Malá encyklopedie velkých Evropanů.

Citation preview

František Mezihorák Malá encyklopedie velkých Evropanů nakladatelství Votobia, 1995 Několik vysvětlení laskavému čtenáři · Následující přehled - "dvorana evropanské slávy" (první svého druhu u nás) - chce přispět k lepšímu pochopení velikosti staletého ideálu evropské spolupráce a jednoty, dnes již prakticky uskutečňovanému, ale zároveň i stále znovu zpochybňovanému a často frázemi zplošťovanému a znehodnocovanému. · U takovýchto příruček je vždy možno činit výtky, že tam schází ještě ta či ona postava, ale doufáme, že snad nikdo z těch, kdož závažným způsobem do pokladnice evropanského myšlení přispěli, námi opomenut nebyl. Chronologicky vycházíme od 13. století, v němž evropanské myšlení začíná, a dospíváme až do padesátých let 20. století, kdy došlo k vytvoření prvních integračních organizací a struktur. Žádná z charakterizovaných osobností (s výjimkou Otto von Habsburga) již nežije, takže hodnocení bylo možno učinit jak na základě potřebného časového odstupu, tak i v kontextu uzavřeného životního díla. Český myšlenkový přínos zvýrazňujeme, neboť nebývá patřičně doceňován, ačkoliv je vedle francouzského a německého nejvýraznější. · Naši obrazárnu nebylo lehké sestavit a u dvou autorů (jež jsme rozhodně nechtěli vypustit) jsou jen zástupné ilustrace, poněvadž portréty zřejmě vůbec neexistují. V první části slovních profilů necháváme hovořit osobnosti samotné; druhá část jen telegraficky připomíná základní biografická data, jejichž podrobnější doplnění lze většinou najít v běžných encyklopediích; těžiště je v části třetí, kde se pokoušíme naznačit, čím kdo přispěl k analýze problémů a perspektiv Evropy, k vytváření ideálu harmonického soužití, spolupráce a sjednocení národů našeho kontinentu - k evropanství; ve čtvrté - bibliografické - části pak uvádíme ta díla, v nichž se daný autor námi sledované tematiky dotýká (bohužel však mnohé tituly jsou jen obtížně dostupné). Literatury k historii evropanství, o niž jsme se mohli opírat, je jako šafránu; mimořádným zdrojem byl pro nás asi největší znalec této problematiky Denis de Rougemont. · Pojmů "Evropan, evropský" užíváme ve významu geografickém - obyvatelském, zatímco pojmy "evropan, evropanský" chápeme ve smyslu hnutí za evropské porozumění a integraci; vzdáváme tedy hold "Evropanům - evropanům". I N D E X Baader, Franz Xaver von 10 Belloc, George Hilaire Peter 12 Benda, Julien 14 Beneš, Edvard 16 Bentham, Jeremy 18 Bluntschli, Johann Kaspar 20 Briand, Aristide 22 Burckhardt, Jacob Christoph 24 Burke, Edmund 26 Cattaneo, Carlo 28 Cloots, Jean-Baptiste 30 Comte, Isidore Auguste 32 Condorcet, Marie Jean Antoine de 34 Constant, Rebeque Henri Benjamin de 36 Coudenhove-Kalergi, Richard Nicolaus von Crucé, Emeric 40 Čaadajev, Petr Jakovlevič 42 Dante, Alighieri 44 Dawson, Christopher 46 Dostojevskij, Fjodor Michajlovič 48 Du Bois, Pierre 50 Eliot, Thomas Stearns 52 Fichte, Johann Gottlieb 54 Frantz, Konstantin 56 Gentz, Friedrich von 58 Gioberti, Vincenzo 60 Goethe, Johann Wolfgang 62

38

Görres, Johann Joseph von 64 Habsburg, Otto von 66 Hegel, Georg Friedrich 68 Heine, Heinrich 70 Herder, Johann Gottfried von 72 Hofmannsthal, Hugo von 74 Hugo, Victor Marie 76 Husserl, Edmund 78 Churchill, Winston 80 Jaspers, Karl 82 Jiří z Poděbrad 84 Kant, Immanuel 86 Keyserling, Hermann von 88 Komenský, Jan Amos 90 Lamartine, Alphonse de 92 Leibniz, Gottfried Wilhelm 94 Madariaga y Rujo, Salvator 96 Maistre, Joseph Marie de 98 Marx, Karl Heinrich 100 Masaryk, Jan 102 Masaryk, Tomáš Garrigue 104 Mazzini, Giuseppe 106 Montesquieu, Secondat Charles-Louis de 108 Müller, Johannes von 110 Napoleon, Bonaparte 112 Nietzsche, Friedrich 114 Novalis (Hardenberg, Friedrich Leopold von) 116 Ortega y Gasset, José 118 Palacký, František 120 Penn, William 122 Petrarca, Francesco 124 Piccolomini, Aeneas Silvius 126 Proudhon, Pierre Joseph 128 Ranke, Leopold von 130 Renan, Joseph Ernest 132 Reynold, Gonzanque de 134 Romains, Jules (Farigoule, Louis) 136 Rotterdamský, Erasmus Desiderius 138 Rousseau, Jean-Jacques 140 Saint-Simon, Claude Henri de 142 Schelling, Friedrich Wilhelm Joseph von 144 Schiller, Johann Christoph Friedrich von 146 Schlegel, Friedrich von 148 Schmid, Carlo 150 Schuman, Robert 152 Spengler, Oswald 154 Stael, Anne Louise Germaine de 156 Sully, Béthune Maxmillien de 158 Toynbee, Arnold Joseph 160 Val éry, Paul 162 Vico, Gian Battista 164 Voltaire (Arouet, Francois Marie) 166 Wieland, Christoph Martin 168 BAADER, FRANZ XAVER VON * 1765 Mnichov + 1841 Mnichov "Jedinou záchranou evropské společnosti je křesťanské sblížení národů na základě nového, vroucího spojení náboženství s politikou."

· bavorský katolický filozof, významný představitel filozofického romantismu · studium medicíny v Ingolstadtu a Vídni · od 1884 asistentem svého otce - soudního lékaře · 1792-1796 studium mineralogie v Londýně; zároveň soukromé studium filozofických a teologických děl · 1826 profesorem filozofie a spekulativní teologie na univerzitě v Mnichově - snaha o překonání protikladu víry a vědy · po ministerském zákazu laických přednášek v oboru teologie-rezignace · 1827-1941 přednášky z archeologie v Mnichově · Společně s dalšími katolickými romantiky (Novalis, J. Görres, F. Schlegel, F. W. Schelling aj.) snil o náboženském obrození Evropy. Nechápal je však jako zničení protestantismu a nekladl ani podmínky pro jeho návrat do lůna římské církve, věřil ve smír křesťanských náboženství. Roku 1814 poslal rakouskému císaři, ruskému carovi a pruskému králi výzvu k založení křesťanského evropského spolku a unie tří hlavních vyznání, jež tito monarchové představovali (katolictví, protestantismus a pravoslaví). V evropském sjednocení počítal s významnou rolí Ruska, ne však jako podřizujícího se kacíře či barbara; jevil se tak jako německý zastánce slavjanofilského ruského mesianismu. Beiträge zur dynamischen Philosophie im Gegensatz zur mechanischen. Berlin 1809. Bemerkungen über einige antireligiöse Philospheme unserer Zeit. Leipzig 1824. Schriften. Leipzig 1921. BELLOC, GEORGE HILAIRE PETER * 1870 La Celle Saint-Claud + 1953 Guildford "Moje teze je jinými slovy následující: Kultura a civilizace křesťanství - tedy to, co jsme nazývali po staletí Evropou - byly vybudovány katolickou církví, která převzala společenskou tradici řecko-římského impéria, ovlivnila ji a propůjčila tomuto velkému organismu nový život. Byla to katolická církev, která nás utvářela. Dala nám naši jednotu a celkovou životní filozofii a vytvořila charakter bílé rasy." · anglický katolický spisovatel - velmi talentovaný a erudovaný, obdařen fantazií · autor veršů, románů, literatury pro děti a brilantních satir · do 1887 vychováván ve Francii · 1887-1892 pobyt na rodinném statku v Anglii, cesta do USA · služba ve francouzské armádě · od 1892 studium historie v Oxfordu · po 1887 přednáškové a studijní pobyty v USA, Francii, Itálii · bohatá publikační činnost · monografie o historických osobnostech (Danton, Napoleon, Richelieu) · politické eseje ("Evropa a víra") · od 1937 hostujícím profesorem historie v New Yorku · Ve svých esejistických pracích zatracoval kult vědy a pokroku, a to ve jménu církve a vrchnosti evropského středověku. Katolickou kulturu vysoko nadřazoval kulturám jiným (např. islámské "barbarské") a za její vznešený věk považoval období 11. - 13. století. V reformaci viděl katastrofu, od níž se datuje rozklad a stále větší ohrožení Evropy. Neshledal pozitivní výsledky většího poznání a ovládnutí přírody člověkem. Naopak to, vedle sociálních a nacionálních konfliktů, označil za příčiny chaosu, ba zhroucení lidské společnosti na počátku 20. století. Pro Evropu v její krizi viděl jako jedinou alternativu znovuvybudování katolické víry, kontinent ozdravující a spojující. A General Sketch of the European War. London 1916. Cesta do Říma. Praha 1920. The Crisis of Our Civilisation. New York 1958. The French Revolution. London 1915. BENDA, JULIEN * 1867 Paříž + 1956 Fontenay - aux - Roses "Evropa dosud nikdy neznala vědomí politické jednoty. V politickém směru byl každý její projev vůle orientován výhradně nacionalisticky... V duchovní a politické oblasti se 20. století, které bude možná svědkem formování Evropy, začalo bouřlivým triumfem AntiEvropy... Dnes se zdá být myšlenka národů na konci své dráhy a pro Evropany škodlivá; na jeviště vystupuje myšlenka Evropy. Ale nepoddávejme se iluzím, nemysleme, že tato myšlenka naprosto přirozeně zvítězí, buďme ujištěni, že ze strany těch, které chce zbavit trůnu, narazí na tuhý odpor, na vážné překážky." · francouzský filozof, esejista, spisovatel · obhájce intelektuálních tradic rozumu a pravdy · kritik a odpůrce Bergsonova intuicionismu · zastánce racionalismu · bojovník za demokracii a proti totalitarismu · Svými polemikami a výzvami, tvrdými a káravými slovy chtěl probudit Evropu k poznání vážné situace, v níž se dle něj nacházela. Pochyboval, zda si je skutečně vědoma sama sebe a svého poslání vytvořit jednotu. V dějinách od Karla Velikého do současnosti viděl stále triumfující nacionalismus a tříštivé tendence, jež zvláště v 19. století nabyly podoby "rozvodové posedlosti národů". Exemplární antievropanské tendence viděl v Bismarckovi, který každou myšlenku o sjednocené Evropě považoval za hloupý idealismus. Kritizoval

"opouzdření států" v kultu sebe samých, jejich "svatý egoismus" a "opovržení rozumem", který by měl vést k jednotě. Soudil, že proto také nebyly dosud napsány skutečné dějiny Evropy (jedinou výjimkou mu bylo dílo Belgičana Henriho Pirenna), nýbrž jen dějiny jejích částí, jejich rozporů a protikladů. Postrádal vědomí duchovní jednoty našeho kontinentu a jen v 18. století shledával vědomí evropského ducha u mužů, jako byl Voltaire nebo Goethe. Ve své současnosti nacházel i u těch nejlepších nákazu "intelektuálním nacionalismem". L'crise du rationalisme. Paris 1949. L'Esprit Européen. Neuchatel 1957. Velká zkouška demokracií. Povaha, historie a filosofická hodnota demokratických zásad. Praha 1947. Zrada vzdělanců. Praha 1929. BENEŠ, EDVARD * 1884 Kožlany + 1948 Sezimovo Ústí "Bylo možno pevnou a zásadovou politikou ze ženevské instituce učinit veliký nástroj proti každé agresi... To ovšem neznamenalo, jak mnozí moji odpůrci tehdy soudili, že věřím slepě v účinnost Společnosti národů za všech okolností a že v ni vkládám všecku svoji naději... Chci k tomu dodat, že tato koncepce evropské mezinárodní politiky a dohoda o soustavné spolupráci se Sovětským svazem proti útočnosti a reakci v Německu nutně vyžadovala, aby západní Evropa pochopila nutnost jistého přizpůsobení sociální politiky západní Evropy poměrům v Sovětském svazu... a aby právě tak Sovětský svaz vážně pomýšlel na určité přizpůsobení sovětských politických a revolučních poměrů koncepcím politické svobody v západní Evropě... Zdálo se mi, že evropský a světový mír toho bezpodmínečně vyžaduje a že za tyto koncese stojí." · československý politik a státník · studium na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze · 1908 doktorát práv v Dijonu · 1909 doktorát filozofie v Praze · profesorem na obchodní akademii · od 1913 docentem (později profesorem) sociologie na pražské univerzitě · 1914-1915 organizátor odbojové organizace Maffie · 1915 emigrace do Švýcarska · od 1916 v čele Národní rady československé v Paříži · 1918-1919 zástupce ČSR na Pařížské mírové konferenci · spoluzakladatel Společnosti národů · organizátor Malé dohody · 19181935 ministrem zahraničí (1921-1922 zároveň premiérem) · 1935-1938 prezidentem ČSR · po Mnichovu abdikace a emigrace · 1939 profesorem na univerzitě v Chicagu · 1939-1945 Londýn · politická aktivita směřující k obnově ČSR · 1940 tvůrce československé exilové vlády; opět ve funkci prezidenta · 1945-1948 prezidentem ČSR · červen 1948 abdikace · Evropanské myšlení vyznával jako Masarykův žák a shodně s ním viděl, že zvláště pro malý stát, jakým Československá republika byla, je mírový systém v Evropě mimořádně důležitý. Jeho diplomatická aktivita ve funkci ministra zahraničí i později v postavení prezidenta státu trvale podporovala všechny tendence, jež byly evropské jednotě příznivé. Od samého vzniku Společnosti národů se zapojil do její činnosti v míře, jež mu přinesla značný respekt - byl zvolen také do její Rady. Stal se duší komise Společnosti národů, jež připravovala systém kolektivní bezpečnosti a vzájemné pomoci v Evropě. Vedle britského premiéra Mac Donalda a francouzského předsedy vlády E. Herriota to byl právě on, kdo rozhodující měrou přispěl k tomu, že v roce 1924 Společnost národů přijala jednomyslně Ženevský protokol, který prohlásil válku za mezinárodní zločin, žádal mírové řešení sporů, snížení zbrojení a posléze i úplné odzbrojení. Bohužel tento dokument zůstal jen krásným sněním. Zklamání mu přinesly i další zdánlivě nadějné diplomatické akty a jen iluzemi zůstaly jeho myšlenky o zapojení Sovětského svazu do demokratického mírového systému Evropy. Když opakovaně deklaroval své přesvědčení, že ideje Společnosti národů musí zvítězit, a proto není nutno si zoufat při dílčích neúspěších, netušil, jak právě on sám bude vystaven konfrontaci evropanských ideálů s hitlerovským a stalinským pokusem o totalitní Evropu. Anšlus nebo nová Europa? Praha 1931. Civilizace, její následky, léčení jich a jiné studie. Praha 1910. Demokracie dnes a zítra. Praha 1948. Je možný trvalý mír? Praha 1931. K budoucímu míru. Praha 1919. Locarno a svaz národů. Praha 1925. Mnichovské dny. Paměti. Praha 1968. O problému omezení zbrojení z hlediska politického, sociálního a hospodářského. Praha 1929. Otevřít Rusko Evropě. Dvě stati k ruské otázce v r. 1922. Jinočany 1992. Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha 1948. Problém malých národů po světové válce. Praha 1926.

Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946. Úvahy o slovanské politice. Praha 1947. BENTHAM, JEREMY * 1748 Londýn + 1832 Londýn "Nenamítejme, že doba není dosud zralá pro takový návrh (sjednocení národů a trvalý mír - F.M.); čím více jí schází zralosti, tím dříve musíme začít činit všechno, co může být učiněno, aby byla přivedena ke zralosti... Návrh tohoto druhu je z těch věcí, které nemohou přijít ani příliš pozdě, ani příliš brzy." · anglický právník, filozof a ekonom, vlivný stoupenec reforem · studium práv v Oxfordu · od 1772 advokátní praxe · výrazná podpora kodifikace britského práva - zdůraznění principu prospěšnosti jako hlavního principu zákonodárství · zakladatel utilitarismu · bojovník proti kolonialismu (čestný občan revoluční Francie) · Teprve půl století po svém vzniku byl zveřejněn jeho "Plán všeobecného a trvalého míru" mezi národy. Operoval v něm především Anglií a Francií, ale vycházel z přesvědčení, že vyřešením problémů těchto dvou rivalů se otevírá současně cesta k obdobnému rozuzlení všech evropských otázek. Vycházel z principu národní skromnosti a obecného zájmu o mír. Ve čtrnácti článcích navrhl odstranění kolonialismu, zrušení mocenských smluv, všech obchodních preferencí, nadměrných vojenských sil (jejich stav by měl být určen mezinárodní dohodou) a tajné diplomacie. Spojená Evropa by měla mít svůj kongres nebo říšský sněm. K řešení sporů mezi národy navrhl zřízení společného soudního dvora. Uvažoval sice také o tom, že by každý stát měl poskytnout určitý kontingent sil k prosazení soudního rozhodnutí, ale zároveň se domníval, že toho nebude potřeba, neboť svobodný tisk zajistí takovou publicitu verdiktu, že jej nikdo nebude moci nerespektovat. Uvědomoval si však i nebezpečí, že se tisk může dát do služeb národního egoismu. Všeobecným snížením daní chtěl získat pro evropské sjednocení lidové vrstvy. Grundsätze für ein künftiges Völkerrecht und einen dauernden Frieden. Halle 1915. Hlavní směry právní a státní filosofie. Praha 1885. BLUNTSCHLI, JOHANN KASPAR * 1808 Curych + 1881 Karlsruhe "Švýcarsko ve své oblasti vyjasnilo a uskutečnilo ideje a principy, které jsou pro celý evropský státní systém požehnané a plodné, které jsou určeny k tomu, aby byl zajištěn také mír Evropě... Bude-li tento ideál někdy v budoucnosti uskutečněn, pak může být mezinárodní švýcarská národnost začleněna do většího evropského společenství... Má-li být vyřešen velký problém ústavy pro evropské státní společenství, pak je bezpodmínečnou základní podmínkou pečlivé zachování samostatnosti a svobody spojených národů." · švýcarský liberální politik, právník a státovědec · od 1833 působení na univerzitě v Curychu · 1848-1861 profesorem na univerzitě v Mnichově a v Heidelbergu · 18611871 poslancem parlamentu · významný podíl na formulování mezinárodního válečného práva · V r. 1878 vydal spis "Organizace evropského spolku států", v němž se snaží problematiku federalismu a konfederalismu posunout z roviny všeobecných proklamací do roviny praktické politiky. Mohl přitom vycházet ze svých zkušeností občana Švýcarska. Zvláště při řešení otázky národnostní ukazoval na inspirující švýcarský příklad "národností s mezinárodním charakterem". Ačkoliv však přisuzoval Švýcarsku důležité poslání při sjednocení Evropy, nečinil to v takové míře jako Mazzini s Itálií či Hugo s Francií a měl pochybnosti, zda by evropské státy mohly vůbec napodobit švýcarský kantonální systém, neboť u nich nenacházel dosti vůle obětovat něco z vlastní suverenity. Podle jeho návrhu by v čele konfederované Evropy měla stát spolková rada, složená ze zástupců všech států, jejíž usnesení by podléhala schválení senátu, voleného lidem. Ve spolkové radě počítal s vedoucí rolí velmocí. Ve snaze učinit evropský spolek přijatelný všem státům neustále zdůrazňoval, že do kompetence rady a senátu budou patřit jen nejzásadnější záležitosti velké evropské politiky, jako je existence a bezpečnost států, válka a mír apod. Allgemeines Staatsrecht. München 1868. Das moderne Kriegsrecht der zivilisierten Staaten. Nördlingen 1874. Die schweizerische Nationalität. 1875. Gesammelte kleine Schriften. Nördlingen 1881. Geschichte des Allgemeinen Staatsrechts und der Politik. München 1867. BRIAND, ARISTIDE * 1862 Nantes + 1932 Paříž "Jsem toho názoru, že mezi národy, jejichž zeměpisná poloha je taková jako u národů Evropy, musí existovat způsob federativního pouta... To je spojení, o jehož vytvoření bych se snažil. Je jasné, že se toto spojení uplatní především na hospodářském poli: to je

nejnaléhavější problém. Věřím, že zde lze dosáhnout úspěchů. Jsem si však také jist, že - viděno z politického a sociálního stanoviska - federativní spojení, které ponechá suverenitu zúčastněných národů nedotčenu, může být užitečné." · francouzský politik a diplomat · výborný právník a vynikající řečník · studium práv na univerzitách v Nantes a Paříži · advokátní praxe - od 1893 v Paříži · členem a od 1901 tajemníkem socialistické strany · 1902 zvolen poslancem · 1906 poprvé členem vlády - ministrem veřejného vzdělávání a kultu · v dalších vládách často ministrem zahraničí · 1909-1911 premiérem vlády (do 1931 desetkrát) · po první světové válce podpora činnosti Společnosti národů · iniciátor odzbrojovacích snah · 1925 propagátor smíru s Německem - podpis Locarnské dohody · 1928 spoluautor "Briand-Kellogova" paktu · 1930 plán Evropské federace · 1926 Nobelova cena za mír · Patřil mezi ty francouzské politiky, kteří si uvědomovali, že Evropa nemůže být sjednocena francouzským hegemonismem a že i jeho země potřebuje stabilní celoevropské svazky. Už před první světovou válkou byl významným pacifistou a hodně se zasazoval o jednotné mezinárodní řešení otázek výchovy a školství. Jako ministr zahraničí i jako ministerský předseda vícekrát proklamoval potřebu evropské federace. Jejím základem mělo být historické usmíření Francouzů s Němci. Vzbudil tím ve Společnosti národů ohlas a byl požádán o bližší upřesnění svých představ. Jeho nejbližší spolupracovník Alexis Saint-Léger (jako básník pod pseudonymem Saint-John Perse získal Nobelovu cenu) sepsal r. 1930 dle Briandových představ "Memorandum k organizaci systému evropského svazu států". Předpokládalo vytvoření celé evropanské struktury - shromáždění poslanců zastupujících všechny státy, politický výbor, evropský soudní dvůr, evropský sekretariát atd. To všechno však se jevilo ve svém celku jako nereálné, když se současně proklamovala naprostá suverenita všech členských států. Nicméně Briandův plán byl po dlouhé době konečně zase projektem, který překračoval hranici mezi světem utopických idealistů bez moci a světem těch, kteří disponovali mocí a chtěli jí použít k realistickému prosazování myšlenek oněch idealistů. Vzhledem k tomu, že tehdy už začínal nacionalismus opět triumfovat a Hitler měl svou zrůdnou představu o sjednocené Evropě, neměl Briandův plán šanci na realizaci. Druhá světová válka byla krutým výsměchem zmíněnému "Briand--Kellogovu" paktu, přijatému téměř všeobecně, jímž se státy zříkaly války jako nástroje politiky. La Séparation des Églises et de l'État. Paris 1909. Memorandum über die Organisation eines europäischen Bundessystems. In: Paneuropa, Jg. 6, 1930. BURCKHARDT, JACOB CHRISTOPH * 1818 Basilej + 1897 Basilej "Pro Evropu bylo vždy smrtelnou ranou jediné: zdrcující mechanická moc, ať již vycházela z dobyvačného barbarského národa, či z nahromaděných domácích mocenských prostředků některého státu, nebo byla ve službách nějaké tendence, třeba dnešních mas ... Zachráncem Evropy je především ten, kdo ji zachrání před nebezpečím politicko-nábožensko-sociální nucené jednoty a nucené nivelizace, která její specifickou vlastnost, jmenovitě mnohočetné bohatství jejího ducha, ohrožuje." · švýcarský filozof a historik kultury · studium filozofie a historie na univerzitě v Berlíně · žák zakladatele německé pozitivistické historické školy L. Ranka · 1855-1858 profesorem na univerzitě v Curychu, od 1858 v Basileji · obdivovatel a znalec antického Řecka a italské renesance · proklamátor individualismu jako trvale platného ideálu člověka · Nietzschem bezvýhradně obdivovaný učitel, historik Evropy. Za tmely, které udržovaly náš kontinent pohromadě, považoval instituci papežství, Svatou říši římskou, zámořské objevy, několik velkých osobností a stálý odpor národů proti nadvládě některé z velmocí. V dějinách Evropy oceňoval duchovno, kulturu, mnohotvárnost, svobodnou individualitu. Ačkoliv při sledování minulosti shledával trvale vzestupný vývoj Evropy, její perspektiva se mu tak optimisticky nejevila. Obával se zvláště nacionálních, politických a sociálních napětí a vojenských diktatur, likvidujících demokracii a vynucujících si všeobecné "držení zobáku". Jasnozřivost tohoto humanisty, zkoumajícího vědecky kulturu renesance a ze světových dějin zvláště to, co ovlivnilo evropskou kulturu, naznačila prorockým způsobem ledasco z pohnuté evropské budoucnosti. Briefe an F. von Preen. Stuttgart-Berlin 1922. Historische Fragmente. Basel 1942. Kultura renaissanční doby v Itálii 1., 2. Praha 1912. Úvahy o světových dějinách. Praha 1971. BURKE, EDMUND * 1729 Dublin + 1797 Londýn "Pokud se týká války, prostředku špatnosti a násilí, je

mezi národy přece jen jediným prostředkem spravedlnosti. Nic ho nemůže ze země vypovědět. Neklamou se tím ti, kteří tvrdí něco jiného, s úmyslem klamat nás? Je však nejvýznamnějším cílem lidské moudrosti zlo alespoň zmírnit, když je nejsme schopni vymýtit." · britský politik, publicista, filozof a estetik · po příchodu do Londýna významný činitel a ideolog strany whigů · od 1765 členem Dolní sněmovny parlamentu · výborný řečník a organizátor · kritik absolutistických tendencí Jiřího III., otrokářství v koloniích, útlaku v Irsku a protiamerické celní politiky · odpůrce Francouzské revoluce - stoupenec anglické účasti v protifrancouzské koalici · Tento "anglický Cicero", obhájce práv Ameriky a jeden z prvních odpůrců jakobínské ideologie, čerpal myšlenkově z Montesquieua a inspiroval Gentze. Teprve ve 20. století se dostalo jeho hlasu, ve své době málo slyšenému, pozornosti a posléze velké popularity u neokonzervativců, zvláště za silný smysl pro pravdivost a politiku rovnováhy sil. Podobně jako Gentz věřil, že války jsou neodvratné, ale v žádném případě je neoslavoval. Horoval pro vyváženost sil v Evropě, hledal cestu mezi křesťanskými ideály a národními realitami, mezi potřebou evropské jednoty a zájmy národními. Letters on the Proposal for Peace with the Regicide Directory of France. Selected Works. Oxford 1874-1878. The Philosophy of Edmund Burke. A Selection from His Speechs and Writings. Ann Arbor 1960. CATTANEO, CARLO * 1801 Castagnola + 1869 u Lugana "Je-li tedy v Evropě sjednocující element, který měl zajisté své kořeny v Asii..., pak existuje také rozdělující element, totiž princip různých národností.... Ty různé kombinace mezi vznikající jednotou a usedlou rozmanitostí nepřišly z Asie, ale odehrály se, uskutečnily se na evropském kontinentě." · italský politik, ekonom, historik, dramatik a básník · studium filologie a filozofie · profesorem gramatiky a rétoriky na gymnáziu v Miláně · 1839 zakladatel časopisu "Politecnico" · 1848 přes výhrady k nepřipravenosti povstání aktivní účastník revoluce - podíl na obraně Milána · po vítězství Rakušanů odchod do Švýcarska · 1859 návrat do Itálie · zvolen poslancem parlamentu · představitel republikánské opozice - kritik italských poměrů · Vedle Huga je to on, komu je přisuzováno první užití výrazu "Spojené státy Evropy". Jeho představy sjednocení byly federalistické. Shledával zákonitost napětí mezi jednotou a mnohotvárností, a tak uznával nutnost základních "uniformujících" prvků, ale zároveň nikoliv ztrátu svébytnosti u sjednocených národů. Odmítal romantické iluze o novém zlatém věku Evropy a spojoval svou víru v její nezvratnou integraci s postupem civilizace, s historickými zkušenostmi národů, s nutnostmi ekonomickými. Jeho přístup k problematice sjednocování byl badatelský, vědecký. Z tohoto základu dospíval ke svému pevnému přesvědčení o zákonitosti sjednocení Itálie a posléze celého kontinentu. L' insurrezione di Milano e le Considerazioni sul 1848. Torino 1949. Notizie naturali e civili sulla Lombardia. Firenze 1888. CLOOTS, JEAN-BAPTISTE * 1755 Cleve + 1794 Paříž "Tělo nebojuje proti sobě a lidské pokolení bude žít v míru, pokud tvoří jen jedno tělo, jeden národ... Paříž bude spojovacím bodem, hlavní stráží všesvětového společenství." · francouzský politik pruského původu · 1776 emigrace do Paříže · spolupráce na "Encyklopedii" · obdivovatel francouzského osvícenství · 1789 nadšený stoupenec Francouzské revoluce · 1792 poslancem Konventu · původně girondin, pak přívrženec radikálního jakobínského směru · propagátor války jako prostředku k rozšíření revoluce v Evropě · 1793 přední aktivista hnutí za odstranění náboženského kultu · 1794 označen za zahraničního agenta · odsouzen a popraven v procesu s hebertovci · Snad nejvýstižněji formuloval ideál Velké francouzské revoluce prvního období - ideál světového bratrství lidí. Celá Evropa měla dle něj být v duchu osvícenství osvobozena a spojena. Války, jež musely být k realizaci tohoto cíle vedeny, měly být posledními v dějinách. Brzy však i Clootsovo myšlení stále více začalo ovládat přesvědčení, že Francie, přinášející Evropě svobodu a štěstí, by měla mít výsadní postavení a každá válka, kterou povede, je svatá. Federální princip mu pak připadal jako reakční. 21. 4. 1792 předal Konventu pamětní spis s názvem "Světová republika". V něm požadoval odstranění všech vlád a jejich nahrazení vládou centralizovanou. Protože také on skončil na revolučním popravišti, nemohl již sledovat, jak se v dalších fázích revoluce princip federalismu stal prokletým a ideál svobodné Evropy byl zcela překryt francouzským nacionálním hegemonismem. L'Orateur du genre humain, la République Universelle. Paris 1793. COMTE, ISIDORE AUGUSTE * 1798 Montpellier + 1857 Paříž "Naše historické zkoumání se bude tedy muset omezit výlučně na elitu a předvoj lidstva, který obsahuje větší díl bílé rasy nebo evropských národů, a především se musíme omezit - kvůli větší přesnosti - na moderní epochy, na národy západní Evropy..."

· francouzský filozof a sociolog · absolvent lycea v rodném městě · studium na École Polytechnique v Paříži · od 1817 žák, tajemník a spolupracovník Saint-Simona · učitel matematiky na polytechnice v Paříži · 18301842 práce na šestisvazkovém díle "Kurz pozitivní filozofie" - výklad tří stadií historického vývoje · 1833 ztráta učitelského místa - živoření z podpor příznivců a žáků · Nejoblíbenější žák a pozdější odpůrce SaintSimonův, zakladatel moderní sociologie - po vzoru svého učitele přesvědčený a mystický stoupenec "europeocentrismu". Dle jeho přesvědčení sehrála Evropa v dějinách lidstva nejzávažnější úlohu. Jejím posláním je spojit celý svět poté, co se sjednotí sama. Své sociální analýzy pochopitelně koncentroval na tu společnost, v níž nejdále pokročil sociální vývoj a již považoval za nejdokonalejší, tedy evropskou. Comtův myšlenkový vývoj bohužel dospěl až do absurdity - pozitivní vědu ztotožnil s náboženstvím, v němž vědci jsou kněžími. Posléze zcela propadl mysticismu. Cours de Philosophie Positive. Paris 1894. Rozumová anarchie a sociální zla. Praha 1946. Sociologie. Praha 1927. CONDORCET, MARIE JEAN ANTOINE DE * 1743 Ribemont u Saint Quentin + 1794 Clamart "Vrhneme-li pohled na současný stav zeměkoule, pak se především ubezpečíme, že v Evropě zásady francouzské ústavy již vzali za své všichni osvícení lidé. Uvidíme, že jsou tak hlasitě zvěstovány a rozšířeny, že už nemohou snahy mocnářů a kněží zabránit, aby nepronikly až do slaměných chýší otroků... Přehlédněte historii našeho podnikání, našich osad v Africe nebo v Asii: uvidíte naše obchodní monopoly, naše zrady, naše krvavé pohrdání lidmi jiné barvy nebo jiné víry... Ale blíží se bezesporu okamžik, kdy se jim již nebudeme jevit jako ničitelé nebo tyrani, kdy jim budeme užitečnými nástroji nebo velkorysými osvoboditeli. Pak budou Evropané - tím, že se omezí na volný obchod - příliš poučeni svými právy, než aby pohrdali právy jiných národů, budou ctít onu nezávislost, kterou do dnešního dne tak opovržlivě zraňovali." · francouzský filozof, ekonom a politik · stoupenec Voltaira a přítel d'Alemberta · spolupracovník encyklopedistů - autor hesel z ekonomie · první vydavatel souborného díla Voltairova · 1789 účastník revoluce - člen Ústavodárného shromáždění (1791 jeho předseda) · 1792 v Zákonodárném shromáždění předkladatel návrhu na organizaci veřejného školství · 1792 člen Konventu · autor návrhu francouzské ústavy · 1794 zatčen s girondisty · ve vězení smrt (vražda nebo sebevražda) · V jeho názorech najdeme zřetelný odraz ideálů Velké francouzské revoluce, jejíž obětí se paradoxně (podobně jako mnozí jiní její stoupenci) stal. Ve svém "Náčrtu historického obrazu pokroků lidského ducha" proklamoval zvláště mezinárodní vědeckou spolupráci, rozvoj osvěty a vzdělanosti na celém světě i potřebu sociálního zabezpečení lidí. Byl kritikem evropského kolonizátorského působení a uvědomoval si nejen škody, jež způsobuje národům dobývaných území v jiných kontinentech, ale i negativní důsledky kolonialismu - návyky na pokořování a "zastrašování" - pro duchovní stav Evropy. Přesto věřil, že je v Evropě už tolik osvícených hlav, že myšlenky lidské svobody, rovnosti a bratrství musí zvítězit nejen zde, ale na všech kontinentech. Patřil tedy k těm evropanům, jejichž uvažování přesahovalo evropskou dimenzi. Náčrt historického obrazu pokroků lidského ducha. Praha 1968. Vie de Voltaire. Paris 1922. CONSTANT, REBEQUE HENRI BENJAMIN DE * 1767 Lausanne + 1830 Paříž "Je hodno povšimnutí, že stejnotvárnost nebyla nikde tak příznivě přijata jako v revoluci, která přicházela ve jménu lidských práv a svobody. Zatímco láska k vlasti má své kořeny jen v čiré náklonnosti k místním zájmům, mravům a zvykům, vyhlásili naši patrioti všem těmto věcem boj. Nechali tento přirozený pramen lásky k vlasti vyschnout... Nechybělo mnoho a byli by města a provincie označili čísly, jako označovali legie a armádní sbory... Náklonnost k místním zvykům je spojena se všemi nezištnými, ušlechtilými a zbožnými city. Jak je politováníhodná politika, která z toho vyrobí vzpouru!......Různorodost znamená organizaci, stejnotvárnost mechanizaci. Různorodost je život, stejnotvárnost je smrt... Je tedy naším cílem vytvořit v Evropě velký federativní státní systém, který by měl sloužit pokroku a odpovídat duchu století." · francouzský politik, publicista a spisovatel (původem ze švýcarské hugenotské rodiny) · 1794 příchod do revoluční Francie · liberál, stoupenec konstituční monarchie · 1795-1799 spolupracovník Direktoria · kritik Napoleonova režimu · 1803-1813 nucená emigrace · 1816 návrat do Paříže · za restaurace Bourbonů příslušník liberální opozice · Byl hlasatelem evropského politického liberalismu. Kategoricky odmítl jakobínský ideál centralizovaného evropského národa, jakož i napoleonský způsob sjednocování kontinentu zbraněmi (v proslulé polemice "De l'Esprit de Conquéte et de l'Usurpation dans leurs rapports avec la Civilisation européenne"). Jeho plán evropské unie vycházel z negace války mezi národy i jejich unifikace do jednotvárnosti. Ve sjednocené Evropě nechtěl národy zbavit jejich osobitosti, naopak vyzvedl hodnoty, jež přináší mnohotvárnost v životě

národů a ve výměně jejich plodů. Odmítl roli všemocného státu a proti ní postavil návrat ke svobodným obcím občanů, na nichž má být mírovými způsoby založena stavba evropského sjednocení. Můžeme v něm vidět jednoho z předchůdců těch dnešních federalistů, kteří chtějí i ve sjednocené Evropě udržet vše pozitivní z různorodosti národních kultur. Acte Additionnel aux Constitutions de l'Empire. Paris 1814. Über die Gewalt. Stuttgart 1948. COUDENHOVE-KALERGI, RICHARD NICOLAUS VON * 1894 Tokio + 1972 Schruns "Evropané, Evropanky! Osudová hodina Evropy odbila! V evropských továrnách jsou denně kovány zbraně, aby roztrhaly evropské muže, v evropských laboratořích denně kvasí jedy, aby zničily evropské ženy a děti. Mezitím si Evropa v nepochopitelné lehkomyslnosti pohrává se svým osudem... Jediná záchrana... je: Panevropa; spojení všech demokratických států kontinentální Evropy v internacionální seskupení, k politickému a hospodářskému účelovému svazku... Chtějí-li to národy Evropy - vznikne Panevropa: je jen třeba odřeknout své hlasy všem kandidátům a stranám, jejichž program je antievropský... Stále a stále musí být opakována jednoduchá pravda: roztříštěná Evropa vede k válce, utlačování, bídě, jednotná Evropa k míru, k blahobytu!... Zachraňte Evropu a své děti!" · rakouský politik, politolog a publicista · původem z kultivované kosmopolitní rodiny · mládí v českoněmeckém prostředí na zámku Poběžovice · studium filozofie a historie na univerzitě ve Vídni · zájem o publicistiku · 1923 dílo "Panevropa" - základ panevropského hnutí · 1924 první číslo časopisu "Panevropa" - uveřejněn "Manifest" · 1938 po anšlusu odchod z Rakouska · krátký pobyt v Bratislavě · emigrace do Švýcarska, potom USA · 1940-1946 profesorem dějin na univerzitě v New Yorku · 1944 návrh "Spojených států evropských" · od 1947 generálním tajemníkem Evropské parlamentní unie · 1950 Karlova cena · prezident Panevropské unie, čestný prezident Evropského hnutí · Představuje zcela novou kapitolu v evropanských dějinách, jež se začala po první světové válce. Po nesčetných předchozích projektech a úvahách o evropském sjednocení přinesl hrabě Coudenhove-Kalergi nejen nový plán, ale věnoval celý život činnosti pro jeho realizaci. Rodinné tradice, rakousko-řecko-japonská krev a prostředí, v němž vyrůstal, ho formovaly naprosto nadnárodně. Zásadně odmítal nacionalismus, antisemitismus, nacismus i bolševismus. Záchranu Evropy před dalšími katastrofami viděl v dobrovolném federativním svazku - v "Pan-Evropě", ve Spojených státech evropských. Nepočítal v nich ani s Ruskem, ani s Anglií. Ke Společnosti národů choval skepsi a pokoušel se propagační a organizátorskou činností jím založené hnutí "Panevropská unie" (jejím symbolem byl "sluneční kříž" - červený kříž ve zlatém slunci, znamení humanity a rozumu) a časopisem "Panevropa" šířit myšlenky míru a spolupráce v Evropě a získávat pro ně podporu veřejnosti i významných politiků. Největší ohlas měl v Rakousku, Československu a Francii. Uskutečnil několik panevropských kongresů. Šlo mu o vytvoření "evropského národa". Mnohými myšlenkami se ztotožňoval s Ottou von Habsburgem. Winstonu Churchillovi pomáhal koncipovat v r. 1946 památný projev, považovaný za bezprostřední impuls k reálnému sjednocování kontinentu. (Ztělesnění Evropana viděl v antickém Odysseovi, který ve 20. století má podobu právě Churchillovu.) V r. 1947 založil Evropskou parlamentní misi, jež položila základ evropskému parlamentarismu, a podílel se na budování evropanských institucí a organizací, jimiž v západní Evropě dostával sen jednotné Evropy svou hmatatelnou podobu. Jeho snaha o smíření panevropanů s politikou Ch. de Gaulla vzbudila nepochopení a Coudenhove na to reagoval v r. 1965 odstoupením z funkce čestného prezidenta Evropského hnutí. Zbytek života prožil v ústraní, ale mohl sledovat, jak dílo, k němuž přispěl jako málokdo jiný, nezadržitelně - byť s komplikacemi - roste. Ein Leben für Europa. Köln 1966. Gebote des Lebens. Leipzig 1931. Kampf um Europa. Aus meinem Leben. Zürich 1949. Kommen die Vereinigten Staaten von Europa. Leipzig 1938. Pan-Evropa. Praha 1993. Totaler Mensch, totaler Staat. Wien 1965. Weltmacht Europa. Stuttgart 1971. CRUCÉ, EMERIC * 1590 + 1648 "Měli bychom si přiznat, že lidská společnost tvoří jedno tělo, jehož části jsou navzájem spojeny: nemoci jedné části těla přecházejí vždy na části ostatní... Jaká by to byla radost, kdyby se lidé mohli všude volně pohybovat, porozumět si bez problémů s hranicemi zemí, bez formalit, jako by byla celá země (jak opravdu tomu má být) městem vytvořeným pro všechny... Já mohu přispět jen svými přáními a skromnými představami. Nicméně jsem chtěl potomstvu zanechat toto svědectví. Bylo-li marné, dobrá: papír a slova

mnoho nestojí. V tomto případě prohlašuji se Solonem, že jsem pro blaho všech řekl a učinil všechno, co jsem mohl." · francouzský spisovatel · mnišský učitel na škole v Paříži (označovaný jako "malý pařížský kantůrek") · 1623 spis "Nový Cyneas" (nazvaný podle moudrého a výmluvného muže, vyslaného králem Pyrrhem do Říma k jednání o míru) · Jeho posouzení světa vyznělo v naprosté odmítnutí války, která - což by si měli uvědomit také vládci - otřásá i trůny. Ve svých úvahách překračoval hranice Evropy a mír žádal nejen pro tento kontinent, ale i pro celý svět, neboť všude viděl lidi, jako je on sám, všude viděl národy spojené přirozeným a nerozlučným poutem. Svou národní snášenlivost pochopitelně rozvíjel i v náboženskou smířlivost. Nejlepší způsob, jak předejít válce, viděl ve smírčím soudu, jehož autoritě by se znepřátelené strany vždy dobrovolně podřídily. Zároveň navrhl ustavit pro řešení mezinárodních problémů generální shromáždění (senát), složené z vyslanců všech panovníků; jako neutrální a pro všechny strany geograficky příhodné sídlo tohoto orgánu uváděl Benátky. Mezi všemi vládci vyzvedl úlohu papeže a - tureckého sultána(!). Věřil, že senát dokáže najít prostředky, jak každého "přivést k rozumu". Zamýšlel se také nad tím, co budou národy dělat, když už nebudou svou energii vybíjet ve válkách: navrhl pěstování vzdělanosti a věd, rozvoj řemesel a velké projekty ke splavnění řek, k získání nové půdy, zlepšení cest a dopravy. Doporučoval také sjednocení měr a vah a opájel se vidinou volného pohybu lidí a zboží. Der neue Kineas. In: K. von Raumer, Ewiger Friede. Freiburg 1953. ČAADAJEV, PETR JAKOVLEVIČ * 1794 Moskva + 1856 Moskva "Osamoceni ve světě, nedali jsme světu nic, nenaučili jsme jej nic, nevnesli jsme žádnou myšlenku do masy lidských idejí, žádným způsobem jsme nespoluúčinkovali při pokroku lidského rozumu a všechno, co k nám z tohoto pokroku došlo, jsme znetvořili... Není vůbec třeba běžet za jinými, nýbrž nás samotné správně ohodnotit, posoudit tak, jací jsme, abychom vybředli ze lží a vnikli do pravdy. Pak budeme kráčet kupředu, a to ještě rychleji než druzí, neboť jsme přišli po nich, máme celou jejich zkušenost a dílo minulých staletí... Přijde den, kdy se postavíme do středu duchovní Evropy... To bude výsledkem, logickým výsledkem našeho dlouhého osamění - všechny velké věci přišly z pouště." · ruský myslitel a publicista · studium na univerzitě v Moskvě · 1812-1814 důstojníkem carské armády ve válce proti Napoleonovi · po 1814 carským pobočníkem · 18231826 pobyt v zahraničí, spolupráce s Schellingem · 1826 návrat do Ruska · zatčen za styky s děkabristy pro nedostatek důkazů osvobozen · zbytek života pod policejním dohledem · 1836 časopisecky publikován jeden z jeho "Filozofických listů" · pobouření monarchistických kruhů · nová perzekuce, prohlášen za duševně chorého · ve 40. letech účastník kruhu západniků ve střetech se slavjanofily · 1848 autor letáku s informacemi o revolucích v Evropě · V jeho osobnosti se potýkalo i snoubilo evropanství se slavjanofilstvím. Ve "Filozofických listech" (napsaných francouzsky) se nanejvýš kriticky a odmítavě stavěl k ruské minulosti. Když ho car prohlásil za pomateného, napsal "Obhajobu bláznovu", v níž ke svému odsouzení ruské minulosti přidával víru v mesianistické poslání ruského národa. Ke svému evropanskému postoji dospěl na základě přesvědčení, že všechny národy Evropy mají "společnou fyziognomii a fyziologii", že mezi nimi existuje vzájemné pouto, především křesťanství. Uznával, že každý národ má i něco svého zvláštního, ale právě spředením všech osobitostí vznikají základní společné ideje, především ideje povinnosti, spravedlnosti, práva, pořádku. Ačkoliv Rusko dle něj Evropě nic nedalo a nepatří k ní, neboť bylo po odchodu Petra Velikého odstrčeno, přece jen to bude právě ono, kdo Evropu spasí - sjednotí. Filozofické listy. Apologie bláznova. Praha 1987. Statji i pisma. Moskva 1987. DANTE, ALIGHIERI * 1265 Florencie + 1321 Ravenna "Je zřejmé, že všeobecný mír je to nejlepší mezi věcmi, které směřují k naší blaženosti ... A tak je jasné, že pro blaho světa je nutné, aby tu byla jedna monarchie nebo jedno císařství..." · vynikající italský básník · studium na univerzitách v Bologni a Paříži · přívrženec strany bílých guelfů · od 1295 vysoké politické funkce ve Florencii · 1298 účastník bojů proti Arezzu a Pise · 1301 vyslancem v Římě · po vítězství papežské strany černých guelfů v nepřítomnosti odsouzen nejdříve k vyhnanství, později k smrti · exil - Verona, Lunigiano, Bologna, Ravenna · po zbytek života marné úsilí o návrat do Florencie · snaha naklonit si mocné Florenťany filozofickým spisem "Convivio" (průřez věděním 13. stol.) · 1306-1320 práce na velkolepém díle "Commedia" · Své představy o politickém uspořádání Evropy (i ostatního světa) vyjádřil především ve spise "O monarchii", vydaném nedlouho po vzniku plánu P. Du Bois, jeho současníka. Nejsou vždy v dosti přesné podobě a často je na nich znát determinovanost situací roztříštěné Itálie. Na jedné straně oslavoval křesťanskou jednotu ve smyslu křesťanského středověkého mýtu, na druhé straně

požadoval oddělení pozemské moci od moci duchovní. Základní ideou mu byl federalistický svazek národů pod římským patronátem. Papež je dle něj rozhodující autoritou, od níž se odvozuje i moc císaře, jenž má být garantem řádu v Evropě. Mírovou stabilitu kontinentu, jež je Dantovi nejvyšší hodnotou, může zajistit jen univerzální monarchie, která však nemá zbavovat jednotlivé státy evropského svazku vlastního svérázu. Božská komedie. Praha 1984. Dante a Češi. Olomouc 1921. Die Monarchie. Breslau 1926. Nový život. Praha 1965. O jediné vládě. Praha 1942. DAWSON, CHRISTOPHER * 1889 Harlington Hall + 1970 Midhurst "Mnohý velký historik 19. století byl zároveň apoštolem nacionalistického kultu a dějepisné knihy jsou často příručkami omezené národní propagandy... Celý společný život Evropy tím byl podrýván a falšován. Velkým mstitelem tohoto omylu byla světová válka ... Nebezpečí nacionalismu není v jeho věrnosti tradicím minulosti nebo v jeho obraně národní jednoty a práva sebeurčení; falešné je jen postavení této jednoty na roveň s ... nadnárodní jednotou kultury... Naneštěstí si nikdo nedává záležet na tom, aby evropskou věc obhajoval. Každý jednotlivý národ si vytváří tisíc nezcizitelných práv na svou obhajobu... Avšak má-li naše evropská kultura zůstat naživu, pak je nutné vzkřísit obecné evropské povědomí a smysl pro její historickou jednotu. Nemusíme se obávat, že to zvětší nepřátelství mezi Evropou a neevropskými kulturami... Kdyby mělo někdy dojít k opravdové světové kultuře, pak jen vzrůstajícím vzájemným porozuměním, a ne tím, že budou velké dějinné kulturní tradice prostě přehlíženy." · anglický historik, filozof a sociolog · vychováván na jedné z nejstarších anglických škol ve Winchestru · studium na univerzitě v Oxfordu · 1911 odchod do Švédska - studium národohospodářství, historie a sociologie · 1914 konverze ke katolicismu · rozsáhlá vědecká činnost - kolem 230 filozofických a historických prací · od 1930 docentem na univerzitách v Liverpoolu, pak Edinburghu · 1958-1962 profesorem na Harvardu · člen Britské akademie · Byl jedním z nejzanícenějších obhájců kulturní jednoty Evropy. Proto se také tolik věnoval "vzniku Evropy", tedy přednacionálnímu období evropských dějin (např. v knize "Vytvoření Západu"); uznával i podíl tzv. "barbarských" kmenů na formování evropské kultury a ocenil i cyrilometodějskou misii a osobnost sv. Vojtěcha. Odmítal poměřování dějin současností (jako dějinným vrcholem), ale také používání dějin jako "zbraně proti naší době", např. ve prospěch národní nebo náboženské propagandy. Polemizoval s romantickými i propagandistickými katolickými teoriemi, které odtrhávaly středověkou kulturu od skutečnosti. Varoval před idealizováním středověku jako epochy všeobecné víry a harmonie, jež prý byla rozbita reformací. Existenci Evropy a jejího společného ducha nespojoval kategoricky (jak to činil např. Novalis a jeho druhové) s křesťanstvím nebo s aristokratismem, humanismem či pokroky vědy a techniky v poslední etapě její historie, avšak zároveň všechny tyto činitele chápal v jejich významu dobovém i nadčasovém. Potřebu duchovní a mravní jednoty v současnosti akcentoval i z hlediska zesilující se konfrontace s neevropskými rasami a kulturami, přičemž odmítl teorie o nadřazenosti evropské kultury a jí zdůvodňované právo ovládat svět. Die Wahre Einheit der europäischen Kultur. Eine geschichtliche Untersuchung. Regensburg 1935. Krize západní vzdělanosti. Praha 1992. Pokrok a náboženství. Praha 1947. The Dynamics of World History. New York 1956. Zrození Evropy. Praha 1994. DOSTOJEVSKIJ, FJODOR MICHAJLOVIČ * 1821 Moskva + 1881 Petrohrad "Je však možno, ovšem nikoliv jako pouhou spekulaci, nýbrž skoro s určitostí, říci, že Rusko se v blízké, snad již v nejbližší budoucnosti projeví jako silnější než všichni v Evropě...Tak zůstane na evropském kontinentě jen jediný kolos - Rusko. Bude to možná mnohem rychleji, než se předpokládá. Budoucnost Evropy patří Rusku... Bude-li třeba, vytáhneme ve jménu utlačovaných a nešťastných náš meč, i proti našim okamžitým zájmům. Současně by se měla ale v nás již předem upevnit víra, že právě v tom tkví vlastní poslání Ruska, jeho síla a jeho právo..." · ruský spisovatel a myslitel · neradostné dětství pod nadvládou krutého otce · absolvent soukromého gymnázia v Moskvě · 1837-1843 studium na vojenské škole v Petrohradě · 1844 místo úřednické kariéry příklon k literatuře · 1849 zatčen a odsouzen k trestu smrti za účast v kroužku M. V. Petraševského - ortel změněn na desetiletý pobyt na Sibiři

· 1850-1854 galeje v Omsku · 1854-1859 vojenská služba v Semipalatinsku · 1859 omilostněn, povolen návrat do Petrohradu a publikační činnost · 1861-1867 bohatá novelistická a románová produkce, novinářská a vydavatelská činnost (časopisy "Vremja" a "Epocha") · 1862-1863 první cesty do západní Evropy - Paříž, Ženeva, Londýn, Kodaň, Řím · 1867 pobyt v Německu, Švýcarsku a Itálii · po návratu do Ruska redaktorem časopisu "Dněvnik pisatělja" · 1871-1880 vrchol románové tvorby · Jeho dílo je naplněno evropskými apokalyptickými předpověďmi a ještě více než u Čaadajeva úvahami o postavení a úloze Ruska. Vůdčí myšlenkou v něm byla jedinečnost role ruské ortodoxní církve, která "zachovala božskou tvář Krista ve své čistotě", čímž je předurčena i úloha ruského národa v celém lidstvu: ukázat mu cestu, kterou ztratilo. Svět pro Dostojevského ovšem znamenal především Evropu. Usoudil, že všechny evropské sjednocující síly se ukázaly jako "smutná fata morgana", a proto je na kontinentu nepřátelství více než kdykoliv jindy, vše je podminováno a nabito prachem, takže stačí jediná jiskra na definitivní tragédii. Evropě předvídal strašná muka a zkázu ("hřbitov Evropa"). To se promítlo i do některých jeho děl - "Běsi", "Výrostek", "Bratři Karamazovi". V hodině poslední tak nezbývá Evropě nic jiného, než volat ku pomoci "svaté Rusko". Rusové možná přijdou, společně s knížetem Bismarckem zkrotí nepřátele Evropy a stanou se sami "pravými Evropany", stanou se nejmocnějším národem své "druhé vlasti". Evropa se musí stát ruskou, aby se stalo Rusko evropským. Běsi. Praha 1987. Bratři Karamazovi. Praha 1980. Deník spisovatelův I, II. Praha 1910. Petrohradská kronika. Praha 1985. Zápisky z mrtvého domu. Praha 1973. Zápisky z podzemí. Praha 1989. DU BOIS, PIERRE * kolem 1250 + po 1321 "Když ani posvátnost, učení a modlitby svatých Otců neukončily válečné střety uvnitř křesťanství a veškerá s tím spojená nebezpečí, jak může papež věřit, že kázání a učení současných či budoucích správců by mohla ukončit války, z nichž vzešli. Je zapotřebí silnějších a radikálnějších léčebných prostředků. Je nutno vytvořit trestní zákony proti válce a na nich vystavět křesťanskou společnost." · francouzský myslitel, právník a publicista · studium v Paříži · od 1300 u dvora Filipa IV. Sličného · podpora královy politiky proti zásahům papeže Bonifáce VIII. · odpůrce scholastiky Tomáše Akvinského · horlivý oponent templářů · obhájce centralizované královské moci a její nadřazenosti nad mocí církevní · propagátor kodifikace francouzského práva a potřeby rozvoje školství · kritik soudního a daňového systému · Du Boisův plán, považovaný za vůbec první evropanský projekt, byl pět set let po svém vzniku v zapomnění, od 17. století pochován v archívu švédské královny Kristiny a pak ve Vatikáně (kde jej objevil a vyzvedl francouzský historik a náboženský myslitel E. Renan). Postrádá systematičnost a je zatížen řadou odbočení bez souvislosti s hlavní ideou. Vyzýval k vytvoření jednoty evropských křesťanských zemí. Mír mezi nimi by měl být zajištěn trestními zákony proti válce a nadnárodním smírčím soudem. Neuvažoval o univerzální monarchii v Evropě (i když velmi často preferoval hegemonistické zájmy svého chlebodárce Filipa Sličného a vyslovoval se proti papežské moci). Křesťanská spojená Evropa by měla být federací, řízenou koncilem, v níž by však vládci národů nepozbyli nic ze své nezávislosti. Navrhl vyhoštění všech rušitelů přátelských vztahů v Evropě do Orientu, kde by měli své militaristické choutky vybít v boji proti "nevěřícím". Jako krajní prostředek proti škůdcům míru doporučoval obklíčení jejich území a zablokování obchodu s nimi, od čehož si sliboval rychlejší a spolehlivější účinek než od zbraní. Základní Du Boisův princip naprosté státní a vladařské suverenity byl také hlavní slabinou jeho projektu sjednocení Evropy, neboť integrující prvky v něm se proti této zásadě jeví jako prakticky neúčinné. Pierre Du Bois. In: E. Renan, Histoire littéraire de la France, Paris 1873. ELIOT THOMAS, STEARNS * 1888 St. Louis + 1965 Londýn "Právě jsem zdůraznil, že nemůže existovat evropská kultura, jestliže jsou jednotlivé země od sebe izolovány. Nyní přidávám, že nemůže existovat evropská kultura, když tyto země budou stlačeny do stavu naprosté stejnosti. Jednota, kterou potřebujeme, musí obsahovat mnohost... Nyní platí pro literaturu každého národa, že se může jen tehdy omladit, rozvíjet nové tvůrčí síly a objevovat nové jazykové možnosti, když jsou splněny dva předpoklady: musí být zaprvé schopna přijímat podněty zvenčí a je zpracovávat a zadruhé musí se vrátit zpět k vlastním pramenům a z nich se učit... jednota v protikladu k jednotě politicko-organizační od nás nepožaduje, abychom uznávali jediné pouto věrnosti.... Je nesprávné věřit, že jedinou povinností jedince je povinnost vůči státu. Naprosto přepjaté je věřit, že nejvyšší povinností každého jedince je povinnost vůči nadstátu."

· britský básník, dramatik a literární kritik amerického původu · studium filozofie a literární vědy na věhlasných univerzitách Harvard, Sorbonna, Oxford · trvalý pobyt v Londýně · krátké působení učitelské · po první světové válce zaměstnanec londýnské Lloyds Bank · ředitel nakladatelství Faber and Faber · systematické studium anglické a světové literatury · znalost všech světových jazyků · 1948 Nobelova cena za literaturu · Zajímala ho především Evropa jako jednota kultury a pokoušel se také analyzovat vztah mezi politikou a kulturou. Podobně jako mnozí jiní akcentoval dědictví antického Říma a jeho idejí, jak je shledával zvláště u Vergilia, v jehož světě hodnot viděl mnohé souvislosti s hodnotami světa křesťanského. Ve svých "Příspěvcích k pojmu kultury" hovořil o duchovním organismu Evropy, jehož odumření by znamenalo, že hospodářské a politické organizování tohoto kontinentu by již nebylo sjednocováním Evropy, nýbrž jen organizováním masy lidských bytostí, které sice budou hovořit různými jazyky, ale přitom již nebudou mít co říci. Za pravé pouto mezi Evropany považoval společné kulturní bohatství, jež nám dává daleko více než sebelépe myšlená politická a hospodářská organizace, neboť na rozdíl od ní kulturní jednota nijak neznamená odstranění, nýbrž naopak akceptování rozmanitosti svazků. Zvláště poezie je mu dokladem toho, jak její národní podoba čerpá z mnoha evropských elementů (doložil to na příkladu anglickém) a zároveň ovlivňuje básnictví jinonárodní. A stejně tak u všech jiných oblastí umění nacházel tři základní složky: místní tradici, společnou evropskou tradici a vlivy jedné země na druhou. Eliotovy úvahy jsou cenné tím, že jsou evropanské, ale zároveň čelí zploštění evropanství do dimenzí technokratických a nivelizujících. Beiträge zum Begriff der Kultur. Frankfurt am M. 1949. Eseje. Bratislava 1972. Selected Essays. London 1961. FICHTE, JOHANN GOTTLIEB * 1762 Rammenau + 1814 Berlín "Má-li být zrušena válka, musí být zrušen důvod válek. Každý stát musí dostat, co pomocí války zamýšlí získat... své přirozené hranice. Od nynějška nemá u žádného jiného státu co pohledávat, neboť má to, co hledal." · představitel německé klasické filozofie · studium teologie, práva a filozofie na univerzitách v Jeně, Lipsku a Wittenberku · domácí učitel v Curychu a Královci · studium Kantových spisů · 1793 obhajoba Francouzské revoluce · 1792 profesorem na univerzitě v Jeně - obviněn z ateismu - 1799 propuštěn · 1808 proslulé "Řeči k německému národu" - výzva k sjednocení německého národa a k odporu proti okupaci · 1809 profesorem v Berlíně · 1811 prvním rektorem berlínské univerzity · 1813 dobrovolník ve válce s Napoleonem · Snad první velký evropský teoretik nacionalismu, hlasatel podivně až zvráceného pojetí sjednocení Evropy. Ctil myšlenky Rousseauovy a Kantovy, obdivoval Velkou francouzskou revoluci, ale ostře oponoval Napoleonově snaze o sjednocení Evropy bajonety. V r. 1796 vypracoval plán svazu národů v díle "Stručný přehled mezinárodního a světoobčanského práva". Evropě chtěl přinést svobodu a mír tím, že jejím národům nasadí svěrací kazajku autarkních států. Koloniální expanzi považoval za jednu z hlavních příčin rozkladu Evropy a růst válkychtivosti v ní. Doporučoval, aby se státy uzavřely do svých přirozených hranic, které by odpovídaly co možná největšímu hospodářskému potenciálu, takže by pak nemusely toužit po rozšíření. Rozdělení Evropy považoval za historickou nevyhnutelnost a nabádal k obecnému zavedení "uzavřeného obchodního státu" (tuto ideu zpracoval ve stejnojmenném díle). Navrhl uzavření hranic, zákaz výměny zboží, zavedení odlišných měn atd. Nakonec by měla být vyloučena i mezistátní kulturní výměna a cestování (s výjimkou vědců a "vyšších" umělců). Stát, který by byl na vrcholu kultury (tím je mu Prusko), by se pak pozvolna stal pravou vlastí všech křesťanů v Evropě a vnutil by (v krajním případě i válkou) jiným národům tuto svou kulturu. Věda by měla být důležitým elementem spojujícím lidstvo. V jeho díle se snoubí nacionalismus s totalitarismem. Věda a kultura mají podle jeho podivné dialektiky posléze přece jen spojit celou Evropu (a celý svět) "uzavřených obchodních států" do "jediné národní republiky kultury". Der geschlossene Handelstaat. Tübingen 1800. Grundlage des Naturrechts nach Prinzipen der Wissenschaftslehre. Hamburg 1991. Pojem vzdělance. Praha 1971. Reden an die deutsche Nation. Hamburg 1978. Výber z diela. Bratislava 1981. FRANTZ, KONSTANTIN * 1817 Börnecke u Halberstadtu + 1891 Blasewitz "Je samozřejmé, že taková federace nemůže vzniknout najednou.

Potřebuje nejprve reálnou bázi, na níž by spočívala a z níž by mohl teprve vyjít impuls... Bylo to Německo, ze kterého vyšlo rozštěpení církve, které pak nejvíce přispělo k úpadku západního společenství národů, a proto také je Německo především povinno zasadit se o jeho znovuvybudování a tím usměrnit rozmach celého evropského systému k lepšímu. Zajisté by to znamenalo něco jiného než akce z r. 1866, která vycházela jen z idejí velmocenského systému a nás jen tím více do tohoto starého systému zaplétala!" · německý politik · studium matematiky a filozofie · záhy orientace na státovědu a praktickou politiku · studijní cesty po Francii, Polsku a Uhrách · do 1852 pracovníkem ministerstva zahraničí v Berlíně ·18251856 v diplomatických službách ·1856 odchod ze státních služeb do soukromí - k vědecké práci · Patří mezi autory, jejichž evropanské receptury vycházejí ze zkušeností národů, k nimž patřili, v tomto případě německého. Frantz své představy vyjádřil především ve spisu z r. 1879 s názvem "Federalismus". Náležel mezi průkopníky německého sjednocení a i když odsuzoval nacionalismus, shledával jakousi "evropskou misi Německa". V národě německém viděl (slovy Schellingovými) "národ národů", a proto (nekriticky) v jeho spojení nacházel vzor pro Evropu. Dle něj národní element v souboji s absolutismem již dosáhl cíle a musí proto ustoupit do pozadí. Jádrem sjednocované Evropy by se měl stát spolek zemí střední a severní Evropy. Tento blok by za pomoci Anglie držel v šachu Francii a Rusko, kteréžto země by se měly teprve v příznivější politické atmosféře budoucnosti k onomu spolku připojit. Jeho úvahy překračovaly evropský rámec, poněvadž počítaly i se začleněním USA - čímž by vznikl světový křesťanský spolek. Odmítal roli velmocí, jež prý pro svobodu, pokrok a kulturu vykonaly mnohem méně než státy malé, do budoucnosti představují negaci vyšších dějinných, morálních a civilizačních zásad, a proto musí zmizet. Perspektivu Evropy viděl tedy nikoliv v systému časově omezených a labilních mocenských aliancí, nýbrž jednoznačně v evropské federaci států spojených trvalými vazbami. Die Genesis der Bismarckschen Aera und ihr Ziel. München 1874. Die Naturlehre des Staates als Grundlage aller Staatswissenschaft. Leipzig 1870. Der Föderalismus. Mainz 1879. Der Nationalliberalismus und Judenherrschaft. München 1874. GENTZ, FRIEDRICH VON * 1764 Vratislav + 1832 Vídeň "Přirozené federativní složení Evropy mělo by se tak obratně organizovat, aby každé váze ve velké politické mase někde odpovídala protiváha." · německý politik a publicista · studium práva a filozofie na univerzitě v Královci · od 1785 v pruských státních službách · 1802 císařským radou ve Vídni · publicistická protinapoleonská činnost · důvěrník a spolupracovník Metternichův · vedoucí protokolu na Vídeňském kongresu a na kongresech v Cáchách, Karlových Varech, Opavě, Lublani, Veroně · zastánce legitimity panovnické moci, odpůrce liberalismu · Kantův žák, podobně jako on nejprve nadšený pro Velkou francouzskou revoluci, ale pak vlivem studia děl Edmunda Burkeho jeden z nejhorlivějších odpůrců jakobinismu. Jeho názory na evropské problémy byly velmi kolísavé. Jako Evropan viděl i v caru Alexandrovi "rytíře či generálního sekretáře Evropy", ale posléze se stal naprosto nekritickým obhájcem sobecké a reakční rakouské politiky a slovo Evropa se mu stalo "ohavností". Byl také stoupencem myšlenky, že války jsou nevyhnutelné. Roku 1800 vydal spis "O věčném míru". V něm konstatoval, že doposud byly vždy navrhovány tři cesty k trvalému míru - světový stát, proti sobě se uzavírající národy (Fichte) a svaz států (udržovaný ústavou nebo rozhodčím soudem). Zpočátku se klonil k federativnímu řešení, ale posléze i k němu zaujal pesimisticky kritické stanovisko. Nakonec dospíval k názoru, že Evropa potřebuje především rovnováhu sil - Svatou alianci. Österreichische Manifeste von 1809 und 1813. Wien 1885-88. Tagebücher. Leipzig 1861-74. Vorwort zu den "Fragmenten aus der neuesten Geschichte des politischen Gleichgewichts in Europa" 1806. Leipzig 1918. Über den ewigen Frieden. Mannheim 1838. GIOBERTI, VINCENZO * 1801 Turín + 1852 Paříž "Evropa je právnicky vzato to, co představuje Itálie v omezené míře, to znamená: nahromadění mnoha států, které potřebují vzájemnou vazbu (aniž by ztratily svou individualitu) a mají k tomu nutné předpoklady, ale zároveň jsou odloučeny a nepřátelsky naladěny kvůli vzájemné nedůvěře a nepřátelství." · italský filozof, politik, žurnalista · studium teologie a filozofie · 1831 kaplan na dvoře sardinského krále · pro podezření z kontaktů s "Mladou Itálií" vězněn · 1833 vypovězen - odchod do Francie, později Belgie · 1847 návrat do Itálie · profesorem na univerzitě v Turínu · politická aktivita · 1848

v čele sardinské vlády · 1849 vyslancem ve Francii · 1850 emigrace do Francie · Jeho pohled na jednotu Evropy měl často italské zabarvení. Pro sjednocení Itálie, již označoval za "Orient Západu", se angažoval a Italům přisuzoval roli vedoucího evropského národa. Papež měl být patronem a tvůrcem evropského spolku s centrem v Římě. Proklamoval teorii dialektického přechodu od městského státu k národu, od národa k Evropě a od Evropy k světu. Praotce evropanských idejí viděl v Řecích. Také on považoval Evropu za nejdůležitější světadíl, což zdůvodňoval polohou, podnebím, přírodními poměry, náboženstvím i kvalitou rasy. Křesťanství podle jeho přesvědčení šlo velkými kroky k mírovému ovládnutí nejen Evropy, ale světa celého. Die geheimen Pläne der Jesuiten der Neuzeit. Eger 1909. Prolegomini al Primato. Torino 1848. GOETHE, JOHANN WOLFGANG * 1749 Frankfurt nad Mohanem + 1832 Výmar "Je to vůbec zvláštní věc národní nenávist. Na nejnižších stupních kultury ji najdete vždy nejsilnější a nejprudší. Je však stupeň, na němž zcela mizí a kdy jaksi stojíme nad národy a kdy cítíme štěstí a žal sousedního národa, jako by to potkalo náš národ vlastní." · německý básník, prozaik, myslitel · široký okruh zájmů - malířství, teorie umění, přírodní vědy · 1765-1768 studium práv na univerzitě v Lipsku · 1768-1770 pobyt ve Frankfurtu - první básnická sbírka · 1770-1771 univerzita ve Štrasburku · setkání a přátelství s Herderem · doktorát práv · soudní praktikant ve Wetzlaru · od 1775 trvale Výmar · významné státní funkce u dvora velkovévody Karla Augusta · 1786 první cesta do Itálie - ovlivněn antickou kulturou · vyznavač ideálů humanismu a harmonie člověka · 1794 počátek přátelství a spolupráce s F. Schillerem (hnutí "Sturm und Drang") · 1794-1805 nejplodnější období - balady, romány · 1825-1831 završení románové tvorby ("Viléma Meistera putování neboli rezignace") a vyvrcholení tvorby básnické ("Faust II") · V jeho díle sice najdeme málo specificky evropanských výpovědí, ale téměř ve všem, co řekl a napsal, je Evropa přítomna. Politické sjednocovací plány ho příliš nezajímaly. Odmítal nacionalismus - jak německý či francouzský, tak i evropský; oceňoval na jedné straně evropské hodnoty, ale obdivoval např. i životní styl americký a soudil, že Amerika přebírá nejen kulturní dědictví Evropy, ale i její světodějnou roli. Věřil, že technika bude stále více Evropu tlačit ke sjednocení. Velké stavby (jak je oslavuje i v závěru Fausta) byly pro něj příslibem nadcházející jednoty. Myšlenkově byl velmi spřízněn s de Stael. Skutečnou jednotu Evropy nacházel v kultuře a akcentoval zvláště význam literatury, v níž je nutno od národního přecházet k evropskému a světovému. Nabádal, aby vzdělaní a lepší lidé působili smířlivě ve vztazích mezi národy, aby volná výměna myšlenek a pocitů stupňovala bohatství a všeobecné blaho lidstva. Tvrdil, že mezinárodní společenství potřebuje morální zákony a základy, které napomohou ke splynutí národů v harmonický celek. Faust. Praha 1982. Gespräche zu Riemer. Zürich 1948-1954. Vilém Meister. Praha 1920. GÖRRES, JOHANN JOSEPH VON * 1776 Koblenz + 1848 Mnichov "Nechť se Německo stane čestným předsedou evropské republiky, zprostředkující silou ve všech sporech, neboť postavení, poloha, smýšlení, všechno v něm pohání k míru, nic k dobývání: je to velká rozlučující, odrážející, ohraničující moc, udržující od sebe orient a okcident, sever a jih, velký opěrný bod evropského státního systému, přirozený střed onoho nového, onoho většího Svatého římského impéria, které by bylo křesťanskou aliancí ve zcela svobodných poměrech založeno jako spolek států." · německý historik, filozof, publicista, myslitel · stoupenec idejí Velké francouzské revoluce · zklamán Napoleonem - rezignace na politiku · od 1804 učitelem · 1806-1808 soukromým docentem na univerzitě v Heidelbergu · účastník osvobozeneckých protinapoleonských válek · 1814-1816 vydavatel "Rheinische Merkur" - zakázaného za propagaci jednotné německé ústavy · 1819 pronásledován za spis "Deutschland und Revolution" · odchod do emigrace · od 1827 profesorem historie na univerzitě v Mnichově · významný představitel kruhu katolických učenců · Mezi romantiky to byl právě on, kdo psal nejvíce o Evropě, a to rozporuplně i výstředně. Zprvu se nadchl pro Velkou francouzskou revoluci, která "osvobodila Evropu od jejích mocnářů", a navrhl utvoření mezinárodní organizace pod vedením francouzské republiky, ale po Napoleonově převratu přešel na pozici restaurace a pak Svaté aliance. Ve své stati o "Evropské republice" a v knize "Svatá aliance a národy na kongresu ve Veroně" přičítal zásluhy o Evropu především Germánům a zdravil Svatou alianci jako počátek evropské republiky. Stal se hlasatelem historického poslání Německa, jež - najde-li nového Valdštejna - si podrobí celý kontinent až k asijským hranicím. Ve spisu "Evropa a revoluce" zaútočil na reformaci jako druhý dědičný hřích, protože prý společně s dalšími katastrofami (např. islám, revoluce, Napoleon) zničila "mou pevnost Evropu". Často

jen opakoval - v německém hávu - myšlenky de Maistreho. Za nebezpečné pro svou vizi germánskokatolické Evropy nepovažoval Rusko - "kolonii Evropy", jež se dobrovolně připojí, nýbrž Asii a Ameriku. Gesammelte Schriften. München 1854-1860. Glauben und Wissen. München 1805. HABSBURG, OTTO VON * 1912 u Reichenau "Budiž zde ještě jednou zdůrazněno: před námi stojí zejména úkol evropského znovusjednocení... Zde je zvláštní úloha střední Evropy... Panevropská idea totiž vznikla na půdě staré dunajské monarchie, v Čechách. Nyní se musí celá Evropa obnovit ze svého geografického, historického a duchovního středu... Evropa musí získat zpět svou slovanskou dimenzi, ale stejně tak musí být mezi Slovany probuzena k novému životu dimenze evropská, která byla po desetiletí potlačována... České země - tedy také Morava a rakouské Slezsko - mají v Evropě prvorozenecké právo. Mohou na to klást důraz, jestliže se budou obnovovat v duchu křesťanství. V tomto duchu by také mohly být překonány nacionální nenávisti a odklon od náboženství, které v Čechách stále ještě existují... Nenalezneme-li cestu zpět k víře, Evropa nepřežije." · německý politik rakouského původu · syn posledního rakousko-uherského císaře Karla I. · dětství ve Švýcarsku a Španělsku · od 1930 studium práv na univerzitě v Lovani · 1937 promován doktorem sociálních a právních věd · 1938 autorem protestu proti anšlusu Rakouska uveřejněného ve francouzském tisku · nacisty obviněn z velezrady a stíhán · odchod do Francie, od 1940 do USA · organizátor pomoci rakouským uprchlíkům · po válce krátký pobyt v Rakousku, od 1946 ve Francii, od 1954 trvale v Německu · 1947 předsedou Panevropské unie · 1950 zakladatel Evropského dokumentačního a informačního střediska v Madridu · 1961 rezignace na dynastické nároky · 1979 zvolen do Evropského parlamentu · Vývoj Evropy po r. 1918 mu nedal šanci k restauraci monarchie, jejímž následníkem trůnu byl, ani v podobě redukované na Maďarsko či Rakousko, avšak jeho role v evropské politice nebyla nikdy zanedbatelná. Byl odpůrcem nacionalismu, zvláště jeho nacistické verze, i totalitaristického internacionalismu stalinského. Proto se jako politik a politolog angažoval za demokratické spojení evropských národů. Jeho sjednocovací představy vycházely z principu zcela svobodné vůle národů a sociálně tržního hospodářství. Jednota Evropy pro něj neznamenala jen hospodářské a politické vazby mezi národy, nýbrž především rozvíjení evropanského ducha, a to na základě křesťanství. Ideově se sblížil se zakladatelem Panevropské unie hrabětem Coudenhove-Kalergim. Společně s ním vyvíjel četné mezinárodní aktivity směřující k evropské integraci a přispěl k počátkům její realizace po druhé světové válce. Po smrti Coudenhova-Kalergi se stal prezidentem Panevropské unie. Jako německý občan a křesťanský demokrat byl zvolen do Evropského parlamentu ve Štrasburku a působil tam jako člen politického výboru pro střední a východní Evropu. Historické vazby na české země se promítaly do jeho trvalé podpory našeho začlenění do všech evropanských struktur. Soziale Ordnung von Morgen. Wien 1958. Úvahy o Evropě. Praha 1993. HEGEL, GEORG FRIEDRICH * 1770 Stuttgart + 1831 Berlín "Světové dějiny postupují od východu na západ, takže právě Evropa je koncem světových dějin, Asie pak začátkem...; ačkoliv Země tvoří kouli, dějiny kruh netvoří, nýbrž mají víceméně určitý východ, a to je Asie. Zde vychází vnější - hmotné Slunce a na západě zapadá; zato ale zde stoupá vnitřní slunce sebevědomí, které šíří vyšší záři." · hlavní představitel německé klasické filozofie · 1788-1793 studium teologie a filozofie na univerzitě v Tübingen - spolužák F. Schellinga · sympatie k Velké francouzské revoluci · 1793-1801 domácí učitel v Bernu a Frankfurtu · pokračování ve studiu historie, ekonomie, práva, přírodních věd · 1801l807 soukromým docentem a později profesorem filozofie na univerzitě v Jeně · 1816 povolán na univerzitu v Heidelbergu · první vydání "Encyklopedie filozofických věd" · 1818-1831 profesorem na univerzitě v Berlíně · 1829 rektorem berlínské univerzity · 1821 hlavní filozofické dílo "Nárys základních linií práva neboli přirozeného práva a státovědy" · Evropskou problematiku u něj můžeme nalézt jen jako součást obecných filozofických úvah a teorií o ideji, jejíhož uskutečňování (materializace ducha) jsou světové dějiny reflexí. Ve svých "Přednáškách o filozofii dějin" popsal vývoj Asie, antiky a nové Evropy tak, jako by šlo jen o duchovní vývoj, který právě v Evropě nalézá pravý cíl dějin a konečný bod. Při zkoumání dějinného poslání jednotlivých evropských národů dospíval k nadhodnocování Germánů a Německa jako mluvčího "ducha nového světa". Hegelovo zdůrazňování jejich vedoucí úlohy pak využívali jeho pravicově orientovaní stoupenci k vyzdvihování role pruského státu. (S Hegelem se ztotožňoval v ocenění Evropy jeho vrstevník, francouzský filozof Théodore Jouffroy, ale vůdčí postavení přisoudil Francouzům.) Slovanské národy jako

"nehistorické" podceňoval. Sporná byla i jeho teze o válce jako nevyhnutelném historickém jevu. Dějiny filosofie I.-III. Praha 1961, 1965, 1974. Die Vernuft in der Geschichte. Berlin 1966. Fenomenologie ducha. Praha l960. Filosofie, umění a náboženství a jejich vztah k mravnosti a státu. Praha 1943. Filozofia dejín. Bratislava 1957. Recht. Staat. Geschichte. Stuttgart 1981. Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte. Leipzig 1928. Základy filosofie práva. Praha 1992. HEINE, HEINRICH * 1797 Düsseldorf + 1856 Paříž "Panna Evropa je zasnoubena krásnému géniovi svobody, leží si v objetí a opájejí se prvním políbením." · německý básník, prozaik, publicista · od 1819 studium práv v Bonnu, Göttingen, Berlíně · zájem o literaturu a historii · v Berlíně posluchač Hegelových přednášek · stálý host literárních salonů · 1825 doktorát práv · přestup ze židovské víry na protestantismus · literární tvorba - lyrické básně, cestopisné studie, fejetony · kritik nacionalismu a militarismu · 1831 odchod do Paříže - přátelství s H. Balzacem, G. Sandovou, A. Dumasem · bohatá publicistická činnost · snahy o sblížení Francouzů a Němců · 1835 jeho díla v Německu zakázána · 1845 postižen těžkou chorobou - život v ústraní - přesto zájem o osudy Německa a Evropy · Podobně jako Goethe se evropanskými myšlenkami systematicky nikdy nezaobíral, ale přece také v jeho díle je Evropa všudypřítomná. Zpočátku se ztotožňoval s Herderovou a Fichteovou ideou Evropy národností jako nutnou etapou historického vývoje. Jeho představy spolku národů byly sice federální, ale našli bychom v nich i nečekané výkyvy od liberálního univerzalismu až ke germánskému nacionalismu. V předmluvě k dílu "Německo - Zimní pohádka", jež vytvořil v čase velkých probuzených nadějí svobody pro Evropu, doslova napsal, že celý kontinent, ba celý svět bude německý. Heine rozuměl ideji národa ve smyslu Mazziniho "internacionály nacionalistů" a chtěl zachovat místní svobody a mnohotvárnost proti "strašným nivelizátorům Evropy" (jakými jsou pro něj např. Richelieu, Robespierre či finančník Rothschild). Heine opakovaně varoval před osudovostí německofrancouzských konfliktů pro Evropu a děsila ho také vize vyslovená Napoleonem na Svaté Heleně, že se Evropa může brzy stát ruskou monarchií. Dopisy. Praha 1967. Meč a plamen. Praha 1962. O Německu. Praha 1951. Písně lásky a hněvu. Praha 1980. Z cest. Praha 1952. HERDER, JOHANN GOTTFRIED VON * 1744 Mohrungen + 1803 Výmar "Prozřetelnost dala kdysi Evropanům do rukou váhy a míry. Nechť měří, nechť váží. Jestliže však nepravou mírou měří jen ve svůj prospěch, co se stane v jejích rukou s rozhodující váhou osudu, která jí byla svěřena k podpoře štěstí národů?" · německý filozof, myslitel, básník, teoretik literárního hnutí "Sturm und Drang" · 1762-1764 studium teologie, filozofie a medicíny na univerzitě v Královci · žák I. Kanta · 1764-1769 učitel a kazatel v Rize - první literární a estetické práce · 1769 studium francouzského jazyka a literatury v Nantes · seznámení s díly Ch. Montesquieua a J. J. Rousseaua · cesta do Německa - setkání s G. Lessingem a mladým J. W. Goethem · 1771-1776 konsistoriální rada v Bückenburgu · 1776 na Goethovu přímluvu povolán panovníkem do Výmaru · dvorní kazatel, později vrchní konsistoriální rada · Z jeho úvah o vzniku a zániku kultur vyvolávaly diskuse zvláště myšlenky o roli Evropy ve světových dějinách. V našem kontinentu shledával vrchol všeobecného pokroku, ale varoval také před pomstou jiných kontinentů, jež Evropa kolonizovala a plenila. Proto se nemá uzavírat sama do sebe a nadále by měla mít ve vztazích k jiným na paměti světové dimenze lidství. Jako předchůdce romantického nacionalismu se pokoušel vystihnout "duši národa". Přestože hovořil (jako zastánce vědy o rasách) např. o nordických ctnostech, odmítal nacionální nadřazování jedněch druhým a celá Evropa mu byla velkou harfou, jejíž univerzální harmonie je složena z rozličných zvuků všech strun - všech národů. Ve slovanském prostředí budily nadšení jeho názory o historickém poslání Slovanů, markantně a pozitivně se lišící od obvyklých nepřátelských nebo despektivních německých postojů. Byl stoupencem rovnováhy sil v Evropě a snil o vytvoření evropské "republiky vědců".

Adrastea. 1803. Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit. Berlin 1965. Sämmtliche Werke. Wien l814. Vývoj lidskosti. Praha 1941. HOFMANNS,THAL HUGO VON * 1874 Vídeň + 1929 Rodaun "...velcí lidé považují vlastní národ za osud, Evropu za zážitek... Kde je myšlena velká myšlenka, je Evropa. Kde je myšlenka ve sféře národní, čeká jen na to, aby vyústila do univerzálního. Každá filozofie je dnes, jako za časů Anaximandrových, evropská. Každá dále působící vysoká politická idea je evropská. Každý plodný poznatek minulosti je evropský. Každé hlubší pozorování Ne-Evropy je evropské. (A čeho je nám více potřeba, než hlubokého, zcela nového, zcela čistého pohledu na Ne-Evropu!)" · rakouský básník, prozaik, dramatik a esejista · studium práva a romanistiky na vídeňské univerzitě · ovlivněn francouzským symbolismem · iniciátor "Salcburských slavností" · autor veršovaných dramat · libretista skladatele R. Strausse · sběratel a vydavatel německých literárních památek (1915-1917 "Rakouská knihovna", 1922-1923 "Německá čítanka") · Když se básník Hofmannsthal zamyslel ve své prozaické práci "Evropa" nad tím, co tento pojem vyjadřuje a zda má ještě (nebo zase) smysl cítit se Evropanem, zda to všechno nejsou jen vzpomínky na atmosféru minulosti - antiky, humanismu - dospěl k názoru, že vedle mnoha jiných velkých pojmů se dají zpochybnit i "Evropa" a "Evropan", ale že je rozhodně nelze odhodit, neboť právě na jejich obhajobě, na jejich rehabilitaci závisí celý další duchovní život kontinentu. Jako jiní i on viděl smrtelné nebezpečí pro Evropu v nacionalismu, ale jeho překonání se mu zdálo možné nikoliv radikálním potíráním, nýbrž silou evropského duchovního dědictví i duchovní současnosti. Nový obsah a život pojmu "Evropa" nelze dát ovšem sentimentální evokací minulosti, nebo tím, že z "národního" něco ubereme a něco jiného k němu přidáme, nýbrž jen tím, že se naše duše pozvednou silou zážitků z nejvyšších výkonů každého národa. Evropa jeho současnosti se mu jevila sice jako slabá a postižená bezuzdnou dezintegrací, ale za proroky zániku a chaosu, za šovinisty či kosmopolity viděl velké individuality - "evropany", kteří dávají naděje "tvůrčí restaurace" kontinentu a učiní pojem "Evropa" opět velkým. Europa. Frankfurt am M. 1955. Gesammelte Werke in drei Bänden. Berlin 1934. HUGO, VICTOR MARIE * 1802 Besancon + 1885 Paříž "Buď vítána Evropo! Nechť vstoupí do svého bydliště, nechť si vezme Paříž, město, které jí patří a které patří ona... Francouzský národ vytesal do žulového bloku, uprostřed starého monarchistického území postaveného, místo pro první vrstvu zdiva budovy budoucnosti, která se jednoho dne bude jmenovat Spojené státy Evropy... Budeme mít tedy Evropu jako republiku... Uvidíme ducha dobývání proměněného v ducha objevování; budeme mít velkodušné bratrství národů namísto divokého bratrství císařů; dostaneme vlast bez hranic, rozpočet bez příživnictví, obchod bez cla, styk bez omezování, výchovu bez surovostí, mládež bez kasáren, odvahu bez boje, spravedlnost bez popraviště, život bez vraždy, les bez tygra, radlici bez meče, slovo bez šroubovanosti, svědomí bez jha, pravdu bez dogmat, boha bez kněze, nebe bez pekla, lásku bez nenávisti... Evropo, jsi jediným lidem a chceš jedinou věc: Mír!" · francouzský básník, dramatik, prozaik, esejista · hlavní představitel francouzského romantismu · v patnácti letech první ocenění Francouzské akademie za básnickou sbírku · od 1822 kariéra spisovatele - zároveň vstup do politiky · 1830 oficiálním básníkem červencové monarchie · 18301843 rozsáhlá básnická, dramatická a románová tvorba · 1841 jmenován členem Francouzské akademie · 1843-1848 myšlenkové a politické zrání od liberálního monarchismu k demokratismu · 1848 přesvědčeným republikánem - zvolen poslancem Ústavodárného a Zákonodárného shromáždění · 1851 po pádu republiky nekompromisní odpůrce Napoleona III. - odchod do exilu (Brusel, angl. ostrovy Jersey a Guernesey) · 1852-1870 bohatá literární činnost: lyrické a politicko-satirické sbírky, filozofické básně, vrchol románové tvorby · 1870 návrat do vlasti · 1871 zvolen poslancem Národního shromáždění · 1876 senátorem Národního shromáždění · až do smrti obhájce liberální demokracie · v den úmrtí ve Francii vyhlášen národní smutek · pohřeb v pařížském Pantheonu · Velký lyrik evropanské myšlenky; jemu je (vedle Cattanea) nejčastěji přisuzováno první použití pojmu "Spojené státy Evropy" (v r. 1851 v projevu ve francouzské sněmovně). Ve svých četných poselstvích užíval výrazu "moji evropští krajané". Zvláště pod dojmem tureckých masakrů v Srbsku volal po celoevropské odpovědnosti za to, co se kdekoliv na kontinentu děje, a zvláště v těchto souvislostech akcentoval nutnost evropského sjednocení. Na rozdíl od řady jiných francouzských myslitelů nebyl francouzským nacionalistou, ačkoliv některé formulace by - vytrženy z kontextu - takto mohly vyznívat. Byl hrdý na to, čím jeho země k evropskému

vývoji přispěla, ale nepožadoval za to pro ni žádná privilegia nebo právo diktovat jiným. Nechtěl tedy větší a Evropě vládnoucí Francii, nýbrž snil o tom, že francouzský národ přispěje tím nejlepším, co má, ke sjednocení všech evropských národů. Pod praporem lidství měla Francie s Evropou splynout. Tuto svou víru deklaroval slavnostně 21. 8. 1848 jako prezident mírového kongresu v Paříži a pro uskutečnění tohoto snu nasazoval veškerou svou mimořádnou lidskou a spisovatelskou autoritu. Actes et Paroles Pour la Serbie. Oeuvres complétes, Paris 1882. Beru si slovo. Praha 1985. Francii a světu. Praha 1953. Taten und Worte. In: Gesammelte Reden, Stuttgart 1876-1877. HUSSERL, EDMUND * 1859 Prostějov + 1938 Freiburg "Předpokladem tohoto porozumění však je, že nejprve bude fenomén ,Evropa' uchopen v jádru věci. Abychom pochopili zlořád současné ,krize', musel být pojem Evropa vypracován jako historická teleologie nekonečných rozumových cílů; muselo být ukázáno, jak byl zrozen evropský ,svět' z rozumových idejí, to znamená z ducha filozofie. ,Krize' se pak mohla stát zřetelnou jako zdánlivé ztroskotání racionalismu. Příčina selhání racionální kultury však nespočívá - jak řečeno - v duchu racionalismu samotného, ale jedině v jeho odcizení... Krize evropského bytí má jen dvě východiska: zánik Evropy odcizením se vlastnímu racionálnímu smyslu života, pád do nepřátelství ducha a do barbarství, nebo znovuzrození Evropy a ducha filozofie heroismem rozumu, který s konečnou platností překoná naturalismus." · německý filozof, zakladatel fenomenologie · ovlivněn F. Brentanem, B. Bolzanem, G. W. Leibnizem · 19011916 profesorem v Göttingen · 1916-1928 profesorem filozofie na univerzitách v Halle a Freiburgu · kritik skepticismu a relativismu ve filozofii · Ve své knize "Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie" se zabýval také dobově frekventovanými evropskými tématy, jako bylo téma svobody, evropské krize, vůle bojovat s osudem. Na otázku, jaká je duchovní podoba Evropy, dával antickou odpověď. Za jejího tvůrce označil starořecký národ a v řecké filozofii viděl prafenomén duchovní Evropy. I když nepopíral babylonské, egyptské, čínské a jiné dědictví, u Řeků viděl vyšší - univerzální a teoretický přínos. V tomto zdroji také viděl cestu k analýze, pochopení a východiskům "krize evropského bytí"; na pozadí filozofie evropských dějin se mu tato krize nejevila jako temný a neproniknutelný osud, nýbrž jako něco docela průhledného a srozumitelného. Za největší nebezpečí pro Evropu označil únavu a vyzval všechny "dobré Evropany", aby se s odvahou dali do boje proti zničujícímu požáru nevíry, ohně zoufalství nad lidským posláním Západu a aby z popela vzkřísili fénixe nového smyslu života a zduchovění; jako předpoklad velké budoucnosti lidstva. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Praha 1972. CHURCHILL, WINSTON * 1874 Blenheim + 1965 Londýn "U vítězů vládne hluk nesouzvučných hlasů, u poražených temné ticho zoufalství. Bez velkomyslnosti Spojených států, které velmi jasně poznaly, že zánik nebo zatracení Evropy zatáhne i jejich osud do společného utrpení, byl by se vrátil středověk s celou svou krutostí a špínou. A to se může ještě kdykoliv stát. Přesto všechno existuje prostředek, který může, bude-li po něm všeobecně a spontánně sáhnuto, jako zázrakem změnit celou scénu a celou Evropu v několika letech učinit tak svobodnou a šťastnou, jako je dnes Švýcarsko. Jaký je tento nejúčinnější prostředek? Je to znovuvytvoření evropské rodiny...; musíme vytvořit řád, který umožní život v míru, bezpečnosti a svobodě. Musíme vybudovat něco na způsob Spojených států Evropy. Jen tak mohou stovky milionů klopotně pracujících lidí opět nabýt obyčejných radostí a nadějí, jež činí život hodným života." · britský politik a státník · politik pevné vůle, bezvýhradný stoupenec parlamentarismu, prozíravý pragmatik · představitel konzervativní strany · 1895-1900 vojenská kariéra, účast v bojích na Kubě, v Indii a jižní Africe · 1900 poprvé zvolen do Dolní sněmovny · od 1908 člen vlády · 1924-1929 ministrem financí · 1932-1939 kritik politiky appeasmentu - 1938 odpůrce "Mnichova" · od 1940 premiérem britské vlády · organizátor a představitel protifašistické koalice · 1941 podpis "Atlantické charty" · 1945 jednání na Jaltě · 1945 demise po volebním vítězství labouristů · 5. 3. 1946 projev na univerzitě ve Fultonu - poprvé pojem "železná opona" · 1951 návrat do čela státu · 1953 Nobelova cena za literaturu · 1955 demise ve prospěch A. Edena · Krach mezinárodní evropské politiky před něj postavil více než před jiné nutnost zabránit totálnímu zničení demokracie a humanismu v Evropě. Druhá světová válka učinila myšlenku evropského dorozumění ještě naléhavější než ta první. Proto byl jedním z hlavních strůjců "Atlantické charty", jež formulovala principy mírové spolupráce národů po válce. A i k uším Churchillovým došlo prohlášení evropského odbojového hnutí (z devíti států včetně ČSR) učiněné v Ženevě r. 1944, v němž se vyslovovalo přesvědčení, že jedině federalistická unie může Evropu,

osvobozenou od fašismu, trvale vyvarovat dalších tragédií. Pro završení stoletého usilování o evropské sjednocení se pak stala nedocenitelným impulzem právě jeho výzva, vyslovená 16. září 1946 v Curychu, aby národy našeho kontinentu vytvořily "Spojené státy Evropy". Jeho návrh nepochybně jen hutně vyjádřil to, co zaznělo a bylo napsáno stokrát jinými, ale tentokrát už nebylo možno jej přeslechnout a zapomenout: za několik málo let se Churchillova slova začala naplňovat. Červánky osvobození. Praha 1948. Druhá světová válka. Praha 1992-1993. Nelítostný zápas. Praha 1947. Světová krise 1911-1918. Praha 1932. Vereinigte Staaten von Europa. Zürich 1946. JASPERS, KARL * 1883 Oldenburg + 1969 Basilej "Svoboda Evropana hledá extrémy, hloubku rozervanosti. Evropan prochází zoufalstvím ke znovuzrozené důvěře, nihilismem k vytvoření vědomí jsoucnosti... Evropa vyvinula sama ke každé pozici protipozici... Je proto ochotna to, co přichází zvenčí, nebrat jen jako protiklad, nýbrž přetvořit v element svého vlastního bytí. Evropa zná velkolepé řády a neklid revolucí. Je konzervativní a uskutečňuje nejradikálnější průlomy. Zná smíření náboženské vroucnosti a zlom do nihilistické negace. Oslavuje křesťansko-univerzální ideje autority a neméně ideu osvícenství. Buduje ve filozofii velké systémy a nechává je opět rozbít proroky zvěstujícími pravdu. Žije ve vědomí velkého veřejného celku a zároveň v intimitě osobního a soukromého." · německý filozof a lékař · čelný představitel existencialismu · původně studium práv, pak medicíny specializace v psychiatrii · od 1908 asistentem na psychiatrické klinice v Heidelbergu · 1913 orientace na filozofii; habilitace · 1913 docentem (a 1921 profesorem) filozofie na univerzitě v Heidelbergu · 1933 po Hitlerově nástupu vyloučen z účasti na správě univerzity · 1937 zbaven profesury · 1938 zákaz publikovat a veřejně vystupovat · 1939-1945 vědecká práce v ústraní · bezprostředně po porážce fašismu autorem publikace "Otázka viny" (podtitul "Příspěvek k německé otázce") · od 1948 profesorem na univerzitě v Basileji · V knize z r. 1931 "Duchovní situace doby" považoval za nutné dříve, než se případně přitaká fatální katastrofické vizi Evropy, podívat se bez paniky na skutečné místo a proporce dějin Evropy a lidstva v celkovém vývoji Země. Při takovém pohledu se mu pak jevilo mnoho vývojových možností - od zániku naší kultury až po nástup nové nadějné vývojové éry. Pojem Evropa vyznačuje především třemi slovy - svoboda, dějiny, věda. Ve stati "O evropském duchu" z r. 1946 tvrdil, že evropský obsah svobody je založen na polaritách, na napětí protikladů, na dějinném vědomí a na touze po vědě a poznání. Úvod do filozofie. Praha 1991. Die geistige Situation der Zeit. Berlin 1947. Vom europäischen Geist. München 1947. JIŘÍ Z PODĚBRAD * 1420 Poděbrady (Hořovice? Kunštát?) + 1471 Praha "A proto, toužíce po tom, aby takové války, loupeže, zmatky, požáry a vraždy, jež, jak - ó běda - s bolestí uvádíme, zachvátily samo křesťanství již skoro ze všech stran, jež pustoší pole, ničí města, drásají země a jež nesčetnými strastmi hubí království a knížectví, přestaly a úplně byly vykořeněny a chvályhodnou jednotou do potřebného stavu vzájemné lásky a vzájemného bratrství byly uvedeny, rozhodli jsme se - na základě naší spolehlivé znalosti, po předchozím zralém uvážení, vzývavše k tomu milost Ducha svatého a po poradě a se souhlasem našich prelátů, knížat, velmožů, šlechticů a doktorů božského i lidského práva - vytvořit takový svaz spojenectví míru, bratrství a svornosti, jenž by pro úctu k Bohu a pro zachování víry neotřesitelně trval a jenž by pro nás, dědice a budoucí naše nástupce po věčné časy trval ve formě, jak dále následuje." · český král, obratný diplomat a politik z rodu pánů z Kunštátu · v husitských válkách zisk velkého majeteku a výrazného politického vlivu · 1434 v bitvě u Lipan na straně "Panské jednoty" · od 1444 v čele východočeských landfrídů · 1448 dobytí Prahy a uvedení do úřadu kališnického arcibiskupa Jana Rokycany · hlavní cíl - obnovení politické jednoty země · obratnou diplomacií dosaženo kompromisu mezi kališníky a katolickou "Strakonickou jednotou" · 1452 zemským správcem · 1458 zvolen českým králem · 1462 po zrušení kompaktát nový konflikt s Římem · snaha čelit hrozící izolaci diplomatickými kroky · 1462-1464 vyslání diplomatického poselstva k vládcům západní Evropy s plánem mírové unie · 1465 proti králi domácí opozice podporovaná papežem · od r. 1466 až do náhlé smrti úspěšný boj proti papežskému křižáckému tažení · Autor (za pomoci A. Mariniho) prvního skutečně propracovaného a konkrétního plánu na řešení evropských problémů. Jeho "Smlouva o nastolení míru v celém křesťanství" (stále ještě ne dosti doceněná a někdy - nepodloženě - za myšlenkově poplatnou Pierru Du Bois označovaná) je v půltisíciletí evropanského

usilování jediným projektem, který předložila hlava státu, a ne utopistický snílek, učenec či řadový politik. Byla realistickým návrhem muže, který disponoval silou, ale přitom nepředstavoval pro Evropu nebezpečí dynastického zneužití sjednocovací ideje. Jiří z Poděbrad nebyl dalším v nekonečné řadě výbojných evropských feudálů usilujících o mocenské ovládnutí části či celého kontinentu, nýbrž naopak - jako první navrhl smluvní zajištění a nedotknutelnost všech evropských hranic. I on "hrál s tureckou kartou", ale podstata jeho návrhu se nevyčerpávala vytvořením protitureckého bloku, nýbrž bylo v ní zakotveno trvalé zajištění vnitřního míru v Evropě. Pochopitelně mu šlo i o prolomení mezinárodní izolace husitských Čech a o garance také pro české království. Nezdá se, že by mohl, byť byl ctižádostivý, sledovat osobní mocenské ambice evropské (nebo byzantsko-císařské, jak se občas spekuluje). Dokonce i v poměru k Turkům přesáhl svou dobu, když nevyloučil možnost žít s nimi v míru, pokud by se vzdali výbojů. Jiřího "charta pro Evropu" z r. 1464 byla vyvrcholením jeho impozantní mezinárodní diplomatické aktivity. V první části "Smlouvy" se osvětlovaly důvody pro její vznik a předložení evropským panovníkům. V druhé (a myšlenkově závažnější) části se ve 23 článcích nastiňovaly způsoby, jimiž je možno provždy Evropu uchránit před válečnými konflikty. Navrhovalo se v nich utvoření unie rovnoprávných států, které by se navzájem nevměšovaly do vnitřních záležitostí a koordinovaly svou politiku za pomoci dohodnutých mechanismů a společných orgánů, zvláště rady panovníků (consilium), mezinárodního soudu (consistorium - parlamentum; což předpokládalo i formulování všeobecně platných právních norem) a valného shromáždění zástupců stavů (congregatio). Nabízela se i konkrétní řešení procedurální, finanční zajištění atd. Francouzský král Ludvík XI., jemuž byl plán předložen jako prvnímu i s lichotivou nabídkou na vedení evropského společenství, však Jiřího iniciativu zdvořile odmítl, aby se vyhnul konfliktu s papežem Piem II., který plán svého českého kacířského oponenta kategoricky zavrhl. Odkaz Jiřího přetrval věky a nepochybně lze dnes označit takové mezinárodní organizace, jakými jsou OSN, Evropská unie či Rada Evropy za dědičky myšlenek českého krále Jiřího. The Universal Peace Organization of King George of Bohemia a Fifteenth Century Plan for World Peace 1462-1464. Prague 1964. Všeobecná mírová organizace podle návrhu českého krále Jiřího z let 1462-1464. Praha 1967. KANT, IMMANUEL * 1724 Královec + 1804 Královec "Pro státy a jejich vzájemné vztahy nemůže existovat žádný jiný rozumný způsob, jak se dostat z nezákonného stavu, který obsahuje samé války, než ten, že tak jako jednotliví lidé - se vzdají své divoké (nezákonné) svobody, podvolí se veřejným donucovacím zákonům, a tak vytvoří společnost národů (samozřejmě stále rostoucí), která nakonec obsáhne všechny národy země." · představitel německé klasické filozofie · celoživotní pobyt jen v rodném městě · studium na univerzitě v Královci · od 1755 docentem, později profesorem logiky a metafyziky na královecké univerzitě · do r. 1770 orientace na přírodní filozofii, pak snaha překonat slabiny racionalismu · rozvoj vlastního filozofického systému · zavedení kategorie všeobecně závazného mravního zákona - "kategorický imperativ" · Svůj plán věčného míru uveřejnil teprve, když mu bylo 71 let. Vyšel v něm z myšlenek abbého de Saint-Pierre a J. J. Rousseaua, jež ho zaujaly už dávno předtím. V řadě jeho prací z doby ještě před Velkou francouzskou revolucí se objevila myšlenka "Společnosti národů" a její hlavní zásady. Soudil, že nelze zastavit "antisociální" tendence států (daně, zbrojení, dobývání území, války), aniž se vezme knížatům absolutní moc a dá se do rukou samotným národům. Byl přesvědčen, že války nejsou nevyhnutelné. Jeho dílo "Věčný mír" má podobu mezinárodní úmluvy, která v šesti úvodních, třech "definitivních" a dvou dodatečných článcích formuluje myšlenky evropského federalismu. Tyto názory se staly námětem pro rozsáhlé polemiky v tehdejší Evropě a v Německu zvláště. Der ewige Friede. In: Sämtliche Werke. Leipzig 1838-1842. Idea všeobecných dějin ve světoobčanském ohledu. Praha 1990. K věčnému míru. Pardubice, b. d. O svazu národů. Brno 1924. O výchově. Praha 1931. KEYSERLING, HERMANN VON * 1880 Könnu + 1946 Aurach (Tyroly) "Evropan a s ním Evropa nutně vzniká z vnitřně prožitého, dávno existujícího pocitu celistvosti jako specifický produkt diferenciace. Vzniká z pocitu rozdílnosti mezi Východem a Západem, z nějž stále více ve společenském vědomí Evropanů převažuje to, co je spojuje, nad tím, co je rozděluje... Je nyní ,Evropan' zcela nejdokonalejší člověk? Zajisté brzy vznikne odpovídající ,nadnacionalismus', který se časem musí stát právě tak virulentní, jak jen kdy který nacionalismus byl; to by pak představovalo evropský ekvivalent mesiánského amerikanismu. Ale

Evropan pochopitelně také není ideálním člověkem..." · německý filozof · původem z Pobaltí · studium přírodních věd · pojetí filozofie jako základního postoje k životu a umění žít · 1910-1911 cesta kolem světa · vzorem pro něj Orient s jeho životní moudrostí · 1920 zakladatel a finančník "Školy moudrosti" v Darmstadtu · autor estetických úvah · Především ve svém "Cestovním deníku filozofa" podával "spektrální analýzu" Evropy a připisoval jí úlohu záchrany ducha v celém lidstvu. Konstatoval konec mocenské nadvlády našeho kontinentu a pokračující rozvoj technické a materiální síly jiných kontinentů. V této situaci viděl jako holou sebezáchovnou nutnost, aby se Evropa zaměřila na to, co jí nikdo nemůže vzít, na svého ducha. Evropan dle něj ztělesňuje zvláštní syntézu ducha, duše a těla. Také pro něj - podobně jako např. pro Ortegu y Gasset - bylo vytvoření evropské unie zcela logickým a zákonitým důsledkem už dávno existujícího společného evropského bytí a ducha. Zdálo se mu, že Evropané si pod tlakem neevropského lidstva stále více uvědomují, jak mnoho je spojuje a jak málo je vlastně rozděluje, takže jejich poměr k evropskému celku se zásadně mění. Byl asi první, kdo užil pojmu evropská "supra-národnost", ale nevyvozoval z toho nezbytnost národní nivelizace. Vnitřní protiklady se mu v Evropě při srovnání s jinými kontinenty jevily jen jako relativní a soudil, že v rámci evropské jednoty mohou všem dávat pocit, že jde vlastně o vzájemné doplňování. Oslavování vlastního národa na úkor jiných je dle něj absurdní; patriotismus sžíravě označoval za "poslední útočiště darebáků" a národní cestu za cestu vedoucí od "humanismu k bestialitě". Uvažoval i o možnosti vzniku nebezpečí "evropského nadnacionalismu", a proto zdůrazňoval, že evropanství nemůže být v žádném rozporu s úsilím o celosvětovou lidskou harmonii, každopádně však mnohokrát vyzvedával myšlenku, že Evropa, v níž žádné hnutí nedokázalo trvale zavrhnout ducha kvůli hmotnému, má do budoucnosti nejlepší vyhlídky; psychologicky ostatní svět předstihuje a pro svou duchovnost má předpoklady k významné světové roli. Das Reisentagebuch eines Philosophen. Darmstadt 1922. Das Spektrum Europas. Stuttgart 1931. Die neuentstehende Welt. Darmstadt 1926. KOMENSKÝ, JAN AMOS * 1592 Nivnice + 1670 Amsterodam "Abychom přestali své plány a snahy jeden před druhým utajovati a každý jen pro sebe pracovati, přinesu příklad, neboť je mým nejvyšším cílem zvěstovati Krista všem národům. Toto světlo musí být ostatním národům ve jménu naší evropské vlasti přineseno; proto se musíme nejprve mezi sebou sjednotit. Nás Evropany by měli považovat za cestující na jedné a téže lodi. Nemohu mlčet, neboť zvěstuji raději, že mé poselství může zmírnit zlo války, jako hudba plná harmonie... Je to uzel hodný božského rozhodčího, uzel zapletenější, než byl gordijský, který vám, mužové stojící v čele křesťanského světa, předkládám v tomto díle, abyste jej buď rozvázali svým uměním, nebo rozsekli mečem vzájemné lásky... Co nám brání, abychom se nespojili v jediný stát a nepodřídili se týmž zákonům?... Hlavně na nás Evropany spadá povinnost všechno možné zkoušet na podporu spásy světa... Neboť my Evropané jsme ta strana půlnoční, město velikého krále, útěcha vší země, jak v duchu předvídala a jásajíc zpívala církev izraelská... Aby se toto proroctví konečně splnilo a my Evropané abychom se opravdu stali útěchou vší země, hle, ukázána je nám z nebes stezka nová, rovná, příjemná... Cesta, která místo tolika náboženství navzájem neshodných ukazuje náboženství jedno..., místo tolika různých a navzájem se podvracejících způsobů státní správy ukazuje způsob jediný, tak prostý a přece tak účinný k udržení všech lidí světa v pokoji, že ani lev ani žádná jiná šelma se tam nepotká, kdyby chtěli lidé po ní jít..." · český pedagog, filozof, spisovatel · 1608-1611 studium na bratrské škole v Přerově · od 1611 teologie v Herbornu a Heidelbergu · 1616 vysvěcen na kněze · 1618 v čele bratrského sboru ve Fulneku · po bělohorské porážce nucen skrývat se · 1628 odchod do exilu · 1628-1656 působení v Lešně - tvorba stěžejních pedagogických spisů - učitel, později rektor bratrského gymnázia · sekretář a archivář jednoty bratrské · 1648 posledním biskupem jednoty bratrské · 1641-1642 na pozvání anglického parlamentu pobyt v Londýně · 1642-1648 pobyt v Elblagu práce na učebnicích · 1648 návrat do Lešna · 1650 na pozvání sedmihradského knížete pobyt v Blatenském Potoku - pokus o uskutečnění svého školského programu · 1654-1656 poslední pobyt v Lešně - při požáru zničena jeho knihovna, rukopisy i archív jednoty bratrské · 1656-1670 pobyt v Amsterodamu - vyvrcholení jeho vědecké a literární práce · pohřben v Naardenu · Byl evropanem už svou životní poutí, neboť pobýval a působil v celé řadě zemí, sledoval i sám na sobě pociťoval dramatické a tragické události 17. století. Z toho vyplynulo také jeho hledání lepší budoucnosti nejen pro české království, ale i pro Evropu a celý svět. Za svého anglického pobytu vložil úvahy o celkovém osvícení a nápravě lidské společnosti do spisu "Cesta světla".

Mystické světlo je obrazným výrazem pro myšlenku všeobecného pokroku, mezinárodní organizace vědění, vyučování a šíření vzdělanosti. Snil o univerzálním jazyku a plánoval vytvoření sboru učenců ("collegium lucis"), který by na základě mírové spolupráce evropských národů řídil univerzální výchovu všech lidí od narození až do dospělosti. V tomto smyslu přemýšlel i nadále a v závěrečné fázi svého života věnoval většinu sil právě hledání cest k mírové organizaci světa, Evropy pak zvláště. Tak vznikl (nebyl však zcela dokončen) monumentální projekt "Obecná porada o nápravě věcí lidských". V sedmi nestejně propracovaných částech hledal a navrhoval cesty a prostředky k nápravě lidské společnosti, k usmíření národů (včetně Židů a Turků). Vyzýval k názorové diskusi a formuloval zásady demokratické politické kulturnosti. Válečná řešení problémů samozřejmě odmítal. Jako orgány, které mají obecnou nápravu zajistit, navrhoval "sbor světla" (má vyčistit světlo poznání), "svatou konsistoř" (dbající o zbožnost a mravnost) a "soud míru" (zajišťující občanskou správu světa před zneužitím moci). Takové orgány by vznikly v každém státě, ale analogicky i na každém kontinentu, přičemž Evropě byla přisuzována rozhodující role a v Londýně měla vzniknout "akademie světla, míru a lásky". Vlivem dobových souvislostí připisoval zvláštní roli "nejmocnější trojici severských království", symbolizující i tři hlavní proudy náboženské - Polsku, Švédsku a Velké Británii. Komenského plán byl mezi čtyřmi velkými evropanskými projekty, jež vznikly od poč. 17. do poč. 18. století, nejutopičtější. Svým akcentem na vzdělávání a mravnost však i dnes představuje mimořádný impuls a září jako diamant evropanského myšlení. Apoštol míru J. A. Komenský. Výbor z díla. Praha 1949. Cesta světla. Praha 1992. Listy přátelům a příznivcům. Praha 1970. Obecná porada o nápravě věcí lidských. Praha 1992. LAMARTINE, ALPHONSE DE * 1790 Macon + 1869 Paříž "Hlasitě a důrazně prohlašujeme, že francouzská republika se bude cítit zmocněna sáhnout ke zbraním, když usnesením prozřetelnosti nastane doba pro znovupozvednutí několika dosud utlačovaných evropských států... Svítivostí svých idejí, obrazem pořádku a míru, který republika doufá dát světu, vyzve k obrácení se, jedině platnému a čestnému obrácení se, ke vzájemné úctě a sympatii. Takové jednání není bojovné, ale přirozené, neznamená vzpouru, ale probuzení Evropy, ne zapálení světového požáru, nýbrž vržení jasného světla přes celý horizont národů; je to převaha a vedení zároveň." · francouzský básník, politik a historik · studia v Lyonu a Belley · cesty pro Itálii · do 1815 služba v armádě · 1825-1828 francouzským chargé d'affaires ve Florencii · přívrženec červencové monarchie · 1833 poslancem Národního shromáždění - brzy mimořádně populární · 1848 nejvlivnější člen Prozatímní vlády · po červnových bouřích ztráta popularity · po převratu 1851 život v ústraní · Vždy velebil vznešenou úlohu Francie, která Evropě přináší svobodu. Byl přesvědčen, že mezi evropskými a francouzskými zájmy nemůže být žádný zásadní nesoulad. Když se stal v únoru 1848 ministrem zahraničí v revoluční vládě, vydal "Prohlášení k Evropě", v němž zdůraznil evropanskou ideu harmonie a jednoty a vyslovil přesvědčení, že nastal čas k dokončení díla Velké francouzské revoluce nastolení všeobecného bratrství na celé zeměkouli. Současně ale vyhradil pro Francii právo použít zbraní, aby osvobodila dosud porobené evropské státy (jmenovitě uvedl Švýcarsko a Itálii). V jeho proklamacích jsou tedy zřetelné známé jakobínské myšlenky o francouzském bajonetovém osvobození a sjednocení Evropy. Historie Girondinů. Praha 1851-1852. Meditace. Praha 1907. Rede vor der Deputiertenkammer 1843. Paris 1843. Trois mois au pouvoir. Paris 1848. LEIBNIZ, GOTTFRIED WILHELM * 1646 Lipsko + 1716 Hannover "Nepatřím k těm, kteří fanaticky lnou ke své vlasti anebo dokonce ke zvláštnímu národu; jsem pro službu celému lidstvu, neboť za svou vlast považuji nebesa a všechny ochotné lidi považuji za spoluobčany v těchto nebesích; a vykonám raději mnoho dobrého mezi Rusy než málo u Němců nebo jiných Evropanů... Moje náklonnost a moje záliba směřují k všeobecnému blahu." · německý filozof, právník, matematik a diplomat · 1661-1666 studium práv, filozofie a matematiky na univerzitách v Lipsku a Jeně · 1666 doktorem práv na univerzitě v Norimberku · 1667-1672

působení na univerzitách ve Frankfurtu nad Mohanem a Mohuči - tvorba teologických, filozofických, právních a politických spisů · 1672-1676 studijní cesta Paříž-Londýn-Holandsko - setkání a korespondence s významnými vědci (R. Bayle, I. Newton, B. Spinoza) · 1676-1716 bibliotekář a rada u dvora v Hannoveru · 1700 prvním prezidentem Akademie věd v Berlíně · styky s panovnickými dvory v Berlíně, Vídni a Petrohradě · 1711 titul dvorního rady · vědecké úspěchy ve filozofii, fyzice, jazykovědě a právní vědě · Na své životní pouti poznal většinu zemí našeho kontinentu; rozmanitost jejich kultur obdivoval a jejich rozepře ho trápily, takže hledal cesty ke sjednocení Evropy (i celého světa). Ludvíkovi XIV. předložil federalistický projekt tohoto smyslu. Jeho návrh "Consilium Aegyptianorum" se pokoušel obrátit ctižádost francouzského krále na Orient, tím uvolnit evropské napětí a posléze dosáhnout evropské jednoty. (Zpočátku jeho návrh zaujal, král Leibnize dokonce povolal do Paříže, ale pak ani nepřijal, protože se mezitím dohodl s tureckým sultánem.) Ačkoliv byl luterán, obdivoval i katolicismus a hledal v ekumenickém duchu smíření všech náboženství (spolupráci navrhoval dokonce i jezuitům). Po vzoru Dantově vyzdvihoval historickou roli papežství, jež společně s císařstvím prý dávalo Evropě stabilitu. (Proto také oceňoval návrh hessenského prince na zřízení "evropského katolického soudního dvora" v Luzernu, jehož prezidentem by měl být právě papež.) Pokoušel se najít univerzální prostředek, kterým by se dalo ve všech jazycích korespondovat. Snažil se zakládat v různých zemích vysoké školy a zároveň je spojit do velké evropské akademie učenců. Leibniz se považoval nejen za Evropana, nýbrž i za světoobčana a konečný cíl viděl v celosvětové syntéze. Jistě i proto, že byl rádcem Petra Velikého, předpokládal v tomto směru roli Ruska jako spojovacího článku mezi Evropou a Asií. Na konci 17. století vydal text "Stav věcí v Evropě začátkem nového století", naplněný přesvědčením, že v závěru 18. století evropské záležitosti "ukážou jinou tvář". Fragmente zur Logik. Berlin 1960. Monadologie a jiné práce. Praha 1982. Nové úvahy o lidské soudnosti od auktora systému předzjednané harmonie. Praha 1932. Philosophische Schriften und Briefe 1683-87. Berlin 1992. MADARIAGA Y RUJO, SALVATOR * 1886 La Coruňa + 1978 Locarno "Nadvláda ducha a vůle a úzká spřízněnost mezi těmito oběma schopnostmi v evropské psychologii vysvětlují, proč jsou nejsilnějšími evropskými tradicemi tradice Sokratovy a křesťanské. Sokrates ovládá ducha Evropy, Kristus její vůli... Je zbytečné se tázat, zda tyto dvě tradice jsou původem nebo působením evropského charakteru - obě jsou původ a působení, příčina a vliv, a co znamená ještě více - tím, že těsně spojily myšlení a vůli, se přirozeným způsobem ovlivnily tak dalece, že během staletí evropského života se Sokrates stal Kristem a Kristus Sokratem... Evropa se drží svobody a kvality... . Všechen život je hodnotný a z toho důvodu se musíme v Evropě chránit před oběma hrozbami, které náš život ohrožují, oběma antipody hodnoty: kvantitou a uniformitou." · španělský politik a publicista · studium na polytechnice a univerzitě v Paříži · 1916-1921 Londýn spolupráce s "Times" - publikace prvních prací · 1921-1938 pracovníkem tiskového odboru a pak vedoucím odboru pro odzbrojení Společnosti národů · 1928-1930 vedoucím katedry španělské literatury na univerzitě v Oxfordu · 1931 návrat do Španělska zvolen poslancem Národního shromáždění · 1931 jmenován vyslancem ve Washingtonu · 1932-1934 vyslancem v Paříži · 1932-1936 zároveň zástupcem Španělska ve Společnosti národů · 1934 ministrem školství a spravedlnosti v Lerouxově vládě · po zahájení občanské války návrat na katedru v Oxfordu · od 1954 přednáškové pobyty v mnoha zemích · Jako liberál spojoval (obdobně jako další z otců liberalismu Benedetto Croce) s pojmem Evropa především pojem svoboda (viz např. jeho práci "Duch Evropy"). Viděl v ní dokonce rozhodující existenční formu a "esenci života" našeho kontinentu, přičemž k tomu nerozlučně přidával i velkorysost jednání a vyzdvihoval kvalitu a mnohotvárnost evropského života, vylučujícího socializaci, sériovou výrobu a standardizaci. Dalším zvláštním druhem zviditelnění evropského ducha je dle něj forma a neprospěchářský či neutilitární charakter. Evropská kultura vyzařuje navenek, poněvadž je v ní rovnováha mezi duchem a vůlí Evropanů a z této harmonické rovnováhy vyplývá hodnota jejich jednání a tvorby. Duch a vůle jsou založeny na nezaměnitelném charakteru jednotlivců a Evropa je mezi kontinenty tím nejvíce individualistickým a nejméně konformním ("v Evropě je individuum králem"), z čehož pramení aktivita evropského ducha. Jestliže pro Američana je vědění nástrojem jednání a obchodu či pro Inda prostředkem k osvobození sama sebe, pak pro Evropana je cestou vedoucí k tomu, aby se zmocnil přírody. Evropa má i zvláštní životní rytmus: po první periodě, v níž vůle vládnoucí duchem jde přímo k svému cíli, po druhé, v níž duch vládne nad vůlí, přichází třetí fáze, v níž rovnováha ducha a vůle vede k syntéze. Takový trojdobý cyklus platí pro oblast vědeckou i politickou, pro vývoj práva i pro světové působení

Evropy. Madariaga odmítl při zkoumání profilu Evropy preferování buď antického nebo křesťanského podílu, viděl je jako vzájemně se doplňující. Angličané, Francouzi, Španělé. Rozbor národních povah. Praha 1931. L'Esprit de l'Europe. Bruxelles 1952. The Future of International Government. Oxford 1941. MAISTRE, JOSEPH MARIE DE * 1753 Chambery + 1821 Turín "Největší nepřítel Evropy, kterého je nutno všemi prostředky, pokud nejsou zločinné, odstranit, zánik přinášející vřed, který se upíná na každou suverénní moc a bez ustání na ní hlodá, syn pýchy, otec anarchie, velký ničitel - to je protestantismus." · italský diplomat a spisovatel · studium práv na univerzitě v Turínu · soudním úředníkem · od 1788 senátorem v Savojsku · 1792 po francouzském vpádu přinucen k odchodu do Lausanne - publicistická činnost · od 1793 ve službách sardinského krále · 1802-1817 vyslancem v Petrohradě · 1817 návrat do Turína - jmenován královským ministrem · Ačkoliv byl původem Francouz, stal se jedním z nejfanatičtějších odpůrců Velké francouzské revoluce ve všech jejích podobách a stejně tak odporoval i Napoleonovi; odmítal nacionalismus i demokracii. Věřil, že Evropa stojí na vrcholu lidských dějin, ale zároveň viděl její budoucnost naprosto chmurně. Jedinou spásu pro ni nacházel v "návratu národů do Říma" a v jejich bezvýhradné oddanosti papeži, jehož označoval za tvůrce kultury, zakladatele evropské monarchie a pramen evropské morálky. Odmítal jakýkoliv smír s protestantismem nebo pravoslavím, častoval je naopak kletbami a žádal jejich bezpodmínečnou kapitulaci před Vatikánem. Byl tedy snad nejvypjatějším představitelem sjednocení Evropy na základě obnovení a posílení moci katolicismu. Abendstunden zu St. Petersburg oder Gespräche über das Walten der göttlichen Vorsicht in zeitlichen Dingen, mit einem über die Opfer. Frankfurt am M. 1824. Betrachtungen über Frankreich. Berlin 1924. Oeuvres. Du pape précédé d'un avantpropos et suivi de la constitution pastor Aeternus. Arras 1874. Vom Papste. München 1923. MARX, KARL HEINRICH * 1818 Trevír + 1883 Londýn "Národy Západu se opět pozvednou k moci a k jednotným cílům. Rusko však pokrokem mas a explozívní silou bude rozlomeno... Pád buržoazie ve Francii, triumf francouzské dělnické třídy, emancipace dělnické třídy vůbec, to je tedy heslo evropského osvobození... Proletáři všech zemí, spojte se!" · německý filozof, ekonom a politik · 1830-1835 gymnázium v Trevíru · 1835-1841 studium práv, filozofie a historie na univerzitách v Bonnu, Berlíně a Jeně · 1842-1843 šéfredaktor "Rheinische Zeitung" - počátek spolupráce s B. Engelsem · 1843 redaktor časopisu "Deutsch-französische Jahrbücher" v Paříži · 1845-1848 pobyt v Bruselu · 1847 členem Svazu spravedlivých - s Engelsem pověřen vypracováním programu · 1848 "Komunistický manifest" · 1848 návrat do Německa - redakce "Neue Rheinische Zeitung" · 1849 vypovězen, odchod do Londýna - publikace hlavních děl · 1864 spoluzakladatel a sekretář I. internacionály · Po celý život sdílel přesvědčení svého filozofického učitele Hegela, že západní Evropa je nejpokrokovějším dílem světa, který je proto povolán k formování budoucnosti lidstva. Sjednocení Evropy dle něj nemohou zajistit ani příslušníci liberální buržoazie, ani idealisté typu Mazziniho (jemuž se vysmíval), nýbrž jen proletariát. Buržoazní Anglie, revolucí změněná, se má postavit do čela revolučního evropského hnutí. Podpořit sjednocení Evropy bude muset také USA. Trvalé nebezpečí pro Evropu viděl v Rusku, které představovalo světovládnou hrozbu "mongolského barbarství". Proto - podobně jako Engels - vítal protiruské hnutí utlačovaných Poláků. Konec odvěkých ruských expanzívních tendencí viděl v "pokroku mas" a v socialistické revoluci. Třídní boj, historická role sjednoceného proletariátu, socialistická revoluce za vedení komunistů - to byly základní myšlenky Marxovy cesty k jednotné Evropě - Evropě diktatury proletariátu. Ekonomicko-filozofické rukopisy. Praha 1978. Kapitál I. - III. Praha 1986-1989. Manifest komunistické strany. Praha 1988. Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta. Praha 1949. Aus dem literarischen Nachlass. Stuttgart 1913.

MASARYK, JAN * 1886 Praha + 1948 Praha "Často jsem dotazován, co si myslím o evropské federaci. Jsem všemi deseti pro... do sebe zahleděný národní stát, který ostatně nikdy neexistoval, se stal minulostí... Všechny národy, malé i velké, musí dobrovolně přenést část své suverenity v zájmu realizace tohoto společného cíle... S tátou jsme často mluvili o malých národech... V jedné věci jsme se neshodli. On věřil, že malé národy, jako třeba my Češi, by měly být mosty mezi těmi velkými. Mně se tahle myšlenka nikdy moc nezamlouvala. Po mostech se šlape... Ani opona, ani most, ale článek demokratického řetězu, který obepíná celý svět a drží tuto zeměkouli pohromadě." · československý politik a diplomat · 1906 maturita na Akademickém gymnáziu v Praze · 1907-1913 pobyt v Chicagu · 1914-1918 záložním důstojníkem rakouské armády · 1919 nástup do diplomatických služeb ČSR · 1919-1920 chargé d'affaires ve Washingtonu · 1921-1925 pracovník ministerstva zahraničí v Praze · 1925-1938 velvyslanec v Londýně · 1939 odjezd do USA · 1940 návrat do Londýna - ministrem zahraničí v československé exilové vládě · podíl na vytváření československého zahraničního vojska · 1945-1948 ministrem zahraničí ČSR · V evropské politice vystupoval v duchu koncepce svého otce a jeho pokračovatele E. Beneše. Dosáhl v Evropě velké popularity a diplomatických úspěchů, ale zároveň se nevyhnul některým iluzím (společně s Benešem je měl např. o Sovětském svazu) a nepřiměřené důvěřivosti (např. vůči domácím komunistům). Horlivě podporoval všechny myšlenky demokratické mezinárodní spolupráce, zvláště nadšeně uvítal vznik OSN, jako základny pro renesanci mezinárodního práva. Proto byl také roku 1946 zvolen prvním předsedou "Světové federace Sdružení pro Spojené národy". Zcela se ztotožnil s myšlenkou federalizace Evropy a zvláště během druhé světové války jí věnoval hodně pozornosti. Viděl v ní garanci proti opakování všech evropských zel předválečných, zvláště proti šovinismu, který ve válku vyústil. Podpořil ideu česko--polské konfederace nejen jako bezpečnostního útvaru, ale jako jednoho ze základních kamenů budovy sjednocené Evropy. Interpretoval sice Benešovu koncepci ČSR jako mostu mezi Západem a Východem, ale posléze ji opustil. Otřesy, jakými byl rozklad spojenecké koalice z doby válečné a postupné spouštění železné opony, jednání o Marshallově plánu v Moskvě a únorové události 1948, se pokoušel navenek mírnit svým pověstným optimismem, ale vnitřně propadal stále více beznaději a ta se zřejmě podepsala na jeho tragickém životním konci. Ani opona, ani most. Praha 1951. Československá zahraniční politika. Praha 1947. Volá Londýn. Praha 1990. MASARYK, TOMÁŠ GARRIGUE * 1850 Hodonín + 1937 Lány "...lidstvo bojuje o jednotu, ale nebojuje o jednotnost: Světová federace, nikoli světovláda, consensus gentium, nikoli otroctví národů a ras; organizace, nikoli dobytí Evropy. Ne Herrenvolk, nýbrž národní rovnost...Nový člověk, homo europaeus, nezrodí se pouze politikou vnější, nýbrž hlavně vniterní... Politický úkol demokratické rekonstrukce Evropy musí být dovršen a vlastně umožněn mravním převychováním národů... Ježíš - ne Caesar - toť heslo demokratické Evropy..." · český filozof, politik a státník · 1865-1869 německé gymnázium v Brně · 1869-1872 Akademické gymnázium ve Vídni · 1872-1876 studium filozofie a klasické filologie na vídeňské univerzitě · 1876 doktorát filozofie · 1876-1877 publikace prvních vědeckých prací · 1879-1882 docentem filozofie na vídeňské univerzitě · 1882-1914 profesorem na české univerzitě v Praze · redaktorem časopisu "Atheneum" · 1891-1893 poslancem českého sněmu a říšské rady za mladočechy · 1900 spoluzakladatel České strany lidové (realistické) · 1907-1914 poslancem říšské rady · 1914 odchod do emigrace - koncepce programu státní samostatnosti · jednání o českém a slovenském národním sebeurčení v Anglii, Francii, USA · organizátor československých legií · 1917 pobyt v Rusku · 1918-1935 prvním československým prezidentem · V mnohém navazoval při pohledu na český národ a Evropu na koncepci Palackého a národní rovnoprávnost považoval za nezbytný předpoklad demokratické federalizace našeho kontinentu, přičemž středoevropskému prostoru přisuzoval v tomto procesu zvláštní význam. Jestliže se stal vykonavatelem historického ortelu nad Rakouskem-Uherskem, pak to bylo s vědomím, že vzápětí je třeba hledat nová a spravedlivější evropská seskupení. Skromným dokladem toho byla "Malá dohoda" nebo neúspěšný pokus (učiněný v rámci pařížských mírových jednání) o vytvoření "Spojených států východní Evropy", jež by federativně sdružily státy mezi Ruskem a Německem. Konečným cílem pro Masaryka však zůstávala vždy celá sjednocená Evropa. Proto také významně podpořil

Coudenhove-Kalergiho panevropské hnutí. Už za první světové války vyslovoval názor, že poválečné uspořádání Evropy musí být založeno na tak demokratických a spravedlivých principech, aby mírové Evropě nebyly dány hned do vínku zárodky nových konfliktů. Mnohé své představy o tom včlenil do spisu "Nová Evropa". Jmenovitě se zde vyslovil pro národní sebeurčení národů a jejich naprostou rovnost a zároveň pro jejich sjednocování ne do nadnárodního útvaru, nýbrž do společenství demokratických národů, neboť demokracie a humanismus dle něj nesmějí znát hranic. Odmítl tajnou diplomacii, vyzval k všeobecnému odzbrojení, k vytvoření celoevropského trhu a přímo i "Svazu národů". Z tohoto společenství nemělo být vylučováno ani Rusko a proces sjednocování lidstva se neměl zastavit na hranicích našeho kontinentu. Masarykova evropanská prestiž byla tak vysoká, že se G. B. Shaw vyjádřil v tomto smyslu: kdyby měl být někdo prezidentem sjednocené Evropy, není nikdo vhodnější než T. G. Masaryk. Česká otázka. Praha 1990. Ideály humanitní. Praha 1968. Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1920. Nová Evropa. Praha 1920. O demokracii. Praha 1991. Otázka sociální. Praha 1898. Palackého idea národa českého. Praha 1947. Problém malých národů v evropské krisi. Praha 1926. Rusko a Evropa. Praha 1931-1932. Slované po válce. Praha 1923. Svět a Slované. Praha 1924. Světová revoluce. Praha 1925. MAZZINI, GIUSEPPE * 1805 Janov + 1872 Pisa "Ano, v nás samotných najdeme pravou příčinu toho (neúspěchu pokusu o revoluční sjednocení Evropy), v chybějící organizaci, rozpadu našich řad..., v naší chybějící důvěře, v našich neustálých ubohých ješitnostech..., v promarnění našich sil v množství malých ohnisek, skupin, sekt a seskupení, jejichž síla se projevuje v tom, že všechno rozšlapou, nejsou však schopny vytvořit něco nového." · italský politik, revolucionář, představitel republikánského křídla hnutí za sjednocení Itálie · studium práv v Janově · 1827-1830 členem tajných karbonářských spolků - zatčen a vězněn · 1831 protimonarchistický plán sjednocení Itálie · 1831 odchod do Švýcarska a do Francie · zakladatel spolku "Mladá Itálie" a autor jeho programu · příprava revoluce v Sardinii - spiknutí vyzrazeno, v nepřítomnosti odsouzen k smrti · 1834 spoluzakladatel hnutí "Mladá Evropa" v Ženevě · na nátlak velmocí vyhoštěn ze Švýcarska · 1837 Londýn · 1848 po zahájení revoluce návrat do Itálie - Lombardie-Řím · 1849 podíl na vzniku římské republiky - zvolen triumvirem · po francouzské intervenci útěk do Anglie · spoluzakladatel "Evropského výboru" - program celoevropské republiky · 1870 návrat do Itálie · Metternich tohoto muže označoval nejen za výřečného jako bouře, zábavného jako komediant a neúnavného jako zamilovaný, ale také za nebezpečného pro celou Evropu. Mazzini byl téměř mysticky zanícen pro nejušlechtilejší ideály své doby, věřil ve svobodu, lásku a harmonii mezi národy. Republikánská idea sjednocené Itálie jej vedla k ideji sjednocené Evropy, jejíž základy měly vytvořit spojené monarchie italská, rakouská a francouzská. Z jeho inspirace vzniklo sdružení "Mladá Itálie", pak "Mladé Německo", "Mladá Francie" a "Mladé Švýcarsko". Ta všechna (a další) měla posléze dospět k vytvoření "Mladé Evropy", která by osvobodila a spojila celý kontinent. V roce 1848 se zdálo, že hodina naplnění této integrační vize udeřila. Vzápětí však byly lidské svobody opět spoutány, nacionalismus triumfoval nad porozuměním mezi národy a Mazzini mohl pouze bilancovat příčiny neúspěchu. Přičítal jej především nedostatečné akceschopnosti samotných evropských federalistů. Úvahy, vybrané z literárních, politických a náboženských spisů Josefa Mazziniho. Praha 1900. Foi et Avenir. Paris 1850. Opere. Mailand 1861. MONTESQUIEU, SECONDAT CHARLES-LOUIS DE * 1689 La Br`ede + 1775 Paříž "Věci se mají v Evropě tak, že všechny státy jsou na sobě závislé. Francie potřebuje bohatství Polska a Ruska, jako provincie Guyenne potřebuje Bretaň a Bretaň potřebuje Anjousko. Evropa je stát složený z mnoha provincií... Evropa právě z toho důvodu ovládá ostatní svět, kvete a rozvíjí

se, že její vědy kvetou a rozvíjejí se, zatímco svět všude úpí v řetězech otroctví a bídy... Kdybych znal něco, co je pro mne užitečné, pro mou rodinu však škodlivé, pak bych to pustil z mysli; kdybych znal něco, co je sice pro mou rodinu, nikoliv však pro mou vlast užitečné, pak bych na to co nejrychleji zapomněl. A znal-li bych něco, co je pro mou vlast užitečné, pro Evropu a lidstvo však škodlivé, pak bych na to pohlížel jako na zločin." · francouzský osvícenský spisovatel, filozof a historik · studium práv na univerzitě v Bordeaux · dědicem úřadu předsedy královského soudu v Bordeaux · orientace na vědu a cestování · 1721 úspěšná satira francouzské společnosti "Perské listy" · 1721 odchod do Paříže - vědecká a literární činnost · 1728-1731 studijní cesta po Německu, Uhrách (slovenská báňská města), Itálii a Anglii · 1748 vrcholné dílo "O duchu zákonů" - kritika despotismu; inspirátor tvůrců první francouzské ústavy · Také on vycházel ve svých posudcích Evropy (jak jsou obsaženy kromě vzpomenutých děl také v práci "O moci státu") z vlastní očité rozsáhlé zkušenosti. Ačkoliv byl mimořádně odvážným kritikem despotismu, absolutismu a šlechtických výsad v Evropě, přesto viděl mnoho předností, jimiž náš kontinent převyšuje kontinenty jiné, a vysvětlení toho nacházel v pěstování věd a v atmosféře svobody, jež se stále zlepšuje. Růzností klimatických pásem Asie vysvětloval rozdíly mezi tamními národy v činorodosti, lenosti, změkčilosti, síle, zatímco mírné pásmo Evropy prý podporuje rovnoměrnost bohatství, síly, svobody, a proto i respektování se a soudržnosti zdejších národů. Evropa je dle něj dílnou lidstva a její duch svobody je povolán k historické roli v rámci celého světa. Montesquieu byl však rozhodný pacifista a odpůrce nacionalismu a privilegií všeho druhu, takže jeho lichotivé hodnocení Evropy nesměřovalo v žádném případě k propagaci evropského dobývání světa. O duchu zákonů. Praha 1947. Perské listy. Praha 1989. MÜLLER, JOHANNES VON * 1752 Schaffhausen + 1809 Kassel "Evropská politika se jeví umnější, vytrvalejší. V politice orientu naproti tomu je více zřejmé z oné okamžité energie. Ocitáme se dnes uprostřed dramatu, které bylo navozeno giganty severu, zničiteli starého impéria." · švýcarský historik · studium teologie a historie na univerzitě v Götingen · 1772-1780 vychovatelem v Ženevě · 1781-1783 přednášky na Karlově koleji v Kasselu · 1783-1785 působení v Ženevě a Bernu · 1885-1888 knihovníkem a dvorním radou v Mohuči · od 1788 vysoké státní úřady u dvora · 1797 po obsazení Mohuče Francouzi odchod do Vídně - jmenován tajným radou v dvorské kanceláři · nespokojen s poměry; odchod do Berlína historiografem na dvoře Bedřicha II. · 1806 povolán Napoleonem - jmenován státním sekretářem · 1807 vyslán do Vestfálského království - ministrem vyučování · zklamán politickým vývojem - návrat do Švýcarska · Dokud byl tento skvělý švýcarský dějepisec ve službách rakouských či pruských, odmítal myšlenku nadvlády jednoho státu v Evropě, ale poté, co se stal ministrem u vestfálského krále, bratra Napoleonova, změnil zásadně své názory a tvrdil, že je třeba odstranit staré formy uspořádání Evropy a nahradit je novým (napoleonským) pořádkem. Ve svém impozantním vědeckém díle o evropských dějinách dospíval k chmurnému závěru, že kontinent kráčí ke zkáze, a budoucnost viděl v Rusku nebo v Americe. Na základě srovnávacích analýz kultury Evropy a jiných světadílů dospěl k zásadní tezi o světové propojenosti evropského kontinentu, zvláště s orientem. Geschichte Schweizerischer Eidgenossenschaft. Zürich 1942. 24 Bücher Allgemeiner Geschichten, besonders der europäischen Menschheit. Stutt-gart 1840. NAPOLEON, BONAPARTE * 1769 Ajaccio na Korsice + 1821 Sv. Helena "Mír v Moskvě ukončil mé válečné operace. Velká světová záležitost byla nyní proti každé náhodě zajištěna a začalo období stálosti. Nový horizont, nové práce nyní naléhaly, všechno pro blaho a štěstí všech. Evropský systém byl založen; jednalo se jen o to, zorganizovat jej." · francouzský vojevůdce a politik · 1778 příchod do Francie · 1779-1784 stipendista vojenské školy v Brienne · 1784 vojenská škola v Paříži - specializace v oboru dělostřelectví · 1785 podporučík francouzské armády · stoupenec Velké francouzské revoluce a obhájce republiky · 1793 osvoboditel obléhaného Toulonu - povýšen na brigádního generála · spolupracovník "Direktoria" · 1796 italské tažení · 1798-1799 egyptská výprava · 1799 prvním konzulem - postupné nastolování osobní diktatury · 1800-1801 reorganizace státní správy a budování armády · 1802 doživotním konzulem · 1804 korunovace francouzským císařem · 1805

nová vlna francouzské expanze v Evropě · růst moci a rozšiřování sféry vlivu · 1812 porážka v Rusku · 1814 po porážce u Lipska abdikace - vyhoštěn na Elbu · 1815 stodenní císařství - porážka u Waterloo · definitivní ztráta trůnu - deportace na ostrov Sv. Heleny · Jeho éra znamenala přerušení pokusů o evropskou rovnováhu a nástup politiky jediné dominantní moci - francouzské, jež bude určovat poměry v Evropě. Markýz de Laplace, propagátor zavedení decimální soustavy a zjednodušení měr, chválil "Napoleona Velikého" za to, že díky jeho přímému ovládnutí jedné poloviny Evropy a nepřímému ovládnutí poloviny druhé budou brzy na celém kontinentu stejné zákony a stejné míry. A celá řada jiných myslitelů v té době vzletně formulovala projekty evropské republiky či evropské monarchie - v časové posloupnosti dle toho, jak se konzul republiky Napoleon měnil v císaře Napoleona. Ten sám snil o světovládě, ale po porážce v Egyptě musel svou ctižádost omezit jen na náš kontinent, o němž dříve prohlašoval: "Tato stará Evropa mě nudí." Když ve druhém vyhnanství (na Sv. Heleně) rekapituloval své plány v Evropě, tvrdil, že vítězové od Waterloo ukradli jeho myšlenky, neboť on prý také směřoval k evropskému kongresu a Svaté alianci. Po dobytí Ruska prý chtěl ukončit války a pracovat pro blaho Evropy - dotvořit jím už založený "Spolek všech suverénů", který by vše řešil jako "v rodinném kruhu". Evropský státní spolek měl mít společný zákoník, soudní dvůr, jednotnou měnu, váhy a míry, svobodu plavby na řekách a mořích, minimální vojenské síly (vlastně jen "stráže suverénů") atd. Tak by se prý v Evropě vlastně vytvořil jeden národ a celý kontinent by byl pro všechny obyvatele společnou vlastí. Za ušlechtile se tvářícími Napoleonovými názory se však skrývala realita tvrdého vojenského porobení Evropy francouzskou armádou a císařova diktatura, což značně oslabilo pokrokový efekt, jenž z napoleonské likvidace zastaralých feudálních pořádků na kontinentu plynul. Císař a člověk. Z Napoleonovy korespondence. Brno 1937. Napoleon jako myslitel, vojevůdce, státník, národohospodář, hlava rodiny a člověk ve svých projevech. Praha 1936. Napoleonovy paměti. Praha 1929. Válečné proklamace. Praha 1913. NIETZSCHE, FRIEDRICH * 1844 Röcken + 1900 Výmar "Naše dnešní Evropa, dějiště nesmyslně náhlého pokusu o radikální smísení stavů a následovně i ras, je v důsledku toho skeptická ve všech výšinách i hloubkách - hned onou pohyblivou skepsí, která skáče z jedné větve na druhou, hned kalnou jako otazníky obtížené mračno - a svou vůlí často až k smrti přesycená! Ochrnutí vůle: kde jen všude najdeme dnes sedět tohoto mrzáka! A ještě jak nastrojeného! Jak svůdně nastrojeného!" · německý filozof · 1865 studium filologie na univerzitách v Bonnu a Lipsku · 1869 profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji · 1879 ze zdravotních důvodů penzionován · střídavě pobyty v Německu, Švýcarsku, Itálii · 1879-1889 vědecká práce · od 1889 těžká duševní choroba - přerušení tvorby - smrt · Konec jeho života spadá v jedno s koncem 19. století, jež viděl jako století pro náš kontinent katastrofické. Svůj obdiv k Evropě obracel především k její řecké a renesanční tváři, zatímco epochu, v níž žil, označoval jako chaotickou a k tomu nejhoršímu směřující. Připouštěl však, že tato "plebejská a polobarbarská perioda" může posléze, když ji kontinent protrpí, přinést úspěch ducha ("vypěstování nové, Evropě vládnoucí kasty"). Nacionalismus označil za výplod romantismu, jemuž Evropa podlehla, a odsoudil chorobné odcizení, jež "národnostní šílenství" mezi národy vneslo a bude dále vnášet. Tvrdil, že pokud i velké osobnosti Evropy toho století propadly patriotismu (např. Napoleon, Goethe, Beethoven, Heine, Wagner), pak si jen "odpočinuly samy od sebe", protože trvalý směr jejich práce, jejich duší byl dán usilováním o novou evropskou národní syntézu, o formování "dobrého Evropana" budoucnosti. Nietzsche předvídal nutnost nejen politického a kulturního spojení Evropy, nýbrž i vytvoření společného trhu. Varoval, že bude-li Evropa z nedostatku síly a vůle oddalovat své sjednocení, stane se historickým vítězem Rusko. Na otázku, zda bude ještě Evropa schopna ve 20. století naplnit své poslání, odpovídal "snad". Ve svých vizích byl stále pesimističtější a v "kladivu filozofie" viděl poslední zbraň, jež zůstává "dobrým Evropanům"; ti nechť dají přednost raději smrti než prostřednosti! Ecce homo. Praha 1993. Nečasové úvahy. Praha 1992. Tak pravil Zarathustra. Praha 1967. NOVALIS (HARDENBERG, FRIEDRICH LEOPOLD VON) * 1772 Oberwiederstadt + 1801 Weissenfelds "Krev bude proudit Evropou tak dlouho, dokud si národy neuvědomí hrůzné šílenství, které je honí v kruhu, a dokud - zasaženy svatou hudbou smíření - nepřistoupí k bývalým oltářům v pestré směsici, aby stvořily dílo

míru... Jen náboženství může Evropu probudit, národy zabezpečit a instalovat křesťanství v nové nádheře, viditelné na celé zemi, do jeho starého, mír tvořícího úřadu..." · německý básník a prozaik, představitel raného romantismu · ovlivněn matkou - pietistkou · studium filozofie a práva na univerzitách v Jeně, Lipsku a Wittenbergu · žák F. Schillera a J. G. Fichta · přátelství s bratry Schlegelovými, zakladateli "Jenského kruhu literatury" · básníkova tvorba ovlivněna bolestnými zážitky - smrtí snoubenky a mladšího bratra i vlastní nemocí · Společně s dalšími příslušníky románskogermánské generace romantiků nahlížel na evropskou problematiku vášnivě katolicky. Snil o velkém evropském koncilu, který by spojil křesťany a volnomyšlenkáře, reformované a mystiky ke společné "hostině lásky". Neodsuzoval tedy protestanty a chápal jejich pohnutky, oceňoval leccos z jejich myšlenkových závěrů, ale nesouhlasil s tím, že se odštěpili (vinu katolictví a papeže tu neviděl). Volal (např. v eseji "Křesťanství neboli Evropa") po křesťanství opět jednotném, živém a účinném a po církvi, jež by neznala hranic států. Církev ve sjednocené Evropě podle něj zajistí pravou svobodu a provede pokojně všechny potřebné reformy. Byl přesvědčen, že tato vize se musí v budoucnosti naplnit, že křesťanství celou Evropu opět plně prostoupí, spojí a učiní blaženou. Zázračná hra světa. Úvahy a fragmenty. Praha 1991. Die Christenheit oder Europa. Hamburg 1946. ORTEGA Y GASSET, JOSÉ * 1883 Madrid + 1955 Madrid "Je to tak jisté, že se Evropa nachází na sestupu, složí svou vládu a rezignuje? Neměl by tento zdánlivý úpadek být onou léčivou krizí, která Evropě dovolí být skutečně Evropou? Evropané mohou žít jen tehdy, když mají vytyčen velký společný úkol. Chybí-li toto, stanou se obyčejnými a malátnými; jejich duše se rozpadá. Kruhy, které jsme tak dlouho nazývali národy, dosáhly před sto lety snad svého největšího objemu. Nelze s nimi již nic udělat, jen to, že je překročíme. Jsou již jen minulostí, která se kupí kolem Evropana a pod ním, tísní jej a obtěžuje... Jedině rozhodnutí vytvořit z národních skupin světadílu jeden velký národ, mohlo by opět zahřát puls Evropy. Náš kontinent by získal opět víru v sebe sama, ukázní se a přirozeně bude zase od sebe vyžadovat velké činy." · španělský filozof, myslitel a spisovatel · studium filozofie a literatury v Madridu a na německých univerzitách · ovlivněn novokantovstvím - později jeho kritik · 1910-1916 profesorem na univerzitě v Madridu - zakladatel vlastní filozofické "madridské školy" · 1914 zakladatel časopisu "Espaňa" - autor politologických článků · od 1916 členem Akademie společenských a politických věd · od 1931 poslanec a organizátor republikánského hnutí · 1936-1945 v emigraci - Francie, Holandsko, Argentina, Portugalsko · 1946 zakladatel Ústavu humanitních věd v Madridu · 1949-1951 velké přednáškové turné po USA, Švýcarsku a Německu · Jeho kritické posouzení stavu Evropy dospělo k mnoha závěrům shodným s katastrofickými úsudky Spenglerovými, ale výhled do budoucnosti se mu nejevil jako beznadějný. V díle "Vzpoura davů" z r. 1930 si položil také otázku vůdčí role Evropy ve světě. Shledal její úpadek a za hlavního viníka označil nacionalismy, které ostře odsuzuje jako "slepé uličky Evropy", jako impulsy směřující proti tvořivým silám národů, jako protiklady historických tvůrčích hnutí. Primitivnost nacionálních prostředků a druh lidí, kteří jich používají, se mu ošklivily, zvláště proto, že přes "davové národy" vede cesta k nejhorším diktaturám. Soudil, že úloha Evropy byla a stále je nenahraditelná a kdyby došlo k totálnímu evropskému úpadku, skončil by i celý ostatní svět ve všeobecném barbarství, v duchovní neplodnosti a nemravnosti. Proto také po všech pesimistických konstatováních vyjádřil přesvědčení o možnosti evropské renesance, pokud Evropané s novými velkými idejemi opět najdou neotřesitelnou víru v sebe a stanou se zase silnými, odvážnými a houževnatými. Evropa a idea národa (a jiné eseje o problémech současného člověka). Praha 1993. Úkol naší doby. Praha 1969. Vzpoura davů. Praha 1993. PALACKÝ, FRANTIŠEK * 1798 Hodslavice + 1876 Praha "Příroda nezná žádných panujících ani služebných národův. Má-li svazek, který spojuje více rozlišných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmí žádný národ míti příčiny obávati se, že přijde tímto spojením o některý z nejdražších statků svých, naopak každý musí míti jistou naději, že v oustřední moci nalezne ochranu." "...Vystupujíce my co nejmladší, ač nikoli nejslabší, opět na politickém dějišti Evropy, činíme tudíž návrh k obeslání všeobecného evropejského sjezdu národů na vyjednávání všech mezinárodních otázek; přesvědčeni jsme zajisté, že národové svobodní snáze se usnesou nežli placení diplomati. Kéž by návrh tento našel povšimnutí prvé, nežli zpátečnická politika jednotlivých dvorů zase přivede k tomu, aby národové podnícení záštím a nenávistí sami vespolek se hubili."

· český historik, filozof a politik · studium na evangelických školách v Trenčíně a Bratislavě · 1817-1823 domácím učitelem a vychovatelem v aristokratických rodinách · 1823 příchod do Prahy · archivář rodiny Šternberků · 1831 jmenován zemským historiografem · spoluzakladatel "Matice české" · tajemník "Královské české společnosti nauk" · zakladatel a pozdější redaktor "Časopisu Českého muzea" · 1847 jmenován členem vídeňské Akademie věd · 1848-1849 poslancem Ústavodárného sněmu - koncepce federativního uspořádání monarchie · 1848 předseda Slovanského sjezdu v Praze · vedoucí představitel české liberální politiky · 1849-1861 odklon od politiky a návrat k vědecké práci · 1861-1872 poslancem českého sněmu · 1861 jmenován do panské sněmovny říšské rady · od 1863 politika pasivního odporu v říšské radě a českém sněmu · 1865 revize předchozího pojetí monarchie v sérii osmi článků "Idea státu rakouského" · autor monumentálního díla "Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě" · Ač je mnoho důvodů opravňujících okřídlené označení Palackého jako otce národa, vůbec to neznamená, že by bylo paradoxní mluvit o něm v souvislostech s evropanstvím. Právě proto, že mu leželo na srdci zajištění existence malého českého národa, uvažoval i v nadnárodních dimenzích. V tomto smyslu je třeba chápat jeho nesčetněkrát citovaný výrok o Rakousku jako útvaru Čechům potřebném a ani jeho stejně často citovaná pozdější korektura není popřením jeho stálého přesvědčení o federalismu, jako nejlepším principu zajišťujícím svobodu a práva všech národů. V tomto duchu také koncipoval svůj návrh říšské ústavy v r. 1848 a je také vůdčí ideou jeho "Ideje státu rakouského". Federální rekonstrukce habsburské monarchie, v níž shledal četné životodárné prvky a svazky národů, jež ji tvořily, mohla dle něj vytvořit dobré společenství pro všechny členy takové federace, jež by mohla hrát i roli štítu před nebezpečím vycházejícím z evropského východu a z Asie. Zde měl zvláště na mysli Rusko, které mu ztělesňovalo neštěstí v podobě univerzální monarchie. Federalismus středoevropský mu také zapadal do koncepce federalismu celoevropského a k řešení globálních problémů našeho kontinentu vyzýval - i jako mluvčí Slovanského sjezdu a slovy jeho "Manifestu". Dílo. Praha 1941. Františka Palackého korespondence a zápisky. Praha 1902. Idea státu Rakouského. Praha 1865, 1907. Palacký národu. Praha 1898. Politická závěť. Praha 1928. Politické projevy z let 1848-1864. Přerov 1947. Řeči... a Pavla Josefa Šafaříka na Slovanském sjezdě v Praze roku 1848. Praha 1928. Úvahy a projevy. Praha 1978. PENN, WILLIAM * 1644 Londýn + 1718 Ruscombe "Druhá námitka je, že nastane nebezpečí změkčilosti, když se již nebude provozovat vojenské řemeslo... Vyučujte mládež technice, přírodní filozofii a pracovitosti! To je neučiní ani ženami, ani lvy, ale muži; neboť voják je druhý extrém změkčilosti. Avšak znalost přírody a potřebné i příjemné zaobírání se uměním dávají člověku porozumění sobě samému, světu, do něhož je narozen, a učí ho, jak se může stát jiným potřebným, jak může zachraňovat a pomáhat, namísto toho, aby zraňoval a rozbíjel. Velmi doporučená je také nauka o stavu vlastní země zvláště, o státu všeobecně a o jednotlivých evropských ústavách. To učiní člověka schopným působit v parlamentu, v korunní radě vlastní země, ve službách na knížecích dvorech a ve Spolku států." · anglický náboženský reformátor, kvaker · studium na univerzitě v Oxfordu · po nuceném opuštění Oxfordu od 1666 správce rodinných statků v Irsku · 1668 uvězněn za spis "The Sandy Foundation Shoken" · ve vězení vznik jeho nejpopulárnějšího díla "No Cross, no Crown" · 1671 opět zatčen za svá kázání · po propuštění misijní cesta do Německa a Holandska · 1681 převzetí velkého území v Severní Americe od krále (za zděděnou dlužní pohledávku) · 1682 založení kolonie pro pronásledované souvěrce Pennsylvania - s nejliberálnější soudobou ústavou · návrat do Anglie · velký vliv na dvoře Jakuba II. · Velký pacifista a humanista (mající příležitost i k praktickému experimentování se svými ideály ve své Pensylvánii; Montesquieu jej nazval "moderním lykurgem") vložil své představy o evropském míru a spolupráci zejména do návrhu z r. 1692. Jeho plán "Spolku národů" je v mnohém podobný projektům předchozích myslitelů. Počítal s tím, že se evropská knížata a králové z lásky k míru a pořádku sjednotí především tím, že vytvoří společný parlament (říšský sněm), složený ze zástupců jednotlivých zemí (jejich počet by se řídil u každé země výší ročního státního příjmu - a Pennovi vyšla celková suma 90 poslanců včetně deseti zástupců Ruska a deseti zástupců Turecka). Místo zasedání tohoto shromáždění není přesně navrženo. Hodně pozornosti je věnováno proceduálním otázkám; např. se navrhuje kulatý stůl, více dveří do zasedací

místnosti, střídání předsedů, tajné hlasování jako prostředek proti korupci, tříčtvrteční (nebo nejméně o 7 hlasů nadpoloviční) potřebná většina hlasů pro platnost usnesení, způsob uchovávání písemností, latina nebo francouzština jako jednací jazyk atd. Parlament by jednal o nejzávažnějších evropských otázkách, především by řešil takové rozpory mezi státy, které by hrozily válkou; proti narušiteli míru by zasáhl případně i vojensky. Svobodný obchod a volné cestování jsou mu v takovém společenství samozřejmostí. Podobně jako mnozí po něm se také zamýšlel, jaké důsledky bude mít konec válečného řemesla a uváděl řadu doporučení, čemu by se pak lidé v Evropě mohli věnovat. Jeho víra, že vládcové Evropy budou mít pochopení pro plán všeobecného míru a blahobytu, byla ovšem tím už tradičním klamem, který z jeho návrhu učinil jen další v řadě utopií. No Cross, no Crown. Boston l947. The Witness of William Penn. New York l957. Völkerbundplan. Berlin l920. PETRARCA, FRANCESCO * 1304 Arezzo + 1374 Arqua "Obrať zrak svůj do dáli; celá Galie, nejvzdálenější země našeho kontinentu, a Británie, položená mimo náš kontinent, jsou oslabovány těžkými válkami. Německo, neméně než Itálie, trpí vnitřními roztržkami a spory a uhořívá ve vlastních plamenech. Králové Španělska namířili proti sobě zbraně... Řecko se stará samo o sebe... V ostatních oblastech Evropy je Kristus buď neznámý nebo nežádoucí." · italský básník a učenec, zakladatel humanismu · jeho otec vypovězen s Dantem z Florencie · 1313 přestěhování za otcem do Avignonu · studia v Montpellier, později univerzita v Bologni · 1326 nižší kněžské svěcení · studium antiky · 1333 za podpory rodu Colonnů velká studijní a vzdělávací cesta po Francii, Belgii, Holandsku a Německu · 1337 příjezd do Říma · 1341 básnická korunovace na Kapitolu v Římě · od 1352 život v Itálii Milán, Benátky, Padova · 1356 členem poselství ke Karlu IV. do Prahy · autor životopisů slavných Římanů, veršů - dominantní milostná poezie - "Zpěvník" a "Sto sonetů pro Lauru" · Podobně jako Dante měřil evropské problémy svou osobní a těžce prožitou zkušeností z roztříštěné Itálie, lišil se však od něj tím, že ideál neviděl v římském císařství, nýbrž v římské republice. S hořkostí sledoval, jak se evropský kontinent dostával s pokračujícím vznikem národů a národních států do stále četnějších konfliktů. Také on se pokusil hledat záchranu Evropy v křesťanství, i když stav v církvi katolické jej nemohl naplnit optimismem. Marně však hledal i osobnost vladařskou, jež by rozklad Itálie a celé Evropy zastavila (zklamány byly rovněž jeho naděje vkládané do Karla IV., neboť ten si byl vědom nereálnosti takových plánů a neakceptoval je, byť s Petrarcou udržoval písemný styk). Listy velkým i malým tohoto světa. Výbor z korespondence. Praha 1974. PICCOLOMINI, AENEAS SILVIUS * 1405 Corsignan + 1464 Ancona "Nyní (po dobytí Byzance Turky - F.M.) budeme v Evropě samotné, v naší otčině, v našem domově, v našem bydlišti napadeni a usmrceni... Pomoz nám, Pane, k vítězství nad Tvými nepřáteli, a my budeme moci po celé Evropě na Tebe zpívat chvalozpěvy, když konečně znovu získáme Řecko." · italský humanista, diplomat, historik · studium práv v Sieně · celoživotní zájem o římské klasiky · 1432 vrchní abbreviator koncilu v Basileji · 1446 vysvěcen na kněze · 1447 biskupem Terst, Siena · 1451 členem diplomatického poselstva císaře Friedricha III. do Čech · 1456 kardinálem · 1458 papežem (Pius II.) · Aeneas Silvius Piccolomini jako římský papež Pius II. byl kategorickým odpůrcem evropanského plánu Jiřího z Poděbrad, ačkoliv sám se pokoušel evropské jednoty dosáhnout - pod svým vedením. Právě on, poprvé po staletích, zase vzýval Evropu nejen jako geografický, ale i historický a společenský celek. V prvních dvou svazcích svého velkého a nedokončeného geografického díla se pokusil o charakteristiku a srovnání Asie s Evropou, přičemž jeho závěry vyznívají jednoznačně pro náš kontinent. Jako svůj nejdůležitější úkol viděl obranu křesťanství před Turky, a to přesvědčováním i násilím. Křesťanství přímo ztotožňoval s Evropou (a neevropské křesťany považoval za horší kategorii). Jeho výzvy našly u evropských feudálů minimální ohlas. Když svolal v r. 1464 (v témže roce chtěl Jiří z Poděbrad uskutečnit první evropské spolkové shromáždění) do Ancony evropská knížata k rozhodující křížové výpravě proti Turkům, našel tam po svém příjezdu jen nepočetné dobrodruhy a lůzu. Za několik týdnů po tomto fiasku zemřel. Epistula ad Mahumetem. Neapol 1953. Historie česká. Praha b. d. Pojednání o vychování dítek. Praha 1906.

PROUDHON, PIERRE JOSEPH * 1809 Besancon + 1865 Paříž "Federální systém krotí vzbouřené city mas a všechny ctižádostivé a podněcující demagogické pokusy: znamená konec vlády tržiště; žádný lidový řečník již neslaví triumfy, žádná hlavní města již nejsou dobývána... Federace bude tedy spásou národa, neboť ona jej chrání... současně před tyranií svých vůdců i před svou vlastní ztřeštěností... Po revoluci idejí musí nutně následovat revoluce zájmů. Dvacáté století otevře éru federací, v níž lidstvo znovu roznítí tisíc let trvající očistec." · francouzský politik a žurnalista · absolvent lycea · vyučen tiskařem; později majitel tiskárny v Paříži · 1840 studie "Co je vlastnictví" · za názory soudně stíhán · 1846 práce "Filozofie bídy" · 1848 zvolen poslancem · 1849 zakladatelem lidové banky, poskytující bezúročný úvěr · finanční krach · odsouzen do vězení · 18581862 exil v Bruselu · 1863 návrat do Paříže · Po Rousseauovi, jehož horlivě studoval, druhý velký a ještě důkladnější teoretik federalismu, zároveň i předchůdce evropského demokratického socialismu. Jeho stěžejní dílo "O federativním principu" vyšlo až poté, co zemřel. Centralisticky budované státní systémy a unitární velmoci podrobil odmítavé kritice, neboť s nimi nelze dosáhnout evropské rovnováhy a federalizace. Nevěřil, že by mohly dospět výše než k nestabilním koalicím, protože se nikdy nevzdají byť jen části své absolutistické suverenity, nejsou schopny kompromisu a alespoň částečného podřízení se společným zájmům. Princip federální má dle něj naprostou morální přednost před systémem unitárním, podřízeným nevypočitatelnostem neomezené a nekontrolované moci. Nevěřil však, že by celá Evropa mohla vytvořit jeden federativní celek a počítal spíše s konfederací federací. Jako první kroky doporučoval federalizaci Itálie, Řecka, Holandska, Skandinávie a dunajských zemí. Decentralizaci velkých států považoval za první stupeň na cestě k odzbrojení. Získání svobody pro každý národ mu bylo nezbytným a základním předpokladem všech úvah a přístupů směřujících ke sjednocení Evropy . De la capacité politique des classes ouvri`eres. Paris 1873. De la justice dans la Révolution et dans l'Eglise. Tome 1-3. Paris 1858. Du principe de l'Art et de sa destination sociale. Paris 1875. Du Principe Fédératif. Oeuvres compl`etes. Paris 1868. RANKE, LEOPOLD VON * 1795 Wiehe + 1886 Berlín "Život lidského pokolení je dnes v národech románského a germánského kmene a v těch slovanského a maďarského původu, kteří se k nim připojili a asimilovali se. Jakkoli rozmanitá mohou být naše vnitřní rozdvojení, jak různé a často nepřátelské naše tendence, přece jen tvoříme oproti jinému světu jednotu... Řekneme-li křesťanský živel, nerozumíme tím pochopitelně výhradně náboženství; také slovy kultura či civilizace by se označoval jen nedokonale. Je to génius Západu. Je to duch, který přetváří národy..." · německý historik · studium teologie a filologie na univerzitě v Lipsku · 1818 učitelem na gymnáziu ve Frankfurtu nad Odrou - první historické práce · 1825 povolán na univerzitu do Berlína jako mimořádný profesor · 1836-1871 řádný profesor historie v Berlíně · od 1832 členem Pruské akademie věd · od 1841 oficiální pruský historiograf · 1854 člen pruské státní rady · 1859 členem historické komise Bavorské akademie věd · Antihegelián odmítající mechanické uplatňování dialektiky. Podle něj získává každý národ právo hrát nějakou roli ve světových dějinách jedině prostřednictvím své kultury. Prioritu přisoudil evropské "románsko-germánské" kultuře, v níž tvoří Itálie, Francie a Španělsko jeden pól a Německo, Anglie a Skandinávie pól druhý. Karel Veliký zformoval Evropu do jednotného celku a pod vedením papeže a císaře Svaté říše římské se to "spojení celé Evropy" dále upevňovalo. V následujících bojích mezi císařem a papežem nebo katolicismem a protestantismem neviděl Ranke neštěstí pro Evropu, neboť tato polarita je prý založena na přirozenosti věcí a z ní "dozrával evropský duch". Komplex křesťanských států Evropy považoval za mnoha vazbami propojený celek. V posilování suverenity států viděl nejvážnější nebezpečí pro evropskou jednotu. Deutsche Geschichte im Zeitalter der Reformation. Leipzig 1873. Geschichte und Politik. Stuttgart 1940. Histoire de la papauté péndant les 16. et 17. si`ecles. Bruxelles 1844. Serbien und die Türkei im 19. Jahrhundert. Leipzig 1879. RENAN, JOSEPH ERNEST * 1823 Tr`eguier + 1892 Paříž "Která bezpečnost by se však mohla rovnat té, již by mohla dát Evropa, když znovu potvrzuje současné hranice a každému, ať je to kdokoliv, zapovídá o posunutí, starými smlouvami zakotvených hranic, jen přemýšlet? Každé jiné řešení by ponechalo brány a

dveře otevřené pro nekonečné akty pomsty. - Jestliže toto uskuteční, pak zasela plodná semena budoucnosti pro ústřední autoritu na způsob kongresu Spojených států Evropy, který národy usměrňuje, v nutném případě se jim postaví na odpor a princip národnosti koriguje federalistickým principem." · francouzský filozof, historik, filolog · vychováván v semináři Saint Nicolas u Paříže · studium teologie - nižší kněžské svěcení; později zřeknutí se kněžského stavu · od 1845 studium historie, filozofie a orientalistiky · 1860 účastník archeologické výpravy do Sýrie · 1862 profesorem hebrejštiny na Coll`ege de France · 1863 dílo "Život Kristův" s kritickým přístupem k Ježíšovu božství · po následném skandálu zbaven profesury · vědecká cesta do Malé Asie a Řecka · 1870 navrácen profesorský titul · 1878 členem Francouzské akademie · Věřil v pokrok, a proto také pokládal za uskutečnitelný i ideál jednotné Evropy. Byl si ovšem vědom obzvláště po zkušenostech z prusko-francouzské války v r. 1870 - jak velkou překážkou je nacionalismus. Vztahy mezi Němci a Francouzi viděl jako řešitelné jen v rámci evropanském. Zdůrazňoval, že žádný evropský národ nesmí být utlačován a oslabován a že se všechny musí zbavit "škodlivých snů" - expanze, vzájemným potvrzením svých hranic. Odmítl historické argumenty pro územní nároky, neboť nikdo nemůže říci "kde tato archeologie skončí". Herderovu teorii národa založeného na rase, jazyku a minulosti odmítl a postavil proti ní ideu národa vycházejícího ze souhlasu obyvatel ke spolužití, z toho, že se společně vykonalo něco velkého a chce se to i do budoucnosti. Národy mu nebyly nic věčného - vznikly a zase zaniknou, třeba v evropské konfederaci, jež se mu jevila jako přirozené východisko z absurdních evropských sporů. Apoštolové. Praha 1897. Filosofská dramata. Praha 1890. Vzpomínky z dětství a jinošství. Praha 1925. Život Ježíšův. Praha 1896. Qu'est - ce qu'une nation? Paris 1934. REYNOLD, GONZANQUE DE * 1880 Cressier + 1970 Freiburg (Švýcarsko) "Bez nejednotnosti a slabosti římské říše by nikdy nevzniklo germánské nebezpečí. Germáni nebyli dost početní, aby jí dobyli. Mluvit o germánských invazích je hloupost... Politická a sociální struktura postavila Germány do protikladu k byrokratické centralizaci Římanů. Jejich ústava byla v plném slova smyslu federalistická... - rody spojené do kmenů; kmeny spojené v národ; společenství svobodných lidí a válečníků; lidový thing, který dodnes ve Švýcarsku ve venkovských obcích horských kantonů přežívá. Odtud právo, které mezi oba extrémy práva římského - individuum a stát - vsunulo zprostředkovatele a tlumiče, a tím zamezilo, aby slabší díl byl absorbován silnějším. Myšlenka pospolitosti skutečně představuje princip germánského práva." · švýcarský literární a kulturní historik, básník píšící francouzsky · významný představitel helvétského regionalismu · autor studií o švýcarských krajích, jejich historii a pověstech · od l915 profesorem francouzské literatury v Bernu · od l930 profesorem na univerzitě ve Freiburgu· Pro evropanství má stěžejní význam jeho francouzsky napsané osmisvazkové dílo "Vznik Evropy". Pozoruhodné jsou v něm např. úvahy o roli Germánů. Odmítal legendy o tom, že jejich velké invaze byly hlavní příčinou rozpadu Říma. Oceňoval roli Franků v epoše po pádu římského impéria, zvláště pak osobnost "otce Evropy" Karla Velikého. Zajímavý je názor, že společenské poměry Germánů, jejich právo, tvoří jeden z hlavních kořenů evropského federalismu. V polemikách historiků, vedených hojně v období mezi dvěma světovými válkami, zda je minulost a budoucnost Evropy spjata s křesťanstvím, nebo zda je výtvorem renesance, osvícenství a pokroku vědy a techniky, se stavěl do tábora zastánců první kulturněhistorické koncepce. La Formation de l'Europe. Paris 1937. ROMAINS, JULES (FARIGOULE, LOUIS) * 1885 Saint-Julien-Chapteuie + 1972 Paříž "Ani císařové, ani králové, natož národové nevěděli vlastně, proč byli tak nadšeni tím, že mezi sebou válčí, a co vlastně chtěli docílit. Nikomu nepřišlo na mysl ono kouzelné tohoto kontinentu, nikomu to ještě rozbitnější - křehký zázrak vlastního štěstí na světě. Tato naše Evropa, matka a vychovatelka všech národů a každého jednotlivce, pramen myšlenek a vynálezů, objevitelka nejvyšších tajemství, tato Evropa jim byla méně cenná než prapor, než národní hymna, mateřský jazyk, zemská hranice a pomník bitevní slávy, méně cenná než praskot fosforových pum a srovnávání počtu shozených bomb, méně cenná než uspokojení, že bylo možno pokořit souseda." · francouzský básník, prozaik, dramatik · studium filozofie na univerzitě v Paříži · 1909-1919 profesorem filozofie · literární tvorba · zakladatel unanimismu · autor 27svazkové epopeje "Lidé dobré vůle" · prezident PEN klubu · od 1946 členem Francouzské akademie · Patřil (vedle R. Rollanda) k několika málo velkým francouzským osobnostem, které zvedly svůj hlas proti nacionalistickému šílenství, jež vyústilo v první

světovou válku, a i během ní se zasazoval o mírové řešení sporů a o sjednocení Evropy. Musel za to čelit nejednomu šovinistickému útoku. Přál si, aby mohl Evropu ne varovat a oplakávat, nýbrž opěvovat. Tyto své pocity vyjádřil v básni "Evropa" (1915) a v řadě básnických sbírek i románů. Statečně vystupoval v tiskových kampaních ve prospěch evropského obranného systému. Uprostřed války vydal evropanský spis "Pour que l'Europe soit", ale jeho hlas zapadl v atmosféře nacionálních vášní .Před druhou světovou válkou nejdříve podporoval práva Československa, ale v tomto zásadním postoji bohužel nevytrval. Les Hommes de bonne Volonté. Paris 1933. Lidé dobré vůle I. - IX. Praha l937-l938. ROTTERDAMSKÝ, ERASMUS DESIDERIUS * 1469 (1466) Rotterdam + 1536 Basilej "Vrchol zločineckých machinací je však dosažen, když vládcové usoudí, že tam, kde je národ jednotný, jejich moc kolísá, ale kde je národ rozpolcen, tam pevně stojí; a nyní popuzují rafinovaně lidi, aby úmyslně rozdmýchali válku a současně jednotu národa roztříštili, a pak jej v jeho neštěstí nestoudně vykořisťovali... Ó kéž by bylo možno tento mor vyobcovat na nejzazší ostrovy! Jsou-li křesťané údy jednoho těla, pročpak se netěší jeden ze štěstí druhého?" · nizozemský teolog a filozof · největší renesanční humanistický myslitel · 1488 vstup do kláštera v Steyenu · 1492 vysvěcen na kněze · 1493 povolení žít mimo klášter · tajemníkem cambraiského biskupa · 1495-1499 studium na Sorbonně v Paříži - počátek literární činnosti · 1498 první návštěva Anglie · přátelství s Thomasem Morem · další studia v Paříži a Lovani · 1506-1509 pobyt v Itálii · doktorát teologie v Turínu - v Římě uznání a obdiv vzdělaných kardinálů i papeže · 1509-1514 pobyt v Anglii - doktorát na oxfordské a cambridgeské univerzitě · profesorem teologie a řečtiny v Cambridge · 1516 královským radou na dvoře Karla V. v Brabantu · 1518-1521 profesorem v Lovani · 1521-1529 život v Basileji - vyvrcholení vědeckého díla a rozsáhlá vydavatelská činnost · po reformačním převratu v Basileji odchod do katolického Freiburgu · 1535 návrat do Basileje · Na rozdíl od svého současníka a antievropana Macchiavelliho, horujícího pro bezohlednou vladařskou moc a umění válečné, Erasmus soudil, že válka je sladká jen pro ty, kteří ji nepoznali a válečníci se mu v žádném ohledu nejevili jako lidé hodní obdivu. Svým životem a dílem byl tak spjat s Evropou a evropanstvím (jestliže měl vlast, byl jí celý kontinent), že bývá nazýván prvním uvědomělým evropanem. Užíval latiny jako nadnárodního jazyka, jako celoevropského pojítka. Opíral se o tradici evropské křesťanské morálky, věřil v rovnoprávnost všech národů i ras a usiloval o jejich mírové soužití. Jisté naděje spojoval s Karlem V., jehož rádcem byl. Idea erasmismu (jak o ní hovořil Stefan Zweig) spojovala a spojuje všechny obyvatele Evropy s evropanským cítěním. (Evropská unie se k jeho odkazu hlásí např. velkým vzdělávacím projektem Erasmus.) Důvěrné hovory. Praha 1913. Hlasatel humanistických a mírových myšlenek. Praha 1958. Chvála bláznovství. Praha 1969. Klage des Friedens. Leipzig 1934. Triumf a tragika bláznivosti. Bratislava 1985. ROUSSEAU, JEAN-JACQUES * 1712 Ženeva + 1778 Ermenonville "Ještě nikdy předtím nezaměstnával lidského ducha větší, krásnější a užitečnější plán než návrh na věčný a univerzální mír... Jestliže existuje prostředek, aby byly vyřešeny nebezpečné rozpory, pak je to možné jen spolkovou vládou, která sjednotí národy svazky podobnými těm, jež spojují individua, jež jednoho jako druhého stejně podřizují autoritě zákonů. Tuto vládu je třeba před všemi ostatními upřednostnit, protože bude mít na zřeteli současně prospěch velkých i malých států... Kromě těchto veřejných sjednocení mohou v tichosti probíhat jiná, méně vynikající, ale neméně skutečná, která zájmovými spolky, odsouhlasením zásad, jednotností zvyklostí nebo jinými způsoby přispějí k vzájemným vztahům mezi národy. Je to míněno tak, že všechny mocnosti Evropy vytvoří systém, který je spojí jedním a tímže náboženstvím, stejným právem, mravy, vědami, obchodem a rovnováhou, která by z toho nutně vznikla a již by... nebylo možno tak lehce rozbít, jak mnozí lidé věří." · francouzský filozof a spisovatel · 1728 odchod z Ženevy do Francie · střídavě různá povolání, krátký pobyt v semináři, toulky po Švýcarsku a Francii · 1741 návrat do Paříže · seznámení s Denisem Diderotem · 1743 tajemníkem na vyslanectví v Benátkách · po neshodách s vyslancem návrat do Paříže - první velké práce · spolupráce na "Encyklopedii" (hlavně články o hudbě) · 1861-1862 filozofický spis "Společenská smlouva", pedagogický spis "Emil čili O výchově" - deistická kapitola "Vyznání savojského vikáře" zdrojem pobouření, dílo soudně určeno ke spálení, na autora vydán zatykač · 1762-1767 bludné putování - Švýcarsko, Prusko, Anglie · roztržky s přáteli · 1767 návrat do Francie · v závěru života těžká duševní choroba · Sám sebe považoval za objevitele systému federalismu, jehož zásady chtěl snad

propracovat v pokračování díla "Společenská smlouva" (není jisto, zda bylo ztraceno, zničeno, či zda vůbec bylo napsáno). Ale hovořil o nich v "Úvahách o polské vládě", napsaných na základě žádosti polských spiklenců, aby vypracoval pro jejich zemi ústavu, která by mohla odvrátit její tragické dělení. Jádrem jeho doporučení je radikální federalizace Polska na základě existence svobodných obcí s největší svobodou. Národní výchovu považuje ne za ohrožení, nýbrž za základní podmínku takové republikánské federace. Ke sjednocení Evropy se blíže vyjádřil ve "Výtahu z projektu věčného míru abbého de Saint-Pierre". Toto pojednání napsal na objednávku a vydal v Amsterodamu r. 1761. (V této podobě pak myšlenky Saint-Pierra teprve došly velkého rozšíření.) Až posmrtně bylo vydáno "Posouzení Věčného míru", obsahující více kritických výhrad. Rousseau odmítl roli panovníků, jejich evropského kongresu či spolku a dával sjednocení kontinentu přímo do rukou národů. Considérations sur le Gouvernement de Pologne... Oeuvres compl`etes VII. Paris 1857. O původu nerovnosti mezi lidmi. Praha 1949. O společenské smlouvě neboli o zásadách státního práva. Praha 1949. Rozpravy. Praha 1978. Zum ewigen Frieden. Berlin 1920. SAINT-SIMON, CLAUDE HENRI DE * 1760 Paříž + 1825 Paříž "Bezesporu přijde doba, kdy všechny národy Evropy poznají, že nejprve musejí být uspořádány problémy týkající se všech, než se začnou zabývat zájmy národními. Pak budou všechny nešvary méně patrné, nepokoje se uklidní, války přestanou. To je cíl, pro nějž neustále pracujeme, k takové výši nás vynáší lidský duch! Kdo je však nejvíce hoden lidské moudrosti: ten, který se cestou k ní pomalu vleče, nebo ten, který jí spěchá vstříc?" · francouzský filozof a ekonom, sociální utopista · 1779 účastník války za nezávislost Spojených států · 1782 důstojníkem ve francouzském vojsku v Lotrinsku · 1783 z finančních důvodů odchod z armády · 1787 cesta do Španělska · 1789 návrat do Francie · účastník revoluce · 1794 vězněn na základě "Dekretu o podezřelých" · 1795 úspěšný podnikatel · 1805 ztráta majetku · odkázán na příležitostné výdělky a finanční podporu svého komorníka · vědecká díla - 1807 "Úvod do vědeckých prací 19. století", 1808 "Nová encyklopedie", 1814 "O reorganizaci evropské společnosti" · Spolu se svým sekretářem A. Thierrym napsal po Napoleonově pádu spis o evropské reorganizaci, v němž navrhl vytvoření Svazu evropských národů, který by měl Evropu zachránit před hospodářským i politickým rozvratem a dalšími válkami. Základem k němu mělo být sblížení Francouzů s Angličany i se sjednocenými Němci. Saint-Simon zdůrazňoval zvláště hospodářské aspekty sjednocení a lze snad říci, že i z jeho názorů vzešla v polovině 20. století Montánní unie a společný trh. Jeho princip spojení národů je federalistický. Každý národ by měl mít svůj parlament, který by však uznával svrchovanost generálního parlamentu, jenž by vycházel z všeobecných hledisek a potřeb - z "evropského patriotismu". Do evropského parlamentu by přímou volbou vstoupili zástupci čtyř korporací - obchodníků, vědců, správních úředníků a administrátorů; každý milión gramotných Evropanů by vyslal po jednom poslanci z každé kategorie - na dobu 10 let (což znamenalo při asi 60 miliónech voličů celkem 240 poslanců). Evropský parlament měl mít moc a vlastnické právo nad oblastí a městem, kde by byl umístěn. Ukládal by všem členům federace finanční odvody dle potřeby a řídil by velké evropské projekty (konkrétně byl uveden např. kanál Dunaj-Rýn-Baltické moře). Nejlepší zajištění všeobecného míru viděl právě v tom, že národy budou zaměstnány velkými projekty. Celá zeměkoule měla být zalidněna evropskou rasou, neboť je nejlepší a pozvedne celé lidstvo na svou úroveň. Evropským parlamentem mělo být řízeno i vzdělání, zaručena svoboda svědomí a náboženství, vypracován kodex a potlačeno vše, co by bylo proti jeho duchu. Plán Saint-Simonův přerušil dlouhou řadu projektů evropských knížecích spolků tím, že byl založen na demokratickém principu vůle národů samotných, vyjádřenou jejich volenými zástupci. De la réorganisation de la Société européenne. Paris 1814. Slova. Praha 1992. Výbor z díla. Praha 1949, 1950. SCHELLING, FRIEDRICH WILHELM JOSEPH VON * 1775 Leonberg + 1854 Ragaz "Nechť je posledním cílem cokoliv, je jasné, že pravá jednota je dosažitelná jen religiózní cestou. Ne, že by stát ovládal církev nebo církev stát, nýbrž stát sám v sobě by měl rozvíjet náboženský princip; a velký spolek národů by měl spočívat na základě náboženského přesvědčení, které by se stalo obecným." · německý filozof, žák Fichta, přítel Goetha, odpůrce Hegela ·

1790-1795 studium teologie, filologie a filozofie v Tübingen · 1797 dílo "Myšlenky k filozofii přírody" · 1798 profesorem na univerzitě v Jeně · teorie "světové duše" · od 1803 - profesorem ve Würzburgu - tvůrcem "filozofie identity" · 1841 povolán do Berlína jako protiváha radikalismu hegelovců, avšak v prosazování své iracionalistické doktríny neúspěšný · V něm se uzavírá myšlenkový okruh, který představují Herder, Kant a Novalis (poslednímu jmenovanému se podobá i konverzí ke katolicismu). Stal se jedním z nejvlivnějších propagátorů evropanské myšlenky v 19. století. Měl vliv jak na své romantické vrstevníky, tak i na pozdější myslitele (Schopenhauera, Bergsona, slavjanofily aj.). V myšlence spolku států a mezinárodního soudního dvora viděl korunovaci dějinné "epochy přírody", která následuje po "epoše osudu" a zvěstuje "epochu prozřetelnosti". Předpokládal, že byť původní pokus o vytvoření jednoty Evropy prostřednictvím církve ztroskotal (protože církev pojala do sebe prvky a formy státu, místo aby zůstala ve své čistotě prosta všeho vnějšího), přece jen - po fiasku státních pokusů - se zase religiózní cesta jeví jako jediná nadějná. Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů. Komentáře. Praha 1992. System des transzendentalen Idealismus. Leipzig 1979. Výbor z díla. Praha 1977. SCHILLER, JOHANN CHRISTOPH FRIEDRICH VON * 1759 Marbach + 1805 Výmar "Milióny v náruč jednu! Jak to slunce letem pílí Toto políbení všem! skvělou dráhou nebeskou, Sbratřením svým dospějem spějte, bratři, cestou svou, k otci, jenž dlí v nadehvězdnu. jako rek jde jaře k cíli. ... ... Milióny pro člověka trpte dál, pro lepší svět! Nahoře, nad sférou hvězd božská odplata vás čeká." · německý dramatik, básník, teoretik umění · představitel literárního klasicismu · 1773 na rozkaz vévody württemberského vojenská akademie v Ludwigsburgu - osobní zkušenost s tyranií · přívrženec hnutí "Sturm und Drang" · studium práv a medicíny ve Stuttgartu · 1780 plukovním lékařem · 1782 premiéra "Loupežníků" v Mann-heimu, bouřlivé ovace mládeže - následná roztržka s vévodou, trest vězení a zákaz psaní · 1783 odchod do Mannheimu - dramatická a básnická tvorba · vydavatel časopisu "Rheinische Thalia" · 1788 na Goethovu přímluvu místo profesora dějin na univerzitě v Jeně · od 1794 přátelství a spolupráce s J. W. Goethem · 1802 povýšen do šlechtického stavu · Podobně jako Lessing, Herder či Kant i on byl ovlivněn Rousseauem a jeho prostřednictvím se seznámil s plánem abbého de Saint-Pierre. Opájel se nadějemi, jež přinášela Velká francouzská revoluce. Revoluční Konvent ho tituloval "básníkem - přítelem lidstva" a dokonce ho jmenoval čestným občanem Francouzské republiky. Nesdílel však Clootsovy iluze o novořímském - francouzském revolučním přetavení Evropy, nýbrž měl představu federalistickou a viděl v nadnárodních svazcích, vycházejících z reformace (v tom byl v ostrém protikladu např. ke Schlegelovi či Novalisovi), nejlepší základy evropského společenství. Akcentoval jako jeden z prvních jednotu mravů a zvyků a stejnost institucí už ve středověké Evropě. Všeobecně zdůrazňoval roli, kterou Evropa sehrála v dějinách lidstva. (Je příznačné, že právě jeho a Beethovenova "Óda na radost" se stala uměleckým symbolem Evropské unie a Rady Evropy.) Geschichte des Dreissigjährigen Krieges. München 1958. J. W. Goethe. Briefwechsel mit Friedrich Schiller. Zürich 1950. Nesmrtelná slova. Praha 1940. Óda na radost. Praha 1980. Universalhistorische Übersicht. München 1958. Výbor z filozofických spisů. Praha 1992. SCHLEGEL, FRIEDRICH VON * 1772 Hannover + 1829 Drážďany "A je to právě bohatství v rozličnosti, co činí Evropu tím, čím je, co jí dává přednost, aby byla znamenitým sídlem života a vzdělání lidstva. Kdyby místo svobodné a bohaté Evropy existoval jen jeden Řím, v němž by všechno splynulo a rozplynulo se, namísto bohatých dějin Evropy by nám anály jediné římské říše poskytly obdobu smutné jednotvárnosti čínských letopisů..." · německý literární kritik, básník · studium práv na univerzitě v Göttingen, později klasických jazyků v Lipsku · 1794-1802 střídavě pobyty v Drážďanech, Jeně, Berlíně · studium orientálních jazyků a sanskrtu v Paříži · spoluzakladatel literárního "Jenského kruhu" romantiků · vydavatel časopisu "Athenäum" · Zakladatel prvního evropanského časopisu - "Evropa" - vydávaného ve Frankfurtu n. M. a řízeného z Paříže (v letech

1803-1805). V něm prezentoval tento konvertita ke katolictví romantické ideály své i svých druhů (Novalis, Görres, Schelling, Baader aj.), dle nichž Evropu vytvořilo a může udržet jedině křesťanství. V křesťanské historii Evropy nacházel naději pro budoucnost kontinentu. Říši Karla Velikého a slavné období papežské považoval za vrcholy evropských dějin; obdivoval i Karla V. jako hrdinu a "bojovníka století", jednu z posledních opor evropské jednoty; po něm však nastal úpadek, jenž ani v 19. století ještě nedosáhl dna. Nad Evropou si ale nezoufal, viděl v ní dějiště historického zápasu dobra a zla, na němž bude rozhodnuto o osudu lidstva. Shodně s Hegelem viděl v Evropě konečný cíl dějin. Vedle hodnot jednoty uznával i hodnoty rozmanitosti, a to daleko více než jeho generační druhové. Vorlesungen über Karl V. Wien 1846. Vorlesungen über die neuere Geschichte. Wien 1846. SCHMID, CARLO * 1896 Perpignon + 1979 Bonn "Kterými vlastnostmi se vyznačuje evropský člověk? To je nekonečně komplexní otázka - k tomu otázka, na niž můžeme dát znepokojivé a nebezpečné množství odpovědí. Přesto se chci opovážit jít hledat některé znaky, které by nám mohly alespoň zprostředkovat začátek některé odpovědi. Skutečně věřím, že jich přese všechno několik existuje, jež jsou schopny nám naznačit, kterým směrem máme hledat. Ale může se stát, že odpověď, kterou přitom najdeme, není ničím jiným, než stínovou hrou, o které mluvil Platon: hra stínů, které vrhá pravé bytí věcí na stěny jeskyně, v níž jsme přikováni." · německý politik · studium práv · 1927-1940 soudce · od 1945 členem SPD · 1946-1953 profesorem mezinárodního práva na univerzitě v Tübingen · 1953-1968 profesorem politických věd ve Frankfurtu nad Mohanem · 1947-1973 členem předsednictva SPD · 1948-1949 v německé parlamentní radě · 1949-1953 poslancem Spolkového sněmu za SPD · 1966-1969 spolkovým ministrem pro záležitosti spolkových zemí · 1969-1972 místopředsedou Spolkového sněmu · Zvláště ve své přednášce "O evropském člověku" se pokusil postihnout alespoň některé podstatné znaky profilu evropského lidstva. Jsou to: svobodomyslnost, schopnost vzepřít se osudu nebo zvůli; odmítání pasivity, trpné existence a proti tomu trvale se projevující úsilí být objevitelem, stvořitelem, ovladatelem přírody; snášení tíhy dějin, ale zároveň úsilí o jejich pochopení i o svržení jejich jha, když vidí šťastnější perspektivu; prožití kolektivního vědomí a svědomí, ale jeho překonání v dosažení vědomí a svědomí individuálního; požadování respektu společností k individuálnímu rozumu, svědomí a důstojnosti, ale také požadování téhož od jednotlivce ve vztahu k jednotlivcům i společenstvím jiným; hledání pravdy a z ní vyplývající rozvoj vědy, filozofie a umění; uznání svobody, rovnosti a práva jako základů lidského společenství. V těchto momentech také shledával Schmid zásadní přínos evropského člověka celému lidstvu. Svou charakteristiku však nepovažoval ani za úplnou, ani za nediskutabilní. Über den europäischen Menschen. In: Die Neue Rundschau 1950. SCHUMAN, ROBERT * 1886 Lucemburk + 1963 Sey Chazelles "Aby mohl nastat opravdu mír, potřebujeme nejdříve jednotnou Evropu... Evropa nebude vybudována najednou nebo podle jednotného generálního plánu. Bude vystavěna prostřednictvím konkrétních výsledků, které nejprve vytvoří solidaritu de facto... Společná regulace výroby uhlí a oceli povede bezprostředně k vytvoření společné základny pro hospodářský rozvoj jako první krok evropské integrace." · francouzský politik a státník · studium práv na univerzitách v Bonnu, Mnichově a Berlíně · od 1912 návladním u německého soudu v Metách · 1919-1940 poslancem francouzského parlamentu · 1940 státním tajemníkem pro záležitosti uprchlíků · spory s Petainem a okupačními úřady · zatčen a deportován do Německa · 1942 útěk a vstup do francouzského odboje · 1945 spoluzakladatel francouzské Republikánské lidové strany · 1946-1947 ministrem financí · 1947-1948 premiérem vlády · 1949-1952 ministrem zahraničí · 1950 autorem plánu na vybudování Evropského společenství uhlí a oceli · 1955-1958 ministrem spravedlnosti · 1958-1960 předsedou Evropského parlamentu ve Štrasburku · 1960-1963 čestným předsedou Evropského parlamentu · Společně s J. Monnetem přispěl k obratu ve vztahu Francie k evropské jednotě. Na rozdíl od de Gaullovy představy svazu suverénních států se zasazoval v duchu integračním o vytváření jednoty ve všech oblastech života národů, jež se rozhodnou ustavit společenství. Z úvah o postupu spojenců při správě přírodních zdrojů poraženého Německa a pak o zapojení jeho západní části - Spolkové republiky Německa do hospodářství demokratické Evropy vzešel r. 1950 (opět v součinnosti s Monnetem) Schumanův návrh na vytvoření Montánní unie neboli Evropského společenství uhlí a oceli. Jeho plán byl následujícího roku přijat v Paříži konferencí šesti západoevropských států -

Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, Nizozemí a Spolkové republiky Německa (v níž tendence k zapojení do západoevropského hospodářství, zvláště na základě smíření německo-francouzského, podporoval kancléř Konrad Adenauer). V r. 1952 vypracoval projekt Evropského obranného společenství. Své evropanské působení završil ve funkci předsedy Evropského parlamentu ve Štrasburku. Od těchto projektů už vedla cesta k Evropským společenstvím, dnešní Evropské unii. R. Schumanovi daly dějiny šanci podílet se na prvních reálných krocích, jimiž se začaly naplňovat staleté sny o evropské jednotě. 9. května slaví evropané narozeniny spojené Evropy (lidově zvané "den svatého Schumana"). Per l'Europe. Roma 1965. SPENGLER, OSWALD * 1880 Blankenburg + 1936 Mnichov "Kultura se zrodí v tom okamžiku, kdy se probudí velká duše z praduševního stavu... Kultura umírá, když tato duše uskutečnila plnou míru svých možností... To je smysl všech zániků v dějinách (vnitřního a vnějšího dohotovení, dokonání, jež je určeno všem živým kulturám), z nichž v nejjasnějších obrysech stojí před vámi zánik antiky, přičemž my již dnes v sobě cítíme nejranější náznaky vlastní, průběhem a trváním naprosto stejné události, jež náleží prvním stoletím příštího tisíciletí, totiž zániku Západu!" · německý filozof a historik · studium filozofie a matematiky na univerzitách v Halle, Mnichově a Berlíně · profesor filozofie na gymnáziu v Hamburku, od l911 v Mnichově · 1918-1920 vznik jeho hlavního díla o filozofii dějin "Zánik Západu" · představitel teorie historického koloběhu · stoupenec monarchismu a stavovství · 1933 odmítnutí spolupráce s Hitlerem a nacismem · do své smrti bojkotován · Dovedl jako málokdo jiný analyzovat stav Evropy naplněné rozpory a jejich válečným vyústěním. Obával se osudových důsledků, jež mohou přinést stále se posilující tendence rozkladu našeho kontinentu. Na základě zkoumání evropské minulosti a současnosti vyvodil závěry o cyklickém procesu vzniku, rozkvětu a rozpadu kultur a civilizací (čímž rozvinul i myšlenky Hegela a Toynbeeho). Na nich pak založil argumentaci své velmi pesimistické evropské vize. Předpověděl nadcházející éru césarismu, bezohledné moci, vyrůstající z vůle k moci a z krve, což Hitler svou diktaturou v Německu vzápětí potvrdil. Od Nietzscheho převzal způsob, jak hledět katastrofě do očí a jak se vyrovnat s osudem, ale zároveň se držel i faustovského mýtu aktivní a tvořivé lidské individuality. Myšlenky jeho díla "Zánik Západu" ukazují příčiny nadcházejících evropských katastrof (z nichž první světová válka byla jen prvním dějstvím) a předpovídají konec Evropy - osudově podobný tomu, který potkal starý Řím. Der Untergang des Abendlandes. Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte. München 1990. Pessimismus? Berlin 1922. Reden und Aufsätze. München 1937. STAEL, ANNE LOUISE GERMAINE DE * 1766 Paříž + 1817 Paříž "V našich moderních časech potřebujeme evropského ducha... Lidský duch obsahuje dvě velmi rozličné síly: Jedna v nás vytváří potřebu důvěřivě přijímat, druhá nás tlačí, abychom přezkoumávali, bádali. Žádná z těchto schopností nesmí být uspokojena na účet druhé: protestantismus a katolicismus vděčí za svůj vznik nikoliv Lutherovi a papežům; znamenalo by to pozorovat dějiny velmi špatným způsobem, kdybychom jejich vývoj připisovali takovým nahodilostem. Protestantismus a katolicismus žijí v lidských srdcích." · francouzská spisovatelka, literární historička, esejistka · dcera ministra J. Neckera · od mládí zájem o politiku · 1781 první literární úvahy · 1789 sympatie k idejím Velké francouzské revoluce · l792 kritika násilí a teroru ve Francii · 1793 cesta do Anglie · 1795-1803 Paříž - její salon místem schůzek a debat liberální společnosti filozofů, publicistů, novinářů · zpočátku obdivovatelka Napoleona, později jeho kritička · 1803 vyhoštěna z Paříže · cesty po Evropě - Itálie, Rusko, Švýcarsko · setkání s J. W. Goethem a F. Schillerem ve Výmaru · po Napoleonově porážce návrat do Francie · Byla pravým opakem svého současníka (a jeden čas i souseda) Josepha de Maistre - smířlivá, nabádající (ve vztazích mezi národy) k ekumenismu a federalismu. Uznávala sice také jako naději pro Evropu to, co ji kdysi vytvořilo a sjednotilo - křesťanství, ale jako prostředek k překonání rozštěpení neviděla válku a zničení všeho nekatolického, nýbrž kompromis, porozumění, pěstování evropanského ducha. Její salon byl praktickým příkladem realizace takové cesty. Propagovala zvláště využití literatury jako prostředku vzájemného obohacení a pochopení národů a vyzývala k překladům, neboť i národ se skvělým písemnictvím zůstane chudým, pokud nepozná i literární plody národů jiných. Myšlenkovou výměnu kladla tedy na první místo v procesu sjednocování Evropy. De l'Allemagne. Paris 1878. De la littérature considérée dans ses raports avec les intitutions sociales. Paris.

Lettres sur les ouvrages et le caractére de J. J. Rousseau. Paris 1788. Mémoiren. Berlin 1912. Oeuvres complétes. Paris 1820. SULLY, BÉTHUNE MAXMILLIEN DE * 1560 Rosny-sur-Seine + 1641 Villebon "Nejprve jsem podal králi (anglickému) všeobecnou představu o sjednocovacím projektu všech států, kterým musí záležet na ponížení domu rakouského, přičemž spolek Francie, Anglie a Holandsko na obranu i výboj, upevněný nejužším spojenectvím Bourbonů a Stuartovců, by tvořil základ. Dal jsem mu na první pohled znát, že toto spojení by bylo možno velmi lehce provést. Ze strany Dánska, Švédska, zkrátka všech protestantských knížat, by nebylo žádných těžkostí. Bylo by možno jej také učinit příznivým pro katolické pány... německá knížata (kdyby se všechno mezi ně rozdělilo, co rakouský dům v Německu má), Rakousko, Uhry, Moravu, Slezsko a tak dále (stará práva by se jim zase dala), samotného papeže, kdyby se mu přiřklo plné vlastnictví nad všemi zeměmi, které měl dosud jen jako léna." · francouzský státník a vojevůdce · ministr Jindřicha IV. Navarského · původem z hugenotské rodiny · 1593 přestup ke katolicismu · od 1596 členem královské rady (finance) · 1599 velmistrem artilerie · státní dozorce nad výstavbou vodních cest a komunikací · podpora zemědělství, hedvábnictví a obchodu · 1602 guvernérem Bastily · 1604 guvernérem v Paitou · od 1606 vévodou a francouzským pairem · po smrti Jindřicha přinucen rezignovat na funkci · 1634 maršálem · Jeho "velký plán" není uceleným dokumentem, nýbrž sestává z částí rozptýlených na tisících stranách "Pamětí" (celý jejich název je asi šestiřádkový), jejichž první svazky pocházejí z r. 1638. V nich se odráží jeho dlouhá a peripetiemi naplněná životní dráha, která ho dovedla v posuzování evropských otázek od převažujícího francouzského nacionalismu a silného protirakouského ladění (jako vyslanec francouzského krále se pokusil vytvořit - řečeno pozdější terminologií - "osu Londýn--Paříž") až k postoji nadnárodnímu. Sullyho evropanský projekt počítal se spojením pěti volitelných monarchií (k nim počítal Svatou říši římskou národa německého, církevní stát, Čechy, Polsko, Uhry), šesti dědičných království (Anglie, Dánsko, Francie, Lombardie, Španělsko, Švédsko) a čtyř republik (Belgie, Benátky, Itálie, Švýcarsko) v evropský spolek ("křesťanskou republiku Evropa"). Takováto konfederace by byla řízena šesti provinčními radami (např. ve Vídni by sídlila provinční rada pro východní Evropu) a ústřední "Generální radou" (se sídlem rotujícím po městech střední Evropy), jejíž usnesení by byla pro všechny státy závazná. Všechny národy by si byly rovny a rovnost by platila i pro náboženství. Nicméně pro státy na linii dotyku s nepřáteli Evropy by hrálo společenství roli, v níž by přejímalo na jedné straně povinnosti obrany, ale na druhé straně by osm nejvlivnějších suverénů společenství mělo právo volit jejich panovníky (mělo se to týkat Polska, Uher a Čech - s obnovením jejich samostatnosti plán počítal). Svoboda obchodu na základě odstranění celních hranic by měla politicky spojenou Evropu i hospodářsky propojit tak, že by vnitřní války byly provždy vyloučeny. To znělo v Evropě zmítané třicetiletou válkou velmi ušlechtile, ale u těch, na něž měly Sullyho myšlenky zapůsobit, ohlasu nenašly a autor dožil svůj život na zcela vedlejší koleji moci. Merkwürdigkheiten. In: Allgemeine Sammlung historischer Memoires. Jena 1792. TOYNBEE, ARNOLD JOSEPH * 1889 Londýn + 1975 Londýn "My západní lidé se přikláníme, právě proto, že jsme lidé, k víře, že to, co jsme v posledních staletích učinili ze světa, je bezpříkladné. Proti této západní iluzi existuje účinný lék. Je třeba jen poohlédnout se zpět na to, co před ne tak dlouhou dobou učinili Řekové a Římané ze světa, a přijdeme na to: také oni ve své době přepadli svět; také oni dlouho věřili, že jsou jiní než ostatní lidé...Tím nechci samozřejmě říci, že můžeme stanovit horoskop naší vlastní budoucnosti, když studujeme, co se odehrálo... v řecko-římských dějinách, a tyto události pak jednoduše mechanicky přenášíme na moderní Západ... Zíráme-li do budoucnosti, tápeme ve tmě a musíme se chránit toho, abychom věřili, že můžeme před námi skrytě ležící cestu jasně vyznačit. A přesto bychom byli blázni, kdybychom nevyužili každého záblesku světla, který se naskýtá našemu oku..." · anglický historik, filozof a sociolog · v době 1. světové války v diplomatických službách · 1919 účastník mírové konference v Paříži · 1919-1924 profesorem historie a řečtiny na univerzitě v Oxfordu · 1925-1955 ředitelem Královského institutu mezinárodních záležitostí v Londýně · autor desetisvazkového díla "Study of History" · v době války opět v diplomatických službách · 1946 členem delegace na mírových jednáních v Paříži · stoupenec teorie čtyř stadií civilizací: vznik, růst, úpadek a rozklad · Jeho srovnávací historická práce

"Svět a Západ" přinesla zcela netradiční názory na Evropu a její roli ve světě. Učinil bilanci podstatných hříchů - nahlíženo očima "Neevropanů" - jichž se náš kontinent vůči ostatním kontinentům dopustil, takže jeho závěry jsou vlastně obžalobou. Zvláště v období od 15. století do roku 1945 nacházel Západ téměř vždy v postavení útočníka. Odmítal civilizační pýchu Evropanů, kteří i při přiznání utlačování dobývaných území operují svým bezpříkladným civilizačním přínosem. Nacházel analogie v řeckém a římském dobývání Západu s pozdějším dobýváním světa Západem, v psychologických reakcích národů na cizí pronikající kultury. Netvrdil však, že osud Západu musí být stejný jako osud Řeků či Římanů. Toynbeeho obžaloba nastavila Evropě zrcadlo a navodila mnoho otázek, jejichž zodpovězení vyžadovalo upřímnost a příklon k evropanské filozofii i s její světovou dimenzí. On sám na ně však odpovědi nedal. Die Welt und der Westen. Stuttgart 1953. VALÉRY, PAUL * 1871 S`ete + 1945 Paříž "Skoro bych chtěl říci - znásilňuji přitom trošku jazyk - že Evropa představuje druh systému, jednotu, vytvořenou z určité lidské mnohotvárnosti a zvlášť příznivých vnějších podmínek a definitivně formovanou jedinečně pohnutými a živými dějinami. Výsledek všech těchto souběžných okolností je Evropan... My, kulturní národové, teď víme, že jsme smrtelní... Nezměrná hrůza zachvěla Evropou až do mozku. Pocítila ve všech nervových centrech, že se již nepoznává, že se přestala sobě podobat, že ztratila své vlastní vědomí... A nyní - na nestvůrné terase Helsingöru, která sahá od Basileje po Kolín, která hraničí s dunami Nieuportu, s bažinami Sommy, s křídovými skalisky Champagne a s granitem Alsaska - zří evropský Hamlet milióny přízraků... Sáhne-li po lebce, pak je to osvícená lebka... A tato je Kantova; Kant zplodil Hegela, tento zplodil Marxe a tento zplodil koho?..." · francouzský básník, myslitel a vynikající esejista · studium práv na univerzitě v Montpelliere · 1890 seznámení s Gidem a Malarmiem - vliv na básnickou tvorbu · od 1895 zaměstnán na ministerstvu války · 1900-1922 zaměstnanec zpravodajské agentury HAVAS · 1927 jmenován členem Francouzské akademie · od 1937 profesor poetiky na Coll`ege de France · Byl - podobně jako Spengler - evropanem tragických vizí. Např. v díle "Krize ducha" podal otřesnou bilanci zhroucení Evropy. Hovořil o atmosféře strachu z nadcházející katastrofy a o smrtelném zápasu evropské duše, v němž vzdělaná Evropa ještě jednou horečnatě prožívá své myšlenky, dogmata, filozofie, ideály, výklady světa, křesťanství. Podle Valéryho měla Evropa veškeré předpoklady k tomu, aby řídila celý svět, měla pro to velké prostředky a schopné lidi, ale ti, kteří Evropě vládli, nebyli na úrovni jejího poslání, takže pro nekonečné a "směšné třenice" byla evropská šance promarněna. Když se pokoušel o definice Evropy a Evropana, nechtěl brát v úvahu národní fenomén, a přesto právě ten se ukázal jako nejen neodmyslitelný, ale dokonce tak závažný pro náš kontinent, že jej téměř zničil. Die Krise des Geistes. In: Corona, Jg. 1, 1919. Můj Faust. Praha 1966. VICO, GIAN BATTISTA * 1668 Neapol + 1744 Neapol "A všude září křesťanská Evropa takovou humanitou, založenou na nadbytku všech statků, které činí šťastným lidský život, dávají uspokojení tělu i potěchu duchu a mysli. A to všechno díky křesťanskému náboženství, které učí tak vznešené pravdy, protože převzalo i nejučenější pohanské filozofie a používá jako vlastních tří jazyků: nejstaršího jazyka světa - hebrejštiny, řečtiny, jež má nejvyšší jemnost, a latiny, která je nejvznešenější. Takže křesťanské náboženství je také pro lidské cíle nejlepší, protože zjevením sdělenou pravdu spojuje s rozumovou silou nejvybranějšího učení filozofů a s výkvětem učenosti filologů." · italský filozof, historik, filolog, básník a estetik · vychováván jezuity · studium práv na univerzitě v Neapoli · vychovatelem v markraběcí rodině ve Vatolle · účast v osvícenském kulturním hnutí · 1697-1737 profesorem rétoriky na neapolské univerzitě · autor filozofických a právnických spisů · 1725 práce "Zásady nové vědy" · 1734 jmenován královským historiografem · Dosáhl značného ohlasu především svým historickým dílem, v němž jsou pozoruhodné zvláště jeho diskutabilní názory na Evropu a její úlohu ve světě. Náš kontinent dle jeho tvrzení ve všech ohledech předčil kontinenty ostatní. Oceňoval křesťanství, jež se zasloužilo o všeobecně vládnoucí humánní mravy, a tak se jevilo jako nejlepší prostředek pro optimální uspořádání společenských poměrů na zeměkouli. Evropa mu byla světadílem bohatým, šťastným domovem pro všechny obyvatele, společenstvím svobodných států, národů, měst a obcí. Vedle monarchií, které prý spěly k dokonalosti, byl zde velký počet obdivuhodných republik, které se v ostatních třech světadílech vůbec nevyskytovaly. Z těchto a dalších pohledů se mu tedy Evropa jevila jako téměř harmonický, společnými ideami propojený a pro ostatní svět příkladný kontinent.

Die neue Wissenschaft. München 1924. VOLTAIRE (AROUET, FRANCOIS MARIE) * 1694 Paříž + 1778 Paříž "Evropa překonává v každém směru ostatní díly světa... Již dlouhou dobu bylo možno křesťanskou Evropu (vyjma Rusko) považovat za velkou, republiku rozdělenou do různých států, z nichž jeden je ovládán monarchisticky, jiný smíšeně, některé aristokraticky, jiné demokraticky, ale tak, že jedna část má vliv na druhou tím, že všechny mají tytéž náboženské zásady, i když jsou rozděleny do různých sekt, a všechny souhlasí se základy veřejného práva a politiky... Tolerance - to je jediný mír trvanlivosti, který může být mezi lidmi uzavřen... Vidím se zalíbením, jak se v Evropě tvoří velká republika kultivovaných duchů." · francouzský filozof, básník, dramatik, právník, historik · břitký publicista mezinárodního věhlasu · od deseti let vychováván v jezuitské koleji Ludvíka Velikého · od 1710 studium práv · 1713 v diplomatických službách v Haagu · 1717 za pamflet na regenta Filipa Orleánského odsouzen do Bastily · po propuštění zákaz pobytu v Paříži · první umělecké triumfy · 1726-1729 emigrace do Londýna - studium děl J. Locka a I. Newtona · 1729-1749 život a tvorba mimo Paříž · 1749 povolen návrat do Paříže · jmenován historiografem na královském dvoře a členem Francouzské akademie · 1750-1753 pobyt na královském dvoře v Berlíně · bohatá tvorba - verše, povídky, dramata satiry, pamflety, historické práce, filozofický slovník · 1753 po sporech s pruským králem odchod do Švýcarska · 1758 návrat do Francie · spolupráce na "Encyklopedii" · Jako ve všech otázkách, tak i v problematice evropského sjednocování byl mimořádně kritický, často ironický i sarkastický. Tak na plán abbého de Saint-Pierre reagoval r. 1769 spiskem s názvem "O věčném míru - od doktora Dobrosrdečného", kde jeho představu označil za nesmyslnou, neboť mír mezi knížaty je totéž, co mír "mezi vlky a psy". Zesměšňoval názory Rousseaua a jiných, kteří viděli řešení lidských (a evropských) problémů v návratu do přírodních a "přirozených" poměrů dávné minulosti. Voltaire odmítal jak idealizaci Evropy, tak její naprosté odsouzení, přílišný optimismus i pesimismus v pohledu na její perspektivu, ale shledával množství faktorů, které jednotu Evropy už vytvářejí a budou i nadále posilovat. Budoucnost kontinentu nespojoval s činy mocných politiků a vládců, nýbrž s rozvíjením vědy a kultury, jež mu především byly tmelem evropského sjednocování, a v tomto smyslu také byl ochoten přiznat Evropě poslání vůči ostatnímu světu. Candide. Praha 1949. Nesmrtelné stránky z Voltaira. Jak je vybral a vysvětlil André Maurois. Praha 1948. Rozprava o snášenlivosti. Praha 1912. Stati a dokumenty. Praha 1951. Voltaire myslitel a bojovník. Praha 1957. Výbor z díla. Praha 1978. WIELAND, CHRISTOPH MARTIN * 1733 Oberholzheim + 1813 Výmar "Kosmopolita poslouchá všechny zákony státu, v němž žije, jejichž moudrost, spravedlnost a obecná užitečnost je zřejmá, a podrobuje se ostatním z nutnosti. Se svým národem to myslí dobře; ale zrovna tak dobře to myslí se všemi jinými a je neschopen chtít vybudovat blahobyt, slávu a velikost své vlasti na úmyslném upřednostňování či utlačování jiných států. Kosmopolité se tudíž nepouštějí ani do zvláštních spojení, jež by byla neslučitelná s realizací těchto myšlenek. Vyvarují se jakékoliv účasti na správě státu..." · německý osvícenský spisovatel · studium filozofie na univerzitách v Erfurtu a Tübingen · profesorem filozofie v Erfurtu · 1772 vychovatelem na knížecím dvoře, později úředníkem · počáteční literární tvorba ovlivněna životním stylem rokoka · v dalším díle hledání optimálního systému pro rozvoj člověka · autor prvního románu zaměřeného na výchovu člověka k humanitě ("Osudy Agathona") · Podobně jako např. Condorcet přesahoval ve svém mírovém a sjednocovacím myšlení evropské hranice. On to byl, kdo do našeho slovníku ještě v předvečer Velké francouzské revoluce vnesl pojmy "světoobčan", "kosmopolitismus" (spisy "Světoobčan" a "Tajemství řádu kosmopolitů"). Přitom však neunikl jisté míře zaslepenosti, když při oceňování hodnot evropské kultury a vzdělanosti předpokládal trvalou nadvládu Evropy nad světem. Snil o blahodárné revoluci, provedené nikoliv "divokým povstáním a občanskými válkami", nýbrž klidnou, "něžnou", přesvědčivou, na převaze rozumu založenou cestou. Z této iluze se nevymanil ani po jakobínských hrůzách. Svou představu sjednocení evropských národů dále ozřejmil r. 1798 v "Rozhovorech mezi čtyřma očima", kde vybízel národy, aby se zřekly starého barbarství, "kanibalské" národnostní nenávisti, předsudků, závistí, úskoků a "kapsářských triků, které se dříve nazývaly politikou". Navrhl trvalé evropské společenství a evropský soudní dvůr. Svou naději pak upřel k Napoleonovi, ale brzy zažil nejhorší zklamání, protože císařova cesta byla přímou negací Wielandových představ.

Briefwechsel. Berlin 1963. Der Weltbürger. Sämtliche Werke. Leipzig 1818-1827. Das Geheimnis des Kosmopolitenordens. Tamtéž. Gespräche unter vier Augen. Tamtéž.