Encyklopedie antiky

Citation preview

Encyklopédie antiky Dílo týmu pŕedních českých odborníkú, védeckých pracovníkú Československé akademie véd a vysokých škol, obsahuje vše, co v ném bude uživatel o staroveku hledat. Má umožnit porozumení velkému kulturnímu odkazu antiky tém, kdo neméli možnost seznámit se s ním j inak. Encyklopédie zahrnuje všechny významné jevy a osobnosti od nej starších dob, kdy se začla antická kultura vyvíjet, pŕes vrcholné období kultury fecké a ŕímské až po dobu, kdy byla vystŕídána kulturami následnými. Všímá si vlivú a ohlasu antiky v kultuŕe starokŕesťanské a byzantské i v dalším evropském vývoji až do dnešní doby. Zemépisné zabírá oblast celého známého starovékého svéta a jeho kultur, pokud byl antickou vzdélaností dotčen. Abecedné uspoŕádaná hesla jsou vyvážená, navzájem propojena odkazy a podávají stručnou formou maximálni poučení podlé nejnovéjších poznatkú o starovekých déjinách, literatúre, filosofii, právu, architektúre, výtvarném uméní, divadle, hudbé a tanci, výchové, náboženství a mytologii, technice a védé, o hospodáŕských a sociálních pomérech atd. Jako zvláštni oddíl jsou zarazený sentence, úsloví a termíny (s označením správné výslovnosti) podnes hojné užívané a obecné známé, které pŕedstavují rovnéž součást živého dédictví antiky v naši dobé. Encyklopédii doplňuje bohatá, uvážlivé vybraná obrazová dokumentace uméleckých dél, pfehledné tabulky k ŕeckým a ŕímským déjinám, barevné mapy a plány. Soupis základní literatúry i odkazy na literaturu v heslech usnadňují cestu za dalším, hlubším poučením. Encyklopédie antiky vyplňuje znamenité mezeru v naši odborné i populárni literatúre a je určená jak odborníkúm, tak nejširší čtenáŕské obci.

ACADEMIA nakladatelství Československé akademie véd

ČESKOSLOVENSKÁ AKADEMIE VÉD Kabinet pro studia ŕecká, ŕímská a latinská

E

^ ™ °

A N 1

P E D I E

Zpracoval autorský kolektív za vedení védeckého redaktora díla univ. prof. dr. LUDVÍKA SVOBODY, DrSc., člena korešpondenta ČSAV

a za vedecké recenze univ. prof. dr. LADISLAVA VARCLA, DrSc. a Dr. LADISLAVA VIDMANA, CSc.

Encyklopédie antiky ACADEMIA PRAHA 1973

©

ACADEMIA, nakladatelství Československé akademie véd, Praha 1973

Obsah

Význam antiky v déjínách evropské kultury (Ludvík Svoboda) \1 j Úvod / 1 9 / Základní literatúra / 21 / Návod k používání Encyklopédie antiky / 25 / Seznam zkratek ŕeckých a ŕímských autorú a odborné literatúry moderní / 27 / Seznam obecných zkratek / 29,/ Hesla A—Ž / 31/ Sentence a termíny / 705 / Pŕehled ŕímských císafu / 731 / Rejstŕík zemépisných lokalít / 736 / Prameny reprodukcí j 742 / Seznam barevných vyobrazení / 743 / Prílohy: Synchrónni tabulky: I. II. III. IV.

Nejstarší kultury v oblasti Orientu a Evropy Rozkvet Ŕecka a počátky Itálie Helénismus a vzestup Ŕima Rozkvet a pád fímské ríše

Mapy a plány: 1. Staroveký svet v e 2. stol. n. I. 2. Staroveké Recko 3. Staroveká Itálie 4. Impérium Romanum Plán Athén Plán Ríma

Význam antiky v déjinách evropské kultury

Antikou rozumíme obyčejné kulturu starovekého Ŕecka a Ŕíma. Mluvíme-li však o významu antiky, je nám jasno, že musíme pojem antiky néjak omezit, protože tu už hodnotíme a vybíráme to, co z ní pokládáme za zvlášť cenné. Hodnocení se pak deje vždy z určitého hlediska, podlé určitých kritérií a postoj ú. Nechtéli bychom tu mít kritéria príliš úzká. Proto bychom to ŕekli asi takto: antiku posuzujeme podlé toho, co dala evropské kultuŕe, co dala a dávala vždy jejím progresivním silám. I v antice byly pochopitelné tendence, které pokrok a vývoj zdržovaly a ukázaly se neplodnými či škodlivými. Ty však vyradil čas, soudce nejspravedlivéjší. Nemužeme zde hovoŕit o významu složek, které jen dočasné sehrály určitou kladnou roli. Spíše se z nezbytnosti zaméŕíme na hodnoty trvalé, „večné", nadčasové, na to, co lze pokládat za jakési ktéma es aei (zisk jednou provždy). A tu není patrné sporu o tom, že to nejcennéjší dává klasické údobí Ŕecka a Ŕíma, i když nemužeme zcela pominout ani jiná údobí. Pokud j de o Ŕím, je všeobecné pŕijato, že ŕímská kultura namnoze není puvodní. Už básnik Horatius napsal: Zdolalo zpupného vitéze zdolané Recko a vneslo umény v Latium drsné (Epist. 2, 1, 156n, prel. O. Jiráni). Ale pŕesto má ŕímská kultura i své veliké ctitele. Neboť to, jak Ŕímané cizí hodnoty prijímali a jak je svým duchem spojovali a pŕetváŕeli, je vskutku úctyhodné a pŕes staletí, která od té doby uplynula, hodnotné. (Uveďme za mnohé aspoň Cicerona, Horatia a Vergilia.) Puvodní jsou Ŕímané ovšem v právni oblasti. Také myšlenka ŕímského impéria se ukázala velmi plodnou. Byla to myšlenka kulturního universalismu. Spojování hodnot partikulárních a vytváŕení svétových kulturních tradic nutno hodnotit velmi vysoko. Antická kultura má v sobé néco jedinečného, co se jinde na svété neobjevilo, néco, co je životodárné ve všech dobách, co se udržuje a co s prospéchem oplodňuje kultury jiné. To má na rozdíl od jiných velikých kultur - miním pŕedevším velké kultury východní, čínskou a indickou které to, co antika, nedovedly. Otázku proč tu musíme nechat stranou. Antika právé dovedla být oním fermentem, který jiným kulturám pomáhal se rozvíjet. Bylo to možné díky ŕeckému a ŕímskému duchu, jasnému, pronikavému, s živým smyslem pro realitu. Mužeme-li si dovolit zjednodušení, byl tu zdravý empirismus se smyslem pro dary zemé a života, nepŕející mystice a askezi, a racionalismus, pracující s rozumem bez pŕedsudkú. Prínos antiky není ovšem ve všech oblastech kultury stejný. Tak ve védé nacházíme skvelé výsledky v matematice, zvlášté geometrii, dále v astronomii a v lékaŕství, částečné i v jiných organických pŕírodních védách. T u však nehodláme nadsazovat, ponévadž výsledky jsou tu spíše dílčí. Technika obdobné výše nedosáhla pro dobové omezené ekonomické podmínky a možnosti. Cenné jsou i nékteré výsledky véd společenských, rovnéž však omezené sociálne ekonomickou formací, v níž vzniklý. V umení je všeobecné uznávána úroveň, jaké dosáhlo v dobé klasické. V náboženství bylo výhodou, že tu šlo zpravidla jen o štátni kult a že se neprosadila zvláštni knéžská kasta j ako jinde. Zato ve filosofii podala antika výkony nesmrtelné, takže je nasnadé otázka, proč se to mohlo stát právé v ŕeckém svété. Spólupúsobily tu jisté silné společenské pomery, zvlášté rozvoj zbožní

výroby a penéžního hospodáŕství a s ním spojené uvolnéní lidského indivídua v ŕeckých méstských státech. Tamní otrokáŕské výrobní vztahy umožňovaly i značnou individuálni svobodu, na Východé neznámou. Ŕecká decentralizace pak podporovala samostatný vývoj i myšlenkové činnosti. Vývoj tu byl velmi bohatý, takže je plné oprávnén Engelsuv závér, že „v rozmanitých formách ŕecké filosofie jsou již v zárodku obsaženy všechny pozdéjší zpúsoby nazírání". Pusobení antiky je ovšem v ruzných dobách rúzné. Vždy púsobí to, co je néjak živé, co se setká s potrebami a pochopením jisté doby a určité společnosti. Pusobení antiky tedy není jednosmérné. Je tu vždy nejen aktivita antiky, nýbrž pŕedpokládá se i aktivita téch, kdo ji pŕijímají. U pŕijímajících musí být dispozice k porozuméní. Dá se to ukázat hned na poméru antiky a kŕesťanství, kde došlo k prvnímu velkému stretnutí. Byl to velmi složitý proces, po stránce politické i kulturní. Když po bitvé u Aktia dobyl Octavianus r. 30 pŕ. n. 1. Egypta a učinil z ného rímskou provincii, dostal se pod rímskou moc prakticky celý tehdejší ŕecký svét. Nedošlo se tím však k pevné jednoté. Kdežto Západ ríše se romanizoval, zustával Východ ŕecký jazykem i kulturou. Ale ŕecká kultura silné púsobila i na Západé. Ŕímané jí podléhali a vzdélanci ovládali oba jazyky. Pro pŕejímání ŕecké kultury méli zvláštni význam i nékteŕí císaŕové (Traianus a zvlášté Hadrianus), kteŕí ŕeckou kulturu milovali a v dobé, kdy již upadala, usilovali o renesanci helénismu. Stŕediskem této renesance byl Ŕím. Pri této renesanci šlo vlastné o marný pokus obnovit dosti vnéjším, formálním zpúsobem klasicismus v uméní a literatúre, počítaj íc v to i rétoriku, literárni histórii, literárni kritiku a estetiku. Pŕímo podivuhodné bylo, jak zvlášté rétoŕi-sofisté oživovali néco, co už bylo mrtvé - klasickou attickou ŕečtinu. Význam to však mohlo mít jen pro úzkou vrstvu vzdélancu. Lid mluvil obecnou lidovou ŕečtinou, žil bídné a hledal ve svých strastech útéchu v náboženství. Tehdejší náboženství bylo však velmi složitá smés z rúzných náboženských prvku orientálních, promíšených i prvky kresťanskými, jež zprvu ani nebyly príliš odlišovány od židovství. Kŕesťanství se na počátku stretá s antikou a teprve postupné se s ní vyrovnává. Pŕes diametrálni odlišnost antiky a kŕesťanství ŕecká filosofie bezdéčné vycházela kŕesťanství vstŕíc. Byla stejné už všelijak zasahována pusobením orientálního myšlení. Zvláštni místo tu má myšlenkové vyústení antiky, jak je mužeme spatŕovat hlavné v novoplatónismu. Novoplatónismus je velmi složitý prúplet rozmanitých, pŕece však néjak spŕíznéných myšlenek. Nacházíme tu antický synkrétismus z prvku platónských, aristotelských i stoických, promíšený prvky Filónovy theosofie, helénisticky pretvoreného židovského zjevení, gnose apod. To vše se pak spojilo i v kŕesťanství, pŕičemž udával ráz novoplatónismus. Aby se tak mohlo stát, musilo zde být pro to jisté pochopení ze strany kresťanské. Setkáváme se s ním pŕedevším u Klémenta Alexandrijského a Origena. Zajímavé pritom je, že Órigenés byl snad žákem Ammónia Sakka a spolužákem Plótínovým. Právé Plótínos má od r. 244 školu v Ŕímé a snaží se bránit postupu kŕesťanství. Jeho žák Porfyrios pak pŕímo vystupuje proti kŕesťanství. V tomto procesu mél ovšem velký význam osud púvodního společného kulturního jazyka, ŕečtiny. Na Západé začíná ŕečtina už od 3. stol. ustupovat latiné. Za Konštantína (v 1. pol. 4. stol.) je ješté jazykem úŕedním a církevním. Ale už od 2. stol. se Písmo pŕekládá do latiny. Západní církevní otcové píší od 2. pol. 3. stol. už jen latinsky. Vúbec se v té dobé hodné pŕekládá z ŕečtiny do latiny. Posléze v 8. stol. ŕečtina na Západé mizí, a proto j i evropský stredovek až na výjimky nezná. Nezáporní nej me pritom ani na četné vojenské útoky na rímskou ríši. Útočili na ni opétovné její sousedé, zvlášté Germáni od konce 2. stol. Ve 3. stol. panuje v celé ríši neklid,

propukají vzpoury a dochází k uzurpacím. Pociťuje se nutnost ríši reorganizovat. Tohoto úkolu se podjal Diocletianus (284—305). Vznikl dominát. To byla absolútni monarchie opírající se o vojensko-byrokratický aparát se silnými prvky orientálních despocií. K velkým zménám došlo ve 4. stol., kdy tuto Diocletianovu reorganizaci svým zpusobem dokončil Konštantín (306—337). Útoky barbarú sílily pŕesto dále. Jedním z pokusú o záchranu byl také milánský edikt (313), jímž se kŕesťanství stalo náboženstvím státem uznaným. Za Theodosia I. (379—395) je už kŕesťanství od r. 382 náboženstvím pro všechny vubec (,kath'holon), tj. náboženstvím obecným (katolickým), státním. Ve 4. stol. také rozkvetla kresťanská literatúra. Po ŕeckých apologetech nastupuje patristika, a to ŕecká i ŕímská. Nejvýznamnéjšími církevními Otci (patres ecclesiastici) píšícími ŕecky se ve 4. stol. stávají Athanasios a Kyrillos (oba z Alexandrie), tri Velcí Kappadočtí (Basileios, zv. Veliký, jeho bratr Grégorios z Nyssy a Grégorios z Nazianzu) a Ióannés Chrýsostomos (Jan Zlatoústy) z Antiocheie. Z nich Basileios pŕirovnává pŕejímání antického dédictví k práci včel. Doporučuje vybírat z antické kultury vše užitečné a pilné to zpracovávat. Podobné po latinských apologetech 2.—3. stol. - byli to Minucius Felix, Tertullianus a Lactantius - tento „kresťanský Cicero" j ako skutečný ctitel Ŕíma sehrál roli vyrovnávajícího zprostŕedkovatele a získával pro kŕesťanství ŕímské vzdélance - nadchází údobí latinské patristiky ve 4. a 5. stol. Mezi latinskými Otci církve tu vynikají Ambrož (Ambrosius), Augustinus a Jeroným. Jeroným (Hieronymus), známý j ako pŕekladatel bible, byl ostrým kritikem své doby. Bývá nazýván i praotcem humanistú, protože dovedl bibli oceňovat už také j ako literárni dílo. Páté stol. naVýchodé predstavuje už úpadek antické literatúry. Je tu téméŕ jen literatúra kresťanská. Prechodný vzestup v 6. stol., zvl. za Iustiniana, se obyčejné počítá již do literatúry byzantské. Ale Východ zustává ŕeckým až do 15. stol., do pádu Carihradu r. 1453. Západ byl v 5. a 6. stol. zaplaven barbar y a byl zachvácen rozkladem. Tento proces mél svuj počátek v rozdélení ríše ŕímské r. 395. Germáni méli na tento vývoj vliv stále silnéjší, neboť zaujímali významná místa ve státním aparáté a hlavné v armádé. R. 476 Odoaker sesadil posledního ŕímského císaŕe a začal ve zbytku ŕímské ríše vládnout sám. Činil to velmi obratné: nechal byrokratický aparát fungovat dál a dovedl spojit ŕímské tradice vládnutí se zvyklostmi svého vlastního kmeňového království. Kolem r. 500, za ostrogótského Theodoricha, se nakrátko dostavil jistý kulturní rozkvét. Tehdy púsobil filosof Boéthius, z jehož díla pozdéji stŕedovék poznával antickou filosofii, a puvodné Theodorichúv tajemník Cassiodorus, zv. Senátor, jenž zemŕel r. 583 v klášteŕe Vivariu v Bruttijsku, kde podnécoval k opisování antických rukopisu a podporoval vedeckou práci. Mimo kulturní strediska však klasická latina v téchto staletích tak upadala, že byla již zcela barbarská. Mezitím ovšem probíhal velmi složitý proces sbližování kŕesťanství s antikou. Zpočátku kŕesťanství antiku naprosto odmítalo. Hlavní vécí pro kresťana je kresťanská víra, prostá víra a duvéra v Boha. Víra musí obrodit mravnost, protože pŕísné mravné jednání je hlavní zárukou spásy. Má-li se však dostat taková víra z lidu do vzdélaných vrstev - a tento proces vskutku nastává již od 2. stol. - , musí si kŕesťanství najít príslušné pusobivé prostredky, a to kulturní. Tak se začíná využívat také antické vzdélanosti. Bylo nutno pŕedevším kresťanskou víru hájit - odtud vzniká apologetika. Apologeti vyhledávali argumenty proti nepochopení pŕedevším ze strany odpurcú vnéjších. Byli tu však i nepŕátelé vnitŕní, vznikající a šíŕící se sekty a kacírstva, živici se zvlášté z mystiky a z novoplatónismu. Bylo nutno se tedy dobre vyzbrojit rozumovými úvahami a logickou argumentací. Odpurci už také začínali proti kŕesťanum citovat bibli, popŕípadé se dovolávali kresťanského ústního podání. Obhájci proto musili hluboce studovat zdroje své víry, zvl. biblické texty. A tu poznali, co

jim v tomto sméru muže poskytnout antická filologie. Učili se z ní textové kritice, interpretaci a exegezi. Snahou bylo mít bezvadný text, který by byl jednotný a záväzný pro všechny, který by byl zakotven téz v jednote učení. Mél být prost rozporú vécných i logických, aby byl obsahové i formálné konsistentní. To vedlo - po četných zápasech zvl. s novoplatónismem a gnosí, ale i s mystickou fantastikou, hájenou prívrženci s vypjatým fanatismem - nakonec k oficiálnímu stanovení tzv. kánonu biblických knih, jenž vyloučil určité texty (tém se pak ŕíkalo apokryfy). Pevný kánon nejlépe predstavuje latinský preklad Hieronymuv (f 420), tzv. Vulgáta, z níž byly pozdéji poŕizovány preklady do jazyku národních. Hieronymus tu preložil - s použitím starších pŕekladú - Starý zákon z hebrejštiny, Nový zákon z ŕečtiny. I preklad sám byl kanonizován, pŕičemž posvátným zústal jen text ŕecký. Správný výklad i preklad pŕedpokládá ovšem určitý véroučný systém. O ten už pečovala od 2. pol. 2. stol. tzv. katéchétská škola v Alexandrii, zvl. Órigenés. Kdežto Kléméns Alexandrijský soudil, že ŕecká paideiá („vzdélanost", doslova „výchova"), která vedia ke spravedlnosti, muže vést i k bohabojnosti, jeho žák Órigenés pod vlivem stoické morálky pŕejímá eo ipso etiku ŕímského práva, jež se pak vskutku v mnohém stala trvalým kulturním majetkem. Tak vznikl ponenáhlu z filosoíické spekulace určitý abstraktné metafysický rád s presnými definicemi, jenž vyústil v pevný dogmatický systém (viz zvlášté Órigenuv spis Peň archón, O základech). Jednotlivá dogmata i dogmatický celek bylo pak nutno zdúvodňovat, nékdy i proti vlivum politickým, ukrývajícím se za duvody véroučné (napr. ariánství). Nékdy k tomu bylo potŕebí dovolávat se určitých autorít, zvlášté rozhodnutí koncilú. Dogmatický systém tak ponenáhlu pŕecházel v systém filosofický, jenž vyvrcholil v Augustinové syntéze církevních dogmat a antické filosofie. Tak se šíril jednotný svetový názor, jenž hrál významnou roli ideologickou. K pochopení dalšího vývoje je však nezbytné podat aspoň stručný pŕehled o vývoji v Byzanci. Ač púvodné právé východní ríše ŕímská byla hospodársky i kulturné vyspélejší, nastala tam od 6. stol. doba temná. Úplná kulturní stagnace v 7. a 8. stol. byla v 8. stol. ješté zesílena obrazoborectvím, jež počalo r. 726 za Lva III. a svedlo nej urputnej ši zápas mezi Východem a Západem. Teprve v 9. stol. došlo k obratu. Byzantská literatúra se obrodila ze zdroju antických. Vedie textú kresťanských byly nyní sbírány a shromažd'ovány i texty antické. Byly hojné opisovány a opatŕovány výklady a komentári. Vznikala též díla encyklopedicky shrnující poznatky tak získané. Tato kulturní obroda vyvrcholila ve 12. stol. R. 1204 byl však Carihrad rozboŕen rytíŕi benátskými, francouzskými a vlámskými, čímž byl rozmach byzantské kultury pŕerušen, ba téméŕ zmaŕen. Ustrnul a teprve na rozmezí 14. stol. máme tu radu učených mužu. Konec nadešel pádem Carihradu r. 1453. Tehdy byzantští učenci odešli valnou vétšinou na Západ. Oživili tam zájem o ŕeckou kulturu, a ten dosáhl vrcholu v renesanci, jež pak umožnila pŕímé pusobení kultury ŕecké opét i na Západé. Osudy byzantské kultury souvisejí s celým vývojem politickým i církevním. Její vývoj kdy si začal diferenciací mezi Západem a Východem, zahájenou rozdelením ŕímské ríše v r. 395. To vedlo také k rozdelení církve, jež bylo zpečeténo definitívne schismatem z r. 1054. Diferenciace mezi obéma hlavními vétvemi kresťanské církve sahala však hloubéji. Cirkev ŕímská klade dúraz na mravy a právo. V jejím čele je jediný patriarcha, totiž pápež, jenž se po zániku ríše stává samostatným. Postupné svou moc rozširuje na feudálni pány a vede neustálý boj s císaŕem obnovené ríše. Cirkev východní naproti tomu se stará pŕedevším o bohoslužby. Má v čele čtyŕi navzájem se sváŕící patriarchy, kteŕí jsou podrobení císaŕi a jeho úŕednicko-vo jenskému štátu. Náboženství se tu stávalo stále více politickou hŕíčkou v rukách panovníku, což dalo vznik cesaropapismu. Rozdíl mezi obéma církvemi je zvlášť patrný na vývoji mnišství. Východní mnišství znamenalo více útek ze

svéta, provázený asketickým životem a rozjímánim, kdežto na Západé se kláštery stávaly dúležitými kulturními stŕedisky. Tuto tendenci vidíme už u zakladatele benediktinského rádu Benedikta z Nursie. Zmĺnili j sme se také, že právé ve Vivariu uplatňoval Cassiodorus své snahy po udržení klasického vzdélání. T u platila zásada Ora et labora (Modli se a pracuj), jež vedie duchovní ch cvičení vedia k práci na poli i v zahradé a učila pak agrikultuŕe a hortikultuŕe i obyvatele príslušného kraje. Vedie této materiálni kultury šírila i zájem o práci védeckou. Mnoho rukopisu antických dél, s nimiž pracuje pozdéji renesance, pochází z doby mezi Cassiodorem a Kar lem Velikým, tj. mezi 6. a 9. stol. Na Západé tedy probíhal vývoj značné jinak než na Východé. Vpád barbaru, zvlášté Gótú a Vandalu, neznamenal konec antické kultury, nýbrž její osvojování ze strany barbaru. I zde vítéz kulturné podlehl pŕemoženému a mnoho okolností tu podporovalo postupnou romanizaci. Slovanúm se dostalo ŕeckého kulturního dédictví z Byzance. Odtud se i k nám dostalo mnoho stinných stránek. Ale Byzanc bývala mostem i mezi Západem a vzdálenéjším Východem, ba stávala se - jak bylo kýmsi výstižné ŕečeno - jakýmsi kulturním filtrem. Islám napr. se dostal s feckou kulturou do styku rovnéž pŕes Byzanc. Znalec byzantské kultury J. Bidlo se o ní vyjadruje takto: „Ríše byzantská zustala neobmezenou, militaristickobyrokratickou monarchií, jejíž kresťanský panovník nebyl sice již pokládán za boha nebo poloboha, ale vystupoval jako náméstek boží nebo Kristuv na zemi, tj. nej vyšší hlava církve, která byla státním ústavem bohoslužebným, jenž své zájmy byl nucen podŕizovat zájmúm státním." Byla to tedy theokracie s despotickým panovníkem v čele. Západní kŕesťanství si nedalo vnutit víru od východoŕímského císaŕe. Byl zde ŕímský pápež. A Bidlo pokračuje: „Zaniknutí ŕímského štátu v západních částech ríše ŕímské mélo za následek osvobození taméjšího kŕesťanství a církve od moci štátni." Tak se západní cirkev stala duležitým činitelem politickým i kulturním. Západní kŕesťanství vyvolávalo pocit odpovédnosti za vlastní činy pred Bohém jako spravedlivým soudcem, jenž jako by soudil podlé ŕímského práva. Kŕivolaké jsou nékdy cesty kultury. Zajímavá je napr. zvláštni historická úloha, kterou sehrálo syrské kŕesťanství. V syrské Edesse kvetla v 5. stol. filosofie a veda lékaŕská. Nestoriáni j i koncern toho století zanesli do Persie a také k Arabúm. Témto pak zase bylo osudem určeno vnést védecký pokrok této v základé ŕecké védy do Evropy. Arabové, jak je všeobecné známo, vytvorili ohromnou ríši. Prevzali mnohé z ŕecké védy a filosofie a to, co prevzali, dovedli rozvíjet a rozmnožovat. Jejich vlastní prínos je zvlášť patrný v pŕírodních védách, v matematice, astronomii a lékaŕství. Antická filosofie zde svérázné tmelila navzájem rozmanité prvky orientálních nauk. Zvlášť pozoruhodné na Arabech je, že se na antiku dovedli dívat bez predsudku. To je ostatné také spojovalo s ŕeckým bezpŕedsudečným myšlením. Ti nejvétší z nich se dokonce dovedli oprostit i od vlastních vlivu islámských. Tak se dostalo nej lepší ŕecké kulturní dédictví celkem neporušené na Západ, hlavné pŕes Sicílii a Španélsko. A arabská véda se tak mimodék stala dúležitou prostŕednicí mezi antikou a novovékem. Pro stŕedovék to byla skutečnost osudová, protože antická véda byla védou skutečnou. Aristotelovi tak byla otevŕena cesta, takže od 13. stol. je nejvétší autoritou také in náturalibus (ve „védéní pŕirozeném"). Dŕíve se jeho význam omezoval jen na logiku. Toto však nebyla první renesance antiky. Pokusy o ni jsou už staršího data. Všechny pak vycházejí z určitých ideálních predstav, jež by mély být realizovány. Hlavním takovým ideálem bylo impérium Romanum ve smyslu politicko-kulturní jednoty Západu. Dédici impéria se cítili jak císaŕové, tak pápeži. Odtud stálé spory mezi nimi s mnohá často bouŕlivými peripetiemi. Právné vzato tu byl legálním dédicem jen císaŕ východoŕímský. Proto také nemohlo jít o „znovupŕevzetí" vlády západoŕímské, jež pŕece byla vždy závislá na ríši východoŕímské. Sen o obnové ŕímského impéria se pokúsili realizovat jednak Karel Veliký

(768—814), jednak Otto I. Veliký (936—973). Ŕíše Karlova však byla ve skutečnosti impériem kŕesťansko-franským s rázem germánským a svúj základ méla vlastné ve franském královstvi. Podobné tomu bylo s ríši ottonskou. Ideál ŕímského impéria pak žil i nadále v predstavách, dokud trvalo císaŕství ŕímské národa nemeckého. Renesanci karlovskou či karolínskou nepochopíme bez trochy histórie. Musíme mít na paméti, že Germáni prišli z východu, kde se stali ariány. Až v nových sídlech na západé pŕistoupili k athanasiánství, tj. ke katolicismu, když kníže Chlodovech se dal r. 496 se svými Franky pokŕtít od remešského arcibiskupa. Tím se také romanizovali a stali se oporou církve. R. 754 byl opét Pippin Krátký papežem Štépánem II. pomazán na krále Franku. To znamenalo uznání dynastie, ale také uznání nároku papeže na svétský stát. Po smrti Pippinové (r. 768) se stal jeho syn Karel Veliký nejmocnéjším panovníkem své doby. Byl tak mocný, že dokonce pápež Lev III. musil z nutnosti uznat jeho svrchovanost i nad pápežským státem a r. 800 jej korunoval jako císaŕe. Úmyslem Karia Velikého bylo obnovit západoŕímské impérium jako Augustínovu „obec boží" (civitas Dei). Vedie jednoty politické a církevní chtél ustavit i jednotu duchovní. Za tím účelem zŕídil v Cáchách Akadémii, jejíž duší se stal Alkuin (Alchvine) a jeho žák Hrabanus Maurus. Alkuin byl pŕedstavitelem védy anglosaské. Do činnosti Akademie byli zapojení četní učenci z ruzných zemí. I je spojovala zase latina. Karel zakládal četné školy, jež pak potŕebovaly také pedagogickou teórii, o niž pečovala škola dvorská (schola palatina). Cílem bylo spojit kŕesťanství s antikou. Bylo proto nutné podporovat antická studia, v první radé pak nejduležitéjší prostŕedek k jejich provádéní, totiž ťilologii. Duraz byl kladen hlavné na gramatiku a úpravu autentického textu. Usilovalo se o dokonalé zvládnutí latiny, jež byla jazykem úŕedním. Šlo o formálni nápodobu antických textu, a to nej en prózou (Einhard napr. napsal životopis Karlúv podlé Suetoniova Augusta), nýbrž i veršem. Z véd pestovala Akademie zvlášté matematiku a astronomii, z umení hlavné hudbu. Celkem lze ŕíci, že naprosto prevážila forma, duch antiky se príliš neprojevoval. Po puldruhém století nato dochází k renesanci ottonské, jež však zustává omezena na Nemecko. I ona je nesená opét obživlou myšlenkou impéria. Chce spojit „zlatý Rím" (auream Románi) s duchem kresťanské askeze. Ale i tu j de v podstaté jen o vnéjší, formálni napodobení latinských vzoru, ŕímské literatúry, zvlášté dél ŕímských historiku. Vidíme to na jeptišce Hrotswité z Gandersheimu, která psala kresťanské komedie, napodobujíc oblíbeného Terentia, ale uvédomovala si, že „v medu jeho jazyka je úkryt i jed". Za Oty I. i Oty II. je v Némecku patrný kulturní vzestup. Jsou zŕizovány školy klášterní i biskupské, kde je vénováno místo i kresťansky pojímané antice. Celá vzdélanost je v rukou knéží, oni sami vlastné tvorí vrstvu inteligence. Ottonskou renesanci nesmime však pŕeceňovat, už také proto ne, že vime také o hlasech negativních, jako je hlas Alberta Brackmanna, který nechce o néjaké ottonské renesanci ani slyšet. Nemuže prý být o ní am reči, ani pokud jde o oblast politickou, ani pokud jde o oblast duchovní, i když se skutečné z Itálie dovážela umélecká díla antická a napodobovala, napr. chrámové dvere v Hildesheimu. Taková situace trvala do konce 11. stol. Od konce 11. stol. už vznikají národní kultury, nesené zvlášté rytíŕským stavem. Jsou budovány gotické katedrály, pestuje se poezie epická i lyrická z prvkú románských i germánských, zvl. ve Francii. Pusobí trubadúri a minnesängŕi, první kručky zkouší liturgické drama a ponenáhlu vznikají zárodky universit. To pŕináší i nový pomer k antice. Nejde už jen o nápodobu, hledá se též její smysl, obsah. Vedie gramatiky a textové kritiky je nyní také péstována interpretace textu. Začíná se studovat ŕímské právo, pŕedevším v italské Bologni, a oceňovat kódex Iustinianuv.

Od 12. stol. pozorujeme všude tendence ke smíru s antikou. Všude se dostává do popredí Aristotelés, ať jde o kŕesťanství (Albertus Magnus a Tomáš Akvinský) či o islám (Averroes) či o judaismus (Maimonides). Od špekulatívni filosofie víry se pŕechází k systematicky študované rozumové védé. Nékdy se už setkáváme se slabými náznaky nové doby, s její životní moudrostí a tolerancí. Dochází k presunu významu z klášterních a chrámových škol na nové vznikající university. I když vládnoucí nyni Aristotelés není ješté Aristotelés pravý, pŕece jen pusobí už i jako skutečný filosof, nejen jako logik, jak tomu bylo posud. Platón je nyni vidén jako „nebezpečný svudce na scestí". Spolupúsobili pritom Arabové, jejichž vliv byl tehdy patrný i v Chartres. Tehdy je také oceňován Galénos zase jako lékaŕ. Situace je taková, že se dá dokonce mluvit o zvláštni renesanci 12. století, jak činí Haskins (The Renaissance of the Twelfth Century). Platí to však jen pro zemé románské, zemé germánské z toho nemají valného zisku. Bráni tomu italská politika císaŕu v souvislosti s bojem o investituru. Tehdy vznikla rada nových universit: v Salernu, v Bologni, v Paríži, v Montpellieru, v Oxfordu. Zvlášť bolognská má se svým studiem práva význam i pro vnitropolitický vývoj ríše. K zájmu o právo se však pojí také zájem o histórii, smysl pro ni (zvláštni zájem je vénován Sallustiovi). Tŕebaže pŕevládá zájem o Rím císaŕský a o jeho spravedlivé vládce, jako byli Vespasianus, Titus a Traianus, počíná se projevovat zájem i o rímskou republiku s jejími velkými muži, jako byli Regulus, Scipio či Pompeius, v nichž byli vidéni nositelé staroŕímských ctností, hlavné fid.es a pietas (vérnost a zbožnost). I demokratické argumenty se pojednou objevují jako odraz dobových pomérú, jež jsou plny rozporu. Začíná se psát proti jedinovládé, a nemíní se jen monarchie ve státé, nýbrž i v organizaci klášteru. Zvlášť žebravé rády napr. požadují, aby opat nebyl vládcem, nýbrž jen primus inter pares. Vypracovává se nauka o suverenite lidu (Marsilius z Padovy). Za rozkvétu mést se argumentuje proti vládé šlechty tím, že antika také byla proti hierarchii. Pri prosazování požadavku vétšinového práva v lidových shromáždéních je proti imperátorovi stavén pojem civis imperans (poroučející občan). A najednou se pociťují též rozpory mezi zákonem a právem. Rozhoduj ící instancí v takových rozporech má být opét ŕímská aequitas (slušnost ve smyslu spravedlnosti; to, co se sluší), zcela podlé staré ŕímské definice, že ius est ars aequi et boni (právo je uméní stanovit, co je slušné a dobré). Nékdy tu byl činén i rozdíl mezi zákonem svétským a duchovním, kresťanským, pri čemž toto právo božské bylo interpretováno vlastné jako právo pŕirozené. To se pozdéji odrazilo i v hesle, že vládce má být prvním služebníkem štátu. Jako zvláštnost v tomto smyslu mužeme uvést historický fakt, že Ludvík Bavor byl r. 1328 zvolen za císaŕe ŕímským parlamentem a korunován laikem ve jménu lidu. Stalo se to v déjinách poprvé a také naposled. Ale v povédomí lidí tato predstava trvala i nadále. Ve védé a filosofii byly patrný dusledky této renesance 12. stol. v tom, že se od metódy tzv. dialektické, tj. formálné-logické, prešlo k metodé metafysické, rozuméj filosofické až ontologické. Pŕes rúzné ješté zákazy byl ponenáhlu pŕipuštén Aristotelés celý a stal se jak jsme se už o tom zmĺnili - praecursor Christi in naturalibus (pŕedchudce Kristuv ve vécech pŕirozených). Stoletím dvanáctým se obyčejné v periodizaci končívá první, rané období scholastiky, sahající od 9.—12. stol. Druhé období scholastiky zaujímá stol. 13.—15. Zeptejme se nyni, co vlastné má scholastika z antiky? Puvodné to méné cenné. Látku i metódu prevzala prvotné z ŕeckých církevních Otcú. Myšlení je pak založeno na Aristotelovi, Plótínovi a Augustínovi. Ale antika je tu vždy jen jakousi podezdívkou, Časem se objevují snahy po kompromisu, totiž pokusy o stmelení ruzných myšlenkových prvku v jednotu. Jde o to, jak spojit platónské

nadšení pro nadsmyslné s aristotelovskou systematikou, jak smíŕit mystiku, vždy néjak novoplatónskou a založenou na autorité zjevení, se stŕízlivou ratio (rozumovými postupy) aristotelské logiky. Je to konec koncu snaha po jednoté víry a védy. I tu, v dobé ješté dosti temné, pŕináší právé zase antika svétlo. Všude, kde se objeví touha po poznání skutečnosti, je podporována klasickými antickými prvky. Dochází pritom nékdy irónií osudu k situacím až paradoxním. To nám budiž upozornéním, abychom si véci nikdy nevykládali príliš pŕímočaŕe. Povšimnéme si jen, jak se v prúbéhu vývoje védy ménil pomér k Platónovi a Aristotelovi. Najednou se stává Platón autoritou v prírodní filosofii, v metafysice a estetice, kdežto Aristotelés je zdrojem náuk o logice, etice a státovédé. Tak je tomu často v prvním období scholastiky, kdy proti sobé stojí platonizující františkáni a aristotelští dominikáni. Obrat v tom pŕináší právé století tŕinácté. V tomto století se šíŕí Aristotelovy spisy s arabskými komentári po celém Západé. S tím se objevují rúzné momenty pantheistické a pri tom skutečný pokrok v nové pojímané pŕírodovédé. Paradoxní je zde opét to, že ani v tom nebyl Platón bez užitku. Je zajímavé, že právé on byl pokládán za patróna fyzikálních teórií strojového pohonu, jež vedly k novému obrazu svéta u Cusana, Regiomontana, Leonarda da Vinei, Koperníka, Galileiho, Keplera. Nékdy se vyzvedá jako klad realistická stŕízlivost scholastického racionalismu. Jenže tento racionalismus byl i ve vrcholných výkonech scholastiky pravým opakem racionalismu antického. Vždy se totiž uplatňoval jen jako argumentace v rámci pevné daného svétonázorového systému, jenž je pŕese vše supraracionální. Nikdy tu nejde o nové poznání, 0 skutečnou védu, o svobodné bádání, jako tomu bývalo ve slavných dobách antiky. Alespoň krátce se zde zminíme o sporu nominalismu s realismem. Je to sice spor v podstaté stŕedovéký, ale jeho smysl prekračuje hranice stŕedovéku jak do minulosti, tak i do budoucnosti. Táhne se od 11. stol. Realismus, predstavovaný Anselmem z Canterbury, vychází z Platóna a Aristotela, i když mezi obéma byl značný rozdíl. Universalia (obecniny) jsou podlé ného mimo tento svét jevu a jsou pred jednotlivými vécmi, poprípade ve vécech (podlé Aristotela). Také nominalismus, predstavovaný Roscellinem, by se mohl dovolávat antické tradice, nejspíše Démokrita. Universalia jsou podlé ného „po vécech", jako naše výtvory, jako nomina rerum (jména vécí). Odhlédneme-li od detailu i kompromisních fešení, jakým byl napr. Abélarduv konceptualismus, a nepŕihlížíme-li ani k problémúm, jež tento spor vyvolal v theologii (v učení o Trojici), bylo velmi významné, a to pŕedevším pro védu, že tehdy zvítézil nominalismus. Toto vítézství znamenalo vykročení ze stŕedovéku. Véda se jím osvobozuje od víry, od zjevení, od theologie. Vrací se k antickému racionalismu, jenž je odpúrcem iracionalismu i supraracionalismu. Človék se dostává z područí autorít, církve, dogmat. Muže se vrátit k východiskúm zdravého naturalismu antiky, ke své pŕirozenosti, jež odporuje supranaturalismu. Celý človék muže nyni žít plným životem. Muže povstat človék renesanční. A to zpusobila antika, její renesance. Pokud jde o antiku ve scholastické filosofii, je možné ŕíci, že úkolem filosofie bylo nanejvýš nechat více méné fungovat v dogmatice jistý jaksi zharmonizovaný celek ŕecké filosofie. A právé tuto harmónii rozbilo proniknutí pravého antického ducha do stŕedovéku. Nové nyni ražené heslo adfontesf (k pramenum) vedlo k analýzám, jež rozebraly každý celek, 1 celý systém, jako stroj na jeho kolečka. Pátralo se, odkud která součást pochází. Takto začal humanismus, jenž pripravoval svými studiemi púdu renesanci. Už za vlády scholastiky je antika stále více poznávána, ovšem spíše v jednotlivostech a náhodilé. Nyni však jde o celek antiky a o ducha antické kultury, má-li být obrozen celý život. Proto nutno antiku studovat, hlavné antické literatúry. Humanismus je vcelku aristokratické hnutí učencu. Jsou sbírány a studovány staroveké památky. Budí obdiv a snahu pŕizpúsobit se

jim. Antická díla se stávají vzory a príklady (exempla), usiluje se o dokonalé napodobení jejich dokonalosti. Formálni dokonalost má jít tak daleko, aby soudobý učenec-humanista dokázal psát zvlášté své listy a reči jako mistr slohu Cicero. Zprvu se tak dálo latinsky, pozdéji i v národní reči. Vrcholu dosáhly tyto snahy ve stol. 14.—16., hlavné v Itálii. Zpočátku byla studována jen literatúra latinská v originále. Pozdéji, asi od poloviny 15. stol. v dusledku dobytí Carihradu Turky - se šíŕí znalost ŕečtiny, zvlášté Platóna. Zakládají se nové university. Co jich jen vzniklo ve 14. a 15. stol. jen v jednom kulturním okruhu! Po pražské Karlové 1348 universita v Heidelberku 1386, v Kolíné nad Rýnem 1388, ve Freiburgu im Breisgau 1455, v Basileji 1460, v Trevíru 1473, v Mohuči 1477. Zakládání universit se šírilo tím spíše, že chrámové školy, i tak slavné, jako byly v Remeši nebo v Chartres, ztrácely již ve 13. stol. pŕitažlivost. Ale i na universitách se dlouho udržoval védní ideál filosoficko-theologický (zvl. v Paríži). Jak blahodárná byla nová orientace na antiku, vidíme na université oxfordské, jež byla založena snad už ve 12. stol. (jsou o to spory). Tam byla pomérné brzy volné studována matematika, védy prírodní, zvlášté fyzika a optika, i jazykozpyt. Zvlášté františkán Roger Bacon (asi 1214—1294), doctor mirabilis, už usiloval o vedení potrebné pro život, pochopil význam védy pro človéka, proti autoritatívnosti ve védách stavél empirii a pŕirozenou logiku. Staví se contra consuetudinis diurnitatem, tj. proti líné navyklé každodennosti, a chce vést lidstvo od theologických systémú a rúzných Sum (Summae) k studiím vécí lidských (ad studia humana). Vedie universit jsou zakládány i knihovny a akademie, z nichž platónská akademie florentská, založená Cosimem z Medici, byla nejslavnéjší a nejvýznamnéjší. Renesance znamená znovuzrození antiky za účelem obrody celého současného života. Vyjadruje nespokojenost s prítomností, chce mít pocit samostatnosti vuči zdédénému, je procitnutím kritického ducha. Odpor k dosavadním autoritám a k dogmatismu oprošťuje tehdejšího človéka do té míry, že ho už ani pohanství nedésí jako dŕíve. Nestává se tu však antika novou autoritou ? Zdá se, že nikoliv. Antika pŕestává být postupné, jak jsme videli, formálním vzorem, nyni už jde o jejího tvorivého ducha. Stává se zdrojem živých podnetu a silou pŕetváŕející dané skutečnosti. Antika je brána v celku, nej en v tom, co se hodilo cirkvi. Co nyni opét tak plodné pusobí, je bezpŕedsudečný duch ŕecké védy a filosofie, pozemskost antiky, chápání krásy života, zvl. v Helladé. I ŕečtí bohové jsou obdivováni pro svou pozemskost a lidskost, ovšem idealizováni, jako pozdéji u Schillera. U lidí nyni vyniká zŕetelné touha po pozemském štéstí, i když je zprvu jaksi neklidné vyhledáváno, jako u Petrarky, protože je pusobení m dosavadních tradic tak vnitŕné rozporné. Rozsáhlá je nyni četba klasiku, zvl. Cicerona a Vergilia, J akoby prikazovali návrat k velikosti, jasnosti a prostoté. Radost z nového, osvobozeného človéka je provázena až entusiasmem pri pozorování antických uméleckých dél. Lorenzo il Magnifico prý gaudio exultavit (tančil radostí), když dostal bustu Platóna. Mimo literaturu je hodné studováno antické uméní. Je obdivována antická plastika, ač byla známa spíše z kópií (r. 1506 byla nalezena známá skupina s Láokoóntem), je napodobována architektúra. Kolik stavitelú kupolí se dalo inspirovat Agrippovým Pantheonem! Po odložení šablón a ztrnulých forem se tvorí volné v duchu antiky. Vede to k j istému naturalismu, jenž chce vystihnout prírodu ve smyslu dávné pohanské krásy, i ke kultu krásy nahého téla. Aby byl vyvolán plný pocit svobody v chápání antiky, musila se tu uplatnit i jistá príprava. Aby bylo dosaženo skutečného kontaktu s antickým duchem, musilo být docíleno duchovní spŕíznénosti. Renesance však nebyla vždy jen proticírkevní. Díky nékterým svým aristokratickým rysúm pronikala i do hoŕejších vrstev společenských, včetné kruhú církevních. Lidu se nelíbila rozmaŕilost církve a jejích hodnostáŕu, a to i papeže. Jejich nékdy svetský, ba pohanský postoj jim lid vytýkal,

spatŕoval v nem úpadek církve. Lid se nadále držel náboženství a zvlášté na sever od Alp vzniklo proti renesančnímu duchu hnutí odporu. Je to reformace. Jak už tomu bývá, púvodné se i zde uplatňoval silné fanatismus (viz Savonarolu) až obrazoborecký a vrchu nabývají misomúzové (nepŕátelé vyššího vzdélání). Ale není zbytí - i reformace je zasažena humanismem, jeho kritickým duchem a metodou. I ona prevezme heslo ad fontes, jenžetím mini prameny púvodního, antického kŕesťanství. Biblické texty jsou studovány zpusobem humanistu. Reformace neduvéŕuje ani Vulgáté. Chce mít text neporušený, chce znát nefalšované znení originálni. Proto se študuje hebrejština a ŕečtina, a odtud pak vycházejí i nové preklady Bible do jazykú národních. Brzy se však i reformace umírňuje. Dochází až ke smíru reformace s renesanci v takových postavách, jako byli Erasmus Rotterdamský či Melanchthon. Podobnou úlohu sehrál ve vývoji naši Jednoty bratrské Jan Blahoslav. I tu se počínalo studiem textu a od filologického studia se leckdy docházelo k chápání smyslu antické, zvlášté ŕecké kultury. Prekonávala se tak omezenost náboženského reformačního nazírání. Ale bývalo to velmi nesnadné, protože probuzené indivíduum se dostávalo do vnitŕních boju. Reformační človék - jako kdysi první kŕesťané - se dostával do stavu úzkosti a ze strachu pred upadnutím do pohanství byl ochoten ze svého poznání pŕipustit jen to, co musil pŕipustit jako nezvratné. Humanismus i renesance se tedy dotkly i českého života kulturního. Jiráni upozornil, že némečtí a angličtí protestanté se dostali blíže k ŕecké kultuŕe, kdežto Italové a Francouzi ustrnuli jakožto katolíci na kultuŕe spíše ŕímské. Néco na tom je, ale není tomu tak zcela. Slyšme mínéní Viléma Mathesia, který srovnával renesanci u nás s renesanci v Anglii. Konštatuje, že od počátku 16. století odcházejí čeští vzdélanci místo do Itálie do Némecka z dúvodu náboženských. Ale Némecko bylo „chudé a hrubé". Náš protestantismus se tedy na rozdíl od Angličanú kulturné špatné orientoval. Zprvu j sme méli „v humanistické pŕedehŕe k renesanci" predstih pred Anglií. Ale zakrátko jsme se již nemohli s Anglií méŕit, zvlášté pokud šlo o renesanci dvoŕanskou, stojící pod vlivem italského platónismu (Sydney, Spencer), či básnickou, již vévodil Shakespeare. U nás byla počínající renesance brzy oslabena a podlomená náboženskými bouŕemi. Angličané zatím cestovali a pobývali v Itálii a ve Francii. Protestantismus se orientoval románsky. Naproti tomu českobratrská literatúra, jež byla u nás tehdy to nejvyšší, nemohla mít ani svého Miltona. Puritánství nabylo v Anglii moci až po naplnéní renesance. U nás však husitství i českobratrství „nabylo prevahy dŕív, než mohla vyspéti v svérázné formy česká radost ze života a krásy". Naším pomérem k antice od Kosmy k protireformaci se zabýval také Miloslav Hýsek. U Kosmy už shledává kulturní spojení se Západem. Kosmas (1045—1125) je mu prostoupen antickým duchem natolik, že je mu humanistou avant la lettre a ctitelem krásy života. Ale postup antiky u nás byl zaražen husitstvím. Humanismus byl tedy u nás buď jen formálni, nebo byl prosycen kresťanským náboženstvím. Vždy tu byl odpor k pohanskému duchu. V Jednoté bratrské Blahoslav využívá klasického vzdélání jen ve prospéch kŕesťanství a Komenský neustále varuje pred čtením pohanských autorú, i když se pokouší o syntézu antiky a kŕesťanství. Není pak divu, véŕí-li nékteŕí fanatičtí katolíci protireformační, že antickými knihami nás pokouší ďábel. Jaká to zména proti Kosmovi! Na cesté od renesance k osvícenství se pokračuje v získávání pŕehledu po celku antické kultury. Impulzy čerpané z antické védy, jež principiálné pracuje stejné, oplodňují novou védu. Antická filosofie pak vede k osvícenskému racionalismu a materialismu 18. stol. (od poznání Epikúra prostŕednictvím Gassendiho). Víra v silu lidského rozumu, jenž prosvécuje všechny temné kouty i společenského déní, je zdurazňována do té míry, že vzbudí nakonec odpor, zvlášté u praotce romantismu Rousseaua, ve jménu zdravého citu a pri-

rozené prostoty, proti rozumáŕství. Kult védy však vede i k organizaci védecké práce a ke zŕizování novodobých akadémií véd. Nejznáméjší je berlínská, organizovaná Leibnizem, jenž byl poradcem i pri zakládání akademie petrohradské. Od navazování na antiku dochází osvícenství i k védomému, rozumovému i rozumnému, pŕetváŕení tehdejší společnosti. Vzor athénské a ŕímské republiky napomáhá uskutečňování demokratizace. Proti feudálni nespravedlnosti a mocenskému soudnictví svetskému i církevnímu (inkvizici) se ozývá volání po nestranné spravedlnosti, spatŕované v idealizované ŕímské antice. A opét se staví právni cit proti pozitivnímu právnímu rádu. Zvlášté Cicero je oceňován jako právnik a státovédec. Jeho znalost má i praktické dusledky ve francouzské buržoázni revoluci. Je dále všeobecné známo, že za francouzské revoluce bylo dokonce používáno staroŕímských republikánských symbolu a forem - až po kostýmy a pozdéji i stavební styl. Vedie rečníka Cicerona byli cténi a napodobováni jakožto republikáni také Brutus a Cato Mladší. Ďalší etapou pŕejímání a propagování antiky je novohumanismus. Mocnéji zapusobil vlastné jen v Nemecku a v oblastech, které byly pod silnéjším vlivem némecké kultury, tedy i u nás. Toto ohrození antiky vedlo pŕedevším k zavedení nového systému školského. Byla zŕizována humanistická gymnasia, jež méla podávat ucelené vzdélání na základé studia pŕedevším antiky. Ale klasická kultura nebyla pak studována jen z dúvodú formálni ch nebo praktických. Propagátory antické kultury v Nemecku byli už Herder, Lessing, Goethe a Schiller, pŕímo pak Winckelmann a Wilhelm von Humboldt. Zvlášté Humboldtovi nešlo o pouhou nápodobu, nýbrž o spojení starého a nového „v jedinou formu k vpravdé ideálnímu zušlechténí našeho národního charakteru", tedy i k povzbuzení némeckého národního vedomí. Novohumanisté soudili, že nikoli Rím, nýbrž Ŕecko je pravá antika. Tam bylo dosaženo kulturního ideálu lidského kaťexochén. Ŕecká kultura byla výtvorem celého ŕeckého národa a celý ŕecký národ jí také s prospéchem užíval. Byla to kultura pŕirozená, svobodná, harmonická, se smyslem pro krásu. Muže nám být vzorem, ale ješté spíše poučením. Cílem naším je humanita, lidskost, a ta byla v klasickém Ŕecku. Zpravidla se tím mínila doba Perikleova, tedy krátké údobí 5. stol. pŕ. n. 1. v Athénách. A tak se hlásal návrat k Ŕekum. Tam byla i harmónie mezi individuem a národním celkem. - To vše je zrejmá idealizace, ale podlé ní se soudilo vše prítomné. Podlé ní se vytyčovaly postuláty a umélecké normy. Silné zapúsobila i na Marxovy názory na literaturu. Jde tu v podstaté o obnovu klasicismu, jenž má ve všech dobách jisté shodné rysy, a to ne vždy pozitivní. Pŕíkladem nám muže být vývoj klasicismu ve Francii, kde mél dlouho silné koŕeny. I když se v novohumanismu hodné zdurazňovalo samostatné tvorení, pŕece se mnoho napodobovalo. A takovýto klasicismus se pak šíril i jinde v Evropé. Rozmohl se zvlášté v sochaŕství a architektúre. Usilovalo se pŕedevším o antickou monumentalitu. Byla to však doba, kdy mnohé antické výtvory byly ješté neznámy, skryty pod zemí. Pri nápodobé sochaŕství se málo rozlišovalo, je-li podkladem originál či jen kópie. V architektúre pak z toho vznikl tzv. empire, když empereur v Paríži napodoboval antickou (ŕeckou i rímskou) architektúru sloupy, chrámy či triumfálni oblouky. Nesmírnou zásluhou novohumanismu bylo, že objevil pravé Ŕecko, nevidéné již brýlemi ŕímskými (latinskými). Ŕecká kultura dostala místo, jež jí náleželo. Místo Vergiliovo zaujal Homéros, místo tragika Seneky ŕečtí tragikové. Poznán byl nyni i pravý Platón, j ej ž Némcúm objevil Schleiermacher. Neboť dosavadní Platón, vidéný očima florentské akademie, nebyl pravý Platón, jako nebyl skutečným Aristotelem dŕívéjší Aristotelés, hlavné ne v té podobé, jak ho vidéla scholastika. Na idealizující novohumanismus a klasicismus i s jeho klasicizujícím estetismem se však brzy dostavila reakce. Je jí stŕízlivý historismus 19. stol. Začíná patrné Droysenovým studiem helénistické doby, dŕíve oporní j ené. Z toho pak vzejde velmi rozšírený smér v mo-

derním historickém bádání, jenž se šíril z Némecka dále. Je to reakce na minulost, která dávala pŕednost údobím a jevum klasickým, kdežto tzv. údobí úpadková byla chápána jako nehistorická. Právé dnes zase vime, jak záslužné a plodné bylo studovat podhoubí, z néhož vyšly reprezentatívni postavy antiky, a nej en ty to postavy samy. Podobný postoj má však i své záporné rysy. Svádí k výkladu jen z „podmínek" a k všeobecnému znehodnocování právé toho hodnotného. Neboť vše je pak vidéno j akoby v jedné roviné, jak tomu bylo v dobé epigonu tainovského pozitivisticko-sociologického výkladu. Vše historické je pak pojímáno jako „jen historické". Co si pak však počít s jevy nadprúmérnými, nadčasovými, geniálními? Proti historicistickému zdurazňování jedinečnosti jevu nutno ukazovat na jejich plodnost, schopnost znovuožívat a znovuoživovat, na možnost jejich nového, dalšího samostatného života v nadčasovosti. Z toho pŕece vyšly všechny renesance antiky, totiž vždy jiný, nový pohled na ni v celku či jednotlivostech. Vime, jakým vývojem v chápání prošel Platón a Aristotelés. Zajímavým pŕíkladem je nám i Cicero, jehož promény v chápání staletí vysledoval Tadeusz Zieliňski. Vedie Cicerona historického zná Cicerona církevmch otcu, jenž zprostŕedkuje humánni etiku helénismu, Cicerona renesance, ceneného pro formálni dokonalost jazyka, a Cicerona doby francouzské revoluce, politického rečníka a republikánského štátnika. Hodnoťme však spravedlivé i historismus. Jeho zásady byly asi tyto. Nelze hodnotit minulost podlé vzorových kritérií klasicistických, ale ani jen podlé relativistických hledisek dobových (toho kterého údobí), i když i k tomu nutno pŕihlížet. Vedie ocenéní historického je zapotŕebí uplatňovat i hodnocení z hlediska filosofie kultury. Nesmime totiž zapomínat na hodnoty obecné, universální ve smyslu místním i časovém, na hodnoty nej vyšší, nadčasové, obecne platné, všelidské. A tu odpadají i tŕídní méŕítka, jde-li o intence vážné mínéné. Mám na mysli napr. hodnocení francouzských osvícencu Leninem, jenž si jich váži, pfesto, že jich bylo zneužito buržoázií, proto, že chtéli vskutku lidstvu pomoci. A antický humanismus má právé v tomto smyslu hodnoty nesporné. V posledních desetiletích se mluví - zvlášté na základé podnétu z nékterých spisu Wilamowitze-Moellendorffa a Wernera Jaegera - také ješté o „tretím humanismu", navazujícím v néčem na zmĺnéný novohumanismus. Požaduje se tu nový filosofický pohled na antiku, jenž by z ní umožnil ocenit a pak i uplatnit pŕedevším to, co Jaeger označil už antickým ŕeckým slovem: paideiá. Je tím mínéno védomé sebeformování antického ŕeckého národa, souhrn jeho objektivních kulturních výkonu, s cílem společenského utváŕení a výchovy jednotlivcu. Ŕecký pojem paideiá je tu kulturnéhistoricky kladen proti orientálnímu pojmu sótériá, tj. proti zaméŕení jen na spásu jednotlivcu (jak to známe zvlášté z helénistických pŕedoasijských náboženství). I „tretí humanismus" je univerzalistický a hledá v klasické kultuŕe oporu hlavné proti soudobé prospécháŕské civilizaci s její relativistickou morálkou, která ohrozuje a ruší kulturu vubec. Jde tedy i zde o snahu zachránit to nej hodnotnejší, z čeho vzešla obecná evropská vzdélanost. Blíží se to stanovisku Paula Valéryho, jenž (v Regards sur le monde actuel) evropskou kulturu vidí jako organické spojení ŕeckého myšlení, ŕímského rádu a kresťanské duchovosti. Domnívám se, že i dnes ješté je oprávnená otázka Emanuela Peroutky (Čechische Revue I, 1907): „Je náš pomér k antice týž jako ke každé jiné libovolné historické periodé? A - dodejme - ke každému údobí, ke každé oblasti a oboru antiky stejné?" Myslím, že na otázku Peroutkovu jisté vétšinou odpovíme, že antika má pro nás opravdu zvláštni význam: je bazí naši kultury. A jaký z ní muže být prospčch do budoucna? Dvojí. Jednak teoretický, budeme-li ji chápat v duchu hesla: nikoli scientia (pouhé védéní), nýbrž eruditio (vzdélání). A praktický prospech nám vzejde z antiky, budeme-li v duchu jejího humanismu usilovat o uskutečňování hodnot všelidských. LUDVÍK s v o b o d a

Úvod

Myšlenka na vydám encyklopedické príručky, která by poskytovala prístupnou formou základní poznatky ze všech oboru védy o antickém starovéku, vznikla v Kabineté pro studia ŕecká, ŕímská a latinská ČSAV ješté pred výzvou 10. plenárního zasedání ČSAV v roce 1959, aby pracovišté Akademie „pŕistoupila energicky k vydávání védeckých dél encyklopedické povahy". V české odborné literatúre nebyla antika dosud formou encyklopedie zpracována, takže český čtenáŕ, pokud hledal poučení o nékteré otázce, byl odkázán na encyklopedie cizojazyčné. Pokládali jsme proto za svou povinnost vyplnit tuto mezeru. Umožnila nám to v neposlední radé organizační struktura Akademie, která soustŕeďuje na jednotlivých pracovištích kolektívy odborníku a vy tvárí tak žádoucí podmínky pro týmovou práci, jaká je dnes pri dílech encyklopedické povahy již nezbytná. Zároveň bylo možné využít i spolupráce jiných ústavu Akademie, u nichž se náš plán na vydání EA setkal s velikým pochopením a v nichž jsme nalezli obétavé spolupracovníky a rádce. Náš úprimný dík zde náleží zejména pracovníkum Orientálního ústavu ČSAV, Ústavu štátu a práva ČSAV a dalším institucím. Se stejnou ochotou jsme se setkali i u pracovníku universitních kateder, pŕedevším Katedry véd o antickém starovéku íilosofické fakulty U K v Praze a Katedry staroveké kultury íilosofické fakulty UJEP v Brné, kteŕí mají na encyklopédii značný autorský i recenzentský podíl. Zvlášté pak jsme zavázáni prof. Edité Svobodové z Kabinetu pro studia ŕecká, ŕímská a latinská ČSAV za prínos a péči, s nimiž se po celou dobu prípravy rukopisu i tiskú vénovala našemu společnému dílu. EA nemuže ovšem nahradit rozsáhlé encyklopedie cizojazyčné, bez nichž se odborník pri studiu speciálních problému neobejde. Jejím cílem je pŕedevším umožnit porozuméní velkému kulturnímu odkazu antiky tém, kdo neméli možnost se s ním seznámit pŕímo a hledají potrebné poučení o ném pri studiu odborných dél, pri četbé krásné literatúry i prekladu antických autoru, pri setkání s díly dramatickými, výtvarnými i hudebními. Doufáme též, že se stane užitečnou pomúckou pro pracovníky rozmanitých oblastí našeho kulturního života i pro profesory latiny v jejich školské praxi. Základní informace v ní nalezne i vysokoškolský študent klasické filologie a pri okamžitém selhání paméti poslouží snad jako prameň jejího rychlého osvéžení leckdy i odborníku. Snahou autoru E A bylo obsáhnout antický svét jako celek pokud možná ve všech jeho projevech. Proto si rozdélili látku do jednotlivých disciplín. Všechny oblasti antického života nejsou ovšem zastoupeny rovnomérné. Určitá disproporce mezi nimi je dána pŕedevším zŕetelem na čtenáŕe; tento zŕetel je pak určován životností té které oblasti antického kulturního odkazu. Proto jsou, pokud jde o rozsah, preferovány napr. antické náboženství, mytologie a filosofie. U jednotlivých mytologických postav se uvádéjí ohlasy z ruzných oblastí novodobého uméní, svétového i českého. Pritom nemohlo jít ovšem o úplnost výčtu, která je prakticky nedosažitelná. Pokud jde o ohlasy v české literatúre, výtvarném uméní a hudbé, snažili jsme se zachytit co nejvétší počet dokladu jednak proto, že tyto ohlasy nenájdeme pochopitelné v žádné pŕíručce cizí, jednak proto, abychom na konkrétni ch pŕíkladech ukázali, jak hluboko proniká antika ce-

lým naším kulturním vývojem, a jak tedy její znalost pŕispívá i k úplnéjšímu porozuméní naši kultuŕe národní. V bibliografii pripojené k významné j ším, zejména souhrnným heslum uvádíme nej en literaturu vedeckou, určenou pŕedevším odborníku, nýbrž i díla populárné védecká pro potreby zájemce-neodborníka. I zde jde ovšem jen o výbér, pri némž jsme se snažili uvést pokud možná nejvíc z odborné literatúry české a slovenské. V bibliografii neodkazujeme na hesla v RE, s výjimkou téch, která svým významem a rozsahem mají povahu monografie. Rovnéž vétšinou necitujeme časopisecké články, neboť tím by bibliografické údaje neúmérné narostly. Zájemce je nalezne v príslušných bibliografiích, uvedených v pŕehledu základní literatúry (str. 21). Výjimku jsme učinili pouze tam, kde časopisecký článek je jediným zpracováním daného tématu v české odborné literatúre. U hesel pojednávajících o antických spisovatelích se uvádí uznaný český, popŕípadé slovenský preklad.

Základní literatúra

Špeciálni literatúra se uvádí na konci jednotlivých hesel, v tomto pŕehledu uvádíme pouze základní pomucky a díla obecná.

Bibliografie W. Engelmann - E. Preuss, Bibliotheca scriptorum classicorum (za léta 1700—1878), Leipzig 1880—18828. R. Klussmann, Bibliotheca scriptorum classicorum et Graecorum et Latinorum (za léta 1878—1896), Leipzig 1909—1913. S. Lambrino, Bibliographie de ľantiquité classique (za léta 1896—1914), Paris 1951n. C. Bursian, Jahresberichte uber die Fortschritte der klassischen Altertumswissenschaft, s bibliografickou prílohou Bibliotheca philologica classica (naposledy vydávané A. Thierfelderem), Leipzig 1—69 (sv. 284), 1873—1943; roč. 70 (sv. 285) vyšel 1956. Lustrum, Internationale Forschungsberichte aus dem Bereich des klassischen Altertums, vydává H. J. Mette a A. Thierfelder, Gôttingen (od r. 1956). J. Marouzeau, Dix années de Bibliographie Classique. Bibliographie critique et analytique de ľantiquité gréco-latine (za desetiletí 1914 až 1924), 2 sv., Paris 1927—1928. Ľannée philologique (APh). Bibliographie critique et analytique de ľantiquité gréco-latine, publiée par la Société internationale de Bibliographie Classique fondée par J. Marouzeau, publiée par Juliette Ernst, Paris (od r. 1924). The Year's Work in Classical Studies, London 19ó7nn. M. Platnauer, Fifty years (and Twelwe) of Classical Scholarship, Oxford 19682. Fasti Archaeologici, Firenze 1946 (1948)nn. Archäologische Bibliographie (Beilage zum Jahrbuch des Deutschen Archäologischen Instituts in Rom). Bibliographia Patristica, Internationale Patristische Bibliographie, vydává W. Schneemelcher, Berlin (od r. 1959 [za r. 1956 a 1957]). K. Svoboda, Bibliografie českých prací o antice za léta 1775—1900 ípŕíloha LF 70, 1946 a 71, 1947).

K. Svoboda, Bibliografie českých prací o antice za léta 1901—1950, Praha, Štátni knihovna ČSSR - Národní knihovna 1961 (Bibliografický katalóg ČSSR - České knihy 1961, Zvláštni sešit 4). Bibliografie ŕeckých a latinských studií v Československu 7.a léta 1951—1960. Sestavil za pomoci bibliografické komise Jednoty klasických filologu L. Vidrnan, Praha, Štátni knihovna ČSSR - Národní knihovna 1966 (Bibliografický katalóg ČSSR - České knihy 1966, Zvláštni sešit 1). Bibliografie ŕeckých a latinských studií v Československu za rok 1961, 1962, 1963, 1964 (4 sešity). Sestavil za pomoci bibliografické komise Jednoty klasických filologu L. Vidman, Zprávy Jednoty klasických filologu, Praha 1962, 1963, 1964, 1965. Bibliografie ŕeckých a latinských studií v Československu za rok 1965 a další. Sestavil za pomoci bibliografické komise Jednoty klasických filologú L. Vidman, Praha, Štátni knihovna ČSSR - Bibliografické stredisko společenských véd. Společenské védy - Rada VI.

Jazykové

slovníky

ŕecké: H. Estienne (Stephanus), Thesaurus Graecae linguae, Geneva 1572; vy d. C. B. Hase, W. a L. Dindorf, 8 sv., 1831—18653; poslední pŕetisk Graz 1954. - Z moderního TGL, rozdeleného podlé jednotlivých odvetví ŕec. literatúry, vyšly zatím svazky: 1(1955), 2(1956), 3(1959) v Gôttingen. F. Passow, Handwórterbuch der griechischen Sprache, vyd. V. Ch. F. Rost a další, 2 sv., Leipzig 1841—18575. F. Lepaŕ, Homérovský slovník ŕeckočeský, Mladá Boleslav s. a. [18892]. F. Lepaŕ, Nehomérovský slovník ŕeckočeský, Mladá Boleslav s. a. [1894]. W. Pape, Griechisch-deutsches Handwórterbuch, vyd. M. Sengebusch, 2 sv., Braunschweig 19143; 3. sv., Worterbuch der griechischen Eigennamen, vyd. G. E. Benseler, Braunschweig 1863—1870.

H. Menge - O. Guthling, Griechisch-deutsches und deutsch-griechisches Wôrterbuch mit besonderer Beriicksichtigung der Etymológie, 2 sv., Berlin 19274. A. Bailly, Dictionnaire Grec-frangais, Paris 1919. Nové vyd. pŕehlédli L. Séchan a P. Chantraine, Paris 1950. H. G. Liddell - R. Scott, A Greek-English Lexikón, 1843; nové vyd. H. S. Jones aj., Oxford 19409 (pŕetisk 1968); Supplement 1968. I. Ch. Dvoreckij - S. I. Sobolevskij, Drevnegrečesko-russkij slovar', 2 sv., Moskva 1958. Z. Abramowiczówna, Slownik grecko-polski, 4 sv., Warszawa 1958—1965. H. van Herwerden, Lexicon Graecum suppletorium et dialecticum, 2 sv., Leiden 19102. J. B. Hofmann, Etymologisches Wôrterbuch des Griechischen, Miinchen 1950. E. Boisacq, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, Heidelberg 19504. H. Frisk, Griechisches etymologisches Wôrterbuch, sv. 1 (A—Ko), Heidelberg 1954—1960 (dosud neukončen). P. Chantraine, Dictionnaire étymologique de la langue grecque, s v. 1 (A—D), Paris 1968; s v. 2 (E—H), 1970. P. Kretschmer - E. Locker, Riickläufiges Wôrterbuch der griechischen Sprache, vyd. G. Kisser, Gottingen 19632. B. Hansen - F. Dornseiff, Riickläufiges Wôrterbuch der griechischen Eigennamen, Berlin 1957. W. Bauer, Griechisch-deutsches Wôrterbuch zu den Schriften des Neuen Testaments und der ubrigen urchristlichen Literatúr, Berlin 19585. F. Preisigke, Wôrterbuch der griechischen Papyrusurkunden, 1—3, Berlin 1914—1931; nové vydává E. Kiessling, Berlin-Marburg 1944 nn. E. A. Sophocles, Greek Lexicon of the Roman and Byzantine Periods, 18873, naposledy New York - Leipzig 1893. latinské: Ae. Forcellini aj., Totius latinitatis lexicon, 5 sv., Padova 1771; naposledy F. Corradini a J. Perin, 6 s v., Padova 1940. Thesaurus linguae Latinae (TLL), Leipzig 1900nn (do r. 1972 k písmenu O; vlastní jména, vydávaná oddélené, k písmenu C). Oxford Latin Dictionary, vyd. A. Souter a další, sv. 1 (A-Calcitro), London-Oxford 1968. L. Quicherat - A. Daveluv, Dictionnaire latin-fran9ais, vyd. E. Chätelain, Paris 192948 (pŕihlíží k nápisúm a délce samohlásek).

K. E. Georges, Ausfuhrliches lateinischdeutsches Handwôrterbuch, 2 sv., vyd. H. Georges, Hannover-Leipzig 19138 (11. pŕetisk Basel 1962). J. M. Pražák - F. Novotný - J. Sedláček, Latinsko-český slovník; prepracoval F. Novotný, Praha 195517. A. Walde - J. B. Hofmann, Lateinisches etymologisches Wôrterbuch, 2 sv., Heidelberg 1938—19563. A. Ernout - A. Meillet, Dictionnaire étymologique de la langue latine, Paris 19594. K. E. Georges, Deutsch-lateinisches Handwôrterbuch, 2 sv., Leipzig 18827. A. Bacci, Vocabolario italiano-latino delle parole moderne e difficili a tradurre, Roma 19553.

Knižnice textu Bibliotheca scriptorum Graecorum et Romanorum Teubneriana, vydává nakladatelství B. G. Teubner, Leipzig, nyni ve spojení s Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin. Scriptorum classicorum bibliotheca Oxoniensis, Oxford. Collection des Universités de France, publiée sous le patronage de ľAssociation Guillaume Budé, Paris, Société d'Edition Les Belieš Lettres (ŕec. a lat. rada s franc. pŕekladem). The Loeb Classical Library, vychází současné v Londýné a americké Cambridgi (Massachusetts, Harvard University Press), (ŕec. a lat. rada s angl. pŕekladem). Corpus scriptorum Latinorum Paravianum, Torino - Miláno - Roma. Tusculum-Biicher, nakladatelství Heimeran, Múnchen (texty s ném. pŕekladem). Corpus medicorum Graecorum, Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin. Migne, Patrologiae cursus completus, series Latina (PL), series Graeca (PG), Paris (s paralelním pŕekladem do latiny); nekritické, ale pro mnoho círk. autoru jediné prístupné vydání. Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten Jahrhunderte, Deutsche Akademie der Wissenschaften zu Berlin. Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum (CSEL), nakladatelství F. Tempsky, Wien. Monumenta Germaniae historica, Auctores antiquissimi, nakladatelství H. Bôhlaus Nachfolger, Weimar.

Obecné encyklopedie Real-Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft (RE), 2. vyd. A. Pauly, G. Wis-

sowa, W. Kroll, K. Mittelhaus, K. Ziegler, W. John, Stuttgart (od r. 1894 dosud). Der Kleine Pauly, Lexikón der Antike auf der Grundlage von Pauly's Real-Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft, vyd. K. Ziegler a W. Sontheimer, Stuttgart (od r. 1964 po sešitech). F. Liibkers Reallexikon des klassischen Altertums, vyd. J. Geffken a E. Ziebarth, Leipzig-Berlin, 19148. Lexikón der Alten Welt, vyd. C. Andresen, H. Erbse, O. Gigon, K. Schefold, K. Fr. Stroheker, E. Zinn, Žúr ich-Stuttgart 1965. The Oxford Classical Dictionary, vyd. M. Cary, J. D. Denniston a další, Oxford 1949 (pŕetisk 1950, 1953, 1957). Enciclopedia classica, vyd. G. B. Pighi, C. del Grande, P. E. Arias, Torino 1957nn. Sovetskaja istoričeskaja enciklopedija, Moskva 1961nn. Mala encyklopédia kultury šwiata antycznego, redakční rada K. F. Kumaniecki, K. Michalowski, L. Winniczuk, I-II, Warszawa 1958, 1962. Mala encyklopédia kultury antycznej, redaktor Z. Piszczek, Warszawa 19683. O. Hiltbrunner, Kleines Lexikón der Antike, Bern-Munchen 19613. H. Lamer - E. Bux - W. Schône, Wôrterbuch der Antike, Stuttgart 19636. J. Filip, Enzyklopädisches Handbuch zur Urund Fruhgeschichte Europas, I—II, Praha 1966—1969. G. Lôwe - H. A. Stoll, Die Antike in Stichworten, Leipzig 19693. Lexikón der Antike, vyd. J. Irmscher a další, Leipzig 1971.

v 10 sešitech 1921—19273; 7. sešit pŕetišten 1929, 4. sešit 1933); II, 1, 2, 1932—19334 (též v 6 sešitech, 19223; 1930—19334); III (pouze sešit 2—5, 1932—19353). J. Hense - F. Leonard, Griechisch-rômische Altertumskunde, xMunster 19599 10.

Základní príručky a metodické úvody

Hospodárske dejiny F. Heichelheim, Wirtschaftsgeschichte des Altertums vom Paläolithikum bis zur Vôlkerwanderung, I—II, Leiden 1938 (nové vyd. angl. I—II, Leiden 1958—1964). T. Walek-Czernecki, História gospodarcza šwiata starožytnego, Warszawa 1948.

(V. t. pod heslem filologie) Handbuch der Altertumswissenschaft, založil Iwan v. Muller (1866nn), od r. 1920 vyd. W. Otto, po nem H. Bengtson, Munchen. Obsahuje špeciálni díla z jednotlivých oboru védy o ant. starovéku. Nové vydáváno, dosud neukončeno. L. Whibley, A companion to Greek studies, Cambridge 19344. J. E. Sandys, A companion to Latin studies, Cambridge 19434. L. Laurand, Manuel des études grecques et latines, I—III, Paris 1948—1956. A. Gercke - E. Norden, Einleitung in die Altertumswissenschaft, I—III, Leipzig-Berlin 1910—1912; nové vydáváno: I, 19273 (také

Souborná díla o dejinách starovéku (V. t. podhesly Ŕecko; ŕímské dejiny^ E. Meyer, Geschichte des Altertums, 5 sv., Stuttgart 1884—1902 (znovu vydáváno). The Cambridge Ancient History, vyd. J. B. Bury aj., 12 sv., 1924—1939; od r. 1961 samostatné kap. v novém vyd; knižné I, 1, 19703, I, 2, 1971. Histoire générale, vyd. G. Glotz, Paris 1925nn (v jejím rámci vychází vícesvazková Histoire ancienne). Propyläen-Weltgeschichte, s v. III—IV, Berlin, Frankfurt, Wien 1962—63. Dejiny lidstva: I, Svétla východu a Hellady (J. Šusta, J. Čadík, J. Černý, V. Groh, B. Hrozný aj.), Praha 1940; II, Ŕímské impérium, jeho vznik a rozklad (J. Šusta, V. Groh, J. Dobiáš, O. Sommer aj.), Praha 1936. História Mundi, Handbuch der Weltgeschichte: III, Der Aufstieg Europas; IV, Rômisches Weltreich und Christentum; Bern 1954—1956. U. Kahrstedt, Geschichte des griechischrômischen Altertums, Munchen 19522. Dejiny sveta, pod redakcí J. M. Žukova, Ju. P. Franceva aj., česky I-II, Praha 1958 až 1959. H. Bengtson, Einfúhrung in die alte Geschichte, Munchen 19655.

Souborná díla o antické kultuŕe Ch. Daremberg - E. Saglio - E. Pottier, Dictionnaire des antiquités grecques et romaines d'aprés les textes et les monuments, I—X, Paris 1873—1919. J. Burckhardt, Griechische Kulturgeschichte, vyd. J. Oeri, 4 sv., Berlin-Stuttgart 1898—1902 (mnohokrát znovu vydáváno, nyni sv. VIII-XI souborného vydání s pŕedmluvou F. Stähelina).

F. Baumgarten - F. Poland - R. Wagner, Die hellenische Kul tur, Leipzig 19133; Die hellenistisch-rômische Kultur, tamže 1913. L. Friedländer, Darstellungen aus der Sittengeschichte Roms in der Zeit von Augustus bis zum Ausgang der Antonine, Leipzig 192110; nové vydáno pod názvem Sittengeschichte Roms, Wien 1934. H. Lamer, Griechische Kultur im Bilde, Leipzig 19223. W. Otto, Kulturgeschichte des Altertums, Munchen 1925. Th. Birt, Das Kulturleben der Griechen und Romer in seiner Entwicklung, Leipzig 1928. L. Homo, La civilisation romaine, Paris 1930. H. Lamer, Rômische Kultur im Bilde, Leipzig 19335"6. Th. v. Scheffer, Die Kultur der Griechen, Wien 1935; pŕetisk Kônigsberg s. a. [1942]. W. Durant, Das Leben Griechenlands, Bern 1947. W. Kranz, Griechentum, Baden-Baden Stuttgart 1952 A. Bonnard, Civilisation grecque, I—III, Lausanne 1954—1959 (ruský preklad I—III, Moskva 1958—1959). Histoire générale des Civilisations, I, Ľ O rient et la Gréce antique, A. Aymard, J. Auboyer, Paris 1955; II, Rome et son empire, 19593. H. Mattingly, Roman imperial civilisation, London 1957. U. Kahrstedt, Kulturgeschichte der rômischen Kaiserzeit, Bern 19582. W. Zschietzschmann, Hellas und Rom. Eine Kulturgeschichte des Altertums in Bildern, Zurich 19592. M. Grant, The World of Rome, London 1960 (nem. Rom. Von 133 v. Chr. bis 217 n. Chr., Zurich 1960). P. Grimal, La civilisation Romaine, Paris 1960. Antická kultura, B. Borecký a kol., Praha 1961. M. Grant a další: The Birth of Western Civilisation. Greece and Rome, London 19652. K. Kumaniecki, História kultury starožytnej Grecji i Rzymu, Warszawa 19673. O. Gigon - A. Wotschitzky, Die Kultur des klassischen Altertums, 1969.

Souborná díla o antické védé J. L. Heiberg, Exakte Wissenschaften und Medizin (v: Gercke-Norden, Einleitung in die Altertumswissenschaft II, 5), 19223.

O. Regenbogen, Eine Forschungsmethode antiker Naturwissenschaften, 1930 (v: Kleine Schriften, Munchen 1961, 141—194). A. Rey, La science dans ľantiquité, 5 sv., Paris 1930—1946. P. Brunet - A. Mieli, Histoire des sciences, I, Antiquité, Paris 1935. S. J. Lur'je, Očerki po istorii antičnoj nauki. Gréci j a epochi rascveta, Moskva - Leningrad 1947. B. Farrington, Véda ve starém Ŕecku a její význam pro nás: I, Od Thaleta k Aristotelovi; II, Od Theofrasta po Galena,Praha 1950—1951. - Nové: Science in antiquity, Oxford 19692. E. Schródinger, Náture and the Greeks, Cambridge 1954. Histoire générale des sciences, I, R. Taton aj., La science antique et médiévale (des origines ä 1450), Paris 1957. G. Sarton, A history of science, I, Ancient science through the golden age of Greece, Cambridge 1953; II, Hellenistic science and culture in the last three centuries B. C., Cambridge 1959. G. de Santillana, The origins of scientific thought. From Anaximander to Proclus, 600 B. C. to 300 A. D., Chicago 1961. J. D. Bernal, Science in history, I, The emergence of science, London 1969.

Mapy Atlas antiquus. Zwolf Karten zur alten Geschichte, vyd. H. Kiepert, Berlin 190212. Atlas historique, I, Ľantiquité, vyd. L. Delaporte, E. Drioton, A. Piganiol, R. Cohen, Paris 1937 (s obsáhlou bibliografií k ant. zemépisu a topografii). F. W. Putzger, Historischer Weltatlas, Bielefeld - Leipzig 196383. Grofier Historischer Weltatlas, I, Urgeschichte und Altertum, vyd. H. Bengtson a V. Milojčič, 2 sv. (mapy a vysvetlivky), Munchen 19634. Československý vojenský atlas, Praha 1965 (plány stv. bite v). Seznamy lokalít M. Besnier, Lexique de géographie ancienne, Paris 1914 (rejstŕík ant. lokalít). J. G. Th. Graesse, Orbis Latinus oder Verzeichnis der wichtigsten lateinischen Orts- und Ländernamen, vyd. F. Benedict, Berlin 19223.

Návod k používání Encyklopedie antiky

Razení hesel Hesla jsou razena abecedné, pŕičemž víceslovná hesla jsou pokládána za souvislou radu písmen. Podlé téže zásady je fazen i oddíl sentencí a ŕec. a lat. termínu. Ruzné osoby téhož jména, pokud jsou spojený pod jedním heslem, jsou razený chronologicky a podlé toho očíslovány. Odkazuje-li se na né, uvádí se pro snazší orientaci príslušné číslo v závorce (->Pyrrhos [2]). U ŕec. a lat. vlastních jmen i u obecných slov, kde se kmen nepozná podlé 1. pádu, se udává v hranatých závorkách koncovka 2. pádu (Thespis [2. p. -ida]). V kulatých závorkách se uvádí u ŕec. a lat. slov puvod, napr. búlé (ŕec.), popŕípadé i doslovný preklad. Ŕímská jména se uvádéjí v tom znéní, které je obecné vžité, za ním se pak udává plné jméno (Caesar. Gaius Iulius C.). Vyskytuje-li se jméno v ŕec. i lat. forme, jsou zachyceny obe, jedna z nich formou odkazu (Androníkos viz Livius Andronicus). Místní jména (mést, ŕek, hor) se vétšinou uvádéjí v puvodním, ŕec. nebo lat., znení (Marseille pod Massaliá, Dunaj pod Danuvius, Parnas pod Parnás(s)os). Výjimku tvorí jména v češtiné bežná, napr. Athény, Ŕím, Alexandrie, u nichž se naopak ant. znení uvádí v závorce.

Odkazy Pomerné značné množství jednoŕádkových odkazú slouží jednak vnitŕnímu propojení textu, jednak odpomáhá zbytečnému opakování. Odkazy uvnitŕ textu se vyznačují Pritom se odkazník neklade mechanicky pred každé jméno a pojem, které mají v EA své heslo, nýbrž pouze pred ty, které základní heslo doplňují.

ŕídíme zásadou Graeca Graece, Latina Latine („ŕecká jména ŕecky, latinská latinsky"), tj. - vzhledem k speciálnímu rázu slovníku - prepisujeme podlé pňvodního pravopisu (návrh na tento zpusob transkripce vyplynul z verejné diskuse o psaní ŕeckých a latinských slov v češtiné, uspoŕádané Jednotou klasických filologu v r. 1959, sr. Zprávy JKF 2, 1960, 19nn). U ŕeckých jmen označujeme proto všude dusledné délky (i nad a, i, y). V latine se délky neoznačovaly, i když se ve výslovnosti jasné rozlišovaly, neoznačujeme je tedy pri prepisu lat. jmen ani my. U ŕeckých jmen zachováváme skupinu th (Athény, Thrákie), která se v češtiné často také jako skupina hlásek vyslovuje, a nezjednodušujeme psaní dvojí souhlásky (Attika, Illyrie), protože nejde o slova v češtiné zdomácnélá. Rovnéž zbytečné nenahrazujeme i v ŕeckých dvojhláskách naším j (Aiás, Euboia). U latinských jmen na -cus a -ca užíváme v nepŕímých pádech tvaru s -k (Marcus, Marka, Seneca, Seneky), neboť psaní Marca, Senecy púsobí nezvykle. Pri psaní obecných slov ŕeckého a latinského púvodu se ŕídíme usem (píšeme kríze, ale atheismus, theologie, theofagie, aby bylo jasné, z kterých složek se slovo skládá). Názvy ŕímských úŕedníku ponecháváme vétšinou v latinském tvaru (praefectus, praetor), tam, kde je ustálená zčešténá forma, dáváme českou koncovku, ale zachováváme latinský pravopis (aedilové), zčešťujeme-li úplné, uvádíme latinské znéní jako odkazové heslo (consules viz konsulové). Obecné platí, že slova začínající v latine na c nutno hledat pod c nebo k, slova začínaj ící na i pod i nebo j. - Sr. heslo výslovnost latinského jazyka.

Zkratky Transkripce Transkripce ŕeckých a latinských vlastních jmen pusobila odedávna potíže a v názoru na ni nejsou jednotní ani klasičtí filologové. V EA se

Textu je pŕedeslán seznam obecných zkratek a seznam zkratek ŕeckých a ŕímských autoru a odborné literatúry moderní, v EA používaných. Zkratek neužíváme v první vété hesla, která je

obvykle definicí, dále na konci vety a na místé dúrazném; rovnéž neklademe nekolik zkratek za sebou.

Chronologické údaje Vodorovná čárka mezi daty znamená dobu trvání (napr. 27 pŕ. n. 1. — 14 n. 1. — od r. 27 pŕ. n. 1. do r. 14 n. L). Pončvadž začátek roku se ve starovéku všude nekryl se začátkem roku našeho, užíváme, zejména pri datech z ŕeckých déjin, lomených čísel (napr. Solón byl archontem r. 594/3 pŕ. n. 1., tj. v 2. pol. r. 594 a v 1. pol. r. 593 [-^kalendár]). Dátum narození vyznačujeme *, dátum úmrtí f. Pri uvádéní dat jsme se ŕídili pro ŕecké a ŕímské dejiny H. Bengtsonem (Griechische Geschichte, 19653; Grundrifi der romischen Ge-

schichte mit Quellenkunde, I, Republík und Kaiserzeit bis 284 n. Chr., 1967), pro ŕeckou literaturu A. Leskym (Geschichte der griechischen Literatúr, 19633), pro rímskou E. Bickelem (Geschichte der romischen Literatúr, 19612).

Tabulky Tabulky mér a vah (včetné penéžních jednotek) byly z praktických duvodu pripojený pŕímo k príslušným heslum, rovnéž srovnávací tabulka ŕeckých nárečí je u hesla nárečí fecká. Na str. 371 je tabulka ŕím. císaŕu. Na konci EA jsou pripojený čtyŕi synchrónni tabulky (I. Nejstarší kultury v oblasti Orientu a Evropy, II. Rozkvet Ŕecka a počátky Itálie, III. Helénismus a vzestup Ŕíma, IV. Rozkvet a pád ŕímské ríše).

Seznam zkratek ŕeckých a ŕímských autorú a odborné literatúry moderní AD I, II

Júlie Nováková - Jan Pečírka, Antika v dokumentoch, I, Ŕecko, 1959; II, Ŕím, 1961 Antická knihovna (nakladatelství Svoboda) AK Antická próza (nakladatelství Odeon) AP Apollodóros, Bibliothéké Apollod. Bibl. Aristofanés, Nefelai Aristof. Nef. — Lýsistraté — Lys. Aristot. De anima Aristotelés, De anima (Perí psýchés) — Metaphysica (Metafysika) — Metaf. — Meteorologica (Meteórologika) — Meteor. — Poet. — Poetica (Peri poiétikés) Acta Universitatis Carolinae AUC Caesar, B. G. Caesar, Commentarii de bello Gallico Cato, De agricultura (praefatio) Cato, Agr. (praef.) Corpus inscriptionum Latinarum CIL Cicero, Academica priora Cicero, Acad. pr. — De divinatione — De div. — Tusculanae disputationes — Tusc. Codex Theodosianus Cod. Theod. Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum CSEL Československý časopis historický ČČH Časopis českého musea ČČM Diodóros Sicilský Diod. Sic. Diogenés Laértios, Bioi Diogenés Laértios, Bioi kai gnómai tón en filosofiá eudokimésantón Disticha Catonis Dist. Cat. Eukleidés, Elem. Eukleidés, Elementa (Stoicheia) Filostratos, Imag. Filostratos, Imagines (Eikones) Hdt. Hérodotos Hes. Erga Hésiodos, Erga kai hémerai — Theog. — Theogoniá Hom. Hymn. Hymni Homerici Hom. 11. Homéros, ílias — Od. — Odysseia Hor. Carm. Horatius, Carmina — Carm. saec. — Carmen saeculare — Epod. — Epodi — Saturae — Sat. — Epist. — Epistulae — Ars — De arte poetica Iuv. Sat. Iuvenalis, Saturae Kallim. Ait. Kallimachos, Aitia — Hymn. — Hymny LF Listy filologické Liv. Livius Lucr. Lucretius Ov. Am. Ovídius, Amores

— Ars — Fast. — Her. — Met. — Pont. — Rcm. — Trist. Paus. PL Plat. Faidr. — Faid. — Gorg. — Krat. — Parmen. — Pol. — Sof. — Symp. — Theait. — Tim. Plin. Nat. hist. Plin. Epist. Plut. Mor. — Théseus Quint., Instit. orat. RE ŔecL ŔímL Sali. Catil. SbNM Sen. Epist. SHA Suetonius, Gramm. Tac. Agr. — Ann. — Germ. — Hist. Theokr. Eid. Thuk. Varro, Res rust. Verg. Aen. — Georg. — Buc. (Ecl.) Vitruvius, De archit. VKČSN Výbor ŕec. Výbor ŕím. Xen. Anab. — Mem. — Oik. ZfB ZPM

— Ars amatoria — Fasti — Heroides — Metamorphoses — Epistulae ex Ponto — Remedia amoris — Tristia Pausaniás Patrologia Latina Platón, Faidros — Faidón — Gorgiás — Kratylos — Parmenidés — Políteiá — Sofistés — Symposion — Theaitétos — Tímaios Plinius St., Naturalis história Plinius Ml., Epistulae Plútarchos, Moralia (Éthika) — Théseus Quintilianus, Institutio oratoria Pauly-Wissowa, Real-Encyclopädie der classischen Altertumswissenschaft F. Stiebitz, Ŕecká lyrika, 19542 F. Stiebitz a kol., Ŕímská lyrika, 1957 Sallustius, De coniuratione Catilinae Sborník Národního musea Seneca, Epistulae morales ad Lucilium Scriptores Historiae Augustae Suetonius, De grammaticis et rhetoribus Tacitus, Agricola — Annales — Germania — Historiae Theokritos, Eidyllia Thúkýdidés Varro, Res rustica Vergilius, Aeneis — Georgica — Bucolica (— Eclogae) Vitruvius, De architectura Vestník královské české společnosti náuk K. Hrdina, Výbor z ŕecké poesie v pŕekladech, 1933 — Výbor z ŕímské poesie, 1935 Xenofón, Anabasis — Memorabilia (Apomnémoneumata Sókratús) — Oikonomikos Zentralblatt fúr Bibliothekswesen K. Svoboda, Zlomky pŕedsokratovských myslitelu, 19622

Zkratky fím. praenomin viz s. v. jméno osobní (B)

Seznam obecných zkratek

admin. aj. angl. ant. apod. arab. archeol. astron. atd. cent. círk. čes. dn. dol. dram. ed. ekon. estet. etymol. evr. filol. fllos. franc. geom. germ. gram. helénist. hist. hosp. hud. ie. it. jazykov. j. č. již. jv. jz. kap. kat. kelt. klas. kn. král. kfesť. lat.

administratívni a jiné anglický, anglicky antický a podobné arabský, arabsky archeologický astronomický a tak dále centuria (lat.) — oddíl obsahující počet 100 církevní český, česky dnes, dnešní (u jmen mést) dolní dramatický edidit (vydal) ekonomický estetický etymologický evropský filologický filosofický francouzský, francouzsky geometrický germánský gramatický helénistický historický hospodáŕský hudební indoevropský italský, italsky jazykovedný jednotné číslo jižní, jižné jihovýchod, jihovýchodní, jihovýchodné jihozápad,jihozápadní,jihozápadné kapitola katolický keltský, keltský klasický kniha, knihy (po číslovkách) královský kresťanský latinský, latinsky

lék. lid. lit. matem. max. metr. MG ml. mn. č. m. r. mytol. náb. napr. násl. ND nem. nejst. NG n. 1. nyn. NZ obeh. obyč. odb. orient. otrok. Ppedag. poč. pol. polit. popŕ. prehist. pŕedŕec. pŕedŕím. prel. pŕíjm. pŕír. pŕ. n. 1. puv. r. renes. republ. resp. rkp. rom. rytm.

lékaŕský lidový literárni, literárne matematický maximálni metrický Moravská galerie v Brné mladší (u vl. jm.) množné číslo mužský rod mytologický náboženský napríklad následující Národní divadlo v Praze némecký, nemecky nej starší Národní galerie v Praze našeho letopočtu nynéjší Nový zákon obchodní obyčejné odborný orientálni otrokáŕský pád pedagogický počátek, počátkem polovina politický popŕípadé prehistorický pŕedŕecký pŕedŕímský preložil, pŕeloženo pŕíjmení, pŕíjmením prírodní pred naším letopočtem puvodní, puvodné rok, roku renesanční republikánský respektíve rukopis, rukopisný románský rytmický

ŕ. ŕec. ŕím. s. a. sc. OSent.) sev. sl. slovan. soc. sr. st. staroslovén. stol. str. str. r. stŕv. stv. sv. s. v. SZ sz. škol. špan. techn.

ŕádek ŕecký, ŕecky ŕímský sine anno (bez vročení) scilicet (totiž) viz oddíl sentencí a termínu sever, severní, severné sloupec slovanský sociálni srovnej starší (u vl. jm.) staroslovénský století strední strední rod stredovek, stŕedovéký starovék, starovéký severovýchodní, severovýchodné sub voce (pod heslem) Starý zákon severozápad, severozápadní, severozápadné školský, školní španélský, španélsky technický

teoret. theol. tis. tj. tzv. univ. v. vl. vl. jm. všeob. vyd. vých. výrob. výtv. v. t. V. z. zač. záp. zejm. zeméd. zemép. zl. zp. zvl. žid. ž. r. - >

teoretický theologický tisíciletí to jest tak zvaný universitní verš, verše (po číslovkách) vlastní, vlastné vlastní jméno všeobecný vydání, vydal východ, východní, východné výrobní výtvarný viz též Výroční zpráva začátek, začátkem západ, západní, západné zejména zemédélský zemépisný zlomek zpév (po číslovkách) zvláštni, zvlášté židovský ženský rod viz (v textu)

abacus [2. p. -aku] (lat., deska) 1. čtyŕhranný stul, bohaté vykládaný, sloužící jako ozdobný kus nábytku.] - 2. počítadlo; tabulka ze dreva, kovu nebo kamene á) s vodorovnými zárezy, do nichž se kladly kaménky; dalo se na ní počítat s desítkami, stovkami, tisícovkami atd.; b) se svislými zárezy, ve kterých se pohybovaly kolíčky nebo kaménky; používalo se jí i k počítání se zlomky; - 3. článek hlavice —>-sloupu mezi poduškovitým echínem a ->architrávem, ve tvaru čtvercové desky ruzné výšky, popŕ. segmentové seŕíznuté a profilované. Abdéra, prístavní mésto v nejsevernéjším cípu Thráckého more, rodišté ->Démokritovo a -»Prótagorovo. Pro zaostalost obyvatelstva si mésto vvsloužilo (snad již v 5. stol. pŕ. n. 1.) povést ant. Kocourkova. V moderní dobé se tato povést rozšírila zvl. na základé lit. zpracování Ch. M . Wielanda, Geschichte der Abderiten (1774). abeceda latinská, s níž se v základé shoduje naše abeceda, méla v klasické podobe jen 23 písmena, a to jen majuskulní (-^majuskule): ABCDEFGHIKLMNOPQRSTVXYZ; chybélo v ní tedy J a U. Znaku / se totiž užívalo pro hlásku i i j a znaku V pro v i u, jak je podnes zvykem psát na monumentálních nápisech. (Písmena V a U, I a J se začala dusledné rozlišovat teprve od 17. stol.)

v 3. stol. pŕ. n. 1. nahrazeno na sedmém místé abecedy znakem G, vytvoreným z C pŕidáním čárky. Znak C v platnosti hlásky g se pak uchoval jen v nékterých ustálených zkratkách (napr. C. = Gaius, Cn. = = Gnaeus). Pro hlásku k tak byly v latiné dva znaky, C a K, jež se oba vyslovovaly stejné (napr. jméno Cicero bylo vyslovováno Kikeró)] K se proto zachovalo jen v nékterých slovech s vžitou grafickou podobou (napr. jméno Kaeso, nebo název prvního dne v mésíci, Kalendae). Pozdéji se pri pŕepisování ŕec. slov znovu pocítila potreba znaku Z a kromé toho i Y, které byly zarazený až na konec abecedy. Tak se v 1. stol. pŕ. n. 1. ustálila a. o 23 písmenech, jež se dále neménila, pŕestože císaŕ ->Claudius v 1. stol. n. 1. naŕídil zavedení tŕí nových znakú (tzv. litterae Claudianae: pro souhláskové v, pro strední samohlásku mezi i a w a pro ps a bs); ty však vymizely s koncern jeho vlády. A-dé se Ŕímané učili memorováním zpaméti ješté dŕíve, než se začali učit psát jednotlivá písmena. Zachovalý se četné pŕedméty, na nichž je vypsána celá abeceda (tzv. abecedáŕe). Vétšinou jde o cvičení v psaní, jen nékdy, zvlášté v pozdéjší dobé, mají abecedáŕe význam magický (napr. v kultu Jova Dolichena). Když Ŕímané odŕíkávali abecedu, slabikovali jednotlivá písmena podobné jako my (a, be, ce)] také tento zpúsob prevzali od Etrusku. Lireraturu viz s. v. pismo latinské.

A ^ č E D (I d IBBMKsl^ a

b

z

k,g

h

d

i

k

e

|

m

vv\MMoir?q m

n

o

p

f

q

r

^TTVV+X r

s

t

u

ks

A b e c e d a latinská, archaická

Nejst. latinská a. o 21 písmenech byla vytvorená asi v 7. stol. pŕ.- n. 1. podlé etruské archaické abecedy, jež vznikla ze západního typu —•abecedy ŕecké (sr. písmo latinské). Chybélo v ní (pro nejstarší latinu nepotrebné) G, protože hláska g i k se vlivem etruštiny, která nerozeznávala hlásky znélé a neznélé, označovala jediným znakem, totiž C. Zato v ní bylo Z, ač ho latina nepotrebovala; proto bylo Z

abeceda ŕecká neboli alfabéta, souhrnný název 24 znakú ŕecké abecedy, utvorený podlé jmen prvních dvou písmen (a = alfa, fi = = beta). V Ŕecku se jí začalo užívat v 9.—8. stol. pŕ. n. 1., asi 300 let po pádu mykénské civilizace, která užívala zvláštního krétskomykénského písma (->písma egejská). Podlé Hérodota zavedl v Ŕecku alfabétu —>-Kadmos, který ji prý prevzal od Foiníčanú. Starší ŕecký název pro alfabétu znél také foiníkéia. Semitský púvod alfabéty se dnes pokládá za nesporný. V semitských písmech se však vyznačují jen souhlásky] jen Aramejci používali v nékterých pŕípadech souhláskových znaku pro označení samohlásek. Ŕekové tuto praxi pŕejali a užívali soustavné a dusledné jako znakú pro samohlásky nékterých písmen semitských, která byla pro ŕečtinu nadbytečná. V Ŕecku puvodné neexistovala jednotná alfabéta. Alfabéty jednôt-

abe

32/

livých mést a krajín se síce v archaické dobé v zásadé shodovaly, pŕesto se však hodnoty nékterých znakú lišily natolik, že lze napr. nápisy podlé užití rúzných lokálních alfabét délit na nékolik skupín. Tak v ,,západoŕeckých" alfabétách (hlavné ve vlastním Ŕecku), jež mély zvl. význam pro vznik -•písma latinského, mél znak X hodnotu k-}-s = naše x, kdežto v alfabétách „východoŕeckých" (Iónie, Attika, oblast Isthmu) mél týž znak hodnotu k+h = naše ch.

nad Sparťany. Od r. 335 byl stŕídavé pod vládou Makedonie a Sýrie, r. 190 pŕ. n. 1. byl Ŕímany prohlášen svobodným. - A. spolu se Séstem je znám též z pŕíbéhu o ->Héró a Leandrovi.

AAmir/A^E^ a

B

b

g

d

e

z

HeOmil P R T Y V m O O q

r

t

u

ks

Accius. Lucius A. [2. p. -ia -ia], * 170, f po 86 pŕ. n. 1., nejvétší ŕímský tragik. Pŕekládal volné ŕec. tragédie klas. i helénist., napsal též dvé praetexty (—>-tragédie [2]). Známe téméŕ 50 titulú jeho tragédií (napr. Achilles, Troades, Hecuba, Atreus), ale zachovalý se jen krátké zlomky. Prozrazují básnický vzlet, bohatství metafor a jiné vlastnosti tzv. vysokého stylu. Byl činný i jako lit. historik a gramatik.

ô

Abeceda ŕ e c k á , a r c h a i c k á

Tyto rozdíly časem zanikaly a postupné byla pfejímána alfabéta, již se púvodné užívalo v Iónii (tzv. iónská alfabéta). Tento vývoj byl uzavfen na konci 5. stol. pŕ. n. 1. Jednotlivé znaky mély pak tyto hodnoty a názvy: A = a[lfa]; B = = b[éta]; ľ = g[amma]; A = = d[elta]; E — e[psílon] Z = = z[éta]; H = é[ta]; O = th[éta]; I =• i[óta]; K = k[appa]; A = = I[ambda]; M = m[ý]; A r = n [ ý ] ; S — ks[í]; O = o[míkron]; íl — = p[í]; P = r[hó]; Ľ — s[ígma]; T = t [au]; Y = ý[psílon]; 0> = f [í]; X = ch [í]; W = ps[í]; Q = ó[mega]. - Názvy písmen epsílon, ýpsílon, omíkron a ómega pocházejí až z doby byzantské. (O číselné hodnoté písmen sr. číslice.) Literatúra: A. Kirchhoff, Studien zur Geschichte des griechischen Alphabets, 1887 4 ; H. Jensen, Die Schrift in Vergangenheit und Gegenwart, 1958", 422—442; G. Pfohl, Das Alphabet. Entstehung und Entwicklung der griechischen Schrift, 1968. V.t.literatúra s. v.epigrafie (A); písmo recké.

Abýdos [2. p. -du], thrácká, pozdéji ŕecká osada na nejužším místé —'Helléspontu, kolonizovaná z —•Mílétu jako opémý bod pro plavbu do Černého more. R. 480 pŕ. n. 1. byl za -•Xerxova tažení proti Ŕecku spojen dvéma pontonovými mosty se Séstem, ležícím na protéjším, evr. brehu. Pozdéji byl A. členem prvního —•athénského námoŕního spolku, r. 411 u ného zvítézili Athéňané

acta diurna viz noviny Acta m a r t y r u m (lat., záznamy 0 mučednících), lze rozdélit na tri skupiny: 1. A. m. ve vlastním slova smyslu, pŕičemž acta (nebo gesta) martyrum, která se patrné zčásti zakládala na soudních protokolech, bývala spojená s nábožensky povznášejícími prídavky; - 2. zprávy očitých svédkú nebo jiných spolehlivých současníkú o procesech, nazývané vétšinou passiones (utrpení) nebo martyria (svédectví); 3. legendy o mučednících, vétšinou historicky bezcenné, které pocházejí z pozdéjší doby. - V literatúre se objevila A. m. kolem r. 160-170 n. 1. Kresťanská A. m. nejsou vétšinou závislá na žid. nebo pohanských. Acta Piláti viz Pontius Pilatus actio (lat., jednání, „akce"), v ŕímském právu procesním: 1. dvoustranné právni jednání mezi žalobcem (actor) a žalovaným (reus); 2. procesní prostŕedek, tj. ústni formule opŕená o znéní zákona (lex), legis actio (zákonná žaloba), nebo 1 žalobní písemná formule pozdéjší doby. - V. t. proces civilní (2). A c t i u m viz Aktion Adherbal viz Jugurtha adiafora (ŕec., mn. č.), véci 1hostejné. Podlé kynické a stoické etiky je jediným dobrem ctnost a jediným zlem nepravost: vše ostatní, v krajní m pŕípadé i život, je lhostejné {adiaforon) a nemá púsobit na naše mravní rozhodování a jednání. Kynikové (—>-kynismus) a nékteŕí -•stoikové sem radili vše, co není v moci jednotlivcovy vúle a myš-

lení, ale již —>Zénón rozlíšil adiafora na véci žádoucí (proégmena, napr. zdraví, bohatství, sláva), a na véci nežádoucí íapoproégmena, napr. nemoc, chudoba, hanba). Vedie téchto dvou druhú adiafor uznávali stoikové ješté tretí, véci zcela lhostejné, které nemají vliv na motivaci jednání, napr. je-li počet hvézd lichý či sudý, nebo takové, jejichž volba nebo zamítnutí je bezvýznamné, napr. výbér jedné ze dvou stejných mincí. A d m é t o s [2. p. -ta], král v thessalských Ferách, manžel -*Alkéstidy. Adónis [2. p. -ida], maloasijské a syrské božstvo rodící se a umírající prírody. Dvoupohlavnost A-ida vyvolala k nému lásku ->Dionýsa a —•Afrodity; aby prekazil Afroditinu lásku, poslal —•Arés proti A-idovi kance, a ten ho zabil. Rudé zbarvená voda ŕek tekoucích z Libanonu byla považována za krev zabitého Adónida. Truchlící Afrodíté si vyprosila od —>-Persefony, že se A. smi každoročné na šest mésícú vrátit z podsvétí na zem. Na památku A-idovu se každoročné konala v Oriente a pozdéji i v Ŕecku a Ŕímé dvoudenní slavnost, které se zúčastnily zejm. ženy. První den oplakávaly hlasité jeho smrt a obkládaly jeho dŕevéné sochy nádobami s rýchle klíčícími a brzy vadnoucími rostlinami (napr. ovsem), tzv. A-idovými zahrádkami. Druhý den se jásavé slávilo A-idovo vzkŕíšení. Tato slavnost (ŕec. ta Adónia) se konala s velkou nádherou zvl. v egyptské Alexandrii za vlády Ptolemaiovcú. Její barvité vylíčení se zachovalo v 15. mimu —>-Theokritové. - Žalozpév na A-ida složil ve 2. stol. pŕ. n. 1. —Bión (1). Sochy: A. Canova, Venuše a A., 1794; B. Thorwaldsen, Adónis, 1832; A. Rodin, Umírající A., 1893. - Malba: A. a Afrodíté, rím. násténná malba z Pompejí, dúm Adóniduv. — Obrazy: Tizian, Venuše a A., 1554; P. Veronese, Venuše a A., okolo 1570—75; Rubens, Venuše a A., 1609—10; F. Lemoyne (1688—1737), Venuše a Adónis. - Epos: Shakespeare, Venuše a A., 1593.

adonius (adónský), tj. verš, daktylský dimetr:_!-~'w, Název má snad podlé ŕec. zvolání ó ton Adónin, kterého se užívalo v kultu —•Adónidové. A. tvoril mj. závér -•strofy sapfické. adopce (ŕec. hyiothesiá; lat. adoptio), tj. pŕijetí do rodinného svazku, pod otcovskou moc, byla v Ŕecku i v Ŕímé dúležitým prostŕedkem, jak zabránit vymŕení rodiny nebo

rodu a získat zákonného dédice. Adoptováni mohli být i dospélí. V Ŕecku bylo nejjednodušší formou a. její slávnostní oznámení na lidovém shromáždéní, častá byla a. závétí. V dobé helénist. počet a-cí vzrostl. Práva i povinnosti adoptovaného byly stanovený zákony. V ŕímském právu rozeznáváme a-ci dvojího druhu: arrogatio, byla-li osoba adoptovaná svéprávná {sui iuris [->-familia]), a a-ci v užším smyslu slova, byl-li adoptovaný dosud v otcovské moci (patria potestas) jiného. Adoptovat mohl jediné muž; púv. mohl adoptovat i mladší staršího. Složité právni formule nutné pri a-ci zjednodušil Iustinianus na pouhé prohlášení pred soudem. - Zvláštni akt byla tzv. transitio ad plebem: patricius adoptovaný pri ní plebejem nabýval práva zastávat plebejské úrady (pŕedevším úrad -•tribúna [4] plebis).

zápisy -»-plebiscitú, spravovali chrámovou pokladňu, pomáhali tribunúm lidu a poŕádali plebejské - • h r y (Iudi plebei). Pozdéji (r. 366 pŕ. n. 1., současné s praeturou [-•praetor]) byli zŕízeni dva patricijští ae. kurulští, aby byl vyrovnán vliv ->patricijú a —•plebejú ve vnitŕní správé Ŕíma. Plebejové se brzy domohli i čestnéjší aedility kurulské; tak se agenda obou dvojic mohla sjednotit. Byl to: policejní dozor nad méstem (cura urbis), péče o zásobování a trhy (cura annonae), rozdávání obilí chudým (-•frumentace), poŕádání her a slávností (cura ludorum), rozhodování pri pŕestupkových sporech tržních. Ae. plebejští byli voleni v lidových shromáždéních (concilia plebis), kurulští na -•snémech (2) tributních. Úradovali jeden rok. Za Caesara byl počet plebejských ae-lú rozmnožen o dva. Úrad zanikl na zač. 3. stol. n. 1. Aedilita byla príležitostí k získání pŕízné adoptivní císaŕi (96—192 n. 1.) voličú pri poŕádání her. Proto o ni kandidáti usilovali, ač nebyla nutviz ŕímské déjiny ným stupném k vyšším úŕadúm. Adrásteia viz Nemesis Adrástos viz sedm proti Thébám Adriánopolis viz Hadriánopolis Adriaticum m a r e , latinský název dnešního Jaderského more; ve stv. púvodné označení jen jeho sev. části. advocatus (lat. prizvaný [ku pomoci], advokát), v dobé republikánské púvodné podpúrce žalobce nebo žalovaného pŕispívající mu na soudé radou, svédectvím nebo svým vlivem, pozdéji zástupce osob neplnoprávných; v dobé císaŕské -•právni zástupce z povolání. Vznik právni ch rádcú a obhájcú si vynútila složitost legisakčního postupu (-•proces civilní [2]) a nutnost zastupovat osoby nezpúsobilé podávat návrhy na soudé (ženy, nedospélé). V dobé kŕesť. císaŕú byla již od a-tu úŕedné požadována kvalifikace právnická. - Zplnomocnéný zástupce osob plnoprávných byl nazýván —>-procurator. adyton viz chrám aedilové (lat. aediles), ŕímští úŕedníci, jejichž púvodní určení není dosti jasné; snad púv. správci chrámu (lat. aedes) -»Cereŕina, jenž mél v plebejském hnutí podlé tradice dúležitou úlohu. Po zŕízení plebejského tribunátu (—•tribunus [4]) se objevují dva ae. plebejští. T i opatrovali plebejský -•archiv se

syn L . Aemilia Paulla, konsula r. 216, poraženého a zabitého u —•Cann, otec P. Cornelia —•Scipiona (5) Aemiliana Afrikana Ml., ŕímský vojevúdce a štátnik 1. pol. 2. stol. pŕ. n. 1. R. 168 pŕ. n. 1. porazil u -•Pydny makedonského krále -•Persea. - Životopis Ae-ia P-la napsal Plútarchos. Aeneas viz Aineiás aequitas (lat.), smysl pro spravedlnost a slušnost, již je treba tam, kde strohé uplatnéní právního predpisu {ius strictum) by vedlo k bezpráví. - Všude tam, kde chybél právni predpis, ŕídili se Ŕímané zásadou ius est ars aequi et boni (právo je uméní spravedlnosti a mravního dobra).

Aequové (lat. Aequi), horský kmen ve strední Itálii na východ od Ŕíma až k Fucinskému jezeru (it. Lago di Celano), jenž se snažil v 5. stol. pŕ. n. 1. za rozhorčených boj ú s Ŕímany proniknout k morskému pobreží a usadit se tam. R. 304 pŕ. n. 1. byli Ae. Ŕímany definitivné podroAegatské ostrovy, tri hornaté bení. ostrovy (nejvétší Aegusa) u západního pobreží -•Sicílie. Ŕímané zde a e r a r i u m militare (lat.), „vojenzvítézili r. 241 pŕ. n. 1. nad Kartá- ská pokladňa", kterou zŕídil - • A u ginci (-•Hamilkar Barkas) v ná- gustus r. 6 n. 1. darem 170 miliónú morní bitvé, která rozhodla o vý- sesterciú. Plynuly do ní daň dédicsledku 1. —•punské války. ká, —Klané (II) obratové, príležitostné dary aj. Byly z ní hrazeny náAelianus viz Claudius Aelianus klady na zaopatrení vojákú ŕádné propušténých ze služby (-•veteAelius Aristides. Publius Aelius ráni). Ae. m. spravovali tri praeA. [2. p. -ia -ia -da], ŕec. Ailios fecti aerarii militaris, vybíraní losem Aristeidés, * 129 nebo 117, f asi na tri roky z bývalých ->praetorú. 189 n. I., ŕecký spisovatel, význačný Tato pokladňa se udržela do 3. stol. pŕedstavitel —Klruhé sofistiky, žák n. 1. —•Héróda Attika. Zachovalo se od ného 55 rečí v attickém lit. jazyce a e r a r i u m Saturni (lat.), „po(—•atticismus), formálné velmi zda- kladňa Saturnova", od začátku reŕilých. Jsou to reči reprezentatívni, publiky ústrední štátni pokladňa tzv. epideixe (-•rétorika), rúzného v - • Ŕ í m é , nazývaná tak podlé toho, rázu, nékteré významné pro po- že byla umísténa v substrukci Saznání života té doby (oslava Ŕíma turnova chrámu na foru Románu a Athén, polemiky proti Platónovi (název se stal oficiálním až od doby atd.). Zajímavé z hlediska lék. a císaŕe Claudia [41—54 n. 1.]). Byla psychologického jsou tzv. Hieroi zároveň ústrední štátni účtárnou logoi (Sväté reči), jež obsahují po- a archivem. Pod vrchním dohledem pisy Aristídovy dlouhé nervové —•senátu spravovali ae. dva, pozchoroby, tzv. „sväté", a které prý déji více -•kvéstorú za pomoci napsal z podnétu boha Asklépia. četných kanceláŕských úŕedníkú a Pfeklad výňatkú z oslavy Ŕíma: AD I I zŕízencú. Kvéstoŕi prijímali peníze od strán nebo od magistrátú, poA e m i l i e (lat. Aemilia), od Octa- ukazovať je však sméli jen na prívianova (->Augustus) správního kaz —»censorú nebo -•konsulú. D o rozdelení -•Itálie (r. 41 pŕ. n. 1.) ae-ia plynuly ->dané (II), válečné název 8. italského kraje, který tvo- kontribuce, dary z koristi, výtéžky rila dŕívéjší -•Galie (2) pŕedpádská z prodeje státního majetku. Za principátu byla správa ae-ia kvés(Gallia Cispadana). torúm odňata a počínajíc dobou A e m i l i u s Paullus. Lucius Ae. P. Neronovou (54—68) ji obstarávali Macedonicus [2. p. -ia -ia -la -ika], dva praefecti aerarii Saturni, jme-

aer

34/

novaní na tri roky císaŕem. Již od počátku císaŕství plynula však vétšina príjmu do jiných pokladen, takže stav ae-ia byl nej časté j i pasívni a byl vyrovnáván subvencemi z císaŕské pokladny (->fiscus Caesaris). Disponovat ae-iem smél senát, zasahovali však čím dále tím více císaŕové. Význam ae-ia stále klesal, až se z ného na konci principátu stala pouze ŕím. méstská pokladňa {arca).

prevahu nad ŕeckými a strhla na sebe vétšinu obchodu s Hispánií, Galií a Itálií. Z A-ky se tehdy vyvážela hl. vzácná dreva, mramor, nerosty a olivy. Z výprav, které mély rozšíŕit obeh. základný v odlehlých částech kontinentu, byla nejvýznamnéjší námorní výprava Kartágiňana Hannóna na začátku 5.stol.pŕ.n.l.;proniklak území dn. Kamerunu. (Povodí Nilu do oblasti již. od Chartúmu bylo prozkoumáno až za císaŕe Nerona.) R. 146 pŕ. n. 1. bylo území, jež dŕíve ovládalo Kartágo, pŕeménéno v ŕím. provincii zvanou Africa. R. 105 k ní byla pripojená krajina zv. ->Tripolis (na vých. Od Malé Syrty). Po bitvé u —•Thapsu r. 46 pŕ. n. 1. byla pripojená k ŕím. ríši Numidie jako provincie Africa nov a (-nová), na rozdíl od dosavadní provincie, nazvané Africa vetus (= stará). R. 40 n. 1. pripadlo k ŕím. ríši království -^-Mauretánie (na záp. pobreží A-ky) a zŕízeny provincie Mauretania Caesariensis (záp. Alžírsko) a Tingitana (Maroko); r. 25 pŕ. n. 1. spojil Augustus, ,starou' a ,novou' provincii v tzv. Afriku prokonsulskou (A. proconsularis). Na území afrických provincií pŕicházelo mnoho pŕistéhovalcú (obchodníci, statkári, bankéŕi, veteráni); vznikaly tam postupné -•velkostatky (latifundia) a byl obnovován zavodňovací systém. A. se tak stala obilnicí Ŕíma. Byla vybudována hustá síť cest, jež umožňovala spojení vnitrozemí s prístavy, dúležitá z hlediska obchodního i vojenského. Príliv ŕím. obyvatelstva vedl zvl. ve 2. a 3. stol. n. 1. k vytvorení osobité ŕímsko-africké kultury (Severovci, -^-Tertullianus, -^Cyprianus, -•Augustinus). V 5. stol. n. 1. vnikli do ŕím. afrických provincií, oslabených hosp., náb. a etnickými rozpory, —•Vandalové. Po zničení ríše Vandalú r. 534 pripadla A. k ríši východoŕímské; koncern 7. stol. se v A-ice ujali vlády Arabové.

aes grave (lat., téžká starší ŕímské mince lité kladní jednotkou byl vážil 1 -^-libru. - V. t.

méď), nejz médi; zá—>-as, který mince (II).

aes rude (lat., surová méď), starší ŕímské platidlo; byly to médi, které se pokaždé musily vu vážit a na néž se pŕevádéla nota sméňovaných statku.

nejkusy znohod-

aes signatum (lat., ražená méď), ŕímské platidlo, jež vystŕídalo tzv. —•aes rude; byly to kusy médi o určené váze, označené obrazem berana, býka, koné, orla apod. Aesculapius viz Asklépios Aeskulap viz Asklépios Aetheria viz Peregrinatio Aetheriae Aetna (lat.), Aitné (ŕec.), Etna (3313 m), sopka na severovýchodé -•Sicílie, činná již ve starovéku. Podlé báje uvalil Zeus Aetnu za boje s —•Giganty na -^-Týfóna. Kdykoliv se tento obr pohne, nastává zemétŕesení. Ae. byla též pokládána za dílnu —•Héfaista a —•Kyklópú. Do kráteru Aetny se prý vrhl -^Empedoklés. - Anonymní lat. báseň Aetna, zachovaná mezi drobnými díly -•Vergiliovými a složená pred r. 70 n. 1., se snaží védecky vysvétlit vulkanické jevy. Afrika byla ve starovéku známa jen mezi severním (stredomorským) pobrežím a Saharou. Ŕekové ji nazývali —•Libyá; jméno A. je známo až z doby ŕímské. Puvodní hamitské obyvatelstvo vytvorilo nékolik významných státú, z nichž vynikl —•Egypt a -VNumidie. K poznání A-ky pŕispély obeh. styky, jež od konce 2. tis. pŕ. n. 1. rozvinuli zvl. Foiníčané (-^Foiníkie). T i založili na území dn. Tuniska a vých. Alžírska radu mést, z nich nejvýznamnéjší —•Kartágo. S Foiníčany začali v 7.—6. stol. soupeŕit Ŕekové, kteŕí založili osady —•Kyréné, —•Naukratís aj. Od 5. stol. získávala foinická (punská) mésta

Literatúra: S. Gsell, Histoire ancienne de l'Afrique du Nord I — V I I I , 1913 až 1928; P. Romanelli, Storia delle province Románe dell'Africa, 1959; Afrika und Rom in der Antike, vyd. H . - J . Diesner aj., 1968.

Afrodíté [2. p. -ty], ŕecká bohyné smyslné lásky a krásy. Do Ŕecka pronikl její kult asi již v dobé mykénské z východu, jak na to ukazuje její vztah k četným místúm na vých. (Kypros, Kythéra, Knidos) a snad i vztah k plavbé (A. Pelagiá = Morská). V ŕec. mytologii byla A. považována za dcéru Dia a —•Dióny, její jméno však spojovala lid. pŕedstavivost se slovem

Afrodíté s E r ó t e m a P á n e m , asi k o l e m r. 100 pŕ. n. 1., z ostrova Déli (Athény)

Afrodíté Mélská, asi 2. stol. pŕ. n. 1., z ostrova Mélu, dn. Mílos ( P a r í ž )

Afr

36/

afros (pena), a tak se vytvoril mýtus, podlé néhož se A. zrodila z morské pény (A. Anadyomené = A. vynoŕující se z more), vzniklé po dopadu genitálií vyklešténého -*Úrana do more. U Homéra vystupuje jako manželka ->Héfaista, jejž klame s ->Areem. Mýtus o A-tine spojení se smrtelnými lidmi, napr. Anchĺsem, je asi orient, púvodu. Nesporné orient, púvodu je báje o A-tiné lásce k ->Adónidovi. Jejími prúvodci býväjí ->Hóry, ->Charitky a její a Areúv syn ->Erós. Z četných kultovních míst proslul zvl. Pafos na Kyprú a na Sicílii hora Eryx (odtud zvána Erycina). A. byla rovnéž bohyni pŕír. síl a jara. V téchto funkcích má zpravidla epiteta Úraniá (Nebeská) a Pandémos (Pozemská). A-tin kult nabyl orgiastického charakteru zvl. ztotožnéním s kulty vých. (—>Astarté; v Korintu byla zavedena pro Orient typická prostituce chrámových otrokyň). U Ŕímanú byla A. ztotožnéna s Venuši (—•Venus). V nej starším ŕec. uméní navazují výtv. zobrazení A-ty na obdobná zobrazení orient, bohýň. Od 7. stol. pŕ. n. 1. byla A. znázorňována výlučné odéná (napr. ->Alkamenova tzv. A. v zahradách z poslední čtvrtiny 5. stol. pŕ. n. 1., zachována ŕím. kópie). Teprve od 4. stol. pŕ. n. 1. dává umélecké zpodobování nahé A-ty pŕíležitost k výtv. podání ženského aktu (napr. ->Práxitelova A. Knidská, známá z ŕím. kópií; A. Mélskáasiz 2. stol. pŕ. n. 1., originál v Paríži v Louvru).

Magnard (1865—1914), Hymne á Venus, op. 17 (orchestrálni skladba); C. Orff, Trionfo di Afrodite, 1951 (opera).

Sochy v nové dobé: nemecký mistr z r. 1578, Venuše s Amorem (obrazárna Pražského hradu); R. Donner, Venus, 1740; J.-B. Pigalle, Venus, 1748; B. T h o r waldsen (1770—1844), Venuše z mušle se rodící; J. Pradier, Venus, 1827; A. Maillol (1861—1944), Venuše s náhrdelníkem; J. Horejc, Venuše, 1914 (bronz, N G ) ; J. Obrovský, Venuše úrodných niv, 1930 (bronz); V. Makovský (1900—1966), Afrodíté Anadyomené. - Obrazy: Botticelli, Zrození Venuše, okolo 1478; L. Cranach st., Venus, 1509; Palma Vecchio, Odpočívající Venuše, okolo 1517; Tizian, Slavnost Venušina, 1518; Giorgione (1478—1510), Spici Venuše; Tizian, Venuše Anadyomené, po 1530; Tintoretto (1518—1594), Venuše a Vulkán; týž: Venuše, Vulkán a Amor, okolo 1559; Rubens, Zrození Venuše, 1614—16 (znovu kolem 1630); N . Poussin, Spici Venuše a číhající Satyrové, okolo 1625; Velasquez, Zrcadlící se Venuše, 1656; Rembrandt, Venuše a Amor, okolo 1662; F. Boucher (1703—1770) Venuše u Vulkána; Triumf Venušin; N . Grund, Obétování Venuši, kolem r. 1760; J. Mánes (1820—1871), Sluj Venušina (skica); Bôcklin, Venuše Anadyomené, 1. pojetí 1869, 2. Pojetí 1873; Feuerbach, /enus, 1875; M . Švabinský, Zrození Veíuše, 1930 (suchá jehla). - hit. zpracovätií / antice: 3 homérské hymny na Afroditu. V nové dobé báseň: A. Heyduk, T y Afrodito večná, nehynoucí (Znélky I., Pŕírodé), 1905. - Zhudebnéní: A. Vranický (1761 až 1820), Afrodita (programní symfónie); A.

A g a m e m n ó n [2. p. -nona], syn -•Átreúv, bratr -^Meneláúv, král v Mykénách, vrchní velitel Ŕekú v -^trójské válce. Když se po dobytí Tróje vrátil do Mykén, byl svou manželkou —> Klytaiméstrou a jejím milencem -^Aigisthem zavraždén. Jeho smrt pomstil jeho syn ->Orestés. Z ostatních détí A-nonových jsou nejznáméjší: ->Élektra a ->ífigenie. Zavraždéní A-nonovo zdramatizoval ve stv.->Aischylos v 1. části trilógie Oresteia a —"Seneca v tragédii Agamemnón. Obé se zachovalý. - Dramatizace v nové dobé: G. Hauptmann, Agamemnons T o d , 1944. — Symfonická báseň'. P. Angerer, Agamemnón muss sterben, 1955. - V. t. Aischylos.

agapé (ŕec., láska), v kŕesťanství: hody (bratrské) lásky, společná hostina všech členú církevní obce, pri níž bývala chudším poskytována aspoň částečná obživa. - Podlé tvrzení odpúrcň kŕesťanství byla vždy na konci takovéto hostiny náhle zhášena svétla a její účastníci se oddávali pohlavním orgiím. Agatharchos [2. p. -cha] ze Samu, ŕecký malíŕ z doby kolem poloviny 5. stol. pŕ. n. 1. Púsobil v Athénách zejm. jako tvúrce divadelních dekorací pro Aischyla (Vitruvius, De archit. 7, praef. 10) a Sofoklea. Usiloval prý pritom o iluzivní dojem skutečnosti a snad se pokoušel o perspektivní prostorové podání. Napsal prý o tom spis, který podnítil současné filosofy ke zkoumání perspektívy.

tické soutéži r. 416 pŕ. n. 1. je pozadím Platónova dialógu Symposion. ager (lat.), pole, pozemek, púda. Podlé tradice pŕidélil Romulus pri založení Ŕíma každému ŕím. občanu do soukromého vlastnictví 2 iugera (jitra) púdy. Velká část pozemkú zústala však kolektivním majetkem ŕím. štátu jako tzv. ager publicus. Ten se zvétšoval o pozemky získané jako válečná koŕist. Pozemky tvoŕící a. publicus byly zčásti prodávány ŕím. občanúm (= agri quaestorii - prodej obstarávali kvéstoŕi), část dávána knéžským kolegiím k náb. účelúm (= agri consecrati), část byla bezplatné pŕidélována občanúm ( = assignatio) nebo (v dobytém území) i vrácena púvodním majitelúm, kteŕí z ní museli odvádét pravidelné poplatky ( = ager redditus). Nejvétší díl tohoto státního pozemkového fondu zústával nepŕidélen a ŕím. občané (púv. jen patriciové) méli právo ->okupace, tj. volného užívání {ager occupatorius). A. occupatorius nebyl soukromým majetkem. Do štátni pokladny se za néj odvádél uznávací poplatek (část naturálního výnosu). Ačkoli méli od pol. 5. stol. pŕ. n. 1. právo okupovat pozemky všichni ŕím. občané, zmocňovali se jich véšinou jen občané zámožní. Soc. zápasy v republ. Ŕímé mély svúj púvod v nerovné okupaci štátni púdy (-^pozemkové reformy [2]; Gracchové). Po vítézných válkách se stala státním majetkem i velká část dobytého území mimo Itálii. Část pozemkú byla ponechávána místním obyvatelúm za poplatek zv. štipendium (ager stipendiarius), část dávána ŕím. občanúm do soukromého užívání za zvláštni poplatek zv. vectigal {ager privatus vectigalisque; agri vectigales v císaŕské dobé = mestské obecní pozemky) a část zústávala v držení ŕím. štátu, který je pronajímal občanúm i cizincúm. V císaŕské dobé již nebyl na území Itálie štátni pozemkový fond. Byl pouze v provinciích, ale i tam ho značné ubývalo pŕidélováním púdy koloniím (—>kolonizace) a prodejem.

Agathoklés [2, p. -la] 1. syrákúský tyran 3 1 6 - 2 8 9 pŕ. n. 1. Púvodem hrnčíŕ, vojenskými a polit. schopnostmi dosáhl úradu stratéga. Pro nepŕízeň oligarchú se sblížil s demokraty a za jejich pomoci se stal tyranem. Po príkladu -^diadochú prijal královský titul. Vliv Syrákús rozšíril téméŕ na celou Sicílii. Za války s Kartágem podnikl r. 310 odvážnou výpravu do Afriky; - 2. syn Lýsimachúv. Proslavil se v bojích proti ->Démétriu Poliorkétovi (286 pŕ. n. 1.). R. 283 pŕ. n. 1. byl svým otcem zavraždén. Agésiláos [2. p. -áa], spartský král 401 — 361 pŕ. n. 1. Bojoval proti Agathón [2.p.-na], *asi448pŕ.n. 1., Peršanúm v Malé Asii a proti koathénský dramatický básnik. Složil alici Athén, Théb, Argu a Korintu prý první tragédii na smyšlené téma (-•korintská válka). V -^Antalki- kdežto druzí básnili na tradiční dové míru prosadil (načas) roztémata mytologická - a ze sboro- pušténí všech spolkúkromé ->pelových zpévú mezi jednotlivými vý- ponnéského. Xenofón jej oslávil stupy učinil pouhé vložky bez chvaloŕečnickým nekrologem Agévztahu k déji. Hostina na oslavu siláos, jeho životopis napsal Plújeho prvního vítézství v drama- tarchos.

Ágis IV. [2. p. -ida], spartský král 245 — 241 pŕ. n. 1.; chtél vymanit Spartu z tehdejší její kritické polit. a soc. situace, do níž ji pŕivedla koncentrace púdy v rukou malého počtu občanú. Mladý Á., ačkoli pocházel z velmi bohaté rodiny, se nadchl pro obnovení tzv. -> Lykúrgových rádu a pŕimkl se r. 242 k té skupiné, která sesadila druhého spartského krále ->Leónida II. a nahradila ho Kleombrot e m . Ä mél v úmyslu rozdélit znovu spartskou púdu a zvýšit počet občanú udélením občanského práva značnému množství — perioikú, ale na radu svého strýce Agésiláa dal zprvu jen spálit všechny dlužní úpisy - z čehož nemálo téžili také nékteŕí zadlužení statkári. Když chtél pŕistoupit k novému rozdélení majetku, ztratil oporu téch, jimž šlo jen o osobní zisk, a když se nové rozdélování púdy zdrželo válkou s Aitóly, vzbudili nepŕátelé reforem, vedení efory, v nedočkavém lidu nedúvéru, úskočné Ágida r. 241 uvéznili a popravili. Ágidovým pokračovatelem se stal o nékolik let pozdéji -»Kleomenés III. - Životopis Ágidúv napsal Plútarchos.

a g ó n (ŕec.), lat. certamen, závod, zápas. Závodivost (agónistika) byla jedním z charakteristických rysú snad všech významných ŕec. kmenú. ísokratés (4, 45) zdúrazňuje, že u Ŕekú existují nejen závody v rýchlosti a sile, nýbrž i ve slovech a myšlenkách.. Také soudní proces nazývali Ŕekové agón, neboť jej chápali jako závod. Vétšinou znamená však a. soutéžení o cenu pri verejných hrách. Ŕekové rozeznávali a-y gymnické (télocvičné), hippické (dostihy) a múzické (soutéžení v hudbé, zpévu, tanci, uméní básnickém i ŕečnickém). Velmi starého púvodu bylo soutéžení -^rapsódú pri hostinách, pohŕbech, slavnostech. Formu soutéže méla také divadelní predstavení (-»tragédie; ->komedie; ->satyrské drama). Do Ŕíma byly zavedený a-y po ŕec. zpúsobu ve 2. stol. pŕ. n. 1. a jejich obliba vzrostla zvl. za doby císaŕské. Proslulý byl tzv. agon Capitolinus, založený Domitianem, jenž se konal vždy po čtyŕech letech; Aurelianus založil r. 274 n. 1. agon Solis (slavnost Slunce; solárni božstva). Na ant. tradici navazuje v současné dobé Certamen Capitolinum, mezinárodní soutéž o nejlepší lat. proagnatio (lat.), agnace, v ŕímském zaický projev, poŕádaná od r. 1950 právu druh pŕíbuzenství, jehož zá- každoročné v Ŕímé. - V. t. hry kladem byla moc otcovská (patria 1,11. potestas [->familia]) nebo moc manželská (->manus), tedy pŕíbu- A g o r á v Athénách (2. stol. n. 1.) zenství právni. Agnati ( = právné I Héfaisteion, 2 c h r á m A f r o d i t y príbuzní) byly osoby, které byly Úranie, 3 D i o v a stoá, 4 c h r á m P a t r ó a (Otcovského spjaty touž otcovskou nebo man- Apollóna o c h r á n c e ) , S Métróon, 6 búleutérion, želskou moci za života otce či 7 tholos, 8 jižní stoá I, 9 jižní stoá II, manžela (včetné otce rodiny, popŕ. V / L. manžela) nebo by byly spjaty touž (otcovskou nebo manželskou) moci, kdyby společný nositel této moci byl ješté na živu. Pojem agnace se neopíral o pokrevní púvod, nýbrž o rodinnou moc. Proto byli napr. arrogovaní synové (—>adopce) a ženy in manu spojení agnátským pŕíbuzenstvím s otcem rodiny (j>ater familias) a osobami podléhajícími jeho moci, nikoliv však již emancipovaní (->emancipace) synové nebo provdané ženy, které žily v ->manželství cum manu (tj. pŕešly do moci manželovy). A. se počítala podlé stupňú stejné jako pokrevní pŕíbuzenství (->•cognatio), byla však zprostŕedkována výhradné muži, ponévadž žena nemohla být nositelkou ani otcovské ani manželské moci. Právné byla a. významná v právu dédickém a pri ->poručenství. Béhem vývoje ŕím. práva se kladl stále vétší dúraz na pŕíbuzenství pokrevní, až v právu justiniánském se stalo téméŕ výhradné rozhodujícím činitelem.

Literatúra'. L. Englert, Die Gymnastík und Agonistik der Griechen..., I. Hellas, I I . Rom, 1942; B. Biliňski, L'agonistica sportiva nella Grecia Antica. Aspetti sociali e ispirazioni letterarie, 1960.

agonistikové (od ŕec. agón, zápas, boj), „bojovníci", príslušníci lidového protiŕímského hnutí v ->Numidii ve 4. stol. n. 1., kteŕí vystupovali proti ŕímskému štátu i místní aristokracii. Pocházeli z nižších vrstev venkovského obyvatelstva (chudí kolóni [—*kolonát], zadlužení zemédélci). Ostŕe útočili proti kat. cirkvi, která se orientovala na spolupráci s ŕím. impériem, i proti pohanúm. Círk. prameny označují a-ky jako circumcelliones (lidé potulující se kolem chyší zemédélcú, od nichž získávali potravu, nebo kolem hrobú svých svätých). • Často vystupovali ve spojení s donatisty (^-donatismus) a bylo jich využíváno donatistickým klérem k boji proti kat. cirkvi. V hnutí a-ku. se projevovaly demokratické tendence, které existovaly v raných kŕesť. obcích. - Zprávy o a-icích jsou zachovány u církevních spisovatelú, pŕedevším u Optata z n u midského Milea (2. pol. 4. stol. n. 1.) a u Aurélia —^Augustína. agorá (ŕec.), náméstí v ŕeckých méstech, které bylo zároveň tržištém a shromaždištém občanú. Kolem obdélného, zŕídka nepra10 prostrední stoá, 11 ódeion, 12 Enneakrúnos, 13 stoá Attalova, 14 c h r á m Areúv, 15 oltár dvanácti bohu, 16 stoá h e r m o v e k , 17 stoá poikilé, 18 D i ú v oltár.

Ago

38/

videlného prostranství uprostred mésta nebo u prístavu byly verejné správni budovy (—>-búleutérion; prytaneion [—>-prytanové]), chrámy, oltáre, čestné sochy a sloupoŕadí (stoá). V dobé helénist. bývalý a-ry opatŕovány kolem dokola kolonádami a vstupovalo se na né monumentálními branami (Efesos, Mílétos [brána již. a-ry nyni v Pergamském muzeu v Berlíné], Délos, Kós, Knidos). Zvlášté proslula a. v Athénách, stredisko hosp., společenského a polit. života. Americkými výkopy (od r. 1931) zde byly odkryty základy verejných budov, v blízkosti pak soukromé domy, dílny kovotepcú, sochaŕú a hrnčíŕú, velké množství nápisu, ->ostraka, sochy aj. (->Attalova stoá; —>-Héfaisteion). (->Obr. na str. 87.)

->Antoniovi (—>Aktion) vedl pŕedevším on. V první ch dobách vlády Augustový ŕídil zahraniční politiku a vojenskou správu. Byl jeho predurčeným nástupcem, zemŕel však predčasné. Proslul stavební činností (-^Pantheon) a podstatné zasáhl i do vývoje stv. kartografie (->mapy).

Agorákritos [2. p. -ta], athénský sochár z konce 5. stol. pŕ. n. 1., žák->Feidiúv, tvúrce kultovní sochy bohyné Nemesis pro svätyni v Rhamnúnté. Z té se dochoval kus hlavy a nékolik úlomkú (v Britském muzeu) a zlomky baze (v Athénském národním muzeu). agri d e c u m a t e s (lat.), území na pravém brehu Rýna, v povodí Neckaru. Význam názvu, doloženého již u Tacita (Germ. 29), je sporný. Púv. zde byly usazeny kelt. kmeny. Ŕímané pripojili oblast k impériu v 2. pol. 1. stol. n. 1., asi za císaŕe ->Domitiana (81—96); zdá se, že ji podrželi až do r. 259/60, pak se zde usídlili —»Alamanové. Významnéjší sídlišté: Aquae Aureliae (dn. Baden-Baden). Agricola. Gnaeus Iulius A. [2. p. -aea -ia -ly], * 40, f 93 n. 1., tchán historika ->Tacita, který oslávil A-lúv život ve zvláštním spise. Zastával radu civilních i vojenských úradu; v 1. 77—84 byl místodržitelem v ->Británii a dokončil její podrobení až po zálivy Clotu a Bodotrii (Firth of Clyde a Firth of Forth). Jeho loďstvo obeplulo Británii a prokázalo tak, že to je ostrov. A g r i g e n t u m viz Akragás agrimensores (II. 2c)

viz

zemédélství

Agrippa. Marcus Vipsanius A. [2. p. Marka -ia -py], * 63, f 12 pŕ. n. 1., prední vojevúdce na souši i na mori, pŕítel ->Augustúv, od r. 21 pŕ. n. 1. manžel jeho dcéry ->Iulie (1). Války proti Sextu ->Pompeiovi (->Mylai) a Marku

k Ŕekúm s určitou benevolencí (s ohledem na jejich slávnou minulost). Nékterá ŕec. mésta byla proto napr. zbavena povinnosti odvádét dané. Za republiky se v ŕec. méstech prohloubila soc. diferenciace a do jejich čela pronikly majetné vrstvy. Zbytky demokratického zŕízení v ŕec. méstech byly v té dobé odstranény. Konec republiky byl pro A-iu hospodársky dobou úpadku. Válka s —•Mithradatem VI., pri níž ŕec. obyvatelstvo vítalo pontského krále jako osvoboditele, dokazuje nespokojenost ŕec. obyvatelstva s ŕím. nadvládou. Sullovo vítézství nad Mithradatem a občanské války na konci republiky vedly k dalšímu ochuzení Achaie. - Za císaŕství se hosp. stav nékterých achajských mést do určité míry zlepšil, došlo k jistému rozvoji výroby a obchodu, ožila stavební činnost, částečné se zvýšila i lidnatost nékterých achajských oblastí. Na venkové došlo ke koncentraci pozemkového vlastnictví. Politicky méla A. v ŕím. ríši jen druhoradý význam.

Agrippina 1. Starší, dcéra M . Vipsania ->Agrippy z druhého manželství ( - • Júlia [1]), manželka ->Germaníkova. Po jeho smrti stála v čele opozice proti Tiberiovi,kterého podezírala, že dal jejího manžela zavraždit. Císaŕem byla vykázána do vyhnanství a tam r. 33 n. 1. dobro volné zemŕela hladem. 2. A. Mladší, dcéra pŕedešlé, čtvrtá manželka —>-Claudiova. Byla jeho spoluvládkyní a své vládychtivé cíle prosazovala velmi energicky: odstranila císaŕovy oblíbence, vymohla adopci svého syna z prvního manželství, ->Nerona, a nakonec Claudia otrávila. Za Neronovy vlády méla zpočátku významné postavení, pozdéji pozbyla však vlivu a byla r. 59 na rozkaz Literatúra: U. Kahrstedt, Das wirtschaftliche Gesicht Griechenlands in der císaŕúv zavraždéna. Achaia 1. krajina na severu ->Peloponnésu. Horská pásma, která se svažují od hranie ->Arkadie k mori, byla ve stv. porostlá lesy bohatými na zvéŕ. Ve vyšších polohách se provozoval chov dobytka, na pobŕežních rovinách zemédélství a vinaŕství. Název A. dostala zemé po —>Achajích, kteŕí byli koncern 2. tis. pŕ. n. 1. vypuzeni z -»Argolidy vpádem ->Dórú. Z pŕedhistorické doby se udržel svazek 12 achajských mést (Aigion, Aigeira, Aigai, Keryneiai aj.) s kultovním stŕediskem v mésté Heliké (bylo zničeno r. 373 pŕ. n. 1. zemétŕesením). Od 4. stol. pŕ. n. 1. se dostalo do popredí obeh. mésto a prístav Patrai (dn. Patras). Až do 4. stol. pŕ. n. 1., kdy vznikl —•achajský spolek, stála A. stranou hist. vývoje v Ŕecku. Po porážce spolku od Ŕímanú r. 146 pŕ. n. 1. byla A. pŕeménéna spolu s jinými ŕec. krajinami v ŕím. provincii, již dala jméno; - 2. název Ŕecka jako ŕímské provincie. A. byla zprvu administrativné spojená s Makedonií, Augustem byla osamostatnéna a svéŕena správé ŕím. senátu. Sídlem provinciálního správce byl Korint. Tiberius spojil A-iu s Moesií a Makedonií a svéŕil její správu císaŕskému legátu. Svoboda, kterou Ŕecku udélil Nero r. 66/7 n. 1., byla jen formálni a byla odvolána Vespasianem. Ŕímané se od počátku chovali

Kaiserzeit, 1954; O. V. Kudrjavcev, Ellinskije provincii Balkanskogo poluostrova, 1954.

Achaimenovci, perská dynastie, jež odvozovala svúj púvod od Achaimena, pradéda ->Kýra Staršího. Mladší vétev, z níž pocházeli —"Dáreios I., —>-Xerxés I., —>Artaxerxés II. a —»Xerxés II., vymrela r. 424 pŕ. n. 1. —>-Dáreiem I I . začala dynastie „nepravých" Achaimenovcú. Achajové, v homérských básních označení všech Ŕekú, kteŕí bojovali u —>-Tróje (stejné jako názvy -•Danaové a Argejští), a snad vúbec označení všech Ŕekú doby mykénské. V pozdéjší dobé se však termínem A. označují pouze obyvatelé méné významných krajín, nesoucích jméno Achaia, jako byla Achaia na sev. Peloponnésu nebo Achaia Fthíótis (Fthíótská) v jz. Thessalii; na mykénské A-je upomínají pozdéji i další místní jména jako Achajský mys na —»-Kypru, Achajská tvrz na ->Rhodu nebo Achajský prístav v -*Tróadé. Protože místa témito názvy označená byla zemépisné značné odlehlá, protože Kypros byl Ŕeky velmi brzy kolonizován a mykénská keramika se hromadné nachází pri vykopávkách na mnohá místech vých. Stŕedomoŕí, lze soudit, že mykénští A. byli velmi zdatní námorníci i obchodníci. Jejich jednotlivá panství, zvl. ta, která byla velmi

vzdálena od materské pevniny, byla však asi na sobé značné nezávislá; jedno z nich, jež mélo snad stredisko na Rhodu, bylo patrné totožné s krajinou Achchijava, o níž jsou zmĺnky v chetitských dokumentech (->Chetité) z 2. pol. 14. stol. a z 13. stol. pŕ. n. 1. Do jaké míry se tehdy uplatňovaly uvnitŕ onoho achajského etnického společenství dílčí kmeňové rozdíly, lze téžko rozhodnout, nepochybné však lze právem zaŕazovat k mykénským A-júm nej en mykénské pŕedky Iónu, nýbrž i Aiolu (—*jazyk ŕecký; ->náŕečí ŕecká). Patrné teprve pád -^-mykénské kultury dal budoucímu iónskému a aiolskému živlu možnost k plnéjšímu samostatnému rozvinutí. Nékdejší achajský ráz svého dialektu si tu zachovala jen Arkadie, mimo Peloponnésos pak též ŕec. obyvatelstvo na Kyprú a v zásadé i v -^-Pamfýlii. achajský spolek, federace rovnoprávných a autonomních ŕeckých obcí, jež se vytvorila na sz. Peloponnésu v dobé helénist., a to nejspíše r. 280 pŕ. n. 1.; asi od pol. 3. stol. pŕ. n. 1. v ní byla sdružena severopeloponnéská mésta, v nichž méli vétšinou moc v rukou zámožní občané. V čele spolku stál ročné volený —»stratégos; v této funkci prosluli zejm. —>-Arátos a —"Filopoimén. Rozpínavost a-kého spolku, který pod vedením Arátovým od pol. 3. stol. pŕ. n. 1. ovládl území kolem Isthmu a velkou část Arkadie a Argolidy, narážela na odpor ~>aitólského spolku i ->Makedonie, proto s nimi vedl a. s. neustálé války. Nebezpečí mu dočasné hrozilo i od ->Sparty, zvl. když v ní vládl ->Kleomenés I I I . ; proto se a. s. spojil dočasné s Makedonií (—>-Antigonos [3] Dósón). Také ve válkách, které vedli s Makedonií Ŕímané, ménil a. s. své stanovisko: v první (215—205) bojoval spolu s Makedonií proti Aitólúm,tehdejším ŕím. spojencúm, v druhé (200—197) stál na strané Ŕímanú a po tretí makedonské válce, kdy si počínal obojace, musil vydat Ŕímanúm tisíc svých pŕedních občanú jako rukojmí (mezi nimi byl i ^Polybios). A. s. zanikl po porážce utrpéné od Ŕímanú, proti nimž se vzbouŕil, a po rozborení Korintu r. 146 pŕ. n. 1. Poté se jeho území stalo částí ŕím. provincie —>-Achaia. achajština 1. jiný název pro -•mykénštinu; - 2. západoŕecké nárečí (-^nárečí ŕecká; -VDórové), jímž se hovorilo v 1. tis. pŕ. n. 1. v krajiné —^Achaia na sev. Pelo-

ponnésu; uplatnilo se zejm. po zŕízení -^-achajského spolku a je známo z té doby - v podobé tzv. „achajské -*koiné" - i z písemných památek nalezených v jiných oblastech na Peloponnésu. Acharnai, Acharny (u dn. Menidi), obec severné od Athén v attické roviné, bohaté vinicemi a olivovými háji. Uhlíŕi z Acharn dali jméno —>-Aristofanové komédii Acharňané.

obrazení A-ea na vázách a násténných malbách. Výtvarné zobrazení v nové dobé: Baccio Bianco, Achilles (nástropní malba ve Valdštejnském paláci v Praze), asi v 1. 1625—30; obrazy: J. B. Regnault (1754 až 1829), Výchova Achilleova; Fr. Gérard (1770—1834), Thetis pŕinášejíci Achilleovi zbroj; E. Delacroix, Výchova Achilleova, 1844 CNG Praha). - Dramatizace: Th. Corneille, Achille, 1673; S. Wyšpiaňski, Achilleis, 1904; A. Suarés, Achille vengeur, 1922; M . Matkovic, Achillovo dédictví (prel. D. Karpatský, 1965). - Básne: Goethe, Achilleis (epos), 1799; J. Vrchlický, Achilles na Skyru (Bozi a lidé), 1899; M . Holub, sbírka Achilles a želva, 19622. Opera: G. F. Händel, Deidameia, 1739. Balet: L. Cherubini, Achille á Scyros, 1804.

Achelóos [2. p. -óa], nejvétší ŕeka v Ŕecku, protéká Akarnánií a ústí do Ionského more. - V mytológii ŕíční búh, nejstarší z 3000 synú >Ókeanových a —>-Téthyiných. Je Achilleus Tatios [2. p. -ea -ia], znám pŕedevším z báje o -^-Hérakle- koncern 2. stol. n.l.,rétor z Alexandrie, autor zachovaného erotického ovi. románu (O Leukippé a Kleitofóntovi, Acherón [2. p. -ntu], ŕeka v -^-pod- 8 kn.). Byl oblíben v Byzanci a stal se jednou z predlôh byzantsvétí. ského románu (sr. Héliodóros). Achchijava viz Achajové Preklad: J. Šonka, O vérné lásce LeuAchilleus [2. p. -ea], lat. Achilles, syn Pélea, krále ->Myrmidonú v Thessalii, a ->Thetidy, dcéry —>-Néreovy, vnuk ->Aiakúv, podlé —>-Homérovy íliady nejkrásnéjší, nejstatečnéjší a nejrychlejší („rýchlonohý") z ŕec. hrdinú v ->trójské válce. Po narození ho matka ponorila do ŕeky Styx (^podsvetí), takže byl zranítelný pouze na paté, za kterou ho pri koupání držela („Achilleova pata"). Vychován byl moudrým Kentaurem ->Cheirónem. Thetis védéla, že je A-eovi souzeno padnout pred Trójou, a proto ho pŕestrojila za dívku a ukryla na ostrové Skýru mezi dcéry krále Lykoméda. Ponévadž však podlé véštby nemohlo být bez A-ea Tróje dobyto, byl tam pro ného poslán ~>Odysseus. Pŕestrojen za kupce nabízel dívkám šperky a zbrane, ale vtom venku podlé úmluvy zaznela polnice, dívky se rozprchly, jediné A. se chopil zbrané, a tím se prozradil. Vypravil se pak v čele Myrmidonú, provázen pŕítelem ™>Patroklem a svým starým vychovatelem —>-Foiníkem proti Tróji, dobyl si tam nejvétší slávy (mj. zabil v souboji -VHektora), ale nalezl i predčasnou smrt: padl zasažen strelou ->-Paridovou, již dal smér sám búh Apollón. Synem Á-ea a Déidameie, dcéry Lykomédovy, byl —>Neoptolemos (jinak Pyrrhos).

kippy a Kleitofóna, v: Láska a válka, 1971, str. 9 - 141 (AP sv. 2).

Aiakos [2. p. -ka], syn Dia a Aigíny, dcéry ŕíčního boha. Narodil se na ostrové Oinóné nazvaném pozdéji ->Aigína. Pro svou spravedlnost se stal po smrti soudcem v podsvétí spolu s —>-Mínóem a —>-Rhadamanthyem. Jeho synové byli Péleus, otec ->Achilleúv, a ->Telamón. Aiás [2. p. -anta], lat. Aiax [2. p. -aka] 1. syn ->Telamóna, krále na ostrové Salamíné, po -^Achilleovi nejstatečnéjší z ŕeckých hrdinú v -^trójske válce. Ponévadž byla po Achilleové smrti jeho zbroj pŕiŕčena ->Odysseovi a ne Aiantovi, chtél A. v hnévu povraždit všechny ŕec. vúdce. Athéna však na ného seslala šílenství a A. pobil místo nich stádo ovci. Když nabyl opét smyslú, nechtél pŕežít svou hanbu a nalehl na meč. Dramatizace: -*Sofoklés, Aiás. - Socha v nové dobé: Canova, (1757—1822), Aiás.Báseň: F. X. Šalda, Dvé masky (Česká Thalie 1, 1887, 289).

2. A. syn Oílea, krále v Lokridé, po Achilleovi nejrychlejší bežec z ŕec. hrdinú pred Trójou. Pri plenéní v dobyté Tróji znásilnil véštkyni -^Kassandru, ač hledala ochranu u oltáre Athénina. Rozhnévaná Athéna zasáhla pri návratu z Tróje Aiantovu loď bleskem, A. se však s pŕíspéním -^-Poseidónovým zachránil na skalisku. Když se pak rouhal, že vyváži i proti vúli bohú, roztŕíštil Poseidón skalisko svým trojzubcem a Aianta pohltilo more.

Vlivem Homérových básní se stal A. ŕec. národní m bohatýrem a ideálem mládeže. Zvl. ->Alexandros Veliký v ném vidél svúj vzor. Ŕím. básnik —^Statius líčil jeho osudy v nedokončeném epose Obraz: Rubens, Aiás a Kassandra, Achilleis. Častá jsou v antice vy- okolo 1617.

Aig

40/

Aigína, bojovník z m l a d š i h o štítu c h r á m u Afaiina, asi r. 490—480 pŕ. n. 1. ( M n í c h o v )

Aigeus [2. p. -ea], král athénský, jou (-Krójská válka), svedl A. jeho otec -vThéseuv. manželku ->Klytaiméstru. Když se Agamemnón vrátil domú, A. Aigína, mésto na západním po- ho s Klytaiméstrinou pomoci zabŕeží stejnojmenného ostrova vraždil. Pozdéji byl A. zabit v ->Sarónském zálivu. Obyvatelé ->Orestem, který tak pomstil smrt (Dórové) vynikali jako námorníci otcovu. ->Aischylos, ->Sofoklés, a obchodníci. Kolem r. 600 zde ->Eurípidés i —>-Seneca líčí Aigistha byly raženy po vzoru Lýdie a jako surového zbabélce. nékterých iónských obcí první eyr. Báseň v nové dobé. L. B r t n k k ý ) Aigis. mince, které se stály zakladm thos (Kniha staromódnich veršu), 1883. 1 jednotkou pro ménu jiných ŕec. mést; současné tu byl zaveden A i g o s p o t a m o i (ŕec. Kozí ŕíčky), systém mér a vah. A. proslula ŕíčka, která se vlévá na vých. pobreží též výrobou bronzových soch a Thráckého ->Chersonésu do —>-Heldrobného zboží všeho druhu, léspontu. Za ->peloponnéské války V 5. stol. pŕ. n. 1. se stala členem zde byla r. 405 pŕ. n. 1. svedena ->-peloponnéského spolku, v pol. rozhodná bitva, v níž velitel 5. stol. byla podrobená Athéňany, spartského loďstva —»Lýsandros kteŕí v ní právem spatŕovali svého zničil athénské loďstvo, nejnebezpečnéjšího konkurenta na mori. Za Periklea (r. 431) byla Aigyptos [2. p. -ta], bratr Danaúv, zkáza A-ny dovŕšená vyhnáním viz Danaovny. dórského obyvatelstva. Na hore Panhellénion (531 m) Ailiános Klaudios viz Claudius uprostred ostrova bylo v antice Aelianus dúležité stredisko Diova kultu. Ze staveb vyniká pozdné archaický Ailios viz Aelius chrám Afaiin (510—480 pŕ. n. 1.). Figúry ze štítú, rekonštruované Aineiás [2. p. -neia], lat. Aeneas dánským sochaŕem H. Thorwald- [2. p. -nea], syn Anchísa, krále senem (pro glyptothéku v Mnicho- ->Dardanú, a —^Afrodity, podlé vé otevŕenou r. 1830), patrí k nej- Homéra jeden z obráncú -^Tróje. známéjším památkám pozdné ar- Osudy Aeneovy po vyvrácení Tróje chaického ŕec. uméní. zpracovali v hist. eposech —»Naevius (Bellum Poenicwri), —>Ennius aigis [2. p. -gidy] (ŕec., kozina), (Annales) a -»Vergilius (Aeneis). lat. aegis, púvodné kúže kozy Podlé líčení Vergiliova vynesl A. ->Amaltheie, chúvy Diovy, pak na zádech z hoŕícího mésta svého ochranný štít Diúv, s —>-gorgoneiem staŕičkého otce Anchísa a vyvedl odznak Athény; též atribút helénist. i svého synka Askania; manželka vládcú a ŕím. císaŕú. Kreúsa se mu na útéku ztratila. Po dlouhém bloudéní po mori byl Aigisthos [2. p. -tha], syn Thyesta zahnán bouŕí ke ^-Kartágu. T a m a Pelopeie (->Átreus). V dobé, kdy získal lásku královny ->Didony, ->.Agamemnón bojoval pred ->Tró- ale poslušen bohú j i opustil a od-

plul do Itálie. A. pristál v ->Latiu, po téžkém boji s Rutuly a jejich knížetem T u r n e m získal za manželku Lavinii, dcéru krále -^-Latina, a po jeho smrti se ujal vlády. Založil mésto Lavinium, jeho syn Askanios (->-Iulus) Albu Longu. Výtv. zobrazení: násténné maľby pompejské (úték A-neúv z Tróje); v nové dobé: Baccio Bianco, Aeneas; A. odnáší Anchísa z hoíící T r ó j e ; Apotheóza Aeneova (nástropni malby ve Valdštejnském paláci v Praze), asi v 1. 1625—30; A. po pfistání v Latiu prosí krále Latina o p ú d u (nástropní malba ve Vrbnovském paláci v Praze), neznámý malíŕ asi kolem r. 1700; obrazy: A. odnáší Anchísa z hoŕící Tróje (tabulový strop ve Vojenském hist. muzeu v Praze), neznámý malíŕ kolem r. 1580; G. Reni (1575—1642), A. a D i d o ; Rubens, Ztroskotání Aeneovo, 1630—35; N . Poussin (1594—1665), A. a Dido na lovu; K . Škréta (1610—1674), A. a Dido ( N G Praha); Tiepolo, Aeneas, 1762—63; W. T u r n e r , A. a Dido v lodi, 1850; cyklus 8 násténných kobercu a jednoho fragmentu s bájí o Aeneovi a Didoné (st. zámek v Českém Krumlové), nizozemská práce kolem 1620; souso!!: G. Bernini (1598—1680), A. zachraňuje Anchísa a Askania z hoŕicí Tróje; reliéfy:Paolo delia Stella ( t 1552), A. odnáší Anchísa z hoŕicí Tróje (letohrádek Belveder v Praze); Andreas Maria Avostalis del Pambio a Jan Campion, A. odnáší Anchísa z hoŕící Tróje (letohrádek Hvézda v Praze), mezi r. 1555—1560. - Opery: H . Purcell, Dido a Aeneas (libreto Nathan Tate), 1680 (první anglická opera; prel. M. SaškováProvazníková, 1935); V. Righini (1756 až 1812), Enea nel Lazio.

A i n e s i d é m o s [2. p. -ma] z Knóssu, asi 1. stol. pŕ. n. 1., ŕecký filosof, nejvýznamnéjší pŕedstavitel pozdéjších —>-skeptikú, pokračovatelú —"Pyrrhóna z Élidy. Z A-mova hlavního spisu Pyrrhóneioi logoi (Výklad Pyrrhónova učení, 8 kn.) se zachoval krátký výtah u byzantského patriarchy —>Fótia (9. stol. n. 1.). Nej dúležité j ším pramenem informací o A-mových názorech j sou spisy —>-Sexta Empeirika (z konce 2. stol. n. 1.), který z jeho prací

hojné čerpal, ale pomérné málo citoval. A., opíraje se o myšlenky rozvinuté v nové ->Akadémii, formuloval základy skepse mimo jiné v deseti tzv. tropech, tj. dúvodech, proč je nutno zdržet se úsudku o povaze objektivní reality. Aiolos [2. p. -la]. 1. praotec Aiolú, viz Hellén; - 2. vládce vétrú sídlící daleko na západé, na ostrové Aiolii (ztotožňován s Liparskými ostrovy). —•Odysseus od ného do stal pri návratu do vlasti méch, v némž byly uzavŕeny nepŕíznivé vétry. Jeho zvédaví druhové, když jej pŕemohl spánek, však méch otevŕeli a loď byla vétry zahnána zpét k Aiolii. Podruhé už A. Odysseovi nepomohl. - V. t. Homéros, Odysseia. Aiolové, podlé antické tradice jeden z hlavní ch ŕeckých kmenú. Osudy jejich pŕedkú v dobé mykénské nejsou známy a určení jejich vztahu k —•Achajúm je krajné obtížné; tak nékteŕí badatelé umísťují A-ly doby mykénské vúbec mimo geografickou oblast —•mykénské kultury, do tésného sousedství tehdejších ->Dórú; opírají se pritom o velmi starobylé aiolsko-dórské jazykové shody (—>-jazyk ŕecký). Správnéjší je však asi zaŕazovat pro dobu mykénskou Aioly více či méné mezi Achaje. Ukazují na to zejm. nékteré náŕeční vztahy, které mají aiolské dialekty k náŕeční skupiné arkado-kyperské (-•Arkadie; -•Kypros), pokračovatelce -•mykénštiny (-—písma egejská; -•nárečí ŕecká). V dobé po pádu mykénské kultury došlo v souvislosti s tlakem Dórú k expanzi aiolského živlu z jeho dosavadních stŕedoŕec. sídel smérem na vých. a ke kolonizaci sz. pobreží M. Asie (tzv. Aiolidy) s centrem na ostrové Lesbu; v téchto dobách, zvl. v prvních stol. 1. tis. pŕ. n. 1., hráli A. velkou úlohu i v histórii vzniku ŕec. básnictví ( - • S a p f ó ; -•Alkaios). V dobé klas. se však uplatňoval aiolský etnický živel nepŕihlížíme-li k nékterým osadám na černomoŕském i stŕedomoŕském pobreží - pouze v nékolika málo geografických oblastech, totiž v Thessalii, Boiótii (v obou pŕípadech však se silnou západoŕeckou pŕímésí [->Dórové]) a v Aiolidé. Pritom však lze pravdépodobné naopak hodnotit jako aiolské jazykové prvky leckteré substrátové složky z rúzných tehdejších dórských oblastí, zvl. ze záp. části str. Ŕecka a z Peloponnésu. aiolská lyrika viz lyrika

aiolská nárečí viz nárečí ŕecká Aióra [mn. č.], houpačková slavnost v Athénách, viz íkarios. Aischinés [2. p. -na], * 390/89, fokolo 315pŕ. n. 1., attický rečníka štátnik, současník a politický odpúrce -•Démosthenúv, hlavní mluvčí promakedonské strany v Athénách v 2. pol. 4. stol. pŕ. n. 1. R. 346 byl členem poselstva, jež vyjednávalo s Filippem II. o tzv. mír -*Filokratúv. Filippovi prokázal cenné služby zejm. r. 339, kdy delfská —•amfiktyonie svéŕila Filippovi vedení —•sväté války proti Fókúm. Ze tŕí A-nových zachovaných rečí byly dvé proneseny ve sporech s - • D é mosthenem. V jedné odpovédél A. na Démosthenovu žalobu (sr. Démosthenés, Peri tés parapresbeiás [O nepoctivém vyslanectví]), druhá je obžalobou Démosthenovy politiky; Démosthenés ji vyvrátil v reči Peri tú stefanú (O vénci). Když A. tento proces prohrál, musil opustit Athény. Odešel na Rhodos a živil se tam až do smrti jako učitel ŕečnictví. Aischylos [2. p. -la], 525/24 až 456/55 pŕ. n. 1., athénský dramatik. Pocházel z urozené rodiny usedlé v Eleusíné. Bojoval u -•Marathónu a asi též u -•Salamíny. Na pozvání —•Hieróna I. navštívil po r. 476 Syrákúsy. Po r. 458 odešel z neznámých dúvodú z Athén na Sicílii a brzy poté tam zemŕel v Gele. A. prý sepsal asi 90 tragédií a satyrských dramat (známe 82 jejich titulú). Psal též pajány, elegie a epigramy. Vedie zlomkú, jejichž počet vzrostl nálezy na papyrech, se úplné zachovalo 7 tragédií: Hiketides (Prosebnice) byly první částí trilógie o -•Danaovnách; líčí, jak 50 dcér Danaových prchá do Argu, aby se vyhnuly sňatku se svými bratranci, syny krále Aigypta; Pelasgos, líčený jako demokratický vládce Argu, jim po poradé s lidem poskytne útočišté; v ďalších částech trilógie došlo pŕesto k násilnému sňatku, na popud Danaúv však dívky zabily své ženichy, jen Hyperméstra neuposlechla; byla za to odsouzena a nakonec obhájená bohyni Afroditou. - V tragédii Persai (Peršané) z r. 472 oslávil A. vítézství athénského loďstva nad Peršany u Salamíny (sr. Frýnichos). Vylíčil je jako vítézství demokratického kolektívu nad masami perských vojsk, hnaných do boje veliteli a králem Xerxem, který útokem proti Ŕecku prekročil podlé Aischyla pŕirozené hranice své ríše. Ve srovnání s Prosebnicemi zaujímá

dialóg v Peršanech mnohem více místa, vétšinou se však rozrústá jeho výpravná část (sr. podrobný popis bitvy z úst poslových). Hepta epi Thébás (Sedm proti T h é bám) z r. 468 je závérečná část trilógie o osudech rodu Láiova; Läios neuposlechl varování véštby a zplodil ->Oidipa; tato vina je nakonec smyta smrtí Oidipova syna Eteoklea pri obrané rodného mésta. - Kus Prométheus desmótés (Upoutaný Prométheus) byl asi první částí trilógie o -•Prométheovi: Prométheus, který náležel ke generaci starších bohú, byl na rozkaz nového vládce bohú, Dia, pŕikován ke škále za to, že dal lidem oheň; ale Prométheus má nad Diem moc, neboť zná tajemství, na némž závisí bezpečnost vlády Diovy, odmítá je však prozradit; proto je nakonec sražen i se skalou, ke které je pŕipoután, do podsvétí; další části trilógie jsou ztraceny, v závéru však došlo ke smíŕení, Prométheus byl osvobozen a prozradil Diovi ono tajemství. - Oresteia (z r. 458) je jedinou dochovanou ŕec. trilógií. Tvorí ji tragédie Agamemnón, Choéforoi (Obétující ženy), Eumenides (Usmíŕené bohyné). Líčí se v nich zabití —•Agamemnona —•Klytaiméstrou a -•Aigisthem a pomsta, kterou -•Orestés vykonal na obou vrazích, své vlastní matce a jejím milenci; v poslední části trilógie je Orestés pronásledován za svúj čin Erinyemi; proti nim se ho ujímá Apollón; spor o vinu Orestovu má rozŕešit bohyné Athéna, ta však postoupí rozhodnutí nové soudní instituci, -•areopagu, kterou sama zŕídila a která má napŕíšté soudit vraždy; odstraňuje tak starou krevní mstu; Orestés je osvobozen. V konfliktech A-lových postav se promítají konflikty starých a nových společenských, náboženských, mravních a právních principú, jež končí upevnéním toho, co je nové a dokonalejší (napr. v Oresteii zŕízení instituce soudu, která méla nahradit primitivní krevní mstu). Rád zobrazuje demokratické ideály a jejich prevahu nad despocií (napr. Peršané, vládce Pelasgos v Prosebnicích). Pod dojmem slavného boje Ŕekú proti Peršanúm líčí boj obce za svobodu a obétavou lásku občanú k vlasti (Eteoklés v Sedmi; Peršané). Pro A-la je príznačný ideál míry a rovnováhy v životé človéka a ve svété, jehož porušení má za následek trest bohú (to je napr. príčinou katastrofy Xerxovy v Peršanech). Dramata A-lových pŕedchúdcú byla déjové chudá a prevládala v nich lyrická složka. A. se stal

Ais

42/

vlastním zakladatelem tragického dramatu; v jeho starších kusech pŕevládají ješté vyprávéní a lyrické projevy, pozdéji v nich však pŕibývá déje, rozvíjí se dialóg a charakteristika osob. V kusech Oresteie dosáhl klasické výše. K rozvoji techniky tragédie pŕispél pŕedevším tím, že zavedl druhého herce, v Oresteii užil již i herce tŕetího (sr. Sofoklés). A-lova mluva je velmi obrazná, zvukové výrazná, plná smélých metafor. Pro Athéňany se stal A. národním básníkem, pŕedstavitelem pravé poezie a učitelem občanské zdatnosti z doby slavné minulosti. V pozdéjší antice byl pro svou archaičnost méné čten a citován než Sofoklés a Eurípidés. Tak tomu bylo i v 16.—13. stol. Teprve od konce 18. stol. byla básnická mohutnost A-lových tragédií po zásluze ocenéna.

bájky, zvl. zvíŕecí, je tato sbírka proti púvodnímu zpracování značné rozšírená. Stv. verzi známe z ŕec. veršovaného zpracování Babriova (konec 2. stol. n. 1.) a z lat. veršované verze —»-Phaedrovy (asi 15 pŕ. n. 1. až 50 n. 1.). Preklad: Fr. Lepaŕ, Bájky aisopovské, 1881; Jiŕi Kolár, Ezop a Hollar, Bájky (prebásnení), 1957; E. Šimovičová, Ezopské bájky, 1966. A-povy bájky mély velký vliv na novovéké bajkaŕe (Lafontaine [1621—1695]; Krylov [1769—1844]). Zachovalý se i v novoŕec. folklóru. - Dramatizace: G. Figueiredo, Liška a hrozný, (čes.) 1953.

a i s y m n é t é s [2. p. -ta] (ŕec.), volený zákonitý vládce s neomezenou moci, který mél za úkol ŕešit politický boj mezi lidem a šlechtou v ŕeckých obcích. Nejznáméjšími ai-ty byli ->Pittakos v Mytiléné (zač. 6. stol. pŕ. n. 1.) a ->Solón (konec 7. a 1. pol. 6. stol.) v Athénách. - Pozdéji označení Z námetu A-lových tragédií byly častéji úŕedníka v rúzných obcích. zpracovány zvl. báje o rodu Agamemnonové

(sr. v antice —>Sofoklés, —•Eurípidés, —•Seneca; dramatické zpracování v nové dobé: H. Sachs, Die môrderische Kônigin Clitimestra [1554] a História Clitimestra, die Kônigin Micennarum [1558]; V. Alfieri, Agamemnone [1776], Oreste [1786]; Leconte de Lisle, Les Erinnyes [1837]; A. Dumas, L'Orestie[1865]; H . v. Hofmannsthal, Elektra [1904]; R. Jeffers, T h e tovver beyond tragedy [1924]) - o Élektfe (E. O'Neill, Smutek sluší Elektŕe [angl. 1931, čes. 1960]; G. Hauptmann (1862—1946), Atriden-Tetralogie [Iphigenie in Aulis, 1944; Agamemnons Tod, 1948; Elektra, 1948; Iphigenie in Delphi, 1941]): - o Prométheovi (dramatické zpracování: Calderón, La estatua de Prometeo [1679]; Goethe, Prometheus-Fragment [1773]; Herder, Der entfesselte Prometheus [1802]; Shelley, Prometheus unbound [1820], prel. J. Vrchlický, 1900; N. Kazantzakis, Trilógie Prométheus [1941—43]; námét zbásnili zejm. A. W. Schlegel [1797]; Byron [1816]; H. W. Longfellow [1858]; pozoruhodná je symbolická groteska A. Gida [Le Prométhée mal enchainé, 1899]). Preklady: J. Král, Upoutaný Prometheus, 1914; M . Okál, Prikovaný Prometheus, 1960; F. Stiebitz, Prometheus, 1969; týž: Oresteia, 1970 (v: Antické tragédie); V. Šrámek, Oresteia, 1946; V. Renč, Oresteia, 1969 (rotaprint); V. Šrámek, Peršané, 1954; ukážky z Peršanu též v AD I.

Aisópos [2. p. -pa], podlé stv. zpráv skladatel bajek v 6. stol. pŕ. n. I., púvodem Fryg ze Sard, byl prý otrokem na Samu. Psal ŕecky. Podlé tradice byl mrzákem. Stal se hlavní postavou lidové knižky Život Aisópúv, do níž byly vložený též nčkteré bájky, které se mu pŕičítaly. Zachovala se prozaická byzantská verze tohoto románu rozšírená o nékteré orient, prvky. Ta se stala vzorem pro rúzná zpracování v evropských str v. litera turách, i pro verzi staročeskou (Ezop). Zachované sbírky A-pových bajek pocházejí rovnéž z byzantské doby. Ponévadž A-povi byly postupné pŕipisovány všechny

0 —•Meleagrovi. Aitólové, ŕec. kmen hovoŕící jedním z tzv. severozápadní ch nárečí ( - • D ó r o v é ; —•nárečí ŕecká), začali hrát v ŕec. histórii významnou úlohu ve 4. stol. pŕ. n. 1., kdy vytvorili tzv. —•aitólský spolek. aitólský spolek, federace drobných méstských obcí, jež vznikla v —•Aitólii ve 4. stol. pŕ. n. l.j béhem 3. stol. pŕ. n. 1. se k nému pripojily 1 jiné oblasti str. Ŕecka, dále —•Élis, —•Messénie a nékteré ostrovy v Egejském mori. V obcích a-kého spolku prevládalo demokratické zŕízení. Všechny členské obce spolku byly úplné rovnoprávné. Zahraniční politika, kterou ŕídil volený —• stratégos, byla namíŕena zvl. proti —•Makedonií; vztah k ->achajskému spolku byl proménlivý. A. s. stál na strané Ŕíma v první a druhé makedonské válce, ale r. 192 pŕ. n. 1. proti nému bojoval po boku syrského krále -•Antiocha I I I . ; po vítézství Ŕímanú byla moc spolku zlomená. V krajinách a-kého spolku docházelo k jistému jazykovému vyrovnání mezi místními dialekty, takže se často hovorí o jazyku tamních nápisných památek z doby tohoto spolku jako o tzv. aitólské —•koiné.

aithér (ŕec.), aether (lat., z toho čes. ether nebo éter), podlé bežných ŕeckých predstav oblast čistého a jasného vzduchu, která se rozprostírá v nebeských výšinách a je sídlem bohú. U starších filosofú byl a. považován za druh čistého vzduchu nebo ohné. Teprve -•Aristotelés začal a. pokládat za dokonalý živel, který je zcela odlišný od ostatních čtyŕ —>elementú Akadémie, filosofická škola zalo(ohné, vzduchu, vody a zemé) a je žená kolem r. 387 pŕ. n. 1. —•Platónem. Jméno dostala podlé stejnolátkou nebeských téles. j menného athénského pŕedméstí, Aithiopové, polomytický národ na jehož ochráncem byl hérós —•.Akaokraji antického sveta, jemuž byla démos. Po organizační stránce byla pŕičítána dlouhovékost a čistota A. —•thiasem k péstování kultu mravú; podlé Homéra mívali u nich Múz. Platón sledoval jejím založebohové často hostiny; v ŕec. etno- ním pravdépodobné i polit. cíle, grafii byli A. ztotožňováni s ruz- jak lze soudit z jeho výkladu o sponými kmeny tmavé pleti jak na vý- lečenském poslání filosofú v Ústave. Obsahem své činnosti navazovala chode (v Indii), tak na západé (v Africe). V ŕímské dobé zname- A. na tradice pýthagorovského nala „zemé Aithiopú" asi tolik jako spolku (-•Pýthagorás). O jejím naše „černá Afrika". Na sklonku védeckém a filosof. programu je starovéku byla ztotožnéna s úze- možno si udélat predstavu ze 7. kn. mími na jih od Egypta; odtud je i Platónovy Ústavy, kde se popisuje, název dnešní Etiópie (nespr. Habeš). jak mají být filosofové vzdéláváni. Jako hlavní složky vzdélání filosofú Aithra, dcéra Pitthea, krále v Troi- jsou tu uvádény aritmetika, geozéné, matka —>Théseova. Byla une- metrie, stereometrie, astronómie a sená —•Dioskúry a jako slúžka nauka o harmónii. Tyto védecké —•Heleny se dostala do —•Tróje. disciplíny jsou označovány za pŕePri dobytí mésta ji zachránili vnuci dehru k nej vyšší formé rozumové činnosti, k —Kiialektice. Kromé —•Démofón (2) a Akamás. samostatného studia a cvičení v diaAitólie, krajina v západní části lektice se v A-ii konaly prednášky stŕedního Ŕecka. Obyvatelstvo na určitá témata. Ve starovéku prov horských oblastech se živilo slula zvl. Platónova prednáška vétšinou pastevectvím, v záp. části (nebo snad cyklus pŕednášek) Peri zemé, v úrodné nížiné -•Achelóu, agathú (O dobru), ve které Platón zemédélstvím. Hl. mésto Thermón podlé názoru nékterých moderních (kmeňové sídlišté), další mésta badatelú vyložil své nepsané učení, Pleurón a Kalydón, známý z bájí tj. svúj skutečný filos. systém,

jenž není v dialozích obsažen. (Na nékteré Platónovy názory, které se v dialozích nevyskytuj!, kriticky reaguje Aristotelés.) Vývoj A., která existovala až do uzavrení filos. škol -"Iustinianem r. 529 n. 1., se vétšinou délí v moderní dobé na tri etapy: 1. stará A. - od Platóna do Kratéta (z attického dému Thriá, f 268 pf. n. 1.); 2. strední A. - od —"Arkesiláa do Hégésína (f v 2. stol. pŕ. n. 1.); 3. nová A. - od —>-Karneada dále. 1. Stará A. Platónovo učení nebylo pro členy A. záväzným dogmatem. Četní členové A. byli samostatnými tvúrčími osobnostmi, napr. -^Aristotelés, ->Eudoxos z Knidu, ->Hérakleidés z Pontu a Filippos z Opúntu (kolem r. 400 pŕ. n. 1.), známý jako matematik, astronom a vydavatel Platónových Zákonu. Nejortodoxnéjšími platóniky staré A. byli Speusippos, —"scholarcha v 1. 347—339, a Xenokratés, scholarcha v 1. 339—315. Speusippos a Xenokratés byli plodnými spisovateli, jak svédčí seznam jejich ztracených spisú u Diogena Laertia (4, 4—5; 11—14). Navazovali na dogmatické, tj. pýthagorovské prvky Platónova učení a péstovali hlavné ontologii, kosmologii a theologii. Z členú staré A. vynikli dále Polemón, scholarcha v 1. 315—270, Kratés, scholarcha v 1.270—268, a Krantór (*asi 340/35, t 275 pŕ. n. 1.), autor ve stv. proslulého spisu Peri penthús (O zármutku). 2. Strední A. Obrat ve vývoji A. nastal za vedení Arkesiláa, scholarchy v 1. 268—241. Arkesiláos, odpurce stoy (-"stoikové), navazoval na aporetické (—"aporie) a skeptické momenty Platónova učení a dovolával se pŕímo Sókratovy skepse. O jeho nástupcích je známo velmi málo. 3. Nová A. Ve sméru nastoupeném Arkesiláem pokračoval ješté radikálnéji ->Karneadés (219—129, scholarcha v 1. 164/60—137/6), jenž je obvykle považován za zakladatele nové Akadémie. Karneadés podal pronikavou kritiku možnosti poznání, zvl. zaútočil na stoické kritérion pravdy, tzv. fantasiá kataléptiké („uchopující predstava"). Z jeho názorú hojné čerpali stoupenci pyrrhónské skepse (—>-skeptikové). Ústup od Karneadových skeptických názorú nastal u Pilóna z Larissy (asi 160—80 pŕ. n. 1.) a byl dovršen u Antiocha z Askalónu (f kolem 68 pŕ. n. 1.), učitele Ciceronova. Antiochos mél značné sklony k eklekticismu a zdúrazňoval pŕíbuznost mezi učením Platónovým, Aristotelovým a

stoickým. Osudy A. po Antiochovi jsou málo známy. Platónova filosofie však méla velký vliv i mimo okruh Akadémie. Silné púsobila na eklektické myslitele císaŕské doby, napr. na -"Plútarcha a -"Apuleia, kteŕí jsou v modemím bádání ŕazeni k tzv. stŕednímu platónismu, a stala se základem nejrozšíŕenéjšího systému pozdní antiky, ->novoplatónismu. Z novoplatónských scholarchú A. vynikl nej více -»-Proklos (5. stol. n. 1.). (Sr. též novopýthagoreismus.) Za renesance založil ve Florencii r. 1440 novou platónskou A-ii Cosimo de Medici. Vedl ji Geórgios Gemistos Pléthón. — Podrobnéji 0 vlivu platónismu viz s. v. Platón. Literatúra: P. L . Landsberg, Wesen und Bedeutung der platonischen Akademie, 1923; H . Cherniss, T h e riddle of the Early Academy, 1945; A. Weische, Cicero und die Neue Akademie, 1961; K . Gaiser, Platons ungeschriebene Lehre, 1963; H . J. Krämer, Der Ursprung' der Geistmetaphysik, 1964.

A k a d é m o s nebo H e k a d é m o s [2. p. -ma], athénský hérós, jenž podlé báje prozradil Ďioskúrúm, že jejich sestra Helena, uloupená ->Théseem, žije v zajetí v Afidnách. V pŕedméstí po ném nazvaném, za branami Athén, založil -"Platón první athénskou filos. školu, proslulou -"Akadémii.

kismos vých. Akarnánú do mést Stratos, Sauria a Agrinion. Okolo r. 270 byla A. rozdélena mezi Alexandra I I . z Épeiru (sev. polovina) a Aitóly (již. polovina). Svobodu získala nejdŕíve sev. A.: asi r. 230 se znovu organizovala jako svaz mést s Leukadou (na stejnojmenném ostrové) v čele. Nový spolek se dále opíral o Makedonií a svým spojenectvím s Filippem V. se dostal (od r. 211) do otevŕeného konfliktu s Ŕímany. Teprve mírem mezi Makedonií a Ŕímem (r. 205) dosáhli klidu i Akarnánové. Trestnou výpravou proti Athénám, spojeným s Ŕímem, dali však r. 201 podnét k vypuknutí 2. makedonské války. Teprve po dobytí hl. mésta Leukady a Filippové porážce u Kynoskefal (r. 197) se Akarnánové podrobili. V následující dobé nabyla v A-ii proŕímská strana prevahy. Akarnánský spolek byl patrné rozpuštén po podrobení Ŕecka Ŕímany r. 146 pŕ. n. 1.; za Augusta byla A. pripojená k tehdy založené provincii —"Achaii. akatalektický verš, „bez kataléxe", tj. bez (predčasného) ukončení poslední stopy, tedy uzavŕený úplnou stopou. - Opak: verš -akatalektický. Ákis viz Polyfémos

akanthos [2. p. -thu] (ŕec.), bodlákovitá rostlina, jejíhož tvaru listú v plastickém provedení použili ŕečtí a ŕímští architekti jako charakteristické dekorační části hlavice korintské a kompozitní (—"slohy stavitelské). Sloužil i jako výzdoba —"akrótéria (napr. vrcholová výzdoba —"Lýsikratova památníku). Mél nékolik variant a užívalo se ho také jako ornamentálních rozvilin (ve vlysu) v architektúre ŕímské 1 v pozdéjší. Akarnánie, nejzápadnéjší krajina ve stŕedním Ŕecku, hornatá a dosud zalesnéná, oddélená ŕekou -"Achelóem od -"Aitólie. Obyvatelé, Akarnánové, o nichž se vyskytuje první zmĺnka v 5. stol. pŕ. n. 1., se zabývali zemédélstvím, pastevectvím, chovem dobytka a lovem. Mluvili jedním z tzv. severozápadní ch nárečí (-"Dórové; -"nárečí ŕecká). Jejich obce tvoŕily volné sdružení; nejvétší mésto bylo Stratos, historicky proslula obzvlášté lokalita —"Aktion. - V -"peloponnéské válce stáli Akarnánové na strané Athéňanú, ve 4. stol. byli členy 2. —"athénského námoŕního spolku; pak se stala A. opérným bodem -"Makedonie proti —Aitólii. R. 314 provedl —"Kassandros synoi-

Akkad, mésto založené Sargonem Akkadským (Šarrukinem I.) ve 24. stol. pŕ. n. 1. Podlé mésta byla i celá severní oblast -"Babylónie nazvána Akkad. Poloha mésta nebyla dosud archeologicky zjišténa. a k m é (ŕec. vrchol, vrcholný rozkvét), období nejvétšího rozkvétu tvúrčích sil človéka (podlé ant. autorú kolem 40. roku života), nékdy též vrcholná doba filos. učení, uméleckého sméru apod. Často tak bývá, zvl. v starších dobách, určována doba púsobení stv. autora, štátnika, umélce aj. V latiné se užívalo v podobném smyslu slovesného tvaru floruit (byl v rozkvétu). Akontios a Kýdippé [2. p. -ia, -py). A., jinoch z ostrova Keu, poznal pri Artemidiné slávnosti na Délu Athéňanku Kýdippu. Aby ji získal, upustil j í k nohám v chrámé jablko, do néhož vyryl prísahu: „Pri Artemidé, provdám se za Akontia!" K . pŕečetla slova nahlas, a tím již byla vázána. Kdykoli potom otec chtél K-pu provdat, seslala na ni Artemis nemoc, až j i dal konečné za ženu Akontiovi (Kallim. Ait. 3, 1, 26nn; Ov. Her. 20—21).

44/

Ako J. Zeyer zpracoval povést v povídce Gdoule (Stratonika a jiné poyídky, 1890) na základe Aristainetova —"listu (1, 10).

Akragás [2. p. -gantu], lat. Agrigentum, ŕecké mésto na jíhu -—Sicílie (dn. Agrigento), založené na počátku 6. stol. pŕ. n. 1. obyvateli ostrova —"Rhodu, stredisko obchodu s Afrikou a ŕec. Východem (vývoz obilí, vína, oleje). Rodišté filosofa ->Empedoklea. V A-gantu vládli mocní tyrani (-"Falaris; -—Thérón). Roku 406 bylo mésto rozboŕeno Kartágiňany, ale pak opét osídleno; značné utrpélo za ->punských válek: r. 261 pŕ. n. 1. bylo obléháno Ŕímany, r. 255 Kartágiňany. Pri prvním obležení prý bylo zotročeno asi 25 000 občanú. Ve 2. punské válce (r. 210) dobyli A-gantu definitivné Ŕímané. V ŕím. období byl A. znám stále jako obeh. a výrob, stredisko. Byl jedním z nejkrásnéjších ant. mést. Jsou zachovány zbytky zdĺ, vodovodu a chrá- Akropolis v A t h é n á c h (rekonstrukce) Vlevo Erechtheion, vprostŕed mú. akribie pŕesnost kládána klasické

P a r t h e n ó n , v p r a v o vpredu propylaje a c h r á m e k Athény Níky.

(ŕec. akribeia), pečlivost, - vlastnost, která byla povždy za príznačnou pro Akropolis a jižní svah s divadly, filology. Athény

Akrisios, bratr ^•Danain.

1 Propylaje, 2 c h r á m A t h é n y Níky, 3 Erechtheion, 4 archaický c h r á m , 5 A t h é n i n oltár, 6 P a r t h e n ó n , 7 posvätný okrsek A r t e m i d y Braurónské, S skladišté zbraní (chalkothéké), 9 ódeion H é r ó d a Attika, 10 E u m e nova stoá, 11 p o s v á t n ý okrsek Asklépiuv, 12 D i o n ý s o v o divadlo, 13 P e r i k l e o v o ódeion.

-—Proitúv, otec

akropolis [2. p. -le] (ŕec., vyšehrad), opevnéné návrší ŕeckých mést, popŕ. s vladaŕským palácem, určené jako útočišté obyvatelstva v čas válečného nebezpečí; i menší mésta méla a. na výšiné ovládající okolí. A. osídlenou již v 2. tis. pŕ. n. 1. mély Tíryns, Mykény, Argos, Athény, Théby aj. Po zméné polit. zŕízení v lidovládu se stávala a. jen náb. stŕediskem (Mykény, Athény). Zvl. proslula athénská Akropolis, zvedající se asi 60 m nad okolí. Primitivní obydlí byla zde zŕízena už v 2. tisíciletí. V mykénské dobé byla mocné opevnéným sídlem králú (zeď zv. Pelargikon z 13. stol. pŕ. n. 1. je až 6 m silná); zbytky vladaŕského paláce s megarem jsou na sz. strané Akropole. Pozdéji se zménila athénská A. na kultovní stredisko s chrámy ochranných božstev Athény, Artemidy a Poseidóna. V blízkosti král. paláce bylo tzv. —"Hekatompedon, ústrední svatyné aačsta. Za Peisistrata a jeho synú (2. pol. 6. stol. pŕ. n. 1.) byla A. sídlem týranú; zbudováno bylo nové Hekatompedon a mramorové propylaje. Po vypuzení týranú zústala A. pevností, ale trvala nadále i jako kultovní stredisko, v némž pŕibývalo votivních darú. Po zpustošení od Peršanú (r. 480)

byla znovu opevnéna a vyzdobená novými stavbami v dobé Perikleové za vedení sochaŕe —Feidia a architektú -"Iktína, —>Kallikrata a Mnésiklea. Byl zbudován -"Parthenón, —"Erechtheion, chrámek bohyné -"Níky a --propylaje. Za propylajemi stála 7*/2 m vysoká bronzová socha Athény Promachos. Na již. strané byl posvátný okrsek se svätyni Artemidy braurónské (—"Braurón). V sousední chalkothéce (zbrojnici) byl obdélný sál pro uložení výzbroje a obétního náradí. V ŕím. dobé císaŕské za —"Hadriana (117—138) pŕibyla na A-liiónská mramorová rotunda zasvécená Augustoví a bohyni Romé. V byzantské dobé byly umélecké

poklady z A-le prevezený do Kónstantínopole. Parthenón a Erechtheion byly v 6. stol. n. 1. pŕestavény na kŕesť. basiliky. Za turecké nadvlády se stala A. sídlem sultánova místodržitele, který dal (po r. 1466) vestavét do Parthenónu mešitu. Pri obléhání Athén Benátčany r. 1687 byla zasažena turecká prachárna, umísténá v Parthenónu, a výbuchem byly vyhozeny do povétŕí podélné zdĺ budovy, jež byla do té doby neporušená. Sev. strana sloupového ochozu—byla znovu postavena r. 1922. V -—Pergamu byl na a-li v dobé helénist. zbudován král. palác, chrám Athénin s knihovnou a jiné význačné stavby.

akrostichon [2. p. -cha] (z ŕec. akros, krajní, stichos, verš), báseň, v níž začáteční hlásky, slabiky nebo slova veršu, popŕ. slok jsou uspoŕádány abecedné nebo poskytují nejakou informaci, obyč. jméno autora a díla (napr. veršované anonymní obsahy Plautových her jsou uspoŕádány tak, že prvá písmena veršú dávají dohromady název kusu). Púvod a-cha je snad kultovní. Bylo oblíbeno zvl. ve véštbách a kultovní poézii antické i kresťanské (napr. u Commodiana a v Augustinové žalmu Psalmus abecedarius [Abecední žalm]). akrótérion (ŕec.) 1. výzdobný článek z terakoty, kamene nebo kovu s motivem figurálním nebo ornamentálním (popŕ. celé sousoší) na vrcholu nebo na nároží ch trojúhelného štítu ŕec., ŕím. a etruských staveb; - 2. horní zakončení votivních a náhrobní ch -—stél. Aktaión, syn -—Kadmovy dcéry Autonoé, zdatný lovec. Za trest, že nechté spatŕil bohyni -—Artemidu pri koupeli, byl proménén v jeleňa a rozsápán vlastními psy (Kallim. Hymny 5, 105nn; Ov. Met. 3, 138nn). Dramatizace: F. Braun, Aktaión, 1921. - Báseň: J. Vrchlický, Akteon, 1875 (Duch a svét, 1878). - Obrazy: Tizian, Diana a A., 1559; A. Caracci (1560—1609), Diana a A.; J. Heinz (Heiniz) (1564—1609), Diana a A.; Jan Brueghel st. (1568—1625), Diana a A. ( N G Praha); Rembrandt, Diana a A., 1635; Tiepolo (1696—1770), Diana a A. - Nástropní malba: Baccio Bianco, Diana a A., asi 1625—30 (Valdštejnský palác v Praze). - Socha: I. P. Prokof jev, Aktaión, 1784 (bronz). - Reliéf: J. Gialdij Smrt Aktaióna, 1590 (z arkýŕe Haunschildova paláce v Olomouci); Diana a A., neznámý autor, asi kolem 1700 (Vrbnovský palác v Praze).

Aktion (lat. Actium), mys v se~ verní -—Akarnánii pri vjezdu z -—Ionského more do Ambrakijské zátoky. Na mysu stál Apollónúv chrám. Na paméť vítézství nad Antoniem a Kleopatrou (r. 31 pŕ. n. 1.) zde Octavianus (-—Augustus) obnovil a rozšíril tzv. Aktijské hry (lat. ludi Actiaci), slávené vždy po čtyŕech letech. Udržely se až do zač. 4. stol. n. 1. — V. t. Agrippa. akvadukt'viz vodovod ala (lat., krídlo), oddíl péchoty nebo jízdy dodávaný ŕímskými -—spojenci (2) a určený púvodné k ochrané krídel ->legie. V dobé císaŕské to byly jízdní oddíly pomocných sború (---^auxilia) o sile 500 nebo 1 000 mužú. Nazývaly se vétšinou podlé púvodu vojákú (napr. ala Britannica). Ale velel

západ; tam se pripojili ke germ. -—Vandalúm a s nimi se nékteŕí dostali až do Afriky. Alarich, vládce -—'Visigótú, protáhl od severu Balkánským poloostrovem a r. 401 n. 1. napadl Itálii; r. 408 oblehl Rím a ustoupil od ného jen za velké výkupné, r. 410 Ŕíma dobyl a vyplenil jej. Po nezdaŕeném pokusu pŕeplavit se na Sicílii a odtud se zmocnit Afriky zemŕel A. na zpátečním pochodu u Consentie (dn. Cosenza) v kraji ->Bruttiú. Podlé povésti byl pochován v koryté ŕeky Busentus (it. Busento), aby byl bezpečen pred vykradači hrobú; pokusy v nové dobé nalézt tento slavný, také básníky zvéčnéný hrob (sr. napr. báseň Augusta von Plátená [1796—1835], Das Grab im Busento) byly bezvýsledné. Postavu A-ovu zbásnil J. S. Machar: Alarich dobývající Ŕíma (Jed z Judey, 1906).

Alba Longa viz Latium Albanus m o n s (dn. Monte Cavo), nejvyšší vrchol pohorí Albského v --Latiu. Zde staval chrám -—Jova, zvaného Latiaris, kultovní a polit. stredisko Latinú. O svátcích Akrótérion, A p o l l ó n Vejský, k o l e m zasvécených tomuto božstvu (tzv. r. 500 pŕ. n. 1. ( p o m a l o v a n á terakota, feriae Latinae) byl v Latiu vyhlášen Ŕím) svätý mír a u jeho chrámu se konaly slávnostní obéti. Na A. m. slavívali svúj triumf vojevúdci, jimž prefekt jezdeckého stavu (-—prae- jej senát nedovolil slavit v Ŕímé. fectus [C]). Albis, z keltštiny pŕejatý latinský A l a m a n o v é (lat. Alamanni), ger- název dnešního Labe; poprvé se mánský kmeňový svaz, který od o ném zmiňuje Strabón (290). počátku 3. stol. n. 1. útočil na ŕímské území pri horním Rýné a D u - a l b u m (lat., bílé), dŕevéná deska naji. Za vlády císaŕe Galliena potažená vrstvou sádry nebo na(253—268) prekročila část A-nu tŕená bílou barvou, na níž byly Brennerský prúsmyk a pronikla až v Ŕímé i v jiných méstech, vétšinou pred Rím, ale zase odtáhla. Gallie- na foru, oznamovány úŕední vynus je dostihl u -—Mediolana (dn. hlášky, edicta (->praetora, -—aedilú Milán) a tam je r. 258 nebo 259 a jiných úŕedníkú, seznamy soudcú, porazil. Krátce nato však A. obsa- odvody, slávnosti, verejný prodej dili trvalé tzv. -*•agri decumates. apod.). Psalo se na ni čerňou nebo R. 357 byli poraženi císaŕem -—Iu- červenou barvou. Na takové desce lianem u Argentorata (dn. Štras- zaznamenával za starých časú i ponburk). Ve 4. stol. se A. osvédčili ve tifex maximus (—>-pontifikové) výslužbách na ŕím. císaŕském dvore. znamné události roku (-—anály). V pol. 5. stol. se usadili v Elsasku V pozdéjší dobé znamená a. sea sev. Švýcarsku. R. 536 byli po- znam členú (napr. a. senatorium, drobení -—Franky. - Památkou na seznam členú -—senátu). né je franc. název Némecka Allemagne. Aldobrandinská svatba (it. nozze Aldobrandini), násténná malba naAlanové, sarmatský kočovný kme- lezená 1606 na Esquilinu, pak ve ňový svaz, rozložený ve stepní ob- sbírce Aldobrandiniho, nyni ve lasti severné od Kaspického more a Vatikánském muzeu, nazývaná pood Kavkazu až k ŕece -—Tanais dlé púv. majitele. Dobrá kópie asi (dn. Don). Koncern 3. stol. n. 1. z konce 1. stol. pŕ. n. 1. podlé ŕec. podlehli - - H u n ú m , značné části originálu z konce 4. stol. pŕ. n. 1. A-nu se však podarilo uniknout na Výjev zobrazuje patrné prípravy

ald k svatebnímu bohú.

46/ obradu

za

účasti v 1. stol.pŕ.n. 1. púl miliónu. Zpracovával se zde -"papyrus, len, sklo a jiné suroviny (-"obchod; -"realea viz hry (IV); —>Sent. meslo). Výroba i obchod byly značné monopolizovány (->monopol). alegorická m e t ó d a (jinotajná), V dobé nejvétšího rozkvétu hledání skrytého hlubšího smyslu v 1. stol. pŕ. n. 1. byla A. obsazena v starých náboženských predsta- Ŕímany (r. 30) a za Augusta se vách a mýtech. A. m. sloužila jako stala druhým nejdúležitéjším mésprostŕedek k smifování tradičních tem ŕím. ríše. V té dobé tu sídlila predstav s poktokem védy a filo- početná židovská kolonie a brzy sem sofie. Jako první jí prý použil též proniklo jejím prostŕednictvím Theágenés z Rhégia (6. stol. pŕ. kŕesťanství. V následujících stolen. 1.) pri výkladu Homéra. Velké tích tu často docházelo ke krvavým oblibé se téšila u stoikú, novo- srážkám mezi kŕesťany a prívrženci pýthagorovcú a novoplatónikú, jiných kultú, zejm. když se od ktefí dokazovali, že je shoda mezi 3. stol. n. 1. stala A. útočištém novopredstavami Homéra, Hésioda a platónismu (-"Hypatiá). Katéjiných starých básníkú a jejich chétská škola alexandrijská (^-Klévlastními názory. Napr. Chrý- méns Alexandrijský; -"Órigenés) sippos vykládal spojení Dia a Héry byla významná pro vývoj kŕesť. jako kosmogonickou alegórii; Héra theologie. podlé ného znamená látku, která Po založení Kónstantínopole r. od logu (Dia) pŕijímá semenné 330 ztratila A. značné na polit. a zárodky, aby vznikl kosmos. A-kou hosp. významu a od rozdélení ŕím. m-du si osvojili k výkladu svých ríše r. 395 začíná úpadek mésta; posvátných spisú i židé a kŕesťané. ten byl dovršen dobytím Araby Literatúra: A. B. Hersman, Studies in r. 643. Teprve tehdy pozbyla A. svého významu jako védecké cenGreek Allegorical Interpretation, 1906. trum. Alesia (dn. Alise Sainte-Reine), jedno z nejstarších galských mést alexandrijské básnictví, ŕecká na náhorní plošine Mont Auxois poezie helénistického období, pésv Lugdunské —"Galii v území tovaná pŕedevším v egyptské Mandubiú. R. 52 pŕ. n. 1. dobyl -—Alexandrii. Jeho rozkvét spadá A-ie po dlouhém obléhání Caesar do 1. pol. 3. stol. pŕ. n. 1. Básnici v rozhodujícím boji proti Galúm, za zménéných polit. pomérú (-"hejež vedl —"Vercingetorix. Ješté lénismus) nepsali již pro lid, nýbrž v 5. stol. n. 1. existovala A. jako pro vyšší společenské kruhy, na nichž byli závislí. Navazovali na kvetoucí ŕím. provinční mésto. starší, klas. literaturu, nebyli však Alexander Severus viz Severus pouhými epigony; vnesli do poezie mnoho nového, látkové i formálné. Alexander Zpracovávali zapadlé mýty, púvod Alexandrie (ŕec. Alexandreia), ná- mést, kultú a obyčejú, promény, zev rady stv. mést, z nichž nejvý- látky pohádkové. Bývali to často znamnéjší bylo prístavní mésto učenci, knihovníci, lit. historici, v Egypté v delté Nílu, na výbežku slovnikári. Touze po poznání vymezi Stŕedozemním moŕem a jeze- cházeli vstŕíc didaktickými básnérem (Mareótis); hrází byla /l. spoje- mi s tématy lék., astron., zemédélná s ostrovem Farem. Byla založena skými. Vznikla -"bukolská poezie, r. 332 pŕ. n. 1. ->Alexandrem Ve- oblíbeny byly žánrové obrázky, likým a vybudována podlé plánu -"mímy. Zájem o indivíduum se rhodského stavitele Deinokrata. Za projevil zálibou v líčení duševních --Ptolemaiovcú se stala hl. méstem stavú, motivu lásky i citlivém vníEgypta a nejdúležitéjším hosp. a mání prírody. Zvl. péči vénovali kulturním stŕediskem helénist. své- alexandrijští básnici formálni, jata (-"alexandrijské básnictví). Nej- zykové i veršové propracovanosti; významnéjší stavby, které dali zbu- libovali si v narážkách, slohové dovat Ptolemaiovci, byly král. pa- umélkovanosti, jazykových zvláštlác, mausoleum, —Múseion, v némž nostech, preceňovali detail. Rázu byla umísténa proslulá —"knihovna, této učené poezie odpovídají kratší a maják na ostrové Faru. V A-ii se básnické formy: —"elegie, -"episoustŕeďoval svétový obchod (byl gram; v epice odmítali rozsáhlý tu tranzitní prístav pro celé vých. epos a dávali pŕednost ->epylliu Stŕedomoŕí a pro obeh. styk s Indií (-"Apollónios [1] Rhodský; -"Kala Čínou), který byl príčinou rych- limachos). Za zakladatele a-ho b. býlého rústu mésta; počet obyvatel, vá pokládán -"Filítás, nejvýznamvétšinou Egypťanú, ale i Ŕe- néjším pŕedstavitelem byl Kallikú, Židú a Ŕímanú, presahoval machos. Z tvorby alexandrijských

básníkú se zachovalo jen málo, púsobili však mocné na ŕím. poézii hl. v 1. stol. pŕ. n. 1. (sr. Catullus; Propertius). Alexandros [2. p. -ra], syn trójského krále -"Priama a —"Hekaby, viz Paris. Alexandros 1. Veliký, makedonský král 336—323 pŕ. n. 1., syn —"Filippa I I . Hned po svém nastoupení na trún, ač mu bylo teprve 20 let, donútil ke klidu kmeny sousedící s —"Makedonií na severu a nato si rázné zajistil poslušnost Ŕekú, pŕičemž dal srovnat se zemí —Théby. R. 334 vytáhl s dobre vycvičenou armádou proti Persii, zvítézil po prechodu Helléspontu u -"Gráníku a ovládl záhy celou Malou Asii; taméjší ŕec. obce prohlásil za svobodné. R. 333 porazil u -"Issu v Kilikii silné perské vojsko, kterému velel sám král -"Dáreios I I I . , zmocnil se Foiníkie, kde mu kládlo odpor jen mésto —"Tyros, a vtáhl r. 332 jako osvoboditel do Egypta; tam byl od Ammónova veleknéze prohlášen za syna božího. R. 331 porazil znovu Dáreiovo vojsko u ->Gaugamél v Assýrii, ovládl strední část perské ríše a zmocnil se obrovských pokladú. Když Dáreia I I I . zavraždil (r. 330) baktrijský satrapa -"Béssos, vtrhl A. do Baktrie, Béssa zajal a dal popravit. Svou vojenskou výpravu dovŕšil r. 327 tažením do Indie, ale v Pandžábu odmítli již jeho vojáci postupovat dále. Proto se A. vrátil do Babylónie (r. 324), s úmyslem konsolidovat správu své rozsáhlé ríše a rozšíŕit ji ješté dalšími výboji. Zemŕel však náhle r. 323 na horečnatou nemoc. A. zahájil svými výboji helénistické déjiny, v nichž se ŕecká civilizace rozšírila do rozsáhlých oblastí. Nasvémtažení založil mnoho nových ŕec. mést, jež vesmés pojmenoval svým jménem (-"Alexandrie), a snažil se vybudovat svétovou ríši, v níž mél vládnout král nadaný božskou moci a v níž mélo být obyvatelstvo spojeno príbuzenskými svazky; proto vyžadoval po svých vítézstvích božské pocty (-"proskynésis) a podporoval sňatky makedonských a ŕec. vojákú s asijskými dívkami. Sám se oženil nejen s baktrijskou šlechtičnou Róxanou, nýbrž i s Dáreiovou dcérou Stateirou. Odpor makedonské šlechty proti zavádéní orient, despotismu a ceremoniálu kruté trestal. A-rova monarchie nestála na pevném a trvalém základé, ale její hist. úlohou bylo začít heleni-

zovat Prední východ a ŕec. svét vyvést na čas z kríze, do které ve 4. stol. pŕ. n. 1. upadl (--Ŕecko ľII. Dejiny]; ^helénismus).

Alexandros Veliký (ŕímská kópie podlé Lysippa), k o l e m r. 330 pŕ. n. 1.

Histórii A-ra Velikého vylíčil pomérné spolehlivé jeden z jeho vojevňdcu, pozdéjší egyptský král -—Ptolemaios I. Z jeho pamétí a z hist. díla ^Aristobúlova čerpala zachovaná díla ŕecká (-—Arriánova Anabasis Alexandrú, Plútarchuv životopis Alexandra), i latinská (-^Curtius Rufus). Románové dejiny Alexandrovy napsal též jiný jeho spolubojovník, --Kleitarchos. Postava A-rova byla záhy opŕedena povéstmi: zachovaný románový Život Alexandra Velikého, neprávem pričítaný -—Kallisthenovi, ve skutečnosti dílo neznámeho autora 3. stol. n. 1., se téšil velké oblibé, o níž svedčí vétší počet ŕec. verzi, známých ze sklonku stv., i lat. preklad Iulia Valéria Polemia (z konce 3. stol. n. 1.) a Leona Archipresbytera (z doby kolem r. 900). Stv. románový životopis Alexandrúv se stal jádrem nesčetných skladeb o Alexandrovi (tzv. Alexandreid) téméŕ ve všech svétových literaturách (též v staročeské). Preklad: Nataša op de Hipt, Leo Archipresbyter, Život Alexandra Velikého, v: Láska a válka, 1971, str. 239—311 (AP sv. 2).

Dramatizace v nové dobé: Racine, Alexandre le Grand (1665); Lope de Vega (1562—1635), Las Grandezzas de Alejandro; Calderón (1600—1681), Certámen de Amor y celos. - Román: J. Wassermann, Alexander in Babylon, 1904; P. Gurk, Iskander, 1944. - Zhudebnéní: Händel, Alessandro, opera 1726 (libreto Paolo Rolli); týž, Das Alexander-Fest (nebo: Die Macht der Musik), 1736; M.L.Z.C.S. Cherubini (1760—1842), Alessandro nelľ India, opera. - Z výtv. zobrazení vyniká tzv. Alexandrova mozaika (asi z konce 2. stol. pŕ. n. 1.), nalezená r. 1831 v Pompejích (5,12 x 2,77m), znamenitá kópie ŕec. originálu z konce 4. stol. pŕ. n. 1. Predstavuje A-rovo vítézství nad Dáreiem. V král. nekropoli v —"Sídónu byl nalezen tzv. Alexandrúv sarkofág (z doby kolem 330 pŕ. n.l.), s reliéfni výzdobou pŕedstavující vedie loveckých a bojových scén A-ra jako vitéze u —>Issu (dnes v muzeu v Istanbulu). V nové dobé čerpal náméty z A-rovy histórie u nás napr. Paolo delia Stella (t 1552) pro reliéfni výzdobu letohrádku Belvederu v Praze (A. a Diogenés; A. roztíná gordický uzel; A. a Dáreiovy ženy), dále neznámý autor nástropního reliéfu ve Vrbnovském paláci v Praze kolem r. 1700 (A. a Diogenés) a A. F. Maulbertsch v nástropní malbé z r. 1794 zobrazující déjiny lidstva ve Strahovském klášteŕe v Praze (A. se svým béloušem Búkefalem). Literatúra: U. Wilcken, Alexander der Grofie, 1931; W. W. T a r n , Alexander the Great, I — I I , 1948; Fr. Schachermeyr, Alexander der Grofie, 1949; V. Vavŕínek, Alexandr Veliký, 1967 (tam další literatúra).

2. A., syn a dédic A-ra Velikého a Róxany, se narodil po smrti otcové r. 323 pŕ. n. 1. Jeho jménem vládli otcovi vojevúdcové (^-diadochové); na rozkaz jednoho z nich, -—Kassandra, byl r. 310 se svou matkou i babičkou zavraždén. 3. A. z Abonuteichu (v Pontu), véštec v pol. 2. stol. n. 1., zakladatel kultu hadĺho božstva, zv. Glykón, ústrední postava -—Lúkiánovy satiry Alexandros neboli Lžiprorok. 4. A. z Afrodisiady, peripatetický filosof na zač. 3. stol. n. 1., proslulý komentátor Aristotelových spisú. Zachovalý se od ného komentáre k části spisú logických, ke spisu Meteorologika (O jevech na nebi), Peri aisthéseós (O vnímání) a k 1. až 5. kn. Metafysik. Ze zachovaných vlastních spisú A-rových jsou nejdúležitéjší Peri psýchés (O duši), Peri heimarmenés (O osudu) a Peri kráseós kai auxéseós (O míšení a rústu). A. dokazoval, že „obecné" existuje jen v našem myšlení jako výsledek procesu abstrakce z pozná vání jednotlivých véci. Prepracoval dále Aristotelovu teórii o aktivním rozumu (nús poiétikos) jakožto nesmrtelné části duše. Ve spise O osudu hájil svobodu vúle proti stoickému determinismu. 5. A. z Trall v Lýdii, učitel lékaŕství v 6. stol. n. 1. v Ŕímé, stoupenec eklektického sméru v medici né (-—lékaŕské školy), ale kritický k učení pŕedchúdcú. V zachovaném ŕec. psaném spise Thera-

peutika (12 kn.) se zabýval nemocemi lidského téla od hlavy až k paté. Kromé toho napsal snad i spis o očních chorobách (o 3 kn.). V jeho terapii zaujímají významné místo magické prostŕedky jako amulety apod. Mél značný vliv na stŕv. lékaŕství. alfabéta viz abeceda ŕecká Alfeios [2. p. -ia], nejvétší ŕeka na --Peloponnésu; protéká Arkadií a Élidou a vlévá se do Ionského more záp. od Olympie; v. t. Arethúsa. a l c h ý m i e viz chemie a l i m e n t a c e (od lat. alimentum, výživa), péče o výživu détí chudých rodičú a sirotkú; byla orgunizována zprvu jednotlivci, od doby císaŕe Nervy (96—98) a Traiana (98—117) ji organizoval stát. Císaŕové založili penéžní (alimentační) fond, z néhož se pújčovalo drobným a stŕedním rolníkúm na 5% úrok, čímž se mélo pomoci i majitelúm drobných usedlostí, a úroku pak užíval stát k výživé détí. Správou alimentací byl povéŕen praefectus alimentorum; jemu podléhali procuratores alimentorum. V severoit. Velleii činil napr. za Traiana (viz C I L X I 1147) úrok celkem 52 000 sesterciú a délil se mezi 245 chlapcú (po 16 sesterciích mésíčné), 34 dévčat (12 sesterciú mésíčné) a 2 nemanželské déti (12—10 sesterciú). Od 2. stol. n. 1. se a. šírila i do provincií. aliterace (lat. allitteratio od littera, „písmeno"), užití téže hlásky na počátku dvou nebo více po sobé (ne vždy bezprostredné) následujících slov. Soustavné se jí užívalo v latiné k dokreslování rytmu verše saturnského ( —saturnius), odtud prešla do hexametrú archaického období (--Ennius). U básníkú klas. údobí se vyskytovala jen príležitostné (právé tak jako ->rým), z prozaikú si j i oblíbil -—Apuleius. - Velikou roli hrála a. ve stŕv. latinském verši. Alkaios [2. p. -ia], z Mytilény na Lesbu, * asi 630/20 pŕ. n. 1., ŕecký lyrický básnik. Je spolu se —"Sapfou hlavním pŕedstavitelem ŕec. sólové lyrické poezie, tzv. aiolské -—lyriky. Pŕedpokladem pro rozkvét sólové písné byl rozvoj hudby na Lesbu, kde púsobil v 2. čtvrtiné 7. stol. pŕ. n. 1. hudebník >Terpandros z Antissy. Z A-iovy lyrické poezie se zachovalý jen zlomky, jejich počet se však

Alk v poslední dobé zvýšil novými nálezy na zbytcích papyrových svitkú. A., príslušník aristokracie, bojoval za polit. zápasu na Lesbu proti -—tyrannidé. Část jeho písní

48/ dopatrením jako tvúrce záp. štítu Podarilo se mu získat od Tissaferna Diova chrámu v Olympii. pomoc pro Athény, pŕešel pak k Athéňanúm a dopomohl jim dvéAlkéstis [2. p. -tidy], manželka ma vítéznými bitvami nad peloAdméta, vládce v íhessalském mésté ponnéským loďstvem (u Abýdu Ferách. Když mél Admétos pred- r. 411 a Kyziku r. 410) opét k pŕevaze časné zemŕít, vymohl mu ->Apollón na mori. Po triumfálním návratu u -—Moir, že bude zachován na do Athén r. 408 byl zvolen vrchním živu, odhodlá-li se nékdo zemŕít velitelem s neomezenou moci, ale místo ného. Jediná A. pŕinesla tuto po menších neúspéších svého podobéť. Avšak -—Héraklés ji bohu ŕízeného velitele byl sesazen. Odešel smrti vyrval a pŕivedl j i Admétovi na své statky na Thráckém Chersozpét. nésu a po pádu Athén (r. 404) do Frygie k satrapovi Farnabazovi. Dramatizace: —>Eurípidés, Alkéstis; Ten jej však dal na naléhání athénv nové dobé: H . Hofmannsthal, Alkéstis, 1893; A. Lernet-Holenia, Alkéstis, 1946; ských -—tŕiceti týranú a spartského T . S. Eliot, Cocktail Party (námét pŕesazen velitele Lýsandra zavraždit. do současnost.i), 1947; E. W. Eschmann, A-dúv životopis napsali PlútarAlkéstis, 1950; Thornton Wilder, A Life in the Sun, 1955; A. M. Swinarsky, Alces- chos a Cornelius Nepos. A. je též tin návrat (podlé námétu Euripidova), čes. jednou z významných postav PlaSvétová literatúra 5, 1960. - Básné: J. Vrchlický, Alkéstis (Nové básné epické) tónova Symposia. 1885; R. M . Rilke, Alkéstis (Neue Gedichte), 1907; O. Fischer, Admetos (Host, 1937). — Loutková hra: Matéj Kopecký, Herkules, 1862. - Socha: A. Rodin (1840 až 1917), Smrt Alkestina. - Obraz: J. Platzer (1752—1810), Herkules pŕivádí Alcestu Admetovi. - Opery: G. F. Händel (1685—1759), Admeto (text podlé Aurelio Aureli; do némčiny prel. W. Lewin); F. Karpiňski (1741—1825), Alcesta; B. V. J. Benda (1745—1814), Alceste; Ch. W. Gluck, Alkesta, 1767; E. Wellesz, Alkéstis, 1924 (na text Hofmannsthalúv).

Alkaios a Sapfó, lyričtí básnici, proto s lýrou a t e p á t k e m (červenofigurová váza, zač. 5. stol. pŕ. n. 1.)

(tzv. stasiótika) vznikla pŕímo ve vŕavé boju a vyjadŕují básníkúv bojový zápal, hnév proti nepŕátelúm, jásot nad vítézstvím a smutek z porážky; v nékterých prudce napadá svého nékdejšího druha v boji, -—Pittaka. Druhou část A-iovy poezie tvorí písné pijácké a milostné. Zachoval se počátek básné, vénovaný -—Sapfé (avšak povést o tom, že Sapfu miloval a byl jí odmítnut, je pozdéjší výmysl). A. psal též -—hymny na počest nékterých bohú. Z lidové poezie pravdépodobné prevzal a dále rozvinul tzv. alkajskou —"Strofu. Psal aiolským nárečím (—nárečí ŕecká). U Ŕímanú jej napodobil ^-Horatius. Preklad: ŔecL

alkajská strofa viz strofa Alkamenés [2. p. -na], athénský sochár poslední čtvrtiny 5. stol. pŕ. n. 1., žák -—Feidiúv. Vytvoril radu soch bohú z mramoru, bronzu i z -—chrýselefantíny. Nejznáméjší z nich je tzv. Afrodíté v záhradách - v pŕiléhavé drapérii - a archaizující Hermés Propylaios (—"hermovka); obojí se zachovalo v ŕím. kopiích. Pausaniás uvádí A-na ne-

Alkibiadés [2. p. -da], * 451, f 404 pŕ. n. 1., athénský štátnik a vojevúdce. Pocházel z bohaté aristokratické rodiny (jeho strýcem a poručníkem byl -—Periklés) a vynikal neobyčejnými schopnostmi, vzdéláním a krásou. Podmanivý vliv Sókratúv nebyl tak trvalý, aby usmernil jeho nezkrotnou ctižádost; vlivem sofistú vidél svúj ideál v dosažení skvélého postavení a moci, tŕebas na úkor obecných zájmú. Po -—Kleónové smrti r. 422 se stal vudcem radikálni demokratické strany a od počátku usiloval o obnovení války proti Sparté (—"peloponnéská válka). V souhlase s potrebami mocenské politiky Athén vedl A. úspešnou agitaci pro expanzi na západ, pŕimél Athéňany k sicilské výpravé (r. 415) a stal se jedním z jejich velitelú. Když však byl na začátku válečných operací púsobením svých polit. nepŕátel odvolán pro podezŕení ze zhanobení soch boha -—Herma (tzv. -—hermovek), k némuž došlo v Athénách v noci pred odplutím loďstva na Sicílii, a ze zneucténí eleusínských mystérií a mél být postaven pred soud, uprchl do Sparty. Z jeho návodu poslali Sparťané pomoc Syrákúsám, obsadili (r. 413) attickou pevnost -—Dekeleiu a uzavreli spojenectví s perským satrapou -—Tissafernem. Brzy však byl A. pro nedúvéru Sparťanú nucen uprchnout ze Sparty do Persie.

Alkifrón viz list Alkinoos [2. p. -noa], král -—Fajákú na ostrové Scherii, jenž prijal pŕátelsky —Odyssea. - V. t. Homéros (Odysseia). Alkmaión. 1. syn Amfiaráúv a Erifýlin, účastník tažení tzv. epigonú proti Thébám (-—sedm proti Th.). Po návratu potrestal matčinu zradu spáchanou na otci a zabil j i. Pronásledován -—Erínyemi po celém Ŕecku, pŕišel do Psófidy v Arkadii, oženil se s dcérou krále Fégea a daroval ji osudný náhrdelník, jímž kdysi Polyneikés podplatil Erifýlu, aby pŕiméla Amfiaráa k tažení proti Thébám. Kletba ho však štvala dále, až ho búh -—Achelóos očistil a dal mu za manželku svou dcéru Kallirhoé. Když A. Istí vylákal na Fégeovi náhrdelník, prikázal Fégeus svým dvéma synúm, aby A-a zabili. Na prosbu Kallirhoinu dal --Zeus synúm A-ovým rýchle vyspét v muže a ti se krvavé pomstili otcovým vrahúm. Osudný šperk darovali pak delfskému --Apollónovi. Báj i zpracoval -—Eurípidés ve dvou tragédiích, A. v Korinté & A. v Psófídé; zachovalý se z nich zlomky. - Dramatizace v nové dobé: Voltaire, Eriphyle, 1732. Opera: J. Mysliveček, Erifile, 1773.

2. A. z Krotónu, žák -—Pýthagorúv, vynikající filosof a lékaŕ, činný na rozhraní 6./5. stol. pŕ. n. 1. Pŕenesl pýthagorovskou myšlenku svétové harmónie (sr. astronomie) i na lidský organismus a vykládal zdraví jako rovnováhu sil vlhká a sucha, chladu a tepla, púsobících v téle, nemoc jako porušení této rovnováhy. Velký pokrok ve fyziologii znamenala jeho myšlenka, že mozek je ústŕedním orgánem duševní činnosti.

A l k m á n z maloasijských Sard, 2. pol. 7. stol. pŕ. n. L, první známý básnik ŕecké umélé sborové písné. Púsobil ve Sparté. Proslul zvl. písnémi pro dívčí sbory (parthenia); v zachovaném zlomku o 100 verši ch lze rozeznat tri části, mýtickou, didaktickou a osobní. Tyto tri prvky zustaly i nadále charakteristické pro sborovou lyriku. Skládal i jiné druhy sborové -—lyriky i —>monódie. V skrovných zlomcích zachovaných z jeho tvorby se zračí vnímavost pro prírodu (líčení noci), radost ze života i milostný cit. Preklad ukázek:

pŕ. n. 1., otec -—Kroisúv. Zastavil vpády --Kimmeriú, donútil -—Mílétos uznat lýdskou svrchovanost. Válka s médským Kyaxarem (591—585) byla zakončena

Trójanúm pod vedením královny -—Penthesileie. Pozdéji podnikly odvetnou výpravu do Athén (-> Théseus). Báje je spojuje též s j iným ŕec. legendárni m hrdinou, - - H é r a -

ŔecL

Alkméné, manželka-—Amfitryónova, matka -—Hérakleova. Alkmeónovci (od Alkmeón; též Alkmaiónovci od Alkmaión), athénský aristokratický rod. Za -—Kylónova pokusu zmocnit se samovlády (r. 636 nebo 632 pŕ. n. 1.) pobili pŕes daný slib Kylónovy pŕívržence, kteŕí se utekli do Athénina chrámu. Tohoto činu bylo i pozdéji v polit. zápasech využi váno proti jejich potomkúm. Z rodu A-cú pocházeli mírem, který stanovil jako hranici -—Megaklés, —"Kleisthenés a - - P e - mezi obéma ŕíšemi reku -— Halys. riklés. Zatméní slunce, k némuž došlo v den poslední bitvy 28. kvétna Alkyoné viz Kéýx a A. r. 585, pŕedpovédél —«-Thalés Mílétský. Alléktó viz Erínye Amaltheia, nymfa, podlé jiné Allia, levý prítok Tiberu 15 km verze koza, která živila na Krété severné od Ŕíma, známý vítézstvím svým mlékem maličkého Dia. Galú nad Ŕímany 18. července r. 390 Z ulomeného rohu Amaltheina (nebo 387/6) pŕ. n. 1. Tento den učinil -—Zeus pozdéji nevyčerpa(dies Alliensis) byl pokládán od té telný -—roh hojnosti. Jako symbol doby v Ŕímé za nešťastný (dies bohatství je roh Amalthein (u Ŕíater, černý den). manú zv. cornu copiae) atributem bohú ->Eirény, -—Gáie, -—Plúta a Alpy (lat. Alpes), pŕirozená hranice Tychy (-—tyché). Obrazy: A. Schiavone (f 1563), Malý mezi severní Itálií a ostatní EvroŽiven Amaltheiou; totéž téma: J. pou. Ke styku se zaalpskými národy Jupiter Jordaens (1593—1678); N . Poussin (1594 se používalo od nejst. dob prúsmy- až 1665). ku v Prímorských, popŕ. ve vých. Alpách. Tak -—Hannibal užil pri A m á s i s [2. p. -ia nebo -ida], prechodu Alp (r. 218 pŕ. n. 1.) egyptský král 569—526 pŕ. n. 1. prúsmyku v okolí dn. Malého sv. Podporoval osídlování -—Egypta Bernarda (2192 m) a Velkého s v. Ŕeky (—>Naukratis). Spojenec lýdBernarda (2472 m). Čilejší styky ského krále -*Kroisa a samského se zaalpskými národy a využití tyrana -—Polykrata. pŕír. bohatství umožnily Ŕímanúm teprve -—silnice, jež byly pŕes A. Amazonky, mýtický kmen bojovvybudovány koncern republiky. ných žen, jenž prý sídlil na již. Rozsáhlé lesy poskytovaly hojnost a jv. pobreží Černého more, zvl. stavebního dŕíví; v údolí ch se pri ŕece Thermodontu. Jejich darilo chovu dobytka a včelaŕství, jméno se v antice mylné vykládalo pozdéji se i ve vyšších polohách jako „bezprsé" (z ŕec. a-mazos) péstovalo obilí (hl. žito), v nižších a bájilo se, že si uŕezávaly jeden vinná réva. Dúležitým pŕedmétem nebo oba prsy, aby jim nepŕekážely vývozu byl mramor, železo a méd. pri stŕelbé z luku. A. trpély mezi sebou muže jen pro zachování rodu, Alyattés [2. p. -ta], predposlední válka i politika byla véci žen. lýdský král v letech 607 (?) - 560 V -—trójské válce pŕišly na pomoc

A m a z o n o m a c h i e , vlys m a u s ó l e i a v Halikarnássu, Skopás - k o l e m r, 350 pŕ. n. 1. (Londýn)

kleem. - Boj s A-kami (ŕec. amazonomachiá) byl oblíbeným námétem výtv. uméní v 5. stol. pŕ. n. 1. (-•Parthenón; --stoá poikilé), kdy byl chápán jako mytol. obraz bojú s Peršany. Vyskytuje se i pozdéji, napr. ve 4. stol. pŕ. n. 1. na Mausóleiu v Halikarnássu (-—Mausólos), ve 2. stol. pŕ. n. 1. ve vlysu Arternísia v -—Magnésii nad Maiandrem; v ŕímské dobé zvl. na reliéfních sarkofázích. Sochy v nové dobé: J. Gibson, Zranená A., 1840; B. Schnirch, Boj Amazonek, 1870; Amazonka, 1871; A. s koném, 1879; Mladý Rek, jenž spatfuje mŕtvou Amazonku, 1879; L . Tuaillon, A. na koni, 1895. - Reliéf: A. M . Avostalisdel Pambio a Jan Campion, Amazonka (letohrádek Hvézda v Praze), mezi r. 1555—1560. Obrazy: P. P. Ŕubens, Bitva Amazonek, okolo 1620; P. Fendi (1796—1842), Umírající A.; A. Feuerbach, Bitva Amazonek, 1873; P. P. Matýsek (* 1885), Amazonka; O. Kokoschka, Bitva Amazonek (Theseus), 1955. - Balet: J. Charrat, Le massacre des Amazones, 1952.

a m b a r v a l i a [2. p. -ií], starobylá ŕímská agrárni slavnost očišťování pozemkú, slávená 29. kvétna, pred započetím žni (Verg. Georg. 1,347). Na její starobylost ukazuje to, že se pri ní nesmélo užívat železa a nádob zhotovených na hrnčíŕském kruhu a že ji slávili -—Arválové, starobylé rim. náboženské kolégium, jehož púvod sahal do rodové společnosti. A m b r o n i , germánský kmen, který táhl koncern 2. stol. pŕ. n. 1. ze svých sevemích sídel s -—Kimbry

Amb

50/

a —'Teutony smérem na jih; spolu s Teutony byli (r. 102 pŕ. n. 1.) poraženi Mariem u --Aquae Sextiae ambrosie a nektár, v ŕec. mytológii pokrm a nápoj bohú, které jim uchovávalv nesmrtelnost a véčné mládí. A m b r o s i u s [2. p. -ia], * okolo 340, f 397, latinský cirkevní spisovatel, od r. 374 biskup v Miláné, tehdy sídelním mésté západoŕímské ríše. Horlivý odpúrce ariánú -ariánství) i vyznavačú tradiční ho ŕím. náboženství. Císaŕe Theodosia pŕimél r. 390 hrozbou vyobcování z církve k pokání za krveprolití v Thessaloníce. Z jeho četných spisú podržela nejdéle svúj význam kniha De officiis (O povinnostech; podlé -—Cicerona), jako príručka praktické etiky. Kŕesť. bohoslužby obohatil zpévem hymnú (ambrosiánský chorál).

A m f i t e á t r ve Veroné (částečné reštaurovaný), asi 1. stol. n. 1.

Preklad: Ŕadu A-iových íeči prel. J. Č-z, Blahovést, 1862. - Postavu A-iovit oživil Val. Brjusov v románe Oltár vítézství, čes. preklad 1970.

ametyst (ŕec. amethystos, neopilý, vzdorující opojení), modrofialový drahokam, jenž byl pokládán za prostŕedek chránící proti opilosti (Plin. Nat. hist. 37, 9, 40). Hojné se z ného zhotovovaly —gemmy rezané do hloubky (intaglio). A m f i a r á o s viz sedm proti Thébám amfiktyonie (ŕec.), spolek obcí sídlících kolem význačné svatyné. Zástupci takových obcí (amfiktyoni) se pravidelné scházeli, aby pcčovali o chrám, jeho pozemky a poklady a organizování -—her (I). V dobé her byli povinní dbát o zachování posvätného míru. Členské obce byly vázány určitými humánními ustanoveními (napr. nesmély si ve válce vzájemné otravovat studné apod.). Staré a. byly v Argolidé, v Boiótii, v Korinté aj. A. delfská, spolek dvanácti mést pri chrámé Apollónové v Delfech, nabyla vétšího významu asi v 7. stol. pŕ. n. 1. (púv. sídlem byl chrám Démétŕin v Anthele u Thermopyl). Slávnostní shromáždéní,tzv. Pylaia, se konala dvakrát ročné stŕídavé v Thermopylách a v Delfech za pŕedsednictví Thessalú. Významnou se stala a. d. za 3. --sväté války (356—346) proti Fókúm; tehdy z ní byli vyloučeni Fókové a Sparťané a místo nich byl pŕijat makedonský král -—Filippos II., jemuž se tak dostalo práva zasahovat do ŕec. záležitostí. A. d. se udržela i za ŕím. císaŕství.

A. délská byla ustavena u ApolIónova chrámu na ostrové Délu. V chrámu byla pozdéji na čas pokladňa ->athénského (délského) námoŕního spolku. A m f í ó n a Zéthos [2. p. -ona, -tha], dvojčata, synové -—Dia a Antiopy. Po narození byli pohozeni na Kithairónu. Antiopé musela sloužit jako otrokyne ukrutné Dirky, manželky thébského krále Lyka. Když A. a Z. dospéli, Lyka zabili, Dirké privážali k divokému býku a usmýkali ji. Sami se pak ujali vlády. Théby obehnali hradbami, pŕičemž A. hrál na lyru tak krásne, že se kameny na sebe kladly samy od sebe. A. se oženil s -—Niobou. Sousoší v antice —>Farnéský býk. Obraz: H. Siemiradzki, Dirké kresťanská, 1896. - Báseň: J. Vrchlický (1853—1912), Pomsta Amfionova. - Scénická hudba: A. Honegger, Amphion, 1931.

pro gladiátorské hry a štvanice zvíŕat ( - - h r y [III]), artistické produkce, popŕ. ->naumachie. Okolo otevŕeného oválného prostom vysypaného pískem pro zápasy a hry (.aréna) bylo hledišté (cavea) se stoupavými radami sedadel (maeniana). Aréna byla obehnána ochrannou zdĺ (pódium), opatrenou ješté nahoŕe mŕíží. Na pódiu byla čestná místa a lóže, pod ním byly v podzemních prostorách chovány šelmy, které byly otvory v pódiu vypouštény do arény. Vstupy do hledišté (vomitoria) byly po vnitŕních zaklenutých schodištích a na jednotlivá místa po schodech, délících poradí na klínovitá oddélení (cunei). Vnéjší fasáda méla patrové členéní s arkádami zdobenými sloupy a pilastry. Na ochranu proti dešti a slunečnímu žáru byly nad hledištém napínány plachty (velaria). A-y byly budovány zvlášté v záp. části ríše ŕímské. Nejst. a. je v Pompejích, v Ŕímé bylo 5 a-ú, z nich nejvétší ^-Koloseum; dobre dochován je a. ve Veroné, Capui, Pulji, (-—Pola), ve Francii v Arles, Nimes a Fréjus. Našemu území nejbližší jsou zŕíceniny a-ú u Petronellu v Rakousku (-^Carnuntum) a v Budapešti (-—Aquincum). A. se stal vzorem pro moderní atletické štadióny.

A m f i p o l i s [ 2 . p. -le], dúležité ŕec. mésto v části Makedonie dŕíve počítané k Thrákii, na ŕece Strymónu (dn. Strumá), athénská kolonie založená r. 437 pŕ. n. 1. jako vývozní prístav pro stavební dŕíví. Za -í-peloponnéské války jí (r. 424 pŕ. n. 1.) dobyl spartský vojevúdce -—Brásidás a r. 422 porazil u jejich bran athénské vojsko vedené -—Kleónem. R. 358 ji obsadil makedonský král -—Filippos II. A m f i t r í t é [2. p. -ty], dcéra -—Néreova, manželka -—Poseidóamfiteátr (z ŕec.), v ŕímské dobé nova. Když se o ni Poseidón uchánezastŕešená stavba o eliptickém zel, uprchla k -—Atlantovi, Poseipúdoryse, púvodné drevená, od dónúv delfín j i však vyslídil a pŕepočátku doby císaŕské kamenná, mluvil k návratu. Synem Amfitríti-

ana

51/ ným a Poseidónovým byl -—Tritón. Jako vládkyné more jezdí A. na voze z mušlí v pruvodu Néreoven (—•Néreus) a Tritónú. Obraz: N . Poussin, Triumf Neptuna ( = Poseidóna) a Amfitríty, 1637; Tiepolo, Triumf Amfitrítin, 1740.

Amfitryón, vnuk —>Perseuv, král mykénský. Dopustil se vraždy, a žil proto ve vyhnanství v T h é bách. -—Zeus v podobé Amfitryónové zplodil s jeho manželkou Alkménou ->Héraklea. Báje je zachována jen v lat. zpracování —>-Plautové, v komédii Amphitruo; dramatizace v nové dobé napr.: Moliére, Amphitryon, 1668; H. Kleist, Amphitryon, 1807; O. Fischer, Jupiter (Amfitryón naruby), hráno 1919 (Zprávy Jednoty klasických filologú 11, 1969, 41—74); J. Giraudoux, Amphitryon 38, 1929; F. Michael, Ausflug mit Damen, 1944; G. Kaiser, Zweimal Amphitryon, 1948; G. Figueiredo, V tomhle domé spal búh, 1949 (prel. V. Hvíždala, 1965). - Opera: Wolf-Ferrari, Der K u ckuck von Theben, 1943; R. Oboussier, Amphitryon, 1951; G. Klebes, Alkmene, 1961. - Hudební komedie: B. Papandopulo (* 1906), Lijepa Alkmena.

a m f o r a (ŕec.) 1. druh ŕecké -—vázy s vejčitou bání, se dvéma svislými uchy; a-ry byly často malované, v nezdobených zásobnicových a-rách, mnohdy se značkovanými uchy (—>-kolek), se dopravovalo víno, olej apod.; nálezy téchto uch jsou duležitým archeol. pramenem pro déjiny ant. obchodu; - 2. dutá míra pro tekutiny, pŕes 26 1; - 3. tzv. panathénajské a-ry s olejem z posvätných oliv byly odménou vítézum v závodech o svátku -—Panathénají; tradičné se na nich udržovala černofigurová výzdoba: na prední strané Athéna ve zbroji, na zadní výjev z príslušného závodu. Tyto a-ry pocházejí z doby pred pol. 6. stol. pŕ. n. 1. až do pozdního helénismu. Pro 4. stol. jsou presné datovány jménem archonta —>epónyma. A m m i a n u s Mareellinus [2. p. -na -na], * kolem r. 332 n. 1., poslední velký antický historik; ač byl rodem Ŕek z Antiochie, psal po vystoupení z činné vojenské služby (r. 363) v Ŕímé latinsky své déjiny ŕím. císaŕství (Rerum gestarum libri) o 31 knihách. Navázal v nich pŕímo na -—Tacita, neboť svuj výklad začal nastoupením Nervovým r. 96 n. 1. Z jeho díla se však dochovaly jen kn. 14.—31., líčící události let 353—378, jež autor sám prožil, zčásti bezprostredné. Snažil se být nestranným posuzovatelem, ačkoli nedovedl potlačit všechny své sympatie a antipatie k jednotlivým císaŕúm; z nich miloval a obdivoval jen -—Iuliana.

dostal podlé svého zaméstnání. Sám nie nenapsal; ze zpráv ->Porfyriových lze soudit, že se v jeho učení prolínaly prvky pýthagorovské i platónské. A m o r viz Erós A m o r a Psýché. Podlé stv. pohádky, zpracované -—Apuleiem, byla P. jednou ze tŕí královských dcér. Zalíbila se bohu lásky Amorovi a stala se jeho ženou. A. ji však navštévoval jen za tmy, protože ho P. nesméla spatŕit. Zlá rada nepŕejících sester pŕiméla P-chu k porušení zákazu. Byla proto zavržena a teprve po dlouhém strádání vzata na milost a povznesená mezi bohy. Báje byla vykládána alegorický: -•duše (ŕec. psýché) se utrpením mravné očišťuje. Dramatizace: Moliére-Corneille-Quinault (hudba Lulli), Psyché, 1671; W. Weigand, Psyches Erwachen, 1912. — Veršované vyprávéní: I. F. Bogdanovič, D u šeňka, 1783. - Báseň: La Fontaine, Les Amours de Psyché et de Arpidon, 1669; T . Storm, Psyche, 1875; R. Pannwitz, Psyche, 1905. J. Karásek ze Lvovic, Psyche (Endymion), 1909. - Próza: K. Bednár, Pohádka o princezné duši, 1958 2 . - Sochy: A m f o r a panathénajská, prední strana Adriaen de Vrieš, Merkúr a P., 1593; Canova, Amor a P., 1793; A. Rodin, Amor (Athéna ve zbroji) a P., 1893; P. de Vigne (1843—1901), Psyché. — Malby a obrazy: Raffael, Eros a P., 1518 (Rím, Villa Farnesina, nástropní Dílo A-na M-na je duležitým freska); Giulio Romano (1499—1546), pramenem k polit. déjinám 2. pol. Mýtus Psýchy; F. Gérard (1770—1837), Psýché; G. F. Watts, Psýché, 1880; H. 4. stol. n. 1. (čerpáme z ného infor- Boettinger (Desiderius) Amor a P., 1922 mace o bojích Ŕímanú na území (cyklus litografií); O. Kokoschka, Amor a P., dn. Slovenska [--území ČSSR 1955. - Opera: J. J. Rôsler (1771—1813), Psiche e Amore, asi 1797. — Symfonická v dobé ŕímské], o —Hvmech apod.), báseň: C. Franck, Psyché, 1887—88. zato k déjinám hosp. a soc. v ném Entr'acte pro orchestr: K . Kovaŕovic, Amor a P., 1888. nájdeme jen málo údajú. Hist.

výklad je protkán pŕírodovéd., a m u l e t (lat. amuletum, slovo prezemép. i j inými odbočkami. vzaté z Orientu), pŕedmét, který Preklad (výňatku): F. Stiebitz, Konec chráni svého nositele pred zlem, císaŕe Juliana, 1926. zvl. nemocí, popŕ. proti účinkúm A m m ó n , egyptský búh Amun, —•mágie. Víra v silu a-u je prastará, jehož proslulou véštírnu v líbyjské z antiky však máme četné doklady poušti v oáze Siuah, záp. od Mem- a-ú až z doby helénist. a ŕímské; fidy (—A-ova oáza), znali Ŕekové jde totiž o primitívni druh víry, již v dávné dobé. A-a ztotožnili vlastní spíše nižším vrstvám obys Diem. A. býval zobrazován vatel, jejich! život poznáváme buď jako beran nebo aspoň s beraní blíže až v nálezech z téchto údobí. hlavou. Od 5. stol. pŕ. n. 1. se Množí filosoficky vzdélání lidé, rozšíril A-úv kult do Ŕecka (Athén, jako -—Theofrastos, se však víre Sparty, Théb). Také jeho líbyjská v a-y vysmívali. véštírna nabyla vétší slávy a mezi Za a-y sloužily často —gemmy svými návštévníky zaznamenala s čarovnými nápisy. Jiné chránící i Alexandra Velikého (ten bývá prostŕedky (-—apotropaion) se od zobrazován s A-ovými beraními a-ú lišily tím, že nebyly vázány na rohy). U Ŕímanú byl A. podlé jednu osobu. ŕec. vzoru ztotožnén s Iovem. V helénist. dobé byla kultovní A m y n t á s I. [2. p. -ta], makedonský družka A-ova ztotožnéna s -—Hérou král koncern 6. stol. pŕ. n. 1. Po pod jménem Hérá Ammóniá. -—Dáreiové výpravé proti Skythúm uznal perskou nadvládu. A m m ó n i o s Sakkás [2. p. -ia -ky], — A. Hl., makedonský král (393— 1. pol. 3. stol. n. 1., zakladatel 370), otec -—Filippa II. -—novoplatónismu, učitel -—Plótínúv. Pŕíjmení Sakkás (nosič pytlú) anabaze (z ŕec. anábasis, cesta

ana

52/

nahoru, pochod do vnitrozemí), písní —>•Anakreontových. Z 62 dlouhé a obtížné vojenské tažení. starovékých dosti mélkých ohlasú Sr. Xenofón; Arriános. vznikla v ŕímské dobé sbírka Anakreonteia. R. 1554 ji s franc. anagnórismos [2. p. -mu] nebo pŕekladem vydal Henri Estienne anagnórisis [2. p. -rise] (ŕec. (Henricus Stephanus). Méla vliv poznání), motív ŕecké vyprávécí na evr. literaturu, napr. na P. literatúry, v némž dojde k vzájem- Ronsarda, ném. anakreontiky 18. nému poznání osob, zejm príbuz- stol., dále na Goetha, Puškina a jiné ných, rozloučených po dlouhou významné básníky; u nás na Puchdobu životními osudy. A-mu se majerovce, Ŕecké píseňky J. Wenužívalo v epice (v Odys^eji Pénelo- ziga (1874) a texty pijáckých písní pa poznává Odyssea vrátivšího se K. Bendla. od Tróje podlé jizvy na noze), Preklad ukázek: ŔecL; pŕebásnéní: v tragédii (v ífigenii v Tauridé do- Vojt. Jestŕáb, Oslavujeme Bakcha, 1963. jde k poznání mezi ní a bratrem Orestem, když ífigenie sdéluje analisté (sr. lat. annus, rok), Pyladovi obsah dopisu pro bratra), letopisci - nejstarší ŕímští déjei v komédii (—-Menandros; v ŕím. pisci, zvaní tak proto, že líčili literatúre ->Plautus) a v románé. události v pouhém časovém sledu V moderní literatúre napr. u Shake- rok za rokem. Vzorem jim v tom speara. Teórii a-mu jakožto umélec- byly —-anály pontifikú, kteŕí k jedkého prostŕedku vypracoval Aristo- notlivým dnúm v roce pripisovali telés. záznamy o dúležitých událostech. Literatúra: O. Fischer, Duše a slovo. 1929 (Anagnorise, 130—139).

anachórésis [2. p. -rése] (ŕec.), úték z místa pracovišté, forma odboje proti vykoŕisťování, rozšírená zvlášté u zemédélského obyvatelstva ptoleroaiovského Egypta (v letech 323—31 pŕ. n. 1.). A. narušovala odvádéní daní, méla za následek pustnutí púdy apod. Úték zeméd. obyvatelstva byl rozšírenou formou soc. odboje i za ŕím. císaŕství. Od pol. 3. stol. n. 1. byli mezi témito uprchlíky (anachóréty) v stále vétším počtu zastoupeni kŕesťané, kteŕí svúj pobyt v poušti spojovali s náb. rozjímáním a askezí (proto dnes anachoreta = poustevník). V. t. kolonát; patrocinium; latrones. Anakreón [2. p. -onta] z Teu v Malé Asii, 2. pol. 6. stol. pŕ. n. 1., dovršitel ŕecké monódické --lyriky (sr. monódie). Po obsazení Teu Peršany se vystéhoval do Abdéry, pozdéji žil jako dvorní básnik u tyrana Polykrata na Samu, po jeho smrti byl povolán Hipparchem, bratrem tyrana —-Hippia, do Athén. Zemŕel stár 85 let. Tvoril púvabné milostné i pijácké písné o lásce, víné, mládí a darech života lehkou, až hravou formou, jasným slohem a uhlazeným veršem, jaké se líbily dvorské společnosti jeho chlebodárcú. Nebyla mu cizí ani humorná sebeironie starce nad milostnými neúspéchy, ani ostrejší tón, zesméšňující povýšence. Verše A-ontovy byly hojné napodobovány (--anakreontská poezie). Preklad ukázek: ŔecL

anakreontská poezie, napodobení

A. začínali založením Ŕíma, o starších obdobích vyprávéli stručné, o nedávné minulosti a o své dobé obšírnéji. Události často tendenčné zkreslovali ve prospéch aristokracie, z jejíchž rad vétšinou pocházeli. Z dél všech a-tú se zachovalý jen zlomky. Nejstarší a. (od konce 2. —*punské války [218—201]) psali ŕecky, neboť chtéli seznámit pŕedevším ŕecky mluvící svét s déjinami své vlasti a propagovat ŕím. výboje podlé vzoru helénist. historikú. Z ŕec. píšících a-tú byl nejvýznamnéjší senátor Q. Fabius Pictor; jeho déjiny, jež napsal po vítézství Ŕímanú nad Hannibalem, počínají r. 747. Ant. autori chváli Fabiovu pravdomluvnost. - Lucius Cincius Alimentus, vrstevník pŕedcházejícího, kladl ve svých análech založení Ŕíma do r. 729/8. Vyprávél v nich také o svém zajetí u Hannibala. Byly cenény méné než Fabiovy. Hojná analistická produkce, jež Anakreón, kópie podlé Feidiova bronzu, asi po r. 450 pŕ. n. 1. (Kodaň) se objevuje v 2. pol. 2. stol. pŕ. n. 1., je psána vesmés již lat. jazykem. Význam Ŕíma po vítézství ve 3. makedonské válce (r. 168 pŕ. n. 1.) vzrostl natolik, že odpadly dúvody propagační i obranné, pro néž by Ŕímané museli psát o svých dejinách. ŕecky. Púsobil v tom sméru také vliv —>-Catona St., jenž první užil lat. prózy pro dílo o národních déjinách. Podlé jeho vzoru vkládali a. do svých déjin reči, jinak ho však nenásledovali v systematickém výkladu a nadále podrželi tradiční analistickou metódu. Ze starších analistú vynikli nad prúmér dva: Lucius Calpurnius Piso Frugi, konsul r. 133 pŕ. n. 1., protivník --Gracchú. Ve svých Análech, sahajících do r. 146 pŕ. n. 1., se snažil o racionalistický výklad starých domácich legend. Gaius Fannius, účastník dobytí Kartága roku 146, člen kroužku —"Scipiona Ml., napsal Anály, jež byly zvl. dobrým pramenem pro gracchovské bouŕe. Mladšími analisty jsou nazýváni historici 1. stol. pŕ. n. 1., kteŕí pŕes současný pokrok déjepisectví nadále užívali analistického postupu ve vyprávéní déjin. Ve snaze vyhovét zvýšeným nárokúm čtenáŕú na lit. hodnoty déjepisného díla, jež mélo být zároveň zábavnou četbou, vyzdobovali rétorsky holá fakta, pŕičemž vzor a prameň nalézali v ŕec. spisovatelích. Své líčení zabarvovali často stranícky z dúvodú politických. Z mladších analistú vynikli: Quintus Claudius Quadrigarius (1. pol. 1. stol. pŕ. MSMM^IftfliPf'É i n. 1.), autor rozsáhlého díla, aspoň

o 23 kn., jež sahalo patrné od r. 386 pŕ. n. 1. - dobytí Ŕíma od Galu - nejméné do 70. let 1. stol. pŕ. n. 1. Delší zlomky jsou zachovaný u Gellia. Jeho styl se vyznačuje úsečnými vetami bez umélých periód. Našli v ném zalíbení prívrženci archaizuj í cího sméru ve 2. stol. n. 1. - Gaius Licinius Macer, tribún lidu r. 73 pŕ. n. 1., významný stoupenec strany populárú, začal své déjiny (asi o 16 kn.) opét založením Ŕíma, ale již ve 2. kn. došel k válce s —"Pyrrhem. Vétšina zachovaných zlomkú pochází z prvých dvou knih. Cicero, ač byl polit. protivník, chváli jeho svédomitost a píli. - Valerius Antias, straník optimátú, autor Análú (nejméné o 75 kn.) od založení Ŕíma až asi do smrti Sullovy (78 pŕ. n. 1.), usiloval pŕedevším o efekt a originalitu. Proto si vymýšlel množství podrobností, zvl. v líčení bitev a údajích o padlých nepŕátelích. Čerpal z ného - stejné jako z ostatních analistú - výdatné Livius, ačkoliv se sám často rozhorčuje pro jeho nestoudné Ihaní. Analistické historiografické techniky použili i nejvétší ŕím. historikové -—Livius a ->•'Tacitus, kteŕí ji však již uméli dodat umélecké hodnoty tím, že ve svém líčení události jednotlivých let sdružovali ve vyšší celky o společné tematice. analógie viz gramatika anály (lat. annales od annus, rok), letopisy, púvodné roční záznamy —pontifikú, kteŕí méli na starosti ŕím. -—kalendár. Na označení roku v nich bývala uvádéna jména konsulú, podlé nichž se datovalo (—>epónymos), a jiných úŕedníkú; následovaly jednotlivé dni rúzné označované, k nimž byly pŕipisovány dúležité události. A. pontifikú byly zapisovány na bílé tabule a ty byly verejné vystavovány. Asi r. 123 pŕ. n. 1. byly shrnuty a vydány v 80 kn. pod názvem a. maximi; byly v nich zaehyceny události asi 280 let. Nezachovaly se však a ani pozdéjší déjepisci z nich mnoho nečerpali. Protože nejstarší ŕím. ^dejepisci vypisovali události rok po roce, nazývají se —analisté. V. t. datování; chronica. analytika (z ŕec. analytiké \techné~\, uméní rozboru), v antické logice metóda analýzy myšlenek, hledání jejich prvkú, a tím pronikání k pravdé. Analytika (mn. č.) se nazývají dva nejvýznamnéjší - >Aristotelovy logické spisy. Analytika první (A. protera, lat. Analytica priora) pojednávaj! o úsudku, Analytika

druhá (A. hystera, lat. posteriora) o dúkazu.

Analytica sv. části M . Asie) a chetitština hieroglyfická (z pomezí anatolsko-syrského), zachycovaná zvláštním písemným systémem, kterého se a n a m n é s i s viz Platón užívalo zejm. na konci 2. a na zač. ananké (ŕec.), násilí, nutnost, též 1. tis. pŕ. n. 1. Dnes se obvykle za personifikovaná Nutnost. Púvodné další pokračování této jazykové moc vše ve svété ovládající, proti vétve považují nékteré jazyky, jimiž níž ani bohové nie nesvedou, osud. se hovorilo v M. Asii v 1. tis. pŕ. Nutné je to, co nemúže býti jinak, n. I., jako zvl. lýdština (-—Lýdie), popŕ. co nemúže nebýti, čili to, lykijština (—"Lykie) a snad i kárco býti musí. Ve filosofii bývá nut- ština (->Kárie). Indoevropský chanost nékdy ztotožňována se svéto- rakter téchto jazykú není však, zvl. vým Rozumem, tj. s ŕádem svéta, v posledním pŕípadé, zcela nepov némž se vše déje nutné (-—Dé- chybný. mokritos; -—stoikové). Rozlišuje se též nutnost prírodní a morálni, to- Anaxagorás [2. p. -ra] z Klazotiž nutnost podrobit se zákonúm men, 500/497—428/27, ŕecký filopŕírodním a mravním, a nutnost sof. Okolo r. 460 pŕišel do Athén čisté logická (u —"Aristotela logic- a šíril tam svou prírodní filoky nutný je napr. záver v úsudku). sofii. Byl blízkým pŕítelem Peri- V ŕím. filosofii: necessitas. kleovým a Euripidovým. Krátce pred začátkem peloponnéské války anapést (z ŕec. anapaistos, snad byl obžalován z bezbožnosti, pro„vzhúru vymršténý", tj. vzestup- tože prohlašoval slunce za rozžhaný), trojslabičná stopa o dvou krát- vený kámen o néco vétší než Pelokých slabikách a jedné dlouhé, ponnésos, a musel proto opustit s iktem na této: (Vysky- Athény. A-rova filosofie byla potoval se i v tvaru J _ nebo kusem o pŕekonání učení ->elejské a w w . ) Užívalo se ho školy o jediném neménném bytí. jako taktu pochodového (pri prú- A. pokládal mnohotvárnost a provodech, v nástupní písni sboru ménlivost svéta, o které nás inforv tragédii a komédii) i taktu lyric- mují smysly, za základní fakt a kého (ve sborových písních Euri- pokúsil se jej vysvétlit. Souhlasil s -—Parmenidem v tom, že ve skupidových a Senekových). tečnosti není vzniku a zániku, Anastasios [2. p. -ia], východo- nýbrž jen sméšování a rozlučování. ŕímský císaŕ (491—518), vedl války Za základní prvky všeho, co exiss Peršany a dal k obrané Konstan- tuje, pokládal A. nepatrné, do netinopole pred útoky Bulharú zbu- konečna délitelné a špecifickými dovat opevnéní mezi Černým a kvalitami obdarené částečky (kouMarmarským moŕem. Ponévadž se síčky zlata, kostí, masa atd.), které odklonil od kat. ortodoxie, došlo za nazývá spermata (semena). Pozdéji jeho vlády k mnohá náb. sporúm se vžil Aristotelúv název homoiomereiai (-—homoiomerie). Každá i bojúm. jednotlivina obsahuje všechny druanathematizace, (v židovství a hy semen; rozdílnost véci je dána kŕesťanství) rituálni prokletí, kte- tím, že v nich pŕevažují semena rému podléhali príslušníci nábo- určité kvality. Semenúm je vlastní ženské obce; pokud se dopustili vnitŕní tendence spojovat se se obzvlášť téžkého provinční (napr. semeny stejného druhu. A-rova krvesmilstva), bylo nad nimi vy- —"kosmogonie, navazující na starší sloveno anathema (prokletí). Podlé tradice, obsahuje dúležitou zménu. staré kresťanské víry byl takto pro- Počáteční chaotická smés, v níž kletý človék télesné zahuben „pe- byly „všechny véci pohromadé", se kelnými silami", jeho duše však zménila v uspoŕádaný svét púsomohla dojít spasení (takto zdúvod- bením rozumu (ŕec. nús), jejž A. ňovala i stŕv. inkvizice upalování charakterizoval jako nejjemnéjší ze všech látek. Rozum je ve vztahu tzv. kacíŕú). k pasivním částicím (látce) nejen anatolské jazyky, v širším smyslu hybným, nýbrž i vládnoucím prinvšechny stv. jazyky z Malé Asie, cipem. A. sice nepoužil rozumu v užším - a obvyklej ším - smyslu k teleologickému výkladu prírody, ie. jazyky skupiny chetitské ( - - C h e - pŕece však je oddélení rozumu od tité). Pŕedevším sem patrila che- ostatních látek určitou etapou pri titština klínopisná (s bohatým formování idealismu v ŕec. filoarchivem, nalezeným v Bogazkôy sofii. - V. t. fysika. ve str. Anatolii; doklady zvl. z 3. Preklad: Z P M čtvrtiny 2. tis. pŕ. n. 1.), luvijština Literatúra: D. Ciumelli, La filosofia di (z jv. části M . Asie), palajština (ze Anassagora, 1947; I. Zafiropulo, Anaxa-

Ana

54/

gore de Clazoméne, 1948; F. M . Cieve, T h e philosophy of Anaxagoras, 1949; D . E. Gershenson and D . A. Greenberg, Anaxagoras and the birth of physics, 1964.

a zŕedování. Vzduch se stává ohném, jestliže se zŕeduje, jestliže se zhušťuje, méní se ve vodu, zemi a kameny. A. podal bystré naivné A n a x i m a n d r o s [2. p. -ra], * asi materialistické výklady o vzniku 610, f brzy po 546, ŕecký filosof, zemétŕesení, dúhy, snéhu apod. Preklad: Z P M príslušník -—mílétské školy. Jako člen starého aristokratického rodu byl povéŕen vedením pri zakládání Ancus Marcius viz ŕímští králové mílétské kolonie ->Apollónie na černomoŕském pobreží. A. sestrojil Andélský hrad viz Moles Hadprvní mapu svéta, model vesmíru riani a zdokonalil sluneční hodiny; napsal první ŕec. prozaický spis (z né- Andokidés viz ŕečnictví (A) ho se zachoval jediný zlomek). Za počátek (arche), z néhož své- Androklos nebo Androklés, lat. ty vznikají a do néhož po uply- Androclus [2. p. -okla], uprchlý nutí určité periódy opét zanikají, otrok ŕímského prokonsula v Afripokládal A. -—apeiron, kvalitativné ce, jenž pozdéji znovu upadl v pánediferencovanou a prostorové ne- novu moc a byl odsouzen k zápasu omezenou pralátku. Pri kosmogo- se šelmami. V aréné se octl podivunickém procesu se z apeira postup- hodnou náhodou proti lvu, jemuž né vylučovaly protiklady (první kdysi vytáhl na poušti z tlapy trn dvojici bylo teplo a chladno, dru- a vyléčil mu ji. Když lev nejen hou vlhko a sucho) a z jejich vzá- A-la nenapadl, nýbrž vdéčné se jemného pusobení se vyvinulo k nému lísal, dostal A. svobodu a existující uspoŕádání svéta. Mezi lva darem. Bajka je zachována protiklady je neustálý boj; každý u Gellia (5, 14) aj. z nich má totiž v sobé tendenci Dramatizace: G. B. Shaw, Androklés a získat nadvládu nad ostatními. Pre- lev, 1912. vahou určitého protikladu nad ostatními A. pravdépodobné vy- A n d r o m a c h é , manželka ->Hektosvétloval, podobné jako —"Héra- rova, matka -—Astyanaktova. Po kleitos, pýthagorovci a jiní filo- pádu Tróje si ji odvedl -—Neoptosofové, cyklické zmény v pŕírodé, lemos ( = Pyrrhos) jako otrokyni jako stŕídání dne a noci, ročních do Épeiru a mél s ní syna Molossa období apod. Boj mezi protiklady (—-Molossové), praotce épeirských chápal jako neustálé narušování králú. Pozdéji se Neoptolemos ožespravedlnosti (prevaha nékterého nil s dcérou krále -—Meneláa, protikladu) a jejího opétného vy- Hermionou; ta A-chu sužovala nerovnávání (stŕídání protikladu zkrotnou žárlivostí. v nadvládé). V oblasti kosmologie Dramatizace: -—Eurípidés, tragédie je nejpozoruhodnéjší A-rúv názor, Andromaché; v nové dobé: Racine, Anže se Zemé volné vznáší uprostred dromaque, 1667; F. Bruckner, Pyrrhus A., 1953. - Obraz: J. L . Dávid, Anvesmíru, aniž potrebuje podpory; und dromaché oplakává smrt Hektorovu, 1784: stabilní rovnováhu zachovává pro- - Opera: H . Wendt, Andromaché, 1932. to, že je od všech bodu obvodu vesmíru stejné vzdálena (-—astro- A n d r o m e d a , v ŕecké mytologii nómie). - Zajímavým zpúsobem dcéra aithiopského krále Kéfea, zavykládal A. vznik prvních lidí: chránéná -—Perseem. „lidé se nejprve zrodili a vyrostli Socha: B. Benda (* 1897), Andromeda uvnitŕ ryb tak jako žraloci," (né- (mramor). které druhy žralokú totiž rodí živá mládata) „a když se stali schop- Androníkos viz Livius Andronými, aby si sami pomáhali, tehdy nicus vystoupili a zmocnili se zemé." (Zl. A 30 z Plútarcha.) Androníkos Rhodský viz periPreklad: Z P M patetická škola Literatúra: C. H. Kahn, Anaximander and the Origins of Greek Cosmology, 1960; P. Seligman, T h e Apeiron of Anaximander, 1962.

A n a x i m e n é s [2. p. -na], ŕecký filosof z -—mílétské školy, f v olympiadé 528/25 pŕ. n. 1. Za pralátku považoval vzduch. Nad —"Thaléta a -—Anaximandra pokročil v tom, že se pokúsil určit, které faktory umožňuj í prechod pralátky v ostatní stavy. Nalezl je v zhušťování

Andros viz Kyklady

lozích, učitelích a žácích), o charakterových typech (chytrák, lakomec); obyvatelé nékterých mést (u Ŕekú Abdéra, Sidón, Kýmé) hráli roli našich „kocourkovských". A-ty jsou zachovány porúznu v lit. dílech; máme však i sbírku ŕeckých a-t Filogelós (Šprýmaŕ), asi ze 3.—5. stol. n. 1., která obsahuje hlavné série ne vždy zdaŕilých a-t 0 Abdéŕanech atd., a o nepraktickém učenci (scholastikos). Anchísés viz Aineiás Annikeris viz kyrénská škola a n i m i s m u s (od lat. anima, duše), moderní označení pro jeden z nejstarších stupňú ve vývoji náboženských predstav (—"tabu; -—dynamismus; --fetišismus; -—polydaimonismus); tento vývoj narýsovali v 19. stol. moderní etnografové na základé pozorování, která srovnávali i se stv. zprávami: podlé nich si primitívni človék predstavoval vedie existence materiálního svéta 1 existenci druhého svéta, v némž jsou duše (tj. dvojníci živých bytostí: zvíŕat, rostlin, lidí tohoto svéta) a duchové, kteŕí nemají odpovídající bytost v pŕirozeném svété. V človéku sídli buď jedna duše nebo duší více a každá z nich odpovídá jiným lidským vlastnostem. Duše stárne se svou bytostí a po smrti odchází z téla, avšak zasahuje opét do lidské společnosti, zvl. do véci svého rodu. Odtud vznikl ->kult mrtvých, kult pŕedkú. - A. byl právem kritizován za to, že promítá moderní myšlení do duše primitivního človéka. Proto byly vysloveny pochyby, zda jde skutečné o nejst. štádium ve vývoji náboženství, jak soudili E. B. Tylor, H. Spencer, W . Wundt aj. Jeho významným pŕínosem bylo však osvétlení mnohých i stv. predstav (dvé duše v -—manicheismu; -—kult mrtvých; trojí druh duše u -"Aristotela apod.). Ankýra (lat. Ancyra, dn. Ankara), púvodné fryžské mésto ve strední Malé Asii, od začátku 3. stol. pŕ. n. 1. jedno z hlavních sídel Galatú, v ŕímské dobé hlavní mésto provincie -—Galatie, východišté karavanních cest. Z ant. památek jsou zvlášť významné zŕíceniny chrámu Augusta a Romy, kde byl nalezen téméŕ úplný nápisný text závéti císaŕe —"Augusta (—"Monumentum Ancyranum).

anekdota (ŕec.) 1. (doslova) „to, co nebylo vydáno"; název „ T a j ných déjin" -—Prokópiových; 2. a. v našem smyslu existovala ve stv. Ŕecku i v Ŕímé (bez zvláštního označení); kromé žertovných vyprávéní o slavných osobách byly Anna Perenna, starobylé ŕímské zvl. oblíbeny a-ty o nékterých po- božstvo, snad stále se obnovujícího voláních (lékaŕích, holičích, astro- mésíce. Jeho svátek pripadal na

15. bŕezna, tj. na idy prvního mésíce v nejstarším ŕím. kalendári. Prúbéh slávnosti, kdy prý každý vypil tolik číší, kolik chtél žít let, popsal Ovídius (Fast. 3, 523n). annona (od lat. annus, rok) púvodné roční výtéžek, sklizeň vúbec (napr. mléka, vína, ale zejména obilí), pak zásoba potravín, zejména obilovín, na rok, dále dovoz obilí do Ŕíma a do municipií, pak tržní cena potravín, zejména obilí, kontrolovaná péčí štátu (cura annonae). Konečné se tímto slovem označovaly provinciemi odvádéné naturálni dávky, které sloužily k zásobování vojska a provinciálního úŕednictva (a. militaris) nebo v určitých provinciích k zásobování hlavního mésta (a. civica). Cura annonae záležela v péči štátu o dostatečnou zásobu obilí (zejm. pšenice) za dostupné ceny. V dobách hladu bylo z povéŕení štátu nakupováno obilí v bližším nebo vzdálenéjším okolí Ŕíma a prodáváno za normálni ceny. Když počet obyvatel hlavního mésta vzrostl, bylo dováženo obilí z provincií, zejm. ze Sicílie a Sardinie. Až do doby ->Gracchú se péče štátu omezila na to, aby byly dodržovány pŕiméŕené tržní ceny, od té doby pŕistoupil stát k prodávání obilí pod cenou (—»-frumentace). Dodávky levného obilí pro Ŕím byly dúležité jak hospodársky, tak politicky (jejich výše méla často vliv na smýšlení ŕím. lidu). Za republiky patrila cura annonae do kompetence —»aedilú. V 1. stol. pŕ. n. 1. prešla za mimoŕádných okolností na prední polit. činitele (Pompeius, Augustus). Za císaŕství byla svéŕena početnému císaŕskému aparátu, v jehož čele stál -+praefectus (B 2) annonae. Podobné byla organizována i v jiných méstech. Dodávky obilí do Ŕíma pŕicházely hlavné z Egypta a ze sev. Afriky. K zabezpečení severoafrických dodávek zŕídil císaŕ Commodus (180—192) zvláštni lodstvo. Od doby Diocletianovy (284—305) se stala a. pravidelnou daní, vybíranou pŕevážné v naturáliích.

A n o n y m u s Iamblichi, traktát neznámého sofisty z konce 5. stol. pŕ. n. 1., jehož značné části prevzal novoplatónik -—Iamblichos (3./4. stol. n. 1.) do svého spisu Logos protreptikos eis filosofián (Vybídnutí k filosofii). Neznámý autor pokládá zákon (-—nomos [1]) za pŕirozenou nutnost a za nevyhnutelný predpoklad pro trvání společnosti.

bytí Tróje; v druhé je pozdravován jako zakladatel „zlatého véku". Obé básné pocházejí z doby Neronovy a náležejí asi jednomu autoru.

A n o n y m u s Valesii, dva lat. historické zlomky, nazvané podlé prvního vydavatele H. Valesia (r. 1636). První zahrnuje léta 293 až 337 (Konštantín), druhý léta 474—526 (Odoaker, Theodorich). A n o n y m u s Peri hypsús (A. Starší zl. pochází z pohanského o vznešenú slovesném), ŕec. spis díla ze 4. stol. n. 1., mladší z kŕesť. pripisovaný neprávem Cassiu spisu ze 6. stol. n. 1. -—Longinovi (odtud též Pseudolonginus) nebo - >Dionýsiovi Hali- antae (lat., mn. č.), pilastrové zakarnásskému. Pochází patrné z 1. končení pručelního nároží bočních stol. n. 1. a je to jeden z nejpozoru- stén, obyč. s hlavici a pätkou. hodnéjších výkladú ant. literárni Jsou-li mezi obéma antami sloupy, mluvíme o stavbé antové (in antis). •—•estetiky. Antové pručelí mají též attické Preklad: V. Sládek, Dionysiúv neb —>stély architektonického typu. Longinuv spis O vznešenú, 1931 a . V. t. chrám. A n o n y m u s Einsiedlensis, dvé anonymní bukolské básné, nale- Antaios [2. p. -ia], syn ->Poseizené v klášteŕe Einsiedeln ve Švý- dóna a —»•Gáie ( = Zemé), líbyjský carsku; v jedné oslavují pastýŕi obr, jenž nútil každého pŕíchozího, císaŕe Nerona jako umélce ve hre aby s ním zápasil, a když ho pŕena kitharu a tvúrce básné o do- mohl, usmrcoval jej. A. však mél

Antefix ( A p o l l ó n u v c h r á m ve Vejích, k o l e m r. 500 pŕ. n. 1.)

anomálie viz gramatika Anonymus (lat., z ŕec. anónymos, beze jména,nejmenovaný),anonym, nej menovaný, neznámý autor. U mnohá ant. spisú neznáme pravého autora. Nékdy se uvádéjí pod jménem spisovatele (s predponou -—Pseudo-), jemuž byly mylné pŕipisovány, jindy se uvádí jen název spisu a autor se označuje jako Anonymus.

;

JÄíSB

Ant

56/

silu jen tehdy, dotýkal-li se své matky Zemé. Proto ho -—Héraklés pri zápase vyzdvihl do vzduchu a pak zardousil (sr. vyobrazení na krátéru -—Eufroniové z let 520 až 500 pŕ. n. L).

(Chytroi - Slavnost hrncú). A. byla buď celá anebo aspoň poslední jejich den ŕec. Dušičkami, neboť se véŕilo, že v ten čas vystupují duše zemŕelých z podsvétí na svét.

Obrazy: A. Pollaiuolo (1432—1498), Héraklés a A.; Tintoretto (1518—94), Héraklés a A.; Tiepolo (1696—1770), Héraklés a A. - Socha: Zápas Héraklea s Antaiem (Lobkovický palác v Praze, Vlašská ul.), neznámý vídeňský sochár kolem r. 1720.

Antalkidás [2. p. -da], spartský vojevúdce a diplomat, jehož jménem byl nazván mír sjednaný r. 387 s Peršany. Podlé podmínek míru A-dova (zvaného též „mír královský") zústala ŕec. mésta v Malé Asii pod perskou svrchovaností, mésta v Ŕecku byla prohlášena svobodnými a všechny spôlky kromé --peloponnéského byly zrušený. antefix (z lat.), terakotová nebo kamenná deska ve tvaru štítku nebo polokruhu, pŕipevňovaná na okraj strechy antických staveb, která zakrývala spáru tašek. Býval zdoben ornamenty nebo figurálními náméty v malbé nebo reliéfu. - V architektúre etruské se udržely a-y déle než v ŕec. a byly i na základné chrámového štítu (-"Obr. na str. 55.) Anténór [2. p. -ora], athénský sochár z rozhraní 6./5. stol. pŕ. n. 1. V originále se od ného zachovala mramorová socha dívky (->koré), kterou vénoval po r. 520 na athénskou Akropolis hrnčíŕ Nearchos. A. asi spolupracoval na výzdobé novostavby Apollónova chrámu v Delfech. Nezachovalo se jeho nejznáméjší dílo, bronzové sousoší -—Tyranobijcú, postavené na athénské agoŕe a odvlečené jako koŕist r. 480 pŕ. n. 1. Peršany. A. je pŕedstavitelem attické vécnosti, protikladné tehdejší pozdné archaické iónské manýŕe. Anthestéria [2. p. -ií], athénské svátky zasvécené --Dionýsovi v mésíci anthestériónu (únor - bŕezen). První den byl dnem ochutnávání vína (Pithoigia - Otvírání sudu). Druhý den byl oslavován verejnou hostinou, k níž každý donesl nové víno (Choes - Slavnost džbánkú). V týž den se ve starobylém chrámu v Lénaiu (snad na záp. od -—Akropole) konala mystická svatba basilissy, manželky archonta krále (—•archonti), s Dionýsem (-—hieros gamos). Tretí den byla obétována lušténinová smés (panspermia) pruvodci mrtvých Hermovi (Chthonios, Podsvétní) a duším zemŕelých

anthologie (z ŕec. anthos, kvét, legó, sbírám), sbírka vybraných kratších literárních útvarú nebo úryvku jednoho nebo více autorú. Nejčastéji se poŕádají a. veršované. Ze stv. se nám zachovala Anthologia Graeca Palatina, sbírka ŕec. epigramň o 15 kn. nazvaná podlé rukopisu uloženého kdysi v Bibliothece Palatinské v Heidelbergu. Byla sestavena z menších sbírek, které vznikaly od 1. stol. pŕ. n. 1.; nejvýznamnéjší z nich uspoŕádali: Meleagros z Gadar (okolo 100 pŕ. n. 1.), Filippos z Thessaloníky (1. stol. n. 1.), Agathiás (6. stol. n. 1.), Konstantínos Kefalás (9./10. stol.). Stručnéjší je Anthologia Planudea o 7 kn., zachovaná v opise byzantského filologa Maxima Planúda ze 14. stol. Z autorú zastoupených v AGP vynikl potulný básnik Leónidás z Tarentu (3. stol. pŕ. n. 1.) realistickou drobnokresbou lidových postav a Asklépiadés ze Samu (3. stol. pŕ. n. 1.). Anthologia Latina byla pod tímto názvem sestavena až W. Burmannem v 2. pol. 18. stol. Její součástí je sbírka lat. epigramú (púv. 24 kp.), která vznikla v 7. stol. n. 1. v sev. Africe a nazývá se podlé franc. filologa Claudia Salmasia též Corpus Salmasianum. Ve sbírce vyniká poslední kniha, jejímž autorem je Luxorius. Nékteré jeho básné osvétlují kulturní poméry v Africe za vlády -—Vandalú. antidosis viz leitúrgie Antifón [2. p. -ónta] 1. viz ŕečnictví (A); - 2. A. z Athén, 5. stol. pŕ. n. 1., ŕecký sofista demokratického zaméŕení. Zabýval se pŕevážné společenskými otázkami, ale bádal i v oblasti teórie poznání, matematiky a biologie. Antiteze zákon-pŕíroda (—nomos [1]; ->fysis) nabyla u ného ješté vyhranénéjší podoby než u ->Hippia. „Vétšina z toho, co je spravedlivé podlé zákona, je nepŕátelské pŕírodé." Podlé prírody není rozdílu mezi urozenými a neurazenými, ani mezi Reky a barbary. Preklad: Z P M Literatúra: F. studien, 1931.

Solmsen,

Antiphon-

Antigoné [2. p. -ny], podlé báje v podání -—Sofokleové dcéra -—Oidipova a Iokastina, sestra Eteokleova, Polyneikova a Isménina. Pro-

vázela slepého otce do vyhnanství a pečovala o ného až do jeho smrti na attickém Kolónu Hippiu. Když Eteoklés a Polyneikés padli v bratrovražedném boji o Théby (—«-sedm proti Th.), zakázal nový thébský král, Iokastin bratr Kreón, Polyneika jako nepŕítele vlasti pohŕbít. A. zákazu neuposlechla, a byla proto živá uzavŕena do skalní hrobky. Když její snoubenec Haimón, syn Kreontúv, vnikl do hrobky, aby ji osvobodil, nalezl ji obéšenu. Haimón se ze zoufalství probodl a jeho matka Eurydiké si z bolesti nad jeho smrtí vzala život. V postavé A-ny je ztélesnén konflikt dvou povinností: vúči nepsaným zákonúm lidskosti a vúči zákonúm daným tvrdou štátni moci. Hloubka a tragičnost tohoto konfliktu inšpiruje dramatické básníky k stále novým zpracováním ant. látky. Ve stv. zpracoval báji -—Sofoklés v tragédii Antigoné. Dramatizace v nové dobé: J. Cocteau, Antigoné, 1922; L . Stojanov, Antigoné, 1926; A. Maliszewski, Antigoné, 1939; R. Wôrner, Antigoné, 1939; J. Anouilh, Antigoné, 1942; K. Bervinska, Ocalenie Antygony, 1948; B. Brecht, Antigone-Modell, 1948; F. Lutzkendorf, Die zyprische Antigoné, 1956; D. Smole, Antigoné, 1959; N . Szcepaňska, Kucharki (I., Antygona), travestie, Dialóg 1, 1961, 5—35; C. Hubalek, Die Stunde der Antigoné (hráno u nás pod názvem Hrdinové v Thébách nebydlí a Lázeňská sezóna [čes. knižné: Hodina Antigony, 1962]); P. Karvaš, Antigona a ti druzí, 1962. - Opera: J. Mysliveček, Antigoné, 1773; A. Honegger, Antigoné, 1930 (text Cocteau); C. Orff, Antigoné, 1949; L. Pipkov, Antigona 43 (libreto V. Bašev, P. Pančev, 1963); M . Uhde, Dčvka z mésta T h é b (premiéra 1967). - Zhudebníní: Sofokleova Antigoné, Mendelssohn, 1841; scénickou h u d b u k Sofokleové Antigoné složil O. Jeremiáš, 1932; hudbu k 1. jednání Sofokleovy Antigony složil I. Krejčí, 1933/34 (nová verze 1958/59); pŕedehru k Sofokleové tragédii složil V. Sommer, 1957. - V. t. Sofoklés.

Antigonos [2. p. -na] 1. Monofthalmos (Jednooký), vojevúdce -"Alexandra Velikého, správce -—Frygie, od r. 315 pŕ. n. 1. nejmocnéjší z -—diadochú. Spolu se svým synem -—Démétriem Poliorkétem prijal r. 306 královský diadém s nárokem na vládu v celé Alexandrové ríši. Padl v bitvé proti -—Lýsimachovi a Seleukovi I. u -—Ipsu r. 301. 2. A. Gonatás, syn -—Démétria Poliorkéta, makedonský král 276 až 239 pŕ. n. 1. (král. titulu užíval již od r. 283). Svou moc upevnil zejména vítézstvím nad Galaty. Jeho úsilí o sjednocení Makedonie a Ŕecka se pro odpor Sparty a Egypta zdarilo jen zčásti. 3. A. Dósón, synovec pŕedchozího, makedonský král 229—222/21 pŕ. n. 1. Byl povolán na pomoc

—>-achajským spolkem a vítézstvím nad spartským králem -—Kleomenem I I I . (r. 222) si zajistil nadvládu nad Ŕeckem. Antigonos z Karystu viz biografie Antigonovci (ŕec. Antigonidai) viz Antigonos antika (z lat. antiquus, starý, starobylý), novodobý výraz, ražený ve francouzském prostredí; označuje dnes časový úsek starovéku, ve kterém vzniklý a rozvinuly se ve výtv. uméních i krásné literatúre, ve védé i filosofii, v polit. teórii i praxi, zásluhou ŕec. a ŕím. tvúrcú, kulturní hodnoty, které se stály základem evropské - a jejím prostŕednictvím do značné miry i svétové - vzdélanosti. Od doby vzniku prošel výraz a. pomérné složitým vývojem: púvodné (v 16.—17. stol.) se jim označovaly jednotlivé umélecké pŕedméty, zvl. sochaŕské, pokud pocházely z ŕec. a ŕím. starovéku (nejčastéji v mn. č. antiky — [umélecké] starožitnosti), a to v protikladu k výtvorúm stŕedovékým a soudobým. V 18. stol., od doby J. J. Winckelmanna (1717—1768), značil výraz a. soubor takových památek a kulturní ideál v nich ztélesnéný. Na a-ku se pak nahlíželo jako na uméleckou normu, na méŕítko sloužící k posuzování novodobých uméleckých výtvorú (-—klasicismus). Nové chápání a-ky jako historické epochy (antický starovék) se všemi konkrétními životními projevy se pripravovalo od 1. pol. 19. stol., kdy se bojovalo o nové, širší pojetí klasické -—filologie. Definitivné se však prosadilo až poč. 20. stol., po vítézství historismu, který odmítal idealistický výklad historického déní. Ant. starovék mél své meze jak v prostoru, tak v čase. Oblast ant. svéta spadá zhruba v jedno s územím ŕímské ríše (—"impérium Romanum) v dobách jejího nejvétšího rozmachu (jednotlivé části se však k ant. svétu pŕipojovaly jen postupné). Trvání a-ky (její časové vymezení) se uvádí rozdílné: Její začátek, kdysi datovaný do doby vzniku homérských básní (jenž byl kladen nékdy až do 9. stol. pŕ. n. 1.), byl posunut novodobými archeol. objevy, zvl. pak rozlušténím nové nalezených hlinéných tabulek popsaných krétsko-mykénským písmem (-—písma egejská), až asi do

14. stol. pŕ. n. 1. - Konec ant. starovéku bývá kladen nékdy už do r. 325 (círk. --koncil v Níkaii svolaný císaŕem Konstantinem, tj. doklad promény kŕesťanství ve štátni náboženství), častéji však rozdílné pro obé části ŕím. ríše: pro západní polovinu do r. 375 (začátek tzv. stéhování národú) nebo do r. 476 (zánik západoŕímské ríše); pro část východní pak do r. 529 (zavrení „pohanských" filosofických škol v Athénách, které znamenalo definitívni rozchod s ant. kulturní tradicí). Antikrist (ŕec. antichristos, protivník Kristúv), mýtická postava, podlé starých kŕesťanú odpúrce —•Kristúv, jehož vystoupení pŕinese Kristovým vyznavačúm mnoho béd a utrpení, zároveň však bude znamením blížícího se konce svéta (—"eschatologie). Predstava A-a se objevuje už v nékterých spisech N Z , zvl. však v lid. víre 3. stol. n. 1. - V. t. Hippolytos (2); Commodianus. A n t i m a c h o s [2. p. -cha] z Kolofónu, iónský básnik na prelomu 5. a 4. stol. pŕ. n. 1., autor eposu Thébais a výpravné epické elegie Lydé, kterou napsal po smrti své stejnojmenné milenky. Jeho básné už mély ráz učené poezie helénist. období (-—alexandrijské básnictví). Zachovalý se pouze zlomky. Antinoos [2. p. -noa], miláček císáre -"Hadriana. R. 122 n. 1. bylo na jeho počest založeno mésto Antinoúpolis, na vých. brehu Nilu, na již. hranici stŕedního Egypta. Když r. 130 utonul v Nilu, byl Hadrianem prohlášen za boha. - Jeho plastický portrét, zachovaný ve velkém počtu replik a variant, je typickým projevem sentimentálního klasicismu Hadrianovy doby. Antiocheia, Antiochie, jméno nékolika ŕeckých mést; z nich vynikala zvl. A. nad ŕekou Orontem v Sýrii (dn. Antakija), založená r. 300 pŕ. n. 1. od -"Seleuka I. Níkátora, sídlo syrských králú, pozdéji ŕímských prokonsulú a kŕesť. patriarchy (v A-ii byli kŕesťané poprvé označení názvem Christianoi, tj. Kristovci); východisko cest k Eufratu. Rodišté —"Ammiana Marcellina. Antiochos I. [2. p. -cha], syrský král 281—261 pŕ. n. 1., syn a spoluvladaŕ —"Seleuka I. (-—seleukovská ríše). Zvítézil nad Galaty (-"Galatie), odtud jeho pŕíjmení ->Sótér ( = Zachránce, Spasitel), avšak ve

válkách proti Egyptu a Pergamu nemél úspéch. A. II., syn pŕedchozího, syrský král 261—246 pŕ. n. 1. Za jeho vlády byly od jeho ríše odtrženy -—Baktrie a Parthie (-—Parthové). Mír s Egyptem si vykoupil sňatkem s dcérou —Ptolemaia Filadelfa, —"Bereníkou. Pŕíjmení Theos (Búh) mu udélili Míléťané za osvobození od tyrannidy. A. III. Veliký, mladší syn -"Seleuka II., syrský král 223—187 pŕ. n. 1. Byl nucen nékolikrát bránit svou vládu proti odbojným -—satrapúm. V boji proti Egyptu byl nakonec poražen u -—Rafie (r. 217) a pozbyl již. část -—Sýrie (tzv. Koilé Sýria), Foiníkii a Palestínu. Úspéšná byla jeho výprava na východ (215—205), již dosáhl hranie Indie a dobyl zpét části území ztracených za dŕívéjších panovníkú. Jeho spojenectví s makedonským králem —"Filippem V. a společný útok na Egypt, jímž znova dobyl Foiníkie a Koilé Sýrie, vyvolal zásah Ŕímanú. Porážky u -—Thermopyl a u --Magnésie pod Sipylem r. 190 (-"Scipio [3]) zamezily další vzrúst jeho moci. A. musel odstoupit území v M. Asii a zaplatí t 15 000 talentú náhrady. Byl zabit v mésté Tabai po nezdaŕeném pokusu vyplenit chrám Artemidin v Elamu (na vých. od dolní ho toku ŕeky Tigridu). A. IV. Epifanés [2. p. -na] (Jasný, Záŕící), syrský král 175 až 164 (?) pŕ. n. 1., syn -—Antiocha I I I . ; od r. 189 žil jako rukojmí v Ŕímé. R. 168 porazil egyptského krále -—Ptolemaia VI. za sporú o tzv. Koilé Sýriá (-"Sýrie; --syrské války). Výbojú v Egypté se musel vzdát na zákrok Ŕímanú. Byl pŕíznivcem Ŕekú, ŕeckým méstúm udéloval dary a podporoval jejich výstavbu. Násilnou helénizací a zavádéním Diova kultu v Jeruzalémé vyvolal povstání —"Makkabejských. Zemŕel na výpravé do Parthie. Antiochos z Askalónu viz Akadémie Antipatros [2. p. -ra], makedonský vojevúdce v armádé -—Filippa II. a -—Alexandra Velikého. Za Alexandrova tažení do Persie byl ponechán v Makedonií k ochrané týlu. Po Alexandrové smrti r. 323 pŕ. n. 1. potlačil jako správce Makedonie a Ŕecka v -"lamijské válce povstání Ŕekú (r. 322 v bitvé u -—Krannónu).Po -—Perdikkové (3) zavraždéní r. 321 pŕ. n. 1. byl zvolen regentem Alexandrovy ríše, ale zemŕel již r. 319. A-rovým nástupcem se stal

Ant

58/

(proti jeho ustanovení) jeho syn té, že Caesarova opatrení nebyla ->Kassandros. zrušená, že bylo rozhodnuto zvere j nit jeho závéť a že byl uspoŕádán Antisthenés [2. p. -na], asi 455 — slávnostní verejný pohreb Caesarúv asi 360 pŕ. n. 1., athénský filosof, (A-iova proslulá demagogická reč žák Gorgiúv a Sókratuv, zakladatel nad Caesarovou mŕtvolou, v nové —•kynismu. Pŕednášel v athénském dobé literárné zpracovaná v Shakegymnasiu Kynosarges, určeném pro spearové dramatu Iulius Caesar, neplnoprávné občany. Sofistické 1599). Usiloval o to, aby se stal antiteze zákon-pŕíroda použil jako Caesarovým nástupcem, podcenil teoret. základu k ostré kritice celé však schopnosti mladého Octaviana tehdejší civilizace. Jako senzualista (-—Augustus). Zprvu stál A. proti odmítal Platónovo učení o idejích. Octavianovi, který byl jako propraetor spolu s konsuly Hirtiem a Pansou r. 43 pŕ. n. 1. v čele vojska, Antitauros viz Tauros (1) senátem vyslaného proti nému A n t i u m [2. p. -ia] (dn. Anzio), po- (—>Mutina). Koncern téhož roku brežní mésto v ->Latiu, obsazené 23. listopadu - uzavrel však A. v 5. stol. pŕ. n. 1. Volský; r. 338 s Octavianem a Lepidem tzv. druhý pŕ. n. 1. ho dobyli Ŕímané (—"-ras- -—triumvirát. A. pŕispél r. 42 pŕ. n. tra). Od konce republiky lázeňské 1. rozhodujícím zpúsobem k postredisko; rodišté císaŕe Nerona. rážce Marka Bruta a Gaia Cassia V nové dobé tam byly nalezený vý- u -—Filipp. Pri rozdélování triumznamné antické umélecké památky viry ovládaných oblastí ŕím. ríše obdržel A. Východ. Snažil se zde (mj. tzv. Apollón Belvedérský). upevnit své postavení, stále více si Antoninianus [2. p. -anu], ŕímský počínal nezávisle na Octavianovi, stŕíbrný dvoudenár z doby krize ve v Egypté podlehl vlivu královny 3. stol. n. l.,púv. s portrétem císaŕe --Kleopatry. Soupeŕení mezi OctaAntonína -—Caracally (odtud jmé- vianem a A-iem vedlo k válce. Po porážce A-iova a Kleopatŕina no) s paprskovou korunou. loďstva u —>Aktia r. 31 pŕ. n. 1. Antoninus Pius. Titus Aelius Had- spáchal A. sebevraždu. rianus A. P. (Zbožný) [2. p. -ta -ia Literatúra: J. Lindsay, Mare Antony, -na -na Pia], adoptivní syn -—Had- his World and his Contemporaries, 1936. rianuv, ŕímský císa-ŕ (138—161). Vedl rozvážnou vnitŕní politiku, antropologie (od ŕec. anthrópos, zachovával dobrý pomér k senátu. človék) jako špeciálni védecká disŠtátni finance byly v nejlepším ciplína v antice neexistovala. Pod stavu. V náboženství obnovoval pojem antropologie v dnešním staré kulty, r. 147 uspoŕádal oslavy smyslu lze z antiky zahrnout veškedevítistého výročí založení Ŕíma. ré poznatky o človéku, pokud bezProvincie za jeho vlády hospodár- prostredné nesouvisely s léčením sky vzkvétaly, proto bylo toto údobí nemocí. Náleží sem tedy napr. označováno jako zlatý vék ŕímské úvahy filosofú (mílétská škola; Sóríše. Ale ani tehdy nenastal v ríši kratés; Platón) o púvodu a podstanaprostý klid: k nepokojúm dochá- té človéka, postrehy Hippokratovy zelo napr. v Mauretánii, ŕím. o tvarech lidské lebky i zmĺnvojska musela stále bojovat s dác- ky básníkú (Homéros) a historikú kými kmeny. Zahraniční politika (Hérodotos; Polybios) o špecificbyla obranného rázu, pŕedevším kých vlastnostech rúzných národú. v Británii a Germánii byla posiloSoustavné uvažoval o človéku vána a budována obranná linie lékaŕ -*Alkmaión z Krotónu (ko(—"limes). Za svého nástupce určil lem r. 500 pŕ. n. 1.); uvédomil A. P. svého zeté -"Marka Aurélia, si, že se človék od ostatních živokterého adoptoval. - Životopis čichú, kteŕí rovnéž smyslové vnímaA-na Pia viz História Augusta. jí, podstatné odlišuje tím, že svým rozumem chápe. Proti názorúm Literatúra: W. Húttl, Antoninus Pius, v té dobé béžným dokazoval, že I, 1936; II, 1933. smyslová činnost není ŕízena a ovláAntonius. Marcus A. [2. p. Marka dána srdcem, nýbrž mozkem. -ia] (triumvir), * asi 82, f 31 pŕ. n.l., -—Aristotelés (384—322) obohatil ŕímský štátnik a vojevúdce, pŕítel ant. védomosti o télesné i duševní -—Caesarúv. R. 52/51 kvéstor, stiánce človéka (Peripsýchés [O du50/49 tribún lidu, 44 pŕ. n. 1. ši]) o experimentálne podložená poprvé konsul. - Od r. 54 pŕ. n. 1. fakta (sr. biologie; zoologie). Matebojoval jako Caesarúv legát v Galii, riálovou studií o nékterých zvláštr. 48 jako propraetor u Dyrrhachia nostech lidské letory a télesné (->Epidamnos) a u —-Farsálu. Po konstituce jsou Charaktéres (Povasmrti Caesarové prosadil v sená- hopisy) Aristotelova žáka -—TTzeo-

frasta. Stoik -*Poseidónios z Apameie (* okolo 135, f 51 pŕ. n. 1.) študoval télesné i povahové rozdíly mezi Seveŕany a Stŕedozemci a vyslovil názor, že základ civilizace netvorí thýmos, citový prvek charakteristický pro Germány a Kelty, nýbrž racionálni logos, vlastní obyvatelúm Stŕedomoŕí. Všiml si také toho, že rozvoji intelektu neprospívá nadmérné chladno ani tropická vedra a že náhlá zmena prirazeného prostredí vadí človéku stejné jako zvíŕatúm a rastlinám. Poseidónios uvažoval i o možnostech a hranicích aklimatizace a o pŕizpúsobivosti človéka prostredí, v némž žije. Bývá považován za prvního antropologa v moderním smyslu. Také —-Plinius St. (23/4—79 n. 1.) uložil do své Prírodovedy (Naturalis história) nékteré ant. poznatky o človéku. Literatúra: E. E. Sikes, T h e anthropology of the Greeks, 1914; W. E. Muehlmann, Geschichte der Anthropologie, 1948.

a n t r o p o m o r f i s m u s (z ŕec. anthrópos, človék; morfé, tvar, podoba), soubor náboženských predstav a názorú, podlé kterých božské sily vystupují a púsobí v podobé lidské a sdílejí s lidmi i jejich slabosti, žárlivost, závist (fthonos theón [->hybris]), mstivost apod. Typicky antropomorfní je -^homérske náboženství. - V. t. bohové olympští. Anúbis [2. p. -ida], egyptské pohrební božstvo (Anúp) s hdským télem a šakalí hlavou, jež Ŕekové ztotožnili s Hermem (zvaným obv. -—Hermes Trismegistos). Ŕímanúm bylo známo od posledních let republiky. A. byl uctíván vétšinou společné se -—Sarápidem (Osiridem) a -—ísidou. aoidové (ŕec. aoidos [2. p. -da], zpévák), potulní pévci improvizovaných epických písní, které pŕedcházely literárnímu eposu. První zmĺnky o a-dech jsou v —Homérové Odysseii (Démodokos; Fémios), kde vystupují jako pévci pri hostinách. Své písné doprovázeli hrou na formingu nebo kitharu. Obsahem jejich písní byla mytol. vyprávéní o božích a héróích. V pozdéjší dobé byl zpév a-dú vystŕídán pŕednesem -—rapsódú. A p a m e i a , jméno nékolika mést v Asii, zejména hlavního mésta krajiny Apaméné v --Sýrii nad ŕekou Orontem (dn. Kala'at el Medik) v úrodném kraji na jih od Antiocheie; púv. Farnaké, pak Pella, bylo pŕejmenováno po Apamé,

choti syrského krále -—Seleuka I. Níkátora (f 281 pŕ. n. 1.). V A-ii byl r. 188 pŕ. n. 1. uzavŕen mír po porážce Antiocha III. Ŕímany (-—syrské války). Rodišté -—Poseidóniovo. - Z antiky jsou částečné zachovány méstské hradby se čtyŕhrannými véžemi. Napŕíč méstem vedia tŕída vroubená podloubím (asi z 2. stol. n. l.) 3 23,5 m široká a pŕes 1,5 km dlouhá (část rekonstruována v Musée du Cinquantenaire v Bruselu). - Proslulá byla též svatyné Baalova (-—Bél).

apex (lat.) 1. násadec z olivového prutu ovinutého vlnénou stuhou, na čepici -—flaminú, popŕ. čepice sama; - 2. svislá čárka nad písmeny na nápisech, obyč. nad dlouhými samohláskami.

apokryfy, náboženské spisy, které nebyly pri --kanonizaci knih SZ, popŕ. N Z , zarazený do jejich souboru, ačkoli jsou jim podobné obsahem i celkovým rázem. Proto také byly zpočátku nékteré a. zaŕazovány mezi spisy kanonické (napr. v N Z : -^Pastor Hermae, list Bamabášúv aj.). A. byly zavrhovány pravovérnou cirkví proto, že obsahovaly myšlenky nebo predstavy „pravé" víre cizí. - V nové dobé prenesené „apokryfní" = nepravý, podvržený.

Ä p i s [2. p. -ia nebo -ida], býk, uctívaný jako božstvo v egyptské Memfidé. Jeho božství se poznávalo podlé pŕedepsaných znakú. Den zrození Ápia byl pro Egypťany svátkem, den uhynutí dnem obecného smutku. V dobé helénist. se Preklad: J. Mánek, Výbor z nov ozákon rozšíril jeho kult i mimo Egypt apokryfú (Evangelia a Skutky apošto Apatúria [2. p. -ií], rodová slav- (je znám napr. z Chalkidy a z Prié- nich lú), 1959 (rotaprint). nost u Iónú, známá pŕedevším ny) a pretrval i v dobé ŕímské. Literatúra: J Merell, Úvod do četby z Athén; byla slávená na podzim Zhudebnéní: L. Delibes, opereta Býk Nového zákona, 1952 (s preklady ukázek z novozákonních apokryfú); M . R. James, v mésíci pyanepsiónu a trvala Apis, 1865. T h e Apocryphal New Testament, 1924; tri dni. Prvý den byla poŕádána E. Hennecke - W. Schnee melcher, N e u Apocolocyntosis viz Seneca (2) testamentliche Apokryphen, I, 1959 3 ; I I , slávnostní večere pro členy jednot3 livých frátrií (->fýly), nazítŕí se apoforéton [2. p. -ta] (od ŕec. 1964 . konaly obéti, tretí den byli zapiso- apoforeó, odnáším) 1. zpravidla Apollodóros [2. p. -ra] 1. athénváni do soupisú frátrií jejich noví v mn. č. apoforéta, dárky určené ský malíŕ z konce 5. stol. pŕ. n. 1. členové; za ty se pŕinášela obéť hostúm k odnesení z hostiny domú, Podlé lit. zpráv první začal používat Diovi (zv. Frátrios) a Athéné (zv. výslužka; - 2. -—epigram pŕipojo- svétla a stínu i barevných pŕechodú, Frátria), jako kúreion ( = obétováni vaný k takovýmto dárkúm. dokonce snad jakési perspektívy. vlasú, odstŕižených pri vstupu Náméty ke svým obrazúm čerpal mladíka mezi eféby) a gamélia Apokalypsa Janova (Zjevení Jana z mytologie. ( = obéť pri zápisu nevésty do Theologa), bývá pokládána za jednu 2. A. z Gely, básnik nové -—kofrátrie jejího muže). z nej starších knih N Z (jediná medie, púsobil v poslední čtvrtiné „prorocká"). Používá obrazú ze 4. stol. pŕ. n. 1. Není jisté, zda zaapeiron (ŕec. neomezeno, neko- starších žid. -—apokalýps apokryf- chované zlomky komédií náležejí nečno), v -—Anaximandrové filoso- ních k vylíčení ,apokalyptických' jemu, anebo A-rovi z Karystu. fii prostorové neomezená a kvalita- hrúz; ty prý budou pŕedcházet 3. A. z Karystu (na ostrové tivné neurčená pralátka, z níž véci poslednímu boji sil dobra a zla a po Euboji), jeden z nejvýznamnéjších vznikají a do které zanikají; je ném se dostaví konec svéta autorú nové attické -—komedie véčné pohyblivá, nesmrtelná a (^-eschatologie). Autor A-sy J-vy v 1. pol. 3. stol. pŕ. n. 1., pokračovanestárnoucí (~—hýlozoismus). není patrné totožný s pŕedpokláda- tel -—Menandrúv. Jeho kusú poV pýthagorovském seznamu pro- ným autorem ->evangelia Janova. užil -—Terentius pro své komedie tikladu bylo uvádéno a. ve dvojici Phormio a Hecyra. Preklad: F. Stiebitz, Apokalypsa čili s peras, tj.,,určitým", „omezeným". 4. A. z Athén, * okolo 180, Zjevení apoštola Jana zvaného Theologos, A. mélo také význam prostorového, 1929. f mezi 120 a 110 pŕ. n. 1., ŕecký časového i matematického nekonečApokalypsa se stala oblíbeným námé- gramatik a kronikár, žák alexandrijtem rady malíŕú, z nichž u nás je nejzná- ského védce Aristarcha ze Samona. méjší Mistr karlštejnské apokalypsy (cyklus obrazú na zdi kostela Panny Márie na thráky (-—gramatika [A]). Napsal Karlštejné, do r. 1357), z cizích umélcú spis Peri theón (O božích, 24 kn.), apeleutheros viz propoušténí Albrecht Durer (1471—1528), k jehož první pokus o védecký výklad ŕec. otrokú hlavním dŕevoŕezbám náleží Apokalypsa náboženství, a veršované dílo Chro(16 listú). nika (Kronika, 4 kn.), v némž vylíapellá (ŕec.), sném ve -—Sparté. apokalypsy apokryfmi, knihy vy- čil ŕec. déjiny od pádu Tróje Apellés [2. p. -la], dvorní malíŕ dávané svými autory, blíže nám (1184/83) až do r. 120/19 pŕ. n. 1. Filippa II. a Alexandra Velikého neznámými, za dílo nékteré význač- Toto dílo, v némž datoval události (2. pol. 4. stol. pŕ. n. 1.), podlé né postavy židovských nábožen- po vzoru -—Eratosthenové podlé Plinia (Nat. hist. 35, 79) nejvétší ských déjin (-—pseudepigrafon) a olympiád, bylo základním dilem malíŕ všech dob. Vytvoril radu podávající s použitím množství pro stanovení hist. dat. Z obou dél podobizeň a alegorických obrazu fantastických obrazú vizi události, se zachovalý pouze zlomky. Mylné (napr. Pomluvu), nejznáméjší byla zpravidla desivých, které se prý m u byla pŕipisována mytol. príjeho Afrodíté vynoŕující se z mor- dostaví v blízké budoucnosti ručka Bibliothéké (Knihovna, 3 kn.), ských vln (Afrodíté anadyomené). (->eschatologie). A. a. mély vnuk- která pochází asi z 1. stol. n. 1. Podlé ant. zpráv vynikl dúsledným nout véŕícím nadéji na šťastné Dílo se zachovalo ve výtahu, obsauplatnéním svétla, bohatou škálou zakončení současné nesnesitelné huje rodokmeny ŕec. bohú a héróú barev, nábéhy k perspektivé a vý- skutečnosti. Byly psány hebr. nebo a stručné obsahy ŕec. bájí. raznou charakteristikou postav, zvl. aram., dochovaly se však jen v pŕe5. A. z Pergamu, významný rečportrétu. Žádné z jeho dél se neza- kladech (ŕec., staroslovén., kopt. ník 1. stol. pŕ. n. 1., učitel Octaviachovalo. i etiop.) pod jménem Henocho- núv (—>Augustus). Vypracoval pevStv. popisem A-lovy Pomluvy byli v no- vým a Abrahámovým (patrí sem ný systém rétoriky. Jeho učebnice vé dobé inspirováni Diirer, Raffaela Botti- i tzv. Závéti 12 patriarchu, tj. rétoriky (nezachována) byla precelli; motiv Afrodity anadyomené zpracoval ložená do latiny a méla vliv až do Tizian (po r. 1530), v 19. stol. Bôcklin, praotcú žid. kmenú). Z rady dalších -—Quintiliana. se zachovalý zlomky. u nás V. Makovský (1900—1966).

Apo

60/

6. A . z Damasku viz architektúra (3) Apollón (lat. Apollo, 2. p. Apollina), ŕecké božstvo, jemuž byla pŕičítána rada funkcí. Vznikl splynutím maloasijského A-a a mykénského boha Paiávona (Paiéona, Paiána), dárce zdraví a vítézství. Byl vyzbroj en lukem, jehož strelami sesílal a zahánél nemoci i oddaloval prírodní pohromy (Smintheus - Hubitel polních myší; Lykeios - Zahanéč viku). Tak mohl být i ochráncem domu, uctívaným v podobé kamenného sloupku (A. Thyraios - Dveŕní, Agyieus Uliční). Pri léčení mélo v nejst. dobách významnou úlohu zaŕíkání. Proto se A. mohl stát ochráncem téch povolání, jejichž príslušníci tvorili v —enthusiasmu, jako byli hudebníci, básnici, rapsódi nebo véštci. Byl též bohém slunečního jasu a jeho pŕídomek Foibos (lat. Phoebus, Záŕící) je až dodnes poetickým označením slunečního kotouče. V ŕec. veŕejném životé mély značný vliv jeho véštírny v —Mílétu, —Didymách, na Kláru u —Kolofónu, v -—Delfech, v —Argu, na —Délu (kde podlé báje porodila —>-Létó Diovi dvojčata Apollóna a —»Artemidu) a ve ->Velkém Ŕecku v —Kýmé (Cumae), které byly polit. nástrojem aristokracie. V maloasijských véštírnách véštili muži, avšak vedie nich púsobily jako soukromé véštkyné védmy — Sibylly; véštkyné v Delfech se jmenovala —Pýthiá. Za helénismu proslul A. pŕedevším jako búh léčení; na delfských nápisech se dochovaly záznamy o jeho zázračných léčebných zákrocích. Seleukovci ho vedie Dia pokládali za svého hlavního ochránce. V téže dobé se kult A-a Léčitele (A. Iátros, lat. Medicus) rozšíril i v Ŕímé, kde m u byl již r. 433 pŕ. n. 1. pri epidemii moru zaslíben chrám. Oficiálné byl A. za ŕím. boha pŕijat pri —lectisterniu r. 217 pŕ. n. 1. Jako dárci vítézství u —>-Aktia dal mu Augustus r. 28 pŕ. n. 1. vystavét na Palatinu skvostný chrám, jenž se stal v té dobé oficiálním náb. stŕediskem Ŕíma. V ném byly uložený knihy Sibylliny. Za ->Aureliana byl A. ztotožnén se — solárními božstvy, to však nezabránilo konečnému úpadku jeho kultu. V mýtu byl A. synem Dia a bohyné —Létó, otcem —Orfea, — Lina a —>Asklépia, bratrem —Artemidy. Báje o A-ové príchodu z Kréty pŕes more na delfínu do Delf udélala z neho ochránce morských cest

A p o l l ó n Belvederský, ŕ í m s k á kópie podlé Leóchara, k o l e m r. 330 pŕ. n. 1. (Vatikán)

(A. Delfínios); vyprávéní o A-ové vítézství nad drakem Pýthónem (A. Pýthios; —hry [I] pýthijské) bylo obrazným vylíčením toho, že antropomorfní božstvo A. zatlačilo v Delfech starší božstvo thériomorfní (—"thériomorfismus). S A-em byly spojený četné mytol. postavy, dále búh —Hermés, od néhož dostal A. lyru, —Múzy, jimž stojí v čele (A. Múságetés) aj. Výtvarné zobrazení v antice: Apollón Vejský, součást sousoší (výška 1,75 m), jež zdobilo chrám

A-úv ve Vejích, z konce 6. stol. pŕ. n. 1., asi dílo etruského umélce —Vulky. Búh je tu zobrazen v prudkém pohybu doleva; zpodoben byl spor o posvátnou laň mezi Hérakleem a A-em za prítomnosti Herma a Artemidy (z téchto jsou zachovány jen fragmenty), vynikající doklad monumentálni plastiky etruské a její svébytnosti. A. Belvederský, ŕím. kópie (Vatikán) klasicistní bronzové sochy —Leócharovy ze 4. stol. pŕ. n. 1.; koncern 18. a zač. 19. stol. byla považována

61/ za vrchol ant. krásy a umelecké dokonalosti (Winckelmann, Goethe), jak to odpovídalo vkusu tehdejšího klasicismu. A. Sauroktonos (zabíjející ještérku), rim. kópie sochy Práxitelovy ze 4. stol. pŕ. n. 1. (Vatikán). Sochy v nové dobé: F. Girardon (1628—1715), Apollón a nymfy; M . Braun (1648—1738), Apollón _(NG v Praze, Šternberský palác); F. Ščedrin (* kolem 1751, t 1825), A. vyjímá šíp z toulu; A. Rodín (1840—1917), A. a Pýthón; B. Schnirch (1845—1901), A. a Múzy (na attice N D v Praze); A. s lýrou (v tympanonu nad jevištém N D ) . - Reliéf: A. M . Avostalis del Pambio a Jan Campion, Apollón s lýrou, 1555—60 (v letohrádku Hvézda v Praze). - Fresky: F. Harovník ( t 1683), A. a devét Múz (Lobkovický palác na Pražském hradé); J. J. Steinfels, Apollón na slunečním voze taženém čtyŕspŕežím, okolo r. 1691 (Stará restaurace v Královské obore - Stromovce v Praze); J. F. Schor, Apollónova jízda na okŕídleném Pégasu, po r. 1720 (Michnovský pavilón, zv. letohrádek Amerika v Praze); Carlo Carlone, Triumf Apollónúv; K o r u nování uméní a véd (centrálni postava Apollón), 1727—30 (palác Clam-Gallasúv v Praze). - Obrazy: L . Cranach st. (1472 až 1553), A. a Diana; Tintoretto (1518 až 1597), A. a Múzy; G . Reni (1575—1642), Apollón; A. F. Maulbertsch (1724—96), Návštéva u Apollóna a Diany; R. Mengs (1728—1779), A. a Múzy ( M G Brno); F. Tkadlik (1786—1840), Hlava Apollóna ( N G Praha); E. Delacroix (1798—1863), Boj' Apollónúv s Pýthónem ( N G Praha); A. Rothang (1870—1946), A. stfílí morovými šípy na mésto. — Medirytina: A. Dúrer, Apollón a Diana, okolo 1505. - Dramatizace: J. Giraudoux, Ľ A p o l l o n de Bellac, 1957. - Básné v antice: Hymnos na Apollóna (—"homérské hymny), 7. stol. pŕ. n.l.; Kallimachos, Hymnos na Apollóna (1. pol. 3. stol. pŕ. n. 1.); Hymnos na Délos (narození A-ovo); v nové dobé: J. Vrchlický, Hymna Apollinovi (Pŕekročen zenit, 1899); Pomsta Apollinova (Nové sonety samotáŕe, 1891). - Opery: Gašpar, Apollo et les m u ses, 1921 (text Marcalis). - Balet: Igor Stravinskij, Apollón Múságetés, 1928.

Apollóniá, název nékolika ŕeckých mést, zvlášté: 1. mésto v jižní -"Illyrii nad ŕekou Áóem (dn. Pojani v Albánii), založené v 6. stol. pŕ. n. 1. Korinťany, proslulé v ŕím. dobé vyššími školami (študoval tam Octavianus [-"Augustus] a — Maecenas); - 2. A. Pontiké (lat. Pontica), dúležité obeh. mésto v -"Thrákii (dn. Sozopol v Bulharsku) na pobreží Pontu a na pŕilehlém ostrové, kde stál Apollónúv chrám s proslulou kultovní sochou od kovolijce Kalamida. Bylo v 7. stol. pŕ. n. 1. osazeno z —-Mílétu. Jeho význam poklesl v 1. stol. pŕ. n. 1., kdy bylo poboŕeno Ŕímany. V byzantské dobé se nazývalo Sózopolis. Mnoho ant. památek se zde zachovalo dodnes. Apollónios [2. p. -ia] 1. Rhodský, * mezi 295 a 290 pŕ. n. 1., doba smrti neznáma; významný helénistický epik, vychovatel na dvore Ptolemaiovcú, učenec a správce knihovny v Alexandrii. Psal kratší

apo

epické básné o púvodu mést. Jeho hlavním dilem byl rozsáhlejší epos Argonautika (4 kn.) o osudech -"Argonautú. T e n byl asi príčinou Apollóniových sporú s jeho učitelem -"Kallimachem o cené velkých eposú i jeho odchodu na Rhodos (proto je nazýván Rhodský). Význam díla, jímž chtél A. obrodit homérský epos prostŕedky helénist. učeného básnictví, je v tom, že uvedl do eposu motív lásky v detailním líčení prúbéhu milostné vášne Médeiny. Argonautika prepracoval v lat. jazyce —"Valerius Flaccus, napodobil je již -"Vergilius v Aeneidé.

madným jevem. Proto je také zprvu adresovali nejvyšším vládním místúm (císaŕúm, správcúm provincií). Teprve pozdéji se tyto apologie stály spíše propagačními spisy, jež byly určený širšímu publiku. A. v nich vyvraceli pomluvy, které o kŕesťanech šírili jejich odpúrei ( - "agapé), zdúrazňovali čistotu kŕesť. mravú a hájili právo kŕesťanú odpírat vzdávání božských poet žijícím lidem (tj. císaŕúm). Díla a-tú využívala k obhajobé kŕesťanství i argumentu ŕec. filosofie; byla psána nejprve ŕecky (od pol. 2. stol. n. 1., —"Iustinos Martýr; Tatiános ze Sýrie), v posledním Preklad: J. Jaroš, Apollonia Rhodské- desítiletí 2. stol. pak též latinsky ho Argonautika, 1924. Felix; —"TertulliaLiteratúra: A. Hurst, Apollonios de (-"Minucius nus). Rhodes, 1967. 2. A . z Tyany, 1. stol. n. 1., novopýthagorovský filosof. Jeho apologie (ŕec. apologiá, odpovéď, životopisec -—Filostratos (1. pol. obhajoba) 1. obranná reč pŕed3. stol.) ho líčí jako bytost, kterou nášená obžalovaným na soudé. bohové obdarili nadpŕirozenými si- V Athénách se obžalovaný pred lami (napr. že kŕísil mrtvé). A. soudem obhajoval sám, tak probyl pokládán, podobné jako Kris- nesl svou a-ii také Sókratés. Jeho tus, za syna božího a spasitele, a-ii literárné zpracovali —"Platón a který vysvobodí lidstvo z utrpení. —Xenofón. V lat. literatúre zpraVe svém učení odlišoval A. nej- coval —"Apuleius literárné svou vyššího boha, který je odloučen od vlastní a-ii sám; - 2. v nové dobé svéta a jemuž nelze obétovat, od obranný spis, obhajující napr. jabohú nižších, ke kterým se človék zyk, náboženství nebo svétový názor. V české literatúre je proslulá múže obracet s obétmi. Literatúra: W. Nestle, Griechische Re- Apologie neb obrana k panu Jifíkovi ligiosität, I I I , 1934. z Hodic od Karia St. ze Žerotína J. Karásek ze Lvovic vylíčil v dram. básni Apollonius z Tyany (1905) smrt (1606), v níž autor spojil svou obranu proti výtce z nečinnosti Apollóniovu. 3. A. z T y r u [2. p. -ia], hrdina s ostrou kritikou soudobých verejztraceného ŕeckého —"románu z 3. ných pomérú, dále Komenského stol. n. 1. Zachovala se lat. verze Apologia Latinitatis (Apologie laz 6. stol. n. 1. História Apollonii tiny) z r. 1657 a Balbínova Disserregis Tyrii (O Apollóniovi, králi tatio apologetica pro lingua Slavotyrském), která se ve stŕv. stala nica, praecipue Bohemica (Obrana oblíbenou Iidovou četbou. Ve stŕv. jazyka slovanského, zvlášté česse látka vrátila z evr. západu na kého, asi z r. 1672, poprvé vydána ŕec. východ, kde zatím zanikly F. M . Pelclem 1775). - V. t. všechny stopy púvodního ant. díla. apologeti. Ve stŕv. národních literaturách vzniklý vedie dvou verzi ŕeckých (14. aporie (z ŕec. aporiá, nesnáz, beza 15. stol.) verze anglická (10.—11. radnost), obtížné filosofické otázky, stol.), francouzská (12. stol.), špa- otevŕené problémy. Rozumové úvanélská (13. stol.), italská (14. stol.), hy o nich nabyly nékdy formy dúnémecká (14. stol.) a staročeská kazu o rozpornosti smyslového a (14.—15. stol.); o tu se opírá verze rozumového poznání. Nejproslupolská a ruská. - Z této latky čerpal lejší takové a. jsou pŕipisovány Shakespeare v tragédii Periklés, —"Zénónovi z Eleje. princ tyrský. Preklad: Š. Brožová, Príhody Apollonia, apostata (ŕec. apostatés, odpadlík), krále T y r u , v : Láska a válka, 1971, str. človék, jenž se zŕekl víry, kterou 315—350 (AP sv. 2). dŕíve prijal nebo v níž byl vycho4. A. Dyskolos viz gramatika (A). vám Kŕesťany tak byl nazýván císaŕ 5. A. z Pergé viz matematika (3). —" Iulianus. apologeti, (v kŕesť. literatúre) spisovatelé, kteŕí si kládli za cíl obranu kresťanského učení. Svá díla (apologie) začali psát, když se procesy s kŕesťany pro občanskou neposlušnost stávaly častéjším, až hro-

apoštolové (ŕec. apostolos, vyslanec), podlé kresťanské vérouky pŕímí učedníci Ježíše Krista nebo jiní vyznavači, jejichž posláním bylo šíŕit známost kresťanské zvésti ( -"kérygma) po celém svété. Ob-

apo

62/

vykle se mluví o 12 a-lech, a to podlé počtu starých žid. kmeňu (jejich činnost méla tedy obsáhnout veškeré židovstvo). Zvl. významní byli —Petr a synové Zebedeovi Juda a Jan, zvláštni postavení zaujímá tzv. ,apoštol pohanú' -—Pavel, který nepatril k prvním ,dvanácti'.

vracející), prostŕedek odvracející svou magickou silou zlé mocnosti. Takovou silu mohlo mít vyobrazení (napr. hlava Gorgony [tzv. —"gorgoneion] na pancíŕi bohyné Athény zahání zlé mocnosti a désí nepŕátele; Gorgona na domé zahání od ného pohromy; Medúsina hlava na poháru odvrací od jeho uživatele jed; oči namalované na hlinéných číších zastupují oči pijícího, který má zakrytý rozhled, a chráni ho tak pred uhranutím), vúné (smolou natŕené dvere zadržovaly o —"Anthestériích nebo -—narozeninách duše zemŕelých od pŕíbytkú), rúzné prostŕedky bránící dotyku zlých sil s chránénou osobou nebo véci (napr. opsaný okruh anebo ovázání provazem) apod. Magická sila mohla dotykem pŕejít i na človéka, který se pak mohl sám ubránit zlým silám. Tak o Anthestériích chránilo človéka pred dušemi zemŕelých žvýkání plodú hlohu.

apoštolští otcové, souhrnné označení pro skupinu nejstarších církevních spisovatelu, zhruba z 1. pol. 2. stol. n. 1. Jejich spisy zpracovávají mnohdy myšlenky vzniklé v prostredí žid. -—sekt, pronikají však do nich také ideje ŕec. filosofie. Nékteré z nich byly zpočátku razený mezi kanonické knihy N Z (->kanonizace). Nejvýznačnéjší z téchto spisú jsou: —"Didaché, -—.Pastor Hermae; formou listú (-^epištoly) jsou psány spisy Barnabáše, —-Klémenta Ŕímského, -"Ignatia z Antiochie, ->-Polykarpa ze Smyrny, list Diognétovi. - V novéjší dobé zužují nékteŕí badatelé okruh a-ských otcú na ty autory, kteŕí mohli být žáky prvních apoštolú nebo setrvávali svými názory pri jejich učení; v tom pŕípadé jsou mezi díla a-ských otcú zaŕazovány jenom tyto spisy: 1. list Kléménta Ŕímského, sedm listú Ignatiových, listy Polykarpovy a zlomky z Quadratovy Apologie. Preklad: Spisy otcú apoštolských a Justína Mučedníka, prel. F. Sušil, 18743. Literatúra: K. Bihlmeyer, Die apostolischen Väter, I, 1924; M. Whittaker, Die apostolischen Väter, I, Der Hirt des Hermas, 1956; J. A. Fischer, Die apostolischen Väter, 1964 4 . - Komentáre: R. Knopf W. Bauer - H . Windisch - M . Dibelius (v: Handbuch zum Neuen Testament, Ergänzungsband I—IV), 1920—1923.

apoteóza (ŕec. apotheósis, lat. consecratio), zbožnéní, náboženský jev, kdy človék, zpravidla po smrti, nabývá podlé názoru véŕících božské podstaty (u Ŕekú byl takový človék nazýván -—AeVos, u Ŕímanú divus). Mýtus vypravoval o a-ze napr. pri smrti -—Hérakleové, Aeneové (-—Aineiás) nebo -—Romulové. Od konce peloponnéské války dochází ke zbožnéní osob již za jejich života (—>-Lýsandros). Tato praxe se rozšírila u helénist. vládcú, zvl. u Ptolemaiovcú a Seleukovcú. V Ŕímé byl C. Iulius Caesar po své smrti, ale až r. 42 zaŕazen mezi bohy jako Divus Iulius. Ŕímští císaŕi a nékdy i jejich príbuzní bývali zpravidla po smrti prohlašováni za bohy. O jejich kult se starali —"flamines Divorum (v. t. Augustálové). - Výtvarné bývala a. zobrazována jako nanebevstoupení.

A p o x y o m e n o s [2. p. -na] (ŕec.), známá —"Lýsippova socha (jediná ŕím. kópie je ve Vatikáné) atléta seškrabujícího po cvičení s téla olej a písek; charakteristický príklad Lýsippova pojetí nového -"kánonu. Appendix Probi viz gramatika (B) Appiänos [2. p. -na] z Alexandrie, ŕecký historik 1./2. stol. n. 1. Stal se ŕím. občanem, dosáhl hodnosti jezdce (-—equites) a zastával vysoké štátni úrady. Ve stáŕí sepsal dílo Rhómaika (Ŕímské déjiny) o 24 kn. (ukončil je okolo r. 160 n. 1.). Látku uspoŕádal podlé oblastí, s nimiž se ŕím. ríše postupné stretávala a jichž dobývala. A. se obdivoval ŕím. výboj úm, proto se soustŕedil zvl. na popis válek; státnímu a společenskému zŕízení mnoho pozornosti nevénoval. Pŕesto zachoval mnoho cenného hist. materiálu, zvl. pro poznání ŕím. pomérú v období občanských válek. Úplné se zachovalý kn. 6—7 a 11—17, ve zlomcích kn. 1—5 a 8—9.

Appius Claudius zv. Caecus (Slepý) [2. p. -ia -ia Caeka], ŕímský štátnik, patricij s demokratickými sklony. Jako censor r. 312 pŕ. n. 1. dal vybudovat —"silnici, zv. via Appia, a první vodovod v Ŕímé (aqua Appia). Proslul rečí proti uzavŕení míru s epirským králem —"Pyrrhem (r. 280 pŕ. n. 1.), která byla písemné zaznamenána; byla známa ješté v dobé Ciceronové a v 1. stol. n. 1. Složil též sbírku -"sentencí. Z obojího máme jen apotropaion (ŕec. apotropaios, od- zlomky.

Appuleius viz Saturninus apsida (ŕec. apsís), uzávér budov ve tvaru púlkruhu nebo kruhové úseče, vybíhající jako výklenek z obdélného púdorysu. Vyskytuje se již od doby helénist., častá je v císaŕské dobé v chrámech, thermách, palácích, basilikách; je i pozdéji béžná. Apuleius. Lucius A. [2. p. -ia -ia], filosoficky vzdélaný rétor, * asi 125 n. 1. v ŕímské kolonii Madauŕe (dn. Mdauruš v Alžírsku). Vzdélání nabyl v Kartágu a v Athénách, mnoho cestoval, v Ŕímé byl činný jako advokát, pozdéji se vrátil do vlasti. Byl stoupencem pýthagorizujícího platónismu (učení o protikladu boha a hmoty a o „démonech" [-"daimón] jako prostŕednících mezi bohém a lidmi). Silný sklon k mystickým kultúm ho vedl k orientálnímu, zvlášté egyptskému náboženství. Pŕedevším je však A. typickým pŕedstavitelem -—druhé sofistiky, jejíž kvétnatý sloh pŕenesl do lat. literatúry. Psal ŕec. i lat., prózou i veršem. Zachovalo se jen nékolik jeho lat. dél. Pro se de magia (Na svou obranu proti obvinéní z mágie) čili Apologia, literárné upravená vlastní A-iova obhajovací reč v procesu s príbuznými jeho bohaté manželky (kteŕí ho obvinili, že ji k sňatku pŕimél kouzly), je jediná zachovaná soudní reč z císaŕské doby. Nejrozsáhlejší a nejcennéjší A-iovo dílo je román Metamorphoses (Promény), zv. též Asinus aureus (Zlatý osel, 11 kn.). Hrdina románu L u cius vypráví v první osobé o svých osudech: byl kouzlem proménén v osla, prožil v této podobé četná dobrodružství a posléze mu byla milostí bohyné —"ísidy vrácena jeho pravá podoba. Román je protkán mnohá odbočkami, povídkami a novelami pestrého obsahu, z nichž nejdelší je pohádka o —"Amoru a Psýché. A-iovy Promény byly známy ve stŕv. a motivy nékterých novel zpracoval Boccaccio v Dekameronu. Preklady: I. Šafár, Amor a Psyche, 1944 (slovensky); týž: Premeny čiže Zlatý somár, 1962; F. Stiebitz, Zlatý osel, 19684.

Apulie (lat. Apulia), ve stv. krajina na východní m pobreží jižní -—Itálie, ve vnitrozemí hornatá (pastevectví, chov koni, ovci) s četnými jezery, na pobreží úrodná (rozsáhlé sady). Z mést mély význam jako ŕím. vojenské kolonie Venusia (dn. Venosa), rodišté—Horatiovo, a L u ceria, vojenská pevnost v týle Samnitú. Canusium (dn. Canosa) na ŕece Aufidu proslulo zpracová-

ním a vývozem vlny, na témže toku ležely —Cannae, známé z boju s —Hannibalem. - Jv. výbéžek dolní Itálie, dnes označovaný jako Apulie (it. Puglia), se ve stv. nazýval Calabria (—-Kalábrie). apulské vázy viz vázy italiótské Aquae (lat., Lázné), jméno mnohá antických lázeňských míst s léčivými prameny, napr. A. Aureliae (dn. Baden-Baden v NSR), A. Calidae (dn. Vichy), A. Mattiacae (dn. Wiesbaden), A. Granni (dn. Aachen = Cáchy); ve stv. byly významné zvl. A. Sextiae (Lázné Sextiovy, dn. Aix en Provence) v Narbonské Galii sev. od —Massalie, v území ligurského kmene Saluviú, od r. 122 pŕ. n. 1. ŕímská pevnost; r. 102 pŕ. n. 1. tu C. —Marius porazil Teutony. aquae et ignis interdictio (lat.) viz vyhnanství Aquileia, mésto v jižní —Venetii u severního cípu Jaderského more, v nížiné mezi dvéma ŕekami (Alsa, Natiso), obchodné a vojensky dúležité. Stŕežilo prístup do Julských Alp od jihu a do Itálie od severu (—Marcus Aurelius tam odrazil nájezdy Germánú). Ŕímané zde založili kolonii r. 181 pŕ. n. 1. na ochranu proti keltským kmenúm. R. 113 pŕ. n. 1. tu utrpélo ŕím. vojsko porážku od —»- Kimbrú. Zejm. za císaŕství byla A. stŕediskem obchodu s Podunajím a pobrežím ->Histrie a —Dalmácie. - Z ant. památek jsou význačné zbytky pŕístavišté, amfiteátru a náhrobních staveb. Aquilius 1. Manius A. [2. p. -ia -ia], konsul r. 129 pŕ. n. 1.; ukončil jako nástupce Perpemúv válku proti —Aristoníkovi, nevlastnímu bratru pergamského krále —Attala I I I . ; - 2. Manius A., konsul r. 101 pŕ. n. 1., pŕítel —Mariúv; pred odsouzením z vydéračství ho zachránilo, že r. 101 pŕ. n. 1. potlačil druhé povstání otrokú na —Sicílii. Jako vúdce ŕím. poselstva vyprovokoval —Mithradata VI. proti jeho vúli k válce s Ŕímem, byl jim však r. 88 na hlavu poražen. Mithradatés pak ztrestal jeho chamtivost tím, že mu dal nalít do úst roztavené zlato.

od konce 1. stol. n. 1. sídlo legie (II Adiutrix - Pomocná). Tato legie se účastnila význačné válek —Marka Aurélia na našem území. Její vybraný oddíl táboŕil v —Laugariciu (Trenčíne), sr. nápis na hradní škále. A. bylo z velké části archeol. prozkoumáno (zejm. civilní mésto), výkopy konzervovány a část nálezú je uložená v místním muzeu. Významný je palác legáta (velitele legie) na dunajském ostrové, dva amfiteátry, soukromé domy.

jinách sehráli Arabové na konci stv., kdy prevzali duchovní odkaz ŕec. védy (zejm. lékaŕství a matematiku), která na západé zanikla, a zprostŕedkovali jej ve stŕv. ze sev. Afriky a Španélska znovu Západu. Mnoho ŕec. dél se zachovalo v arabských pŕekladech (—preklady v antice [4]).

Arachné [2. p. -ny] (ŕec., pavouk), proslulá tkadlena z Kolofónu. Zpyšnéla tak, že vyzvala —Athénu Literatúra: J. Szilágyi, Aquincum, 1956. k soutéžení v tkalcovském uméní. Její tkanina, zobrazující milostná dobrodružství bohú, byla bez vady, Aquitania viz Galie (1) ale námét Athénu pobouŕil tak, že Arábie (lat. Arabia), poloostrov A-nu proménila v pavouka (Ov. jihozápadní Asie, ve starovéku Met. 6, 5n). známý hlavné ve svých okrajových Obrazy: P. Veronese (1528—88), prímorských částech (názvem Ara- Arachné; Rubens, Pallas a A., 1636—38; Velásquez, Tkadleny kobercú, okolo 1657. bia se púvodné označovala pouze Báseň: J. Vrchlický, Arachne (Votívni severoarabská poušť, teprve pozdéji desky 29—35), 1902. celý poloostrov). Od doby Klaudia —Ptolemaia se délila na tri části: Aramejci, skupina semitských A. deserta (pustá, sousedící s Me- kmenú, které se okolo r. 1500 pŕ. sopotamií), A. Petraea (kolem més- n. 1. rozšíŕily z púvodních sídel ta Petry na jih od Palestíny), A. mezi - P a l e s t í n o u a Eufratem do felix (šťastná = úrodná, jz. část, dn. —Sýrie a —Mesopotamie; tam Jemen). Augustus se pokúsil (r. 25 vytvorili A. nékolik státú, které byly pŕ. n. 1.) pŕipojit A-ii felix k ŕím. pozdéji podrobený Assyŕany a pak impériu, ale bez úspéchu. A. Pet- spolu s nimi Peršany. Jejich jazyk, raea byla podrobená Traianem aramejština, se stal v Prední Asii r. 105 n. 1. a stala se ŕím. provincií. tedy i v Palestiné - obecným doPrírodní bohatství A. bylo ve rozumívacím jazykem, za perské stv. príslovečné. Arabové byli známi nadvlády dokonce úŕedním jazykem jako chovatelé koni, ovci a skotu. pro záp. části perské ríše (tzv. Z plodin péstovali palmy, olivy, ŕíšská aramejština). Aramejsky je sezam, nejrúznéjší aromatické rost- psáno i nékolik knih —Starého záliny; proslul vývoz kadidla. Ne- kona, vzniklých v dobé, kdy hebrejrostné bohatství bylo rovnéž ne- ština byla již mrtvým jazykem. A. smírné: doly na zlato, stŕíbro, na- zanikli jako samostatná etnická skulezišté drahokamú; rozsáhlá byla pina v 7.—8. stol. n. 1., když se i produkce soli. Arabští obchodníci Prední Asie zmocnili Arabové. byli ve styku s Východem (Aithiopie, Persie, Indie) i Západem, zpro- Ara P a c i s Augustae (lat.), oltár stŕedkovávali tranzitní sménu zboží. Míru, zasvécený r. 9 pŕ. n. 1. na Duležitou úlohu v kulturních dé- —Martové poli v Ŕímé k pocté

Aquincum [2. p. -inka] (dn. Buda[pest]), ŕímský vojenský tábor a civilní mésto, významný opérný bod na stŕedodunajské hranici (—limes). Od 20. let 1. stol. n. 1. sídlo menšího vojenského útvaru, 2sí

Ara P a c i s Augustae, pruvod s A u g u s t e m , flaminy, liktory aj., r. 13—9 pŕ. n. 1.

aréna viz cirkus; amfiteátr areopag (z ŕec.), název staré aristokratické rady, odvozený od Areova pahorku (Areios pagos) v Athénách, kde zasedala. Doživotními členy byli bývalí —archonti. A. mél kompetenci správni i soudní. Ve starých dobách volil úŕedníky, provéŕoval je, dozíral na zachovávání zákonú, soudil provinční, zejm. politická. Pozdéji byl a. ve své právomoci omezen(—Efialtés [2]). Nakonec mu zbylo jen soudnictví nad hrdelními zločiny.

Ara Pacis Augustae v Ŕ í m é (r ekonstrukce )

Augustové za úspéšnou pacifikaci Galie a Hispánie. Oltár na stupňové podstavé býl ohrazen 6 m vysokou zdĺ (prostor 10,5 m krát 11 m), zdobenou vné i uvnitŕ reliéfy. Na vnitŕní strané byl pás girlánd. Vné po obou stranách vchodu byly alegorické a symbolické postavy a výjevy pŕipomínající počátky Ŕíma, na druhých dvou stranách byl v horním páse obétní pruvod členú císaŕské rodiny, knéží, úŕedníkú a senátorú; dolní pás má výzdobu ornamentálni. Historicko-politický památník velké umélecké ceny, je dnes rekonstruován vedie mausolea Augustová. Reliéfni výzdoba zdĺ je reprezentatívni ukážkou augustovského klasicismu. Jednotlivé části plastické výzdoby jsou uložený v nékolika muzeích.

mésto od tyrannidy a pŕimél je ke vstupu do tohoto spolku. A-tovy rozsáhlé Paméti (Hypomnémata) se stály dúležitým pramenem pro Polybia a Plútarcha.

Arés [2. p. Area], ŕecký búh války, bratr bohyné sváru —Eridy; jeho púvod byl v bájích kladen do Thrákie, snad pro vnéjší shodu (divokost kraje, surovost boha). Zvlášť proslulá byla jeho svatyné pod athénským —areopagem a chrám v Argolidé (na cesté do —Mantineie) zasvécený též —Afrodíté. Tato dvojice vznikla pod vlivem homérské báje, podlé níž se cizoložná Afrodíté zapletla spolu s Areem na lúžku do kovových sítí, které na né nastražil její manžel —Héfaistos (Odyss. 8, 266 nn). Púsobením homérského pŕíbéhu začal být A. zobrazován jako sličný mladík. S Areem byl mnohdy ztotožňován búh válečného pokriku Enýalios. - Ŕímané ztotožnili s Areem it. boha Marta (—Mars).

Arausio (dn. Orangé), významné ŕímské (púvodné keltské) mésto v Galii Narbonské v povodí —Rhodanu. Zachovalo se tu divadlo a Sochy: tzv. Ares Ludovisi (kópie bronvítézný oblouk ze zač. 1. stol. n. 1. — zového originálu ze 4. stol. pŕ. n. 1.), Rím, Museo Nazionale, sbírka Ludovisi Bon—Kimbrové zde r. 105 pŕ. n. 1. compagni; v nové dobé: J. Sansovino, rozdrtili ŕím. armádu. Mars, 1567; Adriaen de Vrieš (?), Mars arbiter (lat.), „očitý svédek", pak „rozhodčí", „smírčí soudce", „prostredník". Již v zákonech dvanácti desk (—leges XII tabularum) je a. často jmenován vedie soudce (iude x), vyskytuje se rovnéž v pravidelném procesu soukromoprávním (—proces civilní [2]). Nékteŕí moderní badatelé oba pojmy, iudex a a., prosté ztotožňují, podlé jiných byl a. znalec ve funkci smírčího soudce, za starších dob dožádaný od obou sporných strán, jež se vzájemné dohodly, že se podrobí jeho výroku, v pozdéjší dobé j menovaný —praetorem. A. rozhodoval podlé svého nejlepšího védomí a svédomí (—aequitas) a nebyl vázán pŕísnými právními formami jako iudex. V Digestech (17, 2, 76) je a. rozhodčí pri mimosoudním vyrovnání sporu, jehož postavení je rovnéž volnéjší než soudcovo.

Arátos [2. p . - t a ] 1. ze Sol v Kilíkii, ŕecký epický básnik, žil na dvore makedonského vladaŕe —Antigona Gonata (vládl 276—239) v Pelle. Vedie drobných básní napsal z podnétu Antigonova astron. didaktickou báseň Fainomena (Zjevy nebeské), podlé védeckého díla astronoma —Eudoxa z Knidu. Po umélecké stránce v ní vynikají báje o vzniku souhvézdí. Báseň se zachovala v ŕec. originále a byla ve stv. nékolikrát preložená do latiny: —Ciceronem (zachovala se asi polovina prekladu), —Germanikem a —Avienem. A. byl i autorem lék. didaktických básní. Arbiter e l e g a n t i a r u m viz Petro2. A . ze Sikyónu, * 271, f 213, nius Arbiter dlouholetý —stratégos —achajského spolku; osvobodil své rodné Arcadius viz Theodosius I.

a Venuše, kolem r. 1600 (Obrazárna Pražského hradu); M . B. Braun, M a r s , 1723 (na mramorovém pamätníku hr. Leopolda Šlika v chrámu sv. Víta); T h o r waldsen, Mars s Amorem, 1809—11; Canova, Mars a Venuše, 1816. - Reliéfy: A. M. Avostalis del Pambio a Jan Campion, Arés (2 štukové reliéfy v letohrádku Hvézda v Praze). - Obrazy: Botticelli, Mars a Venuše, okolo 1476—78; Tintoretto, Minerva a Mars, 1578; Paolo Veronese (1528—88), Venuše a M a r s ; Rubens, Mars s Venuši a Amorem, okolo 1625; Rembrandt, Mars, 1655; Velásquez, Mars, mezi 1640—58; Pietro Antonio Rotari (1707—1762), Mars a Venuše (Galerie Mélník); J. L . Dávid (1748—1825), Boj Area s Athénou; L. Corinth, Mars v dílné Vulkanové, 1910. - Nástropni malby: Arés a Afrodíté, nékolik ŕím. násténných maleb z Pompejí; Baccio Bianco, Albrecht z Valdštejna jako b ú h Mars na triumfálním voze, asi 1625—30 (Valdštejnský palác v Praze); J. J. Steinfels (1651—1730), Mars ve zbroji (Stará restaurace v Královské oboŕe-Stromovce v Praze); Carlo Carlone, Mars s kopím a pochodní, 1727—30 (palác Clam-Gallasúv v Praze).

Aretaios [2. p. -ia] z Kappadokie, ŕecký lékaŕ 1. stol. n. 1., stoupenec pneumaticko-eklektického sméru (—lékaŕské školy). Zachovalo se od ného 8 knih (s mezerami), v nichž pojednává v iónském dialektu o príčinách, pŕíznacích i léčbé prudkých

i vleklých chorob. Priblížil se více než ostatní soudobí lékaŕi duchu i metodé —Hippokratové. V léčení kladl duraz na pŕirozené prostŕedky, zvl. na diétu.

tézství nad Sparťany. Morská bouŕe znemožnila vylovit ztroskotance a téla utonulých. Athénští stratégové byli nato obžalováni, že se nepostarali o pohŕbení padlých, a šest z nich bylo popraveno. Na jejich aretálogie (z ŕec. areté, ctnost, obhajobu vystoupil jako jeden mocný čin, logos, slovo), druh lido- z mála -—Sókratés. vé literatúry helénistického a ŕímského období, který líčil zázračný A r g o l i s [2. p. -idy], zčásti hornatá život divotvorce (termín a. razil krajina na severovýchode —Peloaž koncern 19. stol. nemecký filolog ponnésu. Polit. a hosp. život se R. Reitzenstein). Nejznáméjší po- soustŕeďoval v úrodné argejské nístavy a-ií jsou —Pýthagorás a žiné (zemédélství, chov koni) v po—Apollónios z Tyany. Novopla- vodí ŕeky -—ínachu (mésta: - " A r tónskou protikŕesťanskou propa- gos, —Mykény, -—Tíryns, M i gandou byli tito divotvorci stavéni dea) a v pŕístavech (-—Epidauros, proti postavé —Ježíšové. Ze stv. Troizén, Asiné, Naupliá). Ve kresťanské literatúry patrí mezi vnitrozemské Nemeii se konaly a. —Skutky apoštolské a nékteré —"hry (I) k pocté Dia Nemejského novozákonní -—apokryfy (v. t. le- (zachovalý se zbytky Diova chrámu genda). asi z pol. 4. stol. pŕ. n. 1.). Volné spojil asi Literatúra: R. Reitzenstein, Griechi- sdružené obce A-idy v 7. stol. pŕ. n. 1. král Feidón pod sche Wundererzählungen, 1906. vedením Argu v mocný stát, který areté (ŕec.), zdatnost, dokonalost, soupeŕil se Spartou a v téžkých ctnost. Slovem a. se v ŕečtiné bojí ch si dovedl uhájit nezávislost. označovala vlastnost (popŕ. čin- Jeho nástupcúm se však nepodarilo nost), v které se projevovala cha- jednotu A-idy udržet a mésta Myrakteristická a pritom vynikající kény a Tíryns byla až do 5. stol. schopnost néjaké véci nebo bytosti samostatná. Území A-idy bylo (napr. a. nože je dobre ŕezat, a. často zpustošeno za válek se —Sparoka je dobre vidét apod.). Ob- tou, pro níž byl Argos stálým souzvláštní význam méla v ŕec. životé peŕem. Za spojenectví s Athénami a. politike (občanská zdatnost); byla se podarilo Argu podrobením Mychápána jako souhrn vlastností a kén a Tírynthu r. 468/7 pŕ. n. 1. činností, jimiž se jednotlivec pro- opét ovládnout celou Argolidu. jevoval jako dobrý a zdatný člen občanské pospolitosti. Ŕecké a. od- Argonauti, ŕečtí hrdinové, kteŕí se povídal u Ŕímanú výraz —virtus. plavili na lodi Argó (podlé báje první lodi na svété) z thessalského Arethás [2. p. -tha], arcibiskup Iólku do —Kolchidy pro zlaté v Kaisareii kappadocké, ŕecký filo- rouno, darované kdysi —Frixem log 9./10. stol. n. 1., žák ->F6tiúv. králi Aiétovi. Mél je pŕinést do Zasloužil se o zachování mnohá ŕec. Ŕecka —Iásón na príkaz svého památek: sbíral, dával opisovat a strýce Pelia, krále v Iólku. Peliás vykládal díla -—Platónova, —Lú- se tak chtél zbavit nepohodlného kiánova, -—Dióna Chrýsostoma a synovce, kterého za jeho détství pripravil o vládu v Iólku. Iásona —Eusebiova. provázeli —Orfeus, —Héraklés, Arethúsa, prameň na ostrové —Dioskúrové, —Kalais a Zétés, Ortygii u Syrákús; podlé báje —Telamón, —Théseus, —Meleapúvodné nymfa, do níž se zamiloval gros a jiní hrdinové. Cestou se peloponnéský ŕíční búh Alfeios. A. A. setkali s mnohá prekážkami prchající pred ním byla proménéna (—Hypsipylé, —Hylás, —Harpyje). v ponorný prameň, který pod mo- Král Aiétés slíbil Iásonovi rouno ŕem dospél až na Ortygii. Alfeios ji vydat jen pod podmínkou, že zorá však pronásledoval až tam a smísil pole divokými býky, kteŕí chrlili své vody s jejími (Ov. Met. z chŕípí oheň a méli kovová ko5, 573n). - Syrákúsané razili mince pyta, zaseje dračí zuby a pŕemúže ozbrojence, kteŕí z této setby vzes hlavou Arethúsy. Obraz: J. Restout (1692—1768), Are- jdou. Iásón vše šťastné vykonal thúsa pronásledovaná Alfeiem. - Báseň: s pomoci Aiétovy dcéry, kouzelnice Shelley, Arethúsa, 1824. Opera: R. Cassa- —Alédeie, jejíž lásku si získal. laina, Aretusa, 1904. Když Aiétés ani pak nechtél rouno vydat, zmocnil se ho Iásón Istí. Arginúsy (ŕec. Arginúsai), tri Médeia prchla s Argonauty. Ďaleostrúvky v Egejském mori u malo- kými oklikami, po četných dobroasijského pobreží naproti Lesbu. družstvách se pak vrátili do Iólku. Za —peloponnéské války dobyli tam Athéňané r. 406 pŕ. n. 1. víBájí zpracovali ve stv. v eposech

—Apollónios Rhodský a —Valerius Flaccus. Často byla vyobrazována na vázách a reliéfech ( — Cista Ficoroni). Výtvarné zobrazení v nové dobé: Baccio Bianco, cyklus fresek z báje o Argonautech (Valdštejnský palác v Praze), asi 1625 až 1630; K. Rahi, Argonauti, nástropní malba (palác Wimpffen, Vídeň), okolo 1860—65; obrazy: I. M . Toidze (*1902), Iásón a Médeia odcházejí se zlatým rounem k lodi; G. de Chirico, Odjezd Argonautú, 1922; kachle: J. Kutálek, Príbeh zlatého roung; Argonauti (vystaveno 1965). - Dramatizace: P. Corneille, La toison d'or, 1660; Grillparzer, Argonauten (2. díl trilógie Das goldene Vlies), 1820; V. Ilič, Argonauti na Lemnosu, 1889. - Román: R. Graves, Zlaté rouno (angl. 1944), česky 1948. - Báseň: J. Vrchlický, Bezvetrí (Votivní desky), 1902. - Rád Zlatého rouna byl v Burgundsku, Rakousku a Španélsku nejvyšším vyznamenáním.

Argos [2. p. -ga], stooký strážce —íó. Argos [2. p. -gu], mésto v —Argolidé (na místé stejnojmenného dnešního mésta) v úrodné rovine nad ŕekou —ínachem, na úpätí vrchu Lárísa (dn. Kastro 289 m) a Aspis (dn. Ajos Ilias 80 m). Bylo osídleno již v prehistorické dobé pred pŕíchodem —Dórú. K Argu se upínalo mnoho ŕec. povéstí (—Danaovny; —sedm proti Thébám). U —Homéra se označoval tímto jménem celý Peloponnésos, popŕ. celé Ŕecko, „Argejští" je u ného jméno pro Ŕeky vúbec. - Dórové udélili části púv. obyvatelstva rovnoprávnost. Méstu vládli králové z rodu Temenovcú. —Ŕeckoperských válek se A. nezúčastnil, pozdéji se pridal k Athénám, r. 468/7 si podrobil Mykény a Tíryns a prevzal ŕízení nemej ských —her (I). Za —peloponnéské války zachovával zpočátku neutralitu, potom se na strané Athén zúčastnil sicilské výpravy. Za —korintské války bojoval na strané protispartské koalice a byl —Agésiláem zpustošen. Ve 3. stol. byl po néjakou dobu členem —achajského spolku. R. 146 pŕ. n. 1. se dostal do moci Ŕíma. Ze staveb v Argu bylo význačné divadlo (postaveno okolo r. 350 pŕ. n. 1., obnoveno císaŕem Hadrianem), ódeion z doby ŕímské, lázne, chrám (snad) Apollóna Pýthia. Na vrchu Láríse se zachovalý zbytky hradu z doby mykénské a chrámú z doby klasické. (Dvé hodiny cesty od mésta byl chrám bohyné —Héry, tzv. Héraion.) - Vedoucí osobou sochaŕské školy v Argu v rané dobé klasické byl —Polykleitos. archaické uméní, označení starší fáze ŕeckého —uméní výtvarného zhruba 7. a 6. stol. pŕ. n. 1. archaismus

(od

ŕec.

archaios,

starobylý) 1. zastaralý výraz nebo stylistický či kompoziční postup; - 2. literárni smer v ŕím. literatúre 2, stol. n. L, zvl. v próze (—Fronto), jenž napodoboval archaický jazyk starých ŕím. spisovatelia. V ŕec. literatúre predstavoval obdobný smer —atticismus. a r c h a i s t i c k é u m e n í - napodobující --archaické. Takové proudy lze sledovat v ŕec. uméní od konce 5. stol. pŕ. n. 1.; záliba v nápodobé starobylého stylu byla zvlášté silná v 1. stol. pŕ. n. 1. a v 2. stol. n. 1. v ŕím. umení doby Hadrianovy. V. t. umení výtvarné. A r c h e l á o s [2. p. -áa], makedonský král 413—399 pŕ. n. 1. Organizoval vojsko podlé ŕec. vzoru. Rozvinul bohatou stavební činnost, zejm. za vojenskými účely (silnice, pevnosti). Podporoval šírení ŕec. zvykú a kultury. Na jeho dvore v Pelle žili a pusobili slávni ŕečtí umélci (—Zeuxis) a básnici jako —Tímotheos íl), —Eurípidés, —Choirilos, — Agathón. a r c h e o l o g i e (ŕec. archaiologiá = púvodné „vyprávéní o dávných dobách", sr. úvod k dílu —Thúkýdidovu nebo název díla —Josepha Flavia), historická véda zabývající se hmotnou kulturou - včetné výtvarného uméní - pravéku (prehistorická a.), starovéku (klasická a.) a stŕedovéku (stredoveká a.), tj. výkopy památek (mésta, vesnice, —pohŕebišté, doly, cesty apod., ruzné pŕedméty, umelecká díla) a jejich klasifikací i podrobnejším studiem. Památky ŕec. uméní byly sbírány již ve stv. Ŕímé, ant. památky již ve stŕedovéku, hlavné od renesance. Za zakladatele klas. archeologie jako védního oboru se považuje J. J. Winckelmann ( f l 7 6 8 ) ; k jejímu rozmachu došlo v minulém stol. (zvl. nálezy etruských pohŕebišť). Koncern minulého stol. začaly velké systematické výzkumy ant. mést a pohŕebišť. Na prelomu stol. byly odkryty zapomenuté kultury krétská (A. Evans [—Kréta]) a —mykénská (H. Schliemann). Základem archeol. studia je časová a prostorová (územní) klasifikace památek. Podkladem pro časové zarazení je kromé vnéjšího datování nálezu (nápisy, mince, literárni zprávy) —stratigrafie a štýlová analýza, popŕ. typologie, které stanoví, jak probíhají zmény ve stylu umeleckých výtvorú, popŕ. v tvarech a íunkci ostatních hmotných památek, a jsou současné východiskem pro postižení vztahú

a matky otrokyné byl patrné príčinou jeho chudoby, a musil proto shánét obživu jako námezdný žoldnéŕ. Ostrými jamby se vyrovnával s uzavŕeností aristokratické společnosti aosobními i polit. odpúrci. Zvl. jízlivé dotíral na šlechtice Lykamba, jenž mu zasnoubil dcéru Neobúlu, ale potorh ji dal jinému,naproradného druha i naduté povýšence (bajka Liška a opice). Dovedl však psát i líbezné verše lásky, dojímavou báseň na smrt švakrovu a vášnivé výzvy k mužnosti. Psal i elegie, epigramy, hymny (napr. na Herma, na Héraklea). Tvoril v složitých metrických útvarech a zavedl melodramatický prednes (—melodrám). Ve stv. byl stavén vedie Homéra, na Paru byl ctén jako hérós, jeho verše šírili —rapsódi. Mél vliv zvl. na starou attickou F. v. Oppeln-Bronikowski, —komédii, —Lucilia a —Horatia.

památek z rúzných oblastí. A. používá rady poznatkú pŕír. véd (antropologie, osteologie, chemické a fyzikálni rozbory atd.). Památky sc získávají též z morského dna u pobreží (tzv. podmorská a.). Sídlišté a trasy cest v terénu zjišťuje letecká fotografie (tzv. vzdušná nebo letecká a.). Pokud existují písemné prameny, dokreslujc a. historický obraz jimi daný, pro společnosti bez písemných památek vypracovává prehistorická a. déjiny sama, pokud je lze ze zachovaných hmotných pramenú rekonstruovat. Klasická a. je dnes pestována ve dvou základních vétvích, vlastní a. (výkopy a klasiíikace památek) a déjiny ant. uméní (slohový vývoj a jeho príčiny). Tretí vétev, filologickoantikváŕská (ilustrace života hmotnou kulturou), je na ústupu.

Literatúra: Archäoloeische Entdeckuneen im 20. j h . , Preklad ukázek: ŔecL; parafráze J. 1931; K. Schefold, Orient, Hellas und Rom in der archäologischen Forschung seit 1939, Pokorný, Písné ostrovú a bídy, 1942. vvšlo 1949; Handbuch der Archäologie I, 1939 a II, 1954 (text); I, 1939 a II, 1954 A r c h i m é d é s [2. p. -da], asi 287 až (obrazové prílohy); I I I , 5, 1950; IV, 6, 1953 (v: Handbuch der Altertumswissen- 212, nejvétší védec starovéku (maschaft) ; M . Wheeler, Moderne Archäologie, tematik, mechanik, astronom), pri1960; Archeologia e storia delľ arte clas- tom jediný, kterého díky tomu, že sica X, 1, 2 (1964), 3, 4 (1957); X I , 5 (1963); X I I , I (1959) (v: Enciclopedia dovedl teórii spojovat s praxi, classica, oddil I I I ) ; H. G. Niemeyer, Eín- známe blíže i jako človéka (životofiihrung in die Archäologie, 1968; Hand- pisné údaje jsou však namnoze buch der Archäologie: AUgemeine Grundlagen der Archäologie, Begriff und Me- anekdotické povahy). Narodil se thode, Geschichte, Problém der Form, v Syrákúsách, študoval v AlexanSchriftzeugnisse, vyd. U.Hausmann, 1969; drii. Studiu se vénoval s takovým J. Bouzek, M . Buchvaldek a;., Nové archeologické metódy I, 1971 (Učební texty zaujetím, že prý mu museli pŕivysokých škol, UK). pomínat nejnutnéjší životní po-

a r c h e t y p viz kritika textová A r c h i d á m o s [2. p. -ma], jméno nékolika spartských králú. A. II. (476—427 pŕ. n. 1.) vpadl na počátku —peloponnéské války nékolikrát do Attiky a pustošil okolí Athén. Podlé ného se první období této války (v 1. 431—421) nazývá válkou Archidámovou. A r c h i g e n é s [2. p. -na], z Apameje v Sýrii, významný lékaŕ doby Traianovy (vládl 98—117), stoupenec pneumaticko-eklektického sméru (—lékaŕské školy). Z jeho studií o pulsu čerpal —Galénos, ze spisú farmakologických i pozdéjší lékaŕi. Užíval však i magických prostŕedkú, na rozdíl od jiných pneumatikú, napr. —Aretaia. Z jeho dél se zachovalý jen zlomky.

treby. Byl pŕítelem syrákúského samovládce Hieróna II. i jeho syna Gelóna. Když objevil zákon páky, prohlásil prý pred nimi: „Dej mi pevný bod a pohnú zemí" (ŕec. Dos moi p ú stó kai tén gén kínésó); na dúkaz toho vytáhl pomoci soustavy pák a kladek velkou loď z more na breh. Hierónova zlatníka prý usvédčil z podvodu na základé rozdílné špecifické váhy zlata a stŕíbra. Na dúkaz pŕišel (podlé Vitruvia, De archit., praef. § 216 n. ke kn. 9) v lázni, vybéhl nahý na ulici a volal: „Už to mám!" (ŕec. Heuréka, dosi. „Našel jsem to"). Jeho vynálezy válečných stroj ú se uplatnily za války proti Rírnanúm. Byl usmrcen pri plenéní dobytých Syrákús, i v nejpohnutéjšich chvílích zabrán do svých teoretických či technických úvah. Vyrušen z práce projevil prý jedinou starost: „Človéče, jdi od mých obrazcú!" (ŕec. Apostéthi, ó anthrópe, tú diagrammatos mú - lat. —>noli tangere circulos meos [—Sent.]). V. t. mechanika; matematika (3); astronomie.

A r c h i l o c h o s [2. p. -cha] z ostrova Paru, kolem r. 650 pŕ. n. L, tvúrce ŕecké —jambické poezie, nejstarší evr. básnik milostný i „prokletý", první, který psal sám o sobé, takže Literatúra: E. J. Dijksterhuís, Architoho o ném dost vime, tŕebaže se 1956; P. ver Eecke, Les oeuvres od ného zachovalý jen troskovité medes, complétes d'Archiméde. Trad. avec une zlomky. Púvod ze šlechtického otce introd. et des notes, 1961.

Architektúra ŕecká, thésauros Athéňanú, Delfy, r. 490/489 pŕ. n. L

architektúra 1. ŕ e c k á : nejstarší doklady ŕec. a-ry jsou —hradby doby mykénské s mohutnými branami (—Lví brána) v Mykénách, Tírynthu aj. Význačné jsou okrouhlé —hrobky s nepravou —klenbou. Budovány byly i —paláce s obdélným sálem ( - m y k é n s k é kultura [architektúra]), který se pozdéji stal základem ŕec. —chrámu, stavby pro ŕeckou a-ru nejtypičtéjší (snad už od 10. stol. pŕ. n. 1.). V jeho dalším vývoji ve slohu dórském, iónském a korintském (—slohy stavitelské) lze sledovat postupné odlehčování stavební hmoty v sloupech a násloupí a zjemňování tvarú. V dobé archaické vynikají ze staveb dórského slohu: Héraion v Olympii, tzv. basilika a tzv.

chrám Démétŕin v Paestu, z iónských Artemidin chrám v Efesu a Héraion na Samu. Národní sebevédomí polit. i umélecké po vítézných válkách ŕecko-perských vedlo i k rozkvétu a-ry, v kterém mély prední místo Athény. Vrcholné období za Periklea (450 až 430), v némž tvorili významní architekti (—Iktínos, Mnésiklés, —Kallikratés), reprezentuj! --Parthenón, —Erechtheion a chrámek bohyné Athény-Níké, —Héfaisteion, —propylaje na athénské Akropoli, chrám Apollónúv v Bassách v Arkadii od Iktína, telestérion v —Eleusíné. Pro votivní dary v Delfech, Olympii, na Délu aj. byly jednotlivými mésty budovány pokladnice (—thésaury) v podobé chrámku. Ve 4. stol. je méné no-

vých chrámú: Asklépiúv v Epidauru od Theodota, Athénin od Skopy v Tegei (nejvétší na Peloponnésu), Athénin v Priéné. Obnoven byl chrám Apollónúv v Didymech a Artemidin v Efesu (jeden ze —sedmi divú ant. svéta). Tvar rotundy (—r/zo/os) méla svatyné v Epidauru s dórským sloupoŕadím vné a s korintským uvnitŕ, dílo Polykleita ml. Nejistého určení byl tholos v Delfech. Pro dram. hry byla budována --divadla; nejstarší je v Athénách (5. stol. pŕ. n. 1.), nejvétší bylo v Megalopoli (4. stol. pŕ. n. 1.), v jeho sousedství pak stálo tzv. Thersilion, budova (68 m x X 66 m) pro spolková shromáždéní. Pro hud. a zpévní produkce byla určená —ódeia. Národní hry a slávnosti byly konány ve —stadiích

(dobre dochováno je v Delfech, restaurováno je v Athénách). Vyvinutý typ —gymnasia v ŕec. méstech mél atletickou dráhu, télocvičnu, lázné, podloubí a sedadla pro diváky; stalo se vzorem i pro ŕím. thermy (lázné). Pro zásobování mést vodou byly budovány i monumentálni fontány a —kašny s vyzdobeným pručelím. V dobé helénist. pŕevažovaly stavby civilní. Došlo k míšení architektonických ŕádú a k uvolňování dŕívéjších norem (napr. zvyšoval se počet —triglyfú mezi —-metopami). Budovaly se vladaŕské rezidence (Pergamon, Antiocheia, Alexandrie); dochován je vzhled pergamského paláce s peristylovým nádvorím. Pro zakládání mést v helénist. Orienté s pravidelnou sítí uliční byl určující urbanistický (—urbanistika) systém —Hippodámúv. Z verejných budov významné bylo —1búleutérion a pro lidová shromáždéní ekklésiastérion (napr. v Priéné). Na Délu byl pro schuze obchodníku zbudován obdélný sál (56 m x 34 m) s vnitŕní kolonádou dórsko-iónskou, jakási burza. Častou složkou plánu mésta byla samostatná krytá —sloupoŕadí (stoy). Na —agorách byly zŕizovány sluneční a vodní —hodiny; v Athénách se dochovala tzv. —Véž vétrú (asi z 1. pol. 1, stol. pŕ. n. 1.), osmiboká rotunda v korintském stylu. Proslulá knihovna v Alexandrii (3. stol. pŕ. n. 1.) méla svuj protéjšek v Pergamu (2. stol. pŕ. n. 1.). —Divadla byla nové budována nebo restaurována (Epidauros, Priéné, Efesos). K —sedmi divúm ant. svéta se počítá též —maják na ostrové Faru v delté Nilu u Alexandrie. Z chrámu proslul iónský Artemidin v Magnésii od Hermogena (2. stol. pŕ. n. 1.). Z monumentálních oltáru s plastickou výzdobou vynikaly - vedie —pergamského oltáre Diova - Hierónuv v Syrákúsách (198 m x 22 m) ze 3. stol. pŕ. n. 1. a Artemidin v Magnésii n. Maiandrem ze 2 . stol. pŕ. n. 1. Ŕídké jsou mostní kamenné stavby (napr. mezi Epidaurem a Nauplií). V ŕecké a-uŕe, reprezentované pŕedevším chrámy, méné stavbami svétskými, byly základní složkou sloup a architráv. Toto dédictví splynulo časem se stavebními prvky i technikou rímskou pro nové architektonické úkoly. 2. a r c h i t e k t ú r u etruskou mužeme sledovat od 8. do 1. stol. pŕ. n. L; reprezentuj! ji méstské hradby, brány, mosty, vodovody, stoky, hradby, chrámy a domy. Hradby jsou z kamenú polygonálné

pŕitesaných i z kvádrú horizontálné vrstvených na maltu i nasucho. Z mestských bran valené zaklenutých jsou pozoruhodné v Perugii, Volteŕe a Fáleriích. Z mostních staveb, v nichž byli Etruskové mistry, je dochován most ve Vulci, u Vejí aj. Nékterá mésta méla vodovody, dochované zčásti v ŕím. pŕestavbé (Vulci, Cerveteri). Pro melioraci kraje a odvodňování byly zŕizovány kanály a pokročilý byl systém stokové techniky; v Ŕímé je takovou památkou —cloaca maxima (6. stol. pŕ. n. 1.). Nejvýznamnéjší stavby jsou hrobky zámožných vrstev, vyhloubené v skalním podloží, kruhového púdorysu, s válcovitou nástavbou a kupovité navŕšenou —mohylou: mnohé hrobní komory kryté stropem rovným nebo zaklenutým jsou zdobený násténnými malbami. Z —chrámú budovaných púv. ze dreva a z nevypálených cihel, časem i z kamene, je dochována vétšinou jen podstava a části plastické výzdoby z terakoty na vlysu, rímse, hrebenú strechy a štíté. Domy (—dúm [2]) byly pravoúhlé o jedné nebo nékolika místnostech, se strechou sedlovou nebo terasovitou, patrné typu átriového. Stavivem bylo drevo, sušené cihly a kámen; 3. ŕ í m s k á a r c h i t e k t ú r a se vyvíjela pod vlivem etruským a ŕeckým; po rozšírení ŕím. moci do vých. Stŕedomoŕí se uplatnil vliv svéta helénistického. Pro její rozvoj se otevŕely další možnosti jednak novými potrebami verejného a soukromého života, jednak byly pro ni získány nové oblasti rozsáhlé ŕímské ríše. Moc a bohatství vytvoŕily pŕíznivé podmínky, a proto i kvantita ti vné predčila ŕímská a. ŕeckou. Jako —stavebních hmot používali Ŕímané rúzných druhú kamene, pálených cihel a betónu. V dobé republ. a poč. císaŕství byla ŕímská a. ovládána tradičními formami a-ry ŕecké, opírající se o systém architrávový, který byl postupné nahrazen soustavou zdi, oblouku, —klenby a pilíŕe. Z doby republ. je dochováno málo architektonických dél, ač na jejím konci byli velkými stavebníky Sulla, Pompeius a Caesar. Z císaŕú vynikli jako budovatelé vedie Augusta Nero, Flaviovci, Traianus, Hadrianus, Septimius Severus a Diocletianus. Z architektú, mezi nimiž byli i architekti ŕečtí, prosluli: v dobé helénist. Cossutius, první ŕím. architekt, jenž púsobil mimo Itálii (—Olympieion); za Caesara a Augusta —Vitruvius; v dobé císaŕe Nerona dvojice architektú Severus a Celer, podlé

jejichž plánu byl r. 64 n. 1. zbudován tzv. zlatý palác Neronúv (—paláce); Martialúv pŕítel Rabirius, stavitel palatinského paláce Domitianova (z r. 92), a Apollodóros z Damašku, jenž vystavél za Traiana (v 1. 104—105) v Dákii velký most pŕes Dunaj (obraz je zachován na reliéfech Traianova sloupu), v Ŕímé pak odeum (—ódeion), cirkus, gymnasium a —fórum Traianovo. Ŕímané byli tvúrčí zvl. v a-uŕe civilní, která se stala v provincií ch i účinným prostŕedkem romanizačním. Ze staveb z poč. 1. stol. pŕ. n. 1. je dochován štátni —archív (tabularium) na Kapitolu v Ŕímé s místnostmi valené a krížové zaklenutými a s arkádovým prúčelím, zdobeným polosloupy dórskými a korintskými s násloupím. Shromaždištém ŕím. senátu a méstských rad v méstech mimo Ŕím byla —curia, obyč. obdélného púdorysu se zasedacím sálem, popŕ. s apsidou proti hl. vchodu. V Ŕímé se dobre dochovala curia Iulia z prestavby za Diocletiana. —Basiliky byly budovány systémem architrávovým (—stavební technika) s plochým stropem (v Pompejích, Traianova v Ŕímé) nebo s loďmi zaklenutými valené nebo krížové s oporou na pilíŕích (basilica Iulia a Konštantínova v Ŕímé). —Chrámy byly adaptacemi ŕec. a etruských vzorú, obdobného púdorysu, s prúčelním schodištém. Chrám kapitolské trojice zachoval pŕes pozdéjší prestavby etruský púdorys. Z rotund vyniká —Pantheon. Chrám Venuše a Romy v Ŕímé mél dvé valené zaklenuté svätyne napojené k sobé dvojí apsidou s polokupolí, s vnéjší kolonádou jako ŕecký chrám. K nejvétším chrámúm patril Jovúv v —Héliopoli (Baalbeku) v Sýrii (2. stol. n. .1.). —Divadla, budovaná podlé vzoru ŕec., byla architektonicky sevŕenéjší; hledišté podpíraly obyč. mohutné zaklenuté substrukce, takže se jeví jako stavby vícepatrové. Dochovaná část hledišté divadla Marcellova v Ŕímé má na obvodé v prízemí a v patŕe arkádový ochoz zdobený vné polosloupy dórskými a iónskými. Jevištní patrovou budovu dochovalo divadlo v Arausiu (dn. Orange v již. Francii) z 1. stol. n. 1. a v Aspendu v M . Asii z 2. stol. n. 1. Domitianovo odeum (—ódeion) pro hud. a zpévní produkce na —Martové poli v Ŕímé (asi pro 5000 posluchačú) bylo významnou stavbou ješté v 5. stol. n. 1. Vedie soukromých —knihoven

Architektúra ŕ í m s k á : a) Praeneste (dn. Palestrina), zbytky c h r á m u Fortuny P r i m i g e n i e , k o l e m r. 80 pŕ. n. 1.

b) R í m ,

v Ŕímé vzniklý koncern republiky verejné (—Asinius Pollio), jejichž počet za císaŕství vzrostl (na foru Traianové, v thermách, pri chrámech aj.). Čtenáŕské sály mély svitky knih v regálech vestavéných do pravoúhlých výklenku ve sténách budovy. —Lázné z doby republ. mély pudorys upravený ruzné, v dobé císaŕské pronikla symetrická sestava prostorú; na strední trakt jsou napojený sály a místnosti pravouhlé, mnohoúhelné, okrouhlé i oválné, zastropené klenbou valenou, krížovou, kupolí nebo polokupolí. Mély mozaikové podlahy a bohatou výzdobu sochárskou.

Nejvétší jsou thermy Caracallovy a Diocletianovy (z velké části dochované). Císaŕské —paláce na Palatinu v Ríme, budované podlé vzoru helénist. s reprezentačními sály a obytnými komnatami kolem rozlehlého ->peristylu, vyznačovala monumentalita a luxusní výprava (palác Domitianuv). Neronuv palác s bohatou púdorysnou členitostí a malíŕskou výzdobou byl spíše rozsáhlou vilou s rozlehlým parkem, pŕedchúdce císaŕské vily Hadrianovy v ->Tiburu (dn. Tivoli). Ve zŕíceninách palácové vily Maximianovy (286—305)uPiazza Armerina

m a u s o l e u m Konstantiny, dcéry Konštantína Velikého, 1. pol. 4. stol. n. 1.

na Sicílii se dochovaly skvélé mozaikové podlahy. Palác —>Diocletianuv ve Splitu, v némž vedie obytných komnát a reprezentačních sálú byl chrám a cisárovo mausoleum (dn. katedrála), mél opevnéní se 16 véžemi. Typ obdélného fora byl v císaŕských forech, jež méla reprezentační ráz, pozménén pripojením apsid na boční ch stranách. Prostranství ovládal chrám na vysokém pódiu a komplex architektúr byl rozložen symetricky k podélné ose. Velkolepé bylo fórum Traianovo (—fórum; —urbanistika). Na nem stojí dosud dochovaná nékolikapatrová tržnice. Pro prodej potravín bylo v méstech macellum, budova s krámy a skladišti, opatrená vodní nádrží (Pompeje, Leptis Magna v Trípolsku); byly i stavby rozmeru a výpravy monumentálni (macellum magmmi [velká tržnice] na Caeliu v Ríme). Pro gladiátorské zápasy a štvanice zvíŕat, popŕ. pro —naumachie, byly —»-amfiteátry, typicky ŕím. architektúra, dochovaná zvl. v záp. části ŕím. ríše; nejvétší z nich je ŕím. —Koloseum. Pro jízdní závody a koňské dostihy byly určený cirky. Z nich v Ŕímé nejst. a nejvétší tzv. Circus maximus (—cirkus) byl nékolikrát obnoven a vždy nádhernéji vyzdoben. Vnéjší strana hledišté, podpíraná oblouky a zdobená sloupy, byla dvoupatrová. Z náhrobních staveb proslul okrouhlý náhrobek Caecilie Metelly, postavený na čtvercové podstavé, púv. se zemitým násypem, na konci republiky pri via Appia. Podobného typu, ale mnohem vétší (o pruméru 87 m, výšce 44 m) je v Ŕímé mausoleum (—mausóleion) Augustovo a Hadrianovo (—Moles Hadriani). Pod helénist. vlivem byla budována i v Ŕímé, zvl. v dobé císaŕské, —sloupoŕadí (porticus), podpíraná sloupy nebo pilíŕi, jako architektúry samostatné nebo včlenéné jako podloubí v stavbé domovní podél ulíc a náméstí. Za císaŕství byla v Ŕímé zŕízena soustava kolonád spojujících vnitŕní části mésta, zvl. na —Martové poli. Samostatným ŕím. výtvorem jsou čestné sloupy, z nichž proslul sloup —Traianuv a —Marka Aurélia v Ŕímé. Podobné i —vítézné (čestné) oblouky, zvl. v záp. části ŕím. ríše, nejčastéji k oslavé císaŕe; výzdobu tvorí architektonické články, sochy a výjevy reliéfni. Klasický typ podává oblouk —Titúv. Z památníkú na válečné vítézství se dochovalo tropaeum v La Turbie (již. Francie) z doby Augustový. Na čtvercové podstavé byla rotunda

s obsloupením, zavŕšená kuželovité. Z doby Traianovy je rotunda na stupňové podstavé v Adamclisi v Rumunsku (sr. tropaion). Jv. úpätí Palatinu uzavíralo nymphaeum (—-nymfaion) zv. Septizonium, kulisovitá stavba z doby Septimia Severa. Z inženýrských staveb jsou pozoruhodné —vodovody po celé ŕím. ríši, podpírané soustavou arkád na pilíŕích (napr. Pont du Gard ve Francii). Brány v méstských hradbách, zvl. z doby císaŕské, s jedním i s nékoíika vstupy obyč. valené zaklenutými, byly často chránený véžemi; pručelí s okny, s výklenky, polosloupy, pilastry i s výzdobou plastickou. Pozoruhodné jsou Porta nigra v Trevíru, Porta Maggiore aj. v Ŕímé, brány v Pompejích, Veroné, Turiné, Autunu, Nimes, ve Splitu aj. Rozsáhlý obchod žádal úpravu —pŕístavú v Itálii a v provinciích (Puteoli, Ancona, Ostia, Fórum Iulii = Fréjus), rozsáhlá skladišté (horrea, dochována zvl. v Ostii) a —majáky. Systém stokování ŕítn. mést (—kanalizace; —cloaca maxima) byl stále zdokonalován, upravován tok ŕek (Pád, Rýn, Tiber) a splavné kanály a částečné proveden za Nerona projekt prokopání šije korintské (—Isthmos). K trvalým dokladúm ŕím. staviteiské techniky patrí —silnice, zvl. z doby císaŕské, jejichž hustá síť méla účel hosp. a strategický; zŕizování silnie vedlo k stavbe kamenných —mostu. Obytné domy (—dum [3]) byly jednak rodinné prízemní (domus) s atriem, vétší s —peristylem a zahradou, jednak patrové činžovní (insidae). Rím. boháči méli na venkové a v lázeňských místech luxusné zaŕízené —vily. Rím. mésta budovaná podlé pravidelného plánu méla často síť ulic kŕižujících se pravoúhle a na jejich prúsečíku fórum s chrámem a verejnými budovami (—urbanistika). Velké stavby v provinciích jsou dokladem romanizace. Velké ŕec., ale zvl. ŕím. stavby (thermy. paláce, chrámy, vily) byly púdorysem i výstavbou (zejm. klenebními konstrukcemi) vzorem nebo zdrojem poučení pro pozdéjší doby; i kŕesť. basilika má souvislou další tradici od pozdní antiky. Ze stv. prežil typ patrového domu s okenní fasádou, dúm s peristylem a arkádami se udržel v architektúre klášterú. V dalších staletích se pŕejímaly ant. architektúry, architektonické články i dekoratívni prvky (méstské brány, hradby, mosty, sloupy, polosloupy, portály, konsoly, lunety, kasetový strop aj.).

Byly prevzatý urbanistické princípy i stavební materiál (kámen, cihla, betón). Retrospektívni vztah k antické a zvl. ŕímské a-uŕe nikdy neprestal. Literatúra: Promis, Gli Architetti e l'Archítettura presso i Románi, Aíemor. Accad. Torino, s e r . 2 , X X V I i (1873); W. J. Anderson, R. P. Spiers, W. B. Dinsmoor T h e Architecture of Ancient Greece, 1927 3 ; W. J. Anderson, R. P. Spiers, J. Ashby, T h e Architecture of Ancient Rome, 1927'; Vseobščaja istorija architektúry I, 1958, 11, 1964; B. Syrový, Vývoj stavebnictví a architektúry ve starovéku, 1959; L. Crema, Manuale di storia delľ architettura antica, 1962; D . S. Robertson, Greek and Roman Architecture, 1969.

a r c h i t r á v (ŕec. epistýlion). v antickém stavitelství hlavní vodorovný hranolový kamenný trám monolitický nebo článkovaný, položený na hlavicích sloupú a nesoucí horní část stavby. V dórské stavbe byl a. hladký, bez výzdoby, jen horní okraj vroubil pásek (taenia); v iónské byl členén tŕemi podélnými pásy (fasciae) o profilu odstupňovaném (—slohy staviteiské). Jeho výška má určitý vztah k výšce a sile sloupu. Nad a-em byl vlys. V ŕím. architektúre býval a. zdoben plasticky. a r c h i v (ŕec. archeion, púv. vládni budova; lat. tabularium, zŕídka archiv[i]um), v antice 1. místo, kam byly ukládány písemnosti určené k trvalému uchování; 2. úrad, jenž mél na starosti odesílání i pŕijímání písemností, tj. podlé dn. pojetí archiv spojený s kancelári. Nejst. a-y (z 2. tis. pŕ. n. 1.) pocházejí ze zemí Pŕedního východu. V Egypté byl nalezen nejdúležitéjší archivní fond v Tell-el-Amarna; obsahuje úŕední (klínopisnou) korespondenci egyptských vládcú z let 1411—1358 pŕ. n. 1. Jediný dochovaný a. obsahující papyry náležel žid. kolonii v Elefantíné v horním Egypté. Hlinené tabulky nalezené v Mesopotamii (dodnes pŕes 400 000) netvorí vlastné a-y v pravém smyslu slova, neboť nebyly určený k trvalému uchování. Lze mezi nimi rozlišit a-y král. palácú, chrámu a soukromých osob. Ve všech tŕech jde pŕevážné o kanceláŕské doklady týkající se hosp. správy. Nejpozoruhodnéjší nález je z Marí (Telí Hariri) na str. Eufratu (z období 1750—1695 pŕ. n. 1.), dále z Chattuše (Bogazkôy), hlavního mésta Chetitú, a z —Ugaritu (Ras Šamra) na syrském pobreží Stŕedozemního more. Počátky archivnictví v Evropé jsou velmi tésné spjaty s dávnou Mesopotamii, jak vysvitá z nálezú hlinených tabulek v —Knóssu

a —Faistu na Krété a v —Pylu na Peloponnésu, jež ukazují stejný typ hosp. registra tur, jimiž v Mesopotamii archivnictví začíná i končí. V Egypté ŕím. doby císaŕské existovala tzv. bibliothéké enktéseón, a. obsahující dokumenty o enktési (právu nabývat usedlosti v cizí zemi), který zavedli pro Egypt Ŕímané; zachovány jsou však jen nepatrné zbytky. Zvyk archivovat verejné dokumenty se v Athénách a jiných ŕec. méstských státech i koloniích vyvinul pomerné pozdé. Okolo r. 460 pŕ. n. 1. byly v Athénách svéŕeny zákony, štátni smlouvy, seznamy vítézú a jiné materiály, jež byly publikovány verejným vystavením, péči sedmi nomofylakú a uložený v radnici (—>búleutérion) na náméstí. Od pol. 4. stol. byl uložen štátni a. v chrámé Velké Matky bohú (—Métróon) na agoŕe, kde mohla být ukládána i soukromá akta, napr. závéti. Dokumenty, které nemély povahu štátni, byly chovány v úŕadovnách príslušných úŕední kú. V Ŕímé byly v dobé král. a na začátku republiky vystavovány štátni listiny v chrámech a na verejných budovách na Kapitolu, pozdéji byly zákony a usnesení senátu ukládány péči kvéstorú v chrámé Saturnové na foru; po jeho požáru r. 83 pŕ. n. 1. sloužilo tomu účelu tabularium vybudované Q. Lutatiem Catulem, jež dosud stojí na jv. svahu Kapitolu (jeho prízemí a první patro s arkádovou chodbou pojal Michelangelo do Palazzo Senatorio). Jednotlivé úrady mély i v Ŕímé své vlastní archívy, napr. plebejský archiv s plebiscity opatrovali aedilové v chrámé Cereŕiné. V císaŕské dobé se vyvinul z kanceláŕe - o dvou oddéleních, ŕeckém (ab epistidis Graecis) a latinském (ab ep. Latinis) - , kterou procházela veškerá císaŕova korespondence, a. v císaŕském paláci zv. tabularium nebo sanetuarium Caesaris. a r c h o n t i (ŕec. archontes, j. č. archón = vládce), sbor devíti nejvyšších úŕedníkú v —Athénách. Jeho vznik je dokladem pozvolného omezování král. moci šlechtou (v 8. a 7. stol. pŕ. n. 1.). S vývojem demokracie se jejich právomoc neustále zužovala, takže jim nakonec zbyla jen moc soudní a sakrálni. Sbor tvorili: první archón, predseda sboru (v dobé císaŕské nazývaný archón —-epónymos), činný jako soudce zejm. ve vécech rodinných a dédických; archón král (a.

basileus) ŕídil kult bohú, konal štátni obéti, mél na starosti poŕádání slávností a soudil provinční sakrálni; polemarchos, puv. vojevúdce, pozdéji sakrálni úŕedník, který ŕídil napr. slávnosti ke cti padlých, predseda soudu nad metoiky a —cizinci; šest archontú zv. thesmothetai (doslovné „zákonodárci"), sbor znalcu práva a soudcú, kteŕí zkoumali zákony a jejich nedostatky pŕedkládali —snemu (1) k oprave, určovali poroty a predsedali trestním soudúm. Zpravidla spor jen vyšetrili, kdežto rozsudek vynášela —héliaiá. Pred nastoupením úradu podrobovali se a. proverce (dokimasiá), již mél být prokázán jejich občanský púvod, splnení povinnosti vojenské i závazkú vúči štátu a úcta k rodičúm. Jejich funkce byla roční. Po skončení činnosti podávali zprávu radé (—búlé), a to výboru deseti revizních úŕedníkú, zvaných logistai. Na snemu mohlo být o každém a-tu hlasováno zvlášť, pri stížnosti mohl být suspendován. A. jsou známi i z jiných ŕec. mést. A r c h y t á s viz Pýthagorás; mechanika; matematika (1) A r i a d n é (lat. A riadna), dcéra krétského krále Mínóa, viz Théseus. a r i á n s t v í , kresťanský theologický smér, jehož hlasatelem byl na poč. 4. stol. n. 1. alexandrijský presbyter Areios (lat. Arius * asi 260, f 336). Areios hájil proti svému biskupovi tezi, že Búh-otec a Búh-syn ([logos, Kristus) nejsou stejné podstaty (->homoúsios), nýbrž že —logos (Kristus) je bytost Bohem-otcem stvorená pred stvorením svéta a je jen prostŕedníkem mezi bohém a tvorstvem. A. bylo racionalistickou spekulací, která byla odchovancúm ant. filos. škol pomérné pŕijatelná. Vycházelo z ŕec. filosofie, zvl. platónské, a bylo zasaženo i vlivem učení emanačního, souvisejícího s —-pantheismem. Logos tu byl spíše filos. princíp než náb. pojem. Koncil níkajský (r. 325) se postavil za biskupskou autoritu a a. odsoudil; ponévadž však bylo racionalističtéjší než učení ortodoxní, dával mu císaŕ Constantius II. (337—361) pŕednost. Zastánci níkajského dogmatu v čele s —Athanasiem, kteŕí tehdy stáli vúči ústrední vládé v opozici, téžili z cíténí prostých kŕesťanú; ti totiž uctívali vroucnéji Ježíše Krista než Boha-otce a pokládali za rouhání, byl-li Ježíš Kristus Bohu-otcipodŕizován. Proto se ostatní kŕesť. císaŕové

4. stol. postavili (s výjimkou jediného Valenta) na stranu níkajskou, protože v ní spatŕovali mocnejší oporu; proto také bylo r. 381 na koncilu konstantinopolském a. znovu a definitivné odsouzeno. Udrželo se však ješté do 7. stol. u nékterých germ. kmenú. Zvlášť nebezpečné byly pro cirkev v 5. stol. germ. kmeny usazené v Galii (Visigoti, Burgundi), které vyznávaly ariánství. Proti nim se cirkev orientovala radéji na pohanské Franky; bylo jejím velkým úspéchem, že se r. 496 dal pokŕtít i se svou válečnou družinou francký kníže Chlodovech; to silné zapúsobilo na celý další vývoj Evropy. - V. t. sekty (2).

mu získala legenda o jeho zázračném zachránení delfínem (Hdt. 1, 23n; Ov. Fast. 2, 83—118).

A r i c i a (dn. Ariccia), starobylé mésto v —Latiu na úpätí pohorí Albského (->Albanus mons). V jeho blízkosti u jezera zv. —>lacus Nemorensis byl prastarý kult Diany, zv. Nemorensis, ochránkyné latinských mést. Jejím knézem (rex Nemorensis) mohl být jen ten, kdo zabil svého pŕedchudce v souboji vétví z posvätného stromu, rostoucího v Dianiné háji. Když r. 496 pŕ. n. 1. pripadla A. spolu s ostatními latinskými mésty k Rímu, byl v Ríme zŕízen pobočný kult Diany na Aventinu, kterým byl kult Diany Nemorensis zcela zatlačen. Kromé polit. dúvodú vedlo k jeho úpadku i obsazování knéžské funkce, o kterou poté méli zájem jen uprchli otroci.

A r i s t a g o r á s [2. p. -ra], mílétský tyran, jenž se po neúspéšném pokusu o obnovu aristokratické vlády na ostrové Naxu znepŕátelil s Peršany a zosnoval proti nim —íónské povstání. Po jeho nezdaru uprchl do Thrákie a padl tam r. 497 pŕ. n. 1. pri obléhání mésta Ennea hodoi (pozdéjší — Amfipolis).

A r i m i n u m [2. p. -na] (dn. Rimini), prístavní mésto v —Umbrii u Jaderského more, podlé Strabóna založené Umbry, pozdéji bylo obýváno keltskými Senony. Po jejich porážce zde byla založena r. 268 pŕ. n. 1. latinská kolonie. Vedia tudy silnice Flaminiova (via Flaminia), která spojovala Rím s Pŕedalpskou Galií. Po bitvé u —Filipp r. 42 pŕ. n. 1. zde členové druhého —triumvirátu usadili své veterány.Je tu zachován jeden z nejst. ŕímských čestných obloukú (zŕízen k poeté Augustové 27 pŕ. n. L), most z r. 12 n. L, dosud užívaný, a mozaikové podlahy z 2. stol. n. 1.

Obraz: P. P. Rubens (1577—1640) Arión delfíny zachránený; F. Bouchcr (1703—1770) Aríón. - Zhudebnéni: G. F. Malipiero, Arionc, 1913 (symfonická báseň pro violonceilo a orchestr).

A r i o v i s t u s [2. p. -ta], vúdce germánskeho kmeňového svazu —Suebú, výborný taktik; zasáhl do sporu mezi dvéma významnými keltskými kmeny, —Sequany a —Haeduy (—Galie [1]), byv povolán na pomoc od Sequanú. R. 58 pŕ. n. 1. ho porazil —Caesar v okolí dn. Štrasburku (Caesar B. G. 1,31—53). Toto ŕím. vítézství odvrátilo na čas vpád dalších germ. kmenú do Galie.

A r i s t a i n e t o s viz list A r i s t a r c h o s [2. p. -cha] 1. ze Samu, ŕecký matematik a astronom 1. pol. 3. stol. pŕ. n. L, žák —Stratóna z Lampsaku, první hlasatel héliocentrické (sluncestŕedné) soustavy; púsobil v Alexandrii. V zachovaném spise Peri megethón kai apostématán héliú kai selénés (O velikosti a vzdálenosti Slunce a Mésíce) se pokúsil jako první, rnetodou v podstaté správnou, určit vzájemný pomér velikosti uvedených téles (napr. prúmér Slunce je podlé ného asi 7 x vétší než prúmér Zemé, a Slunce je asi 20 x od ní dále než Mésíc; chybné početní výsledky pritom vzniklý nepresným méŕením). Prijal —Hérakleidovu myšlenku, že se Zemé otáčí kolem vlastní osy (—astronómie). Nejvétší význam méla A-chova predstava, že Slunce je stŕedem, kolem néhož obíhají planéty i se Zemí. Spis o sluneční soustavé se nedochoval, o autorovi samém jsou zmĺnky v díle Plútarchové, u Sexta Empeirika aj. Pozdéjší významní astronomové, —Hipparchos a Klaudios —Ptolemaios, A-chúv híWocentrický názor nesdíleli. Jediné Seleukos z Babylonu se o sto let pozdéji vlivem A-chovým stal zastáncem héliocentrické soustavy; - 2. A. ze Samothráky viz gramatika (A).

A r í ó n [2. p. -ona] z Méthymny na Lesbu, ŕecký básnik a kitharódos (zpévák doprovázející se na kitharu); kolem r. 600 pŕ. n. 1. žil na dvore korintského tyrana Periandra. T a m kultivoval lidový —dithyrambos a provozoval jej se sborem prevlečeným za Satyry. —Aristotelés v tom spatŕoval zárodek A r i s t e i d é s (lat. Aristides) [2. p. —tragédie. Nie zaručené pravého -da] 1. athénský štátnik 5. stol. pŕ. se od A-ona nezachovalo. Proslulost n. L, vúdce umírnéné demokratické

strany, jež se opírala o vlastníky zemédélských pozemkú. R. 490 se zúčastnil jako jeden z deseti —stratégú bitvy u —Marathónu. Stavél se proti —Themistokleovu návrhu budovat silné loďstvo a byl r. 482 vyobcován ostrakismem. Z vyhnanství se vrátil r. 480 v predvečer bitvy u —Salamíny. Jako stratégos velel následujícího roku athénské pozemní armáde ve vítézné bitvč u —Plataj. Vedl jednání pri uzavírání —athénského námoŕního spolku a byl zvolen pŕedsedou komise, která méla stanovit výši členských príspevku. Pro nezištnost a neúplatnost se mu dostalo pŕíjmení .,Spravedlivý". A-dúv život je znám ze zpracování Cornelia Nepota a Plútarcha. 2. A. z Mílétu, asi koncern 2. stol. pŕ. n. 1., autor nezachované sbírky lascivních milostných novel, nazvané podlé místa déje Mílésiaka (Mílétské povídky). 3. A. viz Aelius Aristides. Aristión, epikúrovský filosof. Roku 88 pŕ. n. 1. stál v čele vzbouŕené chudiny v Athénách, která usilovala o prosazení radikálné-demokratických cílú; za pŕispéní —Mithradata VI. Eupatora ovládl mésto. Padl r. 86 pŕ. n. 1. za —Sullova obléhání Athén. Aristippos viz kyrénská škola Aristobúlos [2. p. -la], ŕecký déjepisec 4. stol. pŕ. n. 1., účastník výprav —Alexandra Velikého. Napsal o nich rozsáhlé hist. dílo, které bylo jedním z hlavních pramenú pro Arriánúv spis Anabasis Alexandrú (Alexandrovo tažení). Aristofanés [2. p. -na] 1. ŕecký dramatik, 445 až 380 (?) pŕ. n. 1., zdému Kydathénaion, hlavní pŕedstavitel tzv. staré attické —komedie. O jeho životé máme málo zpráv. Jeho tvorba, která vznikala od doby rozkvétu attické obce za —Periklea až do 80. let 4. stol., podává umélecký obraz athénského života. Od útokú na konkrétni osoby pŕechází pozdéji k obecné problematice. Dlouhé údobí A-novy tvorby obráží zmény v myšlenkové náplni i ve stavbé komedie. Ze 44 komédií se jich dochovalo jedenáct. A-nova tvorba vycházela z tradic attické komedie, a proto obsahovala radu starobylých prvkú v námétu (napr. čarovná zemé), v postavách (párové dvojice), v tepání télesných nebo charakterových nedostatkú, jež shledával hlavné na ženách, starcích, vychloubačích, cizinci ch, méné již na télesné posti-

žených, v ostrém posuzování konkrétních postav politikú, vojevúdcú, básníkú, véštcú apod. Jeho kritika vycházela ze srovnání zidealizovaných dob, v nichž žila generace bojovníkú od —Marathónu (A. sám k ní nepatril) se současnou dobou, a tím budila zdání zpátečnického postoje. A. stál jak proti aristokracii, tak proti radikálni demokracii. V jeho díle se projevoval humánni odpor k tém, kdo koŕistili z války nebo slabosti druhých, a naopak soucít s trpícími, zejm. s venkovany postiženými válkou. Neváhal zaútočit ani na současné modernisty v umení, zejm. na —Eurípida, kterého snižoval - zvlášté ve srovnání s —Aischylem. Jazyk jeho komédii byla čistá attičtina, neobyčejné bohatá na výrazy prevzaté z nejrúznéjších odvetví života i vytvorené básnikem pro potrebu dané situace. Tak vedie výrazú vysokého stylu, namnoze komicky zkreslených, stojí výrazy prodavačú, nevéstek a vojákú, fantastické složeniny a púsobivé zdrobnéliny, zvukomalebné je vystižen zpév ptákú, skŕehot žab, výslovnost cizincú apod. Bohatá je stavba jeho veršú i po stránce metrické. Lit. činnost zahájil básnik r. 427 kritikou moderní výchovy, snad sofistú, kterou názorné pŕedvedl na postavách dvou bratrú, z nichž jeden byl vychován po starú, druhý moderné. Tato hra, Daitalés (Hodovníci), se nedochovala právé tak jako r. 426 provozovaní Babylónioi (Otroci z Babylonu), kterými byli mínéni athénští spojenci, Athénami vykorisťovaní jako nejhorší otroci; v této hre útočil A. proti —Kleónovi. O —Lénajích r. 425 získal A. první cenu pred — Kratínem a —Eupolidem dochovanou hrou Acharnés (Acharňané), v níž Dikaiopolis, pŕedstavitel rolníkú sužovaných peloponnéskou válkou, dosáhne nejprve separátního míru se Spartou a posléze získá na svou stranu sbor uhlíŕú z dému Acharnai. Rovnéž o Lénajích r. 424 vyhrál A. svou nejostŕejší protikleónovskou komédií Hippés (Jezdci). T r i otroci - (dva z nich jsou vojevúdci, —Níkiás a —Démosthenés [1], tretím je politik Kleón) - otročí nevrlému stareckému Lidu. Véštba určí, aby prohnaného Paflagonee-Kleóna nahradil prodavač jelit, který za pomoci Jezdcú vyhání Paflagonce. Ve druhé části se Paflagonec s jelitáŕem pŕedhánéjí v nadbihání L i d u ; jelitáŕ vítézí a nakonec prevarí Lid v kotli a omladí ho. Lid se objeví v šaté

z doby marathónských bojovníkú. Komedie Nefelai (Oblaky) z r. 423 byla zaméŕena proti současné tzv. prírodní filosofii a proti sofistické výchové; jako jejího pŕedstavitele A. neprávem pŕedvádí —Sófcrata. V komédii Sfékes (Vosy) zaútočil A. r. 422 znovu proti Kleónovi za to, že zvýšil pŕíspévek členúm —héliaie, a tím podporil sudičství. Počínajíc komédií Eiréné (Mír) z r. 421 múžeme v A-nové tvorbe sledovat zmenu. Básnik pŕechází od her útočících na konkrétni osobu k obecnéjším námétúm. Nové prvky, které se tu objevují, jsou zárodkem toho, co tvorí podstatu tzv. strední —komedie. Orníthes (Ptáci), nejpúvabnéjší, ale ve svém výkladu nejspornéjší hra, byli uvedení r. 414, v dobé sicilské výpravy. Vyskytují se v nich dva Athéňané omrzeli životem ve svém mésté, kteŕí v ríši ptákú založí mésto mezi nebem a zemí. T o bráni prúchodu obétního kouŕe do nebe, a tak jsou bohové hladem donuceni, aby vydali ptákúm vládu nad svétem. Hra končí svatbou jednoho z Athéňanú se zosobnénou Vládou, kterou mu odstoupí sám Zeus. - Ve hre bývají shledávány pohádkové motívy i aktuálni politické narážky. Z r. 411 známe dvé hry, Thesmoforiazúsai (Ženy o Thesmoforiích), v níž A. zaútočil na Eurípida, ale tepal i ženské vady, a Lýsistratu, nazvanou podlé hrdinky hry. Lýsistraté poradí athénským a spartským ženám, aby odpíraly svým mužúm manželské povinnosti, dokud neustanou ve válce. Konečnému usmíŕení pŕedchází Lýsistratin varovný projev k ŕeckým kmenúm o jejich společném osudu, který patrí k vrcholným místúm A-novy tvorby. Po smrti Aischyla a Eurípida uvedl A. r. 405 komédii Batrachoi (Žáby), nazvanou podlé sboru podsvétních žab, doprovázejících svým zpévem Charónovu loďku, po níž se prepravuje do podsvetí Dionýsos pro Eurípida. Ale po Eurípidové literárním souboji s Aischylem si odvede na svét jeho pŕemožitele, Aischyla. Poslední dvé hry, Ekklésiazúsai (Ženský sném) z r. 392 a Plútos (Bohatství) z r. 388, se obírají soc. nespravedlností. Kdežto prvá z nich pŕedvádí komické dúsledky soc. reforem, jak o nich mluvili nékteŕí tehdejší filosofové, ukazuje druhá na to, co by vzniklo, kdyby slepý búh bohatství nabyl zraku. Tŕebaže se ve všech hrách, jež vzniklý od doby provozování Ptákú,

ŕešila v komickém rouše obecná problematika, bylo její ŕešení stále více zatlačováno vnéjšími prvky, ať již výpravou (Ptáci, Žáby), či stále ostrejším obrazem žen, v némž nabývají vrchu sexuálni scény apod. Tato tendence vrcholí tím, že parabase je nahrazena nejdŕíve zpévem sboru a pozdéji jen jeho tancem. Četné dobové narážky, dnes bez stv. —scholií nesrozumitelné, nutí k úpravé A-nových her, určených pro moderní jevišté. Proto máme dvojí preklady, vérné (V. B. Nebeský, Aug. Krejčí, J. Šprincl) a volnéjší (F. Stiebitz, VI. Šrámek). V nich je pŕeloženo do češtiny celé básnikovo dílo. Preklady: V. Nebeský, Acharnští, Č C M 23, 1849, 1, 3—36; 2. 45—62; Rytííi, CC.M 24, 1850, 364—99, 596—623; Žáby, 1872; A. Krejčí, Acharňané, 1913; F. Stiebitz, Acharňané, 1954; VJ. Šrámek, Uprchlíci (Acharnés), 1954; A. Krejčí, Jezdci, 1910; F. Stiebitz, Jezdci - Žáby, 1940; A. Krejčí, Lysistrate, 1911; F. Stiebitz, Lysistrate, 1963; V. Mihálik, Lýsisirata, 1969 (slovensky, rotaprint), 1971 rknižné); A. Krejčí, Mír, 1922; F. Stiebitz, Mír. 1954;M. Okál, Oblaky, 1947; J. Šprinci, Oblakv, 1954; F. Stiebitz, Plutos, 1954; F. Stiebitz, Ptáci, 1954; V. Renč, Ptáci, 1970 (cyklostyl); A. Krejčí, Vosy, 1917; A. Krejčí, Ženy o Thesinoforiích, 1914; A. Krejčí, Ženský sném, 1915; F. Stiebitz, Ženský sném, 1924; M. Okál, Komédie (Lysistrata, Acharňania, Ženy na sneme, Vtáci, Plutos, s pruvodnim pojednáním), 1966. Literatúra: R. Hošek, Lidovost a lidové motívy u Aristofana, 1962; M . Okál, Problémy aténskej demokracie a Aristofanes, 1969. Zhudebnéni: A. Košťál, Písné z Aristofanovy hry Mír, 1947; V. Šrámek, Jezdci, 1955 (komorní opera na slova Stiebitzova prekladu); K. Kupka, Lysistrata, 1956/57 (opera podlé Aristofana).

2. A. Byzantský, asi 257—180, jeden z nejučenéjších alexandrijských knihovníku, muž všestranné vzdélaný. Zabýval se textovou úpravou a vydáváním i estet. hodnocením básníkú, zvl. Homéra, Menandra aj., a —lexikografií. Aristogeitón viz Tyranobijci aristokracie, vláda „nejlepších" (ŕec. aristoi), tj. lidí urozeného p ú vodu. I. Ve všech nejstarších ŕeckých státech vládla zprvu a. rodová; ta si prisvojila nejvétší část majetku, hlavné pozemkového, který pŕedtím vlastnily celé rody, a opírajíc se o néj, o svou nákladnéjší a dokonalejší výzbroj i o své kultovní postavení v pŕežívajícím —rodovém zŕízení, osobovala si až do 8. stol. pŕ. n. 1. v celém Ŕecku právo na vládu ve svých obcích. Aristokratickými radami byl všude omezován —basileus (král), jenž byl v patriarchálni společnosti vojevúdcem, soudcem i vrchním knézem,až by a nakonec jeho vláda skoro ve

všech —méstských státech nahrazena aristokratickou —oligarchií. K rodové a-ii se počítaly jen osoby urozené (eupatridai) a pokládaly se za povznesené nad ostatní lid. Ale mezi lidem se pri postupném rozvoji otrok, výrobních vztahú, zejm. v ŕemeslech a obchodu, začali od 7. stol. pŕ. n. 1. objevovat bohatí lidé, kteŕí se domáhali prístupu k vládé. Tato nová, penéžní a. se obvykle pri svém boji s a-ii rodovou opírala o prostý —*démos, ale posléze - od 5. stol. pŕ. n. 1. srústala s a-ii rodovou, jejíž moc se stále ješté zakládala hlavné na pozemkovém majetku, v jeden celek, který se ve všech ŕec. státech snažil jako nepŕítel —demokracie uchovat oligarchický režim. Mnoho rysú, které známe z nejst. ŕecké společnosti v tzv. dobé homérské, se uchovávalo ješté ve 4. stol. pŕ. n. 1. v - M a k e d o n i í ; v jejím čele stál král-basileus se svými druhy (hetairoi) z vojenskorodové a., vlastníci rozsáhlé pozemky i velká stáda dobytka. Množí príslušníci makedonské a. se domohli vysokého postavení po výbojích —Alexandra Velikého a z jejího stredu pocházely i prední panovnické dynastie známé z helénistických déjin (—Ŕecko [déjiny]). II. V královské dobé a v rané fázi republiky tvorili rímskou aristokracii pouze príslušníci patricijských rodú (—patriciové). Pozdéji, po vzniku —nobility vstoupily do jejich rad i prední plebejské rody (—plebejové). Vedoucí složkou ŕímské a. byl senátorský stav (—senatores); od 2. stol. pŕ. n. 1. se začali v ŕím. a-ii stále více uplatňovat jezdci (—equites), kteŕí predstavovali v republikánské společnosti a-ii finanční. Na sklonku republiky vzrústal význam bohatých pŕíslušníkú italských mést, kteŕí začali pronikat mezi ŕím. aristokracii. Za císaŕství došlo k určitým zménám ve složení ŕímské a., jejíž počet se zvyšoval o ty pŕíslušníky aristokratických složek provinciálního obyvatelstva, kteŕí byli ochotní ke spolupráci s Ŕímem. Pŕíslušníkúm provinciálni a. byl povolen prístup k úŕadúm v Ŕímé, do senátu a v nékterých pŕípadech i na císaŕský dvúr. Tato provinciálni a. napomáhala v provinciích šírení latiny, ŕím. zpúsobu života i kultury a za pozdního císaŕství nékdy i kŕesťanství. Část provinciálni a., která nebyla ochotná smíŕit se s rímskou nadvládou, se stávala organizátorkou vzpour nebo autonomistických (separatistických) hnutí. V pozdním císaŕství došlo

k úpadku ŕím. rodilých aristokratických vrstev a na jejich místé se stále více uplatňovala a. barbarská. Aristoníkos [2. p. -ka], nemanželský syn pergamského krále —Eumena II. a nevlastní bratr krále —Attala III., vúdce povstání proti Ŕímanúm v —Pergamu. Neuznával platnost závéti Attala III., jenž odkázal (r. 133 pŕ. n. 1.) Ŕímu pergamskou ríši, a uplatňoval nárok na pergamský trún. Pridala se k nému nékterá mésta na pobreží. Po porážce, kterou utrpélo jeho loďstvo od Efeských u Kýmé v Malé Asii, ustoupil A. do vnitrozemí. T a m se postavil v čelo nespokojené chudiné a otrokúm, jimž slíbil svobodu a vybudování „Slunečního štátu" (Héliopolis, odtud si ŕíkali Héliopolítai, tj. občané „Slunečního štátu"). Nato se mu podarilo zmocnit se velké části pergamského území a r. 130 pŕ. n. 1. porazit ŕím. armádu vedenou konsulem Crassem. Avšak téhož roku byl poražen od M . Perperny, zajat a r. 129 z rozkazu senátu v Ŕímé popraven. A-kova myšlenka slunečního štátu ožila na prelomu 16. a 17. stol. v díle T . Campanelly. Literatúra: V. Vavíínek, La d'Aristonicos, 1957.

révolte

Aristotelés [2. p. -la] ze Stageiry, 384—322 pŕ. n. 1., nejvétší filosof starovéku. Jeho otec Níkomachos byl lékaŕem makedonského krále —Filippa II. Jako sedmnáctiletý mladík se stal A. členem Platónovy —Akadémie, v níž setrval až do smrti svého učitele r. 348/7. Po Platónové smrti vyučoval v maloasijském Assu (348/7—345/4) a v Mytiléné na Lesbu (345/4—343/2). R. 343/2 byl povolán na makedonský král. dvúr v Pelle, aby ŕídil výchovu prince —Alexandra (1). Kolem roku 335 založil v Athénách filos. školu, zvanou Lykeion nebo škola peripatetická. Z A-lových spisú určených pro veŕejnost (tzv. exoterických), které mély vétšinou formu dialógu, máme jen zlomky. Zachovala se však podstatná část spisú esoterických (jinak též akroamatických), tj. odborných pojednání, která A. napsal pro vnitŕní potrebu —peripatetické školy a která nezamýšlel uveŕejnit. Tyto spisy jsou psány špecializovaným a ne vždy dost srozumitelným jazykem. Jsou to vétšinou jen náčrty (snad podklady k pŕednáškám), vykazující stopy nehotovosti a nepropracovanosti. Vyskytují se v nich četná opakování, vsuvky, doplňky, myšlenkové pŕeryvy a jiné

kompoziční nedostatky. Je možné, že v nich byly pozdéji učinény redakční zásahy. K soubornému vydání A-lových dél došlo pravdepodobné nedlouho po jeho smrti. K tomuto vydání se patrné vztahujé seznam A-lových spisú zachovaný u Diogena Lačrtia (5, 22 až 27). Nové vydání poŕídil v 1. stol. pŕ. n. 1. Androníkos z Rhodu (—perípatetická škola); obsahovalo výber nejdúležitéjších esoterických pojednání a stalo se všeobecné užívaným v posledních stol. starovéku. Zachovaný soubor A-lových spisú (Corpus Aristotelicum) obsahuje spisy logické, ontologické (metafysické), prírodné filosofické a prírodovedecké, etické a politické a spisy o slovesném umení. 1. Spisy logické, souhrnné zvané Organon (Nástroj): Katégoriai (lat. Categoriae, Kategórie) - popis 10 elementárních částí reči (a myslení), k nimž A. dospél analýzou logických soudú. Peri herméneiás (lat. De interpretatione, O vyjadŕování) o pomeru mezi vétou a soudem, charakteristika soudu. Analytika protera (lat. Analytica priora, První analytiky, 2 kn.) - o úsudcích, zvl. o kategorickom sylogismu. Analytika hystera (lat. Analytica posteriora, Druhé analytiky, 2 kn.) o definici, logickém délení, metodice vedeckého dúkazu. Topika (lat. Topica, Topiky, 8 kn.) o úsudcích z pravdepodobnosti a jejich využití v rétorice. Peri sofistikón elenchón (lat. Sophistici elenchi, O sólistických dúkazech) - o logicky nesprávných dúkazech. 2. Spisy ontologické (metafysické): Metafysika (lat. Metaphysica, Metafysika, 14 kn.) - soubor pojednání o „první filosofii", tj. o základní ch principech jsoucna. Spis není jednotným celkem; jednotlivé části vzniklý v rúzných obdobích A-lovy tvorby a jejich dnešní seŕazení nepochází od ného. Souhrnný název Metafysika dostala tato pojednání odtud, že byla stv. poŕadatelem A-lových spisú, Androníkem Rhodským (—peripatetická škola), umísténa za Fysiku (metá ta fysika). 3. 'Spisy prírodné filosofické a prírodovedné: Fysiké akroásis neboli Ta fysika (lat. Physica, Prírodní filosofie, 8 kn.) - základy prírodní filosofie (o látce a tvaru, účelnosti, pohybu, prostoru, čase atd.). Peri úranú (lat. De caelo, O nebi, 4 kn.) o struktuŕe vesmíru. Peri geneseós kai fthorás (lat. De generatione et corruptione, 2 kn.) - A-lovo pojetí vznikání a zanikání. Meteórologika (lat. Meteorologica, Meteorologie, 4 kn.) - o jevech meteorických, tj. pŕírodních procesech, probíhajících

v tzv. oblasti sublunární. Haiperi ta zóa historiai (lat. História animalium, Zoologie, 10 kn.) - základní A-lúv spis zoologický; popisují se v ném části živočišného organismu, zpúsob života a rozmnožování živočichú atd. Peri zóón mor ión (lat. De partibus animalium, Morfologie živočichú, 4 kn.) - popis částí živočišného organismu a jejich funkcí. Peri zóón geneseós (lat. De generatione animalium, O rozmnožování živočichú, 5 kn.) - o zpúsobu rozmnožování živočichú a problémech genetických. Peri psýchés (lat. De anima, O duši, 3 kn.) - obsahuje A-lovu psychologii a teórii poznání. 4. Spisy etické a politické: Éthika megala (lat. Magna nxoralia, Velká etika, 2 kn.), Éthika Eudémeia (lat. Ethica Eudemia, Etika Eudémova, 7 kn.), Éthika Níkomacheia (lat. Ethica Nicomachea, Etika Níkomachova, 10 kn.). Tyto spisy obsahuii trojí zpracování A-lovy etiky. Nejvyzrálejší a nejobsažnéjší je Etika Níkomachova. Velká etika byla donedávna skoro všeobecné považována za pozdéjší výtah (poŕízený v peripatetické škole) z obou rozsáhlejších spisú, ale v poslední dobé byla vyslovená hypotéza, že jde 0 první náčrt A-lova etického učení. Politika (lat. Politica, Politika, 8 kn.) - A-lova teórie štátu, jedno z jeho nejcennéjších dél. Pred napsáním tohoto spisu shromáždil A. materiál o ústavách 158 stv. státú. Ze studií o ústavách se zachovala jen Athénaión políteiá (Athénská ústava), nalezená r. 1890 na egyptském papyru. A. v ní podává hist. pŕenled o vývoji athénské ústavy 1 systematický výklad o athénském státním zŕízení v jeho dobé. Nález tohoto spisu podstatné obohatil naše informace o athénském méstském státé. 5. Spisy o slovesném umení: Peri poiétikés (lat. Poetica, Poetika) základy A-lovy —estetiky; z lit. druhú pojednává podrobnéji jen o eposu a tragédii. Techné rhétoriké (lat. Rhetorica, Rétorika, 3 kn.) výklad o teórii ŕečnictví (o druzích ŕečnictví, o ŕečnických dúkazech, o prostŕedcích pŕesvédčování atd.). V souboru A-lových spisú se také vyskytují nékteré, jejichž pravost je sporná, napr. Katégoriai (viz výše), Méchanika aj., nékteré další jsou evidentné nepravé, napr. Peri kosmú (O vesmíru), Problémata (Problémy), Oikonomikos (O hospodáŕství). A-lúv filos. vývoj nebyl až do začátku 20. stol. znám. Prúkopnickou práci pro jeho objasnéní vykonal némecký badatel W. Jaeger, jenž hledal vývojové vrstvy v jeho

spisech, zvl. v Metafysice. Za hlavní smer vývoje A-lova myšlení pokládal postupný prechod od špekulatívni filosofie platónského typu k empirické védé. A. byl polyhistorem a jeho osobní prínos k rozvoji mnohá filos. i vedeckých disciplín byl výjimečné velký. Za nejvétší A-lúv čin bývá považováno. že jako první v déjinách myšlení vytvoril základy formálni —logiky, a to logiky pojmové. Logiku pokládal za predpoklad vedecké a filos. činnosti a soubor jeho logických spisu, dostal pozdéji název Organon (Nástroj). A. tu formuloval základní logické zákony: zákon sporu a zákon vyloučeného tŕetího, popsal logické kategórie, jichž je podlé jeho analýzy celkem deset (substance, kvalita, kvantita, vztah, místo, čas, poloha, mít, konat a trpét). Vypracoval učení o soudu, úsudku, definici, délení pojmú a generalizaci. Jádrem A-lovy filosofie je jeho ontologie (nauka o jsoucnu), kterou A. nazývá ,,první filosofii" a jež vznikla z kritického pretvorení Platónovy teórie idejí. S Platónem se A. zásadné rozchází v tom, že neuznává ideje odloučené od vnímatelných vecí. Na otázku, zda „jest néjaká koule, mimo vnímatelné koule, nebo dúm mimo domy z cihel", odpovídá rozhodným „ne". Jinak však shodné s Platónem rozeznává na každé véci látku (->hýle) a tvar {morf é', ->eidos). Ke vzniku konkrétních véci je podlé A-la treba čtyŕ faktorú: látky, tvaru, účelu a hybné príčiny. Napr. pri vytváŕení sochy je bronz látkou, sochár hybnou príčinou a idea sochy v umélcové hlavé je účelem, který se po dokončení práce stane tvarem sochy. Formování látky múže do určité míry probíhat stupňovité: zemé je látkou pro vznik kovu, kov je dále látkou pro vznik sochy apod. Z genetického hlediska je látka možností, tvar skutečností; prechod z možnosti do skutečností se realizuje pohybem. Skutečnost je vyšší a lepší stupeň existence než možnost. Zménu možnosti ve skutečnost múže púsobit jen taková príčina, která je sama skutečností. Vzhledem k tomu, že svét i déní v ném je véčné, musí existovat príčina pohybu, která je rovnéž véčná, avšak nehybná. Tak dochází A. k pojmu prvního hybatele - boha, jenž sám je nehybný (próton kínún akínéton); charakterizuje jej jako čisté myšlení, jež myslí samo sebe (noésis noéseós). První hybatel, protože je absolutné dokonalý, uvádí hmotný svét do pohybu jako

Aristotelés (ŕímská kópie podlé bronzového originálu z doby k o l e m r. 330 pŕ. n. 1.)

pŕedmét lásky. Tento první hybatel, odpovídající -"Platónove ideji dobra, je rozum, účel a zákon, který je nejvyšší zárukou rádu ve svété. A. zamítl Platónovu teórii anamnése a zdúraznil význam smyslového poznání. Podobné jako u Sókrata a Platóna jsou i u A-la cílem poznání pojmy, jimž v objektívni realité odpovídají tvary. Poznání tvarú není možné bez pozorování mnohá jednotlivých véci. Dalekosáhlý vliv mél A-lúv názor o stavbe vesmíru, jejž v podobé upravené Klaudiem —"Ptolemaiem pŕejal stŕedovék. Struktura vesmíru je podlé A-la véčná a jsou v ní dvé podstatné rozdílné oblasti. Vznik a zánik existuje jen v pozemské oblasti (sublunární, „pod mésícem"), která se skládá ze čtyŕ —elementú, jimž je vlastní pohyb

nahoru, resp. dolú. V oblasti „nad mésícem" se rozprostírá svét nebeských téles, vybudovaný z pátého živlu, éteru (->aithér). Jako dokonalý element se éter pohybuje i dokonalým, tj. kruhovým pohybem. Mésíc, slunce, planéty a stálice jsou upevnény na neviditelných —fsférách a spolu s nimi se otáčejí ve véčné stejných kruhových drahách kolem zemé, jež je stŕedem vesmíru. Nejvzdálenéjší od zemé je sféra stálic, kterou uvádí do pohybu sám první hybatel. Aby bylo možno vysvétlit pozorované úchylky od kruhové dráhy v obéhu planét (epicykly) apod., bylo nutno pŕedpokládat radu sfér pomocných (bez nebeských téles), takže jejich celkový počet je podlé A-la 56. V tomto bodé se A. opíral o teórie vynikajícího astronoma a matema-

tika ->Eudoxa z Knidu. Púsobení prvního hybatele se pfenáší ze sféry stálic na sousední sféru, z té opét na další atd.; pohyby slunce vyvolávaj! v pozemském svété pravidelné stridání dne a noci, ročních období a ostatní zmény, které s tím souvisejí (sr. astronomie). Velkou pozornost vénoval A. zkoumání živé prírody a stal se zakladatelem nékolika biologických disciplín. Pri výkladu organické prírody dusledné uplatňoval teórií o tvaru a látce a s ní související teleologický princíp. Príroda si počíná podobné jako ŕemeslník nebo umélec: nie nedélá bez zámeru a každý její pohyb sméŕuje k realizaci nejakého cíle. U živého organismu je télo látkou a duše tvarem (ŕec. entelecheia). Pri vzniku živočícha nebo rostliny púsobí duše jako dynamická sila, jež vyvolává v látce pohyb, a tím postupné uskutečňuje svúj vlastní tvar. Samčí semeno považuje A. za nositele aktivního tvaru, z kterého se vývine duše budoucího živočícha; samičí vajíčko za látku, z které se vytvorí télo živočícha. Ve sliodé s obecné rozšírenými stv. predstavami, které byly podmínény nedostatečnými možnostmi presného pozorování (neexistoval mikroskop), se A. domníval, že nékteré druhy nižších živočichú (napr. korýši, hmyz, ryby, žáby) vznikají samoplozením. K tomuto procesu podlé ného dochází púsobením životaplodné látky (->pneuma) na bahno, tlející látky apod. A. prozkoumal približné 500 živočichú a provedl jejich klasifikaci. Vykonal prukopnickou práci také ve zkoumání stavby živočišného tela, i když jeho výzkumy v této oblasti již dávno zastaralý. Za centrum duševního života považoval srdce, kdežto mozek je podlé ného žláza k ochlazování krve. Pri biologických studiích používal srovnávací metódy; srovnával živočišné orgány podlé jejich tvarú i funkcí. Porovnával i životní cyklus rostliny a živočícha a snažil se definovat rozdíl mezi nimi. Človéka pokládal za tvora, jenž je nejvíce účasten božství, protože jediné v jeho duši je rozum. Nejvyšší část rozumu, tzv. činný rozum, který poznává tvary a vytváŕí pojmy, je nesmrtelná (sr. biologie, zoologie). Človék se liší od ostatních živočichú i tím, že je svou pŕirozeností tvor společenský (zcon polítikon). Pokud jde o A-lovy názory na společnost, považoval za jediný útvar vhodný pro soužití lidí otrok, méstský stát s nékolika desítkami tisíc obyvatel. Nesouhlasí s teórií

—»sofistú, že společnost vznikla smlouvou mezi jednotlivci, nýbrž považuje ji za produkt lidské pŕirozenosti samé. Zakládáni rodin a obcí je projevem společenského pudu človéka, který se dovršuje ve vytváŕení štátu. Človék nemúže být človékem mimo společnost, právé tak jako oko pŕestává být okem mimo živý organismus. Instituce otroctví je podlé A-la prirozená. K otroctví jsou predurčení barbari, protože prý „barbar a otrok je od prírody totéž". Další prirozená nerovnost. je mezi muži a ženami. Ženy jsou ménécenné, protože jejich rozumová stránka není dost silná, a musí se proto podŕizovat mužúm. Ve shodé se svým empirickým zaméŕením nepovažuje A. jedno určité zŕízení za nejlepší, nýbrž mezi správná radí monarchické, aristokratické i demokratické typy ústav, pokud je jejich cílem zajišťování blaha občanského kolektívu. Za relativné nejlepší a nejstabilnéjší považuje stát, v némž má silné postavení tfída stredne zámožných občanú. Svobodní občané se nemají zabývat výrobní činností, protože ta jim odnímá čas nezbytný pro vykonávání občanských povinností. Za cíl individuálního života pokládá A. trvalé štéstí (-*eudaimoniä). Podlé toho, v čem je možno spatŕovat obsah štéstí, rozeznává tri typy života: život rozkošnický, politický a teoretický. Nejvýše staví život teoretický, ponévadž se v ném nejvíc uplatňuje činnost rozumu, kterým se človék liší od zvíŕat a podobá bohúm. Ctnosti délí na rozumové (dianoetické) a mravní (etické v užším slova smyslu). Mravní ctnosti jsou stŕedem mezi dvéma krajnostmi, napr. statečnost je stŕedem mezi zbabélostí a nerozvážnou smélostí, štédrost mezi marnotratností a lakotou apod. Vnéjší dobra jako zdraví, urozenost, krásu, zdravé potomstvo a dobré pŕátele považuje A. za nutný predpoklad štéstí. Ideálem A-lovy etiky je občan s bohaté rozvinutými společenskými vztahy. Vcelku je jeho etická soustava zesystematizovanou a zintelektualizovanou etikou ŕec. méstských státú. Velmi podnétné myšlenky, které mély silný vliv v pozdéjší ch dobách, vyslovil A. v oblasti —estetiky. Základ jeho estetiky je realistický. Uméní chápal jako tvúrčí „napodobování" (->mímésis) typických stránek skutečností. Zvlášť pozoruhodný je A-lúv názor na psychologickou funkci -—tragédie, jejíž pŕedvádéní má v duši diváka navodit očistný proces (~*katarze).

A. byl horlivé studován a komentován v pozdní antice, zejm. od pŕíslušníkú vlastní školy a od novoplatónikú. Další osudy A-lovy filosofie jsou dány rázem jeho filosofování, protikladným filosofování Platónovu. Proti spekulativnímu metafysickému idealismu Platónovu tu stojí A-lúv realismus, založený až pozitivistický na empirii. Proto v dobách oživeného zájmu o metafysické problémy vždy znovu ožívá Platón a naopak. V tomto smyslu bývají v celém prúbéhu evr. filosofického myšlení oba myslitelé stavéni proti sobé, pŕičemž jednou ten, jindy onen nabývá prevahy. Jen eklektikové je nechávají vedie sebe. Ve stv. pŕesáhlo učení A-lovo brzy rámec peripatetické školy. Aristotelskou logiku prevzali i platónovci a stoikové; na stoiky nadto pusobila aristotelská fysika. Jen A-lova metafysika (tj. „první filosofie") se silné uplatnila v peripatetické škole až koncern starovéku. Plótínos spojil A-lovo učení o látce a tvaru s Platónovou náukou o ideách. Jinak pŕevládl na dlouhá staletí Platón, ovšem rúzné interpretován, jak pohanskými platóniky a novoplatóniky, tak pozdéji kŕesť. mysliteli, z nichž nejvétší byl -*.Augustinus. Ve stŕv. pomerné brzy pŕevládl racionálné stŕízlivý A., silné pŕetváŕený v duchu kŕesť. církve. A. scholastikú není však príliš podobný A-lovi skutečnému. Scholastika vyšla z ŕec. patristiky a prevzala z ní i metódu; usilovala o spojení rúznorodých myšlenkových odkazú v ucelenou jednotu. Vždy znovu se však objevovalo kolísání mezi augustinovským platónismem a Aristotelem. Bylo to stálé kolísání mezi mystikou (citové určeným zŕením) a ratio (snahou jasné poznávat rozumem na základé empirie), popŕ. mezi voluntarismem a intelektualismem. Púvodné byl scholastice A. jen učitelem myšlení, a to svými spisy logickými a etickými, kdežto v prírodní filosofii, v estetice a v metafysice vládl Platón. Ve 12. stol. došlo k rozhodnému obratu ve prospéch Aristotela. Tíhnutí k védeckému poznávání, a tedy i k aristotelismu, bylo tehdy všeobecné: nej en v kresťanstvu, ale i v islámu a židovství. A tak k lepšímu poznání A-la pŕispéli nejprve myslitelé arabští, už od 9. stol., AlKindí (f870), Al-Fárábi (|950), Ibn Siná (Avicenna, 980—1037) a Ibn Ruš d (Averroes, 1126 až 1198). Islám se dostal do styku s ŕec. kulturou pŕes Byzanc. Prevzal z ni leccos a rozvíjel po

svém dále. Tak se ŕec. kultura šírila v ohromné arab. ríši, která vznikla ve Stŕedomoŕí. Arabové prevzali ŕec. dédictví, ale založili také novou védeckou tradici. Své reálné matematicko-pŕírodovédecké poznání podpírali ant. pŕírodovédou a filosofii, zvlášté aristotelovskou. Poznanou ŕec. kulturu pak, v první radé právé A-la, zprostŕedkovali pŕes Sicílii a pyrenejský poloostrov Západu. Svou védu péstovali bez pŕedsudkú, nesnažili se ji spojit ani s islámem. Snad nejvíce udélal pro poznání A-la španéiský Arab Averroes. Jeho učení, averroismus, se šírilo Evropou, i když bylo cirkvi pronásledováno. Averroismus latinský rozkvetl zvlášté na artistické fakulté v Paríži, odkud nacházel i nové cesty dál. Odlučoval ponenáhlu antiku od kŕesťanství, filosofii od theologie. A. byl tu po vzoru Averroesové vykládán ze sebe. Racionálné chápaný A. bránil harmonizačním tendencím s kŕesťanstvím a svým dúrazem na svézákonnost lidského jednání ve smyslu eudaimonistické etiky ohrožoval církevní morálku. Mimoto se takto chápaný A. už prestával starat o víru a zjevení, protože mu šlo 0 poznání skutečné pravdy. Z žid. myslitelú se A-lem zabýval nej významnejší z nich, Kordovan rodem jako Averroes, Moses ben Maimon čili Maimonides (1135 až 1204). Uctíval A-la jako nejvétší autoritu po starozákonních prorocích a z aristotelské moudrosti vyvozoval i náboženskou snášenlivost. V záp. kŕesťanství se ve vrcholné a pozdní scholastice A. nakonec stal absolútni autoritou, „Filosofem" katexochén. Zásluhu o to méli dominikáni Albertus Magnus (asi 1193—1280), scholastický metafysik a prírodní filosof, a jeho žák Tomáš Akvinský (1225—1274). Oba uložili výsledky svého spekulování v rozsáhlých, systematicky uspoŕádaných Summách. Albert Veliký vyložil jako první z kŕest. myslitelú celé A-lovo Organon. Proti výkladúm Arabú však stavél kŕesť. výklad Aristotela. Pritom A-la spíše parafrázoval, kdežto Tomáš jej komentoval i filologicky. Tomáš byl dúsledný aristotelovec; ale u ného je možné mluvit o principiálni a metodické aristotelizaci filosofie a theologie vúbec. Vlivem obou se stal A. na vrcholu a na konci stŕv. mistrem mudrcú (magister sapientium) také Dantovi (1265—1321). Dante byl dotčen 1 A-lovou náukou o státé, která se šírila zároveň se studiem ŕím. práva od konce 11. stol., zvl. zásluhou právnické university v Bo-

logni. Vzestup ŕímského práva šel ruku v ruce se vzestupem aristotelské filosofie, která dokonce nepŕímo hrála úlohu i pri počátcích snáh o národní štáty. Tomáš Akvinský hledél obnovit A-lovu náuku o společnosti a státé, vycházeje z A-lových etických základú a z jeho náuky o účelu štátu. Ale už o púl století pozdéji bystrý vykladač A-la Marsilius z Padovy (ve spise Defensor pacis, 1324) vytyčuje na rozdíl od Tomáše Akvinského a Danta - náuku o suverenité lidu, dovolávaje se Aristotela. Aristotelsky se pak argumentovalo v teoriích o státé až hluboko do 15. století. Autor četných komentáŕú ke spisúm A-lovým, žák Dunse Scota Walter Burleigh (Burlaeus, 1275 až 1343) komentoval s živým smyslem pro potreby doby též A-lovu Politiku, stejné jako o néco mladší franc. scholastík Jean Buridan (1308—1358). Významné bylo, že ve 13. stol., kdy bylo Pierrem de Poitiers (f 1204) dobre zhodnoceno celé A-lovo Organon, došlo k poznání nových spisú A-lových, hlavné pŕírodovédeckých. Ale aristotelovská pŕírodovéda narazila na prudký odpor platónikú, zvl. v Paríži. Od r. 1210 byl A. opétovné zakazovän, ale marné; v r. 1215 byly výslovné povolený jeho spisy dialektické, tj. logické, ale zákaz postihl jeho metafysiku a prírodní filosofii. Avšak leckde, zvl. na oxfordské université hlavné vlivem Rogera Bacona (asi 1214—1294), nadešel odvrat od filosoficko-theologického védního ideálu stŕedovékého a s pomoci antiky se rodila orientace nová, zaméŕená na studia matematicko-pŕírodovédecká a filologická. T u se prvné proti theologii dostala ke slovu tzv. studia humana, spojení pŕírodovédy s filologií, jednota véd pŕírodních a duchovních. I k tomu pŕispélo poznání pravého A-la, díky dúkladným studiím averroistú, zvl. Sigera z Brabantu (asi 1235—1284). Z A-la se stal praecursor Christi in naturalibus (pŕedchúdce Kristúv ve vécech pŕírodních). Renesance s sebou pŕinesla opét obrat od A-la k Platónovi; opét se tvrdilo, že náuky Platónovy a A-lovy jsou neslučitelné. K boji mezi stoupenci obou filosofú došlo zvlášté na koncilu ve Florencii r. 1438, kde se jednalo o sloučení církve východní se západní. Tam vystcupil proti A-lovi „Platón 15. století", scholastický dobre školený Geórgios Gemistos Pléthón (1355—1450), jenž se tu seznámil s Cosimem de Medici a podnítil

jej k založení platónské akademie florentské. Učinil tak spisem o rozdílu mezi A-lem a Platónem. Argumentuje kresťanskými dúvody: A. pripisoval hvézdám duši, nevéŕil v nesmrtelnost duše a v posmrtnou odplatu, búh mu nebyl stvoŕitelem svéta a podobné. A-la hájili, také kresťanskými argumenty, ŕečtí učenci, pŕedevším A-lúv komentátor Geórgios Gennadios (f 1464). Ten ukazoval, že oba ant. filosofové se príliš nelíšili, že A. byl systematík a nemísil rúzné védy jako Platón, že A-lúv búh není jen počátek všech véci, nýbrž i jejich stvoŕitel, a že Platón nemél o véčnosti jasno. Druhým odpúrcem Pléthónovým byl filolog a pŕekladatel Platóna i A-la do latiny, Geórgios Trapezúntios (z Trapezúntu, 1396 až 1484), jenž vystoupil ostŕe proti Platónovi spisem Comparatio Platonis et Aristotelis (Srovnání Platóna s Aristotelem); to opét vyvolalo obhajobu Platóna z pera Pléthónova žáka, kardinála Béssarióna. Béssarión, ač platónik, uznával i dílo A-lovo, jehož Metafysiku sám preložil do latiny, ale Platón byl podlé ného kŕesťanství bližší jak svou náukou, tak ctnostným životem. Na shody v učení Platóna a AAa poukazoval koncern 15. stol. také člen florentské akademie Giovanni Pico delia Mirandola (1463—1494): rozdílú není tolik, až na východisko, jež je u A-la senzualistické. Jiní vystupovali za renesance pŕímo proti A-lové metafysice, protože odporovala renesančnímu sklonu k pantheismu, ale i proti jeho logice. A. mél za renesance stoupence i mezi averroisty a alexandristy (nazývanými podlé naturalisticky zaméŕeného athénského peripatetika ze zač. 3. stol. n. L, -—Alexandra (4) z Afrodisiady, známého pŕedevším jako komentátora A-lových spisú pŕírodovédeckých a spisu O duši). Obojí se shodovali v tom, že osobní nesmrtelnost nepadá v úvahu. Ale alexandristé šli dále: nechtéli uznat ani nesmrtelnost rozumné části duše, všem lidem společné. Brzy se však počalo útočit proti obéma ant. protichúdcúm, když pŕekáželi zrodu a rozvoji nové filosofie. Proti A-lovi se ostŕe postavil Chorvát Franjo Petrič (.Patrizzi, 1529—1597), jemuž je Aristoteles catholicae fidei adversarius (protivník kat. víry), kdežto Platón je její consors (společník). Petrič podal dúkladný rozbor A-lovy filosofie a odmítal jeho základní pojmy: látku, tvar, pohyb. F. Bacon (1561—1626), který budoval nový systém induktivní logiky,

chtél dát najevo svúj rozchod s tradiční aristotelovskou logikou již v titulu svého hlavního spisu, jež nazval Nóvum organum (Nové organon). Jiné byly motivy protiaristotelovského hnutí od zač. 17. století. Souviselo to se snahami o vytvorení nového obrazu vnéjšího svéta, prírody. Renesanční animismus tu byl nahrazován strohými koncepcemi mechanistickými. Odtud i odpor proti A-lovým substanciálním formám a snahy po návratu k Epikúrovi, ba až k Démokritovi (k atomismu). Tak napsal Petrus Gassendi (1592—1655) své hlavné Lucretiem ovlivnéné Exercitationes paradoxicae adversus Aristotelem. K Démokritovi vzhlížel s úctou sám Galileo Galilei (1564—1642). Novým pojetím byli zasaženi i Th. Hobbes (1588—1679) a René Descartes (1596—1650); Epikúrem inspirován vydal Jean Magnien spis Democritus reviviscens (1646), tehdy se objevil též spis Sébastiena Bassona, v némž obhajoval proti A-lovi prírodní filosofii, a komentáre k A-lové Fysice, hájící anaxagorovsky pojatou korpuskulárni fysiku, jež napsal Claude Bérigard (1578—1663). V dalším údobí (až do 19. stol.) bylo hodnocení A-la dosti neurčité; hlavní véci byla tehdy moderní véda, oprošténá od všeho tradičního nánosu. Ke cti se dostává A. zase až tehdy, když bylo nutné se opŕít proti fantaziím romantické védy a idealistickým, namnoze abstraktním spekulacím tzv. némecké klasické filosofie. Ve druhé čtvrtiné 19. stol. nutné počaly ustupovat do pozadí rúzné idealistické systémy a s nimi i Platón, v úplnosti preložený Friedrichem Schleiermacherem (1768—1834). Ke slovu se dostaly proudy stŕízlivéjší a s nimi realista Aristotelés. Proti hegelianismu používal aristotelismus Friedrich Adolf Trendelenburg (1802—1872) ve svých Historische Beiträge zur Philosophie (3 sv., 1846—67) a speciálné v Elementu logices Aristotelicae (1836) a v Erläuterungen zu den Elementen der aristotelischen Logik (1842). Tehdy začala také vznikat rozsáhlá a bohatá literatúra o A-lové estetice. Stŕedovék, jehož estetika žila hlavné z Augustína, Prokla a novoplatónismu vúbec a často ztotožňovala dobro a krásno, poznal arab. prostŕednictvím také A-lovu Poetiku. Poetika se stala zákoníkem, platným ješté v 17. stol. ve franc. klasicistické tragédii. Pozdéji se všichni významnéjší teoretikové dramatu, zvl. tragédie, zabývali A-lovými teoriemi, zvl. jeho definici

tragédie, kánonem tŕí jednôt (místa, času a déje), pojmem katarze a náukou o nápodobé. Kdysi se napr. bežné vycházelo z pojednání J. Bemayse, Grundzuge der verlorenen Abhandlung des Aristoteles uber Wirkung der Tragôdie (1857). Stoupencem aristotelismu (pŕes puvodní thomismus) bvl ješté Franz Brentano (1838—1917), zvl. v psychologii. Ve spise Die Psychologie des Aristoteles (už 1867) jej zajímá hlavné nauka o činném rozumu. Celé A-lové filosofii venoval spis Aristoteles und seine Weltanschauung (1911). Trendelenburguv žák Gustáv Teichmuller (1832 až 1888), jemuž jsou déjiny filosofie déjinami pojmú, se ve vícesvazkových studiích zabýval i A-Icm, zvl. jeho praktickým rozumem. Srovnávaje A-la s Platónem dospel k záveru, že A-lova theologie a teleologie mají púvod u Platóna. Ke konci 19. stol. nabyl vrchu opét spíše Platón. K A-lovi tu máme mj. jen dukladný spis H. Maiera, Die Syllogistik des Aristoteles(1896). A-lovo teleologické pojetí prírody však púsobilo i na nékteré filosofy, zvl. ty, kteŕí filosofují o pŕírodé (napr. Hanse Driesche či Ericha Bechera). Ve 20. stol. je horlivé studován jak Platón, tak A., a to všestranné. Bádání o A-lovi silné podnítil svými spisy zvlášté Werner Jaeger. Z moderního filos. hlediska je psána kniha Jana Patočky. Radu zajímavých projevú o A-lovi, a to z rúzných dob, nájde čtenáŕ v knížce Karia Berky. Preklady: A. Kríž, Kategórie, 1958; týž, O vyjadrovaní, 1959; týž, První analytiky, 196Í; týž, Druhé analytiky, 1962; týž, Aletafysika, 1946; týž, O duši, 1942. Aristoteles o človeku, výbor z biologických spisú v prekladu F. Stiebitze, 1932; A. Kríž, Politika, 1939; J. Pražák, Ústava athénská, 1900; A. Kríž. Etika Nikomachova, 1937; F. Groh, Poetika, 1929; A. Kríž, 1948; M . Okál, 1944 (slovensky); J. Nováková 1964a (1972 ') j A. Kríž, Rétorika, 1948. I.iteratura: W. Jaeger, Aristoteles, Grundlegung einer Geschichte seiner Entwicklung, 1955 2 ; J. Patočka, Aristoteles, jeho predchúdci a dédicové, 1964 (s rozsáhlou bibliografii); K. Berka, Aristoteles, 1966; I. .Dúhring, Aristoteles, 1967. - K. Svoboda, Ľ E s t h é t i q u e d'Aristote, 1927; R. Weil, Aristote ct ľhistoire: essai sur la Politiquc, 1960; W. Wieland, Die aristotelische Physik, 1962.

Aristoxenos [2. p. -na] z Tarentu, zv. Músikos, 2. pol. 4. stol. pŕ. n. 1., jeden z nejstarších teoretiku hudby a metriky, žák pýthagorovcú a —Aristotelúv. Stanovil jako první 12 púltónú oktávy. Za základní rytmickou jednotku pokládal chronos prótos (první, základní —doba), —rytmus (hudební i slovesný) definoval jako chronón taxis ,,uspoŕádání dob". Zachoval se

jeho spis Harmonika stoicheia (Základy hudební teórie). Moderní rytmika i metrika dlouho vycházela z jeho zásad. arkáda (od lat. arcus, oblouk), souvislá rada stejných obloukú na pilíŕích nebo sloupech, buď samostatná nebo vložená do jiné architektúry (arkádová fasáda, chodba, arkádový dúm). V ŕím. stavitelství se jí hojné užívalo napr. u vodovodú, mostu, v divadle Marcellové, v Koloseu aj. Sloupovím podpíraná arkáda se objevuje méné často (Ostia, palác —Diocletianúv ve Splitu). Slepá a. vsazená do plné stény má funkci jen dekorativní (palác Diocletianúv; vila Hadrianova v —'Tiburu). Arkadie, krajina ve stredu —Peloponnésu, prostoupená horami, z nichž vyniká na severovýchod é Kylléné (dn. Ziria, 2370 m), na západé Erymanthos (dn. Ólonos, 2 200 m) a na jihozápadé Lykaion (dn. Sv. Eliáš, 1420 m, ve stv. s ústrední svätyni Diovou). Hlavní ŕeky: Alfeios, Ládón a Eurótás, z jezer Stymfalské (—Héraklés). Obyvatelstvo se živilo pŕedevším pastevectvím, méné zemédélstvím a lovem. Zejm. v záp. části žilo dlouho v otevŕených vesnicích. Z mést vynikala Tegea (chrám Athény, zv. Aleá, v dórském slohu, ze 4. stol. pŕ. n. 1. s plastickou výzdobou štítu od —Skopy), —Mantineia, Héraiá, Figaleia. Po messénskýchválkách (—Messénie) v 7. stol. pŕ. n. 1. se snažili podrobit si A-ii Sparťané, ztroskotali však na tvrdém odporu arkadských kmenú. V 6. stol. náležela A. téméŕ celá k —peloponnéskému spolku. K osamostatnéní a polit. sjednocení A. došlo teprve ve 4. stol. pŕ. n. 1. Válečná výprava —Epameinóndova na Peloponnésos umožnila a-dským obcím, aby se prohlásily samostatnými a vytvoŕily svaz se stŕediskem v nové založené Megalopoli (asi r. 369). Tento politicko-vojenský spolek, který mél být protiváhou spartské moci, byl posilnén spojenectvím s Athénami, ale po bitvé u —Mantineie r. 362 pŕ. n. 1. se rozpadl. Asi v pol. 3. stol. pŕ. n. L, vstoupila a-dská mésta do —achajského spolku. Jazyk obyvatel A. bývá spolu s nárečím kyperským (—Kypros) spojován ve zvláštni, samostatnou náŕeční skupinu arkadskokyperskou (—nárečí ŕecká). Z ostatních hlavních skupín ŕec. dialektú má pŕedevším úzkou spojitost s náŕeční skupinou iónskoattickou (—Iónové), shledávají se však i tésnéjší

vztahy mezi arkadokyperštinou a aiolštinou (—Aiolové). Je velmi pravdépodobné, že arkadština i kyperština jsoupŕímým pokračováním tzv. —mykénštiny, tj. jazyka lineárního písma B (—písma egejská), kterým se mluvilo ve stŕediscích —mykénské kultury až do jejich zničení kolem r. 1200 pŕ. n. 1. A. je tedy jediná krajina na Peloponnésu, kde nékdejší pŕeddórské, „achajské" obyvatelstvo (—Achajové) nepodlehlo po dórském vpádu (—Dórové) dórizaci; dopomohla k tomu zrejmé téžká pŕístupnost hornaté krajiny. - Do zidealizované A. kládli bukolští básnici dej svých pastýŕských zpévú (—bukolská poezie). Odtud se tato predstava udržela i v literatúre moderní. Literatúra: J. Hejnic, Pausanias the Pcrieget and the Archaic Hístorv of Arcadia, 1961.

arkadskokyperská náŕeční skupina viz nárečí ŕecká Arkesiláos [2. p. -áa], z Pitany v Aiolii, asi 315—241 první scholarcha tzv. druhé neboli strední —Akadémie. Vedení školy prevzal r. 268 pŕ. n. 1. Odmítal dogmatické rysy platónismu a rozvíjel jeho stránky skeptické, zvl. tezi o relativnosti smyslového poznání. Polemizoval proti základnímu pojmu stoické teórie poznání, tzv. kataléptické (uchopující) pŕedstavé, která si podlé —stoikú vynucuje svou jasností souhlas rozumu. A. se priklonil k skeptickému stanovisku —Pyrrhóna z Elidy, že o podstaté véci je nutno zdržovat se úsudku (epoché). Za dogmatickou považoval i proslulou vetu, pričítanou Sókratovi, „Vím, že nie nevím"; ani to prý nemúžeme védét jisté. Jako normu pro praktický život uznával to, co se dá ospravedlnit dobrými dúvody (eulogon). A-áovy názory - sám nie nenapsal - jsou známy jen z pozdéjších zpráv. Arktos viz Kallistó; hvézdy a r m a r i u m viz skríň A r m é n i e (lat. Armenia) 1. hornatá zemé mezi Černým a Kaspickým moŕem pri horním toku Eufratu a Tigridu, s hlavním méstem Artaxata nad ŕekou Araxem. Její hist. obyvatelé, Arméni, byl ie. kmen, jenž patril patrné k jazykové vétvi thrácko-fryžské (—Thrákie; —Frygie). V nížinách se zabývali zemédélstvím, jinak prevládalo pastevectví. - A. byla nárazníkovým státem, stŕídavé pod ŕímským a parthským vlivem.

R. 63 n. 1. došlo mezi obéma mocnostmi ke kompromisu: A. se stala vasalským státem Ŕíma, a to pod vládou parthské dynastie; Tiridatés, bratr parthského krále Vologaesa I., byl v Ŕímé slávnostné korunován Neronem (r. 66). R. 115 prohlásil císaŕ Traianus A-ii za ŕím. provincii, ale Hadrianus byl nucen se jí opét vzdát. A. zústala nadále samostatnou pod vládou dynastie Arsakovcu (—Parthové); - 2. Armenia secunda viz Kappadokie. armilustrium, ŕímský svátek Martuv, slávený 19. ŕíjna. V ten den nešli —Saliové v pruvodu méstem posvátnc štíty (ancilia) a očisťovali zbrané bojovníkú, kteŕí se vrátili z letního tažení. Arminius [2. p. -ia], Némci zvaný též Hermann, vúdce germánskeho kmene — Cherusku, * asi 18 pŕ. n. 1., f asi 19 n. 1. V mládí sloužil v ŕím. armáde a stal se pŕíslušníkem jezdeckého stavu (—equites). Po návratu do vlasti pripravoval tajné odboj proti Rímu; r. 9 n. 1. rozdrtil legie vedené Quinctiliem Varem v —'Teutoburském lese, r. 15 bojoval proti —Germanikovi a r. 17 se stretí v nerozhodném boji s markomanským králem —Marbodem. Krátce poté byl od svých príbuzných zavraždén. Arnobius [2. p. -ia], latinský cirkevní spisovatel zač. 4. stol. n. 1.; v chvatné psaném polemickém spise Adversus nationes (Proti pohanum, 7 kn.) uchoval velmi mnoho materiálu k poznání starého ŕím. náboženství, jehož nesmyslnost a pošetilost dokazoval. Arnus (dn. Arno), hlavní ŕeka v Etrurii, pramení u mésta —Arretia, protéká Florencií a Pisou a jižné od Pisy se vlévá do Ligurského more. Močálovitým údolím Arnu obešel —Hannibal r. 217 pŕ. n. 1. ŕím. opevnéní pred bitvou u jezera —Trasimenského. Arretium (dn. Arezzo), bohaté mésto v sev. Etrurii v údolí ŕeky Arna, koncern 1. stol. pŕ. n. 1. a začátkem 1. stol. n. 1. významné stredisko výroby reliéfni keramiky zhotovované v kadlubech; výzdobné náméty ornamentálni (zvl. rastlinné), ŕidčeji figurálni, byly do nádob vyráženy kolky; radu majitelú dílen známe jménem podlé zkrácených reliéfních signatúr (proslul Perennius). Povrch téchto váz má záŕivé červenou barvu, které se docilovalo dokonalým vypálením

jemné hliny bohaté železem. Pokračováním arretinské keramiky je —terra sigillata. - A. proslulo též kovovými výrobky. Arriános, lat. Flavius Arrianus [2. p. -ia -na] z Níkomédie v Bíthýnii, asi 95—175 n. L, žák —Epiktétúv.Psal spisy filos., hist. a vojenské. Z osmi knih spisu Diatribai Epiktétú (Rozpravy Epiktétovy) se zachovalý čtyŕi. Obsahují nárys učení Epiktétova. Úplné se zachoval spis Encheiridion Epiktétú (Rukovéť Epiktétova), shrnutí Epiktétovy etiky. Z hist. dél je nejvýznamnéjší Anabasis Alexandru (Alexandrovo tažení), popisující v 7 kn. na základe dobrých pramenú život a výbojná tažení —Alexandra Velikého. V jazyce, stylu i volbé lit. druhú byl A-novi vzorem —Xenofón. Preklady: viz s. v. Epiktétos.

arrogatio (lat.) viz adopce ars viz techné Arsakovci, dynastie, která vládla v letech 247 pŕ. n. 1.—224 n. 1. v ríši parthské (—Parthové). Jejím zakladatelem byl Arsakés, osvoboditel z nadvlády —Seleukovcú. A. se pozdéji vydávali za potomky —Achaímenovcú. Arsinoé, jméno nékolika egyptských královen. Nejznáméjší z nich byla A. (* kolem r. 316 pŕ. n. 1.), dcéra —Ptolemaia I., manželka —Lýsimachova; po jeho smrti (r. 281) se provdala za —Ptolemaia Kerauna, pak za svého bratra Ptolemaia II. Filadelfa. - V. t. Arsinoeion. Arsinoeion [2. p.-eia] l . o k r o u h lá stavba (—tholos), kterou dala zbudovat „Velkým b o h ú m " (—Kabeirúm) začátkem 3. stol. pŕ. n. 1. na ostrové Samothráké královna —Arsinoé; první patro zdobily na vnéjší strané pilastry rámující okenní otvory, uvnitŕ korintské polosloupy; - 2. posmrtná svatyné Arsinoina, postavená v Alexandrii jejím manželem, —Ptolemaiem II., v níž byla uctívána jako bohyné s pŕíjmením Filadelfos (Milující bratra). arsis (ŕec. „zdvih"), „arze", tzv. „lehká doba" veršové stopy, jedna nebo více slabík, které nemají —iktus. (Nékteŕí novodobí metrikové pokládají arsi za „dobu téžkou".) - Opak —thesis. Artafernés viz ŕecko-perské války

Artaxerxés I. [2. p. -xa] (staropersky Artachšathra), ŕecky zvaný Makrocheir (Dlouhoruký), perský král 465/4—425, syn —Xerxa I. U ného nalezl útočišté —Themistoklés. Tzv. mírem —Kalliovým (1), uzavŕeným s Athéňany r. 449 pŕ. n. 1. po bitvé u Salamíny Kyperské (r. 450), uznal samostatnost ŕec. mést v Malé Asii. A. II. Mnémón, vnuk pŕedchozího, perský král 404—359/58 pŕ. n. 1.; v boji o trún porazil svého bratra —Kýra Ml. (r. 401) v bitvé u —Kúnax. Spartskou nadvládu na mori zničilo jeho loďstvo pod vedením bývalého athénského stratéga —Konóna r. 394 u —Knidu. Mírem —Antalkidovým (r. 386) si zajistil svrchovanost nad ŕec. mésty v Malé Asii a nad Kyprcm. - Životopis A-xa II. napsal Plútarchos. A. III. Úchos, perský král 359/58—338 pŕ. n. 1. Obnovil jednotu ríše ohrožovanou odbojnými satrapy a znova si podrobil Egypt (343). Uzavrel mír s makedonským králem —Filippem II., zároveň však proti nemu podporoval Athéňany. A. IV. viz Béssos. A r t e m i s [2. p. -idy], vládkyné prírody, bohyné známá již z pŕedŕeckého a nejstaršího ŕeckého náboženství. A-idina vláda nad prírodou byla vyjadŕována v jejím zobrazení jako lovkyné s lukem v ruce a doprovázené zvéŕí, zvl. jelenem. Púv. nebyla A. spojována s žádným jiným božstvem, o čemž svčdčí i to, že je bohyni panenskou. Její doprovod tvoŕily podlé mýtu nymfy; proto se soudilo, že se A. zdržuje u studánek, jejichž léčivá sila ji byla pŕičítána. Jako vládkyné prírody méla A. i plodivou moc, takže bývala oslavována buď jako bohyné svateb, jako živitelka nebo jako bohyné plodnosti. A-idin kult byl rozšíŕen po celém Ŕecku, zejm. na Peloponnésu: ve Sparté byli pred jejím oltáŕem mrskáni efébové, aby se na né pŕenesla plodivá sila prutu. T a m se také konal prúvod s májovou ratolestí a provádély orgiastické reje známé i z —Efesu, prosiaveného A-idiným chrámem (—Artemísion). Attické dívky se obracely k A-idé v —Braurónu ve všech významných okamžicích svého života (Aristof. Lys. 641n). V Athénách se v jarním mésíci elaféboliónu ( = bŕezen/duben) konala domáci slavnost, pri níž byli A-idé občtováni jeleni upečení z tésta, jako symbolická obéť za púv. jí obétovaného jeleňa

Art

80/

(elafos), V helénist. dobé nabyly slávnosti A-idy Efeské mystického obsahu. A. bývala ztotožňována i se — Selénou a —Hekatou, u Ŕímanú s -—Dianou; pozdéji jako A. Persiké (Perská) splývala s perskou bohyni Anaítis, v jejímž chrámu byla provádéna prostituce. Lid. pfedstavivost obetkala A-idu celou radou bájí. Tak byla sestrou —Apollóna, s nímž ji zrodila —Létó na Délu (v pozdéjší verzi u Efesu), pomstila se •—Niobé, potrestala —Aktaióna, —>-Títya a —Órióna, zachránila —ífigenii aj. Známe také její umélecká zobrazení, pŕedevším v tzv. Artemidé z Versailles, která je kópií originálu z doby kolem 320 pŕ. n. 1. (Paríž, Louvre).

nimi pŕes 2 m vysoká socha Poseidónova z r. 460 pŕ. n. 1., nyni v Národním archeologickém muzeu v Athénách). 2. A. v Efesu, slavný Artemidin chrám v iónském slohu s dvojitou vnéjší kolonádou, trojlodní, zbudovaný pred pol. 6. stol. pŕ. n. 1. na místé starší svatyné. R. 356 pŕ. n. 1. jej zapálil —Hérostratos. Chrám byl brzy obnoven, zachovány jsou jen zŕícené zbytky. Pro svou nádheru a velikost (109 m x 55 m) se A. počítalo k —sedmi divúm ant. svéta.

Sochy: J. A. Houdon, Diana (sádrový odlitek z r. 1776, N G Praha); F. F. Ščedrin, Diana, 1798 (mramor); O. Benda, Diana (vystaveno 1930). - Reliéf: A. M . Avostalis del Pambio a Jan Campion, Diana (v letohrádku Hvézda v Praze, 1555 —1560).-Nástenné malby: J. J. Steinfels (1651 až 1730), Diana s lukem sedící na obláčku (ve Staré restauraci v Král. Obore Stromovce v Praze); J. F. Schor, Socha Diany, 20.léta 18. stol. (v Michnovském pavilónu [ — Americe] v Praze).- Obrazy: Giulio Romano (1499—1546), Honba Diany; P. Veronese (1528—1588), Diana; Tizian, Diana, 1559; Tintoretto, Diana (== Luna) a Hóry, okolo 1580; Rubens, Dianin návrat, 1619; Lov Dianin, okoío 1632—35; Rembrandt, Diana v lázni, okolo 1635; N. Kniipfer (kolem 1603 - asi 1660), Diana vystupuje z lázné ( N G Praha); F. Boucher, Diana po lázni; 1742; F. X. Tkadlík, Diana a Apollo, 1817—1824; Bocklin, Lov Dianin, 1862; C. Corot, Diana v lázni, 1873; J. Preisler (1872—1918), Diana; J. Zrzavý, Diana, 1913; A. G. Sartorio C1860—1932), Diana efeská a otroci; A. Procházka (1882—1945), Diana; B. S. Urban, Artemidino údolí, 1944. - Gobelín: Diana, podlé návrhu M . Švabinského (1873—1962) vypracovala M . HoppeováTeinitzerová.

Artemísia 1. královna v —Halikarnássu. Zúčastnila se s péti loďmi —Xerxova tažení proti Ŕecku a bojovala u —Salamíny. Xerxés vysoko oceňoval její chytrost a energii; - 2. sestra a manželka kárského vládce —Mausóla, po jehož smrti vládla (353—351) v Kárii a na Rhodu. Dokončila v Halikarnássu stavbu monumentálni hrobky (—mausóleion), kterou započal její manžel. A r t e m í s i o n [2. p. -ia] 1. mys v severní části ostrova Euboje, nazvaný podlé Artemidina chrámu, který na ném stál. U A-ia se r. 480 pŕ. n. 1. úspešné stretlo ŕec. loďstvo s perským, když však perské pozemní vojsko prerazilo protilehlou soutésku thermopylskou (—Thermopyly), musilo se ŕec. loďstvo nakonec stáhnout k —Isthmu. V mori u A-ia byly nalezený významné bronzové plastiky (mezi

skou podstatu nebeských téles a pŕír. úkazú. Tyto rozpory starého a moderního nazírání vedly až k soudnímu stíhání téch, kdo šírili myšlenky zaméŕené proti bohúm (grafé asebeiás, žaloba z bezbožnosti); takových žalôb bývalo často využíváno politicky, napr. aristokraty proti stoupencúm Perikleovým (—Anaxagorás) a Alkibiadovým (—Prótagorás; —Diagorás), ale i demokraty proti — Sókratovi. Zákony na ochranu zbožnosti navrhuje pro svou obec i —Platón v Zákonech (907 E).

artes liberales (lat.) viz svobodná asfalt (ŕec. asfaltos, lat. bitumen uméní durum) prírodní byl znám od nejstarších dob. Ve stv. byl nejvíce Arválové (fratres Arvales, bra- cenén a. z Mrtvého more (lacus trstvo Arválú), starobylé ŕímské Asphaltites - Asfaltové jezero); bonáboženské kolégium o 12 členech. hatá nalezišté a-u byla i v okolí Obrady, které A. konali, byly spjaty Babylonu, dále byl nalezen v amfos očistnými obétmi za úrodu polí. rách z oblasti kavkazské. A-u se Význam A-Iu časem upadl a byl používalo k očišťování v nej širším obnoven až Augustem. V císaŕské slova smyslu: k dezinfikování ran dobé méli na starosti tŕídenní po- (spolu se sírou), vykuŕování chrámú hyblivé svátky v kvétnu, jež sloužily apod.; sloužil též jako pojidlo ve k očisté polí. Zasvéceny byly bo- stavebnictví (—stavební hmoty). hyni —Dea Dia a nahradily snad Nátérem a-u se chránily lodi a dŕestarobylá —ambarvalia. V aktecb véné pŕedméty vúbec. V Egypté kolégia z r. 218 n. 1. se dochovalo sloužil dovážený a. k balzamování tzv. Carmen fratrum Arvalium mŕtvol. (Píseň Arvalských bratŕí), obsahující vzývání polních božstev v staro- Asia (lat.), ŕímská provincie, která bylém jazyce. vznikla z odkazu pergamského krále —Attala III. r. 133 pŕ. n. 1. Arvernové, keltský kmen, usazený Púv. zahrnovala —Mýsii, —Lýdii v dnešní Auvergni, s hlavním a záhy potom i —Kárii. V letech 49 stŕediskem —Gergovií. Záhy vy- pŕ. n. 1. až 297 n. 1. sahalo její tvorili velkou ríši v již. Galii, pri území dále na východ, a to téméŕ čemž se stretali pŕedevším s —Hae- až k jezeru Tatta (dn. Tuz-golu). duy. Po porážce r. 121 pŕ. n. 1. jim R. 297 n. 1. byla A. rozdélena na Ŕímané ponechali samostatnost. 7 menších provincií (napr. Lýdie, R. 52 pŕ. n. 1. povstali spolu s ostat- Frygie aj.). Území provincie . bylo ními Galy pod vedením —Vercin- již za Attalovcú konglomerátem getorigovým. Caesar je porazil, mést, z nichž nékterá byla autoale ponechal jim nadále zvláštni nomní. Za ŕím. vlády byla formálni postavení svobodné obce (—civitas svoboda ponechána jen nékolika méstúm. Ŕím. prokonsul sídlil [1] Uber a). v Efesu. Hospodársky významná as [2. p. assu] (lat.), základní vá- byla pŕedevším stará obeh. strediska hová jednotka a zároveň základní —Mílétos, —Efesos, — Smyrna mince nejstarší ŕímské meny, litá na záp. pobreží —Malé Asie. Hosz médi; vážila 1 —libru (tzv. librální podársky provincie prosperovala as = 12 uncíí). Jeho váha byla po- hlavné v prvních dvou stoletích stupné snižována až na 1/24 púv. vá- ŕím. císaŕství. hy v 1. stol. pŕ. n. 1. - V. t. mince (II). a s i a n i s m u s (lat. Asianum genus asbest viz tkaniny dicendi), ŕečnický sloh v ŕec. a ŕím. literatúre, vyznačující se kvétnaasebeia (ŕec. neostýchání se, zvl. tostí a nabubŕelostí. Vznikl v helépred bohy, neúcta k nim), porušení nist. dobé ve svobodných ŕec. obecné prijatých predstav o božích méstech v Malé Asii (—ŕečnictví slovem nebo činem. Zvláštního [A]). Prevládal v ŕím. ŕečnictví až významu nabyla a. v 5. stol. pŕ. n. 1., do doby —Ciceronovy (106—43 pŕ. kdy se dostaly do konfliktu staré n. 1.). Starší a. vyjadroval myšlenky náb. predstavy, hlásané pŕedevším v krátkých vétách nebo vétných véštci, s názory tehdy moderních členech podobných veršúm, mladší filosofú, kteŕí vyvraceli víru v bož- a. užíval dlouhých souvétí a rytmic-

vyléčena jen vnéjším zásahem lékaŕovým. Jako léčivé prostŕedky predpisoval zménu zpúsobu života, diétu, pohyb a masáže. O jeho zdatnosti chirurgické svédčí, že je mu pŕičítáno první provedení tracheotomie (otevŕení prúdušnice). Z Aasignace púdy viz vlastnictví -dova díla se dochovaly jen úryvky ve spisech pozdéjších spisovatelú; púdy (II) - 2. A. ze Samu viz anthologie. Asinius Pollio. Gaius A. P. [2. p. -ia -nia -ona], * 76 pŕ. n. 1., asklépvadský verš viz metrika f 5. n. 1., ŕímský politik a vojevúdce Caesarúv a Antoniúv. Za Augusta Asklépios [2. p. -ia], púvodné se oddal hlavné kulturním zálibám, thessalský hérós zdraví, se stal byl pŕítelem Vergiliovým (který v Ŕecku od konce 5. stol. pŕ. n. 1. mu pŕipsal 4. eklogu) a Horatiovým. velmi populámím božstvem. V mýZavedl v Ŕímé verejné pŕedčítání tu byl spojen s Apollónem; ten prý lit. novinek (—recitace) a založil dal svého syna A-ia na výchovu první verejnou knihovnu (starý Kentauru —Cheirónovi a u toho se plán Caesarúv). Literárné byl činný A. naučil lék. umení. A-ovi synové jako rečník (zvl. jako obhájce), —Macháón a Podaleirios byli slávni psal tragédie a déjiny občanské lékaŕi Achajú pred Trójou. Jeho války (nezachováno), jež začínaly dcérou byla bohyné zdraví 1. triumvirátem (r. 60 pŕ. n. 1.) —Hygieia. Když A. kŕísil i mrtvé, a končily asi bitvou u —>-Filipp; zabil ho —Zeus bleskem. Apollón patrné se v nich netajil svými sym- pak zato zahubil —Kyklópy, kteŕí patiemi k Augustovu protivníku kovali Diovi jeho blesky. Antoniovi. Použili jich pozdéjší Hlavním stŕediskem, z néhož ŕečtí i ŕímští historikové. se A-iúv kult šíril, byl —Epidauros. Nejstarší jeho chrám v Attice stál Askanios (lat. Ascanius )[2. p. -ia], v Peiraieu, r. 420 pŕ. n. 1. ttVedl jeho syn —Aineiúv; v. t. Iulus. kult do Athén —Sofoklés. - V tzv. Asklépieích, A-iových svatyních askeze (ŕec. askésis, cvičení), po- s léčebným lázeňským zaŕízením, tlačování pŕirozených télesných se léčilo —inkubací, tj. ve spánku: potŕeb, vycházející z názoru, že télo pacient, vykoupaný v chrámové je jen pŕítéží a žaláŕem duše. Lidé, vodé, se odebral s obétinami do kteŕí se a-zi oddávali (tzv. asketi), chrámu, kde byli chování hadi požívali jen nejnutnéjší jídlo, často zasvécení bohu, ulehl na podlahu a dlouho se postili, zdržovali se (na rouno zvíŕete pŕedtím obétopohlavního styku; nékdy pristupo- vaného) a vyčkával príchod boha; vali až k sebetrýznéní: sebemrská- ten se mu zjevil ve spánku a dal ní, nošení téžkých ŕetézú apod. mu svou radu nebo na ném provedl Kŕesťanští asketi se považovali léčebný zákrok. Uzdravení pacienti (a bývali považováni) za osoby zavéšovali z vdéčnosti v chrámé obzvlášť sväté. V a-zi býval také destičky s popisem choroby a jejího spatŕován prostŕedek boje proti vyléčení nebo plastickou repro—dáblovi. dukci uzdraveného orgánu. Velký počet nápisú hovoŕících o vyléčení Askiburgion [2. p. -ia], severní (tzv. iámať) byl nalezen právé hraniční pohorí Čech a Moravy, v Epidauru. asi Krkonoše a Jeseníky (—území Ve 3. stol. pŕ. n. 1. se A-iúv kult ČSSR v dobé ŕím.). rozšíril na vých. do Efesu, Mílétu, Pergamu, na ostrov Kós s proslulou Asklépiadés [2. p. -da] 1. z Prúsy lék. školou, ale také na záp. do v Bíthýnii, ŕecký lékaŕ ze zač. Ŕíma. T a m byl A. uveden za moru 1. stol. pŕ. n. 1., pŕedchúdce r. 293 pŕ. n. 1. na príkaz —Sibylli—lékaŕské školy metodické. V Ŕímé ných knih pŕímo z Epidauru pod dosáhl zvučného jména, protože jménem Aesculapius. Jeho kultovdovedl spojit své odborné védomosti ním stŕediskem v Ŕímé byla svatys filos. názory atomistú a epikúrov- né na tiberském ostrové (sr. Ov. cú. Lidské télo je podlé ného slo- Met. 15, 622n). ženo z pevných hmotných částeček, A-iúv kult kvetí i v dobé císaŕské, které se navzájem proplétají a tvorí jak vidíme z četných nápisú vénosíť prúduchú - pórú. V téch se vaných buď jemu samotnému nebo pohybuj í volná télíska, která tvorí společné s jinými božstvy zdraví télesné tekutiny a vzduch (—pneu- (—Apollón; —Hygieia; —Salus aj.). ma). Nemoc chápal A. jako poruchu A. se stal ochranným božstvem pohybu télísek, jež múže být lékaŕú; byl zobrazován jako vou-

kých —klauzulí. Nejznáméjším zástupcem tohoto stylu byl Ciceronuv protivník, rečník Quintus Hortensius Hortalus (114—50 pŕ. n. 1.). Protikladem asianismu byl —atticismus.

satý muž, opírající se o húl ovinutou hadem, a v doprovodu psa. Básné: Homérsky hymnos na Asklépia (16); Héróndás, Ženy obétujicí v chrámé Asklépiové (mímiambos [4]). - Vyobrazení: A. F. Maulbertsch a M . Michl, Asklépios (nástropní malba zachycující déjiny lidstva ve Strahovském klášteŕe v Praze), 1794; P. N . Guérin (1774—1833), Obéť pred oltáŕem Asklépiovým (obraz podlé Gessnerovy idylly); F. K. Waldherr (1784 až 1835), Aesculap.

Askrá, méstečko v Boiótii na jižním úpätí Helikónu, rodišté a bydlišté básnika —Hésioda. Aspasiá, hetéra z Míléta. Po svém príchodu do Athén hrála pro své vzdélání a púvab významnou úlohu ve společnosti vedoucích politikú, filosofú, spisovatelú a umélcú. Stala se milenkou, pozdéji manželkou —Perikleovou. Na podkladá pomlouvačných útokú komikú j i žalovali Perikleovi nepŕátelé z bezbožnosti (-+asebeia), Perikleovi se však podarilo dosáhnout jejího osvobození. assiduus viz vlastnictví púdy (II) Aššurbanipal

viz

Sardanapallos

Assýrie 1. oblast mezi stŕedním Tigridem, dolním Zábem a Tartarskou stepí. Assyŕané sami mluvili jen o „zemi mésta Aššuru". Teprve —Aramejci nazývali tuto oblast zemí Athôr (název pŕešel do ŕec. označení Atúriá). Jména Assyria užil ŕec. zemépisec Klaudios —Ptolemaios v pol. 2. stol. n. 1. Zemé, pro niž toto označení platilo (mezi Babylónií, Arménií, Médií a Súsiánou), byla nazývána za rozkvétu klínopisné kultury Gutium. Ŕíše Assyŕanú méla povahu nárazníkového štátu. Assyŕané prosluli krutým, až krvelačným charakterem. 2. Assyria, ŕímská provincie. R. 114 n. 1. vtrhl císaŕ Traianus po anexi —Arménie jako provincie také do —Mesopotamie a po pádu mésta Nisibis ji dobyl. V následujících dvou letech se zmocnil sousední krajiny Adiabény a dosáhl hlavního mésta parthské ŕíše Ktésifóntu. Adiabéné byla prohlášena za provincii pod jménem Assyria. R. 116 však v ní vypuklo povstání proti Ŕímu a bylo jen stéží potlačeno. Traianus tam musil dosadit parthského vasalského krále. Hadrianus byl nucen se obou provincií zase vzdát a také z Arménie učinit opét vasalský stát. Astarté, syrsko-foinická bohyné, Ŕeky ztotožňovaná s - A f r o d i t o u , byla známa již Hérodotovi. Obecné

známou se stala za helénismu a za ŕímského císaŕství, kdy byla ztotožňována i s jínými božstvy (ísis; kartáginská Juno Caelestis [Nebeská]). astrologie (z ŕec. astron, hvézda, logos, slovo, výklad), u Ŕeku púvodné nauka o hvézdách vúbec, pozdéji nauka, která se snažila pŕedvídat události z postavení planét a zvíŕetníkových znamení. V —Babylóné se vyvinula a. z pozorování pravidelné se opakujících astron. jevú (zatméní Slunce a Mésíce, postavení planét apod.), jež bylo možno podlé výpočtú a zkušeností pŕedpovídat. Ďalší vývoj pŕedvídání lidských osudú z postavení hvézd - vedl k rozchodu —•astronómie jako védy s astrológií. Na spojení s Orientem ukazuje ŕec. název pro astrology Babylónioi (Babylóňané), nebo Chaldaioi (Chaldeové), který se udržel i v Ŕímé až do konce starovéku. A. sama se nazývala obecným slovem mathéma (nauka), odtud její pŕedstavitelé nazýváni též matematikové nebo astrologové (tj. hvézdopravci). Asi v dobé —ŕecko-perských válek proniklo do Ŕecka babylonské a jemu obdobné egyptské pojetí astrologie. Za —helénismu se a. rozšírila obecné, takže se s jejím vlivem musela vyrovnávat i —filosofie. Zejm. lze sledovat její vlivy u —stoikú, kteŕí spojovali vývoj svétového déní i života jedince s postavením hvézd., T o vedlo k odevzdané víre v neodvratný —osud (fatalismus). Pŕes zákazy senátu pronikla a. ve 2. stol. pŕ. n. 1. do obecného života v Ŕímé, kde v té dobé upadaly staré formy —véšténí. —Ciceronovo opatrné stanovisko (sr. zvlášté spis De divinatione [O véšténí]) není zdaleka hlasem všech ŕím. vzdélancú. Za císaŕské doby, kdy vzrostl vliv Orientu, se postavení a. upevnilo a také vétšina císaŕú ji byla naklonéna. Kŕesť. panovníci ji však stíhali a císaŕ Honorius (395—423) vypovédél astrology ze záp. části impéria. Kladnou úlohu sehrála stv. a. tím, že svou pŕitažlivostí usnadnila cestu védecké astronómii a pŕispéla k jejímu rozvoji. O astrologických spisech sr. —Manilius; —Firmicus Maternus. Ant. a-ii prevzali a horlivé péstovali Arabové. Od nich pronikla do západního kŕesť. svéta a pŕes odpor církve se rozšírila po celé Evropé. Nejvétšího rozkvétu dosáhla ve 14.—16. stol. Literatúra: W. Gundel, Sterne und Sternbilder im Glauben des Altertums und der Neuzeit, 1922; V. Stegemann, Beiträge zur Geschichte der Astrologie, 1935; F.

Boli, Sternglaube und Sterndeutung, 1966 5 ; W. Gundel, H . G . Gundel, Astrologumena. Die astrologische Literatúr in der Antike und ihre Geschichte, 1966.

astronomie (z ŕec. astron, hvézda, nomos, zákon), nauka o hvézdách, nazývaná Ŕeky púvodné —astrologie, začala být péstována ve 3. až 2. tis. pŕ. n. 1. v Mesopotamii a Egypté (byla pozorována nebeská télesa, rok rozdélen na mésíce a týdny, den na hodiny a minutý, určováno zatméní Slunce a Mésíce, popsán zvíŕetník apod.). V 7. stol. pŕ. n. 1. se s ní seznámili Iónové v Malé Asii, od nich se pak dostala do evr. Ŕecka. První ŕec. védec —Thalés z Milé tu znal již patrné tzv. babylonské tabulky, podlé nichž se vypočítávala doba, kdy dojde k zatmční Slunce nebo Mésíce, a podlé nich pŕedpovédél zatméní slunce r. 585 pŕ. n. 1. Púvod jeho predstavy o uspoŕádání vesmíru neznáme. Podlé jeho názoru pluje Zemé na vodé jako deska, nebeská klenba pak je dutá polokoule s upevnénými hvézdami (—kosmologie). Na rozdíl od ného —Anaximandros z Mílétu (* 610, f brzy po 546 pŕ. n. 1.) pokládal Zemi za (ploqjÉ^ válec, který se vznáší volné v prostoru, kolem ného pak se otáčejí ostatní nebeská télesa. -+Anaximenés (f v olympiadé 528/25) opét zastával názor, že Zemé je plochá deska, tvrdil však, že se i Slunce, Mésíc a planéty volné vznášejí ve vzduchu. První védecké poznatky na základé matem. výpočtú vnesli do a. pýthagorovci (podlé nich se Zemé pohybuje, je kulatá, není stŕedem vesmíru, nýbrž jen jednou z planét). Nejvíce prohloubil toto učení kolem r. 500 pŕ. n. 1. Filoláos, podlé néhož se kolem ústŕedního ohné otáčejí —sféry, nesoucí dráhy Slunce, Zemé, Mésíce, planét a stálic. Vzdálenosti sfér od sebe jsou v harmonickém poméru jako tóny ve stupnici a vydávají hudbu slyšitelnou vyvoleným (harmónie sfér). Mladší pýthagorovec Hiketás ze Syrákús pronesl názor, že se Zemé točí kolem své osy. Okolo poloviny 5. stol. pŕ. n. 1. —Anaxagorás z Klazomen vysvétloval podrobné vliv zemského stínu na zatméní Mésíce a jako první mluvil o pohoŕích a údolích na Mésíci, 0 teploté hvézd a jejich vlastním 1 odraženém svétle; avšak Zemi si predstavoval jako plochou desku. V —Platónových astron. názorech je patrný vliv pýthagorovcú (Zemé je kulatá, kolem ní obíhá celý vesmír, rozdélený na sféry). Ve spise Tímaios vytvoril pojem „velký (tzv. platónský) rok" ( = doba, po

níž se Slunce, Mésíc, planéty a stálice vráti pri otáčení sfér do stejné konstelace). A-ii se zabývali i nékteŕí Platónovi žáci: --Eudoxos z Knidu (1. pol. 4. stol. pŕ. n. 1.) se pokúsil vysvétlit dráhy planét, jež se podlé ného točí kolem Zemé, pomoci dúmyslné soustavy hlavních a soustŕedných sfér (v. t. kosmologie; matematika [2]). Eudoxúv spis Fainomena (Zjevy nebeské) zpracoval ve formé básné —Arátos (1. pol. 3. stol. pŕ. n. 1.). Jiný Platónúv žák —>Hérakleidés z Pontu (2. pol. 4. stol. pŕ. n. 1.) vnesl do a. dvé prevratné myšlenky: a) z malé úhlové vzdálenosti od Slunce lze podlé ného soudit, že planéty Merkúr a Venuše obíhají kolem Slunce, nikoli kolem Zemé; b) Zemé se točí kolem své osy, a tak vzniká zdánlivý pohyb nebes (sr. pýthagorovci). Tyto názory však v ant. védé nepronikly. —Aristotelés (384—322 pŕ. n. 1.) pojednal o stavbé vesmíru ve spise Peri úranú (lat. De caelo, O nebi). Prijal v zásadé Eudoxovu soustavu sfér, ale rozhojnil jejich počet, takže se stala až nesrozumitelnou. Aristotelés však též dúmyslné zdúvodnil kulatost Zemé (pri zatméní Mésíce lze na ném pozorovat kruhovitý stín Zemé). Tretí a druhé stol. pŕ. n. 1. bylo pro ŕec. a-ii dobou rozkvétu. Studiem astron. jevú a poŕizováním hvézdných katalogú na základé matem. výpočtú a presného pozorování, jež bylo umožnéno rozvojem astron. pŕístrojú, se zabývali učenci v —Alexandrii. V té dobé žili dva vynikající astronomové Aristarchos a Hipparchos. -*Aristarchos ze Samu (1. pol. 3. stol. pŕ. n. 1.) jako první hlásal názor, že Slunce je stŕedem soustavy planét, které kolem ného i se Zemí obíhají. —Hipparchos z Níkaie (2. stol. pŕ. n. 1.) héliocentrickou soustavu Aristarchovu neprijal stejné jako významný mechanik a matematik —Archimédés (287 —212) - , provéŕil však Aristarchúv dúkaz, že zdánlivá velikost prúméru Mésíce a Slunce není stálá, nýbrž kolísá, čímž vyvrátil teórii soustŕedných sfér. Nejznáméjší ŕec. astronóm Klaudios —Ptolemaios púsobil až v dobé ŕímské. Jeho geocentrický (zeméstŕedný) systém, umožňující pŕedvídat nebeské jevy a vybudovaný na dílech jeho pŕedchúdcú, pretrval starovék; byl pŕenesen do Sýrie a Persie a stal se též kulturním majetkem Arabú a jejich prostŕednictvím pozdéji majetkem celé stŕedovéké Evropy. Ŕímská astronomie nepŕinesla nie podstatného. Astron. partie (o Hip-

parchovi a jeho názorech) v —Pliniové díle Naturalis história (Pŕírodovéda) jsou nepuvodní. Ze stv. astronomických pomúcek je nejznáméjší gnómón (sluneční —hodiny), prístroj s naznačeným poledníkem, jehož se kromé k jiným účelúm (napr. v geometrii) používalo k určení výšky Slunce v poledne (—Anaximandros). K určení úhlu dopadajícího slunečního paprsku použil alexandrijský učenec —Eratosthenés (3. stol. pŕ. n. 1.) prístroje, zv. skafé (dutá polokoule s gnómónem). V Alexandrii vzniklý ješté další prístroje, zvl. armillární sféra, prístroj, který pomoci otáčivých kovových kruhu určoval výši hvézd nad o b z o r e m . - V . t. kosmologie. Literatúra: F . W. Westaway, Objevy bez konce I, 1937; Z. Horský - M . Plavec, Poznávání vesmíru, 1962 (tam další literatúra).

Asturové, ibérský horský kmen, usedlý v severozápadní části —Hispánie Tarrakonské. Na jeho území byly bohaté rudné doly, pŕedevším na zlato. Ŕímanúm kládli tuhý odpor, podrobil je až —Agrippa r. 19 pŕ. n. 1. Astyagés viz Kýros Starší Astyanax [2. p. -nakta], syn —Hektora a —Andromachy; —Odysseus ho dal svrhnout s hradeb dobyté —Tróje. asyl (ŕec. asýlon, útočišté) nacházel pronásledovaný i provinilec u —krbu, v chrámé nebo u oltáre pod ochranou bohú nebo zbožnéných osob. V —Athénách byl a-em tzv. chrám Théseúv (—Héfaisteion), v —Ŕímé napr. pahorek Tarpejský (—Tarpeia), pozdéji sochy císaŕú. Když zločinci zneužívali takto i chrámú kŕesť., bylo právo a-u císaŕskými naŕízeními omezeno. Pozdéji upravila právo a-u (ius asyli) cirkev. Atalanté [2. p. -ty], arkadská lovkyné; jako díté byla pohozena, ale odkojila ji medvédice. A. se zúčastnila lovu kalydónského (—Meleagros). Její nápadníci s ní musili závodit v béhu, a kdo podlehl, byl zabit. Hippomenés (podlé jiné verze Meilanión) ji získal Istí. Béhem závodu totiž upustil postupné tri zlatá jablka, A. se pro né pokaždé shýbla, a tím se zdržela (Ov. Met. 10, 560n). Dramatizace: J. Palmotič, Atalanta, pastýŕská hra, hrána 1629; E. Ludwig, Atalante, 1911. - Reliéfy: Paolo delia Stella (t 1552), Atalanté na lovu (letohrádek Belveder v Praze); neznámý sochár: Hippomenés a Atalanté (štukový reliéf ve

Vrbnovském paláci v Praze), okolo r. 1700. Obrazy: G. Reni (1575—1642), Závod A-ty a Hippomena; A. Govaerts (1589 až 1626), Meleagros a Atalanté ( N G v Praze); J. Jordaens, A. a Hippomenés, 1646. Opera: F. Händel, Atalante, 1736.

Jeho životopis egyptského poustevníka sv. Antonína (prel. A. L. Stŕíž, 1928) inšpiroval G. Flauberta k hist. románu Pokušení sv. Antonína, jako už dŕíve malíŕe Hieronyma Bosche (asi 1462—1516) k četným ataraxiá (ŕec.), neochvéjnost, ne- fantasmagorickým obrazúm. otŕesitelný klid duše, který je nezbytnou podmínkou štéstí. Pojem a t h e i s m u s (z ŕec.), svétový názor dúležitý zejm. v helénist. etice, zvl. a životní postoj, odmítající nábov epikureismu (—Epikúros), skep- ženství a jeho projevy, popŕ. vúbec ticismu (—skeptikové), stoicismu existenci boha (theos). Zárodky kri(—stoikové). tiky náb. predstav se nacházejí už v nejst. dílech ŕec. literatúry; Atargatis [2. p. -tidy], též Der- avšak teprve od 6. stol. pŕ. n. 1. lze ketó, syrská bohyné (—Dea Sýria) mluvit o a-mu v souvislosti s filoz mésta Hierápolis (dn. Mambúž); sofickou a védeckou kritikou nájejí kult se rozšíril zvl. za helé- boženství. Náb. víra ustupuje pŕenismu, kdy byla ztotožňována devším mezi vzdélanci, kteŕí se ptají, co je náboženství, jak vzniklo s —Afroditou. a jaká je jeho společenská funkce. Äté [2. p. Áty], vášeň a zaslepenost Počátky kritiky náboženství se obmysli, jež vrhá človéka do záhuby. jevují u —Xenofana z Kolofónu, Byla též zosobňována jako bohyné —Hekataia z Mílétu, —Anaxagorova žáka Métrodóra, známého neštéstí, dcéra —Diova. svými prevody mýtú na alegórie, ateleia (ŕec. zprošténí, úleva), u —sofistú (—Prótagorás; —Diav ŕeckých méstských státech zba- gorás Mélský; —Kritiás; —Prodivení povinnosti platit poplatky a kos), u pŕedstavitelú —kynismu —dané. Občané zasloužilí o vlast (—Antisthenés; —Diogenés ze Sibývali vyznamenáni osvobozením nópy), ve škole —megarské (Stilod —leitúrgií. Také —cizinci pón) a —kyrénské (Theodóros, v méstském státé usedlí (metoikoi) zvaný Atheos (Bezbožník), a —Eumohli nabýt za své zásluhy usne- hémeros). sením lidu hmotných výhod, mezi Filosofie a véda daly a-mu pozinimi i slevy z pravidelných i mimo- tívni ráz a mély vliv na jeho prinŕádných daní. - Sr. u Ŕímanú cípy a metódy. Zpétné pak a. po—immunitas. máhal vytváŕet filos. základy nejen pŕírodovédy (—Anaxagorás), nýbrž atellana, již pŕedliterární jiho- i etiky, déjepisu a politiky (— Déitalská lidová fraška, zvaná podlé mokritos; —Thúkýdidés; —Aristokampánského mésta Atelly. Byla to telés). Filosoficky nejdúslednéjší jednoaktová hra s ustálenými po- odmítnutí náb. pojmú a predstav stavami (hloupý žrout [Maccus], podali Aristotelovi žáci: —Theožvanivý hlupák [Bucco], sméšný frastos odmítl účelnost svéta a jestarec [Pappus) a hrbatý šarlatán jího púvodce (božstvo), —Dikai[Dossennus]). Náméty si brala archos z Messény vyvracel doz denního života. Lit. ztvárnéní mnénky o netélesnosti a nesmrtelse ji dostalo koncern 2. stol. pŕ. n. 1., nosti duše, —Stratón z Lampsaku, kdy byla v Ŕímé provozována pra- zvaný Fysik, výslovné učil, že svét videlné po —tragédii nebo samo- není dilem boha, nýbrž samé prístatné. S jejími ohlasy se setkáváme rody (ŕec. fysis). Vyvracel též náv it. commedii delľarte (tzv. ŕe- boženství z jeho vnitŕních rozporú: meslné komédii) za rané renesance. Jestliže knéží nepracují, ponévadž práce poskvrňuje, jisté by nepraAthanasios [2. p. -ia] z Alexan- coval ani búh, kdyby vúbec byl drie, ŕecký církevní spisovatel (Cicero, Acad. 2, 38, 121). Od 5. a 4. stol., kdy došlo k pŕi4. stol. n. 1. (f 373). Ve sporu o podstatu —Kristovu zastával zpúsobení starších náb. predstav velmi úporné učení, podlé néhož novým etickým požadavkúm, takže tzv. druhá osoba kŕesť. božské bohové začali být vydáváni za trojice (Búh-syn) je stejné (tedy tvúrce dobra a za ručitele mravbožské) podstaty jako Búh-otec nosti, útočí a. na náboženství (— homoúsios; —ariánství), ale pri- i z etických pozic. Činili tak již tom je i plným človékem. Octl se nékteŕí sofisté (napr. —Thrasytím v rozporu s východoŕím. císaŕ- machos). Nej významné j ši kritiku ským dvorem, ale nakonec spor v tomto sméru podal na zač. 3. stol. vyhrál. Od ného vychází učení pŕ. n. 1. —Epikúros; s ní pak mucírkve ŕímskokatolické i pravoslav- silo zápasit rané kŕesťanství (—Lacné, po reformaci i protestantské. tantius), a náboženští lidé a theo-

logové jsou nuceni na ni odpovídat dosud: Proč údajné všemocný a dobrý búh neodstráni zlo ? Bohové podlé Epikúra nemají vliv na déní svéta a život lidí. Jsou-li néčím, tedy jen blíže neurčenými vesmírnými bytostmi, jejichž bezstarostný život v —»• intermundiích je projekcí individualistický pojaté blaženosti. Pŕedstavitel nové Akadémie —»Karneadés (214—129 pŕ. n. 1.) kritizoval ze skeptického stanoviska stoickou obhajobu náb. predstav, zvl. argumenty stoikú o existenci bohú. Avšak tŕebaže a. nejrozmanitéjšich odstínú usiloval zbavit človéka strachu pred bohém a smrtí, a tak mu poskytnout šťastný život, nebyl spjat s praktickými úkoly soc. pokroku. Nakonec se stále více stával pro vládnoucí tŕídy nežádoucím a pro porobené tŕídy nepŕijatelným výkladem svéta. Klid, štéstí a svobodu, ráj a vykoupení nepŕinášeli lidstvu filosofové, vytvoŕeny byly fiktivné v novém náboženství kŕesťanstvi. V novovéku s nástupem buržoázie a se vzrústem jejího pocitu reálné moci byla obnovená tradice ant. a-mu, ale teprve pŕechodem k moderní společnosti se začínají vytváŕet podmínky pro to, aby nebyl jen výsadou vzdélaných jedincú, nýbrž obecné pochopitelný a prakticky pŕijatelný. Literatúra: A. B. Drachmann, Atheism in Pagan Antiquity, 1922; Fr. Mauthner, Der Atheismus und seine Geschichte im Abendlande, 1922; E. Derenne, Les proces d'impiété, 1930; A. P. Každan, Náboženství a ateismus ve starovéku, 1960; D . Machovec, Déjiny antického atheismu (vysokoškol. skripta), 1963.

Athéna, ŕec. Athéné, Athénaié, Athéna, ŕecká bohyné, dosvédčená pro mykénskou dobu památkami z —>-Knóssu, psanými lineárním písmem B (Atana); byla tam ochránkyní vladaŕova paláce a pridruženého sídlišté. Okolní zemédélské púdé dávala úrodnost. V boji stála po vladaŕové boku a chránila ho (A. Promachos, Prední bojovnice). Pozústatkem -*••thériomorfismu je A-nino epiteton sovooká a to, že jí byli zasvéceni sova a had. V dobé —>méstského štátu (poliš) zménila se A. v jeho ochránkyni. Tou byla napr. v Athénách (A. Polias), kde byla její ochranná moc skrytá ve starobylé soše (paládium) chované v jejím chrámé na Akropoli, nebo ve Sparté (A. Poliúchos, Méstodržná) aj. Pod její ochranou byla zejm. celá Attika, které podlé mýtu dobyla ve sporu s -—Poseidónem a jejímž občanúm vénovala svúj strom, —olivu. Její púsobnost se od té doby vztahovala na

občany, kterým dávala vítézství Athéna Parthenos, kópie z Varvakeia > (—Níké) v zápase i boji. Polím za- (originál Feidiás) ručovala úrodnost i nadále, o čemž svédčí každoroční slavnost Skira (v mésíci skiroforiónu = červeň / červenec), kdy se do zemé ukrývalo pečivo v podobé symbolú plodnosti (—fallos) a současné se prosil Zeus o déšť. Vedie toho se ji pŕisuzovalo, že obdarovala lidstvo znalostí nékterých prací a ŕemesel. Mnohé z toho je asi dédictví m mykénské doby (naučila tkát, krotit koné a býky, používat pluhu, voru a korábú), ale dúležitosti nabyla predstava A-ny, dárkyné ŕemesel, až v dobé rozkvétu remesla, tj. v dobé méstského štátu. A. Ergané (Délnice) byla považována za ochránkyni ŕemeslníkú (v tom je blízká —Héfaistovi) a posléze i véd a za dárkyni moudrosti. Proto se tehdy rozmohl i její kult. —Peisistratos povznesl A-ninu slavnost, slávenou každého čtvrtého roku, tzv. Velké —Panathénaje, na jeden z hlavních athénských svátkú a bohyni vybudoval nový chrám —Hekatompedon. Když byl r. 480 zničen Peršany, dal postavit Periklés ješté nádhernéjší chrám, tzv. -—Parthenón. V helénist. dobé byla A. zejm. bohyni vítézství (Níkéforos, Nositelka vítézství, známá z —Pergamu) a ochránkyni ŕemeslnických sdružení (—thiasos). V Ŕímé byla ztotožnéna s -—Minervou. Vystupuje v mnohá bájích. Zrodila se z Diovy hlavy, je panenská bohyné (Parthenos, Pallas), v —htrójské válce stála na strané Ŕekú, chránila —Argonauty aj. A-nina sova byla ražena na athénské mince jako znak mésta, pozdéji se stala symbolem moudrosti. Báseň: Homérský hymnus na Athénu (28). - Sochy: A. Parthenos, kultovní socha ze zlata a slonoviny, kterou pro —Parthenón dokončil r. 438 —Feidiás. Stojící bohyné byla odéna v dlouhý ŕasnatý šat, na hlavé méla prilbu ozdobenou vpredu sfingou, po stranách bájnými ptáky, nohy. Na prsou méla —aigidu, v levé ruce držela kopí a opírala se o štít, pod nímž se skrýval had, pŕedstavující Erechthea. Na napŕažené pravici držela bohyni vítézství —Níké. Zevní stranu autu zdobila reliéfni amazonomachie (Théseúv boj s Amazonkami), na vnitŕní byl vymalován boj olympských bohú s —Giganty. Zachovala se rada vesmés podradných ŕím. kópií rúzného méŕítka. - A. Promachos, kolosálni bronzová socha ozbrojené bohyné, jež stála pred Parthenónem; vytvoril ji Feidiás tésné pred pol. 5. stol. - A. Lémniá, bron-

zová socha, kterou vénovali na Akropolis po pol. 5. stol. pŕ. n. 1. klérúchové (—>klérúchie) z ostrova Lémnu, ve stv. nejvýše hodnocené Feidiovo dílo. Zachovala se v ŕím. kopiích. Predstavovala A-nu j ako bohyni míru: byla prostovlasá, prilbu držela nejspíše v pravé ruce, levici se opírala o kopí. Sousoší Athény se Silénem Marsyou —>-Myrón. Sochy v nové dobe: M . Braun, mramorový památník hr. Leopolda Šlika s postavami Marta, Pallady Athény a Famy z r. 1723 (chrám sv. Víta v Praze); J. Drahoňovský (1877—1938), Pallas Athéné (postava pro portál reálky v České Tíebové). - Obrazy: Botticelli, Pallas spoutává Kentaura, kolem 1485; Pauwels Franck nebo Franceschi, zv. Paolo Fiammingo, Zrození Athény z Diovy hlavy, kolem 1590; J. Slanský, Allegorie umení: Pallas Athéné s kopím a erbem umélcu, 1605 (sépiová kresba v knihovne na Strahové); P. Maixner (1831—1884), Pallas Athéna (ve Valdštejnském paláci v Praze); J. Konúpek (1883 až 1950), Pallas Athéné (lept). - Opera: E. Kíenek, Pallas Athéné pláče, 1955. - V. t. s. v. Minerva.

A t h e n a e u m [2. p. -aea], vysoká škola v Ŕímé založená ve 2. stol. n. 1. císaŕem Hadrianem, ctitelem ŕecké kultury, a vydržovaná ze státních prostŕedku. Pŕednášela se na ní rétorika, filosofie, literatúra a právo. Do té doby bylo možné studovat filosofii jen u jednotlivých filosofú. Studia se tu konala fecky i latinsky. Polohu A-aea se dosud nepodarilo zjistit! Athénaios [2. p. -ia] z Naukratidy v Egypté, ŕecký spisovatel z konce 2. stol. n. 1., pŕedstavitel tzv. ->druhé sofistiky. Jeho dialóg Deipnosofistai (Hodující mudrci, 15 kn.) líčí po vzoru Platónova Symposia hostinu filosofú, umélcu a učencú, kteŕí rozprávéjí o nejrúznéjších tématech, o jídle, hudbé, tanci, literatúre aj. Má pŕedevším hodnotu dokumentárni pro množství citátu ze starších autorú. athénský n á m o r n í spolek, federace ŕeckých obcí prímorských a ostrovní ch s Athénami v čele. První a. n. s. byl uzavŕen r. 478/7 pŕ. n. 1. s cílem osvobodit po vítézném odražení perských útokú na evr. Ŕecko od perské nadvlády také Ŕeky maloasijské. Jeho členské obce buď stavély pro spolkové loďstvo válečné lodi, nebo platily do spolkové pokladny penéžní pŕíspévky. Ponévadž stŕediskem této federace byl zprvu ostrov Délos, nazývala se též délský spolek. Teoreticky byly všechny členské obce rovnoprávné, ale od samého počátku mély Athény prvenství už proto, že mély ve spolkovém loďstvu nadpoloviční

vétšinu. Po vítézství nad Peršany v bitvé u ŕeky ->Eurymedontu (snad r. 469) náležely k a-kému n-mu spolku všechny ostrovy v Egejském mori vyjma Aigínu, Mélos a T h é r u , celé pobreží thrácké a obce na záp. pobreží maloasijském od Bosporu až k hranicím Pamfýlie. Délský spolek ukončil po nékolika vítézstvích nad Peršany r. 449 (->Kalliuv mír) úspéšné ->ŕecko-perské války, ale v té dobé nabyla athénská nadvláda ve spolku již takového stupné, že se zménil v jakousi athénskou ríši. Sparťané pozorovali tento vývoj s nelibostí a zvlášť téžce nešli to, že Athéňané všude prosazovali demokratické zŕízení, ale nakonec se s tím smíŕili a uzavreli r. 446/45 s Athénami mír na 30 let. Roztržky však trvalý dále a vyústily r. 431 v —>-peloponnéskou válku. Béhem ní se projevila athénská panovačnost vuči spojencum v plném svetle: pŕíspévky členských obcí vzrostly z puvodních 460 talentu r. 425/424 na 1 460 talentú a byly r. 413 nahrazeny ješté tíživéjším 5% clem na dovoz a vývoz, vybíraným ve všechpŕístavecha-feého n-ho spolku; úsilí nékterých obcí o vystoupení ze spolku bylo kruté trestáno a jejich púda zčásti proméňována v athénské —>-klérúchie. Proto se v druhé fázi peloponnéské války, která probíhala pro Athény neúspéšné, a. n. s. postupné rozpadal, až posléze s kapitulací Athén r. 404 úplné zanikl. Nový a. n. s. byl založen r. 378/7 pŕ. n. 1. opét na základé úplné rovnoprávnosti všech jeho púvodních 32 členú, ale nenabyl již zďaleka takového významu jako spolek první. Jeho další rúst zamezily -^Théby svou dočasnou hegemónií a rozvrátila jej nakonec tzv. spojenecká válka (357—355 pŕ. n. 1.); ta vznikla odpadnutím mnohá obcí od Athén, které se Athéňané marné snažili pŕinutit k setrvání násilím. Athény (ŕec. Athénai), hlavní mésto -í-Attiky, se rozkládaly v roviné chránéné horami a otevŕené jen na jih k mori. Protékala jí ŕeka Kéfís(s)os s prítoky Ilissem (na jih od Athén) a Éridanem (na severozápade Athén). Na sv. od mésta, již za hradbami, se týčil strmý vrch Lykabéttos (277,3 m), na sev. ve vzdálenosti 2 km od hradeb nevysoký Kolónos hippios; mezi pahorky, které se zdvíhaly v méstském areálu (Múseion 147,4 m, Areios pagos 115 m, Nymfaion 104,8 m, Pnyx 109,5 m) méla dominující polohu —Akropolis (156,2 m), která sloužila již od

mladší doby kamenné jako útočišté okolního obyvatelstva a byla opevnéna v 2. pol. 2. tis. „kyklópskou" zdĺ. Pod ní bylo otevŕené sídlišté; jeho význam stoupl po ->synoikismu, pŕičítaném tradicí —vThéseovi, když se A. stály správním stŕediskem ->Attiky. Hosp. a polit. život sepŕeneslna ->agoru, v jejíž blízkosti byla méstská studňa (Kallirhoé — „Krásne tekoucí")- Záhy nabyl významu Kerameikos („Hrnčíŕská čtvrť") záp. od agory. 1. S t a v e b n í v ý v o j . V dobé —•Peisistratovcu (6. stol. pŕ. n. 1. první stavební rozvoj Athén) byl kromé nékolika sakrálních staveb položen vodovod k nové zŕízené méstské studni, opatrené kašnou (.Enneakrúnos = „Devítipramenn á " - poloha nejistá); pŕebytečná voda byla odvádéna kanalizací. Další stavební rozvoj mésta byl podnícen ústavní reformou Kleisthenovou r. 508/07 pŕ. n. 1.: na agoŕe bylo postaveno -*búleutérion a prytaneion (->prytanové); štátni archiv byl (od pol. 4. stol. pŕ. n. 1.) umístén ve svätyni ->Métróon. Za -^ŕecko-perských válek byly A. (480—79) téméŕ srovnány se zemí, ale obnova mésta začala již r. 479/8 stavbou méstských hradeb, pozdéji prodloužených „dlouhým i z d m i " (makra teiché) k postavám —>-Peiraieu a Faléru, vzdáleným asi 8 km od Athén. Uvnitŕ méstských hradeb bylo vybudováno téméŕ úplné nové mésto (prestavba —"-Akropole a divadla, rekonstrukce státních budov na ->agoŕe, výstavba sportovních zaŕízení, zejm. prvního athénského ->gymnasia u svatyné héróa Akadéma, tzv. ->Akadémie). Na západ od agory byla postavena na nevysokém návrší, zv. Kolónos agoraios, svatyné Héfaistova(-*//Hippodáma z Mílétu (rovnobéžné ulice, protínající se v pravém úhlu). Ve 4. a 3. stol. pŕ. n. 1. význam A-n poklesl. Teprve na konci 3. stol. došlo k nové výstav bé mésta podnícené podporou helénist. vládcú: poblíže agory dali postavit ->Ptolemaiovci gymnasion (Ptolemaion), u nové rekonštruovaného Dionýsova divadla postavil pergamský král ->Eumenés II. sloupovou síň. Syrský král —>-Antiochos IV. pokračoval ve výstavbé —-Sulla. Následující období postupných rekonstrukcí vyvrcholilo v dobé císaŕe Hadriana (117—138 n. 1.): mj. bylo vystavéno náméstí (tzv. ŕímská agora) s Hadrianovou knihovnou, dokončená stavba Olympieia, vybudována nová čtvrť, tzv. Hadrianovo mésto, a zŕízeno nékolik lázní a vodovod (z pohorí Pentelikon). V pol. 2. stol. n. 1. uzavrel ant. stavební vývoj A-n vétším počtem staveb (napr. ->ódeion) -^Herodes Atticus. 2. D é j i n y . Kolem r. 800 pŕ. n. 1. ovládly A. —>-synoikismem celou ->Attiku, zustávaly však zprvu pomérné v pozadí: nepodílely se na tzv. velké ->kolonizaci a v 7. stol.

dokonce strpély, že blízký ostrov ->Salamínu ovládla -^Megara. Ale od 7. stol. se jejich výrobní sily začaly rýchle rozvijet; to zvyšovalo napétí mezi vládnoucí rodovou —^aristokracií a mezi ->démem. -^Drakontovy zákony (r. 624—621) značily sice první krok k urovnání rozporu, ale teprve —>-Solón provedl (r. 594/3) hlubší reformy sociálni i politické, a to na základé tzv. —»tímokracie; proto uspokojily pŕedevším ŕemeslníky a obchodníky, kteŕí bohatli využíváním práce otrokú, ale nikoli bezzemky, kteŕí toužili po púdé. Jejich nespokojenosti využil r. 561/60 ->Peisistratos, zmocnil se samovlády (ŕec. -Myrannis) a podržel j i s dvéma prestávkami až do své smrti r. 528/7. Jeho synové po ném vládu sice zdédili, ale Hip-

parchos byl r. 514 zavraždén a ->Hippiás (1) r. 510 vyhnán. Tyrannis byla v A-nách zaméŕena pŕedevším proti aristokracii, a proto j i r. 511/10 pomáhal odstranit spartský král ->Kleomenés I. Ale aristokratická reakce podlehla záhy demokratickým silám, jejichž vítézství nad ní bylo dovršeno r. 508/7 —"Kleisthenovými reformami; témi byly - kromé jiných zmén v a-nské ústavé zrušený čtyŕi rodové —*fýly a občanstvo bylo nové rozdéleno do 10 fýl územní ch. A. se stály v 6. stol. pomérné mocným —>-méstským státem (1) a značné rozšíŕily své obeh. a polit. styky, takže se r. 500/499 mohly odvážit vyslat vojenskou pomoc ->iónskému povstání a r. 490 dokázaly odrazit perský útok u ^-Marathónu. V dalším prúbéhu —>ŕecko-perských válek uznávaly A. ješté r. 480/79 spartské velení v ŕec. obranné koalici, ačkoliv již v té dobé mély zásluhou —>-Themistokleovou nejsilnéjší loďstvo v celém Ŕecku; ale již r. 478/7 založily —-athénský námorní spolek a ujaly se samy vedení ďalších bojú s Peršany. Jejich cílem bylo ovládnout obchod v celém vých. Stŕedomoŕí. Sparťané se s tímto stavem neradi smiŕovali, i když se tehdejší prední a-nský politik ->Kimón zasazoval 0 dobrou shodu s nimi. Další demokratizace a-nské ústavy však jejich rozpory stále více prohlubovala. Od pol. 5. stol. pŕ. n. 1. stál v popredí a-nského politického života —>Periklés. Za jeho vedení dosáhla vrcholu i —^demokracie, 1 a-nská námorní moc, neboť z nékdejšího ->athénského námoŕního spolku se postupné vyvinula athénská „ríše" (ŕec. arché), která ovládala celé Egejské more téméŕ se všemi ostrovy, s jeho sev. pobrežím i s černomoŕskými úžinami a také všechny ŕec. obce v Malé Asii. V bojí ch s Peršany (->-ŕecko-perské války) dosahovali Athéňané stále dalších úspéchú, proto s nimi r. 449 uzavrel perský král tzv. —•Kalliuv mír. Také Sparta uznala nakonec a-nskou námorní hegemónii v míru uzavŕeném r. 446/5. Ponévadž konzervativní —^Sparta byla v ŕec. svété oporou oligarchických režimu, kdežto A. oporou demokracie, nebyl mír mezi nimi trvalý a vyústil r. 431 v tzv. ->peloponnéskou válku, do které bylo strženo skoro celé Ŕecko, zejm. když a-nští radikálové v čele s ->Alkibiadem prosadili r. 415 válečnou výpravu A-n proti -»-Syrákúsám. V této válce byly A. r. 404 porazený a musely se svého

námoŕního panství vzdát. Byly zbourány a-nské hradby a v A-nách nastolena, i když jen nakrátko (^-Thrasybúlos), oligarchická vláda tzv. - »tŕiceti týranú. Krize ŕec. méstského štátu, která se jasné projevila v ŕeckých déjinách ve 4. stol. pŕ. n. L, postihla i Athény. Podarilo se jim sice r. 393 obnovit své hradby a r. 378/7 založit nový —>-athénský námorní spolek, ale nékdejší moci již nedosáhly. ->Makedonie začala od r. 353 ohrožovat a-nské spojení s Černomoŕím, které bylo hlavním odbytištém a-nského zboží a také a-nskou obilnicí. Mír -^-Filokratúv pŕinesl r. 346 jen dočasné ŕešení athénsko-makedonských vztahú a rečník —>-Démosthenés volal marné po silné ŕec. koalici proti makedonskému králi -^-Filippovi II. V bitvé u ->Chairóneie r. 338 byli Athéňané spolu s Thébany (^-Théby) od Filippa poraženi. A. se jen téžce smiŕovaly s makedonskou nadvládou a bojovaly proti ní r. 323/2 (^-lamijská válka) a 267—261(?) (^Chremónidova válka), ale pokaždé prohrály. „Svobod u " si A. udržely i po vyvrácení ->Korintu Ŕímany (146 pŕ. n. 1.), kdy četná ŕec. mésta byla podŕízena místodržiteli ŕím. provincie Macedónia (->Makedonie). Za války ->Mithradata VI. Eupatora s Ŕímany ovládla A. chudina pod vedením epikúrovce ^Aristióna (88 pŕ. n. 1.). R. 86 dobyl mésta ->Sulla. Až do sklonku antiky si podržely A. význam jako centrum kultury a védy. V oblibé je mél zvl. císaŕ -^Hadrianus, za néhož zde byly postavený nové stavby. R. 267 n. 1. byly A. za nájezdu germ. Herulú vyplenény. Okolo pol. 4. stol. došlo k novému rozkvétu A-n: stály se universitním méstem, do néhož pŕicházeli študenti z dalekých krajú, mezi nimi i pozdéjší kŕesť. myslitelé (napr. -^-Basileios Veliký). R. 529 uzavrel císaŕ -^Iustinianus poslední filosofické školy v A-nách, a tím poklesl jejich význam na úroveň provinciálního mésta. 3. V ý v o j ú s t a v y . Jako v ostatních ŕec. obcích vládl i v Athénách za tzv. homérského období „král" (—>basileus; —sústavní formy). Zachovaná jména nej starších a-nských králú (—>-Kekrops, Erechtheus, Pandión, -^Aigeus, -^Théseus) nejsou historicky doložená. Dedičné království bylo v A-nách okolo pol. 8. stol. pŕ. n. 1. vystŕídáno vládou devítičlenného sboru —>-archontú, púvodné desítiletou, od r. 683/2 roční. Velký polit. význam méla aristokratická rada, ^areopag, volená na doživotí z bývalých

archontú, která proti ročné se stŕídajícím úŕedníkúm predstavovala prvek stability v proménlivosti polit. života. Ústavní zmény, pričítané —>Drakontovi v souvislosti s jeho první psanou kodifikací attického práva, pocházejí bezpochyby teprve od ->Solóna. Ten rozdelil obyvatelstvo Attiky do 4 majetkových tŕíd podlé výnosu púdy a vymezil jejich polit. práva i povinnosti. Nejduležitéjší úrady (archontát a úrad správce [ŕec. tarniás] chrámového pokladu bohyné Athény v Parthenónu) byly prístupný jen občanúm 1. tŕídy, nižší úrady pŕíslušníkúm 2. a 3. tŕídy, občané zarazení do 4. tŕídy byli ze zastávání úŕadú vyloučeni. Demokratický prvek Solónových reforem se však projevil v tom, že prístup do - >snému (ekklésiá), kde se volili úŕedníci, i do nejvyššího a-nského soudního dvoru (—yJiéliaiá), jenž fungoval zároveň jako odvolací instance, byl otevŕen i pro pŕíslušníky nejnižší tŕídy (théty). Aby získali prístup k verejným úŕadúm i ti zámožní občané, kteŕí nevlastnili pozemky, bylo jméní pŕepočítáváno v ->drachmách. Jako protiváhu k aristokratickému areopagu, který dozíral na štátni záležitosti a byl „strážcem zákonu", vytvoril Solón radu (-+búlé) 400 (po 100 vylosovaných z každé ->fýly). Základ a-nské demokratické ústavé položil -^Kleisthenés novou organizací ->fýl, v nichž byli od té doby rovnomérné zastoupeni príslušníci všech soc. vrstev. Fýlám náležela též volba ^ s t r a t é g u , kteŕí veleli oddílum téžkoodéncú z fýly odvedených. Počet členú rady byl zvýšen na 500 (50 z každé fýly) a jejich právomoc značné rozšírená na úkor areopagu. R. 487/6 byla zrušená volba archontú ve snemu, od té doby byli vybíráni losem z kandidátu volených v nejnižších správni ch jednotkách, ->démech(4). R. 462 provedl základní zménu ústavy -^Efialtés: areopag byl zbaven vší polit. právomoci, zustalo mu jen soudnictví v hrdelních pŕích a dohled nad sakrálními záležitostmi. Kompetence areopagu byla rozdélena na radu, héliaiu a ekklésii. Radé náležel dozor nad úŕedníky, rozsáhlá právomoc trestní a právo pŕedem projednat vše, co bylo pŕedkládáno snému (ekklésii). Héliaiá, o celkovém počtu 6 000 občanú, volených losem, rozhodovala v jednotlivých soudních sborech o udélení absolutoria úŕedníkúm po uplynutí úŕedního roku. V reformách započatých Efialtem pokračoval -^Periklés. Zavedením diet pro členy héliaie a denního platu pro

búleuty i ostatní úŕedníky byla možnost účastnit se polit. života rozšírená na ješté vétší počet občanu. R. 458/7 byli poprvé pŕipušténi k archontátu občané 3. majetkové tŕídy (zeugítai). Théti nezískali však pasivní volební právo nikdy. Na sklonku ->peloponnéské váiky se nékolikrát pokoušela -^-oligarchie zrušit demokratické vymoženosti a-nské ústavy. S vítézstvím —>Makedonie (r. 338 pŕ. n. L, sr. výše) skončila suverenita a-nského méstského štátu. - V. t. Ŕecko (II. Dejiny). - O životé v A-nách v. s. v. den. Literatúra: F. Groh, Topografie starých Athén, 1909; W. Judeich, Topographie vonAthen, 1931'; F. Jacoby, Atthis, 1949; C. Hignett, A history of the Athenian constitution to the end of the fifth cent. B. C., 1952; E. Kirsten - W. Kraiker, Griechenlandkunde, 1962 4 ,76—144; A. French, T h e growth of the Athenian economy, 1964. - V. t. Ŕecko (II. Déjiny).

Athós (dn. Aj on Oros, „Svätá hora", 2032 m) na poloostrové Akté, nejvýchodnéjším výbéžku poloostrova -*-Chalkidiké. R. 492 pŕ. n. 1. bylo u pŕedhoŕí Athosu zničeno bouŕí perské loďstvo (->Mardonios), proto dal —>Xerxés I. pri tretím tažení proti Ŕecku r. 480 prokopat poloostrovem Akté kanál, aby loďstvo nemusilo A. obeplouvat. V byzantské dobé byly na Athosu založený četné kláštery, vétšinou prístupné jen po mori. Uchovaly se v nich nádherné malby (ze 14.—17. stol.) a vzácné rukopisy (napr. úplný text slovníku ->Fótiova, nalezený r. 1959). a t í m i á (ŕec. bezectnost), ztráta občanských práv u Reku; mohla být úplná nebo částečná. Občan stižený úplnou a-ií pozbyl všech polit. i hmotných práv: nesmél chodit do snému, dovolávat se soudu, uzavŕít sňatek, vlastnit pozemkový majetek, volit a být volen do rady ( ^ b ú l é ) a porot (-^héliaiá), byl vyhoštén ze svatyň i z tržišť. A. znamenala vážné ohrožení existence občana, protože s ní bylo spojeno propadnutí majetku ve prospéch štátu. - Částečná a. postihovala napr. toho, kdo v trestním sporu jako žalobce nedostal ani pétinu hlasú porotcu; takový človék nesmél už nikdy podat podobnou žalobu a musil zaplatit pokutu 1000 drachem (napr. —>-Aischinés ve sporu proti ->Démosthenovi). - Obdobou a-ie byla u Ŕímanú infamia. Atlantis [2. p. -idy], výtvor ->Platónovy fantazie, ostrov „vétší než Libye ( = Severní Afrika) a

Asie ( = Malá Asie) dohromady" (Plat. Tim. 25 A ; Kritiás 108 E), umísténý na vnéjší stranu prulivu, kterým souvisí Atlantský oceán s moŕem Stŕedozemním. Když se kdysi bozi délili o veškerou zemi, pripadla prý A. bohu Poseidónovi. Ten rozdélil ostrov mezi svých deset synu, a tak vzniklo deset království; králové vládli ve své zemi neomezené, ale uznávali vrchní moc prvorozeného bratra; v určitých Ihútách se scházeli k poradám o společných vécech a k soudum. Království mélo 60 000 údélných statkú, každý statek mél svého náčelníka, jenž vládl veškerému obyvatelstvu k tomuto statku náležejícímu; podlé statkú byly vyméŕeny vojenské povinnosti a válečné dávky. Král mél svou osobní stráž, rozdélenou podlé stupné spolehlivosti na tri oddíly; oddíl nejvérnéjších mél príbytky uvnitŕ akropole kolem krále. K vlastní mu bohatství A-idy pŕispíval námorní obchod; blahobyt ostrova se projevoval pŕepychem v stavební a umélecké úpravé hl. mésta, pri níž se nešetrilo zlatem a stŕíbrem. Kul tur a A-idy má v líčení Platónové ráz namnoze barbarský. Duchovní vzdélanost tam nenalezla pudu. Obyvatelé A-idy podnikli dobyvačný útok na všechny zemé kolem Stŕedozemního more, také na Helladu i na athénskou obec. V té dobé mély již mezi nimi lidské složky prevahu nad puvodními božskými a oni „nemajíce tehdy již sily snášeti své bohatství, jednali neslušné" (Kritiás 121 B, preklad F. Novotného). V tomto boji zvítézily Athény obec bohyné Athény - svou zdatností nad hmotnou presilou mravné zkaženého štátu Poseidónova. Pyšný ostrov byl posléze stižen zemétŕesením a velkými povodnémi, propadl se do more a zmizel. Památkou na néj je neproniknutelné bahno, které po svém potopení zanechal a které pŕekáží plavbé i zkoumání. - Novodobé pokusy ztotožnit A-idu s Amerikou, záp. Afrikou, Azorskými ostrovy nebo jinými zemémi postrádají védeckého zduvodnéní. Pravdépodobnéjší jsou domnénky spojující A-idu s ostrovem Thérou, resp. s krétskou civilizací vubec. Literatúra: F. Novotný, O Platónovi, III, 1949, 584n. Dramatizace v nové dobé: L . M . Rejsnerová, Atlantida, 1913; V. Nezval, Dnes ješté zapadá slunce nad Atlantídou, 1956; básnik tu použil stv. mýtu k odsouzeni téch jedincu v současném svété, kteŕí si pohrávají s obrovskou ničivostí pŕír. síl, zejm. s atomovou energií. — A. se stala též pŕedmétem fantastické literatúry, sr. Pierre Benoit, román ĽAtlantide, 1919; A. Laurie, Tajemná Atlantis (prel. V.

Netušil) 1971. - Vyobrazení: P. Krátký básní epických), 1906; A. E. Mužík, Atlas (t 1937), Rozkvet, pád a vzkŕíšení At- (Z antických motívu, Zvon 1919). - Sochy: lantídy (cyklus olejomaleb). Atlas s armílární sférou (na hvézdárenské véži Klementina v Praze)," 1722; V. DunajA t l á s [2. p. -lanta] 1. V ŕec. myto- ský, Atlas (na kanovnickém domé v Nitre), 1818—1821 (pískovec); J. J. Vorel (1874 lógii —>-Títán, bratr —*Prométheúv až 1936), Atlas (na pražské hvezdárne).

a Epimétheuv ( ^ P a n d ó r a ) . Na záp. konci svéta držel na svých plecích sloupy, na nichž spočívala nebeská klenba. ->Hérakleovi, který zatím podržel jeho bŕímé, pŕinesl zlatá jablka ze zahrady svých dcér -^Hespcroven (-- Hesperidek). Když pak již A. nechtél bŕímé na sebe vzít, Héraklés ho obelstil: vyžádal si, aby je A. na chvíli podržel, než si opatrí néjakou podložku na ramena, a když A. uposlechl, utekl i se zlatými jablky. Dcérami Atlantovými byly též —>-Plejady a —>Hyady. Postava obra nesoucího zemi a nebe je známa také ze starých orient, mýtú (Upelluri) v chetitských textech. - 2. Podlé pozdéjší báje byl A. africký král daleko na západé (odtud název Atlantský oceán), kterého ->Perseus (1) proménil hlavou Medúsinou v pohorí Atlás za to, že mu odepŕel pohostinství. - 3. Podlé vyobrazení Atlanta na prvých souborech map vznikl název atlas (zemépisný apod.). 4. V architektúre se nazývá atlant podpora v podobé mohutné mužské postavy, na níž spočívají balkóny, loubí apod. (napr. portál ClamGallasova paláce v Praze, nesený čtyŕmi atlanty, dilem M . Brauna, kolem r. 1714).

a t l é t i (ŕec. j. č. áthlétés), púvodné označení závodníku o cenu (ŕec. áthlori) v závodech gymnických, hippických, múzických aj. (->agón), pozdéji omezeno na profesionálni závodníky v závodech gymnických. V tomto významu je slova užito již u Xenofana (565—470 pŕ. n. 1.). Pro vysoké pocty a penéžité odmeny se atletika stala pro mnohé muže lákavým zaméstnáním, vétšinou se jí však vénovali jen príslušníci nižších společenských vrstev. Byli cvičeni v paléstrách (—>-palaistra) pod vedením profesionálních trenéru a musili zachovávat prísnou životosprávu. Pro každý druh závodu byli trénováni speciálné (box [-^rohování], zápolení, pankration [~>hry I]náležely k obtížným disciplínám, lehčí disciplíny byly často kombinací nékolika druhú závodu). Profesionálni a. byli obecné kritizováni od spisovatelú a filosofú, zejm. pro svou jednostrannosť, která prý byla nezdravá a činila je neschopnými pro občanské povolání i vojenskou službu. V Ŕímé doby císaŕské byli a. organizováni ve zvl. sdružení (pod patronátem císaŕú) a dostávalo se jim rovnéž rúzných privilégií. Ve 2. stol. n. 1. dospéla atletika k svému vrcholu, Báseň: J. Vrchlický, Atlas (Tretí kniha začátkem 3. stol. nastává úpadek Atléti (baze n e z a c h o v a n é sochy, asi r. 510 pŕ. n. 1., Athény). N a h o ŕ e m í č o v á hra dvou družstev, dole skokan, zápasníci, oštépaŕ.

Atléti, hokej ( m l a d š í baze, zač. 5. stol. pŕ. n. 1., A t h é n y )

v souvislosti s postupným rušením prevzali z elejské školy i predstavu o nutnosti, která u eleatú drží ->her v ŕímském impériu. Literatúra: J. Júthner, Die athletischen jsoucno „v poutech" a nepŕipouští Leibesiibungen der Griechen, vyd. F. jeho zménu v nejsoucno. Zménili Brein, I, Geschichte der Leibesiibungen, však statickou nutnost elejské školy 1965; II, 1, Einzelne Sportarten, Lauf-, v nutnost dynamickou, která se Sprung- und Wurfbewerbe, 1968. projevuje v pohybu každého atómu. a t o m i s m u s (od ŕec. atomos, ne- Každá událost ve vesmíru je délitelný), nej významnejší materia- v kausální souvislosti s událostí listický smér v antické filosofii. jinou. Ve vesmíru panuje pŕísný Zakladatelem a-mu byl snad Leu- determinismus. Na sebe navzájem kippos z Mílétu (5. stol. pŕ. n. 1.), mohou atómy púsobit pouze nážák —•Parmenidúv a Zénónuv. razem. Atómy se mezi sebou liší tvarem Zdali znal i filosofii Empedokleovu a Anaxagorovu, není jasné. Leu- (mohou být kulaté, hranaté, udicokippos formuloval základní zásady vité atd.), velikostí a v dúsledku atomismu, ale všestranné propra- toho i tíží; ve složených vécech covaný systém z ného vytvoril záleží na jejich množství (hustoté), teprve jeho žák -^Démokritos, poloze a uspoŕádání. Jako se dá *asi 460 pŕ. n. 1., jeden z nejvétších z rozdílného seskupení písmen filosofú a védcú starovéku. Ato- sestavit tragédie nebo komedie, tak mistická filosofie je nejzdaŕilejším se dají vytvoŕit rúzným uspoŕádápokusem o ŕešení problémú bytí ním týchž atomú véci s rúznými a zmény, jednoty a mnohosti, ne- vlastnostmi. O smyslových kvalidélitelnosti a délitelnosti hmoty, tách, jako barvé, vuni, chuti, teplokteré vytyčila -^elejská škola a na té, vlhkosti apod., atomisté soudili, které odpovédéli svým zpusobem že nepatrí pŕímo atomúm, nýbrž -^Empedoklés a ->Anaxagorás. vysvétlovali je z tvarú, pohybú Atomisté „rozbili" neménné a a uspoŕádání atomú. Napr. kyselá kompaktní jsoucno elejské školy chuť je vyvolávána atómy hranatýna nekonečné množství nepatrných mi, zahnutými, malými a tenkými, částic, atomú. Atomúm zústaly bílá barva má základ v atomech všechny podstatné vlastnosti Par- hladkých a pravidelných, černá menidova jsoucna: kompaktnosť, naopak v drsných a nepravidelných neménnost, neprostupnost a ne- apod. Podlé atomistú tedy objektivdélitelnost. Nedbajíce Parmenido- ní kvalita není taková, jak se jeví vých logických dúkazu proti našim smyslum, ale rozdíly ve existenci nejsoucna prijali atomisté vjemech jsou podmínény odlišností jako druhý základní princíp svého vécí samých. Špecifickým shlukem nebo struksystému prázdný prostor (nejsoucno), který je nutný pro pohyb turou atomú je i lidská duše. atomú. Jsoucno (atómy) i nejsoucno Duševní atómy jsou z ohnivé lát(prázdný prostor) jsou véčné, pre- ky. Jsou ze všech atomú nejoblejší chod z jednoho do druhého je ne- a nejpohyblivéjší. Pomoci ohnivých možný. Déní je založeno na spojo- atomú, jež jsou i nositelem rozumu, vání a rozpojování neménných poznává duše podstatu svéta atomú. Vše se méní a pohybuje, atómy a prázdno - , kdežto pouhé ale podstata svéta - atómy a prázd- smyslové poznání je temné. Vjemy no - zústává stále stejná. Atomisté vznikají tak, že z povrchu véci

se odlučují miniatúrni obrázky (ŕec. eidóla), které bezprostredné pusobí na naše smyslové orgány. Atomistická teórie o vzniku svéta vcelku navazovala na starší —>-kosmogonie, ale uznávala mnoho svétň. Vykládala i púvod a vývoj lidské civilizace. Lidé žili púvodné drsným zpúsobem, který se skoro nelišil od života zvéŕe. V boji s prírodou se postupné sdružovali ve vétší celky, začali užívat ohné, naučili se obdélávat zemi, vynalezli remesla a uméní, až konečné vytvorili organizovaný stát. Démokritos mél četné pokračovatele, kteŕí rozvíjeli atomistické učení už jen v detailech. Podstatné zmény zavedl do atomismu -+Epikúros na začátku helénist. doby. Na ného navázal v Ŕímé ->Lucretius (*asi 97, f 5 5 pŕ. n. 1.). - O etice atomistú viz Démokritos. V novoveku se pokúsil toto mechanicko-materialistické učení obnovit Pierre Gassendi (1592 až 1655). Na Gassendiho atomismus pak navázal jeden ze zakladatelu moderní chemie Róbert Boyle (1627—1691). Preklad: K. Svoboda, Zlomky staroreckých atomistú, 1953. Literatúra: A. Brieger, Die Urbewegung der Atóme und die Weltentstehung bei Leukippos und Démokritos, 1884; C. Bailey, T h e Greek Atomists and Epicurus, 1928.

a t o m i s t é viz atomismus Átreovci, synové ->-Átreovi, ->-Agamemnón a ->Meneláos. Ätreus a Thyestés [2. p. -ea, -ta], synové ->Pelopa a Hippodameie, vládci v Mykénách. Odtud musil T., když svedl Átreovu manželku, prchnout. Unesl pritom Átreova synáčka, a když ten dospél, poslal ho do Mykén. A., pokládaje ho za syna Thyestova, ho zabil. Když zvédél pravdu, pozval k sobé pod záminkou smíŕení T-ta a jeho déti, ty dal zabít a predložil je T-tovi k jídlu (tzv. „Thyestovy hody"). Po hostiné ukázal A. Thyestovi už jen jejich hlavy a ruce. T. ho proklel. Poslušen véštby zplodil pak T. s vlastní dcérou Pelopeí syna —^Aigistha. A., který se brzy nato s Pelopeí oženil, pokládal Aigistha za svého. Když Aigisthos dospél, poslal ho Á. zavraždit T-ta, ale syn v ném poznal vlastního otce, Átrea zabil a dosadil na jeho trún Thyesta. Synové Átreovi, —>Agamemnón a —>-Meneláos, prchli do Sparty ke králi Tyndareovi. Zasnoubili se tam s jeho dcérami, Agamemnón s Klytaiméstrou a Meneláos s -^Helenou. Společné pak vyhnali Thyesta a Aigistha z otcovské

zemé. Agamemnón se stal králem v Mykénách a Meneláos ve Sparte. Báji zdramatizoval Sofoklés ve 2 tragédií ch (Thyestés; Atreus) a Eurípidés v tragédii Thyestés; zachovány jsou jen zlomky. Celá se zachovala Senekova tragédie Thyestés. átrium viz dúm (3) átrium Vestae, dúm ->vestálek na ŕímském foru, vedie chrámku bohyné Vesty, s nádvorím vroubeným kolonádou v prízemí i v patŕe. Jako osoba vestálek byl i jejich pŕíbytek nedotknutelný, a proto se v ném často ukládaly duležité listiny i cenné véci. Ve zŕíceninách jsou dochovány místnosti obytné a hosp. (napr. pekárna, skladišté). Prostorné nádvorí (69 m x 24 m) zdobily sochy významných predstavených sboru vestálek; nápisná jména ze 3. a 4. stol. n. 1. Atropos viz Moiry Attalos I. [2. p. -la], bratranec, adoptivní syn a nástupce -+Eumena I., pergamský vládce (->Pergamon) v 1. 241—197 pŕ. n. 1. Královský titul prijal po vítézstvích nad Galaty (-*-Galatie). Využil výhodné zahraniční situace, aby se osvobodil z nadvlády syrských —>-Seleukovcú. S Ŕímany udržoval pŕátelské styky. Založil slávnou pergamskou knihovnu, jež méla v 1. stol. pŕ. n. 1. 200 000 svitkú. A. II. Filadelfos (= Milující braträ), druhý syn pŕedešlého, pergamský král 160/59—139 pŕ. n. 1. Pomáhal Ŕímanúm ve válce proti —»achajskému spolku a pri dobytí Korinta r. 146 pŕ. n. 1. V Athénách pŕipomíná jeho jméno -^Attalova stoá na ŕec. -^agoŕe. A. III. Filométór (= Milující matku), pergamský král 139/8— —133 pŕ. n. 1. U vlády se udržoval jen s podporou Ŕímanú. V zemi sílilo hnutí lidových vrstev, které propuklo po jeho smrti v ozbrojené povstání. A. odkázal v závéti své bohatství a ríši Ŕímanúm; tak pripadla pergamská ríše po potlačení povstání ->Aristoníkova Ŕimu. Attalova stoá, patrové sloupoŕadí na vých. strane athénské —*agory, zbudované z mramoru nákladem pergamského krále ->Attala II. Vnitŕní kolonáda méla hlavice sloupu ve tvaru palmového listu, horní patro mélo sloupy iónské. V 1. 1953—1956 byla Americkou školou klasických studií v Athénách rekonstruována; je v ní umísténo muzeum vykopávek z ŕec. agory.

Attalovci (ŕec. Attalidai) viz Afidna, —>Marathón, ->Braurón, Pergamon; Attalos I., II., I I I . Prasiai,Thorikos, Sféttos, ->-Eleusís a -^-Athény. Téméŕ ve všech pŕía t t i c i s m u s (lat. Atticum genus padech šlo o výšinná sídlišté, dicendi), ŕečnický sloh v ŕec. a ŕím. v mykénské dobé opevnéná. Konliteratúre,vyznačující se uhlazeností cern 2. tis. se do A-ky presunulo a jednoduchostí, jenž vznikl asi iónské obyvatelstvo ze sev. a vých. v pol. 1. stol. pŕ. n. 1. jako reakce Peloponnésu, vytvorilo novou kmeproti —»asianismu a jako výraz ňovou organizaci (čtyŕi „praiónské" snáh dosáhnout vzoru klas. období. fýly: Geleontes, Hoplétes, Argadeis, Hlasateli tohoto slohu byli rétoŕi Aigikoreis) a zčásti se pak odstého->Dionýsios Halikarnásský, Cae- valo dále do Malé Asie. Nad A-kou, cilius z Kalakty a anonymní autor dotud politicky nejednotnou, získaspisu Peri hypsús (O vznešenú ly prevahu Athény. Místní tradice slovesném; —•Anonymus). Pro toto sjednocení (~>synoikismos) atticisty se vzorem jazyka a stylu pripisovala mýtickému ->Théseovi, stali attičtí prozaikové 5. a 4. stol. ve skutečnosti k nemu došlo asi pŕ. n. 1., zejm. -^-Lýsiás, —>Démo- na poč. 8. stol. pŕ. n. 1. sthenés, —>-Thúkýdidés a ->XenoV hist. dobé hrály v Attice rozfón. Prehnané lpéní na klas. vzo- hodující úlohu pro své zemép., rech vedlo už na konci stv. a pozdéji hosp. i polit. postavení Athény. ve stŕv. i novovéku k odtržení lite- Kromé Athén si udržely význam ratúry psané spisovným jazykem od tyto attické lokality: Rhamnús, lidu a k dvojjazyčnosti založené —>-Dekeleia, —>-Marathón, —>A.charna velkých rozdílech mezi rečí nai, athénské prístavy —>Peiraieus, spisovnou a lidovou (->jazyk ŕec- Faléron a Múnychiá, Eleusís a ký). Jako ŕečnický styl pronikl a. (v sporném boiótsko-attickém úzei do Ŕíma. Jeho nejznáméjším mí) Órópos s Amfiaráovou véštírzástupcem u Rímanú je C. Iulius nou (—>sedm proti Thébám). Jižní -^Caesar. vrchol attického trojúhelníku tvoril mys Súnion s chrámem PoAtticus. Titus Pomponius A. [2. seidónovým a Athéniným a s opevp. -ta -ia Attika], 109—32, ŕímský néním z 5. stol. pŕ. n. 1. podnikatel z rad jezdcú ( ^equites), Obyvatelstvo tvorilo púv. čtyŕi majitel nakladatelství, v némž vydal ->fýly (kmeny), které se délily nékteré spisy svého pŕítele —>-Cice- na frátrie, a ty se skládaly z rodu. rona. Je adresátem nejdúležitéjších Význam rodového zŕízení byl podopisú Ciceronových (Epistulae stupné oslaben rozdélením svobodad Atticum). Sám sepsal pŕehled ného obyvatelstva podlé zaméstnáŕím. chronologie pod názvem Liber ní a majetku: eupatridai bohatá annalis (nedochováno). Pŕíjmení A. pozemková aristokracie, geómoroi dostal pro svou zálibu v attické strední a malí rolníci, kteŕí tvorili kultuŕe. Jeho (zachovaný) životo- vétšinu svobodného obyvatelstva, pis napsal Cornelius ->Nepos. démiúrgoi ŕemeslníci, obchodníci a námorníci, thétes nádeníci. Podlé místa, kde obyvatelé žili, delili se attičtina viz nárečí ŕecká v 6. stol. pŕ. n. 1. na tri skupiny: Attika (ŕec. Attiké), poloostrov na pediaioi obyvatelé úrodné roviny, východé stŕedního Ŕecka, obklope- snad zejm. majitelé velkých poný dokonalými prírodní mi hranice- zemkových usedlostí, paralioi obymi, na jihu Sarónským zálivem vatelé pobŕežního pásma, snad zejm. s ostrovem Salamínou, na východé obchodníci a ŕemeslníci a diakrioi úžinou Eubojskou, na severozápadé chudí rolníci hornaté oblasti. Toto pohorím Kithairónem. Z ostatních územní rozdélení vzal za základ athénský štátnik horských pášem byl v Attice pro- své reformy slulý ->Hyméttos (1026m) a -*Kleisthenés. - V. t. Ŕecko (II. -s-Pentelikon (1019m), nej vyšší Déjiny); Solón; tŕídy (2a). byl Parnés (1413m). Mírné stredomorské podnebí podporovalo v niž- Attila viz Hunové ších polohách bohatou vegetaci (olivy, fíkovníky, obilí, vinná réva); Attis (Atys) [2. p. -ida; -ya], výše položených míst se využívalo fryžské vegetatívni božstvo, uctívapro pastviny. Pohorí -^Laurion né pŕedevším v maloasijském ->Pes(na již. pobreží) bylo známo stŕí- sinúntu; jeho kult pronikl do Ŕecbrnými doly. Nejst. pŕedŕecké oby- ka i Ŕíma a má významné shody vatelstvo (pred 2. tis. pŕ. n. 1.) je s kultem kresťanským. Podlé mýtu doloženo archeol. památkami a byla A-idovou matkou ŕíční nymfa místními jmény. Ŕekové prišli do Nana, dcéra ŕíčního boha Sangaria A-ky béhem 2. tis. Z této doby po- (jež otéhotnéla po požití plodu chází rada sídlišť, z nichž vynikala mandlovníku, který vyrostl z krve

potomka bohyne —*Kybely, vyklešténého bohy pro jeho divokou povahu). A. byl vychován mezi pastevci a vyrostl v krásneho mladíka. Když se však zamiloval do dcéry vladaŕe v Pessinúntu, seslala na ného Kybelé ze žárlivosti šílenství. A. prchl do hor, zbavil se tu pod smrkem mužství a zemŕel. Z jeho krve vyrostly okolo stromu fialky. Na pŕání Kybelino svolil Zeus, aby A-idovo télo nevzalo za své. Domnélý hrob A-idúv byl na hore Difidymu v svätyni Kybeliné, jejíž knéží (galli) sena A-idovu památku vyklešťovali. A-idovy svátky mély orgiastický ráz. Slavily se každoročné na jaŕe a symbolizovaly jarní oživení prírody. Významná byla noc, kdy veleknéz (archigallus) oznamoval véŕícím A-idovo zmrtvýchvstání, načež véŕící zamenili svuj zármutek veselím (sr. kŕesť. velikonoční obrady). V mystériích se véfícím pŕedkládalo víno a chléb. Z Frygie se tento kult pŕenesl okolo r. 300 pŕ. n. 1. do —»Pergamu, do Ŕecka a r. 204 pŕ. n. 1. i do Ŕíma (—>-náboženství [B] rímske); tam však nebylo dlouho ŕím. občanúm dovoleno zastávat funkci gallu. V literatúre zpracoval báji podlé helénist. vzoru sugestívním zpusobem Catullus (báseň 63), ve výtv. uméní známe radu vyobrazení, zvl. na votivních reliéfech. a. u. c. (ab urbe condita [lat.], od založení mésta; tj. Ŕíma), ŕím. letopočet, jenž se ustálil koncern republiky. Vycházel od údajného založení Ŕíma r. 753 pŕ. n. 1. Puvodcem tohoto výpočtu je ->Atticus a prevzal jej —»-Varro Reatinus (odtud „éra Varronova"). - Též název díla —•Liviova. Augi(áš)uv chlév viz Héraklés augurové (lat. augures), u Ŕímanú knéžské kolégium, jehož hlavním úkolem bylo, pokud vime, pozorovat véštná znamení, zvl. let ptákú. Vzniklo už v rodové společnosti, neboť púv. počet tri augurú odpovídá počtu tri ->-tribuí (1). V dobé republikánské vzrostl jejich počet až na 16. Púv. byli a. vybíráni výhradné z rad patriciú, od r. 300 pŕ. n. 1. se stalo jejich kolégium prístupné i plebejum. Odznakem a-rú byla dlouhá zakrivená hul (lituus) a starobylé roucho se širokými nachovými pruhy ('trabea). Augurská nauka méla svúj púvod v prastarých zvycích Italikú, byla však postupné obohacována cizími, zejm. etruskými vlivy. Pri véšténí vycházeli a. z rozdélení pozorovaného okruhu (templum) na část

pŕíznivou a nepŕíznivou. Templum rozdélili dvéma kolmými čarami, a to ve sméru východ-západ (decumanus) a sever-jih {cardo), na čtyŕi díly. Obé kolmice byly určený nástrojem zvaným gruma. Byl to kolík, zaražený do zemé, jehož stín pri východu slunce sméŕoval na záp. a prodloužením dával čáru západ-východ. Prodloužená čára nejkratšího stínu byla pak čára sever-jih. Pri pozorování vycházel pozorovatel z predpokladu, že bohové sídlí na sev. a že se dívají na jih. Levá strana byla proto považována jako strana svétla a slunce za pŕíznivou, pravá za nepŕíznivou. Stejného princípu jako pri rozdélování templa se užívalo pri rozméŕování zakládaných mést, pri stavbách chrámú a pri vyméŕování púdy vúbec. Rozhodnutí a-rú o nevhodnosti situace se dálo slovy alio die (až nazítŕí); často vedlo k odročení jednání na snému apod.

Nejznáméjší byly: A. Emerita (dn. Mérida) na ŕece Anas v hispanské Lusitanii (velkolepé zŕíceniny). R. 23 pŕ. n. 1. kolonie Augustová pro vysloužilce (lat. emeriti) V. a X. legie. - A. Praetoria Salassorum (dn. Aosta), Augustem založená kolonie na úpätí Poeninských Alp. Četné ant. památky (amfiteátr, divadlo, triumfálni oblouk Augustuv). - A. Raurica, kolonie založená r. 44 pŕ. n. 1. v území keltských Raurikú (dn. Augst u Basileje). Nejlépe zachované ŕím. divadlo sev. od Alp a jiné stavby. - A. Taurinorum (dn. Turín), hl. mésto Taurinú v Pŕedalpské —*Galii pri soutoku Pádu a Durie, stŕežící vstup do Alp. - A. Treverorum (dn. Trier, Trevír), hl. mésto ->Treverú na ŕece Moselle. A. Vindelicorum (dn. Augšpurk), hl. mésto Vindelicie ( = sev. část —>Raetie) na soutoku dvou ŕek (Virgo, Licus).

Augustálové (lat. Augustales), Augusta, časté jméno mést, zvlášté knéžské kolégium, které pečovalo v západní poloviné ŕímské ríše, v ŕímské ríši za císaŕství o kult nazvaných podlé císaŕe -^Augusta. —>-Laru (Lares) nebo ->genia Au-

Augusta T r e v e r o r u m , P o r t a nigra, asi 3. stol. n. 1.

gustova. Jeho členy, s právem nosit zvláštni úbor, bývali bohatí propušténci. Značný význam méli A. v municipiích. Bylo to kolégium, které vyjadrovalo spíše loajalitu vúči císaŕi než náb. cítení. Augustinus. Aurelius A. [2. p. -ia -na], * 354 v Thagaste v N u m i dii, f 430 v meste Hippo Regius (dn. Bône v Tunisku), nejvýznamnéjší latinský cirkevní spisovatel. Zpočátku učitel rétoriky, byl po 9 let pŕívržencem -^manicheismu, pak podléhal vlivu -niovoplatónismu, až r. 387 získán ->Ambrosiem se dal pokŕtít v Miláné. R. 391 se stal ->presbyterem, od r. 395 pak byl biskupem v Hipponu. V dogmatických sporech s ruznými heretiky (—>hereze) a schismatiky (—»-schisma) rozvinul kŕesť. vérouku, do níž dal proniknout nékterým ideám novoplatónským. Ve shodé s apoštolem —>Pavlem učil, že človék je od pŕirozenosti neschopen konat dobré skutky (nauka o dédičném hŕíchu), že však určití jednotlivci jsou z milosti boží predurčení k véčnému spasení (predestinace); proti ->donatismu, jehož byl A. hlavním ideovým odpurcem, bylo zaméŕeno jeho učení 0 platnosti svátostí, i když byly vysluhovány nehodnými knéžími. Tyto své názory vyslovoval leckdy 1 ve svých spisech exegetických, napr. Enarrationes in Psalmos (Výklady žalmu), Tractatus in Ioannis evangelium (Pojednání o Janové evangeliu, počtem 124) nebo De Genesi ad litteram (O Stvorení slovo od slova, 12 kn.). Pod dojmem dobytí Ŕíma ->Visigoty vznikl A-núv spis De civitate Dei (O boží obci): bráni v ném kfesťanství proti naŕčení, že je vinno zkázou fím. ríše, a rozvíjí svéráznou filosofii déjin; jejich smysl nachází v zápase dobra a zla, v boji obce boží (tj. kŕesť. církve) s obcí ďáblovou (tj. svétským státem), který skončí vítézstvím království boží ho. Pritom vidí pŕí slušní ky boží obce i mimo cirkev, takže mohou být uchovány výtéžky ant. kultury i v kŕesť. svété. Stát je podlé A-na jen nutným zlem, jež musí existovať, pokud jsou zlí lidé; kdyby všichni lidé byli spravedliví, nebylo by ho treba. Ve svém spise Confessiones (Vyznání), nejst. dochované autobiografii evr. literatúry, líčí A. svúj duševní vývoj až do svého pokŕténí r. 387; pro naprostou otevŕenost, s kterou vypráví o svých duševní ch zápasech, jsou Confessiones dodnes živou četbou (sr. ->Marcus Aurelius).

Augustus z Liviiny vily v P r i m a p o r t é , konec 1. stol. pŕ. n. 1. (Vatikán)

Božím, 1829—33; J. Nováková, O Boží obci, 1950; M . Levý, Vyznání, 1926; J. K o váč, Vyznanie, 1948; K . Svoboda, O poŕádku; O učiteli, 1942; J. Kratochvíl, Rozhovor o blaženém životé, 1931; F. Jokl, Sv. Augustína kniha o vyučování katechumenu, 1901. Literatúra: K. Svoboda, Ľ E s t h é t i q u e de Saint Augustin et ses sources, 1933; E. Dinkler, Die Anthropologie Augustinus', 1934; Ch. Boyer, Christianísme et néoplatonisme dans la formation de Saint Augustin, 1941 3 ; G. Bardy, Saint Augustin, ľhomme et ľoeuvre, 1948; H. I . Marrou, Saint Augustin et la fin de la culture antique, 1942 2 ; P. Brown, Augustíne of Hippo, 1967.

Augustus [2. p. -ta] (lat., vznešený, velebný) 1. ŕímský císaŕ (27 pŕ. n. 1. - 14 n. 1.), *63 pŕ. n. 1. Púvodním jménem Gaius Octavius (63—44), po adopci —^Caesarem v jeho závéti vystupoval jako Gaius Iulius Gaii f(ilius) Caesar (44—42), C. Iulius divi f(ilius) Caesar (42—38), Imperátor Caesar divi f(ilius) (38—27) jako císaŕ užíval titulatury Preklady: F. I.. Čelakovský, O mésté a

Imperátor Caesar (divi f.) Augustus (27 pŕ. n. 1. - 14 n. 1.); jméno Octavianus, béžné užívané pro dobu pred r. 27 pŕ. n. 1., mu nikdy oficiálné nepŕíslušelo. Po Caesarové zavraždéní vyvinul velké úsilí, aby se dostal v čelo štátu. V soupeŕení s Markem —•Antoniem využil nejprve nepŕátelského vztahu M . Tullia ->Cicerona k tomuto politikovi a zároveň se sblížil se senátem. Když r. 43 porazil Antónia u ->Mutiny a senát mu nato odepŕel uznání a odménu, vynútil si vojenským pochodem na Rím konsulát a v témže roce uzavrel dohodu s Antoniem a Lepidem, tzv. druhý —"-triumvirát. Triumvirové postihli své odpúrce rozsáhlými —>-proskripcemi, v jejichž prúbéhu byl zavraždén i Cicero. Vojsko republ. vúdcú, Bruta a Cassia, bylo poraženo v rozhodné bitvé u —>-Filipp r. 42 pŕ. n. 1.

Ve složité situaci následujících let si počinal velmi obratné, využívaje pomoci svých rádcu, hlavné M . Vipsania —>-Agrippy. R. 40 pŕ. n. 1. krvavé potlačil u ->Perusie (odtud bellum Perusinum, válka perusijská) spiknutí Lucia Antónia, bratra triumvirova; r. 36 pŕ. n. 1. zvítézil nad Sextem —>-Pompeiem a nakonec zplnomocnén senátem, vedl válku proti M . Antoniovi a Kleopatŕe, jež skončila jeho vítézstvím u -+Aktia r. 31 pŕ. n. 1. A. se stal tvúrcem -^principátu, štátni formy spojující absolútni monarchickou moc se zachováním republ. institucí. Za počátek jeho cisárske vlády se pokládá den 16. 1. r. 27 pŕ. n. 1., kdy se formálne vzdal nejvyšší moci, propujčené mu senátem. Senát mu ji však vrátil a udélil mu titul Augustus; A. pak postupné soustŕedil ve svých rukou všechny nejvyšší hodnosti ve státé. Pritom usiloval o vytvorení pokud možno nejširší soc. základný pro svou moc: pokúsil se upevnit postavení senátoru a jezdcu zákony o manželství a rodiné, štédŕe obdarovával ŕím. lid, podporoval it. municipální aristokracii i horní společenské vrstvy v provinciích. Oporou cisárske vlády se však stalo pŕedevším námezdní vojsko, nové A-tem organizované. V zahraniční politice se A. v prvních letech své vlády soustŕedil na útočné války, zejm. v Germánii, kde byla r. 5 pŕ. n. 1. založena provincie; pozdéji se omezil na obranu impéria. Útoku jeho vojsk na -H-Marbodovu ríši r. 6 n. 1. zabránilo povstání pannonských a dalmatských kmenú (6—9 n. 1.). Jeho hlavní m heslem byl však trvalý mír (pax Romana). A. navazoval na staré ŕím. tradice jak v zákonodárství, tak i v náboženství. Béhem občanských válek upadala v Itálii vážnost starých kultu, avšak vzrostla religiosita, což A-tovi umožnilo obnovit nékteré staré kulty (napr. kapitolské trojice [—»• Kapitol]) a povznést význam nékterých božstev, zvl. Venuše (-*Venus) jako prarodičky rodu Iuliú, —>-Apollóna jako dárce vítézství u Aktia a ->Marta jako mstitele Caesarovy smrti. Proto dal zbudovat nádherné chrámy, zvl. chrám Apollónúv na Palatinu. T a m byly uložený Sibylliny knihy (-^Sibylla) a prenesená hlavní část slávnosti ->saecula. Neméné významný byl chrám Venušin na Augustové foru, nebo r. 25 pŕ. n. 1. vybudovaný -»-Pantheon. V tomto údobí se Augustus zaméŕil též na obnovu starých ŕím. mravú. Rozklad rodiny a rozvrat společnosti mélo zadr-

žet obnovení kultu bohyné ->Pietas. V Orienté, kde byl vladaŕ již dŕíve považován za boha, byl A. již r. 29 pŕ. n. 1. uctíván jako búh a r. 27 byl v Pergamu vybudován chrám Augusta a Romy (Ŕíma). Na Západé se A. dal označovat jen jako syn božského Iulia a zobrazovat jako nékterý búh sestoupivší z nebe (napr. Mercurius Augustus nebo Apollo Augustus). K další m reformám prikročil r. 12 pŕ. n. L, kdy prevzal hodnost nejvyššího pontifika. Obsadil po 75 let neobsazený úrad Jovova obétníka (->flaminové) a posílil význam -^-vestálek. Avšak starobylý kult —>-Vesty - ochránkyné štátu proménil v soukromý kult svého paláce. V téchto letech byl též vybudován na —*Martové poli skvélý Oltár Míru (—>-Ara Pacis Augustae), zasvécený r. 9 pŕ. n. 1. Významné bylo i opatrení z r. 7 pŕ. n. 1., kdy pri novém rozdélení mésta byla mezi sošky tzv. Lares compitales (—>-Lárové) postavena i soška ->genia Augusti. Velkou pozornost vénoval A. a jeho pŕátelé a rádcové (~>Maecenas) též literatúre, jež méla šíŕit oficiálni ideologii hlásáním návratu k starým obyčejum a oslavou císaŕe jako dárce klidu a míru (—>Vergilius, ->Horatius). Velkolepá stavební činnost, kterou A. rozvinul, byla vnéjším výrazem velmocenského postavení Ŕíma. Právem mluvíme o dobé A-tové jako o zlatém véku ŕím. kultury (stín na tento jasný obraz vrhají však životní osudy Cornelia —>-Galla a - > 0 vidia). Ant. tradice ctí v A-tovi zakladatele ŕím. císaŕství. Sám popsal své životní dílo v autobiografickém pŕehledu své činnosti (—•Monumentum Ancyranum). - Životopis A-túv napsal Suetonius. V. t. Dio Cassius, kn. 52—56. Nejznáméjší portrétni sochou A-tovou je tzv. A. z Primaporty (ve Vatikáné). Mramorová socha znázorňuje A-ta v podobé imperátora promlouvajícího k vojákúm. Reliéfy na pancíŕi (Parthové vracejí orla ukoŕisténého ŕím. legiím) oslavují A-ta jako vládce. Socha je klasicistní obdobou —>Polykleitova Doryfora. Literatúra: H . Dessau, Geschichte der rómischen Kaiserzeit, 1924; T . Rice Holmes, T h e Architect of the Roman Empire, I — I I , 1928—1931; M . H a m m o n d , T h e Augustean Principate, 1933; R. Heinze, Augusteische ICultur, 1933; W . Weber, Princeps, 1936; A. v. Premerstein, Vom Werden und Wesen des Prinzipats, 1937; K . Honn, Augustus im Wandel zweier Jahrtausende, 1938; G . Rodenwaldt, Kunst u m Augustus, 1942; N . A. Maškin, Principat Avgusta, 1949; M . A. Levi, II tempo di A., 1951; R. Syme, T h e Roman Revolution, 1951; V. Ehrenberg - A. H .

M . Jones, Documents illustrating the Reign of Augustus and Tiberius, 1955-; Fr. Vittinghoff, Kaiser Augustus, 1959; A. H . M . Jones, Augustus, 1970.

2. Čestný titul rím. císaŕú za principátu; 3. augustus v pozdní ŕím. ríši jeden z titulú ŕím. císaŕú, jehož se užívalo pro označení hodnosti panovníka, který byl vrchním velitelem ŕímských branných sil, nejvyšším soudcem a zákonodárcem. Podlé zásad Diocletianovy -^tetrarchie méli v ŕím. ríši vládnout vždy dva augustové (každý v jedné poloviné ríše) se dvéma j menovanými následníky, tzv. ->caesary. Tento vládni systém se však nepodarilo uchovat, takže ve 4. stol. n. 1. vládl v nékterých dobách a. jeden, jindy dva nebo tri, nehledíme-li na augusty pokládané za uzurpátory; teprve po smrti —>-Theodosia I. (r. 395) se stal počet dvou a-tú v ŕím. ríši pravidlem. aula (z ŕec.), vnitŕní nádvorí ŕeckého domu (->-dúm [1]) s hospodáŕskými a obytnými místnostmi okolo, popŕ. s podloubím. V ŕím. dobé císaŕské označení pro palác. V novéjší dobé hlavní shromažďovací síň university nebo j iných škol. Aulis [2. p. -idy] (dn. Vathy), prístavní mésto na východním pobreží ->Boiótie (u úžiny Eurípos) s proslulým chrámem -^Artemidiným (odkryt r. 1956); z A-idy vypluli podlé báje Ŕekové pod vedením —>A.gamemnonovým proti -VTróji; déjišté —>-Eurípidovy tragédie ífigenie v Aulidé. aulos viz hudební nástroje Aureliaiius. Lucius Domitius A. [2. p. -ia -ia -na], ŕímský císaŕ v letech 270—275. Na Západé upevnil (270/71) své postavení vítéznými válkami s Juthungy, Sarmaty, Vandaly a vytlačil germ. kmeny, které pronikly až na území Itálie. Pravdépodobné r. 271 byl nucen vyklidit část Dákie ležící sev. od Dunaje ve prospéch ->Visigótú aj. barbaru. Na Východé porazil palmýrskou královnu -vZénobii a její spojence. Snažil se upevnit ríši i vnitŕné. Jeho vládu vyznačují již rysy pŕedznamenávající novou vládni formu (->dominát); tak vystupoval jako „pán a b ú h " (dominus et deus). Mezi štátni kulty byl za jeho vlády zaŕazen kult Nepŕemožitelného Slunce (Sol Invictus [-*solámí božstva]). Zásobování Ŕíma se snažil zajistit dohledem nad sdruženími ŕemeslníku (-^kolégium) a utužil kontrolu i nad zaméstnanci

mincovny (—»•monetarii), kteŕí se za jeho vlády vzbouŕili. Podarilo se mu dočasné pŕekonat dusledky krize 3. stol. a obnovit jednotu ríše ohroženou za —>-Galliena (byl proto nazván restitutor orbis = obnovitel ríše). K ochrané Ŕíma zbudoval hradby, jež dokončil císaŕ Probus (276—282). Jsou z betónu vné obloženého cihlami, o sile 4 m, vysoké púv. asi 8 m, pozdéji až 17 m ; byly dlouhé 19 km, mély 15 b r a n a množství čtyŕbokých véží. Velká část jich je dochována. Jsou v nich zastavény starší stavby. Na počátku vých. tažení proti Peršanúm padl A. za obéť spiknutí, které zosnoval jeho sekretár Erós. Životopis A-núv viz História Augusta. Aurelius 1. viz Marcus Aurelius; - 2. viz Augustinus Aurelius Vietor viz biografie aureus (tj. nummus, lat., peníz), zlatá ŕímská mince o pŕes 8 g, užívaná hlavné od ->Caesarovy. - V. t. mince

zlatý váze doby (II).

Aurora viz Éós Ausculum [2. p. -la] (dn. Ascoli di Satriano), méstečko v -^-Apulii pri silnici Aureliové (via Aurélia). V jeho okolí porazil r. 279 pŕ. n. 1. ->Pyrrhos Ŕímany, ale utrpél pritom tak téžké ztráty, že začal vyjednávat o mír („Pyrrhovo vítézství"). R. 125 pŕ. n. 1. propukly v A-lu bouŕe v souvislosti s pokusem M. Fulvia Flacca prosadit zákon o udélení ŕím. občanského práva ŕím. -^spojencúm v Itálii. Nepokoje byly reakcí na odmítavé stanovisko ŕím. senátu, který pŕijetí zákona znemožnil. Ausonius. Decimus Magnus A. [2. p. -ma -na -ia], * okolo 310, t 393 nebo 394, latinský básnik, dlouholetý profesor rétoriky ve svém rodišti Burdigale (dn. Bordeaux), v 1. 364—8 vychovatel pozdéjšího císaŕe Gratiana, r. 379 konsul. Jeho pomérné rozsáhlá a formálné obratná básnická tvorba vznikla z velké části pro potrebu škol. praxe. Zajímavým pramenem pro poznání dobové kultury jsou jeho básničky vénované jednotlivým burdigalským profesorúm a jednotlivým méstúm ríše. Básnickou cenu má hl. jeho nejdelší báseň Mosella (483 v.) líčící plavbu po ŕece, okolní krajinu i život v ní. Mimo jiné formálni hŕíčky sestavil

i -»Cento nuptialis (Svatební c.) a u t o n o m i e (ŕec. autonomiá [autos, sám, nomos, zákon]), nezávislost z veršú Vergiliových. Preklad: R. Neuhofer, Mosella, V. z. méstských státú v zákonodárství I. gymnasia v Brné, 1906/7. nebo ve správé obecních véci. ponechávána nedotčena auspicia [2. p. -ií] (lat.), pozorová- Byla ní vúle bohú z letu ptákú, pozdéji u méstských státú, které se sdružily spolek (napr. každé pozorování stanovených (a. v rovnoprávný impetrativa) nebo náhodných zna- —>-achajský nebo —>-aitólský), byla mení (a. oblativa). Stanovená zna- však rúzné omezována, popŕ. zcela mení (omen, mn. č. omina) se zrušená, když v púv. rovnoprávném pozorovala z letu ptákú (ex avibus), spolku nabyl jeden z členských ze zobání posvätných kuŕat (ex státú mocenské prevahy (napr. tripudiis), z nebeských znamení, v prvním —>-athénském námoŕním zvl. blesku (de caelo) a z chování spolku). Jinde (napr. v -^pelozvíŕat (ex quadrupedibus). Tato ponnéském spolku) byly na společpozorování provádéli pŕedevším né usnesení vázány jen otázky války ->augurové. Za náhodná znamení a míru. - Ŕím vúči svým ->spojense považovaly rúzné zvuky, záchvat cum (2) postupoval zcela obdobné epilepsie apod., což vše mélo (—*civitates [1] foederatae). význam zlého znamení (a. ex diris). A. pro své osobní cíle mohl konat auxilia (lat.), pomocné sbory, každý občan. Zkoumat vúli bohú které vzniklý v ŕímském vojsku pomoci a-ií bylo však nutné pred po -^punských válkách, kdy se každým úŕedním jednáním. V tom ŕímské panství rozšírilo mimo pŕípadé bylo právo pozorovat zna- Itálii. Skládaly se z kontingentú domení v pŕedepsaném okruhu (tem- dávaných mimoitalskými —•spojenplum) vyhrazeno senátu a patri- ci (2), z poddaných provinciálú cijským úŕadúm; a. významnéjších a z cizincú Ŕímany najatých. A. úŕedníku (diktátora, konsulú, prae- tvoŕily obyč. špeciálni zbrané (jízda toru a censorú), tzv. a. maxima na slonech, lučištníci, prakovníci, (nejvyšší a.), méla rozhodující plat- lehká péchota). V pozdéjších donost proti a-iím nižších úŕedníkú bách republiky tvorila auxiliární (aedilú a kvéstoru), tzv. a. minora ->jízda vedie jízdy spojenecké ŕím. (nižší a.). Znamení vyložená jako kavalérii. Augustus zorganizoval a. nepŕíznivá odsouvala prúbéh úŕed- po ŕím. zpúsobu v aly (->-ala) a ního jednání na další den, Práva —>kohorty pod velením —>praefecta hlásit takové znamení (obnuntiatio) (C[l]) ze stavu jezdeckého. bývalo v polit. bojích koncern republiky úŕedníky často zneužíváno. A v a r i c u m [2. p. -ika] (dn. A. se udržela až do konce 4. stol. Bourges), stredisko kmene Biturigú n. 1. v severní Aquitanii (->Galie) chránéné bažinami. Caesar chváli jeho autarkie (ŕec. autarkeia), ve smyslu polohu a vzhled. Bylo vyplenéno ekonomickém sobéstačnost společ- Ŕímany za -^Vercingetorigova ponosti, zajišténá dostatečným rozvo- vstání r. 52 pŕ. n. 1. jem vlastního hospodáŕství, v politickém smyslu nezávislost štátu. Aventin (lat. mons Aventinus) Jako etický ideál byla a. chápána viz Ŕím rúzné: v —>-kynismu a u —>stoiku jako postačitelnost etnosti pro Avesta viz zoroastrismus blažený život, a tím nezávislost indivídua na vnéjších okolnostech Avianus [2. p. -na], ŕímský autor (•-+adiafora), u ->-Aristotela naopak 42 bajek z rozhraní 4.—5. stol. n. 1. jako dovŕšení šťastného života Bájky jsou psány elegickým distiv rámci občanské pospolitosti. chem, ne však podlé bajek Ezopových (->Aisópos), nýbrž podlé lat. autochthón (ŕec.), „pŕímo z té prozaické parafráze ŕeckých veršozemé", tj. „nepŕistéhovalý, domo- vaných bajek —^Babriových (3. stol. rodý, púvodní obyvatel zemé". Být n. 1.). Ve stŕv. se stal škol. autorem; autochthonním obyvatelem bylo pro všechny stŕv. sbírky bajek vzniklý Ŕeky zvláštni chloubou. Zejm. více méné pod jeho vlivem. Athéňané prohlašovali hrdé, že se do své vlasti nepŕistéhovali odjinud, Avidius Cassius [2. p. -ia -ia]. nýbrž že Attika je jejich pravlastí. ŕímský vojevúdce za vlády císaŕe Ve skutečnosti prišli ->Iónové do ->Marka Aurélia, vynikl pri tažení Attiky, osídlené již dŕíve jiným, proti ->Parthúm. R. 172 n. 1. se pŕedŕeckým obyvatelstvem, ve 2. osvédčil pri potlačení povstání tis. pŕ. n. 1. ->búkolú v Egypté. R. 175 se pokúsil o vzpouru proti císaŕi; jeho vya u t o m a t y viz mechanika stoupení bylo v dobé markoman-

ských válek obzvlášť nebezpečné. Záhy však byl svými stoupenci zavraždén. Avienus. Rufius Festus A. [2. p. -ia -ta -na], ŕímský básnik a pŕekladatel v 2. pol. 4. stol. n. 1. Volné preložil z ŕečtiny do latiny —»-Arátova Fainomena a geografickou báseň Dionýsia Periégéta (2. stol. n. 1.) Descriptio orbis (Popis svéta). Oba preklady se zachovalý. Podlé neznámé ŕec. predlohy napsal báseň Ora maritima (Morské pobreží), popis západoevr. pobreží od Británie po Massilii (—*Massaliá). Zachovalo se z ní 713 veršu.

Poseidón, Apollón, A r t e m i s (metopa vých. vlisu P a r t h e n ó n u )

Baalbek viz Héliopolis Babrios [2. p. -ia], ŕecký skladatel bajek z konce 2. stol. n. 1., púvodem asi helénizovaný Riman z M . Asie. Látku čerpal pŕevážné z —>-Aisópa, psal -^choliambem. Babylon (z akkadského Báb-ili, „brána boží") na ŕece Eufratu, od dob vladaŕe Chammurapiho z amorejské dynastie v 18. stol. pŕ. n. 1. hlavní mésto ->-Babylónie. Ve 2. a v 1. tis. pŕ. n. 1. byl B. nékolikrát zničen, v letech 612 až 539 byl stŕediskem novobabylónské ríše, pozdéji (539—331 pŕ. n. 1.) pod vládou Peršanu, v letech 331—323 hlavní mésto makedonsko-perské ríše -^Alexandra Velikého; ten zde r. 323 pŕ. n. 1. zemŕel. Za vlády -^Seleukovcú ustoupil B. -^Seleukeii na Tigridu. Od pol. 2. stol. pŕ. n. 1. náležel —>-Parthúm. Ustavičné boje na ŕímsko-parthských hranicích vedly k hosp. úpadku mésta, až zpustlo a na jeho místé byla obora pro zvéŕ. Traianus nalezl B. pri svém príchodu (r. 115 n. 1.) v troskách. B-ská véda podnítila - zprostŕedkována pŕedevším národy vých. Stŕedomoŕí - počátky ŕec. védy (—»Thalés). - Stavby: chrám boha Marduka Esagila se stupňovitou véží zvanou Entemenanki (jedna z tzv. „babylonských véží", akkadsky zvaných zikkurat), visuté zahrady (terasy) královny —>-Semiramidy (jeden ze -^-sedmi divú ant. svéta). Babylónie, oblast v jižním povodí Eufratu a Tigridu, nazvaná podlé hlavního mésta ->Babylónu teprve ŕeckými geografy a historiografy. Délila se- na jižní —>-Sumer, obývaný púv. nesemitskými Sumery, a severní —^Akkad, obývaný semitskými Akkady, kteŕí B-ii označovali jako „zemi mésta Babylonu". bacchanalia viz bakchanálie Bacchus viz Dionýsos bagaudi, príslušníci protiŕímského hnutí, které se rozvinulo koncern 3. stol. n. 1. v Galii. Hlavní složku povstalcú tvorilo chudé venkovské obyvatelstvo, které se snažilo svrhnout ŕím. nadvládu a v nékterých pŕípadech útočilo i proti místním pozemkovým magnátum. V určité míŕe se hnutí účastnili i otroci. Povstalci vedení Aelianem a Amandem (Eutropius 9, 20; Zonaras 12, 21; Orosius 7, 25) byli poraženi pozdéjším císaŕem ->Maximianem.

V 5. stol. povstali b. znovu nejen v Galii, ale i v Hispánii; o tomto povstání není však mnoho zpráv. Dúležitým centrem protiŕím. nepokoju v Galii byla v této dobé Armorica (pobrežní krajina v Galii Lugdunské a Belgické) a v Hispánii oblast tarrakonská. - Povstání b-dú bylo projevem krize, kterou od 3. stol. n. 1. prožívaly záp. oblasti fím. ríše. Literatúra: A. R. Korsunskij, Dviženije bagaudov, Vestník drevnej istorii 1957, č. 4, 71—88.

bajka (ŕec. mýthos, lat. fabula), krátký prozaický nebo veršovaný útvar s didaktickou tendencí, který osvétluje pŕíkladem néjakou životní moudrost nebo zkušenost. V bajce vystupují zpravidla jako postavy polidšténá zvíŕata, rostliny, nerosty apod. V ŕec. literatúre péstovali bájku ->Archilochos a ->Aisópos (Ezop). Zachované sbírky Aisópových bajek pocházejí teprve z doby byzantské, ačkoli jejich náméty jsou velmi staré. Mnohé z téchto námétú pŕešly do národních evr. literatúr. V ŕím. literatúre je bájkou napr. vyprávéní —>-Menenia Agrippy o žaludku a údech u Livia (2, 32n). —>-Phaedrus (asi 15 pŕ. n. 1. až 50 n. 1.) zpracoval latinsky bájky Aisópovy, jen menší část jich složil sám. Ve 2. stol. n. 1. zpracoval bájky Aisópovy ŕecky píšící ->Babrios.

senatus consultum de Bacanalibus z r. 186 pŕ. n. 1.) dochované na bronzové desce (text je zajímavý i pro poznání hist. vývoje latiny); kult nebyl zakázán, ale byl ŕím. úrady pŕísné stŕežen a omezen. Výtvarné zobrazení v nové dobé: B. Kafka, Bacchanale, 1905 (sousoší); A. Procházka (1882—1945), Bacchanale (obraz); V. Stŕíbrný (*1905), Bacchanale (obraz).

bakchantky nebo m a i n a d y (od ŕec. mainomai, šílím), ženy sdružené v náboženském kolektívu (->thiasos) ke konání dionýsovských -K)rgií. Odivaly se do kolouší kúže (nebris), aby se podobaly —>Dionýsovi. Jejich odznakem byl thyrsos, delší dŕevéná húl ovinutá révovím a bŕečťanem, s píniovou šiškou nasazenou na horním konci. Výtvarné zobrazení: J. V. Myslbek, Bakchantky (medailón pro bývalou siň kresťanské akademie), 1872. — Obrazy: G. Courbet, Mladá bakchantka, 1847 ( N G Praha); Ch. Gleyre, Tanec bakchantek, 1849; K . V. Klíč (1841—1926), Bakchantka; P. Merwart (1855—1902), Bakchantka; B. S. Urban, Lapená Bakchantka, 1939 (olej). - Opera: E. Wellesz (* 1885), Die Bacchantinen.

Bakchiovci (ŕec. Bakchíadai), královský rod v ->Korinté, jehož príslušníci stáli v čele obce i za vlády rodové aristokracie (od pol. 8. stol. pŕ. n. 1.). B. rozvíjeli velkorysou obeh. a kolonizační politku, ale pro svévoli a hýŕivost byli lidem nenávidéni a (podlé tradice r. 657 pŕ. n. 1.) byli tyranem —>Kypselem vypuV naši literatúre byly Ezopovy bájky zeni.

preložený už ve strv., jednotlivé motivy nalézáme u Dalimila, Štítného. Ve svétové literatúre vynikli v 17. stol. francouzský básnik Jean de La Fontaine, v 18. stol. Némec Lessing, který psal bájky prozaické, v 18.—19. stol. ruský básnik J. A. Krylov. Literatúra: M . L. Gašparov, Antičnaja literaturnaja basnja, 1971.

bakchanálie (lat. bacchanalia, mn. č.), dionýsovská (bakchická) mystéria, jež se na rozdíl od starých slávností Dionýsova kultu (->-Dionýsia; —Kjrgie) rozšírila až v helénist. a ŕím. dobé, hl. po M. Asii, ale i na Balkáné a v Itálii. Účastníci, a to muži i ženy, se soustŕedovali v jednom spolku, uvnitŕ néhož vládla bohaté odstupňovaná hierarchie s množstvím titulú. Dionýsa oslavoval spolek hostinami a pitím vína. V Itálii se v bohatších vrstvách rozšírila bakchická mystéria, známá zejm. z fresek soukromých domú (zvl. Villa Item v Pompejích). Jejich vyvrcholením bylo odhalení —>-fallu, zakrytého plody v košíku (liknon). J iným druhem b-ií byla bakchická sdružení, jež se rozšírila obecné ve 2. stol. pŕ. n. 1. v Itálii, kde byla často pláštíkem pro rúzné zločiny. Sem spadá i opatrení senátu proti b-iim (tzv.

Bakchos viz Dionýsos

okem neviditelná a která lidé vdechují nosem nebo ústy. Baktrie (ŕec. Baktriá nebo Baktriané), hornatá krajina ve strední Asii, severné od Paropamisu ( = Hindúkuš) s hlavním méstem Baktrou (dn. Balch v sev. Afganistanu); nejvétší ŕeka Oxos (Amu-Darja). V nížiné se darilo zemédélství (rýže), na horských svazích se péstoval dobytek a koné. Zemi obývali Baktrové, kočovný kmen, jenž hovoril patrné ie. jazykem indoíránské vétve. Úrodnost a nerostné bohatství (zlato, smaragdy) umožnily vznik kultury, jejíž počátky sahají do starší doby kamenné. -*Kýros St. pripojil B-ii k perské ríši, za ->-Dáreia I. náležela k 12. daňovému okresu (satrapii), ->Xerxovi I. postavila r. 480—479 kontingent péšího vojska a jízdy. Od doby Alexandra Velikého, který v B-ii usadil četné Ŕeky (sám mél za manželku baktrijskou princeznú Róxanu), se octla B. na dvé století pod ŕec. politickým a zejm. kulturním vlivem. Po Alexandrové smrti byla součástí ríše —>Seleukovcu. R. 250 pŕ. n. 1. využil satrapa Diodotos války syrského krále Antiocha II. s egyptským Ptolemaiem II. a prohlásil se nezávislým králem. Jeho syn a nástupce Diodotos II. uzavrel na obranu proti Seleukovcúm spojenectví s parthským králem Arsakem I. Opakované pokusy Seleukovcú o znovudobytí B. byly bezvýsledné. Antiochos I I I . uznal r. 206 pŕ. n. 1. panství Euthydéma, Ŕeka z Magnésie, nad B-ií i jeho královský titul. Euthydémos a jeho syn Démétrios vytvorili ŕecko-baktrijské království, jehož území bylo rozšíŕeno o část Indie (180 pŕ. n. 1.). Od r. 140 pŕ. n. 1. trpéla B. nájezdy Sakú a Skythú, pozdéji Tocharú. R. 642 n. 1. jí dobyli Arabove.

Bakchylidés [2. p. -da] z Keu, ŕecký básnik 1. pol. 5. stol. pŕ. n. 1., jenž péstoval všechny druhy sborové lyriky. Nečetné drobné zlomky rozhojnil r. 1896 objev 19 zčásti celých ->epiníkií a ->-dithyrambú. Dialogická forma jednoho z nich (Théseus) ukazuje na vliv dramatické poezie. B. vynikal prístupností a dojímavostí myšlenek, ne- ballista viz stroje (2) válečné dosáhl však básnickým vzletem svého strýce a učitele ->Simónida b a l s a m o v á n í viz múmie ani svého soupeŕe —>-Pindara. banausos (ŕec.), v antickém Ŕecku Preklad ukázek: ŔecL púvodné asi označení ŕemeslníka bakterie nebyly ve stv. známy užívajícího pri práci ohné, potom (pojem pochází z 19. stol.). Pŕes- ŕemeslníka vúbec, konečné človéka, to však nacházíme u ŕec. autorú který žije z výtéžku práce svých pozoruhodné poznámky svédčící rukou. Ješté v 5. stol. pŕ. n. 1. bylo o správném chápání epidemických slovo b. bežné označení pro výtv. nemocí, napr. o šírení epidemií umélce, kterého tak společnost stykem nemocných se zdravými hodnotila stejné jako kteréhokoli ji(Thúkýdidés, Lucretius). Nékteŕí ného ŕemeslníka (—>-práce [I]). T e r spisovatelé, napr. Varro a Lucre- mín b. nabyl však v očích aristotius, se snažili pŕesnéji určit púvod kratú a zámožných občanu, kteŕí infekce v jakýchsi „semíncích", žili z práce otrokú, peiorativního (lat. semina, ŕec. miasmata), která významu; Aristotelés také vylučuje létají vzduchem, jsou prostým banausy z rad občanú ideálního

štátu. Podlé Aristotela (Politika 8,2) „za banausní je treba pokládat tu činnost, která zbavuje télo nebo duši nebo rozumové myšlení svobodných lidí schopnosti uplatňovat svou dobrou podstatu". Platónovi (Nomoi, 644 A) je b. opakem vzdélance a banausní činnost je podlé ného nedústojná svobodného človéka.

doval méstečko Basilias [2. p. -ady] s velikou nemocnici, chudobincem a j inými zaŕízeními, kde pusobili mniši a jeptišky, pro néž B. sepsal ŕeholi, dodržovanou tzv. Basiliány dosud. B. nezavrhoval ant. kulturu, nýbrž doporučoval

mládeži studovat ji jako zásobnici morálních príkladu a zásad (Pros tús neús [Mládeži]). Vedie náučných spisu napsal radu kázání (—»homilií: o stvorení svéta; výklad žalmú aj.), rečí a vedl bohatou korespondenci. Vedie toho za-

Bar Kochba (aramejsky „Syn Hvézdy", titul mesiášského vládce), skutečným jménem Šimeón bar Kosibá (syn Kosibúv), vúdce židovského (->Židé) povstání proti Rímu v letech 132—135 n. 1. Zprávy ->Dióna Cassia a žid. povésti o ném byly doplnény dopisy Dar K-by a dokumenty z jeho doby nalezenými v letech 1952 až 1961 v jeskyních Judské poušté. Po počátečních Bar K-bových úspéších potlačili Ŕímané - byť s téžkými ztrátami - povstání a zpustošili -^-Judeu. Pri dobytí pevnosti Betaru (Bét-tér) záp. od Jeruzaléma Bar K. zahynul. Povstání Bar K-by zbásnil J. Vrchlický v dram. eposu po ném nazvaném (1897).

barbarikum (lat. barbaricum, totiž solum = území ->barbaru), název pro kraje za hranicemi ŕímského Basilika Maxentiova-Konstantinova impéria, béžný už v dobé ŕímského ftím císaŕství. barbari, púvodné u Ŕekú všichni, kdo mluvili cizí, Ŕekúm nesrozumitelnou rečí. Od ->ŕecko-per-^ ských válek byl v tomto slové obsažen navíc hanlivý odstín hrubosti, krutosti a nevzdélanosti; ten pak od doby helénist. pŕevládl. Basileidés viz gnosticismus Basileios Veliký [2. p. -eia], známý též pod jménem sv. Basil, Vasil, * okolo 330 v Kaisareii Kappadocké, f 379 v Kaisareii Pontské, ŕecký cirkevní spisovatel, jeden ze „tri velkých Kappadockých" (~->-Grégorios), pocténý pŕíjmím doctor ecclesiae (učitel církve). Dostalo se mu dúkladného vysoko- Basilika, P o m p e j e školského vzdélání v Kaisareii, Kónstantínopoli a v Athénách; tam se spŕátelil s Grégoriem z Nazianzu. Po návratu do vlasti pusobil zprvu jako právni zástupce (stejné jako jeho otec), dal se však pokŕtít a po delší cesté po Pŕedním východé, kde se setkal s nejvýznamnéjšími askety té doby, žil s nékolika svými pŕáteli jako mnich v Pontu. Pŕibrán biskupem Eusebiem v Kaisareii Pontské jako pomocník, pozdéji sám jako biskup, rozvinul silnou činnost charitativní: pred branami Kaisareie vybu-

Basilika starokŕesťanská, sv. Petra, Ŕím 1 Hlavní vchod, 2 á t r i u m , 3 hlavní loď, 4 p ŕ í č n á lod, 5 apsida-presbyt e r i u m , oltár, 6 prístavby po Konstantinu V e l i k é m ( m a u s o l e u m , b a p t i s t é r i u m ).

chytil pisemné dopodrobna vypracovanou liturgii, která se v pravoslavné cirkvi v určitých dnech dodržuje podnes. Preklad: J. N. Desolda, 15 rečí, Blahovést, 2, 1856; 3, 1857; 4, 1858; 15, 1865; 16, 1866; 24, 1874; 26, 1876; Časopis kat. duchovenstva 17, 1876. - Č. Vyhnis, Slovo k jinochum, V. z. reálného gymnasia v Pŕibrami 1877.

basileus [2. p. -lea] (ŕec.), „král" doby homérské, tj. vojevúdce, soudce a vrchní knéz obce nebo kmeňového svazu; jeho postavení bylo v tehdejší patriarchálni společnosti vuči ostatním jejím členum takové jako postavení staŕešiny vuči rodu. B. dostával z obecní púdy i z válečné koristi nejvétší podíl, ale jeho moc se nikde ve starém ŕec. svété nestala absolútni. Všude byU omezován rodovou -^aristokracií a zustal v ŕec. -^-méstských státech nakonec jen nej vyšším knézem. Pouze ve —>-Sparté se trvalé uchovala vláda dvou b-leú, ale značné omezená; b. vládl i v M a kedonii. O králích, v jejichž rukou byla veškerá moc, se Ŕekové púv. dovídali jen z ciziny, zejm. z Persie, ale po výbojích —^Alexandra Velikého se uplatnila —^monarchie podlé vzoru —>-despocií orientálních ve všech helénist. ŕíších (—niiadochové). basilika (ŕec. basiliké), tržní a výjimečné i soudní budova v ŕímských méstech, obyčejné na foru. Síňová obdélná stavba podélné členená radami sloupú nebo pilíŕu na nékolik lodí. Strední loď, širší a vyšší, zastrešená sedlové, vybíhá nékde v ->apsidu, kde bylo vyvýšené místo pro soudního úŕedníka; osvetlení méla okny nad nižšími bočními loďmi s pultovou strechou. V patrové b-ice byla galerie. V Ŕímé na foru bylo nékolik b-k, nejstarší b. Porcia z r. 184 pŕ. n. 1., ve zŕícených zbytcích je pétilodní b. Iulia, na foru Traianové b. Ulpia; nejlépe je dochována b. Maxentiova nebo Konštantínova, púdorysné zménéná a s dvojí apsidou, s mohutnými valenými a krížovými klenbami nad tŕemi loďmi. V it. méstech a v provincií ch jsou b-ky i j iného púdorysného ŕešení (Pompeje, Nimes, Timgad, v Trevíru slouží dosud jako kŕesť. chrám). - Byla vzorem pro kŕesť. basiliku (->uméní starokŕesťanské). Ŕec. jméno je asi z doby helénistických království, púvod stavby je dosud pŕedmétem diskuse. Batavové, germánský kmen, usazený na severovýchodní hranici -•Galie, pri ústí Rýna, známý svou bojovností. V četných válkách byli

B . spojenci Ŕímanú; jejich oddíly tvoŕily napr. po určitou dobu pomocné sbory (—>auxilia) XIV. legie v provincii Horní Germanii. Aktivné se podíleli i v bojích o cisárskou moc r. 69 n. 1., kdy bojovali proti -^Vitelliovi. R. 69—70 se vzbouŕili proti Ŕímanúm pod vedením —>-Civilovým (Tac. Hist. 4,12—37). - B-vy pokládají Holanďané za své pŕedky.

ho Iobatés svým zetém a nástupcem. B. však štéstím zpychl a chtél se vznést na Pégasu do nebe. ->Zeus ho srazil z výše na zem a ztrestal ho šílenstvím.

Bathyklés [2. p. -la] z Magnésie v Malé Asii, ŕecký umélec asi v 2. pol. 6. stol. pŕ. n. 1., vytvoril pro starobylou kolosálni sochu Apollónovu v Amyklách u Sparty sloupovou budovu, tzv. trún Apollónúv. Podlé popisu —>Pausaniova byla zdobená reliéfy s náméty z cyklu bájí o héróích a božích.

Bellona, starolatinská bohyne války (bellum), jejíž kult ožil v 1. stol. pŕ. n. 1. pod starým jménem v divoce orgiastickém kultu kappadocké bohyné Má (—>-Kybelé), pŕeneseném do Ŕíma Sullovými vojsky.

B a t r a c h o m y o m a c h i á (poprípade zkrácené Batrachomachiá, Žabomyší válka, staroŕecký komický zvíŕecí epos o 300 v., mylné pričítaný —>-Homérovi. Vtipná paródie íliady asi z 6.—5. stol. pŕ. n. 1., zesméšňující pokusy oživit starý bohatýrský epos. Preklad: Ot. Smrčka, Homérské hymny. Válka žab a myší, 1959.

Baukis (lat. Baucis) viz Filémón a Baukis

Dramatizace v antice: Eurípidés, tragédie Bellerofón; Stheneboia (zachovalý se jen zlomky); v nové dobé: G. Kaiser, Bellerophon, 1948. - Opera: J. Mysliveček, Bellerofonte, 1767. - Socha: J. N. Schaller, B. v boji s Chimairou, 1821. - Obraz: L. Silvestre Ml. (1675—1760), Vítézství Bellerofonta nad Chimairou.

| R S |

I1 vJ i { -iflSrfKf

í]

bavlna viz tkaniny Bél, označení pro „ p á n a " v semitských jazycích (syrský Ba'al). Púvodné atribút boha Hadada. Podlé mesopotamského mýtu o stvorení svéta je také u ŕecky píšících autorú (napr. u ->-Bérósa) v poradí generací bohú na konečném místé uvádén Bélos, odpovídající babylonskému bohu Mardukovi. Ŕekové ztotožňovali Béla s Diem nebo s Kronem.

tfmi]

llrľ j K ž N B

g/, P. l l í ŕ j l B e n d í s na lani, votivní tabulka (z ú z e m í dn. Bulharska, 1.—2. stol. n. 1.)

Bendís [2. p. -ídy], thrácká bohyné lovu, ztotožňovaná Ŕeky s ArtemiBelgica viz Galie (1) dou. Její kult pronikl v 5. stol. pŕ. n. 1. do Athén (sr. Plat. Pol. Bellerofón nebo Bellerofontés [2. 327—328). p. -nta], vnuk —>-Sísyfúv; pro náhodnou vraždu musil opustit svuj beneficiarius (lat.), legionár zprošrodný ->Korint. Prijal ho pŕátelsky téný beneficio („milostí") nékterého —»Proitos, král v Tírynthu, ale jeho dústojníka hrubých prací a nižších manželka Anteia (nebo Stheneboia), služeb („svobodník"). Beneficiarii jejíž lásku B. odmítl, ho lživé oso- se vyskytují až koncern republ. čila u svého manžela. Proitos jí uvé- doby, ve velkém počtu pak v dobé ŕii, a poslal proto B-nta k svému císaŕské. Používalo se jich napr. tchánovi Iobatovi do Lykie v Malé ke kanceláŕské službé a na stanicích Asii. Dal mu s sebou tabulku s ja- císaŕské ->pošty k službé poŕádkové kýmisi značkami, z nichž Iobatés (-vpolicie). poznal, že má B-nta odstranit. Uložil mu proto bojovat s ->Chimairou, B e n e v e n t u m [2. p. -ta] (dn. avšak B. na svém okŕídleném koni Benevento), mésto v jižním ->Sam->Pégasu obludu zdolal. Když bez niu na kŕižovatce dvou silnie (via pohromy vyváži i z dalších nebez- Appia, via Traiana), známé púvodpečných zkoušek a nástrah, učinil né pod jménem Maleventum. Po

Ben

100/

vítézství Ŕímanu nad épeirským králem ->Pyrrhem (2) r. 275 pŕ. n. 1. tam byla uvedená kolonie s latinským občanským právem a mésto bylo pŕejmenováno na Beneventum. Zachovalý se zbytky ísidina chrámu z r. 88/9 n. 1., divadla a lázní. Nejvýznamnéjší památkou je T r a ianuv oblouk z r. 114 n. 1. s bohatou reliéfni výzdobou. - Významná pevnost až do doby Gótu.

vém zemétŕesení —>-Sídónu.

Bereníké 1. makedonské ženské jméno (ŕec. Fereníké) oblíbené za Ptolemaiovcu; nejznáméjší byla B., manželka -^-Ptolemaia I I I . Euergeta. Za šťastný návrat svého manžela ze —»syrské války obétovala Afrodíté své nádherné vlasy. Když druhého dne vlasy z chrámu zmizely, oznámil dvorní hvézdáŕ Konón ze Samu, že byly prenesený mezi hvézdy. Odtud má jméno „Kader Bereníčina" skupina drobných hvézd v souhvézdí Velkého Medvéda. Báj i zpracoval literárné Kallimachos, jeho báseň preložil do latiny Catullus. 2. B. * 18 n. 1., dcéra -^Héróda Agrippy I., provdaná za svého strýce Héróda z Chalkidy (u pohorí Libanonu). Po jeho smrti (48 n. 1.) žila se svým bratrem Héródem Agrippou II. V letech 67—70 v Judeji a pozdéji v Ŕímé byla milenkou Vespasianova syna —•Tita. Když se Titus stal císaŕem, odeslal ji pod tlakem verejného mínéní zpét do Judeje. Jejich pŕibéh byl pozdéji beletristický zpracováván. V závodu podníceném r. 1670 Jindŕiškou Anglickou napsali svá dramata Corneille (Tite et Bérénice) a Racine (Bérénice). M . Barrés napsal prózou Le Jardin de Bérénice (1891; čes. A. Procházka, Bereničina zahrada, 1897).

Bérósos (též -ssos) [2. p. -s(s)a], knéz Bélúv v Babylóné. Kolem r. 270 pŕ. n. 1. napsal ŕecky Babylóniaka, déjiny své vlasti od mýtických počátkú do r. 323 pŕ. n. 1., na základé spolehlivých klínopisných prameňu. Zachovalý se jen citáty. Bérytos [2. p. -tu] (z foinického Bérút = „ S t u d n y " ; dn. Bejrút), mésto a prístav ve —>Foiníkii (v 2. stol. pŕ. n. 1. byl nazýván též Láodikeia ve Foiníkii). Za Augusta zde usadil -^Agrippa ŕím. kolonii veteránň. Okolí B-tu proslulo ve stv. úrodností a krajinnými krásami. Výrobky ze lnu se vyvážely do celého svéta. V pozdéjší dobé císaŕské byl B. hlavním stŕediskem výroby a vývozu hedvábí. Od pol. 3. stol. n. 1. púsobila v B-tu vlivná vysoká škola právnická do r. 529, kdy byla po pustoši-

prenesená

do (antilegomena, sporné), a dokonce i nékteré, prohlašované cirkví za podvržené, bezbožné. Tato díla rúzBéssarión [2. p. -iona], ŕecký ných heterodoxních —»sekt (2) méla humanista 15. stol., arcibiskup rozdílný osud: rada starozákonních níkajský, pozdéji ŕímský kardinál. —>-apokryfú se zachovala, protože Zúčastnil se v letech 1438—1442 kŕesťanství vyrostlo právé na púdé ve Florencii jednání o spojení pra- heterodoxního židovství, a proto voslavné a ŕímské církve a po mélo zájem na uchování a šírení pádu Carihradu zústal v Itálii; spisú, které obsahovaly jejich učení-; kupoval a dával opisovat ŕec. naproti tomu spisy sekt kresťanrukopisy a podporoval pŕekládání ských až na nevelké zbytky zanikly, ŕec. dél do latiny. Sám preložil protože je cirkev horlivé - a úspešné Xenofóntovy Vzpomínky na Só- - potírala. krata a Aristotelovu Metafysiku. B. méla veliký vliv na tvorbu Hájil dílo -^Platónovo, jehož učení kulturních hodnot od doby, kdy se snažil spojit s učením —»-Aristo- se kŕesťanství stalo oficiálním nátelovým, který byl ve stŕv. cirkví boženským učením v pozdnéjediné uznáván. Prostŕednictvím antickém svété, ať to byly morálni B-ionovým pŕešly do it. humanismu maximy v b-li obsažené, jež mnohdy tradice novoplatónské (—>-novopla- byly výzvou ke vzniku radikálních tónismus). Sbírka jeho 746 ruko- soc. hnutí, ať déje v ní vyprávéné pisú (z toho 482 ŕeckých) se stala inspirovaly umélce slovesné či výzákladem knihovny sv. Marka tvarné, ale i hudebníky k nepŕev Benátkách, z jejíchž rukopisu byly hledné radé dél; i lidové uméní vydány první humanistické ŕec. vydalo množství často púvabné tiský. naivních výtvorú, které vzniklý právé na biblickém základé. Béssos [2. p. -ssa], satrapa v Bak- Potreba seznamovat širší vrstvy trii. Zajal ->Dáreia I I I . , jenž po neznalé ŕečtiny a latiny s kresťanporážce u -^-Gaugamél prchl do skou véroukou na základé biblickéBaktrie, r. 330 pŕ. n. 1. jej zavraždil ho textu, preloženého do národního a sám se prohlásil králem pod jmé- jazyka, méla plodný vliv na vytvánem Artaxerxés IV. Byl zajat ŕení moderního spisovného jazyka: Alexandrovým osobním strážcem tak se stal Lutheruv preklad b. -^Ptolemaiem, synem Lágovým, základem soudobé spisovné némčin y ; také jazyk Kralické b. mél a r. 328 popraven. podstatný vliv na vývoj novodobé B e t l é m , mésto v Palestiné 7 km češtiny, na jih od Jeruzaléma, kolébka královského rodu Davidovcú. Nad jes- bibliotéka viz knihovny kyní, kam kŕesť. tradice umisťuje narození -^Ježišovo, dal Konštantín biblos viz kniha postavit ve 4. stol. n. 1. basiliku „Narození Páné". Bibracte, jedno z nejbohatších —>-oppid ve strední Galii mezi ŕekou Ligerem (Loire) a Ararem betón viz stavební hmoty (Saône), na výšiné Mont Beuvray, bible (z ŕec. biblia, knižky, název kmeňové stredisko ->Haeduu. V jeužívaný od doby ->Ióanna Chrý- ho blízkosti porazil ^-Caesar r. 58 sostoma [Jana Zlatoústého]; pŕed- pŕ. n. 1. -^Helvetie. Koncern 1. stol. rím se užívalo označení grafe, pŕ. n. 1. byli obyvatelé B. donuceni písmo, nebo grafai, písma), soubor Ŕímany pŕestéhovat se do nové knih pokládaných kŕesťany za sväté, založeného oppida Augustodunum tj. obsahující pravdy zjevené samým (dn. Autun). Bohém; podlé staršího názoru to byly knihy inšpirované, tj. napsané bigae (lat., mn. č.) nebo biga pod pŕímým vlivem Ducha svätého. (j .č.) viz vúz B. se délí na dvé velké části, —>-Starý zákon, který kŕesťané prevzali jako biografie (z ŕec. bios, život, základ svého učení od židú - a to grafó, píši), vylíčení života jednotliv jeho ŕeckém znéní (->Septuagin- vé osoby. Zárodky ŕecké b. nalézáta), a —>-Nový zákon, ve kterém je me v oslavných ŕečích pohŕebních zachycena kŕesť. zvést (—*kérygma). (stopy u -^Thúkýdida), vlastní b. Do b. byly vedie spisú, cirkvi sevšakobjevilaaž s ocenéním úlohy obecné pokládaných za posvätné, indivídua v 5. stol. pŕ. n. 1. (-»-lsoEuagorás; pravdivé (ŕec. homologúmena, do- kratova oslavná reč Vzpomínky hodnuté), zahrnovány též knihy, -^-Xenofóntovy spisy které se jim svým rázem blížily, na Sókrata a Agésiláos). Pozdéji nebyly však uznávány obecné byla b. péstována zejm. v ->pe-

ripatetické škole (—^Dikaiarchos; -•Theofrastos; -^-Aristoxenos). Autori této školy mísili do vyprávéní skutečných událostí i prvky legendárni a anekdotické. Z vlastních vzpomínek a informací čerpal ve svých b-iích ve 3. stol. pŕ. n. 1. Antigonos z Kary stu, ve 2. stol. pŕ. n. 1. —>-Polybios. Nejvýznamnéjším autorem antické b. a vzorem b-ií moderních se stal -VPlútarchos, který první uvedl do b. psychologické prvky a vyvozoval hrdinovu povahu z jeho činu. ->Diogenés Laértios napsal kompilované Životy slávnych filosofú, sofista Flavios ->Filostratos líčil životy divotvorcú (—>-aretálogie). Ŕímská b. vznikla na základé domáci tradice, ale částečné i pod ŕec. vlivem. V nejst. dobé existovaly písné oslavující slavné muže a pohrební písné (—»-nenia), nad hrobem byly pronášeny oslavné reči (-*laudatio funebris), život zemŕelého býval stručné vylíčen na náhrobním nápise. Koncern republiky se ŕímská b. sblížila s ŕeckou. Autory b-ii byli: M . Terentius ->-Varro (Imagines [Podobizny], 700 životopisu Ŕeku a Ŕímanu), Cornelius ->Nepos (De viris illustribus [Životopisy slavných mužú], paralelní b. Ŕekú a Ŕímanu s moralizující tendencí), -^-Tacitus napsal b-ii svého tchána ->Agricoly, která nese znaky chvaloŕeči, —>-Suetonius spis De viris illustribus a De vita Caesarum (Životopisy císaŕú), Sextus Aurelius Vietor ve 4. stol. n. 1. histórii ŕím. císaŕú od Augusta po Iuliana (Caesares). Z valné části se ztratila literatúra autobiografická, v níž štátnici ospravedlňovali svou činnost, napr. C. Gracchus (-^Gracchové), ->-Sulla, M. Tullius —>-Cicero, ->Tiberius, - >Claudius. Zachovalý se -^-Caesarovy biograficko-historické Zápisky o válce Galské a Zápisky o válce občanské, životopis Augustúv (nápisné, ->Monumentum Ancyranum); ->Ovidius vylíčil svúj život v Tristiích (4, 10). Autobiografický ráz mají i ->Augustinova Vyznání. Ztracena je memoárová literatúra, jejímiž autory byli spolupracovníci nékterých významných ŕím. postav (Oppius o Caesarovi, propušténec -^-Tiro o Ciceronovi). Literatúra: F. Leo, Die griechisch-romische Biographie nach ihrer litterarischen Form, 1901; W . Steidle, Sueton und die antike Biographie, 1951; A. Dihle, Studien zur griechischen Biographie, 1956.

biologie (od ŕec. bios, život, logos, slovo, výklad) nebyla v antice védou v našem smyslu. Ant. badatelé študovali živočíchy i rostliny (sr. antropologie; zoologie;

botanika), ale jejich životní pro- napodobitel -^Theokrituv. Krome jevy ješté neposuzovali z jednot- 18 básniček, hlavné milostných, se ného blediska. Smysl pro obec- zachoval patetický Žalozpév na néjší biologické myšlení méli však Adónida (Adónidos Epitafios). již nékteŕí starí myslitelé. Preklad: R. Kuthan, Ŕečtí bukolikové V 5. stol. pŕ. n. 1. vyslovil (Theokritos, Moschos, Bion, Idyly), 1927. -*Empedoklés domnénku, že se organismy objevovaly na Zemi biskupové (z ŕec. episkopos, dopostupné, od nižších forem k vyš- zorce), církevní hodnostári, púvodším. Otázkami vzniku a vývoje né vybíraní k plnéní správních indivídua a dédičností se zabývala a finančních úkolú v kresťanských již škola —»-Hippokratova (5.—4. obcích; poč. 2. stol. n. 1. vytlačili stol. pŕ. n. 1.). Základy k nékterým z vedoucího postavení ~>presbytery obecným védám biologickým (srov- a stali se hlavními pŕedstaviteli návací anatómii živočichu, fyziologii duchovního stavu (kléros); svúj živočichú a rostlin) byly položeny nárok na toto postavení opíral i ve škole —*•Aristotelove (4.—3. stol. 0 tzv. apoštolskou posloupnost pŕ. n. 1.). Prívrženci Aristotelovi (pŕejímání círk. úradu vždy od zastávali proti stoupencum Hippo- oprávnéného držitele, počínajíc od kratovým názor, že se jednotlivé založení obce nékterým z ->apoštoorgány zvíŕecího a lidského téla lú nebo jejich bezprostŕedních diferencuj! nikoli ve spermatu, žákú). Tato zména ve správé kŕesť. které je homogénni, nýbrž až obcí (episkopalizace) napomohla v zárodku. Shodné s dnešními ná- smiŕování církve se současným zory soudil již Aristotelés, že vše společenským ŕádem. živé vzniká ze živého, domníval se však, že nékteré nekvetoucí rostliny Bíthýnie, zemé v severozápadní a nékteŕí bezkrevní živočichové části j->Malé Asie, od 7. stol. pŕ. (-•zoologie) mohou vznikat samo- n. 1. Ŕeky kolonizovaná na pobreží plozením; byl to dúsledek jeho Černého more a —>-Propontidy (prípŕesvédčení o všudypŕítomnosti stavní mésto —>-Hérakleia [2] Pontživotního princípu, který múže ská). Ve 3. stol. pŕ. n. 1. zde vzniklo oživit každý zlomek hmoty. Biolo- samostatné království s hlavním gickou povahu botaniky jasné zdú- méstem Níkomédeií (dn. Izmit), raznil teprve —*•Níkoláos z Damasku obeh. pŕístavem na pobreží Pro(2. pol. 1. stol. pŕ. n. 1.). pontidy. Soupeŕem Níkomédeie Zajímavé biologické myšlenky byla Níkaia (dn. íznik), známéjší se najdou také v dílech nékterých od r. 325 n. 1. pod lat. jménem básníkú. Tak u ->Lucretia je zacho- Nicaea jako místo konání církevkoncilu. Vnitrozemí bylo ván výklad vývoje organismú z ma- ního terialistického stanoviska, a to hornaté (chov dobytka), rozsáhlé jejich ménivostí a vlivem vnéjšího lesy poskytovaly hojnost stavebního prostredí. Zajímavé postrehy, zvláš- dreva. Pobreží a údolí četných ŕek té o životé rostlin a organizaci dovolovala péstování obilí a sadaŕspolečenství včel, jsou obsaženy ství. Vyváželo se dŕíví, sýry a v básních -^-Vergiliových; čerpal je ovoce. nejen ze svých pramenú, nýbrž Odkážem posledního krále Níopíral se i o vlastní pozorování. koméda IV. Filopatora (f koncern Literatúra: W. May, Lucrez u n d Dar- 74 pŕ. n. 1.) pripadla B. Ŕímanúm. win, Die Naturwissenschaften, 1917; Po válce s ->Mithradatem VI. F. Stiebitz, Biologické základy antických názoru o dédičnosti, 1937; H. O. (r. 64) pripojil ->Pompeius k B-ii Taylor, Greek biology and medicíne, 1963. 1 část —>-pontské ríše a záp. část ->Paflagonie. Za Augusta byla tato B i ó n 1. z Borysthenu u Černého provincie pŕidélena senátu. Asi more, kynický filosof a rétor okolo v 1. 111—113 byl sem císaŕem poloviny 3. stol. pŕ. n. 1., púvodem -*Traianem se zvláštním povépropušténý otrok. Nejaký čas žil ŕením vyslán —>-Plinius Mladší. na dvore makedonského krále Mél uspoŕádat neurovnané admin. Antigona Gonata. Kynickou - • e t i - a finanční poméry ve zdejších ku sloučil s prvky -^hédonismu. méstech (sr. obsah jeho koresponPsal populárné filos. rozpravy dence s Traianem). Za císaŕe Marka (->diatriba), které vynikaly ducha- Aurélia (161—180) byla B. proplným stylem a sršely sarkastickými hlášena za cisárskou provincii. vtipy. Zmiňuje se o nich Horatius V císaŕské dobé byly budovány (Epist. 2, 2, 60) jako o Bionei v B-ii četné silnice, dúležité pro sermones ( = satiry s ostrým vtipem). obchod i pro vojenské účely. Zachovalo se z nich však jen nékolik názvú. Bitón viz Kleobis a Bitón 2. B. ze Smyrny, ŕecký básnik bukolský asi z 2. pol. 2. stol. pŕ. n. 1., bitva viz taktika válečná

ble

102/

blesk býval od pradávna považován za projev nadpŕirozené moci, ovládající prírodu. Proto se všechno, čeho se b. dotkl, stávalo nedotknutelným (->tabu). Místo zásahu bývalo proto chránéno pred vstupem. Ŕímané je obezdívali (odtud lat. název puteal = „roubení") a zakrývali čtyŕmi kameny, na nichž byl nápis fulgur conditum ( = uschovaný blesk) nebo jen FC. Známé bylo zejm. puteal na komitiu v Ŕímé. U antropomorfních božstev (—>-antropomorfismus) se b. stával atributem nejvyššího boha prírody (Zeus Kataibatés, Iuppiter Fulgur). Z b-ú se rovnéž véštívalo. ~>Etruskové rozlišovali b-y podlé místa záblesku na nebi, Ŕímané je délili na denní a noční. Božstvo nočního blesku Summana odlíšili od Iova snad až pontifikové poté, když za ->Pyrrhova tažení srazil noční b. Jovovu sochu stojící na kapitolském chrámu.

bohové, bytosti vytvorené lidskou myslí z nejasných predstav o uspoŕádání prírody (-^animismus; —»-fetišismus; ->magie). Od púvodních neurčitých predstav o nadlidské (božské) moci (mana), která se múže projevovat rozličnými zpúsoby, napr. i v mimoŕádných lidských činech, se prešlo pŕes predstavy o zvíŕecí (-Khériomorfismus) a lidské (-^-antropomorfismus) podobé božstev (—>-polytheismus) k nejvyšší, nadsmyslové abstrakci jediného, všeobsáhlého boha (->henotheismus; —>monotheismus). Složitý tisíciletý vývoj vedl k nerovnomernému rústu významu jednotlivých božstev, na néjž mél vliv společenský vývoj, polit. události i náhodné prírodní jevy. Nékterá božstva zanikala, jiná prijímala rysy príbuzných božstev, popŕ. s nimi splývala (->synkrétismus). Dúsledkem toho bylo, že se v hist. dobé rozeznávala božstva vyšší a nižší (->daimón). Ant. kult byl v jednotlivých konkrétních pŕípadech zaméŕen zpravidla jen k jednomu božstvu, pouze pri zvláštních pŕíležitostech se véŕící obraceli k více bohum najednou. Proto nemélo smysl néjaké rozdélení božstev, neboť véŕící se obracel podlé potreby právé k tomu božstvu, do jehož kompetence prosba patrila. Byl ovšem uznáván nejvyšší búh (—>-Zeus, ->Jupiter), vúči némuž byli ostatní bohové v určitém poméru buď pŕíbuzenském nebo podŕízeném. Rozdélení božstev na nebeská, pozemní (chthonická), morská a vodní vubec, podsvétní, lesní apod. nemélo kultovní význam a bylo spíše pomúckou pro systematické razení božstev v —>mytologii. Ve stv. se často hovorí jako o zvl. skupiné o ->-bozích olympských; také moderní véda má pro nékteré svou podstatou príbuzné bohy jednotné označení (—»solární božstva). Nezbytným charakteristickým znakem ant. boha byl -^kult. Božstvo bez kultu nepatrilo do náboženství, nýbrž do mytologie. V nékterých pŕípadech je však tato hranice velmi neurčitá (—*Arés). O nékterých zaniklých kultech se dovídáme jen z toho, že jsou obsaženy v kalendári nebo že se dochoval název knéžského úradu (napr. flamen Pomonalis [->Pomona]). Náboženství netvorilo ve stv. systém, jemuž by se mohlo vyučovat. Proto nevznikla náboženská véda, nýbrž dílčími náb. otázkami se zabývaly jiné védní disciplíny. Otázky gnoseologické, etické a noetické rozebírala (ve vztahu k náboženství) -^filosoíie, otázky

Bocchus [2. p. -cha], mauretánský král, tchán numidského krále ->Jugurthy. Za války Ŕímanu proti Jugurthovi se dal Ŕímany podplatit a r. 105 jim svého zeté vydal. Za to od nich dostal část Numidie. Boéthius. Anicius Manlius Severinus B. [2. p. -ia -ia -na -ia], asi 480—524, ŕímský štátnik a filosof. Ačkoliv byl kŕesťanem, choval velkou úctu k ant. filosofické tradici, zvl. k Platónovi a Aristotelovi. Zachovalý se jeho preklady a komentáre k Aristotelovým logickým spisum, preklad -*Porfyriova Úvodu k Aristotelovým Kategoriím s dvéma komentári a nékolik jeho vlastních prací o logice, matematice a hudbe. R. 510 byl B. jmenován od císaŕe Theodoricha Velikého konsulem, pozdéji se však pridal k polit. skupiné, která usilovala o vysvobození Ŕímanú z gótského panství. Byl proto uvržen do žaláre a popraven. Ve vézení napsal proslulý spis De consolatione philosophiae (O útéše filosoíie). Byl pŕeložen do mnohá jazykú a zústal oblíbenou četbou až do XVII. stol. V. t. logika; matematika (4). Literatúra: F. Klingner, De consolatione philosophiae, 1921.

Boethii

Boethos [2. p. -tha] z Chalkédonu nebo z Kartága, asi 2. stol. pŕ. n. 1., helénistický sochár žánrových námétu; jeho nejznáméjším dilem je Chlapec zápasící s husou, zachovaný v ŕím. kopiích. Originálním dilem snad je bronzová socha okrídleného mladíka (Erós, Agón? [Závod]) spojovaná s hermovkou s B-thovou signaturou (muzeum v Tunisu).

právni spadaly do ->práva, starožitnické zprávy zachycovali historici, zemépisci a antikvári (M. T e rentius —>-Varro). Tito autori také uvažovali o soc. významu náboženství, o možnosti sdélení úplné pravdy lidu apod. Teprve kŕesťanství obracející se k jedinému božstvu mohlo vytvoŕit jednotnou náuku o bohu, —^theologii (název i pojem je však starší). Kŕesťanští —>-apologeti, vyrovnávající se polemicky se staršími polytheistickými (->polytheismus) predstavami, jsou proto pro nás cenným pramenem i pro poznání ant. učení o božích (->Augustinus, O boží obci, kn. 4. a kn. 6.). bohové m o ŕ š t í viz Amfitríté; Glaukos; Néreus; Ókeanos; Pontos; Poseidón; Téthys; Thetis; Tritón bohové olympští, v ŕecké mytologii skupina božstev sdružených v jeden celek v dobé mykénské. Zpravidla se uvádí šest dvojic: Zeus, Héra, Poseidón, Démétér, Apollón, Artemis, Arés, Afrodíté, Hermés, Athéna, Héfaistos, Hestia. Jejich púvod nebyl jednotný, napr. Zeus byl božstvo ie., Athéna pŕedŕecké. Vedie bohú o-ských rozeznávala ŕec. mytologie ješté —>-bohy morské a —>bohypodsvétní. Rozdíly mezi témito bohy vyjadroval mýtus, podlé néhož si synové —>Kronovi rozdelili svét na tri údély. D o žádné z téchto tri skupín nepatrí však bohové mladšího púvodu, jako -VDionýsos, —>Asklépios aj., ani bohové nižší nebo lokálni. Název obdrželi b. o. podlé hory ->01ympu, kde méli podlé báje své príbytky. V jejich zpúsobu života se zrcadlí život patriarchálni společnosti ^-mykénské kultury. V jejich čele stojí ->Zeus, který bohy o-ské svolává na porady, hoduje s nimi i odchází do vzdálené Aithiopie na hostinu. Protože ovládá -*osud, jsou mu ostatní bohové podŕízeni. Tak nám bohy o-ské líčí již —^Homérova í Has; označení b. o. se pak ustálilo jako obecná ŕec. predstava. Olympanem byl nazýván pŕedevším —>Zeus, v pŕeneseném smyslu pak napr. ->Periklés. bohové podsvétní Persefoné

viz

Hádés;

bohové ríční. V ŕecké a ŕímské mytologii méla každá ŕeka svého boha, jenž sídlil buď v hlubinách ŕíčního koryta nebo v jeskyni poblíž jejího pramene. Bohové ŕek byli synové —>Ókeana, nejmohutnéjšího veletoku, a Títánky Téthye

(-•Téthys). Podlé lit. i výtv. svédectví si Ŕekové predstavovali bohy ŕek púv. v podobé býkú, pozdéji v podobé lidské. Jako všechna vodní božstva méli i fíční bohové schopnost se proméňovat a véštit budoucnost. Nejdúležitéjší fíční búh byl u Ŕekú -*Achelóos, u Ŕímanú Tiberinus, búh ŕeky ->Tiberu. Ctení ŕek bylo, jak dosvédčuje Homérova ílias, velmi staré. Od bohú ŕek odvozovali svúj púvod četní héróové (->hérós). - Príklad výtv. zobrazení ~>Nil. B o i o h a e m u m (lat. z keltštiny), „zemé ->Boju" == zhruba Čechy; název je doložen u historikú a zemépiscú ze začátku ŕím. doby císaŕské (napr. Velleius Paterculus 2, 109).

zaostalé, ačkoliv v dobé mykénské náleželi ke kulturné nejvyspélejším ŕec. kmenum (^-Minyové). V 1. tis. pŕ. n. 1. tvorilo obyvatelstvo B. velmi pestrou kmeňovou i náŕeční smés. Starší aiolské obyvatelstvo bylo za dórského vpádu pŕevrstveno kmeny z ŕec. severozápadu, z nichž jeden, Boiótové, dal zemi i obyvatelstvu jejich pozdéjší jméno. Boiótské nárečí bylo charakterizováno velmi intenzívním uplatnéním severozápadoŕec. elementu na celém boiótském území. Jednotícím poutem b-tských mést bylo zpočátku jejich kultovní sdružení. Pozdéji vznikl polit. svaz, do jehož čela se béhem doby dostaly Théby. Pouze Plataje tíhly více k —>Athénám, s nimiž byly Théby zejm. v 5. stol. pŕ. n. 1. v nepŕátelském poméru. S athénskou pomoci byl r. 379 pŕ. n. 1. zŕízen boiótský spolek s demokratickým zŕízením, sdružující celou B-ii a ŕízený radou sedmi boiótarchú. Tento spolek, jehož centrem byly opét Théby, se dostal pod vedením —»-Epameinóndovým v letech 371—362 do popredí v ŕec. svété. Četnými válkami se však sila B., jež se opírala o rolnické obyvatelstvo, vyčerpala; úplné byla zlomená ->Filippem I I . r. 338 a poté ->-Alexandrem Velikým r. 334 pŕ. n. 1.

Boiótie (ŕec. Boiótiá), krajina ve stŕedním Ŕecku s úrodnou nížinou v povodí ŕek Kéfísu, Isménu a Asópu. Z pohorí, jimiž je obklopená, vyniká na jihu Kithairón a —>-Helikón, mýtické sídlo ->Múz. Hojnost vlahy púsobila, že se tu darilo zemédélství (obilí, vinná réva, olivy), chovu koni a dobytka. Proslulý byl vývoz úhoŕú. Z mést vynikly —"-Théby, ->Plataje, ->-Tanagra, ->-Chairóneia, ->Koróneia, -•Thespiai (chrám Erótúv s kultovní sochou od Práxitela), -+Orchomenos a —>-Aulis. Obyvatelé B. byli pokládáni za b o i ó t š t i n a viz nárečí ŕecká

Bojové, mocný keltský kmen o nékolika vétvích. Jedna sídlila v sev. Itálii, kam pronikla ve 4.—3. stol. pŕ. n. 1. (musila bojovat s Etrusky a Ŕímany), v 2. stol. pŕ. n. 1. ustoupila na sv. do str. Podunají. Jiná vétev osídlila asi ve 4. stol. pŕ. n. 1. nížiny v str. a sz. Čechách (->Boiohaemum), odlišujíc se kostrovým pohŕbíváním od jihočes. mohylových Keltú; v starším období má jejich kultura vojenský ráz, v 2.—1. stol. pŕ. n. 1. nastal rozvoj výroby a obchodu (v 2. pol. 1. stol. pŕ. n. 1. navázali styky s Ŕímany). Nej význačné j ší hradišté (->oppida), která se vyvinula ve skutečná mésta, jsou: Hradišté u Stradonic (blízko Berouna) s mincovnou (zlaté „dúhovky"), Hradišté nad Závistí u Zbraslavé, na Moravé Staré Hradisko (mezi Boskovicemi a Prostéjovem), na Slovensku asi Bratislava (poklady stŕíbrných biatekú). Od konce 2. stol. pŕ. n. 1. byli B. v Čechách nuceni bránit se germ. náporu; béhem 1. stol. jich část opustila Čechy a odtáhli snad na jz. Slovensko a do sv. Rakouska (oblast ->Carnunta). Kolem r. 60 pŕ. n. 1. porazili Dákové (->Dákie) pannonské Boje, kteŕí se potom odstéhovali z vétší části k —>-Helvetiúm do nyn. Švýcarska. Caesar je usadil na území ->Haeduu v Galii. Koncern 1. stol. pŕ. n. 1. prevrstvili Germáni české Boje. Slovenští se udrželi o néco déle.

Literatúra: J. Filip, Keltové ve stí. Evropé, 1956; Keltská civilizace a její dédictví, 1963'.

Bona Dea (Dobrá Bohyné), ženské božstvo ŕeckého púvodu, jehož kult se (snad po pádu Tarentu r. 272 pŕ. n. 1.) rozšíril v Ŕimé. Její noční slavnost (snad ze 4. na 5. prosince) poŕádala ve svém domé pro matrony a vestálky manželka nékterého úŕedníka cum imperio. Obrady spojené s kultem BonaeDeae byly-jako všechny kulty ženských božstev mužum neprístupné. Když se r. 62 pŕ. n. 1. konala slavnost v domé mestského praetora Caesara, vloudil se tam P. —>Clodius pŕestrojen za ženu, byl však prozrazen. V Ŕímé byla B. D. uctívána jako bohyné zdraví a její kult se rozšíril zvl. za císaŕství. Boreás viz vétry Borghéský zápasník, mramorová socha nahého bojovníka v prudkém pohybu (dŕíve ve sbírce rodu Borghese, nyní v Louvru). Vytvoril ji koncern 2. stol. pŕ. n. 1. Agasiás z Efesu. Vyznačuje se detailním až naturalistickým podáním výrazné anatómie; sloužila proto jako model v sochaŕských školách. Bospor (ŕec. Bosporos, z bús, dobytče, poros, brod), jméno dvou prúlivú v Černomoŕí: 1. B. Kimmerský ( = Kerčský) spolu s ŕekou Tanais ( = Don) tvoril podlé stv. názoru hranici mezi Evropou a Asii; na obou jeho bŕezích vznikla v 2. pol. 5. stol. pŕ. n. 1. —>bosporská ríše; - 2. B. Thrácký ( = Carihradský, 27 km dlouhý, 550 až 1950 m široký), známý z báje o bosporská ríše vznikla v 2. pol. 5. stol. pŕ. n. 1. sjednocením ŕeckých osad ležících po obou bŕezích Kimmerského -^Bosporu (dn. pruliv Kerčský) a sahala na severovýchodé až k ústí Donu (ŕec. ^-Tanais); mésta —>-01bia a púvodné i ->Chersonésos (3) zústala samostatná. V čele b-ké ríše stáli —>-Spartokovci (438/7—108/7) se sídlem v mésté —»Pantikapaiu (pozdéjší Bosporos). Expanzí za Leukóna I. (387—347) byla k b-ké ríši pripojená Theodosiá na Krymu a rozsáhlé území v povodí Kubáné, čímž se stala státem se smíšeným ŕecko-sindsko-maiótským obyvatelstvem. Vládnoucí vrstvou tu byli velcí vlastníci púdy, k nimž náleželi na prvním místé bosporští vládci (archonti). Obilí bylo - vedie nakládaných ryb hlavním pŕedmétem vývozu; po-

stupné se vzmáhalo i vinaŕství. B. f . byla v čilém obeh. styku zejm. s Athénami, odkud dovážela pŕedevším ŕemeslnické výrobky. Podlé ŕec. vzorú (nikoli však otrocký pŕejímaných) se na jejím území vyvinula také vlastní výroba keramiky, tepaných pŕedmétú, šperku aj. B. f . plnila funkci nárazníkového štátu zadržuj í cí ho útoky barbarú, zvl. -^Skythú, a zprostŕedkovala šírení ŕec. kultury mezi skythskou šlechtou v sev. ->Černomoŕí. V helénist. dobé podržela svou nezávislost, ale hosp., a tím i vojenské oslabení, a nápor Skythu od severu donutily r. 109 pŕ. n. 1. krále -^Pairisada V., aby postoupil vládu pontskému králi ^-Mithradatu VI. Eupatorovi. Po smrti Mithradatové se dostala b. ŕ. do závislosti na ríši ŕímské. R. 63 pŕ. n. 1. jmenoval Pompeius vládcem Mithradatova syna —»-Farnaka II. Jeho nástupci byli ustanovováni Ŕímany, ale ŕím. svrchovanost zde byla jen nominálni. Ŕím. vliv vzrostl za císaŕe Nerona (54—68 n. 1.), kdy Ŕímané odrazili útok Skythú a zŕídili v b-ské ríši opérné body pro své posádky. Za Flaviovcú (69—96) ŕím. vliv poklesl, po dobytí ->Dákie Traianem (105/6) se naopak upevnil. Romanizace do téchto končin nepronikla, helénizované obyvatelstvo bylo v menšiné. V 1.—2. stol. n. 1. se počala výraznéji uplatňovat místní sarmatsko-skythská kultura. B. f . se udržela až do 4. stol. n. 1. Literatúra: V. F. Gajdukevič, sporskoje carstvo, 1949.

Bo-

botanika (od ŕec. botané, rostlina), rostlinopis, navazovala v antice patrné na starší zkušenosti, pŕedevším mesopotamské a egyptské. Rostliny poskytovaly ant. človéku potravu i materiál k zhotovování ruzných potrebných pŕedmétú, ale mély významnou úlohu také v jeho náb. predstavách. Mnohým z nich pripisoval kouzelnou moc a odedávna jich užíval k léčení neduhú. V tomto sméru je povéstná zvlášté mandragora. V homérských eposech je zmĺnka asi o 50 rúzných rostlinných druzích, z nichž více než polovina jsou stromy a keŕe. Jsou vétšinou popsány s takovou presností, že je múžeme i dnes bezpečné identifikovat. Základy k védecké botanice byly položeny v —>-Aristotelove Lykeiu. O rostlinách psal snad také sám Aristotelés, nezachoval se však žádný jeho spis z tohoto oboru. Jeho žák -*Theofrastos (373/2 až 288/7) byl v b-ice badatelem značné samostatným, jemuž byl sice Aristo-

telés vzorem, jenž však neprijímal nekriticky všechny jeho názory. Je to patrné napr. z jeho pochybování o správnosti Aristotelova názoru 0 účelnosti pŕírodního déní (sr. zoologie,) jak se projevuje ve všech 9 knihách Theofrastova Rostlinopisn (Perí fytón historiás). Tímto 1 svým dalším dilem, v némž pojednal o fyziologii rostlin (Perífytón aitión [O životé rostlin, 6 kn.]), položil Theofrastos základy ke všem moderním botanickým disciplínám. Vétšina z celkového počtu asi 500 rostlin, které uvádí, má význam praktický (pŕedevším hospodársky) a z praxe vychází i jejich klasifikace: rostliny se delí na stromy s kmenem pŕímým a od zemé nevétveným, keŕe s kmenem vétveným, polokeŕe, jejichž vétvený kmen je jen zčásti drevnatý, a byliny bez drevnaté složky. V ant. b-ice nenastal po Theofŕastovi takový úpadek jako v ->zoologii po Aristotelovi; naopak, zájem botanikú se obrátil k rostlinám dúležitým pro zemédélství a lékaŕství. Zemédélská b., jejíž prvky Ize nalézt již kolem r. 700 pŕ. n. 1. v Hésiodové didaktickém eposu Erga kai hémerai (Práce a dni), se rozvinula hlavné u Ŕímanú (-+Cato St.; ->Varro (2); -*•Columella), kdežto b-kou lékaŕskou se zabývali pŕedevším autori ŕečtí. Již ->Hippokratovi z Kóu (2. pol. 5. stol. pŕ. n. 1.) bylo známo pŕes 200 léčivých rostlin, neudivuje proto, vypočítává-li jich -*Níkandros z Kolofónu (kolem pol. 2. stol. pŕ. n. 1.) ve svých dvou didaktických básních Thériaka (Léky proti uštknutí) a Alexifarmaka (Léky proti otravám) 125. Nejvýznamnéjší ant. dílo o léčivých rostlinách (Perí hýlés iátrikés) napsal v 2. pol. 1. stol. n. 1. ->Dioskúridés. Bylo pŕekonáno až v 17. stol. a mnohé poznatky lze z ného čerpat i dnes. B-ice je vénována podstatná část Prírodovedy (Naturalis história) -*Plinia St. (23/4—79 n. 1.). I když je treba Pliniovy údaje pŕijímat s opatrností (pro nedostatek kritičnosti, leckde nedostatečné popisy, zámenu názvu), zústává jeho velkou zásluhou, že sebral obrovský materiál (zmiňuje se asi o 1 000 rostlinách) a zachoval nám zprávy, které bychom kdekoliv jinde marné hledali. Literatúra: B. Nemec, Rostliny na úsvité vzdélanosti, 1921; Leon. Baťa - L. Sýkora, Úžitkové rostliny ve starovéku, 1945; J. Levy, Contribution to the Identification of Some Trees and Shrubs in the Oldest Works of European Literatúre, Isis 52, 1961, 78—86.

Boudicca,

manželka

Prasutaga,

krále keltských Icenú v ->Británii, organizátorka protifímského povstání v 1. 59—61 n. 1. Prasutagus ustanovil ve své závéti dédicem ŕímské císaŕe a své dvé dcéry. Po jeho smrti však byla zemé i král. dvur Ŕímany zpustošen. Povstání vedené B-cou, namíŕené proti ŕím. nadvládé, bylo potlačeno r. 61 C. Suetoniem Paulinem. box viz rohování Brásidás [2. p. -da], spartský vojevúdce za —>-peloponnéské války. Vynikal statečností, energií a rozhledem. S malým oddílem podnikl úspéšnou výpravu proti athénským koloniím v Thrákii a porazil -»Kleóna u —>-Amfipole r. 422 pŕ. n. 1. Sám však tam také zemŕel na téžké zranení. Braurón, osada na vých. pobreží Attiky. Udržoval se tu kult —>-Artemidy B-ské, do néhož byly dívky zasvécovány v prestrojení za medvédice (Aristof. Lys. 645n). Lze v tom spatŕovat pŕežívání —>totemismu. Brigetio [2. p. -ia] (dn. Ó-Szony), ŕímský vojenský tábor a civilní mésto v Maďarsku, proti ústí Váhu do Dunaje. Už za Tiberia (14—37 n. 1.) sídlo menšího vojenského útvaru, od konce 1. stol. n. 1. sídlo legie (I Adiutrix — Pomocná). Vykopávkami byly odkry ty amfiteátr, svatyné, hŕbitov a zbytky tábora i mésta. Četné nálezy z B-ia jsou uložený v Podunajském múzeu v Komárné. Pŕedmostí B-ia na našem, levém brehu je Leányvár (—>-Kelemantia). Bríseovna (ŕec. Bríseis), oblíbená otrokyné —>Achilleova v tábore pred Trójou (—>Homéros, ílias). - V. t. Chrýseovna. Báseň: J. Vrchlický, Briseis (Dojmy a rozmary), 1880.

Británie (lat. Britannia), ostrov s obyvatelstvem púvodné keltským, známý v antice téžbou cínu (odtud ŕec. název Kassiterides = Cínové ostrovy) již Foiníčanúm a obyvatelúm —>-Massalie (od nich pochází název Albion). Ŕímané se s B-ii blíže seznámili za Caesarovy války galské: první, toliko pruzkumnou výpravu, podnikl —•Caesar r. 55 pŕ. n. 1., za druhé výpravy r. 54 pronikl sice až na území severné od Temže, byl však britským králem Cassiovellaunem donucen k návratu do Galie. Za císaŕe Claudia byla r. 43 n. 1. získána jižní Británie, dobyto Camulo-

duna (dn. Colchester), ale ŕím. vojsko neproniklo daleko na sever od Temže. Teprve za císaŕe Nerona (54—68) byla hranice ŕím. provincie posunutá asi na linii Deva (Chester) - Lindum (Lincoln) ve str. Británii. Po potlačení protiŕímského povstání, organizovaného královnou —•Boudiccou (r. 59—61) byla ŕím. moc v B-ii upevnéna. Nová etapa v dobývání B. nastala za správcovství Cn. Iulia ->-Agricoly, pod jehož vedením (v 1. 77—84) obsadili Ŕímané ostrov Mona (Man) a položili po téžkých bojích s -^Kaledonci základy k obrannému valu (->limes) proti nim na linii od zálivu Bodotrie (dn. Firth of Forth) na vých. k zálivu Cloté (dn. Firth of Clyde) na západé. Val zbudovaný za císaŕe Hadriana (vládl 117—138) probíhal jižnéji (na linii Ituna aestuarium [dn. Solway-Firth] - Pons Aelius [dn. Newcastle-upon-Tyne]). Císaŕ Antoninus Pius opevnil r. 142 znovu linii zajišténou kdysi Agrippou, Septimius Severus (193—211) však musil obnovit val Hadrianúv. Nejvétšího rozkvétu dosáhla jižní B. ve 3. stol. n. 1., kdy tam ŕím. kultura zapustila hluboké koŕeny. V ekonomice prevažovalo zemédélství, jak dosvédčují vykopávky četných statkú (villae),napr. v Chedworthu aj. Z mést vynikla: -VLondinium (Londýn) na ŕece Tamese (Temže), Verulamium (Old Verulam), Camulodunum, Eburacum (York). Ŕím. panství v B-ii ukončily nájezdy Piktú a Skotu ze severu a Saxonú, kteŕí vpadli z more; r. 407 byla za císaŕe Honoria odvolána ŕím. vojska z celé Británie. Literatúra: F. Haverfield - G. Macdonald, Roman Occupation of Britain, 1924; R. W. Moore, T h e Romans in Britain, 1959 2 ; I. A. Richmond, Roman Britain, 1963 2 ; pŕetisk 1966 (tam literatúra); S. Frere, Britannia. A history of Roman Britain, 1967.

Britannicus [2. p. -nika] * 42 n. 1., syn císaŕe -^-Claudia a jeho tretí manželky, —>-Messaliny. Intrikami své macechy —>-Agrippiny ml. (čtvrté manželky Claudiovy) byl odsunut do pozadí a císaŕem po Claudiové smrti se stal Agrippinin syn ->Nero. R. 55 byl B. na Neronúv rozkaz zavraždén. Postavu B-nikovu zdramatizoval v nové dobé Racine ve stejnojmenné tragédii (1669).

B r i t o m a r t i s [2. p. -idy], též Diktynna, krétská bohyné lovu, pozdéji ztotožnéná buď s Artemidou nebo s její nejmilejší družkou. Zamiloval se do ní —>-Mínós, ale B. unikla jeho lásce skokem do more a zachránila se v rybáŕských sítích. (Kallim., Hymny, 3, 189n).

bronz viz kovy B r u n d i s i u m [2. p. -sia] (dn. Brindisi), obchodní a válečný prístav v -^Kalábrii, jenž obstarával námorní spojení s Ŕeckem; s Ŕímem byl spojen silnicí Appiovou (via Appia). Kolonie s latinským právem (->Latium [B]) zde vznikla r. 246 nebo 245 pŕ. n. 1. Bruttii (lat.), dn. Kalábrie, hornatá krajina v nejjižnéjší části ->Itálie s rozsáhlými lesy (stavební drevo), nazvaná podlé púvodních obyvatel, Bruttiú, príbuzných Lukánum. Púda byla málo úrodná, proto prevládal chov dobytka. Pobreží bylo od 8. stol. pŕ. n. 1. kolonizováno Ŕeky, kteŕí zde založili četné obeh. osady (—>-Sybaris, —>-Thúrioi, —>-Krotón, —>-Rhégion). R. 272 pŕ. n. 1. ovládli krajinu Ŕímané; postavili tu silnici Popiliovu (via Popilia), která udržovala spojení s —*Lukánií. Brutus 1. Lucius Iunius B. [2. p. -ia -ia -ta], podlé ŕímské tradice jeden ze zakladatelú republiky. Spolu s Tarquiniem Collatinem (-^•Lucretia) vyhnal posledního ŕím. krále Tarquinia Superba (-*ŕímští králové). B. a Collatinus se stali prvními konsuly (509 pŕ. n. 1.). V této funkci byl B. nucen odsoudit k smrti své vlastní syny, kteŕí se pridali ke spiklencúm, usilujícím o znovunastolení království. Sám pak padl v boji proti královu synu Arruntovi. Povést, zdramatizovanou Acciem v (nedochované) tragédii, známe napr. z Livia (2, 3n). 2. Marcus Iunius B. [2. p. Marka -ia -ta], * 85 pŕ. n. 1., ŕímský politik. Od mládí patril mezi nejbližší pŕátele ^-Caesarovy. Na r. 44 mu Caesar svéŕil méstskou praeturu. Jeho republ. smýšlení jej však pŕivedlo do rad spiklencú a 15. 3. 44 se s nimi podílel na Caesarové zavraždéní. Poté se odebral do Malé Asie a tam shromáždil armádu. Byl však právé tak jako -*Cassius (2) poražen r. 42 pŕ. n. 1. u ->-Filipp Octavianem a M . -^Antoniem. Po porážce spáchal sebevraždu. Cicero nazval jeho jménem jeden ze svých rétorických spisú. Jeho životopis napsal Plútarchos. Literatúra: H . Bengtson, Zur Geschichte des Brutus, 1970.

3. Decimus Iunius B. Albinus [2. p. -ma -ia -ta -na], * asi 81 pŕ. n. 1., dústojník ->-Caesarúv, jenž se vyznamenal za válek v -*Galii, pak správce Galie zaalpské. R. 44 pŕešel na stranu spiklencú proti Caesarovi. Po jeho zavraždéní

Bru

106/

byl Markem -*Antoniem obléhán v —>-Mutiné, r. 43 vítézstvím senátního vojska nad Antoniem osvobozen a povéŕen tažením proti Antoniovi do Galie zaalpské. Byl však svými 6 legiemi opuštén a pri pokusu uniknout k Marku Brutovi (2) do Makedonie zajat Keltem Camulem a na Antoniuv rozkaz r. 43 zabit.

delty. Pod vedením knéze ísidóra se r. 172 n. 1. vzbouŕili proti Ŕímanúm Zprvu méli úspéchy a ohrožovali i samotnou Alexandrii. Ŕímanúm se však podarilo vyvolat mezi b-ly nesváry a jejich jednotlivé skupiny porazit. (Dio Cassius 71, 4). Hnutí b-lu. bylo namíŕeno proti ŕím. nadvládé a bylo jedním z projevú blížící se krize ŕím. impéria.

Bryaxis [2. p. -ida], ŕecký sochár ve 4. stol. pŕ. n. 1., spolupracovník na výzdobe -^Mausóleia v Halikarnássu. Vytvoril nékolik soch rúzných božstev; asi neprávem se mu pŕisuzovala kultovní socha Sarápida v Alexandrii.

bukolská poezie (od ŕec. búkolos, pastýŕ) čerpala náméty z prírody a života na venkové. Navazovala na starou lid. pastýŕskou píseň doprovázenou hrou na flétnu. Bukolské motivy se objevují v ŕec. literatúre od nejst. doby (Hom. II. 18, 525 n ; Euripidovo satyrské drama Kyklóps). Postavu pastýŕe Dafnidauvedl do b-ké poezie kolem r. 600 pŕ. n. 1. sicilský básnik -^-Stésichoros. ->Sófrón psal okolo pol. 5. stol. pŕ. n. 1. mímy o venkovanech a rybáŕích. B. p. vzkvétala zejm. v dobé vzniku helénist. velkomést (—^Alexandrie; — Syrákúsy), jejichž obyvatelé se alespoň v četbé rádi vraceli k pŕírodé. Básnici vycházeli témto náladám vstŕíc líčením idealizovaného venkovského života. Tak činil ve svých —^idylách —>-Theokritos. V téchto básních nékdy v rouše pastýŕú vystupuj í básnikovi pŕátelé. Theokritovými následovníky byli —»Moschos (kolem pol. 2. stol. pŕ. n. 1.) a o néco mladší -*Bión. V próze navázal na b-kou poézii pastýŕský —•román —•Longúv (1. pol. 3. stol. n. 1.). V Ŕímé vzkvétala b. p. zejména v dobé zániku republiky a vzniku císaŕství. Tehdy napsal podlé vzoru Theokritových idýl ->Vergilius své Eklogy čili Bucolica a podobné i Cornelius —>-Gallus, jehož dílo se však ztratilo. Idyly psali též Calpurnius Siculus (asi 2. pol. 1. stol. n. 1.) a Nemesianus (3. stol. n. 1.). Zejm. Vergiliova poezie méla vliv na renesanční pastýŕskou poézii (Sannazaro; Honoré d'Urfé; Ronsard) i moderní (Goethe, epos Heŕman a Dorothea; Chateaubriand, romány Atala, René). - V. t. idyla.

bucchero (it.), keramika z černé, dobre vypálené hliny, kovové lesklá, rozmanitých, často bizarních tvarú, zdobená reliéfné motivy ornamentálni mi a figurálni mi. Vyrábéna byla ve vých. Iónii a v Étrurii (zvlášté v Clusiu [dn. Chiusi]) béhem 8.—6. stol. pŕ. n. 1.

B u c c h e r o , e t r u s k ý d ž b á n , 6. s t o l . p ŕ . n. 1.

Budinové, jeden z kmenú, které žily ve staroveku v rozsáhlých prostorách východní Evropy na sever od Černého more (Hdt. 4, 21. 102. 108. 119); nékteŕí moderní badatelé j im - podobné jako Neurúm - pŕikládali bez dostatečného dúvodu slovan. etnický charakter. búkolové (ŕec. búkolos, pastýŕ), obyvatelé severozápadní části nilské

búlé (ŕec.), rada v radé ŕeckých méstských státú, též v ->Athénách. V dobé nadvlády rodové aristokracie byla složena z aristokratú (basileové [-*basileus] v dobé homérské byli členy búlé). Od doby -*Solónovy (sklonek 7. a 1. pol. 6. stol.) b. již nebyla výlučné aristokratická. —•Kleisthenés (konec 6. stol. pŕ. n. 1.) rozmnožil počet členú b. na 500 občanú, nejméné tŕicetiletých, bezúhonných, zvolených losem z prvních tŕí tŕíd

občanstva po padesáti z každé místní ->fýly (bylo jich deset), a to na jeden rok. Búleuti (členové búlé) prostŕedkovali mezi snémem a úŕedníky, pripravovali jednání snému svým dobrozdáním (probúleuma); dávali príkazy úŕedníkúm, jednali s cizími vyslanci, pŕedkládali snému smlouvy; dozírali na správu financí, spravovali verejné budovy a svatyné; soudili polit. udání. Desetina rady, 50 členú jedné fýly, úradovala desetinu roku; poradí fýl bylo určováno losem. Úŕadující búleuti byli nazýváni ->prytanové (prytaneis, „predstavení"). Vždy jeden den fungoval losem určený predseda prytanú. Členové b. byli zprošténi vojenské služby, méli čestná místa pri slavnostech (->-proedriá). Od dob Perikleových (5. stol. pŕ. n. 1.) dostávali denní plat 5 obolú. Po skončení úradu skládali účty ze své činnosti.

B ú l e u t é r i o n , M í l é t o s , 2. s t o l . p ŕ . n. 1.

búleutérion [2. p. -ia] (ŕec.), radnice, budova pro zasedání rady (—•búlé) v ŕeckých méstech, vesmés pri ->agoŕe. V zasedací síni byla sedadla okolo oltáre, za ním tribúna pro predsedníctvo. Dochováno je zvlášté b. v Mílété (2. stol. pŕ. n. 1.). Byla to patrová obdélníková budova (35 m x 24 m), s kamennými amfiteatrálné rozloženými sedadly asi pro 1200 účastníku, s pred-

dvorím vroubeným kolonádou. Zde i v b-tu v Priéné, kde byla sedadla stupňovité soubéžná s 3 sténami sálu, bylo využito sklonitého terénu. Také v b-iu athénském z konce 5. stol. pŕ. n. 1. vedie -^tholu a ->Métróa byla podobná úprava vnitŕní (asi pro 700 účastníkú). Bulla Felix viz latrones Burdigala (dn. Bordeaux), dúležitý obchodní prístav v -^Galii pri ústí ŕeky Garumny (dn. Garonne); od -^-Augustová rozdélení Galie (r. 16 pŕ. n. 1.) hlavní mésto provincie Aquitanie; vyváželo se odtud hlavné víno a ústŕice. Od 2. stol. n. 1. významné stredisko kultumího a védeckého života. Rodišté básnika ->Ausonia. burgus [2. p. -gu] (lat. z germ., sr. ném. Burg), strážni véž na hranicích, malá pevnústka. Součást opevnéní —"-limitu. Púv. byla budována ze dreva, pozdéji z kamene. Posádky sousedních burgú (lat. burgarii) se dorozumívaly svételnými nebo kouŕovými signály. burleska (it., z lat. burla, tretka), literárni útvar vyznačující se hrubou komičností a zesméšňováním. V ant. literatúre neexistují b-ky jako samostatný lit. druh. Burleskní rysy mají v ŕec. literatúre nékterá vyprávéní o božích u --"-Homéra (II. 1, 536n) a v -*homérských hymnech, -"-komedie, zvl. dórské flyáky, —>-Héróndovy mímiamby a olympské hostiny v nékterých spisech -^Lúkiánových; v ŕím. literatúre -^atellana, menippská satira (—>-Menippos) a satirický román ->Petroniuv. Burové (lat. Búri), germánský kmen, jižní vétev kmeňového svazu Lugiú. Ze Slezska zasahovali ve 2. stol. n. 1. na sev. Moravu a hlavné na sev. Slovensko (horní Pováži).

v kultu —>-Mithrové. Býčí krev byla považována za jedovatou a její vypití bez následku za dúkaz čistoty. Očistná moc se jí pričítala pri —>-tauroboliích. Pŕemáhání b-a se objevuje v radé bájí (Iásón [—>-Argonauti]) a bylo základem býčích zápasu, které známe už z Kréty. Podlé starých vyobrazení zápasili na Krété a v Egypté býci mezi sebou. Zápasy cvičených b-u byly také oblíbenou podívanou v dobé ŕímské (Plin. Nat. hist. 8, 182). Vlastní býčí zápasy, pri nichž proti rozzuŕenému zvíŕeti stojí človék, který je má premočia usrnrtit, pocházely z Thessalie; do Ŕíma byly prý poprvé uvedený Caesarem a v dobé císaŕské se rozšíŕily po celé ŕím. ríši. Zápasníci bojovali buď se zemé nebo na koni a byli vyzbrojení dlouhým bodacím kopím. Byzantion [2. p. -ia] (dn. Istanbul — Carihrad), dórská osada na Thráckém —•Bosporu, založená kolem r. 660 pŕ. n. 1. z ->Megary, patrné za pŕispéní nékterých dalších obcí. Pro klíčové postavení v námoŕních a obeh. spojích, jež mu umožnilo kontrolovat veškerý vývoz obilí z ->Černomoŕí, nabylo B. brzy velkého významu. Proto také mélo pohnuté déjiny za ->ŕecko-perských válek i za války ^ p e l o ponnéské. Za Dáreia I. se dostalo pod perskou nadvládu. R. 478 bylo Ŕeky za vedení -*Pausaniova (1) osvobozeno a pŕistoupilo k prvnímu —•athénskému námoŕnímu spolku, za peloponnéské války r. 411 od Athén odpadlo a po dobytí —>-Thrasybúlem pak pŕistoupilo k novému athénskému námoŕnímu spolku, avšak r. 355 se odtrhlo na trvalo. V 1. 340/339 se ubránilo makedonskému králi —•Filippovi II. a zustalo i v dobé helénist. svobodné. Za makedonských válek (-»-Makedonie) se pridalo k Ŕímanúm. Za nástupnických bojú mezi Septimiem Severem a Pescenniem Nigrem r. 196 n. 1. bylo rozboŕeno, císaŕem Caracallou (211—217) obnoveno. Císaŕ Konstántin je prebudoval jakožto Kónstantínopolis (jako „narozeniny" mésta platil den 11. 5. 330) a učinil je hlavním méstem vých. poloviny ŕím. ríše. - Pozdéji bylo B. hlavním méstem -•byzantské ríše. B. mélo nékolik pŕístavú, jeho hradby, zesílené sedmi véžemi, byly z nejmohutnéjších v Ŕecku. Na nejvyšším bodé v areálu mésta byla agorá, sev. od ní zvlášť opevnéná akropolis.

býk se často vyskytuje v náboženství rúzných národu jako symbol sily. Na Krété byly nalezený pečeti s vyobrazením —>-daimonú s lidským télem a býčí hlavou (sr. báji o Mínótaurovi [~>Mínós]) a pŕedméty rúzných rozmérú napodobící býčí rohy, které snad sloužily ke kultovním účelúm; podlé krétské báje se spojil v okolí Gortýny Zeus s —"-Európou, kterou unesl z Foiníkie zméniv se v býka. Ve vlastním Ŕecku byli v býčí podobé zobrazováni bohové ŕek a —^Poseidón. Plodivá sila b-a méla své místo i v kultu —>-Dionýsové, významnou úlohu mél b. byzantologie viz filologie

byzantská literatúra viz literatúra ŕecká byzantská ríše vznikla po rozdélení ŕímského impéria (->-imperium Romanum; —"-Theodosius I.), a to z jeho východní části. Ačkoli to byla ríše mnohonárodnostní, nazývali se její obyvatelé (Ŕekové, Makedonci, pozdéji i Sýŕané, Egypťané, Arméni, Slované, rúzné maloasijské kmeny aj.), dorozumívající se vétšinou jazykem ŕeckým, Rhómaioi (čti Róméí), to je Ŕímané, a byzantský císaŕ se považoval za nástupce ŕím. císaŕú. Na štátni ideji ŕím. impéria zakládala b. f . po celou dobu svého trvání své mocenské postavení. Byzantský císaŕ byl i nejvyšší hlavou byzantské orthodoxní, tj. pravoslavné církve (césaropapismus - spojení moci svétské a cirkevní). Hlavním méstem se stalo -^Byzantion, prebudované r. 330 n. 1. císaŕem ->Konstantinem I. Velikým po vzoru Ŕíma a pŕej menované na Kónstantínopolis (dn. Istanbul = Carihrad). Sem bylpŕeneseniŕím. senát a mésto bylo často označováno názvemNovýŔím. Stol. 4.—6. bylo dobou prechodnou, ktei á v sobé nešla prvky zániku ŕím. otrokáŕských vztahú, ale i zárodky vzniku feudálni byzantské společnosti. Mésta si zde dosud podržovala značný význam jako strediska obchodu a ŕemesel a méstská civilizace upadala pomaleji než v záp. Evropé. I východoŕímská ríše se musela v 5. stol. bránit nájezdúm barbarských kmenú, zvl. -*-Gótú a ->Hunu, nepodlehla však témto nájezdúm jako ríše západoŕímská, jejíž jádro (Itálii, sev. Afriku a část Hispánie) znovu získal pro b-kou ríši císaŕ -^Iustinianus (527—565). Pro upevnéní správy ríše kodifikoval ŕím. právo (-*-Corpus iuris civilis). Kdežto z ŕím. vétve antiky prevzala Byzanc štátni zŕízení, administratívu a právo, z její ŕec. vétve prevzala jazyk a kulturu, tj. literaturu, védu, filosofii a kŕesťanství v jeho helénizované podobé. T o se zpočátku opíralo o ŕec. filosofické pojmosloví, a tak ze snahy o racionalistický výklad círk. dogmat vznikaly zvl. ve východoŕím. ríši rúzné formy kacíŕství, napr. —•ariánství, nestoriánství (-*nestoriáni), monofysitismus (—>-monofysité). V 6. a 7. stol. oslabovaly b-kou ríši četné nájezdy Peršanú, Slovanú a pozdéji Arabú. Na obranu proti nim byla zpočátku na východní hranici, pozdéji po celém území b-ské ŕ. zŕizována tzv. themata, tj okresy podŕízené vojenskému veliteli.

byz

108/

V 7.—9. stol. probíhaly, nejspíš pod vlivem sílícího islámu, v b-ké ríši tzv. obrazoborecké (ikonoklastické) boje proti pŕívržencúm uctívání obrazú (ikonodúlúm). V tomto období bylo zničeno mnoho klášterú, a tím i část ant. rukopisu, čímž se ztratila nékterá stv. díla v té dobé ješté známá. Proto již v 9. stol. patriarcha ->Fótios védomé usiloval o shromažďování a opisování zachovaných ŕec. rukopisu. Jedním z nejvétších protivníkú Byzance na Balkánském poloostrové byla silici ríše bulharská, s níž se museli vyrovnávat zvl. panovníci makedonské dynastie (867—1057). Z hlediska kulturné-historického je z jejich členú nejvýznamnéjší císaŕ ->Kónstantínos VlI.Porfyrogennétos, z jehož podnétu byly poŕizovány velké sbírky excerpt z ant. historikú a védeckých spisú. R. 1045 byla v Carihrad é založena vysoká škola s fakultou filosofickou a právnickou, která se stala významným stŕediskem pro uchování tradic ŕec. filosofie a ŕím. práva. Pro rozvoj byzantského feudálního hospodáŕství méla velký význam instituce pronií (z ŕec. pronota = správa, péče), to je svéŕení velkých pozemkú do užívání jednotlivcúm po dobu jejich života. Svobodní drobní rolníci se dostávali do závislosti na feudálech a stávali se závislými paroiky (ŕec. paroikos = spolubydlící). Na rozdíl od západoevropských stŕv. lenních panství byly tyto statky nezcizitelné a zpočátku nebyly dédičné. Tyto feudálni vztahy se plné rozvinuly za dynastie Komnénovcú (1081—1185). V 11. stol. byl dovršen patriarchou Michaelem Kerullariem proces odloučení byzantské orthodoxní církve od ŕím. pápežské právomoci (tzv. cirkevní schisma), který započal již v 9. stol. Fótios. Koncern 11. stol. byla b.f. napadána seldžuckými Turky. Čtvrtá krížová výprava vedia r. 1204 k nastolení tzv. Latinského císaŕství ovládaného kŕižáky. Pri obsazení Carihradu kŕižáky byly zničený mnohé kulturní památky i starovéké ŕec. rukopisy. Nezávislost si zachovalý despotát epirský, císaŕství trapezúntské a císaŕství níkajské, které vedly boj o obnovu b-ké ríše. R. 1261 nastoupila v Caŕihradé dynastie Palaiologovcú, která vládla až do zániku b-ké ríše r. 1453. V období palaiologovském byla posílena feudálni moc šlechty (dédičné pronie) a oslabován císaŕský centralismus. Obchod se postupné dostával do

rukou italských méstských republík. Na severozáp. hranici se vzmáhala moc srbské ríše, na vých. hranici nabývali moci osmanští Turci, kteŕí postupnými útoky ovládli Malou Asii a Balkán. Císaŕ Jan V. se r. 1369 marné snažil získat pomoc katolické Evropy pŕestupem na katolíckou víru. R. 1371 se b.r. stala tureckým vasalským státem (s povinností poplatkú a vojenské pomoci) a postupné se její území omezilo na Carihrad s nevelkým okolím a na ->Peloponnésos (stŕv. název Morea). Zde se ve mésté Mistŕe nedaleko stv. Sparty zrodily počátkem 15. stol první myšlenky e vr. humanismu. Neoplatónik Georgios Gemistos Pléthón tu navrhl byzantskému císaŕi obrodu ŕec. štátu podlé —•Platónovy Ústavy. Císaŕ Jan V I I I . hledal pomoc proti T u r k ú m v cirkevní unii s Ŕímem na koncilu ve Ferraŕe a Florencii (1438/9). Tehdy poprvé významnéji pronikla do Itálie znalost ŕečtiny a ŕec. rukopisú. Po dobytí Carihradu Turky r. 1453 b.ŕ. zanikla. Literatúra: M . V. Levčenko, Istorija Vizantiji, 1940; F. Kukules Byzantínón bios kai politismos, I—IV, 1948; G . Ostrogorsky, Geschichte des byzantinischen Staates, Handbuch der Altertumswissenschaft, X I I , I, 2 (Byzantinisches Handbuch I, 2), 1963 3 ; S. Vryonis, Byzantium and Európe, 1967. M . Paulová, Politický rozklad impéria ŕímského od Konstantina Velikého až do Justiniána I., v : Déjiny lidstva od pravéku k dnešku, I I , 1936, 473—555; J. Bidlo, Byzantský svet a jeho kultura, tamtéž, I I I , 39—100; Ríše byzantská v 9. stol. a Veliká Morava, tamtéž, 369—106; Chorváti, Bulhari a ríše byzantská, tamtéž, 695—747; M . Paulová, Evropský sever a východ do sklonku 13. véku, tamtéž, IV 1, 345—422; K. Miiller, Vznik a sláva byzantské ríše, Hist. knihovna 12, 1927; týž, Soumrak byzantské ríše, Hist. knihovna 14, 1927; F. Dvornik, Byzantské misie u Slovanu, 1970; S. Runciman, Pád Carihradu (prel. J. Kostohryz), 1970.

b y z a n t s k é p r á v o viz právo ŕecké

C viz též K Cacus [Kakus, 2. p. -ka], v ŕímské' mytológii obr chrlící plameny, jenž žil na území pozdéjšího Ŕíma v jeskyni na Aventinu a zabíjel kolemjdoucí. Když se tudy vracel —•Héraklés se stády Géryonovými, C. mu jich část ukradl. Aby Héraklea oklamal, vtáhl dobytek do jeskyné pozpátku. Héraklés však podlé bučení stád zlodéje nalezl a zabil. Z vdéčnosti za osvobození od netvora byl založen Hérakleovi v Ŕímé zvláštni kult u „Velikého oltáre" (Ara maxima) na „Dobytčím t r h u " (Fórum boarium). Caelius (mons, lat.) viz Ŕím Caelius Aurelianus [2. p. -ia -na], ŕímský lékaŕ 5. stol. n. 1., púvodem z Numidie. Jeho dochovaný lat. spis Acutarum passionum libri tres (O prudkých nemocech, 3 kn.) a Chronicarum passionum libri quinque (O vleklých nemocech, 5 kn.) je volný preklad ztraceného díla ->-Sorana, hlavního pŕedstavitelc —>-lékaŕské školy metodické. Caelius Rufus. Marcus C. R. [2. p. Marka -ia -fa], tribún lidu r. 52 pŕ. n. 1. a praetor r. 48. V této funkci navrhl zrušení dluhú a promlčení nezaplaceného nájemného. Návrh mél široký ohlas, ale C. R. byl zbaven senátem funkce. Spolu s —•Milonem se snažil zorganizovat hnutí na podporu návrhú, ale byl zabit Ceasarovými vojáky. - Dopisy C-ia R-fa informující o tehdejších událostech jsou zachovány v korespondenci Ciceronové z doby jeho vyhnanství (tvorí prevážnou část 8. knihy sbírky dopisú Ad familiares [Pŕátelum]). Caere (dn. Cerveteri), v antice jedno z dvanácti nejvétších etruských mést (45 km sz. od Ŕíma). Rozkvetlo obchodem pŕes blízký prístav Pyrgi (dn. Santa Severia); ve 4. stol. pŕ. n. 1. upadlo pod ŕím. moc. Z mésta se zachovalý jen nevelké zbytky, významné je pohŕebišté s komorovými -^hrobkami vyzdobenými násténnými malbami (prosíulá hrobka Regolini-Galassi s bohatými milodary). Z uméleckoŕemeslné produkce je pozoruhodná keramika -^-bucchero i malovaná (caerské hydrie). V Pyrgi byly r. 1964 nalezený tri zlaté destičky asi z let 500—490 pŕ. n. 1., dvé psané etruskou abecedou, tretí punskou, jejichž obsah má vztah k etruské histórii. Caesar

Caesar (pozdéjší kópie podlé originálu ze 3. čtvrtiny 1. stol. pŕ. n. 1.,

Ŕím) né vétve ŕímského patricijského rodu Iuliú; Octavianus je získal po své adopci C. Iuliem -^-Caesarem; - 2. za —•principátu jeden z titulú ŕím. císaŕú počínajíc ->Claudiem (s výjimkou —>-Vitellia); - 3. za —»-dominátu hodnost mladšího císaŕe, kterého jmenoval jako svého spoluvladaŕe císaŕ vládnoucí (-•augustus). C. mél zpravidla vymezenou právomoc a stával se augustovým nástupcem. Za Diocletianovy -^tetrarchie vládli v ŕím. ríši dva augustové s dvéma caesary. - Odtud Kaiser, cisár, car.

Caesar 1. Lucius Iulius C. [2. p. -ia -ia -a], konsul r. 90 pŕ. n. 1. Spolu s P. Rutiliem Lupem velel ŕím. vojsku v boji proti spojencúm 1. púvodné pŕíjmení jed- (—•spojenecká válka [2]).

2. Gaius Iulius C. [2. p. -ia] * 100, f 44 pŕ. n. 1., vynikající ŕímský vojevúdce, štátnik a spisovatel, púvodem ze starobylého rodu Iuliú. Príbuzenskými svazky mél blízko k —•populárum; jeho teta Iulia byla manželka —•Mariova, jeho první žena Cornelia dcéra -•Cinnova (1), jeho dcéra Iulia byla žena -•Pompeiova. Pred -•Sullou ho uchránila jen osobní statečnost a pŕímluva vlivných pŕátel. Po návratu z M . Asie, kam se v 1. 81— 78 uchýlil, se zúčastnil polit. života v Ŕímé: odpor proti Sullové ústavé ho posléze sblížil s Pompeiem a -•Crassem. Polit. kariéru zahájil r. 68 jako kvéstor, jako aedil vzbudil r. 65 pozornost nákladnými hrami, r. 63 se stal nejvyšším pontifikem, r. 62 mést-

Cae

110/

ským praetorem. Pritom stále zvítézil C. nad pontským králem bello civili (Zápisky o válce občanusiloval o pŕizeň širokých lid. —•Farnakem u Zely v Pontu ské, 3 kn.). V prvním vylíčil své vrstev; jakou úlohu hrál ve spiknutí (Veni, vidi vici [-•Sent.]), rýchle boje v Galii, v druhém události -•Catilinové, není zcela jasné. ukončil tuto asijskou válku a vrátil prvních dvou let války s Pompeiem. Krize ŕím. republiky se počala se do Ŕíma. Odtud se obrátil proti Oba spisy jsou tendenční, maj í opét výraznéji projevovat koncern zbývajícím pŕívržencúm Pompeio- objasnit i ospravedlnit C-ovo jedná60. let; jedním z pŕíznakú blížící vým a rozdrtil je r. 46 v Africe ní. T o j im však v podstaté neubírá se vojenské diktatúry byl první u -^Thapsu (válka africká) a r. 45 na vécné správnosti a obsahové —•triumvirát, uzavŕený r. 60 mezi .v Hispánii u —•Mundy (válka hodnoté; zvlášť zajímavé jsou údaje C-em, Pompeiem a Crassem. Tak hispanská). o kelt. a germ. společnosti té doby bylo umožnéno, že byl C. zvolen Pri reorganizaci štátu, k níž a o odboji —•Vercingetorigové konsulem na r. 59; nato obdržel nato pŕistoupil, si C. počínal v Zápiscích o válce galské. Sloh od r. 58 na pét let jako prokonsul vúči svým bývalým protivníkúm spisú je úmyslné jednoduchý, bez správu —>-Galie pŕedalpské a Nar- velkomyslné. Doplnil senát na rétorických ozdob, má však pŕesto bonské, a tím i velení nad vojskem 900 členú, štédŕe udílel občanské velkou uméleckou hodnotu. Pro tam umísténým; r. 54 mu bylo toto právo, soc. opatŕeními snížil počet svou formu i zajímavý obsah byly velení svéŕeno na dalších pét let. ŕím. chudiny oprávnéné k bez- oba spisy již ve stv. hojné čítány Béhem té doby (v 1. 58—51) dobyl platnému pŕídélu obilí (—•frumen- a našly své pokračovatele. C-úv celé Galie zaalpské. Nejdrive pŕe- tace). R. 46 zreformoval ŕím. dústojník Aulus Hirtius pripojil mohl —•Helvetie a —•Ariovista, pak —•kalendár (ŕím. rok byl tehdy 8. kn. k Zápiskúm o válce galské. postupné všechny galské kmeny. proti roku slunečnímu opož- Kromé toho se zachovalý tri Dvakrát prekročil na dolním toku dén o 90 dní), pritom byl mésíc spisy, jejichž autorství je nejisté: Rýn (r. 55 a 53) a podnikl dvé Quintilis po ném nazván Iulius. Ve Bellum Alexandrinum (Válka alevýpravy do Británie (r. 55 a 54). svých rukou soustŕedil C. mimo- xandrijská, snad též od Hirtia), Konečné potlačil (r. 52) nebez- ŕádné právomoci: od r. 48 byl Bellum Afric(an)um (Válka africká) pečnou vzpouru celé Galie, vedenou diktátorem na neurčitou dobu, a Bellum Hispaniense (Válka hispan—•Vercingetorigem. Galská tažení konsulem na 5 let, tribunem se stal ská), které navazují na C-ovy posílila C-úv prestíž a poskytla mu na doživotí. Od r. 45 pak dispono- Zápisky o válce občanské. Všechny oporu v silné armáde, již využil val štátni pokladňou, zcela ovládal tyto spisy tvorí dohromady tzv. v ->občanské válce (2) s Pompeiem. armádu. Pripustil - jako pred ním Corpus Caesarianum. Když Crassus padl r. 53 v Mesopo- již Sulla a Pompeius - kult své Životopis C-úv napsali Plútarchos tamii a C-ova dcéra Iulia zemŕela, osoby a odvozoval svúj púvod od a Suetonius. došlo mezi C-em a Pompeiem Venuše (-•Venus) a -^Marta, což I. Bureš, Zápisky o válce galk odcizení. Pompeius se sblížil usnadnilo jeho -^-apoteózu za Au- ské,Preklady: 1964; J. Hrabovský, Zápisky o vojne v senáte s optimáty, a tak senát gusta. C-úv vztah k Venuši se proje- v Galii, 1966 (slovensky); J. Kormunda, (koncern r. 50) rozhodí, aby C. vil i tím, že jí pred bitvou u Farsálu Zápisky o válce občanské, 1882. Literatura: J. Burian, G. J. Caesar, 1963 rozpustil svá vojska (10 légií) zasvétil chrám a pred bitvou u M u n - (tam i další bibliografie); J. Carcopino a odešel z provincie, jinak že bude dy vyhlásil její jméno jako heslo. P. Grimal, Jules César, 1968; F. E. Adprohlášen za nepŕítele vlasti; zá- Monarchické sklony se však stá- cock, Caesar als Schriftsteller, 1969 5 . Shakespeare, Julius Caeroveň byl jmenován vrchním veli- ly C-ovi osudnými; 15. bŕezna sar,Dramatizace: 1599 (prel. J. V. Sládek a j.). - V. t. s. telem Pompeius. T u C. prekročil (Idibus Martiis) r. 44 byl spik- v. Kleopatra. začátkem r. 49 ŕíčku -•Rubico leneckými republikány, vedený(.alea iacta est [->Sent.]), která mi —•Brutem (2) a —•Cassiem (2), Caesarea (ŕec. Kaisareia), jméno tvorila hranici jeho provincie, a bé- v sále Pompeiova divadla, kde nékolika mést na východé i na hem dvou mésícú dobyl celé Itálie. mél zasedat senát, ubodán západé ŕímského impéria poj menoPompeius uprchl se svými vérnými k smrti. vaných na paméť Caesara mladšího, do Ŕecka. C. nejprve zneškodnil Silná osobnost C-ova, nadaná tj. -•Augusta; nejznáméjší z nich sedm Pompeiových légií v Hispánii vojenskými i polit. schopnostmi, jsou: 1. C. Palaestinensis, prístav (—•Ilerda), pak se prepravil do zvl. pak uméním získat si nejrúz- v Palestiné (dŕíve Stratonis Turris), Recka a po neúspéšném obléhání néjší vrstvy ŕím. společnosti, se sídlo ŕím. prokurátorú. -^VespaPompeia v Dyrrhachiu jej porazil mohla uplatnit teprve v dobé krize sianus, který zde byl prohlášen r. 48 u —•Farsálu. Pronásledoval ŕím. republiky, kdy se jediným císaŕem, poskytl méstu práva koloPompeia do Egypta, když však východiskern stala vojenská dikta- nie. Protižidovskými bouŕemi r. 66 tam doplul, nalezl jej již mrtvého. túra. Pokusy o uchvácení moci po- v C-eji začala tzv. -•židovská válka. V Egypté urovnal spory o trun dobné nadanými osobnostmi v pod- Dnes jsou odkryty četné zbytky mezi Ptolemaiem X I I I . a jeho mínkách ješté nezralých ztroskotaly stv. i stŕv. mésta (amfiteátr, hippostarší sestrou -^Kleopatrou a vy- (—•Marius, —• Sulla). drom, vodovod); v divadle nalezen hlásil jejich společnou vládu. Jeho Štátnické a vojevúdcovské schop- r. 1961 jediný nápis -•Pontia spojení s Kleopatrou vyvolalo tzv. nosti byly u C-a spojený s mimo- Pilata. Rodišté -•Prokopiovo; púalexandrijskou válku s Ptolemaiem ŕádným nadáním spisovatelským. sobišté —•Eusebiovo; - 2. hl. mésto X I I I . , která trvala nékolik mésícú Byl též vynikajícím ŕečníkem, -•Mauretánie (dŕíve Iol, dn. Šeršel (r. 48/47) a béhem níž shoŕela stoupencem —•atticismu. Zabýval v záp. Alžírsku); - 3. hl. mésto slavná ->knihovna v Alexandrii. se i teoreticky otázkami jazyka ve —•Kappadokie (dŕíve Mazaka nebo Po vítézství C-ové se Ptolemaios (ztraceném) spisku o analógii, Eusebeia, dn. Kayseri); - 4. X I I I . utopil na útéku v Nilu. vénovaném -•Ciceronovi (De ana- C. Paneas nebo C. Philippi (dn. Kleopatra se na pŕání Ceasarovo lógia ad Ciceronem, 2 kn.; —•grama- Benijas), mésto ve Foiníkii. provdala na oko za svého bratra tika [B]). Zachovalý se dva nejPtolemaia XIV., ale jejím skuteč- dúležitéjší C-ovy spisy: Commen- Caligula. Gaius Caesar C. [2. p. ným manželem byl C., jemuž tarii de bello Gallico (Zápisky o vál- -ia -a -ly], ŕímský císaŕ (* 12 n. 1., porodila syna Kaisarióna. R. 47 ce galské, 7 kn.) a Commentarii de vládl 37—41), syn -•Germanikúv;

111/ pŕezdívku Caligula ( = Botička) mu dali vojáci podlé vojenských bot, které nosil jako díté v otcové tábore. Jako císaŕ brzy porušil počáteční shodu se senátem svými tyranskými sklony a špatným hospodárením: promrhaný štátni majetek nahrazoval konfiskacemi majetku senátorúj pro svou osobu vyžadoval božské pocty. V zahraniční politice neučinil nie významného, pŕesto však slávil radu triumfu. V provinciích zvyšoval dané. Nespokojenost s jeho vládou vyvrcholila spiknutím r. 41, kdy byl zavraždén. - Životopis C-lúv napsal Suetonius. C a m i l l u s . Marcus Furius C. [2. p. Marka -ia -la], podlé ŕímské tradice jeden z nejúspéšnéjších vojevúdcú rané republiky. Podmanil prý —•Aequy a -•Volský, kteŕí sídlili v ->-Latiu, dobyl ->Vejí v již. Etrurii a zahnal od Ŕíma Galy. Polit. pŕesvédčením aristokrat, nesouhlasil se zŕízením tribunátu (-•tribunus [4] plebis). - C-lúv životopis napsal Plútarchos. Campus Martius (lat.) viz Martovo pole canabae viz tábor candidatus (lat., od candidus, bílý), vlastné nosiči bílou (tj. nakŕídovanou) togu uchazečú o úrady v Ŕímé. Kandidáti se prihlasovali u magistráta, jenž prihlášku provéŕil. Pŕízeň voličú hledéli leckdy získat i nekalými prostŕedky, dary a podplácenim; proto byl na tyto pŕestupky ke konci republiky zŕízen zvláštni soud (quaestio de ambitu). Caesar a po ném císaŕové doporučovali na úrady - vedie kandidátú senátních - také kandidáty své, kteŕí zvolení být museli. Cannae (lat.), Kanny, nevýznamná osada v —>-Apulii (na jihu Itálie), nedaleko ŕeky Aufidu (dn. Ofanto); zachovalý se po ní nepatrné stopy na Monte di Canne, mezi dn. Canosou a Barlettou. Místo proslulo bitvou, v níž Hannibal 2. srpna 216 pŕ. n. 1. rozdrtil ŕím. vojsko vedené konsuly L. Aemiliem Paullem a C. Terentiem Varronem. cantica (lat., j. č. canticum), části ŕímských komédií (u Plauta a Terentia), které se za hudebního doprovodu pištcova buď zpívaly jako árie, nebo alespoň výraznéji recitovaly jako melodrám; první byly skládány v lyrických metrech (—•lyrika), druhé v trochejských, jambických nebo anapéstických septe-

Car

nárech. Taková c. dodávala témto dluhy, pri válečném zajetí. Pomikomediím rázu podobného dnešní nuly-li príčiny, mohl postižený iure —•postliminii nabýt opét plné zpúopereté. sobilosti k právúm. capitatio plebeia (lat.) viz daCaracalla, ŕímský císaŕ (211—217), né (II) syn -•Septimia Severa, bratr P. capitis d e m i n u t i o (lat.) viz ca- Septimia Gety, jejž dal r. 212 zap u t ; občanství (2) vraždit. Z jeho vnitropolit. opatrení je proslulý edikt o udélení Capitolinus (mons, lat.) viz Ka- občanství všem svobodným obypitol; Ŕím vatelúm ríše (k rozsahu ediktu sr. ->constitutio Antoniniana) z r. 212. Capri (lat. Capreae insulae), skal- Hranice ríše byl nucen bránit na natý ostrov u pobreží —•Kam- severu proti —•Chattúm, —•Alapánie, nedaleko -^Neápole, ve sta- manúm, —•Karpúm a —•Jazygúm; roveku s ŕeckým osídlením. Ob- na Východé pokračoval v boji líbené místo pobytu císaŕe —•Ti- s -•Parthy. Na výpravé proti nim beria. Pozdéji tam žili v exilu né- byl r. 217 zavraždén. - Z jeho staveb jsou nejznáméjší —•lázné kteŕí členové císaŕské rodiny. v Ŕímé. - Pramenem pro déjiny Capua (dn. 5. Maria di Capua ve- doby C-lovy je 4. kn. Héródiánova, tere), ve starší dobé stredisko 77.—78. kn. Diona Cassia a životoetruské moci v Kampánii, od 5. pis v História Augusta. stol. pŕ. n. 1. ovládáno Samnity (—•sabellské kmeny). V pol. 4. stol. carcer Tullianus (lat.), štátni vépŕ. n. 1. se capujští velkostatkáŕi zení v -^-Ŕímé asi od 3. stol. pŕ. uchýlili pod ochranu Ŕíma, mésto n. 1. do 4. stol. n. 1., pod Kapitolem získalo ŕím. občanské právo. R. 216 u fora mezi -»curií a chrámem pŕ. n. 1. prinútil capujský lid vlád- Concordie, kde se konaly i popranoucí vrstvu, aby se mésto poddalo vy (—•Jugurtha, —>-Catilinovi spo-•Hannibalovi. Po dobytí mésta luspiklenci, —•Vercingetorix). Jeho r. 211 pŕ. n. 1. Ŕímany ztratila C. spodní podzemní část, zv. Tulliaobčanská práva. R. 59 pŕ. n. 1. zde num, je okrouhlá a valené zaklenutá, Caesar a opét r. 43 pŕ. n. 1. M . horní je obdélná. Klamná tradice Antonius usídlili kolonisty. - D ú - o tamním véznéní apoštola Petra ležité obeh. stredisko (výroba bron- vedia ke zméné stavby na kapii zových nádob, kobercu, ružového 5. Pietro in Carcere. oleje). V okolí se péstovaly rúže a vinná réva. Byla zde nejst. gladiá- c a r m e n (lat.), zažehnávací píseň, torská škola v Itálii (-•Spartacus). pak modlitba nebo vzývání, zpravidla rytmované. Každé ŕím. božcaput (lat., doslova „hlava") stvo mélo pŕedepsaná carmina v ŕímském právu justiniánském (mn. č.), jejichž text uchovávala právni osobnost, tj. plná zpúsobi- príslušná knéžská kolégia. Docholost k právúm. Právni osobnost val se text modlitby —•Arválú a mél odedávna jen ten, kdo byl —>-Saliú, rovnéž Carmen saeculare osobné svobodný, občanského pú- (Píseň stoletní), již složil r. 17 pŕ. vodu a mél postavení otce rodiny n. 1. pro slavnost „stoletních her" (páter familias [—>familia]). Pri ( - • h r y [II]) na žádost císaŕe Auzméné téchto podmínek dochá- gusta básnik -•Horatius. - Pak též zelo ke snížení osobnosti ŕím. „báseň". občana; bylo trojí: capitis deminutio minima (nej menší) znamenalo c a r m e n e p i g r a p h i c u m (lat.), nájen ztrátu príslušnosti k púvodní pisná báseň. Carmina epigraphica agnátské rodiné (—•agnatio), se za- se zachovala hlavné na náhrobcích chováním osobní svobody i —>-ob- (-•epitaf; -•elogium] a na čestných čanství (2); nastávalo pri -•adopci, nápisech. Kromé toho jsou dochoarrogaci nebo provdání; pri capi- vány na kamenech i celé hymny tis deminutio média (nebo minor, k poeté božstev, —•epigramy, rúzné stŕedním, menším) pozbyl občan hŕíčky (napr. v -^Pompejích) a státního občanství, ale zústával citáty z oblíbených básníkú, hlavné osobné svoboden; docházelo k to- —•Vergilia. mu, když ŕím. občan uprchl do ciziny, aby se vyhnul následkúm C a r m e n t a , italská bohyné porodu, trestního odsouzení, zpravidla trestu matka —•Euandrova, jejíž svatyné smrti; capitis deminutio maxima stála v Ŕímé pred branou zv. porta (nejvétší) nešlo s sebou ztrátu občan- Carmentalis. Její slavnost, Carmenství i osobní svobody, napr. v nejst. talia, pripadala na 11. a 15. ledna. dobách pri prodeji do otroctví pro

car

112/

c a r m i n a fígurata (lat. tvarované básné, dnes tzv. vizuálni poezie), též technopaignia (ŕec. umélecké hŕíčky; obojí označení však pochází až z nové doby) vzniklý jako ŕecká básnická forma v dobé helénistické. Grafická forma téchto básní napodobuje spojením veršu rúzné délky v strofu obraz pŕedmét u , kterého se báseň týká. Púvodné to snad byly nápisy na skutečné pŕedméty; v tomto smyslu použil této formy R. Krátký v pŕebásnéní nékterých ->-Martialových nápisu na dárky (Xénia a Apophoreta), psaných v originále elegickým distichem. Ze stv. se zachovalo nékolik ŕec. básní z 3. stol. pŕ. n.l., jejichž autory jsou -^Simmiás (Sekyra, Krídlo, Vejce), —>-Theokritos (Píšťala), Dosiadés a Bésantínos (Oltár). V ŕím. literatúre napodobili tuto formu Laevius na zač. 1. stol. pŕ. n. 1. (Krídlo Fénixovo) a Publilius Optatianus Porphyrius ve 4. stol. n. 1. (Varhany, Oltár, Píšťala). Ve 13. stol. vydal byzantský rétor Manuel Holobolos ilustrované a komentované vydání ŕec. technopaignií, která napodobovali i byzantští básnici. Na Západé byla tato forma oblíbena za renesance karlovské a zvlášté v dobé barokní. Z moderních básníkú se k ní vrátil v Némecku Christian Morgenstern (f 1914), ve Francii Guillaume Apollinaire (Les Calligrammes, 1918).

sednictví -•Diocletianova vyŕešili otázku nástupnictví v ŕím. ríši. Kvetla zde rozsáhlá ŕemeslná výroba pro místní spotrebu i pro vývoz do Germánie: dílny šperkaŕské, keramické, sochaŕské, cihelny aj. Významné výkopy (vojenský tábor, dva amfiteátry, chrámy, soukromé domy tzv. pannonského typu, hroby) a muzeum.

Literatúra: C. Häberlin, Carmina figurata Graeca, 1887.

carmina triumphalia (lat., písné pri triumfu), hanlivé popévky vojííkú na vítézného vojevúdce, zpívanc pri -•triumfu. Mély ho ochránit pred závistí bohú, jimž byl pri triumfu stavén na roveň. Byly to vétšinou nepŕíliš umné improvizace, jichž se nékdy zúčastnil i pŕihlížející lid, a pak mély formu dialógu. Vyspelejší formu mají c. t. známá ze Suetonia. Carnuntum [2. p. -ta], púvodné keltská osada, od doby kolem r. 15 n. 1. ŕímský vojenský tábor; pozdéji vzniklo v jeho blízkosti i civilní mésto, u dn. Petronellu v Rakousku. Nejst. sídlo legie na str. Dunaji (legio XV, od 2. stol. n. 1. legio XIV)-, místo dúležité strategicky (Pomoraví - výpadní brána do tzv. -•barbarika) i obchodné (križovatka -•jantarové stezky se západo-východní dunajskou cestou) ; byl tu hlavní stan -•Marka Aurélia za jeho válek s Germány a Sarmaty. R. 308 se v C-tu setkali spolucísaŕové —•Licinius, —•Galerius a —•Konštantín, aby za pŕed-

Literatúra: 19644.

peiem stál na strané Pompeiové. Po bitvé u -•Farsálu se r. 47 pŕ. n. 1. smíŕil s Caesarem; na r. 44 obdržel úrad praetora. Podílel se na Caesarové zavraždéní, poté odešel do Sýrie a pozdéji se spojil s - • B r u tem (2). Po porážce u -•Filipp (r. 42) spáchal sebevraždu. V tradici tzv. senátorské opozice za císaŕství byl oslavován jako „poslední Riman". E. Swoboda, Carnuntum,

Carrhae viz Karrhy Carthago nova viz Kartágo (2)

Cassius D i o ( D i ó n ) viz Dio Cassius c a s t e l l u m [2. p. -la] (od lat. castra, tábor) 1. menší opevnéný -—tábor ŕímského vojska, pevnústka. C-la byla budována k ochrané hranie mezi vétšími tábory nebo i vné u limitu (—•limes) na predsunutých pozicích. Jejich posádku tvoŕily detašované oddíly —•légií nebo samostatné oddíly pomocných sború (—• ala; -•kohorta). Na území ČSSR byla dosud zjišténa dvé c-la, -•Kelemantia (dn. Leányvár) u Komárna a —•Gerulata ( = Rusovce) na pravém brehu Dunaje. Ve významu „pevnost, hrad" preš*.! výraz do rom. jazykú a u nás z ného poebazí slovenské kaštieľ ( = „malý zumek"); stejného púvodu je i čes. kostel; 2. púv. právné nesamostatná, ale samostatné hospodaŕící malá obec. C-la bývala často pŕipojována k vétší m méstúm, nékterá však dosáhla významu mést a mohla dostat i ŕím. obecní statut. V pohraničních krajích bývala opevňována. Vojenský velitel byl současné správcem obce.

Cassiodorus Senátor. Flavius Magnus Aurelius C. S. [2. p. -ia -na -ia -ra -a], ministr gótského císaŕe Theodoricha, významný hodnostár i za jeho nástupcú (f asi 583). Psal díla hist.: kroniku od Adama do r. 519 n. 1.; déjiny Gótú, v nichž propagoval myšlenku splynutí Ŕímanú a Gótú v jeden národ. Zachoval se z nich jen stručný výtah (Getica), jejž vydal r. 551 romanizovaný Gót Jordanes. R. 537 uspoŕádal vyhlášky z doby své úŕední činnosti ve sbírku pod názvem Variae (Rúzné) o 12 knihách. Po r. 540 se uchýlil do kláštera Vivarium v Bruttijsku, který sám založil. Z jeho popudu byla v klášterech opisována díla ant. autorú. Pro mnichy napsal mj. encyklopédii Institutiones divinarum et humanarum litterarum (Učebnice božských a lidských véd), jež byla úvodem do theologie a elementárním výkladem 7 -•svobodných uméní. Jeho učebníc se užívalo po celý stŕedovék. Z jeho podnetu vzniklý četné spisy i preklady, napr. Histó- castra (lat.,mn.č.), —•tábor; název ria ecclesiastica tripartita (Tŕídílné nékolika ŕímských lokalít, napr.: déjiny církve). 1. C. Regina (dn. Regensburg, ŔezPreklad: Jan Kocin z Kocinétu, Histó- no), ŕím. vojenský tábor v —•Raetii, ria cirkevní Kassiodora, 1594; Alfons Neu- od 2. stol. n. 1. dúležitá pevnost a bauer, M . Aurelius Cassiodorus, obrázek z doby stéhování národú., V. z. gym- obeh. stredisko (vývoz dŕíví); 2. C. Vetera (dn. Xanten), ŕím. nasia Jičín 1912/3, 3—9. vojenský tábor v záp. Germánii, Cassius. 1. Spurius C. Vecellinus hlavní základňa ŕím. výbojú proti [2. p. -ia -ia -na], ŕímský konsul Germánúm za Augusta. v letech 502,493 a 486 pŕ. n. 1. Sjednal spolek s Latiny (493) a Herniky Castus viz Spartacus (486) a podlé jedné verze navrhl nový pozemkový zákon (486), jímž mély Catilina. Lucius Sergius C. [2. p. být štátni pozemky (-+ager [publicus]) -ia -ia -ny], zchudlý ŕímský aristorozdíleny nejen —•patriciúm, nýbrž krat, prívrženec -•Sullúv. -•Sallusi -^plebejúm a —•spojencúm. Byl tius (Catil. 5) ho líčí jako človéka proto obvinén (podlé jedné verze statečného a neobyčejné vytrvapatricii, podlé druhé svým otcem) lého, ale s mnohá charakterovými z úsilí o nastolení tyrannidy, od- kazy. Obohatil se nestoudné - jako souzen k smrti a svržen s Tarpejské množí jiní - pri —•proskripcích. škály. - V. t. pozemkové reformy. R. 68 pŕ. n. 1. byl praetorem, r. 67 2. Gaius C. Longinus [2. p. -ia správcem provincie Afriky. Zprávy -ia -na], ŕímský rečník a politik o tzv. prvním catilinovském spikplebejského púvodu; za občanské nutí (r. 66) nejsou zaručené, proti války mezi —•Caesarem a - • P o m - údajným spiklencúm nebylo také

zakročeno. R. 64 byl C. obžalován z vydéračství (repetundarum), ale k odsouzení nedošlo. Téhož roku se ucházel o konsulát podporován -•Caesarem a —•Crassem, vyhrál však Cicero za podpory významných členú nobility. C-novo nepŕátelství k Ciceronovi se j ešte zostrilo, když propadl i ve volbách r. 63, tŕebaže usiloval o podporu u širších lidových ŕím. vrstev tím, že proklamoval požadavek likvidace -^dluhú. Osobním cílem C-novým bylo nej spíše nastolení samovlády v Ŕímé. Objektivné nelze posoudit, do jaké míry C. chtél ŕešit ožehavé soc. problémy. Bdelostí —•Ciceronovou bylo spiknutí odhaleno. C. padl po statečném boji u Pistorie v sev. Etrurii (r. 62); jeho prední prívrženci byli bez ŕádného soudu na Ciceronúv rozkaz popravení. Události r. 63 známe z monografie Sallustiovy a ze čtyŕ rečí Ciceronových; oba tito autori však zprávy o C-novi tendenčné zkreslují. V nové dobé zdramatizovali látku o C-novi napr. B. Jonson (Catiline, his Conspiracy, 1611), Crébilon (1748), Voltaire (Rome sauvée, 1750); sympatie k revoluci r. 1848 se obráží v dramatu H . Ibsena (1848/49) a F. Kurnbergra (1851). V. Hálek v dramatu Sergius Catilina (1861/2) pod dojmem prvních projevu soc. nespokojenosti délnictva líčí C-nu jako nadaného bojovníka za osvobození utiskovaných. - Výtv. zobrazení: Salvator Rosa (* 1615), Spiknutí Catilinovo.

Cato 1. Marcus Pordus C. Starší, zv. Censorius [2. p. Marka -ia -na -ia], 234—149, ŕímský politik a spisovatel. Púvodem z prostého plebejského rodu, dosáhl v Ŕímé jako schopný vojevúdce a politik vynikájícího postavení (—• homo novus). Nenávist, kterou projevoval za —>-punských válek ke Kartágu, se stala príslovečnou (—*ceterum autem [->Sent.]). Proslul jako pŕísný zastánce staroŕím. zpúsobu života, vystupující ostŕe proti helénizaci ŕím. mravú a kul tury. Vzpomínku na pŕísné provádéní censury (—•censores; —•census) uchovalo jeho čestné pŕíjmení Censorius. Snažil se vytvoŕit novou soustavu ŕím. vzdélání, jež by vyhovovala moderním požadavkúm a pritom se zakládala na ŕím. tradicích. Neváhal však k tomu účelu používat ŕec. pramenú. Sepsal radu pŕíruček z nejrúznéjších oború, jež shrnul do spisu vénovaného synu Markovi (Libri ad filium). Dochovaly se z nich jen citáty, nékteré velmi proslulé (rem tene, verba sequentur [-^-Sent.] aj.). Nedochovala se nám i jiná C-nova díla, mezi nimi též jeho nejrozsáhlejší spis Origines (Počátky, tj. it. mést, o 7 kn.), v némž podal výklad déjin it. obcí

a Ŕíma až do své doby. Také jeho ŕečnické uméní, jež bylo ve stv. velmi chváleno, poznáváme jen ze zlomkú rečí. Ješté v dobé Ciceronové jich bylo známo 150. Jediným zachovaným spisem Cnovým a zároveň nejst. zachovaným prozaickým spisem lat. psaným je dílo De agricultura (či De re rustica, O zemédélství). V první části pojednává o statku a zeméd. pracích v jednotlivých ročních dobách, druhá část je volným souborem príležitostné zaznamenaných pŕedpisú, rad i receptú pro ŕím. zemédélce. Spis vznikl z autorovy zeméd. praxe i z jeho studia ŕec. a kartáginské zeméd. literatúry. Ideálním hospodáŕem je pro C-na ten, který do hospodáŕství včetné otrockých sil investuje minimum, aby vyrobil pro trh maximum. Dílo podává informatívni pohled na ŕím. hospodárení na otrok, statku strední velikosti v Latiu a Kampánii ve 2. stol. pŕ. n. 1. a má velký význam pro poznání postavení otroka v zeméd. výrobe; jeho výklad je cenný rovnéž výčtem rúzných ŕemeslných výrobkú, u nichž zpravidla uvádí místo jejich púvodu, popŕ. trh. C-novo polit. púsobení bylo v mnohém rozporné. Spjat svým postavením a zájmy s hosp. a polit. rozmachem ŕím. štátu, bojoval velmi ostŕe proti dúsledkúm tohoto rozmachu, pŕedevším v oblasti mravní a kulturní. Svým odporem proti všemu ŕeckému, j isté prehnaným (zasloužil se napr. o dočasný zákaz púsobení ŕec. filosofú v Ŕímé), čelil však zároveň otrockému napodobování ŕec. vzorú. Ŕím. próze dal svými spisy významný základ myšlenkový i jazykový. Ve 2. stol. n. 1. byl jeho styl ideálem archaistú. Zidealisovaná postava C-na vystupuje Ciceronové dialógu o stáŕí. Životopis C-núv napsal Plútarchos. - Tzv. -^-Disticha Catonis od ného nepocházejí.

po porážce pompeiovcú u - • T h a p s u spáchal sebevraždu v -•Utice, jejíž obrana mu byla svéŕena (odtud Uticensis = Utický). C-novo republikánské pŕesvédčení, čestnost a pŕímost byly vzorem i pozdéji za císaŕství, hlavné v senátorských kruzích. Stalo se zvykem,že odpúrci monarchie skládali chvaloŕeči na C-na (napr. již za života Caesarova Cicero a M. Brutus, za císaŕe Nerona Lucanus). - Životopis C-núv napsal Plútarchos.

Catullus. Gaius Valerius C. [2 p. -ia, -ia, -la], * asi 84 ve Veroné, f asi 54 pŕ. n. 1., ŕímský básnik, nejslavnéjší príslušník —"-neoterikú, který v lyrické části své tvorby odpovídá modernímu pojetí subjektívni poezie, založené na citovém prožitku. Jeho zachovaná sbírka (116 čísel), venovaná úvodní básní krajanu Corneliu —>-Nepotovi, obsahuje tri skupiny básní: 1. Rozsáhlejší skladby, z nichž nejst. je preklad —•Kallimachovy Bereníčiny kadeŕe; —•epyllion o svatbé Pélea a Thetidy pŕedjímá plynným veršem a mistrovskou kompozicí —•Ovidiovy Metamorfózy; básnickou silou vyniká epylliono Attidovi (-•Attis) a epithalamion k svatbé Manlia Torquata, navazující formou i motivy na ŕím. folklór. Kratší svatební píseň pro dva sbory je zpracována podlé —•Sapfy. - 2 . Cyklus epigramu psaných elegickým -•distichem, vétšinou satirických (šlehy na Cicerona i Caesara a na neŕestnost ŕím. soukromého života). Obsahují však i variace na milostná témata zpracovaná v básních lyrických. - 3. Lyrické básničky, které založily jeho slávu už ve stv., vénované pŕátelúm a jeho milence Lesbii (vl. jménem Clodia, sestra —•Clodia Pulchra). Prostou veršovou formou (nejčastéji hendekasyllabem [—•metrika]), která dovolovala výraz zcela nenucený, zachytil v nich básnik histórii své osudné vášné, od prvního okouzPreklad: V. Zamarovský, O zemédél- lení a obapolného štéstí až po horké ství, 1959. zklamání a konečný rozchod. - Na 2. Marcus Porcius C. Mladší básničku č. 45 navázal J. Vrchlický [2. p. Marka -ia -na], po smrti na- divadelní hrou Pomsta Catullova. Preklad (ve výboru): Ot. Smrčka, Kniha zvaný Uticensis, * 95 pŕ. n. 1., f 46 1940; Z. K. Vysoký. Epylion pŕ. n. 1., významný ŕímský politik, veršu, o svatbé Pelea a Thetidy, 1948; J. Stáhlík, stoupenec stoické filosofie (—"-šun- G. V. Katullus, Básné, 1959. Literatúra: J. Granarolo, Ľ o e u v r e de kové), rečník atticistického sméru 1967. (—•atticismus). V polit. bojích na Catulle, Zhudebnéní: J. Novák, Passer Catulli, sklonku republiky vystupoval jako 1963 (skladba pro zpev a orchestr). pŕísný zastánce republ. svobody a staroŕím. mravú. R. 63 rozhodné Caucasus Scythicus viz Kavkaz žádal odsouzení -•Catiliny a jeho spoluspiklencú k smrti (Sali. Catil. C a u d i u m viz Samnium 52, 2n). Za druhé —"-občanské války bojoval proti -•Caesarovi na cautio (lat., zajišténí, kauce) 1. strane Pompeia a jeho pŕívržencú; záruka k zajišténí právních nárokú

a proti majetkovým škodám, nejčastéji poskytovaná ->stipulací; napr. vlastník ohroženého majetku mohl žádat c. k náhradé budoucí škody; žena si vyžadovala od manžela c. na vrácení véna v prípade rozvodu manželství; uživatel véci bral na sebe c., že jí bude užívat ŕádné a že véc vráti; - 2. listina sepsaná o stipulaci. celibát (od lat. caelebs, svobodný, neženatý, neprovdaná), dočasná, popfípadé trvalá zdrženlivost od pohlavního styku; byla vyžadována v nékterých ant. kultech, zvlášté tam, kde podlé názoru véŕících docházelo k bezprostŕednímu styku s božstvem. Tak si mély uchovat panenství pŕedevším knéžky, které byly jakoby nástrojem véštného božstva (—>-Sibyl]y v rúzných svätyni ch ->Apollónových; ->Pýthia v -^-Delfech), nebo ty, které byly určený ke zvláštni, trvalé službé ochrannému božstvu obce (napr. ŕímské ->vestálky; ztráta panenství byla v takovémto pŕípadé trestána smrtí). V nékterých orient, kultech byl c. knéží zajišťován vyklešťováním (napr. tzv. -—gallové v kultu Velké matky —*Kybelé). - Odmítavým postojem k pohlavnímu styku se vyznačovalo i prvotní kŕesťanství; c. však v ném nebyl striktné vyžadován: apoštol Pavel k nému jen radil (1. epištola Korintským, kap. 7). V ŕeholnických ŕádech (ženských i mužských) byl c. uložen jako pŕísný požadavek. Pŕísné jej začal uplatňovat i proti svétským klerikúm teprve pápež Ŕehoŕ VII. (1073—1085); od tridentského koncilu (1545—1563) byl c. povinné uložen všem kat. knéžím. Napodobením nábožensky podloženého c-u byl odmítavý postoj nékterých ant. filosofických škol proti pohlavnímu styku; byli to zvl. stoupenci ->kynismu, kteŕí jej zdúvodňovali tím, že žena není schopná filosoficky uvažovat. Celsus 1. Aulus Cornelius C. [2.p. -la -lia -sa], autor nejslavnéjšího dochovaného díla z oboru lékaŕství v ŕím. literatúre. Byl činný v prvních desetiletích 1. stol. n. 1. Napsal encyklopedické dílo Artes (Védy), pojednávající o rétorice, filosofii, náboženství, zemédélství a lékaŕství. Z ného se nám dochovala poslední část - 8 kníh De medicína. Ač sám nebyl lékaŕem, mél C. rozsáhlé védomosti v tomto oboru, znal ŕec. lékaŕské spisy a dovedl si utvoŕit i vlastní úsudek o mnohých odb. problémech. Zpracoval celou náuku o nemocech a

jejich léčení. Nejcennéjší je část pojednávající o chirurgii. Vedie sbírky hippokratovské a spisú Galénových je to jediné velké lék. dílo staroveké, v némž jsou obsaženy a organicky uspoŕádány téméŕ veškeré medicínské poznatky. V renesanci i v pozdéjších údobích byl C. považován za Cicerona lék. védy a za tvúrce lék. názvosloví. - 2. C. viz Kelsos.

mu, místo jeho bydlišté, vék apod. Do seznamu osob podléhajících censu se nezapisovaly ženy a déti. Za císaŕství se konaly místní censy v jednotlivých provinciích, ale tato praxe brzy ustala. Povinnosti jednotlivce vúči štátu se začaly určovat podlé výméry pozemku, které obdélával, popŕ. podlé počtu osob, které na svých pozemcích zamestnával. Pro jezdecký stav se koncern republiky a za císaŕství požadoval majetek ve výši 400 000 c e m e n t viz stavební hmoty sesterciú, pro stav senátorský censores (lat.), nejvyšší hospodáŕ- 1 000 000 sesterciú. Péče o censovní ští a finanční úŕedníci v Ŕímé, seznamy v provinciích patrila za počtem dva. Úrad censora (censura) císaŕství správcúm provincií. vznikl v 5. stol. pŕ. n. 'L; c. byli voleni na snému centuriátním cento (lat., látka sešitá z cárú), (^•snémy [2]). Koncern 3. a ve 2. báseň sestavená z celých veršú nebo stol. pŕ. n. 1. nastupovali vždy jejich části od jiného autora. jednou za pét let, aby vykonali Centones byly skládány v dobé sčítání lidu a odhad majetku jednot- úpadku ŕím. literatúry na sklonku livých občanu (census populi). Se- stv., a to zejm. z básní —•Vergiliostavovali soupis majetku, jenž byl vých. - V. t. Ausonius. podkladem pro zdanéní a stanovení vojenské povinnosti. Slávnostní centonarii viz kolégium očistná obét -—Martovi pri censu se nazývala —»-lustrum. C. méli i právo e e n t u m v i r i (lat.), tj. stočlenná udélovat občanum dútky a pokuty. komise, vlastné o 105 členech Do jejich kompetence spadal také (po 3 z 35 —•tribuí [2]), kteŕí fundozor nad mravy (regimen mor um). govali v ŕímském soudnictví jaOd konce 4. stol. pŕ. n. 1. sestavovali ko stáli soudcové po dobu jedseznam senátorú (-^senát) a pri tom noho roku. Rozhodovali v nékolika vylučovali ty, kteŕí si podlé jejich sborech za pŕedsednictví —•praemínéní tuto hodnost nezasloužili, tora, za císaŕství pod vedením a j menovali nové senátory. Vedli -•decemvirú (2). evidenci státního nemovitého majetku, zadávali štátni dodávky a centuria (lat.) 1. viz serviovské provádéli verejné stavby. Svúj zŕízení; - 2. viz legie; - 3. ŕímská úrad skládali nejpozdéji po púldru- plošná míra (asi 50,5 ha), viz míry hém roce, načež byl až do zvolení plošné. nových censorú vakantní. Po složení funkce ne byli povinní se za její centurio [2. p. -ona] (lat., setník), vykonávání zodpovídat. Censura velitel setniny (centurie; —•legie) byla považována za vrchol polit. v ŕímském vojsku. Centurií, a tedy kariéry. Ke konci republiky však ic-onú, bylo v légii 60; dvé centuúrad c-ru zanikl, neboť ŕím. občané rie tvoŕily vždy jeden manipulus, nebyli již povinní platit pŕímé jemuž velel centurio liché centurie. —•dané a konat vojenskou službu. Nejvyšší mezi c-ony byl tzv. Po udélení občanského práva všem primipilus, tj. velitel první ho maniit. spojencúm (na jih od Pádu) r. 89 pulu první ->kohorty. T o byla pŕ. n. 1. nebylo už také treba délit také vedie —•praefekta (C) tábora občany na tŕídy a setniny. Pozdéji nejvyšší hodnost, jaké mohl dosáhvšechna právomoc censorská prešla nout prostý legionár. Odznakem na císaŕe. c-onovy moci byla húlka z révy (vitis). C-oni cvičili a vedli svéŕené census (lat.), majetkový odhad mužstvo. Dlouho byli vybíráni jen ŕímských občanú provádéný za z Italikú (-•prétoriáni), aby tak bylo republiky (koncern 3. a ve 2. stol. zajišténo loajální smýšlení armády. pŕ. n. 1.) vždy za 5 let —•censory. Pokud k censu docházelo za král. Ceres [2. p. Cerery], italské božstvo doby, provádéli jej sami králové. (—»numen) rústu obilí, které se Od dob —>-serviovského zŕízení byli objevuje ve dvojici s božstvem zemé ŕím. občané déleni do péti tŕíd (-•Tellus) pri hlavní ch slavnostech (2 [b]) púvodné podlé velikosti ne- vztahujících se k polním pracím. movitého majetku, pozdéji podlé Pred zasetím obilí obétoval Cemajetku penéžního. Pri censu se reŕin obétník flamen Cerialis (—•flazjišťovala pŕíslušnost občana ke minové) obéma božstvúm a vzýval stavu jezdeckému nebo senátorské- na poli dvanáct božských sil zo-

-

>•

Cestiova p y r a m í d a v ftíme (konec 1. stol. pŕ. n. 1.), Aurelianovy hradby, Ostijská brána

sobňujících jednotlivé polní práce. Zasetému zrnu mély dát silu obéti pŕinášené ve dvou dnech oddélených od sebe týdenní lhútou; o druhém z nich se obétovala Cereŕe špalda. 19. dubna (svátek Cerialia) se konala rituálni štvanice na lišky, jimž se na ohon pŕivazovaly hoŕící pochodné (Ov. Fast. 4, 681). Žné zahajovala pŕedžňová obéť obéma božstvúm. Významnou zmenu pŕinesl r. 493 pŕ. n. 1., kdy byl založen na Aventinu chrám Cerery, ^ L i b e r a a Libery, ztotožnéných s ŕec. trojici ->Démétér, —>-Dionýsos a ^ K o r é . U tohoto chrámu (aedes Cereris) byl obilní trh, kde méli dozor púvodní chrámoví správcové (->aedilové). Ti také stŕežili plebejský archív a plebejskou pokladňu, chované v tomto chrámé, a poŕádali vždy 19. dubna hry zv. ludi Ceriales. V mytologii byly na Cereru prenesený všechny ŕec. báje o Démétŕe. cessio (lat.) 1. ustoupení od práva, zejména na soudé, a z toho vzniklé jednání (in iure cessio); 2.postoupení žaloby (cessio actionis); - 3. postoupení pohledávky cedentem (osobou postupující) j iné osobé (cessionáŕi); - 4. dobrovolné odstoupení majetku (cessio bonorum) véŕitelúm, nebyl-li dlužník schopen zaplatit dluhy. Tím se vyhnul exekuci, prodeji majetku (bonorum emptio) i ztráté občanských práv. C. b. byla zavedena Caesarem nebo Augustem.

Cestiova pyramída, náhrobek praetora a tribúna lidu Gaia Cestia Epulona (f pred r. 12 pŕ. n. 1.) v podobé —•pyramídy u porta Ostiensis (S. Paolo) v Ŕímé. Byl zahrnut do —•Aurelianových hradeb. Jádro z litého zdiva je obloženo kvádry z bílého mramoru (základňa 29,5 m, výška 36,4 m). Klenutý interiér má výzdobu štukovou a násténné malby. cestopisy. Na začátku ŕecké zemépisné literatúry stojí popisy cest, jednak po souši (s titulem Periégésis), jednak po mori (s titulem Periplús ;v pŕedponé peri= „kolem" je pojem „okružní cesty"). Jedním z nejstarších c-sú je slovní doprovod k —>-mapé svéta, Périégésis, od -—Hekataia z Mílétu (6.,'5. stol. pŕ. n. 1.), z néhož se dochovaly zlomky. Popis krajiny z lodi je podán již v Odysseii (->Homéros). Odtud se vyvíjí periplús pŕes ->Skylaka z Kárie (5. stol. pŕ. n. 1.) k praktickým príručkám námorní nautiky, v nichž se venuje pozornost údajúm o vzdálenostech a smérech. Popisu jednotlivých morí, poŕízených samotnými moreplavci, horlivé využívali ant. geografové. Této povahy je zachovaná zpráva kartáginského moŕeplavce —»Hannóna o expedici podél záp. pobreží Afriky (nejpozdéji r. 450 pŕ. n. 1.), dále (nezachovaný) popis plavby po Atlantském oceáné v 2. pol. 4. stol. pŕ. n. 1. od -vPýthea z Massalie a cestopis Patroklea, správce —>-Seleuka I. v Babylone,

jenž provádél krátce pred r. 281 pŕ. n. 1. pruzkum vých. pobreží Kaspického more; o formé jeho zprávy není nie známo, mnoho jeho omylu však prevzali pozdéjší zemépisci popisující tyto končiny. Príručka O pŕistavech (10 kn.) od Tímosthena z Rhodu, velitele lodstva —>Ptolemaia II. (285—246), obsahovala seznam všech známých prístavu s údaji o smérech a vzdálenostech i poukazy na obecný —»-zemépis. U nékterých pozdéjších spisovatelú-zemépiscú nacházíme literárni napodobení periplu: Agatharchidés z Knidu (asi 200—120 pŕ. n. 1.) popsal obydlcnou část zemé (oikúmené) od Egypta po Skythii (.Asiatika, 10 kn.) a od Skythie po —*Kyrénu (Európiaka, 49 kn.) s hist. poznámkami. Z autopsie znal jen Egypt a Aithiopii, jinak čerpal z knih. Politik a zemépisec Artemidóros z Efesu (asi 100 pŕ. n. 1.) byl v čele poselstva vyslaného do Ŕíma a procestoval Španélsko a Egypt. V díle Geógrafúmena popsal formou periplu Evropu, Libyi a Asii včetné Egypta (zachovány četné zlomky). Periplús Menippa z Pergamu, popis Stŕedozemního a Černého more s dúrazem na méŕení pobreží, jenž vznikl krátce pred r. 26 pŕ. n. 1., je znám z pozdéjšího výtahu. Podrobný popis Bosporu (Anaplus Bospori Thracii) podal v 1. nebo 2. stol. n. 1. Dionýsios z Byzantia, jenž pritom vénoval velkou pozornost histórii a mytologii. Zachovaný anonymní Periplús maris Erythraei (snad z konce 1. stol. n. 1. nebo okolo 230) popisuje zajímavé plavby po Indickém oceáné mezi Aithiopii (^Aithiopové) a již. cípem Prední Indie. Bohaté cestopisné údaje jsou zahrnutý v dílech historikú ->Hérodota (Mesopotamie, Egypt, Aithiopie, Skythie) a ->Xenofónta (—>A.rménie). Obsáhlý popis celého tehdy známého svéta (včetné ŕímské ríše) podal v díle Geógrafika —>-Strabón (64 pŕ. n. 1.—19 n. 1.), základním pramenem pro topografii stŕedního Ŕecka a Peloponnésu je ->Pausaniova Periégésis tés Hellados (Cestování po Ŕecku) z 2. stol. n. 1. Velmi dúležitým cestopisným pramenem jsou tzv. itineráre (lat. itinerarium, od iter = cesta), které byly poŕizovány v ŕím. dobé císaŕské. Jsou to príručky obsahující údaje o silnicích, silničních stanicích, vzdálenostech mezi jednotlivými lokalitami atd. Z této literatúry se zachovalo velmi málo: Itinerarium maritimum Antonini Augusti obsahuje údaje o vzdálenos-

ces

116/

tech mezi prístavy a ostrovy Stŕedozemního more; Itinerarium provinciarum Antonini Augusti je jedním z nejdúležitéjších prameňu pro naši znalost ant. topografie. Je to seznam vétších silnie z doby Caracallovy (211—217), jenž byl okolo r. 300 n. 1. nové zredigován. Mnoho poučení Ize též získat z popisu kŕesť. poutí do Sväté zemé (sr. napr. ->Peregrinatio Aetheriae, pravdépodobné ze 6. stol. n. 1.).

preli čení odešel do vyhnanství. Ze dvou rečí In Verrem (Proti Verrovi), pronesl C. jen první, v druhé (o 5 kn.) dodatečné zpracoval nashromáždéný materiál. Mají neobyčejnou cenu jako hist. prameň a svédčí o C-nové tehdejším kritickém poméru k vládnoucí oligarchii. Jako praetor r. 66 podporoval v reči De imperio Cn. Pompei (O svéŕení velitelské moci Cn. Pompeiovi) návrh, aby vedení války proti —>-Mithradatovi VI. bylo svéŕeno s udélením mimoŕádných moci Cn. Pompeiovi. Návrh byl pŕes odpor konservativní části senátu pŕijat. Na ukončení války méli zájem zvl. jezdci, finančné zainteresovaní na vybírání daní v bohaté provincii Asii. Vrcholu své polit. kariéry dosáhl C. r. 63, kdy zastával konsulát.

Ceyx viz Kéýx c é s u r a (lat. caesura, preklad ŕec. tomé, rez), pŕerývka, obecné rozhraní poloveršú jednoho a téhož verše. V antice ji tvorí téméŕ vždycky mezislovný pŕedél. Padá-li c. dovnitŕ stopy (napr. - / u u , - u / u ) , a tím j i „pŕerývá", je to césura v užším smyslu (protiklad -*diairesis). C. se často kryla se syntaktickým pŕedélem, nemusila však být místem oddechu (pauzou). C-ry byly nej dokonalej i propracovány v —>-hexametru. C i c e r o . Marcus Tullius C. [2. p. Marka -ia -na], 106—43 pŕ. n. 1., narozen v Arpinu ve str. Itálii, významný politik, spisovatel a nejvétší ŕímský rečník. Pocházel ze zámožné jezdecké rodiny (—»equites); jeho pŕedkové nezastávali v Ŕímé vyšší úrady, takže C. byl -+homo novus. V mládí se mu dostalo velmi dobrého vzdélání a brzy dosáhl úspéchu jako obhájce. R. 80, v dobé Sullovy diktatúry, se nebojácné ujal obhajoby S. Roscia z Amerie (Pro Sexto Roscio Amerino), krivé obžalovaného z otcovraždy. Ačkoliv na Rosciové odsouzení mél zájem Sullúv vlivný oblíbenec Chrýsogonos, soud ho osvobodil. R. 79 odejel C. najdvouletou študijní cestu do Ŕecka. Za pobytu v Athénách se ve filos. škole akademické utvrdil v názoru o nutnosti filos. vzdélání pro ŕečníka-státníka. Tam také uzavrel celoživotní pŕátelství s T . Pomponiem -^Attikem, pozdéjším nakladatelem svých dél. Cestoval pak po Malé Asii a delší čas pobyl u rétora Apollónia —>Molóna na Rhodu, jehož zásluhou si osvojil slohovou ukáznénost. Polit. kariéru zahájil jako kvéstor r. 75; spravoval s nezištností v té dobé neobvyklou záp. Sicílii. R. 70 pohnal na žádost Sicilanú pred soud C. Verra, jenž jako propraetor na Sicílii (r. 73—71) nestoudné zneužíval úŕední moci k vlastnímu obohacování. C. proti nému uvedl takové množství usvédčujících dukazú, že Verres hned po prvním

Hned po nastoupení tohoto úradu pŕispél nemalou mérou k zamítnutí návrhu tribúna lidu P. Servilia Rulla, za nímž stál Caesar, na pŕidélování it. a provinční púdy bezzemkúm. Proti návrhu pozemkového zákona pronesl C. tri reči De lege agraria (O pozemkovém zákoné). Za svého konsulátu se priklonil k umírnéným optimátúm a jeho polit. programem se stala concordia ordinum, „svornost stavú" se senátem jako vedoucí silou. Za svúj nejzáslužnéjší polit. čin pokládal C., že jako konsul potlačil spiknutí —-Catilinovo. Pri této príležitosti pronesl čtyŕi proslulé reči In Catilinam (Proti Catilinovi). C. dal nékolik usvedčených účastníku Catilinova spiknutí popravit bez ŕádného soudu; toho využil po nékolika letech jeho nepŕítel P. —>-Clodius Pulcher a donútil ho r. 58 k odchodu do vyhnanství. Na C-nové odstranéní mél snad zájem Caesar i druzí dva triumvirové. Po púldruhém roce byl se souhlasem triumvirú povolán zpét do vlasti, kde se mu dostalo slavného pŕijetí. R. 56 úspéšné hájil P. Sestia, pŕívržence optimátú, který byl obžalován z rušení verejného poŕádku. Reč Pro Sestio (Na obranu Sestia) je významná zvl. tím, že v ní C. formuluje svúj konservativné republikánský program ; pokouší se definovat, kdo jsou populárové a kdo optimáti; optimáty definuje jako ty, kterým j de o blaho štátu. Následující léta (55—52) byla pro C-novu polit. činnost nepŕíznivá, takže se pŕevážné vénoval činnosti literárni. Pracoval na spisech rétorických (De oratore [O ŕečníku]) a politicko-filosofických (De re publica [O státé] a De legibus [O zákonech]). R. 52 hájil bez úspéchu stoupence

optimátú T . Annia Milona, jehož ozbrojenými tlupami byl zabit P. Clodius Pulcher. Zachovaná reč Pro Milone (Na obranu Milona) patrí k nejlepším, ale podstatné se liší od reči skutečné pronesené. R. 51 vzorné spravoval jako prokonsul provincii Kilikii. V občanské válce, která vypukla r. 49, se po delším váhaní pridal na stranu Pompeiovu a odešel za ním do Ŕecka. Po Pompeiové porážce u Farsálu (r. 48) se vrátil do Itálie; Caesar se k nému zachoval velkomyslné. Až na nékolik obhajob bývalých pompeiovcú - Pro Ligario (Na obranu Ligaria), Pro Marcello (Na obranu Marcella), Pro rege Deiotaro (Na obranu krále Deiotara) - prednesených v senáté žil C. v soukromí a vénoval se intenzívné psaní rétorických a filos. spisú. Po Caesarové zavraždéní (r. 44) se stal jednou z vúdčích osobností senátní strany. Snažil se získat Octaviana pro boj proti M . Antoniovi, jenž vystupoval jako pokračovatel Caesarovy politiky. Svédectví o C-nové marném úsilí o záchranu republiky podává jeho 14 bojovných rečí proti Antoniovi In M. Antonium orationes Philippicae (tzv. Filippiky). Po uzavŕení druhého triumvirátu byl C. na pŕání Antoniovo zaŕazen do proskripčních seznamú a 7. 12. 43 zavraždén. C-nova literárni činnost byla neobyčejné rozsáhlá a mnohostranná. Kromé rečí, které bezprostredné souvisely s jeho rečníckou praxi, vydal mnoho spisú rétorických a filos., napsal nékolik epických básní, pŕekládal z ŕečtiny a zanechal rozsáhlou korespondenci. Z jeho více než 100 rečí se zachovalo 58. Pro vydání je zpravidla upravoval po stránce obsahové i formálni. Mimo uvedené reči jsou významné j ši: Pro Murena (Na obranu Mureny), úspéšná obhajoba L. Mureny, zvoleného konsulem na r. 62, který byl obžalován pro korupci ve volebním boji. - Pro Archia poeta (Na obranu básnika Archia, r. 62), obhajoba ŕec. básnika, jenž byl obžalován, že dosáhl nezákonnou cestou ŕím. občanství. Protože fakta mluvila jasné pro obžalovaného, vénoval C. rozsáhlý exkurs chvále básnictví. Vyslovuje zde své názory na společenskou funkci básnictví, které podlé ného má pŕedevším oslavovat vynikající činy státníkú. - Pro M. Caelio Rufo (Na obranu M . Caelia Rufa, r. 56), úspéšná obhajoba muže, jenž byl obvinén z pokusu o trávi t —-Clodii. C. podal barvitou charakteristiku této prostopášné

Cic

Cicero ( p o z d é j š i kópie p o d l é o r i g i nálu z d o b y p o r . 50 p ŕ . n . 1., Florencie)

Rimanky, o které se béžné soudí, že je totožná s -^Catullovou Lesbií. C-novy reči jsou prvoradé hist. dokumenty i vynikající umélecká díla. Jsou cenným pramenem pro poznání ŕím. déjin, práva, státního zŕízení a konservativné republikánské ideologie, jejímž pŕedním hlasatelem C. byl. Ŕečnickou praxi spojoval C. s hlubokým studiem teórie ŕečnictví. Tomuto oboru vénoval nékolik spisú. V dialógu De oratore (O rečníku, 3 kn.) vyložil své pojetí dokonalého rečníka. Rečník má být zároveň státníkem, a to filosoficky vzdélaným; má znát ty obory, kterých je treba pri púsobení na lidi a pri ŕízení štátu. Ve spise Brutus, jenž má rovnéž formu dialo-

gu, polemizuje proti stoupencúm tzv. attického ŕečnického slohu; polemice pŕedchází výklad o vývoji ŕím. ŕečnictví od nejst. dob až do autorovy^ současnosti. Ve spise Orator (Rečník) se C. znovu vrátil k otázce slohu. Dokonalý rečník má ovládat sloh stŕízlivý, strední i velkolepý a má jich používat podlé okolností. Svého filos. vzdélání využil C. k popularizaci ŕec. filosofie. Jeho učiteli a pŕáteli byli prední ŕečtí filosofové tehdejší doby, napr. Filón z Lárísy (-^Akadémie), Antiochos z Askalónu (-•Akadémie), -•Poseidónios aj. Pŕevážná část C-nových filos. spisú vznikla v letech 55—52 a 46—44, kdy byl polit. situací donucen žít v soukromí. Gnoseolo-

gickým problémem, zda je pravda, se zabýval ve spise Academica (Akademika, z r. 45; první vydání, tzv. Academica priora, mélo 2 kn., druhé rozšírené vydání Academica posteriora - mélo 4 knihy; zachovala se 2. kn. 1. vydání a 1. kn. 2. vydání). Obhajuje tu skeptické stanovisko nové -•Akadémie, že múžeme dosáhnout jen pravdépodobnosti. Akademický skepticismus se projevuje výrazné i ve spisech De natura deorum (O pŕirozenosti bohú, 3 kn.) a De divinatione (O véšténí, 2 kn.). C. zastává názor, že o podstaté bohú nemúžeme védét nie určitého a že nelze prokázat jejich zasahování do života lidí. Víru ve véšténí, kterou hájili stoikové, odmítá. Jeho teoretická skepse nemá praktické dúsledky; štátni náboženství považuje jako množí jiní vzdélanci té doby za nezbytné, ba nedotknútelné, a skepticismus mu nebránil, aby byl členem kolégia augurú. Spis De fato (O osudu; zachováno neúplné) je namíŕen proti fatalismu, vyplývajícímu ze stoické fysiky. Neúplné zachované spisy O státé (6 kn.) a O zákonech (3 kn.), psané v letech 55—52, se zabývají (jako obdobné spisy ->Platónovy) otázkami ideálního státního zŕízení. Za nejlepší a nejstabilnéjší považuje C. tzv. smíšenou ústavu, v níž jsou vyváženy prvky monarchické, aristokratické a demokratické. Taková byla podlé jeho soudu ŕímská ústava až do vystoupení bratŕí —Gracchu; monarchický prvek v ní byl reprezentován vládni moci (imperiem) magistrátú, aristokratický senátem a demokratický lidovým shromáždéním (comitia [mn. č.]). Záver spisu O státé tvorí tzv. Somnium Scipionis (Scipionúv sen), púsobivý mýtus, v némž se vykládá, jaké odmény čekají po smrti štátnika, jenž zasvétil svou činnost blahu štátu. Kdežto spis De re publica se týká obecných problému, ve spise De legibus •podává C. návrhy konkrétních zákonú. Čerpal silné ze starého ŕím. práva a snažil se dokazovat, že právé ŕím. zákony nejlépe odpovídají požadavkum prirazeného práva. V obou svých politickofilosofických spisech se C. pokouší o syntézu idejí helénist. filosofie a ŕím. tradice. Vétšina jeho dalších filos. spisú se týká etiky: De finibus bonorum et malorum (O nejvyšším dobru a zlu, 5 kn., r. 45) obsahuje výklad epikúrovské a stoické etiky a polemiku proti nim z novoakademického stanoviska. Tusculanae disputationes (Hovory tuskulské, 5 kn.) probírají nejdúležitéjší otázky praktické etiky:

Cic

118/

pohrdání smrtí, snášení bolesti apod. reč O venci, Xenofóntúv OikonoVe spise De o fficiis (O povinnostech, mikos, Arátova Fainomena aj.). 3 kn.) se C. pokúsil sloučit etiku Z tohoto okruhu C-novy literárni strední stoe (->Panaitios) s tradiční činnosti se však zachovalý jen etikou ŕím. aristokracie. Človéka zlomky. chápe jako člena celé hierarchie C. byl duvérné seznámen s ŕec. pospolitostí (rodové, občanské, kulturou; študoval ji, více či méné všelidské) a snaží se stanovit jeho intenzívne, po celý život. Ve všech záväzky vuči ostatní m lidem. Nejde oblastech své lit. činnosti se učil mu pritom o prostého človéka, od Ŕeku. V jeho díle se dovŕšila nýbrž o muže, jenž chce hrát ŕecko-ŕímská kulturní syntéza. významnou úlohu ve veŕejném Žádný Ŕíman neudélal pro zušlechživoté. Své pojetí pŕátelství vyložil téní lat. prózy tolik jako právé C.; ve spisku Laelius de amicitia vypracoval si nejen osobitý sloh, (Laelius o pŕátelství), obhajobou vyznačující se promyšlené stavéstáŕí je drobný dialóg Cato Maior nými periódami a ->eurytmií, de senectute (Cato Starší o stáŕí). nýbrž pŕispél i k upevnéní lat. C. si nečinil ve filosofii nárok na tvarosloví a syntaxe (teoreticky originálnost; sám o svých filos. stavél na princípu analógie) a spisech ŕíká, že jsou to prepisy k obohacení slovníku. Je právem ŕec. vzorú. T o je pravda jen částeč- považován za nejvétšího lat. proná. C. v mnohá pŕípadech živelné zaika. Mél dalekosáhlý vliv na slučoval ŕec. myšlenky s domáci evr. prózu, zvl. humanistickou. ŕím. tradicí. Hlásil se k umírnéné Pro Evropu mél velký význam i jako skepsi nové Akadémie, která ospra- zprostŕedkovatel ŕec. kultury, zvl. vedlňovala -^eklekticismus, a byl filosofie. - C-núv životopis napsal jedním z jeho typických pŕedstavi- Plútarchos. telú. Jeho filosofie obsahovala Preklady: K . Koblížek, Brutus, 1880; prvky akademické, peripatetické R. Novák, Reči proti Katilinovi, 1885; P. Hrubý, O svéŕení vrchniho velitelstvi Cn. i stoické. Odmítavé se stavél jen Pompeiovi, 1895; V. Kubelka, První a k apolitické a atheistické filosofii druhá reč filipická, 1896; T . Hrubý, O nej—>-Epikúrové. Jeho filos. spisy jsou vyšším dobru a zlu, 1896; F. Novák, Sen Scipionuv (část spisu O státé), 1901; P. cenné také proto, že se v nich za- Hrubý, Za Sexta Roscia z Amerie; Proti chovalý, i když leckdy v pozménéné Q. Caeciliu Nigrovi, 1902; J. Voborník, formé, myšlenky jeho ŕec. predlôh. Troje knihy o ŕečníku, 1915; V. Prach, O rečníku (výbor), 1940; J. Hrúša, PredNeobyčejné záslužnou práci vyko- tuchy a výstrahy ( = De divinatione), 1942; nal jako prukopník latinské filos. Hovory Tuskulské, 1948; A. Kolár, O pŕirozenosti bohú, 1948; J. Reiniš, Dvé rozterminológie; tvoril nové termíny, mluvy (O pŕátelství, O stáŕí), 1960; J. z nichž mnohé zústaly dodnes Ludvíkovský, O povinnostech, 1970 (AK součástí filos. terminológie (napr. sv. 6). qualitas). Velmi cennou součástí C-nova lit. odkazu je jeho korespondence; 0 její vydání z pozustalosti se zasloužil C-núv propušténec a pŕítel -•Tiro. C-novy dopisy se zachovalý ve 4 sbírkách: Epistulae ad familiares, ad Atticum, ad Quintum fratrem, ad Brutum (Dopisy pŕátelúm, 16 kn., Attikovi, 16 kn., bratru Quintovi, 3 kn., Brutovi, 1 kn.). Tyto sbírky obsahují celkem 864 dopisu z 1. 68—43 pŕ. n. 1., tj. asi polovinu toho, co bylo známo ve starovéku. Z toho je u 90 dopisu C. adresátem. C-nova korespondence podává velmi dúležité a podrobné informace o polit., hosp., společenských a kulturních pomérech vŕím. republice; ukazuje pisatelovu osobnost z nejrúznéjších, často velmi intimních stránek. C. psal také díla hist., zemép., básnická (napr. Marius; De consulatu suo, O svém konsulátu; De temporibus suis, O své dobé; De expeditione Britannica, O výprave do Británie) a pŕekládal z ŕečtiny (napr. Platónovy dialógy Prótagorás a Tímaios, Démosthenovu

Literatúra: K. Svoboda, Studie o pramenech filosofických spisú Ciceronových, 1919; T h . Zieliňski, Cicero im Wandel der Jahrhunderte, 19294 (mluví o čtverém Ciceronovi: 1. Cicero historický, 2. Cicero církevních otcň, který zprostŕedkoval vedie Seneky latinskému stredoveku humánni etiku helénismu, 3. Cicero renesance, který budil snahy po jazykové formálni dokonalosti, 4. Cicero doby revoluční, vzor politické reči a republikánského smýšlení); V. Pôschl, Romischer Staat und griechisches Staatsdenken bei Cicero, 1936; R. Heinze, Ciceros politische Anfänge; Ciceros ,Staať als politische T e n denzschrift (v: Vom Geist des Rômertums, 1938, str. 59—170); J. Carcopino, Les secrets de la correspondance de Cicéron, 1947; O. Seel, Cicero, 1953; P. Boyancé, Rapport présenté au congrés de l'Association Guillaume-Budé, Lyon 1958 (bibliografie od r. 1939—1958); K. Kumaniecki, Cyceron i jego wspólczešni, 1959; K. Biichner, Studien zur rômischen Literatúr, Bd. 2, Cicero, 1962; týž: Cicero. Bestand und Wandel seiner geistigen Welt, 1964; M . Gelzer, Cicero: Ein biographischer Versuch, 1969.

cihly sušené na slunci (nepálené) byly v užívání na reckém území od 4. tis. pŕ. n. 1.; i v klas. Ŕecku se používalo cihel nepálených; podlé Vitruvia byly ŕecké c. tvaru čtvercového a vyrábély se ve dvou rozmérech (pét a tri dlané, tj. 37 cm a 22,2 cm) a též poloviny obou. - Pálené c. se začaly objevovat v ŕec. méstech až v pol. 4. stol. pŕ. n. 1., ale byly stále vzácné; i v Ŕímé za republiky byly v užívání c. nepálené, pálené až v dobé císaŕské. Správné vyrobená nepálená cihla méla schnout nejméné dva roky. Ŕímané vyrábéli vétšinou c. obdélné, ale i čtvercové a trojúhelníkovité, vesmés plošší než Cihly kolkované (LEG X, XV, XIIII)

dnes (normálne cca 8 cm silné); etruské c. se svými rozméry pŕibližovaly dnešní m. Čtvercových cihel se používalo pro sloupky hypokaustu ( ^ t o p e n í ) a podlahu nad ním, dutých jako kouŕovodu ve sténách. C. bývalý značeny výrobci; na c-lách, nalézaných i na našem území, jsou otisky kolkú cihelen státních a vojenských (se jmény légií a kohort) i soukromých se jmény výrobcu. Cihlové zdi nebyly považovány za reprezentatívni a bývalý pŕekrývány omítkou nebo mramorovými deskami.

Cinna 1. Lucius Cornelius C. [2. p. -ia -ia -ny], syn L. Cornelia Cinny, konsula z r. 127 pŕ. n. 1. Ve —•spojenecké válce byl legátem a v ní r. 88 spolu s Q. Caeciliem Metellem Piem, synem —*Metella Numidika, porazil —•Marsy. V bojích mezi —•Mariem a -—Sullou se postavil na stranu Mariovu. Za svého konsulátu r. 87 pŕ. n. 1. navrhl dva zákony, namíŕené proti Sullovi: o zarazení nových občanú (dŕívéjších —•spojencú) do všech tribuí a o povolení návratu do Ŕíma tém, kdo byli z mésta vypovézeni po Sullové prevratu. V nastalých občanských nepokojích zprvu zvítézili stoupenci Sullovi a Cinna z Ŕíma uprchl. Shromáždil však vojsko z vojákú oddaných Mariovi, z Italikú a ze zbéhlých otroku. Spolu s Mariem pak vytáhl proti Ŕímu a mésta dobyli. Konsuly na r. 86 byli zvolení Marius a Cinna; ten se stal po smrti Mariové rozhodujícím činitelem ve státé. Snažil se získat podporu méstských plebejú. K odstranéní svých polit. odpurcu používal nevybíravých prostŕedku. Na jaŕe 84 pŕ. n. 1. byl zavraždén vzbouŕenými vojáky v Anconé, když se chtél vypravit s vojskem proti Sullovi.

Tašky strešní ( P o m p e j e )

2. Gaius Helvius C. [2. p. -ia -ia -ny], ŕímský básnik okolo poloviny 1. stol. pŕ. n. 1., príslušník mladoŕímské školy (—•neoterikové), pŕítel -^Catullúv. Jeho učené —•epyllion Zmyrna (o hŕíšné lásce Smyrny = Myrrhy k otci), které prý piloval devét let, se nezachovalo (týž námét zpracoval napr. Ovidius, Met. 10, 298n). R. 44 pŕ. n. 1. byl C. ubit davem, který ho zaménil s Caesarovým vrahem, praetorem L. Corneliem církevní Otcové (lat. patres ecČinnou, synem Cinny (1). clesiastici), starí kŕesťanští theolocippus (lat.), čtverhranný kamenný gové a spisovatelé, uznávaní cirkvi sloup; u Ŕímanú se tak nazývaly za pravovérné. Doba jejich púsobečtverhranné náhrobky, pŕedevším ní sahala od konce 1. až asi do však rúzné mezníky, udávající konce 6. stol. n. 1. V jejich spisech hranice polností, mést (zvl. v Ŕímé lze sledovat, jak se postupné pŕetvátzv. —•pomerium) a území jednotli- ŕela a dotváŕela stará kŕesť. vérových kmenú; svým tvarem pŕipo- uka, na níž staví pozdéjší vérouka míná c. i komolý jehlan s lat. katolická, protestantská i pravoslavarchaickým nápisem, nalezený na ná. Vývoj jejich názorú byl podŕím. foru pod tzv. černým kame- mínén ménícími se potrebami nem (lapis niger) a pocházející kŕesť. obcí, resp. kŕesť. církve jako celku, a púsobil naň i vliv rúzných z 6. stol. pŕ. n. 1. Ve vojenském opevňovacím sy- tehdejších myšlenkových proudú, stému značí cippi (mn. č.) silné napr. ->gnosticismu, hlavné však ostré vétve zaražené do zemé a na- soudobé ŕec. filosofie, pŕedevším vzájem spojené, které mély pri- -^novoplatónismu. Véda, která se bližné stejný účel jako dnes pre- zabývá spisy c-ch Otcú a učením v nich obsaženým, se nazývá kážky z ostnatého drátu. —•patristika. Úplné vydání ŕec. Cippus Abellanus viz jazyky i lat. spisú c-ích Otcú poŕídil v 19. stol. J. P. Migne (Patrologiae v Itálii

Jako krytiny používali Ŕekové tašek z pálené hliny i mramorových. Tašky bývalý buď sedlovité, po stranách zdvižené (lakónský zpúsob), nebo rovné s lištami po stranách (korintský, iónský zpúsob); prejzy, které pŕekrývaly spojnice tašek, byly polokruhovitého i trojúhelníkovitého prúŕezu. U Ŕímanú byly tašky ploché, s lištami po stranách, na spojnicích prekryté polokruhovitými prejzy. Cimbrové viz Kimbrové cín viz kovy Cincinnatus. Lucius Quinctius C. [2. p. -ia -ia -ta], legendami opŕedený ŕímský diktátor z r. 458 pŕ. n. 1., který byl podlé tradice povolán od pluhu, aby osvobodil ŕím. vojsko obklíčené —*Aequy; béhem krátké doby porazil nepŕátele a hned nato se vrátil na své hospodáŕství, Ŕím. déjepisci (napr. Liv. 3, 26, 1—3, 29, 7) v ném spatŕovali zosobnéní staroŕím. ctnosti. - Sr. povést o Pŕemyslu Oráči u čes. kronikáŕe Kosmy. Cincius A l i m e n t u s viz analisté; déjepisectví (B)

circumcelliones viz agonistikové cirkev (z ŕec. kýriaké, [sbor] Páné), náboženská organizace sdružující osoby stej ného vyznání, zpravidla hierarchicky uspoŕádaná. Vedie kŕesť. cirkví bývá tímto výrazem označována zpravidla už jen c. židovská. Ŕec. pojmenování církve, ekklésiá (púv. význam: sném, lidové shromáždéní), označovalo zpočátku jednotlivou náb. obec; to prozrazuje rovnéž, že prvotní kŕesť. obce byly uspoŕádány značné demokraticky. O tom svédčí i zprávy, že v prvních dobách stáli v čele jednotlivých obcí presbyteŕi, kterým pomáhali —Kliakoni. V nejst. dobách (zhruba až do zač. 2. stol. n. 1.) méli v životé kŕesť. církevních obcí významnou úlohu hodnostári charismatičtí (—•charisma). Ti vnášeli do círk. života, zejm.pri bohoslužbách, prvek ekstatický. Noví členové círk. obcí byli získáváni poučováním o kŕesť. učení; to byli tzv. katéchúmenoi, kteŕí byli teprve na závér katechizace ( = poučování) kŕténi; od té chvíle se stávali plnoprávnymi pŕíslušníky církve; kŕténi novorozených se prosadilo až pozdéji. Od samého začátku nechybély pokusy vytvoŕit z kŕesťanství jednotnou c.: tomu účelu sloužilo vyprávéní o založení církve, zachycené v prvních kapitolách „Skutkú apoštolských", stejné jako výklad o cirkvi jako jednom téle, jehož údy jsou všichni kŕesťané a hlavou sám -•Kristus (v epištole Kolosským). K vétšímu sjednocení došlo však až v 1. pol. 2. stol. n. L, kdy se ŕízení jednotlivých obcí ujali (monarchičtí) -•biskupové; od té doby se mluví už o cirkvi —•katolické.

cír

120/

cursus completus, series Graeca 162 sv. [1857—1912], series Latina 221 sv. [1879—1890]). V novéjší dobé jsou vydávány spisy ŕeckých Otcú (Die griechischen christlichen Schriftsteller der ersten Jahrhunderte) berlínskou, latinských (Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum [CSEL]) pak vídeňskou Akadémií véd.

Elagabali, částečné známý již z dŕívéjší doby, byl r. 1959 dále odkryt uvnitŕ aureliánských hradeb. Vné Ŕíma u silnice zv. via Appia leží ze stv. nejlépe zachovaný c. Maxentiúv, který pochází z r. 309 n. 1. Mnohé cirky byly i v jiných méstech záp. poloviny ŕím. ríše. Cirta

(dn.

Constantine),

mésto a obchodní stredisko —>-Numidie, spojené silnicemi se severoafrickými prístavy. Ŕímané jí dobyli r. 112 pŕ. n. 1. za války s —>-Jugurthou. Po pŕechodném úpadku se zasloužil o její nový rozvoj císaŕ Konštantín (306—337), podlé néhož byla C. nazvána Constantina.

hlavní císaŕ, císaŕství viz Caesar; monarchie; principát; dominát císaŕská doba viz ŕímské déjiny cista (lat.), prouténá schránka (koš) k rúzným účelúm, též na knihy; také volební urna v ŕímském -—snému. - C. mystica, schránka na kultovní pŕedméty (prouténá i kovová) v ant. chrámu. - C. Ficoroni (it.), bronzová toaletní

cirkus (lat. circus, z ŕec. kirkos, kruh), protáhlá závodní dráha, na jedné strané s polokruhovým uzávérem, se stoupavým hledištém kolem dokola. Konaly se v ném jízdní závody, koňské dostihy, popŕ. i j iné sportovní hry a artistické produkce. V podélné ose pískem vysypaného závodišté (aréna) byla nízká zed (špina), kterou závodníci objíždéli. Na jejich obou koncích stály na podstavcích vždy tri kuželovité sloupy (metae); objet „met u " co nejtésnéji vyžadovalo velkého mistrovství. Zed byla zdobená sochami, sloupy, oltári a opatŕena zaŕízením udávajícím počet ujetých kol závodu. V cirku byly konány i slávnosti pri triumfu, lidová shromáždéní a veselice, popŕ. slávnostní pohŕby. V Ŕímé byly čtyŕi cirky: C. Maximus v údolí mezi Aventinem a Palatinem, jenž sloužil i zápasúm gladiátorským. Podlé tradice pocházel již z doby král., za republiky byl upraven a za Caesara nové zbudován. V dobé císaŕské byl postupné rozšiŕován, za Augusta mél kapacitu 55 000 až 60 000 divákú, za Traiana a jeho nástupcú 80 000. Béhem vékú byla stavba rozbírána a nyní jsou z ní jen nevelké zbytky. C. Flaminius byl poštaven r. 221 pŕ. n. 1. censorem Gaiem Flaminiem v již. části pole Martova. Byly v ném slávený ludiplebeii ( - • h r y II). C. Gai et Neronis čili Vaticanus byl postaven za Caliguly na pravém brehu Tiberu. C. Varanius čili

Cirkus (náhrobní reliéf úŕedníka cirku, syn — závodník, s p a l m o u vítézství, zač^ 2. stol. n. 1., doba Traianova), R í m

Cista (bronzová nádoba z P r a e n e s t e , 4. stol. pŕ. n. 1.) Cista Ficoroni, rytá kresba z konce 4. stol. pŕ. n. 1. (výprava Argonautu u krále Bebryku)

skrinka tvaru válce z konce 4. stol. pŕ. n. 1., nalezená v Praeneste (dnes ve Villa Giulia v Ŕímé), nazvaná podlé prvního novodobého majitele, Ficoroniho: rytina na ní zobrazuje v rámci bohaté ornamentiky na krajinném pozadí výjev z výpravy -—Argonautú. Na viku cisty je nápis Novios Plautios med Romai fecid. Dindia Macolnia fileai dedit. (Novius Plautius mé v Ŕimé zhotovil. Dindia Macolnia dceŕi [podlé j iného výkladu: dceŕi Macolnii] darovala.) cisterna (lat.), nádrž, obyčejné z cihel pokrytých betonovým povlakem, do níž se chytala dešťová voda zejména tam, kde byl nedostatek vody pramenité. V ŕec. -—domé bývala krytá c. na sloupech pod —•peristylem, v ŕím. domé v átriu pod impluviem. Zejm. verejné c-ny byly pečlivé upravovány: aby se dešťová voda čistila od prachu v ní obsaženého, probíhala nékolika místnostmi, a jak se její rychlost zmĺrňovala, nečistota se usazovala. Zachovaná c. ve Firmu (dn. Fermo) v Picenu se skládá z rady klenutých siní (plocha 9 x 6 m, v. 5,20 m), rozdélených ve sméru vertikálním ve dvé poschodí nad sebou. Z horního poschodí pŕetékala voda do dolního a tam protékala obloukovými prechody z místnosti do místnosti. Podobný systém býval zŕizován pro vodu pramenitou (napr. Aqua Virgo na mons Pincius na sev. Ŕíma ústila do c-ny složené ze čtyŕ klenutých místností, z nichž dvé a dvé byly vždy umístény nad sebou). C-ny pro dešťovou vodu byly nékdy zachovány i pri zŕízení -—vodovodu a užilo se jich jako vodojemu pro vodu pramenitou (napr. v Kartágu, kde vodovod zŕídil císaŕ Hadrianus). citační zákon Valentiniana III. viz právnictví Civilis. Iulius Claudius C. [2. p. -ia -ia -la], urozený príslušník kmene -—Batavú, vudce jejich povstání proti Ŕímanúm v 1. 69—70 n. 1. R. 45 vstoupil do ŕím. armády a velel jako praefectus cohortis oddílu Batavu. Koncern vlády -•Neronovy byl nespravedlivé uvéznén spolu se svým bratrem Iuliem Paulem; ten byl popraven, kdežto C. byl po smrti Neronové propuštén na svobodu. Ziskuchtivost ŕím. úŕedníku pri odvodech do vojska mu dala pŕíležitost podnítit ze msty povstání proti Ŕímanúm. Zdá se, že boje skončily

mírovým jednáním mezi C-leni a Ŕímany, o jehož výsledku sice nemáme zpráv, ŕím. moc však byla již na podzim r. 70 obnovená. civis (lat.) viz občanství (2) civitas (lat., mn. č. civitates) 1. politicky organizované společenství lidí, obec, -—méstský stát; Ŕímané užívali v tomto smyslu jen zŕídka výrazu c. Romana, vétšinou populus Romanus. Slovem c. označovali nejčastéji cizí obec (c. peregrina [-—cizinci]) nebo abstraktní obec (napr. Sallustius). Podlé poméru k Rímu se rozlišovaly: a) civitates foederatae, obce, s nimiž Ŕím uzavrel smlouvu (-—foedus). Mély vlastní občanské právo a obvykle j im byl ponecháván určitý stupeň samosprávy, hlavné ve vécech místní správy, soudnictví a kultu. V zahraniční politice vétšinou nebyly samostatné. Postavení jednottlivých civitates bylo ovšem rozdílné podlé toho, zda se opíralo o foedus aequum, smlouvu uzavŕenou na základé rovnoprávnosti (pouze tehdy byly suverénni), nebo o foedus iniquum, „nerovnou"; - b) civitates sine foedere (bez smlouvy) mély jen omezenou míru samostatnosti, a i ta mohla být z moci Ŕíma kdykoliv zrušená. Vétšinou byly povinný odvádét Ŕímu dávky (štipendia [-•dané (2)]), odtud civitates stipendiariae (poplatné), jen málokteré byly této povinnosti zproštény (civitates liberae et immunes svobodné a nepoplatné). - V dobé císaŕské se rozdíl mezi obéma typy civitates stále více zmenšoval. 2. viz občanství (2). - Z lat. civitas pochází moderní slovo city. cizinci. 1. U Reku se c. nazývali xenoi: byli to neobčané osobné svobodní, ovšem bez politických práv; pocházeli pŕedevším z ci~ zích obcí ve vlastním Ŕecku. Mohli se však v hostinné obci usadit na trvalo a získat tam postavení, kterým se pomérné výrazné lišili od téch c-cu, kteŕí tam pobývali jen prechodné. - V Athénách se takoví trvalí usedlíci z cizích obcí nazývali metoikoi ( = spolubydlící). Vétšinou to byli obchodníci a ŕemeslníci nebo príslušníci tzv. svobodných povolání, neboť jako neobčané nemohli vlastnit pozemky a vénovat se zemédélství. Méli povinnost platit daň z hlavy (;metoikion), konat vojenskou službu i plnit -—leitúrgie; sméli mít vlastní otroky. Jejich postavení záviselo na polit. a hosp. situaci v Athénách: kdežto ->Solón c-ce do Athén zval a tém, kdo se tam

usadili a provozovali remeslo, udílel občanství, za -—Periklea nesmél dostat žádný cizinec občanské právo a byl nazýván metoikos. Nékteŕí ze zasloužilých metoikú bývali pocténi názvem „dobrodinec" (euergetés) a „hostinný pri tel" (proxenos). Usnesením snému se j im mohlo dostat práva vlastnit pozemkový majetek (právo enktése [-—vlastnictví púdy]), mohli být osvobozeni od placení metoikia, ba i nabýt plných občanských práv. Sméli pak i samŕ vystupovat na soudé, kdežto prostí metoikové si museli opatŕit zástupce (prostatés). Z existence proxenú se vyvinula proxeniá (—>-hostinné pŕátelství). Propušténí otroci se stávali rovnéž metoiky; museli pak mít svého právního zástupce a platili metoikion. Spory mezi c. a attickými občany spadaly od 5. stol. pŕ. n. 1. do soudní právomoci -—polemarchovy. - Nepohodlní c. mohli být vypovídáni (tzv. xenélasiä). - Podobné výjimečné postavení, jaké méli metoikové v Athénách, méli trvalé usedlí c. i na mnohá jiných místech v ŕec. svété, nékde pod j iným jménem a s rozličnými zvlášnostmi. 2. V Ŕímé byli c., neobčané, púvodné bez právni ochrany a byli označováni slovem hostes (j. č. hostis, sr. čes. hosf, od 5. stol. pŕ. n. 1. však výraz hostis nabyl významu „nepŕítel"); mohli být zabiti nebo vzati do otroctví kterýmkoliv občanem. Teprve pozdéji byli c. nazýváni peregrini (pŕespolní); i nadále byli vyloučeni z ŕím. právního společenství (sňatek mezi ŕím. občany a peregriny nebyl platný, peregrini nemohli poŕídit závéť platnou podlé ŕím. práva ani dédit po ŕím. občanu); mohli však vytváŕet samostatné peregrinské osady (civitates peregrinae), jejichž postavení bylo rúzné: pokud pocházeli peregrini z obcí, jež dostaly smlouvou ( - - f o e dus) od Ŕíma určitou míru samosprávy (civitates foederatae [-•civitas]), spravovali se svým domácim právem, pŕičemž užívali pred soudem také pravidel tzv. —*ius gentium; ostatní peregrini se museli pri svých právních jednáních na ŕím. území opírat pouze o ius gentium. Na základé smlouvy s Ŕímem mohly pak peregrinské osady dostat i conubium (právo uzavírat právoplatný sňatek s ŕím. občany) i commercium (právo nakládat volné a právoplatné s veškerým majetkem). Zvl. postavení méli Latini, občané z —»Latia mimo Ŕím. Jurisdikci pro peregriny vykonával v Ŕimé (od r. 242 pŕ. n. 1.) -—praetor peregrinus.

cla

122/

cla (ŕec. tele, lat. portoria, vectigalia), poplatky vybírané v Ŕecku i v ŕímské ríši púvodné v pŕístavech (lat. portus), pozdéji i na silničních pohraničních pŕechodech za dovážené nebo vyvážené zboží (odtud vectigal od lat. veho — vezu) ve výši 2—5% hodnoty zboží. C. byla chápána jako dúležitý zdroj státních prijmú a nikoli jako ochrana hospodáŕství pred možným nežádoucím dovozem. Jejich vybírání obstarávali nájemci zvaní v Ŕecku telónai, v Ŕimé za republiky -—publikáni, za císaŕství konduktoŕi (lat. conductores), pozdéji císaŕský úŕední aparát. C. byla vybírána i nékterými mésty jako prostŕedek ke zvýšení místních prijmú.

-—Agrippina Ml.). Mnohé však nasvédčuje, že se státním záležitostem vénoval intenzívné, usiloval o upevnéní císaŕské moci a o rozšírení její sociálni opory. Štédŕe udéloval právo ŕímského -—občanství v provinciích, zaalpským Galúm propújčil ius honorum (právo zastávat úrady a hodnosti a být členem senátu). Uvážlivá finanční politika mu umožnila rozvinout stavební činnost: vybudoval nový vodovod, silnice aj. Po vzoru -—Augustové podporoval staré ŕím. náboženství a ochotné poŕádal -—hry pro ŕím. lid (též ludi saeculares [—>-saeculum] r. 47). Z událostí zahraničních je významné dobytí již. Británie (r. 43), Mauretánie (r. 45) a pripojení Thrákie (r. 46). R. 54 byl C. otráven svou čtvrtou manželkou Agrippinou, která usilovala získat vládu pro svého syna z prvého manželství, —»Nerona. - Pramenem pro období vlády C-iovy do r. 46 je též 57.—60. kn. déjin Diona Cassia.

classis viz tŕídy (2b) Claudianus. Claudius C. [2. p. -ia -na], * asi 369, f asi 404 n. 1., púvodem egyptský Ŕek, poslední významný pohanský ŕímský básnik. Študoval v Alexandrii, od r. 396 žil v Miláné na dvore císaŕe Honoria, jehož mocnému náméstkovi Stilichonovi byl bezmezné oddán. Psal vétšinou lat., a to mytol. eposy, z nichž vyniká nedokončený De raptu Proserpinae (Unos Proserpiny, 3 kn.), básné dvorské a polit. (panegyriky na Stilichona a na Honoriova vítézství nad —Alarichem a vzbouŕivším se ŕím. vojevúdcem Gildonem, pamflety na ministry ríše východoŕím., které byly obhajobou Stilichonovy politiky) a drobnéjší básné pestrého obsahu (listy, epigramy, epithalamia, napr. Epithalamium de nuptiis Honorii Augusti, epický svatební zpév k sňatku Honoria se Stilichonovou dcérou Márií). Ve své dobé i ve stŕv. byl oblíben pro svúj uhlazený verš, jímž navazoval na —»Statia. Preklad: I . Bureš, O ptáku Fénixovi, Krematórium 23, 1932; J. Fišer, O únosu Persefony, 1967.

Claudius. Tiberius C. Nero Germanicus [2. p. -ia -ia -na -ika], ŕímský císaŕ (* 10 pŕ. n. 1., vládl 41—54), syn -—Drusa St., mladší bratr — Germanikúv. Dlouho žil v ústraní a oddával se védám (byl znalcem etruštiny, ŕím. starožitností). Po smrti Caligulové byl prétoriány prohlášen císaŕem. Pro své podivínství a učené zájmy byl současníky pŕehlížen (jak ukazuje ješté —•Senekova satira Apocolocyntosis, napsaná po C-iove smrti); ant. déjepisci (Tacitus, Ann. 11—12 [pro léta 47—54]; Suetonius) ho líčí jako císaŕe neschopného, ovládaného propušténci (Narcissus, Pallas) a manželkami (->Messalina,

Clodius Pulcher. Publius C. P. [2. p. -ia -ia -chra], dobrodružný ŕímský politik 1. stol. pŕ. n. 1., člen patricijského rodu Claudiú. R. 65 žaloval neúspéšné ->Catilinu. R. 62 byl pohnán pred soud pro náb. pŕestupek, neboť pronikl pŕestrojen za ženu na noční slavnost konanou v domé Caesarové ke cti bohyné —>-Bona Dea, kam muži neméli prístup. R. 59 pŕestoupil k --plebejúm, aby dosáhl tribunátu lidu; v tomto úŕadé- prosadil (r. 58) jednak zákony ve prospéch plebejú, jednak zákon, že má být potrestán ten, kdo dal protiprávné usmrtit ŕím. občana. Na základé tohoto zákona byl nucen --Cicero pro svúj postup proti pŕívržencum Catilinovým odejit do vyhnanství. V polit. bojích mezi optimáty a prívrženci triumvirú (-"-triumvirát) hrál C. významnou úlohu: jeho ozbrojené oddíly složené z pŕíslušníkú proletariátu a otrokú se utkávaly s oddíly stoupence Literatúra: A. Momigliano, Claudius. senátní strany -—Milona. R. 52 T h e emperor and his achievement, 1934; byl C. pri takovém stretnutí zabit W. M . Scramuzza, T h e emperor Claudius, a jeho smrt vyvolala v Ŕimé velké 1940. nepokoje. Claudius Aelianus, ŕec. Klaudios Ailiános [2. p. -ia -na], asi 175—235 Codex Iustinianus (lat.), jedna n. 1., ŕecký spisovatel, pŕedstavitel z právních sbírek východoŕímského tzv. —>-druhé sofistiky, autor mora- císaŕe -—Iustiniana (527—565), zálistických spisú Poikilé historiá koník sestavený z vybraných kon(Pestré pŕíbéhy, 14 kn.), obv. stitucí (-—constitutio) a zákonú citovaných lat. Varia história, císaŕských vydaných od Hadriana sbírky novel a anekdot, a Peň až do Iustiniana, součást tzv. zóón idiotétos (O zvláštnostech kompilace justiniánské. - V. t. živočichú, 17 kn.), lat. De natura Corpus iuris civilis. animalium, kuriózních pŕíbéhú ze života zvíŕat; jejich cílem bylo Codex Theodosianus (lat.), záukázat v duchu stoické filosofie koník vyhlášený r. 438 n. 1. císaŕem moudrost prírody. Oba spisy obsa- Theodosiem II. Vznikl prací úŕedhují mnoho citátú z jinak nedocho- nické komise, jež sebrala zákony vaných starších autorú. C. Ae. slo- a konstituce (->constitutio), vydané žil též sbírku 20 smyšlených Do- císaŕem Konstantinem a jeho nápisu. z venkova. stupci a uspoŕádala je. Pritom Preklad 4 listú v: V. Bahník, Listy he- rozšírila púv. text vysvétlujícími vložkami. C. Th. má 16 kn., jež tér, 1970, str. 27—29 (AK sv. 8). jsou rozdéleny v tituly, ty dále na jednotlivé konstituce, jež jsou seŕaC l e m e n s viz Kléméns zeny časové. Prvních 5 kn. se týká práva soukromého, kn. 6. až 15. Clio (ŕec. Kleió) viz Múzy obsahují predpisy práva verejného, cloaca m a x i m a (lat., nej vétší, 16. kn. uvádí véci církevní. C. Th. hlavní kanál), zaklenutá hlavní byl publikován jako zákoník též vétev kanalizace v Ŕimé, ústící do v ríši západní. Pozdéji byly k nému Tiberu, podlé tradice už z doby vydány nékteré soukromé doplňky. Tarquinia Superba (->Tarquiniové), púvodné pro odvodnéní -—fora cognatio (lat.), v ŕímském právu a bažinatého údolí mezi ŕímskými pŕíbuzenství, jehož základem bylo pahorky. V pozdéjších dobách byla společenství krve (consanguinitas), dále rozvétvována a po dalších tedy pŕíbuzenství pokrevní: jedna úpravách funguje dosud. osoba byla zplozena nebo zrozena osobou druhou nebo dvé osoby Clodia, sestra -—Clodia Pulchra, pocházely pokrevné od společného proslulá krásou a milostnými dobro- predka. Podlé toho se rozeznávala družstvám; byla pravdépodobné príbuzenská rada pŕímá ('linea recta) nebo nepŕímá, pobočná —>-Catullovou Lesbií.

(•linea obliqua). Pŕímé pŕíbuzenství bylo buď vzestupné (linea superior, ascendens), to jest pŕedkové, nebo sestupné (linea inferior, descendens), to jest potomstvo. Pobočné príbuzenstvo se délilo na vétev otcovskou a materskou. Sourozenci byli buď plnorodí, když méli společného otce i matku (germani, germanae), nebo polorodí ze společného otce (consanguinei) či ze společné matky (uterini). Blízkost pokrevního pŕíbuzenství se počítala podlé stupňú (,gradus), tj. podlé počtu porodú, jimiž bylo pŕíbuzenství zprostŕedkováno (napr. otec a syn nebo matka a syn byli príbuzní v prvním stupni, sourozenci ve druhém stupni). - V protikladu ke c. bylo ->agnatio, pŕíbuzenství právni. cognomen viz jméno osobní (B) colonia (lat.) viz kolonizace Colonia Agrippina (dn. Kôln, Kolín nad Rýnem), ŕímská kolonie na území germánského kmene Ubiú založená r. 50 n. 1. a pojmenovaná po —Agrippiné mladší, choti císaŕe Claudia. Colosseum viz Koloseum Columella. Lucius Iunius Moderatus C. [2. p. -ia -ia -ta -ly], rodem z -—Gád v Hispánii, po néjakou dobu vojenský tribún v Sýrii a Kilikii. Jako praktický zemédélec - obhospodaroval v Itálii nékolik statkú - napsal v pol. 1. stol. n. 1. na základé svých zkušeností a studia ŕecké i latinské zeméd. literatúry rozsáhlé dílo De re rustica (O zemédélství, 13 kn.). To mélo vzbudit u Ŕímanú znovu zájem o hospodárení. Ciceronským slohem v ném dává rady pro všechny obory ŕím. zemédélství (obdélávání pudy, chov dobytka, sadaŕství, vinaŕství, včelaŕství). Desátou knihu De cultu hortorum (O zahradnictví) složil v hexametrech. Kromé spisu o zemédélství se zachovalo ješté C-lovo pojednání De arboribus (O péstování stromú). C. je zastáncem intenzívního a racionálního hospodárení, jemuž je nutno se naučit spojováním védeckých poznatkú s praxi. Itálii pokládá za zemi nejvhodnéjší pro zemédélství a dobu, kdy se ŕím. patricijové sami zabývali zemédélstvím, za ideálni. Príčinu úpadku ŕím. zemédélství vidí v nedostatku pracovních sil a v tom, že púdu obdélávají nejhorší otroci. Nápravu vidí v rozdélování púdy velkostatkú na menší pozemky a v jejich pronajímání (sr. -—kolonát).

c o l u m n a (lat.) viz sloup c o m e s (lat.), mn. č. comites, za doby ŕímské republiky a na počátku principátu označení soukromého prúvodce, popŕípadé poradce nékterého úŕedníka; postupem doby se c. stává úŕedníkem, od doby Claudiovy (41—54) se objevuje c. Augusti jako právni poradce císaŕúv na cestách. Od vlády -—Marka Aurélia (161—180) do -—Septimia Severa (193—211) se vyskytuje -—kolégium comitú, jejichž hlavní úkoly jsou vojenského rázu (generálni štáb). Úrad obnovil —Konštantín Veliký (324—337) a povéŕil jej zvláštními úkoly. Konečné byly kompetence comitú pevné vymezeny a vojenští 1 civilní comites se uplatňují v dvorském úŕedním aparátu i ve správé provincií. Comes se však též vyskytuje jako pouhý čestný titul (bez vykonávání funkce) a pŕináší s sebou osvobození od municipálních bŕemen. Nékteŕí comites mají jako vykonavatelé nejvyšších dvorských úŕadú silný vliv na císaŕe a ríšskou správu. Vyniká mezi nimi zejm. comes sacrarum largitionum (správce císaŕské pokladny), jakýsi ministr financí.

ský), z níž se vyvinuly jednotlivé rom. jazyky. C o m m o d u s . Lucius Aurelius C. [2. p. -ia -ia -da], ŕímský císaŕ (180—192), syn a nástupce císaŕe -—Marka Aurélia. Markomanské války vedené otcem ukončil mírem r. 180, jímž se vzdal výbojú na sev. od Dunaje. Ve vnitŕní politice utvrzoval absolutistické tendence, pronásledoval senátory, opíral se pŕedevším o prétoriánskou gardu. Byl r. 192 zavraždén spiklenci, mezi néž patrila i jeho konkubína Marcia. - Pramenem pro déjiny C-dovy vlády je jeho životopis v -—História Augusta a Déjiny Héródiánovy. Compitalia viz Larové concilia plebis (lat.) viz snémy (2)

Concordia (lat., Svornost), zbožnéná personifikace svornosti, vyvolaná v ŕímském —náboženství v život potrebou dát posvécení jistému uklidnéní pomérú. Tak byl zasvécen chrám Concordii r. 367 pŕ. n. 1. po dosažení jednoty mezi patricii a plebeji za M . Fúria -—Camilla a obnoven byl po skončení graccomitatenses (lat.) viz dominát; chovských bouŕí r. 121 pŕ. n. 1. V císaŕské dobé byla uctívána ŕímské déjiny zejm. C. Augusta nebo Augustorum c o m i t i a curiata, centuriata, tributa (Svornost císaŕú). (lat.) viz snémy (2) conductor viz redemptor; cla c o m m e n t a r i i (lat. záznamy) 1. druh latinské pŕedliterární prózy confarreatio viz manželství úŕedního charakteru; c. si vedia knéžská kolégia a štátni úŕedníci, c o n g i a r i u m (od lat. congius byly proto dúležitým hist. prame- [-—míry duté]), púvodné dar connem. Pozdéji označoval termín c. giu vína nebo oleje, pak i penéžní úŕední protokol, soukromé poznám- (—largitio). ky apod. -—Caesar tak nazval své paméti o válečných akcích v Galii consolatio (lat., útécha), útéšný a o válce občanské; - 2. výklady spis, útéšná reč (ŕec. logos parak textu ŕec.,ŕím. i kŕesť. autorú, dn. mýthétikos), literárni druh (prokomentár. zaický i básnický) oblíbený v antické literatúre. c o m m e r c i u m (lat.) viz občanství Z prozaických spisú tohoto druhu byla ve stv. známa ŕecky psaná kon(2) solace O utrpeni filosofa Krantora C o m m o d i a n u s [2. p. -na], kres- ze Sol, stoupence starší Akadémie ťanský básnik nejspíše 3., podlé (asi 330—275 pŕ. n. 1.), kterou vynékterých až 5. stol. n. 1., pŕedsta- soce ocenil Cicero, dále rovnéž vitel lidového proudu v kŕesťanství. ŕecky psaná konsolace -—KarneaVe svých básních zpracoval jednak dova žáka Kleitomacha, již složil nékteré základní poučky kŕesť. vé- pro své kartáginské krajany truchrouky (Instructiones [Naučení] ve lící nad zkázou jejich rodného mésta 2 kn., zaméŕené proti rúzným po- (r. 146 pŕ. n. L), dále Consolatio hanským názorúm), jednak vizi zá- Ciceronova, již napsal pro sebe vérečného boje, který prý povede r. 45 pŕ. n. 1. po úmrtí své dcéry Mesiáš (-—mesianismus) proti voj- Tullie, kdy hledal útéchu ve filoskúm —Antikristovým (Carmen apo- sofii. Zachovány jsou tri konsolace logeticum [Báseň obranná]). C-novy -— Senekovy (Ad Marciam, Ad básné jsou jedním z nejst. dokladú Polybium, Ad Helviam matrem) a tzv. vulgárni latiny (-—jazyk latin- útéšný list Plútarchuv manželce

(.Paramýthétikos pros tén gynaika, citovaný obyč. latinsky, Consolatio ad uxorem). I když v ném Plútarchos hojné čerpal z myšlenkové výzbroje rétoriky, púsobí dodnes pŕesvédčivé svou citovou opravdovostí. Špecifickým znakem básnické konsolace je jednak hexametrický rozmér, jednak pŕejímání tradičních myšlenek a motivú (ŕec. topoi [—locus communis]) z prozaické rétoricko-filosofické konsolace. Tento vliv se uplatnil v zachované útéšné básni cisaŕovné Livii (Consolatio ad Liviam), složené r. 9 pŕ. n. 1. po úmrtí jejího syna Drusa. Vrcholu poetické jemnosti dosáhla rada básnických konsolací obsažených v —Statiové sbírce Silvae (z konce 1. stol. pŕ. n. 1.). Z 1. pol. 6. stol. n. 1. se zachoval spis kŕesť. autora —Boethia De consolatione philosophiae (Utécha filosofie), protkaný veršovanými vložkami. Byl oblíbenou četbou až do 17. stol. Literatúra: K . Buresch, Consolationum a Graecis Romanisque scriptarum história critica, 1886; B. Ryba, Dvé konsolace Senekovy a jejich prameny, 1928; R. Kassel, Untersuchungen zur griechischen und rómischen Konsolationsliteratur, Zetemata 18, 1958.

Constans viz Constantius II. Constantinus viz Konštantín Constantius I. Flavius Valerins C. Chlorus [2. p. -ia -ia -ia -ra], mladší spolucísaŕ (—caesar) —Maximianúv r. 293—305, —augustus v západní poloviné ŕímské ríše r. 305—306, otec - K o n š t a n t í n a I. (Velikého). C. II. Flavius Iulius C., [2. p. -ia -ia -ia], syn —Konštantína Velikého, ŕímský císaŕ v letech 337—361; vládl zprvu jen ve vých. části ríše, kdežto nad záp. a str. části panovali jeho bratŕi, Konštantín II. (337—340) a Constans (337—350). Po potlačení uzurpace Magnentiovy (350 až 353), kterou byl Constans zbaven vlády i života, ovládl C. v letech 353—361 celou ríši a snažil se j i upevnit tuhou byrokracií a jednotnou kŕesť. ideologií, v níž preferoval —ariánství. Od r. 355 byl jeho caesarem pozdéjší jeho nástupce —Iulianus Apostata. constitutio (lat.), v ŕímském právu ustanovení, predpis vydaný ve prospéch individuálni osoby (c. personalis — osobní) nebo pro všechny prípady určitého druhu (c. generalis = obecný). - C. princýpis = úŕední ustanovení vzešlé z magistrátské moci císaŕovy. Constitutiones (též acta) principum jsou: —edictum, — mandatum, —decre-

tum, —rescriptum. C-nes principum cornu viz hudební nástroje byly citovány jako prameň práva. cornu copiae viz Amaltheia constitutio Antoniniana (lat.), konstituce (ustanovení, výnos) cí- corona (lat.) viz vénec saŕe Caracally z r. 212 n. L, která udélovala ŕímské občanské právo corpus (lat. soubor; mn. č. cortéméŕ všem svobodným pŕíslušní- pora). Tak se označovaly už ve stv. kúm ŕímské ríše s výjimkou tzv. soubory spisú téhož autora nebo —dediticiú. Vydání konstituce okruhu autor ú nebo týkající se tésvédčilo o tom, že ŕím. občanství hož pŕedmétu, napr. Corpus Tibulztratilo svúj dŕívéjší význam. Pod- lianum (—Tibullus), ŕec. Corpus nétem k vydání konstituce byla Hippocraticum (—Hippokratés) a u Caracally nejspíše snaha zvýšit Corpus Hermeticum (—Hermés príjmy fisku (—finanční správa [2]; Trismegistos). Stejný název mají neobčané byli v té dobé zprošténi i novodobé sbírky, v nichž je nékterých —daní). Výnos Caracalluv shrnut všechen ant. materiál téhož nemél vliv na soc. strukturu tehdejší druhu, napr. nápisy (Corpus inŕím. společnosti a byl jen jedním scriptionum Graecarum, C. i. Latiz príznaku krize ŕím. impéria. narum, C. i. Iudaicarum, tj. soubor nápisú ŕec., lat., žid.), papyry (C. consules (lat.) viz konsulové papyrorum Latinarum), vázy (C. vasorum antiquorum), též lék. spicontiones (lat.) viz snémy (2) sy, gramatikové, kŕesť. spisovatelé aj. contractus (lat.) viz smlouvy (2) Corpus iuris civilis (lat.; zkratka controversiae viz deklamace CIC, soubor občanského práva), pozdní označení souboru zákoníkú, c o n u b i u m (lat.) viz občanství (2); který byl poŕízen na príkaz císaŕe manželství (2) Iustiniana v 1. pol. 6. stol. n. 1. Zvláštni kompilační komise v čele Corfinium [2. p. -ia] (dn. Corfi- s vynikajícím právníkem Tribonianio), osada v území Paelignú, seve- nem sestavila ze spisú klasických rovýchodné od —Latia, známá ŕe- právníkú a z císaŕských konstitucí meslnou výrobou (kováŕství) a pŕí- (—constitutio) a zákonú, které porodními teplými láznémi v okolí. dlé potreby pŕizpúsobila škrty a Za —spojenecké války (91—87 pŕ. dodatky (tzv. interpolacemi) své n. 1.) hlavní mésto odbojných spo- dobé, postupné tri sbírky: 1. Instijencú Ŕíma, s novým jménem tutiones čili Elementa z r. 533, učeb„Italia". nici občanského práva o 4 kn.; 2. Digesta ( = uspoŕádané souborné Coriolanus. Gnaeus Marcius C. dílo) neboli Pandectae ( = všeob[2. p. -aea -ia -na], podlé ŕímské sáhlé knihy) z r. 533, zákoník tradice vynikající vojevúdce v bo- o 50 kn.; 3. Codex repetitae praelecjích s —Etrusky a —Volský v 5. tionis (Codex Iustinianus) z r. 534, stol. pŕ. n. 1. Pro nepŕátelský postoj zrevidovaný starší zákoník císaŕský k —plebejúm musel opustit Rím. (z r. 529) o 12 kn. - Po vydání uvePŕešel poté k Volskum a spolu dených tri sbírek, z nichž Digesta s nimi Ŕím oblehl. Dal se však zachovala nejcennéjší výtvory ŕím. obmékčit ŕím. ženami, mezi nimi právnictví, vydal Iustinianus ješté svou matkou a manželkou, a od radu nových jednotlivých zákonú mésta ustoupil; podlé povésti byl vétšinou psaných ŕecky (novellae za to Volský zabit. - Životopis leges, ŕec. nearai diataxeis), které byly teprve dodatečné sestaveny- do C-núv napsal —Plútarchos. Povést zpracoval Shakespeare v dramatu sbírky a pod názvem Novellae spoCoriolanus (čes. E. A. Saudek, 1959). jovány s Iustinianovými zákoníky Cornelia, dcéra P. Cornelia —Sci- v jeden celek. Od konce 11. stol. se piona (3) Afrického Staršího, matka stalo Iustinianovo zákonodárné dílo —Gracchú. Byla jednou z prvních pŕedmétem studia it. právních škol ŕím. žen, jež uplatnily svúj vliv a jejich vlivem i základem —rev polit. životé. Když ovdovéla, od- cepce ŕímského práva dovŕšené až mítla prý provdat se za egyptského v novovéku. krále Ptolemaia V I I I . Euergeta Název C. i. c. je stŕedovéký; (Plut. Ti. Gracchus 1, 3). Byla zobecnél, když r. 1583 bylo celé spŕátelena s ŕec. učenci a dala dílo vydáno v jednom svazku D. u nich vzdélávat své syny. Ŕím. Gothofredem. tradice z ní učinila vzor Rimanky. Preklad vybraných části ve Výboru Zachovalý se dva zlomky jejich do- z textu ke studiu obecných déjin štátu a pisu synu Gaiovi. práva (red. J. Tureček), 1956; též v AD I I .

Crassus. Marcus Licinius C. Dives (Boháč) [2. p. Marka -ia -ssa -vita], * 115, f 53 pŕ. n. L, ŕímský vojevúdce a politik. V dobé —Sullovy vlády patril k jeho stoupencum. Za —*proskripcí nahromadil své povestné obrovské jméní. R. 71 pŕ. n. 1. potlačil —-Spartakovo povstání. Ve snaze politicky vyniknout volil po smrti Sullové (r. 78) podobný postup jako —Pompeius - vystupoval proti Sullovým opatrením. Od doby společného konsulátu s Pompeiem (70 pŕ. n. 1.) se však stal jeho protivníkem; smíŕil je až —Caesar r. 60, kdy s ním a s Pompeiem uzavrel tzv. první —triumvirát. Po konsulátu r. 55 pŕ. n. L, který zastával opét spolu s Pompeiem, dostal na 5 let do správy Sýrii. Podrobil Mesopotamii, ale v boji proti —Parthúm zahynul r. 53 pŕ. n. 1. u —Karrh. - Životopis Crassuv napsal Plútarchos. Cremona (tak i dnes it.), mésto v severní Itálii (v Galii zapádské), založené Ŕímany r. 218 pŕ. n. 1. jako pevnost proti galským vpádum (—Keltové), pozdéji duležité obchodní a vojenské stredisko. R. 69 n. 1. se u Bedriaka v okolí C-ny stretla vojska —Othonova a —Vitelliova. Po Othonové porážce zvítézili za nékolik mésícú nato poblíž téhož místa stoupenci —Vespasianovi nad prívrženci Vitelliovými. c r i m e n (lat.) viz delictum c r i m e n laesae maiestatis (lat.), zločin urážky svrchovanosti, za republiky hrubé poškození zájmú ŕímského štátu, velezrada, popŕ. urážka magistráta (voleného úŕedníka), spáchaná napr. neuposlechnutím jeho príkazu; v dobé císaŕské se používalo obvinéní z tohoto zločinu proti tém, kdo se dotkli cti císaŕovy (urážka veličenstva). V tomto smyslu se tohoto výrazu používá dodnes (i prenesené na prípady, kdy se nékdo dotkne osoby nadŕízené, ale i prosté domýšlivé). Crixus viz Spartacus

Ŕímanú u Kann (—Cannae), vyvolával sice nespokojenost u demokratických kruhú, ale v boji proti —Hannibalovi za druhé —punské války se osvédčil a zabránil dalším téžším porážkám Ŕíma. (Unus homo nobis cunctando restituit rem = Jediný človék nám váháním zachránil stát [Ennius, Annales, 12, zl. 370n].) Životopis Fabia Maxima napsal Plútarchos. V moderní dobé byla podlé ného nazvána angl. reformistická intelektuálská společnost Fabian Society (Fabiánská společnost), založená r. 1884 G. B. Shawem, H . G. Wellsem aj. Jejím programem byly pozvolné a mírné soc. reformy. Vycházela z názoru, že kapitalismus sám od sebe postupné odumíe.

Cupido viz Erós curator (lat., správce, kurátor [cura, péče]) 1. název ŕímských úŕedníkú, kteŕí vedli práce technické, hospodáŕské i kultovní. Už za republiky byli —aedilové nazýváni curatores urbis (mésta), operum publicorum (verejných prací), annonae (zásobování), ludorum (poŕadatelé her). V dobé císaŕské j menoval princeps sbor kurátorú i jejich predsedu, púv. po dohodé se senátem, pozdéji sám. Právomoc technická zahrnovala i jurisdikci príslušného oboru. Curatores aquarum, tŕíčlenný sbor, který spravoval hospodárení vodou, dozíral na vodovody a lázné; c-es riparum et alvei Tiberis, pétičlenná komise, která se starala o ŕečišté Tiberu, pozdéji o síť méstských stok (c-es cloacarum). C-es viarum dbali o stavbu a udržování silnie a verejných staveb, od doby Traianovy (poč. 2. stol.) organizovali také péči sociálni. C-es aedium sacrarum et operum locorumque publicorum udržovali chrámy a budovy na náklad fisku. Jeden c. tabularum publicarum vedl úŕední akta senátní; - 2. štátni komisári dosazovaní za císaŕství (od 2. stol. n. 1.) do —municipií, když hospodáŕství v municipiích bylo čím dále méné uspokojivé. Takoví kurátori byli též dosazováni do provincií; - 3. poručník (—poručenství).

Cumae viz Kýmé Cunctator. Quintus Fabius Maximus Verrucosus C. [2. p. -ta -ia -ma -osa -a], asi 280—203 pŕ. n. 1., ŕímský vojevúdce, pétkrát konsul, r. 230 censor, r. 221 a 217 diktátor. Proslul válečnou taktikou postupného vyčerpávání nepŕítele drobnými potýčkami (odtud Cunctator Váhal). Jeho postup, který byl obecné pŕijat po zdrcující porážce

euria (lat., mn. č. euriae, kurie) - 1. púvodné asi skupina rodú (podlé tradice vždy desíti) v antickém Ŕimé, obdobná ŕecké fŕátrii; každá c. méla své jméno (neznáme všechna), svou budovu (euria), svého predstaveného (eurio), knéze (flamen eurialis) a služebníka (lictor eurialis) i svúj kult (všechny kurie ctily Iunonu Quiritis [Cur(r)itis]). Púv. méla c. i svúj pozemkový ma-

jetek, společný všem jejím členúm (euriales). Seskupením deseti eurií vznikla —tribus (podlé tradice počtem tri). Do kurií patrili patriciové í plebejové, pŕíslušnost byla dedičná. Počet kurií zústal vždy tŕicet. Podlé kurií se scházela comitia euriata (—snémy [2]); kurie byly také základem nejstarší organizace vojenské a snad i daňové. Již koncern doby královské význam kurií poklesl. Kurie jsou známy i u Italikú; 2. radnice, kde se scházel ŕím. senát a v menších méstech rada decurionu (—euriales); dochovala se napr. c. v Pompejích, Timgadé (—Thamugadi), Paestu (—Poseidóniá) a Cose (v Etrurii). Stará euria Hostilia z doby král. na foru v Ŕimé byla pozdéji né~ kolikráte pŕestavéna. Dochována je úprava z doby —Diocletianovy (284—305): obdélný zasedací sál (27 m x 18 m ) s mozaikovou podlahou, s okny v horní části - v 7. stol. upravený na kostel sv. Hadriana, úŕadovna kurie (secretarium) byla zménéna na kostel sv. Martiny a nádvorí s kolonádou (átrium Minervae) bylo zboŕeno. euriales, též decuriones, ordo decurionum (lat.), kuriálové, členové méstských rad ve méstech, jejichž občané méli ŕímské nebo latinské občanské právo (—občanství [2]; —Latium). Zprvu tvorili c. privilegovanou vrstvu; v provinciích byli nositeli ŕím. vlivu a podléhali nejsilnéji —romanizaci. Pri úpadku mést za pozdního císaŕství se zhoršilo i jejich postavení. Členství v méstské radé (euria) se stalo dédičným a hlavní povinností c-lú bylo dbát, aby obyvatelstvo jejich mést odvádélo ŕím. štátu pŕedepsané dané. Funkce c-lú se stala bŕemenem, a proto c. často opouštéli své domovy, aby se povinnostem na né doléhajícím vyhnuli. euriosi (lat.), císaŕští agenti vysílaní do provincií za pozdního císaŕství jako dohližitelé nad ŕádným chodem —pošty; vedie toho méli dbát, aby zaŕízení pošty nebylo zneužíváno císaŕskými úŕedníky. Vedlejším, pozdéji hlavním jejich úkolem bylo podávat zprávy cisári o všech podezŕelých událostech v provinciích. eursus h o n o r u m (lat.), úŕední kariéra, výčet úŕadú a funkcí, jež postupné zastával ŕímský občan. Pro pŕíslušníky stavu senátorského (—senatores) je typický postup od nékterého nižšího úradu pŕes vo-

cur jenského tribúna (—legie), —>kvéstora, — aedila nebo —tribúna (4) lidu, —praetora k úradu —konsula a po praetuŕe nebo konsulátu k rúzným správnim funkcim (napr. správce provincie, velitel légie). Jezdcúm (—equites) bylo vyhrazeno, zvl. v dobé císaŕské, více vojenských funkcí, správních a finančních prokuratúr (—procurator). Pŕíslušníkum nižších vrstev byl otevŕen prístup k méné významným funkcim v ŕím. štátni správé a vojsku. Pri uvádéní cursu h. na nápisech bývají vypočteny i zásluhy a pocty, jež občan získal pri zastávání jednotlivých úŕadú. Curtius Rufus. Quintus C. R. [2. p. -ta -ia -fa], ŕímský spisovatel 1. stol. n. 1.; sepsal rétorickým slohem histórii Alexandra Velikého o 10 kn. (z nich se první dvé nezachovaly). Je to spíše fantastický román, který pusobil na stŕv. Alexandreidy. Preklad: F. Š. Kott, Q. Curtius Rufus, O činech Alexandra Velikého, 1899.

Cusus (illyrské slovo značící rýchle proudící vodu, bystrinu), asi Váh. Jiné názvy s týmž významem: kelt. Duria, germ. Waag (sr. ném. Woge = vlna). Vých. hranice —Vanniova království. Cybele viz Kybelé cynik viz kynismus Cyprianus. Thascius Caecilius C. [2. p. -ia -ia -na], * mezi 210—15, f 258, latinský církevní spisovatel, asi od r. 248 biskup v Kartágu. Byl popraven za to, že se bez dovolení vrátil do své diecéze z vyhnanství, kam byl poslán ŕím. úrady. - Ve snaze upevnit v katolícke cirkvi jednotu, rozvinul učení, podlé néhož biskupové jsou nástupci apoštolú (a tím nositeli darú Ducha svätého [—charisma]). Tak podlé ného platí neposlušnost vúči biskupovi dokonce za neposlušnost vúči samému Bohu. C-nova spisovatelská činnost byla rozsáhlá a vétšinou prakticky zaméŕená k potrebám kŕesť. církve. Ve spise Ad Donatum podal sytý obraz mravního úpadku tehdejší ŕím. společnosti. Zachovaná korespondence je cenným pramenem pro déjiny církve a církevního práva. Preklady: J. Deml, O divadle, 1927; V. Martinu, O jednoté církve, 1940.

126/ ľ1**""^ j feataBs^P

Čandragupta (ŕec. Sandrokottos), indický král, mladší vrstevník —Alexandra Velikého. Vytvoril v sev. Indii mezi Indem a Gangou rozsáhlou ríši. —Seleukos I. ním úspéšné válčil, ale pro nepŕíznivý vývoj pomérú v záp. části své ríše byl nucen uzavŕít mír pro Č-tu výhodný a odstoupit mu část území západní Indie; za to mu Č. vénoval 500 bojových slonú. čas (ŕec. chronos) se méŕil ve starovéku, stejné jako dnes, podlé prírodní ch jevú pravidelné se opakujících, vznikajících pohybem nebeských téles. Nejpŕirozenéjší základní jednotkou času byl vždy den. Ŕekové počítali kalendárni den od večera do večera, Makedonci od rána do rána, Ŕímané od púlnoci do púlnoci. Podlé vzoru Orientu se den i noc začaly délit na 12 hodin, avšak nestejných, závislých na délce dne nebo noci; hodin naprosto stejné délky užívali jen astronomové. Ti také hodiny délili dále na minutý a vteŕiny. V praktickém životé nebylo minút ani vteŕin zapotŕebí. Pro vojenské potreby byla noc rozdélována u Ŕekú na tri hlídky, u Ŕímanú na čtyŕi (dvé do púlnoci, dvé od púlnoci). Jejich délka byla pŕirozené rúzná podlé roční doby. K méŕení času sloužily vodní —hodiny (ŕec. klepsydra), tj. nádobka, z níž za presné stanovenou dobu vykapala voda. Témito hodinami se též vyméŕoval v Athénách čas ŕečnikúm na soudé. Ke stanovení delších časových úseku se užívalo gnómónu, tj. sloupku (menšího obelisku nebo kovové tyče), podlé jehož stínu bylo možno určit i rovnodennost, nejdelší a nejkratší den apod., ale také hodiny. T y se méŕívaly i menšimi hodinami slunečními, i prenosnými. Složitéjší prístroje se objevily v dobé helénist., často však sloužily jen k výpočtúm astrologickým. Ŕímané se seznámili s hodinami na méŕení času až ve 3. stol. pŕ. n. 1. Základem občanského roku byl u Ŕekú i Ŕímanú púvodné rok mésíční (lunárni), stanovený podlé obéhú mésíce, bylo však nutné vyrovnávat jej vkládáním prestupných mésícú s rokem slunečním (solárním [—kalendár]). Vedie rozdélení roku na mésíce se pozdéji objevuje nezávisle na mésících délení na devítidenní, osmidenní a sedmidenní období (ŕec. hebdomas). V ŕím. kalendáŕích byly označovány jednotlivé dni osmidenních tržních období (nundinae) pravidelné se opakujícími písmeny A až H . Začátkem doby císaŕské

nacházíme první stopy sedmidenní- rytmu dosahuje sledem slabik ho týdne semitského púvodu (ba- dlouhých a krátkých, razených bylonského a židovského), jehož podlé volnéjších nebo prísnejších dni se pak označovaly v kalendáŕích pravidel. Vyvinula se v jazycích, ve písmeny A až G. Vedie toho začalo kterých dlouhé samohlásky nejen být podlé egyptského učení označo- existovaly, nýbrž i spoluvytváŕely váno téchto sedm dní jmény planét význam slova a rytmus reči. (—hvézdy [2]), Mésíce, Marta, V ŕečtiné (zhruba do doby pred Merkura, Jupitera, Venuše, Satur- počátkem n. 1.) byl slovní prízvuk na, Slunce. Toto označování dní spoluurčován délkou samohlásek, pŕejali i kŕesťané; vétšina téchto v latiné (asi do 3. stol. n. 1.) vedie jmen se pak objevuje i v román- toho i tzv. délkou polohovou (—proských a germánských jazycích; sodie). Proto byl v lat. verši rytmus den Saturnúv byl zpravidla označen do jisté míry časomérný už pred podlé žid. týdne jako sabat (sobota) pŕevzetím ŕec. meter (—saturnius), a den slunce jako den Páné, kŕesť. v Ŕecku byl časomérný od počátku nedéle. Sedmidenní týdenní cyklus až do konce starovéku, kdy začal a pedéle jako sváteční den nabyly znenáhla ustupovat prosodii príoficiálni platnosti r. 321 n. 1. zvučné. V češtiné jsou doložený Chronologická díla (védecky první pokusy o časomérný verš zkoumající méŕení času) psali už ve 13. stol.; soustavnéji jej prosazove stv. (v helénist. dobé) —Erato- val Komenský, programové tak sthenés z Kyrény a —Apollodóros činili Palacký, Šafaŕík a Jungmann, z Athén (z jeho díla se zachovalý který zavedl do české poezie dokonzlomky).-V. t. datování; kalendár. ce i nékterá metra staroindická. V ant. filosofii byl č. pokládán Téchto použil zejm. Chmelenský zpravidla za realitu nezávislou na v nékterých libretech, z antických poznání, za určení pohybu. Podlé meter se držel v púvodní tvorbé mínéní idealistú, jako byli eleaté nejdéle časomérný hexametr (naa Platón, pŕísluší č. jen svétu smys- posled u Čecha, v epose Václav lovému, s jehož vytvorením také Živsa, 1889—1891); v pŕekladech sám vznikl. Aristotelés soudil, že ant. básníkú odstránil č-ru teprve č. vnímáme zároveň s pohybem, Josef Král, mj. cyklem článkú jehož je počtem, pokud jde o dŕí- v L F počínajíc r. 1893. Prekážkou véjší a pozdéjší (arithmos kínéseós č-ry u nás byla pomérné nevýznamkata to proteron kai hysterori). ná úloha kvantity v jazyce. Pŕesto Pŕedpokládá to ovšem počítající byla č. pro češtinu teoreticky obduši. Č. je spojitý, nikoli pŕetržitý, hajována ješté v dobé mezi obéma a je nekonečný. Podlé stoikú je č. válkami. roztaženost nebo rozmér (diastéma) Literatúra: J. Král, O prosodii české, pohybu, a je tedy netélesný. Psycho- 1923 a 1938; R. Jakobson, Základy českého verše, 1926; J. Nováková, Indické rozmery logické pojetí č-u uplatňuje vlastné v českém básnictví, 1952; J. Levy, České až Augustinus. theorie prekladu, 1957. Od helénist. doby pronikl Chronos jako božstvo do —orfismu, Č e r n o m o ŕ í bylo ve starovéku kde byl zobrazován jako had obklopeno celým véncem ŕeckých s rúznými zvíŕecími hlavami. Nej- mést, takže je lze počítat k ŕeckému spíše pro hláskovou podobu svého svétu, i když obyvatelstvo zázemí jména byl Chronos ztotožnén bylo vesmés neŕecké. Název „Čers — Kronem. ného more" znél u místního Jiným božstvem č-u byl Aión, obyvatelstva achšaéna (staropersky což v ŕečtiné púv. označuje jeden „černý"). Ŕekové tento název cyklus lidského véku. Tato p r e d - prevzali ve znéní axeinos ( = nestava byla prenesená na vesmír, hostinný), zménili jej však z tabuo jehož vývoji se soudilo, že rovnéž ových dúvodú v Pontos euxeinos probíhá v cyklech. Aión býval ( = more pohostinné). Moderní zobrazován jako okrídlená, tj. název je svým významem vlastné prvotního vše pronikající postava se lví hlavou, pokračováním názvu obtočená hadem (symbol nekoneč- (pŕedŕeckého). ^ nosti) a držící blesk, žezlo a klíč Kolonizace Č. začala na jihu, od jako symboly vlády nad svétem. bosporské úžiny: rada významných Literatúra: W. Kubitschek, Grundrifi mést vznikla na sev. pobreží Malé der antiken Zeitrechnung, 1928; G. Fried- Asie (zejm. —Hérakleia Pontiké rich, Rukovéť kresťanské chronológie, [Pontská], —>Trapezús, —Sinópé), 1934; A. Degrassi, Fasti consolari delľimpero romano, 1952, E. J. Bickerman, v —Kolchidé (zejm. Dioskúrias, Chronology of the Ancient World, 1968. Fásis), na pobreží dn. Bulharska (-»-.Apollóniá [dn. Sozopol], —Mečasomíra (preklad ŕec. výrazu sémbriá [dn. Nesebär], —Odéssos chronón taxis [—Aristoxenos]), ver- [dn. Varna]) a Rumunska (—Tomis šová technika, pri níž se dojmu [dn. Constanja] a —Histriá neboli

Istros). Z ŕec. kolonií v severním Č. byla nejvýznamnéjší mésta pri -—Bosporu Kimmerském (dn. Kerčském prúlivu): —Pantikapaion, —»Fanagoreia, na již. Krymu Theodosiá a —Chersonésos (3) a pri ústí Bugu —Olbia; nejsevernéjší ŕec. kolonií bylo mésto —Tanais pri ústí Donu do Azovského more. Vétšina ŕec. mést v severním Č. byla založena z —Mílétu (Olbia, Pantikapaion, Theodosiá), Fanagoreia —Ióny z ostrova T e u , Chersonésos z Hérakleie Pontské. Až na mladší Chersonésos (z 2. pol. 5. stol. pŕ. n. 1.) byly ŕec. osady založený vétšinou v 7.—6. stol. pŕ. n. 1. Okolo Kerčského prúlivu vznikla v 2. pol. 5. stol. pŕ. n. 1. —bosporská ríše, která trvala až do 4. stol. n. 1.; Olbia na záp. zanikla v pol. 3. stol. a již nebyla obnovená, kdežto mésta na Krymu se pozdéji stala součástí —byzantské ríše. Hlavní hosp. základnou ŕec. mést v Č. byl obchod obilím, kupovaným od sev. barbarú (—Skythú) a zčásti též produkovaným v okolí mést. Hojné se též vyvážely nasolené ryby a víno. Zejm. za helénismu byla v Č. rozvinutá všechna remesla. Monumentálni stavby nejsou z Č. téméŕ známy, památky kamenné plastiky kolísají od kvalitní práce k hrubé provinciálni, produkce keramiky nepŕesáhla místní trh (významnéjší byla výroba terakot), značný byl dovoz keramiky z Athén. Zajímavé násténné malby nepŕesahují prúmér, avšak výzdoba jihoruských hrobek patrí k nejvýznamnejším památkám ŕec. kultury. Na umélecký vkus a celý život mést mélo silný vliv - jako sotva kde jinde v ŕec. méstech místní, zejm. skythské obyvatelstvo. Symbióza téchto dvou složek se projevila také ve vrcholných památkách uméní téchto mést, nádobách a špercích z drahých kovú (—toreutika), vyrábéných pro skythské zákazníky, zejm. ve 4. stol. pŕ. n. 1. (—skythské uméní). Sev. pobreží Černého more bylo od počátku císaŕství ve sfére ŕímského vlivu, ale prímou součástí impéria se nikdy nestalo. Polit. závislost zdejších mést a státú na Ŕímu byla určována pŕedevším vztahem ŕec. obyvatelstva k okolním barbarským, hlavné skythským kmenúm. Sociálné-ekonomicky zde lze rozlišovat tyto oblasti: a) recká mésta: kdežto napr. v Chersonésu vlastnili a obdélávali púdu (hlavné vinice) občané mésta, v Olbii obdélávalo púdu púvodní

Čín

128/

obyvatelstvo, jež platilo naturálni dávky; b) —bosporská ríše (na poloostrové Kerčském a na části poloostrova Tamanského): proti nájezdúm barbarú byla chránéna valy; púdu vlastnil zčásti král a občané ŕec. mést, zčásti byla chrámovým majetkem; pozemky obdélávalo porobené a snad i zotročené púvodní obyvatelstvo; c) thrácké a íránské kmeny; skythské království s hlavním sídlem v Neápoli (poblíž dn. Simferopole na Krymu) - vlastníky púdy zde byli príslušníci vládnoucího kmene, obilí se dopravovalo z prístavu Eupatorie (na jih od Neápole) do Olbie a odtud dále do Ŕecka. Všechna černomoŕská mésta pozdéji velmi utrpéla posuny barbarských kmenú. Výhodná poloha je však namnoze udržela pri životé až do dnešních dob. O výzkum Č. se zasloužili i čeští badatelé, zvl. K. Jireček, bratŕí Škorpilové, V. Dobruský, A. Salač aj.

umožnila vytvoŕit Hedvábnou cestu pŕes Tun-chuang, Kašgár, odtud pŕes Baktrii nebo pŕes Sogdianu do —Seleukeie na Tigridu a k hranicím ŕím. ríše. Není vyloučeno, že r. 36 pŕ. n. 1. pri útoku Marka —Antónia na Baktrii došlo ke srážce čínských vojsk s ŕímskými. R. 97 n. 1. dorazil čínský vyslanec Kan Jing do území Tchiao-č', asi blízko Kaspického more, a odtud buď k tomuto mori nebo k Perskému zálivu; další cesty se však neodvážil. V čínských pramenech jsou o stycích s ŕeckoŕímským svétem dvé zajímavé zprávy: tak 120 n. 1. prišli prý kouzelníci a hudebníci od „západního more" (z Alexandrie?) vyslaní ŕím. ŕíší a byli prijatí čínským císaŕem; v čínských ŕíšských análech pak je zpráva, že ŕím. ríše je velmi rozsáhlá, bohatá na mésta a je pánem mnohá podrobených zemí, a popisuje se Ŕím. Východní ŕím. provincie (patrné i s Egyptem) nazývali Číňané Ta-čchin, egyptskou Alexandrii znali pod jménem Li-kan. Také Ŕímané méli zájem, aby jejich rozsáhlý nákup čínského zboží nemusel procházet rukama cizích kupcú; svédčí o tom obeh. poselstvo, které r. 166 n. 1. dorazilo z Vietnamu do Číny a tvrdilo, že bylo vysláno císaŕem An-tunem (tj. —Markem Aureliem Antoninem). K takovým stykúm možná došlo již dŕíve, o nich však zprávy chybéjí. Zájem vzbuzovalo mj. čínské hedvábnictví, aspoň již v pol. 2. stol. n. 1. se —Pausaniás ve svém Cestování po Ŕecku dúkladné zabýval bourcem morušovým a hedvábím. V ďalších staletích se rozvinul pravidelný obchod mezi Čínou a východoŕím. ŕiší (čínský název Fu-lin z perského From), jak o tom svédčí napr. to, že r. 1953 byl nalezen soli dus východoŕím. císaŕe Justína II. (565—578) v hrobé z r. 599 nedaleko tehdejšího čínského hlavního mésta Si-anu. Občasné styky umožnily Ŕekúm a Ŕímanúm v podstaté správné ocenit význam čínské civilizace, kdežto Číňané se pŕevážné omezili na shromažďování polit., vojenských a obchod, informací. Vzájemné styky obou velikých civilizací starovéku nebyly tedy trvalé ani hluboké, poptávka po čínském zboží méla však od 4. stol. n . 1. občas vážný vliv na ŕím. hospodáŕství (sménou za luxusní pŕedméty odplývalo velké množství drahých kovú do ciziny).

Literatúra: J. Čadík, O klenotnictvi jižního Ruska ve starovéku, 1927; A. A. Jessen, Ŕecká kolonizace severního Černomoŕí, (čes.) 1951; E. S. Golubcova, Severnoje Pričernomor'je i Rim na rubeže našej ery, 1951; D. P. Kallistov, Severnoje Pričernomor'je v antičnuju epochu, 1952; V. F. Gajdukevič, M . I. Maksimova, Antičnyje goroda severnogo Pričernomor'ja, 1955; D . B. Šelov, Antičnyj mir v severnom Pričernomor'je, 1956; M. I. Maksimova, Antičnyje goroda jugo-vostočnogo Pričernomor'ja, 1956; J. M . Boháč, Kerčské vázy se zŕetelem k památkám v československých sbírkách, 1958. - Archeol. výzkumúm a histórii Č. je vénována špeciálni knižnice Pričernomor'je v antičnuju epochu, vydávaná Akadémii véd SSSR.

Čína. Civilizace čínská a civilizace antická se vyvíjely zcela nezávisle na sobé; pŕesto však v omezené míŕe vzájemné pŕejímaly nékteré podnéty, k čemuž obvykle nedocházelo pŕímo. Tak výprava --Alexandra Velikého do —Indie ve 4. stol. pŕ. n. 1. pŕispéla asi k rozšírení pýthagorovské hudební stupnice v Číné; již koncern 3. stol. pŕ. n. 1. znali Ŕekové prostŕednictvím jihosibiŕských kmenú čínský název pro hedvábí (s'jsér]) a podlé ného pojmenovali Čínu Sérihé (odtud lat. Sericá). Také zemépisec Klaudios —Ptolemaios (2. stol. n. 1.) zahrnul Čínu do své mapy Asie. V letech 138—125 pŕ. n. 1. podnikl Čang Čchien velkou objevnou cestu do Ferghány (kotlina v sv. oblasti perské ríše) a Baktrie a našel tu čínské výrobky, které se tam dostaly pŕes Indii. Na základé toho se Číňané pokúsili proniknout do Indie po souši, sice bez úspéchu, avšak námorní spojení navázali nejpozdéji v 1. stol. pŕ. n. 1. Naproti tomu již Čang Čchienova cesta

Literatúra: G . Coedés, Textes d'auteurs grecs et latins relatifs á l'Extréme Orient depuis le 4éme siécle avant J. C. jusqu'au 14éme siécle aprés J. C., 1910; A. Herrman, Die alten Seidenstrafien zwischen China und Syrien, 1910; týžj Das Land

der Seide und Tibet im Lichte der Antike, 1939.

číslice A. ŕecké: starší zpúsob zapisování č-c u Ŕekú byl aditívni a záležel v označování hodnot 5, 10, 100, 1 000 a 10 000 začátečními písmeny príslušných číslovek: 5 = U od pents; 10 = A od deka; 100 = H od hekaton; 1 000 = X od chilioi; 10 000 — M od myrioi. Tak napr. 1227 se psalo X H H A A r i I I . Tento zpúsob byl již v období pŕedalexandrijském nahrazen desítkovým systémem abecedním, schopným vyjádŕit každé číslo do 1 000 nejvýše tŕemi znaky. K tomu bylo však treba 27 znakú, a proto bylo používáno tri liter semitské abecedy jinak nepotrebných: vau pro 6 ( F nebo g'), koppa pro 90 ( 9 nebo