDH stupně spolu se zlomky římsovitých okrajů, zařaditelných již do století třináctého, a fragment

38

loštického poháru, nejspíše z 15. století. Pro její datování je však klíčová pozice v řezu P11/98 (východní stěna sektoru D/98, obr. 23: 2), kde překrývá obvodovou zeď 906 suterénu datovaného s mincemi z let 1426–1452 (Čižmář, Kohoutek 1999b, 153; mince určil M. Chumchal). Jde pravděpodobně o přemístěnou mladohradištní uloženinu, tedy až o záležitost nejdříve 2. poloviny 15. století. K samotné zdi 905 lze říci ještě následující. Byla sledována v sektorech E/98 a D/98 v celkové délce 4,15 m, končila někde v kontrolním bloku mezi sektory C/98 a D/98 (obr. 21, 22: 1, 23: 2, 24: 1–3). Byla orientována zhruba západovýchodně, přičemž v sektoru E/98 tvořila nároží s kolmým pokračováním k jihu až jihojihozápadu. Dochovala se do výšky až 30 cm. Sestávala z lomových kamenů značné velikosti (o délce až 40–50 cm) spojených jílem. Základ spočíval přímo na skalnatém podloží. Pokud byla nálezová situace správně dokumentována, konstrukce ztratila funkci po nedlouhé existenci. Porušovala totiž vrstvu 122 a sama byla překryta uloženinou 118, přičemž obě náležely do staršího MDH stupně. Pokračování zdi dále východním směrem je nejasné vzhledem k výrazným narušením starších uloženin pozdně

1

kámen, kamenné zdi

2

raně středověké vrstvy

Obr. 22. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. 1 – sektor E/98. 2 – řez P14/98, 3 – řez P15/98; raně středověké vrstvy šedě (podle Čižmář, Kohoutek 1999a upravily Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 22. Přerov, Horní náměstí no. 20. 1 – sector E/98, 2 – section P14/98, 3 – section P15/98; grey colour: early medieval layers (modified by Blanka Veselá and Lenka Zahradníková from Čižmář, Kohoutek 1999a).

středověkou stavbou. Charakter pojiva nevylučuje, že zde máme co do činění s podezdívkou dřevěné stavby, každopádně jde o výjimečný nález naznačující možnost výkladu směrem k vyššímu sociálnímu prostředí. Raně středověký terén zde byl silně narušen podsklepenou pozdně středověkou stavbou (v sektoru C/98 v řezu P10/98 počínaje vrstvou 139–121c výše, v řezu P8/98 jde o zeď 912, obr. 21). Starší vrstvy byly dokumentovány v krátkém úseku za zdí 912 na severovýchodě (řez P8/98 v nálezové zprávě Čižmář, Kohoutek 1999a, obr. 9), kde na bázi se nacházela věteřovská vrstva 145, překrytá mladohradištními uloženinami 149 a 140. Jejich pozice odpovídá raně mladohradištním uloženinám 118 a 122 v řezech D/98 a E/98, ovšem z vrstvy 149 se nedochovaly nálezy. Vrstva 140 i keramikou odpovídá vrstvě 118, patří do staršího MDH stupně (povrch kolem 218,60 m n. m.). V západním řezu P10/98 sektoru C/98 překrývá jámu 508 (s věteřovskou keramikou ve výplni č. 147 a 146) dvojice vrstev 140 a 141 také mladohradištního stáří (povrch 218,54 m n. m.; obr. 23: 2). Vrstva 141 nepochybně odpovídá uloženině 149. Přitom vrstva 140 je raně mladohradištní a lze ji synchronizovat s vrstvou

122, vrstva 149 postrádá nálezy, ve vrstvě 141 se sice vyskytl jeden fragment datovatelný až do 13. století a jeden zesílený okraj spíše typický pro stupeň MDH 2, avšak jde patrně o infiltraci do raně mladohradištního souboru. O terénní situaci v sousedním sektoru B /98 chybí v nálezové zprávě zmínka, také postrádáme terénní dokumentaci. V sektoru A (I?) již na parcele domu č. p. 19 máme sice k dispozici dokumentaci východní, západní a jižní stěny, raně středověké situace zde však nebyly doloženy. Celé souvrství o mocnosti kolem 2 m obsahuje vyjma vrstvy 164 (bez nálezů) keramiku rámcově z 15. století. Níže se nacházející již nezkoumaná vrstva 166 nálezy neposkytla (povrch na niveletě 218,7 m n. m). Situaci severněji ležících sektorů F/98 – H/98, SP I/98 a SP II/98 zobrazuje ještě torzovitější dokumentace. Souvislá věteřovská vrstva 120 byla dokumentována v jižní stěně sektoru F/98, bezprostředně za ponechaným blokem zeminy na severu navazujícím na sektory A98 – E/98 (profil P13/98, obr. 25). Dosahovala zde relativně největší mocnosti (asi 20–25 cm). Vykazovala mírný pokles směrem na západ (povrch

39

1

Obr. 23. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. 1 – sektor C/98, řez P10/98; 2 – sektor D/98, spojené profily P11/98, P12/98, P18/98; raně středověké vrstvy šedě (podle Čižmář, Kohoutek 1999a upravili Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 23. Přerov, Horní náměstí no. 20. 1 – sector C/98, section P10/98; 2 – section D/98, connected sections P11/98, P12/98 and P18/98; grey colour: early medieval layers (modified by Blanka Veselá and Lenka Zahradníková from Čižmář, Kohoutek 1999a).

2

zdivo

218,00–218,23 m n. m.) v souladu se sklonem podloží (nivelety 217,80–218,10 m n. m.). Výše se nacházelo mladohradištní souvrství ve sledu 137 J 116 J 115 J 114 J 113 J 112). Z vrstvy 112 byla do nižších úrovní zahloubena jamka 112. Různorodé složení opět ztěžuje absolutní datování. Vrstva 137 na povrchu věteřovského souvrství měla podle znění nálezové zprávy ráz kamenného „štětu“, tedy jakési kamenité úpravy a poskytla jediný okrajový zlomek patrně ze staršího MDH stupně. Vyšší stratum 116 ovšem obsahuje vzhůru vytažené okraje (dva z devíti) a zlomky pozdně středověké keramiky; jde patrně o příměsi subjektivního původu, protože jde o bazální kulturní vrstvu odpovídající uloženině 122, náležející nepochybně stupni MDH 1. Toto zařazení podporují nálezy z následné vrstvy 115, kterou lze synchronizovat s uloženinou 118 rovněž ze staršího

40

raně středověké vrstvy

MDH stupně. Tamtéž asi náleží vrstvy 114 (s mladší intruzí – kyjovitý okraj zásobnice), 113 (bez nálezů) a 112 s minimem fragmentů. Vrstvy 113 a 115 obsahovaly odpad související s ohněm (četné uhlíky, popel apod.); snad odpovídají souvrství označenému č. 103 v ploše sektorů A/98 a B/98, zkoumaných roku 1990. Pozoruhodným nálezem je kostrový hrob muže ve věku asi 40–50 let (Langová 1998, příloha v Čižmář, Kohoutek 1999a). Lze ho jen přibližně umístit díky zachycení hrobové jámy v popisovaném řezu (obr. 25). Mělká jáma (asi do 35 cm) orientovaná patrně SZ–JV byla hloubena pod vrstvou 116, porušila vrstvu 137 z horizontu II (podle jediného zlomku z 1. poloviny 11. století; může však jít o infiltraci z vyšší úrovně), níže umístěnou uloženinu pravěkého stáří č. 120 a spodkem zasáhla přírodní podloží. Výplň byla překryta uloženinou 114. Ze

zdivo

raně středověké vrstvy

1

2

3

Obr. 24. Přerov, Horní náměstí č. p. 20, sektor D/98. Fotografie z archivu Ústavu archeologické památkové péče Brno. 1 – celkový pohled ze severu na zdi 906 (pozdní středověk) v popředí a 905 (raný středověk) v pozadí, č. neg. 54/98-104; 2 – detail zdi 905 u řezu P12/98 u západní stěny, č. neg. 54/98-113; 3 – sektor E/98, jižní část, porušené nároží zdi 905, foto ze severu, č. neg. 54/98-90. Fig. 24. Přerov, Horní náměstí no. 20, sector D/98. Photos by the Institute for Archaeological Heritage in Brno. 1 – overall view of walls 906 (front, late medieval) and 905 (back, early medieval) from the north; negative no. 54/98-104; 2 – detail of wall 905 near profile P12/98 near the western wall, neg. no. 54/98-113; 3 – sector E/98, southern part, disturbed corner of wall 905, view from the north, neg. no. 54/98-90.

41

Obr. 25. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Sektor F, profil P13/98; H1 – hrobová jáma hrobu 1; raně středověké souvrství šedě (podle Čižmář, Kohoutek 1999a upravili Marek Vlach a Lenka Zahradníková). kámen, kamenné zdi koncentrace uhlíků a popela raně středověké vrstvy

stratigrafie lze soudit, že nebožtík byl pohřben ještě do poloviny 11. století, byť čárkované rozdělení hrobové jámy v úrovni báze vrstvy 137 v řezu P13/98 naznačuje snad nejistotu dokumentátora. V sekvenci chybí vrstva jednoznačně zařaditelná do mladšího MDH stupně. V jedné z krabic s artefakty byl však nalezen sáček neevidované keramiky, označený jako hrob 1. Ukázalo se, že obsahuje soubor 10 výdutí hrnců jednoznačně středohradištního stáří (dvě zdobené výduti s mělkými rýhami jednozubým rydlem, absence grafitu; obr. 38). Je tudíž dosti dobře možné, že hrob náleží ještě období 2. poloviny 9. století s případným přesahem do století desátého. Nebožtík byl uložen v natažené poloze na zádech, s lebkou na týlu, levá ruka podél těla, pravá původně taktéž. Její pažní kost byla asi druhotně přemístěna na okraj hrudníku. (obr. 26, 27). Pro představu o stratigrafii v severní části zkoumané plochy poskytuje nejlepší (a patrně jedinou) představu řez P1/98 (obr. 28: 1). Jde pravděpodobně o severní stěnu západovýchodně orientovaného sektoru SP II/98 již v sousedství parcely domu č. p. 19. Zde se patrně podařilo zachytit kompletní a relativně nenarušené raně středověké souvrství přímo na skále. Do skalního podloží (nivelety 217,23–217,54 m n. m.) byly zahloubeny dvě jámy s výplní 148, totožnou se stejně označenou nadložní vrstvou, která poskytla jediný soubor středohradištního rázu (509 a 510; obr. 28: 2).

42

Fig. 25. Přerov, Horní náměstí no. 20, sector F. Profile P13/98; H1 – grave pit of inhumation grave 1; grey colour: early medieval sequence (modified by Marek Vlach and Lenka Zahradníková from Čižmář, Kohoutek 1999a).

Vrstva 148 může být také pravěká s raně středověkými zásahy. Navazuje sled mladohradištních vrstev (odspodu 138 J 135 J 134 J 133 J 127 J 126 J 125). První dvě patří jednoznačně do stupně MDH 1, tenká vrstvička 134 nálezy neposkytla (nebo nebyly odlišeny). Zařazení keramiky z uloženiny 133 je v rámci mladohradištního období sporné, ovšem vyšší strata 125–127 můžeme spolehlivě klást do stupně MDH 2. Nejvyšší vrstva 124 obsahovala kromě keramiky stupně MDH 1 i keramiku z 13. a 14. století. Vrstvy 124–126 a 134 obsahovaly dřevitý a patrně i jiný organický odpad. Celková mocnost mladohradištního souvrství dosahovala asi 0,9 m, s vrstvou 124 pak 1,1 m. Raně středověká stratifikace se zřejmě liší v severní a jižní části plochy. Na jihu byly zjištěny dvě raně MDH uloženiny, mezi ně se vkládá zeď (podezdívka?) 905. Zvrstvení mladšího MDH stupně se jednoznačně dochovalo jen v sektoru D/98. Vrstvy zde nevykazovaly zvýšenou míru odpadu souvisejícího s ohněm. Dále severněji jsou naše znalosti jen torzovité. Jen v sektoru F/98 nasedaly raně středověké vrstvy na věteřovský sediment. Uloženiny mladšího MDH stupně tu nebyly prokázány jednoznačně, byť příslušná keramika zde byla přítomná. Jedině zde můžeme konstatovat větší míru odpadů z provozu otopných či pyrotechnologických zařízení, doklady výroby však chybí. Na severním okraji plochy v sektoru SP I se podařilo malým souborem z jam

Obr. 26. Přerov, Horní náměstí č. p. 20, sektor F/98. 1 – nákres kosterních pozůstatků v hrobě H1 (podle Čižmář, Kohoutek 1999a upravila Lenka Zahradníková). Fig. 26. Přerov, Horní náměstí no. 20, sector F/98. 1 – drawing of skeletal remains in grave H1 (modified by Lenka Zahradníková from Čižmář, Kohoutek 1999a).

kamenné zdi

Obr. 27. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Sektor F/98, fotografie kostrových pozůstatků v hrobě H1 ze SVV (archiv Ústavu archeologické památkové péče Brno, č. neg. 54/98-245). Fig. 27. Přerov, Horní náměstí no. 20. Sector F/98, photo of grave H1 from the NEE (archive of the National Heritage Institute in Brno, neg. no. 54/98-245).

43

509 a 510 ve skále doložit středohradištní osídlení. Následné souvrství obsahovalo strata z obou MDH stupňů a představuje nejúplnější raně středověkou sekvenci v č. p. 20. Do mladohradištního období lze klást také některé mělké jámy ve skalním podloží, zčásti možná přírodního původu. Povětšině jde asi o spodní části sloupových jamek (514–516, 519). Vymykala se jáma 512, zapuštěná z vrstvy 112 mladšího MDH stupně do staršího souvrství. Mladohradištní vrstvy neobsahovaly na rozdíl od situace v sousedním č. p. 19 ohniště či dna pecí, zcela chyběly doklady dřevěných staveb navzdory přítomnosti organických zbytků v některých uloženinách. Z běžného průměru se vymykal kostrový hrob a jílem spojovaná zeď nejasné funkce. Úvahy o sakrální stavbě a pohřebišti s počátky ve střední době hradištní (Čižmář, Kohoutek 1999b, 154–158) nemají dostatečnou oporu v nálezové situaci, hrob může být středohradištního stáří. Zídka je však mladší. Můžeme ale uvažovat o jiném využití většiny plochy č. p. 20 než vysloveně obytném.

Nálezové situace na plochách zkoumaných v letech 1990 a 1998 se synchronizují poměrně obtížně. Situaci ztěžuje zejména chybějící dokumentace v sektoru B/1998, neúplné odkrytí sektoru A/1998. Nic nevíme také o situaci v sektorech G/98 a H/98. Situace v obou plochách na sebe nikde přímo nenavazují. Také míra narušení starších situací pozdně středověkými stavbami a jinými aktivitami je v č. p. 20 relativně značná. Jisté analogie jsme pozorovali v sektoru F/1998 (přítomnost vrstev s odpadem z činnosti ohně). Vrstva s organickým odpadem č. 124 v řezu P1/1998 snad skladbou i podle vyjádření autorů příslušné nálezové zprávy odpovídá uloženině 167 v řezech P8/90 a P11/90 v č. p. 19 (Čižmář, Kohoutek 1999a, formulář stratigrafické jednotky 124). Zvýšené travertinové podloží na okraji sektoru C/1990 i absence pravěké vrstvy odpovídají situaci v sektorech C/98 – E/98, byť terénní zlom podloží je v sektoru C/98 výraznější. Proč je rozdíl v nálezové situaci na obou sousedních plochách tak nápadně odlišný, nedokážeme za současného stavu poznání dostatečně spolehlivě vysvětlit.

kamenné zdi jámy raně středověké vrstvy

Obr. 28. Přerov, Horní náměstí 20. 1 – řez P1/98 v severní stěně sektoru SP I/98; raně středověké souvrství šedě; 2 – půdorys sektoru SPI /98 v úrovni podloží s rámcově středohradištními prohlubněmi č. 509 a 510 (podle Čižmář, Kohoutek 1999a upravili Blanka Veselá a Lenka Zahradníková). Fig. 28. Přerov, Horní náměstí no. 20. 1 – profile P1/98 in the northern wall of sector SP I/98; grey colour: early medieval sequence; 2 – ground plan of sector SPI /98 at the bedrock level with Middle Hillfort depressions 509 and 510 (modified by Blanka Veselá and Lenka Zahradníková from Čižmář, Kohoutek 1999a).

44

Vrstva

Sektor /98

Profil /98

Popis

100

C–F

P10–P12

Navážky, stavební materiál domů

101

C, D

P10– P15, P18

Navážky, stavební materiál domů

102

C,D

P10–P12,

103

D

P10, 11

Nad

Pod

Horizont

103

Recent

103, 901

104

Recent

Sídlištní vrstva

105

107

PS-RN

Stavební suť

100

101

Recent Recent

104

C, D

P11

Stavební suť

101

105

105

D

P11

Sídlištní vrstva

104

102

PS

106

C, D

P10–12,P18

Světle hnědá hlína

107

108

I –přemístěna

107

C, D

P11, P12, P18

Podlaha

102

106

PS

108

C, D

P11

Tmavě hnědá, uhlíky, kaménky, mazanice (přemístěná)

106

110

PS

109

C

P11

Výplň kanalizace a vodovodní přípojky

110

D

P11, P12

Tmavě hnědá, uhlíky, lomové kameny a valouny, mazanice 20 %;

110

118

I

111

D

P11

Hnědá hlína s kaménky; výplň v kamenném pilíři (přemístěná vrstva?)

506

118

I?

112

F

P14, P13

Tmavě hnědá, uhlíky, kaménky

506

118

I–II

113

F

P13

Šedá prachová hlína, kamínky, uhlíky

505

114

I–II

114

F

P13

Tmavě hnědá až černá písčitohlinitá, uhlíky mírně

113

115

I?

115

F

P13

Černá, sypká, s vysokým obsahem uhlíků a tenkou popelovitou vrstvičkou

114

116

I?

P13

116

F

117

C, D

118

D, E

119

C

120

F

Recent

Tmavě hnědá, uhlíky

115

H1

II

Černá, písek, kaménky, mazanice

108

121

PS

110, 119

905

II

P11, P12, P14, P1

Černá prachová hlína s kaménky

P18

Hnědá(?) hlína, výplň jámy 511

Šedá popelovitá vrstva

?

118

II

518

521

Věteřovská kultura

121

C

P10

Výplň pece – jámy 502

113

122

D, E

P11, P12, P14, P22

Světle hnědá jílovitá hlína s uhlíky, lomovými kameny, mazanici (20%), zlomky žluté sprašovité hlíny

905

168

PS II

123

CH

P3

Klenební zásyp suterénu středověkého domu (907)

-

907

16. století

124

SPI/II

P1

Černohnědá jílovitá hlína s vysokým obsahem zetlelého dřeva

509

125

I

125

SPI/II

P1

Strukturovaná rašelina (dřevěný odpad, zbytky konstrukcí)

124

120

I

126

SPI/II

P1

Černě zbarvená jílovitá hlína s vysokým obsahem strukturované rašeliny (dřevěný odpad), uhlíky 10 %

125

127

I

127

SPI/II

P1

Černá jílovitá hlína, uhlíky 25 %

120

133

II

128

C

Sídlištní vrstva

119

129

PS

129

C

P10

Uhlíky s příměsi popela

138

130

RN

130

C

P9

Kameny o průměru často 50 cm, promíšené jílovitou hlínou; výplň mohutné deprese.

108

167

PS

P15

131

E

132

E

133

SPI/II

134

SPI/II

135

SPI/II

136

C

137

F

P1 P1, P12

Černá prachová hlína s mazanicí

102

118

PS

Hnědá prachová hlína s kameny

139

141

PS

Světle hnědá písčitá hlína s uhlíky (15 %) a organickými zbytky

127

134

Jílovitá hlína s kaménky a s organickými makrozbytky

135

Jílovitá hlína s uhlíky (10–15 %), dřevy, kameny nahodile

134

138

Vrstva štěrku (travertin), je po celé ploše výzkumu na věteřovské vrstvě

2 PS

Měkká prachová hlína, totožná s č. 132 P13, P15

1 1

H1

120

2?

138

SPI/II

P1

Černá jílovitá hlína se zlomky jílu

135

148

2

139

E, D

P14, P15

Mazanicová drť, zbytky zuhelnatělých dřev, výplň jámy 506

141

506

PS

140

C, E

P8, P10, P11

Hnědá jílovitá hlína s malými kameny

139

141, 145, 153

2

141

E

P10, P14

Prachová hnědá hlína s kaménky (60 %)

140

142, 139

2

142

C

P10

Asi drť vypálené hlíny s uhlíkovou vrstvičkou

141

167

2?

143

C

Žlutá prachová hlína, jen na západním profilu sektoru C

144

167

Věteřovská kultura

144

C

Hnědá jílovitá hlína

142

143, 168

Věteřovská kultura

145

C

Tmavě hnědá ulehlá jílovitá hlína; výplň jámy 506

506

Věteřovská kultura

146

V

P10

Šedá středně ulehlá prachová hlína s uhlíky a nahodile kameny, totožná s 142?

141

147

Věteřovská kultura

147

V

P10

Tmavě hnědá prachová hlína, promíšená kameny (až 70 %). výplň jámy 607

146

507

Věteřovská kultura

148

SPI/II

P1

Světle šedohnědý písčitý jíl

138

151, 509

3

149

C

P8

Světle hnědá hlína s četnými (světlejšími?) zlomky jílu

140

145

1

148

509, 510

Věteřovská kultura, eneolit

150

E

Stavební suť

151

SPI/II

Světlešedá místy nazelenalá prachová hlína s příměsí zlomků jílu, četné kameny a uhlíky, výplň jam 509, 510

PS–RN

45

Vrstva

Sektor /98

Profil /98

Popis

Nad

Pod

Horizont

152

E

P15

Černá prachová hlína s rozptýlenými kameny a uhlíky (10 %); výplň jámy 507

100

507

PS

153

D

P11

Výplň jámy 518 (základová rýha pro základ stavby č. 906), 50 % kamenné suti

140

520

PS–RN

154

E

Zlomek černé prachové hlíny

150

_

PS–RN?

155

D

P11

Vyplň jámy 518

118

518

II

156

D

P12

Výplň jámy 519

122

519, 167

II

157

D

P12

Tmavě hnědá hlína s nahodile rozptýlenými uhlíky (10 %); výplň jam 519, 521

156

519, 521

II

158

I

P5

Hlína s mazanicí (10 %) a uhlíky (15 %)

101

159

VS?

159

I

P5

Okrová hlína s uhlíky

158

160

PS

160

I

P5

Světlehnědá jílovitopísčitá hlína

159a

162

PS

Černá písčitá hlína s uhlíky (požárová vrstva?)

160

162

PS

P5

Jílovitá hlína s uhlíky v západní polovině sondy I (požárová vrstva?)

160

153

PS

161

I

162

I

163

I

P5

jílovitá prachová hlína, pouze v západní polovině sondy

162

164

RN

164

I

P5

Jílovitá hlína s uhlíky (30 %) se stopami požáru

163

165

RN

165

I

P5

Písčitá hlína s rozptýlenými kameny

164

166

PS

166

I

P5

Jílovitá hlína s rozptýlenými středně velkými kameny

165

?

PS

167

A-F

Žlutá písčitá až prachová hlína (spraš) nad skalním podložím, bez nálezů

120

168

?

168

A-F

Skalnaté podloží

Tab. 4. Přerov. Horní náměstí č. p. 20. Vrstvy. PS – pozdní středověk, RN – raný novověk, VS –vrcholný středověk. Tab. 4. Přerov, Horní náměstí no. 20. Deposits. PS – Late Middle Ages, VS – High Middle Ages, RN – Early Modern Age.

Č. výkopu

Sektor /98

Profil /98

Výplň

Popis, rozměry (cm)

505

F

P13

112

Oválný půd., profil tvaru V, Ø 13; hl. 40

Pod 113

I

509

SpI/II

P1

148

Oválný půd., nerovné ploché svážné dno; osy 60 a 30; hl. 0,22

168

III

Ploché dno, profil tvaru U Ø 16, hl. 22

horizont

510

SP I/II

148

III

514

E

-

122

Kruhový půd., profil tvaru U; Ø 0,18; hl. 0,14

168?

II?

515

E

-

122

Kruhový půd, profil tvaru U; Ø 0,16; hl. 0,15

168?

II?

516

E

-

122

Kruhový půd., mísovitý profil; Ø 0,14; hl. 0,15

168?

II?

518

D

P12

155

Kruhový půd.; dno ploché, profil tvaru U, zasahuje do podloží; Ø 60; hl. 13

122

II

519

D

P12

156, 157

Kruhový půd., profil tvaru U, dno konkávní; do podloží; Ø 0,16; hl. 0,14;

168

II

Tab. 5. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Sídlištní jámy. Hl. – hloubka, půd. – půdorys. Tab. 5. Přerov, Horní náměstí no. 20. Settlement pits. Hl. – depth, půd. – plan.

Č konstrukce

Sektor /98

Popis

Rozměry (m): šířka

900

D

Lomové zdivo na hlínu

0,8

901

D, E

Smíšené zdivo na maltu, navazuje na 900

0,65

Nad

Pod

Časové zařazení/ horizont

100

105

PS

102

Nov.

902

E

Cihlové zdivo na maltu

0,4

105

Nov.

903

B

Cihlové zdivo na maltu

Neměřeno

100

Nov.

904

D

Lomové zdivo na hlínu

0,4–0,65

901

102

Nov.

905

D, E

Lomové zdivo, nepravidelně řádkované, spojované jílem kameny do vel. 0,4 –0,5 m

Délka nejméně 4,2; š. kolem 0,50, dochovaná v. až 0,4

118

122

II

906

D

Lomové zdivo na hlínu

0,5

108

168

PS

907

H, CH

Lomové zdivo na maltu, navazuje na 908

0,7

100

123

PS–RN

908

H, CH

Smíšené zdivo na maltu, navazuje na 907

0,6

100

123

PS–RN

909

F, G

Smíšené zdivo na maltu

0,55–0,6

112

168

PS–RN

910

F, G

Smíšené zdivo na maltu

0,55; 0,6

112

168

PS–RN

911

G

Cihlové zdivo na maltu

0,45; 0,50

100

168

Nov.

912

C

Lomové zdivo na hlínu

?

100

168

PS–RN

913

C–E

Lomové zdivo na hlínu

?

100

102

Nov.

914

SPI/II

Lomové zdivo na hlínu

0,4; 0,6

100

138

PS–RN

Tab. 6. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Konstrukce – zdiva. Nov. – novověk, PS – pozdní středověk, RN – raný novověk, RS – raný středověk , VS - vrcholný středověk. Tab. 6. Přerov, Horní náměstí no. 19. Masonry. Nov – Modern Age, PS – Late Middle Ages, RN – Early Modern Age, RS – early Middle Ages, VS – High Middle Ages.

46

3.

Zástavba v soudobém kontextu

Vzhledem ke kvalitě dokumentace i neúplnosti odkrytých situací se můžeme k vývoji a rázu zástavby na lokalitě vyjádřit jen s četnými omezeními. Pomineme-li jámy 500, 507, 508, 510 a další z horizontu III, představují nejstarší fázi kůlové jamky v sektoru A/90, a to ve dvou subfázích. Nelze z nich však konstruovat celé půdorysy pravděpodobně košatinových staveb. Velmi malé jamky v sektoru C/90 souvisejí spíše se starší fází srubu 2, vyskytují se totiž v jeho podlaze. Drobné jamky se nacházely také na povrchu vrstvy 106 a o něco výše doprovázely nejstarší topeniště v sektoru B/90 (obr. 15). Na pevnější půdu se dostáváme až v úrovni srubových staveb, i když i zde přetrvává řada nejasností. Uvažujeme o čtyřech až pěti srubech (zvl. obr. 4, 7, 8, 10: 1, 11, 19). Ani jeden nebyl odkryt v úplnosti mj. vzhledem k poničení plochy západně hlavního kontrolního bloku. Je zjevné, že zástavba měla jednotnou orientaci SSV–JJZ, patrně kolmo na obvodové opevnění. V nejlépe dochovaných sektorech A/90, B/90, C/98 stály tři stavby za sebou, ovšem malý objekt s pecí 902 v sektoru B/90 představuje něco jiného než ostatní domy. V sousední řadě (sektor D/90) jsou sruby 1 a 4 posunuty na sever. Chybí doklady o nějaké průběžné komunikaci, pouze mezi sruby 1, 4 a 3 existovala fošnami či kuláči vyložená ulička. Nelze také vyloučit, že sruby nevznikly zcela současně, mladší založení již v rámci souvrství II. horizontu naznačuje výšková úroveň domu 2 v sektoru C/90. Úplně dochované rozměry stěn můžeme konstatovat jen u srubů 3 (4,5 m), 2 (3,8 m) a 5 (2 m). Speciální hliněná úprava (tenká jílovitá vrstva 106) byla zjištěna jen v sektoru B/90, avšak podlaha zdejšího srubu 2 bez speciální konstrukce s ní nesouvisí, neboť ležela o asi 20 cm výše, pokud odpovídá dnu pece 902; o výdřevě již byla zmínka. Sled topenišť v sektoru A/98 naznačuje, že nad odkrytými základovými věnci se nacházely další, mladší, které se nezachovaly či nebyly rozpoznány. Možná totéž lze předpokládat i v sektoru B/98. Detaily konstrukce nebyly nikde dokumentovány, v rohových vazbách můžeme jen konstatovat přesahující zhlaví. Pod základovými trámy nebylo třeba vzhledem k pevnému podloží vkládat speciální konstrukce jako č. p. 8, které jinak známe zejména z některých vícevrstevných polských lokalit. K témuž účelu mohly sloužit i ponechané části starších objektů (např. Opole: Gediga 2002, 168; Štětín: Dworaczyk et al. 2003, 274; Kowalska, Dworaczyk 2011, 165; Gdańsk: Barnycz-Gupieniec 2000, 44, 45 s dalšími příklady; Wrocław: Kaźmierczyk 1993, 16, 25). Otopné zařízení bylo zjištěno ve srubech 1, 2, 3 a 5. V případě srubů 1, 5 a možná i 2 šlo o velkou kamennou pec, ve srubu 3 se dochoval jen hliněný výmaz. Situace v domě 2 není zcela jasná vzhledem k špatné dokumentaci, pro konstrukci topeniště – nejspíše ohniště vyložené kameny – zde byly také použity kameny. Ve srubech 1, 2 a 3 byla topeniště v koutech – dvakrát v jihozápadním a jednou v severovýchodním. Topeniště v mladších fázích předpokládaných staveb v sektoru A/98 reprezentovaná hliněnými výmazy se nacházela pravděpodobně

v různých pozicích ve vnitřním prostoru, ovšem na ose v rámci kontrolního bloku s orientací SSV–JJZ. S ohledem na půdorys srubu 3 lze hypoteticky soudit, že stála mimo kouty i stěny domů, nejspíše v hloubi interiéru. Pouze nejmladší topeniště patrně z horizontu I obsahovalo kamenný podklad. Kumulace následných otopných zařízení se našla také v sektoru B/98, a to v poněkud neobvyklé pozici. K nejstaršímu výmazu 906 s drobnými kolíky a stratigraficky snad současné první kamenné pece 903 postrádáme další souvislosti, její rovněž kamenný následovník 902 stál v pravoúhlé dřevěné konstrukci, kterou považujeme, za součást dvoudílného srubu 5, jehož pokračování na západě bohužel neznáme (obr. 15–17). Snad šlo o dvoudílný přístavek ke srubu č. 4, jehož okraj byl zřejmě zachycen v sektoru D/98. Podle dokumentace lze soudit, že žádná pec se nedochovala v celém půdorysu. Nejlepší představu poskytly pece 900 v srubu 1 a 902 v srubu (přístavku) 5. Šlo zjevně o pravoúhlé, nejspíše obdélné konstrukce s obvodovou zídkou a dnem vyloženým kameny. V prvním případě se svislá zídka dochovala na západní straně do výšky 40 cm při snad obdobné šířce, z jižní zdi se dochoval jen fragment o délce 30 cm, zbytek chybí; dno mělo rozměry 70 × 80 cm. U druhé pece dosahovala výška dochované části obvodové zídky snad až 50 cm, šířka dosahovala 30–55 cm, dno zaujímalo plochu 100 × 80–90 cm, podle délky dochované severní zdi lze uvažovat o délce celého zařízení až 170 cm. Další otopná zařízení se dochovala většinou v podobě ploch vypálené hlíny, resp. výmazů různé velikosti. Snad sem patří i pec (?) 914 v jihozápadozápadním koutě srubu 3 (obr. 10: 1). V některých případech bylo zakresleno obložení kameny (905, zčásti snad i 914). Kamennou konstrukci snad mělo topeniště 908, avšak byla dokumentována jen destrukce, přesněji plocha výmazu pokrytá kameny (obr. 9: 1). Dochované pozůstatky dřevěné zástavby nemají, vyjma další přerovské lokality – Horní náměstí č. p. 8, v českých zemích mnoho analogií. V případě č. p. 8 šlo rovněž o části srubů, v ještě lepším stavu než v č. p. 19, které asi sloužily jako chlévy; byly na rozdíl od staveb v č. p. 19 vybaveny deskovými podlahami na podkladových konstrukcích. Vzhledem k svažitosti terénu byly také stěny srubů v č. p. 8 postaveny na vyrovnávací vrstvě a podkladových dřevech. Torzovitost na malé ploše dochovaných pozůstatků nedovoluje objektivní srovnání co do rozměrů, vnitřní rozměry dvou stěn dosahovaly 2,80 m a 3,40 m. Skutečnost, že domky byly menší než v č. p. 19, může být vysvětlena jejich hospodářskou funkcí, a to jako staveb k ustájení dobytka (Procházka 2017a, 25–31, 121–123). Dosavadní stav poznání nenechává nikoho na pochybách, že povrchové srubové objekty patřily k hlavním formám raně středověké zástavby slovanských etnik, a to i ve venkovském prostředí, byť ve starším období do 10. stol. jsou podle Petera Šalkovského v menšině (Šalkovský 2001, 57). Převážně jde o jednoprostorové stavby, v malé míře se objevují objekty víceprostorové, a to spíše ve vyšším sociálním prostředí (souhrnně Barnycz-Gupieniec 2000, zvl. 43–89; Donat 1980, 37–56; 2003; 224; Milo 2014, 47–48). Z instruktivních příkladů center v českých

47

zemích lze uvést Pražský hrad, kde se části raně středověkých dřevěných staveb dochovaly na více místech. Výzkumem Ivana Borkovského zjištěná zástavba z 10.–12. století na III. nádvoří byla interpretována Janem Frolíkem v dosud nepublikované disertační práci a zatím zveřejněné informace nedovolují si učinit jasný obraz o vývoji a struktuře. Hovoří se o členění do ploch vymezených ploty a v nich stojících srubových stavbách o délce stěn 3,6–5 m, doplňovaných od 11. století přístavky na severní straně (citace podle Boháčová 2011, 376). Dílčímu reviznímu výzkumu byla podrobena plocha zkoumaná dříve v jižní části J. Pasternakem. Zde se podařilo doplnit informace o dvou stavbách, a to o srubu 1 a další dřevěné stavbě 2. Srub 1 o rozměrech 340 cm × asi 300 cm měl snad i deskovou (nedochovanou) podlahu indikovanou příčným břevnem na spodním věnci konstrukce (nejde-li o příčku vymezující menší prostoru na severní straně). Na rozdíl od přerovských dokladů by případná deštěná podlaha byla mírně zvýšená vzhledem k základovému věnci. Vrstva organiky se zde vykládá jako sekundární, uložená až po zániku stavby, mezi podlahou a stavební úrovní se předpokládá dutý izolační prostor (Boháčová 2011, 377–385). V č. p. 8 v Přerově se udusaná organická vrstva na dřevěné podlaze interpretuje jako stelivo (Kočár et al. 2017, 493). Druhý objekt měl také podlahu z desek a košatinovou konstrukci stěn, jeden z rozměrů dosahoval asi 3,5 m. Další části zástavby hradu byly odkryty v severním křídle při opevnění. Srub asi z druhé třetiny 10. století měl dvoufázovou podlahu, ve starší fázi z valounů, v mladší z lomových kamenů. (Boháčová 2017, 119–120). Je zjevné, že i v českých zemích lze počítat s přítomností husté srubové zástavby, byť se přímé doklady málokdy dochovají. Zmínit je třeba také vícedílné sruby z Levého Hradce (Borkovský 1965, 40–42). Podstatně větší srovnávací materiál poskytly dosud výzkumy v polských zemích, důležité i z hlediska předpokládané přítomnosti polské (velkopolské?) posádky v Přerově. Na rozdíl od víceméně homogenního Přerova pozorujeme v polských hradech 10.–13. století proměnlivé zastoupení srubové i košatinové konstrukce. Např. na dolnoslezském hradě ve Wrocławi v ploše III/F až do poloviny 11. století zcela dominovaly vyplétané konstrukce stěn, později se sice setkáme v jednotlivých fázích i se sruby, košatinové stavby však zdaleka nevymizely (Limisiewicz et al. 2015). Jinde, např. v ploše III/D, se sruby objevují již v posledních desetiletích 10. století, byly však proti košatině v menšině; v 11. století jejich podíl vzrůstá a až ve 2. polovině 11. století převažuje. Zástavba v jednotlivých fázích má obvykle smíšený ráz, oba typy konstrukcí se uplatňují v obytných i hospodářských objektech (Robak 2008, 114; Kaźmierczyk 1993, 30). V plochách I a II získaly sruby v průběhu 11. století převahu (Kaźmierczyk 1993, 30; srov. též např. plochy III/A1 s převahou košatin do poloviny 11. století, Kaźmierczyk 1995). V Opoli 11. a 12. století sruby zcela dominovaly. Stavba s pletenými stěnami je sice známa již z nejstarší sídlištní fáze (Bukowska-Gedigowa, Gediga 1986, plán vrstvy E3, obj. 19), avšak nejvíce košatinových staveb bylo odkryto v nejmladším období z počátku 13. století (Gediga 2002, 166, 169; Hołubowicz 1956, 84–101). Sruby se prosadily již

48

na přelomu 9. a 10. století ve velkopolském hradě Międzyrzecz, jsou doloženy i v časně piastovské fázi a později (Banach et al. 2015, 71–175). Již ve 2. polovině 10. století lze počítat s roubenými domy také v různých částech hradu v Poznani, byť stav dochování neumožňuje rekonstruovat dlouhodobý vývoj zástavby tak, jako např. v Opoli (Kóčka-Krenz et al. 2004, 128–143, 150). V tzv. rezidenční fázi (2. polovina 10. století – 1038) se na akropoli významného piastovského hradu Ostrów Lednicki setkáváme se zapuštěnými sruby, což představuje v soudobém (nejen) polském prostředí výjimku; na podmáčeném předhradí převažovaly povrchové stavby s obdobnou konstrukcí stěn. V následné tzv. kastelánské etapě zřejmě sílí podíl povrchových srubových staveb i ve vlastním hradě (Górecki et al. 1994; Banaszak, Tabaka, 2016a). Sruby tvořily podstatnou část obytné zástavby dalšího významného piastovského centra Gniezna od 10. století; po polovině 11. století se zde objevují stavby dvoudílné. Košatinovým objektům – prokázaným již v polovině 10. století – se připisuje spíše hospodářská funkce. O zástavbě vlastního hradu víme vzhledem k prostorově omezeným odkryvům poměrně málo. Vícevrstevný sled dřevěných objektů, vykazující zjevně značnou místní proměnlivost, byl odkryt na III. podhradí (Sawicki 2001, 119; 2018, 249–270). Stabilně se rozvíjela srubová zástavba od počátku 11. století také v mazovském Czersku (Trzeciecki 2016, 133). V Gdańsku v 11.–12. století zcela dominovaly sruby, vyskytla se i konstrukce sloupková s vodorovnými dřevy mezi sloupy, košatina měla okrajový význam a spojuje se s fází úpadku od poloviny 11. do poloviny 12. století (Barnycz-Gupieniec 1974, 25; Leciejewicz 2007, 183). V podhradí Štětína (Szcezcin) převažovaly v 11. a 12. století sruby, avšak v jedné z fází zástavby ze sklonku 11. století a pak znovu ve 2. čtvrtině 13. století byla ve vyhodnocené ploše silně zastoupena i košatina (Dworaczyk et al. 2003, 274–288). Kolísavé uplatnění obou konstrukcí nacházíme i ve štětínském „nadoderském centru“, kde od sedmdesátých let 10. století sice převažují sruby, avšak od konce 11. až do 2. čtvrtiny 12. století se zase prosadily stěny vyplétané (Kowalska, Dworaczyk 2011, 165–175). Na akropoli (Wzgórze Zamkowe), která má údajně nejranější osídlení, byla v 8. století zjištěna košatinová konstrukce, od 10. století se výrazně uplatňují sruby, jejichž podíl a význam stoupal (Leciejewicz, Losiński 1983, 245–254). Zástavba při hradbě Kołobrzegu-Budzistowa v Pomoří si udržovala od 10. století dlouhodobě košatinový ráz (Leciejewicz 2007b, zvl. 181–184). Do architektury pomořských přístavních raných měst pronikaly i skandinávské vlivy, např. konstrukce ze svislých štíp ve Wolinu (Filipowiak 2004, 57–58). V řadě polských lokalit stály domy na zbytcích svých předchůdců, které sloužily jako zpevnění terénu, např. v Gdańsku tento způsob nad speciálními konstrukcemi výrazně převažoval; účelové výztuže (podwaliny) pod stěnami a nárožími se uvádějí především ve starších fázích (Barnycz-Gupieniec 1974, 19). Ve Wrocławi se uvádí záměrné ponechání spodního konstrukčního věnce rozebraného staršího domu pro tento účel (Kaźmierczyk 1993, 16). Z dalších analogií dřevěných konstrukcí s vodorovnými dřevy pod stěnami i využívání zbytků starší

zástavby lze uvést např. Štětín (Dworaczyk et al. 2003, 273; Kowalska, Dworaczyk 2011, 165–167). V Opoli se kromě této techniky sporadicky setkáváme i se sofistikovanější konstrukcí, kdy stěny spočívaly na ražených kůlech spojených vodorovnými jařmy (Gediga 2002, 168; Hołubowicz 1956, 85). Dřevěné dláždění v sektoru A/90 v č. p. 19 pokrývalo souvisle uličku mezi sruby 1 a 3, její pokračování jihozápadním směrem podél dalších staveb však nebylo doloženo. Fošnami či břevny vyložený chodník pokračoval plynule do srubu 3, kde tvořil přinejmenším část severozápadní podlahy. Výlučně dřevěné podlahy byly odkryty ve srubech v č. p. 8, což souviselo s měkkou dorovnávkou na svažitém terénu a snad i s hospodářskou funkcí staveb (Procházka 2017a, 28–30). Na rozdíl od č. p. 8 nebylo vzhledem k pevnějšímu podkladu třeba zvláštní podpodlahové konstrukce. Jediná hliněná úprava, tenká vrstvička žluté písčité hlíny, byla zjištěna na bázi srubu 5 v sektoru B/98. Hliněné dusané podlahy (tzv. klepisko) vystupují v polských zemích vedle podlah dřevěných. Např. ve Štětíně šlo o úpravy o mocnosti od několika cm až do 40 cm, přičemž se považují za indikátor spíše obytné funkce, zatímco hnůj se připisuje roli hospodářské (Dworaczyk et al. 2003, 274–275). Vrstvy hnoje známe také z Wrocławi (Limisiewicz et al. 2015, např. 90, 94). V Gdańsku byly hliněné podlahy o síle nejčastěji 15–20 cm proti dřevěným v nápadné menšině (17 %; Barnycz-Gupieniecz 1974, 56). Naopak v akropoli Štětína (Wzgórze Zamkowe) převažovaly podlahy z hliněných úprav (Leciejewicz, Łosiński 1983, 250). Dřevěné podlahy známe i z Pražského hradu 10. století (Boháčová 2011, 383–394) a zejména z řady polských případně pomořských lokalit. Zde bývaly často podloženy podélnými břevny obdobně jako v případě vydřevených cest či dvorků (Štětín, Dworaczyk et al. 2003, 275; Kowalska, Dworaczyk 2011, 174–176; Leciejewicz, Łosiński 1983, 251; Gdańsk, Barnycz-Gupieniecz 1974, 44–57, 83–84; Wrocław, Ostrowska 1961, 173; Kaźmierczyk 1991, 65; 1993, 76–77, 106; Opole, Gediga 2002, 164, 168; Limisiewicz et al. 2015, např. 77, 94; Hołubowicz 1956, 89, 93). Stavbu otopných zařízení z kamene umožnila v Přerově jeho dostupnost, obyvatelé se však nevyhýbali ani jednodušším otopným zařízením, z nichž se dochovaly jen vypálené výmazy nebo přirozený podklad s vrstvičkou uhlíků. Chceme-li si učinit představu o otopných zařízeních v mladohradištních centrech i otevřených osadách mladohradištního období v českých zemích, překvapivě zjistíme, že dobře dochovaných a dokumentovaných objektů toho druhu je pořídku. Svědčí o tom situace na zkoumaných českých hradech Bílina či Kouřim – polohy U sv. Jiří a sv. Vojtěcha nebo Hradsko u Mšena. V Kouřimi U sv. Jiří se uvádí otevřené ohniště (Šolle 1969, 54). V Bílině se ve srubové chatě nacházela kromě zásobních jam také hliněná pec, její umístění a podrobný popis však chybí (Váňa 1976, 409). O obytné funkci lze uvažovat v případě mírně zapuštěné chaty v Hradsku u Mšena, kde se na podlaze nacházely dvě hliněné pece (Šolle

1978, 361). Ve Staré Boleslavi se uvádějí prostá ohniště blízko, nikoliv však těsně u jižní stěny domu (Boháčová 2003b, 216). Z moravských opevněných center disponujeme nejlepšími doklady z přemyslovského správního hradu Rokytná na jihozápadní Moravě. Zde bylo v mírně zahloubených obytných objektech zkoumáno několik typů otopných zařízení. Uvádí se jednak pece z drobnějších kamenů na úrovni podlah, jednak ohniště i velká kamenná pec v jámách vyhloubených v podlahách (Novotný 1975, 5, 6, 21; 1981, 223). V zemědělském sídlišti Mstěnice se v povrchových i zahloubených domcích s předpokládanou obytnou funkcí nacházely pece i ohniště zahloubená i na úrovni terénu, ve dvou případech vyložená kameny. Pece byly jen hliněné. Otopná zařízení se nacházela v rozích nebo méně často uprostřed stěn (Nekuda, V. 2000, 66–72). V Křižanovicích v chatě zapuštěné původně kolem 60–70 cm se na ploše podlahy nacházely tři vypálené plošky, které lze interpretovat jako ohniště – jedna zhruba uprostřed a dvě v jižní části (Goš et al. 2008, 401). Na piastovských hradech i v pomořských raných městech se v obytných stavbách nejčastěji vyskytují ohniště, s uzavřenými pecemi se setkáme řidčeji. Tak v Gdańsku byl poměr ohnišť ke kopulovitým hliněným pecím v poměru 62 : 8 (Barnycz-Gupieniec 1974, 74). Hliněné pece se zcela ojediněle uvádějí také v Opoli (Gediga 2002, 169; Hołubowicz 1956, 93, 95), v menšině jsou i ve Wrocławi i Štětíně (Kaźmierczyk 1993, 36; Kowalska, Dworaczyk 2011, 182). Dna ohnišť mohla být hliněná nebo s kamenným podkladem (Gniezno – Kóčka 1939, 32–33; Sawicki 2001, 119; Ostrów Lednicki – Górecki et al. 1994, 25; Štětín – Kowalska, Dworaczyk 2011, 179; Leciejewicz, Łosiński, 1983, 246; Wrocław – Kaźmierczyk 1993, 37; Limisiewicz et al. 2015, např. 83, 85; Kołobrzeg – Leciejewicz, 2007b, 182). V Gdańsku bylo 51 % topenišť umístěno v koutě, 49 % při stěnách (Barnycz-Gupieniec 1974, 74), ve východní části podhradí Štětína spíše v koutech (Dworaczyk et al. 2003, 275), obdobně i v Opoli (Gediga 2002, 169). V tzv. Nadodrzańském centru bylo umístění topenišť velmi různorodé, v nárožích i u stěn; počínaje vrstvou XX z konce 11. století obvykle u tří stěn – západní, východní a jižní (Kowalska, Dworaczyk 2011, 180). V Lednickém Ostrówě se ve starší, tzv. rezidenční fázi uvádějí ohniště uprostřed dvou odkrytých domků, v mladší, kastelánské fázi se topeniště nacházela jak v koutech, tak uprostřed (Górecki et al. 1994, 25, 31). V polských hradech bývala ohniště někdy umístěna obdobně jako v sektoru B/90 v č. p. 19 v dřevěném rámu (např. Opole, Gediga 2002, 169; Gdańsk, Barnycz-Gupieniec 1974, 76; Štětín, Dworaczyk et al. 2003, 275; Kowalska, Dworaczyk 2011, 179), což se týká někdy i pecí (Wrocław, Kaźmierczyk 1993, 37; Limisiewicz et al. 2015, 70). O charakteru zástavby a jejím rozmístění v horizontu III v č. p. 19 nemáme představu (v č. p. 20 ji ani nelze vydělit z rámce raně mladohradištní fáze osídlení). Náleží sem ojedinělé jámy a kůlové jamky a zejména celoplošná sídlištní vrstva (105). V následném horizontu II (fakticky 2. fáze raně středověkého osídlení) se

49

setkáváme se souvislou zástavbou s doklady intenzivního osídlení. Za hradbou zde lze předpokládat více řad srubů, jejich uspořádání se bohužel podařilo poznat jen zčásti. Obdobná situace byla zjištěna v č. p. 8, kde stavby přiléhaly k opevnění. Nároží srubu zjištěné v č. p. 1, v jižním křídle přerovského zámku, se také nacházelo v blízkosti předpokládaného průběhu hradby. Zato v č. p. 26 terén rázu skalnaté suti z velkých balvanů umožnil rozvoj zástavby až poněkud hlouběji, jak naznačuje odkrytá hliněná podlaha. Hradba v č. p. 21 byla založena na sníženém skalním stupni, zástavba k ní alespoň v 11. století nepřiléhala; její přítomnost zatím jen tušíme v neprozkoumané části parcely blíže k uliční čáře (Kohoutek 2001, 156, 159; Procházka 2017a, 11–12, 66–88, 121–125; Procházka et al. 2008, 217, 224–227). Již v první třetině 11. století musíme předpokládat hustou a do jisté míry i uspořádanou zástavbu přinejmenším v některých areálech hradu. Plynulý vývoj osídlení do přemyslovského období (horizont I) lze sledovat zejména podle posloupnosti otopných zařízení v sektorech A/90 a B/90. Něco podobného se zatím jinde na Horním náměstí nepodařilo prokázat. Seskupení objektů do řad podél hradeb je známo např. ze zkoumané plochy v severním traktu Pražského hradu (Boháčová 2017, 118–121) a zvláště z řady soudobých piastovských hradů (Moździoch 1990, 70; Banach et al. 2015, 87, 90; Kóčka-Krenz et al. 2004, 139; Kurnatowska 2004a, 170). Vzácnější jsou případy, kdy byl za opevněním ponechán několikametrový volný prostor (Płock, Trzeciecki 2011, 141). Z moravského prostředí lze uvést příklad Rokytné (akropole), kde byla odkryta řada částečně zapuštěných domků snad přímo spjatá s lehkým opevněním na hraně ostrohu (Novotný 1975, 4; 1981, 223). Fragmentárnost odkryvu zkoumané plochy nedovoluje soudit na možnost utváření usedlostí. Určitou možnost v tomto směru naznačuje pouze situace „přístavku“ s pecí v sektoru B/90 v č. p. 19, který by mohl souviset s nedochovaným (předpokládaným) obytným srubem ležícím západním směrem. Objevují se seskupení obytného domu s jednou nebo i více hospodářskými stavbami. Výsledky výzkumů některých polských hradů 10. – 12./13. století naznačují, že zpočátku zde byla zástavba řidší a neuspořádaná, s jejím zahušťováním se projevuje trend k respektování hlavních komunikací i zvýšená, byť zdaleka nikoliv absolutní stabilita místa. V této souvislosti hovoří polská odborná literatura o usedlostech (zagróda) tvořených obytnými a hospodářskými objekty respektujícími více či méně stavební místo (parcelu) v následných fázích. Někdy se uvažuje o dědičnosti těchto pozemků (např. Gdańsk – Barnycz-Gupieniec 1974, 104; Gniezno, III. podhradí, již od přelomu 10. a 11. století; Sawicki 2001, 119; Opole: Gediga 2002, 164; Štětín: Dworaczyk et al. 2003, 273; Kowalska, Dworaczyk 2011, 193). Romana Barnycz-Gupieniec se zmiňuje o respektování “parcel“ v Gdańsku až ve 12. století, ovšem jen s jednotlivými domy, obdobně jako v Opoli, kde však konstatuje větší časoprostorovou proměnlivost staveb (2000, 30, 31). Włodzimierz Hołubowicz ovšem možnost seskupení některých objektů připouštěl, vyzdvihl zejména stabilitu opolských komunikací (1956,

50

103, 107). Plány jednotlivých vrstev sestavené Janinou Bukowskou-Gedigowou a Bogusławem Gedigou ukazují relativně neuspořádanou zástavbu s nezastavěnými plochami v prvních dvou fázích existence (vrstvy E III a E II, snad do 1. čtvrtiny 11. století), následně pozorujeme výrazné zahuštění zástavby s rysy stability; je však třeba vyčkat detailního vyhodnocení prostorového vývoje (Bukowska-Gedigowa, Gediga 1986). Také v raně piastovské fázi Wrocławi (Ostrów Tumski) zhruba do konce první třetiny 11. století měla zástavba spíše nepravidelný, volný charakter, následně se projevuje zahuštění a trend k vytvářené usedlostí (Kaźmierczyk 1993, 23–24; Robak 2008, zvl. 114, 116). Detailní analýza sond III a III D ukazuje sice formování usedlostí v průběhu 2. poloviny 11. století, „parcelní“ hranice však nejspíše nebyly pevně ukotveny, existovala možnost zabírání uvolněných prostor. Je zjevné, že stabilitu místa si vynucovala dlouhotrvající koncentrace osídlení (Procházka 2010, 233, obr. 30, 235). Společný ráz s Přerovem co do posádkového charakteru části obyvatelstva vykazovala Míšeň 10.–12. století. Podél obnovované dřevěné cesty byl v řadě fází zachycen výsek husté dřevěné zástavby z malých jednodílných domků, které ovšem vykazovaly různé konstrukce stěn ukazující na „germánské“, přesněji saské, prostředí (zejména sloupková, kůlová-košatinová, sloupová se základovým prahem s výplní stěn ve více variantách), zatímco blízkost slovanských etnik se odrazila v zastoupení konstrukce srubové (Schmid-Hecklau 2004, 31–92).

4.

Výpověď hmotné kultury o socioekonomické struktuře, k výbavě obyvatel a jejich domácností

4.1. Keramika 4.1.1. Metoda vyhodnocení ve vztahu k nálezové situaci Záchranné archeologické výzkumy na Horním náměstí v Přerově konané v letech 1990 a 1998 na ploše odstraněných domů č. p. 19 (parcela 343) a 20 (parcely 342/1 a 342/3) poskytují bohatou a nepřebernou kolekci památek materiální kultury, jejíž dominantní složku tvoří fragmenty keramických nádob. Z hlediska zastoupených archeologických komponent byly v keramickém materiálu rozpoznány celky s keramikou vrcholně středověké datace (13.–15. století), celky pravěké keramiky – převážně z doby věteřovské kultury střední doby bronzové, doplněné ojedinělými nálezy laténské keramiky, a celky raně středověké keramiky převážně mladohradištního charakteru zastupující 80 % celkového nálezového souboru. Předkládaná studie o keramice se

v souvislosti s dosavadním stavem poznání o historii Přerova a s odhalenou nálezovou situací na Horním náměstí v Přerově zaměřuje na analýzu většinových mladohradištních keramických celků. Tyto celky by nám mohly pomoci osvětlit dosud nezodpovězené otázky týkající se založení nejprve opěrného bodu polského panství na sklonku 10. století a následně zřízení sídla moravských Přemyslovců v 1. třetině 11. století jakožto správního hradu. Naše pozornost směřuje také k období před příchodem polských posádek a charakteru zdejšího osídlení v době vlády mojmírovských knížat na Moravě. Osvětlení těchto klíčových koncepčních otázek bude jedním z cílů následující materiálové studie. Početnou kolekci mladohradištní keramiky z výzkumů na Horním náměstí v Přerově v č. p. 19 a 20 tvoří 11 099 keramických fragmentů o celkové váze 335,5 kg. Více než 72,38 % celého souboru tvoří prosté fragmenty výdutí, jejichž průměrná váha se pohybuje okolo 23 g/ks, druhou nejpočetnější kategorii zastupují okraje s výdutí s průměrnou váhou 56,8 g/ks, což indikuje, že jde hned po fragmentech den s výdutí a výdutí ze spodní části nádoby o třetí průměrně nejtěžší a největší keramické fragmenty v souboru (graf 1, 3). Průměrné hmotnosti analyzovaných keramických fragmentů z Horního náměstí č. p. 19, 20 jsou v porovnání s jinými mladohradištními keramickými soubory celkově poměrně vysoké – např. lze porovnat průměrné hmotnosti střepů z Přerova s keramikou podobného chronologického určení i nálezových kontextů ze zámku v Mikulově (Balcárková, Kalhous 2016, 128–130), případně s mladohradištními nálezovými celky keramiky z Kostic – Zadního hrúdu (Balcárková 2016, 64–91; Balcárková et al. 2017, 55). U dalších dříve vyhodnocených souborů z Přerova nebyla tato hodnota sledována. Vyšší průměrné hmotnosti střepů z kulturních vrstev dokumentovaných na zámku v Mikulově indikují nižší stupeň fragmentarizace keramiky a větší uzavřenost nálezových celků nepoškozených vnějšími, postdepozičními vlivy, keramické fragmenty pocházející ze sídlištních objektů v osadě na Zadním hrúdu charakterizují spíše menší střepy vážící od 12 do 57 g/ks. V souboru z Přerova, Horního náměstí byly zaznamenány o poznání větší fragmenty keramiky, jejichž průměrná váha se pohybuje od 11 do 92 g/ks. To odráží různé způsoby archeologizace keramického materiálu, v případě souboru z Horního náměstí v Přerově nebyla keramika vystavena stejným postdepozičním procesům jako keramika deponovaná v sídlištních jámách v osadě na Zadním hrúdu, kde docházelo k větší a intenzivnější fragmentarizaci keramiky. Z hlediska keramického materiálu charakterizuje soubor z Přerova, Horní náměstí č. p. 19, 20 keramika převážně ze středně hrubého negrafitového materiálu (65,46 %, graf 2). Zhruba 20 % souboru představuje keramika s příměsí grafitové suroviny v ostřivu. Střepy z grafitové keramiky jsou celkově průměrně nejtěžší, což potvrzují i jiné srovnatelné keramické soubory (srovnání Balcárková 2016, 130; Balcárková et al. 2017, 109–111). Původní rozčlenění nálezové situace do čtyř horizontů provedl v č. p. 19 vedoucí výzkumu, J. Kohoutek, který definoval 4 horizonty, jež byly vymezeny

v souvislosti s aplikovanou metodikou výkopu po mechanických vrstvách (srovnání na jiném místě této práce; Kohoutek 1992; 1995, 191, 192). Z této definice vychází i vyhodnocení keramiky v této kapitole, v jejímž rámci však byly revidovány jednotlivé soubory podle jejich náplně ve vztahu k identifikovaným vrstvám ve

72,38

7,58

11,09 6,09

2,87

Graf 1. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Procentuální zastoupení keramických fragmentů dle kategorie fragmentu. Graph 1. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Percentage representation of ceramic fragments according to the category of the fragment.

64,97

20,77 11,92 2,34

Graf 2. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Procentuální zastoupení keramických fragmentů dle charakteru keramického materiálu. Graph 2. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Percentage representation of ceramic fragments according to the character of the ceramic material.

Graf 3. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Průměrná hmotnost keramických fragmentů dle kategorie fragmentu. Graph 3. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Average weight of ceramic fragments according to the category of the fragment.

51

stratigrafické sekvenci. Deskriptivní systém vytvořený pro popis souboru keramiky z Přerova, Horního náměstí v č. p. 19 a 20 se řídí zásadami, které byly stanoveny při deskripci keramického souboru z Kostic – Zadního hrúdu. Deskriptivní systém dodržuje stejnou strukturu, avšak z důvodu regionálních specifik přerovské keramiky byl původní systém vytvořený pro keramiku z dolního Podyjí mírně transformován. Zejména některé subvarianty okrajů či výzdoby byly pozměněny, základní kategorie hlavních typů zůstaly stejné. Rozdíly v typáři jsou zanedbatelné, tudíž analogické příklady variant okrajů a motivů výzdoby můžeme nalézt v práci A. Balcárkové (Balcárková et al. 2017, 83–109). Pro potřeby základní statistické analýzy dat a sumarizace keramických kvalit byly v první fázi archeologické syntézy nálezové celky keramiky určeny a rozděleny do jednotlivých horizontů mechanicky a empiricky dle stratigrafie vrstev a charakteru keramiky. V č. p. 19 bylo ponecháno členění do čtyř chronologických horizontů (I, II, III, IV). Do horizontu I spadají nálezové celky ze svrchních, částečně odebraných a narušených vrstev se zbytky mladších částí raně středověkých souvrství, jejichž horní část byla odtěžena. Horizont I nelze v nálezové zprávě ani dokumentaci jednoznačně odlišit od horizontu II. V jeho rámci se však v sektorech A/90 – D/90, nejvíce v úrovních 0–20 cm a poněkud méně i v hloubce 20–40 cm, vyskytuje ve zvýšené míře keramika mladšího mladohradištního stupně (MDH 2, tedy 2. polovina 11. století – počátek 13. století), a to zčásti v podobě ucelených souborů (podrobněji dále). V rámci tohoto horizontu však evidujeme také celky s keramikou staršího charakteru s prvky starší fáze mladohradištní keramické produkce (MDH 1 J přelom 10. a 11. století až 1. polovina 11. století). Jednoduché prvky přežívaly na mladohradištní keramice poměrně dlouho, tudíž některé nálezové celky nelze jednoznačně chronologicky zařadit – jednoduše nelze u každého fragmentu určit, zda se do společnosti jiných nedostal až v důsledku chybného sloučení při výzkumu. Vedle keramických celků ze starší a mladší fáze mladší doby hradištní vystihují charakter keramiky horizontu I také celky smíšené (podrobnější charakteristika keramiky viz dále). Horizont II vymezují nálezové celky a vrstvy umístěné ve výkopu sektorů a sond rámcově od úrovně 20–40 cm (sektor C/90, prostor srubu 2, východněji v depresi až 90 cm) přibližně do hloubky 80–100 cm (sektory A/90 a D/90). Toto mocné souvrství počíná v sektoru A přibližně vrstvou 127 (řez P5/90, obr. 6: 2) v sektoru B/90 vrstvou 106, případně na ní ležícími dvěma topeništi 903 a 906 (profil P6/90, P7/90 obr. 13–15), v sektoru C/90 rozhraním vrstev 105 a 103, případně bází vrstvy 110 (profil P10/90, obr. 5: 1; profil P9/90, obr. 18), v sektoru D/9 pak bází vrstvy 149, případně 152 (obr. P1/90 a P3/90, obr. 12). Do tohoto horizontu spadaly výplně všech dochovaných srubových staveb a zčásti i sídlištní pozůstatky bezprostředně pod nimi od povrchu výše zmíněných uloženin. Keramická náplň v takto vymezeném výseku stratigrafické sekvence odpovídala produkci ve starším stupni mladší doby hradištní (MDH 1). Prvky mladší mladohradištní produkce, např. v podobě vytažených

52

okrajů s lištou, v hlubších partiích výkopů sektorů a sond mizí, u některých nálezových celků horizontu II byly evidovány ojedinělé fragmenty okrajů typických pro mladší fázi mladohradištní keramické produkce spíše jako kontaminace z vyšších vrstev. Vzhledem k několika úrovním podlah a topenišť některých pecí lze uvažovat o více chronologických fázích v horizontu II čili v rámci zhruba 1. poloviny 11. století. Nálezové celky z vrstev a sídlištních jam umístěných pod výše popsanými úrovněmi náleží horizontu III. V sektoru B/90 začínají kontexty horizontu III s jistotou v úrovni pod vrstvou 106. Rámcově vymezují horizont III kulturní vrstvy v hloubce 100–120 až 160–200 cm podle stupně zahloubení indiferentních sídlištních jam. V těchto nálezových kontextech byla zaznamenána přítomnost keramiky s prvky starší fáze mladohradištní keramické produkce (MDH 1), kontaminace celků chronologicky mladší keramikou nebyla v této úrovni prokázána a současně se nepodařilo prokázat jednoznačnou přítomnost nálezových celků ze starších fází raného středověku. Na stratigrafické jednotky horizontu III navazuje pravěké souvrství (horizont IV). Podle geomorfologie terénu a v závislosti na pozici sond začíná pravěké souvrství zhruba v úrovni 140–160 cm nebo 200–220 cm. Horizont IV je složen výhradně z pravěkých kulturních vrstev, které doprovázela keramika věteřovské kultury ze střední doby bronzové. Pouze v horní, mladší pravěké vrstvě s úlomky kamenů (vrstva 107) evidujeme infiltraci keramiky z mladších raně středověkých souvrství – keramika horizontu III (stupeň vývoje keramiky MDH 1). V rámci identifikace horizontů a kulturních vrstev si však plně uvědomujeme, že jednotlivé nálezové kontexty vztahující se ke kulturním vrstvám a uloženinám nebyly v terénu vždy striktně rozděleny do kompaktních struktur. Vzhledem k členitému a výškově rozkolísanému terénu zahrnujícímu přírodní deprese, k erozní činnosti a dalším postdepozičním činitelům proklesávají dokumentované vrstvy do různých hloubek, tudíž je nelze jednoznačně rozdělit podle úrovní tzv. mechanických vrstev. Definice horizontů podle hloubky je tak čistě orientační a rámcová. Navíc vzhledem k uvedeným nedostatkům a pochybením původní terénní dokumentace (viz předcházející kapitoly této práce) byly analyzované keramické celky z výzkumu v roce 1990 (Horní náměstí č. p. 19) ztotožněny pouze s tzv. nálezovými čísly, která se stala pro vyhodnocení keramiky hlavními entitami, bohužel tato čísla neodpovídají číslům dokumentovaných vrstev a kontextů, a ne vždy se podařilo konkrétní nálezy ztotožnit s jedinou uloženinou či nálezovým kontextem. Kolekce keramiky získaná výzkumem v roce 1990 představuje 91 % celého analyzovaného souboru. V případě výzkumu v roce 1998 na Horním náměstí č. p. 20 byly již uloženiny odkrývány po přirozených vrstvách a nálezové celky byly ztotožněny s konkrétními čísly kontextů (podrobněji ke stratigrafické situaci na jiném místě této studie). Z výzkumu v roce 1998 byly podrobněji analyzovány keramické celky z celkem 28 nálezových kontextů, které tvoří pouhých 9 % celého analyzovaného keramického souboru.

Graf 4. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Procentuální zastoupení keramických fragmentů v rámci horizontů dle charakteru keramického materiálu. Graph 4. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Percentage representation of ceramic fragments within horizons according to the character of ceramic material.

Procentuální zastoupení keramiky v jednotlivých vymezených horizontech na Horním náměstí v Přerově vyjadřuje graf 4, přitom sledujeme zastoupení keramiky dle charakteru keramického materiálu. Potvrzuje se zde celková dominance keramiky vyrobené ze středně hrubého materiálu, nejvíce grafitové keramiky bylo zaznamenáno v rámci nálezových celků z horizontu I, celkově nejméně je v souboru zastoupena keramika z jemné kompaktní keramické hmoty a hrubá negrafitová keramika představuje ve všech vymezených horizontech objemově srovnatelné celky. Grafit zcela chyběl ve středohradištním souboru z uloženiny 148. Srovnatelné hodnoty podílu grafitové keramiky jsme zjistili i v č. p. 8 a 21 při lépe rozlišené stratifikaci. Nepočetné soubory nejstarších fází obsahovaly podle zastoupení fragmentů 33 % a 41 % v č. p. 8, 55 % a 41 % v č. p. 21, v sekvencích odpovídajících zhruba horizontu II to bylo v č. p. 8 kolem 18 %, v č. p. 21 kolem 21 % (Procházka 2017a, 123, 124, 143, 146, 148, 154, 156).

5,36 2,46 0,23 0,76

94,34

1,74 0,12 0,02 94,67 93,33

Graf 5. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Procentuální zastoupení keramiky z hlediska charakteru nádoby v počtech keramických jedinců v rámci jednotlivých horizontů. Graf 5. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Percentage representation of ceramics in terms of the character of the vessel in the numbers of ceramic individuals within different horizons.

Po typologické stránce byl v souboru sledován celkový tvar nádoby z hlediska jejího typového určení. Schéma členění bylo převzato od Pawła Rzeźnika (1995,

75–95) a podrobně s některými doplňky publikováno v souvislosti s vyhodnocením souborů z č. p. 8 a 21 (Procházka 2017a, 90). V souboru celkově dominují keramické fragmenty náležející nádobám typu hrnců, druhou nejpočetnější kategorii představují fragmenty zásobnic, ojediněle, a to pouze v rámci horizontů I a II, se vyskytly fragmenty mís (celkem 7 jedinců), jako lahve byly určeny pouze 2 jedinci v horizontech I a II (graf 5). V případě hrncovitých nádob byly podrobněji rozlišovány jednotlivé typy hrnců podle jejich celkového tvaru. V celém souboru, ve všech horizontech jednoznačně dominují hrnce klasického vejčitého tvaru s maximální výdutí v horní třetině nádoby – typ A1 (celkem 396 jedinců; obr. 29: 2, 3, 7, 8, 11, 18, 21; 30: 24; 35: 26). Tvarově jednodušší varianty pak zastupují hrnce typu A2 – klasické vejčité či soudkovité profilace s rovinou maximální výduti posunutou níže do druhé třetiny či k polovině celkové výšky nádoby (celkem 14 jedinců; obr. 32: 3, 10). Druhou nejpočetnější kategorii představují hrnce typu A3:1 s výrazným lomem (hranou či odsazením) nad zvýšenou maximální výdutí v horní třetině nádoby a lukovitým hrdlem (obr. 30: 12, 15, 22; 33: 11, 20; 34: 2, 8, 9, 12), které jsou typickým zástupcem staršího stupně mladohradištní keramiky (MDH 1) a jsou příznačné zejména pro 1. polovinu 11. století. Dle současného stavu poznání se počátky výskytu tohoto typu hrnců kladou do horizontu keramiky okolo roku 1000 v souvislosti s obecnými vývojovými trendy a vymezují novou etapu vývoje, byť v méně výrazné podobě se na Moravě vyskytují již dříve, např. u tzv. mikulčického keramického okruhu (Procházka 2009, 166–167, 171–172; 2017a, 90, 103, 109, 169, 175,195; Balcárková 2013, 788–789; 2016, 31–45; Balcárková et al. 2017, 16, 146; Mazuch 2013, 66). Setkáváme se s nimi však po celé mladohradištní období, menšinově i v mladší fázi vývoje. Mezi hrnce typu A3:1 lze v souboru z Přerova, Horního náměstí č. p. 19 zařadit 156 jedinců. Charakter staršího stupně mladohradištní keramické produkce (MDH 1) vystihují vedle hrnců typu A3:1 také hrnce typu A3:2, které místo hrdla lukovitého tvaru mají výrazněji oddělená hrdla válcovitá, přitom zůstává lom nad maximální výdutí a rovina ústí je proti rovnému válcovitému hrdlu výrazněji zalomena (obr. 29: 17; 33: 4; 34: 11). Zastoupení hrnců typu A3:2 není v Přerově příliš výrazné – celkem zde evidujeme 35 jedinců tohoto typu (ojediněle např. v č. p. 26 na Horním náměstí, srov. Procházka 2017a, 90, 172, 175). Hrnce typu A3:2 přežívají v produkci o něco déle než typy A3:1 a v mladším stupni mladší doby hradištní se transformují do podoby hrnců typu D, které představují typické reprezentanty tohoto stupně vývoje (MDH 2). Jedná se o situlovité hrnce nejčastěji vázané na vytažené okraje s lištou. V souboru z přerovského Horního náměstí evidujeme varianty D3:1 a D3:2 zastoupené 22 keramickými jedinci (obr. 31: 3, 33). Mezi dalšími variantami hrnců z přerovského souboru si lze povšimnout hrnců typu C1, které mají místo hrdla výrazný lom, rovné přímé ústí a vyduté plece s maximální výdutí v horní třetině nádoby – celkem tvoří kategorii o velikosti 24 jedinců. Hrnce typu C3:4 zastupuje celkem 18 jedinců, mají lukovité hrdlo, přímé plece v horní třetině nádoby a výrazný lom či hranu umístěnou níže na výduti (obr. 30: 18; 33: 1; 34: 1, 6); hrnce

53

podobných tvarů se řadí k tzv. dvoukónickým typům nádob. Prostřednictvím ojedinělých exemplářů (celkem 4 jedinci) evidujeme v přerovském souboru i hrnce typu C3:5, které patří také do kategorie dvoukónických nádob, mají lukovité hrdlo plynule přecházející v plece, které se ostře lomí níže na výduti, až v horní čtvrtině nádoby. V neposlední řadě nelze opomenout přítomnost hrnců s válcovitými hrdly či válcovitým ústím skupiny B, které se zachovaly v podobě 19 keramických jedinců. Respektujeme-li Rzeźnikovo třídění (Rzeźnik 1995, 81–82), je v Přerově zastoupen typ B1, a to ve dvou variantách, B1:1 s oblou výdutí pod hrdlem (obr. 30: 11) a B1:2 (obr. 33: 5; 34: 26), zde je osa válcovitého ústí mírně vyhnutá vně a hrdlo je odsazeno od plecí výrazným lomem. Skupina B2 se zalomenou výdutí se na Moravě zatím neobjevila. Na Moravě se nádoby s válcovitým hrdlem běžně spojují s vlivy polské produkce z přelomu 10. a 11. století, vyskytují se ale v nepatrném podílu (např. Michna 1977, 223–224; Goš 1980, 162–168, 172; Měřínský 1991, 175; Staňa 1998a, 112, 119; Procházka 2009, 166–167, 172; Balcárková 2013, 788; 2016, 31–45, 150–151; Balcárková et al. 2017, 20, 27, 126–127). Soudě podle nálezů v Přerově v č. p. 8 a 21, kde se lze zčásti opřít o dendrochronologická data (č. p. 8), můžeme uvažovat o výrobě těchto tvarů na Moravě v prvních desetiletích po roce 1000 (Procházka 2009, 166–167, 172; 2017a, 132, 140, 160, 169, 171, 174, 183–224). Hrnce skupiny B se na Moravě vyráběly celé mladohradištní období, přičemž tvarování hrdla i vlastního okraje je velmi variabilní, aniž by bylo zatím možné stanovit obecné vývojové trendy. Zdá se však, že v pokročilém 11. a 12. století se nově objevují tvary se zaobleným okrajem (např. Novotný 1971, 139, tab. 13; 1978, 197, obr. 16: 1; Goš 1980, 164, obr. 2a; Procházka, Štrof 1987, 103, ryc. 1: p), jejich zastoupení je však spíše marginální (např. v č. p. 8 a 21 v mladším mladohradištním stupni chybí a vyskytují se jen okraje seříznuté, srov. Zubalík 2012, obr. 22: 5, 25: 12, 30: 5). Obě základní varianty v rámci typu B1 podle utváření plecí se však vyskytují souběžně také. V rámci dalšího postupu řešení syntézy archeologických dat bude podrobněji analyzován a upřesněn charakter keramiky MDH 1 a MDH 2 podle nálezových celků jednotlivých horizontů dokumentovaných výzkumem v roce 1990 (Horní náměstí č. p. 19) a na základě keramiky z nálezových kontextů z výzkumu v roce 1998 (Horní náměstí č. p. 20). Jak už bylo naznačeno výše, keramika starší a mladší fáze mladohradištní keramické produkce se v rámci horizontů I a II vzájemně kombinovala, ať už v samostatně oddělených stratigrafických jednotkách, nebo v kontextech smíšeného charakteru. Do mladšího stupně mladší doby hradištní (MDH 2) bylo na základě detailního rozboru keramiky dodatečně zařazeno 22 nálezových celků z horizontu I získaných výzkumy v roce 1990 (nálezové číslo: 3, 18, 51, 58, 75, 92, 93, 97, 99, 113, 128, 130, 135, 136, 164, 198, 209, 214, 218, 232, 284, 347). Nálezové celky s keramikou staršího stupně mladohradištní keramické produkce (MDH 1) v rámci horizontu I představuje 7 nálezových čísel (12, 108, 133, 134, 168, 204, 216). V horizontu II evidujeme spíše kontaminaci některých nálezových celků

54

ojedinělými fragmenty keramiky z mladšího stupně MDH 2 a kontexty smíšené – přítomnost keramiky ze stupně MDH 2 byla zaznamenána ve 13 nálezových celcích horizontu II (nálezové číslo: 16, 33, 41, 59, 87, 105, 111, 129, 157, 170, 252, 299, 308). Horizont II tvoří poměrně mocné souvrství v rozmezí 40–60 cm a skládá se rámcově ze 195 nálezových celků (podle nálezových čísel). V rámci nálezových celků horizontu III byly zaznamenány pouze ojedinělé (spíše zbloudilé) fragmenty keramiky MDH 2 jako infiltrace, které ovšem mohly zapříčinit až chyby v metodice výzkumu. Keramické celky získané výzkumem v roce 1998 se podařilo zařadit do příslušných chronologických horizontů na základě morfologie a typologie keramiky pouze v případě 19 nálezových celků, přičemž byla rozlišena keramika mladšího mladohradištního stupně (MDH 2) v rámci 9 nálezových kontextů (kontexty 108, 111, 114, 116, 119, 125, 126, 127, 141), které v souladu s nálezovou situací a chronologickým dělením keramiky z výzkumu v roce 1990 spadají do horizontu I. Za relativně čisté celky s keramikou starší fáze mladší doby hradištní (MDH 1) lze považovat 9 nálezových kontextů zastupujících horizont II, případně III (kontexty 110, 112, 118, 122, 133, 135, 138, 140, 155). V případě keramického celku z kontextu 148 uvažujeme o jeho relativní dataci do horizontu střední doby hradištní (podrobnější charakteristika keramiky viz dále). Celky s pravěkou keramikou nebyly v rámci souboru z výzkumu v roce 1998 evidovány.

4.1.2. Soubory z č. p. 19 Jak už bylo vysvětleno na jiném místě, mezi nálezovými celky horizontu I na Horním náměstí v Přerově č. p. 19 identifikujeme vedle sebe celky s keramikou odpovídající produkci v mladším stupni mladší doby hradištní (MDH 2) a keramické celky s typickými znaky pro starší stupeň mladší doby hradištní (MDH 1), přitom ovšem lze v rámci horizontu I konstatovat dominanci keramiky charakteru MDH 2. Z hlediska typologie hrncovitých nádob určují charakter mladohradištní keramické produkce v Přerově hrnce typu A1, které dominují mezi nálezovými celky s keramikou MDH 2 i MDH 1. Přitom 16 jedinců hrnců typu A1 pochází z nálezových celků mladšího stupně mladší doby hradištní (MDH 2) v horizontu I a 15 keramických jedinců charakterizuje v tomto horizontu celky se starší mladohradištní keramikou (MDH 1; tab. 7). V horizontu I neevidujeme jediný hrnec typu A2. Charakter mladší fáze mladohradištní keramické produkce (MDH 2) v horizontu I ovšem vystihují hrnce typu D3:1 a D3:2 s okraji vytaženými s lištou (celkem 14 jedinců). Mezi další typické tvary hrnců zachycené v nálezových celcích s keramikou MDH 2 v horizontu I patří hrnce typu A3:1 (13 jedinců), hrnce typu A3:2 (2 jedinci), hrnce typu C1 (6 jedinců) a C3:4 (1 jedinec). Nádoby s válcovitým hrdlem charakterizuje 5 jedinců ve variantě B1:1 s kolmou rovinou válcovitého ústí okraje a 1 jedinec typu B1:2, jeden jedinec tohoto typu byl identifikován v nálezovém celku zařazeném do stupně MDH 1 v rámci horizontu I (viz tab. 7).

Horizonty

Stupně keramické produkce

A1

A2

A3:1

A3:2

B1:1

B1:2

C1

C3:4

C3:5

D3:1

D3:2

Horizont I

MDH 1

15

0

8

0

0

1

1

1

0

0

0

MDH 2

16

0

13

2

5

1

6

1

0

12

2

MDH 1

300

9

118

29

9

2

14

13

2

1

0

MDH 2

16

1

4

1

0

0

1

2

0

2

0

MDH 1

15

2

4

1

1

0

0

1

2

0

0

Horizont II

Horizont III

Tab. 7. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Typy hrncovitých nádob v počtech keramických jedinců. Tab. 7. Přerov, Horní náměstí no. 19. Types of cooking pots and their numbers.

Nálezové celky evidované v rámci horizontu II na Horním náměstí v Přerově doprovází především keramika odpovídající svým charakterem produkci ve starším stupni mladší doby hradištní (MDH 1). Menšinově se v horizontu II objevily vrstvy a kontexty, které kontaminovala keramika chronologicky mladší MDH 2 z mladších souvrství. Keramické celky s keramikou MDH 1 vystihují dva dominující typy hrnců A1 a A3:1. Hrnce typu A1 vytváří početnou kolekci, v níž celkově evidujeme 362 keramických jedinců tohoto typu, přitom jednoznačně hrnce typu A1 převažují v nálezových celcích s keramikou MDH 1 v horizontu II (300 jedinců; tab. 7). Některé hrnce tohoto typu byly zaznamenány ve vyšších vrstvách v rámci horizontu I, jak už bylo nastíněno výše v tomto textu, další jedinci pochází z nálezových celků horizontu III. Druhý nejcharakterističtější hrnec pro keramiku MDH 1 z Přerova je hrnec typu A3:1 a největší počet těchto hrnců pochází právě z nálezových celků horizontu II, kde evidujeme 118 keramických jedinců v celcích s keramikou MDH 1. Vedle hrnců typu A1 a A3:1 určují charakter keramiky starší fáze MDH 1 v rámci horizontu II také zejména hrnce typu A3:2, C1, C3:4, méně pak také hrnce typu A2 nebo B1 (viz tab. 7). Mezi ojedinělými exempláři můžeme v keramických celcích MDH 1 v horizontu II pozorovat hrnce typu C3:5 (2 jedinci) nebo D3:1 (1 jedinec). Hrnce typu A3:2 mají v Přerově největší zastoupení právě v nálezových celcích horizontu II s keramikou starší fáze mladohradištní keramické produkce (MDH 1; 29 jedinců), pouze 3 jedinci typu A3:2 se našli v nálezových celcích s keramikou MDH 2, a to v jednom případě v rámci horizontu II a dva jedinci pochází z vrstev horizontu I. Keramické celky horizontu III v Přerově charakterizuje primárně keramika ze staršího stupně mladohradištní keramické produkce (MDH 1) a jsou pro ně příznačné hrnce typu A1 (15 jedinců), menšinově jsou zde zastoupeny hrnce typu A3:1 (4 jedinci), 2 jedinci náleží k typu A2, prostřednictvím 2 keramických jedinců jsou zastoupeny hrnce typu C3:5 a po jednom hrnci evidujeme v horizontu III hrnce typu A3:2, B1:1, C3:4 (tab. 7). Pro celý soubor přerovské keramiky z mladohradištních nálezových celků na Horním náměstí jsou příznačné okraje seřezané nálevkovitě či svisle s vytaženými hranami (typ C2–C4),4 které převažují ve všech

4 Číselné indexy u velkým písmenem označeného typu představují varianty.

keramických horizontech a nálezových celcích (graf 6–8, 12–13). Mezi další nejvíce zastoupené typy okrajů ve všech nálezových celcích se řadí okraje seřezané prostě bez vytažení hran, a to sice okraje seřezané nálevkovitě, svisle či kuželovitě prostě (typ C1, B1), ale také okraje seřezané kuželovitě s vytaženými hranami (typ B2–B4). Charakter keramických celků horizontu I vystihují vedle již zmíněných typů okrajů vytažené okraje s lištou, které zcela dominují v nálezových celcích s keramikou mladšího mladohradištního stupně (2. polovina 11. století až počátek 13. století – MDH 2; graf 6). Charakter keramické produkce MDH 2 typologicky v tomto horizontu doplňují okraje zesílené, různě seřezané či jinak ukončené (typ G1–G7), kyjovité okraje zásobnic (typ J1–J3) a okraje římsovitého typu hlásící se již spíše k produkci na počátku 13. století (obr. 31; nejnovější studie shrnující podobu keramické produkce na Moravě ve starší i mladší fázi mladší doby hradištní a poskytující podrobnější srovnání je práce A. Balcárkové 2016; 2017, tam další literatura k této problematice). Mezi nálezovými celky s keramikou čistě mladší fáze mladší doby hradištní lze vyzdvihnout kontexty s nálezovými čísly 18/90, 51/90, 92/90, 218/90. Keramika MDH 1 byla v rámci horizontu I identifikována v nálezových celcích číslo 12/90, 108/90, 133/90, 134/90, 168/90, 204/90, 216/90. Typologicky starší okraje v těchto celcích zastupují okraje se zaobleným ukončením (typ A1), dominují však již zmíněné typy okrajů seřezaných nálevkovitě s vytaženými hranami (typ C2–C4; graf 6), ve větším počtu se objevily také okraje seřezané nálevkovitě prostě (typ C1), okraje seřezané kuželovitě a válcovitě s vytaženými hranami (typ B2–B4) a znovu také okraje zesílené a různě ukončené (typ G1–G7). V rámci horizontu I bylo zaznamenáno celkem 11 jedinců v podobě hrnců s válcovitým hrdlem (hrnec typu B1), přitom nejvíce z nich pochází z nálezových celků stupně MDH 2 (celkem 6 jedinců), jeden okraj tohoto typu evidujeme v nálezovém celku 134/90 s keramikou stupně MDH 1 a zbylé exempláře byly součástí kontextů s keramikou smíšeného charakteru různé datace. I když hrnce s válcovitým hrdlem se na Moravě začínají objevovat okolo roku 1000 a nejvíce moravských nálezů pochází z nálezových celků z období 1. poloviny 11. století, musíme konstatovat, že se v různých kontextech s nimi setkáváme po celé mladohradištní období (Goš 1977, 298–300; Procházka 2009, 160, 162, 166; Procházka, Peška 2007, 167–168; Balcárková 2013, 788, 2016, 31–45, 144–151; Balcárková et al. 2017, 20, 27, 126–127).

55

Horizont I Typy okrajů

Graf 6. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Typy okrajů a jejich zastoupení v počtech keramických jedinců v rámci horizontu I. Graph 6. Přerov, Horní náměstí no. 19. Types of edges and their representation in the number of ceramic individuals within horizon I.

V rámci nálezových celků horizontu II masově převažují okraje seřezané nálevkovitě či svisle s vytaženými hranami (typ C2–C4) nad ostatními typy a jednoznačně vystihují podobu keramiky ze staršího stupně mladší doby hradištní v Přerově (MDH 1; graf 7). Pro nálezové celky s keramikou stupně MDH 1 v horizontu II jsou dále příznačné varianty okrajů seřezané kuželovitě s vytaženými hranami (typ B2–B4) a okraje jednoduše seřezané – kuželovitě, nálevkovitě či svisle (typ B1, C1; graf 7; obr. 30). Nechybí zde ani okraje ukončené prostým zaoblením (typ A1). Celkový charakter keramiky stupně MDH 1 evidované v nálezových celcích sídlištního horizontu II doplňují méně početné kategorie okrajů; okraje mírně prohnuté (28 jedinců; obr. 30: 2; 33: 9; 34: 9, 23), nebo kalichovitě prohnuté (10 jedinců; obr. 30: 1; 32: 6; 34: 14), okraje zaoblené zužující se (typ A3; 12 jedinců),

56

zesílené a různě ukončené okraje (typ G1–G7; 18 jedinců), a jednoduše upravené okraje s válcovitým hrdlem náležející hrncům typu B1 (19 jedinců). V rámci typologie okrajů je třeba tvar okraje mladohradištní keramiky vnímat ze dvou pohledů, z hlediska způsobu/tvaru ukončení okraje a celkového tvaru ústí a hrdla. Při deskripci okrajů byly zvlášť rozlišovány kategorie typu ukončení okraje a celkové tvary ústí a hrdla (viz Balcárková 2016, 144; Balcárková et al. 2017, 121). Okraje s prohnutým ústím jsou v celcích stupně MDH 1 v rámci horizontu II nejčastěji prostě zaoblené (5 jedinců) nebo seřezané nálevkovitě či svisle s vytaženými hranami (5 jedinců), opakuje se také ukončení v podobě kuželovitého seřezání s vytaženou spodní hranou (3 jedinci), u kalichovitě prohnutých okrajů se nejvíce objevuje také nálevkovité či svislé seřezání s vytaženými hranami (4 jedinci). Prohnutí ústí okraje, případně

Horizont II Typy okrajů

Graf 7. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Typy okrajů a jejich zastoupení v počtech keramických jedinců v rámci horizontu II. Graph 7. Přerov, Horní náměstí no. 19. Types of edges and their representation in the number of ceramic individuals within the horizon II.

kalichovité prohnutí okraje lze považovat za znak staršího stupně mladohradištní keramické produkce (2. polovina 10. století – 1. polovina 11. století). Kalichovité okraje (přesněji kalichovitá profilace ústí) mají základ ve velkomoravském a povelkomoravském vývoji keramiky, patří mezi typické atributy mikulčického keramického okruhu z mladšího stupně vývoje velkomoravské keramiky (přelom 9. a 10. století) a technologie více či méně kalichovitého prohnutí ústí okraje se udržuje v moravské keramické produkci v různých variantách až do prvního stupně vývoje mladohradištní keramiky (Mazuch 2013, 61, k dataci zvl. 102; Balcárková et al. 2017, 16, 18–19, 146; k dalšímu výskytu Procházka 2017a, 140, 156–157, 163, 180, 186). Naopak v Čechách rozlišujeme také kalichovité formy okrajů, které jsou nápadně protaženy směrem od ústí a představují tradičně a typologicky mírně odlišné formy

od moravských exemplářů. Přesto se objevují rámcově ve stejné době, keramika s klasickými formami kalichovitých okrajů v Čechách dominuje od 2. poloviny 10. století do pokročilé fáze 11. století, avšak tradice jejich výroby jsou zde mnohem starší a spadají do 1. poloviny 10. století (Boháčová 2003c, 453; Bartošková 2010, 272–275; 2011, 290–296; Mazuch 2013, 56–67, 102; Balcárková 2016, 14–15, 303–304; Balcárková et al. 2017, 16, 146). Okraje s válcovitým hrdlem náležející hrncům typu B1 jsme podrobněji rozebrali již v rámci charakteristiky předcházejícího horizontu I, lze jen připomenout, že v horizontu II dominují u nálezových celků s keramikou stupně MDH 1, a podporují tedy prvky starší fáze mladohradištní keramické produkce. Podle analogií v keramických souborech z jiných výzkumných sezón na Horním náměstí v Přerově lze klást počátky jejich výskytu do 1. třetiny 11. století

57

(Procházka 2009, 166–167, 172). Okraje s válcovitým hrdlem jsou v celcích MDH 1 horizontu II nejčastěji ukončeny seřezáním směrem dovnitř okraje (7 jedinců; obr. 30: 11), častěji se objevují i va rianty seřezané vodorovně prostě (4 jedinci; obr. 33: 5), seřezané vodorovně s vytaženou vnitřní hranou (4 jedinci; obr. 34: 26), někdy mají tyto okraje prožlabenou horní hranu (2 jedinci). Neméně početnou skupinu představují v celcích MDH 1 horizontu II také okraje zesílené a různě ukončené (typ G1– G7; 18 jedinců), které se řadí spíše mezi prvky mladšího stupně mladší doby hradištní, přitom nejvíce jsou zde zastoupeny okraje zesílené a seřezané (typ G2; 12 jedinců), zesílené a zaoblené (typ G3; 3 jedinci) a zesílené a bohatě profilované (typ G1; 3 jedinci). Celkové zesílení okrajových partií keramických nádob, a to zejména v místě hrdla a odsazení, se těší větší oblíbenosti v keramické produkci druhého stupně mladší doby hradištní (Nekuda, R. 1984, 33; Procházka, Peška 2007, 167–168; Balcárková 2016, 40; Balcárková et al. 2017, 28–30).

Jak už bylo zmíněno na jiném místě textu, některé nálezové celky v rámci horizontu II obsahovaly keramiku s prvky typickými pro mladší stupeň mladohradištní keramické produkce (MDH 2). V těchto celcích se nacházely především okraje vytažené s lištou, které však netvoří ani 1 % všech okrajů z tohoto horizontu (6 jedinců; graf 7), kontaminace nálezových celků horizontu II mladší keramikou stupně MDH 2 je tedy minimální. Prostřednictvím ojedinělých fragmentů evidujeme v kolekci keramiky stupně MDH 2 z horizontu II také např. kyjovité okraje zásobnic (typ J1–J3; 2 jedinci), římsovité okraje (2 jedinci) a zesílené, různě ukončené okraje (typ G1–G7; 3 jedinci), všechny zmíněné ojedinělé typy okrajů jsou příznačné spíše pro mladší fázi mladohradištní keramické produkce, jde zřejmě o infiltrace z chronologicky mladších souvrství. Jinak i v těchto nálezových celcích s keramikou stupně MDH 2 převažují varianty seřezaných okrajů: typ C1–C4 (29 jedinců), nebo typ B1–B4 (14 jedinců).

Horizont III Typy okrajů

Graf 8. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Typy okrajů a jejich zastoupení v počtech keramických jedinců v rámci horizontu III. Graph 8. Přerov, Horní náměstí no. 19. Types of edges and their representation in the number of ceramic individuals within the horizon III.

58

Obr. 29. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1–22, výběr keramiky stupně MDH 1 z horizontu III; černý čtverec – znak pro keramiku s příměsí grafitu. Platí i pro obr. 30–37 (kresba Lubomíra Dvořáková, 7, 10, 12, 15, 16, 17 – Šárka Trávníčková). Fig. 29. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1–22 selection of LHP 1 pottery from horizon III; black square: pottery with graphite inclusion in the fabric, also in Fig. 30–37 (drawing by Lubomíra Dvořáková, 7, 10, 12, 15, 16, 17 – Šárka Trávníčková).

59

Kolekce keramiky z horizontu III je o poznání menší než z předchozích dvou horizontů, představuje pouhých 5 % celého souboru. V této souvislosti zde evidujeme také méně variant okrajů. Charakter keramiky z horizontu III tak o to více jednoznačně určují dominující typy okrajů příznačné pro starší stupeň mladohradištní keramické produkce (MDH 1). Z grafu 8 je zřejmé, že v horizontu III se vyskytují primárně pouze jednodušší varianty okrajů seřezaných nálevkovitě či svisle s vytaženými hranami (typ C2–C4) nebo jednoduše seřezaných kuželovitě, nálevkovitě či svisle (typ B1, C1), méně pak i okraje seřezané kuželovitě s vytaženými hranami (typ B2–B4; obr. 29). Jak už bylo naznačeno na jiném místě, většina těchto okrajů pochází z hrnců typu A1 (15 jedinců), A2 (2 jedinci) nebo A3:1 (4 jedinci; viz tab. 7). Evidujeme zde také přítomnost okrajů výrazně kalichovitě prohnutých nebo mírně prohnutých (celkem 5 jedinců; obr. 29: 11), okrajů prožlabených šikmo (typ E2; 3 jedinci) a okrajů zesílených, různě ukončených (typ G1–G7; 3 jedinci). Prostřednictvím 1–2 jedinců zde byly zastoupeny okraje zaoblené (typ A1), zaoblené zužující se (typ A3), seřezané nálevkovitě či svisle se spodní hranou

zesílenou (typ C6–C7) a okraj římsovitého typu představující infiltraci z mladších souvrství – jeden římsovitý okraj kontaminoval celek z jámy 500 v sektoru B/90. Keramika s prvky mladšího stupně mladohradištní keramické produkce (MDH 2) se jinak v nálezových celcích horizontu III nevyskytuje. Tyto menšinově zastoupené typy okrajů specifických tvarů se zachovaly pouze v podobě drobných fragmentů, tudíž jejich vypovídací hodnota není vysoká a rekonstrukce celkového tvaru nádoby není možná. Kupříkladu jediný exemplář hrnce typu C3:4 v horizontu III měl okraj prostě kuželovitě seřezaný (typ B1) a v případě jediného fragmentu hrnce s válcovitým hrdlem (typ B1:1) bylo ukončení okraje v důsledku postdepozičních procesů zcela zdeformováno. Ostatní typy okrajů, objevující se v předchozích dvou horizontech, v rámci horizontu III neevidujeme vůbec. V porovnání s keramickými celky stupně MDH 1 v horizontu II zcela chybí v souborech horizontu III okraje vodorovně seřezané (typ D1–D4), okraje prožlabené kolmo (typ E1) kombinující se zpravidla s kalichovitými variantami okrajů a nakonec také mizí varianty různě hraněných okrajů (typ K1–K3; graf 8).

Horizont I Motivy výzdoby

Graf 9. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Procentuální zastoupení výzdobných motivů vzhledem k celkovému množství zdobených keramických fragmentů v rámci horizontu I. Graph 9. Přerov, Horní náměstí no. 19. Percentage representation of decorative motifs with respect to the total number of decorated ceramic fragments within horizon I.

60

Z hlediska hodnocení typologie výzdoby na keramice je třeba na začátku uvést, že více než polovina zdobených keramických fragmentů ze souboru z Přerova – Horního náměstí je zdobena prostými rýhami, které jednoznačně vystihují charakter mladohradištní keramické produkce. Výzdoba ve formě souvislého rýhování (typ D1–D4) byla zaznamenána na zhruba 57 % keramických fragmentů v rámci celého souboru; za účelem zamezení hrozícího zkreslení informací v grafech byla tato kategorie vyjmuta z podrobnější kvantifikace výzdobných prvků. Keramiku mladšího mladohradištního stupně MDH 2, která se nejvíce koncentruje v nálezových celcích horizontu I, charakterizují fragmenty zdobené širokými plochými žlábky (typ K1, viz graf 9; obr. 31). Tento typ výzdoby patří mezi druhý nejčastější motiv výzdoby na keramice MDH 2 v horizontu I (3,24 %). Samozřejmě dominuje výzdoba ve formě rýh, na 26 % zdobené keramiky z horizontu I se objevují široké rýhy. Charakter mladších mladohradištních celků MDH 2 dále určují fragmenty zdobené vlnovkami (typ E1–E3; 1,8 %), kombinací vlnovek a rýh (typ F2–F8; 1,3 %), motivy šikmých záseků s rýhami (typ J1; 1,6 %) nebo různými

typy vpichů či vrypů (typ I1–I7; 1,4 %), objevily se i samostatně provedené hřebenové vlnice (typ B1–B3; 1,2 %). Silněji byla v nálezových celcích MDH 2 horizontu I zastoupena také keramika, na níž pozorujeme různé kombinace motivů provedených hřebenovým i jednozubým nástrojem společně s hřebenovými vpichy, záseky a jinými formami vrypů (typ H7, H9–H12, J2–J7, J9, J14; 1,3 %). Tento typ výzdoby je však v Přerově více typický pro nálezové celky MDH 1, tedy celky ze staršího mladohradištního stupně (viz dále). Další výzdobné motivy se v nálezových celcích horizontu I objevují na ojedinělých fragmentech keramiky, maximálně do 6 kusů, a nejsou tak pro celkový charakter souboru příliš určující. Ve většině nálezových celků z horizontu II, které primárně odráží charakter keramiky MDH 1, dominují keramické fragmenty zdobené vedle souvislého rýhování také motivy hřebenových pásů (typ A1–A3; 6,53 %), následované hřebenovými vlnicemi (typ B1–B3; 4 %), případně se objevují jejich kombinace (typ C1–C7; 2,32 %; graf 10; obr. 30). Pro keramické celky s keramikou MDH 1 v Přerově je příznačná zejména výzdoba kombinující více výzdobných motivů na jedné nádobě – jde

Horizont II Motivy výzdoby

Graf 10. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Procentuální zastoupení výzdobných motivů vzhledem k celkovému množství zdobených keramických fragmentů v rámci horizontu II. Graph 10. Přerov, Horní náměstí no. 19. Percentage representation of decorative motifs with respect to the total number of decorated ceramic fragments within horizon II.

61

Obr. 30. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1–25, výběr keramiky stupně MDH 1 z horizontu II (kresba Lubomíra Dvořáková, 10 – Marie Cimflová, 22 – Šárka Trávníčková). Fig. 30. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1–25 – selection of LHP 1 pottery from horizon II (drawing by Lubomíra Dvořáková, 10 – Marie Cimflová, 22 – Šárka Trávníčková).

62

především o ornamenty provedené hřebenovým a jednozubým nástrojem v kombinaci s hřebenovými vpichy či záseky, s jednoduchými vpichy, záseky nebo různými typy vrypů (typ H7, H9–H12, J2–J7, J9–J14; 3 %; obr. 30: 5, 14; 32: 3), často se objevují také kombinace hřebenového ornamentu zejména ve formě hřebenových vlnic s rýhami či vlnovkami (typ G1; 2,21 %; obr. 30: 10, 12, 15; 34: 2). Charakter keramiky stupně MDH 1 v horizontu II doplňují z hlediska výzdoby čočkovité vrypy s rýhami (typ J8; 2,62 %; obr. 30: 1–2, 20; obr. 34: 3, 12) nebo hřebenové vpichy v kombinaci s rýhami nebo vlnovkami (typ H6; 1,93 %; obr. 30: 18; 33: 7; 34: 7, 11). Mezi méně častými motivy výzdoby keramiky MDH 1 v horizontu II lze zmínit vlnovky (typ E1–E3; 1,7 %), motiv jedné vlnovky nad rýhami (typ F1; 1,48 %), kombinace vlnovek a rýh (typ F2–F8; 0,86 %), hřebenový vpich (typ H1–H2; 0,71 %) – případně v kombinaci s hřebenovými vlnicemi či pásy (typ H5; 1,46 %), různé záseky či vrypy (typ I1–I7; 1,61 %) nebo šikmé záseky s rýhami (typ J1; 1,87 %), v neposlední řadě sem patří široké ploché žlábky (typ K1; 1,85 %). Motivy záseků či vrypů, čočkovité vrypy s rýhami, případně šikmé záseky s rýhami se objevují více na keramice MDH 1 pocházející z nálezových celků horizontu I (viz graf 9). Na zhruba 51 % zdobené keramiky z horizontu III dominuje souvislé rýhování, které pak v početnosti výzdobných motivů následují zejména dekorace provedené hřebenovým nástrojem, stejně jako tomu bylo v případě nálezových celků s keramikou MDH 1 z předcházejícího horizontu II. Ve výzdobě keramiky z horizontu III převládají hřebenové vlnice (typ B1–B3; 10,42 %) a hřebenové pásy (typ A1–A3; 7,81 %; graf 11; obr. 29). Dále se nejčastěji objevují pro keramiku MDH 1 v Přerově tak typické složité kombinace hřebenových a jednozubých motivů s hřebenovými vpichy, záseky, jednoduchými vpichy, záseky a vrypy (typ H7, H9–H12, J2–J7, J9–J14; 4,17 %; obr. 29: 9), čočkovité vrypy s rýhami (typ J8; 3,65 %), vlnovky (typ E1–E3; 3,65 %), různé typy záseků či vrypů (typ I1–I7; 3,13 %; obr. 29: 3, 4, 14, 16, 17) a kombinace hřebenových vlnic a pásů (typ C1–C7; 3,13 %; obr. 29: 11, 13). Mezi ojedinělé či zcela chybějící výzdobné prvky těchto keramických celků, zastoupené maximálně 1–5 keramickými fragmenty, se řadí motiv jedné vlnovky nad rýhami (typ F1), kombinace vlnovek a rýh (typ F2–F8), hřebenový ornament s rýhami či vlnovkami (typ G1), motivy hřebenového vpichu a jeho kombinace s jinými motivy (typ H1–H2, H5–H6), hřebenové záseky s rýhami (typ H8), šikmé záseky s rýhami (typ J1) a široké ploché žlábky (typ K1). Výrazný podíl hřebenových motivů výzdoby v nálezových celcích horizontu III svědčí o převaze typologicky starší keramiky, jelikož hřebenová výzdoba je typickým znakem pro keramickou produkci ve starších etapách raného středověku (srovnání Balcárková 2013, 787–788, 795–809; 2016, 34–37, 158–159; Balcárková et al. 2017, 133). V rámci mladohradištních kontextů lze na základě těchto souvislostí považovat keramické celky z horizontu III jednomyslně za reprezentanty keramické produkce ze staršího stupně mladší doby hradištní (MDH 1), a to především jeho nejstarší fáze před založením srubů

na Horním náměstí v Přerově, které se dle dosavadních indicií a datačních opor pojí až s dobou kolem roku 1000 (viz dále). Dalším postupem v analýze dat se pokusíme co nejvíce osvětlit, do jaké míry lze nálezové celky horizontu III spojovat s povelkomoravským stupněm vývoje (rámcově 10. století). Ojedinělé infiltrace keramiky ze stratigraficky mladších souvrství v horizontu III v tomto případě představují 3 fragmenty zdobené širokými plochými žlábky, přitom jeden pochází z již zmiňované jámy 500 v sektoru B/90, kde kontaminaci nálezového celku potvrzuje navíc přítomnost římsovitého okraje. Plastické prvky evidujeme na 3 % zdobené keramiky, přičemž dominují plastické lišty (90 % keramiky s plastickou výzdobou). Na 3 keramických fragmentech byly pozorovány vývalky na výduti a 3 fragmenty keramiky zdobí žebro pod hrdlem (obr. 31: 32; 34: 8). Vývalky zdobící keramiku pod hrdlem se v horních partiích plecí objevily pouze v nálezových celcích MDH 1 horizontu II (celkem 11 fragmentů; 6 %; obr. 30: 5, 17), tudíž lze tuto výzdobu považovat za typický prvek pro keramiku ze starší fáze mladší doby hradištní (2. polovina 10. století – 1. polovina 11. století). V celém souboru keramiky získaném výzkumem v roce 1990 jednoznačně dominují trojúhelníkovité plastické lišty nad ostatními typy (celkem 88 keramických fragmentů; 60 % ze všech fragmentů zdobených lištami; obr. 30: 14, 32: 3, 4, 12, 33: 12, 21). Vedle trojúhelníkovitých lišt se v souboru nejvíce objevují ploché lišty obdélníkovitého průřezu (18 %) nebo lišty hraněné (10 %; obr 30: 6, 13). Prostřednictvím ojedinělých fragmentů evidujeme v souboru také keramiku s lištami římsovitými (8 fragmentů), střechovitými (1 fragment) nebo polokulovitými (4 fragmenty). Plastické lišty byly nejvíce pozorovány na keramických jedincích typu hrnců (68 %), pouhých 31 % jedinců s plastickými lištami se řadí mezi nádoby typu zásobnice. Na hrncích se nejčastěji objevují lišty trojúhelníkového průřezu (47,5 %) nebo lišty hraněné (7,6 %). Pro zásobnice jsou typické lišty ploché obdélníkové (19,6 %) a lišty trojúhelníkové (7 %). V případě jedné spíše mísovité nádoby byla pozorována plochá lišta obdélníkového průřezu. Plastické vývalky pod hrdlem neboli jinak také plastické zvlnění horních částí keramických nádob se řadí mezi typické znaky keramiky 10. století, analogie nacházíme v nálezových celcích z doby kolem poloviny 10. století např. v severních a severozápadních Čechách, tento výzdobný prvek je však typický také pro jihomoravské keramické celky: v Kosticích – Zadním hrúdu představují vývalky pod hrdlem průvodní znak keramické skupiny RS4 I z pokročilé fáze 10. století, objevují se také ve výzdobě keramiky z Pohanska u Břeclavi v rámci nálezových celků z chronologicky nejmladší keramické skupiny z doby na rozhraní velkomoravské a povelkomoravské periody (skupina 5). Tradice výroby této keramiky byly položeny již ve střední době hradištní (9. století), kdy známe několik ohnisek její výroby, zejména lužicko-jihopolsko-dolnoslezské, východočeské, na jižní Moravě pak dolnověstonické (Siemianowska; Pankiewicz 2012, 89, 142, 182, 183 aj. Princová-Justová 1994, 195–198, 200, 204; Macháček 2007, 136, 155; Ungerman 2007, 190–193; Balcárková 2016, 180–181; 306–307; Balcárková et al. 2017, 245–247).

63

Plastické lišty jednoznačně dominují na keramice z nálezových celků charakterizujících období MDH 1 a navíc pocházejí z horizontu II. Plastické lišty zdobí v těchto celcích celkem 102 keramických fragmentů, což je přibližně 57 % keramiky, na které zaznamenáváme plastickou výzdobu v celém souboru. Většina keramických fragmentů zdobených plastickými lištami v rámci horizontu II prezentuje lišty trojúhelníkového průřezu (65 fragmentů; obr. 30: 14; 32: 3, 4, 12, 33: 12, 21), menší podíl zaujímají lišty hraněné (13 fragmentů; obr. 30: 6, 13) nebo plochého obdélníkového průřezu (13 fragmentů). V nálezových celcích MDH 1 horizontu II se objevily také lišty polokulovité (4 fragmenty) nebo římsovité (8 fragmentů), jeden keramický fragment zdobí vývalky na výduti, 3 fragmenty mají plastická žebra pod hrdlem a 11 fragmentů keramiky nese již zmíněnou výzdobu ve formě plastických vývalků pod hrdlem. Ojedinělé fragmenty keramiky s lištami trojúhelníkového průřezu (6 fragmentů), s lištou plochého obdélníkového průřezu (1 fragment) nebo lišty hraněné (1 fragment) evidujeme také v nálezových celcích s keramikou typickou pro vývojový stupeň MDH 1 v rámci

horizontu I. V keramických celcích stupně MDH 1 v horizontu III byla pozorována pouze lišta trojúhelníková na jediném keramickém fragmentu, druhý zlomek keramiky zdobily vývalky na výduti. Lišty na bezuchých hrncích zaznamenáváme místy již ve starohradištním resp. předvelkomoravském období, pokračují i v epoše velkomoravské, jejich výskyt je však až do 10. století spíše sporadický (Galuška 1989; Procházka 2017a, 105–107, 109, 111–112). Obvodové vývalky oblého, trojúhelníkovitého nebo různě hraněného průřezu výrazně vystupující z těla nádoby nacházíme nejčastěji v keramických souborech relativně datovaných do sklonku 10. století a 1. poloviny 11. století, kdy se rozšířily takřka v celé střední Evropě a staly se součástí i tzv. keramiky piastovské (Procházka 2017a, 132, 140,142, 148, tab. 21, 22, 149, tab. 23–25, 150, tab. 26, 155, 156, 160, 163, 168, 169, 171–175, 181–185, 187–199, 201–204, 206, 208, 210–222, 224–239). V této době vrcholí mladohradištní keramická produkce v její starší fázi, od mladšího stupně mladší doby hradištní zaznamenáváme na keramice tendenci k redukci plastických lišt; v plochých variantách plastické lišty zůstávají ve

Horizont III Motivy výzdoby

Graf 11. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Procentuální zastoupení výzdobných motivů vzhledem k celkovému množství zdobených keramických fragmentů v rámci horizontu III. Graph 11. Přerov, Horní náměstí no. 19. Percentage representation of decorative motifs with respect to the total number of decorated ceramic fragments within horizon III.

64

výzdobě zásobnic, z těl hrnců však prakticky mizí (srovnání Balcárková 2016, 34–35, 41; Balcárková et al. 2017, 26, 28–30; tam další literatura). Četné doklady o této výzdobě keramiky máme k dispozici v souboru z Horního náměstí č. p. 8, 9 a 21, kde se trojúhelníkové lišty vedle lišt hraněných objevují na keramice z horizontu po výstavbě hradby (zejména celky skupiny C – subfáze 3.3; Procházka 2017a, 140–142, 172), dle dosavadních analýz a výsledků výzkumu se jedná pravděpodobně o celky z první třetiny až poloviny 11. století. Plastické lišty trojúhelníkového průřezu byly ovšem v rámci keramického souboru z Horního náměstí č. p. 8, 9 a 21 doloženy i na keramice pocházející z nejstarších vrstev pod podlahami srubů a z terénních úprav pod hradbou (celky skupiny A – subfáze 3.1.1., 3.1.2.), v těchto nejstarších celcích však lišty ještě nemají výzdobu (Procházka 2017a, 150). V rámci vyhodnocení keramických souborů z 2. poloviny 11. a z 12. století z Přerova, Horního náměstí č. p. 8 a 21 se jasně prokázal výrazný ústup lišt tradiční profilace, nahrazovaných plochými vývalky oblého i hraněného průřezu uplatněnými na grafitových zásobnicích (Zubalík 2012, 93, 97, 108, 109–111, 123, tab. 50, 127, 137, 141). Pro nálezové celky s typickou keramikou pro mladší stupeň mladohradištní keramické produkce (MDH 2) jsou v Přerově příznačné plastické prvky v podobě plochých plastických lišt obdélníkovitého průřezu, které jsou nejvíce zastoupeny v nálezových celcích stupně MDH 2 horizontu I (10 fragmentů; obr. 31: 4, 11, 16, 26–27). Dále se v těchto celcích z plastických prvků objevily lišty trojúhelníkovité (9 fragmentů; obr. 31: 29) a hraněné (1 fragment), jeden fragment zdobí vývalky na výduti (obr. 31: 32) a další nese žebro pod hrdlem. Výskyt trojúhelníkových lišt na některých hrncích v souboru z kulturní vrstvy z doby kolem poloviny 11. století v Přerově, Kozlovské ulici naznačuje doznívání tohoto prvku na počátku 2. MDH stupně (Parma 2001, 184; Procházka 2017a, 179, obr 77: 3, 7, 11; 181). Ojedinělé fragmenty keramiky s plastickou výzdobou, které pocházejí z nálezových celků s keramikou stupně MDH 2, evidujeme také v rámci horizontu II – jde o fragmenty s lištami trojúhelníkovými (7 fragmentů), plochými obdélníkovými (3 fragmenty) a jeden fragment s lištou střechovitou. Ploché varianty plastických lišt obdélníkového či lichoběžníkového průřezu vystihují dle analogií v jihomoravských souborech keramickou produkci v mladší fázi mladohradištního období, od 2. poloviny 11. století a nejčastěji zdobí těla typických mladohradištních zásobnic 11.–12. století (Procházka 2009, 167; Procházka, Peška 2007, 168; Balcárková 2013, 788–789; 2016, 41, 164; Balcárková et al. 2017, 29–30). Pokud bychom měli alespoň krátce zhodnotit, jak se plastická výzdoba v podobě lišt kombinuje s rytými motivy výzdoby, můžeme uvést, že u zhruba 56 % keramických fragmentů s aplikovanou plastickou lištou byla pozorována i rytá výzdoba na liště. Přitom přibližně tři čtvrtiny (77 %) této keramiky se zdobenou plastickou lištou pochází z nálezových celků charakterizovaných keramikou stupně MDH 1. Plastické lišty jsou na keramice z těchto celků zdobeny nejvíce prostými záseky rytými jednozubým rydlem (11,56 %; tab. 8). Záseky na

lištách střídají vrypy (8,16 %), hlavně čočkovité, dále šikmý hřebenový vpich (7,48 %) nebo hřebenová vlnice (6,12 %). Jednoduchá vlnovka rytá jednozubým rydlem také nepatří mezi ojedinělé prvky výzdoby na lištách (4,76 %). Zcela výjimečně se potkáme s kruhovými nebo kulovitými vrypy, žlábkem či rýhou a s hřebenovými záseky na liště. Pouze jediný fragment keramiky byl zdoben plastickou lištou s hřebenovým vpichem tvarovaným do podoby větvičky. V rámci nálezových celků s keramikou MDH 2 zaznamenáváme pouze ojedinělé fragmenty se zdobenou plastickou lištou. Pouhých 13 % keramických fragmentů s plastickou lištou zdobenou rytou výzdobou náleží keramickým celkům stupně MDH 2. V nejvíce případech se na těchto lištách objevují opět jednoduché záseky, vrypy téměř mizí a dále pozorujeme pouze ojedinělé fragmenty s lištami zdobenými hřebenovou vlnicí, hřebenovými vpichy, hřebenovými záseky, vlnovkou, objevují se i zlomky se žlábkem uprostřed lišty, v jednom případě byla dokonce uvnitř žlábku vyryta vlnovka (viz tab. 8). Na trojúhelníkových plastických lištách se nejvíce objevují jednoduché záseky (14 %) nebo hřebenové vpichy šikmé (8 %). Hraněné plastické lišty jsou zdobeny primárně hřebenovou vlnicí (4 %) nebo hřebenovými záseky (3 %). Na plochých obdélníkových lištách se objevuje vícero motivů, zejména vlnovka (2 %), hřebenová vlnice (1,4 %), ale i záseky (1,4 %) a prožlabení nebo rýha ve středu lišty (1,4 %). Oblou polokulovitou lištu zdobí v jednom případě vrypy, na jedincích s římsovitou lištou byla pozorována hřebenová vlnice, hřebenový vpich, záseky a prožlabení nebo rýha. U přibližně 44 % keramických fragmentů s plastickou lištou jsme zaznamenali lišty bez výzdoby. 1990

Celkem počet ks

MDH 1

MDH 2

hřebenová vlnice

11

9

2

hřebenový vpich šikmý

2

13

11

hřebenový vpich větvičkový

1

1

0

hřebenové záseky

4

3

1

kruhové vrypy

2

2

0

prožlabení/rýha

2

1

1

prožlabení + vlnovka

1

0

1

vlnovka

9

7

2

vrypy

13

12

1

záseky

26

17

9

Tab. 8. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Zastoupení rytých výzdobných motivů objevujících se na lištách. Tab. 8. Přerov, Horní náměstí no. 19. Numbers of engraved decorative motifs on plastic cordons.

Z hlediska kombinací výzdoby ryté na liště a mimo lištu na výduti lze konstatovat převahu dvou rytých motivů na jedné nádobě s plastickou lištou. V případě kalkulace výzdobných kombinací bylo potřeba se zaměřit na počty keramických jedinců a nepočítat jednotlivé fragmenty keramiky z důvodu možného zkreslení výsledků. Přibližně u 26 % jedinců s výzdobou v podobě plastické lišty byly pozorovány kombinace dvou rytých motivů

65

Obr. 31. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1–33, výběr keramiky stupně MDH 2 z horizontu I (kresba Lubomíra Dvořáková, 19, 21, 22, 24, 33 – Šárka Trávníčková). Fig. 31. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1–33 – selection of LHP 2 pottery from horizon I (drawing by Lubomíra Dvořáková, 19, 21, 22, 24, 33 – Šárka Trávníčková).

66

včetně výzdoby samotné lišty, jen 10 % keramických jedinců s lištou zdobí kombinace více rytých motivů, nejčastěji jde o tzv. trojkombinace. Pokud se zaměříme na jedince, u nichž byla zaznamenána výzdoba přímo na liště, tak u 20 % z nich se objevují kombinace až tří rytých prvků výzdoby a 52 % těchto jedinců zdobí lišta a dva ryté motivy. Nádoby s plastickými lištami jsou nejčastěji zdobeny prostým horizontálním rýhováním, které doplňuje výzdoba na liště v typických dvoukombinacích: záseky – rýhy, hřebenový vpich – rýhy, jiné vrypy – rýhy, vlnovka – rýhy nebo kruhové vrypy s rýhami (tab. 9). Ve více případech zaznamenáváme také jedince zdobené jednoduchými vlnovkami na výduti (typ E2) v kombinaci s plastickou lištou zdobenou buďto záseky, vrypy, vlnovkou nebo žlábkem a vlnovkou. Mezi nejčastější trojkombinace motivů se řadí hřebenový ornament, tedy hřebenové vlnice a pásy v kombinaci s vlnovkami a rýhami provedenými jednozubým nástrojem (typ G1), které s prvky umístěnými přímo na liště vytváří složité výzdobné motivy, nejvíce se výzdoba typu G1 kombinuje s vrypy zdobícími samotnou lištu nebo místo vrypů zdobí lištu vlnovka či hřebenová vlnice. Mezi typické trojkombinace výzdoby pro tento soubor keramiky lze dále počítat tyto motivy: hřebenový vpich – hřebenová vlnice – hřebenový pás (typ H5) nebo vrypy/záseky – rýhy – vlnovky (typ F4). Hřebenový vpich se někdy objevuje v kombinaci s hřebenovou vlnicí a motivy provedenými jednozubým nástrojem (typ H7). Mezi zajímavými kombinacemi motivů lze zmínit kruhové vrypy – vlnovky/rýhy – šikmé záseky (typ J9). Zvláštní pozornost je třeba věnovat také hrnčířským značkám jako otiskům osy či podkladové desky kruhu na dnech keramických nádob. V celém souboru přerovské keramiky se značky objevily na 15 % fragmentů den a spodních částí nádob, z toho 14 % těchto fragmentů nese značky plastické, na zbylém 1 % keramických kusů byla evidována značka technická jako otisk osy hrnčířského kruhu. Dle dosavadního stavu poznání převládá názor, že plastické značky na dnech keramických nádob souvisí se specializací a rozšířením hrnčířské výroby, která převyšuje vlastní spotřebu. Plastické značky mohly údajně hrnčíři usnadnit a zefektivnit výrobu a organizaci práce (Varadzin 2005, 178–181; 2010, 32; Hlavica

2014, 12–18; Balcárková 2016, 152; Balcárková et al. 2017, 127–128). Vzhledem k dominantnímu postavení plastických značek na dnech keramických nádob v přerovském souboru keramiky bude této problematice věnována detailnější pozornost. V rámci horizontu I byly plastické značky zastoupeny na 24 dnech v podobě fragmentů, přitom většina těchto exemplářů náleží nálezovým celkům s keramikou mladšího mladohradištního stupně (MDH 2; 19 fragmentů). V těchto celcích dominují plastické značky ve formě kruhu (5 fragmentů), častěji se objevil také motiv kříže (3 fragmenty). Po jednom kuse byly v nálezových celcích s keramikou MDH 2 zastoupeny plastické značky: kříž v kruhu, kříž v kosočtverci, mřížka, svastika nebo soustředné kruhy s větvičkou (obr. 31: 22; 37). V nálezových celcích s keramikou MDH 1 v rámci horizontu I evidujeme 5 keramických fragmentů den se značkou plastickou, přitom v jednom případě se podařilo rozpoznat kříž v kruhu a dvakrát se jednalo o mřížku. Technické značky na dnech se objevily ve dvou případech fragmentů den v rámci nálezových celků horizontu I – jeden fragment pochází z keramického celku MDH 2 a jeden z celku stupně MDH 1. Keramické celky z horizontu II jsou mnohem bohatší o fragmenty den s hrnčířskými značkami. Celkem zde evidujeme 103 fragmentů den se značkou plastickou, z toho pouhé 3 keramické fragmenty pocházejí z nálezových celků s infiltrovanou keramikou charakteru MDH 2 – podrobněji popsána a identifikována byla pouze jediná značka na jednom keramickém dně v podobě trojúhelníku v kruhu. Na keramice z nálezových celků s keramikou stupně MDH 1 můžeme pozorovat široké spektrum plastických značek (celkem 100 fragmentů den), mezi nimiž suverénně dominují motivy kříže v kruhu (31 fragmentů; obr. 30: 21; 36: 4, 17, 18) nebo samotného kříže (12 fragmentů; obr. 30: 16; 32: 13; 36: 10, 20). Ve větším počtu keramických fragmentů byly zaznamenány plastické značky v podobě slunce v kruhu (7 fragmentů; obr. 36: 2, 5, 6, 9), samostatného slunce (5 fragmentů; obr. 36: 3, 16), jednoduchého kruhu (5 fragmentů), svastiky (7 fragmentů; obr. 34: 10; 36: 7) nebo trojlístku (4 fragmenty; obr. 34: 13). Méně časté plastické značky představují různé obdélníky, mřížky, obdélník v kruhu,

výzdoba na liště hřebenová vlnice

A1

B1

B2

B3

C6

D1

D2

E1

0

0

0

1

0

1

0

0

výzdoba na výduti E2 F4 G1 H5 0

0

1

2

H6

H7

I1

J1

J2

J8

J9

0

2

1

0

0

0

0

hřebenový vpich šikmý

0

0

1

0

0

0

5

0

0

0

0

1

1

0

0

0

0

0

0

kruhové vrypy

0

0

0

0

0

0

2

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

rýha

0

0

0

0

0

0

1

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

prožlabení + vlnovka

0

0

0

0

0

0

0

0

1

0

0

0

0

0

0

0

0

0

0

vlnovka

0

0

0

0

0

0

2

0

1

0

2

0

0

0

0

0

0

0

0

vrypy

0

0

0

0

0

1

3

2

2

2

1

0

0

0

0

0

1

1

0

záseky

1

2

0

0

1

1

6

1

2

1

0

0

0

0

1

1

0

0

1

Tab. 9. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Zastoupení rytých výzdobných motivů v kombinaci s lištou, hodnoty uvedeny v počtech keramických jedinců. Tab. 9. Přerov, Horní náměstí no. 19. Representation of engraved decorative motifs combined with cordon, values given in the number of ceramic individuals.

67

kříž se čtvercem, trojúhelník a soustředné kruhy, na dvou fragmentech se objevil motiv ruky (obr. 33: 3, 6, 13; 34: 4, 27; 36: 1, 8, 11–13, 19, 21). Na dvou fragmentech keramických den z těchto nálezových celků se zachovaly technické značky jako otisky osy hrnčířského kruhu. Keramické celky s keramikou stupně MDH 1 v rámci horizontu III charakterizuje jediná plastická značka na jednom fragmentu dna v podobě motivu slunce (obr. 29: 22), na druhém fragmentu dna byla zaznamenána značka technická. Za relativně chronologicky čisté keramické celky z horizontu II lze považovat kontexty náležející ke srubu 3 v sektoru A/90 (obr. 32). Z hlediska typologie okrajů byly v rámci srubu 3 evidovány převážně okraje příznačné pro starší stupeň mladohradištní keramické produkce (MDH 1; graf 12). Mezi relativně typologicky mladší okraje v tomto celku lze počítat pouze varianty okrajů zesílených a různě ukončených (typ G1–G7; celkem 7 jedinců) – zastoupeny jsou okraje zesílené a seřezané (typ G2; 3 jedinci) nebo zesílené a bohatě profilované (typ G1; 3 jedinci). Ve výzdobě keramiky evidované v rámci srubu 3 jednoznačně dominuje souvislé rýhování (typ D1–D4; 58 %), které následně z hlediska početnosti doplňují hřebenové motivy výzdoby, a to konkrétně hřebenové pásy (typ A1–A3; 5 %), kombinace hřebenových vlnic a pásů (typ C1–C7; 4 %) nebo jen hřebenové vlnice (typ B1–B3; 3 %). Velmi časté jsou také složité kombinace

různých ornamentů na jedné nádobě – hřebenový vpich či záseky, jednoduché vpichy, záseky či vrypy v kombinaci s hřebenovými motivy i ornamenty jednozubého nástroje (typ H7, H9–H12, J2–J7, J9–J14; 4,5 %; obr. 32: 3, 12). Charakter zdobené keramiky z tohoto celku dále určují motivy vlnovek (typ E1–E3; 3 %), motiv jedné vlnovky nad rýhami (typ F1; 2,8 %), hřebenové vpichy v kombinaci s rýhami či vlnovkami (typ H6; 3 %), nemalý podíl mají v tomto celku také široké ploché žlábky (typ K1; 4 %). Mezi méně častou výzdobu se v porovnání s ostatními prvky překvapivě řadí kategorie různých záseků či vrypů, případně se kombinujících s rýhami. Plastická výzdoba se objevila na 4 % keramických fragmentů z tohoto celku, jedná se především o plastické lišty (25 fragmentů) a vývalky pod hrdlem (4 fragmenty), přitom dominují trojúhelníkovité typy plastických lišt (18 fragmentů; obr. 32: 3, 4, 12), zastoupeny byly dále lišty hraněné (3 fragmenty), polokulovité (2 fragmenty) a na jednom fragmentu byla lišta plochá obdélníková. Přibližně 36 % fragmentů pocházejících ze dna a spodních partií keramických nádob mělo plastickou značku na dně, přitom suverénně nejvíce plastických značek v rámci nálezového celku ze srubu 3 představuje motiv kříže v kruhu (19 fragmentů), případně se objevil samotný kříž (6 fragmentů; obr. 32: 13). Po jednom kuse zde byly zastoupeny plastické značky v podobě kruhu, více soustředných kruhů, mřížky, slunce v kruhu a svastiky.

Srub 3

Graf 12. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Typy okrajů zastoupené v kontextech náležejících ke srubu 3 v sektoru A/90. Graph 12. Přerov, Horní náměstí no. 19. Types of edges represented in contexts belonging to log house 3 in sector A/90.

68

Další relativně chronologicky čistý celek keramiky se váže ke srubu 2 v sektoru C/90, který charakterizují opět varianty okrajů typické pro MDH 1 (graf 13; obr. 33: 1–11, 13–14). Z pohledu zdobené keramiky charakterizují nálezový celek ze srubu 2 motivy rýh, které převládají (typ D1–D4), opakuje se také motiv jedné vlnovky nad rýhami (typ F1), hřebenové vlnice (typ B1–B3), motiv hřebenového vpichu samostatně či v kombinaci s rýhami nebo hřebenovými pásy (typ H1, H5, H6), objevují se i čočkovité vrypy nad rýhami (typ J8). Na fragmentech den keramických nádob byly v rámci nálezového celku ze srubu 2 pozorovány dva typy plastických značek – obdélníky (2 fragmenty) a soustředné kruhy (1 fragment). Pro relativní chronologii má ovšem v tomto případě větší význam rekonstrukce celých tvarů keramických nádob a evidence nádob typu A3:1 s výrazným lomem pod hrdlem (obr. 33: 4, 11), jeden jedinec se řadí mezi dvoukónické typy hrnců C3:4 (obr. 33: 1) a přítomen je i hrnec typu B1:2 s válcovitým hrdlem či ústím (obr. 33: 5).

Nelze opomenout absolutně datované prameny, konkrétně jde o již zmíněné křížové denáry ze sklonku 10. století, které byly nalezeny v sektoru B/90, ve srubu (přístavku) 5, a pojí se s nálezovými kontexty horizontu II (Procházka et al 2007, zvl. 44). Mince s největší pravděpodobností představují rozptýlený celek ztracený současně v relativně krátkém časovém intervalu. Dle všech dostupných indicií v nálezové zprávě a terénní dokumentaci byly mince uloženy na bázi horizontu II. Lze snad uvažovat o spojitosti s pecí 903 a tmavou organickou vrstvou pod pecí. Bohužel k peci 903 se vážou pouze dva keramické celky: nálezové číslo 189/90 původně spojené s pecí 902 a nálezové číslo 299/90. Lze však konstatovat, že z obou celků pochází pouze jednoduché varianty okrajů typologicky staršího charakteru ze staršího stupně mladší doby hradištní (B1; 1 jedinec; B2–B4; 2 jedinci; C1; 1 jedinec; C2–C4; 3 jedinci; obr. 33: 12, 15–22), což koresponduje také s datací mincí, které společně s nálezovými celky a intervalem jejich užívání, v souladu

Obr. 32. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1–13, výběr keramiky stupně MDH 1 ze srubu 3 v sektoru A (kresba Lubomíra Dvořáková). Fig. 32. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1–13 – selection of LHP 1 pottery from log house 3 in sector A (drawing by Lubomíra Dvořáková).

69

Obr. 33. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1–11, 13–14, výběr keramiky stupně MDH 1 ze srubu 2 v sektoru C. 15–22 , výběr keramiky MDH 1 z pece 902 v sektoru B; 12 – keramika MDH 1 z pece 903 v sektoru B (kresba Lubomíra Dvořáková, č. 1–10, 13–14 – Šárka Trávníčková). Fig. 33. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1–11, 13–14 – selection of LHP 1 pottery from log house 2 in sector C. 14–18, 15-22 – LHP 1 pottery from the furnace 902 in sector B 12 - pottery from the furnace 903 in sector B (drawing by Lubomíra Dvořáková, 1–10, 13–14 – Šárka Trávníčková).

70

s principem datace „post quem“, vystihují horizont závěru 10. a počátku 11. století. Nálezový celek keramiky z pece 902 pak již jen dokresluje charakter keramiky horizontu II: dominují okraje seřezané nálevkovitě či svisle prostě i s vytaženými hranami (typ C1, C2–C4), které doplňují okraje seřezané kuželovitě (typ B1, B2–B4), dále se zde objevily okraje zaoblené (typ A1; 2 jedinci), prožlabené šikmo (typ E2; 3 jedinci), okraj seřezaný dvakrát s vytaženou spodní hranou (typ L2; 1 jedinec) a jako infiltrace z mladších vrstev zde evidujeme 1 okraj vytažený s lištou. V peci 903 evidujeme zejména keramiku zdobenou rýhami (typ D1–D4), hřebenovou vlnicí (typ B1) nebo hřebenovými pásy (typ A1–A3), objevil se zde i ornament v podobě kombinace hřebenových prvků s rýhami či vlnovkami (typ G1) a složitý ornament kombinující více motivů hřebenového i jednozubého nástroje (typ H7, H9–H12, J2–J7, J9–J14). V peci 902 vedle keramiky zdobené masově rýhami (typ D1–D4) převládají fragmenty zdobené hřebenovým vpichem v kombinaci s hřebenovými vlnicemi či pásy (ty H5), následují motivy hřebenových vlnic (typ B1–B3) a hřebenových pásů (typ A1–A3), větší podíl zaujímá opět také keramika zdobená kombinacemi hřebenových ornamentů s rýhami či vlnovkami (typ G1), objevují se i široké ploché žlábky (typ K1). Z plastických prvků evidujeme v peci 903 jeden fragment zdobený trojúhelníkovou lištou (obr. 33: 12) a stejný typ plastické lišty se objevil na dvou kusech keramiky z pece 902 (obr. 33: 21). V peci 902 se zachovalo celkem 5 fragmentů den s plastickou značkou, u tří keramických zlomků se jednalo o motiv slunce, na jednom dně se objevil kříž v kruhu a druhé zdobil kříž v kombinaci se čtvercem (obr. 36: 13). V peci 903 nebyly pozorovány plastické značky na dnech. Je zřejmé, že s pomocí datačních opor v podobě mincí se nám podařilo v keramickém souboru z Horního náměstí č. p. 19 chronologicky vymezit počátky keramického časoprostorového horizontu spadajícího do doby okolo roku 1000. Bližší charakter keramiky tohoto horizontu určují nálezové celky z pece 902 a 903 a oba celky ze srubů 2 a 3, jelikož keramika z těchto kontextů pocházela primárně z úrovně báze srubů. Dle indicií

v terénní dokumentaci lze tento keramický horizont spojit také stratigraficky s počátky horizontu II na Horním náměstí č. p. 19. Keramické celky ztotožněné se základy dřevěných srubů (srub 2 a 3) se vyznačují primárně prvky, které lze připodobnit a pozorovat také v rámci nálezových celků horizontu III, nebyly shledány výrazné typologické rozdíly a byla pozorována řada společných znaků (viz obr. 29, 32, 33). Tyto keramické celky lze tedy chronologicky zařadit do fáze vymezující přelom, počátek či spodní hranici datace pro horizont II na Horním náměstí č. p. 19. Tuto dobu lze dle všech indicií klást do závěru 10. století neboli do horizontu, který velmi často nazýváme obdobím okolo roku 1000. Další nálezové celky a keramika nacházející se stratigraficky nad bázemi dřevěných srubů v rámci úrovně horizontu II pak charakterizují fázi následující, tedy horizont 1. poloviny či třetiny 11. století. Za specifický nálezový celek v této úrovni lze považovat keramiku s nálezovým číslem 248 (obr. 34). Jde o celek, v němž se příkladně snoubí keramika s prvky staršího mladohradištního stupně MDH 1 a keramika s prvky předznamenávající nové, mladší výrobní tendence. Dominují zde hrnce typu A1 (17 jedinců), ale pozorujeme také výraznější zastoupení hrnců typu A3:1 (6 jedinců; obr. 34: 2, 3, 8–9, 12) a objevují se hrnce typu A3:2 (2 jedinci; obr. 34: 7, 11). Dva jedinci zastupují hrnce typu C3:4 dvoukónické profilace s výrazným lomem nad sníženou maximální výdutí (obr. 34: 1, 6). Mezi zajímavými tvary lze ještě zdůraznit hrnce typu B1 (2 jedinci; obr. 34: 26) nebo hrnce s výrazným lomem v místě hrdla – typ C1 (obr. 34: 23). V rámci okrajové profilace dominují jednodušší varianty okrajů nálevkovitě či válcovitě seřezaných s vytaženými hranami (typ C2–C4 – 27 jedinců), zaoblených (typ A1 – 14 jedinců) nebo prostě nálevkovitě seřezaných (typ C1 – 11 jedinců). Snižuje se počet okrajů kuželovitě seřezaných (typ B1–B4 – 8 jedinců) a objevují se okraje složitější profilace různě zesílené (typ G1–G7 – 1 jedinec), vodorovně seřezané (typ D1–D4 – 7 jedinců), okraje seřezané směrem dovnitř (typ I1–I2 – 1 jedinec), nálevkovitě seřezané okraje se spodní hranou zbytnělou (typ C6–C7 – 1 jedinec) nebo různě hraněné a dvakrát

Srub 2

Graf 13. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Typy okrajů zastoupené v kontextech náležejících ke srubu 2 v sektoru C/90. Graph 13. Přerov, Horní náměstí no. 19. Types of edges represented in the contexts belonging to log cabin 2 in sector C/90.

71

Obr. 34. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1–27, výběr keramiky stupně MDH 1 z kontextu pod nálezovým číslem 248 (kresba Lubomíra Dvořáková). Fig. 34. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1–27 – selection of LHP 1 pottery from context 248 (drawing by Lubomíra Dvořáková).

seřezané okraje (typ K1–K3, typ L1–L4 – 3 jedinci). Zvláště pak lze upozornit na okraje s protaženou horní hranou, která je nápadně zesílená. Ve výzdobě pozorujeme převážně prosté rýhování (typ D2) nebo klasické kombinace záseků či čočkovitých vrypů s rýhami (typ J1 a J8), objevují se i širší ploché žlábky (typ K1) a složitější kombinace výzdobných motivů, jednoduché vpichy s rýhami, dvojvpichy s rýhami (typ H11, J2–J7, J9–J14), případně hřebenový vpich v kombinaci s vlnovkami a rýhami nebo s hřebenovými vlnicemi a pásy (typ H5–H6). Na jednom fragmentu okraje s výdutí bylo pozorováno žebro pod hrdlem, objevily se i tři fragmenty s lištou trojúhelníkovou a jeden fragment s plochou lištou obdélného průřezu. Na celkem šesti zlomcích dna pozorujeme značky plastické – ve dvou případech se jedná o svastiku a po jednom kuse evidujeme značku v podobě kříže, kříže v kruhu, slunce v kruhu a mřížky. Podobné soubory, v nichž ještě chybí okraje vytažené s lištou typické pro mladší mladohradištní stupeň MDH 2, ale objevují se v nich už jejich prototypy či jiné keramické tvary předznamenávající produkci v MDH 2, známe např. z Přerova Žerotínova náměstí (Parma 2001, 185–186). Charakterově

72

této keramice odpovídá i nejstarší horizont keramiky zjištěný na Horním náměstí v Přerově v č. p. 21., který byl relativně datován do počátku 2. poloviny 11. století (Zubalík 2012, 140–142). Jedná se tedy o soubory, které lze z typologického hlediska zařadit na pomezí keramických vývojových stupňů MDH 1 a MDH 2, tudíž časově by měly odpovídat období okolo poloviny, nejpozději snad konce 2. třetiny 11. století. Keramické celky evidované v horizontu III na Horním náměstí v Přerově by pak měly charakterizovat keramickou produkci v době předcházející založení srubů. Převažují zde hrnce typu A1, případně A2 klasické esovité profilace, menšinově se objevují i hrnce typu A3:1 s výrazným lomem pod hrdlem nad zvýšenou maximální výdutí. Okraje jsou převážně nálevkovitě nebo svisle seřezané a mají vytažené hrany (typ C2–C4), typické jsou však i jednoduché varianty prostě seřezaných okrajů kuželovitě, svisle nebo nálevkovitě (typ C1, B1; obr. 29). Objevují se také okraje kalichovitě prohnuté nebo okraje s mírně prohnutým ústím (obr. 29: 11). Výzdobu keramiky z nálezových celků horizontu III charakterizují vedle typického souvislého rýhování (51 % zdobených

fragmentů) také hřebenové motivy výzdoby a různé kombinace. Výrazně se zde projevují zejména motivy kombinující hřebenem provedenou výzdobu s výzdobou jednozubým nástrojem – jde především o motiv hřebenové vlnice umístěné pod hrdlem v kombinaci s rýhami (obr 29: 21), hřebenový vpich s rýhami či vlnovkami (obr. 29: 18, 19), často se objevují také typické troj až čtyřkombinace hřebenového vpichu, záseků, vlnovek či rýh a hřebenových vlnic či pásů (obr. 29: 9). Objevují se také čočkovité záseky s rýhami, ale příznačná je pro tento horizont výzdoba v podobě hřebenového vpichu v různých kombinacích. Pouze na jediném keramickém fragmentu v rámci celků z horizontu III byla pozorována plastická lišta trojúhelníkového průřezu, což ovšem vzhledem k celkovému kontextu nemusí vůbec nic znamenat, spíše jde o infiltrovaný fragment keramiky. Velmi nízkou vypovídací hodnotu má stejně tak fragment dna se značkou plastickou představující slunce. Dle dostupných indicií a datačních opor v podobě mincí by keramické celky z horizontu III měly představovat keramickou produkci před založením dřevěných srubů na Horním náměstí v Přerově, tedy produkci v pokročilém 10. století.

4.1.3. Soubory z č. p. 20 Úvodem je třeba připomenout, že keramické celky evidované na Horním náměstí č. p. 20, které charakterizují vývojový stupeň MDH 2, by v souladu s nálezovou situací a chronologickým členěním nálezových celků v č. p. 19 měly odpovídat horizontu I, celky s keramikou stupně MDH 1 se chronologicky řadí mezi nálezové celky horizontu II, případně III (srovnání na jiném místě této studie). Mezi nálezovými celky z č. p. 20 se nepodařilo detailněji rozlišit kontexty náležející horizontu II a III, jelikož celková nálezová situace a způsob dokumentace výzkumu byly odlišné od situace v č. p. 19. V souboru z výzkumu v roce 1998 charakterizují keramické celky z mladší fáze mladší doby hradištní (MDH 2) hrnce typu A1 (9 jedinců), které opět jednoznačně dominují nad ostatními variantami hrnců. Dále jsou pro stupeň MDH 2 v tomto souboru příznačné hrnce typu A3:1 (4 jedinci) nebo A3:2 (2 jedinci), hrnce typu D3 zastupují 4 jedinci, přitom 3 náleží k typu D3:1 a 1 k typu D3:2, varianty A2, C1 se objevily po 1 exempláři. Nálezové celky s keramikou MDH 1 charakterizují v souboru z roku 1998 téměř výhradně hrnce typu A1 (25 jedinců), které doplňují hrnce typu A3:1 (5 jedinců),po jednom hrnci se v keramických celcích MDH 1 objevily typy A2, C1, D3:1 (obr. 35). Výrazné rozdíly v typologické skladbě okrajů oproti celkům z roku 1990 neprojevuje ani nálezový soubor získaný výzkumem v roce 1998. Charakter keramických celků z mladší fáze mladší doby hradištní MDH 2 v tomto souboru jednoznačně vystihují okraje vytažené s lištou představující čtvrtinu kolekce okrajových fragmentů ze stupně MDH 2 (27 %; 24 jedinců; graf 14). Vytažené okraje v těchto celcích doplňují již známé varianty běžně se vyskytujících okrajů seříznutých nálevkovitě, svisle, případně kuželovitě, s hranami vytaženými i bez

(typ C2–C4, C1, B2–B4, B1). Nechybí okraje typické pro tento stupeň mladohradištní keramické produkce: okraje zesílené a různě ukončené (typ G1–G7; 6 jedinců), kyjovité okraje zásobnic (typ J1–J3; 6 jedinců) a okraje římsovité (6 jedinců). V nálezových celcích s keramikou MDH 2 však zcela postrádáme varianty okrajů seřezaných vodorovně prostě (typ D1), prožlabených kolmo (typ E1), různě hraněných (typ K1–K3) nebo typy dvakrát seřezaných okrajů (typ L1–L4) a v neposlední řadě chybí okraje s válcovitým hrdlem (graf 14; obr. 35: 1–12). Charakter nálezových celků s typologicky starší keramikou ze starší fáze mladší doby hradištní (MDH 1) určují v souboru z roku 1998 okraje seřezané nálevkovitě či svisle s vytaženými hranami (typ C2–C4) i jednoduše upravené bez vytažení hran (typ C1), nebo okraje seřezané kuželovitě s hranami vytaženými i bez (typ B2–B4, B1), stejně jako tomu bylo v případě nálezových celků s keramikou MDH 1 z výzkumu v roce 1990 (obr. 35: 13– 30). Objevují se zde také varianty typy dvakrát seřezaných či nálevkovitě s podžlabením (typ B5–B6, C5; 3 jedinci), nálevkovitě či svisle seřezané okraje se spodní hranou zesílenou (typ C6–C7; 4 jedinci) nebo okraje zesílené a různě ukončené (typ G1–G7; 3 jedinci). Kontaminace ze stratigraficky mladších nálezových jednotek v rámci celků s keramikou MDH 1 představují dva jedinci vytažených okrajů s lištou a jeden exemplář římsovitého okraje. V nálezových celcích s keramikou MDH 1 zcela chybí okraje zaoblené a zužující se (typ A3), vodorovně seřezané okraje s vytaženými hranami (typ D2–D4), prožlabené kolmo (typ E1), kyjovité okraje zásobnic (typ J1–J3), ale také varianty hraněných okrajů (typ K1–K3) a dvakrát seřezaných okrajů (typ L1–L4). Okraje s válcovitými hrdly náležející hrncům typu B1 a okraje s kalichovitým nebo mírně prohnutým ústím celkově nemají v nálezovém souboru z roku 1998 výraznou vypovídací hodnotu, zachoval se pouze jeden exemplář válcovitého okraje, celkem tři kalichovité okraje, přitom jeden pochází z celků MDH 1 a čtyři okraje prohnuté – 2 v rámci keramických celků MDH 1. Ve výzdobě keramiky získané výzkumem v roce 1998 převládá souvislé rýhování, které zdobí 50 % zdobených keramických fragmentů (obr. 35: 1–12). Výrazný podíl ve výzdobě keramiky z nálezových celků MDH 2 zaujímají široké ploché žlábky a jejich kombinace s jinými dekorativními prvky (typ K1–K5; celkem 4,6 %; graf 15). Charakter těchto nálezových celků dále určují především fragmenty zdobené vlnovkami (typ E1–E3; 2,5 %), šikmými záseky ve spojení s rýhami (typ J1; 1,77 %), a překvapivě vysoký podíl mají motivy hřebenových pásů (typ A1–A3; 2,3 %), které jsou obecně považovány za typologicky starší prvky ve výzdobě keramiky (srovnání Balcárková 2013, 787–788, 795–809; 2016, 34–37, 158–159; Balcárková et al. 2017, 26, 133). Do velikosti 1 % podílu zdobených keramických zlomků (1–7 jedinců) jsou v celcích s keramikou MDH 2 zastoupeny ostatní výzdobné motivy (viz graf 15), přitom nejméně tyto nálezové celky charakterizuje výzdoba ve formě jedné vlnovky nad rýhami (typ F1; 2 kusy), hřebenového ornamentu v kombinaci s rýhami a vlnovkami (typ G1; 3 kusy), hřebenového vpichu (typ H1–H2; 2 kusy), různých podob

73

Přerov 1998

Graf 14. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Typy okrajů a jejich zastoupení v počtech keramických jedinců v rámci dvou z vývojových stupňů mladohradištní keramiky. Graph 14. Přerov, Horní náměstí no. 20. Types of edges and their representation in the number of ceramic individuals within two of the developmental stages of LHP ceramics.

záseků či vrypů (typ I1–I7; 2 kusy) a zcela zde chybí motiv hřebenového vpichu v kombinaci s hřebenovými vlnicemi či pásy (typ H5), nebo hřebenové záseky s rýhami (typ H8). Všechny zmíněné méně početné kategorie výzdoby představují typické dekorativní znaky keramiky ze starší fáze mladohradištní keramické produkce (srovnání Balcárková 2013, 787–788, 795–809; 2016, 32–39, 179–182, 309–317; Balcárková et al. 2017, 25–28). Naopak v rámci nálezových celků s keramikou MDH 1 z výzkumu v č. p. 20 evidujeme výraznější podíl zastoupení těchto výzdobných motivů dosahující 2 % zdobených keramických fragmentů (graf 15; obr. 35: 13–30). Ve výzdobě keramiky z nálezových celků stupně MDH 1 v tomto souboru ovšem převládají hřebenové motivy výzdoby ve formě hřebenových vlnic, pásů a jejich kombinací (typ A1–A3, B1–B3, C1–C7; 1,95–3 %), dále jsou pro tyto celky příznačné motivy vlnovek (typ E1–E3; 1,95 %), již zmíněné kombinace hřebenového ornamentu a výzdoby provedené jednozubým nástrojem (typ G1; 1,95 %; obr. 35: 17), případně různé kombinace

74

výzdoby s hřebenovým vpichem (typ H1–H2, H5, H6; 1,06–1,77 %; obr. 35: 26), objevují se i různé formy záseků a vrypů v kombinaci s rýhami (typ I1–I7, J1, J8; 0,9–1,6 %; obr. 35: 29). Přerovské soubory keramiky stupně MDH 1 silně charakterizuje keramika zdobená složitějšími výzdobnými kombinacemi, kdy se na jedné nádobě objeví hřebenový vpich nebo jiné formy záseků či vpichů v kombinaci s hřebenovým ornamentem v podobě vlnic či pásů a s výzdobou provedenou jednozubým nástrojem (typ H7, H9–H12, J2–J7, J9–J14; 1,42 %). Nemalé zastoupení mají v celcích s keramikou MDH 1 v č. p. 20 keramické fragmenty zdobené širokými plochými žlábky (typ K1; 2,48 %). Charakter keramických celků MDH 2 v č. p. 20 doplňuje keramika zdobená plastickými prvky, a to pouze lištami v těchto variantách – plochá obdélníkovitá (4 fragmenty; obr 35: 5, 6, 8), trojúhelníkovitá (2 fragmenty), střechovitá (2 fragmenty), římsovitá (1 fragment), hraněná (1 fragment). Pro keramické celky ze stupně MDH 1 nejsou v případě souboru z roku 1998 plastické

Obr. 35. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. 1–12, výběr keramiky stupně MDH 2; 13–30, výběr keramiky MDH 1 (kresba Lubomíra Dvořáková). Fig. 35. Přerov, Horní náměstí no. 20. 1–12 – selection of LHP 2 pottery, 13–30 – selection of LHP 1 pottery (drawing by Lubomíra Dvořáková).

prvky na keramice určující, evidujeme zde pouze plastické lišty trojúhelníkovité (4 fragmenty; obr. 35: 30), hraněné (2 fragmenty) a střechovité (2 fragmenty). Je zajímavé, že většina těchto fragmentů pochází z nádob typu hrnců, jen ve čtyřech případech můžeme s jistotou hovořit o fragmentech zásobnic. Přitom jeden fragment pochází ze zásobnice s lištou plochou obdélníkovou, kterou zdobí hřebenový vpich ve formě větvičky, na dalším fragmentu zásobnice byla aplikována lišta trojúhelníková bez vý zdoby a zbylé dva exempláře zásobnic zdobí lišty ploché obdélníkového průřezu také bez ryté výzdoby.

Přibližně u 44 % keramických fragmentů s plastickými lištami (8 fragmentů) byla zaznamenána rytá výzdoba samotné lišty. Ve dvou případech lištu zdobí hřebenový vpich šikmý, jinak se vyskytly po jednom kuse lišty zdobené hřebenovou vlnicí, hřebenovým vpichem ve tvaru větvičky, vlnovkou, vrypy, záseky a žlábkem. Pokud bychom se měli zaměřit na dataci nálezových celků, tak v rámci celků s keramikou datovanou do stupně MDH 2 evidujeme 4 keramické fragmenty se zdobenými plastickými lištami: fragment zásobnice s plochou obdélníkovou lištou zdobí hřebenový vpich formovaný

75

do větvičky, na další liště hraněného průřezu bylo pozorováno prožlabení uprostřed lišty (obr. 35: 5), fragment s římsovitou lištou zdobí dvě vlnovky vedle sebe a na exempláři s lištou střechovitou se nachází vrypy (obr. 35: 4). Na keramice z nálezových celků datovaných do stupně MDH 1 pozorujeme podstatně menší variabilitu ve tvarech i výzdobě plastických lišt. V jednom případě zdobí lištu hraněného průřezu motiv hřebenové vlnice, u dvou fragmentů s lištou trojúhelníkovou se objevuje hřebenový vpich šikmý (obr. 35: 30) a poslední fragment s lištou trojúhelníkovou zdobí šikmé záseky na liště. V zásadě lze konstatovat, že pro starší stupeň mladohradištní keramické produkce MDH 1 jsou typické dle celků z Přerova, Horního náměstí 20 lišty trojúhelníkového nebo hraněného průřezu, které zdobí primárně jednoduché záseky nebo hřebenový vpich šikmý. Tím se potvrzují také zjištění evidovaná při analýze nálezových celků z roku 1990 (viz výše). Exempláře keramických nádob s plastickými lištami, které evidujeme v nálezových celcích datovaných do vývojového stupně MDH 2, jsou poměrně bohatě zdobeny v kombinaci s rytými motivy výzdoby (tab. 10). Zajímavý je zlomek hrnce s lištou římsovitou zdobený hřebenovým vpichem uspořádaným do podoby větvičky v místě horní části výduti hrnce nad lištou, pod lištou je výduť zdobená horizontálními rýhami a na samotné liště jsou vyryty dvě vlnovky vedle sebe. Fragment hrnce s lištou střechovitou zdobenou vrypy je na výduti pokryt hustými širokými rýhami. Exempláře hrnců s lištou trojúhelníkovou zdobenou šikmým hřebenovým vpichem, které evidujeme v rámci nálezových celků ze stupně MDH 1, dále zdobí v jednom případě husté široké rýhování umístěné na výduti a druhý fragment má vedle lišty na výduti aplikovány hřebenové vlnice. Do stejného horizontu řadíme i zlomek hrnce s drobnou vystupující lištou hraněného průřezu, která je zdobena hřebenovou vlnicí a na zbytku výduti tohoto hrnce pozorujeme hřebenový vpich šikmý v kombinaci s hřebenovými vlnicemi (viz tab. 10).

výzdoba na liště

výzdoba na výduti B2

D2

H5

H6

hřebenová vlnice

0

0

1

0

hřebenový vpich šikmý

1

1

0

0

vlnovky

0

0

0

1

vrypy

0

1

0

0

Tab. 10. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Zastoupení rytých výzdobných motivů v kombinaci s lištou, hodnoty uvedeny v počtech keramických jedinců. Tab. 10. Přerov, Horní náměstí no. 20. Engraved decorative motifs combined with cordons, values give in the number of ceramics individuals.

Fragmenty spodních částí keramických nádob v podobě den zdobily celkem v šesti případech plastické hrnčířské značky. Charakter keramických celků s keramikou MDH 1 v souboru z výzkumu v roce 1998 doplňují dva zlomky den s plastickými značkami v podobě

76

dvojitého kříže v kruhu a soustředných kruhů s větvičkou (obr. 36: 4). Technická značka jako otisk osy hrnčířského kruhu byla zaznamenána pouze na jediném fragmentu dna z nálezového kontextu 148, avšak tento celek už s největší pravděpodobností nepatří mezi nálezové celky s mladohradištní keramikou, ale jde o celek chronologicky o něco starší, indikující spíše prvky předcházející etapy keramické produkce (viz dále). V nálezových celcích s keramikou MDH 2 evidujeme celkem čtyři zlomky den se značkou, ovšem motiv plastického ornamentu na dně se podařilo rozpoznat pouze ve dvou případech – jeden fragment měl na dně mřížku, ve druhém případě šlo o obdélník v kruhu (obr. 37: 2). Tyto plastické značky nepatří v porovnání s nálezovými celky z výzkumu v roce 1990 (Horní náměstí č. p. 19) mezi časté motivy plastických značek. Za relativně chronologicky čisté nálezové celky s keramikou ze starší fáze mladší doby hradištní (MDH 1) lze považovat kontexty 118, 135 a 122, avšak v případě kontextu 122 došlo zřejmě k jeho kontaminaci keramikou z chronologicky mladších vrstev, jelikož zde evidujeme 1 vytažený okraj s lištou. Do mladšího stupně mladší doby hradištní (MDH 2) pak můžeme podle typologie okrajů s jistotou zařadit kontexty 108, 116, 125, 126, 127 a 141. Zajímavé zjištění přináší keramický celek z kontextu 148 v č. p. 20, který se dle dokumentace pojí s jámou číslo 509. Jde o nepočetný celek keramiky (10 fragmentů), které odpovídají spíše keramice středohradištní kulturní tradice a prozatím se jeví jako nejstarší v rámci souborů v č. p. 20. Keramiku z kontextu 148 charakterizují pouze okraje prostě kuželovitě seřezané (typ B1; 3 jedinci; obr. 38: 1), přitom jednoho z těchto jedinců zdobí na výduti vlnice provedené hřebenovým nástrojem v klasickém stylu, který je příznačný pro keramiku ze střední doby hradištní. Na ostatních fragmentech zdobené keramiky evidujeme výzdobu v podobě kombinace vlnovek a rýh, prosté rýhy provedené úzkým hrotem, jednoduchou vlnovku nebo kombinace hřebenových vlnic a pásů. Navíc se jedná o celek čistě negrafitové keramiky. Z hlediska celkového tvaru a typového určení keramických nádob byl v jediném nálezovém celku s kontextovým číslem 148, který považujeme dle charakteru keramiky za tradičně středohradištní, rozpoznán pouze hrnec typu A1 (1 jedinec). V rámci výzkumu z roku 1998 byl ve výkopu plochy v č. p. 20 dokumentován jeden hrobový celek (hrob 1), který porušoval vrstvu s číslem kontextu 137. Bohužel datace tohoto celku není zcela jasná, v zásypu hrobové jámy bylo nalezeno celkem asi 8 drobných keramických fragmentů v podobě prostých výdutí bez specifických keramických znaků. Na dvou zlomcích byla pozorována výzdoba ve formě prostých rýh, jinak se jedná o nezdobené zlomky keramiky bez příměsi grafitu. Vzhledem k charakteru nálezového kontextu, jeho stratigrafické pozici a na základě charakteru keramiky se přikláníme spíše k myšlence, že hrob 1 náleží ke kontextům ze střední doby hradištní (obr. 38: 2, 3). Pokud sloučíme varianty okrajů a motivy výzdoby s typickými znaky pro mladší stupeň mladohradištní

keramické produkce (MDH 2), tedy okraje vytažené s lištou, zesílené a různě ukončené okraje, kyjovité okraje zásobnic, okraje římsovitého typu a výzdobu v podobě širokých plochých žlábků, můžeme konstatovat, že keramiku z MDH 2 představuje v celku z roku 1998 zhruba 25 %

okrajů a 8 % všech zdobených keramických fragmentů, tudíž v tomto souboru převažuje keramika charakterově a typologicky odpovídající keramické produkci ve starším stupni mladší doby hradištní (MDH 1; 2. polovina 10. století – 1. polovina 11. století).

Obr. 36. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Výběr keramiky stupně MDH 1 s plastickými značkami na dnech keramických fragmentů (kresba Lubomíra Dvořáková, č. 2, 7, 10, 12, 15, 17, 19, 20 – Šárka Trávníčková). Fig. 36. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Selection of LHP 1 pottery with plastic marks on the bottoms of ceramic shards (drawing by Lubomíra Dvořáková, 2, 7, 10, 12, 15, 17, 19, 20 – Šárka Trávníčková).

77

Obr. 37. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Výběr keramiky stupně MDH 2 s plastickými značkami na dnech keramických fragmentů (kresba Lubomíra Dvořáková). Fig. 37. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Selection of LHP 2 pottery with plastic marks on the bottoms of ceramic shards (drawing by Lubomíra Dvořáková).

1998 Motivy výzdoby

Graf 15. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Procentuální zastoupení výzdobných motivů vzhledem k celkovému množství zdobených keramických fragmentů v rámci dvou základních stupňů vývoje mladohradištní keramiky. Graph 15. Přerov, Horní náměstí no. 20. Percentage representation of decorative motifs with respect to the total number of decorated ceramic fragments within the two basic stages of development of LHP ceramics.

78

Obr. 38. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Keramika středohradištního charakteru, 1 – vrstva 148; 2, 3 – výplň hrobu 1 v sektoru F (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Rudolf Procházka). Fig. 38. Přerov, Horní náměstí no. 20. Middle Hillfort pottery. 1 – layer 148; 2, 3 – backfill of grave 1 in sector F (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Rudolf Procházka).

4.1.4. Hlavní rysy a tendence vývoje raně středověké keramiky z Přerova – Horního náměstí na základě souborů v č. p. 19 a 20 Za relativně chronologicky nejstarší celek keramiky v souboru Horního náměstí č. p. 19 a 20, lze považovat keramiku z kontextu 148 (jáma 509), která pochází ze sondy v domě č. p. 20 z výzkumu v roce 1998. Jedná se o velmi malý soubor 10 fragmentů s malou vypovídací hodnotou, který se vyznačuje prvky středohradištní keramické produkce (obr. 38). Součástí souboru je i malý hliněný přeslen dvoukónického tvaru, nijak se nelišící od mladších analogií. Několik menších indiferentních keramických fragmentů středohradištního charakteru bylo nalezeno ve výplni hrobové jámy (hrob 1). Přítomnost dalších středohradištních nálezových kontextů a sídlištních struktur ve zkoumané poloze nebyla zatím jednoznačně prokázána. Souvislé osídlení bylo v rámci Horního náměstí zjištěno jen v č. p 8 a 9, v nejbližším okolí návrší a na druhém břehu řeky v prostoru ulice Malá Dlážka (Procházka 2017a, 91–116, 276–279).

Pro relativní chronologické uchopení horizontu II z pohledu keramických celků v č. p. 19 si pomáháme absolutními prameny datace v podobě mincí. V úrovni souvrství s otopnými zařízeními vrcholícího kamennou pecí 902 v sektoru B/90 byl nalezen celek pěti mincí tzv. křížových denárů typu Dannenberg 329 (Gumowski I, Kilger KN4) rámcově ze závěru 10. století (viz výše). Nálezové celky ze sídlištních aktivit horizontu II, které souvisejí se sruby a dalšími výše uvedenými aktivitami, lze klást v souladu se souborem mincí ze sektoru B/90 do časového intervalu mezi sklonkem 10. století a polovinou 11. století. Nálezové celky pocházející z horizontu III umístěného stratigraficky pod horizontem II tak charakterizují období předcházející založení srubů, případně některých o něco starších struktur na Horním náměstí v Přerově. Dle dostupných indicií v podobě mincí a keramiky odpovídají keramické celky z horizontu III produkci v 2. polovině 10. století. Mezi nálezovými celky horizontu II evidujeme převahu keramiky charakterizující keramickou produkci ve starším stupni mladší doby hradištní, který v práci označujeme jako MDH 1 a datujeme ho rámcově od 2. poloviny 10. století až do konce 1. poloviny 11. století. Z pohledu celkového tvaru keramických nádob převažují v nálezových celcích s keramikou MDH 1 hrnce typu A1 esovité profilace bez odsazení hrdla a A3:1 s výrazným lomem či odsazením na vnější straně hrnce pod hrdlem, poměrně často evidujeme také tzv. dvoukónické typy hrnců s výrazným lomem umístěným níže na výduti – hrnec typu C3:4. Keramiku MDH 1 v Přerově vystihují okraje s vytaženými hranami, a to především nálevkovitě či svisle seřezané. Následují okraje seřezané kuželovitě s vytaženými hranami nebo jednoduše kuželovitě, svisle či nálevkovitě seřezané okraje bez vytažení hran. V těchto celcích se dále objevují fragmenty nádob s kalichovitým prohnutím ústí nebo s válcovitým, přímým ústím tvořícím hrdlo. V zásadě analogicky byly profilovány i okraje v č. p. 8 a 21 (Procházka 2017a, 132, 156, 164). V porovnání s jiným nálezovými soubory zahrnujícími i keramiku starší z povelkomoravského období – např. Kostice – Zadní hrúd, je zřejmé, že z hlediska typologie okrajů je nálevkovité seřezání okrajů, navíc v kombinaci s vytažením hran, více typické pro keramiku horizontu 11. století s těžištěm v jeho 1. polovině. Keramické celky stupně MDH 1 v Přerově jsou tedy charakterově srovnatelné s celky ze skupiny RS4 IIa v Kosticích – Zadním hrúdu. V 10. století dominují v keramické produkci ještě hrnce s jednoduchými okraji – spíše kuželovitě seřezanými. Zcela zde absentují tvary s válcovitými okraji (hrnce typu B) a další varianty hrnců typu A3:2 nebo C3, které se poprvé objevují až mezi keramikou 11. století (Balcárková 2013, 787–789, 800–803; 2016, 179–199, 226–245, 309–312; Balcárková et al. 2017, 146–150, 172–177). Podle analýz přerovské keramiky z dřívějších výzkumů, např. dle celků z Přerova – Horního náměstí č. p. 8, 9 a 21, je zřejmé, že okraje seříznuté nálevkovitě nebo svisle jsou pro raně mladohradištní keramické celky z Přerova zcela typické a v tomto období zde dominují (Procházka 2017a, 140, 172). Hrnce zdobí převážně horizontální široké rýhy, často se kombinující s pásem čočkovitých vrypů pod hrdlem, setkáváme se také ještě s výzdobou ve formě

79

vlnic a pásů provedených hřebenovým nástrojem. Mezi typické výzdobné prvky keramiky z Přerova, Horního náměstí č. p. 19, 20 lze zařadit složitější kombinované motivy, zpravidla spojující až tři typy výzdobných prvků – hřebenové vlnice či hřebenové vpichy v kombinaci s rýhami až žlábky, nebo kombinace různých šikmých vrypů, záseků, vpichů, vlnovky či vlnice a horizontálních rýh na jedné nádobě (typ H7, H9–H12, J2–J7, J9–J14). Podobné složité kombinace výzdobných motivů byly pozorovány a identifikovány i na keramice ze starších zpracování výzkumů na Horním náměstí v Přerově. Chyběl pouze motiv čtvercového šachovnicovitě členěného kolku doloženého v č. p. 8. Tyto starší analýzy dospěly ke stejnému zjištění, že ve výzdobě raně mladohradištní keramiky z Přerova, Horního náměstí z 1. poloviny 11. století (MDH 1) vyniká zejména motiv spojující hřebenový vpich a rýhy, případně hřebenový vpich, hřebenovou vlnici a rýhy, a lze je považovat za specifický znak této keramiky (Procházka 2017a, 140–142, 172–173). Složité kombinované výzdobné motivy pozorujeme celkově na zhruba 3 % zdobené keramiky z výzkumů v roce 1990 a 1998 na Horním náměstí v Přerově, přitom nejvíce se tato výzdoba objevuje na keramice z různých nálezových celků horizontu II, a to i v rámci konkrétních celků vázaných na sruby 2 a 3 i mimo ně. Tento typ výzdoby se ovšem objevuje dále v nálezových celcích keramiky umístěných stratigraficky níže v rámci horizontu III, nelze mu tudíž přikládat velkou chronologicky citlivou významnost. Z plastických prvků evidujeme na keramice MDH 1 plastické vývalky umístěné pod hrdlem, které jsou dle analogií v souboru keramiky z Kostic – Zadního hrúdu charakteristické spíše pro horizont keramiky datovaný do 10. století (RS4 I), vývalky pod hrdlem však menšinově přežívají také do následující fáze RS4 IIa z 1. poloviny 11. století (Balcárková 2016, 313; Balcárková et al. 2017, 250). Keramické celky horizontu II s keramikou MDH 1 v Přerově charakterizují dále hrnce často zdobené trojúhelníkovitými plastickými lištami v kombinaci se složitější rytou ornamentikou. V porovnání s keramickými celky z Přerova, Horního náměstí č. p. 8, 9 a 21, které byly analyzovány v jiných letech (viz Procházka 2017a, 173–174), převažuje ve výzdobě plastických lišt hřebenový vpich nebo šikmo kladené vrypy uplatňující se zejména na lištách hraněných (Procházka 2017a, 173). V našem případě, v souboru z č. p. 19, 20, dominují zejména trojúhelníkové typy lišt s výzdobou ve formě šikmých záseků, méně pak s hřebenovým vpichem na liště. Ani z hlediska výzdobných kombinací rytých motivů s plastickou lištou se oba soubory příliš neztotožňují. Pro soubor z Přerova, Horního náměstí č. p. 8, 9 a 21 je typická keramika s lištou, která má rytou hřebenovou vlnici nebo vlnovku pod hrdlem, vespod nejčastěji hřebenový vpich, vlnici a rýhy či žlábky (Procházka 2017a, 174). Avšak v souboru z Horního náměstí č. p. 19, 20 se nejvíce objevují kombinace pouze dvou motivů, a to zpravidla rýhy na výduti s dalším výzdobným prvkem – šikmými záseky, čočkovitými vrypy nebo s hřebenovým vpichem, které zdobí plochu plastické lišty. Ve více případech byly pozorovány fragmenty nádob s rytými vlnovkami pod hrdlem a plastickou lištou, kterou zdobí buďto šikmé záseky nebo vrypy. Výzdoba

80

ve formě hřebenové vlnice v kombinaci s plastickou lištou není v tomto souboru příliš výrazná. Z typických trojkombinací výzdobných motivů pro celky z č. p. 19, 20 lze zdůraznit případy s dekorem ryté vlnovky pod hrdlem a plastické lišty se šikmými záseky, přičemž spodní část nádoby zdobí rýhy, nebo společný výskyt hřebenové vlnice pod hrdlem, plastické lišty s čočkovitými vrypy na výduti a rýh na zbytku nádoby. Převažovaly plastické lišty trojúhelníkového průřezu. Evidujeme také kombinace hřebenové vlnice umístěné pod hrdlem, plastické lišty zdobené vlnovkou a rýhy pod lištou nebo případy podobné kombinace, jen vlnovku na liště nahrazuje hřebenová vlnice. Trojúhelníkovité lišty na hrncích představují typický výzdobný prvek keramiky kladené do 1. poloviny 11. století na Horním náměstí 8–9 a 21, hojně je najdeme také na zhruba současných souborech z olomouckého hradu a v různé míře také na jiných moravských lokalitách. Jde o jev typický také pro „piastovskou“ keramiku soudobého Polska, z dalších regionů, kde je v oblibě, lze např. zmínit také severozápadní Čechy (souhrnně a s další literaturou Procházka 2017a, 127–240). Dožívání tohoto tvaru lišty bylo pozorováno na keramice z Přerova – Kozlovské ulice nebo Žerotínova náměstí datované do doby kolem poloviny 11. století (Parma 2001, 184, 185–186). Jde o jeden z jevů vystihujících období před nástupem typické keramické produkce mladšího mladohradištního stupně (MDH 2), kde se ještě nevyskytují klasické varianty vytažených okrajů s lištou, jedná se tedy o keramiku z doby před polovinou 11. století a vrcholnou fázi keramické produkce ve stupni MDH 1 (snad 2. třetina 11. století). Mezi typy plastických značek na dnech keramických nádob dominují v nálezových celcích s keramikou MDH 1 motivy kříže v kruhu nebo jen kříže. Stejně tak v mladších nálezových souborech ze stupně MDH 2 z Horního náměstí 8–9, 21 zaujímaly dominantní zastoupení motivy kruhů, často doplněné o plastická žebra (Zubalík 2012, 97–98, 123, 135); tyto znaky lze tedy považovat za zřejmě typický projev zdejšího hrnčířství. Početněji byly v nálezových celcích s keramikou MDH 1 na Horním náměstí v Přerově zastoupeny plastické značky v podobě slunce, slunce v kruhu a svastiky, zastoupen je i motiv ruky. V rámci nečetného souboru značek dříve zpracovaných celků z Přerova Horního náměstí 8 a 21 se rovněž vyskytlo slunce v kruhu, čtvrcený kruh, žebra křižující se v pravém úhlu a některé další (Procházka 2017a, 143, obr. 56: 13–15, 146, obr. 59: 14, 153, obr. 63: 13 aj.). Značky na dnech nádob vyžadují detailní vyhodnocení se zahrnutím dalších přerovských souborů, mj. i z hlediska eventuální totožnosti umožňující identifikovat konkrétního hrnčíře. Z hlediska výskytu keramiky s příměsí grafitu se potvrdil zajímavý trend, pozorovaný již v č. p. 8 a 21, totiž pokles podílu grafitové složky v průběhu 1. poloviny 11. století proti počátkům mladohradištního osídlení snad ze sklonku 10. století na zhruba pětinu. Až na jednu výjimku z č. p. 21, kde jde ovšem o nepočetný soubor, je podíl grafitové skupiny v rámci celku vždy menšinový. To odpovídá poměrům ve většině moravských regionů vyjma severní a zčásti snad jihozápadní Moravy v blízkosti zdrojů grafitu (Goš, Kapl 1986; Procházka 2017a, 192–197; Kouřil 1998; Staňa 1998a aj.).

Pod vlivem absolutních pramenů datace v podobě mincí, které nám chronologicky vymezují předěl mezi II. a III. horizontem, se pokusíme nyní zdůraznit stěžejní prvky charakterizující keramické celky z horizontu III. Z pohledu stratigrafie vrstev a dle nálezových okolností by se mělo jednat o horizont keramiky z 10. století předcházející době založení srubových konstrukcí na Horním náměstí v Přerově. Po typologické stránce ovšem nejsou rozdíly mezi celky evidovanými v rámci horizontu II a III až tolik výrazné. Nálezové celky horizontu III charakterizují okraje seřezané nálevkovitě či svisle s vytaženými hranami (typ C2–C4) následované okraji seřezanými prostě kuželovitě, nálevkovitě či svisle (typ B1, C1); okraje kuželovitě seřezané pak také mají někdy vytažené hrany, a to převážně spodní hranu okraje (typ B2). Objevují se i varianty okrajů s kalichovitě prohnutým ústím a ukončené prožlabením, které lze považovat za deriváty kalichovitých okrajů mikulčického okruhu keramiky z přelomu 9. a 10. století, které známe i z povelkomoravské Olomouce (Bláha 1980b, 30, 32; 2001, 51; Mazuch 2013, 56–67, 102). Ve výzdobě keramiky evidujeme silný podíl hřebenových motivů výzdoby v podobě různých kombinací hřebenových vlnic a pásů, v jejichž případě zaznamenáváme určitý nárůst obliby ve výzdobě keramiky v porovnání s nálezovými celky z chronologicky mladšího horizontu II, kde jejich podíl naopak klesá. V nálezových celcích horizontu III se ovšem často objevují fragmenty zdobené hřebenovou vlnicí, zpravidla těsně pod hrdlem, ve spojení se souvisle rýhovanými plecemi keramických nádob (výzdoba typu G1), hodně se uplatňuje také hřebenový vpich v různých kombinacích. Dominuje keramika zdobená horizontálním rýhováním (51 % zdobených fragmentů), objevují se také čočkovité záseky s rýhami a složité kombinace více výzdobných motivů na jedné nádobě neboli tzv. trojkombinace. Nepatrné rozdíly lze spatřovat v absenci okrajů s válcovitým hrdlem pocházejících z nádob typu B1 a absenci keramiky s plasticky zvýrazněnou horní částí výdutě v podobě plastických vývalků, které v Přerově postrádáme mezi typickými znaky keramiky z 10. století, a zřejmě zde nastupují později. Vzhledem k nálezu ojedinělého fragmentu dna se značkou plastickou v podobě slunce nemá tento technologický prvek pro celky z horizontu III vypovídací hodnotu. Pokud připustíme, že nálezové celky keramiky pocházející z vrstev horizontu III charakterizují v Přerově keramickou produkci v období pokročilého 10. století, mělo by se tedy jednat o nejstarší fázi keramické produkce stupně MDH 1 a keramiku povelkomoravského období. Mezi typickými znaky keramiky z 10. století na Horním náměstí v Přerově lze vyzdvihnout časté kombinace hřebenových ornamentů a výzdoby provedené jednozubým nástrojem, v přerovském souboru jde především o typické spojení hřebenové vlnice umístěné pod hrdlem s rýhami souvisle zdobícími zbylou část plecí. K dalším charakteristikám patří složitější výzdoba kombinující více motivů na jedné nádobě, u níž se taktéž projevuje kombinace hřebenové a jednozubé výzdoby, přičemž tyto výzdobné kombinace v Přerově přežívají déle i do dalších fází vývoje. To potvrzují např. také celky z Přerova – Horního náměstí č. p. 8, 9 a 21, kde byla zaznamenána nápadná

oblíbenost aplikace hřebenového vpichu ve výzdobě v různých kombinacích i s rýhami, zejména ve fázi z doby výstavby hradby (skupina B). Tato výzdoba se však objevuje i v mladší fázi, kombinace hřebenového vpichu s rýhami byly pozorovány na keramice v rámci celků ze skupiny C, tedy na keramice z vrstev organogenních zásypů na podlahách srubů. Oblíbenost hřebenového vpichu ve výzdobě zde výrazně klesá až u celků ze skupiny D, z vrstev nad hradbou relativně datovaných do doby po polovině 11. století. Zhruba současné by mohly být nevelké, silně fragmentarizované soubory z vrstev 110–115 v č. p. 26 na Horním náměstí rámcově datované do pokročilé 2. poloviny 10. století, kde např. ještě chybí lišta (viz Procházka 2017a, 129, 142, 148, 172–174). Jako jediný analogický znak s keramikou kategorie RS4 I z 10. století z Kostic – Zadního hrúdu byl shledán výzdobný motiv kombinující hřebenový ornament a výzdobu jednozubého nástroje, přičemž pro keramiku 10. století z Kostic jsou příznačné kombinace hřebenového vpichu a rýhování (Balcárková 2013, 795–803; 2016, 179–188, 226–233; Balcárková et al. 2017, 146–147, 248). Je však třeba vzít v úvahu také regionální charakter rozdílů mezi oběma soubory. Zásadní rozdíl lze spatřovat v typech ukončení okraje, kdy v keramické skupině RS4 I ze Zadního hrúdu nápadně převažují okraje seřezané kuželovitě s vytaženými hranami, na rozdíl od nálezových celků horizontu III z Přerova s převahou nálevkovitě či svisle seřezaných okrajů. Na základě dosavadních zjištění nejsme schopni jednoznačně říci, jak dlouhé trvání a jakou intenzitu tento jev měl, ani stanovit dolní hranici časového intervalu, kdy mohla začít sídlištní fáze před založením srubových konstrukcí na sledované lokalitě. Tento poznatek budeme muset ještě ověřit dalším studiem a analýzami. Prostřednictvím ojedinělých keramických fragmentů zaznamenáváme kontaminace nálezových celků keramiky ze stupně MDH 1 keramikou ze stupně MDH 2. Podíl keramiky stupně MDH 2 představuje zhruba pouze 10 % celé kolekce keramiky horizontu II. V rámci horizontu I se vedle sebe vyskytují keramické celky s typologickými znaky starší i mladší fáze mladohradištní keramické produkce, jde tedy spíše o horizont sekundárně smíšených nálezových celků, převažuje však keramika charakterově odpovídající mladšímu mladohradištnímu stupni vývoje, který v práci označujeme jako MDH 2 a datujeme ho do 2. poloviny 11. století až po závěr 12. století (srovnání Balcárková 2013, 788–789; 2016, 36–39; Balcárková et al. 2017, 28–30). Tento keramický stupeň charakterizují na Horním náměstí v Přerově zejména vytažené okraje s lištou, zesílené a různě ukončené okraje, kyjovité okraje zásobnic, okraje římsovitého typu nebo okraje pocházející z nádob zakončených přímým, válcovitým hrdlem. V celém přerovském souboru převládají hrncovité typy nádob, a to hrnce typu A1 nebo A3:1, přitom druhý zmíněný typ A3:1 představuje průvodní typ hrnců pro starší stupeň mladohradištní keramické (MDH 1) produkce s těžištěm v 1. polovině 11. století. Oba typy hrnců se však objevují i v rámci nálezových celků s keramikou MDH 2, kde mimo jiné zaujímají dominantní postavení také hrnce typu D3:1 s vytaženými okraji s lištou

81

a výrazným lomem pod hrdlem. Najdeme je v současných souborech na celé Moravě a lze říci, že symbolizují rozchod se středohradištní tradici, byť nedůsledný (Bláha 1980, 305, tab. IV: 1; Goš 1977, 293–294, 298, obr. 4; 299, obr. 5; Goš et al. 2008, 405, obr. 5: 7; Měchurová 1994, 113, 116, tab. II: 2, 117, tab. III: 4; Nekuda, R. 1986/1987, 139, Abb. 7: c, h; Nekuda, V. 2000, 167, obr. 235: 5, 8; Poláček 1995, 269, obr. 6: 10, 270, obr. 7: 9; nověji srov. Balcárková 2013, 788–789; 2016, 36–39; Balcárková et al. 2017, 29). Ve výzdobě keramiky MDH 2 převládá horizontální souvislé široké rýhování nebo výzdoba v podobě širokých plochých žlábků. Na dnech keramických nádob se nejčastěji objevují plastické značky s motivem kruhu nebo kříže. Ke stejnému zjištění dospěl i J. Zubalík při rozboru keramiky ze souborů na Horním náměstí č. p. 8–9 a 21, kde v č. p. 21 dominovaly motivy kruhů jako značky plastické na keramických dnech, v č. p. 8–9 se na dnech objevovaly převážně motivy kříže, přitom keramika z polohy Horní náměstí č. p. 8–9 se nejvíce podobá keramickým celkům ze starší fáze stupně MDH 2 identifikovaným v č. p. 21 a datovaným do přelomu 11. a 12. století (Zubalík 2012, 98–99, 123–124, 126). Pro zásobnice tohoto období jsou příznačné kyjovité typy okrajů a různé zesílené varianty vytažených okrajů, případně zesílené, různě hraněné typy představující prototypy kyjovitých okrajů. Také tyto tvary najdeme v podstatě na celé tehdy osídlené Moravě (Bláha 1980a, 307, tab. VI: 4–12; Goš, Karel 1979; Procházka, Peška 2007, 167–169, 220–221; Balcárková 2013, 789–790; 2016, 39–45; Balcárková et al. 2017, 28–30). V zásadě lze konstatovat, že keramika stupně MDH 2 z Horního náměstí v č. p. 19, 20 se nijak výrazně neliší od celků MDH 2 keramiky zjištěné dřívějšími výzkumy v poloze Horní náměstí č. p. 8–9 a 21. Podobnosti lze spatřovat v tendenci zvyšujícího se podílu vytažených okrajů s lištou na úkor ustupujících okrajů jednoduše upravených a seřezaných, převážně nálevkovitě. Ve výzdobě těchto souborů dominuje souvislé rýhování či žlábkování, případně se kombinující se záseky, vrypy nebo vlnovkou pod hrdlem. Dle výzkumu na Horním náměstí č. p. 21 byla v Přerově konstatována přítomnost keramiky zdobené více výzdobnými motivy na jedné nádobě v podobě různých záseků, vpichů a vrypů v kombinaci s vlnovkami, rýhami nebo hřebenovou vlnicí či hřebenovým vpichem i ve stupni MDH 2 (Zubalík 2012, 142–147), což souhlasí i se zjištěními získanými analýzou celků z polohy Horní náměstí č. p. 19, 20. Dle těchto souvislostí se analyzovaná keramika charakteru MDH 2 z Horního náměstí č. p. 19 a 20 nejvíce ztotožňuje se starší fází keramiky MDH 2 identifikované na Horním náměstí č. p. 21 a relativně datované do období přelomu 11. a 12. století (Zubalík 2012, 142–145). Analýzou starších výzkumů v poloze Horní náměstí č. p. 8–9 a 21 se podařilo rozlišit dvě vývojové fáze keramiky v rámci stupně MDH 2, což se v případě souborů z č. p 19, 20 zcela nepodařilo. Do značné míry znesnadnila detailnější členění keramiky MDH 2 primárně pocházející z nálezových celků horizontu I na Horním náměstí č. p. 19 nálezová situace. Do horizontu I spadají nálezové celky ze svrchních, částečně odebraných a narušených vrstev se zbytky mladších částí raně středověkých souvrství, jejichž horní část byla odtěžena. Identifikujeme

82

zde vedle sebe celky s keramikou odpovídající produkci v mladším (MDH 2) i starším stupni mladší doby hradištní (MDH 1), ale také celky smíšené. Analogické příklady keramiky z mladšího stupně MDH 2 lze na jižní Moravě srovnávat také s nálezovými celky keramiky z Kostic – Zadního hrúdu, a to konkrétně se skupinou keramiky RS4 IIb a RS4 III, které vystihují tuto fázi vývoje a jejichž relativní chronologické určení bylo validováno také absolutními prameny datace v podobě mincí (Balcárková 2016, 245–264; Balcárková et al. 2017, 186–198). Je vysoce pravděpodobné, že výrazně menšinově se vyskytující nádoby se zvýrazněným hrdlem a dvoukónické (typy B, C) souvisí s polským vlivem, ne-li přímo s přítomností piastovských bojovníků a jejich doprovodu na přerovském hradě. Vztahům k tomuto prostředí a jeho charakteristice byla věnována opakovaně pozornost již dříve (Staňa 1998b; Procházka 2009; 2017a, 127–240, zvl. 224). Určitým problémem zůstává časová synchronizace s nástupem „polských“ prvků, zejména tedy tvarů nádob s válcovitým hrdlem (typ B), zvýrazněným hrdlem a hranou (A3) a dvoukónických (C3). V raně piastovské produkci se vážou na keramiku obtáčenou, vedle níž dožívá hrubá, v ruce tvarovaná produkce, na Moravě již staletí nevyráběná. Obecně se přijímá, že ve Velkopolsku, jádru a mocenském centru rané polské monarchie, nastupuje pokročilejší složka již na konci 10. století (srov. např. Hilczerówna 1967, 123–138; Dzieduszycki 1982, 40–41; Hilczer-Kurnatowska, Kara 1994, zvl. 124–127). Nejnověji se v rámci vyhodnocení keramiky z Gniezna připouští výskyt těchto typů až na počátku 11. století (Kaczmarek 2018, 280). Lze připomenout, že nejstarší mincemi datovaná nádoba s válcovitým hrdlem (lokalita Wesółki) byla uložena do země spolu s pokladem zlomkového stříbra asi nedlouho po roce 1004 (Hilczer-Kurnatowska 1994, 139). Situace v č. p. 19 nevylučuje výskyt těchto tvarů již na sklonku 10. století, byť určité pochybnosti vzhledem ke způsobu provádění terénního výzkumu nelze odstranit. K pozoruhodným nálezům patří zlomek kónického keramického předmětu ze středně zrnitého materiálu vypáleného do žlutohnědé barvy. Vnější povrch je vyhlazen a v rozšířené části členěn dvěma mělkými vývalky, průměr okraje dosahuje asi 7 cm (obr. 39). Podle údajů z nálezové zprávy ji doprovázely čtyři inventované zlomky keramiky zařaditelné do horizontu II; dva obsahovaly grafit. Nález byl učiněn v sektoru B/90, údajně v hloubce 100–120 cm, což již odpovídá pravěké vrstvě 107 v řezu P7. Při absenci pravěké keramiky v tomto souboru se nabízejí dvě možnosti – buď zde nebyl rozpoznán zásah do starší vrstvy, nebo byla hloubka zaznamenána mylně.5 Petrografická analýza dovoluje uvažovat o původu z oblasti Horního Slezska (viz Příloha 1). Podle citované analýzy „Kombinace klastických sedimentárních hornin (kulmské droby a prachovce, železité pískovce), metamorfitů (ruly, fylitické břidlice) s příměsí granitoidů a rohovců mohou pocházet ze středního toku Moravy i z horního

5 Autorem pasáže o tomto keramickém zlomku je Rudolf Procházka.

Obr. 39. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, sektor B. Keramická nožka nebo poklička, 1953/90 (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Barbora Tesařová). Fig. 39. Přerov, Horní náměstí no. 19, sector B. Ceramic foot or lid 1953/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Barbora Tesařová).

toku Odry (Opavsko–Ostravsko–Ratiboř–Opole). Kvantitativní zastoupení svědčí spíše pro horní tok Odry, protože je zde relativně vyšší zastoupení klastických sedimentárních hornin (nejspíše kulm Nízkého Jeseníku) nad granitoidy (srov. Gregerová 2017, 373–374)“. Původně jsme uvažovali, že jde o část nožky specifického druhu nádoby („pucharek“ polské literatury, srov. Buko 1990, 281–282, zde typ BI). Jde o nádobu, která není na Moravě obvyklá, byť jí lze přiřknout některé zlomky z Olomouce či Mohelnice z mladohradištního období. Přitom grafit v nádobě z Mohelnice svědčí o domácí výrobě (Dohnal 2005, 36, 201; Goš 1977, 298; 1980, 170). Také v Čechách jsou takové tvary vzácné a patří spíše do středohradištního období (celý tvar z Černěvsi u Roudnice s výzdobou hřebenového vpichu, Váňa 1958, 238). Nádoby na nožce, ať již jim říkáme poháry nebo mísy, nejsou v raně středověké keramice středovýchodní Evropy věcí neznámou, jejich původ ani způsob a postup geografického rozšíření však stále není dostatečně objasněn. Příčinou je jejich nízký podíl v keramických souborech i potíže s datováním nejstarších představitelů. Podle zatím nejpočetnějšího souboru dokladů shromážděného Normenem Posseltem je jejich horní funkční část spíše mísovitá, známe však i jednoznačně pohárovité tvary (Posselt 2016, Abb. 18–20). Vyskytují se ve většině polských zemí i u Polabských Slovanů ve východní části Německa. Před nástupem dendrochronologie se jejich počátky kladly na území Slezska (hradiště Klenica) a Velkopolska (hradiště Bonikowo) do 5./6. – 7. století, přičemž se někdy odlišovala starší fáze zhruba do poloviny 10. století a mladší do konce raného středověku (např. Haftka 1974, 340; Leśny 1976, 199–204; Chudziak 1991, 88; Pieczyński 1956, 272 aj.). Uvažovalo se o původu v období stěhování národů s tradicí z doby římské (např. kultura wielbarská), případně v raně středověké západobaltské kultuře olsztyńské (Leśny 1976, 204; Okulicz 1988, zvl. 130–131). Naopak Jerzy Antoniewicz připisoval výskyt nádob na nožce u baltských Prusů slovanskému vlivu (Antoniewicz 1958, 218–220). Po

posunech datací řady raně středověkých lokalit směrem nahoru se na pevnější půdu dostáváme v polských zemích – severní části Dolního Slezska a zejména ve Velkopolsku a Mazovsku – spíše v 9. a 10. století (Biermann 2006, 101; Brzostowicz 2002, 41–42; k nové dataci Klenice Biermann et al. 2011, 342). Některé zlomky těchto nádob na velkopolském pohřebišti v Bilczewě lze spojit ještě s keramikou feldbergského typu, tedy s možností datace i před rok 800 (hrob 31), další jsou patrně mladší (Gorczyca, Schellner 2012, 26, 31, 55, 71). Také ve středním Polabí se nejstarší nálezy kladou ještě do souvislosti s feldbergskou keramikou (Posselt 2016, 153; k jejímu datování srov. např. Biermann 2003, 234; Messal 2015, 82–83). Jeden z největších souborů s 13 fragmenty pochází z hradiště Glienke v Meklenbursku zhruba z intervalu 850–950 (Posselt 2016, 153–154; Messal 2015, 80–81). Nádoby na nožce se na uvedených územích v stále nevelkém zastoupení používaly i v posledních staletích raného středověku, uveďme např. Drohiczyn (Musianowicz 1969, 139, 145–147), Gdańsk (Lepówna 1968, 46), Kruszwica (Dzieduszycki 1982, 42), Źółte (Błędowski, Chudziak 2014, 139). Zdá se však, že od sklonku 10. do 12. století se nevyskytují ve Slezsku ani v Malopolsku. Nelze opomenout vztah k dřevěným nádobám, kde lze s tvary na nožce běžně počítat, ovšem většina souborů s reprezentativním dochováním takových artefaktů náleží až mladší fázi raného středověku (Posselt 2016, 159). Tušit můžeme i vztah k nádobám kovovým. Dosavadní stav poznání dovoluje za výrazný zdroj rozšíření nádob na nožce považovat Polabí, k objasnění počátků jejich výroby však stále nedisponujeme dostatkem podkladů. Každopádně jde o keramiku luxusní, naznačuje to i výrazně převažující výskyt na opevněných centrech (Posselt 2016, 154). Až po recenzích této práce nás Aleksandra Pankiewicz upozornila na možný jiný výklad přerovského nálezu. Může totiž jít o analogii úzké kónické pokličky z Przemyślu, z tzv. hrnčířské osady „na Zasaniu“ datované ale až do 13. a 1. poloviny 14. století. Je na rozdíl od většiny příbuzných poklic se zoomorfními tvary neglazovaná a ve srovnání s přerovským výrobkem hruběji provedená. Měla snad sloužit zakrytí nádob s úzkým ústím, snad džbánů (Auch 2016, 230–232, 303, tab. 27: e). Nicméně se zdá, že v otázce morfologického a funkčního určení přerovského zlomku ještě nebylo řečeno poslední slovo.

4. 2. Další doklady každodenního života obyvatel 4.2.1. K prostorovému rozmístění nálezů ve vztahu k charakteru stratigrafických sekvencí Také naprostá většina artefaktů mimo kuchyňskou keramiku pochází z výzkumu z roku 1990 na ploše A, jde o 295 katalogizovaných předmětů. Bohužel stranou zůstaly některé zlomky železa, které by v budoucnu po konzervaci a identifikaci mohly soubor poněkud rozšířit. Většinou náleží do staršího mladohradištního

83

stupně (horizont II s keramikou MDH 1), menší část lze zařadit do nejmladší fáze raně středověkého osídlení (I. horizont s keramikou MDH 2). Zde však raně středověké artefakty pojednáme vcelku vzhledem k obtížím při jejich přesném časovém zařazení. Nejsilněji byly zastoupeny kostěné a parohové hroty, přesleny a brousky, mezi železnými artefakty dominovaly nože a hřebíky; nelze pominout také části bronzové a železné ostruhy, kosu, součásti koňské výstroje, korály z karneolu, skla a křišťálu, skleněné kroužky, prsten, záušnici, mince, kamenné kotoučky, zlacený nýtek a několik pozoruhodných artefaktů nejasné funkce. Pomineme-li kuchyňskou keramiku, z hlediska materiálu byly zastoupeny výrobky z kostí a paroží (první výrazně převažují), pálené hlíny (přesleny), nerostů a hornin, skla, železa, mědi, bronzu, mosazi a olova. Dřevěné artefakty se nedochovaly. Prostorové rozložení těchto nálezů je navzdory malé ploše odkryvu dosti zajímavé a (nejen) vzhledem k metodě terénních prací obtížně vysvětlitelné. Naprostá většina předmětů prochází z hloubky do 60 cm. Velmi výrazně zde byl zastoupen sektor B/90 mezi sektory A/90 a C/90 se srubovými domy, kde se našlo 131 artefaktů (44,40 %), a to včetně obou ostruh, části udidla, mincí, dvou podkov ze čtyř, všech korálů z polodrahokamů a pěti skleněných z šesti. Souvrství zde obsahovalo také tři doklady výroby z paroží. Je třeba připomenout, že šlo o sektor menší než A/90 i C/90 s několikafázově se vyvíjející koncentrací otopných zařízení. Na druhém místě se nacházející sektor A/90 poskytl pouze 43 artefaktů (14,58 %), ač se zde rovněž nacházel sled otopných zařízení. Ovšem dalších 22 předmětů (7,45 %) bylo lokalizováno do bloku zeminy mezi sektory A/90 a D/90, souvisí tedy většinou s dřevěnými podlahami, případně s nárožím srubu 1, a šest artefaktů do obdobného bloku mezi sektory A/90 a B/90 (2,03 %). Určitou výjimku představuje rozmístění skleněných kroužků/prstýnků. Z 12 kusů bylo 8 nalezeno v sektoru A/90 (srub 3), a to šest v různých hloubkách v rozmezí 40–70 cm a jeden v hloubce do 20 cm, po jednom jsme zaznamenali v sektoru B/90, C/90, D/90 v hloubce do 20 cm, jeden v sektoru D/90 v hloubce 70 cm. Asi dva kroužky lze zařadit do stupně MDH 2, ostatní spolu s korály do MDH 1. K zajímavostem patří také rozložení kamenných kotoučků po třech v sektoru B/90 a C/90 (srub 2). Dostával se do sektoru B/90 „úklidový“ odpad ze sousedních obytných ploch? Při vší nedostatečnosti popisů vrstev a zejména potížím při jejich identifikaci lze na ploše č. p. 19 sice konstatovat přítomnost organického materiálu, výraznou vrstvu organiky patrně představovala jen vrstva 127 mezi úrovněmi podlah v sektoru A/90. Bohužel neznáme její složení – zde dominovalo dřevo nebo spíše zbytky cévnatých rostlin. Tomu ostatně odpovídá absence artefaktů ze dřeva či kůže. Mnohem výraznější zde byly odpady z činnosti otopných zařízení. Naopak na zkoumané ploše A v č. p. 8 na Horním náměstí v rámci 3. fáze z 1. třetiny 11. století dominoval organický odpad, zčásti patrně ze steliva hospodářských zvířat. Výměty z ohnišť sice nechyběly, byly však mnohem méně výrazné (Procházka 2017a, zvl. 26–31; Kočár et al. 2017). Navzdory velmi malé ploše zkoumané v č. p. 8 a 9 lze uvažovat o částečně

84

rozdílném využití ve srovnání s plochou v č. p. 19. Výrazně organogenní vrstvy se nevyskytovaly v č. p. 20 ani č. p. 21, kde postrádáme doklady obytných i hospodářských objektů, vyjma košatinového plotu v závěrečné fázi raně středověkého osídlení v č. p. 21 (k tomuto výzkumu Procházka 2017a, zvl. 66–76). V č. p. 20 se mohly odrážet rozdílné podmínky archeologizace, ale v č. p. 21, kde souvrství z 1. poloviny 11. století překryly mohutné následné uloženiny, se však organika (snad vyjma uhlíků) nijak nápadně neprojevila, odpad měl jiný charakter. Vrstva s organickými zbytky mladohradištního stáří byla zjištěna na podloží ve východním křídle přerovského zámku (Holcová 2011, 30, Kohoutek 1999, 2–3). Bohužel uloženiny s výrazným podílem organického materiálu nebyly v době probíhajících výzkumů na přelomu 20. a 21. století tak sledovány, jak by bývalo vhodné, vzorky nebyly soustavně odebírány. Naše poznatky se v tomto směru stále opírají o výsledky výzkumu v č. p. 8 (Kočár et al. 2017; Opravil 1990). Ani zde ale nebyla věnována dostatečná pozornost kvantitativní analýze organických uloženin, o dosud neznámé mikromorfologii ani nemluvě.

4.2.2. Kostěné a parohové hroty, jehla Z výrobních nástrojů jsou nejpočetněji zastoupeny kostěné, méně parohové hroty (tzv. proplétáčky a šídla, jehla); se započtením několika artefaktů patrně až z horizontu I (snad 3–7 kostěných a nejvýše 4 parohové) jde celkem o 65 výrobků. Kostěná část (47 určených artefaktů, 72,31 % z celkového počtu hrotů) pochází převážně z kostí ovcí a koz (51,06 %), na druhém místě je zastoupeno prase domácí (23,40 %), následuje tur a kůň (celkem 21, 28 %), jediný hrot pochází z radia psa domácího a dlouhé kosti husy (obr. 40: 1–6, 8–9, 11, 13, 17, 19, 24–26; tab. 11, 14). Z hlediska zastoupení různých kostí v rámci jednotlivých druhů domácích zvířat lze konstatovat značnou různorodost (tab. 12, 13); v případě ovce/kozy převažují dlouhé kosti s 54,17 % (ulna, tibia, radius, humerus) výrazně nad metapodii s 45,83 %, z tura byly použity dlouhé kosti (po jedné – tibia, ulna, radius) vedle dvou metapodií, z prasete většinou tibie následované radiem, kůň je zastoupen metapodiem a ulnou. Započteme-li kosti tura a koně bez upřesnění druhu zvířete, mají u těchto velkých stavců dlouhé kosti jasnou převahu. Jediný artefakt byl zhotoven ze psího radia. Průměrná délka hrotů dosahovala 82,4 mm při rozpětí od 49,0 do 154,0 mm (vyloučíme-li některé možná druhotně poškozené kratší artefakty). Použití dutých kostí vedlo výlučně ke vzniku jednostranně seříznutých plochých hrotů, podle užívané kategorizace v českých zemích by šlo o proplétáčky (Bartošková 1995; 2003). V rámci suroviny hrotů parohových (18 kusů, 27,69 %) zcela dominuje paroží jelena lesního (100 %; obr. 40: 7, 10, 12, 14–16, 18, 21–23, 27–29; tab. 14); o užití paroží srnců svědčí snad jen neúplný paroh záměrně odříznutý od lebky (obr. 41: 8). Průměrná délka se příliš neliší od hrotů kostěných (80,83 mm) při rozpětí 29 až 130 mm.

Hroty jsou vesměs přímé, jen tři jsou výrazně zahnuté (obr. 40: 22, 23, 29), dva lehce, téměř vždy z výsad, jednou z nadočnicového výběžku. Jen jeden je plošně opracován (1984/90), byť ne tak hladce jako “uzlovač“ z Horního náměstí 8 (Procházka 2017a, 251). Na odříznuté širší

straně byl vybaven mělkým důlkem obdobně jako výrazněji zahnutý hrot inv. č. 2030/90 a přímý krátký roh inv. č. 2029/90 (obr. 40: 14, 16). Analogický předmět z hradu ve Znojmě nejpravděpodobněji mladohradištního stáří má ovšem spongiosu vybranou podstatně hlouběji. K těmto

Obr. 40. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. U inventárních čísel Archeologického ústavu AV ČR s rokem /90 je vypuštěno předčíslí 13471, což platí i pro následující obrázky 41–46, 49–53, 55–57. Kostěné (1–6, 8, 9, 11, 13, 17–19, 24–26) a parohové (7, 9, 10, 12, 14–16, 21–23, 27–29) hroty, 1 – 1966/90, 2 – 1978/90, 3 – 1958/90, 4 – 1973/90, 5 – 2003/90, 6 – 1974/90, 7 – 2031/90, 8 – 2025/90; 9 – 2033/90; 10 – 1971/90; 11 – 1988/90, 12 – 1964/90; 13 – 1986/90; 14 – 2030/90, 15 – 1984/90, 16 – 2029/90; 17 – 1961/90, 18 – 1976/90, 19 – 2034/90, 21 – 1965/90; 22 – 2001/90, 23 – 1989/90, 24 – 2007/90, 25 – 1979/90; 26 – 2017/90, 27 – 2026/90, 28 – 1962/90, 29 – 1998/90; jehla, 20 – 2008/90 (kresba Lubomíra Dvořáková). Fig. 40. Přerov, Horní náměstí no. 19. In the case of inv. no. of the Institute of Archeology of the Czech Academy of Sciences with the year /90, the prefix 13471 is deleted, which also applies to the following images 41–46, 49–53, 55–57. Bone points (1–6, 8, 9, 11, 13, 17–19, 24–26) and antler points (7, 10, 12, 14–16, 21–23, 27–29), 1 – 1966/90, 2 – 1978/90, 3 – 1958/90, 4 – 1973/90, 5 – 2003/90, 6 – 1974/90, 7 – 2031/90, 8 – A 2025/90; 9 – 2033/90; 10 – 1971/90; 11 – 1988/90, 12 – 1964/90; 13 – 1986/90; 14 – 2030/90, 15 – 1984/90, 16 – 2029/90; 17 – 1961/90, 18 – 1976/90, 19 – 2034/90, 21 – 1965/90; 22 – 2001/90, 23 – 1989/90, 24 – 2007/90, 25 – 1979/90; 26 – 2017/90, 27 – 2026/90, 28 – 1962/90, 29 – 1998/90; needle, 20 – 2008/90 (drawings by Lubomíra Dvořáková).

85

zatím obtížně interpretovatelným předmětům nacházíme analogie v některých souborech z 11. a 12. století z polských zemí. V Gniezně je Z. A. Rajewski považuje za násady tyčí na pohánění dobytka či za nákončí žerdí bojových praporců (Rajewski 1939, 88–90). S jeho prvním výkladem souhlasí i V. Hrubý, který tyto předměty nazývá ostny (Hrubý 1957, 126–128). V hornoslezském Opoli rozlišuje Maria Norska-Gulkowa 2 skupiny, z nichž první, „růžky“ se započatým otvorem na rovně odříznuté ploše, považuje za polotovary – nedokončené hroty šípů, funkci artefaktů druhé skupiny s kuželovitými, podstatně hlubšími otvory na tomtéž místě (3,5 a 4 mm) blíže neobjasňuje (1985, 289–290). Podobné předměty z poněkud staršího meklenburského Groß Radenu jsou vybaveny kromě spodní jamky ještě bočními otvory k upevnění a považují se za hroty šípů, včetně jednoho mírně zahnutého (Schuldt 1985, 118). Ostatní zahnuté artefakty se často interpretují zejména maďarskými badateli jako tzv. uzlovače, rozplétače uzlů, s výskytem již v období avarského kaganátu (přehled názorů Kavánová 1995, 218). Pět parohových hrotů má plochý průřez (obr. 40: 7, 12, 20, 28); čtyři kusy byly zhotoveny odříznutím z hlavní lodyhy, jeden rozpůlením výsady. Jeden hraněný hrot byl vytvarován z větve paroží, jiný z nadočnicové výsady, která si zachovala kruhový průřez, hrot je však plochý. Kruhové přímé hroty zastoupené šesti kusy (obr. 40: 10, 14–16, 17, 29) se vyráběly z výsad (3) i z lodyh (3).

Poř. č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34

86

N. č. 303/90 225/90 212/90 149/90 321/90 196/90 196/90 196/90 43/90 266/90 112/90 84/90 84/90 216/90 216/90 216/90 216/90 276/90 363/90 363/90 233/90 279/90 193/90 197/90 144/90 71/90 224/90 299/90 244/90 40/90 40/90 7/90 7/90 109/90

Inv. č. 1956/90 1957/90 1958/90 1959/90 1961/90 1966/90 1967/90 1968/90 1969/90 1970/90 1972/90 1973/90 1974/90 1976/90 1977/90 1978/90 1979/90 1980/90 1981/90 1982/90 1986/90 1987/90 1988/90 1990/90 1991/90 1992/90 1994/90 1995/90 1999/90 2000/90 2003/90 2006/90 2007/90 2009/90

Sektor, hl. (cm) B, prohlubeň pod ohništěm-903? B (70–80) C sonda u SZ koutu srubu 2 B (40–60) C (60) A/D (60–70) A/D (60–70) A/D (60–70) D (45–50) B (40–60) B (20) D (100–120) D (100–120) B (40–50) B (40–50) B (40–50) B (40–50) C (asi A) (nad dřev. podlahou) D (120–140) D (120–140) B (70-80) B (60–100) B A/D (40–60) B (20–40) A (40) A/B (50–100) B (do 75) A (Z roh) D (95–100) D (95–100) B (40–60) B (40–60) B (20–30)

Zdá se, že nejostřejší hroty poskytovaly nástroje kostěné, jim se přibližovaly ploché parohové hroty, které mohly mít podobnou funkci. Ve srovnání s podstatně méně početným souborem z Přerova – Horního náměstí 8 a 21 (dohromady 12 hrotů) se největší rozdíl projevuje v zastoupení srnčího paroží, jehož podíl byl na těchto dvou lokalitách stejný jako paroží z jelena (Procházka 2017a, 251–254). Výrazněji zde byly zastoupeny cele opracované zahnuté hroty, tzv. uzlovače. Mírně zahnutý, ohlazený parohový hrot pochází také z vrstvy z doby kolem poloviny či z třetí čtvrtiny 11. století na lokalitě v ulici Kozlovská, součásti přerovského podhradí (Parma 2001, 188, 194, obr. 13: 3). Dosud hodnocené přerovské soubory se vyznačují výrazným podílem parohové suroviny, což bylo zřejmě dáno dostupností jelení zvěře v rozvolněných lesích zvýšených poloh na okrajích Moravské brány. Pouze dva hroty kostěné (inv. č. 1972/90 a 2032/90) náleží velmi pravděpodobně horizontu I; oba pocházejí ze sektoru B/90, z úrovně 0–20 cm. Je zajímavé, že byly vyrobeny z prasete, a to z tibie a radia. V téže úrovni bylo nalezeno 5 parohových hrotů (inv. č. 2026/90, 2029/90, 2030/90, 2031/90, 2033/90). Jde o dost různorodou skupinu o délce 29–83 mm). Celý slovanský svět střední Evropy mezi Baltem a Dunajem používal velmi podobné suroviny pro zhotovování v zásadě obdobné škály kostěných i parohových výrobků.

Délka/mm 78,7 85,3 75,5 119,9 146,0 109,8 65,3 76,2 62,1 89,8 85,5 75,8 85,9 97,8 62,7 94,0 66,5 82,3 70,3 82,1 85,2 56,0 85,4 56,0 79,6 94,5 95, 0 64,0 78,0 70,2 87,90 73,0 154,0 100,0

Druh kosti Tibie Humer Metatarsus Tibie Tibie Radius Radius Metatarsus Dlouhá kost, část odlomena Douhá kost Tibie Metacarpus Tibie Tibie Tibie Metacarpus Tibie Ulna Tibie Radius Metacarpus Metacarpus Metacarpus Metatarsus Radius-ulna? Tibie Metapodium Dlouhá kost Radius Radius Metatarsus Metacarpus Ulna Tibie

Druh zvířete Ovce/koza Ovce/koza Ovce/koza Tur-kůň? Ovce/koza Ovce/koza Ovce/koza Ovce/koza Ovce/koza Tur-kůň? Prase Ovce/koza Prase Ovce/koza Ovce/koza Prase Ovce/koza Tur Prase Prase Ovce/koza Ovce/koza Ovce/koza Ovce/koza Ovce/koza Prase Tur Husa Tur Prase Ovce/koza Tur Kůň Ovce/koza

Horizont II II I-II II II II II II II I III III II II II II II III III II II II II II II II-III II II II II II II II

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor, hl. (cm)

Délka/mm

Druh kosti

Druh zvířete

Horizont

35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 Kostěná jehla

156/90 207/90 207/90 207/90 35/90 274/90 270/90 80/90 61/90 248/90 238/90 198/90 198/90 18/90

2011/90 2017/90 2019/90 2020/90 2022/90 2025/90 2028/90 2032/90 2034/90 2035/90 2039/90 2040/90 2041/90 2008/90

E (80–90) A/D (40–50) A/D (40–50) A/D (40–50) D (90–95) B (40–60) B (100) B (0–20) B (20–30) B (60–190) C (20–35) C (10-48) C 10–48) B (0-20)

75,5 128,0 49,1 63,3 98,0 82,3 58,0 69,0 72,5 54,0 71, 0 98,5 64,1 51,0

Metacarpus Tibie Metacarpus Radius Ulna Tibie Dlouhá kost Radius Dlouhá kost Dlouhá kost Radius Dlouhá kost Metapodium Fibula

Ovce/koza Prase Ovce/koza Prase Ovce/koza Prase Tur-kůň? Prase Ovce/koza? Ovce/koza? Pes Ovce/koza? Kůň Pes

II II II II II II II I II II II II II I-II

Tab. 11. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Kostěné hroty a jehla. Hl. – hloubka. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Tab. 11. Přerov, Horní náměstí no. 19. Bone points and needle. Hl. – depth. The inv. no. also includes the prefix 13471.

Druh zvířete Ovce/koza Tur d. Kůň Tur/kůň Prase d. Husa d. Pes celkem %

Tibie 3 1

Ulna 1 1 1

Radius 2 1

1 7

4

12 25,53

1 8 17,02

Radius/ulna 1

Metacarpus 7 1

Metatarsus 4

Metapodium

Humer 1

Dlouhá kost 5

1 1 2 1

3 6,38

2,13

8 17,02

4 8,51

2 4,26

1 2,13

8 17,02

Tab. 12. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Rozvržení kostěných hrotů podle druhů savců a kostí. Tab. 12. Přerov, Horní náměstí no. 19. Bone points sorted by mamalian species and types of bones.

Druh zvířete Podíl absolutní Podíl %

Ovce/koza 24 51,06

Prase domácí 11 23,40

Tur domácí 5 10,64

Tur/kůň 3 6,38

Kůň 2 4,26

Husa domácí 1 2,13

Pes 1 2,13

Celkem 47 100,00

Tab. 13. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Zastoupení druhů zvířat, jejichž kosti byly použity k výrobě kostěných hrotů. Tab. 13. Přerov, Horní náměstí no. 19. Numbers of animal species whose bones were used for the making of points.

Poř. č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18

N. č. 181/90 196/90 196/90 196/90 266/90 336/90 20/90 197/90 195/90 244/90 40/90 40/90 207/90 349/90 80/90 80/90 80/90 80/90

Inv. č. 1962/90 1963/90 1964/90 1965/90 1971/90 1984/90 1985/90 1989/90 1996/90 1998/90 2001/90 2002/90 2018/90 2026/90 2029/90 2030/90 2031/90 2033/90

Délka (mm) 86 72 91 115 130 67 56 104 73 90 115 88,5 71 77 35 29 73 83

Sektor/90, hl. (cm) A (50) A /D (60–70) A /D (60–70) A /D (60–70) B (40–60) C (20–70) A (40–60), srub 3 A/D (40–60) B (50–60) A (pod srubem 3) D (95–100) D (95–100) A/D (40–50) B (20) B (20–30) B (20–30) B (20–30) B (20–30)

Část parohu Lodyha Lodyha lodyha Lodyha výsada nadočnicový výběžek větev lodyha výsada lodyha výsada výsada výsada nadočnicová výsada lodyha výsada výsada lodyha

Tvar v řezu Plochý Plochý Plochý Plochý Kulatý Kulatý, lehce zahnutý Hraněný Kulatý zahnutý Kulatý Kulatý Zahnutý, kulatý Kulatý Kulatý Kulatý, lehce zahnutý Kulatý Kulatý, zahnutý plochý Kulatý

Druh zvířete jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní jelen lesní

Horizont II II II II II II II II II II II II II I I–II I–II I–II I–III

Tab. 14. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Parohové hroty. Hl. – hloubka. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Tab. 14. Přerov, Horní náměstí no. 19. Antler points. Hl. – depth. The inv. no. also includes the prefix 13471.

87

Tradici v systemizaci kostěných a parohových hrotů založil Vilém Hrubý, který vycházel z některých polských prací (Rajewski 1939). Vydělil kategorii šídel ukončených plným kulatým hrotem, vyráběných buď z metacarpů koní (masivní artefakty s ponechaným zbytkem kloubu) nebo z tibií a dlouhých kostí (úštěpy a třísky několika variant), zmínil také řídce se vyskytující hroty ze zubů. Parohová šídla považoval v moravských souborech za vzácná. Od šídel kategoricky odlišil proplétáčky s plochým hrotem, vyrobeným šikmým seříznutím nejčastěji tibií ovce nebo kozy. Šídla měla sloužit k prorážení otvorů do látek či kůží, proplétáčky k pletení zejména lýčené obuvi z rostlinných vláken. Tuto interpretaci opřel o etnologické doklady shromážděné K. Moszyńským (Moszyński 1967, 352, 472; Hrubý 1957, 140–146). Z tohoto základního rozlišení vyšla i Andrea Bartošková, která při vyhodnocení artefaktů z Budče přidala jakýsi mezistupeň, proplétáčky/šídla, která při stejné technice výroby jako proplétáčky mají spíše kulaté hroty, nebo odpovídají šídlům, ale hroty mají plochý průřez a nemohou vytvořit kruhový otvor (Bartošková 1995, 26–27; 1997, 230–231; 2003, 234–236). Rozlišení by mělo být patrné na kresbách; v citované publikaci obdobně jako v pozdější studii týkající se hrotů ze Staré Boleslavi postrádáme řezy vlastních hrotů proplétáčků na rozdíl od šídel a proplétáčků/šídel (Bartošková 1995, 30–33, Abb. 2–4; 2003, 230–236, obr. 1–4). Tato meziskupina podle vyobrazení má vesměs kruhový průřez vlastního hrotu jako šídla, v případě převažujících dutých kostí není úhel seříznutí ve spodní části tak ostrý jako u proplétáčků. Velkým problémem zůstává funkce zmíněných předmětů, které mizely ze sortimentu domácností již koncem raného středověku a v dokumentované lidové kultuře střední Evropy je nacházíme jen zcela okrajově. Termín „šídlo“ evokuje představu o užití při práci s kůží, zejména výrobě bot. Kruhový otvor v kůži lze vytvořit pouze dutým dírkovačem, jakýkoliv plný hrot vytvoří jen trhlinu, v případě plochého hrotu blížící se tvarem čárce, při užití kulatého hrotu jde o křivku. Funkční význam rozlišení šídel a proplétáčků/šídel, ba dokonce i proplétáčků a šídel z dutých seříznutých kostí zůstává tudíž nejasný, má-li vůbec nějaké opodstatnění. Uplatnění kostěných „šídel“ v kožařství v době běžného užívání šídel železných posuzuje řada autorů spíše skepticky či váhavě, H. Wiklak upozornil i na tvar a velikost otvorů (Wiklak 1960, 17; 1969, 482–483; 1994, 83). Jejich užití v obuvnictví připouští Anna Bogumila Kowalska, aniž by je blíže charakterizovala a jejich funkci blíže osvětlila (2010, 65, 66). Lze se přiklonit k názoru, že tyto nástroje sloužily hlavně k práci s rostlinnými vlákny (Hrubý 1957, 146). Etnologické doklady však užití kostěných a parohových hrotů při práci s kůžemi dokládají také (Moszyński 1967, 472). Diskuse stále není uzavřena, různí autoři uvádějí širokou paletu možného použití (Brzostowicz 2002, 92; Jaworski 1990, 92). V zastoupení surovin ovšem zaznamenáváme mezi konkrétními lokalitami rozdíly, např. na předhradí Budče zaujímá druhé místo v surovině pro hroty po ovci/koze tur, ve Staré Boleslavi kůň, na obou lokalitách jsou zastoupeny hroty z paroží, i když výrazně menšinově (Bartošková 1995, 23–25; 2003, 259). V zásadě se nejméně do

88

11. století udržují starší tradice, výroba hrotů z dlouhých kostí malých přežvýkavců je doložena na středohradištních lokalitách Břeclav-Pohansko i Mikulčice (Dostál 1975, 183; Vignatiová 1992, 77–78; Kavánová 1995, 161– 171). Přitom v Břeclavi-Pohansku uvádí Renáta Švecová (dnes Přichystalová) použití především tibií ovcí a koz na proplétáčky, kdežto na šídla posloužily ulny a metatarzy tura domácího, v malé míře také metapodia koní; materiál na přechodová šídla/proplétáčky se shoduje se surovinou pro šídla (Švecová 2000, 64–65). Velmi slabě se proti mladohradištnímu období na sledovaných velkomoravských hradištích vyskytly přímé hroty z paroží. Zejména kostěné hroty patří k nejběžnějšímu inventáři raně středověkých sídel hrazených i nehrazených ve středoevropském prostoru po celý raný středověk (např. Hanuliak, Kuzma 2015, 98–100; Herrmann 2005, 95–101; Hrubý 1957, 140–146; Kavánová 1995; Paddenberg 2012, 50–51; Švecová 2000, 62–65). Je škoda, že většina vrstev z mladšího MDH stupně byla odtěžena před započetím výzkumu a ani ojedinělý, navíc nikoliv jednoznačně časově zařazený, hrot z č. p. 21 k výpovědi o eventuálním vývoji v používání těchto artefaktů v přemyslovském období mnoho nevypovídá (Zubalík 2012, 152, obr. 37: 9). Na českých hradech rozvíjejících se v 11. a 12. století se sice kostěné hroty nacházejí, avšak jejich datace je zatím nedostatečně zpřesněna. Např. v Bílině (42 kusů) se údajně vyskytly ve všech fázích, detailnější rozpis však nebyl publikován (Váňa 1976, 459; pro další lokality srov. Procházka 2017b, 128–133). Z vesnických mladohradištních lokalit překvapí pouhé dva kostěné hroty na takřka zcela prozkoumané vsi Mstěnice (Nekuda, V. 2000, 271). Nelze tak jednoznačně odpovědět na otázku eventuálního ústupu těchto nástrojů z používání v průběhu závěrečné fáze mladšího raného středověku, jak se domníval Volker Schmidt v souvislosti s předpokládaným přechodem na specializované řemeslo (1989, 41); zatím se tento trend nedaří přesvědčivě plošně prokázat (srov. Paddenberg 2012, 51). Na druhé straně na některých hrazených lokalitách jsou kostěné a parohové hroty zastoupeny velmi slabě, např. v kastelánském hradě Opole ve Slezsku v některých vrstvách patrně zcela chybí (Bukowska-Gedigowa, Gediga 1986). Proti tomu v středopolské Łęczyci přežívají hroty z kosti i paroží i ve vrcholně středověké fázi 2. poloviny 13. až poloviny 14. století, přičemž se považují za proplétáčky (Stasiak, Grygiel 2014, 215, 365). Pro levobřežní předlokační Wrocław s těžištěm ve 12. a na počátku 13. století se uvádějí tři kostěná šídla proti dvaceti železným (Kaźmierczyk 1970, 226). Opatrně lze přec jen vyslovit hypotézu o ústupu kostěných a parohových hrotů v průběhu 12. století. Tyto artefakty v českých zemích i v dalších transformujících se oblastech středovýchodní Evropy rychle vyšly z užívání s rozvojem městského řemesla ve 13. století, zjevně však místy přežívaly v tradičním domácím prostředí. Stojí za poznámku, že v centrech německých zemí je v 10.–11. století výskyt hrotů i jiných kostěných a parohových nástrojů podstatně nižší (např. Roßtal, kostěný hrot, Ettel 2001, 367, Taf. 171: 14). V areálu falce Gebesee (10.–12. století) dokonce tyto předměty

úplně chybí, ač kostěná industrie zde je zastoupena (Donat 1999, 174–176). Jen o málo lepší situaci nacházíme v zhruba současné Tilledě, v areálu jejíhož předhradí se našly snad čtyři parohové hroty (Grimm 1990, 164–165). Klasické hroty se nepoužívaly ani v emporiu Haithabu (8. – počátek 11. století; Schietzel 2014). Jediná jehla o délce asi 50 mm s otvorem v rozšířeném konci byla zhotovena z štěpiny distální části fibuly psa domácího (obr. 40: 20; tab. 11). Podle umístění v souvrství v sektoru B/90 (hloubka 0–20 cm) náleží nejspíše horizontu I. Také k tomuto krejčovskému předmětu najdeme řadu analogií v raně středověkém prostředí. Vilém Hrubý znal tento nástroj především z mladohradištního prostředí (Znojmo aj.), přičemž uvažoval o jeho užití k sešívání spíše řídkých hrubých látek (Březinová 1997, 136; Hrubý 1957, 137–138). Jehly však známe i z předchozí epochy, jak ukazují např. předměty z Břeclavi-Pohanska (Švecová 2000, 65). Výskyt jehlovitých nástrojů, vyráběných zejména z lýtkové kosti prasete, méně z radií husy, žeber zajíce či tibií ovcí a koz, je specialitou Mikulčic (Kavánová 1995, 168–170). Z pozdně středohradištního a raně mladohradištního období lze uvést výskyt jehel v souboru ze Staré Boleslavi (Bartošková 2003, 236–237). Zahraničních dokladů je k dispozici celá řada. Jehly vyrobené z fibulí prasete domácího byly nalezeny v obou fázích středopolského hradu Łeczyca (přelom 10. a 11. stol. – 1350; Stasiak, Grygiel 2014, 215, 365). Stejná surovina se prokázala v případě kolekce jehel ze slezské Opole pocházejících z uloženin 12. a 1. čtvrtiny 13. století, v obodritském opevněném sídlišti Parchim-Löddigsee z 11. století, na sídlišti a hradě blízkých Varnů Groß Raden v Meklenbursku i vikingském Jorviku (York) z 2. poloviny 9. a 10. století (Norska-Gulkowa 1985, 250–252; Paddenberg 2012, 48; Schuldt 1985, 110–111; Hall 1994, 103–104). V různých vrstvách celého 11. století na wrocławském Ostrowě Tumském se našlo osm jehel zhotovených většinou z fibulí prasete, jediná z rybí kosti (Jaworski 1990, 68–70). Na západosaském hradě Groitzsch (3. fáze, asi 1080–1116) posloužily jako jehly upravené kosti drůbeže (Vogt 1987, 69), jehly z ptačích kostí bez bližšího určení se uvádějí také z ostrovního sídliště Żółte v západním Pomoří (závěr 10. – 11./12. století; Kowalewska 2014, 215). Nálezové situace východopolského hradu Sutiejsk/Sąsiadka (10.–12. století) poskytly jehly jak z prasečích, tak i psích lýtkových kostí v poměru 3: 2 (Paszkowska 2013, 107). Na řadě lokalit nebyly druhy zvířat v rámci příslušné publikace těchto artefaktů uvedeny, např. v Ralswieku (8.–10. století), kde se jehlice ve značných počtech vyskytovaly ve všech fázích emporia – z 310 nalezených bylo 246 kostěných (Herrmann 2005, 108–117). Nálezy z Poznaně ukazují, že jehly se udržovaly v tradiční hmotné kultuře až do 13. století (např. Malinowska 1961, 60). Z neslovanských emporií lze uvést alespoň Haithabu (8. – počátek 11. století) se 340 jehlicemi převážně také z fibulí prasete domácího (Schietzel 2014, 354; Schwarz-Mackensen 1976 s dalšími analogiemi z přímořských sídlišť). Je zjevné, že jde o součást výbavy běžné domácnosti; nelze si nevšimnout shody v používané surovině, jíž byly většinou lýtkové kosti prasete, méně často kosti ptáků, vesměs drůbeže

(husa domácí). Vzhledem k subtilnímu rázu ovšem jehly zejména v suchých, málo zvrstvených lokalitách rychleji podléhaly zkáze než hroty, čímž lze především vysvětlit jejich často nízké zastoupení. V malé míře byly zastoupeny i polotovary a výrobní odpad související s výrobou artefaktů z parohoviny. Do této skupiny náleží celkem 9 předmětů, z toho jen jeden pochází ze srnce obecného, ostatní z jelena lesního (obr. 41; tab. 15). Dva předměty z lodyhy nebo větve parohu jsou patrně polotovary pro výrobu objímek (obr. 41: 2, 7), z dalších mohly být vyrobeny hroty (obr. 41: 1, 3), ze stejného počtu snad obložení (obr. 41: 4, 6), ostatní lze považovat spíše za odpad (obr. 41: 5, 8) či surovinu. Pět bylo nalezeno v sektoru B/90 spolu s mnoha dalšími předměty v různých úrovních, přičemž tři až čtyři lze s výhradou řadit do horizontu I, ostatní do horizontu II. Také paroh srnce ze severní stěny výkopu nad odkrývanou plochou by mohl náležet spíše přemyslovské epoše (obr. 41: 8; tab. 15: 6).

Obr. 41. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Parohové polotovary (2, 3, 7) a odpad (1, 4–6, 8); 1 – 2014/90, 2 – 2036/90, 3 – 2038/90, 4 – 2018/90, 5 – 2023/90, 6 – 2012/90, 7 – 2005/90, 8 – 2016/90 (kresba Lubomíra Dvořáková). Fig. 41. Přerov, Horní náměstí no. 19. Semi-finished antler goods (2, 3, 7) and waste (1, 4–6, 8); 1 – 2014/90, 2 – 2036/90, 3 – 2038/90, 4 – 2018/90, 5 – 2023/90, 6 – 2012/90, 7 – 2005/90, 8 – 2016/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková).

89

Poř. č. 1

N. č. 266/90

Inv. č. 1971/90

Sektor, hl. (cm) B (40–60)

Rozměry (mm) D. 130, š. 29,5×6,8

2

263/90

2005/90

A (90–100)

D. 48, Ø 21–23

3

32/90

2012/90

D (70–80)

D. 180, Ø 26×25

4

62/90

2014/90

B (0–20)

D. 54 š. 18–21, tl. 5

5

353/90

2015/90

B (80–90)

D. 74, Ø 21×30

6

129/90

2016/90

D. 180

7

100/90

2023/90

A (160), profily P8/90 a P11/90 na S straně plochy B (20)

8

15/90

2036/90

A (60–100)

D. 23,2; Ø 23–28

9

111/90

2038/90

B (20–40)

D. 84,3, Ø 19,9×7,4

D. 86, Ø 58×53

Popis Polotovar z hlavní výsady parohu, spodek odříznutý, povrch ohlazen, dřeň částečně vydlabaná. Polotovar; na jedné straně je rovně a na druhé šikmo odříznut a zde i olámán. 15 mm od užšího, rovně odříznutého konce jsou dvě oběžné rýhy; k výrobě objímky? Polotovar, vzniklý rozpůlením lodyhy parohu, ohlazený.

Horizont II

Odštípnutá část parohu byla na jednom konci seříznuta, na druhém je ulomena. Polotovar nebo odpad odříznutý z hlavní lodyhy, zřetelné záseky, konce neupravené, případně olámané. Paroh odseknutý záměrně od lebky, konce výsad odlámány.

I

Odpad, fragment os temporale s násadcem na paroh, odříznutý. Oboustranně odřezaná část parohu. Spongióza vyčnívá nad povrch. Polotovar objímky? Polotovar – výsada, na bázi je odseknutá od hlavní lodyhy a u špičky je zásek.

I

II-III?

II

II I-II?

II II

Tab. 15. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Parohovina – polotovary a odpad z výroby z parohů jelena lesního a srnce (č. 6). D. – délka, hl. – hloubka, š. – šířka, tl. – tloušťka. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Tab. 15. Přerov, Horní náměstí no. 19. Semi-finished products and production waste from antlers of red deer and roe deer (no. 6). D. – length, hl. – depth, š. – width, tl. – thickness. The inv. no. also includes the prefix 13471.

Dva předměty byly nalezeny v sektoru A/90 opět v různých úrovních – jeden v zásypu obytné zástavby srubu 3 (inv. č. 2036/90) a druhý asi pod ním (inv. č. 2005/90). Konečně jeden byl nalezen v zásypu srubu 1 v sektoru D/90 (inv. č. 2012/90). Z tohoto rozmístění nelze určit konkrétní místo výroby. Relativně velký soubor související s výrobou z paroží pochází z wrocławského hradu (34 kusů; Jaworski 1990, 98). V Ralswieku se konstatuje rozptyl odpadu v jednotlivých domech, podle autora publikace J. Herrmanna to však nesvědčí o domácí výrobě, údajně pocházejí ze (specializovaných) dílen. Odpad měl být periodicky odstraňován. Ani v případě kostěných předmětů se nepodařilo zjistit koncentrace související s výrobou. Autor připouští specializovanou výrobu v případě parohové industrie, především hřebenů (Herrmann 2005, zvl. 206–217).

4.2.3. Brusle, hladítka Soubor 15 bruslí/hladítek (včetně zlomků) z č. p. 19 je při bližším pohledu velmi diferencovaný (obr. 42, 43; tab. 16). Přerovské artefakty byly vyrobeny ze tří pětin z metapodií a radií (kostí vřetenních) tura (9), zbytek z koně (6). Pocházejí vesměs z horizontu II, ve třech případech lze uvažovat o horizontu I; jsou celkem rovnoměrně rozptýleny v sektorech A, B a C. Čtyři artefakty nemají bližší nálezové okolnosti (tab. 16: 11–14). Zlomek proximální části inv. č. 1851/90 (tab. 16: 7) by mohl podle údajů o hloubce být pravěkého původu, v doprovodné keramice se však vyskytovalo zhruba stejně raně středověkých jako pravěkých zlomků, takže je snad také zařaditelný do horizontu II nebo III. S pominutím detailních rozdílů odborná literatura rozlišuje 1) předměty se zahroceným distálním koncem (nosec) s otvory na jednom (distálním), případně obou koncích

90

(obr. 42: 1, 4, 5, 7), 2) obdobné předměty bez otvorů (obr. 42: 2, 3, 6), 3) artefakty bez hrotu (s tupým ukončením) a bez otvorů (obr. 43: 3–5; srov. Hrubý 1957, 174, 176–177; Kavánová 1995, 123). V přerovském souboru je typ 1 zastoupen s jistotou sedmi artefakty, možná osmi nebo devíti (sporné č. 1 na tab. 16 s odlomenou většinou distálního konce a č. 6 s otvorem u proximálního konce, obr. 42: 2). Vyrovnaný poměr mezi zastoupením domácích forem tura a koně ukazuje, že nebylo preferováno žádné z těchto zvířat. Až na jeden předmět s otvory na obou koncích (tab. 16: 2) mají brusle této skupiny jeden vodorovný otvor procházející blízko hrotu nosce. Dva otvory by mohl mít také zmíněný neúplný artefakt č. 6 s otvorem kolmým na širší (funkční) strany. Dva kusy náleží typu 2 bez otvorů s noscem, po jednom z tura a koně. Z rámce třetího typu vyráběného jen z tura můžeme vyčlenit artefakty s neseříznutou kaudální stranou (3b), např. obr. 43: 4, (tab. 16: 14) vedle předmětů vespod seříznutých (3a; obr. 43: 3; tab. 16: 8). Je zajímavé, že předmět inv. č. 1857/90 měl částečně seříznutou i plantární stranu, jejíž používání naznačuje podélná rýha (tab. 16: 13). Podíváme-li se na použité kosti čistě z hlediska jejich druhů, vidíme, že zcela převažují artefakty z metacarpů (šest koně, čtyři tura), na druhém místě jsou tři radia (vřetenní kosti) výlučně tura, a konečně poslední místo zaujímají metatarsy tura. Výběr kostí koně v nepoměru ke skutečnému zastoupení těchto zvířat lze vysvětlit více důvody. Metacarpy koně jsou dosti delší (zde rozpětí 207 – více než 258 mm, většinou 244 mm a více) než obdobné kosti tura (zde 168–207 mm, do intervalu zapadá i jediný měřitelný metacarpus). U koně lze lépe oddělit kost vřetenní od kosti loketní, méně vyvinuté než u tura. Použití radiů tura, které jsou delší než metacarpy a metatarsy, lze vysvětlit snahou získat pro individuální potřebu delší kosti. Uvádí se také, že kosti koně jsou pevnější, což při potřebě větší délky mohlo hrát roli, a další důvody – např. rovnější tvar než u turů

Obr. 42. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Kostěné brusle, 1 – 1846/90, 2 – 1849/90, 3 – 1854/90, 4 – 1847/90, 5 – 1855/90, 6 – 1859/90, 7 – 1856/90 (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Martin Baják). Fig. 42. Přerov, Horní náměstí no. 19. Bone skates, 1 – 1846/90, 2 – 1849/90, 3 – A 1854/90, 4 – A 1847/90, 5 – A 1855/90, 6 – A 1859/90, 7 – 1856/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Martin Baják).

91

Obr. 43. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Kostěné brusle a hladítka (?), 1 – 1845/90, 2 – 1850/90, 3 – 1852/90, 4 – 1858/90, 5 – 1857/90 (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Martin Baják). Fig. 43. Přerov, Horní náměstí no. 19. Bone skates and possible smoothers, 1 – 1845/90, 2 – 1850/90, 3 – 1852/90, 4 – 1858/90, 5 – 1857/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Martin Baják).

a dalších přežvýkavců (Cyngot 2017, 103; Waszczuk et al. 2014, 183–188). Surovinová skladba těchto artefaktů v č. p. 19 odpovídá v hlavních rysech skladbě nálezů na dalších raně středověkých domácích lokalitách, a to jak středohradištních, tak i raně mladohradištních, byť srovnávacích souborů z českých zemí není zrovna mnoho. V Břeclavi-Pohansku se rovnovážně uplatnila metapodia tura i koně (Švecová 2000, 67–68), zatímco v Mikulčicích byl v mírné převaze kůň (Kavánová 1995, 124), který dominoval také v mladším Gniezně i Wrocławi (Waszczuk et al. 2014, 193; Jaworski 1990, 89–92). Detailní trasologický výzkum dosud nebyl proveden, avšak na dalších dvou exemplářích byly kon-

92

statovány podélné rýhy, a to na seříznuté plantární straně inv. č. 1857/90 (tab. 16: 13) a kaudální straně inv. č. 1853/90 a 1854/90 (tab. 16: 9, 10; obr. 42: 3). Na dorsálních stranách dalších dvou kusů jsou patrné podélné pukliny (obr. 42: 6, 7) Ze dvou exemplářů nalezených v raně mladohradištních vrstvách č. p. 8 na Horním náměstí náleží jeden typu 1 a druhý typu 2, zatímco třetí exemplář z č. p. 21 vzhledem k neúplnosti nelze přesně zařadit. Všechny byly vyrobeny z kostí tura, a to dvakrát z metatarsu a jednou z metacarpu, při délce dvou zcela dochovaných exemplářů 196,1 mm a 177,7 mm (Sůvová in Procházka 2017a, 254–257).

Popsané předměty patří k typickým součástem raně středověké hmotné kultury střední Evropy. Je pozoruhodné, že brusle s noscem známe již z mladší doby bronzové, od raně středověkých se liší jen počtem otvorů na proximálním konci (Parma et al. 2011, 140–147). V raném středověku se objevují již v časně slovanském (Profantová 2005, 198), hojněji ve středohradištním období, kdy obvykle postrádají otvory. Brusle s noscem byly vedle zástupců typu 3 s tupým distálním koncem hojně zastoupeny ve velkomoravských centrech (Dostál 1975, 183, 186–188; Kavánová 1995, 122–161). Středočeský Klučov poskytl pouze neprovrtané exempláře bez nosce (Kudrnáč 1970, 134, 139, obr. 77), zatímco v Budči s těžištěm v 10. a 11. století již dominují výrobky s noscem, z nichž dva jsou již vybaveny dvěma otvory. Nejstarší z nich se klade již do konce 9. století (Bartošková 1995, 35–39. V prostředí Polabských Slovanů v 9.–11. století patrně dominují artefakty bez nosce, od 10. století se v jejich rámci vyskytují exempláře s otvory (Herrmann 2005, 209–214; Schoknecht 1977, 99; Messal 2015, 135–137). Je signifikantní, že v saské Grojči se tzv. brusle vyskytují v 10.–12. století ve fázích I–IV, zatímco hrad V, budovaný v 1. polovině 13. století, snad po roce 1224, již tyto předměty v portfoliu své hmotné kultury postrádá (Vogt 1987, 35–36, 69, 90, 105–132). Z velkopolského hradiště Brusczczewo pochází pět bruslí zřejmě bez nosce, z nichž jedna je vybavena otvory na koncích Poř. č. N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Kost

Druh zv.

(Brzostowicz 2002, 93). Ve slezské Wrocławi máme od zhruba třetí čtvrtiny 10. století co do činění se všemi hlavními typy bruslí, včetně typu 1 (Jaworski 1990, 83–91; 2015, 229–254). Jsou běžné v polských zemích až do poloviny 13. století (výběrový soupis lokalit centrálního významu Cyngot 2017, 199–200). Jistý vývojový trend směrem k provrtaným výrobkům s noscem s těžištěm výskytu v mladohradištním období nelze popřít. Andrea Bartošková řadí k pravým bruslím či sanicím v rámci budečského souboru typ 1, pracovní stopy zde patrně nebyly sledovány. Z kontextu plyne, že nebyly výrazné (souhrnně Bartošková 1995, zvl. 35, 38). Podle Blanky Kavánové, která se technologií výroby detailně zabývala v rámci velkého souboru z raně středověkých Mikulčic, mohly být tzv. brusle dílem nepříliš náročné domácí produkce. V samotném mikulčickém hradě však autorka domáckou výrobu nepředpokládá, přiklání se ke specializované výrobě. Důkazy pro tento náhled jsou však podle našeho názoru nepřesvědčivé, vycházejí jen z kumulace těchto předmětů na určitých místech lokality (Kavánová 1995, 126, 128). Vědecká obec je proti tomu zajedno v názoru, že obdobně jako třeba v případě různých hrotů a jehel jde o domáckou výrobu (např. Moździoch 1990, 135). Experimenty dokázaly, že na výrobu páru lyží s noscem a otvory stačí půl hodiny (Waszczuk et al. 2014, 188).

Otvory

D.

Popis

Horizont

Nosec asi odlomen, úzké seříznutí kaudální strany Nosec, není seříznuta Nosec, kraniální část je osekaná, ohlazení povrchu

I

Dochována 1/3 při proximálním konci, dorzální strana seříznutá Nosec, proximální konec upraven osekáním, plantární a dorsální strana lehce seříznuty Neúplná, chybí distální konec, plantární strana seříznutá, záměrný otvor spojuje širší strany u okraje proximální části; snad původně se 2 otvory? Dochována asi 1/3 u proximálního konce, dorzální strana seříznutá Bez nosce, dorzální strana seříznutá, distální konec rovně seříznut v místě maximální šířky Nosec, kaudální strana seříznutá, na povrchu 2 podélné rýhy Nosec, kaudální strana seříznutá, zde rýha v podélné ose, na kraniální straně stopy po odsekání měkké tkáně Nosec, kaudální strana seříznutá, zde podélná prasklina; na části hrany osekání či olámání, proximální konec poškozený Nosec, kaudální strana seříznutá, proximální konec zčásti rovně odříznutý, boky zde ořezány. Na kraniální straně blíže proximálního konce sada (8) krátkých příčných zářezů, další, delší těsně před proximální kloubní plochou; prasklina u proximálního konce Bez nosce, distální konec zčásti odlomený; dorsální strana výrazně, plantární mírně seříznutá, zde podélná rýha ve ¾ délky; blíže proximálního konce na laterární straně stopy osekání

III

mm

1

355

1845/90

B (40–60)

Mcc.

Kůň

P 0

D 0

258

2 3

262 262

1846/90 1847/90

A (40–60) A (40–60)

Mcc. Mcc.

Tur Kůň

0 0

1 1

207 207

4

248

1848/90

B (40–60)

Mcc.

Kůň

0

0

83

5

248

1849/90

B (40–60)

Mtt.

Tur

1

204

6

248

1850/90

B (40–60)

R.

Tur

1

85

7

330

1851/90

A (150–190)

Mcc.

Tur

85

8

38

1852/90

E (40–60)

Mcc.

Tur

194

9

346

1853/90

C (20)

Mtt.

Tur

10

346

1854/90

C (20)

Mcc.

Kůň

11

373

1855/90

Chybí údaje

Mcc.

Kůň

12

373

1856/90

Chybí údaje

Mcc.

Kůň

13

373

1857/90

Chybí údaje

R.

Tur

1

201 227

1

1

244

1

250

267

II II

II-III

II-III

Pravěk? III? I

I–II I–II

?

?

?

93

Poř. č. N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Kost

Druh zv.

Otvory

373

1858/90

Chybí údaje

R.

Tur

15

285

1859/90

C (60–80)

Mcc.

Tur

Popis

Horizont

Bez nosce, seříznutí na obou koncích, ale ne na dorzální straně; kraniální strana i kaudální ohlazeny, na obou stranách drsnatina po odstranění měkké tkáně Nosec není zvednutý, dorsální strana seříznutá, s podélnou prasklinou takřka v celé délce; plantární strana snad jen ohlazená (?) strany

?

mm P

14

D. D 237

0

0

168

II

Tab. 16. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Brusle a tzv. hladítka; d – distální konec, d. – délka, hl. – hloubka; mcc. – metacarpus, mtt. – metatarsus, p – proximální konec, r. – radius. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Tab. 16. Přerov, Horní náměstí no. 19. Bone skates and smoothers; d – distal end, d. – length, hl. – depth, mcc – metacarpus, mtt – metatarsus, p – proximal end, r – radius. The inv. no. also includes the prefix 13471.

Na základě studie B. Barthela, který nechal provést trasologické analýzy rovně seříznuté dorsální (kaudální) strany, je při posuzování funkce nutno přihlédnout k rýhám souběžným s podélnou osou, které zanechaly nerovnosti na povrchu ledové plochy (Barthel 1969; Bartošková 1995, 38; Kavánová 1995, 156–157). Velká část tzv. bruslí s hrotem z Mikulčic nese na pracovní ploše podélné, šikmé či křižující se rýhy, povětšině patrně jemné, bohužel nejsou v jinak důkladné publikaci fotograficky představeny. Na základě podrobné analýzy v širokém kontextu dalších raně středověkých nalezišť došla Blanka Kavánová k názoru, že všechny typy uvedených mikulčických artefaktů byly používány k povrchovým úpravám různých materiálů, nikoliv k bruslení (Kavánová 1995, zvl. 124, 130, 159–161). Provedené experimenty ukázaly, že na artefaktech s noscem a otvory umožňujícími upevnění k noze, ale i bez nosce je možné jezdit, ve druhém případě toto použití podporuje měkká podešev bez podrážky, ve středověku běžná. Ostatně o využití k bruslení v severských zemích je k dispozici množství dokladů, včetně takřka recentních. Technika jízdy na kostěných bruslích je však zásadně odlišná od bruslení na kovových bruslích s ostrou hranou. V prvním případě je nutné použít odrážecích tyčí, uživatel nezvedá nohy a je schopen jen velmi mála zakřivených zatáček (Barthel 1969, 204, 206; Hrubý 1957, 176; Prummel 2011, 90). Další experimenty ukázaly, že kostěné brusle s otvory upevněné k noze umožňovaly odpoutání od povrchu ledu, což nešlo v případě bruslí bez otvorů (Waszczuk et al. 2014, 190; Cyngot 2017, 196). Led je při teplotě několika stupňů pod nulou poměrně měkký (1,5 na Mohsově stupnici), podstatně měkčí než kost, tudíž rýhy, způsobené kaménky na povrchu, jsou jemné a v souladu se směrem jízdy se utvářejí v podélné ose brusle (Barthel 1969, 211; Schmidt 1989, 186). Jistě však docházelo i k chybným pohybům, sklouznutí apod., takže lze počítat v menší míře i s rýhami v šikmém či kolmém směru na hlavní orientaci. Podle některých pokusů lze na kostěných bruslích jezdit jen v případě, kdy je led zcela prostý sněhu, již tenká vrstva použití znemožní (Edberg, Karlsson 2016, 15); jiní autoři však jízdu za těchto podmínek připouštějí (Küchelmann, Zidarov 2005, 12). Dosavadní trasologické výzkumy prokázaly význam stop na dorzální straně bruslí, přičemž naprosto převažují rýhy rovnoběžné s podélnou osou, vyskytují se i rýhy šikmé a dokonce i příčné. Pod vlivem užívání se také

94

rozšiřuje vlastní pracovní plocha. Podrobný výzkum povrchů kostěných bruslí z Gniezna i dalších lokalit prokázaly přítomnost hlubokých rýh naznačujících působení zrnek hornin na nerovném ledě; podobné jsou patrné na některých přerovských artefaktech. Jemné rýžky zase prozrazují jízdu na hladkém ledě. Podle publikovaných fotografií se však zdá, že zkoumané brusle z Gniezna nebyly při výrobě tak široce seříznuté jako obdobné artefakty z Přerova (Waszczuk et al. 2014, 189–198, s dalšími analogiemi). Domníváme se, že přerovské artefakty, zejména prvních dvou typů, byly skutečně bruslemi. Je však nutné provést zevrubný průzkum jejich pracovních ploch. Bohužel postrádáme obdobný výzkum trasologie hladítek třeba v souvislosti s možným využitím při úpravách kůží nebo látek. Při úvahách o použití sporných předmětů je třeba vzít v úvahu také kontext každé lokality a stávající podnebí. Je zajímavé, že užívání kostěných bruslí ve střední Evropě spadá do období klimatického optima, zatímco v době nástupu tzv. malé doby ledové z nálezových souborů mizí. Alespoň v Holandsku a severním Německu jsou k dispozici doklady o nástupu bruslí železných, ty však zjevně chybí ve městech i dalších sídlech ve střední Evropě (Cyngot 2017, 197–202). Ústup tradičních kostěných výrobků souvisí především s celkovou proměnou hmotné kultury na počátku vrcholného středověku (srov. konec užívání kostěných hrotů apod.).

4.2.4. Přesleny Také přesleny, setrvačníky prodlužující dobu otáčení vřetena při spřádání nití (Březinová 1997, 130–131; Marek, Kostelníková 1998, 172), dokládají domáckou výrobu textilu. V rámci také poměrně početného souboru (35 kusů; tři pocházejí z č. p. 20, z toho jeden z vrstvy 148 je středohradištní; obr. 44: 21, 24, 35; tab. 17: 23–25), v tomto ohledu srovnatelného s kolekcí brousků, převažují výrobky z pálené hlíny bez příměsi grafitu, nestejnoměrně kvalitního provedení. Menšina byla vyrobena z hornin (obr. 44; tab. 17, 18). V drtivé většině náležejí horizontu II, v případě 3–7 hliněných a jednoho kamenného lze připustit příslušnost k horizontu I. Tři (typ 4) byly zhotoveny ze zlomků ze stěn nádob, jeden s příměsí grafitu ve hmotě (1951/90). Překvapivě vysoký podíl (9 ks, 27 % z kolekce v č. p. 19) zaujímají artefakty

kamenné. Také zde lze dva kusy zařadit do horizontu I, vzhledem ke stejným nálezovým okolnostem jako výše zmíněné patrně současné přesleny hliněné (1926/90, 1949/90; tab. 18: 4, 9). Detailní typologická třídění byla vypracována zejména pro středohradištní lokality Mikulčice a ve zjednodušené podobě pro Břeclav-Pohansko (Marek, Kostelníková 1998, 173–179; Březinová, Přichystalová 2014, 176–180). Přerovské přesleny, ač více než o 100 let mladší, zřetelně prozrazují své starší kořeny, typologicky zahrnují všechny hlavní typy středohradištních artefaktů vyjma kónických. Komparaci ztěžují detailní rozdíly, např. typ C Heleny Březinové a Renáty Přichystalové zahrnuje kromě deklarovaných kulovitých až soudkovitých tvarů i formy sférické uvažované v jiných systémech (Březinová, Přichystalová 2014, 178, tab. 4). Rozdíly odrážejí také určitou různorodost regionálních forem, byť hlavní typy, např. přesleny dvoukónické, mají velké geografické rozšíření (částečný výčet dalších třídění nejnověji Janowski 2019a, 293). Kromě horizontálního rýhování chybí ale další výzdoba, menšinově se vyskytující u starších exemplářů ze zmíněných jihomoravských center (Marek, Kostelníková 1998, 188–191; Březinová, Přichystalová 2014, 182–184). Rovnoběžné rýhy na horní ploše kotoučovitého kamenného přeslenu byly zaznamenány v mladohradištních Mstěnicích (Nekuda, V. 2000, 274, obr. 526: 5). Převažují dvoukónické tvary (typ 1) s 37,5 % v obou materiálových kategoriích (např. obr. 44: 2–4, 7, 8, 10–12, 30–31), jak je běžné i v dalších raně středověkých souborech, a také tvary dělené hranou zhruba symetricky nad asymetrickými. O zbytek se podělily tvary sférické (typ 2; 16,7 %; obr. 44: 1, 5, 9, 20), soudkovité až kulovité (typ 3; 16,7 %; obr. 44: 14, 16–21, 34) a ploché, většinou s vypuklými, méně s téměř rovnými bočními stěnami (typ 4a; 12,5 %; obr. 44: 22, 23, 25), jimž se tvarem blíží výrobky ze zlomků nádob (typ 4b; 12,5 %; obr. 44: 24, 26, 27). Dvoukónický tvar měl přeslen druhotně přemístěný do mladších vrstev v nadloží zkoumané plochy (obr. 44: 2) a středohradištní přeslen z vrstvy v č. p. 20 (obr. 44: 36). V rámci kamenných přeslenů převažovaly dvoukónické s pěti exempláři (obr. 44: 28–31), jeden byl přiřazen ke sférickým (obr. 44: 20) a tři k soudkovitým (obr. 44: 32–34). Je ovšem třeba připomenout, že hranice mezi jednotlivými typy jsou dosti neostré. Šest exemplářů, z toho čtyři kamenné, zdobily oběžné rýhy vesměs výrazně profilující stěny nádob (obr. 44: 6, 22, 31–33), dva byly fasetované (obr. 44: 5, 15). Rýhování se spojuje s výrobní technologií, soustružením (Marek, Kostelníková 1998, 190; Březinová, Přichystalová 2014, 184). Uvažuje se, že dokonalejší výrobky, mezi

něž jistě lze zařadit kamenné soustružené předměty, mohly být zhotovovány specialisty (Březinová 1997, 131). Jistě nelze vyloučit částečnou specializaci, sezónní výrobu apod. V rámci hliněných výrobků bylo pět neúplných, v případě kamenných jeden; dvoukónické byly obvykle přeraženy v rovině střední hrany. Lze opět podotknout, že citované významné středohradištní lokality vykazují zhruba podobné poměry hlavních typů (Marek, Kostelníková 1998, 180–185; Březinová, Přichystalová 2014, 180). V českých zemích nemáme k srovnávací typologické analýze pro mladohradištní období dostatek publikovaného materiálu. Agrární sídliště Mstěnice poskytlo 38 přeslenů, z toho 8 je kamenných, ostatní hliněné. Je zjevné, že kvalitní kamenné přesleny pronikaly i do venkovského prostředí, v obdobně menšinovém zastoupení jako v centrech. Na rozdíl od přerovského souboru i mnohých kolekcí zahraničních v rámci hliněných přeslenů zde naprosto převažují kotoučovité (27), z nichž bylo 7 vyrobeno ze zlomků keramiky. Po jednom jsou zastoupeny tvary dvoukónický, kónický a sférický. Kamenné přesleny jsou velmi různorodé. Tři mají tvar komolého kužele, válce, soudku, kotouč a dvojitý kužel reprezentuje vždy jen jeden exemplář (Nekuda, V. 2000, 272–273; v textu zmiňuje 29 přeslenů, v tabulce 17 je však zaznamenáno 30 artefaktů). K vysvětlení těchto rozdílů bude třeba vyhodnotit další soudobé kolekce. Jsou snad dvoukónické tvary přinejmenším na Moravě typické spíše pro centrální lokality? Na okolních územích je situace dosti různorodá, v závislosti na zdrojích surovin a místních tradicích. Např. v Ralswieku jsou hliněné přesleny, které jsou po celou dobu trvání sídliště ve výrazné převaze, vesměs dvoukónické, zatímco kamenné obvykle kotoučovité (Herrmann 2005, 33). Totéž platí z hlediska podílu pro hliněné artefakty z Löddigsee, kde podíl keramických výrobků dosahuje 92,99 % (Paddenberg 2012, 43), ve Wolinu 88,5 % (Janowski 2019a, 299–309), i pro materiálovou skladbu přeslenů v Gniezně, kde však kamenné přesleny, také v nevelké menšině, jsou častěji dvoukónické a kulovité až soudkovité (Kostrzewski 1939, 129–133). Na Tumském ostrově ve Wrocławi se uvádí více než osmnáctiprocentní podíl kamenných artefaktů (Lisowska 2013, 135). V rámci kamenných jsou v mírné převaze soudkovité nad dvoukónickými (Kaźmierczyk 1990, 186). V detailně analyzovaném souboru z Wolinu – Starého Města keramické přesleny tvoří 82,6 % (Janowski 2019a, 294). Je zjevné, že v mladším období raného středověku v západoslovanském prostředí převažují hliněné přesleny, což bude vhodné ověřit i na dalších lokalitách z českých zemí. V západní Evropě a Skandinávii se častěji setkáme s převažujícím podílem přeslenů z různých hornin (Janowski 2019a, 294).

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Rozměry/mm

Ø otvoru /mm

Váha/g

Typ, poznámka

Horizont

1

309

1920/90

C (30–35)

21×32,8

8,2

12

1

II

2

78

1922/90

B (40–60)

15,1×22,3

11,1

4

2, fasetovaný neúplný

II

3

82A

1925/90

B (20–30)

16×29

10,3

14

2

II

4

111

1927/90

B (20–40)

7,5(15)×23

7,3–9,1

1

1, neúplný

II

5

111

1928/90

B (20–40)

12×29,3

10

13

2, fasetovaný

II

6

187

1929/90

B (40–60)

15,7×29

10,5

12

3, s grafitem

II

7

216

1930/90

B (40–50)

22×34

12,5

17

1

II

95

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Rozměry/mm

Ø otvoru /mm

Váha/g

Typ, poznámka

Horizont

8

151

1931/90

B (20–30)

11,2×25

9

9

4a

II

9

42

1935/90

D (40–60)

15×34,6

11,3

19

4a

I

10

238

1936/90

C (20–35)

12,3×28,9

10

7

1, neúplný

II

11

341

1937/90

C (SV kout srubu 2)

18×36

8,9

13

3

II

12

341

1938/90

C (SV kout srubu 2)

16×21

9

1

II

13

248

1939/90

B (40–60

8,8×31,7

8,9

6

4a, neúplný

II

14

9

1940/90

A (0–20)

12,9×40

10

28

2

I

15

201

1942/90

A (spodní úroveň dřevěné cesty

17,3×32×

6

16

1, rýhovaný

II

16

197

1943/90

D/A (40–60)

12,5×25,5

10

3

1

II

17

80/90

1945/90

B (20–30)

16,5×26,6

9,5

9

3

II

18

350

1946/90

B (20–40

19×34,5

12

21

1

II

19

350

1947/90

B (20–40)

10×26

9,5

7

1

II

20

83

1948/90

B (40–60)

17,9×32,8

12

19

1/2

II

21

87

1951/90

A (20–40)

11,5×32

7,7

13

4b, ze střepu, s grafitem II

22

144

3

1952/90

B (20–40)

7×26,5

9,1

4b, ze střepu

II

23

122

D/98

9×29

7

4b, ze střepu

II

24

122

D/98

16×24

7,9

3, neúplný, rýhovaný

II 2

25

148

SP1/2

14/16×22

14

1

III (SH)

-

P8-P11 (60–80)

16×30

11

1

?

26

81

Tab. 17. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Hliněné přesleny. Hl. – hloubka; SV – severovýchodní; SH – středohradištní období (800–950). Položky č. 23–25 – č. p. 20. K inv. č. s rokem 90 za lomítkem patří ještě předčíslí 13471. Tab. 17. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Ceramic spindle whorls. Hl. – depth; SV – northeastern; SH – Middle Hillfort period (800–950). Items 23–25 are from no. 20. The inv. no. with the year 90 behind the slash also includes the prefix 13471.

Kamenné přesleny v č. p. 19 byly vyrobeny z prachovců, jílovců a vápenců původem z flyšového pásma karpatské soustavy (obr. 44: 20, 28–34; tab. 18); nejbližší výchozy jsou známy z Kurovic na Kroměřížsku asi 29 km jižně Přerova (názvy hornin podle Kukal 1985). Převažují tvary dvoukónické, velmi často rýhované. Kamenné přesleny se objevují v raném středověku, na velkomoravských lokalitách tvoří obvykle dokonce většinu, např. v Mikulčicích z 2124 exemplářů šlo o 80 %, v Břeclavi-Pohansku 75 % (Přichystal 2009, 245; Březinová, Přichystalová 2014, 185 hovoří v případě Pohanska o necelé třetině keramických artefaktů; Marek, Kostelníková 1998, 187 uvádějí v Mikulčicích dokonce 87,6 %). Také zde můžeme použité horniny v naprosté většině označit jako jílovité prachovce či prachovité jílovce, často s vysokým zastoupením drobných lupínků slíd a někdy s mikrofosíliemi (jehlice živočišných hub,

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (mm)

Rozměry/mm

orbikulární foraminifery, drobní měkkýši). Podle posudku specialisty M. Bubíka z České geologické služby v Brně (podrobněji viz Přichystal 2009, 247) nalezené mikrofosílie i litologie hornin ukazují na jejich původ v karpatském flyšovém pásmu, nejspíš se jedná o podrohovcovou část menilitového souvrství ždánické jednotky. Jako možná konkrétní místa výskytu takových surovin uvádí M. Bubík okolí Mouchnic a Nemotic. Je pozoruhodné, že hradiska v Mikulčicích a na Pohansku používala totožnou surovinu, kdežto v Uherském Hradišti – Sadech byla zpracovávána sice petrograficky analogická hornina (jílovitý prachovec až prachovitá břidlice), ale jiné provenience z místních zlínských vrstev račanské jednotky flyšového pásma (tzv. sadský lupek – Marešová 1977, 53–56). V obou případech uvedené horniny mají podobné mechanické vlastnosti, jsou měkké, a tudíž se z nich přesleny dobře vyřezávaly železnými nástroji.

Průměr otvoru Váha/g

Hornina

Typ, poznámka

Horizont

/mm

1.

15

1919/90

A (60–100)

14,9×29

10,4

6

Vápnitý jílovec

1, rýhování

II

2.

242

1923/90

C (30)

12,2×31

10,7

13

Muskovitický pískovec 1, rýhování

II

3.

231

1924/90

D (srub 1, pec 900)

9,5×29

11,4

10

Muskovitický pískovec 1, rýhování

II

4.

100

1926/90

B (20)

7,6(15,2)×15,2

13,5

7

Vápnitý jílovec

1, neúplný

I

5.

196

1932/90

D/A(60–70)

11,2×25

9

8

Fylitický prachovec s muskovitem

3, rýhování

6.

289

1934/90

A (80–90)

11,2×19

7,1

4

Prachovitý jílovec

3

II

7.

77

1941/90

B (50–60)

16,1×30,1

11,7

16

Vápenec

3, rýhování

II

8.

270

1944/90

D/A (100)

7,4×25,5

11

7

Muskovitický prachovec

2

II/III

9.

9

1949/90

A (0–20)

14×41

8,7

28

Vápenec

1

I

Tab. 18. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Kamenné přesleny. Hl. – hloubka. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Tab. 18. Přerov, Horní náměstí no. 19. Stone spindle whorls. Hl. – depth. The inv. no. also includes the prefix 13471.

96

III

Obr. 44. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Přesleny, 1 – 1940/90 , 2 – 1925/90, 3 – 1948/90, 4 – 1927/90, 5 – 1928/90, 6 – 1942/90, 7 – 1930/90, 8 – 1936/90, 9 – 1925/90, 10 – 1938/90, 11 – 1947/90, 12 – 1946/90, 13 – 1920/90, 14 – 1929/90, 15 – 1922/90, 16 – 1945/90, 17 – 1921/90, 18 – 1937/90, 19 – 1943/90, 20 – 1944/90, 21 – 54/98-122, 22 – 1931/90, 23 – 1935/90, 24 – 54/98-122, 25 – 1939/90, 26 – 1951/90, 27 – 1952/90, 28 – 1919/90, 29 – 1926/90, 30 – 1923/90, 31 – 1924/90, 32 – 1932/90, 33 – 1941/90, 34 – 1934/90, 35 – 54/98-148. Č. 21, 24, 35 – č. p. 20, ostatní č. p. 19; č. 20, 28–35 kamenné artefakty, ostatní keramické; č. 17 může být pravěkého původu (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Libuše Plchová). Fig. 44. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Spindle whorls, 1 – 1947/90, 2 – 1925/90, 3 – 1948/90, 4 – 1927/90, 5 – 1928/90, 6 – 1942/90, 7 – 1930/90, 8 – 1936/90, 9 – 1925/90, 10 – 1938/90, 11 – 1947/90, 12 – 1946/90, 13 – 1920/90, 14 – 1929/90, 15 – 1922/90, 16 – 1945/90, 17 – 1921/90, 18 – 1937/90, 19 – 1943/90, 20 – 1944/90, 21 – 54/98-122, 22 – 1931/90, 23 – 1935/90, 24 – 54/98-54/98-122, 25 – 1939/90, 26 – 1951/90, 27 – 1952/90, 28 – 1919/90, 29 – 1926/90, 30 – 1923/90, 31 – 1924/90, 32 – 1932/90, 33 – 1941/90, 34 – 1934/90, 35 – 54/98-148. No. 21, 24, 35 – Horní náměstí no. 20, other: no. 19; 20, 28–35 – stone artefacts, the other are ceramic; 17 is possibly of prehistoric origin (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Libuše Plchová).

97

V sousedních polských zemích byla v oblibě růžová břidlice ze zdrojů v oblasti Volyně (okolí města Ovruč), doplňovaná surovinami z bližších i vzdálených zdrojů. V piastovské Wrocławi (výzkumy do roku 1989) dominovaly v rámci souboru 99 kamenných přeslenů (15,7 % celku) výrobky z ovručské břidlice (59 ks), následoval místní vápenec (30 ks) a nejméně bylo zhotoveno z jiných břidlic a prachovců (Kaźmierczyk 1990, 182–193). Nověji provedla analýzu 230 kamenných přeslenů z Dolního Slezska Ewa Lisowska. Potvrdila dominanci volyňské břidlice (136 kusů, tedy 59 %), druhé místo zaujal vápenec patrně ze zdrojů v okolí Opole s 51 kusy, (22 %; Lisowska 2013, 136–138). Největší část tohoto souboru tvoří 44 přeslenů z Tumského ostrova ve Wrocławi. Jejich detailní petrografické studium a určení mikrofosílií potvrdily, že jejich surovinu lze ztotožnit s výchozy svrchnokřídových hornin ve městě Opole a jeho okolí. Do východopolské Sąsiadky se část suroviny dovážela z poměrně vzdálených území Ukrajiny (Kalaga 2013, 182–183).

4.2.5. Další doklady výrobních činností Specializovaným řemeslníkem byl pravděpodobně švec, užívající jediné nalezené železné šídlo jednoznačně

z horizontu II (obr. 45: 5; tab. 24: 26). Obdobné se našlo v soudobém horizontu v č. p. 8 (Procházka 2017a, 241). Jde o vcelku běžný nález na řadě raně středověkých lokalit již od středohradištního období (Dostál 1975, 223–224). Z českých mladohradištních center lze uvést např. Kouřim, hradiště U sv. Jiří nebo Bílinu (Šolle 1969, 106–107, obr. 95; Váňa 1976, 459–460). Šlo o nástroj podstatně vhodnější pro dělání otvorů v kůži, a tedy zejména pro výrobu obuvi, než kostěné nebo parohové hroty (Wiklak 1994, 82–83). Nálezy železářské strusky, které dokládají kovářskou produkci, jsou vcelku ojedinělé (tab. 19a, b). Jde pouze o 12 položek, obvykle po jednom zlomku. Fragmenty strusek byly rozptýleny ve všech sektorech s mladohradištním osídlením (A/90–E/90). Je zajímavé, že se nacházely ve větších hloubkách (v souvrstvích 70–95 cm a níže pod sníženým povrchem, tedy spíše na bázi raně středověké sekvence, a také patrně v jámě 507 v sektoru A/90). Výjimkou jsou nálezy v sektoru B (hloubka do 20 cm), C (30–35 cm) a E (80–90 cm), zařaditelné do horizontu I. Nejasné je zařazení dalšího zlomku ze sektoru C nad základovými trámy srubu 2 (tab. 19: 8–10). Dva zlomky byly registrovány v č. p. 20, z toho jeden může být výrazně mladší – pochází z mladohradištní vrstvy 108 přemístěné v pozdním středověku.

Obr. 45. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Doklady výroby a zemědělské činnosti, 1 – travní kosa, A 19212; části nůžek, 2 – A 19220, 3 – 19216, 4 – A19229, 5 – šídlo, A 19233 (1 – kresba Šárka Trávníčková, 2–5 Lubomíra Dvořáková). Fig. 45. Přerov, Horní náměstí no. 19. Evidence of production and agriculture: 1 – grass scythe, A 19212; fragments of shears, 2 – A 19216, 3 – A 19229, 4 – A 19216; 5 – awl, A 19233 (1 – drawing Šárka Trávníčková, 2–5 Lubomíra Dvořáková).

98

Poř. č. 1 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

N. č. 4/90 47/90 73/90 186/90 219/90 229/90 248/90 256/90 269/90 276/90 309/90 349/90

Inv. č.

2086/90

A 19236

Sektor /90, hl. (cm) E (80-90) D (90–95) A (70–75) B (95) E? C? (115) D? (80–140) B (40–60) A? (200), asi jáma 500 pod dřevěnou podlahou D (rozebírání pece 900) C, nad trámy srubu 2 C (30–35) B (0–20)

Počet kusů 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Hmotnost (g) 191,5

38,5 69,5 79,5

Horizont I II II III II II II III II I–II II I

Tab. 19a Přerov, Horní náměstí č. p. 19, železářská struska. Hl. – hloubka. K inv. č. s rokem za lomítkem /90 patří ještě předčíslí 13471. Tab. 19a. Přerov, Horní náměstí no. 19. Slag. Hl. – depth. The inv. no. with the year 90 behind the slash also includes the prefix 13471.

Poř. č. 1 2

Kontext 108 155

Počet kusů 1 1

Horizont I? PS? II

Tab.19b. Přerov, Horní náměstí č. p. 20, železářská struska. Tab. 19b. Přerov, Horní náměstí no. 20. Iron slag.

Ke zcela běžným nálezům souvisejícím se získáváním stříže k textilní produkci náleží také pérové nůžky (obr. 45: 2–4; tab. 24a: 12, 15, 22). Z lokality pocházejí tři fragmenty, vždy s dochovanou jednou čepelí a zbytkem ramene (v rozpětí jeho délky 29–73 mm, čepele 50–112 mm), vše z horizontu II (2 z bloku mezi sektory A/90–B/90, 50–100 cm, třetí ze sektoru C/90, 60–80 cm). Délky čepelí dosahují 68 mm, 73 a 87 mm, nejsou tedy příliš standardizovány, nicméně nedosahují délky 100 mm. Jeden exemplář (inv. č. A 19216, tab. 24: 12) lze klást i do horizontu III. Skoro celé nůžky s prstencem se našly v č. p. 8, přičemž byly vyrobeny pravděpodobně z prostého svářkového železa (Hošek, Ustohal 2017, 432–433; Procházka 2017a, 241). Vyskytují se v raně středověké Evropě ve vesnickém prostředí i v nálezových komplexech z centrálních sídel, přičemž v mladohradištním období se prosazuje ukončení prstencem (Dostál 1975, 220; Spytihněv – Novotný 1978, 200: Parchim Löddigsee – Paddenberg 2012, 49; York – Ottaway 1992, 548–550). Vzhledem k absenci jiných typů nůžek lze soudit, že pérové nůžky sloužily ke stříhání nejen ovčí srsti (Beranová 1980, 240), i když v tomto ohledu se asi daleko více až do vynálezu dvoudílných nůžek uplatnil nůž. Minimálně je doložena vlastní zemědělská činnost. Obstarávání krmiva prokazuje zlomek trávní kosy, nalezené v prostoru srubu 3 (obr. 45: 1; tab. 24: 10). Také tyto předměty se běžně vyskytují již ve velkomoravských centrálních lokalitách, kde souvisí s autarkní částí subsistence (Dresler 2016, 215–222; Poláček 2003, 614–618). Spolu s dalšími zemědělskými nástroji je najdeme i v soudobých depotech (Bartošková 1986; Geisler, Kohoutek 2014). V nezměněné podobě se užívaly i později, jak ukazují nálezy z časně piastovské Łęczyci či o málo mladšího polabského Parchimu-Löddigsee (Stasiak, Grygiel 2014, 219; Paddenberg 2012, 30). Vzhledem k absenci paleobotanických analýz nejsme informováni o rostlinné složce stravy, kde jsme odkázáni jen na – nutno říci hojné – poznatky z č. p. 8,

9 a 21. K zde doloženému místnímu zpracování prosa a patrně dalších obilovin lze doplnit nález žernovu z mladohradištního souvrství lokality Žerotínovo náměstí č. p. 168, tedy z areálu přerovského suburbia východně hradu (Procházka et al. 2008, 240).

4.2.6. K živočišné části potravní subsistence Početný soubor kosterních pozůstatků byl publikován samostatně (Nývltová Fišáková2018a; 2018b). Vzhledem k počtu bezmála 12 000 kostí a jejich zlomků jde o zatím největší vyhodnocenou kolekci z mladohradištního období z území Moravy, přičemž většina spadá do období 10./11. – polovina 11. století (8 218 kusů). Podstatná část pochází ze souvrství v č. p. 19. Získané poznatky umožnily korigovat některá dosavadní zjištění získaná analýzou nevelké kolekce z č. p. 8, 9. Soubory byly rozděleny do dvou horizontů (10./11. – polovina 11. století a 2. polovina 11. – 12. století) podle skladby keramiky v odpovídajících částech raně středověkého souvrství. Metoda terénního odkryvu však toto členění činí jen velmi přibližným, a tak je třeba se dívat i na eventuální rozdíly ve sledovaných parametrech osteologických souborů z obou období. Druhová skladba domácích i divokých zvířat odpovídá běžným středoevropským poměrům, kde hlavním zdrojem masa byl většinou tur domácí, i když např. v mladohradištních Čechách i v raně piastovském Polsku co do počtu kostí/zlomků často převažuje prase domácí (Nývltová Fišáková 2018b, 174–175). Ve starším přerovském horizontu stojí na prvním místě kosti/zlomky tura, následované ovcí/kozou, prasetem a kurem, zcela okrajově byl konzumován i kůň (grafy 16, 17). V mladším horizontu byly nejčetněji zastoupeny celé exempláře a zlomky kostí ovce/kozy, následované turem a prasetem domácím, psem a koněm. V obou horizontech je doložena konzumace kura a husy domácí. Z lovných zvířat, jejichž podíl z hlediska kostí/zlomků se pohyboval

99

ve starší fázi mezi 3 % a 4 % a v mladší se prudce zvýšil až na 10 %, se v souboru vyskytoval srnec, jelen, divoké prase a patrně i divoká kachna. Hojně byly konzumovány ryby, především kapr a štika, což nepřekvapí vzhledem k blízkosti řeky Bečvy. Vysoký podíl pozůstatků divoké zvěře v mladším horizontu zůstává zatím nevysvětlen, a to bylo odečteno paroží, zčásti jistě sbírané ze shozů. V nepočetných osteologických souborech z č. p. 8, 9 a 26Kůň (Horse) na Horním náměstí 222v Přerově převažovaly kosti praseteTur domácí (Ca6le) nad kostmi tura (Sůvová et al. 352; Weiter et al. 1972 Domácí prase (Domes=g pig) 908 2003, 5). Raně mladohradištní lokality českého Slezska, Ovce / koza (Sheep / Goat) 995 Opava-Kylešovice (kolem poloviny 10. století) a ChoOvce domácí (Sheep) těbuz-Podobora (1. polovina8 11. století) zatím ukazují Koza domácí (Goat) 9 co do počtu kostí převahu tura a drobných přežvýkavců 377 Pes domácí (Dog) (Nývltová Fišáková 2018b, 174). Zatím se ale zdá, že na 489 Kur domácí (Chicken) centrálních Čechách často Husa (Goose)lokalitách v mladohradištních 40 Jelen (Red deer) 3 převažuje prase domácí nad turem, i když známe i opačné 5 Srnec (Roe deer) příklady. Důležité jsou poznatky o rozdílech v druhové Divoké prase (Wild pig) 11 skladbě mezi akropolí a předhradím např. na Vyšehradě Kachna (Duck) 3 nebo ve Staré Boleslavi, kde převaha pozůstatků praPěvci (Passeriformes) 20 Blíže neurčitelní ptáci sat může souviset s přítomností sociálně výše postave23 (Aves sp. indet.) ných obyvatel (Kyselý 2003, 40 330–331; 2015, 431, 433). Kapr (Carp) Také vMyš domácí (Home raně piastovském Polsku a v Pomoří se setkáme mouse) 2 často sVelký savec (Large převahou prasete domácího, z hradů s opačným mammal) 1091 Středně velký savec poměrem lze uvést např. středopolskou Łęczycu; na ně(Medium sized mammal) 141 Malý savec (Small kterých lokalitách byl poměr mammal) 346 kostí obou hlavních savců Neurčitelné (Indefinable)

vyrovnaný. Také v závěrečném období raného středověku bývalo mnohdy v polských zemích silněji zastoupeno prase, nikoliv však výlučně (četné analogie podává Nývltová Fišáková 2018b, 174–175; srov. např. Dembińska 1975; Makowiecki 2014, 273; Stanisławski, Filipowiak 2014, 103–106; Chrószcz et al. 2015, 427–428). Převaha prasete se často konstatuje v prostředí severozápadních Slovanů (např. Müller 1985, 88–110; Teichert 1969, 239– 240). Podíl pozůstatků lovné zvěře a koní je obecně nízký (příklady viz Nývltová Fišáková 2018b, 175–176). Je zajímavé, že v souborech celého sledovaného období se v nedostatečné míře, vzhledem k očekávanému zastoupení druhů kostí ze zvířecích těl, vyskytují ty kosti, na které se váže kvalitní maso. Buď byl tento stav ovlivněn metodou ručního výběru, nebo se část kosterních pozůstatků soustřeďovala mimo lokalitu. S tím také souvisí absence těch řeznických zásahů na kostech, které souvisí s porážkou a základním porcováním. Tuto otázku by mohl pomoci řešit jedině další výzkum s důsledným odběrem osteologického materiálu. Pokud se podařilo zjistit výškové poměry koní, šlo o poníky (121–140,3 cm) v tehdejší Evropě běžné. Je možné, že k bojovým akcím byli preferováni relativně největší jedinci, jak by naznačovala velikost pohřbeného zvířete ve velkopolských Dziekanowcích z přelomu 10. a 11. století (142 cm; Makowiecki, Makowiecka 1998).

1509

Kůň (Horse) Tur domácí (Cattle) Domácí prase (Domestig pig) Ovce / koza (Sheep / Goat) Ovce domácí (Sheep) Koza domácí (Goat) Pes domácí (Dog) Kur domácí (Chicken) Husa (Goose) Jelen (Red deer) Srnec (Roe deer) Divoké prase (Wild pig) Kachna (Duck) Pěvci (Passeriformes) Blíže neurčitelní ptáci (Aves sp. indet.) Kapr (Carp) Myš domácí (Home mouse) Velký savec (Large mammal)

222 1972 908 995 8 9 377 489 40 3 5 11 3 20 23 40 2 141 346 1509

(Horse)

109

Tur domácí (Cattle)

670

Domácí prase (Domestic pig)

613

Ovce / koza (Sheep / Goat) Ovce domácí (Sheep)

786 3

Pes domácí (Dog)

102

Kur domácí (Chicken) Husa (Goose) Jelen (Red deer)

126 2

Graf 17. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Druhové zastoupení zvířat podle počtu fragmentů kostí, sídlištní horizont I. Podle Miriam Nývltové Fišákové 2018.

15 36

Srnec (Roe deer) Divoké prase (Wild pig)

1

Blí e neur itelní ptáci (Aves sp. indet.)

4

Kapr (Carp)

12 453

Velk savec (Large mammal) St edn velk savec (Medium sized mammal) Mal savec (Small mammal) Neur itelné (Indefinable)

100

Graph 16. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Species representation of animals according to the number of bone fragments, settlement horizon II. According to Miriam Nývltová Fišáková 2018b.

1091

Středně velký savec (Medium sized mammal) Malý savec (Small mammal) Neurčitelné (Indefinable)

K

Graf 16. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Druhové zastoupení zvířat podle počtu fragmentů kostí, sídlištní horizont II. Podle Miriam Nývltové Fišákové 2018b.

65 144 601

Graph 17. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Species representation of animals according to the number of bone fragments, settlement horizon I. According to Miriam Nývltová Fišáková 2018b.

4.2.7. Prostředky směny Výše uvedené „vendické feniky“byly již podrobně publikovány (Procházka et al. 2007). Na nálezu ze sektoru B/90 je pozoruhodné, že jde o totožný typ, a to Dannenberg 1329 (KN4), varianta 375 a jednou snad 378, jejichž ražby v saských mincovnách se kladou do intervalu let 985–1000 (obr. 46: 1–3; tab. 20). Všechny se našly ve fragmentárním stavu, bohužel nemáme k dispozici přesný záznam ani fotografii těch, které dnes sestávají z více zlomků, nevíme, jak vypadaly v okamžiku nálezu. Podle Táni Kučerovské je jejich poškození dílem postdepozičních procesů, nikoliv záměrného olámání za účelem získání zlomků. Na lícní straně uprostřed pole je široký plastický tlapatý kříž, v tzv. opisovém kruhu se střídají klínky a kroužek jako reminiscence písmena O nebo křížek (Procházka et al. 2007, 6–7). Nejhojněji se nacházejí v depotech na území Polska. Vyskytly se jak v kelčském, tak i popůveckém pokladu zlomkového (sekaného) stříbra. Zatímco první byl uložen asi r. 1002 či krátce poté, druhý asi v letech 995–996 (Kučerovská 1996; Novák et al. 2016). Tyto depoty se interpretují jako doklad obchodních kontaktů s oblastí Poodří, Slezskem i Velkopolskem. Přitom se ukazuje, že je jen málo numismatických dokladů o napojení Moravy na předpokládanou větev magistrály jdoucí z Prahy přes Olomouc do polských zemí. Jasné vazby na velkopolské a slezské prostředí ukazují i zlomky šperků (Kučerovská 1996, 64–70, 170–174; Videman 2016, 117–118, 135, 139– 144; Kouřil 2016, zvl. 155, 159, 160). V Přerově nalezené feniky zatím chybějí v moravských sídlištních nálezech. Autoři nejnovější publikace o popůveckém nálezu (Novák et al. 2016) nepředkládají bohužel pokus o historickou interpretaci pokladů na střední Moravě a v českém Slezsku. Pouze Pavel Kouřil uvažuje na základě analýzy šperkařské

složky tohoto depotu, že jeho majitel přišel ze Slezska (Kouřil 2016, 160). Je tak sotva možné pominout teorii o vztahu nejen zmíněných pokladů, ale i dalších doprovodných jevů, zčásti soustředěných v sídlištním horizontu z 1. třetiny 11. století v Přerově včetně souboru křížových denárů a typického opevnění, k dočasné nadvládě Boleslava Chrabrého nad moravskou společností (srov. již Staňa 1991; podrobně Matla-Kozłowska 2008, 383–451; Procházka 2017a, 283–293). Lze tudíž uvažovat, že příslušníci raně piastovské elity si jednak stříbrné artefakty přinášeli na Moravu, jednak si zde ponechali zvyklosti ze své domoviny. Jejich součástí kromě redistribuce z místního centra moci byly nepochybně i kontakty s dálkovými obchodníky přinášejícími zlomkové stříbro, islámské i evropské mince. Nabízí se ovšem otázka, jakou protihodnotu jim zdejší společnost mohla nabídnout. Méně jednoznačný výklad dovoluje předmět, který se někdy se směnou spojuje. Jde o olověný „přeslenovitý“ artefakt soudkovitého tvaru, poškozený, o max. šířce 23 mm; výšce 12,8 mm, průměru otvoru 10,5 mm; a váze: 13 g (původně o něco více – snad 15 g; obr. 46: 4, tab. 28: 10). Byl nalezen v souvrství nad základy srubu 2. Tento předmět má v současné době již řadu analogií vzhledem k užívání detektorů kovů při povrchových průzkumech, ať již legálních nebo nelegálních (např. Kostice na Břeclavsku, Roudnice u Hradce Králové; Dresler, Macháček 2013, 689–690; Macháček, Měchura 2013, zvl. 279; Bláha et al. 2014). Podobný nález pochází také z hradiště Chotěbuz-Podobora na Těšínsku (Kouřil, Gryc 2014, 142, 146, obr. 34: 1). Obdobné artefakty doprovázejí často ploché terčíky s otvorem z téhož materiálu, v Kosticích také množství zlomků a smotků, zřejmě suroviny k dalšímu zpracování (v menším množství i v Chotěbuzi-Podoboře, Kouřil, Gryc 2014, 142, 146, obr. 34: 2–4, jeden smotek pochází z Horního náměstí č. p. 9 v Přerově;

Obr. 46. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Doklady směny. Křížové denáry, 1 – N 8801; 2 – N 8803; 3 – N 8802; 4 – olověný předmět (závaží?), 1950/90 (1, 2, 3 – kresba Alena Krechlerová, 4 – Lubomíra Dvořáková, foto Barbora Tesařová). Fig. 46. Přerov, Horní náměstí no. 19. Evidence of exchange. Cross deniers, 1 – N 8801; 2 – N 8803; 3 – N 8802; 4 – lead artefact (possibly a weight), 1950/90 (1, 2, 3 – drawing by Alena Krechlerová, 4 – Lubomíra Dvořáková, photo by Barbora Tesařová).

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

1 2 3 4 5

169/90 176/90 109/90 109/90 184/90

N 8 801-192/2000/1 N 8 802-193/2000/1 N 8 803-194/2000/1 N 8 804-195/2000/1 N8 805-196/2000/1

Sektor /90, hl. (cm) B (75–80) B (80–90) B B B (75)

Popis Křížový denár Dbg. 1329, CNP 375; 23/plochy, 3 zl. Křížový denár Dbg. 1329, CNP 375; ¾ plochy. Křížový denár Dbg. 1329, CNP 375 nebo 378, asi 2/3 plochy. Denár, fragment, nelze identifikovat. Denár ve dvou fragmentech; nelze identifikovat.

Rozměry (mm) Ø 16,58 Ø 18,53 Ø17,88 7,3×13,0 8,6×10,2

Hmotnost (g) 0,253 0,599 0,347 0,170 0,110 a 0,06

Horizont II II II II II

Tab. 20. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, mince. Hl. – hloubka. Tab. 20. Přerov, Horní náměstí no. 19. Coins. Hl. – depth.

101

Procházka 2017a, 246). Přerovskému nebo kostickým a roudnickým podobné „cięźarki“ byly publikovány z raně středověkého areálu těžby stříbra a olova v lokalitě Dąbrowa Górnicza na malopolsko-slezském pomezí, kde se považují za závažíčka. Přerovský předmět se nejvíce blíží nejlehčí kategorii o hmotnosti 16 g (Bednar, Rozmus 2004). Původně se považovaly za zátěže rybářských sítí. Krysztof Wachowski je zařadil v rámci souboru z Opole (11. – 1. polovina 13. stol.) k závažím (obdobně i Wrzesińska, Wrzesiński 2006, 344), v případě typu F (válcovitý tvar s otvorem), který se nejvíce blíží našemu exempláři, připouští i funkci přeslenu (Wachowski 1984, 184). Ve středopolské Łęczyci byly zařazeny až do pozd ní fáze kastelánského hradu (polovina 13. – polovina 14. století; Stasiak, Grygiel 2014, 375). V případě přerovského předmětu si však nelze nevšimnout příliš velkého, pro přeslen nevhodného, otvoru. Odpovídá části olověných předmětů z Roudnice ve východních Čechách (zde s otvory o průměru 7–8 mm), kde se vyskytují vedle dalších tvarů včetně kulovitých bimetalických, u kterých

je funkce nezpochybnitelná. Posledně uvedené artefakty jsou ale v menšině (14,8 % všech olověných předmětů). V případě ostatních autoři příslušné publikace funkci závaží jednoznačně nepřijímají, také vzhledem k různorodé hmotnosti. Zatím není jasné, k jakému sídlišti můžeme předměty vztáhnout, snad lze uvažovat o místu směny na jedné z větví tzv. polské cesty (Bláha et al. 2014). Několik provrtaných předmětů přeslenovitého tvaru bylo získáno také z lokality Füsing nedaleko emporia Haithabu ve Šlesvicku-Holštýnsku; ani zde se nepodařilo vyřešit otázku jejich funkce (Dobat 2010, 162). Ovšem na některých raněstředověkých lokalitách, kde o přítomnosti obchodu nelze pochybovat, „přeslenovitá“ závaží zcela chybí. Do této skupiny patří např. Parchim-Löddigsee s četnými bimetalickými závažími, částmi vážek i mincemi, jakož i olověnými svitky (Paddenberg 2012, 36–37, 96–103). Zdá se, že přeslenovité olověné artefakty lze považovat předběžně za závažíčka, na rozdíl od bimetalických však méně rozšířená. Řešení diskuse by napomohl šťastný nález v signifikantních souvislostech.

Obr. 47. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20 (1–4, 6–9) a 20 (5). Nože, 1 – A 19194, 2 – A 19204, 3 – A19215, 4 – A 19205, 5 – 54/98 – 118 (č. p. 20); 6 – A19223; 7 – A 19214, 8 – A 19227, 9 – A 19234 (kresba Lubomíra Dvořáková). Fig. 47. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20 (1–4, 6–9) and no. 20 (5). Knives: 1 – A19194, 2 – A 19204, 3 – A19215, 4 – A 19205, 5 – 54/98 – 118 (no. 20); 6 – A 19223; 7 – A 19214, 8 – A 19227, 9 – A 19234 (drawing by Lubomíra Dvořáková).

102

4. 2. 8. Osobní předměty, vybavení domácnosti 4.2.8.1. Nože

Nejběžnějším předmětem a univerzálním nástrojem denní potřeby byl bezpochyby nůž. Celkem bylo hodnoceno 13 konzervovaných nožů, z toho dva celé; u většiny neúplných bylo možné určit tvar čepele a řapu, u čtyř s odlomenou špičkou lze rekonstruovat rozměry i tvar. Do katalogu bylo zahrnuto 22 artefaktů, zčásti však neočištěných a nekonzervovaných (obr. 47; tab. 21a, 21b). Z hlediska poškození nejčastěji chybí hrot, dále část čepele i řapu, část řapu a hrot, v několika případech je výrazně poškozena oblast ostří. Sedm pravděpodobných zlomků nožů nebylo konzervováno a do hodnocení nebylo pojato. Metalografická analýza dosud nebyla provedena. Kolekci lze tudíž hodnotit z hlediska tvarů a rozměrů artefaktů, případně ve vztahu k předpokládané funkci. U sedmi exemplářů lze uvažovat o zařazení do horizontu I, přičemž jeden pochází ze severního řezu z odstraněné části mladohradištního souvrství nad plochou výzkumu (P8/90), šest bylo nalezeno v sektoru B/90 (0–20 cm). Soubor vzhledem k převažující fragmentárnosti artefaktů není vhodný k vytváření tvarových typologií, kterých existuje v odborné literatuře celá řada. Lze vzpomenout tři typologie anglosaské (Evison 1987, 113–117 s kombinací tvaru ostří a hřbetu; Ottaway 1992, 558–574 s důrazem na tvar hřbetu čepele; McDonnel et al. 1991; ve vylepšené podobě Blakelock, McDonnel 2007, 41–42, srov. Blakelock 2012, 59–60), dvě typologie polské (Rogosz 1983, 264–265; Wrzesiński 2000, 99–100) a tři německé (Herrmann 2005, 63–67; Paddenberg 2012, 54; Westphalen 2002, 145–152), aniž by byl výčet vyčerpávající. Z tvarového hlediska se právem klade důraz na čepel, méně často se vyskytující typologie postavená převážně na vztahu řapu a čepele se nezdá příliš šťastná (Herrmann 2005, 63–67; Paddenberg, 2012, 54). Česká literatura obdobnou typologii postrádá, nověji byla např. použita typologie Blakelock, McDonnel 2007 (Boháčová, Hošek 2009, 374, zde uvedeny ještě další systémy). V rámci střední Evropy 9.–11. století zatím nebyly zaznamenány významné morfologické rozdíly či trendy.

V přerovském souboru jde ve všech případech o artefakty s trnovitým řapem, ve sledovatelných případech s rovným ukončením. Ukončení háčkem chybí. Nejběžnější tvar ve středoevropském prostředí má rovný, případně lehce vyklenutý hřbet, přičemž rovné ostří se k němu připojuje na konci obloukem (Rogosz 1983, 264– 265, typ I; Westphalen 2002, 142, typy 2 a 8; Wrzesiński 2000, 100, typ 1; Blakelock, Mc Donnel 2007 – typ D). Ve středoevropském prostředí jde o hojně zastoupený tvar (např. Boháčová, Hošek 2009, 374, tab. 3; Šolle 1978, 384, obr. 30; Geisler 1994, 365; Grimm 1990, 145; Hrubý 1955, 110; Kouřil 2017, 65; Piekalski 1991, 75). V našem souboru sem lze zařadit s jistotou čtyři kusy (obr. 47: 1, 6; tab. 21a: 1, 6, 13; tab. 21b: 2), u dalších nelze vzhledem k poškození u hrotu rozhodnout. V rámci typu I uvádí Ryszard Rogosz také varianty s jednostranně odsazeným řapem (Rogosz 1983, 264, ryc. 224: b, c, e; obdobně Kowalska, Dworaczyk 2011, 275–276, 573, ryc. 218: 6, 11, 14 aj.). Variantu „e“ s odsazeným ostřím směrem k hřbetu považuje Petra Westphalen v Haithabu za výsledek patrně zbroušení (viz níže). Hřbet čtyř dalších nožů klesá u hrotu obloukem k ostří (Westphalen 2002 – typ 3 a 4; Wrzesiński 2000 – typ 3, 4; Blakelock, McDonnel 2007 – typ B), přičemž přesný tvar ukončení buď neznáme (tab. 21a: 3) nebo je ostří rovné (obr. 47: 3, 7; tab. 21a: 10, 11), případně se na konci zvedá (obr. 47: 9; tab. 21a: 15; Rogosz 1983 – typ III). Jde také o typ vcelku běžný (Boháčová, Hošek 2009, 374, tab. 3; Westphalen 2002, 146). Poslední tvar charakterizuje lehce obloukovité vykrojení klesající části hřbetu při hrotu (obr. 47: 8; tab. 21a: 14: Rogosz – typ II; Westphalen – typ. 7; Wrzesiński – typ II). Pokud lze soudit z dostatečně dochovaných předmětů, pouze u tohoto posledního kusu můžeme uvažovat o čepeli zúžené zbroušením, protože ostří je lehce konkávní a zcela chybí dolní hrana odsazeného řapu. Lehce konkávní ostří by mohlo svědčit o tomtéž u fragmentu širokého nože příslušného k typu s klesajícím hřbetem (obr. 47: 9; tab. 21a: 2). Tak výrazné zbroušení jako v Haithabu, kdy chybí polovina šířky čepele, nebylo pozorováno (Haithabu, zvl. typ 2, Westphalen 2002, 142, 144, Taf. 52: 6, 7; 53: 17, 18).

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor/90, hl. (cm)

Předmět

Popis

Rozměry /mm

1.

18/90

A 19194

B (0–20)

Nůž

2

19/90

A 19195

Nůž

D. 80 zbytek řapu 5-6; I? š. čepele 13 max. tl. čepele 3,1 D. 118, řap 26; š. čepele I? 23; max tl. řapu 2,2

3

19/90

A 19197

Neurč., snad nůž

Zl. železného předmětu, klínovitý průřez, zlomek čepele

D. 34, š. 7

I?

4

61/90

A 19199

Profily P8 a P11, 180–200 od původního povrchu Profily P8 a P11, 180–200 od původního povrchu B (20–30)

Hřbet téměř rovný, řap shora šikmo odsazen, čepel se odspodu zužuje ke hřbetu. Z jedné strany snad stopa odlehčovacího výbrusu o d. 62 a š. do 2 mm Řap oboustranně odsazen, konec odlomen; hřbet vyklenutý, část u hrotu odlomená

Nůž

Fragment, rovný hřbet oddělen od řapu hranou, čepel vespod rovná, odsazena nepatrně od řapu

D. 62, řap 21; š. čepele 9, tl. hřbetu 3,5.

II

5

70/90

A 19200

A (40–60)

Nůž

Část u hrotu a zužující se partie čepele odlomena. Řap oboustranně odsazen.

6

92/90

A 19201

B (0–20)

Nůž

D. 85, d. řapu 30 , dochovaná š. čepele 15; tl. čepele 3,6 D. 148, řap 41, tl. Hrot odlomen, řap oboustranně šikmo odsazen od řapu; hřbet je rovný, čepel se odspodu plynule zužuje řapu 4 k hrotu

Horizont

II

I

103

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor/90, hl. (cm)

Předmět

Popis

Rozměry /mm

Horizont

7

100/90

A 19204

B (0–20)

Nůž

D. 115, š. čepele 18; řap I 27, max. tl. 4,9

8

108/90

A 19205

B (0–20)

Nůž

9 10

140/90 205/90

A 19206 A 19214

B (0–20) B (80–90)

Nůž Nůž

11

212/90

A 19215

C – sonda u SZ koutu srubu 2

Nůž

12

224/90

A19219

A/B (50–100)

13

248/90

A 19223

B (40–60)

Zlomek nože? Nůž

Hrot odlomen, rovný hřbet se přímo zužuje; ukončení jinak rovné čepele je vzhledem k poškození nejasné. Zužující se řap je mírně od hřbetu odsazen Hrot odlomen, rovný hřbet se na konci schodovitě zužuje k hrotu, řap je oboustranně lehce odsazen, směrem ke konci se zužuje Fragment čepele, rovný hřbet, řap šikmo odsazen Fragment nože (chybí hrot), hřbet rovný, řap odsazen Hřbet se takřka rovně a u konce se přímo mírně láme ke hrotu; čepel je oboustranně šikmo odsazená od krátkého řapu; rovný břit se na konci zvedá ke hrotu, který je odlomen Zužující se řap o délce 25 mm se rozšiřuje do ploše roztepaného, rozšiřujícího pásku Hřbet rovný, čepel k němu vybíhá obloukem odspodu, řap odsazený vespod

14

270/90

A 19227

A/D (100)

Nůž

15

349/9

A 19234

B (0–20)

Nůž

16

161/90

A 19238

A (40-60)

17

225/90

A 19248

18

169/90

19

269/90

D. 117, d. řapu 28, max. I š. čepele 10, tl. čepele 4 D. 63, tl. čepele 16 D. 107, řap 10, tl. čepele až 2, řapu 4 D. 108, š. řapu 25 a 30, š. čepele 12 , tl. čepele 4

I II II

D. 50, max. š. 10

II

D. 140, d. čepele 113, d. řapu 27 max. š. čepele 14 D. 137, š. čepele 12, (opotřebována), d. řapu 47, tl. čepele 4 D. 240, řap 78; š. čepele až 30 mm; max. tl. čepele 3

II

Nůž

Hřbet v přední části klesá ke hrotu, jen nahoře odsazený řap se mírně zužuje, čepel se u konce zvedá ke hrotu 2 oddělené části téhož nože; trn se směrem k hřbetu souměrně rozšiřuje, hřbet je rovný, na konci klesá ke hrotu souměrně se stoupajícím břitem. Břit poškozen, hrot odlomen Část čepele u hrotu, hřbet klesá

D. 55, tl. čepele 4

II

B (70-80)

Nůž

Většina čepele, řap odlomen; hřbet klesá k hrot.

D. 96

II

A 19252

B (50)

Nůž

Hrot odlomen, čepel se zespodu zužuje k řapu

II

A 19254

D, rozebírání pece 900

Nůž

Čepel s odlomeným hrotem i řapem, mírně se zužuje směrem k hrotu

D. 174, řap 55, max.š. 18, tl. čepele asi 4 D. 81, š. 13

II

I

II

Tab. 21a. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Nože. D. – délka, hl. – hloubka, max. – maximální, š. – šířka, tl. – tloušťka, zl. – zlomek. Tab. 21a. Přerov, Horní náměstí no. 19. Knifes. D. – lenght, hl. –depth, max. – maximal, š. – width, tl. – thickness; zl. – fragment.

Poř. č. 1. 2 3

Kontext 112 114 118

sektor F F D

Popis Část čepele nože, se zbytkem řapu Čepel, řap odlomen, ostří se zvedá k rovnému hřbetu Zlomek čepele se zaobleným hrotem

Rozměry /mm D. 75, š. max. 15, tl. 4,5 D. 97, š. kolem 15, tl. 4-5 D. 10,8, š. 42, tl. 3

Horizont I-II I-II I? PS?

Tab. 21b. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Nože. D. – délka, š. – šířka, tl. – tloušťka. Tab. 21b. Přerov, Horní náměstí no. 20. Knifes. D. – length, š. – width, tl. – thickness.

Nože se zkoseným, případně navíc vykrojeným hřbetem při hrotu jsou běžně zastoupeny na raně středověkých sídlištích i pohřebištích, byť méně početně než typ s hřbetem rovným či vyklenutým (Geisler 1994, 365; Šikulová 1959, 110; Piekalski 1991, 74; Westphalen 2002, 146). Jejich výskyt konstatujeme již ve středohradištním kontextu, (Břeclav-Pohansko, Uherské Hradiště-Sady, Staré Město; Dostál 1975, 195; Vignatiová 1992, 67–68; Hrubý 1955, 110; Marešová 1983, 79; 1985, 77; Hanuliak 2004, 110, 124). Snad chybí v početném souboru z hradiště Slezské Rudoltice-Víno (Kouřil 2017, 65, srov. 71–76, tab. VII). Jsou údajně nejpočetnější na polských pohřebištích 11. a 12. století (Kurasiński, Skóra 2012, 51), v souboru ze sídlištních fází v ploše IIIF z 11. a 12. století na centrálním hradě ve Wrocławi (Bykowski, Limisiewicz 2015, 151–156). Hojně se také vyskytují v prostředí vikinského Yorku (zde typ A, Ottaway 1992, 561–565). Zda se zde odráží regionální specifika, případně i časové trendy, ukáží snad podrobnější komparace; v českých zemích

104

chybí k takovému výzkumu dostatečná materiálová základna. Řapy jsou odsazené oboustranně a šikmo, v jednom případě je spodní hrana kolmá na podélnou osu (tab. 21a: 5). Velmi dlouhý šikmý přechod řapu v čepel (30 mm) lze pozorovat u nože inv. č. A 19234 (obr. 47: 9; tab. 21a: 15). Některé nože (obr. 47: 6; tab. 21a: 13) mají přechod mezi hřbetem a řapem takřka plynulé, vespod je odsazení výraznější. Pokud lze soudit z dochovaných kusů, odsazení obou stran řapu nebývá stejnoměrné. Pro úvahy o funkci nejsou bez významu také rozměry. Samotná délka nože nepostačí, neboť neudává, kolik z ní zaujímá vlastní pracovní část, tedy čepel. Bez významu není ani šířka čepele. Dva celé nože dosahují délky 137 a 140 mm; délku dalších pěti nejzachovalejších lze odhadem vložit do intervalu 100–165 mm, čepele lze vymezit hodnotami 75 a 120 mm. Rozměry se vymyká rozlámaný nůž o celkové délce kolem 240 mm, z čehož řap činí 80 mm; čepel dosahuje šířky 30 mm. Řap zaujímal

42,6 % celkové délky nože (obr. 47: 9; tab. 21a: 15). Tento artefakt z č. p. 19 se vymyká i tvarem; dlouhý řap na obou stranách pozvolna šikmo přechází do široké čepele, na konci oboustranně sbíhající do hrotu. Pravděpodobně spadá do horizontu I. U celých a rekonstruovatelných nožů (7 ks) představuje řap 23,3 % až 42,6 % celkové délky nože, vždy je tedy kratší než čepel. Je zjevné, že převažují nože střední velikosti s čepelí o délce kolem 100 mm při celkové délce přibližně do 160 mm. To odpovídá situaci (nejen) na středoevropských raně středověkých lokalitách, delší nože se vyskytují ve velmi omezeném počtu (Dostál 1966, 73; 1975, 195; Geisler 1994, 365; Hanuliak 2004, 124; Herrmann 2005, 67; Hrubý 1955, 108; Kouřil 2017, 65; Kouřil, Tymonová 2013, 65; Kuzma 1993, 87; Ottaway 1992, 574; Łukasiewicz, 1939, 47; Vrána 2008, 35; Westphalen 2002, 141). Nože (vyjma zvláštních tvarů určených ke specifické výrobní činnosti) se obecně považují za víceúčelový nástroj v běžné výbavě jednotlivce (např. Hanuliak 2004, 126; Kouřil 2017, 65; Ottaway 1992, 583; Piekalski 1991, 74; Westphalen 2002, 139, 152). Přerovské artefakty se velikostí ani variabilitou tvarů nevymykají z běžného raně středověkého úzu. Otázkou zůstává účel největších nožů, případně nožů v nadprůměrně vypracovaných pochvách, známých např. z velkomoravského Starého Města (Hrubý 1955, 173–176). V literatuře se v této souvislosti objevují víceméně nadhozené úvahy o tzv. válečných nožích, často přejímané bez hlubšího zamyšlení pouze na základě rozměrů nože. Zde je třeba vyjít z pregnantního vyjádření Andrzeje Nadolského, že jako zbraň lze použít kromě nejmenších skoro všechny nože, avšak za bojový lze považovat ovšem takový, u kterého bylo uplatnění v boji hlavním účelem. Jmenovaný badatel uvažoval o této funkci v případě, že délka čepele dosáhne nejméně 20 cm (Nadolski 1954, 68). Třeba mít na paměti, že jde o zbraň ve srovnání s jinými militárii umožňujícími udržovat od protivníka bezpečnou vzdálenost (kopí, meč, sekera) nepříliš vhodnou, která se uplatnila jen výjimečně, po vyčerpání jiných možností jak zdolat protivníka, případně v určitých specifických situacích (přepad ze zálohy apod.). Bořivoj Dostál navrhoval považovat za bojový nůž artefakt o délce nejméně 15–20 cm (1966, 74) později o délce čepele nejméně 10 cm (Dostál 1975, 195). Nověji uvažuje P. Westphalen o celkové délce nejméně 200 nebo 300 mm (2002, 154). Bojový nůž je především zbraní bodnou, této funkci by měl odpovídat také tvar s pokud možno symetrickým přechodem k hrotu. Délka čepele má zajistit možnost zasažení životně důležitých vnitřních orgánů. Germánský krátký sax s délkou čepele nejméně 200 mm má ještě hrot nejčastěji v rovině nebo blízko linie hřbetu, což prozrazuje i funkci řezání/krájení; brzy se však u větších forem o délce čepele 300 mm prosazuje středové umístění hrotu – dominuje jednoznačně funkce zbraně (Wernard 1998, 749–750; Westphal 2002, 175–221; 2004, 541, 542). Naprostá většina raně středověkých nožů ze slovanského prostředí velikostí, tvarem příhrotového úseku i rovnoběžným průběhem většiny délky čepele prozrazuje, že byly určeny především k řezání a krájení.

To platí i o přerovských nožích. U nožů větších rozměrů, a to i čepele, se již odedávna uvažuje, že sloužily jako řeznické (Łukasiewicz 1939, 47; Ottaway 1992, 583; Piekalski 1991, 75, 149). Vlasta Šikulová v této souvislosti upozornila na zmínku o řeznickém noži u kronikáře Kosmy z počátku 12. století (Šikulová 1959, 111). Jerzy Kaźmierczyk považoval v předlokační Wrocławi za řeznické dlouhé masivní nože (nejdelší 284 mm; Kaźmierczyk 1970, 226). Podrobnou a přesvědčivou analýzu poskytla v tomto směru P. Westphalen, která tuto funkci připsala např. noži o délce 328 mm (2002, 152–153). Jako řeznický byl interpretován velký nůž z Přerova, Horního náměstí 8 o déle čepele 240 mm a šířce 34 mm (Procházka 2017a, 242) a tuto funkci mohl mít i výše popsaný největší artefakt toho druhu z č. p. 19. K analogiím shromážděným v souvislosti s nožem z č. p. 8 lze připojit pozoruhodný nůž z hrobu č. 188 z Holubic na Brněnsku o délce 280 mm (čepel 215 mm při šířce jen 19,1 mm) s hřbetem klesajícím na konci k rovnému ostří. Hrot byl údajně zaoblen, což ovšem může být výsledkem korozívních procesů. Zde lze uvažovat o noži nejspíše řeznickém. Artefakt datuje mince uherského krále Petra I. zhruba do poloviny 11. století (Geisler 1986, 37; 1994, 365; Hanáková, Stloukal 1986, 44). Při posuzování kvality materiálů použitých k výrobě nožů v raně středověkém Přerově lze vycházet zatím jen ze souboru pěti analyzovaných artefaktů z jiných výzkumů (Horní náměstí 8 – 1 kus, Horní náměstí 26 – 2 kusy, Čechova ulice – 2 kusy). Dva představují nekvalitní výrobky z prostého železa. Na pomyslném vrcholu z hlediska vzhledu stojí zmíněný velký nůž z č. p. 8 z vrstevnatého materiálu feritického a feriticko-perlitického železa s břitem sice z oceli, avšak změkčeným vysokými teplotami. Dva výrobky – po jednom z č. p. 26 a z Čechovy ulice – představují kvalitní výkovky s železným hřbetem, případně středem a navařeným ocelovým břitem (Hošek, Ustohal 2017, 431–437; Procházka et al. 2003). Je zjevné, že dosavadní poznatky svědčí o značné různorodosti kvality produkce, přičemž rozpoznané technologie nabízejí četné analogie na jiných lokalitách s metalograficky zkoumanými noži. Dosavadní metalografické analýzy ukazují, že dominantní technologií při výrobě raně středověkých nožů 9./10. – 12. století bylo navaření ocelového břitu na železný hřbet; výsledné výrobky měly velmi dobrou kvalitu. Po této stránce s nimi byly většinou srovnatelné výrobně náročnější kompozitní nože s opticky efektně utvářenou čepelí (nepravý damask), zastoupené podstatně méně. Okrajový význam měly nože jednoduše vykované z měkkého železa nebo heterogenní oceli. Kvalitní výrobky nacházíme nejen na hradištích (zejména lze vyzdvihnout početné soubory ze Staré Boleslavi a Budče), ale i ve vesnickém prostředí, jak svědčí výsledky ze sídliště Hrdlovka v severozápadních a pohřebiště u obce Zlončice ve středních Čechách (Boháčová, Hošek 2009; Hošek 2015; Hošek, Meduna 2011; Hošek, Ottenwelter 2010; 2012; Hošek et al. 2009; Pleiner 1993). Různorodost raně středověkých výrobků by pomohl objasnit nález výrobního zařízení s příslušnými výrobky. Nesporně zde existuje prostor pro další výzkum.

105

Přední zástupce skupiny předmětů osobní výbavy představuje hřeben nalezený v sektoru A/90 v hloubce 20–40 cm (obr. 48; tab. 29: 11). Jeho zařazení v rámci horizontů I a II je nejisté, nevíme přesně, s jakou keramikou byl nalezen; poloha odpovídá spíše horizontu I. Je dochován ve dvou konzervovaných částech, které z neznámých důvodů nebyly spojeny (jedna část byla ponechána v depozitáři a druhá umístěna do muzejní expozice muzea Komenského v Přerově), proto tyto části byly v dřívějších publikacích mylně považovány za dva exempláře (Procházka 2017b, 120; 2018, 152). Jde o takřka celý trojvrstvý dvoustranný hřeben typu 2 Viléma Hrubého se zuby prořezanými až k liště (většina zubů je ale odlomena), jehož lišty jsou zdobeny pásem pletence z dvojitých rytých koleček vinoucího se kolem středových oček. Na hranách destišček jsou patrné zářezy po vyřezávání zubů. Kratší strany rámují trojice rytých příčných čar, na jedné straně zdvojených. Vyklenuté středové lišty dosahují až na konec výrobku, analogicky podstatně mladšímu hřebenu z Uherského Brodu (1. polovina 13. stol.) nebo hřebenu z Kroměříže (Hrubý 1957, 134, 137, obr. 9: 1; 10, 168). Základní destička se zuby byla vyrobena z podhřebenní jámy (facies infraspinata) velkého savce (velikost tura či koně), zatímco středové zdobené lišty z parohu jelena lesního odštípnutím z lodyhy. Užitá varianta výzdoby má v našem prostředí analogii v Libici či na Levém Hradci. Již Jaroslav Kaván konstatoval, že dvoustranné hřebeny v Čechách dominují (Kaván 1958, 263, tab. V: 4, 267, tab. VII: 6; 270, 274, 278). Pouze ve Staré Boleslavi, kde však pozoruhodný soubor hřebenů a jejich zlomků nebyl zatím detailněji

Obr. 48. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Hřeben, 2079/90 (kresba Dalibor Figeľ, foto Martin Baják). Fig. 48. Přerov, Horní náměstí no. 19. Comb, 2079/90 (drawing by Dalibor Figeľ, photo by Martin Baják).

106

datován (téměř všechny ale spadají do mladohradištního období), převažují jednostranné třívrstvé hřebeny. Přitom Andrea Bartošková také konstatovala pro české prostředí naprostou převahu hřebenů třívrstvých dvoustranných a na základě polské literatury považuje jednostranné třívrstvé hřebeny za polské importy. Třívrstvé trojstranné hřebeny se hojně vyskytují na českých lokalitách centrálního významu s těžištěm zjevně v mladohradištním období. Charakteristická je pro ně právě výzdoba odpovídající přerovskému artefaktu – různé varianty tzv. hadovce obtáčejícího centrální kruhová očka. Samotný motiv se vyskytuje již v karolinském období, je známý i z velkomoravského prostředí. S úvahou A. Bartoškové o českém původu třívrstvých hřebenů s uvedeným dekorem nelze za daného stavu poznání než souhlasit (Bartošková 2003, 251–255, 260–261; k moravským analogiím již Hrubý 1957, 168; varianty motivu na s. 184–185, obr. 25: 41–45). V rámci početného souboru hřebenů ze Štětína (tzv. Nadodrzańske centrum) převažují jednostranné výrobky, dvoustranné pocházejí z vrstev 12.–13. století (Kowalska, Dworzaczyk 2011, 312–317). V podstatě podobná situace panuje i v Novgorodě s početnými doklady těchto artefaktů. Dvoustranné kompozitní výrobky se zde užívají od přelomu 12. a 13. století, předtím zcela dominují jednostranné (Smirnova 2005, 314–315) V piastovské Wrocławi dominují spíše jednostranné hřebeny, dvoustranné jsou zcela odlišné, z jednoho kusu rohu tura domácího (Jaworski 1990, 25–32). Asi tři dvoustranné třívrstvé hřebeny pocházejí z Opole, ovšem z vrstev poněkud mladších než předpokládáme u přerovského exempláře. Nejúplnější z nich představuje jinou variantu, s širokou lištou, s jiným poměrem stran. Jednostranná forma se vyskytla překvapivě v jediném exempláři (Norska-Gulkowa 1985, 233, ryc. 6a, 235–236). Ve vrstvách z velkopolského Gniezna (10.–13. století) převažuji jednostranné hřebeny, které se vyskytují na rozdíl od dvoustranných již ve vrstvách z doby kolem poloviny 10. století. Zdislaw Adam Rajewski hovoří se zahrnutím dalších centrálních lokalit mladšího raného středověku o poměru k jednodílným 1 : 10. Lišty hnězdenských dvoustranných hřebenů pocházejících především z vrstev 12. a 13. století nedosahují až ke kratším stranám výrobků (Kara 2009, 260, ryc. 92/III: 9, 10; Rajewski 1939, 68–78). Podle Eugeniusze Cnotliwého se dvoustranné trojdílné hřebeny vyskytuji v 11.–12. století častěji ve Velkopolsku a obecně na jihu Polska (Cnotliwy 1973, 195). Paralelní či časově následné užívání jednostranných a dvoustranných složených hřebenů je zřejmě evropský jev, regionálně velmi odlišné poměry panují v tomto ohledu v tzv. středosaském období v Anglii (Riddle, Trzaska-Nartowski 2013, zvl. 260–261). S přihlédnutím k dosavadní absenci jednostranných třívrstvých výrobků v moravském prostředí, datování přerovského hřebene do pokročilého 11. století i k jeho technické vyspělosti, předpokládající delší předávání výrobních znalostí a způsobů, můžeme tento artefakt považovat za výrobek související nejspíše s českým prostředím. V této souvislosti je třeba připomenout, že v depozitáři přerovského muzea se nacházejí další tři podobné předměty neznámého původu, shromážděné kdysi soukromým sběratelem.

4.2.8.2. Brousky

Petrograficky bylo vyhodnoceno 33 raně středověkých brousků (obr. 49, tab. 22). Pro účel, ke kterému bývají tyto artefakty běžně určeny, jsou nejlépe vhodné usazené, pokud možno jemnozrnné horniny s vysokým obsahem křemene. V přerovském souboru jsou zastoupeny suroviny z většiny zdrojových oblastí, které pro Moravu připadají nejsnáze v úvahu (Přichystal 2009, 224–225). Převažují většinou neopracované valouny flyšových pískovců ze štěrků řeky Bečvy (snosová oblast karpatské soustavy), na druhém místě jsou prachovce, prachovité břidlice a droby moravskoslezského spodního karbonu (zvaného též kulm – tzv. svrchní paleozoikum), podstatně méně jsou zastoupeny vápnité pískovce české křídové pánve patrně z východních Čech ze vzdálenosti zhruba 100 km (1–2 předměty) a zcela ojediněle arkózový pískovec Boskovické brázdy. Jeden artefakt představuje neolitický nebo eneolitický broušený nástroj z amfibolického (aktinolitického) metabazitu. Do kvantifikace nebyl započítán; jeho použití je nejisté. Kulmské horniny mohly být získávány z předhůří, případně přímo z Nízkého Jeseníku nebo také z části Podbeskydské pahorkatiny zvané Maleník (Zapletal et al. 1989, 243–250). Kra Maleníku sice geomorfologicky patří do karpatské soustavy, její jádro však formují kulmské droby, pískovce a břidlice hradecko-kyjovického souvrství a omezeně také moravického souvrství spodního karbonu (Hurban 2015). Lze doplnit, že z kulmských hornin byly vyrobeny také tři určené brousky z lokalit Horní náměstí 8 a 21. Nejdále leží česká křídová pánev (asi 100 km), Boskovická brázda je vzdálena asi 60 km západním směrem, nejbližší drobné výchozy kulmských hornin na katastru Vinar asi 3,5 km severně, samotný Nízký Jeseník přibližně 15 km – 40 km na sever, Maleník 15 km – 20 km severovýchodně, vše vzdušnou čarou. Materiál pro výrobu opracovaných tyčovitých i poloviny destičkovitých brousků mohl být tedy získáván ze vzdáleností několika kilometrů. Zbytek destičkových brousků byl vyroben z jemnozrnných pískovců z české křídové pánve a rovněž ojediněle (1–2) z karpatského flyše. Dva hranolové brousky se tloušťkou (max. 31 a 32 mm) při šířce 70 a 40 mm a délce 105 a 75 mm vymykají ze souboru plochých destičkovitých brousků. První byl vyroben nejspíše z arkózového pískovce Boskovické brázdy, druhý ze spodnokarbonské droby původem z Nízkého Jeseníku. Valounové brousky pocházejí většinou ze sedimentů Bečvy, byly získávány tedy v místě a nepřekvapí, že jde v naprosté většině (13–15 kusů) o flyšové třetihorní pískovce. Jen čtyři kusy pocházejí patrně ze snosové oblasti Moravy, tedy z Nízkého Jeseníku. Většinou mají čtyřúhelníkovitý profil s oblými hranami (13 kusů), zhruba třetina je v řezu ploše oválná až kruhovitá. Podíváme-li se blíže na typologickou skladbu souboru, na první pohled lze vyčlenit tři hlavní skupiny. První (1) tvoří pečlivě vypracované hranolové a destičkovité artefakty, které se vyznačují záměrným opracováním všech čtyř ploch. Můžeme rozlišit dvě podskupiny: 1a – úzké tyčovité brousky protáhle obdélného, ojediněle čtvercového průřezu (šířka nepřesahuje 20 mm) a 1b – destičkovité předměty obdélného průřezu, kde délkový rozměr výrazně přesahuje šířkový. Druhou skupinu (2)

představují v řezu obdélné, nepravidelně tvarované destičkovité nástroje s jednou nebo dvěma pracovními plochami na větších stranách. Jsou větší než brousky podskupiny 1b. Do třetí skupiny lze zařadit artefakty z valounů, které opět zahrnují dvě podskupiny. Podskupinu 3a představují opracované hranolovité nástroje, jejichž druhý nejdelší rozměr přesahuje 20 mm, ale šířka představuje nejvýše dvojnásobek tloušťky. Druhou podskupinu 3b naplňují záměrně neopracované valouny, deformované nejvýše broušením. Tyčovité brousky podskupiny 1a jsou zastoupeny překvapivě málo (obr. 49: 5, 15), více je artefaktů podskupiny 1b (obr. 49:1–3, 6). Brousky skupiny 1 tvořily součást přenosné osobní výbavy, a jako takové se v soudobé střední Evropě objevují nejčastěji v hrobech. Kvalitou i estetickým zevnějškem jsou však až na výjimky nesrovnatelné se skandinávskými brousky (např. Resi 1990; 2011). Na lokalitě zcela dominují valounové brousky skupiny 3 (54,5 %), které lze považovat za součást vybavení domácnosti a sloužily k broušení a povrchovým úpravám větších předmětů (3a: obr. 49: 14, 17–20, 22; 3b: obr. 49: 16, 21, 23–26). Skupina 2 byla čtvrtinovým podílem zastoupena o něco více než skupina 1 (18,8 %; obr. 49: 4, 8–13). Zvlášť (skupina 4) jsme vyčlenili kapkovitý brousek s otvorem (inv. č. A 1918; obr. 49: 7, tab. 22: 33). Převážně pocházejí z horizontu II (asi 18), v malé míře z horizontu III (4 kusy, včetně zástupců varianty 1a; ostatní lze s menší či větší jistotou spojit s horizontem I. Použité třídění zhruba odpovídá deskripční struktuře z práce E. Foltyn a L. Jochemczyka (1994, 54). Jejich skupiny I–III lze vysledovat na řadě raně středověkých lokalit střední Evropy, byť popisných systémů existuje celá řada. K složitým náleží především systém J. Kaźmierczyka s 10 typy, kde ovšem tyčovité brousky zahrnují prvních pět typů. Jde však o výraznou, dobře definovatelnou skupinu, kde typy jsou spíše variantami. Je třeba vzít úvahu tvar polotovaru, který ovlivnil podobu výsledného výrobku bez intencionálního záměru (např. typ I se liší od typu V jen čtvercovým průřezem (typ V je obdélný), typ III se zase různí od typu I zaoblenými hranami apod. (Kaźmierczyk 1990, 124–143). Lze připomenout také systém Karin Sundbergh zaměřený na trasologické stopy pracovního využití, který rozlišuje 10 typů (Sundbergh 1976, 16–21). Detailní deskripční formulář určený pro databázový zápis vytvořila Ewa Lisowska, sama se však do typologického třídění nepustila (Lisowska 2013, 111–117). Bořivoj Dostál kromě rotačních brusů rozlišil tři skupiny: I – amorfní, II – destičkovité, III – hranolovité a jehlancovité (Dostál 1975, 216–219). Velká část autorů včetně těch z českých zemí brousky podrobně netřídí, obvykle vyzvedává opracované hranolové tvary. Dietlind Paddenberg rozlišil na lokalitě Parchim-Löddigsee v rámci 366 artefaktů sedm skupin vlastních brousků, a to kombinací tvaru a druhu suroviny – prvních pět představuje hranaté tvary z domácích zdrojů, dva tyčovité brousky byly vyrobeny ze skandinávských břidlic (Paddenberg 2012, 56–57). V Polsku někdy bývá aplikováno třídění J. Kaźmierczyka nebo E. Foltyn (Kalinowski 2014, 178–182; Kowalska, Dworaczyk 2011, 248–249; Stasiak, Grygiel 2014, 218).

107

Obr. 49. Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20. Brousky, 1 – 1860/90, 2 – 1863/90, 3 – 1869/90, 4 – 1868/90, 5 – 1862/90, 6 – 1888/90, 7 – 1918/90, 8 – 1864/90, 9 – 1889/90, 10 – 1883/90, 11 – 1884/90, 12 – 1867/90, 13 – 1870/90, 14 – 1895/90, 15 – 1890/90, 16 – 1891/90, 17 – 1880/90, 18 – 1871/90, 19 – 1878/90, 20 – 1874/90, 21 – 1887/90, 22 – 1886/90, 23 – 1879/90, 24 – 1882/90 , 25 – 1872/90, 26 – 1873/90 (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Libuše Plchová). Fig. 49. Přerov, Horní náměstí no. 19, 20. Whetstones, 1 – 1860/90, 2 – 1863/90, 3 – 1869/90, 4 – 1868/90, 5 – 1862/90, 6 – 1888/90, 7 – 1918/90, 8 – 1864/90, 9 – 1889/90, 10 – 1883/90, 11 – 1884/90, 12 – 1867/90, 13 – 1870/90, 14 – 1895/90, 15 – 1890/90, 16 – 1891/90, 17 – 1880/90, 18 – 1871/90, 19 – 1878/90, 20 – 1874/90, 21 – 1887/90, 22 – 1886/90, 23 – 1879/90, 24 – 1882/90, 25 – 1872/90, 26 – 1873/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Libuše Plchová).

108

Poř. č.

Nč. č.

Inv. č.

1 2

80/90 320/90

1860/90 1862/90

Sektor /90, hl. (cm) B (20–30) C (15–35)

3

138/90

1863/90

D (60)

4 5

5/90 229/90

1864/90 1865/90

A (40–60) B(80–140)

6

365/90

1866/90

E (0–40)

7

51/90

1867/90

A (40–45)

8

28/90

1868/90

D (90–100)

9 10

29/90 95/90

1869/90 1870/90

A (20–40) D (40–60)

11

63/90

1871/90

A (20–40)

12

42/90

1872/90

E (40–60)

13

168

1873/90

B (0–20)

14

311

1874/90

B (80–100)

15

213/90

1875/90

16

324

1876/90

A (západní část, 80–90) D (50–60)

17

314

1877/90

B (60–80)

18

282

1878/90

D/A (30-40)

19

165/90

1879/90

20

16/90

1880/90

Východní stěna jámy nad sondami, 140–160 od původního povrchu A (0–20)

21

216/90

1881/90

B (40–50)

22

91/90

1882/90

23

350/90

1883/90

Východní profil jámy nad vlastní plochou výzkumu B (20–40)

24

49/90

1884/90

A (60–80)

25

49/90

1885/90

A (60–80)

26

248/90

1886/90

B (40–60)

27

248/90

1887/90

B (40–60)

28

1/90

1888/90

B (40-60)

Tvar

Rozměry/mm

Hornina

Hranol, zl., 3 strany vyhl. Hranol, všechny str. vyhl. jedna sedlovitě Valoun, zl., 1 str. sedlovitě vyhl. Hranol Plochý valoun, jedna strana sedlovitě vyhl. Hranol, brusné rýhy, boky vyhl. Plochý valoun, uprav.; 1 plochá strana sedlovitě vyhl.,jedna boční strana rovně vyhl. Tenký hranol, sedl. vyhl. plochy Hranol, 2 pl. vyhl. Pl. hranol. Jedna plochá strana sedlovitě vyhl., ve druhé rýhy 2/3 hranolu, větší plochy sedlovitě vyhl. Protáhlý, zužující se valoun, jedna plocha sedlovitě vyhl. Ploše oblý valoun

56× 17-19×7,5 82–98×12-19×12 47×10–11×12

Prachovec, kulm Ib Nevápnitá prachovitá břidlice, Ia kulm Pískovec, flyš IIIa

II

95×127–150×17 99×22×21

Droba, kulm Křemenný pískovec, flyš

II IIIa

II III

74×29×14

Ib

?

100×40-46×15-16

Křemenný pískovec, česká křídová pánev Amfibolický (aktinolitický) metabazit, druhotně užitý neolitický nástroj

II

II

47,5–50×21-25×8–11

Křemenný pískovec, flyš

Ib

II

42×18,5× 75×12 84×45-68×9,5–12

Metaprachovec, kulm Prachovitá břidlice, kulm

Ib II

I-II II

90 × 22–27 × 15–22

Nevápnitý pískovec s glaukonitem, flyš Nevápnitý pískovec, s muskovitem

IIIa

I–II

IIIb

?

IIIb

I

Hranol, 3 strany konkávně a konvexně upraveny Plochý valoun-část, jedna strana výhl. s rýhami Část plochého hranolovitého valounu, užší strany konvexně prohnuté Hranol, s  jednou plochou vyhl., kumulace bodových stop po úderech, brusné rýhy Hranol, průřezu, jedna plocha vyhl., větší plochy konkávně pohnuté. Protáhlý valoun, na jedné straně vyhl.

Část valounu, čtvercový průřez, jedna plocha sedlovitě vyhlazena Plochý valoun jedna plocha sedlovitě vyhl., hojné brusné rýhy Protáhlý valoun oválného profilu s nevýraznými stopami po broušení Dlouhý, plochý hranol, obě plochy sedlovitě jedna hrana nepravidelná, druhá zbroušena do konkávního oblouku s nerovnoběžnými delšími stranami Neupravený přirozený hranol, druhotně rozštípnutý, polotovar? Valoun se dvěma  sedlovitě vyhl. plochami, řez zhruba ovál Přelomený protáhlý plochý valoun; v řezu takřka obdélník Kuželovitý valoun, v řezu oble kapkovitý Hranol, v řezu obdélník, velké plochy sedlovitě vyhl.

103×30–36,5× 8–13

153×55,5 ×18

Typ

Horizont II II

IIIa

III

95×75×18

Nevápnitý pískovec, s glaukonitem, flyš Nevápnitý arkózový pískovec, perm Droba, kulm, štěrky Bečvy

IIIb

II

78×34×21

Nevápnitý slídnatý pískovec

IIIa

II

105×70× 31

Nevápnitý slídnatý prachovec, II laminy břidlic, kulm

II

90×36×27-32

Nevápnitý křemenný pískovec IIIa s glaukonitem

II

193×37×28

Slídnatý pískovec s glaukonitem, flyš

I?

69×32×30

Nevápnitý křemenný pískovec IIIa s glaukonitem a muskovitem, flyš Prachovec s prachovitou IIIb břidlicí, kulm

75×35-40×28–32

144×49×18,5

IIIb

I

II

160×39×31

Křemenný pískovec s glaukonitem, flyš

IIIb

I?

159×66× 26

Slabě vápnitý křemenný pískovec s muskovitem a glaukonitem

II

II

133×44x19,5

Slídnatý metaprachovec, kulm II

II

124×28×25

Nevápnitý pískovec s glaukonitem, flyš

IIIb

II

89×25–34 ×15–23,5

Nevápnitý střednozrnný IIIa křemenný pískovec s glaukonitem, flyš Nevápnitý křemenný pískovec IIIb s glaukonitem Nevápnitý křemenný pískovec Ib s muskovitem glaukonitem, flyš? Česká křída?

II

195×36×35 90×39–45×16–17,5

II II

109

Poř. č.

Nč. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Tvar

Rozměry/mm

Hornina

Typ

Horizont

29

255/90

1889/90

C (115)

133×20–33×4–5

III

255/90

1890/90

C (115)

Prachovec až prachovitá břidlice, kulm Slídnatý prachovec, kulm

II

30

Ia

III

31

209/90

1891/90

C (20)

95×54×66×12

Nevápnitý středně- až drobový pískovec s úlomky hornin a muskovitem, flyš

IIIb

I-II

32

196/90

1895/90

71×43–48×20

Pískovec s glaukonitem, flyš

IIIa

II

33

132/90

1918/90

D/A, horní vrstva dřevěné podlahy/ cesty (60–70) A (40–60)

Podlouhlá, mírně zahnutá destička Hranol, v řezu čtverec; dvě strany sedlovitě vyhl. Část příčně přelomeného a podélně rozštípnutého plochého valounu, kapkovitě se zužuje Valoun, tvar plochého hranolu, v řezu obdélník Provrtaný plochý valoun s nehtovitým zářezem na jedné straně, ploše, kapkovitý tvar, kruhový otvor při zaobleném hrotu; v řezu úzký plochý klín

60×29×5, Ø otvoru 4 mm

Metaprachovec s laminami tmavší břidlice, kulm

IV

II

66×14×10–11

Tab. 22. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Brousky. Hl. – hloubka, vyhl.–vyhlazené. K inv. č. s rokem za lomítkem /90 náleží ještě předčíslí 13471. Tab. 22. Přerov, Horní náměstí no. 19. Whetstones. Hl. – depth, vyhl. – smotthed. The inv. no. with the year 90 behind the slash also includes the prefix 13471.

Zdroj Karpatský flyš Moravskoslezský kulm Česká křídová pánev Boskovická brázda

Počet artefaktů 17 12 3 1

Podílové zastoupení % 51,5 36,4 9,1 3

Tab. 23. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Suroviny kamenných brousků. Tab. 23. Přerov, Horní náměstí no. 19. Raw materials of whetstones.

Nejdelší artefakt z první skupiny (obr. 49: 5) původně nepochybně přesahoval 100 mm a kvalitou i tvarem se nejvíce blíží dlouhým brouskům či prubířským kamenům, jaké známe z území Skandinávie (např. Arbmann 1940, Taf. 186–188; Sundbergh, Arwidsson 1989, 107; ojediněle ale také třeba z raně středověkých Čech (Ježek, Zavřel 2010, 612, 618; Sláma 1977, 85, 146, 162). Postrádá ovšem otvor na zavěšení, což platí i pro ostatní popisované artefakty. Stopy používání byly sledovány makroskopicky a optickým stereomikroskopem. Typické je vyhlazení alespoň jedné plochy, které je základním rysem všech brousků, i když v případě valounů vzniká již přirozenou cestou. Dále se vyskytuje sedlovité (konkávní) zbroušení jedné nebo dvou ploch a konečně se lze setkat s brusnými rýhami (srov. údaje v tab. 22). Sedlovitá profilace se vyskytla u většiny brousků (17), i když v různé míře, rýžky jsme pozorovali v osmi případech. V případě zmíněného nejdelšího předmětu inv. č. 1862/90 je mělce sedlovitě vybroušena jedna strana a u artefaktu inv. č. 1890/90 dvě (obr. 49: 15). U první skupiny tyčovitých artefaktů jsme zaznamenali jednou rýžky a jednou mělké konkávní zbroušení, a to na předmětu inv. č. 1862/90 (obr. 49: 5, 15). Ve skupině destičkovitých brousků a podskupině robustních hranolů z lámaného kamene jsme se setkali s osmi případy sedlovitého vybroušení (ve třech případech na užší straně) a čtyřikrát s brusnými rýhami. Konečně v nejpočetnější skupině valounových brousků bylo konkávní zbroušení pozorováno u osmi předmětů vesměs upravených do tvaru hranolu, na třech jsme si všimli brusných

110

rýh. Je pravděpodobné, že v případě použití elektronového mikroskopu bychom získali ještě detailnější představu o pracovních stopách na povrchu brousků. Ukázaly se v hojné míře na fotografiích čtyřech brousků z č. p. 8 a 21, pořízených roku 2018 Martinem Hložkem. Na jedné straně brousku inv. č. 1734/85 se kromě četných nepravidelných rýžek ukázaly záměrně provedené ryté rovnostranné trojúhelníky uspořádané v řadě. Nestejně výrazné vybroušení je patrné také na artefaktu inv. č. 1868/90 (obr. 49: 4). Všechny byly vyrobeny z kulmských hornin (prachovců až prachovitých břidlic) z míst uvedených výše. Pokusili jsme se alespoň rámcově odlišit artefakty z horizontů I a II. Zvýšená pravděpodobnost zařazení do horizontu I se jeví v případě valounových brousků inv. č. 1873/90 (sektor B/90, 0–20 cm), inv. č. 1879/90 a 1882/90 (z východní stěny nad sondami), 1880/90 (A/90, 0–20 cm), nelze to také vyloučit u několika dalších z nejvyšších úrovní zkoumané plochy. Obdobné brousky se našly i na jiných přerovských lokalitách, z nichž byly zatím publikovány dva z č. p. 21 (inv. č. 1734/85, 1735/85) a jeden z č. p. 8 (inv. č. 1680/85) rámcově z 1. poloviny 11. století. Pouze jeden má poměr šířky a tloušťky nepatrně větší než 2 : 1, další se mírně zužuje. Dosahují délky v prvním případě 85 mm a ve druhém 83,5 mm – ten je však neúplný, původně měřil nejspíše kolem 100 mm), v řezu žádný rozměr nepřesahuje 20 mm. Oba jsou opatřeny otvory, u výrobku inv. č. 1735/85 nebyl dokončen (Procházka 2017a, 247–249). Třetí také z č. p. 21 představuje spíše ohlazený valoun, jeho datování se

pohybuje spíše kolem poloviny 11. století (Zubalík 2012, 153). Čtvrtý brousek z téže lokality zatím nebyl zkoumán, vzhledem k doprovodným nálezům náleží nejdříve do pokročilé 2. poloviny 11. století. Pravidelně opracované tyčovité brousky, z nichž některé snad mohly plnit i roli zkušebních (prubířských) kamenů, představují jakousi elitní skupinu. V jejím rámci pak vynikají ty, které délkou výrazně přesáhly 100 mm. Je nepochybné, že tvořily součást osobní výbavy, jak naznačují i otvory někdy s dochovanými kovovými kroužky a výskyt v kostrových hrobech často, byť ne vždy, nadprůměrně vybavených nebožtíků (k tomu podrobně Ježek např. 2012, 27–36; 2013, 714–723). Pomineme-li starší období, najdeme je již v době stěhování národů, jak naznačuje největší kamenný artefakt z hrobu tzv. kováře z Kotlářské ulice v Brně o délce 260 mm (Ježek 2015, 123). Kvalitně zpracované brousky ojediněle i s otvory na zavěšení, se vyskytují ve hrobech a vzácně i na sídlištích velkomoravského období (např. Břeclav-Pohansko, Staré Město-Na valách; Hrubý 1955, 90, 123–124; 1965, 273, obr. 79; Kalousek 1971, 179, obr. 327; Ježek, Zavřel 2013, 121–123). Běžná středohradištní sídliště však jimi obvykle nedisponují, nacházíme zde nejvýše ploché deskovité brousky (Marešová 1985, 71–72; Hachulska-Ledwos 1971, např. 25, tab. XI: 4, 5, 7). V rámci relativně podrobně zpracovaných brousků z velmožského dvorce v Břeclavi-Pohansku dominují amorfní a destičkovité brousky; asi 20 % tvoří jehlancovité a hranolovité artefakty, které ovšem k pravidelným tyčovitým tvarům mají hodně daleko; vyznačují se navíc výrazným zbroušením včetně rýh. Otvory, až na zmíněný případ z hrobu, chybí. Totéž platí o brouscích z jihovýchodního předhradí (Dostál 1975, 216–219; Vignatiová 1992, 55–56). K raným brouskům s otvorem patří nálezy z hradiště Klučov, ani zde však nejde o štíhlé tyčovité tvary (Kudrnáč 1970, 132). Hojněji se s tyčovitými artefakty setkáváme až v 10. a 11. století. Soubor brousků z mladohradištní fáze dlouhodobě osídlených Mstěnic na západní Moravě naznačuje, že ve vesnickém prostředí tyčovité brousky ani v 11. a 12. století často nacházet nebudeme. Jednu z výjimek představuje artefakt ze středočeských Bratronic (Nekuda, V. 2000, 278; Ježek, Zavřel, 2010, 611–612). Na moravských pohřebištích 11. století se brousky objevují zřídka, jsou krátké, pozornost však zaslouží brousek s otvorem z Vícemilic, který vykazuje výrazné brusné rýhy (Šikulová 1959, 113, tab. 16: 9). Zdena Krumphanzlová v souhrnné studii o inventáři mladohradištních pohřebišť brousky v Čechách neuvádí vůbec (Krumphanzlová 1974). Již zmíněné tyčovité, velmi kvalitně opracované české brousky nejsou vesměs přesněji datovány. Ještě do středohradištního období by mohl patřit artefakt z Kouřimi – je neúplný, otvor asi neměl, původní délka byla o něco větší než dochovaných 88 mm. Délky 100 mm dosahuje výrobek z Prahy-Vyšehradu (nedatován), něco přes 120 mm jsou dlouhé brousky z Otrub (nedatován), Zabrušan (středohradištní), Čáslavi-Hrádku (mladohradištní), bezmála 140 mm dosahuje efektně vypracovaný, snad ještě středohradištní brousek z Roztok-Žalova (Ježek, Zavřel 2010, 612–614, 618; Kaván 1961, 39–40, obr. 8: 6–8, 42–43; Tomková a kol. 2012, 71).

Opravdovým hájemstvím tyčovitých brousků jsou území severně českých zemí, oblast balt- orientálního obchodu, neboli tzv. váhově – peněžního hospodářství s typickými poklady zlomkového stříbra (Ježek 2012, zvl. 32–44). Jejich společným znakem je většinová absence výrazného zbroušení. Vrcholné a také nejdelší výrobky byly vyráběny z modrošedé a světle šedé skandinávské břidlice, která se velmi dobře tyčovitě štípe (zejména lokalita Eidsborg v oblasti Telemarku okolí Stavangeru a Bergenu v Norsku (Gabriel 1988, 248–250; Meier 1990, 114; Paddenberg 2012, 58; Resi 1990, 15; 2011, 374). Důležitým produkčním centrem pracujícím s dováženými polotovary bylo Haithabu (Hedeby) v dnešním Šlesvicko-Holštýnsku (Resi 1990, 40–44; Schietzel 2014, 233, 403–409). Brousky ze suroviny původem ze Skandinávie nacházíme na rozsáhlém území Polska a východního Německa (např. Bautsch 2006, 97), byť zejména ve vnitrozemských oblastech ve výrazně menšinovém podílu proti jiným surovinám (např. Parchim-Löddigsee, Paddenberg 2012, 58–59). Vzhledem k podobnému charakteru horniny vznikla teorie o slezském (sudetském) původu kvalitních břidlic (okolí Hlubčic) zpočátku považovaných za skandinávské, ze kterých byly vyrobeny některé artefakty ve slezských lokalitách (Wrocław). Také se předpokládal vývoz suroviny nebo produktů po řekách k baltskému pobřeží, např. do Wolinu (Skoczylas 1990, 69; Foltyn, Jochemczyk 1994, 58; Stasiak, Grygiel 2014, 219). Nověji provedenými analýzami se tato hypotéza neprokázala a i ve Slezsku se potvrdila přítomnost skandinávských břidlic, aniž by byl zpochybněn význam východní části slezských pohraničních pohoří jako významného zdroje suroviny pro brousky (různé varianty sedimentovaných břidlic – lupků, ojediněle pískovce; Jaworski et al. 2013, 296; Kara 2006, 396, 401; Lisowska 2013, 115–117; 2015, 308; Szydłowski 2013, 458–459; Zamelska-Monczak 2013, 270). V českých zemích zatím takový zdroj nebyl prokázán a i kvalitní tyčovité brousky se vyráběly z místních surovin Českého masivu (metaprachovce, kvarcity; Ježek, Zavřel 2010, 618–619 bez upřesnění zdrojové oblasti či lokality; 2011, 151). Většina tyčovitých brousků nemívá výrazné stopy zbroušení (např. artefakty z hrobů v Birce, Sundbergh, Arwidsson 1989, 107; Wrocław, Kaźmierczyk 1990, 126). V Haithabu jde o většinu brousků z břidlice se střídajícími se různobarevnými pásy, která vykázala v průběhu soudobých experimentů nejnižší ztrátu hmoty při broušení. Na druhém místě byly rovněž velmi kvalitní tmavé břidlice a na třetí pozici břidlice světlé, zejména sedlovitého tvaru; zde se uvažuje, že sloužily k dobrušování hotových ostří zejména nožů, případně také kostěných hrotů (Resi 1990, 47, 50; pro Ralswiek Herrmann 2005, 15). V Haithabu registrujeme i poměrně výrazně zbroušené artefakty o délce výrazně přesahující 100 mm (Schietzel 2014, 233). V posledním desetiletí publikoval Martin Ježek sérii článků a monografii, v nichž vyslovil na základě zjištění neželezných a drahých kovů, případně jejich sloučenin (stříbro, zlato, rtuť, olovo, měď, zinek, cín, nikl) na povrchu artefaktů jednoznačný názor, že zejména dobře opracované tyčovité předměty většinou bez výrazných

111

stop broušení sloužily pouze jako tzv. prubířské kameny (Ježek 2012; 2013; 2017 – zde výčet kovů s. 97–116; Ježek, Zavřel 2010). Proti dosavadnímu, artefakty i literárně doloženému názoru, že tyto nástroje sloužily výhradně k rozpoznávání ryzosti zlata, postavil teorii, která spektrum sledovaných kovů výrazně rozšiřuje i o stříbro a zejména kovy neželezné a jejich sloučeniny, které se na zkoumaných vzorcích vyskytují podstatně častěji než drahé kovy (zejména olovo). Přitom účel a způsob použití brousků či zkušebních kamenů ve vztahu právě k těmto materiálům zůstávají víceméně neobjasněny. Nabízí se otázka, zda šlo o „zkoušení“ nebo spíše jiné činnosti (přibrušování, hlazení předmětů z těchto kovů), případně nahodilý vzájemný kontakt např. ve váčku. Problémem zůstává zjištění stop železa, které bychom laicky na brouscích předpokládali, mnoho nepomůže ani měření magnetické susceptibility, které realizoval Antonín Přichystal. Železo podléhá korozi, navíc je hojně v různých zeminách a může se na povrchu brousku vysrážet. Přitom např. některé artefakty z Wrocławi a Gniezna, na kterých byly zjištěny neželezné kovy, vykazují stopy výrazného zbroušení (Ježek et al. 2015, 63, Fig. 3: 7, 8; 73, Fig. 7: 4, 8). Je také nepochybné, že přinejmenším část tyčovitých brousků z kvalitních skandinávských břidlic (tzv. tmavá varianta), vykazuje výrazné zbroušení, případně brusné rýhy (Resi 1990, 47–52, 57–58, např. 79, Taf. 11: 5b; 77, Taf. 9: 11). Martin Hložek provedl měření čtyř výše již uvedených brousků z Přerova, Horního náměstí 8 (jeden kus) a 21 (3 kusy). Na všech se nacházely stopy olova, na dvou vzorcích stříbra a mosazi (Hložek 2018). V jednom případě (inv. č. 1680/85) se v kombinaci se stříbrem vyskytla i rtuť obdobně jako na jednom měřeném kameni z vikinské Birky (Ježek 2017, 99). V naprosté většině případů jde o stopy bodové či shluky, nikoliv pruhy jednoznačněji dosvědčující záměrný otěr. Zajímavý výsledek přineslo měření inv. č. 1734/85, a to stopy otěru mosazného, pravděpodobně pozlaceného předmětu. V tomto případě lze použití brousku také jako prubířského kamene považovat za pravděpodobné. Z hornin vhodných na současné prubířské kameny při výzkumu potenciálních českých zdrojů byly jako nejlepší surovina vyhodnoceny tmavé kontaktně metamorfované břidlice až prachovité břidlice barrandienského proterozoika. Droby z Dobříšska a Příbramska se ukázaly jako nevhodné. Hruběji zrnité droby a pískovce z naší kolekce, v případě valounů navíc výrazně navětralé a tudíž světlých barev, již z tohoto pohledu nejsou vhodné na prubířské kameny, ale právě na brousky (Domkář et al. 1978, 397). Deskovité brousky naší skupiny 2 se vyskytují často celý raný středověk, ve větší míře především mimo oblast dominance skandinávských břidlic (Foltyn, Jochemczyk, 1994, 54; Stasiak, Grygiel 2014, 218; Kudrnáč 1970, 131; Marešová 1985, 71; Nekuda 2000, 278). Na lokalitě Parchim Löddigsee tvoří součást několika skupin tzv. hranatých brousků, které zahrnují i řadu variant vyšších hranolovitých artefaktů, „napodobenin“ tyčovitých tvarů apod. ze surovin domácího původu (Paddenberg 2012, 57). Podobně je tomu v rámci třídění J. Kaźmierczyka ve Wrocławi (povětšině součást typů V a IX, Kaźmierczyk 1990, 132–141). Pracovní funkci zde plnily hlavně

112

větší plochy, někdy, jak jsme pozorovali i u některých přerovských příkladů, také strany úzké (např. Břeclav-Pohansko, Dostál 1975, 216; Dessau-Mossigkau, Krüger 1967, 80). Využívání valounů jako neopracovaných brousků ze zdrojů nacházejících se v blízkosti sídlišť je poměrně častým jevem např. u Polabských Slovanů (Biermann 2000, 165; Meier 1990, 114; Paddenberg 2012, 57; Schuldt 1985, 163), v různém rozsahu je najdeme také v pobřežních lokalitách Severního moře (Ralswiek, Herrmann 2005, 18). Objevují se i na jiných lokalitách v neslovanském prostředí (Gebesee, Donat 1999, 174). Proti tomu takřka chybí ve Slezsku (Foltyn, Jochemczyk 1994; Lisowska 2013), málo jsou zastoupeny také na přímořských lokalitách se silným dovozem kvalitních břidlic (Haithabu; Resi 1990; Schietzel 2014, 403–407). Ingo Gabriel upozornil na vzrůst podílu valounových brousků se vzdáleností od pobřeží, na druhé straně se valouny dovážely z rýnských teras do lokalit při Severním moři s nedostatkem kamene, jako bylo emporium Dorestad (Gabriel 1988, 250–251). Zjevně podružně, jestli vůbec, se vyskytují např. ve slezské Wrocławi (Gunia 2015; Lisowska 2013; 2015). Na našem území se setkáme se sběrem valounů určených k užití na brousky na Pohansku u Břeclavi (Dostál et al. 1971, 181), případně ve Staré Boleslavi (Zavřel 2003, 269), tedy na lokalitách v blízkosti významných řek. Vícezdrojový původ je typický pro většinu středoevropských nalezišť raně středověkých brousků. Pomineme-li zmíněnou skandinávskou oblast (kaledonský masiv v Norsku; Hansen 2017, 75), lze mezi významnými oblastmi, odkud byly vhodné horniny primárně získávány, vyzdvihnout oblasti sasko-durynskou, lužickou, moravskoslezskou, platformní pokryv Českého masivu a flyšové pásmo vnějších Západních Karpat (Přichystal 2009, 15–40). Suroviny brousků nalezených v areálu velmožského dvorce v Břeclavi-Pohansku byly získávány jednak z Bílých Karpat a sousedních výběžků Vídeňské pánve (pískovce), jednak ze sekundárních zdrojů, patrně z říčních teras v okolí (pískovce s chloritickým a kalcit-chloritickým tmelem (Dostál et al. 1971, 180–181). Primárním zdrojem brousků ze Staré Boleslavi byly sedimentární horniny české křídové pánve, vápnité prachovce až slínovce. Mnohem různorodější materiál byl brán z fluviálních sedimentů Labe a Jizery – najdeme zde plodové a krystalické břidlice, fylity, kvarcity, silicity a další (Zavřel 2003). Např. na východoněmecké lokalitě někdejších Polabských Slovanů Parchim-Löddigsee, zkoumané v rozsáhlé míře, je zhruba 52 % artefaktů domácího původu a 48 % ze Skandinávie. Zdroj tzv. domácích výrobků není uveden; převažují zde však pískovce, v malé míře jsou zastoupeny kvarcity, rula, tzv. hälleflinta (metamorfovaný ryolit) a diabas (Paddenberg 2012, 57). Hornoslezské brousky pocházejí v naprosté většině z pískovců a fylitů moravskoslezské oblasti, jsou tedy v podstatě z místních zdrojů (Foltyn, Jochemczyk 1994). Totéž platí pro brousky dolnoslezské (Lisowska 2013, zvl. 115–123). Brousky z Ralsvieku v Meklenbursku dominantně pocházejí ze sasko-durynské oblasti (Herrmann 2005, 17).

4.2.8.3. Vědra

Za součást běžného vybavení domácnosti raného středověku lze považovat dřevěná okovaná vědra. Svědčí o tom dvě odlomené ataše/úchytky rukojeti nalezené v souvislosti se srubem 1 a náleží asi horizontu II. Jedna úchytka má napřímené konce, druhá kotvovitě zvednuté („vlaštovčí ocas“; obr. 50: 2, 3; tab. 24a: 5, 9). Oba typy známe od středohradištního období (Břeclav-Pohansko, Dostál 1975, 232). Železné součásti věder známe i z dalších přerovských lokalit (Procházka 2017a, 115, 245), jejich úchyty se ve střední Evropě vyznačují značnou variabilitou (Stasiak, Grygiel 2014, 214; Krumphanzlová 1974, 76 s analogiemi k přerovským úchytům). Běžně se také v 11. století vkládala do hrobů (např. Šikulová 1959, 112–113; Krumphanzlová 1974, 74–77).

Obr. 50. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1 – silexový úštěp, 2081/90; ataše věder, 2 – A 19207; 3 – A 19211 (1 – kresba Lubomíra Dvořáková, 2, 3 – Šárka Trávníčková). Fig. 50. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1 – chert flake, 2081/90; iron attachments of wooden buckets, 2 – A 19207; 3 – A 19211 (1 – drawing by Lubomíra Dvořáková, 2, 3 – drawing by Šárka Trávníčková).

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Předmět

Popis

Rozměry /mm

Horizont

1

19/90

A 19196

V profil stavební jámy (180–200)

Hřebík-klinec?

Fragment řapu bez hlavice, obdélný průřez

D. 51, průřez 4×2

I?

2

23/90

A 19198

hřebík

Neúplný, řap s úzkou vertikální hlavicí obdélného průřezu

D. 42, hlavice 17×4

I?

3

92/90

A 19202

S profil vně sektoru (P8, P11), 180–200 B (0–20)

Podkova

Neúplné rameno asi se čtyřmi otvory, ukončené nízkým ozubem

Max. š. 25

I

4

100/90

A 19204

D (0–20)

Závorová skoba

Z plochého pásku ve tvaru U

57×35, pásek 8×3

II

5

160/90

A 19207

D (0–20)

Ataš vědra

Neúplná, ramena rovná

66×40

II

6

160/90

A 19208

D (0–20)

Hřebík

Plochá, obdélná horizontální hlavice; obdélný průřez řapu

D. 22, hlavice 20×7, řez řapu 4,5×2

II

7

160/90

A 19209

D (0–20)

Hřebík?

D. 175, max. Ø 7,5

II

8

169/90

A 19210

B (0–50)

Ostruha

Pravidelně obloukovitě prohnutý, směrem ke hrotu se zužující řap kruhového profilu, hlavice odlomena Část ostruhy s částí ramen a bodce bez ukončení, ploténky a hrot trnu nezachovány

D. dochované části bodce 30 mm

I–II

9

192/90

A 19211

D-pod pecí?

Ataš vědra

Ramena oble ohnutá

60×50

II

10

202/90

A 19212

A, pod srubem 2?

Kosa

D. zl. čeple 130 mm, D. řapu 93 mm

II?

11

203/90

A 19213

Přezka

6×40–47, d. trnu 74

I?

12

224/90

A 19216

D-řez nad sondou, (140–160) A/B (50–100)

Nůžky

Část čepele krátké kosy, plynule obloukem přecházející v krátký, na konci pravoúhle ohnutý řap, který s čepelí svírá mírně tupý úhel Lichoběžníkový rámeček, delší, méně kratší strany konkávně prohnuty, oble zahrocený trn uchycen za kratší stranu rámečku Jedno rameno, čepel vespod odsazena od řapu, hřbet rovný, hrot odlomen

II–III

13

224/90

A 19217

A/B (50–100)

Závorová skoba

d. 123 mm, řap 73 mm, průřez až 5,5 x 4; š. čepele 16; tl. hřbetu 3 92×51; pásek v řezu 9×6

14

224/90

A 19218

A/B (50–100)

Zámková závora

15

224/90

A 19220

A/B (50–100)

Nůžky

Jedno rameno, řap šikmo odsazen, čepel se oboustranně zužuje ke hrotu

16

232/90

A 19221

D (20–40)

Podkova

Konec jednoho ramene odlomen, na každé straně 2 obdélné otvory, jeden ozub

Pásek obdélného průřezu formovaný do tvaru písmene U; jedno rameno z poloviny odlomeno Vyrobena z plochého pásu železa se dvěma trojúhelníkovými výběžky uprostřed

II

D. 102, max. š. 10, max. tl. 4

II

D. 140, řap 28, š. čepele 14, tl. hřbetu 3,2 108×88, š. 29

II

II

113

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Předmět

Popis

Rozměry /mm

Horizont

17

248/90

A 19222

B (40–60)

Podkova

Zlomek ramene

Š. 25

II

18

248/90

A 19224

B (40–60

Přezka

Dvoudílná, dvě ze tří ramen tvaru širokého U přichycena k rovné příčce, přečnívající na obou stranách

40×40, d. trnu 50.

II

19

257/90

A 19225

D/A (20–40)

Podkova

Na ramenech po 3 obdélných otvorech, ozuby na koncích

107×100, š. 29

I

20

258/90

A 19226

B (130)

Hrot šípu

Silně zkorodovaný plochý hrot šípu snad původně rombického tvaru s řapem

D. 69, řap 25, list 44×20

III

21

275/90

A 19228

A, srub 3, (asi 1. úroveň odkryvu odspodu)

Nejasné

Neúplná tulej (?) vybíhající do robustního zužujícího se výběžku ukončeného krátkým ostrým břitem

D. 80, š. 55, tl. 19,5

II

22

285/90

A 19229

C (60–80)

Nůžky

D. 97mm, řap 29, š. Hřbet jednoho ramene je nepatrně prohnutý plynule navazuje na řap, zužující se čepele max. 15, tl. hřbetu 2,5 čepel je vespod šikmo od řapu odsazena

II

23

320/90

A 19230

C (15–35)

Hřebík

Řap obdélného průřezu, hlava odlomena

D. 61, průřez asi 4×5

II

24

320/90

A 19231

C (15–35)

Kroužek -objímka

Zčásti deformovaný železný pásek, vně konkávně prohnutý

Ø 38 m, š. 8–9, tl. 2–3 II

25

328/90

A 19232

B (40–60)

Záštita postranice Je vykovaná z plochého pásu železa; na jedné straně krčku je obdélné oko udidla s obdobným otvorem, na druhé otevřená vidlice s dvěma obloukovitými, ke hrotu se zužujícími rameny původně vsazenými do postranice

D. 5 mm; max. tl. plechu 4, rozměry oka 15,5×85

26

328/90

A 19233

B (40–60)

Šídlo

Na užší rombický řap navazuje obdobně tvarovaná, ale robustnější pracovní část

II D. 94, řap 54, pracovní hrot lom 40

27

257/90

A 19237

A/D (20–40)

Hřebík

Řap, obdélný průřez

D. 57, průřez 4× 1,5–2,5

II

28

166/90

A 19239

B (40–60)

Hřebík

Ohnutý, hlava horizont. čtyřúhlá, tělo v řezu obdélné

D. 80, řez 2–3 × až 9

II

29

166/90

A 19240

B (40–60)

Hřebík

Zbytek asi vertikální hlavy, obdélný průřez těla

D. 84, řez 11×5

II

30

248/90

A 19242

B (40–60)

Podkova?

Část ramene

Š. 17 mm

II

31

248/90

A19243

B (40–60)

Hřebík

Vertikální vějířovitá hlava, fragment těla obdélného průřezu

D. 30, řez tl. 4

I/II

32

248/90

A 19244

B (40–60)

Hřebík

Vertikální vějířovitá hlava, fragment těla obdélný průřezu

D. 30, tl. 4

II

33

248/90

A 19245

B (40–60)

Hřebík

Vertikální vějíř. hlava, obdélný průřez těla dolní třetina ohnutá v pravém úhlu

D. 115, tl. 5

II

34

248/90

A 19246

B (40–60)

Hřebík

Vertikální vějířovitá hlava, obdélný průřez těla

D. 42, tl. 2

II

35

18/90

A 19247

B (0–20)

Hřebík

Horizontální úzká hlava (tvar horní části v podobě T), obdélné tělo, síla 25, tělo prohnuté, u hrotu ohnut do smyčky

D. asi 90, tl. 2,5

II

36

136/90

A 19249

A (20–40)

Hřebík

Tělo obdélného průřezu, hlava odlomena

D. 91, v řezu 6x4

II

37

136/90

A 19250

A (20–40)

Plechové kování

Obdélný tvar

100×20×1,5

I

38

190/90

A 19251

B (0–20)

Hrot asi šípu

Plochý rombický tvar listu, přecházejícího do dlouhého trnu, v řezu trn i list obdélný

D. 48, max. š. listu 8, síla 2–3

I?

39

299/90

A 19253

B (75), rozebírání pece 903

Hrot nejasné funkce, snad šípu

Hrot silně poškozen a redukován na trn, plynule přechází do rozšiřující se tulejky v  řezu kruhovité

D. 72, max. Ø 11x12

II

40

271/90

Neinv.

B (80–90)

Dvouramenná skoba?

Proužek plechu ukončený dvojicí ohnutých zužujících se ramen

D. 54, š. 11, tl. 3

II–III

Tab. 24a. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Železné předměty vyjma nožů. D. – délka, hl. – hloubka, max. – maximální; neinv. – neinventováno, š. – šířka, tl. – tloušťka. Tab. 24a. Přerov, Horní náměstí no. 19. Iron items excluding knifes. D. – length, hl. – depth, max. – maximal, neinv. – not inventoried, š. – width, tl. – thickness.

114

II

Poř. č.

Kontext

Sektor

Předmět

Popis

Rozměry /mm

Horizont

1

122

D

Kování?

Zlomek plechu, zhruba pětiúhelníkového tvaru.

D. rovnoběžných stran 53 a 34, v. 54, tl. 9

II

2

122

D

?

Kovový pásek, zlomek

D. 65, š. 9,5, tl. 7

II

Tab. 24b. Přerov, Horní náměstí č. p. 20. Železné předměty vyjma nožů. D. – délka, max. – maximální; š. – šířka, tl. – tloušťka. Tab. 24b. Přerov, Horní náměstí no. 19. Iron items excluding knifes. D .– length, hl. – depth, max. – maximal, š. – width, tl.– thickness.

4.2.9. Součásti oděvu

4.2.10. Šperky

Součásti oděvu zastupují dvě železné přezky, jednak jednodílná lichoběžníkového tvaru s prohnutými rameny, jednak dvoudílná, tvaru širokého U s třemi rameny z jednoho kusu přichycenými k rovné tyčince (obr. 51: 1, 2; tab. 24a: 11, 18). První náleží horizontu I vzhledem k poloze v mladohradištním souvrství s keramikou stupně MDH nad úrovní povrchu zkoumané plochy, druhá spadá do horizontu II (B, 20–40 cm). Dvě obdélné přezky s konkávními rameny známe z Horního náměstí č. p. 8 v Přerově z 1. třetiny 11. století (Procházka 2017a, 244, obr. 79: 1, 2, 245). Podobně tvarovaná je poškozená přezka z Hnězdna, z raně MDH uloženiny VIII (Łukasiewicz 1939, 50, tab. XLIII: 1), z Opole uvádí podobný tvar W. Hołubowicz z vrstvy z 12. století (1956, 267, ryc. 109: 2), nikoli však v souhrnné práci o přezkách K. Wachowski (1984). Zde je však hojně zastoupen druhý typ, ovšem s výskytem spíše až od sklonku 11. století (typ II K. Wachowského 1984, 21–23, ryc. 9). Z dalších analogií lze uvést levobřežní osídlení Wrocławi, ale až v nálezové situaci 13. století (Kaźmierczyk 1970, 113, ryc. 28: i).

Pozornost si zaslouží také ženský šperk, kde je výrazně zastoupena bižuterie zahrnující korály z drahých kamenů a skla. Na prvním místě zmiňme čtrnáct korálů z různých surovin. Patrně ve vrstvách 103–110 sektoru B/90 (většinou hl. 60–80 cm) horizontu II bylo nalezeno pět karneolových a jeden z karneolonyxu (obr. 52: 3–5, 9, 10, 12; tab. 25). Dva byly nepravidelně fasetované (obr. 52: 3, 4), podle Ivana Mrázka dokládající nepříliš kvalitní práci brusiče (2000, 69). Zbývající byly kulovité. Průměry se pohybují v intervalu 8,2–10,5 mm. Jeden korál ze stejného souvrství byl zhotoven z křišťálu (průměr 9 mm; obr. 52: 2; tab. 25: 1). Korálům z polodrahokamů věnoval velkou pozornost zmíněný I. Mrázek, a to v širokém středo- a východoevropském kontextu. Na Moravě v mladohradištním období 11. století dominuje „velká trojka“, tedy karneol, křišťál a fluorit, uváděná především na pohřebištích v nezanedbatelných počtech, ovšem nerovnoměrně. Nejvíce je zastoupen karneol (45 %), křišťál (32 %), fluorit (20 %) a jen slabě jantar (3 %). Přerovský soubor plnému rozmachu pohřebišť časově těsně předchází, případně se překrývá s jejich počátky. Z publikovaného přehledu je zřejmé, že nejvíce byly ceněny fasetované perly, proti kulovitým často větších rozměrů. Poměr perel skleněných a z drahých kamenů z hlediska směnné hodnoty jasně hovoří ve prospěch druhých; na pomyslném vrcholu stojí honosné náhrdelníky z Vícemilic s 46 perlami, z nichž je jen sedm skleněných, zato 22 z karneolu (dva fasetované), 11 z křišťálu a čtyři z fluoritu. V těsném závěsu následuje náhrdelník z hradiště Petrova louka u Strachotína (sekundární mladohradištní osídlení s pohřebištěm na opuštěném středohradištním centru). V hrobě 85 se zde našlo 22 korálů výlučně z drahých kamenů, z nichž 13 je z fluoritu, sedm z karneolu a zbytek z křišťálu. Perly z drahých kamenů byly zaznamenány na několika dalších většinou jihomoravských pohřebištích, bohužel vesměs jen značně neúplně zkoumaných do poloviny 20. století, např. v Jiříkovicích, Brněnských Ivanovicích či Čechyni, přičemž nápadně vynikají Vícemilice (Mrázek 2000, 59–76; k lokalitám kromě Strachotína Šikulová 1959, 150, 153, 161; souhrnně o korálech s mylným uváděním jaspisu zvl. 132–137). Na střední Moravě si zaslouží pozornost zejména Předmostí (dnes součást Přerova), kde byly nalezeny dvě karneolové, jedna karneolonyxová a dvě křišťálové perly, příslušnost ke konkrétním hrobům je však neznámá (Šikulová 1959, 157–158). Proti tomu na některých pohřebištích odkrytých v posledním půlstoletí, a to i těch, která byla zachycena

Obr. 51. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Přezky, 1 – A 19213, 2 – A 19224 (kresba Šárka Trávníčková). Fig. 51. Přerov, Horní náměstí no. 19. Buckles, 1 – A 19213, 2 – A 19224 (drawing by Šárka Trávníčková).

115

Obr. 52. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Šperky. Skleněné korály, 1 – 2062-9/90, 6 – 2062-8/90, 7 – 2058/90, 8 – 2062-7/90, 11 – 2060/90, 13 – 2084/90; 2 – korál z horského křišťálu, 2061/90; karneolové korály, 3 – 2062-6/90, 4 – 2062-5/90, 5 – 2062-3/90, 9 – 2062-1/90, 10 – 2062-2/90, 12 – 2062-4/90; 14 – bronzový kroužek, 2042/90; 15 – neúplná bronzová záušnice, 2045/90; 16 – bronzový prsten, 2043/90; 17–28 – skleněné kroužky, 17 – 2065/90, 18 – 2069/90, 19 – 2074/90, 20 – 2067/90, 21 – 2066/90, 22 – 2076/90, 23 – 2070/90, 24 – 2072/90, 25 – 2076/90, 26 – 2068/90, 27 – 2077/90, 28 – 2073/90 (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Martin Baják). Fig. 52. Přerov, Horní náměstí no. 19. Jewellery. Glass beads, 1 – 2062-9/90, 6 – 2062-8/90, 7 – 2058/90, 8 – 2062-7/90, 11 – 2060/90, 13 – 2084/90; 2 – rock crystal bead, 2061/90; cornelian beads, 3 – 2062-6/90, 4 – 2062-5/90, 5 – 2062-3/90, 9 – 2062-1/90, 10 – 2062-2/90, 12 – 2062-4/90; 12 – 2064/90; 14 – bronze ring, 2042/90; 15 – fragmentary bronze temple ring, 2045/90; 16 – bronze finger ring, 2043/90; 17–28 – glass rings, 17 – 2065/90, 18 – 2069/90, 19 – 2074/90, 20 – 2067/90, 21 – 2066/90, 22 – 2076/90, 23 – 2070/90, 24 – 2072/90, 25 – 2076/90, 26 – 2068/90, 27 – 2077/90, 28 – 2073/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Martin Baják).

116

takřka celá, obdobné artefakty chybějí. Patří sem zejména Holubice s více než 200 hroby a množstvím mincí, dále částečně odkryté nekropole v Šlapanicích či Velkých Hostěrádkách (Procházka 1988; Ludikovský, Snášil 1975). Drahé kameny chybějí také na řadě pohřebišť na Prostějovsku (Fojtík, Šmíd 2008), rovněž na zcela prozkoumané lokalitě Olomouc-Slavonín – U hvězdárny (Vrána 2008). Pozornost si zaslouží výskyt čtyř karneolových perel v sídlištním kontextu pozdního 10.–11. století v blízké Olomouci, z nichž dvě jsou kulovité a dvě vybroušeny do tvaru osmibokého hranolu. Sadu doplňuje křišťálový korál vybroušený do osmibokého komolého dvoujehlanu. Pocházejí odtud také ojedinělé zlomky suroviny obou nerostů. Na přemyslovském hradě z přelomu 11. a 12. století v západomoravském Kramolíně se křišťálová perla ocitla ve společnosti denáru Břetislava II. a krále Vratislava I. raženého kolem roku 1090, význam má také nález karneolonyxového korálu v mladohradištní vrstvě porušené znojemskou rotundou (Mrázek 2000, 68, 70–71). Zmíněné složení mineralogické části náhrdelníků se uplatňuje kromě jantaru také, byť v menší míře, v Čechách a v severním Německu, zato hojně v polských zemích v Pomoří i ve vnitrozemí (nověji např. Wolin s bohatou škálou různě tvarovaných artefaktů z kar neolu a křišťálu, Filipowiak, Szydłowski 2019, 228–231), ve Skandinávii a Rusku, ale již mimo severskou sféru také třeba na belobrdských pohřebištích na západním Slovensku, Maďarsku a Dolním Rakousku (Bach, Dušek 1971, 31–34 s výrazným podceněním moravských nálezů; Mrázek 2000, 76–90). V nálezových souborech z významného mocenského centra Poznaň ve Velkopolsku karneol spolu s křišťálem převažují, přičemž se uvažuje o jejich původu na česko-polském pomezí (viz níže; Miazga 2009, 179– 182). Zato výskyt drahých kamenů na pohřebištích nám blízkého Dolního Slezska má obdobně jako na Moravě těžiště v 11. století, avšak jde o jev spíše ojedinělý. Karneol byl registrován jen na dvou lokalitách, fluorit na třech (Wachowski 1975, 57). Podstatně více je nalezišť sídlištního charakteru (Lisowska 2013, 225, ryc. 136, 247–248, 296–298). Je nesporné, že jde o jeden z atributů obchodu velké sféry balt-orientálního obchodu, přičemž uvedené drahé kameny nacházíme i v pokladech sekaného stříbra. Původ karneolu se hledá (asi nejoprávněněji) v Indii, někdy také v prostoru Kavkazu. Do střední Evropy pronikal do značné míry patrně prostřednictvím Kyjevské Rusi (Krumphanzlová 1974, 67–68; Gabriel 1988, 195–199; Mrázek 2000, 59–104; Sachanbiński et al. 2014, 148; Lisowska 2013, 224 –226). Poř. č.

N. č.

Inv. č.

1 2 3 4 5 6 7

80/90 314/90 314/90 314/90 314/90 253/90 253/90

2061/90 2062-1/90 A2062-2 A2062-3 A2062-4 A2062-5 A2062-6

Sektor /90, hl. (cm) B (20–30) B (60–80) B (60–80) B (60–80) B (60–80) B (40–60) B (40–60)

Józef Kaźmierczyk a Michal Sachanbiński uvažovali o zdroji fluoritu a křišťálu v Dolním Slezsku a o jeho zpracování ve Wrocławi 11. století (Kaźmierczyk, Sachanbiński 1978), ovšem výrobní odpad podporuje tuto možnost zatím jen s ohledem na křišťál (Lisowska 2013, zvl. 149–150, 302–304). Tento minerál by podle novějších analýz mohl pocházet také z okolí Skleného u Žďáru nad Sázavou (Sachanbiński et al 2014, 161–162, 167). Ivan Mrázek se pokusil na základě zjištění dalších autorů (zvl. Lewicki 1953; Bach, Dušek 1971) stanovit hodnotu korálů z drahých kamenů v poměru dva korály = jedno hovězí dobytče (Mrázek 2000, 75–76). Pohybujeme se však ve sféře jen slabě odůvodněných hypotéz, cenu perel jistě také ovlivňovala kvalita tvarování (broušení), velikost apod. Je však nepochybné, že tyto předměty určitou směnnou hodnotu měly (vyšší než četnější skleněné perly), o čemž svědčí jejich občasný, byť spíše zanedbatelný výskyt v pokladech. Přerovské karneoly ovšem po této stránce patří spíše k jednodušším výrobkům. Soubor skleněných korálů byl zhruba stejně početný jako perel z polodrahokamů (obr. 52: 1, 6–8, 11, 13; tab. 26). Čtyři kulovité korály zelených odstínů se našly v souvrství horizontu II v sektoru B/90, většinou v hloubce 60–80 cm, odpovídající patrně spodku vrstvy 110 nad úpravou 106 (obr. 52: 1, 6, 7, 8). Jeden silně zkorodovaný, rovněž kulovitý korál hnědé barvy pochází ze sektoru C/90 z prostoru předpokládaného severozápadního nároží srubu 2 (obr. 52: 13). Válečkový korál světle zelené barvy pochází z kontrolního bloku mezi sektory A/90 a B/90 bez přesnějšího umístění (obr. 52: 11). Také nálezové okolnosti dvou kulovitých, podélně členěných korálů zhnědlých vlivem silné koroze nejsou jasné (obr. 52: 13, tab. 26: 7, 8). Korály byly podrobeny povrchové analýze elektronovým skenovacím mikroskopem JEOL 6490L (Štelcl 2017). Tuto metodu nelze považovat za zcela bezproblémovou, k přesnému stanovení složení artefaktů by byla vhodnější hloubková analýza (laserová ablace) vzhledem k možnému zkreslení korozivními sloučeninami (srov. Tomková et al. 2014, 129, za upozornění děkuji Kateřině Tomkové). Všechny malé korály lze řadit mezi výrobky z olovnatého skla. Na základě posouzení příslušné zprávy (Štelcl 2017) Kateřinou Tomkovou, která upozornila na úskalí povrchových měření vzhledem k ovlivnění výsledků přítomnými korozivními sloučeninami, jsme prozatím upustili od podrobnější publikace citované analýzy. Bude třeba přistoupit k analýze hloubkové.

Tvar

Rozměry (mm)

Určení

Horizont

Kulovitý Kulovitý Kulovitý Kulovitý Kulovitý Fasetovaný Fasetovaný

Ø 9; Ø provrtu 1. Ø 8,2; Ø provrtu 1,5 Ø 8,2; Ø provrtu 1,5 Ø 6,4; Ø provrtu 1,5 Ø 6,5; Ø provrtu 1,3 Ø 9,2 a 7; Ø provrtu 1 Ø 10, 5 a 6; Ø provrtu 1

Křišťál Karneol Karneol Karneol Karneol Karneol Karneolonyx

II II II II II II II

Tab. 25. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Korály z polodrahokamů. Hl. – hloubka. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Podle Mrázek 2000, 69. Tab. 25. Přerov, Horní náměstí no. 19. Semi-precious stone beads. Hl. – depth. The inv. no. also includes the prefix 13471. After Mrázek 2000, 69.

117

Obr. 53. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Skleněný korál (?), 1933/90 (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Rudolf Procházka). Fig. 53. Přerov, Horní náměstí no. 19. Probably a glass bead, 1933/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Rudolf Procházka).

Stav vyhodnocení skleněných korálků 11. století je v českých zemích stále neutěšený a detailní analýzy chybí. Zatím lze konstatovat, že přerovské zapadají do běžného průměru kulovitých, bochánkovitých či válcovitých artefaktů té doby (Černá et al. 2015, 86; Krumphanzlová 1974, 63–66; Šikulová 1959, 128–129; Pankiewicz et al. 2017, 47–58). Podélně členěný korál má své vesměs poněkud protáhlejší předchůdce v době velkomoravské, jak ukazuje zejména pohřebiště Dolní Věstonice-Na pískách (Staššíková-Štukovská, Ungerman 2009, 141). V 11. století se zdá být v moravském prostředí výjimkou. Chybí např. na velkých mladohradištních nekropolích Holubice či Mušov (Geisler 1986; Jelínková 1999), neuvádí jej ve své syntéze ani V. Šikulová (1959). Nenašli jsme ho ani v nové syntéze poznatků o raně středověkých skleněných výrobcích ze Slezska (Pankiewicz et al. 2017). Hojněji se vyskytuje v prostředí belobrdských pohřebišť v melounovité či kulovité formě podobné přerovskému exempláři (např. Malé Kosihy, Hanuliak 1994, 44, 187, tab. XLVIII: 2). V nezanedbatelném počtu se tento typ nachází na některých nekropolích na severu Polska, jak ukazuje katalog pohřebišť ze země chelmsko-dobrzyńské (zejména Gruczno; Markiewicz 2008, např. 33, ryc. 4, 34). Měl by se objevit nejdříve na konci 10. století v Malopolsku, známe ho též z Mazovska, středního Polska i Dolního Slezska (Kurasiński, Skóra 2012, 78, 79; Wachowski 1975, 90, ryc. 8: 19).

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

1

235/90

1933/90

2 3 4 5 6

235/90 230/90 314/90 314/90 314/90

2058/90 2060/90 2062-7/90 2062-8/90 2062-9/90

Sektor /90, hl. (cm) B, JV kvadrant, 40–50 B (40–50) A/B B (60–80) B (60–80) B (60–80)

7

?

2064/90

C, profil

2084/90

Nejasné

8

Ne zcela jednoznačná je funkce skleněného artefaktu kotoučovitého tvaru s vypouklými stěnami, černého zbarvení (obr. 53, tab. 26: 1). Byl nalezen v sektoru B/90 (40–50 cm) a přísluší horizontu II. Svou velikostí (průměr 23,5 mm, výška 8 mm, váha 7 g) i širokým otvorem (8,5 mm) se výrazně liší od ostatních skleněných korálů. Jeho surovina podle výše citované analýzy Jindřicha Štelcla má ráz skla křemičitého, sodnovápenatého. Na povrchu byla identifikována drobná zrnka a povlaky cínu. Uvažovali jsme, že byl používán jako přeslen (Procházka 2018, 159), což připouštěla u velikostí podobných předmětů již Maria Dekówna (1970, 38–41), nověji Helena Březinová (1997, 131). Nověji je tento problém s užitím další literatury diskutován v monografii Aleksandry Pankiewicz, Sylwie Semianowské a Krysztofa Sadowského (2017, 44). Jmenovaní badatelé přisuzují velkým perlám centrální postavení v náhrdelnících, což je v archeologických nálezech doloženo (např. Markiewicz 2008, 31, 86, 98, 114 aj.). Wrocławské velké korály přesahují v některých případech průměr 20 mm, tvarem i barvou se ale od přerovského liší (Pankiewicz et al. 2017, 350–353). Z Chotěbuzi-Podobory pochází o něco menší černý korál (průměr 17 mm, výška 13 mm, průměr otvoru asi také kolem 8 mm), ovšem se zataveným bílým vláknem, jehož původ se hledá spíše na belobrdských pohřebištích Panonské pánve (Kouřil, Gryc 2014, 108, 110, obr. 8: 1). Žluté vlákno má zatavené podobný korál o rozměrech 22 × 18 mm a průměru otvoru kolem 10 mm z hrobu č. 185 z pohřebiště Kanín II v zázemí hradiště Libice, který doprovázela mj. bronzová záušnice o průměru 16,3 mm (Mařík 2009, 97, 129). Na publikovaných moravských plochých pohřebištích 11. století se analogické korály nenacházejí; nutno podotknout, že stav jejich poznání je zatím na nedostatečné úrovni (srov. Šikulová 1959, 128–129). Nenašli jsme je ani v prostředí soudobých Čech. Z 12 neúplných skleněných kroužků nejméně šest souvisí s prostorem srubu 2 v sektoru A/90, patří tedy nejspíše horizontu II obdobně jako jediný exemplář ze sektoru B/90 vzhledem k doprovodné keramice. Pomineme-li jeden místně nedefinovaný artefakt, dva další ze sektoru A/90 (0–20 cm; inv. č. 2066/90, 2071/90) a jeden ze sektoru B/90 (0–20 cm; inv. č. 2067/90) a možná i jeden ze sektoru D/90 nad srubem 1 (inv. č. 2065/90) náležejí velmi pravděpodobně až nejmladšímu horizontu I.

Tvar

Rozměry (mm)

Barva

Horizont

Soudkovitý

V. 8, š. 23,5; Ø otvoru: 8,5 V. 7,5; š. 10 V. 5,2; š. 7,9 V. 7,3; š. 5,5 V. 5,5; š. 7,3 V. 10 a š. 6,9; Ø otvoru 1–2,4 -

Černá; špatně protavené sklo se světlými šlírami Světle zelená Světle žlutozelená Tmavě zelená Světle zelená Světle zelená

II II II? II II II

Hnědá

II?

Světle zelená

?

Kulovitý, ¼ Válečkový Kulovitý; ½ Kulovitý; ¼ Kulovitý, ½

Kulovitý? (zkorodovaný, rozpadlý) Kulovitý podélně členěný, V. 8,5; š. 7,4 rozlomený

Tab. 26. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Skleněné korály. Hl. – hloubka, š. – šířka, v. – výška. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Tab. 26. Přerov, Horní náměstí no. 19. Glass beads; hl. –depth; š. – width, v. – height. The inv. no. also includes the prefix 13471.

118

Neúplné kroužky zelených, žlutohnědých, fialových aj. barev a odstínů (obr. 52: 17–28; tab. 27) mají homogenní charakter, jsou jednobarevné (typ 1 podle J. Olczaka 2000, 311–322); pouze jediný kroužek obsahuje zatavené žluté vlákno (typ B téhož badatele; zde obr. 52: 18). Jejich průměry se pohybují přibližně mezi 16 a 23 mm, v řezu mají tvar kruhové úseče. Také tyto artefakty byly podrobeny povrchové analýze jako korálky, s nimiž mají společný i materiál – olovnaté sklo. Bylo možné rozlišit dvě skupiny podle podílu kysličníku křemičitého SiO2, přičemž první skupina ho obsahovala do 20 % (hmotnostních), druhá od 35 % do 50 % (Štelcl 2017).Také zde považujeme za vhodný další hloubkový průzkum laserovou ablací. V článku Lenky Sedláčkové a Dany Zapletalové (2012) není přerovským kroužkům věnována větší pozornost. Kromě nejpočetnějšího souboru z č. p. 19 lze uvést dva zlomky (zelené a žluté barvy) z výzkumu z roku 1989 z Kozlovské ulice z vrstvy datované asi do počátku 2. poloviny 11. století (Parma 2001, 188) a další z vrstvy 2. poloviny 11. století z č. p. 21, kde je doprovázel kromě jiného také zlomek tzv. pisanky, hliněného glazovaného vajíčka. Jeden ze zdejších kroužků byl v jednom místě rozšířen do štítku, což naznačuje, že ho majitel nosil jako prsten (Zubalík 2012, 154–155). Skleněné kroužky-prstýnky byly v našich zemích zřejmě běžným ženským šperkem, byť do hrobů se dostávaly jen vzácně. Přerov představuje jednu ze 14 moravských lokalit, kde se tyto předměty podle zatím posledního souhrnného vyhodnocení vyskytly, přičemž z oblasti Hané lze jmenovat již jen Olomouc. Dominují zjevně na lokalitách centrálního významu, (Sedláčková, Zapletalová 2012, 535, obr. 1). Nověji se v polské odborné literatuře připomíná jejich přítomnost i v mužských hrobech (Pankiewicz et al. 2017, 39–40). Alespoň ve 2. polovině 11. či na počátku 12. století se tyto artefakty i na Moravě vyráběly z dovezené skelné suroviny, soudě podle nálezů na přemyslovském hradě Strachotín (dnes Vysoká zahrada u Dolních Věstonic) a Starého Brna (Himmelová, Měřínský 1987; Sedláčková, Zapletalová 2012, 541). Velké rozšíření naznačuje, že šlo o běžný lidový šperk nejen slovanské východní i střední Evropy 11.–12. století (Sedláčková, Zapletalová 2012, 542; Pankiewicz et al. 2017). V Čechách se konstatuje jejich výskyt od 11. století, užívají se snad až

Poř. č. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

N. č. 173/90 352/90 168/90 348/90 174/90 174/90 357/90 74/90 74/90 25/90 25/90 -

Inv.č. 2065/90 2066/90 2067/90 2068/90 2069/90 2070/90 2071/90 2072/90 2073/90 2074/90 2075/90 2076/90

Sektor/90, hl. (cm) D nebo E (0–20) A (0–20) B (0–20 C (0–20) A (60–70) A (60–70) A (0–20) A (45–50) A (45–50) A (40–60) A (40–60) ?

do 13. století. Výroba má zjevně polycentrický charakter, mnohdy jde jen o zpracování dovezené suroviny (Černá et al. 2015, 81–86). V polských zemích jsou také hojné, např. ve Slezsku je zaznamenáváme od 10. století (Pankiewicz et al. 2017, zvl. 59–61, 75). Známe je i ze saských i bavorských lokalit, rovněž z Anglie 11. – 13. století (Donat 1999, 177; Mainman, Rogers 2000, 285–287). Hromadný nález kroužků v nádobě z české tvrze Tlesky datovaný však až do 13. století vedl k úvahám o funkci těchto předmětů jako směnného ekvivalentu (Olczak 2000, 317; Pankiewicz et al. 2017, 41). Starší nálezy toho druhu však známé nejsou. Obdobné úvahy se týkají i korálků na základě jednotlivých kusů vkládaných do hrobů analogicky mincím (Olczak 2009, 254; Kurasiński, Skóra 2012, 77). Postrádáme však hromadné nálezy těchto předmětů z 11.–12. století. Obdobně jako na slezských hradech jsou nálezy skleněné bižuterie jednoznačně vázány na obytnou zástavbu s tím, že v pozdním 11. a ve 12. století měly být vzhledem k převažujícímu výskytu vně domů předmětem obchodu (Pankiewicz et al. 2017, 42–43). Prsten se štítkem ze sektoru B/90 (0–20 cm, asi vrstva 101) může náležet horizontu I. Plochou obroučku člení při obou okrajích mělké žlábky (obr. 52: 16, tab. 28: 2). Neúplný štítek nese plochý obrysový reliéf snad ryby (nápad Šimona Ungermana) s rozdvojeným ocasem; střední část štítku se zvedá do výrazného hřbetu trojúhelníkového průřezu. Při jeho okrajích jsou patrné dva důlky, patrně rybí oči. Byl vyroben z mědi s 2,52 % příměsí cínu, nejde tedy ještě o bronz (od 4 %; viz přílohu 3). K tomuto předmětu zatím nemáme přímé analogie, je však zjevné, že jde o sice nikoliv honosný, ale každopádně nadprůměrný výrobek, který by si zasloužil detailní vyhodnocení včetně technologické analýzy. Páskové prsteny prosté i se štítky se objevují v hojné míře na Moravě ve středohradištním období, na pohřebištích 11. století jsou dost vzácné, častěji je najdeme v Čechách i v století následujícím (Dostál 1966, 56–58; Šikulová 1959, 143; Krumphanzlová 1974, 62). Hojné jsou na soudobých belobrdských pohřebištích, např. v Čakajovcích (Hanuliak, Rejholcová 1999, 66–68) i na polských lokalitách 11. a 12. století (Opole: Hołubowicz 1956, 254, rys. 102:3, 4, 6, 7; Łęczyca: Stasiak, Grygiel 2014, 200–204). Přerovský artefakt se však výrazným tvarováním i profilací štítku nápadně liší od běžných páskových prstenů.

Barva Tmavě olivově zelená Středně zelená Tmavě zelená Tmavě zelená Černá, žluté proužky Tmavě zelenohnědá Středně zelená Hnědožlutá Modrozelená Olivově zelená Tmavě fialovohnědá Tmavě zelená

Vnější průměr /mm 21 16 16 19 18 21 19 21 18 23 ? 20

Horizont I–II I I II II II I II II II II

Tab. 27. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Skleněné kroužky. Hl. – hloubka. K inv. č. patří ještě předčíslí 13471. Tab. 27. Přerov, Horní náměstí no. 19. Glass rings. Hl. – depth. The inv. no. also includes the prefix 13471.

119

Vnější průměr jediné nalezené bronzové záušnice dosahuje 10,8 mm, vnitřní 10,5 mm, síla drátu 3,4 mm; klička je odlomena (obr. 52: 15; tab. 28: 4). Její složení bylo upřesněno na mosaz se stopami niklu a olova (viz Příloha 3). V rámci obecně přijímaných velikostních kategorií jde o malý tvar. Polohu tohoto artefaktu se zatím nepodařilo identifikovat. Lze se pouze domnívat, že také souvisí se spodní úrovní nejmladší části raně středověkého souvrství. Nástup záušnic, typického středoevropského šperku mladší fáze raného středověku, se na Moravě na základě rozboru hrobových nálezů klade nověji do přelomu 1. a 2. třetiny 11. století (Ungerman; 2010). Důvody výrazného zpoždění za okolními zeměmi (Slovensko, Čechy, polské území; např. Šikulová 1959, 114–125; Krumphanzlová 1974, 49–74; Štefan 2010), kde se užívají již ve 2. polovině 10. století, se zatím nepodařilo přesvědčivě vysvětlit. K nejstarším sídlištním nálezům náleží záušnice z objektu 9 z Olomouce, Václavského náměstí (Dohnal 2005, 90). Nejasná je funkce drobného plochého kroužku o průměru 16 mm (obr. 52: 14; tab. 28: 1). Byl vyroben z mědi se stopami olova (viz Přílohu 3) a našel se v zásypových vrstvách srubu 2 asi v rámci horizontu II. Vzhledem k orientaci hrany lze vyloučit, že by šlo o prsten. Pravděpodobně náleží horizontu II. Z mladohradištního fondu bude asi třeba vyřadit dutý kruh z mosazného plechu se stopami niklu a olova o průměru 44 mm (Procházka 2018, 164–165, Fig. 20: 6). Jeho nález nespadá do sektoru D/90 (0–20 cm), jak je uvedeno v nálezové zprávě, ale do sektoru E/90, jak vysvítá z nápisu na sáčku; s velkou pravděpodobností jde až o pozdně středověký artefakt.

Poř. č.

N.č.

Inv. č.

1

214/90

2042/90

2

168/90

2043/90

Sektor, hl. Předmět (cm) C, nad SZ koutem Kroužek srubu 2 B (0–20) Prsten

3

215/90

2044/90

B (40–60)

Ostruha

4

?

2045/90

Neznámé

Záušnice

5 6

248 266

2046/90 2047/90

B (40–60) B (40–60)

Tyčinka Kov

7

173

2050/90

E (0–20)

Kruh

8

100

2051/90

B (0–20)

Plech

2056/90

A, pod srubem 3 C, nad SZ rohem srubu 2 B, SV část, (100–120)

Amorfní zlomky Závaží nebo přeslen? Nýt

9 10

182

1950/90

11

180

1954/90

4.2.11. Militaria, výstroj jezdce a koně Militaria zastupuje pravděpodobný hrot šípu ze sektoru B/90 – je silně zkorodovaný, šlo asi o plochý hrot snad původně rombického tvaru s řapem, který lze klást pravděpododobně do horizontu III, neboť hloubka 130 cm ukazuje na rozhraní pravěkého a raně středověkého souvrství (obr. 54: 2; tab. 24a: 20). Ploché listovité hroty se ve střední Evropě objevují v pozdní fázi středohradištního období v souvislosti s příchodem Maďarů a užívají se hluboko do 10. století (např. Kouřil 2008, zvl. 129; Ungerman 2011, 140–142). Protáhlý hrot s tulejkou o délce 72 mm, (obr. 54: 5; tab. 24a: 39) je ve funkční části silně poškozený, takže jeho původní tvar lze jen odhadovat. Nálezové okolnosti (u pece 903 v sktoru B) ho dovolují zařadit do počátku horizontu II. Také plochá šipka o délce 50 mm, s protáhlým trnem, je v úseku vlastního hrotu redukována korozí na úzký rombický list (obr. 54: 7; tab. 24a: 38). Byl nalezen spolu s keramikou stupně MDH 1 v nad základem srubu 2 (horizont II). Nedostatek zbraní konstatujeme i na dalších nalezištích v rámci Horního náměstí. Vysoce sporný je nález fragmentu patrně velkého nože se zaobleným hrotem o šířce 42 mm při délce fragmentu 108 mm z plochy domu č. p. 20 (obr. 47: 5; tab. 21b: 3). Petr Žákovský se domnívá, že jde o část pozdně středověkého tesáku (Žákovský, Schenk 2017, 75, č. kat. 28). Vrstva 118, ve které se našel, by měla být jednoznačně mladohradištní, a to z horizontu II (1. polovina 11. století). Některé sáčky s keramikou z této vrstvy však obsahují i příměs pozdně středověké keramiky, samotný artefakt však doprovázejí jen mladohradištní zlomky. V této

Popis

Materiál

Rozměry /mm

Horizont

Vyroben z tenkého pásku

Měď se stopami olova Měď s příměsí cínu pod 4% Bronz, nýty s příměsí olova

Ø 16, š. plechu 1,9–2 mm, tloušťka 0,9 Ø21, š. pásku 4.

II I

D. 75, max. š. strany 5 .

II

Páskový prsten se zdobeným štítkem Rameno s obdélnou destičkou a dvěma dochovanými nýty, na povrchu klikatka ze dvou řad vpichů asi pro již odstraněné plátování Odlomená klička 3 zl. tyčinky, silně zkorodováno Silně zkorodovaný amorfní fragment Dutý, ze stočeného plechu bez spoje, na jedné straně deformovaný a poškozený 2 zlomky, jeden pětiúhelníkového, druhý trojúhelníkového tvaru 2 silně zkorodované zlomky Soudkovitý, zkorodovaný předmět s otvorem Polokulovitá hlavice, část dříku obtočený drátkem

Mosaz, stopy niklu a olova Měďnatý kov Měďnatý kov

Ø 18, tl. drátu 2,5

I-II

D. 60 mm, Ø 7 mm Ø 10 mm

II II

Měďnatý kov

Ø 44; Ø trubičky 4

II?VS-PS?

Měď s příměsí olova

23×5 a 5×9

I

Měďnatý kov Olovo Bronz (hlava), železo (dřík, drátek)

III Max. š. 23,  v. 12,8, Ø otvoru 10,5, váha 13 g Hlava 13×10, d. dříku 15

Tab. 28. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Předměty z neželezných kovů. D – délka, š. – šířka, hl. –hloubka, PS - pozdní středověk, tl. – tloušťka, SZ – severozápadní, SV – severovýchodní, VS - vrcholný středověk. K inv. č. s /90 za lomítkem patří předčíslí 13471. Tab. 28. Přerov, Horní náměstí no. 19. Items of non-ferrous metals. D – length, š. – width, hl. – depth, PS - Late Middel Age, tl. – thickness, SZ – northwestern, SV – northeastern, VS - High Middle Ages. The inv. no. also includes the prefix 13471.

120

II III

Obr. 54. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Militaria, výstroj jezdce a koně, 1 – záštita postranice, A 19232; hroty šípů, 2 – A 19226, 5 – A 19253, 7 – A 19251; ostruhy, 3 – A 2044; 6 – A 19210; podkovy, 4 – A 19221; 8 – A 19202, 9 – A 19225 (1–3, 5–8 kresba Lubomíra Dvořáková, 4, 9 Šárka Trávníčková, foto Martin Baják). Fig. 54. Přerov, Horní náměstí no. 19. Militaria, equestrian and horse equipment, 1 – forked cheek piece attachment with a rectangular eyelet for the reins, A 19232; arrowheads, 2 – A 19226, 5 – A 19253, 7 – A 19251; spurs, 3 – A 2044; 6 – A 19210; horseshoes, 4 – A 19221; 8 – A 19202, 9 – A 19225 (1–3, 5–8 drawing by Lubomíra Dvořáková, 4, 9 drawing by Šárka Trávníčková, photo by Martin Baják).

souvislosti lze upozornit na takřka celý velký nůž z č. p. 8 taktéž na Horním náměstí, s vysokou pravděpodobností raně středověkého stáří; je ovšem užší (šířka čepele 34 mm) a trochu více zahrocen (Procházka 2017a, 240–242). Nadprůměrný výrobek představovala bronzová ostruha, níž se bohužel dochovala jen část ramene, ukončeného obdélnou ploténkou se dvěma zachovanými nýty v podélné ose (obr. 54: 3; tab. 28: 3). Z pohledu ze strany je rameno přímé, trojúhelníkovitého průřezu se dvěma nestejně oblými stranami a třetí (vnější) plochou stranou, která je zdobena klikatkou ze dvou řad drobných vpichů. Je možné, že jde o úpravu pro stříbrné plátování (s četnými příklady srov. např. Profantová 2013, 70–72). Přímý tvar ramene dovoluje řadit ostruhu do Goßļerovy skupiny A, k tvaru AIa. Zdá se, že jde o poměrně malý exemplář o vnitřní výšce oblouku kolem 75 mm. Z materiálového hlediska byl zaznamenán rozdíl mezi ramenem a nýty – tyto obsahují příměs olova (viz Přílohu 3). Již dříve byl vysloven předpoklad, že ostruha patří tvaru s dlouhým bodcem a z pohledu ze strany s rovným ramenem (typ 1 Zofie Hilczerówny 1956, 22–36 nebo skupiny A, tvar Ia Norberta Goßlera 1998, 506–530; Procházka, Wihoda 2006, 637, obr. 3: 2, 638). Naznačuje to jak tvar ploténky, podle N. Goßlera u tohoto typu převažující (Goßler 1998, 524), tak i skutečnost, že v 1. polovině 11. století šlo v podstatě o jedinou užívanou formu ostruhy, tehdy

obvykle se zaškrceným (odsazeným) bodcem před jeho vlastním hrotem. Další silně zkorodovaný fragment tentokrát železné ostruhy, ovšem s odlomenými spodními částmi ramen i částí bodce (dochovaná délka 30 mm) neumožňují typologické zařazení (obr. 54: 6; tab. 24a: 8). Umístění v souvrství (sektor B/90, hloubka 50 cm) i doprovodná keramika ukazují jednoznačně na horizont II. To dovoluje také uvažovat o Goßlerově typu AI s dlouhým bocem. Bronzový artefakt je stratigraficky shruba současný (B, 40–60 cm) a lze ho klást před polovinu 11. století. Počátky těchto ostruh se kladou v českých zemích i v Německu nejdříve do sklonku 9., s větší jistotou do 1. poloviny 10. století, doznívají snad až ve 2. polovině 11. století, tvar AIa patrně již kolem roku 1050 (Profantová 2013, 37–38; Goßler 1998, 515, 602–603). Předcházejí ostruhám s bodcem tvaru jehlanu. Z moravských nálezů raně mladohradištního období lze vyzdvihnout artefakty z hradů Olomouc a Radslavice – Zelená hora z přelomu 10. a 11. či 1. poloviny 11. století (Staňa 1993b, 194; Kouřil, Procházka 2018, 56, 59, Fig 3, 60). Olomoucké ostruhy z jámy 9 jsou neúplné. Jen jediná má dochovaný bodec, odchylující se od roviny oblouku, přísluší tedy variantě 2 typu 1 Zofie Hilczerówny; ploténka chybí. Dalším dvěma fragmentům zase chybí hroty, oba však mají obdélné ploténky s nýty v podélné ose jako přerovská a proti názoru

121

Víta Dohnala lze předpokládat, že všechny tři patří k témuž typu (Dohnal 2005, 88–89, 198, tab. 20: 1, 3, 4). Také zelenohorská ostruha má lehce zvednutý bodec a obdélné ploténky patrně se dvěma nýty, ramena mají trojúhelníkový profil, byť v detailu odlišný od přerovské. Na rozdíl od olomouckých je zelenohorský artefakt „zdobený“, a to dvěma pásy otisků tvaru drobných přesýpacích hodin. Jde však spíše o úpravu umožňující přilnutí plátového stříbra. Ostruha má poměrně blízkou analogii ve Wrocławi, na hradě v poloze Ostrów Tumski, a to včetně stejného tvaru oblouku lehce se zvedajícího bodce i výzdobného motivu. Liší se jen jednodušší profilací krčku vydělujícího vlastní hrot bodce (Rzeźnik 2000, 485, obr. 328). Tato podobnost vedla patrně Č. Staňu ke spojování starší mladohradištní fáze hradu Pustiměř s polskou posádkou na počátku 11. století (Staňa 1967, 703; 1991, 59; 1993, 184). Nelze skutečně vyloučit, že výrobek zhotovila stejná dílna. Z českých centrálních lokalit vzpomeňme alespoň Vyšehrad (Varadzin 2015b, 384). Ostruhy s dlouhým bodcem totiž patří k běžným nálezům na piastovských hradech od sklonku 10. do 11. století (např. Górecki 2002, 145, 152, 157, 161; Łukasiewicz 1939, 43–44; Stasiak, Grygiel 2014, 188–189), setkáme se s nimi u Polabských Slovanů a byly užívány i západněji v otonském Německu a ve Skandinávii, kde doznívají až na sklonku 11. století (Bach, Dušek 1971, 38; Goßler 1998, 602; Kind 2002, 286–292). Vyskytují se také honosné zdobené artefakty (např. Goßler 1998, 665, Taf. 1: 8, 11), ovšem nedostatečná kvalita publikovaných kreseb zatím nedovoluje podrobnější srovnání. V Německu je jen 4,8 % ostruh z bronzu, železo jednoznačně převažuje (Goßler 1998, 596). Přerovskou ostruhu můžeme zařadit do kategorie luxusní a považovat ji za jeden z mála dokladů skutečné elity v rámci zdejších „hradčanů“. Za součást postroje koně lze považovat tzv. vidlicovitou záštitu postranice udidla v terminologii Zdeny Měchurové (obr. 54: 1; tab. 24: 25). Jde o krajní součást udidla, vidlicí zapuštěnou to tyčovité postranice, jejímž obdélným okem byla provlečena vlastní uzda (Měchurová 1980, 190; 1984, 265–266, 275, tab. V: 15–34; srov. např. Vignatiová 1992, 62–63). Náleží horizontu II (sektor B/90, 40–60 cm). Jde o běžnou součást uzdění koně ve středohradištním období, náš artefakt s obloukovitě vykrojenou vidlicí zde nachází přesné analogie. Celý komplet udidla s tímto typem záštity obdobného stáří pochází z hradiště Chotěbuz u Těšína, přičemž se konstatuje souvislost s udidly slovansko-avarského období (Kouřil 1997, 71–72, obr. 7; Boroń, Foltyn 2011, 23, ryc. 8A, 26). Obecně se u tohoto Ruttkayova typu I předpokládá vznik v kočovnickém prostředí (Ruttkay 1976, 357) Je však zjevné, že v nezměněné podobě se dožil přinejmenším přelomu 10. a 11. století, o čemž svědčí nález z Łęczycy (Stasiak, Grygiel 2014, 192, 233, ryc. 117:1, 1a). Celé udidlo s obdobnými záštitami pochází z nedalekého hradiště Czerchów (9./10. – 11. století), kde ho Marek Trojan spojuje s jižními vlivy spíše středohradištního období, aniž by výslovně uvažoval – ve světle uvedeného nálezu obdobné záštity z Łęczyce – o přežívání alespoň k roku 1000, kdy i czerchowské hradiště ještě žilo (Trojan 2014, 662, 669, ryc. 3: 8). V bohatém souboru z kastelánského

122

hradu Opole však chybí (Wachowski 1984). Odvozenou variantu představuje snad mladohradištní udidlo z hradiště Stavenice na severní Moravě (Kouřil, Gryc 2014, 99–171). Principiálně obdobná jsou některá vikinská udidla z 10. století, byť v detailním provedení se liší (Goßler 2014, 19, Abb. 1–3, 190). Koňskou výstroj reprezentují také čtyři většinou neúplné podkovy (s pominutím jednoho sporného zlomku - tab. 24: 30). Jde o dva zlomky (obr. 54: 8; tab. 24a: 3, 17), jednu celou a třetí s odlomeným koncem jednoho ramene (obr. 54: 4, 9; tab. 24a: 16, 19). Dva fragmenty byly nalezeny v sektoru B/90, jedna celá v bloku mezi sektory D/90 a A/90 a jedna mírně poškozená v sektoru D/90. Jediný artefakt ze sektoru B/90 s udanou hloubkou 40–60 cm podle doprovázející keramiky může náležet staršímu sídlištnímu horizontu II, není však konzervován a jeho určení není jednoznačné. Druhý zlomek ze sektoru B/90, nalezený s keramikou stupně MDH 1, přísluší I. horizontu. Obdobná keramika doprovázela i téměř celou podkovu ze sektoru D/90 (20–40 cm). Ovšem třetí, úplný exemplář, tvarově téměř totožný s předchozím, byl nalezen mezi sektory A/90 a D/90 také v hloubce 20–40 cm, ovšem s keramikou obsahující kromě zlomků mladšího MDH stupně 2 zdobené římsovité okraje nejspíše až z 13. století. Překvapivě ani jedna podkova nemá zvlněný okraj, typický pro většinu podkov 11.–12. století (např. Novotný 1979, 287–291; Kaźmierczyk 1978, 19–68). Zlomek ramene ze sektoru B/90 (obr. 54: 8) se rozšiřuje směrem k vrcholu oblouku jen mírně, je opatřen snad 4 otvory a na spodním konci je patrný malý zbytek ozubu. Dvě podkovy ze sektoru D/90 (resp. D/A/90) se od předchozích výrazně liší výrazným rozšířením oblouku, obě ramena obsahují po 2–3 otvorech, nemají středový hmatec a podle úplného artefaktu byla obě ukončena ozuby (obr. 54: 4, 9). Starší úvaha, že by mohlo jít o široké formy ostruh s takřka nezvlněným okrajem Kaźmierczykova typu I, varianty 1, je nejspíše nesprávná (Procházka 2018, 150), neboť tyto ještě nemají ozub (Kaźmierczyk 1978, 19–30). Rozšířené formy známe i z hradiště Dolní Věstonice – Vysoká zahrada, ovšem mají ozub jen na jedné, vnější, straně obdobně jako tvary úzké se zvlněným okrajem (Novotný 1979, 291). Totéž platí pro Kaźmierczykovy typy I/1 a II/2; až typy III/1–III/5 s těžištěm výskytu patrně až ve 12. a 13. století, jsou vybaveny dvěma ozuby. Mají však vesměs úzká, většinou zvlněná ramena, byť u některých představitelů typu III/2 je patrný trend k rozšíření ramen směrem k vrcholu a k nevýraznému zvlnění okraje (Kaźmierczyk 1978, 30–68, srov. 51, ryc. 14: k, l). Jde v podstatě o trend vedoucí k vrcholně středověkým formám (typ IV se dvěma ozuby s počátky snad již ve 12. století; odpovídá patrně typu II Petera Baxy 1981, 426–427, 431; Kaźmierczyk 1978, 68–82). Lze tedy shrnout, že zlomky ostruh ze sektoru B/90 příslušejí do nálezového prostředí horizontu I i II, v případě dvojice pokročilejších artefaktů ze sektoru D resp. A/D nelze vyloučit výrobu až ve 13. století. Dva malé zlomky snad z podkov pocházejí z vrstvy mladšího MDH stupně z Horního náměstí 8 (Zubalík 2012, 152, obr. 37: 1, 2). Po nesmělých počátcích podkování v 9. a 10. století se na pevnější půdu dostáváme až v 11. století (Baxa 1981, 433–435; Beranová 1980, 242–243; Clark 1995,

91–93; Kaźmierczyk 1978, 147, 150–151). Z období 2. poloviny 11. a větší části 12. století máme na Moravě k dispozici největší MDH soubor 44 podkov z již uvedeného přemyslovského správního hradu Strachotín (dnes Dolní Věstonice – Vysoká zahrada; Novotný 1979). Soubory podkov najdeme na dalších hrazených centrech pokročilého 11. století v okolních zemích, např. Parchim, Opole, Łeczyca, Groitsch (Stasiak, Grygiel 2014, 193; Hołubowicz 1956, 248; Paddenberg 2012, 25; Vogt 1987, 102).

4.2.12. Předměty sloužící k zábavě Hudební nástroje z nejrozšířenější skupiny aerofonních zastupuje neúplná flétna s třemi hmatovými otvory o délce 80 mm, vyrobená z radia (kosti vřetenní) malého savce (ovce nebo kozy; obr. 55: 17; tab. 29: 5). Našla se ve svrchní části souvrství nad základy srubu 2, apodle okrajových fragmentů nádob uvedených pod stejným n. č. je nepochybné, že přísluší horizontu I, jeden zlomek byl dokonce vně zdoben. Z artefaktu se dochovala zadní část s hmatovými otvory, opačný konec je odlomen. Sotva lze ale pochybovat o tom, že jde o nástroj skupiny III s hlásnicí (otvorem nahoře u předního okraje), s hmatovými otvory a štěrbinou uvnitř podskupiny B 3 podle třídění Danici Staššíkové-Štukovské (1981, 402–413, zvl. 408n.). Je třeba je odlišit od kratších píšťalek s jedním, případně zdvojeným otvorem v příčné ose, jaké se našly na jiných přerovských lokalitách (č. p. 21 – pravděpodobně 4. fáze, 2. polovina 11.–12. století, Procházka 2018, 165, Fig. 20: 13, 14; 168; Žerotínovo náměstí č. p. 169 – nepublikováno). Počátky dechových nástrojů včetně fléten s hlásnicí je třeba hledat přinejmenším v době velkomoravské, jak naznačuje nález z Pobedimi (Bialeková 1984, 201–202). Z českého prostředí lze uvést nález bez hlásnice z Prahy (Staššíková-Štukovská 1981, 400, 407, obr. 9: 1), početnější zastoupení shledáváme v emporiích podél Severního a Baltského moře s počátky již v 9. století (Haithabu, jeho nástupce Schleswig aj; Schietzel 2014, 288–289; Ulbricht 1984, 40, 61; souhrnně pro severozápad Evropy Brady 1975 s množstvím exemplářů s hlásnicí s hmatovými otvory). Z novějších nalezišť lze uvést hradiště Lenzen kmene Linonů v Braniborsku z konce 11. století (Biermann, Kennecke 2013, 76). Je však zajímavé, že flétny chybějí na řadě dalších významných a nálezově bohatých centrech Polabských Slovanů z 10.–12. století, jako je např. Behren-Lübchin či Parchim-Löddigsee. Z polských zemí uveďme např. Opole (s hlásnicí s otvory i bez nich, 2. polovina 12. století, Hołubowicz 1956, 336, ryc. 147; Norska-Gulkowa 1985, 254), v Łęczyci, III. fáze, 1050–1350 (bez hlásnice; Stasiak, Grygiel 2014, 373; množství dalších analogií viz u Staššíková-Štukovská 1981 a Brady 1975). Byly vyráběny z obdobných kostí ovcí a koz jako přerovský exemplář, z anglosaského prostředí jsou však známy i exempláře z ptačích kostí (Waterford; Hurley 2006, 22). Ze sektorů A/90 a B/90 pochází trojice dutých kostí, upravených do podoby mírně prohnutých trubiček s otevřenými otvory na koncích. Dvě o délce 90 a 92 mm byly zhotoveny z loketních kostí husy domácí

(obr. 55: 16, 18, tab. 29: 2, 10) a jedna o délce 73 mm z dlouhé kosti malého savce (asi ovce/koza, obr. 55: 19, tab. 29: 6). Lze je po jedné roztřídit do horizontů I a II a u poslední lze připustit obě možnosti. Na rozdíl od jednoznačně určitelných píšťalek či fléten postrádají záměrně vytvořené otvory. Již Vilém Hrubý se přikláněl k názoru, že jde o hudební nástroj a logicky polemizoval s představami, že jde o jehelníčky nebo dokonce rukojeti. Jde o křehké, navíc zakřivené artefakty nevelkého průměru, tudíž k použití pro tyto účely nevhodné. Podle Danice Staššíkové-Štukovské se také jedná o tzv. flétny skupiny II bez hlásnice a podskupiny A bez hmatových otvorů, známé z etnografických pozorování v Rusku (1981, 399–400). Tři analogické předměty o délce 87, 91 a 92 mm, pocházejí z hradu v Łęczyci (2. fáze 1050 až 1250). Byly vyrobeny rovněž z ptačích kostí a interpretují se podle výkladu obdobných nálezů v Opoli hypoteticky jako polotovary píšťalek nebo hrnčířské nástroje k ražení kruhových kolků (Stasiak, Grygiel 2014, 220–221). Opolské trubičky se zřejmě vyskytovaly takřka po celou dobu trvání hradu, byly zhotoveny v jednom případě z loketní kosti jeřába popelavého a v pěti dalších z loketní, ramenní a vřetenní kosti husy; dosahovaly délky 70–115 mm. Kromě zmíněné úvahy o hrnčířském nástroji Maria Norska-Gulkowa připouští i hudební funkci (Norska-Gulkowa 1985, 284–285). Přerovské nálezy dovolují vyloučit uplatnění trubiček k výzdobě keramiky, protože kruhový kolek se v místní produkci vůbec nevyskytuje. Další obdobné artefakty o délce 88–102 mm byly publikovány z Wrocławi (Ostrów Tumski, 11. a 12. století); všechny exempláře, včetně dvou s otvory, byly vyrobeny z loketních kostí husy. Krzysztof Jaworski stručně uvedl starší interpretace (např. také k protahování nití v tkalcovství) a inspirován Z. Rajewským (1939, 86 – nálezy ze soudobého Gniezna) se přiklonil k názoru, že jde o píšťalky (Jaworski 1990, 80–82). Je zajímavé, že zde zůstala zcela pominuta česká a slovenská literatura týkající se tématu. Později se otázkou zabývala podrobně Blanka Kavánová na základě souboru z Mikulčic, která se naopak jen ojediněle dotkla názorů v literatuře polské (1995, 171–176). Zde použité ptačí kosti v souboru o 31 artefaktech (druh nebyl bohužel upřesněn) se proti mladohradištním exemplářům vyznačovaly větší délkovou variabilitou (46–100 mm), avšak zhruba 60 % se nacházelo v intervalu 70–100 mm. Blanka Kavánová se jednoznačně nekloní k žádné z hlavních interpretačních variant (hudební nástroj, pouzdro na jehly). Preferuje však druhou možnost, mj. na základě hrobových nálezů. Do souboru zahrnula i čtyři krátké výrobky s otvory odpovídajícími píšťalkám. Proti funkci jehelníčků hovoří v řadě případů zakřivený tvar i malý průměr nevhodný pro jehlovité předměty nalezené na hradišti (Kavánová 1995, 317, Abb. XXIV). Chybí také nálezy „jehelníčků“ s obsahem jehel. Je zjevné, že pojednané předměty mají zejména v mladohradištním prostředí obdobné rozměry, vyráběly se většinou ze stejného materiálu. Jejich počátky sahají na Moravě pravděpodobně nejméně do 8. století, v polském prostředí se zdají být poněkud mladší. Výklad funkce provrtané záprstní kosti (carpus) tura domácího z prostoru mezi sruby 1 a 3 (horizont II)

123

není jednoznačný (obr. 55: 11, tab. 29: 7). Považují se za píšťalky, případně hrací kameny, kostky – astragaly (např. tak v Opoli Norska-Gulkowa 1985, 254; ve Wrocławi Jaworski 1990, 91–93). Dietlin Paddenberg upozorňuje, že ve druhém případě by byl zbytečný otvor v kosti (2012,

91), ten však mohl sloužit třeba k navlečení na šňůrku. Z raně středověkého Gniezna pocházejí artefakty s otvory zalitými olovem, údajně ke zvýšení hmotnosti kostky (Rajewski 1939, 99; Norska-Gulkowa 1985, 254).

Obr. 55. Přerov, Horní náměstí 19. Předměty zábavy. Kamenné kotoučky, 1 – 1915/90, 2 – 1916/90, 3 – 1917/90, 4 – 1897/90, 5 – 1896/90, 6 – 1899/90. Keramické kotoučky, 7 – 1912/90, 8 – 1900/90, 9 – 1911/90, 10 – 1900/90, 12 – 1902/90, 13 – 1912/90, 14 – 1903/90; 15 – 1909/90, 20 – 1908/90; 11 – astragal, 2021/90; trubičky-píšťalky, 16 – 1975/90, 18 – 2037/90, 19 – 2013/90; 17 – flétna, 2010/90 (kresba Lubomíra Dvořáková, foto Martin Baják). Fig. 55. Přerov, Horní náměstí no. 19. Entertainment Artefacts. Stone discs, 1 – 1915/90, 2 – 1916/90, 3 – 1917/90, 4 – 1897/90, 5 – 1896/90, 6 – 1899/90. Ceramic discs, 7 – 1912/90, 8 – 1900/90, 9 – 1911/90, 10 – 1900/90, 12 – 1902/90, 13 – 1912/90, 14 – 1903/90/90; 15 – 1909/90, 20 – 1908/90; 11 – astragal, 2021/90; tubes/ pipes, 16 – 1975/90, 18 – 2037/90, 19 – 2013/90; 17 – flute, 2010/90 (drawing by Lubomíra Dvořáková, photo by Martin Baják).

124

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

Sektor /90, hl. (cm)

Předmět

1

321/90

1960/90

C (60)

Polovina objímky. Tvar dutého válce. Paroh, jelen lesní

Popis, druh zvířete

V. 25, vnitřní Ø17,5; tl. stěny 4–5

Rozměry (mm) Horizont

2

105/90

1975/90

A (50–70)

Píšťalka  

Dutá trubička na koncích rovně oříznutá, otevřená. Ulna  husy domácí

D. 92, vnější Ø 7, II tl. stěny 1

3

263/90

1997/90

A (90–100)

Závěsek

 Oboustranně rovně odříznut, plošně zčásti fasetovaně plošně ořezán. U širšího konce podkovovitý otvor. Z násady parohu jelena lesního

D. 106,5, š. 23,5 – 34,1; Ø otvoru 10

II

4

104/90

2004/90

B (20–40)

Parohové obložení

Trojcípý plochý předmět, na koncích otvory, 1 konec odlomen. Zdoben rýsovanými kroužky se středovými vpichy. Lodyha parohu jelena lesního

140×74, tl. 4–5

II

5

214/90

2010/90

C (nad SZ koutem srubu)

Flétna

Neúplná. Distální konec odříznutý, proximální odříznutý. Na kraniální straně tři otvory. Z radia ovce/kozy

D. 83, max. Ø 18, II odstupy otvorů 17 a 19.

6

62/90

2013/90

B (0–20)

Píšťalka

Dutá trubička na obou stranách odříznutá, z  dlouhé kosti ovce/kozy

d. 73, š. 10,5–11,5

7

207/90

2021/90

D/A (40–50)

Astragal

Provrtaný carpus  tura domácího. Otvor d. 39, š. 23–29,6 směřuje z proximální kloubní plochy (pro spojení s radiem) přes diafýzu k distální kloubní ploše.

8

170/90

2024/90

D (50–60)

Objímka, paroh

Z  v polovině oříznuté výsady parohu jelena lesního. Na obou koncích ořezaná, ohlazená používáním

d. 32,9, š. 20–22, II tl. stěny 2.

9

326/90

2027/90

B (60)

Provrtaná kost

Drobný zlomek lichoběžníkového tvaru odštípnutý, na širším konci odlomený. Neurčitelné. U užšího konce kruhový otvor.

D. 10–15, II š. 8–13; Ø otvoru 2 mm

10

111/90

2037/90

B (20–40)

Píšťalka

Dutá trubička, na obou koncích odříznutá, ohlazená; z ulny husy domácí

D. 90, š. 7–7,9

II

11

183

2079/90-1

A (20–40)

Hřeben

Trojdílný, dvoustranný, středové lišty zdobeny pletencem z koleček, většina zubů odlomena. Základní destička z podhřebenní jámy (facies infraspinata) velkého savce (tur či kůň), středové lišty z parohu jelena lesního

D. 109, š. 65, tl. max. 10

II

12

183

2079/90-2

A (20–40)

Hřeben

Okrajový fragment z téhož hřebene jako předchozí, na okraji lišt trojice jemných souběžných rýh

Š. 62 mm, tloušťka 8 mm

II

13

92/90

A19235

B (0–20)

Neurčeno

Ořezaná, odlomená proximální část tibie velkého savce, rovně seříznutý konec je provrtem spojen s dutou částí kosti. Na obou větších plochách je ryté nepravidelné mřížování

D. 72, š. max. š. 58, Ø otvoru 10

I

II

I II

Tab. 29. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Kostěné a parohové předměty vyjma hrotů, bruslí a hladítek. D – délka, dom. – domácí; hl. – hloubka, max. – maximální, š. – šířka, tl. – tloušťka. K inv. č. patří předčíslí 13471 vyjma položky 13. Tab. 29. Přerov, Horní náměstí no. 19. Items of bone and amber (excluding points, skates and smoothers). D – length, dom. – domestic, hl. – depth, max. – maximal, š. – width, tl. – thickness. The inv. no. also includes the prefix 13471 excluding item 13.

4.2.13. Stavební kování Mezi stavební kování jsme zařadili kromě hřebíků vesměs ve fragmentárním stavu především dvě závorové skoby a zámkovou závoru. Zámková závora se dříve považovala za kolářský nástroj, tzv. osník (obr. 56: 5; tab. 24a: 14). Našla se v prostoru srubu 1 a náleží jednoznačně horizontu II. Jde o běžný nález v raně středověkých souborech, v Přerově se našel také ve středohradištním sídlištním horizontu v č. p. 8 (Procházka 2017a, 115), v Olomouci spolu s výše zmíněnými ostruhami v jámě 9 raně mladohradištního období (Dohnal 2005, 45, 91, 198, tab. 20: 5). Dvě dvouramenné závorové skoby náleží k vysokým obdélným variantám, vyrobeným z železného pásku plochého průřezu, přičemž ramena jsou delší než jejich spojnice. Menší artefakt (obr. 56: 2. tab. 24a: 4) je ve tvaru oblého U, jedno rameno je zahrocené (délka 55 mm, maximální šířka 11 mm, tloušťka do 3 mm). Lze

ji zařadit do horizontu I (sektor B/90). Větší je tvarován hranatěji, jedno rameno je ukončeno rovněž rovně, konec druhého je odlomen a je dost možné, že byl také zahrocen (obr. 56: 3; tab. 24a: 13). Toto stavební kování se našlo společně se zámkovou závorou ve srubu I. Obdobné exempláře byly publikovány již z velkomoravských Mikulčic (Klíma 1980, 71, 74, obr. 35: 6–8, 75, obr. 36: 5, 76). Nahoře zaoblený tvar pochází z dolnoslezského hradiště Grodziscze na Svídnicku s těžištěm osídlení ve 2. polovině 9. a v 1. polovině 10. stol. Obdobné předměty známe také např. z meklenburského Ralswieku, fáze A (3. čtvrtina 8. – polovina 9. století; Herrmann 2005, 187, Abb. 20: c, e, i, 188). Tyto skoby nacházíme i v mladohradištním sídlištním kontextu v našem sousedství. Lze uvést např. Opole (Bukowska-Gedigowa, Gediga 1986, 86, ryc. 35: 14, zde 2. čtvrtina 11. století; 257, ryc. 110: 13, asi polovina 12. století), případně Ostrów Tumski ve Wrocławi s nálezy skob ve vrstvách 11. století (Kaźmierczyk 1995, 70, ryc. 53: 3–5, 9). Obecné

125

rozšíření potvrzují nálezy z vikinského Yorku (Ottaway 1992, 619– 620). Jeden předmět by mohl náležet dvouramenné skobě s funkcí svorky; má také analogie již ve středohradištním prostředí (tab. 24a: 40; Dostál 1975, 210; srov. dále např. Ottaway 1992, 620–621; Herrmann 2005, 187–188). Náleží horizontu II (sektor B/90). Součást kování byl asi pás železného plechu snad z horizontu I (sektor A/90) o rozměrech 100 mm × 20 mm o tloušťce kolem 1 mm (obr. 56: 1; tab. 24a: 37). Obdobnou funkci by původně mohl mít i fragment plechu zhruba lichoběžníkovitého tvaru o max. rozměru 5,3 cm (č. p. 20, vrstva 122; tab. 24b: 1). Do pojednávané skupiny náleží nejspíše i poněkud deformovaná kruhovitá objímka zhotovená z železného pásku o šířce necelých 10 mm (obr. 56: 13; tab. 24a: 24). Hřebíky v počtu zhruba 37 kusů nebyly až na výjimky konzervovány, takže jen v menšině případů je bylo možné typologicky zařadit (obr. 56: 4, 6–12; tab. 24a: 1, 2, 6, 7, 23, 27–29, 31–36). Byly v č. p. 19 rozptýleny v sektorech A/90–D/90, v dochované mocnosti mladohradištní sekvence do hloubky až 90 cm pod sníženým povrchem, většinou do 60 cm. Nejvíce se jich našlo v sektoru B/90 (18), většinou pod úrovní pece 902 (hl. 40–60 cm, 5 ks), dále pak v sektoru C/90 (9 ks), D/90 (4ks), v sektoru A/90 a E/90 jde o ojedinělé nálezy. Nejméně ve čtyřech případech patří příslušný jedinec již do mladší fáze mladohradištního osídlení, šest exemplářů náleží souboru podle keramiky z období kolem poloviny 11. století , tedy závěru horizontu II (n. č. 248/90). Z č. p. 20 pochází asi 9 hřebíků, všechny z vrstev mladšího mladohradištního stupně, přičemž v některých případech může jít o vrcholně či pozdně středověkou infiltraci. Hřeby jsou vesměs fragmentarizované, povětšině chybí hlavy, přičemž nelze jednoznačně rozhodnout, zda jde o klínce nebo byla hlava odlomena. Dříky jsou až na ojedinělé výjimky hraněné, vesměs obdélného průřezu. Následující třídění lze považovat převážně za orientační; vychází především z domácích typologií (Klíma 1975; Krajíc 2003, 61–65). Zajímavou skupinu představují většinou pravděpodobně krátké hřeby s vertikální, nahoře vypuklou hlavou (obr. 56: 6–10; tab. 24a: 2, 31–34). Z pohledu zpředu mají vějířovitý tvar a lze je klást do variant IIIb nebo Vb třídění R. Krajíce; hlava překračuje dřík pouze v jednom směru (Krajíc 2003, 65). Tři hřebíky s rovným ukončením patří do skupiny Va, s nahoře rovně ukončenou hlavou (obr 56: 11). Jsou až na dva (délka 70 a 115 mm) krátké (délka dochovaných fragmentů 26–42 mm, původně asi nepřesahovaly 50 mm). Jim blízká skupina hřebů má výrazně kladivovitě zespodu odsazenou hlavu. Podle třídění B. Klímy vytvořeného na základě materiálu z raně středověkých Mikulčic spadají všechny mezi tzv. kladivovité (Klíma 1975, 144). Vrcholně středověké hřeby zvané Krajícem obdobně mají poněkud jiný tvar hlavy (Krajíc 2003, 67). Velkou skupinu nepochybně představují také hraněné klínce bez výrazné hlavy. Mezi nimi si zaslouží pozornost několik relativně velkých artefaktů (80 – 102 mm; 6 ks). Předběžné typové zařazení bude třeba verifikovat po konzervaci. Jen jeden hřeb má dochovanou horizontální hlavu zhruba obdélného tvaru (obr. 56: 4), která přesahuje dřík všemi směry a odpovídá

126

hraněným hřebům Mikulčic vyznačujícím se plochou, obvykle nepravidelně kruhovitou hlavou z Mikulčic (Klíma 1975, 148). Hřeb s vodorovnou hlavou křídlovitého tvaru s dolní částí hraněného dříku stočenou do smyčky (Krajícův typ III; Krajíc 2003, 65) může být vrcholně středověkou infiltrací (obr. 56: 12; tab. 24a: 35), ač prototypy takových hřebíků uvádí již B. Dostál z Břeclavi-Pohanska, byť ani zde není časové zařazení, vzhledem k přítomnosti v sídlištní vrstvě, zcela jisté (Dostál 1975, 206). Hřebíky nalezené v č. p. 20 nijak k hlubšímu poznání tohoto spojovacího prvku nepřispívají. Našly se výlučně ve vrstvách prvního horizontu a většinou jde o dříky s odlomenou hlavou nebo klínce. Velký hřeb s plochou čtvercovitou hlavou (délka 192 mm) z vrstvy 116 je s největší pravděpodobností až vrcholně či pozdně středověkého původu. Další dochovaný hřeb z vrstvy 110 má kulatou hlavu o průměru 34 mm korunující malý zbytek dříku; i zde však může jít o mladší infiltraci. Hřebík představoval v raném středověku nezbytný spojovací prvek, ovšem se specifickým uplatněním. Klínci se spojovala prkna o tloušťce méně než 50 mm, jak naznačují v pravém či mírně tupém úhlu ohnuté dříky nejen přerovských exemplářů, které výrobce po zatlučení vespod záměrně ohnul. Předpokládá se tudíž, že se jimi spojovaly zejména součásti vybavení domů (truhly apod.). Hřeby s vyvinutou plochou hlavou jsou vhodné ke spojování jiných materiálů se dřevem, např. kování nebo kůže. Robustnější dřeva se spojovala spíše kolíky (srov. Westphalen 2002, 205; Messal 2015, 172; Janowski 2019b aj.) Je zajímavé, že skupina vesměs krátkých hřebíků s vertikální hlavou, včetně kladivovitých, se našla v sektoru B/90 ve společnosti dvou zlomků podkov, snad šlo o podkováky doložené v obdobných tvarech (zejména s rovným ukončením hlavy) ve vrcholném středověku. Rudolf Krajíc považuje za podkováky zejména hřeby jeho typu VI s hranolovou nebo dvoukónickou hlavou, které zatím nebyly v přerovském materiálu identifikovány (2003, 66–67). Délka obdobně tvarovaného hřebu (72 mm) vzbuzuje však v tomto ohledu pochybnosti. Také výskyt v souboru z Mikulčic z 9. století, kdy podkovy ještě nebyly užívány, naznačuje i jiné použití (Klíma 1975, 144). Výskyt hřebů na raně středověkých lokalitách je velmi rozdílný, a to nejen v závislosti na rozsahu archeologického výzkumu. V středohradištní fázi v č. p. 8 na Horním náměstí se našly dva drobné hřebíčky s kruhovou hlavou ve funkční situaci, tedy jako kování zámkového otvoru, jakož i jeden dřík hraněného hřebu o délce 62 mm. Z raně mladohradištní fáze tamtéž pocházejí hřebíky – jeden dřík (snad klínec?), druhý náleží typu s vertikální vějířovitou hlavou. Třetí je ohnutý a má drobnou kruhovou vypouklou hlavu. Malý počet hřebíků možná souvisí s interpretací srubů v ploše A v č. p. 8 jako chlévů pro dobytek (Procházka 2017a, 114–115, 240–241, k funkci srubů 122). Mimořádně bohatý soubor pochází z velkomoravských Mikulčic, kde počet 1003 v desítky let staré publikaci zdaleka není konečný (Klíma 1975, 149). Na centrálních lokalitách lze konstatovat rozdílný výskyt hřebů bez ohledu na rozsah výzkumu. Velké množství – 2160 kusů

Obr. 56. Přerov, Horní náměstí 19. Stavební kování, 1 – A 19250, 2 – A 19213, 3 – A 19 217, 5 –19218; hřebíky: 4 – A19208, 6 – A 19198, 7 – A 19245, 8 – A 19243, 9 – A 19244, 10 – 19246, 11 – n. č. 100/90, 12 – n. č. 160/90; objímka, 13 – A 19231 (1, 3, 5, 7–13 kresba Lubomíra Dvořáková, 2, 4, 6 – Šárka Trávníčková). Fig. 56. Přerov, Horní náměstí no. 19. Structural ironwork and fittings, 1 – A1925, 2 – A 19213, 3 – A 19 217, 5 –A 19218; nails: 4 – A 19208, 6 – A 19198; 7 – A 19245, 8 – A 19243, 9 – A 19244, 10 – A 19246, 11 – find assemblage no. 100/90, 12 – find assemblage no. 160/90; socket, 13 – A19231 (1, 3, 5, 7–13 drawing by Lubomíra Dvořáková, 2, 4, 6 – drawing by Šárka Trávníčková).

včetně zlomků – pochází z nejméně 250 let osídleného Ralsvieku (8.–11.století, Herrmann 2005, 172). Proti tomu Groß Raden poskytl jen 80 hřebíků (Schuldt 1985, 104), Parchim-Löddigsee 157 kusů (Paddenberg 2012, 59–61). Málo se vyskytují na zemědělských sídlištích (srov. např. Mstěnice, Nekuda 2000, 256). Také v typologickém zastoupení jsou patrné rozdíly. Bohatý, členitý soubor z Mikulčic s dominancí klínců zahrnuje nejméně 5 skupin s řadou variant (Klíma 1975), proti tomu v Haithabu (8.–10. století) zcela dominují hřeby s horizontální plochou hlavou (Westphalen 2002, 203–205). V zásadě lze konstatovat běžný výskyt především klínců a hřebíků s plochou hlavou, další typy a varianty se uplatňují vesměs méně a se značnými rozdíly (srov. dále např. Dostál 1975; Piekalski 1991, 66–70; Kowalska, Dworaczyk 2011, 254; Romanowicz 2018, 310–312 aj.). K alespoň orientačnímu srovnání s vesnickým prostředím může posloužit soubor 36 hřebíků z Mstěnic, jejichž vyhodnocení však vzhledem k četným nesrovnalostem vyžaduje revizi (Nekuda, V. 2000, 256–257, tab. 16). Kromě klínců a ojedinělých křídlových hřebů si zde zaslouží pozornost artefakty s vertikální plochou hlavou, nahoře vypouklou (tamtéž, 256, obr. 316: 2, 5). Kvantifikace však zatím není možná.

4.2.14. Funkčně jednoznačně neurčené předměty Součástí nálezového fondu je také 6 kamenných kotoučků (obr. 55: 1–6, tab. 30), z toho tři provrtané (obr. 55: 1–3). Byly nalezeny po třech v sektorech B a C

(sruby 5 a 2) a až na jeden z horizontu I je lze zařadit do horizontu II. Tyto tenké kotoučky byly rovněž vyrobeny z kulmských hornin, surovina byla získána nejspíše v primárních zdrojích obdobně jako v případě přeslenů, tedy z Nízkého Jeseníku (Přichystal 2016). Dosahují standardního průměru 24–25 mm při síle většinou pod 5 mm, ve dvou případech v části objemu 6 a 7 mm. V našem prostředí jde o poměrně řídce se vyskytující předměty, několik jich je v nálezovém fondu raně středověké Staré Boleslavi (Zavřel 2003, 270, obr. 2; 271). Ivan Mrázek, který je považuje za korály, upozornil na i surovinově podobnou kolekci z hradiště Zelená hora u Radslavic, která se zde ovšem klade většinou do středohradištního období, snad dva by mohly být mladohradištní (Mrázek 2000, 21). Nálezový fond z této lokality je v současné době předmětem revize. Kamenné kotoučky se vyskytují v raně středověkých nálezových souborech z Dolního Slezska, kde je Ewa Lisowska interpretuje jako víceúčelové podložky (Lisowska 2013, 159–160). Lze se domnívat, že i kamenné kotoučky měly obdobnou funkci. Našly se také kotoučky ze zlomků výdutí keramických nádob v počtu 9 ks (obr. 55: 7–10, 12–15, 20; tab. 31). Dva však přísluší období věteřovské kultury. Čtyři se našly v sektoru C/90, tři v sektoru B/90, v naprosté většině náležejí horizontu II. Průměr raně středověkých artefaktů je různorodější než u kamenných kotoučů (25–50 mm, většinou do 30 mm). Síla závisí na konkrétním keramickém zlomku, většinou 5–10 mm, výjimečně 15 mm.

127

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

1 2 3 4 5 6 7 8 9

270/90 341/90 341/90 268/90 27/90 100/90 296/90 193/90 111/90

1898/90 1900/90 1901/90 1902/90 1903/90 1908/90 1909/90 1911/90 1912/90

Sektor /90, hl. (cm) D/A (100) C, srub 3, SV kout C, srub 3 D/B, 120–160 B (60–70) B (0–20) A (200) B (do 75) B (20–40)

Rozměry/mm

Výzdoba

Horizont

25×26×9 22×19×5-6 35×30×6,9 44×36×6,9 63×61×6,1 50×41×4,1 50×46×7 30×28,3×5,8 Ø kolem 36×12,8

Nezdobený Nezdobený Fragment vlnovky Nezdobený, věteřovská kultura Nezdobený Rýhy a vlnice Nezdobený Nezdobený Nezdobený

II II II III ? věteřovská kultura II I Věteřovská kultura ? II II

Tab. 31. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Kotoučky ze zlomků keramických nádob. Hl. – hloubka; SV – severovýchodní. K inv. č. patří předčíslí 13471. Tab. 31. Přerov, Horní náměstí no. 19. Discs of pottery shards. Hl. – depth ; SV –northeastern. The inv. no. also includes the prefix 13471.

Poř. č.

N. č.

Inv. č.

1 2 3 4 5 6

238/90 320/90 336/90 195/90 205/90 100/90

1896/90 1897/90 1899/90 1915/90 1916/90 1917/90

Sektor /90, hl. (cm) C (20–35) C (15–35) C (20–70) B (50–60) B (80–90) B (0–20)

Rozměry/mm

Otvor

Materiál

Horizont

27×26×5–7 24×25×2–3 30×24×3–4 Ø 25×4–8 Ø 23×1,5–3 Ø 25×3

Bez otvoru Bez otvoru Bez otvoru S otvorem S otvorem S otvorem

Metaprachovec, kulm Metaprachovec, kulm Metaprachovec, kulm Slídnatý prachovec, kulm Fylitická břidlice, kulm Prachovitá břidlice, kulm

II II II II III I

Tab. 30. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Kamenné kotoučky. Hl. – hloubka. K inv. č. patří předčíslí 13471. Tab. 30. Přerov, Horní náměstí no. 19. Stone discs. Hl. – depth. The inv. no. also includes the prefix 13471.

Obdobné nálezy ze středověkého i novověkého prostředí bývají interpretovány bez hlubší analýzy jako hrací kameny (např. rakouský Sand u Oberpfaffendorfu – 10. století; saská Dohna – asi 11. – počátek 13. století; Bautzen – 16.–17. století; Felgenhauer-Schmiedt 2019, 145; Schubert 2016, 466; Jansen 2016, 21). Parohové objímky nejsou funkčně jednoznačně určené, byť se hojně vyskytují. Dvě pocházejí také z č. p. 19, z horizontu II, z prostoru srubů 1a 3 (obr. 57: 1, 2; tab. 29: 1, 8); jedna byla vyrobena z výsady a druhá z lodyhy parohu jelena lesního, ta se dochovala jen z poloviny v podélné ose. Dosahují délky 27 mm resp. 32,9 mm a vnitřního průměru 17 mm, resp. 13–15 mm. Povrch nenese výzdobu. K výrobě objímky mohl patrně sloužit také polotovar z oboustranně odřezaného parohu (výsada?) o délce 23,2 mm, s ještě nevybranou dření (inv. č. 2036/90; obr. 41: 2), a možná i další o délce 50 mm, který je na jedné straně rovně odříznutý, na druhé šikmo seříznutý a zčásti odlomený, zdobený dvěma souběžnými obvodovými rýhami (inv. č. 2005/90, obr. 41: 7). Dva obdobné předměty známe také z lokality Horní náměstí 8, jeden parohový a druhý z duté kosti malého přežvýkavce (Procházka 2017a, 257–258). Vyskytují se běžně především ve slovanském prostředí již od 9. století, přičemž byly převážně, byť ne výlučně, vyráběny z parohoviny (např. Bartošková 1995, 39–40 s přesahem do mladohradištního období; Kavánová 1995, 205–209; Švecová 2000, 75–76). Běžně je nacházíme zejména na polských mladohradištních lokalitách (Jaworski 1990, 51–55; Norska-Gulkowa 1985, 278–282; Rajewski 1939, 85–86). Je zajímavé, že chybí nebo jsou velmi nepočetné na některých plošně zkoumaných nalezištích z prostředí Polabských Slovanů s jinak hojnou parohovou industrií (např. Paddenberg 2012; Herrmann 2005, 206).

128

Jinde jejich nedostatek souvisí s obecně nízkým využitím kosti a parohu (Chudziak, Kaźmierczak -eds. 2014). Již v předválečném období dominoval dosud nejčastěji se vyskytující názor, že jde o objímky sloužící ke zpevnění dřevěných rukojetí nožů, případně dle V. Hrubého a K. Jaworského jiných nástrojů (Hrubý 1957, 148; 180; Jaworski 1990, 55; 2015, 238–240; Rajewski 1939, 86). Tato interpretace se nejčastěji objevuje v pracích citovaných autorů, byť se setkáme i s jinými (náústek píšťalky, hrací kámen, korálek). Zejména z polského prostředí je známo několik dokladů, ze kterých lze funkci výztuže rukojeti nože odvodit (Jaworski 1990, 54). Efektivní užití těchto předmětů vyžaduje kruhový průřez rukojeti, což zejména u nožů nebylo patrně zdaleka obvyklé. K zajímavým artefaktům náleží trojcípý plochý předmět z lodyhy parohu jelena lesního (obr. 57: 5; tab. 29: 4), zařaditelný do horizontu II (sektor B/90). Vyznačuje se rovnou základnou s rozšířenými provrtanými konci, z níž vybíhá třetí, po stranách vykrojené rameno s obdobným ukončením. Na každém konci se nachází jediný kruhový otvor o průměru 5–6 mm. Podél obvodu a v menší míře i na vnitřní ploše je umístěna výzdoba rytých koleček. Analogických nálezů je známo velmi málo, dosavadní interpretace funkce vycházejí z výkladu L. Gyuly, že jde o součást jařma (zápřahu). Dva konce měly být upevněny na jho, třetí by měl sloužit k připojení oje vozu (Żak 1951/1952, zvl. 197, 201, ryc. 9; zde cit. i práce L. Gyuly 1942, 334–346). Tuto tezi podporuje v našem případě výrazné ohlazení rubové strany předmětu, zejména při okrajích. Určité pochybnosti vzbuzují poměrně malé otvory i křehkost materiálu vzhledem k značnému namáhání zejména cípu se šňůrkou, jejíž druhý konec by se připojoval k oji. Vybíhající lalok však poškozen nebyl, nýbrž se odlomil jeden ze dvou cípů ležících v přímce.

Předmět se ojediněle vyskytl již v avarském prostředí. V článku J. Żaka uváděné pozdější artefakty z polského prostředí nemají rozšířený konec a jinak přerovskému dosti podobný exemplář z Hnězdna se vyznačuje konkávním vykrojením nejdelší strany více odpovídající funkci obložení rozsochy sedla (Żak 1951/1952, 195, ryc. 1, 2; Rajewski 1939, 82, ryc. 11; srov. též Duczko 2007, 203, ryc. 76). V detailu dosti odlišný předmět, snad rovněž z postroje, pochází z hradu Sutiejsk (Paszkowska 2013, 112, tabl. 59: 11). Dosti záhadný předmět představuje artefakt vyrobený z výsady parohu jelena lesního (inv. č. 1997/90), nalezený asi ve vrstvě 105 (horizont III) předcházející výstavbě srubu v sektoru A/90, (hloubka 90–100 cm). Je zahnutý, plný, ploše seříznutý (průřez 34,1 a 25,1 mm) oba konce jsou rovně odříznuté (obr. 57: 4; tab. 29: 3).

Povrch je nepravidelně fasetovitě ořezán. Na seříznutých plochách parohu jsou patrné zářezy a záseky. U širšího konce se nachází otvor zhruba čtvercovitého tvaru (9 × 10 mm). Délka dosahuje 106,5 mm. Původně jsme nevylučovali možnost, že by mohlo jít o předmět z prostředí věteřovské kultury, snad postranice. Z Wrocławi pochází zahnutý, ohlazený předmět z parohoviny, který se takto interpretuje, je ale vybaven obdélným otvorem uprostřed (Jaworski 1990, 55–56). Nejblíže přerovskému nálezu stojí artefakt z podhradní osady středopolského hradu Łęczyca bez upřesnění datace. Byl vyroben z výsady srnce, otvor je rovněž na okraji širší části, je ovšem kratší (délka asi 40 mm). Interpretuje se jako závěsek, případně amulet (Stasiak, Grygiel 2014, 485, 513, ryc. 287: 8). Rovněž artefakt zhotovený z ořezané proximální části tibie velkého savce, jehož rovně seříznutý konec je

Obr. 57. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. Neurčitelné a nejednoznačně interpretované předměty. Objímky, 1 – A 1960, 2 – A 2024; 3 – neurčený kostěný předmět 1992/90, 4 – parohové obložení, 2004/90; 5 – snad přívěšek – amulet, 1997/90, 6 – bronzový zlacený nýt 2045/90 (1–3, 5 – kresba Lubomíra Dvořáková, 4 – Dalibor Figeľ; foto: 3 – Rudolf Procházka, 5 – Martin Baják, 6 – foto a kresba Matěj Kmošek). Fig. 57. Přerov, Horní náměstí no. 19. Artefacts difficult to identify and interpret. Sockets/sleeves: 1 – 1960/90, 2 – 2024/90; 3 – unidentified bone artefact 1992/90, 4 – antler decoration, 2004/90; 5 – pendant/amulet 1997/90; 6 – gilded bronze rivet 2045/90 (1–3, 5 – drawing by Lubomíra Dvořáková, 4 – drawing by Dalibor Figeľ, 6 – drawing by Matěj Kmošek; 3 – photo by Rudolf Procházka, 5 – photo by Martin Baják, 6 – photo and drawing by Matěj Kmošek).

129

Poř.č.

N.č.

Inv. č.

1

326/90

2080/90

Sektor/90, hl. (cm) B (60)

2

225/90

2082/90

B (70–80)

3

80/90

2083/90

B (20–30)

Popis, surovina

Horizont

Zlomek štípané industrie, silicit z glacigenních sedimentů, bez patiny Oboustranně retušovaná silicitová čepel s klínovým rydlem; silicit z glacigenních sedimentů, bez patiny Úlomek silicitové suroviny na štípanou industrii bez zřetelného opracování; silicit z glacigenních sedimentů, bez patiny

II II I-II

Tab. 32. Přerov, Horní náměstí, č. p. 19. Silicitové čepelky z raně středověkého souvrství. Hl.– hloubka. K inv. č. s /90 za lomítkem patří předčíslí 13471. Tab. 32. Přerov, Horní náměstí no. 19. Silicite blade and flakes of the early medieval layers. Hl. – depth. The inv. no. also includes the prefix 13471.

otvorem spojen s dutou částí kosti a na jehož plochých širších stranách jsou patrné záměrné ryté čáry, není zatím funkčně určitelný; dosahuje maximální délky 72 mm (obr. 57: 3; tab. 29: 13). Pozoruhodný předmět představuje nýt s výrazně vypuklou polokulovitou přípěrnou hlavou (obr. 57: 6; tab. 28: 11) a tenkým dříkem, obtočeným zčásti drátkem. Byl nalezen v sektoru B/90, přičemž udávaná hloubka proti sníženému povrchu (100–120 cm) ukazuje na horizont III. Analýza a následná konzervace zajímavými poznatky výrazně překonala počáteční skepsi k vypovídací hodnotě tohoto zdánlivě bezvýznamného fragmentu. Zaoblená hlavička byla vyrobena z olovnato-cínového bronzu a na povrchu, přinejmenším v horní části, pozlacena. Dřík, silně zkorodovaný (tloušťka 1,1mm), byl původně železný. Drátek byl asi také železný a původně zlacený. Jde nepochybně o součást předmětu asi z jiného materiálu, možná koženého opasku (?). Mohl také spojovat předměty z různých materiálů. Hlavička měla rozměry asi 13 × 10 mm, délka dříku činila 15 mm. Zlacení, výrazně vypouklá hlava i drátek kolem dříku naznačují, že se u tohoto artefaktu měla uplatnit dekorativní funkce (Kmošek 2020; Příloha 2). Železné nýty se v některých soudobých lokalitách vyskytují dosti často, ovšem mají vesměs podstatně plošší přípěrnou hlavu a mnohdy i dochovanou plochou hlavu závěrnou (např. Herrmann 2005, 174–187; Paddenberg 2012, 60–61, Taf. 41; Schietzel 2014, 195). Z Wolinu se uvádějí bez bližšího popisu i nýty ze slitin mědi (Janowski 2019b, 65). Pro úplnost je třeba uvést čtyři drobné, silně zkorodované fragmenty neurčitelných předmětů z mědi či jejích slitin. Útržek plíšku tvaru nepravidelného pětiúhelníku o osách 23 mm a 16 mm a tloušťce do 3 mm byl zhotoven z mědi s příměsí olova (3,57 %; viz Přílohu 3; tab. 28: 8). Další zlomek trojúhelníkového tvaru vedený pod tímtéž inventárním číslem (2051/90) o rozměrech 9 × 5 mm nebyl z hlediska suroviny určen. Dále lze uvést 3 zlomky zcela zkorodovaného tyčinkovitého předmětu o celkové délce kolem 60 mm a průměru do 7 mm (tab. 28: 5), amorfní fragment průměru kolem 10 mm (tab. 28: 6) a konečně dva beztvaré fragmenty o průměru 3–4 mm (tab. 28: 9). Tyto fragmenty jsou většinou přiřaditelné do horizontu II, jeden asi náleží horizontu I; majoritně pocházejí ze sektoru B/90. V rámci horizontu II se v sektoru B/90 našly také tři nepatinované silicitové úlomky (obr. 50: 1; tab. 32) patrně neolitického nebo eneolitického původu, v jednom případě jde o opracovanou, retušovanou čepel. Jednou

130

z možností jejich druhotného využití nabízí uplatnění v křesacích soupravách. Tyto artefakty ale nemají jednoznačné otupení či zaoblení hran a jsou také poměrně malé pro pohodlné uchopení (do 50 mm). Použití silicitů i staršího původu pro uvedený účel je v Evropě doloženo i v raném a vrcholném středověku, např. se nacházejí v hrobech období stěhování národů, časně merovejského i velkomoravského (Weiner 2012, 947, 955; Dostál 1966, 88). V souhrnných vyhodnoceních Přerovu časově bližších sídlištních lokalit se většinou nezmiňují, avšak např. na ostrovním sídlišti Żółte v Pomoří z fáze II kladené do 2. čtvrtiny 11. až počátku 12. století bylo nalezeno 9 kusů, z hradiště Sutiejsk z 10.–12. století pochází dokonce 60 silexů (Kowalewska, Kaźmierczak 2014, 302; Mikołajczak 2013). Předpokládaná druhá část soupravy, železná ocílka, však nebyla nalezena.

5.

Výpověď nálezových situací a movitých nálezů o sociokulturním profilu lokality, otázka funkce vnitřních a vnějších areálů hrazených center

Výpovědní hodnota výzkumu mimořádně kvalitní lokality v č. p. 19 z mladší fáze raného středověku byla podstatným způsobem znehodnocena jak ničivým stavebním zásahem, tak i nedostatečnou úrovní metodiky odkryvu a dokumentace. Kvalitněji zkoumaná plocha č. p. 20 se však vyznačovala mnohem chudšími nemovitými i movitými nálezy, navíc detailní synchronizace vzhledem k nepropojení obou ploch není možná, takže hlavním zdrojem poznání přes všechny problémy zůstává areál odkrytý v rámci č. p. 19. Pomineme-li izolované středohradištní jámy v č. p. 20, plošné osídlení lze klást nejdříve do hodně pokročilého 10. století. Ač horizont III lze členit do několika stratigrafických subfází, o jeho rázu lze říci jen málo. Jde o sídlištní vrstvu 105, několik jam a seskupení kolíků, snad pozůstatků košatinových objektů. Na počátek následujícího horizontu II klademe nejstarší topeniště v sektorech A/90 a B/90, rovněž s drobnými kůlovými jamkami, další stavební souvislosti jsou nejasné. Skutečný rozvoj přinesla až výstavba srubových staveb doprovázených otopnými zařízeními na přelomu

10. a 11. století. Příslušné souvrství poskytlo velké množství artefaktů i dokladů konzumace masité stravy včetně ryb. Areál lze hodnotit jednoznačně jako obytný, pro chov zvířectva chybí doklady. Hustá zástavba pravděpodobně přiléhala obdobně jako v č. p. 8 k roštové hradbě, jejíž existenci lze na okraji obou parcel důvodně předpokládat. Častokrát byla již v literatuře konstatována militární funkce přerovského hradu v rámci snah raného piastovského státu o ovládnutí Moravy. Také byla konstatována podobnost zástavby s piastovskými centry v polských zemích. Řadu společných rysů jsme shledali i v případě movitých nálezů, které jinak vesměs vycházejí ze středohradištní tradice zejména slovanské střední Evropy (Procházka 2017a; 2017b; Procházka, Štrof 1987; Staňa 1998b; Balcárková 2013; Balcárková et al. 2017). Jde zejména o četné doklady domácké výroby v oblasti zhotovování oděvů a různých předmětů (přesleny, kostěné a parohové hroty, pružinové nůžky), vybavení domácnosti (vědra, velké valounové a deskovité brousky), směny (mince, závaží?), chovu domácích zvířat (kosa), a některých druhů specializované výroby, spíše však pro místní spotřebu (kovářství, zhotovování obuvi doložené železnými šídly), přítomnosti vojenské elity s rodinnými příslušníky (ostruhy, součásti výstroje koně, hřeben, ženský šperk), zábavy (kamenné a keramické kotoučky, flétna). Malá část těchto předmětů náleží až přemyslovskému období (horizont I), vyjma bronzové záušnice a samozřejmě keramiky zde nelze z typologicko-chronologického hlediska pozorovat proti “polskému“ horizontu (II) žádné rozdíly. Pokud skutečně do tohoto období náležel zmíněný třívrstvý hřeben, svědčil by o logicky sílících česko-moravských kontaktech i v oblasti hmotné kultury. Poničení nejmladší části raně středověkého souvrství zde nedovoluje testovat hypotézu, že ve 12. století ustupuje užívání kostěných hrotů, byť to naznačuje složení spektra nálezů z 2. poloviny 11. a 12. století z č. p. 8 a 21 (Zubalík 2012). Doklady výroby nadlokálního významu chybí. Jeden z relativně chronologicky citlivých předmětů z oblasti jezdecké výstroje, ostruha s rombickým bodcem šířící se až po polovině 11. století, v souboru chyběl. Zajímavé srovnání co do skladby nekeramické části hmotné kultury by mohl poskytnout patrně nejbohatší nálezový fond z přemyslovského hradiště 11. a 12. století Vysoká zahrada na katastru Dolních Věstonic (někdejší Strachotín písemných pramenů), zůstal však až na výjimky nezpracován (Himmelová, Měřínský 1987; Novotný 1979). Proti hodnocenému přerovskému souboru se vyznačuje výrazně početnější kolekcí výstroje koně a jezdce. Obecně je i ve srovnání s polskými hradišti v Přerově nedostatek militaria a jezdecké výstroje. Hrad nenese stopy násilného dobytí, zástavba v č. p. 19 vyvolává dojem plynulé kontinuity. Mezi ztracenými předměty nelze běžně nacházet militária větších rozměrů. Přesto nelze militární ráz jádra obyvatel přerovského hradu popřít. V jednotlivých srubech nepochybně především obytného areálu žili bojovníci přinejmenším zčásti se svými rodinami, ženský element dokládají šperky i přesleny, jakož i pozůstatky nenarozeného dětského plodu. Tento nález naznačuje možné nakládání s nejmladšími zesnulými, vzhledem k jeho ojedinělosti

však nelze přistoupit k zobecňujícím závěrům. Bohužel postrádáme pohřebiště, které bychom mohli beze vší pochyby synchronizovat s přerovským osídlením konce 10. a 1. třetiny 11. století (srov. Procházka 2017a, 282–283). Předpokládáme, že antropologické složení přerovské populace nebylo zásadně rozdílné proti mladohradištním přemyslovským centrům, lze poukázat např. skladbu pohřebišť v Bílině nebo v Radslavicích – Zelené hoře. Tak v Bílině tvořil podíl žen v rámci dospělých jedinců necelou polovinu, nedospělých jedinců bylo určeno 37,5 %. Přitom mezi dospělými muži byla nejpočetnější skupina, která opouštěla tento svět, v intervalu 40–60 let věku, a bylo zde jistě dost těch, kteří již nebyli činnými bojovníky. Přitom nebyly zjištěny zásadní rozdíly proti běžným venkovským pohřebištím té doby (Váňa 1976, 447–452). V rámci odkryté části pohřebiště (27 pohřbů) na Zelené hoře u Radslavic tvořily děti dokonce 52 % (Staňa 1981, 237–254; 1993b, 184–186). Pestrost skladby obyvatel přerovského hradu nelze z archeologických nálezů objasnit v dostatečné šíři. Nepochybně se zde nacházeli i lidé zajišťující různé služby, patrně však chyběli (případně tvořili zcela zanedbatelný podíl) producenti zaměření na trh. Poněkud překvapuje značný podíl samozásobitelství zejména předměty běžné denní potřeby. Na hrad musely být některé komodity dováženy, např. železo a další kovy (případně z nich zhotovené předměty), sůl, ale také třeba menší část suroviny pro přesleny nebo brousky. Většina z posledně uvedených však byla získávaná ze vzdálenosti několika kilometrů, či dokonce v místě (valouny z řeky Bečvy). Obyvatelé se asi věnovali i chovu dobytka, možná zčásti i pěstování užitných rostlin, kterým se zabývali asi více obyvatelé předhradí. Nelze opomenout rybolov. Zde je třeba přihlédnout také k nálezům z č. p. 8, 9, kde lze uvažovat o ustájení domácích zvířat, a lov ryb přímo dokládají nálezy plováků z kůry (Kočár et al. 2017, 521; Procházka 2017a, 261). Potraviny však byly pravděpodobně z (větší?) části čerpány ze zázemí netržním způsobem. Vysloveně dálkového obchodu se týkaly především polodrahokamy, mince, patrně sklo. K získání plastičtějšího obrazu zdejší ekonomiky bychom potřebovali získat více poznatků ze snad až patnáctihektarového podhradí, odkud např. prakticky postrádáme doklady výroby. Lze však důvodně pochybovat, že dosavadní obraz odpovídá skutečnosti (Procházka et al. 2008; Procházka 2017a, zvl. 276–283). Obraz center zásobovaných z širokého zázemí, které zajišťovalo také leckteré služby, evokují pro přemyslovské období především písemné prameny (např. Žemlička 2007, 157, 454; Krzemieńska, Třeštík 1979), i když představa knížecích sedláků-dědiců zčásti začleněných do služebné organizace jako tzv. ministeriálové (Krzemieńska, Třeštík 1965) doznala v posledním desetiletí revize položením důrazu na nevolnickou vrstvu závislého obyvatelstva vázaného nejen k hradům, ale zejména ke dvorům (Petráček 2012). Archeologický obraz specializované výroby, zčásti již produkující pro trh zvolna absorbující prostředky peněžní směny, ovšem není s písemnými prameny v žádoucím souladu. I na samotných hradech té doby se setkáváme s hojnými doklady domácké výroby v oblasti

131

textilnictví, práce s kůžemi a rostlinnými materiály známými z předchozích období, jejichž charakter si umíme představit jen zčásti. Na hrady se nevozí mouka, ale obilí, které mohlo být zčásti pěstováno i obyvateli předhradí či podhradí, jak naznačují nálezy žernovů. Specializovaná výroba je z písemných pramenů 11.–12. století doložena jak v rámci regionálních aglomerací, tak i v jejich širším zázemí v rámci systému dvorů a s nimi spjatých nevolných „služebníků“ (podrobněji Klápště 2005, 296–322; Procházka 2017b, zvl. 133–144). Domácké výroby zastoupené na českých a moravských hradech včetně Přerova najdeme i ve velkopolských, slezských, středopolských, mazovských, pomořských a dalších centrech, jak plyne z předchozího textu. I zde však navzdory rozsáhlým odkryvům je obtížné pouze z archeologických pramenů stanovit míru samozásobitelství ve srovnání s podílem produkce nakupované na trhu a získané kořistěním z vnějších zdrojů. V tomto ohledu nedokážeme zatím postihnout rozdíly a společné rysy různých lokalit i dílčích areálů hrazených sídel. V prostředí polského piastovského regna 10.–13. století je třeba odlišit dvě fáze, přičemž starší charakterizují silně opevněné hrady s výrazně mocenskou funkcí, které ještě nedoprovázel rozvoj dalších areálů s výrobní činností. Druhá fáze se vyznačuje nárůstem počtu hradů a zlepšenou organizací vytěžování jejich zázemí, včetně systému dvorů se specializovanými výrobci a s důrazem na kontrolu směny (např. Moździoch 1990; 1991; 2002, 189–227; k první fázi nověji Urbańczyk 2016). Nejvýznamnější velkopolské hrady projevují již od 2. poloviny 10. století tendenci k aditivnímu růstu, vrcholícímu vznikem několika hrazených areálů s jasně vyděleným nevelkým rezidenčním centrem, vybaveným palácem a kaplí (Poznań, Gniezno; Wrocław; Kóčka-Krenz et al. 2004; Kurnatowska 2004c; Sawicki 2001; Pankiewicz 2015; souhrnně Górecki 2002, 77–95). Zvláštní případ představuje Ostrów Lednicki, kde byl dvoudílný hrad ještě v raně piastovské fázi ve 2. polovině 10. století přebudován na jednodílný, přičemž současně vzniklý palácový komplex nebyl z jeho areálu vydělen (Kurnatowska, 2004a, 168– 173; Górecki 2002, 40–77; Górecki, Łastowiecki 2016, 59–72). Obdobná změna proběhla i v Gieczu (Hedeč), kde v době prvních Piastovců stála také akropole se zděným sídlem, avšak v tzv. kastelánské fázi (pravděpodobně ve 2. polovině 11. století) hrad získal jednodílnou podobu (Kurnatowska 2004b; Krysztofiak 2016). V případě Kalisze zaznamenáváme zmenšení areálu jednodílného hradu ve 12. století (Baranowski 2004, 288–293). Spíše do polského prostředí spadá i nevelký hrad Opava-Kylešovice v českém Slezsku s počátky snad ve 3. čtvrtině 10. století, jednoduchého prstencovitého půdorysu, jehož případný vnější sídlištní areál zatím neznáme. Jeho přítomnost snad naznačují zlomky keramiky přemístěné do centrálního zemního tělesa sevřeného hradbou (Kouřil, Gryc 2018). Významná centra se obklopují dalšími suburbánními sídlišti. Slawomir Moździoch položil důraz na bojovnickou složku obyvatel hradů i této kastelánské fáze (v polské literatuře rámcově období od překonání krize ve 30. letech 11. století do 13. století, souhrnně

132

např. Moździoch 2002, 189–227; Danielewski 2014) s přetrvávající rukodělnou produkcí pro vlastní potřebu. Na území piastovského „státu“, zejména ve fázi plného rozvoje hradské soustavy od 2. poloviny 11. století se specializované výroby podle S. Moździocha nacházely především vně vlastních opevněných hradů, byť existují i výjimky, např. kovářství. Ostatně to sám doložil dalšími zmínkami o zpracování neželezných kovů i železné rudy v Bytomi, byť v tzv. castrum maius, kde měla sídlit méně elitní složka obyvatel tohoto správního centra. Důraz klade na služebné postavení výrobců, méně pozornosti věnuje možnostem jejich činnosti pro trh (Moździoch 1990, 90, 187–188; 200, 208, 209; 2000, 337; 2002, 155–158; 196–200, 217–218; 2004, 335). Obdobně se uvažuje i v případě středopolské Lęczyci, kde se pro období konce 10. až počátku 12. století klade důraz na militární ráz obyvatel hradu při absenci kovozpracujících a dalších výrobních činností; pouze na nevelkém předhradí je nepříliš výrazně doloženo kovářství (Grygiel 2014a, 509; 2014b, 225; Stasiak, Grygiel 2014, 182–224, 495). V Kołobrzegu-Budzistowě nálezy militáriií nedovolují pochybovat o přítomnosti vojenské vrstvy od 2. poloviny 10. století, Lech Leciejewicz však připouští, že část obyvatel se věnovala řemeslu, ovšem pro místní potřebu. V pozdní fázi (2. polovina 12. – 1. polovina 13. století) je doloženo zpracování železa a bronzu jak na akropoli, tak i v předhradí (Leciejewicz 2007a, 191–192, 196). Ostrów Lednicki charakterizovalo umístění kovovýrob do neopevněného suburbia a přilehlých osad (Banaszak, Tabaka 2008, 86; 2016b, 292–295). V hrazeném jádru správního centra Międzyrzecz byly zkoumány doklady sklářství počínaje již 2. polovinou 10. století, a také práce s železem, obě tyto činnosti se zde však rozvinuly ve 2. polovině 12. století (Banach et al. 2015, 304; Sawicka 2015). Nověji však byly z wrocławského hradu publikovány přesvědčivé doklady zpracování neželezných kovů a skla (Pankiewicz et al. 2018). V další studii se Aleksandra Pankiewicz pokusila v západní části hradu identifikovat tržiště, přesněji nevelkou „tržní zónu“ na základě „prázdného místa v jinak husté zástavbě, a to v období od sklonku 11. do konce 12. století“ (Pankiewicz 2019, zvl. 145–152). Konkrétní příklady poskytují tedy dost různorodý obraz. Moździochovy názory také zčásti relativizoval Stanislaw Kurnatowski, který na základě nálezů v hradě Miedzyrzecz upozornil na přechodné formy, tedy polospecializované výroby, i na možné rozdíly mezi menšími a centrálními hrady (Kurnatowski 2015, 486–487). Pokud se vně vlastního jádra hradu rozvíjely další „vedlejší“ areály, lze předpokládat, že těžiště výrobních činností se přenáší tam (patrně i vzhledem k nevelké vnitřní ploše akropolí polských centrálních sídel). Stav poznání je ale po této stránce velmi nerovnoměrný a již z předchozích řádků je patrné, že do konce raného středověku specializovaná řemesla z centrálních částí zcela nevymizela. Je však možné, že výroby (zejména bižuterie a šperků z neželezných, případně drahých kovů a ze skleněných polotovarů) v hustě zastavěných akropolích s výraznou militární, konzumně orientovanou složkou obyvatelstva, byly orientovány také převážně na vnitřní spotřebu a tržní vztahy, směrem navenek se rozvíjely pozvolna a větší

tržiště se formují až v závěrečné fázi vývoje významných předlokačních center (Piekalski 2014, 22–47; Pankiewicz 2019, 153–155). I když v konkrétních případech můžeme vidět různý důraz na způsob využití jednotlivých areálů hradů, jasně vymezené hranice mezi jednotlivými částmi nelze v tomto ohledu očekávat. Ve srovnání s polskými centry se moravské i české hrady 11. a 12. století těší menšímu zájmu badatelů, což se negativně odráží ve stavu jejich poznání. Publikace starších odkryvů zhruba do 70. let minulého století již v řadě ohledů nevyhovují. Komplexně na odpovídající úrovni vedených odkryvů mladšího raného středověku není mnoho (např. Brno, Praha, Olomouc, Žatec), a jen z malé části se dočkají časově blízkého vyhodnocení do publikace. Ve dvoudílném hradě Stará Boleslav se rezidenční funkce patrně soustředily na akropoli, kde byla asi roku 1039 založena kapitula s bazilikou sv. Václava, a stály zde i další sakrální stavby, avšak sociotopografický profil lokality a jeho vývojové proměny byly dosud objasněny jen zčásti. Na předhradí byla doložena kovozpracující výroba, byť samotná pyrotechnologická zařízení nebyla prokázána; o produkčním okrsku se zastoupením kovářství se uvažuje také v rámci tamní akropole, zejména východně baziliky, kde bylo mimochodem nalezeno také množství přeslenů a dalších předmětů navozujících analogii k situaci v přerovském areálu v č. p. 19. Možná i v této části staroboleslavské akropole lze uvažovat o sídlišti bojovníků a doprovodných služebníků (Boháčová 2003a, 293–301; 2003b, 216; 2006, 714–716; 2010). Také ze Žatce byly získány poznatky mimořádného významu, bohužel publikované jen zčásti. Původně jednodílné hradiště bylo ve 2. polovině 10. století rozděleno hradbou na dvě části, přičemž akropole obsahovala sídlo sociálně nejvýše postavených obyvatel, v mladší fázi s kostelem a palisádovým ohrazením (konec 10 .– 1. polovina 11. století) a další kostel. Doklady přítomnosti vyšší vrstvy se nacházejí i na hrazeném předhradí s dalšími třemi kostely a patrně i ohrazenými dvorci (?), zatímco kovozpracující výroba se rozvíjela ve vnějším otevřeném prostoru (Čech 2008a; 2008b). Pozoruhodnou „železářskou ekonomiku“, ke které nenajdeme co do rozsahu mnoho analogií, pozorujeme v pražské aglomeraci, kde se výroba soustřeďuje jak v opevněné malostranské části na levobřeží Vltavy, tak s jistým časovým posunem i v otevřeném areálu na pravobřeží (pozdější Staré Město). Lze uvažovat o zásobování nejen vlastního centra, ale i širšího okolí hotovou produkcí nebo polotovary (souhrnně k aglomeraci Piekalski 2014, 18–30; dále např. Havrda, Podliska 2011; Havrda et al. 2001). Dlouhodobá produkce stříbra byla nejnověji doložena v intervalu 10. až počátku 13. století v podhradí Pražského hradu na Malé Straně (Zavřel, Čiháková 2019). Další doklad přítomnosti dílen pracujících s neželeznými i drahými kovy a sklem (z přelomu 10. a 11. a z 2. poloviny 11. – 12. století) poskytla akropole druhého zdejšího hradu, Vyšehradu (Varadzin 2015a, 598–599; Varadzin, Zavřel 2015). Zajímavý doklad zřejmě krátkodobé kovolitecké činnosti asi z 2. třetiny 12. století pochází ze západního předpolí Pražského

hradu, z těsné blízkosti severozápadního nároží zděné románské hradby. Z areálu Hradčan pocházejí i další nálezy indikující zpracování kovů z pozdní fáze raného středověku (Boháčová, Herichová 2008, 282, 294, 295). Poznání funkcí dílčích částí dalších českých hradů umístěných vesměs na ostrozích (např. Bílina, Kouřim – U sv. Jiří) lze považovat za důležitý úkol dalšího bádání. Na uvedených lokalitách najdeme rozsáhlé funerální areály – ve dvou či trojdílné Bílině na 1. předhradí, v Kouřimi kolem prokázaného kostela. Zatímco Bílinu dělila od počátku mohutná hradba na dvě části (vydělení třetího areálu není jednoznačné), Kouřim měla být rozdělena snad až v průběhu 12. století. Doklady výrobních aktivit jsou na obou lokalitách zastoupeny mizivě a stejně jako sociálnímu profilu jim byla věnována minimální pozornost (Šolle 1969; Váňa 1976). Výrobní složka, zejména kovozpracující výroby, se zřetelně odráží v archeologických nálezech ze suburbií některých více zkoumaných moravských center 2. poloviny 11.–12. století, zejména Brna, případně i podhradí zaniklého hradu Strachotína u Mikulova (Dolní Věstonice – Vysoká zahrada) v poloze Petrova louka na k. ú. Strachotín, zatímco ve vlastním hradě se podařilo doložit výrobu skleněných kroužků (Procházka 2017b, 131; Procházka, Loskotová 1999; Zapletalová 2008, 152, 153, 156; 2009, 201, 205, 216; Himmelová, Měřínský 1987). Je evidentní, že ani v českých zemích nebyla výrobní činnost v rámci centrálních částí hradů sledovaného období vyloučena, byť těžiště se nepochybně nacházelo v předhradních a podhradních areálech. V oblasti Polabských Slovanů odrážejí velký ekonomicko sociální rozmach v posledních staletích relativně nezávislé existence rovněž sídlištní aglomerace s těžištěm nezemědělských činností v předhradích či podhradích (Berlin-Spandau, Brandenburg, Lebus), ale i v jednodílných opevněných areálech, jako byly např. Köpenick, Drense či Parchim-Löddigsee (Biermann 2009, 108–113; Kirsch 2011, 48–51; Michas 2011, 37; Paddenberg 2012, zvl. 133–134, 142–143). Na příkladě východního Pomoří dokládá Felix Biermann přítomnost specializovaného řemesla i v otevřených sídlištích bez přímé vazby na hrady 11.–12. století (Biermann 2008, 40, 43). Podobně jako v Přerově i na polských či pomořanských hradech 11.–12. století se zpracovává obilí, zejména proso, jež se zde i deponuje (např. (Koszalka 2008; 2014; Leciejewicz 2007a, 193; Leciejewicz, Łosiński 1983, 254–255;). Běžně je třeba počítat s chovem dobytka, a to i na akropoli tak významných center, jako byly Štětín či Wrocław (Leciejewicz, Łosiński 1983, 256; Moździoch 2004, 326; srov. pro Kołobrzeg-Budzistów i obecněji Leciejewicz 2007a, 194). Ve světle množících se poznatků získaných archeologií o činnostech provozovaných v samotných hradech a jejich vnějších hrazených i nehrazených areálech se i pro závěrečná staletí raného středověku jeví klasické dělení na akropoli – sídlo elit a předhradí/podhradí – sídliště řemeslníků, obchodníků a různých služebníků jako příliš zjednodušující (viz např. Biermann 2009, 106). Větší diferenciace se patrně skrývá i za charakteristikou obyvatelstva hradů „rycerstwo i ludność służebna“

133

S. Moździocha (2002, 218). Jednotlivé části raně středověkých hrazených center nebyly po stránce složení obyvatelstva ještě důsledně členěny, byť existence zvláštních rezidenčních okrsků společenské špičky, tedy sídel především vládnoucích dynastií, není pochyb. Snahu o jejich důslednější oddělení pozorujeme na některých vrcholných lokalitách již od sklonku 10., zejména pak od poloviny 11. století (např. Vyšehrad, Varadzin 2015a, zvl. 606–607, obr. 20: 10). Obyvatelstvo centrálních částí hradů 10. a 11. století bezpochyby netvořilo homogenní vrstvu, nežila zde jen společenská elita; ve vztahu k předhradním areálům šlo po této stránce jistě o zčásti se překrývající množiny. Naznačuje to např. i velmi rozdílné rozmístění církevních staveb. Není proto úplně zřejmé, jak interpretovat rozdíly zjištěné na některých hradech ve složení konzumovaných zvířat, případně jejich částí. Jde zejména o příklady silnějšího zastoupení prasat, případně lovné zvěře nebo kvalitnějších, tudíž preferovaných částí zvířecích těl na akropolích, či dokonce v některých jejich částech. Problém představují dlouhé časové intervaly, do nichž se vyhodnocení soustřeďují, i různorodost postdepozičních procesů, nehledě k regionálním rozdílům. Přitom se setkáváme jak se statickými údaji, tak i s proměnlivými trendy (Vyšehrad – Varadzin 2015a, 596; Kyselý 2015, 428–440, 445–447; Stará Boleslav – Kyselý 2003, 315; Mlíkovský 2003, 355, 361; z řady polských příkladů např. Makowiecki 2001, 106–108). Přerovský hrad 10.–11. století lze zařadit k těm centrům, kde nebyl vyčleněn zvláštní rezidenční okrsek místních představitelů vrcholu sociální pyramidy. Šlo však o poměrně velký, hustě osídlený areál, který překvapivě brzo doprovodil rozvoj rozsáhlého podhradí, které se kontinuálně rozvíjelo až do lokace královského města v polovině 13. století (Procházka 2014; Procházka et al. 2006). Po této stránce snese srovnání s významnými soudobými hrady v polských zemích, kde se podhradní sídliště sice také utvářejí již od 10. století, plně se rozvinula až v pokročilém století následujícím. Málo např. víme o podhradí Wrocławi na přelomu 10. a 11. století, jeho těžiště na levobřeží Odry se rozvíjelo sice podle novějších poznatků již v 11. století, na pevnější půdě však stojíme až ve století následujícím (Piekalski 2014, 33–40). Několik osad vzniklo kolem hradu Giecz (Krysztofiak 2016, 142–143), otevřené podhradí se utváří na Ostrówě Lednickém, jehož ostrovní část je zatím poznána jen z malé části (Banaszak, Tabaka 2016a, 136–142). Také méně významná centra s jednodílným ústředním hradem běžně doprovázejí otevřená suburbia (Dzieduszycka, Dzieduszycki 2004). V Čechách není sporu o mohutném kontinuálním rozvoji pražského podhradí dokonce již od 9. století, přičemž lze odlišit kromě dvou rezidenčních hradů opevněnou malostranskou část a nehrazená další sídliště, zejména od 10. století se rozvíjející osídlení na pravobřeží Vltavy (Čiháková 2018; Piekalski 2014, 18–30; Procházka 2010, 211, 214–216, 220–222, 227–228). Na Moravě má zásadní význam poznání Olomouce, lokality s nepochybnými centrálními funkcemi již ve velkomoravském období období, udržujícími se po celé 10. století, a ještě a ještě posílenými v době přemyslovské nadvlády

134

(1063 založení biskupství). Rozsáhlý hrad, snad dvoudílný, se utvářel snad již v závěru středohradištní etapy (přelom 9. a 10. – 1. polovina 10. století), rozvoj západně ležícího podhradí s doklady obchodu i výroby započal patrně ve 2. polovině 10. století. Sídlo biskupství, zpočátku na tzv. Předhradí u kostela sv. Petra, bylo na počátku 12. století přemístěno do nejvyšší části hradu k nově založené katedrále. Bohužel zatím postrádáme doklady stavební podoby sídla přemyslovských knížat, jejichž pobyt zde je přinejmenším od poloviny 11. století doložen i písemnými prameny – jde zejména o příslušníky vedlejších větví přemyslovské dynastie (naposled souhrnně Šlézar 2018). Stále velmi nedostatečné je poznání moravských správních hradů, známých převážně až v souvislosti s přemyslovskou výstavbou „hradské soustavy“, kde rovněž shledáváme různé přístupy k prostorovému uspořádání: hrad Dolní Věstonice – Vysoká zahrada s oddělenou podhradní osadou v poloze Strachotín – Petrova louka; hrad s rozsáhlým opevněným či otevřeným předhradím – Moravský Krumlov-Rokytná a Brno (Novotný 1981; Měřínský 1985, 206–207, 216–218; Procházka 2014, 238–246). Členění lokalit s centrálními funkcemi v mladší fázi raného středověku odráželo řadu faktorů a procházelo časoprostorovými změnami. Jen u vrcholných sídel spjatých s vládnoucí dynastií se setkáváme s vydělenými okrsky sídel společenské elity s reprezentativní architekturou. V okolních areálech takových komplexů a v ještě hustě zastavěných hradech nižšího řádu se různé sociální vrstvy více prolínaly, byť příslušníci elit mohou být doloženi specifickými artefakty. Na hradech z přelomu 11.–12. století nacházíme militaria, importované luxusní předměty, ale také doklady domácké výroby a chovu domácích zvířat, kteréžto činnosti se patrně nevyhýbali i níže postavení bojovníci. V případě rovněž doloženého zpracování zejména neželezných kovů nemůžeme vyloučit i tržní odbyt. Přitom musíme brát v úvahu proměnlivost a časovou omezenost doložených aktivit. V areálu hierarchicky nejbližším akropoli se v polském prostředí můžeme setkat s chrámem reprezentujícím nejvyšší stupeň církevní organizace (např. ve Wrocławi, Poznani či Gniezně), zatímco v českých zemích stojí katedrály v centrálních částech hradů prvního řádu (Praha, Olomouc). Pouze na Vyšehradě se ve 2. polovině 11. století kolegiátní kapitula ocitla vně vyčleněného panovnického areálu, jakoby na „předhradí“ (Varadzin 2015a), v rámci akropole působila kapitula ve Staré Boleslavi (Boháčová, Špaček 2003, 181–182), zatímco v Litoměřicích jí byla vyhrazena část suburbia (Klápště 2005, 331). Raný středověk středovýchodní Evropy k ostrému sociálnímu a funkčnímu rozdělení areálů svých centrálních sídel nedospěl.

6.

Závěr

Zkoumaná lokalita na Horním náměstí v Přerově poskytla přes svá omezení cenný vhled do některých stránek života společnosti v posledních staletích raného

středověku. Středohradištní osídlení bylo zastoupeno jen dvěma malými zahloubenými objekty s malým souborem keramiky ve výplni. Počátky souvislého osídlení lze snad klást do pokročilého 10. století, rozmach osídlení však spadá do 1. třetiny 11. století a pokračoval plynule dále, nejspíše až do 12. století. Je pravděpodobné, že piastovští bojovníci přicházejí do osídleného místa (sídlištní horizont III?), nepochybně přinášejí novou kvalitu do dynamiky jeho vývoje (horizont II), nikoliv však ostrý předěl. Areál měl celou dobu obytný charakter, zejména bylo doloženo několik srubových domů, v některých případech snad i víceprostorových. Analýza keramiky potvrdila a rozšířila poznatky o prvním vývojovém stupni mladohradištní produkce na střední Moravě získané vyhodnocením jiných přerovských lokalit. Bohužel způsob provedené terénní části výzkumu včetně dokumentace omezil naši možnost poznání přechodu mezi prvním a druhým („přemyslovským“) stupněm vývoje mladohradištní keramiky. Obdobně jako v lépe odlišených nálezových situacích na Horním náměstí 8 a 21 se však zdá, že přechod proběhl poměrně rychle a výrazné vývojové znaky, nahoru vytažené okraje hrnců a typické zásobnice, se prosadily velmi rychle ještě před koncem 11. století. Poznání mladší fáze mladohradištního osídlení lokality však bylo zásadně omezeno odtěžením podstatné části příslušného souvrství při neohlášených stavebních pracích. Způsobem bydlení i vybavení movitými předměty odpovídá starší mladohradištní fáze (horizont II) známému obrazu, jaký známe z centrálních lokalit zejména z polských zemí, řadu společných znaků najdeme i v současných či časově nepříliš vzdálených nálezových situacích v Čechách a na Moravě. Je zjevné, že na rozsáhlých územích střední Evropy se kolem roku 1000 zformovala hmotná kultura s řadou společných rysů. Nálezy korálů z polodrahokamů i mincí naznačují propojení dálkovým obchodem. Velmi důležitou součástí nálezového fondu je malý soubor mincí ze sklonku 10. století, ukazující na vazby Přerova k piastovskému regnu a tvořící pendant k pokladům zlomkového stříbra z Kelče a Kojetína-Popůvek. Pozoruhodná je dynamika i intenzita osídlení. Ze zdánlivě rovnostářského sociálního prostředí opěrného bodu piastovské moci na Moravě se poněkud vymyká relikt krátkodobé stavby asi na zděné podezdívce a několik artefaktů svědčích o pobytu osob s vyšším sociálním statusem. Kromě samozásobitelství nelze pochybovat o využívání vnějších zdrojů mobilizací širokého zázemí ani o zapojení do regionálního a dálkového obchodu, což stimulovalo rozvoj příznivě položeného centra a vedlo ke vzniku poměrně rozsáhlé aglomerace. Zdá se, že zástavba pokročilého 11. století plynule navázala na předchozí etapu. Bohužel se zde již nedochovaly půdorysy i zde předpokládaných obytných staveb, jejichž existenci indikují pozůstatky topenišť. Také představitelé nekeramické hmotné kultury naznačují plynulou návaznost na předchozí období. Výzkum bohužel vzhledem k výše naznačeným okolnostem nemohl dostatečně objasnit transformaci osídlení na počátku vrcholného středověku, ač i v tomto případě lze předpokládat kontinuitu osídlení.

7.

Poděkování

Monografie byla vypracováním zčásti v rámci grantu GAČR GA15-22658S. Naše poděkování dále náleží doc. RNDr. Štelclovi, CSc. za provedení povrchové analýzy souboru skleněných artefaktů, Bc. Tereze Pohořelické Bartoškové za překlad resumé, Cliffordu McLenehanovi a Mgr. Kláře Matulové za korekturu anglického textu, Ing. Lence Zahradníkové a Ing. Zdeňce Pavkové za grafickou úpravu obrázků, Mgr. Marku Vlachovi, PhD. a Mgr. Blance Veselé za vektorizaci plánové dokumentace, Lubomíře Dvořákové, Daliboru Figeľovi a Mgr. Šárce Trávníčkové za kresby nálezů, Bc. Martinu Bajákovi, Libuši Plchové a Mgr. Barboře Tesařové za zhotovení fotografií, Bc. Hedvice Břínkové a Ing. Zdeňce Pavkové za kontrolu textu, zejména odkazované literatury, jakož i oběma recenzentkám, PhDr. Ivaně Boháčové, CSc., dr. Aleksandře Pankiewicz a v neposlední řadě i Mgr. Jitce Procházkové za provedení jazykové korektury českého textu.

8.

Summary

Systematic archaeological activities regarding the historic centre of Přerov draw on the 1984 rescue excavations conducted at Horní náměstí (Upper Square) no. 8 and 9. Further rescue and “scientific” excavations have concerned, in particular, Horní náměstí no. 1, 19, 20, 21, and 26. So far, only the excavations in no. 8, 9, and 21 have been comprehensively assessed (Procházka 2017a). Other sites have been described in short preliminary articles (Kohoutek 1995; 1999; 2001; Čižmář, Kohoutek 1999b). The Přerov travertine hilltop, situated in a bend of the River Bečva, was inhabited during several prehistoric periods. The most significant settlement belonged to the Věteřov Culture (Procházka et al. 2007; Staňa 1988). The beginning of continuous human settlement dates to the second half of the 9th century. The settlement, which was part of a wider settled area that included the surroundings of the hillock, presumably had certain central functions but was probably not fortified. A significant development occurred at the turn of the 10th century when a castle is assumed to have existed there − a strongpoint of the Polish sovereignty (until 1029 or 1030; Matla-Kozlowska 2008, 400–451). After that it became a Přemyslid administrative centre. The castle had a large suburbium which reached as far as the opposite bank of the River Bečva. In the Middle Ages, the minimum of a ford is assumed to have existed where the bridge is located today, under the dominant hill (Kohoutek 2001; Kohoutek, Schenk 2007; Staňa 1991; 1998c; Procházka 2014; 2017a; 2017b; 2018 Procházka et al. 2006; 2008).

Excavations and assessment method Rescue excavation in the area of the demolished houses no. 19 (plot 343) and 20 (plots 342/1 and 342/3) took place in two stages. In 1990, it was performed in

135

the front part of no. 19, and in 1998 in the south and south-west part of no. 20 (Fig. 1–3). The first phase was carried out by the Institute of Archaeology of the Czechoslovak Academy of Sciences, ČSAV, now the Institute of Archaeology of the Czech Academy of Sciences) and was supervised by Jiří Kohoutek. Phase 2 was conducted by the Brno’s Institute for Archaeological Heritage under the supervision of Jiří Kohoutek and Zdeněk Čižmář (Kohoutek 1992; 1993; 1995; Čižmář, Kohoutek 1999a; 1999b). Unfortunately, 2–2.2 m of topsoil − and thus a part of the cultural layers dated to the second half of the 11th and the 12th centuries − were arbitrarily removed by the construction company on the area of house no. 19. At no. 20, excavations started at the current level. Unfortunately, the excavation and documentation methodologies used during the two phases differed fundamentally. In no. 19, terrain was removed in regular layers of approximately 20 cm, and those features with clear context – such as wooden structures, hearths, ovens, and pits − were documented (Fig. 4). This method greatly reduced the documentary value of this site, which was characterised with layering and the remains of wooden constructions. In no. 20, where the archaeological context was significantly less valuable, stratigraphic units, which were discernable based on their texture, colour or shape − layers, pits, inhumations − were recorded in context recording sheets. Subsequently, identifiable stratigraphic units from no. 19 were numbered for the purposes of processing (Tab. 1–3), as were the wooden elements. These wooden elements lacked text documentation and they were not always clearly distinguishable on the plans (D1–D138).

Interpretation of space-time development in the excavated area of the House no. 19 Above the subsoil was a massive prehistoric group of strata with significant evidence of a Věteřov-culture settlement and fragments of La Tène pottery. Three medieval settlement horizons were ascertained in no. 19: I – 2nd half of the 11th to 12th century, II – 1st half of the 11th century, layers and structures in the depths of 20/40–80/100 cm, including remains of log houses and wooden pavings, probably also the oldest hearths, ovens and groups of stakeholes under the log houses 1–5, III – the oldest early medieval strata (105, 127, 149) and pits 500, 503–508 (dated to the turn of the 10 th century). No evidence of medieval settlement activities dated before the half of the 10th century were found (Fig. 5, 6, 12, 13, 18, 20). Several settlement levels were documented in the eastern part of sector A/90 on the northern boundary. The bottom one included groups of small stakeholes, possibly from wattle fences or sheds (Fig. 7). In the next layer, possibly on the surface of layer 127, two parallel beams with a NW−SE orientation were excavated. To the south of the beams, two parallel arcs of stakeholes were discovered (Fig. 8). The third layer also contained stakeholes − this time arranged in random groups (Fig. 9: 2). A group of ash strata, interspersed with ovens 908,

136

910–913, followed, which were mostly dated to horizon II (Fig. 6: 2, 9: 1), More stakeholes were found in the top layer with oven 908, which probably already belonged to horizon I (Fig. 9: 1). In the western part of sector A/90 − the excavation of which was unfortunately insufficiently synchronised with that in the eastern part − two levels of superimposed wooden footway (1,3 – 1,4 m wide) were documented (Fig. 7, 8, 10: 1). These consisted of beams arranged closely together without any underlying structures and continued to the western part of the log house 3. Its southwestern corner enclosed the remains of a fireplace No. 914. However, a sequence of ovens above the later floor of the log house 3 suggests that there had to have been several phases. In the north part of the so-called baulk (unexcavated wall of earth with visible stratigraphic sequence), between sectors A/90 and D/90, the SE corner of log house 1 was unearthed (Fig. 11). The SW corner was discovered at the end of sector D/90. Oven 901 was excavated in its southeast corner. A burned area, probably a hearth, was found near it. To the south of this log house the corner of another wooden structure, probably log house 4, was uncovered. In sector B/90, 9 excavated levels were selectively documented, which included the bedrock under the prehistoric layer (Fig. 13–17). Artificial soil layer 106 lay on top of layer 105 (which is considered a boundary between horizons I and II; Fig. 14). Above was a soil group of strata (stratigraphic units 110, 109, 157, 102 and 101; Fig.13) within which the bottoms or stone constructions of ovens were found − the lowest were no. 906 and 903, above them was no. 902, partly surrounded by a right-angled construction of log house 5 (with no foundation beams on the north and east sides). Above the beams were the remains of ovens 904 and 905 and the uppermost oven 907 (the last one probably from horizon I). Between the third and sixth level of the early medieval group of strata were accumulations of small stakeholes (Fig. 15–17). There is no clear boundary between horizons I and II; the wooden constructions of oven II clearly had foundations in horizon II, while the ovens mentioned above were found in horizon I. An interesting find was unearthed in sector B/90, the remains of 7–8-month-old foetus were uncovered on the level of the base of stove 902. In sector C/90, above a fragment of thin artificial layer 106, was the sequence of strata 110 and 116 (=103) with a depression in the centre. These were covered by layers 113, 112 and 101 (bottom to top). Apart from the central depression, there were more depressions documented in the east, southeast, and south sides of the sector (Fig. 5: 1, 18). Another part of a wooden construction delimited by beams in the east and north (3.6 m × at least 3.8 m) − log house 2 – was uncovered there, probably on the bottom of layer 110. Its soil floor did not contain any timbering; the oven was found in the northeast corner. More wooden elements were found outside of the log house, mainly in the south. These elements had dropped into shallow depressions of an earlier origin (Fig. 19). A total of 4–5 foundation rings belonging to log houses were identified (Fig. 4). One of them (sector B/90,

log house 5) was probably an extension of an unpreserved construction. The surroundings and interiors of the log houses were filled with a waste group of strata containing a multitude of artefacts. Because of the small area of this excavation, the discovered remains do not allow a reconstruction of the overall arrangement of the buildings. There were probably two log houses (1 and 3) on the northern side (Fig. 7, 8, 11). These were separated by a wooden − plank or beam − floor, which consisted of two phases. To the south of log house 1, the remains of what probably was the NE corner of log house 4 were excavated. In the same direction, in sector B/90, was an area with a sequence of hearths/ovens. To the south of log house 3, in sector B/90, a number of hearths/ovens were excavated in various layers. Stone oven no. 902 was excavated in the two-part log house 5, mentioned above (Fig. 16: 1). Further south, in sector C/90, log house 2 with a stone oven was located (Fig. 19). The buildings had the same NNE– SSW orientation as the wooden paving. Unfortunately, no evidence of wooden buildings was found in sectors E/90 and F/90 to the west from sectors B/90 and C/90. Emanuel Opravil determined oak to be the material from which the log house wall was built. The wooden paving between log houses 1 and 3 also contained fir. It can be assumed that the construction under no. 19 reached as far as the rampart, although maybe it did not stand as close as the houses under no. 8 (Fig. 1). The fragmentary nature of the excavated situation does not allow the confirmation of homesteads consisting of more buildings, which have been found in Polish centres dated from the 2nd half of the 11th century (Kaźmierczyk 1993; Robak 2008), except possibly a probable extension with an oven 902 oven in sector B/90. This may have belonged to log house 4 in the west. It seems that the site was conmtinuously occupied until the 2nd half of the 11th and 12th century (horizon I), which is documented by a sequence of ovens in sectors A/90 and B/90. Higher levels of wooden constructions were not found. The exact boundaries of the horizons could not be ascertained because of the incorrect methods of excavation and documentation used here in 1990. Only three layers were defined in sector E/90, south of sector D/90; the thickest one probably being the backfill of a pit in horizon I (probably from the 12th/13th century), which, apart from the bottom prehistoric layer (161), destroyed an earlier group of strata (Fig. 20: 1). The greatest proportion of the pottery dated from the 2nd half of the 11th to the 12th century – Late Hillfort pottery 2 (further LHP 2) − was found in the upper layers of the excavated sequence of strata, denoted as settlement horizon I (mainly 0–20 cm, partly 20–40 cm). In some cases, this pottery may have lain in undifferentiated pits made into older layers from the first half of the 11th century. In horizon I, sector A/90 probably included oven 908, while sector B/90 probably included ovens 904, 905, and 907. To sum up, layers 100, 101 (120, 121) – and the unidentified interventions within them – can be dated to horizon I; this dating is even more probable for the remains of the latest ovens in sectors A/90 and B/90.

The question of what buildings pertained to the younger levels of the terrain, especially the ovens in sectors A/90 and B/90, remains unanswered. No higher levels of wooden constructions were found despite the fact that single pieces of wood were found in some layers, including the uppermost excavated layer in sector A/90. A homogenised sequence of deposits of horizon I was documented in the north wall of excavation pit (section P12). It reached 60 cm above the bottom of the mechanically excavated pit. The finds of decorated rims discovered there can be considered to date from the 13th century. Above this group was a stratigraphic sequence dated to the High Middle Ages. Absolute dating of horizon II is supported by the find of an assemblage of five coins, three of which are cross deniers of the Dannenberg 1329 which were minted towards the close of the 10 th century at the latest (for more detail see Procházka et al. 2007). The find was deposited on the bottom of horizon II in sector B/90 sequence of strata.

Early medieval contexts excavated in the area of the House no. 20 The area was investigated by means of trenches (probes) numbered A/98 to H/98, SPI/98, SPII/98 (Čižmář, Kohoutek 1999a; 1999b; Fig. 3, 21). An anthropogenic group of strata lay on the sloping bedrock rising in the E–W direction (there were differences of up to 1.4 m between sectors C/98 and E/98). A mild downward slope was detected in the north direction. The Věteřov layer was not present in sectors A/98, C/98, D/98 and SP I/1998; it has been preserved in the sector F/98 and sector C/98. Several pits with the Věteřov pottery were dug in a rock in sectors C/98, F/98, SP I/98 (Fig. 21, 23, 26: 2, 28: 1, 2). An early Bronze Age layer was identified in the loess bedrock of sector F, while five small pits of the same dating reached down to the bedrock. Only small fraction of the probably Eneolithic layer (no. 151) was excavated in sector SPI/98 at its northern boundary (Fig. 28: 1). The early medieval group of strata was far more homogeneous than that in the neighbouring plot under no. 19. It too had been disrupted by late medieval activities. In the south part of sectors E/98 and D/98, a sequence of two deposits, 122 and 118 from early medieval horizon II were found (Fig. 21–23); layers 149 and 140 in the north part of sector C/98 were probably contemporaneous. Horizon II also contained small pits no. 518 and 519 and postholes 514–516 (Fig. 21, 23: 2). Among the higher deposits belonging to horizon I are minimally no. 110, 112, and 114; layer 110 was contaminated with late medieval pottery. This probably happened during excavations. Documentation of sector B/98 is lacking, and sector A/98 contained only 15th-century layers. A very interesting find – the W–E wall 905 made from stones mortared with clay, with a preserved height of 30 cm and length of 4.15 m − was made in sectors E/98 and D/98; the wall ended somewhere in the preserved block of soil between sectors C/98 and D/98. In sector E/98 it formed

137

an approximately perpendicular corner, continuing in the S/SSW direction. The wall was founded directly on the bedrock. It disrupted layer 122 and was covered with deposit 118, both pertaining to the period from the late 10 th to mid-11th century (Fig. 21, 22 :1, 23: 2, 24: 1–3). The continuation of the wall in the eastern direction is unclear as a result of a significant disruption of older deposits by a late medieval building, possibly an underpinning of a building that no longer existed as early as the first half of the 11th century. In sector F/98, the Late Hillfort layers of horizon I were identified in the following order: 120 (prehistory) J 137 J 116 J 115 J 114 J 113 J 112 (Fig. 25). The base layer was dated on the basis of a single pottery fragment. It was disrupted by grave 1 with a skeleton of an adult, a 40- to 50-year-old male (Langová 1998), covered by layer 116. In the beginning the inhumation was dated to the first half of the 11th century (Fig. 26, 27). However, an assemblage of 8 shards of the bodies of cooking pots from the backfill of the pit was dated to the Middle Hillfort period (800–950). Thus, it cannot be ruled out that layer 137, which contained a single fragment of Late Hillfort vessel, is at least contemporaneous. A relatively undisrupted early medieval stratigraphic sequence was found in the northernmost sectors SPI-SPII: 148 J 138 J 135 J 134 J 133 J 127 J 126 J 125 (Fig. 28: 1). Based on scarce fragments, deposit 148 − which filled pit 509 and posthole 510 dug into the rock − was dated as Middle Hillfort (or prehistoric with an early medieval intervention – a pit or other disruption as a result of which younger fragments entered an older layer; Fig. 28 :2); strata 138 and 135 belonged to horizon II and the rest to horizon I. Strata 124−126 and 134 contained organic waste. It is obvious that there were considerable differences between the layers in no. 19 and no. 20: no wooden structures were preserved in no. 20 despite organic remains in some of the layers; neither were the remains of heating equipment documented there, and the finds are considerably poorer in general. Unfortunately, the documentation of the strata in the western and eastern parts of the segment were not aligned. A non-residential use of area under no. 20 can be hypothesised. Only some of the groups of small post holes in no. 19 can be considered remains of the walls of non-residential.

The wooden buildings of the no. 19 in the contemporary context The log houses in no. 19 have analogies in other places in Horní náměstí, particularly no. 8, where it is assumed former stables were located (Procházka 2017a). There are countless similarly constructed buildings in the Slavic world; among well preserved remains are Prague Castle in Bohemia and a number of Polish fortified sites of the 10th–13th century (Milo 2014, 47–48; Šalkovský 2009; Boháčová 2011, 377–385; 2017, 119, 120; Barnycz-Gupieniec 2000; Gediga 2002; Kaźmierczyk 1993; 1995; Górecki et al. 1994; Dworaczyk et al. 2003, 273; Kowalska, Dworaczyk

138

2011; Banaszak, Tabaka, 2016a; Limisiewicz et al. 2015, and others). In the castles and their bailey we encounter clay furnaces, less fireplaces, in different locations within the houses (e. g. Gediga 2002, 169; Barnycz-Gupieniec. 1974, 76; Dworaczyk et al. 2003, 275; Kowalska, Dworaczyk 2011, 179; Kaźmierczyk 1993, 37; Limisiewicz et al. 2015, 70). Few ovens in residential features from the 11th–12th centuries have been uncovered in Bohemian and Moravian castles. In Bohemian centres, these are frequently clay structures (e.g. Šolle 1969, 54; 1978, 361; Váňa 1976, 409); in Rokytná, Moravia, a stone stove and an oven lined with stones were found (Novotný 1981, 223).

Material culture as a testimony of socioeconomic structure and personal/household equipment

Pottery The rescue archaeological research at Horní náměstí in Přerov in the plots with demolished houses no. 19 and 20 provided a rich and large collection of the remains of material culture. Fragments of ceramic vessels were a dominant component. Middle Hillfort pottery was represented by a mere 18 fragments in two assemblages (layer 148 and the backfill of grave 1), both with a very low information value. They included fragments of cooking pot bodies without an admixture of graphite in the fabric. Simple conical rims were part of the assemblage excavated in layer 148. Several pottery fragments in this assemblage were decorated by a combination of waves and grooves: simple grooves, two combed waves, a simple wave, or a combination of a combed wave and belts. In the grave, only shallow scratches on the two fragments were recorded. Noteworthy is an imprint of a potter’s wheel on a fragment of a vessel bottom from an assemblage from layer 148 (Fig. 38). The current analysis of the majority of the Late Hillfort pottery finds answers questions concerning the foundation of what was a strongpoint of the Polish demesne at the turn of the 10 th century and where the seat − an administration castle − of the Moravian Přemyslids was established at the end of the 1st third of the 11th century. The focus will also be on the period before the arrival of the Polish garrisons and on the characteristics of the local settlement during the rule of the Mojmirid princes in Moravia. A collection of Late Hillfort pottery from the excavated areas in no. 19 and 20 constitutes 11,099 ceramic fragments with a total weight of 335.5 kg. The find assemblages excavated in no. 19 were roughly divided into four basic horizons, which were defined arbitrarily based on an excavation method that removes measured thicknesses of soil (Kohoutek 1992; 1995, 191, 192). Horizon I contained finds from the strata above, which had been disrupted and partially removed and which contained the remains of the younger parts of early medieval strata. Due to the excavation method the boundary between horizons II and III cannot be precisely

determined. We define horizon II as follows: the layers at the level of the foundations of the log houses (in sectors B/90 and C/90 also part of the layers under the foundations of these wooden buildings above layers 105 and 106), most remains of stoves and other ovens. Because of sloping terrain, these strata are in the depths from 40–80 cm to 20–40 cm below the mechanically excavated surface. Horizon II gets thicker towards the north. The lower strata (80 cm and deeper) were denoted as horizon III. Horizons II and III correspond to phase 1 of the development of Late Hillfort pottery (LHP 1 – end of the 10th to mid-11th century). Assemblages dated to horizon I − which corresponds with LHP 2 (2nd half of the 11th to the end of the 12th century) − were mostly found in the depth of 0–20 cm, partly also 20–40 cm. The stratigraphic units of horizon III is followed by a prehistoric sequence of strata (horizon IV). Based on the terrain geomorphology and depending on the position of individual sectors, the prehistoric sequence of strata begins between 80 and 90 cm − or 110 and 130 cm − and reaches down to a depth of up to 200–220 cm (measured from the surface of the excavated terrain). Horizon IV is composed entirely of prehistoric cultural layers. These are accompanied mainly by Middle Bronze Age pottery of the Věteřov Culture. The 1998 excavations had already excavated in stratigraphic units defined by structure or colour and the find complex were identified with the specific numbers of the contexts. Among the finds from horizon II we recorded the predominant characteristic of pottery production of the LHP 1. As for the overall shape of ceramic vessels, the assemblages with LHP 1 contain mostly A1 cooking pots with S-shaped profiles without set-off necks (Fig. 30: 24; 35: 26) and A3:1 cooking pots with a significant break or set-off on the outside of the vessel under the neck (Fig. 30: 12, 15, 22; 33: 11, 20; 34: 2, 8, 9, 12); biconical pot types with a distinct angle in the lower part of the bulge (C3:4) were also relatively numerous (Fig. 30: 18; 33: 1; 34: 1, 6). Late Hillfort pottery of Přerov was characterised by rims with pulled-out edges − mainly funnel-shaped or vertical (Fig. 30: 2, 5, 7, 9, 12, 15, 19, 22, 24, 25). These assemblages also contain fragments of vessels with chalice-shaped rims (Fig. 30: 1; 32: 6; 34: 14) or straight, cylindrical rims constituting necks (Fig. 30: 11; 33: 5; 34: 26). Essentially analogous were the profiles of the vessel rims excavated in no. 8 and 21. These had been studied at elsewhere (Procházka 2017a, 132, 156, 164). The character of the pottery assemblages from the LHP 1 in Přerov are comparable with those from the early medieval sequence RS4 IIa from Kostice – Zadní hrúd (Balcárková 2013, 787–789, 800–803; 2016, 179–199, 226–245, 309–312; Balcárková et al. 2017, 146–150, 172–177). These cooking pots were decorated mainly by wide horizontal grooves, often combined with a row of lenticular notches under the neck (Fig. 30: 1–2, 20; 34: 3, 12). Combed wave and combed horizontal strip decoration has also been recorded. Among the typical decorative elements in pottery from no. 19 and 20 are more complex combinations of motifs, usually combining as many as three types – combed waves or comb incisions with grooves/flutes or a combination of

various oblique notches, combed waves, cuts, incisions, a wave or combed wave and horizontal grooves on a single vessel (types H7, H9–H12, J2–J7, J9–J14; Fig. 30: 5, 14; 32: 3). Older studies and analyses of ceramic assemblages unearthed by other excavations at Horní náměstí in Přerov (no. 8–9 and 21) came to the same conclusion: that the predominant decorative motifs in the LHP 1 from Horní náměstí in Přerov no. 19, combine comb incisions with grooves or with a combed wave and groove, and thus they are considered a specific feature of this pottery (Procházka 2017a, 140–142, 172–173). The Přerov ceramic assemblages of the LHP 1 pottery from horizon II are characterised by the fragments of cooking pots often decorated by plastic horizontal strips combined with more complex engraved ornamentation: in the assemblage from no. 19 and 20 triangular plastic horizontal strips with a decoration of oblique cuts and less frequent comb incisions on the strip prevail (Fig. 30: 14; 32: 3, 4, 12, 33: 12, 21). The triangular plastic horizontal strips on the pots are a decoration typical for the 11th-century pottery in no. 8–9 and 21 in the Horní náměstí. They were also frequently found in roughly contemporaneous assemblages from the castle at Olomouc and to different degrees among finds from other Moravian sites. It is a feature typical for the “Piast” pottery made in contemporaneous Poland. Other regions where it was popular include northwest Bohemia (Procházka 2017a, 127–240). It is one of the phenomena characterising the period before the emergence of production typical of the LHP 2 pottery, before the introduction of the typical variants of pulled up rims with plastic horizontal strips. It is therefore pottery from the time before the mid-11th century (possibly even the 2nd third of the 11th century). The dominant plastic marks on the bottoms of the LHP 1 ceramic vessels in the assemblage from no. 19 and 20 are a cross in a circle and a simple cross. In the assemblages of LHP 2, excavated at Horní náměstí no. 8–9 and 21, motifs of circles, often with plastic ribs, were dominant (Zubalík 2012, 97–98, 123, 135) − these are considered features typical of the local pottery. The boundary between horizons II and III is best defined using sources of absolute dating − coins. The bottom of the stratigraphic sequence with the finds of ovens, culminating with stone stove 902 in sector B/90, contained five coins, three of which were beyond doubt identified as so-called cross-deniers from the end of the 10 th century (Procházka et al. 2007, 44). Thus, this is the lower boundary of the dating of the find assemblages of the LHP 1 in horizon II, which starts at the level of the foundations of the log houses. The assemblages from horizon III, which is stratigraphically below horizon II, thus characterise the period before the foundation of the log houses, a period older than the end of the 10th century, probably the 2nd half of this century. The assemblages from horizon III are characterised by horizontal or funnel rims with pulled up edges (types C2–C4) and by simple conical, funnel and vertical rims (type B1, C1); the conical rims sometimes have pulled up edges, mainly the lower ones (type B2; Fig. 29).

139

There are also variants of edges with everted chalice-like spouts finished with a groove. These can be considered to have been derived from the chalice-like rims of the Mikulčice pottery group from the turn of the 9 th century and are also known from the post-Great Moravian Olomouc (Bláha 1980b, 30, 32; 2001, 51; Mazuch 2013, 56–67, 102). Among the typical features of the 10 th-century pottery from Horní náměstí in Přerov are mainly frequent combinations of combed ornaments and decoration made by a single-prong tool; in the Přerov assemblage these mainly include the typical combination of a combed wave under the neck with grooves covering the remainder of the shoulders (Fig. 29: 21). Other characteristics include more complex decoration combining several − combed and single-pronged − motifs on a single vessel. In Přerov, this decoration survived longer – well into later phases. The popularity of the comb incision decoration decreased as late as the mid-11th century. This was documented in the groups from the strata above the rampart, dated by relative dating (Procházka 2017a, 129, 142, 148, 172–174). Tenth-century pottery from Kostice – Zadní hrúd is typical for its decoration, which combines comb incisions and grooves (Balcárková 2013, 795–803; 2016, 179–188, 226–233; Balcárková et al. 2017, 146–147, 248). Within horizon I, pottery groups with the typological features of both older and younger phases of the Late Hillfort pottery were found − this horizon contains secondarily mixed finds, predominantly of the LHP 2 pottery (cf. Balcárková 2013, 788–789; 2016, 36–39; Balcárková et al. 2017, 28–30), being that whose characteristics correspond with the LHP 2 development phase. In Horní náměstí, this ceramics phase is characterised particularly by pulled up rims with a ledge, thickened rims and other types of rims: club shaped rims of storage vessels, ledge rims or rims from vessels with straight, cylindrical necks (Fig. 31). Most frequent are A1 and A3:1 cooking pots. D3:1 cooking pots with pulled up rims, a plastic horizontal strip, and a distinct angle below the neck are also prevalent. The decoration of the LHP 2 (2nd half of the 11th-12th century) pottery predominantly consists of horizontal, continuous broad grooves and broad flat flutes. The bases of ceramic vessels often feature plastic marks with the motif of a circle or cross. The storage vessels from this period have thickened, club-shaped rim profiles, and different variants of thickened pulled up rims. Some of the thickened rims with different finishing constitute prototypes of club-profile rims. These shapes are found almost everywhere in the settled parts of Moravia (Bláha 1980 307, tab. VI: 4–12; Goš, Karel 1980; Procházka, Peška 2007, 167–169, 220–221; Balcárková 2013, 789–790; 2016, 39–45; Balcárková et al. 2017, 28-30). In general, the Late Hillfort pottery from the LHP 2 horizon from no. 19 and 20 in Horní náměstí does not significantly differ from the contemporaneous pottery found during the earlier excavations in no. 8–9 and 21; it is particularly close to the early phase of the Late Hillfort pottery from no. 21, which is dated to the turn of the 11th century (Zubalík 2012, 142–145). Among finds worth noting is a fragment of a oxidatively fired conical ceramic object – maybe foot of

140

a bowl (Fig. 39). The shape and appearance of this artefact is absolutely exceptional within the context of the early medieval pottery found in Přerov. It was excavated in sector B/90 on the base of layers of horizon III. Petrographic analysis has so far shown a possible origin in the area of central Moravia rivers, Upper Odra or Upper Silesia regions (see Appendix 1). In Moravia, analogical finds have been excavated in Mohelnice and Olomouc. Throughout the Early Middle Ages, these finds were more common to the north of Přerov: in Poland and the Elbe region (e.g. Dzieduszycki 1982, 42; Musianowicz 1969, 139, 145–147; Messal 2015, 80–81; Posselt 2016, 153–164). However, the mysterious object may have an analogy in conical lids found in the context of the 13th and 1st half of the 14th century in Przemyśl (Auch 2016, 230–232, 303, tab. 2: e).

Other evidence of everyday life The vast majority of artefacts that are not kitchen pottery come from the 1990 excavations in no. 19, from the settlement horizon II (pottery of the LHP 1). A smaller part of these artefacts comes from the settlement horizon I (LHP 2); however, here we will describe the later Late Hillfort artefacts as a whole as precise dating has proven difficult. This assemblage contains 293 catalogized artefacts made from different materials. Among the most frequent finds are bone and antler spearheads, spindle whorls and whetstones, iron knives and nails, glass rings, beads made from cornelian, glass and crystal, coins, stone discs, a temple ring, and fragments of one bronze and one iron spur. With regard to spatial distribution, sector B/90 proved to be the richest in finds, providing 45% of artefacts, including the spurs, coins, all beads from semi-precious stones, and five out of six glass beads. Sector A/90, log house 3, was rich in glass rings, resulting in 8 of 12 finds. It ist just interesting that a large part of the finds comes from sector B (44.40%), the second position in this respect is occupied by sector A (14.58%).

Evidence of production The most frequently found tools are bone points (71.6 %), and somewhat less frequent antler points (interlacers and awls, “unravellers” and a needle). These amount to a total of 65 artefacts, most of which belong to settlement horizon II. The bone parts are usually made from sheep or goat tibia (51.06 %). Bones from the domestic pig come next (27.69%). These are followed by cattle, a horse, and a dog − a single point comes from the bone of a domestic dog (Fig. 40: 1–6, 8, 9, 11, 13, 17–19, 24–26; Tab. 11, 14). Most antler points (28.4 % from the whole assemblage of points) are made from deer antlers (40: 21–23, 27–29; Tab. 14). This is obviously a proof of traditional household production. These tools served mainly for working with plant fibres (Hrubý 1957,

140–146; Moszyński 1967, 352); their use in the production of leather artefacts is disputable (Bartošková 1995, 26–27). This discussion still awaits conclusion. Throughout the Early Middle Ages bone points were among the most common inventory of both fortified and unfortified Central European settlements. The question of a possible decline in the use of these tools in the course of the final phase of the Early Middle Ages (Schmidt 1989, 41) must be dealt with based on the assessment of well stratified assemblages; this hypothesis is suggested by the situation in Wrocław (Kaźmierczyk 1970, 276). In the 10 th–11th-century centres in the German countries the occurrence of points and other bone and antler tools is significantly lower (e.g. Roßtal, Ettel 2001, 367; Tilleda, Grimm 1990, 164, 165). Common early medieval artefacts also include needles (Jaworski 1990, 68–70; Norska-Gulkowa 1985, 250–252; Paddenberg 2012, 48); one artifact was found in Přerov (Fig. 40: 20). To a lesser degree, semi-finished goods and manufacturing waste associated with the production of antler artefacts (9 items) were also present; two of these were determined to be semi-finished products for the making of sockets (Fig. 41; Tab. 15). According to the accepted classification (Hrubý 1957; Kavánová 1995), the assemblage of 15 skates/ smoothers (including fragments) from no. 19 includes: 1) objects with a pointed distal end with holes in both ends, 2) similar objects without holes, 3) artefacts with a blunt end and without holes (Fig. 42, 43; Tab. 16). The third group in the Přerov assemblage can be further divided into artefacts without a trimmed caudal side, a nose and holes, and tools that also lack the last two characteristics but have a trimmed work area. Over two-thirds of these were made from cattle metapodia and radia, with the remainder made from horse bones. The composition of raw materials in these artefacts generally corresponds with other early medieval sites (e.g. Švecová 2000, 67–68; Kavánová 1995, 124). To answer the question concerning the function of the artefacts mentioned above, trace evidence on smooth surfaces, ethnological reports, and recorded experiments are important. Experiments have shown that the artefacts with a nose could be used as skates (e.g. Barthel 1969; Prummel 2011; Parma et al. 2011; Edberg, Karlson 2016). Only some of the Přerov artefacts showed separated scratches on the longitudinal axis. We assume these were homemade artefacts. The assemblage of 34 spindle whorls contains mainly burned clay artefacts without the inclusion of graphite. Three of these were made from vessel walls and 9 pieces (27 % of the assemblage from no. 19) were made from stone (Fig. 44; Tab. 17, 18). The most prevalent biconical shapes (type 1, 37.5% of both the categories of materials), which is common in other early medieval assemblages, albeit with exceptions (e.g. Mstěnice, Nekuda, 2000, 272–273). The rest of the spindle whorls were spherical (type 2), barrel-shaped (type 3), and disc-shaped (type 4; 4a – purposefully fired from clay, 4b – secondarily made from shards). Stone spindle whorls were made from siltstones, claystones, and limestones from the Carpathian Flysch Belt. Stone spindle whorls

have begun to be found in early medieval contexts; they constitute a majority on Great Moravian sites (Přichystal 2009, 245); large numbers have been found in Silesia (Lisowska 2013, 135). No spindle whorl made from east-Ukrainian Ovruch shale, analogous to the find from no. 8, has been found. The only find of an iron awl probably belonged to a specialist – a shoemaker (Fig. 41: 5). It is a typical find at any number of early medieval sites from the Middle Hillfort period (Dostál 1975, 223–224; Šolle 1969, 106–107; Wiklak 1994, 82–83). Slag fragments were scattered in all the sectors with Late Hillfort settlement (A/90–E/90), albeit in very small numbers (Tab. 19). The castle could hardly do without a smith. However, we do not know where his workshop was located. It is interesting that slags were found close to the base of the early medieval sequence. Shears are another common find associated with the production of material for textile production in the Late Hillfort Period (Fig. 45: 2–4; Tab. 24: 12, 15, 22). Three fragments were unearthed at the site. Shears are found in early medieval European contexts in rural areas as well as central settlements (Dostál 1975, 220; Novotný 1978, 200; Paddenberg 2012, 49; Ottaway 1992, 548–550). At least they evidence the people’s own agricultural activity. The procurement of fodder is evidenced by a fragment of a scythe (Fig. 45: 1; Tab. 24: 10), which shows the self-sufficient part of the local economy. Scythes are known from other contemporaneous castles (e.g. Łęczyca; Stasiak, Grygiel 2014, 219).

The meat component of subsistence A large assemblage of bone remains was published in separate studies (Nývltová Fišáková 2018a; 2018b). The total of almost 12,000 bones is the largest processed collection from Late Hillfort Moravia. Most of these belong to horizon II (8,218 pieces). The most numerous bones came from cattle, followed by sheep/goat, pig, and domestic fowl; consumption of horse meat was marginal. In the later horizon, the most frequently represented bones and their fragments are those of sheep/goat followed by cattle, domestic pig, dog, and horse (Graph 16–17). The consumption of fowl and goose meat is documented in both the horizons. Game bones and their fragments constituted 3–4 % in the earlier phase, rising abruptly to 10 % in the later phase; the bones and fragments included roe deer, deer, wild boar, and possibly also wild duck. Fish were consumed in copious quantities, particularly carp and pike. This is not surprising given the proximity of the Bečva river. The size of the mammals corresponded to the average at that time (e.g. horses were 121–140.3 cm).

Means of exchange Three or five “Vendic cross deniers” (type Dannenberg 1329, Gumowski 1, subtype 375, Kilger KN4) minted in Saxon mints between 985 and 1000 were found in the bottom part of the stratigraphic sequence of the horizon II

141

in sector B/90 (Fig. 46: 1–3; Tab. 20; for more details, see Procházka et al. 2007) were found in both the Kelč and Popůvky hacksilver hoards. These coins and jewels are verifiably linked with the territories of Wielkopolska and Silesia (Kučerovská 1996; Videman 2016; Kouřil 2016). All these finds date to the initial phase of the Polish domination in Moravia. This might support the possibility that they were brought by Piast garrison − although long-distance traders also undoubtedly visited the centres. Another artefact, which is sometimes associated with exchange, allows a less unambiguous interpretation. It is a lead barrel-shaped artefact resembling a spindle whorl (23 x 12.8 mm, Ø of the hole 10.5 mm, weight 13 g, originally around 15 g; Fig. 46: 4, Tab. 28: 10). It has a number of analogies both in the Czech lands and in Poland. The prevailing opinion is that it is a weight, although the problems with classification based on mass remain unsolved; moreover, on some sites these are found together with other means of exchange, including those made from lead (Dresler, Macháček 2013, 689–690; Macháček, Měchura 2013, 279; Bláha et al. 2014; Bednar, Rozmus 2004; Kouřil, Gryc, 2014, 142, 146).

Personal equipment The most common artefact and a universal tool of everyday use was undoubtedly the knife. A total of 13 restored knives, two of them complete, were evaluated, (Fig. 47; Tab. 21a, 21b). Metallographic analysis has not yet been done. Considering the fragmentariness of the artefacts, the assemblage is not suitable for making shape typologies, of which there are a number in specialised literature (such as in Evison 1987, 113–117; Ottaway 1992 558–574; Blakelock 2012, 59–60; Rogosz 1983, 264–265; Herrmann 2005, 63–67; Paddenberg 2012, 54; Westphalen 2002 145–152; Boháčová, Hošek 2009, 374). All the artefacts from Přerov have prickle shaped tangs with straight ends. In four cases, the spine is straight and the edge arches towards it at the point (type I), while in four other knives the spine arches towards the edge. The length of seven wholly or mostly preserved knifes ranges from 100 to 165 mm; their blade lengths range from 75 to 120 mm. The assemblage, which otherwise corresponds to common European analogies, contained one exception: knife with a long tang that extends into a broad blade (30 mm); symmetrical edges meet at the point. It reaches an overall length of 240 mm (Fig. 47: 9; Tab. 21a: 15). The size, tip shape, and mostly parallel edges of the blade in the vast majority of the early medieval knives − not only those from the Slavic regions − prove that they were mostly intended for cutting and chopping. This also applies to the Přerov knives. Larger specimens are often hypothesised to have served as butcher knives (Ottaway 1992, 558–574; Piekalski 1991, 75; Kaźmierczyk 1970, 226; Westphalen 2002, 152–153). This is the interpretation of the large knife from Horní náměstí no. 8, which was 240 mm long and 34 mm wide (Procházka 2017a, 242) and maybe also the longest artefact from house no. 19. Metallographic analyses of knives from other

142

Přerov sites prove a significant diversity of production quality (Hošek, Ustohal, 2017, 431–437). A comb, an important representative of the group of personal items, was found in sector A/90, which corresponds with log house 3 (Fig. 48; Tab. 29: 11). It is an almost entirely preserved three-ply double-sided comb of Hrubý type 2 with central sections decorated with engraved bands of interwoven double circles (Hrubý 1957, 168; 185, Fig. 25: 45). Three-ply double-sided combs prevailed on the Czech territory, while in contemporaneous Poland, single-sided combs were prevalent. The proportion of double-sided combs rose in some areas only in the late Early Middle Ages (Kaván 1958, 263, 270, 274, 278; Bartošková 2003, 251–254, 259–261; Norska-Gulkowa 1985, 233, 235, 236; Jaworski 1990, 25–32; Rajewski 1939, 68–78). Prof. Antonín Přichystal carried out a petrographic assessment of 33 early medieval whetstones (Fig. 49, Tab. 22). The Přerov assemblage contains raw materials from the most easily accessible source areas (Přichystal 2009, 224–225). Prevalent are unworked flysch sandstone pebbles from the gravel in the Bečva river (the source area is the Carpathian Mountains). The second most frequent are siltstones, siltstone slates, and wackes of the Moravian-Silesian lower Carboniferous (Culm − so-called Upper Palaeozoic); significantly less represented is calcareous sandstone from the Czech Cretaceous Basin. An exceptional find is feldspathic sandstone from the Boskovice Furrow. The Culm rocks might have been obtained from the nearby foothills of the Nízký Jeseník or from the Maleník, part of the Podbeskydská Upland (Zapletal et al. 1989, 243–250). There are three morphological-typological points. The first (I) includes carefully worked prism and plate artefacts, which are further divided into two subgroups, Ia and Ib. The second group (II) is represented by irregular plate implements with rectangular cross-sections, larger than the whetstones from subgroup Ib. The third, largest group includes artefacts made from pebbles, which also include two subgroups, IIIa and IIIb (54.8%). These tools served for the sharpening of larger iron tools. Groups I and II are roughly equally large. The classification used more or less corresponds with Foltyn and Jochemczyk’s (1993, 54) descriptive structure. The longest artefact in the first group (Fig 49: 5) was originally at least 10 cm long; its quality and shape are closest to the whetstones and touchstones known from Scandinavia (e.g. Arbmann 1940, Taf. 186–188; Sundbergh, Arwidsson 1989, 107; Ježek, Zavřel 2010, 612, 618). However, it lacks a suspension eye. Well-worked whetstones, seldom with suspension eyes, have been found in graves and occasionally also in Great Moravian settlements (Hrubý 1955; 1965, 273; Kalousek 1971, 179; Ježek, Zavřel 2013, 121–123). In the last decade, Martin Ježek has published a series of articles and a monograph where he claims that especially the well worked rodshaped “whetstones” with almost no traces of sharpening served purely as touchstones. This is based on the analysis of the presence of metals and their alloys on the surface of the artefacts. However, some of the artefacts have

distinct marks of whetting (Ježek 2012; 2013; 2017; Ježek, Zavřel 2010). Significant abrasion or whetting grooves are also present on a number of Scandinavian rod-shaped whetstones (Resi 1990, 47–52, 57–58). The Přerov whetstones from no. 19 were not examined for these features. So far, stereomicroscopy has been used. This has proven that abrasion of the whetting surfaces, and sometimes also the grooves, were caused by whetting – in all the analysed artefacts. Surface analyses of similar tools from no. 8 and 21 carried out by Martin Hložek (2018) confirmed the presence of lead, silver, copper, zinc, mercury, and even gold. The opinion that similar cases are touchstones has been published. However, this did not pay sufficient attention to the fact that a number of such artefacts with traces of different metals show significant abrasion; also the procedure for possible testing for metals other than gold was left unexplained (most recently Ježek 2017). Publication of these analysis is in preparation. Slab and pebble whetstones were the most common in medieval Central Europe (e.g. Dostál et al. 1971, 181; Foltyn, Jochemczyk, 1994, 54; Kaźmierczyk 1990, 132–141; Stasiak, Grygiel 2014, 218; Kudrnáč 1970, 131; Dostál et al. 1971, 181; Marešová 1985, 71; Nekuda, V. 2000, 278; Zavřel 2003, 269). Two broken off suspension fittings, of handles were originally parts of buckets, an example of common early medieval household equipment (Fig. 50: 2, 3; Tab. 24: 5, 9). Iron parts of buckets have been found in other Přerov sites (Procházka 2017a, 115, 245), in Piast castles (such as Łęczyca; Stasiak, Grygiel 2014, 214) and in 11th-century cemeteries (Šikulová 1959, 112–113; Krumphanzová 1974, 74–77).

Garment parts This group includes two iron buckles: one, a single-piece trapezoid with arching arms, the other a twopiece U-shaped buckle with three arms made from a single piece of material attached to a straight stick. They both have contemporaneous analogies, the former also from Horní náměstí no. 8 (Procházka 2017a, 244; Wachowski 1984, 21–23; Hołubowicz 1956, 267; Kaźmierczyk 1970, 113).

Jewellery With regards to female jewellery, the most numerous are beads made from precious stones and glass: five are made from cornelian, one from cornelian onyx, and one from rock crystal (Fig. 52: 2). Two of the cornelian beads were irregularly faceted, while the remaining were spherical (Fig. 52: 3–5, 9, 10, 12; Tab. 25). Cornelian (45%), crystal (32%), and amber (3%) are among the most common semi-precious stones used in necklaces found at Moravian 11th-century cemeteries. Luxury necklaces have been found only at some cemeteries, among which the one in Vícemilice stands out

(Mrázek 2000, 59–76). Olomouc must be mentioned as an important site with finds of necklaces decorated with semi-precious stones (Mrázek 2000, 68, 70–71). In the Early Middle Ages, cornelian and crystal were used to a different degree in northern and eastern Europe (summaries include Bach, Dušek 1971, 31–34; Lisowska 2013, 149–150, 224 –226, 247–248, 296–298, 302–304; Mrázek 2000, 76–90; Filipowiak, Szydłowski 2019, 228–231). Five of the seven greenish glass beads were spherical, one was cylindrical, and one was olive-shaped with longitudinal segmentation (Fig. 52: 1, 6–8, 11, 13; Tab. 26). The results of a surface analysis of a glass beads using the JEOL 6490L scanning electron microscope confirmed that all the beads found in Přerov were made from lead glass (Štelcl 2017). They all correspond to common spherical, bun-shaped, or cylindrical 10 th/11th-century Central European glass beads (Černá et al. 2015, 86; Krumphanzlová 1974, 63–66; Šikulová 1959, 128–129; Pankiewicz et al. 2017, 47–58). Among the predecessors of the longitudinally segmented bead are somewhat more prolonged artefacts dating to the Great Moravian period (Staššíková-Štukovská, Ungermann 2009, 141). The appearance of this bead seems to have been exceptional in Moravia. They have been more commonly excavated in the Bijelo Brdo burial grounds and necropolises and settlements on Polish territory (Markiewicz 28, 33, 34; Kurasiński, Skóra 2012, 78, 79; Wachowski 1975, 90). The function of a black disc-shaped artefact with convex walls remains unclear (Fig. 53, Tab. 26: 1). With its size (diameter 23.5 mm, height 8 mm, weight 7 g) and a wide opening, it differed significantly from the other glass beads. It cannot be ruled out that it was a spindle whorl (Dekówna 1970, 38–41; Březinová 1997, 131); a more recent hypothesis says it was a dominant bead from the centre of a necklace (Pankiewicz et al. 2017, 44). The somewhat smaller black bead (Ø 17 mm) with a white fibre found in Chotěbuz-Podobora is compared with the Bijelo Brdo cemeteries (Kouřil, Gryc 2014, 108). Twelve fragments of glass rings − yellow-brown, purple, and other colours − are homogeneous. Only one of them features a yellow fibre (Fig. 52: 17–28; Tab. 27). Also, other 11th-and 12th-century Přerov sites have turned up such artefacts, albeit in much smaller quantities. They constituted a common Central European jewellery of the late phases of the Early Middle Ages (e.g. Sedláčková, Zapletalová 2012; Černá et al. 2015, 81–86; Pankiewicz et al. 2017, 59–61, 75). Their function as a means of exchange has also been considered (Olczak 2000; Pankiewicz et al. 2017, 41–42). A copper ring with a bezel from sector B/90 (0–20 cm, probably layer 101) was probably part of horizon I (Fig. 52: 16, Tab. 28). The bezel contains a flat outline relief, probably that of a fish with a double tail. So far, this jewel has no analogies. A bronze temple ring with a broken-off spiral and a diameter of 11 mm ranks among small examples; unfortunately, the circumstances around its finding are not known (Fig. 52: 15; Tab. 28: 4). The function of a small flat ring with a diameter of 16 mm, made from copper with traces of lead is unclear (Fig. 52: 14; Tab. 28: 1).

143

Militaria and equestrian equipment Militaria are represented by what was probably a rhombic arrowhead with a tang (horizon III; Fig. 54: 2; Tab. 24a: 20). Such artefacts are first found in contexts from the late phase of the Middle Hillfort Period and are associated with the arrival of the Magyars; these went on to be used long into the 10th century (e.g. Kouřil 2008, 129; Ungerman 2011, 140–142). The other two items, probably spearheads − one with a socket, one with a tang − are both heavily damaged (Fig. 54: 5, 7; Tab. 24: 39, 40). A find of what probably is a fragment of a large knife with a rounded tip (4.2 cm wide, 10.8 cm long) is highly controversial (Fig. 47: 5; Tab. 21b: 3). It might be a part of a late medieval hunting knife (Žákovský 2017, 75). Layer 118 in the excavated area of the house No. 20 (1998), in which it was found, probably dates to the first half of the 11th century, however, unintended contamination cannot be ruled out. Another unusual artefact is a fragment of a bronze spur − an arm of triangular cross-section, with a rectangular plate and two well-preserved rivets (Fig. 54: 3; Tab. 28: 3). The outer side is covered with a zigzag pattern with two rows of incisions, perhaps a foundation of silver plating. This spur is probably an advanced form of a type with a long neck (Procházka, Wihoda 2006, 637, 638). There are a number of analogies in Europe between the 10 th and the first half of the 11th centuries (Goßler 1998, 506–530; Rzeźnik 2000, 485; Profantová 2013). Among Moravian analogies are the finds from Radslavice − Zelená hora and Olomouc (Kouřil, Procházka 2018, 56, 59; Dohnal 2005, 88–89). The fragment of an iron spur with a partially preserved neck belonged undoubtedly to the same type as the previous one (Fig. 54: 6; Tab. 24a: 8).

Parts of horse harnesses This category includes a fork-shaped rein ring (snaffle) of an equestrian bit sidepiece. It made up the side of an equestrian bit with a rectangular eyelet for the bridle (Měchurová 1980, 190; 1984, 265–266, 275). This was a common part of the horse bridle in the Middle Hillfort Period (Kouřil 1997, 71–72), and was still used at least till the turn of the 10 th century, as evidenced by a find from Łęczyca (Stasiak, Grygiel 2014, 192, 233). Equestrian equipment is also represented), by four, usually incomplete, horseshoes without a wavy edge (Fig. 54: 4, 8, 9; Tab. 24a: 3, 16, 17, 19); two best preserved belong probably to the type IV according to Józef Kaźmierczyk and can be dated to the 12th–13th century (1978, 19–30;) or, according to Baxa (1991, 426–427), type II. One fragment of the two horseshoes from the sector can be related to the layers of the horizon II. The remainder belongs to horizon III. The existing finds prove a common use of horseshoes as late as the 11th century (Novotný 1979; Paddenberg 2012, 25; Stasiak, Grygiel 2014, 193).

144

Entertainment artefacts Musical instruments from the most common category of aerophones are represented by an incomplete flute with three finger holes (Fig. 55: 17; Tab. 29: 5). It can be classified in group III with true sound hole, subcategory B 3 in the description system of Danica Staššíková-Štukovská (1981, 402–413). Numerous analogies have been found, particularly in emporiums along the North and Baltic Seas (Brady 1975; Schietzel 2014, 288–289; Ulbricht 1984, 40, 61) and occasionally also in the inland centres of the Piast regnum (Hołubowicz 1956, 336; Stasiak, Grygiel 2014, 373). Three hollow bones (from a domestic goose and sheep/goat) made into slightly bent tubes with open ends have been found (Fig. 55: 16, 18, 19, Tab. 29: 2, 6, 10). An analogy is known from contemporaneous Polish castles (Norska-Gulkowa 1985, 284–285; Stasiak, Grygiel 2014, 220–221). Such bone tubes were found as early as Great Moravian contexts, where the interpretation is ambiguous − their function as needle cases has also been hypothesised (Kavánová 1995, 171–176). Also, the use of a drilledthrough tarsal, an astragal, a single piece of which was found at the site (Fig. 55: 11), is unclear; the prevailing interpretation is that it served as a gaming piece (Rajewski 1939, 99; Norska 1985, 254; Jaworski 1990, 91–93).

Construction fittings This group includes two hook nails from a latch, a lock latch and one staple (Fig. 56: 2, 3, 5; Tab. 24a: 4, 13, 14, 40). These were common items both in the middle and late phases of the Early Middle Ages (Dostál 1975, 210; Dohnal 2005, 45, 91; Klíma 1980, 71, 74; Bukowska-Gedigowa, Gediga 1986, 86, 257; Herrmann 2005,187–188). A stripe of iron sheet metal with dimensions 100×20×1 mm was interpreted as being a part of an incomplete fitting (Fig. 56: 1; Tab. 24a: 37). Apart from exceptions, the 37 excavated nails were not conserved in a laboratory. Moreover, these were fragmentary, which is why only a minority of them could be typologised. They were scattered across sectors A/90–D/90. An interesting group constitutes what were probably short spikes with round vertical heads (to which there was a single exception) and a fan front shape (variant IIIb or Vb according to R. Krajíc 2003, 61–65; Fig. 56: 6–10). Also one spike with flat horizontal head was found (Fig. 56: 4). It is assumed that the spikes mainly served as connecting elements in wooden or combined features of household equipment, while the hammer-shaped nails and those with vertical heads were horseshoe nails (Westphalen 2002, 205; Messal 2015, 172; Janowski 2019b). Central sites have turned up different numbers of spikes regardless of the scope of the excavations; also, the numbers of the main types differ greatly. Very few such artefacts were found in the 11th-century layers in no. 8 and 21. This is undoubtedly connected with the functions of the areas. For instance, the 9 th/10 th-century Mecklenburg castle of Groß Raden provided only 80 nails (Schuldt

1985, 104), while the nearby Ralsviek emporium resulted in 2160 pieces (Herrmann 2005, 172). The rich, varied assemblage from Mikulčice with 1003 pieces found before 1975 consists mainly of wedges that are categorised into 5 groups with a number of variants (Klíma 1975, 149). On the other hand, in Haithabu (8th–10 th century) spikes with flat horizontal heads are completely dominant (Westphalen 2002, 203–205).

Clearly unspecified artefacts The finds also include 6 flat stone discs, three with a drilled hole (Fig. 55: 1–6, Tab. 30). These thin discs were also made from Culm rocks, as were some of the spindle whorls identified by Antonín Přichystal. The dating of analogous artefacts from the Zelená hora hillfort near Radslavice (8th–12th century; Mrázek 2000, 21) will be addressed in the context of the revision of local finds. These discs are interpreted as a multi-purpose mats in the early medieval find assemblages from Lower Silesia (Lisowska 2013, 159–160). Nine discs, mostly under 3 cm in diameter, made from the bulges of ceramic vessels, can be interpreted as gaming pieces (Fig. 55: 7–10, 12, 15, 20; Tab. 31). They have been found at other sites, approximately contemporaneous with Přerov (e.g. Oberpfaffendorf, Dohna, Felgenhauer-Schmiedt 2019, 145; Schubert 2016, 466). The function of antler sockets, which are frequently found, are yet to be ascertained. Two come from no. 19 (Fig. 57: 1, 2; Tab. 29: 1, 8). Analogous artefacts were found in no. 8 (Procházka 2017a, 257–258). They normally occurred in the Slavic territories from the 9 th century to the Late Hillfort Period (e.g. Bartošková 1995, 39–40; Kavánová 1995, 205–209; Norska-Gulkowa 1985, 278–282). The prevailing opinion is that the sockets were used to fix wooden knife handles. This function can be deduced from several finds from Poland (Jaworski 1990, 55; 2015, 238–240). A flat triangular artefact made from the main beam of a deer’s antler has a flat base with widening drilledthrough arms and a projecting third arm with cut-out sides and a similar finishing (Fig. 57: 5; Tab. 29: 4). There are very few analogous finds. It has been hypothesised that it functioned as a part of a yoke (Żak 1951/1952, 197, 201). A similar find to the one from Přerov has been excavated in Gniezno, Poland. Its longest projection is concave, and the shape of the artefact corresponds with the shape of the upper part of the saddle fork (Rajewski 1939, 82). Considering the fragility of the material, the function as a decoration plate of the front arch of the wooden saddle seems more probable. A curved artefact made from the tip of a deer’s antler is quite mysterious. Near its wider end is a roughly square hole (Fig. 57: 4; Tab. 29: 3). A similar artefact originating from Łęczyca in central Poland is considered to be either a pendant or an amulet (Stasiak, Grygiel 2014, 485, 513). Also unidentified is the function of an artefact made from a trimmed proximal part of a tibia of a large

mammal, the straight end of which is connected with a hollow part of the bone and the flat wider sides bear what are intentionally engraved lines (Fig. 57: 3; Tab. 29: 13). Among the non-ferrous metal artefacts that deserve attention is a partly corroded bronze rivet with the remains of gilding (Fig. 57: 3; Tab. 29: 13). This probably served for connecting two different materials or as the decoration of a leather artefact (see the Annex 2). Horizons I and II unearthed three unpatinated silicite fragments (Fig. 50: 1; Tab. 32) dated to the Neolithic or Eneolithic. These might have been secondarily used as parts of a flint and steel. We know of analogous finds from other early medieval sites (Dostál 1966, 88; Kowalewska, Kaźmierczak 2014, 302; Mikołajczak 2013.

Discussion − testimony of the archaeological contexts and movable finds on the sociocultural profile of the site; the question of the inner and outer areas of fortified centres Despite relatively rich finds, the archaeological excavations at Horní náměstí no. 19 and 20 cannot fully describe the structure of the population that inhabited the castle. We assume that consumers outnumbered producers. Some household production, especially the processing of bones, plants, animal fibres, and wood retained their importance. Sporadic documents of smithery (slag) testify to activities performed purely for the purposes of the community. Highly probable is domestic animal husbandry, which is suggested by the find of a scythe in the stables in no. 8. Hunting was supplementary; its share in the provision of meat increased in the later phase (second half of the 11th to 12th centuries). Fishing seems to be significant. The growing of cereals in the site’s hinterland cannot be ruled out. A number of activities connected with the preparation of food were carried out on the site. However, this is not entirely certain in the case of animal slaughtering, which was partly done outside the site. It cannot be ruled out that the lack of certain bones connected with quality meat could be influenced by the method of manual selection. To obtain a more plastic image of the local economy, we would need more information about the suburbium, which was up to 15 hectares large and from which we have virtually no evidence of production. Household production is documented also at 11th/12th-century Bohemian and Moravian castles (Procházka 2017b, 133–144), similarly as in the contemporaneous Piast centres, although a better organisation of the exploitation of internal resources including the system of courts with specialised producers than in the previous early medieval period is assumed together with an emphasis on exchange management (Petráček 2012; Moździoch 1990; 1991; 2002; Urbańczyk 2016). In comparison with the research into Polish centres, the study of the 11th /12 th-century Moravian and Bohemian castles is on a much lower quantitative level and partly also on a qualitative level because there has

145

been an insufficient number of excavations employing modern methodology, not to mention processing and assessment before publication, which has been falling behind. Among the exceptions are Prague, Stará Boleslav, Žatec, and the Moravian cities of Brno and Olomouc (Boháčová 2006; 2011; Piekalski 2014, 18–30; Čech 2008a; 2008b; Procházka et al. 2014, 237–246; Procházka, Loskotová 1999; Zapletalová 2008; 2009; Šlézar 2018). The question of the functional division of the sites is rather complicated. The main residential castles of the Přemyslid − and especially Piast − principalities contain palaces for the higher elites together with relevant sacred buildings. However, the late 11th century saw castles with a dense, but essentially equally built-up area. Production, in particular the processing of non-ferrous, on occasion precious metals, and possibly also glass jewellery are documented in both outer baileys and unfortified suburbs − and increasingly also inside the castles. We must bear in mind the consumption power of the strong military component of the population and only a gradual development of market relations with the outside (e.g. Moździoch 2000; Kurnatowski 2015, 486–487; Pankiewicz et al. 2018; 2019; Boháčová 2003a; 2006; Čech 2008 a; 2008b; Havrda, Podliska 2011). This is supported by the small “market zones” and objects described by Pankiewicz; larger marketplaces were established in the final phase of the development of important proto-urban centres (Pankiewicz 2019, 153–155; Piekalski 2014, 22–47). Similarly, production activities were documented in various parts of the sites of crucial importance on the territory of the Polabian Slavs (e.g. Biermann 2009, 108– 113; Kirsch 2011, 48–51; Michas 2011; Paddenberg 2012, 133–134, 142–143). The 10 th–11th century Přerov Castle is a centre with no special residential district for the social elite, although a fragment of masonry from no. 20 indicates at least a sporadic occurrence of superior buildings. The densely populated central area was very soon complemented by an extensive unfortified suburbium. In this respect, Přerov castle can withstand a comparison with important contemporaneous Czech and Polish castles where suburban settlements were also established as early as the 10 th century, but fully developed in the late 11th century (Piekalski 2014, 33–40; Krysztofiak 2016, 142–143; Banaszak, Tabaka 2016a, 136–142; Procházka 2010; Čiháková 2018; Šlézar 2018). The structuring of sites with central functions in the late Early Middle Ages reflected a number of factors and underwent spatial changes over time. Only in the supreme seats connected with the ruling dynasty do we encounter separate districts with the residences of the social elites displaying representative architecture. In the areas surrounding such complexes, and also in densely built-up lower-order castles, different social strata were intermingled more, even though the members of the elite may be documented by specific artefacts.

146

Conclusion Despite its limitations, the research of the site at Horní náměstí in no. 19 and 20 in Přerov has provided a valuable insight into certain aspects of the life of the society in the last centuries of the Early Middle Ages. Following not particularly significant beginnings, a great expansion was recorded from the turn of the 10 th century. This is represented by the development of densely built-up areas with wooden houses in settlement horizon II. Its character and the composition of material culture strongly resemble contemporaneous centres in the Piast Poland. The castle at Přerov was a “garrison” type castle with traits of a partially autarkic economy; however, some of the artefacts − such as coins, beads from semi-precious stones and glass, and artefacts from non-iron metals − and a large suburbium suggest that the elites, which were undoubtedly present, were able to mobilise a wider hinterland and engage in long-distance trade.

9.

Prameny a literatura

Antoniewicz, J. 1958: Příspěvek k problému vlivů západních Slovanů na hrnčířství Prusů. In: J. Eisner (ed.): Vznik a počátky Slovanů II. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 211–223. Arbmann, H. 1940: Birka: Untersuchungen und Studien I. Die Gräber. Tafeln. Stockholm: Kungl. Vitterhets historie och antikvitets akademien. Auch, M. 2016: Wczesnośredniowiecznennaczynia szkliwione z terenu Malopolski. Warszawa: Instytut Archeologii i Etnologii PAN. Bach, H., Dušek, S. 1971: Slawen in Thüringen. Geschichte, Kultur und Anthropologie im 10. bis 12. Jahrhundert. Weimar: Hermann Bohlaus Nachfolger. Balcárková, A. 2013: Povelkomoravská a mladohradištní keramika datovaná mincemi z Kostic – Zadního hrúdu. Archeologické rozhledy LXV(4), 786–824. Balcárková, A. 2016: Povelkomoravská a mladohradištní keramika v prostoru dolního Podyjí [online]. Rkp. disertační práce. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav archeologie a muzeologie. Uloženo: Archiv závěrečných prací Masarykovy univerzity [cit. 2020-04-22]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/sbobp/. Balcárková, A., Dresler, P., Macháček, J. 2017: Povelkomoravská a mladohradištní keramika v prostoru dolního Podyjí. Brno: Filozofická fakulta, Masarykova univerzita. Balcárková, A., Kalhous, D. 2016: Vývoj moravsko-rakouské hranice v raném středověku. Mikulov – vstupní brána na území Moravy. Památky archeologické CVII, 117–180. Banach, B., Chrzanowska-Wawrzyniak, I., Kościński, B., Kurnatowski, S., Urbańska-Łosińska, A., Zamelska-Monczak, K., 2015: Gród i podgrodzie wczesnośredniowieczne. In: St. Kurnatowski (ed.): Międzyrzecz: gród i zamek w wiekach IX–XIV: wyniki prac wykopaliskowych z lat 1954–1961. Origines Polonorum VIII. Warszawa: Fundacja na Rzecz Nauki Polskiej, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, 63–215.

Banaszak, D. Tabaka, A. 2008: Der Siedlungskomplex des mittelalterlichen Zentrums auf der Insel Ostrów Lednicki. In: I. Boháčová, L. Poláček (Hrsg.): Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu v Brně 35. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, v. v. i., 79–90. Banaszak, D., Tabaka, A. 2016a: Drewniane budownictwo mieszkalne. In: Z. Kurnatowska, A. Wyrwa (eds.): Ostrów Lednicki: rezydencyjalno-stołeczny ośródek pierwszych Piastów. Origines Polonorum IX. Warszawa: Wydawnictwo Instytutu Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk, 131–142. Banaszak, D., Tabaka, A. 2016b: Kompleks osadniczy i pozostalośći działalności gospodarczej wczesnośredniowiecznego centrum. In: Z. Kurnatowska, A. Wyrwa (eds.): Ostrów Lednicki: rezydencyjalno-stołeczny ośródek pierwszych Piastów. Origines Polonorum IX. Warszawa: Wydawnictwo Instytutu Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk, 285–298. Baranowski, T. 2004: The Stronghold in Kalisz. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 285–304. Barnycz-Gupieniec, R. 1974: Drewniane budownictwo mieszkalne w Gdańsku w X–XIII wieku. Gdańsk: Gdańskie Towarzystwo Naukowe. Barnycz-Gupieniec, R. 2000: Studia nad drewnianym budownictwem w średniowiecznej Polsce na tle porównawczym. Łowicz: Mazowiecka Wyższa Szkoła HumanistycznoPedagogiczna. Barthel, H. J. 1969: Schlittknochen oder Knochengeräte? Alt Thüringen 10, 205–227. Bartošková, A. 1986: Slovanské depoty železných předmětů v Československu. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně XIII(2). Praha: Academia. Bartošková, A. 1995: Die Knochen- und Geweihindustrie aus der Vorburg des frühmittelalterlichen des frühmittelalterlichen Budeč – Lage „Na kašně“. Památky archeologické LXXXVI(2), 21–62. Bartošková, A. 1997: Libice nad Cidlinou – výzkum předhradí v roce 1997. Památky archeologické XCI(2), 315–344. Bartošková, A. 2003: Kostěná a parohová industrie ze Staré Boleslavi. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku. Medievalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 227–266. Bartošková, A. 2010: Raně středověké opevnění vnějšího areálu hradiště Budeč. Památky archeologické CI, 243–282. Bartošková, A. 2011: Zánik knížecího dvorce na Budči. Archeologické rozhledy LXIII, 284–306. Bautsch, H.-J. 2006: Petrographische Untersuchungen von Fundstücken aus Gesteinsmaterial der Grabung Ralswiek. In: J. Herrmann: Ralswiek auf Rügen. Die slawisch-wikingischen Siedlungen und deren Hinterland. Teil IV – Silberschatz vor 850. Naturwissenschaftliche Untersuchungen. Versuch einer Bilanz. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg-Vorpommern 45. Schwerin: Landesamt für Kultur und Denkmalpflege, 87–102. Baxa, P. 1981: Podkúvanie na Slovensku v 11.–13. storočí. Slovenská archeológia XXIX(2), 425–443.

Beranová, M. 1980: Zemědělství starých Slovanů. Praha: Academia. Bialeková, D. 1984: K problematike velkomoravského hudobného inštrumentára z hĺadiska archeologických nálezov na Slovensku. In: Zborník prác Ľudmile Kraskovskej (k životnému jubileu). Bratislava: Slovenské národné múzeum, 196–210. Biermann, F. 2000: Slawische Besiedlung zwischen Elbe Neiße und Lubsza. Bonn: Rudolf Habelt. Biermann, F. 2003: Die slawische Keramik in Ostdeutschland und Polen – Traditionen und Einflüsse. Bodendenkmalpflege in Mecklenburg Vorpommern 50, 2002, 233–246. Biermann, F. 2006: Sypniewo. Ein frühmittelalterlicher Burg – Siedlungskomplex in Nordmasowien. Warszawa: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk. Biermann, F. 2008: Spätslawische Wirtschaftsstrukturen in Ostvorpommern. In: L. Poláček (Hrsg.): Das wirtschaftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 31. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 27–46. Biermann, F. 2009: Burgstädtische Zentren der Slawenzeit in Brandenburg. Forschungen zur Archäologie im Land Brandenburg 11, 101–121. Biermann, F., Kennecke, H. 2013: Slawenzeitliche Burgen im Lenzener Raum – Lenzersilge, Lenzen-Neuehaus, LenzenBurgberg. In: K. H. Willroth, H. J. Beug, F. Lüth, F. Schopper (Hrsg.): Slawen an der unteren Mittelelbe. Untersuchungen zur ländlichen Besiedlung, zum Burgenbau, zu Besiedlungsstrukturen und zum Landschaftswandel. Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer 4. Wiesbaden: Reichert Verlag, 69–78. Biermann, F., Kieseler, A., Nowakowski D. 2011: Od ogniska do zniszczenia pożarem. Grodzisko w Klenicy, gm. Bojadła, w świetle wyników nowych badań wykopaliskowych. In: A. Jaszewska, A. Michalak (eds.): Ogień – żywioł ujarzmiony i nieujarzmiony. Biblioteka Archeologii Środkowego Nadodrza 4. Zielona Góra: Stowarzyszenie Naukowe Archeologów Polskich, Oddział Lubuski, 329–348. Bláha, J. 1980a: Otázka kontinuity slovanského osídlení olomouckého kopce a několik poznámek k hmotné kultuře olomouckých Slovanů. Vlastivědný věstník moravský XXXII(3), 301–311. Bláha, J. 1980b: K počátkům slovanského osídlení olomouckého kopce. In: B. Dostál, J. Vignatiová (eds.): Slované 6. – 10. století. Sborník referátů ze sympozia Břeclav-Pohansko 1978. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, fakulta filozofická, 27–40. Bláha, J. 2001: Archeologické poznatky k vývoji a významu Olomouce v období Velkomoravské říše. In: L. Galuška, P. Kouřil, Z. Měřínský (eds.): Velká Morava mezi východem a západem. Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference. Uherské Hradiště, Staré Město 28. 9. – 1. 10. 1999. Spisy Archeologického ústavu AV ČR 17. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno, 41–68. Bláha, R., Hejhal, P., Skala, J. 2014: Raně středověké olověné artefakty z katastru Roudnice (okr. Hradec Králové). In: P. Boroń (ed.): Argenti fossores et alii. Znaczenie gospodarcze wschodnich części Górnego Śląska i zachodnich krańców Małopolski w późnej fazie wczesnego średniowiecza. Wrocław: Chronicon, 289–305.

147

Blakelock, E. S. 2012: The Early Medieval Cutting Edge of Technology: An archaeometallurgical, technological and social study of the manufacture and use of Anglo-Saxon and Viking iron knives, and their contribution to the early medieval iron economy University of Bradford [online]. Thesis. Division of Archaeological, Geographical and Environmental Sciences University of Bradford. Uloženo: University of Bradford eTheses. Dostupné z: https://bradscholars.brad.ac.uk/ handle/10454/5517. Blakelock, E. S., McDonnell, G. 2007: A review of the metallographic analysis of Early Medieval Knives. Historical Metallurgy 41(1), 40–56. Błędowski, W., Chudziak 2014: Finds – functional cathegories and analysis. In: W. Chudziak, R. Kaźmierczak (eds.): The Island in Źółte on Lake Zarańskie. Early Medieval Gateway into West Pomerania. Toruń: Nicolaus Copernicus University, 110–310. Bodnar, R., Rozmus, D. 2004: Odważniki żelazne i „ciężarki ołowiane z Łośnia i Okradzionowa. In: D. Rozmus (ed.): Archeologiczne i historyczne ślady górnictwa i hutnictwa na terenie Dąbrowy Górniczej i okolic. Kraków: Księgarnia Akademicka, 61–68. Boháčová, I. 2003a:. Předměty každodenního života v areálu přemyslovského hradu ve Staré Boleslavi. Poznámky k výpovědním možnostem archeologických movitých nálezů. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku. Mediaevalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 293–310. Boháčová, I. 2003b: Sídlištní zástavba. Přehled základních typů staveb a objektů. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku. Mediaevalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 211–219. Boháčová, I. 2003c: Keramika. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku. Mediaevalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 393–394, 397–458. Boháčová, I. 2006: Stará Boleslav – stav a perspektivy studia funkcí a prostorového uspořádání přemyslovského hradu. Archeologické rozhledy LVIII(4), 695–723. Boháčová, I. 2010: Die Kirchen auf dem Burgwall von Stará Boleslav. Ein Beitrag der Archäologie zur Erforschung der frühmittelalterlichen Sakralarchitektur in Böhmen. In: L. Poláček, J. Maříková-Kubková (Hrsg.): Frühmittelalterliche Kirchen als archäologische und historische Quelle. Internationale Tagungen in Mikulčice VIII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 41. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, v. v. i., 243–262. Boháčová, I. 2011: Dřevěné konstrukce a využití dřeva v raně středověké centrální lokalitě. Příklady z Pražského hradu. Památky archeologické CII, 355–400. Boháčová, I. 2017: Příběhy rekonstrukčních řezů nadložím Pražského hradu. Forum urbes medii aevi X. Archeologie ve městě. Strategie, metodika, metody výzkumu, prezentace a ochrany archeologických památek, 108–124. Boháčová, I., Herichová, I.: 2008: Raně středověký sídelní areál v západní části hradčanského ostrohu. Archaeologica Pragensia 19, 257–308.

148

Boháčová, I., Hošek, J. 2009: Raně středověké nože ze Staré Boleslavi. Archaeologia historica 34, 367–392. Boháčová, I., Špaček, J. 2003: Archeologický výzkum kostelů sv. Václava, sv. Klimenta a kostela neznámého zasvěcení. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku. Mediaevalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 181–194. Borkovský, I. 1965: Levý Hradec. Nejstarší sídlo Přemyslovců. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Boroń, P., Foltyn, E. 2011: Na północ od państwa (wielko) morawskiego. Z problematyki badań Górnego Śląska i zachodnich krańców Małopolski w dobie karolińskiej. In: J. Bartík (ed.): Karolínska kultúra a Slovensko. Štúdie. Zborník Slovenského národného múzea. Archeológia, Supplementum 4. Bratislava: Slovenské národné múzeum – Archeologické muzeum, 5–37. Brady, Ch. 1975: Die mittelalterlichen Kernspaltflöten Mittel-und Nordeuropas. Neumünster: Karl Wachholtz Verlag. Brzostowicz, M. 2002: Bruszczewski zespół osadniczy we wczesnym średniowieczu. Poznań: Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk. Březinová, H. 1997: Doklady textilní výroby v 6.–12. století na území Čech, Moravy a Slovenska. Památky archeologické LXXXVIII(2), 124–179. Březinová, H., Přichystalová, R. 2014: Úvahy o textilní výrobě na Pohansku na základě analýzy nálezů textilních fragmentů a předmětů souvisejících se spřádáním a tkaním. Památky archeologické CV, 155–214. Buko, A. 1990: Ceramika wczesnopolska. Wprowadzenie do badań. Wrocław: Ossolineum. Bukowska-Gedigova, J., Gediga, B. 1986: Wczesnośredniowieczny gród na Ostrówku w Opolu. Wrocław: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich. Bykowski, K., Limisiewic, A. 2015: Przedmioty metalowe z wykopu IIIF na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu. In: A. Limisiewicz, A. Pankiewicz, A. (eds.): Kształtowanie się grodu na wrocławskim Ostrowie Tumskim. Badania przy ul. św. Idziego. In pago Silensi. Wrocławskie Studia Wczesnośredniowieczne 1. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski, Instytut Archeologii, 143–186. Clark, J. 1995: Horseshoes. In: J. Clark (ed.): The medieval horse and its equipment c. 1150–1450. Medieval finds from excavations in London. London: Museum of London, 75–100. Cnotliwy, E. 1973: Rzemiosło rogownicze na Pomorzu wczesnośredniowiecznym. Wrocław: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk. Cyngot, D. 2017: Ewolucja łyżew – od form kościanych do żelaznych. Materiały Zachodniopomorskie 13, 191–224. Čáp, A. 1938: Vykopávky u sv. Jiří v Přerově. Ročenka městského musea v Přerově II, 3–209. Čech, P. 2008a: Frühmittelalterliche pyrotechnische Produktionsanlagen im Suburbium der Agglomeration von Žatec (Saaz) und die Chronologie der jung- und spätburgwallzeitlichen Keramik. In: I. Boháčová, L. Poláček (Hrsg.): Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 35. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, Brno, v. v. i., 91–102, 293–299.

Čech, P. 2008b: Současný stav poznání Žatce v raném středověku. Archeologické rozhledy LX(1), 36–60. Černá, E., Tomková K., Hulínský, V. 2015: Proměny skel od 11. do konce 13. století v Čechách. Archeologické rozhledy LXVII(1), 79–108. Čiháková, J. 2018: The Lesser Town of Prague in the Tenth and Eleventh Centuries. In: P. Kouřil, R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Century in the Context of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 283–303. Čižmář, Z., Kohoutek, J. 1999a: Přerov-Horní náměstí. Výstavba dvou obytných domů. Rkp. nálezové zprávy MTX201701804. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Čižmář, Z., Kohoutek, J. 1999b: Výzkum v historickém jádru města Přerova. Archaeologia historica 24, 151–160. Danielewski, M. 2014: Struktura grodowa w drugiej połowie XI wieku: czy lata 30. XI wieku wyznaczają przełom dla funkcjonowania organizacji grodowej w Polsce? Historia Slavorum Occidentis 2(7), 130–155. Dekówna, M. 1970: Uwagi o funkcji i pochodzeniu niektórych wczesnośredniowiecznych przedmiotów szklanych znalezionych na terenie Polski. Studia z dziejów rzemiosła i przemysłu 10, 21–45. Dembińska, M. 1975: Zmiany w strukturze hodowli na ziemiach polskich we wczesnym średniowieczu. Kwartalnik Historii Kultury Materialnej XXIII(2), 201–224. Dobat, A. S. 2010: Füsing, ein frühmittelalterlicher Zentralplatz im Umfeld von Haithabu und Schleswig. Bericht über die Ergebnisse der Prospektionen 2003–2005. Studien zu Haithabu und Füsing. Neumünster: Wachholtz Verlag. Dohnal, V. 2005: Olomoucký hrad v raném středověku II. Archaeologiae regionalis fontes 6. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc. Domkář, F., Pelc, Z., Zoubek, J. 1978: Prubířské kameny a jejich prospekce. Časopis pro mineralogii a geologii 23(4), 395–400. Donat, P. 1980: Haus, Hof und Dorf in Mitteleuropa von 7. bis 12. Jahrhundert. Archäologische Beiträge zur Entwicklung und Struktur der bäuerlichen Siedlung. Schriften zur Ur- und Frühgeschichte 33. Berlin: Akademie Verlag. Donat, P. 1999: Gebesee, Klosterhof und königliche Reisestation des 10. – 12. Jahrhunderts. Weimarer Monographien zur Ur- und Frühgeschichte 34. Stuttgart: Konrad Theiss Verlag. Donat, P. 2003: Haus und Hof im frühen Mittelalter. In: N. Benecke, P. Donat, E. Gringmuth-Dallmer, U. Willerding (Hrsg.): Frühgeschichte der Landwirtschaft in Deutschland. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 14. Langenweissbach: Beier & Beran, 215–227. Dostál, B. 1966: Slovanská pohřebiště doby hradištní na Moravě. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. Dostál, B. 1975: Břeclav-Pohansko. Velkomoravský velmožský dvorec. Spisy University J. E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta 208. Brno: Universita J. E. Purkyně. Dostál, B., Štelcl, J., Malina, J. 1971: Kamenné brousky z areálu velkomoravského velmožského dvorce na Pohansku u Břeclavi. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity E 16, 175–184.

Dresler, P. 2016: Hospodářské zázemí centra nebo jen osady v blízkosti zázemí centra? Břeclav-Pohansko VIII. Brno: Masarykova univerzita. Dresler, P., Macháček, P. 2013: Vývoj osídlení a kulturní krajiny dolního Podyjí v raném středověku. Archeologické rozhledy LXV(4), 663–705. Duczko, W. 2007: Ruś Wikingów. Warszawa: Trio. Dworaczyk, M., Kowalska, A. B., Rulewicz 2003: Szczecin we wczesnym średniowieczu. Wschodnia cześć suburbium. Polskie Badania Archeologiczne 13. Szczecin: Instytut Archaeologii i Etnologii Polskiej Akademii nauk. Dzieduszycka, B., Dzieduszycki, W. 2004: Early Medieval Kruszwica. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 222–240. Dzieduszycki, W. 1982: Wcześnomiejska ceramika kruszwicka w okresie od 2. połowy X w. do połowy XIV w. Wrocław: Zakład Narodowy imienia Ossolińskich, Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk. Edberg, R. Karlsson, J. 2016: Bone skates and young people in Birka and Sigtuna. Fornvännen. Journal of Swedish Antiquarian Research 111, 7–16. Ettel, P. 2001: Karlburg – Rosstal – Oberammerthal. Studien zum frühmittelalterlichen Burgenbau in Nordbayern. Frühgeschichtliche und provinzalrömische Archäologie. Materialien und Forschungen 5. Rahden/Westf.: Verlag Marie Leidorf. Evison, V. 1987: Dover: the Buckland Anglo-Saxon cemetery. Historic Buildings and Monuments Commission for England Archaeological Report 3. London: Historic Buildings and Monuments Commission for England. Felgenhauer–Schmiedt, S. 2019: Sand-Oberpfaffendorf. Eine Burganlage des 10. Jahrhunderts bei Raabs an der Thaya, Niederösterreich. Archäologische Forschungen in Niederösterreich. Neue Folge 6. St. Pölten: Amt der Niederösterreichischen Landesregierung, Abteilung Kunst und Kultur, Landessammlungen Niederösterreich. Filipowiak, W. 2004: Some aspects of the development of Wolin in the 8th–11th centuries in the light of the results of new research. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 47–74. Filipowiak, W., Szydłowski, M. 2019: Stone Artefacts. In: M. Rębkowski (ed.): Wolin – the Old Town. Vol. II. Studies of finds. Szczecin: Institute of Archaeology and Ethnology of the Polish Academy of Science, 221–244. Fojtík, P., Šmíd, M. 2008: Slovanské hroby a pohřebiště na Prostějovsku. Pravěk, Supplementum 18. Brno: Ústav archeologické památkové péče Brno, v. v. i. Foltyn, E., Jochemczyk, L. 1994: Wykorzystanie surowców skalnych do produkcji osełek w starszej fazie wczesnego średniowiecza n Górnym Śląsku. In: J. Skoczylas (ed.): Użytkowanie surowców skalnych w początkach państwa polskiego. Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM, 52–61. Gabriel, I. 1988: Hof- und Sakralkultur sowie Gebrauchs- und Handelsgut im Spiegel der Kleinfunde von Starigard/ Oldenburg. Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 69, 103–291.

149

Galuška, L. 1989: Plastická lišta na středohradištní keramice ze Starého Města. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales LXXIV(1–2), 121–135. Gediga, B. 2002: Drewniana architektura wczesnośredniowiescznego grodu na Ostrówku w Opolu. In: A. Abramowicz, J. Maik (eds.): Budownictwo i budowniczowie w przeszłości. Studia dedykowane profesorowi Tadeuszowi Poklewskiemu w siedemdziesiątą rocznicę urodzin. Łódź: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk. Oddział w Łódźi, 161–172. Geisler, M. 1986: Holubice. Pohřebiště z mladohradištního období. Fontes archaeologiae Moravicae XX. Brno: Archeologický ústav Československé akademie věd. Geisler, M. 1994: Statistické zhodnocení mladohradištního pohřebiště z Holubic, okr. Vyškov. Pravěk Nová řada 1992/2, 359–370. Geisler, M., Kohoutek, J. 2014: Vysoké pole-Klášťov. Inventář hromadných nálezů železných předmětů a shrnutí terénních výzkumných sezón 2005–2007. Pravěk, Supplementum 28. Brno: Ústav archeologické památkové péče Brno, v. v. i. Gorczyca, K., Schellner, K. 2012: Cmentarzysko wczesnośredniowieczne w Bilczewie, pow. Konin: archeologiczne badania ratownicze na terenie odkrywki „Drzewce“ KWB Konin. Konin: Muzeum Okręgowe Konin. Górecki, J. 2002: Gród na Ostrowie Lednickim na tle wybranych ośrodków grodowych pierwszej monarchii piastowskiej. Biblioteka Studiów Lednickich VII. Lednogóra: Muzeum Pierwszych Piastów na Lednicy. Górecki, J., Łastowiecki, M. 2016: Konstrukcje obronne Ostrowa Lednickiego. In: Z. Kurnatowska, A. M. Wyrwa (eds.): Ostrów Lednicki, rezydenjonalno-stołeczny ośródek pierwszych Piastów. Warszawa: Instytut Archeologii i Etnologii Polkskiej Akdemii Nauk, 59–72. Górecki, J., Lastowiecki, M., Wrzesiński, J. 1994: Wczsnośredniowieczne budownictwo mieszkalne Ostrowa Lednickiego. Studia Lednickie III, 21–44. Goßler, N. 1998: Untersuchungen zur Formenkunde und Chronologie mittelalterlicher Stachelsporen in Deutschland (10.–14. Jh.). Bericht der Römisch-Germanischen Kommission 79, 479–663. Goßler, N. 2014: Wikingerzeitliche Waffen- und Reitzubehörfunde aus dem Berliner Bestand der PrussiaSammlung (ehemals Königsberg/Ostpreußen) und ihre Beziehung zu Skandinavien. Acta Praehistorica et Archaeologica 46, 185–210. Goš, V. 1977: Slovanská keramika 10. – 13. století na severní Moravě. Vlastivědný věstník moravský XXIX(3), 291–303. Goš, V. 1980: Wzajemne oddzialywanie pólnocnych Moraw a Śląska we wcześnym średniowieczu na przykladzie znalezisk ceramiky. Silesia Antiqua 22, 159–174. Goš, V., Kapl, V. 1986: Slovanská osada u Palonína, okr. Šumperk. Archeologické rozhledy XXXVIII(2), 176–204. Goš, V., Karel, J. 1979: Slovanské a středověké zásobnice severní Moravy. Archeologické rozhledy XXXI(2), 163–175. Goš, V., Stuchlík, S., Unger, J. 2008: Mladohradištní sídliště v Křižanovicích. Pravěk Nová řada 2008/18, 397–417. Gregerová, M. 2017: Mikropetrografický výzkum raně středověké keramiky z Petrova. In: R. Procházka: Hrad Přerov v raném středověku (9. – 11. století) a počátky mladohradištní hmotné kultury (archeologický výzkum na Horním náměstí

150

č. p. 8, 9 a 21). Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 54. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i., 368–431. Grimm, P. 1990: Tilleda. Eine Königspfalz am Kyffhäuser. Teil 2. Die Vorburg und Zusammenfassung. Berlin: Akademie-Verlag Berlin. Grygiel, R. 2014a: Podsumowanie obrazu osadnictwa kępy przygrodowej. In: R. Grygiel, T. Jurek (eds.): Początki Łęczycy II. Archeologia o początkach Łęczycy. Łódź: Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi, 504–509. Grygiel, R. 2014b: Uwagi końcowe. In: R. Grygiel, T. Jurek (eds.): Początki Łęczycy II. Archeologia o początkach Łęczycy. Łódź: Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi, 224–225. Gunia, P. 2015: Charakterystyka petrograficzna zabytków kamiennych ze stanowiska archeologicznego u zbiegu ulic św. Idziego i Kanoniej na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu. In: A. Limisiewicz, A. Pankiewicz (eds.): Kształtowanie się grodu na wrocławskim Ostrowie Tumskim. Badania przy ul. św. Idziego. In pago Silensi. Wrocławskie Studia Wczesnośredniowieczne 1. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski Instytut Archeologii, 323–341. Gyula, L. 1942: Adatok az avarság néprajzához II. Archaeologíai Ertesitö III(1–2), 334–346. Haftka, M. 1974: Wczesnośredniowieczny puchar z Elbląga na tle ważniejszych znalezisk z terenu Polski. Pomorania Antiqua V, 329–342. Hachulska-Ledwos, R. 1971: Wczesnośredniowieczna osada w Nowej Hucie-Mogile. Materiały Archeologiczne Nowej Huty III. Kraków: Muzeum Archeologiczne w Krakowie. Hall, R. 1994: The Viking Age York. London: B. T. Batsford Ltd, English Heritage. Hanáková, H., Stloukal, M. 1986: Základní určení a metrická data antropologického materiálu. In: M. Geisler: Holubice. Pohřebiště z mladohradištního období. Fontes archaeologiae Moravicae XX. Brno: Archeologický ústav Československé akademie věd, 39–57. Hansen, G. 2017: Domestic and exotic materials in early medieval Norwegian towns: an archaeological perspective on production, procurement and consumption. In. Z. T. Glorstad, K. Loftsgarden (eds.): Viking Age Transformation. Trade, Craft and Resources in Western Scandinavia. Abingdon: Routledge, 59–94. Hanuliak, M. 1994: Malé Kosihy I. Pohrebisko z 10.–11. storočia (Archeologicko-historické vyhodnotenie). Materalia Archaeologica Slovaca XII. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied. Hanuliak, M. 2004: Veľkomoravské pohrebiská. Pochovávanie v 9.–10. storočí na území Slovenska. Studia Instituti Archaeologici Nitriensis Academiae Scientiarum Slovacae 7. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied. Hanuliak, M., Kuzma, I. 2015: Mužla-Čenkov II. Osídlenie z 9.–13. storočia. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied. Hanuliak, M., Rejholcová, M. 1999: Pohrebisko v Čakajovciach (9.–12. storočie). Vyhodnotenie. Bratislava: Veda. Havrda, J., Podliska, J. 2011: Hutnictví železa v podhradí Pražského hradu. Forum urbes medii aevi VI, 68–97. Havrda, J., Podliska, J., Zavřel, J. 2001: Surovinové zdroje, výroba a zpracování železa v raně středověké Praze (historie, současný stav a další perspektivy bádání. Archeologické rozhledy LIII(1), 91–118.

Herrmann, J. 2005: Ralswiek auf Rügen. Die slawischwikingischen Siedlungen und deren Hinterland III. Die Funde aus der Hauptsiedlung. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mecklenburg-Vorpommerns 37. Schwerin: Archäologischen Landesmuseum für Mecklenburg-Vorpommern. Hilczer-Kurnatowska, Z., Kara, M. 1994: Die Keramik vom 9. bis zur Mitte des 11. Jahrhunderts in Großpolen. In: Č. Staňa (Hrsg.): Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Internationale Tagungen in Mikulčice I. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 121–143. Hilczerówna, Z. 1956: Ostrogi polskie z X-XIII wieku. Prace Komisji archeologicznej. Travaux de la commission archéologique, Vol. 2, Fasc. 2. Poznań: Państwowe Wydawnictwo Naukowe. Hilczerówna, Z. 1967: Dorzecze górnej i środkowej Obry od VI do początków XI wieku. Wrocław: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich. Himmelová, Z., Měřínský, Z. 1987: Objekt s doklady výroby a distribuce šperkařských výrobků na hradisku „Vysoká zahrada“ u Dolních Věstonic (okr. Břeclav). In: J. Merta (ed.): Zkoumání výrobních objektů a technologií archeologickými metodami. Archeologia technica. Sborník ref. ze 7. a 8. semináře Technického muzea v Brně, konaných 26. 2. 1985 a 15. 4. 1986. Brno: SNTL, 129–134. Hlavica, M. 2014: Značky na dnech keramických nádob z BřeclaviPohanska v kontextu raně středověkého hrnčířství [online]. Rkp. magisterské diplomové práce. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav archeologie a muzeologie. Uloženo: Theses.cz. [cit. 2020-05-03]. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/nezj7/. Hložek, M. 2018: Výsledky SEM EDX analýzy povrchu brousků z archeologického výzkumu Přerova, Horního náměstí 8 a 21. Brno. Rkp. analytické zprávy. Uloženo: Archiv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Holcová, P. 2011: Přerov na sklonku doby hradištní. Rkp. diplomové práce. Slezská univerzita v Opavě. Filozoficko-přírodovědecká fakulta. Ústav archeologie. Uloženo: Univerzitní knihovna Slezské univerzity. Hołubowicz, W. 1956: Opole w wiekach X–XII. Katowice: Śląsk. Hošek, J. 2015: Nože ze Starých zámků u Líšně. Rkp. metalografické výzkumné zprávy. Uloženo: Archiv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Hošek, J., Meduna, P. 2011: Metallography of knives from the medieval village of Hrdlovka and the burial ground of Zlončice. In: J. Hošek, H. Cleere, Ľ. Mihok (eds.): The archaeometallurgy of iron. Recent developments in archaeological and scientific research. Prague: Institute of Archaeology of the ASCR, Prague, v. v. i.,137–152. Hošek, J., Ottenwelter, E. 2010: Klecany I a II. Příspěvek k nožířství v 10. stol. In: N. Profantová a kol.: Klecany. Raně středověká pohřebiště. II. Praha: Epocha, 35–37. Hošek, J., Ottenwelter, E. 2012: Metalograficko-restaurátorský průzkum železných předmětů ze žalovských pohřebišť. In: K. Tomková a kol.: Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Pohřebiště Díl 1. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., 282–289. Hošek, J., Ustohal, V. 2017: Materiálový průzkum kovových předmětů. In: R. Procházka: Hrad Přerov v raném středověku (9. – 11. století) a počátky mladohradištní hmotné kultury

(archeologický výzkum na Horním náměstí č. p. 8, 9 a 21). Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 54. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i., 431–443. Hošek, J., Velímský, F., Šilhová, A., Ottenwelter, E. 2009: Metallography of medieval knives from Malín (Bohemia). In: Archaeometallurgy in Europe 2007. 2nd international konference, Aquileia, Italy, 17–21 June 2017, selected papers. Milano: Associazione italiana di metallurgia, 272–281. Hrubý, V. 1955: Staré Město. Velkomoravské pohřebiště „ Na Valách“. Monumenta archaeologica III. Praha Nakladatelství Československé akademie věd. Hrubý, V. 1957: Slovanské kostěné předměty a jejich výroba na Moravě. Památky archeologické XLVII, 118–217. Hrubý, V. 1965: Staré Město, velkomoravský Velehrad. Monumenta archaeologica XIV. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Hurban, R. 2005: Maleník. In: Moravské-Karpaty.cz [online]. 19. 5. 2015 [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: http://moravskekarpaty.cz/prirodni-pomery/geomorfologie/malenik/. Hurley, M. F. 2006: Archaeological Evidence for Craft in Cork and Waterford 1100-1500 AD. In: M. Gläser (Hrsg.): Lübecker Kolloquium zur Stadtarchölogie im Hanseraum V. Das Handwerk. Lübeck: Verlag Schmidt Römhild, 13–25. Chrószcz, A., Janeczek, M., Poradowski, D., Sudoł, B. 2015: Analiza archeozoologiczna szczątków kostnych z wykopu IIIF przy ulicy św. Idziego, na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu. In: A. Limisiewicz, A. Pankiewicz (eds): Kształtowanie się grodu na wrocławskim Ostrowie Tumskim badania przy ul. św. Idziego. In pago Silensi. Wrocławskie Studia Wczesnośredniowieczne 1. Wrocław: Instytut Archeologii Uniwersytetu Wrocławskiego, 421–468. Chudziak, W. 1991: Periodyzacja rozwoju wczesnośredniowiecznej ceramiki z dorzecza dolnej Drwęcy (VII-XI/XII w.). Podstawy chronologii procesów zasiedlenia. Toruń: Tow. Krzewienia Świadomości Historycznej „Civita“. Chudziak,W., Kaźmierczak, R. (eds.) 2014: The Island in Żółte of Lake Zarańskie. Early medieval gateway into West Pomerania. Toruń: Nicolaus Copernicus University in Toruń. Janowski, A. 2019a: Clay Artefacts. In: M. Rębkowski (ed.): Wolin – the Old Town. Vol. II. Studies on Finds. Szczecin: Institute of Archaeology and Ethnology of the Polish Academy of Science, 291–322. Janowski, A. 2019b: Metal Finds. In: M. Rębkowski (ed.): Wolin – the Old Town. Vol. II. Studies on Finds. Szczecin: Institute of Archaeology and Ethnology of the Polish Academy of Science, 47–88. Jansen, L. 2016: Kerzenzieher, Heilige und Nachgeburtstöpfe. Ausgrabungen am Kornmarkt in Bautzen (BZ–176). Ausgrabungen in Sachsen 5, 468–483. Jašková, M. 1975: Hroby ze střední doby hradištní v Přerově, okr. Přerov. Přehled výzkumů 1974, 49–50. Jaworski, K. 1990: Wyroby z kości i paroża w kulturze wczesnośredniowiecznego Ostrowa Tumskiego we Wrocławiu. Wrocław: Oficyna Wydawnictwa Volumen. Jaworski, K. 2015: Wczesnośredniowieczne wyroby z kości i poroża w centralnej części wrocławskiego Ostrowa Tumskiego w świetle badań wykopu IIIF i sąsiednich. In: A. Pankiewicz (eds.): Kształtowanie się grodu na wrocławskim Ostrowie Tumskim. Badania przy ul. św. Idziego. In pago Silensi. Wrocławskie Studia

151

Wczesnośredniowieczne 1. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski Instytut Archeologii, 229–259. Jaworski, K., Lisowska, E., Pankiewicz, A., Stanisławski, B. 2013: Artefacts of Scandinavian Origin from Cathedral Island (Ostrów Tumski) in Wrocław. In: S. Moździoch, B. Stanislawski, P. Wiszewski (eds.): Scandinavian Culture in Medieval Poland. Interdisciplinary Medieval Studies 2. Wrocław: Institute of Archaeology and Ethnology of the Polish Academy of Sciences, 279–314. Jelínková, D. 1999: Slovanské pohřebiště z 9. až 12. století v Mušově. Katalog. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno. Ježek, M. 2012: Prubířský kámen raně středověké společnosti. Archeologické rozhledy LXIV(1), 26–58. Ježek, M. 2013: Touchstones of Archaeology. Journal of Anthropological Archaeology 32, 713–731. Ježek, M. 2015: The dissapearance of European Smith´s Burials. Cambridge Archaeological Journal 25, 121–143. Ježek, M. 2017: Archaeology of Touchstones. An Introduction Based of Finds from Birka, Sweden. Leiden: Sidestone Press. Ježek, M., Pankiewicz, J., Zavřel, J. 2015: Touchstones from Ostrów Tumski in Wrocław. Archaeologia Polona 48 (2010), 59–78. Ježek, M., Zavřel, J. 2010: Prubířské kameny mezi archeologickými nálezy. Archeologické rozhledy LXII(4), 608–628. Ježek, M., Zavřel, J. 2011: Probiersteine als Prüfstein der Archäologie. Nachweis und Kontexte eines Hilfsmittels zur Metallanalyse im Mittelalter. Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 39, 125–160. Ježek, M., Zavřel, J. 2013: Touchstones in Graves from the Avar and Great Moravian period. Achäologisches Korrespondenzblatt 43(1), 117–129. Kaczmarek, Ł. 2018: Ceramika naczyniowa z badań archeologicznych na Górze Lecha. In: T. Sawicki, M. Bis (eds.): Gniezno. Wczesnośredniowieczny zespół grodowy. Warszawa: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk, 271–300. Kalaga, J. 2013: Zajęca mieszkańców podgrodzia. In: J. Kalaga (ed.): Gród pogranicza polsko-ruskiego w X–XIII wieku. Studium interdisciplinarne. Warszawa-Pękowice: Profil-Archeo, 176–184. Kalčík, L. 2015: Povelkomoravské osídlení hradiska Staré zámky u Líšně. Přehled výzkumů 56(2), 127–200. Kalinowski, S. 2014: Whetstones and polishing stones. In: W. Chudziak, R. Kaźmierczak (eds.): The Island in Żółte on Lake Zarańskie. Early Medieval Gateway into West Pomerania. Toruń: Nicolaus Copernicus University, 178–184. Kalousek, F. 1971: Břeclav-Pohansko I. Velkomoravské pohřebiště u kostela. Brno: Universita J. E. Purkyně. Kara, M. 2006: W kwestii pochodzenia wczesnośredniowiecznych osełek z fyllitu odkrytych na ziemiach Polski północnozachodniej – głos w dyskusji. In: M. Dworaczyk, A. B. Kowalska, S. Moździoch, M. Rębkowski (eds.): Świat Słowian wczesnego średniowiecza. Szczecin, Wrocław: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk, 395–401. Kara, M. 2009: Najstarsze państwo Piastów – rezultat przełomu czy kontynuacji? Studium archeologiczne. Poznań: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk. Kaván, J. 1958: O zpracování a výzdobě kostí u západních Slovanů v době hradištní. In: J. Eisner (ed.): Vznik a počátky

152

Slovanů II. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 253–285. Kaván, J. 1961: Kamenné brousky a jejich funkce u Slovanů na našem území. In: Sborník Československé společnosti archeologické při ČSAV 1. Brno: Krajské nakadatelství v Brně, 39–44. Kavánová, B. 1995: Knochen- und Geweihindustrie in Mikulčice. In: F. Daim, L. Poláček (Hrsg.): Studien zum Burgwall von Mikulčice. Band I. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 2. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 113–378. Kaźmierczyk, J. 1970: Wrocław lewobrzeźny we wczesnym średniowieczu II. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich. Kaźmierczyk, J. 1978: Podkowy na Śląsku w X-XIV wieku. Studia z dziejów kultury materialnej (1978). Prace Komisji Nauk Humanistycznych 9. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich. Kaźmierczyk, J. 1990: Kamień w kulturze Ostrowa Tumskiego we Wrocławiu w wiekach X-XIII. Wrocław, Warzsawa: Uniwersytet Wrocławski, Oficyna Wydawnicza Volumen, 123–143. Kaźmierczyk, J. 1991: Ku początkom Wrocławia Cz. 1. Warsztat budowlany i kultura mieszkalna Ostrowa Tumskiego od X do połowy XI wieku. Wrocław: Oficyna Wydawnicza Volumen, Mirosława Łątkowska & Adam Borowski. Kaźmierczyk, J. 1993: Ku początkom Wrocławia Cz. 2. Warsztat budowlany i kultura mieszkalna Ostrowa Tumskiego od XI do połowy XIII wieku. Wrocław: Oficyna Wydawnicza „Sudety“. Kaźmierczyk, J. 1995: Ku początkom Wrocławia Cz. 3. Gród na Ostrowie Tumski m w X–XIII wieku (uzupełnienie do cz. 1 i 2). Wrocław: Oficyna Wydawnicza Sudety Oddziału Wrocławskiego PTTK. Kaźmierczyk, J., Sachanbiński, M. 1978: Studium do produkcji wyrobów z kamieni szlachetnych na Śląsku w X-XIII w. Kwartalnik Historii Kultury Materialnej XXVI(4), 465–495. Kind, T. 2002: Archäologische Funde von Teilen der Reiterausrüstung aus Europa. In: J. Henning (Hrsg.): Europa im 10. Jahrhundert. Archäologie einer Aufbruchszeit. Internationale Tagung in Vorbereitung der Ausstellung „Otto der Große, Magdeburg und Europa“, 4.–7. Oktober 2000. Mainz: Verlag Philipp von Zabern, 283–299. Kirsch, K. 2011: Die Brandenburg um 1000. Wandel in Ökonomie und Politik. In: F. Biermann, Th. Kersting, A. Klammt (Hrsg.): Der Wandel um 1000: Beiträge der Sektion zur Slawischen Frühgeschichte der 18. Jahrestagung des Mittelund Ostdeutschen Verbandes für Altertumsforschung in Greifswald, 23. bis 27. März 2009. Beiträge zur Urund Frühgeschichte Mitteleuropas 60. Langenweissbach: Beier & Beran, 45–51. Klápště, J. 2005: Proměna českých zemí ve středověku. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny. Klíma, B. 1975: Rozbor hřebů z velkomoravského hradiště v Mikulčicích. Archeologické rozhledy XXVII(2), 140–150. Klíma, B. 1980: Zámečnická práce staromoravských kovářů v Mikulčicích. Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně VIII(3). Praha: Academia. Kmošek, M. 2020: Konzervace a analýza zlaceného bronzového cvočku z lokality Přerov – Horní náměstí 19. Rkp. konzervátorsko - analytické zprávy. Uloženo: Archiv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i.

Kočár, P., Kočárová, R., Opravil, E. 2017: Archeobotanický výzkum v Přerově. In: R. Procházka: Hrad Přerov v raném středověku (9. – 11. století) a počátky mladohradištní hmotné kultury (archeologický výzkum na Horním náměstí č. p. 8, 9 a 21). Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 54. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i., 454–544. Kóčka, W. 1939: Gród plemienny i piastowski w Gnieznie w świetle wykopalisk. In: J. Kostrzewski (ed.): Gniezno w zaraniu dziejów (od VIII do XIII wieku) w świetle wykopalisk. Biblioteka Prehistoryczna 4. Poznań: Nakładem Polskiego Towarzystwa Prehistorycznego, 15–40. Kóčka-Krenz, H., Kara, M., Makowiecki, D. 2004: The beginnings, development and the character of the early Piast Stronghold in Poznań. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 125–166. Kohoutek, J. 1992: Přerov, Horní náměstí 19, 20. Rkp. nálezové zprávy MTX199200453. [cit. 2020-05-04]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr. cz/id/M-TX-199200453. Kohoutek, J. 1993: Výzkum v Přerově-Horním náměstí v roce 1990 (okr. Přerov). Přehled výzkumů 1990, 94–95. Kohoutek, J. 1995: Počátky města Přerova. Archaeologia historica 20, 187–200. Kohoutek, J. 1999: Přerov, Horní nám. č. p. 1, suterén východního křídla zámku. Rkp. nálezové zprávy MTX201701839. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Kohoutek, J. 2001: Problematika lokalizace královského hradu a vývoje středověkého města Přerova. Archaeologia historica 26, 155–170. Kohoutek, J., Schenk, Z. 2007: Přerov (okr. Přerov), Horní náměstí č. p. 26. Přehled výzkumů 48, 506–508. Kostrzewski, B. 1939a: Osełki i podkładki z Gniezna. In: J. Kostrzewski (ed.): Gniezno w zaraniu dziejów (od VIII do XIII wieku) w świetle wykopalisk. Biblioteka Prehistoryczna 4. Poznań: Nakładem Polskiego Towarzystwa Prehistorycznego, 125–128. Kostrzewski, B. 1939b: Przęśliki gnieźnienskie. In: J. Kostrzewski (ed.): Gniezno w zaraniu dziejów (od VIII do XIII wieku) w świetle wykopalisk. Biblioteka Prehistoryczna 4. Poznań: Nakładem Polskiego Towarzystwa Prehistorycznego, 129–136. Koszałka, J. 2008: Between stronghold and village. Studies on plant economy of the Early Medieval Poznań. In: L. Poláček (Hrsg.): Das wirtschaftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 31. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 127–137. Koszałka, J. 2014: Źródła archeobotaniczne do rekonstrukcji uwarunkowań przyrodniczych oraz gospodarczych gródu v Łęczycy. In: R. Grygiel, T. Jurek (eds.): Początki Łęczycy I. Archeologia środowiskowa średniowiecznej Łęczycy. Przyroda – Gospodarka – Społeczeństwo. Łódź: Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi, 193–241.

Kouřil, P. 1997: Severní předpolí moravské brány a zásah velkomoravský. In: K. Wachowski (ed.): Śląsk i Czech a kultura wielkomorawska. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski, Centrum Badań Śląskoznawczych i Bohemistycznych, 65–75. Kouřil, P. 1998: Zu den Anfängen der slawischen Graphittonkeramik in Schlesien. In: L. Poláček (Hrsg.): Frühmittelalterliche Graphittonkeramik in Mitteleuropa: Naturwissenschaftliche Keramikuntersuchungen. Internationale Tagungen in Mikulčice IV. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 9. Brno: Archäologisches Institut der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik Brno, 37–67. Kouřil, P. 2008: Archeologické doklady nomádského vlivu zásahu na území Moravy v závěru 9. a v 10. století. In: T. Štefanovičová, D. Hulínek (ed.): Bitka pri Bratislave v roku 907 a jej význam pre vývoj stredného Podunajska. Bratislava: SAHI, 113–135. Kouřil, P. 2016: Stříbrné šperky a jejich zlomky v nálezu z Kojetína-Popůvek. In: V. Novák, J. Videman, P. Kouřil, L. Richtera, M. Zmrzlý: Depot mincí a zlomkového stříbra z konce 10. století nalezený v Kojetíně-Popůvkách. Monumenta munismatica 3. Praha: Filosofia, 147–162. Kouřil, P. 2017: Metallfunde aus dem Burgwall Víno bei Slezské Rudoltice (Schlesien) und ihre Bedeutung. In: G. Fusek (Hrsg.): Archäologische Studien zum frühen Mittelalter. Archaeologica Slovaca Monographiae. Communicationes XIX. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, 53–80. Kouřil, P., Gryc, J. 2014: Hradiska 10.–12. století na severní Moravě a v českém Slezsku. In: K. Chrzan, K. Czapla, S. Moździoch (eds.): Funkcje grodów w państwach wczesnośredniowiecznej Europy Środkowej. Społeczeństwo, gospodarka, ideologia. Wrocław, Głogów: Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Ośrodek Badań Nad Kulturą Późnego Antykui Wczesnego Średniowiecza, 99–171. Kouřil, P., Gryc, J. 2018: Early Medieval Stronghold in Opava-Kylešovice and Its Importance for the Understanding of the Silesian Region in the Tenth–Eleventh Centuries. In: P. Kouřil, R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 185–213. Kouřil, P., Procházka, R. 2018: Moravian Centres Between the Mojmirids and Přemyslids. In: P. Kouřil, R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 41–72. Kouřil, P., Tymonová, M. 2013: Slovanský kostrový mohylník ve Stěbořicích. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 34. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Kowalewska, B. 2014: Items associated with spinning and weawing. In: W. Chudziak, R. Kaźmierczak (eds.): The Island in Żółte of Lake Zarańskie. Early medieval gateway into West Pomerania. Toruń: Institute of Archaeology Nicolaus Copernicus University, 196–217. Kowalewska, B., Kaźmierczak, R. 2014: Object made of flint, stone, amber, antler and clay. In: W. Chudziak, R. Kaźmierczak (eds.): The Island in Żółte of Lake Zarańskie. Early medieval gateway into West Pomerania. Toruń: Institute of Archaeology Nicolaus Copernicus University, 302–310.

153

Kowalska, A. B. 2010: Wytwórczość skórzana we wczesnośredniowiecznym Szczecinie. Szczecin: Instytut Archeologii i Etnologii PAN. Kowalska, A. B., Dworaczyk, M. 2011: Szczecin wczesnośredniowieczny. Warszawa: Nadodrzańskie centrum, FNP, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Wydawnictwo Trio. Krajíc, R. 2003: Sezimovo Ústí. Archeologie středověkého poddanského města 3. Kovárna v Sezimově Ústí a analýza výrobků z železa. Praha: Archeologický ústav AV ČR. Krumphanzlová, Z. 1974: Chronologie pohřebního inventáře vesnických hřbitovů v 9. – 11. věku v Čechách. Památky archeologické LXV(1), 34–110. Krüger, B. 1967: Dessau-Mossigkau. Ein frühslawischer Siedlungsplatz im mittleren Elbegebiet. Schriften der Sektion für Vor- und Frühgeschichte an der Deutschen Akademie der Wissenschaften zu Berlin 22. Berlin: Akademie-Verlag. Krysztofiak, T. 2016: Ośródek grodowy w Gieczu w okresie przed – i wczesnopaństwowym. In: M. Kara, T. Krysztofiak, A. M. Wyrwa (eds.): Gród piastowski w Gieczu. Geneza – funkcja – kontekst. Poznań: Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk, 115–154. Krzemieńska, B., Třeštík, D. 1965: Přemyslovská hradiště a služebná organizace přemyslovského státu. Archeologické rozhledy XVII(5), 624–644, 649–655. Krzemieńska, B., Třeštík, D. 1979: Hospodářské základy raně středověkého státu ve střední Evropě (Čechy, Polsko, Uhry v 10. – 11. století). Československý časopis historický 27(1), 113–130. Kučerovská, T. 1996: Kelčský nález. Folia numismatica 8–9/1993– 1994, 63–187. Kudrnáč, J. 1970: Klučov, staroslovanské hradiště ve středních Čechách. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd. Küchelmann, H. Ch., Zidarov, P. 2005: Let’s skate together! Skating on bones in the past and today. In: H. Luik, A. M. Choyke, C. E. Batey, L. Lõugas (eds.): From Hooves to Horns, from Mollusc to Mammoth Manufacture and Use of Bone Artefacts from Prehistoric Times to the Present. Proceedings of the 4th Meeting of the ICAZ Worked Bone Research Group at Tallinn”, 26th–31st of August 2003. Muinasaja teadus 15. Tallin: Teaduste Akadeemia Kirjastus, 1–21. Kukal, Z. 1985: Návod k pojmenování a klasifikaci sedimentů. Metodické příručky Ústředního ústavu geologického sv. 2. Praha: Ústřední ústav geologický. Kurasiński, T., Skóra, K. 2012: Wczesnośredniowieczne cmentarzysko szkieletowe w Lubieniu, pow. piotrkowski. Łódź: Instytut Archeologii i Etnologii PAN. Kurnatowska, Z. 2004a: Ostrów Lednicki in the Early Middle Ages. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 167–184. Kurnatowska, Z. 2004b: The stronghold of Giecz in the light of New and Old research. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 206–222. Kurnatowska, Z. 2004c: The Stronghold in Gniezno in the Light of Older and More recent Studies. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 185–206.

154

Kurnatowski, S. 2015: Ogólne omówienie wyników badań. In: S. Kurnatowski (ed.): Międzyrzecz: gród i zamek w wiekach IX–XIV. Wyniki prac wykopaliskowych z lat 1954–1961. Origines Polonorum VIII. Warszawa: Fundacja na Rzecz Nauki Polskiej, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Trio, 465–499. Kuzma, I. 1993: Drobné nálezy zo sídliskových objektov. In: M. Hanuliak, I. Kuzma, P. Šalkovský: Mužla-Čenkov I. Osídlenie z 9.–12. storočia. Materialia Archaeologica Slovaca X. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, 87–94. Kyselý, R. 2003: Savci. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav. Přemyslovský hrad v raném středověku. Mediaevalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, 311–334. Kyselý, R. 2015: Archeozoologická analýza raně středověkých kostí. In: V. Moucha, B. Nechvátal, L. Varadzin et al.: Vyšehrad: knížecí a královská akropole. Svědectví archeologie. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i, 421– 527. Langová, J. 1998: Antropologický posudek, v rámci Čižmář Z., Kohoutek, J. 1999a: Přerov-Horní náměstí. Výstavba dvou obytných domů. Rkp. nálezové zprávy MTX201701804. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Leciejewicz, L. 2007a: Podstawy gospodarzce w świetle wykopalisk. In: L. Leciejewicz, M. Rębkowski (eds.): Kołobrzeg. Wczesne miasto na Bałtykiem. Origines Polonorum II. Warszawa: Fundacja na Rzecz Nauki Polskiej, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Trio, 187–197. Leciejewicz, L. 2007b: Umocnienia i zabudowa wczesnośredniowiecznego Kołobrzegu. In: L. Leciejewicz, M. Rębkowski (eds.): Kołobrzeg. Wczesne miasto na Bałtykiem. Origines Polonorum II. Warszawa: Fundacja na Rzecz Nauki Polskiej, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Trio, 179–186. Leciejewicz, L., Łosiński, W. 1983: Rozwój osady i jej zabudowa. In: E. Cnotliwy, L. Leciejewicz, W., Łosiński (eds.): Szczecin we wczesnym średniowieczu. Wzgórze Zamkowe. Polskie Badania Archeologiczne 23. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, 245–254. Lepówna, B. 1968: Garncarstwo gdańskie w X–XIII wieku. In: J. Kamińska (ed.): Gdańsk wczesnośredniowieczny 7. Gdańsk: Gdańskie towarzystwo naukowe. Leśny, J. 1976: Uwagi o podstawach chronologicznych misy chrzcielnej w Wiślicy. Rozmieszczenie zachodniosłowiańskich naczyń na pustej nóżce. Slavia Antiqua XXIII, 193–207. Lewicki, T. 1953: O cenach niektorych towarów na rynkach wschodnej Europy w IX-XI w. Kwartalnik Historii Kultury Materialnej I(1–2), 112–132. Limisiewicz, A., Bykowski, K., Opalińska-Kwaśnica, M., Pankiewicz, A. 2015: Stratygrafia procesu osadniczego w obrębie wykopu IIIF na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu. In: A. Limisiewicz, A. Pankiewicz (eds.): Kształtowanie się grodu na wrocławskim Ostrowie Tumskim. Badania przy ul. św. Idziego. In pago Silensi. Wrocławskie Studia Wczesnośredniowieczne 1. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski Instytut Archeologii, 55–141. Lisowska, E. 2013: Wydobycie i dystrybucja surowców kamiennych we wczesnym średniowieczu na Dolnym Śląsku. Wrocław: Instytut Archeologii Uniwersytetu Wrocławskiego.

Lisowska, E. 2015: Między pracą a zabawą: mozaika surowcowa wyrobów kamiennych z badań przy ulicy św. Idziego we Wrocławiu. In: A. Limisiewicz, A. Pankiewicz (eds.): Kształtowanie się grodu na wrocławskim Ostrowie Tumskim. Badania przy ul. św. Idziego. In pago Silensi. Wrocławskie Studia Wczesnośredniowieczne 1. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski Instytut Archeologii, 293–322. Ludikovský, K., Snášil, R. 1975: Mladohradištní kostrové pohřebiště ve Velkých Hostěrádkách (o. Břeclav). Studie Archeologického ústavu ČSAV v Brně II(4). Praha: Academia. Łukasiewicz, K. 1939: Przedmioty żelazne z Gniezna. In: J. Kostrzewski (ed.): Gniezno w zaraniu dziejów (od VIII do XIII wieku) w świetle wykopalisk. Biblioteka Prehistoryczna 4. Poznań: Nakładem Polskiego Towarzystwa Prehistorycznego, 41–56. Macháček, J. 2007: Pohansko bei Břeclav. Ein frühmittelalterliches Zentrum als sozialwirtschaftliches Systém. Bonn: Habelt. Macháček, J., Měchura, R. 2013: Raně středověké olovo z jižní Moravy a hutnické centrum na Slezsko-krakovské vysočině. In: P. Boroń (ed.): Argenti fossores et alii. Znaczenie gospodarcze wschodnich części Górnego Śląska i zachodnich krańców Małopolski w późnej fazie wczesnego średniowiecza (X–XII wiek). Wrocław: Chronicon, 275–287. Mainman, A. J., Rogers, N. S. H. 2000: Craft, Industry and Everyday Life. Finds from Anglo-Scandinavian York. The Archaeology of York: The Small Finds 17/14. York: Council for British archaeology. Makowiecki, D. 2001: Hodowla oraz uźytkowanie zwierzat na Ostrowie Lednickim w średniowieczu. Studium archeozoologiczna. Biblioteka Studiów Lednickich tom VI. Poznań: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk. Makowiecki, D. 2014: Studia archeozoologiczne nad znaczeniem wczesnośredniowiecznej i średniowiercznej fauny łęczyckiego grodu. In: R. Grygiel, T. Jurek (red.): Początki Łęczycy I. Archeologia środowiskowa średniowiecznej Łęczycy. Przyroda – Gospodarka – Społeczeństwo.Łodź: Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi, 261–437. Makowiecki, D., Makowiecka, M. 1998: Analiza archeozoologiczna pochówku konia. Studia Lednicke V, 117–126. Malinowska, M. 1961: Badania na stanowisku Ostrów Tumski 17 w Poznaniu w latach 1953–1954. In: W. Hensel (ed.): Poznań we wczesnym średniowieczu III. Wrocław: Wydawnictwo Ossolineum, 7–94. Marek, O., Kostelníková, M. 1998: Die Spinnwirtel aus Mikulčice. In: L. Poláček (Hrsg.): Studien zum Burgwall von Mikulčice. Band 3. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 11. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 171–326. Marešová, K. 1977: Přesleny ze sadského lupku. Časopis moravského musea v Brně, vědy společenské LXII, 29–38. Marešová, K. 1983: Uherské Hradiště - Sady. Staroslovanské pohřebiště na Horních Kotvicích. Brno, Uherské Hradiště: Panorama. Marešová, K. 1985: Uherské Hradiště - Sady. Staroslovanské sídliště na Dolních Kotvicích. Uherské Hradiště: Svépomoc. Markiewicz, M. 2008: Biżuteria szklana z wczesnośredniowiecznych cmentarzysk strefy chełmińsko-dobrzyńskiej. Mons Sancti Laurentii 4. Toruń: Wydawnictwo Naukowe UMK. Mařík, J. 2009: Libická sídelní aglomerace a její zázemí v raném středověku. Dissertationes archaeologicae Brunenses/

Pragensesque 7. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta. Matla-Kozłowska, M. 2008: Pierwsi Przemyślidzi i ich państwo (od X do połowy XI wieku). Ekspansja terytorialna i jej polityczne uwarunkowania. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie. Mazuch, M. 2013: Velkomoravské keramické okruhy a tzv. mladší velkomoravský horizont v Mikulčicích. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 45. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. McDonnell, G., Fell, V., Andrews, P. 1991: The typology of Saxon knives from Hamwic. AML Laboratory report 96/91. London: English Heritage Ancient Monument Laboratory. Měchurová, Z. 1980: Podrobná terminologie koňského postroje a jeho částí ve středohradištním období. Vlastivědný věstník moravský XXXII(2), 187–193. Měchurová, Z. 1984: Součásti uzdění koně ve velkomoravském období. Archaeologia historica 9, 263–292. Měchurová, Z. 1994: Výsledky sondážního archeologického výzkumu a geofyzikálního měření v obci Prace (okr. Brnovenkov). Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales LXXIX, 111–133. Meier, D. 1990: Scharstorf. Eine slawische Burg in Ostholstein und ihr Umland: archäologische Funde. Offa Bücher 70. Neumünster: Wachholtz. Měřínský, Z. 1985: Archeologická topografie katastrálních území obcí v oblasti vodního díla Nové Mlýny. Jižní Morava 21, sv. 24, 205–220. Měřínský, Z. 1991: Keramika 6. až 1. poloviny 13. století na Moravě a její vztahy ke slezské oblasti. In: J. Szydłowski: Śląsk Górny i Opawski w dobie plemiennej wczesnego średniowiecza. Katowice: Muzeum Śląskie, 163–181. Messal, S. 2015: Glienke, eine slawische Burg des 9. und 10. Jahrhunderts im östlichen Mecklenburg. Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer, Band 5. Wiesbaden: Reichert Verlag. Miazga, B. 2009: Biżuteria z kamieni o zdobnych z poznańskiego Ostrowa Tumskiego. In: H. Kóčka-Krenz (ed.): Poznań we wczesnym średniowieczu. Tom VI. Poznań: Wydawnictwo Poznańskie, 179–185. Michas, U. 2011: Burg und Burgstadt Spandau um 1000. Neue Ausgrabungsergebnisse. In: F. Biermann, Th. Kersting, A. Klammt (eds.): Der Wandel um 1000: Beiträge der Sektion zur Slawischen Frühgeschichte der 18. Jahrestagung des Mittel- und Ostdeutschen Verbandes für Altertumsforschung in Greifswald, 23. bis 27. März 2009. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte Mitteleuropas 60. Langenweissbach: Beier & Beran, 35–43. Michna, P. J. 1977: Nowy przycynek do poznania kontaktów polsko-morawskich w wczesnym średniowieczu. Acta Archaeologica Carpathica XVII, 223–229. Mikołajczak, E. 2013: Materiały krzemienne. In: J. Kalaga (ed.): Sutiejsk. Gród pogranicza polsko-ruskiego w X-XIII w. Studium interdyscyplinarne. Warszawa, Pękowice: Profil-Archeo. Milo, P. 2014: Frühmittelalterliche Siedlungen in Mitteleuropa: Eine vergleichende Strukturanalyse durch Archäologie und Geophysik. Studien zur Archäologie Europas 21. Bonn: Dr. Rudolf Habelt Verlag. Mlíkovský, J. 2003: Zvířata a jejich role na raně středověkém hradě Stará Boleslav. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav.

155

Přemyslovský hrad v raném středověku. Mediaevalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AVČR Praha, 347–365. Moszyński, K. 1967: Kultura ludowa Słowian 1. Kultura materialna. Warszawa: Książka i wiedza. Moździoch, S. 1990: Funkcje gospodarcze ślaskich grodów kasztelańskich w państwie wczesnopiastowskim. Poznań, Legnica: Instytutu Archeologii i Etnologii PAN. Moździoch, S. 1991: Funkcje gospodarcze śląskich grodów kasztelańskich w państwie wczesnopiastowskim. Studia Lednickie II, 23–42. Moździoch, S. 2000: Nowe dane do zagadnienia socjotopografii piastowskich grodów kasztelańskich w X–XIII wieku na przykładzie Wrocławia i Bytomia Odrzańskiego na Śląsku. In: A. Buko, Z. Świechowski (eds.): Osadnictwo i architektura ziem polskich w dobie Zjazdu Gnieźnieńskiego. Warszawa: Generalny Konserwator Zabytków, 331–354. Moździoch, S. 2002: Castrum munitissimum Bytom. Lokalny ośrodek władzy w państwie wczesopiastowskim. Warszawa: Wydawn. DiG. Moździoch, S. 2004: Wrocław-Ostrów Tumski in the Early Middle Ages. In: P. Urbańczyk (ed.): Polish Lands at the Turn of the First and the Second Millennia. Warsaw: Institute of Archaeology and Ethnology, Polish Academy of Sciences, 319–338. Mrázek, I. 2000: Drahé kameny ve středověku Moravy a Slezska. Brno: Moravské zemské muzeum. Müller, H. H. 1985: Die Tierknochenfunde aus der slawischen Burganlage von Cositz, Kr. Kothen. Zeitchrift fur Archäologie 19, 83–114. Musianowicz, K. 1969: Drohiczyn we wczesnym średniowieczu. Materiały wczesnośredniowieczne 6, 7–228. Nadolski, A. 1954: Studia nad uzbrojeniem polskim w X, XI i XII wieku. Łódź: Zakł. im. Ossolińskich. Nekuda, R. 1984: Příspěvek k charakteristice mladohradištní keramiky na Moravě. Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales LXIX, 23–47. Nekuda, R. 1986/1987: Ein Beitrag zur Chronologie und Typologie der frühmittelalterlichen Keramik in Mähren (Tschechoslowakei). Zeitschrift für Archäologie des Mittelalters 14/15, 119–151. Nekuda, V. 2000: Mstěnice. Zaniklá středověké ves u Hrotovic 3. Raně středověké sídliště. Prameny k dějinám a kultuře Moravy 7. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně. Norska-Gulkowa, M. 1985: Wyroby z rogu i kości z wczesnośredniowiecznego grodu-miasta na Ostrówku w Opolu. Opolski rocznik muzealny VIII, 221–308. Novák, V., Videman, J., Kouřil, P., Richtera, L., Zmrzlý, M. 2016: Depot mincí a zlomkového stříbra z konce 10. století nalezený v Kojetíně-Popůvkách. Monumenta munismatica 3. Praha: Filosofia. Novotný, B. 1971: Výzkum vesnického sídliště z pozdní doby hradištní u Přítluk (okres Břeclav). In: Zaniklé středověké vesnice v ČSSR ve světle archeologických výzkumů I. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 117–153. Novotný, B. 1975: Rokytná, okr. Znojmo. Rkp. nálezové zprávy MTX197501296. [cit. 2020-05-04]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr.cz/id/ M-TX-197501296.

156

Novotný, B. 1978: Výzkum přemyslovského ústředí „castrum Zpitignew“ z 11. – 12. století a rekonstrukce jeho údělu v archeologických a písemných pramenech. Archaeologia historica 3, 183–215. Novotný, B. 1979: Význam podkov, ostruh a udidel z hradiska Vysoká zahrada-castrum Strachotín u Dolních Věstonic na Moravě. Archaeologia historica 4, 287–294. Novotný, B. 1981: Archeologický výzkum hradu „Rokyten“ na Moravě z 11. až první poloviny 12. století, jeho hradský obvod a románský dvorec Řeznovice. Archaeologia historica 6, 221–238. Nývltová Fišáková, M. 2018a: Evaluation of Osteological Material from No. 19 and 20 Horní Náměstí in Přerov. In: P. Kouřil, R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 167–179. Nývltová Fišáková, M. 2018: Masná složka potravní subsistence hradu Přerov na příkladu výzkumu č. p. 19, 20 (10. /11.–12. století). Přehled výzkumů 59(2), 161–195. Okulicz, J. 1988: Problem ceramiky typu praskiego w grupie olsztyńśkiej kultury zachodnobałtyjskiej (VI- VI w. n. e). Pomorania Antiqua XIII, 103–132. Olczak, J. 2000: Średniowieczne szklane pierścionki-obraczkikółka. Kilka uwag o technice formowania i funkcji. In: L. Kajzer, R. Barnycz-Gupieniec (ed.): Archaeologia et historia, Księga jubileuszowa dedykowana Pani Profesor Romanie Barnycz-Gupieńcowej. Łódź: Wydawnictwo Uniwersytetu Łódzkiego, 311–322. Olczak, J. 2009: O sposobach użytkowania niektórych wczesnośredniowiecznych wyrobów ze szkła. Folia Praehistorica Posnaniensia XV, 249–263. Opravil, E. 1990: Die Vegetation in der jüngeren Burgwallzeit in Přerov. Časopis Slezského muzea A, 39, 1–22. Ostrowska, E. 1961: Wczesnośredniowieczne budownictwo drewniane na Ostrowiu Tumskim ve Wrocławiu. Silesia Antiqua 3, 164–179. Ottaway, P. 1992: Anglo-Scandinavian Ironwork from 16–22 Coppergate. London: Council for British Archaeology for the York Archaeological Trust. Paddenberg, D. 2012: Die Funde der jungslawischen Feuchtbodensiedlung von Parchim-Löddigsee, Kr. Parchim, Mecklenburg-Vorpommern. Frühmittelalterliche Archäologie zwischen Ostsee und Mittelmeer 3. Wiesbaden: Reichert. Pankiewicz, A. 2005: Grodziscze. Wczesnośredniowieczne grodzisko plemienne na Przedgórzu Sudeckim. Studia Archeologiczne XXXVII. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Pankiewicz, A. 2012: Relacje kulturowe południowego Śląska i północnych Czech i Moraw w IX – X wieku w świetle źródeł ceramicznych. Studia Archeologiczne XLIV. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego. Pankiewicz, A. 2015: Stan badań nad konstrukcjami obronnymi wrocławskiego Ostrowa Tumskiego. In: A. Limisiewicz, A. Pankiewicz (eds.): Kształtowanie się grodu na wrocławskim Ostrowie Tumskim. Badania przy ul. św. Idziego. In pago Silensi. Wrocławskie Studia Wczesnośredniowieczne 1. Wrocław: Uniwersytet Wrocławski Instytut Archeologii, 13–31.

Pankiewicz, A. 2019: An attempt to Identify Places Associated with Trade and Exchange in Early Medieval Strongholds in the Example of Ostrów Tumski in Wrocław. Přehled výzkumů 60(2), 145–160. Pankiewicz, A., Siemianowska, S., Sadowski, K. 2017: Wczesnośredniowieczna biżuteria szklana z głównych ośrodków grodowych Śląska (Wrocław, Opole, Niemcza). Wrocław: Uniwersytet Wrocławski, Instytut Archeologii. Pankiewicz, A., Siemianowska, S., Sadowski, K. 2018: The Problem of Metallurgy Development in Early Medieval Strongholds Based on Finds From Ostrów Tumski in Wrocław. In: P. Kouřil, R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 319–341. Parma, D. 2001: K problematice zázemí přerovského hradu v mladohradištním období. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity M 6, 177–195. Parma, D., Kala, J., Nývltová Fišáková, M., Rašková Zelinková, M. 2011: Netradiční materiál, neobvyklý předmět. Opomíjený segment kostěné industrie mladší doby bronzové. Archeologické rozhledy LXIII(1), 136–150. Paszkowska, R. 2013: Zabytki z kości i poroża. In: J. Kalaga (ed.): Sutiejsk. Gród pogranicza polsko-ruskiego w X–XIII wieku. Studium interdisciplinarne. Warszawa, Pękowice: Profil-Archeo, 104–116. Petráček, T. 2012: Nevolníci a svobodní, kníže a velkostatek. Fenomén darovaných lidí přemyslovských zemí 10. – 12. století. Každodenní život 55. Praha: Argo. Pieczyński, Z. 1956: Wczesnośredniowieczne puchary gliniane odkryte podczas badań w katedrze poznańskiej. Wiadomości Archeologiczne XXIII(3), 271–273. Piekalski, J. 1991: Wrocław średniowieczny. Studium kompleksu osadniczego na Ołbinie w VII–XIII wieku. Wrocław: Wydawnictwo Politechniki Wrocławskiej. Piekalski, J. 2014: Prague, Wrocław and Kraków. Public and Private Space at the Time of Medieval Transition. Wratislawia Antiqua 19. Wrocław: University of Wrocław Institute of Archaeology. Pleiner, R. 1993: Die Technologie der Messerherstellung in der frühmittelalterlichen Fürstenburg von Budeč, Böhmen. Památky archeologické LXXXIV(2), 69–92. Poláček, L. 1995: Hradisko u Kramolína. Vlastivědný věstník moravský XLVII(3), 261–276. Poláček, L. 2003: Landwirtschaftliche Geräte aus Mikulčice. In: L. Poláček (ed): Studien zum Burgwall von Mikulčice. Band V. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 21. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 591–709. Poleski, J. 2011: Naszacowice. Ein frühmittelalterlicher Burgwall am Dunajec. II. Fundstoff, Funktion, interregionale Beziehungen. Burgenbau in Kleinpolen. Moravia Magna. Seria Polona III. Kraków: Polnische Akademie der Wissenschaften und Kunste. Posselt, N. 2016: Sonderformen nordwestslawischer Gefäße aus Keramik und Holz. In: F. Biermann, T. Kersting, A. Klammt (eds.): Die frühen Slawen – von der Expansion zu gentes und nationes. Teilband 1: Beiträge zum Schwerpunktthema. Beiträge der Sektion zur slawischen Frühgeschichte des 8. Deutschen

Archäologiekongresses in Berlin, 06.–10. Oktober 2014. Langenweissbach: Beier & Beran. Princová-Justová, J. 1994: Die burgwallzeitliche Keramik aus Libice nad Cidlinou. In: Č. Staňa (Hrsg.): Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis zum 11. Jahrhundert. Internationale Tagungen in Mikulčice I. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 193–205. Profantová, N. 2005: Analýza movitých artefaktů. In: M. Kuna, N. Profantová a kol.: Počátky raného středověku v Čechách. Archeologický výzkum sídelení aglomerace kultury pražského typu v Roztokách. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., 139–207. Profantová, N. 2013: Gräber mit Sporen aus Böhmen. In: F. Biermann, T. Kersting, A. Klammt (eds.): Soziale Gruppen und Gesellschaftsstrukturen im westslawischen Raum. Langenweißbach: Beier & Beran, 57–76. Procházka, R. 1988: Šlapanice. Rkp. nálezové zprávy MTX198801752. [cit. 2020-05-04]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr.cz/id/ M-TX-198801752. Procházka, R. 2005a: Přerov, Horní náměstí 8, 9, 1984–1987. Rkp. nálezové zprávy MTX200500291. [cit. 2020-0504]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr. cz/id/M-TX-200500291. Procházka, R. 2005b: Přerov, Horní náměstí 21. Rkp. nálezové zprávy MTX200503123. [cit. 2020-05-04]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr. cz/id/M-TX-200503123. Procházka, R. 2009: Moravská keramika kolem r. 1000 – otázka kontinuity a změny. In: S. Moździoch (ed.): Stare i nowe w średniowieczu: pomiędzy innowacją atradycją. Spotkania Bytomskie VI. Wrocław: Instytut Archeologii i Etnologii PAN, oddział we Wrocławiu, 151–186. Procházka, R. 2010: Odraz vrcholně středověké urbanizace v archeologických pramenech na základě vybraných příkladů. Přehled výzkumů 51, 209–247. Procházka, R. 2014: Přerov a Brno, příklady rozdílné dynamiky vývoje hradů 11. – 12. století na Moravě. In: K. Chrzan, K. Czapla, S. Moździoch (eds.): Funkcje grodów w państwach wczesnośredniowiecznej Europy Środkowej. Społeczeństwo, gospodarka, ideologia. Wrocław, Głogów: Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Ośrodek Badań Nad Kulturą Późnego Antyku i Wczesnego Średniowiecza, 227–256. Procházka, R. 2017a: Hrad Přerov v raném středověku (9. – 11. století) a počátky mladohradištní hmotné kultury (archeologický výzkum na Horním náměstí č. p. 8, 9 a 21). Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 54. Brno: Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Procházka, R. 2017b: Socio-economic Aspects of the 11th and 12th Century Material Culture of Přerov Castle in a Contemporary Context. In: G. Fusek (Hrsg.): Archäologische Studien zum frühen Mittelalter. Archaeologica Slovaca Monographiae. Communicationes XIX. Nitra: Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied, 115 – 146.

157

Procházka, R. 2018: Přerov Stronghold and the Material Culture of Its Inhabitants in the Late Phase of the Early Middle Ages. In: P. Kouřil, R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Centuries in the Context of of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 137–170. Procházka, R., Drechsler, A., Schenk, Z. 2006: Přerov (okr. Přerov). Raně středověká sídelní aglomerace Přerov (8. – 12. století) – současný stav poznání. Archeologické rozhledy LVIII(4), 668–694. Procházka, R., Drechsler, A., Schenk, Z. 2008: Frühmittelalterliche Besiedlung des Areals der Stadt Přerov. Topographie der archäologischer Grabungen 1986–2005. In: L. Poláček (Hrsg.): Das wirtschaftliche Hinterland der frühmittelalterlichen Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VI. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 31. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 207–247. Procházka, R., Hložek, M., Holubová Závodná, B. 2011: Doklady neželezné metalurgie z Brna, Josefské ulice. Archeologické rozhledy LXIII(1), 65–89. Procházka, R., Kohoutek, J., Peška, J. 2007: Přerov, Horní náměstí. Od pravěkého hradiska ke středověkému městu. Archeologické památky střední Moravy 15. Olomouc: Archeologické centrum. Procházka, R., Kučerovská, T., Chumchal, M., Kohoutek, J. 2007: Raně středověké mince z hradu Přerov. Folia numismatica 20/2005, 3–16. Procházka, R., Loskotová, I. 1999: K topografii a interpretaci předlokačního osídlení Brna. Archaeologia historica 24, 169–188. Procházka, R., Peška, M. 2007: Základní rysy vývoje brněnské keramiky ve 12. – 13./14. století. Přehled výzkumů 48, 143–270. Procházka, R., Štrof, A. 1987: Z badań nad kontaktami polsko-morawskimi we wczesnym średniowieczu. Silesia Antiqua 29, 101–109. Procházka, R., Ustohal, V., Doležal, P. 2003: Materiálová analýza raně středověkých předmětů z Přerova. Pravěk Nová řada 2003/13, 387–404. Procházka, R., Wihoda, M. 2006: Polský průnik na Moravu a hrad Přerov v kontextu dějin 10. století. In: M. Dworaczyk, A. B. Kowalska, S. Moździoch, M. Rebkowski (eds.): Świąt Słowian wczesnego średniowiecza. Szczecin, Wrocław: Wydawnictwo Instytutu Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk, 623–645. Prummel, W. 2011: The bone and amber tools from the Ujgnadum-Tjitsme. Journal of Archaeology of Low Countries 312, 65–106. Přichystal, A. 2009: Kamenné suroviny v pravěku východní části střední Evropy. Brno: Masarykova univerzita. Přichystal, A. 2016: Petroarcheologické zhodnocení souboru raně středověkých brousků z Přerova-Horního náměstí č. p. 19. Rkp. expertní zprávy. Uloženo: Archiv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Rajewski, Z. A. 1939: Zabytki z rogu i kości w grodzie gnieźnienskim. In: J. Kostrzewski (ed.): Gniezno w zaraniu dziejów (od VIII do XIII wieku) w świetle wykopalisk. Biblioteka Prehistoryczna 4. Poznań: Nakładem Polskiego Towarzystwa Prehistorycznego, 66–102.

158

Resi, H. G. 1990: Die Wetz und Schleifsteine aus Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu, Bericht 28. Neumünster: Karl Wachholtz Verlag. Resi, H. G. 2011: Whetstones, Grindstones, Touchstones and Smoothers. In: D. Skre (ed.): Things of the town. Artefacts and inhabitants from the Viking-age Kaupang. Kaupang excavation project, Publication Series, Volume 3. Norske Oldfunn XXIV. Oslo: Aarhus University Press 373–393. Riddle, I., Trzaska-Nartowski, N. 2013: The Insular Comb. In: A. Reynolds, L. Webster (eds.): Early medieval art and archaeology in the Northern world. Studies in honour of James Graham-Campbell. The Northern World 58. Leiden: Brill, 259–274. Robak, Z. 2008: Badania nad stratygrafią i chronologią warstw osadniczych grodu na Ostrowie Tumskim we Wrocławiu. Propozycja interpretacji wyników. Silesia Antiqua 44, 85–121. Rogosz, R. 1983: Obróbka i zastosowanie żelaza. In: E. Cnotliwy, L. Leciejewicz, W., Łosiński (eds.): Szczecin we wczesnym średniowieczu. Wzgórze Zamkowe. Polskie Badania Archeologiczne 23. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, Wydawnictwo Polskiej Akademii Nauk, 262–267. Romanowicz, P. 2018: Metal Objects. In: M. Rebkowski (ed.): Lubin. Early Medieval Stronghold at the Mouth of the Oder River. Szczecin: Institute of Archaeology and Ethnology of the Polish Academy of Science, 295–396. Ruttkay, A. 1976: Waffen und Reiterausrüstung des 9. bis zur ersten Hälfte des 14. Jahrhunderts in der Slowakei. Slovenská archeológia XXIV(2), 246–395. Rzeźnik, P. 1995: Ceramika naczyniowa z Ostrowa Tumskiego we Wrocławiu w X–XI wieku. Poznań: Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk. Rzeźnik, P. 2000: Breslau (Wroclaw). In: S. Wieczorek, H. M. Hinz (eds.): Europas Mitte um 1000, Bd. I. Suttgart: Theiss, 483–485. Sachanbiński, M., Kóčka-Krenz, H., Skoczylas, J., Girulski, R. 2014: Gemstones from the ducal part of the fortified settlement of Poznań (10th/11th century) in the light of gemological studies and micro-Raman spectroscopy. Slavia Antiqua LV, 145–169. Sawicka, J. 2015: Pozostałości średniowiecznych pracowni szklarskich. In: S. Kurnatowski (ed.): Międzyrzecz: gród i zamek w wiekach IX–XIV. Wyniki prac wykopaliskowych z lat 1954–1961. Origines Polonorum VIII. Warszawa: Fundacja na Rzecz Nauki Polskiej, Instytut Archeologii i Etnologii PAN, Trio, 372–377. Sawicki, T. 2001: Wczesnośredniowieczny zespół grodowy w Gnieznie. In: Z. Kurnatowska (ed.): Gniezno w świetle ostatnich badań archeologicznych. Nowe fakty, nowe interpretacje. Práce Komisji Archeologicznej 21. Poznań: Wydawnictwo Poznańskiego Towarzystwa Przyjaciół Nauk, 87–126. Sawicki, T. 2018: Wczesnośrednowieczne drewniane budownictwo mieszkalne. In: T. Sawicki, M. Bis (eds.): Gniezno. Wczsnośredniowieczny zespół grodowy. Warszawa: Instytut Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk, 249–270. Sedláčková, L., Zapletalová, D. 2012: Skleněné kroužky z Brna a problematika raně středověkého sklářství na Moravě. Archeologické rozhledy LXIV(3), 534–548.

Siemianowska, S. 2010: Typ Bruszczewo i dalkowsko-obrzańska grupa form naczyń wczesnośredniowiecznych. Uwagi w kwestii zasięgu, chronologii występowania oraz genezy. Śląskie Sprawozdania Archeologiczne 52, 203–222. Schietzel, K. 2014: Spurensuche Haithabu. Dokumentation und Chronik 1963–2013. Neumünster, Hamburg: Wachholtz Verlag. Schmidt, V. 1989: Drense. Eine Hauptburg der Ukrane, Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte der Bezirke Rostock. Schwerin und Neubrandenburg 22. Berlin: Deutscher Verlag der Wissenschaften. Schmidt-Hecklau, A. 2004: Die archäologischen Ausgrabungen auf dem Burgberg in Meißen. Dresden: Landesamt für Archäologie. Schoknecht, U. 1977: Menzlin. Ein frühgeschichtlicher Handelsplatz an der Peene. Beiträge zur Ur- und Frühgeschichte der Bezirke Rostock, Schwerin und Neubrandenburg 10. Berlin: Deutscher Verlag der Wissenschaften. Schubert, Ch. 2016: Neues vom Burgberg Dohna. Ausgrabungen in Sachsen 5, 458–467. Schuldt, E. 1985: Groß Raden. Ein slawischer Tempelort des 9. /10. Jahrhunderts in Mecklenburg. Berlin: Akademie-Verlag. Schwarz-Mackensen, G. 1976: Die Knochennadeln von Haithabu. Berichte über die Ausgrabungen in Haithabu 9. Neumünster: K. Wachholtz Verlag. Skoczylas, J. 1990: Użytkowanie surowców skalnych we wcześnym średniowieczu w pólnocno-zachodniej Polsce. Poznań: Wydawnictwo Naukowe UAM. Sláma, J. 1977: Mittelböhmen im frühen Mittelalter. 1. Katalog der Grabfunde. Praha: Univerzita Karlova. Smirnova, L. 2005: Comb Making in Medieval Novgorod (950– 1450). An Industry in transition. BAR International Series 1369. Oxford: British Archaeological Reports Oxford Ltd. Staňa, Č. 1967: K poznání vývoje velkomoravských výšinných hradišť. Archeologické rozhledy XIX(5), 699–704. Staňa, Č. 1981: Zelená Hora, okr. Vyškov. Rkp. nálezové zprávy MTX198101596. [cit. 2020-05-04]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr. cz/id/M-TX-198101596. Staňa, Č. 1988: Opevněné sídliště ze starší a z počátku střední doby bronzové v Přerově na Moravě. Slovanská archeológia XXXVI(2), 309–328. Staňa, Č. 1991: Expansja Polski na Morawy za panowania Bolesława Chrobrego i problematyka archeologiczna tego okręsu. Studia Lednickie II, 53–75. Staňa, Č. 1993a: Přerov, Horní náměstí 8, 9, 1984. Rkp. nálezové zprávy MTX199300071. [cit. 2020-05-04]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr. cz/id/M-TX-199300071. Staňa, Č. 1993b: Pustiměřský hrad. Archaeologia historica 18, 181–197. Staňa, Č. 1998a: Die frühmittelalterliche Graphittonkeramik in Mittelmähren. In: L. Poláček (Hrsg.): Frühmittelalterliche Graphittonkeramik in Mitteleuropa. Natuwissenschaftliche Untersuchungen. Internationale Tagungen in Mikulčice IV. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 9. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 87–125.

Staňa, Č. 1998b: Polské prvky v raně středověké keramice na Moravě. In: H. Kóčka-Krenz, W. Łosiński (eds.): Kraje slowiańskie w wiekach średnich. Profanum i sacrum. Poznań: Wydawnictwo Poznanskiego Towarzystwa Przyjaciól Nauk, 272–287. Staňa, Č. 1998c: Přerov – eine Burg des Bolesław Chrobry in Mähren. In: J. Henning., A. Ruttkay (Hrsg.): Frühmittelalterlicher Burgenbau in Mittel- und Osteuropa. Bonn: Rudolf Habelt Verlag, 49–69. Stanisławski, B., Filipowiak, W. 2014: Wolin wczesnośredniowieczny. Część 2. Origines Polonorum, Tom VII. Warszawa: Institut Archeologii i etnologii Polskiej Akademii Nauk, Wydawnictwo Trio. Stasiak, W., Grygiel, R. 2014: Pozostałe materiały ruchome. In: R. Grygiel, T. Jurek (eds.): Początki Łęczycy II. Archeologia o początkach Łęczycy. Łódź: Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi, 182–224, 341–428, 480–490. Staššíková-Štukovská, D. 1981: K problematike stredoeurópskych aerofónov 7.–13. storočia. Slovenská archeológia XXIX(2), 393– 430. Staššíková-Štukovská, D., Ungerman, Š. 2009: Sklenené koráliky z včasnostredovekého pohrebiska v Dolních Věstoniciach. In: P. Dresler, Z. Měřínský (eds.): Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice. Sborník příspěvků přednesených na pracovním setkání Archeologie doby hradištní ve dnech 24.-26.4.2006. Archaeologica mediaevalis Moravica et Silesiana, Suppl. 2. Brno: Masarykova univerzita, 136–149. Sundbergh, K. 1976: Birkas brynen. Fuinktion och kvalitet. Rkp. nepublikované diplomové práce. Uloženo: University of Stockholm. Sundbergh, K., Arwidsson, G. 1989: Schleif- und Wetzsteine. In: G. Arwidson (ed.): Systematische Analyse der Grabfunde. Birka vol. II. 3. Stockholm: Almqvist & Wiksell. Sůvová, Z., Procházka, R., Weiter, L. 2006: Osteologická analýza kostí z raně středověkého Přerova. In: V. Hašek, R. Nekuda, M. Ruttkay (eds.): Ve službách archeologie VII. Sborník věnovaný 85. narozeninám Doc. PhDr. Karla Valocha, DrSc. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 352–354. Szydłowski, M. 2013: Possibilty od identification of Scandinavian presence on the Polish territory in the light of petroarchaeological research. In: S. Moździoch, B. Stanisławski, P. Wiszewski: Scandinavian Culture in Medieval Poland. Interdisciplinary Medieval Studies II. Wrocław: Institute of Archaeology and Ethnology Polish Academy of Sciences, 457–465. Šalkovský, P. 2001: Häuser in der frühmittelalterlichen slawischen Welt. Archaeologica Slovaca Monographiae VI. Nitra: Archeologický ústav SAV. Šikulová, V. 1959: Moravská pohřebiště z mladší doby hradištní. Pravěk východní Moravy I/1958, 88–162. Šlézar, P. 2018: Olomouc between the Great Moravian and Přemyslid Duchies. In.: P. Kouřil, R. Procházka et al.: Moravian and Silesian Strongholds of the Tenth and Eleventh Century in the Context of Central Europe. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 57. Brno: The Czech Academy of Sciences, Institute of Archaeology, Brno, 115–135. Šolle, M. 1969: Kouřim v mladší a pozdní době hradištní. Památky archeologické LX(1), 1–124.

159

Šolle, M. 1978: Hradsko u Mšena II. Osídlení v časném středověku 11.–13. století. Památky archeologické LXIX(2), 344–395. Štefan, I. 2010: Příspěvek k chronologii a výpovědním možnostem esovitých záušnic. Studia mediaevalia Pragensia 9 (2009), 171–205. Štelcl, J. 2017: Zhodnocení skleněných korálků a prstenů. Rkp. zhodnocující zprávy. Uloženo: Archiv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Švecová, R. 2000: Nálezy kostenej a parohovej industrie z predvelkomoravských a velkomoravských sídlisk na Pohansku pri Breclavi do roku 1995. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity M 5, 61–97. Teichert, M. 1969: Osteometrische Untersuchungen zur Berechnung der Widerristhohe bei vor- und fruhgeschichtlichen Schweinen. Kühn-Archiv 83, 237–292. Tomková, K. a kol. 2012: Levý Hradec v zrcadle archeologických výzkumů. Pohřebiště, Díl I. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. Tomková, K., Zlámalová, Z., Vaculovič, T. 2014: Sklo z pohřebiště v Lumbeho zahradě z pohledu archeometrie. In: J. Frolík, Z. Smetánka: Pohřebiště v Lumbeho zahradě na Pražském hradě. Díl I Katalog, díl II. Studie. Castrum Pragense 12. Praha: Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., 129–161. Trojan, M. 2014: Grodzisko w Czerchowie na tle lokalnej situacji osadniczo-kulturowej we wczesnym średniowieczu. In: R. Grygiel, T. Jurek (eds.): Początki Łęczycy II. Archeologia o początkach Łęczycy. Łódź: Muzeum Archeologiczne i Etnograficzne w Łodzi, 653–678. Trzeciecki, M. 2011: Gród na Wzgórzu Tumskim. In: A. Gołembnik (ed.): Płock wczesnośredniowieczny. Origines Polonorum IV. Warszawa: Trio, 101–148. Trzeciecki, M. 2016: Organizacja przestrzeni i zabudowa wzgórza zamkowego: XI–XIV w. In: P. Urbańczyk, M. Trzeciecki (eds.): Czersk. Wzgórze zamkowe. Badania w latach 1974-1983. Origines Polonorum X. Warszawa: Wydawnictwo Instytutu Archeologii i Etnologii Polskiej Akademii Nauk, 131–164. Ulbricht, I. 1984: Die Verarbeitung von Knochen, Geweih und Horn im mittelaterlichen Schleswig. Ausgrabungen in Schleswig 3. Neumünster: Wachholtz. Ungerman, Š. 2007: Raně středověké pohřebiště v Dolních Věstonicích - Na Pískách. Rkp. dizertační práce. Brno: Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav archeologie a muzeologie. Uloženo: Archiv závěrečných prací Masarykovy univerzity [cit. 2020-08-10]. Dostupné z: https://is.muni.cz/ th/j4jc1/?so=nx;mapa=1. Ungerman, Š. 2010: Počátky mladohradištních pohřebišť na Moravě. In: Š. Ungerman, R. Přichystalová (eds.): Zaměřeno na středověk. Zdeňkovi Měřínskému k 60. narozeninám. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 220–239, 814–817. Ungerman, Š. 2011: Tzv. blatnicko-mikulčický horizont a jeho vliv na chronologii raného středověku. Zborník Slovenského národného múzea. Archeológia, Supplementum 4. Bratislava: Slovenské národné múzeum – Archeologické muzeum, 135–151. Urbańczyk, P. 2016: Early Medieval Strongholds in Polish Lands. In: N. Christie. H. Herold (eds.): Fortified Settlements in Early medieval Europe. Oxford, Philadelphia: Oxbow Books, 95–106. Váňa, Z. 1958: Mísy v západoslovanské keramice. Památky archeologické XLIX(1), 185–247.

160

Váňa, Z. 1976: Bí1ina. Výzkum centra přemyslovské hradské správy v severozápadních Čechách v letech 1952, 1961–1964 a 1966. Památky archeologické LXVII(2), 393–478. Varadzin, L. 2005: Značky na dnech keramických nádob ve středověku. Studia mediaevalia Pragensia 5 (2004), 165–199. Varadzin, L. 2010: Hrnčířská výroba ve východní části střední Evropy 6. – 13. století v archeologických pramenech. Archeologické rozhledy LXII(1), 17–64. Varadzin, L. 2015a: Akropole v raném středověku. In: V. Moucha, B. Nechvátal, L. Varadzin et al.: Vyšehrad knížecí a královská akropole. Svědectví archeologie. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i, 568–599. Varadzin, L. 2015b: Ostatní movité artefakty. In: V. Moucha, B. Nechvátal, L. Varadzin et al.: Vyšehrad knížecí a královská akropole. Svědectví archeologie. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i, 357–390. Varadzin, L., Zavřel, J. 2015: Pozůstatky raně středověké metalurgie stříbra, zlata a dalších neželezných kovů na vyšehradské akropoli. In: V. Moucha, B. Nechvátal, L. Varadzin et al.: Vyšehrad knížecí a královská akropole. Svědectví archeologie. Praha: Archeologický ústav AV ČR Praha, v. v. i, 391–419. Videman, J. 2016: Západní denáry v nálezu z Kojetína-Popůvek. In: V. Novák, J. Videman, P. Kouřil, L. Richtera, M. Zmrzlý: Depot mincí a zlomkového stříbra z konce 10. století nalezený v Kojetíně-Popůvkách. Monumenta munismatica 3. Praha: Filosofia, 91–146. Vignatiová, J. 1992: Břeclav-Pohansko II. Slovanské osídlení jižního předhradí. Brno: Masarykova univerzita. Vogt, H. J. 1987: Die Wiprechtsburg Groitzsch. Eine mittelalterliche Befestigung in Westsachsen. Berlin: WEB Deutscher Verlag der Wissenschaften. Vrána, J. 2008: Olomouc-Slavonín (U hvězdárny). Mladohradištní pohřebiště. Archaeologia Regionalia Fontes 10. Olomouc: Archeologické centrum Olomouc. Wachowski, K. 1975: Cmentarzyska doby wczesnopiastowskiej na Śląsku. Prace Komisji Nauk Humanistycznych 3. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolinskich. Wachowski, K. 1984: Militaria z gródu na Ostrówku w Opolu. In: Studia nad kulturą wczesnopolskiego Opola. Militaria – wyroby bursztynowe. Prace Komisji Archeologicznej 2. Wrocław: Zakład Narodowy Imienia Ossolińskich, 13–107. Weiner, J. 2012: Feuerschlagsteine und Feuererzeugung. In: H. Floss (Hrsg.): Steinartefakte vom Altpaläolithikum bis in die Neuzeit. Tübingen Publications in Prehistory. Tübingen: Kerns Verlag, 943–960. Waszczuk, K., Żychliński, D., Prawniczak, R., Pachulski, P. 2014: Czy w Gnieźnie wszyscy jeździli na łyżwach? Łyżwy z osady Targowisko w Gnieźnie – przyczynek do sposobów ich użytkowania w okresie średniowiecza i nie tylko. Slavia Antiqua LV, 179–209. Weiter, L., Kočár, P., Kaplan, M. 2003: Nálezová zpráva o osteologické a archeobotanické analýze. Přerov – Horní náměsti, čp. 26 a 8–9, ZIP o. p. s. Rkp. nálezové zprávy MTX200500295. [cit. 2020-05-04]. Uloženo: Archiv nálezových zpráv Archeologického ústavu AV ČR, Brno, v. v. i. Dostupné také z: Digitální archiv Archeologické mapy České republiky https://digiarchiv.aiscr. cz/id/M-TX-200500295

Wernard, J. 1998: „Hic scramasaxi loquuntur“. Typologische Studie zum einschneidigen Schwert der Merowingerzeit in Süddeutschland. Germania 76, 747–787. Westphal, H. 2002: Franken oder Sachsen? Untersuchungen an frühmittelalterlichen Waffen. Studien zur Sachsenforschung 14. Oldenburg: Isensee. Westphal, H. 2004: Sax. In: J. Hoops, H. Beck, D. Geuenich, H. Steuer (Hrsg.): Reallexikon der germanischen Altertumskunde 26, Saal – Schenkung. 2. völlig neu bearbeitte und erweiterte Auflage. Berlin, New York: Walter de Gruyter, 538–546. Westphalen, P. 2002: Die Eisenfunde von Haithabu. Neumünster: Wachholtz. Wiklak, J. 1960: Obuwie gdańskie w X–XIII wieku. Gdańsk wczesnośredniowieczny 3, 1–104. Wiklak, J. 1969: Polskie obuwie wczesnośredniowieczne z VIII–XIII w. na podstawie wykopalisk. Materiały Wczesnośredniowieczne 6, 475–517. Wiklak, J. 1994: Obuwie wykopaliskowe z Gniewa. Pomorania Antiqua, 75–140. Wrzesińska, A., Wrzesiński, J. 2006: Odważniki z wczesnośredniowiecznego stanowiska w Dziekanowicach. In: M. Dworaczyk, A. B. Kowalska, Moździoch (eds.): Świat Słowian wczesnego średniowiecza. Szczecin, Wrocław: Institute of Archaeology and Ethnology Polish Academy of Sciences, 341–358. Wrzesiński, J. 2000: Noże żelazne w grobach na wczesnośredniowiecznym cmentarzysku w Dziekanowciach. Studia Lednickie VI, 91–124. Zamelska-Monczak, K. 2013: Traces of Viking culture in Santok? In: S. Moździoch, B. Stanisławski, P. Wiszewski (eds.): Scandinavian Culture in Medieval Poland. Interdisciplinary Medieval Studies II. Wrocław: Institute of Archaeology and Ethnology Polish Academy of Sciences, 267–277. Zapletal, J., Dvořák, J., Kumpera, O. 1989: Stratigrafická klasifikace kulmu Nízkého Jeseníku. Věstník ústředního ústavu geologického 64(4), 243–250. Zapletalová, D. 2008: Die Problematik der Lage der Machtzentren und ihrer Nebenareale im Rahmen des frühmittelalterlichen Brno und dessen Umgebung. In: I. Boháčová, L. Poláček (eds.): Burg – Vorburg – Suburbium. Zur Problematik der Nebenareale frühmittelalterlicher Zentren. Internationale Tagungen in Mikulčice VII. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 35. Brno: Archäologisches Institut der Akademie Wissenschaften der Tschechischen Republik, 149–168. Zapletalová, D. 2009: Starobrněnské pravobřeží v raném středověku. In: P. Dresler, Z. Měřínský (ed.): Archeologie doby hradištní v České a Slovenské republice. Sborník příspěvků přednesených na pracovním setkání Archeologie doby hradištní ve dnech 24.-26.4.2006. Archaeologica mediaevalis Moravica et Silesiana, Suppl. 2. Brno: Masarykova univerzita, 192–210. Zavřel, J. 2003: Petrografický rozbor kamenných nálezů ze Staré Boleslavi. In: I. Boháčová (ed.): Stará Boleslav, Přemyslovský hrad v raném středověku. Mediaevalia archaeologica 5. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 269–276. Zavřel, J., Čiháková, J., 2019: Stříbrná Praha. Výsledky analýz raně středověkých archeometalurgických nálezů z Malé Strany. Archeologické rozhledy LXXI(3), 475–528.

Zubalík, J. 2012: Hrad Přerov v údělné epoše (2. pol. 11. – 12. stol.). Na základě výzkumů ARÚ AV ČR – Přerov, Horní nám. 8-9, 21, s přihlédnutím k dalším výzkumům v areálu historického jádra Přerova [online]. Rkp. magisterské diplomové práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav archeologie a muzeologie. Uloženo: Archiv závěrečných prací Masarykovy univerzity. [cit. 2020-05-04]. Dostupné z: https://is.muni.cz/ th/t1gtq/. Żak, J. 1951/1952: Rogowe części uprzęży końskiej. Slavia Antiqua III, 193–201. Žákovský, P., Schenk, Z. 2017: Středověké a raně novověké zbraně Přerovska. Zbraně a zbroj od kolapsu Velké Moravy do konce třicetileté války. Přerov, Brno: Muzeum Komenského v Přerově, p. o., Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i. Žemlička, J. 2007: Čechy v době knížecí. (1034–1198). 2., opr. a dopl. vyd. Česká historie 2. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

161

Příloha 1. Petrografická analýza keramického předmětu z Horního náměstí č. p. 19 v Přerově Jan Petřík – Karel Slavíček Fragment keramického předmětu hnědožlutého zbarvení pochází pravděpodobně buď z nožky specifického druhu misky resp. poháru nebo ze specifické úzké pokličky. Přísluší pravděpodobně vrstvám horizontu III v sektoru B (2. polovina 10. století) zkoumané plochy č. p. 19 (č. inv. 13471/1953/90; srov. kap. Keramika). V rámci snah o určení provenience artefaktu byla provedena petrografická analýza a výsledky byly srovnány s dříve analyzovanými vzorky raně středověké keramiky zejména z Přerova.

Metoda petrografické analýzy Mikropetrografická analýza krytých výbrusových preparátů o tloušťce 30 μm byla provedena v procházejícím světle pomocí polarizačního mikroskopu Olympus BX 51. Mikrofotografie byly pořízeny pomocí připojeného fotoaparátu Olympus BX 51. Výbrus byl popsán podle M. Gregerové (Gregerová et al. 2010).

Výsledky Zastoupení hornin a minerálů stejně jako další znaky jsou uvedeny v tabulce 1 a ilustrovány na snímcích z polarizačního mikroskopu (obr. 1).

Provenience Zaoblená zrna široké palety hornin a minerálů svědčí o vztahu s povodím většího vodního toku, pravděpodobně z nivy větší řeky. Kombinace klastických sedimentárních hornin (kulmské droby a prachovce, železité pískovce), metamorfitů (ruly, fylitické břidlice) s příměsí granitoidů a rohovců mohou pocházet ze středního toku Moravy i z horního toku Odry v českém i Horním Slezsku (Opavsko – Ostravsko – Ratibořsko – Opolsko). Kvantitativní zastoupení svědčí spíše pro horní tok Odry, protože je zde relativně vyšší zastoupení klastických sedimentárních hornin (nejspíše kulm Nízkého Jeseníku) nad granitoidy (Gregerová 2017, zvl. 373–374, 379). Granitoidy, rohovce a železité pískovce mohou být redeponovaným materiálem z morén. Granitoidy a rohovce jsou ovšem v sedimentech větších řek poměrně běžné (vyskytují se i v sedimentech Moravy). Hypotézu o původu v povodí Odry by bylo možné testovat srovnáním s referenční soudobou keramikou z této oblasti v kombinaci se studiem chemického složení vybraných minerálů (amfiboly), případně podrobnějším studiem rohovců (zda jsou identické s eratickými rohovci).

Literatura Gregerová, M. 2017: Mikropetrografický výzkum raně středověké keramiky z Přerova. In: R. Procházka, Hrad Přerov v raném středověku (9. – 11. století) a počátky mladohradištní hmotné kultury. Archeologický výzkum na Horním náměstí č. p. 8, 9 a 21. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 54. Brno: Archeologický ústav Akademie věd České republiky, Brno, v. v. i, 368–431. Gregerová M., Čopková, R., Beránková, V., Bibr, P., Goš, V., Hanuláková, D. Hložek, M., Holubová Závodná, B., Kristová, L., Kuljovská, Z., Macháček, J., Mazuch, M., Procházka, R., Škoda, R, Všianský, D. 2010: Petroarcheologie keramiky v historické minulosti Moravy a Slezska. Brno: Masarykova univerzita.

Inventární číslo vzorku

217/90 13470-1953/90

Charakteristika střepu

Písčitá keramika

Barva povrchu vnější

Okrová

Barva povrchu vnitřní

Okrová

Tloušťka

~ 1 cm

Rozestup zrn

Rozestup zrn na velikost jednoho zrna

Pojivo

Homogenní

Mikrostruktura

Slabě paralelní

Ostřivo a mikropetrografický popis

Úlomky hornin: biotit-muskovitová břidlice (běžně), kvarcit/metakvarcit (běžně), prachová břidlice/fylitická břidlice (vzácně, vždy silně zaoblená zrna), granitoidy (vzácně), slídnatá subarkóza/droba (vzácně až běžně), biotitová břidlice/rula (vzácně), rohovec (vzácně), muskovitová rula (vzácně), aktinolitová břidlice (velmi vzácně), železitý pískovec (vzácně až běžně) Úlomky minerálů: opakní minerály (běžně), hornblend (vzácně), plagioklas (vzácně), alkalické živce (běžně), augit (velmi vzácně), granát nebo spinel (velmi vzácně), křemen (dominantní), biotit (dominantní), železité oxidy/ rehydroxidy

Poznámka Tab. 1. Výsledky petrografické analýzy. Tab. 1. Results of petrographic analysis.

162

Výpal: oxidační, teplota nepřekročila 750 stupňů (biotit je pleochroický, bez barevných změn)

Summary Petrographic analysis of the frasgment of ceramic item from the Horní náměstí no. 19 Petrographic analysis was performed on a ceramic artefact (fragment of a foot of bowl or narrow lid) found in sector B and dated to early settlement horizon II (c. 1000 CE). The rounded grains of a wide variety of rocks and minerals suggest a link with a large watercourse basin, probably a floodplain of a larger river. The combination of clastic sedimentary rocks (culm greywackes and siltstones, iron sandstones), metamorphites (gneiss, phyllite shales), and an admixture of granitoids and cherts possibly come from the middle course of the River Morava or

upper Odra (Opava–Ostrava–Ratibor–Opole). The quantitative representation better matches the upper reaches of the Odra where clastic sedimentary rocks are relatively more abundant (probably coming from the Nízký Jeseník mountain range). The presence of granitoids, cherts and ferrous sandstone may be associated with material present in the moraines in Czech Silesia or Upper Silesia. However, granitoids and cherts are relatively common in the sediments of larger rivers (such as the Morava). The hypothetical origin in the Odra River basin could be tested by a comparison with reference contemporaneous ceramics from this area combined with an analysis of the chemical composition of selected minerals (amphiboles) or by a more detailed study of the cherts that would ascertain whether they are identical with erratic cherts.

Obr. 1. Mikrofotodokumentace: 1 – slabě paralelní mikrostruktura se již při mírném zvětšení jeví všesměrně zrnitou; 2 – zaoblené zrno droby jako běžný zástupce ostřiva; 3 – subangulární úlomek biotit-muskovitové břidlice mezi jemně písčitými zrny křemene a železitými závalky; 4 – protáhlé zrno hornblendu a biotitmuskovitová břidlice, vpravo dole úlomek alkalického živce Fig. 1. Photodocumentation: 1 – Microstructure with very low level or parallel arrangement of grains; 2 – Rounded grain of graywacke as a common example of temper; 3 – subangular fragment of mica schist between very fine sandy quartz grainz and iron oxides; 4 – elongated hornblende grain and mica schist fragment, alkali-feldspar grain on the bottom right corner

163

Příloha 2. Analýza a konzervace nýtu z barevného kovu z lokality Přerov, Horní náměstí č. p. 19

Z informací získaných průzkumem předmětu je možné vyvozovat některé technologické i funkčně interpretační závěry. Předmět byl zhotoven ze dvou samostatných částí, a to hlavičky a dříku. Každá tato část byla zřejmě zhotovena z odlišného materiálu. Hlavička z olovnato-cínového bronzu (tab. 1) byla vyrobena z plíšku tvaru nepravidelného mnohoúhelníku, jenž byl půlkruhovitě zaoblen do nepravidelné hlavičky o průměru 10,5 – 12 mm a výšce cca 7,5 mm. Stanovení přesného kvantitativního zastoupení legujících prvků ve slitině není možné stanovit vzhledem k povrchovému charakteru měření. Dřík předmětu byl v průběhu postdepozičních procesů zcela odkorodován a zachoval se pouze jako otisk v podobě duté trubičky o průměru 1,1 mm obklopené korozními produkty mědi (obr. 1: 1 vlevo). Dřík se zachoval v délce 15,5 mm, avšak původně byl nepochybně delší. Dřík mohl být vzhledem k prvkovému složení zhotoven z tenkého železného drátku, nelze však bezpečně vyloučit ani organický materiál dříku. Upevnění dříku k hlavičce se vzhledem ke stavu zachování částí předmětu nepodařilo identifikovat. Vrchní část hlavičky byla původně ozdobena zlacením, které se zachovalo pouze lokálně (obr. 1: 2). Zlacení bylo provedeno tzv. žárově, tedy nanesením amalgámu zlata na povrch a následným odpařením rtuti, čímž se vytvořila tenká vrstva zlata. Tuto techniku dokládá jistý obsah rtuti zachovalý ve vrstvě zlacení (tab. 1). Kromě zlata byla v nanášeném amalgámu přítomna také určitá příměs stříbra. V průběhu čištění byl na dříku objeven tenký perlový drátek (snad železný), jež byl taktéž žárově pozlacen (obr. 1: 2). Tento drátek obtáčel dřík a částečně snad zasahoval také na hlavičku předmětu. Na první pohled nepříliš vzhledný předmět byl původně poměrně bohatě a složitě ozdoben. Obecně je možné předmět funkčně charakterizovat jako nýtek původně upevněný snad do organického podkladu (dřevo, kůže…). Původně zlacená hlavička a pozlacený drátek obtočený kolem dříku svědčí o primárně ozdobné funkci předmětu, která zřejmě převažovala nad funkcí spojovací.

Matěj Kmošek

Úvod Předmětem analýzy a konzervace byl předmět inv. č. 13472-2045/90 nalezený během záchranného výzkumu č. p. 19 na Horním náměstí v Přerově roku 1990, a to v severovýchodní části sektoru B, v hloubce proti sníženému terenu 100–120 cm, tedy ve spodní části raně mladohradištního souvrství (horizont III, 2. polovina 10. století). Konzervovaný předmět byl pokryt půdními nečistotami a nesoudržnými korozními produkty mědi, které zakrývaly původní morfologii předmětu, především dřík a vnitřní část hlavičky. Na vrchní straně hlavičky byly lokálně viditelné stopy kovu zlaté barvy. Artefakt byl před konzervátorským zásahem částečně čištěn neznámými postupy v Muzeu Komenského v Přerově.

Materiálová a technologická analýza artefaktu Předmět byl podroben důkladnému průzkumu a dokumentaci. Mezi základní použité metody patří kresebná a fotografická dokumentace (obr. 1: 1), vizuální průzkum a mikroskopický průzkum a dokumentace pomocí binokulárního mikroskopu Nikon SMZ 1500 (obr. 1: 2, 3). Z pokročilejších metod byl aplikován rentgenografický průzkum a ED-XRF analýza prvkového složení povrchu. Rentgenografický průzkum stavu předmětu byl proveden pomocí stacionárního mikrorentgenu (IXS1203, napětí 120kV, proud 0,3 mA, výkon 36W, ohnisko 50 μm) se snímáním na plochý digitální detektor (XRD 1622 AP14, velikost 40 × 40 cm, aktivní plocha 2048 × 2048 pixelů s rozlišením 200 μm na pixel) a zpracováním snímků v programu X-Test (obr. 1: 2; 2). Prvkové složení povrchu bylo zkoumáno metodou rentgenové fluorescence (ED XRF) na přístroji ElvaX Pro (Ag rentgenka, mód Cu, doba měření 120 sekund, urychlovací napětí 45 a 10 kV, kolimátor 1 a 2 mm) a data byla vyhodnocena v softwaru Elva X prostřednictvím módu Cu (výsledky viz tab. 1). Obecně se výsledky analýz povrchu mohou markantně odlišovat od složení původně použitého materiálu. Povrchová měření jsou totiž zatížena jistým nezanedbatelným zkreslením způsobeným především korozními procesy a znečištěním povrchu.

Lokalizace

Cu

Pb

Konzervátorský zásah Předmět byl po základním vizuálním a rentgenografickém průzkumu a fotografické a mikroskopické dokumentaci mechanicky očištěn od půdních nečistot a nesoudržných korozních produktů použitím kombinace demineralizované vody, ultrazvukové jehly, nylonových kartáčků a dřevěných zahrocených nástrojů. Jednotlivé pomůcky a techniky čištění byly používány s ohledem na

Sn

Au

Hg

Ag

Fe

Sr

Základní materiál - hlavička

88,63

5,23

5,48

0,24

< 0,042

0,38

< 0,119

0,05

Zlacení - hlavička

81,47

12,25

0,19

4,44

0,47

0,39

< 0,275

0,11

Základní materiál - dřík

90,30

4,25

0,24

0,56

< 0,074

0,34

4,17

0,11

Zlacení - dřík

75,70

2,97

0,26

11,96

2,58

2,31

4,09

0,15

Tab. 1. Výsledky povrchové analýzy prvkového složení předmětu pomocí ED-XRF. Tab. 1. Results of surface analysis of the elemental composition of the object using ED-XRF.

164

stav a charakter povrchu předmětu, aby nedošlo k nežádoucímu poškození stabilních korozních produktů ani dalších částí artefaktu. Průběžně bylo nutné konsolidovat dřík artefaktu pomocí roztoku akrylátového laku Paraloid B72, aby nedošlo k jeho rozpadu. Při čištění hlavičky i dříku byly na povrchu odhaleny další stopy zlacení (obr. 1: 2). Aby se zabránilo odstranění pozůstatků zlacení, bylo vzhledem k jejich podkorodování čištění prováděno výhradně velmi jemným způsobem pomocí zahrocených dřevěných nástrojů. Po dokončení čištění byl předmět vysušen v horkovzdušné sušárně při teplotě 80–90 °C po dobu 12 hodin. Před finální konzervací byl předmět analyzován z hlediska prvkového složení pomocí metody ED-XRF. Následně byl předmět konsolidován a konzervován vrstvou 10% roztoku akrylátového laku Paraloid B72 rozpuštěného v acetonu. Posléze byl předmět fotograficky a mikroskopicky dokumentován ve stavu po konzervátorském zásahu. Nakonec byl uložen do speciálně vytvořeného lůžka z mirelonu, jež ochraňuje předmět před mechanickým poškozením a vsunut do polyetylenového sáčku spolu s evidenčními údaji. Příslušná konzervátorsko-analytická zpráva byla uložena do archivu Archeologického ústavu AV ČR Brno, v. v. i. (Kmošek 2020).

Literatura Kmošek, M. 2020: Konzervátorsko - analytická zpráva. Konzervace a analýza zlaceného bronzového cvočku z lokality Přerov – Horní náměstí 19. Rukopis zprávy. Uloženo Archiv Archeologického ústavu AV ČR Brno, v. v. i.

1

Summary Analysis and conservation of a rivet with a non-ferrous head excavated in Přerov, Horní náměstí no. 19 The subject of analysis and conservation presented in this study is an artefact found in the northeast of sector B, 100–120 cm under the mechanically excavated surface – the bottom of an early Late Hillfort stratigraphic sequence dated to the 2nd half of the 10 th century. After being mechanically cleaned, the artefact was subjected to surface elemental composition X-ray fluorescence analysis (ED-XRF) using an ElvaX Pro benchtop spectrometer and microscopy using a Nikon SMZ 1500 binocular microscope (Fig. 1, 2). The artefact consisted of two parts – a head and a shank. The head was made from lead and tin bronze sheet metal. The shank, which had corroded away as a result of post-deposition processes, was probably made from a thin iron wire. The presence of mercury on the surface of the head is a proof of fire gilding: the surface of the head was coated with an amalgam of mercury, gold, and silver; the mercury subsequently evaporated. More traces of gilding were on the shank. This was probably combined with the application of beaded – possibly iron – wire, which was turned around the shank. The artefact probably served as primarily decorative rivet fastened into organic material. Following mechanical cleaning and analysis, the artefact was consolidated and conserved with a coating of 10% solution of Paraloid B72 acrylic lacquer diluted in acetone. It was then stored in MIRELON® casing to protect the artefact from mechanical damage.

3

2

Obr. 1. Přerov, Horní náměstí č. p. 19. 1 – fotografická dokumentace nýtu; 2 – mikroskopické snímky zlacené výzdoby, 3 – rentgenografický sníměk nýtu. Fig. 1. Přerov, Horní náměstí no. 19. 1 – photographic documentation of the rivet; 2 – microscopic images of gilded decoration, 3 – X-ray image of the of the rivet.

165

Příloha 3. Rentgen-fluorescenční analýzy raně středověkých kovových artefaktů z Přerova, Horního náměstí č. p. 19

je XRF vhodná k měření velkého počtu archeologických nálezů a to přímo v terénu nebo v depozitáři muzea, bez nutnosti převozu k analýze do specializované laboratoře. Praxe naznačuje, že měření XRF spektrometry bude nedílnou součástí dokumentace kovů, které bude doplňovat běžný popisný systém artefaktů.

Martin Hložek

Úvod Pomocí rentgen-fluorescenční analýzy (XRF) byly analyzovány artefakty z barevných kovů, pocházející z výzkumů mladohradištních vrstev v Přerově. Šlo 1) o neúplnou záušnici s odlomenou kličkou, bez zaznamenaných nálezových okolností, č. inv. 13471-2045/90, rámcově datovatelnou do 11. století, 2) plochý kroužek, inv. č. 134712042/90, 3), neúplný prsten, inv. č. 13471-2043/90, 4) neúplné rameno ostruhy inv. č. 13471-2044/90, 5) zlomek neurčitelného předmětu, inv. č. 13471-2051/90. Předměty ad 3–5 pocházejí ze sektoru B, prsten a plíšek z povrchové části ze snížené úrovně zkoumaného souvrství 10.–12. století (rámcově polovina 11. až 12. století), ostruha z nižší úrovně sekvence (1. polovina 11. století). Kroužek měl být nalezen v sektu C, nad severozápadním nárožím srubu 2, pochází tedy asi z intervalu od pokročilé 1. poloviny 11. do 12. století. K analýzám kovů jsme použili ruční přenosný ED-XRF spektrometr NITON XL3tGOLDD+. Cílem měření bylo stanovit charakter slitiny každého kovového artefaktu. Měření bylo prováděno nedestruktivně bez úpravy zkoumaných vzorků. Z toho důvodu je nutné brát s rezervou procentuální zastoupení prvků, protože v patinách na povrchu artefaktů bývají naměřeny i prvky vázané z půdy a koncentrace jednotlivých prvků rovněž ovlivňují provedené konzervátorské zásahy.

Rentgen-fluorescenční analýza (XRF) Rentgen-fluorescenční analýza (XRF) je nedestruktivní analytická metoda založená na buzení a detekci tzv. charakteristického záření. Vývoj nových zdrojů a detektorů ionizujícího záření umožnil konstrukci přenosných aparatur, které dovolují měření mimo laboratoř. Postup měření záleží na vlastnostech konkrétní aparatury a zkoumaného předmětu. Nepožaduje-li se přesná kvantitativní analýza, není nutné provádět úpravu předmětu nebo vzorku před měřením. Jen v případě významné kontaminace povrchu předmětu je žádoucí tyto nečistoty odstranit, aby neovlivnily výsledek měření. Doba měření je zcela volitelná a obvykle činí několik minut. S rostoucí dobou měření klesají detekční limity pro identifikaci prvků a zvyšuje se tedy pravděpodobnost, že budou identifikovány prvky přítomné pouze ve stopových množstvích. Díky všem uvedeným výhodám

166

Přerov – záušnice, inv. č. 13471-2045/90 Elem.

měření 1

měření 2

měření 3

Cu

84,623

84,610

84,326

Zn

14,801

14,788

15,079

Ni

0,101

0,098

0,104

Fe

0,149

0,126

0,133

Pb

0,321

0,353

0,347

Tab. 1. Záušnice. Materiálové určení: mosaz se stopami niklu a olova. Tab. 1. Temple ring. Material composition: Brass with traces of nickel and lead.

Přerov – kroužek, inv. č. 13471-2042/90 Elem.

měření 1

měření 2

Cu

97,912

98,445

Si

1,034

0,699

S

0,710

0,440

Pb

0,147

0,208

Tab. 2. Plochý kroužek. Materiálové určení: měď se stopami olova. Tab. 2. Flat ring. Material composition: copper with traces of lead.

Přerov – fragment prstenu, inv. č. 13471-2043/90 Elem.

měření 1

měření 2

Cu

95,289

94,380

Sn

2,521

3,001

Zn

0,210

0,158

Sb

0,196

0,225

Fe

0,140

0,156

Ti

0,046

-

Au

-

0,123

Bi

-

0,070

Pb

1,515

1,790

Tab. 3. Prsten. Materiálové určení: měď s příměsí cínu. Tab. 3. Material composition: copper with tin admixture.

Přerov – fragment ostruhy, inv. č. 13471 - 2044/90 Elem.

měř. 1 (ostruha)

měř. 2 (ostruha)

měř. 3 (nýtek)

Cu

91,160

91,199

92,593

Sn

7,190

7,174

4,088

Zn

-

0,118

-

Sb

0,546

0,532

0,431

Fe

0,077

0,062

-

Ti

0,111

0,160

-

V

0,066

-

-

Ag

0,223

0,218

-

Bi

0,049

0,063

-

Pb

0,469

0,474

2,660

Tab. 4. Ostruha. Materiálové určení: ostruha byl zhotovena z bronzu, nýtky z bronzu s příměsí olova. Tab. 4. Material composition: the spur was made of bronze, rivets of bronze with an admixture of lead.

Přerov – fragment kovu, inv. č. 13471- 2051/90

slitině díky samotným vlastnostem použitých oxidických rud. V raném středověku západní Evropy z tohoto typu rud byla získávána výborně slévatelná ternární slitina, později známá pod názvem „gunmetal“ (dělovina) Cu s cca 10 % Sn a 1–2 % Pb (Holub 2011, 532).

Literatura: Holub, M. 2011: Několik poznámek k interpretacím chemických analýz v článku „Doklady neželezné metalurgie ze sklonku 12. století z Brna, Josefské ulice“. Archeologické rozhledy 63/3, 525–534. Schejbalová, Z., Gregor, T., Fikrle, M. 2013: Nové výsledky rentgenové fluorescenční analýzy souboru kovových šperků z Chebska. Archaeologia historica 38(2), 631–642.

Summary X-ray fluorescence analyses of Late Hillfort metal artefacts from Přerov XRF analyses performed on an assemblage of 11th and 12 -century finds from non-ferrous metals found in Přerov confirmed a proportion of artefacts manufactured from bronze, brass, and copper with the inclusion of tin or lead. The admixture of lead allows for a double interpretation. Added intentionally to the alloys, its presence proves knowledge of advanced founding technologies. It could also have been an unintentional inclusion, the result of the processing of some copper ores with a proportion of silver. th

Elem.

měření 1

Cu

92,206

Sb

0,166

Zn

0,160

Ag

0,215

Zr

0,016

Fe

3,032

Ti

0,420

Pb

3,574

Tab. 5. Fragment neurčitelného předmětu. Materiálové určení: měď s příměsí olova. Tab. 5. Fragment of an indeterminate object. Material composition: copper with lead.

Závěr Provedené analýzy souboru kovových artefaktů z 11. a 12. století z Přerova ukázaly, že nejsou samoúčelné. V souboru mladohradištních barevných kovů se vyskytují předměty zhotovené z bronzu, mosazi i mědi, která obsahuje příměs cínu nebo olova. Jedná se tedy o pestrou škálu barevných kovů, což je pro dané období vcelku charakteristické (např. Schejbalová et. al. 2012, 636). Zajímavá je příměs olova ve zkoumaných kovových artefaktech. Pokud bylo olovo přidáváno záměrně, tak jeho přítomnost ve slitině svědčí o pokročilých znalostech technik slévání, protože zlepšuje zabíhavost slévaného kovu do forem. Nelze ale vyloučit, že olovo je přítomné ve

167

Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 67 Odpovědný redaktor edice: Lumír Poláček ISSN 1804-1345

Přerov, Horní náměstí č. p. 19, 20 Otázka prostorového vývoje lokality a možnosti poznání socioekonomického profilu jejích obyvatel v 9. – 12. století

Přerov, Horní náměstí No. 19, 20 The question of the spatial development of the site and the possibility of understanding the socio-economic structure of its inhabitants

Rudolf Procházka – Adéla Balcárková – Miriam Nývltová Fišáková – Antonín Přichystal

Odpovědný redaktor: Pavel Kouřil Překlad do anglického jazyka: Tereza Pohořelická Bartošková Jazykové korektury: Jitka Procházková, Clifford McLenehan, Klára Matulová Grafické řešení a sazba: Milan Filip, Azu design s. r. o. Návrh obálky: Milan Filip, Azu design s. r. o. Kresby, grafika: autor, Lenka Zahradníková, Zdeňka Pavková Autoři fotografií a jiných obrazových příloh v textu: Martin Baják, Adéla Balcárková, Lubomíra Dvořáková, Matěj Kmošek, Dalibor Figeľ, Libuše Plchová, Rudolf Procházka, Barbora Tesařová, Šárka Trávníčková, Blanka Veselá, Marek Vlach, Lenka Zahradníková Tisk: Azu design, s. r. o., Bayerova 805/40, 602 00 Brno 1. vydání Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i., Čechyňská 363/19, 602 00 Brno www.arub.cz Brno 2020 ISBN 978-80-7524-039-2

ISBN 978-80-7524-039-2 Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno 67 2020