Citation preview
Soubor esejů známého českého historika, jenž uvažuje o myšlenkové situaci současného světa a o úloze "nové historie" v ní. Podle autora je třeba psát dějiny skutečně poctivě. Musíme se vzdát primitivní představy, že dějiny jsou totožné s minulostí, a jsou tedy někde, v nějakém muzeu, uloženy jako v zásadě hotové a uzavřené, a historik je jen odkrývá a popisuje. Neexistuji žádné dějiny mimo knihy historiků, historikové je vytvářejí svým psaním vždy znovu. Jejich dějiny neodkrývají pravdy, ale pouze "správnosti" tím, že se shodují s prameny. Pravdy o dějinách tvoři sami historikové tím, že dějiny vyprávějí jako smysluplné příběhy, jsou v oněch smyslech, ne v dějinách samotných. To ovšem ukládá dějepiscům zvláštní zodpovědnost. Netvoři totiž jenom dějiny národů, ale i národy samotné tím, že jim říkají, čim byly, jsou a koneckonců i být mají. Pro české historiky to znamená psát nové dějiny pro nový, zásadně proměněný národ, a vlastně ho tak "vymýšlet", protože národy nejsou žádné "přirozené", nýbrž "vynalezené" či "vymyšlené" komunity. Historik se tedy musí spíše vyznat v současnosti než v minulosti, protože jen tak bude mít jeho psaní dějin nějaký smysl. Orientovat se v současném světě je však velice obtížné, protože právě nyní prochází jednou z největších proměn ve své historii a přichází o téměř všechny své navyklé jistoty. Nic již není samozřejmé, o všem lze s úspěchem pochybovat. "Mysliti" dějiny pro tento nejistý a tápající svět je těžký úkol. Je ale fascinující.
dušan třeštík
• dějiny
Paseka Praha Litomyšl
1999
jsem přesvědčen, že falešné je nejenom to, co řekne. Přesto
ale i to, co se proti tomu začít střed,
říkdm,
' o tom muszme
mluvit; pravda neleží v takovém případě uproale okolo jako pytel, který
mění
svou formu
s každým novým míněním, které do něj nacpeme, je ale stdle
pevnější.
RoBERT MusiL, DAs HILFLOSE EuRO PA ( 1922)
Státní vědecká knihovna Hrad.ec Králové
.
'
.
.. . ...... .. .,'
.''"··-'\. .. " ' , ('""_, ,\..... r.,._. \1-
·:.~-
\l." ..", · r......
..
!
~"-~··>·---~~-~~-~---~~· ~····-··i
'••
•
i '
'!
.
I
'
©Dušan
Třeštlk,
©Ladislav
1999
Horáček-
Paseka, 1999
Layout ©Luboš Drtina, 1999 ISBN 80-7185-229-5
Místo úvodu
Smrt kapitána Cooka aneb Co si myslíme a co jsme
Když kapitán James Cook dorazil při své objevitelské cestě na Havaj, byl zde přivítán neobvykle slavnostně a přátelsky. Při odjezdu však vpadl do bouře, zlomil stěžeň a musel se vrátit. Tentokráte ho však domorodci přijali s otevřeným nepřátelstvím a 17. února 1779 ho zavraždili. Proč? Odkud ta náhlá změna chování? Nad tím se tehdy málokdo pozastavoval. Kdo by hloubal nad úmysly divochů, jejichž činy se přece neřídí rozumem, nýbrž nesmyslnými vášněmi? O výklad se pokusil teprve známý americký etnolog Marshal Sahlinsl. Vidí v Cookově příběhu zřetel nou logiku. Cookovy lodi se objevily na Havaji na počátku období dešťů, kdy začínal každoroční svátek Makahiki pří chodem boha plodnosti Lono z moře. Lono vždy objížděl ostrov směrem doprava, tak jak to učinil i Cook. Po při stání vypuzoval Lono bojovného boha Ku, boha náčelníků, kteří vládli jeho jménem, a přenechával vládu svým kně žím. Na konci období dešťů a plodnosti, které přinášely, končil svátek opětovným rituálním vítězstvím Ku a nastolením vlády náčelníků. Cook se nevědomky choval během celého svátku jako Lono a neuvědomoval si také, že přátel ství ukazované mu domorodci je projevem božské úcty. Před odjezdem, kdy končil svátek a měla nastoupit vláda boha Ku, nasadil svému nevědomému vystupování v roli boha Lono korunu tím, že- zcela podle předepsaného rituálu -pohřbil jednoho ze svých námořníků ve chrámu boha Ku, a přinesl mu tak lidskou oběť zahajující vládu Ku nad ostrovem. Nakonec, když potřeboval dřevo na topení, dal zbořit ohradu Lonova chrámu, a dokonal tak (zase nevě domky) předepsané rituální vypuzení sdma sebe jakožto Lona. Hned také, hojně zaopatřen obětinami (potravinami), odejel, když se ale náhle vrátil, anuloval tím celé své předchozí chování. Takovýto předčasný návrat vypuzeného boha byl tragickým porušením řádu světa, smrtelným ohro8]
žením nejenom politické vlády náčelníků, ale celého rytmu plodnosti, na němž byl ostrov závislý. Není proto divu, že Cook byl přijat nepřáte!sky a že situace byla vyřešena nakonec jeho zabitím - vlastně rituálním obětováním. Příběh má- jako každý příběh- samozřejmě své poučení. Za prvé: Je zřejmé, že ostrované se chovali naprosto stejně racionálně jako anglický kapitán. Předpokladem jejich jednání byl ovšem kosmogonický mýtus o střídavé uzurpaci ostrova bohy, tedy víra, a ne rozum. Byl na tom ale James Cook Lépe? Věřil přece nejenom v mýty svého náboženství, ale i v mýtus osvíceného rozumu a mnohé další. Cook si myslel, že jeho mýty jsou pravdivé, to si ale mysleli domorodci stejně tak. Mýtus se Liší od pohádky právě jen tím, že se mu věří i když je na první pohled stejně nepravděpodobný jako bajka. Racionalita je relativní, vztažená k něčemu, co nemusí nutně být racionální, a stejně tak je relativní to, co je předmětem víry, i víra sama. Z toho plyne za druhé, že Lidé nevidí svět a své situování v něm "reálně'~ takový, "jaký je", nýbrž takový, jak si ho představují, jak jim ho zprostředkuje jejich kultura. Cook vidí "divochy'~ jeho protihráč, náčelník Kalainopuu, vidí "boha", oba něco, co "neexistuje". jaký ale je skutečně ten svět okolo Havaje roku 1719? Na to není odpověd; už proto, že nemáme jazyk, jímž bychom to neutrálně, objektivně vyjádřili. Veškeré naše porozumění spočívá v překlá dání do našeho vlastního jazyka a jeho kulturního kontextu. Říkáme, že Lono byl "bůh", víme ale, že není srovnatelný s naším Bohem, tak jako s ním nejsou ani zdaleka totožní řečtí nemorální bohové bez všemocnosti a vševědoucnosti. l)íznamy a "smysl" nejsou ve věcech, které pozorujeme, vkládáme je tam z vnějšku, z naší kultury. Cookův případ je jen extrémní demonstrací takové situace. Všichni v ní hráli smysluplné role, které se ovšem navzájem vylučovaly, a byly tedy -přece jenom - nesmyslné. Cook a náčelník Kalainopuu měli ale oproti nám výhodu. Jejich vidění světa byla sice rozdílná, avšak jednotná. Mohli své role hrát přesvědčivě. Pro Cooka, jakožto Evropana, to ovšem bylo poslední zvonění, za deset Let vypukla Velká francouzská revoluce, která zásadně změnila [9
náš svět. Autoritativní, hierarchicky uspořddaná společnost "starého režimu': opírající se v zásadě o jednu víru a o jednotné vidění světa, která se v tom příliš nelišila od Kalainopuuovy, se rozpadla na množství stále více autonomních, paralelně fUngujících oblastí, řídících se vlastními pravidly hry, vlastními autonomními a autoreftrenčnímz; na sebe sama vztaženými normami. Svět politiky, svět práva, hospodářství, vzdělání a mnohé další jsou různými, stejně oprávněnými, protože rovnými, jeden druhému nepodříze nými světy. jsou podřízeny pouze jedinému pravidlu, principu funkčnosti. Náš svět už nemůžeme vidět jen jedněmi brýlemi, nýbrž mnohými. Každý z nás hraje ve svém životě množství paralelních rolí a přechází svobodně z jedné do druhé. To by Cook ani Kalainopuu nikdy nedokázali, my však bez potíží hrajeme jednu jejich roli ráno s rodinou a druhou přes den v práci a nepropadáme při tom žádné schizofrenii. Naše role se totiž nevylučují, stojí vedle sebe. Nejsou ani nesmyslné, ani "pravdivé': Zvládáme je, pouze si stále méně rozumíme, mezi sebou i sami sobě - tak jako si nemohli rozumět anglický kapitán a havajský náčelník. Nic na tom nezměníme, musíme se s tím naučit žít.
O tom je, mimo jiné, tato knížka.
10]
Jak
sme na tom?
•
Do třetího tisíciletí: Celý muž sedlá Rosinantu
Mediální i faktičtí hrdinové naší doby jsou unaveni a s mm1 - a mozna Jeste viCe nez om -JSme unavem my nehrdinové. Zapnuli jsme někdy na jaře 90 na takové obrátky, o jakých se nám dosud v celém našem životě ani nesnilo. Možná Že jsme očekávali příliš mnoho, kdybychom ale nečekali něco radikálně jiného než dosud, nikdy bychom do věci nešli. Celý život nás přece cvičili v tom, nechat se pohodlně vézt na sotva zčeřených vlnkách všemožným morálním i ekologickým odpadem zapáchajícího rybníčku za ostnatými dráty. Teď jsme se všichni ocitli na divoké vodě. Ti, kteří neumějí nebo nemají sílu pádlovat, jsou bezmocně otloukáni o kameny, šikulové mezi nimi proplouvají a my ostatní se pachtíme, jak umíme. Víme, že více chtít nemůžeme, protože takový je život, přesto se nám ale zdá, Že teď už by to podstatné mělo být hotovo, poměry by měly být usazeny v kolejích někam zřetelně směřujících. Koleje se sice někde v budoucnu sbíhají, přestávají být samými sebou a již nemíří nikam, to je však běžná zkušenost, s níž se vyrovnáme. Bereme ji jako danost. Co ale při jmout nemůžeme, je to, že již za první zatáčkou jsou podtunelovány a že na náspu sedí marodéři, připravení vykolejený vlak vyrabovat. O život již samozřejmě, jak se nám ještě před několika lety možná právem zdálo, nejde, jde jen o jeho kvalitu. Naivnějších 80 procent z nás si myslí, že je měřitelná jednoduše, obsahem výplatního sáčku, jen málokdo si ale uvědomuje, že závisí mnohem spíše na očekáváních. Pro ekonomy jsou očekávání kategorie formující skuteč nost, neplatí to však jenom v této nejstřízlivější z věd. Zásadním omylem socialismu bylo to, že chtěl "uspokojovat potřeby pracujících", všechna naše očekávání, a tím byl také nucen, z logiky věci, rozhodovat o tom, ••
12]
\I!"VV!
V"
•
•
co potřebujeme a co ne. Dával nám, jako bychom všichni byli celoživotní důchodci, malé jistoty jakžtakž udržitelného života a bral si za to - také z logiky věci - naši svobodu, rozhodování o tom, jak chceme žít. Na nic jsme v šedivém lágru socialismu nečekali, věděli jsme přece, co málo můžeme a co mnohé nemůžeme od svého života chtít. Svoboda, statek nebývalý a vlastně z nebe spadlý, nás proto v posledních letech fascinovala. Vložili jsme do ní vše, o čem jsme si mysleli, Že jsme o to byli dějinami ošizeni. Bylo to samozřejmě nenormální, výjimečné ve výjimečné době, po níž musela přijít doba normální. Zdá se ale, že jsme sice zvládali svobodu, nezvládáme však normalitu, nejsme unaveni svobodou, ale tím, že jsme se ocitli v normálním světě, který je přece jenom jiný než ten svět svobody, který jsme si svými očekává ními vytvářeli ("budovali"- chceme-li). Jsme poněkud nečekaně konfrontováni s tím, co pře vládá v "normálním světě" a co naše očekávání neznala. Je to pocit prázdnoty, nedostatku cíle a smyslu (nebo spíše smyslů), který je dnes cítit nejenom v intelektuálských kavárnách Paříže a v oxfordských a cambridgeských kolejích, ale na ulicích všech velkoměst, ve všedním životě třeba té nikomu nepotřebné a stále větší části mládeže, která již nemůže najít uplatnění v práci svých rukou, nestačí-li na práci hlavou. Je pociťován dokonce i politiky, kteří volají po vizích, na něž ve svém technokratickém provozu nemají a které by i tak nejspíše málokoho zajímaly. Současný styl správy lidských věcí, tak jak se etabloval v naší civilizaci výrazně zejména po velké naftové krizi v roce 1974 (myslím si, že tento rok a ne rok 1968 bude uváděn v příštích učebnicích jako mezník), se stará s větším či menším úspěchem o jejich fungování, a ne o smysl nebo cíl. Tato euroatlantická civilizace, ovládající dnes již celý (relevantní) svět, je civilizací efektivnosti, performivity praktických manažerských záměrů, a ne uskutečňovaných idejí. Je civilizací krátkodobých, prakticky dohledných cílů, a ne dlouhodobých vizí. Je civilizací dneška, současnosti, a ne budoucnosti. [13
v
..
• •
'
• •
Ríkáme jí "Evropa". Jdeme do Evropy, protože to jinak nejde, protože naše dějiny nás poučily, že sami nepřežijeme, protože musíme vyvážet, abychom se uživili, ale také proto, že si myslíme, že jsme - samozřejmě - vždy k Evropě patřili, pokud jsme z ní nebyli (prý) proti své vůli vyloučeni. Není to ale tak úplně pravda. Často jsme se totiž za Evropou opožďovali, nezřídka jsme se také ohlíželi jinam, převážně na východ, nejčas těji ze všeho jsme se ale uzavírali a stále uzavíráme do sebe, do své horami obklopené kotlinky, z níž vytéká vlastně jen jediná řeka - malý národ s malými dějinami nebo s malým sebevědomím? Není "Evropa" zase jednou z našich iluzí? Í Idea evropské integrace se začala vážněji uskutečňovat po druhé světové válce, když si jak Němci, tak Francouzi uvědomili, že nechtějí-li mít každých třicet let mezi sebou válku, která se nutně stane celoevropskou a nakonec i světovou, musí udělat něco radikálního, dosud nebývalého Začalo to ale - a to je příznačné - prozaickou doho ou o uhlí a ocel~' jen stydlivě přikrývanou zástěrkou evropské ideologie odvolávající se na "otce Evropy", nazývaného ovšem stále ještě dvojjazyčně: Charlemagne i Kari der Grosse. Tím se vymezil prostor Evropy na hranici dané zadrátovanou a zaminovanou železnou oponou táhnoucí se po Labi, Sále, Smrčinách, Šumavě a od bratislavské brány na jih k Jadranu. Ironie dějin chtěla tomu, že to byla (s malou odchylkou v Durynsku) hranice říše Karla Velikého z roku 805, limes Karolinus. Co bylo za ní, byl barbarský Oriens, Reaganova "říše zla" ponechávaná sama sobě, v roce 1956 i 1968. Occidens - Západ neměl nejmenší chuť diferencovat, vydělovat z jednotné Stalinovy říše šedou zónu tvořenou státy "Mezievropy" sice v mnohém svébytnými, přesto však vždy plně evropskými. Když mu po osmašedesátém připomenul Milan Kundera, že tato rezignace na kus samého sebe znamená pro Západ stejné nebezpečí jako Mnichov, kde Západ "v zájmu míru" přitakal Hitlerovi, aby pak stejně přitakal Stalinovi, vzbudilo to sice pozornost intelektuálů, změnilo to však 14]
jen málo na postoji politiků začínajících právě tehdy s velkou politikou "détente". Málokdo si ovšem uvědomuje, že Západ k tomu měl dobré důvody. Byl totiž nejenom vojensky slabší, byl slabší i politicky, tak jako je vždy slabší demokracie vůči totalitárnímu státu, byl ale zřejmě slabší i hospodářsky. V tehdy dožívajícím průmyslovém modelu, jehož úspěš nost se měřila tunami uhlí a oceli, měl komunistický Východ opravdu zřetelný náskok. Vše se ale změnilo po naftové krizi z roku 1974, která se stala signálem ke vstupu Západu dopostlnčlustriálního světa, ve kterém se nakonec mírou úspěšnosti stala míra neviditelných a nezvážitelných informací. Systém, který prohlásil kybernetiku za buržoazní pavědu a který nedokázal vyprodukovat ani jediný z těch vědeckých poznatků, jež radikálně proměnily svět na západ od drátů na Labi, se stal definitivně nekonkurenceschopným a během necelých dvou desetiletí se zhroutil. Zhroutil se z mnoha příčin, první z nich byl ale deficit svobody, té svobody myšlení, jednání, mobility, která byla první podmínkou přeměny starého průmyslového modelu založeného od svého počátku spíše na disciplíně (fabriky, vojska, církve, státu) než na svobodě, ve svůj přímý protiklad - ten, v v nemz nym ZIJeme. Vítězství Západu tak zcela očividně potvrdilo jeho hlavní hodnotu - svobodu a zároveň, jak už to s vítěz stvími bývá (každé je tak trochu Pyrrhovo), ji zpochybnilo. Nejzřetelněji se to ukázalo v postkomunistických zemích, které svou svobodu zvládaly jen obtížně, ale určitá únava z demokracie se projevila a projevuje i na samotném Západě prostě proto, že přestal mít jasného a zřetelného nepřítele, který by ho sjednocoval. Sir Dahrendorf prorokuje stále zřetelnější příklon Západu k autoritativním (ne totalitárním) modelům "silné ruky" ve stylu "asijských tygrů". Je-li totiž cílem a koneckonců účelem současné euroatlantické civilizace performivita, efektivnost sama o sobě (a ne kvalita dosaženého efektu), je-li jejím smyslem samotný "úprk dopředu", a ne nějaká jasně vyznačená meta, stávají se náklady na v
~
v ••
[15
demokracii, které zejména v šedesátých letech narostly ve většině západoevropských států nejrůznějšími sociálními dávkami do zcela neúnosných rozměrů, očividně zbytnými, zejména ve srovnání s těmi skutečně úspěš nými, s asijskými tygry v první řadě. Západ a zejména evropský západ, dušený sociálními výhodami, které nasliboval svým občanům v šedesátých letech, se stává nekonkurenceschopným. Tato obava je nyní tím hlavním motorem evropské integrace a zároveň zdrojem všech jeho hlavních vnitřních rozporů, podstatnějším, než jsou všechny ostatní, zděděné po staré Evropě národních států. V Asii a koneckonců ani v ostatních civilizacích neznamenal jedinec nikdy nic, mimo rámec své rodiny existoval jen jako poddaný (to v lepším případě, v horším jako otrok) císaře ztělesňujícího ten božský řád, čín ské tao, který zaručoval existenci světa a lidské společ nosti. Evropa se stala někdy od ll. století "výjimkou" z tohoto všeobecně lidského pravidla právě proto, že začala svůj řád budovat zdola od jednotlivce jednak svobodou obdařeného, jednak si ji vydobývajícího ve stále Četnějších "ostrůvcích pozitivní deviace", v městské obci, ve svobodné obci žáků a učitelů - na universitě, v purkrechtní vesnici, ve šlechtické zemské obci. To vše se zrodilo z "feudální anarchie", "pěstního práva", hobbesovského boje všech proti všem, když se rozpadly poslední struktury starého, ještě pozdně antického pořádku "světového" impéria, udržovaného Karlem Velikým a jeho nástupci. To, co tehdy vznikalo, vedlo velmi rychle k jakési "první průmyslové revoluci", která pokryla větší část evropského poloostrova (Evropa je přece poloostrovem asijského kontinentu) hustou sítí svobodných měst vyrábějících a směňujících v rámci peněžního hospodářství podřizujícího si stále více všechny struktury středověké agrární společnosti. Peněžní hospodář ství předpokládá svobodný trh a trh předpokládá svobodného• účastníka trhu. Byla to tedy zase svoboda, která zavedla Evropu na tu cestu hospodářského růstu, která z ní od konce 15. století činila pána světa. 16]
Svoboda vykazovala očividnou efektivitu od 12. století až po rok 1989. Bude to ale platit i pro 21. století? Již nyní je přece efektivnější asijská nesvoboda či polosvoboda. Kapitalismus sice z demokracie vznikl, to ale neznamená, Že bez ní nemůže existovat. Spíše se zdá, že potřebuje "pořádek", zaplacený bez rozpaků třeba tou (v Evropě nemyslitelnou) baštonádou, která postihuje v kvetoucím, bohatém a bezpečném Singapuru i drobné prohřešky. V nl:l.