Otec Sergej

Citation preview

L«N-TOLSTOJ

O

TEC

S

E

R

Q

Ě

)

L. N.TOLSTOJ

OTEC SERQÉJ

19 4 6

I

V Petrohradě se přihodila ve čtyřicátých letech událost, která vše­ chny překvapila: Krasavec-kníže, velitel tělesné eskadrony kyrysnického pluku, jemuž všichni předpovídali, že bude křídelním pobočníkem a udělá skvělou kariéru při caru Nikolaji I., měsíc před svatbou s krás­ nou dámou, která se těšila zvláštní přízni u čarovný, žádal za propuš­ těnou, přerušil svůj svazek s nevěstou, odevzdal svoje neveliké jmění sestře a odejel do kláštera s úmyslem, že se stane mnichem. Událost se zdála neobyčejnou a nevysvětlitelnou lidem, kteří neznali jejích vnitřních příčin, avšak pro samotného knížete Štěpána Kasat­ ského stalo se to všechno tak přirozeně, že si nedovedl ani představiti, jak by mohl jednati jinak. Otec Štěpána Kasatského, Vysloužilý plukovník gardy, umřel, když bylo synovi 12 let. A jakkoli bylo matce líto dáti svého syna z domu, neodhodlala se přece nevyplnili vůli nebožtíka otce, muže, jenž v pří­ padě své smrti ustanovoval, aby nedržela syna doma, nýbrž dala do kadetní školy - a tak jej dala do kadetní školy. Vdova sama s dcerou Varvarou se odebrala do Petrohradu, aby žila tamtéž, kde syn, a brala jej na svátky. Hoch vynikal skvělým nadáním a nesmírnou sebeláskou, následkem čehož byl prvním jak v učení, zvláště v matematice, k níž měl zvláštní náklonnost, tak v řadě a v jízdě na koni. Nehledě k jeho vzrůstu, vyššímu než obyčejně, byl hezký a obratný. Mimoto i chováním byl by býval vzorem kadeta, kdyby nebylo jeho prchlivosti. Nepil, nehýřil a byl ku podivu pravdymilovný. Jediné, co bránilo, aby byl vzorem, byla dostavující se vzplanutí hně­ vu, v nichž úplně ztrácel sebevládu a stával se zvířetem. Jedenkráte div nevyhodil z okna kadeta, jenž se začal vysmívati jeho sbírce ne­ rostů. Po druhé se vrhl na důstojníka a vyprávěli, že jej uhodil proto,, že tento odvolal svoje slova a přímo do očí lhal. Byli by jej patrně přesadili mezi prosté vojáky, kdyby byl ředitel kadetní školy neumlčel celou událost a důstojníka nevyhnal.

5

V 18 letech byl jmenován důstojníkem v gardovém aristokratickém pluku. Car Nikolaj Pavlovic znal jej ještě v kadetní škole a vyzname­ nával jej i potom v pluku, takže mu prorokovali, že bude křídelním pobočníkem. A Kasatskij po tom velmi toužil, nejenom ze ctižádostivosti, nýbrž hlavně proto, že ještě od dob kadetní školy vášnivě, ob­ zvláště vášnivě měl rád Nikolaje Pavloviče. Každý příjezd Nikolaje Pavlovice do kadetní školy - a zajíždíval k nim často — když vchá­ zela pružným krokem ona vysoká postava s vypjatou hrudí, zahnutým nosem nad kníry a podholenými licousy, ve vojenském kabátě a zvuč­ ným hlasem se pozdravovala s kadety - Kasatskij zakoušel nadšení za­ milovaného, právě takového, jakého zakoušel později, když se setkával s předmětem své lásky. Jenomže nadšení zamilovaného k Nikolaji Pavloviči bylo silnější: toužil, aby mu ukázal svou bezmeznou oddanost, obětoval mu něco, všechno - sebe. A Nikolaj Pavlovič věděl, že vzbuzuje toto nadšení, a úmyslně je dráždil. Hrál si s kadety, obklo­ poval se jimi a jednal s nimi brzy dětsky prostě, brzy přátelsky, brzy zase slavnostně velitelsky. Po posledním kousku Kasaiského s důstoj­ níkem Nikolaj Pavlovič Kasatskému nic neřekl, ale když se tento k němu přiblížil, pohrozil prstem a potom, když odjížděl, pravil: „Pa­ matujte si, že jest mi všechno známo, ale o některých věcech nechci věděti. Ale jsou tu" - a ukázal na svoje srdce. Když se mu pak nově jmenovaní kadeti představovali, nevzpomínal již na to a pravil, jako vždycky, že se mohou přímo obraceti k němu, aby jen věrně sloužili jemu a vlasti, on že jim vždycky zůstane nej­ lepším přítelem. Všichni, jako vždycky, byli pohnuti, avšak Kasatskij, vzpomínaje na minulost, rozplakal se a přísahal sloužiti milovanému carovi ze všech svých sil. Když vstoupil Kasatskij do pluku, jeho matka se přestěhovala s dce­ rou ze začátku do Moskvy a potom na vesnici. Kasatskij dal sestře polovinu jmění a to, co mu zůstalo, stačilo právě na to, aby se vydr­ žoval v onom nádherném pluku, v němž sloužil. Podle zevnějšku se zdál Kasatskij docela obyčejným junákem, skvělým gardistou, jenž dělá kariéru, ale v jeho nitru postupovala složitá a usilovná práce. Práce byla patrně od jeho nejútlejšího dětství velmi různoivárná, ve skutečnosti pak stále jedna a táž, pozůstávajíc v tom, aby ve všem, s čím se na své dráze setkal, dosáhl dokonalosti a úspěchu, jež by

6

vyvolaly pochvalu a obdiv lidí. Bylo-li to učení, vědy, chápal se jich a pracoval dotud, dokud jej chválili a dávali za příklad jiným. Sotva dostihl jednoho, chápal se druhého. Tak se dopracoval prvenství v uče­ ní/ stejně, dokud byl ještě v kadetní škole, když zpozoroval jedenkráte svou neobratnost ve francouzském rozhovoru, dopracoval se toho, že ovládal francouzštinu jako ruštinu/ stejně když si oblíbil hru v šachy, dopracoval se toho, že ještě za svého pobytu v kadetní škole začal znamenitě hrát. Mimo celkové povolání životní, jež záleželo ve službě carovi a vlasti, měl vždycky ještě vytčen nějaký cíl, a nechť byl jakkoliv nepatrný, oddával se mu všecek a žil jenom proň až do té doby, pokud ho ne­ dostihl. Sotva však dosáhl vytčeného cíle, ihned také vyrůstal v jeho vědomí jiný a vyměňoval první. A právě tato snaha vyznamenali se proto, aby se vyznamenal, dostihnouii vytčeného cíle, vyplňovala jeho život. Tak po jmenování důstojníkem postavil si cíl pokud možno nejdokonalejší znalosti služby a velmi záhy se stal vzorným důstoj­ níkem, třebaže zase s onou chybou neudržitelné prchlivosti, která jej také ve službě zavedla do ošklivých, úspěchu škodlivých přestupků. Později, když jednou vycítil v obyčejném rozhovoru svůj nedostatek povšechného vzdělání, byl zaujat myšlenkou, aby je doplnil a usedl ke knihám a dosáhl toho, po čem toužil. Později se oddal myšlence dosáhnouti význačného postavení ve vyšší světské společnosti/ na­ učil se výborně tancovat a velmi brzy dosáhl toho, že byl zván na všechny bály vysokého světa a na některé večery. Avšak jeho po­ stavení jej neuspokojovalo. Přivykl býti prvním a v tomto směru jím daleko nebyl. Nejvyšší společnost tenkráte pozůstávala a, myslím, vždy a všude pozůstává ze čtyř druhů lidí: 1. Z lidí bohatých a při dvoře sloužících. 2. Z lidí nebohatých, kteří se však narodili a vyrostli při dvoře. 3. Z lidí bohatých, kteří se lichotí ke dvořanům a za 4. z ne­ bohatých a nedvořanů, kteří se lichotí k prvním i druhým. Kasaiskij nepatřil k prvním, byl rád přijímán v posledních dvou kruzích. Ba, hned při vstupu do světa uložil si za úkol — svazek se ženou světa a neočekávaně brzy toho dosáhl. Velmi brzy však zpozoroval, že kruhy, v nichž se pohyboval, byly nižší a že byly vyšší a že, třeba jej v těchto vyšších dvorních kruzích přijímali, byl tu cizí. Byli k němu uctiví, ale jejich chování ukazovalo, že jsou svoji a že on není z nich.

7

A Kasatskij zatoužil, aby tam byl svůj. K tomu bylo třeba buď, aby byl křídelním pobočníkem, a to také očekával, nebo ženitba v tomto kruhu. A Kasatskij rozhodl, že to udělá. Vybral si hezounkou dívku ode dvora, nejen domácí v té společnosti, do níž chtěl vstoupiti, nýbrž takovou, s níž se snažili sblížiti i nejvýše a nejpevněji stojící lidé vyššího kruhu. Byla to hraběnka Korotková. A Kasatskij jenom k vůli kariéře počal se ucházeti o Korotkovou.Byla neobyčejně půvabná a Ka­ satskij se do ní brzy zamiloval. Z počátku byla k němu zvláště chladná, ale později se najednou všechno změnilo. Byla laskavá a její matka jej k sobě zvala zvláště vytrvale. Kasatskij nabídl svou ruku a byl přijat. Byl překvapen lehkostí, s níž dosáhl takového štěstí, a něčím zvláštním, podivným v chování jak matčině, tak dceřině. Byl nesmírně zamilován a zaslepen, a proto nepozoroval, co věděli téměř všichni ve městě, že jeho nevěsta byla před rokem milenkou Nikolaje Pavloviče. Dva týdny před ustanoveným dnem svatby seděl Kasatskij v Car­ ském Sele ve vile u své nevěsty. Byl parný májový den. Ženich s ne­ věstou chodili chvíli po zahradě a usedli na lavičce ve stinné lipové aleji. Meri byla obzvláště krásná v tylových bílých šatech. Zdála se být zosobněním nevinnosti a lásky. Seděla, brzy svěsivši hlavu, brzy pohlížejíc na statného krasavce, jenž s ní mluvil se zvláštní něžností a opatrností, boje se, že každým svým gestem či slovem urazí, poskvrní andělskou čistotu nevěstinu. Kasatskij patřil k oněm lidem čtyřicátých let, jakých nyní není, k lidem, kteří vědomě připouštějíce pro sebe a uvnitř neodsuzujíce nečistotu v pohlavním styku, žádali od ženy ideální, nebeskou čistotu a tuto nebeskou čistotu připisovali každé dívce svého kruhu a tak s nimi zacházeli. V tomto nazírání bylo mnoho nepravdivého a škodlivého v oné nevázanosti, kterou si dovolovali muži, ale vzhledem k ženám bylo takové nazírání, ostře se lišící od nazírání nynějších mladých lidí, kteří vidí v každé dívce, hledající si družnost, samici, myslím, velmi užitečné. Dívky, vidouce takové zbožňování, snažily se také býti více či méně bohyněmi. Takového názoru na ženy přidržoval se také Ka­ satskij a tak pohlížel také na svou nevěstu. V ten den byl zvlášť za­ milován a nezakoušel ani nejmenší smyslnosti vůči nevěstě — naopak, s rozkoší pohlížel na ni jako na něco nedosažitelného. Vstal v celé své výšce a postavil se před ní, opíraje se oběma rukama o šavli.

8

„Teprve nyní jsem poznal celé štěstí, které jest možno, kterého může člověk okusitil A to vy - to ty" — pravil, nesměle se usmívaje „jsi mi dala." Byl v tom stadiu, kdy TY nebylo ještě obvyklé, a poněvadž mravně vzhlížel k ní vzhůru, bylo mu úzko říkati TY tomu andělu. „Poznal jsem se, díky... tobě, poznal jsem, že jsem lepší, než jsem myslil." „Vím to dávno. A právě proto jsem si vás zamilovala." Nablízku začal tlouci slavík a mladé listí zašumělo pod nárazem větříku. Vzal její ruku, políbil ji a do očí mu vstoupily slzy. Pochopila, že jí děkuje za to, že řekla, že si jej zamilovala. Udělal několik kroků, chvilku mlčel, pak přistoupil a usedl. „Víte, víš ... Nu, to je lhostejno. Sblížil jsem se s tebou ne nezištně, chtěl jsem navázati styky se světem, avšak potom... jak nepatrné bylo lo všechno u porovnání s tebou, když jsem tě poznali Nezlobíš se na mne proto?" Neodpovídala, nýbrž dotkla se pouze rukou jeho ruky. Pochopil, že to znamenalo: Ne, nezlobím se. „Ano, ale řekla jsi právě" - nevěděl, jak dále, zdálo se mu to příliš drzé — „řekla jsi, že sis mne zamilovala, ale odpusť mi, věřím ti, ale jest ještě něco kromě toho, co tě znepokojuje a překáží. Co je to?" „Ano, nyní nebo nikdy," pomyslila si. „Beztak se to dozví. Vždyť nyní neodejde. Ach, kdyby odešel, to by bylo hrozné!" A zamilova­ ným pohledem přehlédla celou tu velkou, ušlechtilou a mohutnou postavu. Měla jej nyní raději než Nikolaje, a kdyby nebyl carem, nebyla by jej zaměnila — za tohoto. „Poslechněte, nemohu být nepravdivá. Musím vám říci všechno. Ptáte se, co je to? To, že jsem milovala." A prosebným gestem položila zase ruku na jeho. Kasatskij mlčel. „Chcete věděli koho? Nu, jej, vládce." „Milujeme jej všichni, představuji si, že jste v ústavě..." „Ne, později. Bylo to zaujetí, avšak potom minulo... Musím však říci..." „Nu, co tedy?" „Ne, já ne jen tak..." Zakryla obličej rukama. 9

„Jak? Vy jste se mu oddala?" Mlčela. „Milenka? lil" Mlčela stále. Kasatskij vyskočil a jako smrt bledý, s chvějícími se lícními svaly stál před ní. Vzpomněl si nyní, jak Nikolaj Pavlovič, setkav se s ním na Něvském, laskavě mu blahopřál. „Bože můj! Co jsem to provedla I Stivo!" „Nedotýkejte se mne, nedotýkejte se mne! O, jak to bolí!" Obrátil se a šel k domu. V domě potkal její matku. „Copak, kníže?... a umlkla, spatřivši jeho obličej. Krev se mu na­ jednou vehnala do tváří. „Věděla jste to a mnou jste to chtěla zakrýt. Kdybyste nebyla že­ nou!" — vykřikl, pozdvihuje nad ní ohromnou pěst a obrátiv se, utekl. Kdyby byl ten, jenž byl milencem jeho nevěsty, obyčejným člově­ kem, byl by jej zabil, ale byl to zbožňovaný car! Druhého dne zažádal za dovolenou a propuštění a předstíral nemoc, aby nikoho neviděl. A odejel na vesnici. Léto strávil ve své vesnici, urovnávaje své záležitosti. Když pak končilo léto, nevrátil se do Petrohradu, nýbrž odejel do kláštera a stal se v něm mnichem. Matka mu psala, přemlouvajíc jej od tak rozhodného kroku. Odpo­ vídal jí však, že hlas Boží jest mocnější než všechny jiné úvahy a že jej cítí. Pouze sestra,rovněž tak hrdá a ctižádostivá jako bratr,mu rozuměla. A porozuměla mu správně. Vstupuje do kláštera, ukazoval, že opo­ vrhuje vším tím, co se zdálo tak důležité ostatním a jemu samotnému v té době, když byl ve službě a stanul na takové nové výši, s níž. mohl shora pohlížeti na ony lidi, jimž dříve záviděl... Avšak neovládal jej pouze tento cit, jak se domnívala jeho sestra Vareňka. Byl v něm ještě jiný cit, opravdu náboženský, jejž Vareňka neznala, jenž se splétal s city hrdosti a touhy, aby byl prvním a vládl jím. Zklamání v Meri, nevěstě, o níž se domýšlel, že jest takovým andělem, a jeho ponížení bylo tak silné, že jej přivedlo k zoufalství, a zoufalství kam? - K Bohu, k víře, k oné dětské víře, jež v něm nebyla nikdy porušena.

10

II

V den Pokrova1) vstoupil Kasatskij do kláštera, aby stál nad těmi! kdož mu chtěli ukázati, že stojí výše než on. Igumen2) kláštera byl šlechtic, učenec, spisovatel a stařec3), t. j. ná­ ležel k té řadě mnichů, pocházejících z Valašska, kteří se bez reptání podrobují vyvolenému představenému a učiteli. Igumen byl žákem známého starce Ambrosia, žáka Makariova, žáka starce Leonida, žáka Paisia Veličkovského. Tomuto igumenovi podrobil se jako svému starci Kasatskij. Kromě onoho citu vědomí své vyvýšenosti nad ostatními, který zakoušel Kasatskij v klášteře, stejně jako ve všech pracích, jež podnikal, také v klášteře nacházel nejvyšší radost v dostižení co nejvyšší dokona­ losti jak vnější, lak vnitřní. Jako byl v pluku nejenom bezvadným důstojníkem, nýbrž takovým, jenž dělal více, než byl žádáno, a roz­ šiřoval hranice dokonalosti, tak se snažil býii také dokonalým mni­ chem: vždycky pracujícím, zdrženlivým, pokorným a mírným a hlavně čistým nejenom v jednání, nýbrž i v myšlenkách, a poslušným. Zvláště poslední vlastnost nebo dokonalost mu ulehčovala život. Nelíbily-li se mu mnohé požadavky mnišského života v klášteře, jenž byl blízko hlavního města a hojně navštěvován, svádějíce jej, pře­ máhal to všechno poslušenstvím/ není mou věcí uvažovali, mou věcí jest snášeti předepsané poslušenství, nechť si je to klečení u ostatků, nebo zpívání na choru, či vedení hostinských účtů. Všeliká možnost pochybnosti, ať to bylo v čemkoliv, byla zažehnána tímtéž poslušen­ stvím starci. Kdyby nebylo poslušenství, byla by mu bývala obtížná jak délka a jednotvárnost kostelní služby, tak marnosti návštěvníků a špatné vlastnosti bratří. Nyní však nejen, že to všechno snášel s ra­ dostí, ba bylo mu to v životě útěchou a oporou. „Nevím, proč jest třeba slyšeli několikráte za den tytéž modlitby, vím však, že jest to nutné. A poněvadž vím, že jest to nutné, nacházím v nich radost.0

11

Stařec mu řekl, že jako jest třeba hmotné potravy pro uchování života, tak jest třeba duchovní potravy - modlitby v kostele — pro uchování života duševního. Věřil tomu a skutečně služba chrámová, k níž těžce někdy zrána vstával, poskytovala mu nepochybné uspo­ kojení a radost. Radost mu dávalo vědomí pokory a správnosti skutků, vždy určených starcem. Zájem jeho života tkvěl nejenom ve stále větším a větším podrobení vlastní vůle, ve stále větší a větší pokoře, nýbrž také v dosažení všech křesťanských ctností, které se mu v první době zdály snadno dosažitelné. Celé svoje jmění odevzdal klášteru a nelitoval ho, líný nebyl, po­ kora před nižšími byla mu nejenom lehká, nýbrž působila mu radost. Ba i vítězství nad hříchem žádostivosti, i lakomství, i bludu, bylo mu lehké. Stařec jej zvláště varoval před tímto hříchem, ale Kasatskij se těšil, že je ho zbaven. Trápily jej pouze vzpomínky na nevěstu. A ne­ jenom vzpomínky, nýbrž i živé představy toho, co mohlo býti. Mi­ moděk vystupovala před ním známá milostnice vládcova, jež se poz­ ději vdala a stala se překrásnou ženou, matkou rodiny. A její muž měl důležitou hodnost, měl jak moc, tak i úctu a dobrou, kající ženu. V dobrých chvílích tyto myšlenky Kasatského netrápily. Když na to vzpomínal v dobrých chvílích, těšil se, že se zbavil všech těchto pokušení. Bývaly však chvíle, kdy všechno to, čím žil, bledlo před ním, kdy přestával ne snad věřili v to, čím žil, nýbrž kdy přestával viděli, nemohl v sobě vyvolali, čím žil, a zmocňovalo se ho vzpomí­ nání a hrůza říci — lítost nad vlastním jednáním. Spásou mu bylo v tomto stavu poslušenství, práce a den, zcela vyplněný modlitbou. Kořil se4) jako obyčejně při modlitbě, ba modlil se více než obyčejně, ale modlil se tělem, nebylo přitom duše a to trvalo den, někdy dva a potom samo míjelo. Avšak tento den či dva byly hrozné: Kasatskij cítil, že není v moci své ani Boží, nýbrž v něčí cizí. A všechno, co mohl v těch chvílích dělati a dělal, co mu radil stařec, bylo, aby se zdržoval a nic v té době nepodnikal a čekal. Vůbec žil Kasatskij v této době ne podle své vůle, nýbrž podle vůle starcovy a v tomto poslu­ šenství bylo zvláštní uklidnění. Tak strávil Kasatskij v prvním klášteře, kam vstoupil, sedm let. Koncem třetího roku byl posvěcen na klášterního kněze se jménem Sergěj. Toto vysvěcení bylo pro Sergěje důležitou vnitřní událostí.

12

Také dříve okoušel nesmírné útěchy a duševního povznesení při při­ jímání, nyní však, když měl sám sloužili, přiváděl jej úkon obětování ve stav vytržení a pohnutí. Avšak později tento cit stále více a více otupoval, a když měl jednou sloužili v onom stísněném duševním stavu, v němž býval, vycítil, že také toto mine. A skutečně tento cit slábl, avšak zvyk zůstal. Vůbec sedmého roku života v klášteře zmocnila se Sergěje nuda. Všechno, čemu se měl učiti, všechno, čeho měl dosáhnouii - dosáhl a víc už neměl pranic na práci. Zato však stav odumírání byl stále silnější a silnější. V té době se dověděl o smrti matčině a o tom, že se Meri vdala. Obě zprávy přijal lhostejně. Všechna pozornost a všechny jeho zájmy byly soustředěny k jeho vlastnímu duševnímu životu. Čtvrtého roku jeho mnišství byl k němu archijerej5) zvláště laskav a stařec mu řekl, že nesmí odříci, bude-li určen k vyšším hodnostém. A tehdy se v něm ozvala mnišská ctižádost, táž, která mu byla u mni­ chů tolik protivná. Poslali jej do kláštera, blízkého hlavnímu městu. Chtěl se toho odříci, ale stařec mu přikázal, aby toto poslání přijal. Přijal tedy určení, rozloučil se se starcem a odejel do jiného kláštera. Tento přechod do kláštera hlavního města byl v životě Sergějově důležitou událostí. Bylo mnoho pokušení všeho druhu a proti nim směřovaly všechny síly Sergějovy. V dřívějším klášteře ženské pokušení Sergěje málo trápilo, zde však toto pokušení vyvstalo s hroznou silou a došlo až k tomu, že dokonce dostalo určitou formu. Byla paní, známá svým špatným chováním, která si začala Sergěje předcházeli. Dala se s ním do řeči a prosila jej, aby ji navštívil. Sergěj přísně odřekl, ale zhrozil se nad určitostí své touhy. A tolik se vyděsil, že o tom napsal starci. A ne dosti na tom — aby se ukrotil, zavolal k sobě svého mladého novice a pře­ máhaje stud, vyznal se mu ze své slabosti, prose jej, aby naň dával pozor a nepouštěl jej nikam mimo službu a pokání. Veliké pokušení pro Sergěje tkvělo mimoto v tom, že igumen tohoto kláštera, světský, obratný člověk, jenž dělal duchovní kariéru, byl otci Sergějovi nej­ výš nesympatický. Ať s sebou Sergěj zápasil jakkoliv, nemohl přemoci tuto antipatii. Usmířil se, ale v hloubi duše nepřestával odsuzovali. A tento ošklivý cit se projevil. 13

Bylo to již druhý rok jeho pobytu v novém klášteře. O Pokrovu byla konána večerní bohoslužba ve velkém chrámu. Bylo přítomno mnoho lidí. Sloužil sám igumen. Otec Sergěj stál na obvyklém místě a modlil se, t. j. byl v onom stavu zápasu, v němž byl obyčejně po čas služby, zvláště ve velkém kostele. Zápas záležel v tom, že jej dráždili návštěv* níci, páni, a zvláště dámy. Snažil se, aby neviděl a nepozoroval vše, co se dělo, aby neviděl, jak je doprovázel voják, odstrkuje lid, jak si dámy ukazovaly navzájem mnichy a často také dokonce jej, známého mnicha-krasavce. Snažil se, aby dal jaksi klapky na oči své pozor­ nosti, aby neviděl nic mimo záři svěc u ikonostasu6), ikonu a slou­ žící, aby neslyšel nic, kromě zpívaných a pronášených modliteb, a neokoušel žádného jiného citu mimo ono sebezapomenutí a vědomí vy­ konané povinnosti, jež zakoušel vždy, naslouchaje a opakuje tolikráte slyšené modlitby. Tak stál, kořil se, křižoval a zápasil tam, kde toho bylo třeba, ode­ vzdávaje se brzy chladnému odsuzování, brzy vědomě vyvolanému ustrnutí myšlenek a citů. Když pokladník, otec Nikodym (rovněž ve­ liké pokušení otce Sergěje), jehož mimoděk vinil z podlízání a obelstívání igumena, přistoupil k němu a poklonil se dvakráte a pravil, že jej igumen volá k sobě do oltáře7), otec Sergěj upravil pláštík, natáhl kapuci a kráčel opatrně zástupem. „Lise, regarde a droite, ďest lui,"8) zaslechl ženský hlas. „Oů, oů? II n'est pas iellement beau!"8) Věděl, že to mluvily o něm. Slyšel a jako vždycky ve chvílích pokušení opakoval slova: „a neuvoď nás v pokušení" a sklopiv hlavu a oči, šel kolem stolce a obcházeje kostelní předzpěváky, kteří sou­ časně kráčeli kolem ikonostasu, vstoupil do severních dveří.10) Při vstupu do oltáře se podle obyčeje pokřižoval a poklonil, ukláněje se před ikonou dvakráte, a potom pozdvihl hlavu a pohlédl na igumena, jehož postavu spatřil koutkem oka, neobraceje se, vedle čísi jiné, skvělé postavy. Igumen stál v ornátu u stěny, vyprostiv krátké baculaté ruce zpod řízy nad tlustým tělem a břichem a mna třásně řízy a usmívaje se, hovořil cosi s důstojníkem v generálské uniformě, jakou má družina, s monogramy a nárameníky, jež otec Sergěj ihned rozpoznal svým zkušeným vojenským okem. Tento generál byl bývalý plukovník jejich 14

pluku. Nyní zaujímal patrně důležité postavení a otec Sergěj hned také vypozoroval, že to igumen ví a že se z toho těší a že proto tak září jeho červený, tlustý obličej s lysinou. To urazilo a roztrpčilo otce Sergěje a pocit ten ještě zesílil, když uslyšel od igumena, že otec Sergěj nebyl zavolán pro nic jiného, než aby uspokojil zvědavost ge­ nerálovu, spatřiti svého bývalého druha, jak se vyjádřil. „Velmi mne těší, že vás vidím v andělské podobě/1 pravil generál, podávaje mu rukuz „doufám, že jste nezapomněl na starého druha/1 Celý obličej igumenův, v šedinách červený, usmívající se, jakoby schvalující všechno, co mluvil generál - vypěstovaný obličej gene­ rálův se samolibým úsměvem, zápach vína z úst generálových a zá­ pach doutníků z jeho licousů - to vše vydráždilo otce Sergěje. Po­ klonil se igumenovi ještě jednou a pravil: „Vaše důstojnost ráčila volatí?" Pak stanul, vším výrazem obličeje i očí se dotazuje: „Proč?" Igumen pravil: „Ano, abyste se viděli s generálem." „Vaše důstojnosti, odešel jsem před světem, abych se uchránil před jeho pokušeními," pravil pobledlý a s chvějícími se rty. „Proč mne jim tu vysazujete po čas modlitby ve chrámu Božím?" „Jdi, jdi," pravil igumen, zrudnuv a zachmuřiv se. Druhého dne prosil otec Sergěj za odpuštění igumena i bratry pro svoji hrdost, avšak zároveň s tím po noci, strávené na modlitbách, rozhodl, že musí opustiti tento klášter, a napsal o tom dopis starci, prose jej vroucně, aby mu dovolil odejiti zpět do kláštera starcova. Psal, že cítí svou slabost, svou neschopnost zápasiti sám proti pokušením bez po­ moci starcovy. A kál se ze svého hříchu hrdosti. Následující poštou přišel dopis od starce, v němž mu tento psal, že příčinou všeho jest — jeho hrdost. Stařec mu objasňoval, že toto vzplanutí hněvu vzniklo z toho, že se pokořil, odříkaje se duchovních důstojenství ne k vůli Bohu, nýbrž k vůli své hrdosti: tady, víš snad, jaký jsem já, ničeho nepostrádám! Proto také nemohl snésti jednání igumenova.„Já tuhle jsem se odřekl pro slávu Boží a ukazují mne jako zvíře. Kdybys opo­ vrhl slávou pro Boha, byl bys to snesl. Nezmizela v tobě ještě hrdost světská. Přemýšlel jsem o tobě, dítě Sergěji, a modlil se a vida, co mi o tobě vnukl Bůh: Žij, jako dříve a pokoř se." „Touže dobou se rozhlásilo, že v odlehlém klášteře (skitu) umřel poustevník svátého života, Hilarion. Žil tam 18 lei. Igumen toho kláš­

15

tera se doptává, není-li bratra, jenž by tam chtěl žiti. A tu je tvůj do­ pis, jdi ihned k otci Paisiu T... kláštera, napsal jsem mu, a ty pros, abys směl zaujmouti celu Hilarionovu. Ne snad, že bys mohl nahra­ dili Hilariona, nýbrž potřebuješ osamocení, abys pokořil hrdost. A pro­ vázej tě požehnání Boží." Sergěj uposlechl starce, ukázal jeho dopis igumenovi, a vyprosiv si jeho dovolení, odevzdal svou celu a všechny své věci klášteru a ode­ jel do T... poustevny. Představeny v T... poustevně, znamenitý hospodář z kupeckého rodu, přijal Sergěje prostě a mírně, zanechav jej o samotě. Cela byla jeskyně, vytesaná v hoře. V ní byl také pohřben Hilarion. V zadním výklenku byl pohřben Hilarion, vpředu byl výklenek ke spaní se slamníkem, stolek a police s ikonami a knihami. U venkovských dveří, jež se zavíraly, byla rovněž police. Na tuto polici přinášel mnich jed­ nou denně pokrm z kláštera. A otec Sergěj se stal poustevníkem.

16

III

V masopustě, druhého roku, co žil Sergěj v poustevně, vydala se ze sousedního města po blínech11) a víně veselá společnost bohatých lidí, mužů i žen, projeti se na trojkách.12) Společnost se skládala ze dvou advokátů, bohatého zemana, důstojníka a čtyř žen. Jedna z nich byla žena důstojníkova, druhá zemanova, třetí byla dívka, sestra ze­ manova a čtvrtá rozvedená žena, krasavice, bohatá a podivínská, jež přiváděla město svými kousky v podiv a pobouření. Bylo krásné počasí a cesta jako podlaha. Ujeli 10 verst za městem, zastavili se a začala porada, kam jeti: Zpět či dále? „A kam vede tahle cesta?" otázala se Makovkina, rozvedená žena, krasavice. „Do T... jest odtud 12 verst/1 pravil advokát, jenž se ucházel o pří­ zeň Makovkiny. „Nu, a potom?" „Potom přes klášter do L." „Tam, kde žije onen otec Sergěj?" „Ano." „Kasatskij? Ten krasavec-poustevník?" „Ano." „Dámy, pánové, jeďme ke Kasatskému. V T... si odpočineme a po­ jíme." „Ale nedostaneme se již na noc domů." „To je jedno, budeme přes noc u Kasatského." „To by šlo, je tam klášterní hostinský dům a velmi pěkný. Byl jsem tam, když jsem obhajoval Makina." „Ne, já budu na noc u Kasatského." „Nu, tohle je nemožné i při vaší všemohoucnosti." „Nemožné? Sázím se!" „Platí. Jste-li přes noc u něho, co je vám libo." „A discrétion." 17

„Ale vy rovněž." „Nu, ovšemže, jeďme I" Nabídli kočím vína. Sami vytáhli zásuvku s pirožky,13) vínem a cu­ krovinkami a dámy se zahalily do bílých sobolích kožichů. Kočové se pustili do hádky, kdo má jeti napřed, až jakýsi mladý, obrátiv se junácky bokem, práskl dlouhým bičem, vykřikl - a rozezvučely se zvonečky a zaskřípaly sanice. Sáně se sotva znatelně otřásaly a kolébaly, přípřežní14) přímo a vesele uháněl se svým vysoko podvázaným ocasem nad podocasníkem/ pří­ má, hladká cesta rychle utíkala zpět, kočí junácky pošvihoval opra­ těmi, advokát a důstojník, sedící proti sobě, nelhávali něco sousedce Makoviné a ta, zahalivši se pevně do kožichu, nepohnutě seděla a pře­ mýšlela: „Stále totéž a totéž a stále odporné: červené, lesknoucí se obličeje se zápachem vína a tabáku, tytéž řeči, tytéž myšlenky a vše­ chno se točí pouze kolem ohavnosti. A všichni jsou přesvědčeni, že jest to tak nutné a mohou tak pokračovat v životě až do smrti. Ale já nemohu. Je mi teskno. Potřebuji něco takového, aby to všechno roz­ rušilo, převrátilo na ruby. Nu, kdybychom alespoň jako ti, v Saratově tuším, jeli a zmrzli! Nu, co by asi naši dělali? Jak by si počínali? Ba, patrně podle. Každý by pečoval o sebe. A já bych si také počínala podle. Ale jsem alespoň hezká. Oni to vědí. Nu, a ten mnich? Opravdu to již nechápe? Není pravda. To jediné chápou. Jako na podzim s oním kadetem. A jaký to byl hlupák!" „Ivane Nikolajeviči," pravila. „Co račte?" „A kolik jest mu let?" „Komu?" „Ale Kasatskému." „Zdá se, že přes čtyřicet." „A přijímá tedy návštěvy? Všechny?" „Všechny, ale ne vždycky." „Zakryjte mi nohy! Ne tak. Jak jste neobratný! Nu, ještě, ještě, tak přece. A nohy mi nemusíte tisknout." Tak dojeli k lesu, kde stála cela. Makovkina vystoupila a rozkázala, aby odejeli. Přemlouvali ji, ale rozhněvala se a poručila všem, aby odjeli.

18

Otec Sergej žil čtvrtý rok o samotě. Bylo mu 49 let. Jeho život byl těžký. Ne tíhou práce a modlitbou. To nebyl trud - nýbrž vnitřním zápasem, jehož naprosto neočekával. Byly dva prameny zápasu: po­ chybnosti a žádosti těla. Zdálo se mu, že to byli dva různí nepřátelé, tehdy, byl-li to jeden a týž. Jakmile byla přemožena pochybnost, byla přemožena také žádostivost. Kasatskij se však domníval, že jsou to dva různí ďáblové, zápasil s nimi odděleně. A oba nepřátelé vyvstávali vždycky zároveň. „Bože můj, Bože můj!" přemýšlel, „proč mi neposkytneš víry? Ano, žádost těla, ano, s tou zápasil sv. Antonín a jiní, ale víra! Měli ji a já mám tuhle minuty, hodiny a dny, kdy ji nemám. K čemu jest celý svět, všechna jeho krása, je-li hříšný a musíme-li se ho odříci? Proč jsi stvořil toto pokušení? Pokušení? Avšak není-li pokušením, že chci utéci před rozkošemi světa a připravuji něco tam,kde snad nic není?", pravil sám sobě a zhrozil se, zhnusil se sám sobě. „Padouchu, padou­ chu! Chceš býti svátým," začal si spílati. A začal se modliti. Ale sotvaže se začal modliti, ihned se zjevil sám sobě, jaký bývá v klášteře v kapuci, v pláštíku, majestátního vze­ zření. A pokývl hlavou, „Ne, to není to. Je to klam. Jiné oklamu, ale ne sebe a ne Boha. Nejsem člověk veliký, nýbrž ubohý" a odhrnul záhyby řízy a pohlédl na svoje ubohé nohy ve spodkách. Potom spustil záhyby a začal čisti modlitby, křižovali a kořiti se. „Zda vskutku lůžko toto mi hrobem bude?" četl. A jako by mu nějaký ďábel zašeptal: Lůžko osamělé jest také hrob. Lež. A v myšlenkách spatřil ramena vdovy, s níž žil. Setřásl to se sebe a pokračoval ve čtení. Když přečetl pravidla, vzal evangelium, otevřel a přišel na místo, jež často opakoval a znal zpaměti: „Věřím, Bože, pomoz mé nevěře!" Zatlačil všechny vznikající pochybnosti. A jako upevňují předmět, nerušíce rovnováhy, tak upevnil zase svou víru na viklající se nožce a opatrně od ní odstoupil, aby do ní nevrazil a nezvrátil ji. Klapky se zase zdvihly a Sergěj se uklidnil. Opakoval svou dětskou modlitbu: „Bože, vezmi, vezmi si mne!" a bylo mu najednou nejen lehce, nýbrž i veselo a blaženě. Pokřižoval se a ulehl na své lehátko na úzké lavici, položiv pod hlavu letní lehkou řízu. A usnul. V lehkém snu se mu zdálo, že slyšel zvonky. Nevěděl, bylo-li to ve skutečnosti nebo ve snu. Avšak pojednou jej probudilo ze spánku klepání na 19

dveře. Pozdvihl se, nevěře sám sobě. Ale klepání se opakovalo. Ba bylo to klepání blízké, na jeho dveře a ženský hlas. „Bože můj, což jest to vskutku pravda, co jsem čítal v životech svá­ tých, že ďábel béře na se podobu ženy? Ano, to je hlas ženy. A hlas něžný, nesmělý a milý. Piu ji" A odplivl. „Ne, zdá se mi snad," pravil a ustoupil do kouta, před nímž stál oltářík, a padl na kolena oním obvyklým, pravidelným pohybem, v němž, pouze v pohybu, nalézal útěchy a uklidnění. Poklekl, vlasy mu spadly do obličeje a Sergěj přitiskl olysalou již hlavu k syré, chladné štěrbině (z podlahy táhlo). Četl žalm, jenž, jak mu řekl stařeček otec Pimen, pomáhal před kouzelnictvím. Pozdvihl lehce na silných, žilnatých nohou své vyhublé, lehké tělo a chtěl pokračovali ve čtení, nečetl však a mimoděk napínal sluch, aby slyšel. Chtěl slyšeti. Bylo docela ticho. Se střechy padaly tytéž kapky do bečky, postavené na rohu. Venku byla šerá mlha, která požírala sníh. Bylo ticho, tichounko. A najednou to zašustilo u okna a ozval se zřetelný hlas, který mohl patřiti jenom půvabné ženě: „Pusťte, pro Boha." Zdálo se, že se mu všecka krev nahrnula k srdci a zastavila se. Nemohl vydechnouti. „A zjeví se Bůh a rozptýlí se nepřátelé ..." „Vždyť nejsem ďábel," a bylo slyšeli, že ústa, jež to pronášela, se usmívala. „Nejsem ďábel, jsem pouze hříšná žena, jež zabloudila v pře­ neseném i pravém smyslu slova (smála se), promrzla a prosí o pří­ střeší." Sergěj přitiskl obličej ke sklu. Lampička se odrážela a osvě­ tlovala celé sklo. Přitiskl dlaně k oběma stranám obličeje a vyhlížel. Šerá mlha, strom a tuhle vpravo — ona. Ano, ona, žena v kožichu s dlouhou bílou srstí, v čapce, s milým, milým, dobrým vylekaným obličejem, tuhle, na dva veršky16) od jeho obličeje, nahýbající se k němu. Jejich oči se setkaly a oba se poznali navzájem. Ne snad, že by se byli někdy viděli, nikdy se neviděli, ale v pohledu, jejž vy­ měňovali, oba, (zvláště on) vycítili, že se znají navzájem, že si roz­ umějí. Po tomto pohledu nebylo možno pochybovali o tom, že by to byl ďábel a ne prostá, dobrá, milá, nesmělá žena. „Kdo jste? Co chcete?" pravil. „Ale, otevřete přece!" pravila s rozmarným sebevědomím. „Promrzla jsem. Povídám vám, zbloudilá." „Ale, vždyť jsem mnich, poustevník." 20

„No tak otevřete. Nebo snad chcete, abych přimrzla pod oknem, zatím co se budete modlit?'7 „Ale jak pak .. „Vždyť vás přece nesním. Pusťte, pro Boha. Jsem úplně zmrzlá." Bylo jí samotné úzko. Pravila to téměř plačtivým hlasem. Sergěj ustoupil od okna a pohlédl na obraz Kristův s trnovou ko­ runou. „Bože, pomoz mi, Bože, pomoz mi," pravil, křižuje se a hluboce se skláněje, přistoupil ke dveřím a otevřel je do síně. V síni nahmatal závorku a začal ji odsunovati. Zvenčí slyšel kroky. Přecházela od okna ke dveřím. „Aj," vykřikla najednou. Sergěj pochopil, že stoupla nohou do louže, která natekla u prahu. Ruce se mu chvěly a nemohl nijak odsunouti závorku, napjatou dveřmi. „Tak co děláte, pusťte přece! Jsem úplně promoklá. A promrzlá. Vy přemýšlíte o spáse duše a já jsem úplně promrzla!" Sergěj přitáhl dveře k sobě, odsunul závorku, a aniž vzpomněl, že narazí, otevřel dveře ven tak, že do ní vrazil. „Ach, promiňte!" pravil náhle, docela se vžívaje v dávno minulé obvyklé zacházení s dámami. Usmála se, zaslechnuvši jeho „promiňte." „Nu, není tak hrozný," pomyslila si. „To nic není, to nic není, vy mi promiňte," pravila, jdouc kolem něho. „Nebyla bych se nikdy odvážila. Ale taková zvláštní náhoda." „Račte," prohodil, vpouštěje ji. Zarazila jej silná vůně jemných vo­ ňavek, dávno jím necítěná. Prošla síní do světničky. Sergěj zabouchl vnější dveře, aniž zasunul závorku, prošel síní a vstoupil do světničky. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným, Pane, smiluj se nade mnou hříšným," modlil se bez přestání nejen vnitřně, nýbrž i zjevně mimoděk pohyboval rty. „Račte," pravil. Stála upro­ střed světnice, teklo s ní na podlahu a prohlížela si jej. Její oči se smály. „Odpusťte mi, že jsem porušila vaši samotu. Vidíte však, v jakém jsem stavu. Stalo se to tím, že jsme vyjeli z města na projížďku a já jsem se vsadila, že dojdu samotná od Vorobjevki do města, ale tady jsem zabloudila, a kdybych byla náhodou nepřišla na vaši poustev­ nu ..." začala lhát. Ale jeho obličej ji uváděl do rozpaků, takže ne­

21

mohla pokračovat a umlkla. Očekávala, že bude docela jiný- Nebyl takový krasavec, jak si jej představovala, ale v jejích očích byl pře­ krásný, zarazily ji vinoucí se prošedivělé vlasy na hlavě i brada, pravidelný nos a oči, žhavé jako uhly, podíval-li se přímo. Viděl, že lže. „Ano, tak/' pravil, pohlédnuv na ni a klopě oči, „já půjdu semhle a nyní si tu udělejte pohodlí." A sňal lampičku, rozsvítil svíčku a nízko se jí ukloniv, vyšel do komůrky za přehradou/ slyšela, že tam něčím pohyboval. „Patrně se něčím přede mnou zavírá," pomyslila si s úsměvem, a svléknuvši bílý sobolí plášť, začala snímati čapku, jež se zachytila do vlasů, a pletený šátek, který byl pod ní. Nepromokla pranic, když stála pod oknem a říkala to jenom jako záminku, aby ji vpustil. Avšak u dveří opravdu stoupla do louže a levá noha byla mokrá až po lýtko a botka byla plná vody. Usedla na jeho lehátko, prkno, pokryté pouze kobercem, a začala se zouvati. Poustevníčka tato se jí zdála rozkošnou. Uzounká světnička, asi na tři aršíny,16) dlouhá asi čtyři aršíny, byla čisťounká jako sklo. Ve světničce bylo pouze lehátko, na kterém seděla, nad ní polička s knihami a v koutě klekátko. U dveří hřebíky, kožich a říza. Nad klekátkem obraz Krista s trnovou korunou a lampička. Zapáchal tu podivně olej, pot a země. A všechno se jí líbilo. Ba i ten zápach. Mokré nohy, zvláště jedna, ji zneklidňovaly, a proto se začala rychle zouvati, nepřestávajíc se usmívati/ měla radost nejen proto, že dosáhla svého cíle, jako proto, že viděla, že jej přivedla do rozpaků — toho muže, velmi krásného, okouzlujícího, podivného a svůdného. „Nu neodpověděl, nu, jaké neštěstí," pravila sama sobě. „Otče Sergějil Otče Sergějil Tak vás mám přece jmenovat?" „Co potřebujete?" odpověděl tichý hlas. „Odpusťte mi, prosím, že jsem porušila vaši osamocenost. Ale oprav­ du jsem nemohla jinak. Byla bych skutečně onemocněla. Ba ani nyní nevím. Jsem úplně promočená, nohy jako led." „Odpusťte mi," odpovídal tichý hlas, „nemohu ničím posloužiti." „Za nic na světě bych vás neznepokojila. Jenom do svítání." Neodpovídal a slyšela, že něco šeptá, patrně modlitbu. „Nevyjdete sem?" otázala se s úsměvem. „Musím se totiž svléknout, abych se usušila." 22

Sergěj neodpovídal, pokračoval za stěnou v stejnoměrném čtení modlitby. „Ano, to je člověk," přemýšlela, stěží stahujíc šplíchající botku. Táhla ji, nemohla a bylo jí to k smíchu. A smála se sotva slyšitelně, ale poněvadž věděla, že slyší její smích a že ten smích bude naň púsobiti právě tak, jak si přála... Ano, takového člověka jest si možné zamilovali. Ty očil A ten prostý, ušlechtilý - ať si brumlá jakkoliv modlitby - vášnivý obličej," přemýšlela. „Nás, ženy, nikdo neoklame. Hned, když přitiskl obličej ke sklu a spatřil mne, pochopil a poznal. V očích blýsklo a odrazilo se to. Zamiloval si mne a zatoužil po mně. Ano, zatoužil," pravila, stahujíc konečně botku a začínajíc stahovali punčochy. Aby je sňala, ty dlouhé punčochy na gumových podvaz­ cích, bylo nutno zdvihnouti sukně. Zastyděla se a pravila: „Nevstu­ pujte." Avšak za stěnou se neozvala žádná odpověď, pokračovalo stej­ noměrné brumlání a pak ještě zvuk pohybu. „Patrně se koří až k zemi!" přemýšlela, „ale poklonami to neodbude," promluvila. „Přemýšlí o mně. Právě tak jako já o něm. Se stejným citem přemýšlí o těchto nohou," mluvila, sbalila mokré punčochy, stoupajíc bosýma nohama na lehátko a krčíc je pod sebe. Chvíli pak seděla, objavši kolena, a dívala se zádumčivé před sebe. „Ano, to jest poustevna. A nikdo nikdy by se nedověděl..." Vstala, zanesla punčochy ke kamnům, pověsila je na dýmník, byl to nějaký zvláštní dýmník. Obrátila jej a pak, lehce nastupujíc, vrá­ tila se na lehátko a zase naň usedla nohama. Za stěnou vše úplně utichlo. Podívala se na drobounké hodinky, které jí visely na krku. Byly dvě hodiny. „Naši mají přijeti kolem třetí..." Nezbylo více než hodina. „Cožpak takhle tu prosedím sama? Takový nesmysl! Nechci přece. Hned jej zavolám." - „Otče Sergějil Otče Sergějil Sergěji Dimitrijeviči! Kníže! Kasatskij!" Za dveřmi bylo ticho. „Poslouchejte, tohle je kruté, nevolala bych vás, kdybych nepotře­ bovala. Jsem nemocná, nevím, co je se mnou," pravila strádajícím hlasem. „Ach, ach," zasténala, klesajíc na lehátko. A ku podivu, zrovna jako by cítila, že slábne, že jest úplně vysílena, že ji všechno bolí a že jí probíhá mráz, zimnice. 23

„Poslouchejte, pomozte mi. Nevím, co se se mnou děje. Ach, ach." Rozepjala šaty, odhalila prsa a založila po loket obnažené ruce. „Ach, ach!" Po celou dobu stál Sergěj ve své komůrce a modlil se. Když se přemodlil všechny večerní modlitby, stál nyní nepohnutě, s očima, upře­ nýma na špičku nosu, a v myšlenkách se modlil, opakuje v duchu.„Pane Ježíši Kriste, synu Boží, smiluj se nade mnou." Slyšel všechno. Slyšel, jak šustila hedvábnou látkou, svlékajíc šaty, i jak chodila bosýma nohama po podlaze, slyšel, jak si třela ruce i nohy. Cítil, že jest sláb a že by mohl každou minutu zahynouti, a proto se nepřestával modliti. Zakoušel něco podobného tomu, co asi zakoušel onen pohádkový hrdina, jenž musil jiti, aniž by se ohlédl. Sergěj (také tak slyšel a cítil, že jest tu nebezpečí, zkáza nad ním, kolem něho a že se může zachránili jenom tím, že se na ni ani na minutku neohlédne. Ale najednou se ho zmocnila touha pohlédnouti. A v témž okamžiku řekla: „Poslouchejte, to je nelidské, mohu zemřít." „Ano, půjdu, ale tak, jako jednal onen otec, jenž vztahoval jednu ruku na zbloudilou a druhou kladl na oheň. Ale nemám ohně." Ohlédl se. „Lampa." Natáhl prst nad plamen a stáhl obličej, chystaje se trpěti, a to dosti dlouho. Zdálo se mu, že necítil, avšak najednou, ještě ani nerozhodl, bolí-li to a jak, stáhl celý obličej a utrhl rukou, mávaje jí. „Ne, tohle nemohu!" „Pro Boha! Ach, pojďte ke mně! Umírám! Ach!" „Tak přece zahynu? A přece ne!" „Hned k vám přijdu," pravil, otevřel svoje dveře a nedívaje se na ni, prošel kolem ní do dveří do chodby, kde štípal dříví, ohmatal špa­ lek, na němž štípal dříví a sekyru, opřenou o stěnu. „Hned," pravil a vzav sekyru do pravé ruky, položil ukazováček levé ruky na špalek, mávl sekyrou a sekl do něho pod druhým kloubem. Prst odskočil lehčeji, než odskakovalo dříví a rovněž při odskoku se obrátil a na­ razil na okraj špalku a potom na podlahu... Sergěj uslyšel tento zvuk dříve, než pocítil bolest. Avšak ještě se ani nevzpamatoval, když ucítil žhavou bolest a teple se řinoucí krev. Rychle přimáčkl odsek­ nutý kloub spodkem řízy a přitisknuv jej k boku, vstoupil do dveří a zastavil se před ženou, tiše se otázal: „Co je vám?" 24

Pohlédla na jeho zbledlý obličej s chvějící se levou tváří a náhle se jí zmocnil stud. Vyskočila,popadla kožich a přehodivši jej přes sebe, zahalila se do něho. „Ale, byla jsem nemocná ... nachladla jsem ... já . . . otče Sergěji, já . . Pozdvihl k ní oči, zářící lichým, radostným světlem a pravil: „Milá sestro, proč jsi chtěla zahubili svou nesmrtelnou duši? Pohor­ šení musila přijíti na svět, ale běda tomu, skrze něhož pohoršení po­ chází. Modli se, aby nám Bůh odpustil/' Poslouchala jej a dívala se naň. Najednou zaslechla kapky padající tekutiny. Pohlédla vzhůru a spatřila, jak po jeho říze tekla z ruky krev. „Co jste udělal s rukou?" Vzpomněla na zvuk, který slyšela, a po­ padnuvši lampičku, vyběhla do chodby a spatřila na podlaze zkrva­ vený prst. Vrátila se bledší než on a chtěla něco říci, on však tiše zašel do komůrky a zavřel za sebou dveře. „Odpusťte mi," pravila. „Čím vykoupím svůj hřích?" „Odejdi." „Ukažte, zaváži vám ránu." „Odejdi odtud." Rychle a mlčky se oblékla. A připravena v kožichu seděla a čekala. Zvenku bylo slyšeti rolničky. „Otče Sergěji, odpusťte mi." „Odejdi! Bůh ti odpustí!" „Otče Sergěji, změním svůj život, neopouštějte mne!" „Odejdi!" „Odpusťte a požehnejte mi." „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého" — bylo slyšeti za stěnou. „Odejdi!" Zaplakala a vyšla z poustevny. Architekt jí šel naproti. „Nu, prohrál jsem, jakáž pomoc. Kam si sednete?" „To je jedno." Usedla a až k domovu nepromluvila ani slova. Za rok složila menší sliby a žila přísným životem v klášteře pod vedením poustevníka Ar..., jenž jí zřídka kdy psával dopisy.

25

IV

V poustevně strávil otec Sergěj ještě sedm let. Ze začátku přijímal mnoho z toho, co mu přinášeli — čaj, cukr, bílý chléb, mléko, oděv i dříví. Avšak čím déle a déle čas utíkal, tím přísněji a přísněji utvářel svůj život, odříkaje se všeho zbytečného, a konečně dospěl k tomu, že ne­ přijímal pranic víc než černý chléb jedenkrát v týdnu. Všechno, co mu přinášeli, rozdával chudým, kteří k němu přicházeli. Všechen svůj čas trávil otec Sergěj v poustevně na modlitbách a v zá­ bavě s návštěvníky, jichž bylo stále víc a více. Vycházel jen třikrát do roka do kostela a pro vodu a pro dříví, bylo-li toho třeba. Po pěti letech takového života přihodila se ona událost s Makovinou, která se všude záhy'rozhlásila/ její noční návštěva, přeměna, která se s ní potom stala i její vstup do kláštera. Od té doby se začala sláva otce Sergěje šířiti. Návštěvníků začalo přicházeti stále víc a více, vedle jeho poustevny se usídlili mniši a byl vystavěn kostel a hostinský dům. Sláva otce Sergěje, zveličujíc, jako vždycky, jeho skutky, šla stále dál a dále. Začali se k němu scházeti z daleka a začali k němu přiváděti nemocné, tvrdíce, že je uzdravuje. První uzdravení se stalo osmého roku jeho života v poustevně. Bylo to vyléčení čtrnáctiletého hošíka, jejž přivedla matka k otci Sergějovi s prosbou, aby naň vložil ruce. Jemu ani na mysl nepřišlo, že by mohl uzdravovali nemocné. Byl by pokládal takovou myšlenku za veliký hřích hrdosti, ale matka, jež hocha přivedla, neústupně prosila, padala před ním na kolena, říkajíc, proč jen, když uzdravuje jiné, nechce po­ moci jejímu synovi a prosila pro Krista. Na tvrzení otce Sergěje, že jenom Bůh uzdravuje, odpovídala, že prosí pouze, aby vložil ruku a pomodlil se. Otec Sergěj odřekl a odešel do své poustevny. Ale dru­ hého dne (a bylo to na podzim a noci již byly chladné), když vyšel z poustevny pro vodu, spatřil zase tutéž matku s jejím synem, čtrnácti­ letým, bledým hošíkem, a slyšel tytéž prosby. Otec Sergěj vzpomněl 26

na podobenství o nespravedlivém soudci, a kdežto dříve neměl po­ chybností, že musí odříci, pocítil pochybnosti, a pocítiv je, poklekl k modlitbě a modlil se tak dlouho, dokud v jeho duši nevzniklo roz­ hodnutí. Rozhodnutí bylo takové, že má vyplniti prosbu ženy, že její víra může zachránili jejího syna, on, otec Sergěj, že jest v tom případě nehodným nástrojem, Bohem vybraným. A otec Sergěj vyšel k matce a vyplnil její prosbu, vložil ruku na hlavu hošíkovu a začal se modliti. Matka se synem odjela, ale do mě­ síce se hošík uzdravil a po okolí se šířila sláva o svaté, léčivé síle starce Sergěje, jak jej nyní nazývali. Od té doby neminul týden, aby k otci Sergějovi nepřicházeli nebo nepřijížděli nemocní, a poněvadž neodřekl jedněm, nemohl odříkali také druhým, vkládal ruce a modlil se i uzdravili se mnozí a sláva otce Sergěje rozšiřovala se stále dále a dále. Tak minulo sedm let v klášteře a třináct v poustevnickém životě. Otec Sergěj měl vzezření starce: měl dlouhou, šedivou bradu, ale vlasy, ač řídké, přece byly ještě černé a kučeravé.

27

Otec Sergěj žil již několik neděl s neodbytnou myšlenkou: jednal-li dobře, podrobuje se tomu postavení, do něhož se dostal ne tak z vlastní vůle, jako z nařízení archimandrity a igumena. Začalo to po vyléčení čtrnáctiletého hocha/ od té doby každým měsícem, týdnem a dnem Sergěj cílil, jak mizel jeho vnitřní život a byl zaměňován vnějším. Zrovna jako by jej obraceli na ruby. Sergěj viděl, že byl prostředkem k přilákání návštěvníků a dárců kláštera a že jej proto klášterní představení obklopovali takovým pro­ středím, v němž by mohl být nejužitečnější. Neposkytovali mu na příklad pražádné příležitosti k práci. Zásobovali jej vším, co jen mohl potřebovali, a žádali od něho jen to, aby neodpíral své požehnání svým návštěvníkům, kteří k němu přicházeli. Pro jeho pohodlí usta­ novili dny, v nichž přijímal návštěvy. Zařídili mu hovornu pro muže a místo, ohrazené zábradlím tak, aby jej nesrazily návštěvnice, vrha­ jící se před ním na kolena, místo, kde mohl žehnali přicházejícím. Říkali-li, že ho lidé potřebují, že, plně Kristův zákon lásky, nemohl odpírali lidem v jejich touze viděti jej, že by bylo krutostí vzdalování se těchto lidí, nemohl s tím nesouhlasili, ale zároveň s tím, jak se od­ dával tomuto životu, cítil, že vnitřek se zaměňoval vnějškem, jak vy­ sychal v něm pramen vody živé, jak to, co dělal, dělal stále více pro lidi a ne pro Boha. Ponaučoval-li, žehnal-li jenom, modlil-li se nad nemocnými, dával-li lidem rady o směru jejich života, poslouchal-li díky lidí, kterým pomohl buď vyléčením, jak mu tvrdili, nebo pouče­ ním, nemohl se z toho neradovali, nemohl si nevšímali následků své činnosti a jejího vlivu na lidi. Přemýšlel o tom, že byl lampičkou ho­ řící, a čím více to cítil, tím více cítil ochabnutí, uhasínání božského světla pravdy, jež v něm hořelo. „Kolik jest to, co dělám, k vůli Bohu a kolik k vůli lidem?" to byla otázka, která jej neustále trápila a na niž odpověděli si ne snad, že by byl nemohl, ale neměl odvahy. Cítil v hloubi duše, že ďábel zaměnil všechno jeho konání k vůli Bohu 28

konáním k vůli lidem. Cítil to, poněvadž, jako mu bylo dříve těžko, když jej vyrušovali v jeho osamocení, tak mu bylo těžké osamocení, byli mu obtížní návštěvníci, býval jimi unaven, ale v hloubi duše měl z nich radost, měl radost z toho nadšení, kterým jej obklopovali. Bývaly docela chvíle, kdy rozhodoval, že odejde a ukryje se. Ba dokonce všechno promyslil, jak to udělaii. Připravil si mužičkou ko­ šili, kalhoty, kaftan a čapku. Vysvětlil, že to potřebuje proto, aby mohl poskytnouti prosícím. A měl tento oděv doma, představoval si, jak se oblékne, ostřihá vlasy a odejde. Ze začátku pojede kus vlakem, ujede 300 verst, vystoupí a půjde po vesnicích. Vyptával se starého vojáka, jak on chodil, jak obdarují a odbudou. Voják vypravoval, jak a kde lépe obdarují a odbudou, a právě tak to chtěl také udělati otec Sergěj. Jednou se v noci docela oblékl a chtěl jiti,nevěděl však, co jest správ­ né: zůstati nebo utéci? Ze začátku nebyl rozhodnut, pak nerozhodnost minula, Sergěj přivykl a pokořil se ďáblu a mužický oblek mu pouze připomínal jeho myšlenky a city. Každý den přicházelo k němu stále více a více lidí a stále mu zů­ stávalo méně a méně času k duchovnímu posílení a modlitbě. Časem ve světlých chvílích přemýšlel, že jest podoben místu, kde býval dříve pramen. Byl slabý pramen vody živé, který tiše plynul ze mne, přes mne. To byl opravdový život, kdy ona (s vytržením vzpomínal vždy na tu noc a na ni, nyní matku Agniji) jej sváděla. Okusila té čisté vody, ale od té doby nemůže voda natéci, poněvadž přicházejí žíznící, tlačí se a odstrkují se navzájem. A všechno zašlapali, zůstalo jen bahno. Tak přemýšlel v řídkých světlých chvilkách, ale nejobyčejnější jeho stav byla únava a hluboké pohnutí sebou samým pro tuto únavu. Bylo jaro, předvečer svátku svěcení vody. Otec Sergěj sloužil ve­ černí bohoslužbu ve svém jeskynním kostelíku. Lidí tu bylo tolik, kolik se jich mohlo vejiti, asi 20 osob. Byli to sami páni a bohatí kupci. Otec Sergěj pouštěl všechny, ale tu vybíral mnich, jenž mu byl při­ dělen, a hlídač, který byl každodenně posílán k jeho poustevně z kláš­ tera. Zástup lidí, asi 80 poutníků, zvláště žen, tísnil se venku, očeká­ vaje, až otec Sergěj vyjde a požehná. Otec Sergěj sloužil, a když vyšel s chvalozpěvem ke hrobu svého předchůdce, klopýtl a byl by upadl, kdyby jej byli nezachytili stojící za ním, kupec a mnich, jenž sloužil za diakona.

29

„Co je s vámi, báfuško, otče Sergěji? Předrahý! Bože/1 pronesl ženský hlas. „Jest jako šátek!0 Ale otec Sergěj se ihned vzpamatoval, a ač velmi bledý, odsunul od sebe kupce i diakona a pokračoval ve zpěvu. Otec Serapion, diákon, klerikové i paní Sofia Ivánovna, jež bydlila stále u poustevny a cho­ dila za otcem Sergějem, začali jej prošiti, aby službu přerušil. „To nic není, lo nic není," pravil otec Sergěj, usmívaje se sotva znatelně pod svými vousy, aniž přerušil bohoslužbu. „Ano, tak to dělají svati/* po­ myslil si. „Svatý, anděl Boží," zaslechl zároveň zezadu hlas Sofie Ivánovny a pak onoho kupce, jenž jej podpíral. Neuposlechl přemlouvání a pokračoval v bohoslužbě. A zase, tlačíce se, šli všichni chodbičkami zpět k malounkému kostelíku a tam otec Sergěj dosloužil večerní bo­ hoslužbu, třebaže ji poněkud zkrátil. Ihned po bohoslužbě požehnal přítomným a vyšel k lavičce pod jilm u vchodu do jeskyň. Chtěl si odpočinouti a nadýchati se čerstvého vzduchu. Cítil, že to nutně po­ třebuje, ale sotva vyšel, ihned se k němu vrhl zástup lidí, prose o po­ žehnání a vyptávaje se na rady a pomoc. Byly tu poutnice, které stále chodí od jednoho svátého místa ke druhému, od starce ke starci a jsou vždycky zaníceny, před každou svatyní a každým starcem. Otec Sergěj znal tento obyčejný, úplně beznáboženský, chladný a příslovečný typ. Byli tu poutníci, nejvíce vysloužili vojáci, kteří odvykli usedlému ži­ votu, ubozí a nejvíce se opíjející stařečkové, kteří se motají od kláš­ tera ke klášteru, jenom aby se najedli, byli tu i šedí sedláci a selky se svými egoistickými prosbami o vyléčení nebo rozhodnutí pochybností v nejpraktičtějších záležitostech: jak vdáti dceru, pronajmouti krámek, koupiti pozemek nebo zbaviti se hříchu, že zalehly nebo uhnaly si dítě. To všechno bylo otci Sergějovi dávno známo, a nezajímalo jej to. Věděl, že se od těchto osob nedoví nic nového, že tyto osoby v něm nevyvolají žádný náboženský cit, ale vídal je rád jako zástup, jenž ho potřeboval, jeho požehnání a jeho slov a jemuž byl drahý, a proto jej tento zástup obtěžoval a zároveň mu byl příjemný. Otec Serapion je začal odháněti, říkaje, že se otec Sergěj unavil, ale ten vzpomněl na slova evangelia: „Nepřekážejte jim (dětem) přijíti ke mně!" a jsa sám sebou při této vzpomínce dojat, řekl, aby je pustili. Vstal, přistoupil k zábradlí, u něhož se tísnili, a začal jim žehnati a odpovídali na jejich otázky hlasem, jehož slabostí byl sám pohnut. Ale vzdor přání nemohl

30

je přijmouii všechny, znovu se mu zatemnilo v očích, zamotal se a při­ držel se zábradlí. Opět pocítil nával v hlavě a ze začátku zbledl, ale potom náhle zrudl. „Ano, asi do zítřka. Nemohu dnes/1 pravil, a po­ žehnav všem najednou, přistoupil k lavičce. Kupec jej zase podepře] a dovedl jej k lavičce a posadil. „Otče!" bylo slyšeti ze zástupu, „Otče, báťuškol Je po nás bez tebe." Kupec posadil otce Sergěje na lavičku pod vazem, a vzav na se po­ vinnost policisty, začal lid velmi rozhodně rozháněti. Mluvil ovšem tiše,takže otec Sergěj jej nemohl slyšeti,ale mluvil rozhodně a zlostně: „Táhněte! Táhněte! Požehnal vám, tak co ještě chcete? Marši Nebo vám dám opravdu za ucho. Nu, nu ty, tetko, onučko černá, hybaj, hybaj, kampak lezeš! Povídám, dost! Snad zítra, ale dnes je celý zmořený." „Pantatínku, jenom očkem se mu podívat na tvářičku," pravila sta­ řenka. „Povídám ti, kam lezeš!" Otec Sergěj zpozoroval, že kupec nějak přísně zakročuje, a řekl sla­ bým hlasem mnichovi, aby lid nevyháněl. Věděl, že je přece jen vy­ žene, a toužil zůstati sám a odpočinouti si, ale posílal mnicha se vzka­ zem, aby udělal dojem. „Dobrá,dobrá!Nevyháním je,domlouvám," odpovídal kupec, „vždyť by dovedli člověka utýrat. Vždyť nemají soucit, pamatují jen na sebe. Není možná, slyšela jsil Jdil Zítra!" a kupec zahnal všechny. Kupec byl tak horlivý, poněvadž měl rád pořádek a rád proháněl lidi a dělal s nimi krátké okolky, a hlavně proto, že potřeboval otce Ser­ gěje. Byl vdovec a měl jedinkou dceru, nemocnou, která se nepro­ vdala, a z dálky 1400 verst ji přivezl k otci Sergějovi, aby ten ji uzdra­ vil. Léčil dceru po dvě léta její nemoci na různých místech. Ze začátku na klinice v gubernském universitním městě — což nepomohlo. Potom ji zavezli k mužíkovi v samařské gubernii - a poněkud se jí ulevilo, pak ji zavezl k moskevskému doktorovi a zaplatil mnoho peněz a pranic nepomohlo. Nyní mu řekli, že otec Sergěj uzdravuje, a proto ji přivezl. A tak, když rozehnal všechny lidi, přistoupil k otci Sergě­ jovi, a padnuv beze všech příprav na kolena, pravil zvučným hlasem: „Otče svátý, požehnej mé nemocné dceři, aby se uzdravila od bolestí nemoci. Odvažuji se utéci se k svátým šlépějím tvým," a složil ruce prosebně dlaněmi vzhůru. To všechno udělal a řekl tak, jako by dělal něco jasně a přesně určeného zákonem a zvykem, jako by právě takto

31

a ne jinak bylo nutno prosili o uzdravení dcery. Udělal to s takovou přesvědčivostí, že se také otci Sergějovi zdálo, že se to všechno má říkaii a dělali právě takto. Přece však mu rozkázal, aby vstal a pově­ děl, co se stalo. Kupec vypravoval o tom, že jeho dcera, dvaadvaceti­ letá dívka, roznemohla se před dvěma roky po náhlé smrti matčině; vzdychla, jak praví, a od té doby pozbyla na rozumu. A tak ji přivezl 1400 verst a ona čeká v hostinném domě, až otec Sergěj rozkáže, aby ji přivedl. Ve dne nechodí, bojí se světla a může vycházeli jen po západu slunce. „Je snad tedy velmi slabá?" pravil otec Sergěj. „Ne, není zvlášť slabá, nýbrž tělnatá, ale jen neurasthenická, jak pravil doktor. Kdyby nyní otec Sergěj rozkázal přivésti ji, v mžiku bych letěl. Otec svátý potěší srdce otcovské, obnoví jeho rod a svými modlitbami zachrání jeho nemocnou dceru." A kupec prudce padl na kolena a nakláněje se na stranu, hlavou nad ruce v kalíšék složené, ustrnul. Otec Sergěj mu znovu rozkázal, aby vstal, a když chvilku pře­ mýšlel o tom, jak těžká jest jeho činnost a jak lehko ji nese, nehledě k tomu, těžce vzdychl a po pomlčce, trvající několik vteřin, pravil: „Dobrá, přiveď ji navečer. Pomodlím se za ni, ale nyní jsem unaven," a zavřel oči. „Vzkáži potom." Kupec se vzdálil, našlapuje po písku na špičky, takže mu boty je­ nom silně vrzaly, a otec Sergěj zůstal samoten. Celý život otce Sergěje byl vyplněn bohoslužbou a návštěvami, ale dnes byl zvlášť těžký den. Zrána k němu přijel vysoký hodnostář, jenž s ním dlouho rozmlouval, po něm přišla paní se synem. Syn byl mladý nevěřící profesor, jehož matka, vroucně věřící a oddaná otci Sergějovi, přivezla sem a uprosila otce Sergěje, aby s ním promluvil. Rozmluva byla velmi těžká. Mladý člověk si patrně nepřál pouštěti se do sporu s mnichem, ve všem s ním souhlasil jako se slabým člověkem, ale otec Sergěj viděl, že nevěří a že přesto jest mu dobře a lehce a že jest spokojen. Otec Sergěj s nevolí nyní vzpomínal na tu rozmluvu. „Abyste pojedl, otče," pravil bratr laik. „Ano, přineste něco." Bratr laik odešel do poustevníčky, postavené asi deset kroků od vchodu do jeskyně, a otec Sergěj zůstal sám. Minula již dávno doba, kdy žil otec Sergěj samoten, sám všechno 32

pro sebe dělal a živil se pouze prosvirou10) a chlebem. Dávno mu již dokázali, že nemá právo pohrdati svým zdravím, a krmili jej postními, ale zdravými jídly. Otec Sergěj jich požíval málo, ale daleko více než dříve a jedl často se zvláštním požitkem, a ne jako dříve s odporem a vědomím hříchu. Tak tomu bylo také nyní. Pojedl kaše, vypil šálek čaje a snědl polovinu bílého chleba. Bratr laik odešel a poustevník zůstal sám na lavičce pod jilmem. Byl kouzelný májový večer/ břízy, osiky, jilmy, střemcha a duby právě nasadily listy. Siřemchové keře za jilmem byly v plném květu a ještě neopadávaly, docela blizounko tloukl a jásal slavík a jiní dva či tři dole v keřích u řeky. Od řeky bylo daleko slyšeli zpěv dělníků, vracejících se asi z práce, a slunce zašlo za les a stříkalo roztříštěnými paprsky zelení. Tato strana byla všecka světlezelená, druhá s jilmem byla temná. Brouci létali, naráželi a padali. Po večeři začal se otec Sergěj v myšlenkách modliti. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi!" a potom se začal modliti žalm a najednou, uprostřed žalmu, kde se vzal, tu se vzal, sletěl s keře na zem vrabec, cvrlikal a poskakoval, přiblížil se k němu, ně­ čeho se ulekl a uletěl. Otec Sergěj říkal modlitbu, v níž mluvil o svém odřeknutí se světa, a pospíchal, aby ji co nejrychleji dokončil, aby mohl poslati pro kupce s nemocnou dcerou: zajímala jej. Zajímala jej tím, že to bylo rozptýlení, nový obličej, tím, že jej jak její otec, tak ona pokládali za světce,takového, jehož modlitba docházela vyslyšení. Odříkal se toho, ale v hloubi duše se sám pokládal za takového. Často se podivoval, jak se stalo, že se jemu, Sergěji Kasaiskému, podařilo býti takovým neobyčejným světcem a přímo divotvorcem, ale o tom, že takový byl, nebylo pražádných pochybností/ nemohl nevěřiti těm zázrakům, které sám viděl, začínaje ochromeným hochem, až do po­ slední stařenky, která prohlédla po jeho modlitbě. Nechť si to bylo jakkoliv podivné, bylo tomu tak. A tak dcera kupcova ho zajímala tím, že to byl nový obličej, že mu důvěřovala, a mimo to tím, že měl před sebou příležitost znovu dokázati na ní svou sílu uzdravovali a svou slávu. „Na tisíce verst přijíždějí, v novinách o tom píší, vládce o tom ví, i v Evropě, v nevěřící Evropě o tom vědí," přemýšlel. A na­ jednou se zastyděl za svou slávychtivost a začal se opět modliti k Bohu *. „Hospodine, Králi nebeský, Utěšiteli, Duše pravý, přijď a vstup do ní. 33

uzdrav ji ode vší poskvrny a posvěť, Spáso, duše naše. Očisti od po­ skvrny slávy lidské, přemáhající mne/1 opakoval a vzpomněl, kolikrát se za to modlil a jak bezvýsledné byly až dodnes jeho modlitby v tomto směru. Jeho modlitba tvořila zázraky pro jiné, ale pro sebe nemohl vyprosili u Boha osvobození od této ničemné vášně. Vzpomněl si na svou modlitbu prvý čas v poustevně, když prosil o dar čistoty, pokory a lásky - i na to, jak se mu tehdy zdálo, že Bůh vyslyšel jeho mod­ litby, že byl čistý a usekl si prst, a pozvedl zacelením scvrklý pahýl prstu a políbil jej. Zdálo se mu, že byl pokorný tenkráte, když si byl ustavičně hnusný svou hříšností, a že měl tenkrát také lásku, když si vzpomínal, s jakým pohnutím vítal tenkráte stařečka, který k němu zašel, opilého vojáka, jenž žádal peněz, i ji. Ale nyníl Otázal se sám sebe, má-li někoho rád, má-li rád Sofii Ivánovnu a starce Serapiona, okusil-li citu lásky ke všem těm lidem, kteří dnes u něho byli, k onomu učenému mladíkovi, s nímž se tak poučně bavil, staraje se jenom o to, aby mu ukázal svůj vtip a že není pozadu ve vzdělání. Byla mu pří­ jemná a nutná láska jejich, ale sám k nim lásky necítil. Neměl nyní lásky, neměl pokory a neměl ani čistoty. Bylo mu příjemné, když se dozvěděl, že jest kupcově dceři dvaadvacet let, a byl by rád věděl, je-li hezká. A vyptávaje se na její vady, chtěl zejména věděti, má-li ženský půvab či nemá. „Což jsem opravdu tolik klesl?" pomyslil si. „Hospodine, pomoz mi, posilni mne, Hospodine a Bože můj!" A sepjal ruce a začal se modliti. Slavíci jásali, narazil naň brouk a začal mu lézti po šíji. Sergěj jej shodil. „A zda je On? Což klepu-li u dveří, zvenku zavřených? Na dveřích jest zámek a mohl bych jej docela viděti. Tento zámek jsou slavíci, brouci, příroda. Snad má mladík prav­ du." A začal se nahlas modliti a modlil se dlouho, do té doby, dokud tyto myšlenky nezmizely a Sergěj se opět necítil klidný a přesvědčený. Zazvonil na zvonek a řekl bratru laikovi, který vstoupil, aby tedy onen kupec s dcerou nyní přišel. Kupec přivedl dceru za ruku, zavedl ji do cely a ihned zase odešel. Dcera byla bělovlasá, neobyčejně bledá, plná a neobyčejně malá dívka, s ulekaným dětským obličejem a velmi vyvinutými ženskými formami. Otec Sergěj zůstal na lavičce u vchodu, když šla dívka ko­ lem, zastavila se u něho a on jí žehnal - zhrozil se sám sebe, jak obhlédl její tělo. Dívka přešla a otec Sergěj cítil, že jest uštknut. Na 34

jejím obličeji spatřil, že jest smyslná a slaboduchá. Vstal a vstoupil do cely. Dívka seděla na stoličce, očekávajíc jej. Když vstoupil, po­ vstala. „Chci k tatíčkovi," pravila. „Neboj se," řekl Sergěj, „co tě bolí?" „Všechno mne bolí," odpověděla a najednou byl její obličej prozářen úsměvem. „Budeš zdráva," pravil Sergěj, „modli se." „Nač se modlili... Modlila jsem se, nic to nepomáhá." A stále se usmívala. „Ale vy se pomodlete a ruce na mne vložte. Viděla jsem vás ve snu." „Jak jsi viděla?" „Viděla jsem, že jste takhle položil ruku na prsa." Vzala jeho ruku a přitiskla ji ke svým prsům. „Semhle." Nechal jí svou pravou ruku. „Jak ti říkají?" otázal se, chvěje se po celém těle a cítil, že jest přemožen, že tělesná žádost již uklouzla z jeho moci. „Marja. A proč?" Vzala jeho ruku, políbila ji a pak jej rukou ovinula kolem pasu a tiskla jej k sobě. „Marjo? Co děláš?" pravil. „Marjo, tys ďábel." „Nu snad, afsi." A objímajíc jej, usedla s ním na postel.

Na úsvitě vyšel na krylco.17) „Opravdu se to všechno stalo? Přijde otec. Ona to poví. Jest ďábel. Co jsem to jen udělal! Tuhle je přece sekyra, jíž jsem si usekl prst." Popadl sekyru a zamířil do cely. Potkal jej bratr-laik. „Račte naštípati dříví? Prosím, sekyru." Vstoupil do cely. Ležela a spala. S hrůzou na ni pohlédl. Pak sňal mužické šaty, oblékl se, vzal nůžky, zastřihl si vlasy a vyšel po pěšince pod vrch k řece, u níž nebyl čtyři roky. Podél řeky vedla cesta: pustil se po ní a šel až do poledne. O po­ ledni vstoupil do obilí a ulehl v něm. Navečer přišel k vesnici. Nedal se k vesnici, nýbrž k řece, ke strži. Bylo časně zrána, asi půl hodiny před východem slunce. Všechno bylo šeré a zamračené a od západu táhl chladný ranní vítr. „Ano, jest nutné skončiti. Není Boha. Jak skončiti? Skočiti do vody? Umím plavat, člověk se neutopí. Oběsiti se? Ano, tuhle jest pás na suk." Zdálo se mu to tak možné a blízké, že se

35

zhrozil a chtěl se pomodlili, jako obyčejně ve chvílích zoufalství. Ale neměl se ke komu modliti. Boha nebylo. Ležel, opřen o lokty, a náhle pocítil takovou nezbytnost spánku, že nemohl déle udržeti hlavu ru­ kou a natáhl ruku, položil na ni hlavu a ihned také usnul. Ale tento spánek trval jen okamžik, Sergěj se ihned zase probudil, jsa polo ve snu, polo ve vzpomínkách. A tak se vidí téměř hošíčkem v domě matčině na vesnici a přijíždí k nim kočárek a z kočárku vystupuje strýc Nikolaj Sergějevič s ohrom­ nou, širokou, černou bradou a s ním hubeňoučká dívenka Pašeňka s velikýma mírnýma očima a ubohým, nesmělým obličejem. A tuhle jim, do společnosti hochů, přivádějí tu Pašeňku. A musí si s ní hráti a jest to nudné. Jest hloupá a končí to tím, že si z ní tropí smích, nutí ji, aby ukazovala, jak umí plavat. Pašeňka ulehá na podlahu a ukazuje na suchu. A všichni se chechtají a dělají si z ní blázny. A ona to vidí, červená se ve tváři a jest ubohá, tak ubohá, že se stydí a že není možno nikdy zapomenouti — na ten její křivý, dobrý a po­ korný úsměv. A Sergěj vzpomíná, kdy ji viděl potom. Viděl ji za dlouho potom, před svým vstupem do kláštera. Byla provdána za ně­ jakého statkáře, jenž prohýřil všechno její věno a bil ji. Měla dvě děti: syna a dceru. Syn umřel v mládí. Sergěj vzpomínal, jak ji viděl ne­ šťastnou. Potom ji viděl v klášteře jako vdovu. Byla zrovna taková, ne zrovna hloupá, ale všední, nepatrná a ubohá. Přijela s dcerou a je­ jím ženichem. A byli již chudí. A potom slyšel, že žije někde v újezdním městě a že jest velmi chudá. „A proč o ní přemýšlím?" tázal se sám sebe. A nemohl přestátí mysliti na ni. „Kde jest? Jak se jí vede? Je-li stále tak nešťastná, jako byla tenkrát, když ukazovala na podlaze, jak se plave? A nač bych na ni myslil? Co jsem? Musím skončitil" A zase mu bylo hrozně a znovu, aby se zachránil před touto myšlen­ kou, začal mysliti na Pašeňku. Tak ležel dlouho, přemýšleje brzy o svém neobyčejném konci, brzy o Pašeňce. Pašeňka se mu zjevovala jako spása. Konečně usnul a viděl ve snu anděla, jenž přišel k němu a řekl: „Jdi k Pašeňce a poznej u ní, co jest ti třeba činiti, v čem jest tvůj hřích i v čem jest tvá spása." Probudil se a usoudil, že to bylo vidění od Boha, zaradoval se a roz­ hodl se vykonati, co mu bylo řečeno ve vidění. Znal město, kde žije - bylo to asi 300 verst daleko, a zamířil tam.

36

VI

Pašeňka byla již dávno ne Pašeňka, nýbrž stará, vyschlá a vrásčitá Praskovja Michajlovna, tchyně ztraceného pijícího úředníka Mavrikjeva. Žila v onom újezdním městě, v němž měl zef poslední místo, a tam živila rodinu: jak dceru, tak i nemocného neurasthenického zetě a pět vnoučat. A živila je tím, že dávala hodiny hudby kupeckým dcerkám po 50 kopějkách za hodinu. Denně měla někdy čtyři, někdy pět hodin, takže vydělávala měsíčně časem na 60 rublů. Z toho byli také živi, čekajíce zatím na místo. S žádostmi o místo poslala Praskovja Michajlovna dopisy všem svým příbuzným a známým, mezi nimi také Sergějovi. Ale tento dopis jej nezastihl. Byla sobota a Praskovja Michajlovna sama mísila šlehané pečivo s rozinkami, které tak znamenitě dělával ještě nevolnický kuchař u jejího tatíčka. Praskovja Michajlovna chtěla zítra, ve svátek, pod­ strč jiti vnoučatům. Máša, její dcera, chovala menšího, starší — hošík a dívenka — byli ve škole. Zef sám v noci nespal a nyní usnul. Praskovja Michajlovna dlouho včera nespala, snažíc se zmírniti dceřin hněv na muže. Viděla, že zef, slabé stvoření, nemohl mluviti a žiti jinak a viděla také, že výčitky ženiny nepomohou, a vynakládala všechny síly, aby je usmířila, aby nebylo výčitek, aby nebylo zla. Nemohla téměř fy­ sicky snésti nedobrý poměr mezi lidmi. Bylo jí tak jasné, že se tím nemůže nic zlepšit, nýbrž, že bude stále hůře. Ba, na to ani nepo­ myslila: trpěla prostě při spatření zloby jako při ošklivém zápachu, silném hluku nebo jako při ranách po těle. Právě nyní s uspokojením učila Lukerji, jak se má mísiti kvásek, když Míša, šestiletý vnuk v zá­ stěrce, na křivých nožkách ve spravovaných punčoškách, přiběhl do kuchyně s vylekaným obličejem: „Babičko! Hrozný děda tě hledá!" Lukerja vyhlédla. „Ale, je to, paní, nějaký poutník."

Praskovja Michajlovna otřela hubené lokty jeden o druhý a ruce o zástěru a zamířila do domu pro měšeček, aby dala 5 kopejek, ale pak si vzpomněla, že nemá než desetník a rozhodla se, že podá chleba, a vrá­ tila se ke skříni, ale náhle zrůměnila, při vzpomínce, že litovala, a na­ řídila Lukerji, aby ukrojila krajíc, sama šla mimoto pro desetník. „Tu máš irest," pravila sama sobě, „dvakrát dávej". Podala oboje, omlouvajíc se, poutníku, a když to podávala, nejen, že již nebyla hrdá na svou štědrost, nýbrž naopak, styděla se, že dává tak málo. Poutník měl takové důstojné vzezření. Sergěj, vzhledem k tomu, že prošel 200 verst ve jménu Krista, že byl otrhaný, zhubl a zčernal, že měl ostříhané vlasy, mužičkou čepici a rov­ něž takové boty, nehledě k tomu, že se pokorně klaněl, měl stále totéž důstojné vzezření, jež tolik k němu vábilo. Ale Praskovja Michajlovna jej nepoznala. A ani ho nemohla poznati, poněvadž jej neviděla téměř třicet let. „Nemějte za zlé, stařečku, chcete snad jíst?" Vzal chléb i peníze a Praskovja Michajlovna byla překvapena, že neodchází, nýbrž pohlíží na ni. „Pašeňko, přišel jsem k tobě, přijmi mněl" A černé, překrásné oči upřeně a prosebně pohlížely na ni a zatřpy­ tily se vytrysknuvšími slzami. A pod šedivějícím vousem se dojatě za­ chvěly rty. Praskovja Michajlovna se popadla za vyschlou hruď, otevřela ústa a ustrnula široce rozevřenýma očima na poutníkově obličeji. „Ale není možná! Stěpo ... Sergěj, otec Sergěj.. " „Ano, ten," promluvil tiše Sergěj. „Jenomže ne Sergěj, ne otec Ser­ gěj, nýbrž veliký hříšník Štěpán Kasatskij, zničený, veliký hříšník. Přijmi mne! Pomoz mil" „Ale není možná! Jak jste se jenom takhle pokořil? Ale pojďte pře­ ce ..." Vztáhla k němu ruku, ale nevzal ji a nevkročil za ní. Ale kam jej vésti? Byt byl malounký. Ze začátku byla jí vykázána krajní světnička, téměř komůrka, ale později postoupila i tuto komůrku dceři. Také nyní tam seděla Máša, uspávajíc kojence. „Usedněte zde, hned," pravila Sergějovi, ukazujíc na lavici v ku­ chyni. Sergěj ihned také usedl a sňal, patrně již navyklým pohybem, mošnu nejdříve s jednoho ramene, pak s druhého. 38

„Bože můj, Bože můj! Jak se pokořil báťuška. Taková sláva a na­ jednou tak.. " Sergěj neodpovídal a jen se mírně usmíval, když kladl vedle sebe mošnu. „Mášo, víš, kdo je to?" Praskovja Michajlovna pověděla šeptem dceři, kdo byl Sergěj, a pak vynesly spolu z komůrky postel i kolébku a uprázdnily ji pro Sergěje. Praskovja Michajlovna zavedla jej do komůrky. „Tu si oddechněte. Nemějte za zlé. Musím jiti." „Kam?" „Mám tu hodiny, až hanba mluvit, učím hudbě." „Hudbě...? To je dobře. Jenom, prosím, Praskovjo Michajlovno, vždyť jsem k vám přišel pro jakousi záležitost. Kdy mohu s vámi pro­ mluvili?" „Bude to pro mne štěstím. Jest možno večer?" „Jest, jenom ještě jednu prosbu: nemluvte o mně, kdo jsem. Dal jsem se poznati jenom vám. Nikdo neví, kam jsem odešel. Jest to tak nutné." „Ach, já jsem to řekla dceři." „Nu, poproste ji, aby o tom nemluvila." Sergěj sňal boty, ulehl a hned také usnul po bezesné noci a 40 ver­ stách chůze.

Když se Praskovja Michajlovna vrátila, seděl Sergěj ve své komůrce a očekával ji. Nevyšel k obědu, ale snědl polévku a kaši, kterou mu sem Lukerja přinesla. „Pročpak jsi přišla dříve, než jsi slíbila?" pravil otec Sergěj. „Můžeme si nyní pohovořili?" „Odkud mám takové štěstí, že mám takovou návštěvu? Vynechala jsem již hodinu... Později... Snila jsem stále, že k vám zajedu, psala jsem vám a najednou takové štěstí?" „Pašeňko, prosím tě, slova, která ti hned povím, přijmi jako zpověď, jako slova, která mluvím v hodinu smrti před Bohem. Pašeňko, ne­ jsem svátý člověk, jsem hříšník nečistý, ošklivý a pobloudilý, hrdý hříšník, nejhorší z nejhorších." Pašeňka se dívala ze začátku s vyvalenýma očima, věřila. Potom, když úplně uvěřila,dotkla se rukou jeho ruky a smutně se usmívajíc,pravila:

39

„Stivo, snad přeháníš?" „Ne, Pašeňko! Jsem svůdce, vrah, rouhač a podvodník." „Bože můjl Co je to jen?" prohodila Praskovja Michajlovna. „Ale jest třeba žiti. A já, který jsem se domníval, že všecko vím, který učil jiné, jak žiti, nevím pranic a prosím tě, abys mne poučila." „Co myslíš Stivo? Posmíváš se. Proč se mi vždycky vysmíváte?" „Nu, dobrá, posmívám se, řekni mi jenom, jak žiješ a jak jsi strávila život." „Já? Ba prožila jsem nejošklivější, nejodpornější život a nyní - mne Bůh tresce, a podle zásluh, a já žiji tak ošklivě, tak ošklivě..." „A jak ses přece vdala? Jak jsi žila s mužem?" „Všechno bylo ošklivé. Vdala jsem se - zamilovala jsem se nejohav­ nějším způsobem. Otec si to nepřál. Pranic jsem se však neohlížela — vdala jsem se. A vdaná, místo abych muži pomáhala, trápila jsem jej žárlivostí, již jsem v sobě nemohla přemoci." „Pil, jak jsem slyšel." „Ano, ale neuměla jsem jej také uspokojiti. Vyčítala jsem mu. A je to přece nemoc. Nemohl se zdržeti a vzpomínám si nyní, jak jsem mu nedovolovala. A měli jsme hrozné scény..." Praskovja Michajlovna pohlížela překrásnýma, při vzpomínkách utrpení plnýma očima na Kasatského. Kasatskij vzpomínal, jak mu vyprávěli, že muž bil Pašeňku, a zdálo se mu nyní, při pohledu na její hubenou vyschlou šíji s napjatými žilami za ušima a chumáčkem řídkých pološedých a polorusých vlasů, jako by viděl, jak se to stalo. „Potom jsem zůstala sama s dvěma dětmi a beze všech prostředků." „Ale vždyť jste měli statek?" „Ten jsme ještě za života Vasjova prodali a všechno projedli. Bylo nutno žít a já jsem docela nic neuměla, jako my všechny, slečny. Ale já jsem byla zvlášť špatná a bezmocná. Tak jsme žili z posledního. Učila jsem děti a sama jsem se poněkud přiučila. A tu nám onemocněl Míťa, již ve čtvrté třídě, a Bůh si ho vzal. Máša se zamilovala do Váni - zetě. A což to, je dobrák, ale nešťastný, je nemocen." „Maminko," přerušila její řeč dcera, „vezměte Míšu, nemohu se pře­ trhnout." Praskovja Michajlovna sebou trhla, vstala a rychle cupajíc ve svých

40

sešlapaných střevících, vyšla ze dveří a hned se zase vrátila na rukou s dvouletým hošíkem, který se vypínal dozadu a držel se ručkama za její copánek. „Ano, tak kde jsme přestali? Nu, tož, měl tu dobré místo, také přednosta byl takový milý, ale Váňa nemohl a šel do pense." „A čím jest nemocen?" „Neurasthenií, jest to hrozná nemoc. Radili jsme se, ale bylo třeba odejeti a není prostředků. Ale doufám stále, že to nějak pomine. Zvlášt­ ních bolestí nemá, ale .. „Lukerjol" ozval se jeho slabý a zlostný hlas. „Vždycky ji pošlou někam, kam není třeba. Maminko!" „Hned," přerušila zase řeč Praskovja Michajlovna. „Neobědval ještě. Nemůže s námi." Vyšla, něco tam připravila a vrátila se, utírajíc si rozpálené hubené ruce. „Takhle žiji. Stále si stěžuji, jsem stále nespokojená, ale sláva Bohu, všichni vnuci jsou hezcí, zdraví a jest ještě možno žiti. Ale nač mluviti o mně ..." „Nu, a z čehopak žijete?" „Ale, něco vydělávám. To jsem se nudívala při hudbě, a jak se mi nyní hodila," a Praskovja Michajlovna držela malinkou ruku na prá­ delníku, u něhož seděla, a jako ke cvičení překládala hubené prsty. „A copak vám platí za hodiny?" „Platí někdy rubl, někdy 50 kopě jek a mám i za 30 kopějek. Jsou ke mně všichni tak dobří." „A jak jest to s úspěchy?"otázal se Kasatskij, sotva se usmívaje očima. Praskovja Michajlovna neuvěřila ihned vážnosti otázky a podívala se mu tázavě do očí. „Dělají také úspěchy. Mám jednu výbornou dívenku, dceru řezníka. Dobrou, velmi dobrou dívenku. Kdybych byla tuhle řádná žena, mohla bych, ovšem, že prostřednictvím otcových styků, najiti zeťovi místo. Ale to jsem pranic neuměla a všechny jsem vehnala do tohohle." „Ano, ano," prohodil Kasatskij, skláněje hlavu. „A jakpak, Pašeňko, se účastníte duchovního života?" otázal se. „Ach, nemluvte. To je tak ošklivé, tolik jsem se spustila! S dětmi se připravuji k přijímání a bývám v kostele, ale časem zase po celé mě­ síce nebývám. Posílám děti." „A proč nebýváte sama?" 41

„Abych řekla pravdu," zrůměnila „je mi hanba před dcerou a vnou­ čaty jiti otrhaná a nového nic nemám. Jsem zkrátka líná." „Nu, a doma se modlíte ?" „Modlím. Ale jakápak je to modlitba, jen tak mechanicky. Vím, že se to tak nemá, ale nemám opravdového citu, jest jen to, že člověk zná celou svou ničemnost.. " „Ano, ano, tak, tak/1 jako by na potvrzenou, dodával Kasatskij. „Hned, hned/1 odpověděla na volání zeťovo, upravila na hlavě co­ pánek a vyšla z pokojíka. Tentokrát se dlouho nevracela. Když se vrátila, Kasatskij seděl v téže poloze, opřen loktem o kolena a se svěšenou hlavou. Ale jeho mošna byla přehozena na záda. Když vstoupila s plechovou lampičkou bez stínítka, pozdvihl k ní své překrásné, unavené oči a hluboce, hluboce vzdychl. „Neřekla jsem jim, kdo jste/'1 začala nesměle, „řekla jsem pouze, že jste poutník z urozeného rodu a že jsem vás znala. Pojďme do jídelny, čaj..." „Ne." „Nu, přinesu jej sem." „Ne, nepotřebuji nic. Zaplať ti Bůh, Pašeňko. Půjdu. Máš-li se mnou soustrast, neříkej nikomu, že jsi mne viděla. Pro živého Boha tě prosím: neříkej nikomu. Zaplať Pán Bůh. Poklonil bych se ti až k nohám, ale vím, že tě to přivede do rozpaků. Odpusť mi pro Krista." „Požehnejte mi." „Bůh žehná. Odpusť pro Krista." A chtěl jiti, ale Praskovja Michajlovna ho nepustila a přinesla mu chleba, preclíčky a máslo. Sergěj všechno vzal a vyšel. Byla tma a nepřešel ještě ani dva domy, když jej ztratila s dohledu a poznala, že jde, jenom podle toho, že protopopův18) pes naň zaštěkal.

„Tak vida, co znamená můj sen! Právě Pašeňka jest tím, čím jsem měl býii a čím jsem nebyl. Žil jsem pro lidi, předstíraje Boha, ona však žije pro Boha, domnívajíc se, že žije pro lidi. Ano, jediný dobrý skutek, číška vody, podaná bez pomyšlení na odměnu, jest dražší než všichni lidé, jimž jsem prokázal dobrodiní. „Ale

42

bylo přece kus upřímné touhy sloužiti Bohu?" tázal se sám sebe a od­ pověď zněla: „Ano." Ale to všechno bylo zašpiněno, udušeno lidskou slávou ... Ano, není Boha pro toho, kdo žil jako já pro lidskou slávu. Budu ho hledati. A pustil se, jako šel k Pašeňce, od vesnice k vesnici, scházel a roz­ cházel se s poutníky a prosil pro Krista o chleba a nocleh. Zřídka se naň osápla zlá hospodyně nebo nadával opilý mužík, ale většinou ho krmili, napájeli a dávali mu i na cestu. Jeho panské vzezření naladilo dokonce některé v jeho prospěch. Jiní naopak, jako by měli radost z toho, že tenhle pán také přišel na že­ brotu. Ale jeho mírnost přemáhala všechny. Často nalézal v domácnosti evangelium, čítal je a lidé vždycky a všu­ de bývali pohnuti a divili se a poslouchali jako věc novou, ale záro­ veň i dávno známou. Podařilo-li se mu posloužiti lidem buď radou nebo znalostí písma či usmířiti hašteřící se, neviděl nikdy vděčnosti - pro­ tože odcházel. A ponenáhlu se v něm začal Bůh ukazovati. Jednou putoval se dvěma stařenkami a vojákem. Zastavili je pán s dámou v kočáře, taženém ryzákem, a muž s dámou na koních. Panin muž jel s dcerou na koních a v kočáře jela paní, jak bylo zřejmé, s cestujícím Francouzem. Zastavili je, aby mu ukázali les pělerins,19) kteří podle pověry, vlast­ ní ruskému lidu, chodí s místa na místo, místo aby pracovali. Mluvili francouzský, domnívajíce se, že jim nerozumějí. „Demandez-leur," pravil Francouz, „s'ils sont bien súrs de ce que leur pělerinage est agréable a Dieu."30) Zeptali se jich. Stařenky odpověděly: „Jak to Bůh přijme. Nohama bychom byly, ale budeme-li srdcem?" Otázali se vojáka. Řekl, že jest sám a že nemá kam jiti. Optali se Kasatského, kdo jest. „Sluha Boží." „Qu'est ce qu'il dit? II ne répond pas." „II dit qu'il est un serviteur de Dieu." „II doit étre un fils de prétre. II a de la race. Avez-vous de la petite monnaie?"31) Francouz měl drobné. A rozdal všem po 20 kopějkách. „Mais dites-leur que ce n'est pas pour les cierges que je leur donne,

43

mais pour qu'ils se régaleni du théaa)/ čaj, čaj/' pravil, usmívaje se „pour vous, mon vieux" a poklepal rukou v rukavičce Kasaiskému na rameno. „Zaplať Kristus Pán/' odpovídal Kasatskij nenasazuje čepici a ukláněl se svou lysou hlavou. A Kasatského toto setkání zvlášť potěšilo, poněvadž prohlédl lidské mínění a udělal nej jednodušší a nejlehčí věc: vzal 20 kopějek a dal je soudruhovi, slepému žebrákovi. Čím menší význam mělo mínění lidi, tím silněji cítil Boha.

Osm měsíců tak Kasatskij proputoval, devátý měsíc jej zadrželi v gubemském městě v útulně, v níž nocoval s poutníky, a jako člověka bez listin jej zatkli. Na otázky, kde má listiny a kdo jest, odpovídal, že listiny nemá a že jest sluha Boží. Zařadili ho do počtu tuláků a vy­ pověděli na Sibiř. V Sibiři se usadil na statku bohatého mužíka a tam teď žije. Pra­ cuje hospodáři v zahradě, učí děti psát a číst a navštěvuje nemocné. Léto 1891. Poslední verse r. 1904.

44

VYSVĚTLIVKY: Pokrov - svátek ochrany Panny Marie, slaví se 1. října. igumen - opat. stařec - nejstarší z řehole. kořil se — skláněl se čelem až k zemi. archijerej - arcipastýř, biskup. ikonostas - stěna před vlastním oltářem, na níž jsou obrazy svá­ tých a troje dveře. 7) do oltáře - t. j. za ikonostas. 8) Lise, podívej se vpravo, to je on. Kde, kde? Není tak hezký. °) do severních dveří - t. j. do postranních ikonostasu. 10) po blínech, bliny - pečivo, podobné lívancům, polévané smetanou nebo zavařeninou. n) trojka - povoz s třemi koni. 12) pirožky - pečivo, podobné buchtičkám či koblihám. 13) přípřežní - jeden z postranních koní v trojce. n) veršok — 16. díl aršínu, lokte. 16) aršín — loket. l0) Prosvira - pečivo, z něhož vykrajují hostie. 17) krylco - malý, krytý přístavek před vchodem. 18) protopop — arcikněz, probošt. 10) les pělerins - poutníci. J) a) 3) *) B) °)

20) Zeptejte se jich, jsou-li přesvědčeni,že jejich putování jest příjemné Bohu. 21) „Co říká? Neodpovídá?0 „Povídá, že jest sluha Boží." „Může být synem kněze. Vypadá lak. Máte drobné?" 22) „Ale řekněte jim, že to není na svíčky, co jim dávám, ale aby si

dopřáli čaje/ pro vás, starý."

L.N.TOLSTOJ: OTEC SERGEJ Přeložil František Husák Nákladem Josefa Nováka, knihkupce v Č. Budějovicích

Dřevoryty vyzdobil Karel Štěch

Vydala Společnost pro kult, a hosp. styky s SSSR, odbočka v Č. Budějovicích, Svaz přátel SSSR, odbočka v Č. Budějovicích, Skupina Družstevní práce v C. Budějovicích

Písmem Beton vytiskla knihtiskárna Karel Fiala v Č. Budějovicích

I

í ’ l lil lf Ilf

ť