Almanach CG sv. Voršily 1993-2013

  • Author / Uploaded
  • coll

Citation preview

1995'2015

20 Iei školy

2

Vážení přátelé Církevního gymnázia sv. Voršily,

dostává se Vám do rukou Almanach Církevního gymnázia sv. Voršily, školy, která v září 2013 slaví 20. výročí svého založení. Tuto novodobou historii jinak tři sta let fungující školy mapují již dva almanachy vydané k desátému a patnáctému výročí.

Stejně jako celá naše země za posledních dvacet let prošla i naše škola za tu dobu mnoha proměnami. Zmíním pravidelné náročné prázdninové rekonstrukce, aby se mohlo další školní rok začít učit v nové třídě nebo se přestěhovat do nového kabinetu, vzrůstající úroveň vybavenosti učeben či "jen" vylepšování interiéru. Jak komplikované byly počátky školy - ekonomické i organizační - jak nesnadné bylo získávání důvěry veřejnosti, vědí pamětníci z řad zaměstnanců a příznivců školy a zmiňují se o nich i oba předešlé almanachy.

Pracovitost, píle, nadšení pro věc a nepodléhání malověmosti - vlastnosti, kterými se vyznačovali lidé, kteří stáli u zrodu školy, přinesly své plody. To, co si škola po celých dvacet let zachovává, co změn nedoznává a co ji činí v regionu jedinečnou a rodiči i žáky žádanou a respektovanou, je nejen poskytování kvalitního vzdělání, ale zejména otevřenost vůči všem, vstřícnost, bezpečí, vštěpování křesťanských hodnot a prostředí vzájemné tolerance. Děkuji všem, kteří pomáhají vytvářet klima školy a udržovat duch přátelství a důvěry.

Stanislava Lísková ředitelka školy

3

4

Vážení přátelé,

není-li možná má osobní účast na oslavách 20. výročí vzniku Vaší školy, chtěl bych alespoň touto cestou tlumočit vedení školy, pedagogickému sboru, kutnohorské komunitě sester voršilek, všem zaměstnancům školy i otci spirituálovi své upřímné blahopřání k uvedenému výročí založení Církevního gymnázia sv. Voršily v Kutné Hoře s vyjádřením velkých díků za 20 let práce a také radosti nad tím, jak dobře si tato škola vede a navazuje tak na tradici voršilských středoškolských ústavů, které u nás fungovaly vletech 1712-1949. Do dalších let přeji Církevnímu gymnáziu sv. Voršily stále zapálený kolektiv pedagogů a ostatních zaměstnanců školy pro práci se studenty, pro jejich co nej lepší přípravu pro život profesní i pro kvalitní život osobní.

Všem účastníkům oslav posílám svůj srdečný pozdrav a své požehnání.

kardinál Dominik Duka OP arcibiskup pražský

5

6

PŘEMÍTÁNÍ LetÍTÉI-IO SpÍRITUÁlA "Učtejej, aťsilu svých svalů i hlavu prodá těm, co dávají nejvíc, avšak nikdy ke koupi nenabízí své srdce či duši (z dopisu Abraháma Lincolna učiteli svého syna)

Církevní gymnázium sv. Voršily v Kutné Hoře dosáhlo dvaceti let své existence. To je důvod slavit. A bilancovat. A třeba se také trochu zamýšlet. Zdá se, že v realitě zvané "církevní škola" je nositelem smyslu škola. Neplní-li škola svou výchovnou a vzdělávací roli, je nefunkční a ani skutečnost, že je církevní, na tom mnoho nezmění. Znamená to, že slovo církevní v názvu školy je pouze odkazem na zřizovatele? Nedomnívám se. Po desetiletích naprosté uniformity ve vzdělávání, provázené indoktrinací nejhrubšího zrna, jsou církevní školy v naší zemi spolunositelkami životně důležité plurality ve formaci nastupujících generací. Jsem přesvědčen, že základní předností církevní školy je to, že se nemusí, podobně jako veřejné školy, mamě snažit o postoj, který lze pojmenovat jako "ideologickou neutralitu". Právě naopak: Církevní škola je svou povahou místem, kde se v přístupu ke studentům preferují principy, postoje a hodnoty tvořící komplexní, rozumu se nepříčící strukturu zvanou křesťanství. Strukturu, která umožňuje efektivně nejen vzdělávat, ale také vychovávat.

Odvážím se tvrdit, že dvacetiletá historie kutnohorského církevního gymnázia je praktickou demonstrací výše uvedeného. Po dobrodružných, ve smyslu uskutečňovaných druhy dobra, začátcích, studují dnes absolventi kutnohorského církevního gymnázia úspěšně na vysokých školách v celé šíři spektra oborů, prosazují se v mezinárodním měřítku a navzdory narůstající konkurenci zdárně budují své kariéry doma i v zahraničí. Řečeno s Abrahámem Lincolnem: Daří se jim, nepochybně i díky rokům prožitým v naší škole, uplatnit podle svých představ nabyté fyzické i intelektuální schopnosti. Šestnáctý americký prezident dobře věděl, že jednostranný důraz na sílu svalů a pronikavost myšlení není prostý nebezpečí, a proto do svého dopisu připojil také slova o srdci a duši, tedy o vrstvách člověka, vůči kterým především církevní školy nesmí zůstat netečné. Kdo jsou ti, jejichž srdce není na prodej? Můžeme myslet na jedince lidsky vyzrálé, empatické, schopné ušlechtilých a hlubokých citů, na lidi, snažící se "hledět srdcem". Na vytrvalé hledače jednoty, pravdy, krásy a dobra. Na ty, kteří nejsou ke koupi ani za pověstných třicet stříbrných, ani za žádnou jinou sumu. 7

Podle výzkumů prováděných v minulém desetiletí jsou absolventi církevních, zvláště katolických škol, více než ostatní ochotni sloužit společnosti, podílet se nezištně na správě věcí veřejných, nebo třeba snášet odlišnost. Řečeno jinak: Ti, kdo prošli církevními školami, nejsou odtažitými sektáři, ale nadprůměrně aktivními účastníky života společnosti.

Vlastně je to poměrně prosté. Jestliže se v duchu dnes běžného ateisticko-liberálního pojetí mladí lidé učí, že lidský jedinec má absolutní prioritu, je nelogické po nich chtít, aby byli oddáni něčemu jinému než sobě. Církevní školy naproti tomu přicházejí s nabídkou uceleného, po staletí cizelovaného výkladu světa a člověka, který je nejen schopen (byť ne vždy snadno ochoten) pojmout veškeré relevantní vědecké poznatky, ale také se mimořádně efektivně vyrovnává s klíčovými otázkami lidské existence, především otázkou po smyslu. I když kutnohorské církevní gymnázium nebylo do výzkumů zahrnuto, lze právem předpokládat, že také jeho studenti si odnášejí poznání o srdci, které člověk nenabízí ke koupi, ale může a má ho darovat ve službě druhým.

Je více než pravděpodobné, že Abrahám Lincoln chtěl pro svého synka to nejlepší. Proto kladl jeho učiteli na srdce, aby nezapomínal ani na chlapcovu duši. Za poněkud archaicky znějícím pojmem lidská duše se skrývá to, co někteří označují jako náboženskost, jiní jako spirituální dimenzi nebo například bytostnou potřebu upínat se k něčemu přesažnému. Křesťané obvykle chápou duši jako nesmrtelný oživující princip a nositelku jedinečnosti lidského jedince.

Ochota brát vážně duši člověka a snaha pečovat o ni je, a musí být, nejzřetelnějším poznávacím znamením církevní školy. Církevní škola nemá vznešenější a zároveň riskantnější úkol. Starost o duši studenta je posledním a nej hlubším důvodem její existence. V čem tato péče spočívá?

Některé pohádkové bytosti mívají svou duši ukrytou mimo sebe, například čaroděj v černém psu nebo sedmihlavá saň ve vejci, uloženém v kameni na dně hlubokého jezera. Tento obraz naznačuje několik důležitých pravd: Ti, kdo nejsou nositeli své duše, hrají v příběhu vždy negativní roli. Jakoby dobro mohl konat pouze ten, kdo se své duše nevzdal, neodložil ji ani neprodal. Ti, kdo se pokoušejí vyřešit péči o svou duši tím, že ji "někam ukryjí", vždy nakonec prohrají. A v neposlední řadě; sebevětší moc a síla, nejsou-li ve službách dobra, nestačí k záchraně duše. Nahradíme-li jazyk pohádek jazykem bible, slyšíme vlastně totéž. Řečnickými otázkami: "Co je platné člověku, kdyby získal celý svět, ale svou duši ztratil?" a "Jakou náhradu dá člověk za svou duši?" poukázal Ježíš na zásadní důležitost duše. Přesto se po staletí v různých podobách stále znovu rozehrává známý starozákonní příběh o vzdáleném, abstraktním a nezajímavém prvorozenectví a až příliš konkrétní, voňavé a žádoucí misce čočky. Z lehkomyslnosti, vzdoru, slabosti, zloby nebo prosté hlouposti riskuje i dnes nejeden z nás svou duši pro snadný zisk, chvilkovou úlevu, zdánlivé bezpečí nebo třeba iluzi moci. 8

Zdá se, že Bůh, hovořící k člověku v tichu jeho duše, má jen pramalou naději proti propracovaným reklamním a komunikačním strategiím tohoto světa. Zaslechnout tichý Boží hlas bývá obtížné a někdy téměř nemožné. Prvním předpokladem je totiž přijmout pravdu o lidské duši a uvěřit, že je zde Někdo, kdo mě má rád, komu na mně záleží, kdo naslouchá mým slovům a odpovídá na mé otázky.

Škola, která dovede ve svých studentech probudit vážný a trvalý zájem o vlastní duši, dokáže mnoho. Asi by bylo troufalé tvrdit, že kutnohorské církevní gymnázium to umi. Jistě není vzdálené pravdě říci, že se o to už dvacet let poctivě snaží. Nejen Abrahám Lincoln, ale i my dobře víme, že některé “věci" prostě nejsou na prodej. Pavel Tobek

9

VzpOMÍNky AbsolvENTŮ Dni života tvého spjaty jsou květinami, kéž rychleji než čas jich listů netrháš!

Těch roků proudný běh! Dost času ještě zbývá, kdy v žití útrapy tě osud zasvětí a v bol a v beznaděj, jež pýcha mamě skrývá, v přátelství s klamem vzápětí. Přátelství. Tisícekrát již bylo napsáno, kdo je opravdový přítel. Možná je to někdo, kdo rád chodí na ryby, nebo vás vyslechne pozdě k ránu, možná je to pes anebo někdo, kdo hlavně nečte Viewegha. Pán ale ví, koho nám posílá do cesty, proto přeji všem studentům, aby za léta strávená na gymnáziu poznali přátelství, které trvá věčně, protože přátelství je pevně spjato s mými osmi roky ve škole. Stejně jako hrdinka Věra, z krátkého díla Boženy Benešové (viz. verše výše), věřím na přátelství bez klamu vzápětí a na duchovní svět, který panuje pod prastarými klenbami kláštera, který se "venku" občas špatně hledá. A taky věřím na všechny neuvěřitelné zážitky ze školních výletů, plesů, koncertů a školních jídelen, i když vždycky to nebyla jenom legrace a některé se možná vůbec nikdy nestaly. Anežka Eliášová, maturantka 2009

10

Od mého odchodu z Církevního gymnázia sv. Voršily už uplynula doba dostatečně dlouhá na to, aby se mi do vzpomínek neodbytně drala nostalgie. Nic si z ní nedělám, prostě k minulosti patří. Když totiž začnu vzpomínat na roky před maturitou, automaticky se ocitám v prostorách voršilského kláštera s pocitem, že tady i ta moje nechuť k učení a neúcta k vědění působila nějak vznešeně. Že ony zdi dýchající historii a posvátnem dokázaly spojovat studenty i učitele, protože v nich spočívalo to, na co mohly být oba tábory společně hrdé. Docela mě překvapilo, když jsem se v souvislosti s tímto textem pokusila průběh svého studia uspořádat, že mě mé vzpomínky matou. Poté, co jsem se opravu zamyslela, uvědomila jsem si, že naše třída strávila celých osm let svého studia ve druhém patře "žluté budovy", v neútulné místnosti, jejíž dveře se daly na dálku otevřít synchronizovaným podupáváním několika zlomyslných studentů sedících v lavicích. A na tu krásu, která se obnovovala vedle, jsme se dívali spíš zpovzdálí. Pro výsadu strávit nějakou tu hodinu v opravených učebnách kláštera jsme si museli celých osm let chodit sněhem i deštěm "přes ulici". Ano, zapadá to. V roce, kdy jsem se svými spolužáky začala na gymnázium chodit, byly v klášteře otevřeny první prostory pro výuku. A v létě po naší maturitě sem byly přesunuty poslední učebny. Náš kolektiv byl ve škole přítomen po celou dobu, kdy se stavěl onen sen, a ve chvíli, kdy se stal skutečností, jsme odešli do světa. Přesto ve mně zanechal tak hluboké stopy, že je pro mě nej důležitějším rámcem, tím, co vyznačuje časoprostor mých vzpomínek na léta na gymnáziu. Ačkoli jsme si jako třída jeho uskutečňování neužili tak, jak bychom si přáli, byli jsme jeho součástí. Ačkoli jsem celá ta léta proseděla v kmenové učebně v malé budově, vždycky, když přijdu teď do kláštera, cítím, že jsem tam patřila. Chtěla bych popřát všem studentům i pedagogům církevního gymnázia, aby se mohli a chtěli cítit hrdými součástmi toho, o co se škola snaží, ačkoli sami na tom nebudou mít třeba tak zjevný podíl. To, kam patříme, je totiž důležité. Ať už je to prostředí tak hmatatelné jako stavba, anebo tak těžko uchopitelné jako pocit sounáležitosti, spolupráce a společný sen.

Kateřina Telecká, maturantka 2006

11

Už je tomu mnoho let, co jsem opustil střední školu. Na klášter jsme se dlouhou dobu jen koukali skrz okna, nebo si ho prohlíželi zespod, ze sklepů, kam nás vzal tehdejší ředitel doktor Kneř, počítačový nadšenec, aby nám - v rámci výuky - ukázal regály zarovnané historickou i tehdejší moderní výpočetní technikou. Z doslechu, setkání s mladšími kamarády a kamarádkami i známými - dlouholetými kantory - ovšem vím, že to podstatné si škola stále uchovává. Hovořím zejména o individuálním vstřícném přístupu a vůli řešit problematičtější části - mnohdy velmi komplikovaných vztahů pedagog - student cestou lidskou, nikoli despotickou, jak tomu, bohužel, mnohdy bylo a bývá jinde. Rovněž systém vzdělávání byl a doufám, že stále je, poněkud odlišný, než jak jsem slýchal od svých vrstevníků a důvěrně znal od své starší sestry, navštěvující jiné gymnázium. Označení "student", jaksi - ač technik a silně humanitně nezaměřená osoba - dodnes pamatuji z tehdy tolik nenáviděných hodin latiny paní doktorky Nechvílové, je odvozeno od slova "studiosus", což znamená "přičinlivý", nebo také "pilný". Jinými slovy - jsi student? Snaž se! Zde je okruh, námět na hloubání. Zde jsou možné cesty, trocha motivace. Dál si zvol a poraď sám. Tomu odpovídal i systém zkoušení a hodnocení podporující vlastní invenci. Pravda, v porovnání s armádou hlav s nakopírovanými učebnicemi jsme možná působili poněkud méně sofistikovaně. Jaké bylo ale překvapení, když čas postoupil a došlo na lámání chleba v podobě vysokoškolského studia. Po jeho úspěšném absolvování a několika letech pracovní praxe můžu říci, že právě výše jmenovaný přístup ke vzdělávání je nedocenitelnou devizou nejen do dalšího studia, ale i do života jak profesního, tak soukromého. Zvláště v dnešní době všemožných, mnohdy nekontrolovaných, sdělovacích kanálů, které na moderního člověka doslova chrlí kvanta informací, jsou správně zažité návyky pro práci s nimi, zvyk tvořit si vlastní zdravý názor a pocit, že ne vždy je člověk pro své širší okolí pouze jedním z davu, nespornou výhodou. Sám jsem prošel, budu-li nižší stupeň osmiletého gymnázia řadit k povinné základní docházce, třemi školami, které se v jednání se svými svěřenci značně lišily. I když jsem z počátku se svou volbou váhal, velice záhy jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí při výběru škol. Pokud mají má slova a zkušenost nějakou váhu, rád bych budoucím i současným studentům, stejně jako jejich rodičům vzkázal: Kutnohorské církevní gymnázium poskytovalo a stále, doufám, poskytuje přípravu pro život i další studium kvalitativně převyšujících mnoho jiných, s jejichž absolventy jsem měl možnost na téma středních škol diskutovat. I rošťárny, které povedou-li se utkví, dobarveny sladkou příchutí dětství, v paměti snad až do důchodu, aby bylo co vyprávět vnoučatům, se v prostředí, kde se všichni navzájem znali a hlavně respektovali, páchaly lépe než jinde. Vyučující takřka vždy, dle mého názoru, jednali správně. Nejen účelně trestali, ale také chválili a hlavně se snažili ukazovat správnou cestu. My jsme je za to měli většinou rádi, nechtěli je zklamat, shodit se v jejich očích. Církevní gymnázium v Kutné Hoře slaví své 20. narozeniny. Doufám, že toto malé jubileum bude pouze jedno z mnoha a škola se bude těšit stále větší oblibě i dostatku kvalitních studentů. Co by bez nich a bez pedagogů znamenala? Proto bych jim k tomuto výročí popřál nejen hodně úspěchů, které jistě svou pílí vybojují sobě i gymnáziu, ale také a to zejména zachování lidské tváře, stejně jako zdravého osobního přístupu založeného na hodnotách vzájemné úcty a dobré vůle. Matouš Bartl, maturant 2003 12

13

Prima 2013

14

Sekunda 2013 15

Tercie 2013 16

Kvarta 2013 17

Kvinta 2013 18

Sexta 2013

19

Septima 2013 20

Oktáva 2013

21

Básně ze siudEiNTskĚ soutěže I