Mistr Jan Hus: svědek Ježíše Krista 8090554350, 9788090554351

Citation preview

Țț/tycliffe Česká republika

Dr.David Livingstone misionář a lékař v Africe

Svědkové Ježíše Krista Mgr. Stanislav Kaczmarczyk

Bartholomäus Ziegenbalg první evangelický misionář v Indii

Dr. Albert Schweitzer

(Doktor v pralese)

Narodil se 14. ledna 1875 v Kaysersbergu v Horním Alsasku, v dnešní Fran­ cii. Zemřel 4. září 1965 v Lambaréné, v dnešním Gabonu. Byl protestantským teologem, misionářem, filosofem, varhanním virtuózem a lékařem. V r. 2015 uplynulo 140 let od jeho narození a 50 let od jeho úmrtí. Pocházel z hudebně nadané rodiny, byl synem luterán­ ského pastora Louise a matky Adéle, roz. SchilIingerové.

Dům v Kaysersbergu, ve kterém se narodil, slouží dnes jako Schweitzerovo muzeum. Rodina se záhy přestěhovala do Gůnsbachu, kde otec sloužil jako farář. Vesnice Gůnsbach, ve které prožil Albert své šťastné dětství, se nachází upro­ střed krásné přírody. I když jeho dětství pozname­ nala smrt jeho sestry Emmy, prožil šťastné dětství se svým bratrem a třemi sestrami. V dětství byl slabý a často nemocný. Početná rodina evangelického faráře žila velmi skromně a někdy i v nedostatku.

Na Alberta měl velký vliv otec, který vždy v neděli četl svým dětem vzpomínky misionáře Casalise, který sloužil v Africe kmeni Basutů. Albert byl hudebně velmi nadaný a již v devíti letech hrál při bohoslužbách na varhany. Při bohoslužbách také velmi po­ zorně naslouchal kázání svého otce. Po ukončení základní školy se přihlásil na gymnázium. Jako středoškolský stu­ dent se začal seznamovat s Bachovým dílem.

Po maturitě v roce 1893 se rozhodl studovat na univer­ zitě ve Štrasburku. Zapsal se na dvě fakulty - na teolo­ gickou a filozofickou. Učinil tak s důvěrou v Boží vedení.

„Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v Něho, on sám bude jednat." Ž.37,5

Na jaře roku 1894 se rozhodl, že si odslouží povinnou vojenskou službu a přihlásil se na jeden rok ke štrasburskému pěšímu pluku, který mu umožňoval při vojenském výcviku pokračovat ve studiu. Kromě studia si našel čas i na varhanní hudbu. Ve dvaceti čtyřech letech absolvoval teologickou fa­ kultu a o rok později - v roce 1899 obdržel na filo­ zofické fakultě hodnost doktora filozofie. V násle­ dujícím roce odevzdal dizertační práci na teologic­ ké fakultě a obdržel „licenciát" - tedy doktorát teologie. Od roku 1900 byl kazatelem a vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku. V roce 1902 se stal do­ centem teologie také ve Štrasburku, kde vyučoval na univerzitě, věnoval se varhanní hudbě a stavbě var­ han. V roce 1903 se stal ředitelem teologické koleje a koncertoval na mnohých místech Evropy. Byl vynika­ jícím varhaníkem, interpretoval zejména dílo J. S. Bacha. Byl tedy farářem, univerzitním učitelem a talen­ tovaným umělcem. Měl před sebou skvělou perspek­ tivu. V roce 1901 vydal knihu „Skica (náčrt) života Je­ žíšova".

V roce 1904 vyšel v jednom časopise článek o misijní práci v Africe a o nalé­ havé potřebě humanitární pomoci. Schweitzer se rozhodl, že půjde do Afriky nejen jako misionář, ale především jako lékař. Přihlásil se tedy na studium medicíny. Když pak napsal svým rodičům a některým svým přátelům, že se rozhodl studovat medicínu a po ukončení stu­ oDouala dia medicíny půjde pracovat jako lékař do toto KAMÍRUN *■>««? Francouzské rovníkové Afriky, strhla se veliká vlna nesouhlasu. Někteří si dokonce mysleli, že se zbláznil. On však trval na svém rozhod­ nutí. Uznávaný filozof, teolog, kazatel, vysoko­ školský profesor, umělec, spisovatel a vynikají­ cí teoretik v oboru budování varhan, přišel k přesvědčení, že jeho budoucím povoláním bu­ de služba lékaře v pralese. Studium medicíny bylo velmi náročné. V roce 1908 vyšlo němec­ ké vydání jeho knihy „Johann Sebastian Bach." 3

Velká změna v jeho životě nastala, když se 18.června 1912 oženil s Helenou Bresslauovou, která mu byla po celý společný život věrnou, obě­ tavou a milující manželkou a pomocnicí. Začátkem roku 1913 odevzdal na lékařské fakultě svoji dizer­ tační práci a pak mu byl udělen další titul - doktor medicíny.

Od chvíle, kdy začal uvažovat o cestě do Afriky, nikdy nepočítal s tím, že by ho měla nějaká misijní společnost finančně podporovat. On si představoval svoji službu lidem tak, aby byl při této práci co nejméně závislý. Peníze na práci v Africe sbíral při svých varhanních koncertech. V roce 1913 ve Velký patek odjel se svou ženou do rovníkové Afriky, aby zde začal u řeky Ogowe léčit domorodce. Po příjezdu do Afriky začal z vlastních pro­ středků zakládat v Lambaréné nemocnici. Území patřilo tehdy do Francouzské rov­ níkové Afriky, dnes je to Gabun. Schweitzer financoval vše z darů, které dostal od svých přátel, a také z prostředků, které vydělal jako varhanní virtuóz při mno­ hých koncertech, na nichž interpretoval varhanní skladby J. S. Bacha.

V roce 1919 se jim narodila dcera Rhena a to přesně v den jeho 40 naroze­ nin. Děvče rostlo a bylo pro rodiče velikým zdrojem radostí.

Lambaréné leží asi šedesát kilometrů jižně od rovníku. Osada se rozvinula již v minulostí jako obchodní středisko s největším exportem velmi vyhledávané­ ho afrického dřeva, které bylo načervenalé barvy, lesklé a lehké. Misijní stani­ ce v Lambaréné vznikla v roce 1860, kdy někteří američtí protestanti vystou­ pili za zrušení otroctví a založili v Africe několik misijních stanic. 4

Schweitzer zde vybudoval nemocnici, která se stala velmi proslulou nejen v Africe, ale i ve světě.

Nejrozšířenější nemoci byly v té době lepra a malárie. Lepra (též malomocenství) je infekční onemocnění, které rozkládá a ničí kůži lidského těla. Malárie je velmi rozšíře­ nou infekční nemocí, která ničí mnohé, přede­ vším děti v tropické Africe. Léta 1920 až 1923 prožíval opět v Evropě. V Curychu mu byl udělen čestný doktorát. Pak předná­ šel na mnoha místech a také koncertoval, aby získal finance na rozšíření nemocnice.

Koncertoval i v Praze. Na zdi kostela sv. Michala v Jirchářích je pamětní deska z červeného mramoru s textem: „Albert Schweitzer *1875 Kaysersberg +1965 Lambaréné. Zde koncertoval v letech 1923 a 1928". M roce 1924 odjížděl podruhé do Afriky. Sloužil s velikou obětavostí a láskou svým bližním, kteří jeho službu potřebovali. Schweitzer se stal jednou z nejvýznamnějších osobností dvacátého století. Mnozí lidé ho měli ve veliké úctě, obdivovali ho, byli mu velmi vděční, a byli to lidé různých světonázorů i náboženství. Nemocnice v pralese u městečka Lambaréné se stala symbolem, jak máme rozumět a realizovat Kristův příkaz lásky k lidem. Schweitzer dbal na to, aby se nemocným pacientům řekla vždy pravda, ať byla jakkoli tvrdá. Chtěli ji vědět a dovedli ji přijímat. Milovali

5

Schweitzer realizoval své dvojí poslání - lékaře a misionáře, který jim přinášel Boží duchovní světlo. Svoji službou následoval Samařana. Lk.10,34. V roce 1928 obdržel čestný doktorát Karlovy univerzity. Setkal se také s pre­ zidentem T. G. Masarykem. V letech 1937- 48 zůstal v Africe. Bylo to v době druhé světové války, kdy se lidé vzájemně vraždili s největší krutostí. V době 2. světové války byl představitelem Svobodné Francie v rovníkové Africe.

Schweitzer si uvědomoval, jak veli­ kým darem Božím je život, a to život všeho stvoření. Proto zdůrazňoval, že máme mít všichni „úctu k živo­ tu", máme vždy a všude pomáhat život zachovávat a odstraňovat vše, co život poškozuje a ničí. Je to nejen povinnost, ale zároveň zdroj spokojenost a radosti. V roce 1950 oslavil Schweitzer v Lambaréné své sedmdesáté páté narozeniny. Byl vděčný za to, že mohl naplnit svůj život službou. Lidstvo si osamělého „doktora v pralese" přece jen začalo všímat. Jeho jméno se dostá­ valo do povědomí mnohých národů. Albert Einstein ho nazval „největším člo­ věkem století" a Winston Churchil ho nazval dokonce „géniem lidstva." Spiso­ vatel Nikos Kazantakis ho přirovnal k Františkovi z Assisi, kterému se podobá jako bratr. Někteří chápali Schweitzerovu službu jako určitý druh pokání za křivdy, které způsobil evropský kolonializmus mnohým národům.

V roce 1953 mu švédská Královská akademie udělila Nobelovou cenu míru za rok 1952. Zúčastnil se této slavnostní chvíle spolu s manžel­ kou. V děkovném proslovu při přebírání této ceny Schweitzer pozdvihl veřejně svůj hlas proti již hrozícímu atomovému nebezpečí, a jako křesťan vyzýval národy, aby zachovaly ve světě mír a vzájemné porozumění.

i M jt

V roce 1955 vydal soubor dopisů „Listy z Lam-

baréné".

V roce 1957 zemřela v Curychu jeho milovaná manželka. Spolu s ní cestoval z Evropy do Lambaréné třináct krát, vždy na lodi a po stejné trase. Byla mu věrnou a obětavou po­ mocnicí při všech náročných úkolech. Když se dožil 85. narozenin, byl velmi vděčný Pánu Bohu za čas života a pokračoval dále ve svém poslání. Byla to ne­ lehká, vyčerpávající a únavná práce. On však pokračoval stále ve svém díle. Byl všude, nejen v ordinaci a mezi ležící­ mi pacienty, ale i na staveništi. V době velkých veder sedá­ val celé hodiny za psacím stolem a odpovídal na dopisy. Do nemocnice přijížděli různí hosté, vědci, politici, badatelé, spisovatelé, žurnalisté i obyčejní lidé. Všichni obdivovali jeho trpělivost a vytrvalost a především jeho nevyčerpatel­ nou pracovní energii. Když se v roce 1965 dožil 90 let, zažila nemocnice v Lam­ baréné velikou událost. V celé rovníkové Africe se v tomto horkém a vlhkém podnebí nedožil ještě žádný Evropan tak vysokého věku. Všichni, kteří ho navštívili, obdivovali, že každý den pracuje stále 12 hodin denně. Vlna sympatií a vděčnosti zaplavila Lambaréné nad veškeré očekává­ ní.

V posledních letech života navštívila Alberta Schweitzera v Lambaréné jeho dcera Rhena. Od roku 1960 byla ofici­ ální vedoucí laboratoria a po otcově smrtí převzala na jeho osobní přání administrativní vedení nemocnice, což vykonávala až do roku 1970. 7

Dr. Albert Schweitzer zemřel 4. září 1965. Jeho tělo odpočívá v hrobě vedle těla jeho manželky ve stínu datlové palmy. Je to jen pár kroků od jejich bývalého domu. Na hrobě je jednoduchý dřevěný kříž, na kterém je jméno, datum narození a smrti. Co inspirovalo Schweitzera k tomu, aby šel k nejbídnějším lidem v pralese? Z koho si bral příklad, aby opustil výborné místo v Evropě a slávu vzdělaného muže a vynikajícího umělce?

Od dětství slyšel z úst svého otce faráře o jednom, který opustil největší slá­ vu a vznešenost a přišel k těm, kteří žili v bídě, zoufalství a beznaději. Dobro­ volně se ponížil k těm nejbídnějším. Narodil se ve špíně chléva, žil v nouzi, neměl kde bydlet, ale měl jedno - úžasnou lásku ke všem lidem. Pro jejich záchranu obětoval svůj život. Svedl na kříži těžký zápas se zdrojem zla a smrť. Přišel, aby proměnil beznadějný život lidí na život nový, plný lásky, pokoje, naděje a jistoty.

Tímto mužem, který se dobrovolně obětoval pro záchranu každého člověka, je Pán Ježíš Kristus. Schweitzer se rozhodl, že ho bude následovat. Mohl žít v blahobytu a slávě v Evropě. On však obětoval svůj ži­ vot, podle vzoru Krista, těm nejbídnějším v pralese. Kdo se rozhodne následovat Pána Ježíše, ten opouští cestu pýchy, sobectví a zla, a kráčí cestou lásky, služby a sebeobětování pro dobro druhých. Tato cesta nového života má nádherný cíl - věčný život v Božím království lásky, pokoje, radostí a věčné blažeností.

Pán Ježíš Kristus volá všechny k sobě - i Tebe!

V následování Krista a ve službě bližním prožil Schweit­ zer kvalitní a smysluplný život, který má trvalou hodnotu. Můžeš ho i ty ná­ sledovat. I pro Schweitzera platí Kristova slova:

„Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připra­ veno od založení světa...Hladověl jsem a dali jste mi jíst, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě... Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těch­ to mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Mat.25,34+40. 8

Dr. David Livingstone

( Misionář a lékař v Africe)

V roce 2013 - uplynulo 200 let od chvíle, kdy se narodil v Anglii chlapec, kterému dali jméno David. Už v dětství si zamiloval Boží slovo a Pána Ježíše. Jako chlapec se rozhodl, že chce být misionářem a chce nést zvěst o Pánu Ježíši lidem, kteří ho dosud neznají. Narodil se jako syn chudých zbožných rodičů dne 19. března 1813 v městečku Blantyre, ve Skotsku, které leží nedaleF ko Glasgowa. Rodný dům, který vidíme na obrázku, má dnes vel­ kou historickou hodnotu. David pracoval již jako 10 letý chlapec v bavlnářské továrně, a to 12 hodin denně. Každou neděli chodil se svými rodiči do kostela, kde slyšel o veliké potřebě misionářů, kteří by šli zvěstovat Pána Ježíše Krista pohanským národům. Rozhodl se, že bude misionářem. Když měl v práci vol­ nou chvíli, tak si velmi pilně četl. Večer po práci chodil do večerní školy. V zimním období navštěvo­ val jako mládenec glasgowskou univerzitu. Byl velmi pilný a vytrvalý. Ve 20 letech se stal doktorem medicíny. Pak studoval v misijním seminá­ ři; ve 27 letech byl připraven na misijní dílo. V roce 1840 odjel Dr. David Livingstone do Afriky, kde už pracoval misionář Robert Moffat.

í*.

Po několika měsíční plavbě vykročil na africkou půdu v Kapském městě. V Africe se rozhodl, že navštíví nejprve mi­ sionáře Moffata v Kurumanu. S těžkým vozem taženým pěti páry volů odcestoval do nitra Afriky. Museli ujet 900 km, než se dostali do misijní stanice v Kurumanu. Když Livingstone dojel 3. července 1841 do Kurumanu, byl vel­ mi vděčný Pánu Bohu za šťastný příjezd. Radostně pak vyznával: „Nikdy bych nemohl využít svůj život lépe pro rozšíření slávy naše­ ho Boha, kterého vřele miluji, jak právě službou čer­ ným bratřím." Domorodci ho přivítali s radostí. Misijní stanice v Kurumanu byla obyčejná africká budova. 9

Livingstone si získaval srdce černochů tím, že jim zde zvěstoval milujícího Spasitele Pána Ježíše Krista a také tím, že jim pomáhal jako lékař. V té době působili v Afri­ ce také ozbrojení bílí obchodníci, kteří kupovali mladé černochy, anebo je chytali a pak násilím odváděli a prodávali jako otroky. Livingsto­ ne se proti obchodová­ ní s mladými černochy velmi rozhodně po­ stavil. V Kurumanu se Livingstone oženil s dcerou misionáře Moffata - Marií, která je na obrázku se svými rodiči. Pak mladý pár odcestoval dál směrem na sever. Cestování vysušenou stepí a bahnitými pralesy nebylo vůbec snad­ né. Přicestovali do Mabotsa, kde pak žili 3 roky. Livingsto­ ne ošetřoval nemocné a vyprávěl domorodcům o Pánu Ježíši. Pak si postavili vlastní domek. Jednou několik Ivů napadlo stádo ovcí u misijní stanice. Misionář s několika černochy se postavili proti šelmám. Zraněný lev zaútočil na misionáře a svalil ho na zem. Jeden z černochů přispěchal na po­ moc a hodil na Iva kopí. Lev zaútočil na černo­ cha, ten ho však zabil. Livingstone byl těžce zraněn. Odnesli ho do misijní stanice, protože měl zlomenou levou ruku a 11 vážných zranění na těle. Na pozvání náčelníka Setchele cestoval pak Livingstone dále na sever a založil tam novou misijní stanici v Kolobengu, kde pak spolu s man­ želkou nerušeně pra­ covali; 5 let léčil ne­ mocné, vyučoval děti a všem zvěstovali Pána Ježíše Krista. Při další cestě na sever k jezeru Ngami zjistil s hrů­ zou, že zdejší černoši prodávali Arabům své syny a dcery do otroctví. Prodávali je za zbraně a za šperky. 10

Otrokáři hnali pak mladé černochy jako dobytek na jatky. Byli svázáni řemeny nebo řetězy a vždy dvěma byly vloženy na krk dřevěné vidlice, aby během transportu neutekli. Mnozí zemřeli i bě­ hem cesty k přístavu. Po nějaké době Livingsto­ ne se rozhodl najít cestu k Atlantickému oceánu. Černošský náčelník dal misio­ náři loďky a muže, aby ho doprovázeli. Před odjezdem na tuto dlouhou cestu k západnímu pobřeží Afriky na­ psal misionář svému bratru a prosil ho, aby v případě jeho smrti pečoval o jeho děti. Pak se Livingstone spo­ lu s černochy pustil na tuto cestu. Cesta pralesem a po řekách byla dlouhá 4.000 km a trvala skoro dva roky. K po­ břeží Atlantického oceánu u města Luanda dorazili zcela vyčerpáni. Po delším odpočinku se pak misionář se svými věrný­ mi druhy pustil na zpáteční cestu. Po návratu do misijní stanice vyučoval pak znovu všechny domorodce biblic­ kým pravdám a oni mu pozorně naslouchali a byli za tuto službu velmi vděční.

V listopadu 1855 se Livingstone vydal na cestu smě­ rem na východ k Indickému oceánu. Putoval s po­ četnou karavanou podél řeky Zambezi a v některých úsecích i po řece. Když urazili asi 200 km cesty, zaslechli hrozné duně­ ní a v dálce nad hustým pralesem spatřili sloup po­ dobný bílému oblaku. Zjistili, že je tam obrovský vodopád. Několik odvážných mužů zavezlo misioná­ ře až na okraj propasti. Nekonečné množství vody v této 1.000 m širo­ ké řece padalo do hloubky více než 30 m. Li­ vingstone byl prvním bělochem, který viděl ten­ to podivuhodný přírodní zázrak. K poctě své krá­ lovny pojmenoval tento vodopád Viktoria. 11

V červnu 1856 odjel misionář Li­ vingstone i se svoji rodinou do Anglie, kde byl vřele uvítán. Zde napsal svou první knihu o svých misijních a bada­ telských cestách v jižní Africe.

Po dvouletém odpočinku odjel zno­ vu do Afriky. Doprovázela ho jeho manželka a nejmladší syn Oswald. Tentokrát jel s pověřením vlády, aby se nadále věnoval výzkumu celého území kolem řeky Zambezi. Za tím účelem mu byla věnována i malá parní loď. Manželé Livingstonovi prožili v Africe ještě jednu velikou radost - narodila se jim další dceruška. Po nějaké době přišla na misionáře Livingstona velmi těžká zkouška. Jeho milovaná manželka onemocněla malárií. Jeli­ kož nebyly proti této nemoci žádné léky, stav se zhoršoval, až nakonec zemřela. Nastalo přetěžké loučení pro manžela i pro děti. Bylo to však loučení v jistotě vzkříšení a nového shledání. Zemřela v roce 1862 ve věku 42 let.

Hrob, kde byla paní Marie Livingstonová pohřbena, se na­ chází v Chupanga v Mozambique. Livingstone se pak vrátil opět do An­ glie, aby zajistil výchovu svých dětí. Po nějaké době odjel znovu do Afriky. Byla to už jeho třetí cesta. Jelikož po několika měsících zmizel v hlubokých afrických pralesích a dva roky o něm nepři­ cházely žádné zprávy, rozhodl se reportér jednoho amerického časopisu, Henry Marton Stanley, vyhledat misionáře. Na cestu se vydal v březnu 1871 i se svou karavanou. Po dlou­ hém 8 měsíčním putování do střední Afriky se Stanley dozvěděl od arabské karavany, že do osady Udžidži přinesli černoši na nosítkách jednoho těžce nemocného bílého muže. Stanley tušil, že se asi jedná o misionáře Livingstona. 12

Dne 23. listopadu 1871 dorazil Stanley do Udžidži, kde se setkal s Livingstonem. Stanley se poklonil a zvo­ lal: „Chvála Bohu, doktore, že je mi dopřáno se s vámi setkat." Livingstone odpověděl: „I já děkuji Všemohoucí­ mu, že vás zde mohu uvítat." Když Livingstone uviděl spoustu balíků, kterou nosiči donesli, děkoval Pánu Bohu, že mu v poslední chvíli poslal záchranu. Po příchodu reportéra se misionář opět rychle zotavil, takže pod­ nikli spolu i jednu badatelskou cestu k jezeru Tanga­ nika. 4 měsíce bydleli spolu v jedné chatě a jezdili v jedné loďce. Opravdová zbožnost Dr. Livingstona měla hluboký vliv na myšlení i život reportéra Stanleye. 14. května 1872 se tito dobří přátelé rozloučili. Misionář prosil ještě jednou reportéra, aby se ve svých novinách zasadil o zrušení otroctví. Koncem srpna se misionář vydal na další misijní cestu směrem na jih k jezeru Bargweolo. Po 8 měsících, bylo to koncem dubna následujícího roku, jej černoši přinesli ve zcela vy­ čerpaném stavu do vesnice Hala.

Když ráno 1. května 1873 vstoupili do jeho chaty, viděli, že klečí u své po­ stele a modlí se. Po nějakém čase při­ šli podruhé a viděli, že stále ještě kle­ čí. Když se pak opět vrátili a přistoupi­ li až k němu, zjistili, že jeho tělo už nežije. Pán si vzal k sobě duši svého služebníka v době modlitebního roz­ hovoru.

13

Mnozí černoši přicházeli a oplakávali svého bílého přítele a nositele Kristova evangelia. Jeho srdce po­ hřbili pak v Africe na znamení, že tlouklo opravdo­ vou láskou k černým lidem. Zemřel v Chitambo v Zambii, kde pohřbili jeho srdce.

Tělo Livingstona bylo nabalzamováno a vysušeno na slunci a pak 9 měsíců neseno z vnitrozemí až do přístavu. V doprovodu věrných černých přátel Susi a Čuma bylo pak převezeno na válečné lodi do Anglie. V Anglii byl David Livingstone pohřben s nejvyššími pocta­ mi ve Westminsterské katedrále v Londýně.

Náhrobní deska, na které je vyjádřena veliká úcta k Livingstonovi. Prorok Da­ niel napsal: „Ti, kteří jiné vyučují, stkvíti se budou jako blesk oblohy, a kteříž k spravedlnosti přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky." Dan. 12,3. Socha Davida Livingstona v Zambii s pohledem na Viktoriiny vodopády. Pán Ježíš všem lidem připomíná: „Kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit na věky."Jan 4,14. Socha Livingstona v Edinburgu. „Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, Hospodine, já jsem si je zamiloval." Ž. 119,47 I dnes platí slova Pána Ježíše: „Jděte ke všem národům a zís­ kávejte mi učedníky, křtěte je ... a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal." Mat.28,19 Socha Livingstona v Glasgově. Každý, kdo poznal Pána Ježíše jako Zachránce hříšníků, má stejnou touhu jako apoštol Pavel a mnozí misionáři: „Cítím se totiž dlužníkem vzdělaných i nevzdělaných. Odtud moje touha zvěstovat evangelium i vám." Řím. 1,14.

Pamětní tabule potvrzuje platnost slov Pá­ na Ježíše Krista: „Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, ne­ bude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." Jan 8,12. I dnes Pán Ježíš volá: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“„Hle, zde jsem, pošli mne!" Iz.6,8.

14

Bartholomäus Ziegenbalg

(První evangelický misionář v Indii)

Bartholoměj Ziegenbalg se narodil 10. 7. 1682 v Puls­ nitz v Německu a zemřel 23. 2. 1719 v jihoindickém Tranquebaru. Narodil se ve velmi skromných poměrech, v rodině ob­ chodníka s obilím. Při křtu dostal jméno svého otce.

Rodiče pocházeli ze zemědělských rodin. Jako 10-letý chlapec stál spolu se svými 3 sestrami nad rakví své matky. Maminka jim nechala písemný odkaz: „Milé dětí, shromáždi­ la jsem pro vás velký poklad. Hledejte ho v Bibli, tam ho najdete, protože jsem tam pokropila každou stránku svými slzami.“ Dva roky později zemřel jejich otec. Mladý Bartoloměj po celý svůj život trpěl tělesnou slabostí a nemocemi. Jednou napsal: „Mohl jsem být, kde jsem chtěl. Všude mě však následoval můj milý kříž a utrpení." Jako přípravu na teologické studium navštěvoval 8 let gymnázium v Görlitz. Zde prožil v 17 letech rozhodující vnitřní zvrat - a to skrze svědectví přítele studenta, který byl skrze Augusta Hermanna Francké v Halle přiveden k živé víře - k osobnímu přijetí Krista. Jedna věta hluboce zasáhla nitro Bartoloměje: „Naše mysl se po odpadnutí od Boha cele pokazila. Musí být zcela proměně­ na, aby mohlo dojít k pravému souladu s Bohem." Pak studoval na gymnáziu v Berlíně, kde se setkal se zakladatelem pietísmu Filipem Jakubem Spenerem, který byl pro něj zdrojem povzbuzení. V roce 1703 začal studovat na univerzitě v Halle. Profe­ sor August Hermann Francké povzbuzoval studenty ke službě Boží věci, aby skrze ně přišlo lepší poznání Bo­ ha. „Hlad a žízeň po spravedlnos­ ti a bližším společenství s Bohem naplňuje duše mnohých, a tisíce se ohlížejí za někým, kdo by jim ukázal cestu." A.H.Francké byl duchovním průkopní­ kem nejstarší luterské misie ve světě.

Rok 1705 přinesl překvapující zvrat v životě Ziegenbalga - povolání do misijní služby. Dánský král Bedřich IV. se jako luterský vládce cítil zodpovědný za to, aby se pohanským obyvatelům dánských kolonií 15

v Indii zvěstovalo Boží slovo. Jeho spolupracovníci se obrátili na F.J.Spenera, aby jim doporučil vhodné pracovníky. Ten jim doporučil Bartoloměje Ziegenbalga a Jindřicha Plútschava jako vhodné osoby. Oba se museli rychle rozhodnout. Dne 1.října 1705 bylo v Berlíně slavnostní vyslání. Bartoloměj byl zde také ordinován.

Dne 29.11.1705 nastoupili oba královští misionáři na loď, která je odvezla do Indie. Plavba po moři tr­ vala 222 dnů. Ziegenbalg využil dlouhé cesty po moři a napsal knihu „Všeobecná škola pravé moudrosti." Pro mnohá nebezpečí nazval cestu po moři „akademií smrtí." Dne 9.8.1706 dorazili do cíle, loď přistála v Tranquebaru. Přijetí nebylo povzbuzující. Stráž jim nedovolila vstup do města. Museli 6 hodin čekat ve velikém horku. Když jim pak povolili vstup, setkávali se s odporem. Velitel dánské kolonie nemohl zakázat královským misionářům pobyt ve městě, ale dělal jim těžkostí, jelikož nebylo pro něj příjemné, že bude mít kolem sebe nějaké pozorovatele. Také dva dánští faráři, kteří zde už působili, o ně nepro­ jevili zájem. Brzy poznali důvod a poznamenali: „Byli jsme velmi zničeni ihned na počátku, když jsme poznali, že zdejší „křesťané" jsou velkým pohoršením pro domorodce."

V dánské pevností v Tranquebaru, kde byli misionáři 4 měsíce zavřeni, si po­ znamenali: „Chtěli, aby celé dílo misie bylo zničeno, což by se také stalo, kdyby to bylo dílo lidské." Již na počátku evan­ gelické misie bylo viditelné, jak rozdílné jsou úmysly imperialistů a misionářů. Město Tranquebar s 15 vesnicemi, měli Dánové pronajaté od indického krá­ lovství. Bylo tam hodně Evropanů. Hlavní ulice z východu na západ byla ulicí královskou. Čtvrť domorodců ležela v severní částí města. Ve městě bylo různorodé obyvatelstvo. Bylo zde 5 pohanských chrámů, jedna mohame­ dánska mešita, jeden katolický kostel a u hlavní ulice v evropské částí města stál také kostel dán­ ské luterské církve. Poněvadž oba faráři měli 16

bohoslužby jen v dánštině, účastníků bývalo málo. Když Ziegenbalg a Plůtschav začali kázat německy, počet posluchačů narůstal.

Ziegenbalg se rozhodl k náročnému kroku, že se naučí tamilský jazyk. Využil své jazykové schopnosti a v brzké době si získal mnoho sympatizantů mezi domorodci. Začal zvěstovat domorodcům evangelium je­ jich jazykem. Kázal pohanům na pláži u moře. Počet zájemců rychle narůstal. Brzy se přihlá­ sili první Tamulové ke křestnímu vyučování. Misionáři se nevyjadřovali o pohanském ná­ boženství s posměchem a opovržením, ale zvěstovali jasné Boží slovo - Spasitele a jeho učení.

Práce misionářů nebyla marná. Koncem roku 1707 bylo již pokřtěno 35 osob. V roce 1712 bylo pokřtěno 202 osob. Příprava ke křtu byla vždy velmi důkladná. Misionáři se řídili zásadou, že nestačí poznat učení Krista, ale je třeba, aby se to učení projevilo v životě pokřtěného. Víra se musí projevit v životě. Misionáři věnovali velmi mnoho péče dětem, které neměly rodiče. Bylo to velmi náročné. Misionáři založili také první školu a umožnili všem domorodcům, aby se ve škole učili. Přijímali do školy i opovrhované příslušní­ ky nejnižší kasty, ale také ženy a děvčata. To byla cesta k osvobození indických žen.

Ziegenbalg se také rozhodl pro vybudování misijního kostela v městské čtvrti domorodců. Byl to první luterský misijní dům. V roce 1709 se jim podařilo také získat jeden dům vedle dánského kostela a rozšířit ho pro misijní účely. Pak zde vznikla celá osada. Ziegenbalg se plně soustředil na studování tamulského jazyka. Během 4 let se naučil jejich jazyk a vytvořil první slovník a první mluvnici tamulštiny. 17

Přeložil pak do tamulštiny celý Nový zákon, Malý katechismus M.Luthera a pak vydal v tamulštině i zpěvník.

Bylo velmi důležité, že Ziegenbalg dodržoval zásadu, že pohané mají dostat základy křesťanské víry ve svém jazy­ ce. Tamulský Nový zákon byl prvním překladem evangelia do jednoho indického jazyka. Domorodci, kteří se stali křesťany, se setkávali často s pronásledováním. Často se stávalo, že domorodci, kteří uvěřili v Ježíše Krista, ztratili všechen svůj majetek i své dosavadní přátelé a dostali se do veliké nouze.

Ziegenbalg mnohokrát procházel královskou bránou města Tranquebar, aby navštívil domorodce i v okolních vesnicích nebo vedlejších městech. Znalost indického jazyka mu otevírala brány srdcí u mnohých Indů. Byl zná­ mý v širokém okolí jako Evropan, který umí ho­ vořit s Tamuly jejich mateřským jazykem a vyzná se velmi dobře v náboženské literatuře. Indové se velmi divili, že on se neřídí podle zvyků Evro­ panů, ale přichází do jejich skromných obydlí. Ziegenbalg se nesnažil poznávat Indy jen skrze knihy. Velmi se snažil nava­ zovat s nimi osobní kontakty a porozumět jejich situaci. Pozoroval jejich život ve dnech všedních i svátečních, kdy přinášeli různé obětí. Poznamenal: „/ když jsem mluvil často s mnohými pohany, nemohu říci, že bych potkal mezi nimi jediného člověka ateistu, který by popíral existenci Boha a věčný život. Musím říci, že mezi nimi jsem našel velkou starostlivost o získání spasení. Na­ šel jsem mezi nimi i takové, kteří v očekávání příštího života, jako pohané, opustili svůj majetek, rodinu, domov a odešli do pustiny, aby tam činili poká­ ní." Zjistil tedy, že pohané touží po věčném životě a hledají cestu spasení.

O veškeré práci, kterou Ziegenbalg konal, informoval také své přátelé a duchovní vůdce v Evropě. August Hermann Francké se v Halle postaral o to, aby se zprávy z Indie do­ staly na vědomí širokému okruhu křesťanů, kteří se za mi­ sijní dílo modlili. Založil proto první misijní časopis a od ro­ ku 1710 začal vydávat „Zprávy z Halle". Uveřejněné články byly překládány i do jiných jazyků a tím velmi narůstal po­ čet křesťanů, kteří misijní dílo podporovali. K pravidelným 18

odběratelům a čtenářům tohoto časopisu patřil i největší německý básník J.W.Goethe. Čím více poznával Ziegenbalg temné hlubiny indického pohanského nábo­ ženství, tím víc hořel jeho soucit s tímto lidem, který je držen v zajetí démonů, ve strachu a v modlářství. Jed­ nou se nechal unést svátým hněvem a rozbil několik hliněných model, které stály ve velkém počtu v nejrůz­ nější podobě před pohanskými chrámy.

Jako věrný žák Augusta Hermanna Francké, který se věnoval s mimořádnou péčí sirotkům, i Ziegenbalg věnoval mnoho pé­ če a lásky opuštěným dětem domorodců. Stálo to mnoho ná­ mahy i obětí, aby byly zachráněny dětí, které neměly rodiče. Evangelická misie zakládala školy pro všechny chlapce i děvča­ ta, pro muže i ženy i pro opovrhované, tedy i pro příslušníky nejnižší kasty. Vedle dánského kostela stavěli postupně další budovy, takže se toto místo stalo církevní misijní osadou, která se stala příkladem pro mno­ hé evangelické misie ve světě. Byla zde obydlí pro 5 misionářů, 4 třídy pro tamulské chlapce a děvčata, hospodářské budovy a místnost pro nemocné. Také knihovna a od roku 1713 také knihtiskárna, která byla darem sirotčince v Halle. V roce 1712 bylo již společné stravování pro 52 dětí a 8 indických spolupracovníků. Mezi domorodými křesťany bylo zlikvidováno rozdělení na kasty.

Jelikož se misijní práce stále setkávala s ne­ přátelstvím, přemýšleli misionáři o přenesení misijní práce na jiné místo, do oblastí Palankina. Při svých cestách využil Ziegenbalg každou pří­ ležitost ke zvěstování Pána Ježíše a jeho učení. Kázal i před hinduistickým chrámem.

V jednom svém dopise Ziegenbalg napsal hraběti Reussovi: „Bůh chce, aby všem lidem bylo pomoženo, chce se nyní slitovat nad pohany, chce slepotu tohoto kraje nahradit světlem evangelia a učinit všechna srdce poslušnými podle učení Krista." Misionářem a spolupracovníkem Ziegenbalga byl Jan Arnošt Griindler.

19

Velmi náročná práce v Tranquebaru donutila Ziegenbalga ke změně prostře­ dí a k odpočinku. Pověřil svého spolupracovníka Grúndlera vedením misie na dobu dvou let, a pak odjel do Evropy. Grúndler sice neměl ještě dostatek pra­ xe ve vedení lidí, ale byl celým srdcem oddaný misii. K tomuto dílu se odhod­ lal ještě jako student v Halle. Od roku 1709 spolupracoval s Ziegenbalgem, a v roce 1710 založil novou školu v nedaleké církevní obci. Je předchůdcem lé­ kařské misie. Napsal také knihu „Malabarský medikus", v níž se zabývá stavem indické medicíny. 26.října 1714 nastoupil Ziegenbalg v doprovodu mla­ dého Tamulského křesťana cestu do Evropy. Tato ces­ ta byla potřebná jak pro něho, tak i pro další vývoj Dánsko-Hallské misie. Ke svému překvapení byl přijat dánským králem Bedřichem IV. jako první vedoucí mi­ sijní pastor. Byl také pověřen vedením celé misijní prá­ ce. Král také jmenoval nového velitele indické oblasti pod dánskou správou, který byl nakloněn misijní práci. V Indii se pak začala tvořit samostatná evangelická církev.

V letech 1714 až 1716 navštívil Ziegenbalg také Německo, kde se seznámil s Marií Dorothea Salzamann a 4.6.1715 uzavřeli manželství. Do Tranquebaru se vrátil již s manželkou. Je to první žena, která působila jako misionářka. Na mnohých místech v Evropě vydával svědectví o tom, co Pán Bůh už vyko­ nal mezi pohany. Mnoho lidí se rozhodlo pro podporu této misie. Ve Wůrtenbergu byla uspořádána sbírka pro podporu misijního díla. S velmi živou podporou se Ziegenbalg setkal také v Anglii. Významnou osobností ve světové misii je také N.L.Zinzendorf. DánskoHallská misie získávala popularitu a byla inspirací pro další misijní projekty. Zinzendorf se stal duchovním otcem misijní práce, která byla realizována z misijní­ ho sboru Moravských bratří v Hernnhutu. Z tohoto místa vyjeli pak první misionáři v roce 1732 na dán­ ské ostrovy ve Střední Americe. Povzbuzení pro tuto práci dostal Zinzendorf od A.H. Francké v Halle.

Po návratu z Evropy do Indie bydleli novomanželé Ziegenbalgovi ve vlastním domku. 20

Ihned po návratu začal Ziegenbalg s vyučováním domorodců, aby pak moh­ li být učiteli a katechety. Vzrůstající nároky na školu, jakož i služba křesťanům na vesnicích, způsobily, že bylo třeba začít angažovat domácí vyučené křesťa­ ny. Jeden z prvních a nejlepších byl muž jménem Aaron. Ziegenbalg ho po­ křtil v roce 1718 a pak ho vyučoval. V roce 1733 byl ordinován na místního faráře. Jako křesťan žil tak, že si ho všichni křesťané i pohané velmi vážili a projevovali mu důvěru a lásku. Z Evropy přivezl Ziegenbalg také peníze, které obdržel od mnohých dárců. Za tyto peníze mohl nyní vybudovat nový kostel.

Nový kostel byl vybudován ve tvaru kří­ že. Byl posvěcen v roce 1718. Dostal jmé­ no Nový Jeruzalémský chrám. Je to vlastně nejstarší mi­ sijní evangelický kostel na celém světě. Jen necelý půlrok zde zvěstoval Zie­ genbalg Kristovo evangelium.

Netušil, že má před sebou už jen 3 roky ži­ vota. Mohl se ještě radovat z narození dvou synů. Třetí syn se narodil až 5 měsíců po jeho smrti. Život v indických podmínkách nebyl snadný a z jeho synů přežil jen nejstarší. Různé nemoci likvidovaly mnohé misionářské rodiny. Dne 23.2.1719 byl Ziegenbalg v důsledku nemoci odvolán do nebeské vlasti - zemřel ve věku necelých 37 let. Byl pohřben před oltářem jako „Patriarcha evangelické misie mezi Tamuly."

Věrný spolupracovník Grůndler zvěstoval pohřební po­ selství dle Ev.Jana 3,29-30. Netušil, že za rok bude polo­ žena i jeho rakev vedle této rakve.

Ziegenbalg se stal zakladatelem evangelické misie ve světě. Jeho práce přinesla trvalé ovoce. V roce 1845 došlo k převzetí jeho díla Lipskou misií a tím k založení nejstarší luterské misijní církve. Tranquebar, městečko na indickém pobřeží, se stalo základnou evangelických misií ve světě a také nových sborů.

21

V Tranquebaru se sešli ve dnech 12.-14. led­ na 1956 vděční zástupci evangelických křes­ ťanů ze všech pěti kontinentů, aby oslavili 250-té výročí založení evangelické misie. Mnozí vděčně vzpomínají na tohoto průkop­ níka misie, protože vidí, že jeho práce nebyla zbytečná, i když byla zahájena s mnohým utr­

pením a nepřátelstvím. Při 250. výročí misie v Indii byl slavnostně uveden do úřadu nový biskup Tamulské církve Dr. Rajaha Manikama.

Byli tam přítomní biskupové z Dánska, Švéd­ ska, Německa i z Ameriky, protože jejich církve tuto misii rovněž podporovaly.

Před oltářem Novo-Jeruzalémského kostela byl umístěn nápis, který pochá­ zí od Ziegenbalga: „Bůh postavil tento Nový Jeruzalém z milosti, abychom se zde mohli scházet ke slyšení Božího slova a stát na stráži v modlitbách." Poslední evropský biskup předal vedení církve do rukou indického biskupa Dr. Manikama. Po 250 letech misijní práce v Indii bylo předáno vedení evangelické církve indickému biskupovi. Biskup Manikam řekl: „Děkujeme Bohu, že vaši misi­ onáři přinesli evangelium o Ježíši Kristu našemu ná­ rodu. Semeno, které zasel Ziegenbalg, vyrostlo. Dnes žije v Indii 10 milionů křesťanů, z toho 600 tisíc evan­ gelíků. Existuje jeden svět, jediné lidstvo a jeden Ježíš Kristus. A my, kteří jsme zachráněni krví Ježíše Krista, jsme povoláni k tomu, abychom rozdělovali chléb života všem lidem na světě. Chtěl bych vám poděkovat, že se dělíte o toho jediného Krista s námi v Indii a prosím vás, abyste na nás mysleli, zvlášť na tamulskou evangelickou církev, a za nás se modlili." „\/ modlitbách buďte vytrvalí, bděte a dě­ kujte Bohu." Kol. 4,2

22

X|Ąjcliffe

Wycliffovi překladatelé Bible, z.s.

Česká republika

Bible pro každý národ

Kdo jsou Wycliffovi překladatelé Bible? Jsou spolkem, který je součástí mezinárodní ekumenické organizace Wycliffe Global Alliance (WGA). Cílem práce misionářů WGA je přeložit Bibli do každého jazyka, který ji doposud nemá. Misionáři Wycliffe pracují v různých zemích světa ve spo­ lupráci s SIL International (Summer Institute of Linguistics). Je to sesterská organizace, zodpo­ vědná za jazykovědnou přípravu a práci na mi­ sijním poli. Tato misie je zabezpečována z dob­ rovolných darů.

Proč překládat Bibli? Věříme, že Bůh hovoří k lidem skrze Bibli v jejich vlastním jazyce. Boží Slovo má velký vliv na život dané kultury, komuni­ ty a hluboce ji proměňuje. Dalším důvodem je naplnění biblického proroctví ze Zjevení sv. Jana 7, 9. „A hle, potom jsem spatřil ve­

liký zástup, který by nikdo nemohl sečíst, ze všech národů a pokolení a lidí i jazyků, jak stojí před trůnem..."

Jak pracuje Wycliffe? Překlad Bible je dlouhodobý proces, který může trvat 5, ale i 20 let. To proto, že je potřeba co nej­ lépe poznat daný jazyk i kulturu. Vše začíná jazy­ kovým výzkumem a lingvistickou analýzou v dané oblasti. Poté se mlu­ vená forma jazyka zaznamenává do pí­ semné podoby, tvoří se abeceda, gramatika a první slovníky. Pak se začíná se samotným překla­ dem Bible a aIfabetizací (učením lidí číst a psát).

Vize 2025:

„Do roku 2025 začít překlady Bible do všech jazyků, které překlad potřebují."

Organizace Wyclíffe, společně s misijními partnery, přijaly v roce 1999 novou vizi. Do roku 2025 chceme začít s překlady Bible do všech jazyků, které překlad potřebují.

Na naplnění Vize 2025 dnes spolupracuje ví­ ce než 100 organizací ze 60 národů. Téměř 3000 jazykových skupin má přístup k Božímu slovu ve svém mateřském jazyce, ale stále zů­ stává 1800 jazyků bez jediného verše z Bible. Společně s partnerskými organizacemi se podílíme na mnoha projektech ve světě v oblasť jazykového výzkumu, překladu a ťsku Bible, vzdělávání domo­ rodých obyvatel, v oblasť IT, mediální tvorby a mnoha dalších.

Projekty Wyclíffe CZ (2016) lva - (Asie) vytváření multimediálních a písemných materiálů z nově přeloženého Písma HoJa - (Asie) práce na překladu Bible v Asii Kristýna - (Thajsko) práce v oblasti Etno umění Miriam - (CZ/Mexiko) spolupráce při vzdělávání Zuzi & Daniel - (CZ) práce mezi církvemi a sbory

Partnerské projekty (2016)

Wycliffe Global Alliance

www.wycliffe.net

Ali & Gábi - (Wycliff.DE) Konso - (Etiopie) - tisk Bible v jazyce Konso Kakamega - (Keňa) - Dětský domov Milena & Richard - (Wycliffe.UK) Rigwe - (Nigérie) - tisk publikací v jazyce Rigwe Sign languages - překlady Bible do znakových řečí

Více informací o misijních projektech naleznete na webových stránkách www.wycliffe.cz. V případě zájmu nás kontaktujte na e-mail [email protected].

Wycliffovi překladatelé Bible, z.s. Akátová 678/18, 737 01 Český Těšín, Komerční banka, a.s. 27-2666930297 /0100

|4/tycliffe Česk« republika

IBAN CZ8801000000272666930297