Bojové techniky starověkého světa: 3000 př.n.l. - 500 n.l. : vybavení, bojeschopnost a taktika
 8086215881, 9788086215884

Citation preview

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA 3000 př.n.l. ~ SOOn.l. VYBAVENÍ, bojeschopnost a taktika

Simon Anglim Phyllis G.Jestice Rob S.Rice Scott M.Rusch John Serrati

DEUS

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA Simon Anglim, Phyllis G. Jestice, Rob S. Rice, Scott M. Rusch, John Serrati

Tento překlad publikace FIGHTING TECHNIQUES OF THE ANCIENT WORLD Vydal poprvé D-Consult, s. r. o., v roce 2006 na základě dohody s Amber Books Ltd.

Copyright © 2002 Copyright © 2006 Copyright © 2006 Copyright © 2006

by Amber Books Ltd for the Czech translation by Ing. Josef Bartoň for the Cover by Zdeněk Doležal for the Czech edition by D-Consult, s. r. o.

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému, nebo přenášena v jakékoliv podobě nebo elektronickými, mechanickými, fotokopírovacími, či jinými prostředky, bez předchozího písemného souhlasu držitele autorských práv.

Z anglického originálu přeložil Ing. Josef Bartoň. Obálka a sazba Zdeněk Doležal. Odpovědný redaktor Richard Zatloukal. Tisk a vazba FINIDR, s. r. o., Český Těšín.

Vydal D-Consult, s. r. o., v nakladatelství DEUS, pobřežní 16, 180 00 Praha 8, jako svou 92. publikaci. Vydání 1., Praha 2006. http://www.dconsult.cz ISBN 80-86215-88-1

OBSAH KAPITOLA 1 Role pěchoty

6

KAPITOLA 2 Jízdní vojsko

78

KAPITOLA 3 Velení a řízení

134

KAPITOLA 4 Obléhací války

178

KAPITOLA 5 Námořní války

222

VYBRANÁ BIBLIOGRAFIE

250

VÝZNAMOVÝ SLOVNÍK

251

SEZNAM OBRÁZKŮ

255

SEZNAM TAKTICKÝCH MAP

256

KAPITOLA 1

ÚLOHA PĚCHOTY Nejdůležitější součást starověkých armád představovala pěchota. Nejznámějším příkladem jsou řecké falangy a římské legie, ale stejně důležitá byla i jiná vojska.

ěchota tvoří páteř každé armády, dokáže účinně útočit a stejně tak se bránit. Většinu bitev rozhodla schopnost pěchoty přiblížit se k nepří­ teli a zničit jej (nebo ho přinutit, aby se vzdal), případně ubránit pozice proti útočníkům. Pěchota má dvě základní možnosti, jak tohoto cíle dosáhnout. Od starověku až do devatenáctého století se většina pěších jednotek specializovala na jednu z těchto možností - nikdy ne na obě - a podle toho byly tyto jednotky vycvičeny, organizovány a vyzbrojeny. První metoda spočívá v rychlém agresivním útoku, při němž se útočníci rychle přiblíží k nepříteli a najdou jeho slabá místa, nebo projdou obrannými liniemi díky své mase, momentu překvapení či agresivitě. Tyto úderné jednotky používají koncentrované formace a snaží se

P

MOHUTNOST LEGIÍ zde demonstrují legionáři Trojanovy armády vrhající svá pila, aby odrazili útok Dáků. Zeslabené místo na oštěpu - pilum bylo vytvořeno záměrně tak, aby se po proniknuti štítem nepřítele ohnulo. Legionářův protivník pak musel buď odhodit štít, nebo jej dále používat zatížený vahou oštěpu.

7

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVÉTA

soustředit maximum síly najedno místo. Mají brnění určené proti obranné palbě a specializují se na boj muže proti muži a střelbu na krátké vzdálenosti. Často jsou příslušníci těchto jednotek vysoce motivovaní buď politickým zájmem, nábožensky nebo vyznávají válečnický kodex cti - čímž se maximalizuje jejich bojovnost a sebevědomí. Druhá metoda spočívá v ostřelování protivníka na větší vzdálenost. Střelecké jednotky bývají většinou lehčeji vybaveny a pohybují se ve volnějších formacích. Využívají své pohyblivosti, vyhledávají nejvhodnější místa pro ostřelování nepřítele a snaží se vyhýbat útokům úderných jednotek protivníka. Takovéto oddíly střelců často mívají druhotnou roli průzkumníků a někdy nepřítele napadají překvapivě v týlu, aby se pak rychle stáhly do bezpečí. Ve většině armád najdeme oba typy pěchoty. Kombinace úderných a střeleckých jednotek dává velitelům možnost různých akcí, na druhou stranu je však staví před dilema: pokud velitel shromáždí

SUMERSKÝ VÁLEČNÍK vyzbrojený kopím s bronzovou špicí a jednoduchým dřevěným štítem, vyrobeným z desek. Jeho jedinou ochranu představovala bronzová přilba.

8

své jednotky k úderné akci, budou skýtat dobrý cíl pro střelce nepřítele. Pokud je rozptýlí, a učiní z nich střelce, budou zranitelné při útoku úderných jednotek nepřítele. Tato kapitola se zabývá vývojem obou typů pěchoty mezi lety 3000 př.n.l. až 500 n.l.. Nejúspěšnějšími armádami disponovali v této době Řekové a Římané, kteří se soustředili na úderné jednotky. Protože se tato kapitola zabývá pěchotou, budeme se věnovat hlavně těmto dvěma národům. Je však potřeba jejich vojska analyzovat v kontextu ostatních pěchotních jednotek této doby. A i tyto armády potřebovaly podporu jednotek střelců, které také musíme popsat, abychom plně pochopili roli pěchoty v této době.

Primitivní pěchota Kmen je společnost, odvozující svůj původ z jediné osoby, jenž může být historickou postavou, může to být mýtický hrdina či dokonce bůh. Taková společnost většinou jedince mimo vlastní okruh považuje za nebezpečné a boj proti nim je pro ni normální. Tato skutečnost představuje nejhlubší formu motivace pro agresivní boje: v kmenech jsou všichni muži lovci a bojovníci a za muže bývá často považován jen ten, kdo už dokázal zabít několik nepřátel. Válčení je často považováno za formu lovu a nájezdy - za účelem získání dobytka, žen nebo jen čistě pro boj samotný - jsou nejběžnějším typem válek mezi kmeny. Přesto jsou známy i případy, kdy kmeny bojují, aby si podrobily, ostatní kmeny, nebo je vyhladily. Kmenová kultura, a s ní spojená válečnická etika, přežily až do dnešních dní a to nejen ve společnostech, považovaných za „barbarské“, jak ještě později uvidíme. O roku 9000 př.n.l., s příchodem stálých zemědělských komunit, se však začalo válečnictví vyvíjet, neboť disciplinované a hierarchické zemědělské společnosti začaly vytvářet disciplinované a hierarchické armády. S vlastnictvím stálých území přišla potřeba velkých bitev, ve kterých vítězná armáda zničila armádu poraženou a mohla tak pro vlastní vůdce zajistit další potřebná území. S příchodem „civilizace“ tedy přišla potřeba organizovaných úderných jednotek. Falanga, skupina pěchoty bojující v sevřeném

ROLE PĚCHOTY

BRONZOVÉ BRNĚNÍ z poloviny druhého tisíciletí př.n.l, které bvlo nalezeno u Denáry. Téměř s jistotou je možné prohlásit, že brněni patřilo mykénskému veliteli. Přilba byla vyrobena z klů divokého kance.

útvaru oštěpy nebo kopími je jedna z nejstarších válečných formací. Samotný název pro falangu (falanx) pochází z řečtiny, znamená „válec“, a její historie je úzce spjata s armádami starého Řecka a Alexandra Velikého. Falangy však už dva tisíce let předtím používaly armády městských států v jižní Mezopotámii, které vznikly v letech kolem 3000 př.n.l. „Supí stéla“ - zobrazuje supy, požírající těla mrtvých, což je častý motiv té doby - zaznamenává vítězství krále Eannatuma z Lagaše mezi lety 2500 a 2400 př.n.l. Zobrazuje také dva typy jednotek z nich jeden je zjevně falanga. Není vidět, jestli vojáci falangy mají nějaké brnění, protože jsou celí skryti za velkými podlouhlými štíty, které jim sahají od ramen po kotníky, ale mají bronzové přílby, kryjící

šíji i nos, podobné těm, které o dva tisíce let později používali řečtí těžkooděnci. Ze štítu vytvářejí zeď, ze které trčí bronzové hlavice dlouhých kopí, z čehož vyplývá, že tyto jednotky zřejmě spoléhaly na hmotu a setrvačnost. Na skříňce lyry z Uru, pocházející zhruba ze stejné doby, jsou vyobrazeni další válečníci ve falangách, kteří na sobě mají dlouhé kožené pláště pobité bronzovými plátky. Nesou také obouruční bodce, které možná umělec vyobrazil kratší, než byly ve skutečnosti. Druhý typ vojáků ze Supí stély nemá žádné brnění až na přílby, podobné těm, které mají falangité a nese oštěpy a zakulacené sekery. Většina zbraní v této době byla vyrobena z bronzu nevalné kvality, vzhledem k nedostatku cínu na Středním Východě. Mnoho zbraní z tehdejší doby, které nacházených archeology, je vyrobeno ze stříbra nebo zlata. Takové bývají uloženy v hrobech králů nebo aristokracie, ale předpokládáme, že jde o vylepšené verze standardních polních zbraní, mezi něž patřil hlavně oštěp, sekera a dýka. Oštěpy v té době byly zjevně určeny k bodání na krátkou vzdálenost, tedy nikoli k vrhání, a jejich hroty jsou k ratišti pevně připoutány, aby zůstaly na místě i poté, co skončí v těle nebo štítu nepřítele. Sekery mají zakulacená ostří, která dokážou drtit přílby a lebky nepřátel. Umně zdobené dýky pak slouží jako záložní zbraně poslední záchrany. Vzhledem k důležitosti opevnění v sumerském válečnictví je zajímavé, že v archeologických nálezech i dobových záznamech většinou chybí vrhací zbraně, ale jejich použití není zcela neznámé. V sumerských armádách byly používány i válečné vozy, ale zdá se, že nejdůležitější útočnou složku netvořily. Je pravděpodobné, že šlo o vozy pro velitele nebo „šampióny“, kteří byli přivezeni na místo, aby se utkali se šampióny protivníka nebo vedli útoky. Úcta k nejzdatnějším bojovníkům tvořila v této době významnou část válečnické etiky. „Šampióni“ se dostávali až do legend, aby jejích příklad sloužil k motivování dalších generací. Zdá se, že falangy, vyobrazené na stéle i jinde, tvořily hlavní součást sumerských armád. Při bitvách zřejmě stály ve středu, zatímco lehké jednotky s oštěpy a sekerami bojovaly na křídlech. Falangy byly používány zřejmě podobně jako jejich makedonské protějšky: vázaly na sebe těžký střed armády nepřítele, zatímco útočící bojové vozy a lehké jednotky se činily na křídlech. Falangité

9

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

také mohli dostat méně těžkou výzbroj a být nasazeni v roli lehkých jednotek, pokud vyvstala potřeba obléhaní nebo boje v členitém terénu.

vyžadovalo značnou sílu, ale dostřel takového luku byl až 200 m a nové bronzové hroty šípů také zlepšily přesnost a průraznou sílu. Pozdější typy měly až trojnásobný dostřel a šípy z nich vystřelené dokázaly pronikat kovovým brněním až na vzdálenost 200 m. Armády Blízkého Východu se hodně spoléhaly na Egyptská pěchota velké skupiny lučištníků vyzbrojených novými luky, ale úderná těžká pěchota měla také svůj význam. Egyptská Stará říše (cca 2650-2150 př.n.L) měla Armáda Nové říše (1565-1085 př.n.l.) kombinovala armádu složenou z rekrutů, čítajících několik desítek egyptskou organizaci s hyk-sóskou technikou a novou tisíc, která byla doplněna nájemnými bojovníky z doktrínou založenou na agre-sívních manévrech. Jádro kmenů z Núbie, ležící jižně od Egypta. Opevnění na armády tvořili profesionálové vysoce motivovaní hranicích stačilo k odvracení hlavní hrozby - nájezdů sliby kořisti, otroků a pozemků, ze kterých rychle libyjských a núbijských vznikla válečnická kasta, kmenů- přestože občas byly neboť synové většinou v provedeny trestné výpravy do „ Kdokoli chce znovu spatřit svůj povolání následovali své Núbie. Stará říše se zhroutila otce. V časech válek tuto lid, musí být statečný voják... někdy kolem roku 2150 př.n.l. armádu ještě doplňovali pod tíhou přírodních katastrof Kdokoli chce zůstat naživu, musí odvedenci. Nejdříve to byl a občanských válek a byla jeden muž ze sta, jako ve nahrazena Střední říší (2050Střední říši, ale později v usilovat o vítězství. Vítězové 1640 př.n.l.). Střední říše době invaze Mořských zabíjejí a poražení umírají. “ měla armádu vytvořenou z národů v letech kolem 1200 branců tak, že z každé stovky př.n.l., už to byl jeden muž z — Xenofón obyvatel musel narukovat deseti. Nebyla to kmenová, jeden muž. Armádě veleli ale poloměstská civilizace, profesionální velitelé, pod­ ve které už nebyl každý muž řízení samotnému faraónovi. Existuje záznam o válečníkem. Proto museli odvedenci projít základním veliteli „úderných“ jednotek, což naznačuje, že už v výcvikem, než byli nasazeni v boji. Jedna dobová té době existovaly složky těžké pěchoty, určené pro kresba zobrazuje lučištníky na střelnici, cvičící pod agresivní útoky. dozorem zkušeného instruktora. Od roku 1720 př.n.l. Egypt napadali Hyksósové, Dva dostupné popisy bitev, první u Megidda Semité postupující zpoza Sinaje, kteří využili politické (1482 př.n.l.) a druhý u Kadeše (1300 př.n.l.) se rozpory v zemi a vlastní technologickou převahu bohužel více zaměřují na opěvování génia faraónů, k tomu, aby si jej podmanili, což se jim zcela podařilo kteří bitvy vedli, tedy Thutmóse III. a Ramesse II. v roce 1674 př.n.l. Hyksósové změnili egyptskou a méně na bitvy samotné. Existuje však mnoho vojenskou kulturu použitím technologií Středního dalších obrazových a dokumentárních svědectví Východu. Nejdříve Egypťany naučili stavět rychlé o tom, jak armády Nové říše bojovaly. a pevné bojové vozy pro rozhodné válečné akce, vyrábět Egyptská pěchota byla dělena do rot po 250 kvalitní bronzové zbraně, a též vyrábět kompozitní a dále rozdělena do čet po 50. Existovaly dva hlavní luky. Do té doby Egypťané používali jednoduché typy pěchoty: lučištníci, kteří byli v době bitvy luky ze dřeva nebo rákosu s dostřelem kolem 100 u Kadeše zcela vybaveni novými kompozitními luky m. Kompozitní luk byl asijského původu a skládal se a Nakhtu-aa (úderné jednotky). V této době nosili z dřevěného jádra, na vnitřní straně oblouku zesíleného lučištníci jen bederní roušky a zjevně tedy nebylo nalepenými pásy rohoviny a na vnější straně šlachami. záměrem, aby se dostali do styku s nepřítelem. Ve Před osazením tětivou byl takový luk předepjatý na vybavení Nakhtu-aa však došlo k jistému vývoji. opačnou stranu, což znamenalo, že natažení tětivy Reliéf z doby královny Hatšepsowet (1530-1482

10

ROLE PĚCHOTY

př.n.l.) zobrazuje vojáky s kopími s širokými hlavicemi, krátkými sekerami s malými bronzovými hlavicemi a dřevěnými štíty s okrouhlou vrchní částí. Od roku 1500 př.n.l. začalo být běžné také brnění - většinou šlo o zpevněnou látku obepínající tělo, ale používány byly už také kožené nebo bronzové přílby - a některé jednotky nesly také krátká bodná kopí, podobná bodcům iklwa kmene Zulu. V době bitvy u Kadeše už byli Nakhtu-aa běžně vybaveni látkovým brněním a nesli štíty z okrouhlými vršky, které však už byly dost široké nato, aby z nich mohla být vytvořená štítová zeď falangy. Bronzovou ruční sekeru nahradil khopesh, jednoruký bronzový sekáček se zaostřenou čepelí ale bez špice - ani meč, ani sekera - a jiní nesli obouruční kombinaci sekery a kyje, spojující těžkou okrouhlou hlavici a půlkruhové ostří. Taktika pěchoty se odvíjela od mohutných salv lučištníků, které dokázaly rozhodovat bitvy, pokud vezmeme v potaz sílu a přesnost kompozitních luků, stupeň výcviku egyptských lukostřelců a nedostatek vhodného brnění v té době. Lučištníci byli zjevně nasazování v řadách a vycvičeni tak, aby stříleli v salvách a podporovali postup válečných vozů nebo Nakhtu-aa, kteří nejprve vrhali oštěpy a pak používali khopeshe nebo sekery proti řadám protivníků, které rozbila sprška šípů a oštěpů. V egyptské pěchotě bojovali také žoldnéři. Medjay byli příslušníci núbijských kmenů, využívaní jako lučištníci v raném období Nové říše. Nesli jednoduché dřevěné luky a byli natolik vážení, že později hlídali hroby faraónů v Údolí králů. Někdy po roce 1200 př.n.l. proběhlo několik invazí „Mořských národů“, indoevropských kmenů pocházejících

VZORKY EGYPTSKÉ VÝZBROJE (popsané shora dolů) představuji nůž: palici nebo palcát vyrobený z ka­ mene a dřeva; meč; a konečně kopí. Hroty všech zbrani jsou měděné, nebo bronzové.

VZOR EGYPTSKÉHO VOJÁKA z doby kolem 2000 př.n.l, který byl součásti „soukromé armády“ nalezené v hrobce prince Emsaha v Asijútu. Za pozornost stoji fakt, že neměl žádné brněni a ke své ochraně používal jednoduchý dřevěný štít potažený kůži.

z Malé Asie a oblasti Egejského moře. Z těchto byli nejznámější Filištíni, kteří se usídlili v Kanaánu na pobřeží Palestiny. Mořské národy začali do egyptské civilizace pronikat již několik generací před hlavní invazí jako obchodníci, osadníci a žoldnéři: Ramesse II. měl u Kadeše osobního strážce z kmene Šardan. Šardanové byli první specializovaní šermíři v historii a kovový meč je rozhodně zbraň indoevropského původu. Dobové ilustrace ukazují Šardany a Filištíny v bronzových krunýřích a přilbicích, u Šardanů s rohy a u Filištínů s chocholy z per. Válečníci obou stran mají kruhové štíty měřící v průměru asi jeden metr s

11

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

jedním pásem, takže manipulace s nimi je pro divoké boje s meči jednodušší. Jako hlavní zbraň nesou asi metr dlouhý meč s úzkou špicí jehož čepel i jílec jsou zřejmě odlity z jednoho kusu, stejně jako bronzové nože z této doby, které v sooučasnosti můžeme vidět v Britskému muzeu. Meče byly zřejmě nejdříve také z bronzu, ale od roku 1200 př.n.l. vzrůstá použití železa, nového kovu, který je pro čepele mnohem vhodnější. Známá legenda o filištínském přeborníkovi Goliášovi z Gat naznačuje, že boje mezi šampióny tvořily důležitou součást .válečnictví mořských národů.

Železní muži: Asyřané Historikové se snaží vyhýbat analogiím, ale pro nás je velice lákavé srovnání Asyrské říše, která vládla Střednímu východu mezi lety cca 900-612 př.n.l. a nacistické Třetí říše. Agresivní a vražedně mstivý režim podporovaný úžasnou a úspěšnou válečnou mašinérií. Stejně jako v případě wehrmachtu během druhé světové války, také asyrská armáda byla technologicky a takticky pokročilá a sloužila jako příklad ještě pro mnoho dalších generací. Asyřané jako první začali ve velkém množství používat železo. Na rozdíl od cínu, který je potřebný pro výrobu bronzu, je železa na Středním Východě dostatek a železné zbraně byly tedy kvalitnější než zbraně bronzové, ale bylo také možné jich vyrábět velké množství a vybavit tak skutečně obrovské armády. Asyrský král Salmanassar III. v roce 845 př.n.l. vpochodoval do Sýrie s armádou v síle 120 000 mužů., zatímco Egypťané měli u Megidda i u Kadeše armádu čítající přibližně 20 000 mužů. Asyřané potřebovali velké armády, protože byli v podstatě neustále ve válečném stavu, vybudovali do té doby největší říši světa, a používali tvrdé přesvědčovací prostředky - a někdy i teror, pokud to bylo nutné - aby v této říši udrželi pořádek. Tehdejší popisy bojů se méně zaměřují na vojenské aspekty tažení a více na radostné líčení toho, jak byli velitelé nepřátelských armád stahováni zaživa z kůže a jejich vojáci vyhlazováni nebo násilně deportováni. Na obrazech vidíme lesy těl, nabodnutých na kůly, jak zdobí hradby dobytých měst a asyrské vojáky, zdravící svého krále uťatými hlavami nepřátel. Srdce Asyrské

12

SOCHA TUTANCHAMÓNA, nalezená v jeho hrobce, znázorňuje faraóna připraveného k boji. Je připraven zdviženým kopím skolit nepřítele..

říše leželo v úrodné oblasti dnešního severního Iráku a její rozšiřování začalo někdy kolem roku 1100 př.n.l., když se vystupňovaly boje s aramejskými nájezdníky ze západu. Za vlády krále Aššumasirpala II. (883 - 859 př.n.l.) začali Asyřané sledovat jednotnou imperiální strategii, dobyli Sýrii a Levantu a v roce 877 př.n.l. dorazili na pobřeží Středozemního moře. Rada historiků naopak spojuje Mořské národy s předindoevropskými etniky egejské a středomořské oblasti. Řada indicií např. svědčí o jejich možném vztahu k pozdějším Sardům či Etruskům. Aššumasirpalův syn Salmanassar II. válčil 31 z 35-ti let, která strávil na trůnu a vrcholem byla dosud největší bitva asyrské armády proti koalici vedené Syřany. Odehrála se v roce 853 př.n.l. u Karkaru.

ROLE PĚCHOTY

O bitvě existuje frustrující nedostatek záznamů, ale víme alespoň tolik, že Asyřané dosáhli vítězství jen s velkými ztrátami a díky tomu se dočasně přestali pokoušet o podmanění Sýrie. Asyrská armáda zahrnovala v této fázi expanze úderné oddíly bojových vozů a jízdy, ale páteř tvořila pěchota. V armádě

RŮZNÉ STAROVĚKÉ LUKY, od nejjednoduššího vlevo k nejdokonalejšímu, kompozitnímu vpravo. Schéma zobrazuje luk ve třech polohách: před napnutím tětivy, v klidu s nataženou tětivou a plně napnutý, připravený vymrštit šíp.

sloužili rolníci dočasně povolávaní přes léto, ale v době úrody opět propouštění tak, aby nedošlo k narušení zemědělského kalendáře. Máme štěstí, že Asyřané zanechali mnoho realistických vyobrazení svých armád v akci a na rozdíl od Egypťanů zobrazovali všechny jejich složky a všechny hodnosti. Z jednoho z paláců Salmanassara II. pocházejí tzv. Balawatská brána, jejichž šestnáct bronzových pásů, které ji zpevňovaly, je dnes vystaveno v Britském muzeu. Na každém pásu jsou zobrazeny události z jednoho tažení a jedním z může být také bitva u Karkaru. Vidíme lučištníky, jak podporují útok válečných vozů střelbou zpoza štítů, které drží kopiníci. Oba typy jednotek mají typické asyrské kónické přílby a pláště bez rukávů až ke kotníkům - zřejmě z kůže -s našitými svislými bronzovými pásy, jak později potvrdily archeologické nálezy. Vidíme také množství lukostřelců, jak šípy zasypávají dobývaná města. Z výjevů na branách je zjevné, že už tehdy měl každý lukostřelec svého nosiče štítu, který ho chránil před střelami nepřátel.

Úpadek a další vzestup PERSKÝ LUČIŠTNÍK S KOPINÍKEM, znázornění podle dobové řezby. Štít kopiníka je mohutný a poskytuje dobrou ochranu větší části jeho trupu. Výzbroj obou doplňuji ještě krátké meče.

Po Sahnanassarovi vládli slabí králové. Říše osmdesát let upadala a následkem toho dospěla až do stavu podřízenosti svému nenáviděnému rivalovi Babylónu.

13

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

Pak Tiglat-Pilesar III (745 - 727 př.n.l.) říši znovu pozvedl. Provedl rozsáhle reformy v armádě, posílil centrální vládu v říši, znovu dobyl pobřeží Středozemního moře a dokonce si podrobil Babylón. Pod vládou Sargona II. a jeho následníků (721 - 627 př.n.l.) říše dosáhla největšího rozsahu: Sinacherib porazil Filištíny, v roce 701 př.n.l. neúspěšně obléhal Jeruzalém a v roce 693 př.n.l. nechal jako trest za vzpouru srovnat se zemí Babylón. Za vlády Aššurbanipala (668 - 627 př.n.l.) byla Asýrie značně „přetížená“ vlastním územím. Severní hranici

ASYRSKÝ LUČIŠTNÍK. připraven k vystřeleni šípu. K sebeobraně mu slouží meč, ale asyršti lučištníci byli často doprovázeni vlastním štítonošem, který’ oba chránil před nepřátelskými šípy.

14

neustále ohrožovalo království Médů a kočovné národy Skythů, zatímco východní hranice ohrožoval obnovený Babylón. V roce 615 př.n.l. Médové napadli Asýrii a v roce 612 př.n.l. spojené médské a babylónské armády vyplenily její hlavní město Ninive, což znamenalo konec celé říše. Tiglat-Pilesar III. nahradil rolníky branci z každé provincie a požadoval také kontingenty od vazalských států. Na obrazech z doby Tiglat-Pilesara je možné opět vidět dvojici lučištník a nosič štítu, ale štíty jsou na nich často nahrazeny vysokými přenosnými stěnami z rákosu, pokrytými kůží nebo kovem a v horní části zakřivenými, aby byla dvojice chráněna i před střelami padajícími pod strmým úhlem. Je také možné, že štíty byly používány při bitvách a stěny při útocích na opevněné pozice. V letech kolem 700 př.n.l. už byly také používány jiné formace. V Britském muzeu jsou vystaveny panely z Ninive z doby mezi léty 700 a 692 př.n.l., které zobrazují scény ze Sinacheribových tažení. Na jednom je vidět útok na židovské město Lakíš v roce 701 př.n.l.. V popředí stojí falanze podobná formace úderných jednotek hluboká šest až sedm řad vyzbrojená kruhovými štíty a dva metry dlouhými oštěpy vztyčenými nad hlavou. Vojáci mají také zkrácené pláště a nové přílby s hřebenem z koňské hřívy - mohou to být přílby Kisir Sharruti (Královské gardy). Za nimi stojí šest až sedm řad lučištníků, z nichž někteří nemají žádné brnění a jiní dlouhé pláště podobné těm, které nosili jejich předkové. Následují tři řady prakovníků v brnění. Síla střeleckýchjednotekpodporujících úderné jednotky byla opravdu hrozivá. Z archeologických nálezů vyplývá, že asyrské kompozitní luky dokázaly vystřelit šíp až na vzdálenost 650m a prakovníci používali špičaté projektily, které dokázaly i přes pancíř způsobit vážná zranění. Je možné, že prakovníci útočili na jednotlivé cíle, zatímco lučištníci protivníka zasypávali plošně a podporovali útočící jednotky. Zdá se, že jednotlivé typy jednotek se dále dělily na další jednotky a podjednotky. Na jiném obrazu vidíme vojáky, hlídající otroky v dole. Jsou jasně rozděleni na lučištníky a kopiníky. Další zobrazuje lučištníka, střílejícího zpoza již popsané stěny, zde ale může jít o historické nebo schématické ilustrace. Jiný panel, pocházející zhruba z roku 620 př.n.l., tedy necelé desetiletí před pádem říše, znovu ukazuje oddělené formace lučištníků

ROLE PĚCHOTY

HROTY SKYTHSKÝCH ŠÍPŮ ze čtvrtého století př.n.l. nalezené v hrobu poblíž Kyjeva na Ukrajině. Všechny hroty šípů jsou vyrobeny z bronzu. Tři z nich mají jednoduchý zpětný háček, který bránil snadnému vynětí šípu z těla oběti.

a kopiníků. Nehledě na formace však asyrská pěchota dokázala obléhat, útočit v poli i bojovat proti guerille a všechny její jednotky dokázaly spolupracovat s jinými jednotkami pěchoty i dalších typů zbraní.

Vzestup Peršanů

SKYTHSK.Ý LUČIŠTNÍK z šestého, nebo pátého stoletípř.n.l.. Jeho gorytos, kombinované pouzdro luku a toulec, je zavěšen na levém stehně. Lučištnik je vyzbrojen kompozitním lukem.

V roce 550 př.n.l. perský vládce Kýros svrhl posledního krále Médů a pak vedl několik tažení s cílem dobýt Babylón a Anatólii. Kýrovi nástupci přidali Egypt, severní Indii a část jihovýchodní Evropy. Perská armáda té doby byla založena na odvodech z provincií a byla obrovská i na poměry, které vládly o 2.000 let později. Řecký historik Hérodotos z Halikamássu, který je ovšem znám tím, že často přeháněl, odhadoval velikost armády velekrále Xerxe v roce 480 př.n.l. na 2,4 miliony mužů, z čehož 1,7 milionů byla pěchota. Římský historik Arriános (Flavius Arrianus) odhaduje, že Alexandr stál u Issu (333 př.n.l.) proti perské armádě čítající 600 000

15

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

nedostatku brnění a výcviku v boji muže proti muži. mužů a u Gaugamél (331 př.n.l.) prý měla armáda Není tedy překvapující, že kdekoli to bylo možné, Peršanů milión pěšáků. snažili se Peršané střílet zpoza připravených pozic Jiný římský historik, Quintus Curtius Rufus nebo přírodních překážek. odhaduje perské síly u Issu na střízlivějších 119.000 Kromě Peršanů a Médů tvořily hlavní část a u Gaugamél na 245.000 mužů, z čehož byla pěchota perských armád kontingenty z podrobených zemí. Tito 200 000. Čísla už těžko ověříme, ale z historických vojáci používali vlastní národní zbraně, organizaci zdrojů je zřejmé, že většina vojáků v těchto jednotkách a taktiku. Hérodotos popisuje měla pochybnou kvalitu a 35 různých národností v motivaci, proto byli poraženi Xerxově armádě z roku 480 početně slabšími, ale lépe „Athéňané...útočili v běhu... př.n.l.. Mnozí z těchto pěšáků vycvičenými a. vedenými byli lukostřelci, jak to mu řeckými a makedonskými Když Peršané viděli, jak k nim bylo u Peršanů, ale Arabové jednotkami. Athéňané běží...mysleli si, že měli kompozitní luky, Jednotky byly orga­ Lýdové nesli vybavení velmi nizovány do bazarabam musí být šílení...protože viděli, podobné řeckému (Xerxés (tisíců), děleny na sataba tedy mohl mít malé jednotky (stovky) a pak dathabam jak málo jich je“ - Hérodotos těžkooděnců) a Trákové byli (desítky). Páteř raných vyzbrojeni oštěpy, štíty a perských armád tvořila malé dýky (což znamená, že pěchota, která spoléhala patřili spíše ke střeleckým jednotkám). na masivní nasazení lučištníků, jejichžochranu Perské armády se pak dalších sto padesát let zajišťovali nosiči štítů, kteří je doprovázeli. Přední vyvíjely, částečně na základě zkušeností z bojů řadu pěchotních formací tvořili sparabara (nosiči s Řeky. V letech 490-479 př.n.l.. přišly pokusy pavéz), přičemž spara byl obdélníkový štít z rákosu o nápravu nedostatku těžké pěchoty vyzbrojením potažený kůží, sahající od kotníků do výšky ramen. kurdských, mýsijských a dalších žoldnéřů štíty Každý dathabam byl rozvinut do řady po deseti a kopími. Když to bylo možné, najímali si Peršané mužích a za štítonoši stáli lukostřelci. Velitel štítonošů řecké žoldnéře, hlavně těžkooděnce, kteří bojovali nesl dva metry dlouhé kopí, sloužící pro obranu ve falangách, ale také střelce. Z těchto jednotek bylo celé sekce a pokud padl, museli se lučištníci bránit nejlepších Xenofontových „Deset tisíc“, jejichž ústup sami, jak nejlépe dovedli krátkými zakřivenými ze srdce Perské říše po bitvě u Kúnax (401 př.n.l.), meči bez špice. Je zajímavé, že Peršané zpočátku je popsán v Anabázi (Anabasis), detailním popisu nepoužívali kompozitní luky, ale pouze jednoduché tehdejšího válečnictví očima přímého účastníka. luky s účinným dostřelem kolem 150 m. Perští Proti Alexandrovi u Issu postavili 30 000 řeckých lukostřelci dokázali účinně podporovat útočící žoldnéřských těžkooděnců a také 60 000 vojáků jízdu, ale jejich střely neměly dostatečnou sílu, aby zvaných Kardaka, mladých perských šlechticů, které zabránily útoku odhodlaných úderných jednotek, jak Arriános - cituje Ptolemaia - popsal jako „těžkou se ukázalo u Marathónu a Plataj. Jakmile došlo pěchotu“. Xenofón však píše, že doprovázeli Velkého k boji muže proti muži s Řeky nebo Makedonci, krále na honech, nosili dva oštěpy, luk a bronzovou měli Peršané nevýhodu v nedostatečném brnění. sekeru. Na reliéfu z perského královského paláce v Súsách Je možné, že některé z nich velitel athénských je vyobrazen člen královské stráže, „Nesmrtelný“, žoldnéřů Tímotheos proměnil v těžkooděnce a jiné v dlouhém plášti a s odznaky hodnosti, ale bez brnění. zase ve střelce. Tomu by odpovídalo jejich nasazení Z toho lze usuzovat, běžná pěchota nebyla vybavena u Issu, kde jich 30 000 chránilo křídla řeckých o nic lépe. Hérodotos vzácně chválí odvahu Peršanů těžkooděnců ve falangách. Kardakové se zjevně u v bitvě u Plataj (479 př.n.l.), ale popisuje, že jakmile Gaugamél neobjevili, ale byla tam perská královská byly proraženy řady úderných jednotek, bojovali garda, známá jako „jablkonoši“ podle závaží ve sice perští lukostřelci statečně, ale byli poraženi díky

16

ROLE PĚCHOTY

tvaru jablka na konci svých oštěpů. Dva můžeme vidět na známé mozaice nalezené v Pompejích, která zobrazuje, jak Alexandr útočí na válečný vůz Dáreia III. Jeden z nich drží oštěp a druhý luk, což naznačuje, že mohly být používány oba základní typy jednotek. Kopiník nese mohutný štít, zatímco lučištník má jen lehké kožené brnění pobité bronzovými cvoky.

Těžkooděnci V porovnání s armádami Středního Východu se zdály být armády starověkého Řecka malé, technicky zaostalé a takticky jednoduché, ale Řekové Peršany zdrcujícím způsobem porazili u Marathónu (490 př.n.l.) a u Plataj (479 př.n.l.) a v roce 480 př.n.l. pouhých 7.000 Sparťanů a jejich spojenců dokázalo zastavit nejméně desetinásobný počet Peršanů u Thermopyl. Řecká vojenská kultura se od středoasijské velmi lišila: Etika válečníka zůstávala silná, takže armády spoléhaly na agresivní útoky úderných jednotek bojujících ve falangách. Těžkooděnci pocházeli ze soukromých oddilů bohatých občanů, měli tedy osobní zájem na úspěchu bitev a byli intenzivně naočkováni nacionalistickou ideologií a hrdinskými mýty. Řecká národní báje Ilias má sice malou hodnotu jako záznam vojenské historie, ale je skvělou ukázkou myšlení tehdejších válečníků. Homér napsal Illiadu někdy kolem roku 800 př.n.l., popisuje v ní dobu trojských válek (cca 1000 př.n.l.) a soustředí se na spor mezi řeckým hrdinou Achillem a trójským Hektorem. Do vyprávění jsou pak vetkány ještě další příběhy. Hlavními hrdiny trójské války jsou Řekové mykénské doby bronzové z doby 1.400 až 1.000 př.n.l.. Z díla není poznat, jestli Homér popisuje boje z doby mykénské nebo z období vlastního života nebo zda obojí mísí dohromady. Z archeologických výzkumů vyplývá, že mykénské armády mohly být ovlivněny armádami Středního východu a skládaly se z jednotek válečných vozů, které podporovaly formace pěchoty. Mezi zbraně patřily bronzové meče určené k sekání, podobné mečům Mořských národů a bodné kopí se širokými bronzovými hlavicemi. Na tzv. „válečnické váze“ v Mykénách vidíme válečníka s bodným kopím

a srpkovitým štítem, který na sobě má přílbu s rohy, pravděpodobně z bronzu nebo kůže a hrudní a stehenní brnění z nerozpoznatelného materiálů. Neexistuje důkaz, který by vyvrátil vyprávění o soubojích nejvýznamnějších bojovníků - příběh o Davidovi a Goliáši naznačuje, že k takovými bojům docházelo u Mořských národů, které byly mykénským podobné kulturou i dobou rozkvětu Mnoho historiků se však domnívá, že Homér popisuje spíše řeckou „dobu temna“ kdy bitvy připomínaly spíše neřízené rvačky, ve kterých záleželo hlavně na válečnické etice a šlechtici bojovali o prestiž. K radikálním změnám začalo docházet po roce 700 př.n.l., když v Korintu, Spartě a Argu vyvinuli falangu těžkooděnců. Zdá se, že tento vývoj ovlivnily dvafaktory,politickýaekonomický. Ekonomický faktor spočíval v tom, že se znovuotevřením obchodních tras a založením kolonií v Itálii, Anatólii a na egejských ostrovech vzrostla prosperita a více mužů si tak mohlo dovolit mít vlastní zbraně, což předtím bylo výsadou aristokracie. Politicko-kultumí kořeny falangy leží ve vzniku poliš, který je datován zhruba do této doby. Polis, jak vysvětluje Aristotelés, je soběstačný a autonomní stát, sjednocený pocitem sounáležitosti a citem pro společný cíl, který je vyjádřen systémem zákonů a občanských závazků, platných pro všechny občany stejnou měrou. V Athénách museli všichni občané povinně hlasovat o všech rozhodnutích státu a všichni důležití úředníci včetně vojenských velitelů byli volení na pevně daná období. Ve Spartě se všichni muži museli účastnit přísného vojenského výcviku a přijmout přísná pravidla, která platila pro všechny muže, včetně obou králů, a která v osmém století př.n.l. sestavil legendární zákonodárce Lykúrgos. Hlavním požadavkem byla schopnost poliš ubránit se v případě války. Extrémním případem byla Sparta, kde všichni muži byli po celý život jen vojáky a nesměli vykonávat jiné než vojenské povolání. Dokonce i v „demokratických“ Athénách však všichni muži ve věku mezi 17ti a 59ti museli narukovat v případě války. Dá se tedy tvrdit, že falanga byla skupina spoluobčanů, kteří se postavili na odpor útočníkovi a jejich motivaci tedy stěží mohla překonat motivace běžných odvedenců, profesionálních vojáků nebo žoldnéřů. Když k tomu přičteme téměř naprostou shodnost zbraní ve falanze, zjistím, že se tyto formace výrazně liší od armád říší Středního Východu.

17

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

Základní výstroj Nejdůležitější součástí výzbroje těžkooděnce byl hoplon, tedy štít, který dal těmto jednotkám název (hoplíta). Hoplon byl vlastně mělký talíř ze dřeva,

zprvu jen s okraji obloženými bronzem, později celý pokrytý bronzem, měřící v průměru 80-100cm. Měl dvojitou rukověť složenou z koženého nebo kovového pásu napříč středem, kterým mohla být prostrčena paže až po loket a smyčky z kůže nebo provazu na okraji, za kterou mohl být držen rukou. Mohl být tedy držen na lokti a část váhy spočívala na rameni, takže se snadněji nosil, ale nebyl tak poddajný jako štít s jednou rukojetí. Hoplon byl vždy ozdoben nějakým symbolem - zvláště populární byly tváře oblud, mínótaurů a dalších stvůr - ale Sparťané' prosadili přísnou uniformitu a všechny jejich štíty byly zdobeny písmenem lambda, které znamenalo Lakedaimonoi, což bylo jejich přesnější jméno. Další výraznou součást vybavení těžkooděnce tvořila přilba a opět existovalo několik variací. Nejčastějším typem byla korintská, která zakrývala celou hlavu a tvář, jen pro oči a ústa v ní byl výřez ve tvaru písmene T a pozdější varianty měly také kryt nosu. Z tohoto typu se vyvinula přílba atická, která nezakrývala tvář a měla jen boční lícní kryty na pantech. Nejrannější typ však byla přílba illyrská, která zakrývala lebku a líce, ale ne nos a měla na vrcholku výrazný kovový hřeben. Pozdější thrácký typ napodoboval thráckou čapku z liščí kožešiny se štítkem, který chránil tvář a s dlouhými lícními chrániči, které byly někdy pod bradou spojeny a tva­ rovány tak, aby vypadaly jako plnovous. O zbytku výzbroje těžkooděnců se stále vedou

18

PŘILBY ŘECKÝCH HOPLÍTŮ, zleva doprava: jednoduchá korintská přilba: klasická konstrukce s dlouhými Učnicemi: pozdně illyrská přilba: a konečně pozdně korintská konstrukce s prostorem pro uši uživatele, který měl zlepšit možnost naslouchat povelům.

diskuse. Někteří historici dokonce vzali doslova řecké umění a tvrdily, že těžkooděnci bojovali nazí, ale jiná umělecká díla a archeologické výzkumy tuto teorii nepotvrzují. Bylo nalezeno množství bronzových brnění a stehenních brnění a existuje také mnoho uměleckých děl, která zobrazují těžkooděnce v brnění. Jedno z prvních, váza z Chigi, pocházející z doby okolo 650 př.n.l., zobrazuje těžkooděnce v „anatomickém“ brnění, které je tvarováno tak, aby připomínalo svaly na mužské hrudi. Takováto zbroj pochází zhruba ze sedmého století př.n.l. a často ji zobrazovali umělci ve svých dílech. Byla však příliš drahá na to, aby si ji mohl dovolit každý. Některé kusy byly uměleckými díly samy o sobě. Brnění se skládalo z předního a zadního dílu, které byly spojeny panty a někdy k nim patřil ještě půlkruhový chránič rozkroku. Od šestého století př.n.l. se začaly používat chrániče slepené z mnoha vrstev látky tak, že celková tloušťka činila až 5cm. Tyto chrániče kryly ramena a trup a patřila k nim suknice, která chránila břicho a podbřišek, většinou rozdělená tak, aby umožňovala chůzi a běh. Výbavu těžkooděnce pak doplňovaly chrániče holení, často vytvarované podle svalů nositele. Hlavní zbraní těžkooděnce bylo kopí, určené k bodání, dlouhé přibližně 1.5 až 2.5m s ratištěm z jasanu, železným plochým hrotem a bronzovou

ROLE PĚCHOTY

patkou. Bylo nalezeno mnoho mečů, ale od pátého století př.n.l. se ustálily dva hlavní typy: jeden byl dlouhý přibližně 60cm, čepel byla oboustranná, měla tvar listu a sloužila k sekání. Druhý byl kopis etruského nebo makedonského původu s ostřím jen najedná straně a zakřivenou rukojetí, který připomínal kukri dnešních Gurkhů, jehož může být předchůdcem. Meče byly používány čistě jako záložní zbraň, hlavní zbraní úderných jednotek vždy bylo kopí. Jen Xenofón detailně popisuje organizaci falangy těžkooděnců, ale jedná se o spartskou falangu a zřejmě tedy nepůjde o typický příklad. Sparťanská falanga byla rozdělena na 6 morai, každá mora byla vedena polemarchem, který měl na povel 4 lochagai, 8 pentekosterů a 16 enomotarchů, z nichž každý velel enomotia (četě) o počtu 36-ti mužů. Enomotia byla rozdělena na 3 řady po 12-ti, přičemž enómotarchos vedl přední řady a jeho ouragos (zástupce) byl vzadu. Athénská armáda se skládala z deseti taxis, každý z nich byl složen z jednoho z deseti athénských kmenů a velel mu taxiarchos. Taxei měly různé velikosti a i přes zmínky o lochagoi v některých popisech bitev není pravděpodobné, že by organizace athénských pluků byla tak propracovaná, jako ve Spartě. Použití hoplonu, který zakrýval jen levý bok těžkooděnce a o velký kus přesahoval vzad, vyžadovalo, aby falanga byla složená tak, že nechráněný pravý bok

muže vlevo chránil přesahující štít muže, který stál vpravo. To vyvolávalo zvláštní jev, který popisuje Thúkydídés: „O všech armádách platí, že když pochodují do boje, jejich pravé křídlo se vysunuje do strany a přesahuje tak levé křídlo nepřítele. Je to proto, že každý muž se snaží chránit si co nejlépe zranitelný pravý bok a začíná to u muže, který je nejvíc vpravo. Jeho strach se pak přenese na ostatní.“ (Thúkydídés V.71). Ani disciplinovaní Sparťané proti tomu nebyli imunní: v bitvě u Mantineie během peloponéské války (418 př.n.l.), kterou Thúkydídés popisuje, pravé křídlo Sparťanů přesahovalo athénské levé křídlo a athénské pravé křídlo přesahovalo levé křídlo Sparťanů! Thúkydídés popisuje, že v této bitvě docházelo k variacím v hloubce falangy, ale tvrdí, že většinou měla falanga osm řad. Xenofón naznačuje, že Sparťané měnili hloubku falangy podle taktických podmínek. Někdy to bylo dvanáct mužů vedle sebe po třech řadách, jindy to bylo šest mužů vedle sebe a šest řad do hloubky. Thúkydídés popisuje, že u Delia (424 př.n.l.) měly athénské falangy 8 řad, zatímco falangy thébské měly 25 řad. Zdá se, že osmiřadá falanga byla u athénských opravdu běžná, neboť ji použili také u Syrákús v roce 415 př.n.l.. Nejtěžší falangy používali Thébané: u Leukter (371 př.n.l.) byly RŮZNÉ, NACVIČENÉ POZICE používané hoplity v době kolem 400 př.n.l.. Zleva doprava: hoplíta volně stojící: hoplíta v pozoru očekává rozkazy: hoplíta připravený vyrazit do boje: a hoplíta vrhající svoje kopí přes rameno.

19

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

dvanáctiřadé spartské falangy rozdrceny mohutnými „beranidly“ falang tvořených 50-ti řadami po 80-ti mužích, které pro tento účel vytvořil thébský vůdce Epameinondás. Falanga však nebyla jen taktický „pami válec.“ Hlavně spartšti těžkooděnci, kteří celý život intenzivně cvičili, byli schopni provádět překvapivé manévry. Xenofón popisuje, jak díky výcviku dokázali rychle orientovat falangu jakýmkoli směrem. Hérodotos píše, jak, pravděpodobně díky této metodě, u Thermopyl dokázali Sparťanépředstírat ústup a následně zaútočit, což je taktika, kterou běžně používají jen lehké jednotky. U Kúnax Deset tisíc, které vycvičil Sparťan Klearchos, prorazilo perským levým křídlem, pak otevřeli řady a nechali neškodně projet perské válečné vozy, pronásledovali nepřítele pět kilometrů z bojiště, pak provedli čelem vzad a bez velkých škod odolali útoku jezdectva, což znamená, že jistě šlo formaci, která byla silná, ale zároveň přizpůsobivá a obratná.

Běžná taktika Nejběžnější taktikou falangy však byl přímý postup a kontakt s nepřítelem. Thúkydídés popisuje postup dvou armád u Mantineie: „Protivník postupoval divoce a zlostně, zatímco Sparťané postupovali pomalu za zvuku píšťal. Tento zvyk neměl nic společného s náboženstvím: hudba měla udržet stejný krok, aby se jejich řady za pochodu neroztrhaly.“ (Thúkydídés V.70) Sparťané a později také jiní do boje pochodovali za zvuku bojových písní, které je vyzývaly k tomu, aby napodobili své neporazitelné předky. Všichni se shodovali na tom, že na postupující falangu byl strašlivý pohled: pode Xenofonta stačilo, aby Deset tisíc provedlo cvičný útok pro pobavení královny kilikijské a jejich perští spojenci začali prchat. Později u Kúnax: „Řekové zpívali písně a začali postupovat proti nepříteli. Za pochodu přední část falangy vyrazila kupředu a zadní část také začala postupovat dvojnásobnou rychlostí. Pak všichni ve stejném okamžiku vykřikli „Eleleu“, což je pokřik věnovaný bohu války (Arés) a pak už se řítili kupředu. Někdo

20

říká, že o sebe buší oštěpy a štíty, aby vyplašili koně, ale Peršané ve strachu prchli ještě dříve, než byli Řekové na dostřel lučištníků.“ (Xenofón, Anabasis).

Není jasné, co se stalo, když nepřítel neprchl. Podle soudobých svědectví se zdá, že boje falangy proti falanze byly směsice přetlačování štíty - othismos (strkání) - a bodání kopími, dokud jedna strana nepovolila. Na monumentu Nereid, který pochází z Lýdie z roku kolem 500 př.n.l., vidíme dva těžkooděnce, jak se o sebe opírají štíty a snaží se jeden druhého bodnout kopím. Thúkydídés v popisu bitvy u Delia (423 př.n.l.) vypráví o urputných bojích na thébském levém křídle, kdy do sebe vojáci byli zaklesnuti štíty tak dlouho, dokud jeden z nich nepovolil, čímž v liniích Thébanů vznikly mezery, do kterých Athéňané posílali svoji lehkou pěchotu. Na druhém křídle se naopak Thébanům podařilo athénské linie tlačit krok za krokem zpět, až jejich řady prorazili (Thúkydídés IV.96). Dalším důkazem důležitosti velkého tlaku je rostoucí hloubka falangy, která dosáhla vrcholu padesáti řadami Thébanů u Leukter a protože jejich velitel Epameinondás si přál, aby ho potěšili a „udělali ještě jeden krok“ je docela možné, že jeho falangy Sparťany v podstatě převálcovaly. Vzhledem k délce kopí mohli ještě muži ve čtyřech dalších řadách bodat do protivníků a pomáhat tak první řadě v boji. Protože se také přesunovali kupředu, aby nahradili padlé spolubojovníky, je nasnadě, že čím byla falanga hlubší, tím větší měla úspěch při vyčerpávání protivníka v dlouhém boji. Takže i když falanga nerozdrtila nepřítele při prvním kontaktu, mohla ho porazit postupným oslabováním, přičemž nejdůležitějšími faktory byly hloubka formace a bojové odhodlání zúčastněných.

Marathón: 490 př.n.l. V roce 490 př.n.l. Peršané napadli Řecko a chtěli zničit Athény dříve, než by se staly vážnou hrozbou pro jejich vlastní bezpečnost. Výsledkem byla bitva u Marathónu, první ze série bitev, ve kterých řecké falangy porazily mnohem početnější perské jednotky.

ROLE PĚCHOTY

Jediným zdrojem informací o bitvě u Marathónu je bohužel Hérodotos, který je známý tím, že do sebe v jednom díle dokáže mísit historii, mýty a propagandu. Jeho popis bitvy u Marathónu je však na jeho poměry relativně umírněný a většina moderních historiků jej považuje za věrohodný. Marathón byl vyvrcholením dlouhotrvající „studené války“ mezi Persií a Athénami. Když Kýros Veliký dobyl Malou Asii, dostaly se řecké kolonie v Iónii pod perskou nadvládu. Kýros, lidský a tolerantní vládce, dovolil Iónům, aby si do značné míry uchovali nezávislost, pokud se podřídí vládě jeho místokrále v Sardách, což bylo původní hlavní město Lýdie v západní Anatólii. V roce 499 př.n.l. se lónové vzbouřili a na pomoc jim přispěchalo také pětadvacet lodí z Athén a Eretrie. Athéňané a Eretrijci se vylodili v Efesu, spolu s Ióny vypálili Sardy a pak se stáhli. Dáreios I. v roce 494 př.n.l. revoltu potlačil, ale nikdy nezapomněl a neodpustil Athéňanům, kteří mu údajně v roce 507 př.n.l. přísahali věrnost. Každou noc mu prý sluha při podávání večeře musel do ucha zašeptat „Nezapomeň na Athény!“. V roce 491 př.n.l. Dáreios poslal posly do každé řecké poliš a požadoval poddání se. Mezi prvními

se jeho vládě odevzdala ostrovní poliš Aigína, která střežila mořské cesty k Athénám. Athéňané Aigíňany obvinili z toho, že se chtějí ve válce přidat k Peršanům, ale brzy stáli po jejich boku ve válce proti Spartě. Dáreios využil toto vtažení svého vazala do boje jako záminku k invazi Řecka. Dáreios invazí pověřil dva velitele, prvním byl Méďan Datis a druhý jeho vlastní synovec Artafernés. Hérodotos tvrdí, že veleli „velké armádě“ a k jejíž přepravě potřebovali 600 trirém. Datis pak lstí pronikl do Eretrie, město vyplenil a jeho obyvatele prodal do otroctví, což měla být pomsta za Sardy. Byl si jist, že Athény přemůže, a tak se vylodil u Marathónu na pobřeží Attiky. Toto místo si vybral proto, že otevřená krajina více vyhovovala jeho početnému jezdectvu. Athéňané k Marathónu vyslali své těžkooděnce. Měli deset velitelů z deseti athénských kmenů a ti se každý den střídali ve velení. Nejslibnější z nich byl CELNÍ POHLED na makedonskou speiru, základní jednotku jalangy. Kromě prvních čtyř, případně pěti řad směřovala jejich kopí vzhůru aby odrazila jakékoliv střely směřující proti falanze.

21

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVETA

postavili do první řady falangy, aby své spoluobčany Miltiadés, ambiciózní machiavellista, který dříve vládl vedli do bitvy. v thráckém Chersonésu. Při odchodu z Athén vyslali Hérodotův popis athén-ského postupu vyvolal velitelé běžce Filippida (někdy také Fidipiddés nebo mezi historiky vášnivé debaty: Feidippidés) do Sparty, aby tam požádal o pomoc. „Když byly řady vyrovnané a znamení z obětin Hérodotos vypráví, že se cestou Filippidovi zjevil Pan, příznivá, Athéňané se rozběhli a zaútočili na vetřelce strašlivý bůh, který své následovníky obdařil hrozivým v běhu. Vzdálenost mezi dvěma armádami byla hněvem a jehož nepřátele zachvátila „panická“ hrůza. nejméně osm stadií. Když Peršané viděli, jak k nim Pan přislíbil pomoc Athénám, a když vezmeme Athéňané běží...mysleli si, že Athéňané musí být v úvahu, jakou roli v této bitvě hrála bojovnost řeckých šílení - dost šílení nato, aby je jednotek, můžeme v tomto zcela zničili - protože viděli, případě Hérodotovi jeho básnění prominout. Původní „[Řekové] všichni vykřikli...pak jak málo jich je a, že nemají podporu jízdy ani lučištníků“ úkol se však Filippidovi se rozběhli kupředu...řinčeli (Hérodotos VI.l 12). splnit nepodařilo, Sparťané Osm stadií, to je přibližně měli zákon, podle kterého o sebe kopími a štíty. Ale Peršané 1.7 km. Při rekonstrukci nemohli bojovat ve dnech před úplňkem. se roztřásli strachy a prchli, ještě bitvy, které se účastnili členové historických klubů Hérodotos neříká, kolik než se nepřítel přiblížil na dostřel v autentické zbroji těžko­ vojáků u Marathónu bojovalo, oděnců, se ukázalo, že není ale moderní historikové jejich luků “ - Xenofón možné, aby sevřený útvar odhadují velikost Datidovy pěšáků v brnění dokázal armády na 19 000 pěšáků a udržet formaci při běhu 1000 jezdců. Proti nim stálo na takovou vzdálenost v horkém středomořském 10 000 řeckých těžkooděnců a dalších 400 z Plataj. podnebí, zvláště posledních 200 - 300m, kdy už Řekové znali velikost perské armády a radili se, co byl pod palbou lučištníků. Těžkooděnci tedy zřejmě podniknout. V Athénách se rozhodovalo dokonce postupovali pomalu jako moderní pěchota a zaútočili i o důležitých vojenských záležitostech hlasováním teprve tehdy, když se dostali pod palbu. Podle athénské a v tomto případě bylo pět velitelů pro to, aby verze pěchota postupovala v poklusu, což je tempo, Athéňané začali ustupovat a počkali, dokud se k nim při kterém se ještě dá udržet formace a pak vyrazila nepřipojí Sparťané a pět velitelů chtělo bojovat. sprintem, když dopadly první šípy Peršanů. Nejbojovnější ze všech byl Miltiadés. V případě I přes Hérodotovo tvrzení, že „boj u Marathónu shodnosti hlasů musel hlasování rozhodnout byl dlouhý a vyrovnaný“, je pravděpodobné, že Kallimachos. Miltiadés zřejmě v soukromí křídla Peršanů se zhroutila při prvním kontaktu, neboť Kalimachovi vysvětlil, že rozhoduje o tom, jestli se na jednu řadu sparabara narazila osm řad hluboká Athény stanou nej významnější poliš Řecka nebo falanga řítící se plnou rychlostí. Za nimi stáli lučištníci, padnou za oběť Peršanům, či je zachvátí občanská vyzbrojení jen obrannými meči. Jejich formace se válka. rozpadly, pro boj muže proti muži nebyli pořádně Tváří v tvář těmto možnostem Kallimachos volil vycvičení a je tedy pochopitelné, že brzy začali prchat boj. Bitvu zahájil Miltiadés, který musel počkat, až na k lodím. něj přijde řada. Ve středu se Athéňanům tak dobře nevedlo. Jejich Miltiadés roztáhl athénské řady tak, aby se řady zde byly slabší, před útokem museli běžet vyrovnaly perským a to také ovlivnilo výsledek. křovinami, což jejich formace rozbilo a zpomalilo, Falanga byla nejslabší ve středu, kde podle Hérodota takže byli déle vystaveni útokům lučištníků, než stálo je pár řad, ale obě křídla byla v plné síle, zřejmě jejich druhové na křídlech. Kromě toho proti nim v nich stálo osm řad. Kallimachovy jednotky stály stály elitní perské jednotky a velký oddíl Saků. Tito nejvíce vpravo, další jednotky byly vlevo a ve středu barbaři byli vyzbrojeni válečnými sekerami, které se a na levém křídle stáli Platajci. Řečtí velitelé se

22

ROLE PĚCHOTY

Hoplíta asi 500 př.n.l. Typický hoplíta z období perských válek. Jeho hlavní zbrani bylo dlouhé

kopí se železným hrotem, které bylo

dlouhé zhruba 2 — 3 metry. Kopí bylo obvykle neseno přes rameno

a při manévrování drženo v podpaží. Hoplíta má také krátký meč, dlouhý asi 60 cm, vyrobený ze železa,

vybavený bronzovým příslušenstvím. Meč byl určen jak k bodání, tak také

k sekáni. Meč byl umístěn v pochvě

zavěšené přes rameno. K ochraně mu sloužil hoplon (štít), vyrobený ze dřeva s bronzovou lícní stranou

a koženým potahem na uvnitř. Hoplon byl připevněn k hoplítově

předloktí zajišťovacim páskem a byl držen za rukojeť levou rukou.

Hoplítova korintská přilba má

chochol vyrobený z koňských žíni,

který mohl být pro větší efekt ještě obarven. Tělo je chráněno plátěným krunýřem, opatřeným kovovými

šupinkami zvyšujícími jeho účinnost.

Spodní lem krunýře tvořila „péra", neboli pteruges; plátěné pásky,

které zajišťovaly účinnou ochranu a přitom dovolovaly hoplitovi

napadnout nepřítele z běhu. Lýtka

kryje tvarované bronzové brnění a na nohou má hoplíta obuty jednoduché kožené sandály.

23

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

ŘECKÉ BOJOVÉ TAKTIKY Falanga, tak jak byla použita u Marathónu, tvořená čtyřmi, nebo více řadami.

Později do boje zasáhla jízda, jejímž úkolem bylo chránit zranitelné boky, zatímco lehké jednotky (peltasté) obtěžovali nepřítele svými kopími.

Thébané používali své peltasty a jízdu k zastavení jednoho nepřátelského křidla, zatímco postupovali dále v obvyklé formaci jejíž čelní jednotky, které byly značně posíleny zaútočily na druhé křidlo.

Přiblíženi Makedonců probíhalo tak, že prohloubená falanga postupovala až do okamžiku kdy se dostala do kontaktu s nepřítelem, zatímco jednotky těžké jízdy provedly průlom na křidle a napadly nepřítele zezadu.

V dobách diadochů začali být na bojišti používáni váleční sloni. Základem taktiky byl stále útok těžké jízdy na zadní řady nepřítele, ale sloni byli používáni k narušeni nepřátelských řad a zastrašeni lehké jízdy.. i i i v

1

velice dobře hodily pro boj s obrněnými jednotkami a později je začaly používat v podstatě všechny perské jednotky. Peršané a Sakové vyrazili do protiútoku,

24

prorazili athénským středem a zpustošili jej. Není jisté, jestli to, co se stalo pak, bylo plánované nebo spontánní, ale Athéňané a Platajané

ROLE PĚCHOTY

na křídlech zanechali pronásledování a současně zaútočili na křídla a zadní voj perských jednotek, které bojovaly ve středu. Hérodotovými slovy „Dvě křídla se spojila v jeden oddíl - a Athéňané zvítězili“ (Hérodotos VI. 113). Zdá se tedy, že došlo k situaci, kdy střed nepřítele pronikl příliš kupředu a byl z obou stran obklíčen jednotkami soupeře. Totéž udělal Hannibal u Kann o 274 let později. Středu Peršanů se však muselo podařit uniknout dříve, než byl zcela zničen, neboť Hérodotos popisuje, že pak Athéňané pronásledovali Peršany až k moři. Následoval zoufalý boj na pláži, Peršané se snažili nalodit a Athéňané na ně útočili. Při boji Athéňané obsadili sedm nepřátelských lodí, ale Kallimachos a další dva athénští velitelé padli. Zbytek perské flotily unikl, ale Řecko bylo na dalších deset let v bezpečí. Podle známé pověsti Fillipidés, který předtím uběhl 225 kilometrů během dvou dní, pak bojoval v bitvě a ještě běžel 42 kilometrů zpátky do Akropole v Athénách, tam zvolal „Sláva, zvítězili jsme“ a padl k zemi mrtev vyčerpáním. Na jeho počest pak Athéňané založili tradici „marathónského“ běhu. Avšak vzhledem k tomu, že Hérodotos - který by si jistě takový příběh nenechal ujít - cituje Filippida jako zdroj informací o událostech, které vedly k bitvě, dá se předpokládat, že jde opravdu jen o romantickou báji. Hérodotos poznamenává, že o pár dní později dorazily dva tisíce Sparťanů, a když viděli bojiště, „vyjádřili Athéňanům uznání a vrátili se domů“ (Hérodotos VI. 120). Hérodotos dále píše, že v boji padlo 192 Řeků, ale Peršané měli 6.400 padlých,, v podstatě třetinu jejich armády. Většina z nich pravděpodobně padla během prvních bojů na křídlech, a pak, když je Řekové pronásledovali na pláži. Rozhodujících faktorů bitvy u Marathónu bylo několik. Za prvé to byly rozdíly mezi athénskými těžkooděnci a perskou pěchotou, která nebyla vycvičena ani uzpůsobena pro úderné akce a stála proti jednotkám, které se na úderné akce specializovaly. Za druhé to byla ohromná vůle zvítězit, kterou Řekům dala kombinace jejich politické a vojenské kultury a také víra, že bohové jsou s nimi. Díky tomu dokázali zaútočit na mnohem početnější armádu i za nevýhodných podmínek a z potenciální pohromy, když Peršané prorazili jejich středem, vytěžili příležitost pro agresivní akci. Athéňané měli

jasno v tom, komu za vítězství vděčí. Pod Akropolí zbudovali Panovi chrám a na jeho počest se zde od té doby konal tradiční festival.

Peltasté a další lehké jednotky Stejně jako těžkooděnci (hoplíté) také peltasté dostali název podle štítu, který používali. Pelta byl půlkruhový proutěný štít s jednou rukojetí ve středu, potažený kozí nebo ovčí kůží. Přestože se běžně používala v mykénském období kolem pátého století př.n.l., je pelta spojována s útočnými jednotkami, které se všeobecně označují jako „peltasté“. Nejvíce však tento název přísluší horským kmenům z Thrákie (dnes severovýchodní Řecko a jižní Bulharsko) odkud štít pelta pochází. Thrácké kmeny bojovaly v lesnatých horských regionech a jejich taktika byla založena na náhlých útocích, léčkách a krátkých potyčkách, díky čemuž se Thrákové stali nejuznávanějšími lehkými pěšáky starověku. Na dobových ilustracích jsou thráčtí válečníci zobrazeni buď v čapkách z liščí kůže a jednoduchých tunikách nebo nazí a nesou peltu a oštěpy. Většina z nich má také tradiční balkánský falx, zvaný též rhomphaia, což je jedno nebo obouruční kosa se zakřivenou železnou čepelí, dlouhou přibližně 40 cm, se kterou bylo možné, na základě dobových důkazů, jediným úderem setnout muži hlavu nebo přeseknout koni šlachy. Thráčtí peltasté sloužili jako odvedenci v perské armádě, která napadla Řecko v roce 490 př.n.l. a jako žoldnéři v řecké armádě od peloponéských válek dále. Během peloponéských válek začaly řecké armády využívat kromě úderných jednotek (hoplíté) také útočné jednotky (peltasté) a střelecké jednotky (lučištnicí, prakovníci) a v taktice falangy se odrazila nutnost s těmito jednotkami spolupracovat a bránit se proti stejným jednotkám nepřítele. Někteří historikové to považují za „revoluci válečnictví“, při které řecké armády rychle napodobily armády Asyřanů a Peršanů. Moderní historikové takové „revoluce“, kdy nové technologie nebo doktríny změní způsob vedení války téměř přes noc, považují za klíčové epizody vojenské historie. Avšak zařazení jednotek lehké pěchoty do

25

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

Marathon 490 př.n.L Athénská falanga měla nejmenší hloubku uprostřed, ale každé z jejích křídel bylo v plné síle, zřejmě až v osmi řadách za sebou. Athéňané postupovali vpřed a zaútočili, až když mezi ně začaly dopadat první perské šípy. Perská křídla se zhroutila a jejich vojáci prchli ke svým lodím. Avšak athénský střed byl narušen křovinatým porostem a což ho vystavilo šípům perských lučištníků. Navíc musel čelit elitním perským jednotkám a jejich dobře vyzbrojeným spojencům, Sakům, výjimečně schopným v boji proti obrněným vojskům. Perské řady nastoupily k protiútoku, prolomily athénský střed a porazily jej. Athéňané a Platajští na křídlech se oddělily a zaútočili na boky a zadní řady vítězících Peršanů. Peršané však unikli dříve, než mohli být obklíčeni. Poté následoval poslední zoufalý boj na pláži, kde se Peršané snažili za útoku Athéňanů nalodit. Podle Hérodota Athéňané zajali sedm perských lodí a pobili 6.400 Peršanů, přičemž sami ztratili pouze 192 mužů.

Podle pověsti Fillippidés běžel 42 km zpět do Athén, aby ohlásil vítězství a poté zemřel vyčerpáním. Na jeho památku založili Athéňané tradici silničního „maratónského" běhu.

26

5. Fillippidés údajně běží 42 km do Athén, aby ohlásil' řecké vítězství a poté umírá vyčerpáním. ’ *

ROLE PĚCHOTY

ž.Peršane přecházejí ve středu do protiútoku a úspěšně pronikají athénskou

falanaou.

3.V rozhodující chvíli

zanechala řecká křídla pronásledování a zaútočila na křídla perské armády.

4.Perský střed je poražen a prchá zpět ke svému loďstvu. Přibližně jedna třetina perské

armády je zabita.

27

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

řeckých armád tomuto modelu neodpovídá: lehké šarvátky byly v Thrákii a severním Řecku běžné, neboť vzhledem k terénu nemohla být použita falanga hoplítů. Přesto trvalo 150 let, než byla lehká pěchota plně integrována v armádách Filipa a Alexandra.

Význam lehké pěchoty Řecké armády začaly se zařazováním lehké pěchoty do armád v letech kolem 490 př.n.l. a Hérodotos tvrdí, že u Plataj měli Athéňané 800 lučištníků. Výhody kombinování jednotek poznali brzy - je to znát například z Thukydidova vyprávění, jak Athéňané pronásledovali Korinťany z Megary v roce 459 př.n.l.: „Když poražení Korinťané ustupovali, velká část jejich armády...ztratila cestu a dostala se na čísi pozemek, který byl dokola obehnán širokým příkopem a nebylo z něj úniku. Když to Athéňané uviděli, zahradili východ falangou hoplítů a lehké jednotky pak ukamenovaly k smrti všechny, kdo byli uvnitř“ (Thúkydídés 1.106). Složení této „lehké pěchoty“ není zcela jisté a stejně tak není jisté, zda byly tyto kameny vrhány rukama, či zda byly kameny stříleny z praků. Nedostatek skutečné výzbroje však naznačuje, že se v tomto případě mohlo jednat o služebníky - otroky, nebo sluhy hoplítů. Lehká pěchota totiž nebyla pravidelnou složkou athénských armád. Nedostatek lehké pěchoty například pocítil během

THRÁCKÝ PELTASTA vrhá svůj oštěp. Kožená smyčka připevněná k ratišti oštěpu mu značně pomáhá zlepšit přesnost a zvýšit silu vrhu.

28

peloponéské války athénský velitel Démosthénés, když vedl jednotky hoplítů a menší počet lučišníků do hor Aitólie ve středním Řecku. Stejně jako Thrákové, také Aitólové obývali divokou krajinu a vypracovali si válečnou taktiku, která takový terén dokonale využívala. Démosthénovi hoplíté byli poraženi způsobem, který byl později nazýván partyzánská válka: „Sbíhali se ze všech stran z hor, vrhali svá kopí a utíkali zpět, kdykoliv athénská armáda postou/ů/o a objevili se okamžitě, když se na chvíli stáhla zpět. Po jistou dobu probíhal boj tím způsobem, při kterém se střídal postup vpřed s ústupem vzad. V obou případech však na tom byli hůře Athéňané, kteří se nicméně dokázali držet tak dlouho, dokud nedošly lučištníkům šípy a , přičemž sami byli jich schopni využít, takže lehce ozbrojení Aitólové padali v jejich dešti k zemi. Jakmile však velitel lučištníků padl, jeho muži se rozprchli... vojáci byli neustálým manévrováním vyčerpáni.... Mnozí byli zabiti, když vběhli do koryt vyschlých řek, ze kterých nebylo úniku, nebo umírali na jiných částech bojiště, když ztratili cestu....Hlavní skupina vojska.... se dala špatnou cestou a vběhla do lesa ze kterého nebyli vojáci schopni najít cestu ven a který navíc nepřítel zapálil, takže byl oheň všude kolem“ (Thúkydídés III.98). Démosthénés se z této lekce poučil. Když byl v roce 425 př.n.l vyslán, aby zničil síly Sparťanů na ostrově Pylu, najal si k podpoře svých 840 hoplítů a osmi tisíc ozbrojených námořníků 800 žoldnéřů z řad thráckých peltastů a 800 lučištníků. Zkušenosti,kterých nabyl Démosthénés v Aitólii využil ke svému prospěchu: „Pod vedením Démosthéna byly jeho jednotky rozděleny do skupin po zhruba 200 mužích....kteří obsadili nejvyšší body v terénu s cílem zabránit

ROLE PĚCHOTY

nepříteli pokud možno co nejvíce v pohybu; tak aby byl ze všech stran obklíčen a neměl pouze jediný bod proti kterému by mohl útočit; místo toho byl nepřítel vystaven útoku přicházejícímu ze všech stran. Když zaútočil na protivníka před sebou, okamžitě byl napaden jeho jednotkami zezadu, když zaútočil na protivníka na křídle, okamžitě byl napaden jeho silami z opačné strany. Kamkoliv se hnul, měl v zádech lehce ozbrojeného nepřítele. Bylo prakticky nemožné odolávat jeho šípům, oštěpům, kamenům a prakům,účinným na velkou vzdálenost. Protože nebylo možné se k protivníkovi přiblížit; jediné co se dalo udělat bylo rychle utéci“ (Thúkydídés IV.32). Když se Sparťané snažili bojovat, stála athénská falanga pevně na svém místě, zatímco úderné jednotky po jejich křídlech Sparťany vyčerpávaly. Sparťané se tedy stáhli do opevnění, zatímco peltasté dobíjeli opozdilce; Athéňané se neúspěšně pokusili napadnout opevnění, ale poté se spokojili s jeho obléháním. Střetnutí skončilo, když podřízený athénský velitel shromáždil vybranou jednotku peltastů a lučištníků a po „neschůdné“ horské stezce, kterou Sparťané ponechali nechráněnou, jim vpadl do zad. Když se náhle objevil na výšině za nimi, propadli Sparťané naprosté panice, protože něco takového vůbec neočekávali.“ (Thúkydídés IV.36) O dvanáct let později se vylodil Démosthénes na Sicílii, se záměrem obsadit Syrákúsy, toho času největší řeckou kolonii na ostrově. Za klíčový faktor pohromy, ke které se schylovalo, je možné považovat to, že byly zapomenuty, nebo podceněny draze zaplacené zkušenosti z Aitólie a Pylu a to dokonce i samotným Démosthénem. Útok na Syrákúsy skončil neúspěchem a Démosthénes byl nucen vydat se do Katané, spřáteleného sicilského města. To však znamenalo ústup přes hory na jihu Sicílie, boj se syrákúskými vojsky podporovanými příslušníky místních kmenů. Ne jednom místě zatarasili syrakuští athénským cestu. Zatímco se Athéňané snažili překonat zátarasy, úderné skupiny, které byly chráněny syrákúskými hoplíty zasypali athénské vojsko deštěm šípů, kopí a kamením z praků z kopců po obou stranách cesty. Falanga pro ně představovala koncentrovaný cíl. Útok byl odražen za cenu těžkých ztrát, ale Athéňanům se nakonec podařilo projít, přičemž byli stále ohrožování údernými skupinami, některými dokonce i v noci. Démosthénes a jeho 6000 hoplítů bylo zatlačeno

do lesa; kde se celodenním krupobití střel nakonec vzdali. Démosthénův spoluvelitel Níkiás, zpočátku podmínky odmítl a vzdal se teprve po dvou dnech, když byli jeho vyhladovělí a žízniví muži přepadeni ze zálohy při pokusu překročit řeku Assináros. Těžko mluvit v tomto případě o „revoluci ve vojenských záležitostech“, ale příklady kdy zemědělské národy s využitím členitého terénu a tradiční taktiky dokázaly porazit větší a na první pohled „vyspělejší“ síly nejsou nepodobné způsobům, jakým ve dvacátém století Vietnamci poráželi Američany, nebo Čečenci odolávali Rusům. Úskoční velitelé najímali podobné jednotky, aby takovémunepřítelibuďčelili,nebonaopak využívali výhod plynoucích z využití takových sil. Několik příkladů řeckých přileb uspořádaných ve směru zprava doleva: „Thrácko-attický“ styl se zakřivenou horní částí; thrácký typ s chocholem, dlouhými lícnicemi a se štítkem; chalkidská přilba, která si zachovala nánosnik; a konečně další typ thráckého tvaru s mimořádnou odolností dosaženou použitím lebečního hřebenu. V dobách následujících po korintské válce z let 395 - 387 př.n.l. se lehké jednotky staly nedílnou součástí řeckých armád, jejichž hlavní inspirací byl talentovaný vojenský inovátor ífikratés z Athén. V počátečních fázích války podporoval ífikratés korintskou stranu a s využitím velkých námezdních sil, včetně Thráků, zorganizoval několik vpádů do Arkádie ve střední

V

®m

■■

. |

ÓÝřŠřW lř& K' ÍY; S3Y- íYiviV ťť

Y ft. íyTY' te žv

PELTASTÉ PROTI FALANZE: Peltasté vrhají svoje oštěpv na falangu, ale vzhledem k lehkému brněni jsou schopni vyhnout se všem pokusům hoplitů zatáhnout je do boje. Tímto způsobem jsou schopni v podstatě beztrestně oslabit síly falangy.

29

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

části ostrova Peloponés. Během těchto operací byly především přepadány a drancovány vesnice, pálena úroda a ze zálohy přepadány síly arkadských hoplítů, které se je při tomto počítání pokoušely dopadnout. Arkádové brzy odmítali opouštět zdi svých měst a jejich spartští spojenci jim říkali, že se bojí peltastů jako malé děti strašáka. Brzy však měli sami poznat, že je čeho se obávat, a to v roce 390 př.n.l. poblíž Korintu, když nejmenovaný velitel spartské mora, doprovázel skupinu poutníků. Velitel nechal svoji jízdu, aby doprovázela poutníky po zbytek cesty a sám se svými muži vracel zpět na základnu Lechaion. Bez podpory jízdy, či lehkého vojska byli osamocení a trestuhodně bezstarostní Sparťané povražděni Ifikratovými peltasty: „Pokud by byli pochodovali po cestě, byli by z nechráněné strany napadeni kopiníky a skoseni; pokud by se snažili pronásledovat útočníky, bylo by pro lehké a rychlé peltasty snadné uniknout z dosahu hoplítů.“ (Xenofón, Historia IV. V. 11). Lakedaimonský velitel se snažil čelit peltastům tak, že vyčlenil skupinu mladých hoplítů z formace a poslal je pronásledovat peltasty. Tento plán selhal, protože hoplíté nebyli schopni peltasty dostihnout, a když se později snažili ustoupit zpět ve směru, kde byla jejich falanga, představovali snadný cíl. Sparťané byli brzy posíleni o svou jízdu, která však byla špatně použita, protože nedostala rozkaz napadnout a zničit peltasty, ale naopak, udržovat souvislou řadu s falangou během jejího dalšího postupu. Za stálých ztrát se Sparťané konečně uchýlili na malý kopec poblíž Lechaia, kde byli napadeni athénskými hoplíty

30

NĚKOLIK PŘÍKLADŮ ŘECKÝCH PŘILEB uspořádaných ve směru zprava doleva: „ Thráckoattický " styl se zakřivenou horní částí; thrácký typ s chocholem, dlouhými lícnicemi a se štítkem: chalkidská přilba, která si zachovala nánosnik; a konečně další typ thráckého tvaru s mimořádnou odolnosti dosaženou použitím lebečniho hřebenu.

a zničeni. Poprvé využil mladších hoplítů při nasazení proti peltastům spartský velitel Brásidás kolem roku 424 př.n.l. Od té doby byli k tomuto účelu často s úspěchem využíváni. Použití této taktiky nařídil akamským peltastům rok po katastrofě u Korintu, král Agésiláos. Byl zde však podstatný rozdíl, protože jeho mladí hoplíté byli podporováni výpadem jízdy. Po skončení korintské války pronajímaly Athény ífikrata a jeho peltasty mnoha zákazníkům, včetně perského krále Artaxerxe. V perské armádě bojovalo při potlačování povstání Egypťanů v letech 376 - 373 př.n.l. celkem 12.000 příslušníků z ífikratových lehkých jednotek. V této době provedl ífikratés řadu zlepšení, aby byli jeho vojáci schopni zachovat si důstojnost i ve víru boje. Diodóros Sicilský zaznamenává, že Ifikratés vybavil svoje peltasty kopími dlouhými 3 metry a většími meči. Jejich výzbroj snad tvořila i taka. Ifikratovým záměrem bylo zformovat falangu k útoku proti hoplítům, případně proti jízdě. Falanga přitom využívala kopí, takže byla ve značné výhodě. Bohužel nemáme záznamy o použití této lehké falangy v bitvě. Její vliv na makedonskou falangu však není možné opomenout.

ROLE PĚCHOTY

Filip II a makedonská falanga

a stavy, které najdeme v moderních vojenských příručkách. Filip se při rekonstrukci makedonské armády, Filip II, poté kdy se stal v roce 359 př.n.l. králem nechal pravděpodobně inspirovat z několika zdrojů. Makedonie, zahájil řadu vojenských reforem, pomocí V létech 368 až 365 př.n.l. byl totiž Filip rukojmím kterých proměnil špatně disciplinované „feudální“ v Thébách a během této doby se zřejmě naučil odvedence v jednu z nejimpozantnějších armád mnohé od Epameinóndy. Jeho falanga byla patrně klasické doby. Stalo se tak v průběhu procesu, který hybridem falangy, kterou použil Epameinóndás někteří historikové popisují jako další „vojenskou u Leukter a dále falangy vyvinuté ífikratem ve stejné revoluci“. Filip profesionalizoval makedonskou době v Egyptě. U Leukter reagoval Epameinóndás na armádu zavedením vojenského cvičení i v dobách svého spartského protivníka, míru, dále pravidelným, který postavil svoji hlavní strukturovaným platem falangu proti jeho levému a přidělováním pozemků „Hlavní oddíl...vběhl do lesa, křídlu tím, že umístil svoji vysloužilcům po ukončení vlastní falangu přímo naproti vojenské služby . Jednotky ve kterém však nebyly cesty, po a dále zvýšil počet jejích prodělávaly pravidelný výcvik kterých by mohli uniknout. Do řad z tradičních 8 na 48, a pochody s plnou výstrojí, či podle některých zdrojů které měly za cíl posílit lesa, který nepřítel zapálil, takže snad až na 50. Při obvyklém fyzický stav a instinktivní disciplinovanost vojáků. všude kolem nich byl jen oheň. “ postupu jeho vojáci rozdrtili pravé křídlo Sparťanů ještě Spolu s těmito základními - Thúkydídés dříve než se zapojil do změnami probíhala řada boje zbytek jeho armády. změn organizačních. Falanga, tak jak ji popsal Jednou z nejdůležitějších Asklépiodotos o 200 let později, byla patrně založena změn bylo zavedení nového typu falangy. na stejných principech. Zdá se, že v helénské vojenské Přestože jsou dobové popisy makedonské falangy organizaci byly běžně používány násobky 8 nebo 16, poměrně konzistentní, termi-nologie se různí. Základní a Asklépiodotos tedy popsal „ideální“ makedonskou jednotkou makedonské, nebo helénské těžké pěchoty falangu, která měla 16 řad; falanga byla v takovém byla taxis, neboli „setnina“, tvořená zhruba 120 - 130 případě symetrická a mohla se v případě potřeby muži, členěná do speir (později také nazývaných podle zdvojit až na 32 řad, pokud byla při útoku potřeba Asklépiodota jako syntagmata) v síle po 256 mužích; větší váha. Asklépiodotos dále popisuje tři způsoby v helénských armádách, které čelily ve druhém století uspořádání falangy; otevřený tvar, při kterém byly před naším letopočtem Římanům, tvořily čtyři speirai mezi falangity rozestupy 1,96 m na obě strany; jednu chiliarchii, v síle přibližně 1000 mužů, které uspořádání zvané „štíty na doraz“ (synaspismos), velel důstojník střídavě označován jako chiliarchés, při kterém byli muži a řady od sebe vzdáleni 30 cm; případně hegemon a které byly dále seskupeny do a „přechodný“ tvar (pyknisos), při kterému byli jak strategiai v síle 4000 mužů, které velel stratégos. Toto muži tak řady od sebe vzdáleny 1 metr. Otevřeného uspořádání se zcela neshoduje s počty uváděnými tvaru bylo používáno během postupu vpřed. Tvaru se u falang v jednotlivých bitvách, což svědčí o tom, že „štíty na doraz“ pak bylo použito v případě, kdy byl velikost jednotek se průběhem dob měnila. V rozporu očekáván útok. se starověkými zdroji - především perfekcionistou Zda byly tyto rozestupy měřeny od hlavy k hlavě, Asklépiodotem - jejich organizace závisela především nebo mezi rameny sousedních vojáků Asklépiodotos na počtu mužů, kteří byli právě k dispozici. Vzhledem neuvádí. k tomu, že Asklépiodotos byl filozof a ne voják, zdá Filipova nejradikálnější inovace se však týkala se, že popisoval spíše platonickou, „ideální formu“ výzbroje. Hlavní zbraní makedonského a helénského uspořádání falangy. Jinak řečeno nebyl Asklépiodotos falangity byla sarissa, tedy obouručni kopí nesené o nic méně přesný, než tabulky popisující organizaci

31

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

ífikratův hoplíta Úspěchy peltastů proti spartským

hoplitům v mnoha bitvách, jako například

u Lechea v roce 390 př.n.l., přesvědčily athénského vojevůdce Ifikrata o nutnosti

reforem u jeho hoplitů. Tyto reformy měly dát jeho mužům větší naději na úspěch v boji proti lehce vyzbrojeným jednotkám.

Tradiční základní vybaveni hoplity bylo odlehčeno. Klasické stehenní brnění bylo

nahrazeno vysokými botami zvanými

„ ihpikratky “ na počest vojevůdce Ifikrata. Velký štít zvaný hoplon byl také zrušen a na místo něj začal být používán

malý štít potažený na přední straně obarvenou kůží. Hoplíta je vybaven

přilbou posledního thráckého typu,

která kombinuje dobrý výhled s účinnou ochrannou lícních kosti. Jeho kyrys je

nyní vyroben z prošívané lněné látky na

místo tuhých materiálů, které byly ve čtvrtém století před našim letopočtem

běžné. Tento všeobecný nedostatek ochrany v porovnáním

s tradičním hoplitou je kompenzován kopím v délce 3,6 m. Delší kopí mu tak

umožňovalo zasáhnout svého tradičně vybaveného a vyzbrojeného protivníka

dříve než on jeho. Ironii však je, že peltasté začali nosit ve stejné době těžší brněni a výstroj.

32

ROLE PĚCHOTY

pod rukou, které nebylo nepodobné kopí zavedenému ífikratem, ačkoliv někteří badatelé uvádějí, že toto kopí použil také Epameinondás u Leukter. Je možné, že Filipem převzatá sarissa, měla jeho falangitům zajistit výhodu delšího dosahu oproti kopím řeckých armád a dále byla použita proto, že dvouruční zbraň lze obtížněji odrážet. Podle Polybia, řeckého dějepisce z druhého století př.n.l., byla sarissa dlouhá 6-7 metrů, přičemž 4 metry z ní vyčnívaly před falangity, kteří se připravovali k úderu: „Vzhledem k tomu, že kopí mužů z druhé, třetí a čtvrté řady sahala dále než kopí mužů v páté řadě, je zřejmé, že každý muž v první řadě měl před sebou hroty pěti kopí, vzdálené od sebe jeden metr....pokud byla falanga v sevřeném tvaru a to jak do šířky tak do hloubky..... Z toho můžeme pochopit jaké je uspořádání a síla útoku celé falangy, pokud je tvořena šestnácti řadami. V takovém případě nemohou ti, kdo jsou dále vzadu než v páté řadě použít svá kopí tak, aby mohli přímo zasáhnout do boje. Vzhledem k tomu nedrží svá kopí vodorovně, ale drží je skloněná směrem vzhůru nad rameny těch, kteří jsou před nimi a tak chrání celé seskupení proti útokům seshora. Sevřenou masou kopí pak odráží všechny střely, které přelétají nad hlavami mužů v prvních řadách a mohly dopadnout na ty, kteří jsou bezprostředně před nimi nebo za nimi. Tito muži pak již pouhou vahou svých těl přispívají k její síle“ (Polybios XVIII. 29-30). Makedonská falanga využila vůči svému protivníkovi othismos a postupovala ve dvojnásobné síle, takže představovala hustou hráz hrotů kopí, za kterými pochodovaly mohutné řady mužů. Nepřítel si v takovém případě mohl vybrat jednu ze tří možností. Mohl být buď rozprášen, probodnut, nebo ušlapán. Tak se dostáváme k dalšímu faktoru, který bral Filip v úvahu: tím, že zvolil formaci založenou spíše na množství, než na schopnostech jednotlivce, bylo možné aby jeho makedonské vojsko tvořené především zemědělci porazilo při čelním útoku řecké hoplíty. Navíc, vzhledem k tomu, že nebylo nutné opatřovat muže v zadních řadách brněním, bylo dosaženo i významné finanční úspory! Prvních několik řad falangy bylo patrně vyzbrojeno a chráněno podobně jako řečtí hoplíté. Na pečeti ze čtvrtého století př. n. 1. je znázorněn makedonský pezharoi, jehož oblečením je patrně kyrys ze lněné látky, na jehož spodním konci byly pteryges.

Nejpopulámějším tvary přileb byly zřejmě pilos a přilba thrácká, přičemž bylo běžné také stehenní brnění. Muži v zadních řadách byli patrně oblečeni do jednoduché tuniky a na hlavách měli přilbu nebo kausia, což byl slaměný klobouk se širokou obrubou podobný sombreru. Všichni falangité měli k dispozici makedonský štít - aspis, který byl podle Asklépiodota plochou mísou o průměru 60 cm, vyrobenou z bronzu - jak bylo potvrzeno archeologickými nálezy. Aspis, byl připevněn podobně jako hoplon pomocí loketní úpony, která byla kombinována s bandalírem zavěšeným přes rameno. Aspis neměl žádný okraj, aby mohla být v levě ruce nesena také sarissa. Zajímavé je, že při žádné příležitosti nenacházíme zmínku o pomocných zbraních, přestože je pravděpodobné, že tito muži byli vyzbrojeni také noži, nebo krátkými meči. Makedonská falanga byla mohutná, ale křehká. Pro její účinnost bylo nutné, aby muži, kteří ji tvořili, byli zcela přesvědčeni, že je nezbytné za všech okolnosti udržet sevřené řady. Vzhledem k tomu bylo přinejmenším velmi obtížné udržovat takto sevřenou formaci bez pochodového výcviku. Dále bylo také nutné umět instinktivně reagovat na nacvičené povely, nebo na signály polnicí. Římský dějepisec Arriános zaznamenává, jak Filipův syn Alexandr Veliký, ohromil jednotky Glaukia a Kleita tím, že jim předvedl výcvik falangy. Později u Gaugamél naopak falanga hladce rozevřela své řady a tím zmařila útok Dáreiových bojových vozů, opatřených kosami. Tyto „kolektivní akce“ neumožňovaly prakticky žádnou iniciativu jednotlivce; Asklépiodotos uvádí tituly důstojníků falangy, ale nepopisuje podobně jejich role na rozdíl od velitelů šiků, jejichž hlavním úkolem bylo zachovávat správnou formaci a dril.

Hypaspisté V rámci makedonské armády působily také jiné typy pěchoty, ze kterých nejzáhadnější byla úderná jednotka v síle 3000 mužů, kteří byli známi jako hypaspisté. Starověké zdroje se jejich podrobným popisem nezabývají a mnozí historici soudí, že to byla v podstatě jednoduše formovaná elitní jednotka

33

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

Hydaspés 326 př.n.L Když se obě strany konečně setkaly, Poros umístil své slony podél fronty svých vojáků, aby kryl pěchotu a poplašil Alexandrovu jízdu. Alexandr vyslal své „Druhy“, podporované lučištníky na koních, aby zaútočili na Indy, již v době, kdy se ještě rozmisťovali. Indická jízda po Pórově pravici se dala do pohybu, aby čelila tomuto útoku, ale Alexandrovy jízdní jednotky obešly zleva zadní řady Indů a sevřely jejich jízdu Do kleští. Poté Alexandr vyslal lehkou pěchotu s oštěpy proti slonům, z nichž se někteří začali plašit. Současně proti slonům postupovala také falanga. Sloni byli zatlačeni zpět přes své vlastní linie, ve kterých mnoho mužů ušlapali. Indická pěchota se tak změnila v neorganizovanou, neužitečnou masu. Když Alexandr spatřil zmatek v indických řadách, nařídil, aby falanga přešla v sevřeném tvaru do útoku, přičemž jízda současně napadla křídla nepřítele. Indické linie byly rozdrceny. Indové ztratili 20 000 pěšáků, 3.000 mužů z řad jízdy a všechny své bojové vozy; Makedonci také ukořistili většinu přeživších slonů.

Bitva u Hydaspu byla svedena v nejvýchodnějši části Alexandrova mocného impéria. Po bitvě se Alexandr obrátil směrem zpět a plánoval, a plánoval další ze svých cest, tentokrát po moři kolem Arábie. Po krátké nemoci však zemřel v Babylóně.

34

1. Alexandr při rozvodněné řece Jhelum a rozhoduje, že ji zatím nepřekročí. Ponechává zde síly, které předstírají pokus přechod řeky.

,

• S.Pňros ponechává čášt svpk - armády.-aby čelila mužům'.. které zanechal Alexandr ha'.

levém břehu řeky Jhelum.

ROLE PĚCHOTY

35

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

v rámci falangy. Jiní je naopak považují za přepadový oddíl lehké pěchoty. Skutečnost, že bojovali napravo od hlavní linie naznačuje, že se jednalo o těžkou pěchotu, ale patrně jiného typu než byli falangité. Na tak zvaném Alexandrově sarkofágu je znázorněn Alexandr doprovázený vojáky s koženým, nebo lněným brněním opatřeným pteryges, thráckými přilbami, stehenním brněním, kteří nesou hopla. Z toho je možné soudit, že pokud se jednalo skutečně o hypaspisty, potom bojovali podobně jako hoplíté. Z taktického hlediska by měly takové jednotky smysl, protože falanga hoplítů, která postrádala údernou sílu makedonské verze, byla rychlejší a pružnější. Kromě toho byl používán také velký počet mužů úderných jednotek a lehké pěchoty, především z řad námezdních bojovníků - Alexandrovi oblíbenci byli thráčtí peltasté z kmene Agriánů, kteří vynikali svými schopnostmi v zacházení s rhomphaia. Falangité a Hypaspisté byli také vycvičeni k boji ve volných řadách s krátkými kopími a oštěpy, používanými v náročném terénu. Pokud jde o způsob jakým využívali Filip a Alexandr svou pěchotu, potom byly makedonské a diadochovské armády kombinovanými armádními silami. Falanga udeřila na střed nepřátelských řad v šikmých řadách. Nepřítel byl drcen od křídel směrem dovnitř, čímž byl ponechán prostor hlavní úderné síle - tělesu tvořenému těžkou jízdou obvykle vedenou osobně vrchním velitelem, aby mohla útočit po jednom, nebo obou křídlech. Postup podle tohoto vzoru je patrný v Alexandrových bitvách a je možné jej pozorovat, když Pyrrhos porazil Římany u Eperia ještě po 150 letech. Variace na toto téma se týkaly především pěchoty. U Hydaspu (326 př.n.l) sloužila falanga jako rozhodující zbraň a tato její role nabývala i po Alexandrově smrti v roce 323 př.n.l. stále na větším významu. Po jeho smrti, byla Alexandrova říše rozdělena na samostatná království jeho generály, kteří se stali známí jako Diadochoi (Následníci). Armády říší diadochů byly organizovány podle stejného, makedonského vzoru, ale s místními odchylkami. Neměnná zůstala především ústřední role falangy. V říších některých diadochů je však patrný značný úpadek síly jezdectva a to především v Makedonii samotné. Falanga prošla určitou renesancí jako hlavní úderná síla a byla nyní v poměru k celé

36

armádě větší než za Alexandra. U Hydaspu měl Alexandr k dispozici 5 chiliarchiai (zhruba 15.000 falangitů) z celkového počtu 40 000 - 50 000 vojáků. Naproti tomu měl Pyrrhos u Auscula (279 př.n.l.) možná 16.000- 18.000 falangitů z celkově udávaného počtu 70 000 mužů. Podle Liviovy zprávy měla u Kynoskefal (197 př.n.l.) makedonská falanga Filipa V 16.000 mužů z celkových 23.000-24.000. Perseova armáda měla u Pydny sílu 21.000 mužů z celkového počtu 43.000 vojáků. Tato čísla jsou odhadovaná a mohou zahrnovat také jiné pěší jednotky. Z klasických výčtů bitev mezi Římany a potomky diadochů je však možné dovodit, že s postupem doby helénští velitelé - stejně jako jejich klasičtí řečtí předchůdci stále více spoléhali na údernou sílu falangy. Ve všech těchto případech vede porážka falangy nevyhnutelně ke zhroucení celé armády. Principiální nevýhody makedonské falangy spočívaly v tom, že pro její použití byl nevyhnutelně zapotřebí rovný, nepřerušovaný terén, ve kterém falanga fungovala bezchybně. Protože se však jednalo o jednosměrnou lineární formaci, byla falanga extrémně zranitelná útoky vedenými z křídel a zezadu. Filip i Alexandr vždy pečlivě dbali na to, aby používali falangu k útoku v kombinaci s dalšími složkami, na jejích křídlech operovala jízda nebo lehká pěchota. Úpadek jízdy ve třetím století před naším letopočtem znamenal, že zranitelnost falangy útoky vedenými proti jejím křídlům dospěla do kritického stádia. Tomuto nebezpečí bylo možné čelit zformováním druhé falangy, která byla umístěna za falangou první, přičemž bylo stále možné obě falangy spojit do jediné se 32 řadami, čímž byla zvýšena její váha. Problémy s terénními překážkami řešili velitelé tak, že zformovali „členěnou“ falangu, ve které byly taxeis rozptýleny mezi ostatní jednotky; během tažení proti Římanům v letech 281 až 275 př.n.l., rozdělil Pyrrhos svoje linie rovnoměrně mezi falangity a italskou lehkou pěchotu; u Magnésie v roce 190 př.n.l. rozdělil Antiochos III svoji falangu do bloků v šíři po 50 mužích a do mezer mezi nimi umístil bojové slony. Jednotky typu hoplítů bychom našli ve všech armádách helénistických říší a to buď jako námezdní síly, nebo elitní jednotky. Takovým příkladem byli například Argyraspidés (Stříbrné štíty), jednotky v počtu 3.000 mužů v armádě diadocha Eumena. Tyto jednotky byly tvořeny veterány

ROLE PĚCHOTY

paralelních charakterových studií, ve kterých vedle sebe staví významné Řeky a slavné Římany, v závěru prvního století n.l.; jeho Život Alexandrův (porov­ nání s Juliem Caesarem) obsahuje krátké hodnocení bitvy u Hydaspu. Nejúplnější a nejautoritativnější hodnocení však pochází z pera Arriánova (Lucius Flavius Arrianus), zkušeného římského generála, který bojoval ve východních válkách vedených císařem Trajánem a poté byl poražen během invaze Hydaspés: 326 př.n.l. Alanů v roce 135 n.l. Ve svém díle vychází z pamětí některého z Alexandrových důstojníků, které však Počátkem roku 326 př.n.l. poté, kdy Alexandr dnes již neexistují. zničil perskou říši, překročil Hindúkúš a vstoupil Údaje o síle Pórový do Indie. Bez krveprolití si armády se u výše uvedených podrobil několik severních „ ti kdo jsou dále vzadu než autorů rozcházejí. Curtius indických států. K tomu odhaduje 30 000 pěšáků využil indickou tradici, podle v páté řadě [uvnitř falangy] a 300 válečných vozů; které nabízely slabší státy nemohou použít svá kopí Plútarchos 20 000 pěchota silnějším slib věrnosti za a 2.000 jízda; a Arriános, očekávanou ochranu a slušné [k útoku]...Tito muži však již 4000 jízda, 30 000 pěchota zacházení. Alexandr velice a 300 válečných vozů. obdivoval vznešené vojenské pouhou vahou svých těl přispívají Všichni se však shoduj i v tom, chování indických vládců že Poros velel mohutnému k její síle “ - Polybios a snažil se získat si jejich armádnímu seskupení, které přátelství a oddanost. Jedním tvořili nejlepší vojáci jakým z těch, kteří se však Alexandr dosud čelil, včetně nejobávanější zbraně nemínili podrobit byl nejmocnější vládce na starověkém bojišti. Poros měl totiž k dispozici až severovýchodní Indie, Parvataka, rádža 200 válečných slonů. z Paurávy, kterého Řekové nazývali Poros. Když Indičtí sloni byli obrovští vykastrovaní býci, Alexandr dorazil k řece Hydaspés, nyní nazývané vysocí až 3,5 metrů a vážící až 5 tun. Každý ze Jhelum zjistil, že jej Poros očekává s armádou. slonů měl nádhernou výstroj vyrobenou z volské, V klasickém světě by bylo možné považovat nebo buvolí kůže a postroje, ověšené zvonci, které Alexandra za dokonalého panovníka i velitele při pohybu vydávaly hlasitý zvuk. Posádku tvořil a příklad hodný následování; k dispozici je nepřeberné poháněč a až čtyři válečníci, vyzbrojení luky, množství literárních studií, které se zabývají jeho nebo oštěpy, sedící obkročmo na slonově hřbetě. životem a dobou, takže máme nejméně čtyři klasické Nejhroznější zbraní však byl sám slon, který po popisy bitev, ke kterým došlo. Nejstarší z nich jsou nepříteli šlapal, drtil jej svým chobotem a bodal Všeobecné dějiny, které napsal Diodóros Sicilský svými kly, navíc opatřenými ostrými železnými pravděpodobně v letech 25 až 21 př.n.l.; z nichž nástavci. kniha 17 se pak zabývá Alexandrovým kralováním. Pórová pěchota byla také impozantní. Stejně Za zmínku stojí, že Diodóros je stejně senzacechtivý jako jezdci na slonech, pocházeli všichni z bojové jako například Hérodotos. Quintus Curtius Rufus, kasty kšatrijů a byli stejně jako Makedonci senátor z doby vlády císaře Tiberia, psal Dějiny profesionálními vojáky. Pěchota byla rozdělena Alexandrovy v době od roku 31 do roku 41 n.l., když na dva druhy. Prvními byli lučištníci s 1,4 metrů upadl v nemilost císaře Tiberia; možná právě jeho dlouhým rákosovým lukem, kteří stříleli šípy s ocelo­ pád má za následek, že jeho práce je poznamenaná vými nebo kostěnými hroty; přestože byly tyto luky hořkostí vůči „velkému muži“. Plútarchos byl výkonné, nebyly příliš přesné a je pravděpodobné, řeckým esejistou, který vytvořil svoje Životy, sérii

z Alexandrova tažení, ale postupem času se vyvinuly v jednotky královské gardy, která čelila Římanům u Pydny. V tomto případě bylo využito také velké množství námezdních jednotek.

37

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

že Indové spíše spoléhali na váhu střely než na její přesnost. Dále zde byli muži vyzbrojení oštěpy a kopími se štíty vyrobenými z kůže, která byla natažena na rámu z rákosu. Všichni s výjimkou nejbohatších vojáků neměli žádné brnění a byli oblečení do běžné suknice. Kromě toho byli všichni vyzbrojeni sečnými meči s železným ostřím ve tvaru lžíce.

38

Předehra k bitvě Alexandrova armáda se skládala ze 7.000 jezdců, 40 000 pěšáků všech typů a 5.000 indických spojenců. Řeka Jhelum byla právě rozvodněná, takže Alexandr odmítl přechod, při kterém by musel bojovat proti slonům. Rozbil tábor a prohlásil, že bude čekat až do té doby, než se vody řeky Jhelum navrátí do svých

ROLE PĚCHOTY

břehů. Indové však byli udržováni s pomocí lstí a úskoků v představě, že se Alexandr chystá překročit řeku na různých místech. Po několika dnech nakonec Alexandr překročil Jhelum ve vzdálenosti 27 km proti proudu, když řadou brilantních manévrů protivníka zcela zmátl. Z toho můžeme usoudit, že Alexandr velice dobře rozuměl tomu, co začalo být v pozdějších dobách nazýváno

operační strategií války. Tím je míněna úroveň boje, jenž je nadřazená taktice uplatňované na bitevním poli, ale je přitom podřízená strategii vedení celé války. Alexandrův generál Krateros obdržel rozkaz, aby se zdržoval poblíž tábora se dvěma taxei falangy a jednotkami jízdy. Měl předstírat přechod řeky, kterou však měl překročit pouze v případě, že by se Poros vypravil proti proudu, aby se postavil Alexandrovi. K dalšímu zmatení nepřítele přispělo, když byl Attalos, Alexandrův dvojník, oblečen do stejného brnění. Tomu bylo nařízeno, aby se ukazoval v pravidelných intervalech tak, aby jej Indové zpozorovali. Další velitel, Meleagros (nebo, podle jiných zdrojů, Ptolemaios) dostal pokyn, aby manévroval podél řeky s jízdními jednotkami a pěchotou v prostoru mezi táborem a místem přechodu. Jeho úkolem bylo předstírat pokusy o přechod tak, aby Póra dále zmátl. I tyto jednotky dostaly poté pokyn, aby překročily řeku, jakmile ji překročí Alexandr. Vlastní Alexandrovy síly sestávaly z jeho oblíbených jednotek. Pěchota byla složena z hypaspistů, dvou taxeis falang, krétských lučištníků a trháckých peltastů. Poros vyslal svého syna se 120 válečnými vozy a asi 4000 pěšáky, aby zabránil Alexandrovi v přechodu. V době, kdy dorazil na místo, však Alexandr již řeku překročil a v krátkém souboji obou jízd Indy rozprášil. Poros zanechal na místě pouze malé jednotky pěchoty se slony, aby zabránily Kráteroví v přechodu a sám se dal na pochod v ůstrety Alexandrovi. Diodóros popisuje indickou armádu, jenž se nakonec postavila proti Alexandrovi, jako opevněné město jehož zdi tvořila pěchota a jeho věže představovali sloni. Arriános podrobně popisuje Pórovo rozestavení sil: „ Do čela umístil na široké frontě ve vzdálenostech asi 30 metrů od sebe svoje slony, kteří tak kryli oddíly pěchoty a šířili hrůzu v řadách Alexandrovy jízdy. Neočekával, že by se některá z nepřátelských jednotek odvážila proniknout mezerami v řadách slonů....koně by byli strachem ochromeni, takže by je nebylo možné ovládat a ještě méně pravděpodobné BITVA NA ŘECE HYDASPÉS 326 PŘ.N.L. představovala klasické Alexandrovo vítězství, včetně klamáni nepřítele, rychlých nočních pochodů a obklíčení. Zde na falangu útočí bojoví sloni a indická pěchota.

39

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

bylo, že by se o průchod pokusila pěchota, protože z oštěpů způsobila, že se mnozí ze slonů začali by zde mohla narazit na jeho vlastní těžkou pěchotu plašit a bili bez cíle kolem sebe. Thrákové střídavě a nakonec by byla zničena slony, kteří by ji zašlapali slony pronásledovali a pak před nimi zase prchali do země“ (Arriános V. 16). a používali tak svou typickou útočnou taktiku. První fáze bitvy nebyla příliš zajímavá, protože Někdy však zaútočili na slony zblízka, většinou šlo především o akci jízdního vojska. Poros správně v případě, kdy se některý ocitnul vzdálen od ostatních. usoudil, že Alexandrovi koně, nezvyklí na slony, Curtius obšírně líčí, jak používali sekyry, kterými budou mít strach se k nim přiblížit a Alexandr tak podtínali slonům nohy. Přitom však má patrně na bude nucen provádět ze široka vedené manévry, mysli thrácké zbraně zvané rhomphaia. aby se vyhnul středu indického vojska. Alexandr Souběžně s nimi postupovala kupředu falanga, zahájil bitvu tím, že zadržel aby tak omezila prostor, většinu své pěchoty a ve kterém museli bojovat. „ Nejodvážnější však jsou zajisté zaútočil jednotkami těžké Sloni na jednom místě jízdy zvanými „Druhové“ prolomili řady falangy, jak ti, kteří mají nejjasnější vizi toho podporovanou dahajskými se o tom zmiňuje Arriános lučištníky na koních - proti a „šířili kolem sebe co před nimi stojí, aťjiž sláva, levému křídlu Indů, které v řadách makedonské či nebezpečí, nedbajíc nebezpečí ještě nebylo zcela rozvinuté. falangy zkázu značného Koinos se samostatnou rozsahu“ (Arriános V. 17). kráčejí vstříc osudu“ - Thucydides Brzy se však ukázalo, jednotkou „Druhů“ se rozvinul po Alexandrově že sloni jsou poměrně levici. Jeho úkolem bylo inteligentní zvířata a sledovat indickou jízdu po Pórově pravici pro případ, uvědomili si, že nemilosrdně postupující masa ostrých že by se dal Poros do pohybu, aby se postavil hrotů pro ně představuje nebezpečí. Makedonci slony Alexandrovu útoku proti levému křídlu. Přesně doslova hnali zpět proti jejich vlastním řadám a jak tak se také stalo. Koinos provedl rázný přesun do Curtius poznamenává „Napadali své vlastní muže týla indických linií, takže se indická jízda ocitnula a mnoho z nich zkosili; jejich jezdci byli smeteni v kleštích, které se kolem ní začaly svírat, takže na zem a ušlapáni. Spíše vyplašená, nežli hrozivá, nakonec nalezla útočiště v řadách rozestavených byla tato nešťastná zvířata odehnána jako dobytek slonů. z bojiště“ (Curtius VIII. 14.30). Indická pěchota Ve druhé fázi se dostala ke slovu Alexandrova v jejichž řadách bylo mnoho vojáků pošlapáno se pěchota. Curtius mluví o tom, jak se Alexandr před shlukla ve zmatenou, nepoužitelnou masu. Kromě bitvou vyjádřil s pohrdáním o slonech: toho patrně mnoho indických lučištníků dorazilo „Naše kopí jsou dlouhá a pevná; nikdy nám na bitevní pole s uvolněnými tětivami svých luků; nemohla posloužit lépe než proti těmto slonům při napínání je museli opřít o zem, která však byla a jejich poháněčům. Shoďte poháněče a bodejte do rozbahněná - nepochybně poté rozbrázděna slony těch příšer. Je to vojenská síla pochybné hodnoty - takže se mnohým z nich nepodařilo vůbec luky a jejich zuřivost se nakonec obrátí proti jejich vlastní připravit k boji. straně; neboť jsou poháněni proti nepříteli, ale přitom Když spatřil Alexandr vřavu v indických řadách, mají strach z vlastních mužů“ (Curtius VIII. 14.16). nařídil, aby falanga vytvořila synaspismos — sevřenou Tato úvaha byla jádrem taktiky, kterou použil formaci a udeřila směrem vpřed, přičemžjízda útočila Alexandr proti slonům. „Poté vyslal Alexandr proti po křídlech. Indické linie byly rozdrceny. Arriános slonům lehce vyzbrojené agrijské a thrácké síly, odhaduje, že Indové ztratili 20 000 pěšáků, 3.000 protože byly lepší v přepadání a šarvátkách, než mužů z řad jízdního vojska a všechny své bojové v přímém boji zblízka. vozy; většina slonů, kteří přežili byla pochytána Ti zasypali nepřátelské slony i s jejich jezdci a zapojena do makedonské armády. Alexandrova deštěm střel“ (Curtius VIII. 14.24-25). Přehrada pěchota ztratila 80 pěších vojáků, přičemž většina

40

ROLE PĚCHOTY

z nich byla ušlapána slony a jeho jízda přišla o 230 mužů. Poros sám vážně zraněn padl do zajetí, když byl pod ním zabit jeho vlastní slon. Ze svého zranění se však vyléčil a Alexandr, na kterého udělalo velký dojem jeho vznešené chování a odvaha s jakou čelil nepřízni osudu, jej opět uvedl na trůn a učinil jej svým spojencem.

Legie římské republiky Až do šestého století př.n.l., byly kmeny vnitrozemské Itálie ovlivněny spíše keltskou, halštatskou kulturou ze severu, než Reky z jihu. Vliv keltské kultury je také patrný i v římské vojenské historii. Bojové prostředky byly v úzkém vztahu s kmenovým modelem a existují důkazy o existenci elitního řádu vítězů a válečných kněží, zasvěcených bohu války Martovi, otci Romula a Rema, kteří byli legendárními zakladateli Říma. Archeologické nálezy z této doby naznačují, že Římané zpočátku bojovali především meči; čepele dlouhé až 70 cm, vyrobené ze železa, byly nalezeny spolu s bronzovými hroty šípů. Přílbice kalottského typu byly bronzové, zprvu ve tvaru hrnce a byly nošeny jako klobouky. Brnění chránilo především hruď. Jeho bronzové pláty byly uspořádány tak, aby chránily srdce a také (u větších exemplářů) břicho. Brnění se připevňovalo pomocí kožených pásků. Nalezeny byly dva typy štítů; jeden z nich je velký a kruhového tvaru, snad etruského původu, zatímco další typ je oválný ancile. Jak byly tyto štíty používány není z dochovaných vzorků jasné. Okolo roku 600 př.n.l. si Řím podrobili Etruskové, ne-indoevropský národ neznámého původu, jejichž kultura byla soustředěna v několika velkých městech na severu. Etruskové byli v kontaktu s řeckými koloniemi na Sicílii a v jižní Itálii. Krátce před dosažením nadvlády převzali do svého arzenálu falangu hoplítů a zavedli její organizaci také v Římě a v ostatních podrobených národech. V etrusko-římské armádě sloužili všichni dospělí mužští obyvatelé státu. Branná povinnost měla svůj počátek v době vlády druhého etruského krále Říma Servia Tullia, který uspořádal římskou společnost do

tříd odpovídajících bohatství a sociálnímu postavení jejich příslušníků. Lid byl rozdělena do voličských tříd známých jako centurie („setniny“), přičemž každá ze tříd se na své náklady sama vybavovala pro případ války v rozsahu odpovídajícím jejím finančním možnostem. Nejbohatší vytvořili osmdesát centurií první třídy, vybavené kompletním hoplítským brněním a výzbrojí. Dalších dvacet centurií druhé třídy mělo podobné vybavení s tou výjimkou, že jejich příslušníci nenosili brnění (místo toho snad nosili hrudní pláty) a dále byli vybaveni oválným „dlouhým“ štítem (scutum), který nahrazoval hoplon. Třetí třída se skládala z dalších dvaceti centurií vyzbrojených stejným způsobem, ale bez ochrany nohou. Čtvrtou a pátou třídu tvořily úderné a lehké jednotky, přičemž čtvrtá třída tvořila 20 centurií kopiníků a pátá měla k dispozici 30 centurií vyzbrojených praky. Za předpokladu, že každá z uvedených centurií měla 80 mužů, připočteme-li dále 2 centurie hudebníků a 18 centurií jízdního vojska, byl výsledný stav Serviovy armády 14.400 mužů. To je počet srovnatelný s řeckými armádami tehdejší doby. Římané vypudili Etrusky koncem šestého století př.n.l., ale zřejmě si ponechali falangu Serviova typu. Stejně jako mnoho jiných vojenských reforem, vývoj falangy do podoby legie popsané Polybiem měl svůj počátek v porážkách. První z nich byla od Galů na řece Allia v roce 390 př.n.l. Další katastrofy přinesly samnitské války v letech 343-290 př.n.l. v Kaudijské soutěsce v roce 321 př.n.l. a u Terraciny v roce 316 př.n.l. Samnium byla drsná, hornatá krajina; vzhledem k tomu a podle současného vyobrazení samnitských bojovníků vyzbrojených kopími a oštěpy, můžeme soudit, že základ bojových jednotek tvořily především přepadové oddíly protože sevřená, přísně řízená formace, která znamenala v těchto podmínkách značnou nevýhodu. Kaudijské soutěsky skutečně představovaly pro římskou armádu v podstatě léčku obrovských rozměrů, rozkládající se v údolí Apenin. Dá se proto předpokládat, že Římané byli své bojové formace nuceni otevřít po pokořujících porážkách v horách jižní a střední Itálie. Liviův popis římské armády z poloviny čtvrtého století před naším letopočtem značně čerpá z Polybia. Kromě toho však obsahuje popisy, ze

41

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

kterých si můžeme udělat představu o různých formacích. Tímto způsobem se můžeme dostat k nejpřesnějšímu popisu armád, které čelily počátkem třetího století př.n.l. Pyrrhovi a o 170 let později Hannibalovi. Falanga byla nyní reorganizována do legií, rozdělených do manipulů z nichž každý byl tvořen dvěma centuriemi. Starší dělení podle stavu však zůstalo zachováno, ale v pozměněné podobě: „První linie, hastati [kopiníci] byla tvořena patnácti manipuly umístěnými v malých odstupech od sebe; každý manipul obsahoval dvacet lehce ozbrojených vojáků. Zbytek z tohoto počtu byli muži s oblými štíty: „lehká výzbroj“ se týkala těch z nich, kteří měli pouze kopí a oštěpy. V této přední linii byli umístěni vybraní mladí muži, kteří právě dospěli do věku kdy mohli nastoupit vojenskou službu. Za nimi byl umístěn stejný počet manipulů složených z mužů, kteří byli silnější a dospělejší; ti byli nazývání principes a všichni byli vybaveni oválnými štíty a skvěle vyzbrojeni“ (Livius VIII.8.8). Tyto dvě první řady byly společně označovány jako antepilani („před sloupy [?]“). Jednotky zformované za antepilani se lišily jak organizací, tak výzbrojí: „Bezprostředně za korouhvemi bylo umístěno dalších patnáct setnin, z nichž každá byla rozdělena na tři části...setniny sestávaly ze tří částí, neboli vexilla, a jedno vexillum tvořilo šedesát- vojáků, dva centurioni a jeden vexillarius, neboli nosič standarty. Úhrnem zde tedy bylo 186 mužů. První standarta vedla triarii, veterány jejichž odvaha v boji byla již dříve prokázána, druhá rorarii, tvořená méně zkušenými mladými muži, třetí accensi, což

OHI

llfíí

(HH

(Hll

Ulil

IHH

HIH

lilii

IHII

ilfll

RANNÁ LEGIE ŘÍMSKÉ REPUBLIKY z poloviny čtvrtého století př.n.l., v čele s lehkými jednotkami, za kterými následovali hastati, principes, triarii, rorarii a accensii.

42

byla nejméně spolehlivá skupina“ (Livius Vlil.8.8). Toto uspořádání se pak jevilo nepříteli jako šachovnicový vzorec připomínají řadu zploštělých klínů: „Když byla armáda takto uspořádána, jako první vstupovali do boje hastati. Pokud neuspěli při odražení nepřítele, pomalu se stáhli a prošli mezerami mezi principes. Poté spočívala tíha boje na principes a za nimi nastoupili hastati, zatímco triarii klečeli pod svými korouhvemi, s levou nohou vysunutou kupředu a štíty spočívajícími na jejich ramenech, drželi svá kopí opřená o zem a namířená dopředu, takže se zdálo jako by sé jejich linie ježily ochrannou palisádou. Pokud i principes bojovali neúspěšně, postupně se přesunuli dozadu z přední linie k triarii. Jakmile trirarii pustili principes a hastati do mezer ve svých řadách, vstali a rychle sevřeli své linie a tak říkajíc zablokovali uličky, tak za nimi již nebyly žádné zálohy, na které by se mohli spoléhat a udeřili na nepřítele nezkrotnou silou“ (Livius VIII.8.8).

Soustředěné akce Mohlo by se zdát, že legie byla v podstatě souborem menších jednotek, protože se nejednalo o jednotnou řadu, ale o více akcí soustředěných pod místním velením. Klínové uspořádání bylo tedy mimořádně výhodné pro vytvoření a využití průlomů v nepřátelských řadách. Livius zde neuvádí, jaké funkce měli rorarii, nebo accensii. Ti, jak se zdá, byli buď táborovými hlídkami nebo ozbrojenými služebníky, ačkoliv se v jednom případě zmiňuje o tom, jak rorarii prolomili řady a spojili se v bitevní vřavě s antepilani. Neříká nám také mnoho o výzbroji; titul hastati však naznačuje, že tito vojáci používali do jisté doby nejméně hasta, což byla jednoruční útočná kopí. Liviovy, stejně jako Plútarchovy (značně anachronické) údaje však předpokládají, že ke konci čtvrtého století př.n.l bylo ve velké míře používáno mečů. Pokud jde o Galy, píše Livius v souvislosti s bitvou v roce 351 př.n.l. „klesali k zemi pod tíhou střel....zabodnutých do jejich štítů, které již nebyli schopni unést“, z čehož

ROLE PĚCHOTY

je možné usoudit, že bylo v této době již používáno těžký vrhací oštěp, pilum.

Další reformy Legie prošly dalšími reformami po střetnutí s rychlými, obratnými kartaginskými armádami během punských válek. Náš nejpodrobnější popis legie z doby makedonských válek pochází od Polybia. Organizace, kterou popisuje, byla vyvinuta během druhé punské války. Pokud jde o armádu, jedná se stále o milici složenou z občanů střední a vyšší třídy. Od každého muže se očekávalo, že bude konat vojenskou službu v trvání šestnácti let, až do věku 46 let (v případě nouze také 20 let), ke které v době války každoročně nastupoval. Povaha římské branné moci se však pozvolna měnila: od roku 392 př.n.l. dostávali vojáci pravidelný plat, takže tato armáda spíše připomínala moderní armádu složenou z profesionálů než odvedenců. Povinnost vykonávat vojenskou službu během dlouhých válek ve čtvrtém a třetím století př.n.l. vedla k tomu, že se z mnoha legionářů stávali prakticky vojáci z povolání. Legionářům byly poskytovány stále častější úlevy z majetkových odvodů a po katastrofální porážce u Kann (216 př.n.l.) byli povoláváni k vojsku rolníci a dokonce otroci. Polybiova legie měla 4200 mužů, přičemž tento počet mohl být rozšířen až na 5000. Legie byla rozdělena do centurií po 80 - 100 mužích a dvě centurie tvořily jeden manipul, tedy hlavní taktickou jednotku římské armády té doby. V rámci legie také působily úderné jednotky vyzbrojené oštěpy (velites), které tvořili „nejmladší a nejchudší“, a k výzvědným účelům sloužila jízda. Legie si udržovala jednu z verzí šachovnicového uspořádání, a jak Polybios uvádí, byla tato formace udržována i během přesunu po nepřátelském území. Je pravděpodobné, že praxe uvolňování řad, které udržovaly manipuly, dále pokračovala, ačkoliv se od té doby jednalo o jednu z mnoha taktických možností. Každá první a druhá řada byla tvořena deseti manipuly hastati a principes („tito v rozkvětu životních sil“). Podle Polybia měl každý z mužů

k ochraně scutum a jeho výzbroj tvořila dvě pila: „Pila byla dvojího druhu - silná a slabá. Pokud jde o silná pila, některá jsou okrouhlá o průměru délky dlaně, jiná čtvercová. Jemná pila, která nesli muži jako doplněk k silným, jsou jako lovecké oštěpy menších rozměrů.... Každépilum je vybaveno hlavicí se zpětnými háčky o stejné délce jako ratiště. Hlavice byla pevně připevněna ke dřevci několika nýty, takže v akci železo praskne dříve, než se oddělí ačkoliv je jeho tloušťka v místě, kde je v kontaktu se dřevem, na jedena půl prstu silná; tak velkou péči věnovali jejímu pevnému připevnění“ (Polybios VI.23). Nálezy u Numantie a Telamonu potvrzují, že existovaly dva typy pil, přičemž oba měly hlavici se zpětnými háčky na konci dlouhé, železné stopky, připevněné ke dřevěnému ratišti. Jedno má násadu připevněnou v pouzdře, zatímco druhé má plochý železný bodec zanýtovaný do štěrbiny v zesíleném konci násady. To může odpovídat Polybiovu popisu „silného“ a slabého“ oštěpu. Pilum bylo patrně nej vražednějším vrhacím oštěpem jaké kdy bylo vyrobeno, protože bylo schopné proniknout brněním a štítem a někdy je spojilo dohromady. Vlastní váha oštěpu způsobila ohnutí železné stopky, kterou nebylo možné vzhledem ke zpětným háčkům rychle vytáhnout ze štítu, který oštěp probodl, a který tak byl značně těžký. Hlavní zbraní, kterou byli hastati a principes vyzbrojeni, však byl hispánský meč (gladius hispaniensis), který Polybios popisuje jako „vynika­ jící pro bodání a obě jeho strany výborně řezaly, protože čepel je velmi silná a pevná“ (VI.23). Gladius byl patrně převzat od španělských keltiberských kmenů po druhé punské válce a byl nepochybně použit také u Kynoskefal v roce 197 př.n.l. (Hastati si udržovali svůj titul bez ohledu na změnu výzbroje

POLYBIOVA LEGIE v pochodové formaci s velites v přední řadě za niž postupně následuji hastati, principes a triarii.

43

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

přesně tak jako některé pluky moderní britské pěchoty, které jsou stále známy jako „Mušketýři“.) Gladius byl vykován ze železa (byly nalezeny exempláře vyrobené z toledské oceli) s čepelí dlouhou zhruba 50 cm: v rozporu s Polybiem bylo těžiště čepele blízko rukojeti, což spolu s jeho dlouhou špicí nasvědčuje tomu, že byl určen spíše k bodání než sekání. Významný kritik a polemik pozdně římské armády, Flavius Vegetius trval na tom, aby se odvedenci naučili bojovat s mečem ne jeho hranou, ale hrotem, protože jedno bodnutí do břicha skolí protivníka rychleji než několikeré seknutí (tuto teorii prosazovali Římané také v rámci taktiky na bitevním poli). Vegetius říká, že „antické národy“ učinily z her s mečem hlavní součást svého výcviku: Svoje PŘILBY ŘÍMSKÝCH LEGIONÁŘŮ A POMOCNÝCH SBORŮ.

V horní řadě zleva doprava: bronzový typ Coolus vyrobený v Galii v letech cca 50 př.nd -100 nd., s chocholem z koňských žíni a péry; imperiální galská železná přilba z let cca 15 př.nd. s přečnívajícím „obočím"; železná přilba z druhé poloviny prvního století našeho letopočtu s bronzovou dekorací a se zadními částmi licnic vytočenými směrem ven, takže chránily před úderem. Dolní řada zleva doprava: bronzová pomocná přilba pocházející z první poloviny prvního století našeho letopočtu; přilba východního lučištnika pomocných sborů vyrobená ze železa nebo bronzu v kovovém rámu, z doby kolem roku 100 nd.; legionářská železná přilba z počátku čtvrtého století našeho letopočtu vyrobená ze dvou polovin a spojená uprostřed, takže byla vhodná pro jednoduchou hromadnou výrobu.

44

štíty pletli z vrbového proutí, konstrukce podobné košatině. Tato košatina měla dvojnásobnou váhu než normální oficiální štít. Odvedenci také dostávali místo mečů dřevěné rapíry, rovněž dvojnásobné váhy. Každý rekrut musel vsadit do země jeden kůl ,který vyčníval ze země zhruba dva metry tak, aby pevně stál...... Na kůlu potom odvedenec trénoval boj jako by šlo o nepřítele, a to s rapírem a košatinou jako by šlo o meč a štít. Mířil tedy na kůl tak, jako by se jednalo o hlavu a nepřítele, později začal své rány směřovat proti pomyslným bokům, poté se snažil přetnout kolenní šlachy a nohy. Pak uskočil zpět, znovu přiskočil a opět útočil na kůl. Přitom používal metody útoku a umění boje, jako by se jednalo o skutečného protivníka“ (Vegetius 1.11).

ROLE PĚCHOTY

Každá řada hastati nebo principes se rozvinula tak, aby mezi muži vznikly rozestupy jeden metr, a stejná vzdálenost pak byla také mezi jednotlivými řadami. Tím vznikl dostatek prostoru aby mohli vojáci vrhnout svá pila. Pak se každá z řad posunula k řadě předchozí. Tímto způsobem přešel manipul do sevřeného tvaru. Poté, kdy byl nepřítel po počáteční salvě oštěpů vyveden z rovnováhy, zaútočily na něj přední řady meči a muži, běžící za nimi, vrhali své oštěpy přes jejich hlavy. V kontrastu s masovou anonymitou útoku falangy, se skládal v tomto případě výsledný boj z pestré směsice jednotlivých soubojů. Římané tímto způsobem vítězili především díky vynikajícímu výkonu jednotlivých dokonale vycvičených šermířů. Řecký historik Dionýsios z Halikarnássu popsal římské šermíře v bitvě proti Galům ve čtvrtém století př. n.l. Jeho popis může být zastaralý, protože svoje dílo sepsal až o tři století později. Přesto nám poskytuje působivý popis římských šermířů během akce, v době mezi punskými válkami a ve středním období Římské říše: „Nyní byl způsob boje barbarů značně horečnatý, silně podobný způsobu boje divokých šelem, a tedy v podstatě nahodilý, zcela postrádající základy vojenské vědy. Barbaři tak v jednom okamžiku zvedají svoje meče do vzduchu a útočí stylem černé zvěře, vrhaje celou váhu svého těla do úderu jako dřevorubci a znovu zasazují křížem vedené rány, které nemíří nikam, jako kdyby měli v úmyslu rozsekat na kousky těla svých protivníků, jejich ochranné brnění a vše kolem; poté obrátí ostří svých mečů od nepřítele. Na druhé straně je manévrování a ochrana před barbary vytrvalá a zajišťuje vojákům značnou míru bezpečí. V okamžiku, kdy jejich protivníci stále ještě zvedají svoje meče do vzduchu, proklouznou pod jejich rukou držíce svoje štíty nad hlavou. Poté se shrbí a přikrčí, aby útok protivníka vyzněl naprázdno, neboť nyní míří příliš vysoko. Sami však drží svoje meče přímo a zasáhnou protivníka do slabin, probodnou jeho boky, či vedou svoje údery přes jejich hruď na životně důležité orgány. A pokud spatří, že si kdokoliv z nich tyto části těla chrání, potom mu přetnou šlachy na nohou či patách a skolí je k zemi řvouce a bodaje do jejich štítu. Jejich křik pak připomíná ryk divokých šelem“ (Dionýsios XIV. 10.17).

Milice Armáda, tak jak ji popisuje Livius a Polybios však byla stále domobrana, v rámci které každý muž poskytoval svoji vlastní výstroj, takže nebylo možné zajistit úplnou jednotnost brnění a zbraní. Štít (scutum) byl patrně keltského původu a byl vyroben z vrstveného dřeva pokrytého hrubou látkou a poté kůží, s kovovým lemem, zajišťujícím ochranu na horní a spodní straně. Štít se držel za jednoduchou rukojeť umístěnou za středovou puklici, čímž docházelo k menšímu omezení pohybu jeho nositele, než tomu bylo u hopla. Tento štít byl tedy vhodnější pro vrhání oštěpů a boj s mečem, tedy pro ofenzivní použití, přičemž mohl být také použit buď pro bodání hrotem puklice, nebo sekání jeho hranou. Polybios zaznamenává, že všichni legionáři byli vybaveni plátem na hrudi, s výjimkou těch, kteří byli lépe majetkově situovaní a využívali kroužkové brnění; památník, který byl postaven u příležitosti vítězství Aemilia Paula u Pydny zobrazuje římskou pěchotu vybavenou pancíři, chránícími hruď. Populární byly především tři typy příleb: etrusko-korintská nebo italo-korintská přilba byl v podstatě bronzový klobouk, tvarovaný tak, aby připomínal miniaturní korintskou přilbu. Atická přilba byl další řecký styl populární v Itálii. Nejvýraznější „Římská“ přilba však byla Montefortino, která připomíná scutum, přilbu keltského typu. Tato přilba je pojmenována po hřbitově ve městě Ancona, kde jich bylo nalezeno velké množství. Ve své nejprostší podobě byla přilba Montefortino tvořena bronzovým zvonem s krátkými vodorovnými výstupky, přesahující přes zadní část krku a se širokými lícnicemi, které kryly rovněž uši a zasahovaly až pod linii spodní čelisti. Podle tradice nosili vojáci latinských kmenů jedno kryt holeně na levé, neboli vedoucí noze. Holeně přestaly být používány ke konci druhé punské války. Římané byli silně nakloněni boji na meče. Ačkoliv důraz na šermování má homérský podtext, může také na rozdíl od Řeků znamenat přetrvávání kmenového přístupu k válce a národní charakter převládajícího individualismu a mužnosti. V Říme panoval kult boje muže proti muži, který pocházel již z nejstarších dob. Podle Livia byly římsko-etruské spory vyřešeny v roce 670 př.n.L soubojem tří bojovníků z každé

45

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

Pydna 168 př.n.l. Perseus získal iniciativu a překročil se svou falangou řeku. Paulus poslal své slony proti makedonskému levému křídlu, které brzy rozdrtili. Bitva se nakonec vyvinula v zoufalý boj pěchoty ve středu, tedy nešťastných římských legií proti makedonské falanze. Každý legionář musel bojovat proti deseti kopím, pouze se svým mečem. Jakmile bylo totiž jeho pilum vrženo, nebyl Říman schopen uskutečnit průlom, aby mohl bojovat z blízka. Římští spojenci Peliové byli donuceni se stáhnout. Čelní řady makedonské falangy byly při pohybu po nerovném terénu nevyrovnané a jejich formace se začala rozpadat. Do mezer vzniklých v nepřátelských řadách Paulus vyslal svoje kohorty, aby bojovaly zblízka. Jakmile pronikly mezi nepřátelské řady a rozdělily je, zaútočily na nepřátelská křídla a jeho zadní voj. Falanga byla rozsekána na kusy a kromě elitní jednotky, která pevně hájila svoje postavení, se všichni její vojáci dali na útěk. Plútarchos odhaduje počet padlých Makedonců na 25.000 a Římanů na 80 - 100 mužů.

2. Perseus formuje svou falangu a překračuje řeku, aby zahájil bitvu. Směr jeho cesty určují Paulovi sloni.

1. Nepřátelské akce začínají potyčkám* ipezi oběma stranami již ráře při nabírání

vody z řeky.

> v. •

Pydna znamenala konec makedonské vlády ve vý­ chodním Středomoří a začátek nadvlády Římanů. Makedonie byla rozdělena na čtyři republiky pod římskou ochranou.

46

ROLE PĚCHOTY

*

47

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

strany. Epochální episoda Horatia Coclea a jeho dvou druhů, kteří bránili most přes Tiberu proti celé etruské armádě pochází z roku 508 př.n.l., tedy celých 100 let předtím, než mohli Římané poprvé slyšet Illiadu. Předpotopní římská falanga přežívala spolu se třetí řadou legie, triari: 10 centurií zkušených, starších mužů ozbrojených bodnými kopími (hastá), kteří představovali zadní voj. Výraz „došlo v boji na triarii“ znamenalo v latině metaforu pro tíživou situaci. V Polybiově době se zdálo, že rorarii a accensii byli rozpouštěni a triarii posilováni; důvodem je snad prakticky trvalý válečný stav, který panoval ve třetím a druhém století před naším letopočtem, takže spolu s tím stoupal počet veteránů, kteří měli nárok na statut triaria. Armáda římské republiky prošla další fází reforem. Scipio Africanus proměnil triarii aprincipes na mobilní zálohy, takže je používal k obklíčení křídel kartáginské armády na Velkých Planinách, a dále k protažení římských řad tak, aby se vyrovnaly řadám Kartaginců u Zamy. Od poslední třetiny až do počátku prvního století př.n.l. začala být ve zvýšené míře používána cohors (kohorta), tedy formace, kterou tvořil vždy jeden manipul hastati, principes a triarii. Od konce druhého století př.n.l. se tak skutečně jednalo o kohortu a ne o legii, která začala být hlavní manévrovací jednotkou římských armád.

48

Rostoucí taktická pohyblivost legií naznačuje, že vedle manipulace s individuálními zbraněmi museli být vojáci cvičeni také jako jednotky snad až na úrovni legie. Rozptýlená manipulační formace vyžadovala jisté předávání rozkazů. Římané měli skutečně k dispozici dokonalý systém důstojníků a dalších hodností“. Polybios poznamenává, že každému manipulu velel starší centurion zvolený vojáky. Nad nimi byli tribunové, vybíraní vysokými úředníky, jejichž vojenská služba tvořila část jejich civilních funkcí; každá legie měla kolektivní velení šesti tribunů. Ti podléhali konsulovi, jednomu ze dvou společných hlavních veřejných činitelů Říma, kteří veleli armádě. Typická římská armáda z období punských nebo makedonských válek se skládala ze dvou až čtyř legií, které tvořily střed a dále z alae (křídel), jednotek z armád římských přispěvatelů vyzbrojených a organizovaných legionářským způsobem po obou křídlech. Jednotky legionářů, které tvořily většinu těchto armád, byly tvořeny 20 000 - 30 000 vojáky z celkově odhadovaného počtu 40 000 u Heraclea; 20 000 ze 40 000 u Kynoskefal a 10 000 ze 37.000 u Pydny. Standardní římskou „taktikou“ - alespoň před šokem z porážky z rukou Hannibalových - byla přímočará, rázná akce mířená na střed nepřítele. Římané od svých vojáků očekávali vynikající výcvik, útočnost a odvahu. Tyto vlastnosti byly považovány

ROLE PĚCHOTY

za rozhodující faktory a to mnohem více, než podíl tribunů, kteří byli často příliš zaměstnáni vlastními boji v čelní linii nebo dokonce souboji s nepřátelskými šampióny, takže nebyli schopni vykonávat dohled. Galové dávali v boji přednost přímočarému útoku s bojem na meče. Tím možná částečně ovlivnili Římany, kteří se však od Galů lišili dokonalým výcvikem, organizací a nácvikem bojových operací, což poskytovalo legiím pružnost a rychlou odezvu. V tom se patrně nemohla Římanům vyrovnat žádná jiná armáda té doby. Zde podrobně popsané reformy byly doprovázeny změnou stylu ve velení, jehož pojetí bylo značně vzdáleno od heroického pojetí, kdy velitel stál v první řadě. Podle Livia, již v roce 340 př.n.l, odsoudil konzul Manlius Torquatus svého vlastního syna, velitele jízdy, k trestu smrti za to, že se i přes výslovné rozkazy nechal vtáhnout do osobního souboje. Od této doby můžeme pozorovat odklon od typů velitelů projevující svoji mužnost v jednotlivých soubojích, místo toho, aby vedli své jednotky při heroických výpadech, při boji o poslední pozice, nebo při odvážných manévrech umožňujících vyhrát bitvu. Povšimněme si, jaký popis ideálního centuriona nám zanechal Polybios: „Nepožadují muže, kteří se pouštějí do útoků a zahajují bitvu, ale muže kteří budou pevně držet své pozice i proti největšímu tlaku nepřítele a budou připraveni na svých místech

ŘÍMSKÁ LEGIE PROTI FALANZE: legionáři vrhají svá pila a pokoušejí se rozrušit falangu. Potom se v sevřené formaci snaží dostat do vzdálenosti, při které by mohli svádět osobní souboje, ve kterých se může projevit vynikající výcvik Římanů v boji s mečem.

zemřít (VI.24).“ Skutečně by bylo značně obtížné řídit manipuly, nebo kohorty bez velitelů, kteří by stáli vzadu, sledovali boj a měnili formace podle aktuálního vývoje situace.

Pydna: 168 př.n.l, Makedonská falanga byla silně závislá na soudržnosti: pokud došlo vlivem „tření“ během bitvy k její ztrátě, potom také došlo ke značnému omezení, či přímo úplné ztrátě její účinnosti. Vzhledem k tomu dávali helénští velitelé přednost bojům na rovinách a v otevřené krajině a také k jejich opakování na stejných místech, jako například u Kynoskefal, Magnésie, nebo Koronaea. Nikde nebyly tyto fatální slabiny demonstrovány názorněji než v bitvě, která byla vybojována u Pydny v severním Řecku v roce 168 př.n.l., mezi armádami, které vedli makedonský král Perseus a římský konzul Lucius Aemilius Paulus. Příčinou bitvy u Pydny byly potyčky mezi Římem, Makedonií a seleukovskou říší. Tyto potyčky vypukly bezprostředně po vítězství Římanů v druhé punské válce. V roce 197 př.n.l. porazila římská armáda makedonskou u Kynoskefal. Váleční sloni, které používali Římané, prorazili levé křídlo Makedonců, což podnítilo tribuna k převodu 20 manipulů z tohoto křídla a jejich nasazení do útoku směrem z kopce proti zadním řadám makedonské falangy, která předtím zatlačila levé křídlo Římanů. Válka znovu propukla v roce 171 př.n.l.. Když byl Paulus v roce 168 př.n.l. zvolen konzulem, uložil mu senát, aby celou záležitost ukončil. Paulův otec zahynul u Kann a jeho švagrem byl Scipio Africanus, který porazil v roce 202 př.n.l. Hannibala u Zamy. Již ve svých dvaceti letech dokázal dvakrát zvítězit nad Keltibery, a když byl poprvé zvolen v roce 182 př.n.l. konzulem, zvítězil v tažení proti Ligurům v severovýchodní Itálii. V roce 168 př.n.l., kdy bylo Paulovi již téměř šedesát let, byl přesvědčován, aby se podruhé ucházel o funkci konzula a vyřešil především záležitosti s Perseem. Ten způsobil Římanům řadu zdrcujících porážek. V té době tábořil Perseus v opevněných, předem připravených pozicích poblíž hory Olymp, ze kterých jej Římané pouze s obtížemi vytlačili.

49

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA

Popis této bitvy nám poskytují dva zdroje. Jedním je Plútarchův Život Aemilia Paula, zatímco druhým pak Dějiny Říma od Livia (Titus Livius). O Liviovi, který byl patrně profesionálním spisovatelem a svoje Dějiny vytvořil v době mezi léty 30 př.n.l. a 17 n.L, mnoho nevíme. Přestože byl vynikajícím spisovatelem, musíme s jeho údaji zacházet velmi opatrně; Livius pevně věřil v hrdinské směřování Říma k jeho „historickému poslání“ a jeho vyprávění je tímto postojem značně ovlivněno. Vzhledem k tomu, že se nám z toho, co napsal o bitvě u Pydny nic nedochovalo, mohou být relativně přesné technické informace získány od nej váženějšího historika té doby, Polybia. Polibius se nezajímal pouze o vojenské záležitosti, ale strávil mnoho let po událostech u Pydny v Paulově domácnosti jako řecké rukojmí. Doprovázel také Paulova syna Scipia Aemiliana během třetí punské války a kromě toho byl také osobně přítomen zničení Kartága v roce 146 př.n.l.. Když stanul proti Perseovi, vyslal Paulus mimořádné síly — extraordinarii, tedy jízdy a lehké pěchoty italských spojenců Říma, aby přerušily jeho zásobovací linie. Poté se Perseus stáhl do Pydny a rozhodl se svést bitvu zde, neboť, jak říká Plútarchos, „toto místo poskytovalo prostor, který jeho falanga potřebovala k tomu, aby mohla pevně stát na rovné zemi“ (Plútarchos, Aemilius Paulus, XVI). Vzhledem k tomu, že bylo toto místo obklopeno kopci, měly jeho rojnice mnoho příležitostí k napadání postupujících Římanů. Paulus dostihl svoji armádu, kterou přes noc zastavil a připravoval plán útoku. K dispozici měl dvě římské legie, další dvě legie italských spojenců a jednotky numidské jízdy v celkovém poštu 37.000 mužů a dále 34 válečných slonů. Perseova falanga měla 21.000 mužů. Dále měl Perseus další pěchotu o síle 17.000 mužů a 4000 mužů v jednotkách jízdy. Následujícího rána propukly boje mezi římskými pelignanskými spojenci a thráckými peltasty, když nabírali vodu z potoka, který odděloval obě armády. Perseus mezitím přitáhl s celou svou armádou. REKONSTRUKCE BITVY U PYDNY znázorňuje jak došlo diky zvlněnému terénu k porušení řad makedonské falangy, což umožnilo Římanům dostat se do kontaktu s falangity a využít své převahy v boji na meče, s dokonalým úspěchem.

50

Paulus reagoval zformováním vlastních sil a vyslal své slony proti levému křídlu Makedonců, které se brzy zhroutilo. Ve středu se však bitva vyvinula v zoufalý boj pěchoty, ve kterém stáli

ROLE PĚCHOTY

nešťastní římští legionáři proti falangistům ze sboru makedonských Chalkispidés (Bronzových štítů). Plútarchos poznamenává, že se Paulus takového vývoje střetnutí sám obával:

„Aemilius dorazil na místo a zjistil, že makedonské oddíly již zabořily hroty svých dlouhých kopí do štítů Římanů, kteří se proti ním bránili svými meči. Když pak viděl, že zbytek makedonských

51

BOJOVÉ TECHNIKY STAROVĚKÉHO SVĚTA BOJOVÁ TAKTIKA ŘÍMANŮ

Velité (V), jsou v rojnicích na čele před hastaty (H), kteří jsou zformováni v otevřených tvarech, před principy (P) a trirarii (T), jenž jsou v sevřených šicích. Když je legie připravena k postupu, velité jsou odvoláni, aby se přeskupili.

Přední centurie hastatů postupuje doprava, zatímco zadní centurie postupují dopředu a zaplňuji mezery, takže představuji pro nepřítele souvislou řadu. Jsou připraveni hodit svá pila a zaútočit v běhu.

I

I

f

I 1 1 1 I

I

v Po určité době jsou hastati staženi, provádějí svůj předchozí pohyb v opačném pořadí a ustupují v sevřených tvarech, aby se mohli znovu zformovat za trirarii. Mezitím postupuji principes a zaplní mezery, které zůstaly pro hastatech, takže znovu vzniká souvislá řada.

Principes manévrují tak, aby dříve než napadnou nepřítele vytvořili znovu souvislou řadu.

T P P

H

V H H T

W

W WW W S

P

Pokud neni nepřítel stále ještě zlomen úsilím principů, potom na jejich místo nastoupí triarii, ozbrojení kopími. Principes se poté znovu formují.

V H H T P

;■

V

Nyní je na veliteli, aby zvolil jednu ze dvou možností. Bud' bude opakovat celý postup znovu, nebo ustoupí. POZNÁMKA: VE VŠECH SCHÉMATECH NEPŘÍTEL POSTUPUJE OD SPODU STRÁNKY.

52

.hfrt^t H II f lÁtijl Illi

li H l-imi lili 4(4*444 1IiťtJU ti ti

lili ‘****:.ř:

>5b-í.

■>.

ž»ú;

‘V ■ .v .NV*. - ,