Dějiny smrti: Doba ležících [1] 8072032860, 9788072032860

Citation preview

PHILIPPE

SMRTI

edice

každodenní

ARG O

život

PHILIPPE ARIES

3 JIN Y S'

TI

edice

každodenní

ARGO

ž

ARGO

ARGO

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI *

ARGO / 2000

PHILIPPE ARIES DĚJINY SMRTI *

ARGO / 2000

REVIZE 2008 OBSAH

ování nakladatele: ouvrage, publié dans le cadre du programme ďaide á la publication F. X. Salda, béneficie du soutien du Ministers francais des affaires etrangere et de FAmbassade de France en République Tchéque. xz Toto dílo, zařazené do podpůrného programu F. X. Salda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky a Velvyslanecká Francouzské republiky v České republice.

PŘEDMLUVA___________________________________________________ 13 PRVNÍ ČÁST: VŽDYŤ JSME SMRTELNÍ

REVIZE 2013

1. OCHOČENÁ SMRT____________________________________________

17

S vědomím, že smrt je nablízku------------------------------------------------------Mors repentina__________________________________________________ Výjimečná smrt světcova---------------------------------------------------------------Na smrtelném loži - důvěrně známé obřady na rozloučenou------------------Veřejná povaha smrti-------------------------------------------------------------------Přežitky: Anglie 20. století------------------------------------------------------------Rusko v 19. a 20. století-----------------------------------------------------------------Mrtví spí-----------------------------------------------------------------------------------V rozkvetlé zahradě---------------------------------------------------------------------Odevzdané přijímání nevyhnutelnosti---------------------------------------------Ochočená smrt----------------------------------------------------------------------------Poznámky______________________________________________________

17 23 25 27 32 33 34 37 39 42 43 45

2. AD SANCTOS; APUD ECCLESIAM______________________________

48

Pod světcovou ochranou---------------------------------------------------------------- 48 Hřbitovy za hradbami. Mrtví intra muros----------------------------------------52 Hřbitov: „lůno církve“-------------------------------------------------------------------59 Pohřbívání prokletých-------------------------------------------------------------------62 Právní předpisy: pohřby v kostele jsou zakázány. Praxe: kostel je hřbitov 66 Atrium a carnarium---------------------------------------------------------------------71 Velké společné jámy-------------------------------------------------------------------77 Ossuaria________________________________________________________ 81 Velký otevřený hřbitov------------------------------------------------------------------ 83 Útočiště a bydliště. Náměstí a veřejné prostranství-----------------------------84 Kostel nahrazuje světce. Ale jaký kostel?----------------------------------------94 V kostelním areálu. Kde přesně?------------------------------------------------------ 101 Kdo v kostele? Kdo na hřbitově? Příklad z Toulouse------------------------------- 106 Příklad z Anglie_________________________________________________ H4 Poznámky______________________________________________________ H8

Edici řídí Martin Nodl

DRUHÁ ČÁST: SMRT SEBE SAMA

Argo, 2000 Copyright © Editions du Seuil Translation © Danuše Navrátilová

3. POSLEDNÍ HODINKA. REKAPITULACE ŽIVOTA----------------------- 127 Eschatologie - ukazatel mentality-------------------------------------------------- 127 Konec světa a druhý příchod Kristův---------------------------------------------- 129 Soud na konci věků. Kniha života--------------------------------------------------- 131

ISBN 80-7203-286-0

iM\ -

REVIZE 2008 OBSAH

ování nakladatele: ouvrage, publié dans le cadre du programme ďaide á la publication F. X. Salda, béneficie du soutien du Ministers francais des affaires etrangere et de FAmbassade de France en République Tchéque. xz Toto dílo, zařazené do podpůrného programu F. X. Salda, vychází s finanční podporou Ministerstva zahraničních věcí Francouzské republiky a Velvyslanecká Francouzské republiky v České republice.

PŘEDMLUVA___________________________________________________ 13 PRVNÍ ČÁST: VŽDYŤ JSME SMRTELNÍ

REVIZE 2013

1. OCHOČENÁ SMRT____________________________________________

17

S vědomím, že smrt je nablízku------------------------------------------------------Mors repentina__________________________________________________ Výjimečná smrt světcova---------------------------------------------------------------Na smrtelném loži - důvěrně známé obřady na rozloučenou------------------Veřejná povaha smrti-------------------------------------------------------------------Přežitky: Anglie 20. století------------------------------------------------------------Rusko v 19. a 20. století-----------------------------------------------------------------Mrtví spí-----------------------------------------------------------------------------------V rozkvetlé zahradě---------------------------------------------------------------------Odevzdané přijímání nevyhnutelnosti---------------------------------------------Ochočená smrt----------------------------------------------------------------------------Poznámky______________________________________________________

17 23 25 27 32 33 34 37 39 42 43 45

2. AD SANCTOS; APUD ECCLESIAM______________________________

48

Pod světcovou ochranou---------------------------------------------------------------- 48 Hřbitovy za hradbami. Mrtví intra muros----------------------------------------52 Hřbitov: „lůno církve“-------------------------------------------------------------------59 Pohřbívání prokletých-------------------------------------------------------------------62 Právní předpisy: pohřby v kostele jsou zakázány. Praxe: kostel je hřbitov 66 Atrium a carnarium---------------------------------------------------------------------71 Velké společné jámy-------------------------------------------------------------------77 Ossuaria________________________________________________________ 81 Velký otevřený hřbitov------------------------------------------------------------------ 83 Útočiště a bydliště. Náměstí a veřejné prostranství-----------------------------84 Kostel nahrazuje světce. Ale jaký kostel?----------------------------------------94 V kostelním areálu. Kde přesně?------------------------------------------------------ 101 Kdo v kostele? Kdo na hřbitově? Příklad z Toulouse------------------------------- 106 Příklad z Anglie_________________________________________________ H4 Poznámky______________________________________________________ H8

Edici řídí Martin Nodl

DRUHÁ ČÁST: SMRT SEBE SAMA

Argo, 2000 Copyright © Editions du Seuil Translation © Danuše Navrátilová

3. POSLEDNÍ HODINKA. REKAPITULACE ŽIVOTA----------------------- 127 Eschatologie - ukazatel mentality-------------------------------------------------- 127 Konec světa a druhý příchod Kristův---------------------------------------------- 129 Soud na konci věků. Kniha života--------------------------------------------------- 131

ISBN 80-7203-286-0

iM\ -

Soud na konci života___________________________________________ 139 Umrlčí tematika________________________________________________ 142 Byl to vliv kazatelské činnosti, nebo vysoké úmrtnosti?----------------------- 158 Vášnivé lpění na životě__________________________________________ 163 Avantia a zátiší. Sběratel------------------------------------------------------------- 168 Nezdar a smrt_________________________________________________ 174 Poznámky____________________________________________________ 17/

4. ZÁRUKY PRO ONEN SVĚT______________________________________ 180 Starodávné obřady: rozhřešení, přehnaný smutek, přenášení těla______ 180 Modlitby za zesnulé_____________________________________________ 187 Stará liturgie: čtení jmen------------------------------------------------------------- 189 Strach ze zatracení. Očistec a čekání-------------------------------------------------- 193 Římská mše - mše zádušní--------------------------------------------------------------196 Orodování z kazatelnv__________________________________________ 198 Mnišské vnímání smrti a církevní pokladnice---------------------------------- 199 Nové obřady v druhé polovině středověku: role duchovenstva----------------- 203 Nový pohřební průvod: procesí duchovních a chudých----------------------- 207 Tělo se teď skrývá v rakvi a pod katafalkem------------------------------------- 211 Mše v den pohřbu______________________________________________ 216 Smuteční obřady v kostele v den pohřbu----------------------------------------- 219 Smuteční obřady ve dnech následujících po pohřbu---------------------------- 223 Dobročinné fundace. Jejich veřejná povaha------- ■.------------------------------ 226 Bratrstva______________________________________________________ 228 Záruky pro tento i onen svět. Úloha závěti. Přerozdělování majetku----- 234 Bohatství a smrt. Užívací právo---------------- 2--------------------------------- 239 Pořízení závěti: morální povinnost a osobní výpověď---------------------------- 242 Závěť jako literární žánr__________________________________________ 245 Ještě o ochočené smrti____________________________________________248 Poznámkv______________________________________________________ 249

5. LEŽÍCÍ A SE MODLÍCÍ SE NA NÁHROBCÍCH. HROBY DUŠÍ______ 253 Hrob se stává bezejmenným----------------------------------------------------------- 253 Přechod od sarkofágu k rakvi a truhle. Pohřby chudých „bez bedny“----- 256 Památka zesnulých, umístění těla-------------------,------------------------------ 258 Výjimka z anonymity: světci a ctihodní lidé------------------------------------ 260 Dva posmrtné životy: pozemský a nebeský----------------------------------------- 265 Situace koncem 10. století_________________________________________ 267 Návrat k náhrobnímu nápisu______________________________________ 268 Nejprve oznámení totožnosti a modlitba------------------------------------------- 269 Oslovení kolemjdoucího__________________________________________ 270 Dlouhé životopisné vyprávění o hrdinství a mravnosti zesnulého, jež mělo uchovat jeho památku_______________________________ 273

Rodinné cítění--------------------------------------------------------- ‘----------------- ^83 Typologie hrobů podle tvarů. Hrob s epitafem---------------------------------- 287 Svislý a nástěnný hrob. Velký pomník---------------------------------------------- 288 Vodorovný hrob zapuštěný do podlahy------------------------------------------- 291 V pomyslném muzeu náhrobků: socha ležícího nebožtíka------------------- 294 Zesnulý vystavený v poloze ležícího-------------------------------------------------- 298 Stěhování duše----------------------------------------------------------------------------- 302 Zpodobení ležícího a modlícího se na jediném, dvoupatrovém náhrobku------------------------------------------------------- 306 Modlící se---------------------------------------------------------------------------------- 310 Návrat podobizny na náhrobek. Posmrtná maska. Pomník zesnulého v podobě sochy--------------------------------------------------------------------- 316 Eschatologický význam ležícího a modlícího se----------------------------------- 323 Na hřbitově: kříže na hrobech--------------------------------------------------------- 325 Hřbitov v Marville------------------------------------------------------------------------- 332 Fundační tabule--------------------------------------------------------------------------- 335 Hroby duší______________________________________________________ 340 Exvota___________________________________________________________ 346 Rodinné kaple a krypty------------------------------------------------------------------ 349 Poučení z pomyslného muzea--------------------------------------------------------- 353 Poznámky---------------------------------------------------------------------------------- 35d

Soud na konci života___________________________________________ 139 Umrlčí tematika________________________________________________ 142 Byl to vliv kazatelské činnosti, nebo vysoké úmrtnosti?----------------------- 158 Vášnivé lpění na životě__________________________________________ 163 Avantia a zátiší. Sběratel------------------------------------------------------------- 168 Nezdar a smrt_________________________________________________ 174 Poznámky____________________________________________________ 17/

4. ZÁRUKY PRO ONEN SVĚT______________________________________ 180 Starodávné obřady: rozhřešení, přehnaný smutek, přenášení těla______ 180 Modlitby za zesnulé_____________________________________________ 187 Stará liturgie: čtení jmen------------------------------------------------------------- 189 Strach ze zatracení. Očistec a čekání-------------------------------------------------- 193 Římská mše - mše zádušní--------------------------------------------------------------196 Orodování z kazatelnv__________________________________________ 198 Mnišské vnímání smrti a církevní pokladnice---------------------------------- 199 Nové obřady v druhé polovině středověku: role duchovenstva----------------- 203 Nový pohřební průvod: procesí duchovních a chudých----------------------- 207 Tělo se teď skrývá v rakvi a pod katafalkem------------------------------------- 211 Mše v den pohřbu______________________________________________ 216 Smuteční obřady v kostele v den pohřbu----------------------------------------- 219 Smuteční obřady ve dnech následujících po pohřbu---------------------------- 223 Dobročinné fundace. Jejich veřejná povaha------- ■.------------------------------ 226 Bratrstva______________________________________________________ 228 Záruky pro tento i onen svět. Úloha závěti. Přerozdělování majetku----- 234 Bohatství a smrt. Užívací právo---------------- 2--------------------------------- 239 Pořízení závěti: morální povinnost a osobní výpověď---------------------------- 242 Závěť jako literární žánr__________________________________________ 245 Ještě o ochočené smrti____________________________________________248 Poznámkv______________________________________________________ 249

5. LEŽÍCÍ A SE MODLÍCÍ SE NA NÁHROBCÍCH. HROBY DUŠÍ______ 253 Hrob se stává bezejmenným----------------------------------------------------------- 253 Přechod od sarkofágu k rakvi a truhle. Pohřby chudých „bez bedny“----- 256 Památka zesnulých, umístění těla-------------------,------------------------------ 258 Výjimka z anonymity: světci a ctihodní lidé------------------------------------ 260 Dva posmrtné životy: pozemský a nebeský----------------------------------------- 265 Situace koncem 10. století_________________________________________ 267 Návrat k náhrobnímu nápisu______________________________________ 268 Nejprve oznámení totožnosti a modlitba------------------------------------------- 269 Oslovení kolemjdoucího__________________________________________ 270 Dlouhé životopisné vyprávění o hrdinství a mravnosti zesnulého, jež mělo uchovat jeho památku_______________________________ 273

Rodinné cítění--------------------------------------------------------- ‘----------------- ^83 Typologie hrobů podle tvarů. Hrob s epitafem---------------------------------- 287 Svislý a nástěnný hrob. Velký pomník---------------------------------------------- 288 Vodorovný hrob zapuštěný do podlahy------------------------------------------- 291 V pomyslném muzeu náhrobků: socha ležícího nebožtíka------------------- 294 Zesnulý vystavený v poloze ležícího-------------------------------------------------- 298 Stěhování duše----------------------------------------------------------------------------- 302 Zpodobení ležícího a modlícího se na jediném, dvoupatrovém náhrobku------------------------------------------------------- 306 Modlící se---------------------------------------------------------------------------------- 310 Návrat podobizny na náhrobek. Posmrtná maska. Pomník zesnulého v podobě sochy--------------------------------------------------------------------- 316 Eschatologický význam ležícího a modlícího se----------------------------------- 323 Na hřbitově: kříže na hrobech--------------------------------------------------------- 325 Hřbitov v Marville------------------------------------------------------------------------- 332 Fundační tabule--------------------------------------------------------------------------- 335 Hroby duší______________________________________________________ 340 Exvota___________________________________________________________ 346 Rodinné kaple a krypty------------------------------------------------------------------ 349 Poučení z pomyslného muzea--------------------------------------------------------- 353 Poznámky---------------------------------------------------------------------------------- 35d

Růži slézové in utroque tempore semper una

Růži slézové in utroque tempore semper una

PŘEDMLUVA

Tato předmluva nemá sloužit jako úvod. Skutečný úvod této knihy vyšel už v roce 1975 na začátku Eseji o dějinách smrti (Essais sur 1’histoire de la mort) a vysvětlil jsem v něm, proč jsem si zvolil tento námět, z čeho jsem vyšel a jak mne následně proudy staletí strhávaly oběma směry v řečišti dějin; popsal jsem v něm i metodologické obtíže, které mi přinášel postupně rozšiřovaný výzkum. Nebudu se k němu vracet snad postačí, když na něj zvídavého čtenáře odkáži. Zmíněný předčasně vydaný úvod jsem nazval Příběh knihy, jejíž konec je v nedohlednu (Histoire ďun livre qui n’en hnit pas) a jednalo se právě o tuto knihu. Protože jsem nevěděl, zda ji vůbec dopíši, rozhodl jsem se déle nečekat a vydat přípravné práce svého díla v podobě esejů. Netušil jsem, že mi šťastná shoda okolností umožní práci uspíšit a dospět k cíli mnohem dříve, než jsem předpokládal. V lednu 1976 mne díky doporučení přítele Oresta Allena Ranuma přijali na šest měsíců do Woodrow Wilson International Center for Scholars, kde jsem se veškerý svůj čas mohl celou duší věnovat svému tématu a konečně dokončit dílo, na němž jsem pracoval už asi pat­ náct let. Všichni víme, že ve Spojených státech je několik znamenitých opat­ ství Thelémských, kde badatelé, zbaveni světských starostí, žijí jen svým tématem, jako mnich svou řeholí. ledním takovým laickým opatstvím je i Woodrow Wilson Interna­ tional Center; sídlí v kouzelném zámku z červených cihel a svým neotudorovským stylem vybízí k odpoutání od současnosti. Historika smr­ ti navíc přitahuje jedinečnou zvláštností - ukrývá opravdovou hrobku, hrobku zakladatele Smitshonian Institution! Okno mé prostorné ce­ ly, napůl zakryté loubincem, vedlo na Mali, obrovský zelený koberec v centru Washingtonu. O pohodlí svých jěllotus a o klidnou pracovní atmosféru se tam staral ředitel J. Billington, vynikající hospodyně Fran Hunterová, správci, sekretářky a knihovníci. Život v přísném ústraní prosvětlovala typicky americká srdečnost, jež se rodí nejen z trvalých přátelství, ale provází i náhodná setkání.

PŘEDMLUVA

Tato předmluva nemá sloužit jako úvod. Skutečný úvod této knihy vyšel už v roce 1975 na začátku Eseji o dějinách smrti (Essais sur 1’histoire de la mort) a vysvětlil jsem v něm, proč jsem si zvolil tento námět, z čeho jsem vyšel a jak mne následně proudy staletí strhávaly oběma směry v řečišti dějin; popsal jsem v něm i metodologické obtíže, které mi přinášel postupně rozšiřovaný výzkum. Nebudu se k němu vracet snad postačí, když na něj zvídavého čtenáře odkáži. Zmíněný předčasně vydaný úvod jsem nazval Příběh knihy, jejíž konec je v nedohlednu (Histoire ďun livre qui n’en hnit pas) a jednalo se právě o tuto knihu. Protože jsem nevěděl, zda ji vůbec dopíši, rozhodl jsem se déle nečekat a vydat přípravné práce svého díla v podobě esejů. Netušil jsem, že mi šťastná shoda okolností umožní práci uspíšit a dospět k cíli mnohem dříve, než jsem předpokládal. V lednu 1976 mne díky doporučení přítele Oresta Allena Ranuma přijali na šest měsíců do Woodrow Wilson International Center for Scholars, kde jsem se veškerý svůj čas mohl celou duší věnovat svému tématu a konečně dokončit dílo, na němž jsem pracoval už asi pat­ náct let. Všichni víme, že ve Spojených státech je několik znamenitých opat­ ství Thelémských, kde badatelé, zbaveni světských starostí, žijí jen svým tématem, jako mnich svou řeholí. ledním takovým laickým opatstvím je i Woodrow Wilson Interna­ tional Center; sídlí v kouzelném zámku z červených cihel a svým neotudorovským stylem vybízí k odpoutání od současnosti. Historika smr­ ti navíc přitahuje jedinečnou zvláštností - ukrývá opravdovou hrobku, hrobku zakladatele Smitshonian Institution! Okno mé prostorné ce­ ly, napůl zakryté loubincem, vedlo na Mali, obrovský zelený koberec v centru Washingtonu. O pohodlí svých jěllotus a o klidnou pracovní atmosféru se tam staral ředitel J. Billington, vynikající hospodyně Fran Hunterová, správci, sekretářky a knihovníci. Život v přísném ústraní prosvětlovala typicky americká srdečnost, jež se rodí nejen z trvalých přátelství, ale provází i náhodná setkání.

14

DĚJINY SMRTI

Člověk musí být alespoň trochu scestovalý, aby vzácnost takového při­ jetí dokázal po zásluze ocenit. Když jsem odjížděl z Washingtonu, zbývalo mi napsat už jen závěr, pro nějž jsem ale potřeboval určitý časový odstup, poznámky a podě­ kování. PRVNÍ ČÁST

VŽDYŤ JSME SMRTELNÍ Tato kniha vděčí za mnohé přátelům a kolegům, které můj výzkum za­ ujal a kteří mi přinášeli dokumenty a výstřižky z novin, upozorňovali na další lokality, pomníky, nápisy, texty a literární prameny. Jsou to paní a slečny N. de La Blanchardiěre, M. Bowkerová, N. Castanová, L. Collodiová, M. Czapská, A. Fleuryová, H. Habermanová, C. Hannawayová, J.-B. Holtová, D. Schnaperová, S. Straszewská, M. Wolff-Terroineová. Pánové J. Adhemar, G. Adelman, S. Bonnet, P.-H. Butler, Y. Castan, B. Gazes, A. Chastel, P. Chaunu, M. Collart, M. Cordonnier, J. Czapski, P. Dhers, J.-L. Ferrier, P. Flamand, J. Glénisson, J. Godechot, A. Gruys, M. Guillemain, P. Guiral, G.-H. Gy, O. Hannaway, C. lelinski, Ph. Joutard, M. Lanoire, P. Laslett, I. Lavin, F. Lebrun, G. Liebert, O. Michel, R. Mandrou, M. Mollat, L. Posfay, O. A. Ranum, D. E. Stannard, B. Vogler, M. Vovelle. Rukopis velice pečlivě přečetla Annie Francoisová. K tomuto výčtu musím připojit jména několika autorů, jejichž díla pro mne byla obzvláště podnětná, nebo kteří mi poskytli mimořádně zajímavé informace: F. Cumont, É. Mále, E. Morin, E. Panofsky, A. Tenenti. Byla to dlouhá cesta, početní však byli i ti, kdo podali pomocnou ruku. Po obtížné plavbě kniha nyní konečně zakotvila v přístavu. Kéž si čtenář nepovšimne, že to byla plavba plná tápání.

14

DĚJINY SMRTI

Člověk musí být alespoň trochu scestovalý, aby vzácnost takového při­ jetí dokázal po zásluze ocenit. Když jsem odjížděl z Washingtonu, zbývalo mi napsat už jen závěr, pro nějž jsem ale potřeboval určitý časový odstup, poznámky a podě­ kování. PRVNÍ ČÁST

VŽDYŤ JSME SMRTELNÍ Tato kniha vděčí za mnohé přátelům a kolegům, které můj výzkum za­ ujal a kteří mi přinášeli dokumenty a výstřižky z novin, upozorňovali na další lokality, pomníky, nápisy, texty a literární prameny. Jsou to paní a slečny N. de La Blanchardiěre, M. Bowkerová, N. Castanová, L. Collodiová, M. Czapská, A. Fleuryová, H. Habermanová, C. Hannawayová, J.-B. Holtová, D. Schnaperová, S. Straszewská, M. Wolff-Terroineová. Pánové J. Adhemar, G. Adelman, S. Bonnet, P.-H. Butler, Y. Castan, B. Gazes, A. Chastel, P. Chaunu, M. Collart, M. Cordonnier, J. Czapski, P. Dhers, J.-L. Ferrier, P. Flamand, J. Glénisson, J. Godechot, A. Gruys, M. Guillemain, P. Guiral, G.-H. Gy, O. Hannaway, C. lelinski, Ph. Joutard, M. Lanoire, P. Laslett, I. Lavin, F. Lebrun, G. Liebert, O. Michel, R. Mandrou, M. Mollat, L. Posfay, O. A. Ranum, D. E. Stannard, B. Vogler, M. Vovelle. Rukopis velice pečlivě přečetla Annie Francoisová. K tomuto výčtu musím připojit jména několika autorů, jejichž díla pro mne byla obzvláště podnětná, nebo kteří mi poskytli mimořádně zajímavé informace: F. Cumont, É. Mále, E. Morin, E. Panofsky, A. Tenenti. Byla to dlouhá cesta, početní však byli i ti, kdo podali pomocnou ruku. Po obtížné plavbě kniha nyní konečně zakotvila v přístavu. Kéž si čtenář nepovšimne, že to byla plavba plná tápání.

1. OCHOČENA SMRT

Východiskem našich analýz bude představa smrti typická pro raný středověk, to znamená přibližně pro období Rolandovy smrti. Tato představa smrti je však mnohem starší; jde o časově neomezenou před­ stavu dlouhých období nejstarších dějin, sahající snad až do pravěku. Zároveň je to však představa, která z raného středověku přecházela do dalších období; setkáme se s ní u La Fontainova dřevorubce, u Tolstého mužiků, a dokonce i u staré anglické dámy uprostřed 20. století. Svébytnost raného středověku však tkví v tom, že rytířská šlechta tehdy vnutila obrazivost ústně předávaných lidových pověstí učeným kněžím, jež byli dědici a obnoviteli starověké vzdělanosti. Z Rolandovy smrti se stala smrt světcova, nikoli však výjimečná smrt mystikova, jako smrt Galahadova nebo smrt Chromého krále. Učené duchovenstvo převzalo středověkého světce ze světské a rytířské slovesnosti, jež byla sama lidového původu.1) Význam raného středověku a jeho literatury tedy spočívá v tom, že nám v dostupných textech srozumitelně zprostředkovává postoj ke smrti, typický pro velice starou a dlouhotrvající civilizaci, jejíž počát­ ky spadají do období zrodu lidstva a která nám dohasíná před očima. Chceme-li pochopit všechny změny ve vnímání smrti, jehož dějiny se tu snažíme podat, budeme se muset v průběhu celé knihy pokaždé vracet právě k tomuto tradičnímu postoji.

S VĚDOMÍM, ŽE SMRT JE NABLÍZKU

Nejprve se velmi naivně zeptáme, jak umírají rytíři v Písni o Rolandovi, v Romanech Kruhového stolu, ve skladbách o Tristanovi apod. Neumírají jakkoli, ale podle pravidel zvykového, s oblibou popiso­ vaného obřadu. Všední a obvyklá smrt nikoho nepřepadá věrolomně, a to ani tehdy, jak už to bývá, je-li nahodilým důsledkem zranění, nebo přichází-li s přílišným rozčilením. Smrt se vyznačuje především tím, že poskytuje dost času na výstra-

1. OCHOČENA SMRT

Východiskem našich analýz bude představa smrti typická pro raný středověk, to znamená přibližně pro období Rolandovy smrti. Tato představa smrti je však mnohem starší; jde o časově neomezenou před­ stavu dlouhých období nejstarších dějin, sahající snad až do pravěku. Zároveň je to však představa, která z raného středověku přecházela do dalších období; setkáme se s ní u La Fontainova dřevorubce, u Tolstého mužiků, a dokonce i u staré anglické dámy uprostřed 20. století. Svébytnost raného středověku však tkví v tom, že rytířská šlechta tehdy vnutila obrazivost ústně předávaných lidových pověstí učeným kněžím, jež byli dědici a obnoviteli starověké vzdělanosti. Z Rolandovy smrti se stala smrt světcova, nikoli však výjimečná smrt mystikova, jako smrt Galahadova nebo smrt Chromého krále. Učené duchovenstvo převzalo středověkého světce ze světské a rytířské slovesnosti, jež byla sama lidového původu.1) Význam raného středověku a jeho literatury tedy spočívá v tom, že nám v dostupných textech srozumitelně zprostředkovává postoj ke smrti, typický pro velice starou a dlouhotrvající civilizaci, jejíž počát­ ky spadají do období zrodu lidstva a která nám dohasíná před očima. Chceme-li pochopit všechny změny ve vnímání smrti, jehož dějiny se tu snažíme podat, budeme se muset v průběhu celé knihy pokaždé vracet právě k tomuto tradičnímu postoji.

S VĚDOMÍM, ŽE SMRT JE NABLÍZKU

Nejprve se velmi naivně zeptáme, jak umírají rytíři v Písni o Rolandovi, v Romanech Kruhového stolu, ve skladbách o Tristanovi apod. Neumírají jakkoli, ale podle pravidel zvykového, s oblibou popiso­ vaného obřadu. Všední a obvyklá smrt nikoho nepřepadá věrolomně, a to ani tehdy, jak už to bývá, je-li nahodilým důsledkem zranění, nebo přichází-li s přílišným rozčilením. Smrt se vyznačuje především tím, že poskytuje dost času na výstra-

18

DĚJINY SMRTI

hu. „Když pak byla bitva dokonána (...) nalezli urozeného pána Gawaina, an leží ve velikém člunu více jak polomrtvý. [...] Když se [to] král Artuš dověděl (...) zanaříkal: ,Běda, pane Gawaine, synu mé vlast­ ní sestry, zde nyní ležíš, jehož jsem nejvíce miloval na světě. Radost moje ode mne odešla? [...] ,Ach, strýče můj, králi Artuši, děl mu pan Gawain,,vězte, že den mé smrti již nastal?“2) Nikdo, ani ranhojiči, ani Gawamovi druhové, ani kněží, kteří tam ostatně nejsou a nikdo se po nich ani neshání, to neví tak dobře jako on sám.Jen umírající ví, kolik času mu ještě zbývá - umírající Gawain v dopise Lancelotovi uvádí: „Toho pak dne i tento list je psán dvé a půl hodiny před mou smrtí vlastní mou rukou a podepsán krví mého srdce.“3) Král Ban spadl z koně a ošklivě se poranil. Poté, co byl ožebračen a vyhnán ze svých statků i svého hradu, dal se společně s manželkou Helenou a synem Lancelotem na útěk. V jednu chvíli zastavil koně, aby se naposledy ohlédl, a se zděšením zjistil, že hrad, „jediné jeho potěše­ ní“, stojí v plamenech. Propadl smutku. „Král Ban se do myšlének vno­ řil. Dlaněmi si oči zakryl a hrdlo mu sevřel hluboký žal, že slzy jediné uronit nemohl; i omdlel, neb srdce se mu zalknulo. A s oře spadl tak tvrdě.“ Padání do mdlob bylo tehdy častým jevem a drsní bojovníci, tak udatní a odvážní, omdlévali při každé příležitosti. Tato mužná ci­ tovost přetrvala až do období baroka. Teprve od 17. století se slušelo, aby muž, pravý muž, ovládal své city. V éře romantismu se pak mdloby staly doménou žen, a ty jich hojně zneužívaly. Dnes už mají význam jen jako klinický příznak. Když král Ban opět nabyl vědomí, zjistil, že z úst, nosu i uší mu prýští rudá krev. „Pohlédl k nebi a řekl, obtížně vyslovuje (...): ,Ach Pane Bože (...) pomoz mi, neboť vidím a vím, že můj konec nadešel?“ Vidím a vím. Olivier a Turpin cítí tutéž úzkost ze smrti a oba se vyjadřují téměř stejnými slov}/. „Turpin k zemi klesne. Bezcitná smrt jej úzkostného se­ vře. [...] Již cítí Roland, kterak smrt se blíží, jak z hlavy k srdci sestupuje nyní. [...] Již Roland ví, že málo času má jen.“ Tristan „byl poraněn kopím a kopí bylo otrávené. [...] Cítí, že má života namále, poznává, že musí zemřít.“4) Zbožní mniši se chovali stejně jako rytíři. Když - podle Raoula Glabera - ctihodný Hervé po čtyřech letech naprosté odloučenosti v bene­ diktinském opatství Saint-Martin-de-Tours v Ligugé poznal, že už brzy odejde z tohoto světa, začali se k němu, vedeni nadějí na zázrak, sbíhat četní poutníci. Jiný mnich, který se trochu vyznal v lékařství, zase mu­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

19

sel popohánět bratry, o něž pečoval: „Věděl totiž, že smrt se blíží.“3) Nápis z roku 1151, uchovávaný v toulouském muzeu Augustiniánů,6) nám sděluje, že i vrchní kostelník od Svatého Pavla v Narbonne poznal, že zemře: „Mortem sibi in stare cernerat tanquam obitus sui prescius“ (Spatřil smrt po svém boku, i jalo jej tušení, že zemře.) Obklopen mnichy se­ psal poslední vůli, vyzpovídal se a odešel do kostela, kde přijal corpus domini a vzápětí nato zemřel. Některé předtuchy měly nadpřirozenou povahu: jednoznačné bylo zejména zjevení duchapbyť jen ve snu. Když vdově po králi Banovi7) ze­ mřel manžel a syn záhadně zmizel, vstoupila do kláštera. A léta plynula. Jednou večer se jí ve snu, v nádherné zahradě, zjevil syn a synovci, které všichni považovali za mrtvé: „Tehdy pochopila, že ji náš Pán vyslyšel v V (( a ze zemře. Raoul Glaber8) popisuje vidění mnicha jménem Gaufier. Když se modlil v kostele, zjevil se mu zástup vážných mužů v bílém šatě, přes nějž měli přehozené nachové štoly; vedl je biskup s křížem v ruce. Bis­ kup přistoupil k oltáři a odsloužil u něj mši. Potom vysvětlil bratru Gaufierovi, že on a ti muži jsou mniši padlí v bojích se Saracény a že jsou na cestě do země blahoslavených. Představený kláštera, „muž ve­ lice moudrý“, jemuž se mnich svěřil se svým viděním, mu řekl: „Bůh s vámi, bratře, upokojte se; protože jste však spatřil, na co je lidem jen vzácně dáno pohlédnout, musíte splatit daň všech smrtelníků, abyste mohl sdílet úděl těch, kdo se vám zjevili.“ Na určitých místech a v ur­ čitých okamžicích jsou mrtví neustále mezi živými. Jejich přítomnost však dokáže postřehnout jen ten, kdo zanedlouho zemře. Mnich se tedy dozvěděl, že jeho konec se blíží: „Přišli k němu ostatní, narychlo svolaní bratři, jak v takovém případě bývá zvykem. A když se třetí den nachýlil k večeru, Gaufier opustil své tělo.“ Abych pravdu řekl, je pravděpodobné, že když zde rozlišujeme mezi přirozenými znameními a nadpřirozenými předtuchami, dopouštíme se anachronismu, protože ostrá hranice mezi přirozeném a nadpřiro­ zeném tehdy neexistovala. Nicméně stojí za povšimnutí, že ve středověku nejčastěji zmiňovaná znamení zvěstující blízkost smrti bychom _ - >••*“ '1****‘' *1 - t • -i■ . • * * • •* ~ dnes označili za přirozená a všední zjištění smyslové povahy, jež patří k běžným a důvěrně známým událostem každodenního života. Zázračnou povahu předtuch smrti začali zdůrazňovat až mnohem později - v novověku a v současnosti - pozorovatelé, kteří už na ně sami bezpochyby příliš nevěřili a viděli v nich jen lidové pověry.

18

DĚJINY SMRTI

hu. „Když pak byla bitva dokonána (...) nalezli urozeného pána Gawaina, an leží ve velikém člunu více jak polomrtvý. [...] Když se [to] král Artuš dověděl (...) zanaříkal: ,Běda, pane Gawaine, synu mé vlast­ ní sestry, zde nyní ležíš, jehož jsem nejvíce miloval na světě. Radost moje ode mne odešla? [...] ,Ach, strýče můj, králi Artuši, děl mu pan Gawain,,vězte, že den mé smrti již nastal?“2) Nikdo, ani ranhojiči, ani Gawamovi druhové, ani kněží, kteří tam ostatně nejsou a nikdo se po nich ani neshání, to neví tak dobře jako on sám.Jen umírající ví, kolik času mu ještě zbývá - umírající Gawain v dopise Lancelotovi uvádí: „Toho pak dne i tento list je psán dvé a půl hodiny před mou smrtí vlastní mou rukou a podepsán krví mého srdce.“3) Král Ban spadl z koně a ošklivě se poranil. Poté, co byl ožebračen a vyhnán ze svých statků i svého hradu, dal se společně s manželkou Helenou a synem Lancelotem na útěk. V jednu chvíli zastavil koně, aby se naposledy ohlédl, a se zděšením zjistil, že hrad, „jediné jeho potěše­ ní“, stojí v plamenech. Propadl smutku. „Král Ban se do myšlének vno­ řil. Dlaněmi si oči zakryl a hrdlo mu sevřel hluboký žal, že slzy jediné uronit nemohl; i omdlel, neb srdce se mu zalknulo. A s oře spadl tak tvrdě.“ Padání do mdlob bylo tehdy častým jevem a drsní bojovníci, tak udatní a odvážní, omdlévali při každé příležitosti. Tato mužná ci­ tovost přetrvala až do období baroka. Teprve od 17. století se slušelo, aby muž, pravý muž, ovládal své city. V éře romantismu se pak mdloby staly doménou žen, a ty jich hojně zneužívaly. Dnes už mají význam jen jako klinický příznak. Když král Ban opět nabyl vědomí, zjistil, že z úst, nosu i uší mu prýští rudá krev. „Pohlédl k nebi a řekl, obtížně vyslovuje (...): ,Ach Pane Bože (...) pomoz mi, neboť vidím a vím, že můj konec nadešel?“ Vidím a vím. Olivier a Turpin cítí tutéž úzkost ze smrti a oba se vyjadřují téměř stejnými slov}/. „Turpin k zemi klesne. Bezcitná smrt jej úzkostného se­ vře. [...] Již cítí Roland, kterak smrt se blíží, jak z hlavy k srdci sestupuje nyní. [...] Již Roland ví, že málo času má jen.“ Tristan „byl poraněn kopím a kopí bylo otrávené. [...] Cítí, že má života namále, poznává, že musí zemřít.“4) Zbožní mniši se chovali stejně jako rytíři. Když - podle Raoula Glabera - ctihodný Hervé po čtyřech letech naprosté odloučenosti v bene­ diktinském opatství Saint-Martin-de-Tours v Ligugé poznal, že už brzy odejde z tohoto světa, začali se k němu, vedeni nadějí na zázrak, sbíhat četní poutníci. Jiný mnich, který se trochu vyznal v lékařství, zase mu­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

19

sel popohánět bratry, o něž pečoval: „Věděl totiž, že smrt se blíží.“3) Nápis z roku 1151, uchovávaný v toulouském muzeu Augustiniánů,6) nám sděluje, že i vrchní kostelník od Svatého Pavla v Narbonne poznal, že zemře: „Mortem sibi in stare cernerat tanquam obitus sui prescius“ (Spatřil smrt po svém boku, i jalo jej tušení, že zemře.) Obklopen mnichy se­ psal poslední vůli, vyzpovídal se a odešel do kostela, kde přijal corpus domini a vzápětí nato zemřel. Některé předtuchy měly nadpřirozenou povahu: jednoznačné bylo zejména zjevení duchapbyť jen ve snu. Když vdově po králi Banovi7) ze­ mřel manžel a syn záhadně zmizel, vstoupila do kláštera. A léta plynula. Jednou večer se jí ve snu, v nádherné zahradě, zjevil syn a synovci, které všichni považovali za mrtvé: „Tehdy pochopila, že ji náš Pán vyslyšel v V (( a ze zemře. Raoul Glaber8) popisuje vidění mnicha jménem Gaufier. Když se modlil v kostele, zjevil se mu zástup vážných mužů v bílém šatě, přes nějž měli přehozené nachové štoly; vedl je biskup s křížem v ruce. Bis­ kup přistoupil k oltáři a odsloužil u něj mši. Potom vysvětlil bratru Gaufierovi, že on a ti muži jsou mniši padlí v bojích se Saracény a že jsou na cestě do země blahoslavených. Představený kláštera, „muž ve­ lice moudrý“, jemuž se mnich svěřil se svým viděním, mu řekl: „Bůh s vámi, bratře, upokojte se; protože jste však spatřil, na co je lidem jen vzácně dáno pohlédnout, musíte splatit daň všech smrtelníků, abyste mohl sdílet úděl těch, kdo se vám zjevili.“ Na určitých místech a v ur­ čitých okamžicích jsou mrtví neustále mezi živými. Jejich přítomnost však dokáže postřehnout jen ten, kdo zanedlouho zemře. Mnich se tedy dozvěděl, že jeho konec se blíží: „Přišli k němu ostatní, narychlo svolaní bratři, jak v takovém případě bývá zvykem. A když se třetí den nachýlil k večeru, Gaufier opustil své tělo.“ Abych pravdu řekl, je pravděpodobné, že když zde rozlišujeme mezi přirozenými znameními a nadpřirozenými předtuchami, dopouštíme se anachronismu, protože ostrá hranice mezi přirozeném a nadpřiro­ zeném tehdy neexistovala. Nicméně stojí za povšimnutí, že ve středověku nejčastěji zmiňovaná znamení zvěstující blízkost smrti bychom _ - >••*“ '1****‘' *1 - t • -i■ . • * * • •* ~ dnes označili za přirozená a všední zjištění smyslové povahy, jež patří k běžným a důvěrně známým událostem každodenního života. Zázračnou povahu předtuch smrti začali zdůrazňovat až mnohem později - v novověku a v současnosti - pozorovatelé, kteří už na ně sami bezpochyby příliš nevěřili a viděli v nich jen lidové pověry.

20

DĚJINY SMRTI

Zdrženlivý přístup ke znamením smrti projevil už na počátku 17. sto­ letí Gilbert Grimaud v díle Posvátná liturgie (Liturgie sacrée).9) Autor nepopírá skutečnost, že mrtví se mohou zjevovat, ale vysvětluje, proč jejich zjevení vzbuzuje strach: „Obavy ještě prohlubuje lidová víra, k níž se ve svých spisech hlásí i clunyjský opat Petr, že tato zjevení zvěstují smrt těm, kdo je spatří.“ K tomuto názoru se však nepřiklánějí všichni, nejméně pak vzdělanci: je to jen lidová víra. Po roztržce vzdělanců (litterati) se staromilskou společností označili předtuchy smrti za lidovou pověru i autoři, kteří je považovali za poe­ tické a úctyhodné. Neexistuje přesvědčivější doklad této skutečnosti než způsob, jakým o nich mluví Chateaubriand v Duchu křestánství (Le génie du christianisme) - jako o velice půvabných lidových pověstech: „Smrt, tak poetická, protože se týká věcí nesmrtelných, tak tajuplná kvůli své mlčenlivosti, musela znát tisícero způsobů, jak se ohlásit,“ ale dodává: „lidu“. Nadmíru upřímně - upřímněji by to snad ani nešlo - te­ dy přiznává, že vzdělané vrstvy přestaly vnímat znamení blížící se smrti. Počátkem 19. století už vzdělanci příliš nevěřili něčemu, co začínali považovat za barvité či dokonce okouzlující bajky. Chateaubriand po­ važuje za zázrak všech „tisícero způsobů ohlašování“: „Někdy se blízké úmrtí ohlašovalo umíráčkem, který začal vyzvánět sám od sebe, jindy uslyšel člověk, jenž měl zemřít, tři údery do podlahy ložnice.“ Pravda je taková, že zázračný odkaz časů, kdy neexistovala ostrá hra­ nice mezi přirozeném a nadpřirozeném,-zastřel romantickým pozoro­ vatelům velice přínosnou a v každodenním životě hluboce zakořeně­ nou povahu předtuchy smrti. To, že se smrt dávala ohlašovat, byl zcela přirozený jev, dokonce i když jej provázely zázraky. Jeden italský text z roku 1490 ukazuje, jak bezprostřední a přirozené bylo přímé rozpoznání blížící se smrti, jak bytostně cizí bylo zázračnu a ostatně i křesťanské víře. Děj se odehrává v renesančním Spolem, obchodním městě, v duchovním ovzduší na hony vzdáleném středově­ kým eposům. Ve městě žila mladá dívka, krásná a koketní, která velmi milovala radosti mládí. Znenadání však onemocněla. Bude náruživě lpět na životě, aniž si přizná neodvratnost osudu? Smíření se smrtí by­ chom dnes považovali za kruté, ba zrůdné, a rodina, lékař, kněz i všich­ ni ostatní by se spikli ve snaze udržet ji v klamu, že se uzdraví. Avšak juvencula z 15. století okamžitě pochopila, že zemře („cum cerneret, infelix juvencula, de proxima sibi imminere mortem“). Spatřila totiž blížící se smrt. Vzbouřila se, ano, ale její vzpoura neměla podobu odmítnutí

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

21

smrti (něco takového ji vůbec nenapadlo), ale naopak výzvy Bohu. Dala se obléknout do svých nejkrásnějších šatů, jako by se měla vdávat, a od­ dala se ďáblu.10) Stejně jako narbonský kostelník, i dívka ze Spoleta měla vidění. Někdy se dokonce stávalo, že předtucha byla přesnější než výstraha a že události se až do konce odvíjely podle časového rozvrhu, jejž stano­ vil sám umírající. Počátkem 18. století kolovaly příběhy navlas podob­ né následujícímu: „Její smrt [paní de Rhert] nebyla o nic méně podivu­ hodná než její život. Sama dala připravit vše potřebné pro pohřební obřad, potáhnout dům černým suknem a předem odsloužit mše za klid své duše [ve 4. kapitole uvidíme, že zádušní mše byly běžné], vy­ zpovídala se a přijala tělo Páně, a to vše učinila, aniž se cítila jakkoli nemocná. A když skončila s vydáváním příkazů, jimiž chtěla ušetřit manžela veškerých starostí, jež by na něj bez její předvídavosti dolehly, zemřela v den a v hodinu, kterou dříve oznámila.“11) Všichni sice podobný dar jasnozřivosti neměli, ale každý přinejmen­ ším poznal, že zemře, a toto zjištění nepochybně nabylo příslovečných podob, jež přecházely z pokolení na pokolení. „Rozumného smrt ne­ překvapí,“ říká La Fontainův rolník. Někteří lidé však tato znamení a výstrahy na vědomí brát nechtěli:

„Proč, bohyně, ten spěch s tou trochou mého těla?“ La Fontaine

Mravokárci a satirici se tehdy pošklebovali výstředním podivínům, kteří se nechtěli smířit se skutečností a v přirozené hře života a smrti se snažili podvádět. V 17.-18. století jich zřejmě přibývalo, a pokud lze věřit La Fontainovi, podváděli především starci.

„Koho smrt drží už, ten nejvíc by chtěl žít.“ Společnost 17. století se k těmto (padesátiletým!) starcům rozhodně nechovala ohleduplně a krůtě se posmívala jejich lpění na životě, které nám dnes připadá naprosto pochopitelné:

„Pravdu Smrt mluvila. Život v takovém stáří jak banket skončený měl by se opustit.“12)

20

DĚJINY SMRTI

Zdrženlivý přístup ke znamením smrti projevil už na počátku 17. sto­ letí Gilbert Grimaud v díle Posvátná liturgie (Liturgie sacrée).9) Autor nepopírá skutečnost, že mrtví se mohou zjevovat, ale vysvětluje, proč jejich zjevení vzbuzuje strach: „Obavy ještě prohlubuje lidová víra, k níž se ve svých spisech hlásí i clunyjský opat Petr, že tato zjevení zvěstují smrt těm, kdo je spatří.“ K tomuto názoru se však nepřiklánějí všichni, nejméně pak vzdělanci: je to jen lidová víra. Po roztržce vzdělanců (litterati) se staromilskou společností označili předtuchy smrti za lidovou pověru i autoři, kteří je považovali za poe­ tické a úctyhodné. Neexistuje přesvědčivější doklad této skutečnosti než způsob, jakým o nich mluví Chateaubriand v Duchu křestánství (Le génie du christianisme) - jako o velice půvabných lidových pověstech: „Smrt, tak poetická, protože se týká věcí nesmrtelných, tak tajuplná kvůli své mlčenlivosti, musela znát tisícero způsobů, jak se ohlásit,“ ale dodává: „lidu“. Nadmíru upřímně - upřímněji by to snad ani nešlo - te­ dy přiznává, že vzdělané vrstvy přestaly vnímat znamení blížící se smrti. Počátkem 19. století už vzdělanci příliš nevěřili něčemu, co začínali považovat za barvité či dokonce okouzlující bajky. Chateaubriand po­ važuje za zázrak všech „tisícero způsobů ohlašování“: „Někdy se blízké úmrtí ohlašovalo umíráčkem, který začal vyzvánět sám od sebe, jindy uslyšel člověk, jenž měl zemřít, tři údery do podlahy ložnice.“ Pravda je taková, že zázračný odkaz časů, kdy neexistovala ostrá hra­ nice mezi přirozeném a nadpřirozeném,-zastřel romantickým pozoro­ vatelům velice přínosnou a v každodenním životě hluboce zakořeně­ nou povahu předtuchy smrti. To, že se smrt dávala ohlašovat, byl zcela přirozený jev, dokonce i když jej provázely zázraky. Jeden italský text z roku 1490 ukazuje, jak bezprostřední a přirozené bylo přímé rozpoznání blížící se smrti, jak bytostně cizí bylo zázračnu a ostatně i křesťanské víře. Děj se odehrává v renesančním Spolem, obchodním městě, v duchovním ovzduší na hony vzdáleném středově­ kým eposům. Ve městě žila mladá dívka, krásná a koketní, která velmi milovala radosti mládí. Znenadání však onemocněla. Bude náruživě lpět na životě, aniž si přizná neodvratnost osudu? Smíření se smrtí by­ chom dnes považovali za kruté, ba zrůdné, a rodina, lékař, kněz i všich­ ni ostatní by se spikli ve snaze udržet ji v klamu, že se uzdraví. Avšak juvencula z 15. století okamžitě pochopila, že zemře („cum cerneret, infelix juvencula, de proxima sibi imminere mortem“). Spatřila totiž blížící se smrt. Vzbouřila se, ano, ale její vzpoura neměla podobu odmítnutí

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

21

smrti (něco takového ji vůbec nenapadlo), ale naopak výzvy Bohu. Dala se obléknout do svých nejkrásnějších šatů, jako by se měla vdávat, a od­ dala se ďáblu.10) Stejně jako narbonský kostelník, i dívka ze Spoleta měla vidění. Někdy se dokonce stávalo, že předtucha byla přesnější než výstraha a že události se až do konce odvíjely podle časového rozvrhu, jejž stano­ vil sám umírající. Počátkem 18. století kolovaly příběhy navlas podob­ né následujícímu: „Její smrt [paní de Rhert] nebyla o nic méně podivu­ hodná než její život. Sama dala připravit vše potřebné pro pohřební obřad, potáhnout dům černým suknem a předem odsloužit mše za klid své duše [ve 4. kapitole uvidíme, že zádušní mše byly běžné], vy­ zpovídala se a přijala tělo Páně, a to vše učinila, aniž se cítila jakkoli nemocná. A když skončila s vydáváním příkazů, jimiž chtěla ušetřit manžela veškerých starostí, jež by na něj bez její předvídavosti dolehly, zemřela v den a v hodinu, kterou dříve oznámila.“11) Všichni sice podobný dar jasnozřivosti neměli, ale každý přinejmen­ ším poznal, že zemře, a toto zjištění nepochybně nabylo příslovečných podob, jež přecházely z pokolení na pokolení. „Rozumného smrt ne­ překvapí,“ říká La Fontainův rolník. Někteří lidé však tato znamení a výstrahy na vědomí brát nechtěli:

„Proč, bohyně, ten spěch s tou trochou mého těla?“ La Fontaine

Mravokárci a satirici se tehdy pošklebovali výstředním podivínům, kteří se nechtěli smířit se skutečností a v přirozené hře života a smrti se snažili podvádět. V 17.-18. století jich zřejmě přibývalo, a pokud lze věřit La Fontainovi, podváděli především starci.

„Koho smrt drží už, ten nejvíc by chtěl žít.“ Společnost 17. století se k těmto (padesátiletým!) starcům rozhodně nechovala ohleduplně a krůtě se posmívala jejich lpění na životě, které nám dnes připadá naprosto pochopitelné:

„Pravdu Smrt mluvila. Život v takovém stáří jak banket skončený měl by se opustit.“12)

22

DĚJINY SMRTI

Uhýbat výstraze smrti znamenalo vystavit se posměchu - dokonce ani bláznivý don Quijote, ve skutečnosti mnohem méně bláznivý než La Fontainovi starci, se nesnažil utéci před smrtí do snů, v nichž pro­ marnil život. Naopak znamení konce mu vrátila rozum: „Cítím, milá neti, že mě dělí jen krůček od smrti,“ pronesl moudře.13) Víra, že smrt varuje, se předávala z pokolení na pokolení a v lidové mentalitě přetrvávala velmi dlouho. Díky svému nadání ji znovu ob­ jevil Tolstoj, pronásledovaný jak myšlenkou na smrt, tak lidovými po­ věstmi. Když umíral na venkovském nádraží, sténal: „A mužici? Jak umírají mužici?“14) Jednoduše: jako Roland, jako posedlá spoletská dívka i-jako onen narbonský mnich - s vědomím, že zemřou. V Trojí smrti15) umírá starý poštovní kočí u kuchyňských kamen v hos­ tinci. Vedle v pokoji leží na smrtelné posteli manželka zámožného kup­ ce. Zatímco před bohatou nemocnou smrt nejprve skrývají, ze strachu, aby se nepolekala, a pak pro ni sehrají velkolepé rozloučení v roman­ tickém stylu, starému kočímu v kuchyni je od prvního okamžiku vše jasné. Starší ženě, která se jej mile zeptá, jak se mu vede, odpoví: „Přišla smrt, tak je to.“ A jeho názor se mu nikdo nesnaží vyvrátit. Stejně prožívá svůj konec i stará francouzská venkovanka, matka pana Pougeta, za jehož životopis vděčíme Jeanu Guittonovi: „Ve čtyřiasedmdesáti dostala ,záchvať. Po čtyřech dnech: ,Dojděte mi pro pana faráře/ Farář přišel a chtěl ji zaopatřit. Ještě ne, pane faráři, dám vám vědět, až bude třeba/ Po dalších dvou dnech: ,Běžte říct panu faráři, aby mi přinesl poslední pomazání/“ Strýci téhož pana Pougeta bylo šestadevadesát let. „Byl hluchý, slepý a pořád se modlil. Jednoho rána prohlásil: ,Nevím, co mi je, přišlo na mne něco, co jsem jaktěživ neměl, ať mi někdo dojde pro faráře/ Farář přišel a udělil mu všechny svátosti. Hodinu nato strýc zemřel.“16) Jean Guitton k tomu poznamenal: „Jak vidíme, za starých časů odcházeli Pougetové z tohoto na onen svět jako prostí a praktičtí lidé, poslušní znamení, zejména těch, která byla určena jim. S umíráním nijak nespě­ chali, ale když pocítili, že přišla jejich hodinka, umírali po křesťanská, přesně tak, jak bylo třeba - nechvátali, ale ani neotáleli.“ Stejně prostě však umírali i nekřesťané.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

23

MORS REPENTINA

í Aby se smrt mohla tímto způsobem ohlašovat, nesměla být náhlá, repentina. Pokud se neohlásila, přestali ji lidé vnímat jako očekávanou a chtě nechtě přijímanou, i když obávanou nutnost. Náhlá smrt naru?b šovala řád světa, v nějž každý věřil, byla nesmyslným nástrojem náhody, ,. ... -• • , . . •• ’ । jenž na sebe někdy bral podobu Božího hněvu. Proto lidé náhlou smrt (mors repentina) považovali za hanebnou a potupnou. Když Patris zemřel po požití jablka, které mu podala královna Guenevera nevědouc, že je Morgana otrávila, byl sice pohřben „s poctami veškerými, jež rytíři tak bezúhonnému právem náležely“, jeho památ­ ku však stihla klatba, j,Krále Artuše a všechny, kdo u jeho dvora dleli, nadmíru ohavná a bídná smrt Patrisova zarmoutila tak hluboce, že o ní mezi sebou téměř slůvka nepromluvili.“ Srovnáme-li toto mlčení, velice podobné současnému postoji ke smrti, s obvyklou bouřlivostí tehdej­ ších projevů smutku, uvědomíme si jeho plný dosah. Lidem s tak dů­ věrným vztahem ke smrti naháněl její nenadálý příchod strach, soudili, že taková smrt je ohavná a bídná, a považovali ji za podivnou a zrůd­ nou věc, o níž není radno mluvit. ____ V dnešní době, kdy jsme smrt vyhnali z každodenního života, by nás podobná neočekávaná a nesmyslná nehoda naopak dojala a mimořád­ nou příležitost bychom využili spíše k přestoupení obvyklých zákazů. Ve středověku však do kategorie ohavných a bídných smrtí nepatřila jen úmrtí nenadálá a nesmyslná jako úmrtí Patrisovo, ale i „pokoutní“ úmrtí beze svědků a bez obřadu - úmrtí poutníka na cestě, utopence v řece, úmrtí neznámého člověka, jehož mrtvolu kdosi objevil na mezi, nebo třeba i úmrtí souseda bezdůvodně zasaženého bleskem. Na jeho nevině vůbec nezáleželo - lidé věřili, že nenadálá smrt na něj uvalila klatbu. Jde o velice starou víru. Vergilius nechával živořit v nejbědnějších oblastech podsvětí nevinné, které „křivý soud kdys potrestal smrtí“ a které bychom si my, moderní lidé, přáli očistit. Sdíleli osud nemluv­ ňátek, jimž „na prahu žití černý zhoubný den sladký odepřel život“. Pravda, křesťanská církev se snažila vykořenit víru, jež náhlou smrt označila cejchem hanebnosti, počínala si ale opatrnicky a malověrně. O jejích rozpacích ve 13. století se dozvídáme z názoru mendského biskupa Viléma Duranda. Domníval se, že ten, kdo zemřel nenadále, „nezemřel v důsledku nějaké zjevné příčiny, ale jedině kvůli Božímu soudu“. Náhle zesnulý člověk se však neměl považovat za prokletého

22

DĚJINY SMRTI

Uhýbat výstraze smrti znamenalo vystavit se posměchu - dokonce ani bláznivý don Quijote, ve skutečnosti mnohem méně bláznivý než La Fontainovi starci, se nesnažil utéci před smrtí do snů, v nichž pro­ marnil život. Naopak znamení konce mu vrátila rozum: „Cítím, milá neti, že mě dělí jen krůček od smrti,“ pronesl moudře.13) Víra, že smrt varuje, se předávala z pokolení na pokolení a v lidové mentalitě přetrvávala velmi dlouho. Díky svému nadání ji znovu ob­ jevil Tolstoj, pronásledovaný jak myšlenkou na smrt, tak lidovými po­ věstmi. Když umíral na venkovském nádraží, sténal: „A mužici? Jak umírají mužici?“14) Jednoduše: jako Roland, jako posedlá spoletská dívka i-jako onen narbonský mnich - s vědomím, že zemřou. V Trojí smrti15) umírá starý poštovní kočí u kuchyňských kamen v hos­ tinci. Vedle v pokoji leží na smrtelné posteli manželka zámožného kup­ ce. Zatímco před bohatou nemocnou smrt nejprve skrývají, ze strachu, aby se nepolekala, a pak pro ni sehrají velkolepé rozloučení v roman­ tickém stylu, starému kočímu v kuchyni je od prvního okamžiku vše jasné. Starší ženě, která se jej mile zeptá, jak se mu vede, odpoví: „Přišla smrt, tak je to.“ A jeho názor se mu nikdo nesnaží vyvrátit. Stejně prožívá svůj konec i stará francouzská venkovanka, matka pana Pougeta, za jehož životopis vděčíme Jeanu Guittonovi: „Ve čtyřiasedmdesáti dostala ,záchvať. Po čtyřech dnech: ,Dojděte mi pro pana faráře/ Farář přišel a chtěl ji zaopatřit. Ještě ne, pane faráři, dám vám vědět, až bude třeba/ Po dalších dvou dnech: ,Běžte říct panu faráři, aby mi přinesl poslední pomazání/“ Strýci téhož pana Pougeta bylo šestadevadesát let. „Byl hluchý, slepý a pořád se modlil. Jednoho rána prohlásil: ,Nevím, co mi je, přišlo na mne něco, co jsem jaktěživ neměl, ať mi někdo dojde pro faráře/ Farář přišel a udělil mu všechny svátosti. Hodinu nato strýc zemřel.“16) Jean Guitton k tomu poznamenal: „Jak vidíme, za starých časů odcházeli Pougetové z tohoto na onen svět jako prostí a praktičtí lidé, poslušní znamení, zejména těch, která byla určena jim. S umíráním nijak nespě­ chali, ale když pocítili, že přišla jejich hodinka, umírali po křesťanská, přesně tak, jak bylo třeba - nechvátali, ale ani neotáleli.“ Stejně prostě však umírali i nekřesťané.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

23

MORS REPENTINA

í Aby se smrt mohla tímto způsobem ohlašovat, nesměla být náhlá, repentina. Pokud se neohlásila, přestali ji lidé vnímat jako očekávanou a chtě nechtě přijímanou, i když obávanou nutnost. Náhlá smrt naru?b šovala řád světa, v nějž každý věřil, byla nesmyslným nástrojem náhody, ,. ... -• • , . . •• ’ । jenž na sebe někdy bral podobu Božího hněvu. Proto lidé náhlou smrt (mors repentina) považovali za hanebnou a potupnou. Když Patris zemřel po požití jablka, které mu podala královna Guenevera nevědouc, že je Morgana otrávila, byl sice pohřben „s poctami veškerými, jež rytíři tak bezúhonnému právem náležely“, jeho památ­ ku však stihla klatba, j,Krále Artuše a všechny, kdo u jeho dvora dleli, nadmíru ohavná a bídná smrt Patrisova zarmoutila tak hluboce, že o ní mezi sebou téměř slůvka nepromluvili.“ Srovnáme-li toto mlčení, velice podobné současnému postoji ke smrti, s obvyklou bouřlivostí tehdej­ ších projevů smutku, uvědomíme si jeho plný dosah. Lidem s tak dů­ věrným vztahem ke smrti naháněl její nenadálý příchod strach, soudili, že taková smrt je ohavná a bídná, a považovali ji za podivnou a zrůd­ nou věc, o níž není radno mluvit. ____ V dnešní době, kdy jsme smrt vyhnali z každodenního života, by nás podobná neočekávaná a nesmyslná nehoda naopak dojala a mimořád­ nou příležitost bychom využili spíše k přestoupení obvyklých zákazů. Ve středověku však do kategorie ohavných a bídných smrtí nepatřila jen úmrtí nenadálá a nesmyslná jako úmrtí Patrisovo, ale i „pokoutní“ úmrtí beze svědků a bez obřadu - úmrtí poutníka na cestě, utopence v řece, úmrtí neznámého člověka, jehož mrtvolu kdosi objevil na mezi, nebo třeba i úmrtí souseda bezdůvodně zasaženého bleskem. Na jeho nevině vůbec nezáleželo - lidé věřili, že nenadálá smrt na něj uvalila klatbu. Jde o velice starou víru. Vergilius nechával živořit v nejbědnějších oblastech podsvětí nevinné, které „křivý soud kdys potrestal smrtí“ a které bychom si my, moderní lidé, přáli očistit. Sdíleli osud nemluv­ ňátek, jimž „na prahu žití černý zhoubný den sladký odepřel život“. Pravda, křesťanská církev se snažila vykořenit víru, jež náhlou smrt označila cejchem hanebnosti, počínala si ale opatrnicky a malověrně. O jejích rozpacích ve 13. století se dozvídáme z názoru mendského biskupa Viléma Duranda. Domníval se, že ten, kdo zemřel nenadále, „nezemřel v důsledku nějaké zjevné příčiny, ale jedině kvůli Božímu soudu“. Náhle zesnulý člověk se však neměl považovat za prokletého

24

' C

DĚJINY SMRTI

a s ohledem na nedostatek důkazů se mu mělo dostat křesťanského pohřbu: „Najdeme-li mrtvého člověka, pohřbíme jej tam, kde jsme jej nalezli, a to kvůli pochybnostem, jež máme o příčině jeho smrti.“17) Protože „spravedlivý člověk dojde spásy, aniž záleží na tom, v kterou ho­ dinu zemřel“. Avšak i přes toto své zásadní tvrzení byl Vilém Durandus v pokušení ustoupit převládajícímu mínění. „Zemře-li někdo nenadále při obvyklých hrách, jako hra s míčem nebo koulená, může být pocho­ ván na hřbitově, protože nezamýšlel nikomu ublížit.“ Může - možnost byla tedy jen trpěna a někteří znalci kanonického práva vymýšleli růz­ ná omezení: „Protože se [těsně před smrtí] oddával světským radován­ kám, někteří z nás soudí, že jeho pohřeb by se měl obejít bez zpěvu žalmů a dalších obřadů na rozloučenou.“ Je-li náhlé úmrtí počestného hráče do jisté míry sporné a lze o něm diskutovat, pak v případě, že člověk zemře v důsledku uhranutí, žádné pochybnosti nejsou. Oběť nelze považovat za nevinnou a „bídnost“ její smrti ji nutně poskvrní. Takovou oběť staví Vilém Durandus naroveň člověku, jenž zemřel při cizoložství, při krádeži nebo při pohanských hrách, tedy při všech hrách kromě rytířského turnaje (všechny kanonic­ ké texty však k turnaji tak shovívavé nebyly).18) Všeobecné odsuzování obětí vražd už sice nebránilo jejich křesťanskému pohřbu, někdy se ovšem za takový pohřeb požadoval poplatek - zavraždění byli pokuto­ váni. Znalec kanonického práva Louis Thomassin (1619-1695) napsal, V Jže ve 13. století mívali uherští arcikněží ve zvyku „vybírat stříbrnou J Vj marku za každého, kdo byl bídně zavražděn nebo kdo mečem, jedem či jiným podobným způsobem sešel ze světa, a udělovat svolení k pohřbu V až po zaplacen?! A dodává, že v roce 1279 bylo zapotřebí svolat syno­ du do Budínaf^y uherské duchovenstvo přinutila „nevztahovat zmí­ něnou zvyklost na ty, kdo řízením náhody zemřeli v důsledku pádu, požáru, zřícení domu a dalších podobných nehod, a poskytnout jim, pokud před smrtí projevili známky pokání, církevní pohřeb“. Zvyky, jež z hlediska člověka žijícího v 17. století pokládá za přehnané, hodno­ tí Louis Thomassin slovy: „Zdá se, že synoda se spokojila s pouhým vyslovením nesouhlasu s dalším šířením zmíněného vyděračství, neboť její účastníci mínili, že prozatím je nelze zrušit s konečnou platností.“ Lidový předsudek přetrvával ještě počátkem 17. století - řečníci, kteří přednášeli smuteční projevy k uctění památky Jindřicha IV., se domní­ vali, že musí ospravedlnit potupné okolnosti královy smrti, jenž zemřel v důsledku Ravaillakovy bodné rány.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

25

Mnohem hanebnější však byla smrt odsouzenců; až do 14. století se jim upíralo i právo na svátost smíření, protože na onom světě měli být zatraceni stejně jako zde na zemi. Právo zaopatřovat odsouzence si na světské moci nakonec vymohli žebraví mniši, protože pro své úsilí získali papežovu podporu. Na popraviště pak odsouzence vždy dopro­ vázel jeden z nich. Naproti tomu ve společnosti, která si za svůj vzor zvolila rytíře a vá­ lečníky, se podezření spojené s náhlou smrtí nevztahovalo na urozené oběti války. Především proto, že agónie rytíře padnuvšího v souboji uprostřed svých pairů trvala většinou dost dlouho na to, aby se ob­ vyklé obřady mohly vykonat alespoň ve zkrácené podobě. A potom, na Rolandovu a obecněji na rytířovu smrt pohlíželi duchovní i laici jako na smrt světcovu. Liturgisté z 13. století však k této problematice zaujali jiný postoj, zcela v duchu nového ideálu míru a řádu, který se vzdálil ideálům rytířským. Některé typy rytířské smrdpxistavili naro­ veň úmrtím, jež staré víry označovaly jako podezřelé.yimrt válečníka přestali považovat za model šťastné smrti, anebo jen za určitých pod­ mínek: „Právo na hřbitov a zádušní bohoslužby,“ píše Vilém Durandus, „se bez omezení přiznává obránci spravedlivé vět^ nebo vojákovi pad­ nuvšímu ve válce, jejíž pohnutka byla spravedlivá.“ To je velice závažné omezení a mohlo mít nedozírné následky, kdyby sé ovšem v právě vzni­ kajících státech nezačali vojáci světských válek těšit výsadě (a díky tiché a trvalé podpoře církve se jí těšili až do první světové války), již mendský biskup Vilém Durandus přiznával výhradně křižákům. Jenže právě kvůli odporu duchovních k násilné smrti se Vilém Durandus - přestože mravnější a rozumnější mentalita už přinesla určitý pokrok - neustále dovolával prastaré víry, že tekutiny lidského těla, ať už krev nebo sperma, poskvrňují svátá místa: „Ty, kdo byli zabiti, neno­ síme do kostela z obavy, že jejich krev poskvrní dláždění chrámu Páně.“ Mše a Libera se tak sloužily v nepřítomnosti nebožtíkových ostatků.

VÝJIMEČNÁ SMRT SVĚTCOVA

Ohlášená smrt se tedy nepovažovala za dobrodiní pro duši, jak o to po celá staletí usilovali křesťanští autoři, církevními Otci počínaje a zbož­ nými humanisty konče, neboť všední a šťastná smrt v raném středově­ ku nebyla specificky křesťanská. Od té doby, co Kristus vstal z mrtvých

* 3'

24

' C

DĚJINY SMRTI

a s ohledem na nedostatek důkazů se mu mělo dostat křesťanského pohřbu: „Najdeme-li mrtvého člověka, pohřbíme jej tam, kde jsme jej nalezli, a to kvůli pochybnostem, jež máme o příčině jeho smrti.“17) Protože „spravedlivý člověk dojde spásy, aniž záleží na tom, v kterou ho­ dinu zemřel“. Avšak i přes toto své zásadní tvrzení byl Vilém Durandus v pokušení ustoupit převládajícímu mínění. „Zemře-li někdo nenadále při obvyklých hrách, jako hra s míčem nebo koulená, může být pocho­ ván na hřbitově, protože nezamýšlel nikomu ublížit.“ Může - možnost byla tedy jen trpěna a někteří znalci kanonického práva vymýšleli růz­ ná omezení: „Protože se [těsně před smrtí] oddával světským radován­ kám, někteří z nás soudí, že jeho pohřeb by se měl obejít bez zpěvu žalmů a dalších obřadů na rozloučenou.“ Je-li náhlé úmrtí počestného hráče do jisté míry sporné a lze o něm diskutovat, pak v případě, že člověk zemře v důsledku uhranutí, žádné pochybnosti nejsou. Oběť nelze považovat za nevinnou a „bídnost“ její smrti ji nutně poskvrní. Takovou oběť staví Vilém Durandus naroveň člověku, jenž zemřel při cizoložství, při krádeži nebo při pohanských hrách, tedy při všech hrách kromě rytířského turnaje (všechny kanonic­ ké texty však k turnaji tak shovívavé nebyly).18) Všeobecné odsuzování obětí vražd už sice nebránilo jejich křesťanskému pohřbu, někdy se ovšem za takový pohřeb požadoval poplatek - zavraždění byli pokuto­ váni. Znalec kanonického práva Louis Thomassin (1619-1695) napsal, V Jže ve 13. století mívali uherští arcikněží ve zvyku „vybírat stříbrnou J Vj marku za každého, kdo byl bídně zavražděn nebo kdo mečem, jedem či jiným podobným způsobem sešel ze světa, a udělovat svolení k pohřbu V až po zaplacen?! A dodává, že v roce 1279 bylo zapotřebí svolat syno­ du do Budínaf^y uherské duchovenstvo přinutila „nevztahovat zmí­ něnou zvyklost na ty, kdo řízením náhody zemřeli v důsledku pádu, požáru, zřícení domu a dalších podobných nehod, a poskytnout jim, pokud před smrtí projevili známky pokání, církevní pohřeb“. Zvyky, jež z hlediska člověka žijícího v 17. století pokládá za přehnané, hodno­ tí Louis Thomassin slovy: „Zdá se, že synoda se spokojila s pouhým vyslovením nesouhlasu s dalším šířením zmíněného vyděračství, neboť její účastníci mínili, že prozatím je nelze zrušit s konečnou platností.“ Lidový předsudek přetrvával ještě počátkem 17. století - řečníci, kteří přednášeli smuteční projevy k uctění památky Jindřicha IV., se domní­ vali, že musí ospravedlnit potupné okolnosti královy smrti, jenž zemřel v důsledku Ravaillakovy bodné rány.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

25

Mnohem hanebnější však byla smrt odsouzenců; až do 14. století se jim upíralo i právo na svátost smíření, protože na onom světě měli být zatraceni stejně jako zde na zemi. Právo zaopatřovat odsouzence si na světské moci nakonec vymohli žebraví mniši, protože pro své úsilí získali papežovu podporu. Na popraviště pak odsouzence vždy dopro­ vázel jeden z nich. Naproti tomu ve společnosti, která si za svůj vzor zvolila rytíře a vá­ lečníky, se podezření spojené s náhlou smrtí nevztahovalo na urozené oběti války. Především proto, že agónie rytíře padnuvšího v souboji uprostřed svých pairů trvala většinou dost dlouho na to, aby se ob­ vyklé obřady mohly vykonat alespoň ve zkrácené podobě. A potom, na Rolandovu a obecněji na rytířovu smrt pohlíželi duchovní i laici jako na smrt světcovu. Liturgisté z 13. století však k této problematice zaujali jiný postoj, zcela v duchu nového ideálu míru a řádu, který se vzdálil ideálům rytířským. Některé typy rytířské smrdpxistavili naro­ veň úmrtím, jež staré víry označovaly jako podezřelé.yimrt válečníka přestali považovat za model šťastné smrti, anebo jen za určitých pod­ mínek: „Právo na hřbitov a zádušní bohoslužby,“ píše Vilém Durandus, „se bez omezení přiznává obránci spravedlivé vět^ nebo vojákovi pad­ nuvšímu ve válce, jejíž pohnutka byla spravedlivá.“ To je velice závažné omezení a mohlo mít nedozírné následky, kdyby sé ovšem v právě vzni­ kajících státech nezačali vojáci světských válek těšit výsadě (a díky tiché a trvalé podpoře církve se jí těšili až do první světové války), již mendský biskup Vilém Durandus přiznával výhradně křižákům. Jenže právě kvůli odporu duchovních k násilné smrti se Vilém Durandus - přestože mravnější a rozumnější mentalita už přinesla určitý pokrok - neustále dovolával prastaré víry, že tekutiny lidského těla, ať už krev nebo sperma, poskvrňují svátá místa: „Ty, kdo byli zabiti, neno­ síme do kostela z obavy, že jejich krev poskvrní dláždění chrámu Páně.“ Mše a Libera se tak sloužily v nepřítomnosti nebožtíkových ostatků.

VÝJIMEČNÁ SMRT SVĚTCOVA

Ohlášená smrt se tedy nepovažovala za dobrodiní pro duši, jak o to po celá staletí usilovali křesťanští autoři, církevními Otci počínaje a zbož­ nými humanisty konče, neboť všední a šťastná smrt v raném středově­ ku nebyla specificky křesťanská. Od té doby, co Kristus vstal z mrtvých

* 3'

a

76

r

a zvítězil tak nad smrtí, je skutečnou smrtí smrt na tomto světě, a smrt biologická je branou do věčného života. Proto duchovní vybízejí křesi ťany, aby smrt očekávali s radostí, jako nové zrození. „Media vita, m mořte sumus“ (ač živi, mrtvi jsme), napsal v 9. století mnich Notker Koktavý. A dodal: „Amarae morti ne tradas nos.“ (Neuveď nás v hořkou smrt.) Za hořkou považoval totiž smrt v hříchu, nikoli biologickou smrt hříšníkovu. Takové zbožné cítění není bezpochyby zcela cizí ani středověké laické literatuře; najdeme je v Románech Kru­ hového stolu, například když pomazání krví ze svátého grálu vrátí Chro­ mému králi nejen duševní zdraví, ale i „zrak a vládu nad tělem. [...] Posadiv se, ramena a hruď po pás obnažené, starý král ruce k nebesům pozvedl: ,Předobrý a laskavý Otče, pane Ježíši Kriste,' řekl, ,nyní [když je mi odpuštěno a přijal jsem poslední pomazání], vyslyš úpěnlivou prosbu mou a přijď pro mne, protože nikdy více bych už zemřít nemo­ hl v radosti větší, než jakou v této chvíli pociťuji; jsem už jen růže a lilie [podle staré představy, že těla světců nepráchnivějí], nic víc.' Pak objal Galahada kolem boků a přivinul si jej k hrudi - a v téže chvíli náš Pán ukázal, že jeho prosbu slyšel, neboť duše jeho z těla vylétla.“ Podobně zemřel Galahad, v den, kdy se mu zjevil svátý grál:19) „I roz­ třásl se pan Galahad, když smrtelné tělo počínalo spatřovati duchovní věci, a pozvednuv dlaně k nebi, pravil: ,Pane, děkuji Ti, že mi ukazuješ, po čem jsem toužil po mnoho dní. Nyní, svátý Pane, nechci již déle žiti v tomto mrzkém světě, líbí-li se Ti.' Po těch slovech ujal dobrý ten muž [Josef, syn Josefa z Arimatie] tělo Páně do dlaní, podal je panu Galahadovi a on přijal s radostí a pokorně. [...] Když [Josef] domluvil ta slova, přikročil pan Galahad k panu Percivalovi a políbil ho a poručil do ochrany boží. Potom políbil i pana Borse, a poručiv jej do ochrany boží, řekl mu: ,Spanilý pane, pozdravte ode mne mého pána a otce, pana Lancelota, a připomeňte mu pomíjejícnost tohoto světa.' Po těch slovech poklekl u stolu [stříbrného stolu, na němž ve zlaté schráně stál svátý grál] a modlil se. I odešla duše jeho pojednou k Ježíši Kristu a veliký zástup andělů vznesl ji k nebesům přímo před zraky jeho dvou druhů.“ Galahad zemřel neobyčejnou a výjimečnou smrtí mystika, naplněn „nebeskou“ radostí, již mu dodalo vědomí brzkého konce. Nezemřel světskou smrtí ze středověkých hrdinských románů nebo z písní o či­ nech, nezemřel všední smrtí.

27

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI X

SZ

o

___

X

x

*X

NA SMRTELNÉM LOZÍ - DUVERNE ZNÁME OBŘADY NA ROZLOUČENOU

V předtuše blízkého konce činili umírající příslušná opatření. V do­ bách Kruhového stolu, tak hluboce prostoupených zázračností, však sama smrt byla zcela jednoduchou záležitostí. Když poražený Lancelot, zbloudivší v pustém lese, zjistil, že „ztratil už i vládu nad tělem“, a do­ mníval se, že zemře, odložil zbraně, pokorně ulehl na zem, zkřížil ru­ ce na prsou, obrátil se k východu a začal se modlit. Také král Artuš, o němž se všichni domnívali, že už je mrtev, ležel s pažemi zkříženými na prsou. Přesto měl ještě dost sil, aby přivinul svého šenka „tak mocně k hrudi, že mimoděk celého jej zhmoždil, až mu srdce puklo“! Smrt se však této sentimentální hyperbole vymyká - autoři ji vždy popisují slovy, jejichž jednoduchost je v ostrém protikladu k citovému náboji kontextu. Když Isolda doplula k Tristanovi a zjistila, že je mrtev, „ob­ rátila se k východu a modlila se k Bohu. Potom poodkryla mrtvé tělo, ulehla podle něho (...): tak vydechla duši, tak vedle něho zemřela ža­ lostí nad ním, milovaným.“ Když umírá arcibiskup Turpin, Roland „hledí na něj“ a „na hrudi pak, kopími zprobodané, mu složí křížem bledé ruce krásné“.20) Je to obřadná poloha umírajících a zesnulých: podle Viléma Duranda musí umírající ulehnout na záda tak, aby jeho tvář byla vždy obrácena k nebesům. Hroby se dlouho orientovaly na východ, k Jeruzalému. „Zesnulý musí být pohřben tak, aby jeho hlava ukazovala na západ a nohy na východ.“21) Jakmile umírající zaujme předepsanou polohu, může zahájit posled­ ní dějství obřadu. Začne tím, že skrze zkratku nejdůležitějších okamži­ ků své životní poutě smutně a zdrženlivě vzpomene na věci a bytosti, jež miloval. Tak Roland „vzpomínat počne na rozličné věci, na kruté bitvy, těžká protivenství, na Francii, své rodné a své předky, na Karla, pána, jemuž sloužil se ctí“. Vůbec si však nevzpomene ani na rodiče, ani na snoubenku Aidu, ačkoli ta po zprávě o jeho krutém konci „ve tváři zbledne“ a mrtva „králi k nohám padne“. Zajímavé je srovnání posledních myšlenek středověkých rytířů s posledními myšlenkami vojáků, kteří bojovali v první a druhé světové válce - než vydechli napo­ sled, volali matku. Roland však na prahu smrti vzpomíná na své statky, na dobytá území, jichž želí jako živých bytostí, na své společníky, na muže ze své družiny, na pána, jenž ho vychoval a jemuž sloužil. „Pláč nezadrží, ani hořké vzdechy.“ Také arcibiskup Turpin běduje, že už

a

76

r

a zvítězil tak nad smrtí, je skutečnou smrtí smrt na tomto světě, a smrt biologická je branou do věčného života. Proto duchovní vybízejí křesi ťany, aby smrt očekávali s radostí, jako nové zrození. „Media vita, m mořte sumus“ (ač živi, mrtvi jsme), napsal v 9. století mnich Notker Koktavý. A dodal: „Amarae morti ne tradas nos.“ (Neuveď nás v hořkou smrt.) Za hořkou považoval totiž smrt v hříchu, nikoli biologickou smrt hříšníkovu. Takové zbožné cítění není bezpochyby zcela cizí ani středověké laické literatuře; najdeme je v Románech Kru­ hového stolu, například když pomazání krví ze svátého grálu vrátí Chro­ mému králi nejen duševní zdraví, ale i „zrak a vládu nad tělem. [...] Posadiv se, ramena a hruď po pás obnažené, starý král ruce k nebesům pozvedl: ,Předobrý a laskavý Otče, pane Ježíši Kriste,' řekl, ,nyní [když je mi odpuštěno a přijal jsem poslední pomazání], vyslyš úpěnlivou prosbu mou a přijď pro mne, protože nikdy více bych už zemřít nemo­ hl v radosti větší, než jakou v této chvíli pociťuji; jsem už jen růže a lilie [podle staré představy, že těla světců nepráchnivějí], nic víc.' Pak objal Galahada kolem boků a přivinul si jej k hrudi - a v téže chvíli náš Pán ukázal, že jeho prosbu slyšel, neboť duše jeho z těla vylétla.“ Podobně zemřel Galahad, v den, kdy se mu zjevil svátý grál:19) „I roz­ třásl se pan Galahad, když smrtelné tělo počínalo spatřovati duchovní věci, a pozvednuv dlaně k nebi, pravil: ,Pane, děkuji Ti, že mi ukazuješ, po čem jsem toužil po mnoho dní. Nyní, svátý Pane, nechci již déle žiti v tomto mrzkém světě, líbí-li se Ti.' Po těch slovech ujal dobrý ten muž [Josef, syn Josefa z Arimatie] tělo Páně do dlaní, podal je panu Galahadovi a on přijal s radostí a pokorně. [...] Když [Josef] domluvil ta slova, přikročil pan Galahad k panu Percivalovi a políbil ho a poručil do ochrany boží. Potom políbil i pana Borse, a poručiv jej do ochrany boží, řekl mu: ,Spanilý pane, pozdravte ode mne mého pána a otce, pana Lancelota, a připomeňte mu pomíjejícnost tohoto světa.' Po těch slovech poklekl u stolu [stříbrného stolu, na němž ve zlaté schráně stál svátý grál] a modlil se. I odešla duše jeho pojednou k Ježíši Kristu a veliký zástup andělů vznesl ji k nebesům přímo před zraky jeho dvou druhů.“ Galahad zemřel neobyčejnou a výjimečnou smrtí mystika, naplněn „nebeskou“ radostí, již mu dodalo vědomí brzkého konce. Nezemřel světskou smrtí ze středověkých hrdinských románů nebo z písní o či­ nech, nezemřel všední smrtí.

27

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI X

SZ

o

___

X

x

*X

NA SMRTELNÉM LOZÍ - DUVERNE ZNÁME OBŘADY NA ROZLOUČENOU

V předtuše blízkého konce činili umírající příslušná opatření. V do­ bách Kruhového stolu, tak hluboce prostoupených zázračností, však sama smrt byla zcela jednoduchou záležitostí. Když poražený Lancelot, zbloudivší v pustém lese, zjistil, že „ztratil už i vládu nad tělem“, a do­ mníval se, že zemře, odložil zbraně, pokorně ulehl na zem, zkřížil ru­ ce na prsou, obrátil se k východu a začal se modlit. Také král Artuš, o němž se všichni domnívali, že už je mrtev, ležel s pažemi zkříženými na prsou. Přesto měl ještě dost sil, aby přivinul svého šenka „tak mocně k hrudi, že mimoděk celého jej zhmoždil, až mu srdce puklo“! Smrt se však této sentimentální hyperbole vymyká - autoři ji vždy popisují slovy, jejichž jednoduchost je v ostrém protikladu k citovému náboji kontextu. Když Isolda doplula k Tristanovi a zjistila, že je mrtev, „ob­ rátila se k východu a modlila se k Bohu. Potom poodkryla mrtvé tělo, ulehla podle něho (...): tak vydechla duši, tak vedle něho zemřela ža­ lostí nad ním, milovaným.“ Když umírá arcibiskup Turpin, Roland „hledí na něj“ a „na hrudi pak, kopími zprobodané, mu složí křížem bledé ruce krásné“.20) Je to obřadná poloha umírajících a zesnulých: podle Viléma Duranda musí umírající ulehnout na záda tak, aby jeho tvář byla vždy obrácena k nebesům. Hroby se dlouho orientovaly na východ, k Jeruzalému. „Zesnulý musí být pohřben tak, aby jeho hlava ukazovala na západ a nohy na východ.“21) Jakmile umírající zaujme předepsanou polohu, může zahájit posled­ ní dějství obřadu. Začne tím, že skrze zkratku nejdůležitějších okamži­ ků své životní poutě smutně a zdrženlivě vzpomene na věci a bytosti, jež miloval. Tak Roland „vzpomínat počne na rozličné věci, na kruté bitvy, těžká protivenství, na Francii, své rodné a své předky, na Karla, pána, jemuž sloužil se ctí“. Vůbec si však nevzpomene ani na rodiče, ani na snoubenku Aidu, ačkoli ta po zprávě o jeho krutém konci „ve tváři zbledne“ a mrtva „králi k nohám padne“. Zajímavé je srovnání posledních myšlenek středověkých rytířů s posledními myšlenkami vojáků, kteří bojovali v první a druhé světové válce - než vydechli napo­ sled, volali matku. Roland však na prahu smrti vzpomíná na své statky, na dobytá území, jichž želí jako živých bytostí, na své společníky, na muže ze své družiny, na pána, jenž ho vychoval a jemuž sloužil. „Pláč nezadrží, ani hořké vzdechy.“ Také arcibiskup Turpin běduje, že už

29

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

neuvidí svého pána: „Má smrt mne plní úzkostí a bázní: není mi přáno císaře již spatřit.“ V Románech Kruhového stolu žena a dítě zaujímají důle­ žitější místo, ale rodiče se ještě stále opomíjejí. Když král Ban pomyslel na ženu a syna, „na prsou bolestný tlak pocítil, z očí mu slzy vytryskly, žíly popraskaly a srdce v hrudi puklo“. Středověká lítost nad ztrátou života, načrtnutá v mollové tónině, nám umožňuje pochopit křehkou dvojznačnost lidového a tradičního vnímání smrti, kterou nám brzy odhalily projevy učených škol, napří­ klad contemptus mundi (pohrdání světem) ve středověké duchovnosti, nebo později, v období renesance, sokratovské odpoutání a stoický vzdor. Pomyšlení na vlastní život, na majetek a milované bytosti umíra­ jícího bezpochyby dojímá. Jeho lítost, měřena dobovou patetičností, je však velice slabá. Tento stav bude přetrvávat i v pozdějších, do krasomluvy zahleděných dobách, například v období baroka. Lítost nad ztrátou života je tedy spjata se smířlivým přijímáním nad­ cházející smrti. Souvisí s důvěrným, po staletí neměnným vztahem ke smrti. Smrti se nebál ani Achilleus, jeho stín však v podsvětí odvětil Odysseovi: „Oráčem chtěl bych raději být a jako nádeník dřít se nebohatému, než kralovat mrtvým!“ Lpění na bědném životě nebylo v rozporu s důvěrným vztahem k ne­ ustále blízké smrti. „V bídě a starostech (...) život celý prožil jsem,“ říká rolník v jednom Tanci smrti z 15. století.

V tu chvíli si odchod ze světa rozmyslel a požádal, aby mu „pomohla naložit otepi“. V další bajce:

28

„Touha po paní smrti častá bývá, já ale milerád před ní utíkám: ať pohoda větrná či deštivá, já raděj na vinici se utíkám.“

Lítost nad ztrátou života jej však ke vzpouře nevybízí. Po smrti tou­ žil i La Fontainův dřevorubec (bajka Smrt a dřevorubec), který hořekoval nad svým bědným a neradostným údělem: „Zavolá tedy Smrt. Ta hned se zjevila a ptala se na jeho přání.“

„Kterýsi nešťastník noc co noc volal smrt na pomoc. ,Ó Smrti/ říkal jí,,popřej mi klidu svého! Přijď rychle zbavit mě osudu neblahého!(“

Když však smrt skutečně přišla, poslal ji pryč: „Nechoď už, Smrti, blíž; ó Smrti, chci být sám!“22)

Ve skutečnosti jde volání po smrti ruku v ruce se lpěním na životě v závěru bajky Smrt a dřevorubec se dočteme: I

„Smrt jistě dá nám klid. Kéž však nás neuvidí! Spíš trpět nežli mřít, to devisa je lidí.“ Tvrzení „smrt jistě dá nám klid“ a tvrzení „spíš trpět nežli mřít“ jsou tedy spíše doplňková než protichůdná - jde o dvě strany téhož vnímání života a smrti a jedno bez druhého nemůže existovat. Lítost nad ztrá- , tou života oprošťuje přijímání smrti od násilného a mnohomluvného nánosu, jímž ho obdařily učené morálky. La Fontainův rolník by se smrti rád vyhnul, a protože je to starý blázen, pokouší seji dokonce přelstít; ale v okamžiku, kdy pochopí, že konec je opravdu blízko, že mýlka není možná, přestane vystupovat jako ten, kdo lpí na životě, což bylo pro život nezbytné, a ihned se přidá na stranu smrti. Rázem se vžije do klasické role umírajícího (bajka Stařec a jeho děti), svolá si k lůžku děti a dá jim poslední ponaučení a po­ slední sbohem jako všichni staří lidé, které viděl umírat. „A když pak ucítil, že přišel jeho den, řekl jim: ,K otcům jdu, kde nic mě nevyruší. Sbohem, a žijte jak na bratry se sluší. To, prosím, slibte mi v hodině poslední/ Z trojích úst synovských do nářků slib ten zní. Poslední ruky stisk a otec zemřel vkrátku “

29

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

neuvidí svého pána: „Má smrt mne plní úzkostí a bázní: není mi přáno císaře již spatřit.“ V Románech Kruhového stolu žena a dítě zaujímají důle­ žitější místo, ale rodiče se ještě stále opomíjejí. Když král Ban pomyslel na ženu a syna, „na prsou bolestný tlak pocítil, z očí mu slzy vytryskly, žíly popraskaly a srdce v hrudi puklo“. Středověká lítost nad ztrátou života, načrtnutá v mollové tónině, nám umožňuje pochopit křehkou dvojznačnost lidového a tradičního vnímání smrti, kterou nám brzy odhalily projevy učených škol, napří­ klad contemptus mundi (pohrdání světem) ve středověké duchovnosti, nebo později, v období renesance, sokratovské odpoutání a stoický vzdor. Pomyšlení na vlastní život, na majetek a milované bytosti umíra­ jícího bezpochyby dojímá. Jeho lítost, měřena dobovou patetičností, je však velice slabá. Tento stav bude přetrvávat i v pozdějších, do krasomluvy zahleděných dobách, například v období baroka. Lítost nad ztrátou života je tedy spjata se smířlivým přijímáním nad­ cházející smrti. Souvisí s důvěrným, po staletí neměnným vztahem ke smrti. Smrti se nebál ani Achilleus, jeho stín však v podsvětí odvětil Odysseovi: „Oráčem chtěl bych raději být a jako nádeník dřít se nebohatému, než kralovat mrtvým!“ Lpění na bědném životě nebylo v rozporu s důvěrným vztahem k ne­ ustále blízké smrti. „V bídě a starostech (...) život celý prožil jsem,“ říká rolník v jednom Tanci smrti z 15. století.

V tu chvíli si odchod ze světa rozmyslel a požádal, aby mu „pomohla naložit otepi“. V další bajce:

28

„Touha po paní smrti častá bývá, já ale milerád před ní utíkám: ať pohoda větrná či deštivá, já raděj na vinici se utíkám.“

Lítost nad ztrátou života jej však ke vzpouře nevybízí. Po smrti tou­ žil i La Fontainův dřevorubec (bajka Smrt a dřevorubec), který hořekoval nad svým bědným a neradostným údělem: „Zavolá tedy Smrt. Ta hned se zjevila a ptala se na jeho přání.“

„Kterýsi nešťastník noc co noc volal smrt na pomoc. ,Ó Smrti/ říkal jí,,popřej mi klidu svého! Přijď rychle zbavit mě osudu neblahého!(“

Když však smrt skutečně přišla, poslal ji pryč: „Nechoď už, Smrti, blíž; ó Smrti, chci být sám!“22)

Ve skutečnosti jde volání po smrti ruku v ruce se lpěním na životě v závěru bajky Smrt a dřevorubec se dočteme: I

„Smrt jistě dá nám klid. Kéž však nás neuvidí! Spíš trpět nežli mřít, to devisa je lidí.“ Tvrzení „smrt jistě dá nám klid“ a tvrzení „spíš trpět nežli mřít“ jsou tedy spíše doplňková než protichůdná - jde o dvě strany téhož vnímání života a smrti a jedno bez druhého nemůže existovat. Lítost nad ztrá- , tou života oprošťuje přijímání smrti od násilného a mnohomluvného nánosu, jímž ho obdařily učené morálky. La Fontainův rolník by se smrti rád vyhnul, a protože je to starý blázen, pokouší seji dokonce přelstít; ale v okamžiku, kdy pochopí, že konec je opravdu blízko, že mýlka není možná, přestane vystupovat jako ten, kdo lpí na životě, což bylo pro život nezbytné, a ihned se přidá na stranu smrti. Rázem se vžije do klasické role umírajícího (bajka Stařec a jeho děti), svolá si k lůžku děti a dá jim poslední ponaučení a po­ slední sbohem jako všichni staří lidé, které viděl umírat. „A když pak ucítil, že přišel jeho den, řekl jim: ,K otcům jdu, kde nic mě nevyruší. Sbohem, a žijte jak na bratry se sluší. To, prosím, slibte mi v hodině poslední/ Z trojích úst synovských do nářků slib ten zní. Poslední ruky stisk a otec zemřel vkrátku “

30

DĚJINY SMRTI

Umírá stejně jako rytíř ze středověkého eposu nebo jako prostí ruští vesničané, o nichž mluví Solženicyn: „Ale teprve teď, při svých pocho­ dech po pokoji, si vzpomínal, jak ti staří u nich na Kamě - Rusové, Tataři, Voťjaci - umírali: nenafukovali se, nevzpírali, nechvástali se, že neumřou - všichni přijímali smrt klidné. Nejenže konečné účtování neodkládali, ale pomalounku a včas se na ně připravovali, zavčas ur­ čili, kdo dostane kobylu, kdo hříbě, komu připadne kabát a komu boty. A odcházeli s úlevou, jako když přecházejí jen do vedlejší chalu­ py.“23) Stejně prostě umírali i středověcí rytíři. Udatný baron bojuje jako hrdina, s herkulovskou silou a neuvěřitelnou výkonností, sama jeho smrt však v sobě nic hrdinského ani mimořádného nemá - je všední jako smrt kohokoli jiného. Jakmile vyjádří lítost nad ztrátou života, přistoupí středověký umíra­ jící k dalším obvyklým obřadům: požádá druhy o odpuštění, rozloučí se s nimi a poručí je Bohu. Olivier žádá Rolanda o odpuštění za zra­ nění, jež mu nechtě způsobil: „Odvětí Roland: ,Nebylo to pranic. Já odpouštím vám před Bohem i Franky/ To řkouce, jeden druhému se klaní.“ Iwain odpouští svému vrahovi Gawainovi, který jej smrtelně zranil, protože ho nepoznal: „Nyní však, pane Gawaine, jste mě zabil. Jsem Iwain Cizoložník. [...] Ale Bůh vám odpusť, neboť nikdy se nepřestane vyprávět, jak pobratim pobratima zabil.“ Když pak Gawain po jedné bitvě umírá v náručí krále Artuše, byv zra­ něn do „staré rány“, již mu „pan Lancelot zasadil“, napíše Lancelotovi dopis na usmířenou, v němž mimo jiné stojí: „Chci pak, aby celý svět zvěděl, že já, Gawain, rytíř Kruhového stolu, hledal jsem své vlastní smrti a nalezl ji nikoli Tvým působením, ale svou vlastní vinou. Z té příčiny Tě, pane Lancelote, snažně žádám, aby ses vrátil do této země a vyhledal můj hrob a na něm se pomodlil, třeba jenom zkrátka, za mou duši.“24) Potom umírající poručí Bohu pozůstalé, kteří jsou mu drazí. „Prosí [Olivier], kéž Bůh do ráje dá mu vejít, ostříhá Karla i francouzskou zemi, Rolanda, druha, chrání v protivenstvích.“ Král Ban svěřuje Bohu manželku Helenu: „Pane Bože, buď rádcem bezradné.“ Nebylo snad největším neštěstím nemít se koho zeptat na radu, nejhorší bídou zů­ stat sám? „Pane Bože, pomni na ubohého syna mého, jenž v útlém vě­ ku osiřel, neboť jen ty, Pane, dokážeš oporou býti těm, kdo otce ztratili.“

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

31

V artušovském cyklu se dokonce objevuje motiv, jenž se později sta­ ne jedním z hlavních ustanovení závětí - volba umístění hrobu. Rolandovi ani jeho druhům na něm příliš nezáleželo. Ovšem Gawain už prosí krále: „Žádám vás, můj pane, abyste pochovat dal mne v kostele Svatého Štěpána v Camelotu po boku bratří mých (...) a na náhrobní kámen vytesat dal slova (...).“ „Spanilý a shovívavý pane,“ požádala před smrtí panna, která nikdy nezalhala, „prosím vás, nenechte tělo mé v této zemi pochovat.“ Proto ji položili na loď bez plachet a bez vesel.

** * Jakmile se umírající rozloučí se světem, poručí svou duši Bohu. V Písni o Rolandovi má tato poslední, obšírně popisovaná modlitba dvě části. V první z nich žádá umírající o odpuštění hříchů. „Mea culpa, můj dobrotivý Pane, odpusť mi hříchy, velké i ty malé, jež napáchal jsem, co jsem přišel na svět, pro tento den, kdy ležím na smrt zraněn“ (Roland). Arcibiskup Turpin „za hříchy své teď žádá odpuštění, své ruce spíná, pozvedá je k nebi a Boha prosí, kéž jej přijme ke svým“. Olivier „roz­ pomíná se na svá provinění, spíná své ruce, pozvedá je k nebi. Prosí, kéž Bůh do ráje dá mu vejít“. Je to modlitba kajícníků a baronů, jimž Turpin uděluje hromadné rozhřešení před bitvou: „Za hříchy své teď proste smilování; já rozhřešení dávám duším vašim. Kdo zemřou, bu­ dou mučedníci svati a naleznou své jisté místo v ráji.“ Druhou část poslední modlitby tvoří commendacio animae (poruče­ ní duše). Je to prastará modlitba prvotní církve; udržela se po staletí a dala jméno souboru modliteb známých až do 18. století jako „rekomendace“ (přímluvy). Ve zkrácené podobě ji odříkal Roland: „Ty, prav­ domluvný Otče nejsvětější, jenžs Lazarovi vrátil světlo denní a Daniela ostříhal jsi před lvy, ochraň mou duši od všech nebezpečí, jež pro mé hříchy lekají ji velmi.“ Když se král Ban obrací k Bohu, má jeho pros­ ba podobu liturgické modlitby: „Děkuji ti, pane Bože a Otče můj, že zlíbilo se ti, abych v bídě a chudobě skončil, vždyť ty sám v nuzotě jsi strádal. Pane, ty, jenž jsi přišel, abys krví svou vykoupil mě, nezatracuj duši, již vložils do mne, a neodpírej mi pomoc svou.“ V Romanech Kruhového stolu jsou ustanovení týkající se pozůstalých a volby umístění hrobu přesnější než v Písni o Rolandovi. Naproti tomu modlitby v plném znění se tam vyskytují mnohem vzácněji. V textu se

30

DĚJINY SMRTI

Umírá stejně jako rytíř ze středověkého eposu nebo jako prostí ruští vesničané, o nichž mluví Solženicyn: „Ale teprve teď, při svých pocho­ dech po pokoji, si vzpomínal, jak ti staří u nich na Kamě - Rusové, Tataři, Voťjaci - umírali: nenafukovali se, nevzpírali, nechvástali se, že neumřou - všichni přijímali smrt klidné. Nejenže konečné účtování neodkládali, ale pomalounku a včas se na ně připravovali, zavčas ur­ čili, kdo dostane kobylu, kdo hříbě, komu připadne kabát a komu boty. A odcházeli s úlevou, jako když přecházejí jen do vedlejší chalu­ py.“23) Stejně prostě umírali i středověcí rytíři. Udatný baron bojuje jako hrdina, s herkulovskou silou a neuvěřitelnou výkonností, sama jeho smrt však v sobě nic hrdinského ani mimořádného nemá - je všední jako smrt kohokoli jiného. Jakmile vyjádří lítost nad ztrátou života, přistoupí středověký umíra­ jící k dalším obvyklým obřadům: požádá druhy o odpuštění, rozloučí se s nimi a poručí je Bohu. Olivier žádá Rolanda o odpuštění za zra­ nění, jež mu nechtě způsobil: „Odvětí Roland: ,Nebylo to pranic. Já odpouštím vám před Bohem i Franky/ To řkouce, jeden druhému se klaní.“ Iwain odpouští svému vrahovi Gawainovi, který jej smrtelně zranil, protože ho nepoznal: „Nyní však, pane Gawaine, jste mě zabil. Jsem Iwain Cizoložník. [...] Ale Bůh vám odpusť, neboť nikdy se nepřestane vyprávět, jak pobratim pobratima zabil.“ Když pak Gawain po jedné bitvě umírá v náručí krále Artuše, byv zra­ něn do „staré rány“, již mu „pan Lancelot zasadil“, napíše Lancelotovi dopis na usmířenou, v němž mimo jiné stojí: „Chci pak, aby celý svět zvěděl, že já, Gawain, rytíř Kruhového stolu, hledal jsem své vlastní smrti a nalezl ji nikoli Tvým působením, ale svou vlastní vinou. Z té příčiny Tě, pane Lancelote, snažně žádám, aby ses vrátil do této země a vyhledal můj hrob a na něm se pomodlil, třeba jenom zkrátka, za mou duši.“24) Potom umírající poručí Bohu pozůstalé, kteří jsou mu drazí. „Prosí [Olivier], kéž Bůh do ráje dá mu vejít, ostříhá Karla i francouzskou zemi, Rolanda, druha, chrání v protivenstvích.“ Král Ban svěřuje Bohu manželku Helenu: „Pane Bože, buď rádcem bezradné.“ Nebylo snad největším neštěstím nemít se koho zeptat na radu, nejhorší bídou zů­ stat sám? „Pane Bože, pomni na ubohého syna mého, jenž v útlém vě­ ku osiřel, neboť jen ty, Pane, dokážeš oporou býti těm, kdo otce ztratili.“

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

31

V artušovském cyklu se dokonce objevuje motiv, jenž se později sta­ ne jedním z hlavních ustanovení závětí - volba umístění hrobu. Rolandovi ani jeho druhům na něm příliš nezáleželo. Ovšem Gawain už prosí krále: „Žádám vás, můj pane, abyste pochovat dal mne v kostele Svatého Štěpána v Camelotu po boku bratří mých (...) a na náhrobní kámen vytesat dal slova (...).“ „Spanilý a shovívavý pane,“ požádala před smrtí panna, která nikdy nezalhala, „prosím vás, nenechte tělo mé v této zemi pochovat.“ Proto ji položili na loď bez plachet a bez vesel.

** * Jakmile se umírající rozloučí se světem, poručí svou duši Bohu. V Písni o Rolandovi má tato poslední, obšírně popisovaná modlitba dvě části. V první z nich žádá umírající o odpuštění hříchů. „Mea culpa, můj dobrotivý Pane, odpusť mi hříchy, velké i ty malé, jež napáchal jsem, co jsem přišel na svět, pro tento den, kdy ležím na smrt zraněn“ (Roland). Arcibiskup Turpin „za hříchy své teď žádá odpuštění, své ruce spíná, pozvedá je k nebi a Boha prosí, kéž jej přijme ke svým“. Olivier „roz­ pomíná se na svá provinění, spíná své ruce, pozvedá je k nebi. Prosí, kéž Bůh do ráje dá mu vejít“. Je to modlitba kajícníků a baronů, jimž Turpin uděluje hromadné rozhřešení před bitvou: „Za hříchy své teď proste smilování; já rozhřešení dávám duším vašim. Kdo zemřou, bu­ dou mučedníci svati a naleznou své jisté místo v ráji.“ Druhou část poslední modlitby tvoří commendacio animae (poruče­ ní duše). Je to prastará modlitba prvotní církve; udržela se po staletí a dala jméno souboru modliteb známých až do 18. století jako „rekomendace“ (přímluvy). Ve zkrácené podobě ji odříkal Roland: „Ty, prav­ domluvný Otče nejsvětější, jenžs Lazarovi vrátil světlo denní a Daniela ostříhal jsi před lvy, ochraň mou duši od všech nebezpečí, jež pro mé hříchy lekají ji velmi.“ Když se král Ban obrací k Bohu, má jeho pros­ ba podobu liturgické modlitby: „Děkuji ti, pane Bože a Otče můj, že zlíbilo se ti, abych v bídě a chudobě skončil, vždyť ty sám v nuzotě jsi strádal. Pane, ty, jenž jsi přišel, abys krví svou vykoupil mě, nezatracuj duši, již vložils do mne, a neodpírej mi pomoc svou.“ V Romanech Kruhového stolu jsou ustanovení týkající se pozůstalých a volby umístění hrobu přesnější než v Písni o Rolandovi. Naproti tomu modlitby v plném znění se tam vyskytují mnohem vzácněji. V textu se

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

obvykle uvádí jen: vyzpovídal se z hříchů mnichovi a přijal tělo Páně. Nelze si nevšimnout, že chybí dvě věci - nikdy se nemluví o posledním pomazání, jež je vyhrazeno duchovním, a nikdo se v modlitbách neob­ rací zvlášť k Panně Marii. Úplné Ave Mana sice ještě neexistovalo, nic­ méně Raoul Glaber znal jednoho mnicha z pařížské královské farnosti Saint-Germain-l’Auxerrois, který považoval Pannu Marii za ochránkyni pocestných. Jakmile umírající po výstraze o brzkém konci ulehne tváří k nebe­ sům, nohama k východu a s rukama zkříženýma na prsou, má veškeré jeho další konání slavnostní a obřadní povahu. Patří k němu všechny úkony, prozatím v ústní podobě, jež později církev uloží jako svátostiny středověké závěti: vyznání víry, zpověď, odpuštění pozůstalým, zbožná ustanovení, jimiž se mají řídit, poručení duše Bohu a volba umístění hrobu. Člověk se neubrání dojmu, že poslední vůle měla písemně vyjá­ dřit ustanovení a modlitby, které epičtí básníci připisovali přirozenosti umírajících, a proměnit je v povinný závazek.

de Montespan se ani tak neobávala smrti jako spíše toho, že zemře sama. „Ležela na lůžku ve své ložnici,“ vzpomíná Saint-Simon, „všechny závěsy roztažené, s množstvím svíček, obklopená společnicemi, které u ní bděly a které chtěla vidět, jakmile procitla, jak si povídají, žertují nebo něco jedí, neboť chtěla mít jistotu, že nebudou podřimovat.“ Když ovšem 27. května 1707 pocítila, že zemře (výstraha), přestala mít strach a udělala přesně to, co bylo třeba: svolala služebnictvo „včetně těch nejnižších“, požádala je o odpuštění, vyzpovídala se ze svých hříchů a ujala se předsednictví, jak bylo zvykem, slavnosti posledního rozloučení. Hygienici, kteří koncem 18. století prováděli šetření, k němuž dal podnět Félix Vicq ďAzyr a lékařská akademie, si začínali stěžovat na zá­ stupy lidí v ložnicích umírajících. Příliš velký úspěch však neměli, pro­ tože počátkem 19. století, když kněz přinášel nemocnému viatikum, mohl do domu a do ložnice umírajícího vstoupit kdokoli, třebaže jej rodina neznala. Například když se zbožná paní de La Ferronays pro­ cházela ve 30. letech 19. století v ulicích Ischlu, slyšela vyzvánět umírá­ ček a dozvěděla se, že duchovní nesou svátost umírajících mladému knězi, o němž věděla, že je nemocný. Zatím neměla dost odvahy, aby ho navštívila, protože ho neznala osobně, ale viatikum „mne tam zcela přirozeně přivedlo. Než prošli kněží, klečela jsem jako všichni ostatní v průjezdu do dvora, potom jsem spolu s nimi šla nahoru a dívala se, jak přijal svaté viatikum a poslední pomazání“.26) Veřejně se umíralo odjakživa. A právě to musíme mít na zřeteli, chceme-li pochopit pravý význam Pascalova výroku, že umíráme sami, pro­ tože v jeho době lidé umírali obklopeni spoustou lidí. Dnešní význam Pascalova postřehuje zcela všední, protože je nanejvýš pravděpodobné, že zemřeme v samotě nemocničního pokoje.

32

-x- * *

Po poslední modlitbě zbývalo jen čekání na smrt, která už neměla jedi­ ný důvod meškat. Lidé věřili, že svou vůlí mohou její příchod o pár okamžiků pozdržet. Tristan tak vzdoroval smrti, protože chtěl dopřát Isoldě čas, aby ho ještě zastihla naživu. Když se však musel vzdát naděje, že se jí dočká, přestal se bránit: „Nemohu již svůj život dále zadržet. Pravil po třikráte: Isoldo, milá! - Po čtvrté vydechl duši.“ Sotva Olivier dokončil mod­ litbu: „Srdce již tichne, jeho dech je těžký; v týl sklouzne přílba, tělo padne k zemi. Mrtev je hrabě, více ho již není.“23) Stalo-li se někdy, že smrt s příchodem otálela, čekal na ni umírající v tichosti a s nikým už nemluvil: „Dořekl [poslední doporučení, poslední modlitby] a slova už více nepromluvil.“

VEŘEJNÁ POVAHA SMRTI

Smrt nutně charakterizují dva rysy. Tím prvním je důvěrně prostý vztah lidí k ní, tím druhým je její veřejná povaha, která přetrvala až do konce 19. století. Člověk musí umírat ve středu určitého shromáždění. Paní

33

PŘEŽITKY: ANGLIE 20. STOLETÍ

Přestože v současnosti je tento prostý a veřejný způsob rozloučení a od­ chodu ze světa opravdu výjimečný, nevymizel docela. Byl jsem nadmíru překvapen, když jsem se s ním setkal v literatuře poloviny 20. století, jež kupodivu nepocházela z daleké a dosud svaté Rusi, ale z Anglie. V úvodu své knihy o psychologii smutku popisuje Lily Pincusová smrt svého manžela Fritze a jeho matky. Fritz trpěl rakovinou v pokročilém stadiu. Pravdu se dozvěděl ihned. Protože odmítl podstoupit operaci

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

obvykle uvádí jen: vyzpovídal se z hříchů mnichovi a přijal tělo Páně. Nelze si nevšimnout, že chybí dvě věci - nikdy se nemluví o posledním pomazání, jež je vyhrazeno duchovním, a nikdo se v modlitbách neob­ rací zvlášť k Panně Marii. Úplné Ave Mana sice ještě neexistovalo, nic­ méně Raoul Glaber znal jednoho mnicha z pařížské královské farnosti Saint-Germain-l’Auxerrois, který považoval Pannu Marii za ochránkyni pocestných. Jakmile umírající po výstraze o brzkém konci ulehne tváří k nebe­ sům, nohama k východu a s rukama zkříženýma na prsou, má veškeré jeho další konání slavnostní a obřadní povahu. Patří k němu všechny úkony, prozatím v ústní podobě, jež později církev uloží jako svátostiny středověké závěti: vyznání víry, zpověď, odpuštění pozůstalým, zbožná ustanovení, jimiž se mají řídit, poručení duše Bohu a volba umístění hrobu. Člověk se neubrání dojmu, že poslední vůle měla písemně vyjá­ dřit ustanovení a modlitby, které epičtí básníci připisovali přirozenosti umírajících, a proměnit je v povinný závazek.

de Montespan se ani tak neobávala smrti jako spíše toho, že zemře sama. „Ležela na lůžku ve své ložnici,“ vzpomíná Saint-Simon, „všechny závěsy roztažené, s množstvím svíček, obklopená společnicemi, které u ní bděly a které chtěla vidět, jakmile procitla, jak si povídají, žertují nebo něco jedí, neboť chtěla mít jistotu, že nebudou podřimovat.“ Když ovšem 27. května 1707 pocítila, že zemře (výstraha), přestala mít strach a udělala přesně to, co bylo třeba: svolala služebnictvo „včetně těch nejnižších“, požádala je o odpuštění, vyzpovídala se ze svých hříchů a ujala se předsednictví, jak bylo zvykem, slavnosti posledního rozloučení. Hygienici, kteří koncem 18. století prováděli šetření, k němuž dal podnět Félix Vicq ďAzyr a lékařská akademie, si začínali stěžovat na zá­ stupy lidí v ložnicích umírajících. Příliš velký úspěch však neměli, pro­ tože počátkem 19. století, když kněz přinášel nemocnému viatikum, mohl do domu a do ložnice umírajícího vstoupit kdokoli, třebaže jej rodina neznala. Například když se zbožná paní de La Ferronays pro­ cházela ve 30. letech 19. století v ulicích Ischlu, slyšela vyzvánět umírá­ ček a dozvěděla se, že duchovní nesou svátost umírajících mladému knězi, o němž věděla, že je nemocný. Zatím neměla dost odvahy, aby ho navštívila, protože ho neznala osobně, ale viatikum „mne tam zcela přirozeně přivedlo. Než prošli kněží, klečela jsem jako všichni ostatní v průjezdu do dvora, potom jsem spolu s nimi šla nahoru a dívala se, jak přijal svaté viatikum a poslední pomazání“.26) Veřejně se umíralo odjakživa. A právě to musíme mít na zřeteli, chceme-li pochopit pravý význam Pascalova výroku, že umíráme sami, pro­ tože v jeho době lidé umírali obklopeni spoustou lidí. Dnešní význam Pascalova postřehuje zcela všední, protože je nanejvýš pravděpodobné, že zemřeme v samotě nemocničního pokoje.

32

-x- * *

Po poslední modlitbě zbývalo jen čekání na smrt, která už neměla jedi­ ný důvod meškat. Lidé věřili, že svou vůlí mohou její příchod o pár okamžiků pozdržet. Tristan tak vzdoroval smrti, protože chtěl dopřát Isoldě čas, aby ho ještě zastihla naživu. Když se však musel vzdát naděje, že se jí dočká, přestal se bránit: „Nemohu již svůj život dále zadržet. Pravil po třikráte: Isoldo, milá! - Po čtvrté vydechl duši.“ Sotva Olivier dokončil mod­ litbu: „Srdce již tichne, jeho dech je těžký; v týl sklouzne přílba, tělo padne k zemi. Mrtev je hrabě, více ho již není.“23) Stalo-li se někdy, že smrt s příchodem otálela, čekal na ni umírající v tichosti a s nikým už nemluvil: „Dořekl [poslední doporučení, poslední modlitby] a slova už více nepromluvil.“

VEŘEJNÁ POVAHA SMRTI

Smrt nutně charakterizují dva rysy. Tím prvním je důvěrně prostý vztah lidí k ní, tím druhým je její veřejná povaha, která přetrvala až do konce 19. století. Člověk musí umírat ve středu určitého shromáždění. Paní

33

PŘEŽITKY: ANGLIE 20. STOLETÍ

Přestože v současnosti je tento prostý a veřejný způsob rozloučení a od­ chodu ze světa opravdu výjimečný, nevymizel docela. Byl jsem nadmíru překvapen, když jsem se s ním setkal v literatuře poloviny 20. století, jež kupodivu nepocházela z daleké a dosud svaté Rusi, ale z Anglie. V úvodu své knihy o psychologii smutku popisuje Lily Pincusová smrt svého manžela Fritze a jeho matky. Fritz trpěl rakovinou v pokročilém stadiu. Pravdu se dozvěděl ihned. Protože odmítl podstoupit operaci

34

DĚJINY SMRTI

a velmi drastickou léčbu, mohl zůstat doma. „Bylo úžasné zjistit,“ píše jeho žena, „jak přijetí smrti obohacuje život.“ Bylo mu zřejmě něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety. „Když nadešla poslední noc [výstraha], ujistil se, že jsem si toho vědoma i já, a když jsem mu to potvrdila, usmál se a řekl: ,Pak je tedy všechno v pořádku/ Zemřel zcela usmířen o několik hodin později. Zdravotní sestra, která přicházela na noc a pečovala o něj spolu se mnou, naštěstí opustila ložnici (...) takže jsem onu poslední a klidem prozářenou hodinu strá­ vila s Fritzem sama, a budu mu za ni navždy vděčná.“ Pravda je ovšem taková, že tato „dokonalá smrt“ tlumočí dojetí ty­ pické pro romantické vnímání života a smrti, které jsme si zvykli pro­ jevovat až od 19. století. Bližší starému tradičnímu modelu však byla smrt Fritzovy matky. Starou viktoriánskou dámu, povrchní a přizpůsobivou, poněkud mali­ chernou a neschopnou samostatného života, postihla rakovina žalud­ ku. Těžko snesitelná nemoc ji vystavovala situacím, jež by kohokoli jiného hluboce ponižovaly, neboť' ztratila schopnost ovládat vlastní tělo. Ona však nikdy nepřestala vystupovat jako perfect lady. Působila dojmem, že si neuvědomuje, co se jí přihodilo. Její znepokojený syn si kladl otázku, jak bude žena, která se v životě nedokázala vypořádat s jakýmikoli potížemi, čelit vlastní smrti. Trápil se však zbytečně. Velení nad vlastní smrti se ta neschopná stará paní ujala velmi dobře. „V den svých sedmdesátých narozenin dostala záchvat a na několik hodin upadla do bezvědomí. Když se probrala, chtěla, abychom ji po­ sadili na lůžku a potom s tím nej laskavějším úsměvem a zářícíma oči­ ma požádala, abychom k ní svolali všechny lidi z domu. Dala sbohem každému zvlášť, jako by odjížděla na dlouhou cestu, zanechala děkov­ né vzkazy pro přátele, příbuzné a pro všechny, kteří o ni pečovali. Ob­ zvláště dlouho vzpomínala na děti, na to, jak ji obveselovaly. Když své hosty asi po hodině propustila, zůstali jsme u ní už jen Fritz a já, až do chvíle, kdy se s velkou láskou rozloučila i s námi a řekla: ,A teď mě nechte spát/“ Ve 20. století však už umírající nemá jistotu, že ho spát nechají. O půl hodiny později přišel lékař, zjistil, co se děje, rozčílil se nad odevzdaným postojem okolí, nenechal si od Fňtze a jeho manželky vysvětlit, že stará paní se se všemi rozloučila a požádala, aby ji už nerušili. Podrážděně, s injekcí v ruce vpadl do ložnice, sklonil se nad lůžkem, aby nemocnou píchl, ale ona, přestože se zdálo, že je v bezvědomí, „otevřela oči a s týmž

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

35

milým úsměvem, jako když se loučila s námi, mu ovinula ruce kolem krku a pošeptala: ,Díky, profesore/ Doktorovi se zalily oči slzami a na injekci zapomněl. Odešel jako přítel a spojenec a jeho pacientka pokra­ čovala ve spánku, z nějž se už neprobudila“.2 )

RUSKO V 19. A 20. STOLETÍ

Důvěrný vztah veřejnosti ke smrti vyjadřuje příslovečné rčení z Písma, které jsme použili jako titul první části této knihy. Pierre-Henri Si­ mon uvádí vzpomínku z mládí, Bellessortův výrok,28) který měl být vtipný, alespoň podle Bellessorta: „Ještě dnes ho slyším, jak nám v po­ maturitní přípravce na gymnáziu Ludvíka Velikého [pařížské lycée Louis-le-Grand] čte z Bossueta: ,Vždyť jsme smrtelní/ pravila žena, jejíž moudrost chválí Šalomoun v Knize královské. Na chvíli se odml­ čel, ztěžka nechal dopadnout ruku na stůl a pak poznamenal: ,Ze ta žena ale měla svérázné nápady/“29) Text dokazuje, že Jacques Bénigne Bossuet ještě věděl, jaký smysl a váhu má ono „vždyť jsme smrtelní“ v mentalitě své doby. Naproti tomu Bellessort a jeho žák - navzdory svému vzdělání a dobré vůli - viděli v tomto výroku už jen nabubřelou a otřelou frázi. Toto neporozumění, ostatně starého data, nám může posloužit jako velmi dobré měřítko rozdílu mezi dvěma postoji ke smrti. V Komáru o Tristanovi a Isolde utěšuje podkoní Rohalt královnu Blanchefleur truchlící nad ztrátou manžela slovy: „Což všichni, kdož se narodí, nemusí též umřití? Kéž Bůh přijme mrtvé a uchová živé! 30) Španělské Romancero o hraběti Alarcosovi je z pozdější doby; hraběn­ ka, nespravedlivě odsouzena k trestu smrti vlastním manželem, se při­ pravuje na odchod ze světa odříkáváním příslušných slov a modliteb. Ale než dojde na žalozpěv nad ztrátou života („Nad dětmi truchlím, neb ony ztrácejí mne“), několikrát zopakuje: „Nad smrtí netruchlím, neb ta přijít musí“31) V témže Romanceru zvolá smrtelně zraněný Durandal: „Tot bitva má poslední. Nelituji, že spatřím smrt [vždyť jsme přece smrtelní], přesto­ že volá mne příliš brzy. Lituji však (...) [lítost nad ztrátou života]. V době naší současnosti mnohem bližší, v povídce Smrt Ivana Iljiče (vyšla roku 1887), oživuje Lev Nikolajevič Tolstoj tradiční způsob umí­ rání ruských venkovanů a staví jej do protikladu k modernějším způ­ sobům, k nimž se tehdy přiklonily vyšší vrstvy.

34

DĚJINY SMRTI

a velmi drastickou léčbu, mohl zůstat doma. „Bylo úžasné zjistit,“ píše jeho žena, „jak přijetí smrti obohacuje život.“ Bylo mu zřejmě něco mezi šedesáti a sedmdesáti lety. „Když nadešla poslední noc [výstraha], ujistil se, že jsem si toho vědoma i já, a když jsem mu to potvrdila, usmál se a řekl: ,Pak je tedy všechno v pořádku/ Zemřel zcela usmířen o několik hodin později. Zdravotní sestra, která přicházela na noc a pečovala o něj spolu se mnou, naštěstí opustila ložnici (...) takže jsem onu poslední a klidem prozářenou hodinu strá­ vila s Fritzem sama, a budu mu za ni navždy vděčná.“ Pravda je ovšem taková, že tato „dokonalá smrt“ tlumočí dojetí ty­ pické pro romantické vnímání života a smrti, které jsme si zvykli pro­ jevovat až od 19. století. Bližší starému tradičnímu modelu však byla smrt Fritzovy matky. Starou viktoriánskou dámu, povrchní a přizpůsobivou, poněkud mali­ chernou a neschopnou samostatného života, postihla rakovina žalud­ ku. Těžko snesitelná nemoc ji vystavovala situacím, jež by kohokoli jiného hluboce ponižovaly, neboť' ztratila schopnost ovládat vlastní tělo. Ona však nikdy nepřestala vystupovat jako perfect lady. Působila dojmem, že si neuvědomuje, co se jí přihodilo. Její znepokojený syn si kladl otázku, jak bude žena, která se v životě nedokázala vypořádat s jakýmikoli potížemi, čelit vlastní smrti. Trápil se však zbytečně. Velení nad vlastní smrti se ta neschopná stará paní ujala velmi dobře. „V den svých sedmdesátých narozenin dostala záchvat a na několik hodin upadla do bezvědomí. Když se probrala, chtěla, abychom ji po­ sadili na lůžku a potom s tím nej laskavějším úsměvem a zářícíma oči­ ma požádala, abychom k ní svolali všechny lidi z domu. Dala sbohem každému zvlášť, jako by odjížděla na dlouhou cestu, zanechala děkov­ né vzkazy pro přátele, příbuzné a pro všechny, kteří o ni pečovali. Ob­ zvláště dlouho vzpomínala na děti, na to, jak ji obveselovaly. Když své hosty asi po hodině propustila, zůstali jsme u ní už jen Fritz a já, až do chvíle, kdy se s velkou láskou rozloučila i s námi a řekla: ,A teď mě nechte spát/“ Ve 20. století však už umírající nemá jistotu, že ho spát nechají. O půl hodiny později přišel lékař, zjistil, co se děje, rozčílil se nad odevzdaným postojem okolí, nenechal si od Fňtze a jeho manželky vysvětlit, že stará paní se se všemi rozloučila a požádala, aby ji už nerušili. Podrážděně, s injekcí v ruce vpadl do ložnice, sklonil se nad lůžkem, aby nemocnou píchl, ale ona, přestože se zdálo, že je v bezvědomí, „otevřela oči a s týmž

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

35

milým úsměvem, jako když se loučila s námi, mu ovinula ruce kolem krku a pošeptala: ,Díky, profesore/ Doktorovi se zalily oči slzami a na injekci zapomněl. Odešel jako přítel a spojenec a jeho pacientka pokra­ čovala ve spánku, z nějž se už neprobudila“.2 )

RUSKO V 19. A 20. STOLETÍ

Důvěrný vztah veřejnosti ke smrti vyjadřuje příslovečné rčení z Písma, které jsme použili jako titul první části této knihy. Pierre-Henri Si­ mon uvádí vzpomínku z mládí, Bellessortův výrok,28) který měl být vtipný, alespoň podle Bellessorta: „Ještě dnes ho slyším, jak nám v po­ maturitní přípravce na gymnáziu Ludvíka Velikého [pařížské lycée Louis-le-Grand] čte z Bossueta: ,Vždyť jsme smrtelní/ pravila žena, jejíž moudrost chválí Šalomoun v Knize královské. Na chvíli se odml­ čel, ztěžka nechal dopadnout ruku na stůl a pak poznamenal: ,Ze ta žena ale měla svérázné nápady/“29) Text dokazuje, že Jacques Bénigne Bossuet ještě věděl, jaký smysl a váhu má ono „vždyť jsme smrtelní“ v mentalitě své doby. Naproti tomu Bellessort a jeho žák - navzdory svému vzdělání a dobré vůli - viděli v tomto výroku už jen nabubřelou a otřelou frázi. Toto neporozumění, ostatně starého data, nám může posloužit jako velmi dobré měřítko rozdílu mezi dvěma postoji ke smrti. V Komáru o Tristanovi a Isolde utěšuje podkoní Rohalt královnu Blanchefleur truchlící nad ztrátou manžela slovy: „Což všichni, kdož se narodí, nemusí též umřití? Kéž Bůh přijme mrtvé a uchová živé! 30) Španělské Romancero o hraběti Alarcosovi je z pozdější doby; hraběn­ ka, nespravedlivě odsouzena k trestu smrti vlastním manželem, se při­ pravuje na odchod ze světa odříkáváním příslušných slov a modliteb. Ale než dojde na žalozpěv nad ztrátou života („Nad dětmi truchlím, neb ony ztrácejí mne“), několikrát zopakuje: „Nad smrtí netruchlím, neb ta přijít musí“31) V témže Romanceru zvolá smrtelně zraněný Durandal: „Tot bitva má poslední. Nelituji, že spatřím smrt [vždyť jsme přece smrtelní], přesto­ že volá mne příliš brzy. Lituji však (...) [lítost nad ztrátou života]. V době naší současnosti mnohem bližší, v povídce Smrt Ivana Iljiče (vyšla roku 1887), oživuje Lev Nikolajevič Tolstoj tradiční způsob umí­ rání ruských venkovanů a staví jej do protikladu k modernějším způ­ sobům, k nimž se tehdy přiklonily vyšší vrstvy.

36

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

37

xZ

Ivana Iljiče postihla těžká nemoc. Čas od času měl dojem, že je smr­ telná, ale manželka, lékař a celá rodina se mlčky spikli, zatajovali mu vážnost jeho stavu a jednali s ním jako s dítětem. „Jediný Gerasim ne­ lhal/' Gerasim byl mladý sluha, mužik z venkova, dosud nevykořeněný z lidového a vesnického prostředí. „Ze všeho bylo zřejmé, že jen on chá­ pe, oč běží [o Ivanovu smrt], nepokládá však za nutné to tajit a prostě lituje svého vyhublého a zesláblého pána.“ Bez obav mu svou lítost dával najevo a pečoval o něj „jako nic, ochotně, prostě a s dobrotou“, přestože péče o umírající bývá mnohdy odpudivá. Jednou jej Ivan Iljič, dojatý jeho obětavostí, posílal pryč, snad aby si trochu odpočinul a při­ šel na jiné myšlenky. Gerasim mu odpověděl podobně jako Rohalt krá­ lovně Blanchefleur: „Všichni budeme jednou umírat. Tak co bych si nedal práci.“ A Tolstoj dodává: „Vyjádřil tím, že mu práce nepřijde zatěžko právě proto, že ji koná pro umírajícího a doufá, že až přijde jeho čas, také se o něho někdo stejně postará.“32) Rusko bylo určitě velice staromilské, neboť zmíněné příslovečné rčení najdeme i v nádherné Babelově povídce z roku 1920. V židovské vesnici poblíž Oděsy se v týdnu před masopustem slavilo šest svateb najednou. „Řádili na nich tak, že něco podobného dávno nikdo ne­ pamatoval.“ Vdova Hapa Hužvová, žena lehkých mravů, tancovala se svým milencem a „vytáčela to jako ve městě. [...] Byl třetí den svateb (...) a jenom Hapa dosud tancovala sama v prázdné kůlně. Točila se prostovlasá, s hákem v rukou. Její klacek, pomazaný kolomazí, dopa­ dal na stěny. [...] .Všichni umřemj šeptala Hapa a točila hákem.“ Potom spatřila světélko ve vesnickém sovětu a vpadla ke zmocněnci okresního výkonného výboru pro kolektivizaci a snažila se ho - marně - vylákat na flám, „propíjet ten náš život...“. Než od něj odešla, prohodila svým příslovečným způsobem: „Proč pořád pamatuješ na svou funkci, ta­ jemníku, pročpak se bojíš smrti? [...] Kdy tohle bylo, aby mužik nechtěl umírat?“33) V nespoutaném způsobu života Židovky Hapy je ono „všichni umřem“ buď výkřikem radosti ze života v tanečním a masopustním opojení, anebo znamením lhostejnosti k zítřku, znamením života ze dne na den. Naopak strach ze smrti v témže způsobu života označuje předvídavost a pořádkumilovnost, rozumné a svojské pojetí světa modernost. Obraz smrti se díky její důvěrné blízkosti stal v lidovém jazyce sym­ bolem prostoduchého a živelného nebo pudového života.

„Když na smrt nemyslíme,“ píše Pascal, „snášíme ji lépe než pomyšle­ ní na poklidnou smrt.“ Na smrt lze zapomenout dvěma způsoby. Tím prvním je náš způsob, typický pro technickou civilizaci, který smrt odmítá a vyobcoval ji ze společnosti; tím druhým je způsob typický pro tradiční civilizace, který smrt neodmítá, ale není schopen myslet na ni neustále, protože je příliš blízká a příliš každodenní.

MRTVÍ SPÍ

Přechod od života ke smrti proto lidé nevnímali - podle příměru fran­ couzského filozofa Vladimíra Jankélévitche - jako „důkladnou látko­ vou proměnu“. Nepovažovali ji ani za násilné proniknutí, jež Georges Bataille přirovnával k pronikání pohlavního údu. Lidé si smrt nepřed­ stavovali jako něco výlučně záporného, jako přelom, po němž následu­ je už jen propast zapomnění. Nepociťovali ani závrať a existenciální úzkost, anebo přinejmenším tyto dva pocity neměly místo v ustáleném vnímání smrti. Na druhé straně však nevěřili ani tomu, že posmrtný život je pouhým pokračováním života pozemského. Stojí za pozornost, že Roland a Olivier se při svém posledním a tak závažném rozloučení slůvkem nezmiňují o nějakém shledání na nebesích - pozůstalí v té době oplakávali své mrtvé v období smutku a pak na ně rychle zapo­ mínali. Smrt je přechod, interitus. Tuto povahu smrti lépe než kterýkoli historik vystihl filozof Jankélévitch, přestože je v příkrém rozporu s je­ ho vlastním přesvědčením: zesnulý, jak říká, odchází do světa, jenž se „od světa pozemského odlišuje jen mnohem menším mocnitelem“. Olivier a Roland se opravdu rozloučili tak, jako by měli upadnout do dlouhého, časově neomezeného spánku. Podle prastaré a neměnné víry zesnulí spali. Už v Homérově Hádové říši „sídlí jen mrtví, mátohy beze smyslů, jen stíny bývalých lidí“. Také Vergilius tvrdí, že podsvětí je „královstvím beztělých stínů“, že „stínů místo tu jest, říš ospalé noci a spánku“. A v Elysiu, kde jako v křesťanském ráji odpočívají stíny bla­ žených, „hojnější čerstvý je vzduch“ a „růžové světlo [tam] svítí: mají své slunce a rovněž mají své hvězdy“.34) Podle Ovidia obětovali Římané v den feralií, kdy slavili svátek zemře­ lých, mlčenlivé bohyni Tacitě rybku se zašitou tlamou, čímž připomí­ nali ticho panující v říši mánů, kde „místo je k mlčení vhodné“ (locus tile silentiis aptus).35) O feraliích také přinášeli oběti na hroby, protože

36

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

37

xZ

Ivana Iljiče postihla těžká nemoc. Čas od času měl dojem, že je smr­ telná, ale manželka, lékař a celá rodina se mlčky spikli, zatajovali mu vážnost jeho stavu a jednali s ním jako s dítětem. „Jediný Gerasim ne­ lhal/' Gerasim byl mladý sluha, mužik z venkova, dosud nevykořeněný z lidového a vesnického prostředí. „Ze všeho bylo zřejmé, že jen on chá­ pe, oč běží [o Ivanovu smrt], nepokládá však za nutné to tajit a prostě lituje svého vyhublého a zesláblého pána.“ Bez obav mu svou lítost dával najevo a pečoval o něj „jako nic, ochotně, prostě a s dobrotou“, přestože péče o umírající bývá mnohdy odpudivá. Jednou jej Ivan Iljič, dojatý jeho obětavostí, posílal pryč, snad aby si trochu odpočinul a při­ šel na jiné myšlenky. Gerasim mu odpověděl podobně jako Rohalt krá­ lovně Blanchefleur: „Všichni budeme jednou umírat. Tak co bych si nedal práci.“ A Tolstoj dodává: „Vyjádřil tím, že mu práce nepřijde zatěžko právě proto, že ji koná pro umírajícího a doufá, že až přijde jeho čas, také se o něho někdo stejně postará.“32) Rusko bylo určitě velice staromilské, neboť zmíněné příslovečné rčení najdeme i v nádherné Babelově povídce z roku 1920. V židovské vesnici poblíž Oděsy se v týdnu před masopustem slavilo šest svateb najednou. „Řádili na nich tak, že něco podobného dávno nikdo ne­ pamatoval.“ Vdova Hapa Hužvová, žena lehkých mravů, tancovala se svým milencem a „vytáčela to jako ve městě. [...] Byl třetí den svateb (...) a jenom Hapa dosud tancovala sama v prázdné kůlně. Točila se prostovlasá, s hákem v rukou. Její klacek, pomazaný kolomazí, dopa­ dal na stěny. [...] .Všichni umřemj šeptala Hapa a točila hákem.“ Potom spatřila světélko ve vesnickém sovětu a vpadla ke zmocněnci okresního výkonného výboru pro kolektivizaci a snažila se ho - marně - vylákat na flám, „propíjet ten náš život...“. Než od něj odešla, prohodila svým příslovečným způsobem: „Proč pořád pamatuješ na svou funkci, ta­ jemníku, pročpak se bojíš smrti? [...] Kdy tohle bylo, aby mužik nechtěl umírat?“33) V nespoutaném způsobu života Židovky Hapy je ono „všichni umřem“ buď výkřikem radosti ze života v tanečním a masopustním opojení, anebo znamením lhostejnosti k zítřku, znamením života ze dne na den. Naopak strach ze smrti v témže způsobu života označuje předvídavost a pořádkumilovnost, rozumné a svojské pojetí světa modernost. Obraz smrti se díky její důvěrné blízkosti stal v lidovém jazyce sym­ bolem prostoduchého a živelného nebo pudového života.

„Když na smrt nemyslíme,“ píše Pascal, „snášíme ji lépe než pomyšle­ ní na poklidnou smrt.“ Na smrt lze zapomenout dvěma způsoby. Tím prvním je náš způsob, typický pro technickou civilizaci, který smrt odmítá a vyobcoval ji ze společnosti; tím druhým je způsob typický pro tradiční civilizace, který smrt neodmítá, ale není schopen myslet na ni neustále, protože je příliš blízká a příliš každodenní.

MRTVÍ SPÍ

Přechod od života ke smrti proto lidé nevnímali - podle příměru fran­ couzského filozofa Vladimíra Jankélévitche - jako „důkladnou látko­ vou proměnu“. Nepovažovali ji ani za násilné proniknutí, jež Georges Bataille přirovnával k pronikání pohlavního údu. Lidé si smrt nepřed­ stavovali jako něco výlučně záporného, jako přelom, po němž následu­ je už jen propast zapomnění. Nepociťovali ani závrať a existenciální úzkost, anebo přinejmenším tyto dva pocity neměly místo v ustáleném vnímání smrti. Na druhé straně však nevěřili ani tomu, že posmrtný život je pouhým pokračováním života pozemského. Stojí za pozornost, že Roland a Olivier se při svém posledním a tak závažném rozloučení slůvkem nezmiňují o nějakém shledání na nebesích - pozůstalí v té době oplakávali své mrtvé v období smutku a pak na ně rychle zapo­ mínali. Smrt je přechod, interitus. Tuto povahu smrti lépe než kterýkoli historik vystihl filozof Jankélévitch, přestože je v příkrém rozporu s je­ ho vlastním přesvědčením: zesnulý, jak říká, odchází do světa, jenž se „od světa pozemského odlišuje jen mnohem menším mocnitelem“. Olivier a Roland se opravdu rozloučili tak, jako by měli upadnout do dlouhého, časově neomezeného spánku. Podle prastaré a neměnné víry zesnulí spali. Už v Homérově Hádové říši „sídlí jen mrtví, mátohy beze smyslů, jen stíny bývalých lidí“. Také Vergilius tvrdí, že podsvětí je „královstvím beztělých stínů“, že „stínů místo tu jest, říš ospalé noci a spánku“. A v Elysiu, kde jako v křesťanském ráji odpočívají stíny bla­ žených, „hojnější čerstvý je vzduch“ a „růžové světlo [tam] svítí: mají své slunce a rovněž mají své hvězdy“.34) Podle Ovidia obětovali Římané v den feralií, kdy slavili svátek zemře­ lých, mlčenlivé bohyni Tacitě rybku se zašitou tlamou, čímž připomí­ nali ticho panující v říši mánů, kde „místo je k mlčení vhodné“ (locus tile silentiis aptus).35) O feraliích také přinášeli oběti na hroby, protože

38

DĚJINY SMRTI

v určitých dnech a na určitých místech se zesnulí probouzeli ze spánku a vystupovali z hrobů jako nezřetelné snové představy, schopné znepo­ kojovat živé. Skoro bych ovšem řekl, že vysílené pohanské stíny jsou mnohem čipernější než spící zesnulí raného křesťanství. Jistě, i křesťanské stíny mohou bloudit mezi živými, nikým neviděni, a jak už víme, zjevovat se těm, kdo mají zemřít. Nicméně prvotní křesťanství necitelnost spánkového stavu spíše nadsazovalo, a to až do nevědomí, nepochybně proto, že spánek měl být už jen čekáním na blažené zmrtvýchvstání v den vzkříšení těla.36) Svatý Pavel učil Korintské, že mrtvý Kristus „byl vzkříšen třetího dne podle Písem (...). Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud naživu, někteří však již zesnuli (quidam autem dormierunt)“ (1 K 15, 4-6). Svatý Štěpán, první mučedník, zemřel ukamenován. Ve Skutcích apoštolů (7, 60) se dočteme, že „zesnul v Pánu“ (obdormivit m Domino). Na náhrobky se kromě nápisu hic iacet, s nímž se mnohem později set­ káme v pofrancouzštělé podobě ci-git (zde leží), často tesalo „zde spí , „zde spočinul“, „v tomto hrobě spočinul“ (hic pausat, hic requiescit, requiescit in histo tumulo). Svatá Radegunda požádala o pochování svého těla „v bazilice, kde mnohé sestry naše pohřbeny jsou a spí tam spán­ kem dokonalým nebo nedokonalým“ (in basilica ubi etiam multae sorores nostrae conditae sunt, in requie sivé perfecta sivé imperfecta)."7) Klidné spočinutí tedy nemuselo být zaručeno předem: „requie perfecta sivé im­ perfecta“. Středověké a galikánské liturgie, které v karlovském období nahradi­ la liturgie římská, uvádějí nomina pausantium (jména spících) a vybízejí věřící, aby se modlili pro spiritibus pausantium (za duše spících). Ve stře­ dověku se poslednímu pomazání, tehdy vyhrazenému jen duchovním, říkalo dormentium exitium (svátost spících zesnulých). Nic neobjasňuje víru ve spánek zemřelých lépe než pověst o sedmispáčích z Efezu. Protože byla značně rozšířená, psal o ní nejen Řehoř Tourský a Pavel Warnefried, ale ještě i ve 13. století Jakub de Voragme. Sedm křesťanů se odmítlo podvolit Deciově příkazu a obětovat mod­ lám; z Boží vůle pak usnuli v jeskyni, kde je dal císař zazdít, aby tam zemřeli. Lidová verze pověsti tvrdí, že zůstali zazděni tři sta sedmdesát dva let, ovšem znalec chronologie Jakub de Voragine upozorňuje, že počítáme-li skutečně dobře, nemohli tam spát déle než sto devadesát

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

39

šest let! Ať tak či onak, jisté je, že za Theodosiovy vlády se rozšířilo kacířství, jež popíralo vzkříšení mrtvých. Aby kacíře usvědčil ze lži, roz­ hodl se Bůh sedm mučedníků vzkřísit neboli probudit: „Vštípil do srdce jednoho efezského měšťana, aby na oné hoře postavil ovčín pro své pastýře. Dělníci připravující kámen na stavbu otevřeli jeskyni, sva­ ti se probudili a vzájemně se zdravili; domnívali se, že spali jedinou noc.“ Zdravili se stejně jako Olivier a Roland, než upadli do smrtelného spánku. Ve skutečnosti však, aniž o tom věděli, prospali několik století; a ten, který se vydal do Efezu koupit chléb, své město nepoznal! Protože pla­ til starými stříbrňáky, byl předveden před biskupa a prokonsula, a ti, tušíce zázrak, se spolu se všemi obyvateli města shromáždili u jeskyně, aby se na sedm probuzených spících podívali a vyslechli je. Pak biskup poslal pro císaře, jemuž jeden ze světců v osvícení vysvětlil důvod jejich vzkříšení: „,Věř nám, že kvůli tobě nás vzkřísil Pán před dnem velikého zmrtvýchvstání, abys beze všeho pochybování věřil, že zmrtvýchvstání je. My jsme totiž opravdu vstali z mrtvých a žijeme, a tak jako je dítě v matčině lůně a žije, aniž cítí nějakou újmu, tak jsme my viděli, leželi a spali a nic necítili.1 Po těchto slovech před očima všech položili hlavy na zem, usnuli a odevzdali svou duši podle rozkazu Božího.“38) Spánek, v nějž prý mrtví upadají, snad lépe popsat ani nelze. V 5. kapitole uvidíme, že tato představa po staletí odolávala sou­ středěnému úsilí vzdělanců (litterati), kteří se ji snažili potlačit; pře­ trvala nejen v bohoslužbách, ale promítla se i do náhrobního umění. Nechybí ani v závětích. Jeden pařížský farář ještě v roce 1559 staví do protikladu umbra mortis a placidam ac quietam mansionem, příbytek od­ počinku.39) A v modlitbách za zesnulé dodnes prosíme o klid pro jejich duše. Představa klidu a odpočinku je nejstarší, nejoblíbenější a nejvytr­ valejší představou onoho světa. Je rozšířená i v současnosti, přestože má silnou konkurenci v jiném typu představ.

V ROZKVETLÉ ZAHRADĚ

Pokud mrtví spali, pak nejraději v rozkvetlé zahradě. „Kéž spočinou ve svátém kvítí v ráji!“ prosí Boha Turpin nad těly baronů. Stejně pro­ sí i Roland: „Kéž uloží vás [Bůh] mezi kvítí svaté!“ Tento verš obsahu­ je dvojí představu posmrtného stavu: uložení ke spánku bez jakých-1

38

DĚJINY SMRTI

v určitých dnech a na určitých místech se zesnulí probouzeli ze spánku a vystupovali z hrobů jako nezřetelné snové představy, schopné znepo­ kojovat živé. Skoro bych ovšem řekl, že vysílené pohanské stíny jsou mnohem čipernější než spící zesnulí raného křesťanství. Jistě, i křesťanské stíny mohou bloudit mezi živými, nikým neviděni, a jak už víme, zjevovat se těm, kdo mají zemřít. Nicméně prvotní křesťanství necitelnost spánkového stavu spíše nadsazovalo, a to až do nevědomí, nepochybně proto, že spánek měl být už jen čekáním na blažené zmrtvýchvstání v den vzkříšení těla.36) Svatý Pavel učil Korintské, že mrtvý Kristus „byl vzkříšen třetího dne podle Písem (...). Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud naživu, někteří však již zesnuli (quidam autem dormierunt)“ (1 K 15, 4-6). Svatý Štěpán, první mučedník, zemřel ukamenován. Ve Skutcích apoštolů (7, 60) se dočteme, že „zesnul v Pánu“ (obdormivit m Domino). Na náhrobky se kromě nápisu hic iacet, s nímž se mnohem později set­ káme v pofrancouzštělé podobě ci-git (zde leží), často tesalo „zde spí , „zde spočinul“, „v tomto hrobě spočinul“ (hic pausat, hic requiescit, requiescit in histo tumulo). Svatá Radegunda požádala o pochování svého těla „v bazilice, kde mnohé sestry naše pohřbeny jsou a spí tam spán­ kem dokonalým nebo nedokonalým“ (in basilica ubi etiam multae sorores nostrae conditae sunt, in requie sivé perfecta sivé imperfecta)."7) Klidné spočinutí tedy nemuselo být zaručeno předem: „requie perfecta sivé im­ perfecta“. Středověké a galikánské liturgie, které v karlovském období nahradi­ la liturgie římská, uvádějí nomina pausantium (jména spících) a vybízejí věřící, aby se modlili pro spiritibus pausantium (za duše spících). Ve stře­ dověku se poslednímu pomazání, tehdy vyhrazenému jen duchovním, říkalo dormentium exitium (svátost spících zesnulých). Nic neobjasňuje víru ve spánek zemřelých lépe než pověst o sedmispáčích z Efezu. Protože byla značně rozšířená, psal o ní nejen Řehoř Tourský a Pavel Warnefried, ale ještě i ve 13. století Jakub de Voragme. Sedm křesťanů se odmítlo podvolit Deciově příkazu a obětovat mod­ lám; z Boží vůle pak usnuli v jeskyni, kde je dal císař zazdít, aby tam zemřeli. Lidová verze pověsti tvrdí, že zůstali zazděni tři sta sedmdesát dva let, ovšem znalec chronologie Jakub de Voragine upozorňuje, že počítáme-li skutečně dobře, nemohli tam spát déle než sto devadesát

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

39

šest let! Ať tak či onak, jisté je, že za Theodosiovy vlády se rozšířilo kacířství, jež popíralo vzkříšení mrtvých. Aby kacíře usvědčil ze lži, roz­ hodl se Bůh sedm mučedníků vzkřísit neboli probudit: „Vštípil do srdce jednoho efezského měšťana, aby na oné hoře postavil ovčín pro své pastýře. Dělníci připravující kámen na stavbu otevřeli jeskyni, sva­ ti se probudili a vzájemně se zdravili; domnívali se, že spali jedinou noc.“ Zdravili se stejně jako Olivier a Roland, než upadli do smrtelného spánku. Ve skutečnosti však, aniž o tom věděli, prospali několik století; a ten, který se vydal do Efezu koupit chléb, své město nepoznal! Protože pla­ til starými stříbrňáky, byl předveden před biskupa a prokonsula, a ti, tušíce zázrak, se spolu se všemi obyvateli města shromáždili u jeskyně, aby se na sedm probuzených spících podívali a vyslechli je. Pak biskup poslal pro císaře, jemuž jeden ze světců v osvícení vysvětlil důvod jejich vzkříšení: „,Věř nám, že kvůli tobě nás vzkřísil Pán před dnem velikého zmrtvýchvstání, abys beze všeho pochybování věřil, že zmrtvýchvstání je. My jsme totiž opravdu vstali z mrtvých a žijeme, a tak jako je dítě v matčině lůně a žije, aniž cítí nějakou újmu, tak jsme my viděli, leželi a spali a nic necítili.1 Po těchto slovech před očima všech položili hlavy na zem, usnuli a odevzdali svou duši podle rozkazu Božího.“38) Spánek, v nějž prý mrtví upadají, snad lépe popsat ani nelze. V 5. kapitole uvidíme, že tato představa po staletí odolávala sou­ středěnému úsilí vzdělanců (litterati), kteří se ji snažili potlačit; pře­ trvala nejen v bohoslužbách, ale promítla se i do náhrobního umění. Nechybí ani v závětích. Jeden pařížský farář ještě v roce 1559 staví do protikladu umbra mortis a placidam ac quietam mansionem, příbytek od­ počinku.39) A v modlitbách za zesnulé dodnes prosíme o klid pro jejich duše. Představa klidu a odpočinku je nejstarší, nejoblíbenější a nejvytr­ valejší představou onoho světa. Je rozšířená i v současnosti, přestože má silnou konkurenci v jiném typu představ.

V ROZKVETLÉ ZAHRADĚ

Pokud mrtví spali, pak nejraději v rozkvetlé zahradě. „Kéž spočinou ve svátém kvítí v ráji!“ prosí Boha Turpin nad těly baronů. Stejně pro­ sí i Roland: „Kéž uloží vás [Bůh] mezi kvítí svaté!“ Tento verš obsahu­ je dvojí představu posmrtného stavu: uložení ke spánku bez jakých-1

40

DĚJINY SMRTI

koli vjemů, mezi svátým kvítím neboli v rozkvetlé zahradě. Turpinův a Rolandův ráj (přinejmenším jejich představa ráje, protože existovaly i jiné) se kromě světla příliš neliší od „hájů“, „kyprých břehů“ a „vláhou živených luk“ vergiliovského Elysia ani od zahrady, již věřícím slibuje Korán. Naproti tomu v Homérově Hádu není ani zahrada, ani květy. Ovšem Hádes (alespoň jak jej popisuje Odyssea v XI. zpěvu) nezná ani muka, která v pozdější Aeneidě předznamenávají křesťanské peklo. Homérovo a Vergiliovo podsvětí jsou od sebe mnohem vzdálenější než Vergiliovo podsvětí od nejstarších představ křesťanského zásvětí. To dobře věděli středověcí vzdělanci i Dante. V Krédu nebo ve starém římskokatolickém mešním kánonu ozna­ čuje peklo tradiční příbytek mrtvých, spíše místo čekání než místo utr­ pení a muk. Spravedliví a starozákonní lidé, kteří byli vykoupeni, tam čekali, až je vysvobodí nebo probudí umučený Ježíš Kristus. Teprve poz­ ději, když zvítězila představa posledního soudu, se podsvětí pro celou jednu kulturu stalo tím, čím do té doby bylo jen v ojedinělých přípa­ dech, tedy královstvím Satanovým a věčným příbytkem zatracených.40) Serapionovo Euchologion, řecko-egyptský liturgický text z poloviny 4. století, obsahuje následující modlitbu za mrtvé: „Dej, aby jeho duch došel spočinutí v klidném místě s hojností zeleně.“ Acta Pauli etTheclae popisují „nebesa, kde odpočívají spravedliví“ jako „místo osvěžení, nasycení a radosti“.41) Je to refrigerium. Slova refrigerium nebo refrigere se používají místo requies nebo requiescere. „Refrigeret nos qui omnia potesl“ (Dej nám osvěžení, tys přece Všemohoucí!) hlásá jeden marseilleský nápis pocházející z konce 2. století. V Knize moudrosti (4, 7-14) ve Vulgátě se ráji říká refrigerium: Justus, si mořte preoccupatus fuerit, in refrigerio erit.“ (Spravedlivý, jestliže zemře předčasně, bude po smrti v ráji.) Slovo refrigerium v tomto významu dodnes přetrvává ve starém římskokatolickém mešním kánonu, a to v Mementu mrtvých: „in locum refrigerii, lucis et pacis“ (na svěžím, prosvět­ leném a pokojném místě). Francouzské překlady tuto představu zavrh­ ly, protože překladatelé usoudili', že severní národy neočekávají od osvě­ žení tytéž slasti jako národy Orientu či Středomoří! Uznávám, dnešní městský člověk volí raději sluneční úpal než chladivý stín. Ale jeden zbožný Pikarďan, jenž zvolil odloučený život v klášteře, už v době Lud­ víka IX. Svatého postavil „temné údolí“ a „zimní spánek“ pozemského světa do protikladu k „prosvětlenému světu“ a „krásnému létu“ v ráji.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

41

Spojení svěžesti a tepla, jakož i stínu a světla navozovalo představu letního a rajského štěstí jak středověkým obyvatelům severní Francie, tak Orientálcům. Ráj přestal být svěží rozkvetlou zahradou ve chvíli, kdy očištěné křes­ ťanství pojalo k těmto příliš konkrétním představám odpor a označilo je za pověrečné. Později je převzali severoameričtí černoši; filmy z jejich dílny vyobrazují nebesa jako zelenou pastvinu nebo bělostné zasněžené pole. Slovo refrigerium má ještě jeden význam. Označovalo hostinu, již k uctění památky mrtvých pořádali první křesťané na hrobech mučed­ níků, a ofery, jež na ně přinášeli. Svatá Monika tak „podle afrického obyčeje“ nosila „na hroby světců kaši, chléb a víno“. Tento zbožný úkon vycházel z pohanských zvyklostí; svátý Ambrož jej zakázal a nahradil mešní svátostí eucharistie. V pravoslavném křesťanství se však zachoval a jeho stopy nacházíme i v našich lidových zvycích. Je zvláštní, že jediné slovo označuje jak příbytek blahoslavených, tak obřadné jídlo a ofery na jejich hrobech. Podle Vulgáty leží blahoslavení v poloze římského hodovníka: „Dico autem vobis quod multi ab oriente et occidente venient et recumbent cum Abra­ ham et Isaac et Jacob in regno coelorum.“ Slova označující ráj jsou tedy spřízněna se třemi pojmy: se stinnou zahradou, hostinou na hrobech a svátostí přijímání. Středověká ikonografie však tyto symboly příliš v oblibě neměla. Už od 12. století je začala nahrazovat trůnem nebo Abrahamovým lů­ nem. Trůn bezpochyby převzala z orientální obrazivosti, přenesla jej však k feudálnímu dvoru. V Rolandově ráji zesnulí „usedají“. Častějším motivem je ale Abrahamovo lůno. Nezřídka zdobí průčelí kostelů ob­ rácená ke hřbitovu. Tam pochované zesnulé si Abraham jednoho dne posadí na klín jako děti. Někteří autoři, například Honorius Augustodunský, dokonce považovali hřbitov ad sanctos za lůno církve, jemuž jsou lidská těla svěřena až do soudného dne a v němž si hoví jako děti na Abrahamově klíně. Představa rozkvetlé zahrady je sice vzácná, zcela neznámá však není; tu a tam se znovu vynořuje na renesančních obrazech, kde se dvojice blažených procházejí v chladivém stínu překrásného sadu. Nej rozšířenější a nejstálejší představu ráje nicméně ztvárňují sochy ležících zesnulých, kteří odpočívají frequiescens) na krycích deskách masiv­ ních hrobů (viz 5. kapitolu).

40

DĚJINY SMRTI

koli vjemů, mezi svátým kvítím neboli v rozkvetlé zahradě. Turpinův a Rolandův ráj (přinejmenším jejich představa ráje, protože existovaly i jiné) se kromě světla příliš neliší od „hájů“, „kyprých břehů“ a „vláhou živených luk“ vergiliovského Elysia ani od zahrady, již věřícím slibuje Korán. Naproti tomu v Homérově Hádu není ani zahrada, ani květy. Ovšem Hádes (alespoň jak jej popisuje Odyssea v XI. zpěvu) nezná ani muka, která v pozdější Aeneidě předznamenávají křesťanské peklo. Homérovo a Vergiliovo podsvětí jsou od sebe mnohem vzdálenější než Vergiliovo podsvětí od nejstarších představ křesťanského zásvětí. To dobře věděli středověcí vzdělanci i Dante. V Krédu nebo ve starém římskokatolickém mešním kánonu ozna­ čuje peklo tradiční příbytek mrtvých, spíše místo čekání než místo utr­ pení a muk. Spravedliví a starozákonní lidé, kteří byli vykoupeni, tam čekali, až je vysvobodí nebo probudí umučený Ježíš Kristus. Teprve poz­ ději, když zvítězila představa posledního soudu, se podsvětí pro celou jednu kulturu stalo tím, čím do té doby bylo jen v ojedinělých přípa­ dech, tedy královstvím Satanovým a věčným příbytkem zatracených.40) Serapionovo Euchologion, řecko-egyptský liturgický text z poloviny 4. století, obsahuje následující modlitbu za mrtvé: „Dej, aby jeho duch došel spočinutí v klidném místě s hojností zeleně.“ Acta Pauli etTheclae popisují „nebesa, kde odpočívají spravedliví“ jako „místo osvěžení, nasycení a radosti“.41) Je to refrigerium. Slova refrigerium nebo refrigere se používají místo requies nebo requiescere. „Refrigeret nos qui omnia potesl“ (Dej nám osvěžení, tys přece Všemohoucí!) hlásá jeden marseilleský nápis pocházející z konce 2. století. V Knize moudrosti (4, 7-14) ve Vulgátě se ráji říká refrigerium: Justus, si mořte preoccupatus fuerit, in refrigerio erit.“ (Spravedlivý, jestliže zemře předčasně, bude po smrti v ráji.) Slovo refrigerium v tomto významu dodnes přetrvává ve starém římskokatolickém mešním kánonu, a to v Mementu mrtvých: „in locum refrigerii, lucis et pacis“ (na svěžím, prosvět­ leném a pokojném místě). Francouzské překlady tuto představu zavrh­ ly, protože překladatelé usoudili', že severní národy neočekávají od osvě­ žení tytéž slasti jako národy Orientu či Středomoří! Uznávám, dnešní městský člověk volí raději sluneční úpal než chladivý stín. Ale jeden zbožný Pikarďan, jenž zvolil odloučený život v klášteře, už v době Lud­ víka IX. Svatého postavil „temné údolí“ a „zimní spánek“ pozemského světa do protikladu k „prosvětlenému světu“ a „krásnému létu“ v ráji.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

41

Spojení svěžesti a tepla, jakož i stínu a světla navozovalo představu letního a rajského štěstí jak středověkým obyvatelům severní Francie, tak Orientálcům. Ráj přestal být svěží rozkvetlou zahradou ve chvíli, kdy očištěné křes­ ťanství pojalo k těmto příliš konkrétním představám odpor a označilo je za pověrečné. Později je převzali severoameričtí černoši; filmy z jejich dílny vyobrazují nebesa jako zelenou pastvinu nebo bělostné zasněžené pole. Slovo refrigerium má ještě jeden význam. Označovalo hostinu, již k uctění památky mrtvých pořádali první křesťané na hrobech mučed­ níků, a ofery, jež na ně přinášeli. Svatá Monika tak „podle afrického obyčeje“ nosila „na hroby světců kaši, chléb a víno“. Tento zbožný úkon vycházel z pohanských zvyklostí; svátý Ambrož jej zakázal a nahradil mešní svátostí eucharistie. V pravoslavném křesťanství se však zachoval a jeho stopy nacházíme i v našich lidových zvycích. Je zvláštní, že jediné slovo označuje jak příbytek blahoslavených, tak obřadné jídlo a ofery na jejich hrobech. Podle Vulgáty leží blahoslavení v poloze římského hodovníka: „Dico autem vobis quod multi ab oriente et occidente venient et recumbent cum Abra­ ham et Isaac et Jacob in regno coelorum.“ Slova označující ráj jsou tedy spřízněna se třemi pojmy: se stinnou zahradou, hostinou na hrobech a svátostí přijímání. Středověká ikonografie však tyto symboly příliš v oblibě neměla. Už od 12. století je začala nahrazovat trůnem nebo Abrahamovým lů­ nem. Trůn bezpochyby převzala z orientální obrazivosti, přenesla jej však k feudálnímu dvoru. V Rolandově ráji zesnulí „usedají“. Častějším motivem je ale Abrahamovo lůno. Nezřídka zdobí průčelí kostelů ob­ rácená ke hřbitovu. Tam pochované zesnulé si Abraham jednoho dne posadí na klín jako děti. Někteří autoři, například Honorius Augustodunský, dokonce považovali hřbitov ad sanctos za lůno církve, jemuž jsou lidská těla svěřena až do soudného dne a v němž si hoví jako děti na Abrahamově klíně. Představa rozkvetlé zahrady je sice vzácná, zcela neznámá však není; tu a tam se znovu vynořuje na renesančních obrazech, kde se dvojice blažených procházejí v chladivém stínu překrásného sadu. Nej rozšířenější a nejstálejší představu ráje nicméně ztvárňují sochy ležících zesnulých, kteří odpočívají frequiescens) na krycích deskách masiv­ ních hrobů (viz 5. kapitolu).

42

DĚJINY SMRTI

ODEVZDANÉ PŘIJÍMÁNÍ NEVYHNUTELNOSTI

Z právní praxe konce 17. století se skrze dochované listiny dozvídáme, že dobovou lidovou mentalitu utvářela směsice necitlivosti, odevzda­ nosti osudu, důvěrného vztahu ke smrti a veřejné povahy umírání; roz­ borem těchto složek jsme se už zabývali na základě jiných pramenů. Nicole Castanová vycházela ze zápisů trestních řízení soudního dvora v Toulouse a to, co napsala o smrti, platí nejen pro středověk, ale i pro ruský venkov 20. století: „Člověk 17. století není tak útlocitný [jako myj, a je-li vystaven utrpení [mučení] a smrti, je překvapivě odevzdaný a odolný: snad to způsobuje úřední strohost protokolů, ale odsouzenec nikdy nedává najevo ani obzvláštní lpění na životě, ani hlasitý odpor ke smrti.“ Ne však proto, že by měl omezené vyjadřovací schopnosti: „Musíme totiž poznamenat [a to je pravda], že tehdejší člověk dokázal velice dobře vyjádřit své okouzlení penězi nebo bohatstvím.“ A navzdo­ ry tomu, že lpí na životních radostech, projevuje zločinec „spíše strach ze zásvětí než důvěru ve svět pozemský“. „Umírající vzbuzuje dojem, že přijímá svůj osud.“42) Mimořádně zajímavé je srovnání poznámek Nicole Castanové o languedockých popravách v 17. století s popisem jedné popravy na americ­ kém Jihu koncem 19. století, jejímž svědkem se při návštěvě Spojených států v roce 1890 náhodou stal Paul Bourget, a vylíčil ji v díle Zámoří (Outre-Mer). Jednoho mladého černocha, sluhu bývalého seveřanské­ ho plukovníka jménem Scott, který žil v Georgii a kterého Paul Bour­ get navštívil, odsoudili k smrti oběšením. Když náš autor přišel do vě­ zení, vězeň právě jedl: „Mohl jsem oči nechat na tom mladém zločinci, jenž měl zanedlouho zemřít a jehož jsem viděl, jak urputně a srdnatě si hájí život. Nyní si se zjevným požitkem vychutnával poslední jídlo, smaženou rybu.“ Když dojedl, oblékli mu „popravní háv“ - novou košili: „Při dotyku studeného plátna jej zřejmě zamrazilo, protože se nepatrně zachvěl. Tato známka nervové choulostivosti ještě zvýraznila odvahu, s níž šestadvacetiletý mladík snášel všechny přípravy.“ Jeho bývalý pán, plukovník Scott, požádal, aby s ním mohl zůstat chvíli o samotě, protože ho chtěl připravit na smrt a posloužit mu jako zpo­ vědník (v 17. století plnili roli zpovědníků žebraví mniši). Poklekli a společně odříkali Otčenáš, k čemuž Bourget poznamenal: „Tělesnou a takřka zvířecí odvahu [o odvěké odevzdanosti tváří v tvář smrti nic nevěděl], již prokázal svou radostnou chutí k jídlu, náhle zušlechtila

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

43

jakási oduševnělost.“ Paul Bourget nepochopil, že mezi postoji, jež po­ važuje za protikladné, není rozdílu. Očekával vzpouru nebo veledojemnou scénu, ale setkal se jen s lhostejností: „Přemýšlel jsem o překvapi­ vé netečnosti, s jakou ten mulat odcházel ze života, na němž vzhledem ke své poživačnosti a ráznosti musel přece lpět. A zaujala mne ironie skutečnosti, že člověk tohoto druhu (...) při první příležitosti dokáže odevzdaně přijmout nevyhnutelnost, což filozofie považuje za vrchol svého učení.“ Pod šibenicí vypadl odsouzenému Seymourovi z úst ještě nedokou­ řený doutník. „Tímto jediným zakolísáním dal najevo, že i on musí po­ tlačovat své city. Potlačil je okamžitě [šlo však skutečně o stoické sebeovládání, jak se koncem 19. století domníval Západoevropan Bourget?], neboť bosýma nohama bez zakolísání vyšel nahoru po dřevěných scho­ dech. Choval se tak rázně, tak prostě a tak dokonale důstojně, a to i při popravě samé, že mezi drsnými diváky zavládlo naprosté ticho. Těsně před oběšením, když už měl na hlavě černou kuklu, mu plukov­ ník Scott, stále ještě v roli mnicha-zpovědníka, předříkal několik zbož­ ných výzev: „Pane Bože, pamatuj na mne ve svém království,“ opakoval znovu a znovu šišlající mulat. Po krátké odmlce řekl: „I dm dll right now, a energickým tónem dal poslední sbohem: „good bye, cdptdin... good bye everybody...“*3) Nemyslím, že by existoval výstižnější komentář k tomuto výjevu než výše citovaná poznámka Nicole Castanové: „Umírající [popravovaný] vzbuzuje dojem, že přijímá svůj osud.“

OCHOČENÁ SMRT

Jestliže se od Homéra až po Tolstého setkáváme s týmiž projevy obecné­ ho postoje ke smrti, pak to ještě neznamená, že jim přiznáváme struk­ turální ustálenost, jíž se čistě historické proměny vůbec netýkají. Na tento živelný a odvěký základní postoj se nabalovala řada dalších prv­ ků. Vývojovému tlaku však vzdoroval téměř dvě tisíciletí. Ve světě, je­ muž vládne změna, se tradiční postoj ke smrti jeví jako ostrůvek setr­ vačnosti a nepřetržitosti. Tento tradiční postoj se však z našich mravů vytratil do té míry, že si jej stěží dokážeme představit a už mu ani příliš nerozumíme. Odvěký postoj ke smrti, kdy je smrt blízká a důvěrně známá, ale současně i osla-

42

DĚJINY SMRTI

ODEVZDANÉ PŘIJÍMÁNÍ NEVYHNUTELNOSTI

Z právní praxe konce 17. století se skrze dochované listiny dozvídáme, že dobovou lidovou mentalitu utvářela směsice necitlivosti, odevzda­ nosti osudu, důvěrného vztahu ke smrti a veřejné povahy umírání; roz­ borem těchto složek jsme se už zabývali na základě jiných pramenů. Nicole Castanová vycházela ze zápisů trestních řízení soudního dvora v Toulouse a to, co napsala o smrti, platí nejen pro středověk, ale i pro ruský venkov 20. století: „Člověk 17. století není tak útlocitný [jako myj, a je-li vystaven utrpení [mučení] a smrti, je překvapivě odevzdaný a odolný: snad to způsobuje úřední strohost protokolů, ale odsouzenec nikdy nedává najevo ani obzvláštní lpění na životě, ani hlasitý odpor ke smrti.“ Ne však proto, že by měl omezené vyjadřovací schopnosti: „Musíme totiž poznamenat [a to je pravda], že tehdejší člověk dokázal velice dobře vyjádřit své okouzlení penězi nebo bohatstvím.“ A navzdo­ ry tomu, že lpí na životních radostech, projevuje zločinec „spíše strach ze zásvětí než důvěru ve svět pozemský“. „Umírající vzbuzuje dojem, že přijímá svůj osud.“42) Mimořádně zajímavé je srovnání poznámek Nicole Castanové o languedockých popravách v 17. století s popisem jedné popravy na americ­ kém Jihu koncem 19. století, jejímž svědkem se při návštěvě Spojených států v roce 1890 náhodou stal Paul Bourget, a vylíčil ji v díle Zámoří (Outre-Mer). Jednoho mladého černocha, sluhu bývalého seveřanské­ ho plukovníka jménem Scott, který žil v Georgii a kterého Paul Bour­ get navštívil, odsoudili k smrti oběšením. Když náš autor přišel do vě­ zení, vězeň právě jedl: „Mohl jsem oči nechat na tom mladém zločinci, jenž měl zanedlouho zemřít a jehož jsem viděl, jak urputně a srdnatě si hájí život. Nyní si se zjevným požitkem vychutnával poslední jídlo, smaženou rybu.“ Když dojedl, oblékli mu „popravní háv“ - novou košili: „Při dotyku studeného plátna jej zřejmě zamrazilo, protože se nepatrně zachvěl. Tato známka nervové choulostivosti ještě zvýraznila odvahu, s níž šestadvacetiletý mladík snášel všechny přípravy.“ Jeho bývalý pán, plukovník Scott, požádal, aby s ním mohl zůstat chvíli o samotě, protože ho chtěl připravit na smrt a posloužit mu jako zpo­ vědník (v 17. století plnili roli zpovědníků žebraví mniši). Poklekli a společně odříkali Otčenáš, k čemuž Bourget poznamenal: „Tělesnou a takřka zvířecí odvahu [o odvěké odevzdanosti tváří v tvář smrti nic nevěděl], již prokázal svou radostnou chutí k jídlu, náhle zušlechtila

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

43

jakási oduševnělost.“ Paul Bourget nepochopil, že mezi postoji, jež po­ važuje za protikladné, není rozdílu. Očekával vzpouru nebo veledojemnou scénu, ale setkal se jen s lhostejností: „Přemýšlel jsem o překvapi­ vé netečnosti, s jakou ten mulat odcházel ze života, na němž vzhledem ke své poživačnosti a ráznosti musel přece lpět. A zaujala mne ironie skutečnosti, že člověk tohoto druhu (...) při první příležitosti dokáže odevzdaně přijmout nevyhnutelnost, což filozofie považuje za vrchol svého učení.“ Pod šibenicí vypadl odsouzenému Seymourovi z úst ještě nedokou­ řený doutník. „Tímto jediným zakolísáním dal najevo, že i on musí po­ tlačovat své city. Potlačil je okamžitě [šlo však skutečně o stoické sebeovládání, jak se koncem 19. století domníval Západoevropan Bourget?], neboť bosýma nohama bez zakolísání vyšel nahoru po dřevěných scho­ dech. Choval se tak rázně, tak prostě a tak dokonale důstojně, a to i při popravě samé, že mezi drsnými diváky zavládlo naprosté ticho. Těsně před oběšením, když už měl na hlavě černou kuklu, mu plukov­ ník Scott, stále ještě v roli mnicha-zpovědníka, předříkal několik zbož­ ných výzev: „Pane Bože, pamatuj na mne ve svém království,“ opakoval znovu a znovu šišlající mulat. Po krátké odmlce řekl: „I dm dll right now, a energickým tónem dal poslední sbohem: „good bye, cdptdin... good bye everybody...“*3) Nemyslím, že by existoval výstižnější komentář k tomuto výjevu než výše citovaná poznámka Nicole Castanové: „Umírající [popravovaný] vzbuzuje dojem, že přijímá svůj osud.“

OCHOČENÁ SMRT

Jestliže se od Homéra až po Tolstého setkáváme s týmiž projevy obecné­ ho postoje ke smrti, pak to ještě neznamená, že jim přiznáváme struk­ turální ustálenost, jíž se čistě historické proměny vůbec netýkají. Na tento živelný a odvěký základní postoj se nabalovala řada dalších prv­ ků. Vývojovému tlaku však vzdoroval téměř dvě tisíciletí. Ve světě, je­ muž vládne změna, se tradiční postoj ke smrti jeví jako ostrůvek setr­ vačnosti a nepřetržitosti. Tento tradiční postoj se však z našich mravů vytratil do té míry, že si jej stěží dokážeme představit a už mu ani příliš nerozumíme. Odvěký postoj ke smrti, kdy je smrt blízká a důvěrně známá, ale současně i osla-

44

DĚJINY SMRTI

bená a zneškodněná, je v přílišném rozporu s naším postojem - smrt nám nahání takovou hrůzu, že se bojíme vyslovit i její jméno. Když tedy onu důvěrně známou smrt nazýváme smrt ochočená, ne­ myslíme tím, že kdysi byla divoká a že si ji lidé postupem času ochočili. Naopak chceme říci, že dnes je smrt zdivočelá a že kdysi to tak nebylo. Nejstarší smrt byla ochočená.44)

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

45

POZNÁMKY

1) J. LE GOFF, Culture cléricale et traditions folkloriques dans la civilisation mérovingienne, Annales ESC 1967, s. 780n. 2) Les Romans de la Table rondě, adaptace J. BOULENGER, Paris 1941, s. 443n. [SIR THOMAS MALORY, Artušova smrt, překlad J. Caha, Praha 1997, s. 451-452. Z Románů Kruhového stolu vyšel v češtině jen tento výbor, který se ne vždy shoduje s citacemi P. Ariěse, neboť, jak píše J. Caha v doslovu: „Ze srovnání Maloryova textu s francouzskými předlohami, jak je provedl profesor Vinaver v komentáři ke své edici, plyne, že staré společenské a umělecké hodnoty francouzské rytířské poezie byly Malorymu značně vzdálené. Obsáhlé dušezpytné a monologcké pasáže francouzských předloh prostě přecházel při své práci bez povšimnutí, a tak obnažoval vlastní dějové předivo a věcné jádro.“ Tam, kde se text shoduje, citujeme z Caho­ va překladu.] 3) Les Romans de la Table rondě, s. 124. [SIR THOMAS MALORY, Artušova smrt, s. 452.] 4) La Chanson de Roland, úprava a překlad J. BÉDIER, Pans 1922, CLXV, CLXXIV, CLXXV; Le Roman de Tnstan et Yseult, adaptace J. BÉDIER, Paris 1946, s. 247. Les Tristan en vers, J.-C. PAYEN, Paris, 1974. [J. BÉDIER, Píseň o Rolandovi, přeložil J. Pelán, Praha 1986, CLXV, CLXXIV, CLXXV; J. BÉDIER, Román o Tnstanovi a Isoldě, přeložila E. Musilová, Praha 1996, s. 139.] 5) R. Glabera cituje G. DUBY, VAn mil, Paris 1967, s. 78, 89. 6) Musée des Augustins (muzeum Augustiniánů) v Toulouse, č. 835. 7) Les Romans de la Table rondě, s. 154. 8) G. DUBY, VAn mil. 9) G. GRIMAUD, Liturgie sacrée, in: Guillaume Durand de Mende, Rationale divinorum officiorum, Paris 1854, svazek 5, s. 290. 10) A. TENENTI, Il Senso della morte e I’amore della vita nel Rinascimento, Torino 1957, s. 170, pozn. 18. 11) Mmc DUNOYER, Lettres et Histoires galantes, Amsterodam 1780, kniha I, s. 300. 12) [JEAN DE LA FONTAINE, Bajky, přeložil G. Franci, Praha 1959, bajka Smrt a umírající] 13) CERVANTES, Don Quijote, Paris, 2. část, 74. kapitola [MIGUEL DE CER­ VANTES SAAVEDRA, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přeložil Z. Šmíd,

Praha 1955, s. 1204.] 14) H. TROYAT, Vie de Tolstoi, Pans 1965, s. 827. 15) L. N. TOLSTOI, Les Trois Morts, in: La mort d’lvan Hitch et autres contes, Paris 1958 (první ruské vydání v roce 1859.)

44

DĚJINY SMRTI

bená a zneškodněná, je v přílišném rozporu s naším postojem - smrt nám nahání takovou hrůzu, že se bojíme vyslovit i její jméno. Když tedy onu důvěrně známou smrt nazýváme smrt ochočená, ne­ myslíme tím, že kdysi byla divoká a že si ji lidé postupem času ochočili. Naopak chceme říci, že dnes je smrt zdivočelá a že kdysi to tak nebylo. Nejstarší smrt byla ochočená.44)

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

45

POZNÁMKY

1) J. LE GOFF, Culture cléricale et traditions folkloriques dans la civilisation mérovingienne, Annales ESC 1967, s. 780n. 2) Les Romans de la Table rondě, adaptace J. BOULENGER, Paris 1941, s. 443n. [SIR THOMAS MALORY, Artušova smrt, překlad J. Caha, Praha 1997, s. 451-452. Z Románů Kruhového stolu vyšel v češtině jen tento výbor, který se ne vždy shoduje s citacemi P. Ariěse, neboť, jak píše J. Caha v doslovu: „Ze srovnání Maloryova textu s francouzskými předlohami, jak je provedl profesor Vinaver v komentáři ke své edici, plyne, že staré společenské a umělecké hodnoty francouzské rytířské poezie byly Malorymu značně vzdálené. Obsáhlé dušezpytné a monologcké pasáže francouzských předloh prostě přecházel při své práci bez povšimnutí, a tak obnažoval vlastní dějové předivo a věcné jádro.“ Tam, kde se text shoduje, citujeme z Caho­ va překladu.] 3) Les Romans de la Table rondě, s. 124. [SIR THOMAS MALORY, Artušova smrt, s. 452.] 4) La Chanson de Roland, úprava a překlad J. BÉDIER, Pans 1922, CLXV, CLXXIV, CLXXV; Le Roman de Tnstan et Yseult, adaptace J. BÉDIER, Paris 1946, s. 247. Les Tristan en vers, J.-C. PAYEN, Paris, 1974. [J. BÉDIER, Píseň o Rolandovi, přeložil J. Pelán, Praha 1986, CLXV, CLXXIV, CLXXV; J. BÉDIER, Román o Tnstanovi a Isoldě, přeložila E. Musilová, Praha 1996, s. 139.] 5) R. Glabera cituje G. DUBY, VAn mil, Paris 1967, s. 78, 89. 6) Musée des Augustins (muzeum Augustiniánů) v Toulouse, č. 835. 7) Les Romans de la Table rondě, s. 154. 8) G. DUBY, VAn mil. 9) G. GRIMAUD, Liturgie sacrée, in: Guillaume Durand de Mende, Rationale divinorum officiorum, Paris 1854, svazek 5, s. 290. 10) A. TENENTI, Il Senso della morte e I’amore della vita nel Rinascimento, Torino 1957, s. 170, pozn. 18. 11) Mmc DUNOYER, Lettres et Histoires galantes, Amsterodam 1780, kniha I, s. 300. 12) [JEAN DE LA FONTAINE, Bajky, přeložil G. Franci, Praha 1959, bajka Smrt a umírající] 13) CERVANTES, Don Quijote, Paris, 2. část, 74. kapitola [MIGUEL DE CER­ VANTES SAAVEDRA, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přeložil Z. Šmíd,

Praha 1955, s. 1204.] 14) H. TROYAT, Vie de Tolstoi, Pans 1965, s. 827. 15) L. N. TOLSTOI, Les Trois Morts, in: La mort d’lvan Hitch et autres contes, Paris 1958 (první ruské vydání v roce 1859.)

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

16) J. GUITON, M. Pouget, Paris 1941, s. 14. 17) GUILLAUME DURAND DE MENDE, Rationale divinorum officiorum, sva­ zek 5, s. 14. 18) J. HUIZINGA, Le Déclin du Moyen Age, Paris 1975. 19) Les Romans de la Table rondě, s. 380. [SIR THOMAS MALORY, Artušova smrt, s. 341-342.] 20) Píseň o Rolandovi, CLXVII; Román o Tristanovi a Isolde, s. 146. 21) GUILLAUME DURAND DE MENDE, Rationale divinorum officiorum, sva­ zek 5, s. 38. 22) [JEAN DE LA FONTAINE, Bajky, bajka Smrt a nešťastník.] 23) A. SOLJÉNITSYNE, Le Pavilion des cancéreux, Paris 1968, s. 163-164. [A. SOLŽENICYN, Rakovina, přeložila A. Nováková, Praha 1992, s. 93.] 24) Les Romans de la Table ronde, s. 350 a 447. [SIR THOMAS MALORY, Artu­ šova smrt, s. 306 a 452.] 25) Román o Tristanovi a Isolde, s. 146; Píseň o Rolandovi, CL. 26) J.-P. PETER, Malades et maladies au XVIIF siecle, Annales ESC 1967, s. 712; P. CRAVEN, Récitďune soeur, souvenirs de famille recueilhs par Mme Augustus Craven, née La Ferronnays, Paris 1866, svazek 2, s. 197. 27) L. PINCUS, Death and the family, New York 1975, s. 4-8. 28) P.-H. SIMON, Discours de réception á PAcadémie francaise, Le Monde 20. listopadu 1967. 29) [Uveďme na pravou míru, že jde o moudrou ženu, která předstoupila před krále Davida ve Druhé knize Samuelově (14, 14). Žena řekla: „Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat.“] 30) Román o Tristanovi a Isolde, s. 16. 31) Le Romancero, Paris 1947, s. 91. 32) L. N. TOLSTOI, La mort d’lvan Hitch". [L. N. TOLSTOJ, Smrt Ivana Iljiče, přeložil E. Frynta, Praha 1959, s. 72-73.] 33) I. BABEL, Contes d’Odessa, Paris 1967, s. 84-86. [I. BABEL, Rudá jízda, Oděsképovídky, přeložil}. Zábrana, Praha 1971, povídka Hapa Hužvová, s. 314-315.] V pravoslavných slovanských zemích se starobylé zvyky zachovaly. Viz M. RIBEYROL, D. SCHNAPPER, Cérémonies funéraires dans la Yougoslavie orthodoxe, Archives européennes de sociologie 17/1976, s. 220-246. 34) HOMĚRE, Odyssée, XI, v. 475, 494; VIRGILE, Enéide, VI, v. 268-679. [HOMÉR, Odysseia, přeložil V. Šrámek, Praha 1987, XI, s. 182; VERGILIUS, Aeneis, překlad O. Vaňorný, Praha 1941, VI, verš 269, 390, 640, 641.] 35) OVIDE, Pastes, II, 533. [PUBLIUS OVIDIUS NASO, Kalendář, Žalozpěvy, Listy z Pontu, přeložili I. Bureš a R. Mertlík, Praha 1966 - Kalendář, kniha II., básně Ferálie, svátek zemřelých; Úcta k Mlčenlivé a Němé (Tacita a Múta) a Povídavá Lara.\ 36) Srovnej též níže s 3. a 5. kapitolou. 37) PH. LABBE, Sacra sancta concilia, Paris 1671, svazek 5, sl. 87; Dictionnaire ďarchéologie chrétienne et de liturgie, Paris 1907, svazek 12, sl. 28, heslo „Mort“ a svazek 1, sl. 479, heslo „Ad sanctos“.

38) J. DE VORAGINE, La légende dorée, Paris 1967, svazek 2, s. 12n. [J. DE VORAGINE, Legenda Aurea, přeložila A. Vidmanová, Praha 1998, pověst Sedmispáči, s. 198.] 39) Archives nationales, minutier central (Francouzský národní archiv, ústřed­ ní archiv notářských listin), VIII, 369 (1559). 40) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne et de liturgie, svazek 12, sl. 28. 41) Viz níže 5. kapitolu; M. R1BEYROL, D. SCHNAPPER, Cérémonies funéraires dans la Yougoslavie orthodoxe. 42) N. CASTAN, Cnminalité et Subsistances dans le ressortdu Parlement de Toulouse (1690-1730), diss, Toulouse-Le Mirail 1966, s. 315. 43) P. BOURGET, Outre-mer, Paris 1895, svazek 2, s. 250. 44) Kniha V. THOMASE, L’Anthropologic de la mort, Paris 1975, byla vydána až po dokončení této kapitoly.

46

47

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

16) J. GUITON, M. Pouget, Paris 1941, s. 14. 17) GUILLAUME DURAND DE MENDE, Rationale divinorum officiorum, sva­ zek 5, s. 14. 18) J. HUIZINGA, Le Déclin du Moyen Age, Paris 1975. 19) Les Romans de la Table rondě, s. 380. [SIR THOMAS MALORY, Artušova smrt, s. 341-342.] 20) Píseň o Rolandovi, CLXVII; Román o Tristanovi a Isolde, s. 146. 21) GUILLAUME DURAND DE MENDE, Rationale divinorum officiorum, sva­ zek 5, s. 38. 22) [JEAN DE LA FONTAINE, Bajky, bajka Smrt a nešťastník.] 23) A. SOLJÉNITSYNE, Le Pavilion des cancéreux, Paris 1968, s. 163-164. [A. SOLŽENICYN, Rakovina, přeložila A. Nováková, Praha 1992, s. 93.] 24) Les Romans de la Table ronde, s. 350 a 447. [SIR THOMAS MALORY, Artu­ šova smrt, s. 306 a 452.] 25) Román o Tristanovi a Isolde, s. 146; Píseň o Rolandovi, CL. 26) J.-P. PETER, Malades et maladies au XVIIF siecle, Annales ESC 1967, s. 712; P. CRAVEN, Récitďune soeur, souvenirs de famille recueilhs par Mme Augustus Craven, née La Ferronnays, Paris 1866, svazek 2, s. 197. 27) L. PINCUS, Death and the family, New York 1975, s. 4-8. 28) P.-H. SIMON, Discours de réception á PAcadémie francaise, Le Monde 20. listopadu 1967. 29) [Uveďme na pravou míru, že jde o moudrou ženu, která předstoupila před krále Davida ve Druhé knize Samuelově (14, 14). Žena řekla: „Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat.“] 30) Román o Tristanovi a Isolde, s. 16. 31) Le Romancero, Paris 1947, s. 91. 32) L. N. TOLSTOI, La mort d’lvan Hitch". [L. N. TOLSTOJ, Smrt Ivana Iljiče, přeložil E. Frynta, Praha 1959, s. 72-73.] 33) I. BABEL, Contes d’Odessa, Paris 1967, s. 84-86. [I. BABEL, Rudá jízda, Oděsképovídky, přeložil}. Zábrana, Praha 1971, povídka Hapa Hužvová, s. 314-315.] V pravoslavných slovanských zemích se starobylé zvyky zachovaly. Viz M. RIBEYROL, D. SCHNAPPER, Cérémonies funéraires dans la Yougoslavie orthodoxe, Archives européennes de sociologie 17/1976, s. 220-246. 34) HOMĚRE, Odyssée, XI, v. 475, 494; VIRGILE, Enéide, VI, v. 268-679. [HOMÉR, Odysseia, přeložil V. Šrámek, Praha 1987, XI, s. 182; VERGILIUS, Aeneis, překlad O. Vaňorný, Praha 1941, VI, verš 269, 390, 640, 641.] 35) OVIDE, Pastes, II, 533. [PUBLIUS OVIDIUS NASO, Kalendář, Žalozpěvy, Listy z Pontu, přeložili I. Bureš a R. Mertlík, Praha 1966 - Kalendář, kniha II., básně Ferálie, svátek zemřelých; Úcta k Mlčenlivé a Němé (Tacita a Múta) a Povídavá Lara.\ 36) Srovnej též níže s 3. a 5. kapitolou. 37) PH. LABBE, Sacra sancta concilia, Paris 1671, svazek 5, sl. 87; Dictionnaire ďarchéologie chrétienne et de liturgie, Paris 1907, svazek 12, sl. 28, heslo „Mort“ a svazek 1, sl. 479, heslo „Ad sanctos“.

38) J. DE VORAGINE, La légende dorée, Paris 1967, svazek 2, s. 12n. [J. DE VORAGINE, Legenda Aurea, přeložila A. Vidmanová, Praha 1998, pověst Sedmispáči, s. 198.] 39) Archives nationales, minutier central (Francouzský národní archiv, ústřed­ ní archiv notářských listin), VIII, 369 (1559). 40) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne et de liturgie, svazek 12, sl. 28. 41) Viz níže 5. kapitolu; M. R1BEYROL, D. SCHNAPPER, Cérémonies funéraires dans la Yougoslavie orthodoxe. 42) N. CASTAN, Cnminalité et Subsistances dans le ressortdu Parlement de Toulouse (1690-1730), diss, Toulouse-Le Mirail 1966, s. 315. 43) P. BOURGET, Outre-mer, Paris 1895, svazek 2, s. 250. 44) Kniha V. THOMASE, L’Anthropologic de la mort, Paris 1975, byla vydána až po dokončení této kapitoly.

46

47

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

2. AD SANCTOS; APUD ECCLESIAM

V předchozí kapitole jsme si přiblížili tisícileté přetrvávání téměř ne­ měnného postoje ke smrti, jenž tlumočil naivní a bezprostřední ode­ vzdanost osudu a přírodě. K tomuto postoji ke smrti, tomuto de mořte, existuje symetrický protějšek, totiž postoj k zesnulým, jakési de mortuis, vyjadřující týž lhostejně důvěrný vztah, tentokrát ale k hrobům a všem záležitostem souvisejících s pohřbíváním. Tento postoj k mrtvým je typický pro přesně vymezené historické období: objevil se nesporně koncem 5. století - jeho nástup je patrný díky podstatné odlišnosti od postojů předchozích - a zanikl koncem 18. století, aniž jakkoli ovlivnil naše současné zvyky. Jeho trvání, dlouhé, ale přesně vymezené, spadá tedy do nekonečné nepřetržitosti ochočené smrti. Zrodil se společně se sbližováním živých a mrtvých, s pronikáním hřbitovů mezi lidské příbytky ve městech i vesnicích. Zanikl ve chvíli, kdy lidé přestali trpět těsné sousedství hrobů a lidských obydlí.

POD SVĚTCOVOU OCHRANOU

Navzdory důvěrnému vztahu ke smrti se lidé ve starověku sousedství mrtvých báli a drželi je stranou. Strach je vedl k uctívání hrobů, jež mělo zesnulým znemožnit, aby z nich „vyšli“ a znepokojovali živé. Po­ hřbení i zpopelnění mrtví byli nečistí a jejich příliš velká blízkost mohla poskvrnit živé. Obydlí jedněch se musela oddělit od hájemství druhých, aby se zamezilo jakýmkoli vzájemným stykům - jedinou výjimkou byly dny smírných obětí. Nařizoval to zákon dvanácti desek a pravidlo pla­ tilo bez výjimky: „Žádný zesnulý nesmí být ve městě pochován ani zpo­ pelněn.“ Toto nařízení včlenil do svého zákoníku i Theodosius, který dal odstranit veškeré tělesné ostatky z Konstantinopole: „Přikazuji, aby všechna těla, ať jsou uložena v urnách či sarkofázích nebo zakopána v zemi, byla z města odvezena a pochována za jeho branami.“ Právní znalec Pavel poskytl následující výklad: „Ve městě se nesmějí ukládat žádné mrtvoly, aby nedošlo k poskvrnění jeho svatosti (sacra).“

49

Ne funestentur neboli poskvrněn smrtí - výraz velmi dobře tlumočí ne­ snášenlivost živých. Slovo funestus, z něhož po oslabení významu vznik­ lo francouzské funeste (neblahý, zhoubný), původně označovalo výlučně znesvěcení způsobené mrtvolou. Odvozuj e se ze slova funus, jež má tři významy: pohřeb, mrtvé tělo a současně vražda.1) Proto se starověké hřbitovy umísťovaly vždy za města, podél cest například v Římě lemovaly viuAppiu. Pohřbívalo se buď do rodinných hrobek na soukromých pozemcích, anebo na společných hřbitovech, kte­ ré vlastnila a spravovala pohřební kolegia (collegia funeraticia) - právě ona snad posloužila prvním křesťanům jako právní model pro jejich obce.2) Zpočátku se křesťané řídili dobovými zvyklostmi a sdíleli obecně panující názory na mrtvé. Nejprve se dávali pohřbívat v pohanských nekropolích, později na oddělených hřbitovech vedle nich, vždy však za městem. Ještě svátý Jan Zlatoústý pociťoval k mrtvým starověký odpor. V jed­ né homilii připomíná tradiční zvyklost: „Dbej, aby se ve městě nebudo­ valy žádné hrobky. Kdyby někdo tam, kde spíš a jíš, pochoval mrtvolu, co by sis počal? Ale i když tam, kde spíš a jíš, mrtvé [animam mortuam] nepohřbíváš, přece je na údy Kristovy ukládáš. [...] Cožpak lze navště­ vovat Boží kostely, svaté chrámy, šíří-li se tam tak strašlivý zápach?“3) Podobné rozpoložení mysli se projevilo ještě v roce 563 na koncilu v Braze, který přijal kánon zakazující pohřbívání mrtvých v bazilikách svátých mučedníků: „Výsadu zakazující pohřby uvnitř opevnění, kte­ rou si města tak bedlivě střeží, nelze upírat ani bazilikám svátých mu­ čedníků.“4) Nicméně odpor prvotních křesťanů k blízkému sousedství mrtvých brzy opadl, nejprve v Africe a potom v Římě. Tato pozoruhodná změna tlumočila obrovský rozdíl mezi starým pohanským a novým křestanským postojem ke smrti, přestože oběma stranám byl vlastní model ochočené smrti. Od té doby mrtví nadlouho, až do 18. století, přestali v živých vzbuzovat strach, a jedni i druzí se společně zabydleli na stej­ ných místech, za týmiž hradbami. Co způsobilo tak rychlý přechod od starověkého odporu k novému důvěrnému vztahu k mrtvým? Byla to víra ve vzkříšení těla, spojená s uctíváním prvních mučedníků a jejich hrobů. Situace se však mohla vyvíjet i jinak. Někteří prvotní křesťané ne­ přikládali umístění svého hrobu vůbec žádný význam, protože chtěli zdůraznit rozchod s pohanskými pověrami a radost z návratu k Bohu.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

2. AD SANCTOS; APUD ECCLESIAM

V předchozí kapitole jsme si přiblížili tisícileté přetrvávání téměř ne­ měnného postoje ke smrti, jenž tlumočil naivní a bezprostřední ode­ vzdanost osudu a přírodě. K tomuto postoji ke smrti, tomuto de mořte, existuje symetrický protějšek, totiž postoj k zesnulým, jakési de mortuis, vyjadřující týž lhostejně důvěrný vztah, tentokrát ale k hrobům a všem záležitostem souvisejících s pohřbíváním. Tento postoj k mrtvým je typický pro přesně vymezené historické období: objevil se nesporně koncem 5. století - jeho nástup je patrný díky podstatné odlišnosti od postojů předchozích - a zanikl koncem 18. století, aniž jakkoli ovlivnil naše současné zvyky. Jeho trvání, dlouhé, ale přesně vymezené, spadá tedy do nekonečné nepřetržitosti ochočené smrti. Zrodil se společně se sbližováním živých a mrtvých, s pronikáním hřbitovů mezi lidské příbytky ve městech i vesnicích. Zanikl ve chvíli, kdy lidé přestali trpět těsné sousedství hrobů a lidských obydlí.

POD SVĚTCOVOU OCHRANOU

Navzdory důvěrnému vztahu ke smrti se lidé ve starověku sousedství mrtvých báli a drželi je stranou. Strach je vedl k uctívání hrobů, jež mělo zesnulým znemožnit, aby z nich „vyšli“ a znepokojovali živé. Po­ hřbení i zpopelnění mrtví byli nečistí a jejich příliš velká blízkost mohla poskvrnit živé. Obydlí jedněch se musela oddělit od hájemství druhých, aby se zamezilo jakýmkoli vzájemným stykům - jedinou výjimkou byly dny smírných obětí. Nařizoval to zákon dvanácti desek a pravidlo pla­ tilo bez výjimky: „Žádný zesnulý nesmí být ve městě pochován ani zpo­ pelněn.“ Toto nařízení včlenil do svého zákoníku i Theodosius, který dal odstranit veškeré tělesné ostatky z Konstantinopole: „Přikazuji, aby všechna těla, ať jsou uložena v urnách či sarkofázích nebo zakopána v zemi, byla z města odvezena a pochována za jeho branami.“ Právní znalec Pavel poskytl následující výklad: „Ve městě se nesmějí ukládat žádné mrtvoly, aby nedošlo k poskvrnění jeho svatosti (sacra).“

49

Ne funestentur neboli poskvrněn smrtí - výraz velmi dobře tlumočí ne­ snášenlivost živých. Slovo funestus, z něhož po oslabení významu vznik­ lo francouzské funeste (neblahý, zhoubný), původně označovalo výlučně znesvěcení způsobené mrtvolou. Odvozuj e se ze slova funus, jež má tři významy: pohřeb, mrtvé tělo a současně vražda.1) Proto se starověké hřbitovy umísťovaly vždy za města, podél cest například v Římě lemovaly viuAppiu. Pohřbívalo se buď do rodinných hrobek na soukromých pozemcích, anebo na společných hřbitovech, kte­ ré vlastnila a spravovala pohřební kolegia (collegia funeraticia) - právě ona snad posloužila prvním křesťanům jako právní model pro jejich obce.2) Zpočátku se křesťané řídili dobovými zvyklostmi a sdíleli obecně panující názory na mrtvé. Nejprve se dávali pohřbívat v pohanských nekropolích, později na oddělených hřbitovech vedle nich, vždy však za městem. Ještě svátý Jan Zlatoústý pociťoval k mrtvým starověký odpor. V jed­ né homilii připomíná tradiční zvyklost: „Dbej, aby se ve městě nebudo­ valy žádné hrobky. Kdyby někdo tam, kde spíš a jíš, pochoval mrtvolu, co by sis počal? Ale i když tam, kde spíš a jíš, mrtvé [animam mortuam] nepohřbíváš, přece je na údy Kristovy ukládáš. [...] Cožpak lze navště­ vovat Boží kostely, svaté chrámy, šíří-li se tam tak strašlivý zápach?“3) Podobné rozpoložení mysli se projevilo ještě v roce 563 na koncilu v Braze, který přijal kánon zakazující pohřbívání mrtvých v bazilikách svátých mučedníků: „Výsadu zakazující pohřby uvnitř opevnění, kte­ rou si města tak bedlivě střeží, nelze upírat ani bazilikám svátých mu­ čedníků.“4) Nicméně odpor prvotních křesťanů k blízkému sousedství mrtvých brzy opadl, nejprve v Africe a potom v Římě. Tato pozoruhodná změna tlumočila obrovský rozdíl mezi starým pohanským a novým křestanským postojem ke smrti, přestože oběma stranám byl vlastní model ochočené smrti. Od té doby mrtví nadlouho, až do 18. století, přestali v živých vzbuzovat strach, a jedni i druzí se společně zabydleli na stej­ ných místech, za týmiž hradbami. Co způsobilo tak rychlý přechod od starověkého odporu k novému důvěrnému vztahu k mrtvým? Byla to víra ve vzkříšení těla, spojená s uctíváním prvních mučedníků a jejich hrobů. Situace se však mohla vyvíjet i jinak. Někteří prvotní křesťané ne­ přikládali umístění svého hrobu vůbec žádný význam, protože chtěli zdůraznit rozchod s pohanskými pověrami a radost z návratu k Bohu.

50

DĚJINY SMRTI

Soudili, že pohanské uctívaní hrobů je v rozporu se základním dogma­ tem o vzkříšení těla. Ignác z Loyoly vyslovil přání, aby jeho tělo beze zbytku posloužilo jako potrava divé zvěři.5) Poustevníci na egyptské poušti žádali, aby jejich nepohřbená těla byla ponechána napospas psům a vlkům, nebo milosrdenství poutníka, jenž by je náhodou našel. , „Objevil jsem jeskyni,“ vypráví jeden z nich, „a než jsem do ní vešel, za­ bouchal jsem podle zvyku bratří.“ Když se nedočkal odpovědi, vstoupil dovnitř a zjistil, že tam jeden bratr sedí a mlčí. „Podával jsem mu ruku, ale on nic. Uchopil jsem ho za paži, a paže se po prvním doteku ihned rozpadla v prach. Prohmatal jsem mu tělo a zjistil, že je mrtev. Vstal jsem tedy, pomodlil se, plášť svůj přes něj přehodil, hrob vykopal a ne­ bohého bratra do něj pochoval. Potom jsem vyšel z jeskyně.“6) O několik století později se podobný objev poštěstil Jeanovi de Joinville a Ludvíku IX. Svatému při návratu z křížové výpravy. Na ostrově Lampedusa vstoupili do opuštěné poustevny. „Sli jsme, král a já, až na konec zahrady, a pod první klenbou jsme spatřili vápnem vybílenou oratoř a červený hliněný kříž. Pod druhou klenbou jsme našli dvě lid­ ská těla, s masem již zcela zetlelým, avšak žebra ještě držela pohromadě. Kostlivci měli ruce zkříženy na prsou a leželi nohama k východu tak, jak se těla nebožtíků do země ukládají.“7) Lidé by se bývali mohli spokojit s tímto „pohřebním minimem“ a je pravda, že východní mniši, následovníci pouštních poustevníků, před­ stírali okázalý nezájem o osud svých tělesných ostatků. Obecně však západní křesťané asketické pohrdání živým ani mrtvým tělem nepřijali, přestože odříkaví mniši je stavěli na odiv. Přikláněli se spíše k tomu, aby se nová víra ve vzkříšení těla uvedla v soulad s tradičním uctíváním hrobů. Takový soulad ovšem výraznou měrou přispěl k zániku staro­ věkého strachu z mrtvých a v konečném důsledku vyústil v důvěrný vztah ke smrti, který jednu dobu (v 18. století) hraničil s lhostejností. Lidová křesťanská eschatologie nejdříve přijala staré víry spojené s pohřbíváním do země. Mnozí lidé se proto domnívali, že v den po­ sledního soudu vstane z mrtvých jen ten, kdo byl řádně pohřben a je­ hož hrob nikdo neznesvětil: „Kdo nebyl pochován, nebude vzkříšen.“ Strach, že člověk nevstane z mrtvých, tlumočil řečí křesťanů starově­ kou hrůzu ze smrti bez pohřbu.8) Tertullianus soudil, že „jediný klíč k ráji“ mají mučedníci, kteří si ho zasloužili prolitou krví: „Právo dlít po boku Páně člověk nezíská jen tím, že opustí své tělo.“9) Mrtví podle něj čekají na soudný den stejně ja­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

51

ko sedmispáči z Efezu. Nemohou vnímat ani slasti, ani strasti, protože jsou zbaveni těla, smyslů i paměti. TeprveXz den posledního soudu vy­ stoupí „svati“, zaslíbení věčné blaženosti, z „dolních sfér“ (Tertullianus) na nebesa. Ti ostatní nevyjdou z nicoty věčného spánku - nehodní vzkříšeni nebudou. Na koho byla uvalena klatba, toho stihl trest nejvyšší, neboť její slova ho zbavují práva vstát z mrtvých: „V soudný den nebude vzkříšen.“10) Lid věřil, že znesvěcení hrobu ohrožuje probuzení zesnulého v den posledního soudu, a tedy i jeho věčný život. „Kéž nikdy nikdo tento hrob neznesvětí, kéž uchován zůstane až do konce světa, abych se mohl sine impedimenta (bez překážky) vrátit do života, až přijde ten, komu je dáno soudit živé i mrtvé.“11) Církevní autoři, osvícenější než obecný lid, marně opakovali, že moc­ ný Bůh dokáže obnovit zničená těla právě tak, jako je dokáže stvořit, lidové mínění se jim v prvních stoletích změnit nepodařilo - vnímání lidské bytosti jako jednotného a nedělitelného celku bylo příliš zakoře­ něné a lidé nerozlišovali ani mezi tělem a duší, ani mezi blahoslavenou a tělesnou bytostí. Je tedy možné, jak naznačuje Dom Leclerq v hesle Ad sanctos ve Slovníku křesťanské archeologie (Dictionnaire ďarchéologie chrétienne), že strach ze znesvěcení hrobu stál u zrodu později velmi rozšířeného zvyku pohřbívat mrtvé u hrobů mučedníků - lidé totiž věřili, že mučedníci, jediní ze všech „svátých“ (tedy z věřících), kteří mají zajištěné místo v ráji, budou bdít nad těly zesnulých a všechny hanobitele zaženou. Nicméně pravý důvod pohřbívání ad sanctos (poblíž hrobů mučední­ ků) byl jiný. Strach ze znesvěcení, v prvních stoletích velice silný, totiž dosti brzy - už v raném středověku - opadl, neboť pominuly jeho eko­ nomické důvody: sarkofágy už neobsahovaly nic cenného, co by mohlo lákat vykradače. A neměl ani důvody duchovní. Pokud těla zůstala pod ochranou uctívaného světce a neopustila posvátný areál kostela (často obehnaný hradbami), byly veškeré změny, které je mohly postihnout, zcela bezvýznamné. Později je totiž mnohokrát zhanobili, lze-li to tak říci, sami řeholníci, když je často bezohledně přenášeli z místa prvního spočinutí na místo spočinutí konečného. Zhanobili, ale neznesvětili, protože těla při těchto manipulacích neopouštěla areál kostela. Pravým důvodem pohřbívání ad sanctos byla snaha zajistit, aby se po vzkříšení v den posledního soudu dostalo pod mučedníkovu ochranu nejen smrtelné tělo zesnulého, ale i celá jeho bytost.

50

DĚJINY SMRTI

Soudili, že pohanské uctívaní hrobů je v rozporu se základním dogma­ tem o vzkříšení těla. Ignác z Loyoly vyslovil přání, aby jeho tělo beze zbytku posloužilo jako potrava divé zvěři.5) Poustevníci na egyptské poušti žádali, aby jejich nepohřbená těla byla ponechána napospas psům a vlkům, nebo milosrdenství poutníka, jenž by je náhodou našel. , „Objevil jsem jeskyni,“ vypráví jeden z nich, „a než jsem do ní vešel, za­ bouchal jsem podle zvyku bratří.“ Když se nedočkal odpovědi, vstoupil dovnitř a zjistil, že tam jeden bratr sedí a mlčí. „Podával jsem mu ruku, ale on nic. Uchopil jsem ho za paži, a paže se po prvním doteku ihned rozpadla v prach. Prohmatal jsem mu tělo a zjistil, že je mrtev. Vstal jsem tedy, pomodlil se, plášť svůj přes něj přehodil, hrob vykopal a ne­ bohého bratra do něj pochoval. Potom jsem vyšel z jeskyně.“6) O několik století později se podobný objev poštěstil Jeanovi de Joinville a Ludvíku IX. Svatému při návratu z křížové výpravy. Na ostrově Lampedusa vstoupili do opuštěné poustevny. „Sli jsme, král a já, až na konec zahrady, a pod první klenbou jsme spatřili vápnem vybílenou oratoř a červený hliněný kříž. Pod druhou klenbou jsme našli dvě lid­ ská těla, s masem již zcela zetlelým, avšak žebra ještě držela pohromadě. Kostlivci měli ruce zkříženy na prsou a leželi nohama k východu tak, jak se těla nebožtíků do země ukládají.“7) Lidé by se bývali mohli spokojit s tímto „pohřebním minimem“ a je pravda, že východní mniši, následovníci pouštních poustevníků, před­ stírali okázalý nezájem o osud svých tělesných ostatků. Obecně však západní křesťané asketické pohrdání živým ani mrtvým tělem nepřijali, přestože odříkaví mniši je stavěli na odiv. Přikláněli se spíše k tomu, aby se nová víra ve vzkříšení těla uvedla v soulad s tradičním uctíváním hrobů. Takový soulad ovšem výraznou měrou přispěl k zániku staro­ věkého strachu z mrtvých a v konečném důsledku vyústil v důvěrný vztah ke smrti, který jednu dobu (v 18. století) hraničil s lhostejností. Lidová křesťanská eschatologie nejdříve přijala staré víry spojené s pohřbíváním do země. Mnozí lidé se proto domnívali, že v den po­ sledního soudu vstane z mrtvých jen ten, kdo byl řádně pohřben a je­ hož hrob nikdo neznesvětil: „Kdo nebyl pochován, nebude vzkříšen.“ Strach, že člověk nevstane z mrtvých, tlumočil řečí křesťanů starově­ kou hrůzu ze smrti bez pohřbu.8) Tertullianus soudil, že „jediný klíč k ráji“ mají mučedníci, kteří si ho zasloužili prolitou krví: „Právo dlít po boku Páně člověk nezíská jen tím, že opustí své tělo.“9) Mrtví podle něj čekají na soudný den stejně ja­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

51

ko sedmispáči z Efezu. Nemohou vnímat ani slasti, ani strasti, protože jsou zbaveni těla, smyslů i paměti. TeprveXz den posledního soudu vy­ stoupí „svati“, zaslíbení věčné blaženosti, z „dolních sfér“ (Tertullianus) na nebesa. Ti ostatní nevyjdou z nicoty věčného spánku - nehodní vzkříšeni nebudou. Na koho byla uvalena klatba, toho stihl trest nejvyšší, neboť její slova ho zbavují práva vstát z mrtvých: „V soudný den nebude vzkříšen.“10) Lid věřil, že znesvěcení hrobu ohrožuje probuzení zesnulého v den posledního soudu, a tedy i jeho věčný život. „Kéž nikdy nikdo tento hrob neznesvětí, kéž uchován zůstane až do konce světa, abych se mohl sine impedimenta (bez překážky) vrátit do života, až přijde ten, komu je dáno soudit živé i mrtvé.“11) Církevní autoři, osvícenější než obecný lid, marně opakovali, že moc­ ný Bůh dokáže obnovit zničená těla právě tak, jako je dokáže stvořit, lidové mínění se jim v prvních stoletích změnit nepodařilo - vnímání lidské bytosti jako jednotného a nedělitelného celku bylo příliš zakoře­ něné a lidé nerozlišovali ani mezi tělem a duší, ani mezi blahoslavenou a tělesnou bytostí. Je tedy možné, jak naznačuje Dom Leclerq v hesle Ad sanctos ve Slovníku křesťanské archeologie (Dictionnaire ďarchéologie chrétienne), že strach ze znesvěcení hrobu stál u zrodu později velmi rozšířeného zvyku pohřbívat mrtvé u hrobů mučedníků - lidé totiž věřili, že mučedníci, jediní ze všech „svátých“ (tedy z věřících), kteří mají zajištěné místo v ráji, budou bdít nad těly zesnulých a všechny hanobitele zaženou. Nicméně pravý důvod pohřbívání ad sanctos (poblíž hrobů mučední­ ků) byl jiný. Strach ze znesvěcení, v prvních stoletích velice silný, totiž dosti brzy - už v raném středověku - opadl, neboť pominuly jeho eko­ nomické důvody: sarkofágy už neobsahovaly nic cenného, co by mohlo lákat vykradače. A neměl ani důvody duchovní. Pokud těla zůstala pod ochranou uctívaného světce a neopustila posvátný areál kostela (často obehnaný hradbami), byly veškeré změny, které je mohly postihnout, zcela bezvýznamné. Později je totiž mnohokrát zhanobili, lze-li to tak říci, sami řeholníci, když je často bezohledně přenášeli z místa prvního spočinutí na místo spočinutí konečného. Zhanobili, ale neznesvětili, protože těla při těchto manipulacích neopouštěla areál kostela. Pravým důvodem pohřbívání ad sanctos byla snaha zajistit, aby se po vzkříšení v den posledního soudu dostalo pod mučedníkovu ochranu nejen smrtelné tělo zesnulého, ale i celá jeho bytost.

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

HŘBITOVY ZA HRADBAMI. MRTVÍ INTRA MUROS

Obecně se zvyku pohřbívat ad sanctos přisuzuje africký původ, pro­ tože s jeho nejstaršími projevy se archeologové setkali v Africe, odkud se později rozšířil do Španělska a Říma. Umístění předměstských kostelů na hřbitovech udeří do očí i nej­ méně znalého návštěvníka všude tam, kde u zřícenin těchto kostelů proběhl archeologický výzkum a někdejší lokalita mohla být odkryta vcelku, protože ji nepohltilo moderní město. Martyria nebo memoriae se nejprve stavěly nad uctívanými hroby mu­ čedníků na hřbitovech extra muros. Později vedle kaple nebo na jejím místě vyrostla bazilika. V místech původních předměstských svatyní nyní často najdeme kapličku se symetrickým, kruhovým nebo mno­ hoúhelníkovým půdorysem v těsné blízkosti baziliky o jedné nebo ví­ ce lodích. Baziliku o několika lodích s prostorným vstupním atriem si totiž vyžádala potřeba pojmout velké množství poutníků, živých poutníků, které sem lákala světcova sláva. Důvodem umístění baziliky v prostoru někdejší nekropole bylo tedy uctívání světcových ostatků. Svaté ostatky však nelákaly jen k vykonání poutě, vyvolávaly i touhu navěky spočinout vedle nich. Bazilika se postupem času proměnila v jádro nového hřbitova ad sanctos nad bývalou smíšenou nekropolí nebo vedle ní. Archeologický průzkum římských měst v Africe nám znovu odkrývá dávno zapomenutou a úžasnou podívanou: množství rozházených ka­ menných sarkofágů kolem vnějších zdí baziliky, zejména kolem apsidy, tedy co nejblíže místu uložení svátých ostatků. Hroby později pronikly i dovnitř, do lodí, přinejmenším do těch bočních, což je velmi dobře patrné v Tipase, Hippo Regiu a Kartágu. Stejně úchvatný pohled nabí­ zí Ampurias v Katalánii, kde křesťanská nekropole s bazilikami překry­ la zříceniny dávno opuštěného starověkého řeckého města Neapolis. Když je chtěli archeologové odkrýt, museli se prokopat skrze křesťan­ ský hřbitov. Dnes se Neapolis vynořuje ze změti křesťanských sarkofágů. * Podobné to bylo i ve francouzských galorománských městech, kde však už původní stav není patrný na první pohled a musí se rekon­ struovat na základě průzkumu jednotlivých archeologických vrstev, z nichž ty nejmladší - předměstí z 19.-20. století - zahladily poslední stopy, dobře viditelné ještě na rytinách nebo malbách městských pano­ ramat z konce 18. století. Tímto způsobem byl odhalen hřbitov s bazi­ likou Svatého Viktora (Saint-Victor) poblíž Marseille, hřbitovy Svaté-

52

Církevní autoři nepochybovali, že pohřbívání zesnulých v tesnem sou­ sedství mučedníkova těla má příznivé účinky. „Mučedníci nás střeží,“ vysvětluje Maximus Turínský, „dokud žijeme ve svých tělech, a ujímají se nás, jakmile svá těla opustíme. Zde na zemi nám brání propadnout hříchu a po smrti nás chrání před hrůzami pekel, inferni horror. Proto naši předkové dbali na přidružování těl zesnulých ke kostem mučední­ ků: Tartaros se jich bojí a my jsme ušetřeni trestu, Kristus je osvěcuje a jeho jas zahání temnotu daleko od nás. ) Stejný slovník najdeme často i na náhrobních nápisech. Jeden podjáhen si tak dal na náhrobek vytesat: „Ten, jehož kosti spočinuly v tomto hrobě, je po zásluze pochován v blízkosti světců. Kéž je ušetřen zběsi­ lostí Tartaru i krutosti jeho muk.“ Podobně na hrobě bohatého křesťa­ na z vienneské provincie, který zemřel v roce 515, si můžeme přečíst: „Klid věčného spočinutí musíme hledat pod ochranou mučedníků, nejsvětější Vincenc a jeho svati druhové a pairové bdí nad tímto domem (domus) a šířením světla pravého světla {lumen de lamině vero) zahánějí temnotu.“13) „ Svatý Paulinus dal převézt tělo svého syna Celsa do Španělska, k aecolským mučedníkům: „Poslali jsme ho do města Complutum, aby jej tam skrze svazek hrobu přidružili k mučedníkům a on mohl, díky sou­ sedství krve světců, pít z pramene jejich ctnosti, která podobna ohni očišťuje naše duše.“ Je tedy zjevné, že svati neposkytují jen ochranu před obludami Tartaru, ale na přidruženého {sociatus) zesnulého přenášejí něco z vlastní ctnosti a post mortem vykupují jeho hříchy. Na četných nápisech z 6.-8. století se neustále opakují slova: „Ten, kdo si zasloužil přidružení ke hrobu svátých a v klidu spočinul ve spo­ lečnosti mučedníků {martyribus sociatus),“ byl pohřben ad sanctos, inter sanctos. Některé nápisy upřesňují: „k nohám svátého Martina . Další výrazy zevšedněly tak, že je už v jejich původním, pravém slova smyslu , ani nevnímáme: „In loco sancto, huic sancto loco sepultus.“^)

*** Kolem hrobů mučedníků se tak vyrojily hroby další, a protože mučed­ níci se většinou pochovávali na společných mimoměstských nekro,po­ lích, vznikly z pohanských pohřebišť nejstarší a nejuctívanější křesťan­ ské lokality.

53

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

HŘBITOVY ZA HRADBAMI. MRTVÍ INTRA MUROS

Obecně se zvyku pohřbívat ad sanctos přisuzuje africký původ, pro­ tože s jeho nejstaršími projevy se archeologové setkali v Africe, odkud se později rozšířil do Španělska a Říma. Umístění předměstských kostelů na hřbitovech udeří do očí i nej­ méně znalého návštěvníka všude tam, kde u zřícenin těchto kostelů proběhl archeologický výzkum a někdejší lokalita mohla být odkryta vcelku, protože ji nepohltilo moderní město. Martyria nebo memoriae se nejprve stavěly nad uctívanými hroby mu­ čedníků na hřbitovech extra muros. Později vedle kaple nebo na jejím místě vyrostla bazilika. V místech původních předměstských svatyní nyní často najdeme kapličku se symetrickým, kruhovým nebo mno­ hoúhelníkovým půdorysem v těsné blízkosti baziliky o jedné nebo ví­ ce lodích. Baziliku o několika lodích s prostorným vstupním atriem si totiž vyžádala potřeba pojmout velké množství poutníků, živých poutníků, které sem lákala světcova sláva. Důvodem umístění baziliky v prostoru někdejší nekropole bylo tedy uctívání světcových ostatků. Svaté ostatky však nelákaly jen k vykonání poutě, vyvolávaly i touhu navěky spočinout vedle nich. Bazilika se postupem času proměnila v jádro nového hřbitova ad sanctos nad bývalou smíšenou nekropolí nebo vedle ní. Archeologický průzkum římských měst v Africe nám znovu odkrývá dávno zapomenutou a úžasnou podívanou: množství rozházených ka­ menných sarkofágů kolem vnějších zdí baziliky, zejména kolem apsidy, tedy co nejblíže místu uložení svátých ostatků. Hroby později pronikly i dovnitř, do lodí, přinejmenším do těch bočních, což je velmi dobře patrné v Tipase, Hippo Regiu a Kartágu. Stejně úchvatný pohled nabí­ zí Ampurias v Katalánii, kde křesťanská nekropole s bazilikami překry­ la zříceniny dávno opuštěného starověkého řeckého města Neapolis. Když je chtěli archeologové odkrýt, museli se prokopat skrze křesťan­ ský hřbitov. Dnes se Neapolis vynořuje ze změti křesťanských sarkofágů. * Podobné to bylo i ve francouzských galorománských městech, kde však už původní stav není patrný na první pohled a musí se rekon­ struovat na základě průzkumu jednotlivých archeologických vrstev, z nichž ty nejmladší - předměstí z 19.-20. století - zahladily poslední stopy, dobře viditelné ještě na rytinách nebo malbách městských pano­ ramat z konce 18. století. Tímto způsobem byl odhalen hřbitov s bazi­ likou Svatého Viktora (Saint-Victor) poblíž Marseille, hřbitovy Svaté-

52

Církevní autoři nepochybovali, že pohřbívání zesnulých v tesnem sou­ sedství mučedníkova těla má příznivé účinky. „Mučedníci nás střeží,“ vysvětluje Maximus Turínský, „dokud žijeme ve svých tělech, a ujímají se nás, jakmile svá těla opustíme. Zde na zemi nám brání propadnout hříchu a po smrti nás chrání před hrůzami pekel, inferni horror. Proto naši předkové dbali na přidružování těl zesnulých ke kostem mučední­ ků: Tartaros se jich bojí a my jsme ušetřeni trestu, Kristus je osvěcuje a jeho jas zahání temnotu daleko od nás. ) Stejný slovník najdeme často i na náhrobních nápisech. Jeden podjáhen si tak dal na náhrobek vytesat: „Ten, jehož kosti spočinuly v tomto hrobě, je po zásluze pochován v blízkosti světců. Kéž je ušetřen zběsi­ lostí Tartaru i krutosti jeho muk.“ Podobně na hrobě bohatého křesťa­ na z vienneské provincie, který zemřel v roce 515, si můžeme přečíst: „Klid věčného spočinutí musíme hledat pod ochranou mučedníků, nejsvětější Vincenc a jeho svati druhové a pairové bdí nad tímto domem (domus) a šířením světla pravého světla {lumen de lamině vero) zahánějí temnotu.“13) „ Svatý Paulinus dal převézt tělo svého syna Celsa do Španělska, k aecolským mučedníkům: „Poslali jsme ho do města Complutum, aby jej tam skrze svazek hrobu přidružili k mučedníkům a on mohl, díky sou­ sedství krve světců, pít z pramene jejich ctnosti, která podobna ohni očišťuje naše duše.“ Je tedy zjevné, že svati neposkytují jen ochranu před obludami Tartaru, ale na přidruženého {sociatus) zesnulého přenášejí něco z vlastní ctnosti a post mortem vykupují jeho hříchy. Na četných nápisech z 6.-8. století se neustále opakují slova: „Ten, kdo si zasloužil přidružení ke hrobu svátých a v klidu spočinul ve spo­ lečnosti mučedníků {martyribus sociatus),“ byl pohřben ad sanctos, inter sanctos. Některé nápisy upřesňují: „k nohám svátého Martina . Další výrazy zevšedněly tak, že je už v jejich původním, pravém slova smyslu , ani nevnímáme: „In loco sancto, huic sancto loco sepultus.“^)

*** Kolem hrobů mučedníků se tak vyrojily hroby další, a protože mučed­ níci se většinou pochovávali na společných mimoměstských nekro,po­ lích, vznikly z pohanských pohřebišť nejstarší a nejuctívanější křesťan­ ské lokality.

53

54

DĚJINY SMRTI

ho Marcela (Saint-Marcel) u Paříže, Svatého Seurina (Saint-Seurin) u Bordeaux, Svatého Saturnina (Saint-Sernin) u Toulouse, Svatého Hilaria (Saint-Hilaire) v Poitiers, Svatého Remigia (Saint-Remi) v Remeši Hřbitovní baziliku, jež sloužila poutníkům a jejíž bezprostřední oko­ lí i vnitřní prostory opanovali zesnulí, spravovalo svetske nebo řeholní společenství a ve většině případů si ji za své sídlo zvolilo mocné opat­ ství řeholníků nebo řeholnic. Je pravděpodobné, že v severoafrických římských městech i v katalánském Ampunasu vyrůstaly chudé křes­ ťanské čtvrti kolem předměstských bazilik, přestože biskupské sídlo (episcobium) bylo ve městě samém, uvnitř hradeb. V Galii se tak kolem opatství tvořila jádra nových předměstí (jako příklad uveďme opatství Svatého Saturnina v Toulouse nebo opatství Svatého Martina v Tours), která se brzy přičlenila k městu a později se ocitla uvnitř nove postave­ ných hradeb. Hájemství zesnulých neodradilo živé od stavby vlastních příbytků v jeho blízkosti. Hřbitovní baziliky se dlouho lišily od biskupských kostelu (kated­ rál) protože ty se stavěly uvnitř městských hradeb - často se o ne primoopíraly - a neobsahovaly žádné hroby. Naproti tomu baziliky mrt­ vými přímo přetékaly; lákadlem pro pohřeb v bazilice však už nebyli jen mučedníci, kteří se tu uctívali nejdříve, ale i mrtví pochovaní poz­ ději v jejich blízkosti. Věřící se odklonili od nejstarších svátých patronů a jejich ostatků a začali uctívat mladší světce, což ovlivňovalo i volbu umístění hrobu. Přenesené mučedníkovy ostatky často přebíraly roli martyria posta­ veného v místě jeho umučení. Například král Childebert I. (496-558) dal postavit opatství, kam uložil spánkovou kost svátého Vincence ze Zaragozy, již společně s toledským křížem osobně přivezl ze Španělska. V opatství se chtěl dát pohřbít i on sám. Měl v úmyslu proměnit je v nekropoli svého rodu, jako později Kapetovci opatství Saint-Dems; v opatském kostele se dal pohřbít i pařížský biskup Germain, který jej , vysvětil - oba, král i později svatořečený biskup, chtěli spočinout v blíz­ kosti ostatků svátého Vincence. Svatý Germain však nebyl pohřben

přímo v kostele, ale v přilehlé kapli in porticu. A věřící začali hluboce uctívat i hrob svátého Germama. V roce 755 dala církev přenést jeho ostatky do svatyně v kryptě pod hlavním ol­ tářem a kostel byl přejmenován na kostel Svatého Germaina (dnešní opatství Samt-Germam-des-Prés). Svatý Germain tak vystřídal svátého

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

55

Vincence. Podobná záměna se udála v Paříži, kde papeže Klimenta I., uctívaného jako světce, vystřídal svátý Marcel, a v Bordeaux, kde byl kostel Svatého Štěpána, pojmenovaný po vůbec prvním mučedníkovi, přejmenován na kostel Svatého Seurina (biskup). Po založení kanovnických kapitul při katedrálách se po vzoru bis­ kupů dávali v opatstvích na předměstí pohřbívat i kanovníci. V raném středověku měl tedy život věřících v křesťanských galorománských městech dvě ohniska - katedrálu, jež vévodila sídlu biskupské správy a četných duchovních, a hřbitovní kostel, kam zástupy poutníků cho­ dily navštěvovat hroby světců. Tato dualita se ovšem neobešla bez sou­ peření.

-X- * * Rozdíl mezi předměstím, kde se pohřbívalo od nepaměti, a městem, kde se pohřbívat stále nesmělo, se však postupem času setřel. Už jen to, že kolem hřbitovních bazilik vyrůstaly nové čtvrti, svědčí o obrovské změně - zesnulí „starousedlíci“ nebránili živým, aby se usazovali vedle nich. Takové tedy byly počátky slábnutí starověkého odporu k mrtvým. Pronikání mrtvých za hradby, do středu měst, předznamenalo napros­ té odmítnutí někdejšího zákazu a nástup nového, lhostejného nebo důvěrného postoje ke smrti. Od té doby a nadlouho přestali zesnulí vzbuzovat strach. Dobrou představu o tom, jak se zákaz obcházel, nám poskytne pří­ klad z Arrasu.15) Tamní biskup, svátý Vaast, zemřel v roce 540. V soula­ du s nařízením, že „žádný zesnulý nesmí být ve městě pochován ani zpopelněn“, si přál, aby byl pohřben v dřevěné oratoři na břehu Crinchonu. Avšak ve chvíli, kdy tam měli nosiči přenést jeho tělo, odmítlo se hnout a ztěžklo tak, že je nedokázali zvednout. Arcikněz si pospíšil s prohlášením, že zasáhla vyšší moc, a otázal se světce: „Souhlasíš, aby­ chom tě odnesli [my kněží] na místo, které jsme pro tebe připravili?“ Tělo se rázem odlehčilo a nosiči je mohli snadno přenést „na místo posledního spočinutí, hodné služebníka Božího, do kostela, kde on sám sloužíval mše z biskupského stolce, k pravé stěně oltáře“. Je zřejmé, čemu měl zázrak posloužit - biskupství nechtělo přenechat cizímu sboru ctihodné tělo ani věhlas a výhody, které by přineslo jeho kostelu. Nicméně možnost obejít tradiční zákaz znamená, že už musel ztratit na síle.

54

DĚJINY SMRTI

ho Marcela (Saint-Marcel) u Paříže, Svatého Seurina (Saint-Seurin) u Bordeaux, Svatého Saturnina (Saint-Sernin) u Toulouse, Svatého Hilaria (Saint-Hilaire) v Poitiers, Svatého Remigia (Saint-Remi) v Remeši Hřbitovní baziliku, jež sloužila poutníkům a jejíž bezprostřední oko­ lí i vnitřní prostory opanovali zesnulí, spravovalo svetske nebo řeholní společenství a ve většině případů si ji za své sídlo zvolilo mocné opat­ ství řeholníků nebo řeholnic. Je pravděpodobné, že v severoafrických římských městech i v katalánském Ampunasu vyrůstaly chudé křes­ ťanské čtvrti kolem předměstských bazilik, přestože biskupské sídlo (episcobium) bylo ve městě samém, uvnitř hradeb. V Galii se tak kolem opatství tvořila jádra nových předměstí (jako příklad uveďme opatství Svatého Saturnina v Toulouse nebo opatství Svatého Martina v Tours), která se brzy přičlenila k městu a později se ocitla uvnitř nove postave­ ných hradeb. Hájemství zesnulých neodradilo živé od stavby vlastních příbytků v jeho blízkosti. Hřbitovní baziliky se dlouho lišily od biskupských kostelu (kated­ rál) protože ty se stavěly uvnitř městských hradeb - často se o ne primoopíraly - a neobsahovaly žádné hroby. Naproti tomu baziliky mrt­ vými přímo přetékaly; lákadlem pro pohřeb v bazilice však už nebyli jen mučedníci, kteří se tu uctívali nejdříve, ale i mrtví pochovaní poz­ ději v jejich blízkosti. Věřící se odklonili od nejstarších svátých patronů a jejich ostatků a začali uctívat mladší světce, což ovlivňovalo i volbu umístění hrobu. Přenesené mučedníkovy ostatky často přebíraly roli martyria posta­ veného v místě jeho umučení. Například král Childebert I. (496-558) dal postavit opatství, kam uložil spánkovou kost svátého Vincence ze Zaragozy, již společně s toledským křížem osobně přivezl ze Španělska. V opatství se chtěl dát pohřbít i on sám. Měl v úmyslu proměnit je v nekropoli svého rodu, jako později Kapetovci opatství Saint-Dems; v opatském kostele se dal pohřbít i pařížský biskup Germain, který jej , vysvětil - oba, král i později svatořečený biskup, chtěli spočinout v blíz­ kosti ostatků svátého Vincence. Svatý Germain však nebyl pohřben

přímo v kostele, ale v přilehlé kapli in porticu. A věřící začali hluboce uctívat i hrob svátého Germama. V roce 755 dala církev přenést jeho ostatky do svatyně v kryptě pod hlavním ol­ tářem a kostel byl přejmenován na kostel Svatého Germaina (dnešní opatství Samt-Germam-des-Prés). Svatý Germain tak vystřídal svátého

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

55

Vincence. Podobná záměna se udála v Paříži, kde papeže Klimenta I., uctívaného jako světce, vystřídal svátý Marcel, a v Bordeaux, kde byl kostel Svatého Štěpána, pojmenovaný po vůbec prvním mučedníkovi, přejmenován na kostel Svatého Seurina (biskup). Po založení kanovnických kapitul při katedrálách se po vzoru bis­ kupů dávali v opatstvích na předměstí pohřbívat i kanovníci. V raném středověku měl tedy život věřících v křesťanských galorománských městech dvě ohniska - katedrálu, jež vévodila sídlu biskupské správy a četných duchovních, a hřbitovní kostel, kam zástupy poutníků cho­ dily navštěvovat hroby světců. Tato dualita se ovšem neobešla bez sou­ peření.

-X- * * Rozdíl mezi předměstím, kde se pohřbívalo od nepaměti, a městem, kde se pohřbívat stále nesmělo, se však postupem času setřel. Už jen to, že kolem hřbitovních bazilik vyrůstaly nové čtvrti, svědčí o obrovské změně - zesnulí „starousedlíci“ nebránili živým, aby se usazovali vedle nich. Takové tedy byly počátky slábnutí starověkého odporu k mrtvým. Pronikání mrtvých za hradby, do středu měst, předznamenalo napros­ té odmítnutí někdejšího zákazu a nástup nového, lhostejného nebo důvěrného postoje ke smrti. Od té doby a nadlouho přestali zesnulí vzbuzovat strach. Dobrou představu o tom, jak se zákaz obcházel, nám poskytne pří­ klad z Arrasu.15) Tamní biskup, svátý Vaast, zemřel v roce 540. V soula­ du s nařízením, že „žádný zesnulý nesmí být ve městě pochován ani zpopelněn“, si přál, aby byl pohřben v dřevěné oratoři na břehu Crinchonu. Avšak ve chvíli, kdy tam měli nosiči přenést jeho tělo, odmítlo se hnout a ztěžklo tak, že je nedokázali zvednout. Arcikněz si pospíšil s prohlášením, že zasáhla vyšší moc, a otázal se světce: „Souhlasíš, aby­ chom tě odnesli [my kněží] na místo, které jsme pro tebe připravili?“ Tělo se rázem odlehčilo a nosiči je mohli snadno přenést „na místo posledního spočinutí, hodné služebníka Božího, do kostela, kde on sám sloužíval mše z biskupského stolce, k pravé stěně oltáře“. Je zřejmé, čemu měl zázrak posloužit - biskupství nechtělo přenechat cizímu sboru ctihodné tělo ani věhlas a výhody, které by přineslo jeho kostelu. Nicméně možnost obejít tradiční zákaz znamená, že už musel ztratit na síle.

DĚJINY SMRTI

56

Předmětem podobného „přetahování“ se málem stal i svátý Ger­ main Pařížské duchovenstvo si vymohlo, aby mu byl zasvěcen kostel na ostrově Čité, kde už měli a uctívali jednu relikvii zmíněného svato­ řečeného biskupa, pro niž dal svaty Alois vyrobit nádherný rehkviar. Duchovní však počítali s tím, že nezůstane jen pri tom a ze do bezpro­ střední blízkosti biskupského kostela dají jednou přenést cele světco­ vo tělo. K tomu už ale nedošlo a svátý Germain zůstal tam, kde byl pohřben původně - v opatství na levém břehu Seiny. Pařížští duchovni na rozdíl od arraských neuspěli; pravděpodobně proto, že°nemeh do­ statečnou podporu světské moci: nastupující rod Karlovců nepřilnul k Paříži, pařížskému starému městu a pařížským lidovým vírám tak silně jako Merovejci. Jakmile světcovo tělo vstoupilo in ambitus murorum, stalo se láka­ dlem pro poutníky a vyrojily se kolem něj další hroby. Roh pohřebiště, jež původně patřila jen hřbitovní bazilice, postupně přebírala i katedrá­ la a rozdíl mezi oběma svatostánky zanikal. A tak mrtví, kten se uz smí­ sili s chudinou na předměstích, pronikli i do historického jadra mest* od té doby neexistoval kostel, v němž by se nepohřbívalo a k nemuz by nepřiléhal vlastní hřbitov. Funkce hřbitovů a kostelů se s konečnou

platností začaly prolínat. ** * Tento úkaz zdomácněl nejen v nových farních kostelích v biskupských

sídelních městech, ale i v kostelích venkovských. Pohanské a merovejské hřbitovy archeologové objevili, jak se da o očekávat, stranou vesnic a obydlených míst, vždy ve volné křapne. S dlouhými řadami jednomístných nebo dvoumístných sarkofágu vytesaných z jediného kamenného bloku se setkáváme dodnes - napři-

klad v Civaux. v Avšak počínaje 7. stoletím doznaly podobné změny, jako byla ta, jez přivedla zesnulé do měst. Lidé opustili hřbitovy ve volné krajině, ktere buď v zapomnění zarůstaly vegetací, anebo se tam pohřbívalo jen pří­ ležitostně (v době moru). V druhém případě se ke starému pohřebišti později přistavěla kaple, často zasvěcená svátému Michalovi. Souběžně s opouštěním starých nekropolí však vznikaly nové hřbitovy kolem kostelů. Archeologové dnes vedle kostelů, z venkovní strany zdi nebo přímo uvnitř často odkrývají stejné sarkofágy, jaké našli na hřbitovech ve volné krajině. Nabízí se dvojí vysvětlení: buď jde o stare a znovu

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

57

použité sarkofágy z merovejských nekropolí, anebo jejich výroba podle starého vzoru stále pokračovala, ovšem s tím rozdílem, že nyní sloužily k pohřbívání v areálu kostela. Přemísťování pohřebišť velmi dobře ilustrují vykopávky v Civaux v těsné blízkosti kostela odkryli archeologové velký hřbitov, vzdálený několik set metrů od merovejské nekropole ve volné krajině. Prameny z 18. století prokazují, že propojení hřbitova s kostelem existovalo i v Cháteney-sous-Bagneux, kde už ale vzhledem k nové zá­ stavbě není patrné.16) Tamní galorománskou a merovejskou nekropoli však lidé zcela opustili až koncem středověku. V roce 1729 už prak­ ticky neexistovala; „v těch místech byla založena pole a dnes jeho exis­ tenci dokládá už jen místní název Grand-Cimetiěre (Velký hřbitov)“. Přetrvávání názvu a dokonce i funkčnosti lokality, ačkoli se tu zcela jistě pohřbívalo jen málokdy (snad v době moru), si lze vysvětlit také nepohřebními funkcemi hřbitova, jimiž se budeme zabývat později. Roli vzdáleného hřbitova pak převzal kostelní areál: v nejstarší části kostela, v kněžišti, objevili archeologové patnáct „nesporně merovej­ ských“ sarkofágů odlitých ze sádry. R. Dauvergne se domnívá, že po­ cházejí z Grand-Cimetiěre, nicméně soudí, že k jejich opětovnému použití v kostele došlo až ve 12. nebo 13. století, protože se v nich našly předměty z tohoto období. Lze však předpokládat, že k opětovnému používání sarkofágů docházelo už mnohem dříve. Obyvatelé Cháteney-sous-Bagneux tedy v blíže neurčeném období od 8. do 12. století volili raději pohřeb v kostele nebo v jeho těsném sousedství než pohřeb na osamělém hřbitově v otevřené krajině. V Guiry-en-Vexin vykopali archeologové podél zámecké aleje a na přilehlých pozemcích přibližně tři sta sarkofágů a těl pohřbených pří­ mo do země. Podle nalezených předmětů pochází nekropole z 5.-6. sto­ letí. A nedávno objevili poblíž téže obce, ale v otevřené krajině, hřbitov ze 7. století: sedmačtyřicet individuálních hrobů a deset společných jam s kostmi dvou set padesáti osob. Je tedy velmi-pravděpodobné, že v Guiry-en-Vexin i v Cháteney-sous-Bagneux převzal roli hřbitova v otevřené krajině hřbitov kostelní. U kos­ tela v Guiry-en-Vexin archeologové objevili několik hrobů s merovejskými znaky, označených seskupenými kameny.17) Další příklad najdeme v Minot-en-Chátillonnais. Tamní nekropoli a hřbitov popsala Francoise Zonabendová a my se jim budeme věnovat vil. kapitole, v části nazvané Návštěva hřbitova.

DĚJINY SMRTI

56

Předmětem podobného „přetahování“ se málem stal i svátý Ger­ main Pařížské duchovenstvo si vymohlo, aby mu byl zasvěcen kostel na ostrově Čité, kde už měli a uctívali jednu relikvii zmíněného svato­ řečeného biskupa, pro niž dal svaty Alois vyrobit nádherný rehkviar. Duchovní však počítali s tím, že nezůstane jen pri tom a ze do bezpro­ střední blízkosti biskupského kostela dají jednou přenést cele světco­ vo tělo. K tomu už ale nedošlo a svátý Germain zůstal tam, kde byl pohřben původně - v opatství na levém břehu Seiny. Pařížští duchovni na rozdíl od arraských neuspěli; pravděpodobně proto, že°nemeh do­ statečnou podporu světské moci: nastupující rod Karlovců nepřilnul k Paříži, pařížskému starému městu a pařížským lidovým vírám tak silně jako Merovejci. Jakmile světcovo tělo vstoupilo in ambitus murorum, stalo se láka­ dlem pro poutníky a vyrojily se kolem něj další hroby. Roh pohřebiště, jež původně patřila jen hřbitovní bazilice, postupně přebírala i katedrá­ la a rozdíl mezi oběma svatostánky zanikal. A tak mrtví, kten se uz smí­ sili s chudinou na předměstích, pronikli i do historického jadra mest* od té doby neexistoval kostel, v němž by se nepohřbívalo a k nemuz by nepřiléhal vlastní hřbitov. Funkce hřbitovů a kostelů se s konečnou

platností začaly prolínat. ** * Tento úkaz zdomácněl nejen v nových farních kostelích v biskupských

sídelních městech, ale i v kostelích venkovských. Pohanské a merovejské hřbitovy archeologové objevili, jak se da o očekávat, stranou vesnic a obydlených míst, vždy ve volné křapne. S dlouhými řadami jednomístných nebo dvoumístných sarkofágu vytesaných z jediného kamenného bloku se setkáváme dodnes - napři-

klad v Civaux. v Avšak počínaje 7. stoletím doznaly podobné změny, jako byla ta, jez přivedla zesnulé do měst. Lidé opustili hřbitovy ve volné krajině, ktere buď v zapomnění zarůstaly vegetací, anebo se tam pohřbívalo jen pří­ ležitostně (v době moru). V druhém případě se ke starému pohřebišti později přistavěla kaple, často zasvěcená svátému Michalovi. Souběžně s opouštěním starých nekropolí však vznikaly nové hřbitovy kolem kostelů. Archeologové dnes vedle kostelů, z venkovní strany zdi nebo přímo uvnitř často odkrývají stejné sarkofágy, jaké našli na hřbitovech ve volné krajině. Nabízí se dvojí vysvětlení: buď jde o stare a znovu

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

57

použité sarkofágy z merovejských nekropolí, anebo jejich výroba podle starého vzoru stále pokračovala, ovšem s tím rozdílem, že nyní sloužily k pohřbívání v areálu kostela. Přemísťování pohřebišť velmi dobře ilustrují vykopávky v Civaux v těsné blízkosti kostela odkryli archeologové velký hřbitov, vzdálený několik set metrů od merovejské nekropole ve volné krajině. Prameny z 18. století prokazují, že propojení hřbitova s kostelem existovalo i v Cháteney-sous-Bagneux, kde už ale vzhledem k nové zá­ stavbě není patrné.16) Tamní galorománskou a merovejskou nekropoli však lidé zcela opustili až koncem středověku. V roce 1729 už prak­ ticky neexistovala; „v těch místech byla založena pole a dnes jeho exis­ tenci dokládá už jen místní název Grand-Cimetiěre (Velký hřbitov)“. Přetrvávání názvu a dokonce i funkčnosti lokality, ačkoli se tu zcela jistě pohřbívalo jen málokdy (snad v době moru), si lze vysvětlit také nepohřebními funkcemi hřbitova, jimiž se budeme zabývat později. Roli vzdáleného hřbitova pak převzal kostelní areál: v nejstarší části kostela, v kněžišti, objevili archeologové patnáct „nesporně merovej­ ských“ sarkofágů odlitých ze sádry. R. Dauvergne se domnívá, že po­ cházejí z Grand-Cimetiěre, nicméně soudí, že k jejich opětovnému použití v kostele došlo až ve 12. nebo 13. století, protože se v nich našly předměty z tohoto období. Lze však předpokládat, že k opětovnému používání sarkofágů docházelo už mnohem dříve. Obyvatelé Cháteney-sous-Bagneux tedy v blíže neurčeném období od 8. do 12. století volili raději pohřeb v kostele nebo v jeho těsném sousedství než pohřeb na osamělém hřbitově v otevřené krajině. V Guiry-en-Vexin vykopali archeologové podél zámecké aleje a na přilehlých pozemcích přibližně tři sta sarkofágů a těl pohřbených pří­ mo do země. Podle nalezených předmětů pochází nekropole z 5.-6. sto­ letí. A nedávno objevili poblíž téže obce, ale v otevřené krajině, hřbitov ze 7. století: sedmačtyřicet individuálních hrobů a deset společných jam s kostmi dvou set padesáti osob. Je tedy velmi-pravděpodobné, že v Guiry-en-Vexin i v Cháteney-sous-Bagneux převzal roli hřbitova v otevřené krajině hřbitov kostelní. U kos­ tela v Guiry-en-Vexin archeologové objevili několik hrobů s merovejskými znaky, označených seskupenými kameny.17) Další příklad najdeme v Minot-en-Chátillonnais. Tamní nekropoli a hřbitov popsala Francoise Zonabendová a my se jim budeme věnovat vil. kapitole, v části nazvané Návštěva hřbitova.

58

DĚJINY SMRTI

Stanovit přesnou dobu přemístění hřbitovů je často velice obtížné, neboť se mění v závislosti na jednotlivých místech; obecně však platí, že na venkově se nejprve pohřbívalo v otevřené krajině, stranou lid­ ských obydlí, a že s pohřbíváním v kostele a jeho těsném sousedství se začalo nejpozději v 8. století. Rozhodující roli v ustálení této zvyklosti na venkově sehráli spise než mučedníci a svatořečení biskupové z měst a předměstí zakladatele kostelů z řad šlechty. V pohanských oblastech, například v karlovske Germánii, si opuštění pohanských pohřebišť a pohřbívaní v kostele zase násilím vynutili první křesťanští dobyvatelé, kteří pohany hromad­ ně obraceli na víru: „Nařizujeme odnášet těla křesťanských Sasu ad cimeteria ecdesiae et non ad tumultos paganorum. ) V době pozdního císařství se bohatí galorománští statkáři někdy dá­ vali pohřbívat na svých statcích. Ve vienneské provincii si jeden z nich (už jsme se o něm zmínili) dal na hrob vytesat tento nápis s letopoč­ tem 515: „Penthagotus, opouštěje křehké pozemské bytí, nechtel pro­ sit o místo pro svůj hrob [na obecním hřbitově]; proto sve tělo svenl půdě, která mu patří.“ Pohřbívání ad sanctos se ovšem rozšířilo nato­ lik, že nešel-li mrtvý ke svátému, musel jít svátý k mrtvému. Proto si Penthagotus podle tehdejšího zvyku, jejž dokládají i další merovejske a karlovské memoriae, vzal s sebou do hrobu relikvie mučedníků; ná­ hrobní nápis hlásá: „Klid věčného spočinutí hledat musíme pod ochra­ nou mučedníků; nejsvětější Vincenc i jeho svati druhové a pairové [čím více svátých, tím lepší ochrana] bdí nad tímto domem [damns].“ Hrob (domus) je i chrámem (dómem), vysvěceným místem, kde lze vykonávat bohoslužby. Slovo domus později nahradí slovo kaple.19) Ještě v 9. století káral orleánský biskup Jonáš ty, kdo si dávali platit za udělení povolení k pohřbu in agris suis.20) Soukromé hřbitovy stat­ kářů se tehdy proměnily ve veřejně přístupná církevní místa (locum publicum et ecclesiasticum) a rodinná mauzolea ve venkovské nebo farní a někdy dokonce i v kolegiátní nebo opatské kostely. Tímto způsobem , vznikla i podzemní kaple v provensálském Saint-Maximmu - původně rodinnou hrobku proměnila pozdější pověst v místo posledního od­ počinku Marie z Magdaly. Další původně rodinnou kaplí, jen několik kilometrů od Saint-Maximinu, je memona v Gayolle. Tyto rodinné hrobky zřejmě stály u zrodu venkovských farností. Stat­ kář si držel ve ville kaplana a oratoř, kde kaplan sloužil mše, mohla stejně dobře posloužit i jako statkářova memona.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

59

V Guiry-en-Vexin existuje listina ze 16. století, která na základě citací z mnohem starších pramenů oznamuje, že pánové z Guiry „podle pří­ kladu Chlodvíka I. přijali křest (...) a ihned započali se stavbou kaple nebo malého kostela, jejž zasvětili Bohu a svátému Ondřejovi; ví se, že léta Páně 818 v něm byl pochován jakýsi Gabriel z Guiry“. Kostel tedy sloužil jako místo posledního odpočinku svým zakladatelům a jejich potomkům. Nebyl to nijak výjimečný případ, a proto kanonické texty přiznávaly laickým zakladatelům, jak uvidíme později, táž výjimečná práva na církevní pohřeb jako kněžím a řeholníkům. Z každé takové pohřební kaple farní kostel sice nevyrostl, uctívány však byly všechny: sloužily se v nich mše nad ostatky svátých, jež v nich byly uloženy. Jako příklad uveďme podzemní memorii opata Mellebauda, přestože se ne­ nalézá in agris, ale na starém hřbitově extra muros před branami Poitiers. Její první objevitel, páter od Kříže (Pěre-de-la-Croix), se domníval, že nalezl památník mučedníka. Mýlil se, byl to hrob merovejského opata z konce 7. století. Jeho omyl je však naprosto pochopitelný, protože opatova hrobka je memorii mučedníka k nerozeznání podobná. Než opat zemřel, uložil v ní ostatky svátých, v jejichž společnosti chtěl spo­ čívat; kryptu pojal jako jeskyni Božího hrobu (spelunca) a hrobku jako oratoř, již zasvětil Kristovu kříži a kam umístil oltář ke sloužení mše. Opatova pohřební kaple se tak proměnila v jakési martyrium a navíc se stala, stejně jako postupem času všechny kostely, místem pohřbívání ad sanctos. JJérící hloubili v její podlaze hroby a uzavírali je kamennými deskami, jež vylamovali přímo ze zdí kaple. Přinášeli k ní obrovské sarkofágy, které tam jsou dodnes, a neváhali [snad v 9. nebo 10. století] vysekat díru do zdi nebo rozbít stupínek na schodišti vedoucím do krypty, jen aby v ní získali místo pro sebe a své příbuzné.“21) Pohřbívání ad sanctos, osídlování předměstí v okolí hřbitovních bazi­ lik, pronikání hrobů mezi lidská obydlí ve městech a vesnicích - to jsou jednotlivé etapy vývoje přibližujícího živé k mrtvým, které živí dříve drželi stranou.

o

x

HŘBITOV: „LUNO CÍRKVE

Tento vývoj se netýkal jen pohřební praxe, ale také církevního učení a odpovídajících právních předpisů: starověké pojetí posvátnosti mrt­ vých vystřídalo pojetí nové a jasně formulované. Středověcí autoři veli-

58

DĚJINY SMRTI

Stanovit přesnou dobu přemístění hřbitovů je často velice obtížné, neboť se mění v závislosti na jednotlivých místech; obecně však platí, že na venkově se nejprve pohřbívalo v otevřené krajině, stranou lid­ ských obydlí, a že s pohřbíváním v kostele a jeho těsném sousedství se začalo nejpozději v 8. století. Rozhodující roli v ustálení této zvyklosti na venkově sehráli spise než mučedníci a svatořečení biskupové z měst a předměstí zakladatele kostelů z řad šlechty. V pohanských oblastech, například v karlovske Germánii, si opuštění pohanských pohřebišť a pohřbívaní v kostele zase násilím vynutili první křesťanští dobyvatelé, kteří pohany hromad­ ně obraceli na víru: „Nařizujeme odnášet těla křesťanských Sasu ad cimeteria ecdesiae et non ad tumultos paganorum. ) V době pozdního císařství se bohatí galorománští statkáři někdy dá­ vali pohřbívat na svých statcích. Ve vienneské provincii si jeden z nich (už jsme se o něm zmínili) dal na hrob vytesat tento nápis s letopoč­ tem 515: „Penthagotus, opouštěje křehké pozemské bytí, nechtel pro­ sit o místo pro svůj hrob [na obecním hřbitově]; proto sve tělo svenl půdě, která mu patří.“ Pohřbívání ad sanctos se ovšem rozšířilo nato­ lik, že nešel-li mrtvý ke svátému, musel jít svátý k mrtvému. Proto si Penthagotus podle tehdejšího zvyku, jejž dokládají i další merovejske a karlovské memoriae, vzal s sebou do hrobu relikvie mučedníků; ná­ hrobní nápis hlásá: „Klid věčného spočinutí hledat musíme pod ochra­ nou mučedníků; nejsvětější Vincenc i jeho svati druhové a pairové [čím více svátých, tím lepší ochrana] bdí nad tímto domem [damns].“ Hrob (domus) je i chrámem (dómem), vysvěceným místem, kde lze vykonávat bohoslužby. Slovo domus později nahradí slovo kaple.19) Ještě v 9. století káral orleánský biskup Jonáš ty, kdo si dávali platit za udělení povolení k pohřbu in agris suis.20) Soukromé hřbitovy stat­ kářů se tehdy proměnily ve veřejně přístupná církevní místa (locum publicum et ecclesiasticum) a rodinná mauzolea ve venkovské nebo farní a někdy dokonce i v kolegiátní nebo opatské kostely. Tímto způsobem , vznikla i podzemní kaple v provensálském Saint-Maximmu - původně rodinnou hrobku proměnila pozdější pověst v místo posledního od­ počinku Marie z Magdaly. Další původně rodinnou kaplí, jen několik kilometrů od Saint-Maximinu, je memona v Gayolle. Tyto rodinné hrobky zřejmě stály u zrodu venkovských farností. Stat­ kář si držel ve ville kaplana a oratoř, kde kaplan sloužil mše, mohla stejně dobře posloužit i jako statkářova memona.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

59

V Guiry-en-Vexin existuje listina ze 16. století, která na základě citací z mnohem starších pramenů oznamuje, že pánové z Guiry „podle pří­ kladu Chlodvíka I. přijali křest (...) a ihned započali se stavbou kaple nebo malého kostela, jejž zasvětili Bohu a svátému Ondřejovi; ví se, že léta Páně 818 v něm byl pochován jakýsi Gabriel z Guiry“. Kostel tedy sloužil jako místo posledního odpočinku svým zakladatelům a jejich potomkům. Nebyl to nijak výjimečný případ, a proto kanonické texty přiznávaly laickým zakladatelům, jak uvidíme později, táž výjimečná práva na církevní pohřeb jako kněžím a řeholníkům. Z každé takové pohřební kaple farní kostel sice nevyrostl, uctívány však byly všechny: sloužily se v nich mše nad ostatky svátých, jež v nich byly uloženy. Jako příklad uveďme podzemní memorii opata Mellebauda, přestože se ne­ nalézá in agris, ale na starém hřbitově extra muros před branami Poitiers. Její první objevitel, páter od Kříže (Pěre-de-la-Croix), se domníval, že nalezl památník mučedníka. Mýlil se, byl to hrob merovejského opata z konce 7. století. Jeho omyl je však naprosto pochopitelný, protože opatova hrobka je memorii mučedníka k nerozeznání podobná. Než opat zemřel, uložil v ní ostatky svátých, v jejichž společnosti chtěl spo­ čívat; kryptu pojal jako jeskyni Božího hrobu (spelunca) a hrobku jako oratoř, již zasvětil Kristovu kříži a kam umístil oltář ke sloužení mše. Opatova pohřební kaple se tak proměnila v jakési martyrium a navíc se stala, stejně jako postupem času všechny kostely, místem pohřbívání ad sanctos. JJérící hloubili v její podlaze hroby a uzavírali je kamennými deskami, jež vylamovali přímo ze zdí kaple. Přinášeli k ní obrovské sarkofágy, které tam jsou dodnes, a neváhali [snad v 9. nebo 10. století] vysekat díru do zdi nebo rozbít stupínek na schodišti vedoucím do krypty, jen aby v ní získali místo pro sebe a své příbuzné.“21) Pohřbívání ad sanctos, osídlování předměstí v okolí hřbitovních bazi­ lik, pronikání hrobů mezi lidská obydlí ve městech a vesnicích - to jsou jednotlivé etapy vývoje přibližujícího živé k mrtvým, které živí dříve drželi stranou.

o

x

HŘBITOV: „LUNO CÍRKVE

Tento vývoj se netýkal jen pohřební praxe, ale také církevního učení a odpovídajících právních předpisů: starověké pojetí posvátnosti mrt­ vých vystřídalo pojetí nové a jasně formulované. Středověcí autoři veli-

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

60

DĚJINY SMRTI

ce rychle dospěli k přesvědčení, že jejich pohřební zvyklosti jsou napro­ stým opakem těch starověkých. Velice dlouho se domnívali, že pohané nepohřbívali své zesnulé na pozemcích zvlášť vymezených k tomuto účelu. Humbert Burgundský22) sice vůbec nepochyboval, že na rozdíl od zvířat se lidé vždy postarali o pohřbení svých mrtvých, nicméně měl za to, že pohané je pochovávali kdekoli, „pod podlahu domu nebo na zahradě, v poli nebo na jiných podobných místech“. Jeden kanovník z Mans se počátkem 12. století v této souvislosti zmiňoval o „opuště­ ných místech“ (quaedam solitaria loca). Středověcí autoři - a v 18. století dokonce i Henri Sauval - měli sklony směšovat pohanské hřbitovy tam, kde se za branami měst ještě dochovaly hroby lemující hlavní silnice, se solitaria loca. Například H. Sauval uznával, že „dokud byla Paříž pod římskou nadvládou (...) byli mrtví vždy pochováváni podél hlavních sil­ nic". Musíme však mít na paměti, že v oněch dobách měly silnice špat­ nou pověst, protože se po nich potloukaly nebezpečné tlupy tuláků a vojáků; „než byl zřízen tento hřbitov [Neviňátek, tedy velmi dávno], směli otcové i matky pochovávat sebe i své příbuzné ve sklepích svých domů, na zahradách, podél polních cest a pěšin“, snad proto, aby se vyhnuli „hlavním silnicím“.23) Domněnka, že ve starověku pohřbívali lidé své mrtvé na vlastních pozemcích, přetrvala až do 18. století, kdy se - po vzoru údajně antické­ ho zvyku - začaly doporučovat soukromé hroby. Středověkým věřícím však tento způsob pohřbívání připadal odsouzeníhodný. Humbert Burgundský uváděl pohany, pohřbívané kdekoli, do proti­ kladu ke křesťanům, kteří své zesnulé pochovávají výlučně „na uctíva­ ných a veřejnosti přístupných místech určených a vysvěcených k tomu­ to účelu“.24) Kacířům se zazlívalo, že hřbitovu upírají povahu veřejného a církevního místa (locum publicum et ecclesiasticum) - například valden­ ští a husité hlásali: „Užívání hřbitovů je bláznovství vynalezené pro zisk; nezáleží na tom, jaká země [vysvěcená nebo ne] kryje lidská tě­ la.“25) Kupení zesnulých křesťanů v blízkosti svátých relikvií a nad ni- , mi postavených kostelů se stalo charakteristickým rysem křesťanské civilizace. Jeden autor ze 16. století přiznává, že „hřbitov není jen pros­ tým pohřebištěm a odkladištěm mrtvých těl, je to místo svaté a posvát­ né, předurčené k modlitbám za duše zesnulých, kteří tam spočívají nikoli tedy nečisté a opuštěné, ale svaté a posvátné místo, přístupné veřejnosti a hojně navštěvované. Starověký protiklad mezi mrtvými a posvátnem se tedy spíše převrá­

61

til než setřel: křesťanovo mrtvé tělo samo o sobě vytvářelo prostor ne-li úplně posvátný, pak alespoň - jak rozlišil Vilém Durandus z Mende ve 13. století - náboženský. Jeden církevní autor z 18. století si neodpustil pozastavení nad rozdílem mezi křesťanským cítěním a vírou společnou Židům a Římanům, že mrtví jsou nečistí. Považoval za svou povinnost vysvětlit jej doktrinálními důvody: „Tyto představy lze [Židům] jistě odpustit, vždyť Mojžíšův zákon jim vštěpuje, že kdokoli přijde do sty­ ku s mrtvým člověkem, bude poskvrněn. [...] Od časů, kdy syn Boží vdechl do našich smrtelných těl svého životodárného ducha, který je pramenem nesmrtelnosti, a tím samu smrt nejen posvětil, ale i ukři­ žoval, a to jak svou osobou, tak svými údy, jak svým vzkříšením, tak nadějí, jíž nás obdařil, od těch časů se na hroby těch, kdo zemřeli jeho jménem, pohlíží jako na pramen života a svatosti. Proto jsme je uložili do kostelů nebo jsme pro ně vystavěli baziliky.“26) Svatý Augustin zau­ jal k tomuto uctívání, v němž nepochybně vycítil spojitost s africkou pohřební magií, dosti chladný postoj; zdůrazňoval, že pocty mrtvým slouží především k utěšení živých a že skutečné smíření přinášejí jen modlitby. Na jeho výhrady se však ve středověku brzy zapomnělo. Lidé tehdy podobně jako svátý Julián věřili, že modlitby živých mají větší účinek, pokud je odříkají u hrobu mučedníků: „Blízkost memorií mu­ čedníků je nebožtíkovi tak prospěšná, že poručíme-li do ochrany mu­ čedníků toho, kdo spočinul v jejich sousedství, účinnost modlitby se znásobí.“27) V propracovanějším Elttcidariu se Honorius Augustodunský nikoli bez rozpaků a výhrad vrací k zásadám svátého Augustina. Honoriovo dílo vzniklo koncem 11. nebo počátkem 12. století a lidé je četli a řídili se jím až do konce středověku. „Spravedlivým nemůže nijak uškodit, nejsou-li na hřbitově u kostela pochováni, neboť Stánkem Božím je celý svět posvěcený Kristovou krví. Spravedliví zůstanou v lůně církve navě­ ky, nehledě na to, co se stane s jejich tělem.“ Po této úlitbě církevním Otcům autor uznává i obecně rozšířenou víru a praxi a pokouší se je ospravedlnit: „Spočinutí v místech posvěcených ostatky svátých však prospěšné je. Zesnulým, kterým ještě nevypršel čas utrpení, pomáhá jak orodování spravedlivých, kteří jsou pochováni vedle nich, tak mod­ litby bližních, kteří přicházejí na tato místa a při pohledu na hroby vzpomenou na své zesnulé.“28) Povšimněme si, že přímluvy mrtvých se staví naroveň modliteb živých a že jedněm i druhým k nim dává podnět, ne-li příkaz, blízké sousedství hrobů.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

60

DĚJINY SMRTI

ce rychle dospěli k přesvědčení, že jejich pohřební zvyklosti jsou napro­ stým opakem těch starověkých. Velice dlouho se domnívali, že pohané nepohřbívali své zesnulé na pozemcích zvlášť vymezených k tomuto účelu. Humbert Burgundský22) sice vůbec nepochyboval, že na rozdíl od zvířat se lidé vždy postarali o pohřbení svých mrtvých, nicméně měl za to, že pohané je pochovávali kdekoli, „pod podlahu domu nebo na zahradě, v poli nebo na jiných podobných místech“. Jeden kanovník z Mans se počátkem 12. století v této souvislosti zmiňoval o „opuště­ ných místech“ (quaedam solitaria loca). Středověcí autoři - a v 18. století dokonce i Henri Sauval - měli sklony směšovat pohanské hřbitovy tam, kde se za branami měst ještě dochovaly hroby lemující hlavní silnice, se solitaria loca. Například H. Sauval uznával, že „dokud byla Paříž pod římskou nadvládou (...) byli mrtví vždy pochováváni podél hlavních sil­ nic". Musíme však mít na paměti, že v oněch dobách měly silnice špat­ nou pověst, protože se po nich potloukaly nebezpečné tlupy tuláků a vojáků; „než byl zřízen tento hřbitov [Neviňátek, tedy velmi dávno], směli otcové i matky pochovávat sebe i své příbuzné ve sklepích svých domů, na zahradách, podél polních cest a pěšin“, snad proto, aby se vyhnuli „hlavním silnicím“.23) Domněnka, že ve starověku pohřbívali lidé své mrtvé na vlastních pozemcích, přetrvala až do 18. století, kdy se - po vzoru údajně antické­ ho zvyku - začaly doporučovat soukromé hroby. Středověkým věřícím však tento způsob pohřbívání připadal odsouzeníhodný. Humbert Burgundský uváděl pohany, pohřbívané kdekoli, do proti­ kladu ke křesťanům, kteří své zesnulé pochovávají výlučně „na uctíva­ ných a veřejnosti přístupných místech určených a vysvěcených k tomu­ to účelu“.24) Kacířům se zazlívalo, že hřbitovu upírají povahu veřejného a církevního místa (locum publicum et ecclesiasticum) - například valden­ ští a husité hlásali: „Užívání hřbitovů je bláznovství vynalezené pro zisk; nezáleží na tom, jaká země [vysvěcená nebo ne] kryje lidská tě­ la.“25) Kupení zesnulých křesťanů v blízkosti svátých relikvií a nad ni- , mi postavených kostelů se stalo charakteristickým rysem křesťanské civilizace. Jeden autor ze 16. století přiznává, že „hřbitov není jen pros­ tým pohřebištěm a odkladištěm mrtvých těl, je to místo svaté a posvát­ né, předurčené k modlitbám za duše zesnulých, kteří tam spočívají nikoli tedy nečisté a opuštěné, ale svaté a posvátné místo, přístupné veřejnosti a hojně navštěvované. Starověký protiklad mezi mrtvými a posvátnem se tedy spíše převrá­

61

til než setřel: křesťanovo mrtvé tělo samo o sobě vytvářelo prostor ne-li úplně posvátný, pak alespoň - jak rozlišil Vilém Durandus z Mende ve 13. století - náboženský. Jeden církevní autor z 18. století si neodpustil pozastavení nad rozdílem mezi křesťanským cítěním a vírou společnou Židům a Římanům, že mrtví jsou nečistí. Považoval za svou povinnost vysvětlit jej doktrinálními důvody: „Tyto představy lze [Židům] jistě odpustit, vždyť Mojžíšův zákon jim vštěpuje, že kdokoli přijde do sty­ ku s mrtvým člověkem, bude poskvrněn. [...] Od časů, kdy syn Boží vdechl do našich smrtelných těl svého životodárného ducha, který je pramenem nesmrtelnosti, a tím samu smrt nejen posvětil, ale i ukři­ žoval, a to jak svou osobou, tak svými údy, jak svým vzkříšením, tak nadějí, jíž nás obdařil, od těch časů se na hroby těch, kdo zemřeli jeho jménem, pohlíží jako na pramen života a svatosti. Proto jsme je uložili do kostelů nebo jsme pro ně vystavěli baziliky.“26) Svatý Augustin zau­ jal k tomuto uctívání, v němž nepochybně vycítil spojitost s africkou pohřební magií, dosti chladný postoj; zdůrazňoval, že pocty mrtvým slouží především k utěšení živých a že skutečné smíření přinášejí jen modlitby. Na jeho výhrady se však ve středověku brzy zapomnělo. Lidé tehdy podobně jako svátý Julián věřili, že modlitby živých mají větší účinek, pokud je odříkají u hrobu mučedníků: „Blízkost memorií mu­ čedníků je nebožtíkovi tak prospěšná, že poručíme-li do ochrany mu­ čedníků toho, kdo spočinul v jejich sousedství, účinnost modlitby se znásobí.“27) V propracovanějším Elttcidariu se Honorius Augustodunský nikoli bez rozpaků a výhrad vrací k zásadám svátého Augustina. Honoriovo dílo vzniklo koncem 11. nebo počátkem 12. století a lidé je četli a řídili se jím až do konce středověku. „Spravedlivým nemůže nijak uškodit, nejsou-li na hřbitově u kostela pochováni, neboť Stánkem Božím je celý svět posvěcený Kristovou krví. Spravedliví zůstanou v lůně církve navě­ ky, nehledě na to, co se stane s jejich tělem.“ Po této úlitbě církevním Otcům autor uznává i obecně rozšířenou víru a praxi a pokouší se je ospravedlnit: „Spočinutí v místech posvěcených ostatky svátých však prospěšné je. Zesnulým, kterým ještě nevypršel čas utrpení, pomáhá jak orodování spravedlivých, kteří jsou pochováni vedle nich, tak mod­ litby bližních, kteří přicházejí na tato místa a při pohledu na hroby vzpomenou na své zesnulé.“28) Povšimněme si, že přímluvy mrtvých se staví naroveň modliteb živých a že jedněm i druhým k nim dává podnět, ne-li příkaz, blízké sousedství hrobů.

DĚJINY SMRTI

62

Honorius Augustodunský dále tvrdí, že nehodným sousedství svá­ tých žádnou ochranu nezaručuje, že jim dokonce škodí: „Nehodní z to­ ho žádný prospěch nemají, báje pro ně přímo škodlivé, spočmou-li ve společnosti těch, kdo je svými zásluhami o tolik převyšuji. V knihách se lze dočisti o četných případech, kdy nebožtíka vykopal ze země dabel a odhodil daleko od vysvěcených míst.“ Poslední veta narazí na zázračné úkazy, které popsal papež Řehoř I. Veliký a ktere se později ne­ ustále omílaly. Mrtvoly nehodných poskvrňují kostel a hřbitov presne tak, jako kdysi všechny mrtvoly bez rozlišení znečišťovaly území mest. Hřbitov je tedy posvátným dormitářem zesnulých a podle Honona Augustodunského lůnem církve (ecclesiae grémium), v němž církev krisi duše, jejichž tělo zemřelo, a vrací je věčnému životu, podobně jako

křtem přivádí na svět mrtvé.

POHŘBÍVÁNÍ PROKLETÝCH

I v tomto případě se tedy situace ve srovnání se starověkem - nebo alespoň ve srovnání s tehdejší představou o starověku - obrátila. Hruzu nyní vzbuzoval hrob osamělý. Je docela dobře možné, že starověký zvyk pochovávat in agris suis stále přežíval - už jsme se zmínili o tom, ze v 9 století jej pranýřoval orleánský biskup Jonáš. Ještě v roce 1128 za­ kazoval saint-bneucký biskup pohřbívání u paty křížů na rozcestích. Takové případy už však byly vzácné a podezřelé. Na opuštěná venkov­ ská místa nebo na mrchoviště (jak se bude říkat později) byli pohazováni jen lidé, na něž byla uvalena klatba.

Jestli umřu, račte znát, na hřbitově že nechci spát, v poli mě dejte pochovat.

Vyobcovaní stejně jako popravení, jejichž tělo si nevyžádali příbuzní nebo jim je šlechtic vykonávající funkci sudího odmítl vydat, práchnivěli imblocati - nepohřbení, zakrytí jen hromadou kamení, aby svému okolí nebyli na obtíž.29) ~ , v Papežův nepřítel Manfred Štaufský, vyobcovaný levoboček císaře Fridricha II., padl v bitvě u Beneventa roku 1266. Podle Danta byl po­ chován na místě a jeho kosti zůstaly „střeženy mohylou tam pod bal-

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

63

vany poblíže Beneventa na předmostí“. Každý voják hodil na jeho tělo jeden kámen. Papež Kliment IV. však nestrpěl, aby „byl Manfred po­ chován na území království neapolského, jež bylo lénem papežským, . a nemělo prý proto skrývat kosti vyobcovaného z církve; i byl vykopán a pohozen u říčky Verde [dnešního Garigliana] za hranicemi tohoto království“. A Dante pokračuje v duchu tehdejších tradic: „Teď u Verda jsou [jeho kosti] větrem, deštěm prány, kam při zhašených světlech v nočním čase je přenést dal [papež] až za království brány.“30) Alain Chartier označuje místo, kam se odhazovala těla lidí v klatbě, slovy faulx dtre, tedy nepravý hřbitov: „To místo nepravým je hřbitovem, kam odhazují prokletých těla. Víc než čtyři, nezakrytá rovem spatřil jsem zčernalá, zpráchnivělá, jen volně na zemi, nepohřbená.“

Takové příšerné skládky bývaly mnohdy pod šibenicemi, na nichž kromě toho celé měsíce, ba i léta, všem na očích visívali oběšenci. Například 12. listopadu 1411 byl sťat a rozčtvrcen Colinet de Puiseux; popravčí rozvěsili jeho nohy a paže na hlavní pařížské brány a zby­ lý trup „do pytle strčili a na šibenici pověsili“.31) Teprve 16. září 1413, téměř po dvou letech, bylo podle zápisků v Deníku pařížského měšťana ze středověku (Journal ďun bourgeois de Paris au Moyen Age) „tělo zrádce Colineta de Puiseux sňato ze šibenice a jeho údy z městských bran. Spíše než pohřeb do vysvěcené půdy by však býval zasloužil být spálen nebo hozen psům, jenže Armagnakové [žold­ néři Bernarda VII. z Armagnaku] jednali po svém“. Pařížský měšťan tedy soudil, že ho měli spálit nebo nechat shnít u paty šibenice, dravým ptákům a psům napospas. Působivé vylíčení šibenice najdeme i v jednom textu z roku 1804. Přestože je pozdního data, lze se domnívat, že popisované místo se od konce středověku příliš nezměnilo. Jde o Rukopis nalezený v Zaragoze, jehož autorem je Jan Potocki.32) Hrdina románu, seňor Alfonso, se do­ slechl o příběhu oběšených bratří Zotových, „o nichž kolovaly hrůzo­ strašné zkazky. [...] V Córdobě jsem o tom často slýchal, a tak mě zvě­ davost přivedla pod tu šibenici. Naskytl se mi pohled o to ošklivější, že oběma hnusnými mrtvolami vítr příšerně cloumal a houpal a že

DĚJINY SMRTI

62

Honorius Augustodunský dále tvrdí, že nehodným sousedství svá­ tých žádnou ochranu nezaručuje, že jim dokonce škodí: „Nehodní z to­ ho žádný prospěch nemají, báje pro ně přímo škodlivé, spočmou-li ve společnosti těch, kdo je svými zásluhami o tolik převyšuji. V knihách se lze dočisti o četných případech, kdy nebožtíka vykopal ze země dabel a odhodil daleko od vysvěcených míst.“ Poslední veta narazí na zázračné úkazy, které popsal papež Řehoř I. Veliký a ktere se později ne­ ustále omílaly. Mrtvoly nehodných poskvrňují kostel a hřbitov presne tak, jako kdysi všechny mrtvoly bez rozlišení znečišťovaly území mest. Hřbitov je tedy posvátným dormitářem zesnulých a podle Honona Augustodunského lůnem církve (ecclesiae grémium), v němž církev krisi duše, jejichž tělo zemřelo, a vrací je věčnému životu, podobně jako

křtem přivádí na svět mrtvé.

POHŘBÍVÁNÍ PROKLETÝCH

I v tomto případě se tedy situace ve srovnání se starověkem - nebo alespoň ve srovnání s tehdejší představou o starověku - obrátila. Hruzu nyní vzbuzoval hrob osamělý. Je docela dobře možné, že starověký zvyk pochovávat in agris suis stále přežíval - už jsme se zmínili o tom, ze v 9 století jej pranýřoval orleánský biskup Jonáš. Ještě v roce 1128 za­ kazoval saint-bneucký biskup pohřbívání u paty křížů na rozcestích. Takové případy už však byly vzácné a podezřelé. Na opuštěná venkov­ ská místa nebo na mrchoviště (jak se bude říkat později) byli pohazováni jen lidé, na něž byla uvalena klatba.

Jestli umřu, račte znát, na hřbitově že nechci spát, v poli mě dejte pochovat.

Vyobcovaní stejně jako popravení, jejichž tělo si nevyžádali příbuzní nebo jim je šlechtic vykonávající funkci sudího odmítl vydat, práchnivěli imblocati - nepohřbení, zakrytí jen hromadou kamení, aby svému okolí nebyli na obtíž.29) ~ , v Papežův nepřítel Manfred Štaufský, vyobcovaný levoboček císaře Fridricha II., padl v bitvě u Beneventa roku 1266. Podle Danta byl po­ chován na místě a jeho kosti zůstaly „střeženy mohylou tam pod bal-

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

63

vany poblíže Beneventa na předmostí“. Každý voják hodil na jeho tělo jeden kámen. Papež Kliment IV. však nestrpěl, aby „byl Manfred po­ chován na území království neapolského, jež bylo lénem papežským, . a nemělo prý proto skrývat kosti vyobcovaného z církve; i byl vykopán a pohozen u říčky Verde [dnešního Garigliana] za hranicemi tohoto království“. A Dante pokračuje v duchu tehdejších tradic: „Teď u Verda jsou [jeho kosti] větrem, deštěm prány, kam při zhašených světlech v nočním čase je přenést dal [papež] až za království brány.“30) Alain Chartier označuje místo, kam se odhazovala těla lidí v klatbě, slovy faulx dtre, tedy nepravý hřbitov: „To místo nepravým je hřbitovem, kam odhazují prokletých těla. Víc než čtyři, nezakrytá rovem spatřil jsem zčernalá, zpráchnivělá, jen volně na zemi, nepohřbená.“

Takové příšerné skládky bývaly mnohdy pod šibenicemi, na nichž kromě toho celé měsíce, ba i léta, všem na očích visívali oběšenci. Například 12. listopadu 1411 byl sťat a rozčtvrcen Colinet de Puiseux; popravčí rozvěsili jeho nohy a paže na hlavní pařížské brány a zby­ lý trup „do pytle strčili a na šibenici pověsili“.31) Teprve 16. září 1413, téměř po dvou letech, bylo podle zápisků v Deníku pařížského měšťana ze středověku (Journal ďun bourgeois de Paris au Moyen Age) „tělo zrádce Colineta de Puiseux sňato ze šibenice a jeho údy z městských bran. Spíše než pohřeb do vysvěcené půdy by však býval zasloužil být spálen nebo hozen psům, jenže Armagnakové [žold­ néři Bernarda VII. z Armagnaku] jednali po svém“. Pařížský měšťan tedy soudil, že ho měli spálit nebo nechat shnít u paty šibenice, dravým ptákům a psům napospas. Působivé vylíčení šibenice najdeme i v jednom textu z roku 1804. Přestože je pozdního data, lze se domnívat, že popisované místo se od konce středověku příliš nezměnilo. Jde o Rukopis nalezený v Zaragoze, jehož autorem je Jan Potocki.32) Hrdina románu, seňor Alfonso, se do­ slechl o příběhu oběšených bratří Zotových, „o nichž kolovaly hrůzo­ strašné zkazky. [...] V Córdobě jsem o tom často slýchal, a tak mě zvě­ davost přivedla pod tu šibenici. Naskytl se mi pohled o to ošklivější, že oběma hnusnými mrtvolami vítr příšerně cloumal a houpal a že

65

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

strašní supi je drásali a rvali z nich cáry masa.“ (Potockého oběšenci si v ničem nezadají s těmi Villonovými!) Po jednom neuvěřitelném noč­ ním dobrodružství se pak sám seňor Alfonso probudil pod šibenici: „Jak najít slova a vyjádřit hrůzu, jaká se mě zmocnila? Ležel jsem pod ’šibenicí Los Hermanos! Mrvoly obou bratří Zotů na ní nevisely, nýbrž ležely po mém boku [někdy oběšence odvázali kati, někdy spadli sami; v každém případě se však nechávali práchnivět u paty šibenice]. Zřejmě jsem strávil noc s nimi. Ležel jsem na kusech oprátek, polámaných kolech [patrně mučící nástroje], zbytcích lidských koster a na děsivých

mezi všemi“. Jeho smrt mu však nestačí - „skolí jej, rozseká ho [jako lovnou zvěř] a odchází s jeho uťatou hlavou“. Bezhlavý trup ponechá napospas dravé zvěři. „Aby potěšil srdce svého pána, až se probudí, Gor­ venal připevnil hlavu k rozsoše chýše: husté listí ji věnčilo.“ Středověký člověk tedy svému nepříteli nebo nepříteli společnosti upíral právo na pohřeb ad sanctos, který by teologové připustili, nebo dokonce nařídili. Někdy se ovšem naopak stávalo, že pohřeb ad sanc­ tos žádal pro příbuzné, ale církev jeho žádost zamítla, protože zesnulý nesplňoval některý z jejích požadavků: nesepsal závěť, byl vyobcován apod. (13.-14. století). V takovém případě vyobcovaného nebožtíka zastoupili jeho příbuzní a pokusili se, bylo-li to možné, jeho chyby napravit a usmířit jej s církví. Někdy se ovšem jednalo o dlouhodobou záležitost a známe případ vyobcovaného preláta, jenž celých osmdesát let čekal v olověné rakvi uskladněné na kterémsi hradě na povolení spočinout jednou provždy ve vysvěcené půdě. Pokud se příbuzným nepodařilo dosáhnout zrušení kanonického rozsudku, nezřídka se in locum publicum et ecclesiasticum pokoušeli vniknout násilím. Rakev, kte­ rou nesměli uložit do země, prý někdy umístili do koruny některého ze stromů rostoucích na hřbitově (to musela být věru zvláštní podívaná); obvykle ji ale tajně zakopali. Stávalo se však, že ďáblové nebo andělé nechtěli pokoutně pohřbeným nebožtíkům dopřát klidné spočinutí v místě, jež si neprávem odkrojili z vysvěcené půdy, a tím ji poskvrnili: buď je v noci sami vykopali a vyhnali, anebo vyvolali nějaký zvláštní úkaz, jímž na propašovanou rakev upozornili kněze. Nevyplněné tis­ kopisy, na nichž se biskupskému soudu adresovaly žádosti o povolení exhumovat mrtvolu a vyhodit ji ze hřbitova nebo z kostela, se docho­ valy dodnes. Ve všech těchto případech, ať už ve jménu osobní pomsty nebo ve jménu vrchnostenské či církevní spravedlnosti, chtěli lidé připravit obě­ ti i viníky o výhody plynoucí z pohřbu apud memorias martyrům. Církev7 se zase snažila uchovat vysvěcená místa jen pro ty, kdo zemřeli v soula­ du se všemi jejími ustanoveními.

64

cárech masa, které z nich uhnily a odpadly. Šibenice stávaly na obezděném pozemku, jenž pravděpodobně slou­ žil i jako smetiště - na tělech popravených se vršily odpadky. „Nepravý hřbitov“ Alaina Chartiera se tedy mohl nacházet pod šibenicí. Neblahe podobnosti mezi šibenicí, smetištěm a nezdravě páchnoucími řemes­ ly si povšiml už Louis Chevalier v souvislosti s pařížským šibeničním

vrchem Montfaucon.33) V zásadě se však těla zločinců směla pohřbívat do vysvěcené půdy; církev to připouštěla, protože Bůh neodsuzuje dvakrát za stejný zlo­ čin - a popravený si svůj trest přece už odpykal. Tato možnost ale zů­ stala čistě teoretická až do vzniku žebravých řádů a zbožných bratrstev. Ve středověku a počátkem novověku nebyli lidé ochotni připustit, ze odsouzencova smrt učinila spravedlnosti zadost. Soudné stihaní byli i mrtví; a jednalo-li se o sebevraha-, neměl právo spočinout na hřbito­ vě. Gabriel Le Bras tvrdí, že ještě počátkem našeho století existovaly v Bretani hřbitovy vyhrazené pro sebevrahy, kam se rakve s jejich těly

házely přes zeď, v níž nebyl vchod.34) Pokud se jednalo o popraveného, lidé usilovali o to, aby shnil nepo­ hřben nebo aby byl spálen, někdy i se soudními a vyšetřovacími spisy, a jeho popel rozprášen: „A jejich popel hodili větru, povětří a vodě, píše Agrippa ďAubigné o upálených protestantech. Když král Marc odsoudil nevěrnou Isoldu k upálení, „sto znetvořených malomocných“ , jej Yvainovými ústy požádalo, aby nešťastnici raději vydal jim, že se po­ starají o takový trest, že bude „litovat tohoto pěkného ohýnku“: „Pane a králi, chceš uvrhnout svou ženu na tuto hranici; toť spravedlnost dobrá, leč krátká. Veliký plamen ji zakrátko sežehne, veliký vítr zakrátko rozmetá její popel. A až oheň dohasne, bude jejímu trápeni konec. Smrt nejenže neučiní zadost spravedlnosti, ale ani pomstě. Gorvenal zabije věrolomného Guenelona, „kterého jeho pán [Tristan] nenáviděl

65

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

strašní supi je drásali a rvali z nich cáry masa.“ (Potockého oběšenci si v ničem nezadají s těmi Villonovými!) Po jednom neuvěřitelném noč­ ním dobrodružství se pak sám seňor Alfonso probudil pod šibenici: „Jak najít slova a vyjádřit hrůzu, jaká se mě zmocnila? Ležel jsem pod ’šibenicí Los Hermanos! Mrvoly obou bratří Zotů na ní nevisely, nýbrž ležely po mém boku [někdy oběšence odvázali kati, někdy spadli sami; v každém případě se však nechávali práchnivět u paty šibenice]. Zřejmě jsem strávil noc s nimi. Ležel jsem na kusech oprátek, polámaných kolech [patrně mučící nástroje], zbytcích lidských koster a na děsivých

mezi všemi“. Jeho smrt mu však nestačí - „skolí jej, rozseká ho [jako lovnou zvěř] a odchází s jeho uťatou hlavou“. Bezhlavý trup ponechá napospas dravé zvěři. „Aby potěšil srdce svého pána, až se probudí, Gor­ venal připevnil hlavu k rozsoše chýše: husté listí ji věnčilo.“ Středověký člověk tedy svému nepříteli nebo nepříteli společnosti upíral právo na pohřeb ad sanctos, který by teologové připustili, nebo dokonce nařídili. Někdy se ovšem naopak stávalo, že pohřeb ad sanc­ tos žádal pro příbuzné, ale církev jeho žádost zamítla, protože zesnulý nesplňoval některý z jejích požadavků: nesepsal závěť, byl vyobcován apod. (13.-14. století). V takovém případě vyobcovaného nebožtíka zastoupili jeho příbuzní a pokusili se, bylo-li to možné, jeho chyby napravit a usmířit jej s církví. Někdy se ovšem jednalo o dlouhodobou záležitost a známe případ vyobcovaného preláta, jenž celých osmdesát let čekal v olověné rakvi uskladněné na kterémsi hradě na povolení spočinout jednou provždy ve vysvěcené půdě. Pokud se příbuzným nepodařilo dosáhnout zrušení kanonického rozsudku, nezřídka se in locum publicum et ecclesiasticum pokoušeli vniknout násilím. Rakev, kte­ rou nesměli uložit do země, prý někdy umístili do koruny některého ze stromů rostoucích na hřbitově (to musela být věru zvláštní podívaná); obvykle ji ale tajně zakopali. Stávalo se však, že ďáblové nebo andělé nechtěli pokoutně pohřbeným nebožtíkům dopřát klidné spočinutí v místě, jež si neprávem odkrojili z vysvěcené půdy, a tím ji poskvrnili: buď je v noci sami vykopali a vyhnali, anebo vyvolali nějaký zvláštní úkaz, jímž na propašovanou rakev upozornili kněze. Nevyplněné tis­ kopisy, na nichž se biskupskému soudu adresovaly žádosti o povolení exhumovat mrtvolu a vyhodit ji ze hřbitova nebo z kostela, se docho­ valy dodnes. Ve všech těchto případech, ať už ve jménu osobní pomsty nebo ve jménu vrchnostenské či církevní spravedlnosti, chtěli lidé připravit obě­ ti i viníky o výhody plynoucí z pohřbu apud memorias martyrům. Církev7 se zase snažila uchovat vysvěcená místa jen pro ty, kdo zemřeli v soula­ du se všemi jejími ustanoveními.

64

cárech masa, které z nich uhnily a odpadly. Šibenice stávaly na obezděném pozemku, jenž pravděpodobně slou­ žil i jako smetiště - na tělech popravených se vršily odpadky. „Nepravý hřbitov“ Alaina Chartiera se tedy mohl nacházet pod šibenicí. Neblahe podobnosti mezi šibenicí, smetištěm a nezdravě páchnoucími řemes­ ly si povšiml už Louis Chevalier v souvislosti s pařížským šibeničním

vrchem Montfaucon.33) V zásadě se však těla zločinců směla pohřbívat do vysvěcené půdy; církev to připouštěla, protože Bůh neodsuzuje dvakrát za stejný zlo­ čin - a popravený si svůj trest přece už odpykal. Tato možnost ale zů­ stala čistě teoretická až do vzniku žebravých řádů a zbožných bratrstev. Ve středověku a počátkem novověku nebyli lidé ochotni připustit, ze odsouzencova smrt učinila spravedlnosti zadost. Soudné stihaní byli i mrtví; a jednalo-li se o sebevraha-, neměl právo spočinout na hřbito­ vě. Gabriel Le Bras tvrdí, že ještě počátkem našeho století existovaly v Bretani hřbitovy vyhrazené pro sebevrahy, kam se rakve s jejich těly

házely přes zeď, v níž nebyl vchod.34) Pokud se jednalo o popraveného, lidé usilovali o to, aby shnil nepo­ hřben nebo aby byl spálen, někdy i se soudními a vyšetřovacími spisy, a jeho popel rozprášen: „A jejich popel hodili větru, povětří a vodě, píše Agrippa ďAubigné o upálených protestantech. Když král Marc odsoudil nevěrnou Isoldu k upálení, „sto znetvořených malomocných“ , jej Yvainovými ústy požádalo, aby nešťastnici raději vydal jim, že se po­ starají o takový trest, že bude „litovat tohoto pěkného ohýnku“: „Pane a králi, chceš uvrhnout svou ženu na tuto hranici; toť spravedlnost dobrá, leč krátká. Veliký plamen ji zakrátko sežehne, veliký vítr zakrátko rozmetá její popel. A až oheň dohasne, bude jejímu trápeni konec. Smrt nejenže neučiní zadost spravedlnosti, ale ani pomstě. Gorvenal zabije věrolomného Guenelona, „kterého jeho pán [Tristan] nenáviděl

66

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

PRÁVNÍ PŘEDPISY: POHŘBY V KOSTELE JSOU ZAKÁZÁNY.

jí, kromě těl svátých Otců.“36) Durandus z Mende jen opakuje zákaz pohřbívat „při oltáři, kde se připravují (confciuntur) tělo a krev Páně“, vydaný pseudokoncilem v Nantes. Zákazy koncilů se však nevztahovaly na biskupy a opaty, kněze a fideles laici, pokud získali povolení od bisku­ pa a faráře, na vesnici zvaného též rector (Mohuč v roce 813). Kdo jsou oni fideles laici? Už jsme je zmiňovali v souvislosti s venkovskými kostely, v nichž měli hrobky: „majitelé villae a patroni kostelů s manželkami, kteří se zasloužili o větší úctyhodnost zmíněných kostelů“. Zakladatele a dobrodince kostela, králi počínaje, postavili církevní hodnostáři na* roveň kněžím pomazaným Bohem, a ty zase mučedníkům a světcům jejich posvěcená těla neposkvrňovala, naopak směla doprovázet tělo a krev syna Božího na oltáři. Po dlouhém středověkém období vystoupily proti zakořeněnému zlozvyku vracet se k duchu a předpisům starého práva i protireformační koncily a připomněly zásadu: „in ecclesiis vero nulli deinceps sepeliantttr“ (od nynějška už opravdu žádné pohřby v kostelích). Pranýřovaly pohoršlivou skutečnost, že porušování této zásady je výsadou uroze­ ných, mocných a bohatých, nikoli výsadou zbožných a zasloužilých: „Tato pocta se nesmí prokazovat za peníze, udělit ji musí Duch svátý.“ Biskupové nicméně uznávali, že pohřeb v kostele je pocta; nemělo je tedy tolik udivovat, že je tak vyhledávána v době, kdy lidé toužili po věhlasu stejnou měrou jako po bohatství. Rouenský koncil v roce 1581 rozdělil věřící, kteří mohli žádat po­ hřeb v kostele, do tří skupin: 1) „Lidé, zejména muži [řeholnice jen výjimečně], kteří zasvětili život Bohu, protože obzvláště jejich tělo je sídlem Ježíše Krista a Ducha svá­ tého“; 2) „ti, kdo získali pocty a hodnosti v církvi [vysvěcení duchovní] nebo ve světském životě [velmoži], neboť oni jsou služebníky Božími a nástroji Ducha svátého“; 3) „a dále ti [v prvních dvou skupinách jde o nárok, ve třetí o výběr], kdo svými ušlechtilými činy a zásluhami ve službě Bohu a veřejnosti vynikli“. Všichni ostatní měli být pohřbíváni na hřbitovech. Remešský koncil v roce 1683 rozdělil věřící do stejných skupin, vy­ mezil je však podle tradičnějších rysů: 1) dvě skupiny, jimž tato pocta náleží právem už od středověku kněží a patroni kostelů;

PRAXE: KOSTEL JE HŘBITOV

Tím, že duchovní autoři a církevní právo nařizovali pochovávat zesnulé v blízkosti svatostánků, jež hojně navštěvovali živí, a rozešli se tak se starověkou tradicí, stvrdili blahodárnou povahu sousedství, jež staro­ věké národy považovaly za neblahé. Posvátné pocity, které vzbuzovali mrtví, se zcela změnily. Do jaké míry se však starověká bázeň udržela

při každodenním důvěrném styku s mrtvými? Právní předpisy a praxe se shodovaly v otázce užitečnosti pohřbívání ad sanctos; různice vznikaly v závislosti na tom, zda se jednalo o pohřbí­ vání na hřbitově u kostela nebo přímo v kostele. Koncily po staletí soustavně vydávaly dekrety, v nichž přísně rozlišo­ valy mezi kostelem a vysvěcenou půdou kolem něj. Zatímco pohřbívání vedle kostela zavedly jako povinnost, do omrzení opakovaly, že pohřby v kostele se s výjimkou kněží, biskupů, mnichů a několika privilegova­ ných laiků zakazují. Z výjimek se však okamžitě stalo pravidlo. Už bražský koncil v roce 563 zakázal pohřbívání v kostelích a povolil je jen z venkovní strany kostelních zdí.35) A právní listiny toto pravidlo opakovaně stvrzovaly až do 18. století, i když pod tlakem všeobecně rozšířených zvyklostí musely připustit určité výjimky. Účastníci středověkých koncilů tak dokola a jednotvárně vyhlašova­ li: „V kostelích nechť nikdo nepohřbívá žádné mrtvé“ (Mohuč v roce 813). „V souladu s názorem církevních Otců a ponaučením ze zázraků [bezpochyby narážka na vyprávění Řehoře I. Velikého o vypuzení těl neusmířených nehodných z kostelů, jež poskvrňovala svou přítomností, zásahem vyšší moci] zakazujeme pohřbívání v kostelích a přikazujeme, aby se v nich od nynějška (deinceps) žádní laici nepohřbívali“ (Tnbur v roce 895). „Zakazujeme (...) veškeré pohřbívání v kostelích" (pseudokoncil v Nantes v roce 900). Liturgik Vilém Durandus z Mende žil ve 13. století, v době, kdy kos­ tely sloužily jako nekropole; přesto se pokusil ušetřit alespoň kněžiště, místo z nejvyhledávanějších, jednak proto, že v kryptě pod ním spočí­ valy světcovy ostatky, ale zejména proto, že pohřbívání v něm se mar­ ně zakazovalo: „Žádné tělo nesmí být pochováno poblíž oltáře, kde se chléb a víno proměňuje v tělo a krev Páně, jež posléze věřící prijima-

67

66

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

PRÁVNÍ PŘEDPISY: POHŘBY V KOSTELE JSOU ZAKÁZÁNY.

jí, kromě těl svátých Otců.“36) Durandus z Mende jen opakuje zákaz pohřbívat „při oltáři, kde se připravují (confciuntur) tělo a krev Páně“, vydaný pseudokoncilem v Nantes. Zákazy koncilů se však nevztahovaly na biskupy a opaty, kněze a fideles laici, pokud získali povolení od bisku­ pa a faráře, na vesnici zvaného též rector (Mohuč v roce 813). Kdo jsou oni fideles laici? Už jsme je zmiňovali v souvislosti s venkovskými kostely, v nichž měli hrobky: „majitelé villae a patroni kostelů s manželkami, kteří se zasloužili o větší úctyhodnost zmíněných kostelů“. Zakladatele a dobrodince kostela, králi počínaje, postavili církevní hodnostáři na* roveň kněžím pomazaným Bohem, a ty zase mučedníkům a světcům jejich posvěcená těla neposkvrňovala, naopak směla doprovázet tělo a krev syna Božího na oltáři. Po dlouhém středověkém období vystoupily proti zakořeněnému zlozvyku vracet se k duchu a předpisům starého práva i protireformační koncily a připomněly zásadu: „in ecclesiis vero nulli deinceps sepeliantttr“ (od nynějška už opravdu žádné pohřby v kostelích). Pranýřovaly pohoršlivou skutečnost, že porušování této zásady je výsadou uroze­ ných, mocných a bohatých, nikoli výsadou zbožných a zasloužilých: „Tato pocta se nesmí prokazovat za peníze, udělit ji musí Duch svátý.“ Biskupové nicméně uznávali, že pohřeb v kostele je pocta; nemělo je tedy tolik udivovat, že je tak vyhledávána v době, kdy lidé toužili po věhlasu stejnou měrou jako po bohatství. Rouenský koncil v roce 1581 rozdělil věřící, kteří mohli žádat po­ hřeb v kostele, do tří skupin: 1) „Lidé, zejména muži [řeholnice jen výjimečně], kteří zasvětili život Bohu, protože obzvláště jejich tělo je sídlem Ježíše Krista a Ducha svá­ tého“; 2) „ti, kdo získali pocty a hodnosti v církvi [vysvěcení duchovní] nebo ve světském životě [velmoži], neboť oni jsou služebníky Božími a nástroji Ducha svátého“; 3) „a dále ti [v prvních dvou skupinách jde o nárok, ve třetí o výběr], kdo svými ušlechtilými činy a zásluhami ve službě Bohu a veřejnosti vynikli“. Všichni ostatní měli být pohřbíváni na hřbitovech. Remešský koncil v roce 1683 rozdělil věřící do stejných skupin, vy­ mezil je však podle tradičnějších rysů: 1) dvě skupiny, jimž tato pocta náleží právem už od středověku kněží a patroni kostelů;

PRAXE: KOSTEL JE HŘBITOV

Tím, že duchovní autoři a církevní právo nařizovali pochovávat zesnulé v blízkosti svatostánků, jež hojně navštěvovali živí, a rozešli se tak se starověkou tradicí, stvrdili blahodárnou povahu sousedství, jež staro­ věké národy považovaly za neblahé. Posvátné pocity, které vzbuzovali mrtví, se zcela změnily. Do jaké míry se však starověká bázeň udržela

při každodenním důvěrném styku s mrtvými? Právní předpisy a praxe se shodovaly v otázce užitečnosti pohřbívání ad sanctos; různice vznikaly v závislosti na tom, zda se jednalo o pohřbí­ vání na hřbitově u kostela nebo přímo v kostele. Koncily po staletí soustavně vydávaly dekrety, v nichž přísně rozlišo­ valy mezi kostelem a vysvěcenou půdou kolem něj. Zatímco pohřbívání vedle kostela zavedly jako povinnost, do omrzení opakovaly, že pohřby v kostele se s výjimkou kněží, biskupů, mnichů a několika privilegova­ ných laiků zakazují. Z výjimek se však okamžitě stalo pravidlo. Už bražský koncil v roce 563 zakázal pohřbívání v kostelích a povolil je jen z venkovní strany kostelních zdí.35) A právní listiny toto pravidlo opakovaně stvrzovaly až do 18. století, i když pod tlakem všeobecně rozšířených zvyklostí musely připustit určité výjimky. Účastníci středověkých koncilů tak dokola a jednotvárně vyhlašova­ li: „V kostelích nechť nikdo nepohřbívá žádné mrtvé“ (Mohuč v roce 813). „V souladu s názorem církevních Otců a ponaučením ze zázraků [bezpochyby narážka na vyprávění Řehoře I. Velikého o vypuzení těl neusmířených nehodných z kostelů, jež poskvrňovala svou přítomností, zásahem vyšší moci] zakazujeme pohřbívání v kostelích a přikazujeme, aby se v nich od nynějška (deinceps) žádní laici nepohřbívali“ (Tnbur v roce 895). „Zakazujeme (...) veškeré pohřbívání v kostelích" (pseudokoncil v Nantes v roce 900). Liturgik Vilém Durandus z Mende žil ve 13. století, v době, kdy kos­ tely sloužily jako nekropole; přesto se pokusil ušetřit alespoň kněžiště, místo z nejvyhledávanějších, jednak proto, že v kryptě pod ním spočí­ valy světcovy ostatky, ale zejména proto, že pohřbívání v něm se mar­ ně zakazovalo: „Žádné tělo nesmí být pochováno poblíž oltáře, kde se chléb a víno proměňuje v tělo a krev Páně, jež posléze věřící prijima-

67

68

DĚJINY SMRTI

2) „ti, kdo ušlechtilými činy, dobrým příkladem a zásluhami proká­ zali službu Bohu a církvi“ - jen ti, získají-li svolení od biskupa, mohou být podle starého zvyku pohřbeni v kostele.3') Ostatní měli být pochováváni na hřbitově, jímž „kdysi nepohrdali ani ti nejvěhlasnější“. Kdybychom měli tuto dlouhou řadu listin brát doslova, nutně by­ chom získali dojem, že pohřby v kostelích byly jen více méně vzácnou výjimkou. Jejich opakované vydávání od 6. až do 17. století, tedy v ob­ dobí delším než tisíc let, však spíše naznačuje, že o tyto zákazy nikdo nedbal. V roce 1581 církevní Otcové přikázali: ,,/n ecclesiis vero nulh deinceps sepeliantur.“ Deinceps, od této chvíle. Ovšem už v roce 895 po­ žadovali: „Ut deinceps nullus in ecclesia sepeliantur,“ neboť ani tehdy se jejich zákazem nikdo neřídil; koncem 8. století pranýřoval biskup Theodulf Orleánský pohřbívání v kostelích a označil je za prastarý nešvar: „Pohřbívání zesnulých v kostelích je v této zemi pradávným zlozvykem.“ Na místě je tedy otázka, zda se kanonický zákaz někdy vůbec do­ opravdy dodržoval. Jakmile se začalo pohřbívat ad sanctos, hroby zapla­ vily vnitřní prostory kostelů, bazilikami na hřbitovech počínaje. V sever­ ní Africe (pod římskou správou) tvořily ve 4.-5. století podlahu kostelů, nebo alespoň podlahy jejich bočních lodí, mozaikové náhrobní desky s epitafem a portrétem zesnulého.38) Dláždění kartaginské baziliky Damús el-Charita tvoří výlučně náhrobní desky. Kostel Saint-Honorat vystavěný na někdejší římské nekropoli les Alyscamps (zkomolené slo­ vo značící Elysejská pole) v Arles nemá základy, stojí přímo na vrstvě sarkofágů. Je tedy zjevné, že předpisy zakazující pohřbívání v kostelích se objevily současně s ním; kanonické zákazy však jeho trvalému rozší­ ření po celém křesťanském Západě zabránit nedokázaly. S pohřby v kostelích se totiž nikdy nepřestalo a tento stav trval při­ nejmenším až do konce 18. století. V 17. století se pohřbívalo pod pod­ lahu kostelů, vydlážděnou - podobně jako baziliky v římské severní Africe - kamennými náhrobními deskami. Podlahy většiny francouz­ ských kostelů byly v 18.-19. století zcela obnoveny a sevřené šachovnice plochých hrobů zanikly; dochovaly se už jen v chudých a odlehlých městečkách nebo tam, kde se nadšení světských Či církevních restaurá­ torů příliš neprojevilo (například v Chálons-sur-Marne). Dláždění z ná­ hrobních desek zůstalo neporušené také v zemích, jimž se v 17.-18. sto­ letí vyhnulo postupné církevní očišťování na francouzský či rakouský

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

69

způsob, zejména v kostelích a chrámech katolické Itálie a kalvínského Nizozemí. V haarlemské katedrále Svatého Bavaje původní dlažba ze 17. století, již tvoří výhradně kamenné náhrobní desky. Pohled na ni je úchvatný, protože před námi odhaluje to, co jinde zaniklo nebo bylo poškozeno: podlaha kostela je jeden velký, na malé plochy rozdělený hřbitov a vě­ řící dodnes šlapou po hrobech. Jednotlivé náhrobní desky nespojuje malta. Uprostřed každé z nich je prohlubeň, kam hrobník zasunoval páčidlo. Téměř všechny jsou očíslovány (arabskými číslicemi ze 17. sto­ letí; pocházejí tedy z poreformační doby) tak, jak dnes bývá zvykem číslovat plány hřbitovů. Úsilí o vnitřní rozčlenění prostoru, což v té době muselo být ostatně novinkou, svědčí o promyšleném uspořádání podzemí, které v předchozích dobách neexistovalo. Ukazuje však i to, do jaké míry zakořenil zvyk pochovávat pod celou podlahou kostela. Některé náhrobní desky kromě toho označuje monogram, datum ne­ bo znak (někdy dost výmluvný, například ševcovské nástroje), případ­ ně symbol smrti (lebka, kostra, přesýpací hodiny). Bohatší zdobení je vzácné, a pokud se vyskytne, jde o zdobení heraldickými motivy. Kostely v kalvínském Nizozemí si svůj starobylý vzhled s podlahou vydlážděnou náhrobními deskami zachovaly dodnes. Zvyk pohřbívat v kostele se však nemohl líbit reformátorům, kteří jej určitě pranýřovali jakožto papeženskou pověru. Pokud přesto přetrval, znamená to, že šlo o zvyk hluboce zakořeněný. Nizozemské malířství přistupuje k pohřebním výjevům jako k dů­ věrně známé podívané. Emanuel de Witte nám ukazuje pohřeb z roku 1655:39) Průvod vstoupil do kostela a ubírá se ke kněžišti, zatímco hrob­ ník s pomocníkem připravují jámu. Nadzvedli otesaný kámen, jenž uzavíral hrob. Kámen však neodkryl cave (sklípek), jak se říkalo ve Fran­ cii v 18. století, to jest zděnou kryptu, ale jámu přímo v zemi. Hrob­ níci ji vykopali předem a neuzavřeli ji definitivně; jak víme, některé hroby zůstávaly otevřené několik dní, zakryté jen prkny posypanými hrstkou hlíny. Na hromadě vykopané zeminy, navršené vedle jámy, se bez ladu a skladu kupí kosti, lebky a další ostatky ze starších hrobů. Takový pohled běžně skýtal věřícím protestantský kostel v polovině 17. století! V praxi se tedy v kostelích pohřbívalo nepřetržitě od dob prvotní­ ho křesťanství až do 18. století; kostely byly skutečnými nekropolemi, a jestliže církevní Otcové scházející se na koncilech kolektivně lpěli na

68

DĚJINY SMRTI

2) „ti, kdo ušlechtilými činy, dobrým příkladem a zásluhami proká­ zali službu Bohu a církvi“ - jen ti, získají-li svolení od biskupa, mohou být podle starého zvyku pohřbeni v kostele.3') Ostatní měli být pochováváni na hřbitově, jímž „kdysi nepohrdali ani ti nejvěhlasnější“. Kdybychom měli tuto dlouhou řadu listin brát doslova, nutně by­ chom získali dojem, že pohřby v kostelích byly jen více méně vzácnou výjimkou. Jejich opakované vydávání od 6. až do 17. století, tedy v ob­ dobí delším než tisíc let, však spíše naznačuje, že o tyto zákazy nikdo nedbal. V roce 1581 církevní Otcové přikázali: ,,/n ecclesiis vero nulh deinceps sepeliantur.“ Deinceps, od této chvíle. Ovšem už v roce 895 po­ žadovali: „Ut deinceps nullus in ecclesia sepeliantur,“ neboť ani tehdy se jejich zákazem nikdo neřídil; koncem 8. století pranýřoval biskup Theodulf Orleánský pohřbívání v kostelích a označil je za prastarý nešvar: „Pohřbívání zesnulých v kostelích je v této zemi pradávným zlozvykem.“ Na místě je tedy otázka, zda se kanonický zákaz někdy vůbec do­ opravdy dodržoval. Jakmile se začalo pohřbívat ad sanctos, hroby zapla­ vily vnitřní prostory kostelů, bazilikami na hřbitovech počínaje. V sever­ ní Africe (pod římskou správou) tvořily ve 4.-5. století podlahu kostelů, nebo alespoň podlahy jejich bočních lodí, mozaikové náhrobní desky s epitafem a portrétem zesnulého.38) Dláždění kartaginské baziliky Damús el-Charita tvoří výlučně náhrobní desky. Kostel Saint-Honorat vystavěný na někdejší římské nekropoli les Alyscamps (zkomolené slo­ vo značící Elysejská pole) v Arles nemá základy, stojí přímo na vrstvě sarkofágů. Je tedy zjevné, že předpisy zakazující pohřbívání v kostelích se objevily současně s ním; kanonické zákazy však jeho trvalému rozší­ ření po celém křesťanském Západě zabránit nedokázaly. S pohřby v kostelích se totiž nikdy nepřestalo a tento stav trval při­ nejmenším až do konce 18. století. V 17. století se pohřbívalo pod pod­ lahu kostelů, vydlážděnou - podobně jako baziliky v římské severní Africe - kamennými náhrobními deskami. Podlahy většiny francouz­ ských kostelů byly v 18.-19. století zcela obnoveny a sevřené šachovnice plochých hrobů zanikly; dochovaly se už jen v chudých a odlehlých městečkách nebo tam, kde se nadšení světských Či církevních restaurá­ torů příliš neprojevilo (například v Chálons-sur-Marne). Dláždění z ná­ hrobních desek zůstalo neporušené také v zemích, jimž se v 17.-18. sto­ letí vyhnulo postupné církevní očišťování na francouzský či rakouský

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

69

způsob, zejména v kostelích a chrámech katolické Itálie a kalvínského Nizozemí. V haarlemské katedrále Svatého Bavaje původní dlažba ze 17. století, již tvoří výhradně kamenné náhrobní desky. Pohled na ni je úchvatný, protože před námi odhaluje to, co jinde zaniklo nebo bylo poškozeno: podlaha kostela je jeden velký, na malé plochy rozdělený hřbitov a vě­ řící dodnes šlapou po hrobech. Jednotlivé náhrobní desky nespojuje malta. Uprostřed každé z nich je prohlubeň, kam hrobník zasunoval páčidlo. Téměř všechny jsou očíslovány (arabskými číslicemi ze 17. sto­ letí; pocházejí tedy z poreformační doby) tak, jak dnes bývá zvykem číslovat plány hřbitovů. Úsilí o vnitřní rozčlenění prostoru, což v té době muselo být ostatně novinkou, svědčí o promyšleném uspořádání podzemí, které v předchozích dobách neexistovalo. Ukazuje však i to, do jaké míry zakořenil zvyk pochovávat pod celou podlahou kostela. Některé náhrobní desky kromě toho označuje monogram, datum ne­ bo znak (někdy dost výmluvný, například ševcovské nástroje), případ­ ně symbol smrti (lebka, kostra, přesýpací hodiny). Bohatší zdobení je vzácné, a pokud se vyskytne, jde o zdobení heraldickými motivy. Kostely v kalvínském Nizozemí si svůj starobylý vzhled s podlahou vydlážděnou náhrobními deskami zachovaly dodnes. Zvyk pohřbívat v kostele se však nemohl líbit reformátorům, kteří jej určitě pranýřovali jakožto papeženskou pověru. Pokud přesto přetrval, znamená to, že šlo o zvyk hluboce zakořeněný. Nizozemské malířství přistupuje k pohřebním výjevům jako k dů­ věrně známé podívané. Emanuel de Witte nám ukazuje pohřeb z roku 1655:39) Průvod vstoupil do kostela a ubírá se ke kněžišti, zatímco hrob­ ník s pomocníkem připravují jámu. Nadzvedli otesaný kámen, jenž uzavíral hrob. Kámen však neodkryl cave (sklípek), jak se říkalo ve Fran­ cii v 18. století, to jest zděnou kryptu, ale jámu přímo v zemi. Hrob­ níci ji vykopali předem a neuzavřeli ji definitivně; jak víme, některé hroby zůstávaly otevřené několik dní, zakryté jen prkny posypanými hrstkou hlíny. Na hromadě vykopané zeminy, navršené vedle jámy, se bez ladu a skladu kupí kosti, lebky a další ostatky ze starších hrobů. Takový pohled běžně skýtal věřícím protestantský kostel v polovině 17. století! V praxi se tedy v kostelích pohřbívalo nepřetržitě od dob prvotní­ ho křesťanství až do 18. století; kostely byly skutečnými nekropolemi, a jestliže církevní Otcové scházející se na koncilech kolektivně lpěli na

70

DĚJINY SMRTI

nesmiřitelném právním postoji, pak titíž zbožní preláti, jakmile jednali sami za sebe při své pastýřské činnosti, na něj zapomínali jako první. Vil. století se na papeže Mikuláše II. obrátili Bulhaři s písemným dotazem, zda se křesťané smějí pohřbívat v kostelích. Papež jim odpo­ věděl s odkazem na Řehoře I. Velikého, že tam lze pohřbívat ty, kdo se nedopustili smrtelného hříchu (gravia peccata). Odůvodnil to stejně jako Honorius Augustodunský v Elucidariu (nikoli tedy tím, že spoči­ nutí vedle mučedníka zaručuje spásu): pohled na hrob vybízí příbuzné zesnulého, aby na něj vzpomínali a připomínali jej Bohu při každé návštěvě svatostánku. „Podle spisů obou papežů [Řehoře a Mikuláše],“ poznamenal Louis Thomassin v 17. století, „postačoval život v křes­ ťanském duchu a smrt na cestě spásy italským laikům k tomu, aby se směli dát pochovat v kostele [navzdory kanonickým zákazům] a aby se jejich hrob stal užitečným a spásonosným.“ Francouzský teolog a kazatel Jean Charlier de Gerson (1363-1429) už otevřeně uznával právo zakoupit si za temporally „bezpečné a úcty­ hodné místo pro hrob“ v kostele. Zesnulý tak prý dokazoval, že „je zbožně předvídavý (...) a má dobré srdce“.40) Kanonické zákazy tedy udržovaly v platnosti vyhlášený princip, docí­ lily však jedině toho, že za vžité pohřbívání v kostelích se začaly vybírat poplatky. Právo na pohřeb se stejně jako svátosti a svátostiny nesmělo prodá­ vat. Výjimky z obecného pravidla se však kupovat směly - takový je tedy přibližný původ poplatků za pohřeb, které vybírali faráři; nejprve je stavěli naroveň oferám, později je vyžadovali jako povinnost a říkali jim poněkud nestoudně a dvojsmyslně „chvályhodné zvyky“ (laudabiles consuetudines). Alespoň tak jejich původ vysvětlovali znalci kanonického práva v 17.-18. století. V knize Starý a nový církevní řád (Ancienne et X Nouvelle Discipline de 1’Eglise, 1725) nadepsal znalec kanonického prá­ va Louis Thomassin kapitolu věnovanou poplatkům za pohřeb „O oferách za pohřbívání po roce 1000 a o svatokupectví, jehož se při tom lze dopustit“. Píše: „Církev by se v minulosti nemusela tak často a opa­ kovaně uchylovat k vydávání zákazů vybírat poplatky za pohřbívání, kdyby všichni věřící souhlasili s pohřbem na obecních hřbitovech, kde by čekali na společné vzkříšení, jež by snad bylo i slavnější než vzkříšení těch, kdo předstírali marnou a směšnou slávu a snažili se vyznamenat i zvláštním umístěním hrobu.“ Takový názor zastává osvícenský kněz, jemuž byla středověká lidová mentalita zcela cizí. „Zdá se,“ pokračuje,

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

71

,že poplatek se požadoval za místo úctyhodnější [rozuměj v kostele], než za místo na společných hřbitovech. [...] Na hřbitovech se pohřbíva­ lo zdarma, ale bohatí se chtěli vyznamenat pohřbem v kostele; kněží vyslyšeli jejich prosby, protože je podpořili štědrými dary, a nakonec začali štědrost vyžadovat jako povinnost.“40) Odstupňování poplatků podle toho, zda šlo o pohřeb na hřbitově nebo v kostele, ukazuje, že rozdíl spočíval jen v úctyhodnosti místa. Středověká a raně novověká obecná mentalita však ve skutečnosti té­ měřnerozlišovala mezi pohřbem v kostele a vedle něj. Lidé znali jen hodnotový žebříček úctyhodnosti a zbožnosti, na jehož nejvyšší příč­ ku postavili kryptu se světcovými ostatky pod hlavním oltářem a na příčku nejnižší nejzazší kout hřbitova, přičemž samy kostelní zdi tu­ to nepřetržitost nenarušovaly. Kostelní zdi snad ani nevnímali jako dělítko, za důležitou zřejmě považovali jen samu vzdálenost hrobu od duchovního středobodu kostelního areálu: výrazy tumulatio in ecclesiam (pochování v kostele) nebo sepelitio apud martyrům memorias (spočinutí u memorie mučedníků) totiž používali v témže smyslu. Proto nás nezájem o kanonické předpisy (ten byl běžný) překvapuje méně než tvrdošíjná vytrvalost, s níž církevní úřady po tisíc let trvaly na platnosti pravidla, jímž se nikdy nikdo neřídil. Dekrety koncilů za­ chovávaly teoretické pojetí posvátna, jež ostře protiřečilo praxi; snažily se udržet tradiční odpor k vnášení mrtvolné hniloby do posvátných chrámů ve světě, který už tento odpor nechápal. Dotek mrtvých už přece ani neznesvěcoval, ani neposkvrňoval. Laici a dokonce i duchovní se v osobním životě zcela zpronevěřili pojetí posvátna, ještě stále zakotvenému v právních předpisech. Naivně a kanonickým spisům navzdory věřili, že posvátno není neslučitelné ani se sousedstvům mrtvých, ani s důvěrným vztahem živých k mrtvým. Až do reforem v 16.-17. století byla myšlenková hranice mezi posvát­ nem a světskostí spíše neurčitá: světskost zaplavilo nadpřirozeno a po­ svátno prostoupil naturalismus.

ATRIUM A CARNARIUM

Úzký vztah mezi hřbitovem a kostelem je patrný také ze slov, která je označovala, a z toho, že neměla jednoznačný význam. Založení hřbitova začínalo stavbou kostela. Ludvík Němec připomí­

70

DĚJINY SMRTI

nesmiřitelném právním postoji, pak titíž zbožní preláti, jakmile jednali sami za sebe při své pastýřské činnosti, na něj zapomínali jako první. Vil. století se na papeže Mikuláše II. obrátili Bulhaři s písemným dotazem, zda se křesťané smějí pohřbívat v kostelích. Papež jim odpo­ věděl s odkazem na Řehoře I. Velikého, že tam lze pohřbívat ty, kdo se nedopustili smrtelného hříchu (gravia peccata). Odůvodnil to stejně jako Honorius Augustodunský v Elucidariu (nikoli tedy tím, že spoči­ nutí vedle mučedníka zaručuje spásu): pohled na hrob vybízí příbuzné zesnulého, aby na něj vzpomínali a připomínali jej Bohu při každé návštěvě svatostánku. „Podle spisů obou papežů [Řehoře a Mikuláše],“ poznamenal Louis Thomassin v 17. století, „postačoval život v křes­ ťanském duchu a smrt na cestě spásy italským laikům k tomu, aby se směli dát pochovat v kostele [navzdory kanonickým zákazům] a aby se jejich hrob stal užitečným a spásonosným.“ Francouzský teolog a kazatel Jean Charlier de Gerson (1363-1429) už otevřeně uznával právo zakoupit si za temporally „bezpečné a úcty­ hodné místo pro hrob“ v kostele. Zesnulý tak prý dokazoval, že „je zbožně předvídavý (...) a má dobré srdce“.40) Kanonické zákazy tedy udržovaly v platnosti vyhlášený princip, docí­ lily však jedině toho, že za vžité pohřbívání v kostelích se začaly vybírat poplatky. Právo na pohřeb se stejně jako svátosti a svátostiny nesmělo prodá­ vat. Výjimky z obecného pravidla se však kupovat směly - takový je tedy přibližný původ poplatků za pohřeb, které vybírali faráři; nejprve je stavěli naroveň oferám, později je vyžadovali jako povinnost a říkali jim poněkud nestoudně a dvojsmyslně „chvályhodné zvyky“ (laudabiles consuetudines). Alespoň tak jejich původ vysvětlovali znalci kanonického práva v 17.-18. století. V knize Starý a nový církevní řád (Ancienne et X Nouvelle Discipline de 1’Eglise, 1725) nadepsal znalec kanonického prá­ va Louis Thomassin kapitolu věnovanou poplatkům za pohřeb „O oferách za pohřbívání po roce 1000 a o svatokupectví, jehož se při tom lze dopustit“. Píše: „Církev by se v minulosti nemusela tak často a opa­ kovaně uchylovat k vydávání zákazů vybírat poplatky za pohřbívání, kdyby všichni věřící souhlasili s pohřbem na obecních hřbitovech, kde by čekali na společné vzkříšení, jež by snad bylo i slavnější než vzkříšení těch, kdo předstírali marnou a směšnou slávu a snažili se vyznamenat i zvláštním umístěním hrobu.“ Takový názor zastává osvícenský kněz, jemuž byla středověká lidová mentalita zcela cizí. „Zdá se,“ pokračuje,

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

71

,že poplatek se požadoval za místo úctyhodnější [rozuměj v kostele], než za místo na společných hřbitovech. [...] Na hřbitovech se pohřbíva­ lo zdarma, ale bohatí se chtěli vyznamenat pohřbem v kostele; kněží vyslyšeli jejich prosby, protože je podpořili štědrými dary, a nakonec začali štědrost vyžadovat jako povinnost.“40) Odstupňování poplatků podle toho, zda šlo o pohřeb na hřbitově nebo v kostele, ukazuje, že rozdíl spočíval jen v úctyhodnosti místa. Středověká a raně novověká obecná mentalita však ve skutečnosti té­ měřnerozlišovala mezi pohřbem v kostele a vedle něj. Lidé znali jen hodnotový žebříček úctyhodnosti a zbožnosti, na jehož nejvyšší příč­ ku postavili kryptu se světcovými ostatky pod hlavním oltářem a na příčku nejnižší nejzazší kout hřbitova, přičemž samy kostelní zdi tu­ to nepřetržitost nenarušovaly. Kostelní zdi snad ani nevnímali jako dělítko, za důležitou zřejmě považovali jen samu vzdálenost hrobu od duchovního středobodu kostelního areálu: výrazy tumulatio in ecclesiam (pochování v kostele) nebo sepelitio apud martyrům memorias (spočinutí u memorie mučedníků) totiž používali v témže smyslu. Proto nás nezájem o kanonické předpisy (ten byl běžný) překvapuje méně než tvrdošíjná vytrvalost, s níž církevní úřady po tisíc let trvaly na platnosti pravidla, jímž se nikdy nikdo neřídil. Dekrety koncilů za­ chovávaly teoretické pojetí posvátna, jež ostře protiřečilo praxi; snažily se udržet tradiční odpor k vnášení mrtvolné hniloby do posvátných chrámů ve světě, který už tento odpor nechápal. Dotek mrtvých už přece ani neznesvěcoval, ani neposkvrňoval. Laici a dokonce i duchovní se v osobním životě zcela zpronevěřili pojetí posvátna, ještě stále zakotvenému v právních předpisech. Naivně a kanonickým spisům navzdory věřili, že posvátno není neslučitelné ani se sousedstvům mrtvých, ani s důvěrným vztahem živých k mrtvým. Až do reforem v 16.-17. století byla myšlenková hranice mezi posvát­ nem a světskostí spíše neurčitá: světskost zaplavilo nadpřirozeno a po­ svátno prostoupil naturalismus.

ATRIUM A CARNARIUM

Úzký vztah mezi hřbitovem a kostelem je patrný také ze slov, která je označovala, a z toho, že neměla jednoznačný význam. Založení hřbitova začínalo stavbou kostela. Ludvík Němec připomí­

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

ná v listině z roku 870, že jeho rodiče dali kdesi vystavět kostel, „aby na tom místě mohl být hřbitov zesnulých.“41) Bazilika Notre-Dame v Tours byla vybudována k pohřbívání chudých. Velice rozlehlý paříž­ ský hřbitov Champeaux patřil k velice malému farnímu kostelu Sva­ tých neviňátek (Saints-Innocents), třebaže v tomto případě území far­ nosti končilo u hřbitovní zdi. Slova ecclesia a cimeterium byla takřka synonymy. Charles du Cange (1610-1688) definuje cimeterium jako „kos­ tel, kde se pochovávají těla zesnulých“.42) Jestliže se však kostel stavěl proto, aby sloužil jako hřbitov, pak s pro­ měnou už existujícího hřbitova v kostel se ze známých právních důvo­ dů váhalo. „Pokud byli v místě pochováni nějací mrtví ještě před vy­ svěcením kostela, od vysvěcení nechť je upuštěno.“43) V případě příliš velkého počtu hrobů požadoval triburský koncil v roce 895 dokonce odstranění oltáře, byl-li už osazen. A protože merovejské nekropole svatostánek neměly, lidé je opustili a dávali se pohřbívat v nejbližším kostele. Pohřbívalo se nejen uvnitř kostela, ale i z venkovní strany jeho zdí, v prostoru tvořícím passus ecclesiastici, in circuitu ecclesiae. Francouzské slovo église (kostel) tedy neoznačovalo jen vlastní budovu kostela, ale celý kostelní areál. V Henegavsku (Belgie) znamenalo slovní spojení égliseparochiale (farní kostel) obvykle „loď, zvonici a hřbitov“.44) Vlastní hřbitov, tedy cimeterium v užším slova smyslu, to byl jednoduše kostel­ ní dvůr: „atrium id est cimiterium“ (komentáře ke Gratianovu dekretu). Francouzská slova aitre (z latinského atrium) a charnier (z latinského carnarium) jsou nejstarší slova hovorového jazyka pro označení hřbito­ va. Dnešní slovo cimetiére bylo po dlouhou dobu součástí slovní zásoby zejména učených duchovních. Jde o polatinštěný řecký výraz. Turpin naléhá na Rolanda: „Trubte; bude to tak lépe. Karel nás pomstí, zdrtí nepřítele (...). Až Francouzi sesednou ze svých sedel, uvidí nás tu mrtvé, zkrvavené. [...] Pak pohřbí nás do posvěcené země [v originále ,en aitres de musters', tedy v klášterním dvoře], vlk ani pes těl našich nedotkne se.“45) Jeden kronikář vypráví: „I silou zmocnil se kostela městského i atria jeho.“ Aitre Saint-Maclou znamenalo kdysi totéž jako église (kostel) Saint-Maclou. Slovo aitre, jež ve francouzštině v 17. století nahradilo slovo cimetiére, však přetrvalo v angličtině, v němčině i v holandštině (churchyard, kirchhof, kerkhofiN) Nejvyhledávanějším místem pro hroby v atriu byl především polo­ kruhový pás lemující apsidu: in exhedris ecclesiae. Zpočátku se tam po­

hřbívali uctívaní jedinci, které se zatím ještě nikdo neodvažoval pohřbít v kněžišti, in cancello. Těla svátého Martina v Tours a svátého Germaina v Paříži tak nejprve spočinula v kaplích u apsidy; až později dali církev­ ní hodnostáři přenést jejich ostatky do svatyně pod hlavní oltář. Dalším výsadním místem byla „předsíň“, paradisum neboli nartex. Právě tam spočinul císař Konstantin, první laik, jenž měl hrob téměř v kostele. Paradisum bylo impluvium sub stillicidio, to znamená vystaveno dešťové vodě, která se stékáním po střeše a zdech prosytila posvátností kostela: „quod et impluvium dicebatur area ante ecclesiam quae dicebatur paradisus“. Ve Francii se říkalo sous les gouttiěres, pod okapy:

72

73

„Sarkofág dal připravit, kam po smrti ho měli uložit, tam venku pod okapy.“47)

V jihozápadní Francii, kde se na západním průčelí nad „předsíní“ často zpodoboval Konstantin na koni, se říkalo i „pod Konstantinem z Říma, v pravé půli kostela“. Nepohřbívalo se však jen na výsadních místech kolem kostela, ale také in atrio, na dvoře, jenž se později proměnil ve vlastní hřbitov. Stojí za povšimnutí, že jedno z nejstarších slov označujících hřbitov nemá ani náboženský význam související s odpočinkem nebo spánkem, ani realistický význam související s pohřbíváním - slovo atrium jednoduše označovalo kostelní dvůr. Dalším francouzským slovem, používaným jako synonymum slova aitre, bylo slovo charnier, které má ovšem několik významů, například velká jáma společného hrobu. Jak aitre, tak charnier najdeme v Písni o Rolandovi. Když Karel Veliký v čele vojska najde v soutěsce těla bo­ jovníků z pobité Rolandovy družiny, přikáže je sesbírat: „Pán z Anjou troubí, jak král poručil mu. Sesednou Franci na krvavou líchu. Všechny své druhy, co smrt nalezli tu, v společnou jámu [charner] kladou bez rozdílu. Pak mnohý opat, kanovník a biskup (...) požehná jim a zprostí duše hříchů.“ „Padlí [z bitvy u Formigny v roce 1450] byli uloženi do země, do velkých společných jam.“48) Zdá se, že koncem středověku se užívání slova charnier velice roz­ šířilo a že vytěsnilo slovo aitre, které se dochovalo jen před vlastním jménem svátého, pokud označovalo jméno místní, například aitre Not­ re-Dame, aitre Saint-Maclou.

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

ná v listině z roku 870, že jeho rodiče dali kdesi vystavět kostel, „aby na tom místě mohl být hřbitov zesnulých.“41) Bazilika Notre-Dame v Tours byla vybudována k pohřbívání chudých. Velice rozlehlý paříž­ ský hřbitov Champeaux patřil k velice malému farnímu kostelu Sva­ tých neviňátek (Saints-Innocents), třebaže v tomto případě území far­ nosti končilo u hřbitovní zdi. Slova ecclesia a cimeterium byla takřka synonymy. Charles du Cange (1610-1688) definuje cimeterium jako „kos­ tel, kde se pochovávají těla zesnulých“.42) Jestliže se však kostel stavěl proto, aby sloužil jako hřbitov, pak s pro­ měnou už existujícího hřbitova v kostel se ze známých právních důvo­ dů váhalo. „Pokud byli v místě pochováni nějací mrtví ještě před vy­ svěcením kostela, od vysvěcení nechť je upuštěno.“43) V případě příliš velkého počtu hrobů požadoval triburský koncil v roce 895 dokonce odstranění oltáře, byl-li už osazen. A protože merovejské nekropole svatostánek neměly, lidé je opustili a dávali se pohřbívat v nejbližším kostele. Pohřbívalo se nejen uvnitř kostela, ale i z venkovní strany jeho zdí, v prostoru tvořícím passus ecclesiastici, in circuitu ecclesiae. Francouzské slovo église (kostel) tedy neoznačovalo jen vlastní budovu kostela, ale celý kostelní areál. V Henegavsku (Belgie) znamenalo slovní spojení égliseparochiale (farní kostel) obvykle „loď, zvonici a hřbitov“.44) Vlastní hřbitov, tedy cimeterium v užším slova smyslu, to byl jednoduše kostel­ ní dvůr: „atrium id est cimiterium“ (komentáře ke Gratianovu dekretu). Francouzská slova aitre (z latinského atrium) a charnier (z latinského carnarium) jsou nejstarší slova hovorového jazyka pro označení hřbito­ va. Dnešní slovo cimetiére bylo po dlouhou dobu součástí slovní zásoby zejména učených duchovních. Jde o polatinštěný řecký výraz. Turpin naléhá na Rolanda: „Trubte; bude to tak lépe. Karel nás pomstí, zdrtí nepřítele (...). Až Francouzi sesednou ze svých sedel, uvidí nás tu mrtvé, zkrvavené. [...] Pak pohřbí nás do posvěcené země [v originále ,en aitres de musters', tedy v klášterním dvoře], vlk ani pes těl našich nedotkne se.“45) Jeden kronikář vypráví: „I silou zmocnil se kostela městského i atria jeho.“ Aitre Saint-Maclou znamenalo kdysi totéž jako église (kostel) Saint-Maclou. Slovo aitre, jež ve francouzštině v 17. století nahradilo slovo cimetiére, však přetrvalo v angličtině, v němčině i v holandštině (churchyard, kirchhof, kerkhofiN) Nejvyhledávanějším místem pro hroby v atriu byl především polo­ kruhový pás lemující apsidu: in exhedris ecclesiae. Zpočátku se tam po­

hřbívali uctívaní jedinci, které se zatím ještě nikdo neodvažoval pohřbít v kněžišti, in cancello. Těla svátého Martina v Tours a svátého Germaina v Paříži tak nejprve spočinula v kaplích u apsidy; až později dali církev­ ní hodnostáři přenést jejich ostatky do svatyně pod hlavní oltář. Dalším výsadním místem byla „předsíň“, paradisum neboli nartex. Právě tam spočinul císař Konstantin, první laik, jenž měl hrob téměř v kostele. Paradisum bylo impluvium sub stillicidio, to znamená vystaveno dešťové vodě, která se stékáním po střeše a zdech prosytila posvátností kostela: „quod et impluvium dicebatur area ante ecclesiam quae dicebatur paradisus“. Ve Francii se říkalo sous les gouttiěres, pod okapy:

72

73

„Sarkofág dal připravit, kam po smrti ho měli uložit, tam venku pod okapy.“47)

V jihozápadní Francii, kde se na západním průčelí nad „předsíní“ často zpodoboval Konstantin na koni, se říkalo i „pod Konstantinem z Říma, v pravé půli kostela“. Nepohřbívalo se však jen na výsadních místech kolem kostela, ale také in atrio, na dvoře, jenž se později proměnil ve vlastní hřbitov. Stojí za povšimnutí, že jedno z nejstarších slov označujících hřbitov nemá ani náboženský význam související s odpočinkem nebo spánkem, ani realistický význam související s pohřbíváním - slovo atrium jednoduše označovalo kostelní dvůr. Dalším francouzským slovem, používaným jako synonymum slova aitre, bylo slovo charnier, které má ovšem několik významů, například velká jáma společného hrobu. Jak aitre, tak charnier najdeme v Písni o Rolandovi. Když Karel Veliký v čele vojska najde v soutěsce těla bo­ jovníků z pobité Rolandovy družiny, přikáže je sesbírat: „Pán z Anjou troubí, jak král poručil mu. Sesednou Franci na krvavou líchu. Všechny své druhy, co smrt nalezli tu, v společnou jámu [charner] kladou bez rozdílu. Pak mnohý opat, kanovník a biskup (...) požehná jim a zprostí duše hříchů.“ „Padlí [z bitvy u Formigny v roce 1450] byli uloženi do země, do velkých společných jam.“48) Zdá se, že koncem středověku se užívání slova charnier velice roz­ šířilo a že vytěsnilo slovo aitre, které se dochovalo jen před vlastním jménem svátého, pokud označovalo jméno místní, například aitre Not­ re-Dame, aitre Saint-Maclou.

74

DĚJINY SMRTI

Podle Furetiěra pochází charnier ze slova carnarium, „jehož v témže významu užívá i Plautus“. Klasický latinský výraz caro nabyl v jazyce duchovních několika významů a přešel do rčení „slovo tělem učiněno jest“, „tělesný hřích“, „tělo je slabé“. V lidovém jazyce vzešla z výrazu caro slova označující maso (italské carne), ale také pozdně latinská caronia a francouzská charogne, mršina. Rabelais stejně jako Plautus označuje slovem carnier místnost, kde se skladuje uzené a nasolené maso. R.-J. Bernard se s ní setkal ještě v 19. století v kraji Gévaudan, kde se „často nacházela vedle ložnice pána domu“.49) Dnes slovo carnier označuje loveckou brašnu. Ovšem starofrancouzština slovem carnier pojmenovávala i vysvěcená místa, kde spočívali zesnulí a jimž se v církevní latině říkalo carnarium nebo carnetum. Právě o něm jsme se bez sebemenšího hanlivého úmyslu zmi­ ňovali v souvislosti s Písní o Rolandovi. Aby hovorový jazyk pojmenoval to, pro co v ušlechtilém jazyce existovalo jen příliš učené řecké slovo, přiklonil se bezpochyby k původně lidovému a obhroublému výrazu, jakým je například dnešní výraz vieille carne (stará mrcha). Obdobný vývoj lze ostatně doložit i v případě francouzského slova téte (hlava), jež vzniklo z pozdně latinského testa (džbán)! V tomto případě však nešlo o nahrazení jednoho slova druhým, ale o vytvoření slova nového, jež by vystihlo nový pojem, pojem hřbitov. A zajímavý je právě jeho postupný zrod. Římská slova tumulus, sepulcrum, monumentům a později řwm^meoznačovala jen prostor pokryty hroby; měla více významů. Skoro bychom mohli říci, že Římané žádné hřbitovy neměli, že znali jen více méně husté řady hrobů. Ve středověké mentalitě naopak začíná převládat význam hřbitova. V raném středověku neměly jednotlivé hroby jméno, a tedy ani význam. Důležitý byl veřejný a ohrazený prostor, kde se pohřbívalo. A ten bylo zapotřebí pojmenovat. Slovo charnier si ve francouzštině udrželo obecný význam „hřbitov“, ale v pozdním středověku navíc označovalo i určitou a natolik specific­ kou část hřbitova, že zastoupila celek: kostnici, ale také ochozy, kam se kosti odkládaly tak, že byly současně vystaveny pohledům. Tento významový vývoj slova byl dán podobou, jíž nabylo uzavřené atrium. Stejně jako se pohřbívalo sub stillicidio, pohřbívalo se i m porticu (fran­ couzský préau) - tedy pod přístřešky nebo v klenutých ochozech přista­ věných z vnější strany ke kostelním zdem, případně ve výklencích, které bývaly v chrámových zdech vyhloubeny jeden vedle druhého a navazo-

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

75

vály na sebe jako oblouky sloupořadí. Ochozy se později postavovaly i k obvodovým zdem atria, takže mu dodaly vzhled rajského dvora, jenž zase sloužil k pohřbívání mnichů a kanovníků. Staré hřbitovy se tedy zcela podobaly ústředním klášterním dvorům s jedním (u kostelní zdi) až čtyřmi klenutými ochozy podél obvodových zdí. Přibližně ve 14. století si lidé zvykli vykopávat ze starých hrobů kosti, více nebo méně zbavené měkkých tkání, aby získali místo pro hroby nové, a shromažďovat je v podkroví ochozů nebo na klenební pozadí i (tam, kde existovalo). Někdy se tam schovávaly (například v roce 1812 se při bourání zrušeného pařížského kostela,50) který stával na místě dnešního Collěge de France, našlo nad jeho klenbou velké množství kostí), ale většinou se ukládaly tak, aby je bylo vidět. Těmto ochozům a kostnicím nad nimi se říkalo charmers, carnaria; slovo označovalo „místo uvnitř kostelních hradeb, kam se ukládají kos­ ti mrtvých“.51) „Hřbitov Neviňátek,“ píše Guillaume le Breton v knize Popis Paříže za vlády Karla VI. (Description de Paris sous Charles VI), „je rozlehlé pohřebiště, kol dokola obestavěné domky zvanými carnaria, v nichž se vrší kosti mrtvých.“'2) Ranconnet-Nicotův Thesaurus z roku 1606 definuje carnarium takto: „místo, kam se odkládají kosti mrtvých, ossuarium“. Podle Césara Pierra Richeleta (1631-1698) pak jde o ossium conditorium, skladiště kostí, „mís­ to na hřbitově [nikoli už tedy celý hřbitov], kam se v řadách ukládají kosti zesnulých [proto se tedy říká carnarium hřbitova Svatých nevi­ ňátek]“. Z obou těchto výkladů plyne, že slovo carnarium označovalo kostnici neboli ossuarium nad ochozem, případně vlastní ochoz. Na hřbitově Nev4ňáťek"ke"každé arkádě náležel zastřešený prostor, jemuž se říkalo carnarium. Podobalo se kapli a na zdi mělo vyryto jméno zakladatele: „Toto carnarium bylo postaveno a darováno kostelu z lásky k Bohu lé­ ta Páně 1395. Modlete se za zesnulé.“ „Armand Estable dal postavit toto carnarium ze zbytku svého jmění, aby se do něj ukládaly kosti zemřelých.“ V podobném duchu psal v 17. století i H. Sauval: „To nej­ zvláštnější na zmíněném hřbitově [Neviňátek] je hrob Nicolase Flamela a jeho manželky Pernelly pod carnarii u brány z ulice Saint-Denis. V 16.-17. století žádali lidé v posledních vůlích, aby je pozůstalí dali pohřbít „pod carnaria“.53) A konečně v 17. století, v poslední etapě tohoto sémantického vývoje, se slova carnarium přestalo užívat ve smyslu ossuarium - přestože ze

74

DĚJINY SMRTI

Podle Furetiěra pochází charnier ze slova carnarium, „jehož v témže významu užívá i Plautus“. Klasický latinský výraz caro nabyl v jazyce duchovních několika významů a přešel do rčení „slovo tělem učiněno jest“, „tělesný hřích“, „tělo je slabé“. V lidovém jazyce vzešla z výrazu caro slova označující maso (italské carne), ale také pozdně latinská caronia a francouzská charogne, mršina. Rabelais stejně jako Plautus označuje slovem carnier místnost, kde se skladuje uzené a nasolené maso. R.-J. Bernard se s ní setkal ještě v 19. století v kraji Gévaudan, kde se „často nacházela vedle ložnice pána domu“.49) Dnes slovo carnier označuje loveckou brašnu. Ovšem starofrancouzština slovem carnier pojmenovávala i vysvěcená místa, kde spočívali zesnulí a jimž se v církevní latině říkalo carnarium nebo carnetum. Právě o něm jsme se bez sebemenšího hanlivého úmyslu zmi­ ňovali v souvislosti s Písní o Rolandovi. Aby hovorový jazyk pojmenoval to, pro co v ušlechtilém jazyce existovalo jen příliš učené řecké slovo, přiklonil se bezpochyby k původně lidovému a obhroublému výrazu, jakým je například dnešní výraz vieille carne (stará mrcha). Obdobný vývoj lze ostatně doložit i v případě francouzského slova téte (hlava), jež vzniklo z pozdně latinského testa (džbán)! V tomto případě však nešlo o nahrazení jednoho slova druhým, ale o vytvoření slova nového, jež by vystihlo nový pojem, pojem hřbitov. A zajímavý je právě jeho postupný zrod. Římská slova tumulus, sepulcrum, monumentům a později řwm^meoznačovala jen prostor pokryty hroby; měla více významů. Skoro bychom mohli říci, že Římané žádné hřbitovy neměli, že znali jen více méně husté řady hrobů. Ve středověké mentalitě naopak začíná převládat význam hřbitova. V raném středověku neměly jednotlivé hroby jméno, a tedy ani význam. Důležitý byl veřejný a ohrazený prostor, kde se pohřbívalo. A ten bylo zapotřebí pojmenovat. Slovo charnier si ve francouzštině udrželo obecný význam „hřbitov“, ale v pozdním středověku navíc označovalo i určitou a natolik specific­ kou část hřbitova, že zastoupila celek: kostnici, ale také ochozy, kam se kosti odkládaly tak, že byly současně vystaveny pohledům. Tento významový vývoj slova byl dán podobou, jíž nabylo uzavřené atrium. Stejně jako se pohřbívalo sub stillicidio, pohřbívalo se i m porticu (fran­ couzský préau) - tedy pod přístřešky nebo v klenutých ochozech přista­ věných z vnější strany ke kostelním zdem, případně ve výklencích, které bývaly v chrámových zdech vyhloubeny jeden vedle druhého a navazo-

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

75

vály na sebe jako oblouky sloupořadí. Ochozy se později postavovaly i k obvodovým zdem atria, takže mu dodaly vzhled rajského dvora, jenž zase sloužil k pohřbívání mnichů a kanovníků. Staré hřbitovy se tedy zcela podobaly ústředním klášterním dvorům s jedním (u kostelní zdi) až čtyřmi klenutými ochozy podél obvodových zdí. Přibližně ve 14. století si lidé zvykli vykopávat ze starých hrobů kosti, více nebo méně zbavené měkkých tkání, aby získali místo pro hroby nové, a shromažďovat je v podkroví ochozů nebo na klenební pozadí i (tam, kde existovalo). Někdy se tam schovávaly (například v roce 1812 se při bourání zrušeného pařížského kostela,50) který stával na místě dnešního Collěge de France, našlo nad jeho klenbou velké množství kostí), ale většinou se ukládaly tak, aby je bylo vidět. Těmto ochozům a kostnicím nad nimi se říkalo charmers, carnaria; slovo označovalo „místo uvnitř kostelních hradeb, kam se ukládají kos­ ti mrtvých“.51) „Hřbitov Neviňátek,“ píše Guillaume le Breton v knize Popis Paříže za vlády Karla VI. (Description de Paris sous Charles VI), „je rozlehlé pohřebiště, kol dokola obestavěné domky zvanými carnaria, v nichž se vrší kosti mrtvých.“'2) Ranconnet-Nicotův Thesaurus z roku 1606 definuje carnarium takto: „místo, kam se odkládají kosti mrtvých, ossuarium“. Podle Césara Pierra Richeleta (1631-1698) pak jde o ossium conditorium, skladiště kostí, „mís­ to na hřbitově [nikoli už tedy celý hřbitov], kam se v řadách ukládají kosti zesnulých [proto se tedy říká carnarium hřbitova Svatých nevi­ ňátek]“. Z obou těchto výkladů plyne, že slovo carnarium označovalo kostnici neboli ossuarium nad ochozem, případně vlastní ochoz. Na hřbitově Nev4ňáťek"ke"každé arkádě náležel zastřešený prostor, jemuž se říkalo carnarium. Podobalo se kapli a na zdi mělo vyryto jméno zakladatele: „Toto carnarium bylo postaveno a darováno kostelu z lásky k Bohu lé­ ta Páně 1395. Modlete se za zesnulé.“ „Armand Estable dal postavit toto carnarium ze zbytku svého jmění, aby se do něj ukládaly kosti zemřelých.“ V podobném duchu psal v 17. století i H. Sauval: „To nej­ zvláštnější na zmíněném hřbitově [Neviňátek] je hrob Nicolase Flamela a jeho manželky Pernelly pod carnarii u brány z ulice Saint-Denis. V 16.-17. století žádali lidé v posledních vůlích, aby je pozůstalí dali pohřbít „pod carnaria“.53) A konečně v 17. století, v poslední etapě tohoto sémantického vývoje, se slova carnarium přestalo užívat ve smyslu ossuarium - přestože ze

77

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

slovníků ještě nevymizelo - a označovaly se jím už jen klenuté ochozy kolem kostelního dvora, z nichž jeden přiléhal ke kostelní zdi. Potom se už velice rychle proměnilo v archaismus a v hovorové řeči je s koneč­ nou platností nahradilo slovo cimetiěre, pocházející z církevně latin­ ského cimeterium, které se používalo už od 16. století. Tak alespoň proběhl sémantický vývoj ve francouzštině. Do hovoro­ vé angličtiny proniklo slovo cemetery zřejmě mnohem později. Běžně se začalo používat místo slov churchyard nebo graveyard až v 19. století, a jen proto, aby označilo jinou podobu hřbitova než ona - takzvaný rural cemetery/4)

dvou carnariích rozšířených do dvora (atria) na hřbitově Neviňátek, stál v 18. století osmadvacet livrů. Ještě dražší bylo spočinutí pod ma­ lým carnariem (na kratší straně dvora), neboť o toto místo, kde těla práchnivěla velmi pomalu, byl příliš velký zájem. Pokud hrobník musel nejprve vyprázdnit nějaký hrob, činil poplatek pětadvacet livrů, jinak dvacet livrů. Za pohřbení pod velkými carnarii (podél obou delších stran) se v případě nutnosti vyprázdnit hrob platilo osmnáct livrů, ji­ nak patnáct livrů. Jinde se za pohřeb po obvodu atria, nikoli však za pohřeb do velkých společných jam, platilo pět a tři livry (v závislosti na tom, zda se nejprve muselo uvolnit místo; rakev byla pravděpodobně v ceně). Víme, kolik se v roce 1697 platilo za pohřeb v kostele Saint-Louis-en-l’Ile: hrobník si účtoval dvanáct livrů, k nimž je zapotřebí připočíst šest livrů farních poplatků, na něž vystavil účet farář; celková suma se tedy pohybovala v rozmezí dvanácti až osmnácti livrů, což je srovnatelné s cenou za pohřeb pod velkými carnarii na hřbitově Ne­ viňátek?7)

76

Slova se však nezpronevěřují skutečnostem - středověký hřbitov byl skutečně atriem (aítre) a carnariem (charmer) současně. A nyní malá rekapitulace: Atrium (aitre): malý čtvercový, někdy obdélníkový dvůr, jehož jednu stranu tvoří kostelní zeď. Svými malými rozměry se liší jak od moder­ ního hřbitova, tak od rozlehlého a často nepříliš zřetelně vymezeného starověkého pohřebiště. Pokud středověký hřbitov navázal na bývalou galorománskou nebo merovejskou nekropoli, zaujal jen malou část její původní rozlohy - zmenšil se, protože se schoval za hradby kostelního areálu.55) Dnešní člověk si už nedovede představit (a i v době rušení hřbitova Neviňátek to vzbuzovalo údiv), jak se mohli pařížští mrtví za šest století vměstnat do malého čtyřúhelníku, jenž byl jen o něco málo větší než dnešní náměstí Svatých neviňátek (des Saints-Innocents) me­ zi ulicemi Saint-Denis, de la Ferronnerie, de la Lingerie (jež dodnes exis­ tují) a ulicí aux Fers. Tyto ulice kdysi vymezovaly areál kostela Svatých neviňátek a přilehlého hřbitova - a v tomto případě byl hřbitov výji­ mečně mnohem větší než kostel sám. Carnarium (charnier): dvůr neboli atrium ze všech čtyř stran lemují carnaria, což jsou jak kryté ochozy, tak pohřební kaple a ossuaria. Gil­ les Corrozet tvrdí, že na hřbitově Svatých neviňátek „vnější strany kos­ telních zdí [obvod celého kostela] lemuje osmdesát arkád a carnarii“.56) Hřbitov Neviňátek už neexistuje, carnaria se však dodnes dochovala v Bretani, Rouenu, Blois, Montfort-l’Amaury atd. Pod krytými ocho­ zy byly pohřební kaple, vyhledávané pro pohřbívání téměř stejně jako vnitřní prostory kostela. Pohřeb v Orgemontově a Villeroyově kapli,

VELKÉ SPOLEČNÉ JÁMY

V otevřených podkrovních komůrkách nad ochozy mohl volně proudit vzduch a vršily se v nich hromady lebek a vyschlých kostí, dobře vidi­ telné ze hřbitova. V prostoru olemovaném ochozy - někdy osázeném stromy, častěji však zarostlým travou, takže farář se často přel s obcí o právo na pastvu a někdy se hádali i o plody - vzácně bývalo několik málo viditelných hrobů, tu a tam kamenný kříž, oltář, venkovní kazatelna, případně lucerna mrtvých,58) takže větší část plochy vnitřního dvora zůstávala nezastavěná a holá. Tady se pohřbívali chudí, kteří neměli na zaplace­ ní vysokých poplatků za spočinutí v kostele nebo pod carnarii. Jejich těla házeli hrobníci do velkých společných jam, podobných studnám o hloubce třiceti stop a velikosti otvoru pet krát sest metru, pncemz do těch větších se vešlo dvanáct až patnáct, do těch menších jen šest až sedm set mrtvol. Jedna až dvě takové jámy byly vždy otevřeny. Po několika letech (nebo měsících), když se zaplnily, je hrobníci zaházeli a v místě nejstarších společných hrobů vykopali nové. Uzavřené jámy pokrývala jen tenká vrstva zeminy a říkalo se, že za krutých zim vlci bez obtíží vyhrabávali mrtvoly (bylo to snadné jak pro vlky, tak pro •f •

•

v

1

/

v

o

v • v

v

77

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

slovníků ještě nevymizelo - a označovaly se jím už jen klenuté ochozy kolem kostelního dvora, z nichž jeden přiléhal ke kostelní zdi. Potom se už velice rychle proměnilo v archaismus a v hovorové řeči je s koneč­ nou platností nahradilo slovo cimetiěre, pocházející z církevně latin­ ského cimeterium, které se používalo už od 16. století. Tak alespoň proběhl sémantický vývoj ve francouzštině. Do hovoro­ vé angličtiny proniklo slovo cemetery zřejmě mnohem později. Běžně se začalo používat místo slov churchyard nebo graveyard až v 19. století, a jen proto, aby označilo jinou podobu hřbitova než ona - takzvaný rural cemetery/4)

dvou carnariích rozšířených do dvora (atria) na hřbitově Neviňátek, stál v 18. století osmadvacet livrů. Ještě dražší bylo spočinutí pod ma­ lým carnariem (na kratší straně dvora), neboť o toto místo, kde těla práchnivěla velmi pomalu, byl příliš velký zájem. Pokud hrobník musel nejprve vyprázdnit nějaký hrob, činil poplatek pětadvacet livrů, jinak dvacet livrů. Za pohřbení pod velkými carnarii (podél obou delších stran) se v případě nutnosti vyprázdnit hrob platilo osmnáct livrů, ji­ nak patnáct livrů. Jinde se za pohřeb po obvodu atria, nikoli však za pohřeb do velkých společných jam, platilo pět a tři livry (v závislosti na tom, zda se nejprve muselo uvolnit místo; rakev byla pravděpodobně v ceně). Víme, kolik se v roce 1697 platilo za pohřeb v kostele Saint-Louis-en-l’Ile: hrobník si účtoval dvanáct livrů, k nimž je zapotřebí připočíst šest livrů farních poplatků, na něž vystavil účet farář; celková suma se tedy pohybovala v rozmezí dvanácti až osmnácti livrů, což je srovnatelné s cenou za pohřeb pod velkými carnarii na hřbitově Ne­ viňátek?7)

76

Slova se však nezpronevěřují skutečnostem - středověký hřbitov byl skutečně atriem (aítre) a carnariem (charmer) současně. A nyní malá rekapitulace: Atrium (aitre): malý čtvercový, někdy obdélníkový dvůr, jehož jednu stranu tvoří kostelní zeď. Svými malými rozměry se liší jak od moder­ ního hřbitova, tak od rozlehlého a často nepříliš zřetelně vymezeného starověkého pohřebiště. Pokud středověký hřbitov navázal na bývalou galorománskou nebo merovejskou nekropoli, zaujal jen malou část její původní rozlohy - zmenšil se, protože se schoval za hradby kostelního areálu.55) Dnešní člověk si už nedovede představit (a i v době rušení hřbitova Neviňátek to vzbuzovalo údiv), jak se mohli pařížští mrtví za šest století vměstnat do malého čtyřúhelníku, jenž byl jen o něco málo větší než dnešní náměstí Svatých neviňátek (des Saints-Innocents) me­ zi ulicemi Saint-Denis, de la Ferronnerie, de la Lingerie (jež dodnes exis­ tují) a ulicí aux Fers. Tyto ulice kdysi vymezovaly areál kostela Svatých neviňátek a přilehlého hřbitova - a v tomto případě byl hřbitov výji­ mečně mnohem větší než kostel sám. Carnarium (charnier): dvůr neboli atrium ze všech čtyř stran lemují carnaria, což jsou jak kryté ochozy, tak pohřební kaple a ossuaria. Gil­ les Corrozet tvrdí, že na hřbitově Svatých neviňátek „vnější strany kos­ telních zdí [obvod celého kostela] lemuje osmdesát arkád a carnarii“.56) Hřbitov Neviňátek už neexistuje, carnaria se však dodnes dochovala v Bretani, Rouenu, Blois, Montfort-l’Amaury atd. Pod krytými ocho­ zy byly pohřební kaple, vyhledávané pro pohřbívání téměř stejně jako vnitřní prostory kostela. Pohřeb v Orgemontově a Villeroyově kapli,

VELKÉ SPOLEČNÉ JÁMY

V otevřených podkrovních komůrkách nad ochozy mohl volně proudit vzduch a vršily se v nich hromady lebek a vyschlých kostí, dobře vidi­ telné ze hřbitova. V prostoru olemovaném ochozy - někdy osázeném stromy, častěji však zarostlým travou, takže farář se často přel s obcí o právo na pastvu a někdy se hádali i o plody - vzácně bývalo několik málo viditelných hrobů, tu a tam kamenný kříž, oltář, venkovní kazatelna, případně lucerna mrtvých,58) takže větší část plochy vnitřního dvora zůstávala nezastavěná a holá. Tady se pohřbívali chudí, kteří neměli na zaplace­ ní vysokých poplatků za spočinutí v kostele nebo pod carnarii. Jejich těla házeli hrobníci do velkých společných jam, podobných studnám o hloubce třiceti stop a velikosti otvoru pet krát sest metru, pncemz do těch větších se vešlo dvanáct až patnáct, do těch menších jen šest až sedm set mrtvol. Jedna až dvě takové jámy byly vždy otevřeny. Po několika letech (nebo měsících), když se zaplnily, je hrobníci zaházeli a v místě nejstarších společných hrobů vykopali nové. Uzavřené jámy pokrývala jen tenká vrstva zeminy a říkalo se, že za krutých zim vlci bez obtíží vyhrabávali mrtvoly (bylo to snadné jak pro vlky, tak pro •f •

•

v

1

/

v

o

v • v

v

7%

DĚJINY SMRTI

zloděje, kteří v 18. století zásobovali soukromé pitevny). Je možné, že do společných hrobů se začalo pohřbívat až v 15. století, nejspíš v době (to je ovšem pouhá hypotéza), kdy morové epidemie kosily obyvatel­ stvo měst, přelidněných v důsledku prudkého demografického růstu ve 13. století. Víme, že hromadné hroby se používaly už v Glaberově době, když řádil hladomor: „Kvůli příliš velkému počtu mrtvých nebylo možno pohřbívat nebožtíky každého zvlášť, proto dobré a bohabojné duše daly na rozličných místech vykopat hluboké jámy, z nichž každá pojala na pět set mrtvých.“ Pařížský měšťan, o jehož deníku jsme se už zmiňovali, si v říjnu 1418 zapsal: „V kratičké době tolik lidí zemřelo, že hrobníci museli na pařížských hřbitovech vykopat veliké jámy a do každé z nich napěchovali, jako by to pláty nasoleného masa byly, třicet až čtyřicet osob, které svrchu jen trochou hlíny zasypali.“ A níže popisuje ještě větší jámy, do nichž se vešlo na šest set těl: „A opět museli kopat veliké jámy, pět na hřbitově Neviňátek, čtyři na hřbitově Nejsvětější Trojice, ale i jinde.“09) Také Henri Sauval se domnívá, že hřbitov u kláštera Nejsvětější Tro­ jice vznikl v roce 1348 v důsledku epidemie černého moru: „V roce 1348 žilo v Paříži tolik lidí, že hřbitovy už nedokázaly pojmout všechny mrtvé. Filip z Valois proto přikázal představenému kupeckého cechu, aby za městskými branami vyhledal vhodné místo pro zřízení nového hřbitova; pověřenci padla do oka velká zahrada kláštera Nejsvětější Trojice v ulici Saint-Denis, a zřízení hřbitova dojednal a řeholníky.“60) Po epidemiích v letech 1544, 1545, 1548 a 1553 se pařížští soudci snažili najít „několik dalších, stranou ležících a oddělených hřbitovů“, ještě vzdálenějších než ten v ulici Saint-Denis, „aby tam mohli být po­ hřbíváni a zakopáváni ti, kdo zemřou v důsledku onemocnění morem, a také ubožáci, kteří po smrti kvůli své bídě obvykle zůstanou ležet všem na očích, aniž je kdokoli dá pohřbít. [...] ,Na hřbitově u sirotčince Nejsvětější Trojice se už od nynějška nebudou pohřbívat osoby zesnu­ lé ve špitálu zmíněného města; hřbitov Nejsvětější Trojice bude jako předtím připojen k sirotčinci a v zahradu upraven ku prospěchu a po­ hodlí dětí, které zmíněný sirotčinec živí a zaopatřuje. Zmíněný hřbitov nahradí příhodné a postačující místo na Macquerelleském ostrově, jejž ohraničuje řeka Seina? [...] Protože si však následujícího roku [1555] pařížští sudí uvědomili hrozbu, že ti, kdo těla doprovázejí, mohli by je házet do řeky, aby byli s pohřbem dříve hotovi, od svého záměru raději upustili.“61

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

79

Nakonec se však velké společné jámy, o nichž se texty zmiňují hlav­ ně v souvislosti s epidemiemi, začaly používat i mimo období vysoké úmrtnosti. Přinejmenším od 15. století sloužily k obvyklému pohřbívá­ ní chudých a nemajetných a tento stav trval ještě dalších tři sta let. V ro­ ce 1763 jmenoval pařížský soudní dvůr vyšetřující komisaře, kteří měli zjistit stav pařížských hřbitovů; hřbitov Neviňátek popsal jeden z nich ve své zprávě takto: „Je rovněž zapotřebí podotknout, že v současnosti se asi dvacet stop od severní strany věže zvané Notre-Dame-des-Bois nachází společný hrob, o němž hrobník prohlásil, že jej vykopal v mě­ síci lednu. Jáma je přibližně patnáct stop široká, osmnáct stop dlou­ há a dvacet stop (asi šest metrů) hluboká; jsou přes ni hozena prkna nestejné šíře, která ji zakrývají jen velmi ledabyle. Zmíněná jáma má pojmout šest až sedm set těl a v této chvíli jich už obsahuje na pět set. Hrobník dále uvedl, že v průběhu měsíce května bude vykopána další jáma, jejíž přesné umístění však označit nedokázal, neboť neměl žádný zápis o pořadí těchto jam. Když se proto následkem této neznalosti někdy přihodí, že se při kopání nové jámy narazí na dosud nezpráchnivělá těla, v kopání se dále nepokračuje a do jámy se bud’ přidávají další těla, anebo se zasype a na jiném místě se vykope nová.“ Velké jámy pro hromadné hroby se však nekopaly jen na starých hřbitovech založených ve středověku. Jiný komisař totiž při témže šet­ ření našel na zbrusu novém hřbitově, který v roce 1746 založilo záduší farnosti Saint-Sulpice v Bagneuxské ulici, jámu o rozměrech patnáct krát patnáct stop, hlubokou osmnáct stop, již „zakrývala železná mříž a mohla pojmout pět set mrtvol“. Zdá se tedy, že lidé převzali zvyklosti, které vznikly ve 13.-14. století z potřeby co nejrychleji pohřbít oběti moru ve městech, při pohřbívání těch, kdo nemohli nebo nechtěli zaplatit poplatky za pohřeb v kostele nebo pod carnariem.61) Díky velkým jámám si hřbitov Neviňátek vysloužil přezdívku „masožrout“; tu by si byly ale zasloužily i jiné hřbitovy. „Na zdejším hřbito­ vě se kosti zesnulých vyskytují v tak hojném množství, že člověk se tomu zdráhá uvěřit,“ píše Gilles Corrozet. Odůvodňuje to však jed­ nou jeho zvláštností: „Jeho prsť je tak rozkladná, že lidské tělo v devíti dnech stráví.“ Stejnou vlastnost, již ovšem považovali za nadpřiroze­ nou, přičítali lidé i půdě arleského hřbitova Alyscamps. Když zůstavítelé, a nezřídka i biskupové, kteří nemohli být pochováváni na hřbitově Neviňátek, žádali v závěti o vložení několika hrstí půdy z tohoto hřbi-

7%

DĚJINY SMRTI

zloděje, kteří v 18. století zásobovali soukromé pitevny). Je možné, že do společných hrobů se začalo pohřbívat až v 15. století, nejspíš v době (to je ovšem pouhá hypotéza), kdy morové epidemie kosily obyvatel­ stvo měst, přelidněných v důsledku prudkého demografického růstu ve 13. století. Víme, že hromadné hroby se používaly už v Glaberově době, když řádil hladomor: „Kvůli příliš velkému počtu mrtvých nebylo možno pohřbívat nebožtíky každého zvlášť, proto dobré a bohabojné duše daly na rozličných místech vykopat hluboké jámy, z nichž každá pojala na pět set mrtvých.“ Pařížský měšťan, o jehož deníku jsme se už zmiňovali, si v říjnu 1418 zapsal: „V kratičké době tolik lidí zemřelo, že hrobníci museli na pařížských hřbitovech vykopat veliké jámy a do každé z nich napěchovali, jako by to pláty nasoleného masa byly, třicet až čtyřicet osob, které svrchu jen trochou hlíny zasypali.“ A níže popisuje ještě větší jámy, do nichž se vešlo na šest set těl: „A opět museli kopat veliké jámy, pět na hřbitově Neviňátek, čtyři na hřbitově Nejsvětější Trojice, ale i jinde.“09) Také Henri Sauval se domnívá, že hřbitov u kláštera Nejsvětější Tro­ jice vznikl v roce 1348 v důsledku epidemie černého moru: „V roce 1348 žilo v Paříži tolik lidí, že hřbitovy už nedokázaly pojmout všechny mrtvé. Filip z Valois proto přikázal představenému kupeckého cechu, aby za městskými branami vyhledal vhodné místo pro zřízení nového hřbitova; pověřenci padla do oka velká zahrada kláštera Nejsvětější Trojice v ulici Saint-Denis, a zřízení hřbitova dojednal a řeholníky.“60) Po epidemiích v letech 1544, 1545, 1548 a 1553 se pařížští soudci snažili najít „několik dalších, stranou ležících a oddělených hřbitovů“, ještě vzdálenějších než ten v ulici Saint-Denis, „aby tam mohli být po­ hřbíváni a zakopáváni ti, kdo zemřou v důsledku onemocnění morem, a také ubožáci, kteří po smrti kvůli své bídě obvykle zůstanou ležet všem na očích, aniž je kdokoli dá pohřbít. [...] ,Na hřbitově u sirotčince Nejsvětější Trojice se už od nynějška nebudou pohřbívat osoby zesnu­ lé ve špitálu zmíněného města; hřbitov Nejsvětější Trojice bude jako předtím připojen k sirotčinci a v zahradu upraven ku prospěchu a po­ hodlí dětí, které zmíněný sirotčinec živí a zaopatřuje. Zmíněný hřbitov nahradí příhodné a postačující místo na Macquerelleském ostrově, jejž ohraničuje řeka Seina? [...] Protože si však následujícího roku [1555] pařížští sudí uvědomili hrozbu, že ti, kdo těla doprovázejí, mohli by je házet do řeky, aby byli s pohřbem dříve hotovi, od svého záměru raději upustili.“61

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

79

Nakonec se však velké společné jámy, o nichž se texty zmiňují hlav­ ně v souvislosti s epidemiemi, začaly používat i mimo období vysoké úmrtnosti. Přinejmenším od 15. století sloužily k obvyklému pohřbívá­ ní chudých a nemajetných a tento stav trval ještě dalších tři sta let. V ro­ ce 1763 jmenoval pařížský soudní dvůr vyšetřující komisaře, kteří měli zjistit stav pařížských hřbitovů; hřbitov Neviňátek popsal jeden z nich ve své zprávě takto: „Je rovněž zapotřebí podotknout, že v současnosti se asi dvacet stop od severní strany věže zvané Notre-Dame-des-Bois nachází společný hrob, o němž hrobník prohlásil, že jej vykopal v mě­ síci lednu. Jáma je přibližně patnáct stop široká, osmnáct stop dlou­ há a dvacet stop (asi šest metrů) hluboká; jsou přes ni hozena prkna nestejné šíře, která ji zakrývají jen velmi ledabyle. Zmíněná jáma má pojmout šest až sedm set těl a v této chvíli jich už obsahuje na pět set. Hrobník dále uvedl, že v průběhu měsíce května bude vykopána další jáma, jejíž přesné umístění však označit nedokázal, neboť neměl žádný zápis o pořadí těchto jam. Když se proto následkem této neznalosti někdy přihodí, že se při kopání nové jámy narazí na dosud nezpráchnivělá těla, v kopání se dále nepokračuje a do jámy se bud’ přidávají další těla, anebo se zasype a na jiném místě se vykope nová.“ Velké jámy pro hromadné hroby se však nekopaly jen na starých hřbitovech založených ve středověku. Jiný komisař totiž při témže šet­ ření našel na zbrusu novém hřbitově, který v roce 1746 založilo záduší farnosti Saint-Sulpice v Bagneuxské ulici, jámu o rozměrech patnáct krát patnáct stop, hlubokou osmnáct stop, již „zakrývala železná mříž a mohla pojmout pět set mrtvol“. Zdá se tedy, že lidé převzali zvyklosti, které vznikly ve 13.-14. století z potřeby co nejrychleji pohřbít oběti moru ve městech, při pohřbívání těch, kdo nemohli nebo nechtěli zaplatit poplatky za pohřeb v kostele nebo pod carnariem.61) Díky velkým jámám si hřbitov Neviňátek vysloužil přezdívku „masožrout“; tu by si byly ale zasloužily i jiné hřbitovy. „Na zdejším hřbito­ vě se kosti zesnulých vyskytují v tak hojném množství, že člověk se tomu zdráhá uvěřit,“ píše Gilles Corrozet. Odůvodňuje to však jed­ nou jeho zvláštností: „Jeho prsť je tak rozkladná, že lidské tělo v devíti dnech stráví.“ Stejnou vlastnost, již ovšem považovali za nadpřiroze­ nou, přičítali lidé i půdě arleského hřbitova Alyscamps. Když zůstavítelé, a nezřídka i biskupové, kteří nemohli být pochováváni na hřbitově Neviňátek, žádali v závěti o vložení několika hrstí půdy z tohoto hřbi-

80

DĚJINY SMRTI

tova do rakve, vedla je k tomu bezpochyby víra v její zázračné vlastnosti. Kosti vystavené v carnariích pocházely z těchto jam. Pohřeb totiž sestá­ val ze dvou sousledných úkonů, z nichž první se týkal ještě neporušené­ ho nebožtíka, a druhý, po zpráchnivění měkkých tkání, jen jeho kostí. Dvoufázový pohřeb znají i jiné kultury, například na Madagaskaru, tam však má náboženský význam, který zde postrádáme. Musíme se však zmínit o jednom zvláštním případu z jižní Francie, vymykajícím se obecné praxi ukládání kostí do carnarií. Románské kostelíky v departementu Pyrénées Orientales, na hranicích se španěl­ skou Katalánií, mají ve venkovních zdech malé výklenky, původně ur­ čené k ukládání kostí, které se uzavíraly náhrobní deskou s epitafem. Některé z nich se dochovaly dodnes. Je zřejmé, že tyto hroby sloužily druhému pohřbu, tedy pohřbu rozebrané kostry, protože celé tělo se do nich nevejde. Byly tyto výklenky určeny významným osobnostem, je­ jichž kosti se tam ukládaly po zpráchnivění měkkých tkání přirozenou cestou nebo po jejich oddělení například povařením? Je docela dobře možné, že taková pohřební praxe se vyvinula tam, kde se kanonické zákazy pohřbívání v kostelích více dodržovaly: pak se zřejmě pohřbíva­ lo co nejblíže kostelní zdi, nejlépe přímo do ní. Ve Francii (mimo středomořské oblasti) se však ossuaria používala z docela jiného důvodu. Všeobecně se rozšířila v pozdním středověku, tedy ve 14.-15. století, na konci období prudkého růstu měst, kdy už příliš malá atria nedokáza­ la pojmout ostatky stále početnějšího městského obyvatelstva, které navíc pravidelně postihovala masová úmrtnost způsobená epidemiemi. Hrobníci uvolňovali místo pro další zesnulé jednoduše tak, že vykopali staré kosti a přemístili je, kam se dalo, tedy do podkroví ochozů nebo na klenební pozadí. Ještě koncem 19. století byla tato praxe běžná na bretaňských hřbi­ tovech, kde hrobník po pěti letech, jak vypráví Anatole Le Braz, vyko­ pal z hrobu kosti zesnulého a přenesl je do carnaria, aby tak uvolnil místo dalšímu. Hrobník v Penvenanu tak „překopal celou plochu hřbi­ tova šestkrát“, to znamená, že „do téže jámy postupně uložil až šest mrtvých“. Vykonával své řemeslo stejně jako všichni jeho předchůdci v 16.-17. století, jejichž smlouvy se zádušími se dochovaly v notářských archivech: například hrobník rouenské farnosti Saint-Maclou dostal 27. října 1527 tři livry za to, že „překopal hřbitov a kosti nebožtíků srovnal nad ochozem“.62) „Stěží byste našli hrobníka, jenž by se mu fortelem vyrovnal,“ po­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

81

kračuje Anatole Le Braz. „Do hrobů, které zaházel hlínou, viděl tak jasně, jako by byly ještě otevřeny. Díval se přes vlhkou hřbitovní prsť jako přes průzračnou vodu.“ Jednou ho penvenanský farář požádal, aby jednoho z farníků pohřbil, nebo spíše „aby mu vykopal hrob na místě, kde před pěti lety pochoval proslulého Ropertze“. Hrobník však mel o hřbitově i jeho obyvatelích dokonalý přehled: „Víte, tam v tom koutě vydrží mrtvoly hodně dlouho. Jak znám Ropertze, tak v tuhle chvíli mu červi sotva začali hodovat ve vnitřnostech.“

OSSUARIA

Kosti vystavené všem pohledům - to je nejnápadnější rys carnaria. Dlouho, přibližně až do 17. století, se kosti povalovaly přímo na ze­ mi, promíchané s kamením a štěrkem. Nedochovaná vitrail v sakristii kostela Saint-Denis (1338) ilustrovala milosrdné skutky Ludvíka IX. Svatého; patřilo k nim i pohřbívání mrtvých. Král však nekladl tělo do hrobu, ale sbíral kosti: plnil pytel lebkami a holenními kostmi, přičemž jeho společníci, kteří mu pomáhali nést pytel, si ucpávali nos a ústa. Vittore Carpaccio maloval hřbitovy poseté zbytky koster, nebo dokonce napůl zahrabanými kusy mumií. V Pantagruelových dobách se lebky a kosti povalovaly všude: „žebrá­ ci od svátého Inocence [míněn hřbitov Neviňátek] si ohřívali zadnici kostmi mrtvých“.63) Prince Hamleta podněcovaly k rozjímání. Malíři a rytci je vyobrazovali uvnitř nebo vedle kostelů, smíšené s vykopanou hlínou. Počínaje 15. stoletím - a snad i dříve - však začali obyvatelé měst uklízet a pořádat tu záplavu kostí, kterou země neustále vyvrhovala. Umně uspořádané kosti pak vystavovali v carnariích nad ochozy, na portiku kostela nebo v přilehlé kapličce vyhrazené tomuto účelu. Několik ossuarií se dochovalo dodnes: jedno najdeme na francouzsko-lucemburských hranicích, a pak tu jsou kostnice v Bretani, jimž se říká, gamal. Ovšem gamal není zvláštní název bretaňského původu, je to zkomolený camier z Písně o Rolandovi, tedy cbarnier neboli carnarium. Garnaly představují podivnou a pozdní podobu přežívání carna­ rií z konce středověku a raného novověku: „Za mřížemi podkrovních komůrek se mezi úlomky rakví bez ladu a skladu kupí hromady kostí, a někdy dokonce přetékají, takže návštěvník může zavadit o řadu omše-

80

DĚJINY SMRTI

tova do rakve, vedla je k tomu bezpochyby víra v její zázračné vlastnosti. Kosti vystavené v carnariích pocházely z těchto jam. Pohřeb totiž sestá­ val ze dvou sousledných úkonů, z nichž první se týkal ještě neporušené­ ho nebožtíka, a druhý, po zpráchnivění měkkých tkání, jen jeho kostí. Dvoufázový pohřeb znají i jiné kultury, například na Madagaskaru, tam však má náboženský význam, který zde postrádáme. Musíme se však zmínit o jednom zvláštním případu z jižní Francie, vymykajícím se obecné praxi ukládání kostí do carnarií. Románské kostelíky v departementu Pyrénées Orientales, na hranicích se španěl­ skou Katalánií, mají ve venkovních zdech malé výklenky, původně ur­ čené k ukládání kostí, které se uzavíraly náhrobní deskou s epitafem. Některé z nich se dochovaly dodnes. Je zřejmé, že tyto hroby sloužily druhému pohřbu, tedy pohřbu rozebrané kostry, protože celé tělo se do nich nevejde. Byly tyto výklenky určeny významným osobnostem, je­ jichž kosti se tam ukládaly po zpráchnivění měkkých tkání přirozenou cestou nebo po jejich oddělení například povařením? Je docela dobře možné, že taková pohřební praxe se vyvinula tam, kde se kanonické zákazy pohřbívání v kostelích více dodržovaly: pak se zřejmě pohřbíva­ lo co nejblíže kostelní zdi, nejlépe přímo do ní. Ve Francii (mimo středomořské oblasti) se však ossuaria používala z docela jiného důvodu. Všeobecně se rozšířila v pozdním středověku, tedy ve 14.-15. století, na konci období prudkého růstu měst, kdy už příliš malá atria nedokáza­ la pojmout ostatky stále početnějšího městského obyvatelstva, které navíc pravidelně postihovala masová úmrtnost způsobená epidemiemi. Hrobníci uvolňovali místo pro další zesnulé jednoduše tak, že vykopali staré kosti a přemístili je, kam se dalo, tedy do podkroví ochozů nebo na klenební pozadí. Ještě koncem 19. století byla tato praxe běžná na bretaňských hřbi­ tovech, kde hrobník po pěti letech, jak vypráví Anatole Le Braz, vyko­ pal z hrobu kosti zesnulého a přenesl je do carnaria, aby tak uvolnil místo dalšímu. Hrobník v Penvenanu tak „překopal celou plochu hřbi­ tova šestkrát“, to znamená, že „do téže jámy postupně uložil až šest mrtvých“. Vykonával své řemeslo stejně jako všichni jeho předchůdci v 16.-17. století, jejichž smlouvy se zádušími se dochovaly v notářských archivech: například hrobník rouenské farnosti Saint-Maclou dostal 27. října 1527 tři livry za to, že „překopal hřbitov a kosti nebožtíků srovnal nad ochozem“.62) „Stěží byste našli hrobníka, jenž by se mu fortelem vyrovnal,“ po­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

81

kračuje Anatole Le Braz. „Do hrobů, které zaházel hlínou, viděl tak jasně, jako by byly ještě otevřeny. Díval se přes vlhkou hřbitovní prsť jako přes průzračnou vodu.“ Jednou ho penvenanský farář požádal, aby jednoho z farníků pohřbil, nebo spíše „aby mu vykopal hrob na místě, kde před pěti lety pochoval proslulého Ropertze“. Hrobník však mel o hřbitově i jeho obyvatelích dokonalý přehled: „Víte, tam v tom koutě vydrží mrtvoly hodně dlouho. Jak znám Ropertze, tak v tuhle chvíli mu červi sotva začali hodovat ve vnitřnostech.“

OSSUARIA

Kosti vystavené všem pohledům - to je nejnápadnější rys carnaria. Dlouho, přibližně až do 17. století, se kosti povalovaly přímo na ze­ mi, promíchané s kamením a štěrkem. Nedochovaná vitrail v sakristii kostela Saint-Denis (1338) ilustrovala milosrdné skutky Ludvíka IX. Svatého; patřilo k nim i pohřbívání mrtvých. Král však nekladl tělo do hrobu, ale sbíral kosti: plnil pytel lebkami a holenními kostmi, přičemž jeho společníci, kteří mu pomáhali nést pytel, si ucpávali nos a ústa. Vittore Carpaccio maloval hřbitovy poseté zbytky koster, nebo dokonce napůl zahrabanými kusy mumií. V Pantagruelových dobách se lebky a kosti povalovaly všude: „žebrá­ ci od svátého Inocence [míněn hřbitov Neviňátek] si ohřívali zadnici kostmi mrtvých“.63) Prince Hamleta podněcovaly k rozjímání. Malíři a rytci je vyobrazovali uvnitř nebo vedle kostelů, smíšené s vykopanou hlínou. Počínaje 15. stoletím - a snad i dříve - však začali obyvatelé měst uklízet a pořádat tu záplavu kostí, kterou země neustále vyvrhovala. Umně uspořádané kosti pak vystavovali v carnariích nad ochozy, na portiku kostela nebo v přilehlé kapličce vyhrazené tomuto účelu. Několik ossuarií se dochovalo dodnes: jedno najdeme na francouzsko-lucemburských hranicích, a pak tu jsou kostnice v Bretani, jimž se říká, gamal. Ovšem gamal není zvláštní název bretaňského původu, je to zkomolený camier z Písně o Rolandovi, tedy cbarnier neboli carnarium. Garnaly představují podivnou a pozdní podobu přežívání carna­ rií z konce středověku a raného novověku: „Za mřížemi podkrovních komůrek se mezi úlomky rakví bez ladu a skladu kupí hromady kostí, a někdy dokonce přetékají, takže návštěvník může zavadit o řadu omše-

82

DĚJINY SMRTI

lých lebek, jež pozorují kolemjdoucí prázdnými očními důlky z vněj­ ších okenních parapetů.“ (Anatole Le Braz) Jednou v noci, někdy kolem roku 1800, si prý „jeden opilý mládenec přinesl domů lebku z carnaria; jakmile však vystřízlivěl, zachvátila jej hrůza“. Z této prosté skutečnosti se zrodila následující pověst: opilý mládenec se domníval, že na hřbitově potkal tančící mladou dívku a pokusil se ji unést; jenže neuspěl a v ruce mu zůstal jen čepec z jem­ ného plátna. Doma uložil čepec do skříně a ráno „tam místo bílého čepce z jemného plátna našel lebku, z níž visely zbytky dlouhých heb­ kých vlasů, takže šlo bezpochyby o lebku dívčí“. Mladík se šel poradit s farářem a ten mu řekl, že mu nezbývá než „vrátit hlavu do carnaria v Pommerie, kam patří“.64) Bretaňské pohřební zvyklosti nám poskytují klíč k porozumění to­ ho, proč se od poloviny středověku až do 18. století - a v Bretani, Nea­ poli nebo Římě ještě i do pozdější doby - vystavovaly kosti. V 19. století zakázal pochmurné stěhování tělesných ostatků a následné vystavová­ ní kostí zákon. Úřady v západní Bretani však tyto zvyky trpěly i potom, takže přetrvaly až do první světové války. Nicméně - a zde se projevil nový přístup k zesnulým - i bretaňské rodiny podlehly novodobé snaze ozvláštňovat hroby a před tradiční bezejmenností carnaria daly před­ nost malému individuálnímu ossuariu, jakési „schrány na lebku“. Jde o skříňku s otvorem, často ve tvaru srdce, jenž umožňuje pohled na lebku, podobně jako se skrze kruhová či oválná okénka (oculus) v relikviářích mohou věřící dívat na ostatky svátých.65) Individuální ossuaria se však nepoužívala jen v západní Bretani, podobné schrány na lebku, pocházející z téže doby, si lze prohlédnout i v carnariu v Marville (departement Meuse). Jeden bretaňský chvalozpěv vyzývá věřící, aby si šli prohlédnout hro­ mady kostí v carnariích (A. Le Braz): „Křesťané, do kostnice pojďme, kosti našich bratří shlédneme (...). Pohleďme na žalostný stav jejich (...). Pohleďte, zpřelámané jsou, v prach se obracejí (...). Naslouchejte pozorně, slyšte naučení jejich (...).“

Kosti se musely vidět. Vystavovaly se v carnariích, která byla zřizová­ na právě k tomuto účelu.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

83

Původně carnaria bezpochyby sloužila jako nouzová skladiště, kam se vyhazovaly kosti vykopané jen proto, aby se na hřbitově uvolnilo místo pro další nebožtíky, a nepomýšlelo se na to, že se na ně někdo bude chodit dívat. Ovšem později, počínaje 14. stoletím, pod vlivem kolektivní vnímavosti, jež se zaměřila na smrt a na umrlčí témata, se carnarii začalo využívat záměrně: umně uspořádané kosti a lebky měly v době posedlé poživačností vytvořit kolem kostelního dvora kulisu každodenního života.

VELKÝ OTEVŘENÝ HŘBITOV

Atriové hřbitovy s carnarii přetrvávaly až do konce 18. století. Nebyl to však jediný typ hřbitova. Historik a odborník na středověké pohřbívání A. Bernard zaznamenal, že počínaje 12. stoletím vznikaly i hřbitovy rozlehlejší. Byla to doba luceren mrtvých, kdy lidé přestávali kupit sar­ kofágy na sebe, a dokonce přestávali používat sarkofágy kamenné. Vedle atrií s malými a carnarii uzavřenými dvory existovaly tedy i hřbitovy o tolik větší, že Gabriel Le Bras mohl právem napsat: „staré hřbitovy mají někdy obrovskou plochu“.66) Zmíněné velké hřbitovy vždy sousedily s kostely a nacházely se uvnitř kostelního areálu. Ty ze 17. století jsou dobře patrné na kresbách měst, jež shromáždil Roger de Gaigniěres ve své sbírce (Notre-Dame v Évreux, Saint-Étienne v Beauvais, opatství Saint-Amand v Rouenu).67) Pěkný příklad druhého typu středověkého hřbitova najdeme poblíž Saint-Savin-sur-Gartempe, ve vesničce jménem Antigny. Tamní velké náměstí vedle kostela se rozkládá na místě starého hřbitova a jsou na něm vystaveny vykopané kamenné sarkofágy z 12.-13. století; upro­ střed náměstí stojí oltář Svatého kříže. Tyto hřbitovy mají přibližně oválný půdorys volného a nepravidel­ ného tvaru, nikoli už geometrický a pravoúhlý jako atria. Na první po­ hled patrné ochozy i carnaria chybí. Někdy takový hřbitov ohrazuje nízká zeď nebo živý plot ze stromů, přičemž ve zdi jsou velká vrata a v živém plotě široké mezery, aby přes hřbitovní pozemek mohly pro­ jíždět dvoukoláky. Zeď vymezuje velké otevřené prostranství - a kdyby to byl Gaigniěresův kreslíř pod svůj obrázek nenapsal, těžko bychom uhodli, že jde o hřbitov. Nicméně podíváme-li se na něj pozorněji, všim­ neme si několika křížů a malých obdélníků. Obdélníky označují umis-

82

DĚJINY SMRTI

lých lebek, jež pozorují kolemjdoucí prázdnými očními důlky z vněj­ ších okenních parapetů.“ (Anatole Le Braz) Jednou v noci, někdy kolem roku 1800, si prý „jeden opilý mládenec přinesl domů lebku z carnaria; jakmile však vystřízlivěl, zachvátila jej hrůza“. Z této prosté skutečnosti se zrodila následující pověst: opilý mládenec se domníval, že na hřbitově potkal tančící mladou dívku a pokusil se ji unést; jenže neuspěl a v ruce mu zůstal jen čepec z jem­ ného plátna. Doma uložil čepec do skříně a ráno „tam místo bílého čepce z jemného plátna našel lebku, z níž visely zbytky dlouhých heb­ kých vlasů, takže šlo bezpochyby o lebku dívčí“. Mladík se šel poradit s farářem a ten mu řekl, že mu nezbývá než „vrátit hlavu do carnaria v Pommerie, kam patří“.64) Bretaňské pohřební zvyklosti nám poskytují klíč k porozumění to­ ho, proč se od poloviny středověku až do 18. století - a v Bretani, Nea­ poli nebo Římě ještě i do pozdější doby - vystavovaly kosti. V 19. století zakázal pochmurné stěhování tělesných ostatků a následné vystavová­ ní kostí zákon. Úřady v západní Bretani však tyto zvyky trpěly i potom, takže přetrvaly až do první světové války. Nicméně - a zde se projevil nový přístup k zesnulým - i bretaňské rodiny podlehly novodobé snaze ozvláštňovat hroby a před tradiční bezejmenností carnaria daly před­ nost malému individuálnímu ossuariu, jakési „schrány na lebku“. Jde o skříňku s otvorem, často ve tvaru srdce, jenž umožňuje pohled na lebku, podobně jako se skrze kruhová či oválná okénka (oculus) v relikviářích mohou věřící dívat na ostatky svátých.65) Individuální ossuaria se však nepoužívala jen v západní Bretani, podobné schrány na lebku, pocházející z téže doby, si lze prohlédnout i v carnariu v Marville (departement Meuse). Jeden bretaňský chvalozpěv vyzývá věřící, aby si šli prohlédnout hro­ mady kostí v carnariích (A. Le Braz): „Křesťané, do kostnice pojďme, kosti našich bratří shlédneme (...). Pohleďme na žalostný stav jejich (...). Pohleďte, zpřelámané jsou, v prach se obracejí (...). Naslouchejte pozorně, slyšte naučení jejich (...).“

Kosti se musely vidět. Vystavovaly se v carnariích, která byla zřizová­ na právě k tomuto účelu.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

83

Původně carnaria bezpochyby sloužila jako nouzová skladiště, kam se vyhazovaly kosti vykopané jen proto, aby se na hřbitově uvolnilo místo pro další nebožtíky, a nepomýšlelo se na to, že se na ně někdo bude chodit dívat. Ovšem později, počínaje 14. stoletím, pod vlivem kolektivní vnímavosti, jež se zaměřila na smrt a na umrlčí témata, se carnarii začalo využívat záměrně: umně uspořádané kosti a lebky měly v době posedlé poživačností vytvořit kolem kostelního dvora kulisu každodenního života.

VELKÝ OTEVŘENÝ HŘBITOV

Atriové hřbitovy s carnarii přetrvávaly až do konce 18. století. Nebyl to však jediný typ hřbitova. Historik a odborník na středověké pohřbívání A. Bernard zaznamenal, že počínaje 12. stoletím vznikaly i hřbitovy rozlehlejší. Byla to doba luceren mrtvých, kdy lidé přestávali kupit sar­ kofágy na sebe, a dokonce přestávali používat sarkofágy kamenné. Vedle atrií s malými a carnarii uzavřenými dvory existovaly tedy i hřbitovy o tolik větší, že Gabriel Le Bras mohl právem napsat: „staré hřbitovy mají někdy obrovskou plochu“.66) Zmíněné velké hřbitovy vždy sousedily s kostely a nacházely se uvnitř kostelního areálu. Ty ze 17. století jsou dobře patrné na kresbách měst, jež shromáždil Roger de Gaigniěres ve své sbírce (Notre-Dame v Évreux, Saint-Étienne v Beauvais, opatství Saint-Amand v Rouenu).67) Pěkný příklad druhého typu středověkého hřbitova najdeme poblíž Saint-Savin-sur-Gartempe, ve vesničce jménem Antigny. Tamní velké náměstí vedle kostela se rozkládá na místě starého hřbitova a jsou na něm vystaveny vykopané kamenné sarkofágy z 12.-13. století; upro­ střed náměstí stojí oltář Svatého kříže. Tyto hřbitovy mají přibližně oválný půdorys volného a nepravidel­ ného tvaru, nikoli už geometrický a pravoúhlý jako atria. Na první po­ hled patrné ochozy i carnaria chybí. Někdy takový hřbitov ohrazuje nízká zeď nebo živý plot ze stromů, přičemž ve zdi jsou velká vrata a v živém plotě široké mezery, aby přes hřbitovní pozemek mohly pro­ jíždět dvoukoláky. Zeď vymezuje velké otevřené prostranství - a kdyby to byl Gaigniěresův kreslíř pod svůj obrázek nenapsal, těžko bychom uhodli, že jde o hřbitov. Nicméně podíváme-li se na něj pozorněji, všim­ neme si několika křížů a malých obdélníků. Obdélníky označují umis-

g4

DĚJINY SMRTI

tění velkých, výše popsaných společných jam. A kříže jsou jedinou oz­ dobou té rozlehlé a holé pláně. Někdy je tam jen jeden, obrovský a na podstavci, takzvaný hymnický kříž (la croix hosanniěre), u nějž průvod s ratolestmi zpíval na Květnou neděli hymnus Sláva, chvála a čest (GiOiia, laus et honor). Nebo jich může být pět. Na hřbitově Neviňátek jich bylo patnáct. Takové kříže zdobily všechny hřbitovy, ale jen v nevelkém počtu, stály o samotě, daleko jeden od druhého - ani v nejmenším se nepodobaly spoustě křížů na našich dnešních hřbitovech. Ve Velkém klášteře (Grand Cloitre) vauvertských kanovníků, „na hřbitově, jenž máme po levé straně, vejdeme-li pod portikus, spatříme několik křížů z kamene i ze dřeva“. Kříže byly dary věřících. Některé, například hymnické kříže nebo kříže na bretaňských kalváriích, sloužily liturgickému účelu. Jiné, men­ ší a nepočetné, označovaly umístění hrobu, nebo spíše sloužily jako orientační bod - dali je zasadit příbuzní zesnulých, kteří spočinuli ko­ lem nich.

ÚTOČIŠTĚ A BYDLIŠTĚ. NÁMĚSTÍ A VEŘEJNÉ PROSTRANSTVÍ

Středověký hřbitov nesloužil jen k pohřbívání. Jak zdůraznil G. Le Bras, slovem cimeterium se označovalo i místo, kde se už pochovávat přesta­ lo68), nebo kde se dokonce nikdy ne pochovával o, ale které plnilo stej­ ný úkol jako všechny hřbitovy, včetně těch, kde se pohřbívalo pořád na hřbitově a v kostele se soustřeďovalo veškeré společenské dění jako kdysi na starověkém fóru. Ve středověku a potom až do 17. století od­ povídal hřbitov jak představě veřejného prostranství, tak představě dnes již výlučné - místa vyhrazeného mrtvým. Slovo cimeterium mělo tedy dva významy, z nichž ten první zanikl v 17. století a ten druhý se dochoval dodnes. Dvojí funkci slova lze vysvětlit právem na azyl, tedy výsadou zalo­ ženou na stejném principu jako pohřbívání ad sanctos. Svatý patron poskytoval světskou ochranu živým, kteří ho uctívali, stejně jako du­ chovní záštitu mrtvým, kteří mu svěřili svá těla. Světská moc končila u zdí kostelního opevnění a neměla přístup ani do atria. V kostelním areálu panoval Boží mír pro živé i pro mrtvé: „omnino šunt (cimetena) in pace Domini“.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

85

V prvním, nepohřebním významu označovalo tedy slovo cimete­ rium útočiště u kostela. Proto je Charles du Cange definuje jako „azyl kolem kostela“. Tento význam později převzala z církevní latiny i fran­ couzština. A přestože Richeletův slovník nepřisuzuje slovu cimetiére význam azylu tak zřetelně jako du Cange ve svém Glosáři (Glossarium mediae et infimae latinitatis), ve výkladu tuto funkci neopomíjí: „Hřbi­ tovy byly odjakživa vyhlášenými místy azylu.“ A jeden současný histo­ rik zaznamenal, že v Bretani „slovo cimeterium rychle získalo význam ,útočiště",,osvobození"“.69) Roli útočiště dobře ilustruje následující historka, kterou pro změnu objevili bollandisté: „V Anglii se v průběhu jakési soukromé války stalo, že do jedné vesnice vtrhla znepřátelená strana a začala horlivě krást i věci, které si vesničané uložili v kostele a na hřbitově, aby je uchránili. Na větvích stromů na hřbitově viselo šatstvo, vaky, dokonce i truhlice. Lupiči vyšplhali do korun, ale svátý patron místního kostela zasáhl a větve se začaly lámat, zloději i zavěšené předměty popadali na kum­ pány pod stromy a pozabíjeli je.“70) Už jsme se zmínili o tom, že na stromy se zavěšovaly rakve s vyobcovanými zesnulými. Visívali na nich i oběšenci. V minulosti to zkrátka byly stromy pro všechno. Za těchto okolností chápeme, že role útočiště někdy převážila nad rolí pohřebiště. Nic nebránilo zakládání hřbitovů, kde se nepohřbívalo a kde to mohlo být dokonce zakázáno - jakkoli nám to dnes připadá nesmyslné. V takovém případě se prostranství, nutně obehnané zdmi, obvykle vedle kaple nebo oratoře, vysvětilo sub priori immunitatis (přede­ vším kvůli nedotknutelnosti). Příklad hřbitova zakázaného mrtvým a určeného bezpečnosti živých uvedl Charles du Cange: „ad refugium tantum vivorum, non ad sepulturam mortuorum“ (jako útočiště živých, ni­ koli jako pohřebiště mrtvých). Šlo o „hřbitov“ v Redonu; založil jej tamní biskup, protože nechtěl připravit mnichy spravující farnost o po­ platky za pohřby, ale ani místní obyvatelstvo o útočiště.71) Role útočiště někdy proměnila hřbitov v trvalé bydliště lidí, kteří se tam uchýlili, nicméně hřbitov vždy sloužil jako veřejné prostranství určené k setkávání, a to nezávisle na tom, zda se tam pohřbívalo či nikoli. Uprchlíci, kteří požádali o azyl na hřbitově, se tam totiž většinou usadili a odmítali jej opustit. Jedni se spokojili s komůrkou nad carnarii, jiní si postavili vlastní domek a prodlužovali tak pobyt, plánova­ ný církevními úřady pouze jako dočasný. Dočasný nikoli proto, že by

g4

DĚJINY SMRTI

tění velkých, výše popsaných společných jam. A kříže jsou jedinou oz­ dobou té rozlehlé a holé pláně. Někdy je tam jen jeden, obrovský a na podstavci, takzvaný hymnický kříž (la croix hosanniěre), u nějž průvod s ratolestmi zpíval na Květnou neděli hymnus Sláva, chvála a čest (GiOiia, laus et honor). Nebo jich může být pět. Na hřbitově Neviňátek jich bylo patnáct. Takové kříže zdobily všechny hřbitovy, ale jen v nevelkém počtu, stály o samotě, daleko jeden od druhého - ani v nejmenším se nepodobaly spoustě křížů na našich dnešních hřbitovech. Ve Velkém klášteře (Grand Cloitre) vauvertských kanovníků, „na hřbitově, jenž máme po levé straně, vejdeme-li pod portikus, spatříme několik křížů z kamene i ze dřeva“. Kříže byly dary věřících. Některé, například hymnické kříže nebo kříže na bretaňských kalváriích, sloužily liturgickému účelu. Jiné, men­ ší a nepočetné, označovaly umístění hrobu, nebo spíše sloužily jako orientační bod - dali je zasadit příbuzní zesnulých, kteří spočinuli ko­ lem nich.

ÚTOČIŠTĚ A BYDLIŠTĚ. NÁMĚSTÍ A VEŘEJNÉ PROSTRANSTVÍ

Středověký hřbitov nesloužil jen k pohřbívání. Jak zdůraznil G. Le Bras, slovem cimeterium se označovalo i místo, kde se už pochovávat přesta­ lo68), nebo kde se dokonce nikdy ne pochovával o, ale které plnilo stej­ ný úkol jako všechny hřbitovy, včetně těch, kde se pohřbívalo pořád na hřbitově a v kostele se soustřeďovalo veškeré společenské dění jako kdysi na starověkém fóru. Ve středověku a potom až do 17. století od­ povídal hřbitov jak představě veřejného prostranství, tak představě dnes již výlučné - místa vyhrazeného mrtvým. Slovo cimeterium mělo tedy dva významy, z nichž ten první zanikl v 17. století a ten druhý se dochoval dodnes. Dvojí funkci slova lze vysvětlit právem na azyl, tedy výsadou zalo­ ženou na stejném principu jako pohřbívání ad sanctos. Svatý patron poskytoval světskou ochranu živým, kteří ho uctívali, stejně jako du­ chovní záštitu mrtvým, kteří mu svěřili svá těla. Světská moc končila u zdí kostelního opevnění a neměla přístup ani do atria. V kostelním areálu panoval Boží mír pro živé i pro mrtvé: „omnino šunt (cimetena) in pace Domini“.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

85

V prvním, nepohřebním významu označovalo tedy slovo cimete­ rium útočiště u kostela. Proto je Charles du Cange definuje jako „azyl kolem kostela“. Tento význam později převzala z církevní latiny i fran­ couzština. A přestože Richeletův slovník nepřisuzuje slovu cimetiére význam azylu tak zřetelně jako du Cange ve svém Glosáři (Glossarium mediae et infimae latinitatis), ve výkladu tuto funkci neopomíjí: „Hřbi­ tovy byly odjakživa vyhlášenými místy azylu.“ A jeden současný histo­ rik zaznamenal, že v Bretani „slovo cimeterium rychle získalo význam ,útočiště",,osvobození"“.69) Roli útočiště dobře ilustruje následující historka, kterou pro změnu objevili bollandisté: „V Anglii se v průběhu jakési soukromé války stalo, že do jedné vesnice vtrhla znepřátelená strana a začala horlivě krást i věci, které si vesničané uložili v kostele a na hřbitově, aby je uchránili. Na větvích stromů na hřbitově viselo šatstvo, vaky, dokonce i truhlice. Lupiči vyšplhali do korun, ale svátý patron místního kostela zasáhl a větve se začaly lámat, zloději i zavěšené předměty popadali na kum­ pány pod stromy a pozabíjeli je.“70) Už jsme se zmínili o tom, že na stromy se zavěšovaly rakve s vyobcovanými zesnulými. Visívali na nich i oběšenci. V minulosti to zkrátka byly stromy pro všechno. Za těchto okolností chápeme, že role útočiště někdy převážila nad rolí pohřebiště. Nic nebránilo zakládání hřbitovů, kde se nepohřbívalo a kde to mohlo být dokonce zakázáno - jakkoli nám to dnes připadá nesmyslné. V takovém případě se prostranství, nutně obehnané zdmi, obvykle vedle kaple nebo oratoře, vysvětilo sub priori immunitatis (přede­ vším kvůli nedotknutelnosti). Příklad hřbitova zakázaného mrtvým a určeného bezpečnosti živých uvedl Charles du Cange: „ad refugium tantum vivorum, non ad sepulturam mortuorum“ (jako útočiště živých, ni­ koli jako pohřebiště mrtvých). Šlo o „hřbitov“ v Redonu; založil jej tamní biskup, protože nechtěl připravit mnichy spravující farnost o po­ platky za pohřby, ale ani místní obyvatelstvo o útočiště.71) Role útočiště někdy proměnila hřbitov v trvalé bydliště lidí, kteří se tam uchýlili, nicméně hřbitov vždy sloužil jako veřejné prostranství určené k setkávání, a to nezávisle na tom, zda se tam pohřbívalo či nikoli. Uprchlíci, kteří požádali o azyl na hřbitově, se tam totiž většinou usadili a odmítali jej opustit. Jedni se spokojili s komůrkou nad carnarii, jiní si postavili vlastní domek a prodlužovali tak pobyt, plánova­ ný církevními úřady pouze jako dočasný. Dočasný nikoli proto, že by

86

DĚJINY SMRTI

duchovní pohoršovalo bydlení na hřbitově, ale proto, že jeho užívání chtěli mít pod kontrolou. V roce 1080 koncil v Normandii přikázal, aby po ukončení války byli ze hřbitovů vyhoštěni uprchlíci (de atrio exire cogantur),72) nicméně obyvatelům, kteří tam žili nejdéle, dovolil zůstat. A tak hřbitovy zaplnily domky postavené nad společnými hroby. V některých bydleli kněží, jiné si najímali laici. Slovo cimetenum proto získalo význam obydleného místa vedle kostela: focus seu vicus (čtvrt, sídliště) forte prope ecclesiam constitutus“ (Ch. du Cange). Stávalo se, že ostrůvky domů pokryly plochu hřbitova do té míry, že pro hroby už nezbylo místo, leč obydlený ostrůvek nepřestal být hřbitovem a jeho obyvatelé se neustále dovolávali výsady, ostatně zpochybňované, práva na azyl. Slovo cimetenum si tento význam zachovalo i v dobách pozděj­ ších, jak dokládá náměstí zvané Starý hřbitov Svatého Jana (place du Vieux-Cimetiére-Saint-Jean). Počátkem 13. století se jeden biskupský soud zabýval otázkou, zda místní zvykové právo umožňuje pánům (domini villarum), aby od oby­ vatel hřbitova vymáhali census, customas et alia servitia (poplatky lennímu pánovi, zvykové dávky a další poddanské povinnosti). Ve 13. století vešlo v Sélestatu v platnost ustanovení, že obyvatelé hřbitova jsou sku­ tečně nedotknutelní.73) Lidé tedy bydleli na hřbitově a ani pohled na pohřby, ani soused­ ství velkých společných jam, otevřených až do úplného zaplnění, je nikterak nevyváděly z míry. Stálí obyvatelé hřbitova nebyli jediní, komu nevadil ani pohled na jámy a kostnice, ani jejich zápach. Hřbitov, místo procházek, her i mi­ lostných schůzek, sloužil jako forum, náměstí i promenáda; scházeli se tam všichni obyvatelé obce, aby řešili duchovní i světské záležitosti. Středověcí autoři si velmi dobře uvědomovali veřejnou povahu hřbito­ va a soudobý locus publicus stavěli do protikladu k loci solitarii pohan­ ských hrobů. Podle vyjádření odborníka na středověké pohřební poplatky A. Ber­ narda panoval na hřbitově, „nejhlučnějším místě venkovského nebo městského sídliště, velký shon a čilý obchodní ruch“. V dobách, kdy jediným veřejným místem byla ulice, kdy se lidé neměli kde scházet, protože domy byly obvykle příliš malé a přelidněné, sloužil kostel jako „obecní dům“74) a velký otevřený hřbitov jako veřejné prostran­

ství.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

87

Pokud se lidé při pravidelných bohoslužbách - kázání, procesí, mše, udělování svátostí - nevešli do kostela, shromažďovali se na kostelním dvoře (v atriu). V roce 1429 „bratr Richard na hřbitově Neviňátek denně a po celý týden kázal od páté hodiny ranní do desáté nebo jedenácté hodiny do­ polední a naslouchalo mu pět až šest tisíc věřících“. Pět až šest tisíc osob se tísnilo na malé ploše hřbitova! „Kázal z pódia takřka jeden a půl sáhu vysokého, stál zády ke carnariím a čelem ke kolářství, u fres­ ky s tancem smrti.“75) V průčelích několika chrámů, obrácených směrem k dnes již zanik­ lým hřbitovům, zůstaly zachovány kamenné kazatelny (kostel v Guérande, katedrála ve Vienne atd.). Komisaři, kteří prošetřovali stav hřbitovů ve druhé polovině 18. století, ve svých zprávách uvádějí, že hrobník na hřbitově Neviňátek bydlel v domku, jemuž se ještě stále říkalo kazatelna. Soudě podle starých plánů se „hlídačův domek“ pů­ vodně opíral o ohyb chodby, jež lemovala obvodové zdi kostela Svatých neviňátek a oddělovala jej od vlastního hřbitova. Zmíněný domek byl při pozdější přestavbě rozšířen a proměněn v obchod U svátého Germaina. Hlídač se pak musel přestěhovat do domku u venkovní kazatelny uprostřed hřbitova. Na hřbitově se konal i průvod s ratolestmi o Květné neděli. V ten den sloužil hymnický kříž jako odkladný oltář (repositorium) a na ka­ menný pultík, jenž někdy bývá jeho součástí, se při zpěvu pašijí kladl evangeliář. Na podstavci jednoho takového kříže je vytesán Kristův vjezd do Jeruzaléma. Na francouzském venkově se o Květné neděli dodnes světí památka zesnulých - lidé přinášejí na hroby posvěcené ratolesti. Člověk si maně klade otázku, zda tento zvyk jednoduše nevzešel ze skutečnosti, že prů­ vod s ratolestmi se konával na kostelním dvoře, kde se také pohřbívalo. Ve středověku tak živí zahrnuli do velikonočních obřadů i přítomné mrtvé, s nimiž soucítili, přestože po nich šlapali. Vzhledem k tomu, že na hřbitově se odehrávalo všechno společenské dění, přicházeli živí do častého styku s mrtvými, a proto se k nim chovali důvěrně a mnohdy lhostejně, vyjma vrcholných okamžiků náboženského prožitku spasení, které v paměti společenství oživovaly vzpomínku na zesnulé přímo na místě, kde spočinuli.76) O poutích se na hřbitově zastavovala procesí. „Na hřbitově Neviňá­ tek se shromáždilo na dvanáct tisíc dětí, seřadily se v průvod a se sví-

86

DĚJINY SMRTI

duchovní pohoršovalo bydlení na hřbitově, ale proto, že jeho užívání chtěli mít pod kontrolou. V roce 1080 koncil v Normandii přikázal, aby po ukončení války byli ze hřbitovů vyhoštěni uprchlíci (de atrio exire cogantur),72) nicméně obyvatelům, kteří tam žili nejdéle, dovolil zůstat. A tak hřbitovy zaplnily domky postavené nad společnými hroby. V některých bydleli kněží, jiné si najímali laici. Slovo cimetenum proto získalo význam obydleného místa vedle kostela: focus seu vicus (čtvrt, sídliště) forte prope ecclesiam constitutus“ (Ch. du Cange). Stávalo se, že ostrůvky domů pokryly plochu hřbitova do té míry, že pro hroby už nezbylo místo, leč obydlený ostrůvek nepřestal být hřbitovem a jeho obyvatelé se neustále dovolávali výsady, ostatně zpochybňované, práva na azyl. Slovo cimetenum si tento význam zachovalo i v dobách pozděj­ ších, jak dokládá náměstí zvané Starý hřbitov Svatého Jana (place du Vieux-Cimetiére-Saint-Jean). Počátkem 13. století se jeden biskupský soud zabýval otázkou, zda místní zvykové právo umožňuje pánům (domini villarum), aby od oby­ vatel hřbitova vymáhali census, customas et alia servitia (poplatky lennímu pánovi, zvykové dávky a další poddanské povinnosti). Ve 13. století vešlo v Sélestatu v platnost ustanovení, že obyvatelé hřbitova jsou sku­ tečně nedotknutelní.73) Lidé tedy bydleli na hřbitově a ani pohled na pohřby, ani soused­ ství velkých společných jam, otevřených až do úplného zaplnění, je nikterak nevyváděly z míry. Stálí obyvatelé hřbitova nebyli jediní, komu nevadil ani pohled na jámy a kostnice, ani jejich zápach. Hřbitov, místo procházek, her i mi­ lostných schůzek, sloužil jako forum, náměstí i promenáda; scházeli se tam všichni obyvatelé obce, aby řešili duchovní i světské záležitosti. Středověcí autoři si velmi dobře uvědomovali veřejnou povahu hřbito­ va a soudobý locus publicus stavěli do protikladu k loci solitarii pohan­ ských hrobů. Podle vyjádření odborníka na středověké pohřební poplatky A. Ber­ narda panoval na hřbitově, „nejhlučnějším místě venkovského nebo městského sídliště, velký shon a čilý obchodní ruch“. V dobách, kdy jediným veřejným místem byla ulice, kdy se lidé neměli kde scházet, protože domy byly obvykle příliš malé a přelidněné, sloužil kostel jako „obecní dům“74) a velký otevřený hřbitov jako veřejné prostran­

ství.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

87

Pokud se lidé při pravidelných bohoslužbách - kázání, procesí, mše, udělování svátostí - nevešli do kostela, shromažďovali se na kostelním dvoře (v atriu). V roce 1429 „bratr Richard na hřbitově Neviňátek denně a po celý týden kázal od páté hodiny ranní do desáté nebo jedenácté hodiny do­ polední a naslouchalo mu pět až šest tisíc věřících“. Pět až šest tisíc osob se tísnilo na malé ploše hřbitova! „Kázal z pódia takřka jeden a půl sáhu vysokého, stál zády ke carnariím a čelem ke kolářství, u fres­ ky s tancem smrti.“75) V průčelích několika chrámů, obrácených směrem k dnes již zanik­ lým hřbitovům, zůstaly zachovány kamenné kazatelny (kostel v Guérande, katedrála ve Vienne atd.). Komisaři, kteří prošetřovali stav hřbitovů ve druhé polovině 18. století, ve svých zprávách uvádějí, že hrobník na hřbitově Neviňátek bydlel v domku, jemuž se ještě stále říkalo kazatelna. Soudě podle starých plánů se „hlídačův domek“ pů­ vodně opíral o ohyb chodby, jež lemovala obvodové zdi kostela Svatých neviňátek a oddělovala jej od vlastního hřbitova. Zmíněný domek byl při pozdější přestavbě rozšířen a proměněn v obchod U svátého Germaina. Hlídač se pak musel přestěhovat do domku u venkovní kazatelny uprostřed hřbitova. Na hřbitově se konal i průvod s ratolestmi o Květné neděli. V ten den sloužil hymnický kříž jako odkladný oltář (repositorium) a na ka­ menný pultík, jenž někdy bývá jeho součástí, se při zpěvu pašijí kladl evangeliář. Na podstavci jednoho takového kříže je vytesán Kristův vjezd do Jeruzaléma. Na francouzském venkově se o Květné neděli dodnes světí památka zesnulých - lidé přinášejí na hroby posvěcené ratolesti. Člověk si maně klade otázku, zda tento zvyk jednoduše nevzešel ze skutečnosti, že prů­ vod s ratolestmi se konával na kostelním dvoře, kde se také pohřbívalo. Ve středověku tak živí zahrnuli do velikonočních obřadů i přítomné mrtvé, s nimiž soucítili, přestože po nich šlapali. Vzhledem k tomu, že na hřbitově se odehrávalo všechno společenské dění, přicházeli živí do častého styku s mrtvými, a proto se k nim chovali důvěrně a mnohdy lhostejně, vyjma vrcholných okamžiků náboženského prožitku spasení, které v paměti společenství oživovaly vzpomínku na zesnulé přímo na místě, kde spočinuli.76) O poutích se na hřbitově zastavovala procesí. „Na hřbitově Neviňá­ tek se shromáždilo na dvanáct tisíc dětí, seřadily se v průvod a se sví-

88

DĚJINY SMRTI

cemi v rukou se vydaly do chrámu Matky Boží, aby tam poděkovaly Bohu za vítězství u Formigny.“'7) V období Svaté ligy se tam scházely různé měšťanské a vojenské dru­ žiny: roku 1588 „o deváté hodině večerní se na hřbitově Neviňátek se­ šlo několik plukovníků a kapitánů z různých vojenských ležení, kteří se postavili v čelo jedenácti rot“. Mezi živými obyvateli hřbitova se občas vyskytly i velice zvláštní pří­ pady; někdy se tam do malých komůrek (Francouzsky réclusoirs) dávaly doslova zazdít poustevnice: „Ve čtvrtek 11. října [1442] biskup Denis Desmoulins slavnostně uvedl do zbrusu nového domečku na hřbito­ vě Neviňátek poustevnici jménem Jeanne la Vairiěre, která si společně s velkým davem, jenž se tu při té příležitosti sešel, vyslechla nádherné kázání.“ Po jiné poustevnici, „zazděné“ v roce 1418, zbyl epitaf:

„Zde sestra Alix Měšťanka sen spí věčný, jež v poustevně zazděná vedla život zbožný a k Bohu se vrátila jak počestná žena. Ve zdejší poustevně přála si být zkrocena a dlouhá léta pokorně v ní kralovala, neb po osmačyřicet let v ní přebývala.“ Poustevny, do nichž se tyto ženy dávaly zazdívat, se opíraly o kos­ tel, přičemž v jedné zdi přístupné zedířbitova byl malý otvor pro dary kolemjdoucích. V Saint-Savinu (departement Basses-Pyrénées), jehož hřbitov sloužil obyvatelům celého údolí, vedlo z poustevny jedno okén­ ko i do kostela - podle pověsti se o jeho zřízení postarali pobožnůst­ káři. My se však domníváme, že mělo spíše zajistit spojení poustevny s kostelem. Stávalo se, že sousedkami zbožných poustevnic byly ženy, které si tento úděl nezvolily dobrovolně, poběhlice nebo ženy dopustivší se zločinu, odsouzené k doživotnímu zazdění. Například v roce 1485 by- , la na hřbitově Neviňátek, „v domečku, jenž pro ni museli postavit , zazděna žena, jíž soud zmírnil původně vyměřený trest smrti za vraždu manžela. Ženské věznice totiž neexistovaly, a tak se ženy za zločiny zavíraly do pousteven a za jiná provinění do klášterů nebo špitálů. Spravedlnost tehdy nebyla ani ryze náboženskou, ani ryze světskou záležitostí, měla v sobě něco z obou. Jakožto hlavní nástroj moci (v mno­ hem větší míře než v dnešních moderních státech) a oblíbená příleži-

VZDYŤJSME NESMRTELNÍ

89

cost k účasti na veřejném životě (tato její role dnes již zanikla) v sobě měla jak posvátný, tak světský náboj. I když řešila světské spory, soudy se konaly v kostele nebo spíše na hřbitově, protože soudní řízení v té době probíhala pod širým nebem. V karlovské době na hřbitově probíhala soudní zasedání (placita) pod vedením hrabat, setníků i vikářů, a to u paty hymnického kříže. Ještě v 15. století proběhl (církevní) soud s Janou z Arku na rouenském hřbitově Saint-Ouen. Jakmile Boží soudy a právní souboje nahradilo inkviziční řízení, vý­ slechy a mučení se přesunuly do soudních budov. Rozsudek se však musel vyhlásit veřejně, z kamenného pódia postaveného k tomuto úče­ lu buď v rohu hřbitova, anebo alespoň v rohu náměstí, které z něj vy­ bíhalo a které od něj odděloval jen plot nebo zeď. Na vědomí všem se musely dát dokonce i výsledky soukromoprávních záležitostí, jež se povinně projednávaly u notáře (nebo u faráře) za přítomnosti několika svědků či signatářů. Středověká civilizace kladla důraz na viditelnost a právní akt byl divadelním představením v areálu kostela: v karlovském období se na svobodu propouštělo v kostele před oltářem a atri­ um, kde se obvykle shromažďovala celá obec, bylo dějištěm směny zbo­ ží, donací, koupě a prodeje. Většina z těchto úkonů neměla s pohřební funkcí atria nic společného, nicméně jeden z nich svou dramatickou symbolikou zatahoval do děje i nebožtíky: podle zvykového práva (na­ příklad v belgickém Henegavsku) se vdova mohla vyvázat z rodinných dluhů obřadem, při němž na manželův hrob položila svůj pás, klíče a měšec. Na hřbitově se ve 12.-13. století odehrával i obřad inspirovaný pohřbem, jímž se malomocnému odebírala všechna práva. V novověku se soukromoprávní jednání přesunula ze hřbitova do notářských kanceláří a soudní vyšetřování do síní justičních paláců. Jejich výsledky se však stále musely předčítat veřejně na hřbitově před všemi farníky, kteří se zde obvykle shromažďovali po velké mši, aby se poradili, zvolili si zastupitele, správce pokladny, hodnostáře. V 19. sto­ letí se většina těchto úkonů přesunula na radnici, kde zasedala obecní rada. Ve staromilské Bretani však některé zpravodajské funkce hřbito­ va přetrvaly, zejména vyhlašování výsledků soukromoprávních jedná­ ní, což dokazuje následující úryvek z vyprávění zaznamenaného A. Le Brazem: „Po mši vystoupil starostův tajemník na hřbitovní schody [ro­ zuměj na kalvárii nebo na podstavec kříže], aby shromážděným farníkům přečetl nové zákony; potom se jménem notáře zveřejňovaly ob-

88

DĚJINY SMRTI

cemi v rukou se vydaly do chrámu Matky Boží, aby tam poděkovaly Bohu za vítězství u Formigny.“'7) V období Svaté ligy se tam scházely různé měšťanské a vojenské dru­ žiny: roku 1588 „o deváté hodině večerní se na hřbitově Neviňátek se­ šlo několik plukovníků a kapitánů z různých vojenských ležení, kteří se postavili v čelo jedenácti rot“. Mezi živými obyvateli hřbitova se občas vyskytly i velice zvláštní pří­ pady; někdy se tam do malých komůrek (Francouzsky réclusoirs) dávaly doslova zazdít poustevnice: „Ve čtvrtek 11. října [1442] biskup Denis Desmoulins slavnostně uvedl do zbrusu nového domečku na hřbito­ vě Neviňátek poustevnici jménem Jeanne la Vairiěre, která si společně s velkým davem, jenž se tu při té příležitosti sešel, vyslechla nádherné kázání.“ Po jiné poustevnici, „zazděné“ v roce 1418, zbyl epitaf:

„Zde sestra Alix Měšťanka sen spí věčný, jež v poustevně zazděná vedla život zbožný a k Bohu se vrátila jak počestná žena. Ve zdejší poustevně přála si být zkrocena a dlouhá léta pokorně v ní kralovala, neb po osmačyřicet let v ní přebývala.“ Poustevny, do nichž se tyto ženy dávaly zazdívat, se opíraly o kos­ tel, přičemž v jedné zdi přístupné zedířbitova byl malý otvor pro dary kolemjdoucích. V Saint-Savinu (departement Basses-Pyrénées), jehož hřbitov sloužil obyvatelům celého údolí, vedlo z poustevny jedno okén­ ko i do kostela - podle pověsti se o jeho zřízení postarali pobožnůst­ káři. My se však domníváme, že mělo spíše zajistit spojení poustevny s kostelem. Stávalo se, že sousedkami zbožných poustevnic byly ženy, které si tento úděl nezvolily dobrovolně, poběhlice nebo ženy dopustivší se zločinu, odsouzené k doživotnímu zazdění. Například v roce 1485 by- , la na hřbitově Neviňátek, „v domečku, jenž pro ni museli postavit , zazděna žena, jíž soud zmírnil původně vyměřený trest smrti za vraždu manžela. Ženské věznice totiž neexistovaly, a tak se ženy za zločiny zavíraly do pousteven a za jiná provinění do klášterů nebo špitálů. Spravedlnost tehdy nebyla ani ryze náboženskou, ani ryze světskou záležitostí, měla v sobě něco z obou. Jakožto hlavní nástroj moci (v mno­ hem větší míře než v dnešních moderních státech) a oblíbená příleži-

VZDYŤJSME NESMRTELNÍ

89

cost k účasti na veřejném životě (tato její role dnes již zanikla) v sobě měla jak posvátný, tak světský náboj. I když řešila světské spory, soudy se konaly v kostele nebo spíše na hřbitově, protože soudní řízení v té době probíhala pod širým nebem. V karlovské době na hřbitově probíhala soudní zasedání (placita) pod vedením hrabat, setníků i vikářů, a to u paty hymnického kříže. Ještě v 15. století proběhl (církevní) soud s Janou z Arku na rouenském hřbitově Saint-Ouen. Jakmile Boží soudy a právní souboje nahradilo inkviziční řízení, vý­ slechy a mučení se přesunuly do soudních budov. Rozsudek se však musel vyhlásit veřejně, z kamenného pódia postaveného k tomuto úče­ lu buď v rohu hřbitova, anebo alespoň v rohu náměstí, které z něj vy­ bíhalo a které od něj odděloval jen plot nebo zeď. Na vědomí všem se musely dát dokonce i výsledky soukromoprávních záležitostí, jež se povinně projednávaly u notáře (nebo u faráře) za přítomnosti několika svědků či signatářů. Středověká civilizace kladla důraz na viditelnost a právní akt byl divadelním představením v areálu kostela: v karlovském období se na svobodu propouštělo v kostele před oltářem a atri­ um, kde se obvykle shromažďovala celá obec, bylo dějištěm směny zbo­ ží, donací, koupě a prodeje. Většina z těchto úkonů neměla s pohřební funkcí atria nic společného, nicméně jeden z nich svou dramatickou symbolikou zatahoval do děje i nebožtíky: podle zvykového práva (na­ příklad v belgickém Henegavsku) se vdova mohla vyvázat z rodinných dluhů obřadem, při němž na manželův hrob položila svůj pás, klíče a měšec. Na hřbitově se ve 12.-13. století odehrával i obřad inspirovaný pohřbem, jímž se malomocnému odebírala všechna práva. V novověku se soukromoprávní jednání přesunula ze hřbitova do notářských kanceláří a soudní vyšetřování do síní justičních paláců. Jejich výsledky se však stále musely předčítat veřejně na hřbitově před všemi farníky, kteří se zde obvykle shromažďovali po velké mši, aby se poradili, zvolili si zastupitele, správce pokladny, hodnostáře. V 19. sto­ letí se většina těchto úkonů přesunula na radnici, kde zasedala obecní rada. Ve staromilské Bretani však některé zpravodajské funkce hřbito­ va přetrvaly, zejména vyhlašování výsledků soukromoprávních jedná­ ní, což dokazuje následující úryvek z vyprávění zaznamenaného A. Le Brazem: „Po mši vystoupil starostův tajemník na hřbitovní schody [ro­ zuměj na kalvárii nebo na podstavec kříže], aby shromážděným farníkům přečetl nové zákony; potom se jménem notáře zveřejňovaly ob-

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

chody, jež se měly uzavřít příští týden.“ Řečníci „vystupovali na kříž“. Skutečně, podstavec kříže, „v některých obcích zhotovený v podobě kazatelny, téměř vždy sloužil jako veřejná tribuna. Z něj se světští řeč­ níci [a kdysi kazatelé] obraceli k lidu.“ Proto je francouzský obrat „vy­ stoupit na kříž“ synonymem obratu „promlouvat k lidu“.78) Nelze se tedy divit, že na místě, kde se s oblibou scházeli obyvatelé obce, vyrostla obecně prospěšná zařízení. Jedna listina z 12. století dokládá stavbu vrchnostenské pece (na pečení chleba) na hřbitově.79) Vrchnostenské pece na hřbitovech připomínaly bretaňské pověsti ještě o sedm století později. Na hřbitově v Lanrivoiré byly k vidění chleby zkamenělé v důsledku Božího zázraku: pán, který dohlížel na pečení, totiž odmítl dát kousek Božího daru chudému člověku.80) Pec na pečení chleba vedle jam naplněných mrtvolami a zaházených jen tenkou vrstvou hlíny, z nichž se v pravidelných intervalech vykopá­ valy kosti, vedle ossuarií, kde se tyto kosti donekonečna vystavovaly, dnes právem vzbuzuje překvapení a odpor - nicméně od středověku až po vrcholný novověk to nikomu nevadilo. Hřbitov, který už sloužil jako veřejné prostranství a shromaždiště, se díky právu na azyl ještě navíc proměnil v tržiště, kde se kromě oby­ čejných trhů konaly i trhy výroční. Kupci tu byli v důsledku nedot­ knutelnosti osvobozeni od nejrůznějších poplatků a své zboží prodavali návštěvníkům, jez sem lakaly nej různější náboženské, soudní nebo obecní události. Ve dnech poutí se současně konaly i výroční trhy. Některé listiny přiznávají obyvatelům hřbitova právo zřídit si tam krámek. Jednu z nich cituje Charles du Cange, aby podepřel svou defi­ nici slova cimeterium'. „Lidé ze hřbitova v Jay na něm prodávali víno a pi­ vo.“ Carnaria lemovaly řady krámků a Stánků. V 15. století se církevní synody (Nantes v roce 1405, Angers v roce 1423) pokoušely vykázat ze hřbitovů světskou činnost i výkon spravedlnosti:81) světským soudcům (nikoli však biskupským soudům) tam zakazovaly vést soudní řízení a vyhlašovat rozsudky. Zakazovaly pořádat jakékoli trhy na hřbitovech a prodávat na nich, nebo i jen vystavovat chléb, drůbež, ryby a další zboží. Jedinou výjimku udělily vosku, ušlechtilé surovině na výrobu svíček, drahocennému dílu včelí matky (apis mater eduxit), jak se zpíva­ lo při velikonočních bohoslužbách. Zakazovaly dělníkům i žencům, aby se v době najímání na sezónní práce shromažďovali na hřbitově a nabízeli tam své služby.

Koncily vydávaly tyto zákazy ze stejných důvodů, proč zakazovaly pohřbívání v kostelích - vysvěcená místa chtěly uchránit před kupci a svatostánek před mrtvolami. V 16. století se jim občas podařilo vy­ hnat z kostelního areálu sídlo spravedlnosti nebo tržiště. Jedno i druhé však zůstalo v těsné blízkosti hřbitova, jako by se s ním loučilo jen ne­ rado. Saint-Germainská tržnice přiléhala ke hřbitovu Saint-Sulpice, tr­ žiště Champeaux (pařížská tržnice) sousedilo se hřbitovem Neviňátek. Zákazy koncilů se však ve většině případů minuly účinkem. Ani teo­ retické argumenty, ani právní předpisy, ani morální výzvy nedokázaly zabránit obyvatelům obce ve shromažďování v kostele nebo na hřbito­ vě, dokud oni sami pociťovali potřebu scházet se pravidelně a v plném počtu k přímému projednávání obecních záležitostí nebo jen proto, aby se ujistili o své sounáležitosti. Nový obecní dům, to jest radnice, sídlo zastupitelského sboru, jehož rokování zůstala veřejná, ale který se ze zákona vzdálil mase voličů, po­ zbyl lidovou povahu kostela a hřbitova - nikoli však v důsledku zesvět­ štění. Pozitivisté neblouznili, když radnici povýšili na světský chrám: kostel tuto roli hrál dokonale a po staletí. Ztrátu lidovosti způsobila spíše postupující byrokratizace veřejného života a státní správy a velké oslabení celkového vnímání obecní sounáležitosti. Dříve společenství projevovalo své kolektivní vědomí na různých slavnostech, přebytek své ještě mladé síly vybíjelo skrze hry, a to přímo tam, kde se shromažďo­ valo k projednávání náboženských, soudních, politických i obchodních záležitostí - na hřbitově. Na hřbitov se chodilo na procházky, za zábavou i na schůzky, sloužil jako jakási „promenáda“. A v Bretani Anatola Le Braze to tak zůstalo: „Mladík, který si,mysli“ na dívku, si s ní sjedná dostaveníčko po nešpo­ rách na hřbitově pod jilmy a tisy a počká si na pouť, aby ji pozval na procházku nebo na taneční zábavu.“82) Synodní zákazy, marně opakované po staletí, nás tedy zpravují o tom, že hřbitovy odjakživa sloužily zábavě a hrám, a ty zase doprovázely trhy obyčejné i výroční. V roce 1231 zakázal rouenský koncil „pod trestem vyobcování tan­ covat (choreas) na hřbitově i v kostele“. Stejný zákaz v téměř nezmě­ něné podobě vydala církev v roce 1405: „Zakazujeme všem osobám na hřbitově tancovat a oddávat se jakýmkoli hrám; mimům, kejklířům, hercům, potulným muzikantům i šarlatánům zakazujeme, aby tam provozovali svá podezřelá řemesla.“83) V 17.-18. století panoval

90

1 z

1 •

z

v

v

zlo

•

v

1'11

’O

v •

z

Z 1

v

1

z

1

Z

91

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

chody, jež se měly uzavřít příští týden.“ Řečníci „vystupovali na kříž“. Skutečně, podstavec kříže, „v některých obcích zhotovený v podobě kazatelny, téměř vždy sloužil jako veřejná tribuna. Z něj se světští řeč­ níci [a kdysi kazatelé] obraceli k lidu.“ Proto je francouzský obrat „vy­ stoupit na kříž“ synonymem obratu „promlouvat k lidu“.78) Nelze se tedy divit, že na místě, kde se s oblibou scházeli obyvatelé obce, vyrostla obecně prospěšná zařízení. Jedna listina z 12. století dokládá stavbu vrchnostenské pece (na pečení chleba) na hřbitově.79) Vrchnostenské pece na hřbitovech připomínaly bretaňské pověsti ještě o sedm století později. Na hřbitově v Lanrivoiré byly k vidění chleby zkamenělé v důsledku Božího zázraku: pán, který dohlížel na pečení, totiž odmítl dát kousek Božího daru chudému člověku.80) Pec na pečení chleba vedle jam naplněných mrtvolami a zaházených jen tenkou vrstvou hlíny, z nichž se v pravidelných intervalech vykopá­ valy kosti, vedle ossuarií, kde se tyto kosti donekonečna vystavovaly, dnes právem vzbuzuje překvapení a odpor - nicméně od středověku až po vrcholný novověk to nikomu nevadilo. Hřbitov, který už sloužil jako veřejné prostranství a shromaždiště, se díky právu na azyl ještě navíc proměnil v tržiště, kde se kromě oby­ čejných trhů konaly i trhy výroční. Kupci tu byli v důsledku nedot­ knutelnosti osvobozeni od nejrůznějších poplatků a své zboží prodavali návštěvníkům, jez sem lakaly nej různější náboženské, soudní nebo obecní události. Ve dnech poutí se současně konaly i výroční trhy. Některé listiny přiznávají obyvatelům hřbitova právo zřídit si tam krámek. Jednu z nich cituje Charles du Cange, aby podepřel svou defi­ nici slova cimeterium'. „Lidé ze hřbitova v Jay na něm prodávali víno a pi­ vo.“ Carnaria lemovaly řady krámků a Stánků. V 15. století se církevní synody (Nantes v roce 1405, Angers v roce 1423) pokoušely vykázat ze hřbitovů světskou činnost i výkon spravedlnosti:81) světským soudcům (nikoli však biskupským soudům) tam zakazovaly vést soudní řízení a vyhlašovat rozsudky. Zakazovaly pořádat jakékoli trhy na hřbitovech a prodávat na nich, nebo i jen vystavovat chléb, drůbež, ryby a další zboží. Jedinou výjimku udělily vosku, ušlechtilé surovině na výrobu svíček, drahocennému dílu včelí matky (apis mater eduxit), jak se zpíva­ lo při velikonočních bohoslužbách. Zakazovaly dělníkům i žencům, aby se v době najímání na sezónní práce shromažďovali na hřbitově a nabízeli tam své služby.

Koncily vydávaly tyto zákazy ze stejných důvodů, proč zakazovaly pohřbívání v kostelích - vysvěcená místa chtěly uchránit před kupci a svatostánek před mrtvolami. V 16. století se jim občas podařilo vy­ hnat z kostelního areálu sídlo spravedlnosti nebo tržiště. Jedno i druhé však zůstalo v těsné blízkosti hřbitova, jako by se s ním loučilo jen ne­ rado. Saint-Germainská tržnice přiléhala ke hřbitovu Saint-Sulpice, tr­ žiště Champeaux (pařížská tržnice) sousedilo se hřbitovem Neviňátek. Zákazy koncilů se však ve většině případů minuly účinkem. Ani teo­ retické argumenty, ani právní předpisy, ani morální výzvy nedokázaly zabránit obyvatelům obce ve shromažďování v kostele nebo na hřbito­ vě, dokud oni sami pociťovali potřebu scházet se pravidelně a v plném počtu k přímému projednávání obecních záležitostí nebo jen proto, aby se ujistili o své sounáležitosti. Nový obecní dům, to jest radnice, sídlo zastupitelského sboru, jehož rokování zůstala veřejná, ale který se ze zákona vzdálil mase voličů, po­ zbyl lidovou povahu kostela a hřbitova - nikoli však v důsledku zesvět­ štění. Pozitivisté neblouznili, když radnici povýšili na světský chrám: kostel tuto roli hrál dokonale a po staletí. Ztrátu lidovosti způsobila spíše postupující byrokratizace veřejného života a státní správy a velké oslabení celkového vnímání obecní sounáležitosti. Dříve společenství projevovalo své kolektivní vědomí na různých slavnostech, přebytek své ještě mladé síly vybíjelo skrze hry, a to přímo tam, kde se shromažďo­ valo k projednávání náboženských, soudních, politických i obchodních záležitostí - na hřbitově. Na hřbitov se chodilo na procházky, za zábavou i na schůzky, sloužil jako jakási „promenáda“. A v Bretani Anatola Le Braze to tak zůstalo: „Mladík, který si,mysli“ na dívku, si s ní sjedná dostaveníčko po nešpo­ rách na hřbitově pod jilmy a tisy a počká si na pouť, aby ji pozval na procházku nebo na taneční zábavu.“82) Synodní zákazy, marně opakované po staletí, nás tedy zpravují o tom, že hřbitovy odjakživa sloužily zábavě a hrám, a ty zase doprovázely trhy obyčejné i výroční. V roce 1231 zakázal rouenský koncil „pod trestem vyobcování tan­ covat (choreas) na hřbitově i v kostele“. Stejný zákaz v téměř nezmě­ něné podobě vydala církev v roce 1405: „Zakazujeme všem osobám na hřbitově tancovat a oddávat se jakýmkoli hrám; mimům, kejklířům, hercům, potulným muzikantům i šarlatánům zakazujeme, aby tam provozovali svá podezřelá řemesla.“83) V 17.-18. století panoval

90

1 z

1 •

z

v

v

zlo

•

v

1'11

’O

v •

z

Z 1

v

1

z

1

Z

91

DĚJINY SMRTI

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

v ochozech hřbitova Neviňátek čilý obchodní ruch; procházeli se tam zevloum podobně jako v podloubích policejní prefektury na ostrově Čité, kde měli krámky knihkupci, niťaři i prodavačky prádla. Kupce i zákazníky přitahovala i další veřejná místa - kostely a soudní budovy. Dvěma ze čtyř carnarií na hřbitově Neviňátek dala jméno obchodní činnost, která se v nich provozovala: carnarium prádlařek a carnarium písařů (rozuměj veřejných písařů). „Pod klenbou ochozů širokých půl druhého sáhu (...) ve dvou řadách stály krámky písařů, prádlařek, knihkupců a překupnic obnošených dámských šatů.“ A. Berthaud cituje:

ve dne tam najdou spoustu naivních neviňátek na oškubání a večer bezpecne utociste. ób) V dobách, kdy noční hlídky a policie dohlížely na nebezpečné spole­ čenské vrstvy jen nedostatečně a namátkou, hledala spodina útočiště a prospěch na veřejných místech, na hřbitovech a v kostelích, tam, kde si ti majetnější zřídili hostince a obchůdky. Tržiště, místo vyhlašování rozsudků a správních rozhodnutí, místo konání dražeb a obecních shromáždění, místo procházek a her, ale ta­ ké místo, kde se scházely nedobré živly pochybného řemesla - hřbitov sloužil jednoduše jako hlavní náměstí. Plnil jeho funkci: byl ohniskem veřejného života, a tedy veřejným místem par excellence. A měl také jeho tvar: existoval v obou tvarech známých středověkému urbanismu a urbanismu z počátku novověku - ve tvaru tržiště i ve tvaru obdélní­ kového nebo čtvercového dvora. Právě zřizování tržišť vedlo, počínaje 12. nebo 13. stoletím, k rozši­ řování některých hřbitovů, o němž jsme se zmínili výše s odvoláním na A. Bernarda a G. Le Brase: v té době se podobaly velikým křižovatkám středověkých měst, jimž vévodil obrovský (hymnický, rozcestníkový) T vzv knz. Co posloužilo jako vzor pro čtvercové, případně obdélníkové náměstí olemované podloubím s obchody, pro španělskou piazza major, pro Vogézské náměstí (place des Vosges) v Paříži nebo klenuté ochozy Jus­ tičního paláce tamtéž? Byla to carnaria nebo spíše klášterní rajské dvory a jejich křížové chodby? Od 16. do 18. století se obyvatelé měst i měste­ ček při řešení veřejných záležitostí rádi uchylovali na uzavřená prostran­ ství, k nimž patřily i hřbitovy - například na hřbitov Neviňátek. Po jeho zrušení si Pařížané za místo procházek a zábavy zvolili jiný obdélníkový dvůr - nádvoří Královského paláce (Palais-Royal). V 19. století si pak oblíbili velké bulváry a klenuté ochozy Královského paláce opustili neklamné znamení proměny městského člověka a jeho společenských zvyklostí. Dali přednost otevřeným rovným bulvárům s kavárenskými terasami před uzavřeným čtvercovým prostranstvím. A městské kryté pasáže z 19. století jsou pravděpodobně pozůstatkem někdejšího vkusu. V městečkách, sídlištích poloměstského a polovenkovského typu, vybíhala náměstí „Na rychtě“ nebo „Na trhu“ ze sousedního hřbitova. Tato náměstí se nakonec osamostatnila, v době, kdy nikoli rovnoměrný a zdaleka ne všeobecný vývoj, započatý na některých místech koncem 16. století, oddělil hřbitovy od kostela. Podrobněji se touto situací bu-

92

„V těch našich podloubích panuje žert a smích.“84) „A tam, uprostřed všeho toho shonu a zmatku se konaly pohřby, hrobníci otevírali hroby a vytahovali z nich ještě nezpráchnivělé mrtvoly, tam, kde z hřbitovní půdy i za velkých mrazů stoupaly smrduté výpary.“ Citovaný text pochází z roku 1657 a ukazuje, že lidé ne vždy přijímali soužití živých s mrtvými bez výhrad. Zevlouni se bavili pohledem na barvitost drobných řemesel: „Zavedl jsem ho do ochozů u Svatých ne­ viňátek a ukázal mu písaře, kteří se v té zemi těšili značnému věhlasu, a přiměl jej, aby vyslechl čtení jednoho z dopisů vznešeně šroubované­ ho stylu, jaké vzcházívají z jejich pera. Upozornil jsem ho na jakousi služku; dávala si vystavit nový účet za okování muly [aby ošidila svého pána].“ (A. Berthaud) „Právě zde, ve hřbitovních ochozech a u jejich sloupů najdete jisté písaře, dobře známé těm, kdo sami psát neumějí.“ Na těchto promenádách se často scházívala pochybná společnost. Podle Viléma Bretaňského byl hřbitov Svatých neviňátek už v roce 1186 proslulým střediskem prostituce (meritricabatur in illo). Proto dal Filip IV. Sličný opravit jeho polorozpadlé zdi. Ani v době Rabelaisově neměl hřbitov Neviňátek lepší pověst: Pantagruel „říkal, že to bylo dobré město [Paříž] k žití, ale ne k umírání“, protože „v chodbách [hřbitova Neviňátek] se shromažďovali [zavšivení a zablešení] žebráci, tuláci a vyvrhelové lidské společnosti“.8-1) V 18. století se s nimi setkáme znovu: „Přebývali tam ubožáci, odha­ zovali neřádstvo, šířili nemoci a nákazu a oddávali se všelikým prosto­ pášnostem. [...] Šejdíři měli jistotu, jak praví dávná slovní hříčka, že

_

v

z

z

v • V

V

93

DĚJINY SMRTI

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

v ochozech hřbitova Neviňátek čilý obchodní ruch; procházeli se tam zevloum podobně jako v podloubích policejní prefektury na ostrově Čité, kde měli krámky knihkupci, niťaři i prodavačky prádla. Kupce i zákazníky přitahovala i další veřejná místa - kostely a soudní budovy. Dvěma ze čtyř carnarií na hřbitově Neviňátek dala jméno obchodní činnost, která se v nich provozovala: carnarium prádlařek a carnarium písařů (rozuměj veřejných písařů). „Pod klenbou ochozů širokých půl druhého sáhu (...) ve dvou řadách stály krámky písařů, prádlařek, knihkupců a překupnic obnošených dámských šatů.“ A. Berthaud cituje:

ve dne tam najdou spoustu naivních neviňátek na oškubání a večer bezpecne utociste. ób) V dobách, kdy noční hlídky a policie dohlížely na nebezpečné spole­ čenské vrstvy jen nedostatečně a namátkou, hledala spodina útočiště a prospěch na veřejných místech, na hřbitovech a v kostelích, tam, kde si ti majetnější zřídili hostince a obchůdky. Tržiště, místo vyhlašování rozsudků a správních rozhodnutí, místo konání dražeb a obecních shromáždění, místo procházek a her, ale ta­ ké místo, kde se scházely nedobré živly pochybného řemesla - hřbitov sloužil jednoduše jako hlavní náměstí. Plnil jeho funkci: byl ohniskem veřejného života, a tedy veřejným místem par excellence. A měl také jeho tvar: existoval v obou tvarech známých středověkému urbanismu a urbanismu z počátku novověku - ve tvaru tržiště i ve tvaru obdélní­ kového nebo čtvercového dvora. Právě zřizování tržišť vedlo, počínaje 12. nebo 13. stoletím, k rozši­ řování některých hřbitovů, o němž jsme se zmínili výše s odvoláním na A. Bernarda a G. Le Brase: v té době se podobaly velikým křižovatkám středověkých měst, jimž vévodil obrovský (hymnický, rozcestníkový) T vzv knz. Co posloužilo jako vzor pro čtvercové, případně obdélníkové náměstí olemované podloubím s obchody, pro španělskou piazza major, pro Vogézské náměstí (place des Vosges) v Paříži nebo klenuté ochozy Jus­ tičního paláce tamtéž? Byla to carnaria nebo spíše klášterní rajské dvory a jejich křížové chodby? Od 16. do 18. století se obyvatelé měst i měste­ ček při řešení veřejných záležitostí rádi uchylovali na uzavřená prostran­ ství, k nimž patřily i hřbitovy - například na hřbitov Neviňátek. Po jeho zrušení si Pařížané za místo procházek a zábavy zvolili jiný obdélníkový dvůr - nádvoří Královského paláce (Palais-Royal). V 19. století si pak oblíbili velké bulváry a klenuté ochozy Královského paláce opustili neklamné znamení proměny městského člověka a jeho společenských zvyklostí. Dali přednost otevřeným rovným bulvárům s kavárenskými terasami před uzavřeným čtvercovým prostranstvím. A městské kryté pasáže z 19. století jsou pravděpodobně pozůstatkem někdejšího vkusu. V městečkách, sídlištích poloměstského a polovenkovského typu, vybíhala náměstí „Na rychtě“ nebo „Na trhu“ ze sousedního hřbitova. Tato náměstí se nakonec osamostatnila, v době, kdy nikoli rovnoměrný a zdaleka ne všeobecný vývoj, započatý na některých místech koncem 16. století, oddělil hřbitovy od kostela. Podrobněji se touto situací bu-

92

„V těch našich podloubích panuje žert a smích.“84) „A tam, uprostřed všeho toho shonu a zmatku se konaly pohřby, hrobníci otevírali hroby a vytahovali z nich ještě nezpráchnivělé mrtvoly, tam, kde z hřbitovní půdy i za velkých mrazů stoupaly smrduté výpary.“ Citovaný text pochází z roku 1657 a ukazuje, že lidé ne vždy přijímali soužití živých s mrtvými bez výhrad. Zevlouni se bavili pohledem na barvitost drobných řemesel: „Zavedl jsem ho do ochozů u Svatých ne­ viňátek a ukázal mu písaře, kteří se v té zemi těšili značnému věhlasu, a přiměl jej, aby vyslechl čtení jednoho z dopisů vznešeně šroubované­ ho stylu, jaké vzcházívají z jejich pera. Upozornil jsem ho na jakousi služku; dávala si vystavit nový účet za okování muly [aby ošidila svého pána].“ (A. Berthaud) „Právě zde, ve hřbitovních ochozech a u jejich sloupů najdete jisté písaře, dobře známé těm, kdo sami psát neumějí.“ Na těchto promenádách se často scházívala pochybná společnost. Podle Viléma Bretaňského byl hřbitov Svatých neviňátek už v roce 1186 proslulým střediskem prostituce (meritricabatur in illo). Proto dal Filip IV. Sličný opravit jeho polorozpadlé zdi. Ani v době Rabelaisově neměl hřbitov Neviňátek lepší pověst: Pantagruel „říkal, že to bylo dobré město [Paříž] k žití, ale ne k umírání“, protože „v chodbách [hřbitova Neviňátek] se shromažďovali [zavšivení a zablešení] žebráci, tuláci a vyvrhelové lidské společnosti“.8-1) V 18. století se s nimi setkáme znovu: „Přebývali tam ubožáci, odha­ zovali neřádstvo, šířili nemoci a nákazu a oddávali se všelikým prosto­ pášnostem. [...] Šejdíři měli jistotu, jak praví dávná slovní hříčka, že

_

v

z

z

v • V

V

93

94

DĚJINY SMRTI

deme zabývat v 6. kapitole, nazvané Odliv zájmu. Zmíněný vývoj rovněž oslabil světskou úlohu hřbitova všude tam, kde se neopírala o silnou tradici jako v případě pařížského hřbitova Neviňátek, takže roli veřej­ ného prostranství převzalo sousední náměstí. Dokud se ale dooprav­ dy neosamostatnil, to znamená po velmi dlouhou dobu, sloužil jako ústřední hlavní náměstí právě hřbitov.

KOSTEL NAHRAZUJE SVĚTCE. ALE JAKÝ KOSTEL?

Mnohé z toho, co jsme si řekli o hřbitově a jeho veřejné povaze, se vzta­ huje i na kostel. Na hřbitově i v kostele přebývali mrtví a živí součas­ ně. Zpočátku to bylo dáno uctíváním ostatků světců, jejich memoní Později, od 12. století, si mrtví a živí zůstali vzájemně blízcí, zbožnou úctu věřících však vyvolávaly jiné pohnutky. Prvotní křesťany vedlo k umísťování sarkofágů vedle martyrií stejné cítění jako lidi z vrcholné­ ho středověku k volbě hrobu v kostele nebo jeho těsném sousedství. Nicméně v pozdější době už nevyhledávali památku určitého světce, ale kostel jako takový, protože se v něm sloužily mše, a nejžádanějším mís­ tem bylo okolí oltáře, nikoli proto, že stál nad kryptou se světcovými ostatky, ale proto, že sloužil jako stůl, kde se chléb a víno mění v tělo a krev Kristovu. Pohřbívání ad sanctos nahradilo prohřbívání apud ecclesiam. Tato změna je o to pozoruhodnější, že v době, kdy k ní došlo, se uctívání světců těšilo nové vlně přízně. Jacques Le Goff rozlišil v ději­ nách kultu svátých dva vzestupy jeho obliby.8' ) K prvnímu došlo v ra­ ném středověku a projevil se vznikem prvních vybájených životopisů svátých, ten druhý začal ve 13. století společně se Zlatou legendou a ne­ uvěřitelnými příběhy v lidově barvitém stylu. První vzestup se časově shoduje s neobyčejným úspěchem pohřbívání ad sanctos^ ten druhý ne­ měl na pohřební zvyklosti přímý dopad a neovlivnil ani postoj k mrt­ vým. Kdybychom se omezili jen na čtení posledních vůlí, nedozvěděli bychom se vůbec nic o velké oblibě, jíž se koncem středověku těšili světci a jejich příběhy. V závětích se totiž objevuje jen jedna podoba uctívání svátých - posmrtná pouť. Šlo o případy, kdy si zůstaví tel přál, aby pouť, kterou za svého života nemohl vykonat sám, místo něj a pro klid jeho duše uskutečnila najatá osoba, a určil cíl i výši odměny, přičemž bývalo zvykem, že poutník do­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

95

stal zaplaceno po návratu na základě potvrzení, jež mu vystavili kněží navštíveného kostela. Například jeden prokurátor pařížského soudní­ ho dvora stanovil ve své závěti z roku 1411, aby se uskutečnila „cesta a pouť, již jsem měl vykonat společně se svou chotí a věrnou společ­ nicí do kostela Panny Marie v Boulogne-sur-Mer, jakož i do kostela Panny Marie v Montfortu, a dále do kostela Svatého Kosmy a svátého Damiána v Lusarches. Protože jsem se doslechl, že má životní družka pojala zbožný úmysl vykonat pouť do kostela Svatého Jakuba v Galicii, o kterémžto úmyslu se mi ani slůvkem nezmínila, a přestože k takové pouti bych jí nikdy nedal svolení, přeji si, aby také tam byl vyslán důvě­ ryhodný posel a vysvědčovací listinu odtud přinesl.“88) A. Le Braz doklá­ dá, že posmrtné pouti tohoto typu se konaly ještě v 19. století v Bretani. Věřící tedy stále podnikali poutě, aby se pomodlili na světcově hro­ bě v blízkosti uctívaných ostatků, ale úsilí o spočinutí vedle nich už ochablo. Druhé období lidového kultu svátých neproniklo do nábožen­ ské vnímavosti tak dalece jako období první. Bezpochybyje už prová­ zela podezřívavá reakce duchovenstva. Tajemník francouzské královny Isabely Bavorské (1371-1435), kanovník několika kostelů, uvedl v zá­ věti z roku 1403, jak naložit s jeho tělem v případě, že zemře daleko od domova. Jeho volba závisí na druhu kostela v místě úmrtí. V prvé řadě žádá pohřeb v kněžišti, a pokud by to nebylo možné, pak v chrá­ mové lodi před zpodobením Panny Marie. Ovšem v případě, že by kos­ tel v místě, kde zemře, nebyl zasvěcen Panně Marii, ale jinému světci, zůstavitel upouští od požadavku na spočinutí u hlavního oltáře, v kně­ žišti i ve světcově kapli; za takových okolností náš předchůdce reformá­ torů žádá hrob před krucifixem v hlavní chrámové lodi. Pořadí jeho priorit je tedy následující: kněžiště, socha Panny Marie, krucifix a tepr­ ve potom světec.89) I menší puntičkáři než on přestali vyhledávat pro své mrtvé tělo ochranu jiných svátých než Panny Marie nebo patrona svého cechu. Kostel nyní vítězí nad všemi možnými pohnutkami a zů­ stavitel si jej přirozeně spojuje s představou svého těla. Například jeden rada toulouského soudního dvora v roce 1648 do závěti napsal: „Duši poroučím Bohu, tělo odkazuji kostelu Augustiniánů [nikoli zemi], kde bude uloženo v rodinné hrobce.“ Tento posun ve zbožnosti nijak nezměnil postoj ke smrti ani jeho projevy - kostel pouze zaujal světcovo místo. Nyní si lidé vybírali kostel, jako si dříve vybírali svátého. V dějinách náboženského myšlení jde o obrovský rozdíl; v dějinách vnímání smrti je to rozdíl zanedbatelný.

94

DĚJINY SMRTI

deme zabývat v 6. kapitole, nazvané Odliv zájmu. Zmíněný vývoj rovněž oslabil světskou úlohu hřbitova všude tam, kde se neopírala o silnou tradici jako v případě pařížského hřbitova Neviňátek, takže roli veřej­ ného prostranství převzalo sousední náměstí. Dokud se ale dooprav­ dy neosamostatnil, to znamená po velmi dlouhou dobu, sloužil jako ústřední hlavní náměstí právě hřbitov.

KOSTEL NAHRAZUJE SVĚTCE. ALE JAKÝ KOSTEL?

Mnohé z toho, co jsme si řekli o hřbitově a jeho veřejné povaze, se vzta­ huje i na kostel. Na hřbitově i v kostele přebývali mrtví a živí součas­ ně. Zpočátku to bylo dáno uctíváním ostatků světců, jejich memoní Později, od 12. století, si mrtví a živí zůstali vzájemně blízcí, zbožnou úctu věřících však vyvolávaly jiné pohnutky. Prvotní křesťany vedlo k umísťování sarkofágů vedle martyrií stejné cítění jako lidi z vrcholné­ ho středověku k volbě hrobu v kostele nebo jeho těsném sousedství. Nicméně v pozdější době už nevyhledávali památku určitého světce, ale kostel jako takový, protože se v něm sloužily mše, a nejžádanějším mís­ tem bylo okolí oltáře, nikoli proto, že stál nad kryptou se světcovými ostatky, ale proto, že sloužil jako stůl, kde se chléb a víno mění v tělo a krev Kristovu. Pohřbívání ad sanctos nahradilo prohřbívání apud ecclesiam. Tato změna je o to pozoruhodnější, že v době, kdy k ní došlo, se uctívání světců těšilo nové vlně přízně. Jacques Le Goff rozlišil v ději­ nách kultu svátých dva vzestupy jeho obliby.8' ) K prvnímu došlo v ra­ ném středověku a projevil se vznikem prvních vybájených životopisů svátých, ten druhý začal ve 13. století společně se Zlatou legendou a ne­ uvěřitelnými příběhy v lidově barvitém stylu. První vzestup se časově shoduje s neobyčejným úspěchem pohřbívání ad sanctos^ ten druhý ne­ měl na pohřební zvyklosti přímý dopad a neovlivnil ani postoj k mrt­ vým. Kdybychom se omezili jen na čtení posledních vůlí, nedozvěděli bychom se vůbec nic o velké oblibě, jíž se koncem středověku těšili světci a jejich příběhy. V závětích se totiž objevuje jen jedna podoba uctívání svátých - posmrtná pouť. Šlo o případy, kdy si zůstaví tel přál, aby pouť, kterou za svého života nemohl vykonat sám, místo něj a pro klid jeho duše uskutečnila najatá osoba, a určil cíl i výši odměny, přičemž bývalo zvykem, že poutník do­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

95

stal zaplaceno po návratu na základě potvrzení, jež mu vystavili kněží navštíveného kostela. Například jeden prokurátor pařížského soudní­ ho dvora stanovil ve své závěti z roku 1411, aby se uskutečnila „cesta a pouť, již jsem měl vykonat společně se svou chotí a věrnou společ­ nicí do kostela Panny Marie v Boulogne-sur-Mer, jakož i do kostela Panny Marie v Montfortu, a dále do kostela Svatého Kosmy a svátého Damiána v Lusarches. Protože jsem se doslechl, že má životní družka pojala zbožný úmysl vykonat pouť do kostela Svatého Jakuba v Galicii, o kterémžto úmyslu se mi ani slůvkem nezmínila, a přestože k takové pouti bych jí nikdy nedal svolení, přeji si, aby také tam byl vyslán důvě­ ryhodný posel a vysvědčovací listinu odtud přinesl.“88) A. Le Braz doklá­ dá, že posmrtné pouti tohoto typu se konaly ještě v 19. století v Bretani. Věřící tedy stále podnikali poutě, aby se pomodlili na světcově hro­ bě v blízkosti uctívaných ostatků, ale úsilí o spočinutí vedle nich už ochablo. Druhé období lidového kultu svátých neproniklo do nábožen­ ské vnímavosti tak dalece jako období první. Bezpochybyje už prová­ zela podezřívavá reakce duchovenstva. Tajemník francouzské královny Isabely Bavorské (1371-1435), kanovník několika kostelů, uvedl v zá­ věti z roku 1403, jak naložit s jeho tělem v případě, že zemře daleko od domova. Jeho volba závisí na druhu kostela v místě úmrtí. V prvé řadě žádá pohřeb v kněžišti, a pokud by to nebylo možné, pak v chrá­ mové lodi před zpodobením Panny Marie. Ovšem v případě, že by kos­ tel v místě, kde zemře, nebyl zasvěcen Panně Marii, ale jinému světci, zůstavitel upouští od požadavku na spočinutí u hlavního oltáře, v kně­ žišti i ve světcově kapli; za takových okolností náš předchůdce reformá­ torů žádá hrob před krucifixem v hlavní chrámové lodi. Pořadí jeho priorit je tedy následující: kněžiště, socha Panny Marie, krucifix a tepr­ ve potom světec.89) I menší puntičkáři než on přestali vyhledávat pro své mrtvé tělo ochranu jiných svátých než Panny Marie nebo patrona svého cechu. Kostel nyní vítězí nad všemi možnými pohnutkami a zů­ stavitel si jej přirozeně spojuje s představou svého těla. Například jeden rada toulouského soudního dvora v roce 1648 do závěti napsal: „Duši poroučím Bohu, tělo odkazuji kostelu Augustiniánů [nikoli zemi], kde bude uloženo v rodinné hrobce.“ Tento posun ve zbožnosti nijak nezměnil postoj ke smrti ani jeho projevy - kostel pouze zaujal světcovo místo. Nyní si lidé vybírali kostel, jako si dříve vybírali svátého. V dějinách náboženského myšlení jde o obrovský rozdíl; v dějinách vnímání smrti je to rozdíl zanedbatelný.

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

V této chvíli tedy musíme zjistit, jaké pohnutky vedly věřící k výběru určitého kostela a určitého místa v kostele nebo na hřbitově. Odpověď nám poskytují poslední vůle: volba umístění hrobu je jedním z důvodů, proč vůbec vznikly. Zůstavitelé se však při své volbě řídili i určitými pravidly kanonického práva. Zpočátku patřily kostely na hřbitově nějakému opatství a věřící je uctívali pro jejich relikvie a hroby. Později světec ustoupil do pozadí a na výsluní se dostalo samo opatství: zvyklosti vyžadovaly pohřeb do posvěcené země (na klášterním dvoře). To je jediné upřesnění, které podává Turpin v Písni o Rolandovi, když si přeje, aby Karel našel jeho tělo a těla jeho druhů. Ve hře však byly i nemalé finanční částky, neboť církev velmi brzy uložila věřícím povinnost pamatovat na opatství, které si vybrali jako místo posledního odpočinku, odkazem majetku v závěti. Biskupové proto chtěli opatství připravit o monopol na pohřbívání a usilovali dokonce o to, aby pro ně byl vyhrazen jen hřbitov biskupského koste­ la, jenž se zprvu nalézal za městskými hradbami a později na území farnosti nebo přímo vedle katedrály. Církevní Otcové na triburském koncilu v roce 895 rozhodli, že „pohřby a smuteční obřady se musí konat v sídle biskupa“. Je-li biskupský hřbitov příliš vzdálen od místa, kde došlo k úmrtí, bude nebožtík pohřben u kanovníků, mnichů nebo jeptišek, aby měl prospěch z přímluvných modliteb řeholníků. Teprve v případě, že ani jeden z uvedených dvou postupů není možný, smí být nebožtík pohřben v místě, kde odváděl desátky, v bývalé oratoři, z níž se stal farní kostel. Ve venkovských kostelích se tedy mohlo začít pochovávat až po zrušení povinného pohřbívání na biskupských hřbi­ tovech. V Pyrenejích lidé dodnes vzpomínají na doby, kdy pohřbívali zesnulé z celého údolí na jediném hřbitově, například v Saint-Savinu (departement Basses-Pyrénées, u Pau). Ovšem zákon přiznával každému jedinci právo svobodné volby mís­ ta posledního odpočinku. Určitá nejistota však panovala v případě vda­ né ženy. Decretum Gratiani (kolem roku 1140) uvádí, že „žena má svého manžela následovat v životě i ve smrti“. Naproti tomu papež Urban II. vydal dekret, v němž prohlásil, že manželova smrt vyvažuje ženy ze svazku manželského. Bylo však zapotřebí zodpovědět otázku, co se má stát, pokud zesnulý nemohl vyjádřit svou poslední vůli. V takovém případě zákon stanovil, že bude pohřben vedle rodičů (in majorům suorum sepulcris jacet). Vdaná

žena - a tento případ stále neztrácel na významu - se měla pohřbít buď vedle manžela, nebo na místě, které určil, či vedle svých předků. Dále existovaly obavy, že rodiny by se s ohledem na předchozí po­ hřby mohly začít dožadovat práva nakládat s hroby jako s dědičným vlastnictvím. Proto se věřícím doporučovalo, aby si za místo posled­ ního odpočinku vybírali farní kostel. Například remešský arcibiskup Hincmar prohlásil: „Křesťané se nesmějí dožadovat svého hrobu, jako by jej zdědili (he­ reditary jure)-, nechť jsou však pohřbíváni ve farních kostelích na mís­ tě, které určí sacerdox [biskup].“90) Tuto rozkolísanost zvyklostí lze vysvětlit snahou nepřipravit farnost o poplatky za pohřbívání. Farnost vždy žádala „spravedlivý díl“ poplatku, jehož výši určoval zvyk, i když jí to v případě, že si farník zvolil pohřeb v jiném kostele, mohlo vynést dlouhé soudní spory. Přinejmenším od 17. století se pak těla zesnu­ lých mohla před pohřbem ve zvoleném kostele vystavovat v kostele farním. A konečně v případě, že se pohřeb konal jinde (17.-18. století), zapisovalo se do matriky v místě pohřbu jméno hrobníka z farnosti, odkud zesnulý pocházel. Církevní právo tedy váhalo, zda upřednostnit rodinnou hrobku nebo farnost.

96

97

* * -x-

Rozkolísanost kanonického práva se promítla i do praxe. Rytíři z Písně o Rolandovi a ještě ani rytíři Kruhového stolu vůbec neuvažovali o ro­ dinné hrobce: Roland a Olivier neprojevili ani náznak přání spočinout po boku svých rodičů, na něž si ostatně před smrtí vůbec nevzpomněli. Rytíři Kruhového stolu chtěli být pochováni v camelotském opatství po boku svých druhů ve zbrani. Počínaje 15. stoletím většina zůstavitelů žádá pohřeb v kostele nebo na hřbitově, tam, kde už byli pochováni jejich blízcí. Tyto žádosti lze roztřídit následujícím, ovšem jen velmi přibližným způsobem: V kostele po boku životního partnera, někdy dětí, pokud už zemřely: „v kostele monsignora Svatého Eustacha, tam, kde už spočinuly moje choť a společnice moje i naše děti, Bůh opatruj jejich duše“ (1411); dva manželé v závěti žádají, aby byli pochováni bok po boku v kostele Saint-Médéric ve své farnosti (1663). Na hřbitově po boku životního partnera, případně dětí: vdova po kupci chce spočinout „na hřbitově kostela Saint-Gervais ve své farnosti, na

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

V této chvíli tedy musíme zjistit, jaké pohnutky vedly věřící k výběru určitého kostela a určitého místa v kostele nebo na hřbitově. Odpověď nám poskytují poslední vůle: volba umístění hrobu je jedním z důvodů, proč vůbec vznikly. Zůstavitelé se však při své volbě řídili i určitými pravidly kanonického práva. Zpočátku patřily kostely na hřbitově nějakému opatství a věřící je uctívali pro jejich relikvie a hroby. Později světec ustoupil do pozadí a na výsluní se dostalo samo opatství: zvyklosti vyžadovaly pohřeb do posvěcené země (na klášterním dvoře). To je jediné upřesnění, které podává Turpin v Písni o Rolandovi, když si přeje, aby Karel našel jeho tělo a těla jeho druhů. Ve hře však byly i nemalé finanční částky, neboť církev velmi brzy uložila věřícím povinnost pamatovat na opatství, které si vybrali jako místo posledního odpočinku, odkazem majetku v závěti. Biskupové proto chtěli opatství připravit o monopol na pohřbívání a usilovali dokonce o to, aby pro ně byl vyhrazen jen hřbitov biskupského koste­ la, jenž se zprvu nalézal za městskými hradbami a později na území farnosti nebo přímo vedle katedrály. Církevní Otcové na triburském koncilu v roce 895 rozhodli, že „pohřby a smuteční obřady se musí konat v sídle biskupa“. Je-li biskupský hřbitov příliš vzdálen od místa, kde došlo k úmrtí, bude nebožtík pohřben u kanovníků, mnichů nebo jeptišek, aby měl prospěch z přímluvných modliteb řeholníků. Teprve v případě, že ani jeden z uvedených dvou postupů není možný, smí být nebožtík pohřben v místě, kde odváděl desátky, v bývalé oratoři, z níž se stal farní kostel. Ve venkovských kostelích se tedy mohlo začít pochovávat až po zrušení povinného pohřbívání na biskupských hřbi­ tovech. V Pyrenejích lidé dodnes vzpomínají na doby, kdy pohřbívali zesnulé z celého údolí na jediném hřbitově, například v Saint-Savinu (departement Basses-Pyrénées, u Pau). Ovšem zákon přiznával každému jedinci právo svobodné volby mís­ ta posledního odpočinku. Určitá nejistota však panovala v případě vda­ né ženy. Decretum Gratiani (kolem roku 1140) uvádí, že „žena má svého manžela následovat v životě i ve smrti“. Naproti tomu papež Urban II. vydal dekret, v němž prohlásil, že manželova smrt vyvažuje ženy ze svazku manželského. Bylo však zapotřebí zodpovědět otázku, co se má stát, pokud zesnulý nemohl vyjádřit svou poslední vůli. V takovém případě zákon stanovil, že bude pohřben vedle rodičů (in majorům suorum sepulcris jacet). Vdaná

žena - a tento případ stále neztrácel na významu - se měla pohřbít buď vedle manžela, nebo na místě, které určil, či vedle svých předků. Dále existovaly obavy, že rodiny by se s ohledem na předchozí po­ hřby mohly začít dožadovat práva nakládat s hroby jako s dědičným vlastnictvím. Proto se věřícím doporučovalo, aby si za místo posled­ ního odpočinku vybírali farní kostel. Například remešský arcibiskup Hincmar prohlásil: „Křesťané se nesmějí dožadovat svého hrobu, jako by jej zdědili (he­ reditary jure)-, nechť jsou však pohřbíváni ve farních kostelích na mís­ tě, které určí sacerdox [biskup].“90) Tuto rozkolísanost zvyklostí lze vysvětlit snahou nepřipravit farnost o poplatky za pohřbívání. Farnost vždy žádala „spravedlivý díl“ poplatku, jehož výši určoval zvyk, i když jí to v případě, že si farník zvolil pohřeb v jiném kostele, mohlo vynést dlouhé soudní spory. Přinejmenším od 17. století se pak těla zesnu­ lých mohla před pohřbem ve zvoleném kostele vystavovat v kostele farním. A konečně v případě, že se pohřeb konal jinde (17.-18. století), zapisovalo se do matriky v místě pohřbu jméno hrobníka z farnosti, odkud zesnulý pocházel. Církevní právo tedy váhalo, zda upřednostnit rodinnou hrobku nebo farnost.

96

97

* * -x-

Rozkolísanost kanonického práva se promítla i do praxe. Rytíři z Písně o Rolandovi a ještě ani rytíři Kruhového stolu vůbec neuvažovali o ro­ dinné hrobce: Roland a Olivier neprojevili ani náznak přání spočinout po boku svých rodičů, na něž si ostatně před smrtí vůbec nevzpomněli. Rytíři Kruhového stolu chtěli být pochováni v camelotském opatství po boku svých druhů ve zbrani. Počínaje 15. stoletím většina zůstavitelů žádá pohřeb v kostele nebo na hřbitově, tam, kde už byli pochováni jejich blízcí. Tyto žádosti lze roztřídit následujícím, ovšem jen velmi přibližným způsobem: V kostele po boku životního partnera, někdy dětí, pokud už zemřely: „v kostele monsignora Svatého Eustacha, tam, kde už spočinuly moje choť a společnice moje i naše děti, Bůh opatruj jejich duše“ (1411); dva manželé v závěti žádají, aby byli pochováni bok po boku v kostele Saint-Médéric ve své farnosti (1663). Na hřbitově po boku životního partnera, případně dětí: vdova po kupci chce spočinout „na hřbitově kostela Saint-Gervais ve své farnosti, na

98

DĚJINY SMRTI

tom samém místě, kde byl pohřben její zesnulý choť (1604), muž z farnosti Samt-Jean-en-Grěve chce být pochován „na hřbitově Sva­ tých neviňátek, tam, kde byly pohřbeny a zakopány jeho manželka a jejich zesnulé děti“ (1609); ševcovský mistr z farnosti Saint-Martial „žádá, aby jeho tělo bylo pohřbeno a zakopáno na hřbitově Svatých neviňátek poblíž místa, kde spočinula jeho nebohá žena i jejich děti“ (1654).91) V kostele nebo na hřbitově po boku životního partnera a současné po boku rodičů: „v kostele opatství Svatého Saturnina [Toulouse], v hrobě, kde už spočinuli dědeček a babička, otec, matka, bratr, sestra a obě mo­ je manželky“ (1600); „v kostele Saint-Étienne-du-Mont, na tom místě, kde jsou pohřbeni rodiče, manžel a děti“ (1644). V kostele nebo na hřbitově po boku rodičů, bez zmínky o životním part­ nerovi: rádce vévody Orléanského, farník kostela Saint-Nicolas-des-Champs, chce spočinout „na hřbitově Svatých neviňátek, tam, kde jsou pohřbeni jeho předkové, rodiče i bratři“; „v kostele [Saint-Séverin], v hrobce předků“ (1690); „ve dvoře kostela Saint-Germain-le-Vieil, kde jsou pochovány obě moje sestry“ (1787).92) Zůstavitelé, které jsme uvedli naposled, byli možná svobodní? Zajímavé ovšem je, že vdovy dá­ valy nepokrytě přednost hrobu rodičů před hroby manželů: „v kostele Saint-Jacques-de-la-Boucherie v její farnosti, tam, kde byla pochována její zesnulá matka“ (1661); „volí [hrob] na hřbitově u kostela Svatých neviňátek v Paříži, tam poblíž místa, kde její otec a matka byli pocho­ váni“ (1407). Jedna vlastnoručně psaná závěť z roku 1657 nám prozrazuje stejné váhání mezi hrobem životního partnera a hrobem rodičů: „Přikazuji, aby můj hrob byl vykopán na stejném místě, kde si bude přát spoči­ nout moje choť.“ To znamená, že nebožtík chtěl být pohřben na místě, které určí jeho vdova, pokud ovšem nenastanou okolnosti, jež by tomu­ to řešení zabránily; v takovém případě si přál spočinout „na hřbitově, tam, kde už jsou pochováni otec, matka, babička a dědeček“.9") Zůstaví tel tedy volí pohřeb v kostele převážně z rodinných důvodů, protože chce spočinout buď vedle svých rodičů, anebo - a to je mnohem častější případ - po boku životního partnera a dětí. Počínaje 16. stoletím se tento zvyk rozšířil obecně; velmi dobře tlumočí pokroky rozvíjejících se, až za hrob přetrvávajících citových vazeb. Ostatně je docela dobře možné, že tehdejší člověk si své citové pouto uvědomil až v okamžiku, kdy jeho blízký zemřel. Rodina sice tehdy ve všedních starostech kaž­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

99

dodenního života hrála velmi malou roli, ale v době krize, kdy výjimeč­ né nebezpečí ohrožovalo čest nebo život některého z jejích členů, se ujímala žezla a přispěchala s podporou sahající až za hrob. Rodina tak zvítězila nad bratrstvím ve zbrani, které přivádělo rytíře Kruhového stolu najeden hřbitov, protože jejich pravou rodinou byli „druhové ve zbrani“. Naproti tomu s řemeslnými cechy se snášela velmi dobře, protože manželé spočívali v cechovních kaplích společně se svými dětmi. Stávalo se ovšem, že zůstavitel se nechtěl dát pohřbít vedle členů své rodiny, ale dal přednost někomu jinému, zejména pokud byl svo­ bodný - přitažlivost spočinutí po boku rodičů byla zřejmě méně silná nežtouha ženatého muže po spočinutí vedle manželky a dětí. Jeden obchodník s čalouny tak zvolil v roce 1659 hrob vedle svého strýce a dobrodince, který jej vychoval: chtěl spočinout „pod náhrobkem ne­ bohého strýce, pana de la Vigne“. Jiný zase volil přítele, jak o tom snil Jean Régnier:

„Místo, kde přeji si býti pohřben, to u dominikánů je klášter, neboť u dominikánů z Aucerre několik z mých spočívá už přátel.“ Po pravdě řečeno hrál světský přítel roli bratrance či vzdáleného příbuzného. Byl jakýmsi druhem ve zbrani z lidské společnosti dob dávno minulých. Tuto skutečnost prozrazují závěti; jako příklad uveď­ me poslední vůli předsedy pařížského soudního dvora, sepsanou v roce 1413: vyslovil přání, aby byl pochován v kapli, kde už spočinuli „nebozí rodiče a ostatní přátelé“. Od 15. do 17. století bylo běžné, že donátor si zajišťoval spásu své duše, duše své choti a duší „všech přátel“ zbožnou fundací.94) V roce 1574 chtěl jeden notář spočinout „po boku svého dobrého pří­ tele a bratrance, nebohého mistra [také notáře] Francoise Bastoneaua“. Tehdejší přátelství nebylo jen zpříjemněním společenských styků, jako je tomu dnes mezi dospělými, ale tím, čím je dodnes pro děti a dospívající pevným poutem srovnatelným s láskou, někdy tak hlubokým, že sahalo až za hrob. Takové přátelství existovalo ve všech společenských vrstvách, i mezi nejchudšími. V roce 1642 byla v kostele Saint-Jean-en-Grěve strážkyní lavic vdova po vojákovi z piemontského pluku; vyslovila přání, aby její tělo po smrti spočinulo „na malém hřbitově v sousedství kostela

98

DĚJINY SMRTI

tom samém místě, kde byl pohřben její zesnulý choť (1604), muž z farnosti Samt-Jean-en-Grěve chce být pochován „na hřbitově Sva­ tých neviňátek, tam, kde byly pohřbeny a zakopány jeho manželka a jejich zesnulé děti“ (1609); ševcovský mistr z farnosti Saint-Martial „žádá, aby jeho tělo bylo pohřbeno a zakopáno na hřbitově Svatých neviňátek poblíž místa, kde spočinula jeho nebohá žena i jejich děti“ (1654).91) V kostele nebo na hřbitově po boku životního partnera a současné po boku rodičů: „v kostele opatství Svatého Saturnina [Toulouse], v hrobě, kde už spočinuli dědeček a babička, otec, matka, bratr, sestra a obě mo­ je manželky“ (1600); „v kostele Saint-Étienne-du-Mont, na tom místě, kde jsou pohřbeni rodiče, manžel a děti“ (1644). V kostele nebo na hřbitově po boku rodičů, bez zmínky o životním part­ nerovi: rádce vévody Orléanského, farník kostela Saint-Nicolas-des-Champs, chce spočinout „na hřbitově Svatých neviňátek, tam, kde jsou pohřbeni jeho předkové, rodiče i bratři“; „v kostele [Saint-Séverin], v hrobce předků“ (1690); „ve dvoře kostela Saint-Germain-le-Vieil, kde jsou pochovány obě moje sestry“ (1787).92) Zůstavitelé, které jsme uvedli naposled, byli možná svobodní? Zajímavé ovšem je, že vdovy dá­ valy nepokrytě přednost hrobu rodičů před hroby manželů: „v kostele Saint-Jacques-de-la-Boucherie v její farnosti, tam, kde byla pochována její zesnulá matka“ (1661); „volí [hrob] na hřbitově u kostela Svatých neviňátek v Paříži, tam poblíž místa, kde její otec a matka byli pocho­ váni“ (1407). Jedna vlastnoručně psaná závěť z roku 1657 nám prozrazuje stejné váhání mezi hrobem životního partnera a hrobem rodičů: „Přikazuji, aby můj hrob byl vykopán na stejném místě, kde si bude přát spoči­ nout moje choť.“ To znamená, že nebožtík chtěl být pohřben na místě, které určí jeho vdova, pokud ovšem nenastanou okolnosti, jež by tomu­ to řešení zabránily; v takovém případě si přál spočinout „na hřbitově, tam, kde už jsou pochováni otec, matka, babička a dědeček“.9") Zůstaví tel tedy volí pohřeb v kostele převážně z rodinných důvodů, protože chce spočinout buď vedle svých rodičů, anebo - a to je mnohem častější případ - po boku životního partnera a dětí. Počínaje 16. stoletím se tento zvyk rozšířil obecně; velmi dobře tlumočí pokroky rozvíjejících se, až za hrob přetrvávajících citových vazeb. Ostatně je docela dobře možné, že tehdejší člověk si své citové pouto uvědomil až v okamžiku, kdy jeho blízký zemřel. Rodina sice tehdy ve všedních starostech kaž­

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

99

dodenního života hrála velmi malou roli, ale v době krize, kdy výjimeč­ né nebezpečí ohrožovalo čest nebo život některého z jejích členů, se ujímala žezla a přispěchala s podporou sahající až za hrob. Rodina tak zvítězila nad bratrstvím ve zbrani, které přivádělo rytíře Kruhového stolu najeden hřbitov, protože jejich pravou rodinou byli „druhové ve zbrani“. Naproti tomu s řemeslnými cechy se snášela velmi dobře, protože manželé spočívali v cechovních kaplích společně se svými dětmi. Stávalo se ovšem, že zůstavitel se nechtěl dát pohřbít vedle členů své rodiny, ale dal přednost někomu jinému, zejména pokud byl svo­ bodný - přitažlivost spočinutí po boku rodičů byla zřejmě méně silná nežtouha ženatého muže po spočinutí vedle manželky a dětí. Jeden obchodník s čalouny tak zvolil v roce 1659 hrob vedle svého strýce a dobrodince, který jej vychoval: chtěl spočinout „pod náhrobkem ne­ bohého strýce, pana de la Vigne“. Jiný zase volil přítele, jak o tom snil Jean Régnier:

„Místo, kde přeji si býti pohřben, to u dominikánů je klášter, neboť u dominikánů z Aucerre několik z mých spočívá už přátel.“ Po pravdě řečeno hrál světský přítel roli bratrance či vzdáleného příbuzného. Byl jakýmsi druhem ve zbrani z lidské společnosti dob dávno minulých. Tuto skutečnost prozrazují závěti; jako příklad uveď­ me poslední vůli předsedy pařížského soudního dvora, sepsanou v roce 1413: vyslovil přání, aby byl pochován v kapli, kde už spočinuli „nebozí rodiče a ostatní přátelé“. Od 15. do 17. století bylo běžné, že donátor si zajišťoval spásu své duše, duše své choti a duší „všech přátel“ zbožnou fundací.94) V roce 1574 chtěl jeden notář spočinout „po boku svého dobrého pří­ tele a bratrance, nebohého mistra [také notáře] Francoise Bastoneaua“. Tehdejší přátelství nebylo jen zpříjemněním společenských styků, jako je tomu dnes mezi dospělými, ale tím, čím je dodnes pro děti a dospívající pevným poutem srovnatelným s láskou, někdy tak hlubokým, že sahalo až za hrob. Takové přátelství existovalo ve všech společenských vrstvách, i mezi nejchudšími. V roce 1642 byla v kostele Saint-Jean-en-Grěve strážkyní lavic vdova po vojákovi z piemontského pluku; vyslovila přání, aby její tělo po smrti spočinulo „na malém hřbitově v sousedství kostela

100

DĚJINY SMRTI

Svatého Jana [dobré místo], hned vedle rovu choti Jakuba Labbéa, její dobré přítelkyně“.95) V 17. století dávali lidé před rodinou a světskými přáteli mnohdy přednost příteli duchovnímu, zpovědníkovi. Už jim nestačilo jen zvý­ hodnit jej odkazem nějakého majetku, jak v té době bývalo zvykem, ale chtěli i po smrti spočívat v jeho stínu. Jeden pařížsky lékař tak ve vlastnoručně psané závěti z roku 1651 vyslovil přání, aby jeho mrtvé tělo bylo pochováno v kostele Svatého Medarda, „vedle zpovědnice ve­ lebného pána Cardose“. Zpovědník ze 17. století, uctívaný jako svátý muž už za svého života, tedy v tomto případě převzal roli raně středo­ věkého světce. Konečně stávalo se i to, že si služebník přál setrvat po boku svých pánů i po smrti: „Co možná nejblíže hrobu nebohého pana Pierra de Moussey a jeho choti, pařížských měšťanů, kteří za svého života byli jeho pány, Bůh jim hříchy odpusť“ (16. století). „V kostele Samt-Croix-de-la-Bretonniěre, vedle hrobu dcery jeho pána“ (1644). Sloužící si za vykonavatele svých závětí nejčastěji volili své pány a ponechávali na nich, kam je dají pohřbít.96) Někdy se však zůstavitel na světské, příbuzenské a další zvykové vaz­ by neohlížel a dal přednost své duchovní rodině, tedy farnosti. Počet těchto případů vzrostl v 17.-18. století v důsledku tridentského konci­ lu, který chtěl farnosti vrátit úlohu, již (údajně) pozbyla ve středověku, zejména pak ve 14.-15. století: „Přeji si a žádám, aby moje tělo spočinu­ lo v mé farnosti, v kostele Saint-Jehan-en-Grěve.“ Vynalézavější zůstavítelé, přestože si vybrali jiný kostel, neošidili ani vlastní farnost: „Přeje si a žádá, aby její tělo spočinulo v Paříži, v kolegi­ átním kostele Saint-Médéric v srdci stejnojmenné farnosti, v hrobě, do nějž byl uložen nebohý ctihodný pan Thibault, její choť.“ Toto přání vy­ slovila vdova, která po manželově smrti „rozšířila řady pobožnůstkářek v kapli Svatého Štěpána a Ondřeje“. Zřejmě však chovala mimořádnou úctu i ke kostelu Svatého Jana, protože notář dále zapsal: „Přeje si a žá­ dá, aby její tělo, dřív než bude pochováno, bylo odneseno do kostela Saint-Jehan-en-Grěve, kde se v jeho přítomnosti odslouží zádušní mše, a aby se pohřbu a pohřebního průvodu zúčastnili faráři, vikáři, kněží a bohoslovci z presbyteria Svatého Jana, jakož i pánové kanovníci a kap­ lani ordináři zmíněného kostela Saint-Médéric,“ tedy duchovní obou kostelů (1606).9/) Nicméně, jak si na základě toulouských listin ukážeme níže, obnova

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

101

farností v době protireformace nedokázala zlomit - přinejmenším do druhé poloviny 18. století - tradiční pouto k řeholním řádům (dominikánům, karmelitánům).

V KOSTELNÍM AREÁLU. KDE PŘESNĚ?

Jakmile si zůstavitel z rodinných nebo náboženských důvodů vybral kostelní areál, musel stanovit přesné místo, kde chce být pohřben - zda v kostele samém, zda na přilehlém hřbitově, a hlavně kde přesně. Jestliže někteří věřící ponechávali volbu umístění hrobu na vyko­ navateli závěti, pak většina z nich nelitovala času a námahy a velice podrobně popsala snadno rozpoznatelné orientační body, aby co nej­ lépe vymezila žádané místo. Zůstavitelé museli přesně určit, kde byl pohřben člověk, vedle nějž chtěli spočinout, protože ve většině případů to nebylo patrné. Až do 18. století se totiž hroby označovaly nápisem jen vzácně - praxe hromadného, vícevrstvého pohřbívání a častého pře­ mísťování těl ostatně nic takového ani neumožňovala. Výsada hrobu označeného nápisem náležela jen několika vyvoleným osobám. Neexis­ toval žádný „územní plán“, zakreslující rozmístění nebožtíků pod zemí. I v obituariích, kam středověcí mniši zapisovali dny úmrtí dobrodinců kláštera, se umístění jejich hrobů označovalo jen velmi mlhavě: výročí úmrtí kanovníka C. A. z Limoges, „jenž je pochován u zdi nebo u pilíře v naší křížové chodbě“.98) Zůstavitel tedy musel uvést souřadnice místa, které často znal jen on sám: v dominikánském klášteře, v kapli, kde byla pohřbena jeho žena, sestra a manželka jeho otce, přičemž „zmí­ něnou kapli má člověk po pravé ruce, jde-li chrámovou lodí směrem ke kněžišti“ (1407). V kostele bratří pavlánů v Blois,na místě, jež prý „své sestřenici písařce ukázala“ (16. století); „mezi pilířem u oltáře Zvěs­ tování a pilířem blíže ke vchodu, u nějž stojí lavice Pierra Feuilleta“ (1608); „v lodi našeho velkého kostela v Paříži, z pravé strany (...) na místě, které jsem bratrovi ukázal“; „v kostele opatství Saint-Denis, před zpodobením Panny Marie“; „poblíž místa, kde pařížský velebný pan děkan sedává každou neděli ráno při řádném procesí“ (10. srpna 1612); „v kostele Saint-Nicolas-des-Champs (...) u pátého pilíře“ (1669); „v kos­ tele otců karmelitánů na Maubertově náměstí, v hrobě jeho předků, jenž se nachází v kapli Svatého Josefa pod velkým náhrobním kame­ nem [výskyt,velkého náhrobního kamene', zcela jistě opatřeného ná-

100

DĚJINY SMRTI

Svatého Jana [dobré místo], hned vedle rovu choti Jakuba Labbéa, její dobré přítelkyně“.95) V 17. století dávali lidé před rodinou a světskými přáteli mnohdy přednost příteli duchovnímu, zpovědníkovi. Už jim nestačilo jen zvý­ hodnit jej odkazem nějakého majetku, jak v té době bývalo zvykem, ale chtěli i po smrti spočívat v jeho stínu. Jeden pařížsky lékař tak ve vlastnoručně psané závěti z roku 1651 vyslovil přání, aby jeho mrtvé tělo bylo pochováno v kostele Svatého Medarda, „vedle zpovědnice ve­ lebného pána Cardose“. Zpovědník ze 17. století, uctívaný jako svátý muž už za svého života, tedy v tomto případě převzal roli raně středo­ věkého světce. Konečně stávalo se i to, že si služebník přál setrvat po boku svých pánů i po smrti: „Co možná nejblíže hrobu nebohého pana Pierra de Moussey a jeho choti, pařížských měšťanů, kteří za svého života byli jeho pány, Bůh jim hříchy odpusť“ (16. století). „V kostele Samt-Croix-de-la-Bretonniěre, vedle hrobu dcery jeho pána“ (1644). Sloužící si za vykonavatele svých závětí nejčastěji volili své pány a ponechávali na nich, kam je dají pohřbít.96) Někdy se však zůstavitel na světské, příbuzenské a další zvykové vaz­ by neohlížel a dal přednost své duchovní rodině, tedy farnosti. Počet těchto případů vzrostl v 17.-18. století v důsledku tridentského konci­ lu, který chtěl farnosti vrátit úlohu, již (údajně) pozbyla ve středověku, zejména pak ve 14.-15. století: „Přeji si a žádám, aby moje tělo spočinu­ lo v mé farnosti, v kostele Saint-Jehan-en-Grěve.“ Vynalézavější zůstavítelé, přestože si vybrali jiný kostel, neošidili ani vlastní farnost: „Přeje si a žádá, aby její tělo spočinulo v Paříži, v kolegi­ átním kostele Saint-Médéric v srdci stejnojmenné farnosti, v hrobě, do nějž byl uložen nebohý ctihodný pan Thibault, její choť.“ Toto přání vy­ slovila vdova, která po manželově smrti „rozšířila řady pobožnůstkářek v kapli Svatého Štěpána a Ondřeje“. Zřejmě však chovala mimořádnou úctu i ke kostelu Svatého Jana, protože notář dále zapsal: „Přeje si a žá­ dá, aby její tělo, dřív než bude pochováno, bylo odneseno do kostela Saint-Jehan-en-Grěve, kde se v jeho přítomnosti odslouží zádušní mše, a aby se pohřbu a pohřebního průvodu zúčastnili faráři, vikáři, kněží a bohoslovci z presbyteria Svatého Jana, jakož i pánové kanovníci a kap­ lani ordináři zmíněného kostela Saint-Médéric,“ tedy duchovní obou kostelů (1606).9/) Nicméně, jak si na základě toulouských listin ukážeme níže, obnova

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

101

farností v době protireformace nedokázala zlomit - přinejmenším do druhé poloviny 18. století - tradiční pouto k řeholním řádům (dominikánům, karmelitánům).

V KOSTELNÍM AREÁLU. KDE PŘESNĚ?

Jakmile si zůstavitel z rodinných nebo náboženských důvodů vybral kostelní areál, musel stanovit přesné místo, kde chce být pohřben - zda v kostele samém, zda na přilehlém hřbitově, a hlavně kde přesně. Jestliže někteří věřící ponechávali volbu umístění hrobu na vyko­ navateli závěti, pak většina z nich nelitovala času a námahy a velice podrobně popsala snadno rozpoznatelné orientační body, aby co nej­ lépe vymezila žádané místo. Zůstavitelé museli přesně určit, kde byl pohřben člověk, vedle nějž chtěli spočinout, protože ve většině případů to nebylo patrné. Až do 18. století se totiž hroby označovaly nápisem jen vzácně - praxe hromadného, vícevrstvého pohřbívání a častého pře­ mísťování těl ostatně nic takového ani neumožňovala. Výsada hrobu označeného nápisem náležela jen několika vyvoleným osobám. Neexis­ toval žádný „územní plán“, zakreslující rozmístění nebožtíků pod zemí. I v obituariích, kam středověcí mniši zapisovali dny úmrtí dobrodinců kláštera, se umístění jejich hrobů označovalo jen velmi mlhavě: výročí úmrtí kanovníka C. A. z Limoges, „jenž je pochován u zdi nebo u pilíře v naší křížové chodbě“.98) Zůstavitel tedy musel uvést souřadnice místa, které často znal jen on sám: v dominikánském klášteře, v kapli, kde byla pohřbena jeho žena, sestra a manželka jeho otce, přičemž „zmí­ něnou kapli má člověk po pravé ruce, jde-li chrámovou lodí směrem ke kněžišti“ (1407). V kostele bratří pavlánů v Blois,na místě, jež prý „své sestřenici písařce ukázala“ (16. století); „mezi pilířem u oltáře Zvěs­ tování a pilířem blíže ke vchodu, u nějž stojí lavice Pierra Feuilleta“ (1608); „v lodi našeho velkého kostela v Paříži, z pravé strany (...) na místě, které jsem bratrovi ukázal“; „v kostele opatství Saint-Denis, před zpodobením Panny Marie“; „poblíž místa, kde pařížský velebný pan děkan sedává každou neděli ráno při řádném procesí“ (10. srpna 1612); „v kostele Saint-Nicolas-des-Champs (...) u pátého pilíře“ (1669); „v kos­ tele otců karmelitánů na Maubertově náměstí, v hrobě jeho předků, jenž se nachází v kapli Svatého Josefa pod velkým náhrobním kame­ nem [výskyt,velkého náhrobního kamene', zcela jistě opatřeného ná-

102

DĚJINY SMRTI

písem, tedy nestačil ke spolehlivému nalezení hrobu], který sahá až ke, stupínku, jenž na pravé straně oltáře ve zmíněné kapli nese sloupek“ (1661).99) v Zůstavitelé nikdy neměli jistotu, že budou pohřbeni přesně tam, kde chtěli, a to ani tehdy, když jim k tomu farář a správci záduší dali (nebo prodali) souhlas, protože na žádaném místě mohli být nalezeni nedáv­ no pohřbení a ještě nezpráchnivělí nebožtíci. Proto spíše než přesně vymezené místo žádali o jeho sousedství: „v kostele ve Val-des-Écoliers, na místě nebo vedle místa, kde spočinula jeho nebohá choť“ (1401); „na hřbitově Neviňátek, na místě, kde byli pochováni jeho otec a matka, ne­ bo jinde poblíž toho místa“ (1407); „nejblíže, jak bude možno, u hrobu (...)“ (16. století); „do hrobu mého otce a matky, jenž se nachází u kos­ telní zdi po levé straně, když se do kostela vejde“ (1404).100) Zůstavitelé nebo písaři, kteří sepisovali poslední vůle těm, kdo psát neuměli, pou­ žívali výrazů vedle, poblíž, v blízkosti, například vedle místa, kde pocho­ ván je, nebo poblíž kaple - anglicky beneath. Přibližné určení místa bylo nejčastější, existovaly však i výjimky, kdy přesný popis místa nikoho nenechal na pochybách: „tam na tom místě, kde (...)“ (1657); „na tom samém místě, kde byla pochována moje paní matka“ (1652). Jeden zůstavitel z 15. století nelitoval námahy a místo, kde chtěl spočinout, vymezil geometricky přesně: „v průsečíku dvou přímek, při­ čemž ta první spojuje krucifix a zpodobení Panny Marie a ta druhá oltář svátého Šebestiána a oltář svátého Dominika“ (1416).101) Nejžádanější a nejdražší místa jsou v kněžišti vedle oltáře, kde se slouží mše a kde kněz odříkává Confiteor. Vždyť pravý důvod, proč chtě­ jí být lidé pohřbívám apud ecclesiam, je obětování při mši, nikoli už vyhledávání ochrany světců. „Žádá o pohřbení svého těla v limožské diecézi, v kostele v Terne, jenž náleží celestinskému řádu, v kněžišti zmíněného kostela dosti [rozuměj velice] blízko u hlavního oltáře, ze strany, jež přiléhá ke zdi“ (1400). Jeden z lékařů Karla VI.: „m choro dictae ecclesie ante magnurn altare“ (1410). „V kněžišti kostela bratří pavlánů v Blois, vedle hlavního oltáře“ (16. století). „V kněžišti kostela špitálu HÓtel-Dieu města Paříže“ (1662). Jeden vysoce postavený soudní hod­ nostář chtěl být „přenesen do kostela v Boulay a pochován v kněžišti

zmíněného kostela“ (1669). V některých farnostech se mše nesloužily u hlavního oltáře; následu­ jící zůstavitel chtěl proto spočinout „v kostele Saint-Merry, v kapli, kde se sloužívá farní mše“ (1413). V 17. století to býval oltář Nejsvětější svá-

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

103

tosti; „pod tímto náhrobkem spočívá tělo pana Clauda ďAubray, jenž byl za svého života rytířem“. Zemřel 31. května 1609 ve věku třiaosm­ desáti let a „protože zde na zemi měl v hluboké a oddané úctě vzácné tělo Pána Našeho, vyjevil v den svého skonu přání, aby byl pochován zde, u Nejsvětější svátosti, aby mu modlitby věřících, kteří přicházejí pokleknout k této Nejsvětější a úctyhodné svátosti, pomohly dojít mi­ losti Boží a on byl společně s nimi vzkříšen ve slávě“.102) Nejžádanějším místem po kněžišti byla kaple nebo „zpodobení“ (so­ cha nebo obraz) Panny Marie. Rodina vdovy po komořím Guillaumovi des Bordes, který padl u Nikopole, měla hrobku „v kapli Panny Marie v kostele převorství Saint-Didier ve zmíněném Brugěres“ (1416). Ze­ snulí mohli být pohřbíváni před kaplí, uvnitř však nikoli - proto podru­ hé provdaná vdova po pařížském měšťanovi, „nyní choť královského chirurga“, žádá, aby „její mrtvé tělo bylo pochováno v kostele Saint-Jacques-de-la-Boucherie v její farnosti, před kaplí Panny Marie, na mís­ tě, kde spočinula její nebohá matka“ (1661). Zmíněná vdova tedy pat­ řila mezi případy upřednostňování rodičů před životním partnerem. Další zůstavitel si zase přál spočinout „v opatském kostele Svatého Saturnina [Toulouse] poblíž kaple Matky Boží“ (1600). Lidé se s oblibou dávali pohřbívat i před zpodobením Matky Boží, jako tento vinař: „v kostele zmíněného města Montreuil na tom sa­ mém místě před zpodobením Panny Marie, kde byla pochována jeho drahá choť“ (1628). Anebo: „proti zpodobení Matky Boží ve zmíněném kostele“. Králův tajemník: „Přeji si a žádám, aby moje tělo bylo pocho­ váno v kostele Saint-Jehan-en-Grěve v mé farnosti, kde jsem zastával úřad místosprávce záduší v době, kdy byl jeho správcem pan markýz ďEstrées [výborná reklama sebe sama!], a to před zpodobením Panny Marie vedle kaple (...) tam, kde byla pohřbena slečna Damondová, mo­ je nebohá choť.“ Matka Boží bývala zpodobována i na hřbitovech, například u Ne­ viňátek: „Na tom hřbitově slouží jako náhrobek věžička s velice pěkně zpodobenou Matkou Boží vytesanou z kamene; na hrob si ji dal po­ stavit jakýsi muž, který se za svého života holedbal, že na jeho hrob psi močit nebudou.“ V 16. století chtěli tedy věřící spočinout na hřbi­ tově Neviňátek „před sochou Spanilé Panny“, případně „vedle sochy Matky Boží“. A v roce 1621: „na hřbitově Svatých neviňátek, před oltá­ řem Panny Marie na zmíněném místě“, „na hřbitově Svatých neviňátek, před kaplí Panny Marie, jež stojí uprostřed hřbitova“.103)

102

DĚJINY SMRTI

písem, tedy nestačil ke spolehlivému nalezení hrobu], který sahá až ke, stupínku, jenž na pravé straně oltáře ve zmíněné kapli nese sloupek“ (1661).99) v Zůstavitelé nikdy neměli jistotu, že budou pohřbeni přesně tam, kde chtěli, a to ani tehdy, když jim k tomu farář a správci záduší dali (nebo prodali) souhlas, protože na žádaném místě mohli být nalezeni nedáv­ no pohřbení a ještě nezpráchnivělí nebožtíci. Proto spíše než přesně vymezené místo žádali o jeho sousedství: „v kostele ve Val-des-Écoliers, na místě nebo vedle místa, kde spočinula jeho nebohá choť“ (1401); „na hřbitově Neviňátek, na místě, kde byli pochováni jeho otec a matka, ne­ bo jinde poblíž toho místa“ (1407); „nejblíže, jak bude možno, u hrobu (...)“ (16. století); „do hrobu mého otce a matky, jenž se nachází u kos­ telní zdi po levé straně, když se do kostela vejde“ (1404).100) Zůstavitelé nebo písaři, kteří sepisovali poslední vůle těm, kdo psát neuměli, pou­ žívali výrazů vedle, poblíž, v blízkosti, například vedle místa, kde pocho­ ván je, nebo poblíž kaple - anglicky beneath. Přibližné určení místa bylo nejčastější, existovaly však i výjimky, kdy přesný popis místa nikoho nenechal na pochybách: „tam na tom místě, kde (...)“ (1657); „na tom samém místě, kde byla pochována moje paní matka“ (1652). Jeden zůstavitel z 15. století nelitoval námahy a místo, kde chtěl spočinout, vymezil geometricky přesně: „v průsečíku dvou přímek, při­ čemž ta první spojuje krucifix a zpodobení Panny Marie a ta druhá oltář svátého Šebestiána a oltář svátého Dominika“ (1416).101) Nejžádanější a nejdražší místa jsou v kněžišti vedle oltáře, kde se slouží mše a kde kněz odříkává Confiteor. Vždyť pravý důvod, proč chtě­ jí být lidé pohřbívám apud ecclesiam, je obětování při mši, nikoli už vyhledávání ochrany světců. „Žádá o pohřbení svého těla v limožské diecézi, v kostele v Terne, jenž náleží celestinskému řádu, v kněžišti zmíněného kostela dosti [rozuměj velice] blízko u hlavního oltáře, ze strany, jež přiléhá ke zdi“ (1400). Jeden z lékařů Karla VI.: „m choro dictae ecclesie ante magnurn altare“ (1410). „V kněžišti kostela bratří pavlánů v Blois, vedle hlavního oltáře“ (16. století). „V kněžišti kostela špitálu HÓtel-Dieu města Paříže“ (1662). Jeden vysoce postavený soudní hod­ nostář chtěl být „přenesen do kostela v Boulay a pochován v kněžišti

zmíněného kostela“ (1669). V některých farnostech se mše nesloužily u hlavního oltáře; následu­ jící zůstavitel chtěl proto spočinout „v kostele Saint-Merry, v kapli, kde se sloužívá farní mše“ (1413). V 17. století to býval oltář Nejsvětější svá-

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

103

tosti; „pod tímto náhrobkem spočívá tělo pana Clauda ďAubray, jenž byl za svého života rytířem“. Zemřel 31. května 1609 ve věku třiaosm­ desáti let a „protože zde na zemi měl v hluboké a oddané úctě vzácné tělo Pána Našeho, vyjevil v den svého skonu přání, aby byl pochován zde, u Nejsvětější svátosti, aby mu modlitby věřících, kteří přicházejí pokleknout k této Nejsvětější a úctyhodné svátosti, pomohly dojít mi­ losti Boží a on byl společně s nimi vzkříšen ve slávě“.102) Nejžádanějším místem po kněžišti byla kaple nebo „zpodobení“ (so­ cha nebo obraz) Panny Marie. Rodina vdovy po komořím Guillaumovi des Bordes, který padl u Nikopole, měla hrobku „v kapli Panny Marie v kostele převorství Saint-Didier ve zmíněném Brugěres“ (1416). Ze­ snulí mohli být pohřbíváni před kaplí, uvnitř však nikoli - proto podru­ hé provdaná vdova po pařížském měšťanovi, „nyní choť královského chirurga“, žádá, aby „její mrtvé tělo bylo pochováno v kostele Saint-Jacques-de-la-Boucherie v její farnosti, před kaplí Panny Marie, na mís­ tě, kde spočinula její nebohá matka“ (1661). Zmíněná vdova tedy pat­ řila mezi případy upřednostňování rodičů před životním partnerem. Další zůstavitel si zase přál spočinout „v opatském kostele Svatého Saturnina [Toulouse] poblíž kaple Matky Boží“ (1600). Lidé se s oblibou dávali pohřbívat i před zpodobením Matky Boží, jako tento vinař: „v kostele zmíněného města Montreuil na tom sa­ mém místě před zpodobením Panny Marie, kde byla pochována jeho drahá choť“ (1628). Anebo: „proti zpodobení Matky Boží ve zmíněném kostele“. Králův tajemník: „Přeji si a žádám, aby moje tělo bylo pocho­ váno v kostele Saint-Jehan-en-Grěve v mé farnosti, kde jsem zastával úřad místosprávce záduší v době, kdy byl jeho správcem pan markýz ďEstrées [výborná reklama sebe sama!], a to před zpodobením Panny Marie vedle kaple (...) tam, kde byla pohřbena slečna Damondová, mo­ je nebohá choť.“ Matka Boží bývala zpodobována i na hřbitovech, například u Ne­ viňátek: „Na tom hřbitově slouží jako náhrobek věžička s velice pěkně zpodobenou Matkou Boží vytesanou z kamene; na hrob si ji dal po­ stavit jakýsi muž, který se za svého života holedbal, že na jeho hrob psi močit nebudou.“ V 16. století chtěli tedy věřící spočinout na hřbi­ tově Neviňátek „před sochou Spanilé Panny“, případně „vedle sochy Matky Boží“. A v roce 1621: „na hřbitově Svatých neviňátek, před oltá­ řem Panny Marie na zmíněném místě“, „na hřbitově Svatých neviňátek, před kaplí Panny Marie, jež stojí uprostřed hřbitova“.103)

104

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI

Hrob v blízkosti jiných světců žádali věřící mnohem vzácněji; uctíva­ li je nanejvýš jako patrony cechovních kaplí. Manželka jednoho zahrad­ níka si tak přála spočinout „v kostele Saint-Gervais proti kapli Svatého Eutropia“ (1604); prokurátor pařížského soudního dvora chtěl v roce 1661 - v době, kdy se šířilo uctívání svátého Josefa jako patrona šťastné smrti - spočinout v kapli Svatého Josefa. Z touhy po šťastné smrti si další zůstavitel zvolil v roce 1647 pohřeb v kapli Vzkříšení. Počínaje 15. stoletím a ještě v průběhu 17. století si lidé kromě kně­ žiště, kaple nebo zpodobení Panny Marie volili místo pro hrob také v blízkosti krucifixu. Jeden farář v roce 1402 upřesnil, že mu záleží na tom, aby byl pohřben zároveň „ante crucifixum etymaginem beate Marie“. Věřící však mohl mít to štěstí, že krucifix visel v kněžišti: „v kněžišti pod krucifixem“ (1690). Obvykle však visíval mezi lodí a kněžištěm. Jeden pařížský měšťan si v roce 1660 přál, aby „jeho mrtvé tělo bylo pochováno u paty krucifixu v kostele Samt-Germain-de-1 Auxerrois v jeho farnosti“. Krucifix mohl viset i nad lavicí správy záduší. Takové místo si pro svůj poslední odpočinek volili nejspíše věřící, kteří na zmí­ něné lavici kdysi sedávali z titulu svého úřadu. Jeden pekař a jeho žena: „v kostele Svaté Magdaleny před lavicí správců záduší zmíněného kos­ tela“ (1560); „v kostele Saint-Médéric v mé farnosti, před patronátní lavicí, kde už spočinuli mí předkové“ (1649).104) Už jsme si říkali, že kříže na hřbitovech sloužily jako orientační bo­ dy. Zůstavítelé je často uváděli jako místopisné značky k určení polohy svého hrobu: „mezi křížem a jilmem na hřbitově kostela Saint-Gervais, žádá jeden pařížský kupec a jeho žena (1602). A konečně v 17. století se dávali někteří věřící pohřbívat u své ro­ dinné lavice. Žádali, aby jejich tělo spočinulo poblíž místa, odkud za svého života sledovali mši, „v lodi, poblíž jeho lavice, která se opírá o věžní sloup u křtitelnice v dolní části kostela“ (1622); jeden vězeň­ ský dozorce ze Cháteletu a jeho žena „před jejich lavicí v kostele Saint-Nicolas-des-Champs v jejich farnosti“ (1669). Jedna rodina uzavřela v roce 1607 smlouvu se záduším farnosti, a zaručila si tak „umístění hrobu před zmíněnou lavicí, v němž bude pochován on, jeho žena a je­ jich děti“; a další: „v kostele Saint-Jehan-en-Grěve v jeho farnosti, vedle jeho lavice“ (1628-1670).105) Je to zvláštní, ale pařížští protestanti v době platnosti nantského ediktu projevovali stejně zbožnou úctu k místům, odkud za svého ži­ vota sledovali bohoslužby, jako katolíci: například Anně Gaignotová,

105

žena Nicolase I. z Rambouilletu (f 1684), žádala, aby byla pochována vedle charentonského chrámu, na starém hřbitově, vedle svých předků „přesně proti místu, kde v chrámu sedávala“.106) Závěti uvádějí i jiná místa pro hrob, ta jsou však výjimečná a ne tak příznačná: „pod kropenkou“ (1404), „propepísčinám“ (1660).107) Obecně vzato je dosti zarážející, že v 15.-17. století se věřící při výbě­ ru hrobu řídili zejména úctou ke mši a Ježíši Kristu na kříži.

** * Zůstavitelova volba umístění hrobu podléhala schválení duchovních 1 1 1 1 1 XT’ z a správců zadusí, coz byla temer vždy otazka penez. Nej prozíravější zů­ staví telé proto uváděli i místa náhradní, která jsou pro nás zajímavá ze­ jména tím, že nám umožňují pochopit psychologickou vazbu mezi po­ hřbem v kostele a pohřbem na hřbitově: „(...) v kostele Saint-Eustache, a nedají-li k tomu správci záduší svolení, pak ve společné jámě s chu­ dými na hřbitově Neviňátek“ (1641); „v kostele pavlánů (...) a svého ctihodného pastýře, faráře kostela Saint-Médéric, poníženě prosím, aby vyhověl mému přání“ (1648); „v kostele farnosti, kde zmíněný zůstavi­ tel zemře, nebude-li tomu nic bránit, jinak na hřbitově“ (1590), „v kos­ tele špitálu Hótel-Dieu (...) bude-li taková věc možná, jinak v kostele nebo na hřbitově podle výběru mé neteře Markéty Picardové“ (1662); „v kostele řeholního řádu kapucínů (...) které snažně prosím o svolení“ (1669); „v kapli Panny Marie Orodovné z Tauru [v Toulouse], pokud bude souhlasit pan farář zmíněného kostela, jinak na hřbitově zmíně­ né farnosti“ (1678). Věřící tedy volili hřbitov převážně v případě, že kostel byl nedostupný. Nicméně někteří zůstavitelé si hřbitov vybírali záměrné, jako projev pokory. Podkoní a pán ze Soussy Claude de 1’Estoile, „jsa si vědom toho, že je veliký hříšník, chce být pochován na farním hřbitově, nikoli v kos­ tele, neboť toho není hoden“ (1652). Na hřbitově, to někdy znamenalo v jeho lepší části, v carnariích: „Laure de Mahault si přeje, aby její tělo bylo pochováno v carnariu hřbitova u kostela Saint-Jehan v její farnosti“ (1660); „pod carnarii ve farnosti Svatého Kosmy“ (1667). Mohlo to však znamenat i společnou jámu: jeden advokát pařížského soudního dvora si v roce 1406 přál spočinout „ve velké jámě pro chudé“; v roce 1539 chtě­ la být Genevieve de Quatrelivres pohřbena „v jámě pro chudé na hřbito­ vě Neviňátek“ stejně jako její otec.108) Ve třetí části této knihy si ukážeme, z

o

z

v z

v

.

z

v v

v

.

z

v

v • v z

o

104

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI

Hrob v blízkosti jiných světců žádali věřící mnohem vzácněji; uctíva­ li je nanejvýš jako patrony cechovních kaplí. Manželka jednoho zahrad­ níka si tak přála spočinout „v kostele Saint-Gervais proti kapli Svatého Eutropia“ (1604); prokurátor pařížského soudního dvora chtěl v roce 1661 - v době, kdy se šířilo uctívání svátého Josefa jako patrona šťastné smrti - spočinout v kapli Svatého Josefa. Z touhy po šťastné smrti si další zůstavitel zvolil v roce 1647 pohřeb v kapli Vzkříšení. Počínaje 15. stoletím a ještě v průběhu 17. století si lidé kromě kně­ žiště, kaple nebo zpodobení Panny Marie volili místo pro hrob také v blízkosti krucifixu. Jeden farář v roce 1402 upřesnil, že mu záleží na tom, aby byl pohřben zároveň „ante crucifixum etymaginem beate Marie“. Věřící však mohl mít to štěstí, že krucifix visel v kněžišti: „v kněžišti pod krucifixem“ (1690). Obvykle však visíval mezi lodí a kněžištěm. Jeden pařížský měšťan si v roce 1660 přál, aby „jeho mrtvé tělo bylo pochováno u paty krucifixu v kostele Samt-Germain-de-1 Auxerrois v jeho farnosti“. Krucifix mohl viset i nad lavicí správy záduší. Takové místo si pro svůj poslední odpočinek volili nejspíše věřící, kteří na zmí­ něné lavici kdysi sedávali z titulu svého úřadu. Jeden pekař a jeho žena: „v kostele Svaté Magdaleny před lavicí správců záduší zmíněného kos­ tela“ (1560); „v kostele Saint-Médéric v mé farnosti, před patronátní lavicí, kde už spočinuli mí předkové“ (1649).104) Už jsme si říkali, že kříže na hřbitovech sloužily jako orientační bo­ dy. Zůstavítelé je často uváděli jako místopisné značky k určení polohy svého hrobu: „mezi křížem a jilmem na hřbitově kostela Saint-Gervais, žádá jeden pařížský kupec a jeho žena (1602). A konečně v 17. století se dávali někteří věřící pohřbívat u své ro­ dinné lavice. Žádali, aby jejich tělo spočinulo poblíž místa, odkud za svého života sledovali mši, „v lodi, poblíž jeho lavice, která se opírá o věžní sloup u křtitelnice v dolní části kostela“ (1622); jeden vězeň­ ský dozorce ze Cháteletu a jeho žena „před jejich lavicí v kostele Saint-Nicolas-des-Champs v jejich farnosti“ (1669). Jedna rodina uzavřela v roce 1607 smlouvu se záduším farnosti, a zaručila si tak „umístění hrobu před zmíněnou lavicí, v němž bude pochován on, jeho žena a je­ jich děti“; a další: „v kostele Saint-Jehan-en-Grěve v jeho farnosti, vedle jeho lavice“ (1628-1670).105) Je to zvláštní, ale pařížští protestanti v době platnosti nantského ediktu projevovali stejně zbožnou úctu k místům, odkud za svého ži­ vota sledovali bohoslužby, jako katolíci: například Anně Gaignotová,

105

žena Nicolase I. z Rambouilletu (f 1684), žádala, aby byla pochována vedle charentonského chrámu, na starém hřbitově, vedle svých předků „přesně proti místu, kde v chrámu sedávala“.106) Závěti uvádějí i jiná místa pro hrob, ta jsou však výjimečná a ne tak příznačná: „pod kropenkou“ (1404), „propepísčinám“ (1660).107) Obecně vzato je dosti zarážející, že v 15.-17. století se věřící při výbě­ ru hrobu řídili zejména úctou ke mši a Ježíši Kristu na kříži.

** * Zůstavitelova volba umístění hrobu podléhala schválení duchovních 1 1 1 1 1 XT’ z a správců zadusí, coz byla temer vždy otazka penez. Nej prozíravější zů­ staví telé proto uváděli i místa náhradní, která jsou pro nás zajímavá ze­ jména tím, že nám umožňují pochopit psychologickou vazbu mezi po­ hřbem v kostele a pohřbem na hřbitově: „(...) v kostele Saint-Eustache, a nedají-li k tomu správci záduší svolení, pak ve společné jámě s chu­ dými na hřbitově Neviňátek“ (1641); „v kostele pavlánů (...) a svého ctihodného pastýře, faráře kostela Saint-Médéric, poníženě prosím, aby vyhověl mému přání“ (1648); „v kostele farnosti, kde zmíněný zůstavi­ tel zemře, nebude-li tomu nic bránit, jinak na hřbitově“ (1590), „v kos­ tele špitálu Hótel-Dieu (...) bude-li taková věc možná, jinak v kostele nebo na hřbitově podle výběru mé neteře Markéty Picardové“ (1662); „v kostele řeholního řádu kapucínů (...) které snažně prosím o svolení“ (1669); „v kapli Panny Marie Orodovné z Tauru [v Toulouse], pokud bude souhlasit pan farář zmíněného kostela, jinak na hřbitově zmíně­ né farnosti“ (1678). Věřící tedy volili hřbitov převážně v případě, že kostel byl nedostupný. Nicméně někteří zůstavitelé si hřbitov vybírali záměrné, jako projev pokory. Podkoní a pán ze Soussy Claude de 1’Estoile, „jsa si vědom toho, že je veliký hříšník, chce být pochován na farním hřbitově, nikoli v kos­ tele, neboť toho není hoden“ (1652). Na hřbitově, to někdy znamenalo v jeho lepší části, v carnariích: „Laure de Mahault si přeje, aby její tělo bylo pochováno v carnariu hřbitova u kostela Saint-Jehan v její farnosti“ (1660); „pod carnarii ve farnosti Svatého Kosmy“ (1667). Mohlo to však znamenat i společnou jámu: jeden advokát pařížského soudního dvora si v roce 1406 přál spočinout „ve velké jámě pro chudé“; v roce 1539 chtě­ la být Genevieve de Quatrelivres pohřbena „v jámě pro chudé na hřbito­ vě Neviňátek“ stejně jako její otec.108) Ve třetí části této knihy si ukážeme, z

o

z

v z

v

.

z

v v

v

.

z

v

v • v z

o

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

že ve druhé polovině 18. století se počet pohřbů významných osob na hřbitově - přestože půjde stále o výjimečné případy - zvýšil, což byla neklamná známka změny a předzvěst konce pohřbívání v kostelích.109)

Tabulka č. 1. Pohřby v kostelích mimo farnost. U jednotlivých kostelů je uvedeno procento z celkového počtu pohřbů v kostelích.

106

Daurade 1699

v% KDO V KOSTELE? KDO NA HŘBITOVĚ? PŘÍKLAD Z TOULOUSE

Podle toho, co jsme si právě ukázali, se zdá, že v 15.-17. století si lidé nejvíce přáli hrob v kostele. Potvrzuje to ve svém slovníku i Antoine Furetiěre (1619-1688) v poznámce k heslu Hřbitov: „Kdysi se v koste­ lích vůbec nepohřbívalo, jen na hřbitovech. Dnes končí na hřbitovech téměř výlučně obyčejní lidé.“ Kdo ale byli ti obyčejní lidé? Podívejme se na rozložení hrobů. Umožňují nám to farní matriky, v nichž je uvedeno umístění hrobu každého farníka, i když byl pohřben v jiné farnosti. Vybral jsem si matriky tří toulouských farností a prostudoval zápisy z přelomu 17. a 18. století: nejprve katedrální farnost Svatého Štěpána (Saint-Étienne) v jádru středověkého města, kde tehdy ještě v mnohem větším počtu než jinde sídlili šlechtici, hodnostáři, hejtmani a zámož­ ní kupci; potom farnost Dalbade uprostřed čtvrti řemeslnických mis­ trů a jejich tovaryšů, kde ale žili i soudní úředníci; nu a konečně opat­ ství Svatého Saturnina (Saint-Sernin) ve farnosti Daurade, jež zaujímá zvláštní místo, protože je to čtvrť méně lidová než Dalbade a méně aristokratická než Svatý Štěpán.110) Díky zápisům v matrikách se můžeme zabývat zvlášť pohřby v koste­ le a zvlášť pohřby na hřbitově. Nejdříve se budeme zabývat případy, kdy se farník dal pohřbít mimo území své farnosti. Tyto případy se ovšem týkají výlučně pohřbů v kostele, neboť všichni nebožtíci pohřbení na farním hřbitově pocházeli z dané farnosti. První tabulka ukazuje na vysoký počet pohřbů mimo farnost. Poté, co jsem pročetl velké množství pařížských závětí (avšak zdaleka ne všech­ ny), by mne nepřekvapilo, kdyby počet mimofarních pohřbů v Toulouse převýšil počet těchže pohřbů v Paříži. V Paříži se totiž pohřeb mimo far­ nost nedoporučoval; jedinou výjimku tvořil pohřeb do rodinné hrobky. Mezi jednotlivými farnostmi existovaly značné rozdíly: 62 % všech pohřbů v Dalbade se konalo na jejím území (v kostele a klášterech), zatímco v Daurade jen 11,5 %. V nejlidovější farnosti skončila více než

Minoritě (Františkáni) Dominikáni Karmelitáni Farní kostel Augustiniáni

33,5 33,5 4 11,5

107

Dalbade 1705

Sv. Stepán 1692

11 12 15,5 27,7 12

17

13 62

Tabulka c. 2. Rozložení pohřbů v kostelích a na hřbitovech podle příslušnosti ke společenské vrstvě (v procentech). Je zajímavé srovnat tuto tabulku s údaji, jež se týkají Paříže 16. století, které slečna Antoinette Fleuryová našla v listinách Osmé notářské kanceláře: v Paříži se 60 % pohřbů konalo v kostelích a 40 % na hřbitovech.

šlechta a soudci*

% celkového počtu pohřbů ve farnosti 64

38

51

10

36

0

33

46 + 20 (dětí) = 66

kostel hraběcí hřbitov hřbitov Všech svátých

48 21

20 0

60 60

6 30

31

0

34

50

kostel hraběcí hřbitov hřbitov Všech Svatých

37 26

20 12 (dětí)

68 60

12 17

37

0

26

54+ 18 (dětí) = 72

49 51

9 6 (dětí)

59 + 9 = 68** 48

Sv. Štěpán kostel 1692 hřbitov Sv. Spasitele

Daurade 1698

Daurade 1699

mistři řemesel tovaryši a kupci* a neznámí*

/

Dalbade 1705

kostel hřbitov

* procento pohřbů buď v kostele, anebo na hřbitově ** 9 % = kupci, 68 % = mistři řemesel a kupci

13 46

DĚJINY SMRTI

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

že ve druhé polovině 18. století se počet pohřbů významných osob na hřbitově - přestože půjde stále o výjimečné případy - zvýšil, což byla neklamná známka změny a předzvěst konce pohřbívání v kostelích.109)

Tabulka č. 1. Pohřby v kostelích mimo farnost. U jednotlivých kostelů je uvedeno procento z celkového počtu pohřbů v kostelích.

106

Daurade 1699

v% KDO V KOSTELE? KDO NA HŘBITOVĚ? PŘÍKLAD Z TOULOUSE

Podle toho, co jsme si právě ukázali, se zdá, že v 15.-17. století si lidé nejvíce přáli hrob v kostele. Potvrzuje to ve svém slovníku i Antoine Furetiěre (1619-1688) v poznámce k heslu Hřbitov: „Kdysi se v koste­ lích vůbec nepohřbívalo, jen na hřbitovech. Dnes končí na hřbitovech téměř výlučně obyčejní lidé.“ Kdo ale byli ti obyčejní lidé? Podívejme se na rozložení hrobů. Umožňují nám to farní matriky, v nichž je uvedeno umístění hrobu každého farníka, i když byl pohřben v jiné farnosti. Vybral jsem si matriky tří toulouských farností a prostudoval zápisy z přelomu 17. a 18. století: nejprve katedrální farnost Svatého Štěpána (Saint-Étienne) v jádru středověkého města, kde tehdy ještě v mnohem větším počtu než jinde sídlili šlechtici, hodnostáři, hejtmani a zámož­ ní kupci; potom farnost Dalbade uprostřed čtvrti řemeslnických mis­ trů a jejich tovaryšů, kde ale žili i soudní úředníci; nu a konečně opat­ ství Svatého Saturnina (Saint-Sernin) ve farnosti Daurade, jež zaujímá zvláštní místo, protože je to čtvrť méně lidová než Dalbade a méně aristokratická než Svatý Štěpán.110) Díky zápisům v matrikách se můžeme zabývat zvlášť pohřby v koste­ le a zvlášť pohřby na hřbitově. Nejdříve se budeme zabývat případy, kdy se farník dal pohřbít mimo území své farnosti. Tyto případy se ovšem týkají výlučně pohřbů v kostele, neboť všichni nebožtíci pohřbení na farním hřbitově pocházeli z dané farnosti. První tabulka ukazuje na vysoký počet pohřbů mimo farnost. Poté, co jsem pročetl velké množství pařížských závětí (avšak zdaleka ne všech­ ny), by mne nepřekvapilo, kdyby počet mimofarních pohřbů v Toulouse převýšil počet těchže pohřbů v Paříži. V Paříži se totiž pohřeb mimo far­ nost nedoporučoval; jedinou výjimku tvořil pohřeb do rodinné hrobky. Mezi jednotlivými farnostmi existovaly značné rozdíly: 62 % všech pohřbů v Dalbade se konalo na jejím území (v kostele a klášterech), zatímco v Daurade jen 11,5 %. V nejlidovější farnosti skončila více než

Minoritě (Františkáni) Dominikáni Karmelitáni Farní kostel Augustiniáni

33,5 33,5 4 11,5

107

Dalbade 1705

Sv. Stepán 1692

11 12 15,5 27,7 12

17

13 62

Tabulka c. 2. Rozložení pohřbů v kostelích a na hřbitovech podle příslušnosti ke společenské vrstvě (v procentech). Je zajímavé srovnat tuto tabulku s údaji, jež se týkají Paříže 16. století, které slečna Antoinette Fleuryová našla v listinách Osmé notářské kanceláře: v Paříži se 60 % pohřbů konalo v kostelích a 40 % na hřbitovech.

šlechta a soudci*

% celkového počtu pohřbů ve farnosti 64

38

51

10

36

0

33

46 + 20 (dětí) = 66

kostel hraběcí hřbitov hřbitov Všech svátých

48 21

20 0

60 60

6 30

31

0

34

50

kostel hraběcí hřbitov hřbitov Všech Svatých

37 26

20 12 (dětí)

68 60

12 17

37

0

26

54+ 18 (dětí) = 72

49 51

9 6 (dětí)

59 + 9 = 68** 48

Sv. Štěpán kostel 1692 hřbitov Sv. Spasitele

Daurade 1698

Daurade 1699

mistři řemesel tovaryši a kupci* a neznámí*

/

Dalbade 1705

kostel hřbitov

* procento pohřbů buď v kostele, anebo na hřbitově ** 9 % = kupci, 68 % = mistři řemesel a kupci

13 46

108

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI

Tabulka č. 3. Podíl dětí na celkovém počtu pohřbů (v procentech).

Farnost Desetileté děti* kostely hřbitovy Roční děti* kostely hřbitovy

Daurade 1699

Dalbade 1705

Sv. Stepán 1692

36 67

57 62,5

32 48

10 25,5

18 19

4 39

polovina zesnulých ve farním kostele. Věřící z méně lidových farností lákal spíše věhlas jiných svatostánků. První etapa pohřbívání v kostelích, jež lidé chápali jako znamení společenského vzestupu, se odehrá­ vala ve vlastní farnosti. Jakým svatostánkům dávali zůstavitelé přednost před vlastním far­ ním kostelem? První tabulka nám prozrazuje, že především klášterům žebravých řádů (minoritů, dominikánů, karmelitánů, augustiniánů), které přijaly polovinu nebožtíků ze svatoštěpánské a 80 % nebožtíků z dauradské farnosti, přičemž třetina všech dauradských nebožtíků V' skončila u dominikánů a třetina u minoritů. Členové žebravých řádů byli vyhlášenými odborníky nejen na smrt, ale i na období po smrti účastnili se pohřbů, bděli u mrtvého, snažili se získat objednávky na pohřby ve svých klášterech a modlili se za duše zesnulých. Koncem středověku vytěsnil provaz svátého Františka medailonky svátého Be­ nedikta, které se dávaly do hrobů ve 12. století. Byl to jev všeobecný a trval až do druhé poloviny 18. století. Srovnejme nyní v každé farnosti počet pohřbů v (kterémkoli) koste­ le s počtem pohřbů na hřbitově. Všechny hřbitovy byly farní. Některé farnosti však měly několik hřbi­ tovů různých kategorií. Dalbadský kostel je jednoduše propojen se hřbitovem - tak, jak jsme to popsali na předchozích stránkách. Naproti tomu situace v daurad­ ské a svatoštěpánské farnosti je složitější, jednak proto, že jak u kated­ rály Svatého Štěpána, tak u dauradského kostela je sídlo sboru kanov­ níků a řeholníků, jednak proto, že oba chrámy jsou velice staré a jejich přístavby prošly mnohými stavebními úpravami. Nejstarším hřbitovem ve svatoštěpánské farnosti je klášterní rajský dvůr. Ještě v 17. století se mu říkalo „klášterní hřbitov“, obvykle však jen

109

rajský dvůr“ nebo „malé nádvoří“. Pohřeb v rajském dvoře byl stejně nákladný a stejně vyhledávaný jako pohřeb v kostele, takže mezi těmito dvěma skupinami mrtvých neexistoval žádný společenský rozdíl. Proto jsem je zařadil do jediné kategorie pohřbů v kostele. Jen devět pohřbů z třiadvaceti v této kategorii připadlo na chrámovou loď, ostatní se ko­ naly v rajském dvoře. Jde o zajímavý případ, protože ukazuje, že za urči­ tých okolností, jako v Orléansu a nepochybně i v Anglii, si atrium a raj­ ský dvůr zachovaly roli ušlechtilého a uctívaného hřbitova pod širým nebem. Musely však být starobylé a nesměli se tam pohřbívat chudí. Obdobná situace panovala i ve starém benediktinském opatství Sva­ tého Saturnina v Daurade. Místní duchovní dodržovali dávné zvyklos­ ti, přestože jinde se na ně nikdo neohlížel (snad jen s výjimkou jižní Francie), proto se v opatském kostele nikdy nepohřbívalo ani v lodi, ani v kněžišti: oněch 11,5 % pohřbů, které jsem zahrnul mezi pohřby v kostele, se ve skutečnosti konalo sub stillicidio (pod okapy) nebo in porticu (pod portikem), vrátíme-li se ke starým výrazům, které si tu ješ­ tě koncem 17. století uchovaly svůj původní význam. Věřící tedy o mís­ to pro hrob žádali „v portiku zdejšího kostela“, „před branou zdejší­ ho kostela“, „v klášteře [zřejmě v rajském dvoře] našeho kostela“, „na nádvoří zdejšího kostela“, „v rajském dvoře“, „u vchodu do kostela“. Pozoruhodné je, že kněží, kteří vedli matriky, umístění hrobů pod ši­ rým nebem nikdy neoznačili slovem cimetiére (hřbitov). Přejděme nyní ke hřbitovům v pravém slova smyslu, jednak ve sva­ toštěpánské, jednak v dauradské farnosti. Hřbitov, kam se v 17. století pohřbívali farníci od Svatého Štěpána, nepřiléhá těsně ke katedrále: nej­ prve jej od ní oddělovaly hradby a nyní bulvár, který později vznikl na jejich místě. Jmenuje se hřbitov Svatého Spasitele (Saint-Sauveur) pod­ le stejnojmenného kostelíka či kaple, jenž na něm byl postaven a bez nějž by nemohl existovat. Hřbitov bez kostela nebo úplně oddělený od kostela nemohl totiž vůbec vzniknout. Například hřbitov Champeaux přiléhal k malému kostelu Svatých neviňátek. Ovšem kostel Svatého Spasitele, na rozdíl od Svatých neviňátek, není farní, je to filiální kos­ tel katedrály. Hřbitov Svatého Spasitele vznikl v době, kdy se hřbitovy začínaly oddělovat od kostelů. V 6. kapitole nazvané Odliv zájmu se seznámíme s dalšími podobnými případy z Paříže. Hřbitov Svatého Spasitele byl tedy založen jako hřbitov svatoštěpánské farnosti. Dauradská farnost měla hřbitovy dva (kromě rajského dvora a kos­ telního nádvoří v opatství); tomu prvnímu, velmi starému a velmi uctí-

108

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI

Tabulka č. 3. Podíl dětí na celkovém počtu pohřbů (v procentech).

Farnost Desetileté děti* kostely hřbitovy Roční děti* kostely hřbitovy

Daurade 1699

Dalbade 1705

Sv. Stepán 1692

36 67

57 62,5

32 48

10 25,5

18 19

4 39

polovina zesnulých ve farním kostele. Věřící z méně lidových farností lákal spíše věhlas jiných svatostánků. První etapa pohřbívání v kostelích, jež lidé chápali jako znamení společenského vzestupu, se odehrá­ vala ve vlastní farnosti. Jakým svatostánkům dávali zůstavitelé přednost před vlastním far­ ním kostelem? První tabulka nám prozrazuje, že především klášterům žebravých řádů (minoritů, dominikánů, karmelitánů, augustiniánů), které přijaly polovinu nebožtíků ze svatoštěpánské a 80 % nebožtíků z dauradské farnosti, přičemž třetina všech dauradských nebožtíků V' skončila u dominikánů a třetina u minoritů. Členové žebravých řádů byli vyhlášenými odborníky nejen na smrt, ale i na období po smrti účastnili se pohřbů, bděli u mrtvého, snažili se získat objednávky na pohřby ve svých klášterech a modlili se za duše zesnulých. Koncem středověku vytěsnil provaz svátého Františka medailonky svátého Be­ nedikta, které se dávaly do hrobů ve 12. století. Byl to jev všeobecný a trval až do druhé poloviny 18. století. Srovnejme nyní v každé farnosti počet pohřbů v (kterémkoli) koste­ le s počtem pohřbů na hřbitově. Všechny hřbitovy byly farní. Některé farnosti však měly několik hřbi­ tovů různých kategorií. Dalbadský kostel je jednoduše propojen se hřbitovem - tak, jak jsme to popsali na předchozích stránkách. Naproti tomu situace v daurad­ ské a svatoštěpánské farnosti je složitější, jednak proto, že jak u kated­ rály Svatého Štěpána, tak u dauradského kostela je sídlo sboru kanov­ níků a řeholníků, jednak proto, že oba chrámy jsou velice staré a jejich přístavby prošly mnohými stavebními úpravami. Nejstarším hřbitovem ve svatoštěpánské farnosti je klášterní rajský dvůr. Ještě v 17. století se mu říkalo „klášterní hřbitov“, obvykle však jen

109

rajský dvůr“ nebo „malé nádvoří“. Pohřeb v rajském dvoře byl stejně nákladný a stejně vyhledávaný jako pohřeb v kostele, takže mezi těmito dvěma skupinami mrtvých neexistoval žádný společenský rozdíl. Proto jsem je zařadil do jediné kategorie pohřbů v kostele. Jen devět pohřbů z třiadvaceti v této kategorii připadlo na chrámovou loď, ostatní se ko­ naly v rajském dvoře. Jde o zajímavý případ, protože ukazuje, že za urči­ tých okolností, jako v Orléansu a nepochybně i v Anglii, si atrium a raj­ ský dvůr zachovaly roli ušlechtilého a uctívaného hřbitova pod širým nebem. Musely však být starobylé a nesměli se tam pohřbívat chudí. Obdobná situace panovala i ve starém benediktinském opatství Sva­ tého Saturnina v Daurade. Místní duchovní dodržovali dávné zvyklos­ ti, přestože jinde se na ně nikdo neohlížel (snad jen s výjimkou jižní Francie), proto se v opatském kostele nikdy nepohřbívalo ani v lodi, ani v kněžišti: oněch 11,5 % pohřbů, které jsem zahrnul mezi pohřby v kostele, se ve skutečnosti konalo sub stillicidio (pod okapy) nebo in porticu (pod portikem), vrátíme-li se ke starým výrazům, které si tu ješ­ tě koncem 17. století uchovaly svůj původní význam. Věřící tedy o mís­ to pro hrob žádali „v portiku zdejšího kostela“, „před branou zdejší­ ho kostela“, „v klášteře [zřejmě v rajském dvoře] našeho kostela“, „na nádvoří zdejšího kostela“, „v rajském dvoře“, „u vchodu do kostela“. Pozoruhodné je, že kněží, kteří vedli matriky, umístění hrobů pod ši­ rým nebem nikdy neoznačili slovem cimetiére (hřbitov). Přejděme nyní ke hřbitovům v pravém slova smyslu, jednak ve sva­ toštěpánské, jednak v dauradské farnosti. Hřbitov, kam se v 17. století pohřbívali farníci od Svatého Štěpána, nepřiléhá těsně ke katedrále: nej­ prve jej od ní oddělovaly hradby a nyní bulvár, který později vznikl na jejich místě. Jmenuje se hřbitov Svatého Spasitele (Saint-Sauveur) pod­ le stejnojmenného kostelíka či kaple, jenž na něm byl postaven a bez nějž by nemohl existovat. Hřbitov bez kostela nebo úplně oddělený od kostela nemohl totiž vůbec vzniknout. Například hřbitov Champeaux přiléhal k malému kostelu Svatých neviňátek. Ovšem kostel Svatého Spasitele, na rozdíl od Svatých neviňátek, není farní, je to filiální kos­ tel katedrály. Hřbitov Svatého Spasitele vznikl v době, kdy se hřbitovy začínaly oddělovat od kostelů. V 6. kapitole nazvané Odliv zájmu se seznámíme s dalšími podobnými případy z Paříže. Hřbitov Svatého Spasitele byl tedy založen jako hřbitov svatoštěpánské farnosti. Dauradská farnost měla hřbitovy dva (kromě rajského dvora a kos­ telního nádvoří v opatství); tomu prvnímu, velmi starému a velmi uctí-

110

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI

vánému, se říkalo hraběcí (cimetiére des comtes); ten druhý, mnohem mladší a určený chudým, se jmenoval hřbitov Všech svátých (cimetiére de Toussaint). Je možné, že hřbitov Všech svátých vznikl současně se hřbitovem Svatého Spasitele. Oba dauradské hřbitovy ležely uvnitř hra­ deb opatství, hřbitov hraběcí u vchodu a podél kostela. Bez zřetelné­ ho přerušení prodlužoval pohřební zónu kostelního dvora a dávala se na něm pohřbívat toulouská hrabata. Podle jednoho starého popisu stával „ve vnější straně zdi dauradského kostela [snad v nějakém vý­ klenku], poblíž hraběcího hřbitova“, sarkofág ze 6. století, známý jako sarkofág královny Pedauky, který nejspíše patřil Ragnachildě a který je dnes uložen v muzeu Augustiniánů. Druhý hřbitov, hřbitov Všech svátých, se rozprostřel kolem apsidy opatského kostela. Jak naznačuje jeho jméno, vznikl až po zavedení svátku Dušiček, den po Všech svátých, v době, kdy si věřící památku zesnulých už velice oblíbili. V 16.-17. století už mívaly jednotlivé farnosti několik hřbitovů vcelku běžně. Pařížská farnost Saint-Jean-en-Grěve měla „nový hřbitov“ a „ze­ lený hřbitov“. Žádanější byl nový hřbitov. Ve smlouvě, kterou v roce 1624 podepsali správci záduší, je uvedeno, že hrobník „nesmí za zmí­ něné jámy na zmíněném novém hřbitově vybírat více než dvacet sou a na zmíněném zeleném hřbitově více než dvanáct sou, přičemž tato suma zahrnuje jak otevření a vykopání zmíněných jam, tak spuštění a pohřbení těl“.111) Pro srovnání uveďme podmínky stanovené v téže smlouvě pro jámy v kostele. „Tam, kde hrobník nemusí předem otevřít a vyprázdnit žádný hrob, nesmí si účtovat více než čtyřicet sou, a tam, kde bude muset nejprve zvednout náhrobní desku a vyprázdnit hrob, šedesát sou.“ Za pohřeb na nejméně žádaném hřbitově tedy dvanáct sou, na novém hřbitově dvacet sou, a konečně v kostele čtyřicet nebo šedesát sou, podle toho, zda se musí nebo nemusí otevírat již existující hrob. V Daurade i v Saint-Jean-en-Grěve tedy existoval jakýsi mezistupeň mezi kostelem a tím nej obyčejnějším a nejlevnějším hřbitovem. Ovšem ve svatoštěpánské ani v dalbadské farnosti nic takového neznali. A nyní se podívejme na údaje v druhé tabulce; ty v prvním sloupci nám prozrazují vzájemný poměr mezi pohřby v kostelích (sem řadíme všechny druhy kostelů a klášterní rajské dvory) a pohřby na hřbitovech v každé z našich tří farností. Obecně vzato je velké množství pohřbů v kostelích překvapující; ovšem tento údaj potvrzuje naše předchozí rozbory. Zastoupení koste­

111

lů v celkovém počtu pohřbů nikdy neklesne pod třetinu a většinou se pohybuje kolem poloviny nebo ji těsně překračuje. Vysoký podíl po­ hřbů v kostelích dokazuje, že koncem 17. století se asi polovina, avšak rozhodně více než třetina obyvatel měst dávala pohřbít v kostelích. To tedy znamená, že výsada spočinutí v kostele už nenáležela jen šlechti­ cům a duchovním, ale i značné části středního stavu. V aristokratické svatoštěpánské farnosti mají pohřby v kostelích (64 %) větší zastoupení než pohřby na hřbitově (36 %). Za povšimnutí stojí, že zde zjištěný poměr je velice podobný poměru, který zazname­ nala slečna Fleuryová v Paříži 16. století na základě závětí zámožných zákazníků Osmé notářské kanceláře: 60 % v kostelích a 40 % na hřbito­ vech. Tento poměr tedy lze považovat za trvalou charakteristiku boha­ tých a aristokratických farností. V Dalbade je poměr pohřbů v kostelích k pohřbům na hřbitově jed­ na ku jedné. V Daurade se situace změnila ve dvou po sobě následujících letech. V roce 1698 tam měli stejný poměr jako v Dalbade v roce 1705. V roce 1699 se tamní situace ukazuje jako přesný opak poměru ve svatoštěpán­ ské farnosti v roce 1692, tedy 63 % na hřbitovech a 37 % v kostelích. Podívejme se nyní na další tři sloupce druhé tabulky, z nichž může­ me získat určitou představu o rozložení pohřbů podle společenského postavení. Rozlišil jsem - jen velmi povšechně - tři skupiny: do první jsem za­ řadil vojáky, soudce a kněze z řad šlechty, tedy hejtmany, vyšší a nižší hodnostáře (bez ladu a skladu: soudní rady, advokáty, purkrabí, zmoc­ něnce, senešalovy podřízené, berní úředníky), duchovní, lékaře, zkrátka urozené a vysoce postavené lidi. Do druhé skupiny jsem zařadil kupce a mistry řemeslníky. Konečně do třetí skupiny patří tovaryši, „mláden­ ci“, služky, prostí a neznámí lidé. Druhá skupina je těžko vymezítelná. Někteří kupci vedli stejný život jako soudní úřednici, nekten mistři se temer nelišili od ucnu a tovary­ šů téhož řemesla. Přes všechnu povšechnost si na základě tohoto roztřídění můžeme utvořit postačující představu o rozvrstvení společnosti. Jedna skutečnost bije do očí: nikdo z urozených a vysoce postave­ ných lidí z první skupiny nebyl pohřben na hřbitově, s výjimkou ně­ kolika dětí. V tabulce uvedených 12 % na hraběcím hřbitově a 6 % na dalbadském hřbitově jsou děti. K tomu se vrátíme později. •

1

1

z

z v

1

z

•

ví

v z

•

v •

z

vv

1 • v •1 •

1

V v

O

_

110

VŽDYŤJSME NESMRTELNÍ

DĚJINY SMRTI

vánému, se říkalo hraběcí (cimetiére des comtes); ten druhý, mnohem mladší a určený chudým, se jmenoval hřbitov Všech svátých (cimetiére de Toussaint). Je možné, že hřbitov Všech svátých vznikl současně se hřbitovem Svatého Spasitele. Oba dauradské hřbitovy ležely uvnitř hra­ deb opatství, hřbitov hraběcí u vchodu a podél kostela. Bez zřetelné­ ho přerušení prodlužoval pohřební zónu kostelního dvora a dávala se na něm pohřbívat toulouská hrabata. Podle jednoho starého popisu stával „ve vnější straně zdi dauradského kostela [snad v nějakém vý­ klenku], poblíž hraběcího hřbitova“, sarkofág ze 6. století, známý jako sarkofág královny Pedauky, který nejspíše patřil Ragnachildě a který je dnes uložen v muzeu Augustiniánů. Druhý hřbitov, hřbitov Všech svátých, se rozprostřel kolem apsidy opatského kostela. Jak naznačuje jeho jméno, vznikl až po zavedení svátku Dušiček, den po Všech svátých, v době, kdy si věřící památku zesnulých už velice oblíbili. V 16.-17. století už mívaly jednotlivé farnosti několik hřbitovů vcelku běžně. Pařížská farnost Saint-Jean-en-Grěve měla „nový hřbitov“ a „ze­ lený hřbitov“. Žádanější byl nový hřbitov. Ve smlouvě, kterou v roce 1624 podepsali správci záduší, je uvedeno, že hrobník „nesmí za zmí­ něné jámy na zmíněném novém hřbitově vybírat více než dvacet sou a na zmíněném zeleném hřbitově více než dvanáct sou, přičemž tato suma zahrnuje jak otevření a vykopání zmíněných jam, tak spuštění a pohřbení těl“.111) Pro srovnání uveďme podmínky stanovené v téže smlouvě pro jámy v kostele. „Tam, kde hrobník nemusí předem otevřít a vyprázdnit žádný hrob, nesmí si účtovat více než čtyřicet sou, a tam, kde bude muset nejprve zvednout náhrobní desku a vyprázdnit hrob, šedesát sou.“ Za pohřeb na nejméně žádaném hřbitově tedy dvanáct sou, na novém hřbitově dvacet sou, a konečně v kostele čtyřicet nebo šedesát sou, podle toho, zda se musí nebo nemusí otevírat již existující hrob. V Daurade i v Saint-Jean-en-Grěve tedy existoval jakýsi mezistupeň mezi kostelem a tím nej obyčejnějším a nejlevnějším hřbitovem. Ovšem ve svatoštěpánské ani v dalbadské farnosti nic takového neznali. A nyní se podívejme na údaje v druhé tabulce; ty v prvním sloupci nám prozrazují vzájemný poměr mezi pohřby v kostelích (sem řadíme všechny druhy kostelů a klášterní rajské dvory) a pohřby na hřbitovech v každé z našich tří farností. Obecně vzato je velké množství pohřbů v kostelích překvapující; ovšem tento údaj potvrzuje naše předchozí rozbory. Zastoupení koste­

111

lů v celkovém počtu pohřbů nikdy neklesne pod třetinu a většinou se pohybuje kolem poloviny nebo ji těsně překračuje. Vysoký podíl po­ hřbů v kostelích dokazuje, že koncem 17. století se asi polovina, avšak rozhodně více než třetina obyvatel měst dávala pohřbít v kostelích. To tedy znamená, že výsada spočinutí v kostele už nenáležela jen šlechti­ cům a duchovním, ale i značné části středního stavu. V aristokratické svatoštěpánské farnosti mají pohřby v kostelích (64 %) větší zastoupení než pohřby na hřbitově (36 %). Za povšimnutí stojí, že zde zjištěný poměr je velice podobný poměru, který zazname­ nala slečna Fleuryová v Paříži 16. století na základě závětí zámožných zákazníků Osmé notářské kanceláře: 60 % v kostelích a 40 % na hřbito­ vech. Tento poměr tedy lze považovat za trvalou charakteristiku boha­ tých a aristokratických farností. V Dalbade je poměr pohřbů v kostelích k pohřbům na hřbitově jed­ na ku jedné. V Daurade se situace změnila ve dvou po sobě následujících letech. V roce 1698 tam měli stejný poměr jako v Dalbade v roce 1705. V roce 1699 se tamní situace ukazuje jako přesný opak poměru ve svatoštěpán­ ské farnosti v roce 1692, tedy 63 % na hřbitovech a 37 % v kostelích. Podívejme se nyní na další tři sloupce druhé tabulky, z nichž může­ me získat určitou představu o rozložení pohřbů podle společenského postavení. Rozlišil jsem - jen velmi povšechně - tři skupiny: do první jsem za­ řadil vojáky, soudce a kněze z řad šlechty, tedy hejtmany, vyšší a nižší hodnostáře (bez ladu a skladu: soudní rady, advokáty, purkrabí, zmoc­ něnce, senešalovy podřízené, berní úředníky), duchovní, lékaře, zkrátka urozené a vysoce postavené lidi. Do druhé skupiny jsem zařadil kupce a mistry řemeslníky. Konečně do třetí skupiny patří tovaryši, „mláden­ ci“, služky, prostí a neznámí lidé. Druhá skupina je těžko vymezítelná. Někteří kupci vedli stejný život jako soudní úřednici, nekten mistři se temer nelišili od ucnu a tovary­ šů téhož řemesla. Přes všechnu povšechnost si na základě tohoto roztřídění můžeme utvořit postačující představu o rozvrstvení společnosti. Jedna skutečnost bije do očí: nikdo z urozených a vysoce postave­ ných lidí z první skupiny nebyl pohřben na hřbitově, s výjimkou ně­ kolika dětí. V tabulce uvedených 12 % na hraběcím hřbitově a 6 % na dalbadském hřbitově jsou děti. K tomu se vrátíme později. •

1

1

z

z v

1

z

•

ví

v z

•

v •

z

vv

1 • v •1 •

1

V v

O

_

112

DĚJINY SMRTI

Zastoupení urozených a vysoce postavených lidí v kostelích je nejvyšší ve svatoštěpánské farnosti (38 % ze všech pohřbených) a neza­ nedbatelné není ani v Daurade (20 %); v Dalbade je však slabé (9 %). Kdybychom do první skupiny zahrnuli i kupce, dostali bychom 49 % ve svatoštěpánské a 18 % v dalbadské farnosti. Srovnání by tedy vyznělo stejně. Urození, vysoce postavení a zámožní lidé se dávali pohřbívat v kostelích, o tom není pochyb. Ti z nich, kteří si v poslední vůli ze zbožnosti nebo z touhy po jednoduchém pohřbu zvolili společnou jámu, se v našich povšechných toulouských statistikách ze sledovaných let vůbec neobjevují. Nesmíme ale zapomínat, že takové případy se v 15.-18. století nikdy nepřestaly vyskytovat. Nejzajímavější poučení nám však poskytnou údaje o podílu pro­ stých a chudých lidí pohřbených v kostelích. V průměru jich je 10 %, což není zanedbatelné. Jsou mezi nimi členové doprovodných družin, dodavatelé kamene, ženy dělníků, městští strážní, pekařští učedníci a další, u nichž kněz neuvedl povolání. Dcera jednoho kuchaře ze sva­ toštěpánské farnosti byla pohřbena u dominikánů. Děti tkalcovských dělníků a vojáků z Dalbade spočinuly u minoritů. Připomeňme, co jsme si už řekli o oddanosti žebravým řádům. V jejich kostelích bývaly cechovní kaple. A je pravděpodobné, že obyčejní lidé, jejich ženy a děti spočinuli v kostele právě díky svému členství v cechu. Ovšem to, že byli pohřbeni v kostele, ještě neznamená, že tam měli viditelný hrob nebo epitaf. Většina, tedy 50-70 % lidí pohřbených v kostelích, je ale z druhé skupiny. Ve svatoštěpánské farnosti jich bylo 51 %, v dauradské 60-68 % a v dalbadské 68 %: kupci a mistři řemesel s ženami a dětmi, krejčí, čalouníci, malíři-sklenáři, punčocháři, ševci, pekaři, tkalci, lékárníci, parukáři, správci vrchnostenských pecí, majitelé hostinců; ale i prostí zedníci, barvíři, důstojničtí sluhové, nožíři, tesaři, svíčkaři, postřikova­ či sukna, tkalci kepru, ostruháři apod. I oni zřejmě byli členy cechů: ne­ lze si nevšimnout, že ševci se dávali pohřbít spíše u karmelitánů, krejčí v katedrále Svatého Štěpána, kupci u minoritů. Zdá se tedy, že v kostelích se dávali pohřbívat prakticky všichni šlech­ tici, soudci, duchovní, všichni vysoce postavení hodnostáři i nižší úřed­ níci a že přes polovinu všech nebožtíků pohřbených v kostelích tvořili měšťané z řad řemeslníků. A nyní se podíváme na společenskou příslušnost lidí pohřbívaných na hřbitovech.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

113

Na hřbitově Svatého Spasitele katedrální farnosti skončilo 66 % pro­ stých a chudých lidí a 33 % příslušníků druhé skupiny. K prostým li­ dem patří neznámí, nemajetní a bezejmenní pocestní, nalezené děti, městští strážní, tovaryši všech řemesel, veřejní sluhové, nosiči. Mistry řemesel pohřbené na hřbitově rozeznáme jen stěží od jiných řemeslníků z druhé skupiny, kteří spočinuli v kostelích. Na dalbadském hřbitově jsou mistři řemesel z druhé skupiny ve stej­ ném počtu jako prostí lidé, zatímco na hřbitově Svatého Spasitele ka­ tedrální farnosti je prostých lidí dvakrát více než mistrů. Lze z toho snad vyvodit, že v aristokratičtějších farnostech byl hřbi­ tov vyhrazen spíše nižším vrstvám a v lidovějších farnostech se rozdíl mezi hřbitovem a kostelem stíral, protože měšťané z řad řemeslníků využívali obou přibližně ve stejném poměru? Z tohoto hlediska je zajímavý případ dvou dauradských hřbitovů, protože nám umožňuje, abychom si upřesnili představu o postoji měš­ ťanů z řad řemeslníků. Na starším a vyhledávanějším hraběcím hřbi­ tově patřila více než polovina pohřbených (60 %) do druhé skupiny. Naproti tomu na hřbitově Všech svátých převládali prostí lidé ze třetí skupiny: 50 % v roce 1698, 72 % v roce 1699. Lidé zřejmě hraběcí hřbi­ tov vnímali jako prodloužení kostela; často se tam pohřbívalo do „indi­ viduálních hrobů“, řečeno terminologií 18. století, kdežto na hřbitově Všech svátých převládaly zejména velké společné jámy pro chudé. Nutně tedy musíme dospět k závěru, že měšťané z řad řemeslníků měli významné společenské postavení. Ti zámožnější a výše postavení se v hojném počtu dávali pohřbívat v kostelích po boku šlechticů, du­ chovních, soudců a kupců; naproti tomu nejchudší mistry lze na hřbi­ tovech jen stěží odlišit od jejich tovaryšů a nemajetných lidí. Hranice mezi kostelem a hřbitovem, založená na společenské vážnosti a spole­ čenském postavení, neoddělovala šlechtu od měšťanů z řad řemeslníků, ani posledně jmenované od chudého lidu, ale vedla přes samu vrstvu řemeslného měšťanstva. Při rozhodování, zda bude pohřeb v kostele nebo na hřbitově, hrál kromě společenského postavení svou roli i faktor věku, a to věku dět­ ského. Hřbitov byl určen nejen pro chudé, ale i pro nejmladší děti, což prozrazuje třetí tabulka, která uvádí poměrné zastoupení dětí v celko­ vém počtu pohřbů jak v kostelích, tak na hřbitovech. Obecně vzato je tento poměr obrovský, ale demografy překvapit ne­ může. Dětská úmrtnost byla v té době velmi vysoká. Projevila se ne-

112

DĚJINY SMRTI

Zastoupení urozených a vysoce postavených lidí v kostelích je nejvyšší ve svatoštěpánské farnosti (38 % ze všech pohřbených) a neza­ nedbatelné není ani v Daurade (20 %); v Dalbade je však slabé (9 %). Kdybychom do první skupiny zahrnuli i kupce, dostali bychom 49 % ve svatoštěpánské a 18 % v dalbadské farnosti. Srovnání by tedy vyznělo stejně. Urození, vysoce postavení a zámožní lidé se dávali pohřbívat v kostelích, o tom není pochyb. Ti z nich, kteří si v poslední vůli ze zbožnosti nebo z touhy po jednoduchém pohřbu zvolili společnou jámu, se v našich povšechných toulouských statistikách ze sledovaných let vůbec neobjevují. Nesmíme ale zapomínat, že takové případy se v 15.-18. století nikdy nepřestaly vyskytovat. Nejzajímavější poučení nám však poskytnou údaje o podílu pro­ stých a chudých lidí pohřbených v kostelích. V průměru jich je 10 %, což není zanedbatelné. Jsou mezi nimi členové doprovodných družin, dodavatelé kamene, ženy dělníků, městští strážní, pekařští učedníci a další, u nichž kněz neuvedl povolání. Dcera jednoho kuchaře ze sva­ toštěpánské farnosti byla pohřbena u dominikánů. Děti tkalcovských dělníků a vojáků z Dalbade spočinuly u minoritů. Připomeňme, co jsme si už řekli o oddanosti žebravým řádům. V jejich kostelích bývaly cechovní kaple. A je pravděpodobné, že obyčejní lidé, jejich ženy a děti spočinuli v kostele právě díky svému členství v cechu. Ovšem to, že byli pohřbeni v kostele, ještě neznamená, že tam měli viditelný hrob nebo epitaf. Většina, tedy 50-70 % lidí pohřbených v kostelích, je ale z druhé skupiny. Ve svatoštěpánské farnosti jich bylo 51 %, v dauradské 60-68 % a v dalbadské 68 %: kupci a mistři řemesel s ženami a dětmi, krejčí, čalouníci, malíři-sklenáři, punčocháři, ševci, pekaři, tkalci, lékárníci, parukáři, správci vrchnostenských pecí, majitelé hostinců; ale i prostí zedníci, barvíři, důstojničtí sluhové, nožíři, tesaři, svíčkaři, postřikova­ či sukna, tkalci kepru, ostruháři apod. I oni zřejmě byli členy cechů: ne­ lze si nevšimnout, že ševci se dávali pohřbít spíše u karmelitánů, krejčí v katedrále Svatého Štěpána, kupci u minoritů. Zdá se tedy, že v kostelích se dávali pohřbívat prakticky všichni šlech­ tici, soudci, duchovní, všichni vysoce postavení hodnostáři i nižší úřed­ níci a že přes polovinu všech nebožtíků pohřbených v kostelích tvořili měšťané z řad řemeslníků. A nyní se podíváme na společenskou příslušnost lidí pohřbívaných na hřbitovech.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

113

Na hřbitově Svatého Spasitele katedrální farnosti skončilo 66 % pro­ stých a chudých lidí a 33 % příslušníků druhé skupiny. K prostým li­ dem patří neznámí, nemajetní a bezejmenní pocestní, nalezené děti, městští strážní, tovaryši všech řemesel, veřejní sluhové, nosiči. Mistry řemesel pohřbené na hřbitově rozeznáme jen stěží od jiných řemeslníků z druhé skupiny, kteří spočinuli v kostelích. Na dalbadském hřbitově jsou mistři řemesel z druhé skupiny ve stej­ ném počtu jako prostí lidé, zatímco na hřbitově Svatého Spasitele ka­ tedrální farnosti je prostých lidí dvakrát více než mistrů. Lze z toho snad vyvodit, že v aristokratičtějších farnostech byl hřbi­ tov vyhrazen spíše nižším vrstvám a v lidovějších farnostech se rozdíl mezi hřbitovem a kostelem stíral, protože měšťané z řad řemeslníků využívali obou přibližně ve stejném poměru? Z tohoto hlediska je zajímavý případ dvou dauradských hřbitovů, protože nám umožňuje, abychom si upřesnili představu o postoji měš­ ťanů z řad řemeslníků. Na starším a vyhledávanějším hraběcím hřbi­ tově patřila více než polovina pohřbených (60 %) do druhé skupiny. Naproti tomu na hřbitově Všech svátých převládali prostí lidé ze třetí skupiny: 50 % v roce 1698, 72 % v roce 1699. Lidé zřejmě hraběcí hřbi­ tov vnímali jako prodloužení kostela; často se tam pohřbívalo do „indi­ viduálních hrobů“, řečeno terminologií 18. století, kdežto na hřbitově Všech svátých převládaly zejména velké společné jámy pro chudé. Nutně tedy musíme dospět k závěru, že měšťané z řad řemeslníků měli významné společenské postavení. Ti zámožnější a výše postavení se v hojném počtu dávali pohřbívat v kostelích po boku šlechticů, du­ chovních, soudců a kupců; naproti tomu nejchudší mistry lze na hřbi­ tovech jen stěží odlišit od jejich tovaryšů a nemajetných lidí. Hranice mezi kostelem a hřbitovem, založená na společenské vážnosti a spole­ čenském postavení, neoddělovala šlechtu od měšťanů z řad řemeslníků, ani posledně jmenované od chudého lidu, ale vedla přes samu vrstvu řemeslného měšťanstva. Při rozhodování, zda bude pohřeb v kostele nebo na hřbitově, hrál kromě společenského postavení svou roli i faktor věku, a to věku dět­ ského. Hřbitov byl určen nejen pro chudé, ale i pro nejmladší děti, což prozrazuje třetí tabulka, která uvádí poměrné zastoupení dětí v celko­ vém počtu pohřbů jak v kostelích, tak na hřbitovech. Obecně vzato je tento poměr obrovský, ale demografy překvapit ne­ může. Dětská úmrtnost byla v té době velmi vysoká. Projevila se ne-

114

DĚJINY SMRTI

jenom v celkovém počtu pohřbů, ale i v dětské úmrtnosti ve vyšších společenských vrstvách (přestože v tomto případě bychom očekávali, že bude mnohem menší), jejichž příslušníci se dávali pohřbívat v koste­ lích: 36 % zesnulých v dalbadské, 32 % ve svatoštěpánské a 57 % v dauradské farnosti bylo mladších deseti let. Dětské pohřby tvořily třetinu všech pohřbů v kostelích zajeden rok, ale na hřbitovech přesahovaly polovinu (s výjimkou hřbitova Svatého Spasitele, kde to bylo 48 %). Povšimněme si, že poměrné zastoupení dětí do deseti let je na hřbito­ vech vyšší než v kostelích, ale že i v kostelích je velmi vysoké. Naproti tomu, a to je úkaz nadmíru pozoruhodný, téměř všechny děti mladší jednoho roku jsou pohřbeny na hřbitovech. Už jsme zazna­ menali, že na hřbitovech zastupují urozené a vysoce postavené vrstvy výlučně malé děti: 12 % na hraběcím hřbitově, 6 % na hřbitově dalbadském. Stejné poměry musely panovat i u měštanů z řad řemeslníků i v této skupině tvořily velkou část pohřbů na hřbitovech pohřby dětí do jednoho roku. Dosud tedy bylo zvykem, že i děti z nejlepších rodin končily na hřbitově. Čtvrtinu až třetinu pohřbů na hřbitovech mohly tvořit pohřby dětí do jednoho roku. Končily na hřbitově, i když jejich rodiče, ať už to byli aristokraté nebo více či méně zámožní měšťané, si pro sebe a své příbuzné za místo posledního odpočinku volili kostel. Hřbitovy byly určeny chudým lidem a malým dětem. Přesto neskončily na hřbitově všechny, alespoň koncem 17. století ne, kdy se, jak víme, začínala měnit mentalita: 10 % dětí z Dalbade a 18 % z Daurade je přece jen pohřbeno v kostele, pravděpodobně vedle svých rodičů a sourozenců. A o sto padesát let později přijde den, kdy na velkých městských hřbitovech v Itálii, ve Francii i v Novém světě budou na náhrobcích s největší láskou umělecky zpodobeni právě ti nejmenší zesnulí! Jak převratná změna!

PŘÍKLAD Z ANGLIE

Z obecného hlediska tedy lze konstatovat, že za starého režimu {ancien régime), to znamená v 16.-18. století, si většina Francouzů v závěti volí jako místo posledního odpočinku kostel raději než hřbitov. A v malých městech, soudě podle zvyšujícího se počtu náhrobních desek a epitafů, vzrůstal počet měšťanských pohřbů v kostelích ještě v 18. století. Naproti tomu ve venkovských farnostech byl pohřeb v kostele zřej­

VZDYŤJSME NESMRTELNÍ

115

mě vždy vyhrazen menšímu počtu vyvolených: členům aristokratické rodiny, několika rolníkům a obyvatelům žijícím městským způsobem života a také farářům - v případě, že si nezvolili hrob pod hymnickým křížem, což bylo koncem 18. a v 19. století jejich obvyklé místo. Lze předpokládat, že nepříliš odlišné poměry panovaly i v ostatních západoevropských zemích, a pokud přece jen existovaly drobné rozdíly, získávaly příznačný charakter. Soubor dvou set čtyřiadvaceti závětí z hrabství Lincolnshire z počát­ ku 16. století, které v Anglii vyšly tiskem v roce 1914, pravděpodobně z rodopisných důvodů, nám umožní alespoň povšechné posouzení po­ dobností a odlišností.112) Čtyřiatřicet závětí neobsahuje zbožná usta­ novení: vznikly zřejmě úpravou starších posledních vůlí a vypořádávají jen rozdělení majetku. Ve zbývajících sto devadesáti závětích zůstavitelé vždy uvádějí, kde si přejí být pohřbeni. Odstavec s majetkovými odkazy ad plas causas (ze zbožných pohnu­ tek) bývá někdy sepsán latinsky. Existují sice ryze anglické zvyklosti, například darování jednoho zvířete ze stáda, takzvané mortuary, ale jinak býval tento odstavec sepisován ve stejném duchu jako ve Francii. Uveďme několik úryvků: „Já (...) nařizuji, abych byl pohřben v Multonu, in the churchyard Všech svátých. Jako mortuary odkazuji, co žádá právo. Hlavnímu oltáři tohoto kostela odkazuji dvacet pencí. Naší ka­ tedrále v Lincolnu {mother) čtyři pence. Multonskému kostelu na no­ vé chórové lavice tři šilinky a čtyři pence. Na tři osvětlení při boho­ službě ve zmíněném kostele devět pencí. Na světlo do svítilny, která se nosí před Nejsvětější svátostí při návštěvě nemocných, dvě pence“ (1513).113) „Já (...) nařizuji, abych byl pochován ve Fosdyke, m the churchyard Všech Svatých, společně se svým mortuary, jak žádá obyčej. Hlavnímu oltáři zmíněného kostela za opomenuté desátky a ofery dvanáct pencí. Oltáři Matky Boží zmíněného kostela tři pence. Oltáři Svatého Mikuláše čtyři pence. Cechu (gylde) Matky Boží ve Fosdyke tři šilinky a čtyři pence. Bratrstvu Svatého Kříže {rode) v Bostonu tři šilinky a čtyři pence, aby při mém pohřbu nosiči dostáli svým povinnostem. Našemu mateřské­ mu kostelu v Lincolnu čtyři pence. Svaté Kateřině v Lincolnu čtyři pence.“ Cástgrene se má dvakrát do roka použít k obnově dvou voskovíc, 2 nichž „jedna, zhotovená z libry vosku, bude stát před Pannou Marií Milosrdnou, a druhá, půllibrová, bude pro velkou mši, a obě se budou zažíhat ve dny sváteční až do skonání světa“.114)

114

DĚJINY SMRTI

jenom v celkovém počtu pohřbů, ale i v dětské úmrtnosti ve vyšších společenských vrstvách (přestože v tomto případě bychom očekávali, že bude mnohem menší), jejichž příslušníci se dávali pohřbívat v koste­ lích: 36 % zesnulých v dalbadské, 32 % ve svatoštěpánské a 57 % v dauradské farnosti bylo mladších deseti let. Dětské pohřby tvořily třetinu všech pohřbů v kostelích zajeden rok, ale na hřbitovech přesahovaly polovinu (s výjimkou hřbitova Svatého Spasitele, kde to bylo 48 %). Povšimněme si, že poměrné zastoupení dětí do deseti let je na hřbito­ vech vyšší než v kostelích, ale že i v kostelích je velmi vysoké. Naproti tomu, a to je úkaz nadmíru pozoruhodný, téměř všechny děti mladší jednoho roku jsou pohřbeny na hřbitovech. Už jsme zazna­ menali, že na hřbitovech zastupují urozené a vysoce postavené vrstvy výlučně malé děti: 12 % na hraběcím hřbitově, 6 % na hřbitově dalbadském. Stejné poměry musely panovat i u měštanů z řad řemeslníků i v této skupině tvořily velkou část pohřbů na hřbitovech pohřby dětí do jednoho roku. Dosud tedy bylo zvykem, že i děti z nejlepších rodin končily na hřbitově. Čtvrtinu až třetinu pohřbů na hřbitovech mohly tvořit pohřby dětí do jednoho roku. Končily na hřbitově, i když jejich rodiče, ať už to byli aristokraté nebo více či méně zámožní měšťané, si pro sebe a své příbuzné za místo posledního odpočinku volili kostel. Hřbitovy byly určeny chudým lidem a malým dětem. Přesto neskončily na hřbitově všechny, alespoň koncem 17. století ne, kdy se, jak víme, začínala měnit mentalita: 10 % dětí z Dalbade a 18 % z Daurade je přece jen pohřbeno v kostele, pravděpodobně vedle svých rodičů a sourozenců. A o sto padesát let později přijde den, kdy na velkých městských hřbitovech v Itálii, ve Francii i v Novém světě budou na náhrobcích s největší láskou umělecky zpodobeni právě ti nejmenší zesnulí! Jak převratná změna!

PŘÍKLAD Z ANGLIE

Z obecného hlediska tedy lze konstatovat, že za starého režimu {ancien régime), to znamená v 16.-18. století, si většina Francouzů v závěti volí jako místo posledního odpočinku kostel raději než hřbitov. A v malých městech, soudě podle zvyšujícího se počtu náhrobních desek a epitafů, vzrůstal počet měšťanských pohřbů v kostelích ještě v 18. století. Naproti tomu ve venkovských farnostech byl pohřeb v kostele zřej­

VZDYŤJSME NESMRTELNÍ

115

mě vždy vyhrazen menšímu počtu vyvolených: členům aristokratické rodiny, několika rolníkům a obyvatelům žijícím městským způsobem života a také farářům - v případě, že si nezvolili hrob pod hymnickým křížem, což bylo koncem 18. a v 19. století jejich obvyklé místo. Lze předpokládat, že nepříliš odlišné poměry panovaly i v ostatních západoevropských zemích, a pokud přece jen existovaly drobné rozdíly, získávaly příznačný charakter. Soubor dvou set čtyřiadvaceti závětí z hrabství Lincolnshire z počát­ ku 16. století, které v Anglii vyšly tiskem v roce 1914, pravděpodobně z rodopisných důvodů, nám umožní alespoň povšechné posouzení po­ dobností a odlišností.112) Čtyřiatřicet závětí neobsahuje zbožná usta­ novení: vznikly zřejmě úpravou starších posledních vůlí a vypořádávají jen rozdělení majetku. Ve zbývajících sto devadesáti závětích zůstavitelé vždy uvádějí, kde si přejí být pohřbeni. Odstavec s majetkovými odkazy ad plas causas (ze zbožných pohnu­ tek) bývá někdy sepsán latinsky. Existují sice ryze anglické zvyklosti, například darování jednoho zvířete ze stáda, takzvané mortuary, ale jinak býval tento odstavec sepisován ve stejném duchu jako ve Francii. Uveďme několik úryvků: „Já (...) nařizuji, abych byl pohřben v Multonu, in the churchyard Všech svátých. Jako mortuary odkazuji, co žádá právo. Hlavnímu oltáři tohoto kostela odkazuji dvacet pencí. Naší ka­ tedrále v Lincolnu {mother) čtyři pence. Multonskému kostelu na no­ vé chórové lavice tři šilinky a čtyři pence. Na tři osvětlení při boho­ službě ve zmíněném kostele devět pencí. Na světlo do svítilny, která se nosí před Nejsvětější svátostí při návštěvě nemocných, dvě pence“ (1513).113) „Já (...) nařizuji, abych byl pochován ve Fosdyke, m the churchyard Všech Svatých, společně se svým mortuary, jak žádá obyčej. Hlavnímu oltáři zmíněného kostela za opomenuté desátky a ofery dvanáct pencí. Oltáři Matky Boží zmíněného kostela tři pence. Oltáři Svatého Mikuláše čtyři pence. Cechu (gylde) Matky Boží ve Fosdyke tři šilinky a čtyři pence. Bratrstvu Svatého Kříže {rode) v Bostonu tři šilinky a čtyři pence, aby při mém pohřbu nosiči dostáli svým povinnostem. Našemu mateřské­ mu kostelu v Lincolnu čtyři pence. Svaté Kateřině v Lincolnu čtyři pence.“ Cástgrene se má dvakrát do roka použít k obnově dvou voskovíc, 2 nichž „jedna, zhotovená z libry vosku, bude stát před Pannou Marií Milosrdnou, a druhá, půllibrová, bude pro velkou mši, a obě se budou zažíhat ve dny sváteční až do skonání světa“.114)

116

DĚJINY SMRTI

Další závěti (Yorkshire) se kromě toho zmiňují o čtyřech žebravých řádech, které dobře známe ze závětí francouzských. Jako místo posledního odpočinku volí angličtí zůstavitelé kostel nebo hřbitov. Pokud volí kostel, většinou neuvádějí, kde přesně si svůj hrob přejí: „My body to be berged m the parish church of the appostiles petur [Petr] and pall [Pavel] ofW“ Pokud ovšem místo upřesňují, zacházejí do stejných podrobností jako zůstavitelé francouzští a stejně jako oni upřednostňují především kněžiště, oltář Nejsvětější svátosti a krucifix: v kněžišti nebo na kruchtě, před oltářem Nejsvětější svátostí, před Cor­ pus Christi, v kapli Matky Boží, před zpodobením Matky Boží, u paty krucifixu, uprostřed chrámové lodi před krucifixem. A konečně se v anglických závětích, ovšem stejně vzácně jako v těch francouzských, setkáváme při volbě hrobu s projevy odevzdanosti a po­ kory: kam se „Bohu Všemohoucímu zlíbí“, „do kostela nebo na chur­ chyard, podle uvážení vykonavatele závěti“. Anglické a francouzské závěti se tedy v mnohém podobají. Jejich srovnání však prozrazuje existenci významného rozdílu v otázce volby hrobu: 46 % anglických zůstavitelů zvolilo hřbitov, přičemž z jejich závěti neplyne, že by patřili k jiné společensko-ekonomické skupině než ti, kdo zvolili kostel. Angličtí zůstavitelé netrvají ani na nějakém zvláštním místě na hřbi­ tově, s výjimkou požadavku „před kostelním portálem“, tedy před chrá­ mem. U francouzských zůstavitelů by byl srovnatelný poměr volby hřbito­ va podstatně nižší. Je tedy téměř jisté, že v novověké Anglii nezavrhli urození a vysoce postavení lidé churchyards tak docela jako ve Francii atria a carnaria, jež se proměnily ve hřbitovy chudých. A to je snad je­ den z důvodů, proč se poetický obraz romantického hřbitova zrodil právě v Anglii, v době Thomase Graye. Přesto přese všechno se 54 % pohřbů v Lincolnském hrabství konalo v kostelích, stejně jako na kontinentu. * * *

V této kapitole jsme si tedy ukázali, jak se pohřební zvyklosti rozšířily na celé latinské křesťanství a s nevelkými oblastními rozdíly v něm pře­ trvaly přes tisíc let. Tyto zvyklosti charakterizuje hromadění těl na ma­ lém prostoru, zejména v kostelích, jež sloužily k pohřbívání souběžně

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

117

se hřbitovy pod širým nebem, neustálé manipulování s kostmi, jejich přenášení ze země do kostnic, a konečně každodenní soužití živých s mrtvými.

116

DĚJINY SMRTI

Další závěti (Yorkshire) se kromě toho zmiňují o čtyřech žebravých řádech, které dobře známe ze závětí francouzských. Jako místo posledního odpočinku volí angličtí zůstavitelé kostel nebo hřbitov. Pokud volí kostel, většinou neuvádějí, kde přesně si svůj hrob přejí: „My body to be berged m the parish church of the appostiles petur [Petr] and pall [Pavel] ofW“ Pokud ovšem místo upřesňují, zacházejí do stejných podrobností jako zůstavitelé francouzští a stejně jako oni upřednostňují především kněžiště, oltář Nejsvětější svátosti a krucifix: v kněžišti nebo na kruchtě, před oltářem Nejsvětější svátostí, před Cor­ pus Christi, v kapli Matky Boží, před zpodobením Matky Boží, u paty krucifixu, uprostřed chrámové lodi před krucifixem. A konečně se v anglických závětích, ovšem stejně vzácně jako v těch francouzských, setkáváme při volbě hrobu s projevy odevzdanosti a po­ kory: kam se „Bohu Všemohoucímu zlíbí“, „do kostela nebo na chur­ chyard, podle uvážení vykonavatele závěti“. Anglické a francouzské závěti se tedy v mnohém podobají. Jejich srovnání však prozrazuje existenci významného rozdílu v otázce volby hrobu: 46 % anglických zůstavitelů zvolilo hřbitov, přičemž z jejich závěti neplyne, že by patřili k jiné společensko-ekonomické skupině než ti, kdo zvolili kostel. Angličtí zůstavitelé netrvají ani na nějakém zvláštním místě na hřbi­ tově, s výjimkou požadavku „před kostelním portálem“, tedy před chrá­ mem. U francouzských zůstavitelů by byl srovnatelný poměr volby hřbito­ va podstatně nižší. Je tedy téměř jisté, že v novověké Anglii nezavrhli urození a vysoce postavení lidé churchyards tak docela jako ve Francii atria a carnaria, jež se proměnily ve hřbitovy chudých. A to je snad je­ den z důvodů, proč se poetický obraz romantického hřbitova zrodil právě v Anglii, v době Thomase Graye. Přesto přese všechno se 54 % pohřbů v Lincolnském hrabství konalo v kostelích, stejně jako na kontinentu. * * *

V této kapitole jsme si tedy ukázali, jak se pohřební zvyklosti rozšířily na celé latinské křesťanství a s nevelkými oblastními rozdíly v něm pře­ trvaly přes tisíc let. Tyto zvyklosti charakterizuje hromadění těl na ma­ lém prostoru, zejména v kostelích, jež sloužily k pohřbívání souběžně

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

117

se hřbitovy pod širým nebem, neustálé manipulování s kostmi, jejich přenášení ze země do kostnic, a konečně každodenní soužití živých s mrtvými.

118

DĚJINY SMRTI

POZNÁMKY

1) Cituje L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise, 1725, sva­ zek 3, s. 543n.; Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“, svazek 1, sl. 479-509. 2) CH. SAUMAGNE, Corpus christianorum, Revue internationale des droits de 1’Antiquité 57/1960, s. 438-478; 58/1961, s. 258-279. 3) SAINT JEAN CHRYSOSTOME, Opera, ed. Bernard de Montfaucon, Paris 1718-1738, svazek 8, 74. homilie. 4) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise. 5) Dictionnaire dárchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 6) M. MESLIN, J.-R. PALANQUE, Le Chnstianisme antique, Paris 1967, s. 230. 7) J. LE GOFF, La Civilisation de FOccident medieval, Pans 1964, s. 239. 8) Insepultus jaceat, non resurgat. Si quis hunc sepulcrum violavent partem habeat cum Juda traditore etin diejudicu non resurgat, atd. Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, svazek 1, sl. 486. 9) TERTULLIEN, De resurrectione carnis, 43, PL 2, sl. 856. 10) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 11) Como, Itálie, konec 6. století, Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 12) MAXIME DE TURIN, PL 57, sl. 427-428. 13) Galský nápis, Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 14) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 15) É. SALIN, La Civilisation mérovingienne, Paris 1949, svazek 2, s. 35. 16) R. DAUVERGNE, Fouilles archéologiques d Chátenay-sous-Bagneux, Mémoires des sociétés ďhistoire de Paris et ďlle-de-France 1965-1966, s. 241-270. 17) J. SIRAL, Guide histonque de Guiry-en-Vexin, Guiry 1964. 18) Monumenta germaniae historica, Hannover 1875-1889, Leges V, Capitula de partibus Saxoniae, s. 43 (22), rok 777. 19) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 20) É. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, Lilie 1936, svazek 3, s. 122-129. 21) FR. EYGUN, L. LEVILLAIN, Hypogée des Dunes a Poitiers, Poitiers 1964. 22) HUMBERTUS BURGUNDUS, Maxima bibliotheca veterum patrům, 1677, svazek 25, s. 527. 23) A. CHEDEVILLE, Liber controversianum Sancti Vincentu Cenomannensis ou Second Cartulaire de Fabbaye Saint-Vincent du Mans, Paris 1968; Antiquos patres ad vitandam urbium jrequentiam quaedam sohtana loca elegisse, ubi ad honorem Dei fidelium corpora honeste potuissent sepehn, č. 37, s. 45, 1095-1136; H. SAUVAL, Histoire et Recherches des antiquités de Paris, Paris 1724, svazek 1, 20, s. 359.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

119

24) HUMBERTUS BURGUNDUS, Maxima bibliotheca veterum patrům. 25) AENEAS SYLVIUS, De Ongine Boem., 35. kapitola - text cituje HENRI DE SPONDE, Les Cimetiéres sacrez, Bordeaux 1598, s. 144. [ENEA SILVIO PICCOLO­ MINI, Histone česká, Praha 1998, s. 95.] 26) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise. 27) Text cituje D. GANNAL, Les Cimetiéres de Paris, Paris 1884, svazek 1. 28) L}Elucidarium etles Lucidaires, ed. Y. LEFEVRE, Pans 1954. 29) E. LESNE, Histoire de la propriété ecclésiastique; DOM. H. MORICE, Mémoires pour servir de preuves a I’histoire civile et ecclésiastique de Bretagne, Paris 1742, svazek 1, s. 559; Dictionnaire de FAncien francais, v hesle „Aítre“; CH. DU CANGE, Glossanum mediae etinfimae latinitatis, Paris 1840-1850, heslo „Imblocatus“. 30) DANTE, La Divine Comédie, Paris 1945, 3. kniha, s. 127, pozn. na s. 48. [DANTE ALIGHIERI, Božská komedie, přeložil O. F. Babler, Praha 1989, Očistec, Zpév třetí, a pozn. na s. 540.] 31) Journal ďun bourgeois de Paris au Moyen Age (12. listopadu 1411), ed. A. TUETEY, Paris 1881, s. 17; (15. září 1413), s. 44; Alain Chartier je citován v J.-B. DE LACURNE DE SAINT-PALAYE, Dictionnaire d’ancien francais, 1877, v hesle „Aítre“. 32) J. POTOCKI, Manuscnt trouvé a Saragosse, ed. R. Caillos, Paris 1958, s. 51. [J. POTOCKI, Rukopis nalezený v Zaragoze, přeložil J. Simonides, Praha 1973, s. 12, 24.] 33) L. CHEVALIER, Classes laborieuses et Classes dangereuses d Paris, Paris 1958. 34) Údaj mi poskytl G. Le Bras ústně. 35) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise. 36) GUILLAUME DURAND DE MENDE, Rationale Divinorum ojficiorum, sva­ zek 5, 5. kapitola, s. 12. 37) L. THOMASSIN, Ancienne etNouvelle Discipline de FÉglise. 38) J.-CH. PICARD, La Carthage de saint Augustin, Paris 1965, s. 204-205, 210. 39) Muzeum Boymanse van Beuningena v Rotterdamu. 40) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise; J.-CH. DE GER­ SON, Opera, Anvers 1706, svazek 2, s. 440. 41) Ecclesia ut ibi cimeterium esse mortuorum, cituje E. LESNE, Histoire de la propriété ecclésiastique. 42) CH. DU CANGE, Glossarium mediae et infimae latinitatis'. Ecclesia in qua humantur corpora defunctorum. 43) Nullo tumulorum vestigio apparente, ecclesiae reverenda conserveretur Ubi vero hoc pro multitudine cadaverum difficile est facere, locus Hle coemetenum et polyandnum habeatur, ablato inde altare, et constitute sacnficium Deo valeat offeri, A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique, diss, Paris 1933, s. 20-21, pozn. 7. 44) V roce 1059 stanovil římský koncil confna cemetenorum pro hlavní chrá­ my na 60 kroků a pro kaple na 30 kroků per circuitum, É. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique; G. LE BRAS, Dictionnaire ďhistoire et géographie ecclésiastique, 1930, heslo „Azyl“, svazek 4, sl. 1035-1047. 45) Píseň o Rolandovi, CXXX1I.

118

DĚJINY SMRTI

POZNÁMKY

1) Cituje L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise, 1725, sva­ zek 3, s. 543n.; Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“, svazek 1, sl. 479-509. 2) CH. SAUMAGNE, Corpus christianorum, Revue internationale des droits de 1’Antiquité 57/1960, s. 438-478; 58/1961, s. 258-279. 3) SAINT JEAN CHRYSOSTOME, Opera, ed. Bernard de Montfaucon, Paris 1718-1738, svazek 8, 74. homilie. 4) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise. 5) Dictionnaire dárchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 6) M. MESLIN, J.-R. PALANQUE, Le Chnstianisme antique, Paris 1967, s. 230. 7) J. LE GOFF, La Civilisation de FOccident medieval, Pans 1964, s. 239. 8) Insepultus jaceat, non resurgat. Si quis hunc sepulcrum violavent partem habeat cum Juda traditore etin diejudicu non resurgat, atd. Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, svazek 1, sl. 486. 9) TERTULLIEN, De resurrectione carnis, 43, PL 2, sl. 856. 10) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 11) Como, Itálie, konec 6. století, Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 12) MAXIME DE TURIN, PL 57, sl. 427-428. 13) Galský nápis, Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 14) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 15) É. SALIN, La Civilisation mérovingienne, Paris 1949, svazek 2, s. 35. 16) R. DAUVERGNE, Fouilles archéologiques d Chátenay-sous-Bagneux, Mémoires des sociétés ďhistoire de Paris et ďlle-de-France 1965-1966, s. 241-270. 17) J. SIRAL, Guide histonque de Guiry-en-Vexin, Guiry 1964. 18) Monumenta germaniae historica, Hannover 1875-1889, Leges V, Capitula de partibus Saxoniae, s. 43 (22), rok 777. 19) Dictionnaire ďarchéologie chrétienne, heslo „Ad sanctos“. 20) É. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, Lilie 1936, svazek 3, s. 122-129. 21) FR. EYGUN, L. LEVILLAIN, Hypogée des Dunes a Poitiers, Poitiers 1964. 22) HUMBERTUS BURGUNDUS, Maxima bibliotheca veterum patrům, 1677, svazek 25, s. 527. 23) A. CHEDEVILLE, Liber controversianum Sancti Vincentu Cenomannensis ou Second Cartulaire de Fabbaye Saint-Vincent du Mans, Paris 1968; Antiquos patres ad vitandam urbium jrequentiam quaedam sohtana loca elegisse, ubi ad honorem Dei fidelium corpora honeste potuissent sepehn, č. 37, s. 45, 1095-1136; H. SAUVAL, Histoire et Recherches des antiquités de Paris, Paris 1724, svazek 1, 20, s. 359.

VŽDYŤ JSME NESMRTELNÍ

119

24) HUMBERTUS BURGUNDUS, Maxima bibliotheca veterum patrům. 25) AENEAS SYLVIUS, De Ongine Boem., 35. kapitola - text cituje HENRI DE SPONDE, Les Cimetiéres sacrez, Bordeaux 1598, s. 144. [ENEA SILVIO PICCOLO­ MINI, Histone česká, Praha 1998, s. 95.] 26) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise. 27) Text cituje D. GANNAL, Les Cimetiéres de Paris, Paris 1884, svazek 1. 28) L}Elucidarium etles Lucidaires, ed. Y. LEFEVRE, Pans 1954. 29) E. LESNE, Histoire de la propriété ecclésiastique; DOM. H. MORICE, Mémoires pour servir de preuves a I’histoire civile et ecclésiastique de Bretagne, Paris 1742, svazek 1, s. 559; Dictionnaire de FAncien francais, v hesle „Aítre“; CH. DU CANGE, Glossanum mediae etinfimae latinitatis, Paris 1840-1850, heslo „Imblocatus“. 30) DANTE, La Divine Comédie, Paris 1945, 3. kniha, s. 127, pozn. na s. 48. [DANTE ALIGHIERI, Božská komedie, přeložil O. F. Babler, Praha 1989, Očistec, Zpév třetí, a pozn. na s. 540.] 31) Journal ďun bourgeois de Paris au Moyen Age (12. listopadu 1411), ed. A. TUETEY, Paris 1881, s. 17; (15. září 1413), s. 44; Alain Chartier je citován v J.-B. DE LACURNE DE SAINT-PALAYE, Dictionnaire d’ancien francais, 1877, v hesle „Aítre“. 32) J. POTOCKI, Manuscnt trouvé a Saragosse, ed. R. Caillos, Paris 1958, s. 51. [J. POTOCKI, Rukopis nalezený v Zaragoze, přeložil J. Simonides, Praha 1973, s. 12, 24.] 33) L. CHEVALIER, Classes laborieuses et Classes dangereuses d Paris, Paris 1958. 34) Údaj mi poskytl G. Le Bras ústně. 35) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise. 36) GUILLAUME DURAND DE MENDE, Rationale Divinorum ojficiorum, sva­ zek 5, 5. kapitola, s. 12. 37) L. THOMASSIN, Ancienne etNouvelle Discipline de FÉglise. 38) J.-CH. PICARD, La Carthage de saint Augustin, Paris 1965, s. 204-205, 210. 39) Muzeum Boymanse van Beuningena v Rotterdamu. 40) L. THOMASSIN, Ancienne et Nouvelle Discipline de FÉglise; J.-CH. DE GER­ SON, Opera, Anvers 1706, svazek 2, s. 440. 41) Ecclesia ut ibi cimeterium esse mortuorum, cituje E. LESNE, Histoire de la propriété ecclésiastique. 42) CH. DU CANGE, Glossarium mediae et infimae latinitatis'. Ecclesia in qua humantur corpora defunctorum. 43) Nullo tumulorum vestigio apparente, ecclesiae reverenda conserveretur Ubi vero hoc pro multitudine cadaverum difficile est facere, locus Hle coemetenum et polyandnum habeatur, ablato inde altare, et constitute sacnficium Deo valeat offeri, A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique, diss, Paris 1933, s. 20-21, pozn. 7. 44) V roce 1059 stanovil římský koncil confna cemetenorum pro hlavní chrá­ my na 60 kroků a pro kaple na 30 kroků per circuitum, É. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique; G. LE BRAS, Dictionnaire ďhistoire et géographie ecclésiastique, 1930, heslo „Azyl“, svazek 4, sl. 1035-1047. 45) Píseň o Rolandovi, CXXX1I.

120

DĚJINY SMRTI

46) Dictionnaire de Vancien francais, heslo „Aitre“; C. ENLART, Manuel ďarchéologie médiévale, s. 909n., „Cimetiére“', P. DUPARC, Le Cimetiére séparé des vivants, Bulletin philologique et historique du Comité des travaux historiques et scientifiques 1964, s. 483-509. 47) CH. DU CANGE, Glossanum mediae etinfimae latinitatis'. „Stillicidium“, „Paradisium“; Roman de Rou, v. 5879 - tento text cituje VIOLLET-LE-DUC, Dictionnaire raisonné de Varchitecture frangaise, Paris 1868, svazek 9, s. 23. 48) Píseň o Rolandovi, CCXII; RONCIVAL (FORMIGNY) MATHIEU DE COUCY, Histoire de Charles VII, cituje J.-B. DE LACURNE DE SA1NT-PALAYE, Diction­ naire de Vancien frangais, heslo „Charnier“. 49) Annales ESC 1969, s. 1454, pozn. 1. 50) Šlo o kostel Svatého Benedikta. 51) Chronique de Marigny, In carnano qui locus intra septa ecclesiae illius ossa continet mortuorum, cituje J.-B. DE LACURNE DE SAINT-PALAYE, Dictionnaire d ’ancien francais. 52) GUILLAUME LE BRETON, Description de Paris sous Charles VI, in: L. Leroux de Liney, L. Tisserand, Histoire générale de Paris, Paris 1867, s. 193. 53) H. SAUVAL, Histoire et Recherches des antiquités de Paris, svazek 1, s. 359; V. DUFOUR, Le Cimetiére des Innocents, in: F. Hoffbauer, Paris á travers les áges, Paris 1875-1882, svazek 2/1, s. 1-28 (v díle je citován Roland de Virlays, opat Villain a Dictionnaire ďarchitecture, 1770). 54) Viz část Návštěva hřbitova vil. kapitole. 55) „Je tedy možné, že ve starověku a v merovejském období stál pařížký kostel Saint-Gervais uprostřed rozlehlého hřbitova, který se postupně zmenšoval, ale přetrval až do středověku.“ Tento hřbitov byl zrušen, když se zakládala farnost Saint-Jean-en-Grěve, ale dodnes jej připomíná název náměstí Vieux-Cimetiěre-Saint-Jean (Starý hřbitov svátého Jana) neboli platea veteris cimeteni. M. VIEILLARD-TROÍEKOUKOFF A KOL., Les Anciennes Églises de Paris (HF-X* siécles), Mémoires de la Fédération des sociétés ďhistoire de Paris et de l’Ile-de-France 1960, s. 198. 56) V. DUFOUR, La Danse macabre des Saints-Innocents de Paris, Paris 1874; V. Dufour v F. HOFFBAUER, Pans á travers les áges, svazek 2/1, s. 29. 57) F. DE LASTEYRIE, Un enterrement á Paris en 1697, Bulletin de la société ďhistoire de Paris et de l’Ile-de-France 4/1877, s. 146-150. 58) [Lucerna mrtvých je sloup s dutinou v horní části, kam se umísťovala lucerna, jejíž světlo v noci označovalo hřbitov.] 59) Journal ďun bourgeois de Paris au Moyen Age, (říjen-listopad 1418), s. 116; H. SAUVAL, Histoire et Recherches des antiquités de Paris, svazek 2, s. 557. 60) L.-M. TISSERAND, Les iles du fiefde Saint-Germain-des Prés et la question des cimetiéres, Bulletin de la société ďhistoire de Paris et de l’Ile-de-France 4/1877, s. 112-131. 61) Francouzská národní knihovna, Manuscrits francais, Papiers Joly de Fleu­ ry, 1207. 62) A. LE BRAZ, La Légende de la Mort chez les Bretons armoncains, Paris 1902, svazek 1, s. 313; M. PILLET, L’Aitre Saint-Maclou, Paris 1924.

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

121

63) [F. RABELAIS, Gargantua a Pantagruel, kniha druhá, Praha 1962, s. 234 a pozn. na s. 556.] 64) A. LE BRAZ, La Légende de la Mort chez les Bretons armoncains, svazek 1, s. 286. 65) TH. DUCROCQ, De la varieté des usages funéraires dans I’Ouest de la France, referát přednesený 18. dubna 1884 na 22. kongresu Vědeckých společností (22e congrěs des Sociétés savantes), odbor Společenských a ekonomických věd (Sciences économiques et sociales), Paris 1884. 66) A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique; G. LE BRAS, Dictionnaire ďhistoire et degéographie ecclésiastiques, heslo ,/zj/“; P. DUPARC, Le Cimetiére séparé des vivants, s. 483-509. 67) R. DE GAIGNIĚRES, Répertoire Souchot, č. 5186 (katedrála v Évreux), č. 5650 (kostel Saint-Étienne v Beauvais), č. 5879 (kostel Saint-Amand v Roně­ nu). 68) G. LE BRAS, Dictionnaire ďhistoire et degéographie ecclésiastiques, heslo „Azy/“; P. DUPARC, Le Cimetiére séparé des vivants. 69) E. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, svazek 3, Azylus circum ecclesiam; CH. DU CANGE, Glossanum, heslo „Cimetenum“. 70) G.-A. PREVOST, UÉglise etles Campagnes au Moyen Age, Paris 1892, s. 50-51; v Minot-en-Chátillonnais stály na hřbitově a kolem vnější kostelní zdi přístřešky, kam si obyvatelé v případě nepokojů ukládali cenné věci. Tyto přístřešky byly zbourány v 17. století. Viz dále 11. kapitolu a F. ZONABEND, Les morts etles vivants, Études rurales 52/1973. 71) CH. DU CANGE, Glossanum, heslo „Cimetenum“. 72) E. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, svazek 3, Azylus circum eceleSiam. 73) Second Cartulaire de Pabbaye Saint-Vincent du Mans, ed. A. CHEDEVILLE, č. 153. 74) „Tato světská činnost připadala tehdejším lidem přirozená, protože sva­ tostánek sloužil jako obecní dům.“ A. DUMAS, L’Eglise au povoir des laiques, in: Histoire de VÉglise, Paris, svazek 7, s. 268. 75) Journal ďun bourgeois de Pans au Moyen Age, ed. A. TUETEY. 76) A. VALLANCE, Old Crosses, London 1930, s. 13. 77) G. Corrozet je citován v práci V. DUFOURA, La Danse macabre des Saints-Innocents de Paris. 78) A. LE BRAZ, La Légende de la Mort, svazek 1, s. 123,pozn. 1. 79) Second Cartulaire de I’abbaye Saint-Vincent du Mans, ed. A. CHEDEVILLE, č. 285. 80) A. LE BRAZ, La Légende de la Morts, svazek 1, s. 259, pozn. 1. 81) A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique; DOM E. MARTĚNE, Veterum scriptorium (...) collectio, 1724-1733, svazek 4, sl. 987-993. 82) A. LE BRAZ, La Légende de la Morts, svazek 1, s. 35. 83) A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique', DOM E. MARTĚNE, Veterum senptonum (...) collectio, 1724-1733, svazek 4, sl. 987-993

120

DĚJINY SMRTI

46) Dictionnaire de Vancien francais, heslo „Aitre“; C. ENLART, Manuel ďarchéologie médiévale, s. 909n., „Cimetiére“', P. DUPARC, Le Cimetiére séparé des vivants, Bulletin philologique et historique du Comité des travaux historiques et scientifiques 1964, s. 483-509. 47) CH. DU CANGE, Glossanum mediae etinfimae latinitatis'. „Stillicidium“, „Paradisium“; Roman de Rou, v. 5879 - tento text cituje VIOLLET-LE-DUC, Dictionnaire raisonné de Varchitecture frangaise, Paris 1868, svazek 9, s. 23. 48) Píseň o Rolandovi, CCXII; RONCIVAL (FORMIGNY) MATHIEU DE COUCY, Histoire de Charles VII, cituje J.-B. DE LACURNE DE SA1NT-PALAYE, Diction­ naire de Vancien frangais, heslo „Charnier“. 49) Annales ESC 1969, s. 1454, pozn. 1. 50) Šlo o kostel Svatého Benedikta. 51) Chronique de Marigny, In carnano qui locus intra septa ecclesiae illius ossa continet mortuorum, cituje J.-B. DE LACURNE DE SAINT-PALAYE, Dictionnaire d ’ancien francais. 52) GUILLAUME LE BRETON, Description de Paris sous Charles VI, in: L. Leroux de Liney, L. Tisserand, Histoire générale de Paris, Paris 1867, s. 193. 53) H. SAUVAL, Histoire et Recherches des antiquités de Paris, svazek 1, s. 359; V. DUFOUR, Le Cimetiére des Innocents, in: F. Hoffbauer, Paris á travers les áges, Paris 1875-1882, svazek 2/1, s. 1-28 (v díle je citován Roland de Virlays, opat Villain a Dictionnaire ďarchitecture, 1770). 54) Viz část Návštěva hřbitova vil. kapitole. 55) „Je tedy možné, že ve starověku a v merovejském období stál pařížký kostel Saint-Gervais uprostřed rozlehlého hřbitova, který se postupně zmenšoval, ale přetrval až do středověku.“ Tento hřbitov byl zrušen, když se zakládala farnost Saint-Jean-en-Grěve, ale dodnes jej připomíná název náměstí Vieux-Cimetiěre-Saint-Jean (Starý hřbitov svátého Jana) neboli platea veteris cimeteni. M. VIEILLARD-TROÍEKOUKOFF A KOL., Les Anciennes Églises de Paris (HF-X* siécles), Mémoires de la Fédération des sociétés ďhistoire de Paris et de l’Ile-de-France 1960, s. 198. 56) V. DUFOUR, La Danse macabre des Saints-Innocents de Paris, Paris 1874; V. Dufour v F. HOFFBAUER, Pans á travers les áges, svazek 2/1, s. 29. 57) F. DE LASTEYRIE, Un enterrement á Paris en 1697, Bulletin de la société ďhistoire de Paris et de l’Ile-de-France 4/1877, s. 146-150. 58) [Lucerna mrtvých je sloup s dutinou v horní části, kam se umísťovala lucerna, jejíž světlo v noci označovalo hřbitov.] 59) Journal ďun bourgeois de Paris au Moyen Age, (říjen-listopad 1418), s. 116; H. SAUVAL, Histoire et Recherches des antiquités de Paris, svazek 2, s. 557. 60) L.-M. TISSERAND, Les iles du fiefde Saint-Germain-des Prés et la question des cimetiéres, Bulletin de la société ďhistoire de Paris et de l’Ile-de-France 4/1877, s. 112-131. 61) Francouzská národní knihovna, Manuscrits francais, Papiers Joly de Fleu­ ry, 1207. 62) A. LE BRAZ, La Légende de la Mort chez les Bretons armoncains, Paris 1902, svazek 1, s. 313; M. PILLET, L’Aitre Saint-Maclou, Paris 1924.

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

121

63) [F. RABELAIS, Gargantua a Pantagruel, kniha druhá, Praha 1962, s. 234 a pozn. na s. 556.] 64) A. LE BRAZ, La Légende de la Mort chez les Bretons armoncains, svazek 1, s. 286. 65) TH. DUCROCQ, De la varieté des usages funéraires dans I’Ouest de la France, referát přednesený 18. dubna 1884 na 22. kongresu Vědeckých společností (22e congrěs des Sociétés savantes), odbor Společenských a ekonomických věd (Sciences économiques et sociales), Paris 1884. 66) A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique; G. LE BRAS, Dictionnaire ďhistoire et degéographie ecclésiastiques, heslo ,/zj/“; P. DUPARC, Le Cimetiére séparé des vivants, s. 483-509. 67) R. DE GAIGNIĚRES, Répertoire Souchot, č. 5186 (katedrála v Évreux), č. 5650 (kostel Saint-Étienne v Beauvais), č. 5879 (kostel Saint-Amand v Roně­ nu). 68) G. LE BRAS, Dictionnaire ďhistoire et degéographie ecclésiastiques, heslo „Azy/“; P. DUPARC, Le Cimetiére séparé des vivants. 69) E. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, svazek 3, Azylus circum ecclesiam; CH. DU CANGE, Glossanum, heslo „Cimetenum“. 70) G.-A. PREVOST, UÉglise etles Campagnes au Moyen Age, Paris 1892, s. 50-51; v Minot-en-Chátillonnais stály na hřbitově a kolem vnější kostelní zdi přístřešky, kam si obyvatelé v případě nepokojů ukládali cenné věci. Tyto přístřešky byly zbourány v 17. století. Viz dále 11. kapitolu a F. ZONABEND, Les morts etles vivants, Études rurales 52/1973. 71) CH. DU CANGE, Glossanum, heslo „Cimetenum“. 72) E. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, svazek 3, Azylus circum eceleSiam. 73) Second Cartulaire de Pabbaye Saint-Vincent du Mans, ed. A. CHEDEVILLE, č. 153. 74) „Tato světská činnost připadala tehdejším lidem přirozená, protože sva­ tostánek sloužil jako obecní dům.“ A. DUMAS, L’Eglise au povoir des laiques, in: Histoire de VÉglise, Paris, svazek 7, s. 268. 75) Journal ďun bourgeois de Pans au Moyen Age, ed. A. TUETEY. 76) A. VALLANCE, Old Crosses, London 1930, s. 13. 77) G. Corrozet je citován v práci V. DUFOURA, La Danse macabre des Saints-Innocents de Paris. 78) A. LE BRAZ, La Légende de la Mort, svazek 1, s. 123,pozn. 1. 79) Second Cartulaire de I’abbaye Saint-Vincent du Mans, ed. A. CHEDEVILLE, č. 285. 80) A. LE BRAZ, La Légende de la Morts, svazek 1, s. 259, pozn. 1. 81) A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique; DOM E. MARTĚNE, Veterum scriptorium (...) collectio, 1724-1733, svazek 4, sl. 987-993. 82) A. LE BRAZ, La Légende de la Morts, svazek 1, s. 35. 83) A. BERNARD, La Sépulture en droit canonique', DOM E. MARTĚNE, Veterum senptonum (...) collectio, 1724-1733, svazek 4, sl. 987-993

!22

DĚJINY SMRTI

84) V. DUFOUR, Le Cimetiére des Innocents, in: F. Hoffbauer, Paris á travers les áges, s. 1-28; A. BERTHAUD, La Ville de Pans en vers burlesques, 1661, cituje E. RAUNIÉ, Épitaphier du vieux Pans. Histoire générale de Pans, 1890 (Úvod). 85) [F. RABELAIS, Gargantua a Pantagruel, kniha druhá, Praha 1962, s. 234 a pozn. na s. 556.] 86) A. BERTHAUD, La Ville de Pans en vers burlesques, předmluva; Journal ďun voyage d Paris en 1657, ed. A. P. FOUGĚRE, Paris 1862, s. 46; V. DUFOUR, Le Cimetiére des Innocents, in: F. Hoffbauer, Paris á travers les áges, s. 1-28. 87) J. LE GOFF, Culture cléricale et traditions fblkloriques dans la civilisation mérovingienne. 88) Jean du Berry, 24. srpna 1411 - A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, Paris 1880, č. 282. 89) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, č. 105 (1403). 90) É. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, svazek 3, s. 122-129. 91) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Char­ les VI, č. 282 (1411); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin XXVI, 24 (1604), LI, 112 (1609), LXXV, 87 (1654). 92) Archiv departementu Haute-Garonne, Testaments séparés 11 808, č. 19; Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 54 (1644); 372 (1690); CXIX, 355 (1787). 93) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXVIII (1661); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Charles VI, 217 (1407); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 94(1657). 94) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Char­ les VI, 323 (1413). 95) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin VIII, 328 (1574), cituje A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Pans au XVF siécle, École nationale des chartes, Nogent-le-Rotrou 1943, diss, s. 81-88 (slečna Fleuryová mi zapůjčila rukopis své doktorské práce); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 48 (1642). 96) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 76 (1651); pro 16. století srov. A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siécle; LXXV, 62 (1644). 97) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin XXVI, 25 (1606). Médéric = Merry. 98) Anniversarium G.A. canonici lemovicensis qui est sepultus in claustro nostro in pariete SIVÉ in pila claustri. Obituaire de Sohgnac, Limoges, archiv departe­ mentu Haute-Vienne, H.9180 bis (na tuto skutečnost mne upozornil J.-L. Lemaitre). 99) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Char­ les VI, 211 (1407); A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Pans au XVF siécle;

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

123

Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 507 (1608); XVI, 30 (1612); LXXV, 146 (1669); LXXVI, 112 (1661). 100) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 61 (1401); 217 (1407); 132 (1404). 101) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 94 (1657); LXXV, 80 (1652); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Charles VI, 337 (1416). 102) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 264 (1410); 55 (1400); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 117 (1662); LXXV, 142 (1669); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 323 (1413); E. RAUNIĚ Épitaphier du vieux Paris. 103) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Charles VI, 337 (1416); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXVIII (1661); Archiv departementu Haute-Garonne, 11808, č. 19 (1600); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 533 (1628); 532 (1621). 104) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin XXVI, 24 (1604); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 80 (1402); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 372 (1690); 109 (1660); archiv departementu Seine-et-Oise, farnost Saint-Julien - A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siécle, (20. května 1560); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 78 (1649). 105) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 516 (1622); LXXV, 146 (1669); XXVI, 26 (1607); III, 533 (1628). 106) É. MAGNE, La Fin trouble de Taliemant des Réaux, Paris 1922, s. 342. 107) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 122 (1404); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 142 (1660). 108) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 46 (1641); 66 (1648); XLIX, 179 (1590); LXXV, 117 (1660); 137, (1667); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 185 (1406); Francouzský národní archiv Y 86, F° 68 n V° (1539) - cituje A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siécle. 109) Systematickou kvantitativní analýzou pařížských závětí se zabývá P. Chaunu se svými žáky. Srovnej P. CHAUNU, Mounr a Pans, Annales ESC 1976, s. 29-50, a také pojednání B. De Cessola, citované v téže studii, s. 48, pozn. 4. 110) Archiv města Toulouse, farní matriky. 111) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 522 (1624). 112) C. W. FOSTER, Lincoln Wills, Lincoln, 1914. 113) C. W. FOSTER, Lincoln Wills, s. 54. 114) C. W. FOSTER, Lincoln Wills, s. 558.

!22

DĚJINY SMRTI

84) V. DUFOUR, Le Cimetiére des Innocents, in: F. Hoffbauer, Paris á travers les áges, s. 1-28; A. BERTHAUD, La Ville de Pans en vers burlesques, 1661, cituje E. RAUNIÉ, Épitaphier du vieux Pans. Histoire générale de Pans, 1890 (Úvod). 85) [F. RABELAIS, Gargantua a Pantagruel, kniha druhá, Praha 1962, s. 234 a pozn. na s. 556.] 86) A. BERTHAUD, La Ville de Pans en vers burlesques, předmluva; Journal ďun voyage d Paris en 1657, ed. A. P. FOUGĚRE, Paris 1862, s. 46; V. DUFOUR, Le Cimetiére des Innocents, in: F. Hoffbauer, Paris á travers les áges, s. 1-28. 87) J. LE GOFF, Culture cléricale et traditions fblkloriques dans la civilisation mérovingienne. 88) Jean du Berry, 24. srpna 1411 - A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, Paris 1880, č. 282. 89) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, č. 105 (1403). 90) É. LESNE, Histoire de la propnété ecclésiastique en France, svazek 3, s. 122-129. 91) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Char­ les VI, č. 282 (1411); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin XXVI, 24 (1604), LI, 112 (1609), LXXV, 87 (1654). 92) Archiv departementu Haute-Garonne, Testaments séparés 11 808, č. 19; Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 54 (1644); 372 (1690); CXIX, 355 (1787). 93) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXVIII (1661); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Charles VI, 217 (1407); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 94(1657). 94) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Char­ les VI, 323 (1413). 95) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin VIII, 328 (1574), cituje A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Pans au XVF siécle, École nationale des chartes, Nogent-le-Rotrou 1943, diss, s. 81-88 (slečna Fleuryová mi zapůjčila rukopis své doktorské práce); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 48 (1642). 96) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 76 (1651); pro 16. století srov. A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siécle; LXXV, 62 (1644). 97) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin XXVI, 25 (1606). Médéric = Merry. 98) Anniversarium G.A. canonici lemovicensis qui est sepultus in claustro nostro in pariete SIVÉ in pila claustri. Obituaire de Sohgnac, Limoges, archiv departe­ mentu Haute-Vienne, H.9180 bis (na tuto skutečnost mne upozornil J.-L. Lemaitre). 99) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Char­ les VI, 211 (1407); A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Pans au XVF siécle;

VZDYTJSME NESMRTELNÍ

123

Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 507 (1608); XVI, 30 (1612); LXXV, 146 (1669); LXXVI, 112 (1661). 100) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 61 (1401); 217 (1407); 132 (1404). 101) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 94 (1657); LXXV, 80 (1652); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Charles VI, 337 (1416). 102) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 264 (1410); 55 (1400); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 117 (1662); LXXV, 142 (1669); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 323 (1413); E. RAUNIĚ Épitaphier du vieux Paris. 103) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Paris, sous le régne de Charles VI, 337 (1416); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXVIII (1661); Archiv departementu Haute-Garonne, 11808, č. 19 (1600); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 533 (1628); 532 (1621). 104) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin XXVI, 24 (1604); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 80 (1402); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 372 (1690); 109 (1660); archiv departementu Seine-et-Oise, farnost Saint-Julien - A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siécle, (20. května 1560); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 78 (1649). 105) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 516 (1622); LXXV, 146 (1669); XXVI, 26 (1607); III, 533 (1628). 106) É. MAGNE, La Fin trouble de Taliemant des Réaux, Paris 1922, s. 342. 107) A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 122 (1404); Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 142 (1660). 108) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin LXXV, 46 (1641); 66 (1648); XLIX, 179 (1590); LXXV, 117 (1660); 137, (1667); A. TUETEY, Testaments enregistrés au Parlement de Pans, sous le régne de Charles VI, 185 (1406); Francouzský národní archiv Y 86, F° 68 n V° (1539) - cituje A. FLEURY, Le Testament dans la coutume de Paris au XVF siécle. 109) Systematickou kvantitativní analýzou pařížských závětí se zabývá P. Chaunu se svými žáky. Srovnej P. CHAUNU, Mounr a Pans, Annales ESC 1976, s. 29-50, a také pojednání B. De Cessola, citované v téže studii, s. 48, pozn. 4. 110) Archiv města Toulouse, farní matriky. 111) Francouzský národní archiv, ústřední archiv notářských listin III, 522 (1624). 112) C. W. FOSTER, Lincoln Wills, Lincoln, 1914. 113) C. W. FOSTER, Lincoln Wills, s. 54. 114) C. W. FOSTER, Lincoln Wills, s. 558.

DRUHÁ ČÁST

SMRT SEBE SAMA

DRUHÁ ČÁST

SMRT SEBE SAMA

3. POSLEDNÍ hodinka. REKAPITULACE ŽIVOTA

ESCHATOLOGIE - UKAZATEL MENTALITY

Až do éry vědeckého pokroku lidé připouštěli, že po smrti existuje něja­ ká další forma bytí. Potvrzují to už první moustierské hroby s oferami, a dokonce ještě dnes, v době vzkvétajícího vědeckého skepticismu, se objevují představy jakési oslabené nepřetržitosti nebo tvrdošíjné odmí­ tání okamžitého zániku. Představy o pokračování života po smrti tvoří společný základ všech starých náboženství i křesťanství. Křesťanství si přivlastnilo tradiční úvahy zdravého rozumu a od stoiků převzalo myšlenku, že člověk začíná umírat už v okamžiku svého zrození: „Umírat začínáme hned, jakmile se narodíme, a konec začíná počátkem“ (Manlius). Tuto obecně známou pravdu znali nejen opat Bernard z Clairvaux a kardinál Pierre de Bérulle, ale i Michel de Mon­ taigne. Podobně křesťanství převzalo jak prastarou_předstayu o posmrt­ ném životě v truchlivém a pochmurném podsvětí, tak novější, méně oblíbenou a krutější představu mravního soudu.1) A konečně převzalo i naděje náboženství spásy, přičemž spásu člo­ věka podřídilo Kristovu vtělení a zmrtvýchvstání. Ve svátopavelském křesťanství je tak život smrtí v hříchu a biologická smrt otvírá bránu k životu věčnému.. Domnívám se, že jsme se příliš nezmýlili, když jsme křesťanskou eschatologii, navazující na nejstarší víry, shrnuli do těchto několika jednoduchých tezí. Nicméně tato velmi široká definice dává prostor mnohým změnám: představy křesťanů o smrti a nesmrtelnosti se v prů­ běhu staletí značně proměňovaly. Jaký význam však máme těmto pro­ měnám přisoudit? Filozoficky založení teologové i prostí a zbožní vě­ řící, kteří se snaží svou víru zbavit všeho nadbytečného a dobrat se její prapodstaty, jim přikládají pramalou důležitost. Naproti tomu histo­ rikům připadají nabité významem, neboť v nich rozpoznávají dobře patrné známky proměn lidských představ - a nikoli nutně jen křes­ ťanských - o vlastním osudu, proměn o to hlubších, že probíhaly bez povšimnutí.

3. POSLEDNÍ hodinka. REKAPITULACE ŽIVOTA

ESCHATOLOGIE - UKAZATEL MENTALITY

Až do éry vědeckého pokroku lidé připouštěli, že po smrti existuje něja­ ká další forma bytí. Potvrzují to už první moustierské hroby s oferami, a dokonce ještě dnes, v době vzkvétajícího vědeckého skepticismu, se objevují představy jakési oslabené nepřetržitosti nebo tvrdošíjné odmí­ tání okamžitého zániku. Představy o pokračování života po smrti tvoří společný základ všech starých náboženství i křesťanství. Křesťanství si přivlastnilo tradiční úvahy zdravého rozumu a od stoiků převzalo myšlenku, že člověk začíná umírat už v okamžiku svého zrození: „Umírat začínáme hned, jakmile se narodíme, a konec začíná počátkem“ (Manlius). Tuto obecně známou pravdu znali nejen opat Bernard z Clairvaux a kardinál Pierre de Bérulle, ale i Michel de Mon­ taigne. Podobně křesťanství převzalo jak prastarou_předstayu o posmrt­ ném životě v truchlivém a pochmurném podsvětí, tak novější, méně oblíbenou a krutější představu mravního soudu.1) A konečně převzalo i naděje náboženství spásy, přičemž spásu člo­ věka podřídilo Kristovu vtělení a zmrtvýchvstání. Ve svátopavelském křesťanství je tak život smrtí v hříchu a biologická smrt otvírá bránu k životu věčnému.. Domnívám se, že jsme se příliš nezmýlili, když jsme křesťanskou eschatologii, navazující na nejstarší víry, shrnuli do těchto několika jednoduchých tezí. Nicméně tato velmi široká definice dává prostor mnohým změnám: představy křesťanů o smrti a nesmrtelnosti se v prů­ běhu staletí značně proměňovaly. Jaký význam však máme těmto pro­ měnám přisoudit? Filozoficky založení teologové i prostí a zbožní vě­ řící, kteří se snaží svou víru zbavit všeho nadbytečného a dobrat se její prapodstaty, jim přikládají pramalou důležitost. Naproti tomu histo­ rikům připadají nabité významem, neboť v nich rozpoznávají dobře patrné známky proměn lidských představ - a nikoli nutně jen křes­ ťanských - o vlastním osudu, proměn o to hlubších, že probíhaly bez povšimnutí.

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

Historik se musí naučit vnímat nenápadné promlouvání nábožen­ ských věr v těchto dlouhých obdobích prostoupených nesmrtelnosti. Poučky doktorů teologie a lidové náboženské pověsti mu totiž posky­ tují jediný srozumitelný klíč ke kulturním archetypům, které v nich musí umět rozpoznat. Takový přístup ovšem vyžaduje, abychom se vymanili z některých myšlenkových stereotypů. Utvořili jsme si představu, že středověkou společnost ovládala církev, nebo - což je vlastně totéž - že tato společnost vystupovala proti církvi prostřednictvím různých kacířských proudů nebo prapůvodním natu­ ralismem. Je sice pravda, že tehdejší lidé žili ve stínu církve, to však ještě neznamená, že se z vnitřního přesvědčení plně ztotožnili s celým křesťanským učením. Spíše to znamená, že uznávali jakousi společnou řeč, jakýsi společný dorozumívací systém. Touhy a fantasmagorie, trys­ kající z hloubi lidské duše, vyjadřovali prostřednictvím slovní zásoby z křesťanských vokabulářů. Ale, a to je pro nás důležité, každá doba si spontánně vybírala určitá slova na úkor jiných (jež zůstávala v záloze nebo jako zásoba do budoucna), protože lépe vyjadřovala hlubinné proudy v kolektivním chování. Omezíme-li se na vokabuláře a rukověti, brzy najdeme takřka všech­ ny náměty tradiční eschatologie a naše historická zvědavost bažící po proměnlivosti se velmi rychle dočká zklamání. Už Matoušovo evange­ lium, spjaté s pohanskými a zejména egyptskými tradicemi, obsahuje úplné středověké pojetí záhrobí, posledního soudu i pekla. Prastaré Zjevení svátého Jana popisuje ráj i muka pekelná.2) Svatý Augustin a první církevní Otcové vytvořili takřka definitivní pojetí spásy. Proto díla historiků myšlení vyvolávají u čtenáře, snad až příliš toužícího po změnách, dojem jednotvárné nehybnosti. Rukověti učených autorů velmi brzy vyčerpaly všechna témata. Ve skutečnosti se však lidé řídili jen některou z jejich částí, a naším úko­ lem je, navzdory riziku omylu a úskalím tohoto druhu výzkumu, po­ kusit se o vymezení té části, jež v tom kterém období pronikla do ko­ lektivní praxe. Všechno se totiž odehrávalo tak, jako by jedině známá, jedině živá, zkrátka jedině důležitá byla část vybraná. Pokusíme se nyní použít této metody na soubor představ o posled­ ním soudu.

KONEC SVĚTA A DRUHÝ PŘÍCHOD KRISTŮV

128

129

První představa konce věků, s níž se setkáváme na křesťanském Západě, není představou posledního soudu. Připomeňme si nejprve, co jsme si řekli v 1. kapitole této knihy o křes­ ťanech prvního tisíciletí: po smrti, podobně jako sedmispáči z Efezu, spočinuli v očekávání Kristova návratu. Konec věků si tedy představovali jako den, kdy se vrátí Kristus ve stejné slávě, v jaké byl po svém vzkříšení vzat na nebesa, nebo tak, jak jej popsal vizionář Jan ve Zjevení (4, 2-8): „A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová. Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata. Od trůnu šlehaly bles­ ky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel - to je sedmero duchů Božích; a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti [evangelisté] plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř/' Tyto podivuhodné představy se v románském období velice často ztvárňovaly; najdeme je například na tympanonu kostela Svatého Petra v Moissaku nebo na královském portálu katedrály v Chartres. Umělci vyobrazovali nebesa a na nich sídlící božské bytosti i nadpřirozená stvo­ ření. Y_ raném středověku očekávali lidé Kristův příchod, aniž se báli soudného dne. Proto si konec věků představovali podle Zjevení a zcela opomíjeli dramatický výjev vzkříšení a posledního soudu v Matoušově evangeliu. Vyobrazení posledního soudu na náhrobcích bylo velmi vzácné; po­ kud se však někde objevilo, ukazuje, že lidé se jej takřka neobávali a vní­ mali je jen z hlediska Kristova návratu a vzkříšení spravedlivých, kteří se probudí ze spánku a odejdou do světla. Biskup Agilbert byl roku 680 uložen do sarkofágu v kryptě opatského kostela v Jouarre, jež v té době sloužila jako podzemní kaple.3) Na jedné z kratších stran sarko­ fágu je vytesán Kristus na trůně, obklopen čtyřmi evangelisty: tento tradiční motiv se v románském umění neustále opakuje. Na jedné z del­ ších stran jsou pak vyobrazeni vyvolení, jak s rukama vztaženýma k ne­ besům s jásotem zdraví vracejícího se Ježíše Krista. Umělec vyobrazil jen vyvolené, zatracené nikoli. Prokletí zvěstované Matoušem zcela opo-

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

Historik se musí naučit vnímat nenápadné promlouvání nábožen­ ských věr v těchto dlouhých obdobích prostoupených nesmrtelnosti. Poučky doktorů teologie a lidové náboženské pověsti mu totiž posky­ tují jediný srozumitelný klíč ke kulturním archetypům, které v nich musí umět rozpoznat. Takový přístup ovšem vyžaduje, abychom se vymanili z některých myšlenkových stereotypů. Utvořili jsme si představu, že středověkou společnost ovládala církev, nebo - což je vlastně totéž - že tato společnost vystupovala proti církvi prostřednictvím různých kacířských proudů nebo prapůvodním natu­ ralismem. Je sice pravda, že tehdejší lidé žili ve stínu církve, to však ještě neznamená, že se z vnitřního přesvědčení plně ztotožnili s celým křesťanským učením. Spíše to znamená, že uznávali jakousi společnou řeč, jakýsi společný dorozumívací systém. Touhy a fantasmagorie, trys­ kající z hloubi lidské duše, vyjadřovali prostřednictvím slovní zásoby z křesťanských vokabulářů. Ale, a to je pro nás důležité, každá doba si spontánně vybírala určitá slova na úkor jiných (jež zůstávala v záloze nebo jako zásoba do budoucna), protože lépe vyjadřovala hlubinné proudy v kolektivním chování. Omezíme-li se na vokabuláře a rukověti, brzy najdeme takřka všech­ ny náměty tradiční eschatologie a naše historická zvědavost bažící po proměnlivosti se velmi rychle dočká zklamání. Už Matoušovo evange­ lium, spjaté s pohanskými a zejména egyptskými tradicemi, obsahuje úplné středověké pojetí záhrobí, posledního soudu i pekla. Prastaré Zjevení svátého Jana popisuje ráj i muka pekelná.2) Svatý Augustin a první církevní Otcové vytvořili takřka definitivní pojetí spásy. Proto díla historiků myšlení vyvolávají u čtenáře, snad až příliš toužícího po změnách, dojem jednotvárné nehybnosti. Rukověti učených autorů velmi brzy vyčerpaly všechna témata. Ve skutečnosti se však lidé řídili jen některou z jejich částí, a naším úko­ lem je, navzdory riziku omylu a úskalím tohoto druhu výzkumu, po­ kusit se o vymezení té části, jež v tom kterém období pronikla do ko­ lektivní praxe. Všechno se totiž odehrávalo tak, jako by jedině známá, jedině živá, zkrátka jedině důležitá byla část vybraná. Pokusíme se nyní použít této metody na soubor představ o posled­ ním soudu.

KONEC SVĚTA A DRUHÝ PŘÍCHOD KRISTŮV

128

129

První představa konce věků, s níž se setkáváme na křesťanském Západě, není představou posledního soudu. Připomeňme si nejprve, co jsme si řekli v 1. kapitole této knihy o křes­ ťanech prvního tisíciletí: po smrti, podobně jako sedmispáči z Efezu, spočinuli v očekávání Kristova návratu. Konec věků si tedy představovali jako den, kdy se vrátí Kristus ve stejné slávě, v jaké byl po svém vzkříšení vzat na nebesa, nebo tak, jak jej popsal vizionář Jan ve Zjevení (4, 2-8): „A hle, trůn v nebi, a na tom trůnu někdo, kdo byl na pohled jako jaspis a karneol; a kolem trůnu duha jako smaragdová. Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata. Od trůnu šlehaly bles­ ky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel - to je sedmero duchů Božích; a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti [evangelisté] plné očí zpředu i zezadu: První podobná lvu, druhá býku, třetí měla tvář člověka, čtvrtá byla podobná letícímu orlu. Všechny čtyři bytosti jedna jako druhá měly po šesti křídlech a plno očí hledících ven i dovnitř/' Tyto podivuhodné představy se v románském období velice často ztvárňovaly; najdeme je například na tympanonu kostela Svatého Petra v Moissaku nebo na královském portálu katedrály v Chartres. Umělci vyobrazovali nebesa a na nich sídlící božské bytosti i nadpřirozená stvo­ ření. Y_ raném středověku očekávali lidé Kristův příchod, aniž se báli soudného dne. Proto si konec věků představovali podle Zjevení a zcela opomíjeli dramatický výjev vzkříšení a posledního soudu v Matoušově evangeliu. Vyobrazení posledního soudu na náhrobcích bylo velmi vzácné; po­ kud se však někde objevilo, ukazuje, že lidé se jej takřka neobávali a vní­ mali je jen z hlediska Kristova návratu a vzkříšení spravedlivých, kteří se probudí ze spánku a odejdou do světla. Biskup Agilbert byl roku 680 uložen do sarkofágu v kryptě opatského kostela v Jouarre, jež v té době sloužila jako podzemní kaple.3) Na jedné z kratších stran sarko­ fágu je vytesán Kristus na trůně, obklopen čtyřmi evangelisty: tento tradiční motiv se v románském umění neustále opakuje. Na jedné z del­ ších stran jsou pak vyobrazeni vyvolení, jak s rukama vztaženýma k ne­ besům s jásotem zdraví vracejícího se Ježíše Krista. Umělec vyobrazil jen vyvolené, zatracené nikoli. Prokletí zvěstované Matoušem zcela opo-

130

DĚJINY SMRTI

mněl. Nejspíše proto, že se netýkalo „svátých“, za něž byli považováni všichni věřící, kteří spočinuli v pokoji v kostele nebo v posvěcené půdě. Ve Vulgátě jsou totiž ti, kdo jsou v moderních překladech označováni slovem bohabojní nebo spravedliví, opravdu nazýváni sancti. Spravedliví se tedy ani v nejmenším nemuseli obávat přísného sou­ du. V jedné pasáži Zjevení, která stála u zrodu chiliasmu, se o spraved­ livých, kteří už byli jednou vzkříšeni, píše: „Nad těmi druhá smrt nemá moci.“4) Ostatně je docela dobře možné, že zatracení nebyli tak na očích ja­ ko vyvolení, neboť měli méně jsoucna, snad proto, že nevstávali z mrt­ vých, nebo proto, že jim nebývalo dopřáno blažené tělo jako vyvole­ ným. V tomto smyslu bychom zřejmě měli chápat větu, která ve Vulgátě zní: „Všichni budeme vzkříšeni, ne všichni však budeme proměněni.“5) Dnes se tento překlad odmítá. S námětem posledního soudu se opět setkáváme vil. století, ne už ovšem na sarkofázích, ale na baptisteriích (nádržích pro křest ponoře­ ním). Nejstarší takto zdobené baptisterium se nachází v Neer Hespinu, poblíž Landenu v Belgii. Další, které historici stejně jako to předchozí přisuzují dílnám v henegavském Tournai (vlámsky Doornik), bylo ob­ jeveno v Chálons-sur-Marne.6) Pochází nejpozději z roku 1150 a jsou na něm vyobrazeni nazí vzkříšení - manželské páry, držící se kolem pasu, vycházejí ze svých sarkofágů. Anděl troubí na překrásnou polni­ ci ze slonoviny. Je to skutečně konec věků, ale stejně jako v Jouarre tu chybí poslední soud. Spojení křtu a vzkříšení bez posledního soudu má jasný význam: křest zaručuje vzkříšení a vzkříšení zase věčnou spásu. To, co nám říká ikonografie, potvrzuje i další svědectví. Na křesťan­ ských epitafech z 1. století poznáváme zlomky staré modlitby, již křes­ ťanská církev zřejmě převzala z židovského náboženství; musela tedy vzniknout dříve než ve 3. století a v náboženské praxi přetrvala až do současnosti.7) Už jsme se s ní setkali - její slova pronášel umírající Ro­ land.8) Patřila k modlitbám, jimiž umírající poroučel duši Bohu a které se ve francouzských závětích z 16.-17. století běžně označovaly slovem „rekomendace“ (přímluvy). Tato modlitba se ještě donedávna, až do reforem papeže Pavla VI., uváděla v používaných misálech (mešních knihách).9) Židovská postní modlitba se tak pravděpodobně stala nejstarší křes­ ťanskou modlitbou za zesnulé. Zní takto:

SMRT SEBE SAMA

131

„Ó Pane, osvoboď duši svého služebníka, jako jsi osvobodil Henocha a Eliáše ze spárů smrti, která přichází pro všechny smrtelníky, jako jsi osvobodil Abrahama, když vyvedl jsi jej z města Uru, jako Noema z rozbouřených vod potopy, Joba z utrpení, Izáka z rukou otce jeho Abrahama, Lota z plamenů sodomských, Mojžíše z rukou faraóna, krá­ le egyptského, Daniela z jámy lvové, tři muže z rozpálené pece, Zuzanu z křivého obvinění, Davida z rukou Saula a Goliáše, svátého Petra a svá­ tého Pavla z vězení, blahoslavenou pannu svátou Teklu z trojího ukrutenství.“ Tato modlitba byla tak rozšířená, že první křesťanští kameníci v Ar­ les tesali na sarkofágy výjevy, o nichž se zmiňuje. Ovšem případy (jak poznamenal už Jean Lestocquoy), na něž se je­ jím prostřednictvím modlící odvolával, aby přivolal milosrdenství Boží, se netýkaly hříšníků, ale spravedlivých vystavených zkoušce - Abraha­ ma, Joba, Daniela a nakonec svátých apoštolů a blahoslavené mučed­ nice Tekly, která zasvětila Bohu své panenství. Když tedy raně středověký křesťan v poslední hodince odříkával jako Roland - commendacio animae, myslel na triumfální zásahy, jimiž Bůh ukončoval zkoušky svých světců. Také Olivier se rozpomínal „na svá provinění“ - snad to byl počátek nového vnímání smrti. Ovšem commendacio animae nevyvolávala u hříšníka výčitky svědomí, dokonce pro něj ani nežádala odpuštění, jako by mu odpuštěno už bylo. Při­ družovala jej k světcům a muka agónie připodobňovala k jejich zkouš­ kám. o SOUD NA KONCI VEKU. KNIHA ŽIVOTA

Počínaje 12. stoletím a ještě asi po čtyři následující století se před ná­ mi díky příběhům vyobrazeným na portálech odvíjí film konce věků, který přináší různé varianty velkého eschatologického dramatu, skrze jehož náboženský jazyk prosvítají nové obavy člověka objevujícího svůj osud. První vyobrazení posledních soudů z 12. století se skládají ze dvou výjevů umístěných nad sebou, jednoho prastarého a jednoho zbrusu nového. Ten starší jsme si právě popsali - jde o Boží moc (ztotožněnou s Je­ žíšem Kristem) na trůnu z Janova Zjevení (4, 1-11). Ukončuje přetr-

130

DĚJINY SMRTI

mněl. Nejspíše proto, že se netýkalo „svátých“, za něž byli považováni všichni věřící, kteří spočinuli v pokoji v kostele nebo v posvěcené půdě. Ve Vulgátě jsou totiž ti, kdo jsou v moderních překladech označováni slovem bohabojní nebo spravedliví, opravdu nazýváni sancti. Spravedliví se tedy ani v nejmenším nemuseli obávat přísného sou­ du. V jedné pasáži Zjevení, která stála u zrodu chiliasmu, se o spraved­ livých, kteří už byli jednou vzkříšeni, píše: „Nad těmi druhá smrt nemá moci.“4) Ostatně je docela dobře možné, že zatracení nebyli tak na očích ja­ ko vyvolení, neboť měli méně jsoucna, snad proto, že nevstávali z mrt­ vých, nebo proto, že jim nebývalo dopřáno blažené tělo jako vyvole­ ným. V tomto smyslu bychom zřejmě měli chápat větu, která ve Vulgátě zní: „Všichni budeme vzkříšeni, ne všichni však budeme proměněni.“5) Dnes se tento překlad odmítá. S námětem posledního soudu se opět setkáváme vil. století, ne už ovšem na sarkofázích, ale na baptisteriích (nádržích pro křest ponoře­ ním). Nejstarší takto zdobené baptisterium se nachází v Neer Hespinu, poblíž Landenu v Belgii. Další, které historici stejně jako to předchozí přisuzují dílnám v henegavském Tournai (vlámsky Doornik), bylo ob­ jeveno v Chálons-sur-Marne.6) Pochází nejpozději z roku 1150 a jsou na něm vyobrazeni nazí vzkříšení - manželské páry, držící se kolem pasu, vycházejí ze svých sarkofágů. Anděl troubí na překrásnou polni­ ci ze slonoviny. Je to skutečně konec věků, ale stejně jako v Jouarre tu chybí poslední soud. Spojení křtu a vzkříšení bez posledního soudu má jasný význam: křest zaručuje vzkříšení a vzkříšení zase věčnou spásu. To, co nám říká ikonografie, potvrzuje i další svědectví. Na křesťan­ ských epitafech z 1. století poznáváme zlomky staré modlitby, již křes­ ťanská církev zřejmě převzala z židovského náboženství; musela tedy vzniknout dříve než ve 3. století a v náboženské praxi přetrvala až do současnosti.7) Už jsme se s ní setkali - její slova pronášel umírající Ro­ land.8) Patřila k modlitbám, jimiž umírající poroučel duši Bohu a které se ve francouzských závětích z 16.-17. století běžně označovaly slovem „rekomendace“ (přímluvy). Tato modlitba se ještě donedávna, až do reforem papeže Pavla VI., uváděla v používaných misálech (mešních knihách).9) Židovská postní modlitba se tak pravděpodobně stala nejstarší křes­ ťanskou modlitbou za zesnulé. Zní takto:

SMRT SEBE SAMA

131

„Ó Pane, osvoboď duši svého služebníka, jako jsi osvobodil Henocha a Eliáše ze spárů smrti, která přichází pro všechny smrtelníky, jako jsi osvobodil Abrahama, když vyvedl jsi jej z města Uru, jako Noema z rozbouřených vod potopy, Joba z utrpení, Izáka z rukou otce jeho Abrahama, Lota z plamenů sodomských, Mojžíše z rukou faraóna, krá­ le egyptského, Daniela z jámy lvové, tři muže z rozpálené pece, Zuzanu z křivého obvinění, Davida z rukou Saula a Goliáše, svátého Petra a svá­ tého Pavla z vězení, blahoslavenou pannu svátou Teklu z trojího ukrutenství.“ Tato modlitba byla tak rozšířená, že první křesťanští kameníci v Ar­ les tesali na sarkofágy výjevy, o nichž se zmiňuje. Ovšem případy (jak poznamenal už Jean Lestocquoy), na něž se je­ jím prostřednictvím modlící odvolával, aby přivolal milosrdenství Boží, se netýkaly hříšníků, ale spravedlivých vystavených zkoušce - Abraha­ ma, Joba, Daniela a nakonec svátých apoštolů a blahoslavené mučed­ nice Tekly, která zasvětila Bohu své panenství. Když tedy raně středověký křesťan v poslední hodince odříkával jako Roland - commendacio animae, myslel na triumfální zásahy, jimiž Bůh ukončoval zkoušky svých světců. Také Olivier se rozpomínal „na svá provinění“ - snad to byl počátek nového vnímání smrti. Ovšem commendacio animae nevyvolávala u hříšníka výčitky svědomí, dokonce pro něj ani nežádala odpuštění, jako by mu odpuštěno už bylo. Při­ družovala jej k světcům a muka agónie připodobňovala k jejich zkouš­ kám. o SOUD NA KONCI VEKU. KNIHA ŽIVOTA

Počínaje 12. stoletím a ještě asi po čtyři následující století se před ná­ mi díky příběhům vyobrazeným na portálech odvíjí film konce věků, který přináší různé varianty velkého eschatologického dramatu, skrze jehož náboženský jazyk prosvítají nové obavy člověka objevujícího svůj osud. První vyobrazení posledních soudů z 12. století se skládají ze dvou výjevů umístěných nad sebou, jednoho prastarého a jednoho zbrusu nového. Ten starší jsme si právě popsali - jde o Boží moc (ztotožněnou s Je­ žíšem Kristem) na trůnu z Janova Zjevení (4, 1-11). Ukončuje přetr-

133

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

žitost stvoření, již způsobil Adamův hřích, ruší jednotlivé událostí prozatímního dějinného období v nepředstavitelných rozměrech trans­ cendence - jasné světlo tohoto velikána už neponechává lidským dějinam, natož životopisům jednotlivců, vůbec zadně místo. Ve 12. století tento výjev ze Zjevení přetrvává, pokrývá však už jen horní část portálů. Na portálu románského kostela v Beaulieu-sur-Dordogne z počátku 12. století (1125) už andělé troubící na polnice, nad­ přirozené bytosti a obrovský rozpažený Kristus zabírají většinu plochy a dalším prvkům a symbolům ponechávají jen velmi málo místa. O ně­ co později, na tympanonu opatského kostela Sainte-Foy v Conques (1130-1150), je Ježíš Kristus plující na nebeských oblacích v oválu pose­ tém hvězdami pořád ještě Kristem ze Zjevení. Nicméně jak v Beaulieu, tak (a ještě zřetelněji) v Conques se pod tradičním vyobrazením dru­ hého příchodu objevuje nová ikonografie, k níž dal podnět popis po­ sledního soudu a oddělení spravedlivých od prokletých v Matoušově evangeliu. Tato ikonografie v podstatě zpodobuje tři události: vzkříšení těl, průběh posledního soudu a oddělení spravedlivých ubírajících se do království nebeského od prokletých uvržených do věčného ohně. Velké drama konce světa se na portálech prosazovalo pomalu, jako by se představa posledního soudu, která se ve 12.-13. století promění v představu klasickou, setkávala s určitým odporem. V Beaulieu sice mrtví vystupují z hrobů (snad vůbec poprvé, alespoň v tomto měřít­ ku), ale velmi nenápadně. Nic nenaznačuje nadcházející soud; stejně jako na sarkofágu v Jouarre a na baptisteriu v Chálons-sur-Marne se mrtví okamžitě po vzkříšení dostanou do nebe, aniž se musí podrobit jakékoli zkoušce. Ještě pořád jsou předurčeni ke spasení jako „svati“ z Vulgáty. Nicméně je pravda, že prokletí nejsou docela opomenuti. Při pozorné prohlídce je objevíme na jednom ze dvou pásů nestvůr, jimiž je vyzdobeno kládí. Émile Mále mezi nimi poznal sedmihlavou šelmu ze Zjevení.10) Některé nestvůry požírají lidi - s velkou pravděpodob­ ností ty prokleté. Člověk se neubrání překvapení nad tím, že peklo a jeho muka se tu vyobrazují takřka pokoutně. Pekelné nestvůry jsou jen těžko rozeznatelné od bájné zvířeny, již románské umění převzalo z Orientu a hojně užívalo jak k dekorativním, tak k symbolickým úče­ lům. Na tympanonu katedrály Saint-Lazaire v Autunu, která byla posta­ vena později než kostel Sainte-Foy v Conques, je poslední soud sice vy­ obrazen, ale osud mrtvých je zpečetěn už v okamžiku jejich vzkříšení -

jedni jdou rovnou do ráje, druzí do pekla. Nabízí se tedy otázka, proč je tu hned vedle nich vyobrazeno jednání posledního soudu. Člověk má nutně dojem, že tu vedle sebe stojí dvě různá pojetí. Význam výjevu na portále kostela Sainte-Foy v Conques je jedno­ značný, neboť jej upřesňují nápisy: na Kristově svatozáři s křížem je na­ psáno Judex. (Stejné slovo dal vyrýt opat Suger v klášteře Saint-Denis.) Na jiném místě vytesal sochař slova z Matoušova evangelia: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně.“11) Sochař tedy opatřil peklo i ráj zvláštní popiskou. Objevuje se tu výjev soud­ ního vyšetřování, které předchází vynesení rozsudku - jde o slavnou scénu, kdy archanděl Michael váží duše. Peklo je už vyobrazeno na stej­ ně velké ploše jako ráj převzatý ze Zjevení. A konečně, což je nadmíru pozoruhodné, peklo pohlcuje i duchovní, mnichy označené coronou, to jest velkou tonzurou. Lidé tedy s konečnou platností ustoupili od staré­ ho ztotožňování věřících se svátými. Žádný příslušník lidu Božího ne­ má zaručenou spásu, ani ten, kdo dal přednost klášterní samotě před světským životem. Ve 12. století se tak ustálila ikonografie, která smíšením výjevů z Ma­ toušova evangelia a ze Zjevení svátého Jana spojila druhý příchod Kris­ tův s posledním soudem. Ve 13. století se apokalyptické náměty ze Zjevení svátého Jana vy­ tratily; jejich zbytky se odsunuly na archivolty. Zvítězila představa posledního soudu. Umělci vyobrazovali soudní dvůr: Kristus, obklo­ pen anděly s korouhvemi, sedí na soudcovském stolci; oválná gloriola, jež ho do té doby oddělovala, zmizela. Stojí u něj i dvanáct apoštolů; ti však bývají vyobrazeni v jeho těsné blízkosti jen vzácně (například v Laonu), mnohem častěji jsou symetricky seřazeni v pravém a levém okosení portálu. Značnou důležitost získaly dva děje - vážení duší a vynášení rozsud­ ků. Obavy a strach vzbuzující vážení duší se nyní odehrává ve středu kompozice a sledují je andělé naklánějící se z nebeských balkonů na portálové archivoltě. Na misce vah končí každá duše. A každé vážení poutá pozornost nebes i pekla. Už se tedy nelze vyhnout zkoušce, jejíž výsledek nikdo předem ne­ zná. Její důležitost je tak zásadní, že se někdy zdá nezbytné ji zopako­ vat. Jako by nestačilo, že vyvolené a prokleté označí archanděl Michael vážením, oddělí je od sebe ještě jednou archanděl Gabriel mečem.

132

z

v

v •

•

O

*

1

. 1 •

O

Ol

v z

1

z

z

133

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

žitost stvoření, již způsobil Adamův hřích, ruší jednotlivé událostí prozatímního dějinného období v nepředstavitelných rozměrech trans­ cendence - jasné světlo tohoto velikána už neponechává lidským dějinam, natož životopisům jednotlivců, vůbec zadně místo. Ve 12. století tento výjev ze Zjevení přetrvává, pokrývá však už jen horní část portálů. Na portálu románského kostela v Beaulieu-sur-Dordogne z počátku 12. století (1125) už andělé troubící na polnice, nad­ přirozené bytosti a obrovský rozpažený Kristus zabírají většinu plochy a dalším prvkům a symbolům ponechávají jen velmi málo místa. O ně­ co později, na tympanonu opatského kostela Sainte-Foy v Conques (1130-1150), je Ježíš Kristus plující na nebeských oblacích v oválu pose­ tém hvězdami pořád ještě Kristem ze Zjevení. Nicméně jak v Beaulieu, tak (a ještě zřetelněji) v Conques se pod tradičním vyobrazením dru­ hého příchodu objevuje nová ikonografie, k níž dal podnět popis po­ sledního soudu a oddělení spravedlivých od prokletých v Matoušově evangeliu. Tato ikonografie v podstatě zpodobuje tři události: vzkříšení těl, průběh posledního soudu a oddělení spravedlivých ubírajících se do království nebeského od prokletých uvržených do věčného ohně. Velké drama konce světa se na portálech prosazovalo pomalu, jako by se představa posledního soudu, která se ve 12.-13. století promění v představu klasickou, setkávala s určitým odporem. V Beaulieu sice mrtví vystupují z hrobů (snad vůbec poprvé, alespoň v tomto měřít­ ku), ale velmi nenápadně. Nic nenaznačuje nadcházející soud; stejně jako na sarkofágu v Jouarre a na baptisteriu v Chálons-sur-Marne se mrtví okamžitě po vzkříšení dostanou do nebe, aniž se musí podrobit jakékoli zkoušce. Ještě pořád jsou předurčeni ke spasení jako „svati“ z Vulgáty. Nicméně je pravda, že prokletí nejsou docela opomenuti. Při pozorné prohlídce je objevíme na jednom ze dvou pásů nestvůr, jimiž je vyzdobeno kládí. Émile Mále mezi nimi poznal sedmihlavou šelmu ze Zjevení.10) Některé nestvůry požírají lidi - s velkou pravděpodob­ ností ty prokleté. Člověk se neubrání překvapení nad tím, že peklo a jeho muka se tu vyobrazují takřka pokoutně. Pekelné nestvůry jsou jen těžko rozeznatelné od bájné zvířeny, již románské umění převzalo z Orientu a hojně užívalo jak k dekorativním, tak k symbolickým úče­ lům. Na tympanonu katedrály Saint-Lazaire v Autunu, která byla posta­ vena později než kostel Sainte-Foy v Conques, je poslední soud sice vy­ obrazen, ale osud mrtvých je zpečetěn už v okamžiku jejich vzkříšení -

jedni jdou rovnou do ráje, druzí do pekla. Nabízí se tedy otázka, proč je tu hned vedle nich vyobrazeno jednání posledního soudu. Člověk má nutně dojem, že tu vedle sebe stojí dvě různá pojetí. Význam výjevu na portále kostela Sainte-Foy v Conques je jedno­ značný, neboť jej upřesňují nápisy: na Kristově svatozáři s křížem je na­ psáno Judex. (Stejné slovo dal vyrýt opat Suger v klášteře Saint-Denis.) Na jiném místě vytesal sochař slova z Matoušova evangelia: „Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně.“11) Sochař tedy opatřil peklo i ráj zvláštní popiskou. Objevuje se tu výjev soud­ ního vyšetřování, které předchází vynesení rozsudku - jde o slavnou scénu, kdy archanděl Michael váží duše. Peklo je už vyobrazeno na stej­ ně velké ploše jako ráj převzatý ze Zjevení. A konečně, což je nadmíru pozoruhodné, peklo pohlcuje i duchovní, mnichy označené coronou, to jest velkou tonzurou. Lidé tedy s konečnou platností ustoupili od staré­ ho ztotožňování věřících se svátými. Žádný příslušník lidu Božího ne­ má zaručenou spásu, ani ten, kdo dal přednost klášterní samotě před světským životem. Ve 12. století se tak ustálila ikonografie, která smíšením výjevů z Ma­ toušova evangelia a ze Zjevení svátého Jana spojila druhý příchod Kris­ tův s posledním soudem. Ve 13. století se apokalyptické náměty ze Zjevení svátého Jana vy­ tratily; jejich zbytky se odsunuly na archivolty. Zvítězila představa posledního soudu. Umělci vyobrazovali soudní dvůr: Kristus, obklo­ pen anděly s korouhvemi, sedí na soudcovském stolci; oválná gloriola, jež ho do té doby oddělovala, zmizela. Stojí u něj i dvanáct apoštolů; ti však bývají vyobrazeni v jeho těsné blízkosti jen vzácně (například v Laonu), mnohem častěji jsou symetricky seřazeni v pravém a levém okosení portálu. Značnou důležitost získaly dva děje - vážení duší a vynášení rozsud­ ků. Obavy a strach vzbuzující vážení duší se nyní odehrává ve středu kompozice a sledují je andělé naklánějící se z nebeských balkonů na portálové archivoltě. Na misce vah končí každá duše. A každé vážení poutá pozornost nebes i pekla. Už se tedy nelze vyhnout zkoušce, jejíž výsledek nikdo předem ne­ zná. Její důležitost je tak zásadní, že se někdy zdá nezbytné ji zopako­ vat. Jako by nestačilo, že vyvolené a prokleté označí archanděl Michael vážením, oddělí je od sebe ještě jednou archanděl Gabriel mečem.

132

z

v

v •

•

O

*

1

. 1 •

O

Ol

v z

1

z

z

135

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

Ne vždy se však rozsudek řídil výsledkem vážení. Zasahovali přímluv­ ci v roli, s níž Matoušovo evangelium nepočítalo, v dvoj roli obhájce (patronus) a prosebníka (advocare deum), a dovolávali se milosrdenství a laskavosti nejvyššího soudce. Soudce totiž mohl viníka nejen odsou­ dit, ale i omilostnit, a k udělení milosti ho mohli pohnout někteří jeho blízcí. V tomto případě náležela role přímluvce Ježíšově matce Panně Marii a evangelistovi Janovi, kteří ho zaopatřili pod křížem. Poprvé byli velmi nenápadně vyobrazeni v horní části portálového tympanonu ka­ tedrály Saint-Lazaire v Autunu, z obou stran velké Kristovy aureoly. Ve 13. století pak vstoupili mezi hlavní postavy a těšili se stejné důležitosti jako archanděl vážící duše. Se sepjatýma rukama klečí z obou stran vedle Krista a prosí ho o milost. Vládce království nebeského má tedy svůj dvůr a jeho hlavním po­ sláním je, jak se sluší, výkon spravedlnosti. Ježíš Kristus měl tedy sestoupit z nebes na zemi proto, aby vykonal poslední soud, což mu ovšem v očích současníků nikterak neubralo na vznešenosti, protože soudní dvůr byl vzorem nejvyšší okázalosti, obrazem a symbolem velikosti právě tak, jako výkon spravedlnosti nej­ ryzejším projevem moci. Převedení eschatologie do služeb soudního, byť sebeokázalejšího dvora, je pro dnešního člověka značně překvapivé, protože on sám je kl z z z zv 1o v V 11 • Z v zl • v • • v vz soudním a správním uradum značné lhostejný a prilis jim neveri. Ten, kdo dnes podléhá jejich pravomoci, se jim na rozdíl od svých před­ ků, nesmlouvavých vyznavačů soudních procedur, vyhýbá, kde může. Důležitost přikládaná v každodenním životě soudnictví a zvykové mo­ rálce je jedním z psychologických faktorů, které odlišují středověkou a novověkou mentalitu a kladou je do protikladu. Tento cit pro spravedlnost a její projevy se skutečně zrodil v pozd­ ním středověku a udržel se až do revoluce v roce 1789. Lidský život se jevil jako dlouhý proces, v němž každý čin podléhá trestnímu právu ne­ boje alespoň soudně posuzován. Také organizační struktura veřejných institucí napodobovala soudní dvory a policejní i finanční organizace měly podobně jako soudy předsedu, rady, prokurátora a zapisovatele. Jeden text ze 14. století ukazuje, do jaké míry bylo přirozené, takřka bezděčné, obrátit se zákonnou cestou na soud: choť kastilského hrabě­ te Alarcose se dozvěděla, že ji manžel dá popravit, aby se mohl oženit s kastilskou infantkou. Před popravou se pomodlila a se všemi se roz­ loučila. Smířená žena netoužila po pomstě; své vrahy však předvolala

před Boží soud. Spravedlnosti totiž muselo být učiněno zadost, ale věc nadmíru zvláštní - do pohybu ji neuváděl vševědoucí soudce sám; bylo na nevinné oběti, aby se na něj obrátila a dožadovala se svého prá­ va:12)

134

„Odpouštím vám, hrabě milý, ve jménu své lásky k vám, leč králi neodpouštím ani infantce, a Nejvyššího vyzývám, aby do třiceti dnů před Boží soud je předvolal.“ Nelze než obdivovat ženu, která si na prahu smrti, na niž se připra­ vuje po křesťansku, zachovala dostatečně chladnou hlavu, aby vyslovila předvolání k soudu v tak náležité formě. Toto soudní pojetí světa úzce souvisí s novou představou života jako j životopisu. Každý okamžik života bude jednoho dne zvážen na slav­ nostním slyšení, jemuž budou přítomny všechny nebeské i pekelné mocnosti. Bytost pověřená vážením duší, archanděl signifer, se promě­ nila v oblíbeného patrona zesnulých, jehož si bylo zapotřebí co nejdříve naklonit. Lidé se k němu modlili stejně, jako později nosili soudcům „povinný“ dar: „Do svátého světlaje uved.“13) Jak se ale vyšetřovatel z řad andělů seznámil se skutky, které měl posoudit? Zcela jednoduše - našel je v knize, kam je zaznamenal jiný anděl, napůl zapisovatel a napůl účetní. Kníhaje prastarý symbol známý z Písma. Najdeme ji například v Da­ nielově výkladu vidění o posledních dnech (12, 1): „V oné době povsta­ ne Míkael, velký ochránce \princeps magnus], a bude stát při synech tvé­ ho lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.“ A dále ve Zjevení svátého Jana (5, 1): „A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.“ Takovou knihou je i svitek, jejž drží v ruce Kristus před jása­ jícími vyvolenými na sarkofágu v Jouarre. Svitek, rozpečetěný na konci věků, obsahuje jejich jména. Ale v době vzniku jouarreského sarkofágu posloužil jako vzor pro jinou, tentokrát skutečnou knihu, liber vitae ne­ boli soupis „svátých“, kam se zapisovala jména dobrodinců církve, kte­ rá se předčítala v průběhu galikánských obětních modliteb. Otevřenou knihu z Danielova výkladu nebo ze Zjevení drží také anděl na tympa­ nonu opatského kostela Sainte-Foy v Conques; kniha nese nápis signa-

V

135

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

Ne vždy se však rozsudek řídil výsledkem vážení. Zasahovali přímluv­ ci v roli, s níž Matoušovo evangelium nepočítalo, v dvoj roli obhájce (patronus) a prosebníka (advocare deum), a dovolávali se milosrdenství a laskavosti nejvyššího soudce. Soudce totiž mohl viníka nejen odsou­ dit, ale i omilostnit, a k udělení milosti ho mohli pohnout někteří jeho blízcí. V tomto případě náležela role přímluvce Ježíšově matce Panně Marii a evangelistovi Janovi, kteří ho zaopatřili pod křížem. Poprvé byli velmi nenápadně vyobrazeni v horní části portálového tympanonu ka­ tedrály Saint-Lazaire v Autunu, z obou stran velké Kristovy aureoly. Ve 13. století pak vstoupili mezi hlavní postavy a těšili se stejné důležitosti jako archanděl vážící duše. Se sepjatýma rukama klečí z obou stran vedle Krista a prosí ho o milost. Vládce království nebeského má tedy svůj dvůr a jeho hlavním po­ sláním je, jak se sluší, výkon spravedlnosti. Ježíš Kristus měl tedy sestoupit z nebes na zemi proto, aby vykonal poslední soud, což mu ovšem v očích současníků nikterak neubralo na vznešenosti, protože soudní dvůr byl vzorem nejvyšší okázalosti, obrazem a symbolem velikosti právě tak, jako výkon spravedlnosti nej­ ryzejším projevem moci. Převedení eschatologie do služeb soudního, byť sebeokázalejšího dvora, je pro dnešního člověka značně překvapivé, protože on sám je kl z z z zv 1o v V 11 • Z v zl • v • • v vz soudním a správním uradum značné lhostejný a prilis jim neveri. Ten, kdo dnes podléhá jejich pravomoci, se jim na rozdíl od svých před­ ků, nesmlouvavých vyznavačů soudních procedur, vyhýbá, kde může. Důležitost přikládaná v každodenním životě soudnictví a zvykové mo­ rálce je jedním z psychologických faktorů, které odlišují středověkou a novověkou mentalitu a kladou je do protikladu. Tento cit pro spravedlnost a její projevy se skutečně zrodil v pozd­ ním středověku a udržel se až do revoluce v roce 1789. Lidský život se jevil jako dlouhý proces, v němž každý čin podléhá trestnímu právu ne­ boje alespoň soudně posuzován. Také organizační struktura veřejných institucí napodobovala soudní dvory a policejní i finanční organizace měly podobně jako soudy předsedu, rady, prokurátora a zapisovatele. Jeden text ze 14. století ukazuje, do jaké míry bylo přirozené, takřka bezděčné, obrátit se zákonnou cestou na soud: choť kastilského hrabě­ te Alarcose se dozvěděla, že ji manžel dá popravit, aby se mohl oženit s kastilskou infantkou. Před popravou se pomodlila a se všemi se roz­ loučila. Smířená žena netoužila po pomstě; své vrahy však předvolala

před Boží soud. Spravedlnosti totiž muselo být učiněno zadost, ale věc nadmíru zvláštní - do pohybu ji neuváděl vševědoucí soudce sám; bylo na nevinné oběti, aby se na něj obrátila a dožadovala se svého prá­ va:12)

134

„Odpouštím vám, hrabě milý, ve jménu své lásky k vám, leč králi neodpouštím ani infantce, a Nejvyššího vyzývám, aby do třiceti dnů před Boží soud je předvolal.“ Nelze než obdivovat ženu, která si na prahu smrti, na niž se připra­ vuje po křesťansku, zachovala dostatečně chladnou hlavu, aby vyslovila předvolání k soudu v tak náležité formě. Toto soudní pojetí světa úzce souvisí s novou představou života jako j životopisu. Každý okamžik života bude jednoho dne zvážen na slav­ nostním slyšení, jemuž budou přítomny všechny nebeské i pekelné mocnosti. Bytost pověřená vážením duší, archanděl signifer, se promě­ nila v oblíbeného patrona zesnulých, jehož si bylo zapotřebí co nejdříve naklonit. Lidé se k němu modlili stejně, jako později nosili soudcům „povinný“ dar: „Do svátého světlaje uved.“13) Jak se ale vyšetřovatel z řad andělů seznámil se skutky, které měl posoudit? Zcela jednoduše - našel je v knize, kam je zaznamenal jiný anděl, napůl zapisovatel a napůl účetní. Kníhaje prastarý symbol známý z Písma. Najdeme ji například v Da­ nielově výkladu vidění o posledních dnech (12, 1): „V oné době povsta­ ne Míkael, velký ochránce \princeps magnus], a bude stát při synech tvé­ ho lidu. Bude to doba soužení, jaké nebylo od vzniku národa až do této doby. V oné době bude vyproštěn tvůj lid, každý, kdo je zapsán v Knize.“ A dále ve Zjevení svátého Jana (5, 1): „A v pravici toho, který sedí na trůnu, spatřil jsem knihu úplně popsanou, zapečetěnou sedmi pečetěmi.“ Takovou knihou je i svitek, jejž drží v ruce Kristus před jása­ jícími vyvolenými na sarkofágu v Jouarre. Svitek, rozpečetěný na konci věků, obsahuje jejich jména. Ale v době vzniku jouarreského sarkofágu posloužil jako vzor pro jinou, tentokrát skutečnou knihu, liber vitae ne­ boli soupis „svátých“, kam se zapisovala jména dobrodinců církve, kte­ rá se předčítala v průběhu galikánských obětních modliteb. Otevřenou knihu z Danielova výkladu nebo ze Zjevení drží také anděl na tympa­ nonu opatského kostela Sainte-Foy v Conques; kniha nese nápis signa-

V

136

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

tur liber vitae. Podle chorálu Lauda Sion (zpívá se při oslavě Božího těla) obsahuje seznam obyvatel ráje, jemuž se v chorálu říká terra viventium. Tento prvotní význam liber vitae se však ve 13. století změnil. Kniha přestala být soupisem členů (census) obecné církve, proměnila se v kni­ hu záznamů (francouzský registre), kam se zapisovaly lidské skutky. Ostatně slovo regestre (kniha příběhů) se ve francouzštině objevilo ve druhé polovině 13. století a bylo znamením nové mentality. Skutky žádného člověka se už neztrácely v nekonečném transcendentnu, ne­ bo, řečeno jinak, v kolektivním osudu lidského druhu, ale získaly indi­ vidualitu. Život už nebyl pouhým dechem (anima, spiritus) či jakousi silou (virtus). Proměnil se v souhrn myšlenek, slov a skutků, neboli, jak praví Chrodegangův Confiteor z 8. století,14) v souhrn činů, o nichž lze dopodrobna vypravovat v knize: „peccavi in cogitatione et m locutione et in opere“. Do knihy se tedy zapisoval jak příběh člověka a jeho životopis, tak dvousloupcové vyúčtování jeho života - do jednoho sloupce dobré skutky, do druhého ty špatné. Smysl pro účetnictví, nově nabytý kupci, kteří v té době začínali objevovat svůj vlastní obchodní svět, jenž se stal naším dnešním světem, se promítl do náplně lidského života stejně jako do oběhu zboží a peněz. A tak si kniha podržela své místo mezi symboly mravného života téměř až do konce 18. století, zatímco misky vah se vyobrazovaly stále méně a archanděl signifer neboli vůdce duší uvolnil místo svátému Jo­ sefovi a andělu strážnému. Sto let po zbudování portálu kostela Sainte-Foy v Conques, kde má kniha ještě význam, který ji přiřkl svátý Jan ve Zjevení, ji neznámý fran­ tiškán v liturgickém zpěvu Dies irae, jehož je autorem, předkládá soud­ ci - za hrozivého dunění konce světa - v podobě knihy zúčtování.

dý, kdo je zapsán v této knize, bude zatracen.) Přestože je to kniha vyhra­ zená zatraceným, rekapituluje příběh lidstva. Ještě pozoruhodnější jsou ale duše v podobě kostlivců u nohou soudícího Krista. Každá z nich drží svou vlastní knihu a posuňky vyjadřuje zděšení z její četby. V zadní části kněžiště katedrály Svaté Cecilie v Albi je velká freska posledního soudu z konce 15. nebo ze začátku 16. století: nazí vzkříše­ ní mají kolem krku pověšenou tu samou individuální knížečku - je to jejich jediný oděv a současně průkaz totožnosti.1'') Později uvidíme, že artes moriendi v 15. století přenesly toto drama do ložnice umírajícího. Bůh nebo ďábel si v hlavách lůžka čtou v knize života umírajícího. Obrázky však působí spíše dojmem, že knihy, pří­ padně listiny, se zmocnil ďábel; prudce s ní mává, aby se domohl toho, co mu náleží.16) Barokní provensálské umění 17.-18. století si tuto knihu ponechalo: v Antibes nadzvedá stařec Čas rubáš mrtvého mladíka, čímž současně odkrývá jeho knihu; v Salon-de-Provence, v kostele Svatého Michala, patrona zesnulých, je retábl z 18. století: mezi klasickými předměty, symbolizujícími smrt a smrtelnost, leží otevřená kniha, na jejíchž strán­ kách stojí napsáno liber scriptus profect. Existuje snad nějaká souvislost mezi touto knihou a knihou marností?17) Na konci středověku, ve 14.-15. století, vystavovali účty ti, komu z nich kynul prospěch, tedy ďáblové, kteří nepochybovali o tom, že zlo by mělo zvítězit. Převládala pochmurná představa přelidněného pekla, před nímž mohlo člověka zachránit jen nenadálé Boží milosrdenství. Rovnováha, narušená v období, kdy smrt sloužila jako strašák a vy­ obrazovala se v podobě poloshnilého umrlce, se obnovila po tridentské reformě. V období klasicismu se už zbožní lidé ani mravokárci nechtěli spokojit s účtováním, které koncem středověku převzal do své pravo­ moci ďábel. Nepřestávaly vycházet spisy „o připravování se na smrt“. Jeden z nich, vydaný v roce 1736 a nazvaný Zrcadlo duše hříšníka a spra­ vedlivého béhem života a v hodině smrti (Miroir de 1’áme du pécheur et du juste pendant la vie et á 1’heure de la Mort), tvrdí, že každý člověk má dvě knihy: do té první anděl strážný (jenž převzal jeden z úkolů archan­ děla Michaela) zapisuje jeho dobré skutky, do té druhé zaznamenává ďábel ty špatné. U obrázku nešťastné smrti je ve zmíněném pojednání následující ko­ mentář: „Zkormoucený anděl strážný se jej [umírajícího] zříká, upouš­ těje knihu, z níž byly vymazány všechny dobré skutky, které kdy vy-

„Liber scriptus proferetur In quo totum continetur Unde mundus judicetur“ Je nadmíru podivuhodné a příznačné, jak se kniha, původně soupis vyvolených, o něco později proměnila v soupis zatracených. Sto let po vzniku Dies irae, v polovině 14. století, namaloval J. Albergno obraz, na němž Kristus v roli soudce drží na kolenou otevřenou knihu nadepsanou slovy: „Chiunque scrixi so questo libro sara danadi.“ (Kaž­

137

136

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

tur liber vitae. Podle chorálu Lauda Sion (zpívá se při oslavě Božího těla) obsahuje seznam obyvatel ráje, jemuž se v chorálu říká terra viventium. Tento prvotní význam liber vitae se však ve 13. století změnil. Kniha přestala být soupisem členů (census) obecné církve, proměnila se v kni­ hu záznamů (francouzský registre), kam se zapisovaly lidské skutky. Ostatně slovo regestre (kniha příběhů) se ve francouzštině objevilo ve druhé polovině 13. století a bylo znamením nové mentality. Skutky žádného člověka se už neztrácely v nekonečném transcendentnu, ne­ bo, řečeno jinak, v kolektivním osudu lidského druhu, ale získaly indi­ vidualitu. Život už nebyl pouhým dechem (anima, spiritus) či jakousi silou (virtus). Proměnil se v souhrn myšlenek, slov a skutků, neboli, jak praví Chrodegangův Confiteor z 8. století,14) v souhrn činů, o nichž lze dopodrobna vypravovat v knize: „peccavi in cogitatione et m locutione et in opere“. Do knihy se tedy zapisoval jak příběh člověka a jeho životopis, tak dvousloupcové vyúčtování jeho života - do jednoho sloupce dobré skutky, do druhého ty špatné. Smysl pro účetnictví, nově nabytý kupci, kteří v té době začínali objevovat svůj vlastní obchodní svět, jenž se stal naším dnešním světem, se promítl do náplně lidského života stejně jako do oběhu zboží a peněz. A tak si kniha podržela své místo mezi symboly mravného života téměř až do konce 18. století, zatímco misky vah se vyobrazovaly stále méně a archanděl signifer neboli vůdce duší uvolnil místo svátému Jo­ sefovi a andělu strážnému. Sto let po zbudování portálu kostela Sainte-Foy v Conques, kde má kniha ještě význam, který ji přiřkl svátý Jan ve Zjevení, ji neznámý fran­ tiškán v liturgickém zpěvu Dies irae, jehož je autorem, předkládá soud­ ci - za hrozivého dunění konce světa - v podobě knihy zúčtování.

dý, kdo je zapsán v této knize, bude zatracen.) Přestože je to kniha vyhra­ zená zatraceným, rekapituluje příběh lidstva. Ještě pozoruhodnější jsou ale duše v podobě kostlivců u nohou soudícího Krista. Každá z nich drží svou vlastní knihu a posuňky vyjadřuje zděšení z její četby. V zadní části kněžiště katedrály Svaté Cecilie v Albi je velká freska posledního soudu z konce 15. nebo ze začátku 16. století: nazí vzkříše­ ní mají kolem krku pověšenou tu samou individuální knížečku - je to jejich jediný oděv a současně průkaz totožnosti.1'') Později uvidíme, že artes moriendi v 15. století přenesly toto drama do ložnice umírajícího. Bůh nebo ďábel si v hlavách lůžka čtou v knize života umírajícího. Obrázky však působí spíše dojmem, že knihy, pří­ padně listiny, se zmocnil ďábel; prudce s ní mává, aby se domohl toho, co mu náleží.16) Barokní provensálské umění 17.-18. století si tuto knihu ponechalo: v Antibes nadzvedá stařec Čas rubáš mrtvého mladíka, čímž současně odkrývá jeho knihu; v Salon-de-Provence, v kostele Svatého Michala, patrona zesnulých, je retábl z 18. století: mezi klasickými předměty, symbolizujícími smrt a smrtelnost, leží otevřená kniha, na jejíchž strán­ kách stojí napsáno liber scriptus profect. Existuje snad nějaká souvislost mezi touto knihou a knihou marností?17) Na konci středověku, ve 14.-15. století, vystavovali účty ti, komu z nich kynul prospěch, tedy ďáblové, kteří nepochybovali o tom, že zlo by mělo zvítězit. Převládala pochmurná představa přelidněného pekla, před nímž mohlo člověka zachránit jen nenadálé Boží milosrdenství. Rovnováha, narušená v období, kdy smrt sloužila jako strašák a vy­ obrazovala se v podobě poloshnilého umrlce, se obnovila po tridentské reformě. V období klasicismu se už zbožní lidé ani mravokárci nechtěli spokojit s účtováním, které koncem středověku převzal do své pravo­ moci ďábel. Nepřestávaly vycházet spisy „o připravování se na smrt“. Jeden z nich, vydaný v roce 1736 a nazvaný Zrcadlo duše hříšníka a spra­ vedlivého béhem života a v hodině smrti (Miroir de 1’áme du pécheur et du juste pendant la vie et á 1’heure de la Mort), tvrdí, že každý člověk má dvě knihy: do té první anděl strážný (jenž převzal jeden z úkolů archan­ děla Michaela) zapisuje jeho dobré skutky, do té druhé zaznamenává ďábel ty špatné. U obrázku nešťastné smrti je ve zmíněném pojednání následující ko­ mentář: „Zkormoucený anděl strážný se jej [umírajícího] zříká, upouš­ těje knihu, z níž byly vymazány všechny dobré skutky, které kdy vy-

„Liber scriptus proferetur In quo totum continetur Unde mundus judicetur“ Je nadmíru podivuhodné a příznačné, jak se kniha, původně soupis vyvolených, o něco později proměnila v soupis zatracených. Sto let po vzniku Dies irae, v polovině 14. století, namaloval J. Albergno obraz, na němž Kristus v roli soudce drží na kolenou otevřenou knihu nadepsanou slovy: „Chiunque scrixi so questo libro sara danadi.“ (Kaž­

137

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

konal, neboť nic ze všeho dobrého, co v životě učinil, mu v nebesích nevyneslo žádnou zásluhu. Ďábel po levé straně mu předkládá knihu, v níž je sepsán celý příběh jeho nedobrého života.“ (Podtrhl jsem slovo příběh, jakožto přesvědčivý doklad životopisného pojetí života.)18) Na obrázku šťastné smrti se odehrává přesný opak: „Anděl strážný s radostným výrazem ukazuje knihu, v níž jsou sepsány všechny jeho ctnosti, dobré skutky, posty, modlitby a příkoří, která kdy musel pod­ stoupit. [...] Zahanbený ďábel ustupuje a vrhá se do pekla i se svojí kni­ hou, neboť hříchy z ní smazalo upřímné pokání.“19) Velká společná kniha z portálu v Conques se v 18. století proměnila v osobní knížku, jakýsi průvodní list, výpis z trestního rejstříku, který je zapotřebí předložit u bran věčnosti. Osobní kniha totiž skutečně obsahovala příběh celého života, sepi­ sovala se však pro jedno použití: měla posloužit v době, kdy se budou uzavírat účty, porovnávat „aktiva“ a „pasiva“, kdy se bude sestavovat „bilance“. Francouzské slovo bilan (bilance) vzniklo v 16. století odvo­ zením z italského balancia (váha). Etymologie zdůrazňuje souvislost mezi symbolikou knihy a symbolikou vážení. Je tedy nasnadě, že při­ nejmenším od 12. století měli lidé za to, že v životě každého jednotlivce existuje jakýsi kritický okamžik. V tradiční středověké mentalitě se životopisy jednotlivců v každodenním nehybném životě mísily a vzá­ jemně splývaly. V době, kdy se ikonografie soustředila na vyobrazování posledního soudu, se životopisy jednotlivců nerozpouštěly v dlouhém a jednotvárném trvání, ale krystalizovaly v okamžiku, který je shrnul a ozvláštnil: Dies ilia. A na základě této zkratky měly být ohodnoceny a obnoveny. Svědomí jednotlivce za celý dlouhý život se tedy posuzovalo v jedi­ ném okamžiku. Je pozoruhodné, že tento okamžik nenastával v hodi­ ně smrti, ale až dlouho po ní, podle prvních křesťanských představ na konci světa, jejž ale chiliastická víra považovala za blízký. I v tomto případě tedy lidé zatvrzele odmítali ztotožnění konce by­ tostí s biologickým rozkladem. Představovali si, že existuje jakési pro­ dloužení života, které sice pokaždé nevyústí v blaženou nesmrtelnost zesnulého, které však alespoň na určitou přechodnou dobu oddálí de­ finitivní konec.

SOUD NA KONCI ŽIVOTA

138

139

Námět posledního soudu nevymizel docela ani po uplynutí 14. století: na obrazech Jana Van Eycka a Hieronyma Bosche se s ním setkáváme i v 15.-16. století a občas jej najdeme ještě ve století následujícím (Assisi, Dijon). Námět sám se však přežil a ztratil oblibu; představy nejposled­ nějších konců člověka už tuto podobu ztratily. Představa posledního soudu se oddělila od představy vzkříšení. Na vzkříšení těla se nezapomnělo; ikonografie a epigrafý na katolic­ kých i protestantských náhrobcích se k němu neustále vracely. Už se ale neodehrávalo v kontextu velikého kosmického dramatu, ale stalo se součástí osobního údělu každého jednotlivce. Křesťan na náhrobku mnohdy ještě tvrdil, že bude vzkříšen, už mu však nezáleželo na tom, zda to bude v den druhého příchodu Ježíše Krista nebo na konci věků. Podstatná byla jistota, že on osobně vzkříšen bude, že to bude poslední dějství jeho života, jímž byl posedlý do té míry, že osud stvoření jako celku mu byl lhostejný. Takové vyhlášení individuality způsobilo, že postoj ke smrti se ve 14.-15. století dostal do ještě většího protikladu k tradiční mentalitě než postoj ve 12.-13. století. Nadpřirozená bu­ doucnost, poklidná a zbavená dramatického ovzduší posledního sou­ du, při němž se od 12. století odehrávalo vzkříšení, se nám může jevit jako návrat k důvěřivému pojetí prvotního křesťanství; nicméně tako­ véto přirovnání je povrchní a klamné, neboť navzdory prohlášením na náhrobních nápisech strach z posledního soudu neustále vítězil nad vírou ve vlastní vzkříšení. Oddělení vzkříšení a posledního soudu mělo však jiný, patrnější a dalekosáhlý důsledek: zmizelo povolené mezidobí mezi posledním soudem, který byl definitivním zakončením života, a biologickou smrtí. Dokud toto mezidobí existovalo, nebyl zesnulý úplně mrtvý, částečně přežíval v podobě stínu a neměl definitivně uzavřenou životní bilanci. Protože byl napůl mrtvý a napůl živý, mohl se ještě pořád „vracet“ a žá­ dat pozemšťany o pomoc, o oběti nebo o modlitby, které postrádal. Tento povolený oddechový čas mohli ve prospěch zesnulého využít blahoslavení přímluvci nebo zbožní věřící. V jeho průběhu se také ještě mohla projevit dávná působnost dobrých skutků, jež za svého života vykonal. Nyní se tedy o osudu nesmrtelné duše rozhodovalo v samé hodině biologické smrti. Pro navracející se stíny a jejich projevy zbývalo stále

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

konal, neboť nic ze všeho dobrého, co v životě učinil, mu v nebesích nevyneslo žádnou zásluhu. Ďábel po levé straně mu předkládá knihu, v níž je sepsán celý příběh jeho nedobrého života.“ (Podtrhl jsem slovo příběh, jakožto přesvědčivý doklad životopisného pojetí života.)18) Na obrázku šťastné smrti se odehrává přesný opak: „Anděl strážný s radostným výrazem ukazuje knihu, v níž jsou sepsány všechny jeho ctnosti, dobré skutky, posty, modlitby a příkoří, která kdy musel pod­ stoupit. [...] Zahanbený ďábel ustupuje a vrhá se do pekla i se svojí kni­ hou, neboť hříchy z ní smazalo upřímné pokání.“19) Velká společná kniha z portálu v Conques se v 18. století proměnila v osobní knížku, jakýsi průvodní list, výpis z trestního rejstříku, který je zapotřebí předložit u bran věčnosti. Osobní kniha totiž skutečně obsahovala příběh celého života, sepi­ sovala se však pro jedno použití: měla posloužit v době, kdy se budou uzavírat účty, porovnávat „aktiva“ a „pasiva“, kdy se bude sestavovat „bilance“. Francouzské slovo bilan (bilance) vzniklo v 16. století odvo­ zením z italského balancia (váha). Etymologie zdůrazňuje souvislost mezi symbolikou knihy a symbolikou vážení. Je tedy nasnadě, že při­ nejmenším od 12. století měli lidé za to, že v životě každého jednotlivce existuje jakýsi kritický okamžik. V tradiční středověké mentalitě se životopisy jednotlivců v každodenním nehybném životě mísily a vzá­ jemně splývaly. V době, kdy se ikonografie soustředila na vyobrazování posledního soudu, se životopisy jednotlivců nerozpouštěly v dlouhém a jednotvárném trvání, ale krystalizovaly v okamžiku, který je shrnul a ozvláštnil: Dies ilia. A na základě této zkratky měly být ohodnoceny a obnoveny. Svědomí jednotlivce za celý dlouhý život se tedy posuzovalo v jedi­ ném okamžiku. Je pozoruhodné, že tento okamžik nenastával v hodi­ ně smrti, ale až dlouho po ní, podle prvních křesťanských představ na konci světa, jejž ale chiliastická víra považovala za blízký. I v tomto případě tedy lidé zatvrzele odmítali ztotožnění konce by­ tostí s biologickým rozkladem. Představovali si, že existuje jakési pro­ dloužení života, které sice pokaždé nevyústí v blaženou nesmrtelnost zesnulého, které však alespoň na určitou přechodnou dobu oddálí de­ finitivní konec.

SOUD NA KONCI ŽIVOTA

138

139

Námět posledního soudu nevymizel docela ani po uplynutí 14. století: na obrazech Jana Van Eycka a Hieronyma Bosche se s ním setkáváme i v 15.-16. století a občas jej najdeme ještě ve století následujícím (Assisi, Dijon). Námět sám se však přežil a ztratil oblibu; představy nejposled­ nějších konců člověka už tuto podobu ztratily. Představa posledního soudu se oddělila od představy vzkříšení. Na vzkříšení těla se nezapomnělo; ikonografie a epigrafý na katolic­ kých i protestantských náhrobcích se k němu neustále vracely. Už se ale neodehrávalo v kontextu velikého kosmického dramatu, ale stalo se součástí osobního údělu každého jednotlivce. Křesťan na náhrobku mnohdy ještě tvrdil, že bude vzkříšen, už mu však nezáleželo na tom, zda to bude v den druhého příchodu Ježíše Krista nebo na konci věků. Podstatná byla jistota, že on osobně vzkříšen bude, že to bude poslední dějství jeho života, jímž byl posedlý do té míry, že osud stvoření jako celku mu byl lhostejný. Takové vyhlášení individuality způsobilo, že postoj ke smrti se ve 14.-15. století dostal do ještě většího protikladu k tradiční mentalitě než postoj ve 12.-13. století. Nadpřirozená bu­ doucnost, poklidná a zbavená dramatického ovzduší posledního sou­ du, při němž se od 12. století odehrávalo vzkříšení, se nám může jevit jako návrat k důvěřivému pojetí prvotního křesťanství; nicméně tako­ véto přirovnání je povrchní a klamné, neboť navzdory prohlášením na náhrobních nápisech strach z posledního soudu neustále vítězil nad vírou ve vlastní vzkříšení. Oddělení vzkříšení a posledního soudu mělo však jiný, patrnější a dalekosáhlý důsledek: zmizelo povolené mezidobí mezi posledním soudem, který byl definitivním zakončením života, a biologickou smrtí. Dokud toto mezidobí existovalo, nebyl zesnulý úplně mrtvý, částečně přežíval v podobě stínu a neměl definitivně uzavřenou životní bilanci. Protože byl napůl mrtvý a napůl živý, mohl se ještě pořád „vracet“ a žá­ dat pozemšťany o pomoc, o oběti nebo o modlitby, které postrádal. Tento povolený oddechový čas mohli ve prospěch zesnulého využít blahoslavení přímluvci nebo zbožní věřící. V jeho průběhu se také ještě mohla projevit dávná působnost dobrých skutků, jež za svého života vykonal. Nyní se tedy o osudu nesmrtelné duše rozhodovalo v samé hodině biologické smrti. Pro navracející se stíny a jejich projevy zbývalo stále

140

DĚJINY SMRTI

méně místa. Naproti tomu víra v očistec jakožto místo čekání, dlouho vyhrazená jen vědcům, teologům a básníkům, se od poloviny 17. stole­ tí (ne však dříve) všeobecně rozšířila a lidé si ji velmi oblíbili; později vytěsnila staré představy spánku a odpočinku. Drama opustilo kulisy onoho světa. Přiblížilo se a začalo se odehrá­ vat přímo v ložnici umírajícího, kolem jeho lože. V 15. století tak ikonografii posledního soudu nahradila ikonografie nová, sestávající z dřevorytů rozšiřovaných tiskem: nad těmito jednot­ livými obrázky každý rozjímal v klidu doma. Vycházely v knihách, tak­ zvaných artes monendi, které učily, jak šťastně zemřít. Každou stránku ilustroval obrázek tak, aby laici, tedy ti, kdo neuměli číst, mohli pocho­ pit smysl psaného textu stejně dobře jako litterati.20) Tato ikonografie, přestože byla zbrusu nová, se vracela k prastarému modelu nemocného umírajícího na lůžku, jejž kdysi překryla ikonogra­ fie posledního soudu: jak už jsme si řekli výše, lože bylo od nepaměti místem umírání. A zůstalo jím až do chvíle, kdy přestalo být symbolem lásky a odpočinku a proměnilo se v dnešní technické zařízení nemoc­ nic, vyhrazené pro těžce nemocné pacienty. Tehdy se totiž opravdu vždy umíralo na lůžku, ať už šlo o smrt „při­ rozenou“ (to znamená, jak lidé věřili, o smrt bezbolestnou, již neměla na svědomí žádná nemoc), anebo o častější smrt nahodilou, způsobe­ nou „nestřídmostí, horečkou, hlízou nebo jiným závažným, bolestivým a dlouhým onemocněním“.21) Náhlá smrt, mors improvisa, byla výjimeč­ ná a velice obávaná; dokonce i těžká zranění a smrtelné nehody dopřá­ valy dost času k obřadné agónii na lůžku. Ovšem v umrlčí ikonografii, to jest v ikonografii zabývající se smrtí a umíráním, získala ložnice nový význam. Už nebyla dějištěm takřka bezvýznamné události, jen o něco slavnostnější než jiné, ale proměnila se v jeviště dramatu, kde se naposledy rozhodovalo o osudu umírají­ cího, přičemž v sázce byl celý jeho život, všechny jeho vášně i citové vztahy. Nemocný zemře. Víme to z textu, kde se píše, že nemocného trýzní bolest. Z obrázků bychom to nepoznali, neboť není příliš vyhub­ lý a zatím je při síle. Podle zvyku je ložnice plná lidí - odjakživa se totiž umíralo veřejně. Přihlížející však nevidí nic z toho, co se v místnosti děje, a nemocný zase nevidí je. Ne, vědomí neztratil, ale jeho pozornost poutá neobyčejná podívaná, kterou vidí jen on sám a od které nedo­ káže odvrátit pohled: ložnici zaplnily nadpřirozené bytosti a tísní se u hlav postele. Z jedné strany svátá Trojice, Panna Maria a celý nebeský

SMRT SEBE SAMA

141

dvůr, z druhé strany Satan a hrůzostrašné ďábelské vojsko. Velké shro­ máždění z konce věků se koná přímo v ložnici nemocného. Nebeský dvůr tam sice je, ale už nemá všechny znaky dvora soudního. Svatý Michael už neváží dobré a špatné skutky. Jeho místo zaujal anděl stráž­ ný, spíše duchovní ošetřovatel a rádce v otázkách svědomí než advokát či soudní přísedící. Nicméně nejstarší vyobrazení smrti na lůžku ještě zachovávají dnes už klasickou inscenaci soudu ve stylu mystérií. Tímto způsobem je pojatá i ilustrace k modlitbě za zesnulé v jenom žaltáři z roku 1340.22) Obžalovaný se dožaduje pomoci u přímluvce: „V tebe, Maria Panno, Matko Boží, vkládám své naděje. Oprosti mou duši od tíhy hříchů a vy­ svoboď ji z pekla, kde smrt je tak trpká.“ Satan v hlavách lože si činí nárok na jeho duši: „Tato duše, jež opouští tělo, podle práva a sprave­ dlnosti náleží mně, neboť je zcela naplněna špatností/ Panna Maria odhaluje ňadro, Kristus ukazuje své rány a předává Otci matčinu pří­ mluvu. A Bůh uděluje milost: „Je-li důvod, abych tvé žádosti vyhověl, jímá mne upřímná láska a odepřít nemohu.“ V artes moriendi nikdy nechybí Panna Maria ani ukřižovaný Kristus, když však umírající s posledním výdechem vypustí duši, Otec nepozvedne ani meč, ani ruku vykonavatele spravedlnosti, ale kopím smrti milosrdně zkrátí tělesné utrpení i duchovní zkoušky. Stává se tedy, že Bůh není ani tak soudcem jako spíše rozhodčím ve sporu mocností dobra a zla, jehož předmětem je duše umírajícího. Alberto Tenenti vyslovil ve svém rozboru ikonografie artes monendi domněnku, že i sám umírající se dramatu v ložnici účastní spíše jako divák než jako hlavní představitel: „Odehrává se tu zápas mezi dvěma nadpřirozenými společnostmi, který může umírající svou vlastní vol­ bou ovlivnit jen velmi nepatrně, ale vyhnout se mu žádným způsobem nemůže. Kolem jeho lože zuří nelítostný boj - na jedné straně ďábelský voj, na straně druhé nebeský zástup.“ Z některých obrázků to skutečně vyplývá. Tímto způsobem můžeme chápat i perokresby ilustrující báseň Zrcadlo Smrti (Miroir de la mort) v jednom rukopisu (asi z roku 1460).23) Jedna znázorňuje boj ďábla s umírajícím; další vyobrazují zásah dobrého anděla a ukřižování, jež je nástrojem spásy; a konečně na poslední je boj anděla s ďáblem u lože umírajícího. Existovala tedy představa střetu sil dobra se silami zla. Zdá se však, že v ars moriendi, které zveřejnil Alberto Tenenti, tento střet nepřevládá.

140

DĚJINY SMRTI

méně místa. Naproti tomu víra v očistec jakožto místo čekání, dlouho vyhrazená jen vědcům, teologům a básníkům, se od poloviny 17. stole­ tí (ne však dříve) všeobecně rozšířila a lidé si ji velmi oblíbili; později vytěsnila staré představy spánku a odpočinku. Drama opustilo kulisy onoho světa. Přiblížilo se a začalo se odehrá­ vat přímo v ložnici umírajícího, kolem jeho lože. V 15. století tak ikonografii posledního soudu nahradila ikonografie nová, sestávající z dřevorytů rozšiřovaných tiskem: nad těmito jednot­ livými obrázky každý rozjímal v klidu doma. Vycházely v knihách, tak­ zvaných artes monendi, které učily, jak šťastně zemřít. Každou stránku ilustroval obrázek tak, aby laici, tedy ti, kdo neuměli číst, mohli pocho­ pit smysl psaného textu stejně dobře jako litterati.20) Tato ikonografie, přestože byla zbrusu nová, se vracela k prastarému modelu nemocného umírajícího na lůžku, jejž kdysi překryla ikonogra­ fie posledního soudu: jak už jsme si řekli výše, lože bylo od nepaměti místem umírání. A zůstalo jím až do chvíle, kdy přestalo být symbolem lásky a odpočinku a proměnilo se v dnešní technické zařízení nemoc­ nic, vyhrazené pro těžce nemocné pacienty. Tehdy se totiž opravdu vždy umíralo na lůžku, ať už šlo o smrt „při­ rozenou“ (to znamená, jak lidé věřili, o smrt bezbolestnou, již neměla na svědomí žádná nemoc), anebo o častější smrt nahodilou, způsobe­ nou „nestřídmostí, horečkou, hlízou nebo jiným závažným, bolestivým a dlouhým onemocněním“.21) Náhlá smrt, mors improvisa, byla výjimeč­ ná a velice obávaná; dokonce i těžká zranění a smrtelné nehody dopřá­ valy dost času k obřadné agónii na lůžku. Ovšem v umrlčí ikonografii, to jest v ikonografii zabývající se smrtí a umíráním, získala ložnice nový význam. Už nebyla dějištěm takřka bezvýznamné události, jen o něco slavnostnější než jiné, ale proměnila se v jeviště dramatu, kde se naposledy rozhodovalo o osudu umírají­ cího, přičemž v sázce byl celý jeho život, všechny jeho vášně i citové vztahy. Nemocný zemře. Víme to z textu, kde se píše, že nemocného trýzní bolest. Z obrázků bychom to nepoznali, neboť není příliš vyhub­ lý a zatím je při síle. Podle zvyku je ložnice plná lidí - odjakživa se totiž umíralo veřejně. Přihlížející však nevidí nic z toho, co se v místnosti děje, a nemocný zase nevidí je. Ne, vědomí neztratil, ale jeho pozornost poutá neobyčejná podívaná, kterou vidí jen on sám a od které nedo­ káže odvrátit pohled: ložnici zaplnily nadpřirozené bytosti a tísní se u hlav postele. Z jedné strany svátá Trojice, Panna Maria a celý nebeský

SMRT SEBE SAMA

141

dvůr, z druhé strany Satan a hrůzostrašné ďábelské vojsko. Velké shro­ máždění z konce věků se koná přímo v ložnici nemocného. Nebeský dvůr tam sice je, ale už nemá všechny znaky dvora soudního. Svatý Michael už neváží dobré a špatné skutky. Jeho místo zaujal anděl stráž­ ný, spíše duchovní ošetřovatel a rádce v otázkách svědomí než advokát či soudní přísedící. Nicméně nejstarší vyobrazení smrti na lůžku ještě zachovávají dnes už klasickou inscenaci soudu ve stylu mystérií. Tímto způsobem je pojatá i ilustrace k modlitbě za zesnulé v jenom žaltáři z roku 1340.22) Obžalovaný se dožaduje pomoci u přímluvce: „V tebe, Maria Panno, Matko Boží, vkládám své naděje. Oprosti mou duši od tíhy hříchů a vy­ svoboď ji z pekla, kde smrt je tak trpká.“ Satan v hlavách lože si činí nárok na jeho duši: „Tato duše, jež opouští tělo, podle práva a sprave­ dlnosti náleží mně, neboť je zcela naplněna špatností/ Panna Maria odhaluje ňadro, Kristus ukazuje své rány a předává Otci matčinu pří­ mluvu. A Bůh uděluje milost: „Je-li důvod, abych tvé žádosti vyhověl, jímá mne upřímná láska a odepřít nemohu.“ V artes moriendi nikdy nechybí Panna Maria ani ukřižovaný Kristus, když však umírající s posledním výdechem vypustí duši, Otec nepozvedne ani meč, ani ruku vykonavatele spravedlnosti, ale kopím smrti milosrdně zkrátí tělesné utrpení i duchovní zkoušky. Stává se tedy, že Bůh není ani tak soudcem jako spíše rozhodčím ve sporu mocností dobra a zla, jehož předmětem je duše umírajícího. Alberto Tenenti vyslovil ve svém rozboru ikonografie artes monendi domněnku, že i sám umírající se dramatu v ložnici účastní spíše jako divák než jako hlavní představitel: „Odehrává se tu zápas mezi dvěma nadpřirozenými společnostmi, který může umírající svou vlastní vol­ bou ovlivnit jen velmi nepatrně, ale vyhnout se mu žádným způsobem nemůže. Kolem jeho lože zuří nelítostný boj - na jedné straně ďábelský voj, na straně druhé nebeský zástup.“ Z některých obrázků to skutečně vyplývá. Tímto způsobem můžeme chápat i perokresby ilustrující báseň Zrcadlo Smrti (Miroir de la mort) v jednom rukopisu (asi z roku 1460).23) Jedna znázorňuje boj ďábla s umírajícím; další vyobrazují zásah dobrého anděla a ukřižování, jež je nástrojem spásy; a konečně na poslední je boj anděla s ďáblem u lože umírajícího. Existovala tedy představa střetu sil dobra se silami zla. Zdá se však, že v ars moriendi, které zveřejnil Alberto Tenenti, tento střet nepřevládá.

142

DĚJINY SMRTI

Naopak mám dojem, že se v něm respektuje svoboda člověka a že po­ kud se Bůh zdánlivě vzdal odznaků spravedlnosti, pak jen proto, že člověk se stal svým vlastním soudcem. Nebeské a pekelné síly spolu ne­ bojují jako v avignonském Zrcadle Smrti, ale přihlížejí poslední zkoušce, jíž je umírající vystaven a jejíž výsledek určí smysl celého jeho života. To ony jsou diváky a svědky. A co se týče umírajícího, v tomto okamžiku je v jeho moci vše získat nebo vše ztratit: „Spásu člověka předurčuje jeho smrt.“ Není už tedy vhodné zkoumat celý životopis umírajícího, jak se to obvykle dělo při souzení duší v den konce světa. Na konečné vyúčtování je příliš brzy, neboť životopis zatím není uzavřen a ještě se bude muset zpětně poopravit. Celkové vyhodnocení bude tedy možné až po jeho uzavření, které závisí na výsledku poslední zkoušky, již musí umírající podstoupit in hora mortis, v hodině poslední, v ložnici, kde vypustí duši. Záleží na něm, zda s pomocí andělů a svých přímluvců zvítězí a dojde spásy, anebo zda podlehne vábení ďáblů a bude zatracen. Poslední soud nahradila poslední zkouška. Hrůzná zkouška, již Gi­ rolamo Savonarola pojímá jako hru o velkou sázku: „Člověče, ďábel s tebou hraje šachy a usiluje o to, aby tě v tom okamžiku [v hodině smrti] dostal a dal ti mat. Buď proto připraven a ten okamžik si dobře promysli, protože pokud v tu chvíli zvítězíš, vyhraješ i vše ostatní, ale pokud prohraješ, vše, co jsi kdy učinil, bude k ničemu.“24) Takové riziko mělo v sobě cosi hrozivého a je nasnadě, že strachu ze smrti mohli propadnout i lidé, kteříže jí dosud nebáli. Strach ze zásvě­ tí se bezpochyby projevoval vyobrazováním pekelných muk. Sblížení okamžiku smrti s okamžikem konečného rozhodnutí přinášelo riziko, že strach z nešťastné věčnosti se rozšíří i na samo umírání. Máme snad umrlčí tematiku vysvětlovat právě takto?

UMRLČÍ TEMATIKA

Umrlčí tematika neboli tematika smrti a umírání (les thémes macabres) se v literatuře a v ikonografii objevuje takřka současně s artes moriendi. Přídavným jménem macabre (umrlčí) se ve francouzštině označují (rozšířením významu danse macabre, to jest tanec smrti) realistická vyob­ razení práchnivějícího lidského těla. Středověké umrlčí náměty, které tolik znepokojovaly historiky, Julesem Micheletem počínaje, vyobrazu­ jí celý proces práchnivéní těla od úmrtí po kostru. Vyschlá kostra, la

SMRTSEBE SAMA

143

mořte secca, častá v 17. a ještě i v 18. století, nebyla součástí ikonografie typické pro 14.-16. století. V té převládaly odpudivé obrazy rozkladu a hniloby: „Ó, mršino, ty nejsi nikdy hanebná.“20) Při listování ve spisech, při prohlížení uměleckých děl nabýváme dojmu, že se v té době objevuje nové vnímání smrti. Umrlčí ikonografie sice existovala souběžně s artes moriendi, přinášela však jiné poselství i když historici, překvapení osobitostí témat, jejich rozdíly možná až příliš zveličují. Námět umírání jistě snadno najdeme i v dřívějších dobách. Hrozba smrti a křehkost života posloužily jako zdroj inspirace už římským umělcům, kteří zdobili bronzové poháry kostrou nebo vnitřní mozai­ ky domů kostlivcem (carpe diem). Mohli snad křesťané být necitelní k takovému vnímání smrti, když se jejich vlastní náboženství zakládalo na příslibu spásy? Není proto divu, že tu a tam nacházíme kostlivce jako apokalyptického jezdce. Na hlavici jednoho sloupu v pařížském chrámu Matky Boží i na portálu katedrály v Amiensu (tympanon s po­ sledním soudem) odváží jakási žena se zavázanýma očima mrtvolu přehozenou přes zadek koně. Jinde zase drží jezdec váhu posledního soudu nebo smrtonosný luk. Taková vyobrazení jsou ale vzácná, nená­ padná a okrajová; glosují - aniž je ovšem příliš zdůrazňují - obecně známé pravdy o lidské smrtelnosti. Vyjadřovala se snad prvotní křesťanská literatura srozumitelněji? Neustále se v ní opakovaly úvahy o marnosti pozemského života (contemptus mundí). Vyvolávala představy, k nimž se později vrátili slavní básníci, zaobírající se smrtí a umíráním. Například clunyjský opat Odilo popisoval vil. století lidskou fyzio­ logii slovy, jež si nijak nezadají se slovy básníka Pierra de Nesson (13831440): „Uvažte jen, co se skrývá v nosních dírkách, v hrdle, v břiše: všu­ de samá špína.“ Po pravdě řečeno však nejde ani tak o to, jak věřící připravit na smrt, jako spíše o to, jak je odvrátit od obcování s ženami, neboť mravokárce pokračuje: „Jak si my, kdo se štítíme byť jen prstem dotknout zvratků nebo hnoje, můžeme přát objímat v náručí pytel výkalů sám?“26) Podobně už ve 12. století oslavovali latinští básníci stesk po zašlé slávě: „Kam se poděl vítězný Babylon, kde je konec Nebukadnesarovi Hroznému a moci Dareiově (...)? (...) práchnivějí (...). Kam se poděli ti, kdo zde na zemi žili před námi? Jdi na hřbitov a podívej se na ně. V prach se proměnili, červi je sežrali, maso jejich hniloba strávila.“ A poz-

142

DĚJINY SMRTI

Naopak mám dojem, že se v něm respektuje svoboda člověka a že po­ kud se Bůh zdánlivě vzdal odznaků spravedlnosti, pak jen proto, že člověk se stal svým vlastním soudcem. Nebeské a pekelné síly spolu ne­ bojují jako v avignonském Zrcadle Smrti, ale přihlížejí poslední zkoušce, jíž je umírající vystaven a jejíž výsledek určí smysl celého jeho života. To ony jsou diváky a svědky. A co se týče umírajícího, v tomto okamžiku je v jeho moci vše získat nebo vše ztratit: „Spásu člověka předurčuje jeho smrt.“ Není už tedy vhodné zkoumat celý životopis umírajícího, jak se to obvykle dělo při souzení duší v den konce světa. Na konečné vyúčtování je příliš brzy, neboť životopis zatím není uzavřen a ještě se bude muset zpětně poopravit. Celkové vyhodnocení bude tedy možné až po jeho uzavření, které závisí na výsledku poslední zkoušky, již musí umírající podstoupit in hora mortis, v hodině poslední, v ložnici, kde vypustí duši. Záleží na něm, zda s pomocí andělů a svých přímluvců zvítězí a dojde spásy, anebo zda podlehne vábení ďáblů a bude zatracen. Poslední soud nahradila poslední zkouška. Hrůzná zkouška, již Gi­ rolamo Savonarola pojímá jako hru o velkou sázku: „Člověče, ďábel s tebou hraje šachy a usiluje o to, aby tě v tom okamžiku [v hodině smrti] dostal a dal ti mat. Buď proto připraven a ten okamžik si dobře promysli, protože pokud v tu chvíli zvítězíš, vyhraješ i vše ostatní, ale pokud prohraješ, vše, co jsi kdy učinil, bude k ničemu.“24) Takové riziko mělo v sobě cosi hrozivého a je nasnadě, že strachu ze smrti mohli propadnout i lidé, kteříže jí dosud nebáli. Strach ze zásvě­ tí se bezpochyby projevoval vyobrazováním pekelných muk. Sblížení okamžiku smrti s okamžikem konečného rozhodnutí přinášelo riziko, že strach z nešťastné věčnosti se rozšíří i na samo umírání. Máme snad umrlčí tematiku vysvětlovat právě takto?

UMRLČÍ TEMATIKA

Umrlčí tematika neboli tematika smrti a umírání (les thémes macabres) se v literatuře a v ikonografii objevuje takřka současně s artes moriendi. Přídavným jménem macabre (umrlčí) se ve francouzštině označují (rozšířením významu danse macabre, to jest tanec smrti) realistická vyob­ razení práchnivějícího lidského těla. Středověké umrlčí náměty, které tolik znepokojovaly historiky, Julesem Micheletem počínaje, vyobrazu­ jí celý proces práchnivéní těla od úmrtí po kostru. Vyschlá kostra, la

SMRTSEBE SAMA

143

mořte secca, častá v 17. a ještě i v 18. století, nebyla součástí ikonografie typické pro 14.-16. století. V té převládaly odpudivé obrazy rozkladu a hniloby: „Ó, mršino, ty nejsi nikdy hanebná.“20) Při listování ve spisech, při prohlížení uměleckých děl nabýváme dojmu, že se v té době objevuje nové vnímání smrti. Umrlčí ikonografie sice existovala souběžně s artes moriendi, přinášela však jiné poselství i když historici, překvapení osobitostí témat, jejich rozdíly možná až příliš zveličují. Námět umírání jistě snadno najdeme i v dřívějších dobách. Hrozba smrti a křehkost života posloužily jako zdroj inspirace už římským umělcům, kteří zdobili bronzové poháry kostrou nebo vnitřní mozai­ ky domů kostlivcem (carpe diem). Mohli snad křesťané být necitelní k takovému vnímání smrti, když se jejich vlastní náboženství zakládalo na příslibu spásy? Není proto divu, že tu a tam nacházíme kostlivce jako apokalyptického jezdce. Na hlavici jednoho sloupu v pařížském chrámu Matky Boží i na portálu katedrály v Amiensu (tympanon s po­ sledním soudem) odváží jakási žena se zavázanýma očima mrtvolu přehozenou přes zadek koně. Jinde zase drží jezdec váhu posledního soudu nebo smrtonosný luk. Taková vyobrazení jsou ale vzácná, nená­ padná a okrajová; glosují - aniž je ovšem příliš zdůrazňují - obecně známé pravdy o lidské smrtelnosti. Vyjadřovala se snad prvotní křesťanská literatura srozumitelněji? Neustále se v ní opakovaly úvahy o marnosti pozemského života (contemptus mundí). Vyvolávala představy, k nimž se později vrátili slavní básníci, zaobírající se smrtí a umíráním. Například clunyjský opat Odilo popisoval vil. století lidskou fyzio­ logii slovy, jež si nijak nezadají se slovy básníka Pierra de Nesson (13831440): „Uvažte jen, co se skrývá v nosních dírkách, v hrdle, v břiše: všu­ de samá špína.“ Po pravdě řečeno však nejde ani tak o to, jak věřící připravit na smrt, jako spíše o to, jak je odvrátit od obcování s ženami, neboť mravokárce pokračuje: „Jak si my, kdo se štítíme byť jen prstem dotknout zvratků nebo hnoje, můžeme přát objímat v náručí pytel výkalů sám?“26) Podobně už ve 12. století oslavovali latinští básníci stesk po zašlé slávě: „Kam se poděl vítězný Babylon, kde je konec Nebukadnesarovi Hroznému a moci Dareiově (...)? (...) práchnivějí (...). Kam se poděli ti, kdo zde na zemi žili před námi? Jdi na hřbitov a podívej se na ně. V prach se proměnili, červi je sežrali, maso jejich hniloba strávila.“ A poz-

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

ději i italský básník Jacopone daTodi: „Řekni, kam poděl se Šalomoun, kdys tak vznešený, a kam Samson, válečník ten neporazitelný?“2') Mnichům, příliš pošilhávajícím po světských svodech, představení klášterů neustále připomínali marnost moci, bohatství i krásy. Brzy nato, nedlouho před velkým rozkvětem umrlčí tematiky, vyšli z klášte­ rů jiní, žebraví mniši, a s vydatnou pomocí obrázků začali kázat o té­ matech, která pronikavě zasáhla masy městského obyvatelstva. Témata těchto kázání se však už shodovala s náměty básníků smrti a byla ne­ dílnou součástí této zdánlivě nové kultury. My se však na tyto nepočetné a málo výrazné předchůdce slavných hlasatelů smrti ze 14.-15. století nemusíme příliš ohlížet, protože ve středověkém období do 14. století převládala docela jiná představa vše­ obecného rozkladu - symbolizoval ji prach, nikoli hnijící tkáně prolez­ lé červy. Ve Vulgátě a ve starých postních kázáních pojmy prach a popel splý­ vají. Slovo cinis v nich nemá jednoznačný význam. Označuje prach cest, který si na znamení smutku a pokory kajícníci sypou na hlavu, podob­ ně jako se oblékají do pytlů nebo žíněného roucha („m cmere etin cilicio, sacum et cmerem sternere“). Ale označuje i prach vznikající práchnivěním: „Pomni, člověče, že prach (pulvis) jsi a v prach (in pulverem) se obrátíš,“ ří­ ká kněz, když o Popeleční středě maluje věřícím na čelo popelec. Pojem popel však označuje i výsledek spálení těla, jež se chápe jako očištění. Na základě tohoto koloběhu prachu a popela, jenž utváří Přírodu neboli Materii neustálým vznikem a zánikem svých vrstev, se zrodil obraz rozkladu, velice podobný tradičnímu obrazu smrti, vyjádřenému výrazem „vždyť jsme smrtelní“. Avšak nové představě dojemné a osobní smrti, jak ji pojímá soud jednotlivce v artes moriendi, musí odpovídat i nová představa rozkladu. Z tohoto hlediska jsou zajímavá nejstarší vyobrazení smrti a umírá­ ní, protože na některých z nich lze ještě rozpoznat souvislost s posled­ ním nebo individuálním soudem. Například celou horní, nebeskou část velké fresky (pravděpodobně z roku 1350) na hřbitově Campo santo v Pise zabírá zápas andělů s ďábly o duše zesnulých. Andělé vynášejí vyvolené na nebesa, ďáblové vrhají zatracené do pekla. To nás nijak nepřekvapuje, protože s ikonografií posledního soudu jsme se už se­ známili. Naproti tomu v dolní části fresky marně hledáme tradiční vyobrazení vzkříšení. Místo něj najdeme ženu s kosou a rozpuštěnými vlasy, zahalenou dlouhým závojem; létá nad světem a kosí nic netušící

mladé lidi, kteří se na plese učí dvorným způsobům, kdežto ubožáky z chudinské čtvrti, kteří ji úpěnlivě volají, míjí zcela bez povšimnutí. Tato podivuhodná osoba má v sobě cosi z anděla, protože létá a její tělo je antropomorfní, ale i cosi z ďábla a jeho zvířeckosti, protože má netopýří křídla. Umělci se skutečně často ocitají v pokušení obrat smrt o její nestrannost a přiřadit ji k mocnostem pekelným:

144

145

„Přijď stíne prastarý, pekelný stíne náš.“ Pierre de Ronsard28) Smrt ovšem někdy chápou i jako poslušnou a přičinlivou vykonava­ telku vůle Boží: „Bůh mne tím pověřil“ (Pierre Michault). Tak ji zpo­ dobil ještě Van Eyck na obraze posledního soudu, kde překrývá svět svým tělem, podobně jako Panna Maria Milosrdná halí lidstvo do své­ ho pláště; pod jejíma obříma nohama zeje pekelná propast. Zde však smrt nemá podobu živé ženy jako v Pise.29) Na fresce v Pise leží těla lidí skosených smrtí na zemi, mají zavřené oči a vypouštějí duše, které sbírají andělé a ďáblové. Výjev posledního výdechu tak nahradil výjev vzkříšení, při němž obživlá těla vycházejí ze země. Přechod od posledního soudu k rozhodujícímu okamžiku indi­ viduální smrti, jejž jsme už zaznamenali v artes moriendi, je na zmíněné fresce ještě dobře patrný. Avšak vedle hromadné smrti tu najdeme ještě další výjev. Skupina jezdů prudce zastavila před třemi otevřenými rakvemi, skýtajícími hrůznou podívanou. Leží v nich mrtví v různých stadiích rozkladu, které odpovídají etapám odedávna známým Číňanům. První si ucho­ val netknutý obličej, a nebýt břicha nafouklého plyny, podobal by se člověku, jenž právě zemřel na lůžku a smrt jej dosud nepoznamenala. Druhý je už znetvořen hnilobou a visí z něj cáry masa. Třetí se promě­ nil v mumii.30) Jedním z nejčastějších způsobů ztvárnění smrti se stane napůl zpráchnivělá mrtvola - kostlivec se zbytky vaziva neboli umrlec. Objevil se už kolem roku 1320 na freskách Pietra Lorenzettiho v dolním kostele bazi­ liky Svatého Františka v Assisi: má na hlavě směšnou korunu a ukazuje na něj svátý František. Kostlivec se zbytky vaziva se stal hlavní postavou umrlčí ikonografie ve 14.-16. století. Sledujme ho chvíli. Najdeme jej samozřejmě na náhrobcích, ale ani dnes bychom o nich nedokázali říci více, než nám ve svých obdivuhodných komentářích

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

ději i italský básník Jacopone daTodi: „Řekni, kam poděl se Šalomoun, kdys tak vznešený, a kam Samson, válečník ten neporazitelný?“2') Mnichům, příliš pošilhávajícím po světských svodech, představení klášterů neustále připomínali marnost moci, bohatství i krásy. Brzy nato, nedlouho před velkým rozkvětem umrlčí tematiky, vyšli z klášte­ rů jiní, žebraví mniši, a s vydatnou pomocí obrázků začali kázat o té­ matech, která pronikavě zasáhla masy městského obyvatelstva. Témata těchto kázání se však už shodovala s náměty básníků smrti a byla ne­ dílnou součástí této zdánlivě nové kultury. My se však na tyto nepočetné a málo výrazné předchůdce slavných hlasatelů smrti ze 14.-15. století nemusíme příliš ohlížet, protože ve středověkém období do 14. století převládala docela jiná představa vše­ obecného rozkladu - symbolizoval ji prach, nikoli hnijící tkáně prolez­ lé červy. Ve Vulgátě a ve starých postních kázáních pojmy prach a popel splý­ vají. Slovo cinis v nich nemá jednoznačný význam. Označuje prach cest, který si na znamení smutku a pokory kajícníci sypou na hlavu, podob­ ně jako se oblékají do pytlů nebo žíněného roucha („m cmere etin cilicio, sacum et cmerem sternere“). Ale označuje i prach vznikající práchnivěním: „Pomni, člověče, že prach (pulvis) jsi a v prach (in pulverem) se obrátíš,“ ří­ ká kněz, když o Popeleční středě maluje věřícím na čelo popelec. Pojem popel však označuje i výsledek spálení těla, jež se chápe jako očištění. Na základě tohoto koloběhu prachu a popela, jenž utváří Přírodu neboli Materii neustálým vznikem a zánikem svých vrstev, se zrodil obraz rozkladu, velice podobný tradičnímu obrazu smrti, vyjádřenému výrazem „vždyť jsme smrtelní“. Avšak nové představě dojemné a osobní smrti, jak ji pojímá soud jednotlivce v artes moriendi, musí odpovídat i nová představa rozkladu. Z tohoto hlediska jsou zajímavá nejstarší vyobrazení smrti a umírá­ ní, protože na některých z nich lze ještě rozpoznat souvislost s posled­ ním nebo individuálním soudem. Například celou horní, nebeskou část velké fresky (pravděpodobně z roku 1350) na hřbitově Campo santo v Pise zabírá zápas andělů s ďábly o duše zesnulých. Andělé vynášejí vyvolené na nebesa, ďáblové vrhají zatracené do pekla. To nás nijak nepřekvapuje, protože s ikonografií posledního soudu jsme se už se­ známili. Naproti tomu v dolní části fresky marně hledáme tradiční vyobrazení vzkříšení. Místo něj najdeme ženu s kosou a rozpuštěnými vlasy, zahalenou dlouhým závojem; létá nad světem a kosí nic netušící

mladé lidi, kteří se na plese učí dvorným způsobům, kdežto ubožáky z chudinské čtvrti, kteří ji úpěnlivě volají, míjí zcela bez povšimnutí. Tato podivuhodná osoba má v sobě cosi z anděla, protože létá a její tělo je antropomorfní, ale i cosi z ďábla a jeho zvířeckosti, protože má netopýří křídla. Umělci se skutečně často ocitají v pokušení obrat smrt o její nestrannost a přiřadit ji k mocnostem pekelným:

144

145

„Přijď stíne prastarý, pekelný stíne náš.“ Pierre de Ronsard28) Smrt ovšem někdy chápou i jako poslušnou a přičinlivou vykonava­ telku vůle Boží: „Bůh mne tím pověřil“ (Pierre Michault). Tak ji zpo­ dobil ještě Van Eyck na obraze posledního soudu, kde překrývá svět svým tělem, podobně jako Panna Maria Milosrdná halí lidstvo do své­ ho pláště; pod jejíma obříma nohama zeje pekelná propast. Zde však smrt nemá podobu živé ženy jako v Pise.29) Na fresce v Pise leží těla lidí skosených smrtí na zemi, mají zavřené oči a vypouštějí duše, které sbírají andělé a ďáblové. Výjev posledního výdechu tak nahradil výjev vzkříšení, při němž obživlá těla vycházejí ze země. Přechod od posledního soudu k rozhodujícímu okamžiku indi­ viduální smrti, jejž jsme už zaznamenali v artes moriendi, je na zmíněné fresce ještě dobře patrný. Avšak vedle hromadné smrti tu najdeme ještě další výjev. Skupina jezdů prudce zastavila před třemi otevřenými rakvemi, skýtajícími hrůznou podívanou. Leží v nich mrtví v různých stadiích rozkladu, které odpovídají etapám odedávna známým Číňanům. První si ucho­ val netknutý obličej, a nebýt břicha nafouklého plyny, podobal by se člověku, jenž právě zemřel na lůžku a smrt jej dosud nepoznamenala. Druhý je už znetvořen hnilobou a visí z něj cáry masa. Třetí se promě­ nil v mumii.30) Jedním z nejčastějších způsobů ztvárnění smrti se stane napůl zpráchnivělá mrtvola - kostlivec se zbytky vaziva neboli umrlec. Objevil se už kolem roku 1320 na freskách Pietra Lorenzettiho v dolním kostele bazi­ liky Svatého Františka v Assisi: má na hlavě směšnou korunu a ukazuje na něj svátý František. Kostlivec se zbytky vaziva se stal hlavní postavou umrlčí ikonografie ve 14.-16. století. Sledujme ho chvíli. Najdeme jej samozřejmě na náhrobcích, ale ani dnes bychom o nich nedokázali říci více, než nám ve svých obdivuhodných komentářích

146

DĚJINY SMRTI

sdělili Émile Mále a Erwin Panofsky.31) Nicméně tito dva badatelé pod­ robili analýze jen vysoce umělecky ztvárněné hroby významných osob­ ností, takže umrlce najdeme ve spodní části často „dvoupatrového náhrobku: v dolní části je ležící socha zesnulého nebo kostlivec, kdežto v horní části je blažený zesnulý v ráji (k této ikonografii se vrátíme v 5. kapitole). Jako příklad uveďme hrob kardinála Lagrangea v avignonském muzeu a hrob kanovníka Yvera v pařížském chrámu Matky Boží (viz též hrob cambraiského biskupa Pierra ďAilly v Gaigměresově sbírce).32) O těchto dílech se stačí jen zmínit, protože jejich obrovská působivost dokáže vzbudit dojem, že takové hroby byly všeobecně roz­ šířeny. Ve skutečnosti jich bylo ale málo a samy o sobě nevyjadřují hlav­ ní proud obecného vnímání smrti. Podívejme se proto raději na běžnější hroby, na nichž jsou znamení smrti také velmi dobře patrná, aniž však nabývají odpudivé podoby hmlobného rozkladu. Ležící zesnulý je na nich zpodoben s odkrytou tváří a kromě vyčnívajícího nahého chodidla je celý zavinutý v rubáši. Zdá se, že tento typ náhrobku je velice častý v Dijonu (hrob Josepha Germaina z roku 1424 v dijonském muzeu; hroby dvou zakladatelů jedné z kaplí v kostele Svatého Jana v Dijonu). Nebožtíka poznáme podle vystupující čelisti, z níž už opadalo maso. Ženy mají rozpuštěné a rozcuchané vlasy. Z rubáše vyčnívají nahá chodidla. Nebožtík vypada přesně tak, jak by vypadal v případě, že by na pohřeb musel nějakou dobu čekat. Pohled na náhrobní desky v podlaze kostela Svatého Jana nás dokáže vyvést z otupělé netečnosti ještě dnes. Podivné však je, že tito umrlci nejsou vždy vyobrazeni v realistické poloze ležícího zesnulého. Na deskovém náhrobku z roku 1521, tento­ krát ale v dláždění dijonského kostela Svatého Michala, jsou dva umrl­ ci, kteří klečí z obou stran Krista na trůně. Už to nejsou ležící zesnulí,

ale duše modlící se v nebi. V Lotrinském muzeu (Musée lorrain) v Nancy je náhrobek (stéla zakončená křížem) ze 16. století, pocházející z jednoho lotrinského hřbitova pod širým nebem; sedí na něm mumie a rukou si podpírá hlavu; nicméně sochař i jeho zákazník byli zdrženliví a vyvarovali se vyobrazení hnilobného rozkladu tkání, takže jejich umrlec je velice

decentní. Dnes nás značně překvapují díla, která meze této decentnosti překra­ čují a nahrazují ji syrovým umrlčím výrazivém. Nesmíme se však nechat zmýlit vzácností těchto případů. Kdybychom náhrobky ze 14.-16. sto-

SMRTSEBE SAMA

147

letí prozkoumali statistickým způsobem, zjistili bychom, že kostlivci se zbytky vaziva se na nich - ve srovnání s jinými prvky umrlčí ikonogra­ fie - objevují poměrně pozdě a v poměrně malém počtu; v některých vel­ kých křesťanských oblastech se dokonce nevyskytují vůbec, například v Itálii (než se tam v 17. století rozšířilo vyobrazování suchého kostlivce, tedy kostry), Španělsku a v jižní Francii. Najdeme je zejména v severní a západní Francii, ve Flandrech, Burgundsku, Lotrinsku, Německu a Anglii. Toto zeměpisné rozložení v podstatě odpovídá oblastem, kde pozůstalí skrývali mrtvého pohledům (viz 4. kapitolu): umrlčí ikono­ grafie se rozšířila tam, kde zesnulému zakrývali tvář. Tam, kde se ze­ snulému tvář nepřikrývala, tato ikonografie neexistuje. Koncem středověku nebyli umrlci běžnou součástí náhrobků, ale jen přechodnou a okrajovou epizodou. Přesto námět více nebo méně zpráchnivělého umrlce dokázal v 15.-16. století proniknout do nabíd­ ky výrobců náhrobků, navzdory tomu, že lpěli na tradicích, a to nejen při výrobě vrcholných uměleckých děl, ale i při výrobě obyčejných ná­ hrobních desek, jaké jsou dodnes k vidění v dláždění dijonských nebo nizozemských kostelů. Nicméně náhrobní umění poznamenala umrlčí tematika nejméně ze všech umění té doby. Umrlčí náměty se mnohem otevřeněji a častě­ ji zpracovávaly jinými výrazovými prostředky a setkáváme se s nimi zejména v abstraktních výjevech a alegoriích, zpodobujících to, co není viditelné. A tak umrlec, zosobňující smrt jako na fresce (1320) v dol­ ním kostele baziliky Svatého Františka v Assisi, zcela nepozorovaně pronikl do ložnice umírajícího. V artes moriendi, jimiž jsme se zabývali výše a kde se zápas mezi silami dobra, silami zla a svobodnou vůlí umí­ rajícího odehrával bez vědomí přihlížejících, umrlec většinou chyběl. Ovšem v Savonarolově Arte del bene morire, sepsaném kolem roku 1497, už sedí v nohách lůžka. V dalším italském arte z roku 1513 je vyobrazen ve dveřích ložnice, právě když vchází.33) V artes moriendi je umrlec vyobrazován ještě vzácněji než na náhrob­ cích. Nejčastěji ilustruje modlitební knihy určené zbožným laikům, obzvláště zádušní modlitby - což poukazuje na vztah mezi umrlčí iko­ nografií a kázáním, zejména kázáním žebravých mnichů. Ačkoli jsme přešli k modlitebním knihám, ložnici umírajícího jsme neopustili. Na jedné miniatuře v Rohanských hodinkách vstupuje do lož­ nice Smrt s rakví na rameni, a tato jednoznačná výstraha nemocného velmi děsí.

146

DĚJINY SMRTI

sdělili Émile Mále a Erwin Panofsky.31) Nicméně tito dva badatelé pod­ robili analýze jen vysoce umělecky ztvárněné hroby významných osob­ ností, takže umrlce najdeme ve spodní části často „dvoupatrového náhrobku: v dolní části je ležící socha zesnulého nebo kostlivec, kdežto v horní části je blažený zesnulý v ráji (k této ikonografii se vrátíme v 5. kapitole). Jako příklad uveďme hrob kardinála Lagrangea v avignonském muzeu a hrob kanovníka Yvera v pařížském chrámu Matky Boží (viz též hrob cambraiského biskupa Pierra ďAilly v Gaigměresově sbírce).32) O těchto dílech se stačí jen zmínit, protože jejich obrovská působivost dokáže vzbudit dojem, že takové hroby byly všeobecně roz­ šířeny. Ve skutečnosti jich bylo ale málo a samy o sobě nevyjadřují hlav­ ní proud obecného vnímání smrti. Podívejme se proto raději na běžnější hroby, na nichž jsou znamení smrti také velmi dobře patrná, aniž však nabývají odpudivé podoby hmlobného rozkladu. Ležící zesnulý je na nich zpodoben s odkrytou tváří a kromě vyčnívajícího nahého chodidla je celý zavinutý v rubáši. Zdá se, že tento typ náhrobku je velice častý v Dijonu (hrob Josepha Germaina z roku 1424 v dijonském muzeu; hroby dvou zakladatelů jedné z kaplí v kostele Svatého Jana v Dijonu). Nebožtíka poznáme podle vystupující čelisti, z níž už opadalo maso. Ženy mají rozpuštěné a rozcuchané vlasy. Z rubáše vyčnívají nahá chodidla. Nebožtík vypada přesně tak, jak by vypadal v případě, že by na pohřeb musel nějakou dobu čekat. Pohled na náhrobní desky v podlaze kostela Svatého Jana nás dokáže vyvést z otupělé netečnosti ještě dnes. Podivné však je, že tito umrlci nejsou vždy vyobrazeni v realistické poloze ležícího zesnulého. Na deskovém náhrobku z roku 1521, tento­ krát ale v dláždění dijonského kostela Svatého Michala, jsou dva umrl­ ci, kteří klečí z obou stran Krista na trůně. Už to nejsou ležící zesnulí,

ale duše modlící se v nebi. V Lotrinském muzeu (Musée lorrain) v Nancy je náhrobek (stéla zakončená křížem) ze 16. století, pocházející z jednoho lotrinského hřbitova pod širým nebem; sedí na něm mumie a rukou si podpírá hlavu; nicméně sochař i jeho zákazník byli zdrženliví a vyvarovali se vyobrazení hnilobného rozkladu tkání, takže jejich umrlec je velice

decentní. Dnes nás značně překvapují díla, která meze této decentnosti překra­ čují a nahrazují ji syrovým umrlčím výrazivém. Nesmíme se však nechat zmýlit vzácností těchto případů. Kdybychom náhrobky ze 14.-16. sto-

SMRTSEBE SAMA

147

letí prozkoumali statistickým způsobem, zjistili bychom, že kostlivci se zbytky vaziva se na nich - ve srovnání s jinými prvky umrlčí ikonogra­ fie - objevují poměrně pozdě a v poměrně malém počtu; v některých vel­ kých křesťanských oblastech se dokonce nevyskytují vůbec, například v Itálii (než se tam v 17. století rozšířilo vyobrazování suchého kostlivce, tedy kostry), Španělsku a v jižní Francii. Najdeme je zejména v severní a západní Francii, ve Flandrech, Burgundsku, Lotrinsku, Německu a Anglii. Toto zeměpisné rozložení v podstatě odpovídá oblastem, kde pozůstalí skrývali mrtvého pohledům (viz 4. kapitolu): umrlčí ikono­ grafie se rozšířila tam, kde zesnulému zakrývali tvář. Tam, kde se ze­ snulému tvář nepřikrývala, tato ikonografie neexistuje. Koncem středověku nebyli umrlci běžnou součástí náhrobků, ale jen přechodnou a okrajovou epizodou. Přesto námět více nebo méně zpráchnivělého umrlce dokázal v 15.-16. století proniknout do nabíd­ ky výrobců náhrobků, navzdory tomu, že lpěli na tradicích, a to nejen při výrobě vrcholných uměleckých děl, ale i při výrobě obyčejných ná­ hrobních desek, jaké jsou dodnes k vidění v dláždění dijonských nebo nizozemských kostelů. Nicméně náhrobní umění poznamenala umrlčí tematika nejméně ze všech umění té doby. Umrlčí náměty se mnohem otevřeněji a častě­ ji zpracovávaly jinými výrazovými prostředky a setkáváme se s nimi zejména v abstraktních výjevech a alegoriích, zpodobujících to, co není viditelné. A tak umrlec, zosobňující smrt jako na fresce (1320) v dol­ ním kostele baziliky Svatého Františka v Assisi, zcela nepozorovaně pronikl do ložnice umírajícího. V artes moriendi, jimiž jsme se zabývali výše a kde se zápas mezi silami dobra, silami zla a svobodnou vůlí umí­ rajícího odehrával bez vědomí přihlížejících, umrlec většinou chyběl. Ovšem v Savonarolově Arte del bene morire, sepsaném kolem roku 1497, už sedí v nohách lůžka. V dalším italském arte z roku 1513 je vyobrazen ve dveřích ložnice, právě když vchází.33) V artes moriendi je umrlec vyobrazován ještě vzácněji než na náhrob­ cích. Nejčastěji ilustruje modlitební knihy určené zbožným laikům, obzvláště zádušní modlitby - což poukazuje na vztah mezi umrlčí iko­ nografií a kázáním, zejména kázáním žebravých mnichů. Ačkoli jsme přešli k modlitebním knihám, ložnici umírajícího jsme neopustili. Na jedné miniatuře v Rohanských hodinkách vstupuje do lož­ nice Smrt s rakví na rameni, a tato jednoznačná výstraha nemocného velmi děsí.

14g

DĚJINY SMRTI

V modlitebních knihách se však Smrt raději než v ložnici ukazuje na hřbitově; výjevy na hřbitově jsou stále častější a rozmanitější. K nej­ krásnějším patří ty, které představují kompromis mezi smrtí na lůžku z artes moriendi a pohřbem zesnulého. Jako příklad uvedme slavnou mi­ niaturu z Rohanských hodinek (asi z roku 1420), známou jako Křesťanova, smrt. Umírající už není na lůžku. V jakémsi nadskutečném předjímání byl přenesen na hřbitov; leží na zemi, kde se v trávě - jako na všech hřbi­ tovech - vrší kosti a lebky. Spočívá na krásném, zlatém protkávaném modrém rubáši, v němž bude uložen do hrobu: víme, že někteří zesnulí bývali před pohřbením zabaleni do drahocenné látky. Další odlišností oproti artes moriendi je, že už není schovaný pod přikrývkou, aleje zcela nahý - průsvitný závoj jeho nahotu zakrýt nedokáže - a tento nahý člověk je už vlastně mrtvolou, ovšem mrtvolou, která se ještě nezačala rozkládat, podobně jako na náhrobcích v Dijonu. Až na tyto drobné rozdíly tedy na zmíněné miniatuře poznáváme kla­ sické náměty z artes moriendi a posledních soudů: umírající vypouští duši, o niž svátý Michael svádí boj se Satanem. Archandělova role kosmického bojovníka se tu spojuje s rolí vůdce duší. Bůh Otec, v tomto případě sám, bez dvora, hledí na umírajícího a uděluje mu odpuštění. Na kom­ pozici Křesťanovy smrti yt dobře patrná snaha posunout tradiční ikono­ grafii k mnohem působivějším aspektům smrti - k mrtvole a hřbitovu. Smrt na hřbitově se v podobě umírání na lůžku zřejmě příliš často nevyobrazovala. Později se s ní setkáme v Gaigniěresově sbírce, na pra­ podivné reprodukci hrobu saint-wandrilleského převora (f 1542), jenž se nalézá v celestinském klášteře v Marcoussis.34) Jako předloha pro tuto reprodukci posloužil obraz, kde převor v kněžském rouchu a s po­ duškou pod hlavou leží na hřbitově, přímo na zemi; vedle něj stojí smrt v podobě mumie, vyzbrojená kopím, jímž ho udeřila nebo udeří. V té době se totiž hřbitov proměnil v hájemství smrti: vládne mu v podobě mumie, vyzbrojená kosou nebo kopím. Někde sedí smrt na hrobe, ja­ ko by to byl trůn; v jedné ruce třímá kopí jako žezlo a v druhé lebku jako říšské jablko. Jinde se nelítostně naklání nad otevřeným hrobem, v němž díky odsunutému náhrobnímu kameni vidíme umrlcovu tvář. Je však ona šklebící se mumie se Zachovalou pokožkou, s výjimkou roz­ páraného břicha, z nějž vyhřezávají vnitřnosti, Smrt, vládkyně hřbitova,

nebo nebožtík vyšlý z hrobu? Někde zas, vzpřímená a vítězná, napřahuje kopí a ohrožuje téměř zpráchnivělého nebožtíka, jenž jí leží u nohou na víku sarkofágu. Po-

SMRT SEBE SAMA

149

divuhodný výjev: dvě navlas stejné mrtvoly, jedna bezvládně leží, druhá stojí a má se čile k světu. Tam, kde se tyto dvě mrtvoly nevyskytují vedle sebe, nelze zjistit, zda máme co do činění s přízrakem, tedy dvojníkem každého člověka zpodobujícím jeho podzemní úděl, nebo se zosobně­ ním síly, která zabíjí všechny živé tvory.35) Samy tance smrti však na iluminacích v modlitebních knihách nena­ jdeme; patří k výzdobě hřbitova, kam nás zavedl pohřební obřad: buď jsou vyobrazeny na freskách na zdech carnarií, anebo jsou vytesány na hlavicích sloupů hřbitovních ochozů. Ve Francii se dlouho diskutovalo o významu slova macabre(umrlčí). Zdá se mi, že je totožný s významem slova macchabée (mrtvola, umrlec), používaného v dnešní hovorové francouzštině, v níž se dochovalo mno­ ho starých výrazů. Není ostatně nic překvapivého na tom, že někdy ve 14. století se místo sousloví corps mort, to jest mrtvé tělo (slovo cadavre čili mrtvola se tehdy nepoužívalo), začalo užívat slova macchabée, odvozeného zejména svátých Makabejských, které věřící odedávna uctívali jako patrony zesnulých, protože jim právem nebo neprávem připisovali autorství přímluvných modliteb za zesnulé. Jejich svátek zřejmě nahradily Dušičky (světí se 2. listopadu), nicméně z lidového povědomí a lidové zbožnosti ustupovali jen zvolna. Například v Nantes je k vidění Rubensův obraz, původně určený pro oltář Zesnulých, na němž se Juda Makabejský modlí za mrtvé; v domě Bratrstva karmelitánů (Scuola Grande dei Carmini) v Benátkách visí dvě plátna z poloviny 18. století, jež podrobně vyobrazují mučení Makabejských. Tanec smrti je nekonečný kolový tanec řady střídavě mrtvých a ži­ vých tanečníků. Vedou jej mrtví a jen oni tančí. Každou dvojici tvoří nahá, zahnívající, bezpohlavní a velice čilá mumie a muž nebo žena, odění podle svého společenského postavení a nevycházející z úžasu. Smrt podává ruku živému, kterého chce strhnout do víru tance, ale který její výzvy zatím neuposlechl. Vtip spočívá v protikladu mezi tem­ pem mrtvých a ochromením živých. Mravokárným posláním obrazu je připomenout, že smrt si pro člověka může přijít kdykoli a že před smrtí jsou si všichni lidé rovni. Tanečníci jsou seřazeni podle věku a po­ stavení v duchu soudobého vnímání společenské hierarchie. Tato hie­ rarchická symbolika je pro dnešní historiky cenným zdrojem informací o dějinách společnosti.36) Na tancích smrti z období do 16. století, jimiž se v této kapitole bu­ deme výlučně zabývat, neprobíhalo setkání člověka a Smrti nijak suro-

14g

DĚJINY SMRTI

V modlitebních knihách se však Smrt raději než v ložnici ukazuje na hřbitově; výjevy na hřbitově jsou stále častější a rozmanitější. K nej­ krásnějším patří ty, které představují kompromis mezi smrtí na lůžku z artes moriendi a pohřbem zesnulého. Jako příklad uvedme slavnou mi­ niaturu z Rohanských hodinek (asi z roku 1420), známou jako Křesťanova, smrt. Umírající už není na lůžku. V jakémsi nadskutečném předjímání byl přenesen na hřbitov; leží na zemi, kde se v trávě - jako na všech hřbi­ tovech - vrší kosti a lebky. Spočívá na krásném, zlatém protkávaném modrém rubáši, v němž bude uložen do hrobu: víme, že někteří zesnulí bývali před pohřbením zabaleni do drahocenné látky. Další odlišností oproti artes moriendi je, že už není schovaný pod přikrývkou, aleje zcela nahý - průsvitný závoj jeho nahotu zakrýt nedokáže - a tento nahý člověk je už vlastně mrtvolou, ovšem mrtvolou, která se ještě nezačala rozkládat, podobně jako na náhrobcích v Dijonu. Až na tyto drobné rozdíly tedy na zmíněné miniatuře poznáváme kla­ sické náměty z artes moriendi a posledních soudů: umírající vypouští duši, o niž svátý Michael svádí boj se Satanem. Archandělova role kosmického bojovníka se tu spojuje s rolí vůdce duší. Bůh Otec, v tomto případě sám, bez dvora, hledí na umírajícího a uděluje mu odpuštění. Na kom­ pozici Křesťanovy smrti yt dobře patrná snaha posunout tradiční ikono­ grafii k mnohem působivějším aspektům smrti - k mrtvole a hřbitovu. Smrt na hřbitově se v podobě umírání na lůžku zřejmě příliš často nevyobrazovala. Později se s ní setkáme v Gaigniěresově sbírce, na pra­ podivné reprodukci hrobu saint-wandrilleského převora (f 1542), jenž se nalézá v celestinském klášteře v Marcoussis.34) Jako předloha pro tuto reprodukci posloužil obraz, kde převor v kněžském rouchu a s po­ duškou pod hlavou leží na hřbitově, přímo na zemi; vedle něj stojí smrt v podobě mumie, vyzbrojená kopím, jímž ho udeřila nebo udeří. V té době se totiž hřbitov proměnil v hájemství smrti: vládne mu v podobě mumie, vyzbrojená kosou nebo kopím. Někde sedí smrt na hrobe, ja­ ko by to byl trůn; v jedné ruce třímá kopí jako žezlo a v druhé lebku jako říšské jablko. Jinde se nelítostně naklání nad otevřeným hrobem, v němž díky odsunutému náhrobnímu kameni vidíme umrlcovu tvář. Je však ona šklebící se mumie se Zachovalou pokožkou, s výjimkou roz­ páraného břicha, z nějž vyhřezávají vnitřnosti, Smrt, vládkyně hřbitova,

nebo nebožtík vyšlý z hrobu? Někde zas, vzpřímená a vítězná, napřahuje kopí a ohrožuje téměř zpráchnivělého nebožtíka, jenž jí leží u nohou na víku sarkofágu. Po-

SMRT SEBE SAMA

149

divuhodný výjev: dvě navlas stejné mrtvoly, jedna bezvládně leží, druhá stojí a má se čile k světu. Tam, kde se tyto dvě mrtvoly nevyskytují vedle sebe, nelze zjistit, zda máme co do činění s přízrakem, tedy dvojníkem každého člověka zpodobujícím jeho podzemní úděl, nebo se zosobně­ ním síly, která zabíjí všechny živé tvory.35) Samy tance smrti však na iluminacích v modlitebních knihách nena­ jdeme; patří k výzdobě hřbitova, kam nás zavedl pohřební obřad: buď jsou vyobrazeny na freskách na zdech carnarií, anebo jsou vytesány na hlavicích sloupů hřbitovních ochozů. Ve Francii se dlouho diskutovalo o významu slova macabre(umrlčí). Zdá se mi, že je totožný s významem slova macchabée (mrtvola, umrlec), používaného v dnešní hovorové francouzštině, v níž se dochovalo mno­ ho starých výrazů. Není ostatně nic překvapivého na tom, že někdy ve 14. století se místo sousloví corps mort, to jest mrtvé tělo (slovo cadavre čili mrtvola se tehdy nepoužívalo), začalo užívat slova macchabée, odvozeného zejména svátých Makabejských, které věřící odedávna uctívali jako patrony zesnulých, protože jim právem nebo neprávem připisovali autorství přímluvných modliteb za zesnulé. Jejich svátek zřejmě nahradily Dušičky (světí se 2. listopadu), nicméně z lidového povědomí a lidové zbožnosti ustupovali jen zvolna. Například v Nantes je k vidění Rubensův obraz, původně určený pro oltář Zesnulých, na němž se Juda Makabejský modlí za mrtvé; v domě Bratrstva karmelitánů (Scuola Grande dei Carmini) v Benátkách visí dvě plátna z poloviny 18. století, jež podrobně vyobrazují mučení Makabejských. Tanec smrti je nekonečný kolový tanec řady střídavě mrtvých a ži­ vých tanečníků. Vedou jej mrtví a jen oni tančí. Každou dvojici tvoří nahá, zahnívající, bezpohlavní a velice čilá mumie a muž nebo žena, odění podle svého společenského postavení a nevycházející z úžasu. Smrt podává ruku živému, kterého chce strhnout do víru tance, ale který její výzvy zatím neuposlechl. Vtip spočívá v protikladu mezi tem­ pem mrtvých a ochromením živých. Mravokárným posláním obrazu je připomenout, že smrt si pro člověka může přijít kdykoli a že před smrtí jsou si všichni lidé rovni. Tanečníci jsou seřazeni podle věku a po­ stavení v duchu soudobého vnímání společenské hierarchie. Tato hie­ rarchická symbolika je pro dnešní historiky cenným zdrojem informací o dějinách společnosti.36) Na tancích smrti z období do 16. století, jimiž se v této kapitole bu­ deme výlučně zabývat, neprobíhalo setkání člověka a Smrti nijak suro-

151

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

vě. Výzva smrti je téměř něžná: „Nyní na tě ruku vztáhnout musím. Smrt neudeří nenadále, varuje:

překvapení a není na nich patrná ani hluboká úzkost, ani vzpoura. Dávají najevo jen lítost nad ztrátou života, zmírněnou smířením, při­ čemž u bohatých převažuje spíše lítost, u chudých spíše smířenost s osudem - míra jejich vzájemného poměřuje proměnlivá.

150

„Blíž pojď, jen blíž, čekám na tě (...). Dnes v noci musíš odejít Zítra pro tebe si přijdu (...).“

Vyzývá svou příští oběť, aby se na ni podívala, a pohled na ni slouží jako výstraha:

„Kupče, pohlédni sem (...). Lichváři smyslů zbavený, přijď brzy, na mne pohlédni.“ Své předvolání („před nejvyššího soudce předstoupit musíš“) vyslo­ vuje napůl ironicky, napůl soucitně:

„Neboť Bůh v slávě na nebi nezapomněl na tě, hříšníku,“ volá na lichváře, kdežto lékaři říká:

„Lékař dobrý sám sebe uzdravit umí.“

Émile Mále se domníval, že na slavném tanci smrti v kostele Svatého Roberta v Chaise-Dieu si smrt zakrývá obličej, aby nevyděsila dítě, pro mez přichází! V každém případě však k ubohému rolníkovi promlouvá slovy sice nesmlouvavými, ale plnými soucitu: v v

v •

1

z

z |

„Rolníku, v starostech a soužení krušný jsi život svůj prožil celý, nyní zemřeš, o tom pochyb není. [...] Leč smrti měl bys vděčen být, že tě zbaví trápení.“ Živí však na takové setkání nejsou připraveni. Rukou nebo hlavou naznačují ústup, odmítnutí, ale nepřekračují meze tohoto bezděčného

„Pro Boha! pošlete mi ihned pro lékaře nebo lékárníka,“ žádá „sličná“ žena, jejíž „choť se těší skvělému postavení“. Naopak vesnicka zena svůj uděl přijímá: •

1

z

V

o •

z

1 v 1

v • • z

z

„Smrt přijímám, co mi zbývá, v dobré vůli, trpělivá.“ Je zvláštní, jak z těchto rádoby ohyzdných zpodobení smrtelnosti prosvítá starý a dobromyslný názor, že osudu je zapotřebí se podřídit. Další výjevy pak vyvolávají dojem, že rozvíjejí prostá setkání z tan­ ců smrti, protože navíc ilustrují rovnost lidí před smrtí a heslo „pa­ matuj na smrt“. Jde o případy, kdy mumie nebo kostlivec vstupuje do sálu, kde se shromáždila knížata a preláti, nebo se - jako na jedné Stradanově rytině - zezadu přiblíží k jednomu z hodovníků na hostině života, aby jej skosila. Zde se na rozdíl od artes moriendi a tanců smrti klade důraz na nenadálý příchod smrti. Smrt už člověku neposkytuje lhůtu, aby se na ni mohl připravit, zaútočí na něj zrádně, bez předcho­ zího varování: je to mors improvisa, jíž se lidé - s výjimkou humanistů erasmovského ražení a katolických i protestantských reformátorů obávali nejvíce. Náhlá smrt se však vyobrazovala jen velmi vzácně: na kdysi velmi oblíbených a koneckonců útěšných tancích smrti, které se objevily nejprve na zdech carnarií a později nabyly podoby jakýchsi „dřevorytových komiksů“, strašlivá pořadatelka zábavy vždy každému poskytla malou lhůtu k přípravě na odchod ze světa. Dalším soudobým - snad dokonce starším než artes moriendi a tance smrti - a velmi rozšířeným tématem byl „triumf smrti“. Od artes a tan­ ců se odlišoval tím, že se už nejednalo o osobní střet člověka a smrti, ale o ilustraci moci, kterou má nad celým lidstvem: smrt v podobě mu­ mie nebo kostlivce drží v ruce zbraň, odznak své moci, a vestoje řídí obrovský a pomalu jedoucí povoz tažený voly. Poznáváme ho - je to těžký slavnostní vůz z dávné mytologie, jaký používali starověcí vladaři

151

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

vě. Výzva smrti je téměř něžná: „Nyní na tě ruku vztáhnout musím. Smrt neudeří nenadále, varuje:

překvapení a není na nich patrná ani hluboká úzkost, ani vzpoura. Dávají najevo jen lítost nad ztrátou života, zmírněnou smířením, při­ čemž u bohatých převažuje spíše lítost, u chudých spíše smířenost s osudem - míra jejich vzájemného poměřuje proměnlivá.

150

„Blíž pojď, jen blíž, čekám na tě (...). Dnes v noci musíš odejít Zítra pro tebe si přijdu (...).“

Vyzývá svou příští oběť, aby se na ni podívala, a pohled na ni slouží jako výstraha:

„Kupče, pohlédni sem (...). Lichváři smyslů zbavený, přijď brzy, na mne pohlédni.“ Své předvolání („před nejvyššího soudce předstoupit musíš“) vyslo­ vuje napůl ironicky, napůl soucitně:

„Neboť Bůh v slávě na nebi nezapomněl na tě, hříšníku,“ volá na lichváře, kdežto lékaři říká:

„Lékař dobrý sám sebe uzdravit umí.“

Émile Mále se domníval, že na slavném tanci smrti v kostele Svatého Roberta v Chaise-Dieu si smrt zakrývá obličej, aby nevyděsila dítě, pro mez přichází! V každém případě však k ubohému rolníkovi promlouvá slovy sice nesmlouvavými, ale plnými soucitu: v v

v •

1

z

z |

„Rolníku, v starostech a soužení krušný jsi život svůj prožil celý, nyní zemřeš, o tom pochyb není. [...] Leč smrti měl bys vděčen být, že tě zbaví trápení.“ Živí však na takové setkání nejsou připraveni. Rukou nebo hlavou naznačují ústup, odmítnutí, ale nepřekračují meze tohoto bezděčného

„Pro Boha! pošlete mi ihned pro lékaře nebo lékárníka,“ žádá „sličná“ žena, jejíž „choť se těší skvělému postavení“. Naopak vesnicka zena svůj uděl přijímá: •

1

z

V

o •

z

1 v 1

v • • z

z

„Smrt přijímám, co mi zbývá, v dobré vůli, trpělivá.“ Je zvláštní, jak z těchto rádoby ohyzdných zpodobení smrtelnosti prosvítá starý a dobromyslný názor, že osudu je zapotřebí se podřídit. Další výjevy pak vyvolávají dojem, že rozvíjejí prostá setkání z tan­ ců smrti, protože navíc ilustrují rovnost lidí před smrtí a heslo „pa­ matuj na smrt“. Jde o případy, kdy mumie nebo kostlivec vstupuje do sálu, kde se shromáždila knížata a preláti, nebo se - jako na jedné Stradanově rytině - zezadu přiblíží k jednomu z hodovníků na hostině života, aby jej skosila. Zde se na rozdíl od artes moriendi a tanců smrti klade důraz na nenadálý příchod smrti. Smrt už člověku neposkytuje lhůtu, aby se na ni mohl připravit, zaútočí na něj zrádně, bez předcho­ zího varování: je to mors improvisa, jíž se lidé - s výjimkou humanistů erasmovského ražení a katolických i protestantských reformátorů obávali nejvíce. Náhlá smrt se však vyobrazovala jen velmi vzácně: na kdysi velmi oblíbených a koneckonců útěšných tancích smrti, které se objevily nejprve na zdech carnarií a později nabyly podoby jakýchsi „dřevorytových komiksů“, strašlivá pořadatelka zábavy vždy každému poskytla malou lhůtu k přípravě na odchod ze světa. Dalším soudobým - snad dokonce starším než artes moriendi a tance smrti - a velmi rozšířeným tématem byl „triumf smrti“. Od artes a tan­ ců se odlišoval tím, že se už nejednalo o osobní střet člověka a smrti, ale o ilustraci moci, kterou má nad celým lidstvem: smrt v podobě mu­ mie nebo kostlivce drží v ruce zbraň, odznak své moci, a vestoje řídí obrovský a pomalu jedoucí povoz tažený voly. Poznáváme ho - je to těžký slavnostní vůz z dávné mytologie, jaký používali starověcí vladaři

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

ke slavnostnímu vjezdu do hlavního města; odznaky vladařovy moci jsou však tentokrát lebka a kosti. Povoz mohl rovněž jet v pohřebním průvodu nějakého urozeného pána a vézt nebožtíkova „zastupitele“, to znamená slavnostně oděnou loutku v životní velikosti, odlitou z vosku nebo vyřezanou ze dřeva, k nerozeznání podobnou skutečnému zesnu­ lému; nebo mohl vézt rakev zakrytou příkrovem. Pieter Breughel starší ve svém fantazijním světě pojímá tento vůz jako směšnou káru, na níž v kostelích a v kostnicích hrobníci převážejí kosti z místa na místo. Ale ať už je jeho vzezření jakékoli, vůz smrti je vozem válečným a ni­ čivým, který svými koly - a dokonce jen svým osudným stínem - drtí množství lidí nejrůznějšího stáří a společenského postavení. Pierre Michault popisuje Smrt na voze takto:

jiné vnímání smrti, patrné už na fresce na hřbitově Campo santo v Pise, které se později rozvinulo a zesílilo; tlumočí snahu vyjádřit nesmy­ slnost smrti a její zákeřnost spíše než její nevyhnutelnost a rovnost podmínek při umírání: triumfující smrt se totiž na nikoho a na nic neohlíží, jde slepě za svým cílem. Jejího vraždění jsou proto ušetřeni ci nejubožejší z ubohých, žebráci a mrzáci, kteří ji úpěnlivě prosí, aby ukončila jejich trápení, a také zoufalí mladí lidé, kteří jí běží vstříc, aby se vystavili jejím ranám, ale přijdou pozdě. Živé ubožáky na okraji cesty míjí bez povšimnutí a na zoufalce nečeká. Srovnáme-li tuto narážku na zoufalství s odsouzením sebevraždy v artes moriendi, v plném rozsahu si uvědomíme zmíněný rozdíl ve vnímání smrti.

152

153

*** „Jsem Smrt nepřejícné povahy, a nakonec všechno strávím. V lidech všech já život zhasím, v prach a popel je obrátím. Jsem Smrt a nelítostná prý, neb dílo dbale odvádím. [...] Na volském spřežení jedu zvolna, aniž je poháním. Proč chvátat? Svým ostrým kopím kohokoli ze světa sprovodím.“

Taková smrt je nástrojem slepého osudu, zdánlivým protikladem in­ dividualismu, jímž se vyznačují artes moriendi a tance smrti. Nenechme se však zmýlit, duch této alegorie je původnímu a tradičnímu „vždyť jsme smrtelní“ mnohem vzdálenější než tance. V modelu smrti, jejž vystihuje heslo „vždyť jsme smrtelní“, člověk věděl, že zemře, a měl dost času na to, aby se s tím smířil. Triumfální smrt však nikoho nevaruje: „A čas můj když přijde, bodnu jej a skolím, aniž mu oznámím, že dost dlouho už žil.“37) Ostatně oběti, které srazila k zemi při své pomalé jízdě, nic netušily: zmocnila se jich v nevědomí spánku. V komentářích triumfů smrti nenajdeme ani onu směsici ironie a dobromyslnosti typickou pro tance. Triumfy nesporně tlumočí zcela

Při našich rozborech jsme vycházeli z ikonografických pramenů. Právě tak jsme ale mohli použít prameny literární. O některých z nich jsme se už zmínili a využili je při výkladu obrazů, neboť mluví stejným ja­ zykem jako ony, například verše Pierra Michaulta v případě triumfů smrti a verše bezejmenného veršotepce v případě tanců smrti. Jako další příklad uveďme Pierra de Nesson: „Sotva padneš v náruč smrti, hned první den po úmrtí hniloba tělo zachvátí, hnusný puch začne šíři ti.“

Co se stane s „mršinou“ člověka, s tím „pytlem výkalů“, když: „do země tě zakopají a na hrob ti kámen dají, by nespatřil tě nikdo víc?“

Ve společnosti takového člověka už nebude chtít nikdo setrvat:

„S kým si tam budeš povídat?“38) Podobně se vyjadřovali kazatelé, kteří chtěli obrátit na víru co nej­ více lidí, a proto je strašili, poukazovali na marnost života a vzbuzo-

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

ke slavnostnímu vjezdu do hlavního města; odznaky vladařovy moci jsou však tentokrát lebka a kosti. Povoz mohl rovněž jet v pohřebním průvodu nějakého urozeného pána a vézt nebožtíkova „zastupitele“, to znamená slavnostně oděnou loutku v životní velikosti, odlitou z vosku nebo vyřezanou ze dřeva, k nerozeznání podobnou skutečnému zesnu­ lému; nebo mohl vézt rakev zakrytou příkrovem. Pieter Breughel starší ve svém fantazijním světě pojímá tento vůz jako směšnou káru, na níž v kostelích a v kostnicích hrobníci převážejí kosti z místa na místo. Ale ať už je jeho vzezření jakékoli, vůz smrti je vozem válečným a ni­ čivým, který svými koly - a dokonce jen svým osudným stínem - drtí množství lidí nejrůznějšího stáří a společenského postavení. Pierre Michault popisuje Smrt na voze takto:

jiné vnímání smrti, patrné už na fresce na hřbitově Campo santo v Pise, které se později rozvinulo a zesílilo; tlumočí snahu vyjádřit nesmy­ slnost smrti a její zákeřnost spíše než její nevyhnutelnost a rovnost podmínek při umírání: triumfující smrt se totiž na nikoho a na nic neohlíží, jde slepě za svým cílem. Jejího vraždění jsou proto ušetřeni ci nejubožejší z ubohých, žebráci a mrzáci, kteří ji úpěnlivě prosí, aby ukončila jejich trápení, a také zoufalí mladí lidé, kteří jí běží vstříc, aby se vystavili jejím ranám, ale přijdou pozdě. Živé ubožáky na okraji cesty míjí bez povšimnutí a na zoufalce nečeká. Srovnáme-li tuto narážku na zoufalství s odsouzením sebevraždy v artes moriendi, v plném rozsahu si uvědomíme zmíněný rozdíl ve vnímání smrti.

152

153

*** „Jsem Smrt nepřejícné povahy, a nakonec všechno strávím. V lidech všech já život zhasím, v prach a popel je obrátím. Jsem Smrt a nelítostná prý, neb dílo dbale odvádím. [...] Na volském spřežení jedu zvolna, aniž je poháním. Proč chvátat? Svým ostrým kopím kohokoli ze světa sprovodím.“

Taková smrt je nástrojem slepého osudu, zdánlivým protikladem in­ dividualismu, jímž se vyznačují artes moriendi a tance smrti. Nenechme se však zmýlit, duch této alegorie je původnímu a tradičnímu „vždyť jsme smrtelní“ mnohem vzdálenější než tance. V modelu smrti, jejž vystihuje heslo „vždyť jsme smrtelní“, člověk věděl, že zemře, a měl dost času na to, aby se s tím smířil. Triumfální smrt však nikoho nevaruje: „A čas můj když přijde, bodnu jej a skolím, aniž mu oznámím, že dost dlouho už žil.“37) Ostatně oběti, které srazila k zemi při své pomalé jízdě, nic netušily: zmocnila se jich v nevědomí spánku. V komentářích triumfů smrti nenajdeme ani onu směsici ironie a dobromyslnosti typickou pro tance. Triumfy nesporně tlumočí zcela

Při našich rozborech jsme vycházeli z ikonografických pramenů. Právě tak jsme ale mohli použít prameny literární. O některých z nich jsme se už zmínili a využili je při výkladu obrazů, neboť mluví stejným ja­ zykem jako ony, například verše Pierra Michaulta v případě triumfů smrti a verše bezejmenného veršotepce v případě tanců smrti. Jako další příklad uveďme Pierra de Nesson: „Sotva padneš v náruč smrti, hned první den po úmrtí hniloba tělo zachvátí, hnusný puch začne šíři ti.“

Co se stane s „mršinou“ člověka, s tím „pytlem výkalů“, když: „do země tě zakopají a na hrob ti kámen dají, by nespatřil tě nikdo víc?“

Ve společnosti takového člověka už nebude chtít nikdo setrvat:

„S kým si tam budeš povídat?“38) Podobně se vyjadřovali kazatelé, kteří chtěli obrátit na víru co nej­ více lidí, a proto je strašili, poukazovali na marnost života a vzbuzo-

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

: váli v nich hrůzu ze smrti. Ale ani básníci, ani kazatelé nijak výrazně neobohatili poučení z ikonografie. Nicméně někteří básnící, jako například už zmiňovaný Pierre de Nesson, bez váhání zavedli nový vztah mezi rozkladem mrtvého těla a obvyklými projevy života. Původcem hniloby, jíž podléhají mrtvé tkáne, není půda:

Poznáváme tu Jankélevitchovu „nitroživotní (intravitální) smrt“. Básníci totiž hledali „smrt v hlubinách života“. Od té doby se na nemoci, stáří a smrt začalo pohlížet jako na vy­ trysknutí vnitřní hniloby z tělesné schránky. Příčiny onemocnění si tedy nosil každý sám v sobě; nebylo už nutné vysvětlovat je pomocí cizorodých prvků, jakými byly například volně se pohybující nadpřiro­ zené bytosti nebo duchové rostlin a zvířat. Představy o početí, smrti, stáří i nemocech se vzájemně prolínaly, ale hrůzu nevzbuzovaly, byly spíše dojemné a přitažlivé. Například básník Eustache Deschamps napsal o „odpudivém“ šede­ sátníkovi:

154

v

'

O

J

„A červi, jimž hlína je domovem, mrtvoly netknou se, ač by mohli.“ Hniloba totiž pochází z lidského nitra: „Neb červi z ní [mrtvoly] samé vyjdou, rozloží ji a sežerou.“

Je v něm už od počátku. Člověk se totiž rodí v „nákaze“ a v ní také zemře: „Ó, početí poskvrněné! Ó, člověče, nákazou se živíš už v lůně, než se narodíš.“

Látky a tekutiny vyvolávající hnilobný proces se skrývají pod kůží:

„Trpící Jób oděv si vyměnil, neboť šat navlékáme na tělo, aby pohledům skryto zůstalo.“ Kdyby tak bylo vidět! Je na básnících, kazatelích a mravokárcích, aby je ukázali: „Tělo, toť prácheň a špína, bláto, chrchle a shnilina, smrdutá lejna zkazilá. Pozor na přírody díla (...). Hleď, všechna odvádějí jen slizký hnůj, jejž vytvořila, bez ustání z těla ven.“

155

„Jsem stařec věkem k zemi schýlen, špatně už slyším a chřadnu jen.“

Stařec se však nebrání, když mu z těla uniká pach hniloby, neboť stáří a smrt přicházejí tehdy, když už je tělesná schránka příliš slabá a nedokáže je zadržet: „Zuby mám dlouhé, tenké, špičaté, zažloutlé a hnilobou páchnoucí.“ To jsou znamení nadcházející smrti. Francois Villon zase soudí, že umíráme „s bolestí“:

„Nechť Paris to, nechť Helena je: umírá; každý s bolestí. Nedýchá, chroptí umíraje: srdce se ještě v křeči chví; a pot, ten pot, ach, Bůh to ví!“39)

Také Pierre de Ronsard popsal svůj pocit, že nemoc je součástí živo­ ta a že bolest a smrt si všichni neseme v sobě: „Můj život měnil se, jak Klóthó spřádala mi útek, v němž střídalo se zdraví s nemocí. Hned sílu cítil jsem i v hrudi vadnoucí, hned duše byla zas sžírána chorobami.“

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

: váli v nich hrůzu ze smrti. Ale ani básníci, ani kazatelé nijak výrazně neobohatili poučení z ikonografie. Nicméně někteří básnící, jako například už zmiňovaný Pierre de Nesson, bez váhání zavedli nový vztah mezi rozkladem mrtvého těla a obvyklými projevy života. Původcem hniloby, jíž podléhají mrtvé tkáne, není půda:

Poznáváme tu Jankélevitchovu „nitroživotní (intravitální) smrt“. Básníci totiž hledali „smrt v hlubinách života“. Od té doby se na nemoci, stáří a smrt začalo pohlížet jako na vy­ trysknutí vnitřní hniloby z tělesné schránky. Příčiny onemocnění si tedy nosil každý sám v sobě; nebylo už nutné vysvětlovat je pomocí cizorodých prvků, jakými byly například volně se pohybující nadpřiro­ zené bytosti nebo duchové rostlin a zvířat. Představy o početí, smrti, stáří i nemocech se vzájemně prolínaly, ale hrůzu nevzbuzovaly, byly spíše dojemné a přitažlivé. Například básník Eustache Deschamps napsal o „odpudivém“ šede­ sátníkovi:

154

v

'

O

J

„A červi, jimž hlína je domovem, mrtvoly netknou se, ač by mohli.“ Hniloba totiž pochází z lidského nitra: „Neb červi z ní [mrtvoly] samé vyjdou, rozloží ji a sežerou.“

Je v něm už od počátku. Člověk se totiž rodí v „nákaze“ a v ní také zemře: „Ó, početí poskvrněné! Ó, člověče, nákazou se živíš už v lůně, než se narodíš.“

Látky a tekutiny vyvolávající hnilobný proces se skrývají pod kůží:

„Trpící Jób oděv si vyměnil, neboť šat navlékáme na tělo, aby pohledům skryto zůstalo.“ Kdyby tak bylo vidět! Je na básnících, kazatelích a mravokárcích, aby je ukázali: „Tělo, toť prácheň a špína, bláto, chrchle a shnilina, smrdutá lejna zkazilá. Pozor na přírody díla (...). Hleď, všechna odvádějí jen slizký hnůj, jejž vytvořila, bez ustání z těla ven.“

155

„Jsem stařec věkem k zemi schýlen, špatně už slyším a chřadnu jen.“

Stařec se však nebrání, když mu z těla uniká pach hniloby, neboť stáří a smrt přicházejí tehdy, když už je tělesná schránka příliš slabá a nedokáže je zadržet: „Zuby mám dlouhé, tenké, špičaté, zažloutlé a hnilobou páchnoucí.“ To jsou znamení nadcházející smrti. Francois Villon zase soudí, že umíráme „s bolestí“:

„Nechť Paris to, nechť Helena je: umírá; každý s bolestí. Nedýchá, chroptí umíraje: srdce se ještě v křeči chví; a pot, ten pot, ach, Bůh to ví!“39)

Také Pierre de Ronsard popsal svůj pocit, že nemoc je součástí živo­ ta a že bolest a smrt si všichni neseme v sobě: „Můj život měnil se, jak Klóthó spřádala mi útek, v němž střídalo se zdraví s nemocí. Hned sílu cítil jsem i v hrudi vadnoucí, hned duše byla zas sžírána chorobami.“

156

DĚJINY SMRTI

Ronsarda sužovala dna, a on to věděl: „Dna, žel už stařecká, sužuje moje žíly, svalstvo i nervů tkáň ohavnou bolestí.“ Zemřel v jednašedesáti letech, ve věku Deschampsova starce, ale pro­ jevy nemoci a stáří na sobě pozoroval už od třiceti let; popisoval je s po­ těšením: „Oči mám znavené, tváře propadlé, bledé. Ve třiceti vlasy ztrácím prošedivělé. “

Popisuje své záchvaty nespavosti: „Leč spáti nemohu, a to velké neštěstí mi život naplňuje přetrpkou bolestí. [...] S očima dokořán dlouhé hodiny zmírám, v loži neklidně převaluji se a zmítám z pravého boku na levý, zuřím a sténám (...). Smilování! Bože! Však Bůh si mne nevezme dokud neusnu (...). Přijď stíne prastarý, pekelný stíne náš, jenž pákou železnou mi oči otvíráš a ničíš tělo mé jak nejkrutější zima. [...] Ach zimní noci zlé, bolestí vrchovaté, přejte mi prosím klid, mně tolik spát se chce.“ Přestože užíval opium, nespavosti se nezbavil, navozovalo mu jen stav otupění:

„Ach, štástná jsou zvířata, že mohou klidně spát, aniž pojídat musí otupující mák. V salátech jeď jsem ho, syrový i vařený, i jeho štavu pil, jež dává zapomnění, leč sny osvěživé mi víčka nesklížily.“

Kvůli svým neduhům byl značně vyhublý; vyhublost mu ohlašovala konec:

SMRT SEBE SAMA

157

„Jen vyschlá kůže jsem, kostlivci podobám se bez svalů, bez nervů, skoro už bez těla, jako by dechem svým mne smrt už zasáhla.“

Utrápený nemocný tedy přivolává smrt, a tentokrát nejde o příslo­ večný nářek ubohého dřevorubce:

„Svítání marně volám, Smrt marně prosím. [...] Obdaruj mne [ó Smrti] v tento čas, kdy nejkratšídny mlhy krátí, nebo přes čelo mne šlehni ratolestí svou, smočenou v zapomnění, spánek mi dopřej, rýmy mne zbav i dny. [...] Smrt k loži pošli mi a samotné nás nech. Hej, Smrti, přístave, útěcho lidí všech, zbav mě zla, prosím tě s rukama sepjatýma.“

Smrt mu však neodpovídá: ze svého vozu nevidí a neslyší žádného prosebníka: „Smrt však hluchou staví se a přijít nechce. “40)

Už Pierre Michault napsal v Kratochvílí. „Smrt přivolává, leč ona odmítá jej.“ V takovém případě se člověk ocitne v pokušení sebevraždy, jednom z posledních životních pokušení v artes moriendi: „Zab se sám,“ radí ďábel nemocnému, který už zvedá dýku, aby se zabil.41) Stáří a lítost nad ztrátou mládí našeptávaly něco podobného už Villonově sličné Zbrojmistrové:

„,Ha, starobo/ zní její slova, ,ty z pokolení Jidášova, cos na mne dolehla tak brzy? Já chtěla bych být holka znova. Zabila bych se, svět mě mrzí/“42)

156

DĚJINY SMRTI

Ronsarda sužovala dna, a on to věděl: „Dna, žel už stařecká, sužuje moje žíly, svalstvo i nervů tkáň ohavnou bolestí.“ Zemřel v jednašedesáti letech, ve věku Deschampsova starce, ale pro­ jevy nemoci a stáří na sobě pozoroval už od třiceti let; popisoval je s po­ těšením: „Oči mám znavené, tváře propadlé, bledé. Ve třiceti vlasy ztrácím prošedivělé. “

Popisuje své záchvaty nespavosti: „Leč spáti nemohu, a to velké neštěstí mi život naplňuje přetrpkou bolestí. [...] S očima dokořán dlouhé hodiny zmírám, v loži neklidně převaluji se a zmítám z pravého boku na levý, zuřím a sténám (...). Smilování! Bože! Však Bůh si mne nevezme dokud neusnu (...). Přijď stíne prastarý, pekelný stíne náš, jenž pákou železnou mi oči otvíráš a ničíš tělo mé jak nejkrutější zima. [...] Ach zimní noci zlé, bolestí vrchovaté, přejte mi prosím klid, mně tolik spát se chce.“ Přestože užíval opium, nespavosti se nezbavil, navozovalo mu jen stav otupění:

„Ach, štástná jsou zvířata, že mohou klidně spát, aniž pojídat musí otupující mák. V salátech jeď jsem ho, syrový i vařený, i jeho štavu pil, jež dává zapomnění, leč sny osvěživé mi víčka nesklížily.“

Kvůli svým neduhům byl značně vyhublý; vyhublost mu ohlašovala konec:

SMRT SEBE SAMA

157

„Jen vyschlá kůže jsem, kostlivci podobám se bez svalů, bez nervů, skoro už bez těla, jako by dechem svým mne smrt už zasáhla.“

Utrápený nemocný tedy přivolává smrt, a tentokrát nejde o příslo­ večný nářek ubohého dřevorubce:

„Svítání marně volám, Smrt marně prosím. [...] Obdaruj mne [ó Smrti] v tento čas, kdy nejkratšídny mlhy krátí, nebo přes čelo mne šlehni ratolestí svou, smočenou v zapomnění, spánek mi dopřej, rýmy mne zbav i dny. [...] Smrt k loži pošli mi a samotné nás nech. Hej, Smrti, přístave, útěcho lidí všech, zbav mě zla, prosím tě s rukama sepjatýma.“

Smrt mu však neodpovídá: ze svého vozu nevidí a neslyší žádného prosebníka: „Smrt však hluchou staví se a přijít nechce. “40)

Už Pierre Michault napsal v Kratochvílí. „Smrt přivolává, leč ona odmítá jej.“ V takovém případě se člověk ocitne v pokušení sebevraždy, jednom z posledních životních pokušení v artes moriendi: „Zab se sám,“ radí ďábel nemocnému, který už zvedá dýku, aby se zabil.41) Stáří a lítost nad ztrátou mládí našeptávaly něco podobného už Villonově sličné Zbrojmistrové:

„,Ha, starobo/ zní její slova, ,ty z pokolení Jidášova, cos na mne dolehla tak brzy? Já chtěla bych být holka znova. Zabila bych se, svět mě mrzí/“42)

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

Ne každý zoufalý člověk si však sáhne na život. V nejméně dramatic­ kém případě se jeho zoufalství projeví otupením smyslů, které vede ke ztrátě paměti a potlačuje vlastní vůli:

Jak víme, byla to doba, kdy se církev už nechtěla spokojit s klášter­ ním ideálem dokonalosti a snažila se získat pro víru i lidi, které dříve ponechávala napospas jakési křesťansko-pohanské lidové slovesnosti pod podmínkou, že se vyhnou příliš křiklavému doktrinálnímu nebo mravnímu kacířství. Vykonavatelé tohoto úkolu, žebraví mniši, se sna­ žili ovlivnit lidskou představivost působivými obrazy smrti. Bylo ovšem zapotřebí, aby posluchači jejich mluvu pochopili, aby reagovali na předkládané podněty. Dnes by se od nich s odporem od­ vrátili. A jak se zdá, do 14. století stejně jako po 16. století je přijímali s lhostejností lidí příliš uvyklých důvěrně známému obrazu smrti na to, aby je dojímal. Duchovní se. vždy snažili vyvolávat strach, ale spíše strach z pekla než ze smrti. Uspěli jen napůl. V období od 14. do 16. sto­ letí lidé jejich přednáškám přikládali zřejmě větší váhu, ačkoli doslo­ va se jimi neřídili: kazatelé mluvili o smrti zejména proto, aby si lidé uvědomili nebezpečí, že skončí v pekle. Věřící o pekle snad ani příliš neuvažovali, obrazy smrti je však zasáhly. Od 14. do 16. století starý důvěrný vztah ke smrti přetrvával ve všed­ ní podobě každodenního života, nicméně tam, kde nově pojatá vyob­ razení smrti nabírala na síle, ustoupil do pozadí. Co ale stálo u zrodu tohoto nového pojetí? Bylo by lákavé odůvodnit úspěch umrlčích námětů vysokou úmrt­ ností v době morových epidemií a velkým úbytkem obyvatelstva, v je­ hož důsledku docházelo k naprostému vylidnění některých oblastí, úpadku kultury a všeobecné hospodářské krizi. Většina historiků při­ pustila a dosud připouští, že konec středověku poznamenaly velké katastrofy. „Žádná jiná doba,“ píše Johan Huizinga, „nekladla takový důraz na představu smrti a nevyužívala ji v takové míře k navozování citového pohnutí.“ Rozsáhlé epidemie musely zanechat v kolektivní paměti hluboké stopy. Pierre Michault nechal Smrt, aby vyjmenovala všechny své „nástroje“: stáří, válka, nemoc („moje věrná služebná“), hladomor a morová rána („moje skvělá komorná“). Triumfy smrti na hřbitově v Pise a od Pietra Lorenzettiho vznikly v polovině 14. století, v době poznamenané velkými morovými epide­ miemi. Kostlivec v Assisi je však staršího data. Nicméně otřes způso­ bený morovou epidemií se zpočátku neprojevoval vždy v podobě rea­ listického vyobrazení umrlce nebo v popisech smrti. Miliard Meiss poukázal na to, že florentští žebraví mniši v poslední třetině 14. století tradiční náboženské představy spíše idealizovali, než aby je zatěžovali

158

„Tak mocné je [zoufalství], že vzpomínky blednou, paměť sloužit nechce a jen chřadne, v nepaměť leckdy i Bůh upadne.“43) Smrt už nepřináší úlevu - působí úzkost dokonce i nemocnému člověku, jehož sužují velké bolesti: „Neboť když sevřu jej v náručí, [mluví triumfující smrt] krok můj neúprosný a krutý malátnost v něm a úzkost vzbudí.“ Ale i když tato úzkost nevede k sebevraždě, může vyvolat zoufalství a vzpouru proti Bohu. Proto se zoufalství začalo považovat za smlouvu s ďáblem.

BYL TO VLIV KAZATELSKÉ ČINNOSTI,

NEBO VYSOKÉ ÚMRTNOSTI?

Nápadné je, že literární prameny kladou důraz nejen na posmrtné práchnivění, ale i na rozklad v průběhu života - na odpuzující tělesné tekutiny, na ohyzdné příznaky nemocí, na zoufalství. Člověk se neubrání dojmu, že do pomalého vývoje tradičního mode­ lu smrti na lůžku, který stále ještě přetrvával v artes moriendi, muselo zasáhnout něco dramatického, až surového. Zdá se, že ovzduší úzkosti převládlo do té míry, že se lidé odklonili od ohlášené a obřadné smrti a dali přednost smrti náhlé, přestože se jí tolik obávali. | Jak vysvětlit všechny tyto literární prameny, kam je zařadit v dlouhé řadě dokumentů, která začíná vzkříšením těla a posledním soudem? Nejprve nás napadne, že na odpudivost rozkladu poukazovali žeb­ raví mniši ve snaze dojmout a obrátit na víru co největší počet laiků, a to především ve městech.

159

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

Ne každý zoufalý člověk si však sáhne na život. V nejméně dramatic­ kém případě se jeho zoufalství projeví otupením smyslů, které vede ke ztrátě paměti a potlačuje vlastní vůli:

Jak víme, byla to doba, kdy se církev už nechtěla spokojit s klášter­ ním ideálem dokonalosti a snažila se získat pro víru i lidi, které dříve ponechávala napospas jakési křesťansko-pohanské lidové slovesnosti pod podmínkou, že se vyhnou příliš křiklavému doktrinálnímu nebo mravnímu kacířství. Vykonavatelé tohoto úkolu, žebraví mniši, se sna­ žili ovlivnit lidskou představivost působivými obrazy smrti. Bylo ovšem zapotřebí, aby posluchači jejich mluvu pochopili, aby reagovali na předkládané podněty. Dnes by se od nich s odporem od­ vrátili. A jak se zdá, do 14. století stejně jako po 16. století je přijímali s lhostejností lidí příliš uvyklých důvěrně známému obrazu smrti na to, aby je dojímal. Duchovní se. vždy snažili vyvolávat strach, ale spíše strach z pekla než ze smrti. Uspěli jen napůl. V období od 14. do 16. sto­ letí lidé jejich přednáškám přikládali zřejmě větší váhu, ačkoli doslo­ va se jimi neřídili: kazatelé mluvili o smrti zejména proto, aby si lidé uvědomili nebezpečí, že skončí v pekle. Věřící o pekle snad ani příliš neuvažovali, obrazy smrti je však zasáhly. Od 14. do 16. století starý důvěrný vztah ke smrti přetrvával ve všed­ ní podobě každodenního života, nicméně tam, kde nově pojatá vyob­ razení smrti nabírala na síle, ustoupil do pozadí. Co ale stálo u zrodu tohoto nového pojetí? Bylo by lákavé odůvodnit úspěch umrlčích námětů vysokou úmrt­ ností v době morových epidemií a velkým úbytkem obyvatelstva, v je­ hož důsledku docházelo k naprostému vylidnění některých oblastí, úpadku kultury a všeobecné hospodářské krizi. Většina historiků při­ pustila a dosud připouští, že konec středověku poznamenaly velké katastrofy. „Žádná jiná doba,“ píše Johan Huizinga, „nekladla takový důraz na představu smrti a nevyužívala ji v takové míře k navozování citového pohnutí.“ Rozsáhlé epidemie musely zanechat v kolektivní paměti hluboké stopy. Pierre Michault nechal Smrt, aby vyjmenovala všechny své „nástroje“: stáří, válka, nemoc („moje věrná služebná“), hladomor a morová rána („moje skvělá komorná“). Triumfy smrti na hřbitově v Pise a od Pietra Lorenzettiho vznikly v polovině 14. století, v době poznamenané velkými morovými epide­ miemi. Kostlivec v Assisi je však staršího data. Nicméně otřes způso­ bený morovou epidemií se zpočátku neprojevoval vždy v podobě rea­ listického vyobrazení umrlce nebo v popisech smrti. Miliard Meiss poukázal na to, že florentští žebraví mniši v poslední třetině 14. století tradiční náboženské představy spíše idealizovali, než aby je zatěžovali

158

„Tak mocné je [zoufalství], že vzpomínky blednou, paměť sloužit nechce a jen chřadne, v nepaměť leckdy i Bůh upadne.“43) Smrt už nepřináší úlevu - působí úzkost dokonce i nemocnému člověku, jehož sužují velké bolesti: „Neboť když sevřu jej v náručí, [mluví triumfující smrt] krok můj neúprosný a krutý malátnost v něm a úzkost vzbudí.“ Ale i když tato úzkost nevede k sebevraždě, může vyvolat zoufalství a vzpouru proti Bohu. Proto se zoufalství začalo považovat za smlouvu s ďáblem.

BYL TO VLIV KAZATELSKÉ ČINNOSTI,

NEBO VYSOKÉ ÚMRTNOSTI?

Nápadné je, že literární prameny kladou důraz nejen na posmrtné práchnivění, ale i na rozklad v průběhu života - na odpuzující tělesné tekutiny, na ohyzdné příznaky nemocí, na zoufalství. Člověk se neubrání dojmu, že do pomalého vývoje tradičního mode­ lu smrti na lůžku, který stále ještě přetrvával v artes moriendi, muselo zasáhnout něco dramatického, až surového. Zdá se, že ovzduší úzkosti převládlo do té míry, že se lidé odklonili od ohlášené a obřadné smrti a dali přednost smrti náhlé, přestože se jí tolik obávali. | Jak vysvětlit všechny tyto literární prameny, kam je zařadit v dlouhé řadě dokumentů, která začíná vzkříšením těla a posledním soudem? Nejprve nás napadne, že na odpudivost rozkladu poukazovali žeb­ raví mniši ve snaze dojmout a obrátit na víru co největší počet laiků, a to především ve městech.

159

DĚJINY SMRTI

SMRT SE BE SAMA

přemírou realistických podrobností, že zdůrazňováním - v archaizují­ cím a abstraktním stylu - majestátních aspektů posvátna a transcen­ dentna oslavovali roli církve a františkánského i dominikánského řádu: tímto návratem k byzantským vzorům a románskému duchu překo­ nali vypravěčské sklony typické pro 13. století. V té době se mor zažehnával jen prostřednictvím symbolického vyobrazení: například svátý Šebestián zasažený množstvím šípů znázorňoval lidstvo zasažené epi­ demií. Naproti tomu později, v 16.-17. století, malíři bez váhání malo­ vali lidi umírající na ulici, hromady mrtvol na kárách i kopání velkých jam pro hromadné hroby.44) Ale období rozkvětu té pravé umrlčí tema­ tiky - na rozdíl od morových epidemií - už definitivně pominulo. Přímá příčinná souvislost mezi umrlčí tematikou a morovými epi­ demiemi, jakkoli lákavá, tedy zcela přesvědčivá není. A to tím spíše, že současní historici mnohdy zpochybňují, že by konec středověku pozna­ menala nějaká velká krize. Například Jacques Heers4d) napsal: „Zdá se, že historici pochybili, svedeni často přehnaným a neodůvodněným pesimismem. [...] Bylo zapotřebí prověřit proslulou hypotézu o kata­ strofě nebo alespoň závažném hospodářském výpadku na konci středo­ věku, která počínaje přinejmenším Henri Pirennem (...) silně ovlivnila všechny historiky středověké ekonomiky. Tato představa, předkláda­ ná jako nezpochybnitelný fakt, zakořenila tak hluboce, že nikdo ne­ mohl o tomto období napsat zhola nic, aniž ji přijal; musely z ní vychá­ zet všechny studie dějin hospodářství.“ A nejen dějin hospodářství! „Nicméně už asi před dvaceti lety prozíravější a lépe informovaní autoři (...) poukázali na to, že z hlediska celého západního světa byl tento úpadek ve skutečnosti velice nerovnoměrný; spíše než o katastrofách mluvili o zásadní proměně. [...] U zrodu představy o katastrofickém hospodářském výpadku stály zřejmě určité tendenční sklony, které je dnes zapotřebí odmítnout. Například přehnaná důvěra v dobové pra­ meny, ve svědectví duchovních, kteří často neuměli nakládat s čísly a měli přirozené sklony ke zveličování ztrát a potíží, k předkládání znetvořeného obrazu světa formou románu, k nářku nad neštěstím lidstva, na něž rozhněvaný Bůh před jejich zraky sesílal pohromy, a tak vlastně spřádali pochmurnou pověst své doby.“ Existuje totiž i jiný zdroj informací, jemuž se nyní budeme věnovat a který nás opravdu vede k domněnce méně pochmurné, než tradiční domněnka historiků: závěti. Slečna Antoinette Fleuryová zasvětila svou doktorskou práci (nebyla

vydána tiskem) na Ecole des chartes studiu pařížských závětí ze 16. sto­ letí. V době svého výzkumu se důvěrně obeznámila s jejich obsahem. Její bezprostřední dojmy mají proto hodnotu svědectva. Podívejme se, co napsala o ustanoveních týkajících se pohřbů: „Pohřební průvod, po­ řádaný jako dlouhé procesí s pochodněmi, a slavnostní mše v kostele, jíž se účastnily i děti, ukazují, že v té době měli lidé dosti útésnou představu o smrti. Aby měl obřad co možná nejvíc podobu slavnosti, bývalo zvykem uspořádat pro účastníky pohřbu hostinu nebo podat alespoň malé občerstvení.“ O několik let později by se dnešní archivářka ústředního archivu no­ tářských listin, lépe obeznámená s historiografickými směry a způsoby než v době svých studií, neodvážila vyjádřit své bezprostřední dojmy z výzkumu tak prostě a otevřeně. Uvedla by výhrady a pochybnosti, váhala by, zda v době rozkvětu umrlčí tematiky přiodít představu smrti do slavnostního roucha. Jistě lze namítnout, že v 16. století už tato tematika ustupovala do pozadí, že umrlčí fantasmagorie potlačil nový hospodářský a demogra­ fický růst. Ve skutečnosti však vyobrazování smrti přetrvávalo hlubo­ ko do 16. století, zejména na náhrobcích. „Společnicí renesance byla smrt,“ konstatuje Jean Delumeau.46) Bylo by velice překvapující, kdyby lidé, jejichž vnímání smrti bylo v 15. století nadmíru traumatizované, dokázali v 16. století tak rychle vrátit pohřebním obřadům „podobu slavnosti“. Na druhé straně se však tón závětí z 15.-16. století příliš neliší. V těch z 15. století máme jen větší naději najít slova charogne (mršina) nebo cadaver (mrtvola) místo slova tělo. Naproti tomu závěti ze 16. sto­ letí se častěji zmiňují o pohřební hostině, ovšem jen proto, aby ji - už v reformačním duchu - zakázaly. Musíme tedy připustit, že obyčejní lidé, když šlo o jejich vlastní smrt, zcela opomíjeli umrlčí studnici, z níž čerpali sochaři, malíři, básníci i kazatelé. Nikoli však z nedostatku literárního vzdělání: vlastnoručně psané závěti jsou mnohomluvné, oplývají úvahami o vrtkavosti lidské­ ho osudu, o nebezpečích číhajících na duši, o marnosti těla předurče­ ného k obrácení v prach. Jejich pisatelé však používají samé staré me­ tafory, nepociťují potřebu příliš názorných obrazů. „Útěšná představa smrti,“ napsala slečna Fleuryová. Já bych spíše řekl, což ovšem jejímu názoru nikterak neprotiřečí, že to byla představa přirozená a důvěrně známá.

160

161

DĚJINY SMRTI

SMRT SE BE SAMA

přemírou realistických podrobností, že zdůrazňováním - v archaizují­ cím a abstraktním stylu - majestátních aspektů posvátna a transcen­ dentna oslavovali roli církve a františkánského i dominikánského řádu: tímto návratem k byzantským vzorům a románskému duchu překo­ nali vypravěčské sklony typické pro 13. století. V té době se mor zažehnával jen prostřednictvím symbolického vyobrazení: například svátý Šebestián zasažený množstvím šípů znázorňoval lidstvo zasažené epi­ demií. Naproti tomu později, v 16.-17. století, malíři bez váhání malo­ vali lidi umírající na ulici, hromady mrtvol na kárách i kopání velkých jam pro hromadné hroby.44) Ale období rozkvětu té pravé umrlčí tema­ tiky - na rozdíl od morových epidemií - už definitivně pominulo. Přímá příčinná souvislost mezi umrlčí tematikou a morovými epi­ demiemi, jakkoli lákavá, tedy zcela přesvědčivá není. A to tím spíše, že současní historici mnohdy zpochybňují, že by konec středověku pozna­ menala nějaká velká krize. Například Jacques Heers4d) napsal: „Zdá se, že historici pochybili, svedeni často přehnaným a neodůvodněným pesimismem. [...] Bylo zapotřebí prověřit proslulou hypotézu o kata­ strofě nebo alespoň závažném hospodářském výpadku na konci středo­ věku, která počínaje přinejmenším Henri Pirennem (...) silně ovlivnila všechny historiky středověké ekonomiky. Tato představa, předkláda­ ná jako nezpochybnitelný fakt, zakořenila tak hluboce, že nikdo ne­ mohl o tomto období napsat zhola nic, aniž ji přijal; musely z ní vychá­ zet všechny studie dějin hospodářství.“ A nejen dějin hospodářství! „Nicméně už asi před dvaceti lety prozíravější a lépe informovaní autoři (...) poukázali na to, že z hlediska celého západního světa byl tento úpadek ve skutečnosti velice nerovnoměrný; spíše než o katastrofách mluvili o zásadní proměně. [...] U zrodu představy o katastrofickém hospodářském výpadku stály zřejmě určité tendenční sklony, které je dnes zapotřebí odmítnout. Například přehnaná důvěra v dobové pra­ meny, ve svědectví duchovních, kteří často neuměli nakládat s čísly a měli přirozené sklony ke zveličování ztrát a potíží, k předkládání znetvořeného obrazu světa formou románu, k nářku nad neštěstím lidstva, na něž rozhněvaný Bůh před jejich zraky sesílal pohromy, a tak vlastně spřádali pochmurnou pověst své doby.“ Existuje totiž i jiný zdroj informací, jemuž se nyní budeme věnovat a který nás opravdu vede k domněnce méně pochmurné, než tradiční domněnka historiků: závěti. Slečna Antoinette Fleuryová zasvětila svou doktorskou práci (nebyla

vydána tiskem) na Ecole des chartes studiu pařížských závětí ze 16. sto­ letí. V době svého výzkumu se důvěrně obeznámila s jejich obsahem. Její bezprostřední dojmy mají proto hodnotu svědectva. Podívejme se, co napsala o ustanoveních týkajících se pohřbů: „Pohřební průvod, po­ řádaný jako dlouhé procesí s pochodněmi, a slavnostní mše v kostele, jíž se účastnily i děti, ukazují, že v té době měli lidé dosti útésnou představu o smrti. Aby měl obřad co možná nejvíc podobu slavnosti, bývalo zvykem uspořádat pro účastníky pohřbu hostinu nebo podat alespoň malé občerstvení.“ O několik let později by se dnešní archivářka ústředního archivu no­ tářských listin, lépe obeznámená s historiografickými směry a způsoby než v době svých studií, neodvážila vyjádřit své bezprostřední dojmy z výzkumu tak prostě a otevřeně. Uvedla by výhrady a pochybnosti, váhala by, zda v době rozkvětu umrlčí tematiky přiodít představu smrti do slavnostního roucha. Jistě lze namítnout, že v 16. století už tato tematika ustupovala do pozadí, že umrlčí fantasmagorie potlačil nový hospodářský a demogra­ fický růst. Ve skutečnosti však vyobrazování smrti přetrvávalo hlubo­ ko do 16. století, zejména na náhrobcích. „Společnicí renesance byla smrt,“ konstatuje Jean Delumeau.46) Bylo by velice překvapující, kdyby lidé, jejichž vnímání smrti bylo v 15. století nadmíru traumatizované, dokázali v 16. století tak rychle vrátit pohřebním obřadům „podobu slavnosti“. Na druhé straně se však tón závětí z 15.-16. století příliš neliší. V těch z 15. století máme jen větší naději najít slova charogne (mršina) nebo cadaver (mrtvola) místo slova tělo. Naproti tomu závěti ze 16. sto­ letí se častěji zmiňují o pohřební hostině, ovšem jen proto, aby ji - už v reformačním duchu - zakázaly. Musíme tedy připustit, že obyčejní lidé, když šlo o jejich vlastní smrt, zcela opomíjeli umrlčí studnici, z níž čerpali sochaři, malíři, básníci i kazatelé. Nikoli však z nedostatku literárního vzdělání: vlastnoručně psané závěti jsou mnohomluvné, oplývají úvahami o vrtkavosti lidské­ ho osudu, o nebezpečích číhajících na duši, o marnosti těla předurče­ ného k obrácení v prach. Jejich pisatelé však používají samé staré me­ tafory, nepociťují potřebu příliš názorných obrazů. „Útěšná představa smrti,“ napsala slečna Fleuryová. Já bych spíše řekl, což ovšem jejímu názoru nikterak neprotiřečí, že to byla představa přirozená a důvěrně známá.

160

161

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

Umění s umrlčí tematikou nezpodobňovalo totiž smrt realisticky. Johan Huizinga, podlehnuvší své černé vidině, se mýlil, když napsal: „Pohnutí zkamenělo v realistickém vyobrazení ohyzdné a hrozivé smr­ ti.“ Jakýpak realismus! Doba přesto bažila po podobnosti. V násle­ dujících dvou kapitolách budeme mít příležitost dosti podrobně po­ psat snahu věrně zpodobit tvář zesnulého, jež se začala projevovat od 13. století. Uvidíme, jak tato snaha nakonec vyústila ve snímání posmrtných masek. Tímto způsobem patrně vznikly sochy z pálené hlíny, datované počátkem 16. století, v minulosti rozestavěné po obvo­ du kněžiště toulouského kostela Svatého Saturnina a dnes uložené v muzeu Augustiniánů. Historici je dlouho považovali za sibyly; kdysi jim však lidé říkali „hraběcí mumie“ a dnes se připouští,47) že předsta­ vují dobrodince opatství, hrabata de Saint-Gilles. V žádném z těchto případů nemělo věrné zpodobení tváře mrtvého vzbuzovat strach jako memento morv, lidé se k němu utíkali jako k přes­ né fotografii zesnulého. Úšklebek, jenž podle našeho dnešního názoru hyzdí tvář zesnulého a v němž poznáváme smrt, nedělal na současníky příliš velký dojem, protože v něm viděli jen živou skutečnost. A tak v době, kdy byla umrlčí tematika nejrozšířenější, používali lidé smrt jen k vyvolání dojmu života, který směšovali s podobností. Jako by existova­ ly dvě pečlivě oddělené oblasti, na jedné straně umrlčí efekty, jež měly vyvolat hrůzu ze smrti, na straně druhé portréty, jimž smrt dodávala vzezření života. Umrlčí inspirace umělců nejenže nijak nesouvisela s přímým, hma­ tatelným viděním smrti, byla dokonce jeho protikladem. V následující kapitole se budeme zabývat velkou změnou v pohřeb­ ních zvyklostech, k níž muselo dojít ve 12. nebo 13. století. Do té do­ by se zesnulý vystavoval a z lůžka do hrobu přenášel s odkrytou tváří. Potom se však nebožtíkova tvář zakrývala, s výjimkou oblastí kolem Středozemního moře, a zesnulý se už nikdy nevystavoval, i když jeho vystavení mohlo vyvolat dojetí, o což usilovalo právě umění s umrlčí tematikou. Lidé se tedy počínaje 13. stoletím - a bez sebemenší lítosti začali vyhýbat pohledu na nebožtíky, a to i v době umrlčích námětů. Skrývali je pohledům tak důkladně, že je nejen od hlavy až k patě zaší­ vali do rubášů, ale nedovolovali už spatřit ani tvar těla, které uzavírali do dřevěné truhly, a tu schovali pod katafalk potažený látkou.48) A budeme-li všechny tyto údaje sledovat opravdu pozorně, zjistíme, že umění s umrlčí tematikou téměř nikdy nevyobrazuje ani živého

a znetvořeného člověka v agónii, ani zatím ještě netknutou, nebo téměř netknutou mrtvolu. Existují sice výjimky - několik výše popsaných bur­ gundských hrobů, hrstka obětí „triumfů smrti“ a tu a tam krásný ne­ božtík - ty však obecnou povahu našich pozorování spíše jen potvrzují. Umrlci varies moriendi nemají znetvořené rysy. Ani malíři, ani socha­ ři nechtěli zdůrazňovat nemoc a smrt vyzařující ze života, jež naopak okouzlovaly básníky. Nemoc a smrt se směly připomínat jen skrze sym­ boliku slov. Ukazovat je v jejich drsné nahotě bylo nepřípustné. Umění s umrlčí tematikou vyobrazovalo totiž právě to, co nebylo vidět, co se odehrávalo pod zemí, skryté hnilobné procesy, nikoli výsledky pozorování, ale plody obrazotvornosti. Postupně, krok za krokem se tedy dostáváme k závěru, že vztah umění s umrlčí tematikou k životním útrapám či strachu ze smrti je do jisté míry nespojitý a přetržitý.

162

,1

163

VÁŠNIVÉ LPĚNÍ NA ŽIVOTE

Také Alberto Tenenti přihlíží k právě konstatované spletitosti, když navrhuje složitější vztah umrlčí tematiky a skutečnosti. Vychází ze zjištění, že koncem středověku už lidé nepohlíželi na } smrt jako na odchod do zásvětí, ale jako na konec života a rozklad těla. Biologická skutečnost smrti vytěsnila představy posledního soudu. „Po dlouhá staletí nepociťovali křesťané potřebu vyobrazovat bídu těla.“ Proč se ale tato potřeba nakonec objevila? „Mohla se zrodit jen z hrůzy a lítosti nad ztrátou života, které víra nepřipouštěla.“49) Podle Vladimíra Jankélévitche víra ve věčný život vyprchala, lidé však umírat nepřestali. Umrlčí obrazivost tedy poukazovala na to, že člověk si začal uvědo­ movat nové nároky, jimž musel čelit: „Nároky světského života a lpění na pozemských statcích [mnohem důležitějších než v minulosti] by lidem nikdy nedodaly víru v sebe samé, kdyby je už jejich vnitřní zku­ šenost neodvedla od náboženství.“"0) Tou vnitřní zkušeností je Jankélévitchova „nitroživotní (intravitální) smrt“, tedy smrt obsažená v životě. Uvědomění si přítomnosti smrti v životě vyvolalo dvě reakce: na jedné straně křesťanský asketismus, na straně druhé humanismus, sice dosud křesťanský, ale už tíhnoucí k ze­ světštění. Na počátku renesance kolektivní vědomí „silně polarizovala

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

Umění s umrlčí tematikou nezpodobňovalo totiž smrt realisticky. Johan Huizinga, podlehnuvší své černé vidině, se mýlil, když napsal: „Pohnutí zkamenělo v realistickém vyobrazení ohyzdné a hrozivé smr­ ti.“ Jakýpak realismus! Doba přesto bažila po podobnosti. V násle­ dujících dvou kapitolách budeme mít příležitost dosti podrobně po­ psat snahu věrně zpodobit tvář zesnulého, jež se začala projevovat od 13. století. Uvidíme, jak tato snaha nakonec vyústila ve snímání posmrtných masek. Tímto způsobem patrně vznikly sochy z pálené hlíny, datované počátkem 16. století, v minulosti rozestavěné po obvo­ du kněžiště toulouského kostela Svatého Saturnina a dnes uložené v muzeu Augustiniánů. Historici je dlouho považovali za sibyly; kdysi jim však lidé říkali „hraběcí mumie“ a dnes se připouští,47) že předsta­ vují dobrodince opatství, hrabata de Saint-Gilles. V žádném z těchto případů nemělo věrné zpodobení tváře mrtvého vzbuzovat strach jako memento morv, lidé se k němu utíkali jako k přes­ né fotografii zesnulého. Úšklebek, jenž podle našeho dnešního názoru hyzdí tvář zesnulého a v němž poznáváme smrt, nedělal na současníky příliš velký dojem, protože v něm viděli jen živou skutečnost. A tak v době, kdy byla umrlčí tematika nejrozšířenější, používali lidé smrt jen k vyvolání dojmu života, který směšovali s podobností. Jako by existova­ ly dvě pečlivě oddělené oblasti, na jedné straně umrlčí efekty, jež měly vyvolat hrůzu ze smrti, na straně druhé portréty, jimž smrt dodávala vzezření života. Umrlčí inspirace umělců nejenže nijak nesouvisela s přímým, hma­ tatelným viděním smrti, byla dokonce jeho protikladem. V následující kapitole se budeme zabývat velkou změnou v pohřeb­ ních zvyklostech, k níž muselo dojít ve 12. nebo 13. století. Do té do­ by se zesnulý vystavoval a z lůžka do hrobu přenášel s odkrytou tváří. Potom se však nebožtíkova tvář zakrývala, s výjimkou oblastí kolem Středozemního moře, a zesnulý se už nikdy nevystavoval, i když jeho vystavení mohlo vyvolat dojetí, o což usilovalo právě umění s umrlčí tematikou. Lidé se tedy počínaje 13. stoletím - a bez sebemenší lítosti začali vyhýbat pohledu na nebožtíky, a to i v době umrlčích námětů. Skrývali je pohledům tak důkladně, že je nejen od hlavy až k patě zaší­ vali do rubášů, ale nedovolovali už spatřit ani tvar těla, které uzavírali do dřevěné truhly, a tu schovali pod katafalk potažený látkou.48) A budeme-li všechny tyto údaje sledovat opravdu pozorně, zjistíme, že umění s umrlčí tematikou téměř nikdy nevyobrazuje ani živého

a znetvořeného člověka v agónii, ani zatím ještě netknutou, nebo téměř netknutou mrtvolu. Existují sice výjimky - několik výše popsaných bur­ gundských hrobů, hrstka obětí „triumfů smrti“ a tu a tam krásný ne­ božtík - ty však obecnou povahu našich pozorování spíše jen potvrzují. Umrlci varies moriendi nemají znetvořené rysy. Ani malíři, ani socha­ ři nechtěli zdůrazňovat nemoc a smrt vyzařující ze života, jež naopak okouzlovaly básníky. Nemoc a smrt se směly připomínat jen skrze sym­ boliku slov. Ukazovat je v jejich drsné nahotě bylo nepřípustné. Umění s umrlčí tematikou vyobrazovalo totiž právě to, co nebylo vidět, co se odehrávalo pod zemí, skryté hnilobné procesy, nikoli výsledky pozorování, ale plody obrazotvornosti. Postupně, krok za krokem se tedy dostáváme k závěru, že vztah umění s umrlčí tematikou k životním útrapám či strachu ze smrti je do jisté míry nespojitý a přetržitý.

162

,1

163

VÁŠNIVÉ LPĚNÍ NA ŽIVOTE

Také Alberto Tenenti přihlíží k právě konstatované spletitosti, když navrhuje složitější vztah umrlčí tematiky a skutečnosti. Vychází ze zjištění, že koncem středověku už lidé nepohlíželi na } smrt jako na odchod do zásvětí, ale jako na konec života a rozklad těla. Biologická skutečnost smrti vytěsnila představy posledního soudu. „Po dlouhá staletí nepociťovali křesťané potřebu vyobrazovat bídu těla.“ Proč se ale tato potřeba nakonec objevila? „Mohla se zrodit jen z hrůzy a lítosti nad ztrátou života, které víra nepřipouštěla.“49) Podle Vladimíra Jankélévitche víra ve věčný život vyprchala, lidé však umírat nepřestali. Umrlčí obrazivost tedy poukazovala na to, že člověk si začal uvědo­ movat nové nároky, jimž musel čelit: „Nároky světského života a lpění na pozemských statcích [mnohem důležitějších než v minulosti] by lidem nikdy nedodaly víru v sebe samé, kdyby je už jejich vnitřní zku­ šenost neodvedla od náboženství.“"0) Tou vnitřní zkušeností je Jankélévitchova „nitroživotní (intravitální) smrt“, tedy smrt obsažená v životě. Uvědomění si přítomnosti smrti v životě vyvolalo dvě reakce: na jedné straně křesťanský asketismus, na straně druhé humanismus, sice dosud křesťanský, ale už tíhnoucí k ze­ světštění. Na počátku renesance kolektivní vědomí „silně polarizovala

DĚJINY SMRTI

SMRT SE BE SAMA

závratná skutečnost smrti. Jedni [například německý mystik Jindřich Seuse nebo španělský dominikán a kazatel, svátý Vincenc Ferrerský], jakýmsi vnuknutím přivedeni k hlubokému rozjímání nad rozkladem a práchnivěním těla, z něj vyvodili závěry zcela protipozemské. Dospěli tak k duchovnímu rozpoložení, které je předurčovalo k tomu, aby zů­ stali hluší k nárokům [právě se rodící] novověké kultury a laickému vnímání života a smrti. Naopak jiní [Francesco Petrarca, Francesco de Rossi Salviati], protože se bolestně vyrovnávali se svým biologickým osudem a tělesným chátráním, dospěli k ještě hlubší lásce k životu a k prohlášení, že „pozemský život je nejvyšší hodnotou vůbec“?1) Někteří lidé tak soustředili „veškeré své úsilí k prosazování života jako soběstačné (autonomní) hodnoty“, což je mnohdy přivedlo až k popírání existence duše a posmrtného života. V každém případě „lidé tvrdili, že jejich vlastní způsob jednání jim poskytuje dostatečnou základnu pro věčnou spásu. [...] Život už ne­ vnímali jen jako rychle plynoucí přechodnou dobu, ale jako období dostatečně dlouhé k tomu, aby splnili podmínky pro vlastní spásu.“ Tehdy se zrodil ideál dobře naplněného života, který už nepodléhal strachu ze záhrobí. Umění šťastně zemřít „se v podstatě stalo novým smyslem doby i hodnoty těla jakožto živého organismu. Proměnilo se v ideál života naplněného prací, jehož těžiště opustilo nadpozemský svět“.52) „Už nevyjadřovalo jen přechod k mimozemskému bytí jako kdysi, ale stále výlučnější pouto k životu jen a jen lidskému.“ Na konci tohoto vývoje se umrlčí tematika vytratila. „Prapodivná podoba prv­ ních kontaktů [se smrtí] rychle vymizela, zbyla jen tvář a lidské vnímá­ ní smrti.“53) V 15. století nahradili humanisté umrlčí symboliku jakou­ si vnitřní přítomností smrti: po celý život si uvědomovali, že každým okamžikem umírají.04) Stručně řečeno Alberto Tenenti soudí, že vyostřené vnímání lidské smrtelnosti ve 14.-15. století tlumočilo „rozvrácení křesťanského sché­ matu“ a počátek směřování k zesvětštění života, které podle něj cha­ rakterizuje novověk. „Někdejší křesťané si uvědomili svou smrtelnost, a protože už neměli sílu věřit v nebesa logicky uceleným způsobem, opustili je.“55) Rozbory Tenentiho spisů jsou velmi svůdné, nicméně neuspokojují mne docela: nemohu souhlasit s tím, aby se středověké křesťanstva za­ hleděné do zásvětí, které považuje pozemský život za předpokoj věč­ nosti, kladlo do protikladu k renesanci zahleděné do přítomnosti, kde

už smrt není vždy počátkem posmrtného života. Pokud někde došlo k zásadnímu zlomu, pak se to muselo stát v polovině středověku; máme-li společnost posuzovat z hlediska křesťanstva, musíme si uvědo­ mit, že křesťanstva bylo především společným jazykem a společnou soustavou symbolů, avšak ve středověku nebyla společnost o nic křes­ ťanštější než v období renesance a bezpochyby byla méně křesťanská než v 17. století. Jestliže renesanci skutečně poznamenala změna ve vnímání života a smrti, nemůžeme si tuto změnu vykládat jako počá­ tek zesvětštění života, jinak bychom stejný význam museli přiřknout i dalším středověkým intelektuálním proudům. Nebudu se tedy řídit názory Alberta Tenentiho, protože protiřečí pojetí dějinného vývoje, který zde obhajuji. Naproti tomu soudím, že to, co říká o naplněném pozemském ži­ votě a o jeho hodnotě, nám ukazuje cestu správným směrem, pokud ovšem lpění na životě nebudeme přisuzovat výlučně renesanci - patří totiž i k nejcharakterističtějším rysům pozdního středověku.

164

165

*** Než se pokusíme pokračovat, stručně si shrneme to, co už jsme si řek­ li. Umrlčí náměty nevyjadřovaly obzvláště silný prožitek smrti v době poznamenané vysokou úmrtností a hlubokou hospodářskou krizí. Ne­ byly ani pouhým nástrojem, jímž kazatelé probouzeli strach ze zatrace­ ní ve snaze přesvědčit co nejvíce lidí k odvrácení se od světa a k přijetí pravé víry. Vyobrazování smrti a rozkladu těla netlumočilo ani strach ze smrti, ani strach z onoho světa, i když je kazatelé k tomuto účelu zhusta využívali. Ztvárňovalo vášnivé lpění na pozemském životě a bo­ lestné uvědomění si zkázy, jíž se nevyhne žádný člověk - a tomu nyní musíme věnovat pozornost. Abychom pochopili lásku k milovaným bytostem i vášnivé lpění na věcech pozemských, musíme se vrátit k poslední zkoušce v artes monendiy na níž závisí celý další osud umírajícího, a podívat se, jak pevná ci­ tová pouta tlumočí.06) Zkouška sestává ze dvou řad pokušení různého druhu. V první řadě pokušení je umírající vyzván, aby svůj život vyložil z hlediska zoufalství nebo uspokojení. Ďábel mu připomene všech­ ny zlé skutky, které kdy spáchal. „Pohleď, toto jsou tvé hříchy, zabíjel jsi a smilnil.“ Také okrádal chudé, odmítal dávat almužny, hromadil podvodně získané bohatství. Ďábel však, když jej obviňuje a snaží se

DĚJINY SMRTI

SMRT SE BE SAMA

závratná skutečnost smrti. Jedni [například německý mystik Jindřich Seuse nebo španělský dominikán a kazatel, svátý Vincenc Ferrerský], jakýmsi vnuknutím přivedeni k hlubokému rozjímání nad rozkladem a práchnivěním těla, z něj vyvodili závěry zcela protipozemské. Dospěli tak k duchovnímu rozpoložení, které je předurčovalo k tomu, aby zů­ stali hluší k nárokům [právě se rodící] novověké kultury a laickému vnímání života a smrti. Naopak jiní [Francesco Petrarca, Francesco de Rossi Salviati], protože se bolestně vyrovnávali se svým biologickým osudem a tělesným chátráním, dospěli k ještě hlubší lásce k životu a k prohlášení, že „pozemský život je nejvyšší hodnotou vůbec“?1) Někteří lidé tak soustředili „veškeré své úsilí k prosazování života jako soběstačné (autonomní) hodnoty“, což je mnohdy přivedlo až k popírání existence duše a posmrtného života. V každém případě „lidé tvrdili, že jejich vlastní způsob jednání jim poskytuje dostatečnou základnu pro věčnou spásu. [...] Život už ne­ vnímali jen jako rychle plynoucí přechodnou dobu, ale jako období dostatečně dlouhé k tomu, aby splnili podmínky pro vlastní spásu.“ Tehdy se zrodil ideál dobře naplněného života, který už nepodléhal strachu ze záhrobí. Umění šťastně zemřít „se v podstatě stalo novým smyslem doby i hodnoty těla jakožto živého organismu. Proměnilo se v ideál života naplněného prací, jehož těžiště opustilo nadpozemský svět“.52) „Už nevyjadřovalo jen přechod k mimozemskému bytí jako kdysi, ale stále výlučnější pouto k životu jen a jen lidskému.“ Na konci tohoto vývoje se umrlčí tematika vytratila. „Prapodivná podoba prv­ ních kontaktů [se smrtí] rychle vymizela, zbyla jen tvář a lidské vnímá­ ní smrti.“53) V 15. století nahradili humanisté umrlčí symboliku jakou­ si vnitřní přítomností smrti: po celý život si uvědomovali, že každým okamžikem umírají.04) Stručně řečeno Alberto Tenenti soudí, že vyostřené vnímání lidské smrtelnosti ve 14.-15. století tlumočilo „rozvrácení křesťanského sché­ matu“ a počátek směřování k zesvětštění života, které podle něj cha­ rakterizuje novověk. „Někdejší křesťané si uvědomili svou smrtelnost, a protože už neměli sílu věřit v nebesa logicky uceleným způsobem, opustili je.“55) Rozbory Tenentiho spisů jsou velmi svůdné, nicméně neuspokojují mne docela: nemohu souhlasit s tím, aby se středověké křesťanstva za­ hleděné do zásvětí, které považuje pozemský život za předpokoj věč­ nosti, kladlo do protikladu k renesanci zahleděné do přítomnosti, kde

už smrt není vždy počátkem posmrtného života. Pokud někde došlo k zásadnímu zlomu, pak se to muselo stát v polovině středověku; máme-li společnost posuzovat z hlediska křesťanstva, musíme si uvědo­ mit, že křesťanstva bylo především společným jazykem a společnou soustavou symbolů, avšak ve středověku nebyla společnost o nic křes­ ťanštější než v období renesance a bezpochyby byla méně křesťanská než v 17. století. Jestliže renesanci skutečně poznamenala změna ve vnímání života a smrti, nemůžeme si tuto změnu vykládat jako počá­ tek zesvětštění života, jinak bychom stejný význam museli přiřknout i dalším středověkým intelektuálním proudům. Nebudu se tedy řídit názory Alberta Tenentiho, protože protiřečí pojetí dějinného vývoje, který zde obhajuji. Naproti tomu soudím, že to, co říká o naplněném pozemském ži­ votě a o jeho hodnotě, nám ukazuje cestu správným směrem, pokud ovšem lpění na životě nebudeme přisuzovat výlučně renesanci - patří totiž i k nejcharakterističtějším rysům pozdního středověku.

164

165

*** Než se pokusíme pokračovat, stručně si shrneme to, co už jsme si řek­ li. Umrlčí náměty nevyjadřovaly obzvláště silný prožitek smrti v době poznamenané vysokou úmrtností a hlubokou hospodářskou krizí. Ne­ byly ani pouhým nástrojem, jímž kazatelé probouzeli strach ze zatrace­ ní ve snaze přesvědčit co nejvíce lidí k odvrácení se od světa a k přijetí pravé víry. Vyobrazování smrti a rozkladu těla netlumočilo ani strach ze smrti, ani strach z onoho světa, i když je kazatelé k tomuto účelu zhusta využívali. Ztvárňovalo vášnivé lpění na pozemském životě a bo­ lestné uvědomění si zkázy, jíž se nevyhne žádný člověk - a tomu nyní musíme věnovat pozornost. Abychom pochopili lásku k milovaným bytostem i vášnivé lpění na věcech pozemských, musíme se vrátit k poslední zkoušce v artes monendiy na níž závisí celý další osud umírajícího, a podívat se, jak pevná ci­ tová pouta tlumočí.06) Zkouška sestává ze dvou řad pokušení různého druhu. V první řadě pokušení je umírající vyzván, aby svůj život vyložil z hlediska zoufalství nebo uspokojení. Ďábel mu připomene všech­ ny zlé skutky, které kdy spáchal. „Pohleď, toto jsou tvé hříchy, zabíjel jsi a smilnil.“ Také okrádal chudé, odmítal dávat almužny, hromadil podvodně získané bohatství. Ďábel však, když jej obviňuje a snaží se

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

převážit misku vah ve prospěch pekla, nevyjmenovává všechny jeho hříchy - a nevyobrazuje je ani rytec. Anděl strážný nestaví proti tomu­ to ubohému životopisu dobré skutky, které umírající mohl vykonat; vybízí ho jen k tomu, aby měl důvěru v Boží milosrdenství, a jako pří­ klad uvádí lotra po pravici ukřižovaného Krista, Marii z Magdaly nebo zapření svátého Petra. Umožní andělova bona inspiracio umírajícímu, aby se vymanil z ubíjejícího přemítání o svém životě a zločinech? Nebo propadne zoufalstva, do nějž už stejně sklouzává přičiněním tělesného utrpení? Nebo se oddá „nemístnému pokání“, jež může vyvrcholit se­ bevraždou? Ďábel u lůžka mu takové řešení naznačuje sám na sobě bodá se dýkou a říká: „Spáchal jsi sebevraždu.“ Na svůj život může ovšem umírající pohlížet bez pochybností, ale „marná sláva“ toho, kdo příliš věří sám sobě, není o nic lepší než zou­ falství: ďábel mu předloží všechny koruny sebeuspokojení (gloriare, coronam meruisti, te ipsum atd.). V první řadě pokušení nepředvádí ďábel umírajícímu jeho život proto, aby nad ním vynesl soud, ale proto, aby mu nabídl poslední příleži­ tost k vyzkoušení jeho víry. V druhé řadě pokušení ďábel ukazuje umírajícímu všechno to, o co jej smrt připraví, co za života vlastnil, miloval, co by si rád ponechal, čeho se nechce vzdát. Omnia temporalia, nashromážděná (congregata) s takovým úsilím, péčí a něhou, k nimž patří nejen lidské bytosti, man­ želka, děti a drazí přátelé, ale i „všechny další světské věci hodné touhy“ přinášející potěšení nebo zisk. Lpění na věcech je postaveno naroveň lásce k lidem. Jedno i druhé je součástí toho, čemu se říká avaritia, což ale není touha po hromadění majetku a nechuť k utrácení, tedy lakota (francouzský avarice), ale vášnivé, dychtivé lpění na životě, a to nejen na věcech, ale i na živých bytostech, a dokonce i na lidech, jež v dnešní době považujeme za hodny bezmezné oddanosti, tedy na manželce a na dětech. Avaritia je „přehnané lpění na temporaliích a věcech vnějších, lpění na životním partnerovi, na světských přátelích nebo na hmot­ ných statcích a na všech ostatních věcech, které lidé za svého života příliš milovali“. O dvě století dříve stavěl opat Bernard z Clairvaux proti sobě dvě skupiny lidí: váni a avari proti simpliees a devoti. Na rozdíl od lidí po­ korných se váni snažili získat věhlas, stáli o marnou slávu; na rozdíl od lidí zbožných, kteří svůj život zasvětili Bohu, lpěli avari na životě a pozemském světě. Když církev odsuzovala avaritii, odsuzovala lásku

k lidem i lpění na věcech, neboť jedno i druhé vzdalovalo člověka Bohu stejnou měrou. Většina křesťanů se takovému odříkání patrně vyhýbala, ale požitkáři uvažovali stejně jako asketové i mravokárci, a proto nerozlišovali mezi hmotnými statky a lidmi. Člověk vlastnil lidi právě tak jako věci, jichž se nechtěl vzdát: „Využívej svých přátel.“ Věci zase miloval jako své přátele: „Pečuj o svou pokladnici.“ Umírající se zahledí na svůj velký a krásný dům, jejž mu v nohách lůžka vykouzlil ďábel, na sklep plný sudů s vínem, na stáj plnou koní... Mohl by zjihnout i při pohledu na členy své rodiny, kteří stojí kolem lůžka a které už brzy opustí, ale zdá se, ze jim duveruje mnohem mene nez příjemným vecem. Někdy se stává, že nevěří jejich pokryteckým slzám, podezírá je, že se zajímají jen o dědictví, a nakonec je v záchvatu hněvu a zoufalství vyžene a uštědří jim přitom pár kopanců. V okamžiku smrti „dům nutno opustit i (...) zahradu, sady, háje“ a právě v tom spočívalo pokušení avaritie\ umírající pocítil nával šíle­ né lásky k životu a stůj co stůj chtěl zůstat naživu, přičemž mu nešlo ani tak o biologický život sám jako spíše o majetek, který za svého ži­ vota nashromáždil. Rytíř z raného středověku umíral naivně jako Lazar. Člověk z pozdního středověku a z počátku novověku čelil pokušení zemřít jako boháč se zatvrzelým srdcem. Nechtěl se vzdát majetku a chtěl si ho vzít s sebou na onen svět. Jistě, církev jej varovala, že pokud se ho nevzdá, skončí v pekle, ale tato hrozba koneckonců obsahovala jakousi útěchu, protože zatracení, byť jej vystaví mukám pekelným, ho nepřipraví o majetek: boháč se zatvrze­ lým srdcem z podobenství na portále kostela Svatého Petra v Moissaku (12. století) si ponechal svůj měšec pověšený na krku; napodobí jej všichni lakomci, kteří jej po posledním soudu budou následovat do pekla. Na jednom obraze Hieronyma Bosche/7) jenž by vhodně ilustro­ val ars moriendi, zvedá ďábel velký pytel plný zlaťáků - je tak těžký, že i vyslanci pekel to působí značné potíže - a pokládá jej na lože umírají­ cího, aby ho měl při ruce v okamžiku odchodu na onen svět. Můžeme si být jisti, že na něj nezapomene! Kdo z nás by dnes pocítil chuť vzít si s sebou na onen svět balík cenných akcií, vytoužené auto nebo pře­ krásný šperk? Středověký člověk se nedokázal zříci majetku, ani když umíral: sháněl se po něm, chtěl si ho osahat, podržet v ruce. Pravda je zřejmě taková, že člověk nikdy nelpěl na životě tolik jako koncem středověku. Nepřímý důkaz tohoto tvrzení nám přinášejí ději-

166

v

• •

1

o

v v

1

z

v

v

167

v z •

z

v

X T v 1

1

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

převážit misku vah ve prospěch pekla, nevyjmenovává všechny jeho hříchy - a nevyobrazuje je ani rytec. Anděl strážný nestaví proti tomu­ to ubohému životopisu dobré skutky, které umírající mohl vykonat; vybízí ho jen k tomu, aby měl důvěru v Boží milosrdenství, a jako pří­ klad uvádí lotra po pravici ukřižovaného Krista, Marii z Magdaly nebo zapření svátého Petra. Umožní andělova bona inspiracio umírajícímu, aby se vymanil z ubíjejícího přemítání o svém životě a zločinech? Nebo propadne zoufalstva, do nějž už stejně sklouzává přičiněním tělesného utrpení? Nebo se oddá „nemístnému pokání“, jež může vyvrcholit se­ bevraždou? Ďábel u lůžka mu takové řešení naznačuje sám na sobě bodá se dýkou a říká: „Spáchal jsi sebevraždu.“ Na svůj život může ovšem umírající pohlížet bez pochybností, ale „marná sláva“ toho, kdo příliš věří sám sobě, není o nic lepší než zou­ falství: ďábel mu předloží všechny koruny sebeuspokojení (gloriare, coronam meruisti, te ipsum atd.). V první řadě pokušení nepředvádí ďábel umírajícímu jeho život proto, aby nad ním vynesl soud, ale proto, aby mu nabídl poslední příleži­ tost k vyzkoušení jeho víry. V druhé řadě pokušení ďábel ukazuje umírajícímu všechno to, o co jej smrt připraví, co za života vlastnil, miloval, co by si rád ponechal, čeho se nechce vzdát. Omnia temporalia, nashromážděná (congregata) s takovým úsilím, péčí a něhou, k nimž patří nejen lidské bytosti, man­ želka, děti a drazí přátelé, ale i „všechny další světské věci hodné touhy“ přinášející potěšení nebo zisk. Lpění na věcech je postaveno naroveň lásce k lidem. Jedno i druhé je součástí toho, čemu se říká avaritia, což ale není touha po hromadění majetku a nechuť k utrácení, tedy lakota (francouzský avarice), ale vášnivé, dychtivé lpění na životě, a to nejen na věcech, ale i na živých bytostech, a dokonce i na lidech, jež v dnešní době považujeme za hodny bezmezné oddanosti, tedy na manželce a na dětech. Avaritia je „přehnané lpění na temporaliích a věcech vnějších, lpění na životním partnerovi, na světských přátelích nebo na hmot­ ných statcích a na všech ostatních věcech, které lidé za svého života příliš milovali“. O dvě století dříve stavěl opat Bernard z Clairvaux proti sobě dvě skupiny lidí: váni a avari proti simpliees a devoti. Na rozdíl od lidí po­ korných se váni snažili získat věhlas, stáli o marnou slávu; na rozdíl od lidí zbožných, kteří svůj život zasvětili Bohu, lpěli avari na životě a pozemském světě. Když církev odsuzovala avaritii, odsuzovala lásku

k lidem i lpění na věcech, neboť jedno i druhé vzdalovalo člověka Bohu stejnou měrou. Většina křesťanů se takovému odříkání patrně vyhýbala, ale požitkáři uvažovali stejně jako asketové i mravokárci, a proto nerozlišovali mezi hmotnými statky a lidmi. Člověk vlastnil lidi právě tak jako věci, jichž se nechtěl vzdát: „Využívej svých přátel.“ Věci zase miloval jako své přátele: „Pečuj o svou pokladnici.“ Umírající se zahledí na svůj velký a krásný dům, jejž mu v nohách lůžka vykouzlil ďábel, na sklep plný sudů s vínem, na stáj plnou koní... Mohl by zjihnout i při pohledu na členy své rodiny, kteří stojí kolem lůžka a které už brzy opustí, ale zdá se, ze jim duveruje mnohem mene nez příjemným vecem. Někdy se stává, že nevěří jejich pokryteckým slzám, podezírá je, že se zajímají jen o dědictví, a nakonec je v záchvatu hněvu a zoufalství vyžene a uštědří jim přitom pár kopanců. V okamžiku smrti „dům nutno opustit i (...) zahradu, sady, háje“ a právě v tom spočívalo pokušení avaritie\ umírající pocítil nával šíle­ né lásky k životu a stůj co stůj chtěl zůstat naživu, přičemž mu nešlo ani tak o biologický život sám jako spíše o majetek, který za svého ži­ vota nashromáždil. Rytíř z raného středověku umíral naivně jako Lazar. Člověk z pozdního středověku a z počátku novověku čelil pokušení zemřít jako boháč se zatvrzelým srdcem. Nechtěl se vzdát majetku a chtěl si ho vzít s sebou na onen svět. Jistě, církev jej varovala, že pokud se ho nevzdá, skončí v pekle, ale tato hrozba koneckonců obsahovala jakousi útěchu, protože zatracení, byť jej vystaví mukám pekelným, ho nepřipraví o majetek: boháč se zatvrze­ lým srdcem z podobenství na portále kostela Svatého Petra v Moissaku (12. století) si ponechal svůj měšec pověšený na krku; napodobí jej všichni lakomci, kteří jej po posledním soudu budou následovat do pekla. Na jednom obraze Hieronyma Bosche/7) jenž by vhodně ilustro­ val ars moriendi, zvedá ďábel velký pytel plný zlaťáků - je tak těžký, že i vyslanci pekel to působí značné potíže - a pokládá jej na lože umírají­ cího, aby ho měl při ruce v okamžiku odchodu na onen svět. Můžeme si být jisti, že na něj nezapomene! Kdo z nás by dnes pocítil chuť vzít si s sebou na onen svět balík cenných akcií, vytoužené auto nebo pře­ krásný šperk? Středověký člověk se nedokázal zříci majetku, ani když umíral: sháněl se po něm, chtěl si ho osahat, podržet v ruce. Pravda je zřejmě taková, že člověk nikdy nelpěl na životě tolik jako koncem středověku. Nepřímý důkaz tohoto tvrzení nám přinášejí ději-

166

v

• •

1

o

v v

1

z

v

v

167

v z •

z

v

X T v 1

1

168

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

ny umění. Láska k životu se projevovala ve vášnivém lpění na věcech, které nedokázala zlomit ani smrt a které změnilo vidění světa a pří­ rody. Přivedlo člověka k tomu, aby vyobrazení těchto věcí přisoudil novou hodnotu, aby jim vdechl cosi jako život. Zrodilo se nové umění, jemuž se francouzský říká nature mořte, anglicky still-life, holandský stilleven. Francouzský historik umění Charles Sterling nás varuje před „poetičnem, jímž [tato slova] tak snadno přikrášluje dnešní moderní romantismus, když je vysvětluje jako tichý život“, protože označují jen nehybnou předlohu. Týž autor však poznamenává, že v roce 1649 ozna­ čovali současníci jednoho umělce jako „výtečného malíře portrétů a vie coye“, což je starofrancouzský výraz, který nelze přeložit jinak než jako tichý či poklidný život. Nemůžeme tedy opomíjet ani záměrnou nebo možná instinktivní snahu vyobrazovat milované věci.

tivy a ukazovali mu to, co by jinak neviděl, tak, jak to vidět měl. Vodorovnost řady sedmi mís zdůrazňuje svislost sedmi velkých rovno­ běžných záhybů spadajícího ubrusu. Mísy a ryby společně s dalšími předměty na stole (čtvrtky chleba, nože a číše) jsou předobrazem stolu poslední večeře Páně. Nemají hmotnost ani hutnost a jejich vyrovnaná řada, aniž ztrácí na kráse, na sebe nes trhává divákovu pozornost, takže ten se muže nerusene věnovat celkove kompozici. Obecně lze říci, že umělci často rozmísťovali předměty v pořadí, které neodpovídalo potřebě těchto předmětů, ale tak, aby znázornili nějakou metafyzickou hierarchii nebo jinou mystickou symboliku. Podívejme se například na závěsy, velmi časté na karlovských a románských ilu­ minacích, protože hrály důležitou roli v liturgii. Patřily totiž ke chrá­ movému mobiliáři, přinejmenším v karlovské době. Chránily posvátné předměty před světskými pohledy a odhrnovaly se nebo zatahovaly podobně jako se otevíraly nebo zavíraly dveře ikonostasu v pravoslav­ ných kostelích. Na jedné miniatuře z 11. století jsou závěsy odhrnuty, aby se svátá Radegunda mohla přiblížit k oltáři. Závěs se stal nedílnou součástí posvátna, které měl zahalovat nebo odhalovat. Je z lehounké zřasené tkaniny a vzdouvá se při sebemenším závanu větru. Mistrovství iluminátorů se plně vyrovná iluzivnímu umění jejich následovníků z 15. století, malířů oděvů, prádla i ručníků na obrazech Zvěstování Panně Marii nebo Narození Páně. Ovšem mistrovské řasení závěsu má jediný úkol: zakrýt účelovost předmětu a vdechnout mu jinou funkci. Někdy bývá zatažen, jako na iluminaci v jednom karlovském sakramentáři, kde od zbytku světa odděluje svátého Řehoře, na nějž sestoupil Duch svátý. Pouze jeden mnich ze scriptoria závěs malinko poodhrnu­ je, aby mohl vyslechnout, co svátý Řehoř diktuje. Závěsy bývají také dosti často na portiku, rozhrnuté, přehnuté v půli a šňůrou přivázané k portikovým sloupům; oddělují biblické osoby od božích symbolů nad nimi, například od Boží ruky. Ke sloupům jsou obvykle přivázány ozdobnými uzly; dvě osoby působící dojmem, že jsou architektonickou součásti portiku, natahuji ruce a snaží se zachytit konce snury visící z uzlů. Závěsy nebývají nehybné, vzdouvá je vítr, který nepochází z to­ hoto světa a je dost silný na to, aby například závěs ve svatyni, kde se modlí svátá Radegunda, omotal kolem sloupu.59) Počínaje 14. stoletím se vyobrazování předmětů změnilo. Ne snad proto, že by přestaly být symboly (tkaniny a kniha si uchovaly stejnou symbolickou hodnotu jako v románské době), ale změnil se vztah mezi

AVARITIA A ZÁTIŠÍ. SBĚRATEL

Domnívám se, že mezi avaritií a. zátiším existuje vztah, jenž si plně za­ slouží naši pozornost. I nejméně zasvěceného pozorovatele překvapí rozdíl ve vyobrazování předmětů v období do 13. století a v období následujícím, tedy ve 14.-15. století. Až do 13. století se k předmětům nikdy nepřistupovalo jako k pra­ meni života, sloužily jen k nastínění nebo načrtnutí pohybu. To platí i pro díla zdánlivě odporující této tezi, například o velké fresce se svatbou v Káni Galilejské, kde jsou předměty na stole v prvním plánu, a mají tedy určitou důležitost. Námět už odpovídá zátiší, jež bychom však připsali spíše Cézannovi nebo Picassovi než miniaturistovi ze 14. století, malíři ze 17. století nebo třeba Jean-Baptistu Chardinovi (1699-1779). Mluvíme o rozměrné fresce z 12. století na pravé boční zdi v kostele v Brinayý8) stůl se svatební hostinou přikrývá ubrus, na němž je ve vodorovné řadě vedle sebe vyrovnáno sedm krásných hliněných mís jednoduchého tvaru. Na některých z nich leží velká strnulá ryba, jejíž ocas i hlava z mísy vyčnívá. Mísy nemají stín a umělec je vyobrazil z bo­ ku a současně zespodu. U všech proto vidíme dno, které by normálně mělo celé ležet na stole, ale vidíme je jen ze tří čtvrtin, jako by mísy někdo zepředu nadzvedl a mírně naklonil k pozadí fresky. Víme, že karlovští a románští malíři nemalovali své obrazy z divákovy perspek-

o

v

v

v

v

.11

z

169

’*

1

V*

v z

z

*1

1

• z

V z

1

•

1

v v

o

•

z

z

168

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

ny umění. Láska k životu se projevovala ve vášnivém lpění na věcech, které nedokázala zlomit ani smrt a které změnilo vidění světa a pří­ rody. Přivedlo člověka k tomu, aby vyobrazení těchto věcí přisoudil novou hodnotu, aby jim vdechl cosi jako život. Zrodilo se nové umění, jemuž se francouzský říká nature mořte, anglicky still-life, holandský stilleven. Francouzský historik umění Charles Sterling nás varuje před „poetičnem, jímž [tato slova] tak snadno přikrášluje dnešní moderní romantismus, když je vysvětluje jako tichý život“, protože označují jen nehybnou předlohu. Týž autor však poznamenává, že v roce 1649 ozna­ čovali současníci jednoho umělce jako „výtečného malíře portrétů a vie coye“, což je starofrancouzský výraz, který nelze přeložit jinak než jako tichý či poklidný život. Nemůžeme tedy opomíjet ani záměrnou nebo možná instinktivní snahu vyobrazovat milované věci.

tivy a ukazovali mu to, co by jinak neviděl, tak, jak to vidět měl. Vodorovnost řady sedmi mís zdůrazňuje svislost sedmi velkých rovno­ běžných záhybů spadajícího ubrusu. Mísy a ryby společně s dalšími předměty na stole (čtvrtky chleba, nože a číše) jsou předobrazem stolu poslední večeře Páně. Nemají hmotnost ani hutnost a jejich vyrovnaná řada, aniž ztrácí na kráse, na sebe nes trhává divákovu pozornost, takže ten se muže nerusene věnovat celkove kompozici. Obecně lze říci, že umělci často rozmísťovali předměty v pořadí, které neodpovídalo potřebě těchto předmětů, ale tak, aby znázornili nějakou metafyzickou hierarchii nebo jinou mystickou symboliku. Podívejme se například na závěsy, velmi časté na karlovských a románských ilu­ minacích, protože hrály důležitou roli v liturgii. Patřily totiž ke chrá­ movému mobiliáři, přinejmenším v karlovské době. Chránily posvátné předměty před světskými pohledy a odhrnovaly se nebo zatahovaly podobně jako se otevíraly nebo zavíraly dveře ikonostasu v pravoslav­ ných kostelích. Na jedné miniatuře z 11. století jsou závěsy odhrnuty, aby se svátá Radegunda mohla přiblížit k oltáři. Závěs se stal nedílnou součástí posvátna, které měl zahalovat nebo odhalovat. Je z lehounké zřasené tkaniny a vzdouvá se při sebemenším závanu větru. Mistrovství iluminátorů se plně vyrovná iluzivnímu umění jejich následovníků z 15. století, malířů oděvů, prádla i ručníků na obrazech Zvěstování Panně Marii nebo Narození Páně. Ovšem mistrovské řasení závěsu má jediný úkol: zakrýt účelovost předmětu a vdechnout mu jinou funkci. Někdy bývá zatažen, jako na iluminaci v jednom karlovském sakramentáři, kde od zbytku světa odděluje svátého Řehoře, na nějž sestoupil Duch svátý. Pouze jeden mnich ze scriptoria závěs malinko poodhrnu­ je, aby mohl vyslechnout, co svátý Řehoř diktuje. Závěsy bývají také dosti často na portiku, rozhrnuté, přehnuté v půli a šňůrou přivázané k portikovým sloupům; oddělují biblické osoby od božích symbolů nad nimi, například od Boží ruky. Ke sloupům jsou obvykle přivázány ozdobnými uzly; dvě osoby působící dojmem, že jsou architektonickou součásti portiku, natahuji ruce a snaží se zachytit konce snury visící z uzlů. Závěsy nebývají nehybné, vzdouvá je vítr, který nepochází z to­ hoto světa a je dost silný na to, aby například závěs ve svatyni, kde se modlí svátá Radegunda, omotal kolem sloupu.59) Počínaje 14. stoletím se vyobrazování předmětů změnilo. Ne snad proto, že by přestaly být symboly (tkaniny a kniha si uchovaly stejnou symbolickou hodnotu jako v románské době), ale změnil se vztah mezi

AVARITIA A ZÁTIŠÍ. SBĚRATEL

Domnívám se, že mezi avaritií a. zátiším existuje vztah, jenž si plně za­ slouží naši pozornost. I nejméně zasvěceného pozorovatele překvapí rozdíl ve vyobrazování předmětů v období do 13. století a v období následujícím, tedy ve 14.-15. století. Až do 13. století se k předmětům nikdy nepřistupovalo jako k pra­ meni života, sloužily jen k nastínění nebo načrtnutí pohybu. To platí i pro díla zdánlivě odporující této tezi, například o velké fresce se svatbou v Káni Galilejské, kde jsou předměty na stole v prvním plánu, a mají tedy určitou důležitost. Námět už odpovídá zátiší, jež bychom však připsali spíše Cézannovi nebo Picassovi než miniaturistovi ze 14. století, malíři ze 17. století nebo třeba Jean-Baptistu Chardinovi (1699-1779). Mluvíme o rozměrné fresce z 12. století na pravé boční zdi v kostele v Brinayý8) stůl se svatební hostinou přikrývá ubrus, na němž je ve vodorovné řadě vedle sebe vyrovnáno sedm krásných hliněných mís jednoduchého tvaru. Na některých z nich leží velká strnulá ryba, jejíž ocas i hlava z mísy vyčnívá. Mísy nemají stín a umělec je vyobrazil z bo­ ku a současně zespodu. U všech proto vidíme dno, které by normálně mělo celé ležet na stole, ale vidíme je jen ze tří čtvrtin, jako by mísy někdo zepředu nadzvedl a mírně naklonil k pozadí fresky. Víme, že karlovští a románští malíři nemalovali své obrazy z divákovy perspek-

o

v

v

v

v

.11

z

169

’*

1

V*

v z

z

*1

1

• z

V z

1

•

1

v v

o

•

z

z

170

DĚJINY SMRTI

symbolem a symbolizovanou skutečností - nevinnost je atributem bílé lilie právě tak, jako je bílá lilie symbolem nevinnosti. Věci zaplavily abstraktní svět symbolů. Každou z nich obtěžkal nový význam a za­ ručil jí tak soběstačnost. Začaly se vyobrazovat samy pro sebe, nikoli z touhy po realismu, ale proto, že na nich člověk lpěl a chtěl se na ně dívat pro vlastní potěšení. Realismus, trompe 1’oeil a iluzionismus jsou dost možná jen důsledkem přímého vztahu, zrodivším se mezi věcí a divákem. Zdá se, že od té doby se umělci snažili zakomponovat jedno nebo více zátiší do každé figurální malby. Už na konci 14. století se objevily dva základní rysy zátiší, které se plně prosadily ve dvou následujících stoletích: hutnost věcí a pořadí jejich uskupení, nejčastěji uvnitř uza­ vřeného prostoru. Velmi dobrý příklad najdeme na jednom z obrazů Zvěstování od Mistra z Flémalle (první polovina 15. století). Malíř do­ dal věcem hutnost, jaké se jim v éterickém, arabeskami protkaném svě­ tě raného středověku rozhodně nedostávalo.60) Podívejme se na dlou­ hý ručník s třásněmi. Visí nehybně a vlastní váha jej táhne k zemi jaký rozdíl oproti lehkým závojům románských malířů, s nimiž si po­ hrával mystický vítr! Jakožto symbol čistoty je především součástí krás­ né a drahé výbavy nevěsty z dobré rodiny; ale dost možná, že krásné a dobře udržované prádlo souviselo s určitou představou počestné ženy, její domácnosti a rodiny. Totéž bychom mohli říci i o dalších věcech: o měděném umyvadle, váze s květinou-nebo o mnohoúhlé stolní desce; vrhají lehký stín, jenž jim dodává určitou plastičnost a začleňuje je do zhuštěného prostoru, kde - čert vem „román tičnost“ vyjádření - si žijí vlastním životem jako živé bytosti. Mistr z Flémalle uspořádal předměty na plátně do jakýchsi podsku­ pin, takže divák se ocitá v pokušení vnímat je samostatně, vně celkové kompozice. Na jeho Zvěstování lze rozpoznat tři zátiší. To první tvoří výklenek, kde visí měděná nádoba s držadlem a hubicí, sloužící jako umyvadlo, a ručník zavěšený na vyřezávaném otočném věšáku. To dru­ hé zahrnuje stůl, na němž leží modlitební kniha a její látkové pouzd­ ro, měděný svícen se svící, již někdo právě sfoukl, protože z ní ještě stoupá dým, a orientální fajánsová váza se symbolickou lilií. Konečně třetí zátiší sestává z velké dřevěné lavice, krbu a okna s okenicemi. Po­ slední zátiší se málem vymyká námětu, podobně jako police s kniha­ mi na obraze proroka Izajáše z triptychu Zvěstování od Mistra z Aix, která mohla být později dokonce oddělena jako samostatný obraz zá­

SMRT SEBE SAMA

171

tiší (Amsterodam, Rijksmuseum; středová část triptychu je v kostele Sainte-Marie-Madeleine v Aix-en-Provence). Prvky zátiší, v 15. století už velmi výrazné, se na francouzských mi­ niaturách a ve francouzském malířství začaly nesměle, nicméně zcela záměrně objevovat od konce 14. století. Na jedné iluminaci rukopisu (1336) o soudním přelíčení s Robertem d’Artois je v prvním plánu dlouhá dřevěná lavice. Uzavírá prostor vymezený soudnímu dvoru a předznamenává lavice vlámských Zvěstování. Na obrázku Narození Páně v rukopisu Malých hodinek vévody Jana z Berry stojí na stolku za ležící Pannou Marií s Jezulátkem džbán a vedle stolku sedí svaty Josef na vyplétaném křesílku. Na jiné iluminaci z téže doby a se stejným ná­ mětem je v prvním plánu nízký třínohý stolec navlas podobný verpánku; je na něm lžíce, konvice (dlouhodobá součást lidového kamenino­ vého nádobí) a kalíšek, a vedle na zemi leží jídelní miska, vše z pálené hlíny.61) Jak bohaté muzeum předmětů každodenní potřeby bychom mohli založit na základě obrazů, jejichž autoři nezmeškali jedinou příležitost k láskyplnému vyobrazení věcí! Patřily k nim předměty drahocenné: v 15; století číše z tepaného zlata plné dukátů, které přinášejí tři krá­ lové Jezulátku, potěšenému vším tím bohatstvům, nebo které dábel tentokrát marně - nabízí už dospělému Kristovi na poušti (tento výjev se postupem času vytrácel, jako by dobová ikonografie dávala před­ nost spíše bohatým darům tří králů a okázalosti Marie z Magdaly než pohrdavému postoji či lhostejnosti pokoušeného Krista k bohatství); předměty přepychové, které ležely na stolech velmožů a mezi nimiž rozpoznáme i jeden z proslulých skvostů sbírky vévody Jana z Berry (rukopis Přebohatých hodinek); šperky na portrétech vlámských žen a do­ konce i mužů - Hans Memling a Petrus Christus malovali náhrdelní­ ky s takovou přesností, že by se mohly okamžitě zařadit do zlatnic­ kého katalogu; perské koberce, zrcadla, lustry; předměty jednodušší, někdy však zdobené, například nádobí na stole Poslední večeře Páně od Dierika Bourse, misky na kaši na Madonách s dítětem, kádě a vaničky na koupání novorozeněte svátého původu; řady knih vyrovnané ve vý­ klencích u proroků nebo v poustevně svátého Jeronýma; modlitební knihy, v nichž si čte Panna Maria nebo portrétovaná osoba; stohy pa­ píru a účetní knihy (Jan Gossaert, Filadelfie); obyčejné venkovské před­ měty, plácačka na mouchy a hliněné nádobí. Pozornost, jíž se začaly těšit věci přepychové, prospěla i věcem nejskrovnějším. Z bezejmenné

170

DĚJINY SMRTI

symbolem a symbolizovanou skutečností - nevinnost je atributem bílé lilie právě tak, jako je bílá lilie symbolem nevinnosti. Věci zaplavily abstraktní svět symbolů. Každou z nich obtěžkal nový význam a za­ ručil jí tak soběstačnost. Začaly se vyobrazovat samy pro sebe, nikoli z touhy po realismu, ale proto, že na nich člověk lpěl a chtěl se na ně dívat pro vlastní potěšení. Realismus, trompe 1’oeil a iluzionismus jsou dost možná jen důsledkem přímého vztahu, zrodivším se mezi věcí a divákem. Zdá se, že od té doby se umělci snažili zakomponovat jedno nebo více zátiší do každé figurální malby. Už na konci 14. století se objevily dva základní rysy zátiší, které se plně prosadily ve dvou následujících stoletích: hutnost věcí a pořadí jejich uskupení, nejčastěji uvnitř uza­ vřeného prostoru. Velmi dobrý příklad najdeme na jednom z obrazů Zvěstování od Mistra z Flémalle (první polovina 15. století). Malíř do­ dal věcem hutnost, jaké se jim v éterickém, arabeskami protkaném svě­ tě raného středověku rozhodně nedostávalo.60) Podívejme se na dlou­ hý ručník s třásněmi. Visí nehybně a vlastní váha jej táhne k zemi jaký rozdíl oproti lehkým závojům románských malířů, s nimiž si po­ hrával mystický vítr! Jakožto symbol čistoty je především součástí krás­ né a drahé výbavy nevěsty z dobré rodiny; ale dost možná, že krásné a dobře udržované prádlo souviselo s určitou představou počestné ženy, její domácnosti a rodiny. Totéž bychom mohli říci i o dalších věcech: o měděném umyvadle, váze s květinou-nebo o mnohoúhlé stolní desce; vrhají lehký stín, jenž jim dodává určitou plastičnost a začleňuje je do zhuštěného prostoru, kde - čert vem „román tičnost“ vyjádření - si žijí vlastním životem jako živé bytosti. Mistr z Flémalle uspořádal předměty na plátně do jakýchsi podsku­ pin, takže divák se ocitá v pokušení vnímat je samostatně, vně celkové kompozice. Na jeho Zvěstování lze rozpoznat tři zátiší. To první tvoří výklenek, kde visí měděná nádoba s držadlem a hubicí, sloužící jako umyvadlo, a ručník zavěšený na vyřezávaném otočném věšáku. To dru­ hé zahrnuje stůl, na němž leží modlitební kniha a její látkové pouzd­ ro, měděný svícen se svící, již někdo právě sfoukl, protože z ní ještě stoupá dým, a orientální fajánsová váza se symbolickou lilií. Konečně třetí zátiší sestává z velké dřevěné lavice, krbu a okna s okenicemi. Po­ slední zátiší se málem vymyká námětu, podobně jako police s kniha­ mi na obraze proroka Izajáše z triptychu Zvěstování od Mistra z Aix, která mohla být později dokonce oddělena jako samostatný obraz zá­

SMRT SEBE SAMA

171

tiší (Amsterodam, Rijksmuseum; středová část triptychu je v kostele Sainte-Marie-Madeleine v Aix-en-Provence). Prvky zátiší, v 15. století už velmi výrazné, se na francouzských mi­ niaturách a ve francouzském malířství začaly nesměle, nicméně zcela záměrně objevovat od konce 14. století. Na jedné iluminaci rukopisu (1336) o soudním přelíčení s Robertem d’Artois je v prvním plánu dlouhá dřevěná lavice. Uzavírá prostor vymezený soudnímu dvoru a předznamenává lavice vlámských Zvěstování. Na obrázku Narození Páně v rukopisu Malých hodinek vévody Jana z Berry stojí na stolku za ležící Pannou Marií s Jezulátkem džbán a vedle stolku sedí svaty Josef na vyplétaném křesílku. Na jiné iluminaci z téže doby a se stejným ná­ mětem je v prvním plánu nízký třínohý stolec navlas podobný verpánku; je na něm lžíce, konvice (dlouhodobá součást lidového kamenino­ vého nádobí) a kalíšek, a vedle na zemi leží jídelní miska, vše z pálené hlíny.61) Jak bohaté muzeum předmětů každodenní potřeby bychom mohli založit na základě obrazů, jejichž autoři nezmeškali jedinou příležitost k láskyplnému vyobrazení věcí! Patřily k nim předměty drahocenné: v 15; století číše z tepaného zlata plné dukátů, které přinášejí tři krá­ lové Jezulátku, potěšenému vším tím bohatstvům, nebo které dábel tentokrát marně - nabízí už dospělému Kristovi na poušti (tento výjev se postupem času vytrácel, jako by dobová ikonografie dávala před­ nost spíše bohatým darům tří králů a okázalosti Marie z Magdaly než pohrdavému postoji či lhostejnosti pokoušeného Krista k bohatství); předměty přepychové, které ležely na stolech velmožů a mezi nimiž rozpoznáme i jeden z proslulých skvostů sbírky vévody Jana z Berry (rukopis Přebohatých hodinek); šperky na portrétech vlámských žen a do­ konce i mužů - Hans Memling a Petrus Christus malovali náhrdelní­ ky s takovou přesností, že by se mohly okamžitě zařadit do zlatnic­ kého katalogu; perské koberce, zrcadla, lustry; předměty jednodušší, někdy však zdobené, například nádobí na stole Poslední večeře Páně od Dierika Bourse, misky na kaši na Madonách s dítětem, kádě a vaničky na koupání novorozeněte svátého původu; řady knih vyrovnané ve vý­ klencích u proroků nebo v poustevně svátého Jeronýma; modlitební knihy, v nichž si čte Panna Maria nebo portrétovaná osoba; stohy pa­ píru a účetní knihy (Jan Gossaert, Filadelfie); obyčejné venkovské před­ měty, plácačka na mouchy a hliněné nádobí. Pozornost, jíž se začaly těšit věci přepychové, prospěla i věcem nejskrovnějším. Z bezejmenné

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

účelovosti vystoupily všechny; proměnily se v krásné a ladné tvary, bez ohledu na svou jednoduchost nebo materiál. Toto vlámské a italské „gotické“ umění (název byl původně hanlivý) oslavovalo prosté věci jako známku určitého domácího pohodlí, bez nějž se dost dobře neobešla ani evangelická chudoba. Podobně jako mniši v klášterních celách měla i nuzná Svatá rodina právo na společ­ nost několika předmětů. Věcí kolem postav tak neustále přibývalo; zaplňovaly prostor sálů, kam se s nimi zavíral i umělec, snad v naději, že je pak lépe seskupí - jako příklad uveďme místnosti na iluminacích rukopisu Terentius pro vévody (Térence des dues) z roku 1400, příliš ma­ lé pro všechny postavy a předměty, které se do nich mají vejít, nebo ložnice na obrazech Narození Páně. Podíváme-li se na uměleckou tvorbu z druhé poloviny 15. století, zjistíme, že předměty příliš přeplnily figurální výjevy; bylo tedy nutné, aby se z nich vydělily a staly se námětem samostatné tvorby. Tak se zrodilo zátiší v pravém slova smyslu. Vůbec první samostatné zátiší „bez sebemenšího nádechu nábožen­ ské symboliky“,62) které je „nejstarší (...) v západním malířství od staro­ věku a plně odpovídá novodobému pojetí tohoto malířského žánru“, je snad zátiší s dveřmi skříně na léky. Dveře iluzivně vyobrazují další skříň, v jejíž dolní části jsou knihy a kameninové lékovky; na jedné lékovce rozluštil Erwin Panofsky německý nápis FúrZamme (na bolesti zubů). Od té doby a po více něž dvě století se nejen věci, ale i jejich malířské vyobrazení staly trvalou součástí důvěrně známé kulisy života. Lpění na věcech dalo vzniknout umění, jež z nich čerpalo náměty i inspiraci. Dnes už jen stěží chápeme, jak hluboký vztah měli kdysi lidé k vě­ cem. Toto pouto nicméně dodnes přetrvává u sběratelů, kteří předměty své sbírky milují opravdu vášnivě a velmi rádi se na ně dívají. Jejich vá­ šeň ale nikdy není tak docela nezištná; i když jednotlivé předměty jsou samy o sobě bezcenné, hodnotu jim dodává skutečnost, že jsou shro­ mážděny v jedinečné sbírce. Sběratel je tedy nutně spekulant. Ovšem lpění na věcech a spekulace, typické rysy sběratelovy psychiky, jsou charakteristické i pro předchůdce dnešních kapitalistů, kteří se objevili ve vrcholném středověku a v renesanci. Dokud byl kapitalismus ještě v nedohlednu, věci nebyly hodny ani pozornosti, ani uchovávání, ani touhy. Proto k nim byl raný středověk spíše lhostejný. Přestože obcho­ dování se ze Západu nikdy nevytratilo, přestože se tam nikdy nepřesta­

ly pořádat trhy a výroční trhy, bohatství se nevnímalo jako vlastnictví věcí, ale směšovalo se s mocí nad lidmi - stejně jako se samota směšo­ vala s chudobou. Proto umírající z písní o hrdinských činech (chansons de geste) nemyslí na svou pokladnici jako umírající z ars moriendi, ale na svého pána, na své pairy a na své druhy ve zbrani. Aby se hmotné statky mohly stát předmětem touhy umírajícího, mu­ sely se stát méně vzácnými a současně vyhledávanějšími, musely získat užitnou a směnnou hodnotu. Ve velmi pokročilém stadiu vývoje kapitalismu se zachovala schop­ nost spekulovat, ale vytratil se sklon k slastnému pozorování věci i požitkářský vztah člověka k vlastnímu bohatství. Dobrý příklad nám po­ skytne osobní automobil. Přestože o něm často sníme, jakmile si ho jednou pořídíme, brzy se z něj přestaneme těšit. Předmětem dnešního citového vztahu už není automobil, který vlastníme, ale novější model, po němž záhy začneme toužit. Nebo se také může stát, že spíše než za­ koupený automobil milujeme řadu, do níž patří, jeho značku, v našich očích bezkonkurenční. Dnešní průmyslové civilizace už nepoznávají věcem duši, „jež přilne k naší duši silou našeho lpění“. Věci se proměni­ ly ve výrobní prostředky nebo ve spotřební zboží, předmět bezhlavého konzumu. Už nejsou „pokladem“. Dnes by Harpagonovo lpění na vlastní pokladnici poukazovalo na nedostatečný rozvoj, na ekonomickou zaostalost. Hutná latinská slova substantia nebo facilitates se pro dnešní hmotné statky už nehodí. Lze snad civilizaci, která zbavila věci jejich někdejší podstaty, ozna­ čit za materialistickou? Nikoli; materialistický byl pozdní středověk až do počátku novověku! Ani úpadek náboženských věr, ani úpadek idealistických a normotvorných mravních systémů nevede k objevu materialističtějšího světa. Vědci a filozofové se mohou dovolávat svých znalostí tematiky, ale dnešní obyčejný člověk v koloběhu každodenní­ ho života nevyznává ani materialismus, ani Boha. Středověký člověk vy­ znával materialismus i Boha, život i smrt, požitek z věcí i ze zřeknutí se věcí. Chyba historiků tkví v tom, že se pokusili postavit do protikladu pojmy, které přiřkli různým časovým obdobím, ačkoli ve skutečnosti pocházely z téhož období a navíc nebyly jen protikladné, ale také se vzájemně doplňovaly.

172

173

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

účelovosti vystoupily všechny; proměnily se v krásné a ladné tvary, bez ohledu na svou jednoduchost nebo materiál. Toto vlámské a italské „gotické“ umění (název byl původně hanlivý) oslavovalo prosté věci jako známku určitého domácího pohodlí, bez nějž se dost dobře neobešla ani evangelická chudoba. Podobně jako mniši v klášterních celách měla i nuzná Svatá rodina právo na společ­ nost několika předmětů. Věcí kolem postav tak neustále přibývalo; zaplňovaly prostor sálů, kam se s nimi zavíral i umělec, snad v naději, že je pak lépe seskupí - jako příklad uveďme místnosti na iluminacích rukopisu Terentius pro vévody (Térence des dues) z roku 1400, příliš ma­ lé pro všechny postavy a předměty, které se do nich mají vejít, nebo ložnice na obrazech Narození Páně. Podíváme-li se na uměleckou tvorbu z druhé poloviny 15. století, zjistíme, že předměty příliš přeplnily figurální výjevy; bylo tedy nutné, aby se z nich vydělily a staly se námětem samostatné tvorby. Tak se zrodilo zátiší v pravém slova smyslu. Vůbec první samostatné zátiší „bez sebemenšího nádechu nábožen­ ské symboliky“,62) které je „nejstarší (...) v západním malířství od staro­ věku a plně odpovídá novodobému pojetí tohoto malířského žánru“, je snad zátiší s dveřmi skříně na léky. Dveře iluzivně vyobrazují další skříň, v jejíž dolní části jsou knihy a kameninové lékovky; na jedné lékovce rozluštil Erwin Panofsky německý nápis FúrZamme (na bolesti zubů). Od té doby a po více něž dvě století se nejen věci, ale i jejich malířské vyobrazení staly trvalou součástí důvěrně známé kulisy života. Lpění na věcech dalo vzniknout umění, jež z nich čerpalo náměty i inspiraci. Dnes už jen stěží chápeme, jak hluboký vztah měli kdysi lidé k vě­ cem. Toto pouto nicméně dodnes přetrvává u sběratelů, kteří předměty své sbírky milují opravdu vášnivě a velmi rádi se na ně dívají. Jejich vá­ šeň ale nikdy není tak docela nezištná; i když jednotlivé předměty jsou samy o sobě bezcenné, hodnotu jim dodává skutečnost, že jsou shro­ mážděny v jedinečné sbírce. Sběratel je tedy nutně spekulant. Ovšem lpění na věcech a spekulace, typické rysy sběratelovy psychiky, jsou charakteristické i pro předchůdce dnešních kapitalistů, kteří se objevili ve vrcholném středověku a v renesanci. Dokud byl kapitalismus ještě v nedohlednu, věci nebyly hodny ani pozornosti, ani uchovávání, ani touhy. Proto k nim byl raný středověk spíše lhostejný. Přestože obcho­ dování se ze Západu nikdy nevytratilo, přestože se tam nikdy nepřesta­

ly pořádat trhy a výroční trhy, bohatství se nevnímalo jako vlastnictví věcí, ale směšovalo se s mocí nad lidmi - stejně jako se samota směšo­ vala s chudobou. Proto umírající z písní o hrdinských činech (chansons de geste) nemyslí na svou pokladnici jako umírající z ars moriendi, ale na svého pána, na své pairy a na své druhy ve zbrani. Aby se hmotné statky mohly stát předmětem touhy umírajícího, mu­ sely se stát méně vzácnými a současně vyhledávanějšími, musely získat užitnou a směnnou hodnotu. Ve velmi pokročilém stadiu vývoje kapitalismu se zachovala schop­ nost spekulovat, ale vytratil se sklon k slastnému pozorování věci i požitkářský vztah člověka k vlastnímu bohatství. Dobrý příklad nám po­ skytne osobní automobil. Přestože o něm často sníme, jakmile si ho jednou pořídíme, brzy se z něj přestaneme těšit. Předmětem dnešního citového vztahu už není automobil, který vlastníme, ale novější model, po němž záhy začneme toužit. Nebo se také může stát, že spíše než za­ koupený automobil milujeme řadu, do níž patří, jeho značku, v našich očích bezkonkurenční. Dnešní průmyslové civilizace už nepoznávají věcem duši, „jež přilne k naší duši silou našeho lpění“. Věci se proměni­ ly ve výrobní prostředky nebo ve spotřební zboží, předmět bezhlavého konzumu. Už nejsou „pokladem“. Dnes by Harpagonovo lpění na vlastní pokladnici poukazovalo na nedostatečný rozvoj, na ekonomickou zaostalost. Hutná latinská slova substantia nebo facilitates se pro dnešní hmotné statky už nehodí. Lze snad civilizaci, která zbavila věci jejich někdejší podstaty, ozna­ čit za materialistickou? Nikoli; materialistický byl pozdní středověk až do počátku novověku! Ani úpadek náboženských věr, ani úpadek idealistických a normotvorných mravních systémů nevede k objevu materialističtějšího světa. Vědci a filozofové se mohou dovolávat svých znalostí tematiky, ale dnešní obyčejný člověk v koloběhu každodenní­ ho života nevyznává ani materialismus, ani Boha. Středověký člověk vy­ znával materialismus i Boha, život i smrt, požitek z věcí i ze zřeknutí se věcí. Chyba historiků tkví v tom, že se pokusili postavit do protikladu pojmy, které přiřkli různým časovým obdobím, ačkoli ve skutečnosti pocházely z téhož období a navíc nebyly jen protikladné, ale také se vzájemně doplňovaly.

172

173

174

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

NEZDAR A SMRT

v podobě jakési metafyzické nedostatečnosti promítnuté na celý život, nikoli v podobě přesně načasovaného a neočekávaného prožitku kru­ tého otřesu. V poklidných a pomalu plynoucích dobách, kdy byla smrt ochočená, lidé takový otřes neznali. Uděl každého člověka byl dán předem; nikdo jej nemohl a ani nechtěl změnit. Tento stav trval dlouho; po celou do­ bu, kdy se bohatství vyskytovalo jen vzácně. Život každého ubožáka řídil osud, vůči němuž byl zcela bezmocný. Naproti tomu počínaje 12. stoletím se bohatí, vzdělaní a mocní li­ dé začali domnívat, že každý člověk má svůj vlastní osobní životopis. Tento životopis sestával nejprve z projevů bytí, tedy ze skutků, dob­ rých i špatných, a předkládal se k posouzení porotě posledního soudu. Později se do něj kromě skutků zapisoval i majetek, tedy věci, zvířata a lidi, na nichž ten který člověk vášnivě lpěl, a také to, zda získal věhlas. Koncem středověku splynulo uvědomění si sebe sama a svého životopi­ su se lpěním na životě. Smrt už nepřinášela jen ukončení bytí, ale i od­ tržení od majetku: „Dům nutno opustit, i šperků nádheru umělcem tepaných, zahradu, sady, háje.“ (Pierre de Ronsard)63) Zdravým lidem v rozkvětu mládí začalo vadit pomyšlení, že o požit­ ky z věcí je jednoho dne připraví smrt. Tehdy smrt přestala být vahou spravedlnosti, konečným zúčtováním, posledním soudem i spánkem, a proměnila se v hnijící mršinu; už to nebyl konec života a poslední výdech, ale biologický zánik, bolest a práchnivění. Žebraví kazatelé sdíleli přirozenou vnímavost svých současníků, i když ji využívali k náboženským účelům. Proto se v té době změnila i jejich náboženská představa smrti. Už ji nechápali jako důsledek prvotního hříchu nebo Kristovy smrti na kříži, což u duchovenstva představovalo teologickou paralelu smířlivého vnímání osudu laiky. Jejich nové vidění smrti se promítlo do dojemných obrazů piety a zkr­ vaveného těla snímaného z kříže, jež se staly teologickou paralelou biologické smrti, bolestného rozloučení a všeobjímajícího rozkladu v umrlčí tematice.

Johan Huizinga velmi dobře pochopil souvislost mezi vášnivým lpě­ ním na životě a obrazy smrti. Umrlčí tematika už nebyla zbožnou vý­ zvou k obrácení se na pravou víru: „Je myšlení, které se tak silně váže na pozemskou stránku smrti, opravdu zbožné? Není to spíše reakce na přílišnou poživačnost?“ Umrlčí tematika má ale i další důvod, a i ten J. Huizinga uhodl: je to „pocit zklamání a ztráty odvahy“. A právě zde se možná skrývá pravá podstata problému. Chceme-li správně pochopit význam, který lidé z konce středověku přisoudili pojmu zklamání nebo nezdar, potřebujeme určitý odstup; ponechme proto na chvíli stranou jak dobové prameny, tak problema­ tické názory historiků a podívejme se na celou věc z našeho hlediska, tedy z hlediska lidí 20. století. Všichni dnešní lidé poznali v určitém okamžiku svého života nějaký nezdar, ať už rodinný nebo profesionální, někdy malý, jindy velký, ně­ kdo si jej dokázal přiznat, jiný ne. Touha po postupu nás vede k nespo­ kojenosti s dosaženou úrovní, nutí nás, abychom si kladli stále nové a náročnější cíle. Nezdar přichází o to častěji a zasahuje nás o to hlou­ běji, že bažíme po stále větším úspěchu a s tím, čeho jsme už dosáhli, nejsme nikdy spokojeni, protože ten pravý úspěch musí přece teprve přijít. A pak jednou přijde den, kdy už svým stále se zvyšujícím náro­ kům prostě nestačíme, kdy naše výkonnost, najednou slabší než naše touha, začne nezadržitelně klesat; kdy zjistíme, že naše představa úspě­ chu je prostě nedosažitelná. A v té chvíli nás přepadne pocit, že jsme promarnili život. Taková zkouška postihuje především muže: ženy se s ní setkávají méně často, protože je před ní chrání to, že nebývají tak ctižádostivé jako muži a že většinou mívají nižší společenské postavení. Zkouška se obvykle dostaví kolem čtyřicítky a lze dokonce říci, že se čím dál víc podobá obtížím, které prožívají dospívající při vstupu do světa dospělých; tyto potíže mohou vést k alkoholismu, drogám i k sebevraždě. V našich průmyslových společnostech se však zkouška dostavuje mnohem dříve než stařecká selhání a smrt. Člověk zkrátka jednoho dne zjistí, že prohrál, ale nikdy se kvůli tomu nepovažuje za mrtvého. Na rozdíl od člověka z pozdního středověku svou hořkost nespojuje se smrtí. Je tento pocit nezdaru trvalým rysem lidského údělu? Snad ano, ale

175

*** V náboženských představách i v přirozených postojích tak došlo ve stejné chvíli k posunu od smrti, jež je uvědomením si a rekapitulací života, ke smrti, jež je uvědoměním si života a zoufalé lásky k němu. Smrt v7 umrlčí

174

DĚJINY SMRTI

SMRTSEBE SAMA

NEZDAR A SMRT

v podobě jakési metafyzické nedostatečnosti promítnuté na celý život, nikoli v podobě přesně načasovaného a neočekávaného prožitku kru­ tého otřesu. V poklidných a pomalu plynoucích dobách, kdy byla smrt ochočená, lidé takový otřes neznali. Uděl každého člověka byl dán předem; nikdo jej nemohl a ani nechtěl změnit. Tento stav trval dlouho; po celou do­ bu, kdy se bohatství vyskytovalo jen vzácně. Život každého ubožáka řídil osud, vůči němuž byl zcela bezmocný. Naproti tomu počínaje 12. stoletím se bohatí, vzdělaní a mocní li­ dé začali domnívat, že každý člověk má svůj vlastní osobní životopis. Tento životopis sestával nejprve z projevů bytí, tedy ze skutků, dob­ rých i špatných, a předkládal se k posouzení porotě posledního soudu. Později se do něj kromě skutků zapisoval i majetek, tedy věci, zvířata a lidi, na nichž ten který člověk vášnivě lpěl, a také to, zda získal věhlas. Koncem středověku splynulo uvědomění si sebe sama a svého životopi­ su se lpěním na životě. Smrt už nepřinášela jen ukončení bytí, ale i od­ tržení od majetku: „Dům nutno opustit, i šperků nádheru umělcem tepaných, zahradu, sady, háje.“ (Pierre de Ronsard)63) Zdravým lidem v rozkvětu mládí začalo vadit pomyšlení, že o požit­ ky z věcí je jednoho dne připraví smrt. Tehdy smrt přestala být vahou spravedlnosti, konečným zúčtováním, posledním soudem i spánkem, a proměnila se v hnijící mršinu; už to nebyl konec života a poslední výdech, ale biologický zánik, bolest a práchnivění. Žebraví kazatelé sdíleli přirozenou vnímavost svých současníků, i když ji využívali k náboženským účelům. Proto se v té době změnila i jejich náboženská představa smrti. Už ji nechápali jako důsledek prvotního hříchu nebo Kristovy smrti na kříži, což u duchovenstva představovalo teologickou paralelu smířlivého vnímání osudu laiky. Jejich nové vidění smrti se promítlo do dojemných obrazů piety a zkr­ vaveného těla snímaného z kříže, jež se staly teologickou paralelou biologické smrti, bolestného rozloučení a všeobjímajícího rozkladu v umrlčí tematice.

Johan Huizinga velmi dobře pochopil souvislost mezi vášnivým lpě­ ním na životě a obrazy smrti. Umrlčí tematika už nebyla zbožnou vý­ zvou k obrácení se na pravou víru: „Je myšlení, které se tak silně váže na pozemskou stránku smrti, opravdu zbožné? Není to spíše reakce na přílišnou poživačnost?“ Umrlčí tematika má ale i další důvod, a i ten J. Huizinga uhodl: je to „pocit zklamání a ztráty odvahy“. A právě zde se možná skrývá pravá podstata problému. Chceme-li správně pochopit význam, který lidé z konce středověku přisoudili pojmu zklamání nebo nezdar, potřebujeme určitý odstup; ponechme proto na chvíli stranou jak dobové prameny, tak problema­ tické názory historiků a podívejme se na celou věc z našeho hlediska, tedy z hlediska lidí 20. století. Všichni dnešní lidé poznali v určitém okamžiku svého života nějaký nezdar, ať už rodinný nebo profesionální, někdy malý, jindy velký, ně­ kdo si jej dokázal přiznat, jiný ne. Touha po postupu nás vede k nespo­ kojenosti s dosaženou úrovní, nutí nás, abychom si kladli stále nové a náročnější cíle. Nezdar přichází o to častěji a zasahuje nás o to hlou­ běji, že bažíme po stále větším úspěchu a s tím, čeho jsme už dosáhli, nejsme nikdy spokojeni, protože ten pravý úspěch musí přece teprve přijít. A pak jednou přijde den, kdy už svým stále se zvyšujícím náro­ kům prostě nestačíme, kdy naše výkonnost, najednou slabší než naše touha, začne nezadržitelně klesat; kdy zjistíme, že naše představa úspě­ chu je prostě nedosažitelná. A v té chvíli nás přepadne pocit, že jsme promarnili život. Taková zkouška postihuje především muže: ženy se s ní setkávají méně často, protože je před ní chrání to, že nebývají tak ctižádostivé jako muži a že většinou mívají nižší společenské postavení. Zkouška se obvykle dostaví kolem čtyřicítky a lze dokonce říci, že se čím dál víc podobá obtížím, které prožívají dospívající při vstupu do světa dospělých; tyto potíže mohou vést k alkoholismu, drogám i k sebevraždě. V našich průmyslových společnostech se však zkouška dostavuje mnohem dříve než stařecká selhání a smrt. Člověk zkrátka jednoho dne zjistí, že prohrál, ale nikdy se kvůli tomu nepovažuje za mrtvého. Na rozdíl od člověka z pozdního středověku svou hořkost nespojuje se smrtí. Je tento pocit nezdaru trvalým rysem lidského údělu? Snad ano, ale

175

*** V náboženských představách i v přirozených postojích tak došlo ve stejné chvíli k posunu od smrti, jež je uvědomením si a rekapitulací života, ke smrti, jež je uvědoměním si života a zoufalé lásky k němu. Smrt v7 umrlčí

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

podobě plně pochopíme jen tehdy, budeme-li ji posuzovat z hlediska poslední etapy pozvolného vývoje vztahu mezi smrtí a individualitou, který započal ve 12. století a v 15. století dospěl k vrcholu, jakého už od té doby nikdy nedosáhl.

POZNÁMKY

176

177

1) MONTAIGNE, Essais, I, 19; V. JANKÉLÉVITCH, La Mort, Paris 1966, s. 174, pozn. 2. 2) J. NTEDIKA, L’Evocation de Fau-delá dans les priéres pour les marts, Louvain 1971, s. 55n. Španěl Salvador Vicastillo zasvětil svou doktorskou práci Tertullianovu pohledu na smrt; práce však nebyla vydána tiskem (Madrid 1977). 3) J. HUBERT, Les Cryptes de juarre, 4e congrěs de 1’Art du haut Moyen Age, Melun 1952. 4) Zjevení Janovo 20, 5-6. 5) První list Korintským 15, 51-52. 6) J. DUPONT, La Salle du Trésor de la cathédrale de Chálons-sur-Marne, Bulletin des monuments historiques de la France 1957, s. 183, 192-193. 7) E. MALE, La Fin du paganisme en Gaule, Paris 1950, s. 245n. 8) Viz výše 1. kapitolu. 9) R. P. FEDER, Missel romain, Tours, s. 1623-1624. 10) É. MÁLE, L’Art religteux du XIF siécle, Paris 1940. 11) Matoušovo evangelium 25, 34-41. 12) Le Romancero, s. 111. 13) Svatý Michael se často zpodoboval v horní části kostelů. V kapli Svatého Michaela v Saint-Aignan-sur-Cher jsou dvě částečně dochované fresky - na jedné bojuje s drakem, na druhé váží duše. 14) Confiteor Chrodeganga z Met (f 766). 15) A. TENENTI, Il Senso della mořte e I’amore della vita nel Rinascimento, obr. 40 a s. 443. 16) A. TENENTI, La Vie et la Mort a travers Part du XV siécle, Paris 1952, obr. 17 as. 103. 17) G. VOVELLE, M. VOVELLE, Vision de la mort et de Fau-delá en Provence d’apres les autels des ámes du purgatoire, du XV au XX siécle, Paris 1970. 18) Miroir de Fámě du pécheur et du juste pendant la vie et á Fheure de la Mort. Méthode chrétienne pour finir saintement la vie, nové vydání nákladem F. Vireta, imprimatur z roku 1736, 1. kniha Lyon 1741, s. 15; 2. kniha Lyon 1752. 19) Miroir de Fámě du pécheur et du juste pendant la vie et á Fheure de la Mort. Méthode chrétienne pour finir saintement la vie, s. 35. 20) A. TENENTI, La Vie et la Mort a travers Part du XV siécle, s. 98n. 21) A. TENENTI, La Vie etla Mort a travers Part du XV siécle, s. 108. 22) Manuscnts á peinture du XIIF au XVF siécle, katalog výstavy, Francouzská národní knihovna, Paris 1955, č. 115. 23) Manuscnts á peinture du XIIF au XVF siécle, č. 303; A. TENENTI, La Vie et la Mort a travers Part du XV siécle, s. 55.

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

podobě plně pochopíme jen tehdy, budeme-li ji posuzovat z hlediska poslední etapy pozvolného vývoje vztahu mezi smrtí a individualitou, který započal ve 12. století a v 15. století dospěl k vrcholu, jakého už od té doby nikdy nedosáhl.

POZNÁMKY

176

177

1) MONTAIGNE, Essais, I, 19; V. JANKÉLÉVITCH, La Mort, Paris 1966, s. 174, pozn. 2. 2) J. NTEDIKA, L’Evocation de Fau-delá dans les priéres pour les marts, Louvain 1971, s. 55n. Španěl Salvador Vicastillo zasvětil svou doktorskou práci Tertullianovu pohledu na smrt; práce však nebyla vydána tiskem (Madrid 1977). 3) J. HUBERT, Les Cryptes de juarre, 4e congrěs de 1’Art du haut Moyen Age, Melun 1952. 4) Zjevení Janovo 20, 5-6. 5) První list Korintským 15, 51-52. 6) J. DUPONT, La Salle du Trésor de la cathédrale de Chálons-sur-Marne, Bulletin des monuments historiques de la France 1957, s. 183, 192-193. 7) E. MALE, La Fin du paganisme en Gaule, Paris 1950, s. 245n. 8) Viz výše 1. kapitolu. 9) R. P. FEDER, Missel romain, Tours, s. 1623-1624. 10) É. MÁLE, L’Art religteux du XIF siécle, Paris 1940. 11) Matoušovo evangelium 25, 34-41. 12) Le Romancero, s. 111. 13) Svatý Michael se často zpodoboval v horní části kostelů. V kapli Svatého Michaela v Saint-Aignan-sur-Cher jsou dvě částečně dochované fresky - na jedné bojuje s drakem, na druhé váží duše. 14) Confiteor Chrodeganga z Met (f 766). 15) A. TENENTI, Il Senso della mořte e I’amore della vita nel Rinascimento, obr. 40 a s. 443. 16) A. TENENTI, La Vie et la Mort a travers Part du XV siécle, Paris 1952, obr. 17 as. 103. 17) G. VOVELLE, M. VOVELLE, Vision de la mort et de Fau-delá en Provence d’apres les autels des ámes du purgatoire, du XV au XX siécle, Paris 1970. 18) Miroir de Fámě du pécheur et du juste pendant la vie et á Fheure de la Mort. Méthode chrétienne pour finir saintement la vie, nové vydání nákladem F. Vireta, imprimatur z roku 1736, 1. kniha Lyon 1741, s. 15; 2. kniha Lyon 1752. 19) Miroir de Fámě du pécheur et du juste pendant la vie et á Fheure de la Mort. Méthode chrétienne pour finir saintement la vie, s. 35. 20) A. TENENTI, La Vie et la Mort a travers Part du XV siécle, s. 98n. 21) A. TENENTI, La Vie etla Mort a travers Part du XV siécle, s. 108. 22) Manuscnts á peinture du XIIF au XVF siécle, katalog výstavy, Francouzská národní knihovna, Paris 1955, č. 115. 23) Manuscnts á peinture du XIIF au XVF siécle, č. 303; A. TENENTI, La Vie et la Mort a travers Part du XV siécle, s. 55.

DĚJINY SMRTI

SMRT SEBE SAMA

24) A. TENENTI, La Vie et la Mort a travers Vart du XV siécle, s. 55. 25) P. DE NESSON, Vigile des Morts, Paraphrase sur Job, in: Anthologie poétique fran^aise du Moyen Age, Paris 1967, svazek 2, s. 184. 26) J. HUIZINGA, Le Déclin du Moyen Age, Paris 1975, s. 144. 27) J. HUIZINGA, Le Déclin du Moyen Age, s. 142. 28) [P. DE RONSARD, Láska je u mne domovem, báseň Stance, přeložil G. Franci, Praha 1985.] 29) Metropolitní muzeum v New Yorku. 30) J. BALTRUSAITIS, Le Moyen Age fantastique, Paris 1955. 31) É. MÁLE, UArt religieux en France, Paris 1931-1950; E. PANOFSKY, Tomb Sculpture, London 1954. 32) J. ADHÉMAR, Les tombeaux de la collection Gaigniéres, Gazette des Beaux-Arts 1/1974, s. 343-344. 33) Domenico Capranico, 1513 - viz A. TENENTI, Il Senso della mořte e Vamore della vita nel Rinascimento, obr. 19, s. 192-193. 34) J. ADHÉMAR, Les tombeaux de la collection Gaigniéres, s. 343-344. 35) Memlingův ateliér, Strasburské muzeum; A. TENENTI, La Vie etla Mort a travers Part du XV siécle, s. 8-10. 36) J. SAUGNIEUX, Les Danses macabres de France et ďEspagne, Paris 1972; La danse macabre des femmes, in: Anthologie poétique fran